Zemí šelem
Jules Verne ČÁST PRVNÍ KAPITOLA I ODMĚNA ZA HLAVU Odměnu dvou tisíc liber dostane každý, kdo vydá živého nebo mrtvého bývalého vůdce sipáhíských vzbouřenců, jehož přítomnost byla zjištěna v bombajské provincii. Jde o nababa Dandua Panta, známějšího pod jménem... Toto oznámení si mohli přečíst obyvatelé Aurangábádu večer 6. března 1867. Ovšem ve vyhlášce, vylepené na zdi napůl zříceného bungalovu při břehu řeky Dundy, ono "známější" jméno chybělo. A chybělo proto, že dolní roh papíru, kde bylo vytištěno velkými písmeny, utrhla právě ruka jakéhosi fakíra, kterého při tomto činu na opuštěném břehu řeky nikdo neviděl. S oním jménem zmizelo i jméno generálního guvernéra bombajské provincie a podpis indického místokrále. Co bylo pohnutkou fakírova činu? Doufal snad, že přetržením vyhlášky umožní vzbouřenci z roku 1857 uniknout důsledkům zatykače na jeho osobu a veřejného potrestání? Myslel si snad, že viníkova strašlivá proslulost zmizí s kouskem roztrhaného papíru? To by bylo pošetilé. Vždyť stejné vyhlášky byly ve velikém množství vylepeny na zdích všech aurangábádských domů, paláců, chrámů a hotelů. Nadto probíhal všemi ulicemi hlasatel a guvernérovu vyhlášku předčítal. I obyvatelé nejmenších osad v kraji už věděli, že ten, kdo vydá Dandua Panta, získá celé jmění. Vzbouřencovo marně umlčované jméno proběhlo před dvanácti hodinami celou provincií. Jestliže to byly informace správné a jestliže se nabab opravdu uchýlil do této části Indie, pak nepochybně padne velmi brzy do rukou někoho, kdo bude mít na jeho zatčení vrcholný zájem. Jakým pocitem byl veden onen fakír, když roztrhal vyhlášku vydanou v několika tisících výtisků? Snad pocitem hněvu, snad hlubokým pohrdáním. Buď jak buď, po svém činu jen pokrčil rameny a zmizel v nejlidnatější a nejchudší městské čtvrti. Ona část indického poloostrova mezi Východním a Západním Ghátem se nazývá Dekán. Je to běžné označení části Indie jižně od řeky Gangy. Dekán znamená v sanskrtu (je to jazyk staroindických literárních památek) "jih" a zeměpisně to je několik okresů v bombajské a madráské provincii. Jedním z hlavních okresů je právě okres aurangábádský, jehož hlavní město bylo kdysi hlavním městem Dekánu.
V 17. století přenesl do tohoto města svůj dvůr slavný mongolský císař Aurangzéb. V prvních historických dobách Indie se ovšem Aurangábád jmenoval Kirkhí. Měl tehdy sto tisíc obyvatel. V době tohoto příběhu jich měl sotva padesát tisíc a byl pod vládou Angličanů, kteří město spravovali prostřednictvím nizáma v Hajdarábádu. Je to však jedno z nejzdravějších měst celého poloostrova, které bylo až dosud ušetřeno asijské cholery a nikdy netrpělo ani epidemickou horečkou, v Indii tak obávanou. Aurangábád si uchoval zbytky své bývalé slávy. Palác Velkého Mughala na pravém břehu Dudny, hrobka oblíbené ženy sultána Šáhdžahána, Aurangzébova otce, věrná napodobenina chrámu v Ágře se čtyřmi minarety kolem klenuté kopule a ještě další umělecké památky, to všechno svědčí dodnes o moci a velikosti nejslavnějšího z dobyvatelů Indie, který spojil toto království s Kábulem a Ásamem a dovedl je na nejvyšší stupeň rozkvětu. Ačkoli se od těch dob počet aurangábádského obyvatelstva podstatně snížil, mohl se tam jediný člověk lehce skrýt. Skutečný nebo falešný fakír, pohlcený městským davem, nemohl být ničím nápadný. Vždyť podobnými typy se Indie přímo hemží. Fakíři tvoří silnou kastu zbožných žebráků, kteří žebrají pěšky i koňmo a dovedou si almužnu někdy i vynutit, nedostanou-li ji po dobrém. Náš fakír byl vysoký chlapík, měřící přes pět stop a devět palců (přes 175 cm). Mohlo mu být nejvýš jedenačtyřicet až dvaačtyřicet let. Tváří připomínal krásný mahárátský typ, hlavně jiskrnýma a velmi pozornýma očima. Ale jemné znaky rasy nebylo možno z jeho obličeje vyčíst, protože měl tváře pokryté četnými důlky po neštovicích. Byl to muž ještě v plné síle, zřejmě velmi bystrý a zdatný. Jeho zvláštním znamením byl chybějící prst na levé ruce. Kráčel polonahý a bos, s turbanem na hlavě a s bídnou, v pase staženou košilí z pruhovaného plátna. Vlasy měl obarvené do ruda a na prsou pestře namalované symboly dvou hlavních prvků indické mytologie, prvku zachování a prvku zničení. Byla to lví hlava čtvrtého vtělení boha Višnua a tři oči se symbolickým trojzubcem strašlivého Šivy. V ulicích Aurangábádu vládlo velké a pochopitelné vzrušení, především tam, kde se tísnil různorodý dav z chudých, čtvrtí. Kolem rozvalin, sloužících za obydlí, se to lidmi jen hemžilo. Muži, ženy, děti, staří lidé, Evropané i domorodci, vojáci z královských pluků i z útvarů domorodců, žebráci, rolníci z okolí města, všichni na sebe volali, hovořili spolu, rozkládali rukama, diskutovali o oné vyhlášce a vážili možnosti získat vypsanou vysokou odměnu. Vzrušení všech myslí by nebylo mohlo být větší ani před slosovacím bubnem loterie s hlavní výhrou dvou tisíc liber. Lze dokonce říci, že tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by nemohl získat šťastný los. A tím losem byla hlava Dandua Panta. Je ovšem pravda, že ten, kdo by se chtěl s nababem setkat, musil by mít velké štěstí, a kdo by se ho chtěl zmocnit, musil by prokázat hodně odvahy. Jediný člověk, kterého naděje na získání odměny nijak nevzrušovala byl onen fakír. Proplétal se davem, občas se zastavoval a naslouchal, jako by všech těch řečí hodlal využít ke svému prospěchu. Do hovoru jednotlivých skupin se nemíchal, jeho ústa zůstávala němá, ale uši a oči nezahálely.
"Dva tisíce liber tomu, kdo najde nababa!" volal jakýsi muž a zdvihl sepjaté ruce k nebi. "Ne, kdo ho najde," odporoval mu druhý, "ale kdo ho chytí! A to je něco jiného!" "Nabab opravdu není člověk, který by se dal chytit jen tak, bez tvrdého odporu." "Ale což se neříkalo, že zemřel na horečku v nepálských džunglích?" "To není vůbec pravda! Mazaný Oandu Pant chtěl být pokládán za mrtvého, aby mohl žít ve větším nebezpečí." "Říkalo se taky, že byl pohřben uprostřed svého tábora na hranicích." "To byl jen falešný pohřební obřad, který měl vládu ošálit!" Po těchto slovech, pronesených tónem nepřipouštějícím žádnou námitku, fakír ani nemrkl. Jen bezděčně svraštil čelo, když se vmísil do nejvzrušenější skupiny a vyslechl tam jakéhosi Inda, který uváděl podrobnosti příliš přesně, než aby nebyly věrohodné. "Je jisté," vykládal ten člověk, "že roku 1859 utekl nabab se svým bratrem Balaem Raem a s bývalým rádžou z Gondy Oebiem Buxem Singhem do tábora na úpatí nepálských hor. Tam se všichni tři pod tlakem anglických vojsk rozhodli překročit čínské hranice. Ale dříve chtěli nabab a jeho dva společníci utvrdit v lidech přesvědčení o své smrti a dali provést své vlastní pohřební obřady. Ve skutečnosti pohřbil každý z nich jen prst z levé ruky, který si před obřadem usekl." "A jak to víš!" zeptal se jeden z posluchačů Inda, který mluvil s takovou jistotou. "Byl jsem svědkem těch obřadů," odpověděl Ind. "Vojáci Oandua Panta mě zajali, ale já jsem jim po šesti měsících utekl." Zatímco Ind tak přesvědčivě hovořil, fakír z něho nespouštěl zrak. V očích mu zajiskřilo. Opatrně zakryl zmrzačenou ruku vlněným cárem, který mu halil hruď. Naslouchal mlčky dál, ale rty se mu chvěly tak, že odkrývaly jeho přibroušené zuby. "Ty jsi tedy nababa znal!" zeptal se kdosi bývalého nababova vězně. "Ano," odpověděl Ind. "A poznal bys ho bez zaváhání teď, kdyby ses s ním náhodou setkal?" "Určitě." "Pak máš velikou naději na odměnu dvou tisíc liber!" zvolal jeden z posluchačů s málo skrývanou závistí. "Snad...," odpověděl Ind. "Je-li ovšem pravda, že nabab byl tak neopatrný a odvážil se do bombajské provincie, což se mi zdá hodně nepravděpodobné." "A co by tady chtěl dělat?" "Možná že chce vyvolat nové povstání," řekl jeden muž ze skupiny. "Když ne povstání sipáhíů, tak aspoň povstání venkovanů z centrálních oblastí."
"Vláda tvrdí, že byl spatřen v naší provincii, a ta má jistě dobré informace," řekl jakýsi člověk, zřejmě jeden z těch, kdo jsou přesvědčeni, že vláda se nemůže nikdy mýlit. "Dobrá," odpověděl Ind. "Dopustí-li Bráhma, že se s Danduem Pantem setkám, jsem bohatý člověk!" Fakír trochu odstoupil, ale bývalého nababova vězně nespouštěl z očí. Byla už skoro noc a vzrušení na aurangábádských ulicích neutuchalo. Hovořilo se hlavně o nababovi. Někteří lidé říkali, že byl viděn přímo tady ve městě, jiní zase, že je daleko odtud. Tvrdilo se, že ze severní provincie přišlo právě guvernérovi hlášení o nababově zatčení. V devět hodin večer ti nejinformovanější dokonce oznamovali, že Dantu Pant už je v městském vězení ve společnosti několika thugů, kteří tam živoří už přes třicet let, a že bude zítra za svítání na náměstí Sipri beze všech formalit oběšen, jak kdysi Tintija Tópí, jeho slavný revoluční druh. Ale v deset hodin přišla zpráva zcela opačná. Rozneslo se, že vězeň hned po zatčení utekl, což zase vrátilo trochu naděje všem, které lákala odměna dvou tisíc liber. Ve skutečnosti byly všechny ty pověsti falešné. Ani nejlépe informovaní lidé nevěděli víc než ti méně informovaní nebo ti, kteří byli informováni špatně. Nababova hlava měla stále svou cenu. Největší naději na získání odměny měl onen Ind, který poznal Dandua Panta osobně. Příležitost k setkání se strašným vůdcem povstání mělo hlavně v bombajské provincii velmi málo lidí. Na severu a v centru země, v Sindhii, v Bundélkhandu, v Audhu, v okolí Ágry, v Dillí, v Kánpuru a v Lakhnaú - tedy v místech, kde nababovy hordy spáchaly nejvíc krutostí bylo by se proti němu zdvihlo všechno obyvatelstvo a vydalo ho anglické spravedlnosti. Příbuzní jeho obětí, manželé, bratři, děti a ženy, dosud oplakávaly ty, které dal nabab po stovkách zavraždit. Uplynulo sice už deset let, ale to nestačilo potlačit oprávněnou nenávist a touhu po pomstě. Nebylo přece možné, aby se Dandu Pant odvážil tak neopatrně do krajů, kde bylo jeho jméno všemi proklínáno. A přece podle pověsti překročil z neznámých důvodů čínské hranice. Snad plán nového povstání nebo něco jiného přiměly nababa opustit skryté útočiště, jehož tajemství angloindické policii stále unikalo. A volné pole působnosti s jakous takous bezpečností mu mohly poskytnout jen provincie v Dekánu. Jak je vidět, vláda se o jeho příchodu do tohoto kraje ihned dověděla a vypsala na jeho hlavu odměnu. Nutno však připomenout, že v Aurangábádu lidé z vyšších tříd - úředníci a důstojníci - o informacích vlády trochu pochybovali. Zpráva o spatření, ca dokonce o zatčení nepolapitelného Dandua Panta se rozšířila už několikrát. O nababovi kolovalo tolik falešných zpráv, že z toho vznikla legenda o jeho daru všudypřítomnosti a o jeho schopnosti obelstít i nejobratnější policejní agenty. Lid o tom skutečně nepochyboval. Mezi pochybovače nepatřil přirozeně nababův bývalý vězeň. Ten indický chuďas, oslněný leskem odměny a prahnoucí také po osobní pomstě, rozhodl se odejít ihned z města a svůj úspěch pokládal už za jistý. Měl docela prostý plán. Nazítří
nabídne své služby vládě, a až se dozví vše, co je o Danduovi Pantovi známo, to znamená, z čeho pramení vládní informace, odejde na místo, kde byl nabab spatřen. K jedenácté hodině večerní, když vyslechl ještě nejrůznější dohady, rozhodl se jít si odpočinout. Za obydlí mu sloužil člun přivázaný u břehu řeky Dudny. Zamířil tam a cestou už s přivřenýma očima snilo svém bohatství. Neměl však ani potuchy, že za ním stále jde onen fakír, který ho sledoval tak, aby nevzbudil jeho pozornost. Na konci lidnaté aurangábádské čtvrti byly už ulice oživeny méně. Hlavní třída vyúsťovala do pustého kraje, který končil u jednoho z břehů Dundy. Byla to skutečně pustina na konci města. Několik opozdilců se tudy zvolna vracelo do živější části Aurangábádu. Brzy dozněly i poslední kroky. Ale Ind dosud nezpozoroval, že nejde po břehu sám. Fakír ho neustále sledoval a vybíral si nejtemnější místa ve stínu stromů a podle tmavých zdí polorozpadlých domů. Jeho opatrnost nebyla zbytečná. Právě vyšel měsíc a ozářil kraj matným svitem. Ind by byl mohl poznat, že je špehován a sledován tak zblízka. Ale lehké kroky nezaslechl. Fakír byl bos a spíše se plížil, než šel. Jeho přítomnost na břehu Dudny neprozrazoval nejmenší zvuk. Uplynulo pět minut. Ind došel mechanicky k bídné lodici, kde obvykle nocoval. Šel jako člověk, který je zvyklý procházet těmito pustými místy každý večer. Byl úplně zaměstnán myšlenkou na návrh, který zítra předloží guvernérovi." Touha po pomstě na krutém nababovi, spojená se zuřivou lačností po penězích, činily ho v této chvíli slepým a hluchým. Neměl samozřejmě ani potuchy o nebezpečí, do něhož ho uvedly jeho neopatrné řeči. A neviděl, že fakír se k němu blíží víc a víc. Vtom na něho ten člověk skočil jako tygr. V ruce se mu něco zalesklo. Byl to měsíční paprsek odražený ostřím malajské dýky. Ind zasažený přímo do prsou padl těžce na zem. Ačkoli rána byla vedena jistou rukou, nešťastník nebyl hned mrtev. S proudem krve mu z úst uniklo několik nezřetelných slov. Vrah se sklonil k zemi, nadzdvihl svou oběť, nastavil vlastní tvář měsíčnímu svitu a řekl: "Poznáváš mě?" "On!" zašeptal Ind. Ale ještě než mohl vyslovit fakírovo strašné jméno, vydechl naposled. Za okamžik zmizelo Indovo tělo v proudu Dudny, která je neměla už nikdy vydat. Fakír počkal, až se šumot vody uklidní, a pak se vrátil stejnou cestou zpět; přešel pustým krajem i čtvrtí s prázdnícími se ulicemi a rychlejším krokem zamířil k jedné z městských
bran. Ale stráž bránu právě při jeho příchodu zavřela. Přístup k ní chránili vojáci z královské armády. Fakír už nemohl podle svého úmyslu Aurangábád opustit. "Musím stůj co stůj pryč, a to ještě této noci... "Jinak se ven už nedostanu," šeptal si. Odbočil proto stranou a odešel po okružní cestě uvnitř hradeb o sto kroků dál, kde vystoupil po svahu na horní část hradební zdi. Hřeben hradeb čněl padesát stop nad příkopem vyhloubeným mezi hradbou a předprsní. Hradební zeď byla velmi strmá, nikde žádné výčnělky nebo výstupky, jež by posloužily noze jako opora. Bylo zřejmě zhola nemožné, aby se člověk pustil po vyzdívce dolů. Snad by sestup umožnilo lano, ale provaz obepínající fakírův pás měřil sotva několik stop a příkop byl mnohem hlubší. Fakír se na okamžik zastavil, rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, co dělat. Na hřeben zdi se sklánělo několik temných tvarů. Byly to zelené koruny velikých stromů, jež obklopovaly Aurangábád rostlinným rámcem. Z korun vyčnívaly dlouhé, pružné a pevné větve, kterých bylo možno bez velkého nebezpečí využít k sestupu až na dno příkopu. Fakír neváhal. Vyšplhal do jedné koruny a brzy se octl vedle zdi, zavěšen v třetině dlouhé větve, která se pod jeho váhou ohnula. Jakmile se větev sklonila až k horní obrubě zdi, zvolna po ní sklouzl, jako by měl mezi prsty lano a uzly. Dostal se až do poloviny výšky zdi nad příkopem. Ale od země ho dělilo ještě třicet stop, které musil překonat, aby mohl utéci. Tak se tam teď houpal, drže se rukama a hledaje nohou nějaký výstupek, o nějž by se opřel. Náhle projelo tmou několik záblesků. Vojáci ze stráže uprchlíka zahlédli. Vystřelili po něm, ale nezasáhli ho. Kulka však prolétla větví dva palce nad fakírovou hlavou a nalomila ji. Za dvacet vteřin větev praskla a fakír spadl do příkopu... Jiný by se byl zabil, ale on zůstal živa zdráv. Vstát, vyběhnout po protějším svahu příkopu v dešti kulí, z nichž ho žádná nezasáhla, a zmizet ve tmě - to bylo pro uprchlíka pouhou hračkou. O dvě mne dál proklouzl nepozorovaně kolem tábora anglického vojska, ležícího už mimo Aurangábád. Když udělal ještě asi dvě stě kroků, zastavil se a obrátil, zmrzačenou rukou pohrozil městu a z úst mu unikala tato slova: "Běda těm, kdo padnou do rukou Dandua Panta! Však nejste, páni Angličané, s Nánou Sáhibem ještě hotovi!" Nána Sáhib! Toto bojové jméno, nejobávanější ze všech jmen, kterým vzbouření z roku 1857 zajistilo krvavou pověst, vyslovil nabab ještě jednou s projevem nejvyššího opovržení k dobyvatelům Indie.
KAPITOLA II
PLUKOVNIK MUNRO "Nuže, milý Mauclere," řekl mi inženýr Banks, "vy vůbec nehovoříte o své cestě. Jako byste byl ani neopustil Paříž. Jak se vám líbí Indie?" "Indie?" odpověděl jsem. "Abych mluvil pravdu, musil bych ji napřed vidět." "Prosím vás," pokračoval inženýr, "což jste právě neprojel poloostrovem z Bombaje do Kalkaty: A nejste-li slepý..." "Nejsem slepý, milý Banksi, ale během cesty jsem byl oslepen..." "Oslepen?" "Ano! Oslepen kouřem, párou, prachem, a hlavně rychlostí jízdy. Nechci tu říkat nic špatného o železnicích, protože vy je stavíte, milý Banksi, ale sedět v těsném oddělení vagónu, mít za zorné pole jen okénko, jet dnem i nocí rychlostí deseti mil za hodinu, brzy přes viadukty ve společnosti orlů a supů, brzy tunelem ve společnosti myší a krys, stavět jen na nádražích navzájem si podobných, vidět z měst jen vnějšek hradeb nebo vršky minaretů, poslouchat neustálý hukot lokomotivy, sykot parního stroje, skřípání kolejí a sténání brzd - copak tohle je nějaké cestování?" "Výborně!" zvolal kapitán Hod. "Odpovězte na to, Banksi, můžete-li! A co vy si o tom myslíte, pane plukovníku?" Plukovník, ke kterému se kapitán Hod obrátil, lehce sklonil hlavu a řekl: "Moc rád bych věděl, co by mohl Banks našemu hostu Mauclerovi říci." "To mě vůbec nepřivede do rozpaků," odpověděl inženýr. "Přiznávám, že má Maucler ve všem pravdu." "Ale když je tomu tak," zvolal kapitán Hod, "proč ty železnice stavíte?" "Abychom vám umožnili, kapitáne, dorazit za šedesát hodin z Kalkaty do Bombaje, máte-li naspěch." "Já nemám nikdy naspěch." "Nuže, pak si zvolte silnici!" odpověděl inženýr. "Zvolte si ji, Hode, a jděte pěšky!" "To chci právě udělat." "Kdy?" "Až se plukovník Munro rozhodne jít se mnou na hezkou procházku osm nebo devět set mil dlouhou napříč poloostrovem." Plukovník se jen usmál a pohroužil se zas do dlouhého snění, z něhož ho nejlepší přátelé, mezi jinými i inženýr Banks a kapitán Hod, dostávali velmi nesnadno.
Já jsem přijel do Indie před měsícem, a protože jsem vsedl do vlaku dráhy Great Indian Peninsular, nepoznal jsem z poloostrova nic. Měl jsem však v úmyslu projít napřed jeho severní částí za Gangou, navštívit velká města, studovat nejvýznamnější památky a věnovat tomuto průzkumu všechen svůj čas. Inženýra Bankse jsem poznal v Paříži. Už několik let nás pojila pouta přátelství, která se bližším stykem ještě utužila. Slíbil jsem mu, že za ním přijedu do Kalkaty, jakmile se bude moci uvolnit z práce na trati Scind Punjab and Delhi. Svůj úkol právě dokončil a měl teď právo na několikaměsíční odpočinek. A já ho přišel požádat, aby se mnou podnikl únavnou cestu přes Indii! Nemusím snad říkat, že sir můj návrh přijal s nadšením. Měli jsme vyrazit za několik týdnů, jakmile nastane příjemnější roční období. Po mém příjezdu do Kalkaty v březnu roku 1867 mě inženýr Banks seznámil s jedním ze svých dobrých přátel, s kapitánem Hodem. Představil mě i svému příteli plukovníku Munrovi, u něhož jsme právě trávili večer. Plukovník byl sedmačtyřicetiletý muž a obýval v evropské čtvrti dům stojící trochu stranou, mimo hlavní ruch charakterizující obchodní město i město domorodců, z nichž se ve skutečnosti skládá hlavní město Indie. Tato čtvrť byla kdysi nazývána "čtvrtí paláců". Paláců tam bylo opravdu dost, pokud lze tohoto názvu použít pro stavby, které mají z palácových prvků jen průčelí, sloupy a terasy. Kalkata je směsicí všech stavebních slohů, jimiž anglický vkus přispíval k rozvoji měst na celém světě. Plukovníkovým obydlím však byl docela prostý bungalov, přízemní stavba na cihlové podezdívce, krytá jehlancovitou střechou. Kolem ní se táhla veranda nesená lehkými sloupky. V postranních křídlech byla kuchyň, komory a koupelna. Vše bylo obklopeno zahradou s krásnými stromy a s nízkou zídkou. Plukovníkův dům byl dům člověka, který si libuje v pohodlí. Jeho majitel měl četné služebnictvo, jak je zvykem anglických rodin na indickém poloostrově. Nábytek, zařízení, všechno bylo uspořádáno velmi vkusně a udržováno v přísném pořádku. Bylo však vidět, že tu chybí ženská ruka. Řízení služebnictva a vedení domácnosti svěřil plukovník Munro plně starému vojenskému druhovi. Skotovi a poddůstojníku královské armády seržantu Mac Neilovi, s nímž prodělal všechna indická tažení. Bylo to jedno z těch statečných srdcí, která bijí jen pro ty, jimž jsou oddána. Mac Neil silný, velký pětačtyřicátník s plnovousem, jaký nosí skotští horalové. Chováním, vzhledem i tradičním oblečením zůstal tělem i duší skotským vojákem, ač opustil vojenskou službu zároveň s plukovníkem Munrem. Oba dva žili od roku 1860 na odpočinku, ale místo aby se vrátili do vlasti mezi staré klany svých předků, zůstali v Indii a žili v Kalkatě v ústraní a o samotě. Než mě Banks Munrovi představil, upozornil mě na jedno:
"Nehovořte vůbec o povstání sipáhíů, a především nevyslovujte nikdy jméno Nány Sáhiba!" Plukovník Edward Munro pocházel ze staré skotské rodiny, jejíž předkové se zapsali do dějin Spojených království. Mezi své předky počítal Hectora Munra, který velel roku 1760 bengálské armádě a potlačil právě takové povstání, jaké o sto let později vyvolali sipáhiové. Major Munro revoluci likvidoval s nemilosrdnou energií. Neváhal dokonce přivázat osmadvacet vzbouřenců k ústím děl, což byla strašná surovost, opakovaná i za povstání roku 1857. V době, kdy se sipáhíové vzbouřili, velel plukovník Munro 93. pluku skotské pěchoty v královské armádě. Skoro po celé tažení byl podřízen siru Jamesovi Outramovi, jednomu ze známých hrdinů této války, který si vysloužil jméno Bayard (Pierre du Terrail de Bayard, zvaný též "rytíř bez bázně a hany" se vyznamenal jako kapitán francouzské armády ve válkách za vlády Karla VIII, Ludvíka XII a Františka I. Zemřel r. 1524) indické armády, jak to prohlásil Charles Napier (1786-1860 - byl britský admirál skotského původu) S Outramem sloužil Munro v Kánpuru, s ním se zúčastnil druhého indického tažení Colina Campbella, s ním obléhal Lakhnaú a opustil tohoto slavného vojáka až tehdy, když byl Outram jmenován členem Indické rady v Kalkatě. Roku 1858 se stal plukovník sir Edward Munro rytířem komandérského řádu Indické hvězdy, Star of India (K.C.S...). Jeho manželka by byla jako baronetova žena získala titul lady Munrová, kdyby byla nešťastnice 27. června 1857 nezahynula při strašném masakru v Kánpuru, k němuž došlo před očima a na rozkaz Nány Sáhiba. Lady Munrová - plukovníkovi přátelé ji jinak nenazývali byla svým mužem zbožňována. Ve věku necelých sedmadvaceti let podlehla s dvěma sty dalších obětí při odporném krveprolití. Pouze dvě ženy, zachráněné jako zázrakem - paní Orrová a slečna Jacksonová -, mohly být po dobytí Lakhnaú vráceny manželu a otci. Ale lady Munrovou už plukovníku Munrovi nemohl vrátit nikdo. Její ostatky spolu s těly dalších obětí byly vhozeny do káopurské studny, takže už nebylo možné je najít a uložit do křesťanského hrobu. Sir Edward Munro byl zoufalý. Ovládla ho jediná myšlenka: vyhledat Nánu Sáhiba, po němž anglická vláda na všech stranách pátrala, a ukojit na něm svou pomstu i sžíravý hlad po spravedlnosti. Aby měl volnost jednání, odešel do výslužby. Seržant Mac Neil ho následoval ve všech jeho krocích a rozhodnutích. Oba muži, ovládáni stejným duchem, žili stejnými myšlenkami, sledovali stejný cíl, šli po všech stopách, zkoušeli všechny možnosti, ale nebyli o nic šťastnější než angloindická policie. Nána Sáhib dopadení stále unikal. Po třech letech neplodného úsilí musili plukovník a seržant pátrání zatím zastavit. V té době se ostatně rozšířila po Indii zpráva o smrti Nány Sáhiba, tentokrát natolik věrohodná, že o tom nemohl nikdo pochybovat. Sir Edward Munro a Mac Neil se vrátili do Kalkaty, kde se usadili v osamělém bungalovu. Nečetli tam ani knihy, ani časopisy, jež by jim připomínaly krvavou dobu povstání, a nikdy neopouštěli dům, kde plukovník Munro žil jako člověk, který ztratil smysl života. Ale
vzpomínka na ženu ho nikdy neopouštěla. Zdálo se, že čas na něho nijak nepůsobí a nemůže zmírnit jeho bolest. Nutno říci, že zpráva o opětném příchodu Nány Sáhiba do bombajské provincie, která už kolovala zemí několik dní, zcela unikla plukovníkově pozornosti. A bylo to dobře, protože Munro by byl jinak svůj bungalov v Kalkatě ihned opustil. To vše mi Banks vypravoval, dříve než mě uvedl do plukovníkova domu, kde už dlouho vládl jen smutek. Proto tam také nesměl nikdo vyslovit narážku na vzbouření sipáhíů a na nejkrutějšího z jejich vůdců, Nánu Sáhiba. Munra navštěvovali vytrvale pouze dva přátelé - přátelé nejvěrnější: inženýr Banks a kapitán Hod. Řekl jsem už, že inženýr Banks právě dokončil práci na stavbě železnice Great Indian Penisular. Byl to pětačtyřicetiletý muž v plné síle. Měl se podílet i na stavbě madráské dráhy, která by spojila Arabské moře s Bengálským zálivem. Nebylo však pravděpodobné, že se začne se stavbou dříve než za rok. Inženýr proto zůstal v Bombaji a zabýval se různými problémy z oboru mechaniky, jeho aktivní duch neustále pracoval na nějakém novém vynálezu. Kromě toho zaměstnání věnoval všechen volný čas plukovníkovi, s nímž ho vázalo dvacetileté přátelství. Skoro všechny večery trávil na verandě bungalovu ve společnosti sira Edwarda a kapitána Hoda, který právě obdržel desetiměsíční dovolenou. Hod byl příslušníkem 1. eskadrony karabiníků královské armády a zúčastnil se celého tažení v letech 1857 -58, napřed se sirem Colinem Campbellem v Audhu a v Rohilkhandu a pak se sirem H. Rosem ve střední Indii, kde tažení skončilo dobytím Girdu. Kapitán Hod byl odchovancem tvrdé indické školy, jeden z významných členů Madráského klubu. Měl ryšavé vlasy i vousy a nebylo mu ještě ani třicet let. Ač byl členem královské armády, každý by ho byl pokládal za důstojníka armády domorodců, jak už byl dlouhým pobytem na poloostrově "poindičtěn". Indii považoval za nádhernou zemi, za zeni zaslíbenou, za jediný kraj, kde člověk může a má žít. Byl zde úplně spokojen. Jako zanícený voják měl neustálou příležitost k boji. Jako bývalý lovec mohl v této zemi lovit všechnu srstnatou i pernatou zvěř Starého i Nového světa. Byl i odvážný horolezec a tady měl na dosah ruky úžasné hory Tibetu, kde jsou nejvyšší vrcholy světa! Jako neohrožený cestovatel mohl bez zábran vkročit tam, kam se člověk dosud nedostal, do nedostupných oblastí himálajských hranic. Jako milovníka koňských dostihů ho okouzlovaly indické dostihy, které pokládal za rovnocenné dostihům v Marche nebo v Epsomu. V tomto oboru se však často dostával do sporu s Banksem. Inženýr jako nadšený mechanik se příliš nezajímalo dostihové úspěchy Gladiátorů a Blesků. Jednoho dne kapitánu Hodovi řekl, že podle jeho mínění by byly koňské dostihy zajímavé pod jednou podmínkou. "Pod jakou?" "Kdyby bylo dohodnuto," odpověděl vážně Banks, "že poslední jezdec bude hned po závodu u startovacího sloupu zastřelen." "To je ale nápad!" řekl prostě kapitán Hod.
Sám však byl bezpochyby mužem, který by se tomu byl podřídil. To tedy byli dva vytrvalí návštěvníci bungalovu sira Edwarda Munra. Plukovník rád naslouchal jejich hádkám o všem možném a jejich věčné spory mu mnohdy vyloudily na rtech i úsměv. Oba dobří přátelé se zabývali společnou myšlenkou: Chtěli vytáhnout plukovníka na nějakou cestu, která by ho rozptýlila. Už několikrát mu navrhli odjezd do severní Indie, aby tam strávil několik měsíců poblíž lázeňských míst, kam se bohatá angloindická společnost ráda uchylovala v době letních veder. Plukovník však stále odmítal. Seznámili jsme plukovníka i s plánem cesty, kterou jsem chtěl podniknout s Banksem. Právě toho večera jsme o tom začali hovořit. Kapitán Hod nechtěl nic jiného než vykonat cestu do severní části Indie. Jestliže Banks nemiloval koně, Hod zas neměl rád železnice. Nebyli si tedy nic dlužni. Nakonec jim asi nezbude než cestovat buď povozem, nebo v nosítkách - jak se komu zlíbí a jak bude chtít -, což je na velkých a dobře udržovaných indických silnicích snadné. "Nemluvte mi o vašich povozech tažených voly, zebu a buvoly!" zvolal Banks. "Bez nás byste byli stále odkázáni jen na tyto primitivní vehikly, kterých se Evropa zbavila už před pěti sty lety." "Co chcete, Banksi?" namítl kapitán Hod. "Je to stále lepší než ty vaše zabedněné vagóny! Velcí bílí voli, kteří dokážou vytrvale klusat a každé dvě míle se na stanicích vyměňují..." "A kteří táhnou jakousi loď na čtyřech kolech, v níž se kymácíte víc než rybáři ve své bárce na rozbouřeném moři!" "Jděte do háje se svou lodí", odpověděl kapitán Hod. "Nemáme snad kočáry pro dva, tři nebo čtyři koně, které mohou rychlostí soutěžit s vašimi vlaky? Ale já dávám přednost nosítkám." "Ta vaše nosítka, kapitáne, jsou opravdové máry, dlouhé šest a široké čtyři stopy, v nichž cestující leží jako mrtvola." "Dobře, Banksi, ale netřesou se a nekymácejí. Můžete v nich číst, můžete v nich psát, můžete podle chuti spát, a nikdo vás na každé stanici nebudí! V nosítkách se čtyřmi nebo šesti bengálskými nosiči lze urazit čtyři a půl míle za hodinu, a přitom v nich nehrozí nebezpečí jako v těch vašich nemilosrdných rychlících -, že dojedem dříve, než si uvědomíme odjezd, dojedeme-li vůbec." "Nejlepší by bylo," řekl jsem, "kdybychom si mohli vzít s sebou náš dům!" "Jako hlemýždi!" zvolal Banks. "Příteli," odpověděl jsem, "kdyby mohl hlemýžď svou ulitu opustit a libovolně se do ní vrátit, nemusel by si naříkat. Cestovat v domě, v pojízdném domě, to bude asi poslední slovo pokrokového způsobu cestování."
"Snad," řekl plukovník Munro. "Pohybovat se, a přitom sedět doma, vzít si s sebou svůj domova vzpomínky, které jej dotvářejí, měnit neustále kraj, přizpůsobit se různým prostředím, počasí, podnebí - a nic na svém životě neměnit... Ano... to snad..." "Ale muselo by to být něco více než ty cestovní bungalovy," odpověděl kapitán Hod. "V nich je sice všechno pohodlí, ale nemůžete se s nimi zastavit bez povolení místní správy!" "Muselo by to být něco víc, než co vám poskytují krčmy, kde člověk trpí fyzicky i morálně," dodal jsem ne bez důvodu. "Vůz potulných kejklířů," zvolal kapitán Hod, "ale zmodernizovaný! To je něco! Zastavit se, kde chci, jít si, kam se mi zlíbí, projít se pěšky, chci-li se projít, a pustit se i tryskem, nemámli ovšem s sebou jen ložnici, ale i salón, jídelnu, kuřárnu, a především kuchyni a kuchaře. Tomu říkám pokrok, Banksi! To je stokrát lepší než ty vaše železnice. Můžete mi to jako inženýr vyvrátit? Zkuste to!" "Ach Hode," odpověděl Banks, "úplně bych s vámi souhlasil, kdyby..." "Kdyby?" opakoval kapitán Hod a zavrtěl hlavou. "Kdybyste při své cestě za pokrokem na něco nenarazil." "Lze snad udělat něco lepšího?" "Posuďte sám! Pokládáte pojízdný dům za lepší než železniční vagón, než salónní vůz, než lůžkový vůz. Jste v právu, kapitáne, ale jen v případě, že máte dost času a že cestujete jen pro svou zábavu. Myslím, že v tom se oba shodneme." "My všichni", řekl jsem. I plukovník Munro na souhlas přikývl. "Jasné tedy," pokračoval Banks. "A teď dál. Dejme tomu, že se obrátíte na stavitele kočárů a na architekta, aby vám postavili pojízdný dům. A tak ho máte! Je dobře udělaný, dobře zařízený a vyhovuje všem vašim nárokům na pohodlí. Není příliš vysoký, takže se nepřevrhne. Není příliš široký, takže projede každou silnicí. Má dobré pérování, takže jízda v něm je příjemná. Výborně! Dejme tomu, že byl postaven pro našeho přítele plukovníka. Ten nám nabídne pohostinství. Máme s ním navštívit severní část Indie jako hlemýždi, ale jako hlemýždi, jejichž nohy nejsou trvale spojeny s ulitou. Všechno je připraveno. Na nic se nezapomnělo... Ani na kuchyni a na kuchaře, což je záležitost kapitánovi zvlášť drahá. Přišel den odjezdu. Dobrá. Ale kdo ten váš pojízdný dům potáhne, příteli?" "Kdo?" zvolal kapitán Hod. "Přece muli, osli, koně, voli..." "Po tuctech?" zeptal se Banks.
"A sloni!" dodal kapitán Hod. "Ano sloni! To by bylo opravdu nádherné a vznešené. Dům tažený sloním spřežením, dobře vycvičeným, klusajícím jako nejlepší kočároví koně na světě." "To by bylo skvělé, kapitáne." "Dům rádži na výletě, inženýre!" "Ano, ale..." "Jaképak ale? Už zase máte nějaké ale!" zvolal kapitán Hod. "A velké ale!" "Ach ti inženýři! Ve všem musejí nacházet jen potíže!" "A překonávat je, nejsou-li nepřekonatelné," odpověděl Banks. "Tak je překonejte!" "Překonám, a hned vám řeknu jak. Milý plukovníku, všechny ty motory, o nichž mluvil Hod, chodí, táhnou, tlačí - ale také se unavují. Jsou jankovité, vzdorovité, a především hodně žerou. A my nemůžeme s sebou vzít pět set akrů luk. Dojde-li krmivo, spřežení se zastaví, padne vyčerpáním a uhyne hladem. Pojízdný dům se pak už nehne z místa. Z toho plyne, že takový dům bude prakticky upotřebitelný teprve tehdy, až se z něho stane dům parní!" "A pojede po kolejích?" zvolal kapitán Hod a pokrčil rameny. "Ne, po silnicích," odpověděl inženýr, "taženou zdokonalenou silniční lokomotivou." "Výborně!" vykřikl kapitán. "Výborně! Jakmile váš vůz nebude jezdit po kolejích a bude se moci řídit jen fantazií, bez ohledu na nezbytné železniční koleje, jsem pro!" "Uvažte však," upozornil jsem Bankse, "že nežerou jen muli, koně, osli, voli a sloni! Stroje žerou také! Bez paliva se na cestě zastaví i stroj!" "Parní kůň," odpověděl Banks, "se vyrovná třem až čtyřem koním živým a tento výkon lze ještě zvýšit. Parní kůň nepodléhá ani únavě, ani nemoci. Za každého počasí, v každé zeměpisné šířce, na slunci, v dešti i ve sněhu, stále funguje a nikdy se neunaví. Nemusí se bát ani útoků šelem, ani hadího uštknutí, ani bodnutí střečka nebo jiného nebezpečného hmyzu. Nepotřebuje ani skotákův bodec, ani bič kočího. Nemusí odpočívat, protože se obejde bez spánku. Parní kůň, výtvor člověka, je vzhledem ke svému účelu nadřazen všem tažným zvířatům, která dala příroda lidem k dispozici, nechceme-li ho ovšem jednoho dne nabodnout na rožeň. Potřebuje jen trochu oleje nebo tuku a trochu dřevěného uhlí. A vy víte, přátelé, že na indickém poloostrově je lesů dost a že dřevo patří všem." "Dobře řečeno," zvolal kapitán Hod. "Sláva parnímu oři!" Už vidím pojízdný dům inženýra Bankse, jak se prodírá džunglí, jak se noří do pralesa, jak se odvažuje do doupat tygrů, lvů,
medvědů, levhartů a gepardů a jak my, chráněni jeho stěnami, odstřelujeme šelmy ve velkém na zlost všem nimrodům světa! Ach Banksi, už se mi sbíhají sliny a já jen lituji, že jsem se nenarodilo nějakých padesát let později." "A proč, kapitáne?" "Protože za padesát let se váš sen splní a váš parní vůz bude postaven." "On už je hotov," řekl prostě inženýr. "Hotov? A postavil jste ho vy, ne?" "Ano, já. A bojím se jen jedné věci: aby skutečnost nepředčila vaši představu..." "Pojďme, Banksi, pojďme!" přerušil ho kapitán Hod a vylétl jako střela. Byl ochoten ihned odejít. Inženýr ho gestem uklidnil a vážným hlasem se obrátil k plukovníku Munrovi: "Edwarde, jestliže ti dám k dispozici parní dům, jestliže ti za měsíc v příznivém počasí přijdu říci: "Tady je tvůj pokoj, který pojede, kam budeš chtít," jestliže tví přátelé - Maucler, kapitán Hod a já - tě budou chtít doprovázet na výpravě do severní Indie, jistě mi odpovíš: "Pojeďme, Banksi, pojeďme! A ať nám štěstí přeje!" "Ano, přátelé," odpověděl plukovník Munro po chvilce přemýšlení. "Dám ti, Banksi, potřebné peníze. Splň svůj slib! Přijeď se svým ideálním vozem, který překoná i Hodovy sny, a projedeme s ním celou Indii!" "Hurá! Hurá!" zvolal kapitán Hod. "A běda všem šelmám na nepálských hranicích!" V tom okamžiku se ve dveřích objevil seržant Mac Neil, přivolaný kapitánovým hurá. "Mac Neile," řekl mu plukovník Munro, "za měsíc odjedem do severní Indie. Pojedete také?" "Samozřejmě, pane plukovníku, protože tam pojedete vy," odpověděl seržant Mac Neil.
KAPITOLA III VZPOURA SIPÁHÍŮ Řekněme si několika slovy, jak vypadala Indie v době našeho příběhu, a zejména za strašného povstání sipáhíů, o němž se sluší uvést několik hlavních poznámek. Roku 1600, za vlády královny Alžběty, byla založena vážená Indická společnost, známá pod typicky anglickou přezdívkou Old John Copany (Společnost starého Johna). Vznikla ve slunečné svaté zemi Aryavartově, obydlené tehdy dvěma sty milióny obyvatel, z nichž sto dvanáct miliónů vyznávalo náboženství hinduistické. V té době bývalá portugalská moc v Indii počínala už slábnout. Angličané využili situace a učinili první pokus o sestavení politické a vojenské správy v hlavním městě Bengálska Kalkatě, která se měla stát středem nového panství. Provincii
napřed obsadil 39. pluk královské armády, vyslaný tam z Anglie. Z toho také vzniklo heslo, které už dodnes nese prapor tohoto pluku: Primus in India - první v Indii. Skoro současně však byla založena i francouzská společnost pod Colbertovou (Jean-Baptiste Colbert, 1619-1683 byl francouzský státník za Ludvíka XIV.) patronací. Měla stejný cíl, jaký si vytkla společnost londýnských obchodníků. Obě spolu začaly soupeřit a měly střídavé úspěchy. Nakonec Francouzi musili pod tlakem přesily vyklidit Carnatique, část východního pobřeží poloostrova. Když se tak lord Clive zbavil konkurence, nebál se už ani Portugalska, ani Francie, a počal zajišťovat obsazení Bengálska, kde byl lord Hastings jmenován generálním guvernérem: Obratná a podnikavá správa provedla četné reformy. Ale od toho dne byla mocná Indická společnost postihována ve svých nejvlastnějších zájmech. O několik let později ministerský předseda Pitt prosadil změnu v její zakládací listině. Moc společnosti přešla do rukou Korunní rady. V důsledku nového uspořádání ztratila společnost roku 1813 monopol obchodu s Indií a roku 1833 i monopol obchodu s Čínou. I když už Anglie nemusela bojovat proti cizím společnostem na poloostrově, musila podstupovat těžké boje jednak s bývalými majiteli země, jednak s posledními asijskými dobyvateli tohoto bohatého území. Za lorda Cornwallise došlo roku 1784 k bojům s Tippoem Sáhibem, který byl zabit 4. května 1799 při prvním útoku generála Harrise u Seringapátamu. Pak došlo k bojům s aháráty, národem vyspělé rasy, v 18. století velmi mocným, a k boji s Pindarii, kteří dlouho a statečně vzdorovali. Následovala válka proti Gurkhům, odvážným horalům v Nepálu, kteří pak v nebezpečných dobách roku 1857 zůstali věrnými spojenci Anglie. A konečně roku 1824 a 1825 došlo k válce proti Birmanům. Roku 1828 byli Angličané přímými nebo nepřímými pány velké části země. A s lordem Williamem Bentickem začalo nové správní období. Od zavedení pravidelného vojska v Indii skládala se armáda ze dvou odlišných částí: z části evropské a z části domorodé. První část tvořila královská vojska, složená z jezdeckých pluků, z pěších praporů a z dělostřeleckých oddílů evropské armády ve službách Indické společnosti. Druhá, domorodá část se skládala z pravidelných pěších praporů a z jezdeckých korouhví, v nichž sloužili domorodci pod velením anglických důstojníků. A k tomu nutno dodat, že u dělostřelectva, jehož mužstvo patřilo společnosti, byli až na několik baterií vesměs Evropané. Jaké stavy měly tyto pluky a prapory, pojmenované stejně jako v královské armádě? Pěší prapor v bengálské armádě měl jedenáct set mužů, v armádě bombajské a madráské osm až devět set. Jezdectvo mělo v každém pluku obou armád šest set šavlí. Celkem bylo možno roku 1857 odhadovat stav evropských útvarů ve třech provinciích na pětačtyřicet tisíc mužů, jak to uvedl se značnou přesností de Valbezen v knize Nová studie o Angličanech v Indii.
Ale sipáhíové, z nichž byly sestavovány pravidelné útvary vedené anglickými důstojníky, projevovali snahu setřást tvrdé jho evropské disciplíny, které jim dobyvatelé vnutili. Už roku 1806, snad z popudu syna Tippoa Sáhiba, posádka madráské armády tábořící ve Véhíru pobila hlavní stráž 69. pluku královské armády, zapálila kasárny, uškrtila důstojníky i jejich rodiny a postřílela i nemocné vojáky v nemocnici. Co bylo příčinou této vzpoury aspoň údajně? Spor o vousy, o pokrývky hlavy a o náušnice. Ve skutečnosti to byla nenávist utlačených k utlačovatelům. První vzpoura byla rychle potlačena královskými silami z Askotu. Podobný důvod - také jako záminka - stál na počátku prvního vzbouřeneckého hnutí roku 1857. Bylo to hnutí mnohem rozsáhlejší a bylo by patrně anglickou moc v Indii zcela zlomilo, kdyby se do něho byly zapojily domorodé útvary v madráské a bombajské provincii. Především však nutno říci, že to nebyla revoluce celonárodní. Obyvatelstvo indického venkova a měst se o ni vůbec nezajímalo. Povstání se omezilo jen na polonezávislé státy střední Indie, na severozápadní provincie a na království Audh. Paňdžáb zůstal se svým jezdeckým plukem o třech eskadronách věrný Angličanům. Věrni zůstali sikhové, dělníci z nižší kasty, kteří se vyznamenali především při obléhání Dillí; věrni zůstali Gurkhové, kterých přivedl rádža (Rádžové a mahárádžové - králové a velkokrálové, byly tituly indických vladařů. Vladařky měly tituly rání a mahárání) dvanáct tisíc k obleženému městu Lakhnaú, a konečně zůstali věrni i mahárádža z Patidžály, rádža a rání z Bhópálu. Ti všichni dodrželi zákony vojenské cti. Na počátku povstání stál v čele zemské správy lord Canning ve funkci generálního guvernéra. Tento státník patrně podcenil dosah hnutí. Hvězda Spojených království na indickém nebi už několik let značně bledla. Roku 1842 musili. Angličané vrátit Kábul, což prestiž evropských dobyvatelů značně snížilo. I chování anglické armády v krymské válce nebylo hodno její vojenské pověsti. A tak přišla chvíle, kdy sipáhíové, velmi zasvěcení do událostí na březích Černého moře, došli k přesvědčení, že povstání domorodých pluků by mohlo mít úspěch. Stačila ostatně jen jiskra, aby v myslích lidu vzplanul oheň, doprovázený kázáním a zpěvy bráhmanských bardů. Příležitost se naskytla roku 1857. Nám už známý Nána Sáhib, jinak řečený Dandu Pant z Kánpuru, odešel do Dillí a pak do Lakl hnaú, aby tam podnítil povstání připravované jeho pomocníky. A krátce po odchodu Nány Sáhiba se začalo rychle šířit do všech krajů. Anglická vláda tehdy zavedla v domorodé armádě Enfieldovy karabiny, u nichž se používalo nábojnic s promaštěnou zátkou. Jednoho dne se mezi vojáky rozneslo, že se jako tuku k promašťování zátek používá buď hovězího loje, nebo vepřového sádla podle toho, jsou-li náboje určeny hinduistickým, nebo mohamedánským vojákům domorodé armády. Ale v zemi, kde lid odmítá i používat mýdla, protože je v něm tuk z posvátných nebo nečistých zvířat, nemohli vojáci přijmout ani nábojnice se zvířecím tukem, když je musili
vlastními zuby ukousávat (byly to nábojnice podobné loveckým, v nichž byl prach a olověná kule. Nahoře byla nábojnice uzavřena promaštěnou zátkou. Voják musil zátku odkousnout a obsah nábojnice vysypat do hlavně pušky). Vláda tedy manipulaci s karabinami pozměnila a ujišťovala, že zvířecích tuků se k promašťování zátek nepoužívá, avšak v armádě sipáhíů nikoho nepřesvědčila. Dne 24. února 34. pluk v Berampuru tyto nábojnice odmítl. V polovině března byl jeden z pobočníků zabit. Vláda pluk rozpustila a vraha po dlouhém mučení popravila. Ale propuštění vojáci roznesli oheň revoluce po celém kraji. Dne 10. dubna se v Mératu na sever od Dillí vzbouřily tři pluky. Vzbouřenci pobili své plukovníky a několik štábních důstojníků, vyloupili město a vytáhli proti Dillí. Tam se k nim připojil rádža, Tamerlánův potomek. Povstalci dobyli zbrojnici a důstojníky 54. pluku uškrtili. Dne 11. dubna povstalci z Mératu nemilosrdně povraždili v Dillí majora Frasera a jeho důstojníky přímo v paláci evropského velitele a 16. května padlo pod sekyrami devětatřicet zajatců, mužů, žen a dětí. Dne 20. května zabili vzbouřenci v Láhauru velitele přístavu a evropského majora. Potom se postupně na různých místech rozpoutala další krveprolití, která si vyžádala desítky a desítky nových obětí. V Kárlpuru došlo k prvnímu hromadnému vraždění dne 27. června. Toho dne bylo několik set žen a dětí - mezi nimi i lady Munrová - neobyčejně krutým způsobem usmrceno na rozkaz samotného Nány Sáhiba. Po strašném vraždění byla těla obětí naházena do studny, která se tím stala legendární. Kromě toho se vraždilo i v jiných městech, i na venkově, a všude to byly vraždy strašlivě kruté. Na všechny ty hrůzy odpověděla anglická generalita stejnými hrůzami, ve svém dosahu vskutku strašnými. Na počátku povstání v Lakhnaú se podařilo veliteli brigády Corbettovi. odzbrojit bez krveprolití 8., 16., 26. a 49. pluk domorodců pod hrozbou dvanácti děl se zapálenými doutnáky. V Multánu musil 62. a 29. pluk domorodců odevzdat zbraně, aniž se mohl pokusit o vážnější odpor. Stejně byl v Péšávaru odzbrojen 24., 27. a 51. pluk plukovníkem S. Coltonem a plukovníkem Nicholsonem ve chvíli, kdy už mělo dojít ke vzpouře. Domorodí důstojníci 51. pluku utekli do hor. Na jejich hlavy byla vypsána odměna a horalové je brzy přinesli. To byl počátek odvety. Proti pluku domorodců, který táhl na Dillí, byl vyslán oddíl vedený plukovníkem Nicholsonem. Povstalci byli brzy dostiženi, poraženi a rozprášeni. Sto dvacet zajatců bylo odvedeno do Péšávaru a všichni bez rozdílu byli odsouzeni k smrti. Ale popraven měl být jen každý třetí. Na cvičišti bylo postaveno deset děl a zajatci byli uvázáni k ústím jejich hlavní a vystřeleni.
Tento surový způsob popravy přijali podle de Valbezena skoro. všichni odsouzenci s hrdinskou lhostejností, jakou projevují všichni Indové tváří v tvář smrti. Jeden z odsouzených, krásný dvacetiletý sipáhí, pohladil lhostejně nástroj smrti a obrátil se k důstojníkovi, který popravu řídil, se slovy: "Pane kapitáne, mne nemusíte přivazovat, já nechci utéci!" To byla první ze strašných poprav, po ní pak následovala řada dalších. Uveďme zde denní rozkaz, který toho dne dal velitel brigády v Láhauru Chamberlain číst ve všech plucích domorodců po popravě dvou sipáhíů: Právě jste viděli dva své kamarády přivázané zaživa k ústím dělových hlavní a rozstřílené na kusy. Tento trest stihne všechny zrádce. Vaše svědomí vám jistě připomene muka, která oba vytrpí ještě na onom světě. Byli popraveni dělem, a ne na šibenici, protože jsem je chtěl uchránit před poskvrněním dotykem kata a dokázat tak, že vláda i v těchto kritických dnech nechce dělat nic, co by se mohlo třeba jen v nejmenším dotknout vašich náboženských a kastovních citů. Dne 30. června padlo postupně tisíc dvě stě sedmatřicet zajatců před popravní četou a padesát dalších neuniklo mukám smrti hladem a udušením ve vězení, kde byli zavřeni. Dne 28. srpna uteklo z Láhauru osm set devadesát sipáhíů, ale šest set devadesát jich bylo nemilosrdně postříleno vojáky královské armády. Dne 23. září po dobytí Dillí vzdala se bezpodmínečně generálu Hodsonovi tři knížata z královské rodiny, následník trůnu a jeho dva bratranci. Generál je dal odvést s eskortou pouhých pěti mužů před hrozivými zraky davu pěti tisíc Indů. Jeden proti tisíci! V polovině cesty dal Hodson povoz zastavit, postavil se před zajatce, nařídil jim, aby si odhalili hruď, a všechny tři zastřelil ranami z revolveru. Tato krvavá exekuce rukou anglického důstojníka vyvolala v Paňdžábu podle de Valbezena všeobecné zděšení. Po dobytí Dillí byly ještě popraveny tři tisíce zajatců a s nimi i devětadvacet členů královské rodiny. Dobytí města však stálo obléhatele životy dvou tisíc pěti set jedenapadesáti Evropanů a tisíce šesti set šestaosmdesáti domorodců. V Iláhábádu došlo ke strašným masakrům nejen v řadách sipáhíů, ale i mezi prostým lidem, svedeným fanatiky k loupení. A hrozná krveprolití pokračovala i jinde, v Lakhnaú, v Kašmíru a tak dále. Nemluvě o vzbouřencích, kteří padli se zbraní v ruce, bylo za těchto krutých represálií, které nepřipouštěly zajatce, jen v Paňdžábu zastřeleno nebo k dělům přivázáno ne méně než šest set osmadvacet domorodců na rozkaz vojenských úřadů, tisíc tři sta sedmdesát na rozkaz úřadů civilních a tři sta šestadvacet jich bylo pověšeno na rozkaz obou úřadů. Celkem zahynulo do počátku roku 1859 více než sto dvacet tisíc domorodých důstojníků a vojáků a přes dvě stě tisíc osob, které zaplatily životem často pochybnou příslušnost k povstalcům. Byla to strašná odveta, proti níž tak energicky protestoval v anglickém parlamentu lord Gladstone.
Uvedení smutné oboustranné bilance bylo pro pochopení našeho příběhu nutné. Jen tak mohou čtenáři porozumět neukojitelné nenávisti, která musila nezbytně zůstat v srdcích přemožených, žíznících po pomstě, i v srdcích vítězů, kteří ještě po deseti letech nosili smutek za oběti v Kánpuru a v Lakhnaú. Co se ryze vojenských proti povstaleckých akcí týče, uveďme povšechně aspoň hlavní taženÍ. Především to bylo tažení do Paňdžábu, které stálo život sira Johna Laurence. Pak přišlo tažení do Dillí, hlavního města povstání, posíleného tisíci uprchlíků a mezi nimi i Mohamedem Šáhem Bahadurem, který byl prohlášen za císaře Indie. "S Dillím to skončete!" nařídil stručně generální guvernér v posledním telegramu vrchnímu veliteli. Tažení začalo v noci 13. června, skončilo 19. září a stálo život generála sira Harryho Barnarda a Johna Nicholsona. Když se pak Nána Sáhib prohlásil za vladaře a dal se v bilhurské pevnosti korunovat, obrátil se generál Havelock proti Kánpuru. Vstoupil tam 17. července, ale přišel příliš pozdě, než aby mohl zabránit poslednímu masakru a zmocnit se Nány Sáhiba, který uprchl s pěti tisíci muži a se čtyřiceti děly. Havelock pak velel prvnímu tažení do království Audhu, 28. července přešel Gangu se sedmnácti sty muži a jen s deseti děly a zamířil k Lakhnaú. A tehdy se objevil na scéně sir Colin Campbell a generálmajor sir James Outram. Obležení Lakhnaú trvalo sedmaosmdesát dní a stálo život generála Havelocka. Colin Campbell se pak musel vrátit ke Kánpuru, kterého se zmocnil už natrvalo a kde se připravoval na druhé tažení. V té době jiné oddíly osvobodily Mohír, jedno z měst ve střední Indii, a vytáhly do království Sindhie, jež přivedly opět pod anglickou moc. Počátkem roku 1858 Campbell a Outram vedli druhé tažení do království Audhu se čtyřmi pěšími divizemi pod velertím generálmajora sira Jamese Outrama, sira Edwarda Lugara a brigádních generálů Walpola a Frankse. Jezdectvu velel sir Hope Grant a speciálním útvarům Wilson a Robert Napier. Celkem to bylo asi pětadvacet tisíc mužů, které mahárádža z Nepálu doplnil dvanácti tisíci Gurkhů. Ale vzbouřenecká armáda rání Begumy čítala sto dvacet tisíc mužů a Lakhnaú mělo sedm až osm set tisíc obyvatel. K prvnímu útoku došlo 6. března. V půli března se Angličané po několika bitvách zmocnili části města. Přes tento úspěch Beguma a její syn vzdorovali ještě ve svém paláci na severozápadním konci města. Také mohamedánský vůdce povstání Mulvi, který ustoupil do středu města, odmítal se vzdát. Dne 19. března podnikl Outram útok a 21. března šťastná bitva vydala konečně Angličanům do rukou celé to nebezpečné hnízdo sipáhíských povstalců. V dubnu vstoupilo povstání do poslední fáze. Byla vyslána výprava do království Rohilkhandu, kam se uchýlil velký počet uprchlíků z řad vzbouřenců. Prvním cílem královské armády bylo hlavní město Barélí. Začátek tažení nebyl příliš šťastný. Angličané utrpěli porážku. Brigádní generál Adrien Hope byl zabit. Koncem měsíce však přišel Campbell, dobyl Šáhdžahánpuru a 5. května se zmocnil Barélí a město zapálil, ale nemohl už zabránit vzbouřencům v útěku.
V té době bylo ve střední Indii zahájeno tažení generála sira Hugha Rosea. V prvních dnech ledna 1858 vyrazil k Sanguru přes Bhópálské království, 3. února osvobodil posádku, po deseti dnech dobyl pevnosti Guratoky a vynutil si průchod průsmykem v pohoří Vindhja a Mandapuru. Potom přešel řeku Bétvu, dorazil k městu Džhánsí, chráněnému jedenácti tisíci vzbouřenci pod velením strašné rání, obklíčil je 22. března za největších veder, vyslal dva tisíce mužů, aby přeťali cestu dvaceti tisícům mužů z Girdu, vedeným proslulým Tintijou Tópím, a vůdce vzbouřenců porazil. 2. dubna zaútočil na město, pronikl hradbami, zmocnil se pevnosti, odkud se podařilo rání uniknout, a obrátil se proti pevnůstce Kalpi, kde se rání a Tintija Tópí chystali k smrti. Po krátkém boji 22. května se pevnůstky zmocnil a pustil se do pronásledování rání a jejího společníka, kteří utekli do Girdu a soustředili tam svá vojska. 16. června jeho dvě brigády posílené oddíly brigádního generála Napiera rozdrtily vzbouřence u Moraru, 18. června sir Rose město pokořil a vrátil se po vítězném tažení do Bombaje. Rání zahynula při potyčce předních hlídek před Girdem. Tato obávaná královna, oddaná nababovi, jeho nejvěrnější stoupenkyně během povstání, byla zabita rukou sira Edwarda Munra. Nána Sáhib nad mrtvolou lady Munrové v Kánpuru a plukovník nad mrtvolou rání v Girdu, to byli dva muži představující vzbouření a jeho potlačení, dva nepřátelé, jejichž nenávist by se při setkání tváří v tvář projevila nejstrašnějším způsobem. Teď mohlo být vzbouření pokládáno za potlačené, až snad na několik částí království Audhu. Campbell se tam proto vypravil s druhým tažením. Dne 2. listopadu se zmocnil posledních pozic vzbouřenců a přinutil několik důležitých vůdců k podřízení. Ale jeden z nich, Beni Madho, zajat nebyl. V prosinci se úřady dověděly, že utekl do kraje při nepálských hranicích. Tvrdilo se také, že Nána Sáhib, jeho bratr Balao Rao a královna z Audhu jsou s ním. Později se koncem roku rozkřiklo, že se uchýlili do Ráptí na rozhraní Nepálu a království Audhu. Campbell se tam ihned vydal, ale vzbouřenci přešli přes hranice. V prvních dnech února roku 1859 přijela za nimi do Nepálu anglická brigáda, v níž jednomu pluku velel plukovník Munro. Beni Madho byl zabit; královna z Audhu a její syn byli zajati, ale získali svolení k pobytu v hlavním městě Nepálu. Nána Sáhib a Balao Rao byli pokládáni za mrtvé. Víme však už, že nezemřeli. Buď jak buď, strašné povstání bylo potlačeno. Tintija Tópí byl vládě vydán svým důstojníkem Manem Singhem a odsouzen k smrti. Popraven byl 15. dubna v Sipri. Tento povstalec, podle de Valbezenových slov "vskutku pozoruhodná postava dramatu indického povstání", projevil se jako politický génius a odvážný stratég. Zemřel statečně na šibenici. Kdyby se bylo povstání sipáhíů rozšířilo na celý poloostrov a kdyby to bývalo bylo především povstání celonárodní, mohlo stát Anglii celou Indii. Jeho potlačení však vyvolalo pád ctihodné Indické společnosti. Její správní radě hrozil lord Palmerston už koncem roku 1857 sesazením.
Dne 1. listopadu 1858 bylo vydáno ve dvaceti jazycích prohlášení, jímž se vlády v Indii ujímá Její Veličenstvo Viktorie Beatrix, královna Anglie, která byla o několik let později prohlášena císařovnou Indie. To byla práce lorda Stanleyho. Nová vláda v hlavních zásadách nahradila titul guvernéra titulem místokrále. Zřídila úřad státního tajemníka s patnáctičlennou ústřední vládou a odvolala členy Indické rady. Madráského a bombajského guvernéra jmenovala přímo královna, stejně jako členy veřejné správy a hlavní velitele. Stav armády byl zvýšen proti stavu před povstáním sipáhíů o sedmnáct tisíc mužů, takže vojenská moc měla dvaapadesát pěších pluků, devět střeleckých pluků a pozoruhodně silné dělostřelectvo. Každý pěší pluk měl sedm set bodáků a jezdecký pluk pět set šavlí. Armádu domorodců tvořilo sto sedmatřicet pěších pluků a čtyřicet pluků jezdeckých. Dělostřelectvo bylo téměř bez výjimky evropské. Takový byl stav poloostrova po stránce správní a vojenské. To byly síly, které měly ve své moci území o rozloze čtyř set tisíc čtverečních mil. Grandidier však právem napsal: Angličané mohou být šťastni, že v té velké a nádherné zemi našli mírný, pracovitý a civilizovaný lid, už dlouho podléhající všemožným útlakům. Ať si však dají pozor! I mírnost má své meze a žádné jho není tak drtivé, aby se hlavy nemohly pod ním jednoho dne zdvihnout a zlomit je!
KAPITOLA IV V HLOUBI ÉLLÓRSKÝCH CHODEB Byla to pravda. Mahárátský vladař Dandu Pant, adoptivní syn Badži Raa, vladaře v Punahu, zkrátka Nána Sáhib - v té době snad jediný, kdo přežil vůdce vzpoury sipáhíů - mohl opustit své nedostupné skrýše v Nepálu. Statečný, odvážný, zvyklý čelit nenadálému nebezpečí, obratný v matení pronásledovatelů i v zahlazování všech stop a neobyčejně lstivý, odvážil se do dekánských provincií, hnán stále živou nenávistí, kterou strašné potlačení povstání roku 1857 musilo jen znásobit. Ano, byla to smrtelná nenávist, kterou Nána Sáhib cítil k dobyvatelům Indie. Byl dědicem Badži Raa, a když tento vládce roku 1851 zemřel, Společnost odmítla vyplácet Oanduovi Pantovi důchod dvou miliónů franků, na který měl nárok. To byla jedna z příčin nenávisti, jež pak vedla k největším výstřelkům. Co vlastně Nána Sáhib chtěl? Vzbouření sipáhíů bylo už před osmi lety potlačeno. Anglická vláda poznenáhlu vytlačila Indickou společnost a držela poloostrov v moci autoritou mnohem silnější, než byla autorita sdružení obchodníků. Po vzpouře už nezůstaly nikde stopy, ani v řadách armády domorodců, která byla reorganizována na novém podkladě. Nána Sáhib možná doufal, že se mu podaří podnítit nacionální hnutí v nižších kastách. Jeho plány však byly prozrazeny. Rozhodně už věděl, že o jeho příchodu do aurangábádského okresu se už ví, že
generální guvernér to ohlásil místokráli v Kalkatě, že na jeho hlavu byla vypsána odměna. A tak musel chvatně uprchnout a uchýlit se na dobře ukryté místo, aby unikl pátrání angloindických policejních agentů. Nána Sáhib v noci ze 6. na 7. března neztratil ani hodinu. Znal dokonale celý kraj. Rozhodl se jít do Éllóry, pětadvacet mil od Aurangábádu, aby se tam spojil se svými druhy. Byla temná noc. Nepravý fakír se přesvědčil, že ho nikdo nepronásleduje, a zamířil ke chrámu s hrobkou mohamedánského světce Ša-Sufiho, jehož ostatky měly podle pověsti zázračnou léčivou moc. V chrámu všechno spalo, kněží i poutníci, a Nána Sáhib mohl nepozorovaně proklouznout. Tma však přece jen nebyla tak hluboká, aby v ní zrakům unikla silueta nedobytné žulové pevnosti Oaulutabádu, která se tyčí uprostřed planiny do výše dvou set čtyřiceti stop. Nabab ji zahlédl, a vzpomněl si, že dekánský císař, jeden z jeho předků, chtěl kdysi vybudovat své hlavní město u paty této pevnosti. Bylo by to bývalo město skutečně nedobytné, velmi vhodné jako středisko povstání v této části Indie. Ale Nána Sáhib dnes odvrátil hlavu. Pro pevnost, která teď patřila nepříteli, měl jen pohled plný nenávisti. Když přešel planinu, objevil se před ním zvlněný kraj, předzvěst hornatého terénu. Nána Sáhib byl stále mužem v plné síle. Aniž zvolnil krok, pustil se po příkrých svazích. Měl v úmyslu ujít za noc pětadvacet mil, což byla vzdálenost, dělící Éllóru od Aurangábádu. V Éllóře si chtěl v bezpečí odpočinout. Nezastavil se proto cestou ani v Karavanseráji (je stanice při karavanních cestách, kde mohou karavany odpočívat, občerstvit se a přenocovat), který je otevřen každému cestujícímu, ani v polorozbořeném bungalovu, kde si mohl hodinu dvě pospat. Při východu slunce obešel uprchlík vesnici Rázah s prostým hrobem velkého mongolského vládce Aurangzéba. Nakonec došel ke slavné skupině skalních staveb, pojmenovaných podle městečka Éllóry. Pahorek, v němž bylo vyhloubeno třicet chodeb, má tvar měsíčního srpku. Mezi památky této skupiny patří čtyři chrámy, čtyřiadvacet buddhistických klášterů a několik nedůležitých jeskyní. Byly to vlastně čedičové lomy, tvořené lidskou rukou. Ale indičtí architekti v prvních stoletích našeho letopočtu tu nelámali kámen proto, aby z něho postavili vrcholná díla, rozptýlená po celém poloostrově. Kámen tu lámali, jen aby mohli v této tvrdé skále vyhloubit různé dutiny. Nejzajímavější ze čtyř chrámů je chrám Kailas. Představte si skalní blok vysoký sto dvacet stop, který má v obvodu šest set stop. Tento blok byl s neuvěřitelnou odvahou vytvořen tak, že kolem něho byla odtesána skála na prostranství tři sta šedesát stop dlouhém a sto devadesát stop širokém. Architekti ho pak opracovali tak, jako řezbáři opracovávají kus slonoviny. Na vnější straně vytesali sloupy, drobné jehlance, kupole a vystupující reliéfy, na nichž sloni v nadpřirozené velikosti nesli zdánlivě celou budovu. Uvnitř bloku vyhloubili velký sál obklopený kaplemi, jehož klenba spočívala na sloupech oddělených od skalního masívu. Nakonec udělali z tohoto monolitu chrám, který nebyl "postaven" v pravém slova smyslu, jediný chrám na světě, schopný soupeřit s nejnádhernějšími stavbami Indie i s podzemními kryptami starého Egypta.
Tento chrám, nyní téměř opuštěný, už podléhal zubům času. V některých částech byl velmi sešlý. Jeho reliéfy se rozpadaly stejně jako stěny, do nichž byly vytesány. A to nebyl chrám ani tisíc let starý. Ovšem to, co je pro práci přírody mládím, je pro dílo lidských rukou vetchým věkem. Několik hlubokých dutin bylo vyhloubeno ve vedlejším skalním podkladu a vchod do nich napolo zakrývala skupina kamenných slonů. Do tohoto vchodu vklouzl Nána Sáhib, aniž o jeho příchodu do Éllóry někdo věděl. Dutina pokračovala uvnitř temnou chodbou, která vedla skalním masívem a nořila se pod chrámovou loď. Tam se rozšiřovala v jakousi kryptu, vlastně vodní nádrž, sloužící k zachycování dešťové vody; nyní byla nádrž suchá. Jakmile Nána Sáhib vnikl do chodby, zapískal. Hned nato zaslechl stejné písknutí. Nebyla to však hra ozvěny. V temnotě zazářilo světlo. Zároveň se před ním objevil Ind se svítilnou v ruce. "Pryč s tím světlem!" řekl mu Nána Sáhib. "To jsi ty, Dandu Pante?" odpověděl Ind a svítilnu okamžitě zhasl. "Já, bratře." "Nu a..." "Především mám hlad," řekl Nána Sáhib. "Pak si pohovoříme. Ale ani k jídlu, ani k hovoru nepotřebuji světlo. Vezmi mě za ruku a veď mne!" Ind se chopil bratrovy ruky a odvedl ho do úzké krypty, kde ho uložil na kupu suché trávy, odkud právě vstal. Fakírovo písknutí ho probudilo ze spánku. Byl to zřejmě muž zvyklý pohybovat se v této temné skrýši, a tak brzy našel trochu jídla: chléb, pečivo s kuřecím masem, v Indii běžně připravované, a láhev s trochou silné kořalky známé pod jménem arak a vyráběné destilací kokosové šťávy. Nána Sáhib se beze slova najedl a napil. Usínal už hladem a únavou. Celý jeho život se odrážel v jeho očích, které v temnu svítily jako zornice tygra. Ind bez hnutí čekal, až se nabab rozhodne promluvit. Dandu Pant a jeho o rok starší bratr Balao Rao si byli k nerozeznání podobni. A oba cítili stejnou nenávist k Angličanům a své vychytralé plány prováděli se stejnou krutostí. Byla to prostě jedna duše ve dvou tělech. Po porážce poskytl útočiště oběma bratrům tábor při nepálských hranicích. I nyní byli spojeni stejnou myšlenkou, odhodláni pokračovat v boji a připraveni okamžitě jednat. Když se Nána Sáhib hltavě posilnil, zůstal ještě chvíli ležet s hlavou opřenou o dlaně. Balao Rao myslel, že si bratr chce několik hodin pospat, a zachovával proto mlčení. Ale Dandu Pant zdvihl hlavu, uchopil bratrovu ruku do svých a temným hlasem řekl:
"Byl jsem v bombajské provincii vyzrazen! Na mou hlavu byla vypsána odměna. Kdo vydá vládě Nána Sáhiba, dostane dva tisíce liber!" "Dandu Pante," zvolal Balao Rao, "tvá hlava má přece větší cenu! Tohle je tak cena mé hlavy, ale za tři měsíce by byla vláda šťastna, kdyby naše hlavy získala za dvacet tisíc!" "Ano," odpověděl Nána Sáhib. "Za tři :měsíce 23. června bude výročí bitvy u Plasí. Sté výročí této bitvy, roku 1857, mělo ukončit anglickou nadvládu v naší zemi. Naši prorokové to prorokovali. Naši lidoví zpěváci o tom zpívali. Za tři měsíce tomu bude, bratře, už sto devět let a po Indii stále šlape noha dobyvatele!" "Dandu Pante," odpověděl Balao Rao, "co se nepodařilo roku 1857, muže a musí se podařit o deset let později. Roku 1827, 1837 a 1847 došlo v Indii ke vzpourám. Indové jsou každých deset let zachváceni horečkou revoluce. Nuže, tento rok se z ní vyléčí koupelí v evropské krvi!" "Ať nám Bráhma pomůže!" zašeptal Dandu Pant. "Pak se za muka odměníme mukami. Běda velitelum královské armády, kteří nepadli pod ranami našich sipáhíů! Laurence je mrtev, Barnard je mrtev, Hope je mrtev, Napier je mrtev, Hobson je mrtev, Havelock je mrtev! Ale někteří to přežili! Campbell a Rose dosud žijí a s nimi ten, koho nenávidím nejvíc, plukovník Munro, potomek toho kata, který dal jako první přivazovat Indy k ústím dělových hlavní. Je to muž, který vlastní rukou zabil mou věrnou spojenkyni, rání z Džhánsí! Padne-li mi do rukou, uvidí, zdali jsem zapomněl na hrůzy plukovníka Neile, na masakr Sekandera Bagha, na uškrcení zajatců v paláci rání v Barélí, v Džhávsi a v Moraru, na ostrově Hydaspe a v Dillí! Uvidí, zapomněl-li jsem, že mi přísahal smrt tak, jako já jsem přísahal smrt jemu!" "Neodešel však už z armády?" zeptal se Balao Rao. "Ach, při prvním povstání by zase nastoupil službu," od,pověděl Nána Sáhib. "A jestliže povstání neuspěje, půjdu ho zabít dýkou přímo do jeho bungalovu v Kalkatě." "Dobře, ale co teď?" "Teď musíme pokračovat v započatém díle; Tentokrát to bude povstalecké hnutí celonárodní. Ať povstanou v městech i na vesnicích všichni Indové; sipáhíové pak budou mít brzy společný důvod ke vzpouře. Prošel jsem střední a severní částí Dekánu. Všude jsem se setkával s lidmi připravenými k revoluci. Bráhmani poštvou všechen lid. Náboženství strhne k vzpouře i Šivovy a Višnuovy vyznavače! V určené době se na smluvené znamení pozdvihnou milióny Indů a královská armáda bude zničena!" "A co Dandu Pant?" zeptal se Balao Rao a chopil se bratrovy ruky. "Dandu Pant?" odpověděl Nána Sáhib. "Tentokrát to nebude vladař korunovaný v pevnosti Bilhuru! Tentokrát to bude vladař celé posvátné země Indů!" Po těchto slovech zůstal Nána Sáhib mlčky sedět se založenýma rukama a se zachmuřelým pohledem, jakoby upřeným nejen do minulosti a přítomnosti, ale i do budoucna." Balao Rao se ho neodvažoval rušit. Rád nechával tu divokou povahu vzplanout a v případě potřeby tu byl proto, aby doutnající oheň rozdmychával. Nána Sáhib nemohl mít společníka oddanějšího a horlivějšího. Bylo už řečeno, že Balao Rao byl jeho druhé já.
Nána Sáhib po několika minutách odmlčení zdvihl hlavu a vrátil se do přítomností. "Kde jsou naši lidé?" zeptal se. "V jeskyních u Adžanty, kde nás mají podle úmluvy očekávat," odpověděl Balao Rao. "A naši koně?" "Nechal jsem je na dostřel pušky při cestě z Éllóry do Burgami." "Hlídá je Kálagani?" "On sám bratře. Jsou v bezpečí, odpočinutí, posílení, a čekají s odjezdem jen na nás." "Dobrá, odjedeme," odpověděl Nána Sáhib. "Před svítáním musím být v Adžantě." "A kam pojedeme odtamtud?" zeptal se Balao Rao. "Není ten kvapný útěk v rozporu s tvými plány?" "Není," odpověděl Nána Sáhib. "dojedeme do pohoří Satpura, kde znám všechny průsmyky a kde budu v bezpečí před anglickou policií. Octneme se tam ostatně na území Bílhů a Gaundů, kteří zůstalí naší věcí věrní. Tam budu mocí vyčkat na příhodnou dobu v oblasti pohoří Vindhja, kde plameny revoluce jsou stále připraveny k vyšlehnutí." "Na cestu tedy!" zvolal Balao Rao. "Slíbili dva tisíce liber tomu, kdo se tě zmocní! Nestačí však jen vypsat cenu za hlavu! Nutno tu hlavu také dostat." "Ale oni ji nedostanou," odpověděl Nána Sáhib. "Teď však neztrácejme čas, bratře, a pojďme!" Balao Rao zamířil jistým krokem úzkou chodbou k temnému úkrytu, vyhloubenému pod podlahou chrámu. Když došel ke vchodu se skupinou slonů, vysunul opatrně hlavu, rozhlédl se v temnu vlevo i vpravo, zjistil, že okolí je pusté, a odvážil se vyjít ven. Z přemíry opatrnosti se pustil na dvacet kroků po cestě vose chrámu. Když nic podezřelého nezpozoroval, zapískal a naznačil tak Nánovi Sáhibovi, že je cesta volná. Za několik minut opustili oba bratři umělé údolí dlouhé půl míle a na několika místech značně hluboké. Vyhnuli se mohamedánské hrobce, sloužící jako nocležiště poutníkům a zvědavcům všech národností, přilákanými divy v Éllóře. Když obešli vesnici Rázah, octli se na silnicí spojující Adžantu s Burgamí. Z Éllóry do Adžanty to bylo padesát mil, ale Nána Sáhib už nebyl sám uprchlíkem, který utíkal z Aurangábádu pěšky, bez dopravního prostředku. Jak to řekl Balao Rao, u cesty čekali tři koně, hlídaní Indem Kálaganim, věrným sluhou Dandua Panta. Koně byli ukryti v hustém křoví asi míli od vesnice. Jeden byl určen Danduovi Pantovi, druhý Balaovi Raovi a třetí Kálaganimu. A brzy nato všichni tři už klusali směrem k Adžantě. Nad fakírem na koni by se byl ostatně nikdo nepozastavoval. Značný počet těchto drzých žebráků vyžaduje almužnu ze hřbetu svých koní. Ale v této noční době, poutníkům méně příznivé, byla silnice zcela pustá. Nána Sáhib a jeho dva společníci jeli rychle a bez obav, že by je někdo obtěžoval nebo zdržoval. Zastavovali se jen tehdy, když si koně potřebovali odpočinout. Za těchto krátkých zastávek pojedli něco ze
zásob, které měl Kálagani zavěšeny na hlavici svého sedla. Vyhýbali se rušnějším místům, bungalovům a vesnicím. Terén byl všude stejně plochý. Všemi směry se táhl suchopárný kraj, přerušovaný hustými výběžky džungle. S blízkostí Adažanty však nabýval terén na nerovnosti. Nádherné skalní stavby, nesoucí název vesnice Adžanty a ve svém celku snad ještě krásnější než stavby éllórské, zabíraly dolní část malého údolí nedaleko osady. Nána Sáhib se tak mohl vyhnout Adžantě, kde už byla jistě vylepena guvernérova výzva. Tady se však vyzrazení nemusel bát. Za patnáct minut po opuštění Éllóry vjeli tři jezdci do úzké soutěsky, která je zavedla do proslulého údolí sedmadvaceti chrámů, vytesaných ve skalním masívu a umístěných nad závratnou propastí. Byla nádherná noc s jiskřivými hvězdami na bezměsíčním nebi. Obrovské indické smokvoně tyčily své černé siluety proti hvězdné obloze. Všude vládl klid, jediný list se nezachvěl, žádný zvuk se neozval kromě temného šumotu bystřiny, valící se o několik stop níže na dně údolí. Ale šum vody zesílil a brzy se změnil v hukot, když koně dojeli k vodopádu, který se řítil z výše padesáti sáhů a tříštil se o výstupky čedičových a křemenitých skal. Údolím vířila vodní tříšť, a kdyby byl v té krásné jarní noci vystoupil na obzor měsíc, byla by určitě vytvářela sedmi barevnou duhu. Nána Sáhib, Balao Rao a Kálagani byli na místě. Za prudkým ohybem soutěsky se otevřelo údolí okrášlené mistrovskými díly buddhistické architektury. Ve stěnách těchto chrámů, bohatě zdobených sloupky, růžicemi, arabeskami i verandami a oživených obrovskými postavami zvířat fantastických tvarů, byly vytesány temné komůrky, kde kdysi žili kněžští ochránci těchto posvátných míst. Tady mohlo umělcovo oko obdivovat některé fresky jakoby včera namalované a zobrazující královské obřady, náboženské průvody, bitevní scény i různé zbraně z dob, kdy nádherná indická země procházela prvními staletími našeho letopočtu. Nána Sáhib znal všechna tajemství těchto krypt. Mnohokrát tady našel se svými druhy útočiště při pronásledování královskými vojsky. Znal dokonale podzemní spojovací chodby, nejužší tunely v křemitém masívu, křivolaké průlezy křížící se všemi směry a tisícerá rozvětvení tohoto bludiště, jehož spleť by unavila i nejtrpělivějšího badatele. Tady nemohl zabloudit, i když temné hlubiny neosvětlovala žádná pochodeň. Nána Sáhib v tmavé noci šel zcela najisto přímo k jedné z méně důležitých chodeb skupiny. Vchod do ní byl zakryt clonou hustých keřů a kupou velkých balvanů, které se zřejmě při nějakém dávném sesuvu skal zřítily do křovin na zemi a do rostlinného pokryvu skal. Nababovi stačilo zaškrábat prostě nehtem na skalní stěnu, aby tím oznámil svůj příchod ke vchodu do chodby. Mezi křovisky se okamžitě objevily dvě tři hlavy, pak deset... dvacet... a za chvíli se mezi kameny začala hadovitě vysoukávat těla čtyřiceti dobře ozbrojených mužů. "Na cestu!" zvolal Nána Sáhib.
