ZVLÁDÁNÍ STRESU A JEHO KORELÁTY U PRACOVNÍKŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie Filozofické fakulty

ZVLÁDÁNÍ STRESU A JEHO KORELÁTY U PRACOVNÍKŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB DEALING WITH STRESS AND ITS CORRELATES AMONG WORKERS IN SOCIAL SERVICES

Magisterská diplomová práce Autor:

Bc. Monika Váňová

Vedoucí práce:

Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.

Olomouc 2012

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny řádně citovala a uvedla. V Olomouci 23. března 2012

……………………………………… Monika Váňová

Poděkování: Děkuji Doc. PhDr. Zdeňku Vtípilovi, CSc., vedoucímu práce, za odborné vedení a mnoho cenných rad a připomínek, které mi velice pomohly při zpracování magisterské diplomové práce. Rovněţ děkuji všem pracovníkům v sociálních sluţbách, kteří se podíleli na sběru dat pro tuto práci a Ing. Petře Kadlecové za dobré rady a věnovaný čas.

Číslo

Obsah

Strana

Teoretická část Úvod……………………………………………………………………………..

9

1. K současným problémům ve sféře sociálních služeb……………………....

10

1. 1 Historie vývoje sociálních sluţeb po r. 1918………………………………..

10

1. 2 Sociální sluţby………………………………………………………………

11

1. 2. 1 Financování sociálních sluţeb……………………………………

13

1. 3 Pracovník v sociálních sluţbách…………………………………………….

16

1. 3. 1 Sociální pracovník a pracovník v sociálních sluţbách…………...

18

2. Stres…………………………………………………………………………..

19

2. 1 Definice stresu……………………………………………………………....

19

2. 1. 1 Stresory, salutory a diateze……………………………………….

20

2. 1. 2 Distres, eustres a posttraumatický stres…………………………..

21

2. 2 Teorie stresu………………………………………………………………...

21

2. 2. 1 Biologické pojetí stresu…………………………………………..

21

2. 2. 2 Psychologické pojetí stresu……………………………………….

22

2. 3 Typy náročných situací……………………………………………………...

23

2. 3. 1 Problém, frustrace, konflikt………………………………………

24

2. 3. 2 Nemoc, bolest, krize……………………………………………...

25

2. 4 Reakce na stres……………………………………………………………...

28

2. 4. 1 Somatické projevy stresu…………………………………………

28

2. 4. 2 Psychické reakce na stres………………………………………..

29

2. 4. 3 Stres a zdraví…………………………………………………….

31

2. 5 Strategie zvládání stresu……………………………………………………

32

2. 5. 1 Copingové strategie………………………………………………

32

2. 5. 2 Obranné mechanismy…………………………………………….

33

2. 5. 3 Některé osobnostní charakteristiky ovlivňující zvládání stresu….

34

2. 6 Pracovní stres………………………………………………………………..

36

3. Syndrom vyhoření…………………………………………………………...

38

3. 1 Definice a historie syndromu vyhoření……………………………………..

38

3. 2 Příznaky syndromu vyhoření………………………………………………..

39

3. 2. 1 Příznaky na úrovni psychické…………………………………….

40

3. 2. 2 Příznaky na úrovni fyzické……………………………………….

41

3. 2. 3 Příznaky na úrovni mezilidských vztahů…………………………

41

3. 2. 4 Model Pinesové a model Maslachové……………………………

42

3. 3 Fáze procesu vyhoření………………………………………………………

42

3. 3. 1 Fáze vyhoření dle Edelwicha a Brodskyho………………………

43

3. 3. 2 Fáze vyhoření dle Laengleho……………………………………..

44

3. 4 Příčiny vyhoření…………………………………………………………….

44

3. 5 Rizikové faktory vzniku vyhoření…………………………………………..

45

3. 5. 1 Profese, u kterých hrozí vznik syndromu vyhoření………………

46

3. 5. 2 Rizikové osobnostní charakteristiky……………………………...

47

3. 5. 3 Rizikové pracovní prostředí………………………………………

48

3. 6 Diagnostika syndromu vyhoření…………………………………………….

49

3. 7 Prevence syndromu vyhoření……………………………………………….

50

3. 7. 1 Prevence ze strany jedince………………………………………..

51

3. 7. 2 Prevence ze strany organizace……………………………………

51

3. 7. 3 Supervize…………………………………………………………

52

3. 7. 4 Balintovské skupiny………………………………………………

53

3. 8 Moţnosti řešení následků vyhoření…………………………………………

54

4. K dosavadním výzkumům relací mezi stresem, syndromem vyhoření a dimenzemi psychického stavu……………………………………………….

55

4. 1 Osobnost typu D, stres a příznaky vyhoření………………………………...

55

4. 2 Vztahy mezi proměnnými osobnosti a syndromem vyhoření………………

56

4. 3 Pracovní stres, sociální podpora a psychická pohoda………………………

57

4. 4 Souvislosti stresu a ostatních proměnných………………………………….

58

5. Pracovník v sociálních službách a stres…...………………………………..

60

5. 1 Sociální opora a vyhoření…………………...………………………………

60

5. 2 Hodnocení stresu a vyhoření………………………………………………..

61

5. 3 Pracovní autonomie a vyhoření…………………………………..................

61

5. 4 Locus of control a vyhoření………………………………………………....

