DĚJINY RODU KOLOWRATŮ

001-152_zlom_kolowratove_Sestava 1 02/02/16 13:41 Stránka 13

ÚVODNÍ SLOVO Kolowratové paří mezi nejstarší české šlechtické rody. Své jméno si udržují ve staročeské verzi „Kolowratové“, podobně jako např. Sternbergové. Již koncem 14. století se rozdělili do řady větví, ze kterých nejvýznamnější byli Libštejnští z Kolowrat, Krakowští z Kolowrat, Novohradští z Kolowrat a Bezdružičtí z Kolowrat. Z nich pocházely desítky významných a zajímavých osobností, které se zapsaly do českých i středoevropských dějin, těch starších i novějších. Patří mezi ně např. Hanuš II. Libštejnský z Kolowrat, voják a později duchovní, který vyhlásil roku 1469 papežskou klatbu nad králem Jiřím z Poděbrad, významný politik jagellonského období Albrecht II. Libštejnský z Kolowrat nebo císařský vyslanec František Karel I. ze stejné rodové větve, se kterým je spojen i známý ceremoniální meč moravského zemského hejtmana. Tato větev vymřela roku 1861 nejvyšším purkrabím pražským a prvním ústavním premiérem rakouské monarchie hrabětem Františkem Antonínem II. Z větve Krakowských z Kolowrat připomeňme nejvyššího hofmistra Viléma Albrechta, který své páté manželce Ludmile Evě hraběnce Hýzrlové z Chodů daroval svatební šaty posázené 6 500 diamanty, ze kterých byla vyrobena Sluncová monstrance pražské Lorety. Z této větve rodu pocházela dlouhá řada vojevůdců nebo velkopřevorů řádu maltézských rytířů. Někteří z nich byli majiteli a veliteli pěších a jízdních pluků „Kolowrat“. Kolowratové patřili také mezi nejvýznamnější mecenáše kultury, ať se již jednalo o budování proslulé kolowratské obrazové galerie, která je z větší části dodnes dochována v zámku v Rychnově nad Kněžnou, nebo výstavbu paláců, zámků nebo kostelů. Jejich podporu a štědré dary knih a rukopisů Národnímu muzeu v Praze dodnes připomínají busty hned tří Kolowratů v jeho hlavní dvoraně. Také naše novodobé dějiny jsou protkány osudy hned několika členů jediné dodnes žijící větve rodu – Krakowských z Kolowrat. Většinou byli ve 20. století pronásledováni oběma totalitními režimy, ať již se jedná o hraběte Jana Hanuše a jeho syna Kryštofa nebo vlastence hraběte Jindřicha, který po únoru 1948 rezignoval na funkci československého vyslance v Turecku a zůstal v zahraničí. Osudy rodu Kolowratů ukazují, že jeho členové se vždy drželi rodového hesla „Věrně a stále“, ať již jde o vlast, panovníka nebo víru. Vždy si uvědomovali, že dílo svých předků musí udržet, rozmnožit a předat dalším generacím. Že mají zodpovědnost za svou vlast, za své hmotné i nehmotné statky i za zaměstnance, kterým dávali nebo dávají práci. Své kroky proto nemohli a nemohou hodnotit jen měřítky své doby. A toto je jedním z typických rysů výchovy členů šlechtických rodin, kterému bychom se měli naučit všichni. Autor

13


DĚJINY RODU KOLOWRATŮ


POČÁTKY RODU Albrecht z Kolowrat

Kolowratové (psáno staročeským pravopisem) jsou jedním z nejstarších českých šlechtických rodů. Počátky mají společné s pány z Janovic a s Čejky z Olbramovic. Jejich kořeny nalezneme v obci Kolovraty, dnes části Prahy 10 na jejím jihovýchodním okraji, mezi Uhřiněvsí a Říčany. První písemná zpráva o rodu pochází z konce 13. století, ale jeho rodokmen můžeme podrobněji sledovat až od roku 1347, od Albrechta z Kolowrat. Jméno získal rod podle legendy: jakýsi statečný silák zachytil loukotě kola splašeného královského povozu, a zachránil tak malého králova synka od jisté záhuby. Ze slov „kolo“ a „vrať“ se pak odvozuje jméno rodu. Skutečný původ jména je ale podle jazykovědců jiný. Pochází ze staročeského významu slova „kolowrat“, což byl starý druh lisu a další mechanismy s kolovratným pohybem (např. napínač tětivy kuše, vratidlo tkalcovského stavu aj.).

Prvním známým předkem rodu byl Albrecht z Kolowrat († 1391), o kterém máme písemnou zprávu z roku 1347, kdy byl svědkem při prodeji Rožmitálu. Přízeň císaře a krále Karla IV. si získal zejména tím, že ho 21. června 1355 za korunovační jízdy do Říma (4. dubna byl korunován na císaře Svaté říše římské) společně s Jindřichem II. z Hradce zachránil při zákeřném útoku v Pise. Tehdy Karel IV. cestoval s malým doprovodem z Říma a ubytoval se v Pise v hostinci, kde bydlel i olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi (od roku 1364 arcibiskup pražský). Zde byl císař přepaden nespokojenými Pisánci a jen díky statečnosti jeho doprovodu se mu podařilo se probít z obklíčení, zrádce porazit a zatknout. Vůdce

Erb Kolowratů Původním erbem Kolowratů bylo kolo s osmi loukotěmi, které je možno nalézt na náhrobních kamenech v boleslavském kostele. Původní erb nakreslil hrabě Zdeněk Kolowrat-Krakowský ve své genealogii (viz str. 85). Již v 13. století se ale objevuje současný erb. Orlice v erbu Mladoty z Kolowrat je doložena již k roku 1205. Pod červeno-stříbrnou orlici přidávají Kolowratové své rodové heslo „Věrně a stále“, kterého se vždy drželi. Jsou tak jedním z mála českých šlechtických rodů, které zůstaly vždy věrné katolickému vyznání a současně byli horlivými vlastenci a věrni panovníkovi. V dalších staletích se rod rozdělil do několika větví, z nichž Krakowští, Libštějnští a Novohradští z Kolowrat získali od panovníka vlastní podobu erbu (viz dále).

Původní erb Kolowratů tvořilo kolo s osmi loukotěmi.

16


bouře Francesco byl spolu se šesti dalšími spolupachateli popraven na náměstí. V případě své nepřítomnosti v zemi Karel IV. jmenoval Albrechta z Kolowrat „hejtmanem a správcem Čech“. V letech 1361–1363 byl maršálkem třetí manželky císaře Karla IV., královny Anny Svídnické, poté byl v letech 1374 až 1380 hejtmanem ve Vogtlandu v Německu. V roce 1375 založil Albrecht z Kolowrat na opuštěném místě uprostřed lesů v Dolním Ročově na Lounsku klášter augustiniánů poustevníků. Zde byl také jeho zakladatel pohřben. Zdejší krypta se stala nejdůležitější nekropolí Kolowratů, podobně jako Vyšší Brod u Rožmberků. Albrecht byl třikrát ženatý, ale jméno jeho první manželky neznáme (zemřela před rokem 1362). Druhou manželkou byla Anna ze Žeberka, zmiňovaná v letech 1375–1380, a poslední Anna ze

Obraz Fundace kláštera ročovského, znázorňující jeho založení roku 1375 Albrechtem z Kolowrat, pochází zřejmě z doby jeho rekonstrukce Václavem Bezdružickým z Kolowrat na počátku 16. století.

Záchranu českého a římského krále Karla IV. Albrechtem z Kolowrat při jeho přepadení spiklenci v italské Pise 21. 6. 1355 znázorňuje obraz z 19. století.

17


• Purkart – Bezdružičtí z Kolowrat • jeho syn Albrecht založil linii Novohradských z Kolowrat • Herbort – Mašťovští z Kolowrat Většina větví záhy vymřela. Z těch, které přetrvaly déle, Novohradští z Kolowrat vymřeli roku 1802, Libštejnští z Kolowrat až roku 1861 a pouze Krakowští z Kolowrat přetrvali do současné doby. Před vypuknutím husitské revoluce si Kolowratové začali budovat rozsáhlé pozemkové državy v západních Čechách, okolo hradů Libštejn a Krašov. Po skončení husitských válek vlastnili v této oblasti 52 vsí, z toho 40 pocházelo z majetku kláštera v Plasích u Plzně.