Aniž žádali vysvětlení, aniž chtěli vědět, kam půjdou, věrní nababovi druhové se pustili za ním, hotovi dát se na jeho znamení zabít. Šli pěšky, ale jejich nohy mohly v rychlosti závodit i s nohama koní. Malá skupina se pustila úzkou stezkou podle propasti a cestou k severu obešla celý horský hřbet. Za hodinu dorazila na silnici do Khandvy, která se ztrácela v průsmyku pohoří Satpura. Za svítání překročila u Nágpuru křižovatku trati Bombaj - Iláhábád s hlavní silnicí vedoucí na severovýchod. V té chvíli tudy právě projížděl největší rychlostí vlak z Kalkaty; vrhal bílou páru na smokvoně u silnice a děsil svým rachotem šelmy v blízké džungli. Nábab zarazil svého koně, ukázal rukou na ujíždějící vlak a zvolal: "Jeď si! A vyřiď indickému místokráli, že Nána Sáhib stále ještě žije a že tuto železnici, proklaté dílo jejich rukou, utopí v krvi utlačovatelů!"
KAPITOLA V OCELOVÝ OBR Nedovedu si představit větší překvapení, neŽ jaké projevovali 6. května chodci, kteří se zastavovali na silnici z Kalkaty do Čandernagaru, muži, ženy i děti, Indové stejně jako Angličané. A jejich největší překvapení bylo skutečně zcela přirozené. Za východu slunce vyjelo totiž z posledního předměstí hlavního města Indie mezi dvojitým špalírem zvědavců zvláštní vozidlo, lze-li tohoto slova použít u podivného stroje, který se pohyboval po břehu říčního ramene Huglí. V čele klidně a tajemně kráčel jako jediná tažná síla obrovský slon, vysoký dvacet stop, dlouhý třicet a patřičně široký. Chobot měl v půli ohnutý špičkou vzhůru jako obrovský roh hojnosti. Ze širokých čelistí mu vyčnívaly pozlacené kly, podobné dvěma hrozivým kosám. Temně zelené, podivně skvrnité tělo bylo pokryto bohatým přehozem v pestrých barvách. Látka přehozu byla posázena stříbrnými a zlatými cetkami a lemována třepením a střapci s dlouhými třásněmi. Na zádech nesl slon ozdobnou věžičku, krytou po indickém způsobu kulatou kupolí. Ve stěnách vížky byla okrouhlá skla, podobná oknům v lodních kajutách. Slon táhl za sebou vlak složený ze dvou ohromných vozů, či spíš skutečných domů, jakýchsi pojízdných bungalovů a na čtyřech kolech. Kola byla bohatě zdobena na osách, na loukotích i na paprscích. Bylo je však vidět jen částečně, otáčela se na nápravě zakryté spodkem těchto obrovských vozidel. Oba vozy spojoval článkovaný můstek. Jak mohl jediný, byť sebesilnější slon utáhnout tak mohutné konstrukce bez zřetelné námahy? Ale podivuhodné zvíře to dokázalo. Jeho široké nohy se automaticky zdvihaly a klesaly se zcela mechanickou pravidelností a přecházely z kroku do klusu, aniž se ozval hlas nebo ukázala ruka nějakého mahauta (vodič slona, který sedl zvířeti na krku a řídí je zvláštním bodcem, takzvaným ankusem).
Právě to nejvíc udivilo diváky, kteří přihlíželi zpovzdálí. Když se však k obru přiblížili, změnil se jejich údiv v obdiv. K jejich sluchu především dolehl odměřený zvuk, podobný zvláštnímu hlasu těchto obrů indické zvířeny. Nadto vyrážel slon ze zdviženého chobotu v krátkých intervalech oblaka páry. A přece jen to byl slon! Jeho vrásčitá tmavozelená kůže nepochybně pokrývala mohutnou kostru, jakou příroda obdařila tohoto krále všech tlustokožců. Jeho oči blýskaly projevem života! Jeho nohy byly nadány hybností! Ano! Ale kdyby se byl zvědavec odvážil položit na obrovské zvíře ruku, byl by vše ihned pochopil. Slon byl vlastně úžasný klam, překvapivá napodobenina, i zblízka prozrazující projevy života. Byl celý z ocelového plechu a v jeho nitru se skrývala jakási silniční lokomotiva. A tento vlak, který po právu nazveme Parním domem, byl vlastně jen pojízdným obydlím, které slíbil postavit inženýr Banks. První vůz sloužil jako obydlí plukovníkovi Munrovi, kapitánu Hodovi, Banksovi a mně. Druhý vůz obýval Mac Neil a posádka výpravy. Banks splnil svůj slib, plukovník také dostál slovu, a tak jsme toho rána 6. května vyjeli na neobyčejném vozidle, abychom navštívili severní část indického poloostrova. K čemu však umělý slon? K čemu ten fantastický vynález, který byl v rozporu s praktickým duchem Angličanů? Až dosud nikomu nenapadlo dát lokomotivě určené pro jízdu na silnicích nebo na železnicích tvar nějakého zvířete. Nutno doznat, že když nám bylo poprvé dovoleno zhlédnout úžasný stroj, byli jsme všichni vrcholně překvapeni. Zasypali jsme přítele Bankse nekonečnými proč a jak. Tato lokomotiva byla postavena podle jeho plánů a pod jeho vedením. Kdo mu vnukl podivný nápad ukrýt mezi ocelové boky mechanického slona parní stroj? "Přátelé," spokojil se Banks s vážnou odpovědí, "znáte rádžu z Buthanu?" "Já ho znám," odpověděl kapitán Hod. "Vlastně znal jsem ho, protože před třemi měsíci zemřel." "Nuže, rádža před třemi měsíci ještě žil," pokračoval inženýr, "a to docela jinak než jiní lidé. Nadevše miloval okázalost, ať byla jakéhokoli druhu. Nikdy se nezřekl toho, co si jednou umínil udělat. Mořil si mozek vymýšlením nemožností, a kdyby byl neměl nevyčerpatelnou peněženku, byl by ji realizováním všech svých úmyslů brzy vyčerpal. Byl bohatý jako dávní nababové. Ve svých pokladnách měl celé hory rupií. Jestliže se někdy nad něčím trápil, pak jedině nad úvahami, jak utratit zlaťáky méně banálním způsobem než jeho milionářští kolegové. Tak se mu jednoho dne zrodila v hlavě myšlenka, která ho brzy zaujala do té míry, že ani spát
nemohl. Byl to nápad, na nějž by mohl být i Šalomoun hrdý a který by byl tento židovský král jistě realizoval, kdyby byl znal páru. Byla to myšlenka na cestování docela novým způsobem, myšlenka na vozidlo, o jakém se dosud nikomu ani nesnilo. Znal mě, pozval mě na svůj dvůr a načrtl mi plán svého vozidla. Přátelé, myslíte-li si, že jsem na rádžův návrh odpověděl výbuchem smíchu, pak se mýlíte. Okamžitě jsem pochopil, že tak úžasná myšlenka se mohla zrodit jedině v mozku indického vladaře, a přepadla mě prudká touha jeho nápad okamžitě realizovat, a to v podmínkách, které budou moci uspokojit mého poetického zákazníka i mne samotného. Opravdový inženýr nemá každý den příležitost překročit práh fantastična a připojit k apokalyptickým zvířatům a k tvorům z Tisíce a jedné noci zvíře z říše čiré fantazie. Vy přece víte, co bylo uděláno, co lze udělat a co bude ještě uděláno v oboru mechaniky. Dal jsem se proto do práce. Do toho obalu z ocelového plechu ve tvaru sloního těla se mi podařilo vpravit parní kotel, veškerý mechanismus a tendr silniční lokomotivy se všemi potřebnými součástkami. Článkovaný chobot se může zdvihat i sklánět jako komín. Excentrický hřídel mi umožnil spojit nohy mého slona s koly spřaženými se setrvačníkem parního stroje. Očima slona otáčím jako čočkami majáku a vrhám jimi dva proudy elektrického světla. Můj slon je hotov. Jeho konstrukce nebyla ovšem snadná. Musel jsem přemáhat tisíceré obtíže, které jsem neodstranil naráz. Tento stroj - můžete si jej nazvat obrovskou hračkou - mě stál mnoho probdělých nocí, a tak můj rádža, který hořel netrpělivostí a strávil značnou část svého života v mých dílnách, zemřel ještě dříve, než poslední úder kladiva umožnil jeho slonu vydat se na pochod krajem. Ten nešťastník si už nemohl svůj pojízdný dům vyzkoušet. Ale jeho dědici neměli takový smysl pro fantazii. Dívali se na hotový stroj s pověrečnou hrůzou jako na dílo blázna. Neměli nic ,lepšího na práci než se ho za bídnou cenu zbavit. A já jsem jej na plukovníkův účet koupil. Teď víte, přátelé, proč a jak máme jako jediní na světě - a za to ručím! - k dispozici parního slona o výkonnosti osmdesáti koní, neřku-li osmdesáti slonů po třech stech kilogramech!" "Výborně, Banksi, výborně!" zvolal kapitán Hod. "Inženýr, který je navíc umělcem, básníkem železa a oceli - to je opravdu nevšední zjev." "Rádža zemřel," pokračoval Banks, "a já jsem jeho vozidlo koupil, ale neměl jsem odvahu vrátit lokomotivě její obvyklý tvar." "A dobře jste udělal!" řekl pochvalně kapitán. "Ten váš slon je nádherný! A jaký dojem s tak gigantickým zvířetem vyvoláme, až s ním budeme projíždět pláněmi a džunglemi Indie! Ten rádža měl nápad! A my toho nápadu využijeme, že, pane plukovníku?" Plukovník Munro se skoro usmál. Znamenalo to naprostý souhlas s kapitánovými slovy. O cestě bylo tedy rozhodnuto a ocelový slon, jedinečný tvor svého druhu, umělý leviatan (biblická obluda), byl nucen táhnout pojízdné obydlí tří Angličanů a jednoho Francouze, místo aby vozil ve vší nádheře jednoho z nejbohatších rádžů indického poloostrova. Jak byla vlastně konstruována silniční lokomotiva, u níž inženýr Banks využil všech zdokonalení moderní vědy a techniky? Mezi čtyřmi koly spojenými s nohama slona byl uložen celý mechanismus: válce, táhla, šoupátka, pumpy, excentry a parní kotel. Trubkové topeniště bez ohybu plamene mělo topnou plochu šedesát čtverečních metrů. Bylo umístěno v horní části ocelového slona, jehož, spodek zaujímal tendr na vodu a palivo. Kotel i tendr byly namontovány na společném podvozku. Mezi nimi byl malý prostor pro topiče. Mechanik seděl v pancéřové vížce na hřbetě slona. Tam se mohla v případě nebezpečí uchýlit celá posádka. Mechanik měl stále na očích pojistné záklopky a manometr ukazující tlak páry. Po ruce měl regulátor a páku k řízení proudu páry a k manipulaci se šoupátky pro chod vpřed
nebo vzad. Z vížky mohl čočkami oken v úzkých rámech pozorovat cestu před sebou a nožní pákou řídil stáčení předních kol vozů podle ohybů silnice. Kotel i tendr byly odpérovány pružinami z nejlepší oceli, upevněnými na nápravě, a proto tlumily všechny otřesy způsobené nerovností terénu. Kola byla neobyčejně pevná a na obručích rýhovaná, aby se mohla "zakusovat" do země a zbraňovat tak smyku. Jak nám řekl Banks, měl stroj výkonnost osmdesáti koní, ale mohl to vytáhnout až na sto padesát, aniž hrozilo nebezpečí výbuchu kotle. Parní stroj Fiedlova systému měl dva válce se střídavým chodem. Celý mechanismus byl hermeticky uzavřen ve skříni, aby se k němu nedostal silniční prach, který všechny součástky rychle poškozuje. Hlavní zdokonalení stroje bylo v tom, že dával nejvyšší výkon při nejmenší spotřebě paliva. Průměrná spotřeba vzhledem k užitečnému výkonu nebyla nikdy v poměru tak výhodném. A mohlo se topit uhlím i dřívím, protože topeniště bylo přizpůsobeno všem druhům paliva. Normální rychlost této silniční lokomotivy odhadoval inženýr Banks na pětadvacet kilometrů za hodinu, ale v dobrém terénu to mohlo být až čtyřicet kilometrů. Kola byla zajištěna proti smyku nejen příčným rýhováním obručí, ale i dokonalým odpérováním, které rozkládalo celkovou váhu a bránilo tím nestejnému působení nárazů na jednotlivá kola. Všechna kola byla lehce ovládána vzduchovými brzdami, působícími buď postupně, nebo současně, takže lokomotiva se mohla zastavit téměř naráz. Stroj měl i pozoruhodnou schopnost vyjet do kopce. Banks dosáhl nejlepších výsledků tím, že propočetl váhu a hnací sílu obou pístů. Tak mohl lehce zdolat i stoupání deseti až dvanácti centimetrů na metr - což je výkon opravdu pozoruhodný. Ostatně silnice, které Angličané v Indii vybudovali a jejichž síť je několik tisíc mil dlouhá, jsou v dokonalém stavu. Výborně se hodí právě pro tento způsob dopravy. Nemluvím ovšem o železnici Great Trunk Road, která vede celým poloostrovem a jejíž trať je dlouhá skoro dva tisíce kilometrů. Promluvme si však i o Parním domu, který za sebou umělý slon táhl. To, co inženýr Banks koupil za plukovníkovi peníze od rádžových dědiců, nebyla jen silniční lokomotiva, byl to i silniční vlak. Rádža si jej dal pochopitelně postavit podle své představy a podle indického vkusu. Nazval jsem ho už silničním bungalovem a to jméno si opravdu zasloužil. Skládal se ze dvou vozů, které byly prostě zázrakem indické architektury. Představte si dvě pagody bez minaretů, se střechami o dvou kupolích, s okenními rámy podepřenými vyřezávanými sloupky, s ozdobami z barevných a vzácných dřev, s obrysy půvabně tvarovanými elegantními křivkami a s bohatě zdobenými verandami na přídi i na zádi. Ano, byly to dvě pagody, jakoby oddělené od posvátné hory v Sonaguru, které tu projížděly silnicemi, navzájem spojeny a taženy ocelovým slonem! A nutno ještě dodat něco, co doplní představu o našem úžasném stroji. Mohl totiž dokonce i plavat! Spodní část slona, kde byl uložen kotel a stroj, byla upravena jako člun z lehké oceli, jemuž šťastné umístění nádrží na vzduch umožňovalo plout. Dorazí-li slon k řece, vrhne se do ní a sloní nohy ovládané táhly převezou celý Parní dům. V rozlehlých indických krajích, kde je spousta řek a kde dosud nejsou mosty, to byla výhoda přímo neocenitelná.
Tak vypadal tento vlak, jediný svého druhu, tak si jej představoval rádža z Buthanu. I když Banks vyhověl rádžově fantazii a postavil stroj v podobě slona a vozy v podobě pagod, pokládal za svou povinnost zařídit vnitřek podle anglického vkusu a přizpůsobit jej potřebám dlouhé cesty. A to se mu podařilo. Řekl jsem už, že Parní dům se skládal ze dvou vozů, které byly uvnitř šest metrů široké. Přesahovaly tedy šířkou osy kol, dlouhé jen pět metrů. Byly odpérovány dlouhými pružinami největší pružnosti, takže cestující cítili nárazy jen jako lehké otřesy v dobře konstruovaném železničním vagónu. První vůz byl dlouhý jedenáct metrů. Vpředu měl elegantní verandu nesenou lehkými sloupky a chráněnou širokým balkónem, kde se mohlo usadit deset osob. Dvě okna a dveře vedly do salónu, osvětleného ještě dvěma okny postranními. Zařízení místnosti bylo jednoduché, po délce stál stůl, vedle něho knihovna a měkké divany. Salón byl však umělecky vyzdoben a potažen drahými látkami. Podlahu kryl hustý smyrenský koberec. Síťky z vonných trav, umístěné před okny a neustále zavlažované parfémovanou vodou, udržovaly svěží vzduch v salónu i v kabinách. U stropu visela punka, jakýsi velký vějíř, kterým automaticky pohyboval hnací řemen a během zastávek jeden ze sluhů. Bylo totiž nutno připravit se všemi možnými prostředky na velká vedra v některých měsících, kdy sloupec teploměru vystupuje ve stínu až na pětačtyřicet stupňů. V pozadí salónu byly proti dveřím na přední verandu druhé dveře ze vzácných dřev. Vedly do jídelny, osvětlené stropem z matného skla. U stolu uprostřed místnosti mohlo zasednout osm lidí. My jsme však byli jen čtyři, takže jsme tam měli největší pohodlí. Dále byl v jídelně bufet s příborníkem, plným přepychového stříbra, skla a porcelánu, jak to vyžaduje anglický styl. Všechny křehké předměty byly přirozeně vsazeny do zvláštních držáků jako na palubách lodí, aby byly chráněny i před otřesy na nejhorších cestách. Zadními dveřmi jídelny se vycházelo na chodbu, která končila zadní verandou, nad níž byl také balkón. Podél chodby byly zařízeny čtyři kabiny, osvětlené bočními okny. V každé bylo lůžko, toaleta, skříň, divan, vše jako na nejpřepychovějších trans atlantických parnících. V první kabině vlevo se usadil plukovník Munro, ve druhé vpravo inženýr Banks. Kabina kapitána Hoda byla vpravo vedle inženýrovy a já jsem se ubytoval vedle plukovníka. Druhý vůz byl dlouhý dvanáct metrů a měl stejně jako vůz první vpředu verandu s balkónem. Z verandy se vcházelo do široké kuchyně se dvěma spížemi po stranách a vybavené vším potřebným. Kuchyní se prošlo do čtvercové místnosti uprostřed vozu, což byla jídelna posádky výpravy, osvětlená stropním světlíkem. Ve čtyřech rozích byly čtyři kabiny, o něž se rozdělili Mac Neil, mechanik, topič a sluha kapitána Hoda. Další prostory sloužily jako zbrojnice, chladírna, komora pro zavazadla atd. Z nich se vycházelo na zadní verandu s balkónem. Jak je vidět, uspořádal inženýr Banks obě pojízdná obydlí Parního domu velmi důmyslně a pohodlně. V zimě mohl domy vytápět proudem teplého vzduchu, který mu dával parní stroj a který procházel všemi místnostmi. Kromě toho byla v salónu a v jídelně postavena malá kamínka. Byli jsme tedy s to čelit i kruté zimě v předhořích tibetských hor. Nezapomněli jsme samozřejmě ani na důležitou otázku jídla.
Vzali jsme s sebou vybrané konzervy pro všechny členy výpravy na jeden rok. Nejvíc jsme měli masových konzerv nejlepších značek, hlavně pečené i dušené hovězí a drůbeží paštiky, jejichž spotřeba na celém indickém poloostrově je opravdu pozoruhodná. Nemělo nám chybět ani mléko ke snídani, které předchází bohatší přesnídávce, ani polévky, které předcházejí obědu, a to díky novým přípravkům, umožňujícím převážet tyto pokrmy v koncentrátech. Odpařené mléko bylo v kašovitém stavu uzavřeno neprodyšně v plechovkách o obsahu čtyř set padesáti gramů, což nám dalo tři litry mléka prostým přidáním pětinásobné váhy vody. Takto připravené mléko má normální skladbu a dobrou kvalitu. Stejně tomu bylo s polévkami, konzervovanými podobným způsobem a lisovanými do tabletek, z nichž jsme připravovali výtečné předkrmy. Led, který je v horkých krajích takřka nepostradatelný, vyráběli jsme si lehce Carréovým aparátem, v němž pokles teploty je způsoben odpařováním čpavku. Jedna z kabin zadního vozu byla zařízena jako chladírna, kde jsme odpařováním čpavku a metyléteru mohli naše úlovky konzervovat nekonečně dlouho, díky postupu vynalezeného Francouzem Ch. Tellierem. Jistě uznáte, že to bylo důležité zařízení, protože nám zajišťovalo za všech okolností potravu nejlepší jakosti. Co se týče pití, byl náš sklep skvěle zásoben. Francouzská vína, různá piva, pálenka a arak byly uloženy na zvláštních místech v dostatečném množství. Nutno poznamenat, že cestovní plán nás neměl odvádět příliš daleko od obydlených provincií poloostrova. Indie není žádná poušť. Ten, kdo nemusí počítat své rupie, může si tam opatřit nejen vše potřebné, ale i něco víc. Zůstaneme-li ovšem přes zimu v severních oblastech pod úpatím Himálaje, budeme odkázáni jen na své zásoby. I v tomto případě však bude snadné uspokojit všechny požadavky pohodlného života. Praktický Banksův duch vše předvídal a my jsme mu mohli klidně svěřit péči o zásobování během celé cesty. Stanovili jsme si také cestovní plán, ovšem jen v hlavních rysech, protože nečekané okolnosti si mohly vynutit nějaké změny. Chtěli jsme jet z Kalkaty údolím Gangy až do Iláhábádu, projet královstvím Audhem, dorazit k prvním předhořím Tibetu, několik měsíců tábořit na různých místech, umožnit kapitánu Hodovi jeho oblíbené lovy a vrátit se pak do Bombaje. Měla to být cesta devět set mil dlouhá. Ale kdo by za těchto podmínek odmítl cestu třeba kolem světa?
KAPITOLA VI PRVNÍ ETAPY Dne 6. května jsem opustil hotel Spencer, jeden z nejlepších v Kalkatě, kde jsem bydlel od svého příchodu do hlavního města Indie (dnes je hlavním městem Indie Dillí). Toto velké město nemělo už pro mne žádné tajemství. Už v ranních hodinách jsem podnikal pěší vycházky a k večeru jsem se projížděl kočárem po Strandu až k parkánům pevnosti
William spolu s přepychovými vozy Evropanů, kteří pohrdavě míjeli neméně přepychové vozy velkých a tlustých indických bábuů. Vycházel jsem i do zajímavých obchodních ulic, nesoucích právem název bazar, a navštěvoval jsem na břehu Gangy místa určená ke spalování mrtvých a botanickou zahradu přírodovědce Hookera. Viděl jsem i strašnou bohyni smrti Kálí s deseti rukama, skrytou v malém chrámu v jednom předměstí, kde se moderní civilizace stýká s domorodým barbarstvím. Prohlédl jsem si palác místokrále, stojící právě naproti hotelu Spencer, a Městskou halu, zasvěcenou památce velkých postav naší doby, studoval jsem zajímavé podrobnosti mešity v Huglí, probíhal jsem přístavem plným krásných obchodních lodí anglického námořnictva, šel jsem se rozloučit i s filozofickými čápy marabu, kteří si vzali na starost čištění ulic a udržování města ve zdravotně nezávadném stavu. To všechno jsem tedy už poznal, a tak mi nezbývalo než odjet. Toho dne ráno jsem si najal palki ghari, bídný vůz na čtyřech kolech a se dvěma koňmi nehodný objevit se mezi pohodlnými výrobky anglických stavitelů kočárů - a dal jsem se odvézt na Vládní náměstí, kde jsem vstoupil do bungalovu plukovníka Munra. Sto kroků za předměstím na nás čekal vlak. Stačilo jen nasednout. Naše zavazadla byla uložena ve zvláštní kabině přirozeně už předem. Brali jsme si ostatně s sebou jen věci nezbytné. Jedině kapitán Hod byl přesvědčen, že k nezbytnostem patří nejméně čtyři Einfieldovy karabiny na výbušné střely, čtyři lovecké pušky a dvě pušky na kachny nemluvě o dalších puškách a revolverech -, takže byla vyzbrojena celá naše posádka. Tato zbytečná výzbroj ohrožovala spíš šelmy než obyčejnou lovnou zvěř, ale nimrod výpravy si to nedal vymluvit. Kapitán Hod byl přímo okouzlen. Radoval se, že vytáhne plukovníka z jeho samoty, a těšil se na jízdu severní částí Indie v tom jedinečném vozidle, na lovecké vycházky a výpravy do himálajské oblasti. To vše ho tak vzrušovalo, že se vyjadřoval samými citoslovci a každému tiskl ruku, div mu kosti nezlámal. Odbila hodina odjezdu. Parní kotel už byl pod tlakem, stroj připraven k chodu. Mechanik seděl na svém místě, ruku na regulátoru. Ozvalo se smluvené zapísknutí. "Na cestu!" zvolal kapitán Hod a zamával čapkou. "Kupředu, Ocelový obře!" Náš nadšený přítel pokřtil úžasný stroj našeho podivného vlaku plným právem tímto jménem, které mu už zůstalo. A teď ještě několik slovo posádce výpravy, jejíž členové se ubytovali v zadním voze. Mechanik Storr byl Angličan, zaměstnanec železniční společnosti Great Southern of India, který před několika měsíci opustil svou službu. Banks ho znal jako velmi schopného člověka a přivedl ho do služeb plukovníka Munra. Byl to čtyřicetiletý muž, obratný dělník, výborně znalý svého řemesla, který nám měl prokázat velmi platné služby. Topič se jmenoval Kálut. Patřil k indickému kmeni, jehož příslušníky vyhledávají železniční společnosti pro jejich schopnost snášet tropická indická vedra, zvýšená ještě teplem parních kotlů.
Podobně je tomu s Araby, které námořní společnosti najímají jako topiče pro plavby přes Rudé moře. Ti chlapíci se jenom vaří tam, kde by se Evropané v několika minutách upekli. V obou případech je to dobrá volba. Sluha plukovníka Munra, byl pětačtyřicetiletý Ind z kmene Gurkhů a jmenoval se Goúmi. Patřil k pluku, který zachoval kázeň a byl ochoten používat nového střeliva, jež se stalo záminkou sipáhíského povstání. Byl to malý, mrštný, silný a bezmezně oddaný chlapík. Nosil stále černou uniformu své brigády, na níž lpěl jako na vlastní kůži. Seržant Mac Neil a Goúmi byli tělem i duší oddáni plukovníkovi Munrovi. Bojovali ve všech indických válkách vedle sebe, pomáhali plukovníkovi hledat Nánu Sáhiba, a když bylo pátrání marné, následovali oba dva plukovníka do výslužby a nikdy ho nehodlali opustit. Druhým sluhou byl sluha kapitána Hoda Fox, čistokrevný, veselý a sdílný Angličan, stejně zuřivý lovec jako jeho velitel. Ten dobrák by byl své sociální postavení nevyměnil za žádné jiné. Byl velmi zchytralý, což jako by odpovídalo jeho jménu, protože fox je anglické pojmenování lišky. Byla to však liška, která už dostala sedmatřicet tygrů - o tři méně než kapitán! Ale Fox doufal, že na tom nezůstane. K doplnění výčtu posádky nutno uvést ještě černošského kuchaře, který vládl v přední části druhého vozu mezi dvěma spížemi. Pocházel z Francie a pekl a smažil už na všech zeměpisných šířkách. "Pan Parazard", jak si říkal, byl přesvědčen, že nevykonává jen tak obyčejné řemeslo, nýbrž nesmírně důležitou funkci. Byl to skutečně obřad, když vkládal ruku na kamna a s přesností chemika odměřoval pepř, sůl, a ostatní přípravky, kterými vylepšoval svá umně připravovaná jídla. Jinak byl pan Parazard obratný a čistotný muž, a tak jsme mu jeho ješitnost rádi odpouštěli. Sir Edward Munro, kapitán Hod, Banks a já na jedné straně a Mac Neil, Storr, Kálut, Goúmi, Fox a pan Parazard na straně druhé - celkem devět osob - to byli členové výpravy, kterou táhl Ocelový obr ve vlaku se dvěma pojízdnými domy do severní části Indie. Nezapomeňme však na dva psy, Phanna a Blacka, jejichž služeb při lovu pernaté i srstnaté zvěře si nemohl kapitán Hod vynachválit. I když není Bengálsko nejzajímavější částí Indie, je určitě nejbohatší. Je to v pravém slova smyslu země rádžů, zabírající střed rozlehlé oblasti. Tuto lidnatou provincii můžeme pokládat za skutečnou zemi Indů. Táhne se na severu až k nepřekročitelné hradbě Himálaje a my jsme měli celým tím krajem projet napříč. Po poradě o průběhu prvních etap jsme se dohodli, že pojedeme několik mil podle Huglí, což je rameno Gangy, protékající Kalkatou, necháme vpravo francouzské město Čandermagar a pustíme se podle železniční trati až do Barddhamánu a odtud šikmo přes Bihár tak, abychom se dostali ke Ganze u Váránasí. "Přátelé," řekl nám plukovník Munro, "rozhodování o průběhu výpravy přenechávám vám... Dohodněte se beze mne. Vše, co uděláte, bude dobré." "Můj milý," odpověděl mu Banks, "přesto by bylo správné, kdybys nám řekl svůj názor..."
"Ne, Banksi," pokračoval plukovník. "Souhlasím ve všem s tebou a nezáleží mi vůbec na tom, zda navštívíme tu nebo onu provincii. Mám jedinou otázku: Kterým směrem se chcete pustit, až dojedete do Váránasí?" "Samozřejmě k severu," zvolal kapitán Hod. "Po cestě, která vede přímo k prvním předhořím Himálaje napříč královstvím Audhem." "Nuže, v tomto případě se mě, přátelé, neptejte...," řekl plukovník Munro. "Ale o tom si promluvíme až v pravý čas. Do té doby si jeďte, kam se vám zlíbí!" Odpověď sira Edwarda Munra mě trochu udivila. Co měl vlastně na mysli? Souhlasil snad s výpravou jen proto, že doufal v pomoc náhody tam, kde jeho vůle neuspěla? Řekl si snad, že není-li Nána Sáhib mrtev, bude ho moci najít v severní části Indie? Uchoval si snad ještě nějakou naději na možnost pomsty? Já sám jsem měl pocit, že plukovníka Munra vede nějaká postranní myšlenka, a dokonce se mi zdálo, že seržant Mac Neil je do tajemství svého velitele zasvěcen. V prvních hodinách toho dne jsme se usadili v salónu Parního domu. Dveře i okna verandy byly otevřeny a punkou vířený vzduch činil horko zcela snesitelným. Ocelový obr byl řízen Storrovým regulátorem. Jednu milí za hodinu - to bylo zatím vše, co od něho cestující požadovali, protože se chtěli rozhlížet po okolní krajině. Od výjezdu z kalkatského předměstí nás sledovalo několik Evropanů, které naše vozidlo okouzlilo, a celý dav Indů, u nichž se k obdivu pojil i strach. Tento dav však zvolna řídl, ale my jsme neunikli pozornosti chodců, kteří vykřikovali své obdivné auhs! Všechny ty výkřiky nepatřily ani tak vozům, jako gigantickému tažnému slonu, vyfukujícímu oblaka páry. V deset hodin bylo v jídelně prostřeno. Neotřásali jsme se o nic víc než cestující v salónním voze první třídy a snídani pana Parazarda jsme vzdali plnou čest. Silnice, po níž se náš vlak pustil, táhla se podle říčního ramene Huglí, což je nejzápadnější rameno Gangy, která ve své deltě v Sandarbanu vytváří nesmírně složitou vodní síť. Celý ten kraj je vlastně naplavenina. "To, co zde vidíte, Mauclere," řekl mi Banks, "je vítězství posvátné řeky nad neméně posvátným Bengálským zálivem. Je to jen otázka času. Není zde snad ani píď půdy, která by nepocházela z Himálají. Až sem ji zanesl proud Gangy! Řeka pozvolna rozhlodává hory, aby vytvořila půdu této provincie, kde si vyhloubila řečiště." "A často je mění," dodal kapitán Hod. "Ach, je to fantastická, podivínská řeka, ta Ganga! Postavíte na jejím břehu město a to se za několik set let octne uprostřed pusté pláně. Jeho nábřeží jsou na suchu, protože řeka změnila směr i ústí. Tak tomu bylo s městy Rádžmahálem a Gaurem, která byla kdysi omývána nevěrnými vodami řeky a dnes umírají žízní mezi vysušenými rýžovými poli na holé planině." "A nemůže se stát, že stejný osud potká i Kalkatu?" zeptal jsem se.
"Kdo ví?" "No, no, tak daleko ještě nejsme," řekl Banks. "To je přece otázka hrází. Bude-li třeba, dokážou inženýři přelévání Gangy zadržet. Nasadí jí prostě svěrací kazajku!" "Máte štěstí, Banksi," odpověděl jsem mu, "že vás neslyší Indové mluvit takhle o jejich posvátné řece. Ti by vám to neodpustili." "Máte pravdu," řekl Banks. "Ganga je dcera boží, není-li to bůh sám. A v očích Indů není žádný její čin špatný." "Dokonce ani horečky, cholera a mor, které Ganga v době epidemie roznáší," dodal kapitán Hod. "Je ovšem pravda, že tygři a, krokodýlové, kterými se to v Sandarbanu jen hemží, nemají se nijak špatně. Naopak! Dá se říci, že morové ovzduší je pro tato zvířata tím, čím je Angličanům v Indii čistý vzduch horských lázní v horkém období. Ach ty šelmy!" Pak se Hod obrátil ke svému sluhovi, který právě sklízel ze stolu. "Foxi!" oslovil ho. "Prosím, pane kapitáne?" "Nezastřelil jsi svého sedmatřicátého právě tam?" "Ano, pane kapitáne, dvě míle od Port Canningu," odpověděl Fox. "Bylo to jednou večer..." "To stačí, Foxi," přerušil ho kapitán Hod, když dopil velkou sklenici grogu. "Historii tvého sedmatřicátého už znám. Teď mě hlavně zajímá ten osmatřicátý!" "Toho jsem ještě nezastřelil, pane kapitáne." "Ale zastřelíš ho, Foxi! A já dostanu svého jedenačtyřicátého!" Jak je vidět, kapitán Hod a Fox ve svém hovoru vůbec nevyslovili slovo "tygr". Bylo to zbytečné, protože kapitán i sluha si dokonale rozuměli. Rameno Huglí, u Kalkaty skoro kilometr široké, počínalo se zvolna zužovat. Nad městem proti toku má velmi nízké břehy a tady se často rozpoutávají vichřice, které pustoší celou provincii. Zbořené městské čtvrti, rozsáhlé zničené plantáže, tisíce mrtvých ve městech i na venkově, to jsou stopy, které za sebou zanechávají tyto nezvládnutelné přírodní jevy, jichž strašným příkladem byl cyklón z roku 1864. Je známo, že indické podnebí má tři období: dobu dešťů, chladné období a období horké. To třetí je nejkratší, ale opravdu těžko snesitelné. Nejhorší měsíce jsou březen, duben a květen. Nejteplejší je květen. Pobývat v té době o polednách na slunci znamená riskovat život - aspoň pro Evropany. Nezřídka se stává, že sloupec teploměru vystoupí ve stínu na jedenačtyřicet stupňů. My jsme však vedrem příliš netrpěli, díky rychlosti Parního domu, víření vzduchu punkou a díky tomu, že ovzduší bylo zvlhčováno zvláštní okenní síťkou. Období dešťů, které trvá od
června do října, nebylo ostatně daleko, i když jsme se obávali, že bude nepříjemnější než teplé období. Ale v podmínkách našeho cestování jsme se nemuseli ničeho bát. K jedné hodině s poledne, po příjemné procházce krokem, při níž jsme vůbec nevyšli z našeho domu, dorazili jsme k Čandernagaru. Já jsem už jednou navštívil toto město, jediné, které zbylo Francii v bengálské provincii. Je chráněno francouzskou vlajkou a má právo držet posádku v počtu pouhých patnácti mužů osobní stráže. Tento bývalý sok Kalkaty v bojích 18. století je dnes v úpadku, nekvete tu žádný obchod, ulice jsou pusté, pevnost opuštěna. Snad by se byl Čandernagar trochu oživil, kdyby trať do Iláhábádu vedla přes město nebo aspoň podle jeho hradeb. Ale na žádost francouzské vlády musila anglická společnost vést trať tak, aby se našemu území vyhnula. Čandernagar tím ztratil možnost získat zas určitou obchodní důležitost. Náš vlak tedy do města nevjel. Zastavil se na silnici před Čandernagarem na kraji vějířovníkového lesa. Když jsme se tam utábořili, vypadalo to, jako by byla na tom místě založena nová vesnice. Byla to však jen vesnice pojízdná. Po klidné noci, kterou jsme strávili v našich pohodlných kabinách, pokračovali jsme v další cestě. Během zastávky doplnil Banks zásoby paliva. Ač měl náš stroj malou spotřebu, trval inženýr na tom, abychom s sebou měli stále plný stav zásob vody a dřeva nebo uhlí aspoň na šedesát hodin jízdy. Další etapa měla být delší. Chtěli jsme po dvou dnech cesty a dvou nocích odpočinku dojet do Barddhamánu a 9. května si toto město prohlédnout. V šest hodin ráno dal Storr znamení ostrým hvizdem, pustil páru do válců a Ocelový obr vyrazil trochu rychleji než včera. Několik hodin jsme jeli podle železniční trati, která vede z Barddhamánu do Rádžmahálu v údolí Gangy a odtud podle této řeky do Váránasí. Cestou nás velkou rychlostí předjel vlak z Kalkaty. Zdálo se, že nás obdivným pokřikem cestujících vyzývá na závod. My jsme však na výzvu neodpověděli. Cestující ve vlaku mohli jet sice rychleji, ale ne tak pohodlně jako my. Ony dva dny jsme stále projížděli rovinatým krajem. Tu a tam se kývalo několik pružných kokosovníků, které však za Barddhamánem zůstaly za námi. Tyto stromy z velké rodiny palem milují pobřeží, neboť potřebují v ovzduší několik molekul mořského vzduchu. Proto za celkem úzkým pobřežním pásmem je už nevidíme a ve střední Indii bychom je hledali marně. Rostlinstvo centrálních oblastí tím však není nijak ochuzeno, je stejně zajímavé a pestré. Po obou stranách silnice se táhla obrovská šachovnice rýžových polí, ztrácející se až v nedozírnu. Půda byla rozdělena na čtverce obehnané zídkami jako solná jezera nebo ústřicová pole při pobřeží. Převládala zelená barva, tato vlhká a teplá půda se zázračně úrodným bahnem slibovala bohatou sklizeň. Nazítří večer ve stanovenou hodinu se náš stroj zastavil před branami Barddhamánu.
Administrativně je toto město hlavním městem anglického distriku, ale distrikt patří vlastně mahárádžovi, který odvádí vládě na daních neméně než deset miliónů. Město se skládá většinou z nízkých domů, mezi nimiž se táhnou krásné aleje kokosových a arekových palem. Aleje byly dost široké, aby náš vlak pohodlně projel. Utábořili jsme se na krásném, stinném a svěžím místě. Toho večera mělo mahárádžovo hlavní město o jednu čtvrť víc. Byla to naše pojízdná osada, naše vesnice o dvou domech, ale my bychom ji nebyli zaměnili ani za čtvrť s nádherným vladařovým palácem v angloindickém slohu. Náš slon vzbudil přirozeně obvyklý vzruch, vyvolal dokonce jakýsi obdivný strach u Bengálců, kteří se seběhli ze všech stran; byli všichni nakrátko ostříháni a oblečeni do jednoho kusu oděvu: muži do pruhu látky kolem beder a ženy do bílého sárí, které je halilo od hlavy až k patám. "Mám jen strach," řekl kapitán Hod, "aby od nás mahárádža nechtěl Ocelového obra koupit a aby nám nenabídl částku, za kterou bychom ho musili Jeho Veličenstvu prodat." "Nikdy!" zvolal Banks. "Udělal bych mu jiného slona, kdyby chtěl, a to tak silného, že by utáhl celé jeho hlavní město z jednoho konce státu na druhý. Ale našeho slona nikdy neprodáme, že, Munro?" "Za žádnou cenu!" odpověděl plukovník tónem člověka, kterým nemůže pohnout ani nabídka miliónu. Ale o koupi našeho kolosu nemohla být vůbec řeč. Mahárádža totiž v Barddhamánu nebyl. Jako jediného návštěvníka jsme přijali jeho kámdara, jakéhosi osobního tajemníka, který si přišel náš vlak prohlédnout. Po prohlídce jsme přijali jeho pozvání k návštěvě palácových zahrad, osázených nejkrásnějšími ukázkami tropické vegetace a zavlažovaných čistou vodou z velkých nádrží. V mahárádžových sadech jsme obdivovali půvabné fantastické kiosky a na trávnících klece plné srnců, jelenů, daňků a slonů jako představitelů zdomácnělých zvířat a tygrů, lvů, levhartů a medvědů jako představitelů dravé zvěře. "Tygři v klecích jako kanáři, pane kapitáne!" zvolal Fox. "To budí jen soucit." "Ano, Foxi," odpověděl kapitán. "Kdybychom se těch poctivých šelem zeptali, jistě by nám řekly, že by se raději potulovaly džunglí ... třeba i v dostřelu karabiny s výbušnými náboji." "To bych řekl, pane kapitáne," odpověděl sluha s povzdechem. Nazítří, 10. května, jsme Barddhamán opustili. Dobře zásobený Parní dům přejel železniční přejezd a zamířil přímo k městu Ramghuru, ležícímu pětasedmdesát mil od Kalkaty. Cestou jsme ovšem nechali stranou některá důležitá města, například Mourchdabád, nezajímavý jak v indické, tak i v anglické části; jakýsi indický Birmingham, postavený na ostrohu nad posvátnou řekou Patnu, hlavní město království Biháru, kterým jsme projeli napříč, bohaté středisko obchodu s opiem, téměř zakryté záplavou popínavých rostlin, jimiž květena města přímo hýří. My jsme však raději volili jižnější cestu, dva stupně od údolí Gangy. Teď jsme Ocelového obra trochu popohnali do lehkého klusu, při němž jsme mohli ocenit výtečné odpérování našich vozů. Silnice byla krásná a přímo nás k tomu vybízela. Je zcela možné, že šelmy se příchodem obrovského slona chrlícího páru vyděsily. Žádnou jsme totiž v
džunglích k největšímu Hodovu překvapení nespatřili. Ale kapitán se chystal ukojit svou loveckou vášeň v severní části Indie, a ne v Bengálsku. Zatím si proto nemohl na nic stěžovat. Dne 15. května jsme byli před Ramghurem, asi padesát mil od Barddhamánu. Naše průměrná rychlost byla jen patnáct mil za dvanáct hodin. Po třech dnech, 18. května, zastavil náš vlak o sto kilometrů dál, před městečkem Citarandžanem. V první etapě cesty nedošlo k žádné příhodě. Byly horké dny, ale na našich verandách bylo docela příjemné posezení. Trávili jsme tam hodiny největšího vedra sladkým nicneděláním. Storr a Kálut se večer zabývali pod Banksovým dozorem čištěním a prohlídkou stroje. Kapitán Hod, já, Fox a Goúmi s oběma stavěcími psy jsme si zatím vyšli na lov do okolí tábora. Byla tam však jen drobná srstnatá a pernatá zvěř. Ale i když kapitán Hod nad ní ohrnoval nos jako lovec, nemohl to dělat jako labužník. A tak k jeho největšímu uspokojení a k velkému zadostiučinění pana Parazarda měli jsme druhého dne k obědu několik výtečných jídel z čerstvého masa. Moúmi a Fox musili častokrát nastoupit službu dřevorubců a nosičů vody. Bylo totiž nutné zásobit tendr na druhý den. Proto Banks volil místa zastávek pokud možno na břehu potoka poblíž lesa. Všechno potřebné zásobování řídil sám a nikdy nezapomněl ani na jedinou maličkost. Když bylo vše hotovo, zapálili jsme si cigára a kouřili při hovoru o této zemi, kterou Hod a Banks dokonale znali. Kapitán obyčejnými cigaretami pohrdal a z plných plic nasával dvacet stop dlouhým troubelem vonný dým z vodní dýmky, kterou pečlivě ošetřoval jeho sluha Fox. Naším největším přáním bylo vylákat plukovníka Munra na krátké vycházky do okolí tábora. On však naše výzvy vytrvale odmítal a zůstával s Mac Neilem doma. Oba dva se procházeli jen po silnici, sto kroků sem sto kroků tam. Mluvili málo, ale dokonale si rozuměli. Byli neustále pohrouženi do smutných vzpomínek, které nic nemohlo zahnat. Kdo ví, zda je naopak neoživovali, když jsme se přibližovali ke krvavým dějištěm povstání! Plukovník Munro se určitě rozhodl připojit se k naší výpravě na sever ne z touhy po naší společnosti, ale pod tlakem nějaké utkvělé myšlenky, kterou snad později poznáme. Musím říci, že Banks a kapitán Hod byli stejného mínění jako já. Tak jsme si všichni tři s jistými obavami do budoucnosti říkali, že náš ocelový slon táhne s. sebou napříč indickým poloostrovem i nějaké neznámé drama.
KAPITOLA VII POUTNÍCI OD ŘEKY FALGY Bihár tvořil kdysi říši zvanou Mágada. Bylo to posvátné území v dobách buddhismu a dodnes tam zůstalo mnoho chrámů a klášterů. Jenomže v posledních stoletích nahradili Budhovy kněze bráhmani. Zmocnili se jejich sídel, využili jich a těžili z výnosu kultu. Věřící přicházeli ze všech stran. Vznikla tím konkurence posvátným vodám Gangy a poutím do Váránasí na obřady bohyně Jaggernauty. Nakonec ovládli bráhmani celý Bihár.
Je to kraj bohatý, s rozsáhlými rýžovými poli a s obrovskými makovými plážemi, s četnými osadami, jež se ztrácejí v zeleni a jsou stíněny palmami, mangovníky a datlovníky, a všechna sídla opletla příroda sítí lián. Silnice, po níž jsme jeli, byla kryta hustým loubím, které vlhká půda udržovala ve stálé svěžesti. Postupovali jsme s mapou v ruce, bez obav, že zabloudíme. Supění našeho slona se mísilo s ohlušujícím koncertem okřídleného národa a s pronikavými skřeky opičích tlup. Husté chuchvalce kouře obalovaly koruny banánovníků, jejichž zlatavé ovoce zářilo jako hvězdy mezi lehkými obláčky. Cestou jsme plašili hejna drobných rýžovníků, jejichž bílé peří splývalo s bílými kotoučky páry. Tu a tam jsme míjeli skupiny banánovníků a oranžovníků i porosty keřovitého pepřovníku s metrovými, hustě větvenými výhony, které vytvářely zajímavou kulisu před pozadím krajiny. Ale to vedro! Našimi sítěmi na oknech procházelo jen málo vlhkého vzduchu. Horké větry, oteplené na rozlehlých západních planinách, zaplavovaly kraj svým žhavým dechem. Byl nejvyšší čas, aby už přišel monzum a změnil stav atmosféry. Nikdo nemůže snášet takovou záplavu slunečního žáru bez nebezpečí smrtelného zalknutí. Kraj byl zcela pustý. Ani indičtí venkované, zvyklí na zdejší horka, nemohli se věnovat polním pracím. Vydržet se mohlo jedině na zastíněné silnici, a to ještě pod ochranou našeho pojízdného bungalovu. Netvrdím, že náš topič byl z platiny - protože tady by se i platina roztavila -, ale z čistého uhlíku. Jinak by se byl před rozžhaveným topeništěm našeho parního kotle vypařil. Ale ten statečný Ind vedru vzdoroval. Prostě si zvykl žít jako nějaká netavitelná hmota na plošinách lokomotiv jezdících po tratích střední Indie. Teploměr zavěšený na stěně jídelny ukazoval 19. května jedenačtyřicet stupňů. Toho dne večer jsme nemohli vyjít na obvyklou osvěžující procházku, abychom se jako jindy nadýchali po tropickém dni trochu svěžího vzduchu. Tentokrát bychom se byli v tom ovzduší udusili. "Pane Mauclere," řekl mi seržant Mac Neil, "tohle mi připomíná poslední březnové dny, kdy se sir Hugh Rose pokoušel s pouhými dvěma děly udělat průlom v hradbách Džhánsí. Bylo to šestnáct dní od překročení Bétvy a v těch šestnácti dnech jsme ani jednou neosedlali koně. Bili jsme se mezi vysokými žulovými hradbami, což bylo stejné jako bít se mezi rozpálenými cihlami pece. V našich řadách přebíhali nosiči vody, a zatímco jsme stříleli, lili nám vodu na hlavu. Jinak bychom se byli zalkli. Jasně si na to vzpomínám, byl jsem zcela vyčerpán. V hlavě mi hučelo. Málem jsem upadl... Ale plukovník Munro si toho všiml, vytrhl jednomu nosiči měch z rukou a vylil mi ho na hlavu... A byl to poslední měch, který mohl nosič donést! Jistě chápete, že na něco takového se nezapomíná. Ne! Za kapku vody kapka krve! Ale i kdybych prolil za plukovníka všechnu svou krev, ještě bych mu zůstal dlužníkem!" "Seržante," zeptal jsem se, "nemyslíte, že je plukovník od našeho odjezdu zasmušilejší než jindy? Zdá se mi, že každým dnem..." "Ano, pane," přerušil mě rychle Mac Neil, "ale to je docela přirozené. Plukovník se blíží k Lakhnaú a ke Kánpuru, kde Nána Sáhib dal zavraždit... Ach, nemohu o tom mluvit, aby mi nestoupla krev do hlavy... Měli jsme možná raději změnit cestovní program a neprojíždět provinciemi, které povstání tolik poznamenalo. Ty události nejsou tak staré, aby vzpomínka na ně už vybledla!" "A proč bychom tedy cestovní program nezměnili?" řekl jsem.
"Chcete-li, Mac Neili, promluvím o tom s Banksem a s kapitánem Hodem..." "Na to už je pozdě," odpověděl seržant. "Já si dokonce myslím, že plukovník bude chtít, patrně naposled, spatřit dějiště té strašné války, že se chce dostat tam, kde lady Munrová našla smrt... a jakou smrt!" "Jak myslíte, Mac Neili," řekl jsem. "Bude lepší nechat plukovníka dělat, co bude chtít, a naše plány neměnit. Jít se vyplakat na hroby našich drahých, v tom je často velká útěcha a jakýsi útlum bolesti." "Na hroby ano!" zvolal Mac Neil. "Ale je snad hrobem studna v Kánpuru, kam bylo vhozeno tolik obětí? Je to snad náhrobní kámen, který v nás vyvolává vzpomínky na mrtvé a který na našich skotských hřbitovech udržují zbožné ruce v záplavě květů, ve stínu stromů, s jediným jménem toho, kdo už není? Ach pane, bojím se, že plukovník strašně trpí. Opakuji však, že už je pozdě cestu měnit. Kdo ví, zda by neodmítl jet s námi dál. Jen to nechte být!" Jestliže Mac Neil takto hovořil, jistě o úmyslech sira Edwarda Munra věděl. Ale řekl mi vše? Nepřiměl plukovníka k odjezdu z Kalkaty jen náš plán návštěvy Kánpuru? Buď jak buď, dnes to byl magnet, který ho přitahoval k dějišti vzpoury, kde se odehrálo to strašné drama. Bylo nutné nechat věcem volný průběh. Napadlo mi tehdy zeptat se seržanta, zda se pro svou osobu nezřekl už myšlenky na pomstu, zkrátka zda věří, že Nána Sáhib je mrtev. "Ne," odpověděl stroze Mac Neil. "Ač nemám žádný důkaz pro své tvrzení, nevěřím, nemohu věřit, že by mohl Nana Sáhib zemřít, aniž byl potrestán za tolik zločinů! Ne! A přece nic nevím, nic jsem o tom neslyšel. Jen pudově to cítím... Ach pane, udělat si z oprávněné pomsty smysl života, to už něco znamená! Dej bůh, aby mě mé tušení nezklamalo, a pak jednoho dne..." Seržant nedopověděl. Jen gestem naznačil to, co ústa už nechtěla vyslovit. Sluha byl zajedno se svým pánem. Když jsem o tomto rozhovoru mluvil s Banksem a s kapitánem Hodem, oba dva se shodli, že cestovní program už měnit nelze. Neměli jsme ostatně v úmyslu projíždět Kánpurem. Až ve Váránasí překročíme Gangu, zamíříme přímo na sever přes království Audh a Rohikhand. Navzdory Mac Neilovým domněnkám nebylo vůbec jisté, zda chce sir Edward Munro navštívit města Lakhnaú a Kánpur, která v něm vyvolávala strašné vzpomínky. Ale bude-li to chtít udělat, nebudeme ho od toho zrazovat. A co se Nány Sáhiba týče, jeho proslulost byla taková, že mluvila-li zpráva o jeho příchodu do bombajské provincie pravdu, pak o něm určitě ještě uslyšíme. Ale od našeho odjezdu z Kalkaty se o nababovi nikde nehovořilo a informace, které jsme získali cestou, utvrdily nás v přesvědčení, že úřady byly uvedeny v omyl. A i kdyby bylo na zdánlivé nemožnosti trochu pravdy, i kdyby plukovník Munro choval nějaké tajné přání, bylo rozhodně divné, že si nezvolil za důvěrníka dávného přítele Bankse, ale seržanta Mac Neila. Banks však soudil, že to plukovník udělal proto, aby ho inženýr nemohl zrazovat od nebezpečného a marného pátrání, ve kterém ho seržant naopak musel podporovat.
Dne 20. května dojel Ocelový obr vpodvečer do blízkosti města Gaje. Zastavili jsme se na břehu posvátné Falgy, dobře známé všem poutníkům. Oba vozy zůstaly u krásné řeky dvě míle od města. Chtěli jsme se zdržet šestatřicet hodin na místě, protože město Gaja je velmi zajímavé. Abychom se vyhnuli polednímu vedru, rozloučili jsme se nazítří už ve čtyři hodiny ráno s plukovníkem Munrem a vydali jsme se do Gaje. Říká se, že do tohoto bráhmánského střediska přichází ročně na sto padesát tisíc poutníků. V blízkosti města jsme skutečně potkávali velký počet mužů, žen, starých lidí i dětí. Všichni putovali v průvodu a snášeli nesmírnou únavu dlouhé pouti, aby mohli splnit svou náboženskou povinnost. Banks navštívil bihárské území v době, kdy tam vyměřoval železniční trať, která nebyla dosud v provozu. Znal celý kraj a my jsme nemohli mít lepšího vůdce. Kapitána Hoda přinutil, aby nechal v táboře všechnu loveckou výstroj. Nemuseli jsme se proto bát, že nás náš nimrod opustí. Před vstupem do města, které lze právem nazvat městem svatým, zastavil nás Banks před posvátným stromem, kolem něhož poutníci obojího pohlaví a všech věku setrvávali ve zbožném zanícení. Byl to pipal s obrovským kmenem. Ač už přišel o většinu větví, nemohl být starší než dvě stě až tři sta let. Zjistil to Louis Russelet o dva roky později při své zajímavé cestě napříč Indií rádžu. Tomuto poslednímu představiteli posvátných pipalu říkali věřící Budhův strom. Kdysi tyhle stromy stínily zdejší místa po celou řadu století a nejstarší z nich byl vysazen pět set let před začátkem našeho letopočtu. Pro věřící, ležící u jeho paty, to však byl strom, který tu vysadil sám Budha. Dnes stojí ten pipal na zřícené terase u cihlového chrámu, jehož původ je rozhodně velmi starý. Přítomnost tří Evropanu v tisícihlavém davu Indu nebyla věřícím příliš příjemná. Neřekli nám sice nic, ale my jsme se nemohli dostat na terasu, ani do chrámu. Celé okolí bylo poutníky tak zaplněno, že bylo nemožné vynutit si průchod jejich řadami. "Kdyby tady byl nějaký bráhman," řekl Banks, "mohli bychom si prohlédnout všechno, možná že i vnitřek budovy." "Jakže?" zvolal jsem. "Že by kněz byl méně přísný než věřící?" "Milý Mauclere," odpověděl mi Banks, "každá přísnost ustoupí před nabídkou několika rupií. Vždyť i bráhmani musí žít!" "S tím nesouhlasím," prohlásil kapitán Hod, který nesdílel mínění o oprávněné snášenlivosti svých krajanu, pokud šlo o mravy, předsudky, zvyky a objekty zbožné úcty Indu. Pro něho byla Indie jen obrovským "vyhrazeným lovištěm" a před obyvatelstvem měst a vesnic dával přednost strašným šelmám z džunglí.
Po delší zastávce před posvátným stromem nás Banks odvedl na silnici do Gaje. Jak jsme se ke svatému městu blížili, dav poutníku houstl. Gaja se nám brzy objevila na prostranství uprostřed zeleně. Stála na vrcholu skály, pokryté malebnými stavbami. Pozornost turistu tam nejvíc vábí chrám boha Višnua. Je zcela moderní, protože byl před několika lety přestavěn královnou z Holkaru. Velkou atrakcí tohoto chrámu jsou šlépěje samotného Višnua, který tu kdysi sestoupil na zem, aby svedl boj s démonem Majem. Boj boha s ďáblem nemohl být dlouho nerozhodný. Ďábel podlehl a na kamenném bloku uvnitř chrámových zdí svědčí hluboké šlépěje viditelně o síle protivníka, proti němuž ani ďábel nic nepořídil. Řekl jsem "viditelně" a musím dodat, že pouze pro Indy, protože Evropan nesmí tuto památku spatřit. Vidět totiž ony šlépěje na památném kameni vyžaduje pevnou víru, a takovou u věřících ze Západu nenajdeme. Tady by Banks nemohl nikomu nabídnout své rupie. Žádný kněz by je nepřijal, považoval by to za svatokrádež. Do chrámu jsme tedy nemohli a já dodnes nevím, jaké číslo bot měl ten krásný mladík blankytné barvy, oděný jako král ze starých časů a proslavený svými deseti vtěleními, představitel principu zachování, odpůrce Šivy, strašného symbolu principu zničení, onen Višnu, nazývaný svými obdivovateli prvním z tří set třiceti miliónů bohů, kteří naplňují výlučně mnoho božskou indickou mytologii. Naší vycházky do města k chrámu boha Višnua jsme však nemuseli litovat. Není možné popsat tu směsici chrámů, sled dvorů a množství klášterů, kterými nutno projít cestou k chrámu. Sám Théseus s Ariadniným klubkem v ruce by byl v tomto bludišti zabloudil. Proto jsme z gajské skály zase sestoupili. Kapitán Hod zuřil. Chtěl se nějak vypořádat s bráhmany, kteří nás nepustili do chrámu. "Co si vlastně myslíte, Hode?" zadržel ho Banks. "Nevíte snad, že Indové nepokládají bráhmany jen za tvory ušlechtilého rodu, ale přímo za bytosti božského původu?" Když jsme došli k Falze, omývající skalisko s městem, objevilo se našim zrakům obrovské shromáždění poutníků. Tady se tísnili v nepopsatelném chaosu muži, ženy, staří lidé i děti, obyvatelé měst i venkova, bohatí i chudí příslušníci nižších kast, páriové stojící mimo zákon, kteří i pouhým pohledem znečišťují vše, nač se podívají - zkrátka všechny indické třídy a kasty, silní Rádžputánci, odstrkující slabé Bengálce, lidé z Paňdžábu vedle mohamedánů ze Sindhu. Jedni přibyli na nosítkách, jiní ve vozech tažených velkými hrbatými buvoly. Někteří odpočívali u svých velbloudů, kteří si položili hadí hlavy na zem, další přišli pěšky a všichni z nejrůznějších koutů Indie. Tady pak dočasně pobývali v postavených stanech, ve vypřažených vozech a v chatrčích z větví. "Jaká to vřava!" zvolal kapitán Hod. "Dnes by nebylo příjemné napít se večer vody z Falgy!" poznamenal Banks. "Proč?" zeptal jsem se.
"Protože je to voda posvátná a celý tenhle podezřelý dav se v ní vykoupá, jak to ctitelé Gangy dělají v Ganze." "My táboříme po proudu?" zeptal se kapitán Hod a ukázal rukou k táboru. "Ne, uklidněte se, kapitáne!" odpověděl inženýr. "Jsme proti proudu." "Výborně, Banksi. Není třeba napájet Ocelového obra z tohoto nečistého pramene. Procházeli jsme střediskem tisícihlavého davu Indů, nakupených na malém prostoru. Nejdřív nám dolehl k uším disharmonický hluk řetězů a zvonců. To se žebráci domáhali veřejného soucitu. A žebráky se to tu přímo hemžilo, jako vůbec na celém indickém poloostrově. Jestliže pro většinu lidí jsou žebráci z povolání falešnými mrzáky, náboženští fanatikové se na ně dívají jinak. Je opravdu nesnadné jít ve víře ještě dál. Byli tam i skoro nazí, popelem natření fakíři. Někteří měli od neustálého držení paže vzhůru končetinu úplně uschlou, jiní měli dlaně prorostlé nehty vlastních prstů. Někteří si zase uložili za pokání měřit vlastními těly celou cestu, od jejího počátku až sem. Natáhli se vždy na zem, vstali, zase si lehli... a tak to dělali stovky mil, jako by byli zeměměřičským pásmem. Jinde se věřící opili kongem - tekutým opiem s příměsí pepře a dali se zavěsit na větev dvěma háky proháknutými pod kůží na ramenou. Ve visu se pak otáčeli kolem vlastní osy tak dlouho, až kůže povolila a oni spadli do Falgy. Jiní si na Šivovu počest prorazili nohy, jazyk a hruď dlouhými hřeby a krev vytékající z ran si nechali olizovat hady. Celá ta podívaná byla pro evropské oči nesmírně odporná. Proto jsem chtěl rychle odejít, ale Banks mě zarazil. "Hodiny modlitby!" řekl. V té chvíli se uprostřed davu objevil jakýsi bráhman. Zdvihl pravou ruku a ukázal na slunce, až dosud skryté za městskou skálou. První sluneční paprsky byly zřejmě znamením. Skoro nahý dav vstoupil do posvátné vody. Každý se prostě ponořil jako v dávných dobách při křtu. Ale pak se začali všichni skutečně koupat, i když jsem náboženský smysl této činnosti nepochopil. Nevím, zda věřící při opakování veršů, které jim za smluvený poplatek předříkávali kněží, mysleli víc na očistu těla než duše. Všichni nabírali jen vodu do dlaní, rozhodili ji do čtyř stran a stříkli si pár kapek do tváře jako plavci v prvních vlnách na mořském pobřeží. Musím dodat, že se při tom nezapomínali vytrhnout za každý spáchaný hřích jeden vlas. Kolik z nich by si asi zasloužilo vyjít z vody Falgy s holou hlavou! Věřící tu také vířili vodu prudkým potápěním a tloukli do ní patami jako zkušení plavci, takže vyděšení aligátoři prchali k druhému břehu. Odtamtud upřeli nazelenalé oči na hlučný dav,
který obsadil jejich království, přihlíželi tomu divadlu a hlasitě klapali svými strašnými čelistmi. Poutníci se však o neškodné ještěry vůbec nestarali. Byl už čas nechat ty podivné věřící získávat právo vstoupit do kailasu, Buddhova ráje. Vrátili jsme se proto od řeky Falgy do našeho tábora. Při jídle jsme se všichni sešli u stolu a zbytek nesmírně horkého dne uplynul už bez příhod. Kapitán Hod prošel večer okolním krajem a přinesl trochu drobné zvěřiny. Storr, Kálut a Goúmi zatím doplnili zásobu vody i dříví a vyčistili topeniště. Za svítání jsme chtěli totiž vyrazit. V devět hodin večer jsme odešli do svých kabin. Snesla se tichá, ale velmi tmavá noc. Hvězdy mizely pod hustými mraky. Horko ani po západu slunce nijak nepolevilo. V dusivé atmosféře jsem špatně usínal. Otevřeným oknem ke mně vnikal horký vzduch a já nemohl dobře dýchat. Minula půlnoc, až dosud jsem ani na chvíli neusnul. A večer jsem si umínil prospat se před odjezdem aspoň dvě tři hodiny. Ale spánku jsem poručit nemohl. Stále mi unikal. Tady lidská vůle nic nezmůže. Byla asi jedna hodina s půlnoci, když se mi náhle zazdálo, že slyším od břehu Falgy jakýsi temný hlomoz. Nejdřív mi napadlo, že se na východě zvedá v ovzduší přesyceném elektřinou větrná bouře. Byla by jistě prudká, ale aspoň by uvedla vzduch do pohybu a usnadnila by nám dýchání. Mýlil jsem se. Listí na stromech kolem tábora bylo naprosto nehybné. Vykoukl jsem z okna a naslouchal jsem. Vzdálený šum bylo slyšet stále, ale nic jsem neviděl. Hladina řeky byla temná, bez nejmenšího zčeření, vyvolaného jakýmkoli pohybem na hladině. Hluk však nepřicházel od vody, ani ze vzduchu. A přesto jsem neviděl nic podezřelého. Šel jsem si proto zas lehnout a zmožen únavou počal jsem usínat. Občas jsem ještě zaslechl vlnu onoho nevysvětlitelného šumu a nakonec jsem usnul. Po dvou hodinách, když první svit jitřenky pronikl tmou, jsem se náhle probudil. Někdo volal na inženýra: "Pane Banksi!" "Co chcete!" "Pojďte sem!" Poznal jsem po hlase Bankse a mechanika, kteří právě vstoupili do chodby. Ihned jsem vstal a vyšel z kabiny. Banks a Storr už byli na přední verandě. I plukovník Munro mě tam předešel a brzy za námi přišel také kapitán Hod.
"Co je?" ptal se inženýr. "Podívejte se, pane!" řekl Storr. První ranní rozbřesk nám umožnil podívat se na část břehu a na cestu, která se vinula několik mil před námi. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme spatřili stovky Indů, kteří leželi po skupinách na zemi a obsadili celý břeh i silnici. "To jsou ti naši včerejší poutníci," řekl kapitán Hod. "Ale co tu dělají?" zeptal jsem se. "Čekají asi na východ slunce, aby se mohli ponořit do posvátných vln," odpověděl kapitán Hod. "Ba ne," ozval se Banks. "Tu svou očistu mohou přece dělat v městě. Jestliže přišli sem, pak..." "To na ně asi obvyklým dojmem zapůsobil náš Ocelový obr!" zvolal kapitán Hod. "Dověděli se, že se jim octl nablízku gigantický slon, skutečný kolos, jaký nikdy neviděli, a přišli se mu obdivovat." "Jen aby zůstalo u obdivu!" odpověděl inženýr a zavrtěl hlavou. "Čeho se bojíš, Banksi?" zeptal se plukovník Munro. "Nu... bojím se, aby nám ti fanatikové nezahradili cestu a nepřekáželi nám v jízdě." "Buď tedy opatrný! U těchhle blouznivců není opatrnosti nikdy dost." "Opravdu," souhlasil Banks. Pak se obrátil k topičovi: "Kálute, máš topeniště v pořádku?" "Ano, pane." "Tak zatop." "Ano, zatop, Kálute!" zvolal kapitán Hod. "Zatop, Kálute, a ať náš slon vyplivne do tváří všech těch poutníků svůj dým a páru!" Bylo půl čtvrté ráno. Potřebovali jsme ještě půl hodiny, aby se kotel dostal pod tlak. Topič okamžitě zapálil oheň, dříví v topeništi sršelo jiskrami a z gigantického sloního chobotu, jehož konec se ztrácel v korunách vysokých stromů, vyvalil se černý kouř. V té chvíli se přiblížilo několik skupin Indů. Celý dav se zavlnil. Náš vlak byl ze všech stran sevřen.
Poutníci v prvních řadách zdvihali ruce do výše, vztahovali je ke slonu, ukláněli se, klekali si, lehali si do prachu. Byl to skutečný projev největšího zbožňování. Stál jsem s plukovníkem Munrem a s kapitánem Hodem na verandě. Byli jsme znepokojeni, protože jsme nevěděli, kam až ten fanatismus povede. Přišel za námi i Mac Neil a mlčky přihlížel. Banks odešel se Storrem do věžičky na obrovském zvířeti, odkud mohl slona řídit. Ve čtyři hodiny voda v kotli už vřela. Její temný hukot musili Indové pokládat za mručení rozzuřeného nadpřirozeného slona. Nyní ukazoval manometr tlak pěti atmosfér. Storr nechal páru unikat záklopkami, což vypadalo, jako by pronikala kůží gigantického tlusto kožce. "Máme už tlak, Munro!" zvolal Banks. "Vpřed, Banksi!" odpověděl plukovník. "Ale jeď opatrně, ať nikoho nerozdrtíš!" Byl už skoro den. Silnice podle Falgy byla pokryta zbožným davem, nepříliš ochotným uvolnit nám cestu. Jet za těchto podmínek vpřed a nikoho nerozdrtit, to nebyla věc nijak snadná. Banks dvakrát nebo třikrát zapískal. Poutníci mu na to odpověděli strašným řevem. "Uhněte se! Uhněte se!" zvolal inženýr a nařídil mechanikovi, aby trochu otevřel regulátor. Ozval se sykot páry vnikající do válců. Setrvačník se o půl kola pootočil. Z chobotu vyrazil mohutný bílý oblak. Dav na okamžik ucouvl. Regulátor byl otevřen naplno. Sykot Ocelového obra zesílil a náš vlak se hnul proti sevřeným řadám Indú, kteří nám nehodlali silnici uvolnit. "Dejte pozor, Banksi!" zvolal jsem. Naklonil jsem se z verandy a spatřil jsem asi dvanáct fanatiků, kteří se vrhli na silnici se zřejmým úmyslem dát se těžkým strojem rozdrtit. "Pozor! Pozor! Uhněte se!" varoval je plukovník Munro a dával jim znamení, aby vstali. "To jsou ale pitomci!" volal kapitán Hod. "Pokládají náš stroj za vůz bohyně Jaggernauty! Chtějí se dát rozšlapat nohama posvátného slona!" Mechanik uzavřel na Banksovo znamení přívod páry. Poutníci na silnici se zřejmě rozhodli, že už nevstanou. Kolem nich pokřikoval zfanatizovaný dav a povzbuzoval je zuřivými gesty. Stroj se zastavil. Banks nevěděl, co dělat. Byl opravdu na rozpacích. Náhle ho něco napadlo. "Jen počkejte!" zvolal. Otevřel kohouty obou válců, ozval se ostrý pískot a na silnici vyrazila prudce tryskající pára. "Hurá! Hurá! Hurá!" vykřikl kapitán Hod. "Jen do nich, Banksi!
Do nich!" Tohle byl účinný prostředek. Fanatikové, zasažení proudem páry, okamžitě vyskočili a řvali bolestí. Dát se rozdrtit, to ano! ale uvařit? To ne! Dav ucouvl a cesta byla volná. Regulátor byl otevřen naplno a kola se zaryla do země. "Kupředu! Kupředu!" zvolal kapitán Hod, zatleskal rukama a rozesmál se jako blázen. Ocelový obr se rychle rozjel po silnici vpřed a brzy zmizel z očí ohromenému davu v oblacích páry jako nějaké fantastické zvíře.
KAPITOLA VIII NĚKOLIK HODIN VE VÁRÁNASÍ Před Parním domem se táhla široká silnice, která nás měla dovést přes Sásárán až na pravý břeh k městu Váránasí, nazývanému Angličany Benáres. Míli za naším tábořištěm snížil stroj rychlost a pokračoval dvě a půl míle pomaleji. Banks chtěl večer zastavit asi dvacet mil od Gaje a strávit klidnou noc u malého města Sásáránu. Indické silnice se pokud možno vyhýbají vodním tokům. Přes řeky se musí stavět mosty, jejichž stavba v naplaveném terénu je velmi nákladná. Proto na mnohých místech, kde se stavitelé nemohli řece vyhnout, nutno mosty ještě postavit. Je ovšem pravda, že tam jsou převoz ní pramice a že toto starodávné zařízení by jistě dokázalo náš vlak převézt. Ale my jsme se naštěstí mohli obejít bez převozu. Právě toho dne jsme musili překročit důležitou řeku Són, jež pod Rótanem přijímá přítok Gópat a vlévá se do Gangy asi uprostřed mezi městy Arou a Dinapurem. Přechod byl docela snadný. Náš slon se proměnil jednoduše v člun. Sestoupil po nepatrném svahu do řeky a plaval po hladině. Mohutnýma nohama tepal vodu jako lopatkami kolesa a táhl zvolna celý vlak, který plaval za ním. Kapitán Hod byl radostí bez sebe. "Pojízdný dům!" volal. "Dům, který je zároveň parníkem. Chybějí mu už jenom křídla, aby se pustil prostorem jako letadlo!" "To se stejně jednoho dne stane, příteli," řekl vážně inženýr. "To vím, Banksi," odpověděl ne méně vážně kapitán. "Vše se jednou stane! Ale nestane se, že bychom za dvě stě let obživli, abychom všechny ty zázraky viděli. Život není vždy veselý, ale já bych chtěl žít deset století. Už z pouhé zvědavosti." Večer, dvanáct hodin po odjezdu z Gaje, přejeli jsme nádherný most z ocelových trubek, nesoucí železniční trať osmdesát stop nad hladinou Sónu. Poblíž Sásáránu jsme se utábořili. Měli jsme tam jen přenocovat, abychom doplnili zásoby dříví a vody a ráno za svítání vyrazili.
Tento program byl do puntíku splněn a nazítří ráno, 22. května, jsme pokračovali v cestě. Krajina byla stále stejná, to znamená bohatá a dobře obdělávaná. Tak skutečně vypadá údolí Gangy. Nebudu vypočítávat četné vesnice, ztrácející se mezi nekonečnými rýžovými poli, mezi skupinami palem a hustými klenutými listy, ve stínu mangovníků a jiných nádherných stromů. My jsme se ostatně nikde nezastavovali. Když nám někdy zahradila cestu nějaká kára, tažená párem pomalých zebu, stačilo dvojí nebo trojí zapísknutí a hned se nám vyhnula, náš vlak potom nerušeně projel k největšímu údivu venkovanů. Během toho dne jsem se potěšil pohledem na různá růžová pole. Nebyli jsme už daleko od Gazipuru, velkého střediska výroby růžového oleje. Ptal jsem se Bankse, může-li mi něco říci o tomto vyhledávaném výrobku, který je tak důležitý ve voňavkářství. "Mohu vám uvést čísla, příteli," odpověděl Banks, "a ta vám dokážou, jak je výroba toho vzácného oleje drahá. Čtyřicet liber růžových květů se destiluje na mírném ohni, čímž se získá třicet liber růžové vody. Tahle voda se přidá k nové dávce čtyřiceti liber květů a vše se destiluje tak dlouho, až se váha směsi sníží na dvacet liber. Směs se pak vystaví na dvanáct hodin chladnému nočnímu vzduchu a druhého dne najdeme na povrchu jedinou (!) unci vonného oleje. Tak získáme z osmdesáti liber růží - údajně ze dvou set tisíc květů - pouze jednu jedinou unci oleje. To je úplný masakr růží! Není proto divu, že i v místě výroby se za unci růžového oleje platí čtyřicet rupií, což je sto franků." "Kdyby k výrobě jedné unce pálenky bylo zapotřebí osmdesáti liber hroznů," řekl kapitán Hod, "to by stál grog hezkou sumičku!" Ještě téhož dne jsme překročili další přítok Gangy, z něhož si Indové udělali jakousi řeku Styx (Podle řeckého bájesloví převážel přes řeku Styx převozník Charón duše zemřelých do podsvětí). Není prý dobré po ní plout, a snad proto jsou její břehy stejně pusté jako břehy Jordánu nebo Mrtvého moře. Mrtvoly, které jí Indové svěřují, plují prý přímo do bráhmanského podsvětí. Nechci o tom diskutovat. Ale protestuji proti tvrzení, že voda této pekelné řeky má nepříjemnou chuť a není zdravá pro žaludek. Ve skutečnosti je výborná. Večer jsme projeli mírně kopcovitým krajem mezi obrovskými lány máku a rozlehlými šachovnicemi rýžových polí. Utábořili jsme se na pravém břehu Gangy proti starému Jeruzalému Indů, svatému městu Váránasí. "Čtyřiadvaceti hodinová zastávka!" ohlásil Banks. "Jak jsme teď daleko od Kalkaty?" ptal jsem se inženýra. "Asi tři sta padesát mil," odpověděl mi. "A jistě uznáte, příteli, že jsme vůbec nevnímali ani délku cesty, ani únavu z cestování." Ganga! Toto jméno je spjato s nejpoetičtějšími legendami. Zdá se, že se v něm soustředila celá Indie. Je snad někde na světě podobné údolí, které vede nádherný tok územím o rozloze pěti set mil a se stem miliónů obyvatel? Je někde na světě místo, kde by bylo soustředěno víc zázraků od dob vzniku asijských ras? Co by byl
řekl Victor Hugo, když tak nadšeně opěvoval Dunaj? Ano, řeka může být pyšná, ... když se jako moře vlní když se dává na pochod v hadovitém protažení od západu na východ! Ale Ganga má také své vlny a cyklóny, mnohem strašnější, než jsou evropské vichřice. I ona se vine jako had nejpoetičtějším krajem světa. I ona teče od západu na východ. Ale své prameny nesbírá jen tak v nějaké pahorkatině. Stéká z nejvyšších hor světa, z hor tibetských, a cestou sbírá všechny ostatní himálajské vody. Nazítří, 23. května, zazářila před námi při východu slunce jiskřivá vodní plocha. Na bílém písku leželo několik skupin aligátorů, kteří jako by pili první sluneční paprsky. Byli zcela nehybní, obráceni ke slunci jako nejvěrnější vyznavači Bráhmovi. Ale několik mrtvol, jež pluly kolem nich, vytrhlo je ze zbožného zanícení. O mrtvolách unášených proudem se zde říká, že muži plavou na zádech, kdežto ženy na prsou. Já jsem zjistil, že v tom není ani zbla pravdy. Aligátoři se ihned vrhli na svou kořist, kterou jim denně opatřují vodní toky indického poloostrova, a zatáhli je do hlubin. Železnice z Kalkaty se před Iláhábádem dělí na severozápadní větev do Dillí a na jihozápadní do Bombaje, sledující dál Gangu, která jí svým přímým tokem ušetřila četné zatáčky. Na stanici Mughalseráj, od níž jsme byli jen několik mil, odbočuje vedlejší trať, vedoucí přes řeku do Váránasí a pak údolím Goúmti šedesátikilometrovým úsekem do Džajpuru. Váránasí leží na levém břehu. Ale my jsme nechtěli překročit Gangu v těchto místech, nýbrž až v Iláhábádu. Ocelový obr zůstal na tábořišti, které jsme si vybrali večer 22. května. U břehu byly přivázány dva čluny, připravené dopravit nás do svatého města, jež jsme si chtěli důkladně prohlédnout. Plukovník Munro nechtěl nic vědět a nic vidět z měst, která už navštívil. Ale toho dne ho náhle napadlo, že nás doprovodí. Po chvíli rozmýšlení se však rozhodl projít se jen po břehu se seržantem Mac Neilem. Oba dva skutečně vyšli z Parního domu ještě před naším odchodem. Kapitán Hod, který byl kdysi ve Váránasí s posádkou, chtěl tam navštívit bývalé kamarády. A tak jediní, koho lákala do města zvědavost, byli jsme já a inženýr Banks, který mi chtěl posloužit jako průvodce. Řekl-li jsem, že kapitán Hod byl s posádkou ve Váránasí, musím dodat, že útvary královské armády nejsou obvykle ubytovány v centru indických měst. Mají kasárny zpravidla uprostřed cvičiště za městem, kde pak vznikají skutečně anglická města. Tak je tomu v Iláhábádu, ve Váránasí i na jiných místech. Nežijí tam však jen vojáci, ale soustřeďují se tam i úředníci, zaměstnanci, obchodníci a důchodci. Každé z velkých měst má tedy dvě části: jednu v evropském stylu, druhou se všemi krajovými mravy, indickými zvyky a místním koloritem. Část Váránasí obsazená Angličany není se svými bungalovy, křesťanskými kostely a ulicemi nijak zajímavá. Nacházejí se tam i hlavní hotely, vyhledávané turisty. Je to typ měst, jaká mohou továrníci Spojeného království vyvážet hotová v bednách a na místě sestavovat. Nic zajímavého. Když jsme s Banksem vsedli do člunu, namířili jsme si to přímo přes Gangu, abychom si mohli prohlédnout nádherné panoráma Váránasí nad vysokými břehy. "Váránasí je významné posvátné město," řekl mi Banks. "Je to indická Mekka, a kdo v něm pobude třeba jen čtyřiadvacet hodin, má zajištěnou věčnou blaženost. Lze si vůbec představit, kolik obyvatel musí mít město, jemuž dal Bráhma takový význam?" Váránasí je město asi tři
tisíce let staré. Bylo založeno v době, kdy zanikla Trója. Odjakživa mělo nesmírný morální vliv na celou Indii a až do devátého století bylo nejvýznamnějším střediskem buddhismu. Tehdy však došlo k náboženské revoluci. Starý kult byl zničen náboženstvím bráhmanským. Váránasí se stalo hlavním městem bráhmanů, střediskem poutí všech věřících, a dnes se říká, že sem ročně přichází na tři sta tisíc poutníků. Úřady hlavního města ponechaly Váránasí jeho rádžu. Tento kníže, jen formálně podřízený Anglii, obývá nádherné sídlo v Ramnaguru na Ganze. Je to přímý potomek králů z Kasí, což je staré jméno Váránasí, ale nemá téměř žádný vliv; s tím by se byl asi smířil, kdyby mu byli Angličané nevyměřili důchod jen sto tisíc rupií, což u starých nababů znamená pouhé kapesné. I Váránasí bylo jako skoro všechna města v údolí Gangy postiženo revolucí z roku 1857. V té době se tamní posádka skládala z 37. pluku domorodé pěchoty, z oddílu nepravidelného jezdectva a z poloviny pluku sikhů. Z královské armády tam byla jen půlka evropské dělostřelecké baterie. Taková hrstka lidí nemohla samozřejmě domorodé obyvatelstvo odzbrojit. Proto úřady netrpělivě čekaly na příchod plukovníka Neile, který se vydal na cestu do Iláhábádu s 10. plukem královské armády. Plukovník Neil vstoupil do Váránasí jen se dvěma sty padesáti muži a nařídil vykonat na cvičišti přehlídku. Když se tam sipáhíové shromáždili, dostali rozkaz vydat zbraně. Odmítli to. Došlo k bitce mezi nimi a dělostřelectvem plukovníka Neile. Ke vzbouřencům se okamžitě přidalo nepravidelné jezdectvo a později i sikhové, kteří došli k přesvědčení, že byli podvedeni. Ale baterie zahájila palbu a zasypala vzbouřence granáty, takže byli přes svou statečnost a přes své odhodlání brzy poraženi. Tato bitka se odehrála mimo město. Uvnitř města došlo jen k pokusu o povstání mohamedánů, kteří vztyčili zelený prapor. Ale jejich pokus ztroskotal. Od toho dne už Váránasí během celého povstání do bojů nezasáhlo, a to ani tehdy, kdy už se zdálo, že v západních provinciích revoluce zvítězí. Banks k tomu uvedl několik podrobností, zatímco náš člun klouzal zvolna po vodách Gangy. "Jedeme navštívit Váránasí, můj milý," řekl mi. "Dobrá. Ale přes stáří tohoto města tam nenajdeme žádnou památku starší než tři sta let. Nesmíte se tomu divit. Je to důsledek náboženských válek, v nichž politováníhodnou roli hrály oheň a železo. Buď jak buď, Váránasí je přesto zajímavé a vy nebudete své vycházky litovat." Náš člun se zastavil v dostatečné vzdálenosti, abychom mohli přehlédnout v pozadí modrého zálivu, podobného zálivu Neapolskému, amfiteátr domů na pahorku a seskupení paláců, hrozících už zřícením, protože jejich podklad je neustále podhlodáván vodou řeky. Nepálská pagoda v čínském slohu, zasvěcená Buddhovi, celý les věží, minaretů a pyramid kolem mešit a chrámů, dominanty zlaté věže Šivova chrámu a dvou štíhlých minaretů Aurangzébovy mešity - to vše poskytuje nádherné panoráma. Místo abychom přistali u některého schodiště spojujícího břeh s plošinou při břehu, nechal Banks člun plout podle nábřeží, jehož základy se noří do vody.