61

5. 5 Práce ve veřejné nebo soukromé sféře a vyhoření……………………….....

62

5. 6 Opatření vedoucí ke zvládání stresu v sociálních sluţbách…………………

62

Empirická část 6. Metodologický rámec studie………………………………………………...

64

6. 1 Problém, cíle, hypotézy……………………………………………………..

64

Cíle: a) úroveň psychického stavu PSS u muţů a ţen z hlediska SUPOS7, b) míra vyhoření PSS dle Dotazníku BM u muţů a ţen, c) pouţívané strategie zvládání stresu PSS dle SVF 78 u muţů a ţen, d) souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní psychického stavu, mírou vyhoření a pouţívanými strategiemi zvládání stresu, e) souvislosti pouţívaných strategií zvládání stresu s mírou vyhoření. Hypotézy: H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá celková kvalita psychického stavu u PSS. H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí s pouţíváním negativních strategií zvládání stresu u PSS. H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně souvisejí se zvyšujícím se věkem. 6. 2 Aplikovaná metodika………………………………………………………..

66

6. 2. 1 Dotazníky………………………………………………………....

66

6. 2. 2 Statistika………………………………………………………….

71

6. 3 Zkoumaný soubor…………………………………………………...............

71

6. 4 Organizace a průběh šetření………………………………………...............

73

6. 5 Symbolika výsledkové části………………………………………...............

73

7. Výsledky výzkumu…………………………………………………………...

75

7. 1 Základní výstupy SUPOS 7…………………………………………………

75

7. 2 Základní výstupy BM……………………………………………………….

77

7. 3 Základní výstupy SVF 78…………………………………………………...

80

7. 4 Koreláty……………………………………………………………………..

88

7. 4. 1 Koreláty míry vyhoření s komponentami SUPOS 7……………...

89

7. 4. 2 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu……………….

90

7. 4. 3 Korelace věku a strategií zvládání stresu…………………………

90

7. 4. 4 Korelace seniority a strategií zvládání stresu…………………….

91

7. 4. 5 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi zvládání stresu................................................................................

92

8. K platnosti hypotéz………………………………………………………......

93

9. Diskuse………………………………………………………………………

94

10. Závěr………………………………………………………………………...

99

11. Souhrn………………………………………………………………………

100

Použitá literatura……………………………………………………………….

104

Přílohy Příloha č. 1 Zadání diplomové práce Příloha č. 2 Abstrakt diplomové práce Příloha č. 3 Zdroje dat SUPOS 7 Příloha č. 4 Zdroje dat BM Příloha č. 5 Zdroje dat SVF 78

Úvod Práce v sociálních sluţbách se v průběhu let proměnila, dnešní pracovníci v sociálních sluţbách musí být vzdělaní, přívětiví, dodrţovat standardy kvality sociálních sluţeb a smířit se s tím, ţe na své výplatní pásce nikdy neuvidí čísla, která by odpovídala náročnosti jejich práce. Platy pracovníků v sociálních sluţbách patří dlouhodobě k podprůměrným a snaha odborů o zlepšení této situace je zatím neúspěšná. Tito pracovníci denně čelí stresu vyplývajícímu ze všech výše zmíněných faktorů, a proto je ústředním tématem naší práce zvládání stresu u pracovníků v sociálních sluţbách. Vliv stresu na člověka má také své důsledky, a proto jsme se dále zaměřili na vyhoření a celkovou kvalitu psychického stavu u těchto pracovníků. Teoretická část této práce je zaměřena obecněji na problémy v sociálních sluţbách, stres a syndrom vyhoření a jejich vzájemnou provázanost. Empirická část je zaměřena konkrétně na pracovníky v domovech pro osoby se zdravotním postiţením, kteří pracují převáţně s mentálně postiţenými klienty. Pokud se člověk rozhodne pracovat s těmito klienty, měl by mít na mysli, ţe bude potřebovat velké mnoţství jak psychické tak fyzické energie a měl by být vytrvalý v dosahování cílů, které si ve své práci předsevzal. Výsledky práce s mentálně postiţenými klienty nejsou totiţ patrné v řádu dnů, ale v řádu měsíců aţ let, coţ můţe být pro mnohé velmi frustrující. Snaţili jsme se zjistit, jakým způsobem se pracovníci v sociálních sluţbách, pracující v domovech pro osoby se zdravotním postiţením, snaţí vyrovnávat se stresem a jakou vykazují úroveň celkového psychického stavu a vyhoření. Doufáme, ţe výsledky našeho zkoumání přispějí k zavádění opatření sniţující stres u pracovníků v sociálních sluţbách.

9

1. K současným problémům ve sféře sociálních služeb Hlavním problémem sociálních sluţeb je nedostatek finančních prostředků na jejich provozování. V roce 2012 vstoupila v platnost sociální reforma, která by měla tuto situaci změnit nejen v oblasti sluţeb, ale v celé sociální oblasti a oblasti práce. Výsledky však zřejmě nelze očekávat ihned. Necelý měsíc po zavedení reformy začala politická opozice prosazovat odvolání ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka, a to zejména kvůli komplikacím s vyplácením dávek sociální podpory, jenţ od 1. 1. 2012 zajišťují úřady práce.

