Díra až do Austrálie Je to tak, na tom se nedá nic změnit: králík Fiala má fialovou barvu! A k tomu ještě růžový nos. Jako by toho nebylo dost, uši má žluté. Copak může s něčím takovým mezi králíky? – Fialový, s růžovým nosem a se žlutýma ušima? „To nejde, Fialo,“ řekli mu divocí králíci na stráni rozhořčeně. „S takovou za námi na stráň nemůžeš!“ „Co máte?“ nechápal jejich rozhořčení. „Chodí tudy chlap s puškou… a prásk! Copak my, šedí králíci, my se přikrčíme, nás neuvidí, ale ty, fialový Fialo, tebe je vidět už od nádraží. Tebe i potmě trefí.“ „Můžu za to, že jsem fialový? Co s tím nadělám?“ „Není možné, aby mezi námi byl tak nemožný králík,“ řekli stráňští králíci. „Je to neúnosné. – Padej, my tě tu nechceme!“ dodali, vhupli do děr a přibouchli mu před nosem. Fiala se tedy vydal za králíky, kteří bydlí v králíkárně. Ze stráně běžel velice rychle, kličkoval přitom jako zajíc, aby ho chlap s flintou netrefil. – Jenže ani domácí, králíkárenští králíci ho mezi sebe nepřijali. „To tak, přijdou lidi a uvidí takovou vzácnost – fialového králíka s růžovým nosem a žlutýma ušima. Sáhnou po tobě, ty jeden Fialo, a budou tě hladit, hýčkat mrkvičkou. A co my, králíci domácí, strakatí, černí, bílí a šedí králíci z králíkárny? My ostrouháme kolečka. Není možné mít tak nemožného králíka v králíkárně,“ řekli králíci domácí. „Padej odtud!“ dodali a přibouchli mu před nosem. Fialovi nezbylo než se vydat za lidmi. Může snad fialový králík s růžovým nosem a žlutýma ušima mezi lidi? – Může! Co by nemohl… Lidé byli dva, Marie a Maximilián. Bydleli na Letné, aby se jim dobře lítalo. Když za nimi přijel bratranec Kubík z Mnichova, lítali po Letné tři. Rázem z nich byl indiánský kmen statečných Ma-Ma-Kuů s náčelnicí Marií v čele. Protože je nejstarší. „Was ist das?“ zeptal se Kubík, ani si ještě nestačil sundat čepici. Promluvil německy, protože je z Mnichova a tam se česky moc nemluví. „To je krrálík Fiala,“ řekla sestřenice Marie.
5 KF.indd 5
26.10.11 10:45
„To je klálík Fiala,“ řekl bratranec Maximilián. „Králík Fiala?“ zeptal se bratranec Kubík pro jistotu česky, protože to taky umí, jenže občas něco poplete. Lidé byli docela jiní než králíci, měli vybranější způsoby; Fialu nevyháněli, neříkali mu, že je nemožný; neříkali mu: Padej, my tě tu nechceme! Naopak, lidé byli rádi, že ho tu mají. – Jenže toho dne, kdy přišel na Letnou, stal se předmětem sváru. „To je můj Fiala!“ řekl Maximilián a zmocnil se ho. „Das ist moje Fiala!“ řekl Kubík a popadl králíka za levé ucho. „Je to můj krrálík,“ řekla Marie a popadla Fialu za pravé ucho. „Prrotože jsem náčelnice Ma-Ma-Kuů.“ „Není tvůj, je to můj klálík!“ „Moje králík, ich will dieses Kaninchen!“ „To je můj Fiala! Můj, můj, můj!“ Fiala by nad tím kroutil hlavou, kdyby ho nedrželi za uši. Nejdřív nic, odevšad ho vyhánějí a najednou je o něj tolik zájmu… Divže mu samou láskou uši neutrhnou! Co by neutrhli, samou láskou utrhli mu obě. Uíí, uíí, uíí! – Už tu bylo červené hasičské auto s modrým majákem a houkačkou. Copak hoří? Naštěstí nehořelo, správně by měla pro Fialu přijet sanitka, jenže sanitku neměli. Když jsou uši utržené, přijde vhod cokoli, i hasičské auto. V mžiku byl Fiala u doktora. Lidé čekali v čekárně, zatímco lékaři přišívali Fialovi uši zpátky na hlavu. Museli dávat pozor, aby se nespletli a nezaměnili levé ucho na pravou stranu a naopak. – Když lidé v čekárně prolistovali všechny časopisy a na operačním sále se ještě operovalo, napadlo je, že by se mohli prolítnout. Nafoukli zelený létací balón, vzali s sebou starý chleba a slétli z Letné dolů do Holešovic k Vltavě, že budou krmit labutě, kačeny a lysky. Jenže je zaskočil vítr; byl strašně silný, odvál je až do Kralup. Nezbylo jim než počkat, až se vítr obrátí. Mezitím krmili labutě, kačeny a lysky v Kralupech.
