Jiří Cejpek a kolektiv (Jan Činčera, Ivan Hlaváček, Pravoslav Kneidl)
Dějiny knihoven a knihovnictví Nakladatelství Karolinum 2. doplněné vydání Praha 2002 ISBN 80–246-0323–3
Úvodní poznámky …vývojová období lidské komunikace: 1. Za nejstarší se označuje období předverbálního stavu člověka, který M. MacLuhan označuje za stav kolektivního nevědomí. 2. Za druhé období se považuje období řečové komunikace. Již francouzský filozof Henri Bergson považoval jazyk za lidskou technologii, která narušila a zmenšila hodnoty kolektivního nevědomí. Řeč umožnila, aby se člověk oddělil od daleko širší skutečnosti. Bez jazyka by lidská mysl zůstala totálně vtažena do předmětů své pozornosti. Jazyk je nejbohatší uměleckou formou člověka, která ho odlišuje od ostatních živočichů. V tomto vývojovém stadiu žije dnes řada tzv. primitivních kmenů. 3. Třetí období tzv. dokumentové komunikace začíná vytvořením písma. Odhadujeme-li vývoj homo sapiens na 100 000 i více let, pak toto třetí období, jehož počátky datujeme někdy před 5 000 lety (přesně však nevím, kdy člověk vytvořil písmo), jsou nepatrnou vrstvou v dosavadním vývoji lidské společnosti. Přitom musíme počítat s tím, že tu byla řada předstupňů tzv. sdělovacích a zapamatovacích předmětů a že umění číst a psát byla po tisíciletí výlučnou záležitostí velmi úzkých vrstev společnosti. Vývoj písma od forem předabecedních k abecedním je postupnou grafickou abstrakcí a tím i vzdalováním se od reálného zobrazení skutečnosti. Je to náhrada, resp. rozšíření (extenze) přirozené lidské paměti. Psaný text se výstižně označuje jako „uvězněná“ řeč. Období dokumentové komunikace ve vývoji sociální komunikace lze pak rozlišit do tří fází: a) Fáze rukopisné knihy. V ní lze často obtížně rozlišit pouhé písemné sdělení dokládající určitý akt (např. uzavření smlouvy) od toho, co nazýváme knihou. Za knihu považujeme zpravidla delší text, který poskytuje tematicky ucelený výklad o tom, co autor považoval za potřebné či užitečné sdělit svým současníkům či následovníkům. b) Za mezník v kulturních dějinách člověka se považuje vynález knihtisku v polovině 15. století. V následující fázi tištěné knihy postupně odpadá svatozář knihy, jež se stává předpokladem a hnací silou dalšího kulturně civilizačního rozvoje. Člověk se současně stále rychleji vzdaluje od přírodního prostředí, z něhož vzešel. c) Za třetí fázi období dokumentové komunikace lze považovat diverzifikaci knihy zejména od konce 19. století, kdy se pojem knihy stává natolik úzkým, že musí vzniknout rodový pojem – dokument. Zasloužili se o to zejména dva belgičtí právníci – Paul Otlet a Henri Lafontaine – zakladatelé Mezinárodního bibliografického ústavu
v Bruselu. Rozvoj telekomunikační techniky pak umožnil v nepřímé komunikaci posun od individuálního sdělování k hromadnému synchronnímu sdělování pomocí obrazu (němý film), řeči a hudby (rozhlas) a obrazu, řeči a hudby současně (ozvučený film, video, televize). 4. Čtvrté období, jeho počátek lze datovat od vynálezu počítače ve 40. létech našeho století, se označuje jako období kybernetické či elektronické. Za příznačný pro toto období lze považovat proces vzniku informatizace společnosti, jež spočívá v digitalizaci textu, obrazu a zvuku, tj. v jejich převádění do dvojkové soustavy, s níž je schopen pracovat počítač. Od obrázkového písma zpravidla s tisíci znaků přes abecedy s desítkami znaků dospěl vývoj k abecedě o dvou (0,1), resp. třech znacích (0, 1, mezera), jíž lze vyjádřit jakýkoli text v kterémkoli národním jazyce, jakýkoli obraz a jakýkoli zvuk. (8–9) Archiv je instituce, která shromažďuje, zpracovává a zprostředkovává archivní dokumenty. Pojmem archivní dokument se označuje grafický, převážně písemný (zvláště rukopisný, popř. rozmnožený) dokument, který je produktem určité instituce, nebo osobní veřejné činnosti jednotlivce, má dokumentární hodnotu, což znamená, že se počítá s tím, že tento dokument má a také do budoucna si zachová svůj historický, politický nebo kulturní význam. (10)
Vybrané kapitoly z obecných dějin knihoven a knihovnictví Knižní kultura a knihovny v Egyptě Ve 4. tisíciletí př. n. l. Egypťané vytvářejí jevové texty, v nichž sled obrázků vyjadřuje jednotlivé výjevy a scény, ale brzy dospívají k vlastnímu obrázkovému písmu – hieroglyfům (hieros = řecky posvátný, glyfein = rýt, vyřezávat, název vymyslel řecký učenec Klemens z Alexandrie na počátku 3. století). Podle tradice starověkých Egypťanů ovšem hieroglyfy vymyslel bůh Thovt a bohyně písma Sešat. Thovt se označoval jako „pán spisů a knih“, bůh a ochránce všech písařů, pomocník čtenářů, ale současně i jako bůh spravedlnosti a soudce bohů. (15) Mezi odborníky se vedou spory o tom, zda se písmo objevilo nejdříve ve starém Egyptě, Mezopotámii či v indické Harappě. Ať tak či tak, zdá se, že nejstarší řecké památky vznikaly zhruba v letech 3500–3100 př. n. l. v těchto třech velikých civilizačních centrech. Nejstarší egyptské písemné památky objevili v r. 1998 němečtí archeologové v královské hrobce, vyzdobené četnými vyobrazeními štíra, pocházející zhruba z období 3400–3200 př. n. l. Pozoruhodné je, že texty na hliněných deskách a keramických předmětech obsahující zřejmě zápisy o daních a jména králů či měst, obsahovaly fonetické znaky. (16) Širší používání písma bylo usnadněno objevem papyru a jeho úpravy do svitků. Došlo k němu v době střední říše (2070–1790 př. n. l.). (16) Papyrusové svitky se uchovávaly v dřevěných skříňkách nebo hliněných džbánech, na nichž byly někdy napsány názvy knih, které byly v těchto nádobách uloženy. (16)
Hieroglyfy se objevovaly zejména na monumentálních stavbách, ale pro běžnou potřebu příliš vhodné nebyly. Proto vzniká na konci 3. tisíciletí př. n. l. ještě písmo hieratické (hieratikos = řecky kněžský), které obsáhlo 600 znaků a proti věrně obrázkovým hieroglyfům znamenalo podstatné zjednodušení. Zpočátku sloužilo pro obchodní záznamy, ale když se v 8. století př. n. l. prosadila lidová kurzivní forma hieratického písma, tzv. písmo démotické (démotikos = řecky lidový), používali hieratického písma nadále už jen kněží. Poslední dochovaný démoticky psaný dokument pochází z roku 476. (17) Za Napoleonova tažení do Egypta byla v r. 1799 při kopání opevnění objevena tzv. Rosettská deska (podle města Rosette, dnes Rašíd), která později pomohla rozluštit egyptské písmo. Tato čedičová deska obsahovala shodný text v hieroglyfech, hieratickém a řeckém písmu. Šlo o rozhodnutí egyptských kněžích z roku 196 př. n. l. o tom, jak bude uctěna památka krále Ptolemaia Epifana. Vzájemné porovnávání obsahově shodných textů umožnilo jazykově nadanému francouzskému badateli J. F. Champollionovi rozluštit v r. 1822 egyptské písmo. (17) K nejrozšířenějšímu žánru staroegyptské literatury patří tzv. knihy mrtvých. Jsou to sbírky zaříkadel, kouzelných formulí a úvah o posmrtném životě, v nějž Egypťané věřili, jakož i praktických rad chránících zesnulé před zlou vůlí bohů. Žijící je vkládali do hrobů nebožtíků. (18)
Knižní kultura a knihovny v Babylónii a Asýrii Nejstaršími obyvateli tohoto území byli Sumerové, národ, který zanechal po sobě bohatou kulturu. Stali se tvůrci nejstaršího dochovaného protosumerského (raně sumerského) obrázkového písma, jehož vývoj lze sledovat již od doby kolem roku 3100 př. n. l. Na 2000 piktogramů tohoto písma umožňovalo Sumerům pořizovat především obchodní záznamy. Na rozdíl od starověkých Egypťanů, kteří své písmo tesali do kamene nebo psali na papyrus, Sumerové ryli své písmo do hliněných tabulek, jež pak vypalovali nebo sušili na slunci. (20) …na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. došlo ke změně. Místo celistvých obrázků byly do vlhké hlíny vtiskovány šikmo seříznutým rákosovým pisátkem klínky. Podle nich se pak toto písmo nazývá klínovým. Zprvu bylo písmem slovním (jeden znak vyjadřoval jedno slovo), v průběhu dalšího vývoje se však stávalo písmem slabičným (jeden znak představoval jednu slabiku). (20) Hliněné tabulky měly zpočátku rozměry pouze 4 x 2,5 cm, postupně se však jejich formát zvětšoval až na rozměr 32 x 21 cm. Popisovaly se z obou stran, překlápěly se podél příčné osy. (21) Neobyčejně vzácnou památkou je dioritová stéla se zákoníkem krále Chammurapiho z Babylónu (1728–1686 př. n. l.). Tato stéla je uložena v pařížském Louvru. Je 2,25 m vysoká, s podstavcem téměř 1 cm širokým. Reliéf na horním konci stély zobrazuje krále Chammurapiho, jak přijímá od krále slunce, sedícího na trůnu, pokyn k vydání zákoníku. Text tohoto právního předpisu je nejen neobyčejně cenným dokumentem o právu starověkého Babylónu, ale i dokladem o způsobu myšlení a o sociálním životě tohoto národa. Stéla pochází z doby asi 220 let př. n. l. (21)
Rozluštění klínového písma nebylo prací jednoho badatele. V roce 1857 byly práce na rozluštění klínového písma již tak daleko, že mohla být v Londýně provedena zkouška se zapečetěnými obálkami. 4 významní vědci se tu sešli, aby se nezávisle na sobě pokusili rozluštit stejný text. Zkouška dopadla dobře, byla potvrzena správnost rozluštění písma. Vznikla asyrologie jako věda o asyrských a babylónských památkách. (22) …Georgu Smithovi, původním povoláním rytci, se po mnoha pátráních podařilo zjistit, že tabulky u vykopávek v Ninive byly součástí knihovny posledního vládce Asýrie, krále Aššurbanipala (asi 668–631 př. n. l.). Tomuto vladaři vděčíme dnes z velké části za to, že známe mezopotamskou kulturu. (22–23) …tzv. Aššurbanipalova knihovna, která se často považuje za nejstarší nám známou knihovnu, se skládala z osobní knihovny tohoto krále a ze státního archivu. (23)
Knižní kultura a knihovny starověkého Řecka Nejstarší evropské písmo vzniklo pravděpodobně na mínojské Krétě na přelomu třetího a druhého tisíciletí př. n. l. Svérázná mínojská kultura, pro kterou byla zřejmě typická méně výrazná role muže, než v okolních patriarchálně orientovaných civilizacích, vyvinula hned tři písemné systémy. Nejstarší dva, hieroglyfické písmo i slabičné tzv. lineární písmo A, zůstaly nerozluštěny. V posledním z nich, lineárním písmu B, byla s jistými pochybnostmi nalezena archaická řečtina. (26) Řekové převzali někdy kolem roku 800 př. n. l. od Féničanů jednoduché hláskové písmo a významně je zdokonalili připojením samohláskových znaků. Poprvé tak vzniklo písmo schopné zaznamenat všechny souhlásky a samohlásky. Takové písmo bylo způsobilé přesně reprodukovat lidskou řeč. Za toto dokončení procesu fonetizace vděčilo Řecko a tím i celý západní svět již zmíněnému městu Milétos; proto se také řecké abecedě říká abeceda milétská. (27) …ve druhé polovině 7. století př. n. l. začal proudit z Egypta do Řecka ve větším množství než dosud papyrus. Bez něho by stěží mohla vzniknout bohatá řecká literatura. S psací látkou převzali Řekové od Egypťanů i tvar knihy – papyrusový svitek. Tuto podobu si řecká i římská kniha zachovala po dobu jednoho tisíce let. Teprve od 4. století se prosadila kodexová podoba knihy, která se uchovala dodnes. (27) Počátek sbírek, jež lze označit jako knihovny, spadá do 5. a 4. století př. n. l. V té době došlo k vrcholnému rozkvětu řeckých městských států, mezi nimiž nejvýznamnější úlohu sehrály Athény. Prosperovaly hospodářsky a po vítězstvích v řecko-perských válkách zaujaly přední místo v politickém a kulturním vývoji Řecka. V nich se uskutečnil přechod od tyranie k demokracii. V době svého vrcholu měly Athény až 100 000 obyvatel. (28) Knihovny předních představitelů filozofie a vědy sloužily jak jim, tak i jejich žákům. Bližší údaje o těchto sbírkách se nám, bohužel, nezachovaly. O pestrém a bohatém obsahu fondů těchto knihoven usuzujeme spíš z bohatosti, rozlehlosti a rozmanitosti řecké filozofie a vědy. Knihovnu měla patrně už Platónova Akademia na počátku 4. století. S jistotou víme o Aristotelově knihovně, která patřila ve druhé polovině 4. století k nejvýznamnějším knižním sbírkám své doby. (29)
Strabón tvrdí, že Aristotelés byl prvním známým sběratelem knih. Více zpráv máme o osudech knih z Aristotelovy knihovny, z nichž některé se později staly součástí slavné Alexandrijské knihovny. Vedle Platónovy Akademie a Aristotelovy školy zřejmě měla své vlastní knihovny i taková sdružení jako byly škola stoická a škola Epikúrova. (29) Řecké knihovnictví dosáhlo svého vrcholu počátkem 3. století př. n. l. založením zřejmě největší a nejvýznamnější knižní sbírky starověku – Alexandrijské knihovny. (29) …Ptolemaios I. zvaný Sótér (zachránce) a jeho syn Ptolemaios II. Filadelfie (milující sestru) vybudovali v 1. polovině 3. století př. n. l. v Alexandrii Múseion (lat. museum, česky chrám múz). Přímým zakladatelem Múseionu a Alexandrijské knihovny, která byla jeho součástí, byl Démétrios z Faléra, posluchač Aristotela, žák Theofrastův, kterého Ptolemaios I. povolal do Alexandrie. Múseion byla jednou ze starořeckých vědeckých škol, jakousi první státní starověkou univerzitou. (30) A protože věda byla ukládána do knih, vznikla záhy jako součást této instituce as v r. 284 př. n. l. také knihovna. Egypt byl tehdy velmi bohatý. Démétrios proto mohl vyslat své nákupčí do různých míst kolem Středozemního moře a dát jim pokyn, aby bez ohledu na duplikáty a horší kvalitu skupovali všechny knihy, jež se jim dostanou do rukou. A tak, když v roce 283 př. n. l. umírá Ptolemaios Sótér, měl fond Alexandrijské knihovny údajně na 200 000 svitků. To byl na tu dobu neobyčejně vysoký počet, vezmeme-li v úvahu relativně nepatrný rozsah tehdejší knižní produkce. (30) …v roce 260 př. n. l. se stal ředitelem Alexandrijské knihovny Kallimachos z Kyrény (asi 310–240 př. n. l.), významný básník zvaný otcem literárních dějin. Jako první zachytil tehdejší celkový stav řecké literatury. Je autorem slavných pinakes, tj. listin, seznamů. Byl to soubor 120 knih, jejichž úplný název zněl „Seznamy všech ve vědě a vzdělání významných mužů a toho, co napsali“. Až na nepatrné zbytky se nedochoval. (31) Seznamy se staly encyklopedií řecké literatury. Současně však to byl katalog Alexandrijské knihovny, první rozsáhlý vědecky zpracovaný knihovní katalog v dějinách evropské vzdělanosti, základ dějin řecké literatury. Neboť se zdá, že fondy Alexandrijské knihovny skutečně obsahovaly v podstatě veškerou řecky psanou literaturu, nebo alespoň její většinu. Podle některých zpráv dosáhly fondy této knihovny v době vlády Caesarovy počtu až 700 000 svitků. Někteří badatelé se domnívali, že zahrnovala i řecké překlady staré egyptské literatury a literatury jiných významných starověkých kultur. Kromě sbírky v Múseionu měla Alexandrijská knihovna pobočku v chrámu boha Serapida v Alexandrii. Ta byla doplňována z přebytků hlavní knihovny. Je možné, že tato sbírka sloužila širší čtenářské veřejnosti. O dalším vývoji Alexandrijské knihovny toho víme málo, od roku asi 150 př. n. l. pak kromě údajů o jejím postupném zániku už téměř nic. Podle antických zpráv utrpěla knihovna požárem v roce 47 př. n. l., kdy Caesar obléhal Alexandrii. Je však známo, že pokračovala ve svém působení i v římské době. Alexandrie zůstávala i pak střediskem knižní kultury. V roce 391 byla zničena fanatickými křesťany pobočka Alexandrijské knihovny vybudovaná v chrámu pohanského boha Serapida a na jejích troskách byl vybudován klášter. (31)
V roce 638 dobyli Alexandrii Arabové. Zachoval se tehdejší výrok kalifa Omara: „Jestliže se tyto knihy Řeků shodují s boží knihou (Koránem), jsou zbytečné a není třeba je uchovávat; neshodují-li se však s knihou boží, jsou škodlivé a musí být zničeny.“ Dochovaly se pověsti, že knihy Alexandrijské knihovny byly spáleny v lázních. Tak zcela zanikla pravděpodobně největší starověká knihovna. (32)
Knihovna v Římě a římské říši Rozvoj římské kultury ovlivnili Řekové. Římská literatura se vyvíjela daleko později než řecká. Předpokládá se, že papyrus se spolu s knihou dostaly do Říma v době První punské války (264–241 př. n. l.). Řekové učili Římany lásce ke knihám, učili cenit je nad zlato. Ačkoliv Římané vojensky uchvátili Řecko, Řekové si podmanili Římany svou kulturou. (32) Knihovny se v Římě objevily již v 2. stol. př. n. l. Římané, kteří dobývali celou řadu zemí, neopisovali jako Egypťané, Asyřané nebo Řekové knihy, které patřily jiným národům. Přivlastňovali si je jako válečnou kořist. (33) Julius Caesar se jako první z vladařů rozhodl, že založí v Římě veřejnou knihovnu. V čele knihovny měl stát významný římský gramatik Marcus Terentius Varro. Caesar dal příkaz převézt z Alexandrijské knihovny svitky do Říma. Zavraždění Caesara znemožnilo uskutečnění těchto plánů. Za 5 let po smrti Caesara římský řečník, vojevůdce a spisovatel, Horatiův a Vergiliův přítel Asinius Pollio jeho plán uskutečnil. V r. 39 př. n. l. vybudoval v chrámu Svobody na Aventinském pahorku v Římě první římskou veřejnou knihovnu. (33) V roce 79 došlo náhle k výbuchu sopky Vesuv. Blízké Pompeje byly zasypány sopečným materiálem. Obdobný osud stihl nedaleké město Herkulaneum. V r. 1738 objevil Herkulaneum pod až dvaceticentimetrovým nánosem sopečného materiálu knihovník sicilského krále Karla Bourbonského markýz don Marcello Benuti. (35) V rozvalinách Herkulanea byla nalezena jedna z nejvýznamnějších starověkých památek – dům se soukromou knihovnou, která patřila bohatému Římanovi Corneliu Pisonu Cesanimu. Díky tomuto významnému objevu si lze dnes vytvořit obraz soukromé římské knihovny před téměř 2000 lety. (35) Osud knih a knihoven řeckého a římského období byl trpký. Ze 3 000 řeckých tragédií a komedií se zachovalo pouze několik desítek. Texty knih římských autorů známe téměř výhradně z opisů. Knihovny byly ničeny častými požáry, válkami a přírodními katastrofami. Papyrus jako nejčastější psací látka nevydržel zub času. (36)
Počátky křesťanských knihoven V době ideologického zápasu s antickým náboženstvím a věroučných sporů uvnitř křesťanského hnutí ve 3. a 4. století došlo ke značnému rozvoji křesťanského písemnictví. Křesťané, kteří začali uznávat význam vzdělání, začali si osvojovat ty oblasti antické vzdělanosti, které pokládali za slučitelné se svým náboženstvím. Tak vznikl předpoklad ke vzniku prvních sbírek křesťanské literatury. Z mnohých z nich se pak vyvinuly raně křesťanské knihovny. Ty se lišily od zanikajících či zaniknuvších
soukromých a veřejných antických knihoven jak svým obsahem, tak svou funkcí. Jejich účelem nebyl shromáždit zaznamenané vědecké poznatky a literární díla jako obraz antické společnosti, ale sloužit k potřebám křesťanského náboženství. Vedle teologické literatury v nich byla ovšem také zastoupena i díla řeckého a římského písemnictví, ale pouze v míře nezbytné k polemikám s celým tímto zanikajícím světem. (37) Ve 4. století byla forma svitku, používaná po celý starověk, nahrazena mnohem praktičtějším kodexem. Současně pergamen, který se už několik století používal vedle papyrusu jako psací látka, zatlačil papyrus definitivně do pozadí. Přechod k pergamenovému kodexu významnou měrou ovlivnil způsob čtení a podobu interiérů a později i budov středověkých knihoven. (38) Jádrem fondů středověkých knihoven se stala na mnoho století bible, která vznikala, rovněž po staletí, na půdě starověku. Její název vznikl od slova byblos (=papyros) podle prastarého syrského města Byblos, fénického obchodního střediska a centra monopolní distribuce papyrusu. V počátcích křesťanství znamenalo slovo biblia (množné číslo středního rodu) sbírku písemností, knihovnu, pak byl však tento výraz omezen křesťany řeckého jazyka pouze na sbírku jejich svatých spisů. Množné číslo středního rodu se v lidové latině stalo jednotným číslem ženského rodu – bible – a přešlo do všech moderních jazyků. (38) Nejstarší opisy Starého zákona byly nalezeny v r. 1947 v Kumpánu u Mrtvého moře (tzv. „Rukopisy Mrtvého moře“). Tyto nálezy svědčí o velmi kvalitní práci písařů – kopistů, rozdíly mezi rukopisy z různých staletí jsou minimální. (39)
