divadlofxšaldy
Jules Massenet
THAÏS
Rie Morita Csaba Kotlár
Lívia Obručník Vénosová
Jules Massenet
THAÏS Dirigent Režie Scéna Kostýmy Sbormistr Choreografie baletních výstupů Asistentka režie Dramaturgie Hudební nastudování
Martin Doubravský Linda Keprtová Marie Blažková Tomáš Kypta Tvrtko Karlovič Marika Hanousková Vendelína Osvaldová Linda Keprtová Maxim Biriucov, Tatiana Drybas, Elena Nagyová
PRVNÍ PREMIÉRA DNE 27. KVĚTNA 2016 DRUHÁ PREMIÉRA DNE 4. ČERVNA 2016 OD 19.00 HODIN V ŠALDOVĚ DIVADLE
OSOBY OBSAZENÍ
Thaïs Věra Poláchová Lívia Obručník Vénosová
Athanaël Csaba Kotlár Maksym Moroz
Nicias Josef Moravec Dušan Růžička
Crobyle Miroslava Časarová Soňa Godarská
Myrtale Alžběta Vomáčková Petra Vondrová
Palémon Pavel Vančura Albine Blanka Černá La Chermeuse Ema Katrovas Vanda Šípová
Sluha Anatolij Orel
Orchestr a sbor DFXŠ Houslové sólo Petr Matěják, Yuriy Horbachuk
Inspice Marian Mičjar Nápověda Alena Režná
Maksym Moroz Věra Poláchová
SLOVO REŽISÉRA Kolikráte již ta otázka zněla světu v uších? Prostý otazník, zdali naše skutečnost, naše závěry, naše soudy a naše domněnky jsou ty náležitě správné, šťastné, bytostné a určující? Kolikráte jsme zapochybovali o pravdivosti našich motivací probouzejících se povětšinou v našem iracionálním já? Kolikráte jsme se nechali opít vlastním přesvědčením, oblékli ho do ucházející róby, obuli do pevných bot a vykračovali si na procházku? Kolikráte se již mrskali za vlastní touhu, dychtivost a žízeň, líbali myšlenku, která svou silou změní svět a nerozplyne se v modlitbách k vlastním bohům? A kolikráte jsme sami sobě nelhali, že prospěch našich činů je určen opravdu někomu jinému, než nám samotným? Zítra pro mě budeš jen jméno. Kliknu si na další, vytisknu, zaplatím, ocucám, zahodím, kliknu si na další. Ukážu si a mám. Zatřepu, vyfotím, na weby zavěsím, do koše odložím. Zítra pro mě budeš jen jméno! A do kůže nasednu, broukajíc mantru východní, co ráno mi odborník v přijímači televizním pro dnešek doporučil. Pojedu kolem chrámu, ale člověka nevidím. Možná se schoval, možná jen nedohlédnu, možná jen vidím, co vidět chci. Inu, zaplatím tedy! Snad to bude stačit!