S ušima správně přišitýma vypustili lékaři Fialu rovnou na ulici. V čekárně na něj nikdo nečekal, Ma-Ma-Kuové čekali v Kralupech na příznivý vítr. Králík Fiala kráčel zvolna po Letné a zkoušel, zda mu uši správně stříhají. Stříhaly jako nové. Kopal do kamínků a rozhlížel se, kde vězí jeho lidé… Myslel si, že ho opustili. Nemohl vědět, že čekají v Kralupech. – Kulatý kamínek se rozběhl z kopce a Fiala za ním, uši mu vlály, chodci se otáčeli. „To jsme blázni,“ říkali si chodci, „fialový králík se žlutýma ušima!“ Kulatý kamínek přivedl Fialu do Stromovky a ztratil se mu pod stromy. Byl tam šťavnatý trávník a v něm sedmikrásky.
6 KF.indd 6
26.10.11 10:45
„Tady budu bydlet,“ rozhodl se, „nikdo mě odtud nevyhání, nikdo mě netahá za uši. Vůkol je klid a slunce svítí na pažit.“ Pažit je tráva a tráva je jídlo pro králíky. Však mu také tralala, travička moc chutnala. Ani sedmikrásky nebyly k zahození. Jenže pak přišel pes a začal Fialu očuchávat. Z huby mu kapaly sliny Fialovi rovnou do jídla. Pak ho pes neuvěřitelně mokrým jazykem olízl od hlavy až k patě. Zuby na něj cenil, vrčel a štěkal, choval se zpupně, jako by pažit byl jeho. Králík Fiala nevěděl, co si s takovým psem počít. Naštěstí se ozvala píšťalka a dotěra byl odvolán. „Ale co když se vrátí? Co když přijde jiný pes?“ uvažoval Fiala. „Pořád se tu po Stromovce potloukají… Vyhrabu si noru!“ A protože králík je zvíře hrabací, pustil se do díla. Hrabání mu šlo dobře od pacek, za chvilku byl pod zemí.
Konečně se v Kralupech vítr obrátil. Lidé přifoukli zelený balón a vrátili se na Letnou. Jen taktak stihli večeři. Pustili se do jídla a na králíka Fialu s utrženýma a znovu přišitýma ušima si ani nevzpomněli. – Po večeři spát, žádné smlouvání!
Zatímco lidé na Letné už dávno spali, králík Fiala ve Stromovce hrabal. Velice se mu to zalíbilo, a tak se rozhodl, že nedá pokoj, dokud se neprohrabe zeměkoulí na druhou stranu. Když byl tak hluboko, že ani nedohlédl na oblohu, začalo mu být horko. Pot mu odkapával z čela, stékal po zádech. Zřejmě se tak zahřál usilovnou prací. Nedal se odradit a hrabal stále dál, kolmo dolů, hlouběji a hlouběji… Tepla přibývalo. Už ho pálily tlapky, z drápků se mu kouřilo. A tu si Fiala uvědomil, že uprostřed zeměkoule je žhavé jádro. Protože se k němu přibližoval, teplota stoupala. Kdyby pokračoval stejným směrem, vbrzku by z něj byla pečínka. Raději uhnul stranou, žhavé zemské jádro obhrabal a pokračoval dále. Za čtrnáct dnů se prohrabal k protinožcům. Přitom si nevšiml, jak strašně se pod zemí zapatlal.
„Kde se tu bereš?“ zeptali se Fialy místní králíci, když vystrčil hlavu z díry a zamžoural do prudkého slunce. „Je to Austrálie?“ zeptal se, aby měl jistotu. „To je mi otázka…,“ podivili se místní králíci. „Co jiného by to mohlo být?“
7 KF.indd 7
26.10.11 10:45
„Dohrabal jsem se totiž z opačného konce zeměkoule,“ řekl Fiala po pravdě. „Tak to je jiná! Tak to si pojď s námi zaskotačit,“ pozvali ho mezi sebe. „Vždyť naši předkové se do Austrálie taky kdoví odkud dohrabali… Ale pozor na krokodýly, jsou tuze nevrlí!“ varovali Fialu Australané. O fialové barvě, žlutých uších a růžovém nose nepadlo jediné slovo; ani o chlapovi s puškou se nezmínili. Žádný Australan Fialovi neřekl, aby vypadl, že je nemožný fialový králík. Skotačili spolu, hráli s míčem, na honěnou, zajíček v své jamce… a dávali pozor, aby nešlápli na krokodýla a neutrpěli újmu.