Švamberka. S prvními dvěma manželkami měl šest synů a čtyři dcery. Jeho synové a vnuci se stali zakladateli několika rodových větví pánů z Kolowrat: • Albrecht Mladší – Libštejnští z Kolowrat, své jméno odvozuje od hradu Libštejn severně od Plzně • jeho syn Jan z Bezděkova založil linii Krakowských z Kolowrat, která své jméno odvozuje od hradu Krakowec na Rakovnicku. • Mikuláš – Žehrovští z Kolowrat • jeho syn Jan založil linii Kornhauzských z Kolowrat, sídlící na tvrzi v Mšeci (něm. Kornhaus)

LIBŠTEJNŠTÍ Z KOLOWRAT Nejstarší Albrechtův syn Ješek z Kolowrat († asi 1388) se neoženil a zemřel bezdětný. Jeho druhý syn Albrecht I. mladší Libštejnský z Kolowrat († 1416) byl stejně jako jeho otec hejtmanem Vogtlandu (1393–1392). Byl také soudcem hrdelního soudu plzeňského a žateckého kraje, v letech 1390–1408 přísedícím dvorského a zemského soudu a v letech 1405–1412 hejtmanem Loketského kraje. Zastával tedy významná místa v regionální správě země, tedy úřady, které nejčastěji obsazovala nižší šlechta (rytíři). Pan Albrecht se stal zakladatelem větve Libštejnských z Kolowrat. S manželkou Kateřinou z Hedčan měl tři syny a v jeho majetku byly statky Krašov, Libštejn, Kolešovice, Bezděkov a Jezeří.

ERB HRABAT LIBŠTEJNSKÝCH Z KOLOWRAT Modrý štít, stříbro-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí a se zlatým perizoniem, na prsou má červený štítek se stříbrným břevnem, korunovaný knížecí korunou. Klenot na zlatě korunované turnajské přilbě s červeno-stříbrnými přikryvadly tvoří uzavřená orlí křídla, přední červené se zlatým perizoniem a s knížecí korunou, korunovaným červeným štítkem se stříbrným břevnem. Pod štítem je na pásce rodové heslo: PRO FIDELITATE (česky: Za věrnost).

Bedřich z Kolowrat na Libštejně Bedřich z Kolowrat na Libštejně († 1432), nejstarší syn Albrechta I., byl v letech 1405 až 1412 hejtmanem Plzeňského kraje. Když 18


16. srpna 1419 zemřel na Novém Hrádku u Kunratic nedaleko Prahy král Václav IV., vypukly v hlavním městě království znovu nepokoje a městská chudina drancovala kostely a kláštery. Podobně se vyvíjela situace i v dalších městech. Začátkem září se v Praze konal sjezd české šlechty, který stanovil podmínky, za kterých byla ochotna přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále (především povolení přijímání podobojí). Situace v zemi se dále radikalizovala, konaly se tábory venkovského lidu a radikální husitský kněz Václav Koranda vyhlásil Plzeň za „město Slunce“. Z města musel nakonec odejít a jeho ozbrojená družina pak svedla 25. března 1420 úspěšný boj v bitvě u Sudoměře. Bedřich z Kolowrat se společně s mladším bratrem Hanušem stal zapřisáhlým nepřítelem husitů. Již začátkem listopadu 1419 patřil mezi 135 českých pánů a rytířů, kteří přivěsili své pečetě k opovědnímu listu, kterým vyhlásili nepřátelství městům pražským za to, že se postavila na stranu husitů. O rok později, 1. listopadu 1420, stáli Bedřich a Hanuš z Kolowrat v řadách Zikmundova vojska v bitvě u Vyšehradu, kde bylo královské vojsko poraženo. Již 18. listopadu jim za to král Zikmund v Mladé Boleslavi vydal listinu, kterou jim přiznal finanční náhradu ve výši 2 035 kop grošů českých „…za škody u Vyšehradu vzaté“, které pojistil zástavou 27 vesnic z majetku kláštera v Plasích u Plzně. V zemi probíhala občanská válka mezi stoupenci kalicha a katolickými pány a městy, mezi kterými lavírovali umírnění. Šlechta na obou stranách (jak chudí zemané a rytíři, tak pánové) získala velký majetek patřící původně katolické církvi nebo králi a neměla velký zájem dále bojovat. Proto se pražané a husitská šlechta spojili a svedli s Janem Žižkou neúspěšnou bitvu u Strauchova dvora u Hradce Králové (4. srpna 1423). V létě roku 1423 bylo zřejmé, že žádná ze stran nemá dostatek sil, aby zvítězila. Proto byl na 16. října svolán do Prahy tzv. svatohavelský sněm. Pozvání a ochranný glejt dostal i pan Bedřich. Sněm jmenoval po šesti zástupcích strany katolické a husitské, tedy celkem 12 členů prozatímní vlády: „…wywolili sobě a wywolujem moci této

Královský hrad Točník, zařízený luxusním vybavením, byl nedobytným útočištěm krále Václava IV. Na levé straně obrázku – replika středověkého stavebního jeřábu. V polovině 15. století hrad drželi v zástavě Libštejnští z Kolowrat.

našie umluwy, urozené pány strany jedné: Jana staršieho z Michalowic, Čeňka z Wartenberka, Oldřicha z Rosenberka, Alše ze Šternberka, Hynka řečeného Hlawáč z Lipého, Fridricha z Kolowrat; a strany druhé: Haška z Walšteina, Heřmana z Borotína, Hynka z Kolšteina, Hynka Krušinu z Lichtenburka, Diwiše Bořka z Miletínka a Jana ze Smiřic, za mocné spráwce a hauptmany země této wšie České; jim plnú moc a práwo dávajíce, tu zemi i nás wšech sprawowati…“ Sněm se postavil proti „škůdcům země“. Ačkoliv nebyli jmenováni, všichni jimi chápali Jana Žižku z Trocnova a jím vedená polní vojska. Zemská vláda se rozpadla již na jaře příštího roku, protože ji uznávala jen malá část soupeřících stran. Poslední tečkou její krátké vlády byla bitva u Malešova (nedaleko Kutné Hory) 7. června 1424, ve které Jan Žižka porazil vojsko panské jednoty. V květnu 1425 oblehli husité Bedřichův hrad Libštejn (asi 7 000 pěších a 900 jezdců). Silně opevněný hrad se útoku ubránil, ale po sedmi týdnech obléhání byli obránci vyhladověni a pan Bedřich raději přešel na stranu husitů, aby ochránil svůj majetek (král Zikmund ani jiní katoličtí páni mu 19


Kdysi pevný královský hrad Žebrák chránila kromě hradeb také soustava rybníků (pohled z hradu Točník).

a vyhnali skot a drůbež ze šesti karlštejnských vesnic. Tomu se postižení vesničané snažili zabránit a lupiče i pronásledovali. Přitom jich bylo deset zabito, mnoho bylo zraněno a třicet zajato. Jak píše dobový kronikář Bartošek z Drahenic: „Ať želí tak ohavných křivd všemohoucí Bůh nyní i na věky.“ Když pan Bedřich zanedlouho 16. července 1432 zemřel, téměř jako by to byl boží trest, na Libštejně bylo nalezeno více než 50 vězňů. Jak výše uvedený kronikář napsal: „...vesničanů a jiných, které nespravedlivě zajal a držel krutě ve sklepích a kládách. Ať se za jeho duši modlí, kdo chce!“ Vězňové byli propuštěni až v září téhož roku. K panu Bedřichovi doplňme jednu zajímavost. V roce 1421 provdal svou nejstarší dceru Elišku († 1467) za německého válečníka Heřmana ze Seinsheimu († 1448). Ten byl synem Erkingera ze Seinsheimu, majitele hradů Žebrák a Točník, a prvním předkem knížecího rodu Schwarzenbergů v Čechách. Heřmanovi bylo slíbeno velké věno, a aby se smlouvě dostálo, nechal si Bedřich z Kolowrat dát hrady Žebrák a Točník do zástavy jako záruku. Nakonec mu oba hrady zůstaly v majetku a po jeho smrti je získal bratr Hanuš.