Soňa Godarská Csaba Kotlár Dušan Růžička Alžběta Vomáčková
„Je suis JULES“ Jules Massenet, narozen 12. května 1842, pocházel ze středostavovské rodiny mistra kovolijce s dlouhodobou tradicí amatérského muzicírování. V jedenácti letech se rodina přestěhovala do Paříže, kde záhy nadaný chlapec započal studium konzervatoře. Ve skladbě jej vyučoval především Ambrois Thomas, který jej seznámil s teoretickými spisy o harmonii a kontrapunktu věhlasného Antonína Rejchy. Zjevné nadání a první skladebné opusy přinášely postupně mladému umělci věhlas v pařížských salonech, ale také udělení prestižní „Římské ceny“, kterou obdržel roku 1863 a která byla spojena s čtyřletým stipendijním pobytem v Itálii, ve vile Medici, kde se seznámil s Franzem Lisztem. Po návratu do Paříže začal Massenet dávat soukromé hodiny klavíru a postupně získával další zkušenosti s divadlem, například příležitostnou hrou na bicí nástroje v divadelních orchestrech. Zároveň se stával oblíbeným autorem salónní hudby. 8. října 1866 se oženil se svou studentkou Constancií de Saint-Marie a záhy byla na doporučení Thomase uvedena jeho opera La Grand‘tante v Opéra-Comique. Jules Massenet se však v prvních letech svého uměleckého působení více věnoval orchestrální a oratorní kompozici, s níž první velký úspěch zaznamenal roku 1874 uvedením oratoria Marie-Magdeleine. Byla to však o čtyři roky později opera Le Roi de Lahore, díky níž se nadobro změnila jeho žánrová orientace směrem k hudebnímu divadlu. V následujících desetiletích komponoval s obrovskou pílí a zaujetím více jak čtyři desítky jevištních děl, z nichž největší úspěch zaznamenala zvláště Manon na motivy novely Abbé Prévosta. K postavě kurtizány ve zvláštních psychologicko-religiózních souvislostech se později vrátil právě kompozicí své Thaïs. Mužské postavy zobrazil v operách Le Cid (1885), Werther (1892) a Don Quijotte z roku 1910, který byl jeho posledním větším úspěchem. Jeho sláva pronikala i za hranice Francie, a proto se i některé premiéry konaly v důležitých operních centrech Evropy, například Werther byl uveden ve Vídni a La Navarraise v Londýně. Massenet od roku 1878 až do své smrti působil rovněž jako profesor skladby na pařížské konzervatoři, kde významně ovlivnil celou nastupující generaci francouzských skladatelů, zvláště pozdější tzv. „Pařížské šestky“. Massenetovo dílo čítá kromě oper také duchovní hudbu, balety, hudbu scénickou a tvorbu písňovou. Dokázal býti romanticky lyrickým s porozuměním pro italskou kantabilitu, byť se již v raném stádiu přiklonil k moderně cítěné „deklamatorice“ ve smyslu operní reformy Richarda Wagnera. Svou podstatou se řadí k osobitým neoromantikům a patří jednoznačně k předním završitelům (nejen) francouzské opery 19. století. Jules Massenet zemřel v Paříži 13. srpna 1912.
Josef Moravec
„Je suis THAÏS“ V rozsáhlé jevištní tvorbě Julese Masseneta (1842–1912) zaujímá Thaïs pozoruhodnou roli. Pozvolna se jí otvírá skladatelovo vrcholné tvůrčí období, charakterizované příklonem k neoromantickým hudebním postupům, nezřídka s exotickými prvky a především charakterizováno odzbrojující lyrikou a zvukovou barevností. Po boku Manon (1884) a Werthera (1892) se Thaïs řadí také k nejhranějším operám svého tvůrce, i když nikdy zcela nezakotvila ve světovém operním repertoáru. Svou roli zde sehrál námět díla, vycházející ze stejnojmenné novely (či doslova filozofické pohádky) Anatola France (1844–1924), odehrávající se v byzantském období pozdně starověké Alexandrie. Autor zde nově zpracoval námět, který se objevuje již v raně křesťanské literatuře. Anatol France a nejinak libretista stejnojmenné opery, ovšem vztah Thaïs, kurtizány-kněžky Venušina chrámu a mnicha Athanaela, vykresluje jako myšlenkový odpor proti asketismu, zpochybňující jistoty víry a nabádající k prostotě srdce i ducha. Tento postoj byl přirozeně mnoha současníky považován za skandální. Dílo je navíc prostoupeno zjevnou smyslností, která neodolatelně ovlivňuje myšlení a činy ústřední dvojice. Libreto Louise Galleta (1835–1898),
osvědčeného libretisty pozdější francouzské „tragédie lyrique“, nepracuje s rýmy, je vystavěno ve volném verši po vzoru klasické řecké poezie. Spolu s Massenetovou hudbou tvoří dokonalou a omamnou uměleckou fresku. Právě tomuto kontroverznímu propojení religiozity a erotična lze ovšem připisovat tradičně sporé uvádění Thaïs na světových jevištích. Thaïs, dvacáté sedmé jevištní dílo Julese Masseneta, z celkových čtyřiceti sedmi, byla poprvé uvedena vzápětí po dokončení autorem, v pařížské Opéra Garnier, 16. března 1894. Titulní roli, charakteristickou svou technickou náročností zpívala proslulá americká pěvkyně Sibyl Sanderson, pro kterou Massenet tuto úlohu zamýšlel již během práce na opeře. Přes zmíněnou kontroverznost se dílo tehdy setkalo u pařížského, po změnách intuitivně toužícího publika s velkým úspěchem. Brzy následovala další „mimofrancouzská“ uvedení, například v italském Teatro Lirico di Milano s Linou Cavalieri v titulní roli (1903) či v roce 1907 první uvedení v USA, kde v úloze Thaïs debutovala extravagantní americká sopranistka Mary Garden. Tato uvedení se však týkala již autorem přepracované verze díla (1898), kdy došlo k revidování a výměně některých scén. Bezesporu nejznámější melodií této opery, žijící si svůj vlastní hudební příběh, je proslulá houslová meditace ve druhém aktu, která patří ke kmenovým dílům světového koncertního repertoáru.