1. 1 Historie vývoje sociálních služeb po r. 1918 Pokud chceme pochopit problémy ve sféře sociálních sluţeb, měli bychom se podívat na vývoj koncipování těchto sluţeb. V historii se musíme přenést aţ do roku 1918, kdy byla péče o chudé poskytována aţ jako krajní řešení. Primární roli měla v té době rodina, systémy veřejného zabezpečení nebo podpora ze strany různých fondů nebo spolků. V období mezi dvěma světovými válkami byla nejčastější formou poskytování sociálních sluţeb ústavní péče. Nárůst zaznamenal také rozvoj dobrovolnictví. Nejvýznamnějšími dobrovolnými

spolky

byly

Masarykova

Liga

proti

tuberkulose

a

Společnost

Československého červeného kříţe. Po druhé světové válce byl zrušen institut domovského práva a péče o znevýhodněné jedince přešla z obcí na stát a jednotný systém sociálního zabezpečení byl kodifikován zákonem č. 55/1948 Sb. o sociálním zabezpečení. Aţ do šedesátých let byla tato doba charakteristický přeplněnými ústavními zařízeními a nevyhovujícími hygienickými zařízeními. „V šedesátých letech vznikala stacionární zařízení pro seniory, rozšířila se pečovatelská služba, byly podporovány kluby důchodců. Vzniká síť manželských a předmanželských poraden, koncipují se při psychiatrických léčebnách první linky důvěry“ (Krejčířová, Treznerová 2011, str. 27). Po roce 1989 a změně politické situace, se začalo uvaţovat o reformě celého systému sociální pomoci, ale tyto snahy nebyly příliš úspěšné. „Mezi první sociální problémy, které 10

přinášela změněná společenská situace, patřily neskrývaná prostituce, potřeba začlenění tisíců vězňů propuštěných po amnestii z výkonu trestu, bezdomovectví a migrace uprchlíků přes naše území na západ“ (Matoušek, 2007, str. 152). Na legislativních změnách se začalo pracovat v roce 1994, ale k nastavení nového systému sociální péče došlo aţ v roce 2007, kdy vstoupil v platnost zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, tedy o 13 let později. Po roce 1989 začaly výrazně poskytovat sociální sluţby také církevní organizace. Specifikaci sociálních sluţeb usnadnilo také zavedení Standardů kvality sociálních sluţeb.

1. 2 Sociální služby Sociální sluţba je činnost nebo soubor činností, díky nimţ je zajišťována pomoc osobám v nepříznivé společenské situaci. Podmínky poskytování pomoci a podpory těmto osobám upravuje zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007. Prozatím poslední úprava tohoto zákona je platná k 1. 1. 2012. Tuto úpravu s sebou přinesla sociální reforma, které se budeme věnovat později. Podle tohoto zákona patří mezi základní druhy sociálních sluţeb sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence. Tyto sluţby mohou být poskytovány jako pobytové, ambulantní nebo terénní. Krejčířová a Treznerová (2011) uvádějí, ţe sociální sluţby je nutno chápat komplexně a ne pouze jako vymezené činnosti, které spadají do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Tyto autorky uvádějí, ţe účel sociálních sluţeb spočívá v: sníţení sociálního a zdravotního rizika souvisejícího se způsobem ţivota toho, kdo sluţbu vyuţívá, podpoře rozvoje nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti a jeho návratu do vlastního domácího prostředí a obnovení nebo zachování původního ţivotního stylu, rozvoji jejich schopností a tvorbě moţností, pokud toho mohou být schopni, vést samostatný ţivot. Základními činnostmi při poskytování sociálních sluţeb jsou: 11

pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. „Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob“ (Krejčířová, Treznerová, 2011, str. 12). Matoušek (2007) dělí sociální sluţby do dvou základních skupin: sociální sluţby státní a obecní a sociální sluţby nestátní. Mezi sociální sluţby se řadí sociální poradenství, sociálně zdravotní sluţby, sociální rehabilitace, osobní asistence, pečovatelská sluţba, průvodcovská, předčitatelská a tlumočnická sluţba, sluţby rané péče, podporované bydlení, odlehčovací sluţby, centra denních sluţeb, stacionáře denní a týdenní, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, domovy pro seniory, azylové domy, domy na půl cesty, chráněné bydlení, kontaktní centra, telefonická krizová intervence, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová centra pro děti a mládeţ, noclehárny, sluţby následné péče a doléčovací, terapeutické komunity, terénní programy (www.mpsv.cz/cs/9). Podíváme-li se na tento přehled, zjistíme, ţe pojetí sluţeb je opravdu široké a je samozřejmé, ţe kaţdé odvětví těchto sluţeb disponuje kromě obecných problémů také svými specifickými problémy. Ze zákona má kaţdá osoba nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o moţnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Za úhradu jsou poskytovány pobytové sluţby v týdenních stacionářích, domovech pro osoby se zdravotním postiţením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním reţimem a zdravotnických zařízeních ústavní péče.

