Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2012/2013
DIPLOMOVÁ PRÁCE Vztah strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik u příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR Tereza Chloupková
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Iva Burešová, Ph.D. Brno 2012
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila.
V Brně, dne 29. 11. 2012
..……………………………..
1
Ráda bych poděkovala vedoucí své diplomové práce PhDr. Ivě Burešové, Ph.D. za pomoc při zpracovávání této práce, za vstřícné konzultace a cenné rady. Dále bych chtěla poděkovat všem příslušníkům Hasičského záchranného sboru České republiky za jejich ochotu zúčastnit se výzkumu. A v neposlední řadě bych chtěla poděkovat svým rodičům a partnerovi, kteří mi byli oporou po celou dobu studia.
2
OBSAH I. ÚVOD.............................................................................................................................. 5 II. TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................... 7 1. Stres ................................................................................................................................ 7 1.1 Definice ..................................................................................................................... 7 1.2 Teorie stresu .............................................................................................................. 9 1.2.1 Fyziologický přístup ........................................................................................ 10 1.2.2 Psychologický přístup ...................................................................................... 13 1.3 Dimenze stresu ........................................................................................................ 15 1.4 Stresory ................................................................................................................... 19 1.5 Salutory ................................................................................................................... 24 1.6 Příznaky stresu ........................................................................................................ 24 2. Zvládání zátěžových situací .......................................................................................... 27 2.1 Vymezení pojmů ..................................................................................................... 27 2.2 Copingové teorie ..................................................................................................... 28 2.2.1 Psychodynamický přístup ................................................................................ 29 2.2.2 Kognitivně-transakční přístup.......................................................................... 31 2.2.3 Interakční přístup ............................................................................................. 32 2.3 Postupy zvládání ..................................................................................................... 33 2.3.1 Styly zvládání .................................................................................................. 33 2.3.2 Strategie zvládání ............................................................................................. 34 3. Osobností charakteristiky a způsoby zvládání stresu ................................................... 40 3.1 Vulnerabilita ........................................................................................................... 40 3.2 Nezdolnost v pojetí resilience ................................................................................. 41 3.3 Locus of control (LOC) .......................................................................................... 42 3.4 Nezdolnost v pojetí koherence ................................................................................ 42 3.5 Nezdolnost v pojetí hardiness ................................................................................. 45 3.6 Self-efficacy ............................................................................................................ 46 3.7 Optimismus a pesimismus ...................................................................................... 47 3.8 Kladné sebehodnocení ............................................................................................ 48 3.9 Smysluplnost života a smysl pro humor ................................................................. 49 4. Teorie osobnosti v pojetí Big Five ................................................................................ 50 5. Současný výzkum strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik ................... 53
3
6. Profese hasiče ............................................................................................................... 57 6.1 Hasičský záchranný sbor ČR .................................................................................. 57 6.2 Náplň a organizace práce ........................................................................................ 58 6.3 Předpokládaná zátěž při výkonu profese u příslušníků HZS .................................. 62 6.4 Požadavky na osobu příslušníka HZS ČR .............................................................. 66 6.5 Současný výzkum zvládání zátěže u příslušníků HZS ........................................... 67 III. EMPIRICKÁ ČÁST ................................................................................................... 70 7. Výzkum ......................................................................................................................... 70 7.1 Cíl výzkumu ............................................................................................................ 70 7.2 Hypotézy ................................................................................................................. 70 7.3 Metoda výzkumu .................................................................................................... 71 7.3.1 Postup sběru dat ............................................................................................... 71 7.3.2 Výzkumný soubor ............................................................................................ 72 7.3.3 Použité metody ................................................................................................ 74 7.4 Metoda analýzy dat ................................................................................................. 81 7.5 Výsledky výzkumu ................................................................................................. 81 7.5.1 Deskriptivní statistiky ...................................................................................... 81 7.5.2 Strategie zvládání stresu .................................................................................. 83 7.5.3 Osobnostní charakteristiky .............................................................................. 85 7.6 Ověření hypotéz ...................................................................................................... 90 7.7 Diskuze ................................................................................................................... 92 7.8 Rizika a omezení výzkumu ..................................................................................... 98 IV. ZÁVĚR ....................................................................................................................... 99 V. POUŽITÁ LITERATURA ........................................................................................ 101 VI. PŘÍLOHY ................................................................................................................. 111
4
I. ÚVOD V současné společnosti se neustále zvyšuje životní tempo i požadavky na nás kladené. Není tedy divu, že událostí, které pro nás představují zátěž, je mnoho a každý z nás se s nimi denně potýká. V takovýchto situacích jsme nuceni vyvinout jisté úsilí ke zvládnutí těžkostí, které před námi vyvstaly. Snaha vysvětlit, jak člověk tyto situace vnímá, jak je prožívá, jak se v nich chová, ale také jaké strategie jsou k překonávání těžkostí využívány a jaké důsledky tyto zátěžové události na organismus mají, je předmětem zájmu výzkumníků odedávna. V současnosti se do popředí dostává zkoumání, jaké faktory se na zvládání zátěžových situací podílejí. Zda a do jaké míry jsou těmito faktory také osobnostní charakteristiky, je stále aktuální a diskutované téma. Za jednu z nejnáročnějších profesí ve smyslu expozice stresu, považujeme příslušníky HZS, konkrétně výjezdové hasiče. Na tyto jedince jsou kladeny obzvláště náročné požadavky. Při výkonu své profese se často setkávají se zraněnými, vystrašenými a zoufalými lidmi. I oni sami mohou být při záchranné akci vystaveni nebezpečí, přesto i v takto extrémních situacích musejí postupovat s rozmyslem, ponechat si odstup a nenechat se ničím rozptýlit. Za každých okolností je od nich vyžadováno svědomité plnění úkolů. Z výše uvedeného je patrné, že jedinci vykonávající tuto profesi musí být odolní proti zátěži nejen fyzicky, ale také psychicky. V předkládané práci se věnujeme problematice strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik. Měla by přinést bližší vhled do toho, jaké copingové strategie preferují příslušníci HZS ČR a jaké osobnostní vlastnosti se u nich nejčastěji vyskytují. Dalším cílem této práce je blíže prozkoumat existenci vztahů mezi strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami. Diplomová práce je rozčleněna na dvě části, na část teoretickou a část empirickou. V teoretické práci se nejdříve věnujeme definování pojmu stres, různým přístupům k jeho zkoumání a vytyčením pojmu stresor. Ve druhé kapitole se zaměřujeme na způsoby zvládání zátěžových situací, opět uvedeme různé teoretické přístupy k tomuto zvládání a zaměříme se také na různá pojetí a kategorizace strategií zvládání stresu. Třetí kapitola pojednává o některých osobnostních charakteristikách, které mají vztah ke způsobům zvládání zátěžových situací. Ve čtvrté kapitole se stručně zmiňujeme o pětifaktorovém modelu popisu osobnosti, ze kterého vycházíme v našem výzkumu. Pátá kapitola podává přehled o výzkumech, které byly v této oblasti provedeny. V šesté kapitole se zaměřujeme na profesi hasiče-záchranáře, přibližujeme náplň této profese, 5
předpokládanou zátěž, jež se pojí s výkonem této práce, a požadavky na osobu příslušníka HZS ČR. V závěru této kapitoly opět uvádíme přehled výzkumů, které byly provedeny v souvislosti s copingovými strategiemi u hasičů. V empirické části nejprve stanovujeme cíl výzkumu a výzkumné hypotézy. Uvádíme metody výzkumy, ve kterých popisujeme postup sběru dat, výzkumný soubor a použité metody. Následuje metoda analýzy dat a výsledky výzkumu, které jsou interpretovány v diskuzi. Na závěr této části se snažíme nastínit rizika a omezení našeho výzkumu.
6
II. TEORETICKÁ ČÁST
1. Stres Pojem stres je v současné době lidmi hojně používaný. Snad každý z nás někdy použil větu „Jsem ve stresu.“ V běžném jazyce je však tento pojem používán velmi obecně. Vyjadřujeme jím stav určité nepohody, označujeme jím příčiny tohoto stavu, samotnou zátěžovou situaci, ale vyjadřujeme jím i naše vlastní pocity a reakce našeho organismu na tuto nepohodu. V odborném jazyce je termín stres považován za příliš vágní, inkonzistentní a velmi obtížně definovatelný pojem (Kebza, 2005).
1.1 Definice Jak uvádí Křivohlavý (1994) výraz stres je do českého jazyka převzat z anglického termínu „stress“. Tento výraz bývá většinou doslova překládán jako tlak, namáhání, zátěž, důraz nebo napětí, které neblaze působí na tělo, ale také jako síla, tlak, problém či nesnáz (Fronek, 1999). Původ anglického výrazu je odvozen z latinského slovesa „stringo, stringere, strinxi, strictum“, což znamená „utahovati, stahovati, zadrhovati - jako smyčku kolem krku odsouzence, kterého věší na šibenici“. (Křivohlavý, 1994, s. 7) Nejdříve slovo stres proniklo v 17. století do fyziky jako označení tolerance struktury konstrukce vůči zátěži. Ve 20. století bylo převzato i do terminologie dalších věd, jako jsou fyziologie, biologie, sociologie, ale i psychologie. Oblasti stresu a jeho vymezením se v minulosti zabývalo mnoho psychologů a psychoterapeutů. Při jeho definování vycházeli z různých aspektů stresu (fyziologické, kognitivní, emocionální, situační atd.) a zaměřovali se na to, co na člověka působí, a jak člověk na tyto okolní vlivy reaguje. Důsledkem této široké oblasti zájmu a výzkumu je teoretická a metodologická nejednotnost přístupů a nejednoznačnost výzkumných závěrů (Suls, David a Harvey 1996). V současné odborné literatuře je možné nalézt tolik různých definic, kolik existuje různých přístupů k výzkumu stresu. V této práci uvedeme alespoň některé z nich: „Stres je výsledkem interakce mezi určitou silou působící na člověka a schopností organismu odolat tomuto tlaku.“ (Selye, cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 10)
7
„Stres je stav projevující se ve formě specifického syndromu, který představuje souhrn všech nespecificky vyvolaných změn v rámci daného biologického systému.“ (Selye, 1966, s. 82) „Stres jako extrémně vyhrocená frustrace, kdy je osobnost vážně ohrožena dlouhodobou hlubokou frustrací. Jedinec prožívá nebezpečí a jeho obranné reakce zesilují v paniku.“ (Cofer, Appley, 1964, s. 451-2; cit. dle Čáp, Dytrych, 1968, s. 20) „Stres je takový stav organismu, kdy je na řešení problémů využíváno nadměrné množství energie. Tolik energie by nemuselo být použito, kdyby se tyto problémy daly řešit normálně.“ (Antonovsky, 1979; cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 10) „Stres jako vztah mezi jednotlivcem a prostředím, který je jednotlivcem hodnocen jako namáhavý nebo převyšující jeho zdroje a jako ohrožující jeho subjektivní spokojenost.“ (Folkman, 1984, s. 840)1 „Stresem označujeme takovou změnu v organismu, která v určitém stavu ohrožení může vyvolat vysoký stupeň napětí, rozvrátit zaběhaná schémata každodenního způsobu jednání, která oslabuje mentální výkonnost a vyvolává subjektivně nepříjemné stavy afektivního vyčerpání“ (I. L. Janis in Coelko, Hamburg, Adams, 1974; cit. dle Křivohlavý, 1994). „Stres je reakcí organismu na interní a externí procesy, které dosahují takových hodnot, že přetěžují fyziologické kapacity organismu“ (H. Basowitz in Goldwag, 1979; cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 9). „Stresem rozumíme změny, které vznikají v psychologických regulačních mechanismech a činnostech jako reakce na působení různých stresorů, k nimž dochází při stresových situacích“. (O. Kondáš, 1977; cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 9)
1
„stress as a relationship between the person and the environment that is appraised by the person as taxing or exceeding his or her resources and as endangering his or her well-being.“ (Folkman, 1984, s. 840)
8
„Stresem je nejen přímé, bezprostřední ohrožení člověka, ale i předjímání takového ohrožení a s tím spojený strach, bolest, nejistota, úzkost apod.“ (M. H. Appley a R. Trumbull; cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 10) „Stresem se obvykle rozumí vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná.“ (Křivohlavý, 1994, s. 10) „Stres je jakýkoliv vliv životního prostředí (fyzikální, chemický, sociální, psychologický, politický), který ohrožuje zdraví některých citlivých jedinců.“ (Schreiber, 2000, s. 17) „Stres je takový vliv na člověka, který vede k prodloužené hormonální reakci kůry nadledvin.“ (Ganong, cit. dle Schreiber, 2000, s. 17) „Stres je souhrnné, obecné označení pro skutečný či pomyslný rozpor mezi vnějšími požadavky a vnitřní způsobilostí jedince je řešit“. (Čírtková, 2000, s. 127) Jak je vidět z uvedených příkladů, jednotliví autoři se od sebe navzájem liší tím, na co kladou hlavní důraz. Někteří zdůrazňují především vnější podmínky a nepříznivé faktory, jiní se zaměřují hlavně na odpověď organismu na vnější činitele, někteří stresem rozumějí celkový vnitřní stav člověka v nepříznivých podmínkách apod. V této práci budeme vycházet především z kognitivně-transakčního modelu autorů Lazaruse a Folkmanové (1980), kteří zdůrazňují subjektivní hodnocení situace jednotlivcem a proces vzájemného vztahu mezi jednotlivcem a prostředím.
1.2 Teorie stresu Počátky zkoumání stresu představoval fyziologický přístup, který se zaměřoval především na výzkum u zvířat. Jeho zástupci byli I. P. Pavlov, W. Cannon a H. Selye. V dnešní době převažuje především psychologický přístup ke stresu, který reprezentuje kognitivně – transakční model R. S. Lazaruse.
9
1.2.1 Fyziologický přístup Jak uvádí Křivohlavý (1994), studiem fyziologických změn v organismu zvířat vystavených těžké konfliktní situaci se zabýval již I. P. Pavlov. Ve svých experimentech vystavoval psy situacím, které vyžadovaly rozlišení podobných podnětů. Tyto podněty však byly spojeny s diametrálně odlišnými následky, např. při expozici kružnice dostal pes nažrat, kdežto při expozici elipsy dostal elektrickou ránu. V experimentech se rozdíl mezi kružnicí a elipsou zmenšoval až do chvíle, kdy pes nebyl schopen určit, zda je exponována kružnice, nebo elipsa. Důsledky takovýchto situací nazýval I. P. Pavlov stržením vyšší nervové činnosti. Ve svém výzkumu sledoval především změny probíhající v organismu psů (např. pomocí rozboru žaludečních šťáv), ale zajímal se i o chování psů v těchto stresových situacích. Zjistil, že při dosažení hranice, kdy již nebylo možné rozpoznat kružnici od elipsy, docházelo například k tomu, že se „pes vrhl na asistenta a zuřivě na něj dorážel. Jindy se naopak jiný pes stáhl do kouta a ustrnul v nehybné poloze.“ (Křivohlavý, 1994, s. 15) Na tomto příkladu můžeme názorně vysledovat variabilitu reakcí na stejný druh stresu o stejné intenzitě. Dalším fyziologem zabývajícím se zkoumáním změn v organismu vystaveném obtížným situacím byl na počátku 30. let 20. století W. B. Cannon. Podobně jako Pavlov prováděl i on své experimenty na zvířatech, které vystavoval obtížným situacím (např. nadměrnému hluku, nadměrné teplotě, apod.) (Křivohlavý, 2001). Při pozorování reakcí psů a koček na situace ohrožení Cannon zjistil, že existuje dvojice obecných forem chování, které se vybavují při různých druzích napadení či při nebezpečí zranění. Tuto dvojici způsobů reagování na ohrožení nazval termínem „F-F“ (z anglického „fight or flight“, tzn. „boj nebo útěk“). Tyto reakce jsou stereotypické a liší se jen v intenzitě projevů, přičemž tato intenzita je přímo úměrná intenzitě ohrožení (Křivohlavý, 1994). Ve svém výzkumu se také zaměřil na hormony adrenálních žláz (Mohapl, 1992). Dospěl ke zjištění, že v situaci ohrožení dochází k mobilizaci celého organismu a zároveň k celkovému zvýšení činnosti sympatického nervového systému, který se podílí na udržování stabilního vnitřního prostředí a homeostázy organismu (Kebza, 2005). Cannon je tak považován za průkopníka studia tzv. sympatoadrenálního systému při stresu (Křivohlavý, 2001). Důležitou úlohu ve zkoumání stresu hrála práce Hanse Selyeho (1966), který navázal na práci W. B. Cannona. Selye jako první použil pojem stres k popsání biologické odpovědi na fyzické mechanismy a především díky němu pronikl tento pojem do psychologie. I on ve svých experimentech uváděl zvířata do těžkých situací různého 10
druhu (např. vstřikoval zvířatům do těla různé látky) a zjišťoval změny v činnosti jejich fyziologických funkcí. Ve svém výzkumu se zaměřil na činnost endokrinního systému a je považován za zakladatele tzv. kortikoidního pojetí stresu, tj. studia zvýšené funkce nadledvinek ve stresových situacích. Zjistil, že bez ohledu na druh zátěže dochází vždy k totožnému souboru fyziologických reakcí. V souvislosti s tímto objevem pak definoval tzv. obecný adaptační syndrom GAS (General Adaptation Syndrom), jímž rozumí stabilní (nespecifický) vzor odpovědí organismu na ohrožení. V průběhu obecného adaptačního syndromu GAS můžeme rozlišit tři fáze, a to poplachovou fázi, fázi rezistence a fázi vyčerpání: 1. poplachová fáze v rámci GAS – v této fázi dochází ke střetnutí organismu se stresorem a k „vyhlášení poplachu“. Mobilizují se všechny obranné možnosti organismu. Tato fáze je provázena řadou metabolických změn, aktivuje se sympatický nervový systém, zvyšuje se množství adrenalinu v krevním řečišti, srdeční tep a krevní tlak, dále se zrychluje dýchání, zvyšuje se exkrece u potních žláz, z jater se uvolňuje krevní cukr a z tukových tkání tukové složky, krev se uvolňuje z oblastí obklopujících trávicí trakt a shromažďuje se spíše do svalů končetin. Všemi těmito změnami se organismus připravuje k reakci typu „bojuj, nebo uteč“. Tato reakce je v mnoha situacích volně se pohybujících zvířat v přírodě velice účinná. Pro člověka zřejmě byla účinná také, ale jen v historických dobách lidstva. V současné době se ukazuje, že často není možno s někým fyzicky bojovat ani není kam utéci. 2. Fáze rezistence v rámci GAS – v této fázi dochází k vlastnímu boji organismu se stresorem. Organismus se pomocí specifických způsobů obran snaží dosáhnout adaptace na situaci, přičemž čerpá síly ze svých rezerv. Pokud jsou síly na obou stranách vyrovnané, bude boj trvat déle, což může způsobovat oslabování organismu, projevující se žaludečními a dvanáctníkovými vředy, hypertenzí, různými kardiovaskulárními onemocněními, bronchiálním astmatem, hypertyreodismem apod. Toto zhoršení zdravotního stavu organismu označil Selye termínem „nemoci adaptace“, dnes bychom tyto nemoci nazvali civilizačními. Dále vyslovil domněnku, že dlouhodobá rezistence vede také ke snížení činnosti imunitního systému. 3. Fáze vyčerpání v rámci GAS – tato fáze nastává v situaci, kdy se organismu nepodařilo stresovou situaci zvládnout. Podle Selyeova modelu je charakterizována 11
aktivací parasympatického systému. Obecně by se dalo říci, že v této fázi dochází k vyčerpání rezerv a obranných možností organismu a selhávání adaptační schopnosti organismu. Ten následně stresoru podléhá a hroutí se, což se může projevovat např. příznaky deprese a za určitých okolností až smrtí. Neúspěšné zvládnutí stresové situace může být dle Selyeho způsobeno nadměrnou intenzitou stresu, poruchou adaptačních reakcí nebo abnormálními adaptačními reakcemi („nemoci z adaptace“) (Selye, 1966; Křivohlavý, 2001). Stres je přítomen v každé z těchto fází, avšak jeho projevy se v čase mění. Jednotlivá stádia jsou uvedena v posloupnosti tak, jak po sobě následují. Ne vždy ale organismus vystavený zátěži musí projít všemi třemi fázemi. Většinou se stává, že se organismus se situací vyrovná již během prvních dvou fází a k fázi vyčerpání organismu nedojde. Naopak při příliš intenzivním stresu přechází poplachová fáze ihned ve fázi vyčerpání. Schopnost rezistence
Obr. č. 1: Průběh GAS (Křivohlavý, 1994, s. 17)
Obrázek č. 1 popisuje průběh obecného adaptačního syndromu. Po odeznění prvotní reakce na nečekanou zátěžovou situaci, v níž dochází k oslabení odolnosti, dochází k postupnému vyrovnávání se se situací. Postupem času dochází k adaptaci organismu a je dosaženo odolnosti vůči této situaci. Pokud však působení stresoru trvá příliš dlouhou dobu, způsobí ztrátu fyzických i psychických rezerv organismu a pokud není stresor odstraněn, může vyústit v úplné vyčerpání organismu a jeho kolaps. Jak uvádí autor, může být i tento stav částečně reverzibilní (Selye, 1966). Selye (1966) kromě obecného adaptačního syndromu GAS upozornil také na existenci lokálního adaptačního syndromu (LAS). V tkáních, které jsou vystavené 12
působení stresu přímo, se vytváří lokální adaptační syndrom, např. na místě vniku bakterií do těla vznikne zápal. Působením zátěže může dojít také např. k izolovanému vyčerpání svalů, očí apod., což představuje konečné stádium, které však probíhá pouze v rámci LAS. Jak autor dodává, může dojít k tomu, že se tyto účinky rozvinou současně na různých částech těla a podle své intenzity a rozsahu mohou uvést do pohybu i mechanismy GAS. Selyeho koncepce byla řadou badatelů kritizována za čistě fyziologické pojetí stresu. Kritika byla podpořena názory, že stres může být navozen nejen fyziologickými, chemickými a biologickými činiteli, ale také psychologickými aspekty (Hladký a kol., 1993).
1.2.2 Psychologický přístup Zásadní zlom ve výzkumu stresu znamenala práce R. S. Lazaruse, který se zabýval specificky lidskou formou zvládání zátěže. Zaměřil se na kognitivní (poznávací a myšlenkovou) a transakční (vztah člověka a okolí) charakteristiku zvládání těžkostí (Lazarus, 1966; Lazarus, Folkman, 1984). Jeho teorie vychází z předpokladu, že příčinou stresové reakce není samotný vnější stresor, ale také jeho význam, který mu jedinec subjektivně přisuzuje. Lidé se na výběru strategie zvládání podílí primárním hodnocením události nebo stresoru, ale také s ním souvisejícím sekundárním hodnocením vlastních možností a zdrojů zvládání (Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002). Při primárním zhodnocení situace (primary appraisal) člověk posuzuje, zda a nakolik je působící situace ohrožující, jaká přináší nebezpečí nebo naopak pozitiva. V průběhu primárního hodnocení může být daná situace vyhodnocena jako neutrální, benigně-pozitivní nebo stresující. Jako neutrální je vyhodnocena situace, která nemá žádný význam pro osobní pohodu. Benigně-pozitivní jsou situace, které nepřesahují ani nehraničí s možnostmi jedince tyto situace zvládnout, a jsou spojeny s pozitivními souvislostmi. Situacemi, které jsou vyhodnocené jako stresující, rozumíme situace přesahující možnosti jedince nebo ohrožující jeho osobní pohodu, vlastní existenci, zdraví, sebehodnocení, vlastní pověst apod. Lazarus (Folkman, Lazarus, 1980) rozlišuje tři druhy stresujících situací:
ublížení/poškození – vztahuje se k situacím, ve kterých se již poškození projevilo 13
ohrožení – vztahuje se k ublížení nebo poškození, které zatím nenastalo, ale je anticipováno v budoucnosti
výzva – vztahuje se k situacím, které jsou anticipovány jako příležitost k osobnímu růstu nebo ke získání nějakého zisku Situace vyhodnocené jako poškození nebo ohrožení jsou spojeny s
negativními emocemi, např. se vztekem nebo strachem, zatímco výzva je charakterizována především pozitivními emocemi jakou jsou vzrušení či dychtivost. Přestože hodnocení těchto různých situací je vzájemně nezávislé a liší se od sebe jak kognitivní, tak emocionální komponentou, mohou se objevit současně. Například povýšení v zaměstnání může pro člověka představovat současně možnost k osobnímu růstu či zisku, ale zároveň také nebezpečí, že jedinec na novém místě neuspěje tak, jak je od něj vyžadováno. Tato situace tudíž může být hodnocena jako výzva a zároveň jako ohrožení (Folkman, 1984). Jak uvádějí Lazarus a Folkmanová (1980), primární zhodnocení je podmíněno nejen osobnostními dispozicemi, ale také řadou situačních faktorů. Mezi osobnostní faktory řadí např. přesvědčení (především přesvědčení o kontrole) a závazky, které se mohou týkat systému hodnot jedince, ale mohou představovat i konkrétní vytyčené cíle. Ze situačních faktorů uvádějí například povahu ohrožení nebo poškození, pravděpodobnost jejich objevení, zda je situace jasná nebo nejednoznačná, kdy situace nastane, zda je situace nová nebo již známá apod. (Folkman, 1984). Druhotné zhodnocení (secondary appraisal) se týká zhodnocení vlastních možností člověka, jak zvládnout ohrožující situaci. V této fázi si odpovídáme na otázku, co je možné v této situaci dělat, jaké jsou naše možnosti, zdroje zvládání a jaké očekáváme důsledky našeho chování. Podle toho, jaké požadavky klade daná situace, zvažujeme své zvládací zdroje, které můžeme rozdělit do čtyř kategorií:
fyzické – zdraví, energie, vitalita
psychologické – přesvědčení, schopnosti řešit problémy, sebehodnocení, morální kvality
sociální – individuální sociální síť a systém podpory, od kterého může jedinec získávat informace, pomoc a emocionální podporu
materiální – peníze, prostředky, vybavení 14
Požadavky situace jsou porovnávány se zdroji jedince a na základě tohoto zhodnocení je zvolena konkrétní strategie zvládání stresové situace (Folkman, 1984). Je důležité zmínit, že jak u primárního, tak i u sekundárního zhodnocení bral Lazarus v potaz nejen objektivní stav světa, ale i roli subjektivního vidění světa daným člověkem (Křivohlavý, 2001). Přehodnocení (reappraisal). Lazarus chápe vztah mezi situací a jedincem jako neustále se dynamicky vyvíjející. Jedinec svou aktivitou ovlivňuje prostředí, ale stejně tak je současně sám tímto prostředím ovlivňován (Folkman, Lazarus, 1980). Po primárním a sekundárním hodnocení tak následuje ještě třetí fáze, tzv. přehodnocení (reappraisal). V této fázi dochází díky copingové aktivitě ke změně situace nebo ke změně pocitů jedince, mohou se objevit také nové informace. Člověk pak zpětně mění pohled na ohrožující situaci a stresory a přehodnocuje své předchozí kroky (podle stejného schématu jako u primárního hodnocení). Výsledkem této fáze mohou být „zkušenosti nebo opět emoce, s nimiž pak člověk vstupuje vybaven nejen do dalších copingových událostí, ale s nimiž přistupuje i k řešení původní situace.“ (Mazurová, 2003, s. 9) Žádné hodnocení ani řešení situace nemusí být definitivní. Právě možnost změny copingové strategie v průběhu řešení jedné události bylo jedním z východisek pro postulování transakčního modelu. Lazarus vnesl do našeho poznání toho, jak se člověk chová v situaci ohrožení, důležitý moment – respektování kognitivních, emocionálních a konativních (volních) aspektů. Doplnil tak obraz, který načrtli fyziologové (Kebza, 2005).
1.3 Dimenze stresu V odborné literatuře se často rozlišují pojmy stres a zátěž. Pojmem zátěž (load) označujeme běžné či mírně zvýšené nároky kladené na jedince. Jedinec je schopen tyto nároky zvládnout, neznamenají pro něj žádné zdravotní riziko a jsou dokonce pro další rozvoj každého člověka nezbytné. Pojmem stres rozumíme zátěž, která je pro jedince nadměrná. Její nadlimitnost se přitom může projevovat buď v intenzitě zátěže, nebo v délce jejího trvání (Kebza, 2009). Křivohlavý (2003) uvádí, že stres v organismu nastává po selhání specifických mechanismů udržujících vnitřní rovnováhu (homeostázu), která 15
byla vnějšími vlivy narušena. Jedná se o reakci jedince na působení konkrétních příčin (stresorů), jež ústí v poškození organismu. Vede k vysoké aktivaci adrenokortikálních funkcí a k psychosomatickým poruchám (Křivohlavý, 2003). Jak již bylo zmíněno, pro relativně nižší než hraniční úroveň stresu se v češtině používá termínu „zátěž“. I u stresu však můžeme rozlišit dvě dimenze, hyperstres a hypostres, podle toho, k jaké intenzitě stresové reakce se vztahují. O hyperstresu hovoříme tehdy, pokud je stres za hranicí adaptibility a překračuje schopnosti jedince se s danou situací vyrovnat. Protikladem je hypostres, při kterém nejsou dosaženy obvyklé tolerance stresu (Křivohlavý, 1994). Charvát (1970, s. 70) ve své publikaci uvádí: „Není-li stres příliš intenzivní, vede k adaptaci, a vlastně nutí organismus ke zlepšení výkonu. Můžeme říct, že je předpokladem aktivního života. Naproti tomu neřešitelný stres spotřebuje tolik energie, že se ustálený stav rozvrátí a celý systém se zhroutí.“ Můžeme tedy říci, že přiměřený stres pomáhá jedinci dosáhnout vyšších cílů a je důležitým činitelem pro řešení náročných problémů vůbec. Pojem stres je širokou veřejností většinou chápán v problematické rovině. Mohou za to četné výzkumné studie, ve kterých se vědci zabývali především negativními dopady stresu na náš organismus. Tento negativně působící stres nazýváme distres a vyjadřujeme jím „situace subjektivně prožívaného ohrožení dané osoby s jeho průvodními, často výrazně negativními emocionálními příznaky.“ (Křivohlavý, 2003, s. 171) Jeho dlouhodobé negativní působení podněcují tělesné a duševní problémy. Kvalitativně opačným pólem je tzv. eustres. Tímto kladně působícím stresem rozumíme proces, který je stejně náročný a založený na stejných biologických procesech jako distres, avšak je doprovázen libými emocemi a větší mírou svobodného rozhodování (Schreiber, 2000). Důležitý je především pro formování lidské psychiky v dětství, kdy neextrémní stres spojený s emočním zajištěním vhodně stimuluje a rozvíjí příslušné mozkové struktury (Vymětal, 2004). Prožíváme ho v situacích jako je narození potomka, svatba a sportovní výkon, povýšení v zaměstnání apod. Jde o okamžiky příjemných starostí, překvapení, radostného očekávání a pozitivního napětí. Mokrejš (2006) definuje eustres jako „(…) pozitivní stres. Stres, který nám přináší příjemné zážitky“ (Mokrejš, 2006, s. 16). Kromě toho je tento kladný stres také prospěšný našemu zdraví. Základní rozměry stresu uvádíme v obrázku č. 2.
