UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ, Rokitanského 62, Hradec Králové, 500 03, Pedagogická fakulta
DĚJINY PALIATIVNÍ PÉČE NA ÚZEMÍ DNEŠNÍ ČR V 19. STOLETÍ
Zpracovala: Lucie Rychlíková Školní rok: 200/2009 Ročník: 1. Studijní obor: Sociální práce Listopad 2008
forma: prezenční
semestr: zimní
Obsah: 0. Úvod 1. Územní situace v 19. století………………………………………………………..…. 4 2.
Lékařská péče a příčiny nemocí ……………..…………………………………….... 5
3. Typy zařízení poskytující péči …………..………………………………………...… 6 3.1. Chudobince………………………………………………………………..……… 6 3.2. Chorobince……………………………………………………………………..… 6 3.3. Obecní pastoušky……………………………………………………………..... 6-7 3.4. Nemocnice ……………………………………………………………………….. 7 3.5. Domácí péče…………………………………………………………………….... 7 4. Stav ošetřovatelské péče ……………………………………………………………... 8 5. Církevní řády pečující o nemocné a umírající………………………………………....9 5.1. Řád Milosrdných sester Karla Boromejského-Boromejky………………...…. 9-10 5.1.1. Nemocnice pod patronátem Boromejek na území Rakouska – Uherska. . 10 5.2. Kongregace Milosrdných sestrer sv. Vincence de Paul ……………………………….... 1011 6. Péče o nemocné a umírající dle Milosrdných sester ………………………......… 11-13 7. Závěr ……………………………………………………………………………...… 14 8. Seznam použité literatury……………………………………………………………. 15 Přílohová část 1. Mapa království českého v 1.polovině 19.století …………………………………...… I 2. Mapa Rakouska – Uherska 1871 …………………………………………………...… I 3. Město počátku 19. století …………………………………………………………….. II 4. Kniha chudých 1851 ……………………………………………………………….… II 5. Operační sál 2.poloviny19. století …………………………………………………... III 6. Domácí péče o nemocného …………………………………………………………. III 7. Nemocnice napočátku 19.století …………………………………………………..... IV 8. Osobnosti Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ………………………….… IV 9. Boromejky ………………………………………………………………………….... V 10. Sv. Vincence de Paul ……………………………………………………………….... V
Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka,abychom pochopili jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka. Ladislav Fuks
0. Úvod Umírání a smrt je přirozenou součástí našeho života zejména proto, že umírání se netýká jen umírajícího, ale všech blízkých kolem něj. Ve své práci se věnuji dějinám péče o vážně nemocné a umírající v 19. století. Na úvod bych ráda nastínila život našich prapředků. Občané se dělili do vrstev bohatých a chudých a mezitím byla vrstva střední – na venkově to byli malorolníci a ve městech měšťanstvo. Velkou roli nehrálo ani tak vzdělání jako majetek. Obyvatelé vesnic se zabývali zemědělskou činností a podle majetku polností se vytváří venkovská šlechta, což jsou selští statkáři a velkostatkáři obhospodařující více než 20 ha půdy a aristokratičtí velkostatkáři obhospodařující půdu od 20 – 50 ha. Protože život na vesnici není nijak lehký, zemědělství nestačilo plně uživit tehdejší obyvatelstvo, dochází ke změnám v životních zvyklostech a potřebách , mladí se žení do měst nebo odcházejí na studia. Život ve městě vypadal následovně: Buržoazie, která podniká s cílem maximálního zisku a najímá námezdní sílu, která nic nevlastní, nabízí svoji pracovní sílu na trhu práce. Život městských rodin se výrazně lišil od venkovských, kde žily dvě někdy až tři generace v jedné chalupě nebo na gruntu. Městské rodiny se většinou skládaly z rodičů a dětí. Dospělé děti se snažily co nejvíce osamostatnit, protože v domácnosti rodičů žili další sourozenci. Toto bylo typické pro dělnictvo.Postupně se mezi rodinami vytvořily velké sociální rozdíly. Ve městech s koncentrací průmyslu vzrostla po polovině 19. století masa dělnictva, která tvořila početnou, ale ekonomicky závislou vrstvu, ve které mnozí přežívali v provizorních podmínkách na hranici životních potřeb. Ekonomické a společenské změny přinesly i změny sociální vytvořením nových sociálních vrstev – podnikatelé, dělníci z továren, úřednictvo a inteligence. Na společenském a mocenském žebříčku pak postupně ztratil hlavní slovo urozený původ a nastoupily peníze a ekonomická moc. Mezi všemi vrstvami byli lidé nemohoucí a umírající odkázaní na pomoc druhých. Jen málo kdo si mohl dovolit drahou lékařskou péči, proto mnoho lidí umíralo doma. Právě pro takovéto lidi vznikají pod záštitou církve specializovaná zařízení, která umožňují osamělým lidem v poklidu strávit poslední chvíle svého života.
