JULES VERNE
ZATOPENÁ SAHARA
Návrat 1994 I. KAP I TOLA
Gábeská oáza „Nuže, co víš?“ „Mluvili tam o lodi, která vezme a odveze Hadžara?“ „Ano... do Tunisu, kde bude souzen...“ „A odsouzen?“ „Odsouzen.“ „Alláh to nedopustí, Sohare!... Ne, nedopustí to!“ „Tiše...“ odpověděl Sohar vzrušeně, zdálo se mu, že slyší něčí kroky po písku. Schýlen se plazil ke vchodu opuštěné marabutovy hrobky (mohamedánského kněze), kde probíhal uvedený hovor. Byl ještě den, ale slunce bylo již blízko západu za písečné duny, které vroubí břeh Malé Syrty. Začátkem března se na třicátém čtvrtém stupni severní polokoule nestmívá dlouho. Zářící sluneční koule se nepřibližuje k obzoru v kosé linii, spíš se zdá, že padá kolmo dolů jako těleso podléhající zákonu přitažlivosti. Sohar se zastavil, a pak udělal několik kroků za práh, spálený žhavými slunečními paprsky. Jeho zrak se Chvíli rozhlížel po okolní pláni. Na severu se zelenaly vrcholky stromů oázy asi půldruhého kilometru vzdálené. Na jihu se táhly, kam oko dohlédlo, žlutavé břehy, ozdobené třásněmi pěny ve vlnobití průlivu. Na západě se na obzoru rýsovaly linie pískových přesypů a na východě se prostíralo širé moře, tvořící Gábeský záliv a omývající tuniský břeh, tam kde zahýbá k pobřeží Tripolis. Západní větřík, který zchladil vzduch onoho dne, se k večeru utišil. Ne, nic to nebylo. Sohar, jemuž před chvílí připadalo, že slyší kroky v okolí této krychle starého bílého zdiva, stíněného starou palmou, se přesvědčil, že se mýlil. Neviděl nikoho ani ve směru k pobřeží, ani směrem k přesypům. Pro jistotu obešel i stavbu. Také tam nikdo nebyl, ani stopy v písku, kromě těch, které otiskl sám a jeho matka před vchodem do hrobky. Sohar byl sotva minutu venku, když se na prahu objevila Džemma, znepokojená, že se syn nevrací. Zahýbal právě kolem rohu stavby a zaháněl matčinu starost pohybem ruky. Džemma, Afričanka z kmene Tuaregů, měla víc než šedesát roků, velká, silná, vzpřímená, energického držení těla. Z jejích modrých očí, jako z očí všech žen jejího rodu šlehal pohled, v němž bylo stejně tolik ohně jako hrdosti. Okr, jímž měla zbarveny tváře a čelo, měnil do žlutava její bílou pleť. Oblečena byla do tmavé látky, volným haikem z vlny, kterou tak hojně poskytují stáda kmene Hammamů, bydlícího v okolí chottů a sebkh (chott, sebkha, arabská slova, první znamená větší, druhé menší alžírská a tuniská jezera, jejichž různě vysušené dno je pokryto solí) dolního Tunisu. Široká kápě jí zahalovala hlavu, jejíž husté vlasy začínaly šedivět. Džemma stála nehnutě, než se k ní syn přiblížil. Nepostřehl nic podezřelého v okolí, jehož ticho bylo rušeno jen nankavým zpěvem bou-habibi, džerických vrabců, kterých několik párů poletovalo směrem k pískovým přesypům. Džemma a Sohar se vrátili do hrobky a vyčkávali, až jim noc dovolí dostat se nepozorovaně do Gábesu. „Loď vyplula z Gouletty?“ pokračovala matka v přeru-šeném hovoru. „Ano, matko, dnes ráno obeplula mys Bon... Je to křižník Chanzy...“ „Přijede dnes v noci?“
„Ano, ledaže by se zastavil ve Sfaxu. Ale pravdě-podobnější je, že zakotví před Gábesem, kde tvůj syn, můj bratr, mu bude vydán...“ „Hadžare!... Hadžare!,“ zašeptala stará Džemma, třesoucí se hněvem a bolestí, zavzlykala: „Můj synu,... můj synu! Ti Roumi (Roumi, křesťan, Evropan u mohamedánů) mi ho zabijí a již ho nespatřím... a nebude zde, aby podněcoval Targui ke svaté válce. Ne... ne! To Alláh nedovolí!“ Pak Džemma, jako by tento záchvat bolesti vyčerpal její síly, klesla v koutě malého prostoru na kolena a ztichla. Sohar vyšel opět na práh, opřel se o dveře a stál nehybně jako vytesaný z kamene, jako jedna ze soch, které zdobívají vchody marabutů. Žádný znepokojivý šum ho nerušil z nehybnosti. Stín přesypů se pomalu prodlužoval směrem k východu, podle toho, jak se slunce přibližovalo k protilehlému obzoru. Na východ od Malé Syrty se na nebi ukázala první souhvězdí. Úzký srp luny, v počátku první čtvrti, sklouzával za vzdálené mlhy západu. Snášela se klidná noc, ale jistě tmavá, neboť závoj lehkých par již již zahaloval sotva kmitnuvší se hvězdy. Krátce po sedmé hodině se Sohar vrátil ke své matce a řekl jí: „Je čas...“ „Ano,“ odpověděla Džemma, „je načase, aby byl Hadžar vyrván z rukou Roumiů... Před východem slunce musí být vysvobozen z gábeského vězení... Zítra by již bylo pozdě...“ „Všechno je přichystané, matko,“ ujišťoval Sohar. „Naši přátelé nás očekávají... Gábeští připravili útěk z vězení, Džeridští mu poskytnou ochranný průvod, a než se rozední, všichni již budou daleko v pouští...“ „A já s nimi,“ dodala Džemma. „Neopustím svého syna.“ „A já s vámi,“ prohlásil Sohar. „Neopustím ani svého bratra ani svou matku.“ Džemma povstala á přitiskla Sohara na své srdce. Pak si upravila kápi svého haiku a vyšla ven. Cestou do Gábesu šel Sohar několik kroků před matkou. Nevydali se po kraji břehu, na němž poslední příliv zanechal mořské rostliny, ale kráčeli těsně pod přesypy, aby nepozorovaně překonali cestu dlouhou dva a půl kilometru. Stromy oázy v rostoucím přítmí splývaly již v neurčitou skvrnu. Jediné světélko nesvítilo ze tmy. Z arabských domů, které jsou bez oken, proniká světlo jen z vnitřního dvora a jakmile nastane noc, ani nejmenší paprsek z nich nezasvitne. Nad mlhavými obrysy města se přece jen objevil světlý bod. Dost intenzívní paprsek vycházel z hořejší městské části, snad z minaretu mešity, snad z hradu, který stál nad městem. Sohar věděl, odkud to je, ukázal prstem na světlo a řekl: „Bordž...“ „A tam to je, Sohare?“ „Ano... tam ho uvěznili, matko.“ Stará žena se zastavila. Připadalo jí, že tento svit dorozumívá matku se synem. Nevycházel-li zrovna z kobky, v níž byl její syn vězněn, přicházel přece z tvrze, do které byl Hadžar odvlečen. Od té doby, co hrozný vůdce Tuaregů padl do rukou francouzských vojáků, Džemma svého syna neviděla a již ho nikdy nespatří, jestli tuto noc neunikne útěkem svému osudu, který mu chystal vojenský soud. Tímto pomyšlením tak strnula, že Sohar na ni musel dvakrát zavolat: „Tak pojď, matko, pojď!“, než se dala na další pochod. Cesta dosud vedla úpatím pískových dun, sahajících v oblouku při Gábeské oáze až k seskupení vesnic a domů, největšímu ze všech, která jsou roztroušena v přímoří Malé Syrty. Sohar zamířil k osadě, kterou vojáci nazývají Coquinville (taškářské město). Je to skupina dřevěných chýší, téměř výhradně obývaná drobnými kramáři, kterým vděčí za své zcela odůvodněné pojmenování. Leží při pramenu ouedu (oued, arabské slovo pro tekoucí vodu, zvlášť jméno dočasných saharských potoků), který se hadovitě vine ve stínu palem celou
oázou. Tam strmí bordž, později pojmenovaný Fort Neuf, z něhož měl Hadžar vyjít, aby byl převezen do vězení v Tunisu. A z toho bordžu chtěli jeho přátelé, kteří udělali všechny přípravy a opatření, pomoci mu této noci k útěku. Podnik byl poněkud ulehčen tím, že bordž byl tehdy pro některé velké stavby v kraji málem opuštěný. Do chystaného útěku čekali zasvěcení na Džemmu a jejího syna v jedné z coquinvillských chýší. Opatrnost, které bylo nejvíce třeba, kázala oběma, aby je v blízkosti vesnice nikdo nezahlédl. S jakou úzkostí se dívali k moři! Srdce se jim svírala pomyšlením, že by křižník mohl přistát již večer a že by vězeň na něj mohl být dopravený dříve, než by mohl být útěk provedený. Pátravě se rozhlíželi, nespatří-li bílé světlo v zátoce Malé Syrty, neuslyší-li supění páry nebo sténavý zvuk sirén, oznamujících, že loď spouští kotvy. Naštěstí se jejich obavy nenaplnily: na tuniských vodách se kmitala jen světla rybářských lodí a klidným večerem nezazněl hvízdot páry. Nebylo ještě osm hodin, když Džemma a její syn dorazili ke břehu ouedu. Ještě deset minut, a byli na místě smluvené schůzky. V té chvíli muž, který byl schoulen za kaktusem u břehu potoka, vystoupil ze svého úkrytu a pronesl: „Sohare!“ „Jsi to ty, Ahmete?“ „Ano... a kde je tvá matka?“ „Jde za mnou.“ „A my půjdeme za tebou,“ dodala Džemma. „Máš nějaké zprávy?“ zeptal se Sohar. „Nemám,“ odpověděl Ahmet. „Naši přátelé se dostavili?“ „Čekají na vás.“ „Ve tvrzi nemá nikdo tušení?“ „Nikdo.“ „A Hadžar je připravený?“ „Ano.“ „Odkud to víš?“ „Od Harriga, který byl dnes ráno propuštěn na svobodu a nyní čeká s ostatními...“ „Pojďme,“ řekla stařena. A všichni tři se pustili vzhůru podél potoka. Tmavá silueta bordžu jim cestou zmizela za hustým listím. Gábeská oáza je opravdovým palmovým hájem. Ahmet, který znal dobře cestu, kráčel jistým krokem. Měli vlastně projít Džarou, ležící na obou březích ouedu. V tomto městečku, kdysi opevněném, které bylo postupně kartaginským, římským, byzantským a arabským, se koná hlavní gábeský trh. V tu hodinu ještě nebyli obyvatelé doma a snad Džemma a její syn by se sotva ubránili, aby prošli a nevzbudili pozornost. Ulice tuniských oáz nebyly ještě osvětleny elektrickým světlem, ani plynovým, a nebýt několika kaváren, tonuly by v naprosté tmě. Přesto však obezřetný a velmi rozvážný Ahmet nepřestával Soharovi opakovat, že nemůže být dost opatrný. Nebylo vyloučené, že vězňova matka mohla být v Gábesu poznána a její pouhá přítomnost by mohla znásobit pozornost stráže kolem tvrze. Útěk, ačkoliv byl již dávno připravován, narážel na tolik nesnází, že velmi záleželo na tom, aby nebylo ve stráži vzbuzeno podezření. Proto Ahmet dal přednost cestám, které vedly do okolí bordžu. Navíc byla střední část oázy tento večer neustále živá, protože se chýlila ke konci neděle. Tento poslední den v týdnu je v Africe svěcen ve všech městech majících posádku, zvlášť posádku francouzskou, stejně jako v Evropě (Mohamedáni jinak světí pátek).
Vojáci dostávají volno, chodí do kaváren a vracejí se domů až pozdě v noci. Domácí obyvatelstvo se tomuto zvýšenému životu přizpůsobuje, zvlášť v obchodní čtvrti, hustě osídlené Italy a Židy. Ruch trvá do pozdních nočních hodin. Bylo zcela možné, že Džemma nebyla gábeským úřadům neznámá. Od těch dob, co byl její syn zajat, odvážila se nejednou do blízkosti tvrze. Opravdu odvážila, dávala tím v sázku svobodu a snad i svůj život. Bylo známé, jaký měla na Hadžara vliv, vliv matky, u kmene Tuaregů tak silný, který emigrace vůbec nezmenšila. Žena, která svého syna vehnala do vzpoury, zda nebyla způsobilá, vyvolat vzpouru novou, buď aby vyprostila zajatce, nebo ho pomstila, kdyby ho válečná rada odsoudila k smrti? Jistě bylo třeba se toho obávat, neboť by všechny kmeny na její zavolání povstaly a následovaly by ji na svaté pole války. Dosud bylo po ní marně pátráno a marně procházely výpravy křížem krážem mezi solnými jezery a bažinami, aby se jí zmocnily. Chráněna obecnou úctou a oddaností, unikla Džemma dosud všem pokusům, aby po synovi byla chycena i matka... Přesto nyní přišla do této oázy, kde ji ohrožovalo tolik nebezpečí. Chtěla se připojit k jeho přátelům, které příprava k útěku shromažďovala v Gábesu. Podaří-li se Hadžarovi zmást bdělost strážců, překoná-li zdi bordžu, jeho matka se s ním vrátí do marabutu a kilometr odtamtud, v největší houšti palmového háje, nalezne uprchlík připraveného koně pro jeho útěk. Pak by byl zase volný a kdo ví, jaký nový pokus vzpoury proti francouzskému panství se netajil v této znovunabyté volnosti! Z hloučku Francouzů a Arabů, kteří se potkávali, neměl nikdo tušení, že žena zahalená v haiku, je Hadžarova matka. Ostatně Ahmet nezapomínal včas dávat znamení, tu se všichni tři skrčili do některého tmavého koutu, za o samotě stojící chýší, pod koruny stromů, a nepokračovali v cestě, dokud se kolemjdoucí nevzdálili. Nebyli již daleko od místa schůzky, když proti nim vyběhl Tuareg, který, jak se zdá, tu na ně čekal. Ulice nebo spíš cesta, která stoupala šikmo k bordžu, byla v té chvíli liduprázdná, po několika minutách stoupání se muselo zahnout do úzké ,boční uličky, kde byla chýše, cíl Džemminy cesty a jejích společníků. Muž se zastavil těsně před Ahmetem a svá slova doprovázel pohybem ruky: „Nechoď dál...“ „Co se stalo Horebe?...“ zeptal se Ahmet, když poznal jednoho z mužů svého kmene. „Naši přátelé již v chýši nejsou?“ Stará matka se rovněž zastavila a zeptala se Horeba hlasem stejně plným znepokojení jako hněvu: „Čenichají ti křesťanští psi něco?“ „Ne... Džemmo,“ odpověděl Horeb, „stráž bordžu nic neví...“ „Ale proč tedy nejsou naši přátelé v chýši?“ ujala se Džemma znovu slova. „Protože tam vešli vojáci, kteří se chtěli napít a my jsme zde nemohli ani na okamžik zůstat, byl s nimi totiž jízdní důstojník, který vás zná, Džemmo...“ „Ano,“ zašeptala žena. „Viděl mě tam v duaru (vesnici)..., když můj syn padl do rukou jeho setníka... Ah, ten setník! Kdybych toho jednou...“ Jako řev zvěře se to ozvalo z prsou matky uvězněného Hadžara. „Kde nyní najdeme své přátele?“ zeptal se Ahmet. „Pojďte za mnou,“ odpověděl Horeb. Postavil se do čela a pustil se malým palmovým hájem směrem ke tvrzi. Háj, v této pozdní chvíli opuštěný, byl oživen jen ve dnech velkého trhu v Gábesu. Bylo pravděpodobné, že nepotkají nikoho v blízkosti bordžu, do něhož ostatně nebylo možné proniknout. Z toho, že posádka měla své nedělní volno, se nedalo vycházet, že by strážní služba nebyla vykonávána. Bylo třeba největší ostražitosti, pokud byl odbojný Hadžar vězněm pevnosti a dokud nebyl odveden na křižník, aby byl postaven před válečný soud.
Malý hlouček tedy kráčel pod záštitou stromů a došel k pokraji palmového lesíku. Na tom místě se k sobě kupilo asi dvacet chýší, z jejichž úzkých oken pronikalo několik světel. Byli nanejvýš na dostřel od nového místa schůzky. Horeb právě vstoupil do křivolaké uličky, když lomoz kroků a hlasů ho přiměl, aby se zastavil. Asi dvanáct vojáků-spahiů (Arabští jezdci) přicházelo z opačné strany, zpívali a křičeli, patrně trochu dlouho hodovali v některé z nedalekých krčem. Ahmet uznal za vhodné vyhnout se setkání s nimi a ustoupil proto s Džemmou, Soharem a Horebem do tmavého pozadí nedaleko francouzsko-arabské školy. Byla tam studna, nad jejímž otvorem se zvedalo dřevěné roubení s hřídelí a vědrem na řetěze, který byl na ní navinutý. V okamžiku zmizeli všichni čtyři za studní, jejíž vysoký srub jim poskytoval znamenitý úkryt. Vojáci se přiblížili, zastavili se a jeden z nich vykřikl: „Hrome... to mám žízeň!“ „Tak se napij!... Vždyť je zde studna,“ odpověděl mu poddůstojník Nikol. „Vodou se mám zalít... marchefe?“ (Marchef, zkrácenina z maréchal de logis = poddůstojník jízdy)“ rozkřikl se desátník Pistache. „Vzývej Mohameda, snad ti promění vodu ve víno...“ „Ach, kdyby to tak bylo...“ „To by ses hned stal mohamedánem, že?“ „Ba ne, marchefe,... to přece ne, ostatně zakazuje-li Alláh svým věřícím víno, bude se mu sotva chtít udělat tento zázrak nevěřícím.“ „Jsi odjakživa moudrá hlava, Pistachu,“ odpověděl mu poddůstojník a dodal: „Ale teď rychle, na naše stanoviště.“ Právě však, když se vojáci chystali vykročit, poddůstojník se zastavil. Dva muži šli ulicí a poddůstojník v nich poznal setníka a poručíka svého pluku. „Stůjte!“ zavelel svým lidem, kteří na pozdrav zvedali ruku k svým chechiám (Chechia, čepice, kterou nosí spahiové, je ze silné soukenné látky, ozdobené žaludovým třapcem). „Oho, to je náš statný Nikol!“ zvolal setník. „Setník Hardigan?“ odpověděl poddůstojník hlasem, který prozrazoval překvapení. „Ano!...“ „Přicházím rovnou z Tunisu,“ dodal poručík Villette. „Vyrazíme brzy na novou výpravu, které se zúčastníte i vy, Nikole.“ „K službám, pane setníku,“ odpověděl poddůstojník, „jsem připraven vás následovat kamkoliv půjdete...“ „Dobře, dobře!“ pravil setník Hardigan. „A jak se daří tvému starému příteli?“ „Výborně..., je dosud na všech čtyřech, dbám, aby nezrezavěl...“ „To je dobře, Nikole!... A co Coupe-a-Coeur?...“ „Pořád dobrý přítel starého bracha?“ „Pořád, pane setníku, někdy mi připadá, že jsou dvojčata.“ „To by nebylo zlé... pes a kůň,“ smál se důstojník... „Buďte bez starosti, Nikole, neodloučíme je, až potáhneme.“ „To by nepřežili, pane setníku.“ V té chvíli zazněla od moře silná rána. „Co je to?“ zeptal se poručík Villette. „Nejspíš dělová rána z křižníku, který kotví v přístavu... a který jede pro toho lotra Hadžara...,“ dodal poddůstojník. „To byl slavný lov, který jste tehdy podnikl, pane setníku...“ „Řekni lépe, který jsme provedli spolu,“ opravil Nikola setník Hardigan.
„Ano...a starý brach... Coupe-a-Coeur také,“ dodal marchef. Pak se oba důstojníci zase vydali svým směrem, vzhůru k tvrzi, kdežto Nikol a jeho četa se pustili k dolním gábeským čtvrtím.
II. KAP I TOLA
Hadžar Tuaregové jsou berberská čeleď, žijící v Ixhamu, zemi mezi Touatem, velikou saharskou oázou, ležící pět set kilometrů jihovýchodně od Maroka, Timbuktem na jihu, Nigerem na západě a Fezzanem na východě. Ale v době, kdy se seběhla tato historie, byli nuceni ustoupit do východnějších saharských končin. Četné kmeny, zčásti usedlé, zčásti kočovné, se tehdy stýkaly uprostřed rozlehlých a písčitých rovin, arabsky se nazývajících „outta“, v končinách, kde alžírská poušť hraničí s tuniskou pouští. Když bylo před lety upuštěno od přípravných prací v Aredském kraji na vnitrozemském moři, prostírajícím se na západ od Gábesu, jak je projektoval setník Roudaire, sídelní generál a tuniský bei, vyzvali četné Tuaregy, aby se usadili v oáze kolem chottů (solných bažin). Očekávalo se od nich, že se pro své válečné dovednosti stanou četníky pouště. Tato naděje však selhala, naopak, kdyby opět došlo k provádění prací na projektu saharského moře, všechny kmeny by se rozhodně postavily proti zatopení solných bažin. Mimo to, byl-li Tuareg, alespoň navenek, vůdcem a ochráncem karavan, byla pověst tohoto plenitele a lupiče od narození příliš pochybná, aby ho nezbavovala veškeré důvěry. Když už před mnoha lety major Paing táhl těmito nebezpečnými končinami černé země, nebyl snad ve vážném nebezpečí masakrování těmito hroznými domorodci? A roku 1881 za expedice, která vyšla z Ouargly a byla vedena komandantem Flattersem, nezahynul snad statečný důstojník se svými druhy v Bir-el-Gharamě? Alžírské a tuniské vojenské úřady musely být stále připraveny k obraně a odrážení těchto velmi početných kmenů. Mezi těmito kmeny byl právem pokládán kmen Ahaggarů za nejbojovnější. Jejich náčelníci se vždy účastnili ve všech místních vzpourách, které tolik ztěžují udržení francouzského vlivu na dlouhých hranicích v poušti. Alžírský guvernér a tuniský sídelní generál museli mít zvláště končiny solných jezer a bažin stále na mušce. Je samozřejmý rovněž veliký význam projektu, který tvoří hlavní téma tohoto vyprávění, projektu vytvoření vnitrozemského moře. Z tohoto projektu však hrozila škoda zvláště kmenům Tuaregů, jednak proto, že je zbavoval největší části jejich výdělku, plynoucího z doprovázení karavan, a jednak proto, že usnadňoval potlačování vzpour a přepadení, kterým tolik lidí padlo za oběť. Hadžarova rodina byla z tohoto kmene Ahaggarů a byla počítána za jednu z nejvýznamnějších. Nelítostný, podnikavý, a odvážný Džemmin syn byl vždycky označován jako jeden z nejobávanějších vůdců celého kraje, který se prostírá na jihu Auréských hor. V posledních letech provedl řadu útoků na karavany nebo na jednotlivé vojenské oddí1y a jeho pověst rostla mezi kmeny, které byly pomalu zatlačovány k východní straně Sahary, nesmírné oblasti prosté vegetace této části africké pevniny. Rychlost jeho pohybů byla opravdu zarážející a ačkoliv vojenští velitelé měli rozkaz ho chytit stůj co stůj, Hadžar vždy uměl uniknout jejich pronásledování. Byla-li hlášena jeho přítomnost v blízkosti některé oázy, objevil se náhle v sousedství jiné. V čele tlupy neméně odvážné než její náčelník, ohrožoval Hadžar celý kraj mezi alžírskými solnými bažinami a zátokou Malé Syrty. Kafily se už neod-
važovaly projít pouští nebo se toho neodvážily bez ochrany silné eskorty. Rovněž značný obchod na trzích Tripolisu velmi trpěl tímto stavem věcí. A přece nechyběly vojenské posádky v Neftě, Gafse, v Tozeuru, který je hlavním politickým místem tohoto kraje. Výpravy organizované proti Hadžarovi a jeho tlupě však byly bez výsledku, a dobrodružnému bojovníkovi se vždy podařilo uniknout, až donedávna - kdy padl do rukou francouzskému oddílu. Tato část severní Afriky byla jevištěm jedné z katastrof, které bohužel nejsou vzácné na černé pevnině. Je známo, s jakou horlivostí, s jakou obětavostí, s jakou neohrožeností už odedávna badatelé, nástupci Burtonovi, Spekeovi, Livingstoneovi, Stanleyovi vycházeli na toto širé pole objevů. Do sta by se jich napočítalo a kolik se jich ještě přiřadí k tomuto seznamu do doby jistě ještě velmi vzdálené, kdy tento čtvrtý díl starého světa odhalí všechna svá tajemství! Ale také kolik těchto výprav, plných nebezpečí skončilo neštěstím! Poslední postihlo výpravu srdnatého Belgičana, který se odvážil do končin Tuatu, nejméně navštěvovaných a nejméně známých. Charles Steinx, si sestavil v Konstantinopoli karavanu, opustil toto město a zamířil k jihu. Neveliká karavana, celkem asi dvanáct mužů, se skládala z Arabů najatých na místě. Koně a méharis (rychlí velbloudi) jim sloužili za jezdecká zvířata i v tahu k oběma vozům, na kterých byl naložen materiál výpravy. Přes Biskru, Tugurt, Negusii Charles Steinx dosáhl nejprve Ouargly, kde nebylo těžké obnovit svoje zásoby potravin. V těchto městech sídlily ostatně francouzské úřady, které ochotně badatele podporovaly. V Ouargle, na třicátém druhém stupni zeměpisné šířky, byl takřka v srdci Sahary. Až sem výprava nezakusila mnoho námahy, to ano, ale nikoliv nebezpečí. Francouzský vliv byl opravdu patrný v těch končinách už tak vzdálených. Tuaregové se tvářili alespoň naoko, jako podrobení a karavany mohly bez velikého nebezpečí putovat za svým obchodem. Za svého pobytu v Ouargle Charles Steinx vyměnil některé lidi ze svého doprovodu. Několik Arabů, kteří ho doprovázeli, se totiž zdráhalo pokračovat v započaté cestě. Bylo nutné se s nimi vypořádat, při jejich neskromných požadavcích a svévolných námitkách se to neodbylo hladce. Ale bylo konečně rozumnější zbavit se i tak lidí, kteří zřejmě měli zlou vůli a které bylo nebezpečné držet v průvodu. Na druhé straně však bylo pro belgického cestovatele zhola nemožné pustit se dál bez náhrady za tuto ztrátu. Za takových podmínek mu nezbývalo, než vzít zavděk nabídnutými službami několika Tuaregy, kteří, byť si kladli nemalé požadavky, zavázali se zůstat u něho až do konce expedice u západního nebo východního pobřeží africké pevniny. Charles Steinx neměl mnoho důvěry k lidem kmene Tuaregů, ale nečekal to, že najme zrádce do své karavany, že Hadžarova tlupa už od jeho odchodu z Biskry na něho číhala, a že hrozný náčelník čekal jen na příležitost, aby se na něho vrhl... Teď, když měl ve své družině za vůdce v neznámých končinách lidi domluvené s Hadžarem, mohl být snadno zaveden tam, kde si ho Hadžar přál mít... To se také stalo. Z Ouargly se karavana dala na pochod k jihu, překročila severní obratník a dostihla zemi Ahaggarů, odkud zabočila k jihovýchodu a chtěla pokračovat směrem k Čadskému jezeru. Ale od čtrnácti dnů po jejím odchodu z Ouargly nedošla už jediná zpráva ani od Charlese Steinxe ani od jeho druhů. Co se jim mohlo přihodit?... Dosáhla snad kafila oblast Čadského jezera a vrací se už cestou k východu nebo k západu?... Steinxova expedice vzbudila živý zájem četných zeměpisných společností, zvláště těch, které se zabývaly cestami do nitra Afriky. Až do Ouargly měly zprávy o postupu karavany, ještě když postoupila asi o sto kilometrů, došly o ní nějaké zprávy, přinesli je francouzským úřadům kočovníci z pouště. Myslelo se proto, že v několika týdnech Charles Steinx dorazí k Čadskému jezeru za příznivých okolností.
Prošly však týdny a měsíce a o výpravě odvážného Belgičana nebylo nic slyšet. Byli tedy posláni emisaři až do Ouargly. Francouzské posádky horlivě podporovaly pátrání, které se ubíralo různými směry. Ale všechny tyto pokusy se minuly účinkem a byla odůvodněná obava, že celá karavana zahynula uprostřed širých saharských pustin, podlehla buď loupežnému přepadení kočovníků z Touatu anebo námaze cesty a nemocem. Svět zeměpisců byl celý znepokojen a začínal už ztrácet naději, nejen že by se shledal s Charlesem Steinxem, ale že by o něm dostal zprávu, když o tři měsíce později Arab, který přicestoval do Ouargly vysvětlil tajemství, které zahalovalo tuto nešťastnou výpravu. Arabovi, který byl přímo ze Steinxovy výpravy, se podařilo uniknout. Od něho se francouzské úřady dozvěděly, že Tuaregové, kteří vstoupili do badatelových služeb, ho zradili. Charles Steinx, byl jimi úmyslně zaveden, přepaden tlupou Tuaregů, vedenou náčelníkem kmene, Hadžarem, proslulým už svými loupežemi, kterým řada kafil padla za oběť. Charles Steinx se bránil statečně s několika věrnými, kteří mu z družiny zbyli. Celé dva dny se bránil proti útočícím banditům z opuštěné koubby, (koubba - arabské slovo), pomník s kopulí nad hrobem vážené osoby nebo nad místem jejího někdejšího pobytu) ve které se opevnil. Ale početná převaha nepřítele musela zlomit i nejstatečnější odpor, belgický badatel padl do rukou Tuaregů a byl se svými druhy poražen. Lze si domyslet, jak veliké vzrušení vyvolala tato zpráva. Jediný výkřik se ozval, pomstít smrt statečného badatele, pomstít se za ni na bezcitném náčelníkovi Tuaregů, jehož jméno bylo všemi proklínáno. Kolik jiných přepadení karavan měl tento zločinec již na svědomí! Francouzské úřady se rozhodly podniknout vše, co bylo v jejich silách, aby ho chytily a potrestaly za všechny jeho zločiny a zlomily jeho zhoubný vliv, který měl na lid svého kmene. Nebylo neznámo, že tyto kmeny pomalu zabírají východní končiny africké pevniny a že usilují o to, aby zabraly a držely kraj jižně od Tunisu a Tripolisu. Nemalý obchod, kvetoucí v těchto končinách, byl ohrožen, ne-li zničen, nepodaří-li se podrobit Tuaregy a přivést je k úplné poslušnosti. Byla proto za tím účelem vypravena expedice a alžírským guvernérem a sídelním tuniským generálem byl dán rozkaz všem posádkám, které ležely v osadách solných jezer a bažin, aby ji ze všech sil podporovaly. Skládala se ze setniny jezdců, spahiů, pod velením setníka Hardigana, kterého ministr války vybral k této nesnadné výpravě, od které byly očekávány tak důležité výsledky. Oddíl šedesáti mužů přijel do sfaxského přístavu na lodi Chanzy. Když se vylodil, dlouho nemeškal. V několika dnech opustil pobřeží, a s potravinami a stany na hřbetech velbloudů, veden arabskými průvodci, se dal na pochod západním směrem. Ve městech a vesnicích vnitrozemí, v Tozeuru, Gafse a jiných doplnil vždy svoje zásoby, o oázy není v Džeridském kraji nouze. Setníkovi byli přiděleni nadporučík, dva poručíci a několik poddůstojníků, mezi nimi i poddůstojník Nikol. Byl-li však k expedici přidělen poddůstojník Nikol, pak se rozumělo samo sebou, že při ní nechyběl i jeho „starý brach“ Vad’ľavant a jeho věrný Coupe-a-Coeur. Výprava, si vyměřila své denní pochody s pravidelností, která jí dávala naději na úspěch, táhla celým tuniským Sahelem. Přes Dar-el-Mehallu a El Guettar se dostala do středu Hammarského kraje, do Gafsy, kde si popřála čtyřiadvacet hodin oddechu. Garda stojí na předním ohybu, který tvoří oued Bayoeh. Zvedá se na terase, lemované pahrbky, za nimiž v pozadí několika kilometrů je strmý vysoký horský hřeben. Má z různých tuniských měst největší počet obyvatel, stěsnaných v hromadě domů a chýší. Kasbah, který vévodí městu a na němž bývala kdysi tuniská posádka, je nyní obsazen francouzským vojskem. Honosí se také několika školami, v nichž se vyučuje arabsky a francouzsky. Je to průmyslové město, s prosperujícími továrnami na sukno, na hedvábné haiky, též na houně a pláště, zhotovené z vlny velmi značného počtu hammamských ovcí. Pozoruhodné jsou v
něm i vodní nádrže, pocházející z římské doby zvané termil, a teplá zřídla, dosahující teploty dvaceti devíti až třiceti dvou stupňů. V tomto městě setník Hardigan obdrželo Hadžaru podrobnější zprávy: tlupa Tuaregů byla zahlédnuta v okolí Ferkane, sto šedesát kilometrů na západ. Byla to ohromná vzdálenost, ale spahiové nedbají ani námahy ani nebezpečí. A když se oddíl dozvěděl, jaké naděje kladou představení do jeho energie a do jeho vytrvalosti, nemohl se už dočkat, aby vyrazil na další pochod. „Poradil jsem svému starému brachovi,“ pravil poddůstojník Nikol, „aby byl připraven zdvojnásobit denní pochody, bude-li to třeba, a Coupe-a-Coeur se už nemůže dočkat, aby běžel před námi.“ Dobře vybaven zásobami vyrazil setník se svými muži z města. Bylo třeba nejprve severozápadně od města projít lesem nejméně jednoho statisíce palem, za nímž se táhl druhý, z ovocných stromů. Na cestě mezi Gafsou a alžírsko-tuniskou hranicí leží jen jediná důležitá vesnice, Chebeka. Tam byly potvrzeny dřívější zprávy o místě Hadžarova pobytu. Potloukal se v tamějším kraji k veliké škodě karavan, putujících těmito nejzazšími končinami provincie Konstantinopole a rozmnožoval svůj rejstřík zločinů, už tak dost obsáhlý o nové útoky na majetek a osoby. Když po několika denních pochodech setník Hardigan překročil hranici, pobízel své muže k největšímu spěchu, aby dosáhl vesnice Negriny, ležící na březích ouedu Sokhny. Den před jeho příchodem do Negriny byli Tuaregové viděni několik kilometrů západněji, mezi Negrinou a Ferkanou, na březích ouedu Džerechu, který teče k velikým solným jezerům této krajiny. Podle průzkumných zpráv Hadžar, kterého provázela matka, měl asi sto mužů, ačkoliv setník Hardigan nemohl proti nim postavit víc, než něco přes polovinu jejich počtu, nerozmýšlel se ani sám, ani jeho spahiové, udeřit na nepřítele. To se stalo také v tomto případě, když Hardiganův oddíl přitáhl do okolí Ferkany. Hadžar, který byl varován, neměl, jak se zdá, chuť utkat se s nepřítelem. Nebylo-li výhodnější, vylákat setninu hlouběji do neschůdného kraje solných jezer, znepokojovat ji nepřetržitými nenadálými útoky, a vyzvat k pomoci Tuaregy, kteří v těch končinách kočují, kteří by jistě neodepřeli přidat se k Hadžarovi, tak známému všem kmenům Tuaregů? Na druhé straně jakmile setník Hardigan vypátral jeho stopu, neměl chuť se jí vzdát, a byl odhodlán pronásledovat Hadžara tak daleko, jak je to zapotřebí, třeba až do Tugurtu v ElErgu. Hadžar se skutečně rozhodl vyhnout setnině, a kdyby se mu podařilo jí zaskočit ústup, mohl jistě s posilami od vlastního kmene, které přišly zničit malý vojenský oddíl, vyslaný proti němu. To by byla nová a ještě větší katastrofa než byla katastrofa Charlese Steinxe. Hadžarův plán byl však zmařen, když se jeho tlupa zkoušela dostat podél potoka Sokhny do džebel Chercharu a udělat z něj operační základnu. Houfec jezdců, vedený poddůstojníkem Nikolem, na který Coupe-a-Coeur upozornil, se přebrodil přes tok Douaru, zastoupil tlupě cestu. Rozpoutala se bitka, které se záhy zúčastnil i zbytek setniny. Ozvaly se výstřely karabin a pušek, k nimž se brzy přimísily výstřely z revolverů. Tuaregové měli mrtvé, spahiové raněné. Konečně se polovině Tuaregů podařilo probít a uprchnout, ale jejich náčelník s nimi nebyl. Protože právě v okamžiku, kdy Hadžar v největším cvalu chtěl dostihnout svoje lidi, setník Hardigan ho v trysku napadl. Marně se Hadžar pokusil ranou z pistole srazit setníka ze sedla, rána minula cíl. Naopak sám spadl, když se jeho kůň náhle prudce vzepjal. Než mohl vstát, jeden z poručíků se na něj vrhl, a když přijeli ještě jiní jezdci, byl Hadžar přes největší úsilí vyprostit se přemožen a spoután.
V té chvíli Džemma, která se vrhla dopředu, by se byla dostala až k samému synovi, kdyby ji nebyl zadržel poddůstojník Nikol. Ale než mu přišla pomoc, vyrvalo mu ji zase asi šest Tuaregů, třebaže statný Coupe-a-Coeur se mohl uskákat na ty, kteří co nejrychleji odváděli starou Tuaregyni. „Je to smůla!“ křičel marchef, „držím už vlčici a vlčice mi pod rukou uklouzne... Pojď sem, Coupe-a-Coeur, pojď sem!“ opakoval a volal psa nazpět. „Ostatně chytit mladého vlka to také není špatný lov!“ Hadžar byl chycen, a nepodařilo-li se kmenu Tuaregů osvobodit ho cestou do Gábesu, byl Džerid konečně zbaven jednoho z nejobávanějších zločinců. Tlupa by se byla jistě o jeho vysvobození cestou pokusila a Džemma by nebyla nechala syna ve francouzských rukou, kdyby francouzský oddíl nedostal posilu z vojenské posádky v Tozeuru a Gafse. Za tři neděle se výprava vrátila k pobřeží a zajatec byl zatím zavřený do bordžu v Gábesu, než by ho odvezli do Tunisu, kde měl být postaven před vojenský soud. To jsou události, které se přihodily před začátkem tohoto vyprávění. Setník Hardigan, se krátce zdržel v Tunisu, vrátil se, jak jsme viděli, do Gábesu a tentýž večer křižník Chanzy spouštěl kotvu v zátoce Malé Syrty.
III. KAP I TOLA
Útěk Po odchodu obou důstojníků, poddůstojníka a spahiů, Horeb vystoupil ze svého úkrytu za roubením studně a slídivě se rozhlížel po okolí. Když pak hlomoz kroků na obou koncích stezky ztichl, pokynul Tuareg svým společníkům, aby ho následovali. Džemma, její syn a Ahmet vyšli a všichni stoupali křivolakou uličkou, vroubenou starými, polorozpadlými obydlenými baráky, která vedla šikmo k bordžu. Z této strany byla oáza pustá a hluk lidnatějších čtvrtí sem nedozníval. V klidném vzduchu se jen noc černala pod hustou klenbou nehnutě visících mraků. Také šplouchání vln odrážených o mořský břeh sem slabý vánek sotva zanášel. Stačilo čtvrt hodiny, aby Horeb dostihl nové místo smluvené schůzky, což byl nízký pokoj na způsob kavárny nebo krčmy, patřící levantskému obchodníkovi. Kavárník byl do věci zasvěcený, byl spolehlivý, protože měl zaručený slušný obnos jako odměnu, který měl být zdvojnásoben, kdyby se plán zdařil. Vskutku se kavárník v chystaném podniku osvědčil. Mezi Targuy, shromážděnými v kavárně, byl Harrig, jeden z nejvěrnějších a nejodvážnějších Hadžarových druhů. Pro nějakou rvačku na ulici byl před několika dny sebrán a zavřen ve vězení bordžu. Několik hodin, které vězni trávili na společném dvoře, mu stačilo k tomu, aby se dorozuměl se svým náčelníkem. Co bylo přirozenějšího, než že dva lidé stejné rasy k sobě tíhli? Že Harrig byl z Hadžarovy tlupy, nebylo ovšem nikomu známo. Tehdy se mu z bitky podařilo uniknout a doprovázel Džemmu na útěku. Pak se vrátil do Gábesu a smluvil se se Soharem a Ahmetem, využil svého uvěznění, aby pomohl Hadžarovi na svobodu.
Záleželo velmi na tom, aby se Harrig dostal z vězení před příjezdem křižníku, který měl odvézt náčelníka Tuaregů a který téhož dne minul Cap Bon a právě dojížděl do Gábeské zátoky. Bylo to nutné proto, aby se Harrig mohl domluvit se svými přáteli, zasvěcenými do plánu útěku. Útěk pak musel být proveden ještě téže noci, neboť druhého dne by bylo již pozdě. Již s východem slunce by byl Hadžar odveden na palubu Chanzy a pak by ho už nebylo možné zachránit a vyrvat z vojenské moci. Za těch okolností nabídl kavárník své zprostředkování, znal se totiž s vrchním dozorcem vězení v bordžu. Nedlouhý trest, který byl Harrigovi za rvačku vyměřen, včera vypršel, ale Harrig, tak netrpělivě očekávaný, dosud propuštěn nebyl. Protože se sotva dalo předpokládat, že by si Harrig porušením vězeňského řádu přivodil zostření vyměřeného trestu, bylo třeba vyzvědět, co s ním je, a zvláště vymoci, aby byl Harrig ještě večer propuštěn. Kavárník se tedy odhodlal vyhledat v tvrzi dozorce, který ve volných chvt1ích rád pobýval v jeho kavárně. Večer se vydal na cestu. Návštěva u dozorce nebyla však nutná, mohla ostatně uvalit na dozorce podezření, až by byl zdařený útěk uskutečněn. Když se kavárník blížil k postranní brance tvrze, potkal se s mužem scházejícím dolů. Byl to sám Harrig, který poznal Levantince. Oba sestupujíc pěšinou vedoucí z bordžu dolů mohli mluvit bez obav, že by mohli být slyšeni, viděni nebo stopováni. Harrig nebyl vězněm, který prchá, nýbrž vězněm, který si odbyl svůj trest a byl propuštěn na svobodu. „Hadžar?“ otázal se především kavárník. „Je o všem zpraven,“ odpověděl Harrig. „Tuto noc?“ „Ano, tuto noc. A co je se Soharem... a Ahmetem a Horebem?“ „Hned budeš u nich.“ Za deset minut na to se Harrig setkal v nízkém pokoji kavárny se svými druhy, z nichž jeden, pro větší jistotu, stál venku, aby dohlížel na silnici. V několika dnech, které byl Harrig v bordžu vězněn, se častěji stýkal s Hadžarem. Bylo již řečeno, že na tom nebylo nic nápadného, sblížili-li se dva Targui, uvěznění ve stejném žaláři. Ostatně jaké podezřívání: náčelník Tuaregů měl být brzy odvezen do Tunisu, kdežto Harrig se měl vrátit na svobodu. „Co je s mým bratrem?“ byla první Soharova otázka, když Džemma a její společníci vstoupili do kavárny. „A s mým synem?“ naléhala stařena. „Hadžar je vyrozuměn,“ odpověděl Harrig. „Právě když jsme vycházeli z bordžu, zaslechli jsme dělovou ránu z Chanzy... Hadžar ví, že by tam byl zítra ráno naloděn, a proto se této noci pokusí o útěk.“ „Kdyby prodléval ještě jen dvanáct hodin, bylo by již pozdě,“ pravil Ahmet. „A nepodaří-li se mu?“ zamumlala Džemma hlubokým hlasem. „I podaří,“ nerozpakoval se prohlásit Harrig, „ovšem s naší pomocí.“ „Ale jak?“ otázal se Sohar. Harrig dal shromážděným toto vysvětlení: Cela, ve které tráví noci Hadžar, je v rohu tvrze, v části, kde se zvedá nad mořem mezihradbí, jehož základy jsou omývány vodami zátoky. K cele patří malý dvorek, vězni kdykoliv přístupný, obehnaný však tak vysokými zdmi, že přelézt je je holá nemožnost. V koutě tohoto dvorku je pro odtok vody otvor, který ústí na vnější straně hradby asi dvanáct stop nad hladinou moře a je uzavřen železnou mříží. Ale Hadžar zjistil, že mříž je chatrná a že rez rozežrala její pruty, okysličené vzduchem, hojně nasyceným solí, tak, že by nebylo těžké vypáčit ji a proplazit se až k vnějšímu ústí.