nebyli schopni pomoci). Stejně se zachoval i jeho bratr Hanuš, který byl obležen na nedalekém hradě Krašov. Na rozdíl od jiných pánů svůj slib asi brali vážně a pod symbolem kalicha bojovali v mnoha bitvách a jistě na tom neprodělali. Spolupráce s husity se panu Bedřichovi málem stala osudnou. Dne 1. dubna 1432 byla u Chrustenic nedaleko Berouna svedena nebezpečná šarvátka. Bedřich Kolowrat Libštejnský cestoval v nádherném kočáře potaženém červeným sametem v doprovodu asi 50 jízdních a pěších zbrojnošů do Prahy. O jeho cestě se ale dozvěděla posádka hradu Karlštejna věrná králi Zikmundovi, a počkala si na něj nedaleko Loděnického potoka u Chrustenic. Dvojnásobná přesila karlštejnských je přepadla, ale pan Bedřich se s dalšími osmi muži zachránil, když přesedl na koně. Na místě zůstali dva mrtví, 46 zajatých ozbrojenců a jako kořist královská jednotka získala Bedřichův kočár a 39 koní, které odvedla na Karlštejn. Bratři Kolowratové si to ale nenechali líbit. Už za necelé tři týdny, 19. května, Bedřich a Hanuš I. z Kolowrat, jejich strýc Beneš Svině a Jenec s Petršpurku přitáhli se třemi stovkami jezdců a pěších 20


méně mezi křížové výpravy nepočítá, protože pro špatnou organizaci k ní nakonec nedošlo). Bratři Bedřich a Hanuš z Kolowrat měli postavit do boje poměrně vysoký počet 200 jezdců. Za to se jim král zaručil zápisem korunního jmění v Čechách. Tak se do jejich rukou dostaly některé vesnice plaského kláštera. V roce 1422 jim dal do zástavy i městečko Dobříš a pevné hrady Točník a Žebrák. V západních Čechách tak vzniklo souvislé kolowratské území věrné králi Zikmundovi. Díky tomu zde nebyli husité úspěšní. Vysvobození hradu Karlštejn z obležení husitským vojskem ale nebylo možné, protože k němu nedorazily potřebné síly. Čeští pánové proto hradní posádce pomáhali nepřímo, přepady menších vojenských a spížních jednotek obléhatelů. Do takovýchto akcí se pouštěl i pan Hanuš z Kolowrat, který např. rozprášil polský spížní oddíl u Borku. V letech 1421 a 1422 Hanuš I. z Kolowrat několikrát napadl město Příbram, které chtěl v době bezvládí získat do svého majetku a současně tím oslabit husitskou stranu. Dne 18. 3. 1421 Příbram přepadl, „uloupiv tam značné spíže, sladu a obilí“. O rok později 7. 4. 1422 napadl město znovu a zajal při tom několik vladyků, 20 branců a sebral 42 jízdních koní. Krátce na to 21. 4. 1422 město přepadl potřetí a po 14 dnech obléhání opět odjel s bohatou kořistí. Přípravou na osvobození hradu Karlštejn bylo dobytí hradu Křivoklát 10. srpna 1422 Hanušem z Lobkovic a Alešem Holickým ze Šternberka, kteří také vypálili město Rakovník. Když proti panu Hanušovi vyrazily oddíly Jana Zmrzlíka na Orlíku a městská hotovost města Příbrami, porazil je v tzv. první bitvě u Hluboše (8. 9. 1422, viz str. 22). Na konci října uzavřela karlštejnská posádka s husity roční příměří. Že byl pan Hanuš významným krajským politikem a disponoval značnou vojenskou silou, dokládá zpráva z května 1424. Tehdy jako hejtman plzeňského landfrýdu svolal krajskou hotovost proti vpádu Jana Žižky. Ten byl v polovině května v Klatovech, dobyl Přeštice a mířil k Plzni. Husitské polní vojsko i krajská hotovost měly vyrovnané síly po asi 500 jezdcích a 7 000 pěších (Jan Žižka měl navíc na 300 bojových vozů).

Bedřich měl syny Jindřicha († 1467) a Beneše († 1494) a dceru Alžbětu. První vyženil s Kateřinou z Kunvaldu Buštěhrad, druhý se oženil s Eliškou z Cítova a zdědil rodový hrad Libštejn. Oba byli proti Jednotě poděbradské, ale když byl Jiří z Poděbrad zvolen králem, podporovali ho. Beneš zastával úřad fojta v Horní Lužici.

Hanuš I. z Kolowrat – voják i politik Albrechtův druhý syn Hanuš I. (1390?–1450) zdědil hrad Krašov na Plzeňsku, který si zvolil za své sídlo. Oženil se s Annou ze Stráže, se kterou měl syna Hanuše II. Byl katolík, a proto na počátku husitských válek zachoval věrnost králi Zikmundovi a stál v čele katolické jednoty na Plzeňsku, kde měli Libštejnští z Kolowrat své majetky. Již na jaře 1420 bývalý nejvyšší sudí a krajský hejtman a zkušený válečník Bohuslav ze Švamberka začal formovat obranu západních Čech proti husitskému hnutí, protože v zemi panovalo bezvládí. Spolek pánů, rytířů, duchovních a měst získal na podzim název plzeňský landfrýd a 29. října 1420 ho potvrdil král Zikmund Lucemburský. Mezi jeho čelné členy patřili Švamberkové, Rýzmberkové, Gutštejnové a samozřejmě také Kolowratové. Hlavní baštou katolíků a krále Zikmunda v kraji se na další dvě desetiletí stalo královské město Plzeň. Když v květnu 1422 oblehli pražané s polským vojskem Zikmunda Korybutoviče hrad Karlštejn, bylo nutné zabránit jeho dobytí. Na říšském sněmu v Norimberku proto jednal český, uherský a římský král Zikmund (císařem byl až od roku 1433) s říšskými pány a se zástupci královské strany v Čechách (např. s Oldřichem z Rožmberka a Alešem Holickým ze Šternberka) o vypravení společného vojska. Zikmund měl přitáhnout s vojskem z Uher a Slezska. Landfrýd plzeňský, loketský, žatecký a čeští pánové, mezi nimi Bedřich a Hanuš z Kolowrat s hrady Libštejnem a Krašovem a Aleš Holický ze Šternberka, měli vypravit přesně stanovené počty vojáků. Říšský sněm tak vyhlásil křížovou výpravu proti kacířským Čechům (která se nic21


táhli směrem na Plzeň. Cestou vypálili městečka Žebrák a Hořovice a neúspěšně se ještě pokusili o dobytí kolowratských hradů Krašov a Libštejn. Když se 4. dubna 1429 konalo na bratislavském hradě setkání husitských předáků v čele s Prokopem Holým s králem Zikmundem, mezi královými zástupci je uváděn i Hanuš z Kolowrat. Jednání o smíru nebyla sice úspěšná, ale jsou považována za počátek procesu vyjednávání, který vedl až k uznání krále a později i císaře Zikmunda za českého krále a k přijetí tzv. basilejských kompaktát v roce 1436. V letech 1425–1430 byly Hanušovy hrady několikrát neúspěšně obléhány husity, kteří poplenili jejich okolí. Vojenská síla husitských vojsk stoupla, a tak byli v létě roku 1430 Hanuš i jeho bratr Bedřich okolnostmi donuceni požádat Staré Město pražské a Prokopa Holého o smír a vzájemné spojenectví, aby uhájili své statky. Svůj hrad Libštejn 8. září vydali husitům, ale dosavadní purkrabí Jan Šmikouský zde zůstal jako hejtman. Hanuše I. z Kolowrat proto dále nalezneme mezi husitskými válečníky, například při obléhání Plzně v létě 1431 nebo jako hejtmana jízdního oddílu v bitvě u Domažlic 14. 8. 1431. Ve stejném roce se zúčastnil i výpravy husitů do Lužice, Slezska a na Slovensko. Určitou dobu byl obyčejným lapkou, jakých bylo v tehdejších Čechách bezpočet a kteří využívali husitského bezvládí ke svému obohacení. Se změnou poměrů v zemi se pan Hanuš I. vrátil zpět to katolického tábora, a když byl 4. března 1434 smluven pětiletý mír mezi husitskou a katolickou šlechtou, stál již na straně císařské. Když někteří radikálové (např. Jan Roháč z Dubé) pokračovali v porušování zemského míru, Hanušovy oddíly (cca 400 jezdců) podporovaly vojenské zásahy zemského správce Aleše Vřešťovského z Rýzmburka. V tomtéž roce se v Brně od května účastnil čtvrtého kola jednání legátů basilejského koncilu, císaře Zikmunda Lucemburského a jeho zetě moravského markraběte Albrechta Habsburského se zástupci Čechů o konečném znění kompaktát. Ačkoliv císař Zikmund ukázal snahu ke kompromisu, zástupci koncilu a české strany cestu ke smíření teprve hledali.