Knihovny a knihovnictví v evropském středověku Pro Evropu znamená toto období, jež se nejčastěji vymezuje léty 500–1500 (1492 „Objevení Ameriky“), období obrovských změn. (39) V rozvoji lidské civilizace a kultury znamenal středověk, zejména ve svém raném období (5.-11. stol.), jisté zpomalení, na druhé straně však došlo k velkému vzepětí duchovního života. Hlavní duchovní náplní středověku se stalo křesťanství, jež se již od 4. století stalo státním římským a postupně kosmopolitním náboženstvím. (39) Mezi 3.-5. stol. nastupuje, jak již bylo uvedeno, místo papyrusového svitku kodex. Svitky (s výjimkou některých hebrejských knih) byly vesměs opuštěny. Kodex lépe vyhovoval bohoslužebným úkonům. Pokud jde o jazyk knih, zcela převládala církevní latina, která však postupně nabývala různých podob. (44) Nejvýznamnější církevní knihovnou byla již od raného křesťanství papežská knihovna v Římě (nyní Vatikánská knihovna). Diplomat a později mnich M. Aurelius Cassiodorus (480–573) založil první prokázanou klášterní knihovnu v klášteře Vivárium v Kalábrii, který sám v r. 540 založil. Základem fondu této knihovny se stala jeho rozsáhlá soukromá knihovna, jež obsahovala nejen náboženské, ale i světské spisy. I když Vivárium zaniklo několik desítek let po smrti jeho zakladatele, Cassiodorovy názory o studiu jako součásti klášterního života a o významu knihoven působily na vznik dalších klášterních sbírek, jak např. v klášteře v Bobbiu založeném v r. 614 či biskupském sídle Verona. (45)
Výjimečné místo ve zpustošené západní Evropě v prvních stoletích po pádu Římě mělo Irsko. Irsko nebylo zasaženo vlnou drancování, které provázelo zánik impéria, a jeho vývoj byl proto poměrně nerušený. Na počátku 5. stol. bylo Irsko christianizováno svatým Patrikem. V zemi vznikla řada klášterů, ve kterých mniši vrhli svoje úsilí na opisování a shromažďování knih. (45) Kromě náboženské literatury obsahovaly irské klášterní knihovny i mnoho antických děl. To souviselo s tím, že Irsko, ležící stranou evropského dění, nebylo zasaženo vlnou odporu k antické vzdělanosti. Mniši také zapisovali mýty a legendy z předkřesťanských dob, které pro nás dnes představují nejdůležitější zdroj informací o keltské mytologii. (45) Irské kláštery se staly nejen středisky umění, řemesel a obchodu, ale prosluly i svou misijní činností. Ta směřovala nejen na sousední britské ostrovy, ale i zpět do Evropy. Podnět k nim vydal sv. Columcille (521–597, také zvaný Kolumbán), významná a legendami opředená osobnost, který založil klášter Iona na hlavním britském ostrově. Mniši zakládající kláštery s sebou vždy nosili knihy, které se staly základem nové knihovny. Irové vedení svatým Kolumbánem a dalšími osobnostmi založili klášter v Lutychu, Řeznu, Bobbiu, Vídni, Trevíru i v jiných oblastech dnešní Francie, Německa, Rakouska, Švýcarska a severní Itálie; možná se při svých cestách dostali až na Moravu. Ve všech těchto místech vznikaly při nových klášterech i klášterní knihovny obsahující a rozšiřující latinskou literaturu. Bez odvážných irských mnichů bychom dnes o antické literatuře nevěděli skoro nic, klasická centra bývalého západního Říma byla zničena a jejich knihovny spáleny. Irští učenci byli slavní v celé tehdejší Evropě, Alcuin z Yorku byl přední kulturní osobností a správcem knihovny na dvoře Karla Velikého. (45–46) Nájezdy vikingů, staroskandinávských námořních dobyvatelů, kupců a pirátů, zničily v 9. a 10. stol. irské kláštery a s nimi i jejich knihovny. Když 8.6 793 přepadli vikingští piráti překvapené mnichy v Lindisfarne, znamenal jejich útok nejen konce slávy tohoto kláštera, ale i konec celé jedné epochy dějin knihoven. (46) Ve vývoji raně středověké knižní kultury sehrála významnou úlohu část západní Evropy, která byla už od 5. stol. ovládána germánskými kmeny Franků, tj. dnešní Francie a západní část Německa. Ve druhé polovině 8. a počátkem 9. stol. tu vládl francký král a později císař Karel Veliký (768–814). Považoval se za nástupce vládců římské říše. Rozšířil své území o rozsáhlé okolní oblasti. Z potřeb tohoto silně centralizovaného franckého státu vzešel za Karla Velikého a jeho nástupců nový jednotící proud snah o povznesení evropské vzdělanosti. Požadavek upevňování státní moci vyvolal potřebu vzdělaných úředníků a duchovních, kteří v dobytých územích šířili křesťanství. Ve francké říši tak došlo k rozvoji písemnictví a k vytvoření nového středověkého vzdělávacího systému, jehož středisky byly kláštery a jejich knihovny. (46) V karolínských knihovnách a s nimi spjatých skriptoriích došlo ke kodifikaci jednotné spisovné latiny a k vytvoření nového jednoduchého a praktického písma, tzv. karolínské minuskule. (47) V prostředí evropských středověkých měst rostla potřeba vzdělaných lidí. Jejich správa vyžadovala vzdělané úředníky a písaře, společnost stále více potřebovala lékaře a právníky. Také obchodníci a řemeslníci, pokud chtěli uspět ve svých povoláních, museli si osvojit jisté,
alespoň základní vzdělání. Proto se v 11. a zejména ve 12. stol. začaly zakládat městské školy, jež poskytovaly jak základní vzdělání v mateřském jazyce, tak i základy latinské vzdělanosti. Navštěvovali je nejen duchovní, ale i laikové. Městské školy vyžadovaly sbírky knih určených k výuce. Vznik větších sbírek však brzdila vysoká cena rukopisných kodexů. (47– 48) Tento proces vzdělanosti vyvrcholil ve středověku zakládáním univerzit. Vývoj zpravidla postupoval od místní (městské) školy přes všeobecnou školu (studium generale) až k univerzitě. Zárodkem univerzit se staly nevelké sbory učitelů a žáků nazývané kolegii, kteří se sdružovali zejména za účelem studia myšlenkových podnětů, které v té době přinesla znovu objevovaná díla antických autorů, pro tehdejší teologii a vědu. Časem se univerzity zformovaly v instituce s pevnou organizací a s přesně stanovenou náplní studia na jednotlivých fakultách. Patřily k nim fakulta artistická s výukou již dříve zmíněných sedmi svobodných umění (septem artem liberales) – předchůdkyně dnešní filozofické fakulty, a dále teologická, lékařská a právnická. Za počátky univerzit se považují odborné školy, jež vznikaly v 11. stol. v některých italských městech, např. Palermo se stalo střediskem studia lékařství a Bologna proslula studiem práva. (48) V r. 1180 bylo v Paříži založeno ze školy, podléhající kancléři Notre Dame, kolegium. Když pak kolem poloviny 13. stol. Robert ze Sorbonny založil pro toto kolegium nadaci, vzniklo největší evropské středisko scholastických teologických studií – pařížská Sorbonna. Teprve potom došlo k založení univerzit v Oxfordu a v Cambridgi v Anglii, v Salamance ve Španělsku, ve střední Evropy pak kromě Prahy (1348), jež má v tomto směru stále prvenství, v Krakově, ve Vídni, Heidelbergu, v Erfurtu, Lipsku a dalších městech. (48) Vraťme se však v Sorbonně, jejíž knihovna patřila k největším sbírkám ve středověku. Ve svých počátcích rostl její fond z darů: r. 1290 měla 1 017 svazků, v r. 1338 již 1 722. Její katalogy již z počátku této knihovny mají vysokou hodnotu: jednotlivé záznamy zachycují přesný obsah knih, incipit, explicit, jméno dárce a cenu. (48) Vznik a působení evropských středověkých univerzit s jejich knihovnami přivodily značný zvrat ve vývoji evropské vzdělanosti. S podporou papežů, kteří založení každé univerzity museli schvalovat, dosáhly univerzity značné autonomie vůči moci světské a církevní. Tak se projevovala zejména třemi výsadami: autonomní soudní pravomocí s právem odvolat se k papeži, právem na stávku a výhradním právem udělovat univerzitní hodnosti. Na rozdíl od městských škol přesáhly svým významem a působením rámec života jednotlivých měst. I když tu samozřejmě působily sociální původ a majetkové poměry, byly univerzity přístupny různým vrstvám středověké společnosti. (49)
Knižní kultura a knihovny renesanční Itálie Italská renesance, jež se časově klade zhruba do období 1300–1550, je zřetelným projevem a důsledkem krize feudalismu. Sílí a rozkvétají města a v nich výroba soukenická, kožedělná, kovodělná, sklářská, hedvábnictví, rozvíjejí se umělecká řemesla nejrůznějšího druhu. Zboží se vyrábí pro trh, vytvářejí se kapitalistické vztahy, peníze stále více narušují zdánlivě nehybné feudální prostředí. Kvete obchod i s velmi vzdálenými zeměmi východní Asie. Italští obchodníci se s odvahou stávají objeviteli nových cest a zemí. (50)
Renesanční italská města – pouze malé ostrůvky feudálního světa – vytvořila příznivé podmínky pro vznik a vývoj humanismu jako novověkého světového názoru a nového životního stylu. (50) Ve 13. stol. si církev začala budovat svůj samostatný represivní orgán pro potírání kacířství – inkvizici, která odsuzovala k smrti upálením. Součást inkvizice se staly proslulé indexy zakázaných knih. (51) Z naléhavých potřeb vzmáhající se výroby v nově se vytvářející měšťanské společnosti vzklíčily v době italské renesance počátky moderní vědy. Šlo o revizi starého scholastického východiska, nastupuje empirické poznání. Skutečnost se začíná zkoumat a prověřovat smyslově, učenost se postupně mění ve vědu. Pozornost se obrací k přírodě a k životu. Bible a spisy sv. otců (patristika) přestávají být jediným zdrojem poznání. Novými zdroji se stávají nejen díla antických autorů (v tomto smyslu šlo o jistý návrat k pohanství), ale také lidské smysly a lidská zkušenost. (51) Empirické zkoumání přírody vedlo ke shromažďování faktů a ke sběratelství přírodnin. Tyto sbírky se později staly základem novodobých muzeí. (51) Celé toto úsilí renesančních humanistů dostalo křídla vynálezem knihtisku v polovině 15. století. Knihtisk se v řadě italských měst (Janov, Ferrara, Padova, Bologna, Neapol, Florencie aj.) záhy ujal. Pomohl vybudovat vzájemné styky učenců z různých oborů. Věda mohla zahájit své osvícenské poslání, propojit vědce s širší veřejností. Jen v Bologni bylo v letech 1471–1500 vytištěno 519 knih, z toho pouze necelých 20% náboženských. (52) Antické umění se stalo pro italské renesanční umělce inspirací pro jejich tvorbu. Avšak i běžný život stále více čerpal z polozapomenutých zdrojů životního stylu antických lidí. (52) Mezi vášnivé sběratele literárních památek patřil na předním místě jeden z hlavních představitelů a zakladatelů italského humanismu básník Francesco Petrarca (1304–1374). Na svých četných cestách (mj. byl také u Karla IV.) se zaměřoval na získávání antických rukopisů. (52) Jiným nadšeným sběratelem rukopisů byl o něco mladší Petrarcův přítel Giovanni Boccaccio (1313–1375), autor četných humanistických literárních děl, mezi nimiž vyniká sbírka 100 novel pod názvem Dekameron. Jeho nejpověstnějším objevem byl kodex s Tacitovými Anály a Historií, který pravděpodobně nalezl v klášteře Monte Cassino. (53) Nejen pro vědu a umění, ale i pro knihovnictví italské renesance má velký význam mecenášství předních představitelů zámožného florentského rodu Medici. Největší zásluhu o vybudování knihovny tohoto rodu měl Cosimo Starší (1389–1464) a jeho knihovnický rádce Niccolo Niccoli (1363–1437), znalec antických rukopisů, jenž vybudoval knihovnu o 800 svazcích. Před svou smrtí odkázal svou knihovnu k veřejnému používání. (53) Jeho odkazu se ujal Cosimo, který v r. 1441 umístil knihovnu v klášteře sv. Marka. Proslulý italský architekt Michellozzo Michellozzi (1396–1472) pro ni vybudoval nádherný knihovní sál, který se dodnes zachoval. (53)
Florentská Marciana se tak stala první renesanční veřejnou knihovnou. Označovala se také jako Medicea publica, aby se odlišila od domácí knihovny rodu Medici, která se nazývala Medicea privata. (53) Knihovny a knihovnictví v období Velké francouzské revoluce ve Francii V r. 1751 vyšly ve Francii první svazky slavného díla „Encyklopedie čili naučný slovník věd, umění a řemesel“ (Encyklopedie, ou Dictionnaire raisonné des science, des artes et des métiers). Práci na encyklopedii řídili filosof Diderot a matematik d’Alambert, účastnili se jí Voltaire, Rousseau a řada dalších vynikajících spisovatelů. (55–56) Vydání Encyklopedie bylo velkou událostí. Obsahovala mj. podrobný popis různých druhů výroby v manufakturách a v zemědělství. Byla to přehlídka dosud vykonané činnost měšťanstva. Byla proticírkevně laděna, hlásala omezení královské moci. Encyklopedisté byli přesvědčeni, že vývoj společnosti je závislý na pokroku v duchovní oblasti. (56) V 17. století prodělávala rychlý rozvoj Královská knihovna (Bibliothéque de roi). Vznikla v r. 1518 ze soukromé sbírky Františka I. a na zámku ve Fontainebleau. Od r. 1536 dostávala Královská knihovna povinný výtisk, jímž příslušné dílo získalo ochranu cenzurního úřadu. Za Karla IX. Byla knihovna převezena v r. 1567 do Paříže. Její fond se zvlášť rychle rozrůstal za Ludvíka XIV., Ludvíka XV. A Ludvíka XVI. V r. 1735 následovala knihovna příkladu Mazarinovy knihovny a byla zveřejněna. V tomto období byla také podle dobového zvyku založena vedle oddělení tisků a rukopisů také zvláštní oddělení rytin a mincí. Tato oddělení jsou dodnes zachována. Před revolucí měl fond Královské knihovny v Paříži okolo 157 000 sv. a byl jednou z nejcennějších sbírek na světě, a to zejména pokud šlo o orientalia. (56) …ve francouzské společnosti se postupně vytvořily tři vůdčí společenské vrstvy, nazývané stavy: I. stav – šlechta v čele s královským dvorem, II. stav – vysoká církevní hierarchie a III. stav – měšťanstvo. (57) Protiklady mezi stavy francouzské společnosti se zostřily státním bankrotem, který začal v r. 1787 odbytovou a průmyslovou krizí, léty neúrody a po ní následujícím hladem. Už v letech 1788–1789 došlo k řadě rolnických povstání a k projevům nespokojenosti měšťanské chudiny. 9. července 1789 se zástupci třetího stavu prohlásili Konstituantou. 14. července (francouzský státní svátek) došlo k dobytí Bastily – královské pevnosti a státního vězení uprostřed Paříže. Došlo k ustavení národní gardy. Nastala první etapa Velké francouzské revoluce. (57) V této I. etapě, která začala 14. července 1789 a skončila 10. srpna 1792, se stala vedoucí společenskou silou nejbohatší část měšťanstva – velkoburžoazie – a ní spojená liberální část šlechty. Strana této části francouzské společnosti – konstitualisté – ovládli Konstituantu, obecní rady a vedení národních gard. 26. srpna 1789 schválilo ústavodárné shromáždění „Deklaraci práv člověka a občana“, která se stala součástí první francouzské ústavy. Hned na počátku této etapy došlo k rozsáhlé emigraci francouzské šlechty do ciziny. Jejím střediskem se stalo německé město Koblenz v Porýní. (57) 10. srpna 1792 velké povstání pařížského lidu svrhlo monarchii a s ní i vládu zámožné části buržoazie, kterou představovala v Konstituantě strana feuillantů. Vláda přešla do rukou girondistů. Revoluce přešla do své druhé etapy.
Na podzim 1792 se ustavil Konvent. Volby do tohoto ústavodárného shromáždění se konaly na základě všeobecného volebního práva (kromě žen). Došlo ke zrušení monarchie, král Ludvík XVI. byl popraven, později byla odsouzena a popravena také královna Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie. Druhá etapa revoluce se vyznačovala zejména bojem o moc mezi girondisty, kteří reprezentovali buržoazii a jakobíny, kteří zastupovali chudší a tedy také radikálnější vrstvy městského obyvatelstva. Třetí vrcholnou etapou revoluce zahájilo další lidové povstání 2. června 1793, které svrhlo vládu girondistů. Brzy na to byla schválena nová ústava a byl vytvořen nejvyšší výkonný orgán nazvaný Výborem obecného blaha v čele s Robespierrem. Nastalo období krutého revolučního teroru v čele s jakobíny, z nichž mnozí se zapletli do korupčních afér. 27. července 1794 došlo ke kontrarevolučnímu převratu, Robespierre a jeho příznivci byli zatčeni a bez soudu popraveni, jakobínský klub rozpuštěn, mnohé instituce, které vznikly v době revoluce, postupně odstraněny. Po dalších pěti letech vlády pětičlenného direktoria nastoupila vláda vojenské diktatury Napoleona Bonaparta. (58) Dekret Konstituanty z 2. listopadu 1789 ohlásil převod církevních statků včetně knihoven „do rukou národa“. Obrovské bohatství církve připadlo tím státu. Tím byl nastolen problém, jak dále naložit s rozsáhlými knižními fondy. Další dekret ze 14. listopadu 1789 mj. nařizoval klášterům a kapitulám, aby zaslaly katalogy knih městským radám a kancelářím místních soudů. Avšak tyto dekrety narazily na tvrdý odpor církve a zestátnění probíhalo pomalu. (58) V listopadu 1792, tedy již v druhé etapě revoluce, ustanovil Výbor lidového vzdělání (Comité d’Instruction publique) vzdělaného profesora filologie Urbana Domerga vedením Bibliografické kanceláře (Bureau de Bibliographie) se sídlem v Paříži. Základním úkolem této instituce bylo zhotovení souborného katalogu a všeobecné francouzské bibliografie, která se současně měla stát základem pro redistribuci knihovních fondů. (59) Revoluce způsobila obrat ve vývoji Královské knihovny, která v průběhu revoluce (1792) byla příznačně přejmenována na Národní knihovnu (Bibliothéque nationale). Na jedné straně došlo k určitým ztrátám, když Konvent dal na náměstí veřejně spálit 2 000 – 3 500 knih. Na druhé straně se jejich fondy v době revoluce významně posílily o knihy z knižních skladů. Během několika málo let vybral její ředitel Van Praet z těchto skladů pro Národní knihovnu 250 000 – 300 000 svazků a tak zdvojnásobil její fond. V r. 1830 se stala tato knihovna se svými 460 000 tištěnými a 80 000 rukopisy jednou z nejbohatších evropských knihoven. (60)
Vývoj knihovnictví Spojených států amerických a jeho vliv na knihovnictví evropské Prvními knihovnami na americkém kontinentu se staly na konci 17. století farní knihovny ve státech Maryland, Jižní Karolina a Severní Karolina. První zákon na ochranu knihoven Jižní Karoliny byl v r. 1700 přijat z podnětu Angličana Thomase Braye, který tak uplatnil své zkušenosti z Anglie. (61) Pozoruhodnou iniciativu na tomto poli projevil také v tomto koloniálním období Benjamin Franklin (1706–1790), původem typograf, vynikající americký politik, diplomat (americký velvyslanec v Paříži), velký učenec, jeden z tvůrců americké demokratické kultury. V r. 1731 založil Library Company of Philadelphia, jež bývá nazývána matkou spolkových knihoven. Tato společnost sdružovala tzv. proprietary libraries (doslova knihovny ve
vlastnictví). Byly založeny na principu akciových společností. Držitelé akcií byli nazývání „proprietors“. Tyto knihovny sloužily lidem s vyšším společenským postavením, kteří měli dostatek finančních prostředků. (61) Druhým typem knihoven byly tzv. subscription libraries, které v Evropě odpovídají knihovnám spolkovým. Za členství v těchto knihovnách a tedy za možnost vypůjčovat si literaturu z těchto knihoven, bylo nutno platit pouze roční poplatek či předplatné. Tyto knihovny vycházely vstříc zejména mladým průbojným lidem působícím v obchodě a průmyslu. (61) 19. století lze v americkém knihovnictví charakterizovat přechodem od spolkových knihoven ke knihovnám veřejným s bezplatným přístupem. (62) Velká doba amerických knihoven přišla s rozhodnutím zámožného mecenáše Andrew Carnegie (1835–1919) věnovat značnou část svého majetku na vybudování knihovních budov. V letech 1896–1923 bylo založeno 1 677 tzv. carnegiovských knihoven (Carnegie Libraries) ve 1 408 místech USA. V New Yorku vznikla Carnegie Corporation of New York, která rozšířila svou působnost na celé americké knihovnictví. (63) Významnou událostí v dějinách amerického knihovnictví se stalo založení první knihovnické organizace na světě v r. 1876 – ALA (American Library Association) ve Philadelphii jako vyústění nadregionální koordinace a spolupráce. Tato organizace sdružovala od svého vzniku nejen odbornou veřejnost, tj. knihovníky, informační pracovníky, vydavatele, nakladatele, knihkupce, ale i občany ochotné prosadit myšlenku zakládání knihoven a provozování co nejkvalitnějších knihovnických služeb. (63) V r. 1876 vznikl také časopis American Library Journal, který založili Friedrich Leypoldt a Melvil Dewey. Za 2 roky nato se v r. 1878 konala za účasti početné delegace americké ALA knihovnická konference v Londýně, kde byla založena Knihovnická společnost Spojeného království (Library Association of United Kingdom). Když tato společnost po čase přijala American Library Journal za svůj oficiální časopis, byl jeho název zkrácen na Library Journal. Pod tímto názvem vychází dodnes. (64) Rok 1876 označil Melvil Dewey, který se v r. 1876 stal tajemníkem ALA (prezidentem byl zvolen Justin Winsor) a od r. 1890 jejím prezidentem, za počátek moderního knihovnictví. (64) V r. 1887 byla pak otevřena na Kolumbijské univerzitě dvouletá School of Library Economy, první knihovnická škola na světě. (64) Kongresová knihovna tvoří komplex budov, jež byly postupně postaveny. V r. 1897 byla slavnostně otevřena v Jeffersonova budova, která vyniká výtvarnou výzdobou, další budova – Adamsova – v r. 1939 a třetí v r. 1980 zasvěcená památce Jamese Madisona. Kongresová knihovna patří k největším na světě. Má přes 5 000 pracovníků, ročně obslouží 2,5 miliónu uživatelů. Její fondy obsahují přes 25 mil. knižních jednotek ve 470 jazycích a 58 miliónu jednotek neknižních. (65)