Ale jak potom provést Hadžarův útěk? Kdyby se vrhl do moře, bylo by možné, aby obeplul výběžek bašty a dostal se ke břehu? Má dost sil, aby se odvážil do proudů zátoky, unášejících plavce na širé moře? Náčelníkovi Targuů ještě nebylo čtyřicet let. Byl to muž vysoké postavy, bílé pleti, poněkud opálené ohnivým sluncem afrického podnebí, hubený, silný, znalý tělesného výcviku, pevného zdraví, oddaný střídmosti, příznačné lidem jeho rasy, kteří za svou sílu a výkonnost vděčí mouce, fíkům, datlím, mléčným jídlům, tomuto svému téměř výhradnímu pokrmu. Nebylo bez příčiny, nabyl-li Hadžar skutečný vliv na kočující tuatské a saharské Targuy, nyní zatlačené k solným jezerům dolního Tuniska. Jeho odvaha se rovnala jeho bystrosti. Tyto přednosti měl po své matce, jako ve všech Targuích koluje spíš matčina krev. Proto je také žena mezi nimi rovna muži, nepřevyšuje-li ho docela, syn zrozený ze svobodné matky a otce otroka je svobodný, obráceně nikoliv. Tak se vskutku všechna Džemmina energie zase shledala v jejích synech, zůstávajících od dvaceti let jejího vdovství stále při matce. Pod jejím vedením nabyl Hadžar vlastností apoštola, protože měl krásnou postavu, ve tváři černými vousy zarostlé ohnivé oči, odhodlané počínání. Na jeho zavolání by ho kmeny následovaly nesmírnými pustinami Džeridu, kdyby je chtěl vést proti cizincům a začít svatou válku. Ale přes všechnu svoji svěžest a sílu by nemohl svůj pokus dovést k šťastnému konci bez vnější pomoci. Proniknout k ústí otvoru a vylámat mříž nebylo ještě zdaleka všechno. Hadžar znal zátoku, věděl, jak mocné proudy tvoří, třebaže v ní jako v celém Středozemním moři není příliv a odliv veliký, proudy by i nejsilnějšího plavce zanesly na širé moře dříve, než by se mohl zachytit břehu nad tvrzí nebo pod ní. Bez loďky, která by čekala pod otvorem za baštou vybíhající do moře, tedy nebylo na útěk ani pomyšlení. Tak zněly zprávy, které Harrig přinášel svým druhům. Když skončil, ujal se slova kavárník: „Mám tam dole bárku, použijte ji, chcete-li.“ „A zavezeš mne tam?“ zeptal se Sohar. „Proč ne? To je, když...“ „Splníš-li své podmínky,“ přerušil ho Harrig, „splníme i my svoje a zdvojnásobíme ti odměnu, kterou jsme ti slíbi1i, podaří-li se útěk.“ „Podaří se,“ ujistil kavárník, který jako pravý Levantinec viděl v tom všem jen věc, z které se dá vytlouci slušný zisk. Sohar pak vstal a otázal se: „V kolik hodin nás Hadžar čeká?“ „Mezi jedenáctou a půlnocí,“ odpověděl Harrig. „Dostavíme se raději dříve, a až se bratr spustí do člunu, zavezeme ho k marabutu, kde jsou připraveni koně...“ „Na těch místech není pravděpodobné, že byste mohli být zahlédnuti,“ podotkl kavárník. „Poplujete podél břehu, na kterém nebude do rána živá duše...“ „A co s člunem?...“ připomněl Horeb. „Vytáhněte jej na písek, najdu si ho tam,“ odpověděl kavárník. Zbývalo vyřešit ještě jednu otázku: „Kdo z nás pojede pro Hadžara?“ „Já,“ odpověděl Sohar. „A já tě doprovodím,“ dodala stará Tuaregyně. Nikoliv, milá matko, nikoliv. Stačí dva, aby dostali člun ke břehu...kdybychom někoho potkali, tvá osoba by mohla vzbudit podezření... Raději jdi k marabutu... Horeb a Ahmet tě tam dovedou... Pro bratra pojedeme jen Harrig a já...“ Džemma uznala, že Sohar má pravdu, a otázala se povolujíc mu:“Kdy se rozejdeme?“
„Okamžitě,“ odpověděl Sohar. „Za půl hodiny jste v arabutu... A my jsme za půl hodiny se člunem již za výběžkem bašty, kde není nebezpečí, že by nás někdo zahlédl...A kdyby se můj bratr ve smluvenou hodinu neukázal, pokusím se... ano, pokusím se proniknout až k němu...“ „Ano, můj synu, ano!... Neboť neprchne-li tuto noc, neshledáme se s ním již nikdy.“ Rozhodná chvíle nadešla. Horeb a Ahmet šli napřed, sestupujíce po úzké cestě, která vedla k tržišti. Džemma je následovala a ustupovala do stínu, kdykoliv ji míjel nějaký hlouček. Mohla ji náhoda svést s podplukovníkem Nikolem, a nebylo třeba, aby ji poznal. Za hranicemi oázy již bylo bezpečno, neboť cestou za přesypy k marabutu nejde v noci živá duše. O něco později vyšli z kavárny i Sohar a Harrig. Protože věděli, ve kterých místech je kavárníkův člun, odmítli, aby je kavárník provázel, mohl být s nimi spatřen opožděným chodcem a druhého dne prozrazen. Bylo kolem deváté hodiny. Sohar a jeho společník zamířili k tvrzi a kráčeli podél hradební zdi po její jižní straně. Vně i uvnitř tvrze bylo ticho, ačkoliv nejnepatrnější hlomoz by byl jistě slyšet v bezvětří a tichu noci, bylo i pod mraky, které nehybně a těžce zastíraly oblohu od obzoru k obzoru, rozmnožujíc noční tmu. Na samém břehu bylo poněkud živěji. Přecházeli tam rybáři, kteří se z lovu buď vraceli anebo se ubírali k bárkám, aby vypluli do zátoky. Tu a tam se kmitla světla ve stínu a probíhala všemi směry. Ve vzdálenosti půl kilometru křižník Chanzy prozrazoval svoji přítomnost velikými svítilnami, rýsujícími světlé pruhy na mořské hladině. Oba Targuové se opatrně vyhýbali rybářům a zamířili k právě stavěné přístavní hrázi, na nejzazším konci přístavu. Tam při molu byla přivázána kavárníkova loďka. Podle úmluvy se Harrig hodinu před tím přesvědčil, že loďka je na svém místě. Dvě vesla ležela pod lavičkami, všechno bylo v pohotovosti, jen vyplout. Ale když chtěl Harrig odepnout hák, Sohar ho uchopil za rameno. Dva celníci, kteří měli hlídku na této části hráze, se k nim přibližovali. Snad znali majitele člunu, a pak jim mohlo být nápadné, že Sohar a jeho společník člun odepínají. Každopádně bylo lepší nebudit podezření a vše udržet v tajnosti. Celní hlídka by se jich jistě ptala, co zamýšlejí s člunem, který jim nepatří a bez rybářského oděvu bylo nemožné vydávat se za rybáře. Vystoupili tedy zase na břeh a skrčili se nepozorovaně pod hrází. Tak tam pobyli dobrou půl hodinu. Lze si domyslet, jaká netrpělivost jimi zmítala, když narazili na tak nenadálou překážku a nemohli z místa. Co kdyby tam byla hlídka do rána? Ne, konečně se vzdálila. Tu Sohar povystoupil na písčitý kraj břehu a jakmile celníci zmizeli v noční tmě, zavolal na svého druha, který k němu přistoupil. Když byl člun spuštěn na vodu, posadil se Harrig do něho a Sohar, který odepjal hák v přídi lodi, následoval Harrigova příkladu. Pak si rychle nasadili řemeny vesel a ztichounka veslujíc, obepluli výběžek přístavní hráze a pustili se podél pevnostních hradeb, omývaných vodami zátoky. Netrvalo ani čtvrt hodiny, když dorazili za roh bašty a zastavili se pod otvorem odtoku, kterým se měl Hadžar pokusit o svůj útěk. Náčelník Tuaregů pobýval sám ve své cele, ve které měl strávit poslední noc. Hodinu před tím od něho odešel vězeňský strážce, který zavřel velikou závorou vrata malého dvorku, do něhož vedla Hadžarova cela. Hadžar očekával chvíle činu se známou trpělivostí fatalisty Araba, jist si sám sebou za všech okolností. Slyšel dělovou ránu, vypálenou z Chanzy a věděl také o příjezdu křižníku, věděl také, že zítra má být na něj dopraven a pak již nikdy nespatří kraj solných jezer, vlasti Džeridu! Ale k jeho muslimské rezignaci se upínala naděje ve šťastný výsledek chystaného
útěku. Že se mu podaří provléci se úzkou výpustí, tím si byl jist, jen jestli si jeho druhové mohli opatřit člun a budou-li čekat před hradbami? Minula hodina. Hadžar chvílemi vycházel ven z cely, nachyloval se k otvoru vodní výpustě a napínal sluch. Šramot člunu lehce narážejícího do stěny hradeb by byl musel k němu zřetelně proniknout. Ale neslyšel nic, a tak se vracel na své místo, kde se chránil nejmenšího šramotu. Jen občas vycházel také k vratům dvorku vyzvědět, neuslyší-li kroky stráže, obával se, že by ho na loď mohli dopravit již v noci, ale v okolí bordžu vládlo úplné ticho, rušené jen kroky hlídky, přecházející po plošině bašty. Zatím se již blížila půlnoc a s Harrigem měl přece smluveno, že vypáčí mříž a že o půl dvanácté bude čekat v ústí odtoku. Dostaví-li se loďka, spustí se okamžitě do ní. Nepřijde-li, počká do prvního rozbřesku jitřenky a pak, kdo ví, nezkusí-li se zachránit plaváním přes nebezpečí, že ho proudy zanesou do zátoky Malé Syrty. Byla by to jediná, poslední naděje, že by mohl uniknout rozsudku smrti. Vyšel ještě ke vratům, aby se přesvědčil, že nikdo není nablízku, ovinul svůj oděv těsně kolem těla a vklouzl do otvoru. Výpusť měla asi třicet stop délky a byla široká jen tak, aby se jí protáhlo nepříliš silné tělo. Hadžar se celým tělem třelo stěny a na několika místech si roztrhl svůj řasnatý haik, ale po mnohé námaze konečně přece pronikl až k mříži. Že byla mříž velmi chatrná, již bylo řečeno. Pruty nedržely v kameni, který se drolil pod rukou. Patero nebo šestero trhnutí stačilo, aby byla vypáčena, teď když ji Hadžar opřel o vnitřní postranní stěnu, byla cesta uvolněna. Jen ještě asi dva metry musel Hadžar prolézt až k vnějšímu ústí, a to byl nejhorší kus cesty, poněvadž stoka se ke svému ústí zužovala. Ale Hadžar se protáhl i tam a ocitl se na samém kraji, tu zpozoroval, že přišel včas. Neboť v téže chvíli dolétla k jeho sluchu tato slova: „Jsme zde, Hadžare...“ Hadžar učinil poslední posun a hořejší část jeho těla se vychýlila z ústí otvoru ve výši asi deseti stop nad vodou. Harrig a Sohar se vzpřímili a natáhli se proti němu, ale v tom okamžiku, kdy ho chtěli vytáhnout, zaslechli šum kroků. Lekli se, že přichází z malého dvorku a že snad dozorce byl poslán k vězňovi, aby přikročili k jeho okamžitému převezení... Nebyl-li vězeň v cele, pak by v bordžu bylo hned udeřeno na poplach. Naštěstí se nic takového nestalo. Hlomoz způsobila hlídka, která přecházela po kraji bašty. Snad příjezd člunu vzbudil její pozornost? Ale z místa, kde hlídka přecházela, jej nebylo možné vidět a ostatně v husté noční tmě nebyl malý člun vůbec patrný. Opatrnosti však nezbývalo. Sohar a Harrig vyčkali několik okamžiků, chopili Hadžara za ramena a když ho dostali poznenáhla celého z otvoru, pomohli mu do loďky. Silným zaveslováním člun odrazil od hradeb a zamířil dál na moře. Bylo obezřetnější nedržet se ani hradeb bordžu ani břehu a přirazit k pevnině až v místech, kde stál marabut. Ostatně měli se i na širém moři co vyhýbat bárkám, které pluly z přístavu nebo se tam vracely, jelikož tichá noc byla k rybolovu příznivá. Když míjeli křižník Chanzy, Hadžar se vzpřímil, zkřížil paže a poslal za ním pohled plný nenávisti. Pak se bez jediného slova opět posadil v zádi člunu. Za půl hodiny přistál člun k mělkému písčitému břehu. Náčelník Targuů a oba jeho společníci vystoupili z loďky, vytáhli ji na souš a pustili se k marabutu, jehož dostihli bez jakékoliv nehody. Džemma šla svému synu v ústrety a bez jediného slova ho sevřela ve svém náručí. „Pojď!“ Obešla roh marabutu a vrátila se k Ahmetovi a Horebovi.
Tři koně již čekali na jezdcovo pobídnutí, aby se pustili do cvalu. Hadžar se vyhoupl do sedla, Harrig a Horeb učinili po něm. „Pojď!“ pravila nedočkavě Džemma, když spatřila blížícího se zachráněného syna, i teď však, když syn ještě nebyl v úplném bezpečí, se loučila jen jediným slovem. „Jdi!“ pravila a vztáhla ruce k tmavým krajům Džeridu. Okamžik, a Hadžar, Horeb a Harrig zmizeli v noční tmě. Stará Tuaregyně zůstala se Soharem v marabutu až do rána. Chtěla, aby se Ahmet vrátil do Gábesu. Byl již synův útěk prozrazen?... Rozšířila se již zpráva o něm po oáze?... Bylo vysláno vojsko stíhat uprchlíka?.. Kterým směrem ho v Džeridu hodlají hledat?… Zahájí zase proti náčelníkovi Tuaregů a jeho mužstvu výpravu, jakou již podnikli a která skončila Hadžarovým zajetím? O tom všem chtěla mít Džemma zprávy, než by se dala na cestu do kraje solných jezer. Ale Sohar nemohl nic vyzvědět. Přiblížil se sice až na dohled k bordžu, vyhledal i kavárnu, ve které byla večer schůzka, ale kavárník se teprve od něho dozvěděl, že se útěk zdařil a že Hadžar již cválá pustinami Džeridu. V oáze tedy ještě nebylo o útěku nic známo, neboť kavárník nepochyboval, že by byl jedním z prvních, který by se o tom dozvědě1. Zatím již nebylo daleko do doby, kdy se na východním obzoru zátoky ukazují první červánky. Záleželo-li Soharovi na tom, aby stařena opustila marabut před svítáním, nesměl již déle prodlévat. Náčelníkova matka mohla být snadno poznána, a když prchl syn, mohla aspoň matka být dobrým úlovkem. Proto se k ní Sohar rychle vrátil a než se rozednilo, vydal se s ní podél písčitých přesypů na cestu. Ráno byl z křižníku spuštěn člun na vodu, aby zajel do přístavu a přivezl v doprovodu silné stráže nebezpečného vězně. Ale když vězeňský strážce otevřel dveře cely, obývané Hadžarem, nemohl než zjistit zmizení náčelníka Targuů. Jak byl útěk proveden, nebylo nesnadné vyšetřit, když byla nalezena vypáčená mříž v ústí stoky vedoucí do moře. Zkusil se Hadžar zachránit plaváním? A podařilo se mu to, či byl zanesen, jak bylo velmi pravděpodobné, proudem do moře?.. Anebo ho vysadila loďka, opatřená pomahači, někde na břehu? Kdo to mohl vědět? Pátrání rychle vykonané v okolí oázy bylo bezvýsledné, po uprchlíkovi nezbylo jediné stopy. Džeridské pláně i vody Malé Syrty ho nevydaly živého ani mrtvého.
IV. KAP I TOLA
Saharské moře Když se přivítal srdečně s přítomnými posluchači, kteří vyhověli jeho pozvání a poděkoval francouzským a tuniským důstojníkům, kteří se dostavili na schůzi s předními gábeskými osobnostmi, pan ze Schallerů začal takto: „Sluší se přiznat pánové, že s pokroky vědy všechno míchání historie s legendou se stává den ke dni nemožnější. Jedna zaniká, aby učinila po právu druhé. Tato náleží básníkům, ona učencům, a každá z nich má svou vlastní klientelu. Uznávaje rád zásluhy legendy, jsem dnes nicméně nucen ji odkázat do říše fantazie a vyjít z ní do skutečnosti, potvrzené vědeckým bádáním.“
Nový sál gábeského kasina mohl mít sotva ochotnější posluchačstvo, pozorně sledovat řečníka v jeho zajímavých vývodech. Posluchačstvo bylo již předem získáno projektem, o němž bylo jednáno, a osvědčovalo hned od samého počátku řečníkovým slovům lichotivý souhlas. Jen někteří domorodci, kteří se vloudili do sálu, se zdáli zachovávat opatrnou zdrženlivost. Již od půl století se dívaly džeridské kmeny, usedlí i kočovní na projekt, který pan ze Schallerů hodlal přiblížit skutečnosti, podezřívavýma očima. „Rádi přiznáváme,“ pokračoval řečník, „že staří oplývali fantazií a že i historikové byli v jejich službách, tvoříce historii z pouhých lidových podání. Dávali se ve svých zprávách ovládat čistě mytologickým duchem. Vzpomínám, pánové, jen to, co vypravují Hérodotos, Pomponius Melas a Ptolemaios. Nemluví-li první ve své Historii národů o zemi, prostírající se až k řece Tritonu, která vtéká do zátoky téhož jména? Nevypravují-li jako epizodu z plavby Argonautů, jak Jasonova loď, byla bouří zahnána k břehům Libye, veplula západním směrem do této Tritonské zátoky, jejíž západní břeh nebylo možno dohlédnout? Bylo nutno uzavřít z toho, že řečená zátoka byla tehdy spojena s mořem. Scytax ve svém Popisu plavby kolem Středozemního moře tvrdí ostatně totéž o tomto značném jezeru, obývaném kolem dokola libyjskými kmeny, jež se muselo prostírat na místech dnešních solných bažin a souviselo jen úzkým průplavem s Malou Syrtou. Po Herodotovi je to Pomponius Melas, jenž téměř na počátku křesťanského letopočtu činí zmínku o tomto velikém Tritonském jezeru, také zvaném Palladiným, jehož spojení s Malou Syrtou - dnešní Gábeskou zátokou - bylo přerušeno klesnutím vodní hladiny, způsobeným jejím odpařováním. Když konečně - podle Ptolemaia - mořská hladina neustále klesala, slilo se vodstvo do čtyř prohlubenin, do jezera Tritonu a jezera Palladina, do Lybijského jezera a Želvího, z nichž se utvořily alžírské chotty Melrir a Rharsa a tuniské sebkhy Džerid a Fejej. Pánové, je nutno rozlišit báj od pravdy v těchto starobylých zprávách, majících tak málo společného s přesností a dnešní vědou. Nikoliv, Jasonova loď nemohla být zahnána do tohoto vnitrozemního moře, které nikdy nesouviselo s Malou Syrtou, aby se byla přenesla přes její břehy, byla by musela mít mohutná křídla Ikara, dobrodružného Daidalova syna! Výzkumy vykonané koncem devatenáctého století ukazují nadevší pochybnost, že Saharské moře, rozlévající se po celé prostoře chottů a sebkh nikdy nemohlo existovat, protože dobrá polovice těchto prohlubenin je o patnáct až dvacet metrů vyšší než hladina Gábeské zátoky, ke všemu ještě těch, které jsou mořskému břehu nejblíže, a že toto moře se nikdy nemohlo prostírat na ploše jednoho sta mil, jež mu přiřkli příliš fantastičtí duchové. Ten byl také plánem některých odvážných, třebaže ne dosti praktických učenců, který i když prošel řadou převratů a změn, přece nemohl být uskutečněn a proveden, a je to jeho historie, kterou bych si přál vyvolat ve vašich vzpomínkách, a jeho marné pokusy a trpká zklamání v1ekoucí se tolika lety.“ Obecenstvo se hnulo znamením souhlasu, a když řečník ukázal rukou na velikou mapu, která byla pověšena na stěně nad pódiem, oči všech posluchačů se na ni upřely. Na mapě byla znázorněna část Tuniska a jižního Alžíru, ležící na čtyřicátém třetím stupni zeměpisné šířky a mezi třetím a osmým stupněm poledníku. Jihovýchodně od Biskry byla naznačena plocha sesedlých nížin, tvořících alžírské chotty, které leží níž než hladina Středozemního moře a jsou shrnuty pod jménem Melrir a Rharsa. Na konci chottu Rharsa byl načrtnut u sedmého poledníku projektovaný a nedokončený průplav, spojující chotty s Malou Syrtou. Na severu, v tuniské části, se prostíraly roviny, obývané kmeny Hammamů, na jihu pak, v alžírské části, chlumce písečných přesypů. Přesně na svých místech byla vytčena města a přední vesnice kraje Gábes na břehu stejnojmenné zátoky, Hamma na pravém břehu nového průplavu a téměř na konci chottu Fejej, pak Limagnes, Softim, Bou-Abdallah a Becchia, na
převlace, která se táhne mezi Fejejem a Džeridem, Seddada, Kri, Hamma, Tozeur, Nefta, mezi Džeridem a Rharsou severně Chebeka a Bir- Klebia západně od Thyrsy, konečně Zeribet Aiu Naga, Tahir Rason, Mraie, Fagoussa, ležící při projektované zasaharské dráze, západně od alžírských chottů. Obecenstvo tedy mohlo na mapě stopovat kraje, ležící níž než mořská hladina, vcelku a souvislosti, Rharsa a Melrir se z nich daly téměř úplně zaplavit a měly tvořit projektované africké moře. „Ale že příroda,“ pokračoval řečník, „si šťastně upravila tyto sníženiny, aby mohly přijmout vody Malé Syrty, mohlo být zjištěno teprve vážnou a namáhavou nivelizační prací. R. 1872 se vyslovila expedice, která se skládala ze senátorů Orana, Pomela a důlního inženýra Roccarda, zkoumajících saharskou poušť, že se ten podnik pro zvláštní povahu chottů vůbec nedá provést. Ale po dvou letech se věci ujal ještě jednou za příznivějších podmínek štábní setník Roudaire, od něhož vlastně pochází myšlenka tohoto velkolepého podniku.“ Když bylo proneseno jméno tohoto francouzského důstojníka, ozval se sálem hlučný potlesk, dlouho trvající. Ostatně, máme-li být spravedliví, musíme k jeho jménu připojit i jméno Freycinetta, tehdejšího předsedy ministerské rady a Ferdinanda Lessepse, kteří se později za tento ohromný podnik přimlouvali. „K tomuto vzdálenému datu, pánové,“ ujal se zase slova pan Schaller, „se vztahuje první vědecké prozkoumání této krajiny, ohraničené na severu ďAureskými horami, třicet kilometrů jižně od Biskry. Ano, r. 1874 to bylo, kdy odvážný důstojník studoval tento projekt vnitrozemního moře, jemuž potom zasvětil tolik úsilí. Zda mohl tehdy předvídat, že se mu do cesty postaví spousta překážek, které se jeho energii nepodaří zvládnout? Nechť je tomu jakkoliv, naší povinností je vzdát tomuto podnikavému a učenému muži poctu, která mu náleží. Původce tohoto projektu, setník Roudaire, když vykonal některá přípravná studia, byl pověřen ministrem veřejného vyučování úředně různými vědeckými posláními, která všechna směřovala k prozkoumání tohoto našeho kraje a která ve velmi přesných měřeních země zjistila vztah výšky této části Džeridu k výši mořské hladiny. Bylo nyní na legendě, aby ustoupila pravdě: ona končina, o níž bylo tvrzeno, že kdysi byla mořem souvisejícím s Malou Syrtou, nemohla jím za těchto podmínek nikdy být. Zaplavitelný kraj, který byl určován od Gábesu až k nejzazším alžírským chottům, ve skutečnosti byl poměrně jen malou částí řečené rozlohy. Ale přesto přes všechno, nemohlo-li Saharské moře mít rozměry, jaké mu vyměřovala lidová víra, nenásledovalo z toho ještě, že by od velkolepého podniku muselo být upuštěno.“ „Zpočátku se myslelo, pánové,“ pravil řečník, „že toto nové moře by mohlo zaujímat plochu patnácti tisíc čtverečních kilometrů. Z tohoto čísla bylo však nutno odpočítat pět tisíc pro tuniské sebkhy, jejichž úroveň je vyšší, než hladina Středozemního moře. Z měření setníka Roudaira vyšlo dodatečně najevo, že by se daly zaplavit jen chotty Rharsa a Melrir na ploše osmi tisíc čtverečních kilometrů. Jejich dna jsou o dvacet sedm metrů nižší než hladina Gábeské zátoky.“ Řečník s hůlkou v ruce ukazoval na mapě posluchačstvu kraje bývalé Libye, o nichž mluvil, v krajině solných jezer, začínaje od pobřeží ukázal nejprve na pahrbky vyšší než hladina moře, z nichž nejnižší má 15,52 m, a nejvyšší 31,45 m. Tato maximální výška je u samého Gábesu. Pak postupoval západním směrem a upozornil na první snížení půdy v nádrži chottu Rharsy, sedmdesát čtyři kilometry dlouhé, sto devadesát kilometrů od moře. Pak upozornil, že půda v délce třiceti kilometrů se znovu zvedá až k chottu sto deseti kilometrů. Zde ve vzdálenosti tří set sedmdesáti kilometrů od Gábeské zátoky se protíná poledník 3:40 se stupněm zeměpisné šířky. „To jsou, pánové,“ pokračoval pan Schaller, „výsledky geodetických šetření v těchto končinách. Ale, jestli je teoreticky možné osm tisíc čtverečních kilometrů, položených níž
než hladina moře zalít vodami Gábeské zátoky, naskýtá se přece otázka: není vzhledem k povaze půdy, prokopání průplavu sto čtyřicet pět kilometrů dlouhého nad lidskou sílu? Setník Roudaire, když dal na mnohých místech vrtat, dospěl k příznivému závěru. Zde nešlo, jak usoudil v pozoruhodném článku Maxim Helene, zde nešlo o prokopání průplavu písčitou pouští jako v Suezu nebo jako v Korintu a Panamě vápennými horami. Tady půda nemá nikde tu sílu odporu. Když by se odkopala solná kůra, odvodněním by se půda dostatečně vysušila k účelům podobných prací. A také na nepatrném zemském zvlnění, které dělí Gábes od první sebkhy, i když je jeho délka sedmnáct kilometrů, by motyka narazila jen na překážku vápenné vrstvy asi třicet metrů silné. Zbytek by se prokopával jen v měkké půdě.“ Řečník vypočítával pak s velikou důkladností výhody, které by podle Roudaira vyplynuly z tohoto ohromného díla. Na prvním místě by se znamenitě zlepšilo podnebí Alžíru a Tuniska. Mraky by měly působením jižních větrů v celé krajině nejblahodárnější účinky na výnosnost zemědělství. Tůně tuniských sebkh Džeridu a Fejeje a alžírských chottů Rharsy a Melriru, nyní bažinaté, by pozbyly pod hlubokou vrstvou stálých vod své vlastnosti nebezpečné zdraví. A co teprve, když uvážíme, jakých obchodních výhod by doznaly tyto kraje fyzicky zlepšené a proměněné pílí lidských rukou! Právem ukazuje důmyslný Roudaire na tyto okolnosti kraje jižně od Aures a od Atlantu by obdržely nové cesty, na nich by byla bezpečnost karavan daleko lépe zajištěna, obchod provozovaný kupeckými loděmi by se mohl rozvíjet i v končinách, k nimž dosud solné bažiny zamezují přístup, a vojenské čety, které by přistávaly jižně od Biskry, by zajišťovaly klid, a zvyšovaly tak v těchto krajích francouzský vliv. „A přece,“ pokračoval řečník, „ačkoliv projekt vnitrozemního moře byl prostudován přímo úzkostlivě, ačkoliv nejpřísnější pozornost byla věnována vyměřovacím pracím, vyskytli se protivníci, popírající výhody, které by kraji vyplynuly z tohoto velkého díla.“ Pan Schaller pak probral námitku za námitkou, jak byly proneseny v článcích různých denních listů v době, kdy začal bezohledný boj s dílem setníka Roudaira. Nejprve se namítalo, že délka průplavu, přivádějícího vodu Gábeské zátoky do chottů Rharsy a Melriru, a objem nového moře, měřícího asi dvacet osm miliard kubických metrů je tak veliký, že by se prohlubeniny nikdy nemohly naplnit. Pak se poukazovalo na to, že by slaná voda Saharského moře znenáhla prosákla půdou sousedních oáz a stoupaje zákonem kapilarity k jejich povrchu, by zničila rozsáhlé datlové lesy, tvořící bohatství země. Také tvrdili kritikové - kritikové opravdu vážení - že by mořská voda nepronikla až do chottů, protože by se cestou v průplavu vypařila. Ale v Egyptě, pod slunečními paprsky nejméně tak žhavými jako na Sahaře, jezero Menzaleth, jež mohlo vzbudit stejnou obavu, se přece naplnilo, ačkoliv byl průplav široký jen sto metrů. Prokopat průplav tak dlouhý, bylo dále prohlašováno za nemožné nebo aspoň za nesmírně nákladné. Ale z učiněných pokusů vyšlo najevo, že od Gábeské vyvýšeniny do prvních sníženin je půda tak poddajného a měkkého rázu, že mnohde se zemní nebozez do ní bořil jen svou vlastní tíží. Tím nejsou nepříznivé předpovědi odpůrců projektu ještě vyčerpány, břehy chottů jsou tak ploché, říkali, že by se proměnily v bažiny, šířící nákazy a zamořující celý kraj. Pak, převládající větry nevanou od jihu, jak bylo autory projektu tvrzeno, nýbrž od severu. Mračna utvářející se proto z odpařování nového moře by nezavlažovala alžírské a tuniské louky, nýbrž vypršela by se bez užitku na nesmírných, písčitých pláních veliké pouště. Tyto nepříznivé posudky byly zahájením takřka smutné periody, v níž se sběhly události opravdu způsobilé, aby vyvolaly myšlenku fatality v končinách, kde víra v nezměnitelný osud je tak živá, události, které se nesmazatelně vryly do paměti všech, kdo tehdy žili v Tunisku.
Projekty setníka Roudaira, jak zaváděly na scestí obrazotvornost jedněch, tak jitřily zase spekulační vášeň druhých. Lesseps, jeden z prvních, kteří to již prohlédli, ujímal se vřele věci, dokud jeho pozornost nebyla obrácena k prokopání panamské převlaky. Všechno to, byť relativně velmi málo důležité, neprošlo bez účinku na obraznost domácích obyvatelů těchto krajů, jak kočovných, tak usedlých, kteří viděli již celé jižní Alžírsko v moci Roumi a domnívali se, že nadešel konec jejich bezpečnosti, jejich hazardnímu obohacování a jejich nezávislosti. Proniknutí moře do jejich pustin pokládali za konec svého odvěkého panství. Neurčité znepokojení se zmocňovalo kmenů pomyšlením, že v sázce jsou všechna privilegia, na něž si obyvatelstvo činilo neskromné nároky. Zatímco se toto dělo, setník Roudaire, jehož zdraví bylo podlomeno, podlehl spíše zklamání než nemoci. Jeho veliký projekt upadl v zapomenutí, až o několik let později koupě Panamy Američany r. 1904, povzbudila některé cizí inženýry a kapitalisty, aby se znovu ujali projektu a založili společnost nazvanou Compagnie franco-étrangere, která měla začít a dovést ke šťastnému konci tyto práce na prospěch Tuniska a tím i na prospěch Alžíru. Ostatně byl-li zapomínán projekt opuštěný Roudairem, neusínala proto snaha proniknout do Sahary, jak o tom svědčí stavby v západním Alžírsku a Oranii. Státní dráha, vedoucí přes Béni-Ounif do oázy Figuig, se již málem přetváří v Zasaharskou dráhu. „Není mým úkolem,“ pokračoval řečník,“podrobovat retrospektivním úvahám operace této Společnosti, energii, kterou rozvíjela, a značné práce, kterých se ujala s větší mírou odvahy než rozvahy. Jak je vám známo, operovala na velmi rozsáhlém území a nepochybovala o svém konečném úspěchu, zabývala se současně vším: tak např. zřídila lesnický úřad, jemuž bylo uloženo upevnit přesypy na severu chottů, to je provádět podobné práce, jako ve Francii v departementu Les Landes chrání břehy proti dvojnásobnému útoku, útoku moře a písku, ještě před uskutečněním projektu se jí zdálo nutné, ba nevyhnutelné, zabezpečit města již trvající nebo v budoucnosti teprve založená, zabezpečit oázy před překvapeními příštího moře, které jistě nebude klidným jezerem a jemuž se doporučovalo předem nedůvěřovat. Z téže příčiny bylo potřeba i promyšlenou osnovu hydraulických prací k ušetření pitné vody ouedů a rhissů. Nebylo již zapotřebí se vyhnout všemu, co by pohoršovalo domorodce i v jejich zvycích i v jejich zájmech, když jedině za tu cenu mohl být koupen úspěch podniku? Nebylo zapotřebí nejen prokopávat, ale zároveň hned stavět přístavy, z nichž by hned mohl těžit pobřežní obchod, rychle organizovaný? K tolika pracím současně začínaným se přirozeně nahrnulo do země množství dělníků a provizorní města se náhle zvedala tam, kde včera byla takřka jen a jen poušť. Již sám tento počet pracujícího lidu byl schopen, aby udržel na uzdě domácí obyvatelstvo znepokojené novotami. Inženýři konali opravdové divy a jejich nevyčerpatelné znalosti jim získávaly vážnost a neomezenou důvěru u onoho množství lidí, kteří pod jejich dohledem a pod jejich rozkazy pracovali. V té době se jižní Tunisko podobalo lidskému úlu, nedbajícím o budoucnost, v němž nejrůznější spekulanti, obchodníci, kramáři se snažili co možná nejvíc vykořistit z prvních průkopníků, kteří nemohouce se uživit ze země, byli dlužni se svými existenčními potřebami se uchýlit k těmto dodavatelům, nikdo neví odkud přišlým, ale neomylně se dostavujících všude tam, kde se lid podobně shromažďuje. A nad tím vším, nad těmito nepostradatelnými materiálními potřebami se vznášela myšlenka ze všech stran se plížícího, ale neviditelného nebezpečí, pocit neurčité hrozby, něco podobného nejasné úzkosti, která předchází všechny atmosférické převraty a která znepokojovala ten velký shluk lidí, obklopený nedohlednou pouští, pouští, v níž se tušilo něco, co se jistě dostaví, ale co nikdo neznal, něco tajemného v těchto končinách, které jsou takřka bez mezí, kde není vidět živou bytost, ani člověka ani zvíře, a kde se všechno zdá skrývat a utajovat, jak zraku tak sluchu lidí.
Pánové, pohroma se dostavila, zaviněná jednak neprozřetelností, jednak nesprávnými předpoklady, a společnost byla nucena odložit své práce a brzo potom od nich docela upustit. Od té doby nebylo hnuto prstem. Nuže, přicházím k vám dnes, pánové, hlavně za tím účelem, abych vás o možnosti obnovení těchto prací přesvědčil. Společnost, francouzskocizozemská toho chtěla příliš mnoho najednou, pustila se do nejrůznějších prací a spekulací, a mnohý z vás si ještě vzpomene na onen smutný den, kdy byla nucena ohlásit úpadek, dříve než mohla dokončit svůj obsáhlý program. Ale tyto nedokončené práce existují, konzervující africké podnebí je jistě příliš nepoškodilo a nic není na závadu, aby nová společnost za příslušné odbytné jich rozumně nezužitkovala ke svému prospěchu a ke svým cílům. Je ovšem nevyhnutelné, vidět je zblízka a uvážit, k čemu a jak by se jich dalo upotřebit. Za tím účelem jsem přišel, abych tuto zevrubnou prohlídku vykonal, prozatím sám, později v doprovodu učených inženýrů a vždycky pod ochranou vojenského oddílu tak silného, aby nám zajistil naši bezpečnost a bezpečnost dílen a skladišť, jednak již zřízených, jednak očekávajících zřízení. Prosím, abyste si byli jisti, že tato obchůzka bude vykonána co nejdříve. Ze strany domorodců nemám zvláštní obavy přesto, že na jihu těchto končin některé kmeny Tuaregů nepřátelsky vystoupily, naopak, ta událost bude mít i svou dobrou stránku. Zda se beduíni z pouště nezúčastnili prací při prokopávání Suezské převlaky? V tomto okamžiku se zdají být klidní, ale oči mají otevřené, a nebylo by radno si příliš zakládat na jejich zdánlivé nečinnosti. S vojákem tak statným a zkušeným jako je setník Hardigan, který se může úplně spolehnout na mužstvo jemuž velí, s mužem, obeznámeným s mravy a zvyky podivných obyvatelů těchto končin, nemáme se, věřte mi, čeho bát. Až se vrátíme, sdělíme vám výsledky svého pozorování a s největší podrobností vypracujeme rozpočet prací. Tak vám bude umožněno zúčastnit se slávy a troufám si říci, i dobrodiní velkolepého podniku stejně slibného jako vlasteneckého, který přes všechny začáteční nesnáze, s vaším přispěním provedeme ke cti a užitku vlasti, která nás bude podporovat, podniku, který jako se již stalo v jižním Oranu, z kmenů nám dosud nepřátelských učiní nejvěrnější a nejspolehlivější strážce našeho nesrovna-telného vítězství nad přírodou. Pánové, víte, kdo jsem a víte také, jaké síly přináším tomuto velkému dílu, síly finanční i síly intelektuální, jejichž úzké spojení překoná všechny překážky. Ručím vám za to, že seskupeni kolem nové společnosti se nemineme s úspěchem tam, kde naši předchůdci, vyzbrojeni méně než my, ztroskotali, a to je všechno, co jsem vám chtěl říci před svým odjezdem na jih. S důvěrou v úspěch a s vytrvalou energií dojdeme, nepochybujte o tom, šťastně k cíli. Sto let po tom, co na alžírské pevnosti byl vztyčen prapor, uvidíme křižovat naše francouzské loďstvo v Saharském moři a opatřovat zásobami naše stráže v poušti.“
v. KAPITOLA
Karavana Po návratu chystané expedice mělo být, jak pan ze Schallerů sdělil na své přednášce v kasině, v opuštěných pracích řádně a energicky zase pokračováno a vody zátoky měly být proraženým Gábeským pahrbkem svedeny do nového průplavu. Ale předtím bylo nutné - jak rovněž na přednášce bylo zmíněno - na místě zjistit vše, co zbylo ze starých prací, k tomu cíli bylo třeba procestovat příslušnou část Džeridu, sledovat vytčenou čáru prvního průplavu až k jeho ústí chottu Melriru, obejít kolem dokola chott Melrir a definitivně stanovit místa různých přístavů Saharského moře.
K zaplavení smluvené náhrady za dva miliony pětkrát sto tisíc hektarů půdy státem francouzsko-cizozemské Společnosti postoupených a k zakoupení staveb touto společností již vykonaných a zásob na místě zbylého materiálu, se utvořila finančně velmi dobře založená nová společnost, řízená zvláštní správní radou sídlící v Paříži, jejíž akciím a dlužním úpisům daným do oběhu se dostalo ve veřejnosti velmi vlídného přijetí. Zdar podobných velikých podniků a veřejných prací, vynášejících podnikatelům velmi mnoho zisku, vnadil i v tomto případě a udržoval na burze vysoký kurz akcií. A tak budoucnost tohoto díla, jednoho z nejznamenitějších z poloviny dvacátého století, se zdála být zajištěna ve všech směrech. Vrchním inženýrem nové společnosti byl řečník, jehož přednášku o průběhu a stavu dosavadních prací jsme právě slyšeli. Pan ze Schallerů, asi čtyřicetiletý, byl muž prostřední postavy, pořádné hlavy nebo ještě lépe, pořádné palice, abychom užili lidového rčení, vlasů krátce střižených, ryšavého kníru, sevřených úst s drobnými rty, jiskrnýma očima a krajně pronikavým pohledem. Jeho široká ramena, jeho robustní končetiny, jeho klenutá prsa, v nichž se plíce lehce vzdouvaly jako stroj s vysokým tlakem v prostorných a dobře větraných místnostech, prozrazovaly skálopevné zdraví. Ale tento inženýr byl duševně i fyzicky stejně dobře založen. Absolvoval s výborným prospěchem inženýrskou školu vodního a pozemního stavitelství, vzbudil hned svými prvními pracemi veřejnou pozornost a rychlými kroky stoupal na vrchol kariéry. Byl to kupodivu pozitivní duch, rozvážný, metodický, matematický, chceme-li připustit toto rčení, naprosto nepřístupný iluzím. Dobré nebo špatné vyhlídky nějaké věci nebo nějakého podniku uměl zvážit, jak se o něm říkalo, až“do desetiny desetin“. Obracel všechno do Číslic a rovnic a byl-li některé lidské bytosti přírodou odepřen vymýšlivý a obrazový smysl, byl to jistě tento muž Číslic, tento algebrový muž, který byl pověřen dovést ke šťastnému cíli důležité práce Saharského moře. Prohlásil-li tedy pan ze Schallerů po chladném a zevrubném studiu, že podnik setníka Roudaira lze provést, pak to byla jistě taková pravda, jako že není pochyb o jeho výpočtech jak po stránce materiální, tak po stránce finanční. Pan ze Schallerů chtěl prozkoumat obvod příštího moře, zjistit, že není žádná překážka pro postup vody prvním průplavem až do Rharsy a druhým až do Melriru a spatřit na vlastní oči svahy a břehy, mezi nimiž se měla jednou nahromadit tekutá spousta dvaceti osmi miliard tun vody. Sluha-komorník - kdyby nebyl v civilu, zasloužil by si spíše název „důstojnického služebníka“ nebo „ordonance“ - provázel inženýra. Přesný do poslední čárky, metodický, mohlo by se říct „zvojančený“, třebaže nikdy nebyl vojákem, hodil se François výborně ke svému pánovi. Obdařen rovněž dobrým zdravím, snášel beze stesku největší námahy a skutečně, že jich nebyl ušetřen za těch deset let, co sloužil inženýrovi. Mluvil málo, ale skrblil-li slovy, bylo to na prospěch jeho myšlenek. Slovem, rozvážný muž, jehož pan ze Schallerů si cenil jako nástroje, který nikdy neselhává. Byl střídmý, byl mlčenlivý, byl čistotný, bez kníru a vousů, i za nejnepříznivějších okolností vždy dbalý toho, aby se nejdéle za čtyřiadvacet hodin jednou oholil. V první řadě bylo třeba se postarat o to, aby se výpravě Saharským mořem, organizované vrchním inženýrem francouzské společnosti, dostalo patřičné ochrany. Pan ze Schallerů tak neprozřetelný nebyl, aby se chtěl pustit Džeridem se svým jediným sluhou. Bylo známo, že ani karavanám nejsou dost bezpečné cesty těmito končinami, v nichž se neustále potloukaly kočovné kmeny. Loupežné přepadení Hadžara a jeho tlupy bylo ještě v živé paměti. Bylo třeba se mít na pozoru zvláště teď, kdy tomuto hroznému pohlaváru, lapenému a uvězněnému, se podařilo uprchnout dřív, než spravedlivý rozsudek, který ho čekal, na něm mohl být vykonán. Neboť, že použije svou svobodu, aby zahájil nové loupežné potulky, se tím dalo bezpečně očekávat, protože okolnosti nyní obzvlášť přály jeho smělým plánům. Nebylo
ani pomyšlení, že by Arabové jižního Alžíru a Tuniska a zvláště usedlíci a kočovníci Džeridu, se chtěli bez odporu smířit s podnikem setníka Roudaira, který musel mít za následek zánik mnohých oáz Rharsy a Melriru. Vlastníkům bylo nabídnuto odškodné, ale nikoliv podle jejich chuti. Je jisté, že novým podnikem byly poškozeny veškeré zájmy a není tudíž divu, že vlastníci byli naplněni hlubokou nenávistí k myšlence, která měla brzy beze stopy zničit úrodné oázy pod vodami, přivedenými z Malé Syrty. A ke kmenům, ohroženým ve svých zájmech, náleželi především Targui, vždy připraveni kdykoliv znovu zahájit dobrodružný život zlodějů karavan. Co z nich bude, až pominou cesty mezi chotty a sebkhami, až obchod již nebude veden kafilami, od nepaměti procházejícími pouští mezi Biskrou a Gábesem? Pak to bude flotila škun, šebelů, tartan, dvoustěžňových a trojstěžňových, plachtových i parních lodí a k tomu ještě celá baharia nebo domácí loďstvo, které bude dopravovat zboží k jihu Aureského pohoří. Jak by mohli Tuaregové pomýšlet na námořní útoky! Ne, tato novota znamenala jejich zkázu a nejen jejich, všech kmenů, kteří žili z loupeže, kmenů Hamammů, Sonafů, Beni-Zidů, Nememchů a Omaghamů. Mezi těmito kmeny bylo možné podporovat tajné jitření... Jejich imámové (mohamedánský kněz) je podněcovali ke vzpouře. Často byli arabští dělníci, za městnaní na prokopávání průplavu, napadáni rozjitřenými tlupami a bývalo třeba na jejich obranu povolávat alžírské posádky. „Jakým právem,“ kázali marabuti, „jakým právem se tito cizinci opovažují měnit naše oázy a pláně v moře?... Proč si troufají přetvářet to, co stvořila příroda? ... Není Středozemní moře dost veliké, aby k němu museli připojovat rozlohu našich chottů?.. Nechť se na něm Roumi plaví podle libosti, těší-li je to, ale my, my jsme lidi souše a Džerid je předurčen k tomu, aby jím táhly kafily, nikoliv pluly lodě!... Je třeba zničit tyto cizince dřív, než nám svým mořským vpádem zatopí zemi, která náleží nám, zemi našich otců.“ Tato kvašení, stále rostoucí, měla také svůj podíl v úpadku francouzsko-cizozemské Společnosti, časem, když bylo upuštěno od prací, zdálo se ho ubývat, ale projekt zatopení pouště mořem zůstával v nenávisti u všeho obyvatelstva Džeridu. Kmeny Targui, od svého usazení na jihu Aradu a hadži nebo poutníci, vrátivší se z Mekky, rádi připisující prokopáním Suezského průplavu ztrátu samostatnosti souvěrců v Egyptě, svědomitě dbali, aby nezanikla tato zaujatost, která se dala těžko srovnat s mohamedánským fatalismem. Opuštěné práce se svými fantastickými přístroji, nesmírnými vrtadly, jejichž páky měly vzezření ohromných paží, s bagry, jejichž chapadla byla případně srovnávána s obrovskými pozemními sépiemi, hrály neuvěřitelnou roli ve vypravováních domácích improvizátorů, jichž národ Tisíce a jedné noci, národ, jenž zná tolik arabských, perských, tureckých pohádek, byl odjakživa žádostivý. Tato vypravování, oživující vzpomínky na staré doby, množila jen v mysli domorodců postrach před přívalem moře. V tom bude i vysvětlení, proč Hadžar před svým uvězněním a jeho přívrženci v době, o níž píšeme, tak často obnovovali své přepady. Byla-li tato inženýrova expedice svěřena ochraně eskorty spahiů, jíž velel setník Hardigan a poručík Villette, pak bylo opravdu těžké učinit lepší volbu. Setník Hardigan byl v plné síle života, sotva dvaatřicetiletý, inteligentní, odvážný v dobrém slova smyslu, protože jeho odvaha nebyla bez rozvahy, velmi uvyklý drsnostem afrického podnebí a vynikající neoblomnou vytrvalostí, o níž podal na svých různých výpravách skvělá svědectví. Byl to důstojník v nejúplnějším slova smyslu, voják tělem i duší, jenž neznal na světě jiné povolání kromě vojenského. Nebyl ženatý, bez blízkých příbuzných, neměl jinou rodinu kromě svého pluku a jiných bratří kromě svých druhů. Byl proto také svým plukem nejen ctěn, ale přímo zbožňován, a jeho mužstvo z příchylnosti a vděčnosti bylo pro něho připraveno ke každé oběti. Mohl od něho všechno očekávat, protože na něm mohl všechno žádat.