1. Územní situace v 19. století Zánik říše Římské se udává k roku 1806, kdy se Habsburk František II. vzdal titulu římský císař a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804. První polovina 19. století byla období vzrůstajícího nacionalismu ve střední Evropě. Pojem národa, definovaného jako skupina lidí spojených jazykem a kulturnou, dala vzniknout intelektuálnímu obrození, které zpočátku usilovalo o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka (byla totiž v této době jazykem venkovských lidí) a české kultury, později pak i o politickou moc. V Čechách, kde byla většina šlechty německá nebo germanizovaná, byli vůdci tohoto hnutí členy inteligence, byli to lidé většinou s neurozenými kořeny. (příloha 1) V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Tento slibný rozvoj přerušil neoabsolutismus v 50. letech. Po roce 1848 se výrazně politizuje. Nový král a císař František Josef I. měl ambice vládnout absolutisticky, ale Habsburkové utrpěli několik porážek. V roce 1859 ztratili území v Itálii, v roce 1866 poraženi Pruskem a vyloučeni z Německé konfederace. Aby posílil svou pozici, František Josef byl ochoten ustoupit Maďarům. V roce 1867 tak vznikla dualistická monarchie - Rakousko-Uhersko( příloha 2). Čeští politici usilovali o stejný kompromis pro české království, jejich snahy ale selhaly. 2. Lékařská péče a příčiny nemocí Situace začátkem 19. století se podoba Středověkým praktikám lékařství. Lékaři sice dokázali podle příznaků rozpoznat a oddělit od sebe celou řadu různých onemocnění, ale ve většině případů ještě neznali vhodný lék k uzdravení pacienta.Vývoj medicíny nicméně začal zvláště ve 2. polovině 19. století rychle postupovat, byly zaváděny šetrnější vyšetřovací i léčebné metody a především byli objeveni původci celé řady závažných nemocí a lékaři proti nim začali bojovat. Jednou z hlavní příčin nemocí byla nedostatečná úroveň všeobecné i osobní hygieny , což se týkalo zvlášť měst, kde bylo na relativně malém prostoru soustředěno velké množství lidí. (příloha 3) Až do konce 19. století se města potýkala s přívodem nezávadné vody a odvozem množství odpadu. Řadu závažných onemocnění - choleru, tyfus - měla na svědomí závadná voda obsahující choroboplodné zárodky. Ke kontaminaci vody docházelo při neexistenci 4
fungující kanalizační sítě a chronických potížích s hromaděním různých odpadů poměrně snadno. Lidé o možnosti nákazy nevěděli, proto se nemoci šířili velice rychle. Obávaným strašákem počátku 19. století bylo také předčasné pohřbívání. Často docházelo k pohřbívání zdánlivě mrtvých lidí. Jen v malé části případů se podařilo živého člověka vysvobodit. Lidé se smrti obávali zejména ze strachu z předčasného pohřbení. Výnos z 31. vendémiaru roku IX požaduje: „Osoby, nacházející se u lůžka nemocného v době předpokládaného úmrtí, mu napříště nebudou přikrývat ani zavazovat tvář, ponechají jej na loži a nevystaví jej příliš studenému vzduchu na slaměné nebo žíněné matraci. Bylo nutné překonat odpor lékařů a přimět je k ověřování smrti. V roce 1818 napsal autor hesla Pohřbívání v osmapadesátisvazkovém Slovníku lékařských věd, jenž se věnuje smrti ještě mnoho místa: „Ke konstatování smrti je lékař přivolán jen vyjímečně, lidé tuto důležitou starost přenechávají žoldnéřům nebo osobám, které o stavbě lidského těla nevědí zholanic. Pokud lékař nedokáže nemocného uzdravit, varuje se toho, aby jej navštívil poté, co vydechl naposledy.“ Panovala teze, že se nesluší, aby lékař navštěvoval mrtvého. Počátkem 19. století vzvikají první márnice, kde jsou těla ponechána až do doby, kdy se objeví první hnilobné příznaky, tudíž o skutečné smrti již není pochyb. V roce 1803 byla márnice zřízena v Mohuči, v roce 1818 v Mnichově. Na konci 19. století již k předčasným pohřbům nedocházelo. 3. Typy zařízení poskytující péči Poskytování služeb ve všech institucích bylo na základě dobrovolnosti občanů nebo spadalo pod církev, kde se o nemocné staraly sestry, jeptišky. 3.1.