Vypadalo to tam podobně jako v Gaji, ale krajina měla jiný ráz. Místo zelených lesů podle Falgy stálo zde posvátné město jako pozadí obrazu. Námět však byl stejný. Na březích, terasách a schodištích se hemžily tisíce poutníků, kteří se přicházeli ponořit zbožně do řeky ve třech až čtyřech řadách za sebou. Ale koupel nebyla bezplatná. Na posledních stupních schodiště stály stráže v turbanech a se šavlemi po boku a vybíraly poplatky v přítomnosti přičinlivých bráhmanů, kteří prodávali růžence, talismany a jiné posvátné předměty. Nebyli tu však jen poutníci koupající se na své útraty, ale i obchodníci, jejichž jedinou obchodní činností je čerpat zde posvátnou vodu a prodávat ji až v nejvzdálenějších provinciích poloostrova. Jako záruku nese každá lahvička pečeť bráhmanů. Ale zdá se, že i tady kvete rozsáhlé podvodnictví, protože prodej zázračné tekutiny dosahuje podezřelé výše. "Však by potřebám věřících nestačila ani všechna voda z Gangy," řekl mi inženýr Banks. Zeptal jsem se ho, zda při těchto koupelích nedochází k nehodám, kterým se tu nikdo nesnaží předcházet. Nebyli tu žádní plavčíci, aby zarazili odvážné poutníky, kteří se pouštěli až do prudkého proudu. "Nehody jsou zde velmi časté," odpověděl mi Banks. "Ale i když tu věřící přijde o život, zachrání si tím duši. Proto se na to tak nehledí." "A co krokodýlové?" ptal jsem se dál. "Kdokodýlové se drží obvykle stranou," řekl Banks. "Ten křik tady je děsí. Nejsou to také zvířata příliš nebezpečná. Je tu však mnoho ničemů, kteří vklouznou do vody, potápějí se a přepadávají ženy a děti, aby je obrali o šperky. Říká se tu, že jeden z těch lotrů si udělal pohyblivou krokodýlí hlavu a dlouho tu hrál roli falešného krokodýla. Svým výnosným, i když nebezpečným řemeslem prý získal celé jmění. Až jednoho dne sežral toho podvodníka skutečný krokodýl. Našli z něho jen hlavu plující po hladině řeky." Je ovšem hodně fanatiků, kteří sem přicházejí hledat dobrovolnou smrt ve vodách Gangy a dělají to velmi rafinovaně. Přivážou si kolem těla růženec prázdných, ale neuzavřených lahví. Voda vniká pomalu do nádob a ty se za potlesku věřících zvolna potápějí. Náš člun se pomalu dostal před schodiště zvané Manmenka. Tam jsou uloženy hranice dříví, na něž se ukládají těla všech mrtvých, kteří si chtěli zajistit svůj posmrtný život. Po kremaci na posvátných místech zaníceně touží všichni věřící, a hranice tam proto hoří dnem i nocí. Bohatí babuové ze vzdálených provincií se dávají odvážet do Váránasí, jakmile cítí, že je postihla vážná nemoc. Váránasí je beze sporu nejlepší most na cestě na onen svět. Jestliže zemřelý měl na svědomí jen lehké hříchy, odchází jeho duše s kouřem hranice přímo do sídla věčné blaženosti. Byl-li velký hříšník, jeho duše se napřed očistí v těle nějakého
bráhmana. Lze tedy doufat, že vede-li během prvního vtělení vzorný život, nemusí se už vtělovat podruhé a je jí dovoleno podílet se na rajských rozkoších Bráhmova nebe. Zbytek dne jsme věnovali prohlídce města, jeho hlavních památek a jeho ulic, lemovaných po arabském vzoru tmavými krámky. Tady se prodává především jemný mušelín ze vzácných tkanin a hedvábná, zlatem vyšívaná látka, jeden z hlavních výrobků zdejšího průmyslu. Ulice byly čisté, jak je zvykem v městech zaplavovaných téměř neustále tropickým sluncem. Vládl tam sice stín, ale také dusivé vedro. Litoval jsem nosiče našich nosítek, kteří si však na horko nijak nestěžovali. Ti ubožáci měli aspoň příležitost vydělat si několik rupií, což jim dodávalo sílu a odvahu. Jinak tomu bylo s jakýmsi Indem, či spíš Bengálcem jiskrných očí a potměšilé tváře, který nás po celou vycházku sledoval a ani se to nesnažil zakrývat. Když jsem u schodiště Manmeky vystupoval z člunu, pronesl jsem hlasitě při hovoru s Banksem jméno plukovníka Munra. Bengálec, který přistání našeho člunu přihlížel, neubránil se zachvění. Nevěnoval jsem tomu tehdy víc pozornosti, než bylo třeba, ale teď jsem si na to vzpomněl, když jsem toho podivného slídiče viděl stále za námi. Někdy nás předešel, a za chvíli nám byl zase v patách. Byl to přítel, nebo nepřítel? To jsem nevěděl. Rozhodně však to byl člověk, kterému jméno plukovníka Munra nebylo lhostejné. Naše nosítka se brzy zastavila pod širokým schodištěm stoupajícím od břehu až k Aurangzébově mešitě. Věřící tudy kdysi procházeli pouze po kolenou jako na Santa Scala v Římě. Tehdy stál na těchto místech chrám boha Višnua, nahrazený později dobyvatelovou mešitou. Byl bych se chtěl rozhlédnout po Váránasí z některého minaretu mešity. Stavba těchto věží je pokládána za mistrovství architektury. Minarety jsou sto dvacet stop vysoké a široké jen jako tovární komín. Přesto v jejich válcovitém vnitřku stoupají to čité schody. Není však dovoleno na ně vystupovat, a to právem. Dva minarety se už povážlivě odklonily od svislého směru, a protože nemají životnost šikmé věže v Pise, jednoho dne spadnou. Když jsme Aurangzébovu mešitu opustili, čekal na nás už Bengálec u dveří. Tentokrát jsem se na něho podíval přímo a on ihned sklopil oči. Nehodlal jsem Bankse na něho teď upozorňovat. Chtěl jsem vědět, zda bude to individium pokračovat ve svém podezřelém chování, a tak jsem neříkal nic. V úžasném městě Váránasí jsou stovky chrámů a mešit. Je tam i množství paláců, z nichž nejkrásnější je bezesporu palác nagpurského krále. Skutečně málo rádžů zanedbalo možnost zakoupit si dům ve svatém městě, kam přicházejí v době velkých náboženských slavností. Nemohl jsem vidět všechny ty budovy, protože jsme neměli tolik času. Omezil jsem se proto jen na návštěvu chrámu se Šivovým oltářem. Tento obrovský kámen, pokládaný za část těla
nejstrašnějšího z bohů indické mytologie, kryje studnu, jejíž zahnívající voda prý má zázračné účinky. Spatřil jsem také chrám Mankarniku s posvátnou studnou, kde se věřící omývají k velkému prospěchu bráhmanů, a pak hvězdárnu Man Mundit, postavenou před dvěma sty lety císařem Akbarem, jejíž všechna nepohyblivá zařízení jsou vytesána z kamene. Slyšel jsem také o paláci opic, který turisté nikdy nezapomenou ve Váránasí navštívit. Jeden Pařížan si představoval, že to je nějaká proslavená opičí klec v zoologické zahradě, ale tak tomu není. Opičí palác je jenom chrám, nazvaný Durga Khaund a stojící za předměstím. Pochází z 9. století a patří mezi nejstarší stavby města. Opice v něm však nejsou uzavřeny v klecích, nýbrž pohybují se zcela volně, skákají po zdích, šplhají až do vrcholů obrovských mangovníků a rvou se s křikem o pražené zrní, které jim jako pochoutku přinášejí návštěvníci. I tady - jako všude - bráhmani, strážci chrámu, vybírají poplatky, což je v Indii jedno z nejvýnosnějších zaměstnání. Když jsme večer už pomýšleli na návrat do Parního domu, byli jsme pochopitelně velmi unaveni vedrem. Posnídali a poobědvali jsme v jednom z nejlepších hotelů anglického mést a, ale musím říci, že jsme při tom vzpomínali na kuchyni pana Parazarda. Když jsme se vraceli k úpatí schodiště, aby nás člun převezl na pravý břeh Gangy, zahlédl jsem znovu Bengálce na dva kroky od našeho člunu. Čekala tam na něho lodice s jakýmsi Indem. Bengálec do ní vstoupil. Chtěl snad přeplout řeku a sledovat nás až do tábora? Tohle už bylo velmi podezřelé. "Banksi," řekl jsem tiše a ukázal jsem na Bengálce, "tenhle špión je nám neustále v patách." "Já jsem to už také zpozoroval," odpověděl Banks. "Všiml jsem si, že jeho pozornost vzbudilo jméno plukovníka Munra." "Neměli bychom..." "Ne! Nechme ho!" odpověděl Banks. "Bude lepší, když si bude myslet, že ho nepodezříváme... Je už ostatně pryč." Člun s Bengálcem skutečně mezitím zmizel mezi četnými plavidly, která brázdila už se šeřící vody Gangy. Banks se obrátil k našemu veslaři. "Znáš toho muže?" zeptal se ho s předstíranou lhostejností. "Ne, viděl jsem ho dnes poprvé," odpověděl veslař. Snesla se noc. Stovky ozdobených člunů, osvětlených pestrými lampióny a obsazených zpěváky i hudebníky, křížily se všemi směry při slavnosti na řece. Z levého břehu vzlétly ohňostroje, připomínající nám blízkost Nebeské říše, kde se těší velké oblibě. Není možné popsat tuto nesrovnatelnou podívanou. Nevěděl jsem, proč tu dnes v noci byla taková slavnost, které se zúčastnili Indové všech kast. Ve chvíli, kdy končila, přistál náš člun u levého břehu. Bylo to všechno jako sen. Slavnost proběhla jako ony prchavé ohně, které ozáří na okamžik prostor a pak zhasnou v temnotách. Ale řekl jsem už, že Indie uctívá tři sta miliónů bohů,
polobohů a světců. Ani celý rok nemá tolik dní, hodin, minut a vteřin, aby se mohlo každému božstvu něco zasvětit. Když jsme se vrátili do tábora, plukovník Munro a Mac Neil už byli doma. Banks se seržanta zeptal, zda se za naší nepřítomnosti něco nestalo. "Nic," odpověděl Mac Neil. "Neviděli jste potloukat se tu nějakou podezřelou osobu?" "Ne, pane Banksi. Máte snad nějaké důvody k podezření?" "Během prohlídky Váránasí nás neustále sledoval jakýsi špeh," odpověděl inženýr. "A co to bylo za chlapa?" "Nějaký Bengálec, jehož pozornost vzbudilo jméno plukovníka Munra." "A co by ten člověk mohl chtít?" "To nevím, Mac Neili. Ale musíme se mít na pozoru!" "To budeme," odpověděl seržant.
KAPITOLA IX ILÁHÁBÁD Mezi Váránasí a Iláhábádem je vzdálenost asi sto třicet kilometrů. Cesta vede téměř neustále po pravém břehu Gangy mezi železniční tratí a řečištěm. Storr si opatřil brikety a naložil jimi plný tendr. Slon měl tedy zajištěnou potravu na několik dní. - Byl vyleštěn málem bych byl řekl vyhřebelcován - a čistý, jako by právě opustil dílny. Čekal už jen na chvíli odjezdu. Nehrabal sice nohou, ale chvění převodních kol svědčilo o tlaku páry, která už plnila jeho ocelové plíce. o Náš vlak vyjel 24. května brzy ráno rychlostí tří až čtyř mil za hodinu. Noc uplynula bez příhod a Bengálce jsme už nespatřili. Řekněme si teď jednou provždy, že náš denní program byl dodržován s vojenskou přesností: hodina vstávání, snídaně, přesnídávky, oběda, večeře i odpočinku. Život v Parním domě plynul stejně pravidelně jako v Kalkatském bungalovu. Krajina se před našimi zraky neustále měnila, přičemž se naše obydlí zdánlivě nepohybovalo. Zvykli jsme si už na nový život jako cestující na palubě transatlantské lodi, jenomže naše cesta nebyla tak jednotvárná, protože jsme nebyli obklopeni nezměrným mořským obzorem. Toho dne v jedenáct hodin objevila se nám na planině hrobka postavená v mongolském slohu nad hroby dvou mohamedánských světců, otce a syna Kasima Solimana. Po půlhodině jsme
minuli důležitou pevnost Chunar, jejíž malebné hradby stojí na nedostupné skále, čnějící sto padesát stop nad hladinou Gangy. Nemělo smysl zastavovat se tu kvůli prohlídce pevnosti, jedné z nejdůležitějších v údolí Gangy a zařízené tak, aby se v případě útoku dalo šetřit prachem a olovem. A skutečně - i kdyby hnal na pevnost útokem celý pluk a snažil se ztéci její hradby, byl by rozdrcen lavinou balvanů připravených k tomuto účelu. U paty pevnosti stojí město stejného jména, jehož hezké domy mizí v záplavě zeleně. Ve Váránasí jsme viděli mnoho významných míst, pokládaných Indy za posvátná. Na celém poloostrově bychom však našli takových staveb na sta. I pevnost Chunar má pověst zázračného místa. Návštěvníkům tak ukazují mramorovou desku, na které prý jakýsi bůh denně odpočívá. Je ovšem pravda, že to je bůh neviditelný! Proto jsme se také nesnažili - ho spatřit. Večer jsme se zastavili před Mirzápurem, abychom tam přenocovali. V tomto městě jsou sice také chrámy, ale kromě nich i továrny a nákladní přístav pro bavlnu, která se pěstuje v okolí. Jednou to bude bohaté obchodní středisko. Nazítří, 25. května, ve dvě hodiny odpoledne jsme se přebrodili přes řeku Tons, která však v této době neměla ani píď vody. V pět hodin jsme minuli místo, kde odbočuje trať z Bombaje do Kalkaty. Skoro u ústí řeky Jamuny do Gangy jsme obdivovali nádherný železný viadukt, který noří svých šestnáct pilířů vysokých šedesát stop do vody této krásné řeky. Když jsme dorazili k pontonovému mostu, dlouhému jeden kilometr, bez obtíží jsme ho přejeli a večer jsme se utábořili na konci předměstí Iláhábádu. Celý den 26. května jsme věnovali návštěvě tohoto důležitého města, kde se křižují hlavní trati Indie. Má obdivuhodnou polohu uprostřed bohatého kraje mezi řekami Jamunou a Gangou. Příroda učinila jistě vše pro to, aby se Iláhábád stal hlavním městem anglické Indie, sídlem vlády a rezidencí místokrále. Možná že jednoho dne se jím stane, až cyklóny provedou pár nemilých kousků dnešnímu hlavnímu městu Kalkatě. Je jisté, že někteří prozíraví lidé už tuto možnost předpověděli. V tom velkém těle, kterému se říká Indie, je Iláhábád srdcem, jako je Paříž srdcem Francie. Londýn sice neleží v srdci Spojených království, ale není také nadřazen velkým anglickým městům - Liverpoolu, Manchesteru a Birminghamu - tak, jako je Paříž nadřazena všem ostatním francouzským městům. "Až odtud vyjedeme, zamíříme přímo na sever?" ptal jsem se Bankse. "Ano," odpověděl inženýr. "Nebo aspoň skoro na sever. Iláhábád je až na západním konci první etapy naší výpravy."
"Konečně!" zvolal kapitán Hod. "Velká města jsou pěkná věc, ale velké pláně a rozlehlé džungle jsou ještě lepší. Kdybychom takhle pořád jen sledovali železnici, skončili bychom posléze na kolejích a Ocelový obr by se změnil v docela obyčejnou lokomotivu. Jaká hrůza!" "Uklidněte se, Hode," řekl mu inženýr, "to se nestane. Brzy se pustíme do vaší zaslíbené země." "Pojedeme tedy přímo k čínským hranicím, Banksi, a ne přes Lakhnaú." "Chtěl bych se tomu městu vyhnout, stejně jako Kánpuru, na nějž má plukovník Munro příliš smutné vzpomínky." "Máte pravdu," řekl jsem. "Nikdy nebudeme mít ta města dost daleko!" "Řekněte mi, Banksi," ozval se kapitán Hod, "neslyšel jste při prohlídce Váránasí hovořit o Nánovi Sáhibovi?" "Ne," odpověděl inženýr. "Je možné, že bombajský guvernér byl zase jednou uveden v omyl a že se Nána Sáhib v tamní provincii vůbec neobjevil." "To je opravdu možné," mínil kapitán. "Jinak by se o bývalém povstalci všude hovořilo." "Buď jak buď, kapitáne, koukám, abychom už byli pryč z údolí Gangy, které bylo dějištěm tolika hrůz v době povstání sipáhíů, od Iláhábádu až ke Kánpuru. Hlavně však, aby nikdo před plukovníkem nevyslovoval jméno toho města a jméno Nány Sáhiba! Nechme Munra jeho vlastním myšlenkám!" Nazítří jsem mínil věnovat několik hodin prohlídce Iláhábádu a inženýr Banks mě chtěl zase doprovázet. K prohlídce všech tří městských čtvrtí bych byl potřeboval tři dny, ale Iláhábád není celkem tak zajímavý jako Váránasí, ač také patří mezi posvátná města. O indické části města nelze nic říci. Je to jen shluk nízkých domů, oddělených úzkými uličkami a jen tu a tam ozdobených nádhernými tamarindy. Ani o anglickém městě a o vojenských ubikacích netřeba mluvit. Jsou tam krásné ulice osázené stromy, bohaté domy, široká náměstí, prostě všechno jako ve městě předurčeném k velkému rozrůstání. Celek leží v rozlehlé planině, ohraničené na severu a na jihu řekami Gangou a Jamunou. Říká se té pláni "planina Almužen", protože indická knížata tam přicházejí vykonávat dílo milosrdenství. Podle vyprávění pana Rousseleta, který cituje stať z knihy Život. Hionena Thsanga, je prý záslužnější darovat na těchto místech jeden peníz než jinde sto tisíc. Za prohlídku však stojí iláhábádská pevnost. Tyčí hrdě své hradby z červeného pískovce západně od planiny Almužen a dělostřelectvo odtud může - odpusťte mi ten výraz! - přerazit chapadla dvou řek. Uprostřed pevnosti stojí palác, nyní zbrojnice, kdysi oblíbené sídlo sultána Akbara. V jednom jeho rohuje nádherný monolit, vysoký šestatřicet stop a nesoucí postavu lva. Nedaleko je malý chrám, který Indové nemohou navštěvovat, protože je jim přístup do pevnosti zakázán. A je to jeden z nejposvátnějších chrámů v celé zemi! To jsou hlavní památky pevnosti, která láká pozornost turistů.
Banks mi vysvětlil, že i Iláhábád měl kdysi svou legendu, připomínající biblickou legendu o stavbě Šalamounova chrámu. Když prý chtěl sultán toto město postavit, ukázalo se, že stavební kámen je příliš vzpurný. Jakmile byla postavena zeď, ihned se zbořila. Pozvali tedy na radu věštce. Ten prohlásil, že je jako obvykle třeba, aby se někdo dobrovolně obětoval, zlou věštbu tím zažehnal. Jakýsi Ind se přihlásil jako zápalná oběť. Byt obětován a pevnost byla dostavěna. Tento Ind se jmenoval Brog a město od té doby nesl!? dvojí jméno: Brog a Iláhábád. Pak mě Banks odvedl do zahrad, které jsou velmi slavné a svou slávu si skutečně zaslouží. Tam je,pod nejnádhernějšími tamarindy na světě několik mohamedánských hrobek. Jedna z nich je místem posledního odpočinku sultána - zakladatele zahrad. Na jedné z bílých mramorových zdí je otisk dlaně obyčejného smrtelníka, malého Mohamedova vnuka. Za povstání roku 1857 nebyl ušetřen krve ani Iláhábád, stejně jako ostatní města v údolí Gangy. Bitva svedená mezi královským vojskem a vzbouřenci na cvičišti ve Váránasí podnítila k povstání 6. pluk domorodců bengálské armády. Zprvu bylo zavražděno osm praporčíků, ale pak díky energickému zákroku evropského dělostřelectva sboru vysloužilců v Chunaru sipáhíové složili zbraně. V kasárnách už to bylo horší. Domorodci povstali, otevřeli vězení, vyloupili loděnice a zapálili domy Evropanů. Zatím však plukovník Neil sjednal ve Váránasí pořádek a přitáhl sem se svým střeleckým plukem a se stem střelců z mádráského pluku. Dobyl na vzbouřencích pontonový most, ráno 18. června obsadil předměstí, rozehnal členy místní vlády, kterou tu ustavil jakýsi mohamedán, a stal se pánem celé provincie. Během krátké prohlídky Iláhábádu jsme se s Banksem přesvědčovali, nejsme-li sledováni jako ve Váránasí. Tentokrát jsme však nespatřili nic podezřelého. "Na tom nezáleží," řekl inženýr. "Stejně se musíme mít neustále na pozoru. Chtěl bych, abychom nebyli nikde poznáni, protože plukovníka Munra znají domorodci v tomto kraji příliš dobře." Vrátili jsme se v šest hodin večer k večeři. Sir Edward Munro opustil tábor na hodinu nebo dvě, ale teď už byl zpátky a čekal na nás. Téměř zároveň s námi se vrátil i kapitán Hod, který byl navštívit několik přátel v kasárnách místní posádky. Všiml jsem si, a upozornil jsem na to i Bankse, že plukovník Munro je když ne snad smutnější, tak rozhodně zasmušilejší než obvykle. Zdálo se mi, že mu v očích plane oheň, který už musily slzy přece dávno uhasit. "Máte pravdu," řekl Banks. "Něco v tom je. Ale co se vlastně stalo?" "Že bych se na to zeptal Mac Neile?" odpověděl jsem. "Ano, Mac Neil by možná mohl..." A inženýr vyšel ze salónu a otevřel dveře do seržantovy kabiny. Seržant tam nebyl. "Kde je Mac Neil?" zeptal se Banks Goúmiho, který se právě chystal prostírat.
"Odešel z tábora," odpověděl Goúmi. "Kdy?" "Asi před hodinou, na rozkaz plukovníka Munra." "A víte, kam šel?" "Ne, pane Banksi. A nevím ani, proč odešel." "Nestalo se tady po našem odchodu nic mimořádného?" "Nic." Banks se vrátil, řekl mi, že seržant z neznámých důvodů odešel, a opakoval: "Nevím, co to je, ale něco v tom určitě bude. Čekejme!" Zasedli jsme ke stolu. Plukovník Munro se obvykle zúčastnil hovoru při jídle. Rád si dal vypravovat o našich vycházkách. Zajímal se o to, co jsme celý den dělali. Já jsem si dával pozor, abych se ani slovem nezmínilo povstání sipáhíů. To bylo ovšem dost těžké, když jsme se octli ve městě, jako je Váránasí nebo Iláhábád, přímo v dějišti povstaleckých událostí. Dnes jsem byl při jídle v nebezpečí, že budu muset mluvit o Iláhábádu. Byly to však zbytečné obavy. Plukovník Munro se nezeptal ani Bankse, ani mne, jak jsme strávili dnešní den. Během celé večeře zůstal zamlklý. A jeho zasmušilost jako by se ještě prohlubovala. Často se díval na cestu ke kasárnám, a mně se dokonce zdálo, že několikrát téměř povstal, aby tam lépe viděl. Plukovník zřejmě očekával tak netrpělivě seržanta Mac Neile. Večeře skončila dost smutně. Kapitán Hod se pohledem ptal inženýra Bankse, co se stalo. Ale Banks nevěděl víc než on. Když jsme se navečeřeli, plukovník Munro, místo aby si šel jako obvykle odpočinout, sestoupil po schůdkách z verandy, udělal několik kroků po silnici a naposled se po ní dlouze podíval. Pak se k nám obrátil se slovy: "Banksi, Hode a vy, Mauclere, nechtěli byste mě doprovodit k prvním domům vojenského tábora?" Vstali jsme ihned od stolu a pustili se za plukovníkem, který bez jediného slova kráčel před námi. Když jsme udělali asi sto kroků, zastavil se plukovník před sloupem vpravo u cesty, kde byla vyvěšena jakási vyhláška. "Čtěte!" řekl nám. Byla to dva měsíce stará vyhláška, vypisující odměnu za hlavu Nány Sáhiba a hovořící o jeho příchodu do bombajské provincie. Banks a Hod nemohli potlačit gesto zklamání. Až dosud se jim dařilo v Kalkatě i na cestě nedopustit, aby se tato vyhláška dostala plukovníkovi na oči. Mrzutá náhoda však jejich úmysly zhatila. "Banksi," řekl plukovník Munro a sevřel inženýrovi ruku, "tys o té vyhlášce věděl?" Banks neodpověděl.
"Tys už před dvěma měsíci věděl, že se v bombajské provincii objevil Nána Sáhib, a nic jsi mi neřekl!" Banks stále mlčel, nevěda, co říci. "Nuže, ano, pane plukovníku," ozval se kapitán Hod. "Ano, věděli jsme to, ale proč jsme vám to měli říkat? Proč jsme ve vás měli budit vzpomínky, které vám působí takovou bolest?" "Banksi," zvolal plukovník Munro se zcela změněným výrazem, "zapomněl jsi, že právě mně náleží víc než komu jinému vykonat na tom člověku spravedlnost! Věz, že jsem souhlasil s odjezdem z Kalkaty jen proto, že naše cesta vede do severní Indie, že jsem nikdy neuvěřil ve smrt Nány Shiba, že jsem nikdy nezapomněl na svou povinnost vykonavatele spravedlnosti! Když jsem s vámi tehdy hovořil, měl jsem jedinou myšlenku, jedinou naději! Počítal jsem, že náhodné události této cesty a boží pomoc mi umožní dosáhnout cíle. Měl jsem pravdu! Nánu Sáhiba nemohu tedy hledat na severu, ale na jihu. Dobrá, půjdu na jih!" Naše předtucha ,nás nezklamala. Byla to pravda. Plukovníka Munra skutečně stále ještě ovládala postranní myšlenka, vlastně utkvělá myšlenka. Teď se nám otevřeně doznal. "Munro," řekl Banks, "neřekl jsem ti nic jen proto, že jsem příchodu Nány Sáhiba do bombajské provincie nevěřil. Úřady zřejmě zase jednou nalétly. Vyhláška je datována šestým březnem a od té doby nebyla zpráva o nababově objevení ničím potvrzena." Plukovník Munro na inženýrovu připomínku hned neodpověděl. Pak vrhl poslední pohled na cestu a řekl: "Přátelé, chci vám říci, co se stalo. Mac Neil odešel do Iláhábádu s dopisem pro guvernéra. Za chvíli se dovím, zda se Nána Sáhib opravdu objevil v některé ze západních provincií, zda tam ještě je nebo zdali už odešel." "A jestliže ho někdo spatřil, jestliže to je zcela nepochybné, co uděláš, Munro?" zeptal se inženýr a uchopil plukovníka za ruku. "Odejdu," odpověděl sir Edward Munro. "Pojedu tam, kam je mou povinností ve jménu spravedlnosti jet." "Jsi pevně rozhodnut, Munro?" "Ano, Banksi, naprosto pevně. Vy budete pokračovat v cestě beze mne, přátelé... Dnes večer odjedu vlakem do Bombaje." "Dobrá, ale nepojedeš sám!" odpověděl inženýr a obrátil se k nám. "Nedoprovodíme plukovníka Munra?" "Ano, pane plukovníku," zvolal kapitán Hbd. "Nenecháme vás odjet samotného! Místo šelem budeme lovit ničemy!" "Plukovníku Munro," dodal jsem, "ještě dnes večer opustíme všichni Iláhábád!" "Ano, Mauclere," odpověděl mi Banks, "ještě dnes večer odjedeme z Iláhábádu."
"To je zbytečné," zazněl vážný hlas. Obrátili jsme se. Byl to seržant Mac Neil, který stál před námi s novinami v ruce. "Čtěte, pane plukovníku!" řekl. "Guvernér mi nařídil, abych vám to dal přečíst." Sir Edward Munro tedy četl: Guvernér bombajské provincie oznamuje vší veřejnosti, že vyhlášku ze 6. března, týkající se Dandua Panta, nutno pokládat za bezpředmětnou. Včera byl Nána Sáhib zaskočen v průsmycích pohoří Satpura, kam se uchýlil se svou skupinou a kde byl zabit. O jeho totožnosti nelze pochybovat. Poznali ho lidé z Kánpuru i z Lakhnaú. Na levé ruce mu chybí prst a je známo, že Nána Sáhib si jeden prst uřízl před fingovaným pohřebním obřadem, kterým chtěl veřejnost přesvědčit o své smrti. Indické království se už nemusí bát rejdů tohoto krutého nababa, který stál zemi tolik krve! Plukovník Munro dočetl a upustil noviny na zem. My jsme mlčeli. Smrt Nány Sáhiba, tentokrát zcela nepochybná, zbavila nás všech obav z budoucnosti. Plukovník Munro si po chvíli ticha přejel rukou přes oči, jako by chtěl zaplašit své kruté vzpomínky. Pak se zeptal: "Kdy máme opustit Iláhábád?" "Zítra za svítání," odpověděl inženýr. "A pak?" zeptal se plukovník Munro. "Pak?" opakoval Banks. "Pak budeme pokračovat v cestě do severní části Indie." "Ano... na sever...," řekl plukovník Munro hlasem, který mi vnikl až do hloubi duše. Opravdu se mi zdálo, že sir Edward Munro stále ještě pochybuje o výsledku posledního boje Nány Sáhiba s agenty anglické policie. A měl snad právo na pochyby, když už bylo zřejmě všechno jasné? To nám ukáže budoucnost.
KAPITOLA X VIA DOLOROSA (Bolestná cesta) Království Audh bylo kdysi jedním z nejdůležitějších na poloostrově. Ještě dnes patří k nejbohatším v celé Indii. Mělo řadu vládců, silných i slabších. Slabost jednoho z nich, Vadžada Alího Šáha, přivedla 6. února 1857 království pod moc Indické společnosti. Bylo to jen několik málo měsíců před povstáním a právě na tomto území došlo k nejhroznějším masakrům, po nichž následovaly strašné represálie.
V té době tam smutně proslula dvě města: Lakhnaú a Kánpur. Lakhnaú je hlavní město, Kánpur jedno z nejdůležitějších v bývalém království. A právě do Kánpuru chtěl jet plukovník Munro. Dorazili jsme tam ráno 29. května po cestě podle pravého břehu Gangy rovinatým krajem, kde rostly velké plantáže indigovníku. Ocelový obr kráčel dva dny rychlostí tří mil za hodinu a zdolal tak vzdálenost dvou set padesáti kilometrů z Iláhábádu do Kánpuru. Byli jsme skoro tisíc kilometrů od Kalkaty, východiště naší cesty. Kánpur má asi šedesát tisíc obyvatel. Zabírá na pravém břehu Gangy pás pět mil dlouhý. V městě je vojenské tažení, kde je ubytováno sedm tisíc mužů. Turisté však marně hledají v městě památky, které by lákaly jejich pozornost, ačkoli má Kánpur původ velmi starý, údajně z doby před naším letopočtem. Proto nás do Kánpuru nevedla zvědavost, nýbrž jedině vůle sira Edwarda Munra. Ráno 30. května jsme opustili tábořiště. Banks, kapitán Hod a já jsme doprovázeli plukovníka a seržanta Mac Neile na této bolestné cestě, kterou chtěl plukovník ještě naposled vykonat. K tomu však musím uvést několik stručných připomínek podle vyprávění inženýra Bankse. Kánpur, kde v době obsazení království Audhu byla spolehlivá posádka, měl na začátku povstání jen dvě stě padesát vojáků královské armády proti třem plukům domorodé pěchoty, dva pluky jezdecké a dělostřeleckou baterii bengálské armády. Byl tam i značný počet Evropanů, úředníků, zaměstnanců, obchodníků atd., a konečně osm set padesát žen a dětí příslušníků 32. pluku královské armády, který byl posádkou v Lakhnaú. Plukovník Munro bydlel v Kánpuru už několik let. Tam se také seznámil s mladou dívkou, s níž se později oženil. Slečna Laurence Honlayová byla půvabná a inteligentní Angličanka jemného chování, šlechetného srdce a odvážné povahy, hodná muže, jako byl plukovník, který ji obdivoval a zbožňoval. Bydlela se svou matkou v bungalovu za městem a tam se s ní také plukovník roku 1855 oženil. Za dva roky po sňatku, roku 1857, když v Mératu došlo k prvním povstaleckým akcím, musil plukovník okamžitě ke svému pluku. Byl nucen nechat ženu u své tchyně v Kánpuru. Ale doporučil oběma ženám, aby se okamžitě přichystaly k odjezdu do Kalkaty. Plukovník Munro si myslel, že Kánpur není dost bezpečný. Jeho tušení pak další události bohužel potvrdily. Paní Honlayová a lady Munrová se však s odjezdem opozdily, což mělo velmi smutné následky. Nešťastné ženy byly zaskočeny událostmi a nemohly už Kánpur opustit. Munrově divizi velel tehdy sir Hugh Wheeler, přímý a poctivý voják, který se měl brzy nato stát obětí zchytralých manévrů Nány Sáhiba.
Nabab byl tehdy ve svém zámku v Bilhuru, asi deset mil od Kánpuru, a dlouho předstíral, že chce žít s Evropany v nejlepší shodě. K prvním projevům vzpoury došlo, jak známo, v Merátu a v Dillí. Zpráva o tom došla do Kánpuru 14. května. Toho dne se v 1. pluku sipáhíů počaly projevovat nepřátelské úmysly. A tu Nána Sáhib nabídl vládě své služby. Generál Wheeler byl tak pošetilý, že uvěřil v dobrou vůli toho licoměrníka, jehož vojska okamžitě obsadila budovy státní finanční správy. Téhož dne nepravidelný pluk sipáhíů na pochodu do Kánpuru pobil své evropské důstojníky přímo před branami města. Nebezpečí se teď projevilo v celé své velikosti. Generál Wheeler přikázal Evropanům, aby se uchýlili do kasáren, kde už byly ženy a děti příslušníků 32. pluku z Lakhnaú. Kasárny stály poblíž silnice do Iláhábádu, jediné, po níž mohla přijít nějaká pomoc. Tam se musily uchýlit i lady Munrová a její matka. Za pobytu v kasárnách projevovala mladá žena bezmeznou oddanost ke svým družkám v neštěstí. Ošetřovala je, vypomáhala jim penězi, povzbuzovala je příkladem i slovy a prokazovala tak svou šlechetnost i hrdinství. Zbrojnice byla svěřena vojákům Nány Sáhiba. Ale ten zrádce vztyčil prapor povstání a sipáhíové na jeho příkaz napadli 7. června kasárny, kde bylo jen tři sta bojeschopných vojáků. Ti se však přesto statečně bránili pod palbou obléhatelů a v dešti střel, i když byli postiženi všemi možnými nemocemi, i když umírali hladem a žízní, protože vázlo zásobování a ve studnách vyschla poslední voda. Jejich odpor trval do 27. června. Nána Sáhib nabídl posádce kapitulaci. Generál Wheeler se tehdy dopustil neodpustitelné chyby, že kapitulaci přijal a podepsal, ač ho lady Munrová zapřísahala, aby v boji pokračoval. Po kapitulaci odvedli vzbouřenci muže, ženy a děti - celkem. pět set osob včetně lady Munrové a její matky -, naložili je na čluny a odvezli po Ganze do Iláhábádu. Jakmile čluny přirazily ke břehu, zahájili na ně sipáhíové palbu. Jednomu z člunů se však přece podařilo odplout po řece o několik mil dál. Na tomto člunu byly právě lady Munrová a její matka. Mohly na krátký čas věřit, že jsou zachráněny. Ale vojáci Nány Sáhiba je pronásledovali, dostihli je a přivedli zpět do svého ležení. Tam byli zajatci rozděleni. Všichni muži byli okamžitě zastřeleni. Ženy a děti připojili vzbouřenci k ženám a dětem, které unikly krveprolití 27. června. Bylo to celkem na dvě stě obětí, odsouzených k pozvolnému umírání. Povstalci je zavřeli do bungalovu, jehož jméno Bibi Ghar získalo velmi smutnou proslulost.
Všechny tyto podrobnosti uvedl později starý seržant z 32. pluku, který jako zázrakem unikl a našel útočiště u rádži z Rájšvaharu v jedné z provincií království Audhu. Nikdo však neví, co se pak stalo s lady Munrovou a její matkou. Nezachovalo se o tom žádné přímé svědectví, ale lze si to snadno představit. Sipáhíové se stali pány Kánpuru a zůstali jimi až do konce 15. července. Ale těch devatenáct dní bylo jako devatenáct století! Nešťastné oběti čekaly každou hodinu pomoc, která však přišla příliš pozdě. Před časem vyrazil z Kalkaty generál Havelock a spěchal Kánpuru na pomoc. Když cestou povstalce několikrát porazil, vstoupil 17. července do města. Ale Nána Sáhib se dva dny předtím dověděl, že královské oddíly už překročily řeku Punpun, a rozhodl se proto naplnit poslední hodiny okupace města krveprolitím. Vůči dobyvatelům Indie bylo podle jeho přesvědčení dovoleno vše. Dal přivést několik zajatců, kteří byli uvězněni s ostatními v Bibi Gharu, a nařídil, aby je před jeho očima uškrtili. Zbývala skupina žen a dětí a v této skupině byla lady Munrová se svou matkou. Jedna četa 6. pluku sipáhíů dostala rozkaz postřílet je okny bungalovu. Poprava začala, ale protože nepostupovala dost rychle a protože Nána Sáhib musil nařídit ústup, přivedl krvelačný kníže ke svým vojákům mohamedánské řezníky a začalo vraždění jako na jatkách. Nazítří byly živé i mrtvé ženy a děti naházeny do studny. Když Havelockovi vojáci konečně dorazili, přišla odveta. Do rukou generála Havelocka padlo několik vzbouřenců, spoluviníků Nány Sáhiba. Generál vydal druhého dne rozkaz, na jehož znění nikdy nezapomenu: Studna, v níž odpočívají těla ubohých žen a dětí, zavražděných na rozkaz zločince Nány Sáhiba, bude zasypána a pečlivě upravena jako hrobka. Oddíl evropských vojáků provede tento pietní úkol pod velením důstojníka. Dům a místnost, kde ke krveprolití došlo, nebudou vyčištěny a vybíleny spoluobčany obětí. Velitel brigády rozhodl, že každá kapka krve bude vyčištěna jazykem odsouzenců před jejich popravou, úměrně jejich kastě a jejich podílu na krveprolití. K tomu nařizuji, aby každý odsouzenec po přečtení rozsudku smrti byl odveden do domu vraždy a tam vyčistil část podlahy. Nutno dbát toho, aby tento trest co nejvíc pobouřil náboženské city odsouzenců. Bude-li třeba, použije vězeňský dozorce biče. Po splnění úkolu bude rozsudek vykonán na šibenici postavené vedle domu. Tak zněl onen denní rozkaz. Byl splněn do posledního písmene, ale oběti vraždy už nevzkřísil. Když po dvou dnech dorazil do města plukovník Munro, pokoušel se najít ostatky lady Munrové i její matky, avšak marně. To vše mi vypravoval inženýr Banks před naším odjezdem do Kánpuru. A k místu, kde došlo k tak hnusným vraždám, zamířil teď plukovník Munro.
Nejdříve chtěl vidět bungalov, kde lady Munrová bydlela a kde strávila mládí, příbytek, kde ji viděl naposled, práh, na němž přijal její poslední polibek. Bungalov stál až za předměstím nedaleko vojenského ležení. Z domu však zbyly jen rozvaliny, zbytky ještě zčernalých zdí a několik poražených suchých stromů. Plukovník nedovolil, aby se tam něco opravilo. Bungalov zůstal ve stavu, v jakém byl před deseti lety a do jakého ho přivedla ruka žháře. Strávili jsme na tom smutném místě hodinu. Sir Edward Munro procházel mlčky rozvalinami, k nimž ho poutalo tolik vzpomínek. V duchu si vyvolával představu štěstí, které mu už nikdo nemohl vrátit. Viděl jenom mladou ženu, tak šťastnou v domě, kde ji poznal. Občas přivřel oči, aby si vše lépe vybavil. Nakonec se prudce obrátil, jako by se k tomu byl musil přinutit násilím, a vyvedl nás ven. Banks doufal, že se plukovník spokojí jen s návštěvou bungalovu... Mýlil se. Sir Edward Munro se rozhodl vypít kalich hořkosti až do dna a chtěl vidět i kasárny, kde nešťastné oběti, hrdinně ošetřované jeho energickou ženou, vytrpěly všechny hrůzy obležení. Kasárny stály na planině za městem. Na místě, kde obyvatelé Kánpuru hledali tehdy útočiště, stavěl se nyní kostel. Vydali jsme se k němu po vyštěrkované silnici, zastíněné krásnými stromy. V kasárnách došlo k prvnímu aktu strašné tragédie. Tam žily, trpěly a zvolna umíraly lady Munrová a její matka až do chvíle, kdy kapitulace vydala do rukou Nány Sáhiba celou skupinu obětí, předem odsouzených ke strašnému masakru, ač zrádce slíbil, že je živé dá odvézt do Iláhábádu. Vedle nedokončené stavby byly ještě zbytky cihlové zdi, část obranného valu, který tu dal generál Wheeler postavit. Plukovník Munro zůstal dlouho mlčky stál před těmito rozvalinami. V mysli se mu teď mnohem živěji vybavovaly představy strašných scén, jež se tu odehrály. Po bungalovu, kde lady Munrová tak šťastně žila, teď kasárny, kde trpěla nepředstavitelnými mukami. Zbývala už jen návštěva Bibi Gharu, domu, kterého Nána Sáhib použil jako vězení; nedaleko pak byla ona strašná studna. Když viděl Banks plukovníka zamířit k tomu místu, vzal ho za rameno, aby ho zastavil. Sir Edward Munro se na něho zadíval a hrůzně klidným hlasem řekl: "Pojďme!" "Munro, prosím tě..." "Půjdu tedy sám:!" Nemohli jsme mu v tom bránit.
Zamířili jsme proto všichni k Bibi Ghanu, cesta. tam vedla dobře založeným a pěknými stromy osázeným parkem. V parku teď stojí osmiboká sloupová síň v gotickém slohu. Obklopuje studnu, jejíž okraj je obložen kamennými kvádry. Ty tvoří jakýsi podstavec, na němž stojí socha anděla soucitu z bílého mramoru, jedno z posledních děl sochaře Marochettiho. Tento památník dal postavit lord Cunning, generální guvernér Indie v době povstání roku 1857. Byl vybudován podle návrhu ženijního plukovníka Yulea, který ho chtěl dát postavit na své vlastní útraty. Před studnou, kam byly vhozeny obě ženy, matka a dcera, ubité nebo možná ještě živé, nemohl se plukovník Munro ubránit slzám. Poklekl na kámen pomníku a vedle něho tiše plakal Mac Neil. Nám všem pukalo srdce. Nevěděli jsme, čím utišit jeho nezhojitelnou bolest. Doufali jsme jen, že sir Edward Munro tady vypláče své poslední slzy. Kdyby byl tehdy vstoupil do Kánpuru s prvními vojáky královské armády, kteří vnikli do Bibi Gharu hned po strašném masakru, byl by zemřel bolestí. Uvedu, co o tom napsal jeden z anglických důstojníků, jehož líčení převzal pan Rousselet: Jakmile jsme vnikli do Kánpuru, rozběhli jsme se hledat nešťastné ženy, o nichž jsme věděl, že padly do rukou nenáviděného Nány Sáhiba. Ale brzy jsme se dověděli o hrůzné popravě. Zuřiví a napůl šílení běželi jsme na to smutné místo. Po promáčené podlaze malé místnosti, kde byly ženy uvězněny, válely se hedvábné vrkoče vlasů, roztrhané oděvy, dětské střevíčky a hračky. Krví zbrocené zdi prozrazovaly známky smrtelného zápasu. Zvedl jsem modlitební knížku, v níž jsem objevil dojímavý dopis: "27. června jsem opustila loď... 7. července jsem se stala zajatkyní Nány Sáhiba. Osudný den!" To však ani zdaleka nebyly všechny hrůzy, které nás tu čekaly. Mnohem strašnější byl pohled na hlubokou a úzkou studnu, v níž byla nakupena zmrzačená těla... Ale v prvních hodinách, když Havelockovi vojáci město obsadili, plukovník Munro v Kánpuru nebyl. Přišel až za dva dny po strašném vraždění. A tak viděl jen prostranství se smutnou studnou, s bezejmenným hrobem dvou set obětí Nány Sáhiba. Tentokrát se Banksovi podařilo s Mac Neilovou pomocí plukovníka násilím odvést. Sir Munro však neměl nikdy zapomenout na dvě slova, která jeden z Havelockových vojáků vyryl bodákem na roubení studny: REMEMBER COWNPORE! (Nezapomeň na Kánpur!)
KAPITOLA XI ZMĚNA POČASÍ
V jedenáct hodin jsme se vrátili do tábora s pochopitelným úmyslem opustit co nejdřív Kánpur. Ale nezbytná oprava pumpy pro přívod páry nám nedovolila odjet dříve než druhý den ráno. Zbylo mi ještě půl dne času. Pokládal jsem za nejlepší využít toho k návštěvě Lakhnaú. Banks nechtěl jet přes toto město, kde by se plukovník Munro octl na jednom z hlavních dějišť povstání. A udělal dobře. V plukovníkovi by to vyvolalo příliš palčivé vzpomínky. Když jsem v poledne vyšel z Parního domu, použil jsem železniční odbočky spojující Lakhnaú s Kánpurem. Cesta byla necelých dvacet mil dlouhá, a tak jsem byl už za dvě hodiny v tomto důležitém městě království Audhu, z něhož jsem si chtěl odnést jen povšechný dojem. Ověřil jsem si ostatně jen to, co jsem už slyšelo památkách města Lakhnaú, postaveného mohamedánskými vládci v 17. století. Tehdy byl královým oblíbencem jakýsi Francouz z Lyonu jménem Martin, prostý voják armády Lally-Tollendalovy. Ten se roku 1730 proslavil jako zakladatel, navrhovatel a možno říci i stavitelů údajných divů hlavního města království Audhu. Oficiální sídlo vladařů je nesourodá směsice všech slohů, dílo velmi povrchní. Nic uvnitř a všechno venku! Ale ten vnějšek je zároveň indický, čínský, arabský - a evropský! Stejně vypadá i menší palác Farid Bákh, také dílo Martinovo. Zato opravdu nádherný palác je Imámbara, postavený uvnitř pevnosti nejlepším indickým architektem v 17. století. Svými tisíci věžičkami vyvolává opravdu skvělý dojem. V Lakhnaú jsem chtěl navštívit ještě Konstantinúv palác, také dílo francouzského kaprála. A prohlédnout si přitom i sousední zahrady, kde bylo pobito několik set sipáhíů, kteří před odchodem z města vyloupili Martinův hrob. Nutno říci, že Martinovo jméno nebylo jediné francouzské jméno, které je městu ke cti. Také bývalý poddůstojník afrických střelců jménem Duprat se vyznamenal za povstání takovou statečností, že mu vzbouřenci nabídli místo velitele. Duprat povzneseně odmítl, ač mu povstalci slíbili velkou odměnu, a zůstal věrný Angličanům. Ale sipáhíové, kteří ho dokázali přimět ke zradě, vzali si ho na zvláštní mušku a při jediné potyčce ho zabili. "Nevěřící pse," volali na něho, "dostali jsme tě proti tvé vůli!" Dostali ho, ale mrtvého! Jména obou francouzských vojáků byla pak spojena v témže aktu odvety. Sipáhíové, kteří vyloupili hrob jednoho a vykopali hrob druhému, byli nemilosrdně pobiti. Když jsem si s obdivem prohlédl nádherné parky, které tvoří kolem města s půl miliónem obyvatel pás zeleně a květů, když jsem se projel na zádech slona hlavními ulicemi a nádherným bulvárem, vstoupil jsem znovu do vlaku a vrátil se večer do Kánpuru. Nazítří, 13. června, jsme byli za svítání už na cestě. "To je dost," zvolal kapitán Hod, "že už bude konec všem těm Kánpurům a Iláhábádům, které mi jsou stejně lhostejné jako prázdná nábojnice!"
"Ano, tomu je konec," odpověděl Banks. "Teď pojedeme přímo na sever, abychom se dostali rovnou k úpatí Himaláje." "Výborně!" pokračoval kapitán. "Tou pravou Indií nejsou pro mne provincie plné měst nebo Indů, ale provincie, kde volně žijí mí přátelé sloni, lvi, tygři, levharti, gepardi, medvědi a hadi! To je jediná část poloostrova, která stojí za pobyt! Uvidíte, Mauclere, že nebudete vůbec litovat zázraků z údolí Gangy." "Ve vaší společnosti nebudu litovat ničeho, kapitáne," odpověděl jsem. "Ale i na severozápadě jsou zajímavá města," řekl Banks. "Třeba Dillí, Ágra, Láhaur!" "Ale příteli Banksi," zvolal Hod, "kdo pak kdy slyšelo těch mizerných vesnicích?" "To nejsou žádné mizerné vesnice," prohlásil Banks, "ale nádherná města!" Pak se obrátil ke mně se slovy: "Buďte klidný, příteli! Budeme se snažit ukázat vám je, aniž porušíme kapitánovy lovecké plány." "Hodně štěstí, Banksi," odpověděl Hod. "Ale stejně naše cestování začíná teprve dnes." A vykřikl: "Foxi!" Sluha přiběhl. "Zde, pane kapitáne!" ohlásil se. "Foxi, jsou pušky, karabiny a revolvery v pořádku?" "Jsou." "Prohlédni všechny!" "Jsou prohlédnuty." "Připrav náboje!" "Jsou připraveny." "Vše je hotovo?" "Hotovo." "Připrav tedy všecko ještě lépe, je-li to možné!" "Provedu!" "Osmatřicátý už brzy zaujme své místo v seznamu, který tě proslaví, Foxi."
"Osmatřicátý!" zvolal sluha s rychlým zábleskem v očích. "Připravím si na něho hezkou kuličku, na kterou si nebude moci naříkat." "Tak jdi, Foxi!" Fox po vojensku pozdravil, udělal. půlobrat a odešel do své zbrojnice. Uvedu teď cestovní program druhé části naší výpravy. Už ho mohla pozměnit jen nějaká nepředvídaná okolnost. Pojedeme asi pětasedmdesát kilometrů podle Gangy k severozápadu, ale odtud se stočíme přímo k severu mezi přítoky velké řeky. Vyhneme se tím několika tokům, které zůstanou vpravo a vlevo, a od Bisvy zamíříme k prvním předhořím nepálských hor přes západní část království Audhu a Rohilkhandu. Tuto cestu vybral uvážlivě Banks tak, aby se vyhnul všem obtížím. I když uhlí v severní Indii seženeme asi těžko, dřeva budeme mít vždycky dost. A náš Ocelový obr bude moci postupovat libovolnou rychlostí po dobře udržovaných cestách stejně jako nejkrásnějšími džunglemi indického poloostrova. Od městečka Bisvy nás dělilo ještě osmdesát kilometrů. Dohodli jsme se, že pojedeme mírnou rychlostí tak, abychom tam dorazili za šest dní. To nám umožní zastavit se vždy tam, kde se nám zlíbí, a lovci výpravy budou mít čas dokázat nám svou obratnost. Ostatně kapitán Hod a sluha Fox, k nimž se rád přidával i Goúmi, budou moci probíhat krajem i během pomalé jízdy Ocelového obra. Já jsem měl dovoleno doprovázet je na těchto toulačkách, ač nejsem lovec příliš zkušený, a také jsem se k nim několikrát připojil. Musím říci, že od chvíle, kdy naše výprava vstoupila do své druhé fáze, plukovník Munro se už nedržel stranou. Zdálo se mi, že je teď mnohem družnější, když se tak octl daleko za linií měst, uprostřed lesů a plání, daleko od údolí Gangy, kterým jsme projeli. Za těchto podmínek našel zřejmě zas svůj klid, v němž žil v Kalkatě. Přesto však nemohl zapomenout, že jeho pojízdný dům mířil do severní Indie, kam ho táhla jakási neodolatelná osudová síla. Buď jak buď, jeho rozhovory byly teď živější u stolu, při odpočinku i během zastávek a prodlužovaly se hlavně za krásných nocí, které nám ještě přinášelo teplé období. Zato Mac Neil mi připadal po návštěvě Kánpuru zasmušilejší než dříve. Pohled na Bibi Ghar v něm zřejmě oživil nenávist, kterou už doufal v sobě utlumil. Jednoho dne mi řekl: "Nána Sáhib není mrtev, pane. Není možné, aby nám ho zabili!" První den uplynul, aniž došlo k nějaké pozoruhodné události. Ani kapitán Hod, ani Fox neměli příležitost vzít si na mušku nějaké zvíře. Bylo to zoufalé a trochu podivné. Říkali jsme si už, že snad příchod Ocelového obra drží všechny šelmy v uctivé vzdálenosti. Míjeli jsme skutečně několik džunglí, kde se obvykle skrývají tygři a jiné kočkovité šelmy, ale nám se neukázala ani jediná. Oba lovci se často vzdálili, až na míli nebo dvě od našeho vlaku. Nakonec se musili spokojit s tím, že vyrazili s Phannem a Blackem a nalovili drobnou zvěř, kterou pan Parazard vyžadoval pro denní potřebu. O ničem jiném náš černý kuchař nechtěl slyšet, a když mu Hodův sluha vyprávěl o tygrech, gepardech a jiných nepoživatelných šelmách, krčil pohrdavě rameny a říkal:
"Kdyby to bylo aspoň k snědku!" Toho večera jsme tábořili ve stínu skupiny obrovských banyánů. Noc byla stejně klidná jako uplynulý den. Ticho nerušil ani řev šelem. Náš slon odpočíval, a tak se neozýval ani jeho hlas. Ohně tábora už vyhasly a Banks na kapitánovu žádost nerozsvítil ani elektrická světla, která vytvářela z očí Ocelového obra dva mohutné reflektory. Ale nikde nic! Stejně tomu bylo i ve dnech 1. a 2. června. Bylo to zoufalé. "Někdo mi mé království Audh vyměnil!" opakoval kapitán Hod. "Odnesl je do Evropy! Tady je právě tolik tygrů jako ve skotských horách!" "Je možné, Hode, že se tu nedávno pořádaly lovy," řekl plukovník Munro, "a že se tygři hromadně vystěhovali. Ale nezoufejte a počkejte, až budeme pod nepálskými horami! Tam už najdete něco, na čem, nám ukážete své lovecké umění." "Musím doufat," odpověděl s přikývnutím Hod. "Jinak by mi nezbylo než roztavit všechny kule a nadělat z nich broky." Dne 3. června bylo takové vedro, jaké jsme dosud nezažili. Nejet silnicí stíněnou velkými stromy, byli bychom se v našem pojízdném domě doslova upekli. Teploměr vystoupil na sedmačtyřicet stupňů ve stínu a vzduch se ani nehnul. Bylo docela možné, že v takovém parnu nechtěly šelmy vylézat ze svých brlohů ani v noci. Nazítří se západní obzor při východu slunce poprvé zatáhl mraky. Přitom se nám naskytl nádherný pohled na jeden z projevů zrcadlení vzduchu, kterému se v některých částech Indie říká sekote, což je něco jako vzdušné zámky, a jinde zas des azur, což znamená prostě klam. Před námi se neobjevila obvyklá vodní hladina se zvláštními úkazy zrcadlení, nýbrž dlouhý řetěz nevysokých pahorků s nejfantastičtějšími zámky, něco jako krajina při horním Rýnu se starými sídly hradních pánů. Tak jsme se na chvíli octli nejen v románské čtvrti staré Evropy, ale i o pět až šest set let zpátky ve středověku. Tento překvapivě Jasný jev působil dojmem absolutní reality. Ocelový obr s celým svým moderním zařízením tak kráčel k městu z jedenáctého století a mně se zdálo, že v tom je větší anachronismus, než když jsme projížděli v oblacích páry zemí boha Višnua a Bráhmy. "Děkujeme, paní přírodo!" zvolal kapitán Hod. "Po tolika minaretech a kupolích, po tolika mešitách a pagodách máme teď před očima obraz nějakého starého města z feudálních dob s románskými a gotickými divy!" "Náš přítel Hod je po ránu básníkem!" řekl Banks. "Že by byl před snídaní spolkl nějakou baladu?" "Jen se smějte, Banksi! Jen se posmívejte!" odpověděl kapitán Hod. "Ale dívejte se! Vidíte, jak se ten obraz v popředí zvětšuje?
Jak se z pahorků stávají hory? Jak..." "Jak se z pouhých koček stávají tygři, kdyby tu ovšem nějaké kočky byly, že, Hode?" "Ach, Banksi, to by nebylo k zahození!" zvolal kapitán. "Ale hleďte! Mé rýnské zámky se už rozplývají, město mizí a my se ocitáme zas ve skutečnosti, v obyčejném kraji království Audhu, kde už ani šelmy nechtějí pobývat!" Slunce se vyhouplo nad východní obzor a rázem změnilo hru zrcadleni. Hrady se sesuly jako domečky z karet i s horami, které se zas změnily v plošinu. "Protože zrcadle ní už přestalo," řekl Banks, "a protože s ním zmizelo i poetické nadšení kapitána Hoda, nechcete si, přátelé, pohovořit o tom, co tenhle jev znamená?" "Mluvte, inženýre!" vyzval ho kapitán Hod. "Je to jen předzvěst změny počasí," odpověděl Banks. "Máme už první dny června, kdy dochází ke klimatickým změnám. Poruchy vyvolané monzunem přinesou pravidelnou dobu dešťů." "Nu, Banksi," řekl jsem, "my jsme tady uzavřeni a dobře chráněni, že? Tak ať si deště přijdou! Kdyby to byly deště přímo diluviální, dal bych jim přednost před těmito vedry..." "Budete spokojen, příteli," pokračoval Banks. "Myslím, že déšť už není daleko a že se nám na jihozápadě brzy ukážou první mraky." Banks se nemýlil. Večer počala na západním obzoru vystupovat mračna nabitá elektřinou. Toho dne došlo také k dalším úkazům, v nichž se Angličané usedlí v Indii nemohou mýlit Při jízdě našeho vlaku se zvedaly na silnici víry jemného prachu. Pohyb kol - teď celkem pomalý mohl sice tento prach zvířit, ale ne tolik. Vypadalo to spíš jako mrak prachového peří, zvířeného působením elektřiny při chodu elektromotoru. Země se dala přirovnat k obrovskému akumulátoru, v němž se už několik dní hromadila elektřina. Prach měl žlutavé zbarvení zvláštního lesku, jako by v každé jeho částečce byl malý světelný zdroj. Chvílemi se zdálo, že náš vlak jede uprostřed plamenů, sice studených, ale ani barvou, ani jasností nepřipomínajících známý oheň sv. Eliáše (tak říkají námořníci chocholu elektrických jisker, který se objevuje na konci stožárů před bouří). Storr nám vyprávěl, že už několikrát viděl vlak přijíždět dvojí řadou světélkujícího prachu, a Banks mechanikův údaj potvrdil. Po celou čtvrthodinu jsem mohl velmi přesně pozorovat tento podivný jev kulatými okénky věžičky, odkud jsem sledoval cestu v délce pěti až šesti kilometru. Byla to zaprášená silnice bez stromů, do běla vysušená kolmými slunečními paprsky. Zdálo se mi, že vzduch je ještě žhavější než topeniště parního kotle. Bylo to vskutku k nevydržení, a když jsem se přišel nadýchat trochu svěžejšího vzduchu pod punkou, byl jsem napůl udušen. Večer k sedmé hodině se Parní dům zastavil. Vybrali jsme si místo na kraji krásného banyánového lesa, který se táhl daleko na sever. Vedla jím celkem pěkná silnice a slibovala nám na zítřek snadnější cestu pod vysokou a širokou klenbou zeleně.
Každý banyánový strom, tento obrovský smokvoň indických lesů, je praotcem - a možno říci i hlavou - celé rostlinné rodiny. Potomstvo vyrůstá ze společných kořenů při hlavním pni, ale zcela odděleně, a ztrácí se ve vysoké otcovské koruně. Vypadá to, jako by se mladé stromy vyklubaly zpod hustého větvoví jako kuřata zpod matčiných křídel. Proto také působí banyánové lesy, mnohdy několik set let staré, tak podivným dojmem. Dospělé stromy se podobají pilířům nesoucím mohutnou klenbu, jejíž jemné žebroví se opírá o mladé kmínky, z nichž se později stávají také pilíře. Toho večera jsme si zřídili tábor mnohem důkladněji ne,ž jindy. Kdyby měl být příští den stejně žhavý, jako byl ten dnešní, chtěli jsme na Banksův návrh pobyt zde prodloužit a cestovat v noci. Plukovník Munro si nepřál nic jiného než zůstat několik hodin v tomto krásném, stinném a klidném lese. Všichni jsme s jeho názorem souhlasili. Jedni proto, že si opravdu potřebovali odpočinout, druzí proto, že se chtěli pokusit ulovit tady nějaké zvíře, které by opravdu stálo za ránu z pušky. Je jistě zřejmé, kdo byli ti druzí. "Foxi, Goúmi, je teprve sedm hodin!" zvolal kapitán Hod. "Co říkáte obchůzce lesem, dokud se úplně nesetmí? Nepůjdete s námi, Mauclere?" "Můj drahý Hode," řekl Banks, dříve než jsem mohl odpovědět, "uděláte dobře, když. nebudete chodit příliš daleko od tábora! Nebe je opravdu hrozivé. Kdyby se rozpoutala bouře, těžko byste se sem vraceli. Zůstanete-li tady, budete moci zítra..." "Zítra bude světlo," namítl kapitán Hod, "kdežto teď je nejvhodnější čas k dobrodružství." "To vím, Hode, ale blíží se nepříliš klidná noc. Chcete-li stůj co stůj odejít, rozhodně se moc nevzdalujte! Za hodinu už bude úplná tma a vy byste, se mohli při hledání tábora dostat do úzkých." "Buďte klidný, Banksi. Není ještě sedm hodin a já žádám pana plukovníka o dovolení jen do desíti." "Jděte si tedy, Hode," řekl plukovník Munro, "ale mějte na paměti Banksovo doporučení!" "Ano, pane plukovníku." Kapitán Hod, Fox a Goúmi, ozbrojeni skvělými loveckými puškami, opustili tábor a zmizeli pod vysokými banyány vpravo od silnice. Já jsem byl denním horkem tak zmožen, že jsem raději zůstal v Parním domě. Na Banksův rozkaz nebyl oheň v topeništi uhašen a parní kotel zůstal pod tlakem asi dvou atmosfér. Inženýr chtěl být připraven , na každou možnost Storr a Kálut zatím doplňovali zásoby dříví a vody. Potok, tekoucí vlevo od silnice, jim dodal potřebnou vodu a okolní les dřevo, kterým potřebovali naplnit tendr. Pan Parazard se zabýval svými obvyklými pracemi a při sklizení zbytků dnešního jídla přemýšlel už o obědě na příští den. Bylo ještě světlo. Plukovník Munro, Banks, seržant Mac Neil a já jsme si šli odpočinout na břeh potoka. Proud čisté vody osvěžoval vzduch, který i teď byl stále ještě těžký. Slunce dosud nezapadlo. Jeho světlo zbarvovalo na druhé straně oblohy inkoustově modrou barvou
hradbu mraků, stoupající zvolna k zenitu, jak jsme mohli pozorovat mezerou mezi větvemi. Byly to těžké mraky, které jako by se pohybovaly nějakou vlastní vnitřní silou. Hovořili jsme asi do osmi hodin. Banks občas vstal a šel se rozhlédnout po větší části obzoru až na okraj lesa, který ostře přetínal planinu asi čtvrt míle od tábora. Když se vracel, vrtěl znepokojeně hlavou. Při poslední obhlídce jsme šli s ním. Pod banyánovou klenbou se už počínalo tmít. Sotva jsme došli na okraj lesa, spatřili jsme rozlehlou pláň, táhnoucí se na západ až k řadě malých nejasných pahorků, které už splývaly s mračny. Nebe vypadalo ve svém klidu hrozivě. Ani nejvyšší Jisty se nezachvěly. Tohle nebyl klid spící přírody, tak často opěvovaný básníky! Byl to naopak těžký, chorobný spánek Zdálo se, že to je jakýsi nadržený atmosférický tlak. Nejspíš bych to srovnal s parním kotlem, v němž přetlak páry hrozí výbuchem. A výbuch už byl opravdu blízko. Bouřková mračna byla velmi vysoko, jak se to pravidelně stává nad rovinou, a měla výrazné oblé rysy. Připadalo nám, že se rozpínají a zvětšují, ale zůstávají na místě. Za chvíli se mraky srazily v jedinou zhuštěnou clonu. Na ni narážely a ztrácely se v ní menší mráčky, jako by podléhaly nějaké přitažlivé síle. V půl deváté projel temnotou ostře klikatý blesk, dlouhý dva tisíce pět set až tři tisíce metrů. Po pětašedesáti vteřinách se ozval protáhlý rachot hromu, obvyklý při tomto druhu blesků. Trval asi patnáct vteřin "Jednadvacet kilometrů," řekl Banks, když se podíval na hodinky. "To je skoro maximální vzdálenost, na jakou je hrom ještě slyšet. Ale takhle prudce rozpoutaná bouře přichází rychle a nebudeme na ni dlouho čekat. Vraťme se, přátelé!" "A co kapitán Hod?" zeptal se seržant Mac Neil. "Hrom mu dá příkaz k návratu," odpověděl Banks. "Doufám, že poslechne." Za pět minut jsme byli v táboře a usadili jsme se na verandě vedle salónu.
KAPITOLA XII TŘI SVĚTELNÉ ZDROJE Indie sdílí s některými brazilskými oblastmi, například s oblastí Rio de Janeiro, pochybnou privilej země postihované největšími bouřemi. Jestliže v průměrně bouřlivých evropských zemích - ve Francii, v Anglii a v Německu - ozývá se zvuk hromu nejvýš dvacetkrát do roka, v Indii se počet bouří zvyšuje na více než padesát. Tolik o meteorologii všeobecně. Ale v našem případě a za okolností, při nichž bouře vznikala, musili jsme očekávat bouři nesmírně prudkou.
Jakmile jsem se vrátil do Parního domu, podíval jsem se na tlakoměr. Rtuťový sloupec klesl náhle o dva palce: z devětadvaceti palců na sedmadvacet. Upozornil jsem na to plukovníka Munra. "Znepokojuje mě nepřítomnost kapitána Hoda a jeho společníků," řekl plukovník. "Přichází noc, tma houstne a blíží se bouře. Lovci chodí vždycky dál, než slíbili a než sami chtěli. Jak jen najdou v té tmě cestu zpátky?" "Jsou to vášnivci," řekl Banks. "A nelze je přivést k rozumu. Určitě by byli udělali líp, kdyby tu byli zůstali." "Jistě, Banksi," souhlasil plukovník, "ale když už odešli, musíme udělat vše, aby se mohli v pořádku vrátit." "A co kdybychom jim nějakým signálem naznačili, kde jsme?" zeptal jsem se inženýra. "To můžeme," odpověděl Banks. "Rozsvítím elektrické reflektory, které mají velkou světelnou intenzitu a jsou zdaleka viditelné." "Výborný nápad, Banksi." "Nechcete, abych: šel kapitána Hoda hledat?" zeptal se Mac Neil. "Ne, Neili," odpověděl plukovník. "Nenašel byste je a ještě byste sám zabloudil." Banks se chystal použít svých elektrických světel. Uvedl v činnost články, a když je zapojil, oči Ocelového obra vrhaly jako dva elektrické majáky světelné pruhy do hustého podrostu banyánů. Je jisté, že v temné noci byl dosah světla dost velký, aby mohl lovce přivést až k nám. V této chvíli se však rozpoutal s nesmírnou prudkostí uragán. Prorazil korunami stromů, stočil se k zemi a hvízdal v banánových větvích jako v píšťalách varhan. A pak to šlo ráz na ráz. Suché větve a vichrem servané listy brzy pokryly celou silnici. Bylo to jako krupobití. Střecha Parního domu zoufale sténala pod těmito střelami, doprovázenými trvalým rachotem. Musili jsme utéci do salónu a zavřít všechna okna. Stále však ještě nepršelo. "Tohle je druh tofanu," řekl Banks. Tímto jménem označují Indové prudké a silné uragány, které pustoší především hornaté oblasti, kde se jich každý bojí. "Storre," zavolal Banks na mechanika, "uzavřel jste pečlivě okénka věže?"
"Ano, pane Banksi," odpověděl mechanik. "Tam se nemáme čeho bát." "Kde je Kálut?" "Právě naložil do tendru palivo." "Zítra budeme shánět dříví už lehce," odpověděl inženýr. "Vichřice si zahrála na dřevorubce a ušetřila nám tím práci. Udržujte tlak, Storre, a běžte se schovat!" "Hned, pane." "Nádrže jsou plné, Kálute?" zeptal se ještě Banks. "Ano, pane Banksi," odpověděl topič. "Máme plnou zásobu vody." "Dobrá, můžeš jít!" Mechanik a topič odešli do svých kabin v druhém voze. Teď už se blýskalo častěji a elektrické výboje byly doprovázeny temným rachotem. Tofan však ovzduší nijak neosvěžil. Byl to horký vítr, který svým žhavým dechem vše spaloval, jako by vycházel z otevřené pece. Sir Edward Munro, Mac Neil a já jsme opustili salón a odešli jsme na verandu. Když jsme zdvihli hlavy k vysokým větvím banyánů, jevily se nám jako černé krajkoví na žhavém pozadí nebe. Každý blesk byl okamžitě doprovázen rachotem hromu. Ozvěna ještě ani nedozněla, a už odrážela rachot dalšího blesku. Z hlubokého, nepřerušovaného základního hukotu vynikaly jednotlivé hromové rány, které kdosi výstižně přirovnal k ostrému zvuku trhaného papíru. "Co to, že je bouře dosud nepřivedla?" řekl plukovník Munro. "Možná, že kapitán a jeho sluha našli v lese nějaký úkryt," mínil seržant, "třeba v dutině stromu nebo ve skalách, a vrátí se až zítra ráno. Ale tábor bude vždy připraven je přijmout." Banks zavrtěl znepokojeně hlavou. Nezdálo se, že je téhož mínění jako Mac Neil. V této chvíli - bylo skoro devět hodin - snesl se neobyčejně prudký liják. S deštěm padaly i obrovské kroupy, které nás kamenovaly a rachotily na ozvučných střechách Parního domu. Znělo to jako rachot bubnů. Nebylo vůbec možné hovořit. Na všech stranách vířily banyánové listy, sražené tímto krupobitím. Banks, kterého jsme v tom ohlušujícím rachotu nemohli slyšet, ukázal rukou na kroupy bušící do boků Ocelového obra. Bylo to neuvěřitelné! Při nárazu na tvrdou hmotu všechny svítily! Jako by tu z oblak padaly kapky roztaveného kovu, které při dopadu na ocelový plech zazářily. Tento jev prozrazoval, jak je ovzduší nabito elektřinou. Elektrická energie jím neustále pronikala, takže celý prostor byl jako v plamenech. Banks nás gestem vyzval k návratu do salónu a dveře na verandu zavřel. Bylo opravdu nebezpečné vystavovat se venku působení elektřiny.
Octli jsme se uvnitř ve tmě, která blýskání venku ještě zdůrazňovala. A jak jsme byli překvapeni zjištěním, že světélkují i naše sliny! Musili jsme být všichni do nejvyšší míry naplněni elektrickou energií. Plivali jsme oheň, abych použil výrazu charakterizujícího tento málokdy pozorovaný, ale vždy děsivý jev. V těch neustálých výbojích s ohněm v těle i v okolí, v trvalém rachotu zdůrazňovaném velkými blesky neubránilo se ani nejstatečnější srdce rychlejšího tepu. "A co oni?" řekl plukovník Munro. "Ano... oni..." opakoval Banks. Byli jsme velmi znepokojeni. Vždyť jsme pro záchranu kapitána Hoda a jeho společníků, velmi vážně ohrožených, nemohli nic udělat. Jestliže si našli někde úkryt, pak jedině pod stromy. A je známo, jaké je v tom za bouře nebezpečí. To vše mi procházelo hlavou, když jsme náhle zaslechli zvuk hromu mnohem ostřejší než jiné. Od zášlehu blesku ho dělilo sotva půl vteřiny. Parní dům se zatřásl a nadskočil jako na pérech. Už jsem si myslel, že se vlak převrhne. Zároveň se prostorem rozšířil silný zápach dusíkatých par. Dešťová voda byla zřejmě během bouře nasycena velkým množstvím kyseliny dusičné. "Uhodilo!" řekl Mac Neil. "Storre! Kálute! Parazarde!" zvolal Banks. Všichni tři muži přiběhli do salónu. Naštěstí nebyl nikdo z nich zasažen. Inženýr otevřel dveře na verandu a vyšel pod balkón. "Podívejte se! Tamhle!" zvolal. Právě uhodilo do obrovského banyánu, deset kroků od silnice. V silném elektrickém světle jsme tam viděli jako ve dne. Mohutný kmen, jejíž postranní kmínky nemohly udržet, padl na okolní stromy. Po celé délce byl zbaven kůry, která se dlouhým pruhem zmítala a svíjela ve vzduchu jako had. Úder nesmírně silného blesku sloupl kůru odshora až dolů. "O kousek dál, a byl by býval zasažen Parní dům!" řekl inženýr. "Ale zůstaňme zde! Stále tu máme bezpečnější úkryt než pod stromy." "Zůstaňme!" opakoval plukovník Munro. V tomto okamžiku se ozval výkřik. Že by se naši přátelé konečně vraceli? "To je Parazardův hlas!" řekl Storr.
Opravdu. Volal nás kuchař, který stál na verandě druhého vozu. Okamžitě jsme tam přiběhli. Asi sto metrů vpravo za tábořištěm hořel les. Nejvyšší vrcholky stromů už zmizely v záplavě plamenů. Požár se rozrůstal úžasnou silou a blížil se k Parnímu domu neuvěřitelně rychle. Hrozilo přímé nebezpečí. Dlouhým suchem a velkými vedry ve třech měsících vysušily se stromy, keře i tráva. A všechny tyto hořlavé hmoty teď živily lesní požár. Bylo zcela možné, že shoří les, což se v Indii stává velmi často. Oheň se neustále kruhovitě šířil a postupoval k nám blíž a blíž. Dojde-li k tábořišti, budou oba vozy v několika minutách zničeny, protože jejich slabé stěny nemohly ohni vzdorovat. Přihlíželi jsme mlčky blížícímu se nebezpečí. Plukovník Munro zkřížil paže a řekl: "Z toho nás musíš dostat ty, Banksi!" "Ano, Munro," odpověděl inženýr. "A protože se ohni nemůžeme ničím bránit, musíme utéci." "Pěšky?" zeptal jsem se. "Ne, s naším vlakem." "A co kapitán Hod a jeho společníci?" řekl Mac Neil. "Pro ně nemůžeme nic udělat. Nevrátí-li se do našeho odjezdu, odjedeme sami." "Nemůžeme je však opustit!" řekl plukovník. "Munro," odpověděl Banks, "až bude vlak v bezpečí mimo dosah plamenů, vrátíme se a budeme prohledávat les tak dlouho, až je najdeme. "Udělej to, Banksi," řekl plukovník, který se musil smířit s inženýrovým úmyslem, protože nám nic jiného nezbývalo. "Storre," nařídil Banks, "ke stroji! A ty Kálute, k topeništi! Rozdmýchejte oheň! Jaký tlak ukazuje manometr?" "Dvě atmosféry," odpověděl mechanik. "V deseti minutách ho musíme vytáhnout na čtyři! Jděte, přátelé, jděte! Mechanik a topič okamžitě odešli. Z chobotu slona se brzy vyvalil černý dým a smísil se s lijákem, který slonu zřejmě nevadil. Bleskům v povětří odpovídal Ocelový obr chuchvalci jisker. V kotli už pískala pára a zapnuté dmychadlo urychlilo spalování dřeva, jež Kálut nacházel pod kotel.
Sir Edward Munro, Banks a já jsme zůstali na zadní verandě a pozorovali jsme, jak oheň postupuje lesem. Byl to postup rychlý a děsivý. V obrovské peci požáru hořely celé stromy, větve praskaly jako rány z revolveru, liány se stáčely z kmene na kmen a oheň se ihned přenášel na jiná místa. V pěti minutách postoupil požár o padesát metrů a plameny rozervané větrem vzlétaly do takové výše, že je nahoře všemi směry probíjely blesky. "Do pěti minut musíme být pryč," řekl Banks, "nebo to všechno shoří!" "Požár postupuje rychle," podotkl jsem. "Kdyby tu už byl aspoň Hod a jeho společníci!" vzdychl si sir Edward Munro. "Parní píšťala!" zvolal Banks. "Tu snad zaslechnou!" Vrhl se k věžičce a brzy nato pronikl prostorem ostrý hvizd, který se nesl jistě velmi daleko. Naši situaci si nelze ani představit, ani popsat. Musili jsme co nejrychleji uprchnout, ale zároveň jsme musili čekat na přátele, kteří se dosud nevrátili. Banks přišel zas na zadní verandu. Okraj požáru se už přiblížil na padesát kroků k Parnímu domu. Bylo strašné vedro. Brzy už nebudeme moci dýchat tak žhavý vzduch. Až k našemu vlaku létaly roje jisker. Naštěstí dešťový příval je držel v jistých mezích, ale rozhodně nás nemohl uchránit před přímým útokem požáru. Stroj vyrážel neustále ostrý hvizd. Ale ani Hod, ani Fox, ani Goúmi se neobjevili. V této chvíli přiběhl za Banksem mechanik. "Máme plný tlak," hlásil. "Nuže na cestu, Storre!" odpověděl Banks. "Ale pomalu! Postačí, když se jen budeme držet mimo dosah ohně." "Počkej, Banksi, počkej!" zadržel ho plukovník Munro, který se stále nemohl rozhodnout pro odjezd z tábora. "Ještě tři minuty, Munro," odpověděl chladně Banks. "Ale víc ne! Za tři minuty začne totiž zadní část vlaku už hořet!" Uplynuly dvě minuty. Na verandě jsme nemohli zůstat. Nesměli jsme se už dotknout rozžhaveného plechu, který se počínal bortit. Zůstat ještě několik vteřin by bylo naší poslední neopatrností. "Kupředu, Storre!" zvolal Banks. "Už jdou!" vykřikl seržant. "Jsou to oni!" řekl jsem. Vpravo od cesty se objevil kapitán Hod a Fox. V náručí nesli nehybné tělo Goúmiho a došli tak až ke schůdkům na zádi.