To poručíkovi Vil1ettovi postačí říct, že byl stejně udatný jako jeho setník, stejně energický a odhodlaný, stejně neúnavný a výborný jezdec, který rovněž na předešlých výpravách podal neméně nepochybné doklady své zdatnosti. Byl velmi spolehlivým důstojníkem z bohaté továrnické rodiny, kterého očekávala jistě skvělá budoucnost. Absolvent Saumurovy školy byl na prahu postupu k vyšším hodnostem. Poručík Villette měl být právě odvolán do Francie, když bylo rozhodnuto o této nové expedici do Džeridu. Dozvěděl se, že byla svěřena Hardiganovu velení, vyhledal setníka a pravil mu: „Pane setníku, velmi rád bych zůstal při vás...“ „Stejně jako já bych vás velmi rád viděl u sebe,“ odpověděl setník přátelským a družným tónem. „Můj návrat do Francie by mohl být docela dobře o dva měsíce odložen...“ „Docela dobře, milý Villette, ba ještě lépe, protože byste tam mohl přinést nejnovější zprávy o Saharském moři.“ „Aspoň bychom, pane setníku, ještě naposled spatřili alžírské chotty, než zmizí pod hladinou vod...“ „Zmizení, které pravděpodobně potrvá tak dlouho jako stará Afrika,“ odpověděl Hardigan, „to je tak dlouho, jak dlouho bude trvat naše země.“ ,,O tom není pochyb, pane setníku. Nuže platí! ...Budu mít potěšení podniknout s vámi tuto malou výpravu, jen malou vyjížďku, jak doufám...“ „Malou vyjížďku, zcela správně, milý Villette. Teď, když jsme se zbavili vzteklého Hadžara...“ „To byl lov, jenž vám slouží ke cti, pane setníku.“ „Stejně jako vám, Villette!...“ Hovor setníka Hardigana s poručíkem Villettem se odehrával totiž v době, když se náčelníkovi Tuaregů podařilo uprchnout z gábeského bordžu. Ale po jeho útěku se bylo možné obávat nových nepřátelství, nebylo vyloučeno, že se mu podaří vzbouřit všechny kmeny, jejichž existenční zájmy byly vnitrozemním mořem ohroženy. Expedici bylo proto třeba na cestě Džeridem se mít na pozoru. Ostatně nebylo pochybnosti, že setník Hardigan učiní, co bude moci, aby jí zabezpečil nejspolehlivější ochranu. Že by strážmistr Nikol nebyl přibrán k expedici, se nedalo pomyslet. Kdepak kdy byl setník Hardigan, aby s ním nebyl strážmistr Nikol! Byl-li zúčastněn u Hadžarova polapení, nemohl přece chybět, když šlo o výpravu, na níž se pravděpodobně jeho setník znovu střetne s tlupami Targuů! Pětatřicetiletý poddůstojník měl již několikrát vyslouženou svoji vojenskou službu stále u téhož jízdního pluku spahiů. Dvojnásobný prýmek strážmistra docela stačil jeho ctižádosti. Neměl jinou touhu, než žít, jednou ze své výslužby, dobře zasloužené výbornými službami, a to ještě co možná nejpozději, voják neobyčejné vytrvalosti, který si věděl rady, když toho bylo třeba, neznal Nikol nic jiného než kázeň. Ta mu byla nejvyšším životním zákonem, který by nejraději uplatnil nejen na vojně, ale i mimo vojenskou službu. Byl-li však toho mínění, že člověk je jedině stvořen pro vojenskou službu, byl by ji shledával neúplnou, kdyby nedocházela svého přirozeného doplnění v koni. Říkával často: „Va-ďl’avant a já jsme jedno... Já jsem jeho hlava, on mé nohy... Připustíte přece, že nohy koně jsou jinak pro pochod urostlé než nohy člověka?.. A i kdybychom měli čtyři, ačkoliv máme jen dvě, potřebovali bychom jich ke stejnému výkonu jistě nejméně půl tuctu!“ Jak vidíte, měl chuť závidět stonožkám. Ale ať už to bylo jakkoliv, strážmistr a jeho kůň byli pro sebe jako stvoření.
Nikol, jenž byl nadprostřední postavy, širokých ramenou a mohutné hrudi, chtěl zůstat hubený a aby neztloustl, byl připraven ke všem obětem. Byl by se pokládal za nejnešťastnějšího z tvorů, kdyby na sobě postřehl jen nejmenší příznak tloustnutí. Ostatně silným utažením svého modrého kabátu a zapnutím svého dolmanu na všechny knoflíky by uměl včas zarazit všechen náběh k otylosti, kdyby se byla kdy chtěla objevit v jeho kostnatém tělesném ústrojí. Měl ryšavou hlavu, krátce ostříhanou, silné vousy na bradě a hustý knír, šedé, těkavé oči, výborný zrak, kterým jako vlaštovka uviděl mouchu na padesát kroků a který budil nesmírný obdiv v očích desátníka Pistacha. Byla to veselá povaha, tento desátník, stejně spokojený v šedesáti letech jako jím byl ve svých pětadvaceti, nikdy si nestýskající na hlad, i když obvyklá denní práce se kolikrát zdržela o několik hodin, ani na žízeň, když prameny nekonečných pustin, vyprahlých saharským sluncem, se stávaly řidší a řidší. Byl to jeden z oněch šťastných Provensálců, kteří neznají melancholii a pro něhož strážmistr Nikol „měl svou slabost“. Bylo je také nejčastěji vidět pospolu a na všech pochodech výpravy byl druh druhu stále v patách. Dodáme-li ještě, že vojenský oddíl se skládal z určitého počtu spahiů a že na velbloudech a mezcích, vedených domorodci, byl naložen materiál polního ležení a potravin pro tuto malou četu, poznali jsme eskortu inženýra Schallera. Ale není-li co zvláštního říci o koních, na nichž jezdili důstojníci a jejich mužstvo, nemůžeme pominout bez zvláštní zmínky koně strážmistra Nikola a jeho psa, který jako stín všude následoval svého pána. Že kůň obdržel od svého pána významné jméno Va-ďl’avant (kupředu), se vysvětluje samo sebou. Byl stále připraven ujet i s jezdcem, stále žádostivý být v čele všech, a bylo opravdu třeba tak výborného jezdce, jakým byl Nikol, aby byl kůň udržen v řadě. Ostatně je známo, že člověk a zvíře si podivuhodně rozumějí. Je vysvětlitelné, jmenuje-li se kůň Va-ďl’avant, ale jak mohl pes přijít ke jménu Coupe-aCoeur (Přebíjím červené)? Měl snad tento pes nadání Munita nebo jiných celebrit psího rodu? Vystupoval snad v jarmarečním cirkuse nebo hrál před obecenstvem karty? Nikoliv, společník Nikola a Va-ďl’avanta totiž neoplýval ani jedním z těchto společenských talentů. Byl jen hodné a věrné zvíře, pluku ke cti, milovaný, hleděný, hýčkaný důstojníky stejně jako mužstvem. Jeho skutečným pánem byl však strážmistr Nikol a nejdůvěrnějším přítelem Va-ďl’avant. Nikol nesmírně rád hrál ramšla, jediná vášeň, kterou znal v prázdných chvílích vojenského života, zábava, kterou pokládal za nejpůvabnější, jakou si smrtelník může dopřát. Uměl jej také výborně a úspěchy, které v něm měl, mu vynesly přezdívku „strážmistr Ramšl“, na něž byl nemálo hrdý. Před dvěma lety se mu podařil v poslední chvíli zvláště šťastný tah, na nějž si vždy rád vzpomínal. Seděl tehdy s dvěma druhy v tuniské kavárně u stolu, na němž byly rozdány třicet dvě karty. Hráli tehdy již velmi dlouho, ale štěstí nechtělo a nechtělo se tehdy k strážmistrovi znát. A se štěstím jakoby ho bylo opustilo i jeho mistrovství. Byl čas vrátit se do kasáren: každý ze tří jeho spoluhráčů měl již vyhrané tři hry, poslední měla rozhodnout o konečném vítězství. Strážmistr Ramšl si byl jist, že mu tentokrát unikne, měl smůlu. Každý z hráčů měl již jen jedinou kartu v ruce oba jeho protivníci položili červenou dámu, červeného krále, svou nejvyšší naději. Mohli předpokládat, že červené eso nebo poslední trumf zůstaly ležet v jedenácti kartách talonu. „Přebíjím červené!“ vykřikl Nikol hřmotným hlasem a udeřil tak prudce o stůl, že karta zaletěla doprostřed pokoje. A víte kdo ji šetrně zvedl a přinesl ve svých zubech? Nikdo jiný než Nikolův pes, který se do tohoto památného dne nazýval Misto. „Děkuji, děkuji příteli!“ křičel strážmistr, neméně hrdý svým dvojím vítězstvím než kdyby byl nepříteli urval dva prapory.
„Přebíjím červené, rozuměl jsi? Přebil jsem je.“ Pes se dal do radostného štěkotu, jímž patrně chtěl naznačit svůj souhlas, „Ano, červené jsou přebity,“ opakoval Nikol „a odedneška se nebudeš jmenovat Misto, nýbrž Coupe-aCoeur. Líbí se ti to?“ Patrně se to hodnému zvířeti líbilo, neboť pes vysoko skákal radostí a vymrštil se strážmistrovi do klína s takovou prudkostí, že ho málem porazil. A Misto brzy zapomněl na své staré jméno a zvykl si na nové, na Coupe-a-Coeur, od té doby tak chvalně známé v pluku. Není třeba dokládat, že projekt nové výpravy byl přijat strážmistrem Nikolem a desátníkem Pistachem s nemalým uspokojením. I tím si můžeme být jisti, že neméně radostně byl pozdraven Coupe-a-Coeurem a Va-ďl’avantem. Aspoň hovor, do něhož se Nikol večer před výpravou za Pistachovy přítomnosti se svými nerozlučnými druhy pustil, o tom nepřipouštěl pochybnosti. „Nuže, můj starý Va-ďl’avante,“ pravil Nikol poklepávaje koně rukou po šíji, „vytrhneme zítra zase spolu do pole?...“ Va-ďl’avant nepochybně rozuměl, co mu říká jeho pán, neboť se dal do radostného dání. K tomuto řičení odpověděl Coupe-a-Coeur řadou drobných, radostných zaštěknutí, jimž nebylo těžké nerozumět. „Ovšem, kdepak ty bys mohl chybět!“ dodal strážmistr, a obrátil se k psovi, jenž zkoušel vyskočit Va-ďl’avantovi na záda. Stávalo se často, že se mu vyhoupl do sedla a bylo těžké rozhodnout, kdo má větší radost, zda Va-ďl’avant ze svého břemene anebo Coupe-a-Coeur, že se vozí. „Zítra opustíme Gábes,“ pokračoval strážmistr, „a dáme se cestou k chottům! Doufám, že budete oba včas připraveni, a že nezůstanete za ostatními.“ Nové ržání a nový štěkot byly odpovědí k tomuto napomenutí. „Abych nezapomněl,“ ujal se slova Nikol, „víte přece, že ďábel Hadžar uprchl svým strážcům...ten prokletý Tuareg, kterého jsme už jednou měli.“ Jestliže o tom Va-ďl’avant a Coupe-a-Coeur dosud nevěděli, teď se o tom dozvěděli!... Ach ten padouch Hadžar je zase na svobodě!... „Je zcela možné, přátelé,“ pokračoval strážmistr, „že se s ním shledám ještě jednou, s Hadžarem myslím, ale pak ho vezmeme hopem.“ Coupe-a-Coeur byl na skoku pustit se do běhu a Va-ďl’avant jen čekal, než se mu pán vyhoupne do sedla, aby vyrazil také. „Až zítra... zítra!“ opakoval strážmistr a uklidňoval je. Za dob, kdy zvířata ještě mluvila a říkala nepochybně méně nesmyslů než lidé, Vad’l’avant a Coupe-a-Coeur by jistě byli odpověděli: „Tedy zítra... marchefe... zítra!...“
VI. KAP I TOLA
Z Gábesu do Tozeuru Sedmnáctého března, v pět hodin ráno, když slunce vyšlo nad obzor Malé Syrty a zalévalo zlatem široké písčité pláně kraje chottů, vydala se expedice z Gábesu. Bylo krásně! Lehounký severní větřík příjemně vál a poháněl na obloze bílé mráčky, které se rozplývaly, než dostihly protilehlý obzor. Zimní období bylo u konce. Roční počasí se totiž v podnebí východní Afriky následují s podivuhodnou pravidelností.
Období dešťů „eš-šta“ vyplňuje měsíce leden a únor. Léto s nesnesitelnými vedry trvá od května do října, v těch měsících převládá směr větru mezi severovýchodem a severozápadem. Pan ze Schallerů a jeho družina se tedy dali na cestu v nejvýhodnější době. Než udeří hrozná vedra, která ztěžují cestování saharskými pouštěmi, chtěli být již ze své cesty zase doma. Gábes, jak již bylo řečeno, nemá přístav. Dřevní malá zátoka s přirozeným přístavem Tripolis, téměř úplně zanesená pískem, je přístupná jen pro lodě malého ponoru. Užívá zálivu, utvořeného polokruhem mezi skupinou Kerkenah a ostrovy Lotofagů, zálivu, který dostal jméno Malé Syrty. Mořeplavci se jí obávají stejně jako Velké, tak bohaté na námořní nehody. Nový přístav byl připravován při ústí Oued-Melahu, kde měl průplav začít. Ze zvýšeného terénu u Gábesu, dvacet kilometrů širokého, z něhož bylo sneseno již dvaadvacet milionů kubických metrů země a písku, nezbýval již než jen tenký věnec, zadržující vody zálivu. Stačilo několik dní, aby byl odstraněn, ale to až naposledy, až průplavní práce v chottech budou úplně dokončeny. Pak tu bude třeba postavit most pro dráhu z Kaironanu do Feriany a Gafsy, aby tudy mohla pokračovat směrem ke Gábesu a tripolské hranici. Tato první část průplavu procházející gábeským návrším byla nejnamáhavější a pohltila největší část nákladu. Na některých místech dosahuje vzedmutá zemská kůra až jednoho sta metrů kromě dvou sedel padesát až šedesát metrů vysokých, a pak zde byl písek smíšený se skalnatou hmotou, jejíž odstranění dalo nemalou práci. Od ústí Oued-Melahu se průplav táhl k Džeridu a inženýr na svých prvních denních pochodech šel někdy po severním, někdy po jeho jižním břehu. V čele jeli inženýr Schaller a setník Hardigan s oddílem několika spahiů, vedených strážmistrem Nikolem. Uprostřed vezli velbloudi a mezci náklad proviantu a polního ležení a za nimi četa, vedená poručíkem Villettem, tvořila zadní skupinu. Výprava, která neměla jiný úkol než hledat vytyčený a místy započatý průplav po celé jeho délce, a přesvědčit se o jeho stavu nejprve až k chottu Rharsa a pak až k Melriru, se pohybovala jen zvolna kupředu. Je-li pravda, že karavany putující od oázy k oáze a obcházející na jihu alžírské a tuniské pohoří, urazí za deset, dvanáct dní až čtyři sta kilometrů, chtěl se inženýr spokojit jen asi s dvanácti ve čtyřiadvaceti hodinách. „Nejdeme dělat objevy,“ říkával pan ze Schallerů, „chceme si jen udělat obraz o stavu věcí, které nám předchůdci zanechali.“ „Máte pravdu, milý příteli,“ při svědčil mu setník Hardigan, „a také by se toho po čertech málo dalo objevit v těchto končinách Džeridu. Ale, co mne se týká, docela se těším, že ji ještě uvidím, než bude proměněna v moře. Myslíte, že tím získá?“ „Zajisté, setníku, a budete-li se chtít jednou vrátit...“ „Tak za šedesát let...“ ,,Ó ne, jsem si jistý, že velmi brzy bude čilý obchodní ruch tam, kde se nyní setkáváte jen se samotami pouště...“ „I ty mají svůj půvab, můj milý příteli...“ „Snad, mohou-li opuštěnost a prázdnota okouzlovat...“ „Ducha, jako je váš, jistě ne,“ odpověděl setník Hardigan, „ale kdo ví, nebudou-li si staří a věrní obdivovatelé přírody stěžovat na změny, které jí lidé vnucují.“ „Pří1iš nenaříkejte, milý Hardigane, neboť kdyby celá Sahara ležela níž, než hladina Středozemního moře, věřte, že bychom ji proměnili v oceán od Gábeské zátoky až k Atlantickému pobřeží.“ „Nepochybuji,“ smál se důstojník, „copak by dnes moderní inženýři ještě respektovali! Kdybychom vše nechali na nich, sázím se, že by mořské tůně vyplnili horami a uhladili by naši zeměkouli jako pštrosí vejce, aby na ni mohli pohodlně klást koleje!“ /
Jak z tohoto hovoru vyplývá, nedívali se inženýr a důstojník za své několikanedělní cesty Džeridem na všechny věci z téhož hlediska, ale přesto zůstávali vždy dobrými přáteli. Cesta v Gábeské oáze vede rozkošnou krajinou. Zde mezi mořským pískem a přesypy pouště rostou nejrozmanitější druhy africké flóry. Na pět set šedesát tři jich botanikové napočítali. Obyvatelé této šťastné oázy si nemají věru co naříkat, neboť příroda tu opravdu svými dary neskrblila. Banánů, moruší, cukrové třtiny tu mnoho není, ale za to hojnost fíkovníků, mandloní, pomerančovníků, výborně prospívajících pod vysokými vějíři nesčetných datlí, o bohatých vinicích a ječmenných polí, jejichž konce nedohlédneš, ani nemluvě. Džerid, země datlovníků, má těchto stromů přes milion a nejméně sto padesát druhů. Jejich plody - obzvláště takzvaná „světlá datle“ s průsvitným masem - jsou v Gábeské oáze vyhlášené jakosti. Vysvětlují to vlhkou půdou a blízkostí moře. Karavana postupující proti proudu Oued-Melahu se za nejzazší hranicí této oázy dostala do suché části vzedmuté půdy, kterou se táhl nový průplav. Zde, na těchto místech to bylo, kde prokopání vyžadovalo práce tisíců rukou. Ale přes všechny nesnáze a komplikace, způsobené znepokojenými kmeny, koneckonců o dělníky nebyla nouze, za čtyřicet centimů denní mzdy mohla francouzsko-cizozemská Společnost do práce najímat Arabů, kolik potřebovala. Jen kmeny Tuaregů a některé kočovné kmeny, které se zdržovaly na pomezí solných bažin, se odmítly účastnit na prokopávání průplavu. Cestou si pan ze Schallerů dělal záznamy. Někde bylo třeba udělat opravy na svahu břehů nebo na samém dně průplavu, aby byl docílen vypočítaný nutný spád a zajištěna dostatečná vydatnost přitékající vody, nebo - jak Roudaire napsal - aby byly jednak naplněny nádrže, jednak nahrazováno denní odpařování vody, a tak zabráněno jejímu ubývání. Vypočítaný spád obnášel pět centimetrů na kilometr a protože průplav až do Rharsy byl dlouhý sto padesát kilometrů, měl být průplav na svém konci hluboký devět metrů. Ale poněvadž dno průplavu u Gábesu je šest metrů nad mořskou hladinou, musel mít na svém konci, kde ústil v chotty, hloubku patnáct metrů. „Tato čísla udaná Roudairem,“ pravil inženýr, „byla všude přesně dodržena a je velká výhoda, že tomu tak je, vzhledem k pohyblivosti půdy, kterou byl průplav prokopán...“ „Jakou šířku měl původně mít?“ tázal se setník Hardigan. „Průměrně jen pětadvacet až třicet metrů,“ odpověděl pan ze Schallerů, „a měl být udělán tak, aby se jeho rozšíření utvářelo tokem vody samo. Ale přesto, že to vyžadovalo daleko víc práce a tím i nákladů, bylo nutné jej rozšířit na osmdesát metrů, jak vidíte dnes.“ „To se patrně stalo, milý příteli, aby se chotty Rharsa a Melrir rychleji naplnily...“ „Zajisté a znovu opakuji, že počítáme s ještě větší šířkou, protože proud vody bude splachovat písek břehů, takže bude moci protéct větší množství vody.“ „Nemýlím-li se,“ ujímal se slova zase setník Hardigan, „mluvilo se zpočátku o deseti letech, kterých bude třeba, aby Saharské moře dosáhlo své stálé hladiny.“ „Vím... vím...“ odpověděl inženýr, „a tvrdilo se, že voda, než proteče průplavem, se vypaří a že jí do chottu Rharsy nevteče ani krůpěj! Podle mého názoru by bylo lepší zůstat při původní šířce a raději se postarat, aspoň v první části průplavu, o větší spád. To by bylo praktičtější a méně nákladné. Ale víte, že to nebyla jediná chyba ve výpočtech našich předchůdců. Z podrobnějších šetření vyšlo najevo, že také doba deset let, kterou by potřebovaly alžírské prolákliny k svému naplnění, nebyla vypočítána správně. Za pět let budou obchodní lodě projíždět novým mořem od Gábeské zátoky až do nejvzdálenějšího přístavu Melriru.“ Oba pochody prvního dne cesty byly vykonány za příznivých podmínek. Kdekoliv chtěl inženýr prohlédnout práce nebo stroje, karavana se zastavila. Asi v pět hodin večer, patnáct kilometrů od Gábesu, dal setník Hardigan povel k odpočinku. Na tom místě měla karavana přenocovat.
Utábořila se na severním břehu průplavu, ve stínu datlového lesíka. Jezdci seskočili z koní a zavedli je na louku, kde bylo hodně pastvy. Hájem se vinul potok, kterého voda, jak se přesvědčili, byla čerstvá a čistá. Stany, které měly být použity jen v hodinách spánku, byly rychle postaveny. Večeře byla snědena ve stínu stromů. Inženýr a oba důstojníci, obsluhovaní Françoisem, si na zásobách vezených z Gábesu náležitě pochutnávali. Potrava, složená z konzervovaného masa a zeleniny, stačila karavaně na několik týdnů a mohla být ve vesnicích a městech dolního Tuniska a dolního Alžíru snadno doplňována. Je zbytečné poznamenávat, že strážmistr a jeho mužstvo, samí hbití hoši, byli se stany ve chvilce hotoví. Dva vozy, které s sebou vzali, umístili na kraj háje. Nikol, dřív než pomyslel na sebe, vyhřebelcoval nejprve Va-d’ľavanta. U bujného koně to byla vždy zábava, které se Nikol a zvláště desátník Pistache nemohli dost nasmát. Hodný kůň se zdál být první den cesty úplně spokojený a svému pánovi odpověděl dlouhým zaržáním, do kterého se mísilo hafání Coupe-a-Coeura. Setník Hardigan nezapomněl udělat všechna opatření, aby nočnímu ležení zajistil bezpečnost. Ostatně klid noci byl rušen jen řevem, velmi dobře známým kočovníkům těchto krajů. Ale šelmy se blíž až do východu slunce neodvážily a ležení zůstalo této nemilé návštěvy ušetřeno. V pět hodin bylo již zase všechno na nohou a v deseti minutách byl hotov i François se svým holením před zrcátkem, které si pověsil na tyč stanu. Když byli sehnáni koně a všechno, co bylo třeba k noclehu naložené zase na vozy, malá četa se vydala ve stejném složení jako včera opět na pochod. Břehy průplavu, po nichž se družina ubírala, nebyly již tak vysoké jako na včerejší části průplavu, blíže Gábeské zátoce. Nebylo pochyb, že jejich kyprá půda nebo sypký písek by dlouho nedovedly vzdorovat nárazu vody, když by proud byl jen poněkud silnější. Pak by se asi, jak bylo inženýry předvídáno a domorodci obáváno, průplav šířil sám a tím by se krátila i doba potřebná k úplnému naplnění obou chottů. Celkem však jak pan ze Schallerů zjistil, dno průplavu se zdálo být spolehlivé a pevné. Snazší bylo prokopávání průplavu teprve v končinách Anniské sebkhy, kde půda byla měkčí než v pobřežním pásmu Malé Syrty. Krajina měla stále stejný ráz opuštěnosti a prázdnoty jako včera, když vyšli z Gábeské oázy. Jen tu a tam se objevovaly malé datlové lesíky houštiny alfy (Alfa, travina ze skupiny psinečku, lat. macrochloa tenacissima), které tvoří jediné bohatství země. Od samého rána se expedice vydala západním směrem, aby podél průplavu došla do doliny, označené jménem Fedžedž a osady Hammy. Osada ať není zaměňována s jinou stejného jména, ležící při vstupu do Rharsy, do níž expedice měla také přijít, ale později, až by prošla celým Fedžedžem a Džeridem. V této Hammě, po dvou pravidelných pochodech vykonaných osmnáctého března, nocovala expedice podruhé. Různá městečka tohoto kraje leží všechna stejně uprostřed malých oáz. Jsou obehnána podobně jako vsi - zdmi z hlíny, chránícími je od přepadů kočovných kmenů a od útoků afrických šelem. Obyvatelstvo se zpravidla skládá z několika set domorodců a několika francouzských osadníků. Bordž v osadě Hamma, obsazený malým oddílem domácích vojáků, je jen malý dům, své okolí však poněkud převyšující. Spahiové, které obyvatelstvo vlídně přijalo, se ubytovali po arabských domech, ale inženýr a důstojníci přijali pohostinství, nabídnuté jim krajanem. Když se setník Hardigan vyptával, není-li v Hammě něco známo o náčelníkovi Targuů uprchlém z gábeského vězení, odpověděl mu hostitel, že o něm dosud neslyšel. Nikde v okolí Hammy nebyla jeho přítomnost pozorována. Vše nasvědčovalo spíš tomu, že uprchlík obešel Fedžedž, dostal se do kraje alžírských chottů a že mu jižní kmeny Tuaregů poskytly
útulek. Obyvatel Hammy, který se vrátil z Tozeuru, prý slyšel vypravovat, že tam byla zahlédnuta Džemma, ale kterým směrem se pak vydala, nebylo známo. Ostatně se sluší zde připomenout, že Hadžar, který uprchl z vězení a dostal se na břeh Malé Syrty, když se na chvíli sešel u marabutu se svou matkou, kde ho očekávali připravení koně, se pustil se svými společníky po cestě, po které ho Džemma nenásledovala. Devatenáctý den ráno, za poněkud zastřené oblohy, která slibovala méně horký den, dal setník Hardigan povel k odchodu. Mezi Gábesem a Hammou urazili třicet kilometrů, do Fedžedže jich zbývalo už jen patnáct. Ty bylo snadné za den ujít, takže večer již mohli být nedaleko chottu. Na včerejším pochodu do Hammy se musel inženýr od průplavu poněkud odchýlit, ale druhý den se již zase k němu mohl vrátit. Na tomto úseku cesty, sto devadesát kilometrů dlouhém a ležícím patnáct až dvacet metrů pod hladinou moře, proběhlo prokopání průplavu bez zvláštních potíží. V následujících dnech se družina ubírala pořád podél průplavu po půdě, která neměla vždy žádoucí pevnost. Bylo to na těchto místech, že se vrtadla sama bořila do země, div v ní nezmizela, a co se stalo nástroji, mohlo se snadno přihodit i člověku. Tato Anniská sebkha je jedna z nejroz1eWejších. Od Bon-Abdallahu tvoří Fedžedž a Džerid, který je však třeba odlišit od stejnojmenné části pouště, jen jedinou nížinu až k jejímu západnímu konci. Zde od vesnice Mtocie, ležící nedaleko od Hammy, byl průplav veden napříč Fedžedžu, kterým měla karavana projít. Kromě nádrží podobných jezerům, známých pod jménem sebkhy a chotty, tu nebylo nic zvláštního. O těch, které se geograficky jmenují Džerudž a Fedžedž, které si ani ve svém středu nezachovaly vodu, pravil za jízdy pan ze Schallerů k setníkovi Hardiganovi a poručíkovi Villettovi: „Nevidíme tu vodní hladinu, protože ji přikrývá solná kůra. Ale voda pod ní je... opravdová geologická zvláštnost, jistě jste si všimli, že kroky našich koní duní, jako by kráčeli po klenbě...“ „Skutečně,“ odpověděl poručík, „a nehrozí nám snad nebezpečí, že bychom se mohli náhle probořit?“ „Pro všechny případy je třeba být opatrný,“ přidal se k hovoru setník Hardigan, „a nepřestávám to svému mužstvu připomínat... Již několikrát se stalo, že v nejníž položených částech těchto sesedlin se koně rázem ocitli až po prsa ve vodě... Stávalo se zvlášť při prozkoumávání této sebkhy a je dost důkazů, že takto náhle uvázly celé karavany, putující z Tozeuru do Nefty, Gafsy nebo jiných osad tohoto kraje.“ „Tento kraj, ačkoliv není ani mořem ani jezerem, přece jen není pevninou v pravém slova smyslu,“ poznamenal poručík Villette. „Co se neděje tady v Džeridu, stává se často v Rharse a Melriru, kromě přikrytých vod mívají tyto chotty svrchní vody v nádržích, ležících níž, než hladina moře...“ „Škoda, milý pane,“ pravil setník Hardigan, „že tento chott nemá podobné vlastnosti! Pak by stačil třicetiki1ometrový průplav, aby sem přivedl vodu z Gábeské zátoky, a již dávno mohly po Saharském moři plout lodě!“ „Je třeba toho opravdu litovat,“ odpověděl pan za Schallerů, „a to nejen z toho důvodu, že by byly délka a rozsah prací značně zmenšeny, ale i proto, by pak plocha nového moře byla téměř zdvojnásobena. Místo 7 200 čtverečních kilometrů nebo 720 000 hektarů, by jich měla pak kolem 1500 000! Podíváme-li se na mapu, přesvědčíme se, že Fedžedž a Džerid mají větší rozlohu než Rharsa a Melrir, který ostatně ani nemůže být celý zaplaven.“ „Ale kolem dokola vzato,“ poznamenal poručík Villette,“kráčíme-li po tak nespolehlivém terénu, není přece v blízké, či vzdálené budoucnosti vyloučené, že se půda sesedne ještě hlouběji, zvlášť když bude promočena vodami průplavu... Co ručí za to, že se těmito buď
pomalými nebo náhlými změnami půdy nestane celá jižní část Alžíru a Tuniska dnem oceánu, když by se Středozemní moře rozlilo od východu k západu?“ „Tím by se uskutečnil anglický projekt Marockého moře!“ odpověděl setník Hardigan. „Hleďme, hleďme, co se z našeho milého poručíka Villetta nevyklubává! Dává se nakonec unášet přízraky, které straší fantazii Arabů v jejich povídkách, zdá se, že chce v rychlosti soupeřit s junáckým Va-d’ľavantem našeho neméně junáckého Nikola!“ „Namouvěru, pane setníku,“ odpověděl mladý důstojník a smál se, „a myslím, že se to všechno může stát...“ „A jaké je o tom vaše mínění, pane inženýre?“ „Rád se opírám o podložená fakta a přesná měření,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Opravdu, čím podrobněji jsem prostudoval půdu tohoto kraje, tím víc uznávám její abnormální povahu a z eventuality, kterou nemůžete předvídat, je těžké, snad i nemožné určit změny, které by tu časem mohly nastat. Zatím nezbývá než se spokojit s vyčkáváním a zanechat příští době, bude-li chtít uskutečnit velkolepý plán Saharského moře.“ Denními pochody do Limagues, Seftimy, Bon-Abdallahu, měst položených na převlace, která se táhne mezi Fedžedžem a Džeridem, skončila expedice prohlídku kanálu, vytyčeného až do Tozeuru, do kterého dorazila třicátého března večer. VII. KAP I TOLA
Tozeur a Nefta „Zde,“ pravil toho večera strážmistr Nikol desátníkovi Pistachovi a panu Françoisovi, „tady jsme ve vlastní domovině datlí, v hotové ,datlovně‘, jak ji nazývá pan setník a jak by ji nazvali i moji kamarádi Va-d’ľavant a Coupe-a-Coeur, kdyby mohli mluvit...“ „Ah,“ odpověděl Pistache, „datle jsou všude datle, ať je trháš v Gábesu nebo v Tozeuru, jen když vyrostly na datlovníku... Nemyslíte, pane Françoisi?...“ Říkali mu vždycky „pane Françoisi“, kdykoliv ho oslovovali. I sám jeho pán se nepronášel jinak, a pan François si na tom moc zakládal ve své vrozené vážnosti. „Nemohu to posoudit,“ odpověděl vážným hlasem a přejel si rukou bradu, kterou si chtěl časně zrána oholit. „Přiznávám se, že hrubě nestojím o toto ovoce, dobré pro Araby a ne pro Normanďany, z nichž Jsem... „Ah, pravda, jste trochu vybíravý, pane Françoisi, zapomněl jsem,“ podotkl strážmistr. „Dobré pro Araby! Snad jste chtěl říci příliš dobré pro ně, protože je neumějí ocenit, jak si zaslouží!... Datle! Hrušky, jablka, hrozny, pomeranče, všechno ovoce Francie bych za ně dal!...“ „Proč? Naše ovoce také není špatné,“ řekl desátník Pistache, a olizoval si rty. „Jestli jste džeridské datle nikdy neochutnal, nemůžete takhle mluvit,“ ujímal se Nikol zase slova. „Počkejte, dám vám zítra nejlepší zdejší druh deglat en noir, čerstvě utržený ze stromu, tuhý a průsvitný, který když se uleží, dostává kupodivu lahodné a jako cukr sladké těsto...To budete zírat! Je to zkrátka rajské ovoce... a vždy jsem byl toho přesvědčení, podlehl-li náš praotec Adam pokušení, že mu jeho družka Eva dala kousnout do datle a ne do jablka, byť se i nezamlouvala desátníkovi Pistachovi, který je příliš Normanďanem, aby nenadsazoval.“ „To je možné,“ odpověděl desátník, který se rád skláněl před strážmistrovou autoritou. „A nemyslete si, pane Françoisi,“ vpadl zase do řeči Nikol, „že toto mínění o džeridských datlích, zvláště o datlích z Tozeurské oázy, mám jediný... Zeptejte se setníka Hardigana a poručíka Villetta, kteří je znají... Nebo se zeptejte třeba jen Va-d’ľavanta a Coupe-a-Coeura...“
„Jakže?“ odpověděl François, na jehož tváři se zračilo překvapení, „i vašeho koně a psa?“ „Ovšem, jsou po nich posedlí, pane Françoisi, a na vzdálenost dobrých tří kilometrů už chřípí koně a čenich psa větří jejich vůni... Zítra si jich popřejou oba...“ „Dobře, pane strážmistře,“ odpověděl François, „přejete-li si to, pomůžeme Džeridu od několika tuctů jeho proslavených plodů!“ Sluší se podotknout, že strážmistr Nikol nenadsazoval. V celém kraji, a zvláště v okolí Tozeuru jsou datle skutečně výtečné jakosti a v oáze jich počítají nejméně dvakrát sto tisíc s osmi miliony kilogramů plodů. Tvoří nesmírné bohatství kraje, lákajíce nesčetné karavany, které přivážejí vlnu, gumu, ječmen a jiné obilí a odvážejí tisíce pytlů tohoto výborného ovoce. Není proto divu, že projekt vnitrozemního moře naháněl obyvatelstvu těchto oáz opravdový strach. Neboť, podle jejich mínění, vlhkostí, způsobenou zatopením chottů, by datle pozbyly svou vynikající jakost, jelikož suchý vzduch Džeridu je, po jejich rozumu, hlavní příčinou, že datle, které jsou přední potravou domácího obyvatelstva, a které vydrží nesmírně dlouhou dobu, zaujímají první místo mezi plody tohoto druhu. Jakmile by se podnebí změnilo, neměly by větší cenu než datle, které rostou v sousedství Gábeského zálivu a Středozemního moře. Byly tyto obavy oprávněné? Názory, jak je známo se v této příčině rozcházejí. Ale tolik je jisté, že to bylo pomyšlení na nenapravitelné škody, způsobené Roudairovým projektem, pomyšlení, které znepokojovalo a k odporu proti uskutečnění Saharského moře podněcovalo domácí obyvatele dolního Tuniska a dolního Alžíru. Také hned od těch dob bylo započato se zalesňovací akcí, aby bylo zabráněno postupnému vnikání písku, akcí, která se zatím dost zmohla, jak svědčily hojně vysázené jedle, eukalypty a haťové ploty na ochranu břehů, na způsob pletenin z proutí, zřízených ve francouzském departementu Les Landes. Ale byly-li prostředky na ochranu proti stálému postupu písku známy a prováděny, bylo nutné, aby tento namáhavý zápas nebyl nikdy přerušen, protože písek zakrátko překonává tyto překážky a znovu se dává do svého ničivého a vše pohlcujícího díla. V místech, kde byla tehdy expedice, to je v samém srdci tuniského Džeridu, jehož hlavními středisky jsou Gafsa, Tameghza, Midés, Chebika, Nefza, Tozeur a v němž leží i veliké oázy Nefta, Oudiana a Hamma, mohla výprava snadno přehlédnout a poznat stav prací francouzsko-cizozemské Společnosti, tak náhle přerušených pro finanční překážky, které brzy dosáhly nepřekonatelných výší. Tozeur má asi deset tisíc obyvatel. Asi tisíc hektarů půdy je kolem něho obděláno. Jeho průmysl se omezuje na výrobu burnusů, houní a koberců. Přesto, jak už bylo zmíněno, docházejí do něho mnohé karavany, které exportují miliony kilogramů ovoce datlovníků. Snad vzbudí podiv, že vychování mládeže je věnováno tolik péče a pozornosti. Skoro šest set dětí dochází do osmnácti škol a jedenácti zaonú. Také řeholních řádů je v tomto vzdáleném městě Džeridu slušný počet. Ale nezajímal-li Tozeur příliš pana ze Schallerů po stránce zalesňovací a po stránce přírodních krás oázy, budil zato jeho nejživější zájem průplav, jehož žlab se táhl v délce několika kilometrů směrem k Neftě. Setník Hardigan a poručík Villette, kteří byli v Tozeuru poprvé, jevili o město větší zájem, a věru den, který by věnovali jeho prohlídce, by byl uspokojil i nejzvědavější turisty. Sotva si lze pomyslet něco krásnějšího nad některá jeho místa, některé jeho ulice, vroubené domy, jejichž barevné cihly tvoří obrazy překvapující původnosti. Zasluhují si pozornost umělců víc než zbytky z římského impéria, které v Tozeuru nejsou početné. Druhý den, od samého rána, měli poddůstojníci a vojáci volno, a směli se podle libosti procházet po oáze, s podmínkou, že se vrátí domů na polední a večerní zatroubení. Nikdo kromě toho se nesměl odvažovat za meze, chráněné místní posádkou, které velel vyšší dů-
stojník. Této opatrnosti bylo třeba tím spíše, že se obávali zvýšeného jitření usedlých i kočovných džeridských kmenů, pobouřených nově započatými pracemi, směřujícími k zaplavení chottů. Strážmistr Nikol a desátník Pistache se spolu procházeli od samého jitra. Nevyšel-li s nimi Va-d’ľavant, který zůstal ve stáji, po kolena ponořený v nadbytku píce, poskakoval s nimi aspoň Coupe-a-Coeur a není pochyby, že zvědavý a slídivý pes neopomenul večer sdělit své dojmy svému věrnému příteli Va-d’ľavantovi. Nejčastěji se toho dne potkávali inženýr, důstojníci a vojáci na Tozeurském tržišti, na němž se shromažďuje obyvatelstvo před Dar-el-Beyem. Tento souk dostává vzezření polního tábora, když si na něm prodavači postaví své stany ze slaměných rohoží nebo z lehké látky, upevněné na palmových větvích. Sedí v nich, a mají před sebou rozložené zboží, přivážené na hřbetech velbloudů od oázy k oáze. Strážmistrovi a desátníkovi se zde častěji nabízí příležitost, vypít několik sklenek palmového vína, domácího nápoje, známého pod jménem lagmí. Připravují je z palem dvojím způsobem, buď, aby se k němu dostali, uříznou celou korunu palmy, která pak nutně usychá, nebo udělají do kmene několik zářezů nepropouštějících tolik šťávy, aby strom musel nutně zajít. „Dobrého pomalu, Pistachu!“ napomínal strážmistr svého podřízeného druha, „nebo lagmí umí s člověkem po čertech zatočit...“ „Ach ne tolik, jako datlové víno,“ odpověděl desátník, který měl v tomto oboru velmi důkladné znalosti. „Jen buďte bez starosti, strážmistře, něco sneseme, ostatně zde máte hned několik Arabů najednou pro špatný příklad našemu mužstvu.“ Po náměstí vrávoralo několik domorodců v opilém stavu, který zvláště Arabům tak málo sluší. „Domníval jsem se, že Mohamed zakázal svým věřícím se opíjet,“ poznamenal desátník, k jehož právě pronesené myšlence dal podnět pohled na opilce. „Ano, Pistachu, kterýmkoliv vínem kromě lagmí,“ vysvětloval mu strážmistr. „S tímto produktem Džeridu činí však korán výjimku.“ „A jak vidím, Arabové z ní pořádně těží,“ zasmál se desátník. Zdá se opravdu, že lagmí není v seznamu kvašených nápojů, Prorokovým synům zakázaných. Půda oázy, jejíž výhradním stromem je palma, vyniká podivuhodnou úrodností, nejlépe patrnou na různých rostlinných plodinách, které zdobí a obohacují tozeurské zahrady. Zásluhu na tom má hlavně oued Berkuk, zavlažující celé okolí svou proudící vodou, která protéká jednak svým hlavním řečištěm, jednak drobnými přítoky, které tam sbírá. Vidět, jak vysoká palma prostírá vějířově své větve nad olivou o něco nižší, jak pod olivou roste fíkovník, který svými listy zase chrání granátový strom, jak se kolem granátu vine réva, jejíž hrozny se proplétají obilím a zeleninou, není snad toto nanejvýš vzácná podívaná? Navečer, který inženýr ze Schallerů, setník Hardigan a poručík Villette na pozvání místního velitele strávili ve velikém sále Kasby, se točil hovor přirozeně kolem nynějšího stavu prací, kolem blízkého zahájení plavby průplavem a kolem výhod, které vyplynou kraji z tohoto zaplavení dvou tuniských chottů. „Je bohužel pravda,“ poznamenal k tomu místní velitel, „že domorodci se zdráhají uznat značné dobrodiní Saharského moře pro Džerid. Mluvívám o tom s arabskými náčelníky a na malé výjimky jsou všichni proti projektu tak nepřátelsky zaujati, že všechna má poučování o opaku se míjejí účinkem. Nejvíce se bojí změny podnebí a jejího škodlivého důsledku pro zdar plodin oázy a zvláště pro zdar palmových hájů. A přece všechno nasvědčuje opaku... a také nejpovolanější učenci o tom nijak nepochybují, že by průplav svou mořskou vodou při-
