Jules Verne. Martin Paz

Jules Verne

Martin Paz

NÁVRAT, BRNO 2002

I. Slunce právě zapadlo za zasněženými vrcholy Kordiller. Ale pod krásným peruánským nebem, průsvitným závojem noci, se nasycuje ovzduší jasnou svěžestí. Je to doba, kdy lze žít po evropsku a hledat venku mimo verandy trochu blahodárného oddechu. Jakmile se na obzoru objevily první hvězdy, naplnily se ulice Limy mnoha procházejícími se lidmi, zahalenými lehkými plášti a vážně hovořícími o nejnepatrnějších záležitostech. Na Plaza Mayor, tomto hlavním náměstí starobylého Města králů, bylo živo. Řemeslníci a obchodníci použili svěžího večera k svým denním pracem, procházeli davem a vykřikovali s velkým hlukem hesla o znamenitosti svého zboží. Ženy, pečlivě ovinuté mantilou, která jim halila obličej, se vznášely skupinami kouřících mužů. Několik urozených dam v plesové toaletě, které neměly hlavy ničím pokryté kromě bohatých vlasů, ozdobených květinami, se pyšnilo v prostorných koleskách. Indiáni přecházeli se sklopenýma očima, považujíce se za příliš nízké, aby byli hodni pozornosti, a neprozrazovali ani posuňkem či slovem temnoU nenávist, která je svírá, čímž se odlišovali od právě tak opovržených míšenců, jejichž odpor je mnohem patrnější. Co se týče Španělů, tito pyšní Pizarrovi potomci kráčeli se vztyčenou hlavou jako za dob, kdy jejich předkové založili Město králů. Svým zděděným pohrdáním zahrnovali vše, přemožené Indiány i míšence, zrozené z jejich poměrů s domorodci Nového Světa. Indiáni, jako všichni, kteří upadli do otroctví, přemýšlejí jen o tom, jak zlomit svá pouta a dívají se se stejným odporem i na uchvatitele starého království Inků i na míšence, kastu měšťáků plných zpupné nadutosti. A tito míšenci, kteří jsou Španěly podle nenávisti, jíž je zahrnují Indiáni, a Indiány podle opovržení, s kterým na ně nazírají Španělé, se sžírají těmito dvěma stejně živými pocity. Tak je tomu i u mladíků, procházejících se u krásné fontány, která se vztyčuje uprostřed Plaza Mayor. Přes ramena mají přehozené puncho, bavlněnou látku ve tvaru obdélníku s otvorem pro hlavu, oblečeni jsou v široké spodky, pruhované tisíci barvami, na hlavách nosí klobouky se širokými střechami, zhotovené z guayaquilské slámy. Hovoří, křičí a rozkládají živě rukama. „Máš pravdu, André,“ řekl velmi podlézavě mladý muž jménem Millaflores. Tento Millaflores byl příživníkem Andrého Certy, mladého míšence, syna bohatého obchodníka, jenž byl zabit v posledním vzbouření spiklence Lafuenta. André Certa zdědil veliké jmění, které používal obyčejně ve prospěch svých přátel. Od nich požadoval výměnou za hrsti svého zlata jen poníženou poslušnost. „K čemu ta neustálá změna vlád, ty věčné vzpoury, jimiž je Peru zmítáno?“ pokračoval hlasitě André. „Co na tom záleží, zda je u vesla Gambarre či Santa Cruz, když zde nepanuje rovnost!“ „Správně řečeno, správně řečeno!“ vykřikl malý Millaflores, jenž se nikdy, ani za vlády přející největší rovnosti, nebude rovnat volným a přemýšlejícím lidem. „Jak já,“ říká dále André Certa, „syn obchodníka si smím vyjet než v kolesce tažené muly? Což to nejsou mé lodě, které přinesly bohatství a rozkvět této zemi? Copak nemají užitečná aristokracie a její peníze tutéž cenu jako prázdné tituly Španěla?“ „Je to hanebné!“ odpověděl jiný mladý míšenec. „A podívej se! Zde don Fernand jede ve svém kočáře se dvěma koňmi! Don Fernand d'Aguillo! Má sotva čím by uživil svého kočího a jede si jako pán pyšnit na náměstí! Nuže! A koukni na druhého! Markýz don Végal!“ Skvostný kočár vyrazil v tom okamžiku na Plaza Mayor. Byl to povoz markýze don Végala, chevaliera z Alcantary, rytíře Maltézského a Karla II. Avšak tento grand přijel na náměstí z nudy, a nikoli z okázalosti. Je naplněný velkým smutkem. A tak ani neslyší závistivé průpovídky míšenců, když si jeho čtyřspřeží razí cestu

davem. „Nenávidím toho člověka!“ prohlašuje André Certa. „Dlouho ho už nenávidět nebudeš!“ odpovídá mu jeden z mladíků. „Ne, protože všichni tito šlechtici stavějí na odiv poslední lesk své nádhery, a mohu říci, kam se ztrácí jejich stříbro a rodinné klenoty!“ „Ovšem! Víš leccos, když navštěvuješ dům žida Samuela!“ „A tam v účetních knihách starého žida jsou zaneseny dluhy aristokratů, a v jeho pokladnách se hromadí trosky těchto velkých jmění. A pak, až se všichni tito Španělé stanou žebráky, budeme mít karty v rukou my!“ „Ty především, André, protože se můžeš opřít o miliony,“ odpověděl Millaflores. „A zdvojnásobíš ještě své jmění!... Ach! Kdy si vezmeš krásnou dceru starého Samuela, která je dcerou Limy až po špičky nehtů a na níž není židovského nic kromě jejího jména Sarah?“ „Za měsíc,“ odpověděl André Certa, „a za měsíc nebude v Peru jmění, které by se mohlo vyrovnat mému!“ „A proč si nevezmeš raději Španělku vznešeného rodu?“ ptal se jeden z mladých míšenců. „Opovrhuji těmi lidmi tak, jako je nenávidím!“ André Certa nechtěl doznat, že byl bídně odmrštěn v několika vznešených rodinách, do nichž se pokusil vetřít. V tu chvíli strčil do Andrého Certy prudce loktem muž vysoké postavy, prošedivělých vlasů, jehož zavalité údy však v sobě skrývaly tělesnou sílu. Tento muž, Indián z pohoří, byl oblečený ve hnědý kabát, pod ním měl košili z hrubého plátna se širokým límcem, která byla na huňatých prsou rozevřená; jeho krátké kalhoty, pruhované zelenými pásky, byly přivázány červenými podvazky k punčochám zemité barvy; na nohou měl sandály vyrobené z kůže a pod jeho špičatým kloboukem se třpytily široké náušnice. Poté co strčil do Andrého Certy, upřeně ho pozoroval. „Bídný Indiáne!“ vykřikl míšenec a zdvihl ruku. Jeho společníci ho zadrželi a Millaflores zašeptal: „André! André! Měj se na pozoru.“ „Bídný otrok, opováží se do mne vrazit!“ „Vždyť je šílený! Je to Sambo!“ Sambo se stále ještě upřeně díval na míšence, do něhož úmyslně strčil. Tu André, v němž vzkypěla zlost, vytrhnu! dýku z opasku a chtěl se vrhnout na svého protivníka. Náhle se ozval hrdelní výkřik, podobný volání peruvské konopky, uprostřed shluku procházejících se obyvatel. Sambo zmizel. „Hrubec a zbabělec!“ zvolal André Certa. „Uklidni se a opusťme raději Plaza Mayor!“ řekl mu tiše Millaflores. „Limanky jsou zde příliš vypínavé.“ Skupina mladíků zaměřila tedy k pozadí náměstí. Byla již noc a Limanky dělaly čest svému názvu „tapadas“ - ukryté, protože ani jejich obličeje těsně zahalené mantillou nebyly k rozeznání. Na Plaza Mayor panoval dosud čilý život. Křik a davy obyvatelstva se zdvojnásobily. Jízdní stráž, stojící před středním portálem místokrálova paláce na severním konci náměstí, se sotva mohla udržet na svém místě uprostřed tísnícího se davu. Zdálo se, jako by si nejrozmanitější průmysl dal dostaveníčko na tomto náměstí, jež bylo jediným obrovským výkladem předmětů všeho druhu. Přízemí místokrálova paláce a podezdívka katedrály, obestavěné krámky, tvořily svou rozmanitostí skutečný bazar se všemi tropickými produkty. Na náměstí bylo tedy hlučno; ale když začal zvon katedrály vyzvánět klekání, všechen hluk pojednou utichl. Namísto rušného křiku a šumu nastalo šepotání modliteb. Ženy stanuly v procházce a ruka se chopila růžence.

Když se všichni zastavili a skláněli, stará chůva provázená mladou dívkou se snažila razit si cestu davem, z něhož se ozývala urážlivá pojmenování obou žen, rušících modlitbu. Dívka se chtěla zastavit, ale chůva ji tím rychleji odváděla. „Vidíte tu dceru satanovu,“ prohodil kdosi nablízku. „Kdo je ta prokletá tanečnice?“ „Je to opět jedna z žen těch ,carcamanů'.“ (Nadávka, kterou Peruané dávají Evropanům.) Dívka se konečně zastavila, zcela zmatená. V téže chvíli ji uchopil jakýsi honec mulů za ramena a chtěl ji přinutit, aby poklekla; sotva však na ni vložil ruku, byl silnou paží povalen na zem. Tento výjev, rychlý jako blesk, všechny překvapil a zarazil. „Prchněte, slečno!“ zašeptal uctivý hlas dívce do ucha. Obrátila se bledá strachem a uviděla mladého Indiána vysoké postavy, který měl zkřížené ruce a očekával svého protivníka. „Na mou duši, jsme ztracené,“ vykřikla stařena. A vzápětí odvlekla dívku. Honec mulů, pohmožděný pádem, pomalu vstal; považoval však za obezřelejší nežádat odvety na protivníku, který stál tak směle jako mladý Indián. Sehnal tedy své muly a odcházel s nimi; přitom si brumlal neškodné hrozby.

II. Město Lima je schoulené v údolí řeky Rimac devět mil od jejího ústí. Na severu a na východě počínají první zvlnění půdy, tvořící část velkého řetězu And. Údolí Lurigancho, které je sevřené pohořími San Cristovala Amancaes, týčícími se za městem, končí v jeho předměstích. Lima se rozkládána jednom břehu řeky. Druhý břeh zaujímá předměstí San Lazaro a je spojeno mostem o pěti obloucích, jehož pilíře proti řece čelí proudu svými trojhrannými dřevěnými ostrohy. Jejich protější strana slouží procházejícím se jako lavičky, na nichž se za letních večerů usazují šviháci; lze odtud pozorovat pěkný vodopád. Město má do dálky asi dvě míle od východu k západu a pouze míli a čtvrt od mostu až k hradbám. Hradby vysoké dvanáct stop a v základech deset stop široké jsou vystaveny z „adobes“, z jakýchsi cihel sušených na slunci, zhotovených z mastné hlíny, do níž je přimíseno velké množství řezanky; jsou tedy způsobilé vzdorovat i zemětřesení. Hradební pás je proražený sedmi branami a třemi brankami a končí ve svém jihovýchodním výběžku tvrzí Sainte Catherine. Takové je starobylé Město králů, založené roku 1534 Pizarrem na den Svatých tří králů. Bylo a je dosud jevištěm stále se obnovujících revolucí. Lima se kdysi stala hlavním americkým skladištěm na Tichém oceánu dík svému přístavu Callao, který roku 1779 vznikl zvláštním způsobem. Na pobřeží ponořili starý koráb prvního řádu, naplněný kamením, pískem, střepy všeho druhu, načež kolem této kostry naráželi jehly z kořenovníků, přivezených z Guayaquilu a neporušitelných vodou, čímž se utvořil pevný základ, na němž se zdvihá molo Callaosského přístavu. Podnebí je mnohem příznivější a mírnější než v Carthageně nebo v Bahii, ležících na protější straně Ameriky. Lima je jedním z nejpřednějších měst Nového Světa. Vítr vane dvěma směry, které se nemění: buď vane z jihozápadu, ochlazený Tichým oceánem, nebo přichází z jihovýchodu, nasycený svěžestí čerpanou na ledových vrcholcích Kordiller. Pod obratníky jsou noci krásné a čisté; tehdy se tvoří blahodárná rosa, oplodňující půdu vyprahlou paprsky bezoblačné oblohy. Proto když nastane večer, sedí obyvatelé Limy dlouho do noci v domech ochlazených stínem; ulice brzy zpustnou a sotva v několika hostincích jsou ještě vidět pijáci pálenky nebo piva. Toho večera dospěla mladá dívka následovaná chůvou bez další nemilé příhody k mostu přes řeku Rimac. Naslouchala sebemenšímu hluku, zvětšovanému rozčilením, a neslyšela nic kromě zvonečků spřežení mulů nebo hvízdání Indiánů. Tato dívka jménem Sarah se vracela k židu Samuelovi, svému otci. Oblečená byla do šatů tmavé barvy, skládaných v lehké záhyby a dole velmi úzkých, což ji nutilo dělat malé krůčky a dodávalo jí onoho zvláštního půvabu, vlastního všem Limankám; šaty ozdobené krajkami a květinami byly zčásti zakryté hedvábnou pláštěnkou, která sahala přes hlavu a vybíhala v kapuci; velice jemné punčochy a malé saténové střevíčky se velice dobře hodily k tomuto vkusnému oděvu; náramky velké ceny ovíjely zápěstí mladé dívky, jejíž celý zjev dýchal půvabem, vyjádřeným ve španělském jazyce tak případně slovem „donayre“. Millaflores měl pravdu. Nevěsta Andrého Certy neměla nic židovského kromě jména, neboť byla nejvěrnějším typem rozkošných seňor, jejichž krása je povznešená nad veškerou chválu. Její dueňa, na jejímž obličeji byla znát lakomost a hrabivost, se stala oddanou služkou Samuelovou, který jí platil podle její ceny. Ve chvíli, kdy obě ženy vstupovaly do předměstí San Lazaro, přešel kolem nich muž oblečený do mnišského roucha, měl hlavu přikrytou kapucí a pozorně se na ně zadíval. Tento muž silného těla měl výraznou tvář dýchající klidem a dobrotou. Byl to otec Joachim de Camarones. Když přecházel kolem, usmál se významně na Sarah, která

pohlédla nejdříve na služku, poté mu půvabně pokynula rukou. „Eh dobře, seňoro,“ řekla rozhořčeně stařena. „Není na tom dost, že nás synové Krista pohaněli! Zdravíte dokonce i kněze! Ještě vás snad uvidíme, jak s růžencem v ruce sledujete církevní obřady v kostele!?“ Sledování církevních obřadů v kostele je nejdůležitějším zaměstnáním dam v Limě. „Děláte zvláštní závěry,“ odpověděla dívka a začervenala se. „Tak zvláštní, jako je vaše chování! Co řekne můj pán Samuel, až se dozví vše o dnešním večeru?“ „Copak jsem tím vinna, že mne hrubý mezkař napadnul?“ „Vím, co říkám, seňoro,“ odpověděla stařena a vrtěla hlavou, „a už dál nechci mluvit o mezkaři.“ „Tedy podle vás ten mladý muž jednal špatně, když mne ochránil proti ublížení a nadávkám lidí?“ „Je to poprvé, co se vám ten Indián objevil v cestě?“ ptala se chůva. Obličej mladé dívky byl naštěstí zahalený mantilou, protože by ani temnota nestačila ukrýt její zmatek před pátravým pohledem staré průvodkyně. „Ale nechme Indiána být Indiánem,“ pokračovala. „Je na mně, abych na něho dala pozor. Nač si stěžuji, je jen to, že abyste křesťany nerušila, chtěla jste zůstat na náměstí, až by se pomodlili. Neměla jste snad chuť pokleknout jako oni? Ach! Seňoro, váš otec by mne okamžitě vyhnal, kdyby se dověděl, že jsem strpěla podobné odpadlictví!“ Dívka ji však neposlouchala. Poznámka stařeny o mladém Indiánovi v ní vzbudila mnohem sladší myšlenky. Zdálo se jí, že Indiánovo zakročení nebylo náhodné, a mnohokrát se obrátila, aby se podívala, zda ji ve stínu nesleduje. Sarah měla jakousi vznešenost povahy, která jí rozkošně slušela. Byla hrdá jako Španělka, a jestliže se na tohoto muže podívala, stalo se tak pouze proto, že byl pyšný a neprosil ani o pohled za odměnu své ochrany. A nemýlila se příliš, když se domnívala, že ji Indián nespustil z očí. Když Martin Paz dívce přispěchal na pomoc, chtěl jí zabezpečit návrat. Sotva se tedy lidi začali rozcházet, následoval ji, aniž by ho ona zpozorovala. Byl to hezký mladík, tento Martin Paz, a v národním kroji Indiánů z pohoří vypadal ušlechtile. Zpod jeho slaměného klobouku se širokou střechou spadaly krásné černé vlasy, jejichž prstence harmonizovaly s hnědou barvou jeho obličeje. Oči mu zářily nekonečnou něžností a nos vynikal nad hezkými ústy, což je vzácné u lidí jeho plemene. Patřil ke zmužilým potomkům Manco Capace a jeho žilami proudila žhavá krev, vedoucí ho k podnikání velkých činů. Martin Paz byl pyšně zahalený v puncho křiklavých barev. U jeho pasu visela malajská dýka hrozná zbraň ve vycvičené ruce, protože působí, jako by byla spojena s paží, která ji třímá. V Severní Americe na březích jezera Ontario by byl tento Indián rozeným náčelníkem kočovných kmenů, které tam svádějí hrdinské zápasy s Angličany. Martin Paz věděl, že Sarah je dcerou boháče Samuela a nevěstou zámožného míšence Andrého Certy; věděl, že svým původem, postavením i bohatstvím mu nemůže náležet. Nedbal však na všechny jmenované nemožnosti a dal se uchvátit pouze svými city. Martin Paz zrychlil krok a byl zahloubaný do myšlenek, když ho dohonili dva Indiáni, aby ho zastavili. „Martine Pazi,“ řekl mu jeden z nich, „máš se ještě této noci setkat s našimi bratry v pohoří!“ „Setkám se s nimi,“ odpověděl chladně Indián. „Goeleta Annonciacion se ukázala na moři u Callao, chvíli křižovala a pak, chráněná předhořím, brzy zmizela. Nepochybně se přiblíží k zemi při ústí Rimaca a bude dobře, když naše korková kánoe jejímu zboží ulehčí. Je třeba, abys byl při tom!“

„Martin Paz ví, co má dělat a udělá to.“ „Mluvíme s tebou jménem Samba.“ „A já s vámi ve jménu svém vlastním!“ „Nebojíš se, že bude považovat tvoji přítomnost za nevysvětlitelnou v předměstí San Lazaro v tuto hodinu?“ „Jsem tam, kde se mně zlíbí.“ „Před domem žida?“ „Bratři moji, kteří to považují za špatné, se se mnou setkají této noci v pohoří.“ Oči tří mužů zajiskřily, neřekli však ani slovo. Indiáni se odebrali na svah Rimaca, a hluk jejich kroků se ztratil ve tmě. Martin Paz se přiblížil rychle k židovu domu. Tento dům, jako všecky domy v Limě, měl pouze dvě patra. Přízemí vystavěné z cihel neslo stěny z pleteného proutí, polepené sádrou. Na této části budovy zařízené tak, aby vzdorovala zemětřesení, byly obvyklou malbou napodobeny cihly spodní části. Plochou střechu pokrývaly květiny a tvořily terasu plnou vůně. Široká vrata mezi dvěma přístavky stála u vstupu na dvůr; podle zvyku nevedlo však z těchto přístavků žádné okno na ulici. Na blízkém farním kostele bilo jedenáct hodin, když se Martin Paz zastavil před obydlím Sarah. Všude panovalo hluboké ticho. Proč zůstal Indián bez hnutí stát právě u těchto zdí? Protože se objevil bílý stín na terase uprostřed květin, které za noci měly pouze neurčitý tvar, neztrácely ovšem nic ze svých vůní. Martin Paz zdvihl mimovolně ruce a sepjal je. Bílý stín pojednou jako by se lekl a zmizel. Martin Paz se obrátil a octl se tváří v tvář Andrému Certovi. „Od kdy tráví Indiáni noci v rozjímání?“ ptal se zlostně André Certa. „Od té doby, co šlapou nohama vlastní půdu svých předků,“ odpověděl Martin Paz. André Certa přikročil blíž k svému soupeři, který se ani nepohnul. „Bídníku! Ustoupíš z místa?“ „Nikoli,“ odpověděl Martin Paz a dvě dýky se zaleskly v rukou protivníků. Byli stejné postavy, a jak se zdálo, i stejné síly. André Certa pozvedl rychle ruku a ještě rychleji ji nechal dopadnout. Jeho dýka se setkala s malajskou dýkou Indiánovou, i klesl na zem, raněný do ramene. Po chvíli vykřikl: „Pomoc! Pomoci“ Dveře židova domu se otevřely. Ze sousedství přiběhli míšenci. Někteří z nich pronásledovali Indiána, jenž se dal rychle na útěk, ostatní zdvihali raněného. „Kdo to je?“ ptal se jeden z nich. „Je-li to námořník, patří do nemocnice svatého Ducha. Je-li to Indián, do nemocnice svaté Anny.“ Jakýsi stařec se přiblížil k raněnému a sotva na něho pohlédl, zvolal: „Dopravte toho mladého muže ke mně. Jaké je to zvláštní neštěstí!“ Stařec byl žid Samuel a v raněném poznal ženicha své dcery. Martin Paz, díky tmě a své rychlosti, doufal, že unikne pronásledovatelům. Šlo mu o život. Kdyby se mu podařilo dostat se z města, byl by v bezpečí. Ale městské brány, zavřené od jedenácté hodiny večerní, se otevřou až po čtvrté hodině ranní. Znovu se octnul u kamenného mostu, který před pár okamžiky už přešel. Míšenci a několik vojáků, kteří se k nim připojili, ho už téměř doháněli. Naneštěstí uzavřela protější konec mostu hlídka. Martin Paz nemohl běžet kupředu ani nazpět, vymrštil se na zábradlí a vrhl se do prudkého proudu, tříštícího se o kamenné řečiště. Obě tlupy běžely na břehy pod mostem, aby se zmocnily uprchlíka, až vystoupí na břeh. Čekaly však marně. Martin Paz se již neobjevil.

III. André Certa, kterého dopravili do Samuelova domu a uložili na spěšně připraveném lůžku, nabyl brzy opět vědomí a podal starému židovi ruku. Vzápětí se dostavil i sluhou povolaný lékař. Konstatoval, že poranění není vážné. Míšencovo rameno bylo probodeno tím způsobem, že ocel vnikla pouze do svalstva. Za několik dní smí vstát z lůžka, ujišťoval lékař. Když se Samuel a André Certa octli spolu sami, mladý muž řekl: „Uděláte dobře, když dáte zazdít dveře vedoucí na vaši terasu, mistře Samueli.“ „Čeho se obáváte?“ ptal se žid. „Obávám se, že by tam Sarah mohla být vystavena pozorování Indiánů. Nepřepadl mne totiž zloděj, ale soupeř, jemuž jsem jako zázrakem unikl!“ „Ach, u všech svatých, určitě se mýlíte! Sarah je dokonalá nevěsta a neopomenu nic, aby vám dělala čest.“ André Certa se napolo vztyčil a opřel se o loket. „Mistře Samueli, jednu věc si nepřipomínáte dost často, že totiž za ruku Sarah vám zaplatím sto tisíc piastrů.“ „André Certo,“ odpověděl žid s lakotným úšklebkem, „myslím na to tak často, že jsem ochoten tuto kvitanci ihned vyměnit za zvonivé mince.“ S těmito slovy vyjmul Samuel ze své tobolky papír, který však André Certa ihned odstrčil. „Ten obchod nenabude mezi námi na platnosti, dokud se Sarah nestane mou ženou; a nestane se jí nikdy, jestliže o ni budu muset zápasit s podobným soupeřem! Vy víte, mistře Samueli, jaký sleduji cíl. Sňatkem s vaší Sarah se chci stát rovným veškeré té šlechtě, která pro mne má jen opovržlivý pohled!“ „A stanete se, André Certo. Protože až se oženíte, uvidíte, jak se i ti nejpyšnější Španělé budou drát do vašich salonů!“ „Kde byla Sarah dnes večer?“ „V židovském chrámu se starou Ammon.“ „K čemu sleduje Sarah vaše církevní obřady?“ „Jsem žid,“ namítl Samuel, „a byla by Sarah mojí dcerou, kdyby neplnila zvyky mého náboženství?“ Samuel patřil mezi podlé lidi. Provozoval obchod se vším a všude a byl tak přímým potomkem Jidáše, který zradil svého mistra za třicet stříbrných. Usadil se v Limě před deseti roky. Ze záliby i z vypočítavosti si zvolil za obydlí výběžek předměstí San Lazaro, a od té doby byl na číhané po podezřelých spekulacích. Pak se poznenáhlu začal obklopovat okázalou nádherou; vydržoval si skvělý dům a jeho četné služebnictvo, jeho skvostné ekvipáže mu zjednaly pověst, že má ohromné příjmy. Když Samuel přišel do Limy, Sarah právě dovršila osm let. Již tehdy byla rozkošná a krásná, a zdálo se, že ji starý žid zbožňuje. Za několik let její krása vábila všecky zraky, i nebylo divu, že André Certa vzplanul láskou k mladé židovce. Co by se zdálo snad nepochopitelným, je oněch sto tisíc piastrů, cena za ruku Sarah. Avšak tento obchod byl ujednán potají. Ostatně dlužno říci, že Samuel obchodoval s city právě tak jako s tuzemským zbožím. Byl to finančník, zástavce, obchodník, majitel lodí a měl talent vytlouci obchod ze všeho na světě. Goeleta Annonciacion, která se této noci snažila přistát při ústí řeky Rimac, náležela židu Samuelovi. Při veškeré obchodní činnosti tento muž plnil ve zděděné houževnatosti předpisy svého náboženství s přemrštěnou svědomitostí a svou dceru vedl přísně v duchu všech izraelitských obyčejů. Když tedy při rozhovoru míšenec projevil v tomto ohledu svou nelibost, stařec se zamlčel a

přemýšlel. André Certa náhle přerušil mlčení a pronesl důrazně: „Poslechněte přece, že důvod, pro který si Sarah beru za manželku, vyžaduje, aby přestoupila na katolickou víru.“ „Máte pravdu,“ odpověděl zasmušile Samuel. „Ale podle Písma zůstane Sarah židovkou, dokud bude mou dcerou!“ Tu se otevřely dveře světnice a vstoupil správce domu. „Chytili jste už toho darebáka?“ zeptal se okamžitě Samuel. „Vše nasvědčuje tomu, že je mrtvý!“ odpověděl správce domu. „Mrtvý!“ opakoval André Certa s radostným posuňkem. „Dostal se mezi nás a vojenskou hlídku. A tak byl nucen vyšvihnout se na zábradlí mostu a vrhnout se do Rimaca.“ „Z čeho však soudíte, že nedosáhl břehu?“ ptal se Samuel. „Táním sněhu se změnil proud právě v tom místě v prudkou bystřinu,“ odpověděl správce domu. „Ostatně byli jsme na stráži na obou březích řeky, ale prchající Indián se neobjevil. Nechal jsem na břehu hlídky, které budou po celou noc střežit řeku.“ „Nuže, odsoudil se sám,“ prohlásil stařec. „Poznali jste ho na útěku?“ ,,Ano, dokonale. Byl to Martin Paz, Indián z pohoří.“ „Stopoval ten člověk Sarah již déle?“ otázal se žid. „Nevím,“ odpověděl správce domu. „Zavolejte starou Ammon.“ Správce domu odešel. „Indiáni mají mezi sebou tajná spolčení,“ dodal stařec. „Je nutné zjistit, zda pronásledování tímto mužem trvá již déle.“ Vstoupila chůva a zůstala stát před svým pánem. „Má dcera neví nic o tom, co se dnešního večera přihodilo?“ ptal se Samuel. „Nevím,“ odpověděla chůva, „když jsem se však probudila křikem sluhů, běžela jsem do ložnice seňory a nalezla jsem ji skoro v bezvědomí.“ „Pokračuj!“ pobídl Samuel Ammon. „K naléhavým otázkám po důvodu jejího jednání mi seňora nechtěla nic říci. Ulehla na lože, aniž by přijala mé služby, a tak jsem musela odejít.“ „Vkročil jí ten Indián často do cesty?“ „Nevím, pane! Ale potkávala jsem ho často v ulicích předměstí a dnešního večera přispěl seňoře ku pomoci na Plaza Mayor. „Ku pomoci? Jak to?“ Stařena vyprávěla celý večerní výjev. „Ach, má dcera chtěla pokleknout mezi křesťany!“ zvolal žid hněvivě, „a já o tom všem nic nevím! Možná, že tě za to vyženu!“ „Pane, odpusťte mi!“ „Jdi!“ odpověděl jí drsně stařec. Stařena odešla a na její tváři se odráželo zoufalství. „Vidíte sám, že se sňatek musí odbýt co nejdříve!“ prohlásil André Certa. „Nyní však potřebuji klid, prosím vás, nechte mne o samotě.“ Po těch slovech stařec pomalu odešel. Ještě dříve, než ulehne, chtěl se přesvědčit o stavu své dcery. Vstoupil tedy tiše do její ložnice. Sarah spala neklidným spánkem uprostřed bohatě nakupeného hedvábí. Alabastrová noční lampa, zavěšená v arabeskách stropu, rozlévala mírné světlo a polootevřené okno propouštělo spuštěnými storami svěží vzduch noci, nasycený pronikavou vůní aloe a mangolií.

Kreolský přepych zářil v tisícerých uměleckých předmětech vkusně rozložených na jemně vyřezávaných etažérách ložnice. V neurčitém nočním světle se zdálo, že duše mladé dívky si pohrává s těmi divukrásnými předměty. Stařec přistoupil k dívčině posteli a naklonil se, aby naslouchal jejímu spánku. Vypadalo to, jako by dívku trýznila bolestná myšlenka, a jednou uniklo z jejích rtů i jméno Martina Paza. Samuel vyšel z ložnice. Za prvních paprsků slunce Sarah rychle vstala. Liberta, Indián určený k její obsluze, k ní přiběhl a podle rozkazu šel osedlat mula pro svou paní a koně pro sebe. Sarah byla zvyklá se dopoledne projet, pokaždé v doprovodu tohoto sluhy, který jí byl zcela oddán. Oblékla si hnědé šaty a kašmírovou mantilu s velkými knoflíky; k ochraně před slunečními paprsky si vzala slaměný klobouk se širokou střechou, jehož černé stužky jí spadaly na záda, a aby lépe zakryla svoji roztržitost, sevřela mezi rty cigaretu z parfemovaného tabáku. Jakmile se octla v sedle, opustila Sarah město a dala se tryskem po polích směrem ke Callao. V přístavu bylo velmi živo; pobřežní stráže měly celou noc co dělat s goeletou Annonciacion, jejíž nejasné manévrování prozrazovalo jakési pašerácké záměry. Annonciacion se zdála očekávat jakési podezřelé čluny při ústí řeky Rimac. Protože se jich však nemohla dočkat, prchala a unikla přístavním šalupám. O určení této goelety se šířily rozličné domněnky. Podle jedné z nich je obsazená vojskem z Kolumbie a chce se zmocnit nejhlavnějších lodí v Callao, aby se tak pomstila za pohanu, způsobenou bolivarským vojákům, které z Peru hanebně vyhnali. Podle jiného mínění se prostě snažila propašovat podloudným způsobem evropské lněné zboží. Aniž by se zajímala o tyto více či méně pravdivé novinky, vracela se Sarah, které projížďka k přístavu posloužila pouze jako záminka, zpět do Limy, a sice podél břehu Rimaca. Dospěla proti proudu řeky až k mostu. Skupiny vojáků a míšenců tam stály na různých místech členitého břehu. Liberta vyprávěl dívce, co se v noci přihodilo. Nakázala mu, aby se zeptal několika vojáků opřených o zábradlí, jak vypadá situace. A ten se dozvěděl, že Martin Paz nejen utonul, ale že ani jeho tělo nebylo dosud nalezeno. Sarah, blízká mdlobám, musela zmobilizovat veškerou duševní sílu, aby nepodlehla pocitu beznaděje. Mezi lidmi těkajícími po březích náhle spatřila Indiána divoké tváře: byl to Sambo, který vypadal jako by byl na pokraji zoufalství. Sarah, když se ubírala kolem starého horala, zaslechla tato slova: „Běda! Běda! Zabili Sambova syna! Zavraždili mého syna!“ Mladá žena se vzpřímila a pokynula Libertovi, aby ji následoval. Tentokrát, aniž by se obávala, že bude pozorována, zamířila ke kostelu svaté Anny, a koně přenechala Indiánovi. Poté požádala, aby zavolali otce Joachima. Poklekla na kamenné dlaždice a modlila se za duši Martina Paza.

IV. Každý mimo Martina Paza by ve vodě Rimaca zahynul. Kdo by přežil, musel by mít jeho úžasnou sílu, jeho nepřekonatelnou vůli a především duchapřítomnost, jíž se vyznačují Indiáni Nového Světa. Martin Paz věděl, že vojáci soustředí své úsilí, aby se ho zmocnili pod mostem, kde se zdálo být nemožné přemoci proud. Ale mocnými rozmachy se mu podařilo přece jen proud prorazit. Ponořil se, a protože nalézal méně odporu ve spodních vrstvách vody, mohl dosáhnout břehu a tam se skrčit za houštinu magnolií. Ale co teď? Vojáci si to mohou rozmyslit a prohlédnout břeh podél řeky. Pak by Martina Paze bez nejmenší pochyby chytili. Rychle se rozhodl, vrátí se do města a tam se ukryje. Aby se mohl vyhnout případným opozdilcům, které by snad potkal, dal se nejširšími ulicemi. Tu se mu najednou zdálo, že ho někdo pronásleduje. Na rozmýšlení neměl čas. Jeho pohledu se naskytl dům dosud skvěle osvětlený. Vrata byla otevřená a ze dvora vyjížděly kočáry, odvážející domů vrcholy španělské aristokracie. Aniž by ho někdo spatřil, Martin Paz se vplížil do tohoto obydlí a ihned za ním se vrata opět zavřela. Hbitě přeběhl nádherným schodištěm vyzdobeným draho cennými tapetami. Salony zůstaly ještě stále osvětlené, ale úplně pusté. Minul je rychlostí blesku a konečně se skryl v temném pokoji. Brzy služebnictvo zhaslo i poslední lustry a dům úplně ztichl. Martin Paz zkoumal místnost, ve které se nacházel. Okna této světnice vedla do vnitřku zahrady; zdálo se mu tedy, že útěk bude moci snadno provést a už už se chtěl spustit, když zaslechl tato slova: „Seňore, zapomněl jste ukrást diamanty, které jsem zde nechal na stole!“ Martin Paz se obrátil. Neznámý muž hrdé tváře ukazoval prsem na schránku s klenoty. I Uražený těmito slovy se Martin Paz přiblížil k Španělovi, jehož chladnokrevnost se zdála být neporušitelná a vytrhl dýku. Obrátil ji proti sobě a řekl temným hlasem: „Seňore, opakujete-li tato slova, zabiju se u vašich nohou!“ Španěl v překvapení pohlédl pozorněji na Indiána a pocítil zcela nečekaný příval sympatie k tomuto muži. Přikročil k oknu, zavřel je pozvolna a vrátil se k Martinu Pazovi, jemuž dýka vypadla z ruky na zem. Pak se zeptal: „Kdo jste?“ „Indián Martin Paz... Jsem pronásledován vojáky, protože jsem se bránil míšenci, který mne napadl, a srazil jsem ho k zemi bodnutím dýky! Ten míšenec je ženich dívky, kterou miluji! Nyní, seňore, mne můžete vydat mým nepřátelům, považujete-li to za nutné!“ „Pane,“ řekl Španěl, „zítra odjíždím do lázní v Chorillos. Pokud mne tam budete provázet, budete v bezpečí přede vším pronásledováním. Nikdy nezapomenete na pohostinnost markýze dona Végala.“ Martin Paz se chladně uklonil. „Do zítřka se můžete uložit k odpočinku zde na lůžko,“ pokračoval don Végal. „Nikdo nemůže mít ani ponětí o vašem úkrytu.“ Španěl vyšel z pokoje a zanechal tam Indiána na nejvyšší míru dojatého markýzovou šlechetnou důvěřivostí. Martin Paz brzy poté klidně usnul. Spoléhal na ochranu dona Végala. Druhého dne po východu slunce udělil markýz poslední rozkazy ohledně svého odjezdu a vzkázal židu Samuelovi, aby k němu přišel. Mezitím však odešel na první ranní mši.