"Mrtev?" zvolal Banks. "Ne, zraněn bleskem, který mu přerazil pušku v ruce," odpověděl kapitán Hod. "A je ochromen na levé noze!" "Zaplať bůh!" oddechl si plukovník Munro. "Děkuji, Banksi," řekl Hod. "Bez vašeho pískání bychom tábořiště nenašli." "Na cestu!" zvolal Banks. "Na cestu!" Kapitán a Fox vyběhli do vlaku a Goúmiho, který byl stále při vědomí, uložili do jeho kabiny. "Jaký máme tlak?" zeptal se Banks, když přišel za mechanikem. "Skoro pět atmosfér," odpověděl Storr. "Na cestu!" velel Banks. Bylo půl jedenácté. Banks a Storr se usadili ve věži. Otevřeli regulátor, pára vnikla do válců, ozval se první hukot a vlak se pomalu rozjel v záři tří světelných zdrojů: elektrických reflektorů, lesního požáru a blesků na obloze. Kapitán Hod nám několika slovy vylíčil, co se na jejich výpravě stalo. Nenarazil se svými druhy na žádné stopy zvěře. S blížící se bouří snesla se rychle tma hlubší než obvykle. První blesk je překvapil ve vzdálenosti tří mil od tábora. Chtěli se stejnou cestou vrátit, ale přes svou snahu o správnou orientaci zabloudili mezi stejnými skupinami banyánů, když nenašli žádnou stezku, po níž by se mohli pustit. A bouře zatím propukla s největší zuřivostí. V té chvíli byli všichni tři daleko mimo dosah světel reflektorů. Nemohli proto zamířit přímo k Parnímu domu. Jako bystřina se na ně valil déšť s kroupami. A nikde úkryt, jen nedostatečná klenba stromů, která se stejně brzy prolomila. Náhle s prudkým zábleskem zahřmělo. Bleskem zasažený Goúmi padl před kapitánem Foxovi k nohám. Z pušky, kterou měl v ruce zůstala jen pažba. Hlaveň, nábojová komora a spoušť prostě vše kovové - byly pryč. Jeho druhové myslili, že je mrtev. Naštěstí zůstal naživu, ale levou nohu měl ochromenou, ač ji blesk nezasáhl přímo. Ubohý Goúmi nebyl schopen udělat ani krok. Musili ho nést. Marně je prosil, aby ho tu nechali, že je později dohoní. S tím nemohli jeho druhové souhlasit. Jeden ho vzal pod pažemi, druhý za nohy, a tak se s ním jakžtakž vlekli hustým lesem. Dvě hodiny bloudili Hod a Fox nazdařbůh, zastavovali se, váhali a pokračovali zas v cestě bez jediného opěrného bodu, který by jim naznačil cestu k Parnímu domu. Naštěstí zaslechli konečně hvizd, pronikající vichřicí mnohem výrazněji než výstřely z pušek v rachotu živlů. Byl to hlas Ocelového obra. Za čtvrt hodiny všichni tři dorazili k táboru právě v okamžiku, kdy už měl vlak odjet. Byl nejvyšší čas.
I když se vlak rychle rozjel po široké a rovné silnici, požár postupoval stejně rychle. Nebezpečí se ještě zvýšilo tím, že se změnil vítr, což se při bouřkách stává často. Nevanul teď z boku, ale odzadu a svou prudkostí rozdmychával oheň jako měch sytící plamen kyslíkem. Požár se viditelně rozrůstal. Hořící větve a žhavé jiskry přímo pršely z mračen horkého popela, zdviženého do výše jako by tu chrlil do vzduchu sopečnou hmotu nějaký kráter. Tento požár se dal opravdu přirovnat jen k proudu lávy valící se na kraj a cestou vše stravující. Banks to dobře viděl. Ale i kdyby to byl neviděl, byl by to býval vycítil ze žhavého vzduchu, který se nesl prostorem. Zrychlil proto jízdu, i když to bylo na neznámé silnici dost nebezpečné. Ale silnice byla lijavcem hodně narušena, takže stroj stejně nemohl jet tak rychle, jak by si byl inženýr přál. Před půl dvanáctou se znovu zablýsklo a zarachotil strašný hrom. Vykřikli jsme. Mysleli jsme, že Banks a Storr byli zasaženi nahoře ve věžičce. Takového neštěstí jsme však byli ušetřeni. Elektrický výboj zasáhl pouze našeho obra do konce dlouhého spuštěného ucha. Stroj nebyl naštěstí nijak poškozen. Zdálo se jen, že Ocelový obr chce na úder bouře odpovědět důraznějším hvizdem. "Hurá!" zvolal kapitán Hod. "Hurá! Slon z masa a kostí by pod takovým úderem padl. Tebe však, Ocelový obře, nemůže nic zastavit! Vzdoruješ i bleskům! Hurá!" Vlak si ještě půl hodiny udržoval svou vzdálenost od ohně. Z obavy před nárazem na nějakou nepředvídatelnou překážku jel Banks jen tak rychle, aby nás oheň nedostihl. Plukovník Munro, Hod a já jsme se usadili na verandě a pozorovali jsme velké stíny, které vystupovaly ze tmy v záři plamenů a ve světle blesků. Konečně jsme viděli šelmy! Kapitán Hod se chopil z opatrnosti své pušky, protože vyděšená zvířata se mohla docela dobře vrhnout na vlak, aby si v něm vyhledala úkryt. Obrovský tygr se o to skutečně pokusil. Ale při své úžasném skoku uvízl krkem mezi dvěma postranními kmínky banyánu. Hlavní kmen pak pod tlakem větru kmínky napjal jako struny a zvíře se v nich uškrtilo. "Ubohý tygr!" zvolal Fox. "Tyhle šelmy jsou opravdu stvořeny pro čestnou kuli z karabiny!" řekl kapitán Hod. "Ano, ubohý tygr!" Kapitán Hod měl skutečně smůlu. Když tygry hledal, nenašel je. A když je nehledal, když nemohl střílet, míhali se před ním nebo se uškrtili jako krysy v krysařově síti. V jednu hodinu s půlnoci se nebezpečí - už tak dost velké ještě zvětšilo.
Vlivem bláznivého větru, který se stáčel do všech směrů, přeskočil oheň na cestu před nás. Teď jsme byli zcela obklíčeni. Bouře však už na své prudkosti hodně polevila, jak se skoro pravidelně stává nad lesem, protože stromy elektřinu zvolna odčerpávají. Ale i když se už méně blýskalo, i když hrom tolik nerachotil, i když liják už nebyl tak prudký, vichřice stále ještě neustupovala. Musili jsme stůj co stůj zrychlit jízdu vlaku, třebaže jsme přitom mohli narazit na nějakou překážku nebo se v nějaké široké trhlině převrhnout. Banks to udělal s obdivuhodnou chladnokrevností. Oči měl upřeny na čočku ve věžním okénku a ruku nespouštěl z regulátoru. Zdálo se, že silnice je mezi dvěma řadami hořících křovin ještě volná. Nezbývalo než projet mezi těmito křovisky. Banks se tam odvážně pustil rychlosti šesti až sedmi mil za hodinu. . Už jsem myslel, že tam zůstaneme, zvlášť když jsme musili projet úzkou mezerou v podrostu, dlouhou asi padesát metrů. Kola vozů skřípala na žhavých uhlících, které tu pokrývaly zem. Obklopilo nás přímo, žhavé ovzduší. Ale projeli jsme! Konečně ve dvě hodiny ráno se nám v záři řídkých blesků objevil druhý okraj lesa. Za námi se táhlo široké panoráma plamenů. Požár zřejmě skončí, teprve až sežehne poslední banyán v obrovském lese. Ráno se vlak konečně zastavil. Bouře se úplně rozplynula a my jsme si zřídili provizorní tábořiště. Pečlivou prohlídkou slona jsme zjistili, že má ve špičce pravého ucha několik děr, od nichž se všemi směry táhly pukliny. Po úderu takového blesku by každé zvíře - kromě ocelového - padlo a už nikdy nevstalo, a požár by pak rychle vozy zničil. V šest hodin ráno jsme po krátkém odpočinku pokračovali v cestě a v poledne jsme se utábořili před Riváhem.
KAPITOLA XIII HRDINSTVÍ KAPITIÁNA HODA Odpoledne 5. června a příští noc jsme strávili v klidu v táboře. Po hrozné únavě a po tolikerém nebezpečí jsme si odpočinek opravdu zasloužili. Před námi už neležely bohaté kraje království Audhu. Parní dům teď projížděl územím sice úrodným, ale plným bystřin, územím Rohilkhnadu. Hlavním městem tohoto velkého čtverce o straně sto pětapadesát mil dlouhé je Barélí. Je to kraj zavlažovaný četnými přítoky Ghághry,
osázený místy skupinami krásných mangovníků a posetý džunglemi, které však ustupují polním kulturám. Tady bylo po dobytí Dillí centrum povstání, tady utrpěl oddíl brigádního generála Walpola počáteční neúspěchy, tady zemřel přítel sira Edwarda Munra, velitel 93. skotského pluku, který se vyznamenal při obou útocích na Lakhnaú. Žádné jiné území nemohlo být pro náš vlak sjízdnější než toto. Krásné a stejně upravené silnice, snadno překročitelné vodní toky mezi dvěma důležitými, od severu tekoucími řekami - to vše tady značně usnadňovalo jízdu. Zbývalo nám už jen několik set kilometrů k prvním vyvýšeninám, které spojují rovinu s nepálskými horami. Musili jsme však vážně počítat s dobou dešťů. Monzum, vanoucí v prvních měsících roku od severovýchodu k jihozápadu, obrátí brzy svůj směr. Období dešťů je horší na pobřeží než ve vnitrozemí poloostrova a začíná také o trochu dříve. To proto, že mraky se vyprší ještě před příchodem do střední Indie. Jejich směr se ostatně trochu mění nad řetězem vysokých hor, které tvoří jakousi atmosférickou přehradu. Na malabarském pobřeží počíná období dešťů počátkem května. V centrálních a v severních provinciích se projevuje až o několik týdnů později, nejdříve v červnu. A my jsme tam přijeli právě v červnu. Naše další cesta bude proto probíhat za těchto zvláštních, ale předvídaných okolností. Předem musím říci, že našemu statečnému Goúmimu, tak nešťastně odzbrojenému bleskem, bylo druhý den už dobře. Ochrnutí levé nohy bylo jen dočasné. Nezanechalo téměř žádné následky, ale mně se zdálo, že ve sluhovi vzbudilo jakousi zlobu vůči nebeskému ohni. V dalších dvou dnech - 6. a 7. června - měl kapitán Hod, doprovázený Phannem a Blackem, značně lovecké úspěchy. Podařilo se mu zastřelit pár antilop druhu nilgau pestrý. Indové říkají této antilopě modrý buvol, ač by si zasloužila spíš jméno jelen, protože se podobá víc jelenu než příbuzným egyptského posvátného býka apise. Mohlo by se jí také říkat šedý jelen, protože její barva připomíná spíš zataženou oblohu než azurové nebe. Říká se však, že některá z těchto krásných zvířat s malými ostrými rohy a s dlouhou, lehce vyklenutou hlavou mají srst skoro modrou. A to je barva, kterou příroda čtvernožcům tvrdošíjně odpírá, dokonce i modré lišce, jejíž srst je spíše černá. Kapitán Hod stále snil jenom o šelmách. Ale i když nilgau není šelma, je stejně nebezpečný, jestliže po zranění na lovce zaútočí. Kapitán Hod první kulí a Fox druhou obě nádherná zvířata v jejich rozběhu srazili. Zasáhli je jako ptáky v letu. A Fox se na ně díval stejně jako na pernatou zvěř. Pan Parazard však byl jiného mínění. A my jsme se po výtečné, dobře upečené kýtě, kterou nám toho dne předložil, připojili k jeho názoru.
Dne 8. června jsme za svítání opustili tábořiště zřízené poblíž malé vesnice v Rohilkhandu. Dorazili jsme k ním den předtím večer po zdolání čtyřiceti kilometrů, které ji dělily od Riváhu. Náš vlak se tedy pohyboval velmi mírnou rychlostí po silnici neustále rozmáčené dešti. Potoky se už počínaly rozlévat a četné brody nás o několik hodin zdržely. Stejně jsme však měli náskok dvou nebo tří dnů. Do hornatého kraje, kde jsme se chtěli s Parním domem na několik měsíců zastavit k rekreačnímu pobytu, dostaneme se snadno před koncem června. Nemusili jsme se proto ničím znepokojovat. Dne 8. června přišel kapitán Hod ke své velké lítosti o krásný zásah. Silnice byla lemována hustou bambusovou džunglí jakou nacházíme často poblíž vesnic uložených jakoby v květinovém koši. Nebyla to ještě skutečná džungle v indickém slova smyslu, to jest planina porostlá šedavými křovisky. Byli jsme stále ještě v obdělávaném kraji uprostřed úrodné roviny, pokryté většinou rýžovými poli. Ocelový obr jel klidně pod Storrovým řízením a vyrážel husté chocholy páry, které vítr odnášel mezi bambusy podle silnice. Náhle se z křoví vynořilo jakési zvíře a s překvapující rychlostí skočilo našemu slonu na krk "Čita! Čita!" vykřikl mechanik. Na jeho pokřik vyběhl kapitán Hod na zadní verandu a popadl pušku, kterou měl toho dne stále po ruce. "Čita!" opakoval. "Střelte přece!" zavolal jsem na něho. "Dost času!" odpověděl kapitán Hod, který se spokojil s tím, že si vzal zvíře na mušku. Čita je druh indického levharta, o něco menší než tygr, ale stejně nebezpečná svou živostí, pružností a silou. Plukovník Munro a já jsme ji pozorovali z verandy a čekali jsme na kapitánův výstřel. Levhart se dal zřejmě zmýlit pohledem na našeho slona. Odvážně se na něho vrhl, ale tam, kde očekával živé maso, do něhož by zaťal drápy i zuby, našel jen ocelový plech, který nemohl ani zuby, ani drápy rozervat. Rozzuřen zavěsil se na dlouhé uši nepravého slona a chtěl už seskočit, když vtom nás spatřil. Kapitán Hod ho měl stále na mušce. Byl si zásahem zcela jist a čekal jen, aby vystřelil v pravou chvíli a na správné místo. Čita se s řevem vztyčila. Vycítila zřejmě nebezpečí, ale na útěk asi nepomýšlela. Možná že čekala na vhodný okamžik ke skoku na verandu. Viděli jsme, že se vyškrábala slonu na hlavu, objala prackami chobot a vyšplhala se skoro až na jeho konec k otvoru, kterým unikala pára. "Střelte přece, Hode!" zvolal jsem.
"Mám dost času," odpověděl kapitán. Pak se ke mně obrátil, aniž spustil oči z levharta, který nás pozoroval. "Zastřelil jste někdy čitu, Mauclere?" zeptal se. "Nikdy." "A chcete jednu zastřelit?" "Kapitáne," odpověděl jsem, "nechtěl bych vás připravit o tak nádhernou ránu." "I co," řekl Hod. "Tady nejde o loveckou trofej. Vezměte si pušku a namiřte zvířeti na plece. Chybíte-li, dorazím je ve skoku." "Dobrá." Fox, který za námi přiběhl, podal mi svou dvouhlavňovou karabinu. Vzal jsem ji, namířil stále nehybnému levhartovi na plece a vystřelil. Lehce zraněné zvíře udělalo obrovský skok, přeneslo se přes mechanikovu vížku a dopadlo na střechu prvního vozu. Ač byl kapitán Hod dobrý střelec, neměl čas zvíře v letu zasáhnout. "Za mnou, Foxi!" vykřikl. Oba dva vyběhli z verandy a vystoupili do věžičky. Levhart se skokem přes můstek dostal na druhý vůz. Ve chvíli, kdy už chtěl kapitán vystřelit, octlo se zvíře dalším skokem na zemi a zmizelo v džungli. "Stůj! Stůj!" vykřikl Banks na mechanika. Storr zavřel přívod páry a vzduchovou brzdou zabrzdil všechna kola. Kapitán a Fox vyskočili na silnici a vrhali se do křovin za čitou. Uplynulo několik minut. Netrpělivě jsme poslouchali. Ale žádný výstřel se neozval. Oba lovci se vrátili s prázdnýma rukama. "Zmizel nám! Utekl!" zvolal kapitán Hod. "A v trávě není jediná krvavá stopa!" "To je má chyba," řekl jsem kapitánovi. "Měl jste raději vystřelit na čitu sám! Vy byste se byl neminul." "Vždyť jste ji zasáhl," odpověděl Hod. "Jsem si tím jist. Ale na špatné místo!" "Stejně by to nebyl pane kapitáne, ani můj osmatřicátý, ani váš jedenačtyřicátý!" řekl mrzutě Fox.
"Máš pravdu," odpověděl s trochu líčenou lhostejností Hod. "Čita není tygr! Jinak bych vám byl, Mauclere, svou ránu nepostoupil." "Ke stolu, přátelé!" vyzval své přátele plukovník Munro. Čeká nás snídaně a ta vás uklidní." "Tím spíše, že to všechno byla Foxová chyba!" řekl Mac Neil. "Moje chyba?" zvolal sluha, zaražený tímto nečekaným osočením. "Samozřejmě, Foxi," pokračoval seržant. "Podal jsi totiž panu Mauclerovi karabinu nabitou broky!" A Mac Neil ukázal druhou nábojnici, kterou právě vytáhl z pušky. Byla skutečně naplněna broky. "Foxi!" zvolal kapitán. "Pane kapitáne?" "Dva dny vězení!" "Ano, pane kapitáne." A Fox odešel do své kabiny, rozhodnut objevit se před námi až za osmačtyřicet hodin. Styděl se za svůj omyl a chtěl svůj stud skrýt. Druhého dne, 9. června, kapitán Hod, Goúmi a já jsme si vyšli na lov po planině podél cesty. Využili jsme tak půldenní zastávky, pro kterou se tu Banks rozhodl. Celé odpoledne pršelo. Ale k polednímu se obloha trochu vyčistila a mohli jsme počítat s několikahodinovým vyjasněním. Dnes mě ostatně nevedl Hod jako lovec šelem, nýbrž jako lovec drobné zvěře. V zájmu kuchyně si vyšel na toulačku podle rýžových polí ve společnosti Phanna a Blacka. Pan Parazard totiž kapitánovi oznámil, že spíž je už prázdná a že od "Jeho Ctihodnosti očekává, že to Jeho Ctihodnost zařídí," aby se zas naplnila. Kapitán Hod se podrobil, a tak jsme vyšli s obyčejnými loveckými puškami. Po dvou hodinách jsme docílili toho, že jsme vyplašili několik koroptví a zajíců. Byli však vždy příliš daleko a nakonec jsme se musili vzdát naděje na nějaký úlovek. Kapitán Hod byl proto velmi mrzutý. Ostatně v tomto kraji bez džunglí a bez křovin, pokrytém vesnicemi a farmami, nemohl počítat s vyplašením nějaké šelmy, která by ho odškodnila za včerejší neúspěch s levhartem. Dnes si vyšel, jen aby doplnil zásoby zvěřiny, a představoval si už, jak ho asi přijme pan Parazard, až se vrátí s prázdnou. Nebyla to však naše chyba. Do čtyř hodin jsme neměli ani jedinou příležitost k výstřelu. Vanul ostrý vítr, a jak jsem už řekl, všechna zvěř se nám zvedala mimo dostřel. "Milý příteli," řekl mi kapitán Hod, "takhle to rozhodně nepůjde. Když jsme opouštěli Kalkatu, sliboval jsem vám nádherné lovy. Ale smůla a trvalá nepřízeň osudu, kterou vůbec nechápu, brání mi splnit můj slib."
"Však je dobře, kapitáne," odpověděl jsem. "Není třeba si zoufat. Jestliže něčeho lituji, pak ne kvůli sobě, ale kvůli vám. Jen počkejte, v nepálských horách si to všechno vynahradíme." "Ano," řekl kapitán Hod, v prvních předhořích Himálaje budeme mít jistě lepší podmínky. Hleďte, Mauclere, vsadil bych se, že náš vlak se svým zařízením, ten jeho sykot a především náš gigantický slon plaší všechny prokleté šelmy daleko víc než železnice. A tak tomu bude za jízdy vždycky. Já však doufám, že při zastávce budeme šťastnější. Opravdu! Ten levhart byl šílený. Musil umírat hladem, že se vrhl na našeho Ocelového obra. Zasloužil si, aby byl na místě zabit kulí správné ráže. Zatracený Fox! Nikdy mu nezapomenu, co provedl. Kolik je teď hodin?" "Skoro pět." "Už pět hodin, a my jsme dosud nevypálili ani jednu ránu!" "V táboře nás čekají až v sedm hodin. Snad do té doby..." "Ba ne! Nemáme štěstí," zvolal kapitán Hod. "A víte přece, že štěstí je polovina úspěchu." "Ale vytrvalost také," odpověděl jsem. "Slibme si, kapitáne, že se s prázdnou nevrátíme. Souhlasíte?" "Jestli souhlasím?" rozohnil se kapitán. "Běda tomu, kdo slib poruší!" "Platí." "Hleďte, Mauclere, přinesu třeba jen myš nebo veverku, ale s prázdnou se nevrátím!" Kapitán Hod, Goúmi a já jsme byli ve stavu, kdy je člověku všechno dobré. Pokračovali jsme v lovu s umíněností, která si zasloužila lepší výsledky. Ale zdálo se, že i ti nejmírnější ptáci vycítili naše nepřátelské úmysly. Nemohli jsme se přiblížit ani k jednomu. Tak jsme procházeli mezi rýžovými poli, prohledávali kraj po obou stranách cesty a zase se vraceli, abychom se nevzdálili příliš daleko od tábora. V půl sedmé večer byly náboje v našich puškách stále netknuty. Stejně dobře jsme mohli lovit s holemi v ruce, výsledek by byl stejný. Podíval jsem se na kapitána Hoda. Kráčel se stisknutými zuby a hluboká vráska na čele mezi obočím prozrazovala jeho němý vztek. Sevřenými rty brumlal marné hrozby všem srstnatým a pernatým tvorům, z nichž se tu neukázal ani jediný. Chtěl už vypálit ze své pušky na cokoli na strom nebo na kámen -, což je lovecký způsob vybití vzteku. Puška ho pálila v ruce, to bylo zřejmé. Přehazoval si ji řemenem přes prsa a zase s ní mířil naprázdno. Goúmiho ho pozoroval. "Takhle to dál nepůjde," šeptal mi. "Kapitán se vztekne." "Ano," odpověděl jsem. "Dal bych třicet šilinků za nejhoršího domácího holuba, kdyby mu ho milosrdná ruka vypustila na dostřel." Ale teď bych byl nezískal nejlacinější a nejobyčejnější zvěřinu ani za dvacet, ani za čtyřicet, ba ani za šedesát šilinků. Kraj byl zcela pustý. Nikde jsme neviděli ani vesnici, ani farmu.
Kdyby to bylo bývalo možné, byl bych určitě poslal Goúmiho, aby stůj co stůj nějakého užitečného ptáka koupil - i kdyby to mělo být oškubané kuře - a vydal ho pomstě rozzuřeného kapitána. Blížila se noc. Za hodinu už nebude tolik světla, abychom mohli v bezúspěšném lovu pokračovat. Ač jsme si slíbili, že se do tábora s prázdnou nevrátíme, budeme k tomu asi donuceni, jestliže nebudeme ochotni strávit noc venku. Ale noc hrozila deštěm, a nadto by plukovník Munro a Banks byli velmi zneklidněni, kdybychom se nevrátili. A toho jsme je chtěli ušetřit. Kapitán Hod se rozhlížel široce otevřenýma očima a s ptačí rychlostí doleva i doprava a vykročil o deset kroků směrem, který nás určitě nemohl dovést k Parnímu domu. Zrychlil jsem krok, abych ho dohonil a přiměl k tomu, vzdát se marného boje se smůlou, když tu jsem náhle zaslechl vpravo silný tlukot křídel. Podíval jsem se tam. Nad křovím se zvolna vznesl jakýsi pták. Aniž jsem dal kapitánovi čas k návratu, zacílil jsem a vypálil téměř současně obě rány. Neznámý opeřenec byl zasažen a dopadl těžce na okraj rýžového pole. Phann vyskočil, zastřeleného ptáka popadl a přinesl jej kapitánovi. "Konečně!" zvolal Hod. "Jestli nebude pan Parazard spokojen, ať si skočí po hlavě do svého hrnce sám!" "Je to však zvěřina k jídlu?" zeptal jsem se. "Určitě... když není nic jiného," odpověděl kapitán. "Štěstí, že vás nikdo neviděl, pane Mauclere," řekl mi Goúmi. "Udělal jsem něco špatného?" "Vždyť jste zastřelil páva a střílet pávy je zakázáno! Jsou v celé Indii pokládáni za ptáky posvátné!" "Ať čert vezme všechny posvátné ptáky i ty, kdo je uctívají!" zvolal kapitán Hod. "Toho ptáka jsme zastřelili a také ho sníme... třeba zbožně, chcete-li, ale sníme ho!" V zemi bráhmanů je páv skutečně všemi Indy uctíván jako pták posvátný, a to že od dob Alexandra Velikého, jehož výprava prošla celým poloostrovem. Indové z něho udělali symbol bohyně Saravastí, ochránkyně zrození a manželství. Střílet tyto ptáky zakazuje pod přísným trestem zákon, který Angličané potvrdili. Zastřelený páv byl skutečně nádhernou ukázkou kurovitých ptáků. Měl temně zelená křídla s kovovým leskem, lemovaná zlatým proužkem a krásný ocas s něžnými oky na konci, připomínající skvostný vějíř s hedvábnými třásněmi. "Jdeme zpátky!" řekl kapitán. "Zítra nám pan Parazard páva upeče a všichni bráhmani v Indii si mohou myslet co chtějí! I když je páv jen nafoukaná slepice, s tímhle elegantně zdviženým ocasem udělá na našem stole náramný dojem!"
"Jste tedy spokojen, kapitáne?" "Spokojen? S vámi ano, příteli, ale sám se sebou vůbec ne! Smůla mě dosud neopustila a je už opravdu načase, abych se jí zbavil. Pojďme!" Vraceli jsme se stejnou cestou zpět k táboru, od něhož jsme se dostali asi na tři míle daleko. Kráčeli jsme za sebou po křivolaké stezce, která nás vedla bambusovou džunglí. Vpředu kapitán Hod a já, Goúmi s naším úlovkem o několik kroků za námi. Slunce ještě nezapadlo, ale bylo zakryto mraky a my jsme museli sledovat stezku už v šeru. Náhle se z křoví vpravo ozvalo strašné zařvání. Bylo to tak hrozivé, že jsem se bezděčně zastavil. Kapitán Hod mi sevřel ruku. "Tygr!" řekl. A pak zaklel: "Tisíc indických hromů! Máme v puškách jen koroptví broky!" Byla to bohužel pravda. Ani Hod, ani já, ani Goúmi jsme neměli kulové náboje. Ale teď už nebyl čas prohlížet si zbraně. Za deset vteřin po zařvání vyskočil tygr z houštiny a jediným skokem se octl na stezce dvacet kroků před námi. Byl to nádherný tygr onoho druhu, kterému Indové říkají lidožrout, je to strašná šelma a každý rok jí padá za oběť několik set lidí. Byla to hrozná situace. Díval jsem se na tygra a přímo jsem ho hltal očima. Přiznám se však, že se mi puška v rukou roztřásla. Tygr byl devět až deset stop dlouhý a měl oranžovou srst s bílými a černými pruhy. Ion se na nás díval. Jeho kočičí oči v šeru světélkovaly. Ocasem horečně šlehalo zem. Přikrčil se, chystal se ke skoku. Hod neztratil duchapřítomnost. Přiložil pušku k líci a nevylíčitelným tónem zašeptal: "Koroptví broky! Střílet na tygra koroptvími broky! Netrefím-li ho zblízka do očí, jsme..." Kapitán už nemohl větu dokončit. Tygr se blížil, ale ne skokem, nýbrž drobným krokem. Goúmi vzadu poklekl a zamířil též na tygra. V pušce však měl také jen drobné broky. A já jsem neměl pušku nabitou vůbec. Chtěl jsem vložit do nábojové komory náboj. "Nehýbejte se!" zašeptal mi kapitán. "Tygr by skočil a já nechci, aby skákal." Všichni tři jsme zůstali bez pohnutí stát.
Tygr se zvolna blížil. Hlavou, kterou před chvílí ještě kýval, teď ani nehnul. Díval se na nás sice upřeně, ale jaksi kose. S širokou, až k zemi spuštěnou dolní čelistí vypadal, jako by vdechoval výpary země. Brzy bylo to strašné zvíře na deset kroků před kapitánem. Hod se pevně rozkročil, znehybněl a soustředil všechnu vůli do svého pohledu. Ani srdce se mu nerozbušilo rychleji před strašným zápasem, z něhož možná nikdo z nás nevyjde živ. V této chvíli jsem už myslel, že tygr konečně skočí. Udělal ještě pět kroků. Musil jsem sebrat všechnu svou vůli, abych na kapitána nevykřikl: "Tak střelte už! Střelte!" Ne! Kapitán to už řekl - a byla v tom zřejmě jediná možnost záchrany -, že chce zvíře střelit do očí. Ale k tomu je musel mít docela blízko. Tygr udělal ještě tři kroky a napjal se ke skoku... Ozvala se rána a hned po ní druhá. Ta druhá se však ozvala v těle zvířete, které po třech nebo čtyřech přemetech padlo s bolestným zařváním na zem. "Stal se zázrak!" vykřikl kapitán Hod. "Měl jsem pušku nabitou kulí!" Dokonce výbušnou kulí. Ach, tentokrát ti děkuji, Foxi! Děkuji ti!" "Je to možné?" zvolal jsem. "Podívejte se!" A kapitán sklonil pušku, aby vytáhl náboj z levé hlavně. Byl to náboj s kulí! Všechno bylo jasné. Kapitán Hod měl dvě karabiny a dvě pušky. Všechny měly stejnou ráži. A tehdy, když Fox nabil omylem karabinu brokovými náboji, vsunul do lovecké pušky náboje s výbušnými střelami. A tak včera Zachránil život levhartovi a dnes nám. "Ano," řekl kapitán Hod, "nikdy jsem nebyl tak blízko smrti jako dnes!" Za půl hodiny jsme se vrátili do tábora. Hod si zavolal Foxe a vypověděl mu, co se stalo. "Pane kapitáne," odpověděl mu sluha, "to jen dokazuje, že místo dvou dnů trestu zasluhuji čtyři, protože jsem se zmýlil dvakrát." "To je i mé mínění," dodal klidně kapitán Hod. "Ale protože jsem tvým omylem dostal svého jedenačtyřicátého, myslím, že bych ti měl dát zlaťák..." "A já si myslím, že bych si ho měl vzít," odpověděl Fox a strčil zlatou minci do kapsy. Za těchto okolností se tedy kapitán Hod setkal se svým jedenačtyřicátým tygrem.
Dne 12. června se náš vlak zastavil před nedůležitou vesnicí a druhého dne jsme jeli dál, abychom zdolali oněch sto padesát kilometrů, které nás ještě dělily od nepálských hor.
KAPITOLA XIV JEDEN PROTI TŘEM Ještě několik dní a budeme už stoupat prvními horami severní Indie, které dosahují nejvyšších výšek na celé zeměkouli. Až dosud byl kraj jen mírně zvlněný a stoupal tak neznatelně, že to náš Ocelový obr ani nepozoroval. Bylo bouřlivé počasí, stále pršelo, ale teplota se držela na snesitelné výši. Cesty nebyly nijak špatné a vzdorovaly i širokým rýhám na kolech našich vozů. Když byla silnice někde hluboko rozryta, stačilo, aby se Storr dotkl regulátoru, poslušná pára zvýšila tah a překážka byla překonána. Náš stroj byl dost silný, ale stačilo ventily jen o čtvrt kruhu pootočit a užitečný výkon se okamžitě zvýšilo několik koní. Až dosud jsme si mohli jen chválit tento způsob cestování, i úžasný stroj, který si Banks přizpůsobil, i pohodlí v našich pojízdných domech. Tady už nebyly nekonečné roviny, táhnocí se od údolí Gangy až k území království Audhu a Rohilkhandu. Na severu se už zdvihala gigantická hradba himálajských vrcholů, o niž se tříštila mračna hnaná jihozápadním větrem. Zatím jsme ještě nemohli dobře vidět malebné tvary hřebenů, které vystupují až do výše osmi tisíc metrů nad mořem. Ale s blížící se tibetskou hranicí nabýval kraj vzhledu stále divočejšího. Byl pokryt džunglemi a obdělávané půdy ubývalo. I květena tohoto indického kraje byla krásnější. Palmy už zmizely a vystřídaly je nádherné banánovníky a husté mangovníky, které plodí nejlepší ovoce Indie, a především bambusové porosty se stébly až sto stop vysokými. Tady se také objevovaly magnólie s velkými květy, plnící vzduch pronikavou vůní, nádherné jeřáby a různé druhy dubů, kaštany s plody plnými ostnů jako mořské ježovky, kaučukovníky, ronící otevřenými mízovody mízu, borovice s dlouhým jehličím, a pak rostliny skromnějšího růstu, ale výraznějších barev, jako kakosty, pěnišníky a podle silnice dlouhé pruhy vavřínů. Občas se ukázala vesnice se slaměnými a bambusovými chatrčemi, dvě tři farmy pod vysokými stromy, ale oddělené vzdálenostmi mnoha mil. Čím víc jsme se blížili k horám, tím méně byl kraj obydlen. Nad touto rozlehlou oblastí se teď rozprostřela šedivá zamračená obloha. Velmi často silně pršelo - byly to přímo dešťové přívaly. Ve dnech 13. až 17. června nebylo snad ani půl dne hezky. Musili jsme zůstat v salónu Parního domu a ubíjet dlouhé hodiny stejně jako v obyčejných domech: kouřením, hovorem a kartami. V té době pušky k velké nelibosti kapitána Hoda zahálely. Ale dvě výhry v kartách za jeden večer mu vrátily obvyklou dobrou náladu. "Tygra lze zabít vždycky," prohlásil, "ale nelze každý večer vyhrát v kartách." Proti tak správnému a jasně formulovanému výroku se nedalo nic namítat. Dne 17. června jsme se utábořili poblíž seráje, což je označení bungalovů vyhrazených cestujícím. Počasí se trochu zlepšilo a Ocelový obr, který poslední čtyři dny musel tvrdě
pracovat, potřeboval když ne odpočinek, tedy aspoň určité ošetření. Dohodli jsme se proto, že zde strávíme noc a polovinu příštího dne. Seráj, jinak také karavanseráj, je vlastně veřejný hostinec při velkých silnicích na poloostrově. Je to zpravidla čtverec budov s vnitřním dvorem a obvykle se čtyřmi věžemi v rozích, které stavbě dodávají pravý orientální ráz. V seráji pracují lidé určení jen pro vnitřní služby. Jsou to nosiči vody a kuchař, tedy záchrana nenáročných cestujících, kteří se spokojí s vejci a s kuřetem. Dále tam jsou dodavatelé potravin, s nimiž lze jednat přímo a nakupovat u nich zpravidla velmi lacino. Strážce seráje se nazývá peón a je to obyčejně agent ctihodné Indické společnosti, které většina serájů patří. Společnost je spravuje prostřednictvím svého hlavního inženýra okresu. V těchto zařízeních platí podivné, ale přísně dodržované nařízení. Každý cestující může pobýt v seráji jen čtyřiadvacet hodin. Chce-li se tam zdržet déle, musí mít svolení inspektora. Bez jeho souhlasu musí uvolnit místo prvnímu Angličanu nebo Indovi, který o to požádá. Jakmile jsme dorazili na místo zastávky, vyvolal náš Ocelový obr samozřejmě obvyklý rozruch, to znamená velkou pozornost a snad i závist. Musím však říci, že tehdejší hosté seráje se na něho dívali spíše s opovržením. Neměli jsme ovšem co dělat s obyčejnými smrtelníky, cestujícími za obchodem nebo zábavou. Nebyli to ani angličtí důstojníci, vracející se do svých posádek na nepálských hranicích, ani indičtí obchodníci, putující s karavanami do afgánských stepí, do Láhauru nebo do Péšávaru. Nebyl to nikdo jiný než kníže Guru Singh osobně, syn nezávislého rádži z Gudžhrátu a sám rádža, který s velkou okázalostí cestoval do severní části indického poloostrova. Guru Singh zabral tři nebo čtyři velké místnosti seráje a v ostatních se ubytovali lidé z jeho průvodu. Já jsem dosud nikdy neviděl rádžu na cestách. Když jsme zřídili tábor asi čtvrt míle od seráje na kouzelném místě při řece ve stínu vysokých stromů, vydal jsem se s kapitánem Hodem a s Banksem na návštěvu táboru knížete Gurua Singha. Cestuje-li rádžův syn, necestuje samozřejmě sám. Jestliže je mi někoho líto, pak jedině lidí, kteří se nemohou hnout ani na krok, aby tím okamžitě neuvedli do pohybu několik set průvodců. Je opravdu lepší být prostým chodcem s tlumokem na zádech, s holí v ruce a s puškou přes rameno než knížecím cestujícím po Indii s celým ceremoniálem, jak to vyžaduje jeho stav. "To necestuje jeden člověk od města k městu," řekl mi Banks, "ale celé město, které tím mění své zeměpisné souřadnice. "Já dávám přednost Parnímu domu," odpověděl jsem, "a s rádžovým synem bych neměnil."
"A kdo ví," řekl kapitán Hod, "zda by ten kníže nedal také přednost pojízdnému domu před celou tou nepohodlnou přítěží své cesty!" "Mohl by říci jediné slovo," prohlásil Banks, "a já mu postavím parní palác, když mi dobře zaplatí. Ale než mi pošle objednávku, prohlédneme si trochu jeho tábor, bude-li za to stát." V průvodu knížete bylo ne méně než pět set osob. Venku pod stromy na pláni bylo symetricky seřazeno dvě stě vozů jako stany ve vojenském ležení. Některé vozy táhli zebu a jiné buvoli, nemluvě o třech nádherných slonech s bohatě zdobenými palankýny na zádech. Dále tam bylo dvacet velbloudů ze západních krajů a tato zvířata byla zapřahána do čtveřic poháněných dvěma kočími. Karavaně nic nechybělo. Ani hudebníci, kteří okouzlovali uši Jeho výsosti, ani tanečnice, které okouzlovali jeho oči, ani kejklíři, kteří ho ve volných chvílích bavili. Průvod doplňovalo tři sta nosičů a dvě stě kopiníků. Ti všichni by dokázali přivést na mizinu každého kromě nezávislého indického rádži. Mezi hudebníky patřili hráči na tamburínu, na cimbál a na tamtam. Všichni byli odchovanci školy, která nahrazuje melodii hlukem. Byli tam i hráči na čtyřstrunné kytary, jejichž nástroje však nikdy neprošly rukama ladiče. Mezi kejklíři bylo také několik zaklínačů hadů, kteří svým zpěvem zahánějí nebo přivolávají hady, dále obratní žongléři s meči, akrobati na volném laně s hromadami hrnců na hlavě a s buvolími rohy na nohou a konečně eskamotéři, kteří dovedou staré hadí kůže proměnit v jedovaté kobry a naopak, podle přání diváků. Hezké tanečnice patřily ke kastě zvané bundelí. Jsou zvány na slavnosti, kde zastávají roli tanečnic a zpěvaček. Všechny byly vkusně oděny do mušelínu vyšívaného zlatem nebo skládaných sukní a měly dlouhé šerpy, které při tanci rozvíjely. Byly ozdobeny vzácnými šperky, drahými náramky na pažích, zlatými prsteny na rukou i na nohou a zlatými rolničkami na kotnících. Takto vyšňořeny předváděly oblíbený tanec mezi vejci s neobyčejným půvabem a obratností. Doufal jsem, že je budu moci na zvláštní rádžovo pozvání spatřit. K personálu karavany patřil z neznámých mi důvodů i určitý počet dalších mužů, žen a dětí. Ti všichni byli vyzdobeni dlouhými pruhy látky zvanými dhótí nebo oblečeni do košil a dlouhých bílých šatů, což bylo velmi malebné. Ženy měly jakési kabátce s krátkými rukávy a sárí, podobné dhótí mužů. Ovinují si je kolem těla a konec si přehazují koketně přes hlavu. Tito Indové leželi teď pod stromy a čekali na hodinu jídla. Kouřili cigarety zabalené do zeleného listu, v němž spalovali jakési černé cukroví, složené z tabáku, z melasy a z opia. Jiní žvýkali betelové listy, s arekovými ořechy a s vyhašeným vápnem. To účinně podporuje trávení, což je v horkém indickém podnebí velmi prospěšné. Všichni ti lidé, zvyklí na život v karavaně, žili v dobré shodě a projevovali činnost jedině při slavnostních příležitostech. Připadali mi jako statisti v divadle, kteří po odchodu z jeviště upadají do naprosté netečnosti. Přesto však si několik Indů pospíšilo uvítat náš příchod do jejich tábora, přičemž se klaněli až k zemi. Většina na nás volala: "Sáhib! Sáhib!", což znamená: "Pane! Pane!" Odpovídali jsme jim na to přátelskými gesty.
Jak jsem už řekl, napadlo mi, že kníže Guru Sing uspořádá třeba na naši počest jednu ze slavností, kterými rádžové nikdy neskrblí. Velký dvůr seráje byl pro takový obřad jako stvořený, především pro tance bajadér a pro kousky akrobatů i kouzelníků. Přiznám se, že bych byl velmi rád spatřil takovou podívanou v seráji ve stínu obrovských stromů a v přirozeném prostředí. Bylo to lepší než na prknech jeviště mezi stěnami namalovanými na plátně a před falešnými květinami. Řekl jsem o svém nápadu oběma přátelům, projevili sice stejné přání, ale v jeho uskutečnění nevěřili. "Rádža z Gudžhrátu," řekl mi Banks, "je nezávislý vladař, který se po povstání sipáhíů podřizoval jen nerad. Během povstání se choval přinejmenším podezřele. Angličany nemá vůbec rád a jeho syn k nám jistě nebude nijak vlídný." "Nu, však se bez jeho komedie obejdeme," odpověděl kapitán Hod s pohrdavým pokrčením ramen. A opravdu. Nesměli jsme dokonce ani do seráje. Možná že kníže Guru Singh čekal oficiální návštěvu plukovníka Munra. Ale sir Edward Munro od knížete nic nepotřeboval, nic od něho nečekal a nestaral se o něho. Vrátili jsme se proto na naše tábořiště a vzdali jsme čest výbornému obědu, který nám předložil pan Parazard. Musím říci, že naším hlavním jídlem byly konzervy. Pro špatné počasí jsme už několik dní nemohli vyjít na lov. Ale náš kuchař byl tak vynalézavý, že pod jeho obratnou rukou konzervované maso a zelenina nabývaly zas přirozené chuti a svěžesti. Celý večer jsem byl přes Banksovo vysvětlení velmi zvědavý na pozvání, které však nepřicházelo. Kapitán Hod žertovalo mé zálibě v baletu pod širým nebem, a dokonce mě popichoval, že "v opeře by to bylo lepší". Nechtěl jsem to samozřejmě připustit, ale vzhledem k ne přívětivosti knížete jsem to nemohl dokázat. Nazítří, 18. června, jsme byli všichni už za svítání připraveni k odjezdu. Kálut v pět hodin zatopil. Náš slon byl odpojen a stál asi padesát kroků od vozů. Mechanik v něm právě doplňoval zásoby vody. Za čtyřicet minut měl kotel dostatečný tlak a Storr počal couvat nazad, když se k nám přiblížila skupina Indů. Bylo to pět nebo šest bohatě oděných mužů v bílých šatech, v hedvábných tunikách a v turbanech vyšívaných zlatem. Doprovázelo je dvanáct strážců s mušketami a se šavlemi. Jeden z vojáků nesl věnec ze zeleného listí, což prozrazovalo přítomnost důležité osobnosti. A tou důležitou osobností byl sám kníže Guru Singh, asi pětatřicetiletý muž povýšeného chování. Byl to výrazný typ potomků legendárních mahárádžů, v jehož tváři byly zřejmé mahárátské rysy.
Kníže neráčil brát naši přítomnost na vědomí. Postoupilo několik kroků ke gigantickému slonu, kterého Storr právě uváděl do pohybu. Chvilku ho pozoroval, ne bez jisté zvědavosti, ač se to snažil nedávat najevo. "Kdo fen stroj udělal?" zeptal se pak Storra. Kníže Guru Singh se obrátil k Banksovi a plynnou angličtinou se ho zeptal: "To jste byl vy?" "Ano, já," odpověděl Banks. "Je pravda, že to byl nápad zemřelého rádži z Buthanu?" Banks na souhlas přikývl. "A proč," pokračovala Jeho výsost s pokrčením ramen, "proč se dát táhnout strojem, když máme slony z masa a kostí?" "Asi proto, že tenhle slon je silnější než všichni sloni, kterých zesnulý rádža používal," odpověděl Banks. "Ach," ušklíbl se Guru Singh a stáhl pohrdavě rty. "Silnější?" "Nesrovnatelně silnější," odvětil Banks. "Žádný z vašich slonů by ho nepřiměl ani k jedinému kroku, kdyby náš slon nechtěl," řekl kapitán Hod, vydrážděný pohrdavým chováním vladaře. "Co to říkáte?" usmál se kníže. "Můj přítel tvrdí," ozval se inženýr, "a já to tvrdím s ním, že toto umělé zvíře může vzdorovat deseti párům koní a že ani vaši tři sloni dohromady by je nedonutili k jedinému kroku nazad." "Tomu vůbec nevěřím," odpověděl kníže. "Pak se ovšem mýlíte," řekl kapitán Hod. "Kdyby to Vaše výsost chtěla zaplatit," dodal Banks, "zavázal bych se, že jí postavím slona, který se silou vyrovná dvaceti nejlepším slonům ze stájí Vaší výsosti." "To se snadno řekne," řekl suše Guru Singh. "A snadno udělá," odpověděl Banks. Kníže se počal vzrušovat. Zřejmě nesnášel odpor. "Můžeme to zkusit hned tady," řekl po krátkém rozmýšlení. "To můžeme," souhlasil inženýr.
"A můžeme dokonce učinit pokus předmětem sázky - jestli z obavy před prohrou neucouvnete tak, jako určitě couvne váš slon, bude-li zápasit s mými zvířaty." "Ocelový obr a couvnout?" zvolal kapitán Hod. "Kdo se odváží tvrdit, že Ocelový obr couvne?" "Já!" odpověděl Guru Singh. "A oč se Vaše výsost vsadí?" zeptal se inženýr se založenýma rukama. "O čtyři tisíce rupií," odpověděl kníže, "můžete-li o tolik přijít." To znamenalo deset tisíc franků. Opravdu pozoruhodná sázka! Dobře jsem si všiml, že Banks přes důvěru ve svého slona před touto částkou zaváhal. Kapitán Hod by byl vsadil třeba dvojnásobek, kdyby mu to byl jeho skromný plat dovolil. "Odmítáte?" řekla Jeho výsost, pro niž čtyři tisíce rupií představovaly jen cenu prchavého vrtochu. "Bojíte se, že přijdete o čtyři tisíce rupií?" "Přijímám!" ozval se plukovník Munro, který k nám právě přišel a vložil se do hovoru tím jediným rozhodným slovem. "Plukovník Munro sází čtyři tisíce rupií?" zeptal se kníže Guru Singh. "Třeba deset tisíc," odpověděl sir Edward Munro, "je-li to Vaší Výsosti vhod." "Budiž!" souhlasil Guru Singh. To už se opravdu stávalo zajímavým. Inženýr podal plukovníkovi ruku, jako by mu chtěl poděkovat, že ho nenechal pohrdavým rádžou urážet, ale na okamžik se zachmuřil. Napadlo ho, zda mechanickou sílu svého stroje přece jen nepřecenil. Kapitán Hod zazářil. Mnul si ruce a vykročil k našemu slonu. "Pozor, Ocelový obře!" zvolal. "Jde o práci pro čest naší staré Anglie!" Všichni jsme se postavili k jedné straně silnice. Ze seráje vyšlo asi sto Indů a přiběhli až k nám, aby přihlíželi chystanému zápasu. Banks nás opustil a vystoupil do věžičky ke Storrovi, který mechanickými měchy rozdmychával oheň. Z chobotu Ocelového obra vyrážel proud páry. Na pokyn Gurua Singha odešlo zatím několik jeho sluhů do stáje v seráji, aby přivedli tři slony, zbavené vší cestovní výstroje. Byla to nádherná zvířata z Bengálska, mnohem větší než sloni z jižní Indie. Jejich síla ve mně vyvolala jakési obavy. Mahauti na jejich mohutných krcích je řídili rukama a povzbuzovali hlasem. Když sloni míjeli Jeho výsost, největší z nich - skutečný obr svého druhu - se zastavil, poklekl na přední kolena, zdvihl chobot a pozdravil knížete jako dobře vychovaný dvořan, kterým
skutečně byl. Pak se všichni tři přiblížili k Ocelovému obru a zahleděli se na něho s údivem, v němž bylo i trochu strachu. Na rozporky pro přípřež byly upevněny silné řetězy a zavěšeny na rám tendru, skrytý pod zádí našeho slona. Přiznám se, že se mi rozbušilo srdce. Kapitán Hod si hryzal knír a nevydržel na jednom místě. Plukovník Munro byl stejně klidný, řekl bych, že ještě klidnější než kníže Guru Singh. "Jsem připraven," řekl inženýr. "Bude-li Vaše výsost chtít..." "Chci," odpověděl kníže. Guru Singh dal znamení, mahauti zvláštním způsobem zapískali, sloni se vzepřeli mohutnýma nohama do země a v dokonalém souladu zabrali. Stroj o několik kroků ucouvl. Vykřikl jsem. Kapitán Hod dupl nohou. "Zabrzdi!" řekl prostě inženýr Banks mechanikovi. Okamžitě byly za sykotu páry uvedeny v činnost vzduchové brzdy. Ocelový obr se zastavil a ani se nepohnul. Mahauti povzbuzovali své slony, kteří s napjatými svaly zabrali podruhé. Marná snaha! Náš slon jako by byl vrostl do země. Kníže Guru Singh si do krve rozkousal rty. Kapitán Hod zatleskal. "Kupředu!" zvolal Banks. "Ano, kupředu!" opakoval kapitán. "Kupředu!" Mechanik otevřel regulátor naplno a z chobotu vyrazily velké chuchvalce páry. Odbrzděná převodová kola se pomalu roztáčela a nohy Ocelového obra se vryly do štěrku silnice. Tři sloni přes své strašné úsilí byli taženi pozpátku, přičemž vyrývali v zemi hluboké brázdy. "Kupředu! Kupředu!" řval kapitán Hod. A Ocelový obr šel stále vpřed, tři obrovská zvířata padla na bok a byla vlečena asi dvacet kroků, aniž to náš slon nějak pocítil. "Hurá! Hurá! Hurá!" křičel kapitán Hod, který se už neovládal. "Mohli by zapřáhnout všechny slony ze stájí Jeho Výsosti! Našeho Ocelového obra by to nezatížilo víc než pecka z třešně!" Plukovník Munro pokynul rukou, Banks zavřel regulátor a stroj se zastavil.
Jak žalostný to byl pohled na slony Jeho Výsosti, když se tu s choboty stočenými strachem a s nohama vzhůru zmítali jako obrovští brouci převrácení na záda! Kníže, stejně rozzuřený jako pokořený, odjel, ještě než pokus skončil. Tři sloni byli vypřaženi. Vstali, zřejmě pokořeni porážkou. Když míjeli Ocelového obra, největší z nich proti vůli svého mahauta poklekl na kolena a zdvihl chobot k pozdravu, kterým prve uctil i knížete Gurua Singha. Za čtvrt hodiny přišel do našeho tábora jeden z Indů, tajemník Jeho Výsosti, a odevzdal plukovníku Munrovi měšec s deseti tisíci rupiemi, což byla cena prohrané sázky. Plukovník Munro měšec vzal a hodil jej pohrdavě tajemníkovi k nohám. "Pro služebnictvo Jeho výsosti!" řekl. A obrátil se klidně k Parnímu domu. To byl nejlepší způsob, jak pokořit arogantního knížete, který nás svou pohrdavostí tak vydráždil. Jakmile byl Ocelový obr připojen, dal Banks znamení k odjezdu a náš vlak se velkou rychlostí rozjel davem okouzlených Indů. Cestou ho doprovázely pozdravné výkřiky a brzy jsme za ohbím silnice ztratili seráj knížete Gurua Singha z dohledu. Nazítří počal Parní dům stoupat do prvních předhoří, která spojují rovinu s himálajskou hranici. Pro Ocelového obra, jemuž osmdesát koní v bocích umožnilo tak lehce porazit tři slony knížete Gurua Singha, to byla hračka. Pustil se odvážně po stoupajících silnicích a nemusil ani zvyšovat normální tlak páry. Byl to opravdu zajímavý pohled na ten kolos, když chrlil roje jisker a táhl se sykotem páry zvolna, ale důrazně své dva vozy serpentinami silnic. Příčné rýhy na obručích kol se zarývaly do vozovky, až drcený štěrk skřípal. Nutno říci, že naše těžké zvíře nechávalo za sebou hluboké stopy a poškozovalo tak vozovku, už rozmočenou dešťovými přívaly. Buď jak buď, Parní dům zvolna stoupal, za námi se rozšiřovalo panoráma roviny a jižní obzor se nám v širokém okruhu ztrácel z oči. Náš výstup, přerušovaný podle potřeby delšími nebo kratšími zastávkami a nočním tábořením, trval plných sedm dní, od 18. do 25. června. "S trochou trpělivosti," říkal kapitán Hod, "vystoupil by náš vlak až na nejvyšší vrcholky Himálaje!" "Nebuďte tak domýšlivý, kapitáne!" odpovídal mu inženýr. "On by to však dokázal, Banksi!" "Ano, Hode, dokázal by to, kdyby nám za chvíli nechyběly sjízdné silnice, kdybychom si mohli vzít s sebou zásoby paliva, které mezi ledovci nenajdeme, a kdyby ve výši patnácti tisíc stop nám už nechyběl dýchatelný vzduch. My projedeme jen obyvatelnou částí Himálaje. Až Ocelový obr dosáhne pásma lázeňských míst,
zastaví se na nějakém příjemném místě při kraji horské džungle a ve svěžím vzduchu vyšších ploch. Náš přítel Munro si prostě přenese svůj kalkatský bungalov do Nepálu, a to bude vše. A zůstaneme tam, jak dlouho budeme chtít." Ono místo, kde jsme se chtěli na několik měsíců utábořit, našli jsme šťastně 25. června. Už osmačtyřicet hodin jsme jeli po silnicích stále horších. Buď byly špatně udržovány, nebo je hluboko rozryly lijáky. Ocelový obr však měl "tah", jak se obvykle říká. Stačilo dát mu jen trochu více paliva. Kálut naložil pod kotel několik polen a brzy zvýšil tlak páry. Nikdy nebylo třeba zatěžovat záklopky, které propouštěly páru až při tlaku sedmi atmosfér. Tento tlak nebyl nikdy překročen. Posledních osmačtyřicet hodin projížděl náš vlak územím téměř pustým. Vesnice a města jsme už neviděli. Jen několik osamělých stavení, několik farem ztracených v borových lesích na jižních svazích předhoří. Tři nebo čtyři horalé nás pozdravili ob divným i výkřiky. Při pohledu na úžasný stroj stoupající do hor určitě věřili, že to samotnému Bráhmovi napadlo převézt nějakou pagodu do nedostupných výšek nepálských hranic! Konečně 25. června zavolal Banks své poslední "Stůj!", kterým skončila první část naší cesty do severní Indie. Vlak se zastavil na rozlehlé světlině u bystřiny, jejíž průzračná voda měla stačit několikaměsíčnímu táboření. Odtud jsme mohli přehlédnout kraj v okruhu padesáti až šedesáti mil. Parní dům byl teď tři sta pětadvacet mil od svého východiště, ve výši asi dvou tisíc metrů nad mořem, při úpatí hory Dvalaghiri, jejíž vrchol, vysoký pětadvacet tisíc stop, ztrácel se nám v oblacích.
KAPITOLA XV PÁL TANDIT Opusťme teď na chvíli plukovníka Munra i jeho společníky, inženýra Bankse, kapitána Hoda i Francouze Mauclera, a přerušme vypravování o cestě, jejíž první část z Kalkaty na čínské hranice skončila při úpatí tibetských hor. Čtenář si jistě vzpomíná na příhodu, která se udála při cestě Parního domu do Iláhábádu. Výtisk místních novin s datem 25. května upozornil plukovníka Munra na nababovu smrt. Byla to zpráva, tak často oznamovaná a pak zase odvolávaná, tentokrát pravdivá? Mohlo tom sir Edward Munro po uvedení přesných podrobností ještě pochybovat? Neměl se konečně vzdát své myšlenky na vykonání spravedlnosti za vzpouru z roku 1857? To uvidíme. Co se vlastně stalo oné noci ze 7. na 8. března, kdy Nána Sáhib v doprovodu Balaa Raa, svých věrných druhů ve zbrani a Inda Kálaganiho opustil jeskyně v Adžantě? Po šedesáti hodinách dorazil nabab do úzkých soutěsek satpurských hor. Bylo to asi sto mil od Ádžanty v málo navštěvovaném kraji, kde se zatím octl v jistém bezpečí. Vybral si to místo dobře.
Pohoří Satpura je středně vysoké a tyčí se nad povodím řeky Narmady, které je na severu ohraničeno pohořím Vindhja. Obě tato horská pásma probíhají téměř rovnoběžně, spojují se svými výběžky a vytvářejí v hornatém terénu těžko objevitelné skrýše. Pohoří Vindhja na třiadvacáté rovnoběžce přetíná téměř celou Indii od západu na východ a tvoří jednu stranu horského trojúhelníku ve střední Indii. Jinak je tomu se Satpurou. Toto pohoří nepřekračuje pětasedmdesátý stupeň východní délky a spojuje se s pohořím Gávilgarh. Tam se Nána Sáhib octl v kraji Gaundů, obávaného kmene staré rasy, dosud úplně nepodrobeného, který chtěl Dantu Pant podnítit ke vzpouře. Tento kraj, nazývaný Gaudvana, měří dvě stě tisíc čtverečních mil a má přes tři milióny obyvatel. Rousselet uvádí, že to je původní obyvatelstvo, v němž neustále žije revoluční duch. Je to důležitá část Indie a pod anglickou vládou je skutečně jen formálně. Železniční trať z Bombaje do Iláhábádu prochází Gaudvanou od jihozápadu na severovýchod a vysílá pobočnou trať až do centra nágpurské provincie. Gaudský kmen však zůstal nezkrocen, odmítal všechny vlivy civilizace a střásal evropské jho, protože ve svých horách mohl být jen těžko pokořen. To vše dobře věděl Nána Sáhib. Proto hledal útočiště napřed tady, aby unikl pátrání anglické policie, a čekal na vhodnou chvíli k vyvolání nového povstání. Kdyby měl nabab ve svém jednání úspěch, kdyby Gaundové na jeho výzvu povstali a šli za ním, mohla by se revoluce rychle rozšířit. Vždyť severně od Gaudany leží Bundélkhand, který zabírá celý hornatý kraj mezi pohořím Vindhaja a důležitou řekou Jamunou. V této oblasti, pokryté nejkrásnějšími indickými džunglemi, žije mocný a krutý kmen Bundélů, u nichž vyhledávají a snadno nalézají útulek všichni zločinci, političtí i jiní. Tam žije na osmadvaceti tisících čtverečních kilometrů dva a půl miliónu lidí, tam jsou ještě celé kraje barbarské; tam vznikla slavná škrtičská sekta thugů, fanatických vrahů, kteří byli dlouhou dobu postrachem Indie, tam řádily tlupy pindarů a téměř beztrestně se dopouštěly nejhnusnějších vražd, tam dosud žili strašní dakoiti, sekta travičů, kteří kráčeli ve stopách thugů. A tam se uchýlil i Nána Sáhib, když unikl po dobytí Džhánsí královským oddílům. A tak svedl všechna pátrání ze stopy, ještě než odešel do bezpečnějšího úkrytu v nepřístupných krajích při čínských hranicích. Na východ od Gaudvany leží Kándistán, země Kándů. Tak se jmenují divocí příslušníci sekty Tado Pannora, boha země, a Maunk Sora, boha války, který krvavě požadoval lidské oběti a jehož kult Angličané jen těžko zakazovali. Tyto divoké kmeny lze přirovnat k domorodcům na nejbarbarštějších ostrovech Polynésie, v letech 1840 až 1854 vedli s nimi generálmajor John Campbell a kapitáni Macpherson, Macviccar a Frye kruté a dlouhé války. Byli to fanatikové ochotní ke všemu, jakmile je nějaká silná ruka přiměla pod náboženskou záminkou k akci. Na západ od Gaudvany je kraj obývaný dvěma milióny Bhílů, vládnoucích kdysi v Sindhii a v Rádžputáně, rozdělených nyní od jednotlivých rodů a rozptýlených po celé oblasti pohoří Vindhja.
Skoro všichni se opíjejí kořalkou, ale jsou stateční, odvážní, silní a rychlí, stále připraveni na výzvu k boji a k loupení. Je vidět, že Nána Sáhib volil dobře. V tomto kraji uprostřed poloostrova chtěl tentokrát místo vojenského povstání vyvolat celonárodní hnutí, kterého by se zúčastnili Indové všech kast. Ale nejdříve měl v úmyslu se v kraji usadit, aby mohl působit na obyvatelstvo tak, jak mu to okolnosti dovolí. Musil si především najít aspoň pro první dobu bezpečný úkryt, připraven při prvním podezření ihned jej opustit. To byla teď hlavní starost Nány Sáhiba. Indové, kteří ho doprovázeli do Adžanty, mohli ovšem volně procházet celou provincií. I Balao Rao, kterého se guvernérova vyhláška netýkala, byl by se mohl těšit stejné volnosti, nebýt jeho podobnosti k bratrovi. Od svého útěku k nepálským hranicím nepoutal k sobě pozornost veřejnosti, která ho pokládala za mrtvého. Mohl však být zaměněn s Nánou Sáhibem a zatčen. Tomu se musil stůj co stůj vyhnout. A tak oba bratři, spojení společnou myšlenkou, jdoucí za společným cílem, musili si vyhledat i společnou skrýš. A najít takovou skrýš v soutěskách pohoří Satpury nemohlo trvat dlouho. Potřebný úkryt jim našel jeden Ind z nababova doprovodu. Patřil ke kmeni Gaundů a dokonale znal všechny skrýše v údolích. Na pravém břehu malého přítoku Narmady byl opuštěný pál, nazvaný pál Tandit. Pál je něco jako malá vesnice, pár chatrčí, skupina chýší, ba často jen osamělé stavení. Je to vlastně dočasné obydlí kočovné rodiny. Když Gaund s členy rodiny vypálí kus lesa, aby popelem zúrodnil na krátkou dobu půdu, postaví si obydlí. Protože však tento kraj není příliš bezpečný, vypadá obydlí spíš jako pevnůstka. Obklopuje je kolová ohrada, v níž se může bránit proti přepadení. Stavení je ostatně ukryto v hustém podrostu, možno spíš říci zahrabáno v kaktusech a v trní, takže je nelze snadno najít. Obyčejně stojí takový pál na nějakém výstupku ve svahu úzkého údolí mezi dvěma příkopy a v neproniknutelném křoví. Zdá se pak, že lidský tvor tam nemůže hledat útočiště. Nevedou tam ani žádné cesty, nikdo by totiž nenašel stezku, která stoupá k pálu. Aby se tam někdo dostal, musí napřed vystoupit kameni tou vodní strží, kde voda zahladí všechny stopy. V teplém období je ve strži vody po kotníky, v chladném období po kolena, ale nic tam neprozrazuje, že tudy někdo prošel. Nadto by každého, kdo by chtěl vystoupit k pálu proti vůli majitele, rozdrtila lavina balvanů, kterou může uvést do pohybu dětská ruka. I když jsou Gaundové ve svých nedostupných hnízdech tak osamoceni, mohou se rychle dorozumět z pálu do pálu. Z nestejně vysokých satpurských hřebenů se dá v několika minutách signalizovat zpráva na dvacet mil daleko do kraje. Na vrcholku ostrého štítu se zapálí strom, který se změní v obrovskou pochodeň. Nad štítem se objeví sloup kouře. Každý ví, co to znamená. Nepřítel, to jest oddíl vojáků z královské armády nebo skupina anglických policejních agentů, vnikl do údolí a prohledává horské strže v honbě za zločincem, kterému zdejší kraj poskytuje ochotné útočiště. Válečný křik, tak důvěrně známý sluchu všech horalů, stává se výzvou k poplachu. Cizinec by jej pokládal za hlasy nočních ptáků nebo za sykot hada, ale Gaundové se v tom nemohou mýlit. Je-li nutné bdít, bdí, je-li nutno utíkat, utíkají. Opustí prozrazený úkryt a zapálí ho.
Uchýlí se do jiné skrýše, a když se nepřítel přiblíží, pustí i tu a agenti úřadu nacházejí jen rozvaliny. V jednom z takových pálů - v pálu Tanditu - požádal Nána Sáhib se svými lidmi o úkryt. Zavedl ho tam věrný a oddaný Gaund a Nána Sáhib se tam 12. března usadil. První starostí obou bratrů hned po obsazení pálu byla důkladná prohlídka okolí. Zjišťovali, kterým směrem a jak daleko mohou odtud dohlédnout. Dali si ukázat nejbližší pály a vyptali se na jejich obyvatele. Obhlédli osamělý hřeben, pod nímž pál stál uprostřed stromového porostu, a přesvědčili se, že se tam nelze dostat jinudy než úžlabím bystřiny Nazzuru, kterým také sami vystoupili. Pál Tandit jim zajišťoval všechny podmínky bezpečnosti tím spíš, že stál nad podzemními chodbami, vyúsťujícími na protějším svahu, takže tudy mohli v případě naléhavé nutnosti utéci. Nána Sáhib a jeho bratr nemohli najít bezpečnější úkryt. Balaovi Raovi však nestačilo znát současný pál Tandit. Chtěl vědět, co tam bylo dřív, a proto zatímco si nabab prohlížel vnitřek pevnůstky, počal se Gaunda vyptávat. "Jen několik otázek," řekl mu. "Jak dlouho byl tenhle pál opuštěný?" "Přes rok," odpověděl Gaund. "Kdo tu bydlel?" "Kočovná rodina, která tu byla jen několik měsíců." "Proč odešla?" "Protože půda, která je měla živit, nemohla jim zajistit obživu." "A po jejich odchodu, pokud víš, tu už nikdo nehledal útočiště?" "Nikdo." "Vstoupil někdy za ohradu tohoto pálu nějaký voják z královské armády nebo policejní agent?" "Nikdy." "Žádný cizinec jej nenavštívil?" "Žádný..." odpověděl Gaund. "Jen jednou jedna žena." "Žena?" podivil se Balao Rao. "Ano, žena, která už tři roky bloudí údolím řeky Narmady."
"A co je to za ženu?" "Nevím, kdo to je," odpověděl Gaund. "Nemohu vám říci, odkud pochází. Lidé v celém údolí se k ní chovají s pověrečnou úctou. Několikrát mě navštívila i v mém pálu. Nikdy však nepromluví. Zdá se, že je němá, a nedivil bych se, kdyby opravdu byla. V noci ji často vídáme, jak se prochází se zapálenou smolnou pochodní. Všude ji tu znají pod jménem Bludička." "Ale ta žena tedy pál Tandit zná," řekl Balao Rao. "Nemůže se sem vrátit teď, když jsme se tu usadili? Nemáme se mít před ní na pozoru?" "Vůbec ne," odpověděl Gaund. "Ta žena je šílená. Nemá to v hlavě v pořádku. Její oči nevnímají to, na co hledí, její uši neslyší to, čemu naslouchají, její jazyk nedokáže vyslovit jediné slovo! Je to šílenec, mrtvý člověk, který žije dál." Gaund v rázovitém jazyku indických horalů popsal zjev podivné bytosti, v údolí obecně známé jako Bludička od Narmady. Byla to žena bledé tváře, ještě krásná, zestárlá, ale ne stará, neschopná promluvit a prozradit svůj původ a věk. Zdálo se, že její těkavé oči přestaly vyjadřovat duševní stav po nějaké strašné scéně, která stále pokračovala před jejím vnitřním zrakem. K této neškodné, rozumu zbavené bytosti se venkované chovali všude dobře. Šílenci jsou pro Gaundy stejně jako pro všechny primitivní národy bytosti posvátné, chráněné pověrečnou úctou. Proto Bludičku přijímali pohostinně všude, kde se objevila. Žádný pál před ní nezavíral dveře. Lidé ji nakrmili, když měla hlad, uložili ji, když padala únavou a nečekali na slova díků, která její ústa stejně nemohla vyslovit. Jak dlouho tu ta žena žila? Odkud vlastně přišla? Kdy se v Gaudvaně objevila? Těžko říci. Proč tu procházela s pochodní v ruce? Chtěla si snad svítit na cestu? Nebo chtěla zahánět šelmy? To nikdo nevěděl. Někdy odtud na celé měsíce zmizela. Co tehdy dělala? Odešla snad ze satpurských soutěsek do průsmyků pohoří Vindhja? Zatoulávala se snad od Narmady až k Málvě nebo do Bundélkhandu? Ani o tom nikdo nic nevěděl. Častokrát byla pryč tak dlouho, že už všichni uvěřili v konec jejího smutného života. Ale ne! Zase se vracela, stále stejná, křehká, a nebyla na ní patrná ani zvláštní únava, ani nemoc, ani bída. Balao Rao vyslechl Inda s největší pozorností. A pořád si říkal, zda netkví nebezpečí právě v tom, že Bludička pál Tandit zná. Když už se tam několikrát uchýlila, mohl ji tam pud přivést znovu. Vrátil se k tomu a zeptal se Gaunda, zda on nebo jeho známí znají nynější pobyt šílené ženy. "To nevím," odpověděl Gaund. "V údolí ji už šest měsíců nikdo neviděl. Ale i když se vrátí a přijde na pál Tandit, nemusí mít z její přítomnosti nikdo strach. Je to vlastně jen živá socha. Nebude vás vidět, nebude vás slyšet, nebude vědět, kdo jste. Vstoupí, sedne si na den dva k ohni, pak si zapálí svou zhaslou pochodeň a odejde, aby bloudila dál dům od domu. V tom je celý její život. Ostatně její nepřítomnost se právě prodloužila natolik, že se pravděpodobně už
nevrátí. Ta nešťastnice asi už zemřela." Balao Rao nepokládal za nutné hovořit o tom s Nánou Sáhibem a sám tomu brzy přestal přikládat nějakou důležitost. Ani za měsíc po příchodu Nány Sáhiba na pál Tandit nebylo o návratu Bludičky do údolí Narmady nic známo.
KAPITOLA XVI BLUDIČKA Nána Sáhib zůstal celý měsíc - od 12. března do 12. dubna ukryt v pálu. Chtěl tím anglické úřady zmást tak, aby buď upustily od pátrání, nebo se vydaly po falešné stopě. I když oba bratři za dne vůbec nevycházeli, jejich přívrženci procházeli údolím, navštěvovali vesnice i samoty a ohlašovali v náznacích příchod strašného multiho, napůl člověka a napůl boha, a připravovali tak celonárodní povstání. V noci se Nána Sáhib a Balao Rao odvažovali vyjít ze svého úkrytu. Pouštěli se po březích Narmady od vesnice k vesnici, od pálu k pálu a čekali na vhodnou dobu, kdy budou moci celkem bezpečně proniknout až na území rádžů, kteří nebyli podřízeni Anglii. Nána Sáhib dobře věděl, že se k němu přidá mnoho polozávislých vládců, kteří netrpělivě čekají, až budou moci svrhnout anglické jho. Teď mu však šlo jen o divoké kmeny v Gaudvaně. Barbarští Bhílové, kočovní Kaundi a Gaundi, stejně primitivní jako tichomořští domorodci, byli připraveni k povstání, ochotni následovat Nánu Sáhiba. I když se nabab projevil jen několika náčelníkům kmenů, stačilo mu to k poznání, že pouhé jeho jméno pozvedne milióny Indů v centrální části poloostrova. Když se oba bratři vrátili do pálu Tanditu, sdělovali si navzájem vše, co slyšeli, viděli a dělali. Za nimi přicházeli jejich společníci a přinášeli ze všech stran zprávy, že údolím Narmady se už jako vichřice valí revoluční duch. Gaundové nechtěli nic jiného než vyrazit válečný pokřik horalů a vrhnout se na vojenské tábory v celé provincii. Ale k tomu nebyl ještě čas. Nestačilo by přece, kdyby povstal celý kraj mezi pohořími Satpura a Vindhja. Požár se musil krok za krokem šířit. Z toho vyplynulo, že revoluční centra nutno vybudovat i v sousedních provinciích, které byly přímo pod anglickou vládou. Z každého města, z každé vesnice v Bhópálu, v Málvě, v Bundélkhandu i v celém rozlehlém království Sindhii bylo třeba vytvořit obrovskou hranici, připravenou k zapálení. Nána Sáhib si však zcela správně umínil, že navštíví osobně všechny bývalé účastníky povstání z roku 1857, všechny Indy, kteří zůstali věrni jeho věci, nikdy neuvěřili v jeho smrt a denně čekali, až se zase objeví. Za měsíc po příchodu na pál Tandit byl už Nána Sáhib přesvědčen, že může jednat zcela bezpečně. Usoudil, že zpráva o jeho příchodu do provincie byla pokládána za falešnou. Jeho zvědové ho neustále informovali o všem, co bombajský generální guvernér nařídil, aby byl Nána Sáhib zatčen. Věděl, že vláda zahájila v prvních dnech široké, ale bezvýsledné pátrání. Rybář z Aurangábádu, bývalý vězeň Nány Sáhiba, byl zabit dýkou a nikdo neměl ani tušení, že uprchlý fakír byl Dandu Pant, na jehož hlavu byla vypsána odměna. Za týden rozruch ustal,
uchazeči o odměnu dvou tisíc liber ztratili poslední naději a jméno Nány Sáhiba upadlo v zapomnění. Nabab mohl teď jednat osobně a zahájit povstalecké tažení bez obav, že ho někdo pozná. Někdy v párském šatě, jindy jako prostý rolník, někdy sám, jindy v bratrově doprovodu počal vycházet z pálu Tanditu na sever za řeku Narmadu a na severní svahy pohoří Vindhja. Kdyby ho byl chtěl nějaký špeh sledovat, byl by ho našel 12. dubna v Indauru. V tomto hlavním městě království Holkaru pohyboval se Nána Sáhib přísně tajně a navazoval styky s četnými zemědělskými dělníky zaměstnanými na makových plantážích. Byli to zuřiví a odvážní fanatikové, většinou uprchlí sipáhíové z armády domorodců, kteří se tam skrývali v šatě prostých indických venkovanů. Pak přešel Nána Sáhib řeku Bétvu, přítok Jamuny, tekoucí k severu po západní hranici Bundélkhandu a 19. dubna prošel nádherným údolím plným datlovníků a mangovníků do Urai. Tam je řada zajímavých staveb z dávných dob. Jsou to tópy, jakési hrobky, s půlkulatými kupolemi, tvořící na konci údolí u Saldhary celou velkou skupinu. Z těchto hrobek, jejichž oltáře zasvěcené buddhistickým obřadům jsou stíněny kamennými slunečníky, vyšly na nababovo zavolání tisíce uprchlíků. Schovali se v rozvalinách, aby unikli strašlivým represáliím Angličanů. Ale stačilo jediné slovo, aby pochopili, co nabab očekává od jejich pomoci. Stačilo opravdu jediné gesto v pravou chvíli, aby se hromadně vrhli na dobyvatele. Dne 24. dubna došel Nána Sáhib do Bhilsy, hlavního města důležitého kraje Málvy, a v rozvalinách jeho staré čtvrti shromáždil revoluční živly, o nichž neměl dosud žádnou zprávu. Dne 27. dubna dorazil do Rádžgurhu nedaleko hranic království Panná a 30. dubna byl už v rozvalinách města Ságaru nedaleko místa, kde generál sir Hugh Rose porazil v krvavé bitvě povstalce a dobytím mandanpurské soutěsky si otevřel cestu do údolí pohoří Vindhja. Tam dostihli nababa jeho bratr a Kálagani. Bratři se dali poznat hlavním kmenovým náčelníkům, kterým naprosto důvěřovali. Na poradách s nimi předběžně prohovořili a stanovili postup všeobecného povstání. Zatímco Nána Sáhib a Balao Rao vyjednávali na severu, měli jejich společníci jednat na severních svazích pohoří Vindhja. Před návratem do údolí Narmady chtěli oba bratři navštívit ještě království Panná. Pustili se tam podle řeky Kén pod korunami obrovských teakových stromů a vysokých bambusů a ve stínu nesčetných fíkovníků, které jsou zřejmě předurčeny, aby zaplavily celou Indii. V Panná zasvětili do povstání mnoho divokých společníků z řad ubohých dělníků, kteří pracovali v rádžův prospěch v bohatých diamantových polích království. Tento rádža podle Rousseleta "pochopil situaci, do níž se dostal pod anglickým panstvím kníže v Bundélkhandu, a dal přednost roli bohatého majitele půdy před rolí bezvýznamného knížátka." A on bohatým majitelem pozemků opravdu byl. Jeho diamantová pole se táhla v délce třiceti kilometrů na sever od města Panná a těžba diamantů, velmi vyhledávaných na trzích ve Váránasí a v Iláhábádu, zaměstnávala velké množství Indů. A právě mezi těmito ubožáky, kteří museli tak
tvrdě pracovat a které rádža dával při každém snížení těžby stínat, doufal Nána Sáhib najít tisíce přívrženců, ochotných dát se zabít za nezávislost své země. A skutečně je tam našel. Z tohoto města odešli oba bratři zpět k Narmadě, aby se vrátili na pál Tandit. Ale než podnítí povstání na jihu, chtěli je sladit s povstáním na severu, a proto se ještě zastavili v Bhópálu. Je to důležité mohamedánské město, které se stalo hlavním městem indických mohamedánů a jehož vladařka zůstala v době povstání věrna Angličanům. Nána Sáhib a Balao Rao v doprovodu dvanácti Gaundů přišli do Bhópálu 24. května, v poslední den slavnosti na počest mohamedánského Nového roku. Oba dva byli oblečeni jako ubozí zbožní žebráci, ozbrojeni dlouhými noži se zahnutou čepelí, s jakými se žebráci z fanatismu potýkají, ale bez vážných následků. Oba bratři, ve svém přestrojení k nepoznání, kráčeli ulicemi města s procesím, v němž množství slonů neslo na zádech jakési malé chrámky, vysoké dvacet stop. Mohli se vmísit mezi mohamedány, oděné do bohatých, zlatem vyšívaných šatů a s mušelínovými turbany na hlavách, mohli proklouznout do řad hudebníků, vojáků, tanečnic a mladíků oblečených jako ženy - prostě do celé té podivné směsice, která dodávala obřadu karnevalový ráz. S Indy všech kast, v nichž měli četné přívržence, vyměňovali si tajná znamení, známá jen povstalcům z roku 1857. Když přišel večer, odebrali se všichni k jezeru, které omývá východní předměstí města. Tam zazněly do ohlušujícího křiku výstřely z palných zbraní a výbuchy raket za svitu tisíce pochodní, přičemž fanatikové odhazovali přinesené chrámky do vod jezera. Tím novoroční slavnost končila. V této chvíli ucítil Nána Sáhib, že mu někdo položil ruku na rameno. Otočil se. Za ním stál jakýsi Bengálec. Nána Sáhib poznal v tomto Indovi bývalého druha z Lakhnaú. Upřel na něho tázavý pohled. Bengálec mu zašeptal do ucha několik slova Nána Sáhib je vyslechl, aniž jediným pohybem prozradil své vzrušení. "Plukovník Munro opustil Kalkatu." "Kde je?" "Včera byl ve Váránasí." "Kam jde?" "K nepálské hranici." "Proč?" "Chce tam několik měsíců pobýt."