Lívia Obručník Vénosová
Sbor DFXŠ
DĚJ OPERY 1. obraz V mnišské komunitě, kde panuje řád a jednota, se očekává Athanaël, mnich vracející se ze světského světa. Ten svěřuje Palémonovi, že poznal kurtizánu Thaïs, ženu, kterou obrátí na svou víru. Ženu, která se mu již tolikráte zjevovala v jeho snech. Rodí se síla myšlenky, to nejdůležitější pro naději na vítězství. 2. obraz Athanaël přichází do Alexandrie, kde se setkává se svým bývalým přítelem Niciasem a jeho společností. Ten mu představuje Thaïs, ženu, která mu bude ještě jednu noc patřit. Athanaël se stává terčem posměchu, avšak své vize se nevzdává. 3. obraz Thaïs věří v jiného Boha, než Athanaël. Věří v krásu, dokonalost, však uvědomuje si pomíjivost a stárnutí věcí pozemských. Jak ji ti lidé už unavují. Opět se setkává s Athanaëlem, který svou urputností nenechá vydechnout. Snad to bude právě on, kdo jí nabídne novou cestu, nové dobrodružství, kdo jí nedovolí vyhasnout. Možná ano, možná ne... pochyby nestárnou. Přestávka
4. obraz Thaïs přichází za Athanaëlem, který si vyčítá svou fyzickou touhu po Thaïs. Protože je to však on, kdo Thaïs potřebuje více, než ona jeho, otevírá se svět plný skryté bolesti a podvědomých zmatků. Večírek v Alexandrii, hříšném to světě však pokračuje, v ranních hodinách připravil Nicias pro všechny známé i neznámé překvapení. Athanaël na své překvapení teprve čeká a představuje „novou“ Thaïs, kterou si odvádí do pouště. Ale Thaïs patří nám, nám všem. Všem, kteří máme rádi krásu, dokonalost a prchavost okamžiků. 5. obraz Athanaël souží tělo i ducha „nové“ Thaïs. Ať se lomí pod světem, který si vytvořila. V poslední chvíli jí však pomáhá, přináší kapku vody a přivádí jí do ženské komunity. 6. obraz Cesta byla dokonána. Vykořenění člověka z jeho přirozeného prostředí, cela pro Thaïs postavena. A Athanaël má čas rozmýšlet. Thaïs se mu zjevuje ve vzpomínkách, v představách. Byla pro něho opravdu jen prostředkem na cestě k Pánu Bohu? Nebyla jeho krutost vůči ní dána citem, fyzickým chtíčem, který k ní cítil? Tak rád by ke zpovědi, Palémon však vidí svět jinýma očima. 7. obraz Konec jednoho lidského života se blíží, Thaïs umírá. Tak to Athanaël nechtěl, ale síla myšlenky dokázala stisknout.