To byl všeobecně užívaný způsob, zachovávaný veškerou peruánskou aristokracií. Od svého založení byla Lima výhradně katolickým městem. Kromě četných kostelů se v něm nacházelo ještě dvacet dva konventy, sedmnáct klášterů a čtyři útulky pro ženy, které nesložily řeholní sliby. Každý z těchto ústavů měl soukromou kapli, takže se v Limě vyskytovalo více než sto domů určených náboženství, neboli osm set kněží světských či klášterních, tři sta mnichů a jeptišek, kteří se všichni věnovali bohoslužbě. Když don Végal vstoupil do kostela svaté Anny, zpozoroval ihned klečící dívku, pohříženou do modliteb a pláče. Zdálo se, že velice trpí jakýmsi bolem. Markýz na ni nemohl pohlédnout bez pohnutí a chtěl k ní pronést několik těšivých slov, když ho otec Joachim zadržel a pošeptal mu: „Done Végale, probůh, nepřibližujte se k ní!“ Pak pokynul Sarah, která ho následovala do temné a opuštěné kaple. Don Végal zamířil k oltáři a naslouchal mši. Když se pak vracel domů, vzpomněl si mimovolně na onu dívku, jejíž obraz se mu vryl hluboko do duše. Doma v saloně nalezl žida Samuela, který se dostavil na jeho rozkaz. Zdálo se, že Samuel už zapomněl na noční událost. Naděje zisku oživila jeho mdlý obličej. „Co si Vaše Jasnost přeje?“ ptal se Španěla plný očekávání. „Dříve než uplyne hodina, potřebuji třicet tisíc piastrů.“ „Třicet tisíc piastrů!... Kdo by je měl?... Při svatém králi Davidovi, seňore, pro mě je to mnohem těžší je opatřit, než si představujete!“ „Zde jsou klenoty velké ceny,“ pokračoval don Végal, aniž by ho odradila židova slova. „Mimo to vám mohu za nízkou cenu prodat značné území poblíž Cusca...“ „Ach, seňore,“ zvolal Samuel, „půda nás ničí! Není dost rukou k jejímu obdělávání. Indiáni se uchylují do pohoří a za sklizeň neutržíme ani tolik, co sami vydáme!“ „Na kolik odhadujete tyto démanty?“ ptal se markýz. Samuel vyjmul z kapsy malé, ale velmi přesné váhy a vážil kameny s pečlivou pozorností. Přitom neustále hovořil a podle svého zvyku zlehčoval nabízenou zástavu. „Démanty... špatná peněžní investice!... Co vynášejí?... Jako bychom peníze zakopali do země!... Pozorujte, seňore, že voda tohoto démantu nemá dokonalou průzračnost... Věříte, že nenajdu kupce na tento draho cenný šperk? Musím zboží poslat až do Spojených Států. Američané je nepochybně koupí, ale aby je přenechali synům Albionu. A je už teď jisté, že budou chtít získat slušný výdělek, a to na můj účet... Domnívám se, že deset tisíc piastrů Vaší Jasnosti postačí!... Je to sice málo... ovšem ale...“ „Copak jsem neřekl,“ pronesl Španěl s hlubokým opovržením a zdvihl obočí, „že mně deset tisíc piastrů nestačí?“ „Seňore, nemohu přidat ani půl realu!“ „Vezměte klenoty a pošlete mně ihned obnos. K doplnění třiceti tisíc piastrů, které nutně potřebuji, si vezměte postačitelné zajištění na tento dům... Zdá se vám bezpečné?“ „Eh, seňore, v tomto městě stále stíhaném zemětřeseními nevíme ani, kdo dnes bude živa kdo zemře, kdo pude stát a kdo padne!“ S těmi slovy prošel Samuel několikrát pokojem, aby tak vyzkoušel pevnost parket. „Ostatně, abych vyhověl Vaší Jasnosti, přistupuji na to, co si přejete, ač bych se v této chvíli neměl vydávat z hotových peněz, protože vdávám svoji dceru za kavalíra Andrého Certu... Znáte ho snad, seňore?“ „Neznám ho, a žádám vás, abyste mně ihned poslal obnos, na němž jsem se shodli. Vezměte si klenoty!“ „Přejete si potvrzení?“ ptal se žid.

Don Végal neodpověděl a odešel do vedlejší komnaty. „Nadutý Španěle,“ zahučel Samuel mezi zuby, „rozdrtím tvoji zpupnost, stejně jako rozptýlím tvoje bohatství! U Šalamouna, jsem schopný člověk, protože moje zájmy jsou v rovnováze s mými city!“ Když don Végal opustil žida, nalezl Martina Paze v hluboké sklíčenosti. „Co je vám?“ ptal se ho s účastí. „Seňore, dívka, kterou miluji, je dcerou tohoto žida.“ „Tedy židovka!“ pronesl don Végal s pocitem odporu, který nemohl přemoci. Jakmile však zpozoroval Indiánův zármutek, připojil: „Pojďme, příteli, promluvíme si ještě o těchto věcech!“ O hodinu později opouštěl Martin Paz převlečený za cizince město v průvodu dona Végala, který s sebou nevzal žádného ze sluhů. Mořské lázně Chorillos jsou vzdáleny dvě mile od Limy. V této indiánské farní osadě je hezký kostel, v němž se za parného počasí schází veškerý elegantní svět. Limy. Veřejné herny, v Limě zakázané, jsou v Chorillos otevřeny po celé léto. Seňory zde hrají s bezpříkladnou vášnivostí, a nejeden bohatý kavalír uviděl své jmění, jak se rozplynulo v několika nocích hry s takovými krásnými spoluhráči. Chorillos měly letos doposud slabou návštěvnost. Poté, co se ubytovali v letohrádku vystavěném na břehu moře, mohli tedy don Végal a Martin Paz klidně žít a trávit čas pozorováním širé hladiny Tichého oceánu. Markýzem don Végalem, pocházejícím z jedné z nejstarších španělských peruánských rodin, končil pyšný rod šlechtický, na což byl velice hrdý. Jeho tvář však odrážela stopy hlubokého smutku. Don Végal se po nějakou dobu zabýval politikou, brzy však pocítil nevýslovnou nechuť k stálým revolucím, vznikajícím z osobních ctižádostí, a uchýlil se do ústraní, rušeného zřídka pouze požadavky nutné zdvořilosti. Jeho nesmírné bohatství se každým dnem víc a více rozprchávalo. Jeho statky zůstaly zanedbané, jelikož neměl dost rukou a navíc je zatěžovaly půjčky. Ale obava, že se jeho jmění brzy rozplyne, ho nijak neděsila. S lehkomyslností vrozenou. španělskému plemeni ( spolu s omrzelostí, vyplývající z bezúčelného života) byl nevšímavý k hrozbám budoucnosti. Kdysi byl chotěm zbožňované ženy a otcem rozkošné dcerušky. Oba tito miláčkové mu vyrvala hrozná katastrofa. Od té doby ho k světu nevázalo žádné pouto náklonnosti. Nechal sVůj život plynout po vůli osudu. Don Végal Se tedy domníval, že jeho srdce je již mrtvé, když je znovu. ucítil tlouci při setkání s Martinem Pazem. Tato vášnivá povaha roznítila znovu oheň v popeli. Hrdé Indiánovo sebevědomí se líbilo kavalírskému hidalgovi, unavenému vznešenými Španěly, jimž už nedůvěřoval, zhnusený sobeckými míšenci, kteří se snažili z něho mít jen prospěch. Markýz byl potěšený, že může přilnout k synovi primitivního plemene, které tak hrdinně bránilo půdu Ameriky proti Pizarrovým vojákům, a znovu nečekaně ožil. Podle zpráv, které markýz obdržel, byl Indián považován v Limě za mrtvého. Avšak don Végal, který bral náklonnost Martina Paze k židovce za horší než smrt, si umínil, že ho zachrání podruhé. Pomůže, aby Samuelovu dceru provdali za Andrého Certu, což ho vzrušovalo a bavilo. Kdežto Martin Paz cítil v srdci nekonečný smutek. Markýz se vyhýbal každé narážce na minulost a bavil mladého Indiána hovorem o lhostejných tématech. Jednoho dne byl don Végal pohnutý jeho zamyšleností a řekl mu: „Příteli, proč ničíte vznešenost své povahy tak nízkým citem? Copak nebyl vaším praotcem statečný Marco Capac, který se svým vlastenectvím dostal mezi hrdiny? Jak vznešenou úlohu by mohl hrát muž, který by se nedal uchvátit nehodnou vášní! Což nepomýšlíte na to, abyste jednoho dne získali opět svoji nezávislost?“ „Pokoušíme se o to, seňore,“ řekl Indián, „a den, kdy se moji bratři jednotně pozdvihnou, není

již příliš vzdálený.“ „Rozumím vám! Mluvíte o tom tajném zápase, který vaši bratři v pohoří připravují! Na znamení sestoupí na město se zbraněmi v rukou... a budou přemoženi, jako tomu bylo vždy! Pochopíte už konečně, že ty zájmy se ztrácejí uprostřed neustálých revolucí, ve kterých Indiáni i Španělé prohrávají ve prospěch míšenců!“ „Zachráníme svou zemi!“ vykřikl Martin Paz a tvář mu zaplanula. „Ovšem, zachráníte ji, pokud pochopíte svoji úlohu!“ odpověděl don Végal. „Poslouchejte mne, Martine Paze, kterého miluji jako syna. Bolí mne, když to říkám, ale my Španělé, synové mocného plemene, nemáme už dost energie nutné k povznesení státu. Je tedy na vás, abyste zvítězili nad tím nešťastným amerikánstvím, které by nejraději vypudilo veškeré cizince! Pouze přistěhovalectví Evropanů může zachránit starou peruánskou říši. Místo vnitřní války, k níž se připravujete a která má vyhostit všecky třídy kromě jediné, podejte raději upřímně ruku pracovitým obyvatelům ze starého světa!“ „Indiáni zůstanou stálými nepřáteli cizinců, ať jsou to kdokoli, seňore, a nikdo nebude beztrestně dýchat vzduch jejich pohoří. Toho dne, kdy bych přestal přísahat na smrt utlačovatelů, pozbyl bych vlivu, jímž nad nimi vládnu. Ostatně, čím jsem nyní?“ připojil Martin Paz smutně, a vzápětí dodal: „Uprchlíkem, který by nezůstal ani tři hodiny naživu, kdyby se objevil v ulicích Limy!“ „Příteli, slibte mi, že se tam nevrátíte...“ „Eh, jak vám to mohu slíbit? Nemluvil bych podle svého srdce!“ Don Végal se zamyslel. Touha mladého Indiána vzrůstala každého dne. Markýz se obával, že ho uvidí běžet vstříc smrti, objeví-li se v Limě... Přál si ze vší duše, aby manželství židovky uspíšili. Chtěl sám zjistit stav věcí, a tak opustil jednoho dopoledne Chorillos a odebral se do města. Zde se dozvěděl, že André Certa se již uzdravil ze svého poranění. Všude se mluvilo o jeho příštím sňatku. Don Végal si přál poznat dívku, kterou Martin Paz miluje. Odebral se tedy večer na Plaza Mayor, kde bylo vždycky množství lidí. Tam se setkal s otcem Joachimem, svým starým přítelem. Jak užasl kněz, když mu don Végal prozradil, že Martin Paz je naživu, a s jakou horlivostí ho ujišťoval, že bude nad mladým Indiánem bdít a markýzovi sdělí zprávy, které by ho zajímaly! Pojednou se don Végal zahleděl na mladou dívku zahalenou v černou mantilu, sedící v pozadí kolesky. „Kdo je ta krásná dívka?“ ptal se otce Joachima. „Je to nevěsta Andrého Certy, dcera žida Samuela.“ „Vážně? Je dcerou žida?“ Markýz sotva potlačil úžas a jakmile podal otci Joachimovi ruku, dal se na zpáteční cestu do Chorillos. Jeho překvapení lze snadno vysvětlit, protože v této zasnoubené židovce poznal dívku, kterou viděl modlit se v kostele svaté Anny.

V. Od té doby, co byly kolumbijské vojenské oddíly, které prezident Bolivar podřídil generálu Santa-Cruzovi, vypuzeny z dolního Peru, zavládl v této zemi, až dosud zmítané vojenskými vzpourami, klid a mír. Osobní ctižádost přestala již hrát význačnější úlohu a zdálo se, že prezident Gombarra je nezviklatelným ve svém paláci na Plaza Mayor. Z té strany se tedy nemuseli ničeho obávat. Ale opravdové, hrozivé nebezpečí neplynulo z těchto revolucí, hasnoucích tak rychle, jak vzplanuly, jež se ostatně spíše zdály lichotit zálibě Američanů pro vojenské okázalosti. Skutečné nebezpečí unikalo zrakům Španělů, příliš vznešených, než by si toho všímali, i pozornosti míšenců, opovrhujících vším, co stálo pod nimi. A přece vládl neobvyklý ruch mezi městskými Indiány, kteří se často stýkali s obyvateli hor. Zdálo se, že setřásli svoji vrozenou lhostejnost. Místo aby se jako dříve zavinuli do svého puncha s nohama nataženýma na slunci, vycházejí ven z města, zastavují se navzájem, dorozumívají se tajnými znameními a scházejí se v málo navštěvovaných krčmách, kde se mohou bez obavy srocovat a domlouvat. Toto se dělo zvláště na jednom z odlehlých náměstí. V jeho koutě se nacházel přízemní dům, jehož zchátralý zevnějšek urážel. Šlo o krčmu posledního řádu, jejíž majitelkou byla stará Indiánka, která svým návštěvníkům z nejnižších společenských vrstev poskytovala kvašené kukuřičné pivo a nápoj připravený z cukrové třtiny. Indiáni se zde shromažďovali pouze v určitých hodinách, když se objevila na střeše hospody dlouhá tyč jako znamení. Tu se Indiáni různých zaměstnání, kočovníci, mezkaři, vozíčkáři, sluhové, scházeli jeden za druhým a brzy se ztráceli ve velké hospodské světnici. Majitelka krčmy se zdála být velmi zaměstnaná. Svěřila výčep služce a sama spěchala obsloužit své obvyklé hosty. Několik dnů po zmizení Martina Paze se sešlo ve světnici množství návštěvníků. V pološeru zvýšeném ještě tabákovým kouřem se sotva dali rozeznat hosté krčmy. Kolem dlouhého stolu se shromáždilo asi padesát Indiánů. Někteří z nich žvýkali listy jakési byliny, v nichž měli zabalenou kuličku vonné hlíny, jiní pili z velkých nádob nápoj z kvašené kukuřice. Avšak nijak je to nerušilo. Naslouchali pozorně slovům jakéhosi Indiána. Tímto řečníkem byl Sambo; jeho pohled byl plný odvahy. Poté, co si pečlivě prohlédl své posluchače, ujal se Sambo znovu slova. „Synové slunce mohou mluvit o svých záležitostech. Není zde žádného ucha, které by je mohlo slyšet. Několik našich přátel přestrojených za pouliční zpěváky k sobě láká pozornost kolemjdoucích na náměstí; máme zde tedy úplnou volnost.“ A skutečně zvenčí zaznívaly zvuky mandolíny. Indiáni se cítili v krčmě úplně bezpeční a naslouchali s napjatou pozorností slovům Samba, kterému zcela důvěřovali. „Co nového nám může Sambo říci o Martinu Pazovi?“ ptal se jeden z Indiánů. „Nic. Je mrtvý či není?... To ví pouze Velký Duch. Očekávám několik bratrů, kteří sestoupili po řece až k jejímu ústí. Snad přinesou tělo Martina Paza!“ „Byl to dobrý náčelník!“ prohlásil Manangani, divoký a velmi obávaný Indián. „Ale proč nezůstal na svém místě toho dne, kdy nám goeleta přivezla zbraně?“ Sambo neodpověděl, svěsil hlavu.

„Moji bratři nevědí,“ pokračoval Manangani, „že Annonciacion a pobřežní stráže na sebe vystřelily a útěk této lodi pro nás znamená konec plánů?“ Souhlasné mručení uvítalo tato Indiánova slova. „Ti z mých bratří, kteří chtějí sečkat s odsouzením, jsou na nejsprávnější cestě!“ řekl Sambo. „Kdoví, zda můj syn, Martin Paz, se opět neobjeví v několika dnech!... Po slyšte nyní: Zbraně, které nám Sechura poslal, jsou v naší moci. Leží ukryté v pohoří Kordiller a jsou pohotově k použití, až budete připraveni vykonávat svou povinnost.“ „A co nás zdržuje?“ zvolal mladý Indián. „Naše nože jsou nabroušeny a čekáme.“ „Sečkejte, až přijde hodina,“ odpověděl Sambo. „Vědí moji bratři, kterého nepřítele musí nejprve zasáhnout jejich ruka?“ „Míšence, kteří s námi jednají jako s otroky,“ prohlásil jeden z přítomných, „surovce, kteří nás bijí rukou i bičem jako jankovité mezky!“ „Nikoliv,“ odporoval druhý, „především jsou to ti, kdo se obohacují vysáváním země.“ „Mýlíte se; jinam musí dopadnout vaše první rány!“ pronesl vzrušeně Sambo. „To nejsou ti, kteří se před třemi sty léty opovážili vložit nohu na zem vašich předků! Tito boháči nejsou ti, co sklátili do hrobu syny Manco Capaca. Nikoliv! Jsou to vypínaví Španělé, opravdoví vítězové, jejichž jste skutečnými otroky. Nevládnou-li již bohatstvím, mají dosud v rukou moc a navzdory prohlášené peruánské rovnoprávnosti šlapou nohou po našich přirozených právech! Zapomeňme, čím jsme nyní, a pamatujme, čím byli naši otcové!“ „Ano! Tak jest!“ volali shromáždění Indiáni a na znamení souhlasu dupali nohama. Na chvíli zavládlo ticho. Pak kladl Sambo otázky různým spiklencům, kteří ho ujistili, že přátelé v Cuscu i ve veškeré Bolívii jsou připraveni povstat jako jeden muž. Opět se s nadšením ujal slova: „A jestliže mají všichni naši bratři z pohoří srdce plné nenávisti jako ty, statečný Manangani, a tvoji odvahu, pak se na Limu zřítí jako lavina z kordillerských výšin.“ „Sambo si nebude stěžovat na nedostatek jejich statečnosti v den, kdy dostanou znamení,“ odpověděl Manangani. „Vyjde-li Sambo z města, nepůjde daleko, aniž by kolem sebe viděl vynořovat se Indiány hořící touhou po pomstě! V úžlabinách San Cristovalu i Amancaesu bdí nejeden ve svém punchu s nožem za pasem a čeká, až budé jeho ruce svěřena puška! Oni rovněž nezapomněli, že Španělé jsou ti, na nichž se mají pomstít za smrt Manco Capaca.“ „Dobře, Manangani,“ řekl Sambo. „Bůh pomsty k vám mluví tvými ústy! Moji bratři se brzy dozvědí, na čem se jejich náčelníci usnesou. Prezident Gambarra se stará pouze o upevnění své moci, Bolivar je daleko a Santa Cruz zahnán. Můžeme tedy jednat s jistotou. Za několik dnů shromáždí slavnost Amancaes naše protivníky k radovánkám. Ať je tedy každý připraven vydat se na cestu. Tato zpráva ať se dostane i do nejodlehlejší vesnice v Bolívii!“ V tu chvíli vstoupili do světnice tři Indiáni, Sambo k nim okamžitě přistoupil. „Nuže?“ ptal se. „Tělo Martina Paza jsme nenašli,“ odpověděl jeden z nich. „Prohledali jsme řeku ve všech směrech, naši nejzručnější potápěči ji pečlivě prozkoumali. Domníváme se, že Sambův syn nezahynul ve vlnách Rimaca.“ „Zabili ho tedy! Co se s ním stalo? Oh, běda vám, jestli jste zabili mého syna!... Moji bratři, rozejděte se tiše. Každý se vraťte na své místo a pozorujte, bděte, čekejte!“ Indiáni se zvedli a rozcházeli se. Sambo zůstal sám s Mananganim, který se ho zeptal: „Zda ví Sambo, jaký cit vedl jeho syna onoho večera do předměstí San Lazaro? Může se Sambo na svého syna spolehnout?“ Blesk zasvitl v Indiánových očích a Manangani ustoupil.

Avšak Indián se přemohl a řekl: „Jestli snad Martin Paz zradil své bratry, usmrtím nejprve všechny, jimž věnoval své přátelství a dal jim svoji lásku. Pak usmrtím i jeho a poté sebe, aby nezůstal pod sluncem nikdo ze zneuctěného plemene!“ V té chvíli otevřela majitelka krčmy dveře světnice a přistoupila k Sambovi. Podala mu lístek s jeho jménem. „Kdo jej přinesl?“ ptal se Sambo. „Nevím,“ řekla Indiánka. „Lístek zde schválně někdo zapomenul. Někdo z návštěvníků, protože jsem jej nalezla na stole.“ „Nebyl zde nikdo kromě Indiánů?“ „Ne, pouze Indiáni.“ Majitelka krčmy odešla. Sambo rozbalil papír a četl hlasitě: „Mladá dívka se modlila za Martina Paza, protože nezapomněla na Indiána, který pro ni riskoval život. Pokud má Sambo nějaké zprávy o svém synovi nebo doufá-li, že ho nalezne, nechť ovine své rámě červenou stužkou. Jsou oči, které ho každý den vidí!“ Sambo zmačkal lístek a pronesl: „Nešťastník, nechal se zvábit očima ženy.“ „Kdo je ta žena?“ zeptal se Manangani. „Indiánka to není,“ odpověděl Sambo a pohlédl na zmačkaný lístek. „Je to nějaká vznešená dívka... Ach, Martine Pazi, nepoznávám tě již!“ „Uděláte, o co vás tato žena žádá?“ „Ne!“ odpověděl Indián prudce. Musí ztratit veškerou naději, že by mého syna ještě uviděla, byť by měla zemřít i ona!“ Sambo po těchto slovech lístek roztrhal. „Lístek přinesl Indián,“ poznamenal Manangani. „Oh, nemohl to být nikdo z našinců! Dozvěděl se, že často přicházím do krčmy, ale už sem nevkročím. Ať se můj bratr navrátí do hor, zůstanu v městě na stráži. Uvidíme, zda slavnost Anancaes bude radostnou pro utlačovatele či pro utlačené!“ Oba Indiáni se poté rozloučili. Plán byl dobře sestavený a hodina provedení dobře zvolená. Peru mělo tehdy malý počet obyvatel a čítalo pouze nepatrný počet Španělů a míšenců. Vpád Indiánů z brazilských lesů i z chilského pohoří a z planin Las Platy by zaplavil jeviště revoluce hrozivou armádou. Kdyby byla velká města jako Lima, Cusco a Puno zničena a srovnána se zemí, je velmi nepravděpodobné, že by kolumbijské vojsko, které nedávno peruánská vláda vyhnala ze země, pří spělo svému nepříteli na pomoc. Tento sociální převrat by se musel tedy zdařit, kdyby tajemství zůstalo ukryto v srdcích Indiánů. Mezi nimi se dozajista nevyskytovali žádní zrádci. Nevěděli však, že měl kdosi tajnou audienci u prezidenta Gambarry; nevěděli o muži, který sdělil prezidentovi, že goeleta Annonciacion vylodila zbraně všeho druhu do indiánských kánoí při ústí řeky Rimacu. A že tento muž požadoval značné odškodnění za službu, kterou prokázal peruánské vládě tímto udáním. Ten muž hrál totiž dvojí hru. Propůjčil svou loď Sambovým jednatelům za značnou cenu a prezidentovi pak prodal tajemství spiklenců. Podle tohoto podlého jednání každý už bezesporu poznal žida Samuela.

VI. André Certa se úplně uzdraviL Spoléhal sice na smrt Martina Paze, ale přesto uspíšil svůj sňatek. Nemohl se již dočkat, až se bude procházet v ulicích Limy s mladou a sličnou židovkou. Sarah k němu však projevovala stále pyšnou lhostejnost. Nevěnoval tomu žádnou pozornost, protože se na ni díval jako na předmět velké ceny, za který zaplatí sto tisíc piastrů. Je třeba říci, že André Certa židovi nedůvěřoval, a to právem. Neboť smlouva byla málo čestná. Míšenec se tedy chtěl se Samuelem ještě jednou tajně setkat. Jednoho dne odjeli spolu do Chorillos. Nehněval se ostatně, že ještě před sňatkem zkusí své štěstí ve hře. V tomto lázeňském místě zůstávaly herny několik dnů po příjezdu markýze dona Végala otevřené a od té doby byla silnice vedoucí odtud do Limy neustále plná. Mnohý člověk přišel pěšky a nazpět se vracel v kočáře, jiný opět ztratil i poslední trosky svého jmění. Don Végal a Martin Paz se nezúčastnili těchto zábava probdělé noci mladého Indiána měly vznešenější důvod. Po večerní procházce s markýzem odcházel Martin Paz do svého pokoje, a když si podepřel lokty hlavu, strávil dlouhé hodiny přemýšlením. Don Végal stále vzpomínal na Samuelovu dceru, kterou viděl modlit se v katolickém chrámě. Neodvážil se však sdělit toto své tajemství Martinu Pazovi, ač ho poznenáhlu poučovalo křesťanských pravdách. Obával se, aby neoživil v jeho srdci city, jež by si přál, aby vyhasly, protože uprchlý Indián se musel vzdát veškeré naděje, že by získal Sarah. Poté, co by policie vzdala pátrání po Martinu Pazovi, mohl Indián za čas a vlivem svého ochránce nabýt jistého postavení v peruánské společnosti. Ale zoufalství Martina Paze dohnalo k tomu, že se rozhodl dozvědět se, co se s mladou židovkou stalo. Díky španělskému oděvu se mu podaří vklouznout do sálu herny a naslouchat hovoru přítomných. André Certa je muž dosti významný, a proto jeho příští sňatek byl častým předmětem hovorů. Jednoho večera, místo aby jako obvykle obrátil své kroky na mořský břeh, vystoupil Indián na vysokou skálu, na níž se nacházely hlavní chorillosské budovy. Poté vstoupil do domu, vyznačujícího se širokým kamenným schodištěm. Byla to herna. Den vypadal pro mnohé návštěvníky smutně. Někteří z nich, přemoženi únavou předešlé noci, odpočívali na zemi, zahaleni ve své puncho. Jiní seděli za dlouhým stolem pokrytým zeleným suknem a rozděleným na čtyři díly dvěma čárami, protínajícími se uprostřed v pravém úhlu; na každém oddělení se nacházela začáteční písmena slov „azar“ a „suerte“ (výhra a ztráta), A a S. Hráči sázeli na jedno nebo na druhé písmeno: bankéř držel sázky a vrhl na stůl dvě kostky, podle jejichž sečtených bodů vyhrávalo bud A, nebo S. V tu chvíli byla partie „mouté“ velmi napjatá. Jakýsi míšenec pronásledoval nevěrnou štěstěnu s horečnou vášnivostí. „Dva tisíce piastrů!“ vykřikl. Bankéř vrhl kostky a hráč zaklel. „Čtyři tisíce piastrů!“ řekl po chvíli. Prohrál je opět. Martin Paz, ukrytý ve stínu, viděl hráči do tváře. Byl to André Certa. Vedle něho stál žid Samuel. „Přestaňte už, seňore,“ řekl mu Samuel. „Dnes vám štěstí nepřeje!“

„Co je vám do toho!“ odpověděl hrubě míšenec. Samuel se k němu sklonil a zašeptal: „Jestliže mně do toho nic není, záleží snad vám na tom, abyste nerušil touto vášní poslední dny předcházející váš sňatek!“ „Osm tisíc piastrů!“ vykřikl André Certa a vsadil na písmeno S. Vyhrálo A. Míšenec vztekle zaklel. Bankéř opakoval. „Sázejte prosím!“ André Certa vyňal z kapsy bankovky a chtěl vsadit obnos ještě vyšší. Položil jej již na jedno z polí a bankéř zamíchal kostkami, když Samuelův pokyn zastavil hru. Žid se sklonil znovu k uchu míšence a pronesl: „Pokud vám nezůstane nic, abychom uzavřeli náš obchod, tedy je dnešního večera všemu konec!“ André Certa pokrčil rameny, udělal vzteklé gesto, načež sebral své peníze a odešel. „Nyní pokračujte,“ řekl Samuel bankéři. „Přiveďte seňora na mizinu až po sňatku!“ Bankéř se uklonil na znamení souhlasu, protože žid byl zakladatelem a majitelem heren v Chorillos. Ve všem, kde se mohly získat peníze, měl tento muž prsty. Samuel šel hledat míšence. Nalezl ho v kamenné předsíni. Řekl mu tvrdě: „Chci vám říci velice vážné věci. Kde si můžeme v bezpečí pohovořit?“ „Kde chcete!“ odsekl André Certa, stále ještě plný vzteku. „Seňore, abyste si špatnou náladou nezkazil budoucnost! Nedůvěřuji ani dveřím sebelépe uzavřeným, ba ani nejpustším planinám, když vám mám sdělit své tajemství. Zaplatíte-li mně je draze, tedy zaplatíte úzkostlivou péči, s níž bylo střeženo!“ Takto oba muži hovořili, až dospěli k písčině proti kabinám určeným ke koupání. Nevěděli, že je viděl a vyslechl Martin Paz, který se plížil jako had ve stínu. „Vstupme do člunu,“ řekl André Certa, „a vyplujme na širé moře!“ André Certa uvolnil malý člun a hodil jeho strážci něco peněz. Samuel s ním vstoupil do člunu a míšenec odrazil člun na mořskou hladinu. Když však Martin Paz, skrytý za výběžkem skály, zpozoroval vzdalující se člun, svlékl rychle šaty a nechal si pouze opasek s dýkou. Ráznými rozmachy plul ke člunu. Slunce zhasínalo posledními paprsky ve vlnách Tichého oceánu a mlčenlivá temnota zahalovala oblohu i moře. Martin Paz však nevzpomněl, že toto neblahé pobřeží bývá oživováno žraloky nejnebezpečnějšího druhu. Zastavil se nedaleko míšencova člunu, aby slyšel, o čem spolu muži hovoří. „Ale jaký důkaz o totožnosti děvčete podám otci?“ ptal se André Certa žida. „Připomenete mu okolnosti, za kterých své dítě ztratil.“ „Jaké jsou ty okolnosti?“ „Následující.“ Martin Paz se udržoval pouze na povrchu vody, slyšel sice, co muži říkají, ale vůbec tomu nerozuměl. „Otec Sarah,“ vyprávěl žid, „bydlel v Concepcion v Chile. Byl to vznešený muž, však ho znáte. Jeho jmění se tehdy vyrovnalo jeho vznešenosti. Jednou se musel za nutnými záležitostmi odebrat do Limy. Odešel sám, v Concepcion zanechal svou choť a malou dcerušku ve věku patnácti měsíců. Podnebí Peru se mu velice líbilo, a tak vzkázal paní markýze, aby za ním přijela. Vstoupila na loď jménem San-Jose Valparaisa s několika oddanými služebníky. Ubíral jsem se do Peru na téže lodi. Loď San-Jose měla zakotvit v Limě. Ale poblíž ostrova Juan Ferrandez ji zaskočila hrozná bouře, která ji převrátila na bok. Loď nebyla schopná další plavby. Posádka i cestující se uchýlili do lodice; ale markýza, když viděla rozbouřené moře, se do ní zdráhala

vstoupit. Vzala dítě do náručí a zůstala na lodi. Já zůstal s ní. Lodice odrazila a ponořila se asi sto sáhů od San-Jose s veškerou posádkou. Zůstali jsme sami. Bouře se rozpoutala s neobyčejnou prudkostí. Protože jsem na lodi neměl své jmění, nezoufal jsem. Loď San-Jose, měla v podpalubí na pět stop vody, dosáhla pobřežních úskalí, a tam se úplně roztříštila. Mladá žena se i s dceruškou vrhla do moře. K mému štěstí se mi podařilo zachytit dítě, jehož matka zahynula před mýma očima. Dostal jsem se i s dítětem na břeh.“ „Všechny údaje jsou přesné?“ „Dokonale přesné. Otec je nepopře. Ach, byl to šťastný den, seňore, protože mně vynesl sto tisíc piastrů, které mi nyní vyplatíte!“ „Co tím chce říci?“ ptal se sám sebe Martin Paz. „Zde je tobolka se sto tisíci piastry,“ odpověděl André Certa. „Děkuji, seňore!“ pronesl Samuel a uchopil tobolku. „Vezměte si ode mne výměnou tento úpis. Zavazuji se vyplatit vám dvojnásobný obnos, nevstoupíte-li tímto sňatkem do jednoho z nejpřednějších rodů Španělska!“ Ale tuto poslední větu Indián už nezaslechl. Musel se ponořit, aby unikl z blízkosti člunu. Jeho oči zahlédly jakousi beztvárnou hmotu blížící se rychle k němu. Byla to tintorea, žralok nejobávanějšího druhu. Martin Paz viděl, že se zvíře k němu blíží, a rychle se ponořil. Ale brzy byl nucen vydechnout na povrchu vody. Ocas tintorey udeřil Martina Paza, který na svých prsou ucítil slizké šupiny nestvůry. Aby oběť pohltil, převrátil se žralok na hřbet a otevřel tlamu opatřenou třemi řadami zubů. Sotva však Martin Paz zahlédl zalesknout se bílé břicho zvířete, vrazil do něho svou dýku. Voda se kolem něho ihned zbarvila krví. Ponořil se znovu a udělal asi deset temp, načež opět vyplul na hladinu. Aniž by spatřil míšencův člun, dosáhl několika tempy břehu a nevzpomenul si už, že právě unikl hrozné smrti. Druhého dne opustil Martin Paz Chorillos a don Végal, kterého stravoval nepokoj, se vrátil neprodleně do Limy, aby ho hledal.

VII. Svatba Andrého Certy s dcerou bohatého Samuela byla pro Limu opravdovou událostí. Seňory neměly ani chvíli odpočinku. Přemýšlely o nějakém pěkném živůtku nebo novém účesu, unavovaly se zkoušením nejrozmanitějších toalet. Zvláště v Samuelově domě se konaly četné přípravy, neboť bohatý žid chtěl, aby svatba Sarah vyvolala všeobecnou a hlubokou pozornost. Fresky, jimiž podle španělského zvyku byl jeho dům vyzdobený, nechal zrestaurovat. Nejbohatší čalouny spadaly v širokých záhybech přes okna a dveře obydlí; nábytek vyřezávaný z drahocenných a vonných dřev se hromadil v prostorných salonech, ochlazovaných příjemnou svěžestí. Vzácné keře z tropických krajin se vinuly podél balustrád a teras. Mladá dívka však v sobě nechovala žádnou naději, poněvadž jí nechoval ani Sambo, a Sambo ji nechoval, protože neměl na rameni znamení naděje! Liberta pozoroval chování starého Indiána... ale nevypátral nic. Ach, kdyby mohla ubohá Sarah poznat přání svého srdce, uchýlila by se do kláštera, aby tam skončila svůj život! Nevýslovně ji vábila katolická dogmata. Tajně obrácená na víru péčí otce Joachima, lnula k této víře, která se tak shodovala s přesvědčením jejího srdce. Protože Otec Joachim chtěl zabránit veškerému pohoršení a také proto, že dovedl číst spíše ve svém breviáři než v lidském srdci, ponechal Sarah v domnění, že Martin Paz je mrtvý. Jemu záleželo především na obrácení mladé dívky a to viděl zajištěno spojením s Andrém Certou. Snažil se, aby přivykla myšlence na tento sňatek, neměl však ani zdaleka ponětí o jeho podmínkách. Konečně nadešel pro jedny tak šťastný a pro druhé tak smutný den. André Certa sezval veškeré město k svatebnímu večeru, ale jeho pozvání nepřijaly vznešené rodiny, které se omluvily z důvodů více či méně pravděpodobných. A nadešla hodina, v níž měla být svatební smlouva zpečetěna, ale mladá dívka se stále neobjevovala... Žid a Samuela soužilo tajemství. André Certa se mračil a byl velmi netrpělivý. Na tvářích svatebních hostí se objevovala jakási rozpačitost, zatímco na tisíce svíček, jejichž světla se odrážela v zrcadlech, plnilo salony oslňujícím Jasem. Venku na ulici bloudil jakýsi muž ve smrtelných úzkostech: byl to markýz don Végal.

VIII. Sarah, zaskočená prudkou úzkostí, byla sama. Nemohla vyjít ze své komnaty. V jedné chvíli, když byla pohnutím blízká zadušení, vyšla na balkon směřující do vnitřních zahrad. Pojednou zpozorovala člověka, plížícího se stromořadím magnolií. Poznala v něm Libertu, svého sluhu. Zdálo se, že Liberta sleduje nějakého neviditelného nepřítele; ukrýval se za sochou, pak se skrýval na zemi. Pojednou Sarah zbledla. Liberta byl napaden mužem vysoké postavy, který ho strhl k zemi a několik dušených zasténání prozrazovalo, že silná ruka svírá Indiánova ústa. Dívka chtěla vykřiknout, tu ale zpozorovala, že oba muži povstali. Liberta pohlédl na svého protivníka. „Vy! To jste vy!“ řekl. A následoval toho muže, který, dříve než Sarah mohla ze sebe vyrazit jediný výkřik, se jí zjevil jako přelud z jiného světa. A tak jako Liberta, ležící pod nohama Indiána, tak i mladá dívka se sklonila před pohledem Martina Paze a vzmohla se pouze na slova: „Vy! To jste vy!“ Martin Paz na ni upřel pohled a řekl: „Slyší nevěsta šum slavnosti? Pozvaní hosté se tísní v salonech, aby spatřili zářit štěstí na vaší tváři! Copak jejich oči uvidí oběť, připravenou k obětování? Což se chce mladá dívka ukázat svému ženichu s touto tváří pobledlou bolestí?“ Martin Paz mluvil, ale Sarah ho sotva slyšela. Mladý Indián pokračoval: „Pláče mladá dívka proto, protože se dívá mnohem dále, než je dům jejího otce, mnohem dále, než je město, ve kterém trpí?“ Sarah pozdvihla hlavu. Martin Paz se vztyčil v celé své výši a paží vztaženou k vrcholkům Kordiller jí ukazoval cestu ke svobodě. Sarah cítila, že je přitahována nepřemožitelnou mocí. Tu k ní pronikl hluk několika hlasů. Blížili se k jejímu pokoji. Její otec chtěl nepochybně vstoupit; snad ho provázel i její ženich. Martin Paz rychle zhasil lampu visící nad jejich hlavami... Zahvízdnutí, připomínající znamení dané tehdy na Plaza Mayor, proniklo noční temnotou. Dveře se náhle otevřely. Samuel a André Certa vešli dovnitř. Několik sluhů přiběhlo s pochodněmi... Pokoj byl prázdný! „Tisíc ďáblů!“ vykřikl míšenec. „Kde je?“ vykřikl Samuel. „Jste za to zodpovědný,“ odpověděl mu André Certa vyčítavě. Při těch slovech cítil žid, jak mu na zádech vyvstává studený pot. „Za mnou!“ zvolal. A následován sluhy se vyřítil z domu. Zatím Martin Paz prchal rychle ulicemi města. Asi dvě stě kroků od židova domu nalezl několik Indiánů, kteří se shromáždili na jeho znamení. „Do našich hor!“ vykřikl. „Do domu markýze dona Végala!“ pronesl jakýsi hlas za ním. Martin Paz se obrátil. Po jeho boku stál Španěl. „Nesvěříte mi tuto dívku?“ ptal se ho don Végal. Indián svěsil hlavu a pronesl temným hlasem: „Do domu markýze dona Végala!“ Martin Paz, podléhaje vlivu markýze, svěřil mu mladou

nevěstu. Věděl, že v jeho domě bude v bezpečí. Respektoval to, co vyžaduje čest, a proto nemohl strávit noc pod jeho střechou. Odešel tedy; hlava mu hořela a krev kolotala prudce v jeho žilách. Avšak sotva udělal sto kroků, vrhlo se na něho pět nebo šest lidí a navzdory tvrdošíjnému odporu se jim podařilo Indiána spoutat. Martin Paz vyrazil zoufalý řev. Domníval se, že je v moci svých nepřátel. Za několik okamžiků se nalézal v jakési světnici a byla mu sejmuta páska, kterou mu zavázali oči. Rozhlédl se kolem a poznal, že je v nízkém sále krčmy, v níž umlouvali jeho bratři svou první vzpouru. Sambo, který se objevil i při únosu mladé dívky, byl zde. Manangani a ostatní ho obklopili. Blesk nenávisti vyšlehl z očí Martina Paze. „Můj syn neměl tedy soustrast s mými slzami, že mne tak dlouho nechal v domněnce, že je mrtvý?“ „To je předvečer vzpoury?“ ptal se Manangani, „když Martin Paz, náš náčelník, se dá přistihnout v táboře našich nepřátel?“ Martin Paz neodpověděl ani svému otci, ani Indiánovi. „Naše nejsvětější zájmy tedy obětuješ ženě?“ S těmi slovy se přiblížil Manangani k Martinu Pazovi, svíraje v ruce dýku. Martin Paz na něho ani nepohlédl. „Nejprve mluvme!“ prohlásil Sambo. „Jednat budeme později. Opustí-li můj syn své bratry, vím nyní, na kom pomstít jeho zradu. Nechť ji chrání kdokoli, dcera žida Samuela není tak ukrytá, aby nám unikla! Ať tedy můj syn rozváží, odsouzený k smrti, že nemá v tomto městě ani kamene, na nějž by složil hlavu. Když naproti tomu osvobodí svou vlast, bude mu náležet čest a volnost!“ Martin Paz se ponořil do svých myšlenek, v jeho nitru se odehrával hrozný zápas. Sambo rozechvěl nejcitlivější struny této hrdé povahy. Martin Paz byl pro plány vzbouření nepostradatelným; stal se svrchovanou autoritou Indiánům ve městě; řídili se jeho vůlí a stačilo pouhé znamení, aby za ním šli třeba na smrt. Pouta, která svazovala jeho tělo, byla na rozkaz Samba sejmuta. Martin Paz povstal. „Můj synu,“ řekl mu Indián a díval se mu zpříma do tváře, „zítřejšího dne při slavnosti Amancaes přepadnou naši bratři jako lavina bezbranné obyvatele Limy. Zde je cesta ke Kordillerám a zde ke městu. Jsi volný!“ „Do hor!“ zvolal Martin Paz. „Do hůr! Běda našim nepřátelům!“ A první paprsky vycházejícího slunce osvětlovaly poradu indiánských náčelníků v lůně Kordiller.