Knižní kultura a knihovny v dalších vybraných mimoevropských kulturách (Jan Činčera) Počátky čínské civilizace sahají zhruba do 18. stol. př. n. l., nejstarší písemné památky se nám dochovaly ze 14. stol. Byly to nejčastěji dokumenty magického a věštebného účelu – popsané zvířecí kosti, želví krunýře, používala se ale i volská a jelení kůže. Později se rozšířilo používání bambusových a nefritových destiček. Čínské písmo má obrázkový charakter a obsahuje až 60 tisíc znaků – hláskovým se nestalo patrně kvůli specifikům čínštiny, která je charakteristická mnohovýznamovostí jedné zvukové podoby. Nejstarší literární památky (hymny a později klasické knihy) se objevují od počátku 1. tis. př. n. l. Spolu s úpadkem moci centrální dynastie Čou dochází v období tzv. Jar a podzimů (6.-5. stol. př. n. l.) a Válčících států (4.-3. stol. př. n. l.) mezi čínskými státy k rivalitě, která se odráží i na jejich kulturním vývoji. Období poloviny 1. tis. př. n. l. se také někdy nazývá období Sta škol myšlení, protože zde, ve stejné době jako v Řecku, vzniká řada filozofických směrů, jejichž stoupenci spolu vášnivě diskutují. Mezi nejvýznamnější patřili zejména legisté, mohisté a sofisté; čínský kulturní vývoj však nejvíce ovlivnil taoismus (spis Lao-c‘ a Čuangc‘ patří k nejkrásnějším světovým literárním a filozofickým památkám) a zejména konfucionismus. (67) Kulturní pluralitu přerušuje sjednotitel Číny Chin Š-chuang ti (První císař z dynastie Čchin), který se opřel o legisty a pronásledoval ostatní školy. Nejtvrdší sankce byly namířeny proti konfuciánům, kteří byli i jeho velkými kritiky (První císař svými excesy nenaplňoval představu ideálního vládce, kterému by podle Konfucia museli být loajální). V r. 213 nechal spálit všechny soukromé knihovny s výjimkou knih o lékařství, farmacii a zemědělství. V r. 212 navíc dal elitu konfuciánské inteligence zaživa pohřbít. Po jeho smrti vypukla proti dynastii Čchin povstání a v r. 206 př. n. l. se na čtyři století Čína dostala pod vládu dynastie Chan. Ta naopak konfuciány všestranně podporovala a konfuciánský ideál vzdělanosti se stal pilířem státní ideologie. (68) Posledním velkým objevem dynastie Chan byl papír. První zpráv o jeho výrobě zachytil císařský úředník Chcaj Lun v pravidelné ročence zasílané císaři v r. 105 n. l. Papír se v Číně vyráběl z rostlinných vláken (listí). Ty se v hmoždíři semlely na kaši, nabraly na síťku a po usušení vznikl list bílého papíru, který se někdy ještě potáhl škrobem. (68) Od třetího století začalo v Číně období politické nestability, ve kterém se začal šířit buddhismus. Buddhismus začal z Indie expandovat za krále Ašóky (3. stol. př. n. l.), do Číny se však dostal až po několika staletích. Důvodem byly obtížně překonatelné Himaláje, přes které poutníci přenášeli z Indie do Číny buddhistické sútry. Po cestě, na které patrně většina poutníků zahynula, vznikaly výměnné stanice, kde byly mj. i uchovávány svitky. Jedním z nich byla i jeskyně Tisíce Buddhů v pohoří Tun-chuang. Několik krychlových metrů svitků zde bylo nalezeno na počátku 20. stol. Mezi nimi byla i dosud nejstarší nalezená tištěná kniha na světě – Démantová sútra, pocházející z r. 868. Písmo bylo vyřezáno do matric na dřevěnou desku, obrysy nabarveny a tištěny. Přestože se tedy ještě nejednalo o klasický knihtisk, kde by pro každý znak byl zvláštní typ, v průběhu dalších staletí se Čína dopracovala i k němu – od 11. stol. již v Číně existoval i klasický knihtisk, kde jednotlivé znaky byly formovány do hlíny a vypalovány (později se vyráběly z bronzu). (68–69)
Historie islámu začíná v r. 622 hidžrou (odchod proroka Mohammeda z Mekky do Mediny), po které následuje expanze do Asie, Afriky i Evropy. Ve vztahu islámu ke vzdělanosti můžeme cítit dvě protichůdné tendence. Pro prvotní fázi džihádu (svaté války) je charakteristický jistý náboženský fundamentalismus, který byl (údajně) osudný Alexandrijské knihovně. Postoj muslimských dobyvatelů k vědění se však postupně mění. Islám je tak jako křesťanství a judaismus náboženstvím knihy. Kromě vlastního Koránu respektuje ještě Starý zákon a Evangelia, důležitou roli hrály také příběhy z Prorokova života či sebraná právní tradice (šáría). Islám nikdy nekladl (na rozdíl od křesťanství) monopol na čtení posvátných spisů na duchovenstvo, číst posvátné texty bylo naopak žádoucí. S dobytím byzantských a perských center se islám dostal do kontaktu s byzantskou a perskou vzdělaností. (69–70) Ve druhé polovině 1. tisíciletí se arabská říše, která se postupně rozpadla na několik částí, stala skutečnou výspou civilizace a spolu s Byzancí dědičkou antické vzdělanosti. Dobytí Egypta zpřístupnilo přísun papyrusu, tolerantní politika vůči nestoriánským mnichům a koptům pergamen. V polovině 8. stol. při jakési potyčce ve střední Asii se islámská kultura setkala s čínským vynálezem – papírem. Od konce 8. stol. se papír vyráběl v islámských zemích a přes islámské Španělsko se později dostal do Evropy. (70) Knihovny se objevovaly nejprve při mešitách a medresách, později vznikaly soukromé knihovny učenců a vládců, knihovny při akademiích a veřejné či poloveřejné knihovny. Rozvíjela se filozofie (zejména komentáře k Aristotelovi), lékařství (Avicenna), poezie a právo. (70) Původně jednotný islámský svět se od 8. stol. začal rozpadat do několika center, ve kterých se rozvíjela vzdělanost a kultura. Původním centrem islámské říše byl Bagdád. Zde také vznikla pod vlivem Peršanů a nestoriánských mnichů první islámská akademie – Dům moudrosti, založený al Maménem v r. 830. Studovala se zde v originále řecká, perská a indická literatura, studenti bydleli na kolejích, skládali zkoušky. Akademie se stala impulzem pro zakládání vysokých škol i jinde v arabském světě. Od 10. stol. vliv bagdádských chalátů klesá a po dobytí Bagdádu Mongoly ve 13. stol. význam tohoto centra definitivně upadá. (70–71) Arabské Španělsko (al Andalús) bylo na vrcholu své kultury přibližně mezi 9.-12. stol. Za vlády al Hákíma II. (961–976) bylo v celé Andalúsii údajně 70 veřejných knihoven. V hlavním městě Cordóbě budoval al Hákím velikou knihovnu o 600 tisících svazcích. (71) V celém Španělsku té doby panovala (přes válku mezi křesťanským severem a islámským jihem) nebývalá náboženská tolerance, která umožňovala rozvoj vědy a kulturní spolupráce mezi křesťany, židy a muslimy. Křesťanské Toledo se proslavilo svými překladatelskými školami, ve kterých židé překládali z arabštiny do latiny původně řecké filozofické spisy, které posléze ovlivnily celou středověkou scholastiku. Této toleranci byl učiněn konec završením reconquisty. Po r. 1492 byli muslimové i židé vyhnáni, kardinál Jimenéz údajně nechal spálit 80 tisíc arabských rukopisů – zhusta antických překladů. Jestliže je současný počet arabských rukopisů v západních i východních knihovnách odhadován na 250 tisíc, musel být v té době spáleny stovky tisíc rukopisů uchovávajících poznatky arabské vědy. Byla to jedna z největších kulturních ztrát historie. (71) V 10. a 11. stol. prochází rozkvětem i Egypt, ve kterém vládla dynastie fatimovců. Sultán al Azíz (975–996) pověřil svého vezíra Yaquba ben Killise vybudování velké palácové knihovny v Káhiře; v r. 1005 založil al Hakim (996–1021) při káhirském Domě moudrosti
(akademie s observatoří) veřejně přístupnou knihovnu pro psaní a opisování, ve které byly bezplatně k dispozici papír a pero. (71) Poslední velkou islámskou říší byla Osmanská říše, založená islamizovanými tureckými kmeny. Ty po několika stoletích bojů zničily Byzantskou říši a ovládli celý Balkán. Po dobytí Cařihradu (1454) se zdálo, jakoby se opakovala historie Alexandrijské knihovny. Turci drancovali a plenili všechno, co bylo v jejich očích spjato s křesťanstvím. (72) Rozvoj literatury byl zbržďován zákazem tisku, který byl (omezeně) povolen až v 18. stol. Rozvinutá byrokracie dusila rozvoj vzdělanosti v Osmanské říši, což se stalo i jednou z příčin jejího celkového úpadku v 17. stol. (72) V severní Americe nebylo písmo původními obyvateli vůbec vytvořeno, přestože Indiáni používali četné mnemotechnické pomůcky a piktografy. Příkladem mohou být např. irokézské vampumy, mušličkové pásy, kterými se přenášela sdělení do jiných kmenů, známá je Zimní kronika, piktografický zápis událostí jednoho roku kmene Vran. (72–73) V oblasti střední Ameriky se od poloviny 1. tis. př. n. l. začaly rozvíjet velké civilizace. V různých obdobích a lokalitách zde až do conquisty v 16. stol dominovaly kultury Olméků, Mayů, Mixtéků, Aztéků a dalších. Jejich společným rysem byla vysoká úroveň astronomie, sakrálního stavitelství, matematiky a zlatnictví, kontrastující s primitivním zemědělstvím, neznalostí kola, nevyužíváním dobytka a jiných kovů, než zlata. (73) Písmo se zde objevilo zhruba v polovině 1. tisíciletí n. l. Typická byla hieroglyfická, slovní forma, která umožňovala snazší pochopení ve vícejazyčných indiánských impériích. Později se kromě slovních znaků začaly uplatňovat i prvky slabičného písma. Nejdále ve fonetizaci pokročili Mayové. Písmo bylo vždy velice dekorativní, jeho estetická složka hrála významnou roli. Jako nosiče se používaly přírodní materiály: kámen, keramika, lýko fíkovníků pobílené vápnem a vápencem a jelení kůže. Aztékové vyráběli zvláštní papír zvaný amatl z listů agáve. První známý písemný systém začali používat Zapotékové, sdružení kolem centra v Monte Albano (zhruba 500 př. n. l. až 700 n. l.). Jejich hieroglyfické písmo, tesané zejména do skal, zůstává nerozluštěno, i když předpokládáme, že se jedná o jména vládců a fakta z jejich životů, daňové evidence, kalendáře, propagandistické texty oslavující vítězné války atd. Naopak v podstatě rozluštěno je dnes již mayské písmo, písmo nejvyspělejší mezoamerické kultury (hlavní rozkvět cca 300 př. n. l. až 800 n. l.). Mayské písmo bylo malováno do čtverců a bylo slovně – slabičné s náznakem přechodu k fonetizaci. Kromě propagandy a astrologických údajů zaznamenávali Mayové také historické události, v jejich kronikách můžeme spatřit počátky skutečné literatury. (73) Obdobně zaznamenávali historické události i Mixtékové (1000–1600), jejichž písmo se ve zjednodušené podobě stalo základem aztéckých hieroglyfů. (73) Posledními velikými hegemony Mezoameriky byli Aztékové, kteří v 15. a 16. stol. ovládali většinu regionu. Centrem jejich říše byla městská trojfederace tvořená Tlacopánem, Texcocem a Tenochtitlánem. Tenochtitlán (dnešní Mexico City) byl sice hlavním městem, ale roli kulturního střediska hrálo Texcoco. Texcocští vladaři Netzahualpilli (Pán půstu) a zejména jeho otec Netzahualcoyótl (Postící se kojot) nejenomže podporovali kulturu, ale i sami aktivně tvořili. Netzahualcoyótlova lyrická a meditativní poezie představuje umělecký vrchol literární produkce předkolumbovské Ameriky. (73–74)
Osud mezoamerických kodexů byl trpký. První yucatánský biskup Diego de Landa se sice o mayský a aztécký jazyk velice zajímal, napsal dokonce učebnici mayského písma, ale současně všechny nalezené rukopisy nechal spálit. Aztéckých kodexů se tak dochovalo jen pár, mixtéckých osm a mayské pouhé čtyři. (74) Přestože se v jižní Americe objevila od počátku letopočtu řada vyspělých kultur (Tiahuanaco, Chimor, Incká říše), nemáme žádné přímé svědectví o existenci písma. Incký systém quipů byl jen určitou mnemotechnickou pomůckou na zapamatování si hospodářských údajů (roli hrál počet a rozmístění uzlíků, barva provázku). Vzhledem k vyspělosti incké říše se mnoho badatelů snažilo neexistenci psíma vysvětlit, podle některých teorií Inkové písmo znali, ale z nějakého důvodu jej nepoužívali. (74) Bolivijský vědec Ibarra Grasso zase zjistil, že někteří pralesní indiáni používají složité hieroglyfické písmo, byť se již setkali s jednodušší latinkou. Zvláštní byla forma zápisu – tzv. převrácený bustrofedon (liché řádky doprava, sudé zprava doleva „hlavičkou“ dolů). Objev vedl k mnohým spekulacím, neboť podobný způsob zápisu se na celém světě vyskytuje jen u písma obyvatel Velikonočních ostrovů. (74) Fascinující kultura Velikonočního ostrova se vytvořila někdy v polovině 1. tisíciletí n. l. Není známo, kdy začala využívat písmo, pro který se používal pojem rongo rongo (popsané destičky se označují jako kobzu rongo rongo). Hieroglyfy se vyrývaly žraločím zubem či obsidiánovým střepem na dřevěné destičky formou převráceného bustrofedonu. Naneštěstí se svět o toto jedinečné písmo začal zajímat až krátce po likvidaci celé této kultury. (75) Francouzský misionář, bratr Eugene Eyraud, krátce po svém příjezdu na ostrov v r. 1864 zjistil, že „Ve všech domech jsou dřevěné destičky nebo hole pokryté jakýmisi hieroglyfickými znaky…“. Eyraud se bohužel rozhodl všechny nalezené destičky spálit. Výzkum těch asi pětadvaceti, které pálení přežily, byl zahájen krátce po jeho smrti. Není dosud jasné, kdy a kde písmo vzniklo. (75) Hledání kořenů rongo rongo komplikuje fakt, že písmo dosud nebylo rozluštěno. Přes snahy antropologů 19. stol. se nepodařilo přesvědčit nikoho z domorodců, aby jim jeho podstatu vysvětlili. Na dochovaných 25 tabulkách se vyskytuje asi 120 různých symbolů, což svědčí o jeho slovní podstatě, asi jde o písmo velice jednoduché. Se zajímavou teorií přišel Steven Fischer, který tabulky přečetl jako hymny o stvoření světa a zvířat. (75)
Přehledné dějiny českých a moravských knihoven do počátku novověku (cca 1526) (Ivan Hlaváček) U vědomí toho, že každá periodizace je jen více či méně volnou konstrukcí, lze aplikací obecného vývoje v českém státě dějiny rukopisných knihoven rozdělit do tří základních období, a to: I – od počátků do poloviny 14. stol., II – od poloviny 14. stol. do husitské revoluce (1420),
III – od husitské revoluce až do vplynutí rukopisných knihoven do knihoven tisků v první polovině 16. věku. (79) Jedním z mála celků, které si u nás zachovaly své původní středověké jádro do dnešního dne, je např. knihovna kláštera vyšebrodského či kapituly olomoucké či pražské, i když na ně navazovaly a do nich vplývaly různé původně cizí jednotliviny či celé soubory. (81) Příkladem pro to, jak starobylé knihovní struktury dnes uchovávají do značné míry či dokonce převážně původně cizí jednotliviny a celky, jsou zejména knihovna kláštera strahovského či pražské kapituly, stejně jako Univerzitní knihovna pražská (dnes Národní knihovna), jejíž fondy jsou toliko z menší části tvořeny knižním bohatstvím spojeným s univerzitou, protože do ní vplynuly zejména knihovny českých klášterů zrušených v době jozefinské a ovšem také nejrůznější další zisky státu či konfiskáty dob následných. (81) Dalšími velmi důležitými centry materiálu významného pro naši středověkou knižní kulturu jsou Brno (zejména jeho Univerzitní knihovna, dnes Moravská zemská knihovna, ale také Moravský zemský archiv a do jisté míry i Městský archiv) a Olomouc, kde vedle kapitulní knihovny, nalézající se ve správě olomoucké pobočky Slezského zemského archivu v Opavě, je to ještě tamní Státní vědecká knihovna, do níž se dostaly především knihovny klášterů, zrušených v jozefinské době na Moravě. (81) …knižní obchod se začal v českých zemích výrazněji rozvíjet až v lucemburském období. Protože pak knihy byly chápány i jako výrazná hodnota materiální, setkáváme se s nimi v psaných pramenech porůznu i jako se zástavami apod. (82)
Od počátků do poloviny 14. století Období staromoravské „Velká Morava“… se stopami knižní kultury se lze setkat v tomto prostoru již od sklonku první půle 9. věku. Nejdříve šlo o nezbytné liturgické jednotliviny knižní kultury vzdělanosti západní – latinské, jež byly vesměs importem, následně pak lze přijmout jejich převrstvení knihami misie byzantské, cyrilometodějské, která převedla do staroslověnského jazyka a hlaholského písma zejména díla povahy liturgické 1 , ale postupně také došlo na další obory, zejména na právnictví a texty kazatelské a hagiografické 2 . (83) Původní památky tohoto období nejsou – až na zcela nepatrné zlomky – dochovány vůbec a tak lze na rozsah slovanské literatury této doby soudit pouze z neobyčejně fragmentárně dochovaných pozdějších opisů… (83)
1
Liturgie: souhrn bohoslužebných úkonů a obřadů a jejich pevně stanovený řád, bohoslužebný pořad Hagiografie: -e (ř) náb., liter. životopisy světců a mučedníků, literární žánr, který plnil účely liturgické i literární, těžiště středověké umělecké prózy;
2
Doba jednotlivých kniha a řady menších a několika ojedinělých středních souborů …svatý Vojtěch… působil převážně v cizině a do českého intelektuálního prostředí se zapsal především svým podílem na založení nejstaršího mužského kláštera v českém státě – Břevnova v r. 993 (ženský klášter u sv. Jiří na Pražském hradě, takřka o dvacet let starší, neměl v tomto směru takový význam), jehož nejstarší vazby vedly jednak do Říma, jednak pak opět do prostředí bavorského (klášter Niederaltaich), s nímž souvisí ještě před koncem tisíciletí i vznik druhého nejstaršího našeho mužského kláštera, totiž kláštera ostrovského na ostrově sv. Kiliána při vtoku Sázavy do Vltavy (999). Význam těchto našich nejstarších klášterů je dán – obdobně jako tomu bylo v zahraničí – zejména skutečností, že se zřetelně rozšiřuje počet osob, které přicházely v úvahu jako konzumenti knih (a současně ovšem i jako jejich tvůrci) a jejichž horizont překračoval bezprostřední praktickou potřebu pouze knih liturgických. (84–85) Do počátku 12. století přibyla ke stávajícím dvěma klášterům desítka dalších, v tom zejména středočeská Sázava, jihomoravský Rajhrad a severomoravské Hradisko, před polovinou 60. let 11. věku biskupství olomoucké a během téhož století tři kapituly kolegiátní, z nichž zejména vyšehradské jako bohaté panovnické založení měla od počátku významné postavení, které se nutně reflektovalo i v intelektuální rovině. (85) Jak narůstá počet duchovní osob, které se věnovaly intelektuální činnosti (jejich počet dosahuje v průběhu 11. věku jistě řádově více desítek, aby záhy překročil stovku), setkáváme sice sporadicky, nicméně stále zřetelněji i s konkrétními poznatky knihovních souborů. (85) V oné době začíná při pražské kapitule vznikat kronika pražského děkana Kosmy (zemřel 1126), čerpající mj. z řady významných děl literárních i historických obecné povahy… (86)
Rozvoj církevních knihoven v českém přemyslovském státě (12. a 13. století) 12. století je poznamenáno v celoevropském kontextu rozmachem řeholního hnutí a nejrůznějšími reformními snahami, jež usilovaly o obrodu obecně upadajícího západního mnišství, a které daly vzniknout několika novým řádům. Ty se vyznačovaly centralizovaným cílevědomým vedením a tak se velkou rychlostí rozšířily takřka do celé latinské Evropy. Tato tendence se nevyhnula ani českým zemím, kde se tomuto proudu dostalo velké podpory od špiček feudální společnosti, panovníkem počínaje až k jednotlivým předním šlechticům. (86) Počátkem 12. stol. vzniká panovnickým založením v r. 1115 západočeský ještě benediktinský klášter v Kladrubech, navazující úzké vazby zejména s konventy jihoněmeckými (Zwiefalten aj.), nicméně takřka všechna další významná založení už patří novým řádům, zejména cisterciáckému a premonstrátskému, k nimž se od sklonku století druží řády rytířské, z hlediska knižní kultury ovšem podstatně méně významné. (87) Největšího dosahu tedy nabyly v českých zemích od poloviny 12. věku fundace klášterů cisterciáckého a premonstrátského řádu. Ty sice měly svá centra v románské sféře, nicméně česká založení byla vesměs iniciována z bližší oblasti jazykově německé.