16
HYPERSTRES velký
DISTRES
EUSTRES
malý HYPOSTRES Obr. č. 2: Základní rozměry stresu (Křivohlavý, 1994, s. 8)
Z hlediska místa působení zátěže rozdělují někteří autoři (Matoušek, 2003) stres na fyzický a psychický. Fyzický stres vzniká na základě působení vnějších stresorů na periferii organismu, přičemž stresorem může být např. teplota, hluk, úraz, nesplnění tělesných potřeb. Naopak psychický stres mívá za příčinu nadměrné duševní vypětí. Stresorem mohou být narušené mezilidské vztahy, nedostatek spánku, konfliktní situace v okolí atd. (Hošek, 2003). Stres můžeme dále dělit z časového hlediska. Jak uvádí Matoušek (2005) rozeznáváme stres akutní, chronický, posttraumatický a anticipační:
Akutní reakcí na stres rozumíme přechodnou poruchu významné závažnosti, která vzniká u jedince bez jakékoliv zjevné poruchy jako odpověď na výjimečný fyzický a/nebo duševní stres a která obvykle odeznívá během několika hodin nebo dnů (MKN 10, 2000). Příčinou může být „zdrcující traumatický zážitek zahrnující vážné ohrožení bezpečnosti nebo somatické integrity jedince nebo blízkých osob, nebo neobvykle náhlá a ohrožující změna v sociálním postavení a/nebo mezilidských vztazích jedince“ (MKN-10, 1992; cit. dle Höschl, Libiger, Švestka, 2002, s. 501). Postihuje většinou psychiku i somatické funkce, projevovat se může např. ztrátou paměti, zmateným jednáním, ztuhnutím, vznikem šoku apod.) (Matoušek, 2005).
Chronický stres vzniká na základě působení jednoho nebo více stresorů, jejichž intenzita kolísá a jejichž působení trvá po delší dobu, popř. se může vyskytovat v nepravidelných intervalech. Intenzita stresorů bývá většinou mírnější než u akutního nebo posttraumatického stresu a v průběhu delší doby obvykle kolísá. Příkladem chronických stresorů mohou být nevhodné pracovní podmínky (hluk, teplota, prach, 17
chemické škodliviny), špatná organizace a režim práce (časový tlak, návaly práce, směnný provoz) nebo narušené mezilidské vztahy na pracovišti (konflikty, nevraživost, závist, šikana). Nejčastějšími příznaky chronického stresu bývá napětí, podrážděnost, pocity úzkosti, nepřiměřené reakce na běžné situace, únava, vyčerpanost a jiné tělesné potíže jako jsou bolesti hlavy, bušení srdce, svalové napětí, závratě, poruchy spánku aj. Tyto příznaky mohou být příčinou zhoršení pracovního výkonu, ať už zhoršením kvality práce, sníženým výkonem, snadnou unavitelností či zvýšenou úrazovostí apod. (Matoušek, 2005; Mayerová, 1997).
Posttraumatický stres vzniká jako zpožděná a/nebo protrahovaná odezva na stresovou událost nebo situaci neobvykle hrozivého nebo katastrofického rázu, která pravděpodobně téměř u každého vyvolá pronikavou tíseň (MKN 10, 2000). Objevuje se v souvislosti s přírodními katastrofami, ale i v pracovním životě, např. při různých průmyslových haváriích, při explozích, požárech, únicích jedovatých látek do ovzduší aj., ale také v situacích, při nichž jsou ohroženy životy a zdraví osob, např. v souvislosti se závažným pracovním úrazem nebo při velké dopravní nehodě. Psychofyziologická reakce tohoto stresu je vázaná bezprostředně na traumatizující situaci, přičemž tato reakce postupně odeznívá. Následně se ale může objevit vzpomínka na tuto situaci a její znovuprožívání, což může způsobit psychické i fyziologické změny. Posttraumatický stres je často provázen pocity marnosti, bezvýchodnosti, ztrátou sebedůvěry a obavami z budoucnosti (Matoušek, 2005).
U
anticipačního
stresu,
na
rozdíl
od
stresu
akutního,
chronického
a
posttraumatického, nedochází k narušení vnitřní rovnováhy po určité události nebo při jejím dlouhodobějším trvání, ale vzniká ještě předtím, než se člověk do těžké životní situace dostane. Vzniká tedy v souvislosti s dějem, který teprve očekáváme, že nastane. Jde tedy o určitou představu nebo jakési předvídání budoucích událostí především se zřetelem k možným důsledkům, které by mohly ohrozit jedince např. v podobě ztráty sebedůvěry, autority, role apod. Anticipační stres se může projevit také v pracovním životě, například při nástupu do nového zaměstnání, při zkouškách ověřujících pracovní způsobilost, při očekávaných změnách pracovních podmínek apod. Typické pro něj je zpočátku mírné emocionální napětí, které se postupně zvyšuje tím více, čím více se přibližuje očekávaná událost, a bezprostředně před ní pak mohou být narušeny i některé stereotypy chování. Pocity nejistoty a úzkosti však obvykle brzy odezní (Matoušek, 2005).
18
1.4 Stresory Termínu stres používáme v běžném jazyce ve dvou různých významech, jednak pro označení vnitřního stavu člověka, a zároveň také pro příčiny tohoto stavu. V psychologii je pro tyto příčiny používán termín stresor. Křivohlavý (1994) definuje stresor jako nadměrný požadavek kladený na organismus, který může působit po psychické i tělesné stránce. Rozumí jím negativní faktor či zatěžující vliv, který člověka vystavuje tlaku a vede k napětí. Jako stresory tedy můžeme chápat „jednotlivé nepříznivé vlivy (tlaky), které mohou vést k tíživé osobní situaci člověka“ (Křivohlavý, 2001, s. 170). Jiná definice uvádí, že stresorem se stává událost, situace či faktor, který vyvolává narušení rovnovážného stavu organismu (homeostázy) a vede ke stresové reakci (Křivohlavý, 1994). Existuje mnoho situací, které mohou být člověkem vnímány jako ohrožující a které mohou vyvolat stres. Kebza a Šolcová (2004, s. 13) v souvislosti s otázkou, co může být stresorem, uvádějí: „ O tom, zda se pro nás určitá situace stane stresorem, rozhodne jednak charakteristika stresoru, jednak naše psychika, naše vnímání a naše hodnocení této situace. Vyhodnotíme-li situaci jako ohrožující, tedy jako takovou, jejímž požadavkům nemůžeme dostát, vyvolává v nás stresovou odpověď.“ V odborné literatuře je možné nalézt celou řadu klasifikací těchto nadměrných požadavků. Křivohlavý (1994) rozlišuje stresory podle jejich intenzity na mikrostresory a makrostresory. Mikrostresory (ministresory) vyjadřují poměrně nepatrné okolnosti či příčiny vyvolávající stres (nuda, monotónnost, krátkodobá frustrace aj.). Tyto mírnější stresory způsobují hypostres. Mohou se však postupně kumulovat, až hranice stresu dosáhnou. Naopak makrostresory jsou zásadnější, děsivě působící až vše ničící vlivy (úmrtí, ztráta zaměstnání apod.). Tyto stresory většinou nastávají náhle a mohou mít pro člověka závažné důsledky (Křivohlavý, 1994, Mayerová, 1997). Podobné členění uvádí i R. S. Lazarus (1966), jenž upozornil na to, že stres nemusí být vždy vyvolán pouze velkými životními událostmi, ale i drobnými méně závažnými situacemi. Zavedl termín „daily hassles“ neboli denní mrzutosti, kterým označoval právě tyto drobné události vyvolávající negativní emoce (např. dopravní kolaps, běžné pracovní problémy aj.). Protipólem denních mrzutostí jsou dle Lazaruse tzv. „daily uplifts“ neboli denní posily, což jsou naopak drobné události vyvolávající pozitivní emoce. Vašina a Strnadová (1998) zmiňují, že většina autorů je přesvědčena o protektivním účinku těchto denních posil. Kebza (2001) uvádí, že denní mrzutosti i 19
posily jsou významně ovlivňovány kulturními faktory. Velké životní změny a daily hassles mohou být také ve vzájemné interakci. Zlomové události mohou vytvářet podklad pro intenzivnější vnímání každodenní zátěže, a naopak drobné události (ať už hassles nebo uplifts) mohou mít vliv na prožívání velkých životních událostí. Někteří autoři tvrdí, že nenápadný, kumulativní účinek denních mrzutostí je významnější než dopad velkých životních událostí, především pokud se tyto velké události vyskytují ojediněle nebo výjimečně z hlediska dlouhodobějšího životního horizontu (Křivohlavý, 1994). R. S. Lazarus dále stresory rozděluje podle délky působení na krátkodobě a dlouhodobě působící. Mezi krátkodobě působící řadí např. bolest, vyrušení z činnosti, neúspěch při řešení určitého problému. Do dlouhodobě působících stresorů zahrnuje svěření vysoce odpovědných úkolů, dlouhodobou obranu proti různým útokům apod. (Křivohlavý, 1994). Jinou klasifikaci popisuje Orel (2009), který rozděluje stresory na reálné, tj. aktuálně působící na člověka, a stresory potenciální, jimiž rozumíme hrozby. Kromě toho také rozlišuje stresory podle místa jejich vzniku na vnitřní, jimiž mohou být například nevyřešené intrapsychické konflikty, a vnější, do kterých zahrnuje faktory fyzikální, chemické, biologické, psychické, sociální, časové, ekonomické a politické. Selye (1966) zastával názor, že neexistuje jediný škodlivý podnět, který by nebyl schopen vyvolat stres. Stresory přitom rozděloval na dvě skupiny, a to na fyzikální stresory (alkohol, nikotin, kofein a drogy, meteorologické vlivy, znečištění vzduchu, nízký obsah kyslíku ve vzduchu, nehody, úrazy, infekce, trauma, šok, vedro, zima, ale i genetická zátěž apod.) a emocionální stresory (úzkost, zármutek, obavy a strach, nenávist, nepřátelství, zloba aj.). Vašina a Strnadová (1998) uvádějí, že stresory můžeme rozdělit na materiální (spojené s obživou, finanční jistotou), fyziologické (základní biologické potřeby) a sociální (politické, ekonomické, rodinné, pracovní a interakční). Jednou z nejkrajnějších stresových situací je sociální izolace. Je to dáno tím, že člověk je uzpůsoben a předurčen k tomu, aby sdílel své postoje, názory, zážitky a zkušenosti. Jinou typologii stresorů uvádí Sotolářová (2007), která dělí stresory na:
tělesné – hlad, žízeň, bolest, námaha
fyzikální – hluk, jasné světlo/tma, chlad/horko, změny způsobené vlhkostí vzduchu, teplotou, tlakem
emocionální – obavy, strach, nejistota, uleknutí, zloba
biochemické – kofein, nikotin, alkohol, nedostatek kyslíku 20
kognitivní – negativní myšlenky, fantazie, postoje, očekávání, starosti
komplexní - konfliktní situace, časový nátlak, dopravní zácpa, (přemrštěné) požadavky na výkon, změna povolání, kritika, nemoc, osamělost, konkurenční situace Janke (1971; cit. dle Nakonečný, 1998) rozděluje stresory do těchto základních
skupin: vnější stresory - hluk, senzorická deprivace, situace nebezpečí, překážky v uspokojení primárních potřeb (spánku, jídla, odpočinku), zátěže při výkonu - časová tíseň a nadměrné požadavky, ale i nízké požadavky spojené s monotónní prací, sociální stresory - sociální izolace, mezilidské konflikty a problémy, konflikty - nutkavé rozhodování, nejistota v pokusech o zvládnutí úkolů. B. Rule a A. Nesdale (In Sarason, Spieberger, 1976; cit. dle Křivohlavý, 1994) rozlišují stresory na primární a sekundární stresory. Primární stresory jsou vlivy, které na organismus působí přímo (hluk, teplota, chemické látky apod.). Sekundární stresory kladou překážky do cesty určité činnosti (zákazy, narušení osobní zóny apod.). Dle Mikšíka (1983) mohou na jedince působit následující stresory: 1. Ztížené nebo neobvyklé podmínky klimatické, senzomotorické a podmínky prostředí pro realizaci cílové činnosti – jedinec není schopen tuto činnost vykonávat pro něj obvyklým způsobem, což může být způsobeno nezvyklým prostředím, novými sociálními kontexty či jinými dezintegrujícími podněty. 2. Časový deficit – jedinec prožívá subjektivní nedostatek času k rozhodování nebo k realizaci cílové činnosti. 3. Tlak ohrožení – jedinec je nucen vykonat určitou aktivitu v novém situačním pozadí, které vnímá jako ohrožující. 4. Tlak odpovědnosti – na jedné straně vede k ostražitosti, na druhé straně vytváří obavy (o někoho či o něco), a neumožňuje tak racionálně se orientovat a soustředit na vlastní realizaci činnosti.
21
Praško (2003) rozlišuje čtyři hlavní skupiny nejčastějších příčin psychického stresu:
Vztahové stresory a stresory v rodině
Pracovní a výkonové stresory
Stresory související s životním stylem
Nemoci a handicapy A. Hladký (1993) rozdělil faktory ovlivňující vznik stresu do dvou skupin na
subjektivní a objektivní faktory. Do subjektivních faktorů řadí osobnostní vlastnosti, které se projevují určitým stylem chování. Dále sem zahrnuje kvalifikační předpoklady pro danou činnost (vzdělání, schopnosti, zkušenosti, praxi apod.), tendence ke zdravotně irelevantnímu chování (např. nevhodné stravovací návyky, nedostatek spánku, špatné hygienické návyky, nadužívání alkoholu a jiných látek) a v neposlední řadě také biologické faktory (genetická výbava, věk, pohlaví, zdravotní anamnéza, aktuální zdravotní stav aj.). Objektivní faktory dělil na faktory vytvářející životní stres a faktory vytvářející pracovní stres. Za faktory vytvářející životní stres považoval velké životní události a drobné události, a dále chronické životní okolnosti a podmínky, které se týkají sociálních rolí, které jedinec musí zastávat (manžel, rodič, dítě apod.), a podmínky životního prostředí, ve kterém žije (např. život na panelovém sídlišti, chudoba). Faktory vytvářející pracovní stres dále dělí na činitele se specifickými a s nespecifickými účinky. Jako specifické označuje ty činitele, u nichž je prokázaný příčinný vztah mezi škodlivinou a poškozením organismu (toxický prach, hluk nebo termální stres). Mezi nespecifické činitele řadí tzv. přetížení (overload) vyjadřující příliš vysoké nároky práce, přičemž přetížení může být buď kvantitativní (práce je příliš mnoho), nebo kvalitativní (práce je příliš obtížná) (Hladký, 1993). R. L. Atkinsonová (2003) považuje za činitele způsobující stres závažné změny ovlivňující mnoho lidí (válka, jaderná katastrofa, zemětřesení), závažné změny v životě jednotlivce (stěhování, změna zaměstnání, svatba, ztráta přítele, vážná nemoc), každodenní nepříjemnosti (ztráta peněženky, dopravní zácpu, spor s kolegou) a v neposlední řadě také konfliktní motivy nebo přání jedince. Náročné situace rozděluje na traumatické a stresové. Traumatickými situacemi rozumí situace, které se vymykají běžné lidské zkušenosti. Jsou to mimořádně nebezpečné situace, které autorka považuje za nejzřejmější zdroj stresu. Mezi traumatické události můžeme zařadit přírodní katastrofy, katastrofy způsobené člověkem (např. války), katastrofické nehody 22
(automobilové nehody apod.) a fyzické útoky (znásilnění aj.). Atkinsonová dále uvádí, že většina lidí traumatickou událost během svého života nezažije. Ve svém každodenním životě se více setkáváme s událostmi stresovými, pro něž jsou dle Atkinsonové (2003) typické tři charakteristiky - neovlivnitelnost, nepředvídatelnost a míra, v níž představují výzvu pro hranice našich schopností. Mnoho autorů se ve svých studiích zabývalo nejen tím, které situace způsobují stres, ale zajímali se také o to, jak intenzivní stres tyto situace vyvolávají. Zřejmě nejznámější takovouto studií je práce dvojice T. H. Holmese a R. H. Raheho (1967; dle Vašina, Strnadová, 1998). Tito autoři tvrdili, že každou životní změnu, která vyžaduje četná přizpůsobení, lze vnímat jako stresovou, přičemž je zajímalo nejenom to, ve kterých situacích je lidem zle, ale také jak moc je jim zle. Na základě mnohaletého pozorování se pokusili kvantifikovat různé stresové situace a sestavili inventář kritických životních událostí, který je dnes znám jako Posuzovací škála sociálního přizpůsobení. Události seřadili od nejvíce tíživé po nejméně tíživou a každé přisoudili určitou bodovou hodnotu od 0 do 100. Mezi nejčastější a nejvážnější životní události zařadili úmrtí, úrazy a vážná onemocnění, ztrátu zaměstnání, odchod do důchodu, sexuální obtíže, změnu finančního stavu, závažné neshody s partnerem, změnu životních podmínek, změnu životních zvyklostí aj. Dále uvádí, že i radostné události se mohou stát stresory (svatba, narození dítěte, povýšení v práci) ve chvíli, kdy přinášejí potřebu adaptovat se na novou situaci. Holmes a Rahe se domnívali, že účinek jednotlivých stresorů z různých zdrojů se může kumulovat a že existuje určitá hranice nahromadění stresů, jejíž překročení se projeví radikální změnou zdravotního stavu, např. může dojít ke zhroucení či psychosomatickým obtížím. Tuto hranici stanovili na 300 bodů za 3 až 5 let (Smékal, 2004; Mayerová, 1997). Zda bude nebo nebude určitá událost u daného jedince vyvolávat stres, není závislé pouze na objektivních vlastnostech této události, ale především na subjektivní interpretaci události jedincem. Na tuto skutečnost poukázal ve své práci již Hans Selye (1966; cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 26), který říká, že „působení stresorů závisí v první řadě na tom, jak je tento stresor danou osobou chápán“. Na význam kognitivního hodnocení však kladl důraz především R. S. Lazarus (1966), podle něhož je určité hodnocení významu události pro osobnost vždy součástí zpracování podnětů na
23
psychické úrovni. Rozhodující je tedy kromě objektivních skutečností také kognitivní zpracování a subjektivní interpretace jedince (Křivohlavý, 1994). V působení stresových událostí na jedince přitom panuje velká interindividuální i intraindividuální odlišnost. Tentýž stresor může u jednoho člověka stres vyvolat, u druhého tomu tak být nemusí, a dokonce tentýž stresor může u téhož člověka jednou stres navodit a jindy nikoli (Hošek, 2003). Lidé se tak liší v míře, v jaké hodnotí tutéž událost jako neovlivnitelnou, nepředvídatelnou a vyzývající jejich schopnosti. Toto subjektivní hodnocení z velké části ovlivňuje vnímanou zátěžovost události. Při zhodnocování rizikového charakteru situace, do které se člověk při ohrožení dostává, je třeba brát ohled i na zranitelnost daného člověka. Při jinak objektivně stejném riziku je např. podstatně zranitelnější dítě nebo starý člověk než člověk mladý či na vrcholu života. Zranitelnější je také člověk, který s danou situací nemá žádné zkušenosti, oproti člověku, jenž obdobnou rizikovou situací již prošel a situaci zvládl. Tyto momenty bral Lazarus v úvahu, když modeloval situace ohrožení a jejich zvládání.
1.5 Salutory V souvislosti s podněty vyvolávající v nás stres je třeba také zmínit, že některé zátěžové situace mohou mít i pozitivní faktory, tzv. salutory. Tyto pozitivní faktory člověka v těžké situaci posilují a povzbuzují ho k dalšímu pokračování v zápasu se stresorem. Můžeme je chápat jako pozitivní tlak, který nás motivuje k činům a vyšším výkonům. Díky těmto faktorům jedinec získává odvahu k boji se stresory a výdrž v něm. Do této kategorie řadíme zejména smysluplnost vykonávané činnosti, přesvědčení o hodnotě toho, oč usilujeme, pochvalu a uznání lidmi, jichž si jedinec váží (Křivohlavý, 2001).
1.6 Příznaky stresu Pod pojmem příznaky stresu si můžeme představit popis toho, co se děje s člověkem, který zažívá stres. Podle toho, ve kterých oblastech se stres projevuje, je možné rozdělit je do tří různých oblastí, konkrétně do oblasti somatické, psychické a behaviorální. Ucelený pohled na příznaky stresu uvádí publikace vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě (In Kalimo, Batawi, Cooper, 1987; cit. dle Křivohlavý, 1994):
24
1. Fyziologické příznaky stresu: a) bušení srdce (palpitace) – vnímání zrychlené, nepravidelné a silnější činnosti srdce b) bolest a sevření za hrudní kostí c) nechutenství a plynatost v břišní (abdominální) oblasti d) křečovité, svírající bolesti v dolní části břicha a průjem e) časté nucení k močení f) sexuální impotence a (nebo) nedostatek sexuální touhy g) změny v menstruačním cyklu h) bodavé, řezavé a palčivé pocity v rukou a nohou i) svalové napětí v krční oblasti a v dolní části páteře, často spojené s bolestmi v těchto částech těla j) úporné bolesti hlavy – často začínající v krční oblasti a rozšiřující se vpřed směrem od temene hlavy k čelu k) migréna – záchvatová bolest jedné poloviny hlavy l) exantém – vyrážka v obličeji m) nepříjemné pocity v krku (jako bychom měli knedlík v krku) n) dvojité vidění a obtížné soustředění pohledu očí na jeden bod (tzv. fokusace) 2. Emocionální příznaky: a) prudké a výrazně rychlé změny nálady (od radosti ke smutku a naopak) b) nadměrné trápení se s věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité c) neschopnost projevit emocionální náklonnost, sympatizování s druhými lidmi d) nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled e) nadměrné snění a stažení se ze sociálního styku, omezení kontaktu s druhými lidmi f) nadměrné pocity únavy a obtíže při soustředění pozornosti g) zvýšená podrážděnost, popudlivost (iritabilita) a úzkostnost (anxiozita) 3. Behaviorální příznaky: a) nerozhodnost a do značné míry i nerozumné nářky b) zvýšená absence, nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci, nehodách a úrazech c) sklon ke zvýšené osobní nehodovosti a nepozornému řízení auta 25
d) zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům, výmluvy, vyhýbání se odpovědnosti i častější podvádění e) zvýšené množství vykouřených cigaret za den f) zvýšená konzumace alkoholických nápojů g) větší závislost na drogách, zvýšené množství tablet na uklidnění a léků na spaní h) ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání i) změněný denní životní rytmus – problémy s usínáním, dlouhé noční bdění a pak pozdní vstávání s pocitem velké únavy j) snížené množství vykonané práce a zvýšená nekvalitnost práce Stres se tedy projevuje v rovině tělesné, duševní i sociální. May a Sprague (In Sarason, Spielberger, 1976 cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 9, 10) poznamenávají: „Toto napětí se může přenést z jedné roviny na druhou a může zasahovat dokonce několik rovin najednou.“
26
2. Zvládání zátěžových situací V posledních několika desetiletích bylo oblasti zvládání zátěže či zvládání zátěžových situací věnováno velké množství pozornosti. I přes velký zájem, nebo možná naopak právě díky velkému zájmu o tuto problematiku dosud neexistuje jednotná a obecně uznávaná teorie. Prostřednictvím různých metod i přístupů vznikala v průběhu let celá řada teorií, které nabízejí rozmanité modely dynamismů adaptace a strategií zvládání.
2.1 Vymezení pojmů V souvislosti s vyrovnáváním či překonáváním zátěže se v odborné literatuře objevují dva pojmy, a to adaptace a zvládání (coping). Slovo adaptace pochází z latinského složeného tvaru „ad-aptare“, což v překladu znamená připravit, vyzbrojit se k boji. V přeneseném významu tedy můžeme o adaptaci mluvit jako o přípravě na nadcházející těžkou životní zkoušku (Baumgartner, 2001). Termín „coping“ je převzat z anglického jazyka „to cope“ a překládá se jako „zvládat něco, vypořádat se s něčím, či vědět si rady“. Původ slova „coping“ je odvozený z řeckého slova „colaphos“, což je pojem používaný v boxu pro přímý úder na ucho. Volněji řečeno to znamená s někým bojovat, snažit se ho přemoci, zvládnout ho a podrobit vlastní vůli. Baumgartner (2001) uvádí, že v tomto smyslu jde i o zvládnutí životních krizí, konfliktních napětí a sporů nepřátelských sil. Oba výše zmíněné pojmy se vztahují k aktivitě člověka v zátěžové situaci, existují mezi nimi však jisté odlišnosti, které popisuje J. Křivohlavý (1994). Za adaptaci považuje vyrovnání se se zátěží, která je pro člověka běžná, v relativně normálních mezích a poměrně dobře zvládnutelná. Zvládáním rozumí boj člověka s nepřiměřenou, nadlimitní zátěží, přičemž onu nadlimitnost zátěže je možné chápat buď z hlediska její intenzity (mimořádně silná zátěž) nebo z hlediska trvání zátěže (mimořádně dlouhotrvající zátěž). Zvládání tak vlastně představuje jakýsi „vyšší stupeň adaptace“, při kterém jde o řešení krizí, kdy nemáme pro řešení těchto problémů dostatečné znalosti ani dovednosti, a proto řešení musíme hledat, zkoušet a ověřovat (Křivohlavý, 1994). Za
pravděpodobně
nejznámější
definici
copingu
považujeme
definici
formulovanou R. S. Lazarusem a jeho kolegou F. Cohenem. „Zvládáním (koupinkem) se rozumí snaha – jak intrapsychická, tak zaměřená na určitou činnost - řídit, tolerovat, 27
redukovat a minimalizovat vnitřní i vnější požadavky kladené na člověka a střety mezi těmito požadavky. Jde přitom o požadavky mimořádně vysoké, které člověka značně namáhají a zatěžují nebo převyšují zdroje, které má daná osoba k dispozici.“ (in Stone, Cohen, Adler, 1979; cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 43) Folkmanová a Lazarus charakterizují zvládání jako behaviorální, kognitivní nebo sociální odpovědi vztahující se k úsilí osoby regulovat, tj. omezovat, minimalizovat, překonávat či tolerovat, vnitřní a vnější tlaky a napětí vyplývající z interakcí osoby a prostředí (Baumgartner, 2001). V definici zvládání klade Lazarus důraz na tyto čtyři skutečnosti: 1. Zvládání není jednorázovou záležitostí. Je to dynamický proces. 2. Zvládání není automatickou reakcí. 3. Zvládání vyžaduje určitou vědomou snahu a námahu jednající osoby. 4. Zvládání je snahou řídit dění (Křivohlavý, 1994). Coping dle něj nemusí být vždy adaptivní reakcí, ale může se objevit i maladaptivní chování, na které je možné nahlížet jako na přiměřené a vhodné v dané situaci. Díky němu může mít jedinec realistická očekávání či může pomoci zvýšit toleranci k nevyhnutelným událostem (Lazarus, 1999). Blatný a Osecká (1998) chápou coping jako specifické vyjádření obecných sklonů k určitému typu chování a prožívání, které se aktualizuje v situacích, které nesou vysoké nároky na adaptaci. Corsini (1984) definuje coping jako behaviorální kontrolu nad prostředím během různých situací, která předchází nebo odstraňuje nepříjemné podmínky. Feldman (1996) uvádí, že jde o úsilí člověka kontrolovat, zmírnit nebo se naučit přivyknout si na ohrožení, které vede ke stresu (cit. dle Balaštíková, Blatný, 2003). Snyder a Pulvers (2001) přistupují k zvládání jako ke způsobu reakce, či sérii odpovědí na stresující situaci, jenž je uvědomovaný, ovlivnitelný vůlí, zakládající se na zhodnocení situace a vlastních možností. Tento způsob reakce nemusí být dostatečný k vyřešení situace a může být situaci nepřiměřený.
2.2 Copingové teorie Pojetí zvládání zátěže se v průběhu 20. století měnilo. Suls, David a Harvey (1996) uvádí, že postupně vznikly tři generace škol, které i v současnosti reprezentují tři 28
obecné teoretické přístupy ke copingu. Každá z těchto tří škol se zaměřila na určitý soubor předpokládaných determinant copingového chování. První generaci představuje psychodynamický přístup, uplatňující se zejména ve 20. letech. Druhou generaci zastupuje transakční model, jenž byl postulován R. S. Lazarusem a jeho spolupracovníky (Folkmanová, Cohen) v 60. letech 20. století. Současnou generaci (od 80. let 20. století) reprezentuje přístup interakční.