12

Poskytovateli sociálních sluţeb mohou být obce a města, neziskové organizace a fyzické osoby a MPSV. Zároveň zřizovateli mohou být ovšem pouze obce, města a MPSV. Ministerstvo práce a sociálních věcí hraje hlavní úlohu v plánování sítě sociálních sluţeb v krajích a obcích, zvyšování odbornosti a kvality poskytovaných sluţeb s důrazem na ochranu práv uţivatelů sluţeb, a v podpoře občanských a svépomocných aktivit. Neziskový sektor podporuje MPSV kaţdoročním vyhlašováním dotačního řízení, jehoţ cílem je přispívat na provoz a rozvoj sociálních sluţeb poskytovaných právě nestátními neziskovými organizacemi. Podpora vzdělávání pracovníků sociálních sluţeb a podpora a pomoc skupinám ohroţeným sociálním vyloučením je zajišťována čerpáním prostředků z Evropského sociálního fondu. Z tohoto fondu mají moţnost čerpat finance jak obce a kraje, tak neziskové a další organizace.

1. 2. 1 Financování sociálních služeb Financování sociálních sluţeb je realizováno z více zdrojů, z nichţ nejvýznamnější jsou veřejné rozpočty a úhrady od uţivatelů. Mezi další zdroje patří příspěvek na péči nebo další zdroje, jakými jsou dary, sponzorství nebo vedlejší hospodářská činnost. Do oblasti veřejných rozpočtů patří kromě státního rozpočtu také rozpočty krajů, měst a obcí. „Dotace ze státního rozpočtu se poskytuje na zajištění poskytování sociálních služeb poskytovatelům sociálních služeb, kteří jsou zapsáni v registru. Dotace se poskytuje k financování běžných výdajů souvisejících s poskytováním sociálních služeb v souladu se zpracovaným střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb. Dotace ze státního rozpočtu podle odstavců 1 a 2 je poskytována prostřednictvím rozpočtu kraje. Činnost krajů podle věty

první

je

činností

vykonávanou

v

přenesené

působnosti“

(http://www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf). Dostáváme se k jednomu z nejzávaţnějších problémů v oblasti sociálních sluţeb a tím je právě jejich financování. V roce 2011 byla na podporu sociálních sluţeb vyčleněna částka 6,1 mld. Kč, coţ je o 0,7 mld. Kč méně neţ v roce 2010. V roce 2012 se do dotačního řízení zapojily kraje na úrovni ohodnocení potřebnosti sociální sluţby, ale také ve 13

vymezení neuznatelných a nereálných poloţek pro výši dotace ze státního rozpočtu a výše jejich optimálního návrhu dotace činila 8,5 mld. Kč, coţ je částka akceptovatelná pouze v případě, ţe by stát disponoval neomezeným mnoţstvím finančních prostředků. Na stanovení reálných návrhů částek dotací jednotlivým poskytovatelům se kraje odmítly podílet. Za pomoci statistických údajů tedy musela být stanovena výše reálných návrhů pro jednotlivé poskytovatele sociálních sluţeb. Podíl krajů na stanovení výše dotace je pochopitelný. „Kraje mohou o dotacích rozhodovat kompetentněji. Mají k dispozici střednědobé plány rozvoje sociálních služeb, jsou v užším kontaktu s obcemi, které nejlépe znají situací v daném území“ (www.dvs.cz/clanek.asp?id=6471560). Přestoţe MPSV ve své zprávě o realizaci dotačního návrhu pro rok 2012 (www.mpsv.cz/files/clanky/11870/Realizace_dotacniho_navrhu_pro_rok_2012tvorba_realnych_navrhu.pdf) uvádí, ţe: „V případech mnoha krajů se tak podařilo dosáhnout toho, že částky navržené k rozdělení v jejich území budou do nejvyšší možné míry respektovat také priority a potřeby jejich občanů“, nabízí se otázka, zda je tomu skutečně tak, kdyţ samy kraje odmítly tvorbu reálných návrhů výše dotace a ta musela být statisticky vypočítána.

Z prvního kola dotačního řízení v roce 2012 vyplynulo, ţe celkově bylo podpořeno více sociálních sluţeb neţ v roce 2011. „K tomuto jevu došlo s vysokou pravděpodobností proto, že v roce 2012 byly podpořeny také ty sociální služby, které do konce roku 2011 byly financovány v rámci individuálních projektů krajů, tj. z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ), jejichž realizační období skončilo do 31. 12. 2011“ (www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf). V roce 2012 byla více podpořena pouze oblast sociální prevence. Tento krok vyplynul z určení priorit resortu v této oblasti. Srovnání výše dotací v letech 2011 a 2012 uvádíme v tabulkách č. 1 a 2.

14

Graf č. 1 Srovnání výše dotace v letech 2011 a 2012 podle skupiny služeb (www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf)

Graf č. 2 Srovnání výše dotace v letech 2011 a 2012 podle druhu sociální péče (www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf)

Odborový svaz zdravotní a sociální péče ČR jiţ spoustu let usiluje o zvýšení platu pracovníků v sociálních sluţbách, jejich vyjednávání je však prozatím neúspěšné. Průměrný měsíční plat v odvětví sociálních sluţeb sice za posledních pár let vzrostl, například v roce 2008 byl 16 822 Kč, v roce 2009 byl 17 817 Kč a v roce 2010 byl 18 377 Kč, ve srovnání s celkovým průměrným platem v ČR, který byl na počátku roku 2012 24 089 Kč, je výše platů pracovníků sociálních sluţeb značně pod průměrem. Jeden z nejniţších platů dostávají pracovníci sociální péče, pro které je mnohdy výše platu důvodem k odchodu z daného pracoviště. V roce 2011 dosáhl jejich průměrný měsíční plat výše 15 501 Kč. Jaromír Drábek v jednom z rozhovorů na toto téma v roce 2010 uvedl: „Bylo by laciné a nefér slíbit, že se situace rychle a jednoduše zlepší. Není to tak. Je ale možné i v této době alespoň krok po kroku situaci zlepšovat, například důkladnějším 15