Nejvýznamnější panovnickou fundací byl klášter strahovský (založený z porýnského Steinfeldu asi r. 1140). (87) Ve 13. století přistupují k těmto starším celkům další knihovní soubory, které si vytvořily nově vzniklé a do českých zemí proniknuvší řády městské, tzv. žebravé. Počet jejich konventů (jde zejména o větší počet založení minoritských a dominikánských) lze vbrzku počítat na několik desítek a není pochyb, že zejména některé z nich záhy intelektuálně vyspěly, pochopitelně především ty, které působily v místech centrálního charakteru. (89) Nelze-li uvádět jednotlivé významné rukopisy, je třeba udělat jednu výjimku. Tou je existence jednoho z divů (byl za takový považován už ve své době) tehdejší písařské aktivity, jímž je tzv. Kodex gigas (zvaný též Gigas librorum či Kodex podlažický), udivující dodnes jak svými rozměry tak i rozsahem, který se po velmi pohnutých osudech už ve 13., ale i dalších stoletích posléze dostal jako válečná kořist do švédského Stockholmu (dnes v tamní Královské knihovně). Jde totiž o knihu, která sama jediná v sobě skrývá celou knihovnu, neboť obsahuje několik desítek výrazně heterogenních textů nejen teologických, ale i historických a dalších. Obsah sám pak klade nevyhnutelně další otázky po příslušných předlohách, délce doby vznikání rukopisu atp. (89) Velká závažnost je přičítána zejména přemyslovskému založení minoritského kláštera v Praze Na Františku, s nímž někdy bývá spojována mimořádná písařská a iluminátorská aktivita. K výše uvedeným založením se pak od sklonku 13. věku začínají řadit knihovny další: nejvýznamnější byla zřejmě knihovna augustiniánů – poustevníků u sv. Tomáše na Malé Straně (zal. 1285), jejíž rozkvět se datuje ovšem až do následujícího století. Sem patří i opožděná zakládací vlna tří klášterů cisterckých: Vyššího Brodu (1259), Zlaté Koruny (1263) a Zbraslavi (1292). První bylo založení rožmberské, další dvě panovnická. Pozornosti si tu zasluhuje nejdříve zejména Vyšší Brod… (89) Zbraslavská kronika, která byla dokončena v pokročilé době vlády Jana Lucemburského (1310–1346), patří k nejvýznamnějším historiografickým dílům 14. stol. při nejmenším ve středoevropském měřítku, je v témže klášteře o něco později následována dílem, které si získalo záhy dokonce rozsáhlou celostředoevropskou popularitu – jde o teologicko-mravoučné mystické Malogranatum, dochované dodnes v řadě exemplářů. (89–90) Je otázka, zda a od kdy a v jakém rozsahu existovaly v českých zemích knihovny soukromé. (90) …knihy v rukou světských osobností byly stále jen tehdy, jestliže jich bylo použito jako jejich draků při státních příležitostech či při obdarovávání některých církevních ústavů. Až za přemyslovských králů se dostává do popředí jejich aktivita, ať to bylo za Václava I. (1230–1253) podporováním německého minesangu, či vznik skutečné královské knihovny za jeho syna Přemysla II. (1253-1278), kdy se dokonce už může hovořit o knihovně i textů vědeckých, protože se v jeho knihovně (užívané samozřejmě takřka výlučně církevními vzdělanci z jeho bezprostředního okolí) už mihly i spisy astronomické a astrologické, které se do českého prostředí dostaly darem i ze vzdálených zemí. (91) Ostatně jsou s Přemyslovským jménem zřejmě spojeny i počátky jazykově české literatury (české znění rozšířeného rytířského románu Alexandreidy), byť na jeho dvoře i ovšem na dvoře otcově i synově dařilo i literatuře německé. (91)
…v první polovině 14. stol… navázání užších vztahů s románskými oblastmi, což bylo jednak důsledkem osobních vazeb po dosednutí Jana Lucemburského na český trůn, neboť v jeho doprovodu se objevila řada osob s těmito kontakty. Dále pak to byl i víceletý pobyt jeho syna, pozdějšího Karla IV., na francouzském dvoře. Zejména však – a to pravděpodobně ještě výrazněji – tu posléze působil jedenáctiletý pobyt posledního pražského biskupa Jana IV. z Dražic na papežském dvoře v Avignonu v letech 1319–1329. Tento vysoce vzdělaný biskup ovšem tohoto pobytu v bezprostředně nás zajímajícím kontextu využil mnohonásobně. Nejen že tam prohloubil svůj kulturní rozhled, nýbrž získal i mnoho obsahově i uměleckohistoricky zajímavých a důležitých rukopisů, které se po jeho návratu staly základem mimořádné knihovny jím v r. 1333 založeného kláštera – konventu augustiniánů-kanovníků v Roudnici, jenž se stal střediskem knižní kultury i po řadu desetiletí za Janových nástupců, v němž se rozvíjela i aktivní literární činnost. Také studentská peregrinace se v této době zintenzivňuje. (91–92)
Od poloviny 14. stol. do vypuknutí husitské revoluce …doslova epochálním činem se stalo založení pražské univerzity Karlem IV. 7. dubna 1348, i když její prvopočátky byly rozpačité a i když první desetiletí na univerzitě velmi výrazně převládaly živly cizí. Ale i tak to byl čin, který umocnil význam knihy a tím podstatně ovlivnil i vývoj českého knihovnictví po všech stránkách, a to jak kvantitativně, tak i kvalitativně. (92) Osoby Karlova okolí se soustřeďovaly zejména na jeho dvoře a v jeho kanceláři. Z nich si zaslouží zvláštní zmínky první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a dlouholetý dvorský kancléř a současně aktivní literát Jan ze Středy (zemřel 1380), posléze biskup olomoucký a vratislavský. Zatímco Arnošt se orientoval zejména na to, aby byly knihami dostatečně zásobeny nejrůznější církevní instituce (jak se to projevuje i v jeho provinčních statutech, i když i on byl majitelem řady knih), Jan ze Středy se ovšem zapsal výrazným písmem nejen do obecně kulturního, ale přímo knihovního povědomí doby jednak svým osobním zanícením a literární aktivitou (překladatelskou i autorskou), jednak svými mimořádnými zahraničními kontakty. (93) Od první poloviny 14. stol. nabývá převahy rukopis papírový, i když i tu šlo stále ještě o papír importovaný. Původně zejména z Itálie, po založení papírny v Norimberku ke konci 14. stol. především odtamtud. Vlastní domácí produkce papíru je doložena až značně později (zbraslavská papírna kol. r. 1500). Tak téměř v jediný okamžik s rozvojem univerzity se zmíněný univerzitní typ kodexu stává převládající, i když studijní literatura nutně vzniká i v jiných prostředcích. A protože v Praze studovalo už od samotného počátku univerzity značné množství cizinců, stává se Praha bezprostředně poprvé i velkým knižním exportním střediskem, protože si její cizí absolventi odnášejí knihy (nejen vlastnoručně psané) s sebou domů či tam, kam odcházeli za svým následným zaměstnáním. (94) Knihovny nejrozšířenější církevní instituce, tj. far, zpravidla obsahovaly toliko základní literaturu liturgickou a církevně správní (misály 3 apod. a synodální 4 statuta) a jen 3
Misál – círk. soubor bohoslužebných textů, modliteb, zpěvů, předpisů o mši a bohoslužbách v jednotlivé dny, mešní kniha; misálový, misální příd.: m. písmo 4 Synoda – círk. 1. církevní sněm; v katol. církvi (do 2. vatikánského koncilu) všeobecný koncil, pak regionální sněm 2. synod v Českobratrské církvi evangelické a v jednotě bratrské nejvyšší správní orgán urč. území,
občas se díky zájmu jednotlivých farářů povznesly nad tuto úroveň, jež ale zpravidla nepřesáhla počet deseti svazků. (96) Nejvýznamnějšími celky se však tehdy staly knihovny související s pražskou univerzitou. Z nich byly profilující knihovny jednotlivých kolejí, které tvořily nejvýznamnější článek intelektuálního zázemí celé univerzity, která neměla ani celouniverzitní, ani fakultní knihovny. Z těchto kolejních knihoven lze v době předhusitské sledovat poněkud určitěji vlastně jen knihovnu nejvýznamnější z nich, totiž koleje Karlovy (zal. v r. 1366). Sám zakladatel si záhy uvědomil nutnost rychlého vybudování této substruktury a tak využil první příležitosti ke skutečně královskému daru: po smrti význačného bibliofila oné doby, vyšehradského probošta Viléma z lesákova, zakoupil jeho knihovnu, která čítala takřka nepředstavitelných 114 svazků, a v r. 1370 ji věnoval koleji, kterou nadal svým jménem. (97) Z knihoven osobních, které v této době začínají aspoň do jisté míry vystupovat z přítmí, zaujímá vedoucí místo pochopitelně knihovna panovnická, kterou je třeba už v poměrně značném rozsahu (i vzhledem k vlastní literární činnosti Karlově) předpokládat za Karla IV., i když po ní není výraznějších stop. Teprve za jeho syna Václava IV (zemřel 1419) se její obrysy stávají výraznější, i když z této je dochováno pouze malé torzo (a více než sta svazků je jich dochována necelá desítka, vesměs v zahraničí). (98) Důležité soubory vznikaly ale i u jiných církevních hodnostářů, z nichž třeba uvést ještě litomyšlského biskupa Albrechta ze Šternberka (zemřel 1380), a pražské arcibiskupy Jana z Jenštejna (zemřel 1400), jenž s sebou nejdůležitější díla odnesl do římského exilu (a proto jsou dnes chovány v Římě), a Konráda z Vechty (zemřel 1431). Vynikající celek Viléma z lesákova, jenž skončil (jak už bylo výše uvedeno) v knihovně Karlovy koleje, je znám vlastně jen díky náhodě, která vůbec determinuje naše znalosti více, než je únosné. (99) V neposlední řadě je třeba upozornit i na rozsáhlé knihovny členů české reformní strany… Ze starších je leccos dochováno z knihovny cisterciáka Jana Štěkny, který později opustil reformní kruhy, z mladších nabyla na významu zejména knihovna Husova, která vyrůstala v nejužším spojení s knihovnou kaple Betlémské. (99) Ale jde i o knihy řadových členů Husova směru, v jejichž majetku byly zejména četné opisy rozličných Husových děl, především ovšem kazatelských (ostatně už o Milíčovi z Kroměříže je známo, že svá reformně laděná díla diktoval současně několika desítkám opisovačů). Knižní bohatství Husových přívrženců utrpělo nepochybně velkou ztrátu ještě za Husova života, když v r. 1409 pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka vydal příkaz k odevzdání všech knih Viklefových (což ovšem nebylo v plnosti respektováno), které pak nechal v arcibiskupském dvoře spálit. (99) Městská kultura se ke knize těžce dobývá právě až v době předhusitské. (101)
Od výbuchu husitství až do vplynutí rukopisných knihoven do knihoven tisků v první pol. 16. věku
regionu, obce 3. v pravoslavné církvi od 18. stol. do 1917 nejvyšší orgán ruské ortodoxní církve, pak sbor šesti nejvyšších duchovních v čele s patriarchou; synodní, synodální příd.
Při konfrontaci husitů, zejména táborů a pražských radikálů s katolickou církví a především s jejím mnišstvím, které bylo odsuzováno zejména táborskou doktrínou, docházelo ke zničení nebo alespoň značné devastaci řady významných souborů. Ovšem na druhé straně není možno tuto skutečnost absolutizovat, a to ze dvou důvodů. Jednak vznikaly neméně závažné škody na těchto knihovnách (a paralelně by bylo možno uvádět i příklady v zahraničí) i v jiných historických epochách, zejména za třicetileté války, jednak celá řada knihoven byla více méně v značné úplnosti ještě s předstihem evakuována buď přímo do zahraničí, anebo na jistá a bezpečná místa především v katolicizmu oddaných okrajových oblastech českého státu. (101–102) I když tedy při likvidaci církevních institucí docházelo často k likvidaci jejich knihoven, neznamenalo to vždy nutně – byť třebas nedošlo k jejich evakuaci – zánik vlastních rukopisů, jež někdy změnily jen majitele. Neboť jen tím způsobem si lze vysvětlit, proč v Čechách nastává tak velká nabídka rukopisů, že se z ní stává mezinárodně známá skutečnost, jež byla také využívána. (103) Jindy ovšem – zejména za přímých vojenských akcí – rukopisy hynou, často bez jakékoli stopy. Tu však konkrétní čísla nelze ani odhadnout. Obzvlášť bolestnou ztrátou je zánik podstatné části knihovny krále Václava po jeho smrti, když Zikmundova strana nedodržela podmínky úmluvy s Pražany při vyklízení „Wenzelsštejnu“ u Kunratic, či zničení „tří fasuňků knih“ na straně královských při Zikmundově porážce u Německého (nyní Havlíčkova) Brodu, jak o tom referuje Starý letopisec český. (103) K značným škodám ovšem docházelo resp. došlo i uvnitř husitského tábora, zejména při různých násilných akcích v pražských městech, tak ku příkladu přepadením Karolina a jeho vybitím po Želivského smrti v r. 1422. Na druhé straně už v době těsně pohusitské vznikají nové univerzitní koleje, zejména Rečkova, jejíž katalog z druhé poloviny 15. stol. je tak obsáhlý, že takřka nutno předpokládat, že se do něho dostaly i četné knihy původních církevních institucí. (103) …ani v revoluční Praze neustávala řemeslná knižní produkce a dle nejnovějších výzkumů působily tu plynule i iluminátorské dílny, pracující pro náročnější objednatele. (104) Veliký boj byl doprovázen neméně důležitým bojem ideovým, a tak je pochopitelné, že na to musely pohotově reagovat i samotné knihovny na obou stranách barikády, které tyto produkty uchovávaly a současně i zprostředkovávaly materiál pro aktuální polemiky. (104) Protože ale husitství tu ani jinde není možno chápat jako jednolitý proud, protože se v něm na léta vytvořilo několik ideově si vzdálených frakcí, které často pěstovaly především vzájemnou polemiku, jde nezřídka i o polemiky uvnitř husitského tábora. Toto tříbení nutně posilovalo upevňování českého jazyka. (104) …vývoj knihoven se od husitství ubíral v převážně husitské části Čech jiným směrem, než tomu bylo v katolickém zbytku, a zejména na Moravě, kde vývoj nebyl přerušen či ne tak výrazně. Nejvýznamnějším střediskem tu byla stále Olomouc jako centrum církevního života. Na předním místě stála pak pochopitelně stále zejména tamní dómská kapitula 5 . (104)
5
Kapitula - círk. 1. sbor duchovních (kanovníků n. klášterních představených) při katedrálním n. kolegiátním kostele tvořící právnickou osobu a spravující se urč. řádem 2. (v klášterech a náb. společnostech) shromáždění předních členů jednající o důležitých záležitostech
Druhým významným střediskem je tu již zmíněný kartuziánský klášter v Dolanech, jehož rozsáhlý soubor je ovšem tradičně orientován a klade si zejména za cíl polemiku s husitskými názory; z jeho řad ostatně pocházel i jeden z nejvýznamnějších husitských polemiků, Štěpán z Dolan. V Brně dosáhla většího rozsahu zejména knihovna farního kostela u sv. Jakuba, na jižní Moravě pak především knihovna rajhradských benediktinů. (105) V Čechách patřila stále k předním knihovnám knihovna pražské kapituly, která dlouhá léta sídlila mimo Prahu, zejména také v Plzni, kde spolupůsobila při počátcích našeho knihtisku a jež byla rozmnožována četnými bohatými dary svých členů či osob, které jí jinak byly blízké. (105) Co do kvantity dominuje mezi dary pražské kapitule knihovna Jana Herttembergera z Lokte (zemřel 1498), na přelomu 16. a 17. století pak nepochybně vůbec největší dar pražského scholastika a děkana Jiřího Bartholda Pontana z Braitenberka (zemřel 1614), obsahující ve své podstatě mimořádně rozsáhlý rukopisný i tištěný materiál středověký. (105) Dalším významným regionálním kulturním střediskem byly jižní Čechy, kde vedle několika klášterních center (Třeboň, Vyšší Brod a Zlatá koruna) to byl především Český Krumlov, v němž se zejména v době pohusitské výrazně profilovalo několik knihoven. (105) Nedoceněnou kapitolou je z různých příčin existence a rozvoj knihoven městských a měšťanských oné doby. Zatím byla zmíněna toliko knihovna Starého Města pražského, od husitství však dochází k rozvoji knihovnictví v podstatné většině měst královských. Tyto knihy byly různými vazbami spojeny buď s městskou kanceláří a jejími úředníky, jimiž byli často erudovaní vzdělanci, kteří potřebovali zejména literaturu juristickou, nebo se školskými zařízeními, fungujícími v městské kompetenci. (107) Nezanedbatelnou roli tu hrály nepochybně i knihovny školní, o nichž však víme velice málo, ještě méně než o jiných kategoriích. Doslova čirou náhodou takřka intaktně dochovaná knihovna jáchymovské městské školy 16. stol., už převážně složená z tisků, dovoluje udělat si určitější představu nejen o jejím mimořádném obsahu, ale rovněž o akvizicích a uspořádání. Celkem jde tu o více než 350 bibliografických jednotek ve více než 250 svazcích převážně z 16. stol. (107–108)
Přehled novověkých dějin českých a moravských knihoven do roku 1918 (Pravoslav Kneidl)
Renesanční knihovny předbělohorské doby: klášterní, zámecké, měšťanské Předbělohorské období v církevních, zvláště klášterních knihovnách Předbělohorské období je v katolicky orientovaném církevním životě v Čechách v hlubokém úpadku. Arcibiskupský stolec po husitské revoluci až do r. 1561 neobsazen, správu církevních záležitostí vedou administrátoři. Ty kláštery, které nezanikly během
husitských válek, vesměs živoří po stránce hospodářské i mravní. Počet mnichů klesl ve většině těchto komunit na minimum, které umožnilo pouhé přežití. Tento úpadek se odráží i v osudu knihoven. Většinou nejsou doplňovány, chátrají nedostatečnou péčí a jen v nemnoha případech možno mluvit o kladném vývoji. (115) …nejvýznamnější církevní knihovna – pražská metropolitní kapitula. Knihovna, jejíž dnešní význam spočívá především v rukopisném fondu budovaném do 10. stol. (115) Břevnovská benediktinská knihovna (klášter založen 993) ztratila svou středověkou knihovnu za husitských bouří. Zachovaly se jen ty rukopisy, které vzali řeholníci s sebou, když opustili klášter. Nové budování v předbělohorské době postupovalo jen pomalu. (116) V době husitské odvedl opat Mikuláš většinu řádových bratří do Broumova. Tehdy se do Broumova dostala řada knih z Břevnova, včetně známého Kodexu gigas. V letech 1430– 1594 zdobil tento slavný rukopis broumovskou klášterní knihovnu. V r. 1594 jej věnoval opat Martin Korýtko z Pravdovic císaři Rudolfu II. z osobních zištných důvodů. Tím rozhodl i jeho pozdější osud: v r. 1648 se stal na Pražském hradě švédskou kořistí. Právě za zmíněného opata Korýtka došlo v broumovském klášteře k nejhlubšímu úpadku. (116) Knihovna augustiniánů na Malé Straně (klášter založen 1228 pro břevnovské benediktiny, 1285 postoupen augustiniánům) zažila své vrcholné období v době Karla IV., kdy jejím příznivcem byl i Jan ze Středy, významný bibliofil té doby. Knihovna přečkala vyplenění za husitských bouří tím, že knihy byly přeneseny na bezpečné místo. V 16. stol. musel být klášter obnovován po zmíněné pohromě v r. 1420 a po požáru (1503). V druhé polovině 16. stol. byl klášterní kostel sv. Tomáše hlavním katolickým chrámem v kališnické Praze. V r. 1603 byla zřízena pro knihovnu samostatná místnost, protože knihovna měla v té době již na 5 000 svazků. (116) Z původní Strahovské knihovny (klášter založen asi 1143) se po husitských válkách zachovalo minimum. Za obnovitele kláštera a jeho knihovny je pokládán opat a pozdější arcibiskup Jan Lohelius. Strahovským opatem se stal v r. 1586. (116) V r. 1556 byli do Prahy uvedeni z iniciativy císaře Ferdinanda I. jezuité. Byl jim přikázán klášter u sv. Klimenta do té doby dominikánský. Jezuité měli především pečovat o vzdělání a výchovu kněží v duchu katolickém, záhy se však ujali i vyučování mládeže. V r. 1562 propůjčil Ferdinand I. Klementinské koleji právo udílet akademické hodnosti. K této pedagogické činnosti bylo ovšem potřeba knih. (117) Založená knihovna byla v plné činnosti již v r. 1575. Od té doby rychle rostla, především dary katolické šlechty, ale také nákupy soudobé literatury. (117) Z mimopražských knihoven je nutno připomenout především knihovny jihočeské, mezi nimiž významné místo zaujímá cisterciácká knihovna ve Vyšším Brodě (klášter založený Rožmberky v r. 1529). Knihovna nedoznala v husitské době takové ztráty jako jiné klášterní knihovny, takže v jejích fondech jsou zachovány cenné středověké iluminované rukopisy (204 pergamenových rukopisů, 1200 dalších), z doby předbělohorské pak početné prvotisky (400 titulů). K významným darům z této doby patří především obdarování knihovny Petrem Vokem z Rožmberka vydělením knih z proslulé rožmberské knihovny. (117–118)