2.2.1 Psychodynamický přístup Začátkem 20. století se psychologové snažili porozumět mechanismům zvládání zátěže skrze psychodynamický přístup. Tento přístup ztotožňuje zvládání zátěže s dynamickou stránkou osobnosti v psychoanalytickém pojetí, konkrétně s egoobrannými mechanismy (Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002). Podle Sigmunda Freuda a jeho následovníků se jedná o nevědomé procesy, které jsou vyvolány vnitřními sexuálními a agresivními konflikty (Freud, 1937) a které slouží k redukci napětí a k vyrovnávání se s negativními emocemi. Později bylo uznáno také možné působení vnějších hrozeb (Balaštíková, Blatný, 2003). Obrannými mechanismy se podrobně zabýval S. Freud (1926), A. Freudová (2006) a mnozí další. Freud popsal deset obranných mechanismů (potlačení, regrese, izolace, reaktivní výtvor, disociace, projekce, introjekce, sublimace, sebeobviňování, formování opačných postojů), jeho dcera Anna k nim přidala ještě další (např. intelektualizace, popření, identifikace s agresorem aj.). Do dnešního dne bylo identifikováno více než čtyřicet takových mechanismů (Snyder, 1999; Strnadová, 1998). Uvedeme alespoň několik základních:
Vytěsnění – dle S. Freuda základní obranný mechanismus, jehož podstatou je vyloučení ohrožujících či citlivých podnětů z vědomí,
Regrese – návrat k projevům dřívějšího vývojového stupně,
Projekce – připisování vlastních nežádoucích vlastností, citů, záměrů jiným osobám,
Introjekce – zvnitřnění postojů a sklonů jiných osob,
Popření – odmítání, popření existence nepříjemné reality, která je zdrojem úzkosti,
Racionalizace – racionální, rozumové zdůvodnění, či vysvětlení chování, které by jinak bylo nevhodné či nepřijatelné 29
Sublimace – přeměna nežádoucích tendencí ve společensky hodnotné aktivity,
Intelektualizace – postup využívající navození emočního odstupu od stresové situace používáním neosobních, abstraktních a intelektuálních výrazů, přičemž emoce a prožitky jsou ignorovány
Reaktivní výtvor – nahrazení nepřijatelných sklonů opačnými postoji a chováním,
Izolace – zážitky jsou zbaveny afektivního náboje, stanou se lhostejnými
Identifikace - zvýšení pocitu vlastní hodnoty ztotožněním s jinou osobou,
Fixace – lpění na určitém způsobu chování,
Sebeobviňování – zaměření agrese vůči sobě,
Disociace – oddělování psychických obsahů, zejména citů od myšlení a chování,
Kompenzace – pocit nedostatečnosti v určité oblasti je vyrovnán vytyčením vysokých cílů a vysokým nasazením k jejich dosažení v jiné oblasti,
Izolace – vyhýbání se kontaktu s jinými osobami,
Přemístění – přenesení vytěsněné emoce na náhradní objekt,
Útěk do fantazie
–
únik
z
nepříjemné situace, fantazijní
prožívání
nedosažitelného, denní snění
Rezignace, apatie (Nakonečný, 1998, Hunt, 2000). Přestože v současné době převládají spíše strategie následujících generací, má i
psychodynamický přístup v současné době své zastánce, např. G. E. Vaillanta (Journal of abnormal psychology, 1994), který obranné mechanismy řadí do čtyř hierarchických úrovní od nevyspělých až po složité:
psychotické – popření, překroucení reality,
nezralé – disociace,
neurotické – vytěsnění, intelektualizace,
zralé – humor, sublimace (Suls, David, Harvey, 1996). Obranné mechanismy nejsou současnými psychology považovány za skutečné
strategie zvládání, jelikož podávají nerealistický pohled na skutečnost a jejich cílem není problém vyřešit, ale pouze vytěsnit ho do nevědomí, popř. odvést pozornost jiným směrem. I přesto někteří autoři uvádějí, že mohou tyto mechanismy řešení problému být nápomocny, jelikož mohou člověku dopřát čas potřebný pro nalezení optimální strategie zvládání (Křivohlavý, 1994).
30
Dalším důvodem, proč tento přístup není ve výzkumu zvládání zátěže již několik desetiletí dominantní, je podle kritiků pojmová nejednotnost a fakt, že neumožňuje rozlišit rozdíl mezi obrannými mechanismy a jejich výsledky, přičemž některé způsoby zvládání (např. vyhledávání sociální opory) stojí mimo jeho pozornost i teoretický rámec (Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002). Psychodynamická koncepce vychází z teoretického rámce psychoanalýzy, jejímž centrálním pojmem je úzkost, což je pojem ryze intrapsychický. To, čemu se člověk brání především (úzkost), je tedy přítomno v něm samotném, situační vlivy se zde uplatňují jen minimálně. Shrneme-li výše uvedené skutečnosti, můžeme říci, že psychodynamický přístup se primárně orientuje na osobnostní determinanty zvládání. V rámci tohoto přístupu se poprvé setkáváme s názorem, že jsou to především osobnostní rysy člověka, které určují jeho chování v zátěžových situacích.
2.2.2 Kognitivně-transakční přístup Zcela nový pohled na problematiku zvládání zátěže přináší přístup transakční. Tento model vznikl v 60. letech 20. století, k jeho významnějšímu rozšíření pak došlo v průběhu dalších dvou desetiletí. Zastánci tohoto přístupu pojímali coping jako transakční proces mezi jedincem a okolím, přičemž kladli důraz na situační determinanty chování v zátěžových situacích více než na osobnostní dispozice, které mají dle nich pouze malou prediktivní hodnotu (Baumgartner, 2001; Snyder & Dinoff, 1999). Role osobnosti není v tomto pojetí zcela odmítnuta, důraz je však kladen pouze na její kognitivní a zkušenostní složku (Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002). Proto je tento přístup také někdy nazýván jako kognitivně-transakční. Nejvýznamnějším představitelem toho přístupu je bezesporu R. S. Lazarus, který se svými kolegy (Folkmanová, Cohen) klade důraz na copingové chování namísto nevědomých obranných procesů. Lazarus s Folkmanová (1984) postulovali dva základní způsoby řešení zátěžové situace – coping orientovaný na problém, který je zaměřen na jednání se stresorem samotným, a coping orientovaný na emoce, což jsou strategie redukující emocionální distres. Dále uvádí, že pro volbu jednoho z těchto dvou kritérií je důležité zhodnocení zátěžové situace jedincem, tedy to, jak člověk takovou situaci vnímá. Autoři rozeznávají dva druhy zhodnocení - primární zhodnocení, což je kognitivní proces, během kterého člověk hodnotí, co je v sázce v nastalé stresové situaci,
31
a sekundární zhodnocení, kdy člověk hodnotí, jaké copingové zdroje a volby má k dispozici.
2.2.3 Interakční přístup V éře výzkumů transakčních koncepcí byl zdůrazňován především situační vliv na zvládání zátěže. Většina autorů se klonila k názoru, že osobnostní charakteristiky hrají v predikci copingového chování malou roli, pokud vůbec nějakou. Počátkem 80. let 20. století se však tato situace začala pozvolna měnit a další navazující generace výzkumů je již charakterizována obnovením zájmu o osobnostní souvislosti chování v zátěžové situaci. V současnosti tedy teorii copingu dominuje tzv. přístup interakční, který stejnou měrou přikládá důležitost jak faktorům situačním, tak faktorům osobnostním. Blatný, Kohoutek a Janušová (2002) jej nazývají přístup osobnostně-dispoziční. Tato „renesance“ role osobnosti ve zvládání zátěže (Suls, David, Harvey, 1996) byla způsobena několika okolnostmi. Už v průběhu 70. a 80. let, tedy v období rozvoje transakčního přístupu, byly studovány dílčí osobnostní rysy, které ovlivňují zvládání zátěže - resilience, sense of coherence (Antonovsky, 1979), hardiness (Kobasa, 1979) apod. Dalším zdrojem obnoveného zájmu o roli osobnostních faktorů v zvládání zátěže byla i reinterpretace dosavadních výzkumů. Kenrick a Funder (1988) ve svém výzkumu objevili, že mezi osobnostními rysy a specifickým chováním je korelace 0,30 – 0,40. Tato korelace je ve skutečnosti dostatečná, protože situační faktory jsou zřídka výrazně lepším prediktorem a zároveň nevysvětlují všechny druhy strategií zvládání. Z toho vyplývá, že vyrovnávání se s určitou situací je opravdu výsledkem nejen situace, ale i osobnostních rysů. Přínosem jsou i dříve neexistující reliabilní modely osobnosti a s nimi související nástroje pro měření osobnosti (Big Five), které umožňují zachytit relevantní osobnostní aspekty chování v zátěžové situaci (Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002). Skutečně inovující je však tento přístup v tom, že se otázka z roviny, „zda“ se na copingovém chování podílí spíše osobnost či situace, přesunula do roviny, „do jaké míry“ se oba tyto faktory podílejí na výsledném copingovém chování, a jaká je jejich vzájemná interakce. Zvládání je v současnosti převážně chápáno jako výsledek nepřetržitého mnohosměrného procesu interakce mezi jedincem (kognitivní, emoční, motivační faktory) a situací (psychologický význam situace), odehrávajícího se v neoddělitelném kontextu (Ruiselová, 1994).
32
2.3 Postupy zvládání Proces zvládání těžkostí bývá často také označován pojmy čelení stresu, moderování stresu nebo stress management, čímž je myšleno řízení toho dění, kterým by se měl nepříjemný a nepříznivý stav stresu změnit. Křivohlavý (2001) chápe zvládání stresu a životních těžkostí jako dynamický proces, ve kterém dochází k vzájemným interakcím mezi člověkem a stresovou situací. Moderování stresu se děje prostřednictvím různých faktorů, např. osobnostních charakteristik lidí bojujících se stresem, stylů zvládání, strategií zvládání, technik zvládání, které je možno se naučit, využívání tzv. vnějších zdrojů aj.
2.3.1 Styly zvládání Styl zvládání těžkostí definuje Taylor (1995; cit. dle Křivohlavý, 2001) jako obecnou tendenci jednat se stresující situací zcela určitým způsobem. Křivohlavý (2001) ve své knize uvádí dva nejvíce studované styly zvládání stresu, a to „vyhýbání se stresu“ (avoidant style) a „stavění se na odpor stresu“ (confrontative or vigilant style). Při vyhýbání se stresu se jedinec snaží minimalizovat kontakt se stresem, uniknout z jeho působení, naopak při stavění se na odpor stresu jde o aktivní postavení se proti tomu, co člověka ohrožuje. V současné době se má za to, že každý styl má své vhodné použití v jiné situaci. Vyhýbání se ukazuje jako vhodnější tam, kde se dá očekávat, že stres nebude příliš velký a nebude trvat dlouho. Aktivní boj se stresem se ukazuje jako vhodnější tam, kde se dá očekávat, že stresová situace bude trvat delší dobu, nebo tam, kde se pravděpodobně bude častěji opakovat (Holahan a Moos, 1987). Ukazuje se také, že styl vyhýbání se konfrontaci se stresem je častější u těch lidí, kteří mají relativně menší zdroje k dlouhodobějšímu boji (nemají finanční zdroje, jsou na tom zdravotně zle, jsou starší apod.). Mimo toto vymezení stojí jiný styl zvládání, který je také poměrně často používán, např. ve školním prostředí. Tento styl popisuje Mareš (2001) jako sebeznehodnocující styl (self-handicaping style). Je používán v situaci, kdy jedinec očekává, že pravděpodobně neobstojí v těžké zkoušce, před kterou stojí, a snaží se proto v takových situacích uváděním různých negativních věcí, shazováním a vymlouváním se, předem zabezpečit pro případ neúspěchu, aby si tak zachoval tvář. Nejčastěji používanou „výmluvou“ jsou stížnosti na zdravotní stav či nedostatek času k vypracování obtížného úkolu apod. 33
2.3.2 Strategie zvládání Strategie zvládání stresu považuje Křivohlavý (2001), na rozdíl od stylů, za specifičtější způsob přístupu ke zvládání stresu. Význam pojmu strategie bývá formulován jako „umění získat pro sebe výhody a pro nepřítele vytvořit naopak co nejnevýhodnější podmínky boje“ (Křivohlavý, 1994, str. 43). Obecněji můžeme tento pojem chápat jako pečlivě vypracovaný plán, který slouží k dosažení zcela určitého vytyčeného cíle. Lazarus a Folkmanová (1984; cit. dle Křivohlavý, 2003) považují za strategii zvládání zátěže jakoukoliv snahu řídit boj s požadavky situace, které přesahují možnosti dané osoby, bez ohledu na jejich účinnost nebo hodnotu. Čáp a Mareš (2001) shledávají rozdíly mezi styly a strategiemi v rozdílech ve zdrojích reakcí, které mohou být spíše vrozené, naučené, vycházející z osobnostních předpokladů nebo naopak situačních faktorů. Zvládací strategie považují za vrozené i naučené reakce s výraznějším situačním vlivem. Naopak u zvládacích stylů uvádějí konzistenci mezi různými situacemi a výraznější vliv osobnostních charakteristik. Zkoumáním strategií, které nám pomáhají zvládat krizové situace, bylo věnováno mnoho pozornosti, a proto existuje poměrně velký počet rozličných studií a kategorizací. V této práci uvedeme alespoň některé z nich. Pravděpodobně nejrozšířenější a všeobecně přijímaný přístup představuje práce R. S. Lazaruse (1966). Jeho původní kategorizace zahrnovala čtyři strategie zvládání stresu:
Strategie apatie, která je provázená pocity beznaděje, bezmocnosti a deprese
Strategie vyhnutí se působení noxy (škodliviny), která je provázená pocity strachu
Strategie napadnutí a útoku na noxu, která je provázená pocity nebezpečí
Strategie různých druhů činností, které jsou zaměřeny na posilování vlastních zdrojů síly a zdokonalování schopností boje s noxou (Baumgartner, 2001). Tuto koncepci později přepracoval. Ve své práci (1999) uvedl, že jedinec, jenž se
ocitne v situaci, kterou vyhodnotí jako ohrožující, má k dispozici dvě základní strategie vyrovnání se se zátěžovou situací. Může se zaměřit na řešení problému nebo na vyrovnávání se se svým emocionálním stavem. Při strategii zaměřené na řešení problému (problem–focused coping) vyvíjí člověk vlastní aktivitu a snaží se konstruktivně řešit danou situaci. Za takovéto řešení je považováno např. odstranění toho, co působí obavy a strach, či změna podmínek, které 34
zhoršují celkový stav (Křivohlavý, 2001). Problémově orientované zvládání zahrnuje projevy chování, jako jsou analýza problému, sestavení plánu postupu, aktivně samostatné konání apod. (Baumgartner, 2001). Konkrétní strategie zaměřené na řešení problému tedy odrážejí vztah mezi jedincem a prostředím. Strategie zaměřené na vyrovnávání se s emocionálním stavem (emotion–focused coping) jsou zaměřeny na regulaci emocionálního stavu, který se radikálně změnil v důsledku stresu, do něhož se daný jedinec dostal (Křivohlavý, 2001). Zaměřením se na zklidnění a zmírnění emocí, jež stresová situace vyvolala, mu umožní se stresující situaci vyhnout či problém přehodnotit ve vztahu k sobě a situaci. Jde např. o snížení míry obav a strachu či o snížení míry zlosti. Tato strategie pomáhá jedinci dosáhnout rovnováhu s prostředím, ke změně samotné situace však nedochází. K těmto strategiím zařazovali Lazarus a Folkmanová i únikové reakce, jako je denní snění, spánek, užívání alkoholu nebo drog apod. Pozdější autoři uvádějí většinou tuto tendenci k únikovým reakcím jako samostatnou kategorii, tzv. orientaci na únik. K zvládání orientovanému na emoce bývá také někdy zařazován postup zvaný hledání sociální opory. Vzhledem k tomu, že vzájemná interakce může být kromě emocionálního posílení také zdrojem získávání informací o cestách řešení problému, přesnější je zařazovat tento postup někam mezi oba základní typy reakcí (Baumgartner, 2001). Křivohlavý (2001) uvádí, že se strategií řešení problému se setkáváme již u malých dětí, kdežto strategie „uklidňování nálady“ a vyrovnávání se s vlastním emocionálním vzrušením se objevuje až u adolescentů. Folkmanová a Lazarus (1980) zastávají názor, že dospělí jedinci používají obě tyto strategie. Strategie zaměřené na problém se objevují častěji v pracovních konfliktech, kdežto strategie zaměřené na řízení emocí jsou používány častěji v rodinných konfliktech. Řada výzkumů také zjišťuje individuální rozdíly v používání těchto strategií. Taylor (1995) uvádí, že zhruba z 30% je preference té či oné strategie vrozená. Zároveň bylo zjištěno, že vliv na častější používání těchto strategií má jak rodinná výchova, tak i vliv společenského prostředí, v němž daný člověk žije. Jiné výzkumy (Carver, Scheier, Weintraub, 1989; Folkman, Lazarus, 1985; Terry, 1994; Schwartz, Stone, 1993) ukazují, že obě tyto strategie nejsou stejně efektivní ve vztahu k různým situačním aspektům. Strategie zaměřené na řešení problému se uplatňují v situacích, které jsou hodnoceny jako změnitelné a ovlivnitelné, tedy v situacích, kdy jedinec ve stresu cítí, že musí být uděláno něco konstruktivního. Naopak pokud je situace hodnocena jako nezměnitelná, neovlivnitelná, tedy pokud lidé cítí, že stresor je něco, co 35
se musí snést, vydržet, pak se uplatňují strategie zaměřené na emoce (Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002; Vašina, 2009). Dalším autorem, který se zabýval strategiemi zvládání stresu, byl J.H. Amirkhan (1990). Ten pomocí faktorové analýzy zjistil tři základní faktory odpovídající základním postupům, které nejčastěji používají lidé při střetnutí se se stresem:
strategie řešení problému (aktivní strategie)
strategie hledání sociální opory – hledání rady, pomoci, lidského kontaktu
strategie vyhýbání – ve smyslu fyzického i psychického úniku (Frankovský, 2001) Podobnou trojdimenzionální klasifikaci uvádí také Lovaš (1997; cit. dle
Frankovský, 2001), který strategie zvládání dělí na:
orientace na samostatné řešení
hledání sociální opory
únikové tendence. Paulhanová (cit. dle Baumgartner, 2001) považuje za copingové strategie tři
následující formy odpovědí:
modifikace pozornosti, která se uskutečňuje dvěma odlišnými způsoby, a to strategií odmítnutí či vyhnutí a soustředěním se na zdroj stresu. Strategie vyhnutí se často vyskytuje ve formě jisté náhrady, např. v podobě sportu, hry, relaxace apod.
změna subjektivního významu událostí, se uskutečňuje především generováním pozitivních emocí, které mají za následek snížení tenze,
modifikace směru aktuálního vztahu člověk – prostředí. Při konfrontaci přispívá vypracování plánu nepřímo ke změně emočního stavu. Carver a Scheier navazovali na Lazarusovu koncepci stresu a formulovali vlastní
model behaviorální seberegulace, ve kterém předpokládají, že pokud lidé očekávají pozitivní výsledek svého snažení, vyvolá toto očekávání zvýšení úsilí na dosáhnutí cíle. Naopak, pokud je toto očekávání negativní, dochází k oslabování snahy cíl dosáhnout, případně až k jejímu přerušení. Autoři Carver, Scheier a Weintraub (1989) vytvořili jednu z nejrozsáhlejších klasifikací strategií zvládání zátěže, ve které identifikovali 15 strategií: 36
1) aktivní coping – jedinec podniká aktivní kroky za účelem odstranění stresu nebo zmírnění jeho účinků, 2) plánování – zahrnuje přemýšlení o tom, jak se vypořádat se stresorem, jaké kroky podniknout, a jak nejlépe zvládnout problém, 3) překonávání konkurujících aktivit - jedinec zaměřuje svou pozornost na relevantní aktivity a nenechá se rozptylovat jinými aktivitami či událostmi, 4) sebeovládání – je čekání na vhodnou příležitost ke zvládání zátěže, jedinec se přitom drží zpět a nejedná předčasně, 5) hledání instrumentální sociální opory – znamená hledání rady, pomoci či informace, 6) hledání emoční sociální opory – je hledání morální podpory, soucitu či pochopení, 7) pozitivní reinterpretace a růst - aktivní strategie zaměřená na řešení zátěžové situace, 8) popírání - odmítání existence stresoru, nebo snaha popřít závažnost stresoru, 9) akceptace - jedinec přijímá realitu zátěžové situace a snaží se s ní vypořádat, 10) náboženství - tendence obrátit se v zátěžové situaci k náboženství, což může sloužit jako zdroj citové podpory, jako prostředek pro pozitivní reinterpretaci a růst, nebo jako taktika zvládání zátěže, 11) zaměření na emoce a jejich projevy - tendence soustředit se na to, co člověk prožívá, a tyto pocity ventilovat, 12) behaviorální vypnutí - tendence vzdát se pokusu o dosažení cíle, 13) mentální vypnutí - odvrací člověka od přemýšlení o zátěžové situaci za využití různých taktik, např. alternativní činnost, snění, apod., 14) užívání alkoholu nebo drog - tendence sáhnout v zátěžové situaci po alkoholu či drogách 15) humor - tendence využívat humor v zátěžové situaci. Samotní autoři však tyto strategie zařazují pod všeobecnější třídy orientace na problém, emoce a únik (Baumgartner, 2001; Carver, Scheier, 1989). Dalšími autory, kteří navázali na Lazarusovu koncepci, byli D. L. Tobin, K. A. Holroyd a R. V. C. Reynolds. Tito autoři vytvořili hierarchický model copingových strategií, které rozdělili do třech úrovní (Tobin, Holroyd, Reynolds, 1984). Terciární úroveň je tvořena faktory příklonu a odklonu. Příklonové strategie jsou zaměřeny na 37
aktivní jednání a zvládání situace, naopak odklonové strategie zahrnují izolaci od vztahu jedinec – prostředí. Sekundární úroveň rozděluje strategie podle orientace na problém a na emoce. Primární úroveň zahrnuje osm faktorů: řešení problému, kognitivní restrukturalizaci, vyjádření emocí, vyhledávání sociální opory, vyhýbání se problému, fantazijní únik, sebeobviňování a sociální izolaci (Balaštíková, Blatný, Kohoutek, 2004): 1) terciární úroveň: a) faktor příklonu (angažovanosti) b) faktor odklonu (neangažovanosti) 2) sekundární úroveň: a) orientace na problém b) orientace na emoce 3) primární úroveň: a) řešení problému – pomocí behaviorálních a kognitivních strategií (angažovaná strategie zaměřená na problém) b) kognitivní restrukturalizace – znamená snížení míry ohrožení (angažovaná strategie zaměřená na problém) c) sociální opora – obsahuje vyhledávání podpory u druhých lidí (angažovaná strategie zaměřená na emoce) d) vyjádření emocí – uvolnění a vyjádření emocí (angažovaná strategie zaměřená na emoce) e) vyhýbání se problému – popření problému a vyhýbání se myšlenkám a činnostem s ním spojených (neangažovaná strategie zaměřená na problém) f) fantazijní únik – nadchází ve chvíli, kdy nejsme schopni, či ochotni se situací cokoliv dělat (neangažovaná strategie zaměřená na problém) g) sociální izolace – odloučení se od rodiny a přátel (neangažovaná strategie zaměřená na emoce) h) sebeobviňování – nezdravá sebekritika a přemíra sebeobviňování (neangažovaná strategie zaměřená na emoce) Pro lepší přehlednost uvádíme na další straně tříúrovňový hierarchický model copingu od D. L. Tobina a jeho kolegů v tabulce č. 1. tak, jak jej uvádí Balaštíková, Blatný a Kohoutek (2004): 38
Příklonové strategie
Odklonové strategie
Zaměřené na problém Zaměřené na emoce Zaměřené na problém Zaměřené na emoce
Řešení problému Kognitivní restrukturalizace Vyjádření emocí Sociální opora Vyhýbání se problému Fantazijní únik Sociální izolace Sebeobviňování
Tab. č. 1: Tříúrovňový hierarchický model copingových strategií dle Tobina, Holroyda a Reynoldse (1984; dle Balaštíková, Blatný, Kohoutek, 2004)
Z uvedeného pohledu na přístupy různých autorů k členění strategií zvládání vyplývá, že i když se autoři v konkrétnostech liší, podstatné linie uvažování jsou velmi blízké. Na nejvšeobecnější úrovni je tak možné uvažovat o relativně malém počtu základních strategií.
39
3. Osobností charakteristiky a způsoby zvládání stresu Volbu strategie zvládání zátěžové situace ovlivňuje více faktorů. Situační faktory jsou determinovány kontextem stresogenní situace či povahou stresoru, zvolená strategie se tedy může lišit dle konkrétní situace či zátěže. Vašina (1999) uvádí, že existují ještě stabilnější tendence pro upřednostňování určitého způsobu chování a volby copingové strategie než jsou faktory situační. Těmito faktory rozumíme faktory dispoziční, které jsou na rozdíl od situačních faktorů relativně stálé a závislé na dispozicích jednotlivců. V psychologii osobnosti je možné najít velké množství různých osobnostních charakteristik, které mají vztah ke způsobům zvládání zátěžových situací, ať už úspěšnému či neúspěšnému.
3.1 Vulnerabilita Pojem vulnerabilita znamená zranitelnost, zvýšenou citlivost, dispozici reagovat funkční poruchou pod vlivem stresu. Může mít biologický i psychický podklad. Na psychické úrovni se může vlivem stresorů, s nimiž souvisí navození prožitku nízké či nulové kontroly nad vývojem situace, bezmoci a beznaděje, zvýšit vulnerabilita jedince vůči některým duševním a pravděpodobně i tělesným chorobám. Jak uvádí Kebza (2009) přijmeme-li předpoklad, že každé selhání včetně onemocnění je vždy selháním člověka jako celku, uplatňuje se individuální vulnerabilita v průběhu jakékoliv krizové situace či události a v etiopatogenezi jakéhokoli onemocnění. Některé zdroje rozlišují vulnerabilitu na primární, kterou člověk získává v průběhu prvních šesti měsíců života, a sekundární vulnerabilitu, kterou člověk získává v pozdějším období svého vývoje. D. H. Barlow a jeho kolegové navrhli koncepci trojí vulnerability, kterou pojímají jako tři vzájemně se ovlivňující kategorie sklonu či náchylnosti k rozvoji úzkostných poruch. První kategorii tvoří obecná biologická vulnerabilita, která vyjadřuje geneticky založený podíl na rozvoji poruch. Druhou kategorií je obecná psychologická vulnerabilita, kterou charakterizuje snížení či absence pocitu kontroly a rozvoj pesimistického atribučního stylu. Tyto projevy mohou být způsobeny zkušenostmi v raném období života. Autoři zastávají názor, že důležité životní situace a události přicházejí
často
bez
předchozích
příznaků,
neočekávaně,
nepredikovatelně
a
nekontrolovatelně. Třetí kategorií v rámci této trojí vulnerability je specifická psychologická vulnerabilita, jež vychází především z raných zkušeností. Tato kategorie 40
obsahuje informace zprostředkované významnými osobami (např. rodiči), z nichž vyplývá, že posuzování a hodnocení okolím může být potenciálně ohrožující. Jak uvádí Kebza (2009), tato koncepce tří vzájemně se ovlivňujících kategorií vulnerability ve vztahu k úzkostným poruchám byla představena koncem 80. let a v současnosti je dále rozpracovávána a ověřována.
3.2 Nezdolnost v pojetí resilience Dispozice reagovat funkční poruchou ve stresových situacích je do jisté míry v protikladu vůči resilienci, tedy odolnosti, nezdolnosti vůči působícím stresorům. Resilienci chápeme jako soubor osobnostních dispozic, které ovlivňují odolnost jedince vůči působícím stresogenním vlivům. V odborné terminologii se setkáváme s vymezením pojmu resilience jako odolnosti, pružné, elastické a houževnaté nezdolnosti, nezlomnosti posilující životní síly apod. Vašina (1999) uvádí, že pojem resilience vystihuje také pružnost návratu systému k původním podmínkám, aniž by došlo k jeho deformaci. Zdrojem nezdolnosti mohou být kromě osobnostních rysů také sociální a somatické faktory (např. fyzická zdatnost) (Kebza, Šolcová, 2008). Pojem resilience použila ve své práci vývojová psycholožka Emmy Wernerová při studiu dětí pocházejících z velmi chudých poměrů na ostrově Kauai. Na její práci dále navázali další autoři (N. Garmezy, M. Rutter, A. Master aj.), kteří se snažili určit osobnostní charakteristiky, díky nimž děti úspěšně zvládají těžké životní situace. Zjistili, že se jedná o spojení autonomie dítěte s jeho schopností požádat v takových situacích o pomoc druhé lidi. Tyto děti charakterizovalo i to, že měly v mládí zálibu, která jim dělala radost, také dobře komunikovaly s druhými, osvojily si dovednosti zvládání problémů, byly emocionálně citlivější a věřily ve své schopnosti. Vyznačovaly se také vysokou mírou sebehodnocení (self-esteem). Většinou však nepatřily k nejchytřejším dětem ve třídě. Obvykle pocházely z rodin, kde měly velice úzký vztah alespoň k jednomu z rodičů či jinému dospělému člověku, který je měl rád a dodával jim sebedůvěru a naději. Děti s charakteristickou nezdolností v pojetí resilience měly tedy často velice dobrou míru sociální opory. Následující studie nezdolnosti v pojetí resilience u dospívajících ukázaly, že resilience v jedné oblasti (např. ve škole) neznamená automaticky nezdolný postup i v jiných směrech (např. v mezilidských vztazích) (Křivohlavý, 2001).
41
Konceptem nezdolnosti se zabývali různí autoři, jejichž pojetí se v mnohém často shodují, např. přistupují k psychické odolnosti jako ke komplexní dispozici, která umožňuje člověku rozvíjet se, vyzrávat a rozvíjet kompetence v nepříznivých životních podmínkách, existují však mezi nimi také určité rozdíly, např. zda pojetí a definice resilience mohou být široce aplikovatelné napříč podmínkami prostředí a kultury, nebo zda jsou naopak ovlivněny specifičností těchto podmínek (Kebza, Šolcová, 2008). Kebza, Šolcová (2008) dále uvádí, že obecné pojetí resilience zahrnuje následující koncepty - locus of control, sence of coherence a nezdolnost v pojetí hardiness.
3.3 Locus of control (LOC) J. Rotter (1966) se ve svém výzkumu zabýval rozdíly mezi lidmi v tom, jak přistupují k obtížím a k různým problémům, před nimiž stojí. Dospěl ke zjištění, že existují dva diametrálně odlišné přístupy k životním obtížím, které se navzájem liší ohniskem řízení vlastní činnosti jedince (Křivohlavý, 2001). Osoby s vnitřním místem kontroly (interní locus of control) vychází při řešení svých problémů ze sebe. Věří, že vývoj jejich života závisí především na jejich schopnostech, úsilí a aktivitě, a že mají svůj život pevně ve svých rukou. Jedinci s vnějším místem kontroly (externí locus of control) jsou přesvědčeni, že jejich život je určován především vnějšími okolnostmi, a že oni sami nemají na jeho vývoj významnější vliv (Kebza, 2009). Tyto osoby se domnívají, že problém se vyřeší sám, nezávisle na nich a bez jejich iniciativy. Toto jsou ovšem pouze dva extrémy dimenze iniciativy řízení děje, většina lidí se nachází někde mezi oběma těmito extrémy. Studie zabývající se rozdíly v přístupu k těžkostem naznačovaly, že tato kategorizace je relativně stabilní v čase (Kebza, 2009) a že míra svobody a odpovědnosti je přímo úměrná zdravotnímu stavu (Rodin, Langer, 1977; cit. dle Křivohlavý, 2001). Ve vztahu ke strategiím zvládání těžkých situací můžeme předpokládat, že zatímco lidé s vnitřním místem kontroly budou preferovat aktivní copingové strategie, u lidí s vnějším místem kontroly se budou vyskytovat spíše pasivní strategie (Křivohlavý, 2001).
