Dějiny konzervace Dějiny muzejní konzervace a restaurování

Dějiny konzervace Dějiny muzejní konzervace a restaurování

Dějiny konzervace Dějiny muzejní konzervace a restaurování Cíle předmětu (anotace): Základní přehled vývoje konzervace a restaurování muzejních sbírek do současnosti teoretická východiska zásahu, významné osobnosti, odborné organizace, metody komunikace, vývoj vzdělávání. Požadavky na studenta Úspěšné absolvování závěrečného testu a vypracování seminární práce. Obsah Přehled probírané látky: 1. Periodizace a přehled názorů na vývoj oboru. Východiska konzervace a restaurování památek v křesťanském kulturním okruhu. 2. Hledání univerzálního přístupu ke konzervaci a restaurování památek. Autenticita, originál, hodnota. 3. Ranný koncept moderní konzervace a restaurování muzejních sbírek - F. W. Rathgen. 4. Významné osobnosti - muzejní konzervace a restaurování v zahraničí a Čechách. 5. Odborné organizace a vývoj vzdělávání v oblasti konzervace a restaurování. Vzestup významu preventivní konzervace. 6. Změny v metodice ochrany materiálů sbírkových předmětů - anorganické i organické materiály.

Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě


2. Hledání univerzálního přístupu ke konzervaci a restaurování památek. Autenticita, originál, hodnota. Jednoznačná terminologická základna je nezbytným předpokladem účinné spolupráce všech oborů podílejících se na péči o kulturní dědictví. V odlišných jazykových prostředích může být týž termín užíván k označení různých skutečností… Starší literatura může nazývat určitý jev jinak, než jak je zvykem dnes… Je zřejmé, že opomenutí této skutečnosti může snadno vést k rozličným přehmatům a různě závažným omylům. Petr Horák



Autenticita Autenticita – Původnost, hodnověrnosti památky. Nelze jej zaměňovat s pojmem originalita. Klíčovou snahou péče o kulturní dědictví, památkové péče, konzervace a restaurování je zachování autenticity památek. Profesionální zásahy na památce musí být vedeny v souladu se snahou o dosažení „důvěryhodnosti památky“ – autenticity. Různé kulturní okruhy vnímají pod pojmem autenticita jiné významy (jak konstatoval roku Dokument z Nara. V evropském prostředí převažuje autenticita hmotné substance, nikoli např. autenticita řemeslného provedení, typická mj. pro Japonsko.



Autenticita Autenticita jako kultovní hodnota moderní památkové péče, se formovala po celé 20. století od Rieglovy ceny stáří přes Benátskou chartu k současnému velmi rigoróznímu chápání, dosáhla již takové míry zbožštění, že každý stavební zásah do historického objektu je vůči ní ústupkem či kompromisem. Kateřina BEČKOVÁ

Odkud pochází pojem autenticita Pojem znám ze 14. stol. ze středověké latiny „authenticus“ – „pocházející od autora“, a z řečtiny „authentikos“, z „authentēs“ „kdo jedná samostatně“. Tradičně z právních dokumentů (přinejmenším od 18 stol.) pojem autentický znamená, že obsah věci je odpovídají skutečnosti, a není fiktivní.



Autenticita Autentičnost památky znamená co možná nejpůvodnější stav památky, na který může být nahlíženo z různých úhlů pohledu, tj. z hlediska vzhledu, funkce a materiálu. Autentičnost památkového objektu je posuzována zejména v návaznosti na provedený zásah, a to z hlediska použitých technologií, materiálů i výsledného vzhledu. Míru autenticity nelze určit absolutně či kvantitativně, neboť do značné míry závisí i na posuzujícím subjektu, tedy na aktérovi. Opakem autentické památky je falzifikát, kdy lze např. hovořit o záměrně falzifikované památce, o pseudopamátce. Míra autenticity souvisí také s autochtonností prezentovaných prvků a jevů. Autochtonnost, neboli místní původnost a místní příslušnost zvyšuje míru autenticity a naopak, allochtonnost ji výrazně snižuje. Příkladem mohou být voskové figuríny světově známých osobností umístěné v jim "regionálně" nepříslušejících muzeích nebo postavičky Walta Disneye umístěné v českém prostředí, jež jsou spíše dokladem globalizace kulturní než autenticity. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě


Odkud pochází pojem autenticita – vývoj chápání pojmu Pojem autenticity se vyvíjel. Na konci 19. stol. smysl pojmu již byl chápán, ale neužíval se ve spojení s pojmem. Např. v roce 1896 vyšel v Národních listech manifest Českému lidu, tzv. Velikonoční manifest, ostrý protest proti tzv. asanačním zásahům - bourání staré Prahy obecně, určený jako výzva k masové podpoře, který poukazuje na to, že "Praha je olupována o svůj historický malebný ráz". Hodnoty, jejichž zachování tvůrci manifestu požadovali, jsou tím, čemu modernější terminologií říkáme autenticita. Obhájci zachování staré Prahy pojem autenticita v daném významu neznali, ale používaná sousloví "malebný historický ráz", "rázovitý celek", "starobylá tvářnost", kterým dali nejvyšší prioritu v úvahách o zachování historického města, se jejímu významu blíží.