využíváním prostředků z Evropského sociálního fondu, které nabízí řadu možností realizace projektů v oblasti sociálních služeb. Systémové změny v této oblasti jsou ale nevyhnutelné“ (Kašpárek, 2010, s. 13). Systémová změna tedy nastala. Nebo alespoň její část. Nezbývá zřejmě tedy neţ vyčkat, zda se změny projeví s měsíčním, ročním či desetiletým odstupem. Udrţet si kvalifikované a schopné pracovníky by mělo být jednou z priorit rozvoje sociálních sluţeb a toto udrţení je současně podmíněno právě zvyšováním jejich platu.

1. 3 Pracovník v sociálních službách V sociálních sluţbách mohou vykonávat odbornou činnost sociální pracovníci, pracovníci v sociálních sluţbách, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci a manţelští a rodinní poradci. Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, je pracovníkem v sociálních sluţbách ten, kdo vykonává: a) přímou obsluţnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních sluţeb spočívající v nácviku jednoduchých denních činností, pomoci při osobní hygieně a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udrţování čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování ţivotní aktivizace, vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování psychosociálních potřeb, b) základní výchovnou nepedagogickou činnost spočívající v prohlubování a upevňování základních hygienických a společenských návyků, působení na vytváření a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní aktivity, provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy, zabezpečování zájmové a kulturní činnosti,

16

c) pečovatelskou činnost v domácnosti osoby spočívající ve vykonávání prací spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtíţemi, komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění sociálních depistáţí pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci, organizační zabezpečování a komplexní koordinování pečovatelské činnosti a provádění osobní asistence, d) pod dohledem sociálního pracovníka činnosti při základním sociálním poradenství, depistáţní činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, činnosti při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, činnosti při poskytování pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí (www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf). V sociálních sluţbách mohou působit také dobrovolníci, kteří mají jak v daných zařízeních, tak v zákoně své specifické umístění. Práce v sociálních sluţbách není jednoduchá z psychické ani fyzické stránky. Pracovníci, kteří vykonávají přímou obsluţnou péči, musí mnohdy manipulovat s nepohyblivými nebo těţce se pohybujícími klienty, kteří nejsou schopni sami vykonávat základní sebeobsluţné a hygienické úkony. Zvláště u mentálně postiţených klientů nejsou výsledky práce těchto pracovníků patrné ihned, ale jedná se o časový horizont v řádech měsíců aţ let. Současně s nízkým finančním ohodnocením, nedostatečným sebevzděláním nebo supervizí pak tato práce vyvolává stres, který můţe vyústit aţ k vyhoření. Podmínkou pro výkon práce v sociálních sluţbách je bezúhonnost, odborná a zdravotní způsobilost. Pro výkon přímé obsluţné činnosti je podmínkou základní a střední vzdělání a absolvování akreditovaného specializačního kurzu v rozsahu min. 150 hodin, pro základní výchovnou nepedagogickou činnost je to střední nebo střední odborné vzdělání a absolvování akreditovaného specializačního kurzu v rozsahu min. 200 hodin. V případě výkonu pečovatelské činnost postačí základní, střední, střední odborné nebo vyšší odborné vzdělání.

17

1. 3. 1 Sociální pracovník a pracovník v sociálních službách „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování

krizové

pomoci,

sociální

poradenství

a

sociální

rehabilitace“

(www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf). Práce vykonávaná sociálním pracovníkem a práce vykonávaná pracovníkem v sociálních sluţbách se liší, prostředí této vykonávané činnosti můţe být však stejné. Stejně tak se liší i podmínky, za kterých mohou osoby povolání sociálního pracovníka vykonávat. „Výkonem sociální práce se realizuje velká míra sociálně-politických záměrů, neboť roste podíl věcných dávek a služeb při uspokojování zejména zvláštních sociálních potřeb“ (Matoušek, 2007, str. 179). Je samozřejmé, ţe jak sociální pracovníci, tak pracovníci v sociálních sluţbách by měli být dostatečně vzdělaní a proškolení pro výkon svého povolání. Potřebné je celoţivotní vzdělávání nejen v nejnovějších trendech a výzkumech v dané oblasti, ale také proškolení o duševní hygieně a vyrovnávání se s úskalími, která tato práce přináší. I toto můţe být jedním z prostředků, jak zamezit stále narůstající fluktuaci pracovníků v sociálních sluţbách.

18

„Moderní člověk už skoro neví, co je uvolnění, vnitřní klid a usebrání“ (Kallwass, 2007, str. 34).

2. Stres V posledních letech se stres stal určitou charakteristikou moderní doby, ve které ţijeme. Hodnotový systém západního světa je orientovaný na výkon, úspěch a prestiţ, dosahování těchto hodnot ovšem není jednoduché a ţivotní cesta v takto orientované kultuře se pro nás můţe stát velmi strastiplnou a stresující. Určitá míra stresu je pro ţivot člověka potřebná, protoţe zlepšuje paměť, soustředění a mobilizuje energii k moţnému řešení, úroveň stresu však nesmí přesáhnout hranici, za kterou se stává škodlivým.