DVĚ BITVY U HLUBOŠE Nedaleko podbrdské vsi Hluboš došlo v minulosti ke dvěma menším bitvám. První se odehrála v dolině říčky Litavky, asi na poloviční cestě mezi Hluboší a Jincemi, kde se dodnes říká „V zabitých“. Zde se 8. září 1422 střetly vojenské oddíly příbramských husitů s vojskem katolického pána Hanuše I. z Kolowrat. K vojenskému střetu došlo po několikerém dobytí města Příbram panem Hanušem z Kolowrat. Příbramští, kteří byli přívrženci kalicha, koncem léta 1422 shromáždili vojenský oddíl a vydali se pod velením Alšíka a Absolona Kovaříka přes Hluboš na Žebrák, aby se pánu z Kolowrat pomstili. Ozbrojence jim poslal i Zmrzlík z Orlíka. Příbramští se rozhodli zaútočit hned a nečekat na pomoc Jana Žižky z Trocnova, což se jim nakonec vymstilo. Dne 8. září 1422 došlo v údolí mezi Čenkovem a Hluboší, pod lesem Komorsko, k bitvě. Na straně Příbramských bylo na 300 pěších a 18 jezdců, proti kterým zaútočilo 104 Hanušových jezdců. V urputném boji byli Příbramští poraženi, na 30 bojovníků bylo zabito, 16 urozených a 115 měšťanů zajato. Ke druhé bitvě došlo na začátku března 1611 za vpádu pasovského vojska, které mělo pomoci upevnit moc císaře a krále Rudolfa II. Když se Pasovští vraceli z Prahy, jeden jejich oddíl napadli ozbrojení dobrovolníci, které zorganizoval hejtman podbrdského kraje. V krvavé bitvě bylo zabito asi 250 žoldáků a smrt našla i velká část selských útočníků.

Husitský hejtman se ale vojenskému střetu raději vyhnul a zamířil na sever do Žatce a Loun, které připojil ke svému polnímu svazu. 7. června pak Jan Žižka porazil vojsko panské jednoty u Malešova a následně ovládl Kutnou Horu, Kouřim, Český Brod a Nymburk. 14. září 1424 se mu poddala Praha. Poté bylo dohodnuto společné tažení husitů na Moravu proti Albrechtu II. Habsburskému, zeti krále Zikmunda. U Přibyslavi 11. října 1424 Jan Žižka zemřel. Na počátku října máme znovu zprávu o panu Hanušovi z Kolowrat na Libštejně. V této době se ve Zdicích konalo jednání o smíru mezi zástupci katolické a kališnické šlechty. Na katolické straně nacházíme i Hanuše a Bedřicha z Kolowrat jako zástupce plzeňského landfrýdu. 2. května 1425 oblehla hrady Točník i Žebrák, držené Kolowraty v zástavě, husitská polní vojska. Hrady byly ale velmi pevné a dobře bráněné, proto po třech dnech dobývání husité od22


správce Jiří z Poděbrad, reprezentant umírněných kališníků, jehož byl Hanuš z Kolowrat odpůrcem. Když se zemskému správci podařilo sjednotit a stabilizovat zemi a v roce 1448 dobyl Prahu, musel pan Hanuš I. uprchnout na hrad Žebrák, kde roku 1450 zemřel.

Až po složitých jednáních, ve kterých císař Zikmund prokázal své státnické a diplomatické schopnosti, došlo na jihlavském sněmu, který se konal 5. června až 5. července 1436, k přijetí basilejských kompaktát (vedle katolického náboženství bylo povoleno i přijímání „pod obojí způsobou“ – tedy kališnická víra). 20. července císař přijal požadavky české strany: 1. bude respektován status quo (královský a církevní majetek zabraný za husitských válek nebude restituován) 2. vyloučení cizinců ze zemských úřadů a zákaz návratu uprchlých patricijů do měst 3. návrat Moravy do svazku zemí Koruny české 4. uznání kompaktát jako zemského zákona. Konečně 14. srpna 1436 byl císař Zikmund přijat v Jihlavě za českého krále a období vyčerpávající občanské války skončilo. V nové situaci se odměny dočkal i pan Hanuš. V roce 1436 byl jmenován královským lovčím a o rok později i soudcem hrdelního soudu plzeňského kraje a přísedícím zemského soudu. Po smrti císaře Zikmunda se aktivně podílel na domácí politice českého státu. V roce 1437 byl na zemském sněmu zvolen jedním ze šesti správců království, kteří měli spravovat zemi do doby, než se jí ujme Albrecht Habsburský. V této funkci zabránil vzpouře pražských měšťanů, kteří chtěli zmařit Albrechtovu korunovaci. Na korunovaci měl tu čest spolu s několika dalšími předními šlechtici nést baldachýn nad svatováclavskou korunou. Ve čtyřicátých letech 15. století dále stoupala Hanušova politická hvězda, stal se hejtmanem plzeňského kraje a hejtmanem měst pražských. Dařilo se mu také rozšiřovat své panství, do kterého po roce 1431 zařadil i hrad Zbiroh a město Příbram. Když v roce 1439 král Albrecht Habsburský nečekaně zemřel, patřil mezi volitele, kteří rozhodovali o tom, kdo po něm nastoupí na trůn. Navrhovaný kandidát Albrecht Bavorský ale českou korunu odmítl, a tak ji získal syn Albrechta Habsburského a Alžběty Lucemburské, mladičký Ladislav Pohrobek (tedy vnuk císaře Zikmunda). V době jeho nezletilosti za něj vládl zemský

Hanuš II. – rytíř a kněz Hanušův stejnojmenný syn Hanuš II. († 1483) byl velmi nadaný, ale v mládí se musel zapojit do otcových válečných akcí proti husitům. Ože-

Mezi nejvěrnější stoupence římského, českého a uherského krále Zikmunda Lucemburského patřili zpočátku i Bedřich a Hanuš I. z Kolowrat. Později ho Hanuš I. opět podporoval.

23


nil se s Kateřinou ze Šternberka († 1465), se kterou měl syna Albrechta II. a dceru Kateřinu. Sídlil na pevném hradě Krašov. Zajímal se o umění, ale také o teologii a kanonické právo. Když zemřela jeho manželka, zanevřel na světský život a rozhodl se stát knězem. Protože se zúčastnil mnoha bitev, musel požádat papeže Pia II. o zproštění překážek (tzv. iregularit, např. jako voják bojoval a zabíjel), aby mohl být vysvěcen na kněze. Toho dosáhl papežským listem ze dne 14. dubna 1467 a poté se stal kanovníkem v Praze na Vyšehradě. Když zemřel vratislavský biskup a probošt metropolitního chrámu svatého Víta v Praze Jošt z Rožmberka, byl 12. prosince 1468 zvolen jedním ze dvou administrátorů (správců) pražské arcidiecéze (volbu potvrdil papež Pavel II.). To lze považovat za jeho osobní politický triumf vůči dlouholetému rivalovi Jiřímu z Poděbrad. Arcibiskupství s rozchvácenými statky a příjmy tehdy spravovala tzv. horní konzistoř (poradní sbor arcibiskupa). Svou první kapitulu svolal na svůj hrad Zbiroh. Kanovníci se na ni sjížděli z vyhnanství v Krumlově, v Plzni a z dalších míst. Hanuš II. z Kolowrat se jako přesvědčený katolík stal nepřítelem Jiřího z Poděbrad, kterého vyzýval, aby se vrátil lůna do katolické církve. Král Jiří se snažil naklonit si ho a v dopisech mu vysvětloval, proč tak nemůže učinit. Když se král přes opakované výzvy papeže nepřihlásil ke katolické víře, vyhlásil nad ním 29. srpna 1469 v nádherné kapli hradu Zbiroh (kterou dal vybudovat) papežský rozsudek exkomunikace. Tzv. interdikt později odvolal, když král naznačil, že se chce napravit. Hanuš II. se stal spojencem Jednoty zelenohorské a uherského krále Matyáše Korvína (podobně jako Petr Konopišťský ze Šternberka). Protože se postavil na stranu uherského krále Matyáše, který si činil nárok na český trůn, musel uprchnout z Prahy. Kapitula se vrátila roku 1472, on až o šest let později. Podle svých nepřátel „...pomáhal sváry v zemi ploditi“. Dlouholeté nákladné války ho finančně vyčerpaly a zpustošily jeho statky. Kvůli tomu se hodně zadlužil, a musel proto v roce 1477 prodat např. hrad a městečko Zbiroh svým švagrům Jaroslavovi a Zdeslavovi ze Šternberka.

