Dìti modrého boha. Tradice a souèasnost hnutí Haré Kršna. Miloš Mrázek DINGIR

Dìti modrého boha Tradice a souèasnost hnutí Haré Kršna

Miloš Mrázek

DINGIR

Podìkování Dìkuji všem, kteøí mi pomohli vytvoøit tento text. Zvláštì Martinu Fárkovi, Tomáši Kobesovi a Antonínu Valerovi za pøiblížení svìta Kršnových dìtí a Evì Fišerové a Zdeòkovi Vojtíškovi za jazykovou úpravu. Miloš Mrázek

© 2000 Miloš Mrázek Cover photo © Günter Bartoš

ISBN 80-902528-1-8 4

Úvod Už jsme si asi zvykli na to, že si u nás mùžeme vybírat z bohaté nabídky nejrùznìjších spiritualit. Pøicházejí k nám uèitelé jógy, zenu, tantry, šamanismu, magie atd. a nacházejí zde nadšené pøíznivce, jakož i zaryté odpùrce. Ani pro odborníka není jednoduché vyznat se v množství náboženských hnutí a spolkù, které zde pùsobí; zaøadit je, odlišit jeden od druhého a porozumìt jim. Èasto se lidé nechají oslovit jen tím, co vypadá exoticky èi tajemnì, jiným toto naopak staèí k odsouzení. Pro „manažery“ tìchto (v našem kulturním prostøedí) netradièních skupin není zase vùbec jednoduché právì tu svou skupinu zviditelnit a ukázat její specifiènost a pøednosti. Kdybychom mìli øíci, které skupinì se toto prosazení na veøejnosti podaøilo nejvíce, jistì bychom se vìtšinou shodli na hnutí Haré Kršna. Požádáme-li nìkoho, aby si vzpomnìl alespoò na jednu orientální skupinu, nejspíš to bude právì toto hnutí. A naopak: zeptáme--li se zcela nezainteresovaných lidí, co jim øíká Haré Kršna, jistì vìtšinou nìjakou odpovìï dostaneme: hinduisté, blázni, sektáøi, pekelníci, milí mladí lidé, dobøí kuchaøi atd. Kršnovcùm se zkrátka podaøilo vstoupit do obecného povìdomí èeského lidu. I oni získali mnohé pøíznivce a sympatizanty, ale také odpùrce a nepøátele. Jedni oceòují jejich pùsobení jako užiteènou alternativu - a už konzumní spoleènosti nebo køesanství, jiní je naopak právì kvùli tomu odsuzují. Dlouhou dobu se o hnutí Haré Kršna hovoøilo pøedevším v souvislosti s nebezpeèím „zhoubných sekt“ a bylo øazeno do spoleènosti scientologù, satanistù nebo stoupencù reverenda Moona. V urèitém smyslu je takovýto pøístup oprávnìný - vždy je tøeba upozoròovat na možná nebezpeèí neznámých èi nových náboženských skupin, protože mnoho zdánlivì nevinných hnutí a organizací již zpùsobilo tìžké tragédie. Není ovšem možné zùstat pouze u obecných varování. Chceme-li na netradièní a podezøelé náboženské skupiny smysluplnì reagovat, musíme se je snažit pøedevším pochopit; porozumìt tomu, proè tu jsou a co nabízejí. V této publikaci jde právì o toto porozumìní. Pøesnìji øeèeno, chce pomoci porozumìt kršnovskému náboženství všem, kteøí s ním nìjakým zpùsobem pøišli do styku nebo se o nìj jen z jakýchkoli dùvodù zajímají. Nabízí rodièùm a pøátelùm èlenù nebo sympatizujících, pedagogùm, duchovním nebo prostì jen zájemcùm o souèasnou religiozitu zodpovìzení otázek, které èlovìka napadají nejdøíve, když se s vyznavaèi tohoto náboženství setká: Kdo je to ten Kršna? Proè poøád zpívají? Proè se tak divnì oblékají? Proè nejedí maso? Na tyto a další otázky kniha odpovídá tak, že ètenáøe seznámí s dìjinným vývojem a 5

kulturním pozadím Kršnova náboženství. Nejde zde tedy ani tak o hodnocení a uvažování o užiteènosti èi nebezpeènosti tohoto východního náboženství v našem prostøedí, ale spíše jen o snahu pro takováto hodnocení ze strany psychologù, sociologù nebo teologù poskytnout základní informace - proè a jak hnutí Haré Kršna vzniklo, co nabízí svým èlenùm, jak vystupují na veøejnosti, jaké má vnitøní problémy apod.

Reliéf Višnua s jeho avatáry (jižní Indie, 9. st.) 6

1

Kdo je Kršna? Jsi jako zrcadlo do mých rukou, jako kvìtiny k mým vlasùm, jako na mé oèi antimon, tambul, jenž pøikládám k svým ústùm, pižmo k mému dechu, náhrdelník na mou hruï, jako extáze k mému tìlu, jako srdce k mému domu. . . . Ale povìz, Madhavo milovaný, kdo jsi? Kdo ve skuteènosti jsi?

Vidjápati

1

Naši „cestu za poznáním“ hnutí Haré Kršna mùžeme zaèít tím, že si spolu s básníkem z 15. století položíme otázku: „Kdo je Kršna?“ V Indii mnohde vídáme jeho vyobrazení, jak jako dítì popohání na pastvu stádo krav nebo jak se jako krásný mladík objímá s pùvabnou Rádhou; èteme o nìm rozverné øíkanky i hlubokomyslná pojednání. Jeho jméno nosily slavné osobnosti. Kdo to tedy je ten tajemný hráè na flétnu, jenž je v Indii po mnohé a mnohé generace uctíván jako zjevení nejvyšší božské skuteènosti? Pøi hledání odpovìdi na tuto otázku se mùžeme vydat rùznými smìry. Mùžeme se obrátit na historiky èi religionisty, mùžeme se zeptat pøímo jeho uctívaèù, co pro nì Madhava-Kršna znamená. Obojí zde dostane svùj prostor. Ale nejvhodnìjší bude, když nejdøíve necháme promluvit svaté knihy Indie. Kršna v indické náboženské literatuøe Hinduismus - indické národní náboženství - pøispìl do pokladnice svìtové literatury skuteènì nemalým dílem. Jeho duchovní texty, vzniklé v èasovém rozmezí delším než jedno tisíciletí, tvoøí vlastnì celou knihovnu obsahující nejrùznìjší literární útvary. Se jménem Kršna, což doslova znamená „èerný“ nebo „tmavý“, se mùžeme setkat už v nejstarší vrstvì indické literatury - v tzv. védách (ty byly sepsány snad kolem pøelomu 2. a 1. tisíciletí pø. Kr.). Ve sbírce nazvané Rgvéda si mùžeme pøeèíst o tom, jak bùh deštì a král bohù Indra øíká bohu bouøe Mathurovi: 2 „Jdi a bojuj proti Kršnovi, který se hbitì pøesouvá na bøeh Amsúmatí!“ V další z véd, v Atharvavédì, se mùžeme setkat s postavou jménem Kršna jako s „nièitelem Kéši“. To nám pøipomíná vyprávìní pozdìjší literatury. V puránách se napøíklad skuteènì setkáváme s tím, jak spolu Kršna a Indra zápasí. Badatelé, kteøí 7

se indickou literaturou zabývají, se však vìtšinou domnívají, že se jedná spíše o shodu jmen, nebo (v pøípadì zmínky v Atharvavédì) o pozdìjší vlivy rodícího se 3 Kršnova kultu. Proto se obvykle za nejstarší zprávu o Kršnovi známém z Mahábháraty a pozdìjších dìl považuje ta, kterou nalezneme až v další historické vrstvì hinduistické literatury - v upanišadách, konkrétnì v Èandogja-upanišadì, jež se datuje pøibližnì do 9. století pø. Kr.: „Zøec Sándilja pravil: »Ve chvíli smrti by mìl znalec Brahman meditovat o tìchto pravdách: Tys nepomíjející, tys nemìnná skuteènost, tys zdroj života! Když se nìkdo napije tohoto nejvyššího poznání, poznání Brahman, 4 5 nikdy neokusí žíznì« - sdìlil Ghora Angirás Krišnovi , synu Dévakí“ . Ani zde však Kršna nevystupuje jako božská bytost. Je tu v roli žáka, kterému je sdìlována duchovní nauka. Mezi badateli existuje více názorù, jaký má tento žák Kršna vztah 6 ke Kršnovi pozdìjších textù. Chceme-li se s Kršnou setkat více, musíme sáhnout po nejmladších textech posvátné hinduistické literatury - eposech a puránách. Rozsáhlý epos Mahábhárata, pøedevším její èást Bhagavadgíta - nejpopulárnìjší hinduistický text vùbec - a její doplnìk Harivanša jsou základními posvátnými spisy všech Kršnových ctitelù. Dále jsou ve veliké úctì purány, což doslova znamená „starobylosti“. Tyto texty barvitì vyprávìjí o tom, co se stalo „pøed dávnými vìky“, a tak samozøejmì nemohly opomenout Kršnùv pobyt na zemi. Setkáme se s ním ve Višnupuránì, Brahmapuránì, Padmapuránì, Bhágavatapuránì, Brahmavaivartapuránì a v Agnipuránì. Kršna v Mahábháratì Mahábhárata je slavný indický epos a vlastnì nejdelší veršovaný epos na svìtì vùbec. Vznikal snad mezi 5. až 3. stoletím pø. Kr. a v dalších staletích byl ještì rozpracováván. Zde Kršna, syn Dévakí a Vasudéva, vystupuje jako pøíbuzný dvou znepøátelených rodù - Pánduovcù a Kuruovcù. Je líèen jako mocný princ, veselý spoleèník, udatný bojovník a šikovný diplomat. Zúèastní se po boku svého švagra Ardžuny bitvy na kuruovském bitevním poli (o tom vypráví právì Bhagavadgíta), kde vystoupí s autoritou božské bytosti. Po vítìzství Pánduovcù žije dál jako princ. Podle podání Mahábháraty umírá Kršna nešastnou náhodou, když si jej jeden lovec splete s jelenem. Kršna v Bhágavatapuránì V puránách je Kršnùv život líèen mnohem podrobnìji. Bhágavatapurána (byla sepsána nejspíše kolem 10. století po Kr.) líèí Kršnùv život takto: Pùl století pøed událostí, o níž vypráví Bhagavadgíta (podle pravovìrných hinduistù to bylo v roce 3102 pø. Kr.), se v Mathuøe narodil démon (asura) Kansa, který se stal králem. Když poøádal svatbu svých pøíbuzných - Dévakí a Vasudéva - vyšel hlas 8

z nebe, který mu oznámil, že ho jejich osmé dítì usmrtí. Vasudéva mu proto musel slíbit, že mu vydá každé z dìtí hned po narození. Šest jich Kansa skuteènì usmrtil. Ale když Dévakí poèala sedmé dítì, pøenesl je Višnu do lùna Róhiní, která žila v domì pastýøe Nandy a jeho ženy Jašódy. Tak pøišel na svìt Kršnùv bratr Balaráma. Když se Dévakí narodilo ve vìzení, kam ji dal Kansa zavøít, osmé dítì, byl to samotný bùh Višnu - Kršna (jméno dostal podle barvy své pleti). Vasudéva v tu chvíli spatøil nejvyššího Boha v podobì ètyørukého Nárájany, kter ý mu poruèil, aby dítì odnesl do Gókuly, opìt do Nandova domu. Dveøe vìznice se samy otevøely, a tak rodièe mohli zachránit své novorozenì - vtìleného Boha. Vasudéva podle rady Nejvyššího Pána vymìnil své dítì, které mìlo barvu tmavomodrého mraku, za dceru Nandy a Jašódy. Jašóda pak zapomnìla, že neporodila syna. Nandovu dceru odnesl Vasudéva zpìt do Kansova vìzení k Dévakí. Démonský král jim dítì ihned vzal a praštil s ním o zeï. Tu dítì najednou vzlétlo a zjevilo se krutému vládci jako bohynì Mája. Ta Kansovi oznámila, že ono dítì žije teï jinde. Kansa proto vydal rozkaz zabít v okolí všechny chlapce do dvou let. Dále vyprávìní pokraèuje vykreslováním života malého Kršny v Gókule, kde vítìznì zápasí s démony, kteøí pøišli plnit Kansùv rozkaz, a i jinak udivuje své okolí, když vyjevuje své božské síly. Z Gókuly se Kršnùv dùm pøestìhoval do Vrndávanu. Zde chodil spolu s ostatními pasáèky a pasaèkami pást telata a pozdìji i krávy. I zde bojuje proti lstivým démonùm. Jeden napøíklad zpùsobil požár lesa, ale malý Kršna všechny své druhy zachránil. Ve Vrndávanu vystupuje Kršna jako boøitel zritualizované bráhmanské tradice. Zesmìšòoval jak mnohé bráhmany, tak i pøedmìty jejich uctívání. Nejvýraznìji se jako revolucionáø projevil, když vystoupil proti tradiènímu uctívání Indry - boha deštì. Nesouhlasil s tím, aby pastýøi pøinášeli obìti tomuto bohu, který jim byl tak vzdálený, a ne kravám a horám, jež jsou pro nì významnìjší. Pøemluvil pastýøe, aby obìtiny urèené pro Indru byly podávány kravám a nejbližší hoøe - Góvardhanì. Pak Kršna vtipnì sám sebe prohlásil za horu a obìtiny snìdl. To Indru nemohlo nechat klidným. Rozhnìvaný opomenutý bùh spustil prudký déšt, který rychle zaplavoval tuto èást povodí Jamuny. Zoufalí pastýøi hledali útoèištì u Kršny, který zvedl Góvardhanu a držel ji na malíèku levé ruky tak, že se pod horu mohli všichni schovat a pøeèkat krutý d隝. Vyprávìní této zázraèné události konèí tím, že užaslý Indra zastavuje svùj hnìv a vzdává Kršnovi úctu. Dùležitou stránkou Kršnova života ve Vrndávanu jsou jeho hry s pastýøkami krav - gópíemi. Všechny se do nìho zamilovaly a toužily po nìm. On je lákal svou tajemnou hrou na flétnu, aby s ním laškovaly a tanèily. Pøi tìchto zábavách (rása-líla) se každé gópíi zdálo, že Kršna tancuje pouze s ní. Jedné však vìnuje zvláštní pozornost. 9

Ke zvratu v Kršnovì životì dochází, když se se svým bratrem Balarámou a jinými pastýøi vydá do Mathury, aby ukonèili barbarskou vládu Kansy. Kršna démona zabíjí a stává se princem. Z rebelantského pastýøe se stává všech konvencí dbalý panovník. Za manželku si bere Rukminí a pozdìji ještì dalších sedm princezen, pøièemž se opìt dokáže tìšit se všemi tak, že má každá z žen pocit, že je jen s ní. Když Kršna uznal, že splnil vše, co mìl, rozhodl se opustit tìlo. Po bratrovražedném boji svého rodu usedl smutnì pod posvátný pípal. Sedìl tam ve ètyøruké podobì (tedy jako božská bytost) v lotosové pozici. Na hlavì mìl vìnec z lesních plodù. Lovec Džara si spletl jeho nohu s hlavou gazely a prostøelil ji šípem. Když Džara spatøil, koho postøelil, zalekl se a prosil o odpuštìní. Než opustil Kršna hmotný svìt, udìlil lovci odpuštìní a slíbil mu obydlí blažených. Tak se konèí pøíbìh 7 „modrého avatára“ v Bhágavatapuránì. Na tomto vyprávìní vidíme, jakým zpùsobem a jakým smìrem se povìst o Kršnovi ubírala a jak se prvotní krátké zprávy rozvinuly v rozmanité pøíbìhy. Kršna v literatuøe nehinduistických náboženství Je zajímavé, že se s Kršnovým jménem setkáme i v literatuøe dalších indických náboženství. V buddhistické Lalítavistaøe je zmínìn mezi množstvím bohù jako vùdce èerných démonù, pøièemž Mára - úhlavní Buddhùv nepøítel - je jeho spojencem. I džinistiètí mniši pøijali Kršnu do své mytologie (Uttaradhdžajána). Možná, že pøijali jeho kult za svùj, aby - jak píše významný èeský indolog mezi8 váleèného období Vincenc Lesný - získali lid na svoji stranu. Obojí nám mùže 9 pøipomínat to, co uèinili hinduisté, když pøijali Buddhu jako avatára Višnua.

Teorie o postavì Kršny Odborníci na indickou literaturu to s postavou Kršny nemají vùbec jednoduché. Není totiž možné jasnì øíci, jak probíhal vývoj vyprávìní o Kršnovi. Nemohou se shodnout ani v tom, zda na poèátku byla povìst o Kršnovi-bojovníku èi mudrci, který byl pozdìji zbožštìn, a nebo zda se vše odvíjí od prvotní pøedstavy o Kršnovi jakožto bohu. Pøevažuje názor, kdy se Mahábhárata chápe jako vyprávìní o hrdinovi Kršnovi a zmínky o jeho božském charakteru jsou pojímány jako pozdìjší vsuvky. Kromì rozhovoru mezi ním a Ardžunou na kuruovském bitevním poli (Kurukšétra) poukazuje na jeho božství jen vyprávìní o záchranì princezny Draupadí pøed 10 zneuctìním od Pánduovcù tím, že zpùsobil, aby nemohl ubývat její šat. Menší èást znalcù hinduistického písemnictví se však domnívá, že na žádném místì 11 Mahábháraty nevystupuje Kršna jinak než jako bùh (èi jediný Bùh). Jeden z tìchto badatelù - Alan Barth - tvrdí, že nejen v doplòkových èástech, ale v celé existující 10

redakci patøí Mahábhárata do doby, kdy se plnì vytváøí teorie avatárù a hrdinové 12 eposù jsou již chápáni jako praví lidé a praví bozi. Avatárové - Bùh pøichází na zem Uèení o avatárech je jeden ze základních pilíøù višnuistické, resp. obecnì hinduistické, vìrouky. Nalezneme ho již v upanišádách 500 let pø. Kr. Obsahem této víry je pøedstava o tom, že v urèitých dobách pøichází svìtu na pomoc bùh (resp. Bùh) v podobì èlovìka nebo jiného stvoøení. Hovoøí se o inkarnacích božích nebo o božích pozemských manifestacích. Hinduistická tradice zná 10 klasických avatárù Višnua: Matsja (Ryba), Kúrma (želva), Váraha (Kanec), Narasimha (Èlovìk-Lev), Vámana (Trpaslík), Parašuráma (Ráma se sekyrou), Ráma, Kršna, Buddha a oèekávaný Kalkí. Bhágavatapurána pøidává ještì dalších dvanáct, pøièemž Kršna je 13 dvacátý v poøadí. Vyznat se v tìchto pozemských projevech božích ovšem není nikterak jednoduché. Hinduisté je totiž tøídí podle rùzných mìøítek. Rozlišují napøíklad avatáry polovièní (amšávatáras) a úplné (púrnávatáras). Podle Bhágavatapurány je jediným púrnávatárem Kršna, který je zde popisován jako nejvyšší božská osoba (Bhagaván), narozdíl od ostatních pozemských manifestací, které „jsou buï úplné èásti nebo èásti úplných èástí Pána“ (Bh. I,3,28). Višnu a Kršna - jeden Bùh Hinduismus je typický tím, že dokázal spojovat a sjednocovat jednotlivé bohy a jejich kulty. Zvl᚝ nápadné je to právì u kultu boha Višnua. Ten je pøíznaèným pøíkladem toho, jak docházelo k propojování lidových pøedstav a náboženského systému bráhmanù, kteøí si zaèleòováním rùzných bohù do svého panteonu 14 „získávali na svou stranu i jejich uctívaèe a obdivovatele a názorovì je asimilovali“. Není vùbec jednoduché se v tomto procesu vyznat. Sám Višnu se dostal na vrchol 15 indického Olympu jako pùvodní lidový bùh. Uèení o avatárech pak umožòuje, aby se s Višnuem ztotožòovaly další božské bytosti. Tak je tomu i s Kršnou. Ten je obecnì chápán a uctíván jako Višnuùv avatár, tedy jako jedna z jeho mnohých manifestací. V bengálském višnuismu, zastupovaném na Západì hnutím Haré Kršna, je ovšem Višnu chápán jako manifestace Kršny. Jsou rùzné názory na to, jak toto sluèování probíhalo. Nìkteøí na Kršnu pohlížejí jako na hrdinu, který je postupnì zbožšován; jiní jako na pradávného mýtického boha, jenž sestoupil z nebe do role èlovìka, vydávaného pak za manifestaci jiné božské postavy. Také je možné vidìt ho jako èlovìka, který je ztotožnìn s pradávným lidovým božstvem a pozdìji z urèitých dùvodù i s božstvem bráhmanským. Vedle toho existují ještì další názory, jako napøíklad ten, že podkladem eposu Mahábhárata jsou zantropomorfisované, tedy èlovìku pøipodobnìné, 16 atmosférické síly a že Kršna jako živá bytost na zemi vlastnì nikdy nebyl. 11

Kršna, jak v nìj vìøí višnuisté Jako jsou rozmanité názory na postavu Kršny mezi vìdci studujícími hinduistické náboženství, tak je tomu i u samotných hinduistù, kteøí jsou rozdìleni do množství proudù, škol a sekt. Jedním z hlavních proudù je višnuismus, který nechápe Višnua jako jednoho z bohù, ale jako jediného Boha. Višnuismus má rùzné podoby a jsou v nìm rùzné pohledy na „modrého avatára“. Všichni se ale shodnou v tom, že se v Kršnovi, o nìmž svìdèí svatá písma, zjevuje svìtu pravý Bùh. K tomuto zjevení došlo pøed 5 000 lety, na pøelomu mezi dváparajugou a kalijugou. Nauka o jugách - žijeme v dobì úpadku Zde je vhodné udìlat malou odboèku k nauce o tzv. jugách, protože se jedná o dùležitou souèást indického pohledu na svìt. Tato nauka se opírá o mytologii, jež byla rozpracována pøi pøechodu od bráhmánismu k hinduismu. Doba trvání svìta je podle hinduistických pøedstav rozdìlena na ètyøi údobí krtajugu, trétajugu, dváparajugu a poslední, kalijugu, které se cyklicky støídají. Každé z tìchto údobí je charakteristické urèitým duchovním stavem lidstva, pøièemž poslední a nejkratší, kalijuga, trvá 432 000 let a je vìkem nejhlubšího úpadku - dobou bezpráví, nevìdomosti a upínání se k hmotným požitkùm. Pochopitelnì je to právì ta doba, v níž již po pìt tisíciletí žijeme a jež nás dìlí od pobývání Kršny na zemi. Poèátkem tohoto temného období je podle pravovìrných hinduistù bitva na Kurukšétøe (tedy ta událost, o níž vypráví Bhagavadgíta), jež se udála v roce 3102 pø. Kr. Bùh Bhagavadgíty 17 Bhagavadgíta (pochází asi ze 2. století pø. Kr.) je ta èást Mahábháraty, kde Kršna vystupuje jenoznaènì jako Bhagaván - nejvyšší Pán. Zde je v roli vozataje váleèníka Ardžuny, který vede pánduovské vojsko proti Kuruovcùm. Kršna vykládá vojevùdci, jenž se zdráhá dát povel k zahájení boje, svoji vìènou nauku, která upadla v zapomnìní (Bg. 4,2) a která mìla být znovu vyjevena na poèátku nové epochy. Není nutné pøipomínat si zde hloubìji tento text, èeskému ètenáøi dostateènì pøístupný 18 v nìkolika pøekladech. Staèí zmínit jen ty nejdùležitìjší body, jež nám pomohou pochopit Kršnovo náboženství. Bhagavadgíta (nebo zkrácenì Gíta) je ctìna všemi stoupenci hinduistického náboženství. Jak se však od sebe znaènì odlišují jeho jednotlivé smìry, tak se pochopitelnì znaènì liší i rùzné výklady tohoto posvátného spisu. Jejich rozdílnost vychází pøedevším ze zdùrazòování jiných rovin Gíty. Odborníci totiž rozlišují dvì základní: Podle jedné má nejvyšší skuteènost neosobní charakter (imperso19 nalismus), ve druhé je naopak pojímána osobnì (teismus). Podle toho, která rovina je více zdùrazòována, mùžeme rozlišit dvì hlavní podoby hinduistického náboženství: Jeden smìr pohlíží na nejvyšší skuteènost jako na neosobní (resp. 12

20

nadosobní ) sílu. Jeho nejvýznamnìjším pøedstavitelem je Šankara, který žil na pøelomu 8. a 9. století po Kr. Višnuismus patøí ke smìru druhému - teistickému, resp. monoteistickému. Nejvyšší skuteènost je v pohledu jeho stoupencù konrétní osoba s vlastním vìdomím a vlastní vùlí. V Gítì tedy nalezneme pøedstavu jediného osobního Boha. Její význam je však pøedevším v tom, že k nìmu ukazuje cestu. Touto cestou ke spáse (márga) už nejsou obìti, jak to vyžadovala tzv. cesta èinu (karmamárga) nebo poznání (džnánamárga). Pro kalijugu je to pøedevším cesta lásky a oddanosti (bhakti-márga). Je to oddanost nejvyššímu Pánu - bhakti, která mùže vysvobodit duši, jež se neustále vrací na zem v rùzných podobách, zatížena svými døívìjšími èiny - karmou (viz Bg. 11,53n.). Kršnovo jednání Bhagavadgíta nám tedy Kršnu pøedstavuje jako zjevení nejvyššího Pána, jakožto „vìèné Já, jež sídlí v srdci všech bytostí ... poèátek bytostí, jejich støed i konec“ (Bg. 10,20). Višnuisté však všechny zprávy o Kršnovi, které v písmech jsou, chápou jako výpovìdi o skutcích pravého Boha. Musíme se divit, když potom èteme o jeho dìtských nezbedných skutcích, jeho hrátkách s gópíemi, o tom, jak dovolí únos své sestry Subhadry nebo o jiných èinech, jež se jeví dosti amorálnì. Jak je možné, že se takto choval Bùh, jehož mnozí uctívaèi žijí odøíkavým zpùsobem života? Bhágavatapurána tento rozpor vysvìtluje tak, že postavení Boha „není poškozené žádným oèividnì odvážným pøestoupením morálky, ... nebo ta jsou jako oheò, který pohlcuje neèisté vìci a pøitom se sám nezneèistí.“ Pro èlovìka však platí, že „by nemìl napodobovat chování vládnoucích osobností ani v myšlenkách. Jestliže obyèejný èlovìk napodobí takové chování, sám se ... znièí, jako èlovìk, který není Rudra, by se znièil, kdyby se pokusil napít oceánu jedu“ (Bh. X, 33, 29 - 30). Jen s takovýmto vysvìtlením by se Kršnovi ctitelé ovšem nemohli spokojit. Pøíbìhy o Kršnových zábavách s pastýøkami si proto vysvìtlují alegoricky. Gópíe pøedstavují oddané, kteøí zanechávají všeho, aby mohli jít za svým Milencem; chtìjí mu sloužit a zcela patøit. Vztah k Rádze, tedy k té pastýøce, které božský taneèník vìnoval nevìtší pozornost, je potom chápán jako vztah Boha a jemu oddané duše. V bengálském višnuismu, reprezentovaném na Západì hnutím Haré Kršna, je vztah k Rádze i jiným gópíím ústøedním tématem. Musí nás pøekvapit, když vidíme, jak se uctívaèi Kršny - svùdce vdaných žen - maximálnì zøíkají sexuálních aktivit. Proto ještì chvíli zùstaòme u této roviny kršnovského náboženství. Bùh jako milenec První zmínka o Kršnových tancích je v dramatu Balaèáritam (snad 4. století po Kr.). Zde mùžeme èíst o zábavách Kršny a Balarámy s vesnièany (hališaka). Pozdìji vystoupily do popøedí hlavnì gópíe, pasaèky krav, se kterými Kršna tanèí, 13

a to tak, že se rozdìlí (expanduje) a tanèí se všemi najednou (rása-líla). Na tyto tance se postupem èasu kladl stále vìtší dùraz, takže v Brahmavaivartapuránì (kol. 15. století) je tato Kršnova èinnost chápána jako hlavní smysl Kršnova pøíchodu a zabití Kansy ustupuje více do pozadí. Rádha zde zaèíná být chápána jako bytost totožná s Kršnou. V páté kapitole této purány jí Brahma øíká: „Ty vycházíš z tìla Kršny... a jsi mu v každém ohledu rovná. Nikdo nemùže øíci, kdo z vás je Rádha 21 a kdo Kršna.“ V Bhágavatapuránì je Kršna pøedstavován jako svùdce, který se snaží Rádhu získat, aèkoliv je vdaná. Ta se nejdøíve zdráhá. Pak se podvolí a do Kršny se zamiluje. Ten však, když dosáhl toho, po èem toužil, si už zaène všímat více svého druhého poslání - zabít Kansu - a Rádhu opouští. Ta po nìm teskní. V Bengálsku, kde tato erotická rovina vyprávìní o Kršnovi inspirovala višnuistickou zbožnost nejvíce, nalezneme mnohá umìlecká zpracování tohoto námìtu. Napø. v díle Barua Èandídáse „Šríkršnakírtan“ èteme tyto verše: Silnou paží objal Kršna tìlo Rádhy bez váhání, její òadra lotosová tvrdì stiskl pevnou dlaní. Srdce Kršny naplnilo nevýslovné štìstí vøelé, stopy nehtù zanechával na rozkvetlém jejím tìle. Tu i Rádha pocítila první rozkoš z milování, ke Kršnovi blíž se pøimkla, na stud nevzpomnìla ani. Jsou rozmanité výklady vyprávìní o tomto Kršnovì chování. Již byl zmínìn alegorický výklad, podle kterého Rádha pøedstavuje duši toužící po èisté oddanosti (bhakti) milovanému Bohu. Nejdøíve z nevìdomosti odmítá Boží milost, a poté, co zakusí, jak chutná Boží láska, touží být jen s ním. Nyní je však už zapotøebí, aby její vùle nastoupila cestu ke spojení (v oddanosti) s ním: Nadarmo, Rádho, trápíš se po Kršnovi, nadarmo ztrácíš své zdraví. V tomto svém životì Kršnu už nespatøíš. Tak Baru Èandídás praví. 22