IX. Nastal den velké slavnosti Amancaes, 24. červen. Obyvatelé se ubírali pěšky, na koních i povozy na tuto proslulou planinu, vzdálenou asi půl hodiny od města. Míšenci a Indiáni se spolu bavili při této všeobecné slavnosti; příbuzní a přátelé kráčeli vesele ve hloučcích, každý hlouček si nesl své zásoby. V čele šel obyčejně kytarista zpívající známé písně. Cesta vedla kukuřičnými poli a banánovými hájky, probíhala stromořadími pěstěných vrb, citronovníků i pomerančovníků. Jejich vůně se mísila se svěžím horským vzduchem. Podél cesty v přenosných stáncích nabízeli lihoviny a pivo, kterými si lidé připíjeli za všeobecného smíchu a křiku. Kavalíři nechali své koně vzpínat se uprostřed davu a předstihovali se v rychlosti, obratnosti a hbitosti. Při této slavnosti, která dostala své jméno podle malé horské květiny, panovalo nepochopitelné nadšení a volnost; Nikdy nevznikla hádka ani rvačka za radostného křiku a žertů tisícihlavého obecenstva. Pořádek udržovala jízdní stráž ozdobená skvělými kyrysy. A když tento dav konečně dospěl na planinu Amancaes, odrážel se od horských propastí nesmírný hluk obdivu. U nohou obdivovatelů se rozkládalo starobylé Město králů, které se pyšně tyčilo k nebi svými věžemi a zvonicemi plnými ohlušujícího zvonění. Katedrály San Pedro a San Augustin vábily pohled svými střechami, skvějícími se v slunečních paprscích. San-Domingo, bohatý kostel, jehož Madona nebyla nikdy následující dva dny oblečená týmž rouchem, zdvihal do nejvyšších výšek štíhlý hrot své věže. Na pravé straně se větrem vlnila širá, modravá hladina Tichého oceánu, a pohled směřující od Callao k Limě, spočinul na náhrobcích, pod nimiž odpočívají zbytky velké dynastie Inků. Na obzoru mys Morro Solar uzavíral tento nádherný obraz. Avšak zatímco se obyvatelé Limy obdivovali rozkošné vyhlídce, odehrávalo se pod zasněženými vrcholky Kordiller krvavé drama. Když město opustila většina obyvatel, těkalo ulicemi velké množství Indiánů. Tito lidé, kteří se obyčejně zúčastnili slavnosti Amancaes, se tentokrát procházeli tiše ulicemi se zvláštními záměry. Chvílemi jim dal některý náčelník tajný rozkaz a pokračoval ve své cestě. Všichni se zvolna soustřeďovali v bohatých částech města. Zatím se slunce začalo sklánět k západu. V tu dobu aristokracie Limy teprve jela na slavnosti Amancaes. Nejbohatší toalety se skvěly v kočárech, míjejících skupiny lidí pod stromy po pravé i levé straně cesty. Byla to spletitá směs pěších, kočárů i jezdců. Na věži katedrály bilo pět hodin. Tu zazněl městem nesmírný pokřik. Ze všech náměstí, ulic a domů se řítili Indiáni se zbraněmi v rukou. Krásné části města se brzy proměnily v sutiny díky vzbouřencům, z nichž někteří třímali v rukou zapálené pochodně. „Smrt Španělům! Smrt utlačovatelům!“ - takové bylo heslo. Tu se vrcholky pahorků pokryly dalšími Indiány, spěchajícími svým bratrům na pomoc. Těžko si představit, jaký pohled nyní Lima poskytovala. Vzbouřenci se rozptýlili do všech čtvrtí. V čele jednoho oddílu mával Martin Paz černou vlajkou, kdežto ostatní Indiáni se vrhli na domy proměněné v sutiny. On spěchal se svým oddílem na Plaza Mayor. Vedle něho Manangani vyrážel divoký pokřik. Zde před palácem prezidenta stáli v bitevním šiku vládní vojáci, kteří dostali předem zprávu o vzpouře. Strašlivá palba z pušek uvítala vzbouřence deroucí se na náměstí. Tento neočekávaný odpor, při němž jich mnoho padlo k zemi, je nejprve zarazil, načež se vrhli s nepřemožitelnou zuřivostí

proti vojsku. Nastal hrozný boj, ve kterém muži zápasili tělem proti tělu. Martin Paz a Manangani projevili velkou udatnost a pouze zázrakem unikli smrti. Bylo nutné zmocnit se za každou cenu paláce a tam se zatarasit. „Kupředu!“ volal Martin Paz a jeho hlas strhl Indiány k zápasu. Ač byli roztříštěni na všecky strany, přece se Indiánům podařilo zatlačit vojsko rozestavené kolem paláce. Manangani vystoupil již na první stupeň schodiště, když se náhle zastavil. Řady vojáků se rozevřely. Přijela dvě děla chystající se výstřelem zničit útočníky. Nesměli ztratit ani okamžik. Museli se vrhnout na baterii, dříve než vystřelí. „Za námi dvěma!“ volal Manangani a obrátil se k Martinu Pazovi. Avšak Martin Paz ho již neslyšel a nespěchal za ním, protože jeden z Indiánů mu zašeptal do ucha tato slova: „Drancují dům dona Végala. Snad ji zabijí!“ Po těchto dvou větách Martin Paz ustoupil. Manangani ho chtěl strhnout s sebou, ale v tom okamžiku děla vypálila a kartáčový výstřel zasypal Indiány deštěm kulí. „Za mnou!“ volal Martin Paz a s několika oddanými přáteli prorazil vojskem. Tento útěk se podobal zradě. Indiáni se domnívali, že je jejich náčelník opustil. Manangani se marně pokoušel získat je znovu do boje. Pušky vojáků je zasypávaly deštěm kulí. Nebylo ani pomyšlení, aby se srazili. Zmatek dostoupil vrcholu a nastal všeobecný útěk. Požár, který vypukl v některých částech města, zlákal mnohé z prchajících k drancování, avšak vojáci je pronásledovali se šavlí v ruce a neustále je pobíjeli. Martin Paz dorazil zatím k domu dona Végala, který byl jevištěm zuřivého zápasu, řízeného samotným Sambem. Starý Indián měl dvojnásobný zájem na tom, aby se nacházel zde: chtěl přemoci Španěla a zároveň se zmocnit Sarah jako záruky věrnosti svého syna. Vyraženými vraty a pobořenými zdmi dvora bylo vidět dona Végala se šavlí v ruce, obklopeného sluhy a čelícího davu Indiánů. V pýše a odvaze tohoto muže se jevila jistá vznešenost. Stál v popředí, nastavoval prsa ranám a jeho strašná ruka hromadila kolem sebe mrtvolu za mrtvolou. Ale jak odporovat davu Indiánů, který stále vzrůstal díky přemoženým a prchajícím vzbouřencům z Plaza Mayor? Don Végal viděl, jak jeho obránci kolísají a že mu nezbývá, než vrhnout se do náručí smrti, když vtom Martin Paz udeřil rychle jako blesk zezadu na útočníky a přinutil je, aby se obrátili proti němu. Uprostřed kulí se prodral k donu Végalovi a zakryl ho svým tělem. „Výborně, synu, výborně!“ pronesl don Végal a stiskl Martinu Pazovi ruku. Avšak mladý Indián zůstal zachmuřený. „Výborně, Martine Paze!“ volal jiný hlas, pronikající mu až k srdci. Poznal Sarah. Martin Paz byl těžce raněný do ramene a silně krvácel. Tu počali Sambovi bojovníci ustupovat. Dvacetkrát Martin Paz odvrátil svou zbraň, napřaženou na otce. Tu se vedle Samba objevil Manangani, zbrocený krví a řekl k němu: „Přísahal jsi, že bídníkovu zradu pomstíš na těch, kdo mu jsou nejmilejší, na jeho přátelích a na něm samotném. Nuže, nadešel čas! Tam už se blíží vojáci. V jejich čele přichází míšenec André Certa!“ „Pojďme tedy, Manangani,“ řekl Sambo s divokým smíchem, „pojďme tedy!“ I opustili oba dům dona Végala a běželi proti oddílu rychle se blížících vojáků. Vojáci přiložili pušky k líci, ale Sambo se nezalekl, přikročil přímo k míšenci a pronesl hrdě: „Vy jste André Certa. Nuže, vaše nevěsta je v domě dona Végala a Martin Paz ji chce odvléci do hor!“ Poté oba Indiáni zmizeli. Tímto způsobem poštval Sambo oba zapřisáhlé nepřátele proti sobě a vojáci, podrážděni

přítomností Martina Paza, se vrhli k domu dona Végala. André Certa šílel zběsilostí. Jakmile uviděl Martina Paza, přiskočil k němu. „My dva sami!“ vzkřikl mladý Indián a opustil kamenné schodiště, které tak hrdinně bránil. Byl připravený utkat se s míšencem na život a na smrt. Stáli těsně proti sobě, jejich obličeje se skoro dotýkaly, jejich pohledy se slévaly v jediný lesk. Přátelé ani nepřátelé se k nim nemohli přiblížit. Tu se oba protivníci sevřeli pažemi a zápasili spolu v hrozném objetí, až jim docházel dech. Náhle se vztyčil André Certa nad Martinem Pazem, jehož dýce právě uhnul, a napřáhl ruku, avšak Indiánovi se podařilo uchopit ji dříve, než ho mohla zasáhnout. André Certa se marně bránil. Martin Paz obrátil dýku proti míšenci a ponořil mu ji celou do srdce. Načež se vrhl do náručí dona Végala. „Do hor, synu,“ vykřikl markýz, „uprchni do hor! Přikazuji ti to, synu!“ V tu chvíli se objevil žid Samuel a vrhl se k mrtvole Andrého Certy, které sebral náprsní tašku. Zpozoroval ho však Martin. Okamžitě mu tašku sebral, otevřel ji a zběžně prohlédl. Vzápětí radostně vykřikl a spěchal k markýzi. Podal mu list papíru, na němž byly tyto řádky: Potvrzuji tímto, že jsem přijal od seňora Andrého Certy obnos 100 000 piastrů, které se mu zavazuji vrátit, není-li Sarah, kterou jsem zachránil při ztroskotání lodi San-Jose, dcerou a jedinou dědičkou markýze don Végala. Samuel. „Moje dcera!“ vydechl Španěl a spěchal do pokoje Sarah... Ale sličnou dívku tam nenašel. A otec Joachim, zalit vlastní krví, ztěžka pronesl slova: „Sambo!... Unesena!... Na březích řeky Madeiry!...“

X. „Na cestu!“ zvolal Martin Paz. A aniž by řekl jediné slovo, don Végal následoval Indiána. Jeho dcera!... Musí nalézt svou dceru. Dva mulové byli v mžiku připraveni a oba muži na ně vsedli. Nad kolena jim upevnili pomocí řemínků velké kamaše a široké slaměné klobouky pokrývaly jejich hlavy. Do pouzdra na sedle vložili pistole a po straně zavěsili karabinu. Martin Paz ovinul kolem sebe laso, jehož konec si upevnil za knoflík vepředu na sedle. Mladý Indián znal pláně i pohoří, které byli cílem jejich cesty. Věděl, do jak odlehlé krajiny zavlékl Sambo jeho nevěstu. Jeho nevěstu! Odvážil se dát tento název dceři dona Végala? Ano, odvážil. Španěl a Indián spěchali pouze za jedinou myšlenkou, za jediným cílem. Brzy se dostali hlub oko do úžlabin Kordiller zarostlých kokosovými palmami a piniemi. Cedry, bavlníky a aloe zůstaly za nimi, rovněž i pole porostlá kukuřicí a vojtěškou. Bodlavé kaktusy ztěžovaly často cestu mulům, a tak někdy museli stoupat po svazích propastí. Byl to těžký úkol, překročit pohoří právě v tuto dobu. Pod paprsky červnového slunce tvořil tající sníh bystřiny a vodopády. Nepředstavitelné spousty sněhu, které se odpoutaly na úbočích vrcholků, se řítily do bezedných propastí. Ale otec a ženich spěchali dnem i nocí, aniž by si na okamžik oddechli. Tak dosáhli vrcholku And, čtrnáct tisíc stop nad hladinou moře. Zde už nebyly ani stromy, ani jiné rostliny. Často je zastihla strašlivá kordillerská vichřice, zdvíhající kotouče sněhu vysoko nad nejvyšší vrcholky. Don Végal se někdy únavou bezděky zastavil, ale Martin Paz ho podpíral a chránil před nesmírnými sněhovými vánicemi. Na nejvyšším bodě And je zachvátil jakýsi chorobný stav mysli, který zde olupuje i nejneohroženějšího člověka o jeho odvahu. A bylo třeba nadlidské vůle, aby vzdorovali stále narůstající únavě. Na východním svahu Kordiller vypátrali stopy Indiánů. Pak mohli konečně opět sestoupit z hřebene pohoří. Došli k nesmírným pralesům, pokrývajícím roviny mezi Peru a Brazílií, a zde, uprostřed bezcestných lesů posloužil Martinu Pazovi znamenitě jeho indiánský důvtip. Téměř uhaslý oheň, stopy nohou, zlomení malých větviček, vše pro něj znamenalo důležitý podnět k úvahám. Don Végal se obával, že jeho ubohá dcera byla přes tyto kameny a kořeny stromů vlečena pěšky, avšak Indián mu ukázal několik oblázků, vtlačených do země, z nichž jasně četl, že na ně stoupla noha zvířete. Nad těmito stopami byly větve rozhrnuty v jednom směru ve výšce, které mohla dosáhnout pouze osoba jedoucí na koni. Don Végal získal opět naději. Martin Paz byl tak plný důvěry, tak zručný, jako by pro něho neexistovaly ani nepřekročitelné překážky, ani nepřemožitelná nebezpečí! Jednoho večera donutila únava Martina Paza a dona Végala, aby se zastavili. Nacházeli se právě na břehu říčky. Byly to první proudy Madeiry, které Indián dokonale znal. Ohromné kořenovníky skláněly své větve nad vodu a bohaté a rozmanité liány je spojovaly s větvemi stromů na druhém břehu. Dali se Indiáni s dívkou proti říčce, nebo sestoupili po proudu? Či snad ji překročili v přímém směru? Tyto otázky zaměstnávaly Martina Paze. Sledoval s nekonečnou pečlivostí a trpělivostí

několik nejasných stop. Pak dospěl podél svahů až k místu poněkud méně zastíněnému. Zde několik šlépějí prozrazovalo, že na tomto místě překročila řeku tlupa lidí. Martin Paz se snažil zorientovat, když tu poblíž houštiny uviděl pohybovat se jakousi černou hmotu. Rychle uchopil své laso a připravil se k útoku. Sotva však udělal několik kroků blíž k předmětu, rozeznal na zemi ležícího mula, nacházejícího se v posledních křečích. Ubohé dokonávající zvíře bylo raněné daleko od místa, na které se dovléklo, zanechávajíc za sebou dlouhou krvavou stopu. Martin Paz nepochyboval, že Indiáni, když nemohli zvíře přimět, aby přebrodilo řeku, usmrtili je bodnutím dýky. Neměl už žádnou pochybnost o směru, kterým se nepřátelé dali, a vrátil se ihned k svému příteli. „Zítra snad dosáhneme cíle,“ oznámil mu. „Pokračujme ihned v cestě!“ odpověděl Španěl. „Ale je třeba přepravit se přes řeku!“ „Přeplaveme ji!“ Oba svlékli šaty, které si Martin Paz upevnil v balíku na hlavu a vklouzli tiše do vody. Dávali pozor, aby nevzbudili pozornost některého z nebezpečných kajmanů, kteří se ve velkém množství vyskytují v řekách Brazílie a Peru. Dosáhli druhého břehu. Martin Paz hned začal pátrat po stopách Indiánů. I když prohlížel důkladně listí keřů, kameny i půdu, nemohl nic najít. Protože je splavil dost silný proud, kráčeli don Végal a Indián proti řece a brzy nalezli stopy, o jejichž původu se nemohli mýlit. Na tomto místě překročil Sambo řeku Madeiru se svou tlupou, která cestou značně vzrostla. Když se totiž dozvěděli Indiáni rovin a pohoří, kteří s netrpělivostí očekávali výsledky vzpoury, že byli zrazeni, vypukli v zuřivý řev a za svou obětí následovali tlupu starého Indiána. Mladá dívka již ani nevěděla, co se kolem ní děje. Šla, protože ji nějaké ruce postrkovaly kupředu. Kdyby ji zanechali v této poušti, neučinila by ani krok, aby unikla smrti. Někdy se jí před očima objevila vzpomínka na mladého Indiána. Načež klesla opět jako bezvládná hmota na krk svého mula. Za řekou pak musela pěšky následovat lupiče. Dva Indiáni ji vlekli rychle za sebou a krvavá stopa značila její cestu. Avšak Samba málo znepokojovalo, že tato krev prozrazuje směr jeho cesty. Už už se blížil svému cíli a brzy uslyší ohlušující šum vodopádů řeky Madeiry... Indiánova tlupa došla do vesnice, která sestávala asi ze sta chýší z pletiva ohozeného hlínou. Tu jim přiběhl v ústrety velký počet žen a dětí s radostným pokřikem. Ale tato radost se vzápětí změnila v zuřivost, když se dozvěděli o zradě Martina Paza. Sarah, aniž se pohnula, stála mezi nepřáteli a pozorovala je vyhaslým zrakem. Všechny tyto ošklivé tváře se kolem ní šklebily a nejstrašlivější hrozby jí lidé křičeli do uší. „Kde je můj muž?“ řekla jedna z Indiánek, „ty jsi ho zabila!“ „A můj bratr, který se už nevrátil do chýše, co jsi mu udělala?“ „Zabte ji! A každé z nás dejte kousek jejího masa! Zabte ji!“ Ženy mávaly noži, zdvihaly hořící větve, shýbaly se pro kameny a už se blížily k dívce. „Zpět!“! vykřikl Sambo. „Nechť každý počká, jak rozhodou náčelníci!“ Ženy uposlechly starého Indiána, ale stále vrhaly hrozivé pohledy na mladou dívku. Sarah s krvavýma nohama ulehla na kamenitý břeh řeky. Pod touto vesnicí se řítila Madeira, sevřená hlubokým řečištěm, v šílené rychlosti z výše více než sta stop. V tomto vodopádu měla podle usnesení náčelníků nalézt smrt Sarah. Za úsvitu ji chtěli připoutat do kanoe ze stromové kůry a lodici pak ponechat proudu Madeiry. Tak se usnesli náčelníci, a pokud ponechají oběť naživu do zítřka, připravovali jí děsnou noc,

plnou duševních útrap. Sotva bylo rozhodnutí uvedeno ve známost, Indiáni to uvítali radostným křikem a zmocnila se jich zběsilá zuřivost. Následovala noc plná orgií. Kořalka rozjitřovala tyto ztřeštěné hlavy. Indiáni křepčili kolem mladé dívky připoutané ke kůlu a pobíhali kolem vesnice, třímajíce v rukou hořící piniové větve. Tak tomu bylo až do slunce východu, a běsnění propuklo dvojnásob, když první sluneční paprsky začaly ozařovat jeviště událostí. Dívku odpoutali od kůlu a sto rukou současně ji chtělo vléci na smrt. Když z jejích rtů uniklo jméno Martina Paze, odpověděl jí křik záště a nenávisti. K řece se muselo sestoupit namáhavě po srázné stezce mezi nakupenými skalami a nebohá oběť se tam dostala celá zbrocená krví. Kánoi ze stromové kůry Indiáni upevnili asi sto stop nad vodopádem. Sarah tam posadili a spoutali provazy tak pevně, až se jí zařezávaly do těla. „Pomsta!“ vykřikl celý kmen jako jediným hlasem. Kánoi rychle strhl proud a začala se otáčet kolem své osy... Náhle se objevili na protějším břehu dva muži. Byli to Martin Paz a don Végal. „Má dcera! Má dcera!“ volal otec a klesl u řeky na kolena. Kánoi unášel proud bleskurychle k vodopádu. Martin Paz stál na útesu a roztáčel své laso, které mu hvízdalo kolem hlavy. Ve chvíli, kdy se člun již řítil k jisté záhubě, rozvinul se dlouhý kožený provazec a chytil špičku kanoe do své smyčky. „Smrt! Pomsta!“ řvala divá smečka Indiánů. Tu se Martin Paz vzepřel a kánoe visící nad propastí se zvolna k němu přibližovala... Pojednou zasvištěl vzduchem šíp. Co se stalo? Martin Paz se zřítil do člunu k nebohé oběti a byl i se Sarah pohlcen vírem vodopádu. Téměř v téže chvíli zasáhl druhý šíp dona Végala a projel mu srdcem. Martin Paz a Sarah byli zasnoubeni pro život věčný, protože ve chvíli jejich posledního spojení vtiskla mladá dívka pečeť křtu na čelo znovuzrozeného Indiána.

PRORAZILI BLOKÁDU

I. DELFÍN První řekou, jejíž vody se pod koly parníků začeřily, byla Clyda. Psal se rok 1812. Loď se jmenovala Kometa a dělala pravidelné jízdy mezi Glasgowem a Greenockem rychlostí šesti mil v hodině. Od té doby přebrázdilo více než milion parníků a packet-boatů křížem krážem proudy skotské řeky a obyvatelé velikého obchodního města měli mnoho příležitostí obeznámit se s divy parní plavby. Nicméně dne 3. prosince 1862 se ohromné davy lidí, složené z loďařů, obchodníků, továrníků, dělníků, námořníků, žen a dětí, hrnuly blátivými glasgowskými ulicemi a směřovaly ku Kelvindocku, rozsáhlé námořské loděnici náležející pánům Todovi a Mac Gregorovi. Poslední z těchto jmen dokazuje nejjasněji, že nejslavnější potomci Highlanderů (pozn. překl.: - Highland - horní Skotsko) se stali průmyslníky a všechny vazaly dřevních clanů (pozn. překl.: - Staré župní rozdělení Skotska zrušené v prvé pol. 18. stol.) přeměnili v hutníky. Kelvin-dock leží při pravém břehu Clydy, vzdálený jen několik minut od města. Nezměrné ohrady loděnice se brzy přeplnily zvědavci. Ani jeden kout nábřeží, ani jedna zeď doku, ani jedna střecha. skladišť nezůstaly prázdné. Řeka byla pokrytá nes četnými čluny a bárkami a na levém břehu govanské výšiny se to diváky jen hemžilo. A přece nešlo o nic neobyčejného! Všechen ten sběh způsobil jednoduchý a pravšední zjev přístavního města: spouštění na vodu nově dohotovené lodi ze stavebního koliště. Šlo o událost, která neoplývala v Glasgowu - při jeho rozsáhlých loděnicích ničím novým. Co tedy bylo na Delfínu - jak se loď, vystavěná pány Todem a Mac Gregorem, nazývala pozoruhodného a zvláštního? Upřímně řečeno: Nic! Pranic! Šlo prostě o veliký ocelový, plechem obrněný koráb o patnácti stech tunách, při jehož výstroji se přihlédlo hlavně a především k tomu, aby se docílila největší rychloplavebná schopnost. Jeho stroj, který vyšel z dílny „Lancefíeld-forge“, byl konstruován na nejvyšší tlak a zabíral hybnou sílu pěti set koní. Přiváděl do pohybu dva šrouby, blížence, uložené po každé straně kormy v nejzazší části zádi. Obě vrtule, vzájemně zcela nezávislé, patřily k novému systému pana Dudgeona z Millwalu, který propůjčuje lodím velkou rychlost a dovoluje při otáčení omezit se na nejmenší kruhy. Pokud se týká vnoru u Delfína, měl být co nejmenší. Znalci také o jeho skromné hloubce nepochybovali a uvažovali rozumně, že tato loď je určena pro průlivy a choboty střední hloubky. Ostatně všechny tyto podrobnosti a zvláštnosti nebyly rozhodně důvodem k horlivosti a všeobecné účasti, s jakou posazení korábu na přístavní vody vyvolaly: celkem neměl do sebe Delfín nic víc, nic míň než jiný koráb. Vyskytovaly se při jeho spouštění snad nějaké mechanické nesnáze? Nikoli! Rovněž nikoli! Clyda do svých vod už přijala mnoho lodí větší nosnosti, většího obsahu a vysazení Delfína ze stavebního koliště se mělo i tentokrát dít tím nejobyčejnějším způsobem. Když moře ustupovalo a v okamžiku, když se patrně už ukazoval odliv, začalo se s prací. Rány kladiva palic zazněly v pravidelném rytmu a hromadně dopadaly na čela klínů, určených ke zvednutí lodního kýlu. Brzy se ozval praskot v celé masivní stavbě a jakkoli málo se jen pozvedla, bylo znát, jak se otřásla. Sklouznutí, které následovalo vzápětí po otřesu, se náhle zrychlilo a za několik okamžiků opustil Delfín, který měl trámy pečlivě obalené mýdlem a lojem, koliště a vnořil se do vod Clydy,

rozpěněných do běla. Jeho záď narazila o bahnité říční dno. Poté se překrásný parník, unášený setrvačným pohybem svého skoku, vyhoupl na hřbet vlny a byl by se zajisté roztříštilo zdi govanského nábřeží, kdyby všechny kotvy, které s ohlušujícím třeskem najednou ze svých natáček sjely, neudělaly přítrž jeho náběhu. Spuštění se zdařilo skvěle a Delfín se nyní tiše kolébal na vlnách Clydy. Všichni diváci tleskali, jakmile se koráb octl ve vodním živlu, a nekonečné „hurá“, „hurá“ zaznívalo z obou břehů. Proč však zazněly tyto výkřiky, proč se ozval takový potlesk? I nejhorkokrevnější, nejživěji gestikulující divák by byl jistě přiveden do rozpaků, kdyby měl na tuto otázku odpovědět, a tak vysvětlit důvod svého nadšení. Odkud tedy přicházela tak neobyčejně projevovaná účast s touto lodí? Nebudeme chybovat, řekneme-li, že jedině z tajemství, které pokrývalo svou rouškou její pravé určení. Nebylo vůbec známo, jakému druhu obchodního projektu nově zbudovaný koráb bude věnován, a kdybychom se na to zeptali těch různorodých skupin zvědavců, nanejvýš bychom zůstali udiveni růzností mínění, které by o tomto záhadném předmětu pronesli. Nicméně ti o věci lépe informovaní, se shodovali v úsudku, že parník je jedním z korábů určených hrát nedůležitou roli ve strašlivé válce, která tehdy řádila mezi Spojenými státy Severní Ameriky. Kromě tohoto názoru neexistovalo nic, co by bylo přesnější. Zda byl Delfín lapací či převoznou lodí severních společenců, či zda patřil mezi loďstva odštěpenců, nemohl říci nikdo. „Hurá!“ křičeli jedni, přesvědčeni, že je Delfín vystrojen pro Státy Jižní. „Hip! hip! hip!“ vřískali druzí a přísahali, že co dosud existují americké břehy, nespatřily rychlejší loď. A přece, ať již jakékoli mínění o Delfínu kdo vyjádřil, tajemství o účelu vystrojené lodi na veřejnosti zůstalo zachováváno pouhou neodůvodněnou domněnkou: aby někdo zevrubně a určitě znal pravý cíl, musel by být společníkem nebo aspoň důvěrným přítelem závodu „Vincent Playfair & Co.“ v Glasgowu. Závod „Vincent Playfaire & Co.“ náležel po všeobecném soudě k nejbohatším, nejznamenitějším a k největším obchodním závodům Velké Británie. Stará, vážená rodina pocházela z pokolení oněch tobacco-lordů, kteří vystavěli nejkrásnější čtvrti města nad Clydou. Tito obratní a důmyslní obchodníci otevřeli své první glasgowské písárny hned po odtržení Severních Obcí Amerických a začali čile obchodovat tabákem s Virginií a Marylandem. Získali ohromné jmění a závod se stal novým střediskem obchodního světa. Jejich zásluhou vzrostl Glasgow v obchodní a průmyslové město; přádelny, huti a tavírny se zvedaly na všech stranách. Za několik let získalo město neobyčejný blahobyt. Playfairův závod zůstal věrný podnikavému duchu svých předků, vrhal se do nejodvážnějších podniků a podpíral tak čest anglického obchodu. Nynější jeho šéf, Vincent Playfair, padesátiletý muž, měl i při svém nezkrotném temperamentu povahu podstatně praktickou a pozitivní. Byl to pravý, plnokrevný loďař. Nic se ho nedotýkalo kromě obchodních otázek, ba ani jejich společenská stránka nebo politický rub. Šlo o muže bezúhonně poctivého a dokonale správného. Při veškeré obchodní podnikavosti Vincenta Playfaira nepocházela však myšlenka o postavení a vypravení Delfína z jeho hlavy: přední zásluhu na ní měl James Playfair, jeho synovec, hezký, asi třicetiletý mladý muž a nejodvážnější skipper (Pojmenování, jehož se dostalo jistému kapitánovi tržebného anglického loďstva.) obchodního loďstva Spojených Království. Jednoho dne seděl James Playfair se svým strýcem v Tontine-coffee-roomu pod loubím městské síně. Když několikrát přelétl očima americké žurnály obrátil se k svému strýci, aby mu navrhl

podnik neuvěřitelné odvahy. „Strýčku Vincente,“ řekl, „mohli bychom nejdéle za měsíc vydělat nejméně dva miliony!“ „A vsadíme?“ tázal se strýc Vincent. „Loď s nákladem.“ „Nic víc?“ „Leda kapitánovu kůži a kůže mužstva; ty však mnoho neváží!“ „Nu, schází jen doklad důkladně doložit, synovče Jamesi,“ odpověděl strýc Vincent, který si liboval v takové řeči. „Je už, jako by bylo doloženo,“ odpověděl James Playfair. „Četl jste Tribunu, New-York-Herald, Times, Enquirer de Richmond, American-Review?“ „Dvacetkrát, synovče Jamesi.“ „Myslíte si stejně jako já, že válka ve Spojených státech se protáhne ještě na dlouho?“ ,,Ano, myslím, že ještě na velmi dlouho.“ „Jistě víte, že tento zápas zpochybňuje anglický prospěch a zvláště prospěch Glasgowa?!“ ,,Ano, a ještě více prospěch závodu Playfair a & Co.,“ odpověděl strýc Vincent. „Přesně tak,“ přisvědčil mladý kapitán. „A starost o to mi po celé dny leží v hlavě, Jamesi, a nikoli bez obav se dívám na eventuální nešťastné následky, jaké by tato válka pro náš obchod mohla mít vzápětí. Ne snad, že by závod Playfairů nebyl dost pevný, to ne synovče, avšak... má svoje korespondenty a obchodní přátele, které nemůže postrádat ani opustit. ach! Tyto Amerikány, ať jsou to už otrokáři, nebo abolitionisté (odpůrci otrokářství), dávno posílám všecky ke všem čertům!“ Jestliže z hlediska velkých humánních zásad, které všude a vždycky předčí prospěchy osobní, se zamyslíme nad slovy Vincenta Playfaira, shledáme, že má pravdu; zvlášť když s ním srovnáme stanoviska čistě obchodní, pak mu rozhodně dáme souhlas. Nejdůležitější plodina amerického vývozu scházela na glasgowském trhu úplně a „the cotton famine“ (doslovně - bavlněný hladomor) - abychom užili energického výrazu - se stával den ode dne hrozivější. Tisíce dělníků bylo odkázáno svou denní výživou na veřejné milosrdenství. Glasgow čítá dvacet pět tisíc živnostníků, kteří před americkou občanskou válkou spředli denně šest set dvacet pět tisíc metrů čili ročně padesát milionů liber bavlny. Z této cifry lze soudit o možnosti nepokojů v průmyslovém ruchu města, když se látky určené k přízi začalo nedostávat. Ano, když brzy poté úplně chyběla. Úpadky a bankroty ohlašovali každou hodinu, práce v jedné továrně po druhé se zastavovala a dělníci umírali hlady. A byl to obraz nezměrné bídy, té, která Jamese Playfairova přivedla na myšlenku jeho odvážného záměru. „Přivezu bavlnu,“ pronesl, „přivezu ji stůj co stůj!“ A jelikož měl stejně jako strýc Vincent obchodní talent, rozhodl se pro směnnou cestu: celý podnik provést jako obchodní operaci domu „Playfair & Co.“ „Strýčku Vincente,“ prohlásil sebejistě, „schází už jen doklad...“ „...dokladně doložit, synovče Jamesi,“ doplňoval pokojně strýc Vincent. „Vystavíme tedy loď nejvyšší nosnosti a největší rychlosti.“ „Proč ne?“ „Naložíme válečné potřeby, střelivo, potraviny a oděv.“ „Naložíme, synovče Jamesi.“ „Převezmu velitelství na parníku, uniknu všemu severoamerickému loďstvu, prorazím blokádou do některého z jižních přístavů...“ „Prodáš draze náklad odštěpencům, kteří ho velmi potřebují,“ pokračoval strýc Vincent. „A vrátím se s nákladem bavlny...“ „Kterou ti vyhodí za babku...“

„Ne-li docela zadarmo, strýče Vincente... a... a co soudíte...?“ „Že by to šlo, synovče Jamesi, až na tu maličkost, kudy že projedeš?“ „S dobrou a rychlou lodí se mi podaří všecko.“ „Vystavím ti tedy nejrychlejší parník; ale co mužstvo?“ „Ale, o to nebude nouze! Nepotřebuji moc lidí; jen tolik, kolik je nutné k řízení lodi. Nejedná se o boj s Amerikány, jen o to, jak jim uklouznout.“ „Nu, tedy jim uklouzneš,“ zakýval se strýc Vincent spokojeně na židli. „Nyní mi však řekni, Jamesi, ke kterému místu amerického pobřeží chceš zamířit?“ „Až dosud, strýčku Vincente, proniklo několik lodí blokádou do Nového Orleánsu, do Willmingtonu a Savannahu. Pokud se týká mne, chci plout přímo do Charlestonu. Mimo loď Bermundu se dosud nepodařilo žádné anglické lodi vniknout do jeho přístavu. Zachovám se jako Bermunda, a jestliže bude mít má loď malý vnor, vydám se tam, kde mne severoamerické lodi nebudou moci pronásledovat.“ „Že je celý Charleston přecpaný bavlnou, je nepopíratelná pravda,“ řekl strýc Vincent. „Ba topí ji a pálí ji, jen aby se bavlny zbavili.“ „Ano,“ odpověděl James, „ta marnotratnost se dá omluvit. Město je těsně obleženo... Beauregard, který je se svými zásobami střeliva téměř v koncích, mi zaplatí náklad zlatem.“ „Znamenitě, synovče Jamesi! A kdy chceš odjet?“ „Za šest měsíců. Potřebuj u dlouhé zimní noci, abych mohl americkým slídičům snáze uniknout.“ „Nu dobře, připravíme se, Jamesi.“ „Ujednáno, strýčku?“ „Ujednáno!“ „Tajemství?“ „Tajemství!“ A pět měsíců po této rozmluvě opouštěl parník Delfín loděnici v Kelvin-docku. Nyní už víme, proč nikdo neznal jeho pravé a skutečné určení.