2. 1 Definice a druhy stresu Samotné slovo stres je odvozeno od latinského stringere, coţ znamená těţce táhnout. V anglickém jazyce slovo „stress“ znamená „zátěţ“ a tento pojem vyjadřuje v širším kontextu psychickou zátěţ. Dle Nakonečného znamená tato zátěţ „psychofyziologické změny vyvolané situacemi, jimž se nelze přizpůsobit, resp. situacemi, které vyžadují nadměrné psychické nebo i psycho-fyzické vypětí“ (Nakonečný, 2004, str. 256). Podobným způsobem chápe stres i Vágnerová (2000), která ho označuje jako stav nadměrného zatíţení nebo ohroţení a upozorňuje na širší pojetí tohoto pojmu z pohledu psychologického neţ biomedicínského. Předchozí definice se zaměřují na stres jako vnitřní stav, můţeme ho však chápat také jako odpověď organismu na stresující činitele. V současné době se setkáváme s naduţíváním termínu stres, kterým mnozí v hovoru označují pouze pocity nepohody nebo rozladu. „Zrychlením životního tempa jsou na člověka kladeny také větší nároky na rychlost a pohotovost, čímž se stres stává jedním z faktorů současného životního stylu“ (Králová, 2010, str. 27). Atkinsonová et al. (2003) zastávají názor, ţe chronický stres můţe vyvolat například ţaludeční vředy, vysoký krevní tlak nebo srdeční choroby.

19

Jak uvádějí Baštecká a Goldmann (2001), jednotnou definici stresu se zatím nepodařilo určit, a proto mnozí autoři nabízejí pouze výčet různých pohledů na stres, kterými se snaţí nastínit podstatu tohoto pojmu. Praško tuto problematiku řeší velmi krátkou definicí, dle které je stres „reakcí organismu na stresor“ (Praško, 2001, str. 11). Na člověka ovšem nepůsobí pouze stresory, tuto problematiku řešíme podrobněji v následující podkapitole.

2. 1. 1 Stresory, salutory a diateze Stresory jsou negativní ţivotní faktory, nepříznivé vlivy, které mohou vést k tíţivé osobní situaci. Stresová situace nastává, kdyţ intenzita stresogenní situace přesáhne moţnosti daného člověka takovou situaci zvládnout. „V soudobých psychologických studiích stresu se často objevuje hypotéza, která říká, že je možné, že se běžné každodenní starosti podílejí na větším množství stresů než tzv. velké individuální stresory“ (Křivohlavý 2001, str. 171). Dle Hartla a Hartlové (2004) patří mezi nejvýznamnější stresory hlad, podvýţiva, hluk, konflikty a traumatické ţivotní události. Dále do této kategorie řadí přetíţení mnoţstvím práce, neúměrně velkou odpovědnost, nevyjasnění pravomocí, vysilující snahu o kariéru, nezaměstnanost, napjaté vztahy mezi lidmi, negativní sociální jevy, nesvobodu a pocit bezmoci, dlouhodobé napětí, omezený prostor, hluk a nedostatek spánku. Podle výše zmíněného bychom mohli stresory rozdělit na biologické (horko, námaha, zima, hlad, atd.), psychické (trauma, vnitřní konflikt, atd.) a sociální (konflikty mezi lidmi, ztráta zaměstníní, atd.). Opakem výše zmíněných stresorů jsou salutory, coţ jsou pozitivní ţivotní faktory, které člověka posilují a povzbuzují při působení stresu. Kaţdý z nás si jistě vybaví pocit, který proţíváme, kdyţ nám člověk, na kterém nám záleţí, projeví uznání a pochvalu ve chvíli, kdy na nás působí jeden nebo více stresorů. S působením stresu na lidský organismus souvisí také pojem diateze, který vyjadřuje konstituční náklonnost (predispozici) člověka např. k určité nemoci nebo chorobnému stavu. „Tam, kde jde o stres, se diatézou rozumí odlišná náklonnost (predispozice) některých lidí k civilizačním nemocem v důsledku stresogenních situací“ (Křivohlavý 2001, str. 172).

20

2. 1. 2 Distres, eustres a posttraumatický stres Jednou z forem stresu je tzv. distres. Jedná se o negativně proţívaný stres, který často provázejí výrazně negativní emoce. Další formou je eustres, který ovšem není doprovázen negativní emocí. Tento druh stresu vyvolávají kladné záţitky jako je svatba, výhra nebo narození dítěte. „Nezvratným důkazem stresogenního působení těchto situací je zjištění, že při nich dochází ke zvýšené sekreci ACTH“ (Křivohlavý 2001, str. 171). ACTH označuje adrenokortikotropní hormon, který je produkován adenohypofýzou a stimuluje hormonální produkci kůry nadledvin. Zvláštním případem stresu je posttraumatický stres, coţ je psychická reakce, která se projeví aţ po proţité traumatizující situaci. „Je jakýmsi dozníváním utrpěného traumatu nebo jeho připomínkou“ (Nakonečný 2004, str. 257). Posttraumatický stres se můţe projevovat například u zdravotnických pracovníků pracujících na traumatologických nebo příjmových odděleních, obětech různých nehod nebo přírodních katastrof, atd.