Z husitských válek nepoškozena vyšla premonstrátská knihovna kláštera v Teplé (klášter založen 1193), postižena však byla v době vnitřních válek za Jiřího z Poděbrad, kdy opak Zikmund von Haussmann zůstal věren králi Jiřímu, což mělo neblahé následky pro klášter. Katoličtí sousedé kláštera, kteří žárlivě sledovali jeho hospodářský rozmach, klášter vyloupili a zmocnili se jeho statků. Nepříznivý dopad na knihovnu měly i požáry v r. 1571 a 1611. Za zmíněného opata Zikmunda – přes neklid doby – pracoval v klášteře skriptorium as iluminátorskou dílnou, jejíž práce nacházíme ve výzdobě iniciál kodexů té doby. (118) Nejstarší založení má na Moravě benediktinský klášter Rajhrad (založen 1048). Od poloviny 15. do téměř poloviny 17. stol. byl v hmotném i morálním úpadku, k čemuž přispěly i válečné konflikty Matyáše Korbona s Jiřím z Poděbrad a četné požáry v 16. stol. (119) Mezi moravské kláštery zaujímal významné místo v několika obdobích své dlouhé historie klášter brněnských augustiniánů (na Starém Brně). Byl založen markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským v r. 1350. (119) Premonstrátský klášter v Nové Říši byl původně založen jako ženský klášter (asi 1211). Dějiny jeho knihovny začínají až na konci 16. a počátku 17. stol. po zániku ženského kláštera a vzniku kláštera mužského, kdy se základem knihovny staly soukromé knihovny jeho prvních proboštů, zvláště Adama Scota (Skotnického), původně strahovského premonstráta. (119) Klášter brněnských minoritů má staré založení (1231), přesto rukopisů se zachovalo velmi poskrovnu. V období prvotisků je knihovna poměrně bohatá na soudobé tisky. Dochovalo se celkem 55 děl ve 45 svazcích a nejméně dalších 7 se dostalo do jiných knihoven. (120)
Zámecké a měšťanské knihovny období humanismu Předbělohorská doba především v Čechách je ve znamení humanismu. V laické oblasti se to projevuje v první fázi v sice nesčetných kruzích české šlechty, v pozdějším období v početnější oblasti měšťanské inteligence a měšťanských kruzích. Ani v tomto období šlechta nezůstala pozadu a v knihovnách několika výjimečných jedinců dosáhla hodnot evropských. (120) Na domácí půdě zůstala zachována podstatná část knihovny humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (1461–1510), která vyrůstala v jeho chomutovském zámku a byla později vtělena do roudnické lobkovické zámecké knihovny. Z knihovny latinského humanistického básníka, pana Bohuslava Hasištejnského, je tu zachována 32 svazků rukopisů a 411 svazků tisků, především prvotisků. (121) Katolicky orientované humanisty přitahovala Itálie, a tam zvláště Bologna, kde přednášel rétoriku a poezii Filip Beroald starší od počátku sedmdesátých let 15. stol. až do r. 1503. Jeho posluchačem byl i Alexius z Třeboně (1467 – po 1495), nadějný člen pražské kapituly, který dosáhl titulu decretorum doctor. Ačkoli zemřel sotva třicetiletý, soustředil neobyčejnou knihovnu s 223 tituly (asi 150 svazků) podle seznamu v kodexu knihovny pražské kapituly. (121)
Českokrumlovský humanista, kancléř rožmberského rodu, zakladatel krumlovského raně renesančního kaplanského domu, pro nějž určil i svou knihovnu, Václav z Rovného (1448–1531), byl bibliofilem, který svou péčí o rukopisy, prvotisky a paleotypy 6 své rozsáhlé knihovny zaujímá v dějinách našich knihoven zvláštní místo. (121–122) Jádro této knihovny je dnes součástí zámecké knihovny v Českém Krumlově, 57 prvotisků je ve Státní vědecké knihovně v Českých Budějovicích, jednotlivé svazky v Národní knihovně v Praze, v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea i ve Strahovské knihovně na Hradčanech. Neobyčejně bohatě je v knihovně Václava Rovného zastoupen Cicero, Ovidius, Suetonius a řada dalších římských klasiků. (122) Pozoruhodná musela být knihovna Jana staršího Hodějovského z Hodějova (zemřel 1566), který byl od r. 1537 místosudím Království českého. Hodějovský vybudoval dvě osobní knihovny, které postihl neblahý osud: první shořela r. 1541 v Praze za velkého požáru Malé Strany a Hradu, druhá, kterou obohatil také koupí knihovny po humanistovi Janu Šlechtovi ze Všehrd, byla rozchvácena z jeho venkovského jihočeského sídla v Řepici za bojů v době českého povstání 1618 až 1620. (122) Víc nábožensky byla zaměřena knihovna Václava Vřesovce z Vřesovic (zemřel 1583). Historik Lupáč jej nazývá nejvznešenějším a nejučenějším rytířem českým. Chválí jeho zběhlost v čtení Písma svatého, svatých otců a klasiků řeckých i římských. (123) …velké šlechtické knihovny, které rozsahem, kvalitou svého obsahu i vazbami převyšují všechny ostatní, byly vybírány nesporně s bibliofilským zájmem. Jmenujme na první místě císařova dvořana naturalizovaného Moravana Ferdinanda Hoffmanna svobodného pána z Grünbüchlu a Střechova (1540–1607), jehož knihy byly narážkou na jeho predikát vázány v zelené kůži nebo pergamenu. Užíval čtyř exlibris 7 různé velikosti, které podle návrhu Mathiase Gundolacha ryl Lukas Kilian v Augsburku. Katalog jeho knihovny, který se zachoval, prozrazuje další celou knihovnu, kterou Hoffmann získal i s panstvím, a to Jiřího Mehla ze Střelic. Hoffmannova knihovna je bohužel rozptýlena do řady veřejných i soukromých knihoven po dražbě mikulovské zámecké knihovny (1933), kam přešla po Hoffmannově smrti. (125) Velkolepá byla i knihovna kardinála Františka knížete z Dietrichsteina (1570–1636), olomouckého biskupa, který se zaujetím soustřeďoval svou mikulovskou knihovnu, kterou stihl osud švédské válečné kořisti. (125) Knihovnou vpravdě evropského významu byla nepochybně knihovna posledního Rožmberka, pana Petra Voka (1539–1611), neobyčejný fond asi o 11 000 svazcích, který soustředil na starších základech, zvláště z doby svého bratra Viléma. Tehdy při zrušení klášterů v Borovanech a v Třeboni pan Vilém pojal jejich fondy do své knihovny. Za vlastního tvůrce rožmberské knihovny nutno však považovat teprve Petra Voka, který spojil rodovou knihovnu se svou vlastní, kterou si vybudoval na zámku v Bechyni. Ke sloučení knihoven došlo v r. 1592, když se Petr Vok stal po bratrově smrti vladařem rožmberského rodu. Zprvu byla knihovna chována na krumlovském zámku, po jeho prodeji císaři Rudolfu II. v r. 1601 dal ji Petr Vok převézt do Třeboně a umístit ji do nové k tomu účelu postavené budovy. (125) 6
Paleoty – tisk z doby od r. 1501 do r. 1550 Ex libris - umělecky provedený štítek se značkou n. jménem vlastníka knihy nalepený na předsádce přední desky knihy
7
Po smrti Petra Voka v r. 1611 knihovna spolu s celým obrovským majetkem přešla na Švamberky a pro účast Petra Švamberka v českém povstání propadla v r. 1621 císaři jako konfiskát. V letech 1602 až 1608 byl Václavem Březanem zpracován katalog této pozoruhodné knihovny, který sdílel osud celého fondu: převoz knihovny v r. 1647 do Prahy, její připojení k rudolfínským sbírkám na Hradě a v následujícím roce odvoz této válečné kořisti do Švédska. Tam však nezůstala knihovna pohromadě: jádro bylo vtěleno do Královské knihovny v Uppsale a v Lundu a tehdy církevní (dnes městské) knihovny ve Västeras a v Strägnäs. (126) Jestliže rožmberská knihovna svým rozsahem i významem je na vrcholu českých knižních sbírek 16. a poč. 17. stol., jejím moravským protějškem byla knihovna rodiny Žerotínů, jejímž nejvýznamnějším osnovatelem byl Karel starší ze Žerotína (1564–1636), neobyčejně vzdělaný, ale v podstatě nešťastný politik moravský. Žerotínové byli čeští bratři, a nedaleko zámku v Náměšti nad Oslavou, který praskal pod tíhou knih (jak se Karel st. Ze Žerotína zmiňuje v jednom dopise), poskytli útočiště bratrské tiskárně na své tvrzi v Kralicích. (126) V r. 1628 se Karel starší ze Žerotína rozhodl odejít dobrovolně do vyhnanství ve Vratislavi; knihovnu si vzal s sebou. Po jeho smrti připadla jeho dědicům, z nichž jeho vnuk Karel Bruntálský z Vrbna ji daroval v r. 1641 luterskému kostelu Máří Magdaleny ve Vratislavy. Spolu s touto kostelní knihovnou a s ní smíchána přežila druhou světovou válku a je nyní ve správě tamní Univerzitní knihovny. (126) Méně šťastný osud potkal kralickou knihovnu Jednoty bratrské, která byla s Žerotínovou knihovnou v r. 1628 přestěhována též nejprve do Vratislavi, teprve později do Lešna, kde ji v r. 1656 čekal neblahý osud zmaru za požáru celého města. (126–127) Nejvýznamnějším budovatelem knihovny, která stála na jiných, totiž na katolických konfesijních základech, byl představitel mocného rodu Lobkoviců Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628), který sňatkem s Polyxenou, vdovou po Vilémovi z Rožmberka, získal zámek a panství v Roudnici a tím i finanční základ pro významnou politickou kariéru v čele českých katolíků jako nejvyšší kancléř království. V jeho knihovně se zachovala největší část knihovny humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Roudnická knihovna byla členy jeho rodu rozšiřována až do r. 1948 a dosáhla rozsahu 100 000 svazků. Nezůstala bohužel po r. 1950 v roudnickém zámku. V současné době je ve správě Národní knihovny majetkově navrácena potomkům roudnické větve Lobkoviců. (127) Jednotlivé svazky z knihoven měšťanské inteligence bychom přirozeně našli ve všech hlavních vědeckých knihovnách. Poznáme je ovšem jen, jsou-li vlastnicky poznačeny ať podpisem, exlibris nebo supralibros 8 . Konkrétnější představu o těchto knihovnách získáme nahlédnutím od pozůstalostních inventářů, jak to činil zejména Zikmund Winter. Jeho kulturněhistorické práce mají v mnoha případech cenu pramenů, zvláště pro pražské poměry (vzhledem ke ztrátám Archivu hl. m. Prahy po požáru Staroměstské radnice v r. 1945). (129) Obecně lze ovšem říci, že koncem 16. století bylo v měšťanských kruzích hojně literatury všeho druhu. Bohaté knihovny měli zejména ti měšťané, kteří prošli vysokou
8
Supralibros -
označení vlastníka knihy vyraženou značkou na přední n. i na zadní desce knihy
školou, a pak se věnovali nejrůznější městské činnosti. Ti často v odkazu pamatují na kolej, v níž kdysi studovali. (130) České povstání let 1618–1620 a následná třicetiletá válka jsou výrazným dělítkem ve vývoji knihoven všech typů, které se v předcházejících dobách vyvinuly. Nastupující protireformace a renesance klášterního života, podporovaná vládou, církví i novou šlechtou, zasahují příznivě do života i růstu klášterních knihoven. Současně tyto bibliotéky dostávají novou vnější tvář baroka, které je výrazným slohem protireformace. Zámecké knihovny z velké části dostávají nové majitele: nekatolická šlechta, česká i německá, odchází do emigrace, často po konfiskaci všeho majetku: katoličtí vítězové v odměnu za služby Habsburkům dostávají nebo lacino kupují opuštěné statky, zámky a paláce. (133) Měšťanské knihovny nám do značné míry mizí. Nekatolíci z měst většinou odešli do ciziny, jejich knihovny zmizely ve víru změn a války. V období baroka a později se setkáme sice s knihovnami měšťanské inteligence, zvláště s bibliotékami právníků a lékařů, přirozeně i kněží, ale zachovány zůstaly jen tehdy, když vešly do některé z knihoven institucí nebo soukromých knihoven šlechty. (134)
Barokní klášterní knihovny Rakouskému státu reprezentovanému vládnoucími Habsburky a podporovanému bohatými Habsburky španělskými záleželo stejně jako církvi na opětném ovládnutí středoevropského prostoru Čech a Moravy katolicismem. Projevilo se to i výraznou podporou zde existujících klášterů i zakládáním řeholí nových, zvláště jezuitů, kapucínů a piaristů. (134) Komplex budov břevnovského kláštera nabyl dnešní podoby v první polovině 18. století pod vedením Kryštofa Dienzenhofera a jeho syna Kiliána Ignáce. Knihovna je umístěna v prvním patře severního křídla klášterní budovy, dostavěného v r. 1751. (135) V r. 1788 měla knihovna kolem 6 000 svazků, růst se ovšem nezastavil, takže v roce 1933 má již 33 000 svazků. V knihovně je zhruba 100 rukopisů, ztrátami je zřejmě poznamenána sbírka prvotisků (jen 28 svazků). V řadách knihovny jsou cenná mnohosvazková díla jako Theatrum Europaeum a Muratoriho Rerum Italicarum scriptores. (135) Na broumovské benediktinské knihovně se podepsal i ostrý střet mezi nekatolíky města a katolickým klášterem v době českého postání. Po r. 1618 museli mniši Broumov opustit, klášter byl vydrancován a knihovna přišla o některé nejstarší rukopisné památky. V r. 1624 začal opat Benno Falk znovu budovat knihovnu, která však byla při požárech r. 1644 a 1664 z velké části zničena. (136) Zachovaná knihovna má asi 14 000 svazků, rukopisný fond (původně 256 sv.) je až na několik výjimek nezvěstný, prvotisky v počtu 142 děl byly po r. 1950 převezeny na Strahov, takže dnes je v Broumově 40 prvotisků. (136) Přední místo mezi klášterními knihovnami zaujímá premonstrátská knihovna na Strahově. Její dnešní podoba se začala vyvíjet od r. 1671, kdy z popudu opata Jeronýma
z Hirnheimu postavil pražský stavitel Jan Dominik Orsi z Orsini starší barokní sál, dnes pro svůj obsah označený jako sál teologický. (136) Strahovská knihovna měla v r. 1950 asi 110 000 svazků knih všech vědních oborů, nejen společenských, ale i přírodních věd, lékařství, práva i matematiky a astronomie. V knihovně je bohatě zastoupena česká i bohemikální literatura. Rukopisů má knihovna na 3 000 včetně Strahovského evangeliáře z 9./10. stol, prvotisků 1 200 včetně vzácných českých prvotisků s unikáty plzeňského tiskaře Mikuláše Bakaláře. (136) Na konci třicetileté války byla Strahovská knihovna ochuzena o svou starší sbírku, kterou jako válečnou kořist odvezli Švédové v 19 velkých bednách; tato ztráta hodnocena na 20 000 zlatých. (137) Knihovna křížovníků s červenou hvězdou v Praze v Křižovnické ulici byla uchována jako celek především pro svůj cenný obsah. (137) V devadesátých letech 19. století dosáhla již 20 000 svazků. V letech 1925–1933 provedl novou katalogizaci Václav Bělohlávek, řádový básník a historik. Knihovna v hlavních tématech byla doplňována i v posledních stech letech, dobovou literaturou, teologickou, historickou, filozofickou, přírodovědnou i beletristickou. (137) V jižních Čechách se ujala klášterních knihoven Státní vědecká knihovna v Českých Budějovicích, která ve Zlaté Koruně instalovala jako celky menší jihočeské knihovny. Nejvýznamnější jihočeská knihovna – cisterciáků ve Vyšším Brodě – zůstala v původních interiérech na místě. (137–138) Celkový počet svazků vyšebrodské knihovny je zhruba 70 000 svazků, což samo o sobě znamená encyklopedickou šíři a zastoupení nejen všech základních oborů, obsažených běžně v klášterních knihovnách, ale i oborů profánních 9 . (138) …knihovna premonstrátského kláštera v Teplé u Mariánských Lázní… cenné středověké i časně novověké rukopisy zůstaly zachovány. Jsou to zvláště misály 10 , graduály 11 a antifonáře 12 . Skutečným obdobním rozkvětu je až konec 17. a průběh 18. století, zvláště doba osvícenská. (138) Celkový počet svazků knihovny je okolo 70 000 svazků včetně 192 kodexů, které obsahují více než 400 rukopisů. I prvotisky jsou v knihovně početně zastoupeny: knihovna má přes 500 inkunábulí 13 . (138) V severočeském kraji byla ponechána v původním interiéru stará barokní knihovna cisterciáků v Oseku. Její klenutý sál pochází z r. 1725. (139)
9
Profánní – světský, nenáboženský Misál - soubor bohoslužebných textů, modliteb, zpěvů, předpisů o mši a bohoslužbách v jednotlivé dny, mešní kniha 11 Graduál – kniha obsahující mešní zpěvy 12 Antifonář - sborník antifon (popř. i jiných zpěvů bohoslužebných) na celý církevní rok, k použití pro denní oficium 13 Inkunábule – kniha vytištěná do konce r. 1500, prvotisk 10
Rukopisy a prvotisky této knihovny byly odevzdány Národní kulturní komisí již v prvních letech po válce do péče Univerzitní knihovny v Praze. (139) Klášterní knihovnu v Oseku spravuje Městské muzeum v Teplicích. Z osecké knihovny je v dnešní Národní knihovně na 70 rukopisů, většinou teologických a liturgických ze 14. a 15. století. (139) Z historických klášterních knihoven jihomoravského kraje bylo v r. 1950 a 1954 dáno do správy Univerzitní knihovny v Brně celkem osm knihoven, které jsou zachovány v původních interiérech. Šlo o knihovny benediktinů v Rajhradě, augustiniánů, minoritů a kapucínů v Brně, premonstrátů v Nové Říši, dále knihovny křížovnického proboštství na Hradišti u Znojma, františkánů z Dačina a Moravské Třebové. (139) V celku představují historické knihovny, které spravovala Univerzitní knihovna v Brně a nyní zčásti odborně vede, asi 200 000 svazků. (139) Nejvýznamnější i nejpočetnější klášterní benediktinská knihovna byla v Rajhradě. (140) Odhady počtu svazků rajhradské knihovny V. Dokoupil upřesňuje na 65 000 svazků, včetně 120 rukopisů do 1600 a 157 prvotisků (z původních 263, rozdíl byl za kláštera odprodán). V rajhradské knihovně se zachovalo i mnoho drobných tisků, výročních zpráv z 19. stol. v tzv. miscellaneích. (140) …klášter a knihovna augustiniánského řádu v Brně. (140) Knihovna brněnských augustiniánů má téměř 27 000 svazků, z toho asi 40% starých tisků; rukopisů je 135, prvotisků 232. Významná je sbírka divadelních plakátů z let 1808–32 (3 700 kusů). (141) Opožděný rozvoj knihovny premonstrátů v Nové Říši byl způsoben tím, že šlo původně o ženský klášter, který měl knihovnu velmi malou. V r. 1644 byl klášter přeměněn na mužský a od té doby se začíná knihovna rozvíjet cílevědomě. (141) Knihovna má 15 500 zkatalogizovaných svazků se silným zastoupením starých tisků (vydaných do r. 1800). Rukopisů má knihovna 88 a prvotisků 62. Tak jako v jiných premonstrátských knihovnách jsou zde výrazně zastoupeny neteologické, jako astronomie, lékařství, přírodověda, historie, klasická díla řecká a římská, slovníková literatura, filologie i zeměpis. (142) …knihovna kláštera minoritů v Brně… Po třicetileté válce v době protireformace dochází po předchozím úpadku k novému rozvoji. (142) Koncem 19. a 20. stol. růst knihovny končí. Pozoruhodných je jen 90 svazků díla Monumenta Germania historica. Minoritská knihovna má nyní 10 000 svazků, z nichž 80% tvoří staré tisky, rukopisů má 60, prvotisků 56. (143) Kapucínský klášter v Brně je ve srovnání s kláštery jiných řádů pozdního založení. Jejich brněnský klášter dal kapucínům vystavět moravský zemský hejtman Ladislav Berka z Dubé a Lipé v r. 1604 původně v předpolí městských hradeb před měnínskou branou.