3.4 Nezdolnost v pojetí koherence A. Antonovsky (1979) se zabýval problematikou rozdílné odolnosti lidí vůči podmínkám v nacistických koncentračních táborech. U lidí, kteří přežili koncentrační 42
tábory, hledal charakteristické znaky, podle kterých by odlišil skupiny lidí, kteří dobře nebo naopak špatně zvládli tyto těžké životní události. Rozdíly viděl v integritě (ucelenosti) osobnosti těch, kteří situaci zvládli, a v dezintegraci (rozpadu) osobnosti u těch, kteří ji nezvládli. Zmíněnou hypotézu Antonovsky ověřoval studiem osobnosti dalších skupin lidí – sportovců, vojáků, těžce nemocných lidí apod. (Křivohlavý, 1994). Zjistil, že rozdíly ve skupinách relativně stejně prověřených osob nespočívají v dílčí psychické schopnosti, ale v celkové charakteristice postoje k životu (Kebza, Šolcová, 2008). Na základě svého výzkumu formuloval osobnostní charakteristiku nazvanou jako sense of coherence (SOC). V českém prostředí je tento výraz překládán jako „smysl pro integritu“ či „rys soudržnosti“ (Křivohlavý, 2001). A. Antonovsky pohlíží na koherenci ze dvou různých pohledů. Prvním je pevná soudržnost skupiny lidí (pospolitost v sociálním smyslu) a druhým vnitřní jednota osobnosti (soudržnost osobnosti). Lidé s vysokou mírou osobní i sociální soudržnosti se vyznačují velkou nezdolností, schopností rezistence a lépe odolávají náročným životním situacím. Soudržnost osobnosti definoval Antonovsky třemi základními dimenzemi srozumitelností situace, smysluplností boje a zvládnutelností úkolu. Srozumitelností (comprehensibility) rozumí Antonovsky kognitivní tendenci určitým způsobem vnímat a chápat svět a své místo v něm. Lidé s vysokou úrovní srozumitelnosti vidí svět jako něco, co má smysl a řád. Svět je chápán jako celek, do kterého je zahrnut také jedinec. Vše je do značné míry předvídatelné a je možno se na to spolehnout. V sociální oblasti jsou vztahy mezi lidmi viděny jako přátelské, solidární a důvěryhodné, řídící se určitými přijatými pravidly (Vašina, 1999). Lidé s nízkou úrovní srozumitelnosti vidí svět jako mozaiku nesourodých střípků. Vše se jim zdá být chaotické, složité a nepochopitelné. Mají pocit, že v celém dění neexistuje žádný řád a v sociální interakci žádná pravidla hry. Nic v jejím světě není pevné a spolehlivé. Tato osoba má obtíže v identifikaci, kým je a jaká je její funkce, a obtížně komunikuje s lidmi (Křivohlavý, 2001). Smysluplnost (meaningfulness) se vztahuje k emocionální stránce postoje člověka k životu. Člověk s vysokou úrovní smysluplnosti je přesvědčen, že problémy, před které je člověk postaven, mají smysl a že stojí za to, aby se v řešení zátěžové situace angažoval a investoval do dané činnosti určitou energii, čas a úsilí (Vašina, 1999). Problémy, s nimiž se setkává, chápe jako výzvy k aktivitě, na kterou se těší. Domnívá se, že v řešení dané situace bude moci projevit svou iniciativu a kreativitu. Zároveň se domnívá, že 43
práce, kterou na dané řešení situace vynaloží, bude druhými lidmi kladně hodnocena a dojde u nich uznání. Negativní pól této dimenze je charakterizován odcizením (alianation). Jde o citovou neangažovanost na tom, co se děje a oč jde. Takový člověk vykonává práci bez osobní angažovanosti a bez emocí, můžeme říci, že k práci přistupuje „jako stroj“. Vztahy k ostatním lidem jsou citově chudé, oslabené, což je příčinou sociální izolovanosti a osamění, ve kterém se daná osoba ocitá. Styk s druhými lidmi se mu stává obtížným a on sám by se mu proto rád vyhnul (Křivohlavý, 2001). Zvládnutelnost (manageability) zachycuje motivační stránku osobnosti (Vašina, 1999). Jde o percepci možností, které má daná osoba k dispozici ke zvládnutí požadavků na ni kladených (Křivohlavý, 2001). Lidé s vysokou úrovní zvládnutelnosti jsou přesvědčeni, že i velké obtíže jsou schopni překonat a úspěšně vyřešit (Vašina, 1999). Základní charakteristikou je povědomí o přiměřenosti sil a možností, jak vlastních, tak i lidí okolo, úspěšně řešit a vyřešit danou situaci, a důvěra v efektivitu toho, co je k vyřešení dané situace k dispozici. Tento postoj se dá vyjádřit větou: „Dá se to zvládnout, jsem si jist, že to zvládnu, že to zvládneme.“ (Křivohlavý, 2001, s. 74). Takový jedinec jedná z vlastní iniciativy, a ne jako někdo řízený někým jiným (Vašina, 1999). Odpovídající je Rotterovo vnitřní řízení činnosti (internal locus of control). To je spojeno i s pocity naděje a optimismem (Křivohlavý, 1994). Postoj člověka s nízkou úrovní zvládnutelnosti se dá vyjádřit jako všeobecná bezvýchodnost nebo větou: „Je to nad mé (nad naše) síly, danými prostředky, které máme k dispozici, se to prostě zvládnout nedá.“ (Křivohlavý, 2001, s. 74) Z tohoto postoje pramení deprese, pocit úzkosti, strachu a obav. V pozadí je představa, že vše potřebné ke zvládnutí těžké situace je mimo dosah dané osoby a že vše je řízeno druhými lidmi či vnějšími okolnostmi. Tomuto stavu je blízký Seligmanův syndrom bezmoci a beznaděje. Odpovídající je také Rotterovo vnější řízení činnosti (external locus of control) (Křivohlavý, 1994). SOC je definován jako „trvalá tendence vidět svět jako více či méně uspořádaný, předvídatelný a kontrolovatelný“2 (Antonovsky, Sagy, 1986, s. 214). Lidé s vyšší mírou SOC vnímají situace jako méně ohrožující a zažívají méně úzkosti, než lidé s nízkou mírou SOC. Snaží se spíše o řešení problému než o vyhnutí se stresové situaci a volí efektivnější copingové strategie (McSherry, Holm, 1994; cit. dle Křivohlavý, 2001).
2
„an enduring tendency to see one´s life space as more or less ordered, predictable, and manageable“
(Antonovsky, Sagy, 1986, s. 214)
44
V ČR se této koncepci věnoval např. Hošek (2003), který uvádí vyšší hodnoty SOC u studentů pečujících o svoji kondici, pravidelně se otužujících a méně nemocných.
3.5 Nezdolnost v pojetí hardiness Konstrukt hardiness (osobnostní tvrdosti) vznikl jako pokus o vysvětlení, proč někteří lidé s vysokým skóre životních událostí jsou rezistentní vůči onemocnění a jiní nikoliv. Řada odborníků se zaměřila na události v běžném životě, spojené s koncepcí životních změn, a chtěli tím ověřit stresovou teorii vzniku psychosomatických onemocnění. K tomuto účelu byla vytvořena řada seznamů takových událostí, přičemž každé události je přiřazena určitá váha. Takovýchto metod existuje celá řada, pravděpodobně nejužívanější z nich je škála, jejímiž autory jsou Holmes a Rahe (1967, 1971) (blíže v kapitole 1.4). Nezdolností v tomto smyslu se zabývala také S. Kobasová a její spolupracovníci Maddi a Khan, kteří ve své koncepci vychází z pojetí existenciální psychologie. Kobasová chápe život „jako neustálou změnu, a proto je život spojen se stresujícími událostmi. Člověk ale není nebo nemusí být bezmocný proti výzvám z jeho prostředí, je schopen transformovat stresující životní události na možnost a příležitost dalšího osobnostního vývoje a využít této příležitosti ke svému prospěchu“ (Kobasa, 1982, cit. dle Vašina, 1999, s. 52). Ve svých studiích zaměřila pozornost na vedoucí pracovníky střední sociální vrstvy. Zkoumala, čím se od sebe liší lidé, kteří při vysoké míře stresu podlehnou nemoci, a ti, kteří zůstanou zdraví. U lidí dobře odolávajících stresovým situacím zjistila určité společné osobnostní charakteristiky, které shrnuje termínem hardiness.
Rozborem
charakteristik
lidí
v obou
těchto
skupinách
zjistila
tři
charakteristiky, jimiž se tyto skupiny od sebe výrazně liší:
Kontrola (control) je chápána jako přesvědčení, že je člověk schopen kontrolovat anebo ovlivňovat události ve svém životě a okolí. Protipólem kontroly je bezmocnost (powerlessness), která je charakterizována vírou, že člověk je pouze hříčkou v rukou osudu, sám o sobě je bezmocný a neschopný vzdorovat (Kebza, Šolcová, 2008).
Ztotožnění se, oddanost (committment) vyjadřuje schopnost ztotožnit se se sebou, s prací, s rodinou a dalšími institucemi, s celým svým životem a najít v nich smysluplnost. Vyjadřuje předpoklad oddaně se věnovat vykonávané činnosti a mít aktivní snahu čelit událostem, přebírat zodpovědnost za své konání, nikoli se pasivně vyhýbat životním úkolům. Protipólem ztotožnění se s něčím je odcizení (alienation). 45
Výzva (challenge) je schopnost chápat změny ve svém okolí jako výzvu k boji, možnost dalšího rozvoje osobnosti a ne jenom jako potenciální ohrožení a destruktivní zátěž. Osoby s vysokou úrovní této charakteristiky jsou zvyklé reagovat na neočekávané události, mají smysl pro to, kde hledat podporu a pomoc, a jsou kognitivně flexibilní při hodnocení nebo přehodnocování ohrožení. Protipólem výzvy je hrozba (threat), strach ze změny, prohry (Kebza, Šolcová, 2008; Vašina, 1999). Na základě výzkumu S. Kobasové a jejich spolupracovníků bylo zjištěno, že lidé,
kteří dosahují vyšších hodnot v dimenzi tvrdosti (hardiness), lépe zvládají zdravotní těžkosti, jsou tělesně i psychicky zdravější, lépe se o sebe starají, používají častěji účinnější a aktivnější strategie řešení problémů než strategie vyhýbání se těžkostem, častěji vyhledávají a využívají sociální opory apod. V pozdějších studiích Kobasové a spolupracovníků se ukázala dimenze kontroly jako nejdůležitější aspekt nezdolnosti v pojetí hardiness. Zároveň bylo zjištěno, že složka zvaná „výzva“ (challenge) do jednotícího vlivu hardiness mnoho nepřispívá. V ČR s touto metodou pracoval např. Vašina (1999), který potvrdil vztah odolnosti ve smyslu hardiness ke zvládání stresu a subjektivně hodnocenému zdraví. Uvádí, že lidé s vyšší úrovní hardiness se cítili zdravější. Šolcová a Kebza (1996) ve svém výzkumu zjišťovali signifikantní rozdíly v celkové úrovni hardiness a její dimenzi challenge u vzorků americké a české populace, kde vyšel výsledek v neprospěch české populace. V interpretaci možných příčin usuzují na odlišně působící vlivy rodinné a školní výchovy (Šolcová, Kebza, 1996).
3.6 Self-efficacy Další charakteristikou ovlivňující zvládání zátěže je self-efficacy (sebeúčinnost, osobní zdatnost). Tento konstrukt zveřejnil v roce 1977 A. Bandura, který definuje selfefficacy jako naše sebevnímání toho, jak můžeme fungovat v dané situaci (Bandura, 1977, cit. dle Hall, Lindzey, 2002). Davison a Neale (Davison, Neale, 1994) definují selfefficacy jako přesvědčení jedince, že je schopen dosáhnout cílů, které si předsevzal. Bandura pod pojem self-efficacy rozumí dva typy očekávání. Prvním je očekávání účinnosti, které vystihuje přesvědčení, že můžeme úspěšně vykonat určité chování k dosažení cíle. Druhým očekáváním je očekávání výsledků, čímž rozumíme
46
hodnocení, zda dané chování povede k určitým výsledkům. Tato očekávání tvoří součást adaptivního zvládacího chování (Bandura, 1977, cit. dle Hall, Lindzey, 2002). V řadě studií se ukázalo, že tato charakteristika je mimořádně dobrým obranným faktorem proti stresu. Zmíněná charakteristika úzce koreluje např. s kvalitou života, úspěšným zvládáním těžkostí, zanecháním kouření či pití alkoholu apod. Ukázalo se, že tato představa o vlastní schopnosti řídit chod dění má úzký vztah k užití aktivních strategií zvládání stresu. Obecně lze říci, že tam, kde se lidé domnívají, že jsou schopni kontrolovat nebo řídit chod dění, lépe zvládají vlastní emocionální stav, a také se aktivně staví čelem hrozícím či ohrožujícím nepříznivým životním vlivům (Křivohlavý, 2001; Kebza a Šolcová, 2008).
3.7 Optimismus a pesimismus Scheier a Carver (1985) zahrnují mezi nadějné osobnostní zdroje zvládání životních těžkostí tzv. dispoziční optimismus, který definovali jako osobnostní charakteristiku lidí, kteří obecně očekávají, že výsledek dění, jehož jsou účastni, bude kladný. Ve svém výzkumu se zaměřili na vysokoškolské studenty a zjistili, že studenti, kteří dosahovali vyšších hodnot dispozičního optimismu, byli při skládání zkoušek v menším napětí než ti, kteří dosahovali hodnot nižších. Vykazovali též nižší počet příznaků zhoršeného zdravotního stavu. V jiném experimentu zjistili, že lidé s vyšší hodnotou dispozičního optimismu využívají častěji tzv. strategie zaměření na problém než strategie zvládání emocí či úniku. Osoby s nízkými hodnotami dispozičního optimismu (tj. pesimisté) vykazovali naopak vyšší míru využívání strategií popření těžkosti situace, distancování se od stresoru a také se snadněji vzdávali svého cíle (Křivohlavý, 2001). Seligman (1975, dle Křivohlavý, 2003) se naproti tomu věnoval studiu lidí s pesimistickým pohledem na svět, tzv. naučený pesimismus. Tito lidé hodnotí události jako přesahující jejich síly, bez možnosti je změnit. Příčiny stresových situací vidí převážně sami v sobě, v kvalitách své osobnosti, nikoli v působení vnějších okolností, a nevidí naději na úspěšné zvládnutí této situace. Lze u nich také identifikovat nedostatek potřebných schopností ke zvládání stresu, a to jak v oblasti kognitivní, tak i emoční a motivační. Sledování zdravotního stavu těchto lidí charakterizovaných naučeným pesimismem ukázalo, že jejich zdraví je v podstatně horším stavu než zdraví lidí, kteří měli nižší míru této osobnostní charakteristiky. Jiné studie (Kamen-Siegel, Rodin, 47
Seligman a Dwyer, 1991; cit. dle Křivohlavý, 2001) ukázaly, že lidé, kteří mají pesimistický pohled na svět, mají sníženou aktivitu imunitního systému. Baštecká a Goldmann (2001) uvádějí, že pacienti s bolestí různého původu prožívali závažnější bolestivost a nepohodu, pokud měli pesimistické myšlenky. Optimističtí pacienti po operaci vstanou rychleji, mají méně pooperačních komplikací a vracejí se dříve do předoperační úrovně výkonnosti (ve cvičení i v zaměstnání). Dále uvádí, že optimistické ženy méně často onemocní poporodní depresí než ženy pesimistické.
3.8 Kladné sebehodnocení Podle Křivohlavého (2001) má na zvládání těžkostí vliv také sebehodnocení (selfesteem), tedy to, jak daný člověk hodnotí sebe samého. Pod tímto termínem si můžeme představit schopnost vidět sebe sama s určitým odstupem tak, jak vidíme druhého člověka, a zároveň se popsat a ohodnotit, což je spojeno s mnoha kladnými a negativními emocemi. To, jak vnímáme sami sebe, potom ovlivňuje i to, jak nás vnímají a hodnotí ostatní lidé. Nízké sebehodnocení je často spojováno s úzkostí a neurotickým chováním, pocitem vlastní nedostačivosti vzhledem k úkolům, které před námi stojí, a psychosomatickým
onemocněním.
Lidé
s nižším
sebehodnocením
mají
pocity
méněcennosti, cítí se méně milováni, více se bojí vstoupit do rozhovoru s druhými lidmi a mají též nižší úroveň asertivity. Mají dojem, že rozdíl mezi jejich skutečným „já“ a jejich sebeideálem je příliš velký. Lidé s vysokou mírou sebehodnocení jsou zvídavější, odvážněji se seznamují s novými informacemi i pohledy na skutečnost, jsou důvěřivější, spokojenější a mají méně vnitřních konfliktů. Jsou asertivnější, ne však agresivní. Kladou si poměrně vysoké cíle, obvykle jsou úspěšnější a častěji dosahují cílů, které si stanovili, což opět zvyšuje míru jejich sebehodnocení. Jsou též výrazněji přesvědčeni o tom, že jejich skutečný stav je blízký ideálu jejich „já“. Lze tedy říci, že lidé s vyšším sebehodnocením jsou odolnější při zvládání těžkostí. Dle Blatného a Osecké (1998) je kladné sebehodnocení spojeno také s emoční stabilitou a je založeno na pozitivních interpersonálních vztazích a vyhledávání pozitivních aspektů stresujících situací.
48
3.9 Smysluplnost života a smysl pro humor Antonovsky (1979) ve svých studiích zjistil, že lidé, kteří mají pro co žít, mají víru, a lidé, kteří mají smysl pro humor, lépe zvládají životní těžkosti. Ukázalo se, že lidé s hlubším náboženským přesvědčením, vykazují vyšší míru spokojenosti se životem, vyšší kvalitu života, vyšší míru osobního štěstí a podstatně menší negativní důsledky traumatických zkušeností (Ellison, 1991; cit. dle Křivohlavý, 2001). Obecně vykazují zdravější styl života (nekouří, neholdují drogám, jedí střídměji, nepropadají promiskuitě apod.) a mají nižší úmrtnost na rakovinu. Taylor (1995) popisuje náboženství jako „smysluplnou součást života, která může mít i zcela reálný kladný vliv na zdraví a na duševní zdraví.“ (cit. dle Křivohlavý, 2001, s. 77) Humor bývá dáván do souvislosti se zralostí člověka a s jeho duševním zdravím. Nejde o to, že by humor dokázal změnit objektivní skutečnost, a proto by se optimistickým lidem dařilo lépe. Podstata blahodárnosti humoru a vůbec optimismu na lidský organismus spočívá ve změněném úhlu pohledu na problém, který se následně lépe řeší, pokud kromě negativních aspektů situace začne být člověk schopen vidět i paradoxní a zlehčující aspekty.
49
4. Teorie osobnosti v pojetí Big Five Osobnost je obtížně postižitelný konstrukt, v odborné literatuře se můžeme setkat s velkým množstvím definic osobnosti i s mnoha přístupy, jak lze na zkoumání osobnosti nahlížet. V této práci vycházíme z pětifaktorového modelu popisu osobnosti, považujeme tedy za důležité se o něm alespoň krátce zmínit. Pětifaktorový model osobnosti řadíme mezi faktorové teorie osobnosti, které vycházejí z lexikálního přístupu. Obecná lexikální hypotéza vychází z předpokladu, že všechny nejpodstatnější individuální rozdíly osob jsou zachyceny v přirozeném jazyce jako jednotlivá slova, která lze hledat ve slovnících (Hřebíčková, 1999). Podstatou lexikálních studií je nejdříve ze slovníků vybrat taková slova (zejména adjektiva), která se používají pro popis osobnosti, tedy slova vyjadřující individuální rozdíly a zobecňující typické způsoby chování, prožívání nebo reagování individua. Tyto seznamy jsou dále redukovány a podrobeny faktorové analýze, díky níž je možné uspořádat skupiny slov tak, že podle nich lze vystihnout stabilní rysy osobnosti určující její vlastnosti. Tomuto přístupu se věnovalo mnoho autorů (Galton, Allport, Cattel, Eysenck aj.). V 50. a 60. letech 20. století došli Norman, Tupes, Christal a Fiske ke zjištění, že lze osobnost popsat kombinací pouhých pěti faktorů. Na tyto výzkumy navázal Goldberg, který potvrdil nález výše zmíněných pěti hlavních faktorů a který dal této pětici faktorů název Big Five neboli Velká Pětka (Mikšík, 2007). Podle Hřebíčkové (2004) nebylo Goldbergovým záměrem poukázat na to, že všechny individuální rozdíly mohou být redukovány pouze na pět dimenzí, ale zdůraznit, že pět dimenzí popisuje osobnost na nejvyšší úrovni abstrakce a každá dimenze obsahuje množství dalších specifických charakteristik. Z pětifaktorové teorie vycházeli také autoři P. T. Costa a R. R. McCrae (Hřebíčková, Urbánek, 2001), kteří reprezentují dispoziční přístup. Tento přístup je, na rozdíl od lexikálního přístupu využívající pouze slova, založen na analýze dotazníkových položek (škál). Tito autoři se domnívají, že rysy jsou vrozené, neovlivněné prostředím a mohou být identifikovány nejen u lidských jedinců v různých kulturách, ale i u zvířat. Podle nich jsou rysy stabilní v průběhu života a v odlišných kulturách vykazují obdobné vývojové trendy. Autoři však nepopírají důležitost prostředí úplně, neboť vlivy prostředí určují podmínky, za nichž se osobnost vyvíjí, projevuje své schopnosti, hodnoty, postoje a identitu.
50
Costa a McCrae analyzovali data z Cattellova šestnáctifaktorového dotazníku a identifikovali tři skupiny škál, označené jako neuroticismus (Neuroticism), extraverze (Extraversion) a otevřenost vůči zkušenosti (Openness). Později navázali na lexikální výzkumy Goldberga a tento třífaktorový model rozšířili ještě o další dvě škály, přívětivost (Agreeableness) a svědomitost (Conscientiousness). Nyní alespoň v krátkosti popíšeme jednotlivé faktory. Blíže se jimi budeme zabývat v kapitole 7.3.2. Faktor Neuroticismus zjišťuje míru přizpůsobení nebo emocionální nestabilitu. Lidé s vysokým skórem v dimenzi Neuroticismus zažívají více negativních emocí (úzkost, deprese a hněv) a zátěžové situace hodnotí spíše jako hrozbu než výzvu (David, Suls, 1999). Dle Hřebíčkové a Urbánka (2001) lze tento faktor popsat dvojicemi slov: klidný – neklidný, uvolněný – napjatý, psychicky vyrovnaný – psychicky nevyrovnaný apod. Faktor Extraverze zjišťuje kvalitu a kvantitu interpersonálních reakcí, úroveň aktivace a potřebu stimulace. Lidé dosahující vysokého skóru v dimenzi Extraverze bývají energičtí, veselí, společenští a stresové situace hodnotí více jako výzvy než hrozby (David, Suls, 1999). Dle Hřebíčkové a Urbánka (2001) lze tento faktor popsat dvojicemi slov: družný – samotářský, hovorný – nemluvný aj. Faktor Otevřenost vůči zkušenosti zjišťuje aktivní vyhledávání nových zážitků, toleranci k neznámému a jeho objevování. Lidé s vysokým skórem v dimenzi Otevřenost vůči zkušenosti bývají nekonvenční, a nápadití a dokáží více ocenit umělecké a estetické podněty (David, Suls, 1999). Dle Hřebíčkové a Urbánka (2001) lze tento faktor popsat dvojicemi slov: originální – konvenční, tvořivý – neumělecký, všestranné zájmy – úzké zájmy, atd. Faktor Přívětivost zjišťuje interpersonální orientaci, přičemž nejvýraznější charakteristikou je altruismus. Lidé s vysokým skórem v dimenzi Přívětivost jsou charakterizováni jako ochotně pomáhající druhým lidem, důvěřiví, upřímní a jednající na rovinu (David, Suls, 1999). Dle Hřebíčkové a Urbánka (2001) lze tento faktor popsat dvojicemi slov: důvěřivý – podezíravý, dobrosrdečný – bezcitný, laskavý – nelaskavý aj. Faktor Svědomitost postihuje druh sebekontroly, který se vztahuje k organizaci, motivaci a vytrvalosti na cíl zaměřeného chování. Lidé dosahující vysokého skóru v dimenzi Svědomitost bývají popisováni jako spolehliví, tvrdě pracující a cílevědomí (David, Suls, 1999). Dle Hřebíčkové a Urbánka (2001) lze tento faktor popsat dvojicemi slov: důsledný – nedůsledný, pečlivý – nepečlivý, zodpovědný – nezodpovědný aj. 51
Tyto škály se staly základem pro sestavení NEO inventáře (NEO–Personality Inventory, NEO-PI), který dále autoři Costa a McCrae přepracovali ve zkrácenou verzi NEO–FFI (Five–Factor Inventory) (Hřebíčková, Urbánek, 2001).
52
5. Současný výzkum strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik V této kapitole se stručně zmíníme o výsledcích výzkumů, které se zabývaly vztahem mezi strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami. Za nejsilnější prediktory copingového chování v rámci Big Five považují Watson a Hubbard (1996) faktory neuroticismus a svědomitost. V jejich výzkumu byl prokázán pozitivní vztah mezi neuroticismem a pasivními, na emoce zaměřenými copingovými strategiemi. Autoři uvádí, že jedinci s vysokým skórem v tomto faktoru se často vzdávají svého cíle, otevřeně vyjadřují své negativní emoce a celkově používají více odklonových strategií (denní snění apod.). Naopak u faktoru svědomitosti byl nalezen pozitivní vztah s aktivními, na problém zaměřenými strategiemi. Jedinci dosahující vysokého skóru v tomto faktoru často vymýšlejí plán, pomocí něhož se jim lépe daří zvládat problémy, a zároveň se snaží eliminovat ostatní aktivity, které by je rozptylovaly od efektivního řešení problému. Dále se ukázalo, že se tito jedinci při dosahování svých cílů nevzdávají, nesnaží se odvrátit pozornost od problému, ani nevyužívají alkohol a jiné návykové látky jako způsob řešení problémů. U ostatních faktorů byly prokázány pouze nízké korelace. Faktor extraverze koreloval s hledáním sociální opory a zároveň s hledáním pozitivních a prospěšných faktorů v každém zážitku či zkušenosti jedince. Faktor otevřenost vůči zkušenosti negativně koreloval s obracením se na víru. Faktor přívětivost negativně koreloval s užíváním alkoholu a jiných návykových látek jako způsobu řešení problémů. K podobným závěrům dospěli také David a Suls (1999), kteří ve svém výzkumu potvrdili spojitost vyšších skórů v dimenzi neuroticismus s častějším využíváním strategií zaměřených na emoce. Také byl prokázán vztah mezi neuroticismem a copingovými strategiemi zaměřenými na odvrácení pozornosti od problému a obracením se na víru. Autoři dále potvrdili, že extraverze pozitivně koreluje se strategiemi zaměřenými na emoce. Jedinci s vysokým skórem v tomto faktoru mají tendenci ventilovat své emoce v reakci na každodenní stres. Faktor extraverze dále koreluje také s vyhledáváním sociální opory. Faktor přívětivosti a faktor otevřenosti vůči zkušenosti jsou s copingem provázány pouze slabě. Překvapivě v tomto výzkumu nebyl zjištěn žádný
vztah mezi svědomitostí a copingovými strategiemi. Tuto odlišnost přikládají autoři tomu, že jejich studie byla založena více na denních výpovědích o copingových aktivitách, než je tomu u dispozičních a dlouhodobých retrospektivních měření.
53
McCrae a Costa (1986) ve svém výzkumu zjistili, že neuroticismus souvisí se zvýšeným užíváním hostilních reakcí a únikových reakcí (fantazijní únik, denní snění aj.), dále se sebeobviňováním, pasivitou a nerozhodností. Naopak extraverze souvisí s aktivním copingem, pozitivním myšlením a náhradním uspokojením. Jedinci vykazující vyšší skór v dimenzi otevřenost vůči zkušenosti používají při vyrovnávání se stresem humor, naopak jedinci vykazující nižší skór v této dimenzi se více obrací na víru. Výzkum Geislerové, Wiedig-Allisonové a Weberové (2009) prokázal pozitivní korelace mezi faktory extraverze, otevřenosti vůči zkušenosti a svědomitosti a copingovými strategiemi zaměřenými na problém (řešení problému a kognitivní restrukturalizace). Naopak u faktoru neuroticismus byl prokázán pozitivní vztah k neangažovaným copingovým strategiím (vyhýbání se problému, fantazijní únik). Nejsilnější vztah, který se v tomto výzkumu prokázal, byl vztah neuroticismu a strategií zaměřených na emoce. Také výsledky výzkumu autorů Roesche, Weeho a Vaughna (2006) na skupině korejských Američanů ukázaly statisticky významné vztahy mezi osobnostními charakteristikami ve smyslu Big Five a strategiemi zvládání stresu. Autoři v tomto výzkumu potvrdili, že neuroticismus pozitivně koreluje se strategiemi zaměřenými na emoce (emocionální sociální podpora) a odklonovými strategiemi (zneužívání návykových látek, neangažovanost, ventilace emocí, sebeobviňování). Extraverze, svědomitost a otevřenost pozitivně korelovaly se strategiemi zaměřenými na řešení problému (aktivní coping, plánování) a se strategiemi zaměřenými na emoce (humor aj.). Přívětivost pozitivně korelovala s aktivním zvládáním a humorem. Ramírez-Maestre, Martínez a Zarazaga (2004) se věnovali výzkumu u pacientů s chronickou bolestí, ve kterém analyzovali vztah mezi neuroticismem, extraverzí, věkem, pohlavím a intenzitou vnímané bolesti a užitím zvládacích strategií. Mimo jiné zjistili, že existuje pozitivní vztah mezi neuroticismem a výběrem pasivních copingových strategií. Dále prokázali, že extraverze pozitivně koreluje s užíváním aktivních copingových strategií. Výsledky tohoto výzkumu také naznačují, že lidé mají tendenci s přibývajícím věkem používat více pasivní strategie zvládání. Vztahem osobnostních charakteristik a copingových strategií u depresivních pacientů se zabýval Uehara s kolegy (1999). Ve svých studiích popisují vztah extraverze se strategiemi zaměřenými na problém, ale také s vyhýbavými tendencemi, a dále vztah neuroticismu a strategií zaměřených na emoce.