Římský císař, český a uherský král Zikmund Lucemburský, mladší bratr Václava IV., patřil mezi nejschopnější panovníky Svaté říše římské.

V kapli hradu Zbiroh vyhlásil v roce 1469 Hanuš II. Libštejnský z Kolowrat papežskou klatbu nad králem Jiřím z Poděbrad.

24


Portrét Albrechta II. Libštejnského z Kolowrat z roku 1506 je dílem Mistra litoměřického oltáře. Je nejstarším dochovaným renesančním portrétem v českých zemích. Pan Albrecht si mohl takové špičkové dílo objednat, vždyť i na portrétu je vyobrazen s 18 zlatými prsteny.

25


Albrecht II. – vzestup a pád

a dvorských úředníků. Proto začal spolupracovat s královskými městy, která soupeřila s panstvem o hospodářská práva, aby zvýšil svůj politický vliv. V roce 1507 dokonce s městy uzavřel úmluvu o vzájemné pomoci. V roce 1505 podepsal úmluvu panských rodů proti Jednotě bratrské: „…znamenaje mnohé bludy pikartské v tomto království ke zkáze viery svaté křesťanské povstávajíce…“ Tento bojovný svazek uzavřeli také Petr z Rožmberka, Jindřich IV. z Hradce, Zdeněk Lev z Rožmitálu, Petr ze Šternberka, Jan ze Švamberka a na Strakonicích, Jan z Kolowrat na Mašťově, Jan z Kolowrat na Novém Hradě, Jindřich z Kolowrat, Jiří z Kolowrat, Mikuláš z Kolowrat a řada představitelů dalších významných rodů. Jako nejvyšší kancléř se tak postavil proti Jednotě bratrské a všem nábožensky radikálním živlům, protože jeho cílem bylo dosáhnout sblížení utrakvistů s katolíky. Byla to doba téměř bezvládí, kdy král sídlil v Budíně a šlechta soupeřila s městy o moc v zemi a dopouštěla se i loupeží. U krále Vladislava ho proto panstvo velmi často pomlouvalo, aby oslabilo jeho vliv. Odpor jeho nepřátel vyvrcholil roku 1508 jeho pádem. Na svatojakubském sněmu pak bylo rozhodnuto o přenesení jeho pravomocí na Zdeňka Lva z Rožmitálu – mocného šlechtice s ohromnými ambicemi. Král mu ale zachoval svou přízeň a v roce 1509 mu daroval panství a hrad Bělá, které zkonfiskoval rodu Gutštejnů za činy, jichž se dopustili proti jeho majestátu. V roce 1510 ho znovu jmenoval kancléřem království. V témže roce však Albrecht bez dědiců zemřel. Za svého života se Albrecht II. domohl značného majetku, a to i nepoctivě (např. si přisvojil tvrz v Tuřicích). Patřily mu např. statky Libštejn, Perštejn, Mělník, Kladruby a Krupka. Panství Lovosice vlastnil společně s klášterem Altzell u Drážďan (zde byl také pohřben). Protože jeho manželství s Annou z Valdštejna (rozenou z Kováně) bylo bezdětné, odkázal svůj majetek nevlastním synům Bernardovi a Janovi z Valdštejna (jejich otcem byl Hynek z Valdštejna, první manžel paní Anny).

Jediný Hanušův syn Albrecht II. z Kolowrat na Libštejně (1463–1510) patřil mezi nejvýznamnější politiky své doby. Byl velmi obratný a podařilo se mu ještě více zvětšit rodový majetek. Podporoval katolickou církev proti vlivu utrakvistů. Oženil se s Annou z Kováně, vdovou po Hynkovi z Valdštejna, ale jejich manželství bylo bezdětné. Jeho kariéra stále stoupala, byl rádcem krále Vladislava Jagelonského, karlštejnským purkrabím (1496–1497) a nejvyšším komorníkem (1496 až 1502). Vrcholu své kariéry dosáhl v letech 1503 až 1510, kdy zastával úřad nejvyššího kancléře Království českého. Byl oddaným úředníkem krále, a proto měl málo přátel, a to i v rodině. V roce 1504 se pokusil upevnit vztahy mezi českým královstvím a slezskými stavy. Za to získal velký vliv na krále Vladislava II. Jagellonského, který ho považoval za de facto svého zástupce v zemi. Tím a svým chováním vzbudil pan Albrecht odpor ostatních vysokých zemských

Český a uherský král Vladislav II. Jagellonský byl slabý panovník, který musel soupeřit o svá práva a moc s panskými rody. Za jeho vlády však došlo k rozkvětu umění a architektury.

26


Potomci Bedřicha z Kolowrat Beneš († 1495–97), třetí dítě a druhý syn Bedřicha z Kolowrat, byl v letech 1463–1475 přísedícím zemského a dvorského lenního soudu. V letech 1465–1469 byl zemským fojtem Horní Lužice. Bylo to dramatické období, kdy byla zrušena kompaktáta (1462) a vypukla válka mezi králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem o českou korunu. Beneš z Kolowrat vycházel dobře s tzv. Šestiměstím v Horní Lužici a začal upravovat hrad Ortenburg, když došlo k výrazné změně situace. Jeho dlouhodobý protivník Zdeněk ze Šternberka se ve Vratislavi spojil se spojenci krále Matyáše a dosáhl jmenování svého syna Jaroslava zemským fojtem (později byl z úřadu odvolán pro špatné jednání s obyvatelstvem). V Horní Lužici vypukla válka mezi přívrženci obou panovníků, ve které se pozice českým králem Jiřím jmenovaného fojta zhroutila. Když byla v roce 1469 uzavřena smlouva o narovnání vztahů mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem,

Erby Kateřiny z Adleru a jejího manžela Jiřího Lokšanského z Lokšan, kvalitně vytesané do bílé mramorové desky, nalezneme na nádvoří zámku Březnice (1550).

Jan Libštejnský z Kolowrat byl významným dvořanem arcivévody Ferdinanda Tyrolského. Ten při příležitosti Kolowratova sňatku s Kateřinu svobodnou paní von Boymund und Bayersberg uspořádal v Innsbrucku slavnosti trvající deset dnů.

Portrét Janovy manželky Kateřiny rozené svobodné paní von Boymund und Bayersberg ve vyšším věku. Paní Kateřina byla zasvěcena do tajemství arcivévody Ferninanda Tyrolského a Filipíny Welserové na zámku v Březnici.

27


získali oba titul českého krále a Matyáš převzal tzv. vedlejší země Koruny české (Horní a Dolní Lužici, Slezsko, Opavsko a Moravu). Své působení v zemské správě Beneš zakončil úřadem hejtmana slánského kraje. Oženil se s Eliškou z Cítova, se kterou měl syny Jindřicha a Jana a dceru Johanu. Jeho vnukem byl Jaroslav IV. Libštejnský z Kolowrat (1487–1521). Ten byl dvakrát ženatý (Alžběta z Vrtby a Marie Anna Žďárská z Chrástu) a měl šest dětí. Jeho druhý syn Albrecht VI. (1539–1585), byl třikrát ženatý a měl devět dětí. Vlastnil panství Starosedlský Hrádek a Tuševice. Zastavme se u jeho synů Jana, Jindřicha a Zdeňka Lva.