Tìmito slovy konèí Èandídásova kniha. Indický filosof S. Radhakrišnan  takovýto zpùsob výkladu obhajuje takto: „Domníváme se, že používání symbolismu lásky je špatné, protože pøedpokládáme, 14

že smyslová pøitažlivost je v lásce vším, avšak v pravé lásce je málo smyslové pøitažlivosti... V pravé lásce si dvì duše dùvìøují navzájem více než ostatním, 23 s nimiž se setkaly nebo které pøedtím znaly.“ Hlasatel Kršnova náboženství na Západì Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda, zakladatel hnutí Haré Kršna, poznamenává na adresu tìch, kteøí se na Kršnovy zábavy dívají jen z hlediska lidské sexuality : „Hloupí lidé se naneštìstí okamžitì zajímají o... Kršnovy radovánky. Obyèejní lidé obvykle nerozumí Kršnovu objímání Rádharaní nebo tanci s pastevkynìmi, protože se dívají na tyto zábavy z hlediska lidského chtíèe... Nìkteøí lidé se kvùli tomu zaènou zajímat o Kršnu, protože si myslí, že Kršna dovoluje (nelegitimní) pohlavní styk. Toto není Kršnabhakti..., ale 24 materialistický chtíè.“ Na jiném místì k tomu Prabhupáda dodává: „Hmotný 25 požitek ztrácí pøitažlivost pro toho, kdo zakusil krásný usmìvavý oblièej Kršny.“ Prabhupádùv výklad se však liší od výkladu alegorického. Ten by totiž byl v rozporu s doslovným chápáním svatých písem, který je pro jeho teologii tak 26 pøíznaèný. Historicitu události Prabhupáda nikterak nepopíral. Kršna purán je tedy milenec. Není to však nìco zcela nového. Vztah muže a ženy použitý jako obraz pro vztah náboženský nacházíme i ve starší vrstvì indické literatury - v upanišadách: „V zajetí své milované zapomíná muž na celý svìt, na 27 všechno, co je v nìm i mimo nìho; stejnì ten, kdo objímá átmana , nezná ani to, 28 co je v nìm, ani to, co je mimo nìho.“ Ve višnuistické poezii pak stále slyšíme 29 refrén: „Stávám se nevìstou pro tebe.“ Kršna je tedy svými stoupenci chápán jako nejvyšší Pán, poèátek a cíl všeho existujícího, je zjevením nejvyšší transcendentní skuteènosti. Je bojovník proti nepravosti a milenec oddaných duší. Jako takový je uctíván víceménì po celé Indii. Je samozøejmé, že bìhem staletého vývoje vznikaly rùzné podoby višnuistického náboženství. Jim je vìnována následující èást.

15

2

Dìjiny uctívání Kršny Kajícníci, svìtci, jógíni a džinisté pídí se po tom, co je vskutku nejisté. Cožpak nìjak pomùže jim v jejich bìdách, co je psáno v bráhmanách nebo ve védách? Snahu sice mají velmi vytrvalou, avšak nadìji na vìènou spásu velmi malou. K èemu jsou ta jejich rozjímání? Vždy to vše nestojí vskutku za mák ani! Jdou slepou stezkou, plují na špatné lodi, nebezpeèným brodem ke spáse se brodí. Nandadás praví a jistì dobøe to ví: Spásná cesta vede jenom ke Kršnovi. 30 Nandadás.

Bhágavatské náboženství, višnuismus Dnešní kršnovské náboženství, jak se s ním setkáváme už i v našem prostøedí, je výsledkem dlouhého vývoje, který rozhodnì nemùžeme opomenout, budeme-li jej chtít pochopit nebo hodnotit. Proto trochu nahlédnìme do historie uctívání „modrého boha“. První mimoindické zmínky o Kršnovì kultu máme od Øekù. Megasténés, øecký vyslanec na dvoøe manijského krále Èandrogupta, psal nìkdy na poèátku 3. století pø. Kr. o bohu, kterého chápal jako obdobu øeckého Hérakla a kter ým byl 31 bezpochyby Vásudéva-Kršna. Od „Hérakla“, jenž byl uctíván pøedevším v nížinách, odlišuje kult jiné božské postavy, která mu pøipomínala øeckého Dionýsia. Ta byla uctívána pøedevším v horách. Toto je obecnì pøijímáno jako zpráva o uctívání boha 32 Šivy. Významným dokumentem o kultu Vásudéva-Kršny ještì pøed narozením Krista je sloup øeckého vyslance v Indii Heliodora (2. pol. 2. století pø. Kr.). Na sloupu, který nechal tento Øek vztyèit v Bensagaru ve støední Indii, sám sebe uvádí jako vyznavaèe Vásudévy (Višnua). Toto je také první zpráva o tom, že se stoupencem 33 Višnuova náboženství stal nìkdo jiný než Ind. Megasténova stejnì jako Heliodorova zpráva nás odkazuje na historického pøedchùdce višnuismu - tzv. bhágavatský kult, tedy náboženství, které uctívá Bhagavána (Bhagaváta) - nejvyššího Pána. Kromì monoteismu bylo toto hnutí 16

charakteristické zdùrazòováním bhakti. Toto již zmínìné sanskrtské slovo znamená doslova sdílení, úzký, dùvìrný vztah, a to vztah oboustranný. V náboženském slova smyslu pak oznaèuje specifický vztah Boha k èlovìku - lásku, jakož i vztah èlovìka k Bohu - oddanost, dùvìru i lásku. Èlovìk se s dùvìrou utíká k Bohu a ten mu udìluje svoji milost (prasáda, anugraha), která jediná mùže èlovìka vysvobodit z kolobìhu životù. Ty jsou urèovány døíve vykonanými èiny (podle tzv. zákona karmy). Bhágavatské náboženství tedy cestu ke spáse vidìlo jako cestu oddanosti (bhaktimárga). Tím se odlišilo od jiných hinduistických smìrù, které šly cestou obìtí a rituálních skutkù (karmamárga) nebo cestou poznání (džòánamárga). 34 Poèátky tohoto hnutí jsou nejasné. Stejnì tak je pro vnìjšího pozorovatele velmi obtížné se vyznat v postupném sluèování jednotlivých božských bytostí. Tento proces mohl vypadat asi takto: První jméno nejvyššího Pána (popisován jako svrchovaná vìèná duše, vnitøní vládce všeho) bylo Vásudéva, tedy syn Vasudévy. Vásudéva pak byl ztotožnìn s dalším bohem - Nárájanou, jenž je dále v Mahábháratì ztotožnìn s Višnuem. Tím ovšem zmatek nekonèí. Dùležitou èástí nauky bhágavatského náboženství v této fázi je totiž uèení o tzv. vjúhách (formách), což je vlastnì pøedchùdce nauky o avatárech. Vjúhy, které nejvýznamnìjší višnuistický myslitel Rámánudža definoval jako „formy, které nejvyšší brahman bere na sebe ze soucitu ke svým vyznava35 èùm“ , jsou projevy (expanze) nejvyššího Pána, mající svùj vlastní charakter. Tak z Vásudévy, který je po spojení s Višnuem chápán jako takováto jeho forma, vychází Samkaršana, z této vjúhy Pradjumna a z ní zase Aniruddha. Každé takovéto manifestaci se vzdávala zvláštní úcta. 36 A právì s Vásudévou byl ztotožnìn Kršna, pøièemž se zdá, že je v Mahábhá37 ratì na nìkolika místech od Vásudéva-Nárájany oddìlen. Sarvepali Radhakrišnan proto chápe Mahábháratu jako dokument o postupném zbožšování, což mùže být, jak tvrdí tento významný historik indické filosofie, projev pragmatického úmyslu redaktorù. Po spojení Vásudévy s Kršnou jsou jednotlivé manifestace (vjúhy) nejvyššího Pána zaèlenìny do vyprávìní o Kršnovi a to tak, že Samkaršana je identifikován s jeho bratrem Balarámou (Rámou), Pradjumna byl uctíván jako Kršnùv syn a Aniruddha jako jeho vnuk. Vásudéva-Kršna byl tedy uctíván jako nejvyšší Já, jeho pøíbuzní pak jako jeho emanace (srv. Bh. I,5,37). Pøejdìme tuto nepøíliš jasnou stránku poèátkù višnuistického náboženství a pokroème k jeho dalším dìjinným fázím. Pøechod bhágavatského hnutí k višnuismu spoèíval v tom, že do sebe tato tradice na poèátku køesanského letopoètu zaèlenila prvky nejvýznamnìjších indických filosofických škol (védanta, sámkhája, jóga) a více se tak pøiblížila oficiálnímu proudu hinduistického náboženství. Jestliže pùvodní oblastí pùsobení bhágavatského hnutí byla oblast kolem Mathury, tak nyní se uctívání Višnua jako jediného boha rozšiøuje na mnohá místa Indie. Zvl᚝ významné je jeho pùsobení na jihu, kde od poèátku poloviny prvního 17

tisíciletí pùsobí tzv. alvárové, tedy „ti, kdo jsou ponoøeni do Boží lásky“. Tito zbožní uèenci (celkem jich bylo dvanáct) z rùzných kast skládají písnì, ve kterých chválí jednotlivé formy Višnua. Dohromady tyto tamilské texty tvoøí sbírku nazvanou Vaišnava-véda. V tradici alvárù pokraèovali tzv. áèarjové. Tito významní náboženští vùdcové zaèali višnuistickou víru systematicky filosoficky a teologicky reflektovat. Sampradáji - višnuistické školy „Toto nepomíjivé uèení jsem vyjevil Vívasvantovi, Vívasvant ji sdìlil Manuovi a Manu o nìm povìdìl Ikšvákurovi. Takto je pøedával jeden druhému.“ (Bg. 4.2.) Tato slova Bhagavadgíty nás odkazují na jeden z pilíøù višnuistického náboženství, kterým je dùraz na tzv. uèednickou posloupnost (parampará), v níž je nauka žákùm pøedávána duchovním uèitelem. Parampará je podstatou náboženské tradice jakožto pøedávání správné víry. Této tradici se øíká sampradája. Podle pravovìrných višnuistù je možné správnì vykonávat oddanou službu jen v rámci urèité legitimní tradice, pøièemž vedle sebe existují ètyøi sampradáji, které jsou pojmenovány podle božských bytostí èi polobohù, kteøí jejich nauky vyjevili svìtu: sampradája Lakšmí neboli Šrí, sampradája Brahmova, Sanakova a Rudrova. První tradici založil nejproslulejší višnuistický myslitel Rámánudža, který žil na pøelomu 11. a 12. století. Tento áèarja, kter ý pùsobil pøedevším v jižních oblastech Indie, se radikálnì postavil proti impersonalistickému chápání Boha a zdùraznil, že cesta spásy je cesta oddanosti vìøících na stranì jedné a milosti jediného osobního Boha - Višnua - na stranì druhé. O Rámánudžovi se vypráví pøíhoda, která urèitým zpùsobem charakterizuje jeho pøístup k náboženství. Když byl mladý, pøijal prý od svého uèitele mantru, tedy zvukovou èi slovní formuli, která je urèena k opakovanému odøíkávání. V rùzných smìrech hinduismu je smysl i praxe používání manter odlišná. Ta, kterou dostal zaèínající Rámánudža, mìla mít moc osvobodit lidi od karmického zatížení. Jeho uèitel mu však øekl, že ji musí držet v tajnosti, aby splnila svùj úèel. Mladý žák se velmi zaradoval, ale místo toho, aby uposlechl rady svého gurua, zaèal mantru všude rozhlašovat a veøejnì zpíval: „Óm namó Nárájanája“. A uèil tak i ostatní lidi. Když se to guru dozvìdìl, velmi se na svého neposlušného žáka rozzlobil a zavolal si ho k sobì, aby mu vynadal. Rámánudža mu tehdy odpovìdìl, že si je vìdom svého provinìní a je pøipraven nést trest, tøeba i jít do pekla. Nicménì nemohl prý jednat jinak, když se dozvìdìl, jakou moc mantra má. Nechtìl si ji nechat pro sebe a musel vysvobození nabídnout všem lidem. Tehdy se prý jeho uèitel pøed ním sklonil, objal ho a øekl: „Jsi vìtší než já“. 18

I zakladatel druhé sampradáji Madhva, pùsobící ve 13. století pøedevším na jihozápadì Indie, zdùrazòoval nezbytnost Višnuovy milosti pro dosažení spásy, pøièemž si Bùh ovšem pøedem urèuje ty, které hodlá spasit, jakož i ty, které èeká vìèné zatracení, což je druhá možnost vymanìní se z kolobìhu života. Zvláštností Madhvovy teologie, by monoteistické, je uèení, že ve spásném Božím díle hraje nepostradatelnou úlohu Višnuùv syn Váju, védský bùh vìtru, který je prostøedníkem mezi Višnuem a dušemi smìøujícími ke spáse. Významnou roli pøipisuje Madhva též Višnuovì choti Lakšmí, personifikaci jeho všepronikající energie, jež se pøimlouvá za høíšné lidi. Rámánudžovi i Madhvovi stoupenci uctívají Boha v podobì Višnua, Kršnu pak chápou jako nejvýznamnìjší z jeho pozemských manifestací, které z lásky k lidem pøijímal, aby je pøivádìl k sobì. V dalších dvou sampradájích je nejvyšší skuteènost nazývána právì Kršnovým jménem. Nimbárka, zakladatel Sanakovy posloupnosti, vyzdvihl (podobnì jako pozdìji Èaitanja v Bengálsku) milenecký aspekt Kršnovy postavy a uctíval jej spolu s jeho družkou Rádhou, kterou chápal - podobnì jako Madhva Lakšmí - jako personifikaci Boží energie. Stejnì tak i Vallabha, nejvýznamnìjší pøedstavitel a obnovitel Rudrovy sampradáji, kterou založil ve 14. století Višnusvámi, rozumìl pod jménem Kršna oznaèení nejvyšší skuteènosti, jediného osobního Boha. Narozdíl od Nimbárky je však jeho 38 kult, který je zaplaven atmosférou sladkosti, lásky a radosti, inspirován pøedevším rozvernými zábavami malého Kršny. Tyto ètyøi tradice tvoøí jakési hlavní vìtve stromu višnuistického náboženství, které se ovšem rozvìtvují na mnoho drobnìjších vìtví a vìtvièek. Chceme-li pátrat po koøenech hnutí Haré Kršna, mùžeme nyní opustit hlavní proudy a zamìøit se pøímo na tradici, kterou toto náboženské spoleèenství reprezentuje - tou je višnuismus bengálský, zvaný též podle západobengálského území Gauda gaudíjský.

19

3

Višnuismus v Bengálsku

Tím, èím je pro stoupence sampradáji Šrí áèarja Rámánudža nebo pro stoupence posloupnosti Sanakovy Nimbárka, je pro bengálské višnuisty Èaitanja, teolog a náboženský vùdce ze 16. století. K pochopení díla tohoto višnuistického svìtce a jeho stoupencù nám jistì pomùže, když si uvìdomíme, jaká byla náboženská situace v prostøedí, ve kterém pùsobil. Náboženská situace v Èaitanjovì Bengálsku Bengálsko je zemí nábožensky pluralitní. Vedle sebe zde nalezneme nìkolik náboženství - hinduismus, islám, køesanství, džinismus, buddhismus - a množství místních náboženských sekt. Z tohoto hlediska bylo Bengálsko zajímavou zemí i v dobì Èaitanji, tedy v 16. století. Všimnìme si jen toho, co mìlo pøímý vliv na utváøení gaudíjského višnuismu. Uctívání Kršny bylo ve støedovìkém Bengálsku obzvl᚝ silné. A byl to hlavnì vztah mezi Kršnou a Rádhou, který ovlivòoval podobu zdejšího náboženského života. Tento aspekt Kršnovy osobnosti je centrálním motivem v hnutí sahadžíja, které se v Bengálsku rozvíjí od 8. nebo 9. století v rámci buddhismu, jenž mìl na tomto území do 11. století pøevažující vliv. Základem tohoto hnutí je tantrismus se svým zdùrazòováním polarity mužského a ženského principu. Tantrické smìry nalezneme vlastnì v každém náboženství, které vychází ze staré indické tradice (ale i mimo nìj, tøeba v nìkterých proudech islámské mystiky), a tak se na území Bengálska mùžeme setkat s mnohými obdobami základní myšlenky, že absolutní realita se projevuje ve dvou aspektech - pavrtti (princip aktivity) a nivrtti (princip odpoèinku, èistého vìdomí), a že cílem života je dostat se za tuto dualitní realitu a skrze ni k nejvyšší Jednotì. Pro sahadžíjovský kult je touto nejvyšší Jednotou sahadža. Význam tohoto slova je: „pøirozený, vrozený, pùvodní“. Sahadžíja tedy znamená „pøirozená cesta“. V tomto hnutí jde o osvobození èlovìka ode všeho nepøirozeného - ve smyslu kulturním, náboženském i morálním. Jedná se pøedevším o dvì základní potøeby èlovìka - sex a hlad. Od tantrismu se sahadžíja liší mnohem radikálnìjším odmítnutím tradièních náboženských hodnot, napø. formálních rituálù. Princip duality odkazující k absolutní Jednotì je ve višnuistické sahadžíje vyjádøen právì oním erotickým vztahem Kršny a Rádhy. Tyto dvì postavy jsou chápány jako archetypy mužského (aktivního) a ženského (pasivního) principu. 20

Bengálský višnuismus byl celý prodchnut erotikou. Výmluvnì o tom svìdèí jeho literatura. Slavná skladba „Gíta Góvinda“ básníka Džajadévy (13. století) dodnes mnohé šokuje svým otevøeným popisováním sexuálního vztahu mezi Kršnou a Rádhou. V Džajadévovì duchu pokraèují mnozí další básníci, jako napø. Vidjápati a Èandídás, jejichž díla už byla citována. Milostný vztah „modrého avatára“ a krásné pastýøky je pro sahadžíju prototypem nekonvenèní, nelegitimní lásky (parakíja), která jediná, na rozdíl od tradièního manželství, mùže dát vzniknout skuteènì pøirozenému poutu mezi mužem a 39 ženou. V pøedèaitanjovské sahadžíje šlo o snahu nahlédnout do božských milost40 ných zábav (líla) a nechat se jimi inspirovat. Mezi vzdìlanìjšími Bengálèany byli pøevážnì stoupenci májávádské (impersonalistické) filosofie, kteøí byli dìdici bengálské buddhistické tradice. Proto je 41 Èaitanja oznaèoval za „zakuklené buddhisty“. Významný byl také vliv islámu, protože na toto území poèátkem 13. století vnikli Turci a Bengálsko se dostalo pod jejich nadvládu. Èaitanja a jeho hnutí V takovém náboženském prostøedí tedy vystoupil Èaitanja, resp. Šrí Kršna Èaitanja Maháprabhu („velký pán“) - jak je titulován svými stoupenci. Toto jeho vystoupení ovlivnilo náboženský život nejen v Indii, ale jeho dùsledky mùžeme pozorovat dnes už na celém svìtì. Život Šrí Kršny Èaitanji a poèátky jeho hnutí „Ó Pane celého vesmíru, netoužím po bohatství, stoupencích, pøekrásných ženách a ani po obdivuhodných èinech. Toužím zrození za zrozením jedinì po bezpøíèinné oddané službì Tobì“

42

Autor tìchto slov, Èaitanja, se narodil roku 1486 v bengálském Navadvípu (Nádija) jako desáté dítì ve zbožné bráhmanské rodinì. Dostal jméno Višvambraha (celým jménem se jmenoval Višvambraha Mišra), ale lidé ho pro jeho zlatou ple nazývali Gaurahari („záøivý pán“). Dostalo se mu výteèného vzdìlání a zaøadil se mezi nejvýznaènìjší uèence Navadvípu - mìsta, které bylo proslulé jako centrum vzdìlanosti. Ve svých dvaadvaceti letech navštívil mìsto Gája, kde se setkal s mužem jménem ͚vara Purí. Byl to sannjásin, èlovìk žijící odøíkavým zpùsobem života, který patøil k Madhvovì sampradáji. ͚vara ho pøijal za svého žáka a v roce 1510 ho zasvìtil do višnuismu. Pøi takovém zasvìcení udìlují duchovní uèitelé svým žákùm mantru, jak jsme se s tím již setkali v Rámánudžovì pøíbìhu. I Èaitanja takovou mantru obdržel. Byla to mantra „Haré Kršna“. 21

Z uèence, který vynikal v logických disputacích, se stal „extatický kazatel“ poselství Bhágavatapurány. K tomuto charismatickému hlasateli èisté lásky a oddanosti jedinému Bohu se zaèali pøidávat i jiní višnuistiètí kazatelé, a tak se Èaitanjovo hnutí zaèalo pomìrnì rychle šíøit po celém Bengálském území. Obsahem Èaitanjova kázání byla pøedevším myšlenka, že k Bohu je možné pøijít jen cestou bhakti, což se v kalijuze nejlépe realizuje zpíváním svatých Božích jmen. Celý Èaitanjùv život je provázen takovouto oslavou Boha. Podle legend došlo po jeho narození (zjevení) k zatmìní mìsíce. Tehdy bylo zvykem pøi takové události zpívat Boží jméno. Tak tomu bylo také pøi narození Èaitanji. Jako dítì prý okamžitì pøestal plakat, když u nìho nìkdo zaèal zpívat Boží jméno „Hari“ (tzn. „ten, který táhne“), jímž se oslovuje Višnuova aktivita. Zpívání jmen chápal jako metodu, která je pøístupná opravdu všem a všechny tak mùže spojovat. Sám zpíval s takovým nasazením, že u toho upadal do extáze. Svoji kazatelskou èinnost spojil s veøejným skupinovým zpíváním a tancováním - tzv. sankírtanem, jenž má každého úèastníka zcela ponoøit do mystéria energie Božího jména. To je s Bohem zcela totožné, a proto jej sankírtan vlastnì zpøítomòuje na zemi. Èaitanjovy sankírtanové prùvody oslavovaly Pána Kršnu buï pouhým zpíváním jeho jmen (námkírtan), nebo se opìvovaly jeho èiny - jeho zábavy a pøedevším 43 jeho vztah k Rádze a ostatním pastýøkám (lílakírtan). Nejèastìji bylo slyšet mantru „Haré Kršna“, neboli Mahámantru („velká mantra“): „Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré. Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré.“ Tuto mantru, která má svùj pùvod v Kalisantaraupanišadì, podle Èaitanji Bùh zjevil, aby lidem zjednodušil cestu ke spáse v tomto vìku nevìdomosti a hádek. Oddaný v ní oslovuje Boha jeho jmény a jeho energií Hára, která je s ním totožná, aby mohl být zamìstnán v jeho službì. Jménem Ráma je oslovován Kršnùv vìèný spoleèník, který se zjevil na konci dváparajugy jako jeho bratr Balaráma (nazývaný též Ráma nebo Baladéva). Jméno však také odkazuje na druhou nejvýznamnìjší Višnuovu (Kršnovu) inkarnaci - prince Rámu. Pro indické mantry obecnì platí, že pøi jejich zpívání nebo odøíkávání nejde o rozjímání o významu 44 slov, ale o ponoøení se do vibrací, které zpùsobuje jejich energie. Pro mnohé bylo Èaitanjovo hnutí pohoršením, jelikož v jejich oèích vypadalo jako velmi primitivní a laciné. Nìkterým také nebylo milé, jaký má úspìch. Tak nìkteøí z navadvípských bráhmanù zažalovali Èaitanju u muslimských úøadù. Navadvípský soudce vydal naøízení, které veøejný sankírtan zakazovalo. Èaitanja na to reagoval výzvou k obèanské neposlušnosti. Protestní akce skuteènì zapùsobila a donutila úøady, aby vzaly naøízení zpìt. Na muslimského soudce v Navadvípu udìlal 45 Èaitanja takový dojem, že se sám stal jeho pøíznivcem. Významným rysem tohoto náboženského vùdce bylo, že pøíjímal za své žáky i ne-Indy a nedbal kastovních rozdílù, nebo jich alespoò nedbal tak, jak to bylo 22

vžité indické náboženské tradici. Rozdìlení lidí na ètyøi hlavní kasty (varny) nechápal ve smyslu dìdièného urèení, ale z hlediska klasifikace vlastností a schopností individua. Spoleèenský stav tedy nemá urèovat narození, ale skuteèné kvality èlovìka, pøièemž všechny tøídy si jsou rovny. Toto byla vskutku revoluèní myšlenka, pøestože ke zpochybòování této tradice docházelo již døíve. Napø. Rámánudža také zdùrazòoval, že se na žádného èlovìka nemá pohlížet podle jeho kastovní pøíslušnosti, nýbrž podle jeho vztahu k Bohu. Ale prakticky se rodovému kastovnictví 46 nevzepøel - tvrdil, že šúdrové se musí znova narodit, aby mohli být osvobozeni. Když bylo Èaitanjovi dvacet ètyøi let, vstoupil do stavu odøíkání (sannjása) - uvedl jej do nìj Kéšava Bháratí, jenž patøil do Šankarovy sampradáji. Poté žil v mìstì 47 Purí poblíž Džaganatova chrámu. Jeho nejvýznamnìjšími spoleèníky byli v této dobì Nitjánanda a šest žákù (Rúpa, Sanátana, Džíva, Gópala Bhatta, Ragúnata 48 dása a Ragúnata Bhatta), známých jako „šest gósvámiù“ . Jako kazatel Èaitanja pochopitelnì mnoho cestoval. Krátce poté, co se usídlil v Purí, odjel na jih. Kromì mnoha zkušeností a stoupencù si s sebou zpìt pøivezl dva spisy, které jsou pro gaudíjský višnuismus velmi významné: Brahmasamhitu (shrnutí Bhágavatapurány ve formì modliteb Brahmy ke Kršnovi) a Kršnakarnámrtu. Poté cestoval po severní Indii, kde navštívil místa spojená s Kršnovým životem na zemi. U Vrndávanu údajnì objevil Rádha-kundu, místo, kde Kršna provozoval své milostné zábavy s pastýøkami; ve skuteènosti však bylo toto místo známé již 49 døíve. Okolí Vrndávanu bylo v té dobì zcela pusté. Èaitanja povìøil své žáky (šest gósvámiù), aby zde vybudovali centrum uctívání Kršny. Uèení Èaitanjovy školy Šrí Kršna Èaitanja je popisován jako mimoøádnì inteligentní muž, který se ovšem po svém obrácení a zasvìcení do višnuismu zcela vzdal vìdecké práce a vìnoval se pouze praktické zbožnosti spojené s kazatelskou èinností. Od impersonalisticky orientovaných sannjásinù, kteøí Èaitanju chápali jako svého duchovního spolubratra, protože byl do stavu odøíkání zasvìcen stoupencem Šankarova uèení, se mu dostávalo mnoha výtek. Nelíbilo se jim, že se více vìnuje zpìvu a tanci než studiu svatých písem, což podle nich bylo hlavním úkolem sannjásinù. Na takovéto reakce bengálský kazatel Kršnovy lásky odpovídal, že cílem duchovního života není vzdìlanost, na kterou by èlovìk mohl být pyšný, ale èistá oddaná služba živému Bohu. To znamená taková služba, jež je zbavena veškerých osobních zájmù. K této dokonalosti (svatosti) se lze nejspolehlivìji dopracovat 50 zpíváním svatých jmen. Èaitanja sám napsal pouze osm veršù modliteb, zvaných Šikšástaka. Chceme-li se tedy seznámit s jeho uèením, musíme otevøít díla jeho žákù a životopiscù, z nichž nejznámìjší je Kršnadása Kavirádža, autor Èaitanja-èaritamrty. Lze však 23