II. ZDVIŽENÍ KOTEV Výprava Delfína pokračovala rychle: lanoví a plachtoví bylo připraveno a nezbývalo, než je upevnit. Loď nesla tři stěžně, což znamenalo velký přepych. Nespoléhala na vítr, aby unikla křižujícím severoamerickým korábům, nýbrž spíše na mocný stroj sevřený svými boky. A spoléhala dobře. Ke konci prosince zamanévroval Delfín na zkoušku v clydské zátoce. Kdo byl s výsledkem spokojenější, zda stavitel či kapitán, těžko říci. Nový parník plul co nejlépe a patentlog (Nástroj, který prostředkem jehel na kvadrantu, rozděleném na pohybující se stupně, určuje rychlost lodi.) vykazoval rychlost sedmnácti mil v hodině, (7,87 francouzských mil; námořní míZe se vyrovná 1852 metrům) rychlost, jaké dosud nikdy nedosáhl žádný anglický, francouzský či americký koráb. V závodě s nejrychlejšími loďmi by Delfín o několik délek každé ujel. Dne 25. prosince se začalo nakládat a parník tudíž přilehl ke steam-boatquayi něco málo pod Glasgow-Bridge, posledním mostem, který se klene přes Clydu před jejím ústím do moře. Ohromné sklady, které se rozkládají na nábřeží, obsahují nezměrnou zásobu oděvů, zbraní i střeliva. To vše mizelo podivuhodnou rychlostí ve hlubinách Delfína. Povaha toho nákladu prozrazovala tajemný cíl lodi a dům Playfairův už nemohl dále zachovat své tajemství. Ostatně Delfín se svým odjezdem příliš neprodléval; žádný americký křižák se neobjevil, aniž byl ohlášen v anglických vodách. V souvislosti s brzkým odjezdem se vyskytla tudíž i otázka najmutí mužstva. I z toho důvodu dosavadní mlčení o záměru výpravy strýc se svým synovcem už nezachovali: mužstvo si nemohli najmout bez určení povinnosti i cíle lodi. Posádka měla dát všanc svou kůži; a když vlastní kůži dáváme všanc, rádi bychom se dozvěděli, jak a proč. To je jasné. Nicméně nebezpečí spojené s Delfínovou výpravou nikoho neodstrašilo. Plat byl skvělý a každý měl přislíbený slušný díl z čistého výnosu podniku. Námořníků se přihlásilo velké množství a ti nejlepší. James Playfair se s volbou nerozpakoval, vybral si se zkušeností starého kapitána. Za čtyřiadvacet hodin vykazoval seznam mužstva třicet jmen námořníků, kteří by i jachtě Jejího Nejmilostivějšího Veličenstva dělali čest. Odjezd určili 3. ledna. Delfín byl již 31. prosince připravený: jeho sklady naplněny střelivem, potravinami, oděvem, komory uhlím. Už jej nic nezdržovalo. Dne 2. ledna se kapitán právě nalézal na své lodi, procházel se po palubě a přehlížel okem zkušeného námořníka poslední přípravy k odjezdu, když tu se objevil nějaký muž nad schodištěm parníku a chtěl mluvit s Jamesem Playfairem. Jeden námořník jej dovedl na stropně. Byl to silný chlapík širokých plecí, rudého, osmahlého obličeje, jehož přihlouplý výraz jen špatně skrýval patrné tahy jakési potměšilosti a vychytralosti. Nezdálo se, že by znal námořnické zvyky. Ohlížel se kolem sebe jako člověk, který se ve svém životě ocitl poprvé na parníku. Nicméně se snažil dodat si vzhledu marináře. Ta snaha, pokud se týkalo líného pohledu, jakým si prohlížel lodní lanoví, a kejklavého kroku, kterým se šoural přes palubní bednění, udělala z něho mořského medvěda, jakých pobíhalo na Delfínu půl kopy. Když se přiblížil ke kapitánovi, podíval se na něj a zeptal se: „Kapitán James Playfair?“ „To jsem já,“ odpověděl skipper.

„Co mi neseš?“ „Rád bych na vaši loď, kapitáne.“ „Nemám už místa; mužstvo je úplné.“ „Ach, o jednoho muže víc snad škodit nebude!... Naopak!“ „Myslíš?“ zeptal se James Playfair a ostře pohlédl na mluvícího. „Jsem si tím jistý,“ odpověděl námořník. „Kdo vlastně jsi?“ ptal se kapitán. „Statný námořník, silný chlapík a smělý jonák, řekl bych. Dvě ramena silná jako ta, která mám čest vám, kapitáne nabízet, nejsou právě na palubě lodi k zahození.“ „Jsou však jiné koráby mimo Delfín a jiní kapitánové mimo Jamesa Playfaira. Co tě vede právě sem?“ „Žádost, že chci sloužit jedině Delfínu a pod rozkazy kapitána Jamesa Playfaira.“ „Nemohu tě však potřebovat.“ „Silného člověka je vždycky potřeba, kapitáne. Jestli mne chcete vyzkoušet, dejte jen zavolat tři nebo čtyři nejsilnější chlapíky ze svého mužstva; jsem hotov se vypořádat se všemi.“ „Pomalu, příteli!“ zvolal James Playfair. „A jak se jmenuješ?“ „Crockston, smím-li sloužit.“ Kapitán couvl několik kroků nazpět, aby si odtud lépe prohlédl onoho Herkula, který se mu představoval tak neomaleným způsobem. Vzrůst, postava a strojený námořnický vzhled svědčily zřejmě o neobyčejné síle, kterou jeho svaly mohly vyvinout, a zrak o smělé odhodlanosti, jenž se v příhodné chvíli mohla odvážit všeho. „Kdes všude byl?“ tázal se Playfair. „Skoro všude, kapitáne.“ „A víš, kam pluje Delfín?“ „Vím, a to je právě důvod, proč žádám, abych mohl jet s vámi.“ „Nu dobrá! Bůh mne zatrať, kdybych takového chlapíka, jako jsi ty, nechal jen tak odejít... Jdi, vyhledej druhého kapitána, pana Mathewa, a dej se zapsat.“ Po těchto slovech počítal James Playfair, že se obr otočí na podpatku a horem pádem poletí na přední palubu: mýlil se však Crockston se nehýbal. „Nu, slyšel jsi mne?“ ptal se kapitán. „Ano,“ odpověděl námořník, „neřekl jsem však dosud všecko. Mám ještě cosi na srdci.“ „Ach, co? Nezlob mne déle!“ zvolal netrpělivě James. „Nemám čas na zbytečné řeči.“ „Nebudu vás dlouho zdržovat,“ odpověděl Crockston. „Ještě dvě slova, to je všechno kapitáne! Nuže: mám synovce...“ „A ten synovec má pěkného strýce!“ odpovídal James Playfair. „Eh, eh, kapitáne,“ ušklíbl se Crockston. „A tím jsi už u konce?“ ptal se kapitán zlostně. „Nu, věc se má asi následovně; vezmete-li strýce, musíte vzít také synovce.“ „Aj!... Skutečně...“ „Ano, je to takový obyčej; jeden bez druhého nejde.“ „Kdo a čím je ten tvůj synovec?“ „Je to patnáctiletý klučík, začátečník, učím ho svému řemeslu. Je plný dobré vůle, která z něho jednou udělá statného námořníka.“ „Ach tak, mistře Crockstone!“ vykřikl James Playfair. „U sta hromů! Máš snad Delfína za školu pro plavčíky?“ „Nemluvte tak zle o plavčících,“ odpověděl námořník.

„Jeden z nich se stal admirálem Nelsonem a jiný admirálem Franklinem.“ „Aj, tisíc láter, příteli!“ zvolal James Playfair. „Líbíš se mi! Nu, přiveď si tedy svého synovce. Nebude-li však jeho strýc tak statným chlapíkem, jak praví, pak se s ním chytnu. Jdi a za hodinu se vrať!“ Crockston se nedal dvakrát pobízet: pozdravil kapitána Delfína dosti nemotorně a spěchal zpět na nábřeží. Za hodinu se vrátil se synovcem, klučíkem poněkud slabým, trochu nemocným, bázlivého a udiveného vzhledu. Nezdálo se, že by se kdy vyrovnal svému strýci ve kvalitě smělosti nebo ve kvantitě síly. Crockston mu dokonce musel několika říznými slovy dodat odvahu: „Jen směle, zmužile! U čerta, vždyť nás nesnědí! Ostatně... můžeme se vrátit.“ „Ne, ne,“ odpověděl hoch, „Bůh uchovej!“ Téhož dne námořníka Crockstona a učně Johna Stiggse, jak se synovec jmenoval, zapsali do seznamu Delfínova mužstva. Druhého dne ráno o páté hodině se kotle parníku rozžhavily prudkým žárem. Paluba se otřásala chvěním strojů a pára unikala, syčíc a hvízdajíc klapkami. Nadešla chvíle odjezdu. Navzdory časné hodině se tlačilo na obou nábřežích u GlasgowBridge značné množství lidí, kteří přišli, aby naposledy pozdravili odvážnou loď. Ani Vincent Playfair nescházel. Vřele objal kapitána Jamesa, jinak si však vedl jako starý Říman z dob dávno zašlých. Zachoval heroické sebezapření a dvě řádné hubičky, kterými synovce podaroval, svědčily o jeho silné a pevné duši. „Jdi, Jamesi,“ pronesl mladému kapitánovi, ,jdi! Cestuj rychle a ještě rychleji se vrať. Nikde a nikdy nezapomínej na svůj úkol. Nedej se jím však také mýlit. Prodej draze, kup lacino a uznání tvého strýce tě určitě nemine.“ Po tomto doporučení, bezpochyby z „Rukověti dokonalého obchodníka“, se strýc a synovec rozešli a všichni, kdo loď jen navštívili, opouštěli palubu. V tom okamžiku stáli Crockston a John Stiggs na obrněném předku. První pronesl k tomu druhému: „Dobře to začíná, dobře to začíná! Dříve než za dvě hodiny jsme na moři a do cesty, kterou nastupujeme za takovýchto příznivých okolností, spoléhám na všecko.“ Namísto odpovědi stiskl učeň Crockstonovu ruku. James Playfair dával poslední rozkazy k odjezdu. „Máme dostatek páry?“ ptal se svého zástupce. ,,Ano, kapitáne,“ odpověděl Mathew. „Nuže, zaviňte kotvy!“ Šrouby se daly do pohybu, Delfín se hnul, vypletl se z lodí pokrývajících clydskou zátoku, minul přístav a zmizel brzy z očí množství lidí, kteří jej pozdravovali posledními „hurá“. Cesta z clydského chobotu uběhla lehko. Možno říci, že Clydu utvářela lidská ruka, ta mistrovská ruka. Za šedesát let získala na hloubce patnáct stop a její šířka mezi městskými nábřežími se ztrojnásobila. Za to může děkovat jedině strojům na čištění, vyklízení a hloubení řek. Brzy se ztratil les stěžňů a komínů v kouři a mlze, rány kladiv ze sléváren a hřmot seker z loděnic zanikly v dálce a továrny i huti ustoupily letohrádkům, vílám a letním sídlům... Delfín mírně zvedl tlak páry, a plul pak volněji mezi hrázemi, které vyčnívaly výše nad břehy po stranách řeky. Nejednou se octl v neobyčejně úzkém průplavu. Takové těsné průchody jsou však splavné přece jen s určitou nesnází; čeho se nedostává šířce, daleko lépe bývá nahrazováno hloubkou. Parník, řízený jedním z nejvýtečnějších lodivodů irských moří, proplouval snadno mezi plujícími bójemi, kamennými sloupy a malými navršeninami kamení, na nichž připevněné svítilny ukazovaly bezpečnou cestu kanálem. Minul brzy městys Renfrew.

Clyda odtud tekla kolem paty killpatrických pahrbků až do bowlingské zátoky, z jejíhož klínu se otevírá pohled do průplavu, spojujícího Edinburgh s Glasgowem. Konečně se objevil zámek Dumbarton, obrážející se tmavou, sotva v mlhách znatelnou siluetou čtyři sta stop nad Delfínovými stožáry. Brzy se rozkolébaly lodi v rozčeřených vlnách i po levém břehu glasgowského přístavu. Několik mil dále se mihl na okamžik Greenock, rodiště Jamesa Watta. Delfín se tu již nalézal při ústí Clydy a v zálivu, kde se vlévá do Severního Kanálu. Když se odtud obrátil k malebným břehům ostrova Arranu, pocítil první lehké mořské vlnění. Posléze obeplul mys Cantyre, který úkosem vybíhá v průliv, a nedaleko se objevil ostrov Rathlin. Lodivod vstoupil do šalupy a doplul ke svému malému kutteru křižujícímu na širém moři. Delfín se dal severně od Irska, tedy cestou, která je méně navštěvovaná loďmi. Brzy ztratil z dohledu poslední pruhy evropské pevniny a octl se sám na širém oceánu.

III. NA MOŘI Delfín měl dobré mužstvo: nikoli námořníky vycvičené v boji nebo v chytání lodí, ale lidi, kteří se vyznali v obsluze lodi, jejíž jedinou obranou byl výtečný stroj a tím i rychlá plavba. Všichni patřili mezi ty nejen odvážné, ale také dobré obchodníky, jimž bylo vodítkem nikoli sláva, ale jmění. Málo jim záleželo na vlajce, která jejich loď třímala, aby jí dělali čest a bránili ji proti útočícímu nepříteli. Ostatně, veškerá lodní artilerie se skládala jenom ze dvou malých otočných děl, schopných jedině toho, aby mohla v době nebezpečí vypálit výstražnou ránu. Delfín plul velice rychle: nezlehčil ani v nejmenším naděje, které do něj vložili stavitel a kapitán, a brzy minul hranice britských vod. Žádné lodi v dohledu, daleká cesta oceánem volná! Jinak žádná severoamerická loď neměla právo nepřátelsky jej napadnut, protože Delfín nesl anglickou vlajku: mohla se spokojit pouhým pronásledováním, pozorováním, a teprve když by se snažil proniknout blokádou, pak mu takový záměr překazit. A v takovém případě spoléhal James Playfair co nejrozhodněji na rychlost své lodi, aby se zbavil všech nemilých pronásledovatelů ze strany severoamerického loďstva. Kvůli vše možné náhodě a nehodě, navzdory zimě a nepohodě stála hlídka na palubě a stráž na koši dostala za úkol, aby i ten nejmenší objev v nejširším horizontu přesně a bezodkladně oznamovala. V noci, když zástupce pan Mathew přejímal kapitánovy poVinnosti, James Playfaire mu udělil ten nejpodrobnější a nejbedlivější rozkaz. „Střídejte, jak můžete nejčastěji, hlídky na stěžni,“ ukládal kapitán. „Zima je špatným společníkem stráže. Mohla by je přemoci a za takových okolností nelze na její obezřelost příliš spoléhat.“ „Rozumím, kapitáne,“ odpověděl Mathew. „Jamesi tuto službu vám doporučuji zvláště Crockstona. Tvrdí, že má výtečný zrak. Musíme ho vyzkoušet! Vykažte mu ranní stráž za ranních mlh a objeví-li něco nového, ihned mne informujte.“ Po těchto slovech odešel James Playfair do své kabiny. Zástupce Mathew vyhledal Crockstona a sdělil mu kapitánův rozkaz. „Zítra o šesté hodině,“ řekl, „se vydáš na hlídku do koše předního stěžně.“ Místo odpovědi, jak už bylo jeho zvykem, Crockston nevrle zabručel a mrzutě přisvědčil. Sotva se však zástupce obrátil a odcházel, zamumlal ten velký muž opět několik nesrozumitelných slova konečně dodal: „Co, u čerta, vlastně chce s tím svým košem na předním stěžni?“ V tom okamžiku přišel k němu na palubu jeho synovec John Stiggs. „Jak se ti vede, můj statečný Crockstone?“ tázal se ho. „Nu, ještě to ujde... tak, tak,“ odpověděl s nuceným úsměvem velký muž. „Mrzí mě jenom jediná věc. Ta nestvůra loď hází sebou jako vyplavený pes, který protřásá na břehu svůj kožich. Začíná mi být ne právě nejlépe...“ „Ubohý příteli,“ řekl plavčík a s účastí pohlédl na Crockstona. „A když tak pomyslím na své stáří,“ pokračoval velký námořník, „sotva mohu uvěřit, že by mne mohla popadnout ještě zimnice. Oh, jaká jsem já baba! To všecko by však ještě nic neznamenalo, kdyby nebylo jakéhosi koše na jakémsi předním stěžni! Ten mi rozdírá srdce...“ „A to vše pro mne, milý Crockstone!“ „Pro vás a pro něho,“ odpověděl Crockston. „Ale už ani slovo, Johne. Mějme důvěru v Boha, on nás dozajista neopustí, to mi věř.“ Po těchto slovech odešli John Stiggs a Crockston do společného obydlí námořníků a velký muž

neulehl dřív, dokud se nepřesvědčil, že plavčík v malé kabině, pro něj zvlášť vyhrazené, již spí. Druhého dne o šesté hodině vstal Crockston z lůžka, aby se odebral na hlídku. Vstoupil na palubu a druhý kapitán Mathew mu rozkázal, aby se okamžitě vyšplhal do lanoví, vystoupil do koše a tam dobře hlídal. Námořník se zdál rozkazem kapitánova zástupce poněkud uveden do rozpaků; chvíli váhal, jako by se nemohl rozhodnout, načež se odhodlaně pustil k zádi Delfína. „No, no, kam, u čerta, táhneš?“ vzkřikl Mathew. „Kam jste mne poslal,“ odpověděl Crockston nejistě. „Řekl jsem ti, abys vylezl do koše na předním stěžni!“ „A tam přece jdu,“ odpověděl opět námořník pevným tónem. A dal se zase směrem k můstku. „Tropíš si ze mne blázny?“ pronesl netrpělivě kapitánův zástupce. „Či hledáš koš předního stě žně na zadním stě žni? Však vyhlížíš jako pravý cockney (londýnská pouliční nadávka), který co živ lano neviděl a nohu neprostrčil uzlem. Jakou nákladní kukaní jsi jezdil, příteli? Na přední stěžeň, hlupáku, na přední stěžeň!“ Námořníci, kteří se na pokřik kapitánova zástupce sběhli, propukli v ohromný smích, když uviděli, jak se Crockston celý zaražený a spletený obrací zpět k přídi. „Ach tak,“ pronesl, pohlížeje na stěžeň, jehož vrchol se úplně ztrácel v ranních mlhách. „Ach tak! A mám se skutečně vysoukat tam nahoru?“ „Ano,“ odpověděl Mathew, „a pospěš si! Severoamerická loď by měla právě dost času, aby dříve než se tento lenoch dostane na své místo, zatla svůj čelní stěžeň do našeho lanoví! Tak půjdeš už?“ Aniž něco pronesl, Crockston vylezl namáhavě na obrněný bort, poté se začal škrábat vzhůru s velikou nemotorností jako někdo, kdo neví, co si počít s rukama a nohama v pletivu podpůrných lan a drátů. Konečně dospěl ke koši na předním stěžni. Na místě, do něhož se mohl lehce dostat, zůstal nepohnutě stát a držel se úzkostlivě lan, jako by dostával závrať. Takovou neohrabaností zaskočený a celý zlostí bez sebe, přikázal Mathew Crockstonovi, aby okamžitě sestoupil zpět na palubu. „Ten chlap,“ řekl člunaři, jaktěživ ani námořníkem nebyl! Johnstone, jděte se podívat, co si sem ve svém ranci přinesli“ Člunař odběhl rychle do společné lodnické kabiny. Mezitím slézal Crockston ještě namáhavěji dolů: najednou ale špatně došlápl a minul konec dolů běžícího lana, jehož se snažil zachytit. Zřítil se z lanoví a dopadl prudce na palubu. „Nemotorný troupe, sladkovodní bečko!“ rozkřikl se Mathew na Crockstona. „Co, u všech ďasů, pohledáváš na Delfínu? Ach, a ještě se vydáváš za řádného námořníka a nemůžeš ani rozeznat zadní stěžeň od předního! Nu, však si spolu promluvíme!“ Crockston ani nehlesl. Stál se sklopenou hlavou a s ohnutými zády jako člověk, který je odhodlaný snést všecko. V tom se vrátil ze své prohlídky člunař. „To je vše,“ hlásil druhému kapitánovi, „co jsem našel v ranci toho balíka: tobolku nacpanou psaními.“ „Dejte to sem,“ pronesl druhý kapitán Mathew. „Listy s razítkem Spojených států Severoamerických! Pan Halliburtt z Bostonu! Abolitionista! Severoameričan!... Bídáku, ty jsi zrádce! Ty ses vloudil na naši palubu, abys nás zradil! Však uvidíš! Už jsi dozrádcoval a zkusíš drápy devítiocasé kočky (Doslovně - cat or nine tails, důtky skládající se z devíti řemenů a užívané v anglickém námořnictvu jako trestající prostředek.)! Člunaři, informujte o tom kapitána, a vy druzí, chopte se toho lotra!“ Crockston se tvářil jako vtělený ďábel, ani slovo však nepřešlo přes jeho rty. Přivázali ho ke kotevní natáčce tak, že nemohl hnout ani rukou ani nohou. O několik minut později vyšel James Playfair ze své kabiny a dal se na příď.

Mathew mu ihned vylíčil, co se stalo. „Co nám povíš na svou omluvu?“ zeptal se James Playfair, a sotva ovládal své podráždění. „Nic!“ odpověděl Crockston. „Co pohledáváš na mé lodi?“ „Nic.“ „A co ode mne nyní očekáváš?“ „Nic!“ „A kdo jsi? Američan, jak dokazují tyto dopisy?“ Crockston neodpovídal. „Člunaři,“ zvolal James Playfair, „padesát ran důtkami tomuto muži, abychom mu rozvázali jazyk. Stačí to, Crockstone?“ „Uvidíme,“ odpověděl strýc Johna Stiggse, aniž mrkl byť jen okem. „Nuže do práce, chlapci!“ rozkázal člunař. Po těchto slovech svlékli dva silní námořníci Crockstona z vlněné blůzy a již se chápali strašného nástroje, již jej zvedali nad obnažená ramena souzeného, když tu John Stiggs, bledý jako smrt, přichvátal na palubu. „Kapitáne!“ zvolal. „Ach, synovec!“ pronesl James Playfair. „Kapitáne,“ pokračoval plavčík po zuřivém zápasu se sebou samým, „kapitáne, co Crockston nechtěl říci, řeknu sám! Chci vám vy jevit vše, co Crockston hleděl zatajit. Ano, je Američan a já jím jsem také, oba jsme nepřáteli otrokářství, nikoli však zrádci, kteří přišli na palubu Delfína, aby vydali loď severoamerickým korábům.“ „Nuže, co jste zde tedy pohledávali?“ ptal se přísným hlasem kapitán a pozorně se díval na mladého plavčíka. Ten s odpovědí několik okamžiků váhal. Poté řekl pevným hlasem: „Kapitáne, rád bych s vámi mluvil v soukromí.“ Mezitímco John Stiggs čekal na odpověď, nepřestal ho James Playfair bedlivě pozorovat: mladý, něžný plavčíkův obličej, jeho neobyčejně sympatický hlas, jemnost a bělost jeho rukou, které vrstva koptu dovedla sotva zakrýt, jeho velké krásné oči, v nichž se zrcadlil plamenný výraz a hluboká něžnost - to vše vytvářelo harmonický celek a dalo podnět k zvláštní myšlence v kapitánově duši. Když John Stiggs svou žádost vyslovil, James Playfair se podíval upřeně na Crockstona. Ten jen pokrčil rameny. Poté kapitán tázavě pohlédl na plavčíka. John Stiggs to nemohl snést a sklopil oči. „Pojďte!“ řekl posléze skipper. John Stiggs následoval kapitána na kormu. James Playfair otevřel dveře své kabiny. Pak řekl plavčíkovi, jehož líce byly pohnutím neobyčejně bledé: „Račte laskavě vstoupit, miss.“ John, takto oslovený, se zarděl a dvě slzy mu splynuly mimovolně s očí. „Upokojte se, miss,“ pronesl James Playfair jemnějším hlasem, „a račte mi říci, jaké okolnosti mám děkovat za čest, že vás vidím na své lodi?“ Mladá dívka váhala okamžik s odpovědí, když však laskavý výraz kapitánova pohledu postřehla, odhodlala se mluvit. „Pane, chci navštívit svého otce v Charlestonu. Město je ze strany pevniny oble ženo a ze strany moře zavřeno blokádou. Nevěděla jsem, jak tam proniknout, a tehdy jsem se dozvěděla o Delfínu, který navzdory tomu, že je město blokováno, chystá se do Charlestonu. Pak jsem přišla na vaši loď, pane, a prosím, odpusťte mi, že jsem tak učinila bez vašeho svolení. Vy byste mi místo na své lodi bezpochyby odepřel.“ „Dozajista,“ odpověděl James Playfair.

„Udělala jsem tedy lépe, že jsem o ně nežádala,“ dodala mladá dívka pevnějším hlasem. Kapitán zkřížil ruce a přešel několikrát rázně kabinou. Posléze opět stanul před dívkou. „Jaké je vaše jméno?“ zeptal se. „Jenny Halliburttová.“ „Váš otec, pokud mohu věřit adrese na listech, nalezených u Crockstona, je z Bostonu?“ „Ano, pane.“ „Nalézá se tedy severoamerický občan ve městě Jihu nejvíce ohroženém válkou?“ „Můj otec je zajatec, pane. Když dozněly první výstřely, jimiž začala občanská válka, tehdy byl v Charlestonu. Unionistické vojsko vypudili z pevnosti Sumteru a odštěpenci opanovali město. Názory mého otce obhájci otroctví znali, nenáviděli ho, a tak se stalo, že navzdory všemu právu byl na rozkaz generála Beauregarda zajat a uvězněn. Nacházela jsem se tehdy v Anglii u příbuzné, která však zakrátko zemřela. Osamělá a odkázaná jedině na Crockstonovu ochranu, nejvěrnějšího služebníka naší rodiny, odhodlala jsem se vyhledat svého otce a sdílet s ním jeho zajetí.“ „A kdo je pan Halliburtt?“ zeptal se James Playfair. „Můj otec je poctivý a řádný žurnalista,“ odpověděla Jenny s hrdostí hodnou nejctihodnějšího redaktora Tribuny, ,jedním z těch, kteří nejhorlivěji brání věc Černých.“ „Abolitionista!“ vykřikl kapitán. „Jeden z těch, kteří pod záminkou zrušení otroctví pokrývají rodnou zemi krví a zbořeninami!“ „Pane,“ odpověděla Jenny Halliburttová, „urážíte mého otce! Neměl byste zapomínat, že jediný, kdo jej brání, je žena.“ Kapitán se začervenal až po kořínky vlasů a zmocnilo se ho zahanbení i nevole. Možná že by odpověděl ještě nešetrněji na dívčinu výčitku, ale ovládl se dokonale, a když pak otevřel dveře kabiny, zvolal pouze: „Člunaři!“ Ten ihned přichvátal. „Tato kajuta teď bude náležet miss Jenny Halliburttové,“ prohlásil James Playfair. „Pro mne upravte kabinu na palubě. Víc nepotřebuju.“ Člunař vyjeveně pohlížel na mladého plavčíka se ženským jménem, na Jamesův pokyn však odešel. „A nyní, miss, jste doma,“ pronesl mladý kapitán Delfína. Po těch slovech opustil dojatou dívku.

IV. CROCKSTONOVA LEST Brzy se dozvědělo příběh miss Halliburttové i mužstvo: Crockston si nenechal ujít příležitost, aby jej každému zvlášť nevypravoval. Na kapitánův rozkaz ho odvázali od kotevní natáčky a devítiocasou kočku opět zavřeli do boudy. „Pěkné zvířátko,“ liboval si Crockston, „zvláště když vystrčí drápky.“ Jakmile byl opět svobodný, sešel do společné kajuty pro námořníky, vzal malý tlumok a donesl jej miss Jenny. Dívka si tedy mohla zase obléci své ženské šaty, zůstala však zavřená ve své kabině a na palubě se neobjevovala. Pokud se týká Crockstona, bylo nyní každému víc než jasné, že námořníkem není a povinnostem lodníka rozumí právě asi tak, jako by se v nich vyznal kterýkoli pohůnek. V žádném ohledu se na jeho služby nedalo spoléhat. Mezitím ujížděl Delfín rychle atlantickými vodami a jeho dvojitý šroub mocně čeřil mořské vlny. Úkon kapitánův a mužstva se zatím omezoval na pouhé pozorování horizontu a na pravidelné hlídky. Druhého dne po scéně, která zradila inkognito miss Jenny, procházel se James Playfair rychlým a pádným krokem na můstku; až dosud neudělal nejmenší pokus, aby se opět přiblížil k dívce a pokračoval s ní ve včerejším rozhovoru. Jak se James Playfair procházel, otáčel se Crockston neustále nablízku a pohlížel po straně na kapitána se spokojeným úšklebkem. Chtěl s kapitánem hovořit, a proto se mu vždy namanul do cesty, jen aby ho na sebe upozornil. Kapitána Crockstonovo počínání konečně rozčílilo. „U sta hromů, co chceš?“ obořil se James Playfair na Američana. „Otáčíš se kolem mne jako plovoucí kolem boje! Jdi mi už konečně z očí!“ „Odpusťte, kapitáne,“ odpověděl Crockston, mžouraje potutelně očima, „rád bych vám ještě něco řekl.“ „Nu, tak si pospěš!“ „Ano, hned. Chci vám zcela upřímně říci, že jste od kosti řádný muž.“ „Proč od kosti?“ „Od kosti a od srdce také.“ „Nemám zapotřebí tvé komplimenty.“ „Nejsou to komplimenty; s těmi počkám, až bude všecko hotovo.“ „Co míníš tím, všecko hotovo?“ „Nu, až svůj úkol zcela provedete.“ „Ach, hleďme, mám tedy ještě provést nějaký úkol?“ „Rozumí se samo sebou. Přijal jste nás, mladou ženu a mne, na svou loď... dobře! Přenechal jste svou kabinu miss Halliburttové... velmi dobře! Dal jste mi milost před důtkami... výtečně! Nemohl jste líp učinit! Chcete nás dovézt přímo do Charlestonu... to je už přímo báječné, ale... ale, kapitáne, to není ještě všecko!“ „Jak!? Není to ještě všecko?“ zvolal James Playfair, překvapený Crockstonovými nároky. „Samo sebou se rozumí, že není,“ odpověděl Američan a zatvářil se šibalsky. „Otec miss Jenny a můj pán je tam dole v zajetí!...“ „Nu, a...?“ „Nu, a... otce miss Halliburttové je nutno přece osvobodit!“ „Jakže!? Já bych měl osvobodit pana Halliburtta?“ „Zajisté. Požádáte generála Beauregarda, aby ho propustil, a ten vám vaši žádost neodepře.“ „A jestliže odepře?“ „Pak,“ odpověděl Crockston, aniž by se dále rozmýšlel, „užijeme násilných prostředků a

odvedeme odštěpencům zajatce před nosem.“ „Jak!?“ vykřikl James Playfaire, který se začínal čím dál víc zlobit. „Jakže? Není snad dost na tom, že se musíme střežit severoamerických lodí a že musíme projet celou charlestonskou blokádou? To by mi ještě tak scházelo, abych prchal zpáteční cestou za střelby pevnostních děl, a to jen proto, abych osvobodil pána, kterého neznám, abolitionistu; jehož nenávidím, mazače papíru, který místo své krve prolévá pro vlast inkoust?“ „Och, o jednu ránu z děla více nebo méně!“ přimlouval se Crockston. „Mistře Crockstone,“ řekl James Playfair, „zapamatuj si: přihodí-li se ti to neštěstí, že se mi jen jedenkrát ještě o této věci zmíníš, zavřu tě do nejspodnější díry, kterou zde na lodi máme. Tam se snad přiučíš, jak máš v budoucnu držet jazyk za zuby.“ Jakmile kapitán dořekl tato slova, pokynul Crockstonovi, aby se vzdálil. Američan s reptáním odcházel. „Nu, nejsem tak dvakrát s touto rozmluvou nespokojený,“ brumlal. „Kostky jsou vrženy! Nějak už dopadnou, tuším však, že nikoli v náš neprospěch.“ Když James Playfair prohlásil: „abolitionistu, jehož nenávidím“, patrně se přeřekl: nebyl v žádném případě přívržencem otrokářství, nechtěl však také připustit, že by otázka poroby černého plemene byla jedinou a nepředstíranou pohnutkou občanské války Spojených států a to navzdory formální proklamaci prezidenta Lincolna. Měl tedy snad za to, že Spojené Obce - osm proti třiceti šesti - jednaly zásadně ve shodě s dobrým právem, když se odštěpily, poté co předtím dobrovolně vstoupily do svazku Unie? Ani tímto způsobem nepřemýšlel James Playfair: nenáviděl Severoameričany, nenáviděl je jako dřívější bratry, kteří se zřekli společné rodiny pravých Angličanů. Těm se zdálo správné, s čím nyní on, James Playfair, s Konfederovanými souhlasil. Takové měl politické smýšlení kapitán Delfína. Mnohem více však byl James Playfair zaujatý proti americké válce jako kupec a obchodník a pocit největší rozhořčenosti choval k těm, kdo tuto válku vyvolali. Chápeme tedy, jak musel reagovat na návrh, aby osvobodil odpůrce otrokářství. Musel by jednat proti zájmům těch, jejichž dobré právo zpola uznával a spěchal s nimi právě uzavřít výhodný obchod. Nicméně myšlenka o přepjaté - podle kapitánova názoru - Crockstonově žádosti nešla mu z hlavy. Sotva ji zapudil, vracela se opět a opět, a to vždy důrazněji. Když se druhého dne miss Jenny na okamžik objevila na palubě, kapitán se neodvážil podívat se jí do tváře. A byla to škoda, protože tato dívka s rusovlasou hlavičkou, s něžným, výrazným pohledem modrých očí zasluhovala, aby pohled mladého, třicetiletého muže právě na ni spočinul se zalíbením. James Playfair se však nemohl v její přítomnosti ubránit jakýmsi rozpakům. Cítil, že její okouzlující bytost v sobě skrývá duši šlechetnou a velkou, vyzrálou ve škole neštěstí. Dával najevo, že důvodem jeho mlčení k ní bylo odepření jejího nejdražšího přání. Ostatně ani miss Jenny nevyhledávala společnost Jamesa Playfaira. Vyhýbala se jí, a tak první dny spolu mluvili co nejméně. Miss Halliburttová vycházela ze své kabiny jen málokdy a jistě by se ani jediným slovem na kapitána Delfína neobrátila, kdyby k tomu nebyla přinucena lstí, kterou Crockston doufal obě strany vzájemně sblížit. Ctihodný Američan zůstal věrným služebníkem Halliburttovy rodiny. Byl vychován v domě svého pána a jeho oddanost k němu neměla mezí. Zdravý rozum a jeho odvaha se rovnaly jeho smělosti a tělesné síle; způsob, jakým utvářel bystré úsudky a pronášel své názory, mohl lehko shrnout ve zvláštní přírodní filosofii o životě. Malomyslnosti a nemožnosti se už dávno zbavil a i

v nejpovážlivějších situacích si dokázal poradit. Tento statný muž si umínil osvobodit pana Halliburtta, a aby ho vyprostil, užít k tomu kapitánovy lodi. Ano, samotného kapitána - a poté se vrátit opět do Anglie. Tak vypadal jeho plán, ačkoli Jenny neměla jiný cíl, než aby se dostala k svému otci a společně s ním sdílela jeho zajetí. Bylo třeba získat na svou stranu především Jamesa Playfaira. Třebaže Crockston - jak jsme měli příležitost vidět - vypálil celou řadu ohňů proti redutě kapitánovy nepřístupnosti, minul se cílem: nepřítel se nevzdával... „Nuže,“ brumlal sám pro sebe Crockston, „nelze jinak, než aby se miss Jenny a kapitán dorozuměli; jestli se po celou cestu na sebe nepřestanou mračit, nepřivedeme to nikam. Je nevyhnutelně nutné, aby spolu promluvili, porozprávěli si, jak náleží mezi sebou porokovali, aby si spolu řádně pohovořili, porozmlouvali, ano i důkladně se pohádali. Ať visím, nepřijde-li James Playfair mezi řečí k tomu, aby jí sám navrhl, co mi dnes odepřel.“ Když však Crockston viděl, že se mladá dívka a mladý muž jakoby schválně jeden druhého straní, dostával se čím dále tím více do nesnází. „Je potřebí, abych se odvážil útoku z druhé strany, a tak věc uspíšil,“ mínil Američan. Čtvrtého dne ráno vstoupil do kabiny miss Halliburttové a zamnul si ruce s výrazem dokonale blažené spokojenosti. „Znamenitá zpráva!“ zvolal. „Výtečná zpráva! Nikdy byste neuhádla, miss Jenny, co mi právě kapitán navrhl. Skutečně, je to neocenitelný, velkomyslný mladý muž!“ „Ach!“ vypravila Jenny překvapením ze sebe. „Navrhl ti, Crockstone...?“ A srdce jí prudčeji a radostně zabušilo. „Že osvobodí pana Halliburta, a dostane ho z rukou odštěpenců a vezme ho s sebou do Anglie.“ „Je to možné?“ zvolala Jenny. „Jak říkám, miss. James Playfair je muž šlechetného srdce. Takoví jsou už ti Angličané: buď zcela špatní, nebo zcela dobří! ach, na mou vděčnost může spoléhat! Jsem hotov, kdyby si to přál, dát se pro něho rozsekat na kousky!“ Jennina radost způsobená Crockstonovými slovy byla nesmírná. Osvobodit jejího otce! Nikdy se na něco takového neodvážila ani pomyslit! A nyní se nabízí sám kapitán Delfína obětovat pro ni svou loď, ano, nasadit svůj život a životy svého mužstva! „Ano, ano, je už jednou takový,“ ujišťoval Crockston, „a to myslím, miss Jenny, zasluhuje nemenších díků z vaší strany.“ „Více než díků!“ zvolala mladá dívka. „Věčné přátelství!“ A opustila ihned kabinu, aby vyslovila Jamesu Playfairovi city, které překypovaly její srdce. „Jde to, jde, čím dál tím líp,“ mumlal Američan. „Příznivý obrat na sebe nedá dlouho čekat. Tahle puma jistě stačí, aby rozprášila kapitánovu nepoddajnost do poslední mrvy!“ James Playfair se právě procházel po stropni. Každý si umí dobře představit, jak ho překvapilo, ba dokonce ohromilo, když uviděl, jak dívka s očima plnýma slz se k němu blíží a vřele mu tiskne ruku. „Díky, kapitáne,“ zvolala Jenny, „neskonalé díky za vaši obětavost, kterou jsem se od cizince vůči neznámé nikdy neodvažovala očekávat!“ „Miss,“ odpovídal kapitán v rozpacích, protože dívčino počínání nechápal, „nevím oč...“ „Och, zajisté, pane!“ pokračovala Jenny. „Nelekáte se nebezpečí, které pro mne podnikáte, vydáváte všanc veškerý úspěch své nákladné cesty; a přece jste pro mne učinil již dost tím, když jste mi poskytl místo na své lodi

a pohostinství, k němuž jsem neměla žádné právo...“ „Odpusťte, miss,“ řekl James Playfair, „ujišťuji vás však, že ani v nejmenším vašim slovům nerozumím. Zachoval jsem se k vám tak, jak by se zachoval každý vzdělaný muž. Způsob mého jednání si nezasluhuje tolik vaší vděčnosti ani díků.“ „Pane Playfaire,“ odpověděla Jenny, „nemusíte se dál přetvařovat; Crockston mi sdělil už všecko!“ „Ach!“ zvolal kapitán. „Crockston vám sdělil všecko? Nuže, miss, nyní tím méně chápu příčinu, která vás přiměla k tomu, abyste opustila kabinu a zvolila slova, jejichž význam je pro mne tak temný...“ Mladý kapitán přicházel čím dál víc do větších rozpaků a vzpomněl si na hrubý způsob, jakým Američanův návrh odmítl. Miss Jenny mu však naštěstí nepopřála čas, aby si domyslel vysvětlení, a pronesla: „Pane Jamesi! Když jsem vstoupila na vaši loď, neměla jsem jiný úmysl než dostat se s ní do Charlestonu. Ať jsou otrokáři jakkoli krutí, ubohé dceři by jistě neodepřeli, aby sdílela zajetí a vězení společně se svým otcem. V možný návrat jsem nikdy nedoufala. Protože se však vaše šlechetnost stupňovala až k neuvěřitelné ochotě mého zajatého otce osvobodit, je na mně, abych vás přesvědčila o své nejvroucnější vděčnosti. ach, neodpírejte, abych vám aspoň vřele stiskla ruku.“ James nevěděl, co říci, ani jak se zachovat. Hryzl se rozpačitě dG rtů a váhal přijmout ruku, kterou mu mladá dívka s pohledem nevýslovné něžnosti podávala. Pochopil už dobře, že takto ho Crockston „kompromitoval“, aby se jeho ústup stal nemožným. Ani v této situaci ho však nenapadlo, aby přispíval jakýmkoli způsobem k osvobození pana Halliburtta, a tak na sebe uvalil nepříjemné a nebezpečné následky takového kroku. Ale jak zradit naději, kterou v něj ubohá dívka vkládá, jak odstrčit ruku, kterou mu podávala s citem tak hlubokého přátelství, jak se smířit s výčitkou a proměnit slzy vděčnosti v slzy bolesti, jež by jeho bezohlednou odpovědí z dívčiných očí vytryskly? Tak jednat nemohl. Snažil se nalézt vyhýbavá slova, kterými by si v budoucnu pojistil svobodu jednání a k ničemu určitému by ho nezavazovala. „Mis s Jenny,“ řekl, „udělám vše, co bude možné pro...“ A vzal do svých rukou malou Jenninu ručku. Něžné stisknutí, jehož se mu za ta slova dostalo, prochvělo jím jako nenadálé kouzlo; cítil, jak mu srdce neobvykle zatepalo a hlava se s ním náhle zatočila. Slova mu došla a zmohl se jen na několik neurčitých, téměř nesrozumitelných výrazů: „Miss... miss Jenny... pro vás...“ Crockston, který to z dálky pozoroval, si mnul spokojeně ruce, radostně se uškleboval a broukal: „Daří se to, jak náleží! U všech rohatých! A zdá se mi, že pan James není tak zatvrzelý k mladým dívkám jako... jako... k starému kocouru, jakým jsem já!“ Těžko říci, jak by James Playfair v následujícím okamžiku obhájil své choulostivé postavení vůči dívce, kdyby v rozhodující chvíli rozmluvu nepřerušila náhoda. Ozval se naštěstí pro Delfína a jistě vhod kapitánovi, hlas hlídky ze strážního koše: „Ohé!... Inspekční důstojník!“ „Co nového?“ odpovídal zástupce Mathew. „Plachta po větru!“ James Playfair ihned opustil dívku s omluvou a spěchal do pletiva zadního stožáru.