2. 2 Teorie stresu S nejednotným definováním stresu přicházejí také jeho různé teorie, které vyjadřují jak chápání stresu jako působícího činitele, tak jako odpověď na činitel. Za tvůrce teorie stresu povaţuje Baštecká a Goldmann (2001) W. B. Cannona, H. Selyeho a R. S. Lazaruse. Pro tuto práci uvedeme poněkud obecnější rozdělení těchto teorií podle Paulíka (2010) na biologické a psychologické pojetí stresu.

2. 2. 1 Biologické pojetí stresu Toto pojetí se zaměřuje na neurofyziologickou a biochemickou odezvu organismu na působení stresu. Stres je zde vnímán jako následek vnějších vlivů, které působí na člověka. Za nejvýznamnějšího představitele tohoto pojetí je povaţován H. Selye, který navázal na Bernarda a Cannona a ve svém pojetí zahrnul problematiku adaptace.

21

Teorie GAS (General Adaptation Syndrom) Dle Selyeho (in Paulík, 2010, str. 46) existuje stejná reakce organismu na stres bez ohledu na typ situace, respektive ohroţení. Tuto reakci označil v roce 1936 jako GAS (General Adaptation Syndrom) – obecný adaptační syndrom, který probíhá ve třech fázích: 1. Fáze GAS – poplachová reakce, první reakce na stresor, střetnutí se stresorem. Tato fáze je charakteristická zvýšenou činností sympatického nervového systému, kdy je do krve vylučován adrenalin, glukóza a ostatní látky, které umoţňují pohotové uvolnění energie. 2. Fáze GAS – jde o stadium tzv. rezistence, kdy dochází k vyrovnávání se stresem dostupnými prostředky. Pokud nedojde k vyrovnání a působení stresorů trvá, zůstává organismus v pohotovosti a trvalém vypětí. 3. Fáze GAS – vyčerpání. Pokud je působení stresoru příliš dlouhé, organismus jiţ nemá sílu adekvátně reagovat a adaptovat se. Pokud se nepodaří stresovou situaci zvládnout, dojde k psychosomatickým projevům, které jsou důsledkem vyloučení stresových hormonů (kortikol a kortikon, adrenalin a noradrenalin a adranokortikotropní hormon). Mohou se objevit příznaky deprese, ale důsledkem takového vyčerpání organismu můţe být i smrt. „Selye nakonec dospěl od chápání stresu jako reakce na podněty ohrožující integritu organismu k pojetí stresu jako obecného pojmu, jako odezvy na jakýkoli podnět běžný i extrémní“ (Paulík, 2010, str. 47). Celé pojetí stresu jako univerzálního pojmu pro zátěţ kritizovatl W. T. Singleton, který Selyemu vytýkal především vágnost tohoto termínu a jeho vědeckou nedostatečnost.

2. 2. 2 Psychologické pojetí stresu Takovéto pojetí stresu se zaměřuje na reakci, která vzniká v důsledku subjektivního hodnocení významu situace a míry ohroţení. Člověk můţe reagovat stresově kvůli chybám v hodnocení situace nebo předjímáním (anticipací) škodlivého příštího vývoje. K nejznámějším teoriím v tomto pojetí patří kognitivní teorie Lazaruse a Folkmanové.

22

Kognitivní teorie stresu Tuto teorii uvedli R. S. Lazarus a S. Folkmanová a zahrnuli do ní nejen ohroţení vyplývající ze situace, ale také osobní strategie zvládání. Teorie je zaloţená na interakci mezi jedincem a prostředím, uvádí dva ústřední procesy určující míru stresu – kognitivní zhodnocení a zvládání - a předpokládá tři fáze zvládání stresové zátěţe. Podle Výrosta a Slaměníka (2001) se jedná o fázi primárního hodnocení, sekundárního hodnocení a fázi přehodnocení, kterou vyjadřují jako nový pohled na situaci a získání určité zkušenosti. Primárním hodnocením je zjišťování, zda člověka daná situace ohroţuje či neohroţuje; sekundární hodnocení znamená bilancování, zda člověk danou situaci můţe zvládnout, má-li dostatek prostředků. „Opětovné hodnocení se týká změny hodnocení na základě nových informací z prostředí“ (Hewstone, Stroebe, 2001, str. 602). Jak uvádí Paulík (2010) toto pojetí se týká distresu a není tedy aplikovatelné pro všechny druhy stresu, jak tomu je u Selyeho GAS.

2. 3 Typy náročných životních situací Na konci 60. let 20. stolení vytvořili Holmes a Rahe škálu stresujících ţivotních událostí, která je dodnes pouţívána ke zjištění celkové úrovně stresu, který je způsobený právě změnami v různých ţivotních oblastech. Seznam ţivotních událostí skýtal 43 poloţek, z nichţ první a nejzávaţněji hodnocená událost (100 bodů) je smrt partnera a na posledním místě je mírné překročení zákona. Atkinsonová (in Vágnerová, 2000, str. 33) uvádí jako charakteristické znaky stresových situací neovlivnitelnost situace, nepředvídatelnost vzniku zátěţové situace, subjektivně nepřiměřené nároky, ţivotní změnu vyţadující značné přizpůsobení a subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty. V této kapitole se zaměříme na typy ţivotních situací, které mohou být pro člověka za určitých podmínek velmi náročné a stresující.