Maksym Moroz Věra Poláchová
MARTIN DOUBRAVSKÝ, dirigent Martin Doubravský pochází z hudební rodiny, je vnukem slavného českého houslisty Váši Příhody. Již během studií na JAMU a HAMU začal působit jako dirigent v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde od roku 2002 vykonává funkci šéfa opery. Zde nastudoval bezpočet operních děl, například La Traviatu, Nabucca, Sílu osudu Giuseppe Verdiho, Démona Antona Rubinsteina, Orfea a Eurydiku Christopha Willibalda Glucka, Hoffmannovy povídky Jacquese Offenbacha a mnoho dalších. Pod jeho vedením získal operní soubor Divadla F. X. Šaldy v Liberci opakovaně, již tři ročníky po sobě prestižní Cenu kritiků za nejlepší představení na festivalu OPERA – v roce 2011 za inscenaci Edgar Giacoma Pucciniho, v roce 2013 za insenaci Don Quichotte Julesa Masseneta a v roce 2015 za inscenaci Eva Josefa Bohuslava Foerstera. Jako dirigent spolupracoval s Národním divadlem v Praze, plzeňskou operou Divadla J. K. Tyla, s Českým národním symfonickým orchestrem, Severočeskou filharmonií Teplice a jinými významnými hudebními tělesy. V současné době pravidelně vystupuje po celé Evropě. Kromě operního žánru je jeho láskou také muzikál, kdy v Divadle F. X. Šaldy nastudoval úspěšné muzikálové inscenace – Sugar, Zpívání v dešti a She Loves Me.
LINDA KEPRTOVÁ, režie Linda Keprtová, narozena v České Třebové, patří mezi nejvyhledávanější operní režiséry mladé generace. Je absolventkou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor Dirigováni sboru a Operní režie a již během studia jí byla udělena Cena Nadace Leoše Janáčka za režii inscenace Její pastorkyňa v rámci festivalu Janáček Brno 2008. Za její nejvýraznější režijní práce jsou považovány inscenace oper Don Quichotte Julese Masseneta (oceněna Cenou kritiků na festivalu Opera 2013), Dialogues des Carméites Francise Poulenca (vyhlášena Anketou slovenských kritiků za nejlepší inscenaci sezóny 2012/2013) či La Traviata Giuseppe Verdiho, Její pastorkyňa Leoše Janáčka, Ariadna auf Naxos Richarda Strausse, Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgskeho, Alcina Georga Fridricha Händela či Eva Josefa Bohuslava Foerstera, která byla oceněna Cenou kritiků za nejlepší inscenaci na festivalu Opera 2015. Režijně pracovala na inscenacích v Národním divadle v Praze, v Národním divadle v Brně, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, ve Štátném divadle v Košicích, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Divadle J. K. Tyla v Plzni či ve Slezském divadle v Opavě. V roce 2013 obdržela nejvýznamnější divadelní cenu na Slovensku – DOSKY, za režii opery Dialogy karmelitánok ve Štátnom divadle Košice.
Balet DFXŠ
Technická spolupráce Light designer Pavel Hejret Osvětlovači Luboš Udržal, David Lanči Štychy Lucie Fukárková, Jaroslava Müllerová, Bohuslava Maršíková, Ladislav Brejcha Vedoucí zvukař Miloš Vondráček Zvukař Viktor Beneš Jevištní mistr Jan Kocourek Vedoucí výprav Luděk Hora Vedoucí rekvizit Danuše Klosová Vlásenky Iva Šebelíková Vedoucí výroby scénických kostýmů Taťána Hrustinczová. Scénu vyrobily dílny DFXŠ. Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, občanské sdružení, Krátkého 1, Praha 9. Ředitelka Ing. Jarmila Levko Šéf opery Martin Doubravský Redakce Linda Keprtová Grafika Martin Taller Fotografie Petr Našic Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. © 2016 I cena 23 Kč I náklad: 1 000 ks I www.evstupenka.cz MODELÁRNA LIAZ
spol. s r.o.
Nástroje a přípravky pro automobilový průmysl
partneři inscenace
www.modelarna-liaz.cz Kamenická 743, 460 06 Liberec 6
Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL
www.saldovo-divadlo.cz