V. KOULE „IROKESOVY“ A DŮVODY MISS HALLIBURTTOVÉ Delfínova plavba probíhala až dosud za příznivých okolností a s rychlostí hodnou obdivu: ani jedna loď se neukázala v dohledu. Teprve až nyní to byla plachta, na níž upozorňoval strážný. Delfín se nalézal právě na 32°15' severní šířky a 57°43' délky na západ od greenwichského meridianu, což znamenalo, že do té chvíle urazil tři pětiny své cesty. Po čtyřicet osm hodin pokrývala hustá mlha, která se nyní začala zvedat, vody oceánu: v jednom ohledu byla zajisté Delfínově plavbě příznivá, protože kryla směr jeho dráhy; v jiném ohledu však - a to mnohem důležitějším - vytvářela nevýhodnou překážku. Pozorovací okruh obzoru se značně zmenšoval a lehko se mohlo stát, že by plul těsně vedle okraje těchto lodí, jimž se vyhýbal, aniž by dříve postřehl nebezpečí. A takový byl i případ, když strážný ohlásil z koše loď. Neznámá loď se nalézala ne dále než pět a půl kilometru po větru. Když vystoupil do příčných břeven, spatřil James Playfair mezerou v mlze zcela zřetelně velikou severoamerickou korvetu plující plnou parou. Rozjela se úkosem do Delfínovy dráhy, dávajíc tím patrně najevo, že se ho míní důkladně poptat po jeho nákladu a cíli. Kapitán, který si pozorně blížící se koráb prohlédl, si nechal zavolat svého zástupce. „Pane Mathewe,“ řekl, „co soudíte o této lodi?“ „Mám za to, kapitáne, že ta loď náleží k severoamerickému loďstvu a podle všeho nás podezřívá z nedobrých úmyslů.“ „Aj, skutečně, o její národnosti není žádné pochybnosti,“ odpovídal James Playfair. „Podívejte!“ V tom okamžiku se objevila hvězdnatá vlajka Severních států amerických vystupující po žerdi korvety vzhůru. Rána z děla, kterou hned poté korveta vypálila, utvrzovala Delfína ve víře o její pravosti. „Vyzvání, abychom ukázali svou vlajku,“ prohlásil Mathew. „Nu, vykažme se i my svými barvami; nemáme se za co stydět.“ „K čemu by to bylo?“ odpověděl James Playfair. „Naše vlajka by nás nechránila ani v nejmenším a nezabraňovala by těm lidem, kdyby se jim zachtělo nás navštívit na palubě nebo v našich skladech. Ne, neprokážeme se! Raději rázně vpřed!“ „A musíme si pospíšit,“ dokládal Mathew, „protože - pokud mne neklame zrak, mám za to, že jsem viděl tuto korvetu několikrát blízko Liverpoolu, když obhlížela nejspíše lodi, které se právě stavěly. Dám za to krk, neobjeví-li se na terči její taffrailu (Název pro záď amerických lodí.) jméno Irokes!“ „Je to dobrý plavec?“ „Jeden z nejlepších severoamerického loďstva.“ „Kolik má děl?“ „Osm.“ „Aj!“ „Mhh! Nekrčte nedůvěřivě rameny, kapitáne,“ odpověděl vážně Mathew. „Z těch osmi děl jsou dvě otočná na čepech; jedno, šedesátiliberka, stojí v obrněné zádi, druhé, stoliberka, na palubě a obě se šroubovicí!“ „U ďábla!“ zvolal James Playfair. „Jsou to tedy parrottovky a ty nesou na tři mile!“

,,Ano, a ještě dále, kapitáne.“ „Nu, pane Mathewe, ať už jsou to sto nebo čtyřliberky, ať nesou na tři mile nebo na pět set yardů, všechno je jedno, když se nám podaří těm koulím ujet. Ukážeme tomu Irokesu, jak pluje loď stavěná pro rychloplavbu! Dejte rozdělat ohně plným žárem, pane Mathewe!“ Zástupce sdělil inženýrovi - tak se nazývá v anglickém námořnictvu strojník - kapitánovy rozkazy a brzy nato se valil černý dým z komínů Delfína. Korvetě se to zjevně nelíbilo, protože dala Delfínu znamení, aby obrátil. James Playfair se však ani dost málo nestaralo výstražné pokyny severoamerického křižníku a směr své lodi nezměnil. „A nyní,“ prohlásil, „rád uvidím, co Irokes udělá. Má krásnou příležitost užít svou stoliberku a přesvědčit se, jak daleko donáší. Jedeme plnou parou!“ „Dobrá,“ přisvědčil Mathew, „krásný pozdrav na sebe nedá jistě dlouho čekat. „Vrátil se na stropeň a kapitán uviděl miss Halliburttovou sedící u zábradlí. „Miss Jenny,“ řekl, ,jak to tak vypadá, bude nás ta korveta, kterou vidíte tam po větru, stíhat. Že v tom případě prachem a bombami nebude skrblit, je nade vší pochybnost. Nabízím vám proto své rámě, abych vás doprovodil do vaší kabiny. „Velice vám děkuji, pane,“ odpověděla dívka a spokojeně pohlédla na mladého muže, „ran z děla se však nebojím.“ „Nicméně navzdory velké vzdálenosti je to nebezpečné, miss...“ „Och, nejsem vychovaná jako nějaká bojácná dívka. V Americe si zvykáme na vše, milý pane. Ujišťuji vás, že před Irokesovými bombami se ani trochu nezachvěji.“ „Jste statečná, miss Jenny.“ „Jestli si to myslíte, pane, pak mi dovolte, abych směla zůstat s vámi.“ „Nemohu vám to odepřít, miss,“ odpověděl kapitán a v duchu oceňoval pokojnou odhodlanost mladé Američanky. Sotva dořekl, vyskočil z boku severoamerické korvety bílý obláček dýmu. Dřív než se zvuk výstřelu dostal až k Delfínu, uviděli jeho cestovatelé, jak se cylindrokonický projektil strašnou rychlostí točí kolem své osy a vzduchem - když užijeme toho výrazu - se šroubuje a letí k lodi. Jeho dráha se dala snadno sledovat, protože projektil vržený z děla protaženého šroubovicí vychází z otvoru méně rychle, než koule vystřelená z děla s hladkým vnitřkem. Dostal se na dvacet sáhů k Delfínu, projektil, jehož dráha se již značně sklonila, se dotkl vln a okamžik, kdy tvořil shluky malých a větších kaskád, jako by se koulel po vodě. Pak se vzepnul opět vzhůru, odskočil do jisté výše od tekutého povrchu, přeletěl parník, přerazil pravé krajní rahno předního stěžně a spadl odtud ve vzdálenosti třiceti sáhů do vln. „Ďáble!“ vykřikl James Playfair. „Vpřed! vpřed!... Druhá koule na sebe nedá dlouho čekat!“ „Eh!“ podotkl Mathew, „je třeba vcelku hodně času, než se takový kus znovu nabije.“ „Na mou věru, velmi zajímavá podívaná!“ prohlásil Crockston, který se s rukama založenýma díval na právě se odehrávající scénu jako nejlhostejnější divák. „A co je na tom nejlepší, že jsou to naši přátelé, kteří nás častují takovými kuličkami!“ „Ach, to jsi ty?“ vykřikl James Playfair a změřil si Američana od hlavy k patě pohledem velmi přísným. „Ano, já kapitáne,“ odpověděl pevně Američan. „Měl jsem právě potěšení vidět, jak moji statní krajané míří. Ne špatně, skutečně, ne špatně!“ Kapitán se teď chystal dosti řízně Crockstonovi odpovědět, když tu druhý projektil šikmo proletěl lanoví pravého lodního kraje a jako ten první se ponořil do vody. „Výtečně! Předjeli jsme Irokesa už o dvě lana. Tvoji přátelé plují jako malomocní, slyšíš,

mistře Crockstone?“ „Neříkám ne,“ odpověděl Američan, „a poprvé v mém životě je mi to velmi příjemné.“ Třetí koule zůstala značně daleko za prvníma dvěma, protože se dříve než za deset minut Delfín dostal z dostřelu děl korvety. „Tato zkouška předčí všechny ,patent-logs' světa, pane Mathewe,“ řekl James Playfair. „Právě těmto koulím můžeme poděkovat, protože víme, co můžeme čekat vzhledem k rychlosti naší lodi. Dejte nyní ohně vzadu zmírnit; není třeba, abychom bezúčelně plýtvali svými zásobami.“ . „Loď, které velíte, je výtečná, pane Playfaire,“ obrátila se nYnÍ miss Halliburttová k mladému kapitánovi. „Ano, miss Jenny, můj statný Delfín upluje za hodinu sedmnáct uzlů a nežli se zešeří, ztratíme jistě severoamerickou korvetu z dohledu.“ Pokud se týká rychlosti plavby své lodi, James Playfair nepřeháněl: slunce se ještě nedotklo vln, když vrcholky stěžňů amerického korábu zmizely za dalekým východním obzorem. Tato zkušenost poskytla kapitánovi příležitost, že poznal a ocenil povahu miss Halliburttové i z jiné strany. Jeho chladná nevšímavost poté přestala a po celý zbytek cesty byly rozhovory mezi kapitánem Delfína a jeho cestovatelkou častější a delší. Poznával v ní dívku tichou, velkodušnou, rozvážnou a rozumnou, která i při své americké přímosti dovedla pronášet své názory zdrženlivě, nicméně podporovala je tak přesvědčivými důkazy, že James Playfair mimovolně své mínění podřídil vždy jejímu názoru. Milovala svou vlast, horovala pro velkou myšlenku Spojených Obcí Severních, hovořila o válce ve Spojených státech s nadšením, jehož by žádná druhá žena nebyla schopna. Za takových okolností se nejednou stalo, že sám James Playfair byl vehnán do úzkých a nevěděl, jak Jenny odpovědět. Názory obchodníka, kterým synovec Vincenta Playfaira navzdory změně, jaká se s ním za kratičký čas stala, zůstal, ocitly se často v přímém rozporu s Jenniným smýšlením. Ona je s nemalým důrazem proti všem kapitánovým námitkám důsledně obhajovala. Nejprve diskutoval James velice horlivě: snažil se zastávat se Konfederantů proti Severoameričanům, dokazoval, že právo je na straně odštěpenců, a tvrdil, že lidé, kteří se dobrovolně spojili, mohou se i libovolně stejně zase oddělit. Mladá dívka však v nejmenším jeho vývodům neustupovala, ale naopak dokazovala, že otázka otroctví v zápasu Američanů severních proti jižním všechny ostatní zájmy a důsledky předčí a že se jedná mnohem více o záležitost mravní a humánní než politickou. James byl poražen a na další odpor se už nezmohl. Ostatně, jakmile přišla opět řeč na tento vážný předmět, kapitán se omezoval téměř jen na roli pouhého posluchače a těžko říci, zda více přesvědčivé důkazy miss Halliburttové či potěšení jí naslouchat, ho vedly k takové zdrženlivosti. Koneckonců musel uznat, že je v občanské válce Spojených států problém otroctví důležitý a že je nutné jej definitivně rozřešit jako hrůzy barbarských věků. Jinak - jak už jsme se zmínili - politické rozepře kapitána příliš nezajímaly a nepochybně by dívčině přesvědčení pod rouškou tak půvabnou lehko obětoval ještě vážnější a drahocennější zásady - kromě prospěchů obchodních. Ani v tomto ohledu neušel přímým a výbojným útokům mladé Američanky. Týkalo se to otázky obchodu, k němuž byl Delfín určen, a zvláště pak válečného střeliva, které přivážel odštěpeným konfederantům. „Ano, pane Jamesi,“ řekla jednoho dne miss Halliburttová, „vděčnost, jíž vám jsem povinna, mi nezabrání, abych vám bez obalu neřekla své mínění. Naopak! Jste statný námořník, obratný obchodník, dům Playfairů je znám svou nezvratnou

poctivostí a v souhrnu toho všeho je mi tím víc líto, že jste ve svých zásadách chybil a odhodlal se ke kroku, který Nás není hoden.“ „Jakže!“ zvolal James. „Což nemá dům Playfairů právo pokusit se o takový obchodní podnik?“ „Ne! Vaše loď veze válečné potřeby nešťastníkům, kteří jsou proti oprávněné vládě své země ve vzpouře, a to, pane Playfaire, slouží špatné věci!“ „Na mou věru, miss Jenny,“ odpovídal kapitán, „o právu konfederovaných s vámi se víc přít nebudu. K vaší výčitce odpovím jediným slovem: jsem obchodník a jako takový nemám na mysli jiný prospěch než prospěch svého domu a jako takový hledám zisk, kdekoli se jen naskytne.“ „A právě to si zaslouží pokárání, pane Jamesi,“ ujala se opět slova dívka. „Zisk neomlouvá! Zásobuje odštěpence prostředky, které jim poskytují možnost pokračovat ve zločinné válce. Jste stejně vinný, jako byste prodával Číňanům opium, které jejich smysly otupuje a dělá z nich zvířata!“ „Ne, tentokrát, miss Jenny, soudíte příliš příkře a nemohu nijak připustit...“ „Ne. Ne. Co říkám, je spravedlivé! Optejte se svého svědomí, a když se dobře vcítíte do role, kterou hrajete, když si uvědomíte následek, z něhož jste odpovědný zdaru dobré věci a lidskosti vůbec, jak v otázkách jiných, tak i v této mi dáte za pravdu.“ Těmito slovy zůstal James Playfair dokonale ohromen. Hned poté beze slova opustil dívku. Bouřil se v něm hněv se zahanbením: dobře cítil, jak je bezmocný ke každé, byť i nejsofičtější odpovědi. Vzdoroval půl hodinky, hodinku a opět se vrátil k té zvláštní mladé dívce, která jej tak líbezným úsměvem zahrnula nejpernějšími, zároveň však i nejpravdivějšími výčitkami. Jakkoli to sám sobě nechtěl přiznat, už nenáležel kapitán James Playfair sobě samému a nebyl víc tím „prvním pánem po Bohu“ na své lodi. Tak se stalo - ovšem k veliké radosti Crockstonově -, že záležitost pana Halliburtta den ke dni prospívala. Zdálo se, že je kapitán odhodlán podniknouti vše k osvobození Jennina otce, i kdyby proto měl nasadit Delfína, jeho náklad, jeho mužstvo a přijít tak v nemilost svého ctihodného strýce Vincenta.

VI. PRŮLIV OSTROVA SULLIVAN Dva dny po setkání s korvetou Irokes se Delfín nacházel v šířce Bermudského souostroví a přestál zde prudkou větrnou bouři. Tyto končiny bývají často navštěvovány těmi nejzuřivějšími orkány, jež jsou odedávna pověstné svou zhoubnou vzteklostí, jakou lodi napadají. Jde o místa, která si Shakespeare vybral za dějiště nejnapínavějších scén svého drama „Bouře“, v němž se Ariel a Kaliban přou o vládu nad mořem. Nárazy vichru byly strašné. James Playfair se už v jednu chvíli chtěl uchýlit na Mainland, jeden z Bermudských ostrovů, kde mají Angličané vojenskou stanici. Taková zastávka by jistě byla dost nepříjemná komplikace, která mohla parník zdržet i několik dní. Naštěstí se osvědčil Delfín po čas bouře co nejlépe a celý den před orkánem uháněl, takže mohl po utišení se prvního nejzuřivějšího přívalu pokračovat opět ve své cestě k americkému pobřeží. Jestli byl James Playfair se svou lodí nanejvýš spokojený, statečnost a chladnokrevnost mladé dívky ho přímo uchvátila. Zcela jednoznačně si ho získala. Miss Halliburttová s ním strávila na palubě nejhorší a nejnebezpečnější hodiny orkánu. James začínal už sám sebe přesvědčovat, že láska, neodolatelná, náruživá a vroucí láska se zmocňuje celé jeho bytosti. „Ano,“ neváhal přiznat, „tato chrabrá dívka je skutečnou paní na mé lodi! Jsem hříčkou v jejích rukou jako loď ve vlnách bouří rozdivočeného moře!... Cítím, že se topím... Co tomu asi řekne strýc Vincent!... Ano, čím je naše vůle proti moci přírody?... Jsem si jistý, že když mne Jenny požádá, abych celý tento zlořečený podloudnický náklad hodil do moře, že se z lásky k ní nebudu rozpakovat!...“ Naštěstí pro dům Playfair & Co. miss Halliburttová tuto oběť nežádala. Nicméně ubohý kapitán se naprosto oddal službě pro dívku a Crockstona, který četl v jeho srdci jako v otevřené knize, samou radostí si mnul tak důkladně své poctivé ruce, div si z nich nesedřel kůži. „Máme ho, máme ho!“ liboval si spokojeně. „Dříve nežli mine osm dní, uvedeme potichounku pana Halliburtta do nejlepší Delfínovy kabiny.“ Zda miss Jenny zpozorovala pocity, které v mladém muži vzbudila? Zda ta náklonnost došla ohlasu v její duši? Těžko a nesnadno říci a Jamesu Playfairovi tím méně. Dívka se chovala úplně zdrženlivě, jak jí americké vychování a americký mrav přikazovaly a její tajemství zůstalo hluboce skryto v jejím nitru. Mezitím co láska hloub a hloub zapouštěla kořeny do kapitánova srdce, Delfín ujížděl nezměněnou rychlostí k Charlestonu. Dne 13. ledna oznamovala z koše stráž zemi deset mil na západ. Byl to nízký břeh, splývající ve své daleké rozloze téměř s vodní linií. Crockston pozorně sledoval horizont, a když uviděl v devět hodin ráno v rozjasněné obloze bod, vykřikl: „Charlestonský maják!“ Kdyby se Delfín blížil k Charlestonu v noci, cestovatelé by jeho maják, stojící na ostrově Morrisu a vystupující do výše sto čtyřiceti stop nad mořskou hladinu, pozorovali už po několik hodin, protože jeho světla jsou vidět do vzdálenosti čtrnácti mil.

Když bylo takto zjištěno postavení Delfína, nezbývalo Jamesu Playfairovi nic jiného, než se rozhodnout, kterým průlivem se do charlestonské zátoky dostat. „Pokud se nepřihodí nic zlého a žádná překážka se nám nepostaví do cesty,“ řekl, „jsme dříve než za tři hodiny v přístavních docích, a tudíž v bezpečí.“ Město Charleston leží v nejzazším koutě vodní pánve dlouhé sedm mil, široké dvě míle a nazývá se Charleston-Harbour. Do této pánve veplout je dosti nesnadné: vstup do zátoky se otvírá mezi ostrovy Morrisem na jihu a Sullivanem (S tímto ostrovem spojil spisovatel Edgar Poe nejpodivnější výjevy své bujné fantazie.) na severu. V době, kdy se Delfín pokoušel proniknout blokádou, patřil již ostrov Morris severoamerickému vojsku a generál Gillmore tam dal zřídit baterie, které svým ohněm zasahovaly nad rejdu a ovládaly ji. Ostrov Sullivan byl naproti tomu v rukou odštěpenců, kteří se drželi v pevnůstce Moultrii položené na jeho samém kraji. Tato skutečnost byla Delfínu velice prospěšná; aby se vyhnul bateriím z ostrova Morrisu, potřeboval k severním břehům přilehnout jenom těsně bokem, a tak veplout do přístavu. Do zátoky bylo možno se dostat pěti průlivy: průlivem u ostrova Sullivanu, průlivem Severním, průlivem Overallským, průlivem Hlavním a konečně průlivem Lawfordovým. Tímto posledním kanálem se mohou odvážit cizí lodi jen tehdy, když kanál důkladně znají a nemají-li větší vnor než sedm stop. Co se týče kanálu Severního a Overallského, byly zavřeny severoamerickými bateriemi, takže se na cestu jimi nedalo ani pomyslet. Pokud zůstala Jamesu Playfairovi možnost volit mezi oběma zbývajícími, musel vést svůj parník průlivem Hlavním, který je nejvhodnější pro svou výšku a splavnost vod. Ale ve svém postavení se musel řídit vlivem příznivých nebo nepříznivých okolností a teprve potom, jak se vyvinou, se mohl rozhodnout o cestě, kterou se chtěl dát. Ostatně kapitán Delfína znal dokonale všechny tajnosti této zátoky, její nebezpečí, hloubku její vody při odlivu i přílivu a její proudy: byl tedy schopen vést svou loď s úplnou jistotou, aniž by musel hledět na to, že měl plout úžinou z mořských úžin nejužší. První a hlavní otázkou tedy zůstalo, jak a kterou stranou do přístavu vniknout. Tento manévr vyžadoval veliké znalosti moře a dokonalou povědomost o Delfínových vlastnostech. Dvě severoamerické fregaty právě tehdy křížily v charlestonských vodách. Druhý kapitán Mathew je brzy identifikoval a doporučil pozornosti Jamesa Playfaira. „Chystají se, jak se zdá,“ řekl, „aby se nás zeptali, co v těchto končinách pohledáváme.“ „Nu dobrá, neodpovíme jim,“ odpověděl kapitán, „ať plýtvají svou zvědavostí, jak chtějí.“ Mezitím se daly křižníky plnou parou k Delfínu, který pokračoval ve své cestě tak, aby byl z dostřelu jejich děl. Aby získal čas, užil James Playfair lsti a obrátil se k jihozápadu. Chtěl tak nepřátelskou loď zmást. Fregaty skutečně uvěřily, že má Delfín úmysl projet průlivem u ostrova Morris. Pro ten případ tam měly baterie a děla, z nichž jediná koule stačila, aby potopila anglickou loď. Severoamerické křižníky tedy nechaly plout Delfína k jihozápadu a spokojily se pouhým pozorováním, aniž by ho dále pronásledovaly. Tak se po celou hodinu vzájemné postavení lodí neměnilo. Aby své lsti zajistil úplný úspěch a křižníky dokonale o Delfínově směru zmýlil, dal James Playfair zmírnit činnost zásuvek a plul jen slabou parou. Nicméně podle hustých kotoučů dýmu, které z komínu parníku unikaly, se dalo usoudit, že

chtěl docílit maximum tlaku a následovně i maximum rychlosti. „Budou asi velmi překvapeni,“ prohlásil James Playfair, „až jim upláchneme před nosem.“ Skutečně! Když kapitán viděl, že se již přiblížil k ostrovu Morris a před řadu děl, o nichž nevěděl, jak daleko nesou, změnil náhle směr, na místě loď otočil a vracel se k severu. Zanechal tak křižníky dvě míle po větru za sebou. Jakmile křižníky zaznamenaly tento obrat, pochopily úmysly parníku a začaly ho stíhat. Bylo však příliš pozdě. Delfín zdvojnásobil rychlost účinností šroubů roztočených plným letem a rychle se od křižníků vzdaloval. Blížil se k severnímu břehu. Pro klid svědomí za ním křižníky poslaly několik koulí. Ovšem Severoameričané nemohli za své projektily, že donášely jen na půl cesty. O jedenácté hodině dopolední plul parník mimo ostrov Sullivan a dal se plnou parou - k čemuž mu posloužil především jeho mělký vnor - úzkým průlivem. Tam se už nalézal v bezpečí, protože žádný severní křižník by se neodvážil pronásledovat ho do kanálu, který při střední výšce vody není hlubší než jedenáct stop. „Aj!“ zvolal Crockston. „Myslel jsem, že to tak lehko nepůjde!“ „Hm, mistře Crockstone,“ odpověděl James Playfair, „veplout není zase tolik nesnadné; horší bude, kudy a jak se dostaneme ven.“ „Eh!“ odpověděl Američan. „To mne neznepokojuje ani dost málo! S lodí jako je Delfín a s kapitánem jako je pan James Playfair se dostaneme, kam a odkud budeme chtít.“ Mezitím pozoroval James Playfair s dalekohledem v ruce cestu, kterou měl jet. Výborné pobřežní mapy, do nichž občas nahlížel, mu dovolovaly plout beze všech nesnází. Když se Delfín ocitl v úzkém průlivu, ležícím souběžně s délkou ostrova Sullivanu, nasměroval jej James tak, že střed pevnůstky Moultrie zanechal na severozápad, k zámku Pickneyi, jehož šedé, pošmurné zdi se ukázaly odtud na severovýchodě na osamělém ostrůvku Shutees Folly. Na druhé straně průplavu plul Delfín těsně mimo bašty pevnůstky Johnson, ležící o dva stupně k severu od pevnosti Sumter na levém břehu. V tom okamžiku jej pozdravilo několik koulí z baterií od ostrova Morrisu. Nezasáhly ho však, a tak Delfín pokračoval ve své cestě, aniž by se dost málo ze svého směru uchyloval. Minul Moultrieville rozložené na druhém konci ostrova Sullivan a poté se octl v zátoce. Konečně zanechal pevnost Sumter po levé ruce, vjel do oblasti, v níž byl posléze jmenovanou tvrzí proti severoamerickým bateriím chráněný. Pevnost Sumter, známá z doby občanské války Spojených Obcí, je od Charlestonu vzdálená pět kilometrů a od každého břehu zátoky přes kilometr a půl. Tvoří zkomolený pětiúhelník vystavěný na umělém ostrově z massachussettského granitu, jehož stavba trvala deset let a stála víc než devětkrát sto tisíc dolarů. Z této pevnosti dne 23. března 1861 Andersona se severoamerickým vojskem vypudili a ozvaly se první výstřely z děl jižních odštěpenců. Není možné odhadnout spousty železa a olova, jež severoamerická děla od té chvíle na ni vysoptila. Nicméně odporovala po tři roky. Několik měsíců po Delfínově příchodu stavba padla. Nemohla přečkat třistaliberní koule, kterými pálili ze šroubovitých panotovek, zřízených generálem Gillmorem na ostrově Morrisu. Tehdy však byla ještě v plné síle a prapor Konfederovaných vlál nad ohromným kamenným

pětiúhelníkem. Delfín tvrz obeplul a objevilo se před ním město Charleston, ležící mezi dvěma řekami Ashleyi a Cooperem. James Playfair na své lodi plul uprostřed bójí vroubících kanál a zanechal charlestonský maják, i zde přes náspy ostrova Morrisu viditelný, na jihojihozápadě. Teprve nyní rozkázal vztyčit anglickou vlajku. Delfín největší rychlostí uháněl vpřed. Pravým bokem minul quarantainské bóje a poté vplul do širé zátoky. Miss Halliburttová stála na strop ni a pozorovala město, kde jejího otce věznili. Konečně byl na kapitánův rozkaz chod lodi zmírněn. Delfín plul mimo jižní a východní baterie a brzy vyhodil kotvy při nábřeží v North Commercial Wharfu.

VII. GENERÁL ODŠTĚPENCŮ Když připlul Delfín k charlestonskému nábřeží, pozdravilo jej ohromným „hurá“ neskutečné množství lidí. Obyvatelé tohoto města, oblévaného mořem, nebyli zvyklí na návštěvy evropských lodí. Ptali se, co v jejich vodách pohledává ten velký parník pyšně třepající anglickou vlajkou. Když se však dozvěděli o účelu jeho cesty, proč prorazil sullivanským průlivem, a poté, co se pověst roznesla, že veze náklad pašovaného válečného zboží, aplaudování a radostné výkřiky neměly konce. Aniž ztrácel čas, James Playfair se hned ohlásil u generála Beauregarda, velitele města. Ten přijal mladého kapitána Delfína velice úslužně: přicházel mu právě vhod, aby ošatil jeho vojáky a opatřil je střelivem, kterého měli citelný nedostatek. Dohodli se, že vykládání z lodi se podnikne okamžitě a mnoho lidí přispěchalo pomoci anglickým námořníkům. Dříve než James Playfair opustil loď, přijal od miss Halliburttové některé důležité pokyny ohledně jejího otce: mladý kapitán se dal úplně do služeb mladé dívce. „Miss Jenny,“ řekl jí, „můžete na mne spoléhat, že udělám všechno, abych vašeho otce vysvobodil. Doufám však, že se tato záležitost odbude bez nesnází. Navštívím dnes generála Beauregarda, a aniž bych ho ihned požádal o svobodu pana Halliburtta, vyzvím od něho, v jaké situaci se nachází, zdali je vězněn nebo vázán čestným slovem.“ „Můj ubohý otec,“ pronesla s hlubokým povzdechem miss Jenny, „určitě neví, že jeho dcera je tak blízko! Proč nemohu spěchat do jeho náruče?!“ „Jen strpení, miss Jenny; brzy obejmete svého otce. Spolehněte se, že budu jednat s největší obětavostí, ale také jako člověk opatrný a rozvážný.“ Když pak James Playfair dojednal záležitosti svého obchodu, předal generálovi Delfínův náklad a smluvil koupi nesmírného množství bavlny za nejnižší cenu, přivedl řeč na běžné události, tak jak slíbil. „Máte tedy za to,“ řekl generálu Beauregardovi, „že zvítězí otrokáři?“ „Nepochybuji ani na okamžik o konečném prospěchu naší věci, a pokud se týká Charlestonu, uvidíte, že nás Leeova armáda z obléhání brzy vyprostí... Ostatně čeho se dočkáme od abolitionistů? Připusťme... což se jinak nikdy nestane... že by obchodní města VIrginie, obou Karolin, Georgie, Alabamy a Mississipi upadla do jejich moci. Nuže? Mohou se stát pány zemí, které nikdy nedokáží obsadit? Určitě ne a podle mého rozumu by byli, pokud by se jim podařilo nad námi vyhrát, svým vítězstvím přivedeni jenom do velkých rozpaků.“ „A jste si, generále,“ ptal se kapitán, „svými vojáky bezvýjimečně jistý? Neobáváte se, že Charleston za svého obležení kráčí vstříc zkáze?“ „Ne, zrady se nebojím! Zrádce bych nemilosrdně popravil a sám bych zničil město železem nebo ohněm, kdybych zde objevil nejmenší unionistický ruch. Jefferson Davis mi svěřil Charleston a můžete si být jistý, že je opravdu ve spolehlivých rukou.“ „Máte zde prý také několik zajatých severoamerických občanů?“ zeptal se James Playfair, aby se dostal k vlastnímu předmětu rozhovoru. „Ano, kapitáne,“ odpověděl generál. „V Charlestonu padla první rána. Abolitionisté, kteří se zde nalézali, chtěli odporovat. Byli přemoženi a stali se tudíž válečnými zajatci.“ „Je jich hodně?“ „Téměř sto.“ „Mohou svobodně procházet městem?“ „Mohli až do té doby, než jsem přišel na stopu jimi osnovaného spiknutí.