54
Vztahem strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik se zabývali také Vollrathová a Torgersen (2000). Tito autoři se však zaměřili na kombinovaný vliv faktorů Big Five na stres a copingové aktivity, přičemž využili pouze tři základní rysy, u kterých byl prokázán nejsilnější vztah ke copingovým strategiím, tedy neuroticismus, extraverze a svědomitost. Kombinacemi těchto tří faktorů získali osm osobnostních typů. Zjistili, že pokud se kombinuje vysoký neuroticismus s nízkou svědomitostí, vykazují jedinci vysokou zranitelnost vůči stresu a maladaptivní strategie zvládání. Naopak jedinci vykazující nízký neuroticismus a vysokou svědomitost se se stresem vyrovnávali nejlépe, a používali také pozitivní strategie zvládání. Efekt extraverze se v tomto výzkumu ukázal jako nejednoznačný, podle autorů závisí na specifické kombinaci neuroticismu a svědomitosti. Podobným kombinovaným vlivem tří osobnostních rysů (neuroticismus, extraverze, svědomitost) se zabývaly také Grantová a Langan-Foxová (2006). Ve svém výzkumu u manažerů dospěly k podobným výsledkům jako Vollrathová a Torgersen. Autorky uvádí, že kombinace nízkého neuroticismu s vysokou extraverzí a vysokou svědomitostí předpovídá nižší četnost stresových situací, lepšímu zdravotnímu stavu a větší spokojenosti v práci, zatímco vysoký neuroticismus s nízkou svědomitostí vede k častějšímu
vystavení
stresu,
nefunkčním
copingovým
strategiím,
špatnému
zdravotnímu stavu a větší nespokojeností s prací. Zároveň lidé s touto kombinací osobnostních rysů používají méně na problém zaměřených strategií zvládání stresu. V ČR
se
vztahem
mezi
strategiemi
zvládání
a
temperamentovými
charakteristikami osobnosti se zabývali Řehulková, Blatný a Osecká (1995). Ve svém výzkumu zjistili, že extraverze souvisí s příklonovými strategiemi orientovanými na problém (řešení problému, kognitivní restrukturace) a s příklonovými strategiemi orientovanými na emoce (vyhledávání sociální opory), zároveň také souvisí s nepoužíváním strategií odklonových (sociální izolace). Řehulková, Blatný a Osecká (1995) dále uvádí, že neuroticismus souvisí spíše se strategiemi vyjadřujícími odklon od stresující situace (fantazijní únik, sebeobviňování), ale také se strategiemi příklonovými zaměřenými na emoce (vyjádření emocí). V dalším výzkumu potvrdili Blatný a Osecká (1998) vztah neuroticismu s příklonovými strategiemi zaměřenými na emoce (vyjádření emocí, vyhledávání sociální opory) a odklonovými strategiemi (fantazijní únik). V tomto výzkumu se neprokázal vztah extraverze k žádné ze strategií zvládání.
55
Blatný, Kohoutek a Janušová (2002) se zabývali situačně kognitivními a osobnostními determinanty chování v zátěžové situaci u středoškolských studentů. Ve svém výzkumu mimo jiné uvádí, že z osobnostních charakteristik se ve vztahu k výběru strategií zvládání uplatňuje pouze neuroticismus, který souvisí s tendencí vyjadřovat emoce a s únikem do fantazie. U ostatních osobnostních charakteristik nebyl zjištěn průkazný vztah k žádné ze strategiíí zvládání. Determinanty výběru strategií zvládání zátěže zkoumali také Balaštíková a Blatný (2003). Ve svém výzkumu prováděném na studentech gymnázií překvapivě nenalezli žádný statisticky průkazný vztah mezi neuroticismem a výběrem copingové strategie. Naopak zjistili, že faktor extraverze významně ovlivňuje výběr hned několika strategií, a to kognitivní restrukturace, vyjadřování emocí, vyhledávání sociální opory a negativně pak se strategií sociální izolace. Faktor přívětivosti významně ovlivňuje výběr strategií kognitivní restrukturace a vyhledávání sociální opory. Faktor svědomitosti významně ovlivňuje výběr strategie sociální izolace. Osobnostní aspekty zvládání zátěže se věnovala i studie Millové, Blatného a Kohoutka (2008). Zaměřili se na vysokoškolské studenty a jejich cílem byla analýza vztahu mezi osobnostními styly a zvládáním zátěže. Podle výsledků jejich výzkumu došli k závěru, že osobnostní styly, které se vážou ke kladným emocím, měly kladný vztah s aktivními strategiemi. Naopak osobnostní styly vázané na negativní emoce kladně korelují s odklonovými strategiemi a záporně korelovali s příklonovými strategiemi. Horáková (2008) se ve své studii věnovala strategiím zvládání stresu a jejich vztahům k dalším charakteristikám (typ temperamentu, množství nehod a přestupků, aspirační úroveň apod.) u řidičů záchranné služby. Zjistila např. souvislost negativních strategií zvládání stresu a vysoké míry neuroticismu, dále pak nízké aspirační úrovně a negativních strategií zvládání stresu. Skupina řidičů sanitek se ukázala jako psychicky odolnější oproti běžné populaci, více používají pozitivní strategie zvládání stresu, mají nižší míru neuroticismu apod.
56
6. Profese hasiče V této kapitole se zaměřujeme na hasičský záchranný sbor a jeho činnost. Dále přibližujeme náplň práce hasiče a pojednáváme o předpokládané zátěži pojící se s výkonem této profese. Dále se zaměřujeme na požadavky, které jsou kladené na uchazeče o služební poměr v HZS ČR. V závěru této kapitoly uvedeme výzkumy, které byly provedeny v oblasti zvládání zátěže u hasičů.
6.1 Hasičský záchranný sbor ČR Základním posláním Hasičského záchranného sboru ČR (dále jen HZS ČR) je chránit životy, zdraví obyvatel a majetek před požáry a zároveň poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech, jimiž rozumíme živelní pohromy, průmyslové havárie či teroristické útoky. Působnost, úkoly a kompetence HZS ČR vymezuje zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, dále zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů a zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (Generální ředitelství HZS ČR, 2010, a). Řídící složkou HZS ČR je generální ředitelství HZS ČR v Praze, které je organizační součástí Ministerstva vnitra. Součástí Generálního ředitelství HZS ČR jsou také vzdělávací, technická a účelová zařízení. Výkonnou složku pak tvoří 14 hasičských záchranných sborů krajů a Záchranný útvar HZS ČR v Hlučíně. Jako součást HZS ČR je zřizována také Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku (Generální ředitelství HZS ČR, 2010, b). Z potřeby každodenní spolupráce hasičů, zdravotníků, policie a dalších složek zejména při složitých nehodách a živelních pohromách, kdy je třeba organizovat společnou činnost všech těchto složek, vznikl Integrovaný záchranný systém (dále jen IZS). Základy IZS byly položeny již v roce 1993, ale definitivně vešel v platnost až v roce 2000 schválením zákona o HZS ČR (č. 238/2000 Sb.) a zákona o IZS (č. 239/2000 Sb.). IZS se zabývá koordinací záchranných a likvidačních prací při mimořádných událostech, jimiž rozumíme škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka či přírodními vlivy, a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací. Hlavními složkami IZS 57
je Hasičský záchranný sbor ČR, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí území kraje, dále Policie ČR a zdravotnická záchranná služba ČR. Kromě těchto základních složek zahrnuje IZS také vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil, obecní policii, orgány ochrany veřejného zdraví, havarijní, pohotovostní, odborné a jiné služby, zařízení civilní ochrany a neziskové organizace a sdružení občanů, která lze využít k záchranným a likvidačním pracím (Generální ředitelství HZS ČR, 2010, c). O použití IZS tedy mluvíme při „přípravě na mimořádné události a při potřebě provádět současně záchranné a likvidační práce dvěma nebo více složkami IZS“. (Šenovský, Hanuška, 2006, s. 30). Hlavním koordinátorem a páteří IZS je Hasičský záchranný sbor ČR. V praxi to znamená, že „pokud zasahuje více složek IZS, na místě většinou velí příslušník Hasičského záchranného sboru ČR, který řídí součinnost složek a koordinuje záchranné a likvidační práce.“ Velitel zásahu má poměrně rozsáhlé pravomoci, např. může zakázat nebo omezit vstup osob na místo zásahu, nařídit evakuaci osob nebo stanovit jiná dočasná omezení. Zároveň je oprávněn vyzvat právnické a fyzické osoby k poskytnutí osobní nebo věcné pomoci, přičemž tyto osoby mají ze zákona povinnost tuto žádost o pomoc při řešení mimořádné události vyslyšet. „Potřebné síly a prostředky jednotlivých složek IZS v konkrétních lokalitách povolává a nasazuje operační a informační středisko IZS, kterým je operační a informační středisko HZS ČR. Na strategické úrovni je pak integrovaný záchranný systém koordinován krizovými orgány krajů a Ministerstva vnitra“ (Šenovský, Hanuška, 2006; Generální ředitelství HZS ČR, 2010, c). Je důležité upozornit, že IZS představuje pouze koordinaci postupu jednotlivých složek, takže nezasahuje do jejich postavení či působnosti. Jde pouze o vymezení pravidel pro společný zásah těchto složek, které po skončení záchranných a likvidačních prací nadále vykonávají svoji základní činnost (Generální ředitelství HZS ČR, 2010, c).
6.2 Náplň a organizace práce Úkoly hasičského záchranného sboru plní příslušníci HZS ČR ve služebním poměru a občanští zaměstnanci HZS ČR v pracovním poměru. Pracovní poměr představuje např. pozice administrativního charakteru, servisní údržby, techniky, programátory, aj. a je upraven zákoníkem práce. Služební poměr, který je předmětem našeho zájmu, zahrnuje pozice profesionálních hasičů a hasičů záchranářů, ať už v přímém či nepřímém výkonu služby, a je vymezen zákonem č. 361/2003 Sb., o 58
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (Generální ředitelství HZS ČR, 2010, d). HZS ČR vykazuje známky polovojenské organizace, ve které je jednoznačně určená hierarchie. Velitelé udílejí rozkazy členům s nižší hodností, a jsou za ně také zodpovědní. Členové HZS ČR prokazují svojí příslušnost ke sboru uniformou. Z hlediska vnitřní organizace tvoří jednotky požární ochrany skupiny, družstva, čety a odřady. Základní organizační jednotkou je družstvo, které se skládá z velitele a dalších pěti osob, případně ve sníženém počtu z velitele a dalších tří osob. Skupinu tvoří vedoucí skupiny a nejméně 1 hasič, četa se skládá z velitele čety a dvou a více družstev. Odřad se skládá z velitele odřadu, dále z čet, družstev nebo skupin jednoho nebo několika druhů jednotek. Hasiči pracují v relativně stabilních týmech. Především na malých stanicích s jediným výjezdovým družstvem, jejichž složení se mění jen ze závažných důvodů. Na jednotlivých směnách pracuje od 4 do 50 lidí (Šenovský, Hanuška, 2006). Konkrétní úkoly profese hasiče u HZS popisuje Přikrylová (cit. dle Prokopová, 2011, s. 10 - 11), která uvádí, že příslušník HZS ČR:
„provádí zásahovou činnost s použitím dýchací techniky a ochranných obleků při požárech, živelných pohromách a mimořádných událostech,
je povinen dodržovat denní řád, veškeré právní i vnitřní předpisy týkající se jeho funkce,
kontroluje, udržuje a opravuje jemu svěřené osobní ochranné pracovní prostředky,
pomáhá při drobných opravách technických a věcných prostředků a pomůcek,
pomáhá strojníkům při kontrole kompletnosti vybavení mobilní požární techniky,
provádí úklid mobilní požární techniky,
je povinen neprodleně hlásit zjištěné závady na požární technice,
provádí samostatnou pravidelnou fyzickou přípravu,
vykonává hospodářské práce přidělené nadřízeným.“ V rámci výkonu jednotlivé služby se příslušníci HZS ČR nachází střídavě ve
stavu organizačního nebo operačního řízení. Organizační řízení probíhá v době mezi výjezdy k mimořádným událostem. Je to činnost, kterou lze naplánovat a která slouží pro zabezpečení činností nutných pro chod HZS.
59
Vzhledem k tomu, že “akceschopnost jednotky zásadně ovlivňují úplné a použitelné věcné prostředky a provozuschopná požární technika” (Grošek, 2010, s. 9), představuje organizační řízení především údržbu a opravy techniky a technických prostředků. Kromě toho je v této době prováděna také odborná příprava příslušníků HZS a mnoho dalšího (Šenovský, Hanuška 2006). Operační řízení je činnost jednotek požární ochrany, která je prováděna na základě hlášení o mimořádné události. Ke každému druhu mimořádné události jsou přiřazeny síly a prostředky, které jsou pak v závislosti na rozsahu a místě mimořádné události vysílány z jednotlivých stanic. Operační řízení probíhá od vyhlášení poplachu, po kterém se hasiči dostaví co nejrychleji do místa předem určeného, kde se připraví k výjezdu na místo zásahu. Jednotky složené výlučně z hasičů z povolání vyjíždějí z místa své dislokace nejpozději do 2 minut od vyhlášení poplachu. Trasu na místo zásahu určuje operační středisko, případně velitel zásahu tak, aby byla co nejrychlejší. Při dopravě na místo zásahu mohou být použita zvláštní výstražná zařízení. Po příjezdu na místo zásahu je prováděn průzkum, jehož cílem je zjistit:
zda jsou ohroženy osoby, zvířata a majetek,
rozsah požáru, způsob a směry jeho šíření a druh hořících materiálů nebo rozsah účinků mimořádné události,
přítomnost nebezpečných látek a předmětů, které mohou nepříznivě ovlivnit průběh zásahu,
terénní a jiné podmínky významné pro použití požární techniky a věcných prostředků požární ochrany. Při samotném zásahu má přednost záchrana osob před záchranou zvířat a majetku.
V těchto situacích jde především o odstranění bezprostředního ohrožení jejich života. Při zdolávání požárů je cílem lokalizace požáru, tj. zamezení dalšímu šíření požáru, a pokud jsou síly a prostředky zasahujících jednotek pro likvidaci požáru dostatečné, dochází k likvidaci požáru až do ukončení nežádoucího hoření (Šenovský, Hanuška 2006). Po dokončení záchranných prací se zasahující jednotka vrací zpět na stanici, kde doplní hasební prostředky a přechází zpět do organizačního řízení (Grošek, 2010). Výkon služby v jednotce hasičského záchranného sboru je organizován ve dvacetičtyřhodinových směnách, po kterých následuje čtyřicetiosmihodinový odpočinek. Směna se řídí denním řádem, který je rozčleněn na jednotlivé časové úseky. Organizační řízení je zahájeno v 7 hodin ráno přebíráním úkolů a techniky, na které dohlíží velitel 60
jednotky. Ten zároveň provede kontrolu, zda jsou hasiči nastupující na směnu dostatečně připraveni na výkon služby. Poté následuje dopolední, odpolední a večerní zaměstnání, školení a fyzická příprava. Večer ve 23 hodin většinou probíhá vyhodnocení dne, od půlnoci pak následuje šestihodinová pohotovost na pracovišti. Do předání směny probíhá úklid stanice a vozidel (Šenovský, Hanuška, 2006; Prokopová, 2011). Náplň práce hasiče však nespočívá pouze v hašení požárů, podílejí se také „na záchranných a likvidačních pracích při dopravních nehodách, haváriích spojených s únikem nebezpečných látek, technických zásazích, živelních pohromách, ale například i na zabezpečení úkolů souvisejících se zamezením šíření nebezpečných nákaz a nemocí zvířat, ochranou obyvatelstva před možnými následky teroristických útoků nebo zvládnutím kalamitních stavů, způsobených mimořádně nepříznivým počasím“ (Vykoukal, 2006, s. 9). Příslušníci HZS ČR dále vyhledávají, vyprošťují a zachraňují osoby ze sutin zřícených objektů, provádí záchranné a potápěčské práce ve vodě, demoliční a zemní práce (uvolňování koryt řek, neprůjezdných komunikací apod.), radiační a chemický průzkum, vytyčování nebezpečných oblastí. Vyprošťují uvázlou nebo havarovanou techniku, likvidují únik ropných produktů, a také zabezpečují likvidaci uhynulých zvířat (cit. dle Elfmarková, 2012). Za uplynulých 15 let prošel Hasičský záchranný sbor České republiky řadou významných změn v oblasti legislativní, kompetenční, organizační, personální, operační, taktické a technické. Změny byly zaznamenány také v počtu a v závažnosti zásahů. Od roku 1993, kdy bylo uvedeno přibližně 50 000 zásahů, se tento počet dramaticky zvýšil až na více než 115 tisíc zásahů v roce 2007. Největší, cca pětinásobný, nárůst zaznamenaly dopravní nehody. Další výrazný nárůst zásahů byl zaznamenán při úniku nebezpečných chemických látek, především ropných produktů, a při různých technologických haváriích. Vyšší nároky, se kterými se museli hasiči vypořádat, si vyžádaly také přírodní katastrofy, především povodně v letech 1997 a 2002, a větrné smrště a vichřice, z nichž největší škody napáchal orkán Kyrill v roce 2007. Dále se hasiči podíleli také na likvidaci ohnisek různých nákaz, např. slintavky a kulhavky, nemoci šílených krav nebo ptačí chřipky (Vonásek, Lukeš, 2008). Příslušník HZS ČR proto musí ovládat mimo jiné i poskytování první pomoci, základy lezecké techniky, zdokonalovat se v technických znalostech a schopnostech, udržovat si fyzickou kondici a mnoho dalšího. Dvořáček (2007) uvádí, že „zatímco v roce 1992 poskytovali hasiči HZS ČR předlékařskou první pomoc pouze v 235 případech, v roce 2003 to bylo již 2023 61
případů.“ (Dvořáček, 2007, s. 12). V letech 1993 až 2007 bylo při mimořádných událostech jednotkami požární ochrany bezprostředně zachráněno více než 100 000 osob a před hrozícím nebezpečím bylo evakuováno téměř 170 000 osob. Baštecká (2005) popisuje, že za období 1998 až 2002 byli hasiči jen při požárech konfrontováni se smrtí v 509 případech a se zraněními v 4855 případech. To, jak je profese hasičů nebezpečná a že oni sami jsou ochotni riskovat vlastní život za záchranu jiných, dokazuje i fakt, že ve sledovaném období (1993 – 2007) zemřelo v souvislosti se zásahovou činností 9 profesionálních a 12 dobrovolných hasičů a více než 3 600 profesionálních a 1 500 dobrovolných hasičů bylo zraněno tak, že si jejich zranění často vyžádalo hospitalizaci a pracovní neschopnost. Statistická ročenka Hasičského záchranného sboru České republiky 2011 informuje o tom, že rok 2011 přinesl 101 101 událostí, z nichž přibližně 50% zahrnují technické havárie, 20% požáry a 17% dopravní nehody. Zbytek představují živelné pohromy, úniky nebezpečných chemických látek, radiační nehody a havárie, ostatní mimořádné události, ale také cca 8% planých poplachů (viz příloha). Ze srovnání statistik posledních let vyplývá, že jednotky požární ochrany likvidovaly v roce 2011 o 9,5% méně následků událostí než v roce 2010. Statisticky došlo u většiny druhů událostí k poklesu, výjimku však tvoří požáry, kde došlo ke zvýšení počtu o 19%. V roce 2011 jednotky požární ochrany při zásazích bezprostředně zachránily 12 015 osob a dalších 30 351 před hrozícím nebezpečím evakuovaly. V témže roce došlo ke zranění 303 profesionálních a 102 dobrovolných hasičů. K žádnému usmrcení hasiče v tomto roce nedošlo (Vonásek, Lukeš, 2012).
6.3 Předpokládaná zátěž při výkonu profese u příslušníků HZS V předchozí kapitole jsme nastínili povahu práce hasiče-záchranáře. Jak je z výše uvedeného patrné, je to profese hodně náročná na psychickou i fyzickou odolnost. Poměrně výstižně popisuje tuto profesi Nechvátalová (2005, s. 13; cit. dle Prokopová, 2011) „hasiči-záchranáři jsou lidé, kteří spěchají do míst, odkud všichni ostatní utíkají“. Vzhledem k tomu, že jsou hasiči - záchranáři vystavování neustálému ohrožení a že se s touto profesí pojí opakovaný, kumulovaný či dlouhodobý stres, považují někteří autoři tuto profesi za jedno z nejnebezpečnějších povolání (Židková, 2009; Šváb, 2006). Cílem této kapitoly je alespoň stručně se zmínit o některých aspektech, které mohou způsobovat stres při vykonávání této profese. 62
Povolání hasiče-záchranáře se v množství zátěže v mnohém odlišuje od jiných povolání. Za nejrizikovější faktor této profese se pravděpodobně považuje ohrožení vlastního zdraví a života záchranáře. Že je toto riziko opodstatněné dokazuje statistika, která uvádí, že jenom v minulém roce bylo zraněno 303 profesionálních hasičů (Vonásek, Lukeš, 2012). Bojový řád jednotek uvádí možná rizika vztahující se k této profesi, jsou to např. nebezpečí fyzického vyčerpání, infekce, intoxikace, ionizující záření, opaření, popálení, pád, podchlazení a omrznutí, poleptání, přehřátí, psychické vyčerpání, udušení, úraz elektrickým proudem, utonutí, výbuch, zasypání a zavalení, zřícení konstrukcí, ztráta orientace, ohrožení zvířaty apod. (Bojový řád jednotek). Při záchranných pracích může být ohrožena nejen bezpečnost hasičů, ale také bezpečnost jejich kolegů a především civilních osob. Součástí povolání hasiče je také konfrontace se smrtí a mrtvými těly. Jen v roce 2011 bylo při požárech usmrceno 129 osob a zraněno 1152 (Vonásek, Lukeš, 2012). Mezi zraněnými nebo mrtvými přitom mohou být děti nebo lidé záchranářům blízcí. Nic z toho je ovšem nesmí vyvést z míry, nesmějí podlehnout vlastním emocím a musí pokračovat v zásahu tak, aby ostatní ohrožené osoby dostali do bezpečí, případně aby se postarali o mrtvá těla. Setkání se smrtí vždy působí psychickou zátěž, „nepřirozenost smrti, tedy smrt náhodná, nepředvídatelná, nebo dokonce hromadná oproti smrti přirozené, s jistou lidskou důstojností, má závažnější dopady na psychiku pracovníků, kteří se s ní setkávají.“ (Šeblová, 2007, s. 12). Dalším zatěžujícím faktorem je práce v terénu, a to často v nestandardních a nevyhovujících podmínkách. Při své práci musí čelit extrémním teplotám, někdy mají velmi málo prostoru pro zásah, musí pracovat v těžkém ochranném oděvu a vybaveni dýchacími přístroji. Tyto oděvy jsou odolné vůči působení sálavého tepla a chrání záchranáře před popálením a tepelným nebo mechanickým zraněním, jejich nevýhodou je však velká hmotnost a také to, že v nich může dojít k přehřátí a následně až k dehydrataci organismu (Šmahlík, 2009). Práce hasiče je charakterizována jako vysoce nepředvídatelná. Záchranář nikdy neví, kdy a k jakému zásahu bude povolán. Právě kvůli vysokému stupni nepředvídatelnosti považuje Atkinsonová (2003) práci profesionálních hasičů za extrémně stresující. Kromě nepředvídatelnosti se práce hasičů pojí také s vysokou mírou odpovědnosti. V očích veřejnosti a možná také v očích samotného záchranáře se stává odpovědným za většinu situací týkajících se zásahu, ať už jde o zdraví a život ohrožených osob, či poškození majetku apod. Tato nadměrná míra odpovědnosti, kterou 63
bere záchranář na sebe, může být také stresogenním faktorem. Fink (2000) uvádí, že psychická zátěž souvisí s osobní bezpečností a bezpečností druhých, ochranou majetku a životů. Křivohlavý (2001) dále uvádí, že odpovědnost za svěřené lidské životy klade na člověka obzvlášť mimořádnou zátěž. Při zásahu hraje také velmi důležitou roli časová tíseň. S ubíhajícím časem se může zhoršovat zdravotní stav zasažených osob, rozšiřovat se oblast zasažená požárem, zhoršovat se rozsah úniku nebezpečných látek apod. Hasič-záchranář se proto musí rychle a pokud možno bezchybně rozhodovat. Musí se po celou dobu zásahu soustředit, vnímat všechny dostupné podněty, správně je vyhodnocovat, případně selektovat a určit adekvátní postup. Mnoho zásahů se také vyznačuje svoji fyzickou náročností, např. dopravní nehody, práce se zraněnými či mrtvými, práce ve výškách a na vodě, zásahy při úniku chemických či radioaktivních látek, rozsáhlé požáry a další, jejichž náročnost ještě mohou zvyšovat nepříznivé klimatické podmínky (Šmahlík, 2009). Tyto zásahy, ať už svojí náročností nebo extrémně dlouhým trváním, mohou způsobit až fyzické či psychické vyčerpání organismu. Ne vždy však fyzická náročnost působí jako stresor. V některých, méně náročných, situacích může naopak fyzická aktivita při jejich zvládání pomáhat. Již jsme se zmínili o příčinách, které mohou způsobovat stres přímo při zásazích. Co však může být překvapivé, jsou výsledky některých výzkumů, které uvádějí, že hasiči „za největší zdroj stresu považují organizační potíže.“ (Špičková, 2008, s. 19). Malík (2007) uvádí, „že největším stresorem v jejich zaměstnání nejsou zásahy samotné, jak se jistě mnozí domnívají, ale je to kupodivu zázemí, které mají v práci. Na to, že přijedou k dopravní nehodě a jsou tam zranění a mrtví lidé, jsou hasiči zvyklí (…). Něco jiného je to však na základně, kde tráví většinu svého pracovního času a jsou zapojeni do činnosti, která tam probíhá.“ (Malík, 2007, s. 13) Negativně působící může být pro hasiče-záchranáře také práce na směny. Výjezdoví hasiči pracují ve 24 hodinových směnách, po kterých následuje 48 hodinový odpočinek. Tento rytmus neodpovídá obvyklému biorytmu člověka, což může způsobit poruchy cirkadiálního rytmu (Křivohlavý, 2001). Dále může mít směnnost negativní vliv na pracovní výkon, poruchy spánku a sociální a rodinný život (Ploeg van der, Kleber, 2003 cit. dle Šeblová, Kebza, Vingerová, 2007). Téměř všechny zásahové činnosti jsou realizovány v kolektivu. Šeblová uvádí, že „týmový charakter činnosti může být přínosný při adekvátním rozdělením rolí a 64
kompetencí, ale v nefungujícím týmu může být spíše ohrožující.“ (Šeblová, 2007, s. 12) Stejně jako v jakékoliv jiné profesi, i u hasičů se mohou objevit problémy při organizaci týmové spolupráce. Vzhledem k tomu, že spolu hasiči tráví na směně 24 hodin, je důležité, aby nedocházelo k častým konfliktům mezi kolegy na pracovišti, ani s nadřízenými a nevznikal tak kumulovaný stres. Za stresující považujeme také obavy z různých odborných testů a přezkoušení, které jsou v profesi hasiče velmi rozsáhlé a kterých musí ročně absolvovat hned několik, jsou to např. fyzické testy, zdravotní testy, testy odborné způsobilosti, donedávna také testy z řízení vozidel a pravidel silničního provozu, dále výcvik v protiplynovém polygonu, kterým každoročně všichni zásahoví hasiči procházejí, a v neposlední řadě také obnovování odborností v Učilištích požární ochrany po pětiletých lhůtách. Hasiči se specializací ještě skládají každý rok teoretické a praktické zkoušky z této odbornosti. Tato četná přezkušování znamenají pro hasiče stresové situace, zejména pro starší příslušníky, pro které tyto testy představují nebezpečí ztráty zaměstnání a možné ohrožení jejich ekonomického a sociálního postavení (Šmahlík, 2009). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem můžeme profesi hasiče-záchranáře považovat za velmi stresující. Ploeg van der Kleber (2003) uvádí, že vysoká expozice dlouhodobě působícím stresorům přispívá k celkovému distresu a k rozvoji příznaků poruch psychického nebo fyzického zdraví (cit. dle Šeblová, Kebza, Vingerová, 2007). Výzkumný projekt katedry vojenské hygieny Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně v Hradci Králové navíc poukazuje na souvislost stresogenních faktorů profese hasiče s výskytem rizikových faktorů civilizačních chorob (Baštecká, 2005). Ke stejnému závěru dospěl ve své studii „Hodnocení zdravotního stavu příslušníků HZS ČR“ také Chaloupka (2000), jenž poukázal na existenci značného procenta výskytu rizikových faktorů civilizačních onemocnění u sledovaných skupin záchranářů. Chaloupka dále uvádí, že významným faktorem zhoršujícím zdravotní stav organismu je věk, přičemž nejohroženější skupinou jsou jedinci nad 40 let. Vymětal et al. (2008) uvádějí, že jedincům vykonávající profesi hasičů-záchranářů hrozí profesní vyhoření a cynismus, problémy v rodině a mezilidských vztazích, zvýšené užívání léků a alkoholu a posttraumatické emoční a tělesné potíže.
65
6.4 Požadavky na osobu příslušníka HZS ČR Do služebního poměru může být přijat státní občan České republiky, který splňuje následující kritéria (dle zákona č. 361/2003 Sb., § 13):
je starší 18 let
je bezúhonný a plně způsobilý k právním úkonům
splňuje podmínky stanovené pro výkon obsazovaného služebního místa, zejména: -
stupeň vzdělání - minimálně střední s maturitní zkouškou
-
obor nebo zaměření vzdělání (pokud je stanoven)
-
další odborné a jiné zvláštní požadavky (pokud jsou stanoveny)
je fyzicky, zdravotně a osobnostně způsobilý k výkonu služby
je oprávněný seznamovat se s utajovanými informacemi podle zvláštního právního předpisu, má-li být ustanoven na služební místo, pro které se tato způsobilost vyžaduje
není členem politické strany nebo politického hnutí
nevykonává živnostenskou nebo jinou výdělečnou činnost a není členem řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob, které vykonávají podnikatelskou činnost
písemně požádal o přijetí do služebního poměru a úspěšně absolvoval přijímací řízení (Generální ředitelství HZS ČR, 2010, e). Jak vyplývá z výše uvedeného, přináší profese hasiče řadu situací, které by
většina z civilistů označila za velmi náročné až traumatické. K tomu je samozřejmě nutné přihlédnout i při výběru nových příslušníků HZS, kde se bere mimo jiné také v potaz tělesná zdatnost (Pokyn generálního ředitele HZS ČR č. 58/2008), zdravotní způsobilost (vyhláška č. 407/2008 Sb.) a osobnostní způsobilost (vyhláška č. 487/2004 Sb.). Osobnostní charakteristiky, které jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, splňuje občan nebo příslušník, pokud je:
intelektově v pásmu průměru nebo vyšším,
emočně stabilní,
psychosociálně vyzrálý,
odolný vůči psychické zátěži,
s žádoucí motivací, postoji a hodnotami,
bez nedostačivosti v oblasti volních procesů,
bez nedostačivosti v oblasti poznávacích procesů, 66
bez nedostačivosti v oblasti autoregulace,
bez znaků nežádoucí agresivity a
bez psychopatologické symptomatiky.