pochopitelnì tìžko rozeznat, co je vlastní uèení Èaitanji a co uèení jeho pokraèovatelù, kteøí mìli každý svùj vlastní pøístup a vlastní vývody. Z tohoto dùvodu je pøesnìjší hovoøit ne o uèení Èaitanji, ale spíše o uèení jeho školy. Ta se vìnovala jak teologickým, tak i filosofickým otázkám. Pro správné hodnocení višnuistické misie a hnutí Haré Kršna je proto urèitì vhodné seznámit se s jeho filosofií, ale není to nezbytné natolik, aby se jí musel vìnovat prostor i 51 zde. Zabývat se tím, jak se v Èaitanjovì hnutí vyvíjela náboženská nauka, ovšem dùležité je. Hnutí Šrí Kršny Èaitanji Maháprabhua je náboženstvím víry v jediného Boha, náboženstvím lásky, oddanosti a extáze. Cílem jeho stoupencù je být zcela zamìstnán ve službì pro Kršnu. Èaitanja vedl své žáky k tomu, aby si každý z nich vybral z vyprávìní o Kršnovi nìjakou postavu a ztotožnil se s její rolí, a nalezl tak specifický osobní vztah (rasa) k nejvyššímu Pánu. Sám Èaitanja si vybral Rádhu. Celá jeho zbožnost pak vycházela ze snahy milovat Kršnu tak, jako to umìla Kršnova krásná spoleènice, a tìšit se z božského milence právì tak, jako to dokázala ona. Èaitanja byl silnì ovlivnìn poezií již zmínìného Džajadévy a jeho pokraèovatelù. V jeho životopisech se doèteme, že se pøi poslechu Gíta Góvindy dostal do naprostého vytržení. V popøedí Èaitanjova uèení o duchovním životì stojí vztah Kršny a Rádhy. Vztah k Bohu jako k milenci považuje za ten nejdokonalejší. Narozdíl od pøístupu døívìjší sahadžíji, kdy šlo o pouhé nahlédnutí do milostného života Kršny a inspirovaní se jím, zavádí Èaitanja do duchovního života erotiku ve vlastním slova smyslu. Nyní jde o to, zaujmout k Bohu milostný vztah a být s ním spojen jako jeho milenka Rádha.Vztah muže a ženy byl v Èaitanjovì uèení symbolem vztahu mezi oddanou duší a Bohem. V jeho hnutí rozhodnì nešlo o fyzické napodobování božských milencù, jak to vidíme v pozdìjší sahadžíji. Ústøední místo v Èaitanjovì nauce zaujímá, jako je tomu i u jiných višnuistických teologù, Boží milost - nezasloužený dar spásy. Nejsou to obøady nebo pouhé vykonávání povinností, co èlovìka vede k Bohu a ke koneènému vysvobození z kolobìhu životù. Èaitanja radikálnì odmítl názor, že by Bùh byl podøízen lidskému konání. Vše, co èlovìk má, dostal z Kršnovy milosti a mùže na to odpovìdìt jen oddaností a láskou. Dokonalá oddanost však není jen záležitostí zøeknutí se nìèeho. Musí obsahovat i pozitivní prvek. Oddaný má jít ve stopách Kršny, nechat se inspirovat jeho dokonalými duchovními zábavami, oprostit se od všeho hmotného. 52 Má tedy být naprosto otevøen pøicházející Boží milosti. Èaitanjova škola se, podobnì jako i sampradája Nimbárkova, liší od uèení Rámánudži i Madhvy, do jehož sampradáji náleží, tím, že klade dùraz na Kršnu jakožto nejvyššího Pána (který žije na nejdokonalejší duchovní planetì Góloka Vrndávana), na Kršnu, jenž je prvotní pøíèinou všeho. Není tedy jedním z avatárù, ale prvotním zdrojem všech Božích manifestací. 24

Višnu je pojímán a uctíván jako Kršnùv projev se specifickým posláním. Skrze nìj sestupují avatárové na zem. Vyznat se v tìchto Kršnových projevech není pro nezasvìceného opìt vùbec jednoduché. Je zde totiž rozpracována již zmínìná nauka o vjúhách, známá z bhágavatského náboženství. Jednotlivé manifestace mají své vlastní projevy. Višnu se takto projevuje trojím zpùsobem: jako Mahávišnu, Garbhodakašájí Višnu a Kšírodakašájí Višnu. Mahávišnu, ze kterého vyzaøují hmotné svìty, je prvotním projevem nejvyššího Pána - a to z jeho Samkaršanovy expanze - ve hmotném svìtì. Ze druhé manifestace - Garbhodakašájí Višnua, který je souhrnem nadduší všech živých jsoucností - se zrodil Brahma. Kšírodakašájí Višnu je jako nadduše pøítomen v každé živé bytosti. Skrze tuto manifestaci se projevují všechny inkarnace v tomto vesmíru. Právì Kšírodakašájí Višnu se projevuje v avatárech, se kterými se setkáváme v dìjinách. Tyto tøi podoby Višnua se nazývají puruša-avatárové. Ve tøech postavách, trimúrti (Brahma - Višnu - Šiva), se Bùh projevuje jako guna-avatár, tedy jako manifestace Boha vzhledem ke stvoøení - pro jeho vznik, udržování a nièení (Viz Bh. I,2,23). Brahma je zrozen z Garbhodakašájí Višnua jako první živá bytost, která tvoøí ostatní živé bytosti. Šivovou funkcí je nièit vesmír. Nepatøí mezi živé bytosti, ale není to ani úplná expanze Kršny. Brahma a Šiva mají v tomto teologickém systému status polobohù. Úplnou expanzí mezi guna-avatáry je tedy pouze vlastní Višnu, který zde má funkci udržovatele svìta. Guna-avatárové mají na starosti tøi kvality stvoøení (guny), jejichž význam bude vysvìtlen níže. Na kvalitu vášnì dohlíží Brahma, na kvalitu nevìdomosti Šiva a Višnu je zosobnìním kvality dobra. Mezi avatáry, kteøí jsou trojího druhu a projevují se skrze Kšírodakašájí Višnua, patøí líla-avatárové, tedy manifestace, ve kterých Bùh sestupuje, aby se ve hmotném svìtì mohl bavit. K tìmto líla-avatárùm, jichž je podle Èaitanji bezpoèet, patøí napø. Matsja a Ráma. Pak existují tzv. manvantra-avatárové. Ti se zjevují pravidelnì jako tzv. Manuové, legendární praotcové lidstva. V každé kalpì je jich ètrnáct a doba, která pøísluší jednomu Manuovi, se nazývá manvantra. V každé juze se podle višnuistické víry zjeví Pán v podobì juga-avatára. Do temné kalijugy byl takto podle gaudíjské víry vyslán právì Èaitanja. Jeho žáci jej ještì za jeho života skuteènì pokládali za inkarnaci Kršny, za „zlatého avatára“. 53 Není zcela jasné, zda s tím historický Èaitanja souhlasil. Jisté ale je, že brzy po své smrti byl za Boží vtìlení prohlášen, a to buï za vtìlení Kršny samotného, a nebo spoleèné - Kršny i Rádhy. Stoupenci Èaitanjova náboženství se pøitom odvolávají na purány, ve kterých byl údajnì pøedpovìzen. Napøíklad v Bhágavatapuránì se píše, že v kalijuze se Kršna zjeví jako oddaný, který „nebude mít èernou barvu 54 55 (jako Kršna)“ a který bude v sankírtanových prùvodech zpívat svatá jména Boží. Èaitanja rozhodnì nepopíral, že Bùh - kromì toho že je nejvyšší Osobou - má i svùj aspekt neosobní - brahman, popø. paramátman (jako brahman lokalizovaný 25

brahmadžjoty (vyzaøování)

KRŠNA

Vaikunthy (duchovní planety) ...

Paramátman

Góloka Vrndávana ..................

Brahman

Bhagaván

Baladéva (Balaráma)

Vásudéva

Sankaršan

Pradjumna

1. úplná expanze

Aniruddha

úplné expanze (vjúhy)

Oceán pøíèin (ve vesmíru duchovních planet) .................... Mahávišnu

Jednotlivé vesmír y ...................................

Garbhodakašájí Višnu

puruša-avatárové

Kšírodakašájí Živé bytosti (jako nadduše) ....................

Višnu

Stvoøení (kvalita vášnì) ........... Brahma Stvoøení (kvalita nevìdomosti)

Šiva

Stvoøení (kvalita dobra) ...........

Višnu

guna-avatárové

polobozi

ostatní živé bytosti

Zemì ...........................

líla-avatárové

manvantara-avatárové

juga-avatárové

Schéma Kršnových manifestací (zjednodušeno) 26

v živých bytostech). Šankara zase naopak uznával osobní aspekt nejvyšší skuteènosti. Rozdíl mezi tìmito dvìma pøístupy je v hierarchii tìchto aspektù. Šankara chápal osobní projev Boha jako nižší, jako ten, který odkazuje k neosobnímu brahman. Èaitanja zdùrazòoval, že správná realizace brahman je ta, která vede k setkání se s Bohem jakožto s osobou. Vývoj Èaitanjova hnutí Po odchodu Šrí Èaitanji z „hmotného svìta“ pokraèovali v èinnosti jeho spoleèníci a žáci. Pùsobili ve dvou oblastech - na severu Indie (Vrndávan) a na východì (Bengálsko, Usír). Ve Vrndávanu šíøilo jeho poselství o bhakti šest gósvámiù, které tam jejich uèitel sám poslal. Na východì byli v èele hnutí Nitjánanda, Advaita a další spoleèníci „Zlatého avatára“. Významnou událostí v dìjinách gaudíjského višnuismu bylo shromáždìní jeho vyznavaèù v bengálské vesnici Chetari. Tento koncil svolal Narottama dása Thákur na poèátku 17. století. Moderní ženy jistì potìší, že tomuto shromáždìní pøedsedala žena - Nitjánandova manželka Má Džánava. Zde došlo k dohodì o doktrinálních a pøedevším rituálních otázkách. Zásadní úlohu v dìjinách gaudíjského višnuismu sehrál Baladéva Vidjábhúsana, který žil na pøelomu 17. a 18. století. Ten napsal komentáø k Védantasútøe nazvaný Góvindabhasja. Podle hinduistické tradice totiž musí mít každý smìr, který chce být uznán jako legitimní sampradája, svùj vlastní komentáø k tomuto spisu 56 ze 2. století pø. Kr., který shrnuje uèení véd. Od Baladévy Vidjábhúsany je tedy gaudíjský višnuismus uznáván jako autentický višnuistický smìr, náležící k Madhvovì sampradáji (Brahma-Madhva-Gaudíja-sampradája). K úvodu ke Góvinda57 bhasje Baladéva pøipojil seznam guruù uèednické posloupnosti této tradice. Hnutí hlásící se k Èaitanjovu jménu ovšem zaèalo od 17. století upadat v tom smyslu, že se vzdávalo mnohého, co pro nìj bylo typické. V praxi se pøiblížilo k hlavnímu proudu tradièního hinduismu a také zaèalo dbát na kastovní pøíslušnost. V jeho tradici se také ujala zásada pokrevního dìdictví funkce vedoucích hnutí gósvámiù (guruù). K úpadku pøispìl i rozvoj sahadžíjovského hnutí, pro nìž byla teologie bengálského svìtce významnou inspirací. Nyní už nešlo pouze o to nahlédnout do Kršnových milostných zábav, nýbrž dosáhnout s ním takové jednoty, jakou mìla Rádha - a to skrze sex, jak je tomu v jiných tantrických hnutích. Z tohoto dùvodu nìkteøí bengálský višnuismus jako takový a zpìtnì i samotného Èaitanju, kterého se pozdìjší sahadžíja dovolává jako svého zakladatele, spojují 58 právì se sexuálními rituály. Jak už to v dìjinách náboženství bývá, èím více se bengálský višnuismus rozšiøoval a èím více se jeho tradice stávala významnìjší, tím více upadala jeho duchovní úroveò. Postupnì se témìø vytratil zájem o oddanost a odøíkání a mnozí vùdcové hnutí zaèali svou pozici využívat k uspokojování vlastních potøeb. Nábo27

ženský život èasto ustrnul na sentimentalismu formalizovaných obøadù. Podle autora knihy „Èaitanjovo hnutí“ M. T. Kennedyho panuje v moderním bengálském višnuismu taková situace, že „duch pùvodního Èaitanjova hnutí má dnes malý vý59 znam pro vìtšinu uèitelù tohoto náboženského smìru’’. Oživení hnutí v 19.století Bhaktivinód Thákur V 19. století byla tedy situace v Bengálsku (a nejen v nìm) podobná té, v níž zaèal pùsobit Èaitanja. A právì k nìmu je oprávnìnì pøirovnáván Bhaktivinód Thákur - muž, který oživil ustrnulou tradici gaudíjského višnuismu; muž, kterým „Èaitanjovo hnutí dosáhlo vrcholu“ a který „znovu rozdmýchal oheò... a vynesl do nových výšin každou pøednost, kterou tradice znala v raných dobách“, jak napsal znalec 60 moderního bengálského višnuismu Charles Brooks. Bhaktivinód Thákur se narodil roku 1838 v bohaté bengálské rodinì, která se hlásila k šaktickému smìru hinduismu. Studoval na anglických školách, kde se 61 nechal ovlivnit pohledem na indické náboženství coby øádovì nižší. Byl vzdìlán v západní filosofii a mìl pøehled o svìtových náboženstvích, pøedevším o køesanství. Na pozadí západní kultury si uvìdomoval úpadek náboženské tradice, v níž žil. V roce 1868 dochází u Bhaktivinóda k životnímu zvratu. Stalo se tak, podobnì jako u Èaitanji, pod silným dojmem z Bhágavatapurány a Èaitanja-èaritamrty, pøièemž o stavu tehdejší višnuistické víry dobøe vypovídá skuteènost, že tyto základní spisy nemohl dlouho vùbec sehnat. V uèení „Zlatého avatára“ nalezl nadìji pro obnovení indického náboženství a celé indické kultury. Do višnuismu byl zasvìcen ve svých 42 letech duchovním uèitelem Vipina-Vihárím. Radikální pøíklon k prvotnímu Èaitanjovu hnutí se v jeho misijní èinnosti projevil pøedevším ve dvou dùrazech: Za prvé to byl odpor proti kastovnictví a za druhé univerzalismus. Bahaktivinód musel znovu zdùrazòovat, že bhakti stojí nad kastovními rozdíly, jak je chápala tradièní indická spoleènost. Nechtìl popøít védské uèení o varnách, ale - stejnì jako jako Èaitanja - je nevysvìtloval jako záležitost dìdiènou, ale jako vìc osobních kvalit každého èlovìka. Tak popøel i dìdièný nárok funkce gurua. Od toho se odvíjelo i praktické naplòování pøesvìdèení, že vìdomí Kršny je pøístupné každému èlovìku bez ohledu na národnost, a že se tudíž má hlásat všem bez rozdílu. V tom navázal na údajnou Èaitanjovu pøedpovìï, že pøijde doba, kdy se Kršnovo jméno bude zpívat po celém svìtì. Bhaktivinód se proto pustil do hlásání višnuismu v angliètinì. Zaèal vydávat èasopisy, psát a pøekládat knihy, které posílal na Západ (napø. Emersonovi a Thoreauovi). Bhaktivinódovy misijní aktivity vycházely ze skuteèné osobní zbožnosti, z jeho lásky k milostivému Kršnovi. Tento svùj intimní vztah k Bohu 28

vyjadøoval ve své pùsobivé duchovní poezii. V jedné z básní oslovuje svého Pána takto: Mysl, tìlo, rodina èi cokoli by mohlo být mým, 62 odevzdal jsem k lotosovým nohám Tvým, ó vìènì mladý synu Nandy! A v štìstí èi v neštìstí, v životì èi ve smrti, jsou pryè všechny potíže mé, když jsem si tyto nohy Tvé zvolil za svùj úkryt jediný. Zachraò mne, nebo mne zabij jen na Tvé vùli záleží, Nebo Ty jsi mùj Pán a já Tvùj služebník. Je-li to vùle Tvá, abych se znova narodil, tak a to v domì je, kde hospodaøí Tvùj oddaný. Tøeba jako èerv a se zrodím, jen abych zùstal oddaným Tvým, než aby Brahmou jsem se stal, který by se Ti protivil. Po spoleènosti oddaného toužím, který sám je zbaven touhy po svìtském potìšení a svìtské volnosti. Otec, matka, milenec i syn, pán, uèitel, manžel - jsi pro mne vším. Bhaktivinód volá: 63 Ó Kánu , slyš mne, prosím! Ó pane Rádhy, jsi mým životem 64 a mou duší!

Bhaktisiddhánta Sarasvatí a Gaudíja math V misijních snahách Bhaktivinódy Thákura pokraèoval jeho syn Bhaktisiddhánta 65 Sarasvatí (1874-1937). Ten údajnì pøijal roku 1900 zasvìcení od nevzdìlaného svatého muže Babádžího dáse. I Sarasvátimu šlo pøedevším o šíøení gaudíjského poselství za hranice Indie. Své žáky posílal do svìta (Anglie, Nìmecko, Japonsko) - nedoèkal se však významnìjších misijních úspìchù. Sám cestoval po Indii, kázal a zakládal chrámy. Vyvrcholením jeho snah bylo založení organizace Gaudíja math. Jejím posláním mìlo být: 29

1. šíøit vìdomí Kršny jako jediného a osobního Boha, jak o nìm svìdèí svatá písma a jak k tomu vedl Šrí Èaitanja Maháprabhu, 2. vytváøet prostor pro praktikování tohoto vìdomí. Bhaktisiddhánta Sarasvatí tak vytvoøil nìco, co višnuistická èi obecnì hinduistická tradice vlastnì neznala - náboženskou instituci s jasnì definovaným èlenstvím. Opomeneme-li ne pøíliš významné spoleèenství Šrí Višva-vaišva rádž sabhá, které založili dva ze šesti gósvámiù - Džíva a Rúpa, znal višnuismus do té doby v podstatì jen vztah duchovního uèitele ke svým žákùm, pøièemž jednotlivé chrámy èi komunity nebyly na sobì víceménì závislé. Pøedávání uèení spoèívalo v pravidlu, že každý kvalifikovaný žák má po smrti svého gurua právo pøijímat vlastní žáky. Nyní se na svìtì objevila organizace, která nad šíøením nauky mìla dohled. Bhaktisiddhánta Sarasvatí se sám nedoèkal toho, že by se Kršnovo jméno zpívalo podle pøání Šrí Èaitanji po celém svìtì. Byli to jeho žáci, kteøí ukázali, že sankírtan není omezen žádnými hranicemi zemí a národù.

Kultovní soška Rámándži 30

Èaitanjovo náboženství oslovuje moderní Západ 4

Už celé jedno století se západní svìt setkává s pùsobením lidí, kteøí se rozhodli šíøit poselství hinduistické tradice. V její vlasti tomu ovšem musel pøedcházet vznik obrodných hnutí, která usilovala o pøizpùsobení náboženství, chápaného tradiènì jako výhradnì indické, moderní dobì a svìtu, jenž o Indii projevoval stále vìtší zájem. Hovoøí se o indické reformaci èi renesanci. Z její atmosféry vyrostlo mnoho hnutí, organizací a komunit. Na poèátku tohoto procesu je vznik organizace Bráhmasamádž ve dvacátých letech 20. století v Bengálsku. Ta zavrhla mnohé z toho, bez èeho si mnozí - jak v rámci hinduismu, tak mimo nìj - neumìli toto náboženství 66 vùbec pøedstavit. Pro setkávání Západu s duchovním svìtem Indie mìl veliký význam vznik tzv. neohinduistického hnutí. U zrodu tohoto duchovního smìru stál Bengálec Rámakršna Paramhamsa (1834-1886). Uèil, že všechna náboženství jsou správná, nebo 67 jejich cílem je vést lidi ke stejnému Bohu. Hinduismus chápal jako cestu, která je pro Indy nejvíce schùdná, pøièemž vyzdvihoval pøedevším jeho bhaktický smìr. Aby lidi co nejvíce oslovil a prokázal své povìøení, prohlásil se za pøevtìleného 68 Èaitanju, aèkoliv ho jistì nelze považovat za ortodoxního stoupence tohoto bengálského svìtce. Jeho nejslavnìjším žákem byl Vivékananda Svámi (1863-1922). Ten v Kalkatì založil organizaci „Rámakršnova misie“, aby sloužila jako centrum duchovního života v duchu jeho uèitele a šíøila jeho poselství dále. Vivékananda je prvním známým zvìstovatelem hinduistických myšlenek na Západì. Koncem 19. století pøijel do USA, kde se pustil do usilovné misijní práce. Od té doby dochází ke stále širším kontaktùm mimoindického svìta s hinduismem. A už na pùdì Indie, kam za duchovními uèiteli (Ramana Maharši, Sáí Bába, Ganapati Saèèidánanda, Babádží) zaèaly jezdit zástupy lidí z celého svìta, nebo naopak kdekoliv na svìtì, kam pøijíždí nepøehledné množství „indických svatých mužù“, duchovních mistrù, nebo pøímo bohù a bohyò, jako napø. Krišnamúrti, Šivánanda Sarasvatí, Mahariši Maheš Jogi, Mahéšvaránanda, Radžníš, Šrí Èinmoj èi Šrí Matádží Nirmala Dévi, aby zde lidem nabízeli hodnoty indické duchovní tradice, ale èasto i zneužívali probouzejícího se zájmu západních lidí o „exotickᓠnáboženství a tìžili z toho pro svùj osobní prospìch. To, s èím se svìt pøi takových kontaktech s hinduismem setkává, jsou pøedevším impersonalistické duchovní smìry, vycházející napø. z neovédantského hnutí, 31

hlásícího se k tradici Šankarova uèení. V tomto smyslu je pùsobení gaudíjské misie urèitou monoteistickou alternativou v šíøení indických duchovních hodnot. Žákem, který pro Èaitanjùv višnuismus získal první neindické oddané - ještì za Bhaktisiddhántova života - byl Bon Mahárádža, který v první tøetinì 20. století pùsobil 69 v Anglii, kde založil malou poboèku Gaudíja mathu. Známìjším žákem Bhaktisiddhánty Sarasvatího je Bhakti Rakšak Šrídhar (1895-1985). Ten v roce 1941 založil v Navadvípu, rodném mìstì Èajtanji, Šrí Èaitanja Sarasvat math. B. R. Šrídhar sám kázal (v bengálštinì, hindštinì, 70 sanskrtu a v angliètinì) pouze v Indii. Jeho žáci pod vedením Bhakti Sundara 71 Góvindy již však zakládali višnuistická centra v mnoha zemích. Nejznámìjším gaudíjským misionáøem, který víceménì naplnil pøedpovìï Šrí Èaitanji o zpívání Kršnových jmen po celém svìtì, je ovšem muž zvaný Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda. A. È. Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda Prabhupáda, pùvodním jménem Abhaj Èaran De, se narodil roku 1896 v Kalkatì ve zbožné višnuistické rodinì. Jako univerzitní student (studoval ekonomii a angliètinu) se zapojil do národnì osvobozeneckého boje. Na Ghándího výzvu odmítl po ukonèení studií na anglických školách vysokoškolský diplom. Potom živil sebe a svoji rodinu jako obchodník s léèivy. Zlomem v jeho životì se stalo setkání s Bhaktisiddhántou Sarasvatím roku 1922. Ten ho pøesvìdèil o tom, že šíøení poselství védských písem musí mít pøednost pøed politickou èinností, protože se dotýká pravé podstaty èlovìka (duše) a protože vìdomí Kršny je, narozdíl od všech politických zøízení, vìèné. Od té doby se zaèal zapojovat do èinnosti Gaudíja mathu, v jehož rámci byl v roce 1932 zasvìcen do gaudíjské vìtve Madhvovy sampradáji. Bhaktisiddhánta Sarasvatí si pøál, aby jeho žák šíøil uèení Šrí Èaitanji v angliètinì. Ten se tedy pustil do psaní a vydávání knih. Nejdøíve pøeložil nejvýznamnìjší hinduistické svaté písmo - Bhagavadgítu, protože s dosavadními pøeklady nebyl spokojen - pøekladatelé prý do posvátného textu vkládali osobní názory, Abhaj však chtìl ètenáøùm nabídnout „Bhagavadgítu takovou, jaká je“. Pod tímto názvem Gítu, ke které napsal rozsáhlý komentáø, skuteènì vydal. Poté se vìnoval další spisovatelské a vydavatelské èinnosti. V roce 1944 založil ètrnáctideník „Návrat k Bohu“. Pøitom se stále živil jako obchodník a staral se o svou rodinu, v níž ovšem nenacházel podporu pro svou kazatelskou èinnost. Ve druhé polovinì padesátých let rodinu opustil a v roce 1959 vstoupil v souladu s hinduistickou tradicí do odøíkavého stavu sannjásina. Obdržel jméno Abhaj 72 Èaranáravinda Bhaktivédanta Svámi (titul Prabhupáda , pod nímž je znám nejvíce, pøijal v roce 1968 ). Od té doby se zcela vìnoval duchovnímu životu a kazatelské 32