nesl krajině hotové požehnání. Ale domorodci se staví nepřátelsky ke všem názorům, které se jejich umíněným předsudkům nezamlouvají.“ „Nevychází tento odpor spíše od kočovných kmenů než od usedlých obyvatelů?“ zeptal se setník Hardigan. „Ano,“ odpověděl velitel, „neboť způsob života kočujících kmenů by tímto projektem doznal zcela jistě nemalé změny... S největší prudkostí jej odmítá kmen Targui, a i to je snadné vysvětlit. Počet a význam karavan by se značně zmenšil, koho by pak Targui přepadali na džeridských cestách! Až by se obchod konal po lodích nového moře, nezbývalo by jim, než zaměnit své lupičství za pirátství! Ale z toho by sotva kynul stejně veliký úspěch. Obávajíce se úpadku své nynější moci, pracují všemi prostředky k tomu, aby obrátili na svou víru i usedlé kmeny, jimž důsledky zděděného pozměněného způsobu života po předcích malují v nejčernějších barvách. K nepřátelství se také přidružuje nerozumný fanatismus, který lze v arabských kmenech tak snadno vyvolat. Dosud je, pravda, všechno v jakémsi utajeném stavu, podporovaném muslimským fatalismem, ale není vyloučeno, že jednou utajený hněv domorodých kmenů propukne se vší prudkostí. Hlavní příčina jejich zaujatosti proti Saharskému moři spočívá ostatně v tom, že nechtějí pochopit prostředky, kterými má být uskutečněno. Nevidí v nich nic než dílo kouzelníků, chystajících se způsobit hroznou zátopu celého kraje.“ Velitel tím svým hostům nepověděl nic nového. Že se expedice u džeridských kmenů nepotká s vlídným přijetím, věděl setník Hardigan už předem. O co mu v jeho otázkách šlo, bylo něco jiného: totiž, zda pobouření myslí je tak veliké, aby se obávali brzkého povstání obyvatelů krajiny Rharsy a Melriru. „V tom případě vám nemohu sdělit nic jiného,“ odpovídal velitel, „než že Tuaregové a jiní kočovníci, kromě některých ojedinělých útoků, se neodvážili dosud vážněji ohrožovat průplav. Co jsme se mohli dozvědět, je jen to, že většina jich připisuje průplavní práce vlivu šejtana, muslimského ďábla, a těší se prý nadějí, že vyšší mocnosti dovedou šejtanovo působení odkázat do jeho mezí. Je vůbec velmi nesnadné poznat skutečné mínění těchto uzavřených a potměšilých lidí. Možná, že čekají, až bude s pracemi započato a až dělníci najatí Společností přijdou, aby zkusili výnosnější lup a podnikli větší násilnosti!...“ „Například jaké?“ zeptal se inženýr. „Jaké? Zda by pro ně nebylo nemožné, shromáždit se do několika tisíců a pokusit se o ucpání průplavu na některém místě, naházet písek z břehů do jeho průkopu a zastavit tak, prací svých paží, další přitékání vody ze zátoky?...“ „Věřte, že by měli víc práce se zaházením průplavu, než jí měli naši předchůdci s jeho prohloubením, a koneckonců cíle by se přece nedopracovali...“ „Na čase by jim sotva chybělo!“ odpověděl velitel. „Tvrdí se přece, že by naplnění chottů vodou vyžadovalo dobu asi deseti let?“ „Nikoliv, pane veliteli, nikoliv!“ ujišťoval inženýr. „Zmínil jsem se už o tom a své tvrzení neopírám o domněnky, ale o velmi spolehlivé výpočty. Úsilím lidských rukou a zvláště obrovských strojů, které použijeme, nebude plnění Rharsy a Melriru trvat ani celých pět let. Vody si rozšíří a prohloubí průplav samy, jakmile se do něho dostanou. Kdoví, nebude-li jednou Tozeur, i když je několik kilometrů vzdálen od chottu, mořským přístavem a nebudeli spojen s EI-Hammou na Rharse? To vysvětluje i některá ochranná opatření, na které jsem musel stejně pomýšlet jako na průpravné rozvrhy přístavů na severu a jihu, které jsou jedním z nejdůležitějších cílů této cesty.“ Inženýrův metodický a vážný duch dával dostatečnou záruku, že pan ze Scha1lerů se neoddává planým nadějím. Setník Hardigan pak položil veliteli několik otázek ve věci náčelníka Tuaregů, uprchlého z gábeského bordžu. Je-li něco známo o jeho pobytu v okolí oázy?... Došly-li nějaké zprávy
o kmenu, k němuž přísluší?...Vědí-li domorodci Džeridu něco o způsobu, jakým se Hadžar dostal na svobodu?... Nepokouší-li se pobouřit Araby proti projektu Saharského moře? „K těmto otázkám,“ odvětil místní velitel, „vám nemohu dát určitou odpověď, že zpráva o Hadžarově útěku z gábeské pevnosti pronikla až do oázy, nepodléhá pochybnosti, vzbudila neméně hluku než jeho polapení, kterého jste se pane setníku, účastnil. Nedozvěděl-li jsem se zprávy o tom, že by byl tento pohlavár viděn v okolí Tozeuru, vím aspoň tolik, že celá tlupa Targuů se dala směrem k průplavu, který spojuje chott Rharsy chottem Melriru.“ „Máte důvody věřit ve spolehlivost této zprávy?“ zeptal se setník Hardigan. „Ano, pane setníku, neboť jsem ji obdržel od jednoho z lidí, kteří zůstali v kraji, kde kdysi pracovali a kteří se nazývají hlídači nebo stráží průplavu anebo se jí domnívají aspoň být, doufajíce nepochybně, že si tím pojistí větší blahovůli správy, až bude s pracemi zase započato.“ „Práce jsou povětšině skončeny,“ poznamenal pan ze Schallerů, „ale hlídány musí být na každý pád velmi bděle. Odváží-li se Targui k nějakému výpadu proti průplavu, stane se to jistě v těchto místech.“ „Proč myslíte?“ zeptal se velitel. „Protože zaplavení Rharsy je neznepokojuje tolik jako zaplavení Melriru. První chott nemá totiž oázy hodné zmínky, kdežto v melrirském je jich několik velmi značných, které by musely zmizet pod vodou nového moře. Proto lze spíše očekávat útoky na druhý průplav, který oba chotty spojuje. Bude zde tedy zvláště třeba učinit vojenská ochranná opatření proti možným přepadům.“ „Ať je to jakkoliv,“ poznamenal poručík Villette, „náš malý oddíl, až projdeme Rharsou, bude muset být stále na stráži.“ „To také bude,“ odpověděl setník Hardigan. „Když jsme se jednou Hadžara zmocnili, dovedeme ho chytit i podruhé, a pak si ho budeme hlídat ostražitě ji, než se ho válečný soud navždycky zbaví.“ „Ze srdce bych si to přál,“ odpověděl velitel, „a čím dřív, tím líp, protože dokud je na svobodě, nejsme si jisti, že nám nepobouří celý Džerid, u jehož kočovných kmenů má nesmírnou vážnost. V každém případě jednou z největších výhod nového moře bude to, že konečně vyčistí Melrir od některých brlohů těchto zlosynů.“ Ode všech ne, neboť podle měření setníka Roudaira zbudou na velikém prostranství chottu některá pásma, jako například Hingmiz a jeho hlavní město Zenfig, která zůstanou vodami ušetřena. Vzdálenost, která dělí Tozeur od Nefty, je asi třicet kilometrů, a inženýr doufal, že je urazí ve dvou dnech, noc mezi nimi chtěl strávit na jednom z břehů průplavu. Práce v této části byly hotové a ještě dobře zachovalé. Malý oddíl vytrhl z Tozeuru prvního dubna ráno za nejistého počasí, které by na méně vysokých šířkách bylo jistě skončilo vydatným lijákem. Ale v této části Tuniska, kde se nebylo třeba obávat deště, byly mraky vysoko se vznášející jen vítány, protože mohly mírnit sluneční žár. Výprava se vydala nejprve po březích ouedu Berkuku, přecházejíc jeho hojná ramena po mostech, k nimž trosky starých staveb poskytly materiál. Na západ se prostíraly nesmírné roviny, šedožluté, nikde nechráněné od slunečních paprsků, toho dne naštěstí zmírněných. Za obou denních pochodů prvního dne neviděla výprava na tomto písčitém území nic, než chudé traviny podlouhlých listů, domorodci nazývané driss, na nichž si rádi pochutnávají velbloudi, a které jsou velmi vhod džeridským karavanám. Od východu do západu slunce se nic zvláštního na pochodu neseběhlo a také klid nočního odpočinku nebyl až do rána ničím porušen. Ve velké vzdálenosti bylo vidět několik arab-
ských tlup, táhnoucích od severního břehu průplavu k Aureským horám. Těm ani nenapadlo znepokojovat setníka Hardigana a také setník se s nimi netoužil blíž seznámit. Nazítří, druhého dubna, se pochod k Neftě konal za těch podmínek jako předcházející den, za zamračené oblohy a snesitelného horka. Jen krajina se znenáhla měnila, čím blíž přicházeli k oáze, tím se půda stávala plodnější. Rovina se zelenala hojnými stonky alfy, mezi nimiž se vinuly drobné ouedy. Objevoval se také černobýl a živé ploty kaktových rostlin se rýsovaly na planinách, kde se oči těšily z pohledu na bleděmodrou barvu některých ploch, zarostlých trávničkou a svlačcem. Pak skupiny stromů, olivovníků a fíkovníků, se na břehu ouedů střídaly a za nimi se na obzoru kupily akáciové lesy. Fauna těchto končin se omezuje téměř jen na antilopy, které prchaly ve stádech tak velikou rychlostí, že mizely z očí v několika okamžicích. Sám Va-d’ľavant, nechť si jeho pán o tom myslel cokoliv, sotva by se byl mohl s nimi měřit. Coupe-a-Coeur pak měl dost na tom, že se vztekle rozštěkával na bezocasé opice, které se hojně vyskytují v krajinách chottů a bláznivě skákající ze stromu na strom. Také se ukázalo několik buvolů a muflonů, které však bylo bezúčelné stíhat, protože v Neftě bylo snadné zásoby obnovit. Nejběžnější šelmy této části Džeridu jsou lvi, jejichž útoky bývají velmi nebezpečné. Od těch dob, co bylo pracováno na průplavu, ustupovali znenáhla k alžírské hranici a do sousedních končin Melrirského chottu. Nehrozil-li tu tedy útok šelem, bylo zato lidem i zvířatům velmi nesnadné se tu ubránit štírům a hadům, které přírodopisci nazývají „naja“. Množství těchto plazů je tak veliké, že některé krajiny není možné vůbec obývat, tak například Džerid Teldža musel z té příčiny být Araby opuštěn. V nočním ležení, upraveném blízko tamarindového lesa, se tudíž mohli pan ze Schallerů a jeho druhové položit k odpočinku, až když byla učiněna nejúzkostlivější ochranná opatření. Odpočíval-li Va-d’ľavant bezstarostně, spal zato strážmistr Nikol jen jedním okem a Coupe-a-Coeur vůbec ne, připravený prozradit každé podezřelé zašustění, které by ohrožovalo jeho pána nebo druha. Ale za celou noc se nic nestalo a časně zrána byl zase pochod zahájen. Setník Hardigan postupoval pořád západním směrem, od něhož již od Tozeuru se průplav neuchyloval. Teprve asi deset kilometrů před Neftou zabočila výprava k severu a dorazivši téhož dne odpoledne do Nefty, chtěla pak od tohoto ohybu postupovat po poledníku. Délka průplavu by se byla zkrátila o celých patnáct kilometrů, kdyby bylo možné směrem od Tozeuru dostihnout Rharsy na její východní hranici. Ale postup tímto směrem narážel na nesmírné překážky. Aby byl chott učiněn z této strany přístupným, bylo by nutné prokopat velmi tvrdou, skalnatou půdu pahrbkem, zdvihajícím se asi třicet až třicet pět metrů nad mořskou hladinou. I tato práce by byla vyžadovala stejně tolik času a nákladu jako prokopání některých částí gábeské přehrady. Proto inženýři francouzsko-východní Společnosti, když důkladně prozkoumali tuto končinu, upustili od původní čáry a zvolili jinou, dvanáct kilometrů vzdálenou od Nefty. Odbočovala od tohoto místa v pravém úhlu přímo k severu a dostihovala Rharsy na malé zátoce, která ležela na nejnižších místech chottu, téměř uprostřed jeho jižního okraje. Pan ze Schallerů, v souhlase se setníkem Hardiganem, neměl v úmyslu zůstat v Neftě přes druhý den, k odpočinku a k opatření nových zásob tam stačilo pobýt zbytek odpoledních hodin a noc. Ostatně mužstvo i koně se pří1iš neunavili cestou dvou set kilometrů, které urazili od svého odchodu z Gábesu, mezi sedmnáctým březnem a druhým dubnem. A nebylo pro ně proto nesnadné urazit druhý den nevelkou vzdálenost, která je dělila ještě od chottu Rharsy, aby tam dorazili v době ustanovené inženýrem hned na počátku cesty. Oáza Nefta se příliš neliší v příčině kraje, povahy půdy a rostlinných plodin od Tozeurské oázy. Totéž nakupení příbytků mezi stromy, tatáž dispozice stavby, tatáž vojenská posádka. Tato oáza je jen méně obydlena, nečítajíc víc než asi osm tisíc obyvatel.
I zde přivítali vlídně Francouzi a domorodci malý oddíl setníka Hardigana a učinili co mohli, aby jej nejpohodlněji ubytovali. Bylo v tom také trochu osobního zájmu, pochopitelného, povážíme-li, že průplavem vedeným poblíž oázy obchod Nefty se mohl nadít značného posílení, které by byl pozbyl, kdyby byl průplav k chottu veden nad Tozeurem. Pozměnou původního projektu však kynula Neftě naděje, stát se pobřežním městem nového moře. Proto také její obyvatelé neskrblili blahopřáními inženýru francouzské Společnosti. Přes úsilí zdržet expedici aspoň na čtyřiadvacet hodin, byl ustanoven odchod na ranní hodinu druhý den. Setník Hardigan, který byl informován o podráždění domorodců v okolí Melriru, do něhož ústí druhý průplav, neměl stání, a naléhal, aby tato část jeho cesty byla skončena. Slunce ještě nevyšlo nad obzor, když se mužstvo, které se shromáždilo a připravilo koně i vozy, dalo na dané znamení na pochod. Dvanáct kilometrů, které měří průplav od Nefty až ke svému záhybu, bylo uraženo prvním denním pochodem, vzdálenost od ohybu k Rharse druhým. Bylo šest hodin večer, když setník Hardigan bez zvláštních příhod dorazil na místo, velel zastavit na kraji zátoky, tam kde úplně hotový průplav ústil do chottu.
VIII. KAP I TOLA
Chott Rharsa Ležení v noci ze čtvrtého na pátý duben bylo rozbito na úpatí ostře vystupujících písečných chlumů, které vroubily okraj zátoky. Svým přirozeným položením místo neposkytovalo mnoho ochrany a útulku. Poslední stromy tohoto smutného kraje minula expedice tři až čtyři kilometry odtud, mezi Neftou a chottem. Nic než písčitá poušť se sotva znatelnými stopami vegetace se prostírala od té doby kolem, Sahara ve vší své vyprahlosti. Byly postaveny stany. Nové zásoby, naložené na vozy v Neftě, zajišťovaly mužstvu i koním potravu na řadu dní. Ostatně na cestě kolem Rharsy se inženýr zamýšlel zastavit v četných oázách, které ležely na jejích okrajích, kde bude zajisté hojně čerstvé píce, které se uvnitř chottu nedostávalo. Před večeří, kterou připravoval pan François, se o tom rozhovořil inženýr Schaller se setníkem Hardiganem a poručíkem Villettem pod společným stanem. Mapka Rharsy, která byla rozložená na stole, ukazovala její tvar. Tento chott, jehož jižní hranice zabíhá kousek za třicátý čtvrtý stupeň zeměpisné šířky, se na severu zaokrouhluje v krajině, ohraničené Aureským pohořím, poblíž městečka Chebiky. Jeho největší délka, měřená právě na zmíněném třicátém čtvrtém stupni šířky, činí šedesát kilometrů, ale plocha, kterou lze zaplavit, není větší než třináct set čtverečních kilometrů, to je, jak poznamenal inženýr, tří až čtyřtisíckrát znásobené Martovo pole v Paříži. „Co je obrovské oproti Martovu poli,“ poznamenal poručík Villette, „je na moře přece jen trochu malé...“ „Zajisté, pane poručíku,“ odvětil pan ze Scha1lerů,“ale přidáte-li k tomu povrch Melriru, který má šest tisíc čtverečních kilometrů, bude mít Saharské moře rozlohu sedm set dvacet tisíc hektarů. A je docela možné, že časem Neptunovou zásluhou zasáhne i sebkhy Džerid a Fedžedž...“ „Jak vidím, milý příteli,“ ujal se slova setník Hardigan, „stále s touto možností počítáte... Připouštíte ji do budoucna?...“ „Kdo má takovou moc, aby četl v budoucnosti?“ odpověděl pan ze Schallerů. „Naše planeta, o tom není pochyby, viděla již věci neobyčejnější a netajím se před vámi tím, že tato myšlenka mne zaměstnává dost často. A zabývám se jí rád. Zajisté, že jste slyšeli mluvit
o zmizelé pevnině zvané Atlantis, to není Saharské moře, které se nad ní rozlévá, to je sám Atlantický oceán! A příkladů podobných převratů, je pravda, že v menších rozměrech, je dost, např. co se stalo v devatenáctém století v Insulindě po hrozném výbuchu Krakatoy, a proč by se to, co se stalo včera, nemohlo přihodit zítra?“ „Budoucnost je veliká skříň s překvapeními...“ zafilozofoval si poručík Villette a usmíval se. „Jistě, pane poručíku,“ přitakal inženýr, „a až bude vyprázdněna...“ „Pak bude konec světa,“ dodal setník Hardigan, a ukázal prstem na mapu tam, kde ústil první průplav, dvě stě dvacet sedm kilometrů dlouhý, a otázal se: „Nebude na tomto místě zřízen přístav?“ „Ano, právě na břehu této malé zátoky,“ odpověděl pan ze Schallerů, „a vše nasvědčuje tomu, že bude jedním z nejvyhledávanějších přístavů Saharského moře. Plány jsou již hotové a jakmile bude Rharsa splavná, jistě tu rychle vyrostou ze země domy, obchody, sklady, bordže.“ Ostatně na východním konci chottu se přetvářelo město Hamma již nyní, a to se zřetelem na námořní i obchodní důležitost, kterou by nabylo díky původnímu projektu a kterou by neztrácelo ani druhým pozměněným projektem, protože i tak zůstávalo dopředu posunutým přístavem Gafsy. Že by se toto město, jehož polohu ukazoval inženýr na mapě v nejzazším konci Rharsy, mohlo stát obchodním městem v samém nitru Džeridu, se zdálo jako nikdy nesplnitelný sen. A přece jej nyní lidský génius začal uskutečňovat. Politováníhodné bylo pouze to, že první průplav nemohl vyústit přímo u města. Ale jsou známy důvody, pro které museli inženýři spojit chott s břehem této malé zátoky, která se nyní jmenuje Roudairova zátoka, od níž se očekávalo, že se stane nepochybně nejdůležitějším přístavem Saharského moře. Setník Hardigan se pak otázal pana ze Schallerů, má-li v úmyslu vést expedici Rharsou po celé její délce. „Nikoliv,“ odpověděl inženýr, „chci jen zhlédnout okraje chottu... Doufám, že zde najdu potřebné stroje, které mohou být vhodně použity buďto zde nebo někde jinde a které mají především tu přednost, že jsou již na místě, jestliže jsou nynější stroje lepší, bylo by nutné je sem dopravovat.“ „Neprojíždějí karavany nejraději tímto chottem?“ otázal se poručík Villette. „Ještě dnes jím putují, pane poručíku, ačkoliv cesta po této měkké půdě je dost nebezpečná, ale je kratší a méně namáhavá, než cesta podél břehů zatarasená písečnými přesypy. My se však po ní přece jen vydáme západním směrem až k místu, kde začíná druhý průplav. Na zpáteční cestě, až zjistíme hranice Melriru, můžeme táhnout podél severního pomezí Rharsy a dostihneme Gábes za kratší dobu, než nám trvala cesta sem.“ Byl přijatý ten plán, podle něhož měl inženýr projít celým obvodem nového moře a prohlédnout oba průplavy. Druhý den jeli pan ze Schallerů a oba důstojníci v čele oddílu. Před nimi běhal Coupe-aCoeur a plašil hejna špačků, jejichž let byl provázen chrčivým třepotem křídel. Cesta vedla po vnitřním úpatí vysokých přesypů, tvořících rám chottu. Na této straně nebylo třeba mít obavy, že by se voda mohla rozlít za okraje těchto nížin. Jejich vysoké břehy, připomínající věnec Gábeského hřbetu, byly takového útvaru, že by jistě nepovolily tlaku vody, a tato jižní část Džeridu byla úplně mimo nebezpečí zatopení. Pochod byl zahájen hned v časných ranních hodinách dosud zachovávaným plánem. Rovněž délka obou denních pochodů nebyla vůbec zvyšována a omezovala se jako v předchozích dnech na dvanáct až patnáct kilometrů. Pan ze Schallerů chtěl především ohledat břeh, jenž měl jednou svírat vody nového moře a přesvědčit se, jestli nehrozí, že by se voda přelila přes své břehy a vnikla do sousedních krajů. Proto se malý průvod ubíral úpatím písečných přesypů, táhnoucích se podél chottu
západním směrem a nezdálo se, že by bylo třeba, aby lidské ruce zasahovaly do díla přírody. Ať již Rharsa byla kdysi jezero nebo nebyla, bylo jisté, že se pro ně výborně hodila a že určitě dovede udržet vodu přivedenou prvním průplavem. Na dalším pochodu bylo možné přehlédnout dno chottu po celé jeho rozloze. Povrch této vyschlé Rharské nádrže se třpytil ve slunečních paprscích, jako by byl pokrytý vrstvou stříbra, křišťálu nebo kafru. Oči z tohoto lesku přecházely a bolely a bylo třeba chránit je tmavými skly, aby neonemocněly zánětem, který je tak častý při oslnivosti saharského světla. Důstojníci i mužstvo jimi byli vybaveni, strážmistr Nikol dokonce koupil veliké tmavé brýle i pro svého koně. Ale nezdálo se, že by Va-d’ľavantovi činily zvláštní potěšení. Byl v nich trochu směšný a Coupe-a-Coeur ani nemohl svého druha za tímto optickým přístrojem poznat. Proto Va-d’ľavant, ani kterýkoliv z ostatních koní nebyl opatřen těmito chránítky, tak nepostradatelnými pro jejich pány. Chott měl vzezření oněch solných jezer, která v létě účinkem tropických veder vysychají. Ale část vody, která se vsaje do písku, odpařuje v sobě utajené plyny, takže se půda vlní vzdutými kopečky a podobá se poli rozrytému krtky. O dně tohoto chottu poznamenal inženýr k oběma důstojníkům, že se skládá z červeného křemenného písku se síranem a uhličitanem vápenatým. Tato vrstva byla pokryta výkvěty utvořenými hořkou a kuchyňskou solí, skutečnou solnou komorou. Ostatně pliocénové pásmo, jehož se dotýkají chotty a sebkhy, má samo hodně sádry a soli. Budiž zde poznamenáno, že v roční době, v níž se výprava uskutečnila, nebyla Rharsa úplně bez vody, kterou jí v zimě ouedy přivádějí. Koně se často zastavovali, jakmile se poněkud vzdálili od ghourdů, to znamená od přesypů vroubících chotty, na pokraji dolin naplněných stojatou vodou. Jednou se setník Hardigan domníval, že z dálky viděl arabské jezdce projíždět se na pustém dně chottu, ale když se jeho mužstvo přiblížilo, celý houf se dal na útěk, ne však cvalem, ale letem. Bylo to hejno modrých a růžových plameňáků, jejichž peří připomínalo barvu uniforem, a třebaže se Coupe-a-Coeur dal co nejrychleji do jejich stíhání, nepodařilo se mu dohonit ani jediného z těchto nádherných představitelů rodiny brodivých ptáků. V tu chvíli myriady vyplašených ptáků vylétávaly ze všech stran a dávaly se do krákorání a křiku, v němž bylo zvlášť slyšet bod-habibi, ohlušující vrabce Džeridu! Když expedice táhla podél okraje Rharsy, neměla problémy s vyhledáváním míst příhodných k táboření, jichž se nedostávalo uprostřed nádrže. Proto také bylo možné tento chott téměř úplně zaplavit, ale v Melriru budou některé části po zaplavení vodou ze Středozemního moře vyčnívat nad hladinu. Cesta vedla od oázy k oáze, které byly různě obydleny a které se všechny měly jednou stát marsami, tj. přístavy nového moře. V berberském jazyce se tyto oázy nazývají tuah. Jsou velmi úrodné. Stromů, palmových i jiných, tu roste veliký počet a také pastvin se na nich prostírá nemálo, takže Va-d’ľavant a jeho druzi si nemohli stýskat na nedostatek píce. Ale sotva se prošlo těmito oázami, půda zase rychle nabývá své přirozené pustoty a vyprahlosti. Travnatý murdž náhle vymění reg, plochá půda, složená z křemencového štěrku a písku. Prozkoumání tohoto jižního pomezí Rharsy nestálo mnoho námahy. Protože kdyby nebe bylo bez mraků, lidé i zvířata by na úpatí těchto přesypů hodně trpěli horkem slunečních paprsků. Ale nakonec byli alžírští důstojníci a spahi již zvyklí na žhavé podnebí a inženýr Schaller děkoval vlastně za své jmenování ředitelem prací souvisejících s uskutečněním Saharského moře tomu, že byl na svých výzkumných cestách již důkladně sežehnut africkým sluncem. Také o nebezpečí cesty mohla být řeč jen tehdy, kdyby se ubírali hoframi chottu, kde je země pohyblivá a neposkytuje pevnou oporu, ale po krajích, kudy šli, nebylo třeba se takového zapadnutí bát.
„Tato nebezpečí jsou velmi vážná,“ poučoval inženýr, „když jsme prokopávali průplav tuniskými sebkhami, mohli jsme se o tom často přesvědčit.“ „Ano, to je jedna z nesnází, kterou pro měření Rharsy a Melriru předvídal již Roudaire,“ přisvědčoval setník Hardigan. „Copak se nevypravuje, že často vězel v solném písku až po kolena?“ „Měl pravdu,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Tyto doliny jsou posety tůněmi - Arabové je nazývají ,mořskými oky‘ - v nichž nořidlo dosahuje na dno. Zde je opravdu nutné mít se před nehodami na pozoru. Jednou při Roudairově zkoumání spadl jezdec i s koněm do jedné z těchto rozsedlin a ačkoliv jeho druzi na sebe navázali dvacet nabijáků z pušek, nepodařilo se jim ho vytáhnout.“ „Proto buďme na stráži,“ doporučoval setník Hardigan, „zde nemůžeme být nikdy dost opatrní. Mužstvu jsem zakázal vzdalovat se od přesypů tam, kde jsme dosud nezjistili povahu půdy... Ale obávám se, že čertův Coupe-a-Coeur, který slepě přebíhá sebkhou, jednou nenadále zmizí. Nikol není schopen ho udržet...“ „Byla by to pro něho rána, kdyby pozbyl Coupe-a-Coeura,“ poznamenal poručík Villette. „Jsem přesvědčen,“ dodal setník, „že by i Va-d’ľavant zašel zármutkem!“ „Je to opravdu zvláštní přátelství, které sdružuje tato dvě hodná zvířata,“ řekl inženýr. „Velmi zvláštní,“ mínil poručík. „Orestes a Pylades, Nisus a Euryales, Damon a Pithias, Achilles a Patrokles, Alexandr a Ephestion, Herkules a Pirithous byli aspoň téhož rodu, ale to je kůň a pes...“ „A člověk, můžete dodat, poručíku,“ dodal setník Hardigan, „neboť Nikol, Va-d’ľavant a Coupe-a-Coeur tvoří skupinu nerozlučných přátel, k níž člověk patří třetinou a zvířata dvěma!“ To co řekl inženýr o nebezpečí probořující se půdy chottů, nebylo nikterak nadsazeno. A přece se karavany nejraději vydávaly touto končinou Melriru, Rharsy a Fedžedžu, jednak proto, že ta cesta byla značně kratší, jednak na pevném terénu i pohodlnější. Přesto se na ni nepouštěly bez vůdců, kteří tyto jezerní partie Džeridu dokonale znali a uměli se vyhnout nebezpečným žumpám. Od svého odchodu z Gábesu však oddíl dosud nepotkal žádnou z karavan, které převážejí zboží, plodiny, průmyslové tovary od Biskry až k pobřeží Malé Syrty a jejichž příchod bývá vždy netrpělivě očekáván v Neftě, Gafse, Tozeuru, Hammě a ve všech městech a vesnicích dolního Tunisu. Až devátého dubna se s jednou karavanou setkali a to za povážlivých okolností. Byly asi tři hodiny odpoledne. Když si odpočinuli po prvním denním pochodu, setník Hardigan a jeho mužstvo se dali za úmorného horka na druhý pochod. Mířili k poslednímu ohbí, které tvoří Rharsa několik kilometrů od svého západního zakončení. Cesta znenáhla stoupala, obrysy přesypů se rýsovaly určitěji a také na této straně nebyly obavy, že by nová voda prorazila z rámce chottu. Když pomalu stoupali, měli přirozeně širší rozhled, zvláště k severu a k západu. Půda se třpytila v zátopě slunečních paprsků. Každý kousek křemene se stával svítícím ohniskem. Nalevo začínal druhý průplav, spojující Rharsu s Melrirem. Inženýr a oba důstojníci sestoupili z koní, mužstvo následovalo jejich příkladu a vedlo koně za uzdu. Když všichni stanuli na chlumu přesypu, zvolal náhle poručík Villette a ukazoval rukou: „Zdá se mi, že vidím tlupu táhnoucí po dně chottu...“ „Tlupa nebo... stádo,“ odpověděl setník Hardigan. „Na tak velikou vzdálenost je to těžké rozpoznat,“ poznamenal pan ze Schallerů. Jisté bylo jen to, že se v tom směru zvedal ve vzdálenosti tří až čtyř kilometrů hustý mrak prachu nad povrchem Rharsy. Snad jej způsobilo stádo přežvýkavců táhnoucích k severu. Pes jevil podezřelé známky zvýšené ostražitosti, ne-li neklidu.
„Tak, Coupe-a-Coeur,“ zvolal na něho strážmistr, „zostři čich a sluch! Co je to tam dole?“ Coupe-a-Coeur prudce zaštěkal, vrtěl ohonem a natáhl tlapy ke skoku připraven rozběhnout se do chottu. „Jen pomalu... pomalu,“ volal strážmistr a zdržoval psa u sebe. Ve zvířeném prachu přibývalo ruchu, čím blíže k nim se mrak dostával. Ale pořád ještě nebylo snadné uhodnout jeho příčinu. Ať napínali svůj dobrý zrak jakkoliv, ani pan ze Schallerů, ani důstojníci, ani mužstvo nedovedlo rozpoznat, zda je prach zvedán karavanou, která je na pochodu, nebo stádem prchajícím před nějakým nebezpečím. Ale za dvě nebo tři minuty bylo všem jasné, o co jde. Mrakem proskočily ohnivé blesky a zapraskaly rány, jejichž kouř se mísil se zvířeným prachem. V téže chvíli se Coupe-a-Coeur, jehož pán již nemohl udržet, dal do běhu a zuřivě při tom štěkal. „Jakže, palba z ručnice!“ vykřikl poručík Villette. „Nejspíš karavana, která se brání útoku šelem...“ poznamenal inženýr. „Anebo pravděpodobněji lupičům,“ odvětil poručík, „zdá se, že rány padají ze dvou stran...“ „Do sedel!“ zavelel setník Hardigan. V okamžiku spahi, kteří zahnuli od okraje Rharsy, pádili tryskem k bojišti. Snad bylo nerozumné, nebo aspoň odvážné, zaplést málo početné družstvo eskorty do věci, jejíž příčinu neznali. Byla to pravděpodobně rota džeridských loupežníků, která mohla být velmi početná. Ale setník Hardigan a jeho družina nebyli z těch, kdo se v takovém případě obávají nebezpečí. Jestliže, jak se dalo předpokládat, Tuaregové nebo jiní kočovníci útočili na karavanu, bylo věcí vojenské cti přispět ohroženým na pomoc. Proto všichni pobídli koně do cvalu a řítili se chottem za Coupem-a-Coeurem, jehož již strážmistr Nikol nezdržoval. Dva kilometry ze tří, které je dělily od místa boje, urazili během deseti minut. Rány z pušek zněly zřetelněji a ozývaly se jednou z té, jednou z oné strany uprostřed kotoučů dýmu a prachu. Setník Hardigan nyní mohl rozpoznat povahu tak zuřivě vedeného boje. Byla to karavana, jak se brzy dozvěděli, která byla při pochodu chottem přepadena. Před pěti dny opustila oázu Teribet na severu Melriru a ubírala se k Tozeuru, odkud chtěla dosáhnout Gábesu. Skládala se z dvaceti Arabů vedoucích asi sto starých a mladých velbloudů. Arabové před sebou poháněli velbloudy, obtěžkané nákladem datlí v pytlech a nedbali na námahu velikých denních pochodů... Honci opakovali volání, kterým jeden z nich drsným hlasem pobízel velbloudy ke spěchu. Karavana, dosud putující bez nehod, dosáhla právě západního konce Rharsy a chtěla se pustit po její délce pod vedením velmi zkušeného vůdce. Tu se však, když se ocitla na prvních svazích regu, (arab. slovo, dno chottů a sebkh) objevilo za přesypy asi šedesát jezdců. Byla to skupina lupičů, pro kterou bylo snadné zdolat malou družinu kafily. Chtěla zahnat honce na útěk nebo je pobít, zmocnit se velbloudů a jejich nákladu a zahnat je do některé vzdálené džeridské oázy. Není pochyb, že by i toto přepadení skončilo beztrestně jako tolik jiných, u kterých nebylo možné usvědčit a polapit jejich strůjce. Členové karavany se pokusili o odpor, jenž nesliboval úspěch. Byli ozbrojeni ručnicemi a bambitkami a svoje zbraně použili. Početnější útočníci stříleli také, za deset minut byla kafila rozprášena a ustrašená zvířata se rozběhla všemi směry. To se stalo bezprostředně předtím, než setník Hardigan zaslechl palbu. Jeho malý oddíl byl ale zpozorován a lupiči na okamžik ustali, když spatřili jezdce spěchající na pomoc kafile.
„Kupředu!“ vykřikl v této chvíli nerozhodného rozvažování setník Hardigan. Karabiny sklouzly ze zad spahiů do jejich rukou a k ramenům a všichni se jako smršť řítili na bandity. Zavazadla zůstala vzadu pod stráží vůdců, jimž bylo nařízeno nehýbat se z místa, dokud by se mužstvo nevrátilo z boje. Loupežníci nečekali na útok. Neměli dost sil nebo spíš odvahy, postavit se na odpor tomuto houfci známých uniforem, řítících se tak odvážně do boje? Nebo poslouchali jiný pud než strach? Těžko říci. Jisté je jen to, že sotva se setník Hardigan a jeho lidé přiblížili na dostřel, loupežníci již byli na útěku k severozápadu. Ale přesto byl dán povel k výstřelu a rázem zaznělo asi dvacet ran, z nichž některé zranily prchající, ale ne tak těžce, aby jim zabránily v útěku. S hrdostí zjistil strážmistr aspoň to, že Coupe-a-Coeur prošel křtem ohněm. Potřásal hlavou zprava nalevo, jako by mu kulka zafičela těsně kolem uší. Setník Hardigan neuznal za dobré pronásledovat útočníky, které jejich koně unášeli nejrychlejším cvalem. Ostatně zmizeli brzy za obrysem tellu, zalesněného chlumce, jenž se zvedal na obzoru. V kraji, který dobře znali, se mohli snadno schovat v některé skrýši, kde by je těžko vypátrali. Nebylo pochyb, že se již nevrátí a karavana mohla proto bez obav pokračovat na své cestě k východnímu konci Rharsy. Ale pomoc přišla včas, kdyby se opozdili ještě o chvíli, velbloudi by upadli do rukou těchto pirátů pouště. Inženýr se pak vyptával náčelníka karavany, jak se věci sběhly a jak byl útok na ně a na velbloudy podniknut. „Víte, ke kterému kmeni náležela tato tlupa?“ zeptal se setník Hardigan. „Náš průvodce tvrdí, že to byli Tuaregové,“ odpověděl náčelník. „Ale tvrdí se přece,“ ujal se slova zase inženýr, „že Tuaregové se ponenáhlu vyklidili ze západních oáz a že ustoupili do východního Džeridu...“ „Oh, dokud tu budou procházet karavany, nebude nouze o lupiče, přepadající je...“ poznamenal poručík Villette. ,,O důvod víc, aby chotty byly již zaplaveny,“ odvětil pan ze Schallerů. Také na to se vyptával setník Hardigan náčelníka, mluví-li se v této končině o Hadžarově uniknutí z pevnosti. „Ano, pane setníku, už několik dnů tato novina koluje...“ „Že by byl zpozorován v okolí Rharsy nebo Melriru, o tom jste neslyšel?“ „Ne, pane setníku.“ „Nebyl to dokonce on, kdo velel této rotě?“ „Ne, mohu to říci s určitostí, poněvadž ho znám a jistě bych ho poznal... Ale že to byli lupiči, kterým kdysi velel, to je dost možné. Bez vašeho zákroku, pane setníku, bychom byli okradeni a pobiti do jednoho.“ „Teď,“ řekl inženýr, „můžete pokračovat ve své cestě bez nebezpečí“ „Myslím si to rovněž,“ odpověděl náčelník.“Lotři se uchýlili do některé západní vesnice, kdežto my se za tři nebo čtyři dny dostaneme do Tozeuru.“ Náčelník shromáždil zase své lidi. Rozprchlí velbloudi se již vrátili do svých řad a také karavana se seřadila aniž by ztratila jediného muže. Několik jich bylo raněno, ale naštěstí ne těžce. Když náčelník znovu poděkoval setníku Hardiganovi a jeho mužstvu a dal znamení k odchodu, a celá kafila se dala zase na pochod. Za několik minut lidé i zvířata zabočili za tarf, písčitou stěnu, která se táhla kus cesty chottem, a zmizeli vojákům z očí a bylo slyšet jen hlasité pobízení velbloudů, které víc a více zanikalo. Když se inženýr a oba důstojníci vraceli z útoku, který mohl mít velmi vážné následky, sdělovali si své dojmy i své starosti, k nimž dávala podnět tato příroda.
„Tak tedy Hadžar se tu zase ukázali“ ujal se inženýr slova jako první. „Dalo se to očekávat,“ odpověděl setník, „a můžeme si jen přát, abychom zaplavení chottů dokončili co možná nejrychleji. To je jediný prostředek, jak se těchto lupičů v Džeridu zbavit.“ „Bohužel uplyne ještě několik let,“ poznamenal poručík Villette, „než voda ze zátoky naplní Rharsu a Melrir...“ „Kdo ví?...“ odpověděl pan ze Schallerů. Noc v ležení minula klidně. Tuaregové se neobjevili nikde v okolí. Druhý den odpoledne, desátého dubna, oddíl stanul na místě, kde začínal druhý průplav, který spojuje oba chotty.
IX. KAPITOLA
Druhý průplav Druhý průplav, spojující Rharsu a Melrir Džeridským chottem, měl asi jen třetinu délky prvního průplavu. Kromě toho, zatímco vzedmutí půdy mezi Gábesem a Rharsou činilo čtyřicet až padesát metrů, mezi Rharsou a Melrirem bylo jediné zvýšení u Asludže a to nepřesahovalo víc než deset metrů. Za zmínku rovněž stojí, že kromě Rharsy a Melriru byl druhý průplav přerušen ještě jinými, pod mořskou hladinou ležícími chotty, často několik kilometrů dlouhými, z nichž největší byl chott El-Asludže. Těch chottů bylo přirozeně při prorážení průplavu zužitkováno. Prokopávání druhého průplavu proto vyžadovalo daleko méně času, jednak proto, že průplav bylo mnoho kratší, jednak, že se do cesty stavělo mnohem méně překážek. Byl také započat mnohem později. Aby mohly být konečně zahájeny konečné práce - operační a zásobovací základnou měla být provincie Konstantina - bylo smluveno s panem ze Schallerů před jeho odjezdem z Gábesu, že ho při ústí průplavu do Melrirského chottu, kde bylo zřízeno skladiště, budou očekávat dělníci v čele s mistrem zkušeným ve stavbě mostů a cest. Na místo se měli dělníci dostat dráhou do Biskry a odtud karavanou podél Farfarie. Když prohlédl vykonanou práci, mohl pan ze Schallerů dokončit zbývající obvod chottu a dostat se tak z opačné strany k místu, z něhož vyšel. Tím bylo vyplněno jeho poslání. Když se oddíl dostavil na smluvené místo, nemálo se inženýr podivil, že tam nebylo ani památky po arabském ani po jakémkoliv dělníkovi, vypraveném Společností z Biskry. Co se mohlo přihodit? Inženýra to znepokojovalo tím spíš, že mu tanul na mysli nedávný útok a Hadžar, jenž se zase objevil v kraji. Stala se změna v pracovním programu, o níž pan ze Schallerů nemohl být již zpraven, anebo změna průplavu, rozhodnutá rovněž na poslední chvíli? Pan ze Schallerů o tom přemýšlel, když se setník Hardigan otázal:“Copak práce na této části průplavu ještě nebyly ukončeny?“ „Jistěže byly,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Podle učiněných oznámení bylo provedeno prokopání zvýšených míst mezi zaplavitelnými plochami s potřebným spádem až do Melriru, který leží celý pod výší mořské hladiny...“ „Proč se pak ale divíte, že se zde nesetkáváte s dělníky?“ „Poněvadž stavbyvedoucí již před několika dny sem měl odeslat některé ze svých lidí, a nemohu si nijak vysvětlit, proč by tito lidé zůstali v Biskře nebo Melriru.“ „A proč tedy myslíte, že tu nejsou?“ „To je to, co si nemohu vysvětlit,“ přiznával se inženýr. „Že by je nějaká zvláštní příhoda zdržela na druhém konci průplavu, kde je hlavní skladiště a dílna?“ „Nepochybně se brzy dozvíme, na čem jsme!“ odvětil setník Hardigan.