Chudobince
Zchudlým obyvatelům města, kteří neměli vlastní prostředky k obživě, sloužil městem zřízený a spravovaný chudobinec. Potřební lidé tu mohli dostat byt a stravu, jiní zase využívali možnost získání nevelké almužny. Chudobinec byla účelová stavba nejčastěji o dvou velkých místnostech pro rodiny s mnoha dětmi a pěti malých pro jednotlivé osoby nebo manželské páry. V budově byl jen jeden záchod a na chodbě byl vodovod. V malých místnostech byli staří lidé, z nichž většina neměla žádný důchod a byli odkázáni na dobročinnost. Roku 1834 vydal panovník chudinský zákon - pravidla pro sociální péči. První věta zní: „Domovské právo v obci je právo na nerušený pobyt a péči v chudobě.“ Dále se uvádí že „domovské právo se zakládá narozením, sňatkem, přijetím do domovního 5
společenství nebo dosažením veřejného úřadu. Smrt manžela, otce nebo matky nemění nic na domovském právu dítěte.“ V roce 1899 bylo dvakrát tolik chudých podporováno z obecní pokladny než v roce 1894. Dnes už není možné zjistit, jak a kde bydleli ti lidé, o které se obec byla povinna postarat. ( příloha 4 ) 3.2.
Chorobince- azylové domy
Chorobince byly zařízení, která se specializovala na nemocné s konkrétní chorobou. V 19. století již jejich funkci přebíraly nemocnice. 3.3.
Obecní pastoušky
Pastouška byla jakýmsi azylovým domem, kde nacházeli ti nejchudší a nejubožejští alespoň přístřeší. V 19. století lidé neznali starobní důchody, nemocenské pojištění ani jiné sociální dávky. Lidé na vsích, kteří se vyvazovali po roce 1848 z roboty byli v takové finanční nouzi, že byli rádi, že udrželi svá hospodářství. Ani rakouské úřady nevycházely obcím v této otázce nijak vstříc. A přece v našich obcích rok od roku přibývalo lidí, jež chudoba a stáří, nemoc a nemožnost výdělku, donutili uchýlit se pod ochranu obce. Každá obec se postarala podle svých možností. Buď poskytla postiženému útulek v pastoušce, nebo jej vyslala tzv. "po číslech" na stravu i byt. Dokud byl v pastoušce jeden nájemník, bylo dobře. Hůře bylo, když počet obyvatelů stoupl na 20 až 30. Tehdy docházelo i k šarvátkám. Pastoušky byly zřizovány pro občany, kteří potřebují azyl. Zdravotnická ani jiná péče zde nebyla k dispozici. 3.4.
Nemocnice
Původně byl jedinou institucí poskytující zdravotní péči špitál. Významnou změnu přinesly reformy konce 18. století, kdy na základě vydání Zdravotního řádu začala platit povinnost zřizovat nové zdravotnické ústavy - porodnice, ústavy pro choromyslné a všeobecné nemocnice, podle jejichž vzoru později vznikaly i nemocnice městské. (příloha 5) Pobyt v nemocnici nebyl bezplatný - nemuseli ho hradit jen ti pacienti, kteří předložili vysvědčení o chudobě vydané farářem domovské farnosti. Ostatní platili podle zvolené třídy od nejdražší první po nejlevnější třetí. Podle tříd se pak lišilo nejen vybavení pokoje a strava, ale i ošetřovatelské služby. Standardem byly pokoje s několika lůžky oddělené závěsy, v 18. století byly přímo v pokojích i záchodové lavice. Nad každým nemocným byla černá tabule, na kterou se psalo jméno, rok narození a případně diagnóza nemocného. 6
3.5.