èinnosti. Zaèal také pracovat na svém nejvìtším díle - na pøekladu a výkladu Bhágavatapurány, kterou vydával pod jejím jiným tradièním názvem Šrímad Bhágavatam. V této rozsáhlé práci pokraèoval po celý život, a to s velikou pílí a obìtavostí: dennì prý spal pouhé ètyøi hodiny. Když Abhaj vidìl, že po smrti Bhaktisiddhánty Sarasvatího pod náporem sporù o moc a jiných problémù Gaudíja math upadá, založil s nìkolika pøáteli organizaci nazvanou Svaz oddaných. V šedesátých letech se rozhodl pokraèovat ve své èinnosti na Západì. Dne 13. srpna roku 1965, ve svých šedesáti devíti letech, nastoupil v Kalkatì na loï plující do Ameriky. S sebou mìl pouze jeden kufr s nejnutnìjšími vìcmi, deštník, zásobu krupice, dvì veliké bedny s knihami, ètyøicet indických rupií a dvacet amerických dolarù v hotovosti. 19. záøí doplul tento indický staøec do New Yorku. Do svého deníku si tehdy napsal: „Mùj milý Kršno, jsi tak laskavý k této zbyteèné duši, ale nevím, proè jsi mne sem pøivedl. Nyní se mnou mùžeš dìlat cokoli se Ti zlíbí. Myslím si, že pro mne mᚠnìjakou službu, proè bys mne jinak zavedl do tak hrozného místa? Vìtšina lidí je zde pod vlivem nevìdomosti a vášnì. Jsou pohrouženi do materialistického zpùsobu života a myslí si, že jsou velice šastní a spokojení, a proto nemají zájem o Tvùj transcendentální vzkaz. Nevím, jak se jim podaøí porozumìt mu. Ale vím, že díky Tvé bezpøíèinné milosti dokážeš udìlat nemožné, protože jsi nejlepší kouzelník. Jak se jim podaøí pochopit nálady oddané služby? Ó Pane, pouze se modlím o Tvou milost, abych byl schopen pøesvìdèit je o Tvém vzkazu... Jsem nešastník, bez dobrých vlastností a nejníže kleslý. Proto hledám Tvé požehnání, 73 abych je mohl pøesvìdèit, protože sám to nedokáži.“ V Americe zaèal formou pøednášek a veøejných kírtanù okamžitì hlásat Èaitanjovo poselství, pøièemž jeho hlavními posluchaèi se záhy stali pøedevším mladí hippies - oslovil tedy prostøedí, které se radikálnì vzepøelo modernímu západnímu životnímu stylu. A to k úspìchu Bhaktivédantovy misie napomohlo nejvíce. Sám mìl totiž ke kultuøe západního svìta, narozdíl od svého pøedchùdce Bona Mahárádži, veliké výhrady. Ameriku vidìl jako zemi duchovnì velmi zaostalou, chtìl si tedy od ní udržet co nejvìtší odstup. Charakter Bhaktivédantovy misie Prabhupáda byl muž velice inteligentní a vzdìlaný. O tom svìdèí jeho vskutku rozsáhlé pøekladatelské a vykladaèské dílo. Nicménì jeho orientace v západní kultuøe, filosofii a náboženství je vzhledem k tomuto znaènému védskému vzdìlání až nápadnì nízká. Prabhupáda se zjevnì nevyznal v pojmech a myšlenkových systémech svìta, do nìhož pøišel, aby ho oslovil. Oblíbeným anglickým termínem tohoto misionáøe bylo napøíklad adjektivum „transcendentální“. Toto slovo zní nezasvìceným jistì velmi „duchovnì“ a jeho význam v Prabhupádovì slovníku v podstatì skuteènì jiný než „duchovní“ není. Toto slovo se obvykle používá pro 33

oznaèení urèitých skuteèností ve filosofii navazující na Kanta èi Husserla - jde tedy o odborný termín se specifickým významem. V bìžné øeèi se sice nìkdy užívá jako synonymum slova „transcendentní“, ale rozhodnì ne v souvislostech, v jakých ho užívá Prabhupáda („transcendentální poznání“, „transcendentalismus“ - jako oddaná služba apod.). Podobnì skoro až diletantsky znìjí Prabhupádova tvrzení, 74 že jména Kršna a Kristus mají stejný etymologický základ nebo že biblické 75 pøikázání „Nezabiješ!“ implikuje vegetariánství. Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda neznal dobøe západní kulturu, ale to mu nebránilo v tom, aby do ní pøišel hlásat své náboženství. Podstatou jeho misijního díla totiž nebyla inkulturace, tedy zaèlenìní do tradièní kultury, nýbrž „kulturní transplantace“ - pøenesení náboženství se všemi jeho národními zvláštnostmi a zvyky. Kdybychom charakter jeho misie chtìli porovnat s misií øímskokatolickou na Východì, mohli bychom ji pøirovnat spíše k pùsobení františkánù (než jezuitù), kteøí se snažili pøizpùsobit místní kultuøe a náboženství, aby jejich kázání bylo lidem srozumitelnìjší a pøijatelnìjší. Prabhupáda pøinesl na Západ s Èaitanjovým náboženstvím i indické zvyklosti. Bohoslužebným jazykem byl pochopitelnì sanskrt, své žáky oblékl do indických odìvù, dal jim sanskrtská jména, nauèil je vaøit indická jídla atd. Právì proto nalezl odezvu pøedevším mezi tìmi mladými lidmi, kteøí hledali alternativu k modernímu západnímu životnímu stylu. Nalezl ji mezi tìmi, kteøí více než filosofovat chtìli pøedevším novì žít. Nicménì i tato kulturní transplantace si žádala nìjaké pøizpùsobení. Prabhupáda u svých mladých následovníkù nalezl jinou mentalitu, než jakou znal ze svého domova. Pochopil, že pokud má být višnuistický životní styl pøijatelný a pochopitelný, musí být pøehlednìjší a v mnohém i jednodušší. Tak napøíklad musel višnuistickou etiku shrnout do ètyø bodù v podobì pøikázání. Dále zkrátil délku povinné modlitby (džapy), ženám dal mnohem více privilegií, než je v jeho zemi zvykem apod. Abychom toto misijní dílo dobøe pochopili, je nutné si ještì pøiblížit, jaký byl postoj jeho autora k náboženství, které na Západì nalezl. Je zajímavé, že svoje kázání nenamíøil proti køesanství èi jinému náboženství. Tím se podstatnì liší od misie køesanské, kterou poznala jeho zemì. Prabhupáda øíkal, že jeho snahou není obracet vyznavaèe køesanského náboženství na hinduismus. Tvrdil, že chce nabídnout moderním západním materialistùm alternativu a køesanùm pak pouze poskytnout inspiraci k hlubší zbožnosti. Hnutí Šrí Èaitanji dokonce ani nepovažoval za jedno z náboženství, ale za praktikování univerzálního uèení stojícího nade všemi náboženstvími - vèetnì hinduismu. Øíkal: „Proè zùstáváte hindy, muslimy, køesany? Zanechte tìchto nesmyslù, odevzdejte se Kršnovi... Všechno se okamžitì vyøeší.“ 76 Èaitanjovo uèení nechápal jako souèást hinduismu, ale jako sanátana dharmu (vìèné náboženství jakožto vìèná èinnost živé bytosti), která je pøístupná všem 34

bez rozdílu národnosti, sociálního postavení stejnì jako náboženství. To vše totiž chápal jako pouhé vlastnosti tìla. Hlavní myšlenkou jeho kázání bylo vést lidi k uvìdomìní, že èlovìk není tìlo. Podstatu tvoøí duše; duše, jež má podle nìho svùj pùvodní domov u Kršny a pøirozenì po nìm touží. Tento univerzalismus ovšem ostøe kontrastuje s tím, jak je tato misie závislá na indické kultuøe. ISKCON - Kršnovo náboženství na Západì se institucionalizuje Prabhupádovo kázání mìlo témìø ihned úspìch. V New Yorku nalezl mnoho mladých lidí doslova hladovìjících po duchovních hodnotách, zvláštì tìch, které byly odìny v exotickém hávu. S tìmi, kteøí pocítili, že jim tento nový svámi odpovídá na jejich hledání, založil deset mìsícù po svém pøíjezdu do Ameriky náboženskou organizaci. Pojmenoval ji „Mezinárodní spoleènost pro vìdomí Kršny“ (International Society for Krishna Conciousness, ISKCON). „Vìdomí“ èi „uvìdomování si Kršny“ bylo Bhaktivédantovo vyložení fráze Èaitanjova žáka Rúpy Gósvámiho: Krsna-bhakti-rasa-bhavita („být pohroužen 77 v myšlenkách na oddanou službu Kršnovi“). Nìkteøí svému uèiteli radili, aby do názvu nevkládal Kršnovo jméno, ale aby hovoøil jednoduše jen o „vìdomí Boha“. 78 To však Prabhupáda odmítl s tím, že by to bylo ménì srozumitelné. Stanovy pro tuto novou organizaci zformuloval do sedmi bodù: 1) Systematicky propagovat duchovní poznání v celé spoleènosti a vychovávat všechny lidi podle pravidel duchovního života, aby se zabránilo nerovnováze životních hodnot a dosáhlo skuteèné jednoty a míru ve svìtì. 2) Propagovat vìdomí Kršny podle Bhagavadgíty a Šrímad Bhágavatamu. 3) Sbližovat èleny organizace a vést je ke Kršnovi, nejvyšší bytosti, a tak v nich a v celém lidstvu rozvíjet ideu, že každá duše je „kvalitativní èásteèkou Boha“. 4) Uèit a podporovat sankírtanové hnutí, sborové zpívání svatých jmen Boha, jak je naznaèeno v uèení Šrí Èaitanji Maháprabhua. 5) Vybudovat poutní místa urèená k oslavì Šrí Kršny v duchovní prospìch èlenù a celé spoleènosti. 6) Sdružovat èleny za úèelem jednoduššího a pøirozenìjšího zpùsobu života. 7) Tisknout a rozdávat periodické publikace, èasopisy, knihy a jinou literaturu 79 s ohledem na výše zmínìné body. Sedmdesátiletý Prabhupáda skuteènì nemìl v úmyslu spokojit se pouze se založením jedné malé komunity v newyorské chudinské ètvrti Lower East Side. To byl pro nìj pouze zaèátek. Nikdo z jeho pøátel - a už v Indii nebo v Americe si jistì nedokázal pøedstavit, co všechno mùže z tohoto malého zárodku vyrùst. Ale po New Yorku pøišlo na øadu San Francisko, pak další místa ve Spojených státech a brzy byly zakládány chrámy i mimo Ameriku. V roce 1969 zaèali 35

Prabhupádovi žáci šíøit poselství svého duchovního uèitele v Londýnì. Podaøilo se jim pro toto dílo získat podporu èlenù hudební skupiny Beatles. Zvláštì George Harrison se cítil být Èaitanjovým náboženstvím osloven a pozdìji se sám stal jeho 80 stoupencem. Když Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda v roce 1977 umíral, bylo již 81 jeho hnutí rozšíøeno v desítkách zemí po celém svìtì, vèetnì jeho rodné Indie. Organizace po Prabhupádovì smrti Zpoèátku byl Prabhupáda jako jediný guru v organizaci jejím jediným vedoucím. Jak se hnutí rozšiøovalo, bylo potøeba vybudovat složitìjší organizaci. V roce 1970 vznikla Správní komise (Governing Body Commission, zkr. GBC) jako vedoucí orgán ISKCONu. Jejími èleny byli oddaní, kteøí byli Bhaktivédantou Svámim Prabhupádou povìøeni dohledem nad èinností hnutí. Krátce pøed svou smrtí roku 1977 ustanovil Prabhupáda jedenáct guruù, kteøí pøevzali uèitelskou pravomoc svého uèitele, pøièemž každý dostal na starosti konkrétní územní oblast. Smrt bengálského misionáøe je zlomem v dìjinách hnutí Haré Kršna. Jak píše významný americký odborník na hnutí Haré Kršna Larry Shinn, „pro mnohé Prabhupádovy žáky byla smrt jejich gurua koncem ISKCONu a jejich snù o rozšíøení 82 oddanosti Kršnovi po anglicky mluvícím svìtì.“ Mnozí èlenové hnutí po problémech, které po roce 1977 nastaly, opravdu odešli. ISKCON se bez charismatické osobnosti svého zakladatele neumìl v nové situaci zorientovat. Novým duchovním uèitelùm nebylo jasné, kdo má být ve skuteènosti praktickou autoritou hnutí. Tak mezi guruy a Správní komisí stejnì jako mezi ostatními oddanými vzniklo veliké napìtí. Problém byl pøedevším v tom, zda je vrchní autoritou ve vztahu ke svým žákùm každý jednotlivý guru, anebo zda je to GBC jakožto vrchní orgán, který má mít poslední slovo. Toto napìtí a neshody ve vedení a duchovní nevyzrálost nìkterých guruù vedly k velikému poètu rozkolù. První se udál roku 1982, kdy se nìkteøí oddaní pøidali na stranu londýnského gurua Džajatirthy, jenž se dostal do konfliktu s ve-dením 83 hnutí. Neshody vyústily v jeho odchod. Ke schizmatùm a vyluèování z organizace ovšem dochází dodnes. Významným momentem pro vyjasnìní otázek autority v hnutí bylo setkání vedoucích ISKCONu v Novém Vrndávanu v západní Virginii, v centru, které založil Prabhupáda v roce 1968. Tehdy byla omezena moc a postavení guruù, kteøí se nyní zaèali chápat více jako žáci Prabhupády - než jako jemu rovní. Tím se zvýšila míra spolurozhodování øadových oddaných. K uvolnìní mocenského napìtí pøispìlo i rozhodnutí ustanovit vìtší poèet duchovních uèitelù. Od roku 1987 pak mají oddaní možnost vybírat si vlastního gurua. Do té doby pøijímali adepti na zasvìcení duchovní vedení pouze od regionálního duchovního uèitele.

36

Zpùsob života v hnutí Èlenství Základními jednotkami ISKCONu jsou chrámy, zakládané Prabhupádou èi jím povìøenými žáky. Pøi nich vznikají komunity, ve kterých oddaní spoleènì žijí. Spoleèenství se liší podle svého zamìøení. Ve mìstech existují kulturnì vzdìlávací støediska, která se zamìøují na šíøení vìdomí Kršny vydáváním a distribucí knih, poøádáním pøednášek, výstav, koncertù a podobnì. Další komunity jsou pøi vegetariánských restauracích, kde se setkání s Kršnou nabízí ve formì prasádam - jídla obìtovaného Kršnovi. Na venkovì se budují farmy, kde se oddaní snaží žít maximálnì sobìstaènì po zpùsobu „védského hospodaøení“. Pokoušejí se zde žít radikálnì podle hesla hnutí: „Jednoduchý život, hluboké myšlení“. To znamená, že se snaží používat co nejménì vymožeností moderní doby. Pøi práci v zemìdìlství se napøíklad dává pøednost volské síle pøed traktory a stroji na elektøinu. To ovšem neznamená, že by hnutí zcela odmítalo moderní techniku. Prabhupádovi žáci nopak zdùrazòují, že k duchovním úèelùm - napøíklad k misijní práci - je možné využívat všech technických prostøedkù: „Cokoliv, co materialisté vynalezli pro uspokojení svých smyslù, mùže upøímný oddaný zapojit ve službì 84 Kršnovi“. Organizace života v jednotlivých komunitách je ponechána na jejich vlastním rozhodnutí. Správní komise nevydává konkrétní obecnì platné pøedpisy a øády, ale pouze instrukce, podle nichž se vedoucí jednotlivých støedisek mají øídit. Roku 1995 se GBC usnesla na tom, že by pøi všech chrámech ISKCONu mìly být zøízeny rady, které si èlenové hnutí sami zvolí. Ty mají rozhodovat o organizaèních záležitostech komunit. Základní denní režim je ve všech komunitách v podstatì stejný. Vstává se brzy ráno (obvykle ve ètyøi hodiny), poté je každý èlen povinen vykonat ranní hygienu - vèetnì sprchování studenou vodou (na tìlesnou èistotu svých, kulturou hippies vychovaných žákù kladl Prabhupáda veliký dùraz). Kolem páté hodiny zaèínají první bohoslužby, po nichž mají oddaní dvì hodiny èasu na osobní modlitbu - džapu. Bìhem dne se každý oddaný vìnuje své práci (v komunitì nebo mimo ni), odpoèinku a úèastní se dalších bohoslužeb a pøednášek. Spát chodí oddaní kolem desáté hodiny veèerní. Zpùsob pøíjímání nových èlenù je v kompetenci jednotlivých støedisek. Obecnì platí, že zájemce musí projít nìkolikamìsíèní zkušební lhùtou, ve které si má ovìøit, zda je schopen sloužit Kršnovi životem v komunitì, a která má provìøit i jeho samotného. Nakonec se øídící orgán (napøíklad rada) vyjádøí k jeho pøijetí. Po této zkušební dobì následuje upevòování se ve vaišnavském (tj. višnuistickém) zpùsobu života ve spoleèenství. Úkolem oddaného v tomto období je 37

studovat svatá písma, podílet se na èinnostech støediska, poohlížet se po oddaném, kterého by chtìl pøijmout za svého duchovního uèitele a jímž by chtìl být zasvìcen. Poté, co oddaného nìkterý guru pøijal a místní chrámová autorita mu dala doporuèení, pøipravuje se u svého uèitele na zasvìcení do višnuismu, do Èaitanjovy sampradáji. Iniciace, kterou nyní adept prochází, se nazývá Haré náma díkšá, tedy zasvìcení do svatého jména. Pøi ní oddaný slíbí to, co už do té doby bylo podmínkou pro život v hnutí - dodržování tzv. ètyø regulativních principù a pravidelné zpívání mantry „Haré Kršna“. Od svého gurua obdrží nové, sanskrtské jméno, k nìmuž je pøidán titul dása nebo dásí („služebník“, „služebnice Pána“). Po zasvìcení do svatého jména mùže následovat ještì druhé zasvìcení, bráhmanská díkšá. Ta je pro ty, kteøí se rozhodli plnìji sloužit Kršnovi a jeho oddaným. I ještì nezasvìcení pøíslušníci komunity si oblékají tradièní indický odìv. U mužù je to kurta (košile) a dhótí, což je dlouhý pruh látky, který se omotává kolem pasu. Muži jsou dále nápadní oholenou hlavou. Pouze na temeni si ponechávají úzký pramínek vlasù, kterému se øíká šikha. Jeho význam je pøedevším v odlišení se od jiných „holohlavcù“ (napøíklad buddhistù), ale má samozøejmì i svoji symboliku - pøedstavuje myšlenky soustøedìné do jediného centra. Nìkdy se také øíká, že se šikha nosí kvùli tomu, aby mìl Kršna oddaného za co vytáhnout do duchovního svìta. Naproti tomu ženy mají dlouhé vlasy, které musí být zakryty šátkem. V indické tradici se totiž na ženu s obnaženou hlavou pohlíží jako na prostitutku. Obdobou mužského dhótí je sárí - asi pìtimetrový pruh látky, který se omotává kolem tìla. Narozdíl od jednobarevného dhótí je sárí èasto pestrobarevné. Do bílého se na znamení smutku oblékají pouze vdovy také si holí hlavu. Vdané ženy si na èelo

Vallabhova sampradája

Nimbárkova sampradája

Madhvova sampradája

Rámánudžova sampradája

Èaitanjova sampradája

Tvary tilakového znamení jednotlivých višnuistických smìrù (Podle D. R. Godineho, s. 136-137). 38

.

malují èervenou teèku. Kršnovi oddaní jsou též nápadní tilakovým znamením na èele a jiných místech tìla. Stejnì jako stoupenci jiných hinduistických smìrù si je malují speciální hlínou z indických posvátných míst. Význam tilaku je podobnì jako u šikhy odlišovací, ale také má hlubší smysl. Tím, že si jej oddaný pøedepsaným zpùsobem maluje, vyjadøuje onu základní skuteènost, že tìlo je ve své podstatì chrámem Božím. V komunitách ISKCONu se dodržuje tradièní rozlišování ètyø tzv. ášramù základních životních etap. Ve spoleèenstvích spolu žijí brahmaèáríni, jak se nazývají žáci žijící v celibátu, grhasthové, což jsou ženatí hospodáøi, vánaprasthové, tedy ti, kteøí se postupnì odpoutávají od svìtských závazkù a pøipravují na poslední etapu - odøíkavý život sannjásinù. Oproti obvyklé hinduistické praxi však mnozí èlenové ISKCONu, který je chápán jako mnišská organizace, zùstávají ve stavu brahmaèárínù nebo z nìj pøecházejí hned do posledního ášramu. Jednotlivé stavy se od sebe odlišují zevnìjškem. Šafránová je barva celibátníkù - sannjásinù, ale mnohdy ji oblékají i brahmaèáríni. Ženatí muži a zaèáteèníci jsou odìni do bílého odìvu. Muži žijící v celibátu jsou vedeni k tomu, aby se co nejménì setkávali se ženami. Brahmaèárín se má vìnovat pøedevším studiu a sannjásin kázání. Guruem se mùže stát oddaný v jakémkoliv ášramu, tedy i ženatý hospodáø (grhashta). Mùže jím být i žena. O udìlení titulu duchovního uèitele rozhoduje GBC. Vztah mezi uèitelem a žákem se v hnutí (ve shodì s višnuistickou tradicí) 85 považuje za nejdùležitìjší aspekt duchovního života. Pouze guru mùže udìlit zasvìcení. Také platí, že „bez pøijetí poznání a manter od duchovního mistra 86 v pravé uèednické posloupnosti nemá mantra žádnou hodnotu.“ Duchovní uèitel má být žákem nahlížen jako zástupce Kršny a jako takovému se mu má vzdávat 87 i náležitá úcta. Nové jméno a nový odìv má symbolizovat zaèátek nového života, ale vstup do komunity rozhodnì nemá znamenat naprosté zpøetrhání všech sociálních vazeb. Prabhupáda napøíklad po svých žácích požadoval, aby udržovali pokud možno pravidelný styk s rodièi a vzdávali jim pøíslušnou úctu (indiètí oddaní si tak mìli podle místní tradice pøed rodièi lehat, bez ohledu na to, zda jsou vìøící èi zda souhlasí s náboženstvím svých dìtí). Na druhé stranì se mùžeme setkat s tím, že po pøíchodu do komunity mnoho nových odddaných zanechá studií na „materialistických“ školách. Pøi mnohých komunitách dokonce existují i vlastní školy - tzv. gurukuly, které dìti navštìvují místo normálních škol. Oddaní ale nežijí jen v komunitách. Jsou pøípady, kdy po zasvìcení oddaný sám nebo s rodinou ze spoleèenství odchází a žije dál jako èlen ISKCONu ve své vlastní domácnosti. V poslední dobì se v hnutí zaèíná praktikovat i to, že jsou do višnuismu zasvìcováni i ti, kdo žijí zcela mimo chrámové spoleèenství a udržují s ním jen volnìjší svazky. Døíve mìli lidé, kteøí byli osloveni tímto náboženstvím, ale nevstoupili do komunity, možnost být jen tzv. Krishna Friends (Kršnovi pøátelé). Tak mùže 39

Mezinárodní spoleènost pro vìdomí Kršny jako náboženská organizace oslovit mnohem vìtší poèet zájemcù. Ètyøi regulativní principy a povinné džapování Vícekrát už byly zmínìny tzv. ètyøi regulativní principy. Ty v životì oddaných hrají významnou úlohu. Jejich dodržování, které je pøedpokladem rozvíjení vìdomí Kršny, je podmínkou èlenství v ISKCONu. Jsou to tato pravidla: 1) Nekonzumovat žádné maso. Požadováním této zásady jsou oddaní vedeni k tomu, aby nemìli podíl na zabíjení živých bytostí, které mají také nesmrtelnou duši. Zakladatel hnutí k tomu napsal: „Ti, kteøí zabíjejí zvíøata a pøinášejí jim zbyteènou bolest - jak to lidé dìlají na jatkách - budou podobným zpùsobem zabiti ve svém pøíštím životì a v mnoha následujících. Za takové zloèiny neexistuje 88 omluva.“ 2) Neužívat nic, co obsahuje omamné látky. Oddaný nesmí požívat omamné látky, aby svou mysl nezaneprazdòoval nìèím jiným, než je bhakti. Oddaní øíkají: „Pøestaneme-li používat omamné látky, nejen že se vyhneme všem okamžitým negativním následkùm, o kterých se není tøeba rozepisovat, ale budeme schopni dodržovat 89 odøíkání, která jsou pro duchovní život nezbytnᓠ. Tak není dovoleno používání nejen tvrdých drog, nikotinu a alkoholu, ale také kávy a èaje. 3) Nemít nedovolený pohlavní styk. Nedovolen není jen mimomanželský sex, ale jakákoli pohlavní aktivita, jejímž úèelem není plození. Tìlem, které patøí Kršnovi, se smí - podle uèení hnutí Haré Kršna - ve skuteènosti tìšit právì jenom on. Je bìžné, že v komunitách žijí i manželské páry a rodiny s dìtmi, ale obecnì je vyvyšován celibátní zpùsob života. Ti, co žijí v celibátu, jsou vedeni k tomu, aby se co nejménì stýkali s osobami opaèného pohlaví. Všechny ženy jsou oslovovány jako mátadží, což znamená maminka. Každý muž má na každou ženu - kromì své manželky - pohlížet jako na svou matku. 4) Nedopouštìt se hazardu. Hazardovat se nesmí, protože - jak øíkají Kršnovi oddaní - vše patøí Bohu, a i to, co èlovìk má, má od nìho, a tak s tím nemùže zacházet podle své libovùle. Dále je hazard považován za pøekážku duchovního zdokonalování, protože podnìcuje touhu po zisku a závistivost. Do tìchto ètyø pravidel shrnul Bhaktivédanta višnuistickou etiku, aby ji uèinil pøehlednìjší tìm, kdo nevyrostli v jeho kultuøe. I pátá zásada, tj. pravidelnì zpívat Kršnovo jméno - džapa (polohlasné odøíkávání manter), je podána tak, aby byla pro západního èlovìka pøijatelnìjší. Prabhupáda po svých žácích požadoval, aby ji provádìli s pomocí rùžence (mála) o sto osmi kulièkách, a to šestnáct kol dennì. To je celkem 1 728 opakování slov Mahámantry. Višnuistická tradice zná však mnohem rozsáhlejší odøíkávání mantry. Bhaktisiddhánta Sarasvatí považoval za 90 pokleslého každého, kdo neodøíkal dennì 64 kol. 40

V co vìøí S obsahem višnuistické víry jsme se již krátce seznámili. V této podkapitole se seznámíme s tím, jak tuto víru prezentuje Prabhupádovo hnutí. Jako osnovy se pøi tom mùžeme držet základního vyznání víry, jak bylo v osmi bodech formulováno roku 1970 na stránkách publikace „The Krsna Conciousness Handbook“. 1) O absolutní pravdì vydávají svìdectví svatá Písma rùzných svìtových náboženství. Nicménì nejstarší je védská literatura, ze které je nejznámìjší Bhagavadgíta. Dùraz na text indických svatých písem je v Mezinárodní spoleènosti pro vìdomí Kršny obrovský. Vidíme, že Prabhupáda se ve své spisovatelské èinnosti vìnoval pøedevším pøekladùm a komentáøùm nejdùležitìjších hinduistických náboženských textù. Kromì Bhágavatapurány a Bhagavadgíty to byly upanišady (͚opanišad) a sedmnáctisvazkový bengálský spis Èaitanja-èaritamrta. Všechny tyto texty jsou brány jako neomylná Boží poselství. Prabhupáda jako všichni konzervativní hinduisté odmítal historický pøístup moderních indologù ke svatým písmùm. Védské texty, kam øadil i Bhagavadgítu a purány, považoval (v jejich písemné podobì) za pìt tisíc let staré. Jejich obsah je prý nezpochybnitelný. Prabhupáda vedl své žáky k tomu, aby vìøili v jejich doslovný smysl. V této souvislosti je nejèastìji zmiòováno pøesvìdèení oddaných o tom, že èlovìk nikdy nebyl na Mìsíci, protože to podle svatých písem není možné. To, že se vìtšina lidí nechala pøesvìdèit o letech na Mìsíc, považují za výsledek masového „vymývání mozkù“. Satsvarúpa dása Gósvámi, jeden z nejznámìjších Prabhupádových žákù a autor jeho životopisu, o tom píše: „Védy øíkají, že Mìsíc je o 8 milionù mil (více než 1 milion km) dále od Zemì než Slunce. Když tedy pøijmeme moderní údaj o vzdálenosti Slunce od Zemì - 93 milionù mil (150 milionù km) jak by „astronauti“ mohli doletìt na Mìsíc a pøekonat takovou vzdálenost za pouhých 91 hodin (uvádìná doba letu Apollo 11)! To by vyžadovalo ohromnou r ychlost rakety: více než milion kilometrù v hodinì - oèividnì nemožný výkon, 91 dokonce i z hlediska vìdeckých kalkulací.“ 2) Bùh je vìèný, vševìdoucí, všemocný, všudypøítomný, je otcem všeho živého, je udržovatelem energie všeho života, vší pøírody a funkce vesmíru. Hnutí Haré Kršna na Západì reprezentuje striktnì monoteistický smìr hinduistické tradice. Pramenem všeho jsoucího je jediný Bùh - Kršna, který má jak neosobní, tak i osobní aspekt. Podobnì platí, že je jak zcela transcendentní (zcela mimo tento svìt), tak zároveò i zcela imanentní (pøítomný ve svìtì). Podle svých jednotlivých èinností vystupuje v rùzných podobách (manifestacích). V dìjinách na sebe nìkolikrát vzal lidskou nebo zvíøecí podobu, aby zde splnil konkrétní úkol. Jednou z tìchto pozemských manifestací (avatárù) byl i Èaitanja. Védští bohové (Šiva, Brahma atd.) jsou ve skuteènosti jen polobozi, kteøí jedinému Bohu - Kršnovi slouží. 41