Jejich vůdci se totiž podařilo spojit se s obléhajícími, a tak informovat nepřítele o stavu města. Mnozí z vězňů vyjdou ze svého žaláře jen na obhradí citadely, kde deset konfederovaných kulí po právu rozsoudí o jejich federalismu.“ „Cože! Mají býti zastřeleni?!“ zvolal mladý kapitán. „Ano a jejich vůdce jako první. Je to člověk velmi odvážlivý a obléhanému městu nejvýš nebezpečný. Poslal jsem jeho korespondenci předsednictvu do Richmondu a do osmi dnů bude o jeho osudu rozhodnuto.“ „Kdo je ten muž, o němž mluvíte?“ Ptal se James Playfair na pohled lhostejně, ve skutečnosti však s velkou obavou. „Bostonský žurnalista, zarytý abolitionista, duše Lincolnovi úplně oddaná.“ „A jak se jmenuje?“ „Jonathan Halliburtt.“ „Ubožák!“ pronesl James, který těžko skrýval pohnutí. „Ať už je jeho vina jakákoli, nemohu mu odepřít své politování. Myslíte tedy, generále, že ho opravdu zastřelí?“ „Jsem si tím jistý,“ odpověděl Beauregard. „Válka je válka a každý se brání, jak může.“ „Máte pravdu, je to soukromá záležitost obou válčících stran,“ odpověděl kapitán. „Ostatně, až tuto exekuci provedou, budu už daleko na moři.“ „Jak? Chcete odjet tak brzy“ „Ano, generále, jsem především obchodník. Jakmile se náklad bavlny doplní, vyjedu na moře. Podařilo se mi do Charlestonu proniknout, důležitější část mého úkolu však záleží na tom, jak se odtud dostat. Čím dříve město opustím, tím lépe. Delfín je sice dobrá loď, která se může klidně v rychlosti s každou lodí severoamerické mariny pustit do zápasu, nemá však šanci, že by unikl stoliberní kouli ze šroubovité parrotovky. Jediný projektil, který by zasáhl jeho záď a zničil šroub, by stačil, aby překazil mé veškeré obchodní kombinace.“ „Jak myslíte, kapitáne,“ odpověděl Beauregard a pokrčil rameny. „Za takových okolností vám nemohu radit. Znáte svůj prospěch lépe než já, dovedete jej jistě hájit; na vašem místě bych jednal jako vy. Ostatně pobyt v Charlestonu je málo příjemný a rejda, kde den ode dne prší bomby, není pro lodi bezpečným útočištěm. Odplujte tedy, kdy je vám libo. Leč malou zprávičku: kolik a jak velikých severoamerických lodí před Charlestonem?“ James Playfair zodpověděl tyto generálovy otázky, jak nejlépe uměl, rozloučil se s ním v nejlepší shodě a vracel se na Delfína velmi znepokojený a starostlivý. „Co říci miss Jenny?“ ptal se sám sebe. „Mám jí povědět o hrozné situaci váženého pana Halliburtta, či ji raději nechat v nevědomosti o nebezpečí, které jejímu otci hrozí? Ubohé dítě!“ Sotva padesát kroků od guvernérova domu potkal kapitán Crockstona. Ctihodný Američan ho sledoval od chvíle jeho odchodu. „Nuže, kapitáne!?“ James Playfair pohlédl upřeně na Crockstona. Ten ihned pochopil, že kapitán nepřináší příjemné zprávy. „Viděl jste Beauregarda?“ ptal se. „Ano,“ odpověděl James Playfair. „A mluvil jste s ním o panu Halliburttovi?“ „Ne. Sám se o něm rozhovořil.“ „Nuže, kapitáne?“ „Nuže... tobě mohu říci všechno, Crockstone.“ „Všechno, kapitáne.“ „Generál Beauregard mi řekl, že tvůj pán bude za osm dnů zastřelen.“ Každý jiný mimo Crockstona by zůstal tak neočekávanou, strašlivou zprávou ohromený a přemožený bolestí, leč Američan, který nezoufal nikdy a nad ničím, se jen smutně usmál a prohlásil:

„Ech!... Co na tom záleží?“ „Jakže?... Co na tom záleží?!“ vykřik James Playfair. Říkám ti, že pan Halliburtt bude za osm dnů zastřelen, a ty odpovídáš: co na tom záleží!?“ „Ano, pokud se v šesti dnech dostane na palubu Delfína a bude-li Delfín do sedmi dnů na širém oceánu.“ „Ach!“ odpověděl kapitán a stiskl Crockstonovi vřele ruku. „Rozumím ti, starý brachu! Jsi pravý muž! Nu, ani já nechci zůstat pozadu. Navzdory strýci Vincentu a Delfínovu nákladu se nechám pro miss Jenny vyhodit třeba do povětří.“ „Žádné do povětří, kapitáne, toho není třeba,“ odpověděl Američan. „Z toho by měly nanejvýš něco ryby. Jedná se o cosi důležitějšího: osvoboďme našeho drahého pana Halliburtta.“ „Víš však, jak je to těžké?“ „Ech!“ šklebil se Crockston. V tom případě je nutné především zprostředkovat spojení s naším přísně střeženým vězněm.“ „Ano.“ „A odvážit se téměř zázračného útěku.“ „Ech!“ mínil Crockston. „Vězeň pomýšlí vždycky více na to, aby unikl, než jeho strážce, aby ho střežil: vězni se má proto vždy útěk podařit. Pan Halliburtt má proto více štěstí. Pomůžeme mu a s naší pomocí se jistě zachrání.“ „Dobře, Crockstone.“ „Vždycky dobře, kapitáne.“ „Jak chceš všecko navléci? Musíme přece jednat podle určitého plánu a zároveň bezpodmínečně zachovat veškerou opatrnost.“ „Budu o tom přemýšlet.“ „Jestliže se však miss Jenny dozví, že její otec je odsouzen a že rozkaz k popravě může dříve nebo později přijít...“ „Nedozví se o tom, to je zcela jednoduché!“ „Ano, bude tak lépe pro ni i pro nás.“ „Kde je pan Halliburtt uvězněný?“ ptal se Crockston. „V citadele,“ odpověděl James Playfair. „Na loď, Crockstone!“

VIII. ÚTĚK Miss Jenny seděla na stropni Delfína a očekávala netrpělivě, s čím se vrátí kapitán.Když se konečně vrátil a objevil se před ní, vytušila z jeho pohledu nedobrou zprávu a nebyla schopna pronést jediné slovo. Výraz její tváře jako by však prosilo odpověď na nevyřčenou otázku Jamesa Playfaira tím naléhavěji. A tak kapitán za Crockstonovy pomoci seznámil dívku s některými poměry, v jakých se její zajatý otec nachází. Řekl jí, jak se v rozhorovu s Beauregardem jen opatrně dotkl válečných zajatců a že se mu generál nezdál v té míře, aby okamžitě jeho přání vyhověl: projevil se prý zdrženlivě a chtěl jednat podle okolností. „Protože pan Halliburtt nemůže svobodně procházet městem, jeho osvobození nebude samozřejmě snadné. Použiji však nejráznějších prostředků, abych svému slibu dostál, a přísahám, miss Jenny, že bez vašeho otce Delfín charlestonskou rejdu neopustí.“ „Díky, pane Jamesi,“ řekla Jenny s neskrývaným pohnutím a se slzami v očích, „děkuji vám z celé své duše.“ Po těchto slovech cítil James Playfair, že mu srdce v prsou nezvykle a prudce zatepalo. Blížil se k dívce s dojatým pohledem a milými slovy. Kdyby mluvil déle, určitě by vyjevil city, které nemohl zadržet a s opravdovou láskou k mladé Američance by se už déle neskrýval. Crockston, jako vždy i tentokrát prozíravý, mu k tomu však nepopřál čas. „Jen žádné zbytečnosti, kapitáne!“ prohlásil. „Teď není chvíle pro dojímavé řeči. Raďme se a pokusme se na něčem usnést!“ „Máš nějaký plán, Crockstone?“ ptala se dívka. „Mám vždycky plán,“ odpověděl Američan, „je to má výsada.“ „Je však také dobrý?“ podotkl James Playfair. „Výtečný! A ani všichni washingtonští ministři dohromady by si nevymysleli lepší! Je takový, jako by už vážený pan Halliburtt byl na Delfínu.“ Tón, jakým ta slova Crockston pronesl, zněl tak přesvědčivě a zároveň tak dokonale dobrosrdečně, že jenom nejzarytější nedůvěřivec mohl zapochybovat. „Poslouchám, Crockstone,“ pobídl ho James Playfair. „Dobrá. Vy, kapitáne, půjdete k Beauregardovi a požádáte ho o službu, kterou vám určitě neodepře.“ „Jakou?“ „Řeknete mu, že máte na své lodi špatného chlapa, nenapravitelného darebáka, který po celý čas plavby vyzýval mužstvo ke vzpouře, což je bezesporu ohavná věc. Povíte mu dále, že byste se ho rád aspoň na chvíli zbavil a požádáte generála o dovolení, zda byste ho směl vstrčit do citadely, ovšem s tou podmínkou, že ho vezmete při svém odjezdu s sebou, převezete do Anglie a tam ho odevzdáte trestající spravedlnosti vlastní země.“ „Proč ne,“ odpověděl James Playfair a trochu se usmíval, „to samozřejmě udělám a předpokládám, že Beauregard velmi ochotně vyhoví mé žádosti.“ „Tím jsem si také úplně jistý,“ přisvědčil Američan. „Ale,“ pokračoval Playfair, „k tomu všemu chybí jen...“ „Nu?“ „Onen prohnaný darebák.“ „Stojí před vámi, kapitáne.“ „Jakže?... Ten ohavný chlap...?“

„Jsem já, s vaším dovolením.“ „Ach, statečné, věrné srdce!“ zvolala Jenny a tiskla svýma malýma ručkama hrubé ruce Američanovy. „Nu, Crockstone,“ řekl James Playfair, „nyní rozumím všemu, milý příteli! Lituji jen jednoho - a sice, že nemohu zaujmout tvé místo.“ „Každý nejlépe ví: co zastane,“ odpověděl Crockston. „Kdybyste byl na mém místě, svou úlohu byste asi klidně sehrál, kdežto mne ta věc do rozpaků v žádném případě neuvede. Ještě budete mít možnost, abyste se přičinil o konečný zdar našeho záměru, a to tím, že vyjedete za hřmění severoamerických i odštěpenských děl na moře, k tomu bych se já jen velmi ztěžka hodil.“ „Zcela dobře, Crockstone, pokračuj.“ „Nuže, když už se octnu jednou v citadele, kterou... mimochodem řečeno... znám skrz naskrz, poznám, jak se tam zachovat. Buďte si však jistý, že to zařídím dobře. Mezitím se postaráte, abyste doplnil Delfínův náklad.“ „Ech,“ mávl rukou kapitán, „obchodní záležitosti pro mne nyní mají už jen malý význam.“ „Ne tak docela! Co by řekl strýc Vincent? Nechme své city jen kráčet ruku v ruce s obchodním podnikem; to od nás vzdálí podezření. Jednejme však rychle. Můžete být hotový do šesti dnů?“ „Ano.“ „Dobrá, ať je tedy nakládání do dvaadvacátého skončeno a Delfín připravený k vyplutí.“ ,,Ano, správně.“ „Večer dne dvaadvacátého ledna... poslouchejte dobře, večer dne dvaadvacátého ledna pošlete člun se svými nejspolehlivějšími lidmi k White-Pointu na konec města, počkáte až do devíti hodin a uvidíte, že váš nejponíženější služebník Crockston s sebou přivede pana Halliburtta.“ „Jak to však zařídíš, abys dopomohl nejen panu Halliburttovi k útěku, ale navíc uprchl také sám?“ ptal se mladý kapitán s rostoucím zájmem. „Budu si už vědět rady, to můžete být bez obav.“ „Drahý Crockstone,“ zvolala Jenny, „dáváš v sázku i svůj život, abys spasil mého otce!“ „Upokojte se, miss Jenny, nic neriskuji, můžete mi věřit.“ „Nu dobrá,“ řekl James Playfair. „Kdy tě mám dát zavřít?“ „Ještě dnes, kapitáne. Pomyslete si: demoralizuji vaše mužstvo! Neztrácejme tedy čas.“ „Potřebuješ peníze? V citadele ti mohou být prospěšné.“ „Peníze, abych podplatil žalářníka? Ani ne! Je to předně velmi drahé, za druhé... odpustíte, pane Playfaire... velmi hloupé. Kdo se chytne takového prostředku, špatně pochodí! Žalářník peníze sice vezme, ale vězně si nechá také. A dělá dobře! Ne, mám na mysli jiné, vydatnější a jistější páky. Ostatně několik dolarů škodit nikdy nemůže; sklenka vína chutná právě tak dobře v podzemní díře jako na čerstvém vzduchu.“ „Aha, chceš opít žalářníka?“ „Ale ne, opilý žalářník by všechno pokazil. Ne. Ne. Říkám vám, že mám svůj vlastní plán, jen mne nechte jednat.“ „Tady, můj statečný Crockstone, tady máš deset dolarů.“ „To je víc, než potřebuji. Když tak vám zbytek vrátím.“ „Dobře! Jsi připravený?“ „Jak se na pořádného taškáře sluší, ano.“ „Pak vzhůru!“ „Crockstone,“ pronesla dívka hlasem, třesoucím se ještě větším pohnutím než před pár chvílemi. „Crockstone, ty jsi zajisté nejlepší člověk na celém světě.“

„To si myslím,“ odpověděl Američan a samolibě se usmíval. „Abych však nezapomněl, kapitáne. Mám ještě něco neméně důležitého.“ „O co jde?“ „Kdyby se generál nabídl, že dá vašeho taškáře oběsit... víte, že vojáci nedělají dlouhých cavyků...“ „Tedy, Crockstone?“ „Tedy mu řekněte, že si to ještě rozmyslíte.“ „Slibuji ti to.“ Téhož dne k velkému podivení mužstva, které o ničem nevědělo, Crockstona na nohou i rukou svázali a v průvodu deseti námořníků vysadili na zem. Půl hodiny poté, když si James Playfair vyžádal svolení generálova, byl drzý taškář navzdory svému odporu a protestu zapsán do seznamu vězňů charlestonské citadely. Po tento den a dny následující pokračovalo vykládání zboží z Delfína velmi rychle. Parní jeřáby bez přestání spouštěly zboží na čluny a vory. Evropský náklad mizel, aby poskytl místa nákladu domácímu. Charlestonské obyvatelstvo se hromadně objevovalo na nábřeží, aby se dosyta vynadívalo na toto zajímavé divadlo: neomezovalo se však na pouhé zevlování, nýbrž tu a tam anglickým lodníkům účinně pomáhalo. Ti to samozřejmě velice vřele VÍtali. Odštěpenci měli Angličany ve velké úctě, plÝtvali zdvořilostmi a ochotou, ale James Playfair svým lidem nepopřál kdy, aby Američanům přátelské službičky a podobné pozornosti opláceli: byl jim neustále v patách a pobízel je k zimničné činnosti a spěchu. Příčiny se námořníci marně snažili dovtípit. O tři dny později, dne 18. ledna, uložili dělníci první balíky bavlny do lodního skladiště. Jakkoli se James příliš neobíral obchodní otázkou své výpravy, nicméně udělal pro závod Playfair & Co. výborný obchod, když skoupil za babku veškerou bavlnu, kterou charlestonské sklady obsahovaly. O Crockstonovi dosud nebylo ani vidu ani slechu. Aniž se komu svěřila, Jenny zmítaly nejkrutější obavy. Tváře plné nepokoje prozrazovaly vše. James Playfair se ji snažil utěšit a dodat jí odvahy a naděje. „Důvěřuju Crockstonovi úplně,“ řekl, „je to zajisté nejvěrnější služebník. Znáte ho lépe než já, miss Jenny, mohla byste se tudíž tím spíše na něj spoléhat. Nejdéle za tři dny spočinete v náručí svého otce; věřte mému slovu, miss.“ „Pane Jamesi!“ zvolala dívka. „Nikdy vám nepřestanu být vděčná za takovou obětavost. A pokud najdeme, otec a já, prostředky, abychom vaši službu oplatili, ale nevím...“ „Najdete, miss, zajisté že najdete,“ odpověděl kapitán. „Jakmile se opět ocitneme v anglických vodách, neopomenu se sám o svou odměnu přihlásit.“ Jenny letmo pohlédla na mladého muže, poté sklopila slzami naplněné oči a pomalu se vydala ke své kabině. James Playfair se ještě více ubezpečil, že až do toho okamžiku, kdy pan Halliburtt bude v bezpečí, dívka se nic nedozví o hrozné situaci, v níž se její otec ocitl. Poslední den se však nešťastná Jenny dozvěděla náhodně díky prostořekosti jednoho námořníka, s čím se jí až posud kapitán tajil. Odpověď richmondského kabinetu došla večer zvláštní štafetou, jíž se podařilo proniknout linií krajních stráží okupantů. Tato odpověď obsahovala rozsudek smrti nad Jonathanem Halliburttem a tento nešťastný severoamerický občan měl být již druhého dne ráno postaven před hlavně povstaleckých pušek. Novina o blízké exekuci se letem rozšířila po městě a záhy ji donesl jeden námořník i na Delfín. Tento muž o tom informoval kapitána, aniž by tušil, že je miss Halliburttová nablízku.

Jakmile zaslechla tuto zprávu, dívka srdcelomně vykřikla a v bezvědomí se skácela na palubu. James Playfair ji odnesl do její kajuty a dělal vše pro to, aby ji vzkřísil. Když opět po dosti dlouhé chvíli pootevřela oči, uviděla mladého kapitána, jak jí prstem na ústech přísně přikazuje, aby nemluvila. Měla dosti sil, aby se přemohla a potlačila v sobě všechnu bolest. James Playfair se klidně sklonil k jejímu uchu, tiše zašeptal: „Za dvě hodiny, Jenny, bude váš otec v bezpečí a u vás. Chci ho osvobodit, kdybych při tom měl ztratit i svůj život.“ Poté vyšel na stropeň a říkal si: „Nyní musím pana Halliburtta zachránit za každou cenu, i kdybych měl jeho svobodu zaplatit nejen životem vlastním, ale i životy celého svého mužstva!“ Nadešla chvíle činu. Již ráno Delfín doplnil náklad bavlny. Komory na uhlí byly plné a za dvě hodiny mohl odcestovat. James Playfair odvezl loď od North Commercial Wharfu a vyplul na širou rejdu. . Chtěl využít příliv, který měl po deváté večerní hodině dostoupit nejvyššího bodu, aby vyrazil z přístavu. Když James Playfair opouštěl dívku, odbila sedmá hodina. James nařídil přípravy k odjezdu. Až dosud o všem mezi ním, Crockstonem a Jenny zůstalo zachováno nejpřísnější tajemství. Nyní však měl kapitán za přiměřené zasvětit i svého zástupce - druhého kapitána - pana Mathewa. Neotálel a učinil tak ihned. „K vašim rozkazům,“ odpověděl Mathew, aniž by ke kapitánově sdělení dodal nejmenší poznámku. „Tedy k deváté hodině?“ „K deváté hodině. Dejte neprodleně rozdělat ohně a ať má žár ten nejvyšší stupeň.“ „Stane se, kapitáne.“ „Delfín spočívá na vrhové kotvě. Přeřízneme lano a odplujeme, aniž bychom ztráceli byť jen okamžik...“ „Jak rozkazujete, kapitáne.“ „Dejte pověsit na velkém stěžni svítilnu; noc je tmavá a mlha se zvedá. Nesmíme se vydat v nebezpečí, abychom zpáteční cestou na loď zabloudili. K dovršení prozřetelnosti dejte od deváté hodiny zvonit na lodní zvon.“ „Vaše rozkazy bez výjimky vykonáme, kapitáne.“ „A nyní, pane Mathewe,“ doložil James Playfair, „dejte připraviti gygu (Lehký člun, jehož oba konce vybíhají v ostré špičky.) a přidělte k ní šest našich nejsilnějších veslařů. Odjedu neprodleně k White-Pointu. Za mé nepřítomnosti doporučuji miss Jenny vaší péči. Kéž nás opatruje Bůh, pane Mathewe.“ „Bůh nás opatruj!“ odpověděl kapitánův zástupce. Poté vydal potřebné rozkazy, aby námořníci rozdělali ohně, jak náleží, a člun připravili. V několika minutách byl člun spouštěn ze závěsu k boku parníku. James Playfair se rozloučil s Jennya vstoupil do gygy. V okamžiku, kdy člun odrazil, černé kotouče dýmu vystupující z komínů parníku se poznenáhlu ztrácely v tmavé večerní šeři. Zavládla hluboká tma, vítr ulehl, němé ticho ovládlo nesmírnou rejdu, jejíž vlny jako by pokojně odpočívaly, a jen několik sotva rozeznatelných světel se třáslo mlžným nočním soumrakem. James Playfair se chopil kormidla a jistou rukou řídil člun k White-Pointu. Vzdálenost byla přes tři a půl kilometru. Během dne se mladý kapitán dokonale seznámil se směrem, kudy se měl dát, a nyní už mohl

dojet ke krajnímu charlestonskému bodu v přímé linii. Když gyga přistála u White-Pointu, na věži kostela svatého Filipa právě odbila osmá hodina. Zbývala tedy ještě hodina do okamžiku, který Crockston naznačil. Nábřeží působilo pustě a jako po vymření: jedině stráž při obou bateriích, východní a jižní, se zdlouhavě a odměřeně procházela asi dvacet kroků od místa, kde zakotvila gyga. James Playfair nespouštěl pohled z rafije: čas mu neubíhal dost rychle a zdálo se mu, že se minuty prodlužují ve věčnost. Ve věčnost, v které se ztrácí všechno. V půl deváté zaslechl zvuk kroků. Okamžitě dal svým lidem rozkaz, aby se chopili vesel a připravili se na odjezd. Sám vyskočil z loďky a kráčel dopředu. Po deseti krocích se setkal s pobřežní stráží, která měla dvacet mužů. James vytáhl z pasu revolver, odhodlaný jej použít jen v nutném případě. Čeho však mohl zmoci proti přesile vojáků? Patrola sešla až na nábřeží. Vůdce pobřežní strážní rondy přistoupil k Jamesu Playfairovi, a když uviděl gygu, zeptal se přísně kapitána: „Co je to za člun?“ „Je to gyga náležející k Delfínu,“ odpověděl mladý muž. „A vy jste...?“ „Kapitán James Playfair.“ „Měl jsem za to, že jste odplul a již brázdíte vody v charlestonských průplavech!“ „Jsem právě připravený k odjezdu... měl jsem být vlastně již na cestě... ale...“ „Ale...?“ ptal se vůdce pobřežní stráže a zvedl významně obočí. Jamesovi se náhle kmitla hlavou spásná myšlenka a odpověděl: „Jeden z mých námořníků je zavřený v citadele a málem bych ho zde zapomněl; naštěstí jsem si na to vzpomněl ještě v pravou chvíli a poslal jsem lidi, aby ho přivedli.“ „Míníte onoho taškářského chlapa, kterého s sebou chcete vzít do Angli?“ „Že.“ „Ano.“ „Dokázali bychom ho zde také tak dobře pověsit jako u vás,“ řekl důstojník se sebevědomým úsměvem. „Jsem o tom přesvědčený,“ odpověděl James Playfair, „je však vždycky lépe, když se věci dá oprávněnější průchod.“ „Nuže, dobré pořízení, kapitáne, a střežte se baterií z ostrova Morrisu.“ „Těch se nelekám. Nestaly se překážkou při mém veplutí, nebudou jí tedy ani při mém odjezdu.“ „Šťastnou cestu!“ „Děkuji.“ Po těchto slovech pokračoval malý zástup stráže ve své obvyklé obchůzce. Písčitý břeh zůstal i nadále tak tichý jako před chvílí. V okamžiku odbila devátá hodina. Umluvený čas, kdy se měl Crockston s vězněm dostavit! James cítil, že mu srdce tluče, jako by mu chtělo prolomit hruď. Krev se mu hrnula do tváře, to napětí bylo k nevydržení. Tu zazněl táhlý hvizd. James odpověděl podobným písknutím. Poté čekal, napínal sluch a rukou kýval námořníkům na znamení o zachování největšího ticha. Nahoře na nábřeží se objevil muž zahalený v širokém tartanu. Bedlivě se rozhlížel po břehu na všechny strany.

James k němu přispěchal. „Pan Halliburtt?“ „Ano, to jsem já,“ odpověděl muž v tartanu. „Ach, konečně! Bohudíky!“ zvolal James Playfair. „Vstupte, prosím, do gygy! Neztrácejme ani okamžik! Kde však je Crockston?“ „Crockston!?“ opakoval pan Halliburtt na nejvyšší míru překvapený. „Co tím chcete říci?“ „Jen to, že muž, který vás osvobodil, ten, kdo vás sem dovedl, je přece váš věrný sluha Crockston.“ „Muž, který mne sem doprovodil, je žalářník z citadely,“ odpověděl pan Halliburtt. „Žalářník?!“ podivoval se James Playfair a pocítil strach, obavu, podivně nejasný pocit. Jak vidíme, nechápal a nerozuměl ničemu z odpovědí Jennina otce. V tu chvíli se zcela nečekaně tisíc obava neblahých předtuch zmocnilo zděšeného kapitána. Prostě tuto zvláštní situaci nemohl zvládnout... „Nu, ano, žalářník!“ ozval se náhle nablízku známý hlas. „Žalářník spí jako dřevo v mém vězení!“ „Crockstone, ty, to jsi ty?“ téměř vykřikl překvapený pan Halliburtt. „Jen žádné řeči, můj drahý pane! Vysvětlím vám všechno později. Jde o váš život! Do loďky! Do loďky! Rychle! Rychle!“ A tři muži se rázem octli skokem v člunu. „Vnořte vesla!“ rozkázal kapitán. A šest vesel vhroužilo se najednou do moře. „Rychle vpřed!“ zvolal opět James Playfair. A gyga se rozjela jako šipka po temných vodách Charleston-Harbouru. Tma se už nezdála tak zoufalá a naděje dostala své místo.

IX. MEZI DVĚMA OHNI Gyga, poháněná šesti silnými veslaři, letěla po vlnách rejdy. Mlha zhoustla tak, že se James Playfair jen stěží udržoval v přímé čáře, v níž už netrpělivě čekal Delfín. Crockston se usadil na předku a pan Halliburtt vzadu člunu vedle kapitána. Přítomností svého sluhy nanejvýš udivený, se pokusil ctihodný muž, vážený žurnalista několikrát o to, aby se mu dostalo žádoucího vysvětlení. Crockston však odpovídal jedině posuňky a dával na srozuměnou, ,že je třeba především ticho, aby se útěk, tak šťastně začatý, vydařil úplně. Když se však o několik minut později gyga ocitla na širé rejdě, odhodlal se Crockston konečně mluvit. Věděl, kolik a jak nedočkavých otázek tkvělo jeho pánu, drahému panu Halliburttovi na jazyku. „Ano, můj drahý pane,“ řekl, „žalářník dřepí na mém místě v té mé proklaté cele. Posloužil jsem mu dvěma řádnými štulci, jedním do týla a druhým do žaludku, a to právě v okamžiku, když mi přinášel večeři. Věřte, takový medikament je lepší a lépe omamuje než pouhá narkóza! Abych k němu dovršil svou vděčnost, oblékl jsem si jeho šaty, vzal jsem mu klíče, vyhledal jsem vás a vyvedl z citadely přímo před nosem ničeho netušících vojáků. Nic lehčího, jednoduššího a vydatnějšího nad mé prostředky!“ „A co má dcera?“ ptal se Halliburtt znepokojeně a rozhodil ruce ve výmluvném gestu. „Nachází se na lodi, která vás doveze do Anglie.“ „Má dcera je zde? Zde?!“ vykřikl Američan a vyskočil prudce z lavice. Překvapením zcela zaskočený. „Ticho!“ odpověděl Crockston. Už jen několik minut a budeme zachráněni! Ať to tedy nepokazíme na poslední chvíli.“ Člun plul rychle temnou nocí dále, jenom však po kormidelníkově paměti, protože uprostřed mlhy nemohl James Playfair dohlédnout Delfínovu stítilnu, a tak směr, kterým by se měl dát, se nedal přesně určit. Tma a mlha houstly tak, že veslaři neviděli ani konec svých vesel. „Nuže, pane Jamesi?“ ptal se Crockston. „Urazili jsme jistě půl druhé míle,“ odpovídal kapitán. „Nevidíš nic, Crockstone?“ „Nic a mám přece dobrý zrak! Ale žádný strach, však my dojedeme! V citadele nemají ani potuchy, že...“ Neukončil ještě větu, když ohnivá raketa pronikla tmou a rozprskla se v závratné výši. „Signál!“ vykřikl James Playfair. „Ďáble!“ zahřímal Crockston. „Vyšla z citadely! Dejte pozor!“ Druhá a hned poté třetí prskavka vystoupily v témže směru za průrvou a tentýž signál byl opětován asi míli vpředu od člunu. „To přichází z pevnosti Sumteru,“ prohlásil Crockston, „a znamená to, že uprchl vězeň. Popožeňte vesla! Vše je odhaleno!“ „Udeřte rázně, přátelé!“ James Playfair pobídl námořníky. Tyto rakety nám posvítí na cestu k Delfínu; není víc než sedm set metrů od nás. Hle, slyším lodní zvon! Rychle vpřed, rychle! Dvacet liber každému, budeme-li v pěti minutách na lodi.“ Námořníci rozehnali gygu, že letěla jako střela a všechna srdce nepokojně a bouřlivě zabušila vzrušením. Směrem od města zazněla rána z děla a Crockston slyšel, spíše než viděl, jak se asi na dvacet

sáhů od člunu rychle kmitlo jakési těleso, což nemohlo být nic jiného než bomba. V tu chvíli se ozval lodní zvon Delfína plnou silou. Blížili se. Ještě několik odrazů vesly a člun přistál, ještě několik vteřin a Jenny klesla do náruče svého otce. Gygu, už netrpělivě očekávanou, námořníci okamžitě vyzdvihli a James Playfair se vrhl na můstek. „Pane Mathewe, máme dost tlaku?“ „Ano, kapitáne.“ „Dejte přetnout lano a pak plnou parou vpřed!“ Za několik chvil poté hnaly oba šrouby parník do hlavního průlivu a Delfín se tak vzdálil od pevnosti Sumteru. „Pane Mathewe,“ prohlásil James, „nelze ani pomyslet, abychom vyjeli kanálem u ostrova Sullivanu; dostali bychom se tak přímo do ohně baterií odštěpenců. Dejme se - pokud možno - co nejvíce pravou stranou rejdy... Jedna salva severoamerických baterií nám snad neuškodí. Máte spolehlivého muže u kormidla?“ „Ano, kapitáne.“ „Dejte zhasnout svítilny a veškerá světla na palubě. Stačí odlesk stroje, s tím se však nedá nic dělat...“ Mezitím se hnal Delfín nejvyšší rychlostí z rejdy; když však obracel, aby dosáhl pravé strany Charleston-Harbouru, musel projet průplavem, a tím se na okamžik přiblížil k tvrzi Sumter. Nenalézal se ani půl míle od jižanských baterií, když tu se všechny pevnostní střílny rázem zableskly a příval železa udeřil s ohromným třeskotem před parník. „Příliš brzy, nemotorové!“ vykřikl James Playfair a vypukl v hlasitý smích. „Pospěšte si, pane inženýre! Rychle! Musíme projít dvěma ohni!“ Topiči rozžíhali ohně novou silou a Delfín zaskřípal a zatřásl se až do nejhlubších útrob své masivní stavby, jako by měl už v nejbližším okamžiku vyletět do povětří. Vtom zazněl druhý výstřel a nová spousta železného krupobití projektilů zasyčela tentokrát za zádí Delfína. „Příliš pozdě, vy blázni!“ vykřikl hromovým hlasem mladý kapitán, jeho tváře planuly nadšením. Crockston, který stál rovněž na stropni, volal: „První baterie za námi! Ještě několik minut a jsme s odštěpenci hotovi.“ „Myslíš si tedy, že se už nemusíme ničeho obávat od pevnosti Sumteru?“ ptal se James. „Ničeho, zato však všeho nejhoršího od tvrze Moultrie na konci ostrova Sullivan; její projektily na nás mohou dosahovat jen na půl minuty. Ať míří dobře a vyčkají toho pravého okamžiku, jestli se chtějí trefit! Blížíme se!“ „Je to naprosto v pořádku! Poloha tvrze Moultrie nám dovolí, abychom se dali vpravo do hlavního průlivu. Stupňujte žár, žár!“ Právě ve chvíli, kdy James Playfair vyřkl tento rozkaz, pevnost se osvětlila trojí řadou blesků. Všichni na Delfínu slyšeli hromové třesky z pevnůstky a hned poté praskot na parníku. „Tentokrát nechybili!“ zabručel Crockston. „Pane Mathewe!“ volal znepokojeně kapitán na svého zástupce. „Co se stalo? Co se stalo?“ „Konec předního stě žně je v moři!“ „Je někdo raněný?“ „Ne, není, kapitáne.“ „Dobrá, ďas vzal stěžeň. Napravo do průlivu, napravo! Otočte kormidlem k ostrovu!“ Prorazili jsme kordonem otrokářů!“ volal Crockston, „a pokud je nám vůbec souzeno, abychom

dostali kouli do kožichu, uvidím raději, když to bude koule severoamerická; ta je záživnější.“ Nebezpečí zatím ještě zcela nepominulo a Delfín i nadále vězel v neméně kritické situaci. Nakonec musel projet ohněm baterií postavených na ostrově Morris. Ačkoli tehdy ještě nebyly vyzbrojeny obléhacími kusy, kterými je opatřili o několik měsíců později, nicméně děla a jejich hmoždíře mohla lehce potopit loď jako Delfín. Obléhatelé na ostrově a na křižujících lodích, upozorněni prskavkami a ranami z děl z tvrzí Dumteru a Moultrie, se připravovali k odpovědi navzdory tomu, že se nezdálo, že by tento noční útok, jehož příčina jim zůstávala dosud nejasnou, směřoval proti nim. James Playfair věděl naprosto jistě, že i z této strany se nevyhne útoku. Obavy, které měl vzhledem k ostrovu Morris, se brzy také uskutečnily. Neplul hraničícím průlivem se severoamerickými bateriemi déle než čtvrt hodiny, když tu se z boku na všech stranách zablesklo. Pravý déšť malých pum se rozsypal kolem parníku, až voda vystříkla přes obrněný bort. Několik kulí dopadlo také na Delfínovu palubu, ale jen základnou dolů, za což se dalo děkovat. Loď tak totiž zůstala ušetřená strašného osudu. Tyto bomby - jak později kapitán zjistil třaskají na sto úlomkovitých kusů a střepin a pokrývají plochu sto dvaceti čtverečných stop pravým řeckým ohněm, který není nic schopné zhasit. Tento ďábel hoří dvacet minut: jediná z takových pum stačí, aby zapálila loď. Hrůza jenom pomyslet. Naštěstí pro Delfína tyto granáty patřily do nových vynálezů a byly ještě velmi nedokonalé: když byly vmeteny do vzduchu, dostaly se následkem špatného rotačního pohybu do značně skloněné polohy a v okamžiku, kdy měly dopadnout, obracely se na základnu místo na špičku, v níž se nalézá zapalovací přístroj. Jedině tato vada v celkové konstrukci spasila Delfína od jisté záhuby. Pouhý pád těchto lehkých bomb mu nezpůsobil velké škody a s co největším tlakem páry ujížděl parník průlivem dále. Odvážný a nepolapitelný. V té chvíli a navzdory zákazům přišel pan Halliburtt se svou dcerou k Jamesu Playfairovi na stropeň. Kapitán se pokusil, aby je přiměl k okamžitému návratu do kabiny. Jenny však s rozhodností prohlásila, že se od osvoboditele svého otce nevzdálí ani na jeden jediný krok. Pokud se týká odvážného pana Halliburtta, smýšlel stejně jako jeho dcera: dověděl se právě od Jenny o velkomyslné obětavosti Jamesa Playfaira a stiskl kapitánovi ruku, aniž byl s to pronést byť jediné slovo. Delfín nyní plul ohromnou rychlostí vstříc širému moři. Zbývalo mu ještě projet kanálem dlouhým asi tři míle, aby se konečně ocitl v atlantických vodách. Pokud zůstal průplav při východu volný, zachrání se všichni. James Playfair znal výtečně veškeré cesty charlestonské zátoky a řídil svou loď i ve tmě s nedostižnou jistotou. Už se domníval, že všechny překážky odvážné plavby překonal, když náhle námořník stojící na přídi vykřikl: „Loď!“ „Loď?“ podivil se kapitán James a nevěřícně zakroutil hlavou. „Ano, po levém boku.“ Mlha se už zvedala a v jejím šeru pozorovali velkou fregatu projíždějící se před přístavem. Podle všeho se dalo soudit, že chce Delrmovi znemožnit další plavbu. Vyvstalo další nebezpečí. Delfín ji tedy musel předjet za každou cenu a to se mu mohlo podařit jedině tím způsobem, když se ještě zvýší objem páry. Pokud tato jediná naděje selže, Delfín je neodvratně ztracený.

„Kormidlo k pravé straně!...“ volal kapitán. „Zcela!“ Poté se vrhl na můstek položený přes šroubový stroj. Na jeho rozkaz jednu vrtuli zastavili a pomocí druhé se Delfín bleskurychle otočil v kruhu velmi krátkého poloměru, jako by kolem vlastní osy. Tímto manévrem se obratně vyhnul nebezpečí, že narazí přímo na severoamerickou fregatu. Nyní letěl parník plnou parou k východu z průlivu, kam se spěšně obrátila i fregata. Úspěch šťastného vyváznutí záležel jedině na rychlosti. Rychlost! Tak prosté slovo, ale kolik sil, kolik vypětí se v něm skrývalo... James Playfair dobře věděl, že jeho spása byla také spásou miss Jenny a jejího otce a spásou všeho mužstva. Fregata měla před Delfínem dosti značnou výhodu. Byla totiž napřed. To je nesporný fakt. Z černých kotoučů dýmu, které se z jejích komínů valily, se dalo soudit, že stupňuje žár. James Playfair nebyl z lidí, kteří by zůstávali pozadu. „Jaký máte tlak?“ volal na inženýra. „Maximum,“ odpověděl strojník, „pára uniká všemi klapkami!“ „Obtěžkejte klapky!“ rozkázal kapitán. Inženýr rozkaz kapitána ihned provedl navzdory nebezpečí, že loď vyletí do povětří. Delfín nyní plul ještě rychleji; nárazy pístů se zrychlily k báječnému tempu, základní plotny strojů se zachvívaly a supěly pod prudkými pohyby a ranami hřídelů a pák. Tato chvíle by otřásla srdcem i toho nejdrsnějšího námořníka. Ale kapitán se zachoval chladnokrevně. „Stupňujte žár!“ křičel James Playfair. „Obtěžkejte ventily dále!“ „To je nemožné!“ odpověděl znepokojeně inženýr. „Ohniště jsou plná až k ústí a klapky hermeticky zavřené!“ Po těchto slovech na sebe pohlédli tázavě a rozpačitě i nejneohroženější námořníci - ale jen na okamžik. Na zlomek vteřiny zapochybovali. Několik balíků bavlny pak však beze slova vrhly na rošty pecí, u sudu s vinným lihem vyrazili dno a hořlavou látku vlili nikoli bez hrozivého nebezpečí do rozníceného ohniště. Plamenný sloup, který poté z otvoru vyšlehl, nedovolil nikomu, aby se tam zdržel. Brzy se plotny pece rozžhavily do běla, písty se posouvaly s děsivou prudkostí pístů lokomotivy a manometry - měřiče tlaku - vykazovaly strašné napětí. Neuvěřitelná situace. Na pomezí kritického nebezpečí. Parník letěl po vlnách rychlostí vichru, ve všech svých částech se zachvíval: jeho čepy praštěly, vrtule sípala, komíny chrlily spousty dýmu smíšeného s rudými výšlehy plamene. Děsivou, pekelnou rychlostí zachvácený, dostihl však fregatu, minul a předstihl ji a v deseti minutách se dostal z průlivu... „Zachráněni!“ vykřikl kapitán. „Zachráněni!“ odpovídalo mu mužstvo a divoce tleskalo. Charlestonský maják už začínal na jihozápadě mizet a odlesk jeho ohňů ponenáhlu bledl. Zdálo se, že minulo všechno nebezpečí, když tu nenadále z dělového člunu, který křížil na širém moři, vyšla puma a vrhla se, svištíc tmou přímo k parníku. Bylo lehké sledovat její dráhu, protože zapálený hořák kreslil zřetelnou plamennou čáru na černém obzoru. Všech na palubě Delfína se zmocnila tak obrovská úzkost, že to je nemožné popsat. Každý reagoval jinak, ale všechny tváře byly plné zděšení. Každý mlčel a pohlížel zaraženě na parabolu opisovanou projektilem. Už se nic nemohlo podniknout, aby Delfín unikl strašné zhoubě: nebylo obrany, nebylo pomoci!

Po půl minutě, dlouhé, velmi dlouhé, spadl granát s ohromným třeskem na příď parníku. Zděšení námořníci uprchli na záď a nikdo se neodvážil udělat krok, když svítil hořák, prskaje i srše jiskrami na všechny strany. Jediný však, nejstatečnější z nich, se odvážil a přiskočil k tomuto děsnému ničícímu stroji byl to Crockston: silnými pažemi uchopil bombu, nedbal, že tisíce jisker z hořáku mu šlehá přímo do obličeje a nadlidskou silou ji přehodil přes okraj lodi. Sotvaže se bomba dotkla povrchu vody, zazněl děsný výbuch. „Hurá! Hurá!“ zajásalo jako jedním hlasem mužstvo Delfína. A Crockston si zamnul spokojeně ruce. Potřásl hlavou. Několik chvil poté už parník čile brázdil vody Atlantického oceánu. Americký břeh zmizel v temnu a vzdálené blesky, které se křížily na horizontu, znamenaly, že boj mezi bateriemi na ostrově Morrisu a pevnostmi Charleston-Harbouru na sebe přijal podobu silného útoku z jedné a zuřivého odporu ze strany druhé.