Domácí péče
Haškovcová uvádí, že z historického pohledu pečovala o nemocné a umírající u nás především rodina. Tradiční model umírání se na území dnešní České republiky odehrával v domácím prostředí za účasti všech rodinných příslušníků a blízkých, kteří pomáhali spolu s duchovním ulehčit poslední hodinku umírajícímu. Umírání mělo charakter sociálního aktu a tak každý člen rodiny věděl, že nezemře opuštěn. Součástí rituálu umírání byla poslední vůle, zpověď a svátost smíření. Z generace na generaci přecházela zkušenost i znalost, jak pečovat o umírající i jak se chovat v této náročné životní situaci. Poskytovaná péče byla převážně laická. Jak již však bylo zmíněno na jiném místě této práce, laická veřejnost s ohledem na tradici ovládala běžné ošetřovatelské techniky vcelku uspokojivě. ( příloha 6 ) 4. Stav ošetřovatelské péče Nemocnice počátku 19. století byly často kritizovány jako místa plná nepořádku. Nedostatečná byla zejména hygiena. Nejnebezpečnější byly tzv. nemocniční gangrény. V nemocnicích se rychle šířily nemoci mezi lidmi s oslabenou imunitou, docházelo k otravám a úmrtím. Ani operace nebyly bez rizika. Rány se rychle zanítily a špatně hojily. Lékaři zastávali názor, že by se nemocnice měly po urřité době spálit a postavit nové, aby se nemoci nešířili dál. Nakonec se předmětem zlepšování staly nikoliv nemocnice, ale ošetřovatelské metody. Docházelo ke vzdělávání personálu. Již v polovině století byl stav nemocnic mnohem lepší. Budovaly se nové nemocnice, které spadaly pod církev a onemocné se staraly sestry, které velmi dbaly na hygienu a nemocné dokázaly léčit i svou vírou v jejich uzdravení. ( příloha 7)
5. Církevní řády pečující o nemocné a umírající Každé společenství sester a kněží bylo zasvěceno nějakému svatému. Na našem území bylo více řádů, například Řád Třetího řeholního řádu svtého Františka, Benediktýni, Milosrdných bratří a Alžbetinek, ale nejznámnější a nejrozšířenější jsou Milosrdné sestry svatého Karla Boromejského a Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul.
7
5.1.
Milosrdné sestry svatého Karla Boromejského – Boromejky
Podnět k založení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského dal mladý advokát Josef Chauvenel ve francouzském městě Nancy, kde po třicetileté válce bylo velmi mnoho chudých, zbídačených lidí, dospělých i dětí. Zblízka viděl hrůzu utrpení a bídy nakažených morem a stal se jejich "advokátem". Sám zasažen touto nemocí umírá v 31 letech. Sestry přijímají milosrdnou lásku za své poslání. Dobrovolně takto vyloučené z vlastních rodin vytvářejí novou rodinu, kterou zasvěcují Svaté Rodině nazaretské. Podle činnosti sester je brzy lidé začali nazývat milosrdnými - a jméno sv. Karla Boromejského přidávaly proto, že sochy tohoto světce zdobily průčelí a dvůr domu, kde sestry bydlely. Sv.Karel však nejen stál v názvu Kongregace, ale už od počátku utvářel svým příkladem srdce a službu sester. Na prosbu pana Aloise Klára vyhledal P. Heřman Dichtl dvě české dívky, které v roce 1834 vstoupily v Nancy do noviciátu a za rok je následovaly další dvě. Dne 28.9.1837 se spolu s francouzskou sestrou Marií Terezií Helvigovou vrátily do Čech a v Praze začaly svou činnost v ústavu slepých Na Klárově. Jejich posláním je milosrdenství. Chápou ho jako službu nejen ubohému tělu, ale znamená to pro ně mít naději pro druhého, neodepsat ho, když vidí jejho chyby. Dokáží odpouštět a přijímat odpuštění . ( přílohy 8 a 9 ) 5.1.1. Nemocnice pod patronátem Boromejek na území Rakouska – Uherska 1841 – Podolí u Mělníka