„Možná, ale je to stejně mrzuté jako znepokojující, a křižuje to mé plány, když zde nezastihnu lidi, které potřebuji.“ „Nechtěl byste se, než nám zřídí ležení, poohlédnout trochu dál odtud?“ „Rád,“ odpověděl pan ze Schallerů. Zavolali strážmistra, uložili mu, aby rozbil stany pro noční odpočinek při ústí průplavu nedaleko palmového háje. Ve stínu palem se zelenala tráva, ve které se vinul malý potok. O pastvu a vodu tedy nebyla nouze, a co se čerstvých zásob týká, ty mohly být snadno opatřeny na některé z asludžských oáz. Nikol bez meškání provedl rozkaz svého setníka a se svými spahii obvyklým způsobem upravoval noční ležení, zatímco inženýr a oba důstojníci využili poslední světlé hodiny, aby udělali asi kilometrovou objížďku severním krajem chottu. Tato krátká vyjížďka inženýra přesvědčila, že vyhloubení průplavu na těchto místech bylo úplně hotovo, a že, jak očekával, byly všechny práce dobře zachované. Průkop mezi chotty umožňoval přístup vodám z Rharsy, jakmile by byla zatopena, a také spád se docela shodoval s inženýrovými výpočty. Pan ze Schallerů a jeho společníci daleko nezajížděli. Přesvědčili se, pokud rozhled po El-Asludžu dovoloval, že celý kraj je liduprázdný a tak asi po kilometru jízdy, protože chtěli před setměním dorazit zase do ležení, se obrátili a vraceli se domů. V ležení byly stany již upraveny. Chvíli poseděli, obsluhováni vždy korektním Françoisem, učinili opatření na bezpečnost ležení v noci, a uložili se ke spánku, aby se posílili k pochodům na druhý den. Ačkoliv pan ze Schallerů a oba důstojníci na své vyjížďce nic neviděli a právem se domnívali, že končina druhého průplavu je liduprázdná, skutečnosti to neodpovídalo. Pravda byla jen ta, že tam dělníci nebyli a nějaké čerstvé stopy jejich práce také inženýr neobjevil. Ale oba důstojníci a inženýr byli pozorováni dvěma muži sehnutými v průlomu přesypu za hustým křovím drissu. Škoda, že Coupe-a-Coeur s nimi nebyl, ten by je jistě zvětřil a vyslídil. A oběma tolik záleželo na tom, aby nebyli spatřeni! Na vzdálenost asi padesát kroků pozorovali všechny tři jezdce jedoucí po břehu chottu a za chvíli je zase viděli vracet se domů. Když pak nastal soumrak, vystoupili oba muži ze svého úkrytu a odvážili se blíž k ležení. Když se blížili, Coupe-a-Coeur jevil nepokoj a zavrčel, ale strážmistr vyhlédl ven a když nic podezřelého nespatřil, uchlácholil psa, který se zase položil ke svému pánovi. Oba domorodci se nejprve zastavili na kraji lesíka a vyčkáva1i, až se setmí. V osm hodin již byla úplná tma, protože stmívání v těchto končinách netrvá dlouho. Nebylo pochyb, že měli oba v úmyslu si zblízka prohlédnout oddíl, který se utábořil na začátku druhého průplavu a zjistit, co tu chce a kdo mu rozkazuje... Že tito jezdci jsou z pluku spahiů již věděli, viděli oba důstojníky na vyjížďce v inženýrově společnosti. Ale kolik mužů měl tento oddíl a co veze do Melriru? To je obzvláště zajímalo. Oba neznámí tedy vyšli, když tma zhoustla, z pokraje lesa a plazili se trávou, lezli od stromu ke stromu. Přes hustou tmu již mohli rozeznat stany postavené na kraji lesa a koně ležící na pastvisku. V té chvíli zavrčel pes. Ještě krok a mohli být prozrazeni. Zůstali tedy chvíli tiše ležet a pak se odplížili zpět do písečných přesypů, nikým z ležení nezpozorováni. Tam teprve, když se nemuseli obávat, že by je mohl někdo slyšet, si vyměnili tyto otázky a odpovědi: „Je to tedy přece on... setník Hardigan?“ „Ano!... Ten, který zajal Hadžara...“ „A také ten důstojník, který byl tehdy s ním?“ „Ano, jeho poručík... Poznal jsem je oba...“
„Jistě by poznali i tebe...“ „Ale s tebou se... tuším, nesetkali nikdy?...“ „Nikdy.“ „Výborně!... Snad..., bude možno... Naskýtá se nám tu příležitost..., z níž musíme získat..., a která se už nenaskytne...“ „Kdyby tento setník a jeho poručík upadli do Hadžarových rukou...“ „Jemu by neunikli, jako jim Hadžar unikl z bordžu...“ „Byli jen tři, když jsme je viděli,“ ujal se slova zase jeden z domorodců. „Ano... ale těch, kteří se tam dole utábořili, není mnoho,“ odpověděl druhý. „Kdo byl ten třetí? Důstojník to nebyl.“ „Ne... nejspíš nějaký inženýr jejich proklaté společnosti. Přišel sem asi s tímto ochranným doprovodem, aby spatřil ještě práce průplavu, než jej zaplaví vodou... Míří do Melriru... a až dostihnou chottu... až uvidí...“ „Že jej již nemohou zaplavit,“ vpadl mu do řeči jeho horkokrevnější druh, „a že nebude nic z jejich Saharského moře, zastaví se... a nepůjdou dál...a pak jen asi sto věrných Tuaregů...“ „Ale jak... je vyrozumět..., aby se dostavili včas?“ „Oáza Zenfig je odtud asi dvacet mil... a jestliže se oddíl zastaví v Melriru... a podaří-li se zdržet jej tam několik dní...“ „To není nemožné...zvláště nyní, když nebudou mít důvod, proč by táhli dál...“ „A budou-li tam čekat, až se vody zátoky rozlijí po chottu, to si tam budou moci vykopat hned své hroby, neboť než se tam vody dostanou, nebude ani jediný z nich naživu... Pojď, Harrigu, pojď!“ „Ano... následuji tě, Sohare!“ Tito muži byli oba Tuaregové, kteří kdysi pomáhali Hadžarovi v útěku. Harrig, ten domluvil způsob útěku s gábeským kavárníkem, a Sohar, vlastní bratr náčelníka Tuaregů. Oba nyní odcházeli z místa rozmluvy a zmizeli rychle směrem k Melriru. Druhý den, hodinu po východu slunce, setník Hardigan dal povel k odchodu. Koně byli osedlaní, muži skočili do sedel a již malý oddíl, zachovávaje dosavadní pořádek, postupoval po severním okraji chottu. Pan François, po ránu čerstvě oholený, zaujal své obvyklé místo v čele průvodu, a poněvadž desátník Pistache jel na koni vždy vedle něho, dávali se spolu rádi do hovoru. „Nuže, jak se daří, pane Françoisi?“ tázal se Pistache svým veselým způsobem. „Výborně,“ odpověděl vážný sluha pana ze Schallerů. „Nenudí vás a nebo nenamáhá tato výprava?“ „Ani dost málo, desátníku... Procházka zajímavým krajem, nic víc...“ „Tento chott bude brzo vyhlížet jinak, po zaplavení…,“ „Opravdu, docela jinak,“ odpověděl pan François odměřeným a rozkazovačným hlasem. Tento puntičkářský a přesně urovnaný muž nepolykal nikdy svá slova. Naopak ochutnával je a takřka „cucal“ jako mlsný člověk dobré cukrátko. „Pomyslím-li,“ pokračoval Pistache, „že tady, kde klusají naši koně, budou plavat ryby, brázdit koráby...“ „Ano... desátníku, nejrůznější ryby, sviňuchy, delfíni, žraloci...“ „A velryby...“ dodal Pistache. „Pro velryby, myslím, desátníku, že nebude dost vody...“ „Kdepak, pane Françoisi! Podle toho, co povídal strážmistr, bude v Rharse dvacet metrů a v Melriru pětadvacet metrů hloubka.“ „Ne však všude, desátníku, a pro tyto obry podmořského světa je už třeba mnoho vody, aby mohli dělat své proháňky a frkat podle libosti!...“ „Frká to moc, pane Françoisi?...“
„Že by tím rozfoukal huť nebo varhany všech francouzských kostelů!“ Že byl pan François velmi spokojen touto odpovědí, nepřipouštějící námitky, která udivila samého desátníka, není třeba dodávat. Tato samolibá spokojenost patrně rozvázala málomluvnému Françoisovi jazyk. „Již vidím v duchu vnitrozemní moře, rozbrázděné parníky a plachetnicemi, věnujícími se velkému i drobnému pobřežnímu obchodu a zajíždějícími od přístavu k přístavu...“ „Nu, kterépak, pane Françoisi?“ „Chtěl bych být na palubě první lodi, která popluje po nových vodách těchto starých alžírských chottů!... Počítám s tím, že pan inženýr pojede asi na té lodi a že ho budu provázet na první cestě tímto mořem, stvořeným našima rukama.“ Pan François nebyl opravdu daleko od mínění, že je trochu spolu pracovníkem svého pána v této budoucí tvorbě Saharského moře. „Doufejme,“ - a tím přáním skončil desátník Pistache svůj zajímavý rozhovor – „když naše výprava tak šťastně začala, že i šťastně skončí.“ Při zachování dosavadní zvyklosti dvoudenních pochodů, o sedmi až osmi kilometrech, pan ze Schallerů doufal brzy dorazit ke konci druhého průplavu. Až četa dostihne Melrirský chott, mělo být teprve rozhodnuto, obejdou-li jej od severního kraje nebo od jižního. Mnoho na tom nezáleželo, protože pan ze Schallerů měl v úmyslu spatřit celý obvod chottu. První část průplavu byla vzata hned na ranním pochodu. Sahala od Rharsy až k nepatrnému vzedmutí půdy známému pod jménem El-Asludže mezi dvěma přesypy, sedm až deset metrů vysokými. Ale od Melriru je dělila ještě celá řada drobných chottů, které bylo třeba projít nebo obejít a které stupňovitě za sebou následovaly a tvořily téměř nepřetržitou linii dolin méně a méně hlubokých a nevysokými svahy uzavřených. Ty všechny byly odsouzeny k zániku, až se Středozemní moře do nich rozleje. Kvůli tomu bylo nutno mezi jednotlivými průkopy naznačit v těchto chottech poplavky (bójemi) vodní dráhu různým lodím, které budou brzy plout na tomto novém moři, stvořeném vědou a lidskou vůlí. Při prokopávání Suezského průplavu se stalo něco podobného v hořkých jezerech, kde je nutné také ukazovat lodím směr podobnými značkami plujícími po vodě. Také tady, kde ohromné stroje vyhloubily hluboké průkopy, práce až do Melriru velmi pokročily. Co teprve by se dalo provést, kdyby to bylo zapotřebí, s dnešními stroji, s ohromnými hloubícími bagry, s vrtacími stroji, kterým nic neodolá, s vozy na odklízení země na improvizovaných kolejích a s těmi všemi ohromnými přístroji, o nichž setník Roudaire a jeho nástupci neměli ještě zdání, a které vynálezci a konstruktéři vymysleli a sestrojili teprve v letech, které uplynuly od počátku provádění Roudairova projektu, zahájeného francouzsko-východní Společností a zase jak je známo, opuštěného až do obnovení prací francouzskou Společností Saharského moře, řízených panem ze Schallerů. Všechno, co bylo tehdy vykonáno, zůstalo v dobrém a zachovalém stavu, jak to také inženýr správně předvídal a tak výmluvně vyložil ve své gábeské přednášce, když mluvilo znamenitých konzervačních vlastnostech afrického podnebí, které jak se zdá respektuje i ruiny dlouho pohřbené v písku a teprve nedávno vykopané. Ne docela, ale téměř hotové průplavní práce byly však nyní úplně opuštěny. Kde nedávno jako v mraveništi vládl pracovní ruch a život, mlčelo teď mrtvé ticho liduprázdných prostor, kde jsi neviděl lidskou duši, kde jen opuštěné práce nasvědčovaly, že činnost, vytrvalost a lidská energie tudy šla a dala na chvíli těmto mrtvým krajům zdání života. Pan ze Schallerů tedy končil prohlídku v tomto opuštěném kraji, aby mohl učinit nové a jak doufal definitivní návrhy. Ale právě nyní byla tato opuštěnost víc než kdy jindy znepokojující a inženýr prožíval opravdové zklamání, když tu neviděl jediného člověka z dělníků, kteří sem podle úmluvy z Biskry měli být posláni.
Zklamání bylo trpké, ale pan ze Scha1lerů, když o tom uvažoval se těšil tím, že cesta z Biskry do Rharsy není z Paříže do Saint-Cloudu a že na cestě tak dlouhé se mohlo snadno přihodit něco, co mařilo předcházející výpočty a měnilo jízdní řád. Ale přece ne, nebylo to možné, napadlo zase inženýra, vždyť mu prostředník Společnosti telegrafoval z Biskry do Gábesu, že vše až do Biskry prošlo dobře a že bylo provedeno všechno, co nařizovaly instrukce přímo došlé z Paříže. Mohlo tedy na cestě zdržet ty, které tu očekával, něco nepředvídaného až mezi Biskrou a Melrirem, který byl nedaleko, snad bažinatá, často zatopená a málo známá krajina Farfarie? Ale jakmile se dostal na pole dohadů, nebylo z nich vybřednutí. Rychle se střídaly a zaměstnávaly inženýrovu fantazii, ale ani jediný nepodával uspokojivé vysvětlení a pravděpodobné. Jeho překvapení a zklamání se měnilo v opravdový nepokoj a po celý pochod se zračila na inženýrově tváři tato starost. Také setník Hardigan uznal za vhodné prohledat okolí. Na jeho rozkaz Nikol vyjel s několika jezdci na jeden až na dva kilometry od jednoho i druhého břehu průplavu, zatímco ostatní četa pokračovala ve svém pochodu podél samého průplavu. Krajina byla pustá, nebo přesněji řečeno, působila dojmem, jako by byla teprve nedávno opuštěna. Když oddíl urazil i druhý denní pochod, uložil se na konci malého chottu k nočnímu odpočinku. Krajina byla kolem dokola holá, nablízku nebyla ani jediná oáza. Ještě nikdy si nerozbíjeli ležení za podmínek tak nedostatečných. Nebyl tu ani strom ani pastvina. Nic než reg, směs písku a křemene, nikde ani travina na půdě rovné jako stůl. Ale o píci pro koně a potah nebyla nouze. Oddíl jí byl hodně zásoben. Naštěstí místo ouedů bylo tu také několik ras nebo malých studánek, v nichž lidé i zvířata mohli uhasit svoji žízeň, div je všechny nevypili, tak bylo v tento den úmorné horko. Noc byla klidná a velmi jasná, úplněk takřka lil své světlo z oblohy, poseté hvězdami. Jako vždy byl vnějšek ležení bedlivě střežen. Ostatně v krajině bez stromů a za jasné noci se ani Sohar ani Harrig nemohli připlazit, aby nebyli zpozorováni. Tomu nebezpečí se nechtěli vydat a také to nebylo třeba. Daleko líp se jim hodilo vyčkat, až inženýr, setník Hardigan a jeho společnost postoupí dále do alžírské části chottů. Druhý den se družina vydala hned s úsvitem na pochod. Pan ze Schallerů velmi pospíchal, aby dostihl konec průplavu. Tam ústil kanál, který měl přivádět vodu z Gábeské zátoky do Melrirského chottu. Ale ani zde nebyla stopa po dělnících poslaných z Biskry, jejichž zmizení se stávalo již opravdu záhadou. Co se mohlo přihodit? Pan ze Schallerů si to neuměl vysvětlit. Když přišel na smluvené místo schůzky, nenašel tam nikoho z těch, které očekával, to bylo již zajisté velmi podezřelé. „Patrně se stalo něco velmi vážného!“ nepřestával opakovat. „Také se toho obávám,“ odpověděl mu setník Hardigan. „Musíme se dostat před setměním do Melriru.“ Poslední zastávka byla krátká. Ani neodpřáhli od vozů ani neodsedlali, jen trochu pojedli. Na odpočinek bude po tomto posledním pochodu času dost. Tedy oddíl, který také na svém dalším pochodu nikoho neviděl a nepotkal, si tak pospíšil, že již kolem čtvrté hodiny se mu objevily výšiny, jimiž je chott z této strany ohraničen. Z pravé strany, na 347. kilometru byla poslední skládka Společnosti, v níž byly uloženy stroje a materiál k ukončení prací, aby se dostali k vyvýšeným břehům Melrirského chottu, bylo již jen třeba přejít ústí průplavu a přiléhající chott Selem. Na obzoru nebylo vidět dým, jak poznamenal poručík Villette, a také po nějakém ruchu nebo šramotu nebylo památky. Nedočkavě pobídli jezdci své koně a že byl pes stále napřed, nemobl Nikol zabránit, aby psu v patách nebyl i jeho kůň, Coupe-a-Coeurův věrný druh.
Nakonec se všichni dali do trysku a v mracích zdviženého prachu stanuli v ústí průplavu. Také tady, jako dříve nic nenasvědčovalo, že by sem dorazili dělníci, kteří měli přijít z Biskry. Jaké však bylo překvapení a úžas inženýra a jeho druhů, když spatřili skladiště rozmetané, průplav na kus cesty zaházený a každý přechod písečnou hrází znemožněný! Teď, skoro na konci cesty se teprve museli přesvědčit, že rozlití vod do veliké nádrže není možné, dokud nebudou práce na tomto místě od začátku obnoveny a dovedeny do konce!
X. KAP I TOLA
Na 347. kilometru Původně bylo zamýšleno pojmenovat místo, kde ústil druhý průplav do Melriru, Roudaire-Ville. Později však, poněvadž vlastně průplav měl své skutečné zakončení až na západním břehu chottu, se pomýšlelo na to, zaměnit na této straně Roudairovo jméno jménem předsedy francouzsko-východní Společnosti a po Roudairovi pojmenovat přístav, který bude zřízen při Mraieru nebo Setilu a bude spojen se Zasaharskou dráhou nebo k ní se připínající linii. Poněvadž byly podány ještě jiné návrhy a nevědělo se nic jistého, udržel se zvyk, nazývat toto místo prostě „na 347. kilometru“. Po průkopu této poslední části průplavu nezbylo stopy. Byl po celé své šířce zasypán pískovou hrází přes sto metrů silnou. Je možné, že vyhloubení průplavu nebylo na těchto místech dovedeno do konce. Ale přepážka, která ucpávala ústí průplavu, to věděl pan ze Schallerů jistě, byla mnohem užší a několik dní by bylo stačilo, aby byla odstraněna. Zřejmě tedy popuzené a zfanatizované tlupy kočovníků tudy táhnoucí, zpustošily a zničily za jediný den, co čas tak dobře zachoval. Zatímco nehybně na úzké plošině, zvedající se nad místem, kde se průplav spojoval s chottem, oba důstojníky po bodu, zatímco ostatní mužstvo stálo na úpatí přesypu, prohlížel si inženýr, nechtěje věřit svým očím, mlčky a teskně celou zkázu. ,,O kočovníky, kteří mohli tuto zlomyslnost provést,“ řekl setník Hardigan, „není v této krajině nouze, ať již to byly kmeny Tuaregů, pobouřeni svým náčelníkem, anebo jiní, kteří přišli z oáz Melriru. Tito lupiči karavan, rozezleni na Saharské moře, se asi hromadně vrhli na skladiště při 347. kilometru. Mělo se doporučit, aby se toto místo hlídalo ve dne v noci magzemy, aby bylo útokům kočovníků včas zabráněno.“ Tito magzem, o nichž mluvil setník Hardigan, tvoří doplněk pravidelného afrického vojska. Jsou vybíráni ze spahiů a zambasů, pověřených vnitřním policejním dohledem a potlačováním a stíháním odbojů. Zpravidla jsou to bystří a ochotní lidé, kteří z nějakého důvodu nechtějí zůstat u svého kmene. Modrý burnus je jejich uniforma, zatímco šejkové nosí burnus hnědý a spahiové červený, který je ostatně i oděvem hlavních náčelníků jmenovaných do úřadu. S četami těchto magzemů se shledáte ve všech důležitých osadách Džeridu. Ale to by jich musel být nejméně pluk, kdyby měly být práce na různých místech průplavu, při známém nepřátelském smýšlení domorodců dostatečně chráněny. Jakmile by nové moře bylo uskutečněno a jakmile by lodě brázdily zaplavené chotty, pak by již nebylo třeba se tohoto nepřátelství tak obávat. Ale do té doby bylo důležité, aby byl kraj bedlivě střežen. Útoky, jejichž obětí se stal konec průplavu, mohly být snadno opakovány i jinde, nebude-li na stráži bedlivá vojenská moc. Co teď? Inženýr a oba důstojníci se o tom právě radili. Měli se nejprve pustit do hledání skupiny dělníků vyslané z Biskry? Ale jak do toho? Kterou stranou měli začít své pátrání. To byla zatím nejdůležitější otázka.
„Především je třeba,“ mínil pan ze Scha1lerů, „tyto lidi vyhledat a pokud možno co nejdříve, protože za těchto okolností se jejich nepřítomnost na smluveném místě stává víc a více znepokojující. Pak uvidíme, co se dá dělat. Podaří-li se nám sem dostat tyto dělníky a mistry, pak myslím, že by se poškození dalo za čas odčinit.“ „Kdyby byli dostatečně chráněni,“ odpověděl setník Hardigan, „ale s několika mými spahii bych byl sotva schopen, abych splnil úkol je střežit - i když předpokládám, že je nalezneme - a chránit je proti útokům silných lupičských tlup.“ „Ano, pane setníku,“ dodal poručík Villette, „posily potřebujeme nutně, bude nejlépe, požádáme-li o ně z nejbližších míst.“ „Nejblíž by byla Biskra,“ odpověděl setník Hardigan. Toto město leží severozápadně od Melriru, na kraji veliké pouště a roviny, zvané Ziban. Od r. 1845, t. j. od doby, kdy se jí zmocnili Alžířané, náleží k provincii Konstantině. Protože byla dlouho nejposunutějším místem v Sahaře, které obsadila Francie, měla několik tisíc obyvatel a vojenské velitelství. Její posádka tedy mohla aspoň na čas stačit, aby spolu se spahii setníka Hardigana účinně chránila dělníky, kdyby se je podařilo přivést ke skladišti a dílně. Při větším spěchu bylo možné v několika dnech dostihnout Biskru, která byla mnohem blíž než Tozeur a asi stejně tak vzdálena jako Nefta. Ale obě města by nebyla mohla poskytnout tak velké posily, a kromě toho byla naděje, že tam mohou zastihnout i Pointara. „Co by prospělo střežit a chránit práce,“ poznamenal inženýr, „kdyby se nedostávalo rukou, které by je zase provedly?... Teď je především důležité zjistit, za jakých okolností byli dělníci rozprášeni a kam z Goleah odešli.“ „Zajisté,“ odpověděl poručík Villette, „ale kdo nám co poví, tady v té krajině pouští, kde není živé duše! Možná, kdybychom se rozjeli na zvědy, že bychom potkali domorodce, kteří by nám mohli, budou-li chtít, podat zprávu...“ „Na každý případ,“ ujal se slova setník Hardigan, „není již pomyšlení, abychom pokračovali v ohledávání Melriru. Rozhodnutí je teď jen dvojí, buď půjdeme do Biskry nebo se vrátíme do Gábesu.“ Pan ze Schallerů si nevěděl rady. Nesnáz, která mu přišla do cesty, nemohla být předvídána. Oč mu hlavně šlo bylo, aby v nejkratší době byl průplav obnoven a aby byl chráněn proti možnosti nových útoků. Ale jak na to mohl pomýšlet předtím, než by se dal do hledání dělnického personálu, jehož zmizení mu hned od té doby, jak přišel ke druhému průplavu, působilo tolik starostí! Nebylo pochybnosti, že příčinou, která přiměla obyvatele těchto končin, aby naruby převrátili průplavní práce, byla nespokojenost, vyvolaná blízkým zatopením alžírských chottů. Kdo ví, nepropukne-li ve všeobecné povstání džeridských kmenů a bude-li kdy zajištěna bezpečnost na této cestě čtyři sta kilometrů dlouhé, která spojuje nejzazší břeh Melriru s gábeským pobřežím?... „Ať se rozhodneme jakkoliv,“ pravil setník Hardigan, „dnes nám nezbude nic jiného, než se tu utábořit a přenocovat, na cestu se dáme zítra.“ Nedalo se nic jiného dělat. Po únavném pochodu za horkého dne byl odpočinek do rána nezbytný. Byl tedy vydán rozkaz, postavit stany, seřadit vozy, pustit koně na pastvinu do oázy a jako obyčejně se bedlivě mít na pozoru. Nezdálo se ostatně, že by oddílu hrozilo nebezpečí. Útok na průplav se stal patrně již před několika dny a oáza Goleha a její okolí bylo úplně pusté a liduprázdné. Zatímco inženýr a oba důstojníci promlouvali a uvažovali o této věci, odjeli strážmistr a dva spahiové, jak bylo již podotknuto, dovnitř oázy. Coupe-a-Coeur, jenž provázel tehdy svého pána, běhal a čmuchal bezstarostně v trávě, ne nezdálo se, že by něco budilo jeho pozornost. Ale náhle se zastavil a vztyčil hlavu jako křepelák, jenž něco zvětřil. Táhla to zvěř lesem?... Anebo šelma, lev nebo pardál, se chystala ke skoku?...
Strážmistr znal svého psa a již po způsobu jeho štěkotu poznával, co mu chtěl pes říci. „Jsou tu nějací tuláci,“ pravil, „kdybychom mohli některého chytit!...“ Coupe-a-Coeur se chtěl pustit do běhu, ale jeho pán ho zadržel. Blížil-li se z této strany nějaký domorodec, nebylo třeba ho hned obracet na útěk. Ostatně již slyšel psí štěkot, a podle kroků se nezdálo, že by se pokoušel skrývat... Nikol nebyl dlouho v nejistotě. Muž, Arab, se blížil mezi stromy a rozhlížel se vpravo, vlevo, nezáleželo mu zřejmě na tom, aby nebyl zpozorován. Naopak, když spatřil tři vojáky, zamířil klidně k nim. Byl to domorodec, třiceti až pětatřicetiletý, oděný jako dělníci dálného Alžíru, najímaní tu a tam ke žním nebo k jiným pracem. „Z tohoto setkání by mohl můj setník těžit,“ pomyslel si strážmistr a právě se rozhodl přivést mu tohoto muže po dobrém nebo po zlém, když neznámý ho předešel otázkou: „Jsou zde nablízku Francouzi?“ „Ano... oddíl spahiů,“ odpověděl strážmistr. „Doveďte mne k veliteli,“ řekl Arab úsečně. Nikol, provázen Coupe-a-Coeurm, který několikrát nedůvěřivě zavrčel, se tedy vrátil na kraj oázy. Oba spahiové zůstávali pozadu. Ale domorodec nejevil úmysl uprchnout. Sotva vyšel z poslední řady stromů, poručík Villette, když ho spatřil zvolal: „Konečně někdo!“ „Vskutku!“ odpověděl setník, „náš šťastný Nikol učinil dobrý lov...“ „Snad se tedy přece něco dozvíme,“ poznamenal pan ze Schallerů. Za chvíli již Arab stál před inženýrem a spahiové se kupili kolem svých důstojníků. Nikol vypravoval, jak přišli na přivedeného muže... Arab bloudil lesem a když spatřil strážmistra a jeho druhy, šel k nim. Přesto však uznal za dobré dodat, že se mu nový příchozí jeví podezřelý a že pokládá za svou povinnost, aby tento svůj dojem oznámil svým představeným. Setník podrobil pak neočekávaného příchozího výslechu: „Kdo jsi?“ zeptal se ho francouzsky. Domorodec odpověděl dost slušně v téže řeči: „Pocházím z Tozeuru.“ „Jak se jmenuješ?“ „Mezaki.“ „Odkud přicházíš?“ „Z El- Zeribetu.“ Bylo to jméno alžírské oázy, položené na ouedě stejného jména, čtyřicet pět kilometrů odtud. „A co tu děláš?“ „Chtěl jsem se podívat, jak to tu vypadá.“ „Proč? Býval jsi dělník u Společnosti?“ otázal se živě pan ze Schallerů. „Ano, býval, a dlouhá léta již hlídám tyto práce zde. Pan Pointar mě přijal hned, jak jsem přišel zase do práce.“ Tak se vskutku jmenoval správce mostních a silničních staveb, který přivedl dělníky, očekávané z Biskry a jehož nepřítomnost tolik znepokojovala inženýra. Konečně tedy dostane o něm zprávu! „Vás znám také dobře, pane inženýre,“ dodal domorodec, „několikrát jsem vás viděl, když jste přicházel do naší krajiny.“ Nic, co vypravoval Mezaki, nevzbuzovalo pochybnost. Byl to zřejmě jeden z mnohých Arabů, které Společnost kdysi najala k prokopání průplavu mezi Rharsou a Melrirem a které si zprostředkovatelé nové Společnosti Saharského moře pečlivě vybrali. Byl to silný muž, onoho klidného výrazu ve tváři, který je společný všem příslušníkům jeho národa, ale živý, ohnivý pohled planul z jeho tmavých očí.
„Nuže..., kdepak jsou tvoji druhové, kteří se sem na tato místa měli dostavit?“ zeptal se pan ze Schallerů. „Tam dole... kde je Zeribet,“ odpověděl domorodec a ukazoval rukou k severu. „A proč tam odešli? Byl snad na jejich ležení učiněn útok?“ „Ano... tlupou Berberů...“ Tito berberští domorodci nebo Berbeři původem, obývají krajinu Icham, hraničící na severu s Tuatem, na jihu s Timbuktu, na západě s Nigerem a na východě s Fezzanem. Jejich kmenů je mnoho, Arzcherů, Ahaggarů, Mahingů, Thagimů a všichni jsou ve věčném nepřátelství s Araby, zvláště s alžírskými Chaamby, svými největšími odpůrci. Mezaki potom vypravoval, co se tu před týdnem seběhlo. Několik set kočovníků, pobouřených svými náčelníky se vrhlo na dělníky, hned jak sem přišli. Smluvili se před započetím nových prací zničit průplav, jenž sem měl přivést vodstvo Malé Syrty, protože jakmile by všechen alžírský a tuniský obchod obstarávali lodě Saharského moře, bylo by veta po jejich zaměstnání jako vůdců karavan. Pointarova dělnická družina nebyla s to, aby se ubránila neočekávanému útoku a když byla rozprášena, mohla se spasit jen útěkem k severu Džeridu. Prchnout do Rharsy a pak do oáz Nefty a Tozeuru se jim zdálo nebezpečné, protože snadno mohli být útočníky zaskočeni, a hleděli se proto zachránit útěkem k Zeribetu. Po jejich útěku lupiči a jejich pomocníci zničili skladiště a dílnu, zapálili oázu a rozmetali práce za pomoci kočovníků, kteří se zúčastnili rovněž tohoto ničivého díla. Zasypali průplav vrchem, že po březích nezbylo ani památky a úplně zahradili vyústění průplavu do Melriru, a zmizeli tak náhle, jak přišli. Nebude-li druhý průplav mezi Rharsou a Melrirem dostatečně střežen, bude vydán napospas podobným útokům. „Ano,“ odvětil inženýr, když Arab skončil své vypravování, „je velmi důležité, aby vojenské úřady učinily opatření na ochranu nově zahájených prací... Později se Saharské moře uchrání samo!“ Setník Hardigan pak položil Mezakimu ještě různé otázky: „Z kolika mužů se skládala ta tlupa ničemů?“ „Ze čtyř až pěti set,“ odpověděl Arab. „Je známo, kterým směrem odešli?“ „Jižním,“ ujišťoval Mezaki. „A Tuaregové, že by v tom nebyli zúčastněni?“ „Ne... jen Berbeři.“ „Náčelník Hadžar se v těchto končinách neukázal?“ „Jak by se mohl ukázat,“ odpověděl Mezaki, „když už jsou to tři měsíce, co byl zajat a je zavřen v gábeském bordžu.“ Domorodec tedy ještě nevědělo Hadžarově útěku a od něho se tedy nemohli dozvědět, byl-li tu někde Hadžar viděn. Zato musel nutně vědět, co se týkalo Pointarových dělníků. Na otázku, kterou mu z toho důvodu inženýr položil, Mezaki odpověděl: „Nemohu než říci, že utekli k severu, směrem k Zeribetu.“ „Byl s nimi Pointar?“ otázal se pan ze Schallerů. „Nikdy se od nich nevzdálil,“ odpověděl domorodec, „a také dílo vedoucí a dozorci jsou s nimi.“ „Kde jsou nyní?“ „Na Gizebské oáze.“ „Jak je to daleko?“ „Dvacet kilometrů od Melriru.“ „Mohl bys je uvědomit o tom, že jsme přišli s několika spahii sem, ke skladišti Goleah?…“ otázal se setník Hardigan.
„Mohu, jestli si to přejete,“ odpověděl Mezaki, „ale kdybych byl jenom sám, snad by se stavbyvedoucí Pointar rozpakoval...“ „To uvážíme,“ skončil setník a nařídil, aby domorodci bylo dáno jídlo, protože se zdál velmi hladový a velmi unavený. Inženýr a oba důstojníci poodešli, aby si o věci pohovořili. Nezdálo se jim, že by bylo proč podezřívat pravdomluvnost tohoto Araba, který zřejmě znal Pointara a také poznal pana ze Schallerů. Nebylo pochyb, že to byl jeden z dělníků najatých na tyto práce v této části průplavu. Za daných okolností bylo rozhodně nejnaléhavější, vyhledat Pointara a spojit obě výpravy. Současně mohl být vyrozuměn místní velitel Biskry a požádán, aby poslal posily, s jejichž pomocí bylo možno zase práce zahájit. „Opakuji zase a zase,“ pravil inženýr, „že jakmile budou chotty zaplaveny, nebude se již čeho obávat. Ale k tomu je především zapotřebí, aby byl průplav zase uvolněn a tudíž zmizeli dělníci sem přivedeni.“ Výsledek porad inženýra se setníkem Hardiganem, nespouštějícím z očí okolnosti, v nichž vězel, byl ten: Lupičské tlupy Berberů se již nebylo třeba obávat, poněvadž podle Mezakiho výpovědi odtáhla severozápadním směrem od Melriru. Nehrozilo-li tudíž na 347. kilometru nebezpečí, bylo nejvýhodnější utábořit se zde a vyčkat zde návratu dělníků. Poručík Villette, strážmistr Nikol a všechno mužstvo, které je po ruce doprovodí Mezakiho až do Gizebské oázy, kde Pointar a jeho dělníci nyní jsou. V krajině karavanami hojně probíhané a již z té příčiny lupičskými nájezdy ohrožované, to byl prostý příkaz opatrnosti. Dá-li se poručík zítra ráno na pochod, může již dopoledne být na oáze, odpoledne odtamtud vyrazit a večer zase být zpět. Pointar, jemuž setník sedlal koně, se vrátí nejspíš hned s poručíkem, dělníci pak, budou-li se moci již zítra vydat na cestu, tu mohou být v osmačtyřiceti hodinách a hned se dát do práce. Od výzkumné cesty kolem Melriru bylo ale nutno zatím upustit. Tyto dispozice byly s inženýrem a setníkem Hardiganem smluvené. Mezaki neměl námitky, naopak velmi schvaloval úmysl poslat poručíka Villetta s jezdci na Gizebskou oázu, a ujišťoval, že dělníci, jakmile se dozví o inženýrově a setnfkově příjezdu, si pospíší, aby se vrátili k zahájení prací. Ostatně se ještě ukáže, bude-li se doporučovat, aby byl z Biskry zavolán silný oddíl mahzemů, kteří by chránily dělníky a střežily tuto část průplavu, než první vody Gábeské zátoky se vylijí do Melriru.
XI. KAP I TOLA
Dvanáctihodinová vyjížďka V sedm hodin ráno poručík Villette vyrazil se svými lidmi z ležení. Den hrozil dusnem a bouřkou, jedním z povětrnostních jevů, které často postihují Džeridskou rovinu. Ale nebylo času nazbyt a pan ze Schallerů právem naléhal, aby Pointar a jeho dělníci byli vyhledáni. Rozumí se samosebou, že strážmistr Nikol jel na Va-d’l’avantovi a Va-d’l’avant že byl doprovázen Coupe-a-Coeurm. Před odjezdem si spahiové opatřili na cestu také dostatek píce pro koně. Když jezdci odcválali, inženýr a setník Hardigan začali upravovat ležení. Pomáhal jim desátník Pistache, pan François, průvodce vozů a čtyři spahiové, kteří nebyli přiděleni k družině poručíka Villetta. Pastviny oázy měly dostatek trávy, protože byly zavlažovány malým ramenem, ústícím do chottu.