K r. 1618 měla knihovna přibližně 60 tisků. Mezi kapucíny v prvním období byli Poláci a Italové, kteří posilovali stav členů, způsobený nedostatkem domácích řeholníků. (143) V r. 1645 – před novým obléháním Brna Švédy – postihla klášter pohroma: z vojenských důvodů bylo brněnské předpolí vyčištěno a klášter byl stržen. Nově byl vystavěn uvnitř hradeb na Kapucínském náměstí. Stavba byla dokončena v r. 1651. (143) Knihovna brněnských kapucínů má zhruba 7 000 svazků, z nichž jen několik stovek přesahuje rok 1800. Prvotisků je v knihovně 54, rukopisy knihovna nemá. Z vysokého počtu bohemikálních starých textů jsou silně zastoupeny tiskárny v Olomouci a Brně. (144) …klášterní knihovny dominikánů u sv. Jiljí v Praze v Husově ulici se klade k r. 1653, ačkoli kazatelský řád dominikánů a založen již v r. 1203. (144) V r. 1784 se dotkla dominikánské knihovny josefínská sekularizace: nejvzácnější rukopisy a tisky byly předány do Univerzitní knihovny; počet mnichů byl tehdy redukován na 20. Zachovaná knihovna v původním interiéru má 9 622 svazků, z toho 131 prvotisků v 90 svazcích. (144) Ke knihovnám mladšího původu patří i knihovna františkánů u P. Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze. Klášter původně založený pro karmelitány (1347 – Karlem IV.) dostali v r. 1603 ve špatném stavu františkáni. (144) Knihovna má jen několik rukopisů, ale 116 prvotisků (v 94 svazcích) a cennou sbírku starých tisků s některými unikáty české literatury 16. až 18. století. Sál knihovny je podélný a čítá více než 9 500 svazků. (144) V r. 1950 došlo, jak už bylo řečeno, k násilnému zastavení činnosti všech klášterů v tehdejším Československu. Péčí o knihovny klášterů byla pověřena tehdejší Státní knihovna (dnešní Národní knihovna), která ve spolupráci s dalšími vědeckými knihovnami se měla postarat o jejich zachování a začlenění do sítě vědeckých knihoven. Vnější okolnosti (zejména nutnost rychlého uvolnění původních objektů) i vlastní výklad využití těchto knihoven měly za následek, že v různých oblastech se péče o tyto knihovny vyvinula nestejně. (145)
Zámecké knihovny 17. až 19. stol. U klášterních knihoven – jak bylo řečeno – baroko zcela převládá v obsahu i sálovém řešení interiérů, zámecké knihovny svým obsahem jsou rovněž převážně z barokní doby, jejich interiéry jsou však vesměs menší rozsahem a z větší části z pozdější doby. Nejvýznamnější z těchto knihoven jsou vybaveny mobiliářem až z doby empíru (Kynžvart, Rájec nad Svitavou), nebo účelově zařízeny až v konci 19. a na počátku 20. stol. (Český Krumlov). Pozoruhodný slohově čistý empírový interiér má zámecká knihovna na Kačině. Některé menší knihovny mají slohově vyhraněné interiéry v historických stylech 19. stol., zvláště pseudogotiky (např. Žleby, Sychrov, Lednice a další). (145) …na svém místě není největší zámecká knihovna u nás – roudnická knihovna Lobkoviců, hlavní větve rodu, která má své základy v bibliotéce humanisty Bohuslava
Hasištejnského z Lobkovic a rozrostla se během tří set let před rokem 1948 do stotisícové šíře. (146) K nejstarším zámeckým barokním knihovnám zřejmě patří knihovna na Buchlově. Je uložena v gotickém hradním paláci, renesančně přestavěném v slohově čistých barokních skříních. (146) Knihovna má dnes 5 520 děl (v 7 882 svazcích) včetně 38 rukopisů. Poslední přírůstky jsou z doby Zikmunda Berchtolda, účastníka uherské revoluce v r. 1848, jemuž Buchlov a Buchlovice vykázány císařem za doživotní domácí vězení. Buchlovická zámecká knihovna je nevelkým doplňkem knihovny hradu Buchlova. (146) Knihovna hodná olomouckého arcibiskupství byla založena v Kroměříži v 17. stol. olomouckým biskupem Karlem II. Liechtensteinem z Castelcornu (1664–1695). Knihy do kroměřížské knihovny byly nakupovány plánovitě, přednost měla teologie, pozornost věnována i právu a historii. Knihovna měla zároveň sloužit i veřejnosti a zejména nově založené (1687) koleji piaristů, z jejíchž členů byla vybírána většina knihovníků. (146–147) Sály knihovny byly v dnešní skvělé podobě zařízeny a vyzdobeny po požáru 1760. Nástropní fresky jsou dílem malíře Josefa Sterna. O zpřístupnění a širší známost o knihovně se nejvíce zasloužil archivář a historik tamní obrazárny Antonín Breitenbacher (1874–1940). Za něho dosáhla knihovna více než 40 000 svazků. V knihovně je uloženo 304 rukopisů z doby od 9. po 19. století, 160 prvotisků a 11 750 starých tisků. (147) V mikulovském zámku by bylo možno psát o dvou mimořádně cenných knihovnách: o staré ditrichštejnské knihovně ukořistěné Švédy r. 1645 a rozptýlené dnes po celé Evropě a nové knihovně vybudované opět Ditrichštejny po třicetileté válce, jejíž nejcennější část byla rozprodána v r. 1933 v aukcích ve Vídni a ve Švýcarsku. (147) Právem říká M. Trantírek, mikulovský archivář: „Obě knihovny dospěly v Mikulově v různých dobách k svému nejvyššímu rozkvětu a patřily jako takřka úplné soubory lidského vědění a kultury několika minulých století k nejvýznamnějším a největším soukromým knihovnám nejen na Moravě, ale i v širokém evropském okruhu.“ Pro mikulovskou knihovnu starou i novou je charakteristické, že tyto knihovny vznikaly z celých starších knihoven a nebyly tedy odrazem ditrichštejnského sběratelství. (147) Pro naše knižní bohatství bylo z mikulovské zámecké knihovny zachráněno 117 rukopisů a 208 prvotisků, zakoupených státem pro Univerzitní knihovnu v Brně. Dnešní počet svazků činí zhruba 9 000 svazků a 62 rukopisů, 330 prvotisků. Dnešní mikulovská zámecká knihovna, ochuzená o nejcennější části v letech 1933 a později aukcemi, chová ještě mnoho vzácných děl, zasluhujících pozornost. (148) Zámecká knihovna ve Frýdlantu je v přízemí renesančně upraveného gotického hradu v klenuté prostoře se štukovým stropem. (148) Knihovna vznikala na zámku od r. 1674 a jejím zakladatelem byl komoří František Ferdinand z Gallasu (1635–1697), který dával knihy vázat do hladkého pergamenu se svým supralibros. (148) Knihovna dosáhla 13 000 svazků včetně 78 rukopisů ze 16.-20. století. (148)
Zakladatelem knihovny na Opočně je Rudolf Colloredo-Wallsee (1585–1657), který si zásluhami o habsburské zájmy vysloužil krásný trčkovský renesanční zámek ve východních Čechách. (148) Zámecká knihovna na Hrubém Rohozci s interiérem se znaky 2. poloviny 19. stol. je umístěna ve dvou sousedních síních prvního patra zámku. Jde o desfourskou knihovnu o 10 000 svazcích. Desfoursové získali Hrubý Rohozec po Valdštejnově pádu spolu s rozsáhlým panstvím. (149) Knihovna obsahuje cenné prameny k dějinám třicetileté války, k dějinám Lotrinska v 17. stol., Rakouska a Evropy od poloviny 19. stol., u nás vzácné tisky ze Španělska z 16. a 17. stol., ale i četnou mladší beletrii německou a francouzskou. (149) Nevelká knihovna kounicovská v slavkovském zámku o rozsahu zhruba 2 800 svazků je cenná svým obsahem. (149) Hlavním rozmnožitelem knihovny byl v 18. stol. Václav Antonín Kounic (1711– 1794), význačný státník Marie Terezie i Josefa II. Postavení dvorského kancléře mu umožňovalo doplňovat knihovnu přímo z Francie bez ohledu na cenzuru, a to nejen před, ale i za francouzské revoluce. Za jeho života dostala knihovna konečnou podobu, neboť v 19. stol. nebyla již doplňována. (149) Při prohlídce náchodské knihovny nám vyvstanou tři hlavní složky, odlišné dobou, obsahem, jazykem i kvalitou. Nejmenší celek, instalovaný pohromadě v jedné skříni, je i nejstarší a nejsnáze upoutá při pohledu na knihovnu svými bílými koženými a pergamenovými vazbami. Tvůrcem této nevelké sbírky je Valdštejnův protivník, kníže Oktavio Piccolomini, vévoda z Amalfi (1599–1656), jemuž Friedrich Schiller ve svém Wallensteinu přisoudil podstatnou zásluhu na Valdštejnově smrti ne neprávem. Jeho knihovna byla kdysi větší, podle inventáře z r. 1732 čítala asi 700 děl. Dnes je tu jen 221 knih téměř výhradně italské literatury z let 1524–1656, obsahu historického, z praxe i dějin vojenství i z dalších oborů, které zajímaly šlechtu v 17. stol. Nepochybně cenné je lyonské vydání díla Francoise Rabelaise z r. 1558. (149) Náchodská knihovna čítá vcelku 24 000 svazků. V renesančním prostoru stojí zde knihovna v nevýrazných účelových regálech zřejmě z 19. stol. (150) Raně barokový sál v prvním patře zámku v Náměšti nad Oslavou již nehostí kdysi nejvýznamnější moravskou knihovnu Karla staršího ze Žerotína. (150) Nové vybavení knihovny zde zřídili Haugvicové po r. 1760. Knihovna byla opatřena zasklenými skříněmi a v letech 1920–23 pořídil její katalog podle oborů děkan Richard Tenora. Haugvicovská knihovna čítá na 15 000 svazků literatury 18. a 19. stol. nevyhraněné tématiky. Bohatě jsou zde zastoupeny pamflety a různé brožury vydávané v Rakousku i v Praze po uvolnění cenzury za Josefa II., především v němčině. (150) Hradní knihovna na Karlštejně sem byla přemístěna Fürstenbergy v r. 1881 z pražského paláce. Nyní je instalována v části někdejšího traktu královnina. (150)
Knihovna obsahuje celkem 24 000 svazků převážně z historie, filozofie, filologie, práva a poezie. Pozoruhodné jsou dvě sbírky: 17 000 univerzitních disertací univerzit střední Evropy ze 17. a 18. stol. a 200 vydání Horatia. Rukopisů má knihovna přes 400, mezi nimi Horatius a Vergilius na pergamenu ze 14. stol., Machiavelli z r. 1526; z českých rukopisů vyniká nejstarší text středověkého Lucidáře a text Dalimilovy kroniky. Soupis rukopisů pořídil v nedávné době Jiří Pražák. (151) Z řady palácových knihoven šlechty v Praze zůstaly dodnes zachovány jen dvě: nostická knihovna na Malé Straně a knihovna Kinských na Staroměstském náměstí. (151) Knihovna má 14 000 svazků encyklopedické šíře s převahou historické literatury 16. až 18. stol a je cenným pramenem pro dějiny třicetileté války. Rukopisná sbírka má 227 děl, k nimž patřil i autograf Koperníkova díla De revolutionibus erbium caelestivum s majetnickým vpiskem J.A. Komenského z r. 1614 (dnes jako státní dar v Polsku), dále iluminovaná bible Kunše z r. 1389 a mnohé další cenné rukopisy; jejichž soupis pořídil v r. 1910 J.V. Šimák. Sbírka prvotisků čítá 150 děl. V rukopisech i tiscích jsou významně zastoupena silesiaka 14 , získaná zvláště z knihovny Otty z Nostic. (151) Ve třech sálech prvního patra mnichovohradištského zámku je uložena cenná valdštejnská knihovna duchcovské větve, přemístěná do Mnichova Hradiště v r. 1921 z Duchcova, kde vyrůstala od poloviny 17. stol. (151–152) Mezi rukopisy, jichž je na 300, upoutá 10 foliantů původního rukopisu Historie církevní Pavla Skály ze Zhoře. Vedle 33 prvotisků je tu řada tisků slavných tiskáren, mezi nimi Torquato Tasso ve třech svazcích z r. 1794. Rozsah knihovny je značný (22 000 svazků), její cennost zvyšuje ještě skutečnost, že 19. stol. je zde zastoupeno jen slabě prvními dvěma desetiletími, největší část knihovny jsou tedy staré tisky. Dějepis, zeměpis, bohosloví, právo, přírodověda a krásná literatura je tu doplněna souborem drobných a příležitostných tisků, zejména z třicetileté války, v počtu několika tisíc. (152) Zámecká knihovna z Hradce nad Moravicí (dočasně deponovaná v Raduni) vyplňovala tři síně prvního patra budovy a podle posledních zápisů obsahovala tři síně prvního patra budovy a podle posledních zápisů obsahovaly pozdně empírové regály 15 059 svazků knih převážně historických a naučných, ale též beletrii v románských a germánských jazycích i díla v latině a řečtině od prvotisků až do prvních desetiletí 20. stol. (152) Nově byla instalována knihovna z Mladé Vožice do klasicistních skříní bývalé opatské knihovny, a to v Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou. (153) Knihovna čítá 6 196 svazků, z toho 92 svazků rukopisů. Z oborů zastoupených v knihovně počtem vyniká historie, teologie, zeměpis, přírodní vědy, filozofie. Významným objevem Václava Černého byl nález a určení rukopisu dotud neznámé hry Calderónovy El Gran Duque de Gaudia, která se dostala do mladovožické knihovny s dalšími španělskými dramatickými a hagiografickými díly v rukopisech i tiscích, jako přínos Marie Josefy z Harrachu (1663–1741), manželky Jana Josefa, bratra arcibiskupa Františka Ferdinanda. (153)
14
silesiakum – spis vydaný na území Slezska (lat. Silesia), pojednávající o něm, vztahující se k němu
Zámecká knihovna v Hořovicích byla vytvořena novými majiteli hořovického zámku po r. 1852. Tehdy byl zámek prodán pány z Vrbna Bedřichu Vilémovi, kurfiřtu hessenskému. Původní bohemikální cenná knihovna s rukopisy žerotínskými byla před prodejem rozptýlena po moravských Žerotínech a Bruntálských do Bludova a Vrbna. Dnešní knihovna je situována od oválného rokokového sálu v prvním patře zámku. Je to knihovna převážně mladší, z konce 18. a 19. stol. (153) Knihovna ve Vranově nad Dyjí byla budována polskými hrabaty Mniszky v empírovém a romantickém období, později doplňována Stadickými. Knihovna o 8 202 svazcích je silně beletristicky zaměřená, převážně francouzská, z valné části v jednotných vazbách, v osmerkových vydáních; uložena je ve dvou sálech prvního patra v černých skříních. (153) Vizovický zámek se stylově řadí k objektům pozdního baroka, knihovna nese znaky empíru. (153) Nevelký fond čítá dnes 2 175 svazků literatury 17. až 19. stol. včetně 27 rukopisů. (154) Z velkých zámeckých knihoven na Moravě mohla s knihovnou v Rájci nad Vltavou soupeřit jen knihovna mikulovská. Rájecká knihovna je ovšem zcela jinak zaměřena, totiž přírodovědecky a technicky. Tím se výrazně odlišuje i od ostatních zámeckých knihoven, zaměřených především na humanitní vědy, beletrii, politiku a podobně. Interiér knihovny je empírový s galerií ve dvou sálech; ve všech třech prostorách je celkem přes 42 000 svazků. (154) Neobvykle vznikla na počátku 19. stol. palácová knihovna Kinských v Praze na Staroměstském náměstí. Byla koupena jako celek Ferdinandem Kinským od mannheimského knihkupce Lafontaine v r. 1805. Tento její základ, který byl v pozdějších dobách dále rozšiřován, tvořilo 18 353 knih. (154) Pro české obrozenecké snahy nabyla knihovna na významu v třicátých letech 19. stol. za Rudolfa Kinského, prvního kurátora Matice české, který z ní chtěl vytvořit českou národní knihovnu. Tehdy se stal jejím knihovníkem básník František Ladislav Čelakovský. Záměr Rudolfa Kinského se neuskutečnil pro jeho předčasné úmrtí. Knihovna byla doplňována zhruba do konce 19. stol. Vedle již zmíněné francouzské literatury je v knihovně řada typograficky cenných tisků, zvláště soubor bodonian, dále 36 inkunábulí a 84 rukopisů. Starší katalogy vypracované knihovníkem E.E. Folkmannem v 50. letech minulého století doplňuje inventární soupis z r. 1904 pořízený Zdeňkem V. Tobolkou; vykazuje 32 932 tisků, rukopisů a 1 852 svazků knižní grafiky. (155) Hrad Orlík má ve svých zdech významnou knihovnu, k níž položil základ Karel Filip Schwarzenberk (1771–1820), lipský vítěz nad Napoleonem. (155) Jeho knihovna byla v dalších letech rozvíjena z původních 8 000 svazků na dnešních 16 000. Knihovny na Orlíku jsou uloženy ve čtyřech místnostech. Hlavní knihovní sál ve 2. patře, kam byl základ bibliotéky přemístěn z Vídně v r. 1808 a 1809, odpovídá stylu doby: empíru. (155)
Největší přínos do knihovny v Nových Hradech v jižních Čechách pochází od filozofa a význačné kulturní osobnosti první poloviny 19. stol. Jiřího Buquoye (1781–1851). (155) Knihovna v Milovicích u Kyjova je svým původem i uložením rozdělena do dvou celků: starší knihovna po Karlu Serénym, který na počátku 18. stol. musel zámek obnovit po vpádu Kuruců, a mladší knihovnu seilernovskou z 19. a 20. stol., silně beletristickou. Knihovny v celkovém počtu 6 9000 svazků mají použitelný katalog, pořízený archivářem L. Noppem. (155–156) Kynžvartská knihovna je uložena ve dvou sálech prvního patra zámku bohatě naplněného sbírkami rakouského kancléře Klementa Lothara Václav Metternicha (1773– 1859), představitele politického legitimismu, diplomatické a státnické osobnosti, která v první polovině 19. stol. spoluurčovala politické dějiny Rakouska a Evropy. (156) Doplňování knihovny se zastavilo u roku kancléřovy smrti u počtu 10 058 děl a 37 000 svazcích. (156) Druhý interiér byl vytvořen později za Metternichova syna Richarda (1829–1895), rakouského vyslance v Paříži. Tato mladší knihovna je převážně francouzská se silným podílem beletrie a memoárové literatury. (156) Dojmem chrámu rozumu a věd působí zámecká knihovna v Kačině, významná památka čistého empírového stavitelského interiéru. Knihovna vyrostla sběratelkou činností Jana Rudolfa hraběte Chotka (1749–1824), významného nejvyššího purkrabí a prezidenta českého gubernia, měla na 22 000 svazků encyklopedické šíře, které za jeho nástupců byly rozmnoženy na dnešní stav 34 000 svazků. V knihovně je zastoupeno evropské písemnictví od 16. do poloviny 19. stol., spisy cizích akademií a učených společností, všechny edice Národního muzea a Královské české společnosti nauk, literatura vojenská, státovědecká, hospodářská, cestopisná, historická, hudební, mapová, cenný soubor děl z dob osvícenství, četné časopisy. K vzácnostem knihovny patří zejména malovaný herbář J.J. Plencka a kolorované vydání osmnáctisvazkového díla Description de l’Egypte, Paříž 1809–13. (156– 157) Empírový charakter má i zámecká knihovna z Boskovic. Rodina Ditrichštejnů zde sídlila do r. 1850. (157) Růst knihovny je v postatě uzavřen na konci 19. stol. Významné zastoupení, kromě běžných témat, s nimiž se v zámeckých knihovnách setkáváme, zde má válečná literatura. (157) Jednou z instalovaných částí kladrubského rozsáhlého objektu, původně benediktinského kláštera, později windischgrätzského zámku, je rozsáhlá knihovna s galerií o více než 27 000 svazcích ze 17. a 19. stol. (157) Knihovna ve Žlebech je uložena ve dvou prostorách: v novogotické dřevem obložené síni, kde i knižní regály mají cimbuří, a tzv. benátském pokoji…. V celkovém počtu 9 092 svazků je i 81 rukopisů a 3 prvotisky. (157) Romantická novogotika, tak typická pro sychrovský zámek, našla i v knihovním interiéru harmonicky čistý výraz. (158)
Knihovna soustřeďuje především francouzskou historickou literaturu a beletrii s velkými celky národních klasiků francouzských i německých. (158) V gotickém renesančně upraveném prostoru na hradě Pernštejně byla až r. 1882 instalována knihovna rodu Mistrovských. Je to opět jedna z větších zámeckých knihoven, má 13 576 svazků a 36 rukopisů z širokého časového období od 16. do 19. stol. (158) Knihovna v Blatné je příkladem menší zámecké knihovny. Patřila rodu Hildprantů a čítá na 8 000 svazků. (158) V lysickém zámku jsou tři knihovny nesoucí jméno rodu Dubských z Třebomyslic, kteří od počátku 19. stol. do r. 1945 zámek vlastnili. (159) V r. 1813 koupil zámek i hrad Bečov nad Teplou Friderik de Beaufort-Spontini, jehož rod pocházející z Belgie, byl držitelem Bečova do r. 1945. (159) Knihovna o 15 000 svazcích je zaměřena především na francouzskou, méně na německou literaturu se silným podílem beletrie a memoárů. (159) Zámecká knihovna v Rychnově nad Kněžnou, pochází z druhé poloviny 19. stol. a vytvořili ji tři Kolovratové Krakovští, zvláště Jan Karel (zemřel 1872), bývalý kurátor Matice české, jehož vylíčila Božena Němcová v Pohorské vesnici; v Rychnově se zasloužil o ochotnické divadlo. (159) Knihovna má 10 560 svazků, z toho 88 rukopisů, 37 prvotisků a 1 560 svazků starých tisků. (159) V polovině 19. stol. byl západně od Hradce Králové postaven v anglické novogotice zámek Hrádek u Nechanic. Tento romantický sloh se odráží v nevelké knihovně Harrachů, kteří zámek užívali jako letního sídla. Knihovna obsahuje přes 4 000 svazků a liší se od jiných zámeckých biblioték rozsáhlou sbírkou bohemik a domácích periodik z let 1805–50. (160) Knihovní sál na Hluboké se leskne naleštěným dřevem a zlatem ozdob… Zdejší knihovna obsahuje převážně mladší literaturu 19. a 20. stol., neboť starší díla byla odsouvána do krumlovské zámecké knihovny. Silnou převahu ve skladbě knihovny má beletrie a uměleckohistorická literatura včetně nákladných obrazových děl jednotlivých světových sbírek. (160) Zámecká knihovna v Českém Krumlově vyrostla za tři staletí v početný celek o 42 000 svazcích. Rožmberskou knihovnu, která zde vyrostla zejména v druhé polovině 16. stol., odvezl na počátku 17. stol. pan Petr Vok do Třeboně. (160) Zámecká knihovna z Dačic je instalována v mladém interiéru z r. 1901, má však cenný barokní fond po Osteinech z let 1728–1800, s početně zastoupeným zeměpisem, archeologií, teologií, historií a klasiky… Knihovna byla Dalbergy doplňována na svůj dnešní stav 22 000 svazků. (161) Zmínili jsme se zde o 38 interiérových zámeckých knihovnách, zachovaných na původních objektech (s výjimkou Mladé Vožice nově instalované v Muzeu knihy ve Žďáru
nad Sázavou). I když jde v největší části o nejcennější fondy těchto historických knihoven, je to jen část celkového bohatství zámeckých biblioték. V odborné správě knihovny Národního muzea v Praze bylo do r. 1992 vcelku 314 zámeckých fondů s více než 1 600 000 svazky, uložených na 88 zámeckých objektech České republiky. V rámci restitucí byla po r. 1992 vrácena především české šlechtě (jejíž majetek postátněn po r. 1948) asi jedna třetina všech fondů s tím, že odborná správa, event. výpůjčky zůstávají v kompetenci knihovny Národního muzea (161–162)
Počátky veřejných knihoven: vznik pražské Univerzitní knihovny a dalších knihoven vědeckých ústavů, a jejich vývoj do r. 1918 Osvícenská doba, která se u nás datuje od vlády Marie Terezie (1740–1780) a Josefa II. (1780–1790) usilovala v duchu svých zásad o rozšíření vzdělanosti do širších vrstev nejen privilegovaných společenství. K tomu patřilo přirozeně i úsilí o zpřístupnění soudobých odborných a vědeckých znalostí, uložených v knižním bohatství minulosti i přítomnosti. Založení pražské Univerzitní knihovny a její zpřístupnění veřejnosti je nutno v tomto úsilí chápat jako nejvýznamnější okamžik. Vhodná příležitost nastala po zrušení jezuitského řádu v r. 1773. r. 1777 byla ke klementinské knihovně připojena nová karolinská knihovna, která od r. 1638 sloužila v Karolinu lékařské a právnické fakultě univerzity. Dvorským dekretem z 6. února 1777 byly spojeny v jednu společnou státní knihovnu spolu s dalšími zrušenými jezuitskými knihovnami z Čech. Již v říjnu 1777 přibyl k tomuto celku další přírůstek: majorátní knihovna hrabat Kinských, velkorysý dar Františka Kinského. Dne 30. října 1777 bylo vyhláškou knihovníků oznámeno otevření Veřejné c. k. univerzitní knihovny. (162) Během osmdesátých let nastal velký příliv knih ze zrušených klášterů. Do Prahy se navalilo tolik knih, že zaplnily všechny chodby Klementina, posluchárny, Zrcadlovou kapli i dnes neexistující kostel P. Marie na Louži na nynějším Mariánském náměstí. V r. 1782 dosáhl Ungar toho, aby všichni pražští knihtiskaři odváděli Univerzitní knihovně po jedno výtisku z každé tištěné knihy. Tento povinný výtisk byl rozšířen v r. 1807 na tiskárny celých Čech. Ungarovou zásluhou byl založen zvláštní oddíl českých knih, tzv. Bibliotheca nationalis, v níž se soustřeďovala všechna česky vydaná díla Čechů a Moravanů i česky píšících cizinců. Růst knihovny byl poměrně rychlý: v r. 1801 měla již 147 000 svazků. (163) K r. 1920 se vykazuje počet svazků 400 000, včetně 4 000 rukopisů a 1 600 prvotisků. Za první republiky pak nastal další rychlý růst. (163) K r. 1775 možno datovat založení Univerzitní knihovny v Olomouci jako veřejného ústavu. Fakticky zde existovala již od r. 1566, kdy byla v Olomouci založena jezuitská kolej, která v r. 1573 dostala právo promovat své posluchače a udělovat jim hodnosti; stala se tedy vysokou školou v plném slova smyslu. Úspěšný růst knihovny byl podlomen za třicetileté války, kdy byla Olomouc po osm let okupována Švédy a velká část knihovny se stala jejich kořistí. Po zrušení jezuitského řádu byly univerzita i knihovny převedeny do správy státu. Analogicky jako v Klementinu dostává knihovna nejprve fondy pěti moravských jezuitských knihoven, v letech 1782–1787 pak 34 knihoven moravských zrušených klášterů různých řeholí. (163–164) V r. 1807 se podařilo pro olomouckou knihovnu získat povinný výtisk z Moravy, v určitých obdobích i ze Slezska. V r. 1827 bylo olomoucké lyceum opět povýšeno na