1871 - Jiříkov
1882-Nymburk
1842- Třeboň
1873 – Dačice
1890 –Ostrava
1845 – Praha-Prčice
1877 – Vídeň- Wahring
1881 - Příbram
1881 – Příbram
1899 – Lipník nad
Litoměřice 1847- Osek u Duchova
Mnichov
Bečvou
1854 – Grmenden
1883 – Jablonec
1887 - Místek
1856 – Ischl
1884 – Jihlava
1885-Roudnice
1860 – Ens
1895 – Tachov
1888 - Strakonice
1887 – Vimperk
1885-Volyně
1899 – Javorník
1899 -Lobendava
1896 – Karvinná
1888-Altmunster
1865 – Rumburk
1898 –Vídeň
1898 - Ondřejovice
1866- Bor u Tachova
1882-Nymburk
1896 -Šumperk
Grieskirchen
1878 - Hrušovany
Poběžovice
Varnsdorf 1864 – Brno Nová Říše
8
Dále také: Andělská hora, Kladno, Broumov, Hostinné, Mělník, Pardubice, Třinec, Volyně, Teplice, Tábor, Počátky, Jindřichůvhradec, Lukov, Moravec u Rožné, Rožďalovice,…. 5.2.
Kongragace Milosrdných sester svatého Vincence depaul – Vincentky
Roku 1841 vévodkyně Ernestina z Arenberku podepsala darovací listinu, kterou přenechala Milosrdným sestrám ve Vídni pozemky v Pačlavicích na Moravě. Zavázala sestry, aby z tohoto majetku v Kroměříži založily „filiální dům jejich prospěšného institutu“. O čtyři roky později, v roce 1845 byla v Kroměříži slavnostně otevřena řádová nemocnice. Brzy tam sestry zřídily i mateřskou školu a školu ručních prací. Sestry přejímaly také péči o chudé a nemocné v jejich domech. Sestry chodily po domech v čele s Matkou představenou a na pokyn lékaře prováděly jednoduché lékařské úkony a dohlížely na podávání léků.V době průmyslové revoluce a ranného kapitalismu byly charitativní instituty řeholních řádů pro chudé lidi často jejich jedinou pomocí. Apoštolsko-charitativní kongregace měly velký přírůstek dorostu. Mnoho mladých věřících žen vidělo ve službě chudým své životní naplnění. Dle nařízení lékaře chodily sestry v čele s Matkou představenou po domech a prováděly jednoduché zdravotní úkony, dohlížely na podávání léků a motlitbou pomáhali od bolesti. Charakteristické prvky vincentinské spirituality: 1. Spiritualita se vztahuje k chudým a Vincenc si přeje, aby sestry spolupůsobily s Duchem svatým a dívaly se na chudé jako Kristus. 2. Nejvýraznějším znakem spirituality sv. Vincence je dobrota. Vincenc nově ukazuje soucit jako podstatnou formu lásky k bližnímu a říká: „Ti, kteří necítí se zarmoucenými žádnou bolest a nemají žádný soucit s chudými, jsou velice daleko od lásky.“ 3. Blíženská láska musí být podle sv. Vincence univerzální, přičemž máme-li být věrohodní, musíme si druhého vážit bez ohledu na jeho původ, stav, vzdělání, majetek či vyznání. Vincenc se stará o všechny. 4. Další charakteristikou vincentinské spirituality je myšlenka, že lidé, ať už je jejich místo kdekoliv na světě, jsou navzájem za sebe odpovědni. Nejdeme k Bohu bezprostředně. Cesta k němu vede skrze bližního. Lidé jsou spolu vnitřně spojeni v Kristu. Člověk, který někomu jinému pomáhá žít, pomáhá žít všem ostatním.