6.5 Současný výzkum zvládání zátěže u příslušníků HZS V ČR se zvládáním zátěže u profesionálních hasičů zabýval Malík (2007). Jeho kvantitativní výzkum ukázal, že „34 % respondentů uvedlo, že při zásahu pociťují stresové reakce, 63 % se vyjádřilo nesouhlasně. Stejný poměr kladných a záporných odpovědí byl na otázku, zda se hasičům vybavují kritické situace, které prožili u zásahu.“ (Malík, 2007, s. 13) Hasiči sami také vnímají i dlouhodobé důsledky stresových a traumatických událostí, „74 % dotazovaných si myslí, že zážitky mohou negativně působit na psychiku hasiče. Celých 44 % respondentů zastává názor, že nahromadění traumatizujících zážitků může způsobit až neschopnost hasiče vykonávat svou funkci“ (Malík, 2007, s. 13). Pelcák a Koukola (1998) provedli u příslušníků HZS screeningové vyšetření nezdolnosti v pojetí sence of coherence (SOC). Autoři zjistili, že hasiči vykazovali vyšší průměrnou hodnotu nezdolnosti než soubor studentů VŠ, sociálních pracovníků i lékařů. Ve srovnání se souborem policistů-specialistů, byla průměrná hodnota SOC u příslušníků HZS nižší. Autoři uvádí, že i při relativně vysokých hodnotách SOC bylo u řady hasičů zjištěno mnoho neodžitých afektů a tenzí. Za jednu z příčin považují absenci nácviku strategií zvládání stresu a poskytování poradenských a psychoterapeutických služeb v této profesi (Pelcák, Koukola, 1998). Šváb (1998) taktéž řadí příslušníky HZS mezi skupinu lidí, kteří se vyrovnávají se zátěží snáze a mají vyšší odolnost než běžná populace. Upozorňuje však, že i hasiči se mohou dostat do situace, kdy je její zvládnutí nad jejich síly. Popisuje, že ocitnou-li se příslušníci HZS v náročné situaci, hledají řešení. Ale v případě, kdy není po ruce odborně kvalitní postup řešení nebo informace, sáhnou po řešení, které se nabízí jako první. To však nemusí být vždy správné. Například použití alkoholu jako uvolňovače zátěže po náročném zásahu může být jednou vhodné, ale pokud by se takto zbavoval zátěže pravidelně a stal se z toho rituál nebo pravidlo, bude to nebezpečné a pro některé hasiče se to může stát osudné. Moran (2001; cit. dle Elfmarková, 2012) se zmiňuje, že záchranáři často popisují jejich reakce při mimořádných událostech či katastrofách tak, že jejich prací je udělat to, 67
co se od nich očekává. Uvádí, že si nemohou dovolit být rozrušeni věcmi kolem nich. Tento typ zvládání zátěže byl označen jako „trauma membrana“, která umožňuje záchranářům chránit se citově v nepříjemných nebo ohrožujících situacích. Ve spojitosti s copingovými strategiemi u hasičů bývá často zkoumán jejich vliv na pracovní spokojenost a well-being, mnoho výzkumů se také zabývá posttraumatickým stresovým syndrom a syndromem vyhoření. Studie Chamberlina a Greena (2010) porovnává psychologický distres a copingové strategie u australských hasičů. Uvádí, že hasiči nejčastěji používali aktivní copingové strategie, plánování, pozitivní přehodnocení a emotivní (morální podpora, porozumění) a instrumentální sociální oporu (rada, praktická pomoc). Z negativních strategií používali rozptýlení a sebeobviňování. Dále prokázali, že vyhledávání sociální opory bylo spojeno s menším výskytem posttraumatických stresových symptomů. K podobným závěrům dospěl také Carver (1997), který uvádí, že nejčastěji používanými strategiemi u hasičů jsou přijetí, aktivní coping a plánování, což naznačuje, že hasiči nepoužívají únikové strategie a jsou schopni aktivně a efektivně zvládat stres. Haslam a Mallon (2003) prokázali ve své studii domněnku, že hasiči upřednostňují při řešení zátěžových situací podporu od partnera či kolegů v práci a cílevědomě přitom vybírají mezi svými zdroji sociální podpory. Regehr a kolegové (2003) zjistili u souboru kanadských hasičů, že čím méně byla využívána sociální podporu, tím více hasiči vykazovali příznaky depresivity. Ve svém výzkumu copingového chování u hasičů Alvarado et al. (2011) uvádějí, že nejčastěji využívanými strategiemi zvládání jsou prosociální strategie, které navíc pozitivně souvisí se třemi aspekty nezdolnosti ve smyslu hardiness (závazek, kontrola a výzva). Dále uvádějí, že využívání černého humoru ke zvládání stresu bylo umístěno mezi třemi nejčastějšími strategiemi. Používáním černého humoru jako způsobu vypořádávání se se stresem u hasičů se zabývali také Haslam a Mallon (2003), kteří tento humor definují jako odlehčenou či satirickou cestu, jak přistupovat k vážným, děsivým či bolestivým zážitkům. Používají ho jako reakci na události, které vyvolávají jejich emocionální odezvy. Že je černý humor u hasičů hojně používán potvrzují také Kuhlman (1998), van Wormer a Boes (1997) a Fullerton et al. (1992; cit. dle Haslam, Mallon, 2003), kteří se dále zmiňují o tom, že černý humor také zlepšuje vztahy na pracovišti, stmeluje kolektiv, navozuje podporující prostředí na pracovišti a umožňuje odreagování kumulovaného napětí. Toto potvrzují
68
také Monnier et al. (2000) kteří uvádí, že černý humor podporuje prosociální chování a zapojuje často celý tým, čímž podporuje týmového ducha mezi hasiči. Cílem studie Milena (2005) bylo identifikovat efektivitu copingových strategií a zdrojů, které hasiči využívají při zvládání. Hasiči se v tomto výzkumu viděli jako méně spokojení se svým zvládáním stresu, vnímají nedostatek sociální podpory, neschopnost řídit denní aktivity a kontrolovat tenzi a nepříliš dobrou zdravotní kondici. Vztahem mezi copingovými strategiemi a různými úrovněmi a druhy sociální opory se zabýval Barram (1999). Zjistil, že nízká úroveň sociální opory souvisí s vyšším využitím strategií zaměřených na řešení problémů, pozitivního přehodnocení a sebekontroly, a naopak s méně často užívanými strategiemi přijetí odpovědnosti a únikovými strategiemi. Pozitivní zvládání také korelovalo s méně častým užíváním únikových tendencí. Brown, Mulhern a Joseph (2002) se ve své studii zaměřili na vztahy mezi událostmi souvisejícími se stresem, místem kontroly (locus of control), copingovými strategiemi a psychologickým distresem u hasičů v Severním Irsku. Ukázalo se, že vysoký distres souvisí s vysokou frekvencí událostí, k nimž se pojí negativní emoce, s externím místem kontroly, s méně na problém i na emoce zaměřených strategií a s vysokou mírou únikové tendence. Souvislost mezi únikovými tendencemi a vysokým psychologickým distresem potvrzují i další autoři (Ingledew, Cooper, 1996; Suls, Fletcher, 1985; Williams, Joseph, Yule, 1994; cit. dle Brown, Mulhern, Joseph,2002). Jiný výzkum naznačuje, že používání méně na problém orientovaných a více na emoce orientovaných strategií může zvyšovat distres (Solomon et al., 1989; cit. dle Brown, Mulhern, Joseph, 2002). Moran (2001) ve své studii uvádí, že hasiči mají tendenci v reakci na denní pracovní stres používat negativní copingové strategie jako je sebeobviňování, neangažovanost a zneužívání alkoholu.
69
III. EMPIRICKÁ ČÁST
7. Výzkum 7.1 Cíl výzkumu Cílem předkládané práce je zmapování používaných strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik u příslušníků Hasičského záchranného sboru. Zaměříme se také na určení odlišností mezi námi zjištěnými výsledky a výsledky běžné populace, k čemuž využijeme standardizační údaje uvedené v manuálech testů SVF-78 a NEO-FFI. V neposlední řadě je naším cílem odhalení možných souvislostí mezi zjištěnými osobnostními charakteristikami a výběrem konkrétních strategií zvládání stresu.
7.2 Hypotézy Na
základě
teoretických
východisek
a
výsledků
výzkumů
uvedených
v předchozích kapitolách jsme formulovali následující hypotézy: H1: Příslušníci HZS se liší od běžné populace v používání strategií zvládání stresu. a) U příslušníků HZS převládají pozitivní strategie zvládání stresu. b) U příslušníků HZS převládají Strategie kontroly. H2: Příslušníci HZS se liší od běžné populace v osobnostních charakteristikách. a) Příslušníci HZS vykazují nižší míru Neuroticismu. b) Příslušníci HZS vykazují vyšší míru Svědomitosti. H3: Mezi strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami existuje vzájemný vztah. a) Dimenze Svědomitost pozitivně koreluje s výběrem Strategií kontroly. b) Dimenze Neuroticismus pozitivně koreluje s negativními strategiemi zvládání stresu. c) Dimenze Přívětivost pozitivně koreluje se strategií Sociální opora. d) Dimenze Extraverze pozitivně koreluje s pozitivními strategiemi zvládání stresu. e) Dimenze Extraverze pozitivně koreluje se strategií Sociální opora.
70
7.3 Metoda výzkumu 7.3.1 Postup sběru dat Pro účely našeho výzkumu, tedy pro zjištění preferencí strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik u zkoumaného vzorku a pro zjištění jejich vzájemné souvislosti jsme zvolili kvantitativní typ výzkumu. Cílovou skupinou výzkumného šetření byli příslušníci HZS ČR. Při výběru konkrétního výzkumného souboru byla použita metoda sněhové koule. Nejprve byl navázán kontakt s několika hasiči, kteří nám následně zprostředkovali kontakt na své nadřízené. Nevýhoda této metody spočívá v nezaručení spolehlivosti ve smyslu reprezentativnosti (Ferjenčík, 2010). Z tohoto důvodu bylo osloveno větší množství zaměstnanců HZS ČR. Dalším úskalím této metody výběru je to, že zapojení příslušníků HZS ČR do výzkumu bylo založeno na jejich ochotě a dobrovolnosti, což také může způsobit zkreslení dat. Výběrový soubor tvořili profesionální hasiči z Pardubického kraje a kraje Vysočina, konkrétně z okresů Havlíčkův Brod, Jihlava a Svitavy. Kritériem pro zařazení respondentů do výzkumu byl nejméně jeden rok trvající služební poměr u HZS ČR na pozici výjezdového hasiče, tzn. příslušníka vykonávajícího vlastní zásahovou činnost. Vzhledem k tomu, že cílem naší práce bylo mimo jiné zachycení nejčastějších strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik u příslušníků HZS ČR, chtěli jsme tímto časovým omezením docílit toho, aby do našeho výzkumného souboru byli zahrnuti pouze takoví příslušníci HZS, kteří tuto profesi vykonávají již delší dobu. Pro tyto příslušníky není povolání hasiče-záchranáře pouze přechodným, a u můžeme u nich očekávat, že mají předpoklady pro vykonávání práce výjezdového hasiče a že jsou schopni dostát požadavkům, které jsou na tuto profesi kladeny. Sběr dat se uskutečnil formou tužka-papír v období od 1.3.2011 do 31.8.2011 na stanicích HZS v době organizačního řízení. Oba dotazníky byly administrovány skupinově, příslušníkům HZS byl detailně vysvětlen postup při vyplňování obou dotazníků. Dotazníky byly vyplňovány anonymně, všichni probandi byli ujištěni o tom, že tato data budou využita pouze pro účely diplomové práce a nebudou nijak zneužita. Respondenti byli upozorněni na možnost podání zpětné vazby. Každý z probandů dostal kontakt na e-mailovou adresu, na kterou se mohl v případě zájmu o výsledky svých testů
71
obrátit, případně měl také možnost uvést v dotazníku svoji e-mailovou adresu, prostřednictvím které by bylo možné jej kontaktovat. Z celkového počtu 200 dotazníků se vyplněných vrátilo 153, z toho 22 respondentů muselo být z výzkumu vyloučeno pro neúplné nebo podezřelé3 vyplnění dotazníků. Vzhledem k poměrně malému počtu žen pracujících na pozici výjezdového hasiče, byly ženy z našeho výzkumu také vyloučeny (2 vyplněné dotazníky).
7.3.2 Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvořilo 129 příslušníků HZS ČR. Počet členů HZS v jednotlivých okresech byl následující: 74 příslušníků HZS z okresu Havlíčkův Brod, 24 příslušníků HZS z okresu Jihlava a 21 příslušníků HZS z okresu Svitavy. Názorně je toto rozložení uvedeno v grafu č. 1.
74 80 60 31
40
24
20 0 Havl. Brod
Jihlava
Svitavy
Graf č. 1: Početní zastoupení příslušníků HZS dle okresů
Věkové rozpětí námi vybraného výzkumného vzorku bylo 22 až 59 let, přičemž do věkové kategorie 18 – 29 let spadalo 39 příslušníků HZS, do věkové kategorie 30 – 44 let spadalo 69 příslušníků HZS a do věkové kategorie 45 let a více spadalo 21 příslušníků HZS. Průměrný věk respondentů byl 35,9 let (medián 34, směrodatná odchylka 8,8). Názorně je toto rozložení uvedeno v grafu č. 2.
3
Podezřelým vyplněním dotazníku rozumíme např stále stejné odpovědi.
72
69 70 60 39
50 40
21
30 20 10 0 18 - 29
30 - 44
45 a více
Graf č. 2: Věkové rozložení příslušníků HZS
Zastoupení příslušníků HZS podle délky praxe bylo následující: 0 – 3 roky 15 osob, 4 – 5 let 20 osob, 6 – 10 let 40 osob, 11 – 15 let 21 osob, 16 a více let 33 osob. Průměrná délka praxe je 10,8 let (medián 10, směrodatná odchylka 6,9, minimum 1 rok, maximum 36 let). Názorně je toto rozložení uvedeno v grafu č. 3.
40 40 33
35 30
20
21
20
25 15
15 10 5 0 0-3
4-5
6 - 10
11 - 15
16 a více
Graf č. 3: Početní zastoupení příslušníků HZS z hlediska délky praxe
73
7.3.3 Použité metody Pro sběr dat byly použity dvě standardizované dotazníkové metody, konkrétně dotazník SVF-78 (Janke, Erdmannová, 2003), který byl použit pro zjištění používaných strategií zvládání stresu, a dotazník NEO-FFI (Hřebíčková, Urbánek, 2001), který jsme použili pro zjištění osobnostních charakteristik respondentů.
7.3.3.1 SVF 78 (Stressverarbeitungsfragebogen) V našem výzkumu jsme použili dotazník SVF 78 autorů Wilhelma Jankeho a Gisely Erdmannové. Dotazníky SVF (Stressverarbeitungsfragebogen) byly vytvořeny jako vícedimenzionální sebepozorovací inventáře, které umožňují zachytit variabilitu způsobů, jež jedinec rozvíjí a uplatňuje při zpracování a zvládání zátěžových situací. Nová verze SVF 78 je zkrácenou verzí původního dotazníku SVF 120. Autoři se v těchto dotaznících opírají o Lazarusovu teorii stresu. Vycházejí z předpokladu, že strategie určité osoby při zpracování stresu jsou natolik vědomé a přístupné sebepozorování, že se na ně lze dotázat pomocí verbálních technik. Dále předpokládají, že způsoby, které jedinec při zpracování či zvládání stresu užívá, jsou relativně stabilní v čase (časová konstanta), relativně nezávislé na druhu zátěžové situace (situační konstanta) a relativně nezávislé na druhu reakce na zátěž (reakční konstanta) (Janke, Erdmannová, 2003). Pro českou populaci byl tento dotazník upraven J. Švancarou v roce 2003. Dotazník je tvořen 78 položkami, které zjišťují chování jedince v různých zátěžových situacích. Všechny položky jsou formulovány ve formě výroku: „Když jsem něčím nebo někým poškozen(a), vnitřně rozrušen(a), nebo vyveden(a) z míry…“, který je následně doplněn konkrétním způsobem reagování, např. „…zajdu navštívit dobré přátele nebo známé“. Úkolem probanda je vyjádřit míru souhlasu s těmito tvrzeními na pětibodové škále (0 - vůbec ne, 1 - spíše ne, 2 – možná, 3 – pravděpodobně, 4 - velmi pravděpodobně). Položky jsou v tomto dotazníku rozděleny do třinácti subtestů: Podhodnocení, Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola situace, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce, Potřeba sociální opory, Vyhýbání se, Úniková tendence, Perseverace, Rezignace a Sebeobviňování, přičemž každému subtestu odpovídá 6 položek. V rámci jednoho subtestu je tedy možné dosáhnout maximálně 24 bodů. Vyhodnocení dotazníku SVF 78 může být provedeno nejen na úrovni těchto jednotlivých subtestů, ale také na úrovni sekundárních hodnot, kde jsou strategie rozlišeny na pozitivní, které přispívají ke snížení stresu, a negativní, které přispívají ke zvýšení stresu. Pozitivní strategie jsou dále rozděleny ještě do 3 dílčích skupin (Janke, Erdmann, 2003). 74
Pozitivní strategie (POZ): 1) POZ 1: Strategie podhodnocení a devalvace – těmto strategiím je společná snaha přehodnotit, případně snížit závažnost stresoru, prožívání stresu nebo stresovou reakci. Oblast reprezentují dva subtesty:
Subtest 1: Podhodnocení - zachycuje tendenci podhodnocovat vlastní reakce ve srovnání s jinými osobami nebo tyto reakce hodnotit příznivěji. Zřetelněji než ostatní subtesty z oblasti pozitivních strategií se tento subtest jeví jako antagonista negativních strategií.
Subtest 2: Odmítání viny – jedinec odmítá vlastní odpovědnost za zátěž. Tento subtest se vyznačuje defenzivní strategií více, než je tomu u ostatních strategií.
2) POZ 2: Strategie odklonu – tyto strategie zahrnují tendence jednání orientovaného na odklon od stresující události a/nebo příklon k alternativním situacím, stavům nebo aktivitám. Jsou reprezentovány dvěma subtesty.
Subtest 3: Odklon – tendence směřující k odklonu od zátěže, jež může probíhat ve dvou formách. Jednak jako odvrácení zátěže, a také jako tendence navodit psychické stavy, které stres zmírňují.
Subtest 4: Náhradní uspokojení – představuje tendenci k jednání zaměřit se na kladné city, jež nejsou kompatibilní se stresem, skrze sebeposílení vnějšími odměnami (např. pojíst něco dobrého, koupit si něco).
3) POZ 3: Strategie kontroly – zahrnují konstruktivní snahy po zvládání, kontrole a kompetenci. Tuto oblast reprezentují tři subtesty:
Subtest 5: Kontrola situace – jedinec se snaží o kontrolu a zvládnutí zátěžové situace tím, že se snaží analyzovat aktuální situace a její vznik, plánuje opatření ke zlepšení situace/stavu a aktivně zasahuje do situace. Tato strategie zvládání stresu je považována za velmi konstruktivní.
Subtest 6: Kontrola reakcí – jedinec se snaží kontrolovat vlastní reakce při zátěži, což může provést dvěma způsoby: nedovolit, aby došlo k vzrušení, případně je nedát na sobě znát (např. zachovat klid, nedát se vyvést z míry) a druhá možnost je čelit již vzniklému vzrušení. V tomto subtestu se projevuje faktor věku.
Subtest 7: Pozitivní sebeinstrukce – určuje, v jaké míře mají jedinci sklon přisuzovat kompetenci sám sobě a dodávat si odvahu v zátěžových situacích. Tento subtest obsahuje dvě komponenty, první zahrnuje kladné postoje a
75
myšlenky zvyšující sebedůvěru, ve druhé jde o apely vydržet, příp. sugesci nevzdat se, což je protipólem rezignace. Zřídka se vyskytující strategie – tyto strategie jsou vyčleněny zvlášť, nevztahují se ani k pozitivním, ani k negativním strategiím. Při vyhodnocování vyžadují samostatnou interpretaci s přihlédnutím ke kontextu ostatních strategií. Jsou reprezentovány dvěma subtesty:
Subtest 8: Potřeba sociální opory – zachycuje tendence jedince při stresové situaci vyhledávat kontakt s osobami za účelem získání podpory při zpracování nebo řešení problému. Může se jednat o podporu ve formě rozhovoru, rady nebo konkrétní pomoci při řešení. Tato tendence může být výrazem spíše pasivně rezignačních, bezmocných postojů, ale také může označovat aktivní hledání konkrétní podpory při zvládání problému. Interpretace tohoto subtestu by se tedy měla provádět v kontextu celého profilu. V tomto subtestu jsou patrné rozdíly v pohlaví, ženy mají při řešení stresové situace zřetelně silnější tendenci hledat sociální oporu více než muži.
Subtest 9: Vyhýbání se – spočívá v tendenci vyhnout se zátěži a zahrnuje záměr a snahu zamezit další konfrontaci s podobnou situací. Může se jednat o pozitivní způsob zpracování, a to v případě, že nelze zátěž jako takovou zamezit na základě regulačních možností jedince. Také to ale může být zpracování negativní, a to v případě, že jde pouze o vyhnutí se zátěži. V tomto subtestu se opět projevuje faktor věku, s přibývajícím věkem se možnosti vyhnout se zátěži užívá častěji.
Negativní strategie (NEG) zahrnují tendence k používání nepříznivých, spíše stres zesilujících způsobů zpracování. Zároveň se v těchto strategiích zachycuje chybějící kompetence zvládání s únikovými tendencemi, s reakcemi rezignace a neschopností uvolnit se. Tuto oblast reprezentují čtyři subtesty:
Subtest 10: Úniková tendence – vyznačuje se rezignační tendencí vyváznout ze zátěžové situace. Je spojena se sníženou pohotovostí a schopností čelit stresové situaci. Tato strategie je považována za vysoce maladaptivní způsob zpracování, který stres výrazně zvyšuje.
Subtest 11: Perseverace – určuje neschopnost jedince se myšlenkově odpoutat od prožívaných zátěží. Negativní představy a myšlenky o zátěžové situaci se jedinci neustále vnucují a ve značné míře a po dlouhou dobu zabírají kapacitu jeho 76
myšlení. Tím se zátěžová situace a s ní spojené rozrušení prodlužuje a ztěžuje se tak obnovení výchozího stavu.
Subtest 12: Rezignace – zahrnuje více aspektů, v nichž je vyjádřen subjektivní nedostatek možností zvládat zátěžové situace. Patří sem pocity bezmoci, beznaděje, a vlastní neschopnost zátěžovou situaci zvládnout, což u jedince vede ke vzdávání dalšího snažení o zdolání situace.
Subtest 13: Sebeobviňování – v souvislosti se zátěžemi si jedinec přisuzuje vlastní vinu na vzniku dané situace, dále připisuje chyby vlastnímu jednání a vyznačuje se sklonem ke sklíčenosti (Janke, Erdmann, 2003). Pro větší přehlednost uvádíme tabulku s popisem jednotlivých subtestů.
Sekundární hodnoty POZ 1 - Strategie podhodnocení a devalvace
Název subtestu 1. Podhodnocení
POZ 2 – Strategie odklonu
3. Odklon
POZ 3 – Strategie kontroly
2. Odmítání viny
4. Náhradní uspokojení 5. Kontrola situace 6. Kontrola reakcí
Zřídka se vyskytující strategie
NEG
7. Pozitivní sebeinstrukce 8. Potřeba sociální opory 9. Vyhýbání se 10. Úniková tendence 11. Perseverace 12. Rezignace 13. Sebeobviňování
Charakteristika Ve srovnání s ostatními si přisuzovat menší míru stresu Zdůraznit, že nejde o vlastní odpovědnost Odklon od zátěžových aktivit či situací, případně příklon k situacím inkompatibilním se stresem Obrátit se k pozitivním aktivitám/situacím Analyzovat situaci, plánovat a uskutečnit jednání za účelem kontroly a řešení problému Zajistit nebo udržet kontrolu vlastních reakcí Přisuzovat sobě kompetenci a schopnost kontroly Přání zajistit si pohovor, sociální oporu a pomoc Předsevzetí zamezit zátěžím nebo se jim vyhnout Tendence (rezignační) vyváznout ze zátěžové situace Nedokázat se myšlenkově odpoutat, dlouho přemítat Vzdávat se s pocitem bezmocnosti, beznaděje Připisovat zátěže vlastnímu chybnému jednání
Tab. č. 2: Popis subtestů dotazníku SVF-78 (Janke, Erdmann, 2003) 77
7.3.3.2 Pětifaktorový osobnostní inventář NEO-FFI (NEO Five-Factor Inventory) Osobnostní charakteristiky jsme zjišťovali pomocí pětifaktorového osobnostního inventáře NEO–FFI autorů P. T. Costy a R. R. McCraee, který byl pro českou populaci přeložen a standardizován M. Hřebíčkovou a T. Urbánkem (2001). NEO–FFI je zkrácenou verzí dotazníku NEO PI–R (Revised NEO Personality Inventory). Inventář v 60 položkách zjišťuje míru individuálních odlišností a poskytuje údaje o pěti obecných dimenzích osobnosti dle pojetí Big Five, kterými jsou neuroticismus, extraverze, otevřenost vůči zkušenosti, přívětivost a svědomitost. Respondenti vyjadřují míru souhlasu nebo nesouhlasu s tím, jak je jednotlivá tvrzení vystihují, na pětibodové škále (0 – vůbec nevystihuje, 1 – spíše nevystihuje, 2 – neutrální, 3 – spíše vystihuje, 4 – úplně vystihuje). Každá z těchto pěti dimenzí osobnosti je zjišťována dvanácti položkami. V rámci jedné dimenze je tedy možné dosáhnout maximálně 48 bodů.
Neuroticismus (N) – tato škála zjišťuje individuální rozdíly v emocionální stabilitě a labilitě jedinců, zaměřuje se především na způsoby prožívání negativních emocí, jako jsou strach, sklíčenost, rozpaky. Neuroticismus v tomto pojetí nevyjadřuje psychiatrickou diagnózu. Lidé, kteří dosahují vysokého skóru neuroticismu, jsou psychicky nestabilní a jejich psychická vyrovnanost je snadno narušitelná. Častěji uvádějí negativní prožitky a obtíže při jejich překonávání. Snadno je lze přivést do rozpaků, cítí se zahanbeni, nejistí, nervózní, úzkostní, intenzivně prožívají strach, obavy nebo smutek. Jejich představy nekorespondují s realitou, mají proto omezenou možnost kontrolovat se a zvládat stresové situace. Naopak emocionálně stabilní jedinci takové potíže nemají, jsou klidní, vyrovnaní, bezstarostní a nenechají se snadno vyvést z míry ani stresujícími situacemi.
Extraverze (E) – tato škála, jak ji vymezují Costa a McCrae, se zaměřuje na kvalitu a kvantitu interpersonálních reakcí, na úroveň aktivace a potřebu stimulace. Jedinci dosahující v této škále vysokého skóru jsou společenští, sebejistí, aktivní, hovorní, energičtí, veselí a optimističtí. Extraverti mají rádi společnost druhých lidí, jsou rádi součástí skupin, mají rádi vzrušení a udržují si veselou mysl. Introverze však není vymezena jako protiklad extraverze, měla by být nahlížena spíše jako její nepřítomnost. Introverti jsou charakterizováni jako samostatní, nezávislí, vyrovnaní a zdrženliví jedinci. Tato zdrženlivost je spíše než sociální fobií způsobena jejich přáním zůstat o samotě. Přestože nepřekypují 78
živostí a čilostí typickou pro extroverty, neznamená to, že by byli nešťastní nebo pesimističtí.
Otevřenost vůči zkušenosti (O) – tato škála postihuje zájmy a míru zaujetí pro nové zkušenosti, prožitky a dojmy. Osoby dosahující vysokého skóru v této škále jsou vnímavější k prožitkům pozitivních i negativních emocí. Popisují se jako intelektuální, vědychtiví, obdaření fantazií, ochotni experimentovat a zajímající se o umění. Často se chovají nekonvenčně, zkoušejí nové způsoby jednání a dávají přednost změně. Osoby dosahující nízkého skóru v této škále mají naopak sklon chovat se konvenčně, zastávají konzervativní postoje, dávají přednost známému a osvědčenému a jejich emoční reakce jsou často utlumeny.
Přívětivost (P) – tato škála charakterizuje interpersonální chování. Osoby dosahující vysokého skóru v této škále se popisují jako altruističtí, pro druhé lidi mají pochopení a porozumění, chovají se k nim laskavě a vlídně, jsou vždy ochotni pomáhat a jsou přesvědčeni, že ostatní zase budou pomáhat jim. Mají sklon důvěřovat druhým lidem a dávají přednost spolupráci. Jedinci s nízkým skórem jsou naproti tomu charakterizováni jako nepřátelští a egocentričtí, mající tendenci znevažovat záměry druhých lidí a dávají přednost soutěžení před spoluprací. Charakteristiky osob s vyšším skórem jsou sociálně žádoucí, proto budou takoví lidé oblíbenější než ti, kteří s druhými nespolupracují. Je však třeba zdůraznit, že schopnost bojovat za vlastní zájmy je v mnohých situacích velmi potřebná a že jistá míra skepse vůči názorům druhých přispívá k úspěšnému řešení problému.
Svědomitost (S) – tato škála měří druh sebekontroly, který se vztahuje k aktivnímu procesu plánování, organizování a realizaci úkolů. Jedinci dosahující vysokého skóru v této škále jsou cílevědomí, ctižádostiví, pilní, vytrvalí, systematičtí, s pevnou vůlí, disciplinovaní, spolehliví, přesní a pořádní. Tyto charakteristiky jsou žádoucí ve vztahu ke studijním a pracovním výkonům. Při překročení únosné míry se ale projeví jako přehnaná pořádkumilovnost, pedantičnost nebo workoholické chování. Osoby s nízkým skórem se popisují jako nedbalé, lhostejné, nestálé a naplňující své cíle s malým zaujetím (Hřebíčková, Urbánek, 2001).
79
Pro větší přehlednost uvádíme tabulku s popisem charakteristik jednotlivých osobnostních dimenzí a seznam přídavných jmen, které charakterizují jedince s vysokým i nízkým skórem v jednotlivých dimenzích.
Lidé s vysokým skórem Napjatý Neklidný Nejistý Nervózní Labilní Hypochondrický
Sociabilní Aktivní Povídavý Optimistický Zábavný Orientovaný na lidi Zvědavý Všestranné zájmy Originální Imaginativní Tvořivý Pokrokový Konzervativní Dobrosrdečný Laskavý Důvěryhodný Pomáhající Upřímný Důvěřivý Spolehlivý Pracovitý Disciplinovaný Přesný Puntičkářský Pořádkumilovný Náročný na sebe
Škála N: Neuroticismus Zjišťuje míru přizpůsobení nebo emocionální nestabilitu, neuroticismus. Rozlišuje jedince náchylné k psychickému vyčerpání a nereálným ideálům od jedinců vyrovnaných a vůči psychickému vyčerpání odolných. E: Extraverze Zjišťuje kvalitu a kvantitu interpersonálních interakcí, úroveň aktivace, potřebu stimulace.
Lidé s nízkým skórem Klidný Relaxovaný Vyrovnaný Stabilní Sebejistý Spokojený Uvolněný
O: Otevřenost vůči zkušenosti Zjišťuje aktivní vyhledávání nových zážitků; toleranci k neznáménu a jeho objevování. P: Přívětivost Zjišťuje kvalitu interpersonální orientace na kontinuu od soucítění po nepřátelskost v myšlenkách, pocitech i činech.