Autenticita Benátská charta Mezinárodní charta o zachování a restaurování památek a sídel / Charte Internationale sur la Conservation et la Restauration des Monuments et des Sites Benátky 31.5.1964 Památky jako nositelé duchovního poselství minulosti představují v současném životě národů živé svědectví jejich staletých tradic. Lidé si stále více uvědomují jednotu všelidských hodnot, a proto považují památky za své společné dědictví. Uznávají svou společnou odpovědnost za jejich zachování a považují za svou povinnost předat je budoucím generacím v plné bohatosti jejich autenticity.



Autenticita Dokument z Nara Dokument o autenticitě - 1994, Nara, Japonsko V článku 3 preambule se uvádí: Dokument o autenticitě z Nara je koncipován v duchu Benátské charty z roku 1964, navazuje na ni a rozšiřuje ji v reakci na stále rostoucí zájem a obavy o kulturní dědictví v našem současném světě.

Odst. 10: Autenticita, takto chápaná a potvrzená Benátskou chartou, se jeví jako základní faktor hodnotové kvalifikace. Pochopení autenticity hraje zásadní roli ve všech vědeckých studiích o kulturním dědictví, v plánování konzervace a restaurování památek i v procesu zapisování, který se používá pro Úmluvu o světovém dědictví a pro jiné seznamy kulturního dědictví.



Originál Pojem pochází z latinského slova „origo“ - počátek, původ) obecně znamená původní vyhotovení, původní věc. Opakem originálu je kopie (opis) nebo falzum (napodobenina). Originál = původní umělecké dílo nebo uměleckořemeslný výrobek. Nemusí být zároveň unikátem, tj. jediným exemplářem. Ve volné grafice, založené na opakovatelnosti tisku a zmnožení grafického listu v určitém počtu, jsou všechny listy tištěné v určitém nákladu originálem a je nutno je odlišovat od replik, kopií, plagiátů a reprodukcí. Je-li vytištěn list pouze jednou (a deska případně zrušena), je současně unikátem. V sochařství za originál považujeme podle současného úzu i mezinárodních autorských konvencí např. pět odlitků téže sochy; další odlitky jsou již považovány za reprodukce. V malířství se originál kryje s unikátem.



Originál

Replika – volná nápodoba památky či její části, od originálu odlišná materiálem, tvarem, barvou a technologickým provedením. Kopie – přesná napodobenina památky či její části, s originálem shodná v tvaru a barvě (vizuální kopie), materiálu (materiálová kopie) i technologickém zpracování (technologická kopie). Je nutné nezaměňovat s pojmem volná kopie, užívaném ve výtvarném umění pro volnou napodobeninu díla, odlišnou materiálem, měřítkem apod. V oboru památkové péče je kopie vždy přesnou napodobeninou. Faksimile – přesná napodobenina památky↑ či její části, s originálem shodná v tvaru a barvě, odlišná použitou technologií a materiálem. Faksimile zachycuje aktuální stav díla včetně stop jeho vývoje v čase (poškození apod.)



Hodnota Památka – předmět hmotného kulturního dědictví, který je v širším společenském měřítku nositelem památkové hodnoty. Památková hodnota – činí objekt památkou. Jde o soubor hodnot, pro které památková péče usiluje o zachování památek. Z tohoto souboru vynikají zejména hodnota historická, hodnota umělecká a cena stáří. Jednotlivé složky památkové hodnoty lze charakterizovat na základě dodnes aktuálních myšlenek Aloise Riegla. Význam Riegra spočívá v tom, že na rozdíl od přístupu 19.století, které památkám přičítalo především hodnotu pamětní, namísto toho vsadil hodnotu stáří. Dále pak také postřehnutím, že hodnota památky není dána už v době vzniku, ale vzniká v průběhu recepce. Funkce památky spočívá pak, především ve stimulaci pocitů. RIEGL, A.: Moderní památková péče, Národní památkový ústav, 2003. KROUPA, J.: Metody dějin umění – metodologie dějin umění 2, Masarykova univerzita, 2010. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě


Hodnota Historická hodnota památky je kvalitou, kterou má památka jako dokument čehosi minulého, co připomíná. Může jít o uměleckohistorickou epochu (Vyšebrodský oltář), konkrétní osobnost (rodný dům Fráni Šrámka), historickou událost (památník obětí katastrofy na dole Jupiter v Mostě) a podobně. Umělecká hodnota (lze též hovořit o hodnotě estetické či o ceně krásy) je – jako samo slovo umění – exaktně nedefinovatelná. K porozumění této hodnotě je nezbytný cit, a přestože jde o hodnotu časově proměnnou, lze ji bez pochybností považovat za sociální faktum. Jelikož však máme co dělat s nekvantifikovatelnou, neměřitelnou (a poměrně obtížně poměřitelnou) kvalitou, bývá na cenu krásy, tj. na uměleckou hodnotu památek nezřídka poněkud zapomínáno. Jde zřejmě o jeden z rysů aktuální krátkozraké utilitarizace světa, zcela pomíjející některé z pilířů, na nichž stojí naše civilizace.