Vyjížďka poručíka Villetta byla vypočtena na dvanáct hodin. Od 347. kilometru do Gábesu nebylo víc než dvacet kilometrů, a proto mohla být za dopoledne tato cesta docela pohodlně vykonána. Po dvouhodinovém odpočinku mohla výprava s Pointarem a jeho dělníky do večera být už zase v ležení. Mezaki, kterému byl dán také kůň, se osvědčil jako všichni Arabové, dobrým jezdcem. Jel v čele, vedle poručíka a strážmistra a zamířil, hned jak se dostali z oázy, severním směrem. Kam oko mohlo dohlédnout, prostírala se širá rovina s malými skupinami stromů a zvolna se vinoucím ramenem. Pravá alžírská autta ve vší své vyprahlosti. Tu a tam několik zažloutlých chomáčů drifu, to bylo vše, čím se mohla pochlubit přehřátá půda, jejíž písečná zrnka se třpytila jako drahokamy v paprscích slunce. Tato část Džeridu byla úplně pustá. Žádná karavana jí neprocházela toho dne, aby dosáhla některého z obou význačnějších saharských měst, U argly nebo Mongrustu, ležících na pomezí pouště, žádné stádo přežvýkavců se nepřicházelo ochladit ve vodách ouedu. Zato si toho dopřával Coupe-a-Coeur, a Va-d’ľavant div mu nezáviděl, když ho viděl poskakovat a oklepávat se z krůpějí vody. Malá vojenská četa táhla po levém břehu ramene. Na poručíkovu otázku odpovídal Mezaki: „Ano... zůstaneme při ouedu až do oázy Gizebu, kterou protéká po celé její délce.“ „Je oáza obydlená?“ „Není,“ odpověděl domorodec. „Museli jsme, už když jsme opouštěli Zeribet, opatřit si potraviny, protože v dílně Goleah jsme nenašli žádné...“ „Váš představený, Pointar,“ pravil poručík Villette, „měl tedy v úmyslu vrátit se do míst, na kterých měl smluvené setkání s inženýrem?“ „Ovšem,“ prohlásil Mezaki, „vyšel jsem se přesvědčit, odtáhli-li Berbeři nebo jsou-li ještě tady...“ „Jsi si jistý, že zastihneme dělníky v Gizebu?“ „Zajisté... tam, kde jsem je zanechal a kde mne bude Pointar, jak jsme se domluvili, očekávat... Pobídneme-li koně, jsme za dvě hodiny u nich.“ Zrychlit však pochod za tak úmorného vedra nebylo možné a strážmistr to také nedoporučoval. Však dorazí i tak do oázy nejdéle v poledne, a až si několik hodin odpočinou, budou se moci do večera vrátit zase do ležení. Horko se stávalo opravdu nesnesitelné v žáru dopoledního slunce a vzduch, který dýchaly plíce, byl už přímo žhavý. „U všech ďáblů, pane poručíku,“ pravil strážmistr, „za tři léta, co jsem v Africe, jsem opravdu nezažil tak úmorné horko... Dýchám oheň, a voda, které jsem se napil, se mi vaří v žaludku... Kdybychom si alespoň mohli ulehčit jako Coupe-a-Coeur vyplazením jazyka!... Visí mu jako kus červeného flanelu až na prsa...“ „Udělejte to také tak, strážmistře,“ smál se poručík Villette, „jen to udělejte, třeba že to není v předpisech!...“ ,,Ó jé...to by mi bylo ještě tepleji. Nejlíp by bylo zavřít ústa a nedýchat!... Ale jak na to!...“ „Den asi bez bouřky neskončí,“ poznamenal poručík. „Myslím si totéž,“ odpověděl Mezaki, který jako domorodec tolik netrpěl tak častým horkem v poušti. „Snad se dostaneme do Gizebu, než se něco strhne,“ dodal. „Až budeme v oáze, pak ať se to vybouří...“ „Přál bych si to,“ odpověděl poručík. „Ostatně mraky se ukazují teprve na severu a také vítr dosud nevane.“ „Oh, pane poručíku, africké bouře nepotřebují vítr,“ zvolal strážmistr, „přihrnou se tak samy jako poštovní lodi z Marseille do Tunisu!... Řekl byste, že mají v těle stroj.“
Přes žár horka a únavu, která se z něj dostavovala, poručík Villette pobízel ke spěchu. Spěchal, aby urazil cestu dvaceti kilometrů bez zastávky na této poušti, kde se nebylo možné skrýt. Doufal, že tak unikne bouři, která se pak může po libosti rozpoutat, až budou chráněni oázou. Spahiové si tam odpočinou a posilní se potravinami, které si vezli s sebou v torbách. Někdy ke čtvrté hodině odpolední, až mine největší polední horko, vydají se na zpáteční cestu a do soumraku budou zase v ležení. Koně trpěli cestou tak, že jezdci nebyli s to, aby je dostali do klusu. Vzduch se už nedal téměř dýchat v dusnu blížící se hrozivé bouře. Husté a těžké mraky, které nezastíraly dosud slunce, vystupovaly do výše tak zvolna, že poručík chtěl být dávno v oáze, než by dostihly zenit oblohy. Na nejzazším obzoru nebylo dosud vidět, že by se elektřina vybíjela a také dunění hromu dosud nikdo nezaslechl... Jeli a jeli a zdálo se, že rovina, spálená sluncem, pustá a vyprahlá, se prostírá donekonečna. „Hej, Arbiko,“ křičel strážmistr a průvodce, „copak ještě není vidět tvou proklatou oázu? Je u čerta tam někde nahoře v mracích a nespatříme ji, dokud se na nás mraky nevychrlí?...“ „Nezmýlil jsi se ve směru?“ otázal se poručík Villette Mezakiho. „Nezmýlil,“ odpověděl Mezaki, „není možné mýlit se, protože jdeme podél ouedu až do Gizebu...“ „Museli bychom ji přece už vidět, výhled je na všechny strany volný...“ odpověděl důstojník. „Tam je,“ řekl pouze Mezaki, a ukázal rukou k obzoru. Vskutku, ve vzdálenosti asi jedné míle se ukazovala nějaká houština. Byly to první skupiny stromů oázy a ve cvalu by byl malý oddtl v krátké době dostihl její kraj. Ale žádat po koních toto poslední úsilí, bylo nemožné, sám Va-d’ľavant, jehož vytrvalost byla podivuhodná, byl by spíš zasloužil jméno „Vad’ľarriere“ (Nazpět!), tak líně se vlekl po horké půdě. A tak bylo už k jedenácté, když poručík překročil meze oázy. Bylo nápadné, že malý vojenský oddíl nebyl dosud na širé rovině pouště stavbyvedoucím a jeho družinou zpozorován, kteří podle výpovědi Mezakiho čekali na něj v Gizebu. Když poručík vyslovil nad tím své podivení, odpověděl mu Arab: „Že by tady už nebyli?“ a tvářil se velmi překvapeně. „A proč by tu už nebyli?“ tázal se důstojník. „Nedovedu si to vysvětlit,“ pravil Mezaki. „Včera tady přece ještě byli... Aby se snad z obavy před bouří uchýlili hlouběji do oázy!... Já je však najdu...“ „Promiňte, pane poručíku,“ hlásil se ke slovu strážmistr, „je nutné, myslím, dopřát mužstvu chvíli odpočinku.“ „Zastavte!“ zavelel důstojník. Asi sto kroků odtud byla mýtina, ohraničená vysokými palmami, v jejichž stínu si koně mohli odpočinout. Nebylo obavy, že by se jim chtělo utéct a také o vodu nebyla nouze, protože oued tekl právě podél jedné strany mýtiny. Odtud se zatáčel k severovýchodu a obtékal oázu směrem k Zeribetu. Jezdci opatřili koně, postarali se také o sebe a dali se do jídla, které tu v Gizebu mělo být snědeno. Zatím Mezaki pátral dál a kráčel spolu se strážmistrem, provázeným Coupe-a-Coeurm, po pravém břehu ouedu proti proudu. Měl-li Arab pravdu, Pointarova družina, očekávající jeho příchod, nemohla být odtud daleko. „Tady jsi opustil své druhy?“ „Tady,“ odpověděl Mezaki. „Byli jsme v Gizebu několik dní a jestli nebyli nuceni vrátit se do Zeribetu...“ „Tisíc ďáblů,“ křičel Nikol, „to by nám tak ještě scházelo, hledat je až tam...“
„Nemyslím, že to bude zapotřebí,“ odpověděl zcela klidně Mezaki, „pan Pointar nebude daleko odtud...“ „Především se vraťme do ležení,“ poznamenal strážmistr. „Poručík by mohl být znepokojen, kdybychom prodlévali dlouho mimo ležení... Pojďme jíst. Po jídle prohledáme oázu a jsou-li dělníci zde, není možné, abychom je nenašli.“ Pak se obrátil ke svému psovi: „A co ty, nic nevětříš Coupe-a-Coeur?“ Pes vztyčil hlavu, když ho volal pán, který opakoval: „Hledej... hledej...“ Pes jen poskakoval a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl našel nějakou stopu. Pak otevřel tlamu k dlouhému zazívání, znamení příliš výmluvné, než aby mu strážmistr nerozuměl. „Ano, ano, rozumím ti,“ pravil strážmistr, „hladem už sotva nohama pleteš a rád bys už nějaké sousto k snědku, že? Však já také. Je mi jako bych měl žaludek v patách a jako bych si po něm šlapal! Ale co je mi divné, jestli Pointar a jeho lidé tu někde táboří, že by byl Coupe-a-Coeur nevyčenichal jejich stopy!...“ Arab a strážmistr se vrátili tou cestou podél ouedu. Když byl poručík s výsledkem obeznámen, nejevil méně překvapení než před chvílí Nikol. „Jsi si tím opravdu jist, že jsi nezabloudil?“ otázal se Mezakiho. „Jsem,“ odpověděl Arab, „vždyť jsem šel přece stejnou cestou k místu, kterému říkáte ,na 347. kilometru‘, jako nyní sem zpět...“ „A je to tady určitě Gizebská oáza?“ „Ano, Gizeb, co jiného,“ ujišťoval Mezaki: „když jsem šel pořád podél ouedu, který teče k Melriru, nemohl jsem se přece zmýlit...“ „Ale že tady není Pointar a jeho družina?“ „Budou nejspíš v jiné části lesa, nebo nevím, proč by se byli vraceli do Zeribetu...“ „Za hodinu,“ skončil poručík Villette, „prohledáme oázu...“ Mezaki vyndal z torby potraviny, které si přinesl z ležení, a posadil se opodál na břehu ouedu a dal se do jídla. Poručík a strážmistr, opřeni zády o kmen datlovníku, jedli svůj oběd společně, zatím co Coupe-a-Coeur hltavě lapal kusy, které mu jeho pán házel. „To je přece nápadné,“ opakoval strážmistr,“že jsme dosud nespatřili nikoho a pak, že jsme nenašli stopy po nějakém ležení...“ „Coupe-a-Coeur také nic nevyčenichal?“ otázal se důstojník. „Nic.“ „Povězte mi, Nikole,“ začal zase poručík dívaje se úkosem na Araba, „je nějaký důvod, abychom podezírali tohoto domorodce?..“ „Nevíme vlastně, pane poručíku, než od něho samého, kdo je a odkud přichází... Zpočátku jsem neměl k němu mnoho důvěry a také jsem se tím netajil. Ale dosud jsem nepozoroval nic, co by opravňovalo k nedůvěře... Ostatně jaký zájem by mohl mít v tom, aby nás podváděl?... A proč by nás byl vodil do Gizebu... kdyby Pointar a jeho lidé sem nikdy nevkročili? Vím... člověk si nikdy není jist, co mají tito podšití Arabové za lubem... Ale konečně přišel k nám, hned jak jsme dorazili do Goleah, sám a dobrovolně. A také není pochyb, když poznal inženýra, že už ho dříve vídával... Všechno nasvědčuje, že je jedním z Arabů najatých Společností!...“ Poručík Villette poslouchal a nepřerušoval Nikola, jehož důvody se mu zdály být celkem přesvědčivé... A přece se jim muselo jevit, nejméně řečeno, zvláštní, že nalezli tuto Gizebskou oázu úplně opuštěnou, v níž podle tvrzení Araba mělo být shromážděno hodně dělníků... Byl-li tu ještě včera Pointar s částí svých dělníků, proč by nevyčkal Arabova návratu, jak bylo domluveno? Proč nevyšel naproti malému vojenskému oddílu, který už zdaleka musel být vidět?... A uchýlil-li se hlouběji do lesa, co ho k tomu mohlo přimět?... Dalo se připustit, že by se byl vrátil do Zeribetu? A dalo-li se, měl poručík až tam vést svoje pátrání? To jistě ne. Jakmile zjistil, že Pointar a jeho mužstvo nejsou v oáze, bylo jeho povinností, připojit se zase nejrychleji k setníkovi Hardiganovi a k inženýrovi. Ať byl výsledek jeho výpravy do Gizebu jakýkoliv, rozkaz zněl, aby do večera byl zase v ležení... 55
Bylo půl druhé, když se poručík Villette nasytil a odpočinul a povstal. Rozhlédl se po obloze, kterou mraky už zatáhly, obrátil se k Arabovi a řekl: „Prohlédnu oázu než odjedeme... povedeš nás.“ „K službám,“ odpověděl Mezaki, připraven vydat se na cestu. „Strážmistře,“ dodal důstojník, „přiberte ještě dva muže a doprovodíte nás...Ostatní ať počkají zde...“ „Prosím, pane poručíku,“ odpověděl Nikol a hned zakýval na dva vojáky. Coupe-a-Coeurovi teprve nebylo třeba dávat rozkazy, aby svého pána provázel. Mezaki, který jel před důstojníkem a jeho muži, zamířil k severu. Vzdalovali se tím od ouedu, ale protože zamýšleli vrátit se po jeho levém břehu, bylo správné, dát se tímto směrem, když si chtěli prohlédnout oázu po celé její rozloze. Neměla ostatně víc než dvacet pět až třicet hektarů a nebyla nikdy obývána usedlými domorodci, sloužila jen za místo zastávky a odpočinku karavanám ubírajícím se z Biskry k mořskému pobřeží. Asi půl hodiny se ubíral poručík a jeho průvodci tímto směrem. Větve stromů nebyly tak husté, aby nebylo vidět na oblohu, po níž se líně válely šedé závity par k vrcholu oblohy, která už nevystupovala. Už bylo slyšet i temné dunění hromu a na vzdáleném severním obzoru prošlehovaly blesky. Když došli z této strany na konec oázy, poručík se zastavil. Před ním se prostírala zažloutlá rovina, tichá a liduprázdná. Nejsou-li už dělníci v oáze, kde je Mezaki, jak tvrdí, včera zanechal, pak už byli jistě hodně daleko, ať se Pointar pustil směrem k Zeribetu nebo směrem k Neftě. Nebylo po nich oběma směry ani památky, ačkoliv bylo vidět hodně do dálky. Třebaže to bylo málo pravděpodobné, nezbývalo přece, než zjednat si naprostou jistotu, netáboří-li dělníci ještě na některém jiném místě oázy. Nyní se vraceli podél ouedu, a proto pokračovali v pátrání. Ještě asi hodinu se proplétal důstojník a jeho mužstvo hustým stromovím, ale nenašli vůbec nic, co by nasvědčovalo, že tady někde tábořila větší družina lidí. Arab se tím zdál být neméně překvapen, ale k pátravým pohledům, které byly na něho upírány, odpovídal pořád stejně: „Byli tady...ještě včera tady byli... všichni, i Pointar i ostatní... Vždyť mě přece Pointar poslal do Goleah... Museli by odejít dnes ráno... „A kam by mohli odejít, co myslíš?“ ptal se poručík Villette. „Snad se vrátili ke skladišti...“ „Pak bychom je přece cestou potkali...“ „Nemuseli jsme je potkat, jestli prošli podél ouedu...“ „Ale proč by se vydali jinou cestou?“ Na tuto otázku Mezaki neodpověděl. Byli už skoro čtyři hodiny, když se důstojník vrátil na místo, odkud začali své bezvýsledné pátrání. Také pes nevyslídil jedinou stopu. Zdálo se, že v oáze už dávno nikdo nebyl, ani dělníci ani karavana. Strážmistr se už nemohl udržet, aby nepronesl podezření, které se ho zmocňovalo. Přistoupil k Mezakimu a podíval se mu upřeně do očí: „Poslouchej, Arbiko,“ pravil, „jestli jsi nás podvedl...“ Mezaki, nesklopil oči před pátravým strážmistrovým pohledem, pokrčil rameny tak pohrdavě, že by ho byl Nikol málem chytil za chřtán, kdyby ho poručík Villette nezadržel. „Ticho, Nikole!“ pravil. „Vrátíme se do Goleah, a Mezaki půjde s námi...“ „Mezi dvěma z našich lidí...“ „Proč ne?“ odpověděl chladně Arab, jehož pohled na chvíli zasvítil hněvem, a zase nabyl dřívější klid. Koně, kteří se v oáze napásli a napojili v potoce, byli zase dost odpočatí, aby mohli urazit vzdálenost, dělící Gizeb od Melriru. Před nocí mohla být tedy malá četa zase doma. 56
Ve čtyři hodiny čtyřicet minut dal poručík povel k odjezdu. Strážmistr se připojil k důstojníkovi a Arab byl vzat mezi dva vojáky, kteří z něho nespustili oči. Sluší se podotknout, že Nikolovi kamarádi nyní sdíleli jeho podezření kvůli Mezakimu a také důstojník, třebaže to tajil, byl naplněn stejnou nedůvěrou k podezřelému Arabovi. Teď mu záleželo především na tom, aby se vrátili zase k inženýrovi a setníkovi Hardiganovi. Co by se potom mělo stát, ať rozhodnou oni sami, nebudou-li dělníci zítra ještě na místě. Koně rychle klusali. Poháněla je bouře, která už nebyla daleko. Mraky už zastíraly oblohu od obzoru k obzoru, a vzduch byl plný elektrického napětí. Blesky šlehaly a křižovaly se v mracích a hrom hřměl zvláštním rachotem, širé poušti vlastním, kde nenacházel ozvěnu, která by se opakovala. Ale dosud nespadla jediná krůpěj a také bezvětří nebylo porušeno nejslabším vánkem. Atmosféra přímo dusila a plíce dýchaly takřka oheň. Ale přes tuto hroznou námahu doufal poručík a jeho mužstvo, že dorazí včas do ležení, jestliže se povětří nezhorší. Nejvíc se obávali, že se bouře promění ve vichřici. Kde by mohli nalézt útulek v této vyprahlé poušti bez jediného stromu, kdyby se vichr a déšť rozpoutaly nad nimi...? Šlo tedy o to, dosáhnout co možná nejdříve 347. kilometr. Ale koně nebyli s to, aby vyhověli usilovnému pobízení svých jezdců. Ačkoliv z boků zbodaných ostruhami se již řinula krev, zastavovali se v tu chvíli jako do země zaražení. Ale také jezdci byli tak vyčerpáni, že urazit posledních několik kilometrů bylo již nad jejich síly. Sám statný Va-d’l’avant byl už tak unavený, že Nikol se obával, aby mu pod nohama neklesl na písek rozpálené půdy. Ale přesto, za stálého poručíkova povzbuzování kolem šesté hodiny měli šťastně asi tři čtvrtě cesty za sebou. Kdyby slunce, velmi blízké už západnímu obzoru, nebylo zastřeno hustou clonou mraku, byli by zajisté viděli asi na míli odtud třpytivé solné krystalky melrirského chottu. Na jeho hranici se už určitě kroutily houštiny oázy, a byla-li k nim ještě hodina, malá četa nemohla před úplným setměním nedostihnout její první stromy. „Vpřed, přátelé, jen odvahu!“ opakoval důstojník. „Už je to poslední námaha!“ Ale ať se snažili, jak mohli, tito vytrvalí jezdci nemohli přece zabránit, aby nevnikala únava do jejich malé čety. Několik jezdců zůstávalo už pozadu, a neměli-li být ponecháni vlastnímu osudu, bylo třeba zastavovat a čekat na ně. Bylo si už třeba přát, aby se nečas projevil jinak než věčnými blesky a věčným hřměním, a čeho se před chvílí obávali, zdálo se jim být nyní vykoupením, aby vítr učinil vzduch lépe dýchatelným a aby se nesmírné spousty par proměnily v déšť. Protože se především nedostávalo vzduchu a jen s největšími potížemi pracovaly plíce uprostřed této dusné atmosféry. Konečně se zvedl vichr, ale hned s takovou prudkostí, která mívá vzápětí krajní elektrické napětí. Začínalo vlastní proudění, a to tak silné, že kde se potkávalo, tvořily se nesmírné vzdušné víry. Ohlušující rachot se spojoval s duněním hromu a fičením neobyčejné ostrosti. A protože déšť dosud nesplachoval prach země, tvořily se nesmírné prachové kotouče, které se točily s neuvěřitelnou rychlostí pod vlivem elektrického fluida, tvořily smrště, kterým nebylo možné odolat. Bylo slyšet poděšený pískot ptáků stržených do víru, z něhož ani nejsilnější se nemohli vyprostit. Koně se ocitli ve smršti zrovna na cestě. Strženi do ní, odloučili se od sebe a několik jezdců v okamžiku bylo vyhozeno ze sedla. Druh druha neviděl, neslyšel, všechno bylo ve zmateném nepořádku. Smršť zahalovala vše, ubíhala směrem k jižním končinám Džeridu. Poručík Villette si nebyl jist směrem, do něhož byl za těchto okolností vehnán. Že byl se svými muži vržen směrem k chottu, bylo pravděpodobné, ale nikoliv přímo k ležení. Naštěstí se spustil prudký liják a vichrem hnaná smršť zmizela uprostřed tmy, která zatím nastala. Malá četa byla rozptýlena a bylo především třeba opět ji sehnat a seřadit. Nebyla to lehká práce. Za svitu blesků poručík rozpoznal, že oáza leží asi kilometr jihovýchodním směrem. Na opakovaná volání mezi jednotlivými poryvy větru se shromáždili konečně muži i koně, když náhle strážmistr pohřešoval Araba a zvolal: 57
„Ale kde je Mezaki?“ Oba spahiové, kterým bylo uloženo Araba střežit, neměli na otázku odpověď. Nevěděli, co se s ním stalo, protože ve chvíli, kdy byli zachváceni vírem smršti, byli všichni tři od sebe násilně odtrženi. „Lotr!... Upláchl nám!...“ opakoval strážmistr. „Upláchl nám a jeho kůň... vlastně náš kůň s ním. Podvedl nás, bídák, podvedl!...“ Důstojník mlčel, byl pohroužen do vlastních myšlenek. Hned potom se ozval zuřivý štěkot, a než Nikol mohl psa zadržet, Coupe-a-Coeur vyrazil a letěl ve velikých skocích směrem k chottu. „Pojď sem... Coupe-a-Coeur... půjdeš sem!“ křičel za ním strážmistr, velmi znepokojen. Ale pes neslyšel, nebo nechtěl slyšet, uháněl dál a zmizel ve tmě. Nejspíš zavětřil Arabovu stopu a běžel po ní, ale bylo nemožné hnát se za ním s koněm, jehož síly byly úplně vyčerpány. V té chvíli projela hlavou poručíka Villetta myšlenka, jestli se nestalo neštěstí a nehrozilo, zatím co meškali mimo ležení, nebezpečí inženýrovi, setníkovi Hardiganovi a mužstvu, které zůstalo v ležení. Nevysvětlitelné Arabovo zmizení dělalo tyto domněnky velmi pravděpodobnými. Neměli co dělat se zrádcem, jak se domníval Nikol? „Do ležení,“ zavelel poručík Villette, „a co nejrychleji!“ Ačkoliv se už vichr poněkud ztišil, jak jsme už poznamenali, bouře hřměla a zuřila dál, a liják, kterého přibývalo, hloubil časté a široké rýhy v písčité půdě. Byla úplná tma, ačkoliv slunce se teprve před chvílí schovalo za obzorem. Udržet se ve správném směru k oáze se stalo velmi obtížné, protože oheň nenaznačoval místo ležení. A přece by bylo toto opatření provedeno, protože by je byl inženýr sotva opomenul udělat, aby usnadnil poručíkův návrat. O palivo nebyla nouze, v oáze leželo dostatek suchého dřeva... Přes vítr a déšť bylo možné udržet oheň, jehož záře by byla na menší vzdálenost patrná, a malá četa nebyla více než nanejvýš půl kilometru vzdálena. Poručíka Villetta skličovaly obavy, které s ním neméně sdílel i strážmistr Nikol, třebaže se o nich slovem nezmiňoval. „Jedeme,“ pravil poručík, „a dej Bůh, abychom nepřišli příliš pozdě!...“ Ale směr, kterým se vydali, nebyl docela správný, malá četa dosáhla chottu příliš vlevo od oázy. Nezbývalo tedy než se vrátit po jeho severním okraji, a bylo už půl deváté, když dorazili ke konci Melriru. Nespatřili dosud živou duši, ačkoliv vojáci ohlašovali svůj návrat opakovaným voláním. V několika minutách poručík dosáhl mýtiny, kde měly stát vozy a stany.. . Ale dosud se pořád nikdo neukazoval, ani inženýr, ani setník, ani desátník, ani mužstvo, které u nich zůstalo. Volali, vypálili z pušek několik ran, ale nedostávali odpověď... Zapálili několik smolných větví a jejich mdlé světlo ozářilo stromy oázy. Po stanech nebylo ani památky a na vozech bylo patrné, že byly vyloupeny a poškozeny, aby se už nedaly použít. Mezci, kteří je táhli, koně setníka Hardigana a jeho lidí, vše bylo pryč. Na ležení byl tedy učiněn útok a nebylo už pochyby, že Mezaki vylákal poručíka Villetta a jeho spahie směrem ke Gizebu, aby útok usnadnil... Je jasné, že se Arab už neukázal. Také psa strážmistr marně volal, minula noc a Coupe-aCoeur se ještě pořád nevracel.
XII. KAP I TOLA
58
Co se událo Po odchodu poručíka Villetta do oázy Gizebu se inženýr začal zařizovat pro pobyt, jenž se mohl pravděpodobně na delší dobu protáhnout. Nikoho nenapadlo ani ve snu podezřívat Araba a nikdo nepochyboval, že Pointar a Mezaki se večer s družinou dělníků, vedených poručíkem Villettem vrátí. Nesmíme zapomenout, že na 347. kilometru zůstalo jenom deset lidí, pan ze Schallerů, setník Hardigan, desátník Pistache, pan François, čtyři spahiové a dva průvodčí vozů. Všichni se hned pustili do práce, aby na mýtině oázy, nedaleko skladiště, upravili pro sebe a dělníky tábor. Zavezli tam vozy, složili z nich materiál a obvyklým způsobem postavili stany. Koňům vybrali průvodci a spahiové místo, kde bylo hojně pastvy. Oddíl měl ještě zásoby na delší dobu. Dalo se očekávat, že také Pointar, dozorci a dělníci se nevrátí s prázdnýma rukama, protože v Zeribetu si mohli snadno zajistit zásoby. Také počítali s podporou nejbližších měst, Neftou, Tozeurem a La Hammou. Později zajisté i domorodci nic nezmohou proti tomuto velkému dílu Roudairových pokračovatelů. Poněvadž však dost záleželo na tom, aby bylo zajištěno obnovování zásob na 347. kilometru, inženýr a setník Hardigan se shodli na tom, aby byli vybráni dva průvodci, kteří znají dokonale cestu, neboť ji už šli několikrát v průvodu karavan. Byli to dva důvěryhodní Tunisané. Dají-li se brzy ráno na cestu, snadno dorazí do osady, která bude moci v několika dnech dodat do Melriru nové zásoby. Měli s sebou vzít také dva listy, inženýrův pro jednoho z vyšších úředníků Společnosti a druhý setníkův pro vojenského velitele Tozeuru. Po první snídani, kterou snědli pod svými stany ve stínu stromů oázy, řekl pan ze Schallerů k setníkovi: „A teď, milý Hardigane, necháme již Pistacha, pana Françoise a naše lidi, aby zde práci sami dokončili... Rád bych si důkladněji prohlédl, jaké opravy bude na této poslední části průplavu zapotřebí...“ Prošel ji po její celé délce, aby odhadl sutě naházené do průplavu. Výsledek svého pozorování sdělil setníkovi Hardiganovi těmito slovy: „Domorodců byl zřejmě veliký počet, a nedivím se, že Pointar a jeho lidé se jim nemohli ubránit...“ „Zajisté, ale i když sem tito Arabové, Tuaregové nebo kdo to byl, násilím pronikli, ještě není vysvětleno, jak mohli tito lidé, když zahnali dělníky na útěk, tu všechno převrátit naruby a naházet do průplavu tak velké spousty písku?... To by vyžadovalo mnoho času, a to se nesrovnává s tím, co nám řekl Mezaki.“ „To mohu vysvětlit jen jedním způsobem,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Nemuseli hloubit, nýbrž jen zasypávat a shazovat příkré svahy do průplavu. Nářadím, které tu Pointar a jeho lidé na svém kvapném útěku nechali a snad také i tím, které tu zbylo od dřívějška, mohli tu práci vykonat rychleji, než bych si troufal věřit, zvláště když to byl jen písek, s kterým měli co dělat.“ „Pak jim opravdu mohly dva dny stačit,“ poznamenal setník Hardigan. „Myslím si totéž,“ odpověděl inženýr, „ve čtrnácti dnech, by bylo možné provést opravy...“ „To by nebylo mnoho,“ poznamenal setník, „ale především bude nutné, opatřit dostatečnou stráž průplavu, než budou oba chotty zavodněny. Zde na této části velikého melrirského chottu i na všech ostatních místech. Co se stalo zde, mohlo by se opakovat i jinde. Není pochyb, že obyvatelé Džeridu, zvláště kočující, jsou tvrdohlavci, že náčelníci podněcují své kmeny proti vybudování vnitrozemního moře a že podobných útoků se musíme stále obávat. Je proto nutné informovat vojenské úřady včas. S posádkami z Biskry, Nefty, Tozeuru a Gábesu bude možné docela dobře vystačit, aby byl průplav dostatečně chráněn a práce na něm před novými nájezdy pojištěny.“ 59
To bylo jistě nejnaléhavější a šlo tedy především o to, aby alžírský generální guvernér a tuniský generální rezident byli do věci bezodkladně zasvěceni. Bylo jejich povinností chránit různé zájmy související s tímto velikým podnikem. Jedno bylo jisté, že - jak znova a znova opakoval inženýr - Saharské moře, až na něm bude umožněna doprava, se uhájí samo. Ale nesmí být zapomínáno, že je zpočátku počítáno s dobou deseti let, které bude zaplavení Rharsy a Melriru vyžadovat. Později, když byla půda důkladněji prozkoumána, byla tato doba zredukována na polovinu. Také stačilo postavit hlídky jen na různé stanice obou průplavů a nikoliv k zaplavitelné části chottů. Ale i s tím omezením zbývala ještě hodně velká linie, kterou bylo potřeba delší dobu střežit. Inženýr, aby odpověděl na poznámku, kterou v této věci učinil setník Hardigan jen opakoval, co již řeklo zaplavení chottů. „Nemohu se zbavit myšlenky, že nám tato půda Džeridu mezi mořským pobřežím, Rharsou a Melrirem způsobí ještě mnohá překvapení. Není to jen solná kůra, která ve značné délce, jak jsem zjistil, podléhá určitému kolísání... Je proto přípustné, že se průplav sám rozšíří a prohloubí, až jím bude protékat voda a ne bezdůvodně i sám Roudaire počítal s touto okolností. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby tu jednou příroda přišla na pomoc lidskému géniu!... Prolákliny chottů jsou stejně jen vyschlá dna bývalých jezer a ať naráz, nebo pozvolna, se prohloubí nad nyní předvídanou míru. Proto předpokládám, že úplné zavodnění zaujme značně méně času, než si myslíme. Opakuji, že otřesy se Džeridu nevyhly a že tyto otřesy mohou na naši práci působit jen příznivě!... Ostatně uvidíme, milý setníku... uvidíme!... Nejsem z těch, kteří budoucnosti nedůvěřují, nýbrž z těch, kteří s ní počítají. Co byste tomu říkal, kdyby před uplynutím dvou let, nebo jen jednoho, obchodní loďstvo již brázdilo hladinu Rharsy a Melriru, úplně zavodněných?“ „Rád se přidávám k vašim domněnkám, milý příteli,“ odpověděl setník Hardigan. „Ale i když se uskuteční v jednom nebo ve dvou letech, nebude proto méně nutno, aby práce i dělníci byli dostatečně chráněni hlídkami...“ „Zajisté,“ končil pan ze Schallerů rozmluvu, „zastávám úplně váš názor, Hardigane, že je nezbytně nutné, aby po celé délce průplavu byly bezodkladně postaveny stráže.“ Bylo to opravdu velmi naléhavé, a hned zítra, jakmile se dělníci vrátí, se chtěl setník Hardigan přes rychlého posla o tom dorozumět s vojenským velitelem v Biskře. Do té doby snad stačila přítomnost jeho mužstva k obraně této poslední části průplavu, a za těch podmínek nebylo důvodu se obávat nového útoku ze strany domorodců. Když inženýr a setník skončili svou prohlídku vrátili se do tábora, v jehož úpravě bylo pokračováno, a vyčkávali zatím již jen na příchod poručíka, který se měl do večera vrátit. Jednou z nejdůležitějších otázek za okolností, v nichž se výprava nyní ocitla, bylo její zásobování. Až dosud byla opatřena jednak zásobami uloženými v obou vozech, jednak potravinami, nakoupenými ve vesnicích a osadách této části Džeridu. Potraviny nechyběly ani lidem, ani koním. Ale s obnovením dílny na 347. kilometru bylo třeba zajistit pravidelnější způsob pro několikatýdenní pobyt. Proto chtěl setník Hardigan zároveň se zprávou vojenským úřadům okolních posádek požádat je také o to, aby mu po dobu jeho pobytu v oáze dodávaly také potřebné potraviny. Jak si vzpomínáme, zahalovaly tento den, 13. dubna, hned od východu slunce obzor husté páry. Vše nasvědčovalo, že jak ráno, tak odpoledne bude velmi dusno. Nebylo pochyb, že se na severu stahuje prudká bouře. K úvahám, které v této věci měl desátník Pistache, odpovídal pan François: „Nedivil bych se, kdyby byl den velmi bouřlivý. Od rána čekám, že se živly v této části pouště do sebe pořádně pustí.“ „Tak? A proč?...“ ptal se Pistache. 60
„Hned časně zrána, jak jsem se holil, se mi ježily všechny vousy a byly tak tvrdé, že jsem dvakrát nebo třikrát musel obtáhnout břitvu. Z každého konečku jako by sršela drobná jiskra...“ „To je podivné,“ odpověděl desátník, který ani na okamžik nepochybovalo tvrzení tak rozšafného muže jako byl pan François. Že by vousy tohoto váženého sluhy měly elektrické vlastnosti kočičích chlupů, snad nebylo úplně pravda, ale Pistache to ochotně připouštěl. „Nevěřil bych tomu sám, kdybych to sám neviděl!... Mé tváře, má brada byly dnes ráno jako posypány svítícím pýřím...“ „Velice bych to chtěl vidět!“ odpověděl Pistache. Bylo ostatně zřejmé i bez meteorologických objevů pana Françoise, že se na severovýchodě skutečně stahuje bouře a že se vzduch znenáhla sytí elektřinou. Horko se stávalo nesnesitelné. Po obědě si inženýr a setník dopřáli proto delší odpočinek. Ale i když byli chráněni stanem a stan byl umístěn pod prvními stromy oázy, tropické vedro, neochlazované nejmenším vánkem, vnikalo i tam. Hrozivé počasí znepokojovalo pana ze Schallerů i setníka. V té chvíli ještě bouře nad chottem Selemem nepropukla, ale nebylo pochyb, že se brzy strhne se vší silou na severovýchodě, to je, právě nad Gizebskou oázou. Na této straně oblohy již kmitaly blesky, třebaže rachot hromu ještě nebylo slyšet. Nedal-li se poručík Villette z nějakého důvodu na pochod ještě před bouří, dalo se předpokládat, že vyčká jejího konce pod stromy oázy a že se odhodlá nastoupit zpáteční cestu až druhý den. ráno. „Je pravděpodobné, že se s ním dnes večer ještě neshledáme,“ poznamenal setník Hardigan. „Kdyby pomýšlel Villette na návrat kolem druhé hodiny odpolední, jak bylo domluveno, museli bychom ho již z oázy vidět...“ „I když se zpozdíme o den,“ odpověděl pan ze Schallerů, „náš poručík jednal správně, nevydal-li se na cestu za tak hrozivého počasí! Bylo by mnohem horší, kdyby byl se svými lidmi překvapen bouří v poušti, kde není možné se nikde ukrýt...“ „Docela s vámi souhlasím,“ pravil setník Hardigan. Odpoledne míjelo a nic nenasvědčovalo, že by se malá četa vracela, ani štěkot Coupe-aCoeura, jenž by ji byl jistě předběhl. Nyní, již jen na vzdálenost asi jedné míle, blesky osvětlovaly prostor téměř nepřetržitě. Těžké mraky, překročily zenit, a zatahovaly oblohu směrem k Melriru. V půlhodině již mohla být bouře nad táborem a odtud se pak valit na chott. Inženýr, setník Hardigan, desátník a dva spahiové se odebrali na kraj oázy. Před jejich očima se prostírala širá poušť, ozařovaná každou chvíli šlehy blesků. Ale jejich zrak se marně rozhlížel po obzoru. Skupina jezdců se z této strany neukazovala. „Již není pochyb,“ pravil setník, „že se četa nevydala na cestu a že její návrat můžeme očekávat teprve zítra.“ „Také si to myslím, pane setníku,“ dodal Pistache. „Než mine bouře, bude noc a potmě by bylo velmi těžké se dostat do Goleahu.“ „Villette je zkušený důstojník, na jehož obezřetnost je možno se spolehnout. Vraťme se raději do ležení, než se dá do deště.“ Ale sotva všichni čtyři pokročili o několik kroků, desátník se zastavil: „Slyšíte, pane setníku?“ pravil. Všichni se obrátili. „Zdá se mi, že slyším psí štěkot... Aby to byl strážmistrův pes?“ Napjali sluch. Ne, štěkot nebylo slyšet v krátkých utišeních bouře. Pistache se zřejmě mýlil. Setník Hardigan a jeho společníci se vydali na zpáteční cestu a když prošli křížem oázu, jejíž stromy se prohýbaly prudkým větrem, dorazili do svých stanů. 61
Měli nejvyšší čas. Kdyby se zpozdili jen o několik minut, byli by zastiženi vichřicí, která se rozpoutala spolu s prudkým lijákem. Bylo šest hodin. Setník provedl opatření pro noc, která hrozila být jednou z nejhorších, co výprava opustila Gábes. Vše nasvědčovalo tomu, že zpoždění poručíka Villetta bylo zaviněné bouří, která přišla a zdržela ho do zítřka v Gizebské oáze. Ale přesto se setník a pan ze Schallerů nemohli zbavit vážných obav. Že by se Mezaki pouze vydával za jednoho z Pointarových dělníků a nebyl jím, nebo že by dělal zločinné úklady výpravě, poslané do Melriru, nemohli ani tušit. Ale jak by mohli zapomenout náladu kočovných i usedlých kmenů Džeridu a podráždění těchto různých kmenů proti chystanému Saharskému moři?... Copak nebyl teprve před několika dny podniknutý útok na dílnu v Goleah, útok, jehož opakování pravděpodobně znovu hrozilo, jakmile se práce na této části opět zahájí?... Mezaki, pravda, tvrdil, že útočníci, když rozprášili dělníky, odtáhli od chottu na jih. Ale velmi snadno mohli projíždět pouští i jiné tlupy a napadly-li poručíka Villetta, poručík se svou malou četou by se jim nemohl ubránit. Klidně uváženo, byly ty obavy jistě přepjaté. Nicméně inženýr a setník se k nim opět a opět vraceli. A jak se mohli dozvědět, že jestli hrozilo nebezpečí, nehrozilo poručíkovi Villettovi a jeho lidem na cestě z Gizebu, ale panu ze Schallerů a jeho druhům v oáze?... Kolem půl sedmé bouře dostoupila vrcholu. Několik stromů bylo zasaženo bleskem a jen málo chybělo, že sám inženýrův stan nebyl zapálen. Déšť se řinul v proudech a tisíci potůčky, tekoucími k chottu, půda oázy se měnila v hotovou bažinu. Také vichr se rozpoutal do zběsilé prudkosti. Větve se lámaly jako sklo a velký počet vyvrácených palem byl odplaven proudem. Bylo nemožné vystrčit hlavu ze stanů. Naštěstí koně byli umístěni pod hustou skupinou stromů odolávajících vichřici a přes hrůzu, kterou jim vichřice naháněla, mohli být udrženi na místě. Hůře bylo s mezky, kteří byli ponecháni na mýtině. Poděšeni blesky a rachotem hromu se rozutekli přes úsilí svých průvodců po oáze. Jeden z vojáků o tom dal zprávu setníkovi, jenž zvolal: „Je nutné, aby byli stůj co stůj pochytáni!“ „Oni průvodci se již za nimi pustili,“ poznamenal desátník. „Ať se ještě dva z našich mužů k nim přidají,“ nařizoval setník. „Vyběhnou-li mezci z oázy, je po nich veta. Venku na poušti bychom je už nedostali!“ Přes prudké poryvy větru, které ležením zmítaly, dva ze čtyř spahiů se rozběhli k mýtině, vedeni voláním průvodců, které bylo chvílemi slyšet. Ostatně i když neustávalo blýskání a rachot hromu, přece se zdálo, že nečas polevuje, neboť vichr slábl a liják řídl. Ale tma byla pořád tak hustá, že lidé se viděli jen za svitu blesků. Inženýr a setník Hardigan vyšli ze stanů, následováni panem Françoisem, desátníkem a oběma spahii, kteří s nimi zůstali v táboře. Za tak pozdní hodiny a za prudkosti bouře, která se prodlouží pravděpodobně dlouho do noci, se zřejmě nedalo již s návratem poručíka Villetta počítat. Vydá se se svými lidmi na cestu zítra, až bude cesta Džeridem schůdnější. Jaké bylo tedy překvapení a spolu uspokojení setníka a jeho druhů, když náhle zaslechli severně od oázy psí štěkot. Tentokrát byl omyl vyloučen, pes běžel k oáze a rychle se k ní blížil. „Coupe-a-Coeur!… Vskutku!“ vykřikl desátník. „Poznávám jeho hlas...“ „Pak ani Vil1ette není daleko!“ odpověděl setník Hardigan. Předběhlo-li věrné zvíře četu, bylo to zajisté sotva o víc, než o několik set kroků. Ale v téže chvíli se vrhlo na ležení asi třicet domorodců, kteří se tiše proplazili mýtinou. Setník, inženýr, desátník a oba spahiové byli dřív, než se mohli vzpamatovat z překvapení, 62
obklíčeni a zajati. Pomýšlet na obranu bylo pozdě... Ostatně, jak by se mohlo několik lidí ubránit celé tlupě, která se na ně vyřítila. Ve chvilce bylo vše zničeno a koně byli odváděni k Melriru. Zajatci, od sebe odloučení, aby se nemohli spolu dorozumět, byli hnáni chottem a jen pes je následoval, když zvětřil jejich stopu. Byli již daleko, když poručík Villette dorazil do tábora, v němž nenalezl ani žádného z lidí, které ráno opustil, ani koně, kteří se za bouře nejspíš rozutekli.