univerzitu, knihovna byla opět univerzitním ústavem. V r. 1860 byla univerzita v Olomouci opět zrušena z obavy vlády z růstu českého národního uvědomění. (164) Ačkoliv Univerzitní knihovna v Brně byla jako univerzitní ústav zřízena s univerzitou až v r. 1919, její knihovna rostla již od poslední čtvrtiny 18. stol. Po r. 1770 byla zřízena Hospodářská společnost pro Moravu, k níž se připojily na počátku 19. stol. další společnosti přírodovědeckého zaměření, volně spojené s Františkovým muzeem. (164) Knihovna byla v r. 1883 otevřena k obecnému užívání. Koncem století se uvolňuje spojení knihovny s muzeem, od r. 1899 knihovna vystupuje samostatně jako Zemská knihovna moravská, v r. 1907 byla přestěhována do nové budovy v Zemském domě II. na Žerotínově náměstí. (164) Počátky vědeckého života v době osvícenství jsou svázány se Soukromou společnosti nauk, která vznikla asi v r. 1769. Její vůdčí osobností byl Ignác rytíř Born. (165) V r. 1790 byla Soukromá společnost císařem Leopoldem II. povýšena na Královskou císařskou společnost nauk. Pro vědeckou činnost jejích členů bylo zapotřebí vybudovat odbornou knihovnu, která by odpovídala zájmům členů společnosti. Základ ke knihovně byl položen asi v r. 1786, kdy bylo rozhodnuto z darů členů vybudovat vlastní knihovnu. Začátky byly velmi skrovné, ale podařilo se získávat publikace podobných společností v cizině, vyměňovat s nimi vlastní periodika. Tím se do knihovny dostávala literatura jinak nedostupná. V r. 1835 byl vydán tištěný katalog knihovny, který zachycoval sice jen 1 212 svazků, ale šlo vesměs o vskutku vědeckou literaturu. Dnes je knihovna Královské české společnosti nauk začleněna do Základní knihovny Akademie věd České republiky. (165)
Založení a rozvoj knihovny Národního muzea a muzejních knihoven v Českých zemích Na počátku 19. stol. vznikla krátce po sobě tři muzea, jejichž knihovny vytvářejí novou kategorii prezenčních knihoven, které se během 19. století rozrostly do značné šíře a větší z nich plní funkci vědeckých knihoven pro obory v muzeích zastoupených. (166) Chronologicky nejstarší založení muzea má Opava: 1814. V zárodku šlo o přírodovědecké muzeum. (166) Muzeum bylo připojeno k opavskému gymnáziu a bylo spravováno šestičlenným sborem tzv. reprezentantů. Zpočátku muzeum i knihovna byly vydržovány jen z darů šlechty a bohatšího měšťanstva. (166) V r. 1817 bylo založeno Moravské muzeum v Brně, jehož původní knihovna se vyvinula z knihovny Moravsko – slezské společnosti pro zvelebení orby, přírodovědy a vlastivědy a koncem 19. stol. se od muzea osamostatnila, jak je uvedeno výše. Po r. 1919 se stala základem brněnské Univerzitní knihovny. (166) Myšlenka vzniku Národního muzea a vytvoření knihovny s bohemikálním programem, k němuž došlo v r. 1818, mělo svou předehru o více než čtyřicet let dříve. V r. 1775 vzniklo při univerzitě přírodovědné muzeum, které dostalo název K.k. öfentlicher
Naturalienkabinett. Budoucí Národní muzeum vzniklo také především na přírodovědném zájmu… (166) Původním sídlem muzea i knihovny byl hradčanský šternberský palác; v r. 1846 získán Na příkopě palác Jana Nostice, který lépe vyhovoval sbírkám i knihovně. Bohemikální program se důsledněji prosazoval od r. 1842, kdy zásluhou Františka Palackého zdůrazněna nutnost sledování historických a literárních věd. (168) Roku 1890 se knihovna již připravuje na stěhování do nové budovy na Václavském náměstí. Instalace muzejní knihovny byla provedena až za nástupce Vrťátkova Adolfa Patery (1892–1903). (168) Na prahu první republiky měla knihovna Národního muzea okolo 350 000 svazků a 4 070 rukopisů, na jejichž soupisu pracoval od r. 1917 prof. Dr. F. M. Bartoš (1926–27, 2 svazky). Rozsah literárního archivu k r. 1918 lze těžko stanovit, lze však konstatovat, že obsahoval rukopisné pozůstalosti většiny českých spisovatelů před tímto rokem zemřelým (dle odhadu okolo 150 000 archiválií). (168) Z dalších muzejních knihoven založených před rokem 1918 vyniká knihovna Náprstkova muzea (asijských, afrických a amerických kultur – jak se tato složka Národního muzea jmenuje dnes). Muzeum bylo založeno v r. 1862 Vojtou Náprstkem (1826–894) jako České průmyslové muzeum, v době u Halánků na Betlémském náměstí. Teprve později převládly mimoevropské etnografické sbírky. Důležitou složkou muzejních fondů byla ještě před otevřením muzea Náprstkova knihovna, budovaná od r. 1858. Vedle cenných bohemikálních fondů 19. stol. má knihovna bohaté krajanské publikace, časopisy i noviny a soudobou i moderní etnografickou literaturu. (169) Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze bylo založeno v r. 1885 Obchodní a živnostenskou komorou. Jako studijní doplňující materiál od počátku 20. stol. budována knihovna, v níž zastoupeny především obory sledované v muzejních sbírkách muzea, odborná literatura o uměleckém řemesle, o umění a architektuře. Ke sbírkám muzea patří i ukázky bibliofilií, ilustrovaných knih od počátku knihtisku, knižní vazby od gotiky po současnost. (169)
Veřejné půjčovny a čítárny knih a novin; počátky českých lidových knihoven Zatímco státní veřejné knihovny, knihovny spolků a společností, byly zaměřeny především na odbornou a vědeckou literaturu, z krásné literatury většinou jen díla klasiků minulosti i své doby, beletrie vesměs nebyla veřejnosti přístupná. Od sedmdesátých let do konce 18. stol. se o pokrytí zájmu především měšťanských vrstev o tuto literaturu pokusilo v Praze, v Brně, v Plzni několik knihkupců, event. Nakladatelů zřizováním půjčen a čítáren knih a novin. Záměrem majitelů půjčoven bylo za nevelký poplatek poskytnout možnost četby především zábavné, ale také populárně odborné literatury. (169) První čítárny novin a časopisů, později i knih, byla v Praze soukromým podnikem knihkupce Wolfganga Gerleho, který založil v r. 1772 Learned Club. Tento klub sestával z jednoho pokoje při Gerleho knihkupectví v Karlově ulici, kde byly vyloženy noviny, časopisy a knihy. (169)
Počátky českých lidových knihoven …veřejné půjčovny a čítárny nesloužily českým vzdělávacím a osvětovým cílům, ale především německému měšťanstvu, úředníkům, snad i nižší šlechtě. České inteligenci, kněžím a učitelům, uvědomělým úředníkům a spisovatelům, kteří byli nositeli národního obrození, bylo jasné, že vzdělání nejnižších vrstev není možno dosáhnout bez veřejně přístupných knihoven. (171) Cestou k tomuto cíli se staly zpočátku soukromé knihovny zmíněných společenských vrstev, později školní knihovny, jejichž funkce podle možností rozšiřována směrem k širší veřejnosti, dále knihovny českých čtenářských spolků a společností a konečně obecní knihovny, zakládané v městech i ve větších obcích. (171) První české čtenářské společnosti vznikaly v první polovině 19. stol. podle individuálních místních okolností a iniciativy jednotlivců. První známá čtenářská společnost vznikla v r. 1818 v Radnicích zásluhou tamního faráře básníka Antonína Jaroslava Puchmajera (1769–1820). (172)
Vývoj knihoven a knihovnictví v Československu v letech 1918–1938 (Jiří Cejpek)
Kladení základů (1918–1920) Již před první světovou válkou měly zejména české historické země poměrně rozsáhlou síť knihoven. V Čechách bylo v r. 1910 4 451 všeobecně přístupných lidových knihoven ve 3 243 obcích, tj. ve 42,4%. Z toho bylo 3 883 českých a podle neúplných údajů 566 německých knihoven. Přitom byly okresy, kde 90% obcí mělo knihovny, ale byly i takové, kde mělo knihovny pouze 10% obcí. Dalších 2 139 knihoven bylo budováno na spolkovém principu (knihovny sokolské, hasičských sborů, národních obranných jednot, dělnických spolků atd.). Ve všech těchto knihovnách bylo napočítáno 1 573 117 svazků v české a německé řeči, na 100 obyvatel české národnosti připadalo 30 svazků v českém jazyce. V těchto knihovnách bylo 189 883 čtenářů české národnosti a 36 083 německé. Čeští čtenáři si vypůjčovali za rok přes 2 a půl miliónů svazků, němečtí přes 650 000 svazků. (181) Na Moravě a ve Slezsku bylo k 15. březnu 1919 napočítáno 2 155 veřejných knihoven se 773 227 svazky a 1 133 spolkovými knihovnami s 383 851 svazkem. (181) Nepoměrně horší situace byla na Slovensku. Pouze 16% mládeže získávalo základní vzdělání v mateřském jazyce, které poskytovaly církevní školy, jinak tu převládalo školství maďarské. Na počátku nového československého státu bylo na Slovensku asi 100 spolkových knihoven, které před válkou nesměly veřejně působit. Bratislava neměla jedinou slovenskou veřejnou knihovnu. (181)
Podkarpatská Rus byla územím hospodářsky i kulturně velmi zaostalým, přibližně 50% obyvatelstva tu bylo zcela negramotných. (181) Příprava k prosazení zákona o veřejných knihovnách obecních, jeho přijetí v parlamentě v r. 1919 i jeho postupná realizace – a v menší míře i vývoj ostatních československých knihoven v době první republiky – to vše bylo poznamenáno vlivem angloamerického a skandinávského knihovnictví. (183) Ministerstvo školství a národní osvěty (dále MŠANO) bylo v první republice řídícím orgánem tzv. státní péče osvětové, do níž patřily i veřejné knihovny. (184) Zákon o veřejných knihovnách obecních byl Národním shromážděním schválen 22. července 1919. Uvedli jej zde poslanci M. Pilát, F. Lukavský a S. K. Neumann. Kromě povinnosti zřizovat veřejné knihovny ve všech politických obcích stanovil také povinnost zakládat samostatné menšinové knihovny nebo zvláštní menšinová oddělení všude tam, kde žilo jinonárodní obyvatelstvo. Podle zákona měla mít dobudovaná knihovna půjčovnu, čítárnu a příruční knihovnu. (184) Schválení a postupné uskutečňování zásad prvního československého knihovnického zákona měly značnou odezvu i v zahraničí; silný zájem o něj byl zejména v Bulharsku, Polsku, Lotyšsku, Francii, Kanadě a v dalších zemích, které po první světové válce připravovaly zákonnou úpravu veřejného knihovnictví. Indický knihovník S. R. Ranganathan vysoce ocenil v r. 1931 význam našeho knihovnického zákona, když napsal, že „největšího úspěchu doznala realizace druhého zákona pouze v Československu“. (186) V zákoně byla velmi nejasným způsobem vyjádřena jeho působnost na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. V čl. 60 vládního nařízení se uvádělo: „Zatímní odchylky pro Slovensko budou stanoveny nařízením zvláštním“. V tomto ustanovení se bezprostředně odráží politická a vojenská situace, která vznikla na Slovensku po vytvoření Maďarské republiky rad v březnu 1919, příchodem maďarské rudé armády a vyhlášením Slovenské republiky rad v Prešově 16. června 1919. Zákon se začal na Slovensku uplatňovat až v r. 1925. (186–187) První republika také zdědila rozsáhlou síť knihoven školních. V r. 1921 bylo na národních školách jen v českých zemích 10 801 žákovských knihoven s 1 884 690 svazky. Díky bohatým tradicím českých školních knihoven a jejich specifické úloze v době národního obrození (české školní knihovny nezřídka působily jako knihovny veřejné) měla téměř každá škola v Československu svou vlastní knihovnu. Přes znovu a znovu se objevující názory některých knihovníků, že by měly být sloučeny s knihovnami veřejnými, uhájily si školní knihovny svou přináležitost ke škole. (188) Slovensko nemělo do r. 1919 jedinou slovenskou státní vědeckou knihovnu. Publikace vydávané na Slovensku byly zasílány jako povinné výtisky Széchenyiho zemské knihovně při Uherském národním muzeu v Budapešti. (188) Vědecké a odborné knihovny zůstaly za první republiky izolovány od knihoven kulturně osvětového charakteru, svými fondy, organizací a zaměřením veškeré činnosti dále sloužily okruhu převážně vysokoškolské inteligence. Zatímco univerzitní knihovny vyhlašovaly alespoň formální právo přístupu a prezenčního půjčování i zájemcům mimo vysoké školy, zůstaly knihovny učených společností a spolků určeny jen vlastním členům. (189)
Po r. 1918 byla založena celá řada administrativních knihoven, které vznikly jako součást institucí, jež se zrodily z potřeb samostatného státu. Sloužily pouze vnitřním potřebám svých úřadů. S budováním československé armády souvisel také rozvoj vojenských knihoven. Na počátku r. 1925 jich bylo v Československé republice 401 a měly přes 350 000 svazků. Svou vlastní síť knihoven měla také tělovýchovná organizace Sokol. V r. 1922 měly sokolské knihovny celkem 382 744 svazků, 88 467 čtenářů a 108 čítáren. (189) …1. června 1919 bylo založen Spolek československých knihovníků a jejich přátel, který měl sdružovat knihovníky všech typů knihoven. Zpočátku působil pouze v Čechách, později rozšířil svou působnost na Moravu, Slezsko a Slovensko. (190) K prvnímu závažnějšímu kroku našeho knihovnictví na mezinárodním poli došlo 4. května 1920, kdy Československá republika přistoupila k úmluvě o mezinárodní výměně úředních dokumentů, vědeckých a literárních publikací, uzavřené v Bruselu v r. 1866 (Bruselská konference). Ústředím výměnné služby byla ustanovena Knihovna Národního shromáždění. (190) Předpoklady k dalšímu rozvoji knihovnického vzdělání přinesl zákon o veřejných knihovnách obecních, jenž na knihovnících a obcích s více než 10 000 obyvateli požadoval státní zkoušku, kterou by složili po jednoročním odborném studiu. Aby se tento požadavek splnil, byla v r. 1920 založena Státní knihovnická škola. Tato jednoletá škola měla spíš charakter nástavbových kursů, neboť jak její ředitel Z. V. Tobolka, tak i ostatní učitelé byli jejími externími učiteli a škola nebyla zahrnuta do soustavy odborných škol. (191–192)
Období rozkvětu (1921–1928) V prvním desetiletí první republiky byl v českých historických zemích v podstatě splněn požadavek knihovnického zákona, aby v každé obci našeho státu vznikla veřejná knihovna. V tomto období došlo k růstu veřejných knihoven o 484%, svazků v nich o 385%, jejich čtenářů o 309% a výpůjček o 468%. Stát a obce vynaložily do tohoto roku na výstavbu veřejného knihovnictví téměř 100 000 000,-Kč. (193) Podle statistik z r. 1929 šlo v tomto roce sice již o velmi hustou síť veřejných knihoven – jedna veřejná knihovna na 813 obyvatel. Avšak praktické uplatnění zásady „knihovna v každé obci“ vedlo současně k tomu, že šlo velmi často o malé soubory knih; vždyť 1 knihovna měla v průměru pouze 465 svazků. (193) Velkým úspěchem československého knihovnictví byla výstavba dvou knihovních budov v Praze, které byly dány do provozu v r. 1929; pražské městské veřejné knihovny a její pobočky na Vinohradech. Tyto budovy zůstaly dlouho jedinými budovami v českých zemích, postavenými pro knihovní účely. (193–194) Na Slovensku doznívala silná maďarizace, která způsobila, že kromě maďarských knihoven bylo na Slovensku velmi málo slovenských lidových knihoven a že vůbec bylo málo slovenských knih. Nelze ovšem říci, že by Slovensko bylo na počátku první republiky zcela bez tradice slovenského národního knihovnictví, neboť to se vyvíjelo jako součást slovenského národně obrozeneckého hnutí. (194)
Obtížnost podmínek pro uvedení knihovnického zákona na Slovensku záležela i v tom, že Slovensko nemělo organizační zkušenosti; chyběl orgán, který by uvádění knihovnického zákona do praxe řídil, nebyly tu žádné knihovnické příručky. (195) Čeští knihovníci významně pomohli slovenským svými zkušenostmi, které získali již při uskutečňování zákona v historických zemích. Nejúčinnější byla pomoc R. Balaše, který přešel na počátku r. 1925 rozhodnutí MŠANO do Bratislavy, aby pomohl uvést první knihovnický zákon na Slovensku do praxe. R. Balaš, jeden ze zakladatelů a organizátorů veřejného knihovnictví na Slovensku, nezapomněl na ně ani po svém návratu ze Slovenska v r. 1926 a stal se propagátorem slovenského knihovnictví v historických zemích. (195) Od r. 1921 působil na Slovensku po dobu téměř 20 let český organizátor slovenských veřejných knihoven, státní knihovnický instruktor pro Slovensko, F. Kraus. (195) Značnou část fondů knihoven na Slovensku tvořily české knihy, zatímco v historických zemích byly slovenské knihy ve veřejných knihovnách jen v nepatrném množství a málo čteny. To ovšem mělo své příčiny: počet slovenských spisovatelů po r. 1918 byl poměrně malý, úroveň malého počtu cizojazyčných překladů nízká, knižní produkce nevelká. Proto zejména v době zakládání veřejných knihoven byla česká literatura ve slovenských veřejných knihovnách nutným doplňkem literatury slovenské. Odtud se také vytvořila tradice četby české literatury na Slovensku, která žila dál i po r. 1945. (195) Přes všechno úsilí slovenských i českých kulturních pracovníků nepodařilo se však na Slovensku vybudovat veřejné knihovnictví v takovém rozsahu jako v historických zemích. (196) Na Podkarpatské Rusi platil první knihovnický zákon již od r. 1921, kdy k němu vydala prováděcí nařízení Civilní správa. Její plán počítal s výstavbou 104 knihoven v obcích nad 1 000 obyvatel do r. 1927. Na konci r. 1929 tu však působilo již 354 knihoven. (196) Soustava veřejných knihoven, která se u nás budovala, byla ve své podstatě soustavou stálých knihoven. Její předností bylo poměrně rovnoměrné pokrytí celého území státu sítí veřejných knihoven, nevýhodou však to, že knihy v nevelkých knihovnách malých obcí byly brzy místními čtenáři přečteny a knihovny pak ztrácely svou přitažlivost. Tomuto nedostatku měly odpomoci putovní knihovny, které měly rozesílat župní (krajské), obvodové a okresní knihovny. Avšak činnost těchto knihoven byla nedostatečná a jejich soustava zůstala nedobudována. (196) Podle statistiky bylo v r. 1932 v Československu 2 061 vědeckých a odborných knihoven s 15 400 000 svazky. Z toho bylo 6 veřejných univerzitních knihoven, 2 638 vysokoškolských, 150 muzejních, 163 administrativních a 153 klášterních. V Praze z nich bylo 637 s 4 890 000 svazky. (197) Veřejná a univerzitní knihovna v Praze se po r. 1918 začala měnit v český ústav. (197) Po delším jednání koupil československý stát celý objekt pražského Klementina, kde došlo k rozsáhlým stavebním úpravám pro potřeby knihoven. V r. 1927 dosáhl fond knihovny 612 151 knižních jednotek (1918-19 420 355 k.j.), z toho 110 000 českých. (197)
V r. 1924 vznikla jako studijní základna pro politickou a obchodní orientaci Československé republiky na některé slovanské země (Jugoslávie, Polsko) a na podporu ruské emigrace Ruská knihovna ministerstva zahraničních věcí, přejmenovaná v r. 1927 na Slovanskou knihovnu ministerstva zahraničních věcí. Díky tomu, že knihovna měla značně vysoké dotace a že mohla prostřednictvím pracovníků zastupitelských úřadů nakupovat knihy přímo v zahraničí, rostla rychleji než ostatní československé státní vědecké knihovny a stala se brzy velmi cennou sbírkou slovanské literatury. (198) V roce 1925 založila Československá akademie zemědělská Ústřední slovanskou zemědělskou knihovnu jako studijní základnu pro rozvoj zemědělské vědy a praxe. (198) Podstatně zrychlila po r. 1918 svůj růst Knihovna vysokých škol technických, která sloužila jak české, tak i německé vysoké škole technické. V r. 1935 dostala nové prostory adaptovaného východního traktu pražského Klementina; stala se tak nejmoderněji vybavenou československou knihovnou. (198) V r. 1923 byla postátněna Univerzitní knihovna v Brně. Vznikla v r. 1818 z muzejní knihovny Františkova muzea. Stejně jako pražská Veřejná a univerzitní knihovna byla zaměřena výrazně humanitním směrem. (198) V r. 1918 přešla do českých rukou Studijní knihovna v Olomouci, která vznikla z fondů bývalé jezuitské koleje. (198) Na Slovensku vznikla v Bratislavě v r. 1919 Knihovna Slovenské univerzity, která byla po dobu celé první republiky umístěna velmi nouzově v klášteře klarisek. Její základní fond pocházel z tzv. Alžbětínské knihovny a z Městské knihovny. Od r. 1919 tu bylo budováno nejcennější, tzv. slovenské oddělení, které je odrazem vývoje slovenské vzdělanosti a kultury. (199) V Liberci působila Bücherei der Deutschen, národní knihovna Němců v Československu. (199) Významnou událostí v rozvoji československého knihovnictví bylo konání Mezinárodního knihovnického kongresu 28. 6.-3. 7. 1926 v Praze. Skutečnost, že se tento kongres konal právě v Praze, svědčila o vážnosti, jakou si československé knihovnictví svým poválečným rozmachem získalo v zahraničí. Současně to byla vítaná propagace těchto úspěchů. Byl to první knihovnický kongres s výrazným zastoupením knihovníků slovanské jazykové oblasti. (202) 31. března 1928… je datum vzniku Mezinárodní federace knihovnických spolků (IFLA). Spolek československých knihovníků a jejich přátel byl od vzniku této federace jejím členem. (203) V letech 1920–27 ukončilo studium na české Státní knihovnické škole 169 absolventů, z nichž 80 složilo zkoušky s právem pracovat jako knihovníci veřejných knihoven a 89 jako knihovníci knihoven vědeckých. (203) V r. 1927 pak došlo ke zřízení dvouletých knihovnických kursů při filozofické fakultě Karlovy univerzity za vedení Tobolkova, který se v květnu tohoto roku habilitoval jako první docent knihovědy. (203)
Státní knihovnická škola byla v r. 1927 dočasně uzavřena. (203) V r. 1928 měla nově otevřená a zreorganizovaná Státní knihovnická škola již dvě oddělení, české a německé (německá škola v Ústí nad Labem byla zrušena), a charakterem svých osnov, v nichž se kladl důraz na knihovnickou techniku, se přiblížila praktickému rázu knihovnického vzdělání amerického. Státní knihovnická škola se stala učilištěm pouze pro knihovníky veřejných knihoven. Není náhodné, že k tomuto rozštěpení knihovnického školství došlo přibližně v době, kdy k obdobnému rozkolu došlo v knihovnickém životě spolkovém. (204)