Konvenční Přízemní Úzké zájmy Neanalytický Neumělecký
S: Svědomitost Zjišťuje individuální úroveň při organizaci, motivaci a vytrvalosti na cíl zaměřeného chování. Odlišuje spolehlivé, na sebe náročné lidi od těch, kteří jsou lhostejní a nedbalí.
Nespolehlivý Líný Bezcílný Nedbalý Lhostejný Bez vůle Požitkářský
Uzavřený Vážný Mlčenlivý Orientovaný na úkoly Tichý
Cynický Surový Podezíravý Nespolupracující Pomstychtivý Bezcitný
Tab. č. 3: Charakteristiky jednotlivých dimenzí zjišťovaných NEO pětifaktorovým osobnostním inventářem (Hřebíčková, Urbánek, 2001, s. 45).
80
7.4 Metoda analýzy dat Získaná data byla zpracována a vyhodnocena pomocí statistického programu Statistica Cz 10. K popisu základních charakteristik výzkumného souboru byly použity deskriptivní statistiky, díky nimž bylo možné získat aritmetické průměry, směrodatné odchylky, mediány, minima a maxima. Deskriptivní statistiky byly rovněž využity ke zjištění, jaké strategie zvládání stresu se u příslušníků HZS ČR vyskytují, zároveň byly využity i pro zjištění výskytu jednotlivých osobnostních dimenzí ve zkoumaném souboru. Pro porovnání skórů dosažených v dotazníku SVF-78 mezi příslušníky HZS ČR a běžnou populací byly použity t-testy pro samostatné průměry, populační průměr je uveden v manuálu SVF-78. Stejná metoda porovnání byla použita i pro skóry dosažené v dotazníku NEO-FFI, populační průměr je uveden v manuálu NEO-FFI. Pro zjištění vztahu mezi strategiemi zvládání stresu a dimenzemi osobnosti byla použita korelační analýza.
7.5 Výsledky výzkumu 7.5.1 Deskriptivní statistiky Nejprve se budeme zabývat deskriptivními statistikami skórů dosažených v dotaznících SVF-78 a NEO-FFI. V našem výzkumu jsme sledovali, jaké strategie zvládání stresu používají příslušníci HZS ČR k řešení zátěžových situací. Výsledky deskriptivní analýzy našeho výzkumného souboru jsou uvedeny v tabulce č. 4. Z této tabulky lze vyčíst hodnoty dosažených skórů v dotazníku SVF-78 jednak u jednotlivých subtestů, ale také u sekundárních hodnot. Z výše uvedených údajů vyplývá, že nejčastěji volenými strategiemi zvládání stresu u příslušníků HZS ČR jsou strategie Pozitivní sebeinstrukce, Kontrola situace a Kontrola reakcí v tomto pořadí (v tabulce vyznačeno tučně), což jsou pozitivní strategie spadající na sekundární úrovni do kategorie Strategie kontroly (POZ 3). Naopak nejméně byly využívány strategie Rezignace, Úniková tendence a Sebeobviňování v tomto pořadí (v tabulce vyznačeno kurzívou). Všechny tyto nejméně užívané strategie patří na sekundární úrovni do kategorie negativních strategií zvládání stresu (NEG). Pro větší přehlednost jsou průměrné hodnoty jednotlivých strategií zvládání stresu znázorněny také v grafu č. 4.
81
Průměr Sm.Odch. Minimum Maximum Podhodnocení
12.36
3.26
4.00
19.00
Odmítání viny
12.31
3.29
4.00
24.00
Odklon
12.43
2.99
5.00
20.00
Náhradní uspokojení
10.86
3.86
3.00
21.00
Kontrola situace
17.50
3.30
8.00
24.00
Kontrola reakcí
16.49
3.06
8.00
22.00
Pozitivní sebeinstrukce 17.57 Sociální opora 11.74
3.07 4.37
7.00 1.00
24.00 23.00
Vyhýbání se
13.26
3.92
4.00
22.00
Úniková tendence
8.86
3.20
0.00
18.00
Perseverace
10.39
4.29
2.00
22.00
Rezignace
8.26
3.91
1.00
19.00
Sebeobviňování
9.09
3.97
1.00
19.00
POZ
14.22
1.89
9.14
19.00
POZ1
12.33
2.62
5.50
20.50
POZ2
11.64
2.68
5.00
19.00
POZ3 NEG
17.19 9.15
2.84 3.21
8.33 1.00
22.00 17.75
Tab. č. 4: Deskriptivní statistiky pro jednotlivé strategie zvládání stresu
17,50 18 16 14 12 10 8 6 4 2 0
16,49
17,19
17,57
12,31 12,43 12,36 10,86
13,26 11,74
14,22 12,3311,64
10,39 9,09 8,26 8,86
Graf č. 4: Průměrné skóry strategií zvládání stresu dosažené v dotazníku SVF-78
82
9,15
Stejná deskriptivní statistika byla použita také k vyhodnocení průměrných hodnot u jednotlivých osobnostních charakteristik. Toto vyhodnocení je uvedeno v tabulce č. 5. Průměr Sm.Odch. Minimum Maximum Neuroticismus 17.79
5.60
3.00
31.00
Extraverze
29.52
3.91
15.00
38.00
Otevřenost
26.68
3.69
13.00
39.00
Přívětivost
28.56
4.13
16.00
40.00
Svědomitost 29.78
3.25
18.00
38.00
Tab. č. 5: Deskriptivní statistiky pro jednotlivé osobnostní charakteristiky
Z výše uvedené tabulky je patrné, že u daného souboru bylo nejvyšších průměrných hodnot dosaženo v dimenzích Svědomitost a Extraverze (v tabulce vyznačeno tučně), naopak nejnižších průměrných hodnot bylo dosaženo v dimenzi Neuroticismus (v tabulce vyznačeno kurzívou). Pro větší názornost jsou výsledky opět uvedeny také v grafu č. 5.
29,52 26,68
30 25 20
28,56
29,78
17,79
15 10 5 0
Graf č. 5: Průměrné skóry osobnostních charakteristik dosažené v dotazníku NEO-FFI
7.5.2 Strategie zvládání stresu Průměrné hodnoty strategií zvládání stresu u příslušníků HZS ČR byly porovnány s běžnou populací pomocí t-testu pro samostatné průměry. Referenční hodnoty pro běžnou populaci jsme čerpali z manuálu dotazníku SVF-78. Vzhledem k tomu, že do 83
našeho výzkumného souboru byli zahrnuti pouze muži, využili jsme jako referenční hodnoty průměrné hodnoty standardizačního vzorku vztaženého pro muže. Porovnáním průměrných referenčních hodnot pro běžnou populaci a hodnot našeho výzkumného souboru byl zjištěn statisticky významný rozdíl na 1% hladině významnosti téměř u všech subtestů (v tabulce vyznačeno tučně). Na primární úrovni se jedná o subtesty Podhodnocení, Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce, Vyhýbání se, Úniková tendence, Perseverace, Rezignace. Na sekundární úrovni se jedná o pozitivní strategie, konkrétně Strategie podhodnocení a devalvace (POZ 1), Strategie odklonu (POZ 2) a Strategie kontroly (POZ 3). Zjištěné výsledky udává tabulka č. 6, která je pro lepší názornost následována grafem č. 6.
Průměr Sm.odch. Sm.chyba Referenční konstanta t
p
Podhodnocení
12.36
3.26
0.29
10.67
5.88 0.00
Odmítání viny
12.31
3.29
0.29
11.41
3.11 0.00
Odklon
12.43
2.99
0.26
11.69
2.79 0.01
Náhradní uspokojení
10.86
3.86
0.34
8.42
7.18 0.00
Kontrola situace
17.50
3.30
0.29
16.84
2.26 0.03
Kontrola reakcí
16.49
3.06
0.27
15.27
4.52 0.00
Pozitivní sebeinstrukce 17.57
3.07
0.27
16.71
3.20 0.00
Sociální opora
11.74
4.37
0.39
11.57
0.43 0.67
Vyhýbání se
13.26
3.92
0.35
11.44
5.26 0.00
Úniková tendence
8.86
3.20
0.28
7.35
5.37 0.00
Perseverace
10.39
4.29
0.38
13.61
-8.52 0.00
Rezignace
8.26
3.91
0.34
7.17
3.16 0.00
Sebeobviňování
9.09
3.97
0.35
9.81
-2.08 0.04
POZ
14.22
1.89
0.17
12.47
10.50 0.00
POZ1
12.33
2.62
0.23
11.08
5.43 0.00
POZ2
11.64
2.68
0.24
10.06
6.71 0.00
POZ3
17.19
2.84
0.25
16.27
3.67 0.00
NEG
9.15
3.21
0.28
9.49
-1.21 0.23
Tab. č. 6: Porovnání dosažených skórů v dotazníku SVF-78 u příslušníků HZS a běžné populace
84
18 16 14 12 10 8
Příslušníci HZS
6
Běžná populace
4
NEG
POZ3
POZ2
POZ1
POZ
Sebeobviňování
Rezignace
Perseverace
Úniková…
Vyhýbání se
Sociální opora
Pozitivní…
Kontrola reakcí
Kontrola situace
Odklon
Odmítání viny
Podhodnocení
0
Náhradní…
2
Graf č. 6: Porovnání dosažených skórů v dotazníku SVF-78 u příslušníků HZS a běžné populace
7.5.3 Osobnostní charakteristiky Stejný způsob byl použit k porovnání výsledků z dotazníku NEO-FFI našeho výzkumného souboru a běžné populace. Opět byl využit t-test pro samostatné průměry vůči referenční konstantě. Jako referenční hodnoty jsme využili průměr standardizačního vzorku pro muže, který je uveden v manuálu dotazníku NEO-FFI. Statisticky významný rozdíl na 1% hladině významnosti byl zjištěn u dimenze Neuroticismus, Extraverze a Svědomitost (v tabulce vyznačeno tučně). Z tabulky č. 7 je patrné, že náš výzkumný vzorek příslušníků HZS ČR dosáhl vyšších průměrných hodnot v dimenzi Svědomitost, a naopak nižších průměrných hodnot v dimenzích Neuroticismus a Extraverze než tomu bylo u běžné populace.
Průměr Sm.odch. Sm.chyba Referenční - konstanta t
p
Neuroticismus 17.79
5.60
0.49
20.83
-6.16 0.00
Extraverze
29.52
3.91
0.34
30.92
-4.07 0.00
Otevřenost
26.68
3.69
0.33
26.11
1.76 0.08
Přívětivost
28.56
4.13
0.36
28.14
1.15 0.25
Svědomitost
29.78
3.25
0.29
27.29
8.73 0.00
Tab. č. 7: Porovnání dosažených skórů v dotazníku NEO-FFI u příslušníků HZS a běžné populace
85
Graficky znázorněné výsledky porovnání průměrů příslušníků HZS ČR a běžné populace jsou uvedeny v grafu č. 7.
35 30 25 20 15
Příslušníci HZS
10
Běžná populace
5 0
Graf č. 7: Porovnání dosažených skórů v dotazníku SVF-78 u příslušníků HZS a běžné populace
7.5.4 Vztah mezi volbou strategií zvládání stresu a osobnostními charakteristikami Cílem této práce bylo také zjistit, které osobnostní charakteristiky souvisí s výběrem strategií zvládání stresu u námi vybraného vzorku příslušníků HZS ČR. Vztahy byly zkoumané korelační analýzou na 5% hladině významnosti (v tabulce označeno tučně) a na 1% hladině významnosti (v tabulce označeno hvězdičkou)4. Výsledky z této korelační analýzy jsou uvedeny v tabulce č. 8 na další straně.
4
Při korelační analýze jsme brali v úvahu následující rozdělení těsnosti vztahu: r 0,20 zanedbatelný vztah r = 0,20 – 0,40 nepříliš těsný vztah r = 0,40 – 0,70 středně těsný vztah r = 0,70 – 0,90 velmi těsný vztah r 0,90 extrémní vztah
86
Neuroticismus Extraverze Otevřenost Přívětivost Svědomitost Podhodnocení
-0.09
0.05
0.06
0.04
0.12
Odmítání viny
0.05
0.09
0.06
0.16
0.11
Odklon
0.01
0.35*
0.16
0.18
0.21
Náhradní uspokojení
0.17
0.24*
0.17
0.15
0.05
Kontrola situace
-0.27*
0.22
0.06
0.01
0.18
Kontrola reakcí
-0.25*
0.22
0.04
-0.01
0.24*
Pozitivní sebeinstrukce -0.31*
0.20
0.11
-0.00
0.23*
Sociální opora
0.03
0.28*
0.12
0.24*
0.22
Vyhýbání se
0.02
0.27*
0.11
0.14
0.24*
Úniková tendence
0.41*
0.16
0.20
0.21
0.10
Perseverace
0.45*
0.21
0.17
0.36*
0.11
Rezignace
0.64*
0.15
0.25*
0.30*
0.06
Sebeobviňování
0.51*
0.08
0.19
0.36*
0.03
POZ
-0.15
0.33*
0.16
0.13
0.28*
POZ1
-0.02
0.09
0.07
0.13
0.15
POZ2
0.13
0.36*
0.21
0.21
0.16
POZ3
-0.30*
0.24*
0.08
0.00
0.24*
NEG
0.61*
0.18
0.24*
0.38*
0.09
Tab. č. 8: Korelace strategií zvládání stresu a osobnostních charakteristik
Z tabulky č. 8 je patrné, že byly nalezeny statisticky významné vztahy na 5% hladině významnosti mezi dimenzí Neuroticismus a Strategiemi kontroly (POZ 3, -0.30) a negativními strategiemi (NEG, 0.61) na sekundární úrovni. Na úrovni jednotlivých subtestů byl prokázán vztah mezi dimenzí Neuroticismus a strategiemi Náhradní uspokojení (0.17), Kontrola situace (-0.27), Kontrola reakcí (-0.25), Pozitivní sebeinstrukce (-0.31), Úniková tendence (0.41), Perseverace (0.45), Rezignace (0.64) a Sebeobviňování (0.51). U dimenze Extraverze byla zjištěna korelace s pozitivními strategiemi (POZ, 0.33), Strategiemi odklonu (POZ 2, 0.36), Strategiemi kontroly (POZ 3, 0.24) a mezi negativními strategiemi (NEG, 0.18) na sekundární úrovni. Na úrovni jednotlivých subtestů byla zjištěna korelace se strategiemi Odklon (0.35), Náhradní uspokojení (0.24), 87
Kontrola situace (0.22), Kontrola reakcí (0.22), Pozitivní sebeinstrukce (0.20), Sociální opora (0.28), Vyhýbání se (0.27) a Perseverace (0.21). U dimenze Otevřenosti vůči zkušenosti byl na sekundární úrovni nalezen vztah se Strategiemi odklonu (POZ 2, 0.21) a s negativními strategiemi (NEG, 0.24). Na úrovni jednotlivých subtestů koreluje dimenze Otevřenost vůči zkušenosti se strategiemi Náhradní
uspokojení
(0.17),
Úniková
tendence
(0.20),
Rezignace
(0.25)
a
Sebeobviňování (0.19). Dimenze Přívětivost koreluje na sekundární úrovni se Strategiemi odklonu (POZ 2, 0.21) a s negativními strategiemi (NEG, 0.38). Na úrovni jednotlivých subtestů byl nalezen vztah se strategiemi Odklon (0.18), Sociální opora (0.24), Úniková tendence (0.21), Perseverace (0.36), Rezignace (0.30) a Sebeobviňování (0.36). Statisticky významné vztahy byly nalezeny také mezi dimenzí Svědomitost a pozitivními strategiemi (POZ, 0.28) a Strategiemi kontroly (POZ 3, 0.24) na úrovni sekundárních hodnot, a strategiemi Odklon (0.21), Kontrola situace (0.18), Kontrola reakce (0.24), Pozitivní sebeinstrukce (0.23), Sociální opora (0.22), Vyhýbání se (0.24) na úrovni jednotlivých subtestů. Nejvýraznější pozitivní vztah byl nalezen mezi dimenzí Neuroticismus a strategiemi Rezignace (0.64) a Sebeobviňování (0.51) a mezi dimenzí Neuroticismus a negativními strategiemi celkově (0.61). Nejsilnější negativní korelace byla objevena mezi dimenzí Neuroticismus a strategií Pozitivní sebeinstrukce (-0.31) a mezi dimenzí Neuroticismus a Strategiemi odklonu (-0.30) ve smyslu sekundárních hodnot. Naopak nejslabší pozitivní korelace se projevily mezi dimenzí Neuroticismus a strategií Náhradní uspokojení (0.17), mezi dimenzí Extraverze a negativními strategiemi (NEG, 0.18), mezi dimenzí Otevřenost vůči zkušenosti a strategiemi Náhradní uspokojení (0.17) a Sebeobviňování (0.19), mezi dimenzí Přívětivost a strategií Odklon (0.18) a mezi dimenzí Svědomitost a strategií Kontrola situace (0.18). Pro větší přehlednost jsou výsledky korelační analýzy shrnuty v tabulce č. 9 na následující straně. Jsou zde uvedeny statisticky významné vztahy (na 5% hladině významnosti)
mezi
jednotlivými
strategiemi
zvládání
stresu
a
osobnostními
charakteristikami podle toho, zda je mezi nimi prokázán pozitivní či negativní vztah.
88
Neuroticismus
Extraverze
Otevřenost
Přívětivost
Svědomitost
Pozitivní vztah Náhradní uspokojení Úniková tendence Perseverace Rezignace Sebeobviňování NEG Odklon Náhradní uspokojení Kontrola situace Kontrola reakcí Pozitivní sebeinstrukce Sociální opora Vyhýbání se Perseverace POZ POZ2 POZ3 NEG Náhradní uspokojení Úniková tendence Rezignace Sebeobviňování POZ2 NEG Náhradní uspokojení Úniková tendence Rezignace Sebeobviňování POZ2 NEG Odklon Kontrola situace Kontrola reakcí Pozitivní sebeinstrukce Sociální opora Vyhýbání se POZ POZ3
Negativní vztah Kontrola situace Kontrola reakcí Pozitivní sebeinstrukce POZ3
Tab. č. 9: Vztah osobnostních charakteristik k jednotlivým strategiím zvládání stresu
89
7.6 Ověření hypotéz Nyní se budeme věnovat ověřování námi stanovených hypotéz: H1: Příslušníci HZS se liší od běžné populace v používání strategií zvládání stresu. a) U příslušníků HZS převládají pozitivní strategie zvládání stresu. b) U příslušníků HZS převládají Strategie kontroly. T-testem pro samostatné průměry jsme porovnali hodnoty průměru zjištěné u námi vybraného vzorku příslušníků HZS ČR a populačním průměrem uvedeném v manuálu dotazníku SVF-78. Zjistili jsme, že příslušníci HZS ČR v našem vzorku vykazují na 1% hladině významnosti výrazně vyšší hodnotu průměru v sekundárních hodnotách Pozitivní strategie (POZ), Strategie podhodnocení a devalvace (POZ 1), Strategie odklonu (POZ 2) a Strategie kontroly (POZ 3). Výrazně vyšší hodnoty na 1% hladině významnosti byly prokázány u jednotlivých subtestů Podhodnocení, Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce, Vyhýbání se, Úniková tendence a Rezignace. Na 5% hladině významnosti byly dále zjištěny vyšší hodnoty také u subtestu Kontrola situace. Co se týká nižších hodnot, byly u našeho vzorku příslušníků HZS ČR dosaženy na 1% hladině významnosti u subtestu Perseverace, na 5% hladině významnosti u subtestu Sebeobviňování. Můžeme tedy říci, že hypotéza převládajících pozitivních strategií zvládání stresu byla na našem vzorku příslušníků HZS ČR potvrzena. Hypotéza převládajících strategií kontrol ve smyslu sekundárních hodnot byla také potvrzena. Ve smyslu primárních hodnot u jednotlivých subtestů Kontrola reakce, Kontrola situace, Pozitivní sebeinstrukce byla potvrzena pouze na 5% hladině významnosti. Na 1% hladině významnosti byla potvrzena pouze u subtestů Kontrola reakcí a Pozitivní sebeinstrukce. H2: Příslušníci HZS se liší od běžné populace v osobnostních charakteristikách. a) Příslušníci HZS vykazují nižší míru Neuroticismu. b) Příslušníci HZS vykazují vyšší míru Svědomitosti. Pomocí t-testu pro samostatné průměry jsme porovnali také hodnoty průměru našeho vzorku příslušníků HZS ČR a hodnoty populačního průměru uvedeném v manuálu dotazníku NEO-FFI. Zjistili jsme, že příslušníci HZS ČR v našem vzorku vykazují na 1% hladině významnosti výrazně vyšších hodnot v dimenzi Svědomitost, 90
naopak výrazně nižších hodnot u dimenzí Neuroticismus a Extraverze než je tomu u běžné populace. Můžeme tedy říci, že hypotézy o nižší míře v dimenzi Neuroticismus a vyšší míře v dimenzi Svědomitost u příslušníků HZS ČR byly potvrzeny. H3: Mezi strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami existuje vzájemný vztah. a) Dimenze Svědomitost pozitivně koreluje s výběrem strategií kontroly. Vztah mezi strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami jsme zjišťovali pomocí korelační analýzy. Mezi dimenzí Svědomitost a Strategiemi kontroly na úrovni sekundárních hodnot byl prokázán vztah (0.24) na 1% hladině významnosti. Tento vztah můžeme označit jako nepříliš těsný. Na úrovni jednotlivých subtestů byl tento vztah prokázán pouze na 5% hladině významnosti, na 1% hladině významnosti byl prokázán pouze u subtestů Kontrola reakcí a Pozitivní sebeinstrukce. Co se týká těsnosti vztahů, můžeme vztah mezi dimenzí Svědomitost a subtestu Kontrola situace (0.18) označit jako zanedbatelný, vztah mezi dimenzí Svědomitost a subtesty Kontrola reakcí (0.24) a Pozitivní sebeinstrukce (0.23) za nepříliš těsný. Tato hypotéza tedy byla prokázána pouze na 5% hladině významnosti. b) Dimenze Neuroticismus pozitivně koreluje s negativními strategiemi zvládání stresu. Mezi dimenzí Neuroticismus a negativními strategiemi (NEG) byl prokázán středně těsný vztah na 1% hladině významnosti na úrovni sekundárních hodnot (0.61) i jednotlivých subtestů - Úniková tendence (0.41), Perseverace (0.45), Rezignace (0.64), Sebeobviňování (0.51). Tato hypotéza byla tedy potvrzena. c) Dimenze Přívětivost pozitivně koreluje se strategií Sociální opora. Mezi dimenzí Přívětivost a Zřídka se vyskytující strategií Sociální opora byl prokázán nepříliš těsný vztah (0.24) na 1% hladině významnosti. Tato hypotéza byla tedy potvrzena.
91
d) Dimenze Extraverze pozitivně koreluje s pozitivními strategiemi zvládání stresu. Mezi dimenzí Extraverze a pozitivními strategiemi (POZ) byl prokázán nepříliš těsný vztah (0.33) na 1% hladině významnosti. Na úrovni sekundárních hodnot byl na 1% hladině významnosti prokázán pouze vztah mezi dimenzí Extraverze a Strategiemi kontroly (POZ 3, 0.24). Tento vztah je nepříliš těsný. Na 5% hladině významnosti byl na úrovni sekundárních hodnot prokázán vztah mezi dimenzí Extraverze a Strategiemi odklonu (POZ 2, 0.36). Tento vztah je nepříliš těsný. U Strategií podhodnocení a devalvace (POZ 1) nebyl prokázán žádný statisticky významný vztah. Na úrovni jednotlivých subtestů byl prokázán statisticky významný vztah na 1% hladině významnosti u subtestů Odklon (0.35) a Náhradní uspokojení (0.24), a na 5% hladině významnosti u subtestů Kontrola situace (0.22), Kontrola reakcí (0.22) a Pozitivní sebeinstrukce (0.20). Všechny tyto vztahy se ukázaly jako nepříliš těsné. Tato hypotéza byla tedy potvrzena na 1% hladině významnosti pouze u sekundárních hodnot pozitivních strategií (POZ). e) Dimenze Extraverze pozitivně koreluje se strategií Sociální opora. Mezi dimenzí Extraverze a Zřídka se vyskytující strategií Sociální opora byl zjištěn nepříliš těsný vztah (0.28) na 1% hladině významnosti. Tato hypotéza byla tedy potvrzena.
7.7 Diskuze V našem výzkumu jsme se zaměřili na zmapování nejčastěji používaných strategií zvládání stresu a nejčastěji se vyskytujících osobnostních charakteristik u příslušníků HZS ČR. Dále jsme se zabývali zkoumáním, nakolik se příslušníci HZS ČR liší od běžné populace v používání strategií zvládání stresu a ve výskytu osobnostních charakteristik. Na závěr jsme se snažili nalézt vztah mezi strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami u příslušníků HZS ČR. Zjistili jsme, že příslušníci HZS ČR preferují používání pozitivních strategií zvládání stresu. Používání negativních strategií se u tohoto vzorku ukázalo jako výrazně nižší. Ve smyslu sekundárních hodnot byly nejčastěji využívány Strategie kontroly (POZ 3), na úrovni jednotlivých subtestů to byly strategie Pozitivní sebeinstrukce, Kontrola situace a Kontrola reakcí v tomto pořadí. Nejméně využívanými strategiemi byly 92
negativní strategie (NEG), konkrétně na úrovni jednotlivých subtestů strategie Rezignace, Úniková tendence a Sebeobviňování v tomto pořadí. Vzhledem k tomu, že profese příslušníka HZS je velmi psychicky i fyzicky náročná, jsou tito příslušníci vybírání do služebního poměru na základě důkladného vyšetření způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. Tato kritéria jsou uvedena ve vyhlášce č. 487/2004 Sb. (blíže se o nich zmiňujeme v kapitole 6.4). Jedním z těchto předpokladů je mimo jiné také odolnost vůči psychické zátěži. Není tedy překvapivé, že náš zkoumaný vzorek vykazuje tendenci preferovat pozitivní strategie zvládání stresu. Dále se domníváme, že zvýšený výskyt strategií kontroly může být zapříčiněn nutností aktivního řešení krizových situací s chladnou hlavou. Při zásahu musí mít příslušníci HZS celou situaci pod kontrolou. S ohledem na tyto skutečnosti není překvapením, že příslušníci HZS nejméně využívají strategie Rezignace a Úniková tendence k řešení zátěžových situací. Protože jsme do našeho výzkumného souboru zařadili příslušníky HZS ČR, kteří pracují ve služebním poměru nejméně jeden rok, můžeme vyslovit domněnku, že příslušníci HZS mají tendenci upřednostňovat při zvládání zátěže především Strategie kontroly. Při porovnání průměrných hodnot strategií zvládání stresu našeho výzkumného souboru s populačním průměrem bylo zjištěno, že příslušníci HZS ČR se významně liší téměř ve všech strategiích zvládání stresu. Ukázalo se, že námi vybraný vzorek obecně používá častěji pozitivní strategie zvládání stresu, konkrétně strategie Podhodnocení, Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola reakcí a Pozitivní sebeinstrukce, což opět může souviset s kritérii pro výběr uchazečů do služebního poměru, ale také s povahou této profese, která vyžaduje vysokou psychofyzickou odolnost. K podobným závěrům dospěli i Chamberlin a Green (2010), Carver (1997), aj. Zároveň byl v našem výzkumu zjištěn statisticky významný rozdíl u subtestu Vyhýbání se. Překvapivé naopak bylo, že nebyl prokázán výrazný rozdíl v používání negativních strategií na sekundární úrovni, ale na úrovni jednotlivých subtestů byl prokázán statisticky významný rozdíl u subtestů Úniková tendence, Perseverace a Rezignace, z nichž pouze v subtestu Perseverace dosáhli nižšího průměrného skóru než běžná populace. Častější používání negativních copingových strategií (sebeobviňování, neangažovanost a zneužívání alkoholu) u hasičů popisuje Moran (2001). Při zjišťování výskytu osobnostních charakteristik bylo objeveno, že u našeho výzkumného souboru bylo nejvyšších průměrů dosaženo na škále Svědomitost a 93
Extraverze v tomto pořadí, naopak v nejmenší míře se vyskytoval Neuroticismus. V porovnání s normami běžné populace bylo u našeho výzkumného souboru dosaženo výrazně vyšší míry svědomitosti než u běžné populace, což si vysvětlujeme zvýšenými nároky na bezchybné plnění úkolů u příslušníků HZS, kteří musí zároveň vykazovat zvýšenou sebekontrolu v organizování a realizaci úkolu. Naopak výrazně nižších hodnot bylo u příslušníků HZS ČR dosaženo především ve škále Neuroticismus, což souvisí s požadavky na úspěšné uchazeče, kteří chtějí vykonávat službu v hasičském sboru. Tato kritéria jsou uvedena v kapitole 6.4, konkrétně bychom mohli jmenovat především požadavky na emoční stabilitu, psychosociální vyzrálost a na nepřítomnost nedostačivosti v oblasti autoregulace, znaků agresivity a psychopatologické symptomatiky. Další statisticky významný rozdíl byl prokázán také ve škále Extraverze, kde ovšem náš výzkumný soubor dosáhl výrazně nižších hodnot než běžná populace. Tento výsledek je překvapivý, vzhledem k výsledkům výzkumů mnohých autorů, kde byl prokázán častější výskyt strategií vyhledávání sociální opory. Tyto strategie bývají často dávány do souvislosti právě s vlastnostmi typickými pro extraverty, kteří jsou společenští a ochotní být součástí různých skupin a společenských shromáždění.
V našem výzkumu jsme se také zabývali vztahem mezi strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami u námi testovaného vzorku příslušníků HZS ČR. Na základě výsledků korelační analýzy byl zjištěn nejvýraznější vztah mezi osobnostní dimenzí Neuroticismus a negativními strategiemi (NEG). Vysoká míra korelace byla zjištěna nejen u negativních strategií na úrovni sekundárních hodnot, ale také na úrovni jednotlivých strategií zvládání stresu, konkrétně u strategií Rezignace, Sebeobviňování, Perseverace a Úniková tendence v tomto pořadí. Stejných výsledků dosáhli ve svých výzkumech také mnozí autoři, např. Řehulková, Blatný, Osecká (1995), Blatný, Osecká (1998) a Blatný, Kohoutek, Janušová (2002) poukázali na souvislost neuroticismu se strategiemi vyjadřujícími odklon od stresující situace (fantazijní únik, sebeobviňování). Souvislost vysoké míry neuroticismu s používáním negativních strategií zvládání potvrdila také Horáková (2009). Ze zahraničních autorů můžeme uvést např. práci Watsona a Hubbarda (1996), kteří popisují, že jedinci s vysokým skórem v dimenzi Neuroticismus se často vzdávají svého cíle, otevřeně vyjadřují své negativní emoce a celkově používají více odklonových strategií (denní snění apod.). McCrae a Costa (1986) dávají do souvislosti vztah neuroticismu se zvýšeným užíváním hostilních reakcí a únikových reakcí (fantazijní únik, denní snění aj.), dále se sebeobviňováním, pasivitou a 94
nerozhodností. K podobným závěrům dospělo i mnoho dalších autorů (Geislerová, Wiedig-Allisonová aWeberová (2009); Roesch, Wee a Vaughn (2006); RamírezMaestre, Martínez a Zarazaga (2004) aj.).