9
6. Péče o nemocné a umírající dle Milosrdných sester Přijímání chudých a umírajících a péče o ně K péči o chudé se zavazují sestry slibem. Nemocní jsou vždy hlavním předmětem jejich péče a mají přednostní právo, jde-li o přijetí do jejich péče. Přijímájí se všichni bez rozdílu pohlaví od věku 4 let. Ačkoliv sestry uznávají křesťanství, lásku a péči věnují i nevěřícím.V každém zařízení byla vždy jedna místnost, která byla vždy vytopená, tam se nemocní převlékali. Poté byli sestrami vykoupáni a převlečeny do ústavního prádla. Na nočním stolku měl nemocný džbánek s vodou nebo čajem, sklenku a lžíci, vidličku,ubrousek a plivátko, je-li potřeba. Sestry měli nemocného těšit, dodávat mu naději, že smíří-li s Bohem, urychlí se jeho uzdravení. Hrozilo-li nebezpečí smrti a nemocný souhlasil, byl k němu zavolán domácí kněz, aby se nemocný mohl vyspovídat. Sestry neustále projevovaly ubožákům srdečnou a upřímnou sosutrast, když hleděly na jejich utpení.Soucit s nimi jim pomohl najít vhodná slova útěchy a povzbuzení. Pacietnti často otevírali svá srdce a setry je mlčky posluchaly. Všeobecně o činnosti v nemocnici Ještě před ranní pobožností prošly sestry pokoje pacientů a přesvědčily se o stavu těžce nemocných a opatřily jim vše, co potřebovaly. Snídaně byla v přesně stanovenou dobu. Sestra byla přítomna na vizitě lékařů, aby mohla podat o nemocných podrobnou zprávu. Také si musela zapamatovat, co lékař nařídil jednotlivým pacientům. Sestry se zpravidla zaobíraly především pacienty, kteří vzbuzovali odpor a hrůzu a velmi těžko se ošetřovali. Byli pro ně zdrojem velkého a bohatého zisku pro nebe. Postele stlaly sestry vždy dvě a dvě a postup byl následující: Obě se postavily k posteli, skromně a vlídně řekly nemocnému, že by mu rády ustlaly postel, a zda si něco přeje. Nechtěl-li nemocný vstát, nenutily ho. K nohám postele přistavily židli a ni si kladly ložní potřeby. Přikrývku složily na tři díly, přeložily napolovinu a položily na židli. Žíněnky převrátily a přemístily tak, že část, která doposud byla u hlavy, byla poté u nohou. Byla – li nutná podložka, daly polovičku pod nemocného, zbývající část zastrčily pod matraci.V nutné potřebě se schovaná část vytáhla a nemocný okamžitě ležel na čistém.S pacienty těsně před smrtí sestry nehýbaly, obávaly se, aby nezemřel jinde než na posteli. Poté sestry čistily plivátka a myly noční nádoby, zametaly a utíraly prach. V průběhu dne podávaly nemocným předepsané léky a měnily obklady. V případě nutnosti nemocné myly a pečovaly o jejich vzhled. 10
V pokojích musely sestry chodit tiše a hovořit mezi sebou mohly pouze tak, aby jim pacienti nikdy nerozumněli. Svou práci konaly mlčky a v duchu se zaobíraly svými myšlenkami nebo se modlily „Miserere“.Sestry roznášely jídlo a poté umývaly nádobí či se modlily s katolíky. Před spaním vyvětraly pokoje pacientům, v případě potřeby převlékly pacienta či přestlaly postel. Čištění obvazů a špinavého prádla Milosrdné sestry se snažily udržovat vše v čistotě. Použité prádlo a obvazy se odnášely na vhodné místo ihned, v době, kdy se stlala postel do čistého. Co se příčilo přirozenosti, co vzbuzovalo hnus a odpor, bylo pro sestry, které sílí Bůh svou milostí, to nejdražší a nejvzácnější. Špinavé prádlo se vymáchalo a pověsilo na určité místo, odkud si ho pradlena odnesla do prádelny. Plivátka a noční nádoby nechávaly sestry dobře vyschnout na vzduchu. Při práci nesměly sestry zapomenout na svatou chudobu a měly si být vědomy, že i nejmenší věci jsou majetkem chudých a že je proto nutné s nimi zacházet opatrně. Sestry se z věcí