3) Podstatou èlovìka není tìlo, ale vìèná duše, která je hlavní èástí Boha. Vedle uèení o jedinosti Boží je zdùrazòování rozdílu mezi tìlem a duší nejdùležitìjším èlánkem vìrouky. Poèátkem duchovního života je uvìdomìní si pravé identity èlovìka, jež spoèívá v duši (átman) - nikoli v tìle. Tìlo je pouze pomíjivá schránka, kdežto duše je vìèná, bez poèátku a bez konce. Každá duše je svou podstatou vìènou služebnicí Boha. Pøíèinou opuštìní tohoto pùvodního stavu a upadnutí do hmotného svìta je pýcha, která duším vnutila touhu po panování. Každá duše tedy ve stvoøeném svìtì prochází kolobìhem pøevtìlování, pøièemž pøi každém novém zrození pøijímá jeden z 8 400 000 druhù tìl. To, jaké tìlo dostane, záleží podle karmického zákona na kvalitì skutkù v pøedcházejících životech. „Živá bytost pøijme nejdøíve tìlo s lidskou podobou, ale postupnì na základì degradujících èinností sestoupí do nižších životních podob... Postupným evoluèním procesem získá opìt tìlo lidské a obdrží novou 92 možnost dostat se z reinkarnaèního cyklu.“ Cílem duchovního života je koneèné vysvobození se z kolobìhu pøevtìlování a návrat k Bohu. Není ovšem možné docílit jej bez Kršnovy pomoci (milosti). 4) Bratrství všech lidí lze uskuteèòovat jen realizací Boha jako našeho spoleèného otce. V souvislosti se snahami o sjednocení lidstva, k nimž se stavìl dosti skepticky, Prabhupáda kategoricky zdùrazòoval, že jednoty není možné docílit bez shody v náboženství a bez uznání jednoho Boha. „Mùžete mít stovky a tisíce konferencí, pojednávajících o jednotì lidstva, ale vùdcové se nikdy nesjednotí, protože nemají 93 spoleènou základnu.“ 5) Všechny èiny mají být obìtí Bohu. Podstata duchovního života ISKCONu netkví v odøíkání a ve stažení se ze svìta, ale v promìnì všech (bohulibých) èinností v obì Kršnovi. Jak píše Prabhupáda ve svém komentáøi k Bhagavadgítì ( 9: 27), je povinností každého èlovìka, který chce sloužit Bohu, aby si uzpùsobil život tak, že nikdy za žádných okolností nezapomene na Kršnu. Každodenní práce, pøijímání potravy, ale tøeba i dýchání, to vše má být chápáno jako obì Bohu, jemuž to všechno ve skuteènosti patøí. 6) Každé jídlo má být obìtováno Pánu. Pøi jeho pøjímání se pak èlovìk oèisuje. Zvláštní dùraz je kladen na obìtování jídla. To hraje v hnutí tak velikou úlohu, že si zaslouží samostatnou kapitolu. 7) Upøímným pìstováním spirituální vìdy mùže èlovìk dosáhnout stavu èistoty, blaženého vìdomí a osvobození od úzkosti už v tomto životì. Cílem duchovního života na tomto svìtì je èistota neboli èistá oddaná služba. Abychom dobøe pochopili, co je tím mínìno, musíme se seznámit s uèením o tzv. kvalitách hmotné pøírody (gunách). Podle této nauky, která se opírá pøedevším 42

o ètrnáctou kapitolu Bhagavadgíty, je celé stvoøení složeno ze tøí druhù gun a vše, s èím se v našem svìtì setkáváme, je možné pøiøadit k jedné z nich. První, nejnižší, gunou neboli kvalitou je nevìdomost èi temnota (tamas), druhou je neklid èi vášeò (radžas) a tøetí, nejvyšší, je kvalita dobra (sattva). Guny mùžeme chápat jako tvùrèí energie Boha, jimiž tvoøil svìt tak, že jejich kombinací vznikaly jednotlivé vìci. Èlovìk tyto stvoøené vìci mùže rozlišovat, a tedy i hodnotit podle toho, jaká kvalita v nich pøevládá. Nejde ale pouze o hmotné vìci. I lidské jednání nebo myšlení je ovládáno gunami. Jimi je èlovìk poután k hmotné pøírodì. Èlovìk ovládaný nevìdomostí je pasivní, bez zájmu a zásad; èlovìk ovládaný vášní naopak vyvíjí aktivitu pro dosažení požitkù. Kvalita dobra je samozøejmì hodnocena pozitivnì - charakterizuje ji touha po poznání, dobroèinnosti, duchovním zdokonalení atd. - ale pøesto je to také provaz (což je pùvodní význam slova guna), kterým je èlovìk pøipoután k tomuto svìtu. Cílem duchovního života je tedy zpøetrhat pouta kvalit hmotné pøírody a být tak svobodný pro službu Bohu. Tomuto stavu se pak øíká èistá oddaná služba. Je to stav duchovní dokonalosti èi svatosti. Cesta k ní vede pøes smíšenou oddanost ovlivòovanou gunami. Dvì nižší kvality mohou mít totiž i svou jemnou, „duchovní“, podobu. Pak se èlovìk ovládaný nevìdomostí mùže pyšnit svými duchovními pokroky, nebo je naopak závidìt ostatním; vášnivý èlovìk zase usiluje o slávu a odmìnu za svoji náboženskou èinnost. Prvním cílem „pìstování spirituální vìdy“ je tedy realizace kvality sattva usilování o oèištìní a duchovní pokrok z dùvodu touhy po vysvobození z kolobìhu pøevtìlování. Èistá oddaná služba je pak popsána jako stav, kdy èlovìk netouží získat nìco pro sebe, ale sloužit Bohu jen z lásky. 8) V souèané dobì (kalijuze) je nejlepší metodou k dosažení zralého stadia lásky k Bohu zpívání Mahámantry. Aby èlovìk došel této dokonalosti, nestaèí mu na to jeho vlastní síly. Lidské skutky jsou v souèasné upadlé dobì tak zneèištìné nižšími kvalitami, že se s nimi èlovìk daleko nedostane. Proto více než cokoli jiného je zapotøebí odevzdat se Kršnovi a spolehnout se na jeho milost (nezasloužený dar možnosti vysvobození). Takovou víru v sobì èlovìk probudí pøedevším zpíváním svatých jmen „Nejvyšší Osobnosti Božství“ a nasloucháním tomuto zpìvu. Bohoslužby Višnuismus si potrpí na emotivnì pùsobivé obøady. Proto je veškerá èinnost v komunitì (práce, studium ap.) prokládána mnoha typy bohoslužeb. Pravidelné denní rituály se konají v chrámové místnosti nebo na jiném místì, kde je umístìn oltáø s božstvy. Každý bohoslužebný prostor je vlastnì zpøítomnìním nejposvátnìjšího místa uctívaèù Kršny - Vrndávanu. 43

Oltáø, který je materiálním støedem bohoslužebného uctívání, pøedstavuje a zpøítomòuje Kršnu s celou jeho øíší. Jsou na nìm zobrazeny podoby manifestací Boha - múrti (božstva). Hlavním obrazem na oltáøi je Panèa-tattva - pìt podob Pána. Je na nìm zobrazen zlatý Šrí Èaitanja Maháprabhu jako inkarnace Kršny se svými ètyømi spoleèníky (Nitjánanda, Advaita, Gadádhara Pandita, Šrívas Thákur), kteøí jsou také chápáni jako speciální manifestace Boha. Dále bývá na oltáøi umístìn obrázek Nárasimhy - inkarnace Boha v podobì napùl lidské a napùl lví bytosti, kterou na sebe Kršna vzal, aby znièil démona Hiranjakašipua (Bh I,3,18). Potom jsou na oltáøi umístìny obrázky posledních duchovních uèitelù gaudíjské sampradáji, od nichž ISKCON odvozuje svoji tradici. Vedle tìchto základních mohou oltáø zdobit ještì mnohé další obrázky nebo sošky. Obøad, pøi kterém se uctívá Pán, se nazývá árati. Pøi nìm se Kršnovi nabízejí vonné tyèinky, oheò, kvìtiny, voda a je ovíván vìjíøem. Oddaní, kteøí se obøadu úèastní, zpívají mantry nebo tzv. bhadžany (velebení Boha opìvováním jeho vlastností a zábav). Tìmi opìvují pøedevším Kršnovy „transcendentální zábavy“, které pøi své viditelné pøítomnosti na zemi konal. Obøadem se tak oddaní stávají úèastníky onìch svatých dìjù. Árati konají oddaní nìkolikrát dennì (minimálnì tøikrát). Kromì uctívání božstev (múrti-púdžá) pøi nìm mùže jít i o uctívání duchovního uèitele (guru-púdžá) a uctívání posvátné kvìtiny tulasí (tulasí-púdžá). Obìtování jídla božstvùm, které narozdíl od árati není veøejné, se koná tøikrát dennì. Dùležitým obøadem je také mytí božstev (abhišék), které se provádí jedenkrát dennì. Vodu se všemi pøísadami (nìkdy vèetnì kravské moèe), která k tomuto úkonu byla použita, oddaní i jejich hosté pijí. Tyto obøady spolu se skupinovým zpíváním Kršnova jména jsou souèástí každého dne. Svou zvláštní podobu získávají podle jednotlivých svátkù, které višnuisté slaví podle svého kalendáøe. Svátky V životì višnuistù stejnì jako v životì vyznavaèù jiných náboženství hraje velikou úlohu kalendáø se svátky, kterými si vìøící pøipomínají a zpøítomòují jednotlivé významné události. Višnuistický kalendáø je lunární (øídí se pohybem Mìsíce). Proto se data svátkù rok od roku liší. Aby jejich místo bylo alespoò trochu stabilní vzhledem ke kalendáøi solárnímu, pøidává se každý tøetí rok jeden bezsvátkový mìsíc navíc. Višnuistických svátkù je celá øada. Ty nejdùležitìjší následují po sobì takto: 1) pøíchod Nitjánandy, který je považován za inkarnaci Balarámy (konec ledna zaèátek února); 2) pøíchod Èaitanjova spoleèníka Advaity, který je pokládán za inkarnaci Mahávišnua (únor); 44

3) pøíchod Šrí Èaitanji (Gaura-púrnima). Tímto dnem zaèíná kalendáø bengálských višnuistù (konec února - polovina bøezna); 4) pøíchod prince Rámy (duben); 5) pøíchod Balarámy (srpen); 6) pøíchod Šrí Nrsinhy ( konec dubna - zaèátek kvìtna); 7) pøíchod Kršny (Šrí Kršna Džanmáštamí, polovina srpna - zaèátek záøí); 8) pøíchod Rádhy (Rádhaštamí, záøí); 9) zabití démona Rávany princem Rámou (Ráma vidžajótsava, øíjen); 10) svátek krav spojený s oslavou zvednutí Góvardhany Kršnou (Gó púdžá, Góvardhana púdžá, konec øíjna - polovina listopadu). Souèástí slavení svátkù je pùst, který bývá ukonèen hostinou. Pøi nìm jsou ze stravy vylouèeny všechny obiloviny a luštìniny, pøípadnì se nejí nic. Kromì tìchto svátkù se pùst pravidelnì drží každý jedenáctý den po úplòku a po novu (ékadáší). Prasádam - jídlo není jen pro nasycení tìla Chceme-li se seznámit s hnutím Haré Kršna, bylo by velikou chybou, kdybychom opomenuli višnuistický jídelníèek a roli jídla. Možná neexistuje jiná náboženská organizace, kde by se jídlu pøikládala vìtší váha než právì v Mezinárodní spoleènosti pro vìdomí Kršny. Jídlo pro oddané neznamená jen posilu pro tìlo, ale hraje také dùležitou úlohu na cestì duchovního zdokonalování. Je tomu tak proto, že už jeho pøíprava - a hlavnì jeho pøijímání - je v podstatì bohoslužbou. Jestliže vše, co oddaný vykonává, má být obì Kršnovi, tak v pøípadì pøípravy a pøijímání jídla je tato zásada obzvl᚝ významná. Pøednì platí, že vyznavaè Kršnova náboženství by nemìl požívat jídlo, které nepøipravoval on sám nebo jiný oddaný. A to proto, že èlovìk, který není èlenem hnutí, nemùže dodržovat všechny pøedpisy pro správné višnuistické vaøení. Dùvodem je ale také to, že pøi vaøení do sebe podle víry odaných jídlo pøejímá energii kuchaøe a je-li jím nìjaký karmí, tedy svìtský èlovìk, neoddaný, pøejímá tak jeho negativní, materialistickou energii. Správnì by mìl vaøit jen zasvìcený a nikdo, kdo není višnuista, by vùbec nemìl vstoupit do kuchynì višnuistické komunity. To, že samotná pøíprava pokrmu je svým zpùsobem bohoslužba, v praxi znamená, že pøi vaøení se má kuchaø snažit myslet na Kršnu a nikoliv na nìco jiného, jako tøeba na nasycení svého tìla. V první øadì se vaøí pro potìšení Boha, potom teprve pro nasycení jeho oddaných. Zvláštní pozornost je pøi pøípravì jídla vìnována èistotì. A to jak fyzické, tak pøedevším duchovní a rituální. Do kuchynì se nesmí s nepokrytou hlavou, protože vlasy jsou považovány za neèisté. Stejnì tak nemá do kuchynì pøístup žena v období menstruace. Také se v místnosti nesmí používat vulgární èi nevlídná slova; nemìlo by se vlastnì hovoøit o nièem, co nesouvisí s vaøením nebo s náboženstvím. Jídlo se nesmí v žádném pøípadì 45

ochutnávat a ruce se smí bìhem vaøení dotýkat pouze toho, co s ním bezprostøednì souvisí. V pøípadì, že se èlovìk dotkne napøíklad úst nebo podlahy, musí si ruce pøed pokraèováním ve vaøení opláchnout. Jen byla-li dodržena všechna tato pravidla, je jídlo pøipraveno k obìtování. Obìtování je - nebo alespoò má být - dùležitìjší než samotné pøijímání potravy. Ve skuteènosti je to totiž Kršna, kdo takto øádnì pøipravené jídlo pøijímá, jelikož bylo uvaøeno pøedevším pro nìho. Jeho dìti pøijímají vlastnì už jen zbytky. To je smyslem obìtování - nabídnout Bohu jídlo, aby je pøijal jako dar a aby svým duchovním pojídáním naplnil jídlo svou energií, tedy sám sebou. Po aktu obìtování už není nejdùležitìjší ono hmotné jídlo, ale právì tato duchovní, pøesto reálná pøítomnost Kršny v nìm; podobnì jako u božstev na oltáøi není dùležitý materiál, ale to, že v nich má pøebývat živý Bùh. A stejnì jako se pøi uctívání božstev vìøící neklaní soškám samotným, ale tomuto živému a jedinému Bohu, tak pøi pøijímání v první øadì pojídá Kršnovu milost (energii). Pøijímání hmotné potravy (tedy jejích zbytkù) je vlastnì druhoøadé. Takový je alespoò ideál. Pøi obìtování se uvaøené jídlo (èást od každého chodu) vloží do nádob, které slouží výhradnì k tomuto úèelu. Z nich smí jíst pouze Kršna. Nikdy pøi tom nesmí chybìt voda. Pìknì upravené jídlo se položí na oltáø pøed božstva. Potom se pøi zvonìní zvoneèkem odøíkávají modlitby (mantry), kterými se opìvuje Kršna i jeho vìrný služebník Prabhupáda. Pak se jídlo nechá „pro potìšení Pána“ asi dvacet minut na oltáøi. Po tuto dobu se zpívají ještì další mantry nebo se dìlá i árati. Dodržovat tento postup je sice dùležité, ale - jak oddaní zdùrazòují - mnohem dùležitìjší je stav mysli. Všechna pravidla vaøení a obìtování mají za cíl vzbudit lásku ke Kršnovi. „Kršna ve skuteènosti pøijímá lásku a oddanost více než samotné jídlo. Kršna už má všechno, co mùže potøebovat? Tak mu nabízíme svoji lásku, 94 protože jsme si ji jako lakomci nechávali tak dlouho pro sebe.“ Je to tedy ve skuteènosti Kršna, kdo nabízí jídlo, a ne èlovìk. Obìtované jídlo je pak Boží dar prasádam. I samotné pøijímání tohoto prasádam (jinak oddaní obìtovanému jídlu neøeknou) má svá pravidla. Nejdøíve se má Kršnovi za takto projevenou milost podìkovat tradièní modlitbou: „Toto hmotné tìlo je sí nevìdomosti a smysly jsou naši smrtelní nepøátelé, protože vrhají duši do tohoto oceánu hmotného smyslového požitku. Mezi tìmito smysly je jazyk nejdravìjší a nejhùøe ovladatelný. V tomto svìtì je velmi obtížné ovládat jazyk. Pán Kršna je velmi milostivý a dal nám zbytky Svého jídla, jen abychom ovládli jazyk. Nyní prosím pøijmìte toto nektarové Kršna - prasá95 dam a opìvujte slávu Šrí Rádhy a Kršny a s láskou volejte: Èaitanja! Nitáj!“ Prasádam se má pøijímat vsedì a pouze pravou rukou. (Tato zásada vychází ze skuteènosti, že v Indii se tradiènì levá ruka používá k èištìní koneèníku.) Je také dùležité, z èeho je jídlo pøipraveno. V první øadì nesmí obsahovat žádné maso. V tomto jsou pøedpisy tak dùsledné, že zakazují také používání vajec, která 46

by mohla obsahovat kuøecí zárodek. Ovšem i vajíèka ze souèasných velkodrùbežáren, která zcela jistì zárodky obsahovat nemohou, jsou pro višnuistickou kuchyni nepøijatelná, a to nejenom z dùvodu, že tradièní kuchynì jejich používání nezná, ale také proto, že zpùsob jejich „výroby“ je podle Kršnových oddaných neetický. Kromì masa a vajec bychom v prasádam marnì hledali i nìkteré další potraviny. Èesnek a cibuli oddaní odmítají, protože jsou v kvalitì vášnì (obsahují prý afrodiziaka). Houby jsou zase odmítány proto, že pocházejí z kvality nevìdomosti. Z dodržování druhého regulativního principu zase vyplývá, že se v jídelníèku nesmí objevit žádný alkohol, ale také zde nesmí být nic, co obsahuje èernou kávu, èaj nebo kakao. Základní potravinou je mléko. Právì proto, že krávy dávají pro život nepostradatelné mléko, jsou v Indii posvátné a uctívané jako „naše matky“. Dále se používá zelenina, rýže, luštìniny, dùležité je koøení. Také rùzné druhy cukroví jsou pro kršnovský jídelníèek typické. Role jídla je v hnutí Haré Kršna opravdu nepøehlédnutelná. Jídlo hraje dùležitou úlohu jako misijní prostøedek - kdekoli oddaní pùsobí, zakládají vegetariánské restaurace a prasádam èasto nabízejí i na ulici. Ale asi nejdùležitìjší funkcí jídla je to, že jeho kvalita, pestrost a množství èlenùm hnutí kompenzuje odøíkání v jiných oblastech života. Pohled na stravující se oddané bìhem nìjaké vìtší slavnosti (napø. svátku narození Kršny) tak vyvrací èasté tvrzení, že se v hnutí žije asketicky. Aktivity na veøejnosti Haré Kršna nikdy nebylo masovým hnutím, poèet jeho aktivních èlenù „na plný úvazek“ dosahuje po celém svìtì pouze desetitisícù. Pøesto je to jedna z nejviditelnìjších alternativních náboženských organizací. Oddaní skuteènì vyvíjejí mnoho úsilí, aby o sobì (a tedy o Kršnovi) dali vìdìt. Podívejme se tedy, jakou formu a pøedevším jaký smysl jejich aktivity na veøejnosti mají. Sankír tanové prùvody a pádajátry Na prvním místì se sluší pøipomenout sankírtan, tedy prùvody se zpíváním Mahámantry a jiných manter èi písní oslavujících Pána Kršnu a jeho spoleèníky, protože to je to, s èím pøed ètyømi stoletími vystoupil Èaitanja Maháprabhu. Jako on tehdy chodil po ulicích bengálských mìst a vesnicích a zpíval Kršnovo jméno, tak i nyní chodí po ulicích mìst všech kontinentù prùvody oddaných (tøeba i ve velmi malém poètu) a zpívají za doprovodu tradièních indických nástrojù. Proè to dìlají? Pøedvádìjí se? Baví se tím? To možná také, ale oddaní vám øeknou jiný dùvod. Pokud má soukromé odøíkávání Kršnových svatých jmen oèišovat samotného 47

oddaného, pak veøejné zpívání má oèistit pøedevším jeho posluchaèe. Pouhé zaslechnutí Božího jména mùže totiž v høíšné duši uèinit divy. Ta si toho sice nemusí být ani vìdoma (èlovìk se oddaným mùže tøeba vysmát), ale pøesto v ní - jak vìøí oddaní - mùže síla Kršnova jména pùsobit tak, že postupnì získá zájem o poznání Boha, by tøeba až v pøíštím životì. Nìkdy mùžeme potkat vìtší kršnovské prùvody i s voly taženými ozdobenými vozy. Jedná se o tzv. pádajátru. Pøi ní se božstva ukazují svìtu. Nìkteré pádajátry jsou malé, tøeba jen kolem farmy, jiné mohou putovat nìkolika zemìmi. Veøejné programy Ve svých støediscích oddaní poøádají pravidelné programy, které jsou urèeny pøedevším hostùm. Pøi nich se obvykle koná pøednáška (kázání) na nìjaký text ze svatých písem, dále kírtan a samozøejmì se také nabízí prasádam. Nìkdy (zpravidla na nìjaký vìtší svátek) je program obohacen napøíklad o videoprojekci, divadlo, hudební pøedstavení apod. Rozdávávání prasádam - misie skrze jídlo Misijní význam mají i další kršnovské aktivity. Zvláštì to platí pro nabízení prasádam. V každém jídle, které bylo obìtováno Kršnovi, je svou energií osobnì a reálnì pøítomen. Pøijímat takové jídlo znamená pøijímat samotného Boha, a tím se oèišovat od následkù høíšných jednání. Takto obìtované jídlo pùsobí nejen u oddaných, ale u všech, kteøí ho pøijímají, by by vùbec netušili, co vlastnì jedí. Vegetariánské restaurace jsou tedy ve skuteènosti pøedevším misijními støedisky, a to tìmi nejèastìjšími. Ale i na jiných místech, kam oddaní zvou zájemce, se program obvykle neobejde bez vegetariánské hostiny. Prasádam se však nabízí i mimo støediska ISKCONu. Èasto se mùžeme setkat s tím, že nám jej - nejèastìji v podobì rùzných druhù cukroví - oddaní nabídnou i na ulici. Tyto aktivity mají samozøejmì za cíl kromì oèišování strávníkù získávat finanèní prostøedky. Nicménì ISKCON poøádá i akce, kdy se prasádam rozdává potøebným zdarma. Proto zaèalo hnutí s programem, který nazvali „Jídlo pro život“. Jeho mottem se stala Prabhupádova slova, že nikdo v okruhu 10 mil kolem chrámu by nemìl hladovìt. Smyslem programu je nabízet zdarma prasádam lidem v nouzi. Takto napøíklad pomáhali lidem v Èeèensku, v bývalé Jugoslávii, ale také na Moravì, kde po 96 záplavách v roce 1997 rozdali více než patnáct tisíc porcí. Distribuce knih Všude, kde hnutí pùsobí, je velmi èinné též vydavatelsky. Mnoho oddaných je zamìstnáno pøekládáním, pøepisováním èi distribucí (pøedevším Prabhupádových) knih. Vydávají je ve velikém nákladu a pak rozšiøují nejrùznìjšími cestami, zvláštì 48

pøímou distribucí na ulicích nebo po domech. Nejintenzivnìji pracují poulièní distributoøi v prosinci, kdy pravidelnì probíhá tzv. Prabhupádùv maratón. Pøi této akci se oddaní snaží rozšíøit knihy mezi co možná nejvìtší poèet lidí. U distribuování se podobnì jako v pøípadì prasádam hovoøí o „rozdávání“. Pøíslušníci hnutí Haré Kršna tomuto slovu ovšem rozumìjí jinak, než je obvyklé. Zastáví-li vás „kršnovský maratónec“ na ulici a øekne-li vám, že by vám rád dal „dárek“, rozhodnì tím nechce øíci, že vám chce knihu vìnovat zadarmo. Vždy bude požadovat nìjaký „malý pøíspìvek“. Zpùsob distribuce knih je možná nejproblematiètìjší veøejná aktivita hnutí. Lidé jsou nezøídka odrazeni nìkdy až agresivním vnucováním literatury ze strany oddaných, a pokud se pøece jen nechají pøesvìdèit, èasto s knihou bìží do nejbližšího antikvariátu. Nicménì - jak by øekli oddaní - jsou už alespoò trochu oèištìni pouhým dotekem jejího obalu a pohledem na Kršnùv obrázek. Mísení misijních aktivit se získáváním finanèních prostøedkù se jeví jako opravdový problém hnutí Haré Kršna. Zlí jazykové dokonce pozmìnili jeho název na „Mezinárodní spoleènost pro vìdomí penìz“ (International Society for Money Conciousness - ISMCON). Pùsobí ponìkud podivnì, když napøíklad oddaní z pražského centra ve Zlièínì vybírají od hostù za pravidelný nedìlní program vstupné sto korun (údaj z roku 1998). Další misijní aktivity Vedle tìchto nejtypiètìjších misijních aktivit využívají oddaní samozøejmì další pøíležitosti, jak lidem nabídnout Prabhupádovo poselství. Poøádají pøednášky a diskusní poøady mezi vysokoškoláky, zúèastòují se rùzných ekologických akcí atd. Nìkteøí se vìnují hlásání višnuistického náboženství skrze hudbu, a to nejen tradièní indickou - existují i popové, folkové èi rockové skupiny popularizující Kršnu. Skupiny jako Shelter nebo 108 se staly populárními mezi mládeží, která se sdružuje kolem punkové a hardcorové kultury. V Èeské republice tyto skupiny napodobuje relativnì úspìšná skupina Kašmír. Haré Kršna v èeských zemích Hnutí Haré Kršna u nás pùsobí veøejnì od listopadového pøevratu v roce 1989, a tak se vìtšina souèasných èlenù s hnutím seznámila v posledním desetiletí. Historie ISKCONu v èeských zemích se však zaèala psát o nìco døíve. Poprvé u nás znìla slova Mahámantry už v sedmdesátých letech, a to díky populární písni George Harrisona „The Hare Krishna Mantra“. V této dobì sem pøijíždìlo nìkolik oddaných ze zahranièí, kteøí s sebou pøiváželi anglicky psanou literaturu, pozdìji i èeské pøeklady Prabhupádových knih. Politická atmosféra tehdejší doby jim však neumožòovala vìtší misijní úspìchy. Pøesto se v polovinì osmdesátých let formuje 49

malá skupina èeských oddaných. V roce 1986 zaèínají v Pardubicích s nedìlními programy, ty byly však znaènì nepravidelné. V roce 1988 se pokusili o komunitní život na hospodáøském statku u Ústí nad Orlicí. To bylo pochopitelnì peèlivì sledováno Státní bezpeèností, nicménì komunita vydržela až do listopadové revoluce. Skuteènì aktivní na veøejnosti se v naší zemi hnutí stává až po roce 1989. Z bytu, který vlastnili oddaní v pražské ulici Na hrázi, se stalo první støedisko Mezinárodní spoleènosti pro vìdomí Kršny v Èeskoslovensku. Pozdìji vzniká støedisko v Praze - Modøanech nazvané Centrum pro védská studia. Jeho posláním byla distribuce knih a jiné misijní aktivity - pøednášky, semináøe, vegetariánské hostiny. V roce 1993 Centrum pøesídlilo do Jílové ulice v Praze 5. Dnes zde žijí asi tøi desítky oddaných. Vedle Centra jsou v Praze také dvì vegetariánské restaurace. První - vegetariánský klub „U Góvindy“ - vznikla v roce 1992 ze støediska v ulici Na hrázi. O tøi roky pozdìji byla v Soukenické ulici v Praze 1 otevøena druhá restaurace, která svým názvem „Góvinda“ také pøipomíná Kršnu jako „držitele krav“. I ona, podobnì jako klub Na hrázi, nabízí kromì vegetariánských jídel také pøednášky, popø. jiné akce otevøené pro veøejnost, jako napø. kurzy vaøení. Funguje zde také „Klub pøátel Góvindy“, což je sdružení sympatizantù hnutí, jehož hlavním posláním je propagace vegetariánství. Zdaleka nejpopulárnìjším støediskem hnutí Haré Kršna v Èeské republice je jistì tzv. ekologická farma Kršnùv dvùr v Chotýšanach u Benešova. Zde si oddaní již v roce 1990 našli starou hospodáøskou usedlost, kterou zaèali pomalu opravovat a pøizpùsobovat pro život višnuistické komunity. Ekologické farmy jsou jedním ze základních stavebních kamenù ISKCONu. Skoro v každé zemi, kde organizace pùsobí, vznikají vesnické komunity, které se snaží o maximální ekonomickou sobìstaènost - žít z toho, co si sami vypìstují. Komunita oddaných na první a zatím jediné èeské farmì èítá kolem dvaceti èlenù a obdìlává 35 hektarù pùdy. Pøitom se snaží maximálnì eliminovat používání moderní zemìdìlské mechanizace, pøednost se dává lidské a zvíøecí síle. Jako ostatní støediska hnutí je i chotýšanská farma otevøena pro veøejnost. Zvláštì na nedìli a významné svátky jsou zváni hosté na programy. Zájemci zde však mohou zùstat i delší dobu, pokud jsou ochotni pøizpùsobit se zdejšímu životu. Do nedávné doby existovalo urèité napìtí mezi farmou a pražským Centrem. Chotýšanská komunita byla v nìkterých ohledech liberálnìjší. Vedoucí hnutí v Praze naopak více zdùrazòovali øád a disciplínu. V roce 1997 však došlo k významné zmìnì. Dosavadní vedoucí komunity Turija dása, který farmu jako dlouholetý oddaný a zkušený farmáø v roce 1990 zakládal, byl usvìdèen z vážného porušování pravidel a posléze vylouèen z ISKCONu. Spolu s ním, popø. v souvislosti s pozdìjšími zmìnami, z farmy odešlo mnoho dalších oddaných (pøedevším rodiny s dìtmi) a poèet osazenstva chotýšanského 50