"A pak?" "Odjet do Bombaje." Ozvalo se zapísknutí. Davem proklouzl jakýsi Ind a přiběhl k Nánovi Sáhibovi. Byl to Kálagani. Nabab mu řekl: "Okamžitě odjedeš. Dostihneš Munra, který cestuje na sever, a připojíš se k němu. Vnutíš se mu nějakou prokázanou službou, třeba i za cenu života. Neopustíš ho ani na krok tak dlouho, dokud se nedostane k pohoří Vindhja a do údolí Narmady. Tehdy - ale teprve tehdy - mi přijedeš podat zprávu o jeho příchodu!" Kálagani odpověděl jen souhlasným přikývnutím a zmizel v davu. Pouhý nababův pokyn mu byl rozkazem. Za deset minut už opouštěl Bhópál. Nána Sáhib se pak otočil k bratrovi: "Je čas odejít." "Ano," souhlasil Balao Rao. "Do rána musíme být v pálu Tanditu." "Na cestu!" Oba dva v doprovodu svých Gaundů vystoupili po severním břehu až k jakési farmě. Tam už čekali na ně i na jejich průvodce osedlaní koně. Byla to rychlá zvířata, kterým se dává velmi kořeněné krmivo a která dokážou ujet za noc padesát mil. V osm hodin už všichni klusali po silnici z Bhópálu k pohoří Vindhja. Nabab chtěl být z přemíry opatrnosti v pálu Tanditu už před svítáním. Bude jistě lepší, když se vrátí domů nepozorovaně. Malá skupina se pohybovala plnou rychlostí. Nána Sáhib a Balao Rao jeli vedle sebe, nemluvili sice, ale v hlavách jim vířily stejné myšlenky. Z výpravy za pohoří Vindhja si nepřinášeli jen naději, ale i jistotu, že se k jejich věci přidá nesčíslné množství přívrženců. Centrální kraje Indie byly celé v jejich rukou. Vojenské tábory, rozložené v tomto obrovském území, nemohly vzdorovat prvnímu útoku povstalců. Vzbouřenci je zničí, a tak uvolnil cestu revoluci, která se přenese od jednoho pobřeží k druhému jako val fanatických Indů, o nějž se královská armáda roztříští. Nána Sáhib zároveň přemýšlelo šťastném zásahu osudu, který mu teď vydá plukovníka Munra. Sir Edward právě opustil Kalkatu, kde ho bylo těžké dostihnout. Teď však neunikne nababovi ani jediný jeho pohyb. Aniž to bude plukovník tušit, povede ho ruka Kálaganiho k divokému údolí v pohoří Vindhja a tam už ho nic nezachrání před mukami, které mu přichystá nababova nenávist. Balao Rao dosud nevěděl, o čem jeho bratr mluvil s Bengálcem. Teprve pod pálem Tanditem, kde si koně musili odpočinout, řekl Nána Sáhib bratrovi: "Munro opustil Kalkatu a míří do Bombaje."
"Ale cesta do Bombaje končí až na břehu Indického oceánu." "Cesta do Bombaje končí tentokrát v pohoří Vindhja," dodal Nána Sáhib. Tato odpověď řekla vše. Koně zas vyrazili cvalem vpřed a pustili se lesním porostem na konci údolí Narmady. Bylo pět hodin ráno. Počalo se rozednívat. Nána Sáhib a Balao Rao i jejich průvodci zamířili ke kamenité strži bystřiny Nazzuru, stoupající k pálu. Tam koně zastavili a svěřili je dvěma Gaundům, aby je odvedli do blízké vesnice. Ostatní sledovali oba bratry, kteří stoupali po vratkých stupních pod vodou bystřiny. Všude vládl klid. Ani první ranní zvuky nerušily ještě noční ticho. Náhle se ozvala rána a po ní několik dalších. Současně zazněl pokřik: "Hurá! Hurá! Vpřed!" Na hřebenu nad pálem se objevil důstojník v čele asi padesáti vojáků. "Palte! Ani jeden nesmí uniknout!" vykřikl. A hned následovala nová salva, vypálená zcela zblízka do skupiny Gaundů, která obklopila Nánu Sáhiba a jeho bratra. Pět nebo šest Gaundů padlo. Ostatní se vrhli do koryta Nazzuru a zmizeli pod prvními stromy lesa. "Nána Sáhib! Nána Sáhib!" křičeli Angličané a rozběhli se k úzké strži. Vtom se jeden ze smrtelně zraněných Indů vztyčil a vztáhl ruku k Angličanům. "Smrt dobyvatelům!" zvolal strašným hlasem a padl bez hnutí na zem. Důstojník k němu přistoupil. "Je tohle Nána Sáhib?" zeptal se. "Je to on," odpověděli mu vojáci z oddílu, kteří byli posádkou v Lakhnaú a Nánu Sáhiba dobře znali. "A teď za ostatními!" zvolal důstojník. Celý oddíl se pustil do lesa za prchajícími Gaundy. Sotva vojáci zmizeli, objevil se na příkrém svahu nad pálem jakýsi stín. Byla to Bludička, oděná v dlouhý šat, přepásaný konopným provazem.
Šílená žena se včera večer stala bezděčným vůdcem anglického důstojníka a jeho mužů. Den předtím se vrátila do údolí a podvědomě stoupala k pálu Tanditu, jakoby vedena zvláštním pudem. Tentokrát však podivná bytost, pokládána za němou, pronesla jediná dvě slova, jméno kánpurského vraha! "Nána Sáhib! Nána Sáhib!" opakovala, jako by se jí byl v nějaké předtuše vybavil z paměti nababův obraz. Při zvuku tohoto jména se důstojník zachvěl. Postupoval v patách šílené ženy. Bludička zřejmě neviděla ani důstojníka, ani vojáky, kteří ji sledovali až k pálu. Že by se právě sem uchýlil uprchlý nabab, na jehož hlavu byla vypsána cena? Důstojník provedl nezbytná opatření a dal až do rána Nazzur hlídat. Když se tam Nána Sáhib se svým doprovodem objevil, uvítal ho salvou, která několik Indů srazila na zem a mezi nimi i hlavu sipáhíského povstání. To byla ona potyčka, která byla téhož dne telegraficky hlášena guvernérovi bombajské provincie. Text telegramu se rozlétl celým poloostrovem. Noviny jej ihned otiskly, a tak se o něm dověděl 26. května i plukovník Munro ze zprávy iláhábádských novin. Tentokrát už nemohl o smrti Nány Sáhiba nikdo pochybovat Jeho totožnost byla potvrzena a noviny tedy právem napsaly: Indické království se už nemusí bát rejdů krutého nababa, který stál zemi tolik krve!" Šílená žena zatím opustila pál a sestoupila korytem Nazzuru dolů. Z jejích těkavých očí vycházel jakýsi vnitřní oheň, který v ní náhle vzplanul. Její rty mechanicky opakovaly nababovo jméno. Pomalu došla až na místo, kde ležely mrtvoly, a zastavila se před tou, kterou identifikoval voják z Lakhnaú. Stažená tvář mrtvého vypadala stále hrozivě. Zdálo se, že po životě naplněném touhou po pomstě ho strašná nenávist přežila. Šílená k němu poklekla a položila obě ruce na tělo prostřílené kulemi. Indova krev potřísnila záhyby jejího šatu. Dlouho se na něho dívala, pak vstala, potřásala hlavou a sestoupila zvolna korytem až dolů. Ale tam upadla Bludička do své obvyklé netečnosti a její ústa přestala vyslovovat proklaté jméno Nány Sáhiba.
ČÁST DRUHÁ KAPITOLA I NAŠE STANOVIŠTĚ "Neuvěřitelným dílem stvoření" nazval mineralog Haily americké Andy. Nebylo by však správnější, kdybychom tak nazvali hřebeny Himaláje, které člověk dosud nedokázal změřit s matematickou přesností?
To vše mi napadlo při pohledu na úžasný kraj, kde jsme se plukovník Munro, kapitán Hod, Banks a já - rozhodli několik týdnů zůstat. "Tyhle hory jsou nejen nesouměřitelné," řekl nám inženýr, "ale i nedostupné, protože lidský organismus v takové výšce nemůže pracovat. V příliš řídkém vzduchu se nedá dýchat." Himaláj je pásmo prahorních skal - žuly, ruly a svoru - dlouhé dva tisíce pět set kilometrů, které se táhne od dvaasedmdesátého poledníku až k pětadevadesátému a zabírá dvě provincie, ágráskou a kalkatskou, a dvě království, Bhútán a Nepál. Je to řetěz hor průměrně o třetinu vyšší, než je výška Montblanku, složený ze tří výrazných pásem; první, vysoké pět tisíc stop, je teplejší než roviny pod ním a dává v zimě sklizeň obilí a v létě sklizeň rýže, v druhém pásmu od pěti do deseti tisíc stop sníh na jaře taje a třetí pásmo od devíti do pětadvaceti tisíc stop je pokryto ledem, který i v létě vzdoruje slunečním paprskům. Himalájským horským pásmem vede jedenáct průsmyků, z nichž některé procházejí horami ve výši dvaceti tisíc stop a jsou trvale ohrožovány lavinami, zaplavovány bystřinami a ucpávány ledovci, takže umožňují cestu z Indie do Tibetu jen za cenu nesmírné námahy. Někde jsou hory oblé jako chrámové kupole, jinde rovné jako Stolová hora u mysu Dobré naděje nebo zas ostře špičaté, pod nimiž pramení řeky Ganga, Ghágra, Gandali a Šarda. Z nejvyššího vrcholu himálajského horského masívu, Mount Everestu, vysokého skoro devět tisíc metrů, mohlo by oko pozorovatele obhlédnout prostor velký jako celá Francie. První stupně tohoto gigantického schodiště jsou pokryty rozlehlými lesy. Setkáváme se v nich ještě s představiteli početné rodiny palem, které ve vyšších polohách ustupují velkým lesům dubovým, cypřišovým a borovým a rozsáhlým porostům bambusu a trávy. Banks nám k těmto podrobnostem uvedl, že dolní hranice sněhu sestupuje na indických svazích do výše čtyř tisíc metrů, kdežto na svazích tibetských vystupuje do výše šesti tisíc metrů. Proto mohou být na druhé straně vesnice ve výši patnácti tisíc stop uprostřed kukuřičných polí a nádherných luk. Lze-li věřit domorodcům, pak stačí jediná noc, aby se pastviny pokryly vysokou trávou. Ve středním pásmu zastupují okřídlený národ pávi, koroptve, bažanti, dropi a křepelky. Žije tam spousta koz a množství horských ovcí. Ve vysokém pásmu se lze setkat už jen s divočáky, kamzíky a divokými kočkami. A nad sporou vegetací se skromnými zástupci arktické květeny se vznáší jedině orel. Ale tam se kapitán Hod nemínil usadit. Ten zanícený nimrod nepřišel přece do himálajské oblasti proto, aby pokračoval v lovu obyčejných zvířat. Naštěstí tam nebude nouze o velké šelmy, hodné jeho Einfieldovy pušky na výbušné střely. Už v prvních předhořích horského řetězu se táhne pásmo nazývané Tattyaní. Je to dlouhá, mírně skloněná planina, široká sedm až osm kilometrů, vlhká a teplá, s divokým rostlinstvem, pokrytá hustými džunglemi, kam se rády uchylují velké šelmy. Tento ráj lovců, kteří milují silné vzrušení zápasu, ležel pod námi o pouhých patnáct set metrů níž. Mohli jsme snadno sestoupit do této rezervace, která se chránila sama. Bylo také pravděpodobné, že kapitán Hod navštíví spíš dolní pásma Himáláje než horní. Tam lze ještě udělat důležité zeměpisné objevy, jak tvrdí největší humorista ze všech cestovatelů, Victor Jacquemont. "Cožpak tyto obrovské hory jsou tak málo známé?" zeptal jsem se Bankse.
"Velmi málo," odpověděl inženýr. "Himálaj je jako planetka, která se přilepila na naši zeměkouli a ponechala si svá tajemství pro sebe." "Lidé ji však přece už navštívili a prozkoumali, jak to jen bylo možné." "Nu, cestovatelů už bylo v Himálaji dost," odpověděl Banks. "Bratři Gérardové z Webbu, důstojníci Kirpatrik a Fraser, Hogdson, Herbert, Lloyd, Hooker, Cunninghain, Strabing, Skinner, Johnson, Moorcroft, Thompson, Griffith, Vigne a Hügel, misionáři Huc a Gabet, a naposled bratři Schlagintweitové, plukovník Wangh a poručíci Reuillier a Montgomery. Z jejich pozoruhodných prací se mohlo do značné míry přesně určit horopisné uspořádání Himálaje. Nicméně zbývá, přátelé, ještě mnoho věcí k objasnění. Přesná výška hlavních vrcholů si vyžádá nesčetná měření. Dříve byla pokládána za královnu celého horstva hora Dhaulágirí, po novém měření nastoupil na její místo Gaurišankar, který byl teď sesazen z trůnu Mount Everestem. Ten zatím vzdoruje všem novým sokům. Ale podle čínských údajů převyšuje prý Mount Everest hora Kuilung. U ní však dosud nebylo použito přesných metod evropského měření. Ale to by pak nejvyšší bod zemského povrchu nebyl už v Himálaji. Všechna tato měření bude však možno pokládat za matematicky přesná tehdy, až budou ověřena barometricky a s přesností, kterou zajišťuje jen měření přímé. Ovšem jak to udělat, když nelze vynést barometr na nedostupný vrchol. To se aspoň dosud nepodařilo (vrcholu Mount Everestu dosáhli poprvé 29. 5. 1953 členové britské výpravy Nepálec Tenzing a Novozélanďan Hillary)." "Ale podaří se to," řekl kapitán Hod, "právě tak jako se člověk dostane jednoho dne na severní a na jižní pól (Severního pólu dosáhl roku 1909 Američan Robert E. Peary a jižního pólu Nor Roald Amundsen roku 191)." "To jistě." "A jako podnikne plavbu do největších hloubek oceánu." "Bezpochyby." "A cestu do středu Země." "Výborně, Hode!" "A jako se to všecko podaří," dodal jsem. "Stejně jako cesta na nějakou planetu sluneční soustavy," odpověděl kapitán Hod, kterého nemohlo nic zastavit. "Ne, kapitáne," odpověděl jsem, "prostý obyvatel Země nebude moci překročit její hranice. Ale když už je upoután k zemské kůře, může aspoň proniknout všemi tajemstvími zeměkoule." "Může a musí," pokračoval Banks. "Vše, co je v hranicích možností, musí být vykonáno. A až nebude mít člověk na své planetě už nic k prozkoumání..." "Zmizí s nějakým meteorem, který už nebude mít pro něho žádné tajemství."
"To nebude," řekl Banks. "Člověk jej ovládne a využije toho pro sebe. Ale když jsme teď v himálajské oblasti, Hode, chtěl bych vám kromě jiného říci něco o zvláštním objevu, který vás bude jistě za. jímat." "O co jde, Banksi?" "Ve vyprávění o svých cestách hovoří Hud o podivném stromu, kterému se v Tibetu říká "strom s deseti tisíci znaky". Podle indické legendy byl Tong Kabak, reformátor buddhistického náboženství, proměněn ve strom, několik tisíc let předtím, než se totéž stalo Filemonovi, Baucidě a Dafné z řeckých bájí, podivným rostlinám z mytologické květeny. Vlasy Tong Kabakovy se prý proměnily v listy tohoto posvátného stromu a na těch listech viděl misionář - na vlastní oči - znaky tibetského písma, zřetelně vytvořené listovou nervaturou. "Strom s potištěnými listy!" zvolal jsem. "Na nichž se dají číst ty nejmoudřejší výroky!" řekl inženýr. "Tohle by stálo za ověření," usmál jsem se. "Ověřte si to tedy, přátelé," odpověděl Banks. "Jestliže ten strom existuje v Tibetu, musí růst i v horním pásmu jižních svahů Himálaje. Pokuste se ho proto při svých vycházkách najít!" "To zase ne!" odpověděl kapitán Hod. "Přišel jsem do Himálaje lovit, a ne provozovat horolezecké řemeslo!" "Dobře, Hode," pokračoval Banks. "Tak odvážný člověk, jako jste vy, podnikne jistě nějaký výstup do hor." "Nikdy!" zvolal kapitán. "Pročpak?" "Protože jsem se toho zřekl." "Odkdypak?" "Ode dne, kdy jsem vylezl až na vrchol hory Vrigelu v království Bhútánu, nejméně dvacetkrát jsem se tehdy při výstupu octl v nebezpečí života! Tvrdilo se, že na tom vrcholu lidská noha dosud nestanula. Pustil jsem se do toho z pouhé ješitnosti. Po tisícerém nebezpečí jsem vylezl na vrchol - a co vidím? Ve skále byla vytesána slova: Durand, zubní technik, Caumartinova ulice 14, Paříž. Od těch dob už nikam nelezu!" Ubohý kapitán! Musím říci, že při líčení této smůly se tvářil tak směšně, že jsme se všichni rozesmáli. Zmínil jsem se už několikrát o indických "lázeňských místech". Jsou to jakési horské lázně, v létě velmi navštěvované důchodci, úředníky a obchodníky z celé Indie, kteří nesnášejí strašná vedra v rovinách.
Mezi prvními nutno uvést Simlu, ležící na jedenatřicáté rovnoběžce a na západ od pětasedmdesátého poledníku. Je to takové malé Švýcarsko s bystřinami, potoky, chatami příjemně zastíněnými. cedry a borovicemi, ležící dva tisíce metrů nad mořem. Po Simle bych uvedl Dárdžiling s bílými domy, který leží pět set kilometru na sever od Kalkaty ve výši dvou tisíc pěti set metru u šestadevadesátého poledníku a pětadvacáté rovnoběžky. Je to půvabný kout v nejkrásnější zemi na světě. Další horské lázně jsou i jinde v himálajském masívu. K těmto svěžím a zdravým "lázeňským místům", která jsou ve žhavém indickém podnebí nezbytná, bylo teď nutno přičíst i místo, kde jsme se právě zastavili. To však patřilo jenom nám! A měli jsme nejpohodlnější ubytování z celého poloostrova. Parní dům splní všechny naše požadavky na moderní život, na klid, který bychom marně hledali v Simle nebo v Dárdžilingu, kde se to Angličany přímo hemží. Vybírali jsme to stanoviště velmi uvážlivě. Silnice vedoucí spodní částí hor se v této výši rozděluje, aby spojila několik osad rozptýlených na západě a na východě. Nejbližší osada byla pět mil od Parního domu. Žili v ní pohostinní horalé, pěstitelé koz a ovci a obdělávatelé úrodných poli rýže a kukuřice. Díky přispění naší posádky zřídil Banks za pět hodin tábořiště, kde jsme měli pobýt šest až sedm týdnů. Na jednom z postranních hřebenů, které podpírají obrovskou kostku Himálaje, našli jsme lehce zvlněnou plošinu, dlouhou asi jednu míli a půl míle širokou. Zelený koberec, který ji pokrýval, byl jako plyš z nízké husté trávy, posetý množstvím fialek. Půvabné ostrůvky tam vytvářely stromovité pěnišníky, velké jako malé duby, a přirozené kytice kamélií. Na planině stálo několik skupin nádherných stromů. Vypadaly jako vyhoštěnci obrovské džungle, která pokrývala svahy hřebenu a přecházela na hřebeny vedlejší do výše šesti set metrů. Cedry, duby, pandány s dlouhými listy, buky a jeřáby se tu mísily s banánovníky, s bambusem, s magnóliemi, s rohovníky a s japonskými fíkovníky. Některý z těchto obrů vypínal své větve do výše přes sto stop nad zemí. Zdálo se, že tady jsou jen proto, aby zastínili několik lesních chýší. Parní dům na tomto místě dobře zapadl do rámce kraje. Kulaté střechy obou jeho pagod pěkně doplňovaly zelenou stěnu s pevnými i ohebnými větvemi a s malými listy, křehkými jako motýlí křídla nebo zase širokými a dlouhými jako polynéská vesla. Náš vlak prostě zmizel v moři zeleně a květů. Nic neprozrazovalo, že to je pojízdný dům. Teď to bylo pevné obydlí zakotvené do země tak, že se nemohlo ani hnout. Za námi byla bystřina, jejíž stříbrnou stužku bylo možno sledovat na několik tisíc stop do výše. Tekla vpravo po planině ke svahu hřebenu a tam se vlévala do přirozeného jezírka, zastíněného skupinou krásných stromů. Voda z jezírka přepadala výtokem, který se vinul loukami a končil hřmotným vodopádem, vrhajícím se do propasti, na jejíž dno jsme ne ohlédli. Když jsme vylezli na horní plošinu hřebenu, viděli jsme méně důležité vrcholy Himálaje, sestupující obrovskými stupni až do roviny.
Stačilo jen trochu ustoupit, abychom obsáhli zrakem celý kraj. Vpravo stál první vůz Parního domu, trochu šikmo, aby měl výhled k jižnímu obzoru nejen z verandy a z balkónu, ale i postranních oken salónu, z jídelny a z levých kabin. Nad ním šuměly velké cedry, výrazně se odrážející od hlavního, hřebene, pokrytého věčným sněhem. Druhý vůz stal vlevo při stěně obrovského, sluncem ozlaceného žulového skaliska. Tato skála svým bizarním tvarem i teplým zbarvením vypadala jako obrovský kamenný švestkový pudink, o němž hovoří Roussel-Killough v líčení své, cesty po jižní Indii. Z tohoto domu, vyhrazeného Mac Neilovi a jeho druhům z posádky, bylo vidět jen bok. Stál na dvacet kroků od hlavního obydlí jako přístavek pagody. Na konci jedné z jeho dvou kupolí unikaly z kuchyňské pracovny pana Parazarda proužky modravého dýmu. Vlevo od vozu se táhla přímo od lesa k západnímu svahu hřebenu skupina stromů a tvořila jakousi postranní kulisu. Vzadu za oběma vozy stál gigantický mastodont. Byl to náš Ocelový obr, ustájený pod klenbou vysokých pandánů. Se zdviženým chobotem vypadal, jako by okusoval horní větve. Ve skutečnosti byl zcela nehybný. Odpočíval, ač odpočinek nepotřeboval. Teď neochvějný strážce Parního domu hlídal jako obrovský předpotopní živočich přístup k táboru, přiveden sem cestou, po níž táhl celou tu pohyblivou osadu. Ač byl náš slon obrovský - když jsme si ovšem odmyslili řetěz hor tyčící se na šest tisíc metrů nad naší plošinou -, zdálo se nám, že už nemá nic z onoho umělého slona, kterým Banksova ruka obohatila indickou zvířenu. "Vypadá teď jako moucha na průčelí katedrály," řekl kapitán Hod trochu rozčarovaně. A opravdu! Slon měl za sebou skalní blok, z něhož se mohlo lehce udělat tisíc takových zvířat a ten blok byl jen jedním ze sta stupňů schodiště stoupajícího až na vrchol hřebene, jemuž vévodí hora Dhaulágirí. Nebe tohoto obrazu se však často snižovalo až k pozorovateli. Nejen vysoké vrcholky, ale i středně hustá mlha a zakryla celou horní část pohoří. Kraj jako by posmutněl a působením optického klamu naše vozy, stromy, sousední vrcholy a sám Ocelový obr nabyly zas své skutečné velikosti. Stávalo se také, že nízké mraky přihnané prudkým větrem se shlukly pod plošinou. Pak jsme viděli jen zvlněné oblačné moře, na jehož povrchu vyvolávalo slunce překvapující hru světel. Obzor nahoře i dole zmizel a nám se zdálo, že jsme byli přeneseni do nějaké vzdušné oblasti mimo hranice zeměkoule. Vítr se však zase změnil, es točil se k severu, pronikl průrvami v hřebenech, hor a vymetl všechnu mlhu. Moře par se ihned srazilo, na obzor vystoupila planina, objevily se vznešené vrcholy Himálaje, vykreslily znovu své obrysy na pozadí vyjasněného nebe, rámec obrazu našel zas svoji obvyklou velikost a my jsme měli opět panoramatický rozhled po obzoru šedesát mil vzdáleném.
KAPITOLA II MATHIAS VAN GUITT
Druhého dne, 26. června, probudil mě za svítání známý hlas Ihned jsem vstal. Kapitán Hod a jeho sluha Fox živě hovořili v jídelně Parního domu. V té chvíli opustil svou kabinu i Banks a kapitán na něho svým zvučným hlasem zvolal: "Nu, Banksi, konečně jsme přistáli ve správném přístavu! Tentokrát natrvalo. Teď už nejde jen o několikahodinovou zastávku, ale o několika týdenní pobyt. "Ano, Hode," odpověděl inženýr. "A vy si teď můžete po libosti vycházet na lov. Ocelový obr vás už nebude volat pískáním zpět do tábora." "Slyšíš, Foxi!" "Ano, pane kapitáne," odpověděl sluha. "Samo nebe mi pomáhá!" zvolal Hod. "A já naše staveniště neopustím, dokud pod mou ranou nepadne padesátý! Padesátý, Foxi! A mám tušení, že toho bude zvlášť těžké ulovit." "Ale přesto ho ulovíme," odpověděl Fox. "Z čeho vaše tušení pramení, kapitáne?" zeptal jsem se. "Ach, Mauclere, to je jen předtucha... předtucha lovce, nic víc." "Vy tedy chcete už dnes opustit tábor a vydat se na lov?" zeptal se Banks. "Ano, už dnes," odpověděl kapitán Hod. "Obhlédneme si napřed terén a sestoupíme až k tarryaníské džungli, abychom prozkoumali dolní pásmo. Doufám, že tygři tuto provincii neopustili!" "Že byste tomu věřil!" "Nu a co má smůla!" "Smůla v Himaláji!" odpověděl inženýr. "Bylo by to možné?" "To konečně uvidíme... Půjdete se mnou, Mauclere!" obrátil se kapitán Hod s otázkou ke mně. "Zajisté." "A co vy, Banksi?" "Já také," odvětil inženýr. "A myslím, že se k nám připojí i Munro... jen jako amatér, jako já." "Ano," řekl kapitán Hod. "Jako amatér, budiž! Ale jako dobře ozbrojený amatér! Nepůjde o procházku s holí v ruce. To by všechny šelmy v Tarryaní pokořilo."
"Smluveno!" odpověděl inženýr. "Tak pozor, Foxi!" pokračoval kapitán na adresu svého sluhy. "Tentokrát žádný omyl! Jsme v kraji tygrů! Čtyři Enfieldovy karabiny pro plukovníka, Bankse, Mauclera a mne. Dvě pušky na výbušné střely pro tebe a pro Goúmiho." "Buďte klidný, pane kapitáne," odpověděl Fox. "Zvěř si nebude moci stěžovat." Tento den jsme tedy chtěli věnovat obhlídce džungle v Tarryaní na spodních svazích Himaláje. V jedenáct hodin po přesnídávce jsme vyrazili - sir Edward Munro, Banks, Hod, Fox, Goúmi a já - dobře ozbrojeni na cestu. Sestupovali jsme silnicí k planině. Oba psy jsme nechali v táboře, protože na této výpravě jsme je nepotřebovali. Seržant Mac Neil zůstal v Parním domě se Storrem, s Kálutem a s kuchařem, aby dokončili zařizovací práce. Po dvouměsíční cestě potřeboval Ocelový obr vnitřní i vnější prohlídku, vyčištění a opravu. Znamenalo to dlouhou, pečlivou práci, která nedá zahálet oběma vodičům slona, topiči a mechanikovi. V jedenáct hodin jsme vyšli a po několika minutách nám za prvním zákrutem silnice zmizel Parní dům za hustou hradbou stromů. Nepršelo už. Nebe bylo šedivé a teplota vhodná pro pěší výpravu. Chyběla nám však ona hra světel a stínů, která právě dodává půvab velkým lesům. Sestup o dva tisíce stop po rovné silnici by nám trval pětadvacet až třicet minut; ale cesta nás vedla mnoha zákruty, kterými překonávala strmost svahů. Trvalo nám půl druhé hodiny, než jsme dorazili k hornímu okraji tarryaníské džungle, ležící pět až šest stop nad planinou. Došli jsme tam ve výtečné náladě. "Pozor!" zvolal kapitán Hod. "Vstupujeme do království tygrů, lvů (v době tohoto příběhu lvi v Indii skutečně žili. Dnes tam jsou už vyhubeni a zachovali se jen v rezervaci Káthijáváru severně od Bombaje), levhartů, gepardů a ostatních nádherných zvířat himalájské oblasti! Je dobré tyto šelmy usmrcovat, ale není dobré, když usmrcují ony nás! Nevzdalujme se proto jeden od druhého a buďme opatrní!" Takové doporučení z úst vyhlášeného lovce mělo svou váhu. Všichni jsme si to také vzali k srdci. S nabitými puškami i karabinami a s prohlédnutými spouštěmi byli jsme připraveni na každý případ. Doufal bych jen, že jsme se musili mít na pozoru nejen před šelmami, ale i před hady, z nichž právě ti nejnebezpečnější žijí v Indii. Zmije řetízkové, kobry indické, bičovky zelené a mnoho jiných jsou hadi nesmírně jedovatí. Ročně podléhá jejich uštknutí pět až šestkrát více obětí, než kolik jich hyne ve spárech šelem. V oblasti tarryaníské džungle nutno mít oči všude, dívat se, kam klademe nohu, o co se opíráme rukou, naslouchat nejmenšímu šelestu v trávě nebo v houštinách. Proto bylo třeba zachovávat nejpřísnější opatrnost. V půl jedné jsme vstoupili pod klenbu vysokých stromů na kraji džungle. V mohutném porostu tam byl volný průsek, jímž by mohl lehce projet i náš Ocelový obr se svým vlakem. Tato část džungle byla totiž už dlouho udržována pro dopravu
stromů, které zde horalé káceli. Poznali jsme to podle několika rýh, čerstvě vyrytých v měkkém jílu. Hlavní průsek sledoval směr horského hřebenu a táhl se po celé délce tarryaníské džungle napříč pasekami, které zde tu a tam zůstaly po vykácení stromů. Do obou stran odbočovaly jen úzké stezky, ztrácející se v neproniknutelném podrostu. Postupovali jsme tímto průsekem spíš jako zeměměřiči než jako lovci, abychom zjistili jeho všeobecný směr. Ticho hluboké džungle nerušil žádný řev. Ale široké stopy, zanechané nedávno na zemi, svědčily o tom, že šelmy tarryanískou džungli neopustily. Když jsme procházeli ohbím průseku, stočeného doprava k úpatí svahu, zastavil nás náhle výkřik kapitána Hoda, který kráčel vpředu. Na dvacet kroků před sebou uviděl jakousi stavbu podivného tvaru. Nebyla to chýše, protože neměla ani dveře, ani komín. Nebyla to ani lovecká chata, protože neměla střílnu a výklenek pro střelce. Vypadala spíš jako indický hrob ztracený v hlubinách džungle. Představte si jakýsi podlouhlý kvádr z trámů postavených kolmo, pevně zapuštěných do země a nahoře spojených silným svazkem houžví. Střechu tvořily příčné trámy, spojené silnými čepy s vrškem celé stavby. Tvůrce této konstrukce jí chtěl zřejmě zajistit největší pevnost ve všech stranách. Stavba byla šest stop vysoká, dvanáct stop dlouhá a pět stop široká. Nikde nebylo viděl vchod, možná však, že byl na přední straně zakryt silnou fošnou, jejíž vršek celou stavbu trochu převyšoval. Nad střechou byly dlouhé, pružné tyče, podivným způsobem svázané. Celé to zařízení bylo připevněno smyčkou z tlustého svazku lián na konec vodorovné páky. "Co je to?" zvolal jsem. "Docela obyčejná myší past," odpověděl Banks, když si vše prohlédl. "Dovedete si však, přátelé, jistě představit, na jaké myši je tu nalíčena." "Past na tygry!" zvolal kapitán Hod. "Ano," souhlasil Banks. "Je to past na tygry. Vchod je uzavřen touto fošnou, zavěšenou na liánové smyčce. Jakmile se nějaké zvíře dotkne uvnitř pasti nášlapové spouště, fošna spadne a vchod je uzavřen." "Takovou past vidím v indické džungli poprvé," řekl kapitán Hod. "Je to opravdu myší past, která není hodna řádného lovce." "Ani tygra ne," dodal Fox. "Snad," odpověděl Banks, "ale tady jde o zničení dravé šelmy, a ne o lov pro zábavu. Nejlepší past je ta, která polapí nejvíc zvířat. A tahle je zřejmě zařízena velmi důmyslně, aby přilákala a polapila i šelmy nejsilnější a nejnebezpečnější." "A já bych dodal," řekl plukovník Munro, "že spustila-li nášlapová spoušť dveře dolů, musilo se tu nějaké zvíře chytit."
"O tom se přesvědčíme!" zvolal kapitán Hod. "A není-li ta myš mrtvá..." A kapitán při těch slovech natáhl puškovou spoušť. Všichni jsme následovali jeho příkladu a připravili se ke střelbě. Nemohli jsme opravdu pochybovat o tom, že tato stavba je past onoho typu, s jakým se setkáváme v malajských džunglích. I když snad byla výtvorem nějakého Inda, měla všechny vlastnosti dobře postaveného podobného zařízení, především krajní citlivost a neobyčejnou pevnost. Když jsme byli připraveni, přistoupil Hod, Fox a Goúmi k pasti, kterou chtěli napřed obejít. Mezi svislými trámy však nenašli jedinou škvíru, aby mohli nahlédnout dovnitř. Pozorně naslouchali. Žádný zvuk neprozrazoval přítomnost živého tvora uvnitř. Bylo tam ticho jako v hrobě. Kapitán Hod a jeho společníci se vrátili k čelní stěně. Přesvědčili se, že pohyblivá fošna zapadla do dvou svislých žlábků. Stačilo ji jen zdvihnout a vniknout do pasti. "Ani nejslabší zvuk!" řekl kapitán Hod, když přiložil ucho ke dveřím. "Ani nejslabší dech! Myší past je prázdná!" "Přesto však buďte opatrný!" radil plukovník Munro a šel si sednout na padlý kmen v levém rohu paseky. Sedl jsem si vedle něho. "Pojď, Goúmi!" řekl kapitán Hod. Hbitý Goúmi, při své malé postavě neobyčejně pružný, obratný jako opice a hbitý jako levhart, skutečný indický klaun, pochopil kapitánův úmysl. Jeho obratnost ho přímo předurčila k práci, kterou jsme od něho žádal, jediným skokem se vyhoupl na střechu pasti a zachytil se silnýma rukama jedné z tyčí horního zařízení. Pak po této páce sklouzl až k liánové smyčce a vlastní váhou stáhl konec páky k fošně zakrývající vchod do pasti. Liánovou smyčku potom zavěsil na výstupek v hlavě fošny. Teď už stačilo couvnout zpátky a zatížit druhý konec páky. K tomu si však Goúmi musel vyžádat pomoc celé naší skupiny. Plukovník Munro, Banks, Fox a já jsme přešli za past, abychom stáhli páku dolů. Goúmi zůstal nahoře, aby páku uvolnil, kdyby z nějakého důvodu nemohla fungovat normálně. "Přátelé," zavolal na nás kapitán Hod, "bude-li nutné, půjdu vám pomoci, ale byl bych raději, kdybyste se obešli beze mne. Zůstanu před pastí, a vyjde-li z ní tygr, pozdravím ho kulkou." "A budete ho počítat jako jedenačtyřicátého?" zeptal jsem se kapitána. "Proč ne?" odpověděl mi. "Padne-li mou kulí, padne přece na svobodě!"
"Nu, neprodávejme medvědí kůži, dokud medvěd neleží na zemi!" řekl inženýr Banks. "Zvlášť když tím medvědem může být tygr!" dodal plukovník Munro. "Táhnout, přátelé!" zvolal Banks. "Všichni najednou!" Fošna byla velmi těžká a špatně klouzala ve žlábcích. Přesto se nám ji podařilo zdvihnout. Chvilku se kývala a pak se ustálila asi stopu od země. Kapitán Hod se shýbl a s karabinou v ruce se snažil zahlédnout v otvoru pasti buď velkou pracku, nebo oddychující tlamu. "Ještě trochu úsilí, přátelé!" zvolal Banks. S pomocí Goúmiho, který zadním koncem páky trochu zatřásl, počala fošna zvolna stoupat. Otvor byl brzy dostatečně velký, aby jím mohla projít i velká šelma. Ale žádné zvíře tam nebylo. Možná však, že při tom hluku kolem pasti se vězeň skrčil až do nejvzdálenějšího kouta a čekal tam na vhodnou chvíli, aby se skokem vymrštil, srazil každého, kdo mu bude stát v cestě, a zmizel v hlubinách džungle. Tohle bylo napínavé. Viděl jsem, že kapitán Hod dělá několik kroků vpřed s prstem na spoušti karabiny a snaží se proniknout zrakem až na konec pasti. Fošna byla zdvižena a do pasti vnikalo světlo. V tom okamžiku se za stěnou ozval jakýsi šumot, pak podivné temné zachrápání a mohutné, velmi podezřelé zívnutí. Bylo tam skutečně nějaké zvíře, zřejmě spalo a my jsme je teď probudili. Kapitán Hod se přiblížil ještě víc a zamířil karabinu na jakési tělo, které se v šeru pasti pohnulo. Náhle se zvnitřku ozval výkřik. Výkřik hrůzy, po němž následovala dobrou angličtinou pronesená slova: "Nestřílejte, proboha! Nestřílejte!" A z pasti vyrazil nějaký muž. V největším překvapení jsme páku zas pustili, fošna s temným úderem zapadla a otvor do pasti znovu uzavřela. Osoba, která se nám tak nečekaně objevila, zamířila ke kapitánovi Hodovi, jehož karabina na ni stále ještě mířila, mávla rukou v přehnaném gestu a prohlásila domýšlivým tónem: "Račte zvednout svou zbraň, pane! Nemáte přece co dělat s tarryaníským tygrem!" Kapitán Hod po krátkém zaváhání přendal karabinu do méně nebezpečné polohy. "S kým máme tu čest?" zeptal se Banks, který k neznámému přistoupil.
"S přírodovědcem Mathiasem Van Guittem, dodavatelem tlustokožců, lenochodů, ploskochodů, chobotnatců a jiných savců obchodníkům se zvířaty Charlesi Riceovi v Londýně a Hagenbeckovi v Hamburku." A pak se obrátil s širokým gestem k nám: "Pánové?" "Plukovník Munro a jeho cestovní společníci," odpověděl Banks a ukázal na nás. "Na procházce himalájskou džunglí!" pokračoval dodavatel zvěře. "Opravdu kouzelná procházka! Vzdávám vám svou povinnou úctu, pánové!" S jakým originálním chlapíkem jsme se to tu sešli? Nepřišel snad při tom uvěznění v tygří kleci o rozum? Byl šílený, nebo při zdravých smyslech? K jakému typu lidí to individuum patřilo? To brzy poznáme a pak lépe pochopíme tuto podivnou osobnost, která se představila jako přírodovědec a opravdu jím byla. Pan Mathias Van Guitt, dodavatel zvěře, byl brýlatý padesátník. Jeho vyholená tvář, mžouravé oči, ohrnutý nos, trvalá neposednost, přehnaná gesta, doprovázející každou větu vyslovenou širokými ústy, to vše byly rysy velmi známé typu muže ze starých venkovských komedií. Každý z nás se už jistě setkal s nějakým starým hercem, který prožil celý život na jevišti melodramatického divadla, je neúnavný mluvka, obtížný a dotěravec a domýšlivý pozér. Takový starý herec vězel právě v Mathiasovi Van Guittovi. Slyšel jsem kdysi starou anekdotu o zpěvákovi, který si myslel, že každé slovo své role musí zdůraznit patřičným gestem. Když třeba v opeře Masaniello (1623-1647 byl italský rybář, vůdce neapolských vzbouřenců) zpíval naplno: A kdyby snad nebe z rybáře, vztáhl pravou ruku k hledišti a prudce s ní škubal, jako by držel na konci udice štiku, která se mu právě chytila na háček Pak pokračoval: udělat chtělo by krále, zatímco jednou rukou ukázal nahoru na nebe a druhou naznačil kruh kolem hrdě vztyčené hlavy, což mělo představovat královskou korunu. A dál zpíval: vzbouřenec v zajetí osudu, přičemž se jeho celé tělo vzpíralo tahu, kterým mělo být vrženo zpět. A při slovech v bárce své říkal by stále... mával oběma rukama doleva i doprava, jako když stáčí kormidlo, aby tím dokázal svou obratnost v řízení člunu.
Stejně jako onen zpěvák choval se i dodavatel zvěře Mathias Van Guitt. Ve své řeči používal jen vybraných slova byl nebezpečný každému, kdo při hovoru s ním nemohl couvnout před jeho gesty. Jak jsme se později z jeho vlastních úst dověděli, Mathias Van Guitt byl kdysi profesorem přírodních věd při rotterdamském muzeu, ale v tomto povolání neuspěl. Byl všem k smíchu a žáci chodili hromadně na jeho přednášky ne kvůli poznání, ale kvůli zábavě. Nakonec byl pan profesor svými neúspěchy v teoretické zoologii tak znechucen, že odešel do Indie provozovat zoologii praktickou. Tento druh obchodní činnosti se mu dařil lépe, a tak se stal vyhlášeným dodavatelem zvěře známým obchodníkům se zvířaty v Londýně a v Hamburku, kteří obvykle zařizují veřejné i soukromé zvěřince Starého i Nového světa. A teď byl Mathias Van Guitt právě v Tarryní, kam ho přivedla velká objednávka divokých zvířat pro Evropu. Jeho tábor nebyl ani dva kilometry od pasti, z níž jsme ho právě vytáhli. Ale proč vlastně byl v té pasti? Především na to se ho zeptal Banks. Van Guitt nám to vysvětlil v proslovu doprovázeném nejrůznějšími gesty. "Stalo se to včera. Slunce právě dokončilo půl oblouku své denní dráhy. Napadlo mi navštívit jednu z tygřích pastí, kterou jsem postavil vlastníma rukama. Opustil jsem proto svůj kraal, který jistě poctíte svou návštěvou, pánové, a odešel jsem na tuto paseku. Šel jsem sám, protože moji lidé měli naléhavou práci a já jsem je nechtěl zdržovat. Když jsem přišel k pasti, hned jsem zjistil, že sklopec z pohyblivé fošny je zdvižen. Z toho jsem docela logicky usoudil, že se žádná šelma nechytla. Přesto jsem se chtěl přesvědčit, je-li vnadidlo ještě na místě a je-li nášlapová spoušť v pořádku. A tak jsem šikovně proklouzl otvorem dovnitř." A ruka Mathiase Van Guitta elegantním obloukem naznačila pohyb hada plazícího se vysokou trávou. "Když jsem se dostal na konec pasti," pokračoval dodavatel zvěře, "ohledal jsem čtvrt kozy, jejíž zápach měl přilákat šelmy z této části džungle. Návnada byla netknutá. Chtěl jsem už vylézt, když tu bezděčným pohybem ruky jsem uvolnil spoušť. Závěs vyklouzl, fošna spadla a já jsem byl chycen do své vlastní pasti, a už jsem se nemohl dostat ven..." Tady se Mathias Van Guitt na okamžik odmlčel, abychom lépe pochopili vážnost celé situace. "Nezapírám, pánové," pokračoval pak, "že jsem to zprvu viděl jen z té komické stránky. Byl jsem uvězněn. Ano! A nebyl tu žalářník, který by mi otevřel dveře mého vězení. Ale věděl jsem, že nevrátím-li se do svého kraalu, budou mí lidé znepokojeni a vydají se na obhlídku, která dříve nebo později skončí úspěšně. Byla to jen otázka času. Co jiného dělat v pelechu než spát... říká francouzský bajkař. Spal jsem tedy. Plynuly hodiny a má situace se nezměnila. Večer jsem dostal hlad. Myslel jsem si, že bude nejlepší, když oklamu hlad, spánkem. Zachoval jsem se proto jako filosof a znovu jsem tvrdě usnul. Noc v tichu džungle byla klidná. Můj spánek nebyl ničím rušen a já bych byl patrně spal dál, kdyby mě byl neprobudil neobvyklý kluk Padací dveře pasti se zdvihly, do mé tmavé skrýše vniklo denní světlo a já jsem mohl vyjít opět ven! Ale jaké. bylo mé překvapení, když jsem spatřil nástroj smrti namířený na mou hruď! Ještě vteřinu, a mohl jsem být zastřelen! Hodina vysvobození se mohla stát hodinou mé smrti! Ale pan kapitán ve mně ráčil rozpoznat bytost svého druhu a tak nezbývá než poděkovat vám, pánové, že jste mi vrátili svobodu." To tedy byl příběh Van
Guitta. Musím se přiznat, že jsme jen stěží potlačovali smích, který v nás ten muž budil svým tónem a gesty. "Vy táboříte v této části tarryaníské džungle, pane? zeptal se ho Banks. "Ano," odpověděl Mathias Van Guitt. "Jak už jsem měl čest říci, můj kraal není ani dva kilometry odtud, a chcete-li mě poctít svou přítomností, byl bych šťasten, kdybych vás tam mohl uvítat." "My jsme lovci," řekl kapitán Hod, "a zařízení kraalu nás bude jistě zajímat." "Lovci!" zvolal Mathias Van Guitt. "Lovci!" A nedokázal přitom potlačit výraz prozrazující jeho nedostatečnou úctu k nimrodům. "Vy zřejmě pronásledujete zvěř jenom proto, abyste ji zabil," pokračoval na adresu kapitána Hoda. "Jedině proto," odpověděl Hod. "A já zas jen proto, abych se jí zmocnil!" prohlásil dodavatel zvěře s hrdým gestem. "Dobře, pane Van Guitte. Aspoň si nebudeme konkurovat," odpověděl kapitán Hod. Dodavatel zvěře zavrtěl hlavou. Své pozvání však neodvolal. "Kdo chce jít se mnou, pánové?" zeptal se s půvabným úklonem. Ale v této chvíli se rozlehl džunglí zvuk několika hlasů. V ohbí průseku za pasekou se objevilo asi půl tuctu Indů. "Ach, to jsou mí lidé!" zvolal Mathias Van Guitt. Pak k nám přistoupil a položil si prst na trochu našpulené rty. "Ani slovo o mém dobrodružství!" řekl. "Není třeba, aby lidé z kraalu věděli, že jsem se lapil do vlastní pasti jako obyčejné zvÍře! To by mohlo oslabit úctu, kterou v nich musím budit." Uklidnili jsme ho souhlasným přikývnu tím. "Pane," oslovil dodavatele zvěře jeden z Indů, jehož klidná a inteligentní tvář nás zaujala. "Pane, hledáme vás už celou hodinu a nevěděli jsme..." "Byl jsem s těmito pány, kteří mě teď laskavě doprovodí do kraalu," odpověděl Van Guitt. "Ale než odejdeme z téhle paseky, musíme dát past do pořádku." Na příkaz svého velitele Indové past znovu nalíčili. Ale předtím nás Mathias Van Guitt vyzval, abychom si prohlédli vnitřek pasti. Kapitán Hod tam za ním vlezl a já jsem je následoval. Bylo tam však příliš málo místa pro gesta našeho hostitele, který se tam rozháněl jako v salónu.
"Přijměte mé blahopřání," řekl mu kapitán Hod, když si zařízení prohlédl. "Je to výborně vymyšleno!" "O tom nepochybujte, pane kapitáne," odpověděl Mathias Van Guitt. "Tento druh pasti je mnohem vhodnější než dřívější jámy s kůlem z tvrdého dřeva a než smyčky na ohnutých pružných stromech. V prvním případě si zvíře rozpáře břicho, v druhém případě se uškrtí. To má jistě význam jen tehdy, chce-li člověk zvíře usmrtit. Ale já potřebuji zvířata živá, neporaněná, bez poškození." "My určitě nepostupujeme stejným způsobem," odpověděl kapitán Hod. "Můj způsob je nesporně lepší," pokračoval dodavatel zvěře. "Kdybychom se na to zeptali šelem..." "Já se jich neptám," řekl kapitán. Kapitán Hod a Mathias Van Guitt se budou zřejmě moc špatně domlouvat. Zeptal jsem se dodavatele zvěře: "Ale jak to zvíře vytáhnete, když se chytí do vaší pasti?" "Přivezu až k pasti pojízdnou klec," odpověděl Mathias Van Guitt, "a vězeň mi do ní vběhne sám. Pak mi už stačí odvézt ho do kraalu - odtáhnou ho tam pěkně pomalu mí buvoli." Sotva domluvil, ozval se venku pokřik. První starostí mou i kapitánovou bylo vyběhnout z pasti ven. Co se vlastně stalo? Jeden z Indů právě přerazil prutem na dva kusy velmi nebezpečného hada, bičovku zelenou, a to zrovna ve chvíli, kdy se vrhla na plukovníka. Byl to onen Ind, kterého jsme si už všimli. Jeho rychlý zásah zachránil plukovníka Munra před smrtí, jak jsme se mohli hned přesvědčit. Křik, který jsme zaslechli, vyrazil totiž jeden ze sluhů z kraalu, který se teď svíjel na zemi v posledních křečích smrtelného zápasu. Odseknutá hlava bičovky zelené odlétla mu nešťastnou náhodou na prsa, hadí zuby se mu zakously do masa a nešťastník s prudkým jedem v krvi ve dvou minutách zemřel, aniž mu mohl kdo pomoci. Napřed jsme ztuhli hrůzou nad strašným obrazem a pak jsme se vrhli k plukovníkovi Munrovi. "Nekousl tě?" zeptal se Banks a chopil se chvatně plukovníkovy ruky. "Ne, Banksi, upokoj se!" odpověděl sir Edward Munro.
Potom vstal a přistoupil k Indovi, kterému vděčil za svůj život. "Děkuji, příteli!" řekl mu. Ind gestem naznačil, že mu plukovník není povinen žádným vděkem. "Jak se jmenujete?" zeptal se ho plukovník. "Kálagani," odpověděl Ind.
KAPITOLA III KRAAL Smrt toho nešťastníka na nás hluboce zapůsobila především proto, že k ní došlo za takových okolností. Ale uštknutí bičovky zelené, nejjedovatějšího hada na poloostrově, je vždy smrtelné. K tisícům obětí, které si každoročně vyžadují v Indii tito obávaní plazi, přibyla dnes další. Říká se - samozřejmě žertem -, že na Martiniku dříve hadi nebyli a že je tam přivezli Angličané, když musili vrátit ostrov Francii. Francouzi při odchodu ze svých indických držav takových represálií nepoužili. Bylo by to bývalo ostatně zbytečné, protože příroda tam byla v tomto ohledu přímo marnotratná. Indovo tělo se počalo vlivem jedu rychle rozkládat. Rozhodli se proto nešťastníka hned pohřbít, uložili jeho pozůstatky do hluboké jámy, aby je dravá zvěř nemohla vyhrabat. Jakmile smutnou práci skončili, Mathias Van Guitt nás vyzval, abychom s ním šli do kraalu. Jeho pozvání jsme rádi přijali. K cestě do kraalu dodavatele zvěře nám stačilo pouhé půl hodiny. Jeho tábor si skutečně zasloužil názvu kraal, kterého používají především kolonisté v jižní Africe. Byla to velká ohrada na rozlehlé pasece v nejhustší části džungle. Mathias Van Guitt se v ní zařídil tak, jak to vyžadovaly potřeby jeho řemesla. Ze čtyř stran byla obehnána kolovou hradbou, v níž byla široká vrata pro vjezd kár. Ve středu zadní části stála dlouhá stavba z trámů a prken jako jediné obydlí obyvatel kraalu. Šest klecí, rozdělených na jednotlivá oddělení, každá na čtyřech kolech, bylo seřazeno do pravého úhlu v levém rohu ohrady. Podle řevu, který odtamtud vycházel, dalo se soudit, že klece nejsou prázdné. Vpravo stálo asi tucet buvolů, kteří se pásli na tučné horské trávě, ustájeni pod širým nebem. Bylo to obvyklé spřežení pojízdného zvěřince. Šest poháněčů určených k převozu kár a deset Indů vycvičených k lovu šelem tvořilo posádku celého zařízení. Pohaněči byli najati jen pro tuto výpravu. Jejich povinností bylo dovážet káry na místo lovu a pak na nejbližší železniční stanici. Tam byly káry nakládány do vagónů a rychle dopravovány přes Iláhábád buď do Kalkaty, nebo do Bombaje.
Lovci, vesměs Indové, patřili k tomu druhu, kterému se říká šikariové. Prokazují platné služby při vyhledávání stop a dále při plašení a odchytu divokých zvířat. Mathias Van Guitt a jeho lidé tady žili už několik měsíců. Byli zde ohroženi nejen útoky šelem, ale i horečkami, kterými je zamořen celý tarryaníský kraj. Noční vlhko, šíření škodlivých výparů ze země, parné vedro pod klenbou stromů, kam sluneční paprsky pronikají velmi málo, to vše činí ze spodního pásma Himálaje kraj velmi nezdravý. Ale dodavatel zvěře a jeho Indové byli v těchto končinách už natolik aklimatizováni, že se jich malárie nedotkla víc než tygrů a ostatních obyvatel tarryaníské džungle. Jinak tomu ovšem bylo s námi, my jsme v kraalu nemohli zůstat. Kapitán Hod to ostatně ani neměl v plánu. Kromě několika nocí strávených na čekané jsme měli žít v Parním domě v horním pásmu, kam se výpary z planiny už nedostaly. Když jsme došli k táboru Mathiase Van Guitta, vrata ohrady se otevřela, abychom mohli vstoupit. Mathias Van Guitt byl naší návštěvou zřejmě velmi polichocen. "A nyní mi dovolte, pánové," řekl, "abych vás jménem kraalu přivítal. Toto zařízení vyhovuje všem potřebám mého řemesla, Ve skutečnosti je to jen velká chýše, které lovci na poloostrově říkají huddi." Při těchto slovech otevřel dveře chýše, kde bydlel společně se svými lidmi. Rozhodně zde nežil v přepychu. První místnost byla pro něho, druhá pro šikarie, třetí pro pohaněče. Ve všech byla jako jediný nábytek polní lůžka. Čtvrtá, trochu větší místnost sloužila jako kuchyně a jídelna. Jak je vidět, obydlí Mathiase Van Guitta bylo velmi primitivní a opravdu si zasloužilo názvu huddi. Když jsme si všechno prohlédli, byli jsme pozváni k prohlídce "obydlí čtyřnohých tvorů". To byla nejzajímavější část kraalu. Připomínala spíš potulný zvěřinec než dokonalé zařízení zoologické zahrady. Chyběly tu opravdu jen pestrými barvami pomalované plachty, zavěšené nad prkny estrády a představující v křiklavých obrazech muže v červené vestě a v sametovém fraku uprostřed skákajícího houfu šelem, které se s krvavými tlamami a s vytaženými drápy krčí pod bičem hrdinského krotitele. Tady ovšem nebylo obecenstvo, které by se do boudy hrnulo. Několik kroků odtud stála skupina zdomácnělých buvolů. Těm byla vyhrazena část kraalu vpravo a poháněči jim tam denně přinášeli jejich dávky čerstvé trávy. Nebylo možné pustit tato zvířata volně do okolních pastvin. Mathias Van Guitt to vyjádřil elegantní větou: "Volnost při hledání potravy, dovolená v krajích Spojených království, není slučitelná s nebezpečím, jaké přináší himálajská džungle." Vlastní zvěřinec se skládal ze šesti klecí na čtyřech kolech. Každá klec, na přední straně zamřížovaná, byla rozdělena na tři oddělení. Dveře, vlastně uzávěr pohybující se zdola nahoru, umožňoval zahnat zvíře z jednoho oddělení. do druhého. V klecích bylo šest tygrů, dva lvi, tři levharti a dva gepardi. Mathias Van Guitt nám řekl, že jeho zásilka nebude úplná, dokud nepolapí ještě dva levharty, tři tygry a jednoho lva. Pak tento tábor opustí, vydá se na nejbližší. železniční stanici a odjede do Bombaje. Šelmy, které jsme si mohli v klecích dobře prohlédnout, byly nádherné, ale neobyčejně divoké. Chyceny teprve nedávno, nemohly si na uvěznění ještě zvyknout. Poznali jsme to
podle jejich strašného řevu, podle prudkého pobíhání od jednoho uzávěru k druhému, podle zuřivého seká ní tlapami skrze bednění, na mnohých místech porušeného. Při našem příchodu ke klecím jejich zuřivost ještě vzrostla. Ale Mathiase Van Guitta to nedojalo. "Ubohá zvířata!" zvolal kapitán. "Ubohá zvířata!" opakoval Fox. Vy si myslíte, že si zaslouží víc politování než ta, která vy zabíjíte?" zeptal se suše dodavatel zvěře. "Zaslouží si spíš politování než takové pohany..., že se dala polapit," odpověděl kapitán Hod. Je pravda, že volně žijící šelmy se musí někdy velmi dlouho postit v krajích, jako jsou africké stepi, kde je málo přežvýkavců, jejich jediné potravy. Ale není tomu tak v tarryaníské oblasti. Tam je dostatek buvolů, zebu, divokých prasat a antilop, které lvi, tygři a levharti neustále loví. Snadnou a jistou kořist jim zajišťují i kozy a ovce, ne mluvě o pasácích, kteří stáda hlídají. Tak mohou šelmy v himálajských džunglích snadno zahnat hlad. Proto je tam jejich nepolevující divokost neomluvitelná. Dodavatel zvěře živil hosty svého zvěřince hlavně masem buvolů a zebu. Na lov těchto zvířat chodili v určitých dnech šikariové. Mýlil by se však ten, kdo by si myslil, že takový lov je bez nebezpečí. Právě naopak. Sám tygr má strach z divokého buvola, který je strašný, je-li poraněn. Mnoho lovců už vidělo buvola vyvrátit strom, na který se před ním uchýlili. Říká se, že oči přežvýkavců jsou zvětšující čočky, jež zvětšují všechny předměty třikrát, a že člověk v této velikosti si vynucuje respekt zvířete: A že vztyčená postava kráčejícího člověka každého divokého tvora děsí, takže prý je lepší čelit mu vstoje než v kleče nebo v leže. Nevím, co je na těchto úvahách pravdivého, ale je jisté, že ani vztyčený člověk nebudí v divokém buvolu úctu, a není-li ozbrojen, je téměř vždy ztracen. A to platí i o buvolech indických, kteří mají krátkou hranatou hlavu, štíhlé, na bázi zploštěné rohy a na hřbetě hrb, čímž se podobají svým příbuzným bizonům. Nohy od kolen dolů mají bílé a tělo od špičky čenichu až po konec ocasu často až čtyři metry dlouhé. Buvol není sice příliš divoký, ale pase-li se ve stádu na vysoké trávě, stává se každému lovci při neopatrném lovu protivníkem vpravdě strašným. A právě tito přežvýkavci byli určeni za potravu šelem ve Van Guittově zvěřinci. Aby se šikariové vyhnu li každému nebezpečí, lapají buvoly raději do pastí, odkud je vyprošťují mrtvé nebo skoro mrtvé. Dodavatel zvěře se však ve svém řemesle vyznal a krmil své chovance velmi skrblicky. Jednou denně - v poledne - jim dal rozdělit každému čtyři až pět liber masa a nic víc. Od soboty do pondělka je nechával postit. Byly to opravdu smutné "dietní neděle". Ale když pak po osmačtyřiceti hodinách dostala zvěř svou hubenou porci, nebylo takřka možné snést ten strašný koncert, prudké přebíhání a obrovské skoky, přičemž se pojízdné klece rozkymácely tak, že se málem převrhly.
Ano, ubohá zvířata! chtělo se nám opakovat s kapitánem Hodem. Ale Mathias Van Guitt tak nejednal bezdůvodně. Tento půst v zajetí chránil jeho šelmy před některými kožními nemocemi a zvyšoval tím jejich cenu na evropských trzích. Lze si snadno představit, že Mathias Van Guitt při předvádění své sbírky, kterou nám ukazoval spíš jako přírodovědec než jako předváděč šelem, ani chvíli nemlčel. Neustále hovořil, vysvětloval a vypravoval a vypravoval, a protože předmětem jeho přednášky byla divoká zvířata, všechno, nás do jisté míry zajímalo. Nechtěli jsme také opustit kraal dříve, dokud nám himálajská zoologie neprozradila všechna svá tajemství. "Ale pane Van Guitte," řekl Banks, "mohl byste mi říci, zda je výnos vašeho zaměstnání úměrný jeho nebezpečí?" "Pane," odpověděl dodavatel zvěře, "kdysi to bylo velmi výnosné. Ale musím se přiznat, že v posledních letech cena zvířat hodně poklesla. Naším hlavním odběratelem je zoologická zahrada v Antverpách. Tam jsem vypravoval své zásilky ptáků a ryb, ukázky podřádu opic i třídy plazů stejně jako představitele šelem Starého i Nového světa..." Kapitán Hod se při těchto slovech uklidnil. "... a všechny úlovky mých dobrodružných výprav do indických džunglí. Buď jak buď, vkus obecenstva se zřejmě mění a prodejní ceny budou brzy menší než ceny nabytí. Tak třeba samce pštrosa jsem naposled prodal za jedenáct set franků a samici jenom za osm set. Černého pardála jsem nakonec dal za patnáct set franků, jávskou tygřici za dva tisíce čtyři sta a rodinu lvů - otce, matku, strýce a dvě nadějná lvíčata - za sedm tisíc franků dohromady." "To opravdu není moc," řekl kapitán Hod. "A co se týče chobotnatců...," pokračoval Mathias Van Guitt. "Chobotnatců?" opakoval po něm kapitán Hod. "Ano, tak nazýváme tlustokožce, kterým příroda uštědřila chobot." "Tedy slonů?" "Ano, slonů od čtvrtohor a mastodontů v dobách předhistorických..." "Děkuji vám," odpověděl kapitán Hod. "Co se chobotnatců týče," pokračoval Mathias Van Guitt, "ty už lovíme jen kvůli slonovině, protože její spotřeba se nesnížila. Ale od doby, co si spisovatelé divadelních her usmyslili ukazovat slony ve svých dílech, procházejí principálové potulných hereckých společností se slonem od měst k městu celým krajem a to všude stačí k ukojení zvědavosti. Proto jsou sloni vyhledáváni mnohem méně než dříve." "Ale vždyť snad nedodáváte ukázky indické zvířeny jen evropským zvěřincům!" řekl jsem. "Jistě mi prominete," odpověděl Mathias Van Guitt, "když si vám k tomu dovolím položit prostou otázku." Uklonil jsem se na znamení souhlasu. "Vy jste přece Francouz, pane," pokračoval dodavatel zvěře.
"Pozná se to nejen podle vašeho přízvuku, ale i podle vašeho typu, který je příjemným spojením typů, galskořímského a keltského. Jako Francouz nemáte jistě sklony k dalekým cestám a patrně jste ještě nevykonal cestu kolem světa." A Mathias Van Guitt opsal rukou obrovský kruh. "Dosud jsem neměl to potěšení," odpověděl jsem. "Nechci se vás ptát, pane," řekl na to náš společník, "zdali jste už byl v Indii, protože tu jste, ale zdali znáte podrobně celý indický poloostrov. "Jen velmi málo," odpověděl jsem. "Zatím jsem navštívil Bombaj, Kalkatu, Váránasí, Iláhábád a údolí Gangy. Viděl jsem mnoho památek, které jsem obdivoval..." "Ach, co, to je, pane? Co to je?" zvolal Mathias Van Guitt. A horečnými pohyby hlavy i rukou naznačoval své pohrdání. Pak pokračoval s četnými posunky v živém a překotném výkladu: "Ano, co to je, když jste dosud nenavštívil zvěřince mocných rádžů, kteří si uchovali kult nádherných zvířat, chlouby indické země! Vezměte si, pane, poutnickou hůl! Jdete do Gykovaru vzdát čest králi z Baródy! Prohlédněte si jeho zvěřinec. který za většinu chovanců vděčí právě mně! Jsou tu káthijávárští lvi, medvědi, pardálové, čity, rysové, tygři! Zúčastněte se slavnosti zasnoubení šedesáti tisíc holubů, která se, koná každoročně s velkou okázalostí. Obdivujte jeho pět set indických slavíků, o které se stará jako o následníky trůnu. Pozorujte jeho slony, z nichž jeden je pověřen funkcí vykonavatele spravedlnosti a má za úkol rozdrtit hlavy odsouzenců k smrti na kameni muk. Pak přejděte k rádžovi z Maisúru, nejbohatšímu z asijských vladařů! Vejděte do jeho paláce, kde chová stovky nosorožců, slonů, tygrů a ostatních šelem, příslušníků živočišné aristokracie Indie! A když to všechno uvidíte, pane, nebude vás moci nikdo nařknout z neznalosti divů této jedinečné země!" Musil jsem k poznámkám Mathiase Van Guitta jen přikývnout. Jeho vášnivý způsob vysvětlování znemožňoval skutečně každou diskusi. Ale kapitán Hod se ho zeptal přímo na zvláštní zvířenu této tarryaníské oblasti. "Buďte tak laskav," řekl mu, "a dejte mi nějaké informace o šelmách, za kterými jsem do téhle části Indie vlastně přišel. Ačkoli jsem lovec, opakuji vám, že vám nechci konkurovat, pane Van Guitte. A kdybych vám dokonce mohl pomoci při odchytu několika tygrů, kteří ve vaší sbírce dosud chybějí, udělám to velmi rád. Ale až budete mít svůj zvěřinec úplný, jistě nebudete pokládat za špatné, když zas budu střílet tato zvířata pro svou osobní zábavu." Mathias Van Guitt se zatvářil jako člověk smířený s tím, co sám odsuzuje, ale čemu nemůže zabránit. Uznal však, že v Tarryaní je značný počet nebezpečných šelem, o které není na evropských trzích velký zájem, a které lze proto zabíjet. "Střílejte si divoká prasata, s tím souhlasím," odpověděl. "I když tito příslušníci čeledi nepřežvýkavých sudokopytníků nepatří mezi masožravce..." "Masožravce?" podivil se kapitán Hod.
"Myslím tím, že to jsou býložravci; ale jejich divokost znamená největší nebezpečí pro lovce, kteří mají odvahu je napadnout." "A co vlci?" "Vlků je na celém poloostrově hodně a jsou velmi nebezpeční, přepadnou-li ve smečce nějakou farmu. Zdejší vlci se trochu podobají vlkům polským. Já si jich však necením více než šakalů nebo zdivočelých psů. Přitom nepopírám, že dovedou nadělat pěknou spoušť, ale protože nemají žádnou obchodní cenu, nezaslouží si být zařazeni k nejvyšší zvířecí aristokracii. Ty vám také přenechávám, kapitáne." "A co medvědi?" zeptal jsem se. "Medvědi jsou dobří, pane," odpověděl dodavatel zvěře s přikývnutím. "Indičtí medvědi nejsou sice tolik žádaní jako jejich příbuzní z čeledi šelem medvědovitých, ale přesto mají určitou obchodní cenu, která k nim přitahuje pozornost znalců. Vkus může být na rozpacích mezi oběma druhy, jež nacházíme v kašmírských údolích a v rádžmahálské pahorkatině. Jsou to však zvířata téměř přátelská - útočí jen zřídka v zimním období -, takže nemohou příliš vzrušovat lovecké pudy skutečného. lovce, jakým je v mých očích kapitán Hod." Kapitán se uklonil s významným výrazem, který naznačoval, že bez ohledu na zákaz nebo souhlas Marhiase Van Guitta bude se rozhodovat v těchto základních otázkách sám. "Ostatně tito medvědi," pokračoval Mathias Van Guitt, "jsou jen zvířata býložravá." "Býložravá?" řekl kapitán. "Ano," odpověděl Mathias Van Guitt. "Živí se výhradně rostlinnou potravou a nemají nic společného s divokými druhy, na které je poloostrov právem hrdý." "Počítáte mezi ony divoké druhy i levharta?" zeptal se kapitán Hod. "Samozřejmě, pane. Je to hbitá, statečná a velmi odvážná kočka, která šplhá po stromech, a je proto mnohdy nebezpečnější než tygr..." "Ale!" řekl jen kapitán Hod. "Pane," pokračoval suše dodavatel zvěře, "jestliže se lovec nemůže zachránit ani na stromě, pak se sám stane lovnou zvěří!" "A co gepard?" zeptal se kapitán Hod. "Gepard je nádherné zvíře," odpověděl Mathias Van Guitt. "A vidíte, pánové, že tu mám překrásné exempláře. Je to podivuhodná šelma, která v důsledku zvláštního protikladu může být vycvičena k lovu! Ano, pánové, zvláště v Gykovaru pěstují rádžové tuto ušlechtilou zábavu. Tam dopravují gepardy na lov v nosítkách. Zvířata mají hlavu zakrytou kápí jako sokoli nebo dřemlíci. Však to jsou také skutečně čtyřnozí sokoli. Jakmile se lovci octnou poblíž stáda antilop, stáhnou gepardovi kápi a ten vyrazí za mírnými přežvýkavci, kteří ani při své rychlosti neuniknou jeho strašným drápům. Ano, pane kapitáne, ano. V Tarryaní najdete i gepardy! A najdete jich víc, než kolik byste jich chtěl najít, ale upozorňuji vás, že nebudou ochočení!"
"V to také doufám," odpověděl kapitán Hod. "Stejně jako lvi," dodal trochu zmateně Mathias Van Guitt. "Ach, lvi!" řekl kapitán Hod. "Řekněte mi něco o lvech, prosím vás!" "Nuže, pane," začal Mathias Van Guitt, "na tyto takzvané krále zvířat se dívám jen jako na podřadné příbuzné lvů libyjských. Zdejší lví samci nemají ani hřívu, která je okrasou lvů afrických. Podle mého názoru to jsou jen žalostně ostříhaní Samsonové (Samson byl biblický silák, jehož všechna síla vězela ve vlasech. Po ostříhání svou sílu ztratil). Lvi ostatně ze střední Indie skoro úplně zmizeli a uchýlili se na poušť u Káthijáváru a do tarryaníských džunglí. Tyto zdegenerované kočky žijí teď samotářsky jako poustevníci. Proto je také nestavím na první stupeň žebříčku čtvernožců. Ve skutečnosti lze, pánové, lvu uniknout, ale tygru ne!" "Ach, tygři!" zvolal kapitán Hod. "Ano, tygři!" opakoval Fox. "Tygru," pokračoval Mathias Van Guitt, "tygru patří koruna! Však se také říká správně tygr královský, a ne lev královský! Patří mu celá Indie. Nebyl snad prvním obyvatelem této země? Nemá snad právo pokládat za vetřelce nejen anglosasskou rasu, ale i samotné Indy? Není skutečným dítětem posvátné indické země? Proto se s touto obdivuhodnou šelmou setkáváme na celém poloostrově. Vždyť nevyklidil ani jediný kraj svých předků, od mysu Komorinu až k hradbě himálajských hor." A ruka Mathiase Van Guitta naznačila mys na jihu a vykreslila pak celé horské pásmo. "V Sanderbandu," pokračoval, "jsou doma! Tam vládnou jako králové a běda tomu, kdo by jim chtěl upřít jejich území! V Nilgherii je jich jako divokých koček, si parva licet componere magnáš (je-li dovoleno přirovnávat malé k velkým). Jistě pochopíte, proč jsou tyto nádherné kočky na všech evropských trzích tak vyhledávané a proč jsou pýchou krotitelů. Co je největší atrakcí soukromých i veřejných zvěřinců? Tygr! Kdy máte strach o život krotitele? Když vstoupí do tygří klece! Která zvířata vyvažují rádžové zlatem, aby jimi vyzdobili své královské zahrady? Tygry! Kdo drží primát na burzách zvířat v Londýně, v Antverpách a v Hamburku? Tygr! Jakými lovy se proslavují indičtí lovci, důstojníci královské armády i domorodých vojsk? Lovy tygrů! Víte, pane, jaké radovánky nabízejí indičtí nezávislí vladaři svým hostům? Přivezou tygra královského v kleci, kterou umístí na velké planině. Rádža, jeho lidé, důstojníci a jeho gardisté jsou ozbrojeni kopími, revolvery i karabinami a většinou sedí na silných jednokopytnících..." "Jednokopytnících?" podivil se kapitán Hod. "Tedy na koních, dáváte-li přednost názvu tak obyčejnému. Ale ti jednokopytníci, vyděšení sousedstvím kočkovité šelmy, záblesky v jejích očích a šelmím pachem, vzpínají se tak, že jezdci musí využít vší své obratnosti, aby je udrželi. Náhle se dvířka klece otevřou.
Strašné zvíře se vymrští, skočí a vrhne se na roztaženou řadu lovců. Jeho vzteku pak podlehne nemálo lidí. I když se tygru někdy podaří prorazit kruhem železa a ohně, nejčastěji podlehne. Jeden proti stu! Zemře však slavnou, předem pomstěnou smrtí!" "Výborně, pane Van Guitte!" zvolal kapitán Hod, který se dostával do varu. "Ano, to musí být nádherná podívaná! Ano, tygr je králem všech zvířat!" "A vládne v království, které se nemusí bát revolucí," dodal Van Guitt. "A když vy jste jich už tolik chytil, pane Van Guitte," odpověděl kapitán Hod, "já jsem jich zas dost zabil a doufám, že neodejdu z Tarryaní dříve, dokud pod mou ranou nepadne padesátý!" "Kapitáne," řekl dodavatel zvěře a zamračil se, "přenechal jsem vám všechny kance, vlky, medvědy a buvoly! To vaší lovecké vášni nestačí?" Viděl jsem, že náš přítel Hod se dává unášet při řešení této palčivé otázky stejným zanícením jako Mathias Van Guitt. Polapil jeden z nich víc tygrů, než jich druhý zastřelil? Jaká to látka k diskusi! Je lepší tygry chytat, nebo střílet? Jaký to problém k řešení! Oba dva, kapitán i dodavatel zvěře, začali už zrychlovat hovor a mluvit jeden přes druhého, takže si navzájem nerozuměli. Ale Banks zakročil. "Tygři jsou králové tvorstva," řekl, "to je samozřejmé, pánové, Ale já bych si dovolil dodat, že to jsou králové velmi nebezpeční svým poddaným. Jestliže se nemýlím, pak roku 1862 sežraly tyto kočky všechny telegrafisty na poště ostrova Sangoru. Hovoří se také o tygřici, která zabila ve třech letech ne méně než sto pětadvacet lidí. To je i na královnu trochu moc! A konečně po odzbrojení sipáhíů zemřelo ve třech letech v zubech tygrů dvanáct tisíc pět set čtyřiapadesát osob." "Vy, pane, zřejmě zapomínáte," odpověděl Mathias Van Guitt, "že tato zvířata jsou lidožravá!" "Lidožravá?" zvolal kapitán Hod. "Ano, jsou to požírači syrového masa a i lndové tvrdí, že ochutná-li tygr jednou lidské maso, pak už jiné nechce." "Nuže, pane...," řekl Banks. "Nu že, pane," odpověděl s úsměvem Mathias Van Guitt, "v tom je tygr poslušen jen své přirozenosti... A jíst přece musí!"
KAPITOLA IV KRÁLOVNA TARRYANI Poslední poznámkou Mathiase Van Guitta naše návštěva v kraalu skončila.
Byl čas se vrátit do Parního domu. Celkem se kapitán Hod a dodavatel zvěře nerozloučili jako nejlepší přátelé. Jestliže jeden z nich chtěl postřílet všechny tarryaníské šelmy, druhý je chtěl všechny polapit. Bylo jich však dost, aby byli spokojeni oba. Domluvili jsme se, že obyvatelé kraalu se s námi budou často stýkat a že se budeme navzájem upozorňovat na možnosti lovu. Šikariové Mathiase Van Guitta, zasvěcení do tohoto druhu výprav, znali všechny kouty tarryaníské džungle a mohli prokázat platné služby kapitánu Hodovi upozorněním na stezky zvířat. Dodavatel zvěře nám je dal závazně k dispozici, především Kálaganiho. Tento Ind vstoupil sice do služby v kraalu teprve nedávno, ale byl neobyčejně chápavý a my jsme se na něho mohli plně spolehnout. Oplátkou kapitán Hod slíbil v mezích svých možností pomoc při odchytu zvířat, která ve Van Guittově sbírce dosud chyběla. Plukovník Munro zřejmě nehodlal navštěvovat kraal příliš často; poděkoval před odchodem ještě jednou Kálaganimu za jeho šťastný zásah a řekl mu, že bude v Parním domě vždy vítán. Ind se chladně uklonil. Nedal nijak znát, jaký pocit zadostiučinění v něm vyvolalo pozvání člověka, který mu vděčil za svůj život. Vrátili jsme se k obědu. Hlavním předmětem hovoru byl pochopitelně Van Guitt. "Tisíc ďáblů, ten dodavatel zvěře má ale gesta!" opakoval kapitán Hod. "A ty výrazy! Ten výběr slov! A přece se mýlí, když vidí ve svých šelmách jen výstavní objekty!" V dalších dnech, 27., 28. a 29. června, pršelo tak vydatně, že naši lovci nemohli přes svou náruživost vycházet z Parního domu. V tom strašném počasí bylo ostatně nemožné vyhledávat stopy. A šelmy, které nemilují vodu stejně jako obyčejné kočky, nevycházejí rády za deště ze svých pelechů. Dne 30. června se počasí zlepšilo a nebe se vyjasnilo. Toho dne jsme se já, kapitán Hod, Fox a Goúmi přichystali na cestu do kraalu. Během dopoledne nás přišlo navštívit několik horalů. Doslechli se, že do himálajské oblasti se dostala okouzlující pagoda, a tak je zvědavost přivedla k Parnímu domu. Byly to krásné typy z oné rasy od tibetských hranic, která proslula bojovnými vlastnostmi, bezvýhradnou věrností a pohostinností. Morálně i fyzicky byli nadřazeni všem Indům z roviny. Jestliže je pagoda okouzlila, pak před Ocelovým obrem projevovali přímo zbožnění. A to slon nehybně stál! Co by asi ti stateční chlapíci pociťovali, kdyby ho viděli chrlit dým a plameny a stoupat jistým krokem po strmých svazích jejich hor!
Plukovník Munro domorodce vřele přivítal. Někteří z nich navštěvovali často nepálské území, a tak se hovor na chvíli stočil k této části hranic, kam se po porážce sipáhíů uchýlil Nána Sáhib, když byl na celém území Indie pronásledován. Ale horalé nevěděli celkem o nic víc než my. Zpráva o nababově smrti se donesla až k nim a oni o její pravdivosti zřejmě nepochybovali. A o nababových společnících, kteří ho přežili, nevěděli vůbec nic. Možná že si zbylí vzbouřenci našli bezpečnější útočiště hluboko v Tibetu. Nebylo by však snadné najít je v oněch dalekých končinách. Jestliže si plukovník Munro opravdu chtěl cestou na sever poloostrova objasnit vše, co se přímo nebo nepřímo týkalo Nány Sáhiba, pak ho tyto odpovědi musely zmást. Když horaly vyslechl, zůstal dlouho zamyšlen a hovoru se už nezúčastnil. Také kapitán Hod položil Indům několik otázek, ovšem z jiných důvodů. Dověděl se od nich, že šelmy - a především tygři - hrozně pustoší dolní himálajské pásmo. Obyvatelstvo farem i vesnic se musilo vystěhovat. Tygři už zničili několik stád koz a ovcí a vyžádali si dokonce i několik obětí z řad domorodců. Přes vysoké odměny vyplácené vládou - tři sta rupií za tygří hlavu - se počet těchto šelem nijak nezmenšoval. Naskýtala se otázka, zda jim nakonec nebude musit člověk postoupit své místo. Horalé uvedli ještě další fakt. Tito tygři nežili jen v tarryaníské džungli. Celá planina jim nabízela vysokou trávu, džungle a křoviska, kde se snadno skrývali a kde jich žil značný počet. "Jsou to zvířata nesmírně škodlivá," prohlásili horalé. Ti stateční lidé zřejmě právem smýšleli o tygrech docela jinak než Mathias Van Guitt a náš přítel kapitán Hod. Horalé, potěšeni naším příjezdem, před odchodem slíbili, že Parní dům zase navštíví. Přátelsky jsme se rozloučili a pak jsme ještě dokončili přípravy na cestu. Kapitán Hod, naši dva společníci a já jsme se dobře ozbrojili, a připraveni na každé setkání, sestupovali jsme k Tarryaní. Když jsme přišli na paseku s klecí, z níž jsme tehdy tak šťastně zachránili dodavatele zvěře, objevil se Mathias Van Guitt náhle před námi, pozdravil nás opět velmi obřadně. Pět nebo šest jeho lidí a s nimi i Kálagani se tam právě zabývali přisouváním pojízdné klece k pasti, do níž se v noci chytil tygr. Bylo to opravdu nádherné zvíře, které samozřejmě vzbudilo Hodovu závist. "O jednoho v mém zvěřinci více!" odpověděl dodavatel zvěře. "Ještě dva tygry, jednoho lva a dva levharty a budu moci se ctí dostát svému závazku ještě před předpokládaným koncem výpravy. Půjdete se mnou do mého kraalu, pánové?"
"Děkujeme vám za pozvání," odpověděl kapitán Hod, "ale dnes lovíme na vlastní účet." "Kálagani je vám k dispozici, kapitáne," řekl Mathias Van Guitt. "Zná výborně tuto džungli a může vám být užitečný." "Přijmeme ho rádi za průvodce." "A nyní, pánové," dodal Van Guitt, "dobrý lov! Ale slibte mi, že tu ne po střílíte všechno!" "Něco vám necháme," odpověděl kapitán Hod. Mathias Van Guitt nás pozdravil vznešeným gestem a zmizel pod stromy za svou pojízdnou klecí. "Vzhůru, přátelé!" zvolal kapitán Hod. "Vzhůru za mým dvaačtyřicátým!" "A za mým osmatřicátým!" řekl Fox. "A za mým prvním," dodal jsem já. Ale tón mého prohlášení vyvolal kapitánův úsměv. Přece jen mi chybělo ono posvátné zanícení. Hod se obrátil ke Kálaganimu. "Znáte dobře Tarryaní?" zeptal se ho. "Prošel jsem jím dvacetkrát ve dne i v noci všemi směry," odpověděl Ind. "Neslyšel jste o nějakém tygru právě v okolí kraalu?" "Ano, ale to není tygr, nýbrž tygřice. Byla spatřena na dvě míle odtud ve vysoké džungli a my se už několik dní pokoušíme ji chytit. Chcete-li..." "Jestli chceme!" zvolal kapitán Hod, aniž nechal Inda domluvit. Nemohli jsme opravdu udělat nic lepšího než jít za Kálaganim a to jsme také udělali. Šelem bylo v tarryaníské džungli nepochybně dost a jako všude jinde potřebovaly k nasycení nejméně dva býky týdně. Vypočtěte si, co tato "spotřeba" stojí celou Indii! Ale i když je tam tygrů dost, neznamená to, že pobíhají neustále sem tam. Pokud je nevyžene hlad, zůstávají ve svých brlozích. Mýlil by se, kdo by si myslil, že se s nimi lze setkat na každém kroku. Džunglemi už prošlo mnoho cestovatelů, kteří nikdy žádného tygra nespatřili. A když se pořádá hon, musí lovci napřed vyhledat obvyklé stezky těchto zvířat, a především objevit potok nebo pramen, kam chodí zvěř pravidelně pít.