X. SAINT-MUNGO Druhý den při východu slunce nezůstalo po amerických březích ani památky. Na širém horizontu se neukazovala ani jedna loď. Delfín samozřejmě zmírnil strašnou prudkost, kterou až dosud ujížděl od Charlestonu a plul mnohem klidněji. Dal se směrem k Bermudám. Jak asi zpáteční cesta Atlantickým oceánem uběhla, není nutné vypravovat. Po celou plavbu se neudálo nic důležitého, a tak po deseti dnech od odjezdu z Charlestonu lidé z Delfína spatřili konečně irské břehy. Kdo by nepředvídal, co všechno se mezi mladým kapitánem a mladou dívkou událo? Zajisté každý, byť i ten nejméně bystrozraký. Mohl pan Halliburtt obětavost a statečnost svého osvoboditele - mladého námořníka - lépe odměnit, nežli tím, že ho učinil nejšťastnějším ze všech smrtelníků? James Playfair nepočkal až na příjezd do anglických vod, aby city, které ovládly jeho srdce, oznámil dívce a jejímu váženému otci. Pokud se můžeme spoléhat na Crockstona, tak ten tvrdil, že miss Jenny přijala kapitánovo vyznání s blažeností, kterou se nesnažila vůbec skrýt. A tak se stalo, že 14. února téhož roku se shromáždilo četné množství nedočkavých lidí pod prostornými klenbami Saint-Munga, staré glasgowské katedrály. Sešli se tam námořníci, obchodníci, průmyslníci, úředníci, slovem příslušníci všech stavů. Statný Crockston šel za svědka miss Jenny, oblečené do skvělých svatebních šatů, které všichni přítomní obdivovali. K slavné ceremonii si ctihodný Američan oblékl nejsvátečnější kabát skořicové barvy se zlatými knoflíky. Vypadal vskutku velkolepě. Strýc Vincent stál pyšně po boku svého synovce. Zkrátka slavil se sňatek Jamesa Playfaira, společníka závodu Vincent Playfair & Co. v Glasgowě a půvabné a statečné Jenny Halliburttové z Bostonu. Celý obřad provázela veliká - nebývalá - okázalost a nádhera. Každý znal historii Delfína a každý uznával spravedlivou odměnu, jaké se mladému kapitánovi dostalo za jeho obětavost. Jedině on sám tvrdil, že jeho zásluhy jsou až příliš odměněny... Večer se u strýce Vincenta konala velká slavnost, obrovitá hostina, velký ples a velké rozhazování peněz velkým zástupům, shromážděným na velkém Gordon-Streetu. Po celé trvání svatebního kvasu vytvářel Crockston pravé kuchařské zázraky výtečné angloamerické chuti. Každý se těšil z toho krásného manželství; jedni svým vlastním štěstím, druzí - což se zřídkakdy při obřadech takového druhu stává - štěstím mladých novomanželů. Když se množství pozvaných hostí pozdě v noci rozešlo, objal James Playfair svého strýce a políbil ho na obě tváře. „Nuže, strýčku Vincente?“ ptal se. „Nuže, synovče Jamesi?“ „Jste spokojený s rozkošným nákladem, který jsem na Delfínu přivezl?“ pokračoval kapitán Playfair a ukázal na svou statečnou, mladou ženu, která zářila štěstím. „Znamenitě, synovče Jamesi,“ odpověděl ctihodný obchodník. „Prodal jsem bavlnu se třemi sty sedmdesáti pěti procenty výdělku!“

MISTR ZACHARIÁŠ

I. ZIMNÍ NOC Město Ženeva leží při západním výběžku jezera, jemuž dalo nebo od něhož dostalo svoje jméno. Rhôna, která jím protéká po svém výtoku z jezera, je dělí ve dvě rozdílné části. Uprostřed města je řeka rozdvojena ostrovem, vrženým mezi její břehy. Ve velikých obchodních nebo průmyslových centrech se často vyskytuje takové topografické uspořádání. Patrně se dali první usedlíci svést snadnou dopravou, kterou jim zaručovala rychle tekoucí ramena řeky - „tyto cesty, které jdou samy“, jak se vyslovil Pascal. V dobách, kdy se ještě nezvedaly nové a pravidelné stavby na tomto ostrově, kotvícím jako holandská galiota uprostřed řeky, podivuhodná nakupenina domů čnících stupňovitě nad sebou, poskytovala pohled na směsici plnou půvabu. Neveliká rozloha ostrova přinutila některé z jeho staveb uchýlit se na kůly zaražené sem tam do prudkého toku Rhôny. Tyto mohutné kůly a fošny, zčernalé stářím a ohlodané vodou, se podobaly nohám obrovského kraba a působily fantastickým dojmem. Zažloutlé sítě pavučin, rozepjaté v klíně této věkovité stavby, se ve tmě pohybovaly, jako by byly listím starých dubů. A řeka, proplétající se lesem kůlů, se pěnila se žalostným řevem. Jeden z příbytků na ostrově bil do očí svou podivuhodnou starobylostí. Byl to dům starého hodináře, mistra Zachariáše, jeho dcery Gérandy, Alberta Thüna, jeho tovaryše a staré služebné Školastiky. Mistr Zachariáš byl velmi zvláštní člověk. Jeho věk se zdál nezjistitelný. Nikdo z nejstarších obyvatel Ženevy nedokázal říci, jak dlouho se mu už jeho hubená a špičatá hlava klátí na ramenou, ani kterého dne poprvé kráčel ulicemi města, zatímco si vítr pohrával s jeho dlouhými bílými vlasy. Tento člověk nežil. Kýval se jako kyvadlo jeho hodin. Jeho tvář, suchá a mrtvolná, měla tmavé odstíny a nelišila se od tmavých zobrazení na malbách Leonarda da Vinci. Géranda obývala nejpěknější pokoj ve starém domě, odkud se úzkým okénkem melancholicky dívala na zasněžená temena Jury. Starcova ložnice a dílna se však nacházely ve sklepení ležícím téměř ve stejné výši s hladinou řeky. Podlaha spočívala přímo na kůlech. Od nepaměti vycházel mistr Zachariáš z domu jen v době oběda a měl-li regulovat různé hodiny ve městě. Ostatní čas trávil u pracovního stolku, pokrytého četnými hodinářskými nástroji, které vynalezl a vyrobil většinou sám. Byl to zručný člověk. Jeho výrobky se velmi cenily zejména ve Francii a Německu. Nejobratnější ženevští řemeslníci spravedlivě uznávali jeho prioritu a bylo ctí pro město, v němž se na starého muže ukazovalo se slovy: „Jemu náleží sláva, že vynalezl unikání.“ V skutku, od tohoto vynálezu, který bude později vysvětlen Zachariášovými pracemi, se datuje zrod opravdového hodinářství. Po dlouhé a obdivuhodné práci jednoho dne položil Zachariáš pomalu nástroje na místo, přikryl lehkým skleněným poklopem jemné součástky, které opravil a popřál klidu činnému kolu svého stroje. Pak nadzvedl poklop v podlaze dílny a skloněný nad otvorem celé hodiny, zatímco se Rhôna valila s lomozem pod jeho očima, se opájel mlhavými říčními párami. Stalo se to za zimního večera, když stará Školastika připravila večeři, které se účastnila podle starého zvyku i s mladým tovaryšem. Mistr Zachariáš však pečlivě připravená jídla, podávaná v pěkném modrobílém nádobí, nejedl. Sotva odpověděl na něžná slova Gérandy, kterou znepokojila otcova ponurá mlčenlivost. Ani tlachání staré služky se nedotklo jeho sluchu víc než hučení řeky, kterého si už v té době také nevšímal. Po zamlklé večeři odešel starý hodinář od stolu, aniž by políbil dceru nebo popřál všem, jak míval ve zvyku, dobrý večer. Zmizel v úzkých dveřích, vedoucích do jeho útulku, a schodiště sténalo pod jeho těžkými kroky.

„Pozorujete, drahá slečno,“ řekla konečně Školastika, „že náš pán je už několik dní celý nesvůj? Svatá Panno! Chápu, že nemá hlad, protože jeho slova mu zůstala v žaludku a ten, kdo by je chtěl z něho dostat, by musel být po čertech obratný!“ „Otec má nějaký utajovaný důvod k zármutku, ale já se jej nemohu dopátrat,“ odpověděla Géranda a na její tváři se objevil bolestný výraz. „Slečno, nenechávejte své srdce ovládnout smutkem. Přece znáte zvláštní zvyky mistra Zachariáše. Kdo by dokázal vyčíst z jeho tváře tajné myšlenky? Bezpochyby ho něco trápí, ale zítra si už na to ani nevzpomene. A bude opravdu litovat, že způsobil své dceři zármutek.“ To promluvil Albert a upíral pohled do krásných Gérandiných očí. Albert byl jediný dělník, kterého mistr Zachariáš pustil ke svým nejtajnějším pracem, protože si vážil jeho inteligence, diskrétnosti a veliké duševní dobroty. Albert přilnul ke Gérandě s onou tajemnou důvěrou, která vede k hrdinské oddanosti. Gérandě bylo osmnáct let. Ovál její tváře připomínal tváře naivních Madon. Těch, které ve zbožné úctě občane věší ve starých bretaňských městech doposud na rohy ulic. Její oči vyjadřovaly neskonalou upřímnost. Albert ji miloval jako nejpříjemnější uskutečnění básníkova snu. Její šaty měly nenápadné barvy a bílý šátek vinoucí se jí okolo ramen, měl takový odstín a takovou vůni jako kostelní prádlo. Ve městě Ženevě, které ještě nepropadlo drsnosti kalvinismu, žila Géranda ve zbožném katolicismu. Stejně jako večer a ráno četla latinské modlitbičky ze všech modlitebních knížek s kováním, Géranda četla i cit skrytý v srdci Alberta Thüna. Jednalo se o hlubokou oddanost, kterou k ní mladý tovaryš choval. A opravdu, v tomto starém hodinářově domě byl celý svět obsažený v jeho očích. Když po práci opustil dílnu dívčina otce, veškerý volný čas trávil mladík s Gérandou. Stará Školastika to viděla, ale neříkala ani slovo. Její hovornost se omezovala výlučně na zkaženost doby a malé nehody v domácnosti. Nesnažili se ji přerušovat. Byla jako hudební skříňky, které v Ženevě řemeslníci vyráběli, jakmile jednou spustila, museli by ji rozbít, aby neodehrála všechny svoje písničky. Když ten večer viděla Gérandu, pohrouženou v bolestnou zamlklost, Školastika opustila svoji starou dřevěnou lenošku, aby vsunula svíčku do svícnu, zapálila ji a postavila k voskové sošce Panny Marie v kamenné jeskyňce. Podle starého zvyku klekávali před touto Madonou, ochránkyní domácího krbu, a prosily ji o ochranu pro příští noc. Ale dnešního večera zůstávala Géranda zamlklá na svém místě. „Nuže, drahá slečinko,“ kroutila Školastika udiveně hlavou, „je po večeři, čas jít spát. Nebo snad chcete unavovat svoje oči prodlouženým bděním?... Ach, Svatá Panno, ve spánku přece každý najde uklidnění, zvláště když má pěkné sny! Kdo si může slibovat den štěstí ve zlých dobách, ve kterých žijeme?“ „Neměli bychom zavolat k otci lékaře?“ zeptala se zničehonic Géranda. „Lékaře!“ vykřikla stará služebná. „Copak mistr Zachariáš popřál někdy sluchu jejich fantaziím a moudrým radám? Spíš by připustil lékaře pro hodinky než pro své tělo!“ „Co si mám počít?“ zašeptala Géranda. „Dal se opět do práce nebo šel spát?“ „Gérando,“ odpověděl něžně Albert, „mistra Zachariáše trápí nějaké duševní hoře, a to je vše.“ „Vy o něm něco víte, Alberte?“ „Možná, Gérando.“ „Vypravujte nám to, vypravujte,“ volala naléhavě Školastika a zhasla ze šetrnosti svíčku u sošky Panny Marie. „Už několik dní, Gérando,“ začal mladý řemeslník, „se děje něco naprosto nepochopitelného.

Všechny hodinky, které váš otec zhotovil a prodal v posledních letech, se náhle zastavují. Lidé mu jich přinesli už nespočet. Rozebral je pečlivě, péra byla v odpovídajícím stavu a kolečka dobře sestavená. Složil je zase s ještě větší pečlivostí, ale i přes jeho dovednost se hodinky už nerozešly.“ „V tom vězí ďábel!“ vykřikla Školastika a pokřižovala se. „Co tím chceš říci?“ zeptala se Géranda. „Ten úkaz mi připadá naprosto přirozený. Všechno na zemi má svůj konec a něco věčného z lidských rukou přece nemůže vzejít.“ „Nicméně je pravda,“ odpověděl Albert, „že v tomhle vězí cosi neobyčejného a tajemného. Sám jsem pomáhal mistru Zachariášovi pátrat po příčině poruch hodinek a nejednou jsem si div nezoufal, nástroje mi padaly z rukou. Důvod proč hodiny nejdou jsem nemohl objevit.“ „Proč,“ pokračovala Školastika, „se tedy zabývat zbytečnou prací? Copak je přirozené, aby malý měděný výrobek mohl jít sám a ukazovat čas? Bývalo by lepší, kdybychom zůstali u slunečních hodin!“ „Školastiko, vy byste tak nemluvila,“ odpověděl Albert, „kdybyste věděla, že sluneční hodiny vynalezl Kain!“ „Panebože, co mi to povídáte!“ „Věříte,“ zeptala se upřímně Géranda, „že by Bůh vyslyšel mou prosbu a vrátil život hodinkám mého otce?“ „Beze vší pochyby,“ odpověděl mladý tovaryš. „Dobrá! Budou to sice prosby zbytečné,“ zamručela stará služka, „ale nebesa snad prominou jejich účel.“ Zažehla znovu svíčku a Školastika, Géranda a Albert poklekli na dlaždice pokoje. Dívka se modlila za matčinu duši, za ochranu v noci, za pocestné a vězně, za dobré i zlé, a zvláště za neznámé otcovo hoře. Poté se tyto tři zbožné osoby zvedly s trochou důvěry v srdci, protože se vyznaly ze svých strastí Hospodinovi. Albert se odebral do svého pokoje. Géranda si sedla v zamyšlení k oknu, zatímco ve městě zhasínala poslední světla. Školastika ulila trochu vody na žhavé oharky v krbu, zastrčila obě obrovské závory na dveřích, vrhla se na svoji postel a brzy upadla v tvrdý spánek. Hrůza této zimní noci však ještě pokračovala... Chvílemi spolu se spoustami vod vnikl pod kůly vítr a celý dům se chvěl. Dívka, pohřížená do svého zármutku, myslela jen na otce. Podle vyprávění Alberta Thüna nabyla nemoc mistra Zachariáše v jejích očích fantastických rozměrů. Gérandě se zdálo, že život drahého otce se stal čistě mechanickým a jeho tělo se pohybuje jen s velkým úsilím na svých opotřebovaných čepech. Náhle narazila okenice, prudce uchvácená větrem, na okno pokoje. Géranda se zachvěla a rychle vstala, aniž by si uvědomila příčinu této rány, která ji vytrhla ze zamyšlení. Jakmile se její rozčilení utišilo, otevřela okno. Mraky se roztrhaly a přívalový déšť bubnoval na okolní střechy. Dívka se vyklonila ven, aby okenici zmítanou větrem zachytila, ale bála se. Zdálo se jí, že déšť a řeka mísící spolu své lomozné vody, už zaplavují jejich křehký dům, jehož trámoví všude praskalo. Chtěla uprchnout ze svého pokoje, ale postřehla pod sebou zář světla, pronikající z příbytku mistra Zachariáše. Za chvilkového utišení živlů se k jejímu sluchu donesly naříkavé zvuky. Pokusila se zavřít okno, ale stále se jí to nedařilo. Vítr jím prudce zmítal, jako zlo syn vkrádající se do pokoje. Géranda myslela, že strachem zešílí! Co dělá asi její otec? Otevřela dveře, ale ty se jí vymkly z rukou a vichřice jimi prudce práskla. Dívka se octla v tmavé jídelně a za stálého tápání kolem sebe našla schodiště, které vedlo do dílny mistra Zachariáše. Plížila se po schodech přikrčená a s bušícím srdcem pak vklouzla do dílny celá bledá a vystrašená. Starý hodinář stál vzpřímený uprostřed místnosti, kterou naplňoval hluk rozvodněné řeky.

Zježené vlasy dodávaly mistru Zachariášovi příšerné vzezření. Mluvil, gestikuloval, neviděl, neslyšel! Géranda zůstala stát na prahu. „To je smrt!“ pronášel mistr Zachariáš temným hlasem. „To je smrt!... Co mi nyní zbývá ze života, když jsem jej rozházel po celém světě! Neboť já, mistr Zachariáš, jsem praVÝm tvůrcem všech těchto hodinek, které jsem sám vyrobil! Část své duše jsem vložil do každého z těch ocelových, stříbrných nebo zlatých pouzder! Pokaždé, když se zastaví některé ze zlořečených hodinek, cítím, že moje srdce přestává bít, protože hodinky jsem vyreguloval podle svého tepu!“ A za takto podivně vedené promluvy, pohlédl stařec na svůj pracovní stolek. Tam ležely všechny součástky hodinek, které předtím pečlivě rozebral. Vzal do ruky dutý váleček zvaný bubínek, ve kterém je ukrytá ocelová spirála a vyjmul ji. Ale ta, místo aby se podle zákonů pružnosti rozvinula, zůstala svinutá jako spící zmije. Vypadala ochromená jako bezmocní starci, jejichž krev již dávno zhoustla. Nadarmo se pokoušel mistr Zachariáš ji rozvinout svými dlouhými hubenými prsty, jejichž stíny tvořily na zdi ohromnou strašidelnou siluetu. Nepodařilo se mu to a s hrozným a zlostným výkřikem hodil po chvíli péro do proudu Rhôny. Jako do země přibitá zůstala Géranda bez dechu a bez hnutí stát. Chtěla, ale nemohla se k otci přiblížit. Zmocňovaly se jí přeludy a závratě. Náhle zaslechla, jak jí ve tmě do ucha šeptal jakýsi hlas: „Gérando, drahá Gérando! Probůh, proč ještě nespíte? Vraťte se, prosím vás, noc je velmi chladná!“ „Alberte!“ zašeptala dívka. „Vy! Vy! Kde se tady berete?“ „Copak mne neznepokojuje totéž co vás?“ odpověděl Albert. Vroucí slova způsobila, že se dívce nahrnula krev zpět k srdci. Opřela se o mladíka a řekla: „Můj otec je vážně nemocný, Alberte! Jenom vy ho můžete vyléčit, protože jeho duševní hoře nepovolí při mém utěšování! Jeho ducha se dotkla zcela přirozená nehoda. Vy s ním pracujete na opravách hodinek a tak doufám, že ho přivedete zpět k rozumu.“ Albert stál, aniž by řekl jediné slovo. „Alberte, je to pravda,“ připojila ještě celá rozrušená, „že život mého otce nějak souvisí se životem jeho hodinek?“ Albert neodpověděl. „Copak je řemeslo mého drahého tatíčka řemeslem, které zavrhla nebesa?“ zvolala Géranda a celá se chvěla. „Nevím,“ odpověděl konečně tovaryš a zahříval svýma rukama dívčiny ledové ručky. „Ale musíte se vrátit do svého pokoje, ubohá Gérando, a s odpočinkem načerpáte alespoň trochu naděje!“ Géranda se vrátila pomalu do svého pokoje a zůstala v něm až do svítání, ale ani na malý okamžik neusnula. Mistr Zachariáš, stále němý a nehybný, pozoroval, jak se řeka s hukotem valí pod jeho nohama.

II. CHLOUBA Přísnost ženevského obchodníka se stala v obchodních záležitostech příslovečnou. Je přísně poctivý a výstředně přesný. Jak se tedy musel mistr Zachariáš stydět, když viděl, že se k němu hodinky, které vyrobil s tak velkou péčí, odevšad vracejí. Bylo jisté, že se tyto hodinky zastavovaly náhle a bez zřejmého důvodu. Kolečka zůstala v dobrém stavu a náležitě sestavená, ale péra ztratila veškerou pružnost. Nadarmo se hodinář pokoušel nahradit je jinými, kolečka zůstala bez pohnutí. Tyto nevysvětlitelné poruchy působily mistru Zachariáši nesmírné starosti. Jeho velkolepé vynálezy často zavinily, že byl podezříván z čarodějnictví, a nyní se tyto řeči vyskytovaly tím více. Nakonec se o pomluvách dozvěděla i Géranda. Obávala se o svého otce, a zvláště když se na něho čím dál víc upíraly zlé pohledy spoluobčanů. Nicméně následující den - po noci plné úzkosti - se zdálo, že se mistr Zachariáš dal s novou sebedůvěrou do práce. Ranní slunce mu dodávalo odvahu. Albert se brzy ráno dostavil do dílny a na jeho pozdrav dostal vlídnou odpověď. „Je mi lépe,“ řekl starý hodinář. „Nevím, jaké divné bolení hlavy mne včera sužovalo, ale slunce vše zahnalo s noční tmou.“ „Na mou věru, mistře,“ odpověděl Albert, „nemám noc rád, už kvůli vám i kvůli mně samotnému!“ „A máš pravdu, Alberte! Jestli se staneš někdy lepším člověkem, pochopíš, že den potřebuješ jako potravu! Učenec velikých zásluh je povinen udržovat si úctu ostatních lidí.“ „Mistře, vás se zmocňuje hříšná pýcha!“ „Pýcha, Alberte? Znič moji minulost, zahlaď moji přítomnost, smaž moji budoucnost, a pak budu moci žít v přítmí! Ubohý hochu, ty nechápeš vznešené věci, s kterými souvisí všechno moje umění! Copak nejsi jen pouhým nástrojem v mých rukou?“ „Ale přece, mistře Zachariáši,“ namítl Albert, „zasloužil jsem si od vás nejednou pochvalu za způsob provádění oprav těch nejchoulostivějších součástek vašich hodinek a orlojů!“ „Beze vší pochybnosti, Alberte,“ odpověděl mistr Zachariáš, „jsi dobrý pracovník, mám tě rád. Ale když pracuješ, tak si myslíš, že máš v rukou pouze železo, stříbro, zlato. A necítíš, že se tyto kovy, které můj duch oživuje, zachvívají jako živoucí tělo! Ty bys rozhodně neumřel při smrti svých děl!“ Po těchto slovech se mistr Zachariáš odmlčel, ale Albert se snažil začít rozhovor znovu. „Na mou věru, mistře,“ řekl, „rád vás vidím takto bez oddechu pracovat! Jistě budete hotov ke slavnosti našeho cechu, protože práce na hodinkách z křišťálu rychle pokračuje.“ „Ovšem, Alberte,“ zvolal starý hodinář, „a je pro mne nemalou ctí, že jsem dokázal opracovat křišťál, látku tvrdou jako diamant! Ano, Louis Berghem, vykonal mnoho, když zdokonalil umění brusičů diamantů, které mi umožnilo uhladit a provrtat nejtvrdší kameny!“ Mistr Zachariáš měl v té chvíli v rukou součástky hodinek, zhotovené z křišťálu a skvěle opracované. Kolečka, čepy a pouzdro hodinek byly z téhož materiálu. A při tomto velmi obtížném zpracování se projevil u starého hodináře nesmírný talent. „Nemám pravdu,“ ujal se opět slova a tváře mu polil ruměnec, „že to bude krásný pohled, až se hodinky rozechvějí pod průhledným pouzdrem a až začneme počítat tepy jejich srdce?“ „Vsadím se, mistře,“ odpověděl mladý dělník, „že se neodchýlí ani o vteřinu za rok!“ „A vsadíš na jistotu! Copak jsem do nich nevložil nejryzejší část svého já? Copak se moje srdce odchyluje?“ Albert se neodvážil zvednout oči ke svému mistrovi. „Pověz mi upřímně,“ pokračoval melancholicky stařec, „nepovažoval jsi mne někdy za

blázna? Namyslíš si někdy, že se oddávám zhoubným pošetilostem? Mám pravdu? V očích své dcery a v tvých očích jsem často viděl odsouzení.“ „Ach,“ zvolal s bolestí mistr, „jak je těžké, když člověka nechápou bytosti, které miluje na světě ze všech nejvíc! Ale tobě, Alberte, dokáži, že jsem při smyslech! Nekruť hlavou, budeš se divit! V den, kdy mne dokážeš vyslechnout a pochopit, poznáš, že jsem objevil tajemství života, tajemství tajemného svazku těla a duše!“ Při pronášení těchto slov se mistr Zachariáš tvářil hrdě a působil vznešeným dojmem. Jeho oči zářily nadpřirozeným ohněm a pýcha probíhala celým jeho tělem. A opravdu, kdyby mohla mít ješitnost zdůvodnění, byla by to ješitnost mistra Zachariáše! Skutečně, až do doby, kdy se začal zabývat hodinářstvím, bylo toto řemeslo v plenkách. Ode dne, kdy Plato, čtyři sta let před Kristem, vynalezl noční hodiny, jakési sypací hodiny, které udávaly v noci čas bitím a hrou na flétnu, ustrnula tato věda téměř na místě. Mistři pracovali spíše umělecky, než aby se zabývali mechanikou. A tak nastala doba krásných hodin železných, měděných, dřevěných, stříbrných, zdobených jemnými reliéfy, jako výtvory Celliniho. Objevila se propracovaná ciselérská díla, která měřila čas velmi nedokonalým způsobem, ale byla to mistrovská díla. I když se umělcova fantazie neodvrátila od plastické dokonalosti, vymýšlela hodiny s pohyblivými hrami, které byly do pohybu uváděny různými způsoby. A mimo to, komu v těch dobách záleželo na tom, přesně rozdělit běh času? Právní lhůty, jakési normy neexistovaly. Fyzikální a astronomické vědy se nebudovaly na přesných výpočtech podle podkladů s úzkostlivě přesnými I měřeními. Továrny se nezavíraly v určitou hodinu, a ani vlaky nevyjížděly v náležitou vteřinu. Večer se zvonilo klekání a v noci vyvolávaly hodiny. Ano, žilo se po kratší dobu, měříme-li život četností provedených záležitostí, ale žilo se lépe. Duch se obohacoval vznešenými city, rodícími se z pozorování mistrovských děl. V umění se nesoupeřilo o závod. Kostel se stavěl dvě stě let, malíř vytvořil za celý svůj život jen několik obrazů a básník napsal jen jediné vynikající dílo. Ale mistrovská díla oceňovali pak lidé po celá staletí. Kdy exaktní vědy konečně udělaly pokrok, pokročilo i hodinářství, i když stále bržděné nepřekonatelnou překážkou, a to pravidelným a stálým měřením času. Nuže, za této stagnace věd objevil mistr Zachariáš to, co mu umožnilo získat matematickou pravidelnost tím, že kyvadlo podrobil stále síle. Jeho objev popletl hodináři hlavu. Pýcha, stoupající v jeho srdci jako rtuť v teploměru, dostoupila bodu závratného šílenství. Na základě materialistických výsledků při výrobě hodinek, se analogicky domníval, že vystihl tajemství svazku duše s tělem. Když tohoto dne viděl, že mu Albert pozorně naslouchá, řekl prostým a přesvědčivým tónem: „Víš ty, hochu, co je to život? Pochopil jsi činnost pér, která vyrábějí život? Nahlédl jsi do sebe sama? Ne. A přece bys očima vědy postřehl intimní vztah, existující mezi Božím a mým dílem, protože podle jeho stvoření jsem napodobil kombinaci koleček ve svých hodinách.“ „Mistře,“ odpověděl živě Albert, „copak můžete stroj z mědi a ocele přirovnávat k dechu Božímu, duši, která oživuje těla, jako když vánek uvádí do pohybu květiny? Myslíte si, že existují neviditelná kolečka, která pohybují našima nohama a rukama? Je možné pořídit nějaké součástky tak, aby vládly našim myšlenkám?“ „O to vůbec nejde,“ odtušil mistr Zachariáš mírně, ale s tvrdošíjností slepce kráčejícího k propasti. „Abys mi porozuměl, připomeň si účel vynálezu, který jsem učinil. Když jsem viděl, jak jdou hodinky nepravidelně, pochopil jsem, že pohyb v nich uzavřený nestačí. A že je nutné podrobit je jiné pravidelnosti, odvislé od síly. Pomyslel jsem si, že by mi prokázalo tuto službu kyvadlo, kdyby se mi podařilo zregulovat jeho kyvy. Nebyla to vznešená myšlenka, vrátit mu totiž sílu

ztracenou chodem hodin, který měl řídit?“ Albert přisvědčil. „A nyní Alberte,“ pokračoval starý hodinář vzrušeně, „všimni si sám sebe! Což nechápeš, že jsou v nás dvě rozdílnosti: síla duše a síla těla, tedy pohyb a regulátor? Duše je základem života, je tedy pohybem. Ať už je vyvoláván tíží, pérem nebo nehmotným vlivem, nicméně spočívá v srdci. Ale bez těla by se stal tento pohyb nestejným, nepravidelným, nemožným! Proto tělo reguluje duši a jako kyvadlo je podrobeno pravidelným kyvům. A opravdu jestliže pití, jídlo, spánek, slovem tělesné úkony nejsou náležitě regulovány, člověk onemocní! Tak jako v mých hodinkách duše dodává tělu síly, kterou ztrácí svými kyvy. Nuže, co vyvolává tento intimní vztah těla a duše, když ne podivuhodné ucházení, jímž kolečka jednoho a kolečka druhého do sebe zapadají navzájem? To všechno jsem uhodl a použil. Ted už pro mne není tajemství v tomto životě, který je ostatně jen důmyslnou mechanikou.“ Na mistra Zachariáše byl nádherný pohled v této halucinaci, která ho přenášela až k posledním záhadám nekonečna. Jeho dcera Géranda, která se náhle objevila na prahu, vše vyslechla. Vrhla se do náruče otci, který ji přitiskl křečovitě na prsa. „Co je ti, má dcero?“ zeptal se jí mistr Zachariáš. „Kdybych zde měla jenom péro,“ řekla a položila si ruku na srdce, „nemilovala bych vás tak, otče!“ Mistr Zachariáš pohlédl upřeně na dceru a neodpověděl. Náhle vyrazil výkřik, sáhl si prudce na srdce a klesl v mdlobách do své staré kožené lenošky. „Co je vám, otče?“ „Pomoc!“ volal Albert. „Školastiko!“ Ale Školastika nepřišla hned. Kdosi totiž zatloukl klepátkem na vnější dveře, takže musela nejdříve otevřít... Když pak konečně přiběhla do dílny, dříve než stačila otevřít ústa, řekl jí starý hodinář, který opět nabyl smyslů: „Tuším, stará Školastiko, že mi přinášíš ještě jedny zlořečené hodinky, které se zastavily.“ „Ježíši! To je pravda!“ odpověděla Školastika a podala hodinky Albertovi. „Moje srdce se nemůže zmýlit!“ řekl stařec s povzdechem. Albert natáhl hodinky co nejpozorněji, ale už se nerozešly.

III. PODIVNÁ NÁVŠTĚVA Ubohá Géranda si přála, aby její život zanikl se životem jejího otce, nebýt myšlenky na Alberta, která ji poutala k tomuto světu. Starý hodinář scházel ponenáhlu. Jeho schopností ubývalo a soustředily se na jedinou myšlenku. Všechno přizpůsoboval své mánii a zdálo se, že ho pozemský život opustil, aby udělal místo nadpřirozenému životu prostředních schopností. Proto někteří zlomyslní konkurenti začali rozšiřovat ďábelské řeči o pracích mistra Zachariáše. Nevysvětlitelné poruchy, které postihly jeho hodinky, se staly neobyčejnou senzací mezi ženevskými hodinářskými mistry. Co znamená tato náhlá nehybnost jejich koleček a odkud se vzaly podivné vztahy, které se váží, jak se zdá, k Zachariášovu životu? To byly záhady, na které se nikdy nepohlíží bez tajné hrůzy. V různých společenských vrstvách ve městě, od učedníka až po milostpána, kteří používali hodinky zhotovené starým hodinářem, nebylo nikoho, kdo by se nepřesvědčil z vlastní zkušenosti o tomto divném faktu. Chtěli proniknout - ale marně - až k mistru Zachariášovi. Ten upadl do těžké nemoci, což umožnilo jeho dceři ušetřit ho nepřetržitých návštěv. Lékaři i se svými léky byli bezmocní vůči jeho nemoci, jejíž příčinu nedokázali zjistit. Chvílemi se zdálo, že starcovo srdce přestává bít, ale pak začínalo opět bušit se znepokojivou nepravidelností. Tehdy bývalo zvykem podrobovat díla mistrů všeobecnému posouzení. Majitelé různých dílen se snažili vyniknout novinkou anebo dokonalostí svých děl a mezi nimi vzbudil stav mistra Zachariáše živý zájem s obavami o jeho zdraví. Jeho konkurenti ho litovali tím víc, čím méně se ho obávali. Pamatovali se stále na úspěchy starého hodináře, když vystavoval velkolepé hodiny s pohyblivými figurkami, hodinky bicí, které vzbuzovaly všeobecný obdiv a dosáhly vysokých cen ve švýcarských, francouzských a německých městech. Nicméně díky vytrvalé péči Gérandy a Alberta se zdálo, že se zdraví mistra Zachariáše poněkud lepší. V klidu, v němž se uzdravoval, se zbavoval myšlenek, které ho dříve zaměstnávaly. Jakmile mohl chodit, vytáhla ho dcera z domu, kam se hrnuli bez ustání nespokojení zákazníci. Albert zůstal v dílně, kde marně natahoval a spouštěl vzpurné hodinky. A protože z toho všeho nic nechápal, chytal se ubohý hoch oběma rukama za hlavu s obavou, že ztratí rozum jako jeho mistr. Géranda vodívala otce na nejpůvabnější promenády města. Brzy zrána, podpírajíc svého otce, vydávala se s ním ke Sv. Antonínovi, odkud je výhled na úbočí Cologny a na jezero. Někdy za krásného dopoledne viděli štíty hor Buetu tyčící se na obzoru. Géranda dovedla pojmenovat všechna místa, na která její otec už téměř zapomněl, jako by vymizela z jeho paměti. A ten pociťoval dětinskou radost, když se dovídal o všech těch věcech. Mistr Zachariáš se opíral o svou dceru a obě hlavy, bílá a plavá, splývaly ve slunečních paprscích. Stalo se také, že si starý hodinář konečně uvědomil, že není na světě sám. Když viděl svoji mladou a krásnou dceru a sám sebe vetchého a zničeného, pomyslel si, že jeho dítě po jeho smrti zůstane samo, bez opory. Začal se rozhlížet kolem sebe a kolem ní. Četní mladí ženevští řemeslníci se už Gérandě dvořili, ale žádnému se nepodařilo vstoupit do nepřístupného domu, kde žila hodinářova rodina. Bylo tedy přirozené, že za tohoto rozjasnění v jeho mozku připadl stařec na Alberta Thüna. A když už se jednou upnul k této myšlence, uvědomil si, že jsou oba mladí lidé vychováni ve stejné víře a myšlenkách. Tepy jejich srdcí mu připadaly „isochronickými“, jak kdysi řekl Školastice.