statku se zmenšil z tøiceti asi na deset èlenù. Iniciativy v øízení takto oslabeného spoleèenství se ujali vedoucí z Prahy a život na Kršnovì dvoøe získal nápadnì jinou atmosféru. Tím, že odešly rodiny s dìtmi, skonèil také dvouletý boj oddaných z Kršnova dvora s pøíslušnými úøady o povolení gurukuly, tedy vlastní základní školy. Dìti z farmy odešly právì v dobì, kdy jim byl tento alternativní zpùsob vzdìlávání povolen. Farma a Centrum pro védská studia spolu se dvìma restauracemi jsou nejdùležitìjšími støedisky Mezinárodní spoleènosti pro vìdomí Kršny v naší zemi. Mimo to jsou oddaní rozptýleni po celé republice a na rùzných místech zakládají malá støediska èi kluby nebo jen poøádají programy v pronajatých místnostech. Tak mùžeme slyšet spoleèný zpìv Mahámantry v Ostravì, Šumperku, Prostìjovì, Plzni, Sokolovì i v dalších mìstech a obcích. Aktivních èlenù plnì zapojených do života hnutí je u nás kolem stovky. Za dobu, co u nás ale Prabhupádovi žáci pùsobí, jich však touto organizací prošlo stovek nìkolik. Pro mnohé je hnutí jen urèitým doèasným útoèištìm. Nìkdy na nìkolik mìsícù, ale existují i odchody po mnohaletém aktivním pùsobení. Dùvody, proè lidé vstupují do tohoto hnutí, jsou rùzné. Sám hlavní mluvèí èeského ISKCONu Trilokátma dása je rozdìluje do ètyø skupin: (1) Lidi ke vstupu motivuje vlastní utrpení, (2) hledají materiální zázemí, (3) jsou zvìdaví anebo (4) skuteènì hledají 97 duchovní poznání. Mùžeme konstatovat, že se z veliké èásti se jedná o mladé lidi nejèastìji se støedním vzdìláním, kteøí nebyli vychováváni nábožensky. Ale jsou i pøípady, kdy do hnutí vstoupí lidé s køesanskou výchovou. Na Slovensku byl dokonce nìjaký èas èlenem hnutí bývalý katolický knìz. Nìkteøí jsou osloveni uèením poté, co se zajímali o rùzná náboženství, jiní jsou nejdøíve osloveni alternativním životním stylem, další hledají sociální zázemí èi seberealizaci. Dalších motivù mùže být celá øada. Jak lidé pøicházejí, tak i odcházejí - také z rùzných dùvodù. Nìkteøí nezvládli takovýto zpùsob života a po odchodu hledají jinou formu spirituality, nebo se naopak zcela pøestanou zabývat náboženstvím. Jiní zase odcházejí, protože uvìøili jinému náboženství a vstupují napøíklad do køesanských církví. Nemalou skupinu v poslední dobì tvoøí také ti, kteøí sice opuštìjí ISKCON, ale pøesto se snaží dále být vìrni èaitanjovskému náboženství. Právì tomuto „alternativnímu kršnovství“ jsou vìnovány další odstavce. Èaitanja ano, Haré Kršna ne - oddaní mimo ISKCON Hnutí Haré Kršna po smrti svého zakladatele a vùdce Prabhupády nezùstalo jednotné. Brzy docházelo k neshodám, roztržkám i rozkolùm. K prvnímu došlo v roce 1982, kdy se v Anglii od hnutí oddìlila skupina kolem oddaného jménem 51

Džajatirtha. To bylo sice první, ale ne pøíliš významné schizma. Pro hnutí bylo mnohem bolestnìjší mnohaleté oddìlení slavného amerického støediska Nový Vrndávan, v jehož èele stál Kírtánanda Bhaktipáda. Ten jej proslavil skandály. Nejvýznamnìjší opozicí proti postprabhupádovskému ISKCONu je hnutí tzv. ritvikù. Sanskrtské slovo ritvik se používá pro oznaèení zástupného zasvìcení, tedy pøijímání zasvìcení do sampradáji nikoli pøímo od gurua, ale od nìkoho, kdo jím byl povìøen, aby v jeho jménu zasvìcoval. Stoupenci tohoto schizmatického hnutí se radikálnì postavili proti tomu, jak se po Prabhupádovì smrti realizovala instituce guruù, a zaèali hlásat, že v hnutí už není nikdo, kdo by se mohl nazývat skuteèným duchovním uèitelem. Proto je prý možné nové èleny pøijímat pouze zástupnì, ve jménu Prabhupády, který nadále zùstává jediným duchovním uèitelem ve svém hnutí. Hnutí ritvikù je (pøedevším v anglicky mluvících zemích) pomìrnì silnou konkurencí Mezinárodní spoleènosti pro vìdomí Kršny, proti níž se silnì vymezují tím, že ukazují na duchovní nevyzrálost vìtšiny oddaných, které Správní komise urèila za duchovní uèitele. Nás ovšem zajímají více ta hnutí, s nimiž se mùžeme setkat v naší zemi. Kromì ISKCONu, který je stále výraznì nejsilnìjším zástupcem bengálského višnuismu, se totiž i u nás mùžeme setkat s jeho alternativami. V poslední dobì se díky dobré propagaci dostává do povìdomí Pražanù organizace, která se nazývá „Institut vìdy o totožnosti - Mise Èaitanji“. Podobnì jako ritvikové, i toto hnutí se vymezuje proti hnutí Haré Kršna. Vychází ovšem z opaèného pøedpokladu. Jestliže ritvici odmítají pøiznat po Prabhupádovi nìkomu titul duchovního uèitele, stoupenci Mise Èaitanji naopak tvrdí, že každý Prabhupádùv žák se mùže stát duchovním uèitelem se vším, co k této funkci v hinduistické tradici patøí. Každý guru si tak mùže vytvoøit vlastní školu. Hnutí Mise Èaitanji je podle svých stoupencù jednou z možností, jak pokraèovat v Prabhupádovì díle. Jeho pùvodce je oddaný Siddhasvarúpa Paramahamsa, který je jako duchovní uèitel svými žáky uctíván pod titulem Džagad Guru. Tento muž je pøímým žákem Bhaktivédanty Prabhupády. Údajnì však nikdy nebyl èlenem ISKCONu (což je ovšem vzhledem k Prabhupádovu chápání jeho hnutí velice sporné tvrzení). Na této organizaci je zajímavé nìkolik vìcí, pøednì to, že zde skuteènì zní pøedevším Džagadovo jméno, což by v Haré Kršna bylo nemyslitelné. Tam je stále uctíván Prabhupáda jako hlavní duchovní uèitel. Další guruové stojí - alespoò rituálnì - víceménì v pozadí. Žáci Džagad Gurua však svého uèitele uctívají stejnì jako žáci Prabhupády uctívali jej. Dále je zajímavé to, jakým zpùsobem se toto hnutí vymezuje proti ISKCONu. Není tomu tak jako u ritvikù, kteøí otevøenì útoèí na jeho vedení. Mise Èaitanji o ISKCONu nápadnì mlèí. Ve svém vystupování se jeho pøíslušníci maximálnì snaží, aby nebyli s hnutím Haré Kršna zamìòováni. Nepoužívají tradièní indický odìv, Paramhamsùv duchovní uèitel není nazýván svým nejznámìjším titulem Prabhupáda, ale mluví se o nìm jako o Bhaktivédantovi, pøi kírtanu nepoužívají jen indické 52

nástroje, ale èasto tøeba i španìlskou kytaru nebo i jakýkoliv jiný hudební nástroj. Co však je nejnápadnìjší a z hlediska ISKCONu nejprovokativnìjší, je ovšem to, že to není Mahámantra, která na jejich kírtanech zní pøedevším. Ta se zpívá jen v soukromí. Právì proto, aby si Misi Èaitanji nikdo nepletl s hnutím Haré Kršna, volí pøi veøejném kírtanu radìji mantry jiné, které ovšem ve višnuistické tradici nemají takový význam jako „Haré Kršna“. Nejèastìji je to mantra: „Nitáj Gaur, Hari ból, Hari ból. Nitáj Gaur“. S hnutím Haré Kršna nechtìjí mít nic spoleèného proto, že se podle jejich pøesvìdèení vzdálilo duchu višnuistické tradice tím, že zinstitucionalizovalo víru v Kršnu a uèinilo si na Èaitanjovo poselství monopol. U nás poselství Džagad Gurua šíøí malá skupinka polských misionáøù pøedevším formou veøejných pøednášek. Zatím zde nevytvoøili nic, co by bylo srovnatelné s organizací ISKCONu, i když v nìkterých zemích existují i komunity tohoto hnutí. Øíkají, že jim jde více o inspirování lidí k duchovnímu životu než o získávání èlenù. V poslední dobì u nás zaèíná být aktivní další organizace reprezentující bengálský višnuismus, která ovšem vznikla nezávisle na ISKCONu. Je to již zmínìná „Šrí Èaitanja Sarasvat math“, jíž založil žák Bhaktisiddhánty Sarasvatího, a tedy „duchovní bratr“ Bhaktivédanty Prabhupády, Bhakti Rakšak Šrídhar. Na Západì ji pak zaèal šíøit jeho nástupce Šríla Bhakti Sundar Góvinda. Pùsobila tedy paralelnì s Mezinárodní spoleèností pro vìdomí Kršny. Náboženská praxe je v sesterských misijních organizacích v podstatì stejná. Za Prabhupádova života byl vztah obou organizací pøátelský. Jak však po jeho smr ti docházelo k napìtí uvnitø Prabhupádova hnutí, rostlo samozøejmì i mezi tìmito dvìma misijními organizacemi. Nyní se Šrí Èitanja Sarasvat math stává útoèištìm pro mnohé oddané, kteøí odcházejí z ISKCONu kvùli nesouhlasu se souèasným zpùsobem øízení organizace. V srpnu roku 1998, na svátek Šrí Kršna Džanmáštamí, pøijel B. S. Góvinda jako jediný guru této misie do Èeské republiky a udìlil nìkterým èeským oddaným zasvìcení. Uvedené organizace ovšem nejsou jedinými alternativami pro nespokojené èeské oddané. Mnozí se pokoušejí o neinstitucionalizované praktikování višnuistického náboženství. Tak se vytváøejí rùzné „disidentské“ kroužky oddaných, kteøí vystoupili nebo byli vylouèeni z hnutí Haré Kršna, ale chtìjí nadále podle svého svìdomí zùstat vìrní Prabhupádovi. Pøitom zdùrazòují, že višnuistická tradice s vyjímkou Gaudíja mathu skuteènì žádnou organizovanost nezná a nepotøebuje. K tomuto neoficiálnímu proudu kršnovství patøil brnìnský vegetariánský klub Hari ból, který však dnes s Prabhupádovou misií nesouvisí už skoro vùbec. V souèasné dobì jsou tito oddaní oslovováni kazatelem, který pøi zasvìcení pøijal jméno Kundalí dása. Jeho vystoupení je velmi zajímavým fenoménem, protože dobøe odráží napjatou atmosféru, která v souèasném hnutí Haré Kršna panuje. 53

Kundalí a jeho kritika ISKCONu Kundalí dása, v Indii žijící Amerièan, je pøímý žák a blízký spolupracovník Bhaktivédanty Prabhupády. Dlouhou dobu patøil k nejvýznamnìjším kazatelùm v hnutí. Ve svých kázáních a pozdìji i v publikaèní èinnosti se èím dál více vìnoval negativním jevùm v ISKCONu. Kritizoval pøedevším chyby v oblasti duchovního vedení. Poukazoval na to, že mnozí guruové zneužívají svého postavení k ovládání svých žákù místo toho, aby je vedli k pravé svobodì a odpovìdnosti za vlastní duchovní život, což má být ústøední smysl instituce gurua. Ve své první knize nazvané „Nektar rozlišování“ zdùraznil, že vstup do hnutí neznamená automatické oèištìní se od gun (kvalit hmotné pøírody), ale je to naopak poèátek boje s jejich pùsobením, které se mùže skrývat za náboženské aktivity. Upozornil napøíklad, že tolik dùležitá èinnost, jakou je distribuce knih (o jejíž problematiènosti zde už byla øeè), je v praxi velmi èasto ovládána kvalitou vášnì, když se oddaní pøedhánìjí, kdo z nich 98 jich „rozdᓠvíce. Pøíèinu všech chyb vidí Kundalí v tom, že se hnutí vzdálilo duchu Prabhupádovy misie a na jeho místo nastoupily vlastní ambice duchovnì nevyzrálých pøedstavitelù organizace. Pøesto zpoèátku odmítal všechny schizmatické tendence a velmi pøísnì napomínal ty nespokojené oddané, kteøí opustili ISKCON místo toho, aby pøijali 99 odpovìdnost za stav organizace, v níž poznali Kršnu. Pozdìji, zvláštì po vydání prvního svazku knihy „Naše misie“, ve které vyostøil svou kritiku duchovního stavu hnutí, se napìtí mezi ním a pøedstaviteli organizace vyostøilo natolik, že nakonec v roce 1995 sám hnutí opouští. Od té doby pùsobí jako nezávislý kazatel a dnes dokonce i jako duchovní uèitel, který udílí zasvìcení. Ve své kritice vedoucích ISKCONu jde ještì dál. Zpùsob jejich pùsobení zaèal pøirovnávat k chování vùdcù destruktivních sekt. Vyslovuje dokonce názor, že by možná bylo lepší, aby hnutí 100 zcela zaniklo, než aby nadále nièilo dílo svého zakladatele. I v naší zemi si tento rebelující oddaný získal pøíznivce - pøedevším z øad bývalých èlenù hnutí Haré Kršna. Vedoucí ISKCONu pochopitelnì jeho projevy stále hodnotí velmi negativnì. Obviòují ho, že jedná z duchovní pýchy, což sám zprvu vytýkal tìm, kteøí hnutí opuštìli. Jeho hodnocení jsou prý nesmírnì generalizující a urážlivá. Kundalího knihy jsou proto „na indexu“, což v lepším pøípadì znamená, že se èíst nedoporuèují, v horším pøípadì se pøímo zakazují.

54

5

Višnuismus a køesanství

Dosud jsme se pokoušeli proniknout do svìta dìtí „modrého boha“ na pozadí dìjinného vývoje Kršnova kultu v Indii i v moderním západním svìtì. Jistì nám pohled na toto náboženství pomùže rozšíøit jeho porovnání s køesanstvím, tedy s náboženstvím, jímž je západní svìt nejvíce ovlivnìn a s nímž se zde Prabhupáda a ostatní bengálští misionáøi museli nìjakým zpùsobem vyrovnávat. Nezasloužený dar spásy Mnozí køesanští teologové jsou toho názoru, že to, èím se jejich náboženství nejvíce liší od jiných, je jeho uèení o spáse Boží milostí; o tom, že si èlovìk spásu nemùže vydobýt vlastními silami, ale musí ji pøijmout jako nezasloužený Boží dar. Jiná náboženství - podle tohoto rozšíøeného názoru - zdùrazòují naopak onu lidskou 101 aktivitu. Je proto vhodné zaèít srovnávání uèení višnuismu s køesanstvím právì u této otázky. Už z toho, co bylo o višnuistické teologii napsáno, je zøejmé, že nebude pøíliš složité hledat v ní v tomto bodì materiál pro srovnávání s køesanskou. Úloha uèení o milosti v dìjinách višnuismu je srovnatelná s úlohou tohoto uèení v dìjinách køesanství. To se muselo v dìjinách nìkolikrát s tímto uèením vyrovnávat. Poprvé to bylo už v pátém století, kdy køesanská církev odsoudila uèení britského mnicha Pelágia, jenž prohlašoval, že èlovìku staèí jeho vlastní síly k tomu, aby žil zcela bez høíchu a zasloužil si tak spásu. V dobì reformace se teologický spor týkal také nejdøíve toho, jakou hodnotu má lidská aktivita ve srovnání s Božím milostivým jednáním. Víme už, že napøíklad áèarja Madhva, do jehož sampradáji patøí i bengálský višnuismus, zdùrazòoval nutnost Boží milosti (prasáda) a uèil dokonce, že lidské skutky nemohou èlovìka pøivést ke spáse, jestliže nepatøí k tìm, které Višnu ke 102 spáse pøedurèil. Je ovšem pravdou, že takovéto uèení o predestinaci, které bychom mohli srovnávat s názory svatého Augustina èi Kalvína, není pro višnuismus typické. Škola jiného áèarji, Rámánudži, se kvùli rozdílnému chápání vztahu mezi lidskou aktivitou a nezapøíèinìnou Boží milostí dokonce rozdìlila na dva smìry „opièí“ a „koèièí“. Severní - opièí - škola získala své oznaèení proto, že si vzala za pøíklad chování opièí matky, která pøi záchranì svých mláïat poèítá s tím, že se jí budou pevnì držet. Potøebuje tedy jejich pomoc. Podobnì je tomu i s lidskou cestou ke spáse. Zachraòuje Bùh, ale èlovìk mu v tom musí pomáhat. Pøipomíná 55

nám to katolické a pravoslavné uèení o synergii, spolupùsobení èlovìka s Boží milostí. Jižní rámánudžovská škola proti tomuto chápání prosazuje radikálnìjší pohled na Boží milost. Lépe ji prý vystihuje pøíklad koèièí matky, která prostì uchopí své mládì do tlamy a to se jen nese, aniž by vyvíjelo jakoukoliv aktivitu. Tak se má i èlovìk pouze svìøit do ochrany milujícího Boha a nespoléhat na své síly. Koèièí škola je tedy jakousi obdobou protestantského monergického modelu, 103 podle nìhož ve spásném dìní úèinnì pùsobí pouze Boží aktivita. I kauza Kundalí má v pozadí spor o milost a skutky. Tento rebelující Prabhupádùv žák ve své kritice ISKCONu odmítá jednostranný dùraz na Kršnovu milost, jenž podle jeho názoru v tomto hnutí pøevládá, a èiní tak jeho èleny v duchovním životì pasivními a nesvobodnými. Kundalí si v této otázce bere na pomoc pøímo køesanské uèení o synergii a zdùrazòuje, že právì model lidské spolupráce s Boží milostí je pravým vystižením višnuistického náboženství. „Ano, potøebujeme Kršnovu milost. Ano, nejsme to my, kdo koná. Ale jsme ti, kteøí touží, a Kršna je ten, kdo splní všechny touhy... A jak je možné ukázat touhu prakticky? Snahou. Když je tvoje modlitba doprovázená úsilím, mùže být nìjaká pochybnost o tvé 104 upøímnosti? Zásada je taková, že Pán pomáhá tìm, kteøí si pomáhají sami.“ Ale vrame se ještì k Rámánudžovi. Tento zakladatel nejvìtší višnuistické tradice by mohl se svatým Augustinem sdílet titul doctor gratiae, uèitel milosti. Tak je pro jeho teologii zdùrazòování milosti typické. Napøíklad Kršnova slova 105 v Bhagavadgítì 9:29-30 vykládá takto: „Ten, kdo se mi sám zcela a úplnì (skrze 106 bhakti) oddá, má být jako svìtec chránìn, i když žil normálním zpùsobem života.“ Nìmecký religionista a zároveò protestantský teolog Rudolf Otto v tomto vidí významnou obdobu Lutherova uèení o ospravedlnìní pouhou vírou a milostí základního principu reformaèní teologie. Spolu s Ottem mùžeme tedy øíci, že bhakti 107 (alespoò v urèitém, ale významném slova smyslu ) odpovídá tomu, èemu køesané 108 øíkají víra. Ve své knize „Indická náboženství milosti a køesanství“ Otto dokonce cituje slova jednoho višnuisty rámánudžovského smìru, který odmítá Šankarovo uèení o spáse skrze poznání a asketické úsilí: „Radši bych se stal køesanem, než abych uznal uèení Šankary. S vámi (køesany) mám mnohem více spoleèného než s jeho 109 žáky.“ Višnuismus tedy zdùrazòuje, že ke spáse je nutná milost jakožto Boží skutek pro èlovìka. Rámánudža ve svém komentáøi k Bhagavadgítì hovoøí o Višnuovi jako o Pánu „všech pánù ..., který se stal smrtelníkem, aby z lásky k lidem, kteøí se 110 k nìmu uchylují, pomohl svìtu.“ Na jiném místì, když hovoøí o pøebývání Boha v božstvech, zase øíká, že Bùh se z lásky k lidem podrobuje utrpení, které mu 111 takováto forma komunikace s lidmi pøináší. Jako bychom zde vidìli náznaky toho, co je skuteènì v køesanství to nejdùležitìjší - uèení o vykoupení, zástupné obìti Boha za èlovìka. Ale právì to, že 56

se jedná pouze o náznaky, nám ukazuje, že pøece jenom existuje rozdíl v uèení o spáse ve višnuismu a v køesanství. Køíž versus milenecké obìtí Køesané vìøí, že Bùh lidem udìlil svou milost spásy skrze konkrétní historickou událost, skrze vykupitelský èin Božího syna. Pro nì je prostøedníkem spásné milosti pouze (!) Ježíš Kristus jako ponižovaný, trpící a umuèený Boží služebník, který toto vše podstoupil jako obì za padlé lidstvo. Symbolem spásy je køíž, popravèí nástroj. Tak hrozný je lidský pád do høíchu, že ho mùže spasit jen tak strašná vìc, jako je utrpení bezhøíšného Bohoèlovìka. Ve støedu višnuistického kultu je naopak rozverná postava Kršny, který si jako dítì tropí žerty ze všech kolem, dìlá naschvály a obèas nìco ukradne. Když vyroste, baví se v milostných hrách s krásnými pastýøkami. A když se dostateènì vydovádí, žije váženým šlechtickým životem. Pøesto se i ve višnuistickém náboženství setkáváme s myšlenkou zástupné obìti. K výše uvedeným Rámánudžovým citátùm mùžeme pøipojit ještì jeden, výraznìjší pøíklad. Je jím Vasudéva Datta, jeden ze žákù Šrí Èaitanji, o nìmž se mùžeme doèíst v posvátné knize bengálského višnuismu Èaitanja-èaritamrtì. Vasudéva mìl veliký soucit s trpícími bytostmi a pøál si jejich vysvobození. Modlil se tìmito slovy : „Mùj milý Pane, Ty jistì mùžeš uèinit, cokoli chceš a jsi také velmi milosrdný... Mé srdce puká, když vidím utrpení všech podmínìných duší. Proto Tì žádám, abys pøesunul karmu jejich høíšných životù na moji hlavu. Mùj milý Pane, dovol mi, abych pøijal všechny následky za høíchy všech živých bytostí. Ukonèi, prosím, jejich bolestnou materiální existenci.“ Èaitanja na tuto jeho touhu odpovìdìl: „Cokoli èistý oddaný žádá po svém Pánu, Kršna mu to jistì udìlí, protože On nemá žádnou jinou povinnost, než splnit touhu Svého oddaného. Toužíš-li po osvobození všech živých bytostí ve vesmíru, potom všechny mohou být vysvobozeny dokonce i bez toho, abys ty podstoupil utrpení za jejich høíšná jednání. Kršna není bezmocný, nebo Pán vlastní všechny síly. Proè by ti mìl pùsobit utrpení za høíšná jednání ostatních bytostí? Pokud toužíš po nìèím blahu, pak se tento stane hned vaišnavou, a Kršna osvobodí všechny vaišnavy 112 z následkù za minulé høíchy.“ Toto je nicménì netypická ukázka višnuistické zbožnosti. Obecnì mùžeme øíci, že na místì, které v køesanství zaujímá køíž, je ve višnuismu, (zvláštì v bengálském) milostný akt mezi Kršnou a Rádhou. Kršna je pøedevším milenec.Tak bývá nejèastìji zobrazován, tak bývá nejèastìji opìvován básníky. Zvláštì slavná je básnická skladba Džajadévova Gíta Góvinda (Kršnova píseò), kterou tolik miloval Èaitanja.V ní se barvitì líèí a opìvují erotická dobrodružství Kršny s jeho nejmilejší pasaèkou. 57