Ani to však ještě nestačí. Tygra je nutno něčím přilákat. Dělá se to obyčejně tak, že se někde mezi stromy nebo skalisky, kde se mohou lovci dobře skrýt, přiváže ke kůlu čtvrtka vola jako návnada. Tak se to praktikuje v lese. Na planině to je něco jiného. Tam se nejlepším pomocníkem člověka při nebezpečné štvanici stává slon. Ale musí to být zvíře zvlášť cvičené pro lov tygrů. I tak se stává, že slon podlehne panice, což nesmírně ohrožuje člověka na jeho zádech. Dlužno také říci, že tygr neváhá skočit i na slona. Pak se boj člověka se šelmou odehrává na hřbetě slona a jen málokdy končí v neprospěch šelmy. Tak se pořádají velké hony rádžů a bohatých indických sportovních lovců, kteří si zaslouží být uvedeni v loveckých ročenkách. Ale to nebyl způsob, jakým lovil kapitán Hod. Ten se vydával za tygrem pěšky a s ním také bojoval. Sledovali jsme Kálaganiho, který šel před námi rychlým krokem. Byl zdrženlivý jako všichni Indové, málo mluvil a na otázky odpovídal jen úsečně. Za hodinu jsme se zastavili u prudce tekoucího potoka, kde jsme našli na břehu ještě čerstvé zvířecí stopy. Uprostřed malé paseky stál kůl s celou čtvrtkou vola. Vnadidlo však už nebylo celé. Zřejmě je nedávno potrhaly zuby šakalů, těch taškářů indické zvířeny, kteří neustále slídí po kořisti. Ale tahle nebyla určena jim. Při našem příchodu asi dvanáct šakalů uteklo a nechalo nám tak místo volné. "Pane kapitáne," řekl Kálagani, "tady si na tu tygřici počkáme. Vidíte, že místo je pro čekanou jako stvořené." Bylo opravdu snadné vylézt tu na strom nebo se ukrýt za skalisko tak, abychom dostali osamělý kůl uprostřed paseky do křížové palby. A tak Goúmi a já jsme se usadili na větvi jednoho stromu, kdežto kapitán Hod a Fox si vylezli do prvních rozsoch dvou velkých zelených dubů právě naproti nám. Kálagani se skryl za vysokou skálou, na kterou mohl v případě nebezpečí snadno vylézt. Zvíře bude tedy sevřeno v kruhu, z něhož nebude moci uniknout. Všechny šance byly na naší straně, i když jsme museli samozřejmě počítat s nečekanými zvraty. Teď nám nezbývalo než čekat. Šakali, kteří se rozběhli po okolí, ozývali se drsným štěkotem z křovin, ale zaútočit na volskou čtvrtku se už neodvážili.
Neuplynula ani hodina, když jejich štěkot náhle ustal. Zároveň dva nebo tři vyrazili z houštin, přeběhli paseku a zmizeli v hustém lese. Znamení Kálaganiho, který se chystal vylézt na skálu, nás upozornilo, že máme být ve střehu. Ten zběsilý útěk šakalů mohla vyvolat jedině přítomnost nějaké šelmy - patrně tygřice. Musili jsme počítat s tím, že se každou chvíli může na některém místě paseky objevit. Připravili jsme si zbraně. Kapitán Hod a Fox namířili karabiny na ono místo, kde z houští vyrazili šakali, a čekali jen na okamžik, kdy stisknou spoušť. Vtom se mi zdálo, že horní větve podrostu se pohnuly. Zároveň se ozval praskot suchých větví. Blížilo se nějaké zvíře, opatrně ovšem a beze spěchu. Lovce, kteří na ně číhali v hustém listoví, nemohlo vůbec vidět. Nicméně jakýmsi pudem vycítilo, že to místo není příliš jisté. Kdyby je nepudil hlad a nevábil pach volské čtvrtky, určitě by se dál neodvážilo. Teď se nám ukázalo mezi větvemi křoví a nedůvěřivě se zastavilo. Byla to opravdu obrovská tygřice s mohutnou hlavou a s pružným tělem. Počala se k nám plížit hadovitými pohyby. Podle dohovoru jsme ji nechali dojít až ke kůlu. Očichávala tam zem, pak se vztyčila a nahrbila jako obrovská kočka, když se chystá ke skoku. Vtom zazněly dvě rány z karabin. "Dvaačtyřicátý!" vykřikl kapitán Hod. "Osmatřicátý!" zvolal Fox. Kapitán a jeho sluha vystřelili současně a tygřice zasažená jedním nábojem - ne-li oběma - do srdce, klesla k zemi. Kálagani se rozběhl ke zvířeti. My jsme seskočili na zem. Tygřice se ani nehnula. Ale komu patří čest smrtelného zásahu? Kapitánovi, nebo Foxovi? To bylo pochopitelně velmi důležité. Otevřeli jsme zvířeti hruď. Srdce mělo prostřelené dvěma kuleml. "Nu, každý z nás má jen půlku," řekl kapitán Hod trochu lítostivě. "Jen půlku," opakoval stejným tónem Fox. Ale já věřím, že ani jeden z nich by byl neupustil od oné půlky, kterou si mohl připsat na svůj účet. Byly to opravdu mistrovské rány, jichž přímým důsledkem bylo, že zvíře padlo naráz, bez boje - a tím i bez nebezpečí pro útočnÍky. Při lovech tohoto druhu se to stává velmi zřídka.
Fox a Goúmi zůstali na bojišti, aby z tygřice stáhli skvostnou kůži, zatímco kapitán Hod a já jsme se vrátili do Parního domu. Nechci dopodrobna popisovat naše další výpravy do tarryaníské džungle, pokud nejsou něčím důležité, a omezím se jen na konstatování, že kapitán Hod a Fax si nemohli na nic stěžovat. Dne 10. července při lovu v lovecké ohradě přálo oběma štěstí. Ohrada, upravená pro čekanou na velké šelmy, byla vlastně malá pevnůstka se střílnami ve stěnách. Stála na břehu potoka, kde se zvířata obyčejně napájela. Když si zvěř na takovou stavbu zvykne, přestane se jí bát a vystavuje se zásahům přímo. Ale i při tomto způsobu lovu je nutno zasáhnout zvíře smrtelně. Jinak dojde k nebezpečnému zápasu. Ohrada mnohdy nezachrání lovce před strašnými útoky zvířete, které bylo poraněním rozzuřeno. A právě k takovému střetnutí došlo 10. července. Tehdy nás doprovázel Mathias Van Guitt. Doufal možná, že by mohl nějakého lehce zraněného tygra odvézt do svého kraalu, kde by o něho pečoval a uzdravil ho. Ale toho dne měla naše lovecká skupina co dělat se třemi tygry, kterým první výstřel nezabránil v útoku na stěny ohrady. Dva tygři byli k velké Van Guittově nelibosti zabiti druhou kulí, když přeskakovali ohradu. Třetí však skočil dovnitř s poraněnou plecí, ale nezasažen smrtelně. "Toho dostaneme!" vykřikl Mathias Van Guitt, který tímto prohlášením trochu přeháněl. "Dostaneme ho živého...!" Ještě nedomluvil svou neuváženou větu, když se na něho zvíře vrhlo, porazilo ho a bylo by se s ním zle vypořádalo, kdyby je byla nezasáhla kule kapitána Hoda, po níž zvíře padlo mrtvo k zemi. Mathias Van Guitt vstal. "Nu, kapitáne," zvolal místo poděkování, "také jste mohl ještě počkat!" "Počkat? Na co?" odpověděl kapitán. "Až vám to zvíře rozpáře drápy hruď?" "Škrábnutí drápem nemusí být ještě smrtelné!" "Dobrá!" řekl klidně kapitán Hod. "Podruhé počkám." Buď jak buď, když nemohl tygr zaujmout místo ve zvěřinci kraalu, bude se jeho kůže hodit aspoň jako předložka k posteli. Tato šťastná výprava však zvýšila kapitánovi počet trofejí na dvaačtyřicet a jeho sluhovi na osmatřicet, ne mluvě o polovině tygřice, kterou měli na svých aktivech. Je samozřejmé, že pro velké lovy jsme nezapomínali na malé. Pan Parazard by nám to byl ani nedovolil. Velký výběr zvěřiny na našem stole nám zajišťovali kamzíci, antilopy, velcí dropi, kterých bylo v okolí Parního vozu velmi mnoho, a dále koroptve a zajíci.
Když jsme vycházeli do tarryaníské džungle, chodil s námi Banks jen málokdy. Tyto výpravy mě počínaly zajímat, ale inženýra ničím nelákaly. Víc půvabu pro něho měly vyšší himálajské oblasti. Rád se tam vydával především v doprovodu plukovníka Munra. Ale za těchto podmínek vykonal inženýr jen tři nebo čtyři vycházky. Pozoroval totiž, že se plukovník Munro od našeho usídlení v horách stal zase zádumčivým. Mluvil méně, držel se spíš stranou a často hovořil se seržantem Mac Neilem. Uvažovali spolu snad o nějakém novém plánu, který chtěli utajit i před Banksem? Dne 13. července nám oplatil návštěvu Mathias Van Guitt. Neměl takové štěstí jako kapitán Hod a nemohl dosud doplnit svůj zvěřinec jediným novým chovancem. Ani tygři, ani lvi, ani levharti nebyli ochotni dát se polapit. Snad je nenapadlo utéci do krajů Dálného východu? Dodavatel zvěře se nesnažil skrýt své roztrpčení. Mathiase Van Guitta doprovázeli při této návštěvě Kálagani a dva šikariové z jeho skupiny. Místo, které si naše výprava zvolila k dočasnému usídlení v kouzelném prostředí, se mu hrozně líbilo. Plukovník Munro ho prosil, aby zůstal na oběd, a on plukovníkovo pozvání s nadšením přijal. Před obědem si chtěl Mathias Van Guitt prohlédnout celý Parní dům, jehož pohodlné zařízení tak kontrastovalo s prostým nábytkem jeho kraalu. Oba pojízdné domy ho přiměly k několika poklonám. Ale je nutno přiznat, že Ocelový obr jeho obdiv nevyvolal. Přírodovědec jako on musil zůstat lhostejným před takovým mistrovským dílem techniky. Jak by také mohl souhlasit s vyrobením umělého zvířete, třeba tak pozoruhodného? "Nemyslete si o našem slonu nic špatného, pane Van Guitte," řekl mu Banks. "Je to silné zvíře, a kdyby bylo třeba, odtáhlo by bez rozpaků s našimi dvěma vozy i všechny klece vašeho pojízdného zvěřince." "Mám své buvoly," odpověděl dodavatel zvěře, "a dávám přednost jejich klidnému a jistému kroku." "Ocelový obr se však nebojí ani tygřích zubů a spárů!" zvolal kapitán Hod. "Snad, pane," odpověděl Mathias Van Guitt, "ale proč by ho šelmy napadaly? O ocelovou kůži moc nestojí?!" Přírodovědec neskrýval svůj nezájem o slona, ale jeho Indové a zvlášť Kálagani - nepřestávali Ocelového obra hltat očima. Vycítili jsme v jejich obdivu ke gigantickému zvířeti i jistou dávku pověrečné úcty. Kálagani se zdál také velmi překvapen, když inženýr Banks opakoval, že Ocelový obr je silnější než všechna spřežení z kraalu. To byla příležitost pro kapitána Hoda, aby se značnou hrdostí vyprávěl o našem dobrodružném zápasu s třemi "chobotnatci" knížete Gurua Singha. Mathias Van Guitt se sice nedůvěřivě usmál, ale dál už se na nic neptal. Poobědvali jsme ve výtečné náladě. Mathias Van Guitt vzdal jídlu plnou čest. Musím říci, že naše spíž byla naplněna kořistí z posledního lovu a že pan Parazard překonal sám sebe.
Sklep Parního domu nám poskytl několik druhů nápojů, které náš host velmi ocenil, především dvě nebo tři sklenky francouzského vína. A tak po obědě, když jsme se loučili, pozorovali jsme u něho jakousi nejistotu v kroku. Stoupá-li někomu víno do hlavy, jemu zřejmě kleslo do nohou. Přišla noc a my jsme se rozloučili jako nejlepší přátelé na světě. Mathias Van Guitt mohl díky svým společníkům dorazit do kraalu bez nehod. Ale potom 16. července došlo k jiné události, při níž se dodavatel zvěře a kapitán Hod málem rozkmotřili. Kapitán totiž zastřelil tygra právě ve chvíli, kdy vcházel do jedné z nášlapových pastí. Byl to jeho třiačtyřicátý, ač se měl stát osmým Van Guittovým. Ale po trochu živější výměně názorů byly zásluhou plukovníka Munra znovu navázány dobré vztahy a kapitán Hod slíbil, že už bude šetřit šelmy které "budou mít v úmyslu" dát se polapit do pastí Mathiase Van Guitta. V dalších dnech bylo velmi špatné počasí. Chtíc nechtíc museli jsme zůstat v Parním domě. Netrpělivě jsme čekali na konec období dešťů, protože už trvala tři měsíce. Bude-li dodržen Banksův program naší výpravy, zdržíme se zde už jenom šest týdnů. Dne 23. července navštívila plukovníka Munra podruhé několik horalů od hranic. Jejich vesnice Suari ležela jen pět mil od našeho tábora, skoro při horním okraji tarryaníské oblasti. Jeden z nich nám řekl, že jejich území už několik týdnů strašně pustoší tygřice, způsobila prý jejich stádům už veliké škody a lidé pomýšlejí na odchod z vesnice, kde se už nedá žít. Ani obyvatelstva, ani domácí zvířata tam nejsou v bezpečí. Léčky, pasti, jámy, prostě nic neplatí na ta strašné zvíře, které už dnes nutno pokládat za nejnebezpečnější šelmu, a jaké ani nejstarší horalé nikdy neslyšeli. Tata zpráva pochopitelně probudila lovecké pudy kapitána Hada. Okamžitě se horalům nabídl, že je doprovodí až do vesnice Suari a dá své lovecké zkušenosti do služeb těchto statečných lidí, kteří - myslím - s takovou nabídkou trochu počítali. "Půjdete také Mauclere?" zeptal se mě kapitán Had tónem člověka, který nechce nikoho ovlivňovat. "Samozřejmě," odpověděl jsem. "Při tak zajímavé výpravě nechci chybět." "Tentokrát s vámi půjdu i já," řekl inženýr. "Ta je výborný nápad, Banksi." "Ano, Hode. Mac rád bych vás viděl při práci." "A já nepůjdu, pane kapitáne?" zeptal se Fox. "Ta je ale intrikán!" zvolal kapitán Had. "Hodila by se mu doplnit si svou půlku tygra! Ano, Foxi, ano, půjdeš také." Protože jsme měli opustit Parní dům na tři až čtyři dny, zeptal se Banks plukovníka Munra, zda by i on nechtěl s námi jít do Suari.
Sir Edward Munra odmítl. Chystal se navštívit za naší nepřítomnosti střední pásma Himálaje nad Tarryaní spolu s Gaúmim a s Mac Neilem. Banks už nenaléhal. Dohodli jsme se, že odejdeme ještě téhož dne do kraalu a vypůjčíme si od Mathiase Van Guitta několik jeho šikariů, kteří nám mohli být užiteční. Dorazili jsme tam za hadinu, kolem poledního. Dodavatel zvěře nás zasvětil do svých plánů. Neskrýval své tajné uspokojení, když slyšel o kouscích tygřice, schopné padle jeho vyjádření ještě zvýšit v očích znalců skvělou pověst indických kočkovitých šelem. Pak nám dal k dispozici tři ze svých Indů a Kálaganiho, který byl kdykoli ochotný jít vstříc nebezpečí. Dohodl se jen s kapitánem Hadem, že podaří-li se mu náhodou dostat tygřici živou, bude úlovek právem patřit do zvěřince Mathiase Van Guitta. Jaká by ta byla atrakce, kdyby na mřížích klece visel zápis a slavných činech "jedné z tarryaníských královen, která sežrala sto osmatřicet lidí obojího pohlaví!" Naše malá skupina opustila kraal ve dvě hadiny odpoledne. Stoupali jsme šikmo vzhůru k východu a před čtvrtou hodinou jsme bez nehod dorazili do Suari. Tam právě vrcholila panika. Téhož dne překvapila tygřice jakousi nešťastnou Indku u potoka a odvlekla ji do džungle. Byli jsme pohostinně přijati v domě bohatého anglického farmáře. Náš hostitel si mohl víc než kdo jiný stěžovat na nepolapitelnou šelmu a byl ochoten zaplatit za její kůži třeba několik tisíc rupií. "Kapitáne," řekl, "je tomu už několik let, co v centrálních provinciích přinutila tygřice obyvatele třinácti vesnic k tomu, že se vystěhovali a nechali dvě stě padesát čtverečních mil půdy ležet ladem. A půjde-li to tady tak dál, budeme i my musit opustit celou provincii. "Což jste nepoužili proti tygřici všech možných ničivých prostředků?" zeptal se Banks. "Ale ano, pane inženýre. Pastí, jam i vnadidel otrávených strychninem. A vše zklamalo." "Příteli," řekl mu kapitán Hod, "Netvrdím, že vás přicházíme tygřice zbavit, ale uděláme vše, co bude možné." Jakmile jsme se v Suari usadili, zorganizovali jsme ještě týž den hon. K nám a k šikariům z kraalu se připojilo dvacet horalů, kteří dokonale znali kraj, kde jsme měli hon provést. Banks, ač nebyl žádný vášnivý lovec, zúčastnil se naší výpravy s nejživějším zájmem. Po celé tři dny, 24., 25. a 26. července, prohledávali jsme tuto část hor, avšak bez úspěchu, nemluvím-li a dvou tygrech, s nimiž jsme nepočítali a kteří padli pod kapitánovými kulemi. "Pětačtyřicet!" řekl jen kapitán Hod, který tomu nepřikládal žádnou zvláštní důležitost. Konečně 27. července provedla tygřice novou ničemnost. Z pastvin poblíž Suari zmizel buvol našeho hostitele. Našli z něho jen zbytky asi čtvrt mile od vesnice. K vražednému útoku došlo před východem slunce. Vrah tedy nemohl být daleko.
Ale je původcem tohoto zločinu opravdu ona tygřice, až dosud marně hledaná? Indové ze Suari o tom nepochybovali. "Je to můj strýc! Tenhle kousek nemohl provést nikdo jiný!" řekl nám jeden z horalů. Můj strýc! Tak Indové ze všech částí poloostrova říkají tygru. Věří totiž, že každý z jejich předků žije věčně v těle některého člena čeledi kočkovitých. Tentokrát měl ovšem Ind říci: Moje teta! Okamžitě jsme se rozhodli vydat se za tím zvířetem hned a nečekat na noc, protože v noci by mohlo našemu pátrání snáze uniknout. Teď musila být tygřice nasycená a svůj brloh jistě neopustí dříve než za dva tři dny. Vydali jsme se na lov. Od místa, kde byl buvol sražen, prozradily nám cestu tygřice krvavé stopy. Mířily k malému lesíku, kterým jsme už několikrát prošli. Rozhodli jsme se lesík obklíčit kruhem, aby zvíře nemohlo nepozorovaně projít. Horalé se rozdělili tak, že prohledávali křoví postupně ke středu a kruh svírali stále víc a víc. Kapitán Hod, Kálagani a já jsme postupovali z jedné strany, Banks, Fox a ostatní ze strany druhé, ale neustále ve spojení s lidmi z kraalu i z vesnice. Každé místo v tomto kruhu bylo jistě nebezpečné, protože tygřice se mohla pokusit prorazit sevření kdekoli. Nepochybovali jsme, že zvíře je v tom lesíku. Jeho stopy, které tam na jednom místě vedly, nikde nevycházely ven. Nevěděli jsme ovšem, má-li tu tygřice svůj trvalý brloh, protože jsme to tu už jednou bezvýsledně prohledávali. Ale v této chvíli jsme se právem domnívali, že jí tyto houštiny poskytly úkryt. Bylo asi osm hodin ráno. Když jsme provedli všechna opatření, počali jsme zvolna a tiše postupovat, abychom kruhové obklíčení sevřeli. Po půlhodině jsme byli u prvních stromů. Zatím se nestalo nic, co by prozradilo přítomnost zvířete. Já jsem si už myslel, že se tady namáháme zcela zbytečně. Teď už jsme viděli jen sousedy na krátkém úseku kruhu, ale přesto jsme musili postupovat v dokonalé shodě. Předem jsme se smluvili, že ten, který vnikne do lesíka první, dá znamení výstřelem. A vystřelil kapitán Hod, který byl stále o kus napřed a k okraji lesíka dorazil jako první. Podíval jsem se na hodinky. Bylo osm hodin pětatřicet minut. Po čtvrthodině byl už kruh stažen tak, že jsme se dotýkali lokty. Zastavili jsme se v nejhustší části lesíka, aniž jsme na něco přišli.
Ticho bylo až dosud rušeno jen praskotem suchýcH větví, jež se lámaly pod našima nohama, ač jsme postupovali velmi opatrně. A v té chvíli se ozvalo zařvání. "Zvíře je tady!" zvolal kapitán Hod a ukázal na ústí jeskyně, která byla vyhloubena ve skále porostlé skupinou velkých stromů. Kapitán se nemýlil. I když to snad nebyl stálý pelech tygřice, rozhodně se tam teď uchýlila, když zjistila, že ji pronásleduje celá tlupa lovců. Hod, Banks, Fox, Kálagani a několik lidí, z kraalu se přiblížili k zejícímu otvoru, k němuž vedly krvavé stopy. "Musíme vniknout dovnitř!" řekl kapitán Hod. "To by byl nebezpečný manévr," namítl Banks. "Prvnímu vetřelci hrozí vážné zranění!" "Já tam přesto půjdu," řekl Hod a připravil si pušku k výstřelu. "Ale až po mně, pane kapitáne!" odpověděl mu Fox a sklonil s k otvoru jeskyně. "Ne, Foxi, ne!" zvolal Hod. "Tohle je moje věc!" "Ach pane kapitáne," řekl Fox vyčítavým hlasem, "jsem o osm pozadu!" "Nepůjde tam ani jeden, ani druhý!" zvolal Banks. "Ne, já vás tam nepustím..." "Možná že by tu byl jiný prostředek," přerušil inženýra Kálagani. "Jaký?" "Vykouřit ten brloh!" odpověděl Ind. "Zvíře pak bude musit vylézt. Nebude to tak nebezpečné a venku je zabijeme mnohem snáze." "Kálagani má pravdu," řekl Banks. "Pojďte, přátelé, na suché větve a na suchou trávu! Obložme celý otvor! Vítr zažene plameny i dým dovnitř a zvíře se buď upeče, nebo vyskočí ven." "Ano, vyskočí," dodal Ind. "Dobrá," odpověděl kapitán Hod. "Budeme tady a tygra pozdravíme odtud." Ve chvíli jsme před jeskyní nakupili hromadu paliva, chrastí, suché trávy a dříví, kterého bylo v lesíku dost a dost. Vevnitř se nic nehnulo. A nic se neobjevilo, ani v temné chodbě, která musila být dost hluboká. Naše uši se však nemohly mýlit. Ten řev vyšel ze skalního otvoru. Zapálili jsme suchou trávu a celá kupa vzplála. Z ohně stoupal čpavý, hustý dým a vnikal s větrem do jeskyně, kde byl vzduch jistě brzy nedýchatelný. A tu se ozvalo druhé zařvání, ještě zuřivější než to první. Zvíře poznalo, že je ve svém posledním úkrytu zaskočeno, a nechtělo-li se zadusit, musilo ven.
Čekali jsme ve dvou řadách kolmých ke stěně skaliska, napůl skryti za kmeny stromů, abychom se vyhnuli nárazu prvního skoku. Kapitán si však vybral jiné místo, podle našeho mínění mnohem nebezpečnější. Bylo to u vchodu do průrvy v podrostu, na jediném místě, kudy mohla tygřice uniknout, kdyby se pokusila pustit se napříč lesíkem. Hod poklekl na jedno koleno, aby měl jistější zásah, a opřel si karabinu pevně o rameno. Celá jeho postava pak znehybněla. Za tři minuty od chvíle, kdy jsme zapálili hranici dříví, ozvalo se od ústí jeskyně třetí zařvání, teď vlastně spíš chraptivé zalapání po vzduchu. Plameny se na okamžik rozdělily a ve vírech dýmu se objevilo obrovské tělo. Byla to opravdu tygřice. "Pal!" vykřikl Banks. Zaznělo deset ran, ale jak jsme později zjistili, žádná z nich zvíře nezasáhla. Tygřice se objevila příliš rychle. A jak jsme také mohli mířit přesně v oblacích kouře kolem ní? Tygřice se po prvním skoku dotkla nohama země jen proto, aby se odrazila k druhému; ještě delšímu skoku do houštin. Kapitán Hod čekal na zvíře s dokonalou chladnokrevností. Zamířil na ně tak říkajíc v letu a vyslal za ním kuli, která je však zasáhla do plece. Šelma se rychlostí blesku vrhla na našeho přítele, porazila ho a chystala se rozdrtit mu lebku jediným úderem své strašné tlapy... Ale v tom vyskočil s nožem v ruce Kálagani. Výkřik, který jsme vyrazili, ještě nedozněl, když odvážný Ind dopadl na šelmu a sevřel ji kolem krku ve chvíli, kdy její pravá tlapa už mířila na kapitánovu lebku. Zvíře se při náhlém útoku obrátilo, trhnutím plece Inda srazilo a vrhlo se na něj. Ale kapitán Hod zatím vyskočil, popadl dýku, která vypadla Kálaganimu z ruky, a vrazil ji celou zvířeti do srdce. Tygřice se zhroutila na zem. Všechny ty nečekané zvraty vzrušující scény netrvaly ani pět vteřin. Kapitán Hod stále ještě klečel, když jsme k němu přiběhli. Kálagani s krvácejícím ramenem vstával. "Bag mahryaga! Bag mahryaga!" křičeli Indové. Znamenalo to: tygřice je mrtvá! Ano, byla mrtvá. Jaké nádherné zvíře! Od čenichu po konec ocasu měřila deset stop a měla ohromné tlapy, ozbrojené dlouhými drápy, jakoby nabroušenými na bruse.
Zatímco jsme šelmu obdivovali, zahrnovali ji právem rozhořčení Indové nesčetnými výčitkami. Kálagani přistoupil ke kapitánu Hodovi a řekl: "Děkuji, pane kapitáne." "Jakže? Ty děkuješ?" zvolal Hod. "Na mne přece je, můj statečný kamaráde, abych ti poděkoval! Bez tvé pomoci by už bylo po jednom z kapitánů první eskadrony karabiníků královské armády!" "Bez vás bych už byl mrtev," odpověděl chladně Ind. "Ach, tisíc ďáblů! Což ses nevrhl s nožem v ruce na tygřici ve chvíli, kdy už se chystala rozbít mi lebku?" "Ale zabil jste ji vy, pane kapitáne, a to je váš šestačtyřicátý!" "Hurá! Hurá!" volali Indové. "Sláva kapitánu Hodovi!" Kapitán měl vskutku právo připsat si tuto tygřici na svůj účet. Kálaganimu pak ještě jednou poděkoval silným stiskem ruky. "Půjdete s námi do Parního domu," řekl Banks Kálaganimu. "Máte rameno roztržené tygřími drápy a my máme v cestovní lékárně vše, čeho je k ošetření vaší rány zapotřebí." Kálagani se na souhlas uklonil. Pak jsme se rozloučili s horaly, kteří nešetřil! díky, a vydali jsme se na zpáteční cestu. Šikariové nás opustili a vrátili se do kraalu, tentokrát s prázdnýma rukama. A jestliže Mathias Van Guitt počítal s "tarryanískou královnou", musil ji teď oželet. Ovšem za dnešních podmínek nebylo možné lapit ji živou. K polednímu jsme dorazili k Parnímu domu. A tam nás čekalo překvapení. Za naší nepřítomnosti plukovník Munro, seržant Mac Neil a Goúmi odcestovali. Jen lístek adresovaný Banksovi nám doporučoval, abychom se tím neznepokojovali, že si sir Edward Munro chce prozkoumat kraj až k nepálským hranicím, ověřit si některé podrobnosti týkající se společníků Nány Sáhiba a že se vrátí ještě před naším odjezdem z himálajské oblasti. Při čtení tohoto lístku se mi zdálo, že Kálaganimu uniklo bezděčně gesto nepříjemného překvapení. Proč onen pohyb? Asi jsem se mýlil.
KAPITOLA V NOČNÍ ÚTOK Plukovníkův odjezd nás značně zneklidnil. Sir Edward Munro se zřejmě opět zabýval minulostí a my jsme zatím mysleli, že se s ní už vyrovnal. Ale co dělat? Vydat se za plukovníkem? Nevěděli jsme, kterým směrem odešel a do které části nepálských hranic se chce dostat. A na druhé straně jsme si nemohli zastírat, že neřekl-li nic Banksovi, bál se
zřejmě přítelových námitek a chtěl se jim vyhnout. Banks velmi litoval, že se naší výpravy zúčastnil. Musili jsme se s tím smířit a čekat. Plukovník Munro se určitě před koncem srpna vrátí, protože srpen byl poslední měsíc našeho pobytu zde před odjezdem na jihozápad do Bombaje. Kálagani po ošetření nezůstal v Parním domě ani čtyřiadvacet hodin. Jeho rána se rychle zacelovala, a tak nás opustil, aby se vrátil do kraalu. Začátek srpna byl opět deštivý. Kapitán Hod říkal, že v takovém počasí by i žáby dostaly rýmu. Ale celkem bylo dešťů už méně než v červenci, což bylo výhodné pro naše výpravy do Tarryaní. Velmi často jsme docházeli do kraalu. Mathias Van Guitt nebyl stále spokojen. I on počítal, že opustí svůj tábor v prvních dnech září. Ale dosud mu v jeho zvěřinci chyběli jeden lev, dva tygři a dva levharti. Počal už pochybovat, zda se mu vůbec podaří zvířecí skupinu doplnit. Ale naopak brzy polapil zvíře, o něž neměl zájem. Tak se mu 4. srpna chytil do jedné z pastí krásný medvěd. Byli jsme právě v kraalu, když šikariové přivezli v pojízdné kleci vězně velké postavy, s černou kožešinou, s ostrými drápy a s dlouhýma chlupatýma ušima, což jsou typické znaky těchto indických představitelů čeledi šelem medvědovitých. "Co mám udělat s tímhle zbytečným ploskochodcem?" zvolal dodavatel zvěře s pokrčením ramen. "Bratr míč! Bratr míč!" volali Indové. Zdá se, že pokud nejsou Indové synovci tygrů, jsou bratři míčů. Ale Mathias Van Guitt neskrýval špatnou náladu. Nemohl být spokojen s chycením medvěda místo tygra. Co má s obtížným zvířetem dělat? Má je snad živit bez naděje na návrat výloh? Po indických medvědech je na evropských trzích velmi malá poptávka. Nemají obchodní cenu ani amerických grizzly, ani medvědů ledních. Proto se Mathias Van Guitt jako dobrý obchodník nezajímal o zbytečné zvíře, kterého by se zbavoval jen velmi nesnadno. "Nechcete ho?" zeptal se kapitána Hoda. "A co bych s ním dělal?" odpověděl kapitán. "Uděláte si z něho bifteky," řekl dodavatel zvěře. "Tak co, Hode," zeptal se Banks, "vezmete si medvěda pana Van Guitta, nebo ne?" "Namouduši ne!" odpověděl kapitán Hod. "Udělat si bifteky ze zabitého medvěda, to ještě jde, ale zabít medvěda proto, abych si z něho udělal bifteky, to není podle mého vkusu!"
"Pak ovšem vrátíme tomuto ploskochodci svobodu," řekl Mathias Van Guitt a obrátil se ke svým šikariům. Muži okamžitě uposlechli jeho výzvy. Vyvezli klec z kraalu a jeden z Indů otevřel dvířka. Bratr míč, zřejmě svou situací velmi zahanbený, nedal se dvakrát pobízet. Vyšel klidně z klece, zakýval jakoby na poděkování hlavou a se spokojeným zabručením uháněl pryč. "Udělal jste dobrý skutek," řekl Banks. "To je vám ke cti, pane Van Guitte." Banks to vyjádřil velmi správně. Dodavatel zvěře však byl odškodněn 6. srpna, kdy získal jednu z šelem, která v jeho zvěřinci dosud chyběla. Podívejme se, za jakých okolností se to stalo. Mathias Van Guitt, kapitán Hod a já jsme v doprovodu Foxe, mechanika Storra a Kálaganiho procházeli od rána hustým podrostem kaktusů a lentišku, když tu najednou jsme zaslechli tlumený řev. Okamžitě jsme si připravili pušky k palbě. Všichni jsme se srazili k sobě, abychom mohli odrazit přímý útok, a zamířili jsme k podezřelému místu. Dodavatel zvěře nás po padesáti krocích zastavil. Podle zabarvení řevu se nám zdálo, že poznáváme, co je to za šelmu, a obrátili jsme se ke kapitánu Hodovi. "Ani jedna rána nesmí přijít nazmar!" řekl nám. Pak postoupilo několik kroků a dal nám znamení, abychom zůstali vzadu. "Lev!" vykřikl. Skutečně! Koncem silného provazu bylo k vidlici silné větve přivázáno velké, zmítající se zvíře. Byl to skutečně lev, jeden ze lvů bez hřívy - čímž se liší od svých afrických příbuzných -, ale skutečný lev, hledaný Mathiasem Van Guittem. Zuřivé zvíře, chycené jednou tlapou do provazové smyčky, sebou strašně škubalo, ale vyprostit se nemohlo. Přes doporučení dodavatele zvěře chtěl kapitán v první chvíli vystřelit. "Nestřílejte, kapitáne!" zvolal Mathias Van Guitt. "Zapřísahám vás, nestřílejte!" "Ale..." "Ne! Ne, říkám vám! Tento lev se chytil do jedné z mých pastí a patří mně!" Byla to skutečně past. Jakási šibenice, velmi prostá a velmi důmyslná. Silný provaz byl připevněn k pevné pružné větvi. Větev byla ohnuta k zemi, aby konec provazu se smyčkou mohl být zachycen v zářezu hluboko zaraženého kůlu. Ke kůlu bylo
upevněno vnadidlo tak, aby zvíře, které se ho chce dotknout, musilo prostrčit hlavu nebo tlapu smyčkou. Jakmile to však udělá a sebelehčeji se vnadidla dotkne, uvolní se smyčka ze zářezu, větev se napřímí a zvíře zdvihne. Současně po provazu sklouzne těžký špalek, dopadne na uzel smyčky a zajistí ji, aby se ani při zmítání zvířete nemohla uvolnit. Tohoto druhu pasti se používá v indických džunglích velmi často a nikdo by nevěřil, kolik zvířat se tak polapí. Nejčastěji se stává, že se zvíře chytí za krk a okamžitě se uškrtí, nadto mu dřevěný špalek téměř vždy rozbije lebku. Ale lev, který se tu před našima očima zmítal, byl chycen jen za tlapu. Byl ještě živý, dokonce velmi živý, a zasloužil si místo ve zvěřinci našeho známého dodavatele zvěře. Mathias Van Guitt byl tímto dobrodružstvím okouzlen a vyslal Kálaganiho do kraalu s rozkazem přivést klec řízenou jedním z poháněčů. My jsme si zatím mohli podle libosti prohlédnout zvíře, které naše přítomnost rozzuřila dvojnásob. Dodavatel zvěře je nespouštěl z očí. Stále obcházel strom, ovšem tak opatrně, že se pořád držel mimo dosah drápů, kterými lev sekal vpravo i vlevo. Za půl hodiny přijela klec tažená dvěma buvoly. S jistými obtížemi jsme do ní oběšence vecpali a vydali se na cestu do kraalu. "Už jsem si počínal zoufat," řekl nám Mathias Van Guitt. "Lvi nepatří právě mezi nejpočetnější indická zvířata. Proto si blahopřeji, že jsem ulovil tuto šelmu, která bude mé sbírce dělat čest." Od toho dne si Mathias Van Guitt nemohl už na nic naříkat. Dne 11. srpna chytil najednou dva levharty do oné tygří pasti, z níž jsme dobyvatele zvěře kdysi zachránili. Byly to dvě čity, podobné té, která tak odvážně napadla Ocelového obra na planině v Rohilkhandu a pak nám unikla. K doplnění Van Guittovi sbírky chyběli už jen dva tygři. Přišel 15. srpen. Plukovník Munro se dosud neobjevil. Neměli jsme o něm jedinou zprávu. Banks byl zneklidněn víc, než dával najevo. Vyptával se Kálaganiho, dobrého znalce nepálských hranic, jaká nebezpečí by mohla plukovníkovi hrozit, kdyby se pustil na toto nezávislé území. Ind ho ujišťoval, že v tibetských krajích už není ani jeden ze společníků Nány Sáhiba. A zřejmě litoval, že si plukovník nevzal za průvodce jeho. Mohl mu být svými službami velmi užitečný, vždyť tu znal každou sebemenší stezku. Kapitán Hod a Fox zatím vycházeli ještě častěji do tarryaníské džungle. S pomocí šikariů z kraalu se jim podařilo bez nebezpečí zastřelit další tři tygry střední velikosti. Dvě z těchto šelem si připsal na svůj účet kapitán a třetí jeho sluha. "Osmačtyřicet!" řekl Hod, který chtěl do odchodu z himálaje zaokrouhlit počet ulovených tygrů na padesát. "Devětatřicet!" řekl Fox. Nepočítal však hrozného levharta, který také padl jeho kulí.
Dne 20. srpna se chytil předposlední tygr Mathiase Van Guitta do jedné z lapacích jam, které se až dosud buď pudově, nebo náhodou vyhýbal. Jak se často stává, zvíře se pádem do jámy zranilo, ale jeho zranění nebylo nijak vážné. K uzdravení mu stačilo několik dní odpočinku, a až bude předáno hamburskému Hagenbeckovi, nebude na něm už nic znát. Používání lapacích jam pokládají znalci za barbarský způsob lovu. Jde-li o zničení zvířete, je však každý prostředek dobrý. Ale při lapání živého zvířete se kořist často pádem zabije, zvlášť spadne-li do jámy patnáct až dvacet stop hluboké, určené k lapání slonů. Sotva jedno z deseti lapených zvířat vyvázne bez smrtelného zranění. Dodavatel zvěře nám řekl, že z těchto důvodů v Mysoru, kde se lapacích jam užívalo nejvíc, počíná se od tohoto způsobu lovu upouštět. Teď už zvěřinci v kraalu chyběl jen jeden tygr a Mathias Van Guitt by ho už byl měl rád ve své kleci. Pospíchal s odjezdem do Bombaje. I tento tygr se dal zanedlouho polapit, ale za jakou cenu! Ten příběh stojí za podrobné vypravování. Péčí kapitána Hoda byla v noci 26. srpna zorganizována nová výprava. Vše nasvědčovalo tomu, že lov proběhne za příznivých okolností. Nebe bylo bezmračné, ovzduší klidné, měsíce ubývalo. Za hluboké tmy nevycházejí šelmy ze svých brlohů rády, kdežto pološero je láká. A té noci měsíční meniscus - jak Van Guitt označoval měsíc - po půlnoci trochu zářil. Jádro výpravy jsme tvořili kapitán Hod, já, Fox a Storr, který našel v lovu zálibu. Měli se k nám ještě připojit Mathias Van Guitt, Kálagani a několik dalších Indů. Po večeři jsme se rozloučili s Banksem, který účast na lovu odmítl, a v sedm hodin jsme opustili Parní dům. V osm jsme dorazili do kraalu, aniž jsme cestou zažili nějaké nepříjemné setkání. Mathias Van Guitt právě dojídal večeři. Přivítal nás svými obvyklými projevy. Na krátké poradě jsme si ihned stanovili plán lovu. Rozhodli jsme se jít na čekanou k břehům jedné bystřiny na dně hluboké strže asi dvě míle od kraalu. Chodil tam v noci pravidelně párek tygrů. Předem jsme tam žádnou návnadu nedávali. Indové tvrdili, že to je zbytečné. Poslední hon v této části tarryaníské džungle ukázal, že tygry přiláká na dno strže žízeň. Věděli jsme také, že bude snadné najít tam výhodné místo pro čekanou. Z kraalu jsme chtěli odejít až před půlnocí. Protože bylo teprve osm pryč, musili jsme vydržet nudné čekání na hodinu odchodu. "Pánové," řekl nám Mathias Van Guitt, "mé obydlí je vám plně k dispozici. Navrhuji vám, abyste udělali totéž co já a šli se vyspat. Musíme vstávat velmi brzy a několik hodin spánku nás na zápas připraví nejlépe."
"Toužíte po spánku?" zeptal se mě kapitán Hod. "Ne", odpověděl jsem. "Raději se budu trochu procházet, než abych se dal budit v nejtvrdším spánku." "Jak chcete, pánové," řekl dodavatel zvěře. "Já sám z křečovitého stahování víček vyciťuji potřebu spánku. Vidíte sami, že se pohybuji už jen setrvačností." A Mathias Van Guitt zdvihl paže, zvrátil hlavu i trup bezděčným uvolněním břišních svalů nazad a několikrát významně zívl. Když se "setrvačností" dosyta vyzíval, dal nám dobrou noc a vstoupil do svého stavení, kde ihned usnul. "Co budeme dělat?" zeptal jsem se kapitána. "Půjdeme se projít kraalem, Mauclere," odpověděl mi Hod. "Noc je krásná a mě to před odchodem osvěží víc než tři čtyři hodiny spánku. I když je spánek náš nejlepší přítel, dává na sebe často dlouho čekat." Tak jsme se vydali na obchůzku kraalem a cestou jsme přemýšleli i hovořili. Storr si lehl pod strom a už spal. Stejně zalezli do svých koutů i šikariové a poháněči. V celé ohradě nikdo nebděl. Bylo by to také zbytečné, protože kraal byl obehnán pevnou ohradou a dobře uzavřen. Sám Kálagani se šel přesvědčit, jsou-li vrata zajištěna. Pak nám dal dobrou noc a odešel do společného obydlí, kde bydlil se svými druhy. Zůstal jsem s kapitánem sám. Nespali však jen Van Guittovi lidé, ale i domácí buvoli a šelmy. Venku bylo naprosté ticho. Naše procházka nás napřed přivedla k místu, kde leželi buvoli. Tito nádherní mírní a poslušní přežvýkavci nebyli vůbec uvázáni. Zvykli si odpočívat pod korunami obrovských jeřábů. Tam klidně leželi s rohem na rohu a s nohama složenýma pod sebou. Slyšeli jsme jejich pomalý a hlučný dech, šířící se od jejich mohutných těl. Nevzbudil je ani náš příchod. Jen jeden z nich vztyčil na chvíli velkou hlavu, vrhl po nás netečný pohled, tak typický pro tato zvířata, a znovu se uložil mezi ostatní. "Tady vidíte, do jakého stavu je vrhla domestikace," řekl jsem kapitánovi. "Ano," souhlasil Hod. "A přece to jsou strašná zvířata, žijí-li divoce. Ač je domácí buvol tak silný, chybí mu hbitost. A co potom zmůže se svými rohy proti zubům lva nebo spárům tygra? Divocí buvoli jsou opravdu ve výhodě." Během hovoru jsme došli ke klecím. I tam vládl hluboký klid. Tygři, lvi, levharti a gepardi ve svých oddělených kotcích spali. Mathias Van Guitt je právem nepouštěl k sobě, dokud se v zajetí trochu neuklidnili, což trvalo několik týdnů. Jinak by se byla tato divoká zvířata navzájem sežrala.
Tři zcela nehybní lvi se stočili jako velké kočky. Jejich hlavy nebylo v husté tmavé srsti vůbec vidět; tak spali spánkem spravedlivých. V tygřích klecích už takový klid nebyl. V temnu tam svítily lesklé oči. Silná tlapa se občas natáhla a hrábla po železné mříži. Byl to hněvivý spánek porobených šelem. "Mají zlé sny a já to chápu," řekl soucitně kapitán. Nějaké zlé myšlenky - nebo snad lítostivé - zmítaly i třemi levharty. Kdyby teď byli volní, probíhali by džunglí! Potulovali by se podle pastvin a slídili po živém mase! Spánek čtyř gepardů však žádná noční můra netížila. Spali zcela klidně. Dvě z těchto kočkovitých šelem, samec a samice, obývaly společný kotec a bylo jim tam jako v hloubi jejich pelechu. Zbýval už jen jediný prázdný kotec, ten, který měl obsadit šestý, stále ještě nepolapený tygr, na kterého Mathias Van Guitt dosud čekal, aby mohl tarryanískou džungli opustit. Naše procházka trvala skoro hodinu. Když jsme obešli celý vnitřní obvod ohrady, vrátili jsme se k patě obrovské citlivky. V džungli vládlo naprosté ticho. Vítr, který ještě večer šelestil v korunách stromů, zcela ulehl. Na stromech se nehnul ani jediný list. Sedli jsme si s kapitánem Hodem vedle sebe a hovořili jsme. Nebyli jsme vůbec ospalí. Já jsem jen pociťoval onen útlum, spíš duševní než tělesný, jehož vliv se projevuje při dokonalém klidu přírody. Člověk při tom myslí, ale své myšlenky nevyjadřuje. Sní tak, jako sní lidé, když nespí. A oči, nezakryté ještě víčky, snaží se spíš proniknout nějakou fantastickou vidinou. Jedna věc však udivila kapitána, který bezděčně mluvil tiše, jak to dělají lidé uprostřed hlubokého ticha. Řekl mi: "Mauclere, tohle ticho mě opravdu překvapuje. Šelmy za šera obyčejně řvou a les je v noci hlučný. Nejsou-li v něm tygři a levharti, jsou v něm jistě šakali, kteří nikdy nezahálejí. A tenhle kraal, plný živých zvířat, musel by přece lákat stovky šakalů. My přesto neslyšíme nic, ani zapraskání větve na zemi, ani jediné zařvání zvenčí. Kdyby se vzbudil Mathias Van Guitt, byl by asi stejně překvapen jako já a jistě by našel nějaké divné slovo k vyjádření svého údivu." "To je správný postřeh, Hode," odpověděl jsem. "Sám nevím, čemu přičíst nepřítomnost těch nočních tuláků. Ale dejme si pozor, nebo v tom tichu usneme nakonec i my!" "Tomu se musíme ubránit," odpověděl kapitán Hod a protáhl se. "Blíží se hodina našeho odchodu." Pokračovali jsme v hovoru, ale často jsme se odmlčovali. Nemohu říci, jak dlouho trvalo naše zasnění. A tu nás náhle vytrhlo z ospalého stavu temné mručení.
Kapitán Hod se rychle probral a vstal zároveň se mnou. Nebylo pochyb, že mručení vychází z klecí šelem. Lvi, tygři, levharti a gepardi, dosud tak klidní, pobíhali drobnými kroky po kotcích, větřili nějaký pach zvenčí a s funěním naráželi na mříže klecí. "Co to s nimi je?" ptal jsem se. "Nevím," odpověděl kapitán Hod. "Bojím se však, že cítí nablízku..." Náhle se ozvalo za ohradou strašné zařvání. "Tygři!" vykřikl kapitán Hod a vrhl se ke stavení Mathiase Van Guitta. Ale hrozný řev už probudil celou posádku kraalu. Dodavatel zvěře, sledovaný svými lidmi, objevil se na prahu. "Přepadení!" zvolal. "Také si to myslím," řekl kapitán Hod. "Počkejte! Podívám se..." Van Guitt větu ani nedokončil, popadl žebřík a opřel jej o ohradu. Za chvíli byl na nejvyšší příčce. "Deset tygrů a tucet levhartů!" vykřikl. "To bude vážné," odpověděl kapitán Hod. "Chtěli jsme jít na hon šelem, a šelmy teď honí nás!" Všichni jsme ho poslechli a ve dvaceti vteřinách jsme byli připraveni k palbě. Hromadné útoky šelem nejsou v Indii nijak vzácné. Obyvatelé území navštěvovaných tygry, především v Sandarbanu, bývají často šelmami obleženi ve svých obydlích. Je to hrozný případ, v němž bývají většinou ve výhodě útočníci. K řevu za ohradou se připojil řev z vnitřku. Kraal odpovídal džungli. Neslyšeli jsme vlastního slova. "K ohradě!" zvolal Mathias Van Guitt, kterému jsme porozuměli spíš podle jeho gest než podle hlasu. Všichni jsme se vrhli k ohradě. V této chvíli vstali vyděšení buvol i a pokoušeli se v tom zmatku utéci ze svého kouta. Poháněči se marně snažili jim v tom zabránit. Tu se najednou prudce rozlétla špatně zajištěná vrata a horda šelem vnikla do ohrady. "Do domu! Do domu!" vykřikl Mathias Van Guitt a zamířil ke stavení, které jediné nás mohlo zachránit. Ale dostaneme se tam včas?
Dva šikariové, napadení tygry, leželi už na zemi. Ostatní, kteří nestačili doběhnout ke stavení, rozběhli se po kraalu, aby si našli nějaký vhodný úkryt. Dodavatel zvěře a šest Indů už byli v domě a přirazili za sebou dveře zrovna ve chvíli, kdy tam chtěli vniknout dva levharti. Kálagani, Fox a ostatní se vyhoupli do korun stromů a zavěsili se na spodní větve. Já s kapitánem Hodem jsme už neměli čas ani možnost dostihnout Mathiase Van Guitta. "Mauclere! Mauclere!" vykřikl kapitán Hod, kterému drápy jedné šelmy roztrhly rameno. Obrovský tygr mě srazil švihnutím ocasu k zemi. Vstal jsem, právě když se zvíře ke mně obracelo, a rozběhl jsem se kapitánu Hodovi na pomoc. Zbýval nám jediný úkryt: prázdný kotec v jedné kleci. Okamžitě jsme tam s Hodem vklouzli. Spuštěná dvířka nás zatím chránila před rozzuřenými šelmami, které se s řevem vrhly na železné mříže klece. Rozběsněné bestie spolu s podrážděnými tygry uvězněnými v sousedních kotcích doráželi na nás tak zuřivě, že klec se na svých kolech rozhoupala, div se nepřevrhla. Ale tygři nás brzy opustili, aby si vyhledali jistější kořist. Dívali jsme se mřížemi svého kotce, takže nám neunikla jediná podrobnost hrůzné scény. "To je zvrácený svět!" zvolal rozzuřený kapitán Hod. "Šelmy venku a my vevnitř!" "A co vaše zranění?" zeptal jsem se. "To nic není." Vtom zaznělo pět nebo šest výstřelů, a to ze stavení, kde se skryl Mathias Van Guitt a kam se teď dobývali dva tygři a tři levharti. Jedno ze zvířat padlo pod výbušnou kulí, která vyšla ze Storrovy karabiny. Ostatní šelmy se vrhly na skupinu buvolů. Ti nešťastní přežvýkavci byli proti takovým protivníkům bezbranní. Fox, Kálagani a Indové, kteří musili odhodit pušky, než vylezli na stromy, nemohli jim nijak pomoci. Ale kapitán Hod prostrčil pušku mřížemi klece a vystřelil. Ač měl pravé rameno napůl ochrnuté zraněním a nemohl tedy střílet s obvyklou přesností, podařilo se mu skolit tygra devětačtyřicátého. V této chvíli se strachem šílení buvoli rozběhli s bučením po kraalu. Marně se snažili čelit tygrům, kteří obrovskými skoky unikali úderům jejich rohů. Jeden z buvolů s levhartem na zádech a s krkem rozervaným drápy šelmy doběhl ke vratům ohrady a vyrazil ven. Pět nebo šest dalších, sražených šelmami dohromady, uniklo také.
Někteří z tygrů se pustili za nimi. Ostatní buvoli, kteří už nemohli z kraalu uniknout, leželi na zemi s rozervanými krky a s vyhřezlými vnitřnostmi. . Z oken stavení se ozvaly další rány. Také kapitán Hod a já jsme dělali, co jsme mohli. Hrozilo nám však nové nebezpečí. Zvířata zavřená v klecích, vzrušená vřavou zápasu, pachem krve a řevem svých druhů, počala s nepopsatelnou zuřivostí řádit. Nepodaří se jim nakonec mříž prolomit? Toho jsme se právem obávali. Jedna z tygřích klecí se už převrhla. Zdálo se mi, že zborcenými stěnami zvířata uniknou... Naštěstí k tomu nedošlo a vězni už ani nemohli vidět, co se děje venku, protože klec se převrátila zamřížovanou stěnou k zemi. "No tohle už je moc!" prohlásil kapitán Hod a nabil znovu svou karabinu. V tom okamžiku se jeden z tygrů vymrštil skokem tak úžasným, že se mu podařilo zachytit se ve větvích stromu, na který se uchýlili dva nebo tři šikariové. Jednomu z těch nešťastníků zaťal tygr drápy do krku a strhl ho na zem. O mrtvé tělo se však s tygrem serval ještě jeden z levhartů. "Palte! Palte přece!" křičel kapitán Hod, jako by ho byl mohl Van Guitt slyšet. My sami jsme zakročit nemohli. Naše krabice s náboji už byly prázdné, takže se z nás stali jen bezmocní diváci zápasu. Ale vtom se tygr v sousední kleci pokusil prolomit mříže. Strašným nárazem se mu však podařilo jen porušit rovnováhu klece. Ta se na chvíli rozkymácela a pak se převrhla. Lehce ochromeni pádem, zvedli jsme se na kolena. Stěny to vydržely, avšak my jsme už neviděli nic z toho, co se dělo venku. Neviděli jsme sice nic, ale slyšeli jsme všechno! V kraalu byla nepopsatelná vřava. Co se vlastně dělo? Unikli vězňové z ostatních klecí? Neútočí teď na Mathiase Van Guitta? Nevyskočili levharti a tygři na stromy, aby strhli ostatní Indy? "A my z té škatule nemůžeme!" křičel kapitán Hod v záchvatu zuřivosti. Tak uplynulo čtvrt hodiny - čtvrt hodiny, v níž jsme odpočítávali nekonečné minuty. Vřava zápasu zvolna utichala. Řev slábl. Skoky tygrů v sousedních kotcích byly stále řidší. Je snad tomu krveprolití už konec? Náhle jsme zaslechli zvuk uzavíraných vrat kraalu. A poté se ozvalo volání Kálaganiho. K jeho hlasu se připojil hlas Foxův. "Pane kapitáne! Pane kapitáne!" volal sluha.
"Tady!" odpověděl Hod. Fox ho zaslechl a hned nato jsme cítili, že se klec zvedá. Ještě okamžik, a byli jsme volní. "Foxi! Storre!" zvolal kapitán, jehož první myšlenka patřila našim druhům. "Zde!" odpověděli sluha i mechanik. Nebyli vůbec poraněni. I Van Guitt a Kálagani byli živi a zdrávi. Na zemi leželi dva mrtví tygři a levhart. Ostatní šelmy z kraalu utekly a Kálagani za nimi přirazil vrata. Byli jsme všichni v bezpečí. Žádné šelmě ze zvěřince se nepodařilo během zápasu utéci a dodavatel zvěře získal dokonce jednoho tygra navíc. Byl to mladý tygr, uvězněný pod pojízdnou klecí, která se na něho převrhla a pod níž dosud vězel jako v pasti. Sbírka Mathiase Van Guitta byla teď úplná. Pět jeho buvolů bylo však zabito, ostatní utekli a tři strašně zohavení Indové tu leželi v kalužích krve.
KAPITOLA VI ROZLOUČENÍ S MATHIASEM VAN GUITTEM Až do rána pak už k ničemu nedošlo ani venku, ani uvnitř ohrady. Vrata byla tentokrát pevně zajištěna. Jak se mohla otevřít právě ve chvíli, kdy šelmy obcházely kolem? To bylo nevysvětlitelné, protože Kálagani zasunul vlastníma rukama těžké klády do závěsů zajišťujících vrata. Zranění kapitána Hoda bylo značně bolestivé, ač to bylo jen škrábnutí v kůži. Ale nechybělo mnoho a Hod mohl ztratit vládu nad celou paží. Já jsem prudký úder ocasem, který mě srazil k zemi, už necítil. Rozhodli jsme se proto, že se vrátíme do Parního domu, jen co se počne rozednívat. Mathias Van Guitt hluboce litoval smrti tří ze svých lidí, ale jinak nebyl nad vzniklou situací nijak zoufalý, ač ztráta buvolů ho při odjezdu zřejmě přivede do značných nesnází. "To už je riziko povolání," řekl nám. "A já jsem tušil, že mě potká nějaké takové dobrodružství." Pak dal pohřbít ony tři Indy v koutě ohrady, a to dost hluboko, aby je šelmy nemohl vyhrabat. Jitřenka brzy osvětlila i podrost tarryaníské džungle a my jsme se s Mathiasem Van Guittem rozloučili srdečným stiskem ruky. Dodavatel zvěře chtěl, aby nás na pochodu džunglí doprovodil Kálagani a další dva Indové. Jeho nabídku jsme přijali a v šest hodin jsme prošli ohradou kraalu.
Při návratu nedošlo už k žádnému nebezpečnému setkání. Po tygrech a levhartech nezbyla v džungli jediná stopa. Tvrdě odražené šelmy se zřejmě uchýlily do svých brlohů, ale teď nebyl čas jít je z nich vypudit. Buvoli, kteří utekli z kraalu, buď teď leželi mrtvi ve vysoké trávě, nebo bloudili tarryanískými lesy. Nedalo se však počítat, že by je pud zavedl zpět do kraalu. Dodavatel zvěře je musil pokládat za nenávratně ztracené. Na kraji džungle nás Kálagani a oba Indové opustili. Za hodinu už Phann a Black pozdravili štěkotem náš návrat do Parního domu. Vyprávěl jsem Blackovi o našem dobrodružství. Je samozřejmé, že nám k tak šťastnému vyváznutí blahopřál. Při přepadech tohoto druhu nezůstane mnohdy z přepadených ani jediný, který by pak mohl vyprávět o odvážných činech útočníků. Kapitán Hod musil chtě nechtě nosit ruku v pásce. Ale inženýr jako skutečný lékař naší výpravy nenašel na jeho zranění nic vážného a ujistil ho, že za několik dní nebude už na rameni nic znát. Kapitán Hod byl v hloubi duše rozhořčen, že dostal ránu, kterou nemohl oplatit. Ještě že ke svým osmačtyřiceti tygrům připsal na svůj účet dalšího, devětačtyřicátého. Druhého dne, 27. srpna, zaslechli jsme silný a radostný štěkot. To se šťastně vracel plukovník Munro s Mac Neilem a s Goúmim. Jejich návrat znamenal pro nás velké uklidnění. Měl sir Edward Munro na své výpravě úspěch? To jsme ještě nevěděli. Vracel se však zdráva to bylo hlavní. Banks se k němu rozběhl, sevřel mu ruku a tázavě se na něj zadíval. "Nic!" řekl jen plukovník Munro a zavrtěl hlavou. To jediné slovo znamenalo, že průzkum nepálských hranic byl bezvýsledný a že každý další hovor o tom by byl zbytečný. Pro nás to byl pokyn, abychom o tom už nemluvili. Mac Neil a Goúmi, s nimiž Banks večer hovořil, byli už sdílnější. Vypravovali, že plukovník Munro chtěl opravdu navštívit ony indické kraje, kam se uchýlil Nána Sáhib po svém útěku z bombajské Provincie. Chtěl se přesvědčit, co se stalo s nababovými společníky, zjistit, zda nenajde nějaké stopy jejich přechodu přes čínské hranice, a pokusit se vyzvědět, zda se po smrti Nány Sáhiba neskrývá v této oblasti mimo dosah anglické moci nababův bratr Balao Rao. To byl skutečný plukovníkův cíl. Z jeho pátrání však nade vši pochybnost vyplynulo, že vzbouřenci tyto kraje opustili. Nezůstalo nic ani z tábora, kde provedli falešné pohřební obřady, aby tím potvrdili nababovu smrt. O Balaovi Raovi nezískal žádné zprávy. Nedověděl se ani o jeho společnících nic, co by ho zavedlo na jejich stopu. Nabab byl zabit v satpurských horách a jeho společníci patrně rozprášeni až za hranice poloostrova. Akt spravedlnosti už nemůže být vykonán. Mohli jsme tedy teď udělat jedinou věc: opustit himalájskou hranici, pokračovat v cestě na jih a dokončit naši pouť z Kalkaty do Bombaje.
Odjezd jsme určili na den 3. září, to jest za týden. Musili jsme počkat, až se kapitánu Hodovi úplně vyléčí jeho zranění. Také plukovník Munro, značně unavený dlouhou cestou obtížným terénem, potřeboval několik dní odpočinku. Banks zatím počal se svými přípravami. Měl celý týden dost práce, aby náš vlak mohl sestoupit do rovin a vydat se z Himaláje do bombajské provincie. Především jsme podruhé změnili náš cestovní plán tak, abychom se vyhnuli velkým městům na severozápadě. Byla to především města Mérat, Dillí, Ágra, Gord, Džhánsí a jiná, jimž vzbouření z roku 1857 přineslo tolik neštěstí. S posledními vzbouřenci mělo zmizet i vše, co mohlo vyvolávat vzpomínky plukovníka Munra. Náš pojízdný dům měl těmito kraji projíždět bez zastávek ve velkých městech. Celá ta oblast si ovšem zasloužila naši návštěvu pro své přírodní krásy. Před naším Ocelovým obrem se teď budou rozvíjet nejmalebnější kraje Indie. Monzum ustal koncem deštivého období, které netrvá déle než do srpna. První zářijové dny slibovaly příjemné počasí a to nám určitě usnadní namáhavou druhou část cesty. Poslední dny před odjezdem se musili Fox a Goúmi starat o denní zásobování spíže. V doprovodu obou psů procházeli středním himalájským pásmem, kde se to hemžilo koroptvemi, bažanty a dropy. Tito ptáci, konzervovaní v chladírně Parního domu, měli nás zásobit na cestu výbornou zvěřinou. Dvakrát nebo třikrát jsme ještě navštívili kraal. Také Mathias Van Guitt se teď mohl starat už jen o získání nových buvolích spřežení. Ani jeden z přežvýkavců, kteří při přepadu utekli, se do kraalu nevrátil. Bylo pravděpodobné, že buvoli v džungli zahynuli. Teď šlo o to, jak je nahradit, což bylo za těchto okolností velmi nesnadné. Dodavatel zvěře proto vyslal Kálaganiho do sousedních vesnic a farem a čekal netrpělivě na jeho návrat. Poslední týden našeho pobytu uběhl bez zvláštních příhod. Zranění kapitána Hoda se pomalu hojilo. Možná že se náš přítel chystal zakončit zdejší pobyt ještě loveckou výpravou, ale na naléhání plukovníka Munra se toho musil zříci. Proč se také vystavovat nebezpečí se zraněnou paží? Setká-li se s nějakou šelmou na zpáteční cestě, bude mít přirozeně příležitost k odvetě. "Vy jste živ, kapitáne," řekl mu Banks, "kdežto vaší rukou padlo devětačtyřicet tygrů, nemluvě o těch zraněných. Váhy se stále přiklánějí na vaši stranu!" "Ano, devětačtyřicet!" odpověděl s povzdechem kapitán Hod. "Ale já bych to chtěl dotáhnout na padesát!" To mu leželo na srdci nejvíc. Přišel den 2. září, den před naším odjezdem. Toho rána nám Goúmi ohlásil návštěvu dodavatele zvěře. V Parním domě se skutečně objevil Mathias Van Guitt, doprovázen Kálaganim. Zřejmě se chtěl s námi podle všech pravidel rozloučit.
Plukovník Munro ho srdečně přivítal. Mathias Van Guitt se dlouze rozhovořil a v jeho větách se jako obvykle objevovaly nečekané obraty. Mně se však zdálo, že jeho poklony zakrývají nějakou postranní myšlenku, kterou se mu nechce vyjádřit. A Banks se skutečně trefil do černého, když se Mathiase Van Guitta zeptal, měl-li štěstí při opatřování nových spřežení. "Ne, pane Banksi," odpověděl dodavatel zvěře. "Kálagani navštívil vesnice marně. Ač měl mou plnou moc, nesehnal mi ani jediný pár přežvýkavců. Jsem nucen se přiznat, že k dopravě mého zvěřince na nejbližší stanici mi chybí pohonná síla. Útěk mých buvolů při nočním přepadu z 25. na 26. srpna mě přivedl do velkých nesnází... Mé klece se svými čtyřnohými obyvateli jsou těžké... "A jak je tedy chcete dopravit na stanici?" zeptal se inženýr. "To nevím," odpověděl Mathias Van Guitt. "Hledám... kombinuji... váhám... Ale hodina odjezdu už odbila. Do 20. září, to jest za osmnáct dní, musím svou zásilku kočkovitých šelem odeslat do Bombaje..." "Za osmnáct dní!" zvolal Banks. "Ale to byste neměl ztrácet ani hodinu!" "To vím, pane inženýre. Ale zbývá mi jen jeden prostředek, jediný..." "Jaký?" "Obrátit se na pana plukovníka, ač bych ho nechtěl obtěžovat, s velmi naléhavou prosbou..." "Jen mluvte, pane Van Guitte," řekl plukovník Munro. "Budu-li vám moci přispět, věřte, že to udělám velmi rád." Mathias Van Guitt se uklonil, zdvihl pravou ruku ke rtům a horní částí těla slabě zavrtěl. Celý jeho postoj vyjadřoval tíhu nenadálého štěstí. Zkrátka dodavatel zvěře s vědomím síly Ocelového obra žádal, zda by nemohl připojit své klece za náš vlak a zda bychom ho nedotáhli až do Etavahu, což byla nejbližší stanice na trati z Dillí do Iláhábádu. Znamenalo to cestu tři sta kilometrů dlouhou po celkem slušné silnici. "Mohli bychom panu Van Guittovi vyhovět?" zeptal se plukovník inženýra. "Nevidím v tom žádnou nemožnost," odpověděl Banks. "Ocelový obr takový přívažek vůbec nepocítí. "Souhlasím, pane Van Guitte," řekl plukovník Munro. "Odvezeme vaše zvířata až do Etavahu. Sousedé si přece musí pomáhat... i v Himálaji!" "Pane plukovníku," odpověděl Mathias Van Guitt, "znal jsem vaši dobrotu, a abych byl upřímný, přiznám se, že když šlo o odstraněni mých potíži, počítal jsem s vaší ochotou." "A jednal jste správně," usmál se plukovník Munro.
Když bylo vše dohodnuto, chystal se Mathias Van Guitt k návratu do kraalu, aby propustil část lidí, které už nepotřeboval. Chtěl si ponechat jen čtyři šikarie, nezbytné k obsluze klecí. "Na shledanou zítra," řekl plukovník Munro. "Na shledanou, pánové," odpověděl Mathias Van Guitt. "Budeme v kraalu očekávat příjezd Ocelového obra." A dodavatel zvěře, rozradostněný svou úspěšnou návštěvou Parního domu, odešel s pohyby herce, který vchází do kulis tradičních pravidel moderní komedie." Kálagani se ještě dlouho díval na plukovníka Munra, jehož cesta k nepálským hranicím ho velmi zajímala, ale pak odešel za dodavatelem zvěře. Dokončili jsme poslední přípravy. Všechny věci byly na svých místech. Oba pojízdné domy čekaly už jen na připojení Ocelového obra. Slon je měl napřed odtáhnout na planinu a pak odjet do kraalu pro klece, abychom mohli sestavit celý vlak. Až to bude provedeno, zamíříme rovnou napříč Rohilkhandem. Nazítří, 3. září, byl Ocelový obr v sedm hodin ráno připraven k práci, kterou až dosud dělal tak znamenitě. Ale v té chvíli došlo k našemu úžasu k nečekané příhodě. Topeniště parního kotle, uzavřené v bocích ocelového zvířete, bylo naplněno palivem. Kálutovi, který zatopil, napadlo otevřít skříň s trubkami, odvádějícími spalné plyny kotlem ven. Chtěl se jen přesvědčit, je-li tah v pořádku. Ale sotva skříň otevřel, prudce ucouvl. Z otvoru vypadlo se zvláštním sykotem asi dvacet podivných stuh. Banks, Storr a já jsme přihlíželi a vůbec jsme si podivný jev nedovedli vysvětlit. "Co je to, Kálute?" zeptal se Banks. "Déšť hadů!" odpověděl topič. Opravdu to byli hadi, kteří se usadili v trubkách kotle, snad aby se jim lépe spalo. Ale první plameny z topeniště je probudily. Někteří z plazů už byli popáleni a spadli na zem. Kdyby byl Kálut skříň neotevřel, byl by je všechny upekl. "Cože?" zvolal kapitán Hod, který právě přiběhl. "Náš Ocelový obr má v břiše hady?" Bylo tomu opravdu tak. A byli mezi nimi dokonce ti nejnebezpečnější: bičovky zelené, černé kobry a indičtí brejlovci, patřící k nejjedovatějším druhům. Zároveň z horního konce komína vystrčila hlavu nádherná krajta tygrovitá a vylézala z chobotu slona s prvními obláčky páry. Hadi, kteří se dostali ze skříně živí, rozlezli se hbitě do křovin, aniž jsme měli čas je ubít. Ale krajta se z ocelového válce nemohla vysoukat tak snadno. Kapitán Hod popadl pušku a roztříštil jí kulí hlavu.
Goúmi pak vylezl na Ocelového obra až ke konci chobotu a s Kátulovou a Storrovou pomocí obrovského hada vytáhli. Byla to nádherná zelenomodrá krajta s pravidelnými prstenci, jakoby vystřižená z tygří kožešiny. Byla pět metrů dlouhá a jako paže silná. Tato krásná ukázka indických plazů by se byla skvěle vyjímala ve Van Guittově sbírce, už kvůli jménu krajta tygrovitá. Musím však říci, že kapitán Hod nepokládal za nutné zapsat si ji na svůj účet. Když bylo po všem, zavřel Kálut skříň, tah už fungoval normálně, oheň v topeništi se přívodem vzduchu rozhořel, kotel počal temně hučet a za tři čtvrtě hodiny ukazoval manometr dostatečný tlak páry. Mohli jsme vyjet. Oba vozy byly spojeny k sobě a Ocelový obr počal manévrovat tak, aby se mohl postavit do čela vlaku. Naposled jsme se rozhlédli po nádherném panorámatu na jihu, vrhli jsme ještě pohled na kouzelný řetěz hor, jehož krajkové obrysy se odrážely od severní oblohy, a naposled jsme pozdravili horu Dhalágirí, jejíž vrchol dominuje tomuto severoindickému kraji. Pak nám zapísknutí oznámilo chvíli odjezdu. Silnici plnou zákrutů jsme sjeli bez obtíží. Na příliš prudkých svazích byla kola přibrzďována vzduchovými brzdami. Za hodinu se náš vlak zastavil při dolní hranici tarryaníské džungle na okraji planiny. Ocelový obr byl odpojen a s mechanikem a s topičem se pod Banksovým vedením pustil širokým průsekem džungle. Za dvě hodiny se ozval sykot páry a z lesního masívu vyjel náš slon, táhnoucí šest klecí Van Guittova zvěřince. Jakmile k nám Mathias Van Guitt došel, počal znovu plukovníku Munrovi děkovat. Klece a vůz, určený k ubytování dodavatele zvěře a jeho pomocníků, byly připojeny k vlaku, takže jsme teď měli soupravu o devíti vozech. Banks dal znovu znamení, ozval se obvyklý hvizd, Ocelový obr zabral a rozjel se majestátně po krásné silnici sestupující k jihu. Parní dům a Van Guittovy klece se šelmami ho nezatěžovaly víc než obyčejný stěhovací vůz. "Tak co si o tom myslíte, pane Van Guitte?" zeptal se dodavatele zvěře kapitán Hod. "Myslím si, kapitáne," odpověděl celkem rozumně Mathias Van Guitt, "že kdyby byl ten slon z masa a kostí, byl by ještě podivuhodnější." Nevraceli jsme se však cestou, která nás přivedla k úpatí Himálaje. Stočili jsme se na jihozápad k Pílíbhítu, malému městu, ležícímu sto padesát kilometrů od místa našeho odjezdu. Cesta probíhala klidně, bez námahy a bez překážek. Jeli jsme střední rychlostí.
Mathias Van Guitt zasedal denně ke stolu v Parním domě, kde jeho chuť k jídlu prokazovala čest kuchyni páně Parazardově. Zásoby ve spíži však musili brzy doplnit naši lovci. A protože Hod už byl zdráv, což nejlépe dokázal zastřelením kraj ty, chopil se zase své lovecké pušky. Měli jsme teď na starosti nejen posádku, ale i chovance našeho zvěřince. Péči o ně jsme svěřili šikariům, kteří pod Kálaganiho vedením jako dobří střelci nedopustili, aby se naše zásoby buvolího a antilopího masa zmenšovaly. Kálagani byl opravdu skvělý chlapík. Plukovník Munro přes svou mlčenlivost s ním jednal velmi přátelsky, protože nebyl z těch, kdo zapomínají na prokázané služby. Dne 10. září se náš vlak bez zastavení vyhnul Pílíbhítu, ale nevyhnul se velkému sběhu Indů, kteří nás přišli navštívit. Šelmy Mathiase Van Guitta se přes svou pozoruhodnost nedaly rozhodně srovnávat s Ocelovým obrem. Na ně se mřížemi klecí nikdo nedíval, protože všechen obdiv patřil mechanickému slonu. Vlak pokračoval v sestupu přes rozlehlé severoindické planiny. Několik mil na západ zůstalo Barélí, jedno z největších měst v Rohilkhandu. Projížděli jsme brzy džunglemi plnými ptáků, na jejichž "skvělé opeření" nás upozornil Mathias Van Guitt, brzy planinami zarostlými trnitými, až dva metry vysokými akáciemi. Těmto porostům Angličané říkají wait a bit bush (ve volném překladu - zdrži tě křoví). Setkávali jsme se tam s množstvím divokých kanců, kteří mají velmi rádi žlutavé bobule akáCií. Několik divočáků jsme zastřelili, i když se značným nebezpečím, protože tato zvířata jsou opravdu divoká a útočná. Při různých příležitostech mohli kapitán Hod a Kálagani prokázat svou chladnokrevnost a obratnost, což byly vlastnosti, které z nich dělaly lovce mimořádných kvalit. Mezi Pilíbhítem a Etavahem musil náš vlak překonat horní tok Gangy a brzy poté i jeden z jejích důležitých přítoků. Všechny pojízdné klece zvěřince jsme odpojili a Parní dům proměněný v člun přeplul lehce po hladině na druhý břeh. Jinak tomu bylo s vlakem Mathiase Van Guitta. Na ten jsme musili zavolat přívozní pramici, která klece postupně převezla. I když si to vyžádalo dost času, obešlo se to aspoň bez větších potíží. Dodavatel zvěře to ostatně nedělal poprvé, protože se svými lidmi se převážel už přes mnoho řek, když odjížděl k himalájským hranicím. Zkrátka 17. září jsme bez zvláštních příhod, které by stály za uvedení, dorazili k železniční trati z Dillí do Iláhábádu, sto kroků od stanice Etavahu. Naš vlak se tam měl rozdělit na dvě části, které se už nikdy nespojí. První část bude pokračovat v cestě na jih přes rozlehlou oblast Málvy tak, aby přes pohoří Vindhja dorazila do boinbajské provincie. Druhá část bude naložena do železničních vagónů a odjede do Iláhábádu a odtud bombajskou železnicí na pobřeží Arabského moře.
Zastavili jsme se a zřídili tábor k přenocování. Nazítří za svítání po Van Guittově odjezdu na jihovýchod jsme měli pokračovat v cestě kolmo na jeho směr podle sedmasedmdesátého poledníku. Mathias Van Guitt se však rozloučil nejen s námi, ale i s částí své posádky, pro kterou už neměl práci. Kromě dvou Indů, nezbytných k obsluze klecí během dvoudenní až třídenní dopravy, nepotřeboval už nikoho. Až dojede do Bombaje, kde na něho čekala loď do Evropy, naloží mu jeho náklad už přístavní dělníci. Tak se několik šikariú uvolnilo a mezi nimi i Kálagani. Je známo, čím jsme byli tomu Indovi povinováni za jeho služby, prokázané plukovníku Munrovi a kapitánu Hodovi. Když se Mathias Van Guitt se svými lidmi rozloučil, zdálo se Banksovi, že Kálagani neví, co teď bude dělat. Zeptal se ho proto, zda by se mu nehodilo doprovázet nás až do Bombaje. Kálagani chvíli přemýšlel a pak inženýrovu nabídku přijal. Plukovník Munro pocítIl jistě zadostiučinění, že mu může při této příležitosti nějak pomoci. Ind se tedy stal člene in posádky Parního domu. Svou znalostí této části Indie nám mohl být velmi užitečný. Nazítří jsme tábor zrušili. O prodlouženi zastávky jsme už neměli zájem. Ocelový obr byl pod tlakem. Banks dal Storrovi rozkaz, aby byl připraven. Zbývalo už jen rozloučit se s přítelem Van Guittem. Z naši strany to bylo jednoduché. Z jeho strany pak přirozeně trochu teatrální. Poděkováni Mathiase Van Guitta za služby, jež mu prokázal plukovník Munro, mělo pochopitelně rozvláčnou formu. Dodavatel zvěře "sehrál" svou poslední roli pozoruhodně a při velké scéně rozloučeni byl báječný. Stahem svalů na předpaží stočil pravou ruku hřbetem vzhůru a dlani dolů. Znamenalo to, že na této zemi nikdy nezapomene, čím je povinován plukovníku Munrovi, a bude-li vděčnost z tohoto světa vypuzena, najde bezpečný úkryt v jeho srdci. Pak udělal opačný pohyb, obrátil ruku dlani nahoru a zdvihl ji k nebi. Znamenalo to, že ani tam nahoře jeho city nevyhasnou a že ani věčná vděčnost nedokáže splatit jeho závazek. Plukovník Munro Van Guittovi upřímně poděkoval a dodavatel zvěře nám zmizel z oči.
KAPITOLA VII PŘECHOD PŘES BÉTVU Ke dni 18. září jsme si přesně propočetli vzdálenosti místa odjezdu, zastávky a cíle. 1. Z Kalkaty tisíc tři sta kilometrů. 2. Z našeho himálajského stanoviště tři sta osmdesát kilometrů.
3. Do Bombaje tisíc šest set kilometrů. Když jsme vzali v úvahu jen vzdálenosti, neměli jsme za sebou ještě ani polovinu cesty. Ale vzhledem k sedmitýdennímu pobytu Parního domu na himálajské hranici uplynula více než polovina doby vymezené pro naši cestu. Kalkatu jsme opustili 6. března. Nezdrží-li nás nic, chtěli jsme do. dvou měsíců dojet na západní indické pobřeží. Náš cestovní rozvrh měl být ostatně trochu zvrácen. Naše rozhodnutí vyhnout se velkým městům, dějištím povstání z roku 1857, přinutilo nás zamířit víc k jihu. Krásnými provinciemi kraje Málvy vedly dobře sjízdné silnice a Ocelový obr tam nemohl cestou ke středo indickým horám narazit na žádnou překážku. Tak dokončíme výpravu za nejlepších podmínek snadno a bezpečně. Usnadní nám to i přítomnost Kálaganiho v posádce Parního domu. Ind totiž dokonale znal celou tuto část poloostrova. Banks si to mohl ověřit ještě téhož dne. Po přesnídávce si šli plukovník Munro a kapitán Hod odpočinout a Banks se Kálaganiho vyptával, za jakých okolností těmito provinciemi procházel. "Připojil jsem se k jedné z četných karavan, které dopravují na zádech buvolů zemědělské plodiny pro vládu i pro soukromníky," odpověděl Kálagani. "Tak jsme asi dvacetkrát prošel provinciemi střední a severní Indie." "Procházejí těmito kraji karavany dosud?" ptal se inženýr. "Ach, pane," odpověděl Kálagani. "Moc bych se divil, kdybychom právě v téhle roční době nepotkali nějakou karavanu putující na sever." "Nuže, Kálagani," pokračoval Banks, "vaše dokonalá znalost kraje nám bude velmi užitečná. Nechceme projíždět velkými městy Málvy a vy nás povedete." "Rád, pane," odpověděl Ind svým obvyklým chladným tónem, na který jsem si stále nemohl zvyknout. Pak dodal: "Nechcete, abych vám ukázal směr, který bychom měli sledovat?" "Prosím." A Banks rozložil na stole podrobnou mapu této části Indie, aby si mohl ověřit přesnost Kálaganiho údajů. "Je to velmi jednoduché," pokračoval Ind. "Dostaneme se skoro přímou čarou od železnice z Dillí k železnici z Bombaje, obě trati se spojují v Iláhábádu. Za stanicí Etavahem, kterou jsme opustili na hranicích Bundélkhandu, budeme musit překročit jen jednu řeku, Jamunu, a od ní až k pohoří Vindhja druhou, Bétvu. I kdyby byly obě teď po období dešťů rozvodněny, myslím, že vašemu plovoucímu vlaku by nedělal přechod z jednoho břehu na druhý žádné obtíže." "V tom by skutečně nebyla žádná velká nesnáz," odpověděl inženýr. "A až budeme v pohoří Vindhja?"