Hodnota Teoretickému základu a rozpoznání struktury hodnot památek z pohledu památkové péče se věnoval jako první Alois Riegl (1858 – 1905) ve své teoretické práci Moderní kult památek, jeho podstata a jeho vznik, kterou napsal jako úkol, kterým ho pověřilo prezidium c.k. Ústřední komise pro umělecké a historické památky. V překladu této práce od Ivo a Tomáše Hlobila nazvaném Moderní památková péče se dočítáme o systému hodnot památek, který se stal odrazovým můstkem pro nové pojetí památkové péče. RIEGL, Alois: Der moderne Denkmalkultus. Sein Essen und seine Entstehung. Sien, Leipzig 1903. RIEGL, Alois: Moderní památková péče. Národní památkový ústav ústřední pracoviště Praha, 2003.



Hodnota Hodnoty, které Riegl památkám přisoudil jsou rozděleny do dvou kategorií: I. Pamětní hodnoty, které dále dělí na: i. hodnotu stáří ii. historickou hodnotu iii. záměrnou pamětní hodnotu II. Přítomnostní hodnoty, které dále dělí na, i. uţitnou hodnotu ii. uměleckou hodnotu iii. hodnotu novosti Nejstěžejnější je v tomto výčtu hodnot hodnota stáří, která je podle něj vyšším vývojovým stupněm hodnoty historické. Tato hodnota byla popsána vůbec poprvé a její význam stojí na tom, že hodnota stáří „.. netkví v díle v jeho původním stavu vzniku, nýbrž v představě času, který od jeho vzniku uplynul který prozrazují očividné stopy stáří.“ Je postihnutelná každým člověkem bez rozdílu, protože zde jde o pocit / náladu, kterou v nás památka vyvolává. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě


Hodnota

komplexní hodnota muzejního sbírkového předmětu vyjadřuje jeho kvalitu jako nositele souboru všech autentických informací, emocionálních a racionálních, které je možno dnes či v budoucnu identifikovat. Jako taková je hlavním předmětem ochrany. Součástí komplexní hodnoty je i výpovědní hodnota předmětu. Její rozpoznání však závisí na schopnostech zainteresované osoby.



Hodnota Zásadní otázkou je, zda u památek objektivně existuje a je potřeba vytvářet nějakou hierarchii jejich duchovních a materiálních hodnot. Je možné operovat s hypotézou, že kromě speciálních případů, které by bylo vhodné rozebrat zvlášť jako výjimky potvrzující pravidlo, není vhodné stanovovat prioritu duchovních nebo materiálních hodnot památky, upřednostňovat některou z nich. Takový postup totiž vede a v minulosti vedl opakovaně k popírání některé ze součástí památky. Pokud se například kladl důraz na “duchovní” složku památky, soustřeďovala se při opravách pozornost na řešení otázek stylové jednoty a čistoty, materiální složka byla odsouvána do pozadí. Příkladů takového postupu by se dal od minulého století až do současnosti uvést bezpočet. Proti tomu, jak opět dokládá pohled do historie ochrany památek, jednostranné vyzdvihování materiální složky památky vedlo k jinému extrému, kdy se ochrany dostávalo i takovým domnělým součástem památky, které s ní měly jen zdánlivou a náhodnou souvislost a dovedeno do důsledku mohly způsobovat nebo způsobovaly poškozování nejen její duchovní složky, často reprezentované formou, ale i materiálu samého. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě


Doporučená literatura BEČKOVÁ, Kateřina : Autenticita památky, architekti a podnikatelé: Modernizace a asanace v Praze. On-line: http://www.npu.cz/pp/dokum/ppclanky/ppcl06/ppcl060927asanacebeckova/ od 27.9.2006. HORÁK, Petr, NEJEDLÝ, Vratislav: Základní pojmy v péči o kulturní dědictví. Univerzita Pardubice, 2013. RIEGL, Alois: Der moderne Denkmalkultus. Sein Essen und seine Entstehung. Sien, Leipzig 1903. RIEGL, Alois: Moderní památková péče. Národní památkový ústav ústřední pracoviště Praha, 2003.


Dějiny konzervace Dějiny muzejní konzervace a restaurování

Recommend Documents