SOUKROMÝ ŽIVOT ARCIVÉVODY FERDINANDA TYROLSKÉHO Ferdinand Tyrolský (1529–1595) byl druhorozeným synem římskoněmeckého císaře, českého a uherského krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Českým králem a římskoněmeckým císařem se stal jeho starší bratr Maxmilián II., kterého v Praze zastupoval jako místodržící (1547–1567) a zasloužil se zde o rozvoj renesance (např. vybudoval letohrádek a oboru Hvězda na západním okraji Prahy). Arcivévoda se zajímal o umění, které také sbíral. Po smrti svého otce roku 1564 se Ferdinand ujal správy v Tyrolsku. Jeho sídelním městem se stal tyrolský Innsbruck, ale nejraději pobýval na nedalekém zámku Ambras, který koupil pro svou manželku Filipínu. Do Tyrolska za arcivévodou přišli nejen věhlasní umělci, ale také četní zástupci české šlechty, kteří se stali jeho dvořany (Kolowratové, Smiřičtí ad.). Ferdinand Tyrolský byl dvakrát ženatý. Poprvé se v roce 1557 tajně oženil s Filipínou Welserovou (1527 až 1580). Protože pocházela z bohatého rodu augsburských bankéřů, jednalo se o nerovný sňatek. Sestra Filipíny Regina Welserová byla manželkou Albrechta VI. Libštejnského z Kolowrat, což mělo nepochybně vliv na jeho dvorskou kariéru. Ferdinand a Filipína se seznámili pravděpodobně v roce 1551 v Augsburgu, kam doprovázel svého otce na říšský sněm. V roce 1556 se s ním setkala znovu, tentokrát v Čechách na zámku Březnice, který patřil její tetě Kateřině z Lokšan (rozené Adlerové, dceři bohatého kupce Jakuba Adlera ze Špýru). Sem ho na podzim pozval na hon její manžel a Ferdinandův dvořan Jiří Lokšanský z Lokšan při příležitosti oslavy své plnoletosti. Od té doby zde byl Ferdinand častým hostem. V lednu 1557 na Březnici Ferdinanda s Filipínou tajně oddal místodržitelův zpovědník Joannes de Cavalerii, pravděpodobně v rytířském sále v přízemí, protože kaple zde ještě nestála. Ještě v roce 1557 dala Kateřina z Lokšan jižně od hlavní brány pro svou neteř a jejího manžela postavit palác. Věž v bráně byla zvýšena na tři patra s obytnými místnostmi. Zde mohl arcivévoda žít

Ve službách Ferdinanda Tyrolského Jan (1550–1616), prvorozený syn Albrechta VI., dosáhl úřadu stolníka (v letech 1575–1578) a číšníka (1578–1580). V roce 1580 byl královským komořím a v roce 1587 se stal nejvyšším podkoním arcivévody Ferdinanda Tyrolského. Jeho kariéra pak stoupala vzhůru, když byl v roce 1598 jmenován císařským komořím a nejvyšším podkoním. Nakonec byl roku 1615 jmenován císařem a králem Matyášem císařským radou. Za manželku si vzal bohatou Kateřinu svobodnou paní von Boymund und Bayersberg (1562–1618), dvorní dámu Filipíny Welserové a později nejvyšší hofmistryni Anny Kateřiny, druhé manželky arcivévody Ferdinanda. Na tomto sňatku Ferdinandovi, který aplikoval tradiční habsburskou politiku vytváření klientských systémů okolo panovnického dvora, záleželo a nepochybně vyhovoval i ženichovu otci Albrechtu VI. Libštejnskému z Kolowrat, jehož první manželka Regina Welserová († 1554) byla sestrou první nerovnorodé arcivévodovy manželky Filipíny. Díky tomuto sňatku se tato rodová linie Kolowratů poněmčila. Jan zdědil statek Starosedlský Hrádek a s paní Kateřinou měl čtyři syny a jednu dceru. Nejstarší syn Ferdinand Vilém (1581–1639), tedy vnuk

Zámek Ambras v Tyrolsku je trvalou památkou na uměnímilovného arcivévodu Ferdinanda Tyrolského.

28


Arcivévoda Ferdinand Tyrolský a jeho nerovnorodá manželka Filipína Welserová. jeho právoplatnost. Nyní již manželé mohli vystupovat spolu veřejně. Nejstarší syn Andreas (1558–1600) se dal na duchovní dráhu a stal se biskupem a kardinálem. Bohužel se „proslavil“ marnotratností a prostopášným životem (měl několik nemanželských dětí). Kněžské svěcení nikdy nepřijal. Mladší Karel (1560–1618/1627) byl u svých rodičů i u mladých žen oblíben pro svou milou povahu. Byl pohledný, silný a udatný. Vydal se na vojenskou kariéru do Nizozemí, kde se seznámil s neřestmi života. Jeho otec pro něj hledal vhodné zajištění a usiloval pro něj o polskou korunu nebo úřad velmistra řádu německých rytířů. Nakonec byl jmenován markrabětem z Breisgau. Díky svému původu měl problém se oženit s vysoce urozenými nevěstami, a když se konečně oženil se stárnoucí Sibyllou z Jülichu a Kleve, jejich manželství zůstalo bezdětné. Z manželství arcivévody Ferdinanda s Filipínou se narodily ještě dvě dcery, které zemřely v dětství. V roce 1580 Filipína zemřela a o dva roky později se arcivévoda Ferdinand oženil se svou neteří Annou Kateřinou (1566–1621) z mantovského rodu Gonzaga. Její matkou byla Ferdinandova sestra Eleonora. Z tohoto manželství se narodily dcery Anna Eleonora (1583–1584), Maria (1584–1649) a Anna (1585–1618), která se provdala za budoucího uherského a českého krále a římského císaře Matyáše Habsburského.

diskrétně v soukromí. Cesty na Březnici vydával za výpravy na hony. Za rok po svatbě se novomanželům narodil první syn Andreas. Kvůli utajení sňatku musel být chlapec položen před dveře zámku, aby se ho mohla Filipína ujmout jako údajného nalezence (kmotrem mu byl Ondřej ze Šternberka a Ferdinand z Lokšan). Totéž se opakovalo i u dalších tři dětí. Když se roku 1562 narodila na Křivoklátě dvojčata Filip a Marie a záhy zemřela, byla se souhlasem císaře tajně pohřbena na Pražském hradě. Císař svého syna Ferdinanda miloval a jeho hřích s měšťkou mu odpustil, byl-li s ní šťastný, ale na veřejnost se o jejich manželství nesměla dostat žádná zpráva. Nejprve se arcivévoda snažil sňatek utajit, ale dlouho se mu to nepodařilo a otec ho vyloučil z případného nástupnictví v čele monarchie. Jejich děti byly zbaveny dědických práv s tou výjimkou, že by hrozilo vymření Habsburků. Několik let pobývali manželé na Křivoklátě, který měl Ferdinand v letech 1565–1577 v zástavním držení. Jako místodržící pořádal arcivévoda řadu turnajů a honů na korunních panstvích v Brandýse nad Labem, v Poděbradech nebo v lesích v okolí Křivoklátu a zval sem českou i zahraniční šlechtu. Po nástupu Ferdinandova bratra Maxmiliána II. na trůn roku 1564 se Filipínina situace trochu zlepšila, protože bratr měl pro jejich delikátní situaci větší pochopení. Jejich sňatek byl zveřejněn až roku 1576 a papež uznal

29


dobrandini navštívil Kolowratský palác v Praze, dorazila k němu informace o jeho jmenování kardinálem. Paní Kateřina mu gratulovala společně s ostatními a současně mu řekla, že se jistě dožije i jeho zvolení papežem. On jí odpověděl, že pokud bude mít pravdu, splní jí každé přání. Když pak byl opravdu v roce 1600 zvolen papežem Klementem VIII., paní Kateřina mu slib připomněla a poprosila ho o kopii milostného obrazu, který je umístěn v bazilice S. Maria Maggiore v Římě a podle legendy byl připomínán již roku 590. Papež jí samozřejmě vyhověl.