"Pak se stočíme trochu k jihovýchodu, abychom projeli sjízdným průsmykem. Ani tam se nám nepostaví v cestu žádná překážka. Jde o ságarský průsmyk, kterému dávají přednost vozy s koňským potahem." "Kde projdou koně," řekl jsem, "projde! snad Ocelový obr také." "To jistě," odpověděl Banks. "Ale za ságarským průsmykem je velmi hornatý terén. Nebylo by lepší vyhnout se pohoří Vindhja cestou přes Bhópál?" "Tam je příliš mnoho měst, kterým bychom se nemohli vyhnout", odpověděl Kálagani. "A právě v nich se obzvláště vyznamenali sipáhíové za války o nezávislost." Byl jsem trochu překvapen výrazem "válka za nezávislost", jímž Kálagani označil vzbouření z roku 1857. Ale nesměl jsem zapomínat, že tu mluvil Ind, a ne Angličan. Nezdálo se ostatně, že by se byl Kálagani revoluce zúčastnil. Nikdy aspoň neřekl nic, z čeho by se to dalo usoudit. "Dobrá," pokračoval Banks, "necháme město Bhópál na západě, a jste-li si jist, že ságarský průsmyk je sjízdný..." "Je to cesta, kterou jsem mnohokrát prošel, pane. Vede kolem jezera Putorie a asi o čtyřicet mil dál se u Džabalpuru spojuje s tratí z Bombaje do Iláhábádu." "Opravdu," řekl Banks, který Indovy údaje sledoval na mapě. "A od tohoto místa?" "Hlavní silnice odtud míří k jihozápadu podle železniční tratě až do Bombaje." "No dobrá," odpověděl Banks. "V cestě pohořím Vindhja nevidím žádnou překážku a jsem s tím cestovním programem spokojen. Ke službám, které jste nám už prokázal, Kálagani, připojíte další, a my na to nezapomeneme." Kálagani se uklonil a chtěl už odejít, když tu se náhle zarazil a vrátil se k inženýrovi. "Máte snad nějakou otázku?" zeptal se ho Banks. "Ano, pane," odpověděl Ind. "Mohl bych se zeptat, proč tolik trváte na objížďkách nejdůležitějších měst Bundélkhandu?" Banks se na mne podíval. Neměl žádné důvody k tomu, aby před Kálaganim skrýval úmysly plukovníka Munra, a tak Inda zasvětil do plukovníkovy situace. Kálagani pozorně naslouchal inženýrovu výkladu a pak s jistým překvapením prohlásil: "Plukovník Munro se nemusí Nány Sáhiba bát, aspoň v těchto provinciích." "Ani v jiných," odpověděl inženýr. "Proč říkáte ,v těchto provinciích'?" "Jestliže se nabab podle předpokladu objevil před několika měsíci v bombajské provincii," odvětil Kálagani, "jeho úkryt se nevypátral, a tak je velmi pravděpodobné, že odešel znovu za čínské hranice." Tato odpověď dokazovala, že Kálagani neví, co se stalo v satpurských horách a že v květnu byl Nána Sáhib zabit vojáky královské armády v pálu Tanditu.
"Vidím, Kálagani," řekl Banks, "že zprávy, které proběhly celou Indií, se do himálajských džunglí nedostaly." Ind se na nás bez odpovědi zadíval nechápavým pohledem. "Ano," pokračoval Banks, "vy zřejmě nevíte, že Nána Sáhib je mrtev." "Nána Sáhib je mrtev?" zvolal Kálagani. "Určitě," odpověděl Banks. "Vláda také oznámila, za jakých okolností byl zabit." "Zabit?" opakoval Kálagani a potřásl hlavou. "A kde byl Nána Sáhib zabit?" "V pálu Tanditu v satpurských horách." "A kdy?" "Skoro před čtyřmi měsíci," odpověděl inženýr, "pětadvacátého května." Kálagani s velmi podivným pohledem zkřížil paže na prsou a zmlkl. "Máte snad důvody pochybovat o smrti Nány Sáhiba?" zeptal jsem se ho. "Nemám, pane," odpověděl Kálagani. "Věřím tomu, co říkáte." Za chvíli jsem zůstal s Banksem sám. Inženýr zcela správně dodal: "Všichni Indové jsou stejní. Vůdce sipáhíské vzpoury se stal legendární postavou. Ti pověrčiví lidé nikdy neuvěří, že byl zabit, protože ho neviděli viset na šibenici." "Jsou jako ti vysloužilí bručouni císařské armády, kteří ještě dvacet let po Napoleonově smrti věřili, že císař žije," řekl jsem. Po přechodu horního toku Gangy před čtrnácti dny rozvíjel se teď před Ocelovým obrem úrodný kraj s krásnými silnicemi. Byl to kraj Doáb, ohraničený řekami Gangou a Jamunou před jejich soutokem u Iláhábádu. Půda zde je naplavenina, poprvé zoraná bráhmany už dvacet století před našim letopočtem. Primitivního způsobu obhospodařování používají i dnešní rolníci. Velké zavlažovací stavby zde provedli angličtí inženýři a dnes se tu daří především bavlně. U každé vesnice rachotí lisy na bavlnu a je slyšet zpěv dělníků, kteří uvádějí tyto lisy do pohybu. To byly moje hlavní dojmy z Doábu, kde byla kdysi založena prvotní církev. Cesta pokračovala za nejlepších podmínek. Malebné okolí se měnilo jakoby podle našeho přání. Naše obydlí se pohybovalo bez námahy a mohli jsme se stále kochat pohledem po krajině. Nebylo tohle opravdu poslední slovo dopravní techniky, jak to řekl Banks? Káry tažené buvoly, koňská spřežení, potahy mulů, železniční vagóny - co to všechno bylo proti našim pojízdným vozům! Dne 19. září se Parní dům zastavil na levém břehu Jamuny. Řeka se právě počala rozvodňovat. Její proud byl znatelně prudší. Přechod nám sice ztížil, ale znemožnit jej nemohl. Banks učinil potřebná opatření. Musil najít nejvhodnější místo k
vystoupení na břeh. Našel je a za půl hodiny už stoupal Ocelový obr do svahu na protějším břehu. Železniční trati potřebují nákladné mosty. Jeden z nich přemosťuje svou trubkovou konstrukcí řeku Jamunu u pevnosti Selimgarhu před Dillí. Ale pro našeho Ocelového obra a vozy, které táhl, byly vodní toky stejně snadnou cestou jako nejlepší štěrkovaná silnice poloostrova. Za Jamunou bylo už v kraji mnoho měst, která prozíravý inženýr chtěl z našeho cestovního programu vyloučit. Vlevo to bylo město Gird na břehu řeky Savunrik, stojící na čedičové skále, s nádhernou mešitou, s palácem a se zajímavou bránou Slonů, se slavnou pevností a s budhistickým chrámem. Je to staré město, kterému dnes vážně konkuruje moderní město Laškar, ležící o dva kilometry dál. Tam až do poslední hodiny hrdinně bojovala rání z Džhánsí, oddaná stoupenkyně Nány Sáhiba. Tam byla při boji se dvěma eskadronami 8. husarského pluku královské armády zabita - jak už víme - vlastní rukou plukovníka Munra, který se potyčky zúčastnil s jedním praporem svého pluku. Víme také, že od toho dne se datuje ona nesmiřitelná nenávist Nány Sáhiba, s níž nabab hledal zadostiučinění až do svého posledního dechu. Ano, bylo lepší, že sir Edward Munro nešel teď oživovat své vzpomínky k branám Girdu. Po Girdu jsme minuli podle nového cestovního plánu město Antrí, ležící směrem na západ v rozlehlé rovině, z níž tu a tam vyčnívají jako ostrůvky četné kopce. Pak to byla Ditija, necelých pět set let stará, kde lze obdivovat půvabné domy, pevnost ve středu města, chrámy s různými věžemi, opuštěný palác Birsinga Dea a konečně zbrojnici Tópího Kana. Bylo to hlavní město království Datije, sousedícího na severu s Bundélkhandem a spravovaného pod anglickým protektorátem. Gird, Antrí a Datija byly přímo zapojeny do povstání z roku 1857. A konečně to bylo město Džhánsí, které jsme 22. září minuli ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů. Toto město je nejdůležitější vojenská stanice v Bundélkhandu a revoluční duch je tam mezi lidem stále živý. Džhánsí jako poměrně moderní město soustřeďuje důležitý obchod s indickým mušelínem a modrou bavlněnou látkou. Není tam žádná památka z dob jeho založení, to jest ze 16. století. Je však zajímavé navštívit tamní pevnost, jejíž vnější hradby nedokázaly zbořit ani anglické náboje. Je tam i nesmírně malebná hrobka rádžů. Džhárisí byla hlavní pevnost vzbouřenců ze střední Indie. Tady statečná rání vyvolala první povstání, které se brzy přeneslo do celého Bundélkhandu. Tady sir Hugh Rose musil vzdát bitvu trvající plných šest dní; v níž ztratil patnáct procent svého mužstva. Tady musili Tintija Tópí, Balao Rao, bratr Nány Sáhiba, a konečně i rání ustoupit převaze anglických zbraní, ačkoli proti Angličanům bojovala posádka dvanácti tisíc sipáhiů, kterým přišlo na pomoc dalších dvacet tisíc mužů. A tady - jak nám vyprávěl Mac Neil zachránil plukovník Munro život svému seržantovi tím, že mu dal poslední kapku vody, která mu zbyla. Ano, Džhánsí mělo spíš než kterékoli jiné město smutných vzpomínek zůstat stranou naší cesty, jejíž etapy stanovili nejlepší plukovníkovi přátelé. Druhého dne, 23. září, zdrželo nás na několik hodin setkání, které potvrdilo správnost někdejšího Kálaganiho upozorněni.
Bylo jedenáct hodin dopoledne. Seděli jsme po přesnídávce a odpočívali, někteří na verandě, druzí v saloně Parního domu. Ocelový obr kráčel rychlostí devíti až dvaceti kilometrů za hodinu. Před námi se táhla mezi bavlníkovými a zeleninovými poli skvělá silnice, zastíněná krásnými stromy. Bylo pěkné počasí, slunce jasně svítilo. Silnice by si byla jen zasloužila trochu pokropit, protože za naším vlakem zvedal vítr oblaka bílého prachu. Ale, to nebylo nic proti tomu, když se na dvě tři míle před námi zdvihly prašné víry, jaké by nezvířil ani samum na Libyjské poušti. "Nechápu, čím to jen může být," řekl Banks. "Vždyť je docela slabý vítr!" "To nám vysvětli Kálagani," odpověděl plukovník Munro. Zavolali jsme Inda, který přišel na verandu, podíval se na silnici a bez zaváhání řekl: "To je velká karavana na cestě k severu, jak jsem vám o tom už říkal, pane Banksi. Velmi pravděpodobně to je karavana Bandžariů." "Nuže, Kálagani," pravil Banks, "třeba se v ní setkáte s bývalými společníky." "To je možné, pane," odpověděl Ind, "protože jsem dlouho žil s těmito kočovnými kmeny." "Nemáte v úmyslu nás opustit a připojit se k nim?" zeptal se ho kapitán Hod. "Vůbec ne," odpověděl Kálagani. Ind se nemýlil. Za půl hodiny se musel Ocelový obr navzdory své síle zastavit před hradbou přežvýkavců. Ale svého zdržení jsme nemusili litovat. Podívaná, která se naším očím naskytla, stála opravdu za to. Silnici zahradilo stádo nejméně čtyř až pěti tisíc buvolů, táhnoucí se k jihu na mnoho kilometrů daleko. A jak Kálagani řekl, celý ten průvod patřil ke karavaně Bandžariů. "Bandžariové," řekl nám Banks, "jsou skuteční Cikáni Indie. Je to spíš národ než kmen, nemají stálé bydliště, žijí v létě pod. stany a v zimě v barácích. Jsou to skuteční zásobovatelé poloostrova. Viděl jsem je při práci za povstání roku 1857. Obě válčící strany nechaly jejich karavany podle tiché dohody volně procházet provinciemi zmítanými povstáním. A Bandžariové zásobovali celé kraje. Živili stejně královskou armádu jako armádu domorodců. Kdyby se jim měl v Indii přidělit nějaký kraj jako stálé bydliště, musela by to být Rádžputána, nebo ještě spíš království Milvár. Ale protože teď budou defilovat před námi, radím vám, Mauclere, abyste si je dobře prohlédl." Náš vlak se z opatrnosti zastavil při kraji široké silnice. Přívalu rohatých zvířat nemohl čelit. Vždyť i šelmy se před nimi klidí pryč.
Na Banksovo doporučení jsem si dlouhý průvod pozorně prohlédl. Musel jsem však konstatovat, že Parní dům dnes nevyvolal obvyklý dojem. Ocelový obr, vzbuzující všude obdiv, nepřilákal zvědavost Bandžariů. Byli zřejmě zvykli ničemu se nedivit. Muži i ženy této cikánské rasy byli obdivuhodní. Muži velcí, silní, jemných rysů, orlího nosu a kudrnatých vlasů barvy bronzu, v níž však převládala červeň mědi nad bělostí cínu. Oblečeni byli do dlouhých tunik a na hlavě měli turbany. Jejich výzbroj tvořily štíty, kopí a velké meče, jež nosili křížem přes prsa. Ženy vysokých postav byly dobře rostlé a hrdé stejně jako muži jejich rodu, hruď měly staženou šněrovačkami a nosily široké sukně. Od hlavy k patě byly zahaleny ve vkusný šat, v uších měly náušnice, na krku náhrdelníky, na pažích náramky a na kotnících kroužky ze zlata, ze slonoviny nebo z lastur. Vedle mužů, žen, starých lidí a dětí kráčely klidným krokem tisíce buvolů bez sedel a bez ohlávek. Všichni potřásali rudými stužkami a zvonili zvonečky na hlavách. Na zádech nesli dvojité vaky s obilím a jinými plodinami. Byl to celý kmen putující v karavaně pod vedením voleného náčelníka, jehož moc je po dobu vlády neomezená. Jedině on může karavanu vést, určovat hodiny odpočinku a stanovit pořad táboření. V čele karavany kráčel obrovský býk nádherného držení těla, ozdobený pestrými látkami a ověšený hroznem zvonců a lasturových tretek. Ptal jsem se Bankse, zda zná význam tohoto skvělého zvířete. "Přesně by vám to mohl říci Kálagani," odpověděl inženýr. "Kde je?" "Zavolali jsme ho. Neobjevil se však. Hledali jsme ho, ale Kálagani v Parním domě nebyl." "Šel asi navázat známost s některým ze svých bývalých společníků," řekl plukovník Munro. "Však se do našeho odjezdu vrátí." Bylo to zcela přirozené a nemuseli jsme se Indovou nepřítomností znepokojovat. Ale já jsem se nad ní zamyslel. "Nu," řekl Banks, "nemýlím-li se, pak ten býk v karavaně Bandžariů je představitel jejich boha. Kam jde on, jdou i oni. Když on se zastaví, oni se utáboří. Ale mám dojem že ten býk poslouchá skryté rozkazy náčelníka. Zkrátka kolem býka se soustřeďuje náboženství těchto kočovníků." Teprve za dvě hodiny po začátku přehlídky jsme počali pozorovat, že nekonečný průvod se chýlí ke konci. Hledal jsem v zadním voji Kálaganiho. Objevil se tam ve společnosti Inda, který nepatřil k rase Bandžariů. Byl to patrně jeden z domorodců, kteří se dávají na čas najmout do služeb karavany, jak to kdysi dělal i Kálagani. Oba muži spolu hovořili celkem chladně, tak říkajíc na půl úst. O kom nebo o čem to mluvili? Asi o kraji, kterým kmen na pochodu právě prošel a kterým my budeme procházet s naším novým průvodcem. Tento domorodec, který zůstal na konci karavany, se před parním domem zastavil. Prohlédl si se zájmem vlak s umělým slonem vpředu a mně se zdálo, že se zvlášť pozorně podíval na plukovníka Munra. Neřekl nám však ani slovo. Pak pokynul Kálaganimu na rozloučenou, dohnal karavanu a brzy nám zmizel v oblacích prachu. Když se k nám Kálagani vrátil, obrátil se k plukovníku Munrovi, aniž čekal na dotaz.
"To byl jeden z mých bývalých společníků, pracuje v karavaně už dva měsíce," řekl jen. To bylo vše. Kálagani pak odešel na své místo a Parní dům se hned nato rozjel po silnici pokryté širokými stopami tisícerých buvolích kopyt. Dne 24. září se náš vlak zastavil na noc asi pět nebo šest kilometrů východně od Kurčí na levém břehu Bétvy, jednoho z hlavních přítoků Jamuny. O Kurčí se nedá mnoho říci, k vidění tam nic není. Je to bývalé hlavní město Bundélkhandu, v první polovině sedmnáctého století ještě město kvetoucí. Ale Mongolové a Máháráti je krutě vydrancovali, takže se už nevzpamatovalo. Dnes je z bývalého velkého města jen malá osada, nedostatečně chránící svých několik set rolníků. Řekl jsem, že jsme se utábořili na levém břehu Bétvy, ale měl jsem říci, že náš vlak zastavil v určité vzdálenosti od levého břehu. Tato důležitá řeka byla totiž silně rozvodněná, vylila se ze svého koryta a zaplavila široké okolí. Možná že nám to způsobí při přechodu vodního toku značné potíže. Rozhodli jsme se vyzkoušet to až ráno. Večer už bylo příliš temno, aby se mohl Banks na řeku podívat. A tak jsme po večerním posezení odešli spát do svých kabin. Kromě několika zvláštních případů jsme tábor v noci nikdy nehlídali. K čemu také? Mohl nám snad někdo naše pojízdné domy vzít? Ne. Mohl někdo ukrást Ocelového obra? Kdepak! Ten se chránil svou vlastní váhou. A útok nějakých lupičů, kteří se potloukají indickými provinciemi, byl také nepravděpodobný. I když však nikdo z nás v noci nehlídal, byli tu naši dva psi, kteří by nás byli na každý podezřelý pohyb upozornili. A právě to se stalo oné noci. Ke druhé hodině ranní nás vzbudil jejich štěkot. Ihned jsem vstal. Mí přátelé už byli také na nohou. "Co je?" ptal se plukovník Munro. "Psi štěkají," odpověděl Banks. "A jistě to nedělají bez důvodu." "To asi zafuněl v okolních houštinách nějaký levhart," řekl kapitán Hod. "Pojďme ven a prohlédněme si okraj lesa. Ale vezměme si z opatrnosti pušky!" Seržant Mac Neil, Kálagani a Goúmi už stáli před táborem, naslouchali, domlouvali se a snažili se postřehnout, co se v šeru děje. Přistoupil jsem k nim. "Nu," řekl kapitán Hod, "nejsou to dvě tři šelmy, které se přišly na břeh napít?" "Kálagani si to nemyslí," prohlásil Mac Neil. "A co to tedy podle vás je?" zeptal se Inda plukovník Munro, který se k nám připojil. "Nevím, pane plukovníku," odpověděl Kálagani. "Ale není to ani tygr, ani levhart, ani šakal. Zdálo se mi, že jsem pod stromy zahlédl nějakou nejasnou postavu."
"Však se to dovíme!" zvolal kapitán Hod, který stále myslel na svého padesátého tygra. "Počkejte, Hode," řekl mu Banks. "V Bundélkhandu se musíme mít neustále na pozoru před silničními poběhlíky!" "Jsme v přesile a dobře ozbrojeni," odpověděl kapitán Hod. "Chci v tom mít jasno." "Budiž!" řekl Banks. Oba psi stále štěkali, ale neprojevovali onen vztek, který v nich vždycky budí přítomnost divokých zvířat. "Munro," řekl Banks, "zůstaň s Mac Neilem a s ostatními v táboře! Hod, Maucler, Kálagani a já půjdeme zatím na průzkum." "Tak jdeme!" vykřikl kapitán Hod a dal zároveň Foxovi znamení, aby šel s ním. Phann a Black, kteří už byli pod prvními stromy lesa, ukazovali nám cestu. Stačilo jít za nimi. Sotva jsme se octli pod stromy, ozval se jakýsi šum. Při kraji našeho tábořiště se tu potloukala početná tlupa postav. Zahlédli jsme v temnu několik tichých stínů, které prchaly do křovin. Oba psi se se štěkotem rozběhli a přebíhali několik kroků před námi. "Kdo je tam?" zakřičel kapitán Hod. Žádná odpověď. "Buď ti lidé nechtějí odpovědět," řekl Banks, "nebo nerozumějí anglicky." "Nuže, pak jistě porozumějí hindsky," řekl jsem. "Kálagani," vyzval Inda Banks, "zavolejte na ně hindštinou, a neodpovědí-li, budeme střílet." Kálagani promluvil nářečím Indů ze střední Indie a rozkázal těm poběhlíkům, aby se zastavili. Žádná odpověď - jako prve. Zazněl výstřel. Netrpělivý kapitán Hod právě vypálil poslepu na stín, který vnikl mezi stromy. Po výstřelu z karabiny nastal v podrostu zmatený rozruch. Zdálo se nám, že se doleva i doprava rozlétl hustý houf postav. A potvrdilo se to, když Phann a Black se po výpadu vpřed docela klidně vrátili bez nejmenší známky neklidu. "Ať už to jsou jen poběhlíci nebo lupiči," řekl kapitán Hod, "rozhodně se dali rychle na ústup." "Opravdu," odpověděl Banks. "Můžeme se vrátit do Parního domu. Ale pozor! Do rána musíme bdít!" Za chvíli jsme se vrátili k našim druhům. Mac Neil, Goúmi a Fox si rozdělili střídavě stráž tábora a my jsme odešli do svých kabin.
Až do rána nás pak už nic nevyrušilo. Pomysleli jsme si, že noční návštěvníci se už zřekli úmyslu zůstat v blízkosti dobře hlídaného Parního domu. Druhého dne, 25. září, během příprav k odjezdu chtěli jsme plukovník Munro, kapitán Hod, Mac Neil, Kálagani a já - ještě jednou prohlédnout okraj lesa. Po tlupě, která se sem v noci odvážila, nenašli jsme jedinou stopu. Nemuseli jsme se tím proto už zabývat. Když jsme se vraceli, promyslel si Banks možnosti přechodu přes Bétvu. Široce rozlitá řeka valila před námi žluté vody mimo břehy. Proud byl nesmírně prudký. Ocelový obr mu bude mUset tvrdě čelit, aby nebyl stržen daleko po proudu. Inženýr se napřed zabýval hledáním vhodného místa k vylodění. S dalekohledem u očí se pokoušel najít místo, kde by mohl vystoupit na břeh. Řečiště Bétvy se zde rozšířilo asi na míli. To bude nejdelší vodní cesta, kterou plovoucí vlak dosud vykopal. "Ale jak to dělají cestující nebo obchodníci, když je za takových povodní zastaví vodní tok?" zeptal jsem se. "Zdá se mi nemožné, aby pramice zdolala takový proud, který se podobá prudké bystřině." "Je to docela jednoduché," řekl kapitán Hod. "Prostě se na druhou stranu nedostanou." "Ale ano," odporoval Banks, "dostanou, mají-li k dispozici slony." "Copak sloni mohou takovou vzdálenost přeplavat?" "Samozřejmě. Řeknu vám jak," odpověděl inženýr. "Všechna zavazadla se naloží na záda..." "... chobotnatců," doplnil ho kapitán Hod při vzpomínce na svého přítele Mathiase Van Guitta. "A mahauti přinutí slony vstoupit do vody," pokračoval Banks. "Zvířata se zprvu zpěčují, couvají, řvou. Ale brzy se umoudří, vstoupí do proudu a počnou mu statečně čelit. Přiznám ovšem, že některé slony proud strhne a oni zmizí ve vírech. To se však stává málokdy, řídí-li slony obratní vodiči." "No dobrá," řekl kapitán Hod. "My nemáme slony, ale jen jednoho..." "Ten nám úplně stačí," odpověděl Banks. "Nepodobá Se snad onomu stroji Američana Evanse, který od roku 1840 jezdil po silnicích a plaval po vodě." Všichni jsme zaujali svá místa ve vozech, Kálut u topeniště, Storr ve věžičce a Banks vedle něho jako kormidelník. Musili jsme projet asi na padesát stop zaplaveným břehem, než jsme se dostali do hlavního proudu. Ocelový obr zvolna zabral a dal se na pochod. Širokýma nohama vešel do vody, ale dosud neplaval. Přechod z pevné půdy na hladinu řeky musil být proveden velmi opatrně. Náhle k nám dolehly tytéž zvuky, které jsme slyšeli už v noci.
Asi sto gestikulujících a šklebících se postav vyrazilo právě z lesa. "Tisíc ďáblů!" vykřikl kapitán Hod se smíchem. "Byly to opice!" Objevila se tu skutečně skupina představitelů opičího národa, která se blížila v hustých řadách k Parnímu domu. "Co chtějí?" ptal se Mac Neil. "Určitě nás napadnou!" odpověděl kapitán Hod, stále připraven k obraně. "Ne, nemáme se čeho bát," řekl Kálagani, který měl čas opičí tlupu si prohlédnout. "Ale co tedy chtějí?" zeptal se podruhé seržant Mac Neil. "Přeplout řeku v naší společnosti a nic víc," odpověděl Ind. Kálagani se nemýlil. Neměli jsme co dělat s gibbony chlupatých paží, s oněmi drzými a obtížnými opicemi, ani s členy opičí aristokracie, která obývá palác ve Váránasí. Byly to opice druhu langurů, největší na poloostrově, obratní tvorové s černou kůží a s lysou tváří lemovanou bílými licousy, které jim dodávají vzhled starých advokátů. Svým ztřeštěným chováním a přehnanými gesty by byly mohly lecčemu naučit i samotného Mathiase Van Guitta. Jejich činčilová srst byla na hřbetě šedá, na břiše bílá a ocas byl stočen jako trubka. Při této příležitosti jsem se dověděl, že languři jsou v celé Indii zvířata posvátná. Stará legenda praví, že pocházejí od Rámových bojovníků, kteří dobyli Cejlonu. V Amberu obývají tyto opice palác Zemanah, kde přijímají přátelsky pocty poutníků. Všude je zakázáno langury zabíjet a neuposlechnutí tohoto příkazu stálo už mnoho anglických důstojníků život. Tyto opice mají celkem mírnou povahu a dají se lehce ochočit. Jsou však velmi nebezpečné, jsou-li napadeny a poraněny. Louis Rousselet právem řekl, že se pak stávají stejně nebezpeční jako hyeny nebo levharti. Ale teď o napadení langurů nešlo, a kapitán Hod proto pušku odložil. Kálagani právem předpokládal, že tato opičí tlupa se neodvážila čelit proudu rozvodněné řeky a chtěla využít našeho plovoucího stroje k přepravě přes Bétvu. Bylo to možné a my jsme se o tom brzy přesvědčili. Ocelový obr přešel břeh a dostal se do řečiště. Brzy už s celým vlakem plul po hladině. V ohbí řeky se na tom místě vytvořil jakýsi vír, takže Parní dům zůstal zprvu skoro bez pohybu. Tlupa opic se k nám přiblížila a brouzdala se mělčinou na pobřežním svahu. Nechovala se vůbec nepřátelsky. Ale náhle počali samci, samice i mláďata vyskakovat, popadli se za ruce a dohopsali až k vlaku, který jako by tu byl na ně čekal. V několika vteřinách vyskočilo deset opic na Ocelového obra, třicet na každý vůz a nakonec jich tam bylo skoro sto, všechny veselé, nenucené a možno říci hovorné - aspoň mezi sebou -, jako by si blahopřály, že tu našly zrovna včas plavidlo, které jim umožní pokračovat v cestě.
Ocelový obr hned nato vplul do proudu, stočil se šikmo proti toku a počal s ním bojovat. Bankse přepadly v první chvíli obavy, že vlak s přítěží nových cestujících bude příliš těžký. Ale nebylo tomu tak. Opice byly rozptýleny velmi uvážlivě. Seděly slonu na hřbetě, na věžičce, na krku a na hlavě až po konec chobotu. Výfuk páry je nijak neděsil. Některé seděly a některé stály i na našich pagodách, jiné byly zavěšeny tlapkami nebo ocasy na verandách a na balkónech. Ale Parní dům se udržoval na čáře ponoru, díky správnému umístění vzduchových nádrží. Nemusili jsme se proto přetížení vůbec bát. Kapitán Hod a Fox byli okouzleni - hlavně sluha. Ten mohl aspoň na chvíli vzdávat jménem Parního domu čest této šklebivé a neomalené hordě. Mluvil na langury, podával jim ruku a smekal před nimi čapku. Byl také ochoten vyčerpat celou zásobu cukru ze spíže, kdyby to byl neuvedl na pravou míru pan Parazard, který byl společností opic pohoršen. Ocelový obr pracoval tvrdě všemi čtyřmi tlapami, které tepaly vodu jako široká vesla. Unášen trochu proudem, sledoval šikmý směr, kterým se měl dostat k místu přistání. Po půlhodině tam doplul. Ale sotva přirazil k břehu, celá tlupa čtyřrukých klaunů vyskočila na zem a mohutnými skoky zmizela. "Také mohly poděkovat!" zvolal Fox, nespokojený s nevychovaností našich cestovních společníků. Odpověděl mu výbuch smíchu. To bylo také to jediné, co si sluhova poznámka zasloužila.
KAPITOLA VIII HOD PROTI BANKSOVI Bétvu jsme tedy přepluli. Od stanice Etavahu nás dělilo už sto kilometrů. Uplynuly čtyři dny bez nehod - i bez loveckých příhod. V této části království Málvy bylo šelem málo. "Takhle určitě přijedu do Bombaje bez svého padesátého!" naříkal mrzutě kapitán Hod. Kálagani nás vedl s neobyčejným důvtipem nejméně zabydlenými místy tohoto kraje, který dokonale znal, a tak 29. září počal už náš vlak stoupat do severních svahů pohoří Vindhja, aby mohl projet ságarským průsmykem. Až dosud jsme cestovali Bundélkhandem bez překážek. A přece je to jeden z nejpodezřelejších krajů v celé Indii. Velmi rádi tam hledají útočiště nejrůznější zločinci. Je tam i dost poběhlíků, potloukajících se při hlavních silnicích. Především v těchto končinách provozují dakoiti své dvojí řemeslo travičů a zlodějů. Proto tam musí být každý opravdu velmi opatrný. Nejhorší část Bundélkhandu je ona hornatá oblast Vindhja, kam teď Parní dům mířil. Nečekala nás dlouhá cesta; nejvýš sto kilometrů až do Džabalpuru, nejbližší stanice na trati z Bombaje do Iláhábádu. Nemohli jsme však počítat s tím, že pojedeme tak rychle a tak lehce jako přes roviny Málvy. Naši průměrnou rychlost určitě sníží strmé svahy, nedostatečně udržované silnice, skalnatý terén, prudké zákruty a na některých místech i zúžená cesta.
Banks počítal, že naše denní etapy budou jen patnáct až dvacet kilometrů za deset hodin. A nutno dodat, že budeme musit dnem i nocí s největší ostražitostí hlídat okolí silnice i tábořiště. Kálagani byl první, kdo nám to doporučil. Ne proto, že bychom byli v menšině a špatně ozbrojeni. Naše malá skupina se svými dvěma domy a s věžičkou - skutečnou pevností na zádech Ocelového obra - měla určitou "obrannou kapacitu", abych užil módního výrazu. Jestliže v této části Bundélkhandu zůstali ještě nějací lupiči - dakoiti nebo jiní, třeba thugové , určitě budou s útokem váhat. Konečně opatrnost není nikdy na škodu a bude lepší, když se připravíme na všechno. Už v prvních hodinách toho dne jsme dorazili k ságarskému průsmyku a náš vlak se jím bez obtíží rozjel. Chvílemi jsme musili ve strmějších soutěskách přidávat páru. Ale Ocelový obr pod Storrovou rukou udržoval vytrvale nezbytnou výkonnost a zdolával stoupání dvanácti až patnácti centimetrů na metr. Zdálo se, že se nemusíme bát žádného omylu v našem cestovním programu. Kálagani znal všechny křivolaké průchody v pohoří Vindhja, především ságarský průsmyk. Nikdy neváhal, i když se cesta rozdělovala na nějaké kamenité plošině! mezi vysokými skálami, na dně úzkých soutěsek nebo v hustých lesích horských stromů, které omezovaly náš výhled na pouhých dvě stě nebo tři sta metrů. Často nás opouštěl a šel napřed, někdy sám, někdy s Banksem, se mnou nebo s některým z našich druhů, aby si ověřil ne cestu, ale její sjízdnost. Lijáky v období dešťů, které skončilo teprve nedávno, opravdu poškodily a rozryly půdu. S touto okolností jsme ovšem musili počítat, dříve než jsme se pustili tam, odkud byl návrat tak obtížný. Z prostého hlediska dopravy šlo všechno neobyčejně dobře. Už vůbec nepršelo. Nebe, na němž sluneční paprsky pronikaly lehkým závojem mlhy, nehrozilo už oněmi bouřemi, jejichž neobyčejná zuřivost je postrachem celé střední Indie. Vedro nebylo nijak velké a sužovalo nás jen několik hodin denně. Celkem však byla průměrná denní teplota docela snesitelná, když jsme před ní byli tak dobře chráněni. Ani zvěřina nám nechyběla, protože naši lovci zajišťovali potřeby kuchyně, aniž se od Parního domu vzdalovali víc, než bylo nutné. Jedině kapitán Hod, a samozřejmě i Fox litovali, že tu nejsou žádné šelmy, kterými se to v Tarryaní hemžilo. Ale copak bylo možné setkat se se lvy, s tygry a s levharty tam, kde nežili ani přežvýkavci, jejich jediná potrava? I když šelmy ve fauně pohoří Vindhja chyběly, naskytla se nám příležitost seznámit se důkladněji s indickými slony. Míním tím slony divoké, s nimiž jsme se až dosud setkávali jen zřídka. Bylo to 30. září v poledne, když jsme pár těchto překrásných zvířat zahlédli před naším vlakem. Jakmile jsme se k nim přiblížili, seběhli z cesty stranou a nechali projet ten zvláštní dopravní prostředek, který je jistě vyděsil. Proč je však bezdůvodně zabíjet? Jen pro uspokojení z lovu? Na to kapitán Hod vůbec nepomýšlel. Spokojil se jen s obdivem nádherných zvířat ve volné přírodě, kde se procházelo opuštěnými průsmyky a kde jim k životu stačily potoky, bystřiny a pastviny.
"Tohle by byla pro našeho přítele Van Guitta báječná příležitost k přednášce z praktické zoologie," řekl. Je známo, že Indie je především zemí slonů. Tito tlustokožci patří vesměs k druhu vývojově trochu nižšímu, než jsou sloni afričtí, ať už žijí v indických provinciích, nebo Barmě, v Thajsku a v zemích na východ od Bengálského zálivu. A jak se loví? Obyčejně do kolové ohrady. Má-li se polapit celé stádo, zatlačuje je zvolna do ohrady tři sta až čtyři sta lovců pod vedením zvláštního džamadata, domorodého seržanta. Po uzavření ohrady rozdělí lovci úlovek za pomoci slonů zvlášť k tomu vycvičených, spoutají všem zvířatům nohy a tím lov končí. Ale tento způsob, který vyžaduje hodně času a značných sil, je často neúčinný, jde-li o lov velkých samců. To jsou zvířata nesmírně vychytralá a natolik bystrá, aby prorazila kruhem nadháněčů a vyhnula se tak uvěznění v ohradě. Proto musí staré samce několik dní sledovat ochočené samice. Na nich sedí mahauti zahalení do tmavých pokrývek, a když se nic netušící samec oddá sladkému spánku, je zaskočen, spoután a odvlečen, dříve než se z toho může vzpamatovat. Už jsem se zmínil o tom, že dříve chytali Indové slony do jam vykopaných na sloních stezkách a hlubokých asi patnáct stop. Ale zvířata se pádem do jámy zraňovala, někdy i zabila, a tak se od tohoto barbarského způsobu skoro všeobecně upouští. V Bengálsku a v Nepálu používají lovci i lasa. To je pak pravý lov, plný nečekaných zvratů. Při něm sed! na dobře vycvičeném slonu, tři lidé. Na krku sedí mahaut, který slona řídí, vzadu je poháněč, který slona pobízí holi nebo hákem, uprostřed pak sedí Ind a ten vrhá laso s pohyblivou smyčkou. Tlustokožec s takto vyzbrojenou posádkou pronásleduje divokého slona, často ke škodě svých jezdců, a zvíře chycené do lasa nakonec padne těžce na zem, vydáno na milost a nemilost lovcům. Těmito různými způsoby se uloví v Indii ročně velké množství slonů. A vyplatí se to. Za samici se dává až sedm tisíc franků, za samce dvacet tisíc, a je-li čistokrevný, až padesát tisíc! Ale jsou ta zvířata skutečně tak užitečná, že se za ně platí takové peníze? Jsou-li správně živena, pak ano. Spotřebují denně šest až sedm liber zelené píce, to jest skoro váha nákladu průměrné denní etapy. Pak konají skutečně dobré služby. Přepravují vojáky i vojenské zásoby, přenášejí děla horami i nesjízdnými džunglemi, vykonávají těžké práce i pro soukromníky, kteří si je najímají jako tažná zvířata. Tito mohutní a učenliví obři se dají lehce a rychle vycvičit, poněvadž zvláštní pud je vede k poslušnosti. Používá se jich v nejrůznějších indických provinciích. V zajetí se však nerozmnožují, a proto je nutno slony neustále lovit, aby se vyhovělo poptávce na poloostrově i v cizině. A tak je Indové uvedenými způsoby neustále pronásledují, loví a lapají. Přesto počet slonů zřejmě neklesá, v různých krajích Indie je jich dosud pozoruhodné množství. A dodal bych, že velmi pozoruhodné, jak brzy uvidíme. Řekl jsem už, že oba sloni ustoupili, aby nechali náš vlak projet.
Ale když jsme je minuli, pokračovali po krátkém přerušení v cestě. Zároveň se však za nimi objevili další sloni a zrychleným krokem se připojili k páru, který jsme právě minuli. Za čtvrt hodiny jsme jich napočítali už dvanáct. Pozorovali Parní dům a sledovali nás ve vzdálenosti nejvýš padesáti kroků. Nezdálo se, že by nás chtěli dohonit, ale ani ne opustit. Bylo to pro ně tím snadnější, že Ocelový obr nemohl na svazích hlavních hřebenů pohoří Vindhja zrychlit krok. Slon se ostatně dokáže pohybovat rychleji, než by si kdo myslil. Podle Sandersona, odborníka v tomto oboru, překračuje slon svou rychlostí někdy i rychlost pětadvacet kilometrů za hodinu. A pro slony, kteří šli za námi, bylo tedy hračkou dohnat nás, nebo dokonce předehnat. Nezdálo se však, že by to měli v úmyslu - aspoň v této chvíli. Chtěli se patrně shromáždit ve větším počtu. A skutečně. Na jakousi výzvu, vycházející z jejich mohutných chřtánu, odpovídalo troubení opozdilců, kteří se ubírali stejnou cestou. K jedné hodině odpolední už za námi po silnici kráčelo třicet slonu. To už bylo pěkné stádo. A nic nenasvědčovalo tomu, že se jejich počet ještě nezvětší. Ač se sloní stádo skládá obvykle jen z třiceti až čtyřiceti jedinců, z členu jedné rodiny a více nebo méně vzdálených příbuzných, lze se nezřídka setkat se skupinou až sta zvířat. V takovém případě tomu musí cestující přihlížet s jistým zneklidněním. Plukovník Munro, Banks, Hod, seržant, Kálagani a já jsme vyšli na verandu druhého vozu a dívali jsme se, co se za námi děje. "Jejich počet neustále vzrůstá," řekl Banks. "A Určitě se k nim připojí všichni sloni rozptýlení po kraji." "Nemohou se přece dorozumět na příliš velkou vzdálenost," namítl jsem. "To ne," odpověděl inženýr, "ale ucítí se. Mají. tak jemný čich, že ochočený slon ucítí divokého druha na vzdálenost tří až čtyř mil." "Tohle už je opravdu stěhování slonu," řekl plukovník Munro. "Hleďte! Za vlakem už jde celé stádo, rozdělené do skupin po deseti až dvanácti slonech. A všechny skupiny se pohybují stejně. Budeš musit zvýšit rychlost vlaku, Banksi." "Ocelový obr udělá vše, co může, Munro," odpověděl inženýr. "Při tlaku pěti atmosfér máme však co táhnout a cesta je příliš strmá." "A proč zvyšovat rychlost?" zvolal kapitán Hod, kterého žádná příhoda nemohla vyvést z dobré nálady. "Jen ta milá zvířata nechte! Ať si nás doprovázejí! Je to doprovod hodný našeho vlaku. Ten kraj tady byl hrozně pustý, ale už není. Jen se podívejte, že si tu jedeme jako rádžové na cestách!" "Nechat je?" odpověděl Banks. "To stejně musíme. Nevím totiž, jak bychom jim mohli v dalším doprovodu bránit."
"A čeho se bojíte?" zeptal se kapitán Hod. "Což nevíte, že stádo slonů není nikdy tak nebezpečné jako jednotlivý slon? Tohle jsou výborná zvířata..." "Jen berani, velcí berani s chobotem... a to je vše!" "Dobrá," řekl plukovník Munro. "Hod už se zase rozjařuje. Já sice uznávám, že bude-li to stádo udržovat stále stejnou vzdálenost, nemáme se čeho bát. Ale napadne-li slonům předejít nás na této úzké cestě, muže z toho vzniknout Parnímu domu vážná škoda." "Nemluvě o tom," dodal jsem, "že octnou-li se ti sloni poprvé tváří v tvář Ocelovému obru, nevím, nevím, jaké přijetí mu připraví." "Pozdraví ho přece, tisíc ďáblu!" vykřikl kapitán Hod. "Pozdraví ho tak, jako ho pozdravili sloni knížete Gurua Singha." "Ale to byli sloni ochočení," připomněl správně seržant Mac Neil. "Však tihle se také ochočí," namítl kapitán Hod. "Nebo je pojme před naším obrem úžas, který se změní v úctu." Jak je vidět, náš přítel neztratil nic ze svého nadšení nad umělým slonem, tímto "mistrovským dílem mechaniky, vytvořeným rukou anglického inženýra." "Ostatně tihle chobotnatci," dodal s důrazem na tomto slově, "jsou nesmírně inteligentní. Dovedou uvažovat, soudit, srovnávat i sdružovat své představy a dokazují tím svou téměř lidskou inteligenci." "To je sporné," řekl Banks. "Proč sporné?" zvolal kapitán Hod. "To jste asi nežil v Indii, když takhle mluvíte! Nepoužívá se snad těchto schopných zvířat ke všem domácím pracím? Muže se jim vyrovnat dvounohý služebný tvor bez peří? Není snad slon připraven v domě svého pána ke všem službám? A víte, Mauclere, co říkají lidé, kteří slona poznali nejlépe? Podle nich je slon úslužný ke každému, kdo ho má rád. Zbavuje svého pána břemene, trhá pro něho květiny a ovoce, sbírá almužny pro klášter, jak to dělají sloni ze slavné vilnurské pagody u Pondišery, kupuje si sám pro sebe na bazaru cukrovou třtinu, banány a mangové plody, v Sandarbanu chrání stáda i příbytek svého pána před šelmami, čerpá vodu z cisterny, pečuje o svěřené mu děti lépe než nejlepší chůva v celé Anglii! Je laskavý a vděčný, protože má zázračnou paměť, nezapomíná ani na dobro, ani na příkoří. A vězte, přátelé, že tito obři lidskosti - ano, říkám lidskosti! - odmítli zašlápnout docela neškodný hmyz! Jeden z mých přátel zjistil u slona nezapomenutelný povahový rys. Spatřil totiž jednou slunéčko, které si sedlo na kámen, a nařídil svému domácímu slonu, aby broučka zašlápl. Ale slon pokaždé kámen překročil a ani rozkazy, ani rány ho nepřinutily, aby na hmyz šlápl. Když mu naopak poručili, aby slunéčko přinesl, uchopil je jemně do podivuhodných prstíků na konci chobotu a daroval mu svobodu! A teď mi řekněte, Banksi, zda slon není dobrý, šlechetný a nadřazený všem ostatním tvorům, dokonce i opicím a psům! Lze snad nesouhlasit s tím, že Indové po právu přisuzují slonům stejnou inteligenci jako lidem?" A kapitán Hod pokládal za nutné zakončit svůj projev tak, že smekl čapku a pozdravil strašné stádo, které nás volným krokem sledovalo.
"Výborně řečeno, kapitáne," odpověděl mu plukovník Munro s úsměvem. "Sloni ve vás našli zaníceného obhájce!" "A nemám snad naprostou pravdu, pane plukovníku?" zeptal se kapitán Hod. "Je možné, že kapitán Hod má pravdu," odpověděl Banks, "ale já myslím, že mám zas pravdu spolu s lovcem slonů Sandersonem, který je pokládán v této věci za odborníka." "A co říká ten váš Sanderson?" zvolal kapitán Hod pohrdavým tónem. "Tvrdí, že slon má jen průměrnou inteligenci a že i provádění nejúžasnějších výkonů, které u slona pozoroval, vyplývá z jeho dost otrocké poslušnosti rozkazů, a ty rozkazy mu dává více nebo méně skrytě jeho vodič." "No tohle!" ohradil se dopálený kapitán Hod. "A dále poznamenává," pokračoval Banks, "že si Indové nikdy nezvolili slona jako symbol inteligence ve svém sochařství nebo v náboženských malbách. V tom dávají přednost lišce, havranu a opici!" "Protestuji!" vykřikl kapitán Hod a naznačil paží vlnivý pohyb chobotu. "Protestujte si, kapitáne, ale poslouchejte!" pokračoval Banks. "Sanderson dodává, že slona nejvýrazněji charakterizuje obrovský mozkový hrbol poslušnosti, který zaujímá pozoruhodnou výduť lebky. Upozorňuje také, že slon se dá chytit do dětsky jednoduchých pastí - ano, to je to pravé slovo! -, jako jsou jámy překryté větvemi. A vůbec se nesnaží dostat se z nich ven. Uvádí dále, že se slon dá zavřít do ohrady, kam by nikdo žádné jiné zvíře nedostal. A konečně konstatuje, že zajatý slon, kterému se podařilo uniknout, dá se znovu polapit s lehkostí, která jeho smyslům nedělá žádnou čest! Zkušeností se nenaučí dokonce ani opatrnosti!" "Ach vy ubohá zvířata!" zvolal kapitán Hod směšným tónem. "Ten inženýr vás ale znectil!" "Já bych jen připojil poslední argument na podporu svého tvrzení," pokračoval Banks. "Sloni se často brání všem snahám o domestikaci z nedostatku inteligence. Někdy je velmi nesnadné ochočit je, zvlášť v mládí nebo patří-li ke slabému pohlaví." "V tom je právě důkaz o jejich podobnosti k lidem," odpověděl kapitán Hod. "Dá se snad někdo z lidí ovládat hůře než ženy a děti?" "Kapitáne," odpověděl Banks, "my oba jsme staří mládenci, a nepřísluší nám proto řešit právě tuto otázku!" "Výborně řečeno!"
"Na závěr tvrdím," dodal Banks, "že nesmíme příliš důvěřovat přeceněné dobrotě slona, že bychom nedokázali čelit tomuto stádu, kdyby je něco rozzuřilo, a že bych byl raději, kdyby se náš doprovod obrátil teď k severu, protože my jedeme k jihu." "Tím spíš, Banksi," odpověděl plukovník Munro, "že počet těch slonů během vaší hádky nebezpečně vzrostl!"
KAPITOLA IX JEDEN PROTI STU Sir Edward Munro se nemýlil. Za naším vlakem teď kráčelo stádo padesáti až šedesáti slonů. Pohybovali se v sevřených řadách a první z nich se už přiblížili k Parmu domu nejméně na deset metrů, takže jsme si je mohli dobře prohlédnout. V čele kráčel jeden z největších slonů stáda. Řekl jsem už, že indičtí sloni jsou menší než sloni afričtí, z nichž někteří dosahují až čtyřmetrové výše. Jeho kly - také menší než kly slonů afrických - měly po vnějším zakřivení nejvýš půl druhého metru a v obvodu u kořene asi čtyřicet centimetrů. Na Cejlonu se vyskytuje určité množství těchto zvířat bez klů, této strašné zbraně, které sloni používají s neobyčejnou obratností, ale na území Indie to jsou případy vzácné. Za vedoucím slonem kráčelo několik samic, skutečných vůdců karavany. Nebýt Parního domu, byly by samice vytvořily předvoj stáda a onen samec by byl kráčel vzadu v řadách svých druhů. Samci se skutečně k vedení stáda nehodí. Nestarají se totiž o mláďata, a nemohou proto vědět, kdy si sloní "děti" potřebují odpočinout a jaké tábořiště jim vyhovuje. A tak je morálně hlavou rodiny samice a ona také řídí všechny velké pochody. Mohli jsme si však těžko odpovědět na otázku, proč tady celé to stádo putuje. Musilo snad opustit vyčerpané pastviny? Nebo prchalo před nebezpečným bodavým hmyzem? Anebo dostalo prostě chuť sledovat podivné vozy napříč pohořím Vindhja? Byli jsme teď v otevřeném terénu a sloni v podobných nezalesněných krajích cestují podle svého zvyku za dne. Zastaví se na noc, až to budeme muset udělat i my? To uvidíme. "Kapitáne" řekl jsem svému příteli, "podívejte se, jak se zadní voj slonů zvětšil! Tvrdíte stále, že se nemáme čeho bát?" "I co?" odpověděl kapitán. "Proč by nám ta zvířata chtěla ublížit? Nejsou to přece tygři, že, Foxi?" "Ani levharti!" dodal sluha, který pochopitelně souhlasil vždy se svým velitelem. Na jeho odpověď však Kálagani zavrtěl odmítavě hlavou. Zřejmě nesouhlasil s dokonalým klidem obou lovců. Banks se právě na Inda podíval a řekl mu: "Vy moc spokojeně nevypadáte, Kálagani."
"Nemohli bychom trochu zvýšit rychlost našeho vlaku?" zeptal se Ind. "To je dost nesnadné," odpověděl inženýr. "Ale pokusíme se o to." Nato Banks opustil zadní verandu a vystoupil za Storrem do věže. Hned poté hukot Ocelového obra zesílil a rychlost vlak se zvýšila. Ovšem jen o málo, protože silnice byla špatná. Ale i kdybychom se rozjeli dvakrát tak rychle, na věci by se nic nezměnilo. Stádo slonů by také zrychlilo krok - a to by bylo vše. To se skutečně stalo a vzdálenost slonů od Parního domu se nezměnila. Tak uplynulo několik hodin bez nějakých důležitých změn. Po večeři jsme zas odešli na verandu zadního vozu. V té chvíli se za námi táhla silnice v přímé čáře nejméně na dvě míle. Našemu výhledu nebránil žádný náhlý zákrut. Když jsme viděli, že počet slonů za uplynulou hodinu ještě vzrostl, byli jsme opravdu zneklidněni. Těch zvířat bylo nejméně sto! Teď za námi sloni kráčeli ve dvou nebo třech řadách, podle šířky silnice. Šli tiše, stejným krokem, někteří se zdviženými choboty, jiní s kly namířenými vzhůru. Sloní těla vypadala jako vzedmuté moře, rozhoupané velkými vlnami ode dna, ale zatím nerozbouřené, abych pokračoval v tomto přirovnání. Ale jakému nebezpečí bude ne vystaveni, jestliže se tato rozhoupaná masa rozbouří! Počala se snášet noc, bezměsíčná noc. Svítily jen hvězdy. Vysoké nebe se zatahovalo mlhou. Jak už řekl Banks, nebudeme moci za tmy trvat na další jízdě po těchto špatných silnicích a budeme se muset zastavit. Inženýr se rozhodl přerušit jízdu, jakmile rozšířené údolí nebo dno nepříliš úzké soutěsky umožní hrozivému stádu projít podle našeho vlaku a pokračovat v cestě na jih, Ale zachová se tak stádo? Neutáboří se spíš na místě, kde budeme tábořit i my? To, byla otázka. K večeru vznikl totiž mezi slony jakýsi neklid, jehož známky jsme za dne nepozorovali. Bylo to silné, temné troubení, vycházející z mohutných plic. Po těchto znepokojivých zvucích zazněly další, ještě podivnější. "Co je to za zvuky?" ptal se plukovník Munro. "Jsou to hlasy, kterými se tato zvířata ozývají, octne-li se jim nablízku nepřítel," řekl Kálagani. Že by sloni pokládali za nepřítele nás?" zeptal se Banks. "Toho se právě bojím," odpověděl Kálagani. Hluk nám připomínal vzdálené hřmění. Zněl jako rachot, který vzniká za divadelními kulisami chvěním zavěšeného plechu. Sloni tloukli koncem chobotu do země a vyfukovali dlouhým dechem nabraná mračna prachu. Ten hluboký a hřmotný lomoz svíral srdce jako daleký rachot hromu. Bylo už devět hodin večer.
Na těchto místech vyúsťovala silnice na malou, skoro kruhovou planinu, širokou asi jednu míli. Odtud vedla cesta k jezeru Putorii, kde chtěl Kálagani zřídit tábor. Jezero však bylo ještě osmnáct kilometrů daleko, takže jsme se musili vzdát úmyslu dorazit k němu před setměním. Banks dal znamení k zastavení. Stop .Ocelového obra zarazil, ale neodpojil ho. Ani oheň v topeništi neuhasil. Dostal rozkaz udržovat tlak páry, aby mohl vlak na první znamení vyjet. Musili jsme být připraveni na vše. Plukovník Munro odešel do své kabiny. Banks a kapitán Hod nechtěli jít spát a já jsem zůstal raději s nimi. Na nohou byla ostatně i posádka. Ale co budeme moci dělat, napadne-li slonům vrhnout se na Parní dům? Nejprve se asi hodinu stále ozývalo kolem tábora jejich troubení. Stádo zaplnilo celou planinku. Přejdou ji snad a budou pokračovat v cestě na jih? "Je to docela možné," řekl Banks. "Dokonce jisté," dodal kapitán Hod, naladěný pořád stejně optimisticky. Asi k jedenácté hodině hluk náhle zeslábl a po deset minutách zcela ustal. Noc teď byla docela klidná. K našim uším nedolehl jediný podezřelý zvuk. Neslyšeli jsme nic kromě tichého hukotu Ocelového obra a neviděli nic kromě rojů jisker vylétajících občas z jeho chobotu. "Tak co?" zeptal se kapitán Hod. "Neměl jsem pravdu?" Ti dobří sloni odešli. "Šťastnou cestu!" řekl jsem. "Odešli?" potřásl pochybovačně hlavou Banks. "To se hned uvidí!" A zavolal mechanika: "Rozsviť reflektory, Storre!" "Hned, pane Banksi." Za dvacet vteřin vyrazily z očí Ocelového obra dva světelné sloupy a automatický mechanismus je stáčel do všech stran. Sloni tu byli! Vytvořili kolem Parního domu velký kruh, nehybní, jako by spali. Reflektory, které osvětlily postupně jejich sevřené řady, vdechly jim zdánlivě jakýsi nadpřirozený život. Zvířata, na která dopadly pruhy ostrého světla, nabývaly v důsledku prostého optického klamu gigantických rozměrů, schopných soupeřit s rozměry Ocelového obra. Překvapeni silným světlem, sloni rychle vstali, jako by je zasáhla žhavá jehla. Natáhli choboty a zdvihali kly. Vypadalo to, že se chtějí na nás vrhnout. Náhlé podráždění přešlo brzy na všechny a kolem našeho tábora se zdvihl ohlušující koncert, jako když najednou zazní na povel sto trubek. "Zhasnout!" zvolal Banks. Elektrický proud byl přerušen a strašný povyk okamžitě ustal. "Jsou tady, v kruhu kolem nás!" řekl inženýr. "A budou tady až do svítání."
"Hm," řekl kapitán Hod, jehož důvěra byla zřejmě už otřesena. Co dělat? Zeptali jsme se na to Kálaganiho. Ind nijak neskrýval své znepokojení. Mohli jsme pomýšlet na odjezd z tábořiště v noci tak temné? Vyloučeno. A k čemu by to také bylo? Stádo slonů by nás určitě následovalo a v noci bychom měli ještě větší potíže než ve dne. Dohodli jsme se proto, že vyjedeme až s prvním úsvitem. Budeme postupovat velmi opatrně a největší možnou rychlostí tak, abychom ten hrozný doprovod nepodráždili. "Ale co když si ta zvířata umíní jít s námi dál?" zeptal jsem se. "Pak se pokusíme zajet s Parním domem někam, kam by za námi nemohla," odpověděl Banks. "Ale najdeme takové místo, dříve než vyjedeme z pohoří Vindhja?" zeptal se kapitán Hod. "Takové místo tu je," odpověděl Kálagani. "Kde?" zeptal se Banks. "V jezeře Putorii." "Jak je to daleko?" "Asi deset mil." "Ale sloni dovedou plavat," odpověděl Banks, "a lépe než kterákoli jiná zvířata. Bylo už zjištěno, že vydrží na hladině půl dne. Obávám se, že za námi půjdou i do jezera a že se tím situace Parního domu ještě zhorší." "Já však nevidím jinou možnost, jak se vyhnout jejich útoku," odpověděl Ind. "Pak se o to pokusíme," řekl Banks. To bylo opravdu to jediné, co jsme mohli udělat Sloni se třeba neodváží plavat za námi i za těchto okolností, a nadto je snad předčíme rychlostí. Čekali jsme netrpělivě na rozednění. Netrvalo to už dlouho a začalo svítat Po celý zbytek noci nedošlo k jedinému nepřátelskému projevu. Ale při východu slunce se ani jeden slon nepohnul a Parní dům byl ze všech stran obležen. Náhle nastalo na tábořišti všeobecné oživení. Vypadalo to, jako by sloni uposlechli nějakého rozkazu. Mávali choboty, třeli kly o zem, stříkali na sebe vodu a omývali se, dožvýkali tu a tam vytrženou hrst husté trávy, které bylo na planině dostatek, a nakonec se natlačili k Parnímu domu tak blízko, že jsme je mohli zasáhnout z oken kopím. Banks nám však důrazně doporučil, abychom je nedráždili. Teď bylo důležité nedat jim žádnou příčinu k náhlému útoku.
Někteří sloni postoupili až k našemu Ocelovému obru. Chtěli se zřejmě přesvědčit, co je to za obrovské, teď nehybné zvíře. Pokládali je za příslušníka svého rodu? Nevycítili jeho zázračnou sílu? Včera neměli možnost vidět ho při práci, protože jejich první řady se neustále držely v jisté vzdálenosti za vlakem. Ale co udělají, až ho uslyší zapískat, až z jeho chobotu vyrazí sloup páry, až uvidí, že jeho obrovské pohyblivé nohy se zvedají a klesají a táhnou za sebou dva vozy? Plukovník Munro, kapitán Hod, Kálagani a já jsme se postavili na příď vlaku. Seržant Mac Neil a jeho druhové zůstali na zádi. Kálut stál před topeništěm kotle a přikládal, takže pára dosáhla brzy tlaku pěti atmosfér. Banks ve věži vedle Storra položil ruku na regulátor. Přišla chvíle odjezdu. Na Banksovo znamení stiskl mechanik páku píšťaly a vzduchem se rozlehl pronikavý hvizd. Sloni napřímili uši, pak trochu couvli a uvolnili nám cestu v šířce několika kroků. Pára vnikla do válců, z chobotu vyrazil oblak dýmu, kola stroje se roztočila, pohnula nohama Ocelového obra a vlak se rozjel. Žádný z mých přátel nepopře, že zvířata tísnící se v prvních řadách překvapením až poskočila. Vznikla mezi nimi široká ulička a silnice tím byla uvolněna natolik, že jsme mohli rozjet Parní dům rychlostí klusajícího koně. Ale zároveň se celá ta "masa chobotnatců" - což byl výrok kapitána Hoda - dala vpředu i vzadu do pohybu. Skupina před námi se nám postavila v čelo a ostatní šlapali za vlakem. Všichni sloni byli zřejmě rozhodnuti neopustit nás. Zároveň nás další sloni doprovázeli po stranách silnice, která byla v těchto místech trochu širší. Připadali nám jako jezdci vedle dveří kočáru. Samice i samci byli pomíchání. Viděli jsme tu slony všech velikostí a všech věků, pětadvacetileté "mladíky" i šedesátileté "zralé muže", skoro stoleté tlustokožce i matky s jejich "děťátky" přisátými k matčiným strukům rty - a ne chobotem, jak se mnozí domnívají - a sajícími cestou mléko. Celé to stádo zachovávalo určitý pořádek, nespěchalo víc, než bylo nutno, a řídilo svůj krok podle rychlosti Ocelového obra. "Kdyby nás takhle doprovázeli až do jezera," řekl plukovník Munro, "nic bych nenamítal..." "Ano," odpověděl Kálagani. "Ale co by se stalo, kdyby se silnice zúžila?" Právě v tom tkvělo nebezpečí. Po celé tři hodiny nedošlo k žádné příhodě. Za tu dobu jsme urazili dvanáct kilometrů z oněch osmnácti, které dělily jezero Putorii od našeho posledního tábora. Jen dvakrát nebo třikrát se nám několik slonů postavilo do cesty, jako by ji chtěli zahradit. Ale Ocelový obr se svými vodorovně nataženými kly kráčel rovnou k nim, vyrazil jim do tváře oblak páry a přinutil je
uvolnit cestu. V deset hodin dopoledne nám zbývalo k jezeru nejvýš pět kilometrů. Tam budeme - jak jsme aspoň doufali - v poměrném bezpečí. Kdyby se nepřátelské projevy obrovského stáda do našeho příjezdu k jezeru nevystupňovaly, měl Banks v úmyslu nechat jezero na západě a vůbec tam nezastavit, aby už druhého dne byl z pohoří Vindhja venku. Od jezera do stanice Džabalpuru bude cesta trvat jen několik hodin. Dodal bych ještě, že kraj tu byl nejen divoký, ale i naprosto pustý. Nikde nebyla jediná vesnice, jediná farma - což vyplývalo z nedostatku pastvin -, nikde žádná karavana, žádný poutník. Od našeho vstupu do této hornaté části Bundélkhandu jsme nepotkali živou duši. K jedenácté hodině projížděl Parní dům zužujícím se údolím mezi dvěma prudkými svahy horských hřebenů. Jak nám řekl Kálagani, další cesta je až k jezeru velmi úzká. Naše vážná situace se tím ještě zhoršila. Kdyby se byly řady slonů před vlakem i za ním prostě protáhly, naše potíže by se byly zvětšily. Ale ti, kteří nám kráčeli po boku, nemohli tam už zůstat. Určitě by nás rozmačkali o skalnaté stěny svahu nad silnicí nebo by se sami zřítili na mnohých místech do strží při cestě. Proto se pudově snažili dostat se buď dopředu, nebo dozadu. Ale tím se brzy stalo, že nemohli ani postoupit, ani couvnout. "Tohle už je horší," řekl plukovník Munro. "Ano," odpověděl Banks. "Budeme musit stádem prorazit." "Tak jím proražme! Proražme jím! zvolal kapitán Hod. "K čertu s nimi! Ocelové kly našeho obra přece předčí kostěné kly těch pitomých hovad." Chobotnatci se tedy stali pro nervózního kapitána "pitomými hovady!" "Možná," odpověděl seržant Mac Neil, "ale jsme tu jeden proti stu!" "Ať," namítl Banks. "Kupředu! Nebo to stádo přejde přes nás!" Storr zesílil přívod páry a Ocelový obr se rozjel rychleji. Jeho kly zasáhly jednoho slona do boku. Ozval se bolestný řev, kterému odpovědělo vzteklé troubení celého stáda. Teď dojde jistě k boji, jehož výsledek nemohl nikdo předvídat. Popadli jsme své zbraně, nabili pušky kuželovými střelami a karabiny výbušnými kulemi, do revolverů jsme zasunuli náboje. Musili jsme být připraveni odrazit každý útok. Jako první se na nás obořil obrovský rozzuřený samec, který se s namířenými kly a s předníma nohama vzepřenýma do země obrátil proti Ocelovému obru. "To je guneš!" zvolal Kálagani. "I co? Vždyť má jen jeden kel!" řekl kapitán Hod a pokrčil pohrdavě rameny. "Tím však strašnější," odpověděl Ind.
Kálagani nazval toho slona jménem, kterým Indové označují samce s jedním klem. Indové taková zvířata uctívají, zvlášť když jim chybí kel pravý. A právě ten chyběl slonovi, který teď stál proti nám, a jak už Kálagani řekl, takové zvíře je nebezpečnější než všechna ostatní. A brzy se to také potvrdilo. Guneš vyrazil dlouhý řev, ohnul chobot, kterého slon v boji nikdy nepoužívá, a vrhl se proti Ocelovému obru. Jeho kel udeřil přímo do plechu na hrudi našeho slona a projel jím, ale pak narazil na tvrdý rám topeniště a nárazem se zlomil. Celý vlak se otřásl. Síla jeho stroje ho však táhla dál. Marně se slon snažil Ocelovému obru čelit. Ten ho prostě odstrčil. Ale ostatní sloni jeho výzvu slyšeli a uposlechli jí. Celá přední skupina se zastavila a vytvořila nepřekonatelnou překážku z živého masa. Zadní skupina zatím pokračovala v cestě a natlačila se prudce na zadní verandu. Jak vzdorovat té drtivé síle? Zároveň někteří ze slonů po stranách vlaku zdvihli choboty, zachytili se jimi za výstupky vozů a zuřivě jimi třásli. Musili jsme bojovat. Nedalo se už váhat. Namířili jsme všechny zbraně na útočníky. "Ani jedna rána nesmí přijít nazmar!" zvolal kapitán Hod. "Miřte, přátelé, na kořen chobotu nebo důlku pod okem! Tam je to nejjistější." Všichni jsme kapitána poslechli. Zaznělo několik ran a po nich se ozval bolestný řev. Tři nebo čtyři sloni, zasažení na správné místo, padli naštěstí vzadu a po stranách vozu, takže nám jejich mrtvoly nezahradily cestu. Přední skupina trochu ucouvla a vlak mohl pokračovat v jízdě. "Nabijte si znova a čekejte," zvolal kapitán. Jestliže jsme měli čekat na útok celého stáda, pak jsme nečekali dlouho. Byl tak prudký, že jsme se už pokládali za ztracené. Náhle se ozval zuřivý, drsný ryk. Právě takový, jaký vyrážejí váleční sloni, zvlášť k tomu cvičení, které Indové vydražďují až do zuřivosti. Byl to ryk tak strašný, že i nejstatečnější bojovníci, vychovaní v Gykovaru k boji s těmito obávanými zvířaty, byli by jistě tentokrát před útočníky ustoupili. "Kupředu," zvolal Banks. Ke zvýšenému hukotu parního stroje se připojily rány z pušek. Nebylo ovšem možné mířit v tom zmatku tak přesně, jak nám to doporučil kapitán. Každá kule proto nezasáhla smrtelně. Poranění sloni se rozzuřili ještě víc a na naše výstřely odpovídali údery klů, kterými náš Parní dům rozbíjeli. K výstřelům z karabin, vypalovaným před vlakem i za ním, a k explozím výbušných kulí v tělech zvířat pojil se sykot záměrně přehřáté páry. Její tlak neustále stoupal. Ocelový obr vnikl
do stáda, rozdělil je a zatlačoval. Zároveň zdvihal a spouštěl svůj pohyblivý chobot jako obrovský kyj a bušil jím do těl potrhaných jeho kly. A tak jsme postupovali po úzké cestě dál. Kola se občas po povrchu silnice smekla, ale vždycky se zas svými rýhovanými obručemi zakousla pevně do země a rozjela se dál k jezeru. "Hurá!" zvolal kapitán Hod jako voják, který se vrhá do nejprudší seče. "Hurá! Hurá!" opakovali jsme po něm. Ale v tom na přední verandu dopadl mohutný chobot. Viděl jsem, jak toto živé laso uchopilo plukovníka Munra a chtělo ho hodit ostatním slonům pod nohy. Bylo by k tomu skutečně došlo, kdyby byl nezasáhl Kálagani, který prudkým rozmachem sekery chobot usekl. Ind se plně zúčastnil společné obrany, ale přitom neztrácel z očí sira Edwarda Munra. Z jeho nepopíratelné oddanosti k plukovníkově osobě bylo zřejmé, že Ind pochopil, jak je důležité chránit právě sira, Edwarda. Náš Ocelový obr skrýval ve svých bocích neuvěřitelnou sílu. S naprostou jistotou rozrážel stádo jako klín o průraznosti téměř nekonečné. A protože nás zadní sloni hlavami zároveň postrkovali, pohyboval se náš vlak bez přerušení, i když ne bez otřesů, a jel dokonce rychleji, než jsme si mohli přát. Náhle se ve všeobecné vřavě ozval nový rachot. To skupina slonů přitiskla náš druhý vůz ke skále při silnici. "Přejděte! Přejděte k nám!" vykřikl Banks na naše druhy, kteří hájili zadní část vlaku. Goúmi, Fox a seržant rychle přeběhli z druhého vozu do prvního. "A co Parazard?" zvolal kapitán Hod. "Ten nechce opustit svou kuchyni," odpověděl Fox. "Přiveďte ho! Přiveďte ho!" Náš šéfkuchař pokládal zřejmě za nečestné opustit svěřené mu místo. Ale vzdorovat silným pažím Goúmiho, když se daly do práce, bylo totéž, jako chtít uniknout z kleští. A Goúmi pana Parazarda prostě do jídelny přinesl. "Jsme tu všichni?" zvolal Banks. "Odpojte spojovací táhlo!" "Nechat tady polovinu vlaku?" zvolal kapitán Hod. "Je to nutné," odpověděl Banks. Táhlo bylo odpojeno, můstek sražen sekerou a náš druhý vůz zůstal vzadu. Byl nejvyšŠí čas. Sloni vůz převrhli a úplně rozdrtili. Zbyla z něho jen beztvará troska, která teď zatarasila cestu za námi.
"No tohle!" zvolal kapitán Hod, kterému bychom se byli v jiné situaci zasmáli. "Ať mi ještě někdo povídá, že by slon nezašlápl ani slunéčko!" Kdyby rozzuření sloni naložili s prvním vozem jako s druhým, nemohli bychom si udělat o našem osudu žádné iluze. "Přilož na oheň, Kálute!" zvolal inženýr. Ještě půl kilometru, ještě poslední úsilí, a dorazíme snad k jezeru Putorii. Náš mechanik otevřel regulátor naplno. V hradbě sloních těl vznikla skutečná průrva. Zadky zvířat vystupovaly z té masy jako ony zveličené boky koní na obrazech Salvatora Rosy. Ocelový obr se však nespokojil jen s údery svých klů. Chrlil na slony oblaka horké páry, jak to dělal poutníkům od řeky Falgy, a skrápěl je proudy vařící vody. Byl úžasný. Konečně se nám za posledním zákrutem objevilo jezero. Bude-li náš vlak moci vzdorovat ještě deset minut, octneme se v poměrném bezpečí. Sloni to patrně vytušili, což svědčilo o jejich inteligenci, kterou kapitán Hod tak obhajoval. Pokusili se naposled převrhnout náš vůz. Ale tu znovu promluvily naše zbraně. Na první řady slonů se sneslo krupobití střel. V cestě už nám stálo jen pět nebo šest zvířat. Většina jich padla a kola vozu zaskřípěla na zemi rudé od krve. Asi sto kroků před jezerem jsme musili zdolat zvířata, která nám vytvořila poslední překážku. "Přidej! Přidej!" zvolal Banks na mechanika. Ocelový obr supěl, jako by měl v bocích celou továrnu plnou pracujících strojů. Zpod záklopek unikala pára pod tlakem osmi atmosfér. Kdybychom byli záklopky ještě zatížili, byl by parní kotel vybuchl. Už teď se celý otřásal. Naštěstí to nebylo zapotřebí. Ocelový obr měl nyní nezdolatelnou sílu. Zdálo se, že pod nárazy pístů přímo skáče. Zbytek našeho vlaku se řítil za ním a drtil údy slonů ležících na zemi, div se nepřevrhl. Kdyby se to bylo stalo, bylo rázem veta po celé posádce Parního domu. K takovému neštěstí však nedošlo. Dojeli jsme až na jezerní břeh a vlak brzy poté už plul po hladině jezera. "Bohudík!" řekl jen plukovník Munro. Dva nebo tři vztekem oslepení sloni se vrhli do jezera a pokoušeli se pronásledovat na hladině ty, které nemohli zničit na pevné zemi. Ale nohy Ocelového obra zapracovaly. Vlak se pomalu vzdaloval od břehu a několik dobře mířených ran nás zbavilo "vodních netvorů" ve chvíli, kdy jejich choboty už dopadaly na zadní verandu. "Nu, kapitáne," zvolal Banks, "co si teď myslíte o mírnosti indických slonů?"
"Co?" odpověděl kapitán Hod. "Že se šelmám stejně nevyrovnají. Postavte místo sta těch tlustokožců třicet tygrů a ať ztratím svůj důstojnický dekret, když z nás za hodinu zbude naživu aspoň jeden, aby mohl vyprávět o svém dobrodružství!"
KAPITOLA IX JEZERO PUTORIA Jezero Rutoria, kde náš Parní dům našel dočasné útočiště, leží asi čtyřicet kilometrů na východ od Damóhu, hlavního města stejnojmenné anglické provincie. Je to kvetoucí město s dvanácti tisíci obyvateli, posílené malou posádkou a ovládající tuto nebezpečnou část Bundélkhandu. Ale za jeho hradbami, především ve východní části kraje, v nejpustší oblasti pohoří Vindhja se středem u jezera Putorie, se jeho vliv už neprojevuje. I Naše situace však byla stejně zlá, protože jsme přišli o značnou část majetku. Jeden z vozů našeho Parního domu byl zničen. A my jsme ho už nemohli "spustit na vodu", abych použil námořnického výrazu. Ležel teď na silnici rozmačkán o skálu a jeho trosky, přes které přešlo celé stádo slonů, byly teď už jen beztvarou změtí. Ale tento vůz nebyl jen ložnicí posádky naší výpravy a kuchyní. Měli jsme tam zásoby potravin a střeliva. Z toho nám zůstalo jen dvanáct krabic nábojů. Doufali jsme ovšem, že až do příjezdu do Džabalpuru nebudeme střelné zbraně potřebovat. Otázka potravin byla vážnější a hůř řešitelná. Z kuchyňských zásob nám nezůstalo nic. I když jsme počítali s příjezdem po stanici dráhy už nazítří večer, musili jsme se smířit s myšlenkou, že během cesty sedmdesát kilometrů dlouhé nebudeme čtyřiadvacet hodin nic jíst. Ale to už jistě oželíme. Za těchto okolností byl ze všech nejzoufalejší pan Parazard. Ztráta spíže, zničení jeho pracoviště, rozházení všech zásob - to vše ho zasáhlo přímo do srdce. Neskrýval také své zoufalství, úplně zapomněl na nebezpečí, z něhož jsme právě jako zázrakem vyvázli, a zabýval se jen svou osobní situací. Když jsme se sešli v salónu, abychom se poradili, co teď máme dělat, objevil se pan Parazard se slavnostním výrazem ve dveřích a požádal nás, abychom nu dovolili přednést "nesmírně důležité sdělení". "Mluvte, pane Parazarde," řekl mu plukovník a vyzval ho, aby šel dále. "Pane plukovníku," pravil vážně šéfkuchař, "jistě je vám známo, že všechny zásoby z druhého vozu byly při té katastrofě zničeny. Ale i kdyby nám bylo něco ze zásob zůstalo, byl bych bez kuchyně na značných rozpacích, jak vám připravit třeba i to nejskromnější jídlo." "To víme, pane Parazarde," odpověděl plukovník Munro. "Je to politováníhodné, ale budeme dělat, co budeme moci, a když se budeme musit postit, postíme se."
"Je to opravdu tím politováníhodnější, pánové," pokračoval pan Parazard, "že při setkání s oním stádem, které nás napadlo a z něhož nejeden slon padl pod vašimi smrtonosnými kulemi..." "Báječně řečeno, pane Parazarde," řekl kapitán Hod. "Kde jste se naučil vyjadřovat své myšlenky s takovou eleganci jako náš přítel Mathias Van Guitt?" Pan Parazard vzal tuto poklonu zcela vážně, uklonil se, vzdychl si a pokračoval: "Řekl jsem už pánové, že při setkání s oním stádem slonů se mi naskytla příležitost vyznamenat se ve své funkci. Sloní maso není ve všech svých částech dobré, jak by si člověk mohl myslet. Některé partie jsou tvrdé a houževnaté. Zdá se však, že stvořitel všech věci se rozhodl vyjmout z té hory masa aspoň dvě výtečné části, hodné stolu indického místokrále. Je to především jazyk tohoto zvířete, který je neobyčejně lahodný, upraví-li se podle předpisu známého pouze mně osobně, a pak nohy tlustokožce..." "Tlustokožce? Výborně! Ale chobotnatec zní elegantněji," řekl kapitán Hod s patřičným gestem. "... nohy tlustokožce," pokračoval pan Parazard, "z nichž se připravuje nejlepší polévka známá V, kuchařském umění, jehož představitelem v Parním domě jsem já." "Už se mi sbíhají sliny v ústech, pane Parazarde," prohlásil Banks. "Naneštěstí a zároveň naštěstí nás však sloni do jezera nenásledovali, a já se proto bojím, že se budeme musit aspoň prozatím zříci polévky ze sloní nohy a lahodného ragú z jazyka tohoto zajímavého, ale nebezpečného zvířete." "Nebylo by možné vrátit se na břeh a opatřit si..." "Kdepak, pane Parazarde. To nemůžeme riskovat ani za cenu, že byste nám připravil to nejlepší jídlo." "Nuže, pánové," hovořil dále náš šéfkuchař, "dovolte mi vyjádřit hluboké politování, které ve mně vzbudilo naše žalostné dobrodružství." "Své politování jste vyslovil, pane Parazarde," odpověděl mu plukovník Munro, "a my je bereme na vědomí. Co se oběda a večeře týče, o to se až do příjezdu do Džabalpuru nestarejte!" "Nezbývá mi tedy než se vzdálit," řekl pan Parazard s úklonou a s vážností jemu vlastní. Byli bychom se našemu šéfkuchaři zasmáli, kdybychom nebyli měli jiné starosti. Ke všem komplikacím se připojila ještě další. Banks nám oznámil, že v této chvíli není nejhorší nesnází nedostatek potravin a střeliva, nýbrž nedostatek paliva. Nebylo to nic divného, protože plných osmatřicet hodin jsme nemohli doplňovat zásobu dříví, nutného k chodu parního stroje. Všechny zásoby byly při příjezdu k jezeru vyčerpány. Ještě hodinu, a nebyli bychom už k jezeru dorazili. A první vůz Parního domu by byl potkal osud vozu druhého. "Nemám už čím topit," řekl Banks. "Tlak páry jde dolů; už klesl na dvě atmosféry a my nemáme žádnou možnost jej zvýšit."