Období hospodářské krize (1929–1934) Ani rezoluce, vydaná v Bernu 10. června 1932 knihovnickým výborem IFLA, složeným ze zástupců 29 států, naléhavě žádající všechny vlády, aby se přes panující světovou krizi vynasnažily udržet v zájmu intelektuálních pracovníků dosavadní rozpočty výchovných a vzdělávacích ústředí, zejména rozpočty knihoven, nemohla nijak podstatně ovlivnit důsledky krize na tomto úseku kulturního a vědeckého života. (205) Vnějším projevem působení krizového stavu na veřejné knihovny bylo soustavné snižování dotací těmto knihovnám jak v rozpočtu obcí, tak i v rozpočtu celostátním. (205) Přitom většina obcí snižovala v době krize své příspěvky na veřejné knihovny a mnohé obce přestaly veřejným knihovnám vyplácet jakékoli dotace. (206) Druhý moment, který se dostával do rozporu s výrazným snižováním hmotné základny veřejných knihoven, byl rapidní růst počtu čtenářů a návštěv těchto knihoven v období krize. Noví, a jak vývoj ukázal, většinou dočasní čtenáři, pocházeli většinou z chudších vrstev obyvatelstva. Ty byly v důsledku krize, která snížila jejich příjmy, nebo je ponechala zcela bez jakýchkoliv prostředků k obživě, zbaveny možnosti navštěvovat divadla, filmy, ba v některých případech i školy. Zbývala tu nejlacinější kultura – výpůjčka knihy ve veřejné knihovně. Mnoho veřejných knihoven, které dosud půjčovalo knihy zdarma, bylo sice nuceno v důsledku snižování dotací na nákup knihy znovu zavádět poplatky, ale na druhé straně nezaměstnaným, jichž bylo v mnohých veřejných knihovnách až 40%, půjčovala většina veřejných knihoven zdarma. Čítárny těchto knihoven sloužily nezaměstnaným, zejména v zimních měsících, za útulek, kde se bylo možno alespoň ohřát. (206) Četba tzv. brakové literatury byla za první republiky jevem velmi rozšířeným. (207) Braková literatura, oproti naučné literatuře a hodnotné beletrii poměrně laciná (neboť byla vydávána ve velkých nákladech), propagovaná i vnucovaná agenty soukromých nakladatelství a nadto velmi žádaná, hrnula se na regály veřejných knihoven všemi skulinami. (207) Není náhodné, že v době krize, kdy činnost veřejných knihoven byla podlomena nedostatečnou finanční podporou obcí a státu, zesílila činnost výdělečných soukromých půjčoven knih. Tyto půjčovny ještě ve větší míře než veřejné knihovny vyhovovaly poptávce po brakové literatuře. (207)
Na Slovensku Hlinkova strana, využívajíc všeobecné nespokojenosti, poukazovala na lepší poměry v Čechách a separatisticko-nacionalistickými hesly se snažila zakrýt skutečnou podstatu krize. V r. 1932 pak propukla kampaň slovenských novin „Slovák“ proti české literatuře ve slovenských knihovnách, vedená pod heslem „Česká kniha musí ze slovenských knihoven ven!“ Nikdo ze slovenských spisovatelů se proti tomuto protičeskému postoji neozval, oficiální tisk mlčel. Pouze „Robotnické noviny“ a nezávislý týdeník „Pondelok“ zvedly hlas proti těmto výbojům. (208) …v pražském Spolku československých knihovníků a jejich přátel se vyhrotily dvě skupiny: první, vedená Z. V. Tobolkou, jež dosáhla v r. 1929 většiny, druhá opoziční. Když pak byla Tobolkova pozice ve Spolku přece jen otřesena, vystoupil se skupinou knihovníků a založil 15. 1. 1930 novou knihovnickou organizaci – Československou knihovědnou společnost. Tato Společnost si vzala za úkol vyvíjet a podněcovat teoretickou činnost ve třech oborech: v bibliologii (v tehdejší Tobolkově pojetí), bibliografii a knihovnictví. Otázky stavovské vyloučila z okruhu své činnosti. Společnost měla omezený okruh členů, byla určena jen pro dostatečně vědecký erudované pracovníky, zpravidla jen pro absolventy vysokých škol. (208) Zvláštností náplně činnosti Společnosti byla její orientace na slovanskou oblast, což se projevilo i v názvu a zaměření časopisu Společnosti „Slovanská knihověda“. (208) Když bylo 20. června 1932 založeno Sdružení venkovských knihovníků při Svobodném učení selském (organizace Agrární strany), bylo naše knihovnictví, i pokud šlo o sdružování knihovníků v zájmových spolcích, dokonale roztříštěno. (208–209) J. Mahen, když poznal beznadějnost roztříštěného boje, postavil se do čela snad sloučit alespoň dvě největší knihovnické organizace, Spolek československých knihovníků a jejich přátel a Spolek veřejných obecních knihovníků. A tak pod vlivem krize došlo 16. 6. 1935 ke sloučení těchto dvou knihovnických organizací a k vytvoření Ústředního spolku československých knihovníků. (209) Hospodářská krize postihla i knihovnické školství, když ve školním r. 1932/33 byla z finančních důvodů dočasně uzavřena Státní knihovnická škola. Jinak se knihovnické školství nijak podstatně nezměnilo. V letech 1929–1939 ukončilo knihovnické kursy filozofické fakulty 323 posluchačů, ze Státní knihovnické školy jich ročně odcházelo průměrně 20. (209)
Období příprav na obranu republiky (1935–1938) V pohraničních oblastech se od 2. poloviny r. 1934 začaly aktivizovat fašistické a nacionalistické kruhy německého obyvatelstva. Ve volbách v r. 1935 se Henleinova sudetoněmecká strana stala nejsilnější stranou v republice. Zastánci fašismu získali v parlamentě čtvrtinu hlasů. (210) Fašistická ideologie získávala u nás nejpevnější půdu mezi německou menšinou. A tak nejen v Německu, ale i do německých knihoven v naší republice začal pronikat duch fašismu. Fašističtí starostové a knihovníci začali z veřejných knihoven odstraňovat knihy, které byly na indexu nacistického Německa, a nahrazovat je literaturou fašistickou. (210)
Náš knihovnický tisk i značná část denního tisku odsuzovala barbarské řádění fašistů v říšských německých knihovnách, při němž na pokyn hlavního výboru akce „Proti neněmeckému duchu“ německé studentské úderné oddíly rabovaly německé knihovny, aby je zbavily zvláště děl světových klasiků. Tuto „asfaltovou literaturu“, jak ji nacisté potupně nazývali, pak veřejně pálily. (210–211) Československé knihovnictví se pomalu začínalo zotavovat z následků hospodářské krize. Podle svědectví úředních statistik za r. 1937 to ovšem znamenalo všeobecný pokles výpůjček a čtenářů. Většina z těch, kteří přišli do veřejných knihoven v době krize, ukázala se jako čtenáři dočasní. (211) Československo ztratilo v důsledku mnichovské dohody 19% odborných a vědeckých knihoven. Mezi nimi byla celá řada velmi vzácných knihoven, např. v Teplé, Vyšším Brodě, Českém Krumlově, Mikulově atd., s množstvím cenných rukopisů, prvotisků a vzácných tisků. (212) Československo dále ztratilo okupací pohraničního území v r. 1938 5 906 (34,4%) veřejných knihoven se 3 034 316 sv. (33,2%). České knihy těchto knihoven byly ničeny. Jen zčásti se tyto knihy rozešly mezi své české čtenáře, kteří byli vyhnáni do ochuzených hranic země, a jen z nepatrné části byly evakuovány a rozděleny mezi knihovny druhé republiky. (212)
Počátky knihovnických teorií, významné osobnosti a jejich dílo …české knihovnické teorie, byla zvláště v důsledku nesamostatnosti českého národa oproti mnohým kulturně vyspělým zemím ve svém vývoji opožděna. (213) Přibližně od r. 1900 pokračoval rozvoj české knihovnické teorie rychleji než do té doby. Dokladem toho je i jediný ročník první českého knihovnického časopisu „České knihovnictví“, který vydával v r. 1900 se značnými obtížemi Z. V. Tobolka. O tom, že vydávání takového časopisu předběhlo dobu, svědčí to, že zájem o tento časopis byl nepatrný (pouze 66 předplatitelů) a že Tobolka musel nakladatele Fr. Vaškovského soudně donutit k dokončení tohoto jediného ročníku. (213) Jestliže lze tedy až do r. 1900 hovořit ve vývoji české knihovnické teorie o první přípravné etapě, pak po přelomu století začíná druhá přípravná etapa. Do českého knihovnického života vstoupila vedle Z. V. Tobolky výrazná osobnost L. J. Živného, který v r. 1904 založil časopis „Česká osvěta“. (214) „Československé knihovnictví“ (Praha, Československý kompas 1925, 612 s.) přehledné příručkové dílo encyklopedického rázu, vyrostlo na počátku samostatného českého státu z potřeb našeho knihovnictví a stalo se dokladem jeho úrovně, kterou v tomto období po stránce teoretické dosáhlo. Původně bylo myšleno jako sborník učitelů Státní knihovnické školy. (216) …“Československé knihovnictví je více kompilativním dílem, jehož autoři vybírali z dosud nashromážděných knihovnických a knihovědných znalostí ty, které považovali z hlediska našich podmínek za vhodné a potřebné, než zcela původním dílem českých autorů. (216)
„Československé knihovnictví“ je koncipováno jako souborné dílo knihovnických a knihovědných poznatků. (217) L. J. Živný (1872–1949)… V roce 1902 přijal Živný výzvu svého bratrance, který žil v Liverpoolu v Anglii a sám Živného již předtím navštívil, aby přijel do Anglie. Zde vzbudily jeho zájem anglické veřejné knihovny. Rozhodl se, že se seznámí důkladněji s historií a organizací vyspělého anglického knihovnictví a že doma zahájí propagační činnost, která by u nás vedla ke zřizování knihoven obdobného typu. Živný vykonal později ještě 5 cest do Anglie (1903, 1905, 1907, 1908 a 1910) a při té příležitosti poznal také knihovny v Německu, Holandsku, Belgii, Francii a Švýcarsku. Tyto cesty, spojené s usilovným individuálním studiem knihovnictví a bibliografie, připravily Živného, který opustil učitelské povolání, ke knihovnické dráze. (217) Již v roce 1917 dal L. J. Živný podnět ke zřízení Bibliografického ústavu při Svazu osvětovém a stal se jeho ředitelem. V r. 1919 převzal ústav nový československý stát. Živný jej dále řídil až do r. 1925, kdy byl tento ústav zrušen a jeho úkoly přešly do Národní a univerzitní knihovny. V této knihovně Živný působil až do r. 1935, kdy odešel na odpočinek. (218) Přírodovědný ráz Živného knihovědy není náhodným rysem. Pozitivismus, jehož byl Živný stoupencem, si v tomto zaměření liboval. Sociologové se v té době domnívali, že tato cesta vede ke zvědečtění jejich oboru. Přitom však zapomínali, že si k analýze společenských jevů vypůjčují pojmy, postupy a metody přírodních věd, přehlížejí specifičnost společenských jevů a redukují zákonitosti jejich vývoje na zákonitosti, které platí v oblasti jevů přírodních. (220) Svým úsilím vyjádřil L. J. Živný nutnost rozšířit řízené knihovnictví o poznání společenské účinnosti knihovnické a bibliografické činnosti, k němuž můžeme dospět teprve tehdy, budeme-li hlouběji a přesněji znát vliv četby na psychiku a jednání člověka budeme-li zevrubněji zkoumat čtenářské zájmy a potřeby. Rovněž Živného zájem o aplikaci statistických metod signalizoval skutečnou potřebu zavést do teorie knihovnictví i kvantitativní metody, zkvalitnit řízení knihovnictví na základě hlubší znalosti procesů knihovnické práce prostřednictvím informací, které je schopen dodat statistický materiál. (222) Mnohostranně zasáhl do vývoje československého knihovnictví a jeho teorie Z. V. Tobolka (1874–1949). Svým vzděláním byl historik, na něhož silně zapůsobily historická metoda Gollova a Rezkova a politika Masarykova. Již brzy po studiích se u něho projevil pronikavý zájem o politický život, jehož se zvláště aktivně zúčastnil jako český prorakouský politik, zejména od počátku tohoto století. Stal se spolu s T. G. Masarykem zakladatelem a prvním jednatelem České strany lidové (realistické). V r. 1906 vstoupil do Strany národně svobodomyslné, která se ke konci první světové války přejmenovala na Stranu státoprávně demokratickou a brzy pak na Stranu národně demokratickou. V l. 1911–1918 byl poslancem za tuto stranu ve vídeňské Říšské radě, v posledním roce první světové války pak místopředsedou Českého svazu. V době první světové války byl jedním z předáků české aktivistické politiky. Od r. 1920 byl členem Čs. Sociálně demokratické strany dělnické. (222) V r. 1918 se Tobolka stal ředitelem knihovny Národního shromáždění. Spolu s J. Volfem vydávali v r. 1920 časopis „Knihy a knihovny“. Od r. 1920 byl externím ředitelem
Státní knihovnické školy v Praze a v r. 1927 se stal prvním (soukromým) docentem knihovědy na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a ředitelem knihovnických kurzů na této fakultě. V r. 1926 stál mezi předními organizátory Mezinárodního knihovnického kongresu v Praze. I jinak se velmi významně účastnil života knihovnických spolků. (223) Tobolkovi náleží zásluha o vydání řady významných knihovědných a knihovnických děl první republiky. Z jeho iniciativy byla 9. 12. 1923 rozhodnutím ministerstva školství a národní osvěty zřízena na památku 150. výroční narozenin J. Jungmanna „Komise pro knihopisný soupis československých tisků až do konce XVIII. století". Za Tobolkova řízení, který se ujal vedení této komise, vzniklo jedno z největších československých děl retrospektivní bibliografie „Knihopis československých (českých a slovenských) tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století". (223) Tobolka zpracoval „Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného“ (Praha, Čs. Kompas 1921, 64s.), která vznikla především z potřeb knihovny Národního shromáždění, ale v praxi se pro svou poměrnou jednoduchost uplatnila i v jiných administrativních knihovnách a v dalších typech knihoven. Pravidla byla značně závislá na tzv. Pruské instrukci. (223) Okruh hlavních zájmů v Tobolkově díle lze vymezit jeho historickým, knihovědným a bibliografickým zaměřením, méně často byla předmětem jeho teoretického zájmu tehdejší knihovnická praxe. V orientaci na zahraniční vzory se lišil od většiny předních představitelů našeho knihovnictví svým téměř výlučným zaměřením na knihovnictví německé. (224) Chápal teorii knihovnictví jako kompilativně nashromážděné vědecké poznatky z různých již existujících vědních disciplín, poznatky, jejichž společným jmenovatelem je určitý vztah ke knihovnické praxi. Nekladl si však za úkol nalézt jednotící princip těchto nashromážděných poznatků. (224) Řada knihovníků, zejména jeho odpůrců (Volf, Koutník aj.) vyčítala Tobolkovi již za jeho života jistou nespolehlivost, pokud šlo o původnost jeho prací a přesnost jeho tvrzení (např. uvádění pramenů). „Upozornil na mnohé“, napsal o něm B. Koutník, „ale vše bude potřebí po něm revidovat, předělávat a opravovat“. A. Novák považoval Tobolku za ducha neklidného a nespolehlivého. (224) Vedle vlastního Tobolkova přínosu ke zvědečtění knihovnictví vážíme si jeho činorodosti a aktivity (byť často byla vyvolána jeho silnou osobní ctižádostí), která právě zejména v období extenzívní výstavby československého knihovnictví měla značný význam. (224) Mezi knihovníky se zaměřením na historii patřil také J. Volf (1878–1937), dlouholetý knihovník a později ředitel knihovny Národního muzea, učitel a později ředitel Státní knihovnické školy, od r. 1927 pak lektor knihovnictví na Univerzitě Karlově, aktivní účastník spolkové knihovnické činnosti. Jako jeden z mála knihovníků vědeckých knihoven měl hluboké porozumění pro potřeby lidových knihoven. (224–225) Zcela zvláštním způsobem přispěl k vývoji teorie knihovnictví za první republiky brněnský knihovník, spisovatel, nejmenovaný vůdčí představitel veřejných knihovníků Jiří Mahen (vl. jménem Antonín Vančura, 1882–1939). Jako všestranný kulturní pracovník s neobyčejným bohatstvím intelektu a emocí zanechal i v knihovnictví, v němž pracoval ve
svém zralém věku po dobu 19 let (1920–1939), bohatý odkaz, který dodnes v mnohém neztratil na podnětnosti. (225) Mahenovu praktickou knihovnickou činnost jako ředitele Městské veřejné knihovny v Brně, předsedy Spolku veřejných obecních knihovníků a iniciátora řady významných knihovnických akcí často celostátního významu harmonicky doplňuje jeho činnost na poli teoretickém. I když Mahen neuvedl své knihovnické zkušenosti, poznatky a názory do pevné soustavy, přinesl k tomuto nutnému budoucímu vývoji mnoho podnětů. (225) Mahen promýšlel knihovnické otázky v širokých souvislostech kulturního a často i politického života. Upozornil na nutnost studia českého národního charakteru v souvislosti s výchovnou funkcí osvětových zařízení (boj proti záporným rysům, a rozvíjení kladných stránek české národní povahy). (225) …dobudování veřejného knihovnictví…viděli Mahen a jeho knihovničtí přátelé především v rozsáhlé demokratizaci knihoven, v co nejširší přenesené působnosti veřejných knihoven a v nutnosti zpřístupnit odborné knihovny se značně rozsáhlými fondy, které dosud zůstávaly prostému čtenáři uzavřeny. Za nutný předpoklad této demokratizace považovali autoři ankety řádné hmotné vybavení veřejných knihoven a podstatné doplnění knihovních fondů veřejných knihoven především v tom smyslu, aby převaha beletrie („nadvláda fikce“) byla nahrazena propagací hodnotné naučné literatury. Za organizační předpoklad demokratizace považovali vytvoření organizované sítě veřejných knihoven. (226) Typický Mahenův přínos v knihovnickém poznání není ovšem ve vědecké formulaci otázek a jejich řešení. Jako především tvůrčímu spisovateli, básníkovi a dramatikovi mu byla běžná forma esejistická, vyvolávající spíše emoce než exaktní představy. (227) K Mahenovi jako svému knihovnickému učiteli, rádci a iniciátorovi mnoha významných knihovnických akcí se již za první republiky hlásila celá řada knihovníků veřejných knihoven. Mahen tu ovšem nepůsobil jen svým knihovnickým rozhledem, ale i silou celé své umělecké osobnosti. Lze říci, že Mahen vytvořil u nás jakousi neoficiální knihovnickou školu, osobitý směr veřejného knihovnictví. (227) V československém knihovnictví působila v době první republiky ještě celá řada dalších nadaných a schopných odborníků. (228) Patřil mezi ně historik slovanských literatur Josef Bečka, spisovatel a překladatel Jaromír Borecký, autor „Pravidel katalogu základního“ (Praha, nákl. Státním 1925, 164 s.), ředitel Veřejné a univerzitní knihovny v Praze, dále pak knihovník a bibliograf knihovny Národního muzea Antonín Dolenský, známý jako autor „Slovníku pseudonymů a kryptonymů v československé literatuře“ (1934), sestavovatel sborníku „Knižní kultura doby staré i nové“ (1926) a také budovatel slovenské Univerzitní knihovny v Bratislavě, účastník řady mezinárodních knihovnických setkání Jan Emler. (228)¨ K nejvýznamnějším knihovnickým osobnostem první republiky patřil Bohuslav Koutník, který byl knihovníkem tiskového odboru předsednictva ministerské rady, agilním členem Spolku československých knihovníků, dlouholetým redaktorem Časopisu československých knihovníků a učitelem na Státní knihovnické škole. (228)
Odborníkem na historii šlechtických knihoven se stal Bohumír Lifka, autor spisu „Zámecké a palácové knihovny v Čechách“ (Praha, vl. N. 1934, 18 s.) a mimo jiné jedinečné publikace „Exlibris a supralibros v českých korunních zemích v letech 1000 až 1900“ (Praha, Spolek sběratelů a přátel exlibris 1980, 230 s. a obraz. Přílohy). (228) Předními knihovníky technického knihovnictví byli Bedřich Mansfeld a Heřman Mayerhöfer, a ředitel Knihovny Vysokých škol technických, pražský Němec Antonín Moucha, který vždycky stál na straně Československé republiky. Jako bibliografové vynikli Karel Nosovský a Vilém Pražák, známí svým dvoudílným „Soupisem československé literatury za léta 1901 až 1925“ (1931–1933). Dále působili v československém knihovnictví redaktor „Bibliografického katalogu ČSR“ od r. 1929 Karel Randé, zakladatel „Knihovny spisů pro mládež“ F. V. Suk, knihovník Veřejné a univerzitní knihovny v Praze a autor řady statí o lidovýchovném knihovnictví básník Jan Šnobr, ředitel Městské veřejné knihovny v Praze Jan Thon, autor vzpomínek a jubilejních úvah o vývoji této knihovny v letech 1918– 1938 v díle „O městské knihovně, knihách a také lidech“, a mnoho jiných. (228) Národy, jejichž jazyk, literatura, kultura a celý hospodářský život byly po několik staletí násilně jinými národy tlumeny a diskriminovány ve svém vývoji, toužily vyrovnat se ekonomicky i intelektuálně těm, které se vyvíjely samostatně. Proto se i v knihovnictví, v oboru, který může k tomuto intelektuálnímu a zprostředkovaně i ekonomickému vyrovnání značně přispět, proměňuje v praktické činy touha dohnat pokud možno v nejkratší době země knihovnicky nejvyspělejší. Proto již před říjnem 1918, ale zejména po něm ten široký rozhled po světě a orientaci především na tehdy nejvyspělejší anglo-americké knihovnictví. Československé knihovnictví plně zachycuje vlnu vlivu amerického knihovnictví na evropský kontinent a přizpůsobuje ji možnostem a požadavkům svých národních tradic a tehdejší situace. (229) Současně s upevňováním vlivu státu v rozvoji knihovnictví ožila v samostatném státě rozsáhlá lidová iniciativa ve výstavbě tehdy nejhustší sítě veřejných knihoven na světě. Vědomí národního osamostatnění i praktické důsledky z něho plynoucí působily jako významný podnět rozvoje knihovnictví zejména v prvních letech po říjnu 1918. (229) V době první republiky vzniklo odborné vzdělání, které mělo hlavní zásluhu na tom, že knihovnictví jako do té doby zaměstnání vědců, spisovatelů, učitelů a jiných příslušníků inteligence se pozvolna stávalo odborným povoláním. Toto vzdělání trpělo ještě řadou rysů nezralosti. Celé bylo soustředěno pouze v hlavním městě státu (mimo německou Státní knihovnickou školu, která působila v Ústí n. L.). Ještě se nestalo pevnou součástí soustavy středoškolského a vysokoškolského vzdělání, mělo namnoze externí učitelské sbory. Je přirozené, že potřeby vyučování na knihovnických učilištích podněcovaly rozvoj teorie knihovnictví. (230) Zrychlené tempo rozvoje knihovnictví urychlovalo shromažďování poznatků, které vznikaly zobecňováním praktických zkušeností z domácí knihovnické praxe nebo byly přenášeny ze zahraničí. Stále více poznatků z tradičních věd (historie, psychologie, sociologie atd.) bylo adaptováno z hlediska knihovnických potřeb. Některé pokusy o utřídění těchto poznatků a stanovení jejich souvislostí a poznatky jiných vědních odvětví svědčí o tom, že se směřovalo k syntéze, která měla vzniknout, jak tomu obvykle bývá při zrodu nových vědních odvětví, na průsečíku starších oborů. Avšak ke skutečné vědecké syntéze, k vytvoření uceleného teoretického oboru se ještě nedospělo. Přes rostoucí faktografický základ charakterizovala teorii knihovnictví v této době především nezralost. Projevovala se v tom, že
velmi často operovala s pojmy, které nebyly dosud zcela ujasněny a přesně významově vymezeny, často měly mnohoznačný význam, poznatky byly slabě utříděny, teoretické články a publikace trpěly většinou značnou vágností, neexaktností a eklekticismem. (230) Převážně pozitivistická metoda bádání se soustředila hlavně na knihu jako hmotný předmět, neboť právě tato stránky knihy byla tou smyslově dostupnou pevninou, jakou pozitivismus vyžadoval. Nerozpracovanost a obtížnost řešení otázek vlivu obsahu knihy na člověka a společnost zatlačovala zájem knihovědců k otázkám této vnější formy knihy, prosazovalo se „přírodovědecké“ pojetí knihovědy, které snižovalo knihu na pouhý přírodní předmět. Pozitivistické zkoumání knihy, zejména její společenské úlohy, ulpívalo na povrchu věci, nevedlo k poznání smyslu a poslání knihy v konkrétní společenské situaci. (231) Čtenář se předmětem teoretického zájmu stával jen velmi zvolna. (231)