Albrechta VI., byl kanovníkem v Řezně a Vratislavi a nejmladší syn Jan Jiří (1584–?) byl rovněž kanovníkem v obou městech a od roku 1608 i kanovníkem v Pasově a komořím arcivévody a pasovského biskupa Leopolda (ten organizoval pro císaře Rudolfa II. vpád tzv. pasovského vojska do Čech v roce 1611). Prostřední syn Albrecht založil tzv. starší hraběcí větev Libštejnských z Kolowrat na Rychnově (viz str. 33). Janův bratr Jaroslav působil v Innsbrucku jako Ferdinandův osobní komorník. Zastavme se ještě na chvíli u sňatku Jana Libštejnského z Kolowrat s paní Kateřinou. Arcivévoda, jako velmi kultivovaný a vzdělaný člověk, při něm uspořádal velkolepou slavnost v Innsbrucku o masopustu 14. února 1580, která trvala deset dnů. Ferdinand Tyrolský sám zrežíroval triumfální vjezd do města, kdy ke kostelu přijel jako vládce bohů Jupiter v pozlaceném kočáře s baldachýnem, taženém třemi orly, symboly síly a vítězství. Za ním následoval průvod vedený jeho dvacetiletým synem Karlem z Burgau (z nerovnorodého sňatku s Filipínou) v podobě Herkula – oba bohové tak v době masopustu mohli veřejně stanout vedle sebe, což by jinak nebylo možné. Za ním pak následovali snoubenci a další hosté v alegorických kostýmech, znázorňujících čtvero ročních období, přírodní živly a bohy. Druhý den slavnosti pokračoval turnaji. Renesanční hodokvasy na zámku Ambras dodnes připomínají tzv. „Trinkbücher“, do kterých se zapisovali účastníci arcivévodových pijáckých zábav, mezi nimi i hosté z Čech a Moravy, jako byli Kolowratové, Šternberkové, Smiřičtí, Pernštejnové, Lobkovicové, Liechtensteinové a další. Podobné knihy byly vedeny i u nás – nejznámější jsou bechyňské „knihy pokutní“ Petra Voka z Rožmberka. Dobu Rudolfa II. nám dodnes na rychnovském zámku připomíná obraz Panny Marie Maggiore, namalovaný slavným florentským malířem Janem Vigettim. Do kolowratských sbírek se dostal podle rodové pověsti díky Janově manželce paní Kateřině. Když totiž papežský nuncius Al-

Další potomci Albrechta VI. Syn Albrechta VI. Jindřich (1570–1646) se dožil požehnaného věku 76 let. Svou kariéru zahájil v armádě, kde roku 1594 dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1613 byl hejtmanem prácheňského kraje a od roku 1613 další dva roky hejtmanem Nového Města pražského. V roce 1615 byl vrchním výběrčím daní. Za stavovského povstání stál na straně císaře Ferdinanda II., a proto byl roku 1619 vypovězen z Čech. Jako věrného a schopného katolíka ho po bitvě na Bílé hoře čekala skvělá kariéra. Zařadil se mezi nejvyšší zemské úředníky, když se stal v letech 1623–1628 nejvyšším lenním dvorským soudcem a v letech 1638–1643 nejvyšším zemským komorníkem (se správou a výběrem peněz měl již zkušenosti). Od roku 1643 až do své smrti byl nejvyšším zemským hofmistrem v Čechách. Náležel mu též titul tajného a skutečného tajného rady a od roku 1623 titul „Urozený a blahorodý“. Vlastnil panství Žichovice, Střela, Střelské Hoštice a Řepice. V roce 1600 se oženil s Alžbětou („Eliškou“) z Lobkovic († 1663), se kterou měl jediného syna Oldřicha Františka (1607 až 1650). Ten také dosáhl vysoké kariéry, pro ni se ale musel nejprve připravit. Jak bylo v té době zvykem, vyrazil do ciziny a v letech 1622–1625 a 1626–1628 vykonal hned dvě tzv. kavalírské cesty. Během té první navštívil Innsbruck, Benátky, Bolognu, Florencii, Řím, poutní místa Assissi a Loreto, Neapol, Janov a Miláno. Druhá cesta směřovala na západ 30


chce být zbožným!“ Ten měl také své zkušenosti se dvorem (kterého se raději vzdálil) a vtipně mu odpověděl: „Mezi dobrými se staneš dobrým a mezi špatnými se zkazíš!“ Později o nákladném a marnivém životu u císařského dvora ve Vídni napíše: „Dvůr Jeho Milosti Císařské žádného nezbohatne, ale zchudne!“ Zdeněk Lev vlastnil statky Pirkštejn, Sloup (koupil ho výhodně roku 1623 jako konfiskát) a Konojedy, které musely být později pro vysoké dluhy prodány. První manželství s Helenou Berkovou z Dubé a Lipé († 1632) bylo bezdětné. Jeho manželka zemřela tragicky, když byla přepadena loupežníky a zavražděna. Z druhého manželství s Kateřinou z Vrtby se narodil syn Václav a dcera Marie Polyxena. Václav (1634–1659) byl otcem již po svém narození zaslíben jezuitům a jeho kmotrem byl císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna.

a vedla přes Norimberk, Frankfurt, jižní Nizozemí do Lovaně. Na zdejší univerzitě studoval téměř rok. Pak pokračoval do Paříže a na Pyrenejský poloostrov. Zde vedle Madridu a Lisabonu neopomněl navštívit slavné poutní místo Santiago de Compostela. Z Barcelony se lodí přeplavil na Apeninský poloostrov a přes Švýcarsko a Bavorsko se vrátil domů do Čech. Dva roky po návratu se oženil s Lucií Otilií hraběnkou z Martinic (1609–1651). Zajímavostí je, že jeho švagr Jiří Adam z Martinic absolvoval podobnou kavalírskou cestu, ale v opačném směru a v Lovani získal licenciát práv. Kariéra Oldřicha Františka šla ve stopách jeho otce strmě vzhůru, v čemž mu pomáhal nejvyšší kancléř Vilém Slavata (1572–1652). Nejprve byl v letech 1636–1645 prezidentem české dvorské komory a od roku 1637 byl současně i prezidentem dvorské komory (do 1648). V roce 1643 se stal nejvyšším komorníkem a o tři roky později nejvyšším hofmistrem. Vrcholem jeho zářné kariéry byl úřad nejvyššího purkrabího. Hrabě podporoval založení jezuitské koleje v Klatovech (1636). Byl členem jedné z rekatolizačních komisí, později finančně podpořil vybudování jezuitských kolejí v Březnici a v Hlohově a stavbu chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze. Jeho manželství zůstalo bezdětné, a proto většinu majetku odkázal svému zbožnému bratranci Václavovi (viz str. 31–33). Poslední ze synů Albrechta VI. Zdeněk Lev (1588–1640) studoval na univerzitě v Dillingenu. V roce 1607 se stal královským číšníkem a o pět let později komořím arcivévody Leopolda V. Tyrolského (1586–1632). Působil také v armádě, kde v roce 1620 dosáhl hodnosti plukovníka a vynikl v císařských službách při katolické reformaci. V letech 1623–1629 byl hejtmanem litoměřického kraje a v letech 1638–1640 podkomořím věnných měst. V roce 1624 byl povýšen do říšského hraběcího stavu. S dvorskou službou neměl asi nejlepší zkušenosti, protože z roku 1627 je zachováno jeho varování mladému dvořanovi Adamu Pavlovi hraběti Slavatovi z Chlumu a Košumberka (1603–1657): „Nechť se vystříhá dvora, kdo

Symbol zbožnosti a dobročinnosti – jezuita Václav Libštejnský z Kolowrat Mladý hrabě Václav Libštejnský z Kolowrat (1634–1659) byl posledním mužským členem této větve rodu Libštejnských z Kolowrat. Prožil sice krátký život, ale stal se příkladem vysoké barokní zbožnosti, pro kterou bývá někdy nazýván českým sv. Aloisem Gonzagou (kardinál Tomáš Špidlík, SJ). Hned po narození ho jeho otec Zdeněk Lev Libštejnský z Kolowrat zaslíbil Bohu a chtěl, aby vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Jeho matka pak toto zaslíbení Bohu každoročně opakovala. Gymnázium vychodil u jezuitů na Malé Straně a pod dojmem vyprávění o skutcích a mučednictví jezuitů ve světě zatoužil kázat evangelium nevěřícím v Asii nebo Americe a dosáhnout také mučednické koruny. Rektor pražské koleje se ale bránil přijmout mladého Václava do řádu, protože byl hrabě, poslední mužský člen rodu a byl bohatý. I když pro jeho kvality by ho vzal třeba z dvaceti jako prvního, jeho žádost chtěl odmítnout. Václav proto napsal císaři Ferdinandovi III., aby mu umožnil darovat celý jeho majetek jezuitům. Pokud by 31