8 KF.indd 8
26.10.11 10:45
Možná by Fiala skotačil s králíky v Austrálii dodnes, kdyby bylo nezačalo pršet. Nikdo v Austrálii totiž netušil, že je Fiala fialový, že má žluté uši a růžový nos. Při hrabání se tak umazal, že už nebyl ani trochu fialový; měl stejnou barvu jako všichni králíci, uši upatlané, o nose ani nemluvě. – Jenže zrovna teď začalo pršet a pršelo a pršelo, déšť jako sprcha spláchl z Fialy všechnu špínu… A už to tu bylo zas. „To nejde, Fialo,“ řekli australští králíci. „S takovou s námi skotačit nemůžeš.“ „Co máte?“ nechápal, protože proměny způsobené špínou a pak deštěm na sobě nepostřehl. „Chodí tudy chlap s puškou a prásk! My se přikrčíme, nás ochrání šedá barva, ale tebe je vidět už od nádraží. Do tebe se i potmě trefí.“ „Můžu za to, že jsem fialový? Můžu za to, že mám žluté uši a růžový nos? Co s tím nadělám?“ „Není možné, aby byl mezi námi tak nemožný králík,“ řekli australští králíci. „Je to neúnosné. – Padej, my tě tu nechceme!“ dodali, vhupli do děr a přibouchli mu před nosem.
Smutno je králíkovi samotnému… Copak lze bloumat po Austrálii jen tak, od ničeho k ničemu? Bez kamarádů? – Fiala to zkusil s medvídky koaly. „Tak dobře, vyskoč si za námi,“ řekli koalové v korunách blahovičníků. Vyskoč! To se snadno řekne… Králíci se sice po pažitu naposkakují ažaž, ale na strom vyskočit nedovede žádný. Fiala to zkoušel celé odpoledne, zatímco koalové chroustali ve větvích blahovičníkové listí a s pobavením pozorovali jeho pošetilé počínání. – Marná snaha, Fiala na strom nevyskočil a koalové za ním na zem neslezli. Ráno zahalekal Fiala na klokany, zrovna se jich kolem přehnalo celé stádo. Třeba jim fialová nevadí… Nevadila. „Poběž s námi,“ zahalekali klokani na Fialu a už byli v trapu. Prosvištěli blahovičníkovým lesem takovou rychlostí, že se Fiala nestačil nadechnout. Na klokany je každý králík krátký. – Jedna milosrdná klokanice se však vrátila a strčila si Fialu do kapsy. Původně tam pobýval její synek, ale ten už vyrostl, už si skákal po svých. Jen se trochu opožďoval, občas na něj museli počkat. V klokaní kapse byla tma, Fiala vystrčil hlavu. To byl úprk! Klokani se hnali stepí, kličkovali mezi stromy, svět se míhal králíkovi před očima jako ze skákavého rychlíku. Pod klokaníma nohama vířila oblaka prachu, ostrá tráva a šlahouny švihaly Fialu po obličeji, prach se mu lepil do očí a lechtal v nose. Taková vyhlídka není k ničemu, Fiala se rychle zasunul zpátky. Vadilo mu, že je tam tma a není si s kým povídat. Klokaní kapsa není pro králíka žádná jistota. Z kapsy lze taky razdva vypadnout a Fialovi se to vzápětí přihodilo.
9 KF.indd 9
26.10.11 10:45
Bum bác, klokanice si toho ani nevšimla. Když se rozplynul prach, Fiala si protřel oči, kdeže byl klokanům konec!