XIII. KAP I TOLA
Oáza Zenfig Chott Melrir s Farfarijskými bažinami na severu a s ostatními proláklinami téže povahy jako chott Meruan, má téměř podobu pravoúhlého trojúhelníku. Od severu k východu přepona tvoří téměř rovnou čáru, sahající od Tahir-Nassou až ke konci druhého průplavu nad třicátým stupněm zeměpisné šířky. Jeho delší odvěsna, nepravidelně zprohýbaná, se rovnoběžně táhne s tímto stupněm a je prodloužena jako na východě menšími chotty. Na západě kratší odvěsna vybíhá k osadě Tahir-Nassou a zachovává téměř rovnoběžný směr s Zasaharskou dráhou, projektovanou jako prodloužení trasy Philippe - Ville - Konstantinopolis Batna - Biskra, jejíž směr bylo nutné poněkud pozměnit, aby nemusela být stavěna odbočka, spojující ji s přístavem nového moře, na protilehlém břehu při ústí druhého průplavu. Šířka tohoto velikého dna - ostatně méně rozlehlého než povrch Džeridu a Fedžedži - měří padesát pět kilometrů mezi koncem druhé části průplavu a budoucím přístavem na západním pobřeží, jehož umístění mezi signální stanicí Cheggy a ouedem Itelem mělo být přesněji teprve stanoveno, když původní projekt, zvolit za přístav jižněji položený Mraier, padl. Z té plochy mohlo být zavodněno jen šest tisíc čtverečních kilometrů, t. j. 600 000 hektarů, protože zbývající část leží výš než hladina Středozemního moře. Celkem mělo nové moře v mezích obou chottů obsahovat osm tisíc čtverečních kilometrů, kdežto nezaplavená plocha, vyčnívající z vod Rharsy a Melriru, měla měřit pět tisíc čtverečních kilometrů. Tyto nezaplavené části by se staly ostrovy, tvořícími jakýsi archipelag, skládajícími se ze dvou velikých ostrovů. První, nazvaný Henguiz by měl podobu trojúhelníku s výběžkem uprostřed chottu, který je rozděloval na dvě části, kdežto druhý by zaujímal zadní část mezi oběma stranami pravého úhlu, nedaleko Stranie. Menší ostrůvky by vznikly hlavně na jihovýchodní straně, v rovnoběžných řadách. Až by projížděly lodi průlivy tohoto archipelagu, musely by bedlivě dbát na hydrografická znamení, aby zmenšily nebezpečí této plavby. Oblast obou zavodněných chottů by byla vroubena několika oázami s datlovými háji a úrodnou půdou. Je samozřejmé, že by ji bylo nutné napřed vykoupit z držení jejich majitelů. Podle odhadu setníka Roudaira odškodnění, které měla vyplatit Francouzsko-východní společnost, by nepřesahovalo pět milionů franků, které společnost chtěla uhradit ze dvou a půl milionů hektarů půdy a lesů, které jí postoupila vláda. Nejvýznamnější z oáz Melriru, ležící při severní části Henguizu, měřila tři až čtyři kilometry a měla po zaplavení chottu s ním bezprostředně na severní straně sousedit. Tato oáza byla bohatá na datlovníky nejlepší jakosti, jejichž plody, karavanami vyvážené, byly zvláště vyhledávány na trzích Džeridu. Jmenovala se Zenfig a její obchodní styky s hlavními osadami La Hammou, Neftou, Tozeurem, Gábesem a jinými, se omezovaly na několik karavan, přicházejících v době sklizně. Pod mohutnými stromy Zenfigu bydlelo asi tři až čtyři sta domorodců z kmene Tuaregů, jednoho z nejnepokojnějších na Sahaře. Příbytky osady, asi sto, stály všechny na té straně 63
oázy, která měla tvořit pobřeží chottu. Směrem od středu oázy a po jejích stranách se prostírala obdělaná pole a pastviny, z nichž se živili obyvatelé a jejich domácí zvířata. Oued, který se měl stát ramenem nového moře, se svými drobnými přítoky stačil potřebám obyvatelstva. Už jsme se zmínili, že oáza Zenfig měla s ostatními oázami provincie Konstantiny jen řídké styky. Opatřovali si tady zásoby jen kočující Tuaregové potulující se pouští. Karavany putující mimo se jí nejraději vyhnuly, a právem. Byly už tolikrát tlupami, které se vyřítily ze Zenfigu, přepadeny a obrány! Přístup k oáze byl velmi obtížný a velmi nebezpečný. Všude totiž podél celé oázy se půda chottu skládala z nespolehlivého vysokého písku, v němž mohla karavana snadno úplně uváznout. Po této třetí horní písečné vrstvě, promísené sádrou a solí, se táhlo sotva několik schůdných stezek, známých jen domorodcům, kterých bylo třeba se opatrně držet, pokud se příchozí nechtěl zabořit do hlubokých, zasypaných tůní. Snadno přístupný by se stal Henguiz teprve tehdy, až by měkká kůra, v níž noha nenalézala oporu, byla zaplavena vodami. A to právě Tuaregové nechtěli za žádných okolností připustit. Proto se v Henguizu soustředilo ohnisko nejsilnějšího a nejvážnějšího odporu. Ze Zenfigu vycházely neustálé výzvy ke“svaté válce“ s cizinci. Mezi kmeny Džeridu Zenfig zaujímal první místo a jeho vliv na všechny ostatní domorodce byl odnepaměti veliký. Mohl ho také bezpečně vykonávat, protože se nemusel obávat, že by mohl být ve svém těžko dostupném místě zneklidňován. Toto vynikající postavení by určitě rázem pozbyl, jakmile by vody Malé Syrty zaplavily chott a jakmile by učinily z Henguizu ostrov uprostřed Melriru. Na oáze Zenfigu, kde staré mravy a obyčeje nepodlehly změnám, si kmen Tuaregů zachoval svou původní ryzost nejdokonaleji. Muži jsou krásným typem, vážná tvář, hrdé držení, volná chůze, ve které se odráží sebevědomí, všichni nosí prsten se zeleným serpentinem, který propůjčuje jejich pravici, jak se domnívají, větší sílu. Od narození jsou stateční, nebojí se smrti. Oblékají se dosud podle způsobu svých předků nosí ganduru z bavlněné, vzorkované súdánské látky, bílou a modrou košili, spodky utažené kolem kotníků, kožené sandály, na hlavě na způsob turbanu svinutou chechinu, z níž splývá až k ústům závoj, chránící rty od prachu. Ženy jsou obzvlášť krásné, mají modré oči, husté obočí a dlouhé řasy, chodí s nezakrytou tváří a zahalují se jen před cizincem, na projev úcty. V příbytcích jich není několik, protože kmen Tuaregů, proti předpisům koránu, nedovoluje mnohoženství, ale připouští za to rozvod. Takovým způsobem utvořili Tuaregové v těchto končinách Melriru zvláštní populaci, která se nikdy nemísila s ostatními kmeny Džeridu. Jestliže někdy vyvedli velitelé své věrné z oázy, bylo toho příčinou jen slibné přepadení a oloupení karavany nebo pomsta uvalená na některé znepřátelené sousední oázy. Tito Tuaregové z oázy Zenfigu byli vskutku nejobávanější zloději, kteří ohrožovali jistotu celého dolního Tuniska až k samému Gábesu. Vojenské úřady pořádaly výpravy proti těmto lupičům, ale s nevalným výsledkem, protože, když hrozilo nebezpečí, Tuaregové uměli včas ustoupit do svých nepřístupných melrirských doupat. Ostatně, je-li Tuareg velmi střídmý a neživí se ani zvěřinou ani rybami a jí celkem jen málo masa, spokojuje se s datlemi, fíky, jahodami „Salvadora persica“, pokrmy z mouky, mléka a vajec, vydržuje si nicméně ke svým službám otroky, nazývané „imrhad“, na nichž leží všechna hrubá práce, kterou pravý Tuareg pohrdá. Ifgunas, marabuti (Mohamedánští kněží) a prodavači amuletů mají obzvláště v těchto končinách Melriru na kmeny Tuaregů velmi silný vliv. Tito fanatici to byli, kteří hlásali vzpouru proti podniku saharského moře. Jinak jsou Tuaregové pověrčiví, věří v duchy a bojí se strašidel tak, že raději neoplakávají své mrtvé, aby se jim nezjevili, a tak v rodinách spolu s nebožtíkem zaniká i jeho jméno. 64
Takový byl v krátkých rysech kmen Zenfigu, ze kterého byl i Hadžar. Byl jím vždy uznáván za náčelníka až do dne, kdy upadl do rukou setníka Hardigana. Tam v oáze Zenfigu byla také kolébka jeho rodiny, nanejvýš vážené jak obyvatelstvem Zenfigu, tak i ostatními melrirskými kmeny. Na povrchu chottu, na různých místech Henguizu a na dlouhém obvodu budoucího dna vnitrozemského moře bylo totiž hodně oáz. Vedle Hadžara se těšila veliké úcty, u kmene Tuaregů, i jeho matka. U žen Zenfigu přecházela tato úcta v přímé zbožňování. Všechny sdílely zášť, kterou Džemma chovala k cizincům. Fanatizovala je jako její syn fanatizoval muže, a jistě si vzpomeneme, jaký vliv měla Džemma i na Hadžara, který mají všechny ženy Tuaregů. Jsou také vzdělanější než jejich manželé a jejich bratři. Umí psát, kdežto Tuareg jen stěží čte, a také ve školách jazyk a mluvnici vyučují ženy. Jejich odpor k podniku setníka Roudaira nepolevil ani na chvíli. To byla situace před uvězněním náčelníka Tuaregů. Různé kmeny Melriru stejně jako zenfigský kmen by byly zatopením chottu přivedeny na mizinu. Na moři by nemohli pokračovat ve svém zlodějském zaměstnání a Džeridem by přestaly procházet karavany putující z Biskry do Gábesu. A pak, jakmile by mohly lodě přistát až u samého Zenfigu, bylo by snadné vniknout do jejich úkrytů dosud chráněných bortící se půdou, na které se koně i jezdci mohli každým krokem probořit. Víme, za jakých okolností byl Hadžar zajat, po krátké šarvátce s vojáky setníka Hardigana, i jak byl uvězněn v Gábeské pevnosti, i jak s pomocí matčinou, bratrovou a několika jeho věrných přátel, Ahmeta, Harriga, Horeba se mu podařilo uprchnout v předvečer dne, kdy měl být převezen do Tunisu, aby tam byl postaven před vojenský soud. Víme i to, že vyvázl z vězení, prošel končinami sebkh a chottů a že dorazil šťastně do oázy Zenfigu, kam za ním brzy přišla i Džemma. Když v Zenfigu vešla ve známost novina o Hadžarově uvěznění, vzbudila tam neobyčejné vzrušenÍ. Náčelník Tuaregů, kterému byli všichni jeho lidé k smrti oddáni, v rukou jejich nelítostných nepřátel!... Bylo možné doufat, že by mohl uniknout? Nebyl už předem odsouzen? Kdo by mohl popsat nadšení, s jakým přivítali jeho návrat! Uprchlík byl vítězoslavně nesen. Ze všech stran se ozývaly radostné rány z pušek, ze všech stran vířily tabely (bubny) a zněly rebezah, housle orchestrů Tuaregů. Jediný Hadžarův pokyn ve chvíli tohoto neuvěřitelného nadšení stačil, aby se jeho věrní vrhli na osady Džeridu! Ale Hadžar uměl na uzdě držet prudké vášně svých Tuaregů. Vzhledem k tomu, že hrozilo nebezpečí nového započetí prací, bylo prozatím nejnaléhavější, pojistit si bezpečnost oáz v severozápadním koutě chottu. V žádném případě nesmělo být dovoleno, aby cizinci proměnili Melrir v ohromnou splavnou nádrž, po které by lodě projížděly všemi směry. Proto bylo především nutné zničit a pokazit práce na průplavu. Proto byl veden útok na poslední část prací, které Hadžar osobně řídil a který skončil rozprášením dělníků Společnosti. Několik set Tuaregů se ho zúčastnilo. Zaházeli do poloviny průplav, vrátili se pak zase do Zenfigu. Ale touto dobou se Hadžar dozvěděl, že výprava pod velením setníka Hardigana dorazí ve dvou dnech na pobořené místo průplavu a že se tam má setkat s jinou četou, vyslanou z provincie Konstantiny. Protože se tam objevil Mezaki, bylo to tím, že ho tam Hadžar zanechal, tvrdil-li, že Hadžar neměl prsty v útoku na průplavní práce, bylo to jen na oklamání setníka, a ujišťovalli, že dělníci utekli do Gizebu, bylo to proto, aby část vojenského oddílu tam byla odeslána, a konečně, upadl-li inženýr, setník a jeho čtyři muži do Hadžarova zajetí, stalo se to tak, že byli překvapeni asi třiceti Tuaregy pod Soharovým velením v okolí Goleah postavenými jako hlídky, byli odvedeni směrem k Zenfigu dříve, než mohl poručík Villette se svými vojáky přijít na pomoc. 65
Spolu se šesti zajatci získali Tuaregové i koně, kteří zůstali v ležení, inženýrova koně, setníkova, desátníkova a obou vojáků. Pan François, který se dosud vezl na jednom z vozů výpravy, neměl svého koně. Ale asi na vzdálenost dvou set kroků čekali koně a velbloudi, na nichž tlupa Tuaregů přijela. Zajatci byli přinuceni sednout na své vlastní koně, kdežto jeden z velbloudů byl přidělen panu Françoisovi, kterému nezbývalo, než se rukama nohama na něm držet. Pak celá tlupa zmizela v bouřlivé noci, v ohni blesků. Budiž připomenuto, že pes strážmistra Nikola přiběhl ve chvíli útoku, proto Sohar, neměl tušení, že pes předběhl vracející se Villettovu četu, a nechal ho klidně běžet za zajatci. Tuaregové, kteří předvídali tento útok nastrojený Hadžarem, si opatřili potravu na několik dní, aby jim vystačila i na zpáteční cestu, vezli ji pro ně dva velbloudi. Pochod byl velmi namáhavý, protože od východního konce chottu do oázy Zenfigu bylo třeba urazit padesát kilometrů. Na konci prvního denního pochodu zajatci dorazili na místo, kde byl Sohar na stráži, než podnikl útok na ležení Goleah. Zde se Tuaregové zastavili, učinili všechna opatření, aby setník a jeho druhové nemohli uprchnout. Museli prožít hroznou noc, protože prudký vichr a liják přestal až k ránu a zajatci byli chráněni jen listím malého palmového háje. Schouleni druh k druhovi, zatímco Tuaregové přecházeli kolem nich, nemohli sice prchnout, ale aspoň spolu mohli hovořit, a lze si domyslet, že předmětem hovoru byl nenadálý útok, jehož se stali obětí. Že Hadžar v tom měl prsty, je ani nenapadlo. Odbojný duch, který ovládal různé kmeny Džeridu a zvláště Melriru, byl dostatečným vysvětlením. Někteří náčelníci Tuaregů byli patrně obeznámeni o brzkém příchodu oddílu vojáků k ústí průplavu. Nejspíš jim kočovníci sdělili, že inženýr Společnosti přišel vykonat prohlídku břehů budoucího moře, než poslední rána motyky prorazí Gábeskou přehradu. A přirozeně se vynořila setníkovi Hardiganovi vážná otázka, nestal-li se, jak všechno tomu nasvědčovalo, obětí lsti onoho domorodce, který včera přišel do ležení. Setník se netajil tímto svým podezřením. „Máte pravdu, pane kapitáne,“ přitakával mu desátník. „Od první chvíle jsem neměl kousek důvěry k té bestii...“ „Ale co se stalo s poručíkem Villettem?...“ vmísil se do hovoru inženýr. „V Gizebské oáze asi nenalezl Pointara ani dělníky.“ „Došel-li až tam. Nebo jestliže byl Mezaki zrádce, jak se domníváme, pak neměl jiný cíl, než vzdálit se od nás, Villetta a jeho mužstva, a cestou se jim mohl nepozorovaně vytratit.“ „Kdo ví, jestli se nepřidružil k tlupě, která nás přepadla!“ zvolal jeden z vojáků. „Vůbec bych se tomu nedivil,“ přisvědčoval mu Pistache. „Zalkl bych se zlostí, pomyslím-li, jak málo chybělo, nanejvýš čtvrt hodinky, aby byl náš poručík dorazil včas a vrhl se na ty arabské lotry a osvobodil nás!“ „Oddíl nemohl být jistě daleko, jestliže jsme zaslechli psí štěkot v témže okamžiku, kdy na nás Tuaregové udeřili.“ „Ach... Coupe-a-Coeur!“ opakoval desátník Pistache, „kdepak je toho asi konec? Následoval-li nás až sem? Nebo jestli se vrátil ke svému pánovi, aby mu o nás podal zprávu?“ „Tady je!“ řekl v téže chvíli jeden z vojáků. Lze si představit, jaké uvítání se dostalo v zajetí věrnému zvířeti. Hladili ho všichni a Pistache ho několikrát políbil na jeho rozumnou hlavu. „Ano... Coupe-a-Coeur, ano, to jsme my! A co ti druzí... náš strážmistr Nikol... tvůj pán... je tu také s tebou?“ Coupe-a-Coeur by rád odpověděl radostným zaštěkáním. Ale setník ho okřikl. Ostatně Tuaregové se domnívali, že pes byl se setníkem v ležení, a nebylo na tom nic nápadného, že běžel za svými pány. 66
Kam je asi zavlečou?... Do které části Džeridu?... Nejspíš do nějaké zapadlé oázy v Melrirském chottu... nebo snad až do nitra veliké Sahary?... Ráno dostali zajatci potravu, koláče z kuskusu a datlí a k tomu vodu z ouedu, který tekl po okraji datlového lesíku. Z místa, na kterém byli, se otvíral výhled na chott, jehož solné krystalky se leskly v paprscích vycházejícího slunce. Směrem k východu byl rozhled znemožněn náhle vystupujícími písečnými chlumy, které se v půlkruhu táWy na této straně. Oázu Goleah proto nebylo vidět. Marně tím směrem vyhlížel pan ze Schallerů, setník Hardigan a jeho druzi, nespatřili přicházet poručíka do této končiny chottu. „Není pochyby,“ pravil setník, „že Villette se vrátil již včera do Goleah. A když tam nalezl ležení vydrancované, jak lze usoudit, že by se nedal hned do hledání?“ „Pokud nebyl sám přepaden hned, jak táhl do oázy Gizebu,“ poznamenal inženýr. „Ano, ano!“ vmísil se do hovoru Pistache. „Ten darebák Mezaki byl toho všeho schopen! Ach, dostat toho chlapa do rukou, v ten den bych si přál, aby mi místo prstů narostly spáry, abych mu mohl řádně pocuchat jeho lotrovskou kůži!...“ V té chvíli dal Sohar povel k pochodu. Setník Hardigan přistoupil k němu a řekl: „Co s námi zamýšlíte?“ Sohar mu nedal odpověď. „Kam nás vedete?“ „Na koně!“ zavelel Sohar hrubě. Nezbývalo, než poslechnout, a co bylo zvláště mrzuté, pan François se toho rána nemohl oholit. Náhle desátník, plný nevole, vykřikl: „Hleďte ho! Hleďte ho!“ Všechny zraky se obrátily k němu, na něhož Pistache svým druhům ukazoval. Byl to Mezaki. Když opustil Villettovu četu až do Gizebu, zmizel a v noci přicválal za Soharovou tlupou. „Ani slovo tomuto bídníkovi!“ pravil setník Hardigan, a když si ho Mezaki drze prohlížel, obrátil se setník k němu zády. Pan François si jen dovolil ještě poznamenat: „Opravdu, tento Tuareg se zdá být podle doporučení hodný chlapík...“ „Tak si ho dopřej!“ odpověděl Pistache, který užíval tohoto lidového rčení, poprvé panu Françoisovi tykal. A vážný pan François se tím necítil uražen, jak by se dalo očekávat. Po včerejší bouři nastala nejkrásnější doba. Na nebi ani mráček, v chottu bylo úplné bezvětří. Přesto byl pochod pořád ještě namáhavý. Protože na celém prostoru této prolákliny neprošli jedinou oázou a na východ stínu se mohli těšit teprve na hranici Henguizu. Sohar nabádal ke spěchu. Byl by rád už v Zenfigu, kde ho čekal bratr. Až dosud zajatci neměli tušení, že upadli do Hadžarových rukou. Setník Hardigan a pan ze Schallerů si odůvodněně mysleli, že poslední útok neměl jen za účel vydrancovat ležení Goleah. To by bylo za to nestálo. Nejspíš, že měl být mstou ze strany melrirských kmenů a kdo ví, nezaplatí-li setník a jeho druzi podnik Saharského moře svou svobodou a svým životem. Prvního dne ve dvou pochodech urazili dvacet pět kilometrů. Horko, protože vzduch byl noční bouří pročištěn, nebylo dusné, ale přesto přece dost úmorné. Nejvíce zakoušel cestou pan François, který seděl jako napíchnutý na velbloudově hrbu. Nezvyklý tomuto způsobu pohybu, byl už celý v pravém slova smyslu rozlámaný a bylo nutné ho konečně přivázat, aby nespadl, tak tvrdý a nepoddajný byl velbloudův klus. Noc minula klidně. Jen tu a tam se ozvalo chraptivé zařvání šelmy, toulající se po povrchu chottu. 67
Za pochodu prvního dne se musel Sohar ostražitě držet pěšin, které dobře znal, aby neuvázl v bažinách. Druhého dne však už pochodovali po pevné půdě, po půdě Henguizu. A mohli také rychleji postupovat, takže už k večeru dorazil Sohar se svými zajatci do Zenfigu. Jaké bylo jeho překvapení, jaké znepokojení se zmocnilo všech zajatců, když se tam náhle ocitli tváří v tvář samému Hadžarovi!
XIV. KAPITOLA
V zajetí Soharovi zajatci byli zavedeni do starého bordžu vesnice, který už od dávných let ležel v rozvalinách. Jeho sešlé zdi se zvedaly na mírném návrší po severním kraji oázy. Za starých dob, kdy kmeny po celé rozloze Džeridu spolu sváděly veliké boje, sloužívala tato prostá tvrz za útočiště zenfigským Tuaregům. Po uklizení těchto domácích svárů už nikdo nedbal, aby ji opravil nebo udržel v dobrém stavu. Tvrz byla obehnána „surem“, valem na mnohých místech poškozeným, na kterém se zvedal surrah, minaret, zbavený špičky. Z toho minaretu se otevíral široký rozhled všemi směry. Ale přes svůj sešlý stav měl bordž ve středu stavby několik místností způsobilých k obývání. Dvě nebo tři síně sousedící s vnitřním nádvořím a oddělené silnými zdmi, bez nábytku a bez čalounů, mohly poskytnout přístřeší v létě proti nečasu a v zimě proti chladné roční době. V těchto síních byli umístěni po svém příchodu inženýr, setník Hardigan, desátník Pistache, pan François a oba spahiové. Hadžar je neuznal hodnými jediného slova a také Sohar, který je vedl do bordžu pod stráží dvanácti Tuaregů, nedával odpověď na jejich otázky. Při přepadení v ležení neměli setník a jeho druzi čas, aby se chopili svých zbraní, šavlí, revolverů a pušek. Byli prohledáni a obráni o peníze, které u nich byly nalezeny. Panu Françoisovi tito lotři nenechali ani jeho břitvu, a to, tuším, trápilo pana Françoise nejvíce. Když je Sohar nechalo samotě, setník a inženýr si prohlédli především své vězení. „Je-li člověk zavřený do vězení,“ myslel pan ze Schallerů, „je jeho první povinností, se s ním seznámit.“ „A druhou, z něho utéci,“ dodal setník Hardigan. Všichni si proto prohlédli vnitřní nádvoří, uprostřed kterého se zvedal minaret, a zjistili, že zdi, kterými bylo obehnáno nádvoří, asi dvacet stop vysoké, se nedají přelézt. Neobjevili v nich ani jediný průlom, kterých měl vnější val několik, podél vinoucí se cesty. Z té vedla jediná brána do vnitřního dvora. Ale Sohar zavřel bránu na zámek a závoru a nebylo ani pomyšlení, že by se její silná křídla, pobitá železnými pláty, dala vypáčit. A přece se nedalo uniknout jinudy než touto branou. Situace byla tedy zlá, zvláště, povážíme-li že i okolí bordžu bylo nepochybně bedlivě střežené. Nadešla noc, kterou zajatci strávili v úplné tmě. Nemohli si opatřit jediné světlo. V prvních hodinách večera čekali, že jim bude přinesený pokrm a voda, protože už hynuli žízní. Ale brána se neotvírala. Za mdlého svitu krátkého šeření si zajatci prohlédli dvůr a pak se uchýlili do jedné ze síní přiléhajících ke dvoru, kde jim hromádky suché alfy posloužily jako lůžka. Tam se oddali 68
velmi smutným úvahám. Do hovoru, který se mezi nimi rozpředl, se vmísil desátník se starostlivou otázkou: „Snad nás ti lotři nechtějí umořit hladem?“ Nikoliv, toho se nebylo třeba obávat. Na posledním pochodu, asi deset kilometrů před Zenfigem, tlupa Tuaregů udělala zastávku a zajatci dostali svůj díl potravy, která byla naložena na velbloudech. Ovšem, když nadešel večer, byli by setník Hardigan a jeho druzi něco rádi pojedli, ale mučivým se jim mohl stát hlad až druhý den, nebude-li jim ráno v dostatečné míře dodána potrava. „Zkusme usnout,“ pravil inženýr. „A snít, že sedíme u plného stolu, pokrytého kotletami, pečenými husami a salátem...“ dodal desátník. „Už dost, desátníku,“ doporučoval pan François, „spokojili bychom se s dobrou polévkou se slaninou.“ Jaké měl Hadžar úmysly se zajatci? Setníka Hardigana jistě poznal. Chtěl se snad pomstít na něm, maje ho nyní ve své moci? Nebo usmrtit ho a jeho druhy s ním? „Nemyslím,“ pravil pan ze Schallerů. „Nepodobá se pravdě, že by náš život byl ohrožen. Tuaregům bude záležet na tom, aby nás měli pro všechny případy jako rukojmí. Ale, aby znemožnili dokončení prací na průplavu, se dá předpokládat, že Hadžar a jeho Tuaregové obnoví své útoky na 347. kilometr, jakmile se tam dělníci Společnosti vrátí. Se svým novým pokusem však může Hadžar pohořet. Kdyby upadl znova do rukou vojenských úřadů, byly by podruhé opatrnější, aby jim neutekl. V tom případě by bylo pro něho velikou výhodou, mít nás ve svémoci až do dne, kdy by, ohrožen znovu na životě, mohl předstoupit před úřady a říci: Můj život a život mých druhů za život mých zajatců. A na tento návrh by úřady asi přistoupily. Myslím, že ten den není daleko, neboť jeho dvojnásobný smělý kousek je už nyní asi hodně známý a brzo bude mít co dělat s maghzeny a goumy, vyslanými na naše osvobození.“ „Možná, že máte pravdu,“ odpověděl setník Hardigan. „Ale nesmíte zapomínat, že Hadžar je člověk mstivý a ukrutný... Jeho vážnost je tady v sázce. Rozumně uvažovat, jako je našim zvykem, v jeho povaze není. Bude asi pomýšlet jen na svou osobní mstu...“ „Zvláště proti vám, pane setníku,“ poznamenal desátník Pistache, „poněvadž jste ho před několika týdny dostal do pasti.“ „Zajisté, desátníku, a jen se divím, když mne poznal a ví, kdo jsem, že se nedal hned první chvíli strhnout k násilnostem... Však uvidíme... Jisté je to, že jsme nyní v jeho moci a že neznáme osud Villetta a Pointara, jako oni neznají náš. Ale já nejsem muž, milý inženýre, který by chtěl být cenou za Hadžarovu svobodu a trofejí jeho lupičského života. Musíme uniknout stůj co stůj, a až nadejde vhodná chvíle, zkusím i nemožnosti, abych se odtud dostal. Chci se vrátit ke svým druhům volný a ne jako vyměněný zajatec a chci šetřit svůj život, abych se s revolverem nebo šavlí v ruce ještě jednou shledal s tímto lupičem, který se nás tak zákeřně zmocnil.“ Zatímco Hardigan a pan ze Schallerů snili své plány o útěku, Pistache a pan François, odhodlaní následovat své velitele, počítali spíše s pomocí zvenčí a snad i s inteligencí svého přítele Coupe-a-Coeura. Taková byla tedy situace, jejíž vážnost nebyla tajná nikomu z nich. Víme už, že Coupe-aCoeur následoval své pány z ležení až do Zenfigu, a že Tuaregové ho neodháněli. Ale když setník Hardigan a jeho druhové byli uváděni do bordžu, Tuaregové nedopustili, aby tam věrné zvíře vešlo s nimi. Byl v tom úmysl? Kdo to mohl vědět! Ale všichni litovali, že Coupe-a-Coeur není při nich. A přece, kdyby ho byli do bordžu vpustili, jaké služby by jim mohl prokázat svou věrností a rozumností? „Nevím, nevím...“ opakoval desátník Pistache, a rozmlouval s panem Françoisem. „Psi mívají pudem nápady, na které by lidé nepřišli! Kdyby se někdo Coupe-a-Coeurovi zmínil o 69
jeho pánovi, strážmistrovi Nikolovi a jeho příteli Va-d’l’avantovi, pustil by se jistě z vlastního popudu do běhu, aby je vyhledal. Ovšem nemůžeme-li se my vytratit z tohoto prokletého nádvoří, nedovedl by to ani Coupe-a-Coeur! Ale co na tom, přece bych ho tu měl rád u sebe!... Jen aby mu ta cháska neublížila!“ Pan François se místo odpovědi omezil jen na to, že potřásl hlavou a přejel si rukou bradu a tváře, jejichž neoholené vousy už píchaly. Když zajatci marně čekali, že si na ně jejich věznitelé vzpomenou pokrmem, nezbývalo jim, než pomýšlet na odpočinek, kterého už měli tolik zapotřebí. Položili se na hromádky alfy, usnuli všichni dřív nebo později a neprobudili se, až už byl den. Ale žádný z nich nespal klidně, tížil je jejich trudný stav i ve snu. „Když jsme nedostali včera večeři,“ poznamenal správně pan François, „můžeme z toho soudit, že nedostaneme ani snídani?“ „To by bylo mrzuté, a řekl bych, ohavné!“ odpověděl desátník Pistache, který už zíval, nikoliv ospalostí, ale hladem. K otázce, která se stávala utkvělou, se jim mělo dostat vysvětlení. Za hodinu vešel Ahmet a dvanáct Tuaregů do dvora a položili tam podobný koláč, jaký dostali zajatci včera, a tolik studeného masa a datlí, co stačilo na den pro šest osob. Přinesli také několik džbánů dobré vody, nabrané v ouedu, který protékal oázou Zenfigem. Ještě jednou se pokusil setník Hardigan dozvědět něco bližšího o osudu, který chystal náčelník Tuaregů svým zajatcům a zeptal se na to Ahmeta. Ale Ahmet se zachoval nejinak než včera Sohar. Měl patrně určitý rozkaz v té záležitosti. Ahmet se vzdálil z nádvoří a nepromluvil ani slovo. Tři dny minuly a nepřinesly změny v postavení zajatců. Uprchnout z bordžů přes zeď se ukázalo nemožné, protože bez žebříku, který neměli, nebylo možné přelézt vysoké hradby. Kdyby se jim podařilo se dostat přes zeď, pak pod ochranou noci by nebyl útěk z oázy nemožný. Neboť se nezdálo, že by byl bordž venku střežen, ve dne i v noci bylo i na cestě kolem bordžu úplné ticho. Ale co to bylo platné, když zeď nebylo možné přelézt a bránu vypáčit? Ostatně od prvního dne uvěznění se podařilo desátníkovi Pistachovi vyzvědět polohu oázy. Po mnohém úsilí, stokrát v nebezpečí, že si zláme vaz, se Pistache vydrápal po pobořeném schodišti k vrcholu minaretu, zbaveného svého krytu. Opatrně, aby nebyl pozorován, vyhlížel odtud posledními zbylými otvory na širé panoráma, které se rozkládalo před jeho zrakem. Pod ním kolem bordžu se prostírala osada mezi stromy oázy Zenfigu. Za ní, v délce asi tří nebo čtyř kilometrů, od východu k západu leželo území Henguizu. Většina příbytků byla obrácena průčelím k severu a odrážela se od tmavé zeleně svou bílou barvou. Podle místa, kde stál jeden z těchto domů, skupině staveb obklopujících jeho zdi, počtu praporů, vlajících nad jeho vchodem, soudil ne bezdůvodně desátník, že to bude asi dům, ve kterém přebývá Hadžar, a Pistache se nemýlil. Když odpoledne 20. dubna desátník zase činil na vršku minaretu svá pozorování, všiml si, že ve vesnici vládne mimořádný ruch, a že kdekdo vychází z domu. Vedle toho se z různých míst Henguizu scházel do oázy veliký počet domorodců. Obchodní karavany to nebyly, neprovázel je jediný velbloud nebo soumar. Konala se dnes k Hadžarovu vyzvání důležitá schůzka v Zenfigu?... Hlavní náměstí bylo velmi brzy zalidněno. Když viděl, co se děje, desátník uznal za vhodné, uvědomit o tom setníka a zavolal ho. Setník Hardigan se neváhal přidružit k Pistachovi v úzkém koutě minaretu, do něhož se dostal jen s nebezpečím a nejvyšším napětím sil. Nebylo pochyb, několik set Tuaregů se scházelo v té chvíli v Zenfigu k nějaké poradě. Až nahoře na minaretu bylo slyšet volání a vidět zvláštní neklid a vzrušení, které ztichlo te70
prve příchodem nějakého muže, provázeného mužem a ženou, který vyšel z domu, o kterém desátník soudil, že je to obydlí náčelníka Tuaregů. „To je Hadžar! Ano... to je on!“ zvolal setník Hardigan. „Poznávám ho...“ „Máte pravdu, pane setníku,“ odpověděl Pistache, „také ho poznávám.“ Byl to opravdu Hadžar se svou matkou Džemmou a bratrem Soharem, jejichž příchod na náměstí byl bouřlivě vítán. Pak nastalo ticho a Hadžar obstoupen lidem a velmi přerušován nadšeným voláním, měl celou hodinu řeč k tomuto shromáždění domorodců. o čem mluvil, nemohl setník a desátník vědět. Když byla schůzka skončena, ozvalo se nové bouřlivé volání. Pak se Hadžar vrátil do svého příbytku a vesnice začala znenáhla nabývat své dřívější klidné tvářnosti. Teď setník Hardigan a Pistache také slezli do nádvoří a sdělili svým druhům, čeho byli svědky. „Myslím, že schůze byla asi svolána proto, aby zvedla odpor proti zavodnění chottů a že bude mít vzápětí nějaký nový útok...“ pravil pan ze Schallerů. „Také myslím,“ poznamenal setník Hardigan. „Ale to by nasvědčovalo tomu, že se Pointar zase vrátil do Goleah.“ „Nešlo-li jen o nás,“ přidružil se nyní k hovoru desátník Pistache, „a nesešli-li se tito zbojníci jen proto, aby se přišli podívat na popravu zajatců.“ Po těchto slovech následovalo dlouhé ticho. Setník a inženýr si vyměnili pohled, který prozrazoval jejich tajné myšlenky. Zda se opravdu nebylo nutné obávat, že se náčelník Tuaregů odhodlal krvavě se pomstít, že chtěl dát odstrašující příklad veřejnou popravou, a že k tomu cíli do Zenfigu svolal různé henguizské kmeny? A kolik naděje mohli mít, že jim buď z Biskry, buď z Goleah přijde pomoc, neznal-li poručík Villette ani místo, kam byli zajatci odvlečeni, ani jméno kmene, do jehož rukou upadli? Než sestoupili z minaretu, setník Hardigan a desátník se ještě naposled rozhlédli po celé končině Melriru, která se prostírala před nimi. Severně poušť, jižně poušť, pouště i na těch částech, které z obou stran na východě a na západě obkličovaly Henguiz, který po zatopení chottu měl být ostrovem. Na celé rozloze této prolákliny nebylo vidět jedinou proláklinu. A kdyby i pátrání vedlo poručíka Villetta do Zenfigu, co by mohl podniknout se svými několika muži proti celé osadě?... Nezbývalo tedy, než vyčkávat další věci, které neslibovaly nic dobrého. Nemohla se každou chvíli otevřít brána bordžu, aby vpustila k zajatcům Hadžara a jeho lidi? Jestlipak šlo pomýšlet na odpor, kdyby je dal náčelník Tuaregů vyvléci k veřejné popravě? A co se dnes nestalo, zda nehrozilo zítra? Ale den zatím minul a nic se nezměnilo. Pokrm, ráno přinesený do nádvoří, jim stačil a když nadešel večer, položili se zase na lůžka z alfy v síni, v níž strávili i předešlou noc. Nebyli tam ani půl hodiny, když k nim zvenčí dolehl šramot. Přecházely to hlídky kolem bordžu?... Či otvírali bránu?... Nebo snad posílá Hadžar pro vězně?… Desátník vykročil a nachýlen ke dveřím poslouchal. Nebyl to šramot, který dozníval k jeho sluchu, nýbrž tlumené a žalostné hafání. Podél vnějšího valu pobíhal pes. „Coupe-a-Coeur... to je Coupe-a-Coeur!“ zvolal Pistache. A shýbnul se až k prahu, opakoval: „Coupe-a-Coeur... Coupe-a-Coeur!... Jsi to ty, mé dobré zvíře…“ Pes poznal desátníkův hlas, jakoby poznal hlas svého pána Nikola a zase přit1umeně zaštěkal. „Ano... to jsme my... Coupe-a-Coeur... to jsme my,“ volal radostně Pistache. „Ach, kéž bys mohl nalézt strážmistra a jeho starého bratra, tvého přítele Va-d’l’avanta... Vad’l’avanta, slyšíš, a zpravit je, že jsme tu zavřeni v tomto dvorku!“
71
Setník Hardigan a ostatní přistoupili ke dveřím. Ó kéž by mohli použít psa, aby se dorozuměli se svými druhy!... Drobný lístek přivázaný k hrdlu by stačil! Zda by nemohlo toto věrné zvíře, vedeno pudem, vyslídit poručíka?... A Villette, jakmile by byl zpraven, kde vězí jeho druhové, by již učinil rychlá opatření, aby je vysvobodil!... Za žádnou cenu však nesměl být Coupe-a-Coeur přistižen u brány bordžu. Proto mu desátník několikrát opakoval: „Jdi, Coupe-a-Coeur, jdi zase!...“ Coupe-a-Coeur to patrně pochopil, neboť odběhl a ještě zaštěkal na rozloučenou. Druhý den byly přineseny pokrmy jako den před tím, hned v prvních ranních hodinách a nic nenasvědčovalo tomu, že by se toho dne mělo se zajatci stát něco zvláštního. Následující noc pes nepřišel, aspoň ho Pistache neslyšel, ačkoliv dával dobrý pozor. „Kdo ví, co se s ním stalo a nevpálil-li mu zatím někdo kulku do těla,“ myslel si desátník. „Zdali se s ním ještě někdy shledáme?“ Také druhé dva dny se neudálo nic, co by stálo za zmínku a rovněž v osadě nezpozorovali nějaké zvláštní hnutí. Teprve 24. dubna kolem jedenácté hodiny setník Hardigan, prodléval zase na vršku minaretu a rozhlížel se kolem, zpozoroval v Zenfigu jakýsi ruch. Zdálo se mu, že slyší dupot koní a nezvyklý lomoz zbraní. A zase se obyvatelstvo hromadně hrnulo na náměstí, k němuž směřovalo i několik jezdců. Chtěli snad dnes předvést setníka Hardigana a jeho druhy před Hadžara?... Ani tentokrát se obava naštěstí nesplnila. Naopak, vše věštilo brzký odchod náčelníka Tuaregů. Přehlížel, sám na koni, uprostřed náměstí asi sto jezdců. Za půl hodiny se Hadžar postavil do čela této tlupy, vyrazil z dědiny a zamířil s ní na východ od Henguizu. Setník sestoupil hned do dvora a oznámil Hadžarův odjezd svým druhům. „Jde nejspíš o výpravu na Goleah, kde snad s pracemi zase započali,“ podotkl inženýr. „Kdo ví, nepotká-li se Hadžar cestou s Villettem a jeho družinou?“ pravil setník. „Ano...vše je možné, ale jisté to není,“ odpověděl desátník. „Jisté je jen to, že nyní, kdy Hadžar a jeho lotrasové odešli z oázy, nastává příležitost k útěku.“ „Ale jak?“ pravil jeden ze spahiů. Ano... jak? ... Jak využít příležitosti, která se naskytla?... Ale zda nebyly zdi bordžu pořád nepřístupné? A brána, pečlivě zvenčí uzamčená, mohla být zdolána?... Od koho mohli očekávat pomoc?... Avšak přece přišla neočekávaná pomoc. Následující noc se zas jako poprvé ozvalo přitlumené zaštěkání psa a hned potom bylo slyšet, jak hrabe v zemi blíže brány. Veden instinktem, objevil Coupe-a-Coeur trhlinu v této části suru, díru zpola zemí zaházenou, která spojovala vnitřek s vnějškem. A za chvt1i desátník, který se již nemohl dočkat, spatřil psa v nádvoří. Ano, Coupe-a-Coeur byl u něho, vyskakující a štěkající, a jen stěží šlo upokojit radost hodného zvířete. Setník Hardigan, pan ze Schallerů a ostatní se rychle vyhrnuli ze síně a následovali psa, který se vracel k objevenému otvoru. Bylo to ústí do úzké chodby, z níž stačilo odstranit několik kamenů a země, aby se jím člověk mohl provléci. „Ejhle, naděje na útěk!“ zvolal Pistache. „Ano... docela mimo nadání. Musíme ji zkusit ještě tuto noc, než se Hadžar vrátí do Zenfigu.“ Ale největší nesnáz je čekala až venku. Zda se jim podaří nepozorovaně projít dědinou a pak oázou?.. A kterým směrem se mají pustit v čiré noci?... Což, jestli se potkají s Hadžaro-
72
vou tlupou?... A kterak urazí padesát kilometrů do Goleah bez potravy, s trochou datlí a jedlých kořínků, které najdou v oázách? Ale nikdo z nich nepomýšlel na toto nebezpečí. Neváhali ani okamžik, pokusili se o útěk. Šli za psem k díře, kterou pes proběhl první. „Prolezte,“ pravil setník k desátníkovi. „Až po vás, pane setníku,“ odpověděl desátník dvorně. Bylo třeba učinit opatření, aby se kameny neřítily dolů a svým dopadem nevzbudily pozornost. Zajatci s tím byli brzo hotovi a po deseti minutách již byli venku, na cestě, vinoucí se kolem bordžu. Noc byla tmavá, zamračená, bez hvězd. Setník Hardigan a jeho druzi by nevěděli, kterým směrem se dát, kdyby je nevedl Coupe-a-Coeur. Moudrému zvířeti mohli však bez obav věřit. V okolí bordžu nebylo živé duše, také ne na svazích, z nichž sklouzávali a spouštěli se, než se dostali k prvním stromům. Bylo jedenáct hodin. Ticho vládlo dědinou a z oken, z opravdových děr, nesvítilo jediné světlo. Uprchlíci se tiše plížili mezi stromy a až na pomezí dědiny nepotkali nikoho. Ale tam náhle před nimi stál muž, jako vyrostlý ze země se svítilnou v ruce. Poznali ho a on je. . Byl to Mezaki, který se vracel z této strany dědiny do svého obydlí. Aby ze sebe vyrazil výkřik, mu již nestačil čas. Pes mu skočil na hrdlo a Mezaki se svalil k zemi. „Výborně, Coupe-a-Coeur... výborně!“ pravil potichu desátník. Setník a jeho druhové neměli zapotřebí, znepokojovat se bídníkem, který ležel mrtev na zemi a rychlým krokem pospíchali k hranici HengJlizu a odtud zamířili na východ, do Melriru.
xv. KAP I TOLA Na útěku Rozhodl-li se setník Hardigan pustit se, když se mu podařilo uprchnout Z bordžu, východním směrem, stalo se to Z dobrých důvodů. Opačným směrem, poněkud nad pomezím západního Melriru, vedla sice dost hojně užívaná Tuggurtská cesta, běžící podél projektované Zasaharské dráhy, odkud by nebylo nesnadné v obvyklé době dorazit do Biskry. Ale tato strana chottu byla setníkovi úplně neznámá - přišel do Zenfigu z Goleah – a pak, ubíraje se západním směrem, šel nejen neznámou končinou, ale vydával se i v nebezpečí, že se potká s Hadžarovými hlídkami, rozestavenými za tím účelem, aby náčelníka včas zpravili, kdyby se vojenský oddíl dal na pochod z Biskry. Ostatně cesta ze Zenfigu do Goleah nebyla o nic delší. Také dělníci již mohli být zase u průplavu, a pak cestou do Goleah se mohli setkat s poručíkem Villettem, který jistě pátral po zmizelých a pravděpodobně hledal nejprve v této končině Džeridu. Neméně přispěl k tomuto rozhodnutí i Coupe-a-Coeur, který, pustil-li se z oázy tímto směrem, měl proto, jak pronesl desátník Pistache,“jistě svůj důvod“, a bylo by nemoudré nedbat tolikrát již osvědčené Coupe-a-Coeurovy důvtipnosti. „Jen jděme prostě za ním!“ přimlouval se proto desátník Pistache.“Coupe-a-Coeur nás nezklame!... Ostatně vidí potmě, jak ve dne!... Má zrak, jako kočka, ujišťuji vás!...“ „Nuže tedy, ať je po vašem!“ odpověděl setník Hardigan. To bylo také nejlepší, co mohli učinit. V husté noční tmě a v bludišti
73
oázy se snad mohli točit kolem vesnice a nevzdalovat se od ní. Dávajíce se však vést Coupe-a-Coeurm, dosáhli šťastně a dost brzo severní hranice Henguizu a odtud bylo již snadné trefit. Šli pak pořád po jeho okraji. To bylo tím cennější, že půda Melriru byla nebezpečná, plná bažin, z nichž by se těžko dostávali. Schůdné stezky proplétající se bažinami byly známy jen Tuaregům Zenfigu a sousedních osad, kteří nejčastěji nabízeli karavanám své služby jen proto, aby je mohli přepadnout. Uprchlíci kráčeli rychlým krokem a strávili noc bez zvláštních příhod, zastavili se na úsvitu při palmovém háji. Počítajíce s nesnázemi putování za husté tmy, odhadovali kus prošlé cesty na sedm, nejvýš osm kilometrů a měli jich tudíž na druhý konec Henguizu ještě dvacet a odtud chottem až k oáze Goleah ještě jednou tolik. Zde chtěl setník Hardigan popřát svým unaveným druhům hodinu odpočinku. Lesík byl neobydlený, nejbližší osady ležely na východní straně tohoto budoucího ostrova a bylo se jim snadné vyhnout. Ostatně kam až oko východním směrem mohlo dohlédnout, po Hadžarově četě nebyla ani stopa. Odešli ze Zenfigu před patnácti hodinami, a byli již asi velmi daleko. Přinutila-li únava uprchlíky, aby pomýšleli na chvíli oddechu, odpočinek sám jediný nebyl s to, aby je úplně osvěžil. Bylo třeba mít něco k snědku. Ale jejich zásoby byly stráveny v posledních hodinách prožitých v bordžu a cestou nemohli počítat než s ovocem, které by si natrhali v oázách Henguizu. Trochu datlí, jahod a snad trochu jedlých kořínků, které Pistache dobře znal. To bylo vše, co jim mohly oázy poskytnout. Křesadlo a hubku měli všichni, upečeny nad ohněm ze suchého dříví, mohly být tyto kořínky dost výživnou stravou. Nebylo toho mnoho, ale přece dost, aby setník Hardigan a jeho lidé ukojili svůj hlad. Také o vodu nebylo zle, neboť Henguizem protékalo několik ouedů. S Coupe-a-Coeurovým přispěním se jim snad podaří ulovit nějakou pernatou nebo srstnatou zvěř. Ale jak bláhová byla tato jejich naděje, poznávali teprve, když se zase dali na pochod a táhli po písčitých pláních chottu, po této pusté, solné vrstvě, na níž nebylo nic, než tu a tam chumáč nejedlého drissu. Když potřebovali zajatci dva dny, aby pod Soharovým vedením urazili cestu z Goleah do Zenfigu, nebylo tím řečeno, že uprchlíci se v téže době vrátí ze Zenfigu do Goleah. Ze dvou důvodů. Předně uprchlíci neměli koně, a za druhé, neznali schůdné pěšiny, zdržovali se tím, že je pracně museli hledat. „Celkem,“ podotkl setník, „jde asi o padesát kilometrů. A večer jich budeme mít polovičku za sebou... Po nočním odpočinku se znova dáme na cestu a kdybychom potřebovali pro druhou polovinu i dvojnásobně tolik času, budeme pozítří večer již v dohledu břehů průplavu.“ Když si asi hodinu odpočinuli a nasytili se datlemi, pokračovali uprchlíci ve své cestě kolem kraje chottu a schovávali se, pokud to šlo. Obloha byla zastřena mraky, jen tu a tam pronikl sluneční paprsek trhlinou mezi oblaky. Hrozil déšť, ale naštěstí k němu nedošlo. První denní pochod se skončil v poledne, a šťastně minul. Ani jediného domorodce nepotkali. Hadžarova tlupa byla nepochybně třicet až čtyřicet kilometrů východně. Zastávka trvala hodinu. Datlí bylo hojně a desátník natrhal kořínky, které dusil popelem. Nezbývalo za těchto okolností, než vzít tím za vděk a také Coupe-a-Coeur se musel spokojit s datlemi a kořínky. Do večera byli vzdáleni dvacet pět kilometrů od Zenfigu a tam, na konci Henguizu, dal setník Hardigan zastavit. Bylo to na kraji poslední oázy. Před nimi se prostírala širá poušť prolákliny, po níž cesta bez vůdce byla stejně neschůdná a obtížná jako nebezpečná. Ale jen když uprchlíci byli daleko od vězení! Pustil-li se Ahmet a jeho druhové za nimi, naštěstí jejich stopy nevyslídili.