Naopak Balaštíková a Blatný (2003) ve svém
výzkumu překvapivě žádný vztah mezi neuroticismem a negativními strategiemi zvládání stresu nezjistili. Námi zjištěné výsledky v podstatě souvisí přímo s daným charakterem této dimenze. Osoby s vysokou mírou neuroticismu bývají charakterizováni jako vzdávající se svého cíle, což vlastně souvisí se strategií Rezignace. Při výskytu těžkostí se často také buď snaží odpoutat svoji mysl od daného problému, ať už denním sněním či jiným způsobem, což souvisí se strategií Úniková tendence, nebo naopak myšlenku na problém nemohou opustit a často se k ní vrací (Perseverace). Jedinci dosahující vysokého skóru v této dimenzi uvádějí častěji negativní prožitky a jejich psychická vyrovnanost bývá snadno narušitelná. Často mají obavy, cítí se nejistí, nervózní, intenzivně prožívají strach, což u nich může způsobit sklíčenost a přisuzování chyb vlastnímu jednání (Sebeobviňování). Kromě tohoto také vykazují omezenou schopnost kontrolovat se a zvládat tak stresové situace. Tato negativní korelace se strategiemi kontroly se potvrdila také v našem výzkumu, a to jak na úrovni sekundárních hodnot (POZ 3)., tak na úrovni jednotlivých subtestů (Kontrola situace, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce). S dimenzí Extraverze výrazně pozitivně korelovaly pozitivní strategie (POZ) obecně. Strategie odklonu (POZ 2) s Extraverzí korelovaly jak na úrovni sekundárních hodnot, tak na úrovni jednotlivých subtestů (Odklon, Náhradní uspokojení). Souvislost extraverze se strategií náhradního uspokojení nalezli také McCrae a Costa (1986). Dále byl nalezen pozitivní vztah mezi dimenzí Extraverze a Zřídka se vyskytujícími strategiemi, tedy strategií Sociální opory a Vyhýbání se. Vztah mezi extraverzí a vyhýbáním se popsal také Uehara et al. (1999). Nejsilnější vztah Extraverze bývá popisován právě s vyhledáváním sociální opory, což ve svých výzkumech prokázali např. David a Suls,
(1999), Amirkhan, Risinger a Swikert (1995), Watson a Hubbard (1996), David a Suls (1999), Řehulková, Blatný a Osecká (1995) a Balaštíková a Blatný (2003), kteří dále ještě popisují vztah extraverze s kognitivní restrukturací a vyjadřováním emocí. Naopak Blatný, Osecká (1998) a Blatný, Kohoutek, Janušová (2002) ve svém výzkumu vztah extraverze k žádné ze strategií zvládání neprokázali. Poslední korelací dimenze Extraverze, která se v našem výzkumu projevila, byl pozitivní vztah se Strategiemi kontroly. Tento vztah byl však prokázán pouze na úrovni sekundárních hodnot. Jedinci s vysokým skórem v dimenzi Extraverze bývají charakterizováni jako hovorní, 95
společenští, kteří rádi vyhledávají společnost druhých lidí a jsou rádi součástí skupin. Z těchto charakteristik můžeme předpokládat, že u extravertovaných osob budou opravdu převládat strategie vyhledávání sociální opory. Extraverti bývají dále popisováni jako veselí, energičtí, aktivní, kteří mají rádi vzrušení a kterým nedělá problém vyjadřovat své emoce. Na všem se snaží hledat pozitivní stránky a mají tendenci tvrdit o sobě pozitivní hodnotící výroky (Blatný a Osecká, 1994). Strategie kontroly vypovídají o jejich tendenci získat kontrolu nad obtížnou situací a svými reakcemi. Pomocí pozitivní sebeinstrukce přisuzují kompetence sami sobě a dodávají si odvahu v zátěžových situacích. Všechny tyto strategie zastupují konstruktivní řešení problému. Jak uvádějí David a Suls (1999) je faktor Otevřenosti vůči zkušenosti s copingem provázán pouze slabě. To se potvrdilo také v našem výzkumu, kde byl nalezen nepříliš těsný pozitivní vztah s negativními strategiemi (NEG) ve smyslu sekundárních hodnot. Na
úrovni jednotlivých subtestů byl prokázán vztah pouze se subtestem Rezignace. Jedinci otevření vůči zkušenosti bývají popisováni jako zvídaví, často se chovají nekonvenčně, zkoušejí nové způsoby jednání a dávají přednost změně. Zajímají se o umění, oplývají živou představivostí, jsou citliví na estetické podněty a jsou vnímavější k vlastním prožitkům pozitivních i negativních emocí. Právě u této citlivosti k vnitřním pocitům a také u častého zkoušení nových možností vidíme souvislost s možnou rezignací. Otevření jedinci se snadno nadchnou pro nové možnosti, ale posléze zjistí, že nemají dostatek možností tyto situace zvládnout, což vede ke snížení snažení se o zdolání situace až k případnému vzdávání se. Nicméně toto zjištění bylo poměrně překvapivé, protože výsledky jiných autorů jsou převážně protikladná ve vztahu k našemu zjištění. Watson a Hubbard (1996) uvádí, že faktor otevřenost vůči zkušenosti negativně koreloval s obracením se na víru. Toto zjištění potvrzují také McCrae a Costa (1986), kteří popisují, že jedinci vykazující nižší skór v této dimenzi se více obrací na víru, naopak jedinci vykazující vyšší skór v dimenzi Otevřenost vůči zkušenosti používají při vyrovnávání se stresem humor. Dimenze Přívětivost výrazně pozitivně korelovala se Zřídka se vyskytující strategií Sociální opora. K podobným závěrům dospěli také Balaštíková a Blatný (2003), kteří zjistili, že faktor přívětivosti ovlivňuje výběr strategií kognitivní restrukturalizace a vyhledávání sociální opory. V našem výzkumu byl dále prokázán vztah dimenze Přívětivost s negativními strategiemi, a to jak na úrovni sekundárních hodnot, tak na úrovni subtestů Perseverace, Sebeobviňování a Rezignace v tomto pořadí. Tyto výsledky jsou v rozporu s dříve provedenými výzkumy jiných autorů. Watson a Hubbard (1996) 96
uvádí negativní korelaci přívětivosti s negativními strategiemi zvládání zátěže, konkrétně s užíváním alkoholu a jiných návykových látek jako způsobu řešení svých problémů. Roesch, Wee a Vaughn (2006) naopak zjistili pozitivní korelaci přívětivosti s aktivním zvládáním a používáním humoru. Balaštíková a Blatný (2003) popisují, že faktor přívětivosti významně ovlivňuje výběr strategií kognitivní restrukturace a vyhledávání sociální opory. Faktor Přívětivost souvisí s interpersonálním chováním. Jedince dosahující vysokého skóru v této dimenzi charakterizuje vysoká míra altruismu, tyto osoby mají pochopení a porozumění pro druhé, mají sklon důvěřovat druhým lidem, projevují jim přízeň, jsou ochotni jim pomáhat, a jsou také přesvědčení, že ostatní budou pomáhat jim. Vzhledem k těmto vlastnostem zastáváme názor, že při zjištění, že ostatní lidé nejsou tolik přející a ochotni pomáhat jako oni, případně pokud někdo zklame jejich důvěru, může dojít k sebeobviňování, nutkavým perseveračním myšlenkám až rezignaci. Se škálou Svědomitosti pozitivně korelovaly pozitivní strategie (POZ) obecně, dále byl prokázán statisticky významný vztah se strategiemi kontroly (POZ 3), a to na úrovni sekundárních hodnot, i na primární úrovni, konkrétně se subtesty Kontrola reakcí a Pozitivní sebeinstrukce. Vzhledem k tomu, že je škála Svědomitost definována jako druh sebekontroly, který se vztahuje k aktivnímu procesu plánování, organizování a realizace úkolů, není pro nás tedy tento zjištěný vztah překvapivý. Tuto korelaci potvrzují také Watson a Hubbard (1996), kteří nalezli pozitivní vztah svědomitosti s aktivními, na problém zaměřenými strategiemi. Uvádějí, že jedinci dosahující vysokého skóru v tomto faktoru často vymýšlejí plány a strategie, pomocí nichž se jim daří eliminovat problémy, kterým musí čelit. Dále bývají charakterizováni jako ctižádostiví, cílevědomí, vytrvalí, svědomití, disciplinovaní a spolehliví. Při řešení problému se snaží omezit ostatní aktivity, aby se tak mohli lépe soustředit na efektivní řešení daného problému. Watson a Hubbard (1996) také potvrdili, že se tito jedinci při dosahování svých cílů nevzdávají, nesnaží se odvrátit pozornost od problému, ani nevyužívají alkohol a jiné návykové látky jako způsob řešení svých problémů. Vztah svědomitosti a copingových strategií zaměřených na řešení problému byl prokázán také v řadě jiných studií, např. ve výzkumu Geislerové, Wiedig-Allisonové a Weberové (2009), Roesche, Weeho a Vaughna (2006) aj. Friedman (1993) uvádí, že svědomití studenti žili v průměru déle než studenti vykazující nižší míru svědomitosti. Tento efekt mohl být způsoben osvojením zdravějších způsobů života a lepším zvládáním problémů, s nimiž se setkali (cit. dle Křivohlavý, 2001). Překvapivě žádný vztah mezi svědomitostí a copingovými strategiemi nebyl nalezen ve výzkumu Davida a Sulse (1999). V našem 97
výzkumu byl dále prokázán pozitivní vztah mezi dimenzí Svědomitost a Zřídka se vyskytující tendencí Vyhýbání se, což může být v rámci cílevědomosti a systematičnosti svědomitých osob chápáno jako způsob zpracování, který je využíván v situacích, kdy nelze zátěž jako takovou omezit na základě regulačních možností jedince, a může tedy být považován za pozitivní způsob zpracování situace.
7.8 Rizika a omezení výzkumu Omezení našeho výzkumu spatřujeme v nedostatečné velikosti souboru. Pokud by byl výzkumný soubor větší, byla by možná diferenciace souboru např. podle věku či délky služební praxe. Výsledky výzkumu s větším množstvím probandů by byly validnější, a zároveň by se se vzrůstajícím počtem respondentů zvyšovala také možnost zobecnění výsledků na skupinu všech příslušníků HZS v ČR. Jako omezení výzkumu považujeme také nízký počet žen, které se našeho výzkumu zúčastnily a které proto musely být z výzkumného souboru vyřazeny. Nebylo tak možné prozkoumat strategie zvládání stresu a osobnostní charakteristiky také u příslušnic HZS ČR, ani se zaměřit na rozdíly mezi pohlavími u této profese. Dalším rizikem, které může ohrožovat výsledky našeho výzkumu je použití dotazníkových metod. Vzhledem k tomu, že jsou tyto metody závislé na úrovni sebereflexe respondentů a na jejich ochotě sdělovat o sobě důvěrné informace, případně touze probandů ukázat se v lepším světle, nemusí výsledky dotazníku vypovídat o skutečných způsobech zpracování stresu v konkrétních zátěžových situacích. Rizikovým faktorem může být také nepřítomnost diplomantky u několika administrací testů. V těchto případech byly testové metody zadávány i vybírány nadřízenými příslušníků. Návratnost takto administrovaných testů byla podstatně nižší než v případech osobní účasti diplomantky. V neposlední řadě mohou být výsledky ovlivněny také ochotou respondentů zúčastnit se našeho výzkumu.
98
IV. ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo zmapování, jaké strategie zvládání stresu a osobnostní charakteristiky se vyskytují u příslušníků Hasičského záchranného sboru. Snažili jsme se také zjistit, jestli se mezi příslušníky Hasičského záchranného sboru a běžnou populací vyskytují nějaké rozdíly, a to jak v používání strategií zvládání stresu, tak ve výskytu osobnostních charakteristik. K tomuto zjištění jsme využili standardizační údaje uvedené v manuálech námi administrovaných testů. V neposlední řadě jsme se zaměřili také na odhalení možných souvislostí mezi zjištěnými osobnostními charakteristikami a výběrem konkrétních strategií zvládání stresu. Při stanovování hypotéz jsme vycházeli z teoretických východisek a výsledků předchozích výzkumů, které byli uvedeny v teoretické části této práce. Náš výzkumný soubor byl tvořen 129 příslušníky HZS ČR. Pro zjištění, jaké strategie zvládání stresu jsou naším výzkumným souborem preferovány, jsme využili dotazník SVF-78. Ke zjištění výskytu osobnostních charakteristik byl využit dotazník NEO-FFI. Z výsledků našeho výzkumu vyplývá, že se příslušníci HZS ČR v uplatňování strategií zvládání stresu od běžné populace liší. Zjistili jsme, že se tyto rozdíly projevily ve většině strategií zvládání stresu, a to jak na úrovni sekundárních hodnot, tak na úrovni jednotlivých subtestů. U našeho výzkumného vzorku převažovaly pozitivní strategie zvládání stresu. Prokázali jsme, že příslušníci HZS ČR používají ve větší míře Strategie podhodnocení a devalvace, Strategie odklonu i Strategie kontroly. Naopak nižších hodnot dosahovali v negativních strategiích ve smyslu sekundárních hodnot. Tento rozdíl však nebyl statisticky významný. Na úrovni jednotlivých subtestů u negativních strategií dosahovali příslušníci HZS ČR nižších hodnot pouze v subtestu Perseverace. U subtestů Vyhýbání se, Úniková tendence a Rezignace vykazovali příslušníci HZS ČR vyšší míru uplatňování těchto strategií zvládání stresu. Námi předpokládaný rozdíl ve výskytu osobnostních charakteristik u příslušníků HZS ČR a běžné populace byl také potvrzen. Příslušníci HZS ČR vykazovali vyšší míru Svědomitosti než běžná populace, a naopak nižší míru v dimenzích Neuroticismus a Extraverze. Co se týká našeho posledního předpokladu, tedy existence vzájemného vztahu mezi některými strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami, byly prokázány následující vztahy. Nejtěsnější pozitivní vztah byl prokázán mezi dimenzí Neuroticismus a negativními strategiemi zvládání na úrovni sekundárních hodnot i
99
jednotlivých strategií. Nejtěsnější negativní vztah byl nalezen mezi neuroticismem a strategiemi kontroly, a to také na úrovni sekundárních hodnot i jednotlivých subtestů. Kromě toho byly nalezeny i další vztahy mezi strategiemi zvládání stresu a osobnostními charakteristikami, tyto vztahy však byly méně těsné. Přínos této diplomové práce spočívá ve zmapování této problematiky. Domníváme se, že výsledky předkládané studie mohou být inspirací pro další výzkumy v této oblasti. V následném výzkumu by bylo možné zaměřit se na bližší prozkoumání využívání strategií zvládání stresu v souvislosti s věkem respondentů, s délkou jejich služební praxe apod. Také by mohlo být zajímavé zaměřit se na konkrétní strategie zvládání, které pomáhají úspěšně zvládat stresové situace, a na případné nácviky těchto strategií, které by mohli pomoci příslušníkům HZS k lepšímu zvládání zátěže, a tím i k lepšímu, případně snazšímu vykonávání jejich již tak dosti náročné profese.
100
V. POUŽITÁ LITERATURA Alvarado, G. E., Scott, R., Scott, S. T., Bledsoe, S. (2011). Coping and Firefighters: An Analysis of the Use of Gallows Humor and Other Coping Mechanisms As They Relate to Facets of Hardiness and Resiliency. American Psychological Association, Conference: Abstract. Amirkhan, J., Risinger, R., & Swickert, R. (1995). Extraversion: A ,,hidden" personality factor in coping. Journal of Personality, 63, 189-212. Amirkhan, J. H. (1990). A factor analytically derived measure of coping: The coping strategy indicator. Journal of personality and Social Psychology, 59, 1066-1074. Antonovsky, A. (1979). Health, Stress and Coping. San Francisco: Jossey-Bass. Antonovsky, H., Sagy, S. (1986). The development of a sense of coherence and its impact on responses to stress situations. The Journal of Social Psychology, 126, 213-225. Atkinson, R. L., Atkinson, R. C., Smith, E. E., Bem, D. J., Nolen-Hoeksema, S. (2003). Psychologie. Praha: Portál. Balaštíková, V., Blatný, M. (2003). Determinanty výběru strategií zvládání. Psychologický ústav AV ČR, 9. Dostupný z: http://www.psu.cas.cz/images/stories/dokumenty-zpravy/zpravy_2003_2.pdf Barram, R. A. (1999). Coping style and perceived social support among firefighters. (Doctoral
dissertation,
George
Fox
University 1999).
Dissertation
Abstracts
International, 59, 5145. Baštecká, B. (2005). Terénní krizová práce: Psychosociální intervenčí týmy. Praha: Grada Publishing. Baštecká, B., Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál. Baumgartner, F. (2001). Zvládanie stresu – coping. In. J. Výrost, I. Slaměník (Eds.), Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing.
101
Blatný, M., Kohoutek, T., Janušová, P. (2002). Situačně kognitivní a osobnostní determinanty chování v zátěžové situaci. Československá psychologie, 46, 97-108. Blatný, M., Osecká, L. (1998). Zdroje sebehodnocení a životní spokojenosti: osobnost a strategie zvládání. Československá psychologie, 42, 350-394. Brown, J., Mulhern, G., Joseph, S. (2002). Incident-Related Stressors, Locus of Control, Coping, and Psychological Distress Among Firefighters in Northern Ireland. Journal of Traumatic Stress, 15, 161–168. Carver, C. S. (1997). You want to measure coping but your protocol’s too long: Consider the Brief COPE. International Journal of Behavioral Medicine, 4, 92–100. Carver, C. S., Scheier, M. F., Weintraub, J. K. (1989). Assessing coping strategies: A theoretically based approach. Journal of Personality and Social Psychology, 56, 267– 283. Čáp, J., Dytrych, Z. (1968). Utváření osobnosti v náročných životních situacích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Čírtková, L. (2000). Policejní psychologie. Praha: Portál. David, J. P., Suls, J. (1999). Coping Efforts in Daily Life: Role of Big Five Traits and Problem Appraisals, Journal of Personality, 67, 265 - 294. Dvořáček, D. (2007). Hasiči a poskytování první pomoci. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva, 6, 12. Elfmarková, N. (2012). Analýza pracovní spokojenosti a strategií zvládání zátěže u příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál. Fink, G. (2000). Encyclopedia of Stress E-M. California: Academic Press.
102
Folkman, S. (1984). Personal control and stress and coping processes: A theoretical analysis. Journal of Personality and Social Psychology, 46, 839-852. Folkman, S., Lazarus, R. S. (1980). An analysis of coping in a middle-aged community sample. Journal of Health and Social Behavior, 21, 219-239. Fronek, J. (1999). Anglicko-český, česko-anglický slovník. Praha: LEDA. Geisler, F. C., Wiedig-Allison, M., Weber, H. (2009). What Coping Tells about Personality, European Journal of Personality, 23, 289–306. Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (2010 a). Působnost a úkoly hasičského záchranného sboru. Dostupný z: http://www.hzscr.cz/clanek/pusobnost-a-ukoly-hasicskeho-zachranneho-sboru.aspx Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (2010 b). Základní poslání hasičského záchranného sboru. Dostupný z: http://www.hzscr.cz/clanek/zakladni-poslani-hasicskeho-zachranneho-sboru-cr224110.aspx Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (2010 c). Integrovaný záchranný systém. Dostupný z: http://www.hzscr.cz/clanek/integrovany-zachranny-system.aspx Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (2010 d). Služební poměr příslušníků HZS ČR. Dostupný z: http://www.hzscr.cz/clanek/sluzebni-pomer-prislusniku-hzs-cr-168589.aspx Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (2010 e). Podmínky přijetí a další informace. Dostupný z: http://www.hzscr.cz/clanek/podminky-prijeti-a-dalsi-informace.aspx Grant, S., Langan–Fox, J. (2006). Occupational stress, coping and strain: The combined/interactive effect of the Big Five traits. Personality and Individual Differences, 41, 719–732.
103
Grošek, T. (2010). Vzdělávání členů Hasičského záchranného sboru. Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno. Hall, C., Lindzey, G. (2002). Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN. Haslam, C., & Mallon, K. (2003). A preliminary investigation of post-traumatic stress symptoms among firefighters. Work & Stress, 17, 277–285. Hladký, A. (1993). Zdravotní účinky zátěže a stresu. Praha: Karolinum. Holahan, Ch. J., Moos, R. H. (1987). Personal and contextual determinants of coping strategies. Journal of personality and social psychology, 52, 946-955. Höschl, C., Libiger, J., Švestka, J. (2002). Psychiatrie. Praha: Tigis. Hošek, V. (2003). Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum. Hřebíčková, M. (1997). Jazyk a osobnost: Pětifaktorová struktura osobnosti. Brno: Masarykova univerzita Hřebíčková, M., Urbánek T. (2001). NEO pětifaktorový osobnostní inventář. Praha: Testcentrum. Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál. Chaloupka, J. (2000). Přehled zdravotního stavu hasičů – záchranářů. Časopis 150 – Hoří, příloha 5/2000. Chamberlin, M. J. A., Green, H. J. (2010). Stress and Coping Strategies Among Firefighters and Recruits. Journal of Loss and Trauma, 15, 548–560. Charvát, J. (1970). Život, adaptace a stress. Praha: Avicenum. Janke, W., Erdmannová, G. (2003). Strategie a zvládání stresu - SVF 78. Praha: Testcentrum. Kebza, V. (2001). Sociální psychologie zdraví. In. J. Výrost, I. Slaměník (Eds.), Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing. 104
Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia. Kebza, V. (2009). Chování člověka v krizových situacích. Česká zemědělská univerzita. Praha. Kebza, V., Šolcová, I. (2004). Komunikace a stres. Praha: Státní zdravotní ústav. Kobasa, S. C. (1979). Stressful life evants, personality, and health: An inquiry into hardiness. Journal of Personality and Social Psychology, 37, 1-11. Kollertová, L. (2008). Zvládání psychické zátěže u záchranářů HZS. Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno. Křivohlavý, J. (1994). Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Křivohlavý, J. (2003). Psychologie zdraví. Praha: Portál.
Lazarus, R. S. (1966). Psychological Stress and Coping Process. New York: McGrawHill. Lazarus, R. S. (1999). Stress and Emotions: A New Synthesis. London: Free Association Books. Malík, L. (2007). Názory příslušníků HZS ČR na posttraumatickou intervenční péči. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva, 6, 13. Matoušek, O. (2005). Pracovní stres. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce. Mayerová, M. (1997). Stres, motivace a výkonnost. Praha: Grada Publishing. Mazurová, P. (2003). Faktory ovlivňující výběr strategie zvládání: Osobnostní rys Otevřenost vůči zkušenosti a jeho facety. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno.
105
McCrae, R. R., & Costa, P. (1986). Personality, coping and coping effectiveness in an adult sample. Journal of personality, 54, 385-405. Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize. (2000). Duševní poruchy a poruchy chování. Psychiatrické centrum Praha. Mikšík, O. (1983). Dynamika psychických funkcí v modelových zátěžových situacích: metodická analýza poznatků a zkušeností. Praha: Výzkumný ústav psychiatrický. Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. Praha: Karolinum. Milen, D. P. (2005). Stress and coping abilities of firefighting personnel. (Doctoral dissertation, Walden University 2005). Dissertation Abstracts International, 66, 1428. Millová, K., Blatný, M., Kohoutek, T. (2008). Osobnostné aspekty zvládania záťaže. E-psychologie, 2. Dostupný z: http://e-psycholog.eu/pdf/millova-etal.pdf Mohapl, P. (1992). Úvod do psychologie nemoci a zdraví. Olomouc: Univerzita Palackého. Mokrejš, P. (2006). Syndrom vyhoření policistů. Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno. Moran, C. (2001). Personal predictions of stress and stress reactions in fire fighter recruits. Disaster Prevention and Management, 10, 356–65. Nakonečný, M. (1998). Základy psychologie. Praha: Academia. Orel, M. (2009). Stres, zátěž a jeho zvládání. Valašské Meziříčí: Obchodní akademie a VOŠ. Pelcák, S., Koukola, B. (1998). Salutogeneze, nezdolnost a možnosti preventivní i poradenské péče u hasičů-záchranářů. Psychologie v ekonomické praxi. 33, 107-119. Pokyn NMV a GŘ HZS ČR č. 40/2001, Bojový řád jednotek požární ochrany. 2001. Praha. Praško, J. (2003). Poruchy osobnosti. Praha: Portál. 106
Prokopová, P. (2011). Analýza osobnostní struktury uchazeče o službu v profesionálním hasičském záchranném sboru. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno. Ramírez-Maestre, C., Martínez, A. E. L., Zarazaga, R. E. (2004). Personality Characteristics as Differential Variables of the Pain Experience, Journal of Behavioral Medicine, 27, 147 – 165 Regehr, C., Hill, J., Knott, T., Sault, B. (2003). Social support, self-efficacy and trauma in new recruits and experienced firefighters. Stress and Health: Journal of the International Society for the Investigation of Stress, 19, 189–193. Roesch, S. C., Wee, Ch., Vaughn, A. A. (2006). Relations between the Big Five personality traits and dispositional coping in Korean Americans: Acculturation as a moderating factor. International Journal of Personality, 41, 85–96. Rotter, J. B. (1966): Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. Psychological Monographs, 80, 609. Ruiselová, Z. (1994). Charakteristiky situácie a zvládanie. In: Ruiselová, Z., Ficková, E. (1994). Poznávanie a zvládanie záťažových situácií (s.3-15). Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV. Ruiselová, Z., Ficková, E. (1994). Poznávanie a zvládanie záťažových situácií. Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV. Řehulková, O., Blatný, M., Osecká, L. (1995). Adolescents coping styles: A relation to the temperament. Studia psychologica, 37, 159-161. Selye, H. (1966). Život a stres. Bratislava: Obzor. Schreiber, V. (2000). Lidský stres. Praha: Academia. Smékal, V. (1989). Psychologie osobnosti. Praha: SPN. Smékal, V. (2004). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal.
107
Snyder, C. R. (1999). Coping: The psychology of what works. New York: Oxford University Press. Snyder C. R., Pulvers, K. M. (2001). Dr. Seuss, The Coping Machine, and „Oh, the places you´ll go“. In Snyder, C. R., (2001). Coping with Stress- Effective people and procesess. New York: Oxford University Press Snyder, C. R., Dinoff, B. L. (1999): Coping: Where Have You Been? In Snyder C. R. (1999). Coping-The psychology of what works. New York: Oxford University Press. Sotolářová, M. (2007). Posttraumatický intervenčí tým HZS ČR. Interní materiály HZS ČR pro výcvik posttraumatických intervenčních týmů. Suls, J., David, J. P. (1996). Coping and personality: Third time´s the charm? Journal of Personality, 64, 993 – 1005. Suls, J., David. J. P., Harvey, J. H. (1996). Personality and coping: Three generations of research. Journal of Personality, 64, 711-735. Šeblová, J. (2007). Zátěž a stres pracovníků zdravotnických záchranných služeb. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva, 6, 12 – 14. Šeblová J., Kebza V., Vignerová J. (2007). Zátěž a stres pracovníků záchranných služeb v České republice. Československá psychologie. 51, 404–441. Šenovský, M., Hanuška, Z. (2006). Organizace požární ochrany a integrovaný záchranný systém. Ostrava: Sdružení požárního a bezpečnostního inženýrství. Šmahlík, S. (2009). Zátěžové situace v profesi hasiče a možnosti jejich zvládání. Bakalářská práce, Baťova univerzita, Zlín. Šváb, S. (1998). Základy pracovní a inženýrské psychologie hasiče. Ostrava: SPBI. Šváb, S. (2006). Psychologie práce pro nováčky, hasiče-záchranáře, ale nejen pro ně. Ostrava: Sdružení požárního a bezpečnostního inženýrství.
108
Taylor, S. E. (1995). Health Psychology. In: J. Křivohlavý. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Terry, D. (1994). Determinants of Coping: The Role of Stable and Situational Factors. Journal of Personality and Social Psychology, 895-910. Tobin, D. L., Holroyd, K.A., Reynolds, V.C. (1984). Users manual for the Coping Strategies Inventory. In: Balaštíková, V., Blatný, M., Kohoutek, T. (2004). Aspekty sebepojetí jako determinanty výběru strategií zvládání u adolescentů. Československá psychologie, 48, 410-415. Uehara, T., Sakado, K., Sakado, M., Sato, T., Someya, T. (1999). Relationship between stress coping and personality in patients with major depressive disorder. Psychotherapy and Psychosomatics, 68, 26-30. Vaillant, G. E. (1994). Ego mechanisms of defense and personality psychopathology. Journal of Abnormal Psychology, 103, 44-50. Vašina, B. (1999). Psychologie zdraví. Ostrava: Ostravská Univerzita. Vašina, L., Strnadová, V. (1998). Psychologie osobnosti I. Hradec Králové: Gaudeamus. Vollrath, M., Torgersen, S. (2000). Personality types and coping. Personality and Individual Differences, 29, 367–378. Vonásek, V., Lukeš, P. (2012). Statistická ročenka 2011: Požární ochrana, Integrovaný záchranný systém, Hasičský záchranný sbor ČR. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva, 3. Vonásek, V., Lukeš, P. (2008). Statistická ročenka 2007 Česká republika: Požární ochrana: Integrovaný záchranný systém: Hasičský záchranný sbor ČR. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva, 3. Vykoukal, J. (2006). Hasičský záchranný sbor České republiky. Praha: MV – generální ředitelství HZS ČR. Vymětal, J. (2004). Obecná psychoterapie. Praha: Grada.
109
Výrost, J., Slaměník, I. (2001). Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing. Watson, D., Hubbard, B. (1996). Adaptational style and dispositional structure: Coping in the context of the Five – factor model. Journal of Personality, 64, 737 – 774. Židková. (2009). Stresová práce. Dostupné z: http://www.psvz.cz/zidkova/doc/stresova_prace-vyber_z_tisku.pdf
110
VI. PŘÍLOHY Počet jednotlivých druhů událostí se zásahy jednotek požární ochrany v letech 2006 až 2011
Zdroj: Vonásek, V., Lukeš, P. (2012). Statistická ročenka 2011: Požární ochrana, Integrovaný záchranný systém, Hasičský záchranný sbor ČR. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva, 3.
111
112