"Je naše situace opravdu tak vážná, Banksi, jak si myslíš?" ptal se plukovník Munro. "Kdyby šlo jen o návrat ke břehu, od něhož nejsme daleko," odpověděl Banks, "to bychom dokázali. Za čtvrt hodiny bychom tam byli. Ale vrátit se tam, kde sloní stádo patrně ještě čeká, bylo by příliš neopatrné. Ne, my musíme naopak jezero přeplout a najít si místo k přistání u protějšího břehu." "Jak široké může být jezero v těchto místech?" zeptal se plukovník Munro. "Kálagani to odhaduje na sedm osm mil. Ale v naší situaci bychom k přeplutí jezera potřebovali několik hodin a já vám říkám, že náš stroj nebude už za čtyřicet minut schopen pohybu." "Nuže, přečkejme noc klidně na jezeře," odpověděl sir Edward Munro. "Tady jsme v bezpečí a zítra uvidíme, co dál." To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Potřebovali jsme si ostatně odpočinout. Při posledním zastavení nemohl nikdo z nás v Parním domě při sloním obklíčení spát, takže jsme celou noc probděli. Jestliže jsme minulou noc nespali, dnes jsme spát mohli, a dokonce tvrději, než bylo správné. K sedmé hodině počala z jezera stoupat mlha. Řekl jsem prve, že v horních vrstvách vzduchu se tvořila mlha už včera v noci. Jestliže se na tábořišti slonů udržovala několik set stop nad zemí, na jezeře Putorii tomu bylo díky vypařování vody jinak. Po celkem teplém dni se teplota v dolních a horních vrstvách ovzduší rozlišila a jezero brzy zmizelo v mlze, zatím nepříliš husté, ale minutu od minuty houstnoucí. To byla právě jedna z komplikací, o nichž mluvil Banks, a my jsme s ní musili počítat. A jak to Banks také předpověděl, v půl osmé večer Ocelový obr vyrazil poslední sykot, jeho nohy přestaly tepat vodu, a tlak páry klesl pod jednu atmosféru. Palivo došlo a my neměli možnost opatřit si nové. Ocelový obr jako náš jediný tažný stroj spočinul klidně na hladině jezera a už se nepohnu! V této situaci a za takové mlhy nebylo možné stanovit přesně naši polohu. V oné krátké době, co stroj ještě pracoval, mířil, náš vlak k jihovýchodnímu břehu jezera, aby si tam vyhledal místo k přistání. Ale protože jezero Putoria mělo tvar protáhlého oválu, bylo docela možné, že Parní dům není daleko ani od jednoho ani od druhého břehu. Ryk slonů, který k nám asi hodinu ještě doléhal, jsme v této vzdálenosti samozřejmě už neslyšeli. Probírali jsme různé možnosti, jež nám v naší situaci zbývaly. Banks k tomu zavolal Kálaganiho, s nímž se chtěl poradit. Když Ind přišel, vyzvali jsme ho, aby si sedl. Sešli jsme se ve velké jídelně, která nebyla osvětlena postranními okny, nýbrž skleněným stropem. Světlo našich lamp nemohlo tudíž proniknout ven. Bylo jistě správné zachovávat
takovou opatrnost, aby se o přítomnosti ocelového slona nedověděli různí poběhlíci, kteří se možná potloukají při březích jezera. Zdálo se mi, že Kálagani po vyslechnutí našich otázek zprvu váhá s odpovědí. Šlo však o to, určit polohu vlaku plovoucího na vodách jezera Putorie, a já jsem chápal, že taková otázka ho přivedla do rozpaků. Co když se slabý severozápadní vítr do Parního domu trochu opřel? Mohl nás konečně k některému břehu zanést i proud. "Hleďte, Kálagani," řekl naléhavě Banks, "znáte dobře rozlohu jezera Putorie?" "Jistě, pane," odpověděl Ind, "ale je velmi těžké v takové mlze..." "Mohl byste alespoň přibližně odhadnout naši nynější vzdálenost od nejbližšího břehu?" "Ano," přikývl Kálagani po chvíli přemýšlení. "Břeh nemůže být dál než půldruhé míle!" "Na východ?" otázal se Banks. "Ano, na východ." "Kdybychom tedy přistáli u tohoto břehu, byli bychom blíž k Džabalpuru a k Damóhu?" "Určitě." "Právě v Džabalpuru bychom si potřebovali nakoupit nové zásoby potravin," pravil Banks. "Ale kdo ví, kdy a jak budeme moci doplout ke břehu! To může trvat den nebo dva a my jsme bez jídla!" "Přesto bychom to měli aspoň zkusit," řekl Kálagani. "Co kdyby se o to někdo z nás pokusil ještě této noci?" "A jak?" "Doplavat prostě ke břehu." "Půldruhé míle v takové husté mlze!" odpověděl Banks. "To znamená riskovat život." "To přece není důvod, abychom se o to nepokusili," namítl Kálagam. Nevím proč, ale zdálo se mi, že z Kálaganiho hlasu nezaznívá jeho obvyklá upřímnost. "Vy byste se pokusil jezero přeplavat?" zeptal se plukovník Munro s pohledem upřeným na Inda. "Ano, pane plukovníku. A věřím, že se mi to podaří."
"Nu, příteli," pokračoval Banks, "tím byste nám prokázal velkou službu. Jakmile budete na břehu, dostanete se už snadno na džabalpurskou stanici a přivedete nám potřebnou pomoc." "Jsem ochoten jít," řekl prostě Kálagani. Očekával jsem, že plukovník Munro našemu průvodci poděkuje za ochotu ke službě tak nebezpečné. Ale plukovník se na něho nesmírně pozorně zadíval a zavolal Goúmiho. Goúmi okamžitě přišel. "Goúmi," řekl mu sir Edward Munro, "jsi dobrý plavec?" "Ano, pane plukovníku." "Nepřivede tě do rozpaků půldruhé míle v noci na klidné vodě jezera?" "Ani dvě mile ne." "Nuže, Kálagani se nabídl, že doplave ke břehu co nejblíž k Džabalpuru," pokračoval plukovník Munro. "Ale na jezeře stejně jako v této části Bundélkhandu budou mít větší úspěch dva inteligentní a odvážní muži, kteří si mohou navzájem pomáhat. Chceš Kálaganiho doprovodit?" "Třeba hned, pane plukovníku," odpověděl Goúmi. "Nepotřebuji nikoho," prohlásil Kálagani, "ale jestliže na tom pan plukovník trvá, vezmu rád Goúmiho s sebou." "Jděte tedy, přátelé," řekl Banks, "a buďte opatrní jako odvážní!" Když to bylo dohodnuto, vzal si plukovník Munro Goúmiho stranou a dal mu několik stručných pokynů. Po pěti minutách oba Indové s balíkem šatů na hlavách vklouzli do vody jezera. Mlha už byla velmi hustá, takže stačilo několik sáhů, aby nám zmizeli z oči. Zeptal jsem se plukovníka Munra, proč mu tak záleželo na tom, aby přidělil Kálaganimu společníka. "Přátelé," řekl sir Edward Munro, "odpovědi toho Inda, o jehož věrnosti jsem až dosud nepochyboval, nezdály se mi dost upřímné." "Já jsem nic nepozoroval," prohlásil inženýr. "Poslyš, Banksi," pokračoval plukovník Munro, "když se nám Kálagani nabídl, že doplave na břeh, měl nějakou postranní myšlenku." "Jakou?" "To nevím, ale určitě se nám nenabídl proto, aby šel do Džabalpuru pro pomoc." "No ne!" zvolal kapitán Hod.
Banks se zadíval zamračeně na plukovníka a řekl: "Munro, ten Ind nám až dosud prokazoval svou oddanost, zejména tobě! A ty si dnes myslíš, že nás Kálagani zrazuje. Máš nějaké důkazy?" "Když Kálagani hovořil," odpověděl plukovník Munro, "celá tvář mu potemněla. A když lidem s měděnou pletí ztmavne tvář, znamená to, že lžou! Mohl jsem tak dvacetkrát usvědčit Indy i Bengálce, a nikdy jsem se nezmýlil. Opakuji proto, že Kálagani přes všechny domněnky svědčící v jeho prospěch dnes lhal." Později jsem se mnohokrát přesvědčil, že Munrova zkušenost byla správná. Když Indové lžou, pleť jim lehce ztmavne tak, jako bílá pleť zčervená. Tento příznak plukovníkově bystrosti neušel a bylo nutno vzít jeho poznámku na vědomí. "Ale jaké plány by mohl Kálagani mít?" zeptal se Banks. "A proč by nás zrazoval?" "To se dovíme později...," odpověděl plukovník Munro. "Nebude-li už příliš pozdě!" "Příliš pozdě, pane plukovníku?" zvolal kapitán Hod. "Doufám, že nám nehrozí záhuba!" "Nu, udělal jsi dobře, Munro," pokračoval inženýr, "že jsi s ním poslal Goúmiho. Ten je nám na smrt oddán. Je obratný, inteligentní, a zjistí-li nějaké nebezpečí, bude umět..." "Tím spíš," řekl plukovník Munro, "že jsem ho varoval a že si dá na svého společníka pozor." "Dobrá," souhlasil Banks. "Teď musíme čekat do rána. Ta mlha se snad na slunci rozpustí a my uvidí ne, co dál..." Čekat... opravdu! Dnešní noc zase celou probdíme! Mlha sice zhoustla, avšak předzvěst špatného počasí v tom nebyla. A to bylo štěstí, protože náš vlak mohl sice plout, ale nebyl zařízen na boj s vlnami." Mohli jsme dosud doufat, že všechny kapky mlhy se za svítání srazí a že nás čeká pěkný příští den. Naše posádka se usadila v jídelně a my jsme si lehli na divany v salónu. Trochu jsme hovořili, ale neustále jsme naslouchali každému zvuku zvenčí. Ke druhé hodině po půlnoci přerušil náhle ticho řev šelem. Jihovýchodním směrem byl tedy břeh, ale ještě hodně daleko. Řev byl vzdáleností zeslaben a Banks odhadoval, že jsme nejméně míli od břehu. Tlupa divokých zvířat se zřejmě přišla k jezeru napít. Zároveň jsme zjistili, že náš plovoucí vlak se pod tlakem slabého větru blíží sice pomalu, ale vytrvale ke břehu. Řev k nám doléhal stále výrazněji, takže jsme už mohli rozeznat hluboký hlas tygrů a chraptivý řev levhartů. "Teď bych měl příležitost dostat svého padesátého!" nezapomněl prohlásit kapitán Hod. "Až jindy, Hode," řekl mu Banks. "Já bych byl raději, kdyby nám ráno při přistání u břehu ta tlupa šelem postoupila své místo."
"Nebylo by dobré, kdybychom rozsvítili reflektory?" zeptal jsem se. "Jistě," odpověděl Banks. "Tuto část břehu teď zřejmě obsadila pijící zvířata a nebude na škodu, když si to ověříme." Na Banksův příkaz vyrazily k jihovýchodu dva světelné sloupy. Ale elektrické světlo nemohlo proniknout hustou mlhou a osvětlilo jen malý prostor před Parním domem. Řev šelem, jehož intenzita zvolna stoupala, nám však dokazoval, že náš vlak se na hladině jezera pohybuje stále dál. Těch zvířat se musilo shromáždit na břehu hodně. Nebylo to nic divného, protože jezero Putoria je přirozeným napajedlem šelem v celé této části Bundélkhandu. "Jen aby se Kálagani a Goúmi nedostali právě mezi ně!" řekl kapitán Hod. "Nemám o Goúmiho strach kvůli tygrům!" odpověděl vážně plukovník Munro. Podezření v plukovníkově duši zřejmě rostlo. Já sám jsem je počínal sdílet. A přesto v Kálaganiho prospěch svědčily už od našeho příjezdu do himálajské oblasti jeho nepopíratelné dobré služby, jeho obětavost při obou příležitostech, kdy riskoval vlastní život pro sira Edwarda Munra a pro kapitána Hoda. Ale když do duše vnikne podezření, cena prokázaných služeb se znehodnocuje a jejich význam se mění. Člověk pak zapomíná na minulost a bojí se budoucnosti. Ale jaké pohnutky mohly vést toho Inda ke zradě? Měl důvody k osobní nenávisti vůči obyvatelům Parního domu? To jistě ne. Proč by je měl vléci do nějaké léčky? To bylo nevysvětlitelné. Každý z nás se oddal svým zmateným myšlenkám a netrpělivě čekal na rozuzlení téhle situace. Ke čtvrté hodině ranní řev zvířat náhle ustal. Nejvíc nás udivilo, že se šelmy nevzdalovaly postupně, jedna po druhé, s posledním zařváním po posledním doušku. Ne, řev ustal naráz. Jako by nějaká náhodná okolnost šelmy vyrušila a zahnala na útěk. Zřejmě se ta zvířata do svých brlohů nevracela, ale utíkala se tam skrýt. Po všem tom ryku nastalo bez přechodu ticho. Byl to jev, jehož příčinu jsme neznali, ale který náš neklid ještě zvýšil. Banks dal z opatrnosti zhasnout reflektory. Jestliže ta zvířata utekla před nějakou tlupou silničních zlodějů, kteří sužují Bundélkhand i pohoří Vindhja, nesměli jsme situaci Parního domu prozrazovat. Ticho nebylo rušeno ani šploucháním vln. Vítr zcela ustal. Nemohli jsme také vědět, zda se náš vlak nepohybuje účinkem proudu. Ale brzy se už rozední a slunce mlhu jistě vymete, protože se držela jen v nižších vzdušných vrstvách. Podíval jsem se na hodinky. Bylo pět hodin, svítalo. Nebýt té mlhy, byla by už viditelnost na několik mil. Byli bychom už zahlédli břeh. Ale mlžná clona se stále netrhala. Musili jsme být ještě trpěliví. I Plukovník Munro, Mac Neil a já v salónu, Fox, Kálut a pan Parazard v jídelně, Banks a Storr ve věži, kapitán Hod na zádech gigantického slona hned za chobotem jako námořní hlídka na lodní přídi - tak jsme čekali, až někdo z nás zavolá: Země!
K šesté hodině jsme spatřili břeh. Vytvářel v cípu jezera jakousi zátoku s hustým lesem v pozadí. Mlha zvolna ustupovala a odkrývala v dáli nějaké pohoří, jehož vrcholky se rychle vyjasňovaly. "Země!" zvolal Banks. Plující vlak nebyl od zátoky dál než dvě stě metrů a pod tlakem severozápadního větru se k ní stále blížil. Na břehu nebylo nic. Ani zvíře, ani člověk. Vypadal docela pustě. Nestálo tam žádné stavení ani žádná farma pod hustým zákrovem prvních stromů. Zdálo se, že tu můžeme přistát bez jakéhokoli nebezpečí. A vítr nám pomohl dorazit bez obtíží ke břehu plochému jako písečná pláž. Ale bez páry jsme nemohli vyjet na břeh a pustit se dál po cestě, která podle směru určeného kompasem vedla do Džabalpuru. Neztráceli jsme čas a následovali jsme kapitána Hoda, který vyskočil na břeh první. "Pro palivo!" zvolal Banks. "Za hodinu budeme mít potřebný tlak a vyjedeme." Všichni jsme se dali do práce. U kotle zůstal jen Kálut, zatímco my jsme sbírali palivo na čtyřiadvacet hodin. Bylo to víc, než jsme potřebovali na cestu do stanice Džabalpuru, kde už dostaneme uhlí. A co se týče nedostatku potravin, který jsme už opravdu pociťovali? Nu, však našim lovcům nikdo nezakazuje opatřovat si jídlo cestou. Pan Parazard si vypůjčí oheň od Káluta a náš hlad už nějak utiší. "Do Džabalpuru!" zvolal Banks. Ale Storr neměl ani čas pootočit regulátor, když se od kraje lesa ozval zuřivý křik. Proti Parnímu domu vyrazila tlupa nejméně padesáti Indů. Dříve než jsme se mohli vzpamatovat, přepadli útočníci věž Ocelového obra i příď a záď vozu, odvlekli nás na padesát kroků od vlaku a zajistili nás, abychom nemohli utéci. A lze si snadno představit náš vztek a zuřivost při pohledu na další ničivou scénu. Indové se vrhli se sekerami v rukou na Parní dům. Vyloupili jej, zpustošili a zničili. Z vnitřního zařízení nezbylo brzy vůbec nic. Dílo zkázy dokončil oheň. V několika minutách zmizelo v plamenech vše, co se z našeho posledního vozu dalo spálit. "Ničemové! Dobytek!" křičel kapitán Hod, kterého několik Indů jen stěží zadrželo. Musil se však stejně jako my spokojit jen s marným proklínáním, kterému Indové nerozuměli. Na únik z rukou našich strážců jsme nemohli ani pomyslet. Pak se Indové vrhli na Ocelového obra. Chtěli ho také zničit, ale v tomto případě byli bezmocní. Na pevný ocelový kryt těla umělého slona neplatily ani sekery, ani oheň, a nezničitelný byl i stroj uvnitř. Přes všechno úsilí Indů neutrpěl slon žádnou škodu k velkému uspokojení kapitána Hoda, který ho pozdravil radostným a zároveň vzteklým hurá. V této chvíli se před námi objevil jakýsi muž. Byl to zřejmě vůdce Indů.
Celá tlupa se shromáždila kolem něho. Doprovázel ho další Ind. A vše se vysvětlilo. Ten druhý muž byl náš průvodce Kálagani. Po Goúmim však ani stopa! Věrný sluha zmizel, zrádce zůstal. Možná že oddanost stála statečného sluhu život a že už ho nikdy neuvidíme. Kálagani přistoupil k plukovníkovi Munrovi a chladně na něho ukázal, aniž sklopil zrak. "To je on!" řekl. Na jeho pokyn se Indové sira Edwarda Munra chopili, odvlekli ho a zmizeli s ním uprostřed tlupy, která se pustila po cestě k jihu, ani jsme plukovníkovi nemohli naposled stisknout ruku, ani jsme se s ním nemohli rozloučit. Kapitán Hod, Banks, seržant, Fox, prostě všichni jsme se chtěli vytrhnout z rukou Indů. Padesát paží nás srazilo k zemi. Ještě pohyb - a uškrtili by nás! "Žádný odpor!" řekl nám Banks. Inženýr měl pravdu. Pro vysvobození plukovníka Munra jsme nemohli zatím nic dělat. Bylo lepší vyčkat příštích událostí. Za čtvrt hodiny nás Indové pustili a vydali se za první skupinou. Pronásledovat je? To by skončilo katastrofou a plukovníkovi by to nepomohlo. A přece jsme musili udělat vše pro to, abychom ho dostihli. "Ani krok!" řekl nám Banks. Uposlechli jsme. Indové, které sem Kálagani přivedl, chtěli se zmocnit jen plukovníka. Jaké úmysly měl ten zrádce? Určitě nejednal z vlastního popudu. Ale komu vlastně sloužil? A tu mi hlavou projelo jméno Nány Sáhiba! Zde Mauclerův rukopis končí. Mladý Francouz už nemohl sledovat události, které uspíšily rozuzlení tohoto dramatu. Ony události však vešly později ve známost a jejich popis pak doplnil zprávu o této cestě Indií.
KAPITOLA XI TVÁŘÍ V TVÁŘ Krvavě proslulí thugové, kterých se Indie zdánlivě zbavila, zanechali po sobě zástupce hodné jejich pověsti - dakoity. Jejich vražedné metody i cíl vražd je jiný, ale výsledky stejné, promyšlené vraždy! Teď už pravděpodobně nejde o přinášení obětí strašné bohyni smrti Kálí. Noví fanatikové své oběti už neškrtí, ale tráví a okrádají.
Dakoiti se sdružují v tlupy na odlehlých místech poloostrova a přijímají mezi sebe každého vraha, který proklouzne oky sítě anglické spravedlnosti. Potloukají se dnem i nocí po hlavních silnicích, především v nejdivočejších krajích. A my už víme, že Bundélkhand jim nabízí vhodný terén pro scény násilí a loupení. Tlupy dakoitů se někdy spojují ve velké celky a napadají odlehlá města. Obyvatelstvu pak nezbývá než utéci. Ty, kdo padnou dakoitům do rukou, čekají nejrafinovanější muka. A do rukou bandy dakoitů, přivedených sem Kálaganim, upadl plukovník Munro. Dříve než se mohl vzpamatovat, surově ho oddělili od jeho druhů a odvlekli na silnici vedoucí k Džabalpuru. Kálagani od prvního dne, kdy se setkal s obyvateli Parního domu, jednal jako zrádce. Byl opravdu vyslán Nánou Sáhibem, který si ho vybral k přípravě své pomsty. Čtenář si jistě vzpomíná, že 24. května se v Bhópálu při náboženské slavnosti vmísil Nána Sáhib odvážně do davu a dověděl se tam o odjezdu plukovníka Munra do severních indických provincií. Kálagani, jeden z nejvěrnějších nababových přívrženců, opustil na jeho příkaz Bhópal. Jeho posláním bylo vydat se po plukovníkových stopách, najít ho, neztratit ho z očí, bude-li třeba, nasadit pro něho i život a vetřít se do doprovodu nesmiřitelného nababova nepřítele. Kálagani ihned odešel a pustil se k severu. Dostihl Parní dům už v Kánpuru. Od té chvíle skrytě číhal na vhodnou příležitost, která však nepřicházela. A proto v době, kdy se plukovník Munro a jeho přátelé usadili v himálajském podhůří, rozhodl se vstoupit do služeb Mathiase Van Guitta. Pud Kálaganimu říkal, že mezi kraalem a stanovištěm Munrovy výpravy budou brzy navázány častější styky. To se také stalo a už při prvním setkání měl Kálagani to štěstí, že mohl plukovníka Munra na sebe upozornit, a získat dokonce právo na jeho vděčnost. To nejdůležitější se povedlo. Další už čtenář zná. Ind přicházel často i do Parního domu. Dověděl se tak o plánech svých hostitelů a poznal i Banksův cestovní program. Od té chvíle ho ovládala jediná myšlenka, vnutit se výpravě za průvodcem na její cestě k jihu. Aby toho dosáhl, neopomněl Kálagani vůbec nic. Neváhal přitom riskovat ani životy druhých, ani svůj vlastní. Při jaké příležitosti? I to už víme. Napadlo ho, že kdyby výpravu doprovázel hned od počátku, ale zůstal přitom ve službách Mathiase Van Guitta, odvrátil by tím každé podezření a přiměl by plukovníka Munra k nabídce, kterou právě čekal. Nejdříve ovšem musil dodavatele zvěře připravit o jeho buvolí spřežení, aby ho tím donutil požádat o pomoc plukovníka Munra. Když došlo k onomu útoku šelem - k útoku samozřejmě nečekanému - dovedl ho Kálagani využít. Neváhal ani za cenu katastrofy odstranit nepozorovaně kládu, která zajišťovala vrata kraalu.
Tygři a levharti pak vtrhli dovnitř, buvoly zabili nebo rozehnali, zahynulo při tom i několik Indů, ale Kálaganimu se plán zdařil. Mathias Van Guitt musil poprosit o pomoc plukovníka Munra, aby svůj pojízdný zvěřinec mohl dopravit do Bombaje. Sehnat nová spřežení bylo v té pusté himálajské oblasti téměř nemožné. Tímto úkolem pověřil ostatně dodavatel zvěře Kálaganiho. Je pochopitelné, že Ind neuspěl, a Mathias Van Guitt se dostal na stanici Etavah ve vleku Ocelového obra. Odtud měla jeho zvěřinec dopravit dál už železnice. Van Guitt propustil své šikarie a Kálaganiho, kterého už také nepotřeboval, měl stihnout podobný osud. Ind předstíral, že neví, co s ním teď bude. Banks mu na to naletěl. Řekl si, že inteligentní a oddaný Kálagani zná dokonale tuto část Indie a mohl by prokázat výpravě dobré služby. Nabídl mu místo průvodce až do Bombaje a od toho dne byl osud výpravy v rukou Kálaganiho. V Indovi, který byl připraven kdykoli nasadit vlastní život, nemohl nikdo vidět zrádce. Jen jednou by se byl Kálagani málem prozradil. To když s ním Banks hovořilo smrti Nány Sáhiba. Tehdy se Kálagani neubránil projevu nevíry, když potřásal nevěřícně hlavou. Ale tak by se byl zachoval každý, protože pro Indy byl legendární nabab nadpřirozenou bytostí, kterou nemůže nic postihnout. Ověřil si snad Kálagani tuto zprávu, když se - jistě ne náhodou - setkal s jedním z bývalých společníků v karavaně Bandžariů? To nevím, ale lze předpokládat, že se dověděl přesně, co se stalo. Buď jak buď, zrádce se svých nenávistných úmyslů nevzdal, jako by byl chtěl dovést nababovy plány ke konci už sám. A tak Parní dům pokračoval v cestě průsmykem v pohoří Vindhja a cestující po známých událostech dorazili ke břehu jezera Putorie, kde musili hledat útočiště. Když chtěl Kálagani opustit plovoucí vlak pod záminkou cesty do Džabalpuru, prozradil se. Ač se vždy dokonale ovládal, vzbudil podezření prostým fyziologickým jevem, který bystrému plukovníkovi neunikl. A my už víme, že podezření sir Edwarda Munra bylo víc než oprávněné. Plukovník nechal Kálaganiho odejít, ale přidělil mu Goúmiho. Oba Indové skočili do jezera a po hodině se dostali na jihovýchodní břeh. Vydali se tedy společně na cestu temnou nocí, jeden s podezřením vůči druhému a druhý bez vědomí o tomto podezření. Výhoda byla na straně Goúmiho, druhého Mac Neila plukovníka Munra. Oba Indové kráčeli tři hodiny po silnici, která vedla přes jižní hřbety pohoří Vindhja do stanice Džabalpuru. V okolí jezera byla mlha už řidší než u vody. Goúmi svého společníka
neustále pozoroval. Za pasem měl připravený dlouhý nůž. Byl rozhodnut při prvním podezřelém pohybu na Kálaganiho skočit a zneškodnit ho. Naneštěstí neměl věrný Ind čas jednat podle svého úmyslu. Byla temná, bezměsíčná noc. Chodce nebylo vidět ani na vzdálenost dvaceti kroků. A tak se stalo, že v jednom silničním zákrutu někdo na Kálaganiho zavolal. "Ano, Násime," odpověděl Ind. Zároveň se ozval pokřik divokých kmenů z Gaudvany, který Goúmi dobře znal. Překvapený sluha nemohl nic dělat. A i kdyby byl Kálaganiho zabil, co by byl svedl proti celé tlupě Indů, kteří se sem svým pokřikem svolávali? Pud mu radil, aby utekl a pokusil se své společníky varovat. Ano, musil zůstat na svobodě, vrátit se k jezeru, doplavat k Ocelovému obru a zabránit mu v přistání u břehu! Nic jiného nemohl dělat. Goúmi neváhal. Ve chvíli, kdy se Kálagani připojil k Násimovi, který na něho prve zavolal, vrhl se Goúmi stranou a zmizel v džungli táhnoucí se podle silnice. Když se Kálagani se svým přítelem vrátil, aby se zbavil společníka vnuceného mu plukovníkem Munrem, byl už Goúmi pryč. Násim byl vůdce tlupy dakoitů, plně oddaný Nánovi Sáhibovi. Jakmile se dověděl o útěku Goúmiho, vyslal za ním své lidi do džungle. Musil stůj co stůj dostat odvážného sluhu, který mu právě unikl. Prohledávání džungle však bylo marné. Buď se Goúmi ztratil ve tmě, nebo mu nějaká díra posloužila jako úkryt. Prostě zmizel a jeho pronásledovatelé se musili pátrání vzdát. Ale čím mohl Goúmi dakoity ohrozit, když byl teď odkázán jen sám na sebe, uprostřed divokého kraje, tři hodiny cesty od jezera Putorie, kam se přes svou hbitost nemohl dostat dříve než oni? To si Kálagani právě uvědomil. Radil se o tom s vůdcem dakoitů, který od něho zřejmě čekal další rozkazy. Pak se všichni pustili spěšným krokem po silnici k jezeru. Celá tlupa vyšla z jednoho údolí v pohoří Vindhja, kde už nějaký čas tábořila. Dostala totiž od Kálaganiho zprávu o brzkém příjezdu plukovníka Munra k jezeru Putorii. A kdo zprávu přinesl? Onen Ind, který putoval s karavanou Bandžariů. A to byl právě Násim. A komu byla určena? Tomu, kdo ve skrytu řídil všechny tyto akce. Skutečně vše, co se už odehrálo a dělo dál, bylo součástí pevně stanoveného plánu, jehož důsledkům se plukovník Munro a jeho společníci nemohli vyhnout. Proto také ve chvíli, kdy vlak přirazil k jižnímu břehu jezera, mohli jej dakoiti na Násimův a Kálaganiho rozkaz přepadnout.
Chtěli se však zmocnit jen plukovníka Munra. Jeho společníků, opuštěných v neznámém kraji u zničeného pojízdného domu, se už nemuseli bát. Odvlekli tedy jen plukovníka a v sedm hodin ráno byli už šest mil od jezera Putorie. Nebylo myslitelné, že by Kálagani odvedl sira Edwarda Munra na stanici Džabalpur. A plukovník si uvědomil, že oblast pohoří Vindhja už neopustí a že se z moci nepřátel asi už nikdy nedostane. Přesto ten statečný muž neztratil svou chladnokrevnost. Kráčel uprostřed tlupy divokých Indů připraven na vše. Předstíral, že Kálaganiho vůbec nepoznal. Zrádce se postavil do čela tlupy. Byl teď jejím skutečným vůdcem. Na útěk nebylo ani pomyšlení. Plukovník sice nebyl svázán, ale neviděl ani vpřed, ani vzad, ani do stran. Nikde nebyla mezera, kterou by mohl uniknout. Byli by ho ostatně stejně zas chytili. Uvažovalo všech okolnostech své situace. Mohl tušit, že v tom všem má prsty Nána Sáhib? Ne! Pro něho byl nabab mrtev. Ale co když se některý ze společníků bývalého vůdce povstání, snad Balao Rao, rozhodl ukojit svou nenávist a dokončit pomstu, které jeho bratr zasvětil celý svůj život? Právě něco takového si sir Edward Munro představoval. Zároveň však vzpomínal na nešťastného Goúmiho, kterého dakoiti zajali. Podařilo se sluhovi uniknout? Bylo to možné. Nebo jim podlehl? To bylo ještě pravděpodobnější. Může plukovník počítat s jeho pomocí, je-li sluha živa zdráv? Těžko říci. Jestliže Goúmi skutečně pokládal za nutné jít až do stanice Džabalpuru pro pomoc, přijde příliš pozdě. Jestliže však naopak půjde za Banksem a jeho druhy k jižnímu cípu jezera, co budou plukovníkovi přátelé téměř bez střeliva dělat? Vydají se po silnici do Džabalpuru? Ale dříve než tam dojdou, zajatec bude dávno zavlečen na některé nepřístupné místo v pohoří Vindhja! Ani z této strany mu nekynula žádná naděje. Plukovník Munro uvážil situaci zcela chladně. Nezoufal si, protože se nedal jen tak zkrušit, díval se raději na vše zcela reálně a nikdy se neoddával iluzím. Tlupa, zatím postupovala velkou rychlostí dál. Násim a Kálagani chtěli asi dojít ještě před západem slunce na místo nějaké schůzky, kde se o plukovníkově osudu rozhodne. Zrádce zřejmě spěchal, ale stejně i plukovník Munro si už přál, aby to nějak skončilo, ať už bude konec jakýkoli. Kálagani zastavil tlupu jen jednou, a to v poledne na půl hodiny. Dakoiti měli s sebou potraviny a najedli se na břehu malého potoka. Trochu chleba a sušeného masa dali i plukovníkovi, který jídlo neodmítl. Od včerejška nic nejedl a nechtěl dopřát nepříteli v rozhodné chvíli radost z pohledu na jeho fyzickou slabost. Zatím ušli zrychleným pochodem skoro šestnáct mil. Na Kálaganiho rozkaz se vydali znovu na cestu, stále k Džabalpuru.
Teprve k páté hodině odpolední opustila tlupa dakoitů silnici a zamířila doleva. Jestliže si plukovník Munro mohl až dosud uchovat aspoň zdání naděje, nyní pochopil, že je ztracen. Za čtvrt hodiny procházeli už úzkou stezkou na konci údolí řeky Narmady do nejdivočejší části Bundélkhandu. Toto místo bylo asi tři sta padesát kilometrů daleko od pálu Tanditu, východně od pohoří Satpura, které lze pokládat za východní prodloužení hřebenů Vindhjy. Tam v posledních předhořích stála stará pevnost Ripur, dávno už opuštěná, protože po obsazení západních průsmyků nepřítelem nemohla být zásobována. Pevnost byla vybudována na posledním výběžku horského hřebenu, jakési přirozené plošině, vysoké pět set stop a vybíhající nad rozšířenou část soutěsky mezi strmými svahy. Dalo se tam vystoupit jedině úzkou křivolakou stezkou, vytesanou do skalnatého masívu a schůdnou pouze pěší. Na plošině byly ještě zbytky stržených hradeb a trosky bašt. Uprostřed stála na kamenném tarasu nad propastí polorozbořená stavba, jež kdysi sloužila jako kasárny malé ripurské posádky, dnes však by se hodila leda pro stáje. Na nádvoří stále jediné dělo, poslední ze všech, kterými byly kdysi osazeny střílny v hradbách. Bylo to obrovské dělo, namířené proti svahu na druhé straně soutěsky. Příliš těžké pro odvoz a příliš staré, než aby mělo ještě nějakou cenu, zůstalo tu na své lafetě, vydáno napospas rzi, která rozežírala jeho železné osazení. Svou délkou a velikostí se vyrovnalo slavnému bronzovému dělu v Bhilse, které bylo ulito za Džehangirových časů, obrovskému šestimetrovému dělu ráže čtyřiačtyřiceti centimetrů. Dalo se srovnávat i s legendárním dělem v Bidžapuru, jež podle tvrzení domorodců pobořilo svým výstřelem všechny budovy v městě. To tedy byla pevnost Ripur, kam Kálaganiho tlupa odvedla svého zajatce. Bylo pět hodin odpoledne, když tam dorazili po celodenním pochodu pětadvaceti mil. Proti kterému z nepřátel bude plukovník Munro nakonec postaven? Už brzy se to doví. Jedna skupina Indů obsadila pobořenou stavbu na konci plošiny a tlupa dakoitů,se seřadila v kruhu u tarasu. Plukovník Munro se octl uprostřed kruhu. Tam se založenýma rukama čekal. Kálagani opustil své místo v kruhu a postoupil o několik kroků před řadu. Proti němu vyšel prostě oděný Ind. Kálagani se před ním zastavil a uklonil se. Ind mu podal ruku a Kálagani mu ji uctivě políbil. Ind mu dal pokývnutím najevo, že je s jeho službami spokojen. Pak vykročil pomalu s planoucím zrakem proti plukovníkovi; bylo dobře vidět, jak těžko ovládá svůj vztek. Vypadal jako šelma plížící se ke kořisti.
Plukovník Munro ho nechal přiblížit, aniž ustoupil o krok, a zadíval se na něho stejně upřeným pohledem. Když byl Ind na pět kroků od něho, plukovník zvolal hlasem nejhlubšího opovržení: "Ale to je Balao Rao, nababův bratr!" "Jen se podívej lépe!" řekl Ind. "Nána Sáhib!" vykřikl plukovník Munro a tentokrát bezděčně o krok ustoupil. "Nána Sáhib je živ!" Ano, byl to sám Nána Sáhib, bývalý vůdce sipáhíského povstání, nesmiřitelný Munrův nepřítel. Ale kdo to byl potom zabit v bitce u pálu Tanditu? Byl to nababův bratr Balao Rao. Podivuhodná podobnost obou mužů, kteří měli oba ve tvářích důlky po neštovicích a oba useknutý prst na stejné ruce, zmýlila tehdy vojáky z Kánpuru a z Lakhnaú. Neváhali označit za nababa jeho bratra a jejichž omyl byl zcela pochopitelný. A když pak úřady oznámily nababovu smrt, Nána Sáhib byl ještě živ. A ten, kdo už nežil, byl Balao Rao. Nána Sáhib této okolnosti ihned využil. Zajišťovala mu tentokrát téměř naprosté bezpečí. Jeho bratra nemohla anglická policie hledat tak úporně jako jeho, a také nehledala. Jednak mu nebylo přičítáno na vrub kánpurské krveprolití, jednak neměl na Indy ve středních provinciích tak zhoubný vliv jako nabab. Když Nána Sáhib viděl, že je ze všech stran obklíčen, rozhodl se vydávat za mrtvého až do chvíle, kdy bude moci konečně jednat. Zatím se zřekl svých plánů na povstání a věnoval se cele své pomstě. Dosud nikdy k ní neměl tak vhodnou příležitost: Plukovník Munro, neustále špehovaný jeho slídiči, opustil Kalkatu a jeho cesta ho měla přivést do Bombaje. Nebylo by možné dostat ho do oblasti pohoří Vindhja napříč Bundélkbandem? Na to myslil Nána Sáhib, a proto tam poslal bystrého Kálaganiho. Pak nabab opustil pál Tandit, který mu už nezaručoval bezpečný úkryt. Prošel údolím Narmady až k posledním průsmykům v pohoří Vindhja. V těch místech stála pevnost Ripur, kterou pokládal za úkryt, kde ho policie nebude hledat, protože ho považuje za mrtvého. Nána Sáhib se tam usadil s několika oddanými Indy. Brzy poté posílil svou skupinu tlupou dakoitů, ochotných podřídit se rozkazům takového vůdce, a čekal. A na co vlastně ty čtyři měsíce čekal? Na to, že Kálagani splní svůj úkol a přijde mu oznámit příjezd plukovníka Munra do téhle části pohoří Vindhja, kde se sira Edwarda zmocní. Ale pak přepadly Nánu Sáhiba pochybnosti. Bál se, že zpráva o jeho smrti, rozšířená po celém poloostrově, donese se až k uším Kálaganiho. A jestliže jí Kálagani uvěří, přeruší možná své dílo zrady na plukovníkovi. Vyslal proto jiného Inda, známého už Násima, na bundélkhandské silnice. Násim se připojil ke karavaně Bandžariů, cestou se setkal s Munrovou výpravou a spojil se s Kálaganim, aby ho zasvětil do pravého stavu věcí.
Násim pak už neztrácel čas a vrátil se do pevnosti Ripuru, aby podal nababovi zprávu o všem, co se událo od Kálaganiho odchodu z Bhópálu. Plukovník Munro a jeho přátelé se zatím pomalu blížili k pohoří Vindhja. Vedl je Kálagani a nababovi lidé je měli čekat u jezera Putorie. Vše šlo přesně podle nababova přání. Pomsta mu už nemohla uniknout. A toho večera stál před ním skutečně sám odzbrojený plukovník Munro, vydaný mu na milost a nemilost. Po výměně prvních slov se oba muži na sebe podívali a odmlčeli se. Ale plukovníkovi vyvstal náhle před zrakem obraz lady Munrové a on cítil, jak mu krev stoupá od srdce do hlavy. Vrhl se na vraha kánpurských zajatců. Nána Sáhib se spokojil s tím, že ucouvl o dva kroky nazad. Tři Indové k plukovníkovi přiskočili a se značnou námahou ho přemohli. Sir Edward Munro se však zatím ovládl. Nabab to zřejmě vycítil, protože gestem Indům přikázal, aby odstoupili. Oba nepřátelé se znovu octli tváří v tvář. "Munro," řekl Nána Sáhib, "tví lidé přivázali k ústím děl sto dvacet zajatců z Péšávaru a po nich zahynulo touto strašnou smrtí přes dvanáct set sipáhiů! Tví lidé povraždili bez milosti uprchlíky z Láhauru. Po dobytí Dillí uškrtili tři knížata a devětadvacet členů královské rodiny. V Lakhnaú zabili šest tisíc našich lidí a po paňdžábském tažení další tři tisíce. Celkem zaplatilo svými životy za bojů o národní osvobození na dvacet tisíc důstojníků a vojáků domorodé armády." "Na smrt! Na smrt!" křičeli dakoiti i Indové shromáždění kolem Nány Sáhiba. Nabab jim pokynem nařídil klid a čekal, co mu odpoví plukovník Munro. Plukovník však mlčel. "Co se tebe týče, Munro," pokračoval nabab, "tys zabil vlastní rukou mou věrnou spojenkyni rání z Džhánsí... a ta není dosud pomstěna!" Žádná odpověď. "A konečně před čtyřmi měsíci," řekl Nána Sáhib, "padl můj bratr Balao Rao pod anglickými kulemi, které byly určeny mně! A můj bratr také není ještě pomstěn!" "Na smrt! Na smrt!" Výkřik zazněl tentokrát ještě silněji a celá tlupa pokročila vpřed, aby se na zajatce vrhla. "Ticho!" nařídil Nána Sáhib. "Počkejte na hodinu soudu!" Všichni zmlkli. "Munro," pokračoval nabab, "jeden z tvých předků, Hector Munro, odvážil se jako první použít strašného trestu, kterého tví lidé hrůzným způsobem užívali i za povstání roku 1857.
To on rozkázal uvazovat zaživa k ústím děl Indy, naše otce, naše bratry..." Nový pokřik, nové projevy vzteku, které už Nána Sáhib nemohl zarazit. "Pomstu za pomstu!" řekl. "Munro, zemřeš stejně, jako umírali naši lidé!" A otočil se, aby ukázal na obrovské pětimetrové dělo uprostřed nádvoří. "Budeš přivázán k ústí tohoto děla. Je nabito a ráno při východu slunce jeho výstřel přenese až na konec pohoří Vindhja zprávu, že pomsta Nány Sáhiba byla konečně ukojena." Plukovník Munro se zadíval upřeně na nababa s klidem, který prozrazoval, že ani příští muka ho nemohou vyvést z rovnováhy. "To je v pořádku," řekl. "Děláš jen to, co bych udělal i já, kdybys mi padl do rukou." A plukovník Munro odešel sám k ústí děla, k němuž byl s rukama spoutanýma na zádech přivázán silnými provazy. A pak po dlouhou hodinu ho celá ta zbabělá tlupa tupila. Dakoiti vypadali jako severoameričtí Siouxové kolem zajatce u mučednického kůlu. Pak přišla noc, Nána Sáhib, Kálaguni a Násim odešli do starých kasáren. Celá tlupa se nakonec unavila, opustila nádvoří a odešla za svými vůdci. Sir Edward Munro zůstal sám tváří v tvář smrti.
KAPITOLA XII U ÚSTÍ DĚLA Ticho netrvalo dlouho. Dakoitům byly rozděleny potraviny. Zatímco jedli, ozýval se jejich křik a proklínání - byli už pod vlivem silné lihoviny, araku, kterou popíjeli velmi nestřídmě. Ale všechna ta vřava pomalu utichala. Surovců, unavených celodenní námahou, se brzy zmocnil spánek. Zůstane snad plukovník Munro až do hodiny své smrti bez strážců? Nedá Nána Sáhib svého vězně hlídat, i když byl pevně přivázán trojitým provazem kolem paží a hrudi tak, že se nemohl ani hnout? Plukovník o tom právě uvažoval, když k osmé hodině spatřil jednoho z Indů vycházet z kasáren na nádvoří. Tento Ind dostal rozkaz zůstat po celou noc u plukovníka Munra. Napřed přešel napříč nádvořím a pak zamířil k dělu, aby se přesvědčil, že tam zajatec dosud je. Poté pevnou rukou vyzkoušel provazy, které se ani nehnuly. Nakonec bez ohledu na plukovníka řekl sám k sobě: "Deset liber dobrého prachu! Staré ripurské dělo už dlouho nehovořilo, ale zítra promluví!" Tato úvaha vyvolala na hrdé tváři plukovníka Munra opovržlivý úsměv. Smrt ho nemohla nijak vyděsit, byť byla sebekrutější.
Ind ještě prohlédl přední část hlavně, ustoupil nazad, pohladil silný uzávěr a položil na okamžik prst na zapalovací otvor, naplněný až po okraj střelným prachem. Posléze zůstal Ind stát, opřen o knoflík uzávěru. Jako by byl zapomněl, že tu zajatec stojí jako odsouzenec na sklopném můstku šibenice a čeká, až se pod ním můstek propadne. Buď z lhostejnosti, nebo účinkem právě vypitého araku počal si Ind prozpěvovat pro sebe starou gaundvanskou píseň. Přerušoval ji však a znovu začínal jako ten, komu v opilosti selhává paměť. Po čtvrthodině se Ind trochu sebral. Znovu pohladil bok děla, obešel je a zastavil se před plukovníkem Munrem. Podíval se na něho a něco nesrozumitelného zamumlal. Jeho prsty instinktivně naposled sevřely provaz, jako by jej chtěly ještě utáhnout. Pak se spokojeným výrazem zakýval hlavou a šel se klidně opřít o zábradlí asi na dvanáct kroků od ústí hlavně. Tam zůstal asi deset minut, chvílemi byl otočen k plošině, chvílemi zas vykloněn ven s pohledem upřeným do propasti pod úpatím pevnosti. Bylo zřejmé, že se jen s krajním úsilím brání ospalosti. Ale únava ho nakonec přemohla a on se natáhl ve stínu tarasu tak, že ho nebylo vůbec vidět. Byla temná noc. Husté a nehybné mraky pokryly celé nebe. V ovzduší vládl naprostý klid. Hluk z údolí do té výše už nezaléhal. Bylo úplné ticho. Dnešní noc měla být pro plukovníka Munra nocí smrtelné úzkosti. Ke cti tohoto statečného muže nutno však říci, že ani na okamžik nepomyslil na poslední chvíle svého života. Bude to přece pouhý výstřel z děla a v tom nebylo nic, co by mohlo vyvést z rovnováhy povahu, jež nikdy nepodlehla ani fyzické, ani duševní depresi. Zbývalo mu už jen několik hodin života. A ty patřily šťastným dobám jeho života, které jako by teď ještě jednou prožíval. V duchu procházel celou svou minulostí. Vyvstal před ním obraz lady Munrové. Znovu ji viděl, znovu naslouchal té nešťastnici, kterou oplakával jako v prvních dnech po její smrti, ne očima, ale srdcem. Viděl ji teď jako mladou dívku a v tom neblahém městě Kánpuru, v domě, kde ji poprvé poznal, obdivoval ji a zamiloval se do ní. V duši mu ožilo těch několik šťastných let, ukončených náhle nejhroznější katastrofou. Vyvstaly mu z paměti i nejmenší podrobnosti, a to tak živě, že ani skutečnost nemohla být reálnější. Minula půlnoc, ale sir Edward Munro si to neuvědomoval. Žil cele jen svým vzpomínkám, z nichž ho nic nemohlo vyrušit. Teď byl tam v dáli, u své zbožňované ženy! Ve třech hodinách prožil tři roky života po boku lady Munrové. Ano! Jeho představivost ho přenesla z plošiny ripurské pevnosti a odtrhla ho od ústí děla, jež mělo být vypáleno při východu slunce. V té chvíli se mu zjevilo strašné rozuzlení kánpurské bitvy, uvěznění lady Munrové a její matky v Bibi Gharu, povraždění všech jejích nešťastných družek, a konečně ona studna, hrob dvou set obětí, které před čtyřmi měsíci přišel naposled oplakat.
A Nána Sáhib, původce onoho masakru, vrah lady Munrové a dalších nešťastnic, byl tady, o několik kroků dál, za zdmi zbořených kasáren! A jemu teď padl do rukou plukovník Munro, ano Munro, který chtěl sám vykonat spravedlnost na tomto vrahu, jehož státní orgány nemohly dopadnout. Sir Edward Munro v záchvatu slepého vzteku učinil zoufalý pokus přervat své provazy. Avšak ty jen zapraskaly a stažené uzly se mu zařízly do masa. Plukovník vykřikl, ale ne bolestí, nýbrž vztekem. Na jeho výkřik zdvihl Ind, ležící u tarasu, hlavu. Uvědomil si situaci a vzpomněl si, že má zajatce hlídat. Vstal proto, přikročil váhavě k plukovníkovi, položil mu ruku na rameno, aby se přesvědčil, že tu zajatec ještě je, a ospalým hlasem řekl: "Zítra... při východu slunce... bum!" Pak se vrátil k tarasu a opřel se o něj. Hned vzápětí se však svezl na zem a za chvíli tvrdě usnul. Po nezdařeném pokusu ovládl plukovníka Munra podivný klid. Běh jeho myšlenek se nezměnil, ale stále nemyslil na osud, který ho čeká. Přirozeným sdružováním představ si vzpomněl na své přátele. Uvažoval, zda i oni nepadli do rukou jiné tlupy dakoitů, kterými se to v pohoří Vindhja přímo hemžilo. Nečeká je stejný osud jako jeho? Při této představě se mu sevřelo srdce. Ale hned poté si řekl, že to tak nemůže být. Kdyby se nabab rozhodl usmrtit je všechny, přivezl by je sem ke stejnému mučení. Jistě by chtěl zvýšit jeho muka mukami jeho přátel. Ne! Nána Sáhib měl v úmyslu uhasit svou nenávist jen na něm, pouze na něm! Tak si to plukovník pokoušel aspoň namluvit. Ale jestliže jsou navzdory nepravděpodobnosti Banks, kapitán Hod a Maucler na svobodě, co teď dělají? Vydali se na cestu do Džabalpuru, kam je mohl Ocelový obr snadno dopravit, když se dakoitům nepodařilo jej zničit. Tam by se dovolali pomoci. Ale k čemu by to bylo dobré? Jak by se dověděli, kde plukovník Munro je? Ripurskou pevnost, skrýši Nány Sáhiba, přece nikdo neznal. A jak by jim vůbec mohlo přijít na mysl nababovo jméno? Nána Sáhib je pro ně mrtev! Což nezahynul při útoku na pál Tandit? Ne! Pro zajatce už nemohli nic udělat. Ani v pomoc Goúmiho nedoufal. Kálagani se ve vlastním zájmu musil věrného sluhy zbavit. A protože tu Goúmi nebyl, pak jistě už ve smrti předešel svého velitele. Bylo zbytečné počítat s jakoukoli možností záchrany. Plukovník Munro si nikdy nedělal žádné iluze. Viděl vždy vše v pravém světle, a teď se raději vrátil ke svým prvním myšlenkám, ke vzpomínkám na šťastné chvíle, kterými teď žilo jeho srdce. Nedovedl odhadnout, kolik hodin při tom snění uplynulo. Noc byla stále tmavá. Nad vrcholky východních hor se dosud neobjevily první příznaky svítání. Byly asi čtyři hodiny ráno, když pozornost plukovníka Munra přilákal zvláštní jev. Až dosud byl při svém snění zahleděn spíš do sebe než kolem sebe. Vnější předměty v hluboké tmě zcela nezřetelné, ho ničím nerušily. Ale teď zbystřil zrak a všechny obrazy vyvolané jeho
vzpomínkami rázem zmizely před nečekaným a nevysvětlitelným zjevením. Plukovník Munro nebyl totiž na ripurské plošině sám. Na konci stezky u postranní branky pevnosti se objevila jakási nejasná záře. Míhala se sem a tam, chvěla se a matněla, pohasínala a zase se zjasňovala, jako by ji ovládla nějaká nejistá ruka. V téhle situaci mohla mít pro zajatce každá událost svou důležitost. Plukovník nespouštěl světlo z očí. Zpozoroval, že se nad září vznáší tmavý dým a že se chvěje. Usoudil z toho, že to není světlo svítilny. Je to některý z mých přátel..., řekl si plukovník Munro. Snad Goúmi! Ale ne... Ten by přece nešel za světlem, které by ho prozradilo. Kdo to tedy je? Světlo se pomalu blížilo. Klouzalo napřed podle zdí starých kasáren a plukovník Munro se už bál, aby je nespatřili někteří z Indů, kteří tam spali. Ale ne, světlo prošlo, aniž je někdo zpozoroval. Občas, když se ruka světlonoše zachvěla horečným pohybem, rozzářil se plamen silnějším zábleskem. Tak se světlo octlo až u tarasu a přešlo po jeho hřebenu. Plukovník Munro už počal rozeznávat tento přelud neurčitého tvaru, pouhý stín, matně osvětlený plamenem. Blížila se tu k němu záhadná bytost, oblečená zřejmě v dlouhý šat, jenž skrýval i její paže a hlavu. Zajatec se ani nehnul a zadržoval dech. Bál se, že zjevení zmizí, že zhasne ten plamen, který je vedl temnotou. Znehybněl jako těžké kovové dělo, držící ho zdánlivě ve své kovové tlamě. Přelud se však blížil dál podle ta rasu. Nenarazí na tělo spícího Inda? Ne. Ind ležel vlevo od děla a zjevení zamířilo vpravo, často se zastavovalo a zase pokračovalo drobnými kroky v chůzi. Konečně se octlo tak blízko, že si je plukovník mohl prohlédnout důkladněji. Byla to bytost prostřední postavy, celá zahalená v dlouhé roucho. V jedné natažené ruce držela zapálenou smolnou větev. Nějaký šílenec, který má ve zvyku navštěvovat tábor dakoitů a kterého si tu nikdo nevšímá, řekl si plukovník Munro. Kdyby měl aspoň místo pochodně dýku...! Možná že bych mohl... Nebyl to šílenec, a přece plukovník nebyl dalek pravdy. Byla to šílená žena z údolí Narmady, slabomyslné stvoření, které už čtyři měsíce bloudilo pohořím Vindhja, všude uctívané a pohostinně přijímané pověrčivými Gaundy. Ani Nána Sáhib, ani jeho společníci nevěděli, jaký podíl měla Bludička na přepadení pálu Tanditu. Potkávali ji v této části Bundélkhandu velmi často a nikdy se její přítomností neznepokojovali. Několikrát se Bludička na svých bludných cestách dostala až do ripurské pevnosti a nikoho ani nenapadlo ji vyhánět. I v dnešní noci ji sem přivedla jen náhoda.
Plukovník Munro o šílené ženě nevěděl. Nikdy o Bludičce neslyšel, a přece ta bytost, která se teď blížila a přicházela možná až k němu proto, aby s ním promluvila, rozbušila mu srdce tak prudce, že to bylo přímo nevysvětlitelné. Šílená se zvolna blížila k dělu. Její pochodeň už vrhala jen slabý svit. Zdálo se, že žena zajatce nevidí, ač stála právě proti němu a její oči vyhlížely zpod šatu jako kajícníkovou kápí. Sir Edward Munro se nepohnul. Ani pohybem hlavy, ani slovem se nepokusil vzbudit pozornost neznámé bytosti. Šílená žena se ostatně hned zas vrátila, jako by chtěla obejít to obrovské dělo, na jehož povrch vrhala mihotavé stíny. Pochopila snad, čemu mělo sloužit dělo stojící zde jako nějaký netvor? Pochopila, proč byl ten člověk přivázán k ústí jeho hlavně, která měla při prvním rozbřesku dne vychrlit hrom a blesk? Patrně ne. Bludička tu byla stejně jako jinde čirou náhodou. Bloudila této noci - jak to dělala velmi často - po ripurské plošině. Pak ji zas opustí, sestoupí křivolakou stezkou, vrátí se do údolí a pustí se kamkoli, kam ji zavede její chorobná představivost. Plukovník Munro mohl volně otáčet hlavou, a tak sledoval všechny její pohyby. Viděl, jak obchází dělo. Od něho mířila ke zdi tarasu, aby snad podél ní sestoupila k postranní brance. Bludička tam opravdu zamířila, ale náhle se pár kroků před spícím Indem zastavila a obrátila se. Jako by jí neviditelné pouto bránilo v další chůzi. Buď jak buď, nevysvětlitelný pud ji přivedl zpět k plukovníkovi Munrovi, kde zůstala nehybně stát. Tentokrát se plukovníkovi rozbušilo srdce tak silně, že si na něj chtěl instinktivně přitisknout ruce, aby je uklidnil. Bludička se octla docela blízko něho. Zdvihla svou pochodeň k zajatcově tváři, jako by si ji chtěla lépe prohlédnout. Její oči zasvítily jako žhavé uhlíky. Plukovník Munro, bezděčně fascinován těmito plamínky, upřel na ženu svůj pronikavý zrak. A tu šílená odhrnula zvolna levou rukou látku halící jí obličej. Když si tak odkryla tvář, zamávala pravou rukou pochodní, která se rozhořela jasnějším plamenem. Z prsou zajatce se vydral přidušený výkřik. "Laurence! Laurence!" Plukovník Munro myslel, že sám zešílel... Zavřel na okamžik oči. Byla to lady Munrová! Ano! Sama lady Munrová tu stála před ním! "Ty, Laurence, ty?" opakoval.
Lady Munrová neodpověděla. Nepoznala ho. Zdálo se, že ho ani neslyší. "Laurince! Šílená! Ano, šílená... ale živá!" Sir Edward Munro se nemohl mýlit jen náhodnou podobností. Obraz jeho ženy se mu vryl do paměti příliš hluboko. Ne! I po devítiletém odloučení, které už pokládal za trvalé, poznal lady Munrovou, jistě změněnou, ale stále krásnou! Byla to skutečně lady Munrová, která jako zázrakem unikla katům Nány Sáhiba a teď tu stála před ním. Když se ta nešťastnice tehdy před lety marně snažila bránit svou matku, uškrcenou před jejíma očima, zhroutila se. Byla postřelena, ovšem ne smrtelně, a tak ji potom sebrali s ostatními a jako jednu z posledních hodili do kánpurské studny, už plné obětí. Přišla noc. Pud sebezáchovy ji přivedl k roubení studny. Skutečně jen pud, protože o rozum přišla při oné hrůzné scéně. Všechna utrpení od počátku obležení, uvěznění v Bibi Gharu, průběh masakru, uškrcení její matky - to vše ji připravilo o rozum. Byla šílená. Šílená, ale živá, jak to právě řekl plukovník Munro. Jako šílená se dostala ze studny, bloudila po okolí a opustila pak město ve chvíli, kdy po krvavé exekuci odcházel i Nána Sáhib se svými lidmi. Na své další cestě se vyhýbala městům a obydleným místům a nakonec se dostala až do pohoří Satpura a Vindhja. Celých devět let byla pro všechny mrtvá, ale v duši měla stále obraz požáru za obležení, a tak bloudila krajem stále dál a dál. Ano, byla to ona! Plukovník Munro ji znovu oslovil. Neodpověděla mu. Co by byl za to dal, kdyby ji byl mohl sevřít v náručí, odvést ji pryč, začít po jejím boku nový život, obklopit ji péčí a láskou a vrátit jí tak zdravý rozum! Byl však přivázán ke kovové hlavni, krvácel z ran, které mu na pažích způsobily zaříznuté provazy, a nic ho nemohlo s jeho ženou vysvobodit z tohoto prokletého místa! Byla to muka, utrpení, o jakém nesnila ani krutá fantazie Nány Sáhiba. Ach, kdyby tu ten netvor teď byl, kdyby věděl, že lady Munrová je v dosahu jeho moci, jak strašnou radost by z toho měl! Jak rafinovaná muka by asi připojil k zajatcově trápení! "Laurence! Laurence!" opakoval sir Edward Munro. Volal ji hlasitě, nedbaje nebezpečí, že přivolá dakoity spící ve starých kasárnách i samotného Nánu Sáhiba. Ale lady Munrová nic nevnímala. Stále se na něho jen dívala nechápavým pohledem. Neviděla strašné utrpení nešťastníka, který ji našel ve chvíli, kdy měl sám zemřít! Vrtěla jen hlavou, jako by nechtěla odpovídat.
Tak uplynulo několik minut. Pak spustila ruku, zahalila si opět tvář a o krok ustoupila. Plukovník Munro už myslel, že mu uteče. "Laurence!" zvolal naposled, jako by jí tím chtěl dát poslední sbohem. Ale ne, lady Munrová nepomýšlela na odchod z ripurské plošiny. Strašlivá situace se tím ještě zhoršila. Lady Munrová se skutečně zastavila. Její pozornost přivábilo dělo. Možná že v ní vyvolalo vzpomínku na obležení Kánpuru. Pomalu se vracela. Její ruka s pochodní vrhla světlo na kovovou hlaveň. Stačila jiskra, aby se prachová nálož vzňala a aby vyšla rána! Má snad plukovník Munro zemřít její rukou? To byla hrozná myšlenka! Lepší by bylo zemřít před očima Nány Sáhiba a jeho lidi! Munro už chtěl vykřiknout a vzbudit své katy. Náhle ucítil, jak mu z hlavně děla sevřela vzadu spoutané paže čísi ruka. Byla to přátelská ruka a pokoušela se uvolnit jeho pouta. Pak mezi provazy na jeho zápěstí vklouzlo opatrně chladné ostří nože a prozradilo mu, že přímo v hlavni děla je jakýmsi zázrakem skryt jeho osvoboditel! Nemohl se mýlit. Někdo přeřezal provazy, jimiž byl uvázán! Ještě minutu, a bylo to! Mohl udělat krok kupředu! Byl volný! Ač se dokonale ovládal, byl by se málem prozradil výkřikem. Z děla se vysunula ruka. Munro ji popadl a stiskl. Muž, který se s posledním úsilím vysoukal z ústí hlavně, padl mu k nohám. Byl to Goúmi! Věrný sluha se po svém útěku vydal na cestu do Džabalpuru místo k jezeru, kam zamířila Násimova tlupa. Když došel k Ripuru, musil se skrýt podruhé. Narazil tam na skupinu Indů, kteří hovořili o plukovníku Munrovi a o tom, že ho mají dakoitové pod Kálaganiho vedením přivést do této pevnosti, kde mu Nána Sáhib chystá smrt u ústí děla. Dokázal to jako pravý klaun, s úmyslem osvobodit při vhodné příležitosti svého velitele. A kdyby to nebylo možné, byl rozhodnut podstoupit s ním stejnou smrt. "Za chvíli se rozední!" zašeptal Goúmi. "Prchněme!" "A co lady Munrová?" Plukovník ukázal na šílenou, která tu nehybně přihlížela. Ruku měla opřenou o závěr děla. "Odneseme ji v náručí, pane...," odpověděl Goúmi aniž žádal další vysvětlení.
Bylo však už pozdě. Ve chvíli, kdy k ní plukovník Munro a Goúmi přistoupili, aby se jí chopili, lady Munrová jim chtěla uniknout, zadržela se rukou děla, pochodeň jí vypadla na prachovou nálož a z děla vyšla strašná rána, opakovaná ozvěnou pohoří Vindhja a plnící hromovým rachotem celé údolí Narmady.
KAPITOLA XIII OCELOVÝ OBR Při zvuku toho výstřelu lady Munrová omdlela a padla do náruče svého manžela. Plukovník neztrácel čas a rozběhl se napříč nádvořím, sledován Goúmim. Sluha svým dlouhým nožem zneškodnil vyděšeného Inda, kterého výstřel postavil ihned na nohy. Pak se oba pustili po stezce vedoucí na ripurskou silnici. Sir Edward Munro a Goúmi neproběhli ještě postranní brankou, když se naráz probuzená skupina Nány Sáhiba vyřítila na plošinu. Indové na okamžik zaváhali, což mohlo být uprchlíkům na prospěch. Nána Sáhib trávil na pevnosti málokdy celou noc. Také včera, když dal plukovníka Munra přivázat k dělu, odešel za několika náčelníky gaundvanských kmenů, které nikdy nenavštěvoval ve dne. Obyčejně se však vracel v tuto dobu, a měl se proto co nejdříve objevit. Kálagani, Násim a dakoiti, celkem přes sto mužů, chtěli se okamžitě pustit za uprchlíky. Ale něco je zadrželo. Vždyť vůbec nevěděli, co se tu vlastně stalo. A mrtvola Inda, který měl plukovníka střežit, jim nemohla nic vysvětlit. Ze všech zjištěných okolností pro ně vyplývalo jediné: dělo bylo zcela náhodně odpáleno před stanovenou hodinou popravy a ze zajatce teď zbyly jen beztvaré pozůstatky. Vztek Kálaganiho a jeho lidí se projevil společným proklínáním. Ani Nána Sáhib, ani oni se nebudou moci potěšit pohledem na poslední chvíle plukovníka Munra. Ale nabab už nebyl daleko. Musil tu ránu slyšet. Jistě se co nejrychleji vrátí na pevnost. A co mu řeknou, až se jich zeptá na svěřeného zajatce? Z toho všeho vyplynulo jejich zaváhání, které umožnilo uprchlíkům získat před vyzrazením určitý náskok. Sir Edward Munro a Goúmi, po zázračném vysvobození zas plni naděje, rychle sestupovali křivolakou stezkou. Lady Munrová byla v bezvědomí, ale silné plukovníkovy paže příliš nezatěžovala. Byl tu ostatně ještě sluha, aby mu přispěl na pomoc.
Za pět minut po průchodu brankou byli oba už v půli cesty do údolí. Začínalo však svítat a první ranní jas pronikal až na dno úzké soutěsky. A tu se nad jejich hlavami ozvaly zuřivé výkřiky. Kálagani se vyklonil přes taras a zahlédl nejasně dva prchající muže. Jeden z nich nemohl být nikdo jiný než zajatec Nány Sáhiba. "Munro! To je Munro!" vykřikl zuřivě Kálagani. Proběhl brankou a pustil se za uprchlíky, sledován celou tlupou. "Zpozorovali nás!" řekl plukovník Munro, aniž zvolnil krok. "Já je zastavím jako první!" odpověděl Goúmi. "Oni mě sice zabijí, ale vy tím získáte čas doběhnout na silnici." "Buď nás zabijí oba, nebo jim oba unikneme!" zvolal Munro. Plukovník i Goúmi zrychlili krok. Když se dostali na dolní část stezky, mohli po mírnějším svahu už běžet. Chybělo jim jenom padesát kroků, aby dosáhli ripurské silnice vedoucí na hlavní cestu, která jim útěk usnadní. Usnadní však i pronásledování. A nějaký úkryt by zde hledali marně. Pronásledovatelé by je brzy našli. Musili nezbytně získat náskok před Indy a vyjít dříve než oni z posledních průsmyků pohoří Vindhja. Plukovník Munro se okamžitě rozhodl. Do rukou Nány Sáhiba se už nesmí dostat. Tu, kterou právě nalezl, raději zabije Goúmi dýkou, než aby ji vydal nababovi. A onou dýkou zabije pak sám sebe! Oba dva měli asi pětiminutový náskok. Ve chvíli, kdy Indové probíhali brankou, plukovník Munro a Goúmi už viděli cestu, k níž se jejich stezka připojovala. A hlavní silnice byla jen čtvrt míle daleko. "Odvahu, pane," řekl Goúmi, rozhodnut chránit plukovníka vlastním tělem. "Za pět minut budeme na džabalpurské silnici." "Dej bůh, abychom tam našli pomoc!" šeptal plukovník Munro. Pokřik Indů byl stále zřetelnější. A právě když uprchlíci vbíhali na cestu, docházeli ke stezce dva rychle kráčející muži. Bylo už natolik vidět, aby se mohli navzájem poznat. Ozvaly se zároveň dva nenávistné výkřiky: "Munro!"
"Nána Sáhib!" Nabab se po výstřelu rozběhl spěšně k pevnosti. Nemohl pochopit, proč byl jeho rozkaz splněn předčasně. Doprovázel ho jeden z Indů, ale dříve než ten chlapík udělal jediný krok, jediné gesto, padl k nohám Goúmiho, smrtelně zasažen dýkou, která přeťala plukovníkova pouta. "Ke mně!" vykřikl Nána Sáhib se skupinou sestupující po stezce. "Ano, k tobě!" odpověděl mu Goúmi. A rychleji než blesk se vrhl na nababa. Jestliže se mu nepodaří zabít ho naráz, chtěl s ním aspoň nějakou dobu bojovat, aby umožnil plukovníku Munrovi doběhnout na silnici. Ale železná nababova ruka sevřela jeho paži a Goúmimu vypadla dýka z ruky. Rozzuřen svým odzbrojením, popadl Goúmi protivníka kolem pasu, sevřel mu hruď a zdvihl ho silnýma rukama do výše, rozhodnut vrhnout se s ním do první propasti, k níž dojdou. Ale Kálagani se svými lidmi zatím došel až na dolní část stezky. Teď už jim nemohli uniknout. "Ještě trochu úsilí!" opakoval Goúmi. "Já to tu několik minut vydržím, když si udělám z jejich nababa štít. Utíkejte, pane! Utečte beze mne!" Ale pronásledovatelé určitě uprchlíky brzy dostihnou. Nabab už volal přidušeným hlasem Kálaganiho na pomoc. Náhle se na dvacet kroků před nimi ozvaly výkřiky: "Munro! Munro!" Na ripurské silnici se objevil Banks s kapitánem Hodem, s Mauclerem, se seržantem Mac Neilem, s Foxem a s Parazardem. Sto kroků za nimi na ně čekali Storr a Kálut s Ocelovým obrem, který vyrážel mraky kouře. Po zničení druhého vozu Parního domu mohl Banks se svými druhy udělat jen jednu věc: použít jako dopravního prostředku slona, kterého dakoiti nedokázali zničit. A tak se namačkali do Ocelového obra, opustili jezero Putorii a vydali se do Džabalpuru. Ale když míjeli cestu vedoucí k pevnosti, zazněl jim nad hlavami strašný výstřel. Zastavili se. Pudem nebo v jakési předtuše se pustili po této cestě. V co doufali? Ani sami nevěděli. A tu za několik minut se před nimi objevil plukovník Munro a volal: "Zachraňte lady Munrovou!" "A držte dobře Nánu Sáhiba!" dodal Goúmi. A s posledním zuřivým úsilím hodil napůl udušeného nababa na zem, kde se ho chopili kapitán Hod, Mac Neil a Fox. A Banks bez jakéhokoli vyptávání doběhl se všemi na silnici k Ocelovému obru.
Plukovník chtěl Nánu Sáhiba vydat anglické spravedlnosti, a proto nařídil, aby přivázali nababa slonu na krk. Lady Munrovou uložili ve věži, kde si k ní sedl její manžel. Pomalu se počínala probírat k vědomí a on úzkostlivě sledoval, neobjeví-li se u ní alespoň záblesk rozumu. Inženýr se svými druhy se usadil na zádech Ocelového obra. "Plnou rychlostí!" zvolal. Byl už jasný den. Sto kroků za nimi se ukázala první skupina Indů. Uprchlíci se musili stůj co stůj dostat ještě před nimi k první předsunuté hlídce džabalpurské posádky, která střeží poslední průsmyk v pohoří Vindhja. Ocelový obr měl dost vody i paliva, aby mohl udržovat tlak potřebný k nejvyšší rychlosti. Ale po této cestě plné zákrutů nebylo možné se pouštět jen tak naslepo. Křik Indů zesílil, celá tlupa se znatelně přiblížila. "Budeme se musit bránit," řekl seržant Mac Neil. "A ubráníme se!" odpověděl kapitán Hod. Měli ještě několik tuctů nábojů. Ani jedna rána však nesměla přijít nazmar, protože Indové byli ozbrojeni a bylo třeba držet je v patřičné vzdálenosti. Kapitán Hod a Fox se posadili s karabinami v rukou na zadek slona za věžičkou. Goúmi seděl vpředu s puškou u ramene tak, aby mohl střílet do stran. Mac Neil hlídal Nánu Sáhiba s nožem v jedné a s revolverem v druhé ruce, připraven nababa zabít, kdyby Indové pronikli až k němu. Kálut a Parazard házeli do topeniště palivo. Banks a Storr řídili chod Ocelového obra. Pronásledování už trvalo deset minut. Nejvýš sto kroků dělilo Indy od Bankse a jeho druhů. Indové sice běželi rychleji, ale umělý slon mohl jít déle než oni. Celá taktika spočívala v tom, aby se Indové nedostali dopředu. V této chvíli zaznělo asi dvanáct výstřelů. Střely přeletěly s hvizdem nad Ocelovým obrem. Jen jedna z nich zasáhla konec jeho chobotu. "Nestřílejte!" volal kapitán Hod. "Musíme pálit jen najisto! Šetřme náboji! Indové jsou ještě příliš daleko!" Banks před sebou spatřil asi míli dlouhý, zcela přímý úsek silnice. Otevřel regulátor naplno. Ocelový obr zvýšil rychlost a nechal tlupu Indů o několik set kroků za sebou. "Hurá! Hurá! Sláva našemu obru!" křičel kapitán Hod, který se nedokázal ovládnout. "Ach, ty bestie! Nedohoní ho!" Ale na konci rovného úseku začínala úzká a křivolaká soutěska, poslední průchod jižními svahy pohoří Vindhja. Na tomhle místě se útěk Bankse a jeho druhů určitě zpomalí. Kálagani a jeho lidé to dobře věděli, a proto se pronásledování nevzdali.
Ocelový obr se rychle dostal do soutěsky a vnikl mezi vysoké skalnaté svahy. Teď musil rychlost zvolnit a postupovat s největší opatrností. Indové zase získali ztracený odstup. I když už neměli žádnou naději na vysvobození Nány Sáhiba, který byl vydán na milost a nemilost Mac Neilově dýce, chtěli aspoň pomstít jeho smrt. Brzy zazněly nové výstřely, ale na Ocelovém obru nikoho nezasáhly. "Tohle už je vážnější," řekl kapitán Hod a zalícil. "Pozor!" Goúmi a on vystřelili najednou. Dva z Indů, kteří se dostali nejblíž, byli zasaženi do prsou a zhroutili se. "O dva méně!" řekl Goúmi a nabil si znovu pušku. "Dva ze sta!" zvolal kapitán Hod. "To není moc! Tohle je musí přijít dráž!" A karabiny kapitána a Goúmiho, ke kterým se připojila i Foxova puška, zasáhly smrtelně další tři Indy. Rychleji už křivolakou stezkou jet nemohli. Silnice se tu zužovala a zároveň prudce svažovala. Ale půl míle za posledním svahem pohoří Vindhja dostane se Ocelový obr na sto kroků od předsunuté hlídky, skoro na dohled Džabalpuru. Indové však nebyli z těch, kdo by ustupovali před palbou kapitána Hoda a jeho druhů. Nedbali vlastního života, když šlo o záchranu nebo aspoň o pomstu Nány Sáhiba. Deset dvacet jich padlo pod kulemi, aby zbylí pronásledovali Ocelového obra dál, aby se na něj vrhli a vyřídili malou skupinku v pohyblivé pevnůstce. A proto také teď zrychlili běh. Kálagani ostatně věděl, že kapitán Hod a jeho přátelé mají už jen několik nábojů a že karabiny a pušky budou za chvíli v jejich rukou zcela zbytečné. Uprchlíci skutečně vystříleli už polovinu nábojů, brzy se nebudou moci bránit. Přesto zazněly další čtyři výstřely a padli čtyři Indové. Kapitánu Hodovi a Foxovi zbyly už jen dvě rány. Vtom vyběhl dopředu trochu neopatrně Kálagani, který se až dosud držel vzadu. "A tuhle tobě! Máme tě!" vykřikl kapitán Hod a s největším klidem zamířil. Střela vylétla z kapitánovy karabiny a zasáhla zrádce přímo do čela. Kálagani rozhodil paže, stočil se kolem své osy a padl. Ale zároveň se objevil jižní konec soutěsky. Ocelový obr zrychlil krok. Foxova puška se ozvala naposledy. A ještě jeden Ind se zhroutil na zem. Indové si však všimli, že palba uprchlíků ustala, a rychle se pustili za slonem, který už byl jen na padesát kroků před nimi. "Na zem! Na zem!" vykřikl Banks. Ano! Za této situace bylo lepší Ocelového obra opustit a k nedaleké hlídce už doběhnout.
Plukovník Munro se ženou v náručí seskočil na zem. Kapitán Hod, Maucler, seržant a ostatní byli také okamžitě na silnici. Jedině Banks zůstal ve věžičce. "Ale co s tím ničemou?" zvolal kapitán Hod a ukázal na Nánu Sáhiba, přivázaného na krku slona. "Toho přenechte mně, kapitáne!" řekl Banks a sestoupil za ostatními. Všichni se rozběhli s dýkami v rukou, připraveni prodat své životy co nejdráže. Ocelový obr, ponechán sám sobě, pokračoval pod plným tlakem v cestě, ale protože ho už nikdo neřídil, narazil na svah při levé straně silnice jako beran, narázem se zastavil a zahradil cestu. Banks se svými druhy byl už na třicet kroků daleko, když se Indové vrhli na Ocelového obra, aby vysvobodili Náhu Sáhiba. Ale v tom zazněl strašný výbuch, jako by sto hromů s nepopsatelnou zuřivostí otřáslo ovzduším. Banks totiž před odchodem z věže zatížil pevně záklopky stroje. Pára dosáhla nejvyššího tlaku, a protože už nemohla vnikat do válců, roztrhla kotel, jehož trosky se rozlétly všemi směry. "Ubohý obr!" zvolal kapitán Hod. "Zemřel, aby nás zachránil!"
KAPITOLA XIV PADESÁTÝ TYGR KAPITÁNA HODA Plukovník Munro i jeho přátelé a společníci se nemusili už ničeho bát. Ani nababa, ani Indů, které potkal stejný osud, ani dakoitů, z nichž nabab sestavil tlupu, v celé této části Bundélkhandu tak obávanou. Při zvuku výbuchu vyběhlo z džabalpurské strážnice množství vojáků. Všichni nababovi společníci, zbavení svého vůdce, se okamžitě rozprchli. Plukovník Munro se dal poznat. Za půl hodiny dorazili všichni na stanici, kde dostali vše, co jim chybělo, především jídlo, které potřebovali nejnaléhavěji. Lady Munrovou ubytovali v nejlepším hotelu, kde měla zůstat až do odjezdu do Bombaje. Sir Edward Munro doufal, že se tam uzdraví, až dosud žila vlastně jen fyzicky, a než nabude opět zdravého rozumu, byla pro něho jako mrtvá. Po pravdě řečeno, všichni plukovníkovi přátelé neztráceli naději v uzdravení lady Munrové. S důvěrou očekávali zvrat, který jedině mohl změnit plukovníkův život.
Dohodli se, že do Bombaje odjedou hned druhého dne. Do největšího města západoindických provincií měl obyvatele Parního domu dovézt původně jejich silniční vlak. Teď je však bude odvážet plnou rychlostí jen obyčejná lokomotiva a ne neunavitelný Ocelový obr, z něhož zbyly jen beztvaré trosky. Ale ani kapitán Hod, jeho fanatický obdivovatel, ani Banks, jeho důmyslný konstruktér, ani ostatní členové výpravy neměli nikdy zapomenout na "věrné zvíře", jemuž by byli nakonec přisoudili skutečný život. Ještě dlouho jim měl ve vzpomínkách znít rachot výbuchu, který Ocelového obra zničil. A tak nebylo divu, že před odjezdem z Džabalpuru Banks, kapitán Hod a jeho přátelé odešli znovu na stanici v pohoří Vindhja, z přemíry opatrnosti přijali doprovod oddílu vojáků a v jedenáct hodin došli k začátku soutěsky. Nejdříve spatřili pět nebo šest porůznu ležících a zohavených mrtvol. Byli to útočníci, kteří se vrhli na Ocelového obra, aby vysvobodili Nánu Sáhiba. A to bylo vše. Po zbytku tlupy nenašli jedinou stopu. Místo, aby se vrátili do svého úkrytu v Ripuru, teď už prozrazeného, rozptýlili se poslední věrní nababovi stoupenci po celém údolí Narmady. Ocelový obr byl explozí kotle úplně zničen. Jedna z jeho mohutných tlap odlétla na velkou vzdálenost. Část chobotu se zarazila do svahu, z něhož teď vyčnívala jako gigantická paže. Všude se válel zborcený plech, šroubové matice, svorníky, zbytky roštu, trosky válců a články pístů. Ve chvíli exploze, kdy zatížené záklopky nedovolily páře unikat, musil tlak páry dosáhnout strašné výše, nejméně pětadvaceti atmosfér. A teď z umělého slona, na kterého byli obyvatelé Parního domu tak hrdí, z kolosa, který všude budil pověrčivý obdiv Indů, z mistrovského díla inženýra Bankse, z uskutečněného snu buthanského rádži zbyla jen bezcenná změť trosek. Kapitán Hod se před mrtvolou svého milovaného Ocelového obra neubránil výkřiku: "Ubohý slon!" "Mohl bych postavit jiného... ještě silnějšího!" řekl Banks. "To jistě," odpověděl kapitán s hlubokým povzdechem. "Ale už by to nebyl on!" Zatímco si vše prohlíželi, napadlo jim, zda by nenašli pozůstatky Nány Sáhiba. Nenajdou-li hlavu, kterou by snadno poznali, postačí jim k ověření totožnosti ruka s chybějícím prstem. Byli by rádi našli nepopíratelný důkaz o smrti muže, kterého už nebylo lze zaměnit s jeho bratrem Balaem Raem. Ale žádná ze zkrvavených lidských trosek, které tu ležely na zemi, nepatřila zřejmě tomu, kdo kdysi býval Nánou Sáhibem. Že by byli jeho fanatičtí stoupenci odnesli všechny jeho pozůstatky jako relikvie? To bylo víc než pravděpodobné. Z toho však nutně vyplynulo, že při nedostatku přesných důkazů o nababově smrti ožije zase legenda. Znamenalo to, že v myslích obyvatelů střední Indie nepolapitelný nabab bude žít dál a že bude čekat, až se z bývalého vůdce sipáhiů stane nesmrtelný bůh. Ale pro Bankse a jeho druhy nebylo myslitelné, že by byl Nána Sáhib explozi přežil.
Než se pak vrátili na stanici, vzal si kapitán Hod kus klu Ocelového obra jako vzácnou památku. Nazítří, 4. října, opustili všichni Džabalpur ve zvláštním vagónu, který byl vyhrazen pro plukovníka Munra a jeho doprovod. O čtyřiadvacet hodin později přejeli Západní Ghát, tyto indické Andy, táhnoucí se v délce tří set šedesáti mil hustými džunglemi banyánů, pepřovníků, sykomor, teaků, kokosových a arekových palem, santalů a bambusů. Za několik dalších hodin je vlak vyložil na bombajském ostrově, který spolu s ostrovy Salcetou a Elephantou vytváří skvělé kotviště a na svém jihovýchodním cípu nese hlavní město provincie. Plukovník nehodlal zůstat dlouho v tomto městě, kde se to hemží Araby, Peršany, Etiopci a Pársy, nemluvě o Evropanech - a samozřejmě o Indech! Lékaři, kteří se sešli k poradě o stavu lady Munrové, doporučili jí pobyt v nějaké tiché vile v okolí města, kde klid a každodenní péče spolu s neutuchající oddaností jejího manžela jí nakonec určitě přinesou uzdravení. Uplynul měsíc. Ani jeden z přátel, ani jeden ze sluhů nepomyslil na rozloučení s plukovníkem. Všichni chtěli být u něho ve chvíli, kdy se projeví první známky uzdravení mladé ženy. Nebude to jistě už dlouho trvat. A té radosti se dočkali. Lady Munrová se zvolna zotavovala. Její ušlechtilá mysl začala normálně pracovat. Z bývalé Bludičky nezůstalo vůbec nic, ani vzpomínka ne. "Laurence! Laurence!" zvolal plukovník, když ho lady Munrová poznala a padla mu do náručí. O týden později se všichni obyvatelé Parního domu shromáždili v kalkatském bungalovu. Tam teď měl začít docela jiný život, než jaký až dosud vládl v tomto překrásném obydlí. Banks tam bude trávit všechny volné chvíle, které si vyšetří, kapitán Hod zas všechny své dovolené. Mac Neil a Goúmi patřili k domu a nehodlali se od plukovníka nikdy odloučit. V té době musil Maucler opustit Kalkatu a vrátit se do Evropy. Tehdy také skončila kapitánu Hodovi dovolená a odvážný lovec se vrátil i s oddaným Foxem do vojenského ležení v Madrásu. "Sbohem, kapitáne," řekl mu plukovník Munro. "Jsem šťasten, že nemusíte své cesty napříč Indií litovat, až na to, že jste ještě nezastřelil svého padesátého tygra!" "Vždyť jsem ho zastřelil, pane plukovníku!" "Jak to zastřelil?!" "Samozřejmě," odpověděl kapitán Hod s nádherným gestem. "Devětačtyřicet tygrů a... Kálagani! Není to snad můj padesátý?"