S køesanským køížem - vykupitelským významem utrpení - mùžeme srovnat pøíbìh Vasudévy Datty. K èemu však v køesanství mùžeme pøirovnat erotické obrazy višnuistického náboženství? V køesanské spiritualitì je tøeba sáhnout také do okrajové oblasti, ale toto hledání dá jistì ménì práce. Je to samozøejmì Šalo113 mounova Píseò písní, s níž bývá právì Gíta Góvinda èasto srovnávána. Jako popisování Kršnových radovánek, i text této biblické knihy opìvující milostný vztah mezi mužem a ženou byl oblíbený pøi rùzných nevázaných slavnostech. Nìkdy se dokonce nedovoloval èíst mládeži. Dáme-li stranou nikoli nepodstatnou skuteènost, že višnuisté vìtšinou zdùrazòují historicitu tìchto dìjù stejnì, jako ortodoxní køesané trvají na historicitì ukøižování a vzkøíšení, mùžeme uznat, že výklady erotických obrazù Bhágavatapurány a Písnì písní si v mnohém odpovídají. I když se s tím nìkteøí moderní teologové 114 nemohou smíøit, v židovské i køesanské tradici pøevládl také alegorický výklad. Chápání tìchto obrazù doslova jako oslavu vztahu mezi mužem a ženou bylo dokonce ortodoxní církví v roce 553 odsouzeno jako hereze. Píseò se vykládala tak, že popisuje milostivý vztah mezi Bohem a jeho lidem nebo lidskou duší. Je pravdou, že Píseò patøí mezi nejménì citované biblické knihy, nicménì pro nìkteré se stala hlavním pramenem jejich spirituality. Slavná jsou slova významného rabína Akíby, kter ý v prvním století obhajoval knihu slovy: „Celé vìky nemají takovou cenu jako den, kdy byla Izraeli dána Píseò písní... jestliže je Písmo svaté, pak Píseò je nejsvatìjší“. A mùžeme si pøipomenout tøeba Jana od Køíže nebo Terezii z Avily, jejichž mystická zbožnost je také pevnì svázána s alegorickými výklady Písnì o Kristu jako o ženichovi a o lidské duši jakožto nevìstì. Mezi višnuistickými a køesanskými obrazy je pøece jenom možná i významný rozdíl. Vztah mezi Kršnou a Rádhou je parakíja, cizoložný svazek. Není to vztah mezi manželem a manželkou èi ženichem a nevìstou. V indické spoleènosti, kde pøi uzavírání manželství erotická láska nehrála žádnou roli, by nemohla symbolika manželství vyjádøit to, co obraz vztahu parakíja, nelegitimní, zakázaná, vášnivá láska rebelující proti svìtskému poøádku. Biblická symbolika naproti tomu používá pøíklad spoøádaného manželského svazku. Mystická svatba je pøirozeným stavem, návratem duše tam, kam patøí; je v souladu s øádem, proto nemùže být užito jako symbolu nìèeho, co je v rozporu s Božím zákonem. Veliký znalec indických náboženství, rumunský religionista Mircea Eliade pøirovnává višnuistický obraz spíše k milostným písním støedovìkých 115 trubadùrù. Jedinost Boží Tento oddílek bude spíše jen položení otázek, než srovnávání ve vlastním slova smyslu. To proto, že porovnání výpovìdí o Bohu v tìchto dvou náboženstvích 58

višnuismu a køesanství - by vydalo na obsáhlou studii. A jistì by si ji zasloužilo. Obì náboženství totiž nevyznávájí pouze Boha jediného, ale také Boha „vícejediného“. Hovoøí-li køesanství o tøech Božích osobách majících jednu podstatu, hovoøí višnuismus o jediném Pánu Višnuovi èi Kršnovi, který má rùzné druhy manifestací (jak to už bylo ukázáno na schématickém znázornìní). Na tomto základì bychom si tedy mohli všímat podobností èi rozdílù mezi charakterem a funkcí jednotlivých Kršnových manifestací a jednotlivých božských osob køesanské Trojice. Duše, tìlo, pøevtìlování Hlavním námìtem Prabhupádova kázání bylo uèení o tom, že pravou identitou èlovìka je jeho duše, nemající poèátek ani konec, a že tìlo je pouze doèasnou schránkou pro tuto duši. Køesanský pohled na èlovìka je odlišný. V Novém zákonì sice nalezneme místa, která by samotná pøipomínala takovéto pojetí. Napøíklad zvolání apoštola Pavla: „Jak ubohý jsem to èlovìk! Kdo mne vysvobodí z tohoto tìla (øecky sóma) smrti?“ (Øímanùm 7:24). Možná i jeho výroky o tìle jako o chrámu Ducha svatého (1. list Korintským 6:19) pøipomínají zpùsob, jakým se o tìle vyjadøují teologové višnuistiètí. Nikde se ovšem o tìle nehovoøí jako o vìzení duše jakožto samostatné nesmrtelné substance. Køesanská teologie proti tomu pomocí terminologie moderní personalistické filosofie øíká, že „tìlo je ve skuteènosti formou, kterou osoba vtiskuje ‘prachu’ svìta, kterým prochází, takže tato forma není fyzickou, ale duchovní realitou. Je-li osoba stvoøená podle obrazu Božího vyzývána k jeho stále vìrnìjší podobnosti, pak tìlo, pro svou doèasnost, je urèeno stát se ne vrchním odìvem, ale oblièejem. Osoba utkává pomalu svùj oblièej na složitém stavu svých vztahù s pøírodou, se spoleèností, s ostatními, s Bohem. Køesanství je náboženstvím Vtìlení a tedy - ve vzkøíšeném Kristu - vzkøíšení tìl (‘Vìøím... v tìla vzkøíšení’, 116 øíká Apoštolské vyznání víry), s cílem promìnìní tìla.“ Tìlo tedy tvoøí podle køesanského uèení nedílnou souèást lidské bytosti, která byla stvoøena k Božímu obrazu. I s tìlem èlovìk upadl do høíchu, i tìla se týká jeho vykoupení a koneèné promìnìní pøi všeobecném vzkøíšení z mrtvých. Èlovìk je tedy v køesanském pojetí zároveò duše i tìlo a jako takový je ve své konkrétní situaci neopakovatelnou bytostí. Neopakovatelný je i jeho život, který se poèíná na tomto svìtì. Názor, že lidská duše pochází pùvodnì z vyšších svìtù, odkud spadla na zem, aby se postupnì znovu oèišovala a pozvedala, byl køesanskou církví oficiálnì odsouzen v polovinì 6. století. Tím vším je dán i køesanský postoj k uèení o pøevtìlování. To bývá èastým námìtem diskusí mezi køesanstvím a hinduismem èi obecnì náboženstvími Východu a bylo o tom napsáno mnoho knih. Èastou chybou pøi takových srov59

náváních je, že se vìnuje málo pozornosti rozdílùm v tìchto pøedstavách podle konkrétního vìrouèného kontextu. Z toho, co bylo øeèeno výše, mùžeme uèinit závìr, že køesanství a hinduismus mají zjevnì odlišný pohled na èlovìka. Jak je hinduismus nepøedstavitelný bez uèení o pøevtìlování, tak pro nì v ortodoxním køesanství není místo, a to nejen v jeho antropologii, ale i v soteriologii (nauce o spáse). Køesané vidí zásadní rozpor mezi uèením o karmickém zákonu a uèením 117 o milosti. Spása není cestou osobního zdokonalování, nýbrž je to dar z Boží milosti, který skrze vykupitelský èin Ježíše Krista odpouští vše zlé, co èlovìk uèinil a co by mu jinak bránilo ve vysvobození. Kristus na køíži tedy snímá z èlovìka jeho karmu. Sám by se jí èlovìk nikdy nezbavil. My však už víme, že bhaktický višnuismus je v rámci hinduismu (podobnì jako 118 škola Èisté zemì v rámci buddhismu ) opozicí tìm naukám, pro nìž je spása cestou lidského sebezdokonalování. Karmického zatížení se podle jeho uèení není možné zbavit bez Boží milosti. Aby však byl èlovìk schopen vyvinout dùvìru v milostivého Boha a dosáhnout stavu èisté oddané služby, musí projít procesem oèišování v rùzných tìlech. V mezích svého vìrouèného kontextu, kde je uèení o pøevtìlování jedním ze základních pilíøù víry, se višnuismus zdá být v otázce spásy blíže køesanství než mnohým jiným smìrùm hinduismu. Instituce Bylo by jistì zajímavé vìnovat se pøi srovnávání višnuistického náboženství s køesanstvím dalším podobnostem a odlišnostem ve vìrouce. Jde-li nám však pøedevším o pochopení hnutí Haré Kršna, mùžeme je opomenout a pøejít k otázce, jež nám pomùže problémùm pùsobení višnuismu v naší kultuøe dobøe porozumìt. Tou je podoba náboženské instituce. Náboženská instituce sice není pøíliš významná pro višnuismus, ale o to více je dùležitá v køesanství. To si nedovedeme pøedstavit bez instituce církve. Mnozí si potom bez ní nedovedou pøedstavit žádné náboženství, a tak èasto na veøejnosti slýcháme o islámské èi dokonce buddhistické církvi. To je všem veliké nedorozumìní. Náboženská organizace spravující duchovní život všech vyznavaèù jednoho náboženství je z hlediska dìjin náboženství jev výluènì køesanský. V židovství má snad v urèitém ohledu srovnatelnou funkci celý vyvolený národ, v islámu islámský stát, v Indii se nám však nìjaká obdoba køesanské církve jakožto organizace bude hledat mnohem hùøe. Gaudíja math Bhaktisiddhánty Sarasvatího byl vlastnì zcela netypickým prvkem v rámci višnuistické tradice. Vznikla jako náboženská organizace, v jejímž rámci se mìla uskuteènit reforma tradice bengálského višnuismu. Sdružovala lidi na základì stejného náboženského pøesvìdèení a urèovala podobu jejich náboženského života. Vzala si na starost pøedávání správné tradice od uèitelù žákùm. 60

Nicménì k církvi, jak ji chápe tradièní køesanství, mìla Bhaktisiddhántova organizace stále hodnì daleko. Církev se chápe jako posvátná organizace založená a vedená Bohem. A platí nejen to, že v jejím èele je Bùh - Kristus, ale také to, že Bùh je v èele právì této „jedné svaté všeobecné a apoštolské církve“. Køesané církev považují za jedineèné, vyvolené spoleèenství. Jak se postupnì køesanství tøíštilo, tak se zákonitì musely objevit spory, která èást církve je ta pravá. To je pro hinduistu nepochopitelné. Jeho tolik rozporné proudy se navzájem uznávají, by jeden považuje druhý za duchovnì nižší. V rámci višnuismu známe ètyøi základní sampradáji, jež se také dále vìtví, ale pøitom se zcela navzájem respektují a uznávají si legitimitu. Ta je zaruèena paramparou - pøedáváním uèení guruem žákùm. Guru je v parampaøe zárukou neporušené tradice. Odøíkávání manter a celý duchovní život má podle ortodoxních višnuistù smysl pouze pod vedením legitimního duchovního uèitele, který sám je zase vìrný odkazu svého uèitele. Guru je tradiènì nejvyšší autoritou. Právì parampará je to, co nám mùže nejvíce pøipomínat køesanskou instituci církve v jejím tradièním pojetí, které je urèeno slavnými slovy sv. Cypriana nula salus extra ecclesiam, mimo církev není spásy. Církev je pro ortodoxní køesany totiž více než jen organizací; je nositekou a ochránkyní tradice nauky a duchovního života a zprostøedkovatelkou spásy, protože v ní specifickým tajemným zpùsobem (skrze svátosti) pùsobí Boží milost. Uvìdomit si problematiku náboženské instituce je jistì užiteèné pro pochopení problémù takové višnuistické organizace, jakou je Mezinárodní spoleènost pro vìdomí Kršny. Snad mùžeme øíci, že mnohé z tìchto problémù pramení právì z toho, že pro tuto náboženskou tradici je podobná organizovanost náboženství nezvyklá. Není zde prostì shoda v tom, jakou roli má tato organizace hrát, jak mnoho napøíklad mùže urèovat, kdo bude duchovním uèitelem a kdo jím být nesmí. Náboženská praxe Stále populárnìjší je názor, že to, èím se jednotlivá náboženství od sebe odlišují, je pouze jejich vnìjší podoba. Za ní se prý skrývá to hlavní, co je v podstatì všem nebo mnohým náboženstvím spoleèné. Proti tomu nìkteøí vyjadøují své pøesvìdèení, že je tomu právì naopak. Po vnìjší stránce jsou si jednotlivá náboženství velmi podobná; to, co je od sebe navzájem nebo zvláštì pak od jednoho konkrétního náboženství, jež je chápáno jako to jediné pravé, odlišuje, je právì jejich obsah. To je teologický spor, který zde nemùže být øešen. Pokud však porovnáváme vìrouèné výpovìdi višnuismu a køesanství (obsahovou stránku tìchto dvou náboženství), nemìli bychom zapomínat ani na vnìjší stránku. Vypadá višnuismus zcela jinak než køesanství, nebo je naopak podoba praktikování náboženské víry témìø identická? 61

Právì praktická rovina køesanství byla tím, èeho si Prabhupáda ve svých kázáních všímal více než doktrinálních rozdílù, jimž - jak už bylo poznamenáno 119 oèividnì nerozumìl. Hlubšímu studiu køesanské teologie se vìnovali až jeho žáci. Prabhupáda se omezil pouze na to, že respektoval víru køesanù jako legitimní a tvrdil, že mu nejde o to, aby køesany obracel na višnuismus. O to více zdùrazòoval, že i køesanùm mùže pomoci jeho misie jako ispirace pro zlepšení praktického náboženského života. Napsal napøíklad dopis tehdìjšímu papeži Pavlu VI., v nìmž mu vyjádøil podporu v jeho kampani proti potratùm a antikoncepci a navrhl mu 120 spolupráci v tomto boji. Jinak ve svých hovorech spíše kritizoval špatný stav køesanské praxe a nabádal své žáky, aby peèlivì zachovávali všechna pravidla a nedopadli tak jako moderní køesané na Západì. (Zde bychom si však mohli pøipomenout otce Prabhupádova gurua Bhaktivinódu Thákura, jenž naopak ve svém mládí utíkal od upadlého hinduismu jeho doby ke køesanství). Snad by také stál za úvahu ten fakt, že Prabhupáda svým žákùm nabízel mnohé z toho, èeho se právì moderní západní katolicismus zøekl jako zastaralého - postní pravidla, mysteriózní rituály v posvátném jazyce a podobnì. Ve višnuistické praxi nalezneme jistì mnoho jevù, které nám pøipomenou praxi køesanskou. Napøíklad tolik dùležité zpívání svatých Božích jmen bývá èasto pøirovnáváno k praktikování tzv. Ježíšovy modlitby v pravoslavném køesanství 121 („Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou høíšným.“). V obou zpùsobech modlitby se èlovìk opakovaným vzýváním Božího jména (pomocí rùžence) odevzdává do vùle milostivého Boha. Na druhé stranì v køesanské modlitbì nejde o žádné „zvukové vibrace“, jako tomu je u manter vèetnì „Haré Kršna“. Podstatný rozdíl je pak v provozování modlitby. Pøi modlitbì Ježíšovì jde o vnitøní ztišení. Praxe kír tanu, pøi kterém oddaní zpívají a tancují, je naopak nápadná svou emotivností a extatièností. Jeho atmosféra tak v mnohém pøipomíná shromáždìní køesanských charismatikù. V Instituci guruù bychom také našli mnoho styèných prvkù s praktikováním duchovního vedení v køesanství. Opìt je to pravoslavné køesanství, pro nìž je významná role tzv. starcù, což jsou obvykle zkušení mniši, kteøí vedou druhé v duchovním životì. Mnich má mít ve svého starce absolutní dùvìru a chápat jej jako „boha po Bohu“. I pøi dalším srovnávání bychom se mohli zdržet u køesanství pravoslavného a všimnout si, že jeho chápání ikonografie a funkce ikon je v mnohém podobná tomu, jakou úlohu hraje výtvarné umìní v kultickém životì višnuistù. I pro nì je podoba božstev pevnì urèena pravidly a na oltáøi se nesetkáme se svobodným umìním, jako je tomu v katolických kostelích. Ale i funkce božstev je srovnatelná s úlohou obrazù v pravoslavném køesanství. To sice pøímo nehovoøí o reálné pøítomnosti Boha v ikonách, ale rozhodnì s nimi má být tajemnì spojen. Proto si ikony zaslouží 62

úctu. Neuctívá se tedy døevo a barva, nýbrž ten, kdo je na nìm zobrazen. Tak je tomu i u višnuistických oltáøù. Na reálné pøítomnosti Boží se višnuisté a pravoslavní i katoliètí køesané shodnou v pøípadì obìtovaného pokrmu. Význam višnuistického prasádam a køesanské eucharistie i praxe jejich pøijímání je však podstatnì odlišný, i když pøehlédneme odlišnou terminologii plynoucí z odlišné teologie (višnuista by asi nikdy nehovoøil o prasádam jako o Kršnovì tìle). Prasádam se napøíklad používá jako misijní prostøedek, zatímco køesanská eucharistie je pøístupná jen „zasvìceným“, tedy pøíslušníkùm církve.

63

Závìr Mezinárodní spoleènost pro vìdomí Kršny (známá též jako hnutí Haré Kršna) bývá 122 èasto øazena k netradièním náboženským skupinám nebo k tzv. mládežnickým 123 sektám. Je tomu tak proto, že v našem kulturním prostøedí pùsobí relativnì krátkou dobu a nachází ohlas pøedevším u mladých lidí. Díváme-li se však pozornìji a hloubìji na pozadí této organizace, vidíme, že prezentuje náboženství, jehož tradice sahá do dávné minulosti. Kult boha Kršny, o nìmž svìdèí posvátná indická literatura - pøedevším Bhagavadgíta a Bhágavatapurána - a který byl ztotožnìn s kultem Višnuovým, je starý více než dvì tisíciletí. Za tu dobu se vyvinul do množství rozmanitých proudù. Jednou z podob tohoto kultu je višnuismus bengálský (gaudíjský), jenž má poèátky ve vystoupení bengálského náboženského reformátora ze 16. století Šrí Èaitanji. Ten je svými stoupenci uctíván jako vtìlení (avatár) samotného Kršny. Višnuismus pøedstavoval v indických dìjinách alternativu vìtšinovému proudu hinduistického náboženství, v nìmž je nejvyšší skuteènost pojímána jako neosobní princip èi síla (brahman), která se ovšem projevuje i osobnì v postavách rùzných bohù. Vyznavaèi višnuistického hnutí uctívají Višnua èi Kršnu ne jako jednoho z bohù, ale jako jediného osobního Boha s vlastní vùlí a vlastním vìdomím. Naukou o milostivém Bohu, k nìmuž vede cesta pøes lásku a oddanost (bhakti), se višnuismus ponìkud pøibližuje køesanství. Jako pøedstavuje višnuismus hinduistickou alternativu v Indii, tak ji pøedstavuje k aktivitám jiných propagátor ù indického náboženství na Západì Mezinárodní spoleènost pro vìdomí Kršny (ISKCON), která pùsobí jako autentická odnož 124 bengálského višnuismu . Jeho zakladatel Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda jí dal charakter konzervativního hnutí, které se snaží maximálnì zachovávat i vnìjší podobu indického zpùsobu života. Prabhupáda usilovnì pracoval na budování organizace, jež mìla šíøit „vìdomí Kršny“ po celém svìtì. Nedokázal však zcela urèit její organizaèní podobu, a tak po jeho smrti v roce 1977 nastává v hnutí situace, kdy není jasné, kdo a jak ji má dále vést. Díky tìmto nejasnostem dochází uvnitø hnutí stále k rozporùm, které èas od èasu vyvrcholí v rozkoly.

64

Poznámky 1 . B. N. Goswamy, A. L. Dallapiccola: VISION OF THE DARK LORD, in D. R. Godine, 1992, str. 14. Madhava („sladký, svìží, jarní“) je jedno z Kršnových jmen. 2 . Rgvéda VIII, 96,5; citováno dle: Walter M. Spink: THE ELABORATION OF THE MYTH, in D. R. Godine, 1982, str. 104. 3 . srv. tamt. A. Barth (1980, str. 166) pøímo píše, že Kršna je védám neznámý. 4. Druhá možná transkripce slova Kršna (je zde tzv. samohláskové r). 5 . Èandogja-upanišada III, 17,6; citováno dle: UPANIŠADY, 1990, str. 67. 6 . o tom více viz V. Lesný, str. 2. 7 . viz D. Zbavitel a kol., 1986, str. 76 - 89. Pro srovnání zpráv o Kršnovi v jednotlivých puránách viz V. Lesný: POVÌST O KRŠNOVI V PURÁNECH nebo: W. M. Spink: THE ELABORATION OF THE MYTH, in D. R. Godine, 1982. 8 . V. Lesný, str. 52, sr v. A. Bar th, 1980, str. 167. 9 . V Bhágavatapuránì se podle Prabhupádova pøekladu píše: „Dále se Pán zjeví na zaèátku kalijugy v provincii Gajá jako Buddha, syn Ándžany, a oklame ty, kteøí závidìjí vìrným teistùm.“ Prabhupáda (Šrímad Bhágavatam, 1992, str. 136 - 138) tento verš vykládá tak, že Buddha pøišel na zemi proto, aby jej následovali ti, kteøí se odklonili od vír y v osobního Boha, a uctívali ho tak alespoò v této podobì. Ve Višnupuránì je však Buddhùv pøíchod komentován mnohem podrobnìji a v jiném smyslu. Višnu se pr ý zjevil v této podobì, aby své nepøátele zcela odvedl od védského náboženství a uvedl je na cestu zkázy (viz D. Zbavitel a kol., 1986, str. 192 - 195). 10. sr v. napø.: W. M. Spink: THE ELABORATION OF THE MYTH, in D. R. Godine, 1982, str. 104. 11. A. Hiltebitel: MAHABHARATA, in S. Rosen, 1992, str. 51.

12. 13. 14. 15.

16.

17.

18.

19.

Bùh s velkým poèáteèním písmenem se píše v pøípadì, kdy je chápán jako nejvyšší transcendentní bytost. A. Bar th, 1980, str. 167. Bh. I,3,23 D. Zbavitel a kol., 1986, str. 145. R. N. Danker hovoøí o tom, že se v pøípadì Višnua jednalo o povýšení pùvodního božstva úrodnosti na sluneèní božstvo opìvované ve védách, které se pozdìji dostalo do èela hinduistického panteonu jako souèást trimúrti (viz poznámka 20) - Brahma-Višnu-Šiva; viz tamt., str. 146. A. Ludwig: ÜBER DIE MYTHOLOGISCHE GRUNDLAGE DES MAHABHARATA, Vìstník Královské Èeské Spoleènosti Nauk è. X, 1895, in V. Lesný, str. 2. Názor o nehistoriènosti Kršny zastává i V. Lesný, kter ý v této souvislosti zmiòuje J. Keitha, jenž v povìsti o Kršnovi vidìl mýtický popis boje jara (Kršna v roli božstva vegetace) se zimou (Kansa) a jeho vítìzství. Potíže s touto postavou pak Keith vidí právì v pozdìjším splynutí lidového božstva s Višnuem. V. Lesný, str. 3. Názor y na dobu vzniku Bhagavadgíty se rùzní. Napø. R. G. Bhandarkar ji datuje do 4. století pø. Kr., S. Radhakrišnan dokonce do 5. století pø. Kr. (obojí S. Radhakrišnan, 1961, str. 514), M.Eliade a I. P. Culianu (1993, str. 85) zase do 2. století po Kr. Do èeštiny byla Bhagavadgíta pøeložena desetkrát, pøièemž vlastní pøeklad z originálu je pouze od J. Filipského a J. Vacka (Praha, 1976) a od S. Kostièe (Santóš, Praha 1998). Citace z Gíty v této knize jsou z pøekladu Filipského a Vacka. Badatelé se nedokáží shodnout v tom, jaký je vztah mezi tìmito dvìma rovinami. Napø. podle nìmeckého indologa R. Garbeho pùvodní vrstva (cca 200 pø. Kr.) zdùrazòuje osobní charakter nejvyšší

65

20.

21. 22. 23. 24. 25. 26.

27.

28. 29. 30. 31. 32.

66

skuteènosti, a pak (do 200 po Kr.) bylo dílo pøepracováno v neosobním duchu. Èastìjší je však názor, že pùvodní impersonalistický spis byl pozdìji pøizpùsoben Kršnovu kultu. Nicménì mnozí vidí v Gítì dvì rovnocenné vrstvy, které zde existují neproblematicky vedle sebe; viz S. Radhakrišnan, 1961, str. 517. Neosobní princip brahman obsahuje i osobní složky, tak je vhodnìjší chápat jej spíše jako „nadosobní“ (K. Werner, 1996, str. 18). Tyto složky jsou však podle tohoto pøístupu nižší. Tento proud hinduismu hovoøí o tøech hlavních osobních projevech brahman: stvoøitel Brahma, udržovatel Višnu a nièitel Šiva. Tito tøi bohové tvoøí jakousi božskou trojici (trimúr ti). Toto je vlastnì hlavní proud hinduismu (tzv. hinduismus bráhmanský). Proudy, které si zvolily jednoho z tìchto bohù nejen za nejvyššího, ale jediného, jako je tomu u višnuismu, jsou potom také nìkdy chápány jako „sektáøské“ (viz: tamtéž, str. 165; 185). citováno dle: W. N. Spink: THE ELABORATION OF THE MYTH, in D. R. Godine, 1982, str. 118. citováno dle: D. Zbavitel a kol., 1986, str. 325. S. Radhakrišnan, 1962, str. 705. B. S. Prabhupáda, 1976, str. 36. B. S. Prabhupáda, 1990, str. 151. Proto nevidím jako opodstatnìnou výtku L. Shinna (1987, str. 85), že Prabhupádùv výklad je v rozpor u se zdùrazòovaným doslovným chápáním písem (viz napø. esej Snadná cesta na jiné planety, in B. S. Prabhupáda, 1993). Átman je jeden ze základních pojmù upanišadové literatury; oznaèuje lidskou duši, která je totožná s nejvyšší skuteèností brahman. citováno dle: D. Zbavitel, 1986, str. 189. S. Radhakrišnan, 1961, str. 483. pøel. V. Miltner, 1994, str. 183. V. Lesný, str. 36-37. D. Zbavitel, 1983, str. 29; B. N. Goswamy a A. L. Dallapiccola (Brijinder N. Goswamy, Anna L. Dallapiccola: Vision of the Dark Lord, in D. R. Godine, 1982,

33. 34.

35. 36.

37. 38. 39. 40. 41. 42.

43. 44. 45. 46. 47.

48. 49. 50.

str. 11.) chápou zprávu o tažení Alexandra Velikého do Indie (327-325), v níž je zmínka o indické obdobì Dionýsia, také jako nejstarší zprávu o Kršnovi. S. Rosen, 1991, str. 12 - 15. O poèátcích tohoto monoteistického hnutí toho není mnoho známo. Jedni poukazují na jeho neárijské koøeny (napø. R. Garbe, viz: S. Radhakrišnan, 1961, str. 477). Druhým názorem je, že jeho pùvod je ve védách, kde hrál urèitou roli bùh Bhaga. Toto jméno postupnì zaèalo znamenat dobrotivost, pøièemž bùh, kter ý dobrotivosti vládl, byl nazván Bhagavátem (Bhagavánem). S. Radhakrišnan, 1962, str. 687. R. Garbe se domnívá, že na poèátku bhágavatského náboženství stojí èlovìk Kršna, který hlásal víru v jediného Boha - Vásudéva, pøièemž pozdìji byl sám zbožštìn a s Vásudévou ztotožnìn. Dále Garbe zdùrazòuje protivédskou povahu bhágavatismu, který byl až pozdìji - asi od 300 pø. Kr. - bráhmanizován tím, že byl Vásudéva ztotožnìn s Višnuem. (viz. S. Radhakrišnan, 1961, str. 482). tamt., str. 477. K. Goswamy: THE RITUAL, in D. R. Godine, 1982, str. 139. S. Dasgupta, 1969, str. 113 - 114, 124. tamt., str. 125. sr v. B. S. Prabhupáda, 1976, str. 243. Caitanya: SRI SIKSASTAKA, 1990, str. 39, verš 4.; in B. S. Prabupáda, 1976, str. 25; Šrímad Bhágavatam (úvod), 1992, str. 33. B. G. Ray, 1965, str. 67. srv. B. S. Prabhupáda, 1985, str. 95 - 96. B. S. Prabhupáda, 1976, str. 18. S. Radhakrišnan, 1962, str. 707. Džaganáth („pán svìta“) - pùvodnì pøedárijský bùh - je jedno z Kršnových jmen, resp. jeden z Kršnových aspektù, uctívaný pøedevším v Purí. gósvámi - „pán krav“, „pán smyslù“, titul duchovního uèitele v bengálském višnuismu. A. Entwistle: SRI CAITANYA TOUR OF VRAJA, in S. Rosen, 1992, str. 192. sr v. napø. B. S. Prabhupáda, 1976, str. 179 - 187.

51. O indické filosofii se èeský ètenáø mùže nejvíce dozvìdìt ze dvou svazkù INDICKÉ FOLOZOFIE od indického filosofa a politika Sar vepalliho Radhakrišnana; dále je pøístupná kniha od Egona Bondyho (viz bibliografii). O Èaitanjovì metafyzické pozici píše Šrivatsa Gósvámi: ACINTYA BHEDABHEDA, in S. Rosen, 1992. 52. B. S. Prabhupáda, 1976, str. 253 - 265. 53. Nemùžeme øíci, jako to èiní napøíklad Alan Barth (1980, str. 132.), že se Èaitanja sám výslovnì prohlašoval za vtìlení Kršny. Mùžeme se doèíst, že si odmítal udìlovat pocty jako Bohu. Nᚠnejvìtší znalec bengálské kultury Dušan Zbavitel (D. Zbavitel a kol., 1986, str. 9) dokonce zastává názor, že z dobových životopisù je zøejmé, že také explicitnì odmítal, že by avatárem byl. 54. Bhágavatapurána XI,5,32; trisákrsnam jeho žáci nepøekládali jako „nebude èerný (jako Kršna)“ ale jako „záøící (jako zlato)“. 55. INTERVIEW WITH SHRIVATSA GOSWAMI, in S. J. Gelberg, 1983, str. 220. 56. Jinak je v gaudíjském višnuismu za „pøirozený komentáø“ Védantasútr y považována Bhágavatapurána. 57. K diskusi o pravdivosti tohoto seznamu viz W. Deadwyler: THE SAMPRADAYA OF SRI CAITANYA, in S. Rosen 1992, str. 132. 58. více S. Dasgupta, 1969, str. 115. 59. citováno dle: B. G. Ray, 1965, str. 59. 60. C. Brooks, 1989, GAUDIYA VAISNAVISM IN MODERN WORLD, in S. Rosen 1992, str. 149. 61. C. Brooks, 1989, str. 84. 62. Lotos (padma) hraje významnou úlohu v hinduistické mytologii. Symbolizuje božství, krásu, èistotu a svatost. Èasto se hovoøí o lotosových oèích a nohou bohù, svìtcù nebo duchovních uèitelù. 63. Kánu - jedno z Kršnových jmen, jímž se oslovuje jako „pøekrásný mládenec“. 64. S. B. Thakur, str. 13. 65. C. Brooks (1989, str. 87) se zmiòuje o pochybnostech, zda k tomuto zasvìcení skuteènì došlo. Ty však možná vznikly zamìnìním dvou událostí - zasvìcení do

66.