74
Všichni již velmi potřebovali odpočinek a třebaže jim záleželo nemálo na tom, aby se dostali co nejdříve do Goleah, nezbývalo než přenocovat tady a spánkem získat novou sílu. Ostatně, bylo-li těžké se vyznat ve dne po nebezpečných cestách chottu, bylo by pošetilé, odvážit se na jeho bortivou půdu v noci. Protože se v této roční době a v tomto pásmu nebylo třeba obávat nočního chladu, položili se pod skupinou palem a odpočívali pod širým nebem. Opatrnost kázala, aby jeden z nich zůstal na stráži. Desátník: se nabídl, že první hodiny bude bdít sám, pak ho měli vystřídat oba spahiové. Jeho druhové se brzo pohroužili do tvrdého spánku, jen desátník bděl ve společnosti Coupe-a-Coeura. Ale neminulo ani čtvrt hodiny a Pistachovi se začaly únavou klížit oči. Takřka nevědomky nejprve usedl a pak se položil na zem a proti své vůli usnul. Naštěstí byl Coupe-a-Coeur spolehlivější strážce, krátce před půlnocí se ozval jeho štěkot a vzbudil spící. „Vzhůru!... Pozor!...“ zvolal desátník, který rázem procitnul. Také setník Hardigan byl v okamžiku na nohou. „Poslouchejte, pane setníku!“ pravil Pistache. Z levé strany skupiny palem se ozýval silný lomoz, praskot lámaných suchých větví a prodíraných houští, ve vzdálenosti asi sta kroků. „Že by nás Tuaregové ze Zenfigu pronásledovali a byli nám v patách?...“ Nebylo pochyb, že Tuaregové, jakmile pohřešili uvězněné zajatce, se dali do stíhání. Ale setník Hardigan, když chvíli napjatě poslouchal, byl jiného názoru: „Ne... To nejsou domorodci!... Ti by zkusili překvapit nás!... Ti by nedělali tolik hluku.“ „Ale co by to pak bylo?“ tázal se inženýr. „Nejspíš zvěř...šelmy, které se potloukají oázou,“ vysvětloval desátník. Opravdu. Ležení nebylo ohrožováno Tuaregy, nýbrž dravou zvěří, jedním nebo několika lvy, jejichž blízkost byla nebezpečná. Kdyby se vrhli na ležení, šlo by jim odporovat holýma rukama? Pes jevil největší znepokojení a desátníkovi bylo třeba nemálo úsilí, aby ho upokojil, zdržel štěkání a zadržel na místě. Byl pořád připraven ke skoku do houští, z něhož se ozývalo hrozné řvaní. Co se tam dělo?... Rvaly se spolu šelmy a tahaly o kořist s tak velikou rozlíceno stí? Anebo zvětřily uprchlíky pod skupinou stromů a chystaly se na ně vrhnout? Uplynulo několik minut trapné úzkosti. Byli-li zpozorováni, pak bylo se setníkem Hardiganem a jeho druhy zle. Nejlépe bylo tiše vyčkávat na místě a především vylézt na stromy, aby se vyhnuli případnému útoku. Setník to také nařídil a jeho lidé se právě chystali vyplnit tento rozkaz, když se desátníkovi vymkl z ruky pes a zmizel napravo od ležení. „Zůstaneš zde!...“ volal za ním Pistache tlumeně. „Coupe-a-Coeur... sem pojď!“ Pes neslyšel nebo nechtěl slyšet a nevrátil se. Zdálo se, že se nyní hluk a řvaní vzdaluje, slábly a umlkly konečně docela. Co bylo jediné ještě slyšet, to byl štěkot vracejícího se Coupe-a-Coeura. „Odtáhly,... šelmy se patrně vzdálily,“ poznamenal setník.“Zdá se, že nás nezpozorovaly. Teď již se není čeho obávat.“ „Hleďme, copak to má Coupe-a-Coeur,“ zvolal Pistache, který hladil psa, a ucítil pod rukama vlhkou krev. „Snad nedostal jednu přes čenich?“ Sotva... neboť Coupe-a-Coeur nekňučel a nenaříkal, vesele vyskakoval a běžel několikrát napravo a zpět, jakoby chtěl přimět desátníka, aby ho následoval. Desátník mu chtěl být po vůli, ale setník ho zadržel. „Nikoliv... zůstaňte, Pistache!“ pravil. „Vyčkejme úsvitu, pak uvidíme, co bude třeba udělat.“ 75
Desátník poslechl. Každý se zase položil na své místo, z něhož ho vypudilo řvaní šelem, a za chvilku opět všichni spali. Pak jejich spánek již nebyl rušen a když se probudili, slunce právě vystupovalo na východním obzoru u Melriru. Coupe-a-Coeur zase odběhl do háje a když se vrátil, měl zase čerstvé stopy krve na své srsti. „Nejspíš tam leží raněné nebo zdechlé zvíře,“ poznamenal inženýr. „Snad jeden ze lvů zaplatil svou bojechtivost smrtí...“ „Škoda, že není jedlý. To bychom si pochutnali,“ pravil jeden z obou vojáků. „Podíváme se tam,“ odpověděl setník Hardigan. Všichni se vydali za psem, který je vedl hlasitě štěkaje a ve vzdálenosti asi sta kroků nalezli zvíře, ležící ve vlastní krvi. Lev to však nebyl, nýbrž veliká antilopa, kterou lvi zardousili, o niž zápasili a kterou nechali ležet na místě, když jim rozlícenost nedala upustit od zápasu a boje. „Ach, to je výborné... to je výborné!“ opakoval desátník. „Ejhle, zvěř, kterou bychom sami nikdy neulovili!... To přišlo jako na zavolanou! Teď vystačíme s masem na celou cestu.“ Byla to opravdu šťastná náhoda. Uprchlíci se již nemuseli omezovat na datle a kořínky. Vojáci a Pistache okamžitě vyřezali nejlepší kusy z antilopy, z níž ovšem i Coupe-a-Coeur dostal svůj díl. Měli z ní několik kilogramů čerstvého masa, které odnesli do ležení. Tam rozdělali oheň, položili půl tuctu řízků na žhavé uhlí a není třeba zvlášť poznamenávat, jak si všichni na této šťavnaté roštěné pochutnali. Každý byl nemálo posílen touto neočekávanou snídaní, v níž bylo maso zaměněno za datle, a když byla s obecným uspokojením skončena, setník Hardigan pobídl k odchodu. „Vzhůru!“ pravil. „Nesmíme se zdržovat..., pronásledování zenfigských Tuaregů nám dosud hrozí...“ Než se dali na cestu, uprchlíci se pozorně rozhlédli po celém pomezí Henguizu, které se táhlo až k osadě. Bylo liduprázdné a také na celém prostranství chottu, na východ i na západ, nebylo vidět živou duši. Nejen šelmy a přežvýkavci se stranili těchto pustých končin, ale i ptáci se jim vyhýbali. Proč by se v nich také zdržovali, když různé oázy Henguizu jim poskytovaly hojně to, co by marně hledali na pustém prostranství chottu? K poznámce, kterou v té příčině učinil setník Hardigan, odpověděl inženýr: „Však zde budou brzo stálými hosty, aspoň vodní ptáci, rackové, fregatky, ledňáčkové, až Melrir bude změněn ve veliké jezero, a dole ve vodě se budou prohánět ryby a velryby Středozemního moře. Vidím již v duchu, jak parní a plachetní lodi, obchodní a válečné flotily brázdí nové moře!“ „Ano, až bude chott naplněn vodou, pane inženýre,“ poznamenal desátník Pistache,“avšak dokud to není, použijme ho ještě, abychom se po něm dostali pěšky k průplavu.“ „Zajisté,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Ale dlouho to již nebude trvat. Setrvávám ve svém přesvědčení, že zavodnění Melriru a Rharsy se stane skutkem dřív, než si myslíme.“ „Kdyby to trvalo pouze rok,“ usmál se setník Hardigan, „bylo by to pro nás přece jen příliš dlouho. Jakmile budou přípravy skončeny, dám znamení k odchodu.“ „Tak teď, pane Françoisi, hezky si připravte nohy,“ pravil desátník. „Přál bych vám, abychom brzo přišli do vesnice s holírnou a hostincem, jinak brzo budeme mít všichni vousy jako sapéři (zákopníci)!“ „Sapéři,“ zabručel pan François, který se již nepoznával, když se prohlížel ve vodách ouedu. Za poměrů, v nichž uprchlíci vězeli, nebyly přípravy na cestu ani dlouhé ani složité. Toho jitra se však přece trochu zdrželi, a to nutností, opatřit si potřebnou potravu na dva dny až 76
do Goleah. Měli ještě kusy masa z antilopy, z níž snědli teprve část. Ale jak rozdělat oheň na cestě Melrirem, kde byl nedostatek dříví?... Zde bylo paliva dost, protože nedávný prudký vichr sházel na zem spoustu zlámaných větví. Desátník a oba spahiové se dali proto hned do práce. Za půl hodiny byly řezy výborného masa upečeny na žhavém uhlí. Když vychladly, Pistache je rozdělil na šest porcí, každý si vzal svoji a zabalil ji do čerstvých listů. Podle výše slunce, zvedajícího se nad obzorem v zardělých párách a věštícího horký den, soudili, že je asi sedm hodin. Na pochodu, který zahájili, nechránil tentokrát setníka a jeho druhy stín stromů Henguizu proti výhni slunečních paprsků. K této politováníhodné okolnosti přistupovala druhá, jejíž nebezpečí bylo vážnější. Dokud uprchlíci šli podél stinného kraje Henguizu, nemohli být tak snadno spatřeni a pronásledováni. Ale až budou přecházet pustým dnem chottu, kdo ví, zda jejich pochod nebude zpozorován? A jestliže nějaká tlupa z kmene Tuaregů se k nim bude blížit, kam se mají uchýlit, aby se vyhnuli tomuto setkání?... Anebo jestli se bude Hadžar se svými jezdci dnes nebo zítra tudy vracet do Zenfigu? K těmto nebezpečím se přidaly ještě další nesnáze pochodu na sesouvavém melrirském terénu, jehož cesty byly setníkovi neznámé. Co nebezpečí se tajilo v těchto dvaceti pěti kilometrech mezi Henguizem a Goleah! Setník Hardigan a pan ze Schallerů již nad vším uvažovali a dosud na to mysleli. Ale ať byly ty nesnáze sebevětší, co jiného jim zbývalo, než se do nich vrhnout. Ostatně všichni byli plni odvahy, ohně a síly. „Vpřed!“ zavelel setník. „Ano, na pochod... chrabrý národe!“ dodal desátník Pistache k oběma vojákům, aby jim dodal odvahy a dobré mysli.
XVI. KAP ITOLA
Tell Bylo po sedmé hodině, když setník Hardigan a jeho druzi opustili místo noclehu. Zvláštní povaha půdy přikazovala, aby postupovali s velikou opatrností. Pro solné květy na povrchu chottu nešlo rozpoznat, má-li půda pod nohama dostatečnou pevnost a tak každým krokem vlastně vězeli v nebezpečí, že se proboří do bahnité tůně. Vrtáním, které podnikl již setník Roudaire a po něm inženýr sám, poznal pan ze Schallerů, co se sluší soudit o útvaru tohoto území, jehož půda tvoří dno sebkh a chottů. Nahoře se prostírá solná kůra, podléhající velmi značným otřesům. Pod ní je písek smíšen s opukou v řídkou kaši, ze dvou třetin obsahující vodu a to jí bere přirozeně všechnu pevnost. Často zemní nebozezy přicházejí až ve velikých hloubkách na pevnou půdu. Není proto divu, jestliže lidé a koně mizeli v těchto polotekutých ložiskách, jakoby se pod nimi otvírala země a jestliže jim nebylo možné pomoci. Uprchlíci, když opouštěli Henguiz, měli velikou výhodu, kdyby nalezli stopy, kudy se vydal Hadžar se svou družinou. Na bílé kůře nemohly stopy kopyt ještě zmizet, protože od poslední bouře ani nepršelo, ani nevál nad Melrirem vítr. V tom případě by se prostě mohli držet udupaných míst, aby nezabloudili z cest domorodcům dobře známých a vedoucích až do Goleah, kam pravděpodobně mířil náčelník Tuaregů. Ale pan ze Schallerů se marně ohlížel po těchto šlépějích, uzavíral z toho, že Hadžarova tlupa odbočila od břehu Henguizu již někde dříve. 77
Za pochodu šli setník s inženýrem v čele malé družiny a jako harcovník na obhlídku před nimi pobíhal vyslaný pes. Než se rozhodli pro ten nebo onen směr, snažili se určit složení půdy, což na tomto velikém solném prostranství nebývalo snadné. Tak pochod probíhal velmi pomalu. Když o jedenácté hodině ukončili první etapu, neměli za sebou víc než čtyři až pět kilometrů. Bylo třeba učinit zastávku, aby si odpočinuli a pojedli. Kolem dokola nebylo vidět ani oázu, ani háj, ani skupinu několika stromů. Jen nepatrné vzedmutí solné půdy ve vzdálenosti několika set kroků měnilo jednotvárnost širé roviny. „Nemáme jinou volbu,“ pravil setník Hardigan. Všichni zamířili k tomuto malému přesypu a posadili se po té jeho straně, která byla poněkud chráněna před slunečními paprsky. Každý vyňal z kapsy kus masa. Ale po nějakém ras, z něhož by načerpal pitnou vodu, se desátník: marně ohlížel. Touto končinou Melriru neprotékal oued a nezbývalo, než uhasit žízeň několika datlemi, natrhanými v posledním ležení. O půl jedné v poledne byl pochod znovu zahájen. A zase jen s nesmírnou námahou a velikými obtížemi se vydala družina kupředu. Orientující se sluncem, setník, pokud to bylo možné, se snažil zůstat ve východním směru. Ale přes tu chvíli se jim písek bořil pod nohama. Proláklina tu měla jen nepatrný spád, neboť největší hloubka chottu, který měl být jednou zavodněn, mezi Henguizem a ústím průplavu měřila nanejvýš třicet metrů pod mořskou hladinou. Inženýr, který na to upozornil, dodal: „Nedivím se, že půda na této straně je pohyblivější než jinde. V době dešťů se sem stékají všechny vody Melriru a přirozeně se jí nedostává pevnosti více než kde jinde.“ „Mrzuté je jen to, že se jí nemůžeme vyhnout,“ podotkl setník. „Kdybychom se uchýlili k severu nebo k jihu, nemáme jistotu, že tam je půda lepší a pevnější, mařili bychom zbytečně čas, kterého nemáme nazbyt. Náš směr nás vede nejpříměji k cíli, nebylo by tudíž moudré měnit jej...“ „Zajisté,“ odpověděl pan ze Schallerů, „a to tím méně, že Hadžar a jeho tlupa, vyrazili-li ke 347. kilometru, nedrali se touto cestou.“ Opravdu, nic nenasvědčovalo tomu, že by tudy jela tlupa jezdců. Jak namáhavý a jak zdlouhavý to byl pochod! Jak nesnadné bylo neodchýlit se od schůdných míst! Coupe-aCoeur, který byl pořád vpředu, se vždycky vracel sám, když mu bílá kůra začala povolovat pod nohama. Pak bylo nutné se zastavit, ohledat terén, pouštět se nějakých padesát metrů napravo nebo nalevo a takovými oklikami se jim protahoval pochod donekonečna. Za těch podmínek neurazili odpoledne více než asi půldruhé míle. Vyčerpáni ze všech sil, zastavili se, když nadcházel večer, a kdyby k tomu ani únavou nebyli donuceni, jak mohli pokračovat v této nebezpečné cestě, až nastane noc? Bylo po páté hodině. Setník Hardigan viděl, že jeho druhové již sotva stojí na nohou. A přece místo, na němž byli, se tak málo hodilo k nočnímu odpočinku! Nic než plochá rovina. Nikde ani výstupek země, o nějž by se dalo opřít. Nikde jediný ras, z něhož by se dalo nabrat trochu pitné vody... Dokonce ani sporý chumáč drissu se neobjevoval v těchto proláklinách, v těchto hoffrách, kde se tvořily jen solné krystaly. Tímto pustým krajem se mihlo několik ptáků, spěchajících do nejbližších oáz, vzdálených však přece několik mil, které uprchlíci nemohli urazit. Tu přistoupil desátník k setníkovi Hardiganovi a řekl mu: „Pane setníku, všechna čest vám, ale nezdá se mi, že bychom nemohli nic lepšího učinit, než přenocovat na místě, jímž by nevzali zavděk ani psi Tuaregů!“ „A co tedy, desátníku?“ „Myslím, že se nemýlím... pohleďte... Nezdá se vám také, že tamhle vystupuje přesyp a na něm několik stromů?“
78
A natáhl ruku severním směrem. Pistache ukazoval na vyvýšené místo chottu, vzdálené asi tři kilometry. Všichni se zadívali tímto směrem. Desátník se nemýlil. V řečené vzdálenosti se zvedal malý pahorek, zarostlý třemi nebo čtyřmi stromy v této krajině tak vzácnými, jeden z tellů pouště. Kdyby setníkovi Hardiganovi a jeho druhům se ho podařilo dosáhnout, snad by mohli prospat noc za příznivějších podmínek. „Musíme se tam dostat stůj co stůj,“ prohlásil důstojník. „Tím spíše,“ dodal pan ze Schallerů, „že se mnoho od svého směru neuchýlíme...“ „A pak,“ pravil desátník, „kdo ví, zda z oné strany dno chottu nebude našim nohám milostivější...“ „Nuže vzhůru, přátelé, k poslední námaze!“ zavelel setník. Všichni se dali za ním. Doufali-li uprchlíci z oné strany tellu, jak se desátník Pistache domníval, najít stoupající a pevnější půdu pod nohama, ve zbývajícím kusu, který je od tellu dělil, se ty naděje nesplnily. „Tam se již nedostanu,“ vzdychal pan François. „Ach, to by bylo, vezměte si mne pod paží,“ nabízel se úslužný desátník. Urazili sotva dva kilometry, když slunce zapadalo za obzor. Měsíc v první čtvrti se musel brzo vynořit, opsat nepatrný oblouk a zmizet rovněž za obzorem. Po soumraku, který na této zeměpisné šířce je velmi krátký, následuje rychle hustá tma. Bylo třeba proto s nejkrajnějším úsilím využitkovat posledních chvil dne, aby dostihli tell před úplným setměním. Setník Hardigan, pan ze Schallerů, desátník, pan François a oba spahiové šli řadou a jen zvolna se prodírali kupředu. Půda se stávala horší a horší. Pod nohama se jako tenký led tříštila kůra, pod níž povoloval písek a pod nohou vyrážela voda, kterou byl písek prosáklý. Kolikrát se až po kolena bořili do této pískové kaše, z níž nebylo snadné se vyprostit. Dokonce jednou pan François, vzdáliv se pří1iš daleko stranou, se probořil až do půli těla a snad by v této díře, v tomto „mořském oku“, jak tam říkají, zmizel docela, kdyby neroztáhl paže. „Pomoc! Pomoc! ...“ křičel, zmítal se a házel sebou. „Držte se!... Držte se!“ volal Pistache, který byl vpředu, obrátil se a rychlými kroky pospíchal panu Françoisovi na pomoc. Všichni se zastavili. Ale desátníka již předběhl Coupea-Coeur, který se několika skoky ocitl u nešťastného pana Françoise, a pan François, který vyčníval již jen hlavou a rukama, se křečovitě zachytil šíje silného zvířete. Zatím tu již byl také desátník. Společnou Pistachovou a Coupe-a-Coeurovou pomocí se dostal vážný François, celý promočený a pomazaný opukou, konečně z díry. Nebyla to vhodná chvíle k žertům, ale desátník si nemohl odepřít, aby pana Françoise nepoškádlil. „Nebylo se čeho bát, pane Françoisi. Kdyby mne Coupe-a-Coeur nepředběhl, tak bych vás vytáhl za vaše vousy.“ Jak prošli, nebo případněji řečeno, proklouzali ještě hodinu po povrchu této outty, uprchlíci nevěděli. Neučinili krok bez nebezpečí, že se po pás neproboří. Plazili se po písku, druh vedle druha, aby si mohli pomoci, když toho bylo zapotřebí. Na této části prolákliny se dno neustále snižovalo. Byla to veliká nádrž, v níž se hromadila voda rasů, živených z hydrografické sítě chottu. Jediná naděje na záchranu spočívala v tom, aby dosáhli tellu, naznačeného desátníkem Pistachem. Tam byla zajisté půda pevnější, po svahu až ke skupině stromů vyrostlých na hřbetě přesypu, a poskytovala pro nocleh větší bezpečnost. Ale v husté tmě bylo velmi nesnadné zachovat směr, neboť nedaleký tell již nebylo vidět. Nikdo nevěděl, mají-li se dát nalevo nebo napravo. Setník Hardigan a jeho druhové šli tedy nazdařbůh a jen šťastná náhoda je mohla vést dobrou cestou. 79
Konečně Coupe-a-Coeur, jejich vlastní vůdce, se dal do chvatného štěkotu. Zdálo se, že pes je nalevo a na nějakém vyvýšeném místě. „Kopec je tím směrem...“ pravil desátník. „Ano,“ odpověděl inženýr,“vzdálili jsme se příliš napravo.“ Nebylo pochyby, že pes nalezl tell a že když vyběhl až ke stromům na jeho hřbet, vyzýval opakovaným štěkotem setníka a jeho společníky, aby se k němu přidružili. To se také stalo, ale s jakou námahou a s jakým nebezpečím! Půda odtud postupně stoupala a stávala se znenáhla pevnější. Na jeho povrchu přicházeli na chumáče drsného drissu, za nějž se zachytávali a tak si pomáhali do výše. Takovým způsobem se dostali na tell všichni, i pan François, jemuž musel desátník již pomáhat. „Konečně... jsme zde!“ zvolal desátník a konejšil radostně vyskakujícího Coupe-aCoeura. Bylo již asi osm hodin. Pro tmu nebylo vidět ani do nejbližšího okolí a nezbývalo proto, než se položit ke stromům a dopřát si odpočinek. Zatímco však desátník, pan François a oba spahiové byli brzo v tuhém spánku, pan ze Schallerů a setník se marně pokoušeli usnout. Do mysli se jim plížily starosti a znepokojení. Zda nebyli jako trosečníci, vržení na neznámý ostrova nevědoucí, zda jej kdy budou moci opustit?... Až nadejde den, zda je nečekalo nové nebezpečí, pochod po pohyblivé půdě? Kdo mohl vědět, zda dno chottu směrem ke Goleah se ještě nesnižuje? „Jak myslíte, že je daleko do Goleah?“ otázal se setník Hardigan inženýra. „Dvanáct až patnáct kilometrů,“ odpověděl pan ze Schallerů.“Polovičku cesty jsme tedy urazili?“ „Myslím, že ano.“ Jak zvolna však míjely hodiny této noci ze 26. na 27. dubna! Inženýr a důstojník mohli opravdu závidět svým druhům, únavou pohroužených do tak tuhého spánku pohříženým, že kdyby hrom vedle udeřil, sotva by se probudili. Ale do bouře, ač elektrické napětí ve vzduchu bylo nemalé, bylo daleko, přesto však, když vánek přestal šumět v listí několika stromů, noční ticho bylo přerušeno podivným zaduněním. Bylo asi k půlnoci, když bylo slyšet dunění, chvílemi značně zesilované. „Co se to děje?...“ zeptal se setník Hardigan, vzpřimuje se z místa, na němž byl opřen o strom a ležel. „Sám nevím,“ odpověděl inženýr. „Snad vzdálená bouře?... Nikoliv! Zdá se mi, že ten rachot přichází ze země!“ Nebylo v tom nic divného. Jak již víme, zjistil setník Roudaire při svých vodovážných měřeních, že povrch Džeridu podléhá značným vlněním, která nejednou rušila jeho práci. Vlnění byla nade vší pochybnost v souvislosti se zemětřesením, které procházelo spodnějšími vrstvami. Zde byla ovšem nasnadě otázka, zda tento podzemní neklid nezasáhne i vnější, již tak dost pohyblivé dno této hoffry, jedné z nejvýznačnějších v Melrirské nádrži. Desátník, pan François i oba spahiové se tímto stále přibývajícím podzemním hlukem probudili. Také Coupe-a-Coeur jevil známky zvláštního znepokojení. Několikrát seběhl až k úpatí tellu a když vyběhl posledně zase zpět, byl smáčen, jakoby ho do vody hodil. „Ano, voda... voda,“ opakoval desátník, „a k tomu pravá mořská voda! Ne, tentokrát to není krev!...“ Desátník měl na mysli krev antilopy zadávené šelmami, s jejíž vlhkými skvrnami na srsti se Coupe-a-Coeur minulé noci vrátil do ležení. A Coupe-a-Coeur, se oklepával, přičemž postříkal desátníka. Zřejmě bylo tedy nyní kolem návrší tolik vody, že pes se do ní mohl ponořit. A přece, když se zvečera setník Hardigan a jeho druhové sem ubírali, brodili se rozplývavým blátem, opuky, ale ne vodou. 80
Byly snad spodní vody náhlým klesnutím půdy vytlačeny na povrch a stal se zatím tell ostrovem? Lze si domyslet, s jakou netrpělivostí a s jakými obavami uprchlíci očekávali rozbřesknutí. Na spánek již nikdo nepomyslel. Ostatně síla podzemních otřesů ještě rostla. Pode dnem chottu, znenáhla se přetvořujícím, jakoby se Pluto a Neptun dostali do sporu. Někdy byly otřesy tak prudké, že se stromy prohýbaly jako zmítány větrem a hrozily vývratem. Zatím desátník zjistil, když sestoupil k úpatí tellu, že jeho spodní část je již pod vodou a že její hloubka měří již dvě až tři stopy. Odkud se sem dostala tato voda? Vytlačily-li ji podzemní převraty opukou a pískem až na povrch chottu a nebylo-li spolu možné, že ten povrch účinkem tohoto mimořádného úkazu klesl až pod hladinu Středozemního moře? To byla otázka, kterou se pan ze Schallerů zabýval, až se objeví slunce na obzoru, zda bude moci dát si k ní odpověď? Až do prvního ranního úsvitu neustávalo vzdálené dunění přicházející od východu, otřásat půdou. Někdy, v pravidelných přestávkách, se dostavily otřesy tak prudké, že tell se zachvíval v základech a že voda šplíchala kolem něho s hlukem mořského příboje, tříštícího se o pobřežní skálu. Ve chvíli, kdy všichni sluchem zkoušeli najít si vysvětlení, které jim zrak odpíral, nadhodil setník Hardigan otázku: „Je možné, že by podzemní vody, na povrch vystouplé, zalily celý Melrir?“ „To je velmi nepravděpodobné,“ odvětil pan ze Schallerů. „Podle mého soudu je přípustnější výklad...“ „Který?“ „Že to jsou vody z mořské zátoky, které jej naplnily... rozlily se z Gábesu po celé této části Džeridu...“ „Pak nám nezbývá, než poslední prostředek záchrany...“ zvolal desátník. „Musíme se všichni zachránit plaváním!“ Konečně začínalo svítat. Ale svit, který probleskoval na východě chottu, byl ještě příliš bledý a zdálo se, že se na obzoru rozprostírá hustá clona par. Všichni, stojíce pod stromy, oči upřené směrem k východu, čekali první paprsky jitřenky, aby mohli poznat své postavení. Bohužel, byli však zklamáni ve svém očekávání!
XVII. KAP I TOLA
Konec Kolem přesypu a nad ním ležela tak hustá mlha, že první paprsky nebyly s to, aby ji rozptýlily. Na čtyři kroky nebylo již vidět a rovněž větve stromů mizely v těchto hustých párách. „To sám ďábel v tom má prsty!“ zvolal desátník. „Namouvěru,“ odpovídal pan François. Ale byla zajisté naděje, že v několika hodinách, až slunce vystoupí výše na obloze, se mlhy rozplynou a že pak bude možné se rozhlédnout po celém Melriru. Nezbývalo než mít strpení a ačkoliv bylo víc než kdy jindy třeba šetřit zásobami, které nešlo obnovit, museli jich přece část sníst, takže jich neměli více než na dva dny. Žízeň jakžtakž uhasili poloslanou vodou, nabranou dole na úpatí tellu.
81
Tři hodiny uplynuly za těchto okolností. Podzemního rachotu znenáhla ubývalo, ale zato se zvedl silný vítr, který zmítal větvemi stromů. Nebylo pochyb, že s pomocí slunce se mu brzo podaří rozptýlit tuto hustou spoustu mlh. Konečně kotouče par kolem tellu začaly řídnout. Stromy odhalily kostru svého větvoví, kostru je pravé slovo, neboť ty stromy byly odumřelé, bez ovoce i bez listí. Pak se zvedla mlha docela prudkým zavanutím větru, který ji hnal k západu. A Melrir se nyní široko daleko odhalil. Jeho povrch, poklesnutím dna této hoffry, byl zčásti zalit vodou, která obklopovala tell v kruhu padesát metrů širokém. Za tímto kruhem, na vyvýšenějších místech bylo vidět solnou kůru chottu, na nižších místech se však třpytila zase voda ve slunečních paprscích mezi dlouhými, písčitými plochami, které zůstávaly suché. Setník Hardigan a inženýr se rozhlíželi po obzoru všemi směry. „Není již pochyb, že se tu udál důležitý seizmický úkaz. Dno chottu se snížilo a tekuté vrstvy se vyvalily z podzemí...“ „A proto, než se cesta stane všemi směry neschůdná, musíme odejít!“ dodal setník Hardigan. „Je nutné okamžitě odejít.“ Všichni hned začali sestupovat, když náhle zůstali jako přikovaní stát ohromeni hrozným divadlem, které se objevilo jejich očím. Asi půl míle k severu se ukázalo stádo zvířat, s divokou rychlostí prchajících od severu, dobrých sto šelem a přežvýkavců, lvů, gazel, antilop, muflonů, buvolů hledalo záchranu západním směrem od Melriru. Společný děs, potlačivší dravost jedněch a plachost druhých, sdružoval všechna zvířata nemyslící v tomto šíleném zmatku na nic jiného, než jak uniknout nebezpečí, které vyvolalo tento divý útěk všech čtyřnožců Džeridu. „Co se to tam děje?“ opakoval desátník Pistache. „Ano... co to znamená?“ tázal se setník. Ale inženýr, jemuž tato otázka patřila, nedával odpověď. Tu vykřikl jeden z vojáků: „Snad se neřítí tyto šelmy sem na nás?“ „Kam bychom, proboha, utekli?“ odpovídal mu druhý. V té chvíli bylo stádo vzdáleno asi kilometr a blížilo se s nesmírnou rychlostí. Ale nezdálo se, že by zvířata ve svém zmateném útěku zpozorovala šest mužů, kteří se na tell uchýlili. Současně totiž odbočila všechna nalevo a zmizela v oblacích prachu. Ostatně k návrhu setníka Hardigana se všichni jeho druzi položili k patám stromů, aby nebyli zpozorováni. Ležíce na zemi spatřili v dáli celá hejna plameňáků rovněž prchajících a kromě nich tisíce různých ptáků, mocně mávajících perutěmi, ulétalo k pobřeží Melriru. „Co se to tam děje?“ nepřestával se ptát desátník Pistache. Byly čtyři hodiny odpoledne, když vyšla najevo příčina tohoto hromadného a náhlého útěku džeridské zvířeny. Od východu se začala rozlévat po dně chottu široká vodní hladina a brzo se celá písečná rovina ocitla pod vodou. Prozatím jen mělce. Kam oko dohlédlo, solné krystalky dna znenáhla mizely a sluneční paprsky se zrcadlily v nahrnuvší se vodě jako ve velikém jezeře. „Snad již nevniká do Melriru voda ze zátoky?“ pravil setník Hardigan. „Nepochybuji už o tom,“ odpověděl inženýr. „Podzemní dunění, které jsme slyšeli, bylo způsobeno zemětřesením... V zemi se udály značné převraty, jejichž důsledkem bylo klesnutí dna Melriru a snad celé této části Džeridu... Moře, prolomilo úzkou Gábeskou převlaku a zaplavilo kraj až do Melriru!“ Tento výklad byl správný. Stáli tváří v tvář seizmickému úkazu, jehož rozsah ještě nešlo změřit. Docela dobře bylo však možné, že těmito podzemními převraty se utvořilo samo sebou Saharské moře, širší a prostornější, než si setník Roudaire troufal snít. Zatím však nový hluk, ještě vzdálený, proletěl prostranstvím, jenže nikoliv zemí, nýbrž vzduchem a s rostoucí silou si razil cestu.
82
Na severovýchodě se ukázalo nové mračno prachu a z prachu se vynořila tlupa jezdců, prchajících jako před chví1í šelmy s divokou rychlostí… „Hadžar!“ vzkřikl setník Hardigan. Ano, byl to náčelník Tuaregů, uhánějící tryskem se svou družinou, aby unikl víru ohromného příboje, který se hrnul za nimi a rozléval se po celé šíři chottu. Dvě hodiny uplynuly od té doby, kdy zvířata pádila kolem a slunce se nachylovalo k západu. Uprostřed přibývajícího vodstva byl tell jediným útočištěm, které se Hadžarově tlupě naskýtalo - ostrov uprostřed nového moře. Zajisté Hadžar a Tuaregové, kteří nebyli víc než asi kilometr vzdáleni, jej zahlédli a pádili k němu v divokém cvalu. Podaří-li se jim uniknout za nimi se valícímu příboji, co bude s uprchlíky, jimž od včerejška malá skupina stromů poskytovala úkryt? Ale tekutá hora, skutečný příliv, řada mořských vln rovnoběžně za sebou se valících, se blížila s tak velikou rychlostí, že ani nejlepší jezdec nebyl s to jí uniknout. Tehdy se stali setník a jeho druhové svědky hrozného divadla, kdy bylo asi sto jezdců dohoněno zpěněnou vlnou hrozného příboje a kdy v divokém zmatku jezdec a kůň mizeli ve vlnách. V posledním svitu soumraku se dalo ještě postřehnout, jak byly mrtvoly unášeny proudem k západní straně Melriru! Toho dne slunce, které ukončovalo svůj denní běh, zacházelo v těchto končinách již za obzor moře! Jaká to byla hrozná noc! Jestliže se podařilo uprchlíkům uniknout nejprve šelmám a pak Tuaregům, zda jim nehrozilo nyní vážné nebezpečí, že záplava zasáhne i vršek jejich útočiště? Ale opustit jej již nešlo. S hrůzou zjišťovali, jak voda znenáhla v husté noční tmě stoupá a jak přibývá hluku vlnobití... Lze si domyslet děs, který prožívali uprchlíci, když hukot vln, čeřených silným větrem, celou noc rostl a rostl! Do hluku vln se mísil křik četných mořských ptáků, lítajících nyní nad hladinou Melriru. Konečně se zase rozednilo. Záplava nedosáhla hřebene tellu a zdálo se, že nyní dostoupila, kdy téměř po vrch naplnila nádrž chottu, svého maxima. Z povrchu nesmírné vodní hladiny nyní nic nevyčnívalo. Postavení uprchlíků se stávalo zoufalé. Potravu měli nanejvýš ještě na tento den a opatřit si jinou na tomto pustém ostrůvku nebylo možné. Utéci...ale jak? Sroubit prám ze stromů na ostrůvku a pustit se s ním na nové moře?... Ale jak je skácet?... A pak prám, který nemohli řídit, mohl být snadno proudem a vanoucím prudkým větrem zahnán na širé moře Melriru. „To bude tvrdý oříšek, dostat se odtud,“ pravil setník Hardigan, když se po chottu rozhlédl všemi směry. „Člověk nikdy neví, pane setníku...“ odpověděl desátník Pistache. „Což kdyby se nám odněkud dostalo pomoci?“ Minul den a nic nezměnil na postavení uprchlíků. Melrir se proměnil . v jezero a Rharsa pravděpodobně též. A kdo ví, kam až se záplava rozlila, jestliže byly břehy průplavu strženy po celé délce? Nefta a jiné vesnice vzaly asi za své, buď zemětřesením nebo záplavou, která ho pronásledovala. Konečně možná, že tato pohroma stihla tuto celou končinu Džeridu až ke Gábeské zátoce. Nadcházel večer, do něhož setníkovi Hardiganovi a jeho druhům po posledním poledním obědě nic již k jídlu nezbylo. Že na odumřelých stromech tellu není ovoce, zjistili hned, jak na tell přišli. Nikde ani ptáček, ani jediný z četných habibis, jejichž celá hejna letěla v dáli, nezavadil o tento pustý ostrůvek, ani jediný špaček, se kterým by se rád hladový žaludek spokojil. Několik ryb se přiblížilo k ostrůvku novým mořem, ale jak se dalo holýma rukama je chytit? Desátník Pistache se o to marně pokoušel. Také žízeň nebylo čím uhasit, protože kolem tellu nyní šplouchala slaná mořská voda. 83
Ale asi o půl osmé, kdy poslední sluneční paprsky začínaly pohasínat, pan François, který se díval severním směrem, zvolal hlasem, nijak neprozrazujícím vzrušení: „Kouř!“ „Kouř?“ vzkřikl desátník Pistache. Oči všech se zadívaly naznačeným směrem. Ano, pan François se nemýlil. Byl to kouř, který šlo dobře rozpoznat. Vítr jej hnal směrem k ostrůvku. Uprchlíci stáli mlčky, sevřeni strachem, aby kouř, který oživil jejich naděje, zase nezmizel, a aby loď, z níž pocházel, neodbočila a nevzdálila se od tellu! Inženýrův výklad byl tedy správný! Jeho předtuchy se uskutečňovaly! V noci ze 26. na 27. dubna se rozlily vody zátoky nad povrchem této severní části Džeridu a od té chvíle byla Malá Syrta spojena s Melrirem vodní dráhou, jak se objevilo, hned splavnou, neboť jedna z lodí již do Melriru pronikla, když použila nejspíš průplavu, této vodní silnice, protékající sebkhami a chotty. Za malou chvíli se na obzoru ukázal komín lodi a brzo potom i kostra lodi, první lodi, která brázdila vody nového jezera. „Znamení!... Dávejme znamení!“ křičel jeden z obou spahiů. Ale jak měl setník Hardigan upozornit na přítomnost uprchlíků, vězících na úzkém hřbetu tohoto ostrůvku? Jestlipak toto návrší bylo dost vysoké, aby mohlo být zpozorováno z lodi? Vždyť spatřená loď byla dobré dvě míle na severovýchod! Ostatně krátký soumrak byl brzo vystřídán tmou, v níž zmizel kouř beze stopy. Tehdy voják, se už neovládal, a zoufale vykřikl: „Teď je po nás veta!“ „Naopak, teď jsme zachráněni!“ odpověděl setník Hardigan. „Naše znamení, které nemohla být spatřena ve dne, budou v noci daleko viděna.“ A dodal: „Zapalte stromy!“ „Ano, ano, pane setníku!“ přisvědčoval desátník Pistache. „Zapalme stromy!... Budou hořet jako troud!“ Okamžitě byl vykřesán oheň a suché větve, roztroušené po zemi, byly sebrány a složeny kolem stromů, z kupy suchých větví vyšlehl plamen, zasáhl větve na stromech a žluté světlo osvítilo tmu kolem ostrova. „Museli by být na lodi všichni slepí, kdyby neviděli náš vesele plápolající oheň,“ volal desátník Pistache. Tento požár skupiny stromů netrval déle než hodinu. Suché dříví rychle shořelo a když dohasínaly poslední plamínky, na ostrůvku nevěděli, byli-li zpozorováni a blíží-li se loď k nim. Aspoň rána z lodního děla, jak bývá zvykem, nebyla vypálena. Zatím se zase hustá tma rozhostila po ostrůvku. Minula noc a nic nebylo slyšet, co by prozrazovalo blížící se loď: ani sykot parní píšťaly, ani hluk lodního šroubu, ani tepot lopatek lodního kola bijícího do vod. „Tu je... tu je!“ zvolal Pistache, hned při prvním úsvitu a Coupe-a-Coeur se rozštěkal ze všech sil. Opravdu! Dvě míle odtud kotvila malá loď, na jejímž ráhnu byla rozvinuta francouzská vlajka. Když kapitán zpozoroval oheň na neznámém ostrůvku, změnil směr a obrátil se k jihozápadu. Jakmile však plameny dohasly a ostrůvek zmizel zase v noční tmě, kapitán z opatrnosti dal spustit kotvy a vyčkával rána. Setník Hardigan a jeho druhové se dali do volání, které nezůstalo bez odpovědi. Dokonce brzo na blížícím se člunu rozpoznávali hlas poručíka Villetta a strážmistra Nikola.
84
Parník neveliké nosnosti se nazýval Bonassir. Připlul před šesti dny z Tunisu do Gábesu, a odvážil se první na nové moře. Za několik minut člun přistál u tellu, na němž se zachránili uprchlíci a nastala nejradostnější shledaná. Setník Hardigan svíral na svých prsou poručíka Villetta a strážmistr tiskl do svého náručí desátníka Pistacha, zatímco Coupe-a-Coeur samou radostí vyskakoval až na Nikolovu šíji. Ve vousatém muži pana Françoise však sotva poznávali. Zajisté, že bylo jeho první péčí, jakmile vstoupil na palubu Bonassira, aby si zase hladce oholil svoji vážnou tvář, jejíž zarostlost mu byla ze všech prožitých strastí nejmrzutější. Ještě jen krátce, co se sběhlo v posledních dvou dnech. Zemětřesením se změnil všechen východní kraj Džeridu mezi zátokou a Melrirem. Když se snížilo dno v délce asi dvou set kilometrů a úzká Gábeská převlaka se protrhla, vody vnikly do průplavu, jenž nebyl s to, aby je obsáhl, a rozlily se pak po sebkhách a chottech a zaplavily nejen Rharsu na celé její rozloze, nýbrž i širou proláklinu Fejey-Tris. Naštěstí města La Hamma, Nefta, Tozeur a jiná, ležící poněkud výš, byla záplavou ušetřena a budou na mapách označena jako mořské přístavy. Henguiz v Melriru se stal velikým ostrovem. Také Zenfig vyvázl tedy z pohromy, ale Hadžar a jeho lupičská tlupa, byli záplavou překvapeni a zahynuli do posledního muže. Poručík Villette, když marně zkoušel hledat setníka Hardigana a jeho druhy a kdyby prohledal okolí Melriru ze strany 347. kilometru, k němuž dělníci, kteří vyčkávali s Pointarem vojenský průvod odeslaný z Biskry, vůbec nepřišli, se vrátil do Nefty, aby odtamtud zorganizoval výpravu do kraje kmene Tuaregů. Tam se sešel s průvodčími vozů a oběma vojáky, kteří šťastnou náhodou unikli osudu svého velitele. Za zemětřesení byl poručík Villette v Neftě a převraty způsobené zemětřesením byl přinucen zůstat tam až do dne, kdy velitel Bonassiru, který vyplul z Gábesu, jakmile to záplava připouštěla, tam přistál, aby zjistil změny na Rharse a Melriru. Velitel zvěstné lodi přijal brzy potom návštěvu poručíka Villetta a když se dozvěděl, oč jde, nabídl mu a strážmistrovi Nikolovi, aby zůstali na lodi a zúčastnili se plavby po novém moři. Přesto ale záleželo nyní především na tom, aby byl vypátrán setník Hardigan, inženýr ze Schallerů a jejich druzi. Plnou parou plující Bonassir, projel Rharsou, a zamířil tudíž do vod Melriru, aby prohledal na jeho březích a na březích Farfarie všechny oázy, které zůstaly bez pohromy. Když se plavili druhou noc Melrirem, velitel byl upozorněn plameny, zamířil k tellu, ale ve vědomí zřetele k nejistotě nového moře a ke svému nesčetnému námořnictvu, vyčkal, přes naléhání poručíka Villetta, dne a nyní uprchlíci, jak víme, šťastni a zdrávi již byli na palubě. Parník nalodil nové cestující, pustil se směrem k Tozeuru, kde je chtěl velitel vysadit na břeh a učinit rychlé oznámení jejich představeným, než by pokračoval na své výzkumné plavbě k nejzadnějším. břehům Melriru. Zde v Tozeuru se sešel setník Hardigan se svým mužstvem, radostně vítajícím svého velitele. Dokonce i nezvěstná četa dělníků zde byla ohlášena došlou depeší z Tunisu, kterou Pointar, se svými lidmi když ustoupili až do Biskry, žádalo nové instrukce. A konečně se tu shledal i Va-d’l’avant se svým starým druhem Coupe-a-Coeurm, a kolik projevů radosti z tohoto shledání si tito dva přátelé vyměnili, se nedá vypovědět! Vše se to stalo před množstvím lidu rozrušeného ještě posledními živelnými událostmi a tísnícího se kolem prvních badatelů nového moře. Tímto hustým zástupem si lokty proklestil cestu neznámý muž a zastavil se před inženýrem, uctivě ho pozdravil a pravil k němu velmi cizím přízvukem: „Mám čest mluvit s panem ze Schallerů?“ „Zajisté,“ odpověděl inženýr. 85
„Nuže, pane, mám čest sdělit vám, že podle znění plné moci notářsky ověřené, opatřené legalizací pana předsedy soudu první instance ve věcech Francouzsko-cizozemské společnosti, vidované skrze exequatur generálního francouzského rezidenta v Tunisu, po jejímž kraji je zaznamenáno: protokolováno fol. 200, a na druhé straně: oddělení 12, zaplaceno 3 fr. 75, včetně s přirážkami, podpis nečitelný - jsem zástupcem likvidátorů této Společnosti s nejrozsáhlejším zmocněním a právy, zvláště právem vyjednávat a vyrovnání uzavřít. Řečená plnomocenství jsou rovněž správně a náležitě ověřena. Nebude vám tudíž s podivením, pane, žádám-li vás ve jménu této Společnosti a jako její zástupce, abyste položil účty z prací jí vykonaných, které jste se zavázal zužitkovat.“ Do muže tak chladného a rozvážného, který za nejtěžších okolností se uměl ovládat, nyní, když oplýval radostí ze shledání se svými druhy a z toho, že viděl své dovršené dílo způsobem tak neočekávaným, vjelo na chvíli staré čtveráctví, jímž byl kdysi na vysoké škole technické proslulý. Obrátil se k mluvčímu a řekl mu posměšným tónem: „Pane zástupče, s tak rozsáhlým zplnomocněním, dovolte radu, ano? Opatřte si raději akcie Saharského moře!“ A provázen blahopřáními, pokračoval ve své cestě, aby zhotovil stavební rozpočet nových prací, které měly dovršit jeho dílo a aby jej přidal ke zprávě, kterou ještě téhož dne hodlal odeslat správě Společnosti.
86