mu císař nevyhověl, chtěl jít v přestrojení za žebráka nebo venkovana do Vídně a případně i do Říma a žádat tam o vstup k jezuitům u generála řádu. Císař mu ale své „placet“ (souhlas) udělil. Dne 22. října 1650 ho ve věku 16 let přijali do noviciátu v Brně, kam ho přivedl slavný filozof a teolog Rodrigo de Arriaga (1592–1667). Věhlas tohoto významného španělského jezuity byl takový, že vzniklo úsloví „Videre Pragam et audire Arriagam“ (vidět Prahu a slyšet Arriagu). Václav byl velmi nadaný a zbožný (dokonce se fyzicky trýznil, aby trpěl) a je příkladem až extrémní barokní zbožnosti. Nechtěl používat jméno Kolowrat, aby si tím snad nezajišťoval nějaká privilegia, ale to mu představení nedovolili. Po studiích nechtěl působit v Čechách, protože se obával, že by musel přijmout nějakou čestnou funkci. Jako mučedník chtěl dosáhnout svatosti. Jezuitský řád nesmírně ctil a miloval. Přístup k životu a své plány popsal takto: „Tak důvěřuji v Boha a v Boží milost, která mě má ke spolupráci, že s důvěrou prohlašuji, že budu velkým světcem, velkým světcem! Bůh mě neklame, když mi na to poukazuje tolika Božími vnuknutími a inspiruje a k tomu pobízí. Důvěřuji Bohu, sobě ne!“ Výborně hovořil česky, německy, italsky, latinsky a řecky a byl schopen číst bibli hebrejsky. Filozofii vystudoval v Olomouci a v Praze. Ve dvaceti letech se vzdal svého pohádkového majetku a daroval ho Tovaryšstvu Ježíšovu. V jeho darovací abdikaci z 24. září 1654 se, pro baroko typickým stylem, mimo jiné píše: „Sám od sebe svobodně, z vlastního popudu, po všestranném a zralém uvážení, s úplnou a neodvolatelnou vůlí a naprosto ničím neovlivněnou mocí, z nejčistšího úmyslu více sloužit Bohu zříkám se z lásky k Bohu všeho svého časného jmění a statků, jež mi nyní právem patří nebo v budoucnu připadnou. Všechen tento majetek … postupuji a přepisuji na jméno české provincie Tovaryšstva Ježíšova…“ Šlo o na tu dobu vysokou částku 50 000 zlatých rýnských (cena panství Střela a Hoštice, která zdědil po svém bezdětném strýci Oldřichu Františkovi hraběti Libštejnském z Kolowrat) a dalších 31 000 zlatých rýnských přidal ze svého majetku (odhad ceny panství Sloup, Konojedy, Řepice

Malostranská jezuitská kolej a vedle ní stojící velkolepý chrám sv. Mikuláše vznikly díky štědrému odkazu mimořádně zbožného a nadaného mladého jezuity.

Interiér chrámu sv. Mikuláše patří mezi nejcennější a nejkrásnější stavby vrcholného baroka v Čechách.

32


Libštejnští z Kolowrat II – starší větev (rychnovská) Janův mladší syn Albrecht (1583–1648), zakladatel starší (rychnovské) větve rodu, dosáhl úspěšné kariéry. V roce 1629 se stal říšským dvorním radou a o rok později císařským komořím. Byl německým místokancléřem a v roce 1630 ho císař Ferdinand jmenoval místodržícím v Království českém.

Portrét nadaného jezuity Václava Libštejnského z Kolowrat nalezneme v refektáři bývalé jezuitské koleje v pražském Klementinu a na zámku v Rychnově nad Kněžnou.

a Starosedlský Hrádek). Mladý hrabě tyto peníze určil na stavbu profesního domu jezuitů a kostela v Praze a na zřízení hrobky Kolowratů v něm a novou cínovou rakev pro svého zemřelého otce. Mladý hrabě se v roce 1658 dostal na studia teologie v Římě, kde svým nadáním a horlivostí vzbuzoval velká očekávání. Bohužel zemřel na tyfus již 6. října 1659 ve věku pouhých 24 let, na začátku druhého ročníku studia. Pochován byl v chrámu sv. Ignáce v Římě, pod kaplí sv. Aloise Gonzagy a nedaleko hrobky sv. Jana Berchmanse, dvou svatých patronů mládeže, kteří svůj život zasvětili Bohu v jezuitském řádu. Nenalezneme zde žádný jeho náhrobek nebo pamětní desku. Jeho jméno ale nalezneme v galerii slavných jezuitů české provincie v refektáři pražského Klementina. Nejviditelnější památkou je ale chrám svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze, který dal vybudovat „Ad Maiorem Dei Gloriam“ (K větší slávě Boží).

Albrecht Libštejnský z Kolowrat, zakladatel rychnovské větve, a jeho manželka Sabina Viktorie svobodná paní von Wolkenstein-Trostburg.

33


Barokní stavbu malostranského chrámu sv. Mikuláše finančně podpořil také hrabě František Karel I. Libštejnský z Kolowrat, jak dosvědčuje pamětní deska a kolowratský erb nad vchodem.

Roku 1629 koupil statky Přítoky a Čestín Kostel, a když je později prodal, koupil v roce 1647 panství Rychnov nad Kněžnou, Zámrsk a Borohrádek za 120 000 zlatých. V roce 1616 se oženil se Sabinou Viktorií svobodnou paní von Wolkenstein-Trostburg (1596–1684), se kterou měl šest dětí. Nejvýznamnější z nich byl syn František Karel I.

Vyslanec – František Karel I. Albrechtův prvorozený syn František Karel I. (1620–1700) byl velmi nadaný. Měl císařovu důvěru, a proto byl v letech 1657–1658 vyslán k nelehké volbě Leopolda I. císařem. Byla jednou z nejobtížnějších a trvala nejdéle – téměř jeden rok. Od srpna 1657 do března 1658 se volebního jednání ve Frankfurtu nad Mohanem účastnilo české královské poselstvo, reprezentující českého krále jako jednoho z kurfiřtů (volitelů). V jeho čele stáli dva významní čeští šlechtici, Václav Eusebius kníže z Lobkovic a vévoda zaháňský a hrabě František Karel Libštejnský z Kolowrat. Pokud by volební jednání postupovalo rychle, měli dát hlas českému králi a arcivévodovi Leopoldovi. Měli se také pokusit získat přístup na přípravná jednání kolegia kurfiřtů, kterého se čeští králové déle než 100 let neúčast-

Osobní dar císaře Leopolda I. – ceremoniální meč moravského zemského hejtmana hraběte Františka Karla I. Libštejnského z Kolowrat patří mezi nejcennější exponáty rychnovského zámku.

34


František Karel I. Libštejnský z Kolowrat byl jedním z nejbližších spolupracovníků císaře a krále Leopolda I.

35


Postříbřený a pozlacený ceremoniální meč, osobní dar císaře Leopolda I. hraběti Františku Karlovi I., je cenným uměleckým dílem.

nili a byli z něj nyní vyloučeni (to se jim nepodařilo). Leopold I. nakonec císařem byl zvolen. Krátce po svém návratu byl František Karel vyslán jako císařský vyslanec do Varšavy. Zde měl sjednat mír mezi Poláky a Švédy po porážce švédského krále Karla X. Gustava (1622–1660) za tzv. první severní války. Mír byl uzavřen v roce 1660 v Olivě. Za své diplomatické zásluhy byl hrabě František Karel I. společně se svými bratry 20. 7. 1658 povýšen do říšského hraběcího stavu. V letech 1661 až 1667 byl prezidentem nad apelacemi, v letech 1667–1700 byl téměř tři desetiletí zemským hejtmanem na Moravě a v tomto úřadu dosáhl značného úspěchu. Tento jeho úřad připomíná ceremoniální meč moravského zemského hejtmana, který hrabě dostal od císaře Leopolda I. Spatřit ho můžeme v expozici zámku v Rychnově nad Kněžnou. Za své zásluhy získal také Řád zlatého rouna. Po otci zdědil panství Rychnov nad Kněžnou, ke kterému v roce 1674 přikoupil Černíkovice a jiné statky. Z panství Rychnov nad Kněžnou, Černíkovic a Borohrádku vytvořil fideikomis. Hrabě se

Hruška ceremoniálního meče moravského zemského hejtmana s erbem Libštejnských z Kolowrat.

Detail rytiny na rubu jílce meče moravského zemského hejtmana: postava Spravedlnosti.

36

DĚJINY RODU KOLOWRATŮ

Recommend Documents