67. 68. 69. 70. 71. 72.

73. 74. 75. 76. 77. 78. 79. 80.

81. 82. 83. 84. 85. 86.

višnuismu a pozdìjší pøijetí sannjásinského stavu, které by pak bylo tím, jež se událo „nepøímo“ - pøed obrazem duchovního uèitele. Nicménì Brooks v této souvislosti uvádí skuteènost, že pro nejistotu o neporušitelnosti uèednické posloupnosti nìkteøí èlenové ISKCONu, kteøí pøišli do Indie, hnutí opouštìjí a pøijímají zasvìcení mimo tradici Gaudíja mathu. Napø. Albrecht Weber zastával názor, že kasty jsou základní institucí hinduismu a že bez nich není možné si toto náboženství vùbec pøedstavit. Viz C. Brooks, 1989, str. 68. D. Zbavitel, 1993, str. 85. INTERVIEW WITH SHRIWATSA GOSWAMI, in S. J. Gelberg, 1983, str. 240. C. Brooks: GAUDIYA VAISNAVISM IN MODERN WORLD, in S. Rosen, 1992, str. 159. P. Dásadhikarí, S. Déví, in Dotek 3/96, str. 3. sr v. B. S. Góvinda in B. R. Šrídhar, B. S. Góvinda, 1993, str. 78 - 80. Páda znamená v sanskr tu nohy a prabhu mistr, pán. Prabhupáda tedy znamená: „ten, u jehož nohou je mnoho pánù“, nebo „ten, kter ý se vždy nachází u (lotosových) nohou nejvyššího Pána“. Srv. Satsvar úp dás Góswami, 1985, str. 154. Satsvarúp dás Góswami, 1985, str. 37. B. S. Prabhupáda, 1985, str. 145. B. S. Prabhupáda, 1985, str. 154. B. S. Prabhupáda, 1985, str. 139. Satsvarúp dás Góswami, 1985, str. 70. tamt. Satsvar úp dás Gósvami, 1985, str. 70 71. V èeštinì vyšel v nakladatelství Lotos rozhovor oddaných se èleny skupiny Beatles v brožuøe nazvané „Zpívejte Haré Kršna a buïte šastní“. O pøijetí hnutí Haré Kršna v Indii viz: C. Brooks, 1989. L. Shinn, 1987, str.49 více tamt., str. 58 BHAKTI-YOGA, 1995, str. 21. tamt., str. 8. tamt., str. 13.

67

87. více viz L. Shinn, 1987, str. 45. 88. MÝTUS O NEVINNÝCH LIDECH, in Návrat k Bohu 1/90, str. 14. 89. tamt. 90. BHAKTI-YOGA, 1995, str. 14. 91. Satsvar úp dás Góswami, in Návrat k Bohu è. 3/1990, str. 18. 92. B. S. Prabhupáda, komentáø k Bh. 4,29,4. 93. B. S. Prabhupáda, 1985, str.217. 94. BHAKTI-YOGA, 1995, str. 35. 95. tamt., str. 37. 96. viz I. Rychtáøová, 1998, str. 27. 97. tamt., str. 36. 98. srv. Kundalí dása, str. 119. 99. srv. tamt., str. 122 - 124. 100. Kundalí; veøejná beseda se èleny Spoleènosti pro studium sekt a nových náboženských smìrù 27. 8. 1998 v Praze. 101. viz napø. E. Brunner, 1938, str. 82 - 84; srv. str. 14. 102. V posvátných textech nalezl Madhva oporu pro toto své uèení už v upanišadách, kde se píše, že Átman (anglicky Self, individuální já totožné s nejvyšší skuteèností - brahman) „nemùže být získán skrze védy, ani porozumìním, ani mnohým studiem. Ten, koho si Átman vyvolí, mùže Átman získat.“ (Katha-upanišada I.2,23; THE SACRED BOOKS OF THE EAST XV., str. 11). Existuje však ještì jedno možné ètení tohoto místa, totiž že Átman „nelze poznat studiem svatých písem, ani jemností intelektu, ba ani uèením. Pozná je však ten, kdo po nìm touží.“ (Upanišady, 1990, str. 18); viz H. Glasenapp, 1923, str. 99 - 101. 103. S pohledem nìmeckého ekumenického teologa Hanse Künga (1997, str. 135), který pøirovnává protestantismus k bhaktickému hnutí a jeho bhaktimárze a násilnì pak katolický pohled ke karmamárze, tedy k cestì èinù, a pravoslavné køesanství k cestì poznání, džòánamárze, nemohu souhlasit. Pokud bychom skuteènì museli èinit pøirovnání, tak bychom snad mohli øíci, že tìmto dvìma posledním márgám by v urèitém smyslu odpovídaly or todoxní církví zavržené hereze pelagianismu a gnosticismu. 104. Kunadalí dása, str. 164.

68

105. „Ke všem bytostem jsem stejný, nikdo mi není milý ani odpudivý. Ti však, kdo se mi s láskou oddávají, trvají ve mnì a já v nich. Dùkonce i èlovìka naveskrz zkaženého, je-li mi oddán a neoddává se nièemu jinému, je tøeba poèítat mezi spravedlivé, nebo se správnì rozhodl.“ 106. citováno dle: R. Otto, 1930, str. 67. 107. Køesanský pojem víra bývá nìkdy rozdìlován na dvì složky: 1) víra jakožto vìrouèná výpovìï o tom, v co se vìøí. 2) víra jakožto dùvìra, tedy komu se vìøí. První složce by odpovídal sanskr tský pojem šraddhá, druhé právì bhakti. 108. srv. R. Otto, 1930, str. 38. Povšimnìme si jedné zajímavé skuteènosti. Obousmìrný významový charakter sanskr tského slova bhakti, o nìmž byla øeè výše, nám mùže pøipomenout hebrejské chesed, které ve Starém zákonì oznaèuje jak Boží lásku k èlovìku, jeho milosrdenství, tak i lidský vztah k Bohu - oddanost, zbožnost. 109. R. Otto, 1930, str. 11. 110. Rámánudžùv komentáø k Bhagavadgítì, in Bhagavadgíta, 1976, str. 101. 111. srv. S. Radhakrišnan, 1962, str. 688. 112. Èaitanja-èaritamrta, Madhja-lila 15, 166 - 169; srv. Krishna, 1997, 141 - 142, Satjarádža dása - A. Har t, 1989, str. 80. 113. viz napø. H. M. Pope, 1977, str. 85 - 89. 114. viz napø. V. Bogner, in Star ý zákon, 1978, str. 206. 115. M. Eliade, 1998, str. 105. 116. O. Clément, 1997, str. 124. 117. viz napø. R. Hummel, 1997, str. 105 109. 118. viz napø. K. Wer ner, 1995, str. 147 149; 182 - 185. 119. pøedevším Satjarádža dása Adhikárí (publikující i pod obèanským jménem Steven Rosen) a Tamal Krishna Gosvámi; viz. bibliografii. b 120. B. S. Prabhupáda, 1992 , str. 1548 1550. Není známa žádná papežova odpovìï na tento dopis. 121. napø. Satjarádža dása - A. Hart, 1989, str. 48. 122. Z. Vojtíšek, 1998, str. 47 - 49. 123. J. Keden, 1990, str. 80 - 82. 124. G. J. Larson, 1995, str. 137.

Slovníèek abhišék - obøadné koupání božstev áèarja - „uèitel“, vùdèí osobnost v náboženském (hinduistickém i buddhistickém) hnutí; zakladatel školy èi tradice alvárové - „ztracení v Bohu“ (tamilsky), hnutí bhaktických svìtcù na jihu Indie (7. - 10. století po Kr.), proslavení svými duchovními písnìmi árati - bohoslužba, obøad uctívání božstev na oltáøi asura - Boží nepøítel, démon ášram - 1. životní stádium èi stav. Jsou ètyøi stavy, v nichž oddaný muž slouží Bohu: brahmaèárín (žák žijící v celibátu), grhastha (hospodáø starající se o rodinu), vánaprhastha (muž, který se zaèíná vìnovat pøedevším duchovnímu životu meditací a èetbou svatých knih, ale stále zùstává se svou manželkou), sannjásin (asketa) - 2. místo, kde žije komunita átma(n) - zvratné zájmeno „se“ nebo „sebe“ (nìmecké selbst, anglické self); vnitøní já, duše. Ústøední pojem upanišad, jejichž základní výpovìdí je, že toto átman je totožné s brahman avatár - „sestoupení“, pozemská manifestace bohù èi Boha bhadžan - duchovní píseò opìvující boha (èi Boha) a jeho èinnosti Bhagaván, Bhagavát - vznešný, Bùh; odvozené od stejného koøene jako bhakti (bhadž - sdílet) bhakta - oddaný bhaktimárga - cesta ke spáse skrze oddanost a lásku k Bohu Brahma - v bráhmanském hinduismu bùh (déva) stvoøitel, jeden ze tøí bohù trimúrti. V monoteistické višnuistické teologii chápán jako polobùh; první stvoøená bytost brahma(n) - v bráhmanském hinduismu nejvyšší skuteènost èi princip, svìtová duše, která má neosobní charakter, ale má i (øádovì nižší) osobní projevy (bohové). V teistické višnuistické teologii je chápáno jako neosobní aspekt nejvyšší božské bytosti, tj. Višnua (resp. Kršny) brahmaèárí(n) - první ze ètyø ášramù, žák žijící v celibátu. V Gaudíja mathu a v hnutích na nìj navazujících ( tedy i Haré Kršna) je èasté, že oddaný zùstává v tomto ášramu celý život nebo že rovnou pøejde do stavu sannjásina bráhman - knìz, pøíslušník nejvyšší - knìžské - varny 69

bráhmanský hinduismus - hlavní, i když rùznorodý proud hinduistického náboženství zdùrazòující rodové rozdìlení spoleènosti na varny (kasty). Nejvyšší skuteènost je v jeho uèení chápána jako neosobní síla, která má ovšem i osobní projevy (bohy) èaitanja - vìdomí; inteligence dása (dásí) -„otrok“, služebník (služebnice) Boha; titul pøidávaný ke jménu zasvìcených oddaných dharma - svìtový øád, zákon; právo; povinnost; nìkdy se pøekládá i jako „náboženství“ dhótí - tradièní obleèení indických mužù; dlouhý pruh látky, který se omotává kolem tìla díkšá - zasvìcení (uvedení) do tradice Džanmaštámí - svátek Kršnova narození (zjevení) na zemi džapa - „opakování“, polohlasné opakování manter podle pøedepsaných pravidel Gaura-púrnimá - svátek narození Šrí Èaitanji Maháprabhua gópíe - pastýøky krav Góvinda - „držitel krav“, jedno z Kršnových jmen gósvámi(n) - „pán krav“ nebo „pán smyslù“ (tedy ten, kdo ovládá své smysly); titul šesti Èaitanjových spoleèníkù, kteøí vypracovali nauku bengálského višnuismu. Pozdìji titul duchovního uèitele v této tradici guna - „provaz“, kvalita hmotné pøírody; základní pøírodní síly: tamas (temnota, nevìdomost), radžas (aktivita, vášeò) a sattva (èistota, dobro); jde o Boží tvoøivé energie, z nichž je složeno celé stvoøení guru - duchovní uèitel gurukula - „domov gurua“, škola pod dohledem duchovního uèitele; komunity Haré Kršna provozují pod tímto názvem vlastní školy pro své dìti Hari - „táhnoucí“, jedno z Višnuových jmen Harí ból! - „Zpívejte jméno ´Hari´!“, višnuistický pozdrav nebo zvolání jóga - jeden z indických filosofických smìrù; cesta ke spojení s nejvyšší skuteèností (s Bohem) kalijuga - „temný vìk“, souèasné údobí lidských dìjin charakteristické nejhlubším duchovním úpadkem. Má trvat 432 000 let a zapoèala se v roce 3102 pø. Kø. (bitva na Kurukšétøe) kalpa - „Brahmùv den“, údobí svìtových dìjin trvající 4 320 000 000 let (tj. tisíc mahájug) Kánu - „pøekrásný mládenec“, jedno z Kršnových jmen karma - „èin“, skutek, za který bude následovat odplata; nakupení takovýchto skutkù z pøedchozího života (resp. minulých životù); zákon, podle nìhož se každému vrátí to, co vykonal kírtan - tanec se zpìvem oslavující Boží jméno 70

Kurukšétra - dìjištì Bhagavadgíty; pole kde se utkaly znepøátelené rody Pánduovcù a Kuruovcù Madhava - „sladký“, „svìží“ , jedno z Kršnových jmen mája - „iluze“, ve višnuistické terminologii tvoøivá moc (energie) Višnua (resp. Kršny); pod jejím vlivem propadají lidské bytosti klamu a nedokáží správnì nazírat na skuteènost mahájuga - „velký vìk“, období svìtových dìjin trvající 4 320 000 let; skládá se ze ètyø vìkù, které se liší rùzným stupnìm duchovní úrovnì. V dobì pozemského života Kršny se zapoèal vìk nejupadlejší (kalijuga) mantra - „nástroj mysli“, zvuková èi slovní formule urèená k èastému opakování (džapa); prostøedek pro ovládání mysli a komunikaci s vyšší (transcendentní) skuteèností. V rùzných proudech hinduismu i buddhismu hraje jinou roli. V teistickém višnuismu má charakter modlitby Manuové - boholidští vládcové (patriarchové) jednotlivých údobí, zvaných manvantary manvantara - údobí svìtových dìjin; podle jedné tradice je totožná s mahájugou (4 320 000 let), podle jiné je to ètrnáctina jednoho „Brahmova dne“ (kalpy; 308 571 428 let). Každá má svého patriarchu (Manua), který je zároveò prvním èlovìkem na poèátku tohoto údobí matádží - maminka, titul oddaných žen math - mnišská èi misijní spoleènost mókša - koneèné vysvobození z kolobìhu pøevtìlování, cíl duchovního života hinduisty múrti - kultovní obraz nebo soška boha (Boha), božstvo Nanda - Kršnùv nevlastní otec Nárájana - „pohybující se po vodách“, ve višnuistických pøedstavách jedna z manifestací Višnua (Kršny); znázoròován jako modré ètyøruké božstvo plující po klidných kosmických vodách Nitáj - Nitjánanda, Èaitanjùv spoleèník pádajátra - pou v èele s božstvy, procesí padma - lotos, èastý symbol božství, krásy a èistoty Panèa-tattva - „pìt podob Pána“, hlavní obrázek na oltáøi èaitanjovského višnuismu, vyobrazení Šrí Èaitanji Maháprabhua s jeho ètyømi spoleèníky parakíja-rasa - milostný vztah mezi mužem a vdanou ženou; k nìmu je pøipodobòován nejdokonalejší vztah èlovìka ke Kršnovi parampará - „posloupnost“, pøenášení duchovní nauky z gurua na žáka prabhu - pán, oslovení mužských oddaných prasáda - nezasloužený Boží dar, milost prasádam - obìtovaný pokrm pøijímaný jako „Boží dar“ púdžá - bohoslužba, rituální uctívání 71

purány - „starobylosti“ (vyprávìní o tom, co se stalo pøed dávnými vìky), nejmladší vrstva hinduistické svaté literatury. Pro uctívaèe Kršny je nejvýznamnìjší Bhágavatapurána (Šrímad Bhágavatam) Ráma - 1. hrdina eposu Rámájana, jeden z Višnuových (resp. Kršnových) avatárù - 2. Kršnùv bratr (Balaráma) rasa - láskyplný vztah, náklonnost; významný pojem bhaktické poezie, jejímž úkolem je vzbudit ve ètenáøi emotivní vztah k Bohu rása-líla - Kršnùv milostný tanec s vrndávanskými gópíemi ritvik - pojem oznaèující zasvìcení „v zastoupení“. Oddaný pøijímá díkšu ne pøímo od duchovního uèitele, ale od nìkoho, kdo jím byl povìøen; hnutí, které odmítá autoritu ISKCONských guruù a uèí, že Prabhupáda nadále zùstává jediným duchovním uèitelem v jím založené tradici a zasvìcení je možné pøijímat pouze v jeho jménu sádhu - svatý muž sahadža - „pøi zrození“, „pøirozenost“, termín hnutí sahadžíja, vyzvihující vrozené sklony (zvl. sexualitu) jako souèást pøirozenosti èi podstaty lidského života sampradája - tradice opírající se o pøedávání nauky od gurua žákùm (parampará) samsára - kolobìh pøevtìlování sanátana dharma - „vìèný zákon“, „vìèné náboženství“, vnitøní podstata každé živé bytosti; v bhaktickém višnuismu je touto „vìènou povinností“ služba Bohu. Úkolem každé náboženské povinnosti je pomoci každému jednotlivci tuto jeho pøirozenost realizovat sankírtan - 1. skupinové oslavování Božího jména tancem a zpìvem. - 2. ve slovníku príslušníkù hnutí Haré Kršna také poulièní prodej knih sannjásin - muž žijící v posledním stádiu - ášramu; asketa sárí - tradièní odìv indických žen - pruh látky, který se upevní v pase a potom omotá kolem tìla šaktismus - kult bohynì Šaktí (Déví) šikha - pramen vlasù na temeni mužských vyznavaèù višnuismu Šrí - 1. bohynì krásy a štìstí ztotožnìná s Višnuovou chotí Lakšmí. - 2. èestný titul pøed jménem bohù i významných osobností tilak(a) - barevný jíl, jímž si stoupenci rùzných hinduistických proudù èiní znamení na tìle trimúrti - v bráhmanském hinduismu trojice tøí osobních projevù neosobního brahman: stvoøitel Brahma, udržovatel Višnu a nièitel Šiva. Višnuismus ctí jako Boha pouze Višnua, Šiva a Brahma jsou jen polobozi (tedy stvoøené bytosti) upanišady - rozsáhlý soubor posvátných textù hinduismu. Narozdíl od starších véd nevidí podstatu náboženského života v rituálech ale v meditaci, jež vede k poznání, že já (átman) každého jednotlivce je totožné s nejvyšší skuteèností (brahman) 72

vaišnava - uctívaè Višnua, višnuista varna - kasta; tradièní indická spoleènost se dìlí na ètyøi základní spoleèenské tøídy: bráhmani (knìží, vzdìlanci), kšatrijové (vládcové, váleèníci), vaišjové (obchodníci, zemìdìlci), šúdrové (dìlníci) Vasudéva - Kršnùv otec Vásudéva - „syn Vasudévy“; Božská postava ztotožòovaná s Kršnou Váju - védský bùh vìtru, uctívaný jako „dech bohù“, tedy jako vládce životní síly védy - nejstarší posvátné texty hinduismu, ètyøi sbírky (Rg, Sáma, Adžur, Atharva) obsahující pøedevším hymny a návody k rituálùm vjúhy - nebeské manifestace Višnua

73

Literatura

Bar th, Alan: RELIGIONS OF INDIA, New Delhi: S. Chard, 1980. BHAKTI-YOGA, Praha: ISKCON, 1995. BHAGAVADGÍTA, pøel. Jan Filipský a Jaroslav Vacek, Praha: Odeon, 1976. Bondy, Egon: POZNÁMKY K DÌJINÁM FILOZOFIE I. - INDICKÁ FILOZOFIE, Praha: Vokno, 1991. Brooks, R. Charles: THE HARE KRISHNAS IN INDIA, Princenton: Princenton University Press, 1989. Brunner, Emil: VÌØÍM, Praha: YMCA, 1938. Caitanya: SRI SIKSASTAKA. EIGHT BEATIFUL INSTRUCTIONS, Bombay: Harmonist Publications Hare Krishna Printers, 1990. Clément, Olivier: VTÌLENÍ NEBO PØEVTÌLOVÁNÍ?, in Pravoslavný kalendáø 1998, Olomouc 1997. Dasgupta, Shashibhusan: OBSCURE RELIGIOUS CULTS, Kalkata: Firma K. L. Mukhopadhyay, 1969. Eliade, Mircea - Culianu, P. Ionan: SLOVNÍK NÁBOŽENSTVÍ, Praha: Èeskoslovenský spisovatel, 1993. Eliade, Mircea: DÌJINY NÁBOŽENSKÉHO MYŠLENÍ III, Praha: Oikuméné, 1998. Enroth, Ronald, a kol.: PRÙVODCE SEKTAMI A NOVÝMI NÁBOŽENSTVÍMI, Praha: Návrat domù, 1994. Gelberg, J. Steven (ed.): HARE KRISHNA, HARE KRISHNA, New York: Grove Press, 1983.

74

Glasenapp, Helmuth von: MADHVA´S PHILOSOPHIE DES VISHNU GLAUBENS, Bonn und Leipzig: Kur t Schroeder Verlag, 1923. Godine, R. David (ed.): KRISHNA - THE DIVINE LOVER, Boston: DGR, 1982. Hummel, Reinhar t: REINKARNACE. VÍRA V PØEVTÌLOVÁNÍ A VÍRA KØESANÙ, Kostelní Vydøí: Karmelitánské nakladatelství, 1997. Keden, Joachim: TAKZVANÉ MLÁDEŽNICKÉ SEKTY A OKULTNÁ VLNA, Bratislava: Lúè, 1990. Kundalí dása: NEKTÁR ROZLIŠOVANIA. POJEDNÁNÍ O TROCH KVALITÁCH HMOTNEJ PRÍRODY, místo a rok neuvedeny. Küng, Hans - Stietencron, Heinrich von: KØESANSTVÍ A HINDUISMUS, Praha: Vyšehrad, 1997. Larson, J. Gerald: INDIA‘S AGONY OVER RELIGION, New York: State University of New York, 1995. Lesný, Vincenc: POVÌST O KRŠNOVI V PURÁNECH, Praha: Vìstník Èeské Akademie císaøe Fr. Josefa pro vìdy, slovesnost a umìní, roè. XXII, rok neuveden. Miltner, Vladimír: KRIŠNA A OSM PEÈETÍ, Praha: DharmaGaia, 1994. Otto, Rudolf: INDIEN´S GNADENRELIGION UND DAS CHRISTENTUM, Gotha: Leopold Klotz Verlag, 1930. Paragatí, Dásádhikarí - Sunajana, Déví: SVÁMI B. R. ŠRÍDHARA, Praha: Dotek 3/96.

Pope, Mar vin H.: SONG OF SONGS, New York: Doubleday, 1977. PRABHUPÁDA, Praha: ISKCON, 1995.

Šrídhar, B. Rakšaka - Góvinda, B. Sundar: ÚTÌCHA DOMOVA, Praha: Ambrosia, 1993.

Prabhupáda, Bhaktivédanta Svámi: KRŠNA NEJVYŠŠÍ OSOBNOST BOŽSTVÍ I., BBT,

ŠRÍMAD BHÁGAVATAM: I. zpìv (3 díly), do angliètiny pøeložil, úvod a výklady napsal

1990. Prabhupáda, Bhaktivédanta Svámi: KRŠNA -

B. S. Prabhupáda, BBT, 1992. ŠRÍMAD BHÁGAVATAM: X. Canto, do angliè-

NEJVYŠŠÍ OSOBNOST BOŽSTVÍ II.,

tiny pøeložili a výklady napsali Hridayá-

a

BBT, 1992 . Prabhupáda, Bhaktivédanta Svámi: NAUKA

nanda dása Goswami a kol., BBT, 1988. Shinn, D. Larr y: THE DARK LORD - CULT

O SEBEREALIZACI, BBT, 1993. Prabhupáda, Bhaktivédanta Svámi: ŒIKŒAMR-

IMAGES AND THE HARE KRISHNAS IN AMERICA, Philadelphia: The Westminster

b

TA, BBT, 1992 .

Press, 1987.

Prabhupáda, Bhaktivédanta Svámi: VÌDECKÉ POZNÁNÍ DUŠE, BBT, 1985.

STARÝ ZÁKON, pøeklad a komentáø V. Bogner, Praha: ÈKCH, 1978.

Prabhupáda, Bhaktivédanta Svámi: ZLATÝ AVATÁR, BBT, 1976.

Thakur, Srila Bhaktivinode: THE SONGS, Vaisnava Institute for Higher Education,

Radhakrišnan, Sarvepalli: INDICKÁ FILOZO-

místo a rok neuvedeny.

FIE I., Praha: Èeská akademie vìd, 1961. Radhakrišnan, Sar vepalli: INDICKÁ FILO-

UPANIŠADY, z angliètiny pøeložil Petr Kadula, Praha: Inspirace, 1990.

ZOFIE II., tamt., 1962. Ray, B. Gopal: RELIGIOUS MOVEMENTS IN

Vavroušková, Stanislava: HARÉ KRIŠNA - DUCHOVNÍ CESTA A SOCIÁLNÍ VZDOR,

MODERN BENGAL, Santiniketan: Vishva

Praha: Nový Orient 4/95.

- Bharati, 1965. Rosen, Steven (ed.): VAISNAVISM, New

Vojtíšek, Zdenìk: NETRADIÈNÍ NÁBOŽENSTVÍ U NÁS, Praha: Dingir, 1998.

York: Folk Books, 1992. Rosen, Steven: VEDIC ARCHEOLOGY AND

Wer ner, Karel: MALÁ ENCYKLOPEDIE HINDUISMU, Brno: Atlantis, 1996.

ASSOR TED ESSAYS, New York: Folk

Wer ner, Karel: NÁBOŽENSTVÍ JIŽNÍ A JIHO-

Books, 1991. R ychtáøová, Iveta: HNUTÍ HARÉ KRŠNA,

VÝCHODNÍ ASIE, Brno: Masar ykova Universita, 1995.

absolventská práce SPA v Praze 10, 1988. THE SACRED BOOKS OF THE EAST, XV.

Zbavitel, Dušan: HINDUISMUS A JEHO CESTY K DOKONALOSTI, Praha: Dharma-

The Upanishadas, pøel. Max Müller, Ox-

Gaia, 1993.

ford: The Clarendon Press, 1884. Satsvar úp, dás Góswami: ŽIVOT ÈISTÉHO

Zbavitel, Dušan, a kol.: BOHOVÉ S LOTOSOVÝMA OÈIMA, Praha:Vyšehrad, 1986.

ODDANÉHO, BBT, 1985. Satsvar úp, dás Góswami: Èlovìk na Mìsíci,

Zbavitel, Dušan, a kol: BOZI, BRÁHMANI, LIDÉ, Praha: Èeskoslovenská akademie

in: Návrat k Bohu 1/1990, str. 14.

vìd, 1964.

75

Obsah Úvod ........................................... 5 1 Kdo je Kršna? ........................................... 7 Kršna v indické náboženské literatuøe ........................................................ 7 Teorie o postavì Kršny ...................................................... 10 Kršna, jak v nìj vìøí višnuisté ...................................................... 12 2 Dìjiny uctívání Kršny ......................................... 16 Bhágavatské náboženství, višnuismus ...................................................... 16 Sampradáji - višnuistické školy ...................................................... 18 3 Višnuismus v Bengálsku ......................................... 20 Náboženská situace v Èaitanjovì Bengálsku ...................................................... 20 Èaitanja a jeho hnutí ...................................................... 21 Oživení hnutí v 19.století ...................................................... 28 4 Èaitanjovo náboženství oslovuje moderní Západ .......................... 31 Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda ...................................................... 32 ISKCON - Kršnovo náboženství na Západì se institucionalizuje ....................... 35 Zpùsob života v hnutí ...................................................... 37 Aktivity na veøejnosti ...................................................... 47 Haré Kršna v èeských zemích ...................................................... 49 Èaitanja ano, Haré Kršna ne - oddaní mimo ISKCON ......................................... 51 5 Višnuismus a køesanství ......................................... 55 Nezasloužený dar spásy ...................................................... 55 Køíž versus milenecké obìtí ...................................................... 57 Jedinost Boží ...................................................... 58 Duše, tìlo, pøevtìlování ...................................................... 59 Instituce ...................................................... 60 Náboženská praxe ...................................................... 61 Závìr ......................................... 64 Poznámky ......................................... 65 Slovníèek ......................................... 69 Literatura ......................................... 74

Dìti modrého boha

tradice a souèasnost hnutí Haré Kršna Miloš Mrázek Fotografie v pøíloze a na obálce Günter Bartoš Typografie a sazba: Zdenìk Vojtíšek Vydal: DINGIR, s.r.o. Jankovcova 31, 170 00 Praha 7 1. vydání v roce 2000 Vytiskla tiskárna VS ÈR, Praha 4