pacientů často samy nakazily nějakou chorobou. S postupem času byly sestry stále více vynálezavější a pomáhaly si například koštětem či dřívky k odstranění nečistot z prádla. Lékařská vizita Vizita se konala v určenou dobu.Sestra připravila ordinační knihu, inkoust a pero, krev a exkrementy, bylo – li potřeba pro posouzení nemoci, a obvazy. Chirurgovi se navíc připravovaly nástroje, kompresy, bandáže, obklady apod. Sestra se s lékařem o pacientovi nikdy nebavila před ním. Návštěvy unemocných V každé nemocnici bylo pevně dané, v jakou dobu se smí konat návštěvy. Nemocným se nesměly přinášet potraviny ani pití. Sestry s návštěvami směly hovořit pouze o stavu pacienta. Noční služba Noční služba byla vnímána pro sestry jako dar, že právě ony smějí vykonat tento skutek milosrdné lásky. Noční službu sloužila jedna či dvě sestry. Předem byly upozorněny na těžké případy. Z úcty k mlčení a tak, aby nerušily nemocné ze spánku otevíraly dveře a kontrovaly stav pacientů. Těm, kteří měli bolesti, se snažily ulevit. Ocitl – li se nějaký nemocný ve smrtelném zápasu,zůstala sestra s ním. Předříkávala mu motlitby pro umírající, 11
napomenula ho jemně, aby byl připraven objevit se před Bohem a pokropila ho svěcenou vodou. 7. Závěr Být chudým a ještě nemocným či umírajícím bylo zajisté v 19. století daleko těžší než v současné době. V nemocnicích a ústavech chyběli zkušení lékaři, byl problém se strelitou a hygienou celkově. Očkování proti nemocem bylo v plenkách, a proto lidé umírali více než nyní. Velkou podporou osamělým lidem byly určitě Milosrdné sestry, které ačkoliv nebyly lékařkami, tak dokázaly léčit duši. Pro umírajícího člověka je důležité, aby nebyl v poslední hodince sám.A tu jistotu ony jim dokázaly poskytnout. Zaslouží si velký dík.
Smrt není porážka, jako ani život není vítězství. Reinhard Abeln, Anton Kner
12
Seznam použité literatury: http://www.muni.cz/people/2765/publications 12.10. 2008 http://programy.mb-net.cz/mb-pravek-novovek/JT06.htm 12.10. 2008 http://www.boromejky.cz/11.htm 14.10.2008 http://cs.wikipedia.org/ 19.10. 2008 http://www.hiu.cas.cz/cs/mapova-sbirka/mapy.ep/ 19.10.2008 http://www.ostrava.cz/jahia/Jahia/lang/cs/pid/4455 19.10. 2008 http://www.umirani.cz/index.php?cmd=page&type=1 26.10. 2008 http://www.bilyujezd.cz/hroska/pastouska.html 26.10. 2008 http://www.vincentky.cz/ 16.11.2008 Philippe Ariés, Dějiny smrti II, nakladatelství Argo, Praha,rok 2000,počet stran:410 ISBN: 80-7203-293-3 Helena Haškovcová Thalnatologie – nauka o umírání a smrti, Galén Praha 2000 ISBN: 80-7262-034-7 MISCONIOVÁ, B. Péče o umírající, hospicová péče, Praha : Národní centrum domácí péče České republiky, 1999 Rosario Messina, Dějiny charitativní činnosti, nakladatelství Karmeliánské, Kostelní Vydří, rok 2005, počet stran 148, ISBN: 80-7192-859-3 Josef Švejnoha, Florence Nightingalová zakladatelka dobrovolné ošetřovatelské péče, nakladatelství Úřad Českého čerevnéhé kříže, Praha, rok 2004 Kroniky Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Osobní setkání a rozhovor se sestrou Richardis z řádu Boromejek v Praze 10.11.2008
13
Přílohová část PŘÍLOHA 1 Mapa království českého v 1.polovině 19.století
PŘÍLOHA 2 Mapa Rakouska- Uherska 1871
X
PŘÍLOHA 3 Město počátku 19. století
PŘÍLOHA 4 Kniha ústavu chudých 1851
X
PŘÍLOHA 5 Operační sál 2. poloviny 19. století
PŘÍLOHA 6 Domácí péče o nemocného
X
PŘÍLOHA 7 Nemocnice na počátku 19. století
PŘÍLOHA 8 Osobnosti Milosrdných sester sv. Karla Boromejského
Alois Klár
p. Heřman Dichtl
X
Marie Terezie Helwigová
PŘÍLOHA 9 Boromejky
PŘÍLOHA 10 Svatý Vincenc de Paul
X