Co kdyby to zkusil s krokodýly? V obrázkové knížce vypadali docela mírumilovně, veselí braši s širokým úsměvem. Třeba ho naučí plavat… Vydal se tedy k řece. „Neostýchej se, mládenče, pojď jen blíž,“ lákali Fialu krokodýli, když se k nim váhavě přibližoval. „Králíčky máme nejradši.“ „Taky fialové?“ nemohl uvěřit vlastním uším. „I takové máme rádi,“ odpověděli krokodýli. „S růžovým nosem a žlutýma ušima?“ „Samozřejmě! Mezi králíky neděláme žádné rozdíly,“ řekli a tvářili se přívětivě. Pak se jeden obzvlášť nedočkavý prořekl: „My krokodýlové nejsme vybíraví, sežereme všechno!“ „Tak to já bych raději… šel,“ řekl Fiala a začal couvat. „Ale kampak bys chodil, králíčku, je poledne, čas oběda,“ řekli krokodýli a začali se štrachat z vody. Mířili k Fialovi. Už se netvářili přívětivě, nýbrž dychtivě. Králík strnul strachy. Teď musí utéct! Jenže nohy mu vypověděly službu. Nechtěly běžet, nebyly k ničemu. Jako by je neměl. A krokodýli se blížili. Už byli na dosah, už otvírali zubaté tlamy, už, už… V tu ránu se Fiala vzpamatoval a vzal do zaječích. Pádil napříč Austrálií tak strašlivou rychlostí, že dohonil a předhonil klokany, přeskočil blahovičníky i s koaly, prosvištěl mezi králíky a zarazil se až na letišti. „Kdepak, milý pane, zadarmo se nelítá,“ řekli Fialovi na letišti. „A máte vůbec pas?“ „Jak bych přišel k pasu?“ povzdechl si Fiala. „Na Letné králíkům pasy nevydávají…“ „Bez pasu a bez peněz, do letadla nelez!“ řekli mu na letišti a poslali ho pryč. „Jak já se teď jenom na tu Letnou dostanu?“ zahořekoval Fiala. Svou díru ze Stromovky do Austrálie by už sotva našel a hrabat novou, to dá spoustu práce. Ještě teď má drápky ohrabané. Bloumal po australské ulici a nebylo mu nejlíp. Naštěstí byla zrovna v Austrálii teta Vlasta. Bydlí sice v Kanadě, ale ráda se občas prolítne po světě. Zrovna teď zavítala do Austrálie, pro nové botky. „To je mi ale náhoda,“ řekla teta Vlasta, když v Austrálii na ulici potkala králíka Fialu. Kopal do kamínků se svěšenou hlavou a byl bezradný. „Vás bych se tu, pane Fialo, věru nenadála!“ Králík Fiala zvedl oči od kamínků a uviděl tetu Vlastu s kufrem v ruce. Rázem se mu tvář roztáhla úsměvem: „Vás bych se tu, teto Vlasto, také věru nenadál. Co vy tady s kufrem v Austrálii?“
10 KF.indd 10
26.10.11 10:45
S čertem do Afriky
a tom se nedá nic měnit: když má králík fialovou barvu, nemůže se jmenovat Černý,
11 KF.indd 11
26.10.11 10:45
„Jsem tu jenom na skok. Jen co si koupím červené botky, hned zase letím zpátky do Kanady,“ řekla teta Vlasta a pozvala králíka Fialu na pivo. Slovo dalo slovo, Fiala pověděl tetě Vlastě všechno podstatné a také se jí svěřil o potížích s odletem. „Ale to je maličkost,“ řekla teta Vlasta, „poletíte na Letnou jako balík.“ – V nejbližším obchodě si koupila červené botky, hned si je obula a staré odložila do koše na odpadky. Fialu strčila do krabice od bot, převázala pevným provázkem, napsala adresu, nadělala dírky pro dýchání a odeslala na Letnou. – Letecky!
U dveří na Letné zazvonil zvonek, na chodbě stála pošťačka. Přinesla balík z Austrálie – od tety Vlasty z Kanady. – Ma-Ma-Kuové přeřízli provázek, rozbalili papír a otevřeli krabici od bot. Jako ve vatičce tam ležel fialový králík a čtverácky se usmíval. Na uších vůbec nebylo poznat, že je měl utržené. „Das ist moje Fiala!“ zvolal Kubík radostně. „To je můj Fiala,“ řekl Maximilián výhružně, užuž po něm sahal. „Je to náš králík Fiala,“ řekla Marie, zvedla ho a posadila na poličku s knihami, vedle Ferdy Mravence. „A nikdo mu uši trhat nebude!“ Králík Fiala seskočil z poličky, se všemi se důstojně přivítal a pak si odskočil do kuchyně, z ledničky vylovil mrkvičkovou zmrzlinu. Kdyby tu s nimi na Letné byla teta Vlasta, určitě by se s ní rozdělil. Jenže teta Vlasta zrovna seděla v Kanadě na terase u jezera, pila kávu s mlékem a uždibovala třenou bábovku.
12 KF.indd 12
26.10.11 10:45