Stará služka, velice nadšená tím slovem, ač mu nerozuměla, přísahala při svaté patronce, že se o isochronickém souznění dozví celé město ani ne za čtvrt hodiny. Mistru Zachariášovi dalo velikou práci, aby ji uklidnil a vymohl na ní slib, že o této věci pomlčí. Školastika svůj slib nikdy nedodržela a tak, aniž by o tom Géranda s Albertem měli jen tušení, mluvilo se už po celé Ženevě o jejich budoucím sňatku. Ale stávalo se také, že se při těchto rozmluvách často ozýval zvláštní smích a zvláštní hlas říkající: „Géranda se za Alberta nevdá.“ Pokud se rozmlouvající obrátili, octli se tváří v tvář malému a pro ně neznámému starci. Jakého věku byla ta zvláštní bytost? To nikdo nevěděl. Tušilo se, že už žije mnoho století, nic víc. Její veliká zploštělá hlava seděla na ramenou, jejichž šířka se rovnala výšce těla, které neměřilo víc než devadesát centimetrů. Tato osůbka by byla dobrou figurkou pro kyvadlové hodiny, protože ciferník by tvořila její tvář a kyvadlo by se podle libosti kývalo v jejích prsou. Figurčina nosu se dalo využít jako tyče ve slunečních hodinách - tak byl tenký a ostrý. Odstávající a ploské zuby se podobaly zubům kola a chrastily v ústech. Hlas měl kovový zvuk a srdce tikalo jako hodiny. Tento malinký mužíček, jehož ruce napodobovaly chod ručiček na ciferníku, se pohyboval rychlými pohyby a nikdy se neobracel. A pokud ho někdo pozoroval, tak viděl, že ušel necelé dva kilometry za hodinu a v téměř kruhové dráze. Teprve krátkou dobu se potloukala nebo spíše se točila tato podivná bytost po městě. Ale lidé už vypozorovali, že každý den v okamžiku, kdy slunce procházelo poledníkem, se zastavila před katedrálou Sv. Petra, a pokračovala v chůzi teprve tehdy, když hodiny odbily dvanáct. Mimo tento okamžik se zdálo, že se účastní všech rozhovorů, v nichž šlo o starého hodináře. A lidé se rovněž v duchu s hrůzou ptali, jaký vztah může být mezi ní a mistrem Zachariášem. Také si povšimli, že nespouští z očí starce s jeho dcerou při jejich procházkách. Jednoho dne postřehla na Treille tuto obludu Géranda, jak ji s úsměvem pozorovala. S panickou hrůzou se přivinula k otci. „Co je ti, Gérando?“ zeptal se mistr Zachariáš. „Nevím,“ odpověděla dívka. „Jsi celá jako vyměněná, dítě!“ řekl starý hodinář. „Snad neonemocníš zase ty? Nuže,“ připojil se smutným úsměvem, „budu tě ošetřovat, a to velmi dobře.“ „Och, otče, to nic není. Je mi zima a myslím, že...“ „Copak, Gérando?“ „Přítomnost tamtoho člověka, který nás nepřetržitě sleduje...“ odpověděla přitlumeným hlasem. Mistr Zachariáš se obrátil k malému starci. „Na mou věru, jdou dobře,“ řekl s uspokojením, „protože jsou právě čtyři hodiny. Neboj se ničeho, dceruško, to není člověk, to jsou jen hodiny!“ Géranda se s hrůzou podívala na otce. Jak se podařilo mistru Zachariášovi vyčíst hodinu z obličeje tohoto podivného stvoření? „A propos,“ pokračoval starý hodinář, aniž by se dále zajímal o tuto příhodu, „už jsem několik dní neviděl Alberta.“ „A přece nás neopustil, otče,“ odpověděla Géranda, stále ještě celá nesvá z pohledu na podivného mužíčka. „Co tedy dělá?“ „Pracuje, otče.“ „Ach,“ zvolal stařec, „pracuje na opravách mých hodinek, že mám pravdu? Ale uvést je do chodu se mu nikdy nepodaří, protože nepotřebují spravení, ale vzkříšení!“ Géranda mlčela. „Musím se zeptat Alberta,“ dodal stařec, „jestli nepřinesli ještě některé z těch prokletých hodinek, na které ďábel seslal epidemii!“ Po těchto slovech upadl mistr Zachariáš do úplného

mlčení až do okamžiku, když zaklepali na dveře jejich domu. Poprvé od doby, kdy se začínal uzdravovat, sestoupil do své dílny. Géranda se smutně vracela do svého pokoje. Jakmile překročil práh dílny, odbíjely jedny z četných hodin rozvěšených po stěně, právě pátou. Obvykle se ozývaly bicí stroje přesně zregulovaných hodin najednou a jejich shoda obveselovala starcovo srdce. Ale dnes hodiny odbíjely po sobě, takže jejich zvuky ohlušovaly asi čtvrt hodiny. Mistr Zachariáš hrozně trpěl. Nemohl vydržet na místě, šel od jedněch hodin ke druhým a udával jim takt jako kapelník, který by nedokázal vést své hudebníky lépe. V okamžiku, kdy dozněl poslední zvuk, se otevřely dveře dílny. Mistr Zachariáš se zachvěl od hlavy k patě, když před sebou uviděl malého starce, který na něho upřeně pohlédl a zeptal se: „Mistře, mohl bych si s vámi promluvit?“ „Kdo jste?“ vyhrkl prudce hodinář. „Kolega. Mám na starost regulaci Slunce.“ „Ach, vy tedy regulujete Slunce!“ namítl živě mistr Zachariáš, aniž by mrkl okem. „Nuže, nemohu vás za to pochválit! Vaše Slunce jde špatně a abychom se s ním shodli, musíme hodiny buď popohánět nebo zase pozastavovat!“ „A při ďáblově kopytu,“ vykřikl odpudivě vyhlížející tvor, „máte pravdu, mistře! Moje Slunce neukazuje vždy poledne v týž okamžik jako vaše hodiny. Až se v budoucnu lidstvo dozví, že je to zaviněno nerovnoměrností pohybu Země, pak bude stanoveno průměrné poledne, které vyrovná tuto nepravidelnost!“ „Dožiji se toho?“ otázal se starý hodinář a jeho oči se rozzářily. „Ovšem,“ odtušil malý stařec s úsměvem. „Jak jste přišel na to, že vůbec někdy zemřete?“ „Ach, jsem přece velmi nemocný!“ „Dobře, promluvme si o tom. U Belzebuba, naše debata nás přivede k tomu, co s vámi chci projednat.“ A o těch slovech vyskočil podivný tvor na starou koženou lenošku a přehodil nohu přes nohu. Jeho nohy se podobaly dvěma hnátům, které malíři malují pod lebkou na pohřebních pokrývkách. Pak pokračoval ironickým tónem: pohleďte, mistře Zachariáši, co se to nyní děje v bodrém městě Ženevě? I Povídá se, že máte narušené zdraví a i vaše hodinky potřebují lékaře.“ „Myslíte si snad, že existuje nějaká vnitřní souvislost mezi jejich a mým životem?“ vykřikl mistr Zachariáš. „Já si myslím, že tyto hodinky mají chyby, ba nedostatky. Nejdou-li, darebnice, úplně pravidelně, je správné, že nesou následky svého konání. Myslím, že by potřebovaly trochu opravy!“ „Co nazýváte chybami?“ vyrazil ze sebe mistr Zachariáš, celý rudý nad sarkastickým tónem, kterými podivný tvor pronesl předchozí slova. „Copak nemají právo se pyšnit svým původem?“ „Kdepak, kdepak!“ odpověděl malý stařec. „Mají proslulé jméno a na jejich ciferníku je vyryta slavná značka. To je pravda a vlastní také výhradní privilegium k užívání v nejlepších rodinách. Ale od jisté doby podléhají poruchám a vy v té věci nemůžete nic vykonat, mistře Zachariáši. Nejneobratnější učedník v Ženevě vás o tom poučí!“ „Mne, mne, mistra Zachariáše!“ volal hodinář v strašlivém záchvatu pýchy. „Ano vás, mistře Zachariáši, který nedovedete navrátit život svým hodinkám.“ „Ale to jen proto, že já mám zimnici a ony také!“ odpověděl mistr a chladný pot se mu řinul po těle. „Nuže, zemřou s vámi, protože už nejste schopný dodat pružnost jejich pérům.“ „Umřít! Nikdy, vždyť jste to řekl! Nemohu umřít, já, první hodinář na světě, já, který jsem pomocí součástek a různých koleček dovedl zregulovat pohyb naprosto přesně! Copak jsem nepřizpůsobil čas přesným zákonům a nemohu s ním zacházet jako vládce? Než můj vznešený génius vymyslel hodinám pravidelnost, osud lidský byl nejistý a zmatený. K jakým určitým

okamžikům se mohly životní děje vázat? Ale vy, člověče nebo ďáble, ať jste tím nebo oním, nikdy jste tedy nepomyslel na velkolepost umění, které volá na pomoc všechny vědy? Ne, ne, já, mistr Zachariáš, nemohu umřít, protože když jsem zreguloval čas, čas by skončil se mnou! Vrátil by se k nekonečnu, z něhož jej dokázal vyrvat můj génius, a zmizel by nenávratně v propasti nicoty! Ne, nemohu umřít právě jako Stvořitel tohoto světa, který je podroben jeho zákonům! Jsem mu rovný a účastný jeho moci! Jestli Bůh stvořil věčnost, mistr Zachariáš stvořil čas.“ Starý hodinář se v té chvíli podobal pyšnému andělovi, bouřícímu se proti Stvořiteli. Malý stařec ho hladil pohledem a zdálo se, že ho ponouká k tomuto bezbožnému zanícení. „Dobře jste to řekl, mistře!“ podotkl. „Belzebub byl méně oprávněný než vy stavět se na roveň Bohu! Vaše sláva nesmí zaniknout! Váš služebník vám tedy chce poskytnout prostředek ke zkrocení těchto vzpurných hodinek.“ „A jaký? A jaký?“ vykřikl mistr Zachariáš. „Dozvíte se jej den poté, co mi slíbíte ruku své dcery.“ „Mé Gérandy?“ „Ano, jí!“ „Srdce mojí dcery je zadané,“ odpověděl mistr Zachariáš na tuto žádost, která, jak se zdálo, ho ani nepřekvapila ani neurazila. „Bah!... Není nejméně krásná z vašich hodin... ale nakonec se zastaví také...“ „Moje hodiny!“ „Nikdy!“ „Moje dcera, Géranda... by...“ „Nuže, vraťte se ke svým hodinkám, mistře Zachariáši! Rozeberte a složte je opět! Chystejte sňatek své dcery se svým pomocníkem! Zakalujte péra zhotovená z nejlepší oceli! Požehnejte Albertovi a krásné Gérandě, ale pamatujte si: vaše hodinky nepůjdou nikdy a Géranda se neprovdá za Alberta!“ Poté malý stařec vyšel, ale ne tak rychle, aby mistr Zachariáš nezaslechl, že v jeho prsou odbíjí právě šest.

IV. CHRÁM SVATÉHO PETRA Avšak duch i tělo mistra Zachariáše slábly víc a více. Jenom nadobyčejné vzrušení ho nutilo ještě naléhavěji k hodinářským pracem, z nichž se ho už nepodařilo ani jeho dceři vytrhnout. Zachariášova pýcha vzrostla od krize, do které ho zrádně přivedl jeho podivný návštěvník. Rozhodl se veškerým úsilím svého génia překonat neblahý vliv, spočívající na jeho díle a na něm samotném. Především navštívil různé domácnosti ve městě, aby prohlédl hodiny svěřené do jeho péče. Přesvědčil se s úzkostlivou svědomitostí, že jejich kolečka jsou dobrá, čepy pevné, závaží náležitě vyrovnáno. Až po zvonečky bicího stroje nezůstalo nic, co by neprozkoumal s důkladností lékaře, vyšetřujícího nemocného. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se hodiny měly zítra zastavit. Géranda a Albert provázeli často starého hodináře na těchto návštěvách. Mělo by ho jen těšit, když je viděl, jak ho ochotně následují. A jistě by se nezabýval starostmi o svůj blízký konec, kdyby domyslel, že jeho život bude pokračovat v životě jemu drahých bytostí. Kdyby ovšem pochopil, že v dětech zbude vždycky cosi z otcova života! Jakmile se vrátil domů, dával se starý hodinář do práce se zimničnou horlivostí. I když tušil, že nebude mít úspěch, přece se nevzdával a znova a znova skládal a rozebíral bez ustání hodinky, které lidé přinášeli do jeho dílny. Také Albert se marně snažil zjistit příčinu těchto poruch. „Mistře,“ říkal, „asi to bude jen sešlostí čepů a zoubků!“ „Tebe tedy těší zabíjet mne ponenáhlu?“ odpovídal mu prudce mistr Zachariáš. „Jsou snad tyto hodinky dílem děcka? Copak jsem s obavou, že si uskřípnu prsty, opracovával tyto měděné součástky nedbale? Copak jsem je, aby získaly větší tvrdost, nevykoval sám? Copak nejsou péra zakalena se vzácnou dokonalostí? Copak jsem k promazání nepoužil nejjemnější oleje? Musíš mi dát za pravdu, že je to nemožné, a přiznáš, že do toho zasáhl ďábel.“ A pak se od rána do večera hrnuli do domu nespokojení zákazníci a pronikali až ke starému hodináři. Nevěděl, kterému z nich se má věnovat dříve. „Tyto hodinky se zpožďují a nemohu je seřídit!“ pronesl jeden. „Tyto,“ říkal druhý, ,jsou opravdu paličaté a zastavily se právě jako Josuovo slunce.“ „Jestli je pravda,“ opakovala většina nespokojených, „že vaše zdraví má vliv na přesnost vašich hodin, mistře Zachariáši, hleďte se uzdravit co nejdříve!“ Stařec pohlížel na všechny ty lidi divokýma očima a odpovídal vrtěním hlavy anebo smutnými slovy: „Vyčkejte prvních krásných dnů, přátelé! Je to období, kdy se život v unavených tělech osvěžuje! Je nutné, aby nás všechny zahřálo slunce!“ „To je pěkná vyhlídka, jestli naše hodinky zůstanou pokažené přes celou zimu!“ řekl mistru Zachariášovi jeden z nejrozčilenějších mužů. „Víte, že je celé vaše jméno uvedeno na cifernících vašich hodin! U Svaté Panny, neděláte čest svému jménu!“ Stařec se nakonec zastyděl za tyto výčitky a vyndal ze své staré truhly několik zlaťáků a začal vykupovat poškozené hodinky zpět. Potom se zákazníci jen hrnuli a peněz valem ubývalo a obchodnická poctivost starého hodináře byla zachráněná. Géranda souhlasila z celého srdce s otcovým počínáním, které je však vedlo přímo ke zkáze. Brzy musel Albert nabídnout mistru Zachariášovi své úspory. „Co se stane s mou dcerou?“ říkal si stařec, jakmile se dostával ze svého pracovního zápalu a jeho city nabývaly vrchu. Albert se neodvážil odpovědět, že má odvahu do budoucna a cítí velkou lásku ke Gérandě. Mistr Zachariáš však zatím nenašel dost sil, aby zavolal svého zetě a řekl mu to, co mu hučelo

doposud v uších: „Géranda se neprovdá za Alberta.“ Svou počestností - dá-li se to tak nazvat - dospěl starý hodinář tak daleko, že se ožebračil úplně. Jeho staré antické vázy přešly do cizích rukou. Zbavil se také nádherných vyřezávaných výplní z dubového dřeva, které pokrývaly stěny jeho příbytku. Naivní malby prvních vlámských malířů brzy zmizely z očí jeho dcery a kromě draho cenných nástrojů, které vynalezl jeho génius, všechno bylo prodáno kvůli uspokojení všech, kteří si stěžovali. Jenom Školastika stále nechtěla takovým věcem rozumět. Její úsilí však nemohlo zabránit nespokojeným lidem, aby nevnikli až k jejímu pánovi a neodešli brzy s nějakým drahocenným předmětem. Řeči rozezlené Školastiky se ozývaly po všech ulicích ve čtvrti, kde bydleli. Snažila se vyvrátit pověsti o kouzelnictví a černokněžnictví rozšiřované o mistru Zachariášovi. Ale protože byla přesvědčena o jejich pravdivosti, ustavičně se modlila, aby tak vykoupila svoji lež páchanou v dobrém úmyslu. Lidé si také povšimli, že starý hodinář už dávno přestal plnit svoje náboženské povinnosti. Dříve doprovázel Gérandu na bohoslužby a zdálo se, že v modlitbě nachází duševní pohodu, která člověka naplňuje dobrem, protože je nejvznešenějším cvičením obrazotvornosti. Toto dobrovolné starcovo opomíjení náboženských úkonů spolu s tajnými úkony jeho života odůvodnilo do jisté míry podezření z kouzelnictví, ulpívající na jeho pracích. Géranda se rozhodla, že přivolá na pomoc náboženství, aby otce opět sblížila s Bohem a se světem. Myslela, že by katolicismus mohl dodat trochu života jeho hynoucí duši. Ale dogmata víry a pokory zápasila v Zachariášově duši s nezdolnou pýchou a narážela na hrdost vědy. Té, která vztahuje všechno k sobě, aniž směřuje k nekonečnému zdroji, z něhož plynou prvotní základy. Za těchto okolností se dívka upnula k obrácení svého otce. Její vliv byl víc než působivý. Starý hodinář nakonec slíbil, že se příští neděli zúčastní velké mše svaté v hlavním chrámu. Géranda se na okamžik ocitla u vytržení, jako by se samo nebe otevřelo před jejíma očima. Stará Školastika nemohla potlačit svoji radost a měla konečně nezvratné důkazy proti zlým jazykům, které vinily jejího pána z bezbožnosti. Mluvila o tom se sousedkami, s přítelkyněmi, s nepřítelkyněmi, zkrátka s každým, kdo ji znal i kdo ji neznal. „Ne. Ne. Nevěříme vašemu povídání, paní Školastiko,“ odpovídali jí lidé a kroutili hlavami. „Mistr Zachariáš jednal vždy ve spolku s ďáblem!“ „Což jste nepočítali,“ pokračovala služka, „krásné zvonice, na nichž bijí hodiny mého pána? Kolikrát bily k modlitbě a ke mši!“ „Ovšem,“ odpovídali jí. „Ale copak nevynalezl stroje, které jdou samy a pracují jako opravdový člověk?“ „Myslíte si, že by děti ďáblovy,“ pokračovala Školastika rozčilená na nejvyšší míru, „mohly vytvořit krásné železné hodiny na Andernattském zámku, které město Ženeva nemohlo ani zakoupit? Každou hodinu se objeví pěkné průpovědi a křesťan řídící se podle nich by měl opravdu plný nárok na místo v ráji! Copak to může být práce ďáblova?“ Toto mistrovské dílo zhotovené před dvaceti lety vyneslo vskutku do oblak slávu mistra Zachariáše. A právě při této příležitosti se stalo podezření z kouzelnictví všeobecným. Návrat starce na bohoslužbu do chrámu Sv. Petra měl však zlé jazyky umlčet. V okamžiku, kdy mistr Zachariáš překročil práh dílny a ponořil se do práce, zapomněl na slib, který dal své dceři. Když uviděl, že není v jeho moci navrátit život svým hodinkám, rozhodl se, že se pokusí zhotovit nové. Zanechal tedy všechny ty nehybné předměty svému osudu a pustil se do dokončování křišťálových hodinek, které se měly stát jeho novým mistrovským dílem. Ale ať se snažil sebevíc, ať používal nejdokonalejších rubínů a diamantů odolávajících jakémukoli tření, hodinky se mu roztrhly v rukou, už když je chtěl poprvé natáhnout. Stařec tuto příhodu všem zatajil. Neřekl o ní ani své dceři. A od té doby jeho život očividně

scházel. Byly to už jen poslední kyvy kyvadla, které se stávají volné, když už jim nic nedodává počáteční pohyb. Zdálo se, že zákony tíže, působící přímo na starce, ho nezvratně táhnou do hrobu. Konečně nadešla neděle tak toužebně očekávaná Gérandou. Počasí bylo krásné a teplota osvěžující. Ženevští obyvatelé se procházeli klidně ulicemi města a vesele klábosili o návratu jara. Géranda vzala otce v podpaží a zamířila s ním k chrámu Sv. Petra. Školastika šla s nimi a nesla pro všechny modlitební knížky. Kdekdo se na ně zvědavě díval. Stařec se nechal vést jako dítě či spíše jako slepec. Téměř s pocitem hrůzy je uviděli věřící u Sv. Petra, jak překročili práh chrámu a dokonce před nimi ustupovali. Už se ozýval mešní zpěv. Géranda zamířila jako obvykle na své místo v lavici a poklekla tam v nejhlubší pobožnosti. Mistr Zachariáš zůstal stát vedle ní. Mešní obřady pokračovaly s velebností té doby, kdy víra byla pevná, ale hrdý stařec zůstal nevěřící, zadumaný ve svých myšlenkách. Neprosil nebesa o slitování při bolestných tónech Kyrie. Při Gloria neopěvoval velebnost nebeských výšin, četba evangelia ho nevyrušila z jeho pozemských snů a zapomněl se připojit ke katolickému pokoření se v Credu, zůstal bez hnutí, bez citu a němý jako socha z kamene. A dokonce i v okamžiku, kdy zvonek ohlašoval zázrak převtělení, nesehnul se, ale pohlížel zpříma na zbožněnou hostii, kterou kněz zvedal nad věřícími. Géranda pohlédla na otce, do očí jí vstoupily slzy, které pak skropily její modlitební knihu. V tu dobu odbily chrámové hodiny půl jedenácté. Mistr Zachariáš se rychle obrátil k té staré zvonici. Zdálo se mu, že ciferník na něho upřeně hledí a číslice září, jako by byly ohnivé, a ručičky mají na koncích elektrické jiskry. Mše skončila. Bývalo zvykem, že modlitba Anděl Páně, se konala právě o poledni, dříve než věřící opustili chrám. Všichni čekali, až hodiny na věži odbijí dvanáct. Ještě několik okamžiků a modlitba se měla vznést ke Svaté Panně. Náhle se ozval ostrý zvuk. Mistr Zachariáš vyrazil výkřik... Veliká ručička ciferníku dospěla ke dvanáctce, ale náhle se zastavila a poledne neodbilo. Géranda se vrhla na pomoc otci, který zůstal ležet bez hnutí. Z kostela ho museli vynést. „To je bezpochyby smrt! Pro otce si už přišla smrt! Smrt...“ štkala Géranda. Mistra Zachariáše zanesli do jeho příbytku a uložili ho úplně zničeného. Život v něm existoval už jen na povrchu jeho těla jako poslední kotouče dýmu bloudící kolem právě zhasnuté lampy. Když opět nabyl smyslů, byli Albert a Géranda nad ním nakloněni a v tom okamžiku dostala budoucnost v jeho očích podobu přítomnosti. Uviděl svoji dceru osamělou a bez opory. „Synu můj,“ řekl Albertovi, „dávám ti svoji dceru,“ a vztáhl ruku k oběma mladým lidem, kteří stáli u jeho smrtelného lože. Tu se však mistr Zachariáš k údivu všech jeho blízkých nenadále vztyčil. Vybavila se mu slova malého starce a zrudl vztekem. „Nechci zemřít!“ volal. „Nemohu zemřít! Já, mistr Zachariáš, nemohu umřít... Moje knihy!... Mé účty!...“ Po těchto výkřicích vyskočil z postele a sáhl po knize, v níž měl jména svých zákazníků a předměty jimi zakoupené. Dychtivě listoval, až jeho hubený prst spočinul na jednom z listů. „Zde,“ pronesl, „zde!... Tyto staré železné hodiny jdou a žijí stále! Ach, chci je, najdu je, budu se o ně starat tak dobře, že smrt nade mnou moci nenabude!“ Mistr Zachariáš po této větě padl jako podťatý. Albert a Géranda ho znovu položili do postele, zakryli jeho bezvládné tělo. Pak poklekli a modlili se.

V. V HODINĚ SMRTI Uplynulo ještě několik dní a mistr Zachariáš, ten téměř mrtvý muž, vstal opět z lože a nadpřirozeným úsilím se navrátil k životu. Žil pýchou. Ale Géranda se nemýlila, tělo a duše jejího otce zůstaly navždy ztracené. Starcovi blízcí viděli, jak mistr Zachariáš shromažďuje poslední prostředky, ovšem bez toho, že by se o ně postaral. Vyvíjel neuvěřitelnou energii k vykonání pochůzek, za stálého těkání očima a drmolení tajemných slov. Jednoho rána sestoupila Géranda do jeho dílny, ale otce tam nenašla. Celý den na něho čekala, ale mistr Zachariáš se nevrátil. Albert proběhl křížem krážem celé město, a když starce nikde nenašel, nabyl jistoty, že mistr Zachariáš město opustiL „Musíme otce najít!“ zvolala Géranda, když jí mladý dělník přinesl bolestnou zprávu. „Kde asi je?“ ptal se v duchu Albert. Náhlé vnuknutí osvítilo jeho ducha. Vzpomněl si na poslední slova mistra Zachariáše. Starý hodinář žije už jen ve starých železných hodinách, které mu nikdo nevrátil! Mistr Zachariáš je šel asi hledat. Albert se o svoji myšlenku podělil s Gérandou. „Podíváme se do otcovy knihy!“ odpověděla. Oba sestoupili do dílny. Kniha ležela ještě otevřená na pultě. Všechny zápisy o jím vyrobených hodinkách a hodinách byly přeškrtnuté s výjimkou jediného. „Panu Pittonacciovi jsem prodal železné bicí hodiny s pohyblivými figurkami a jsou umístěné na jeho Andernattském zámku.“ Byly to „mravné“ hodiny, o nichž mluvila Školastika s takovou chválou. „Můj otec je určitě tam!“ vykřikla Géranda. „Pospěšme si tedy za ním!“ řekl Albert. „Můžeme ho ještě zachránit!...“ „Pro tento pozemský život už ne,“ zašeptala Géranda, „alespoň pro ten věčný.“ „S milostí Boží, Gérando! Andernattský zámek leží poblíž Dents du Midi, asi dvacet hodin od Ženevy. Pojďme tedy!“ Ještě ten den navečer se Albert a Géranda, doprovázeni starou služkou, vydali pěšky na cestu podél Ženevského jezera. V noci urazili asi osm kilometrů. Cestou minuli Bessinge, nezastavili se ani v Ermanci, kde se vypíná proslulý Mayorský zámek. Přebrodili se s obtížemi přes bystřinu Dransu. Všude se poptávali po mistru Zachariášovi a brzy nabyli jistoty, že jdou po jeho stopě. Když se následující den chýlil k večeru, dorazili do Evianu, když předtím prošli Thononem. Z Evianu v dálce asi dvaceti kilometrů už viděli na švýcarskou hranici. Ale krásy okolní krajiny vůbec nevnímali. Šli, jako by je přitahovala nějaká nadpřirozená síla. Albert se opíralo sukovitou hůl a nabízel své rámě hned Gérandě, hned staré Školastice a snažil se zmobilizovat v sobě všechny zbytky energie. Všichni hovořili o svých bolestech a o svých nadějích. Ubírali se krásnou cestou vinoucí se podle vody. Po úzké rovině, která spojuje břehy jezera s vysokým Chalaisským pohořím šli dál a brzy dorazili do Bouveretu při vtoku Rhôny do Ženevského jezera. Za tímto městem opustili jezero a jejich únava v hornaté krajině vzrůstala. Vionnaz, Chesset, Collombay, vesnice zpola vylidněné zůstaly brzy za nimi. Avšak kolena jim podklesávala a nohy se rozdíraly o hroty, trčící ze země jako žulové jehličí. Po mistru Zachariášovi však ani stopa! A přece ho museli najít. Nedopřáli si oddechu ani v osamělých chýších ani na zámku Monthey, který s okolím patřil do majetku Markéty Savojské. Konečně kvečeru, umírajíce téměř únavou, došli do poustevny Notre Dame du Sex, která leží u úpatí Dent du Midi, sto osmdesát metrů nad hladinou Rhôny.

Poustevník přivítal všechny tři, a nabídl jim, aby si trochu odpočinuli. Byli tak unaveni, že by už nedokázali jít dál, a tak jeho nabídku s vděkem přijali. Poustevník pro ně žádné zprávy o mistru Zachariášovi neměl. Stěží mohli doufat, že ho v těchto ponurých končinách najdou živého. Noc byla temná, vichřice hvízdala v horách a laviny se řítily od vrcholků otřásaných skal. Schouleni před krbem, snoubenci vyprávěli poustevníkovi svou žalostnou historii, Školastika jenom přikyvovala. Jejich pláště, zvlhlé od sněhu, se sušily kdesi v koutě a venku vydával poustevníkův pes žalostný štěkot, který se mísil s řevem vichřice. „Pýcha,“ pravil poustevník svým hostům, „zahubila anděla stvořeného k dobru. To je kámen úrazu, o který klopýtá lidský osud. Vůči pýše, základu všeho zla, nelze postavit žádné důvody, protože pyšný se již svou povahou brání vyslechnout je... Nezbývá tedy než se za vašeho otce modlit!“ Všichni čtyři poklekli, když se vtom psí štěkot znásobil a na dveře poustevny někdo začal bušit. „Otevřete, u všech ďáblů!“ Dveře povolily pod prudkým náporem a na prahu se objevil prostovlasý, vyděšený, spoře oděný muž... „Můj otec!“ zvolala Géranda. Byl to mistr Zachariáš. „Ručičky se zastavují!“ „Otče!“ řekla Géranda s tak srdcervoucím pohnutím, že se zdálo, jako by se stařec vracel po těchto slovech do světa živých. „Moje Gérando, ty jsi tady!“ zvolal. „A ty, Alberte!... Ach, drazí snoubenci, vy se přicházíte dát oddat v našem starém chrámě!“ „Otče,“ řekla Géranda a vzala ho za ruku, „vraťte se domů do Ženevy, vraťte se s námi!“ Náhle se stařec vymkl z objetí své dcery a vrhl se ke dveřím, na jejichž prahu se kupil sníh ve velkých závějích. „Neopouštějte své děti!“ vykřikl Albert. „Proč,“ odpověděl smutně starý hodinář, „proč bych se měl vracet na místa, která můj život už opustil a kde je navždy pohřbená moje část?“ „Vaše duše nezemřela!“ řekl náhle poustevník vážným hlasem. „Moje duše!... ach ne... její kolečka jsou dobrá!... Cítím, že bije stejnoměrně.“ „Vaše duše je nehmotná! Vaše duše je nesmrtelná!“ pokračoval poustevník důrazně. „Ano... jako moje sláva!... Ale je zavřená na Andernattském zámku a já ji chci opět spatřit!“ Poustevník udělal kříž. Školastika téměř ztrácela vědomí a Albert musel podpírat Gérandu, aby neomdlela. „Andernattský zámek obývá zatracenec,“ prohlásil poustevník, „zatracenec, který neuctívá kříže na mé poustevně.“ „Otče, nechoď tam!“ „Chci svou duši! Moje duše patří mně...“ „Zadržte ho! Zadržte mého otce!“ šeptala Géranda. Ale stařec už překročil práh, vyřítil se do noci a křičel: „Moje duše, sem, sem!...“ Géranda, Albert a Školastika se pustili za ním. Běželi po neschůdných stezkách, po kterých se mistr Zachariáš hnal, jako by ho ovládala nezdolná síla uragánu. Sníh kolem vířil a mísil bílé vločky v pěnu rozvodněných bystřin. Míjeli kapli, postavenou na památku pobité thébské legie. Géranda, Albert a Školastika se spěšně pokřižovali, mistr Zachariáš před svatostánkem ani nesmekl. Konečně se v těchto pustých končinách objevila vesnice Evionnaz. Nejtvrdší srdce by se pohnulo při pohledu na tuto osadu, zapadlou v této strašlivé samotě. Stařec se jí vyhnul. Zamířil

vlevo a zmizel v nejhlubší rokli pohoří Dents du Midi. Vrcholky jeho hor sahají svými ostrými štíty až k nebi. Brzy před ním vyvstala zřícenina, stará a pošmourná jako skaliska u její paty. „Tam! Tam!“ vykřikl a znovu se dal do šíleného běhu. V té době byl Andernattský zámek už jen zříceninou. Vévodila mu mohutná věž, sešlá a rozpukaná, a zdálo se, že ohrožuje možným pádem staré střechy u svých nohou. Byla to až hrůza, pohlédnout na ty mocné nakupeniny balvanů. V té spoušti se daly jen vytušit tmavé síně s prolomenými stropy a mnohými hnízdy zmijí. Úzká a nízká branka nad příkopem plným odpadků vedla do Andernattského zámku. Jací obyvatelé tudy chodívali? To už nikdo neví. Bezpochyby nějaký markrabí, zpola lupič, zpola vznešený pán bydlel v tomto příbytku. Po markrabím následovali lupiči nebo penězokazi, kteří byli oběšeni na jevišti svých zločinů. A legenda vyprávěla, že za zimních nocí přichází satan provádět své tradiční tance na svazích hlubokých roklí, v nichž mizel stín těchto zřícenin! Mistr Zachariáš se nijak nezděsil jejich příšerného vzhledu. Dospěl k brance. Nikdo ho nezadržel. Veliké a temné nádvoří se rozevřelo před jeho očima. Slezl jakousi nakloněnou plošinku, která vedla k jedné z těch dlouhých chodeb, jejichž oblouky jako by denní světlo ničilo. Nikdo se mu nepostavil do cesty. Géranda, Albert a Školastika ho stále následovali. Jako by ho vedla neviditelná ruka, kráčel mistr Zachariáš jistě a rychlým krokem kupředu. Dostal se k starým, červotočem napadeným dveřím, které se otřásaly pod jeho ranami, zatímco netopýři opisovali šikmé kruhy kolem jeho hlavy. Veliký sál, zachovalejší než ostatní místnosti, se objevil před jeho očima. Vysoké vyřezávané výplně pokrývaly stěny sálu, na kterých se zmateně pohybovali červí, larvy a různý další hmyz. Několik vysokých a úzkých oken, podobných střílnám, drnčelo pod nárazy vichřice. Když se mistr Zachariáš postavil doprostřed sálu, vyrazil radostný výkřik. Na železném podstavci připevněném ke zdi, spočívaly hodiny, v kterých tkvěl nyní všechen jeho život. Toto mistrovské dílo, jemuž se žádné jiné nevyrovnalo, představovalo starý románský kostel s pilíři z kovaného železa a těžkou zvonicí, opatřenou zvonky pro ranní klekání, Anděla Páně, mši a nešpory. Nad kostelní branou, otevírající se v hodinu, kdy začínaly bohoslužby, se nacházela růžice, v jejímž středu se pohybovaly dvě ručičky a která byla rozdělena na dvanáct hodin ciferníku. Mezi branou a růžicí se kdysi objevovala, jak vyprávěla stará Školastika, v kovovém rámečku průpověď, která připadala na ten či onen okamžik dne. Už to bylo dávno, co mistr Zachariáš tento sled průpovědí uspořádal s křesťanskou pečlivostí. Hodiny modlitby, práce, jídla, zotavení a spánku následovaly za sebou podle náboženských zvyklostí. Pozorovatele, pokud dbal jejich napomenutí, dokázaly dovést ke spáse. Mistr Zachariáš šílený radostí, se chtěl zmocnit těchto hodin, už už k nim natahoval ruce. Náhle se za ním ozval příšerný smích. Obrátil se a při světle čadící lampy poznal malého starce ze Ženevy. „Vy jste zde?“ vykřikl radostně. Géranda pocítila strach. Přitiskla se ke svému snoubenci. „Dobrý den, mistře Zachariáši,“ řekl příšerný tvor. „Kdo jste?“ „Pan Pittonaccio, k službám. Přišel jste mi dát svou dceru? Snad si ještě vzpomenete na má slova: Géranda se nevdá za Alberta!“ Mladý dělník se vrhl po Pittonacciovi. Ten mu uklouzl jako stín. „Zadrž Alberte!“ řekl mistr Zachariáš. „Dobrou noc,“ pronesl tiše Pittonaccio a zmizel. „Otče,“ zvolala Géranda, „musíme z těchto prokletých míst pryč! Bez prodlení!... Otče!...“

Ale mistr Zachariáš už zde nebyl. Pronásledoval zpustlými místnostmi Pittonacciův přízrak. Školastika, Albert a Géranda zůstali stát ve velkém sále zcela bezradní. Dívka zanedlouho klesla do kamenné lenošky, stará služka k ní poklekla a modlila se. Albert zůstal stát na stráži u své snoubenky. Bledý svit kmital tmou a ticho bylo přerušováno jen prací hmyzu, který vrtá ve starém dřevě a jehož zvuky prý udávají hodinu smrti. Když se objevily první denní paprsky, odvážily se všichni tři na nekonečné schodiště, vinoucí se pod spoustou balvanů. Takto bloudili dvě hodiny, aniž by potkali živou duši a slyšeli něco jiného než vzdálenou ozvěnu, odpovídající na jejich volání. Chvílemi se octli třicet metrů pod zemí, chvílemi zase až shora pohlíželi na divoké horstvo v okolí zámku. Konečně je náhoda přivedla opět do prostorného sálu, ve kterém pobývali v noci, plné úzkosti. Uprostřed stál mistr Zachariáš a Pittonaccio. Mluvili spolu a jejich slova se nesla prostorem. První stál vzpřímeně, ztuhlý jako mrtvola, druhý byl schoulený na mramorové tabuli. Když mistr Zachariáš uviděl Gérandu, přistoupil k ní, vzal ji za ruku a vedl ji k Pittonacciovi se slovy: „Zde je tvůj mistr a pán, dcero! Gérando, to je tvůj manžel!“ Géranda se zachvěla od hlavy až k patě. „Nikdy!“ vykřikl Albert. „Je to moje nevěsta!“ „Nikdy!“ opakovala Géranda jako žalostná ozvěna. Pittonaccio se zasmál. „Vy tedy chcete mou smrt?“ zvolal stařec. „V těchto hodinách, posledních ze všech, které vyšly z mých rukou, je uzavřen můj život. A tento člověk mi řekl: ,Jakmile dostanu tvou dceru, budou ti tyto hodiny náležet.' Tento člověk je nechce natáhnout. Mohl by je rozbít a uvrhnout mne do zkázy! Ach, dcero moje, ty mne tedy už nemiluješ?“ „Otče!“ zašeptala bezmocně Géranda. „Kdybys věděla, co jsem vytrpěl, tak vzdálený od základu svého života!“ pokračoval stařec. „Možná že se nestarají o tyto hodiny! Možná že nechají jejich péra opotřebovat, jejich kolečka zrezivět! Ale nyní budu vlastníma rukama udržovat své zdraví, protože nesmím zemřít. Já, veliký ženevský hvězdář nesmím zemřít! Podívej se, dcerko, jak bezpečně postupují ručičky! Podívej se, bude odbíjet pátá hodina. Poslouchej dobře, a pozoruj krásnou propověď, která se ukáže tvým očím.“ Pět hodin na zvonici odbilo s lomozem, který bolestně dolehl do Gérandiny duše. Pak se objevila tato slova v červených písmenech: Je třeba jíst plody ze stromu vědy. Albert a Géranda na sebe v úžasu pohlédli. To už nebyly pravověrné propovědi hodináře katolíka. Patrně sem zadul Satanův dech. Ale Zachariáš si toho nevšímal a pokračoval: „Slyšíš, Gérando? Žiji, ještě žiji! Slyšíš, jak dýchám!... Vidíš, krev ještě koluje v mých žilách! Ne, nebudeš přeci chtít zabít svého otce a přijmeš za chotě tohoto člověka, abych se stal nesmrtelným a dosáhl konečně božské moci!“ Při jeho bezbožných slovech se Školastika pokřižoval a Pittonaccio ze sebe vydal radostný skřek. „A mimo to, Gérando, budeš s ním šťastná!“ pokračoval starý hodinář. „Vidíš tohoto člověka, to je čas! Tvůj život bude řízen s naprostou přesností! Gérando, protože jsem ti dal život, vrať nyní život svému otci!“ „Gérando,“ zašeptal Albert, „jsem tvůj snoubenec!“ „Je to můj otec!“ odpověděla Géranda s podklesávajícíma nohama. „Je tvoje, Pittonaccio,“ pronesl mistr Zachariáš. „Splň svůj slib!“ „Zde je klíč k hodinám,“ odpověděl strašlivý tvor.

Mistr Zachariáš se zmocnil dlouhého klíče, který se podobal svinuté užovce, běžel k hodinám a začal je s šílenou rychlostí natahovat. Skřípání péra dráždilo nervy. Starý hodinář otáčel klíčem. Stále točil, aniž by se jeho ruka byť jen na chvíli zastavila. Zdálo se, že tento otáčivý pohyb je nezávislý na jeho vůli. Otáčel s klíčem stále rychleji a rychleji s podivnými posuňky, až padl únavou. „Jsou nataženy na sto let!“ zakřičel v extázi. A znovu opakoval: „Na sto let!“ Albert vyběhl ze sálu jako šílenec. Po dlouhých oklikách našel z tohoto prokletého zámku východ a vyběhl ven. Vrátil se do poustevny Notre Dame du Sex a zoufale prosil svatého muže, aby ho následoval na Andernattský zámek. Neplakala-li Géranda v těchto hodinách úzkosti, tak jen proto, že její oči už neměly slzy. Mistr Zachariáš odešel z velkého sálu. Každou chvíli naslouchal pravidelnému tikání starých hodin. Zatím odbila desátá hodina a k velikému zděšení Školastiky se objevila ve stříbrném rámečku tato slova: Člověk se může rovnat Bohu. Stařec nejenže se nezarazil nad touto bezbožnou průpovědí, ale naopak četl ji s rozkoší a kochal se v pyšných myšlenkách, zatímco Pittonaccio se otáčel kolem něho. Svatební smlouva měla být podepsána o půlnoci. Géranda neviděla, neslyšela, její síly byly u konce. Ticho přerušovala pouze starcova slova, doprovázená Pittonacciovými úsměšky. Odbilo jedenáct. Mistr Zachariáš se zachvěl a zvučným hlasem četl toto rouhání: Člověk má být otrokem vědy a jí obětovat rodiče a rodinu. „Ano,“ zvolal, „na tomto světě není nad vědu!“ Ručičky kroužily po železném ciferníku se sykotem zmije a hodiny tikaly rychleji a rychleji. Mistr Zachariáš náhle přestal mluvit. Klesl na zem, chrčel a z jeho prsou se stísněně mezi rty drala v přestávkách stále stejná slova: „Život! Věda!“ Tento výjev měl už nyní dva nové svědky, poustevníka a Alberta. Mistr Zachariáš ležel na zemi. U něho klečela Géranda, více mrtvá než živá, a modlila se... Náhle se ozval suchý zvuk, jaký předcházívá před bitím hodin. Mistr Zachariáš se vztyčil. „Půlnoc!“ zvolal. Poustevník vztáhl ruku ke starým hodinám... a půlnoc neodbila. Mistr Zachariáš vyrazil výkřik, který byl asi slyšet až v pekle, když se objevila slova: Kdo se pokusí rovnat se Bohu, bude proklet na věky! Staré hodiny se rozlétly s hromovou ránou a péro, které z nich vyskočilo, skákalo po sále s tisícerými fantastickými obraty. Stařec se zvedl a běžel za ním. Marně se však snažil je chytit, ale nepřestával zběsile křičet. Péro skákalo před ním sem a tam a jemu se stále nedařilo zmocnit se ho! Konečně péro chytil Pittonaccio. Vzápětí vyrazil hroznou kletbu a zmizel pod zemí. Mistr Zachariáš se skácel na znak. Byl mrtvý. Hodinářovo tělo pohřbili pod Andernattskými štíty. Géranda s Albertem se pak vrátili do Ženevy a po dlouhá léta, která jim Bůh dopřál, se snažili modlitbou vykoupit duši ztracenou pro vědu.