23

2. 3. 1 Problém, frustrace, konflikt

Snad pro kaţdého z nás není problém neznámým pojmem. S problémy se setkáváme nejen v průběhu celého ţivota, ale i v průběhu kaţdého našeho dne a musíme je překonávat, abychom mohli čelit dalším, které přijdou. Dle Hartla a Hartlové (2004) je problémem situace, která vyţaduje nějaké řešení. Je o situaci, která je člověku nepříjemná, obtěţuje ho a je pro něj znepokojující nebo ohroţující. K vyřešení takové situace většinou nestačí moţnosti, které máme aktuálně k dispozici a je třeba vyvinout velké mnoţství úsilí k nalezení způsobů a moţností řešení. Problémům, které ţivot přináší, by měl člověk čelit, neboť nevyřešené problémy mu mohou způsobit řadu negativních důsledků.

Frustrace přichází, pokud není moţné uspokojit aktuální potřeby daného člověka. Je to stav zklamání, zmaření. Se zvyšující se důleţitostí a naléhavostí potřeby se zvyšuje i míra frustrace. Pokud se u člověka vyskytne frustrace, následuje také určitá frustrační reakce. Jednou z takových reakcí je agrese. J. Dollard, L. Doobe, N. Miller, O. H. Mowrer a R. R. Sears z Yealské univerzity zpracovali v roce 1939 frustrační teorii agrese, podle které agresi vţdy předchází frustrace. Výrost a Slaměník (2008) uvádějí, ţe tato teorie měla nejen své zastánce, ale také odpůrce, kterým patřil například D. Zillman. Podle těchto odpůrců se frustrace jako příčina agrese vyskytuje jen zřídka a její úloha při vzniku agrese můţe záviset na dalších faktorech. Další reakcí na frustraci můţe být zvýšení úsilí nebo pasivní reakce, kterou můţe být deprese, rezignace, dočasná nečinnost nebo odevzdanost. Pokud je dlouhodobě znemoţňováno uspokojování potřeby, označuje se tento stav jako deprivace.

Označení konflikt pochází z latinského slova conflictus, coţ znamená sráţka. Předpona con zde udává, ţe jde o sráţku s něčím, vzájemné střetnutí dvou účastníků, nejedná se tedy o jednostrannou záleţitost. „Budeme-li hovořit o konfliktu zájmů dvou lidí, pak je třeba tímto termínem rozumět také střetnutí snah dvou lidí, při němž splnění tužby jednoho buď zcela, nebo jen do určité míry vylučuje uspokojení“ (Křivohlavý, 2008, str. 19). Ve většině případů má konflikt negativní význam, protoţe člověka odzbrojuje a nedovoluje mu racionálně jednat. Můţeme ho vnímat ale také v pozitivním smyslu jako hnací sílu, která nás v našem ţivotě posouvá dál. Konflikty a konfliktní situace bychom měli vnímat komplexně, protoţe do nich vstupují psychologické, sociální, kulturní a další faktory.

24

Výrost a Slaměník (2008) uvádějí rozdělení konfliktů na intrapersonální a sociální konflikty a do skupiny sociálních konfliktů řadí konflikty interpersonální, skupinové a meziskupinové. Intrapersonální konflikty reprezentují střet protichůdných sil ve vnitřním dění jedince. Subjektem je zde tedy pouze jedna osoba a konflikt můţe vzniknout například v důsledku rozporu mezi morálními zásadami a dosaţením určitého cíle. Interpersonální konflikty mohou vznikat mezi dvěma nebo více osobami, přičemţ dyadický konflikt je tou nejjednodušší formou. „Aktéři v tomto případě vystupují jako individuální osoby, které jsou nositeli vlastních názorů, postojů, sledují vlastní cíle apod.“ (Výrost, Slaměník, 2008, str. 306). Křivohlavý (2008) charakterizuje interpersonální konflikty jako konflikty představ, názorů, postojů a zájmů. Upozorňuje však také, ţe tyto kategorie nejsou výlučné a nelze proto o kaţdém konfliktu tvrdit, ţe patří do té či oné kategorie. Pak se jedná o konflikty smíšeného typu. Skupinový konflikt chápeme jako rozpor v rámci jedné skupiny, a proto do charakteristiky a řešení takového problému vstupuje skupinový kontext. V rámci skupinových konfliktů můţeme rozlišovat takové, do nichţ vstupuje jedinec (člen skupiny) proti skupině; jedinec (není členem skupiny) proti skupině; dva členové skupiny mezi sebou a více členů skupiny. Meziskupinové konflikty probíhají mezi dvěma skupinami osob. Kaţdý z nás, jak se v ţivotě s konflikty setkává, jistě můţe říci, ţe jsou konflikty snadno vyřešitelné a konflikty, které se na první pohled mohou zdát neřešitelné. K řešení konfliktu je třeba uplatnit širokou škálu postupů a technik, kterou bychom odvrátili jeho nepříznivý vývoj. Jsou situace, ve kterých řešíme konflikty automaticky bez zbytečného rozmýšlení nad postupem řešení. Lidé se ovšem mohou vyskytnout i v situacích (nejen v osobním, ale zejména v pracovním ţivotě), na které by měli být připraveni. Pokud se podíváme do oblasti pracovního ţivota, mnozí manaţeři, obchodníci a vysoce postavení pracovníci, za svou kariéru procházejí řadou školení a výcviků zaměřených nejen na obchodní strategii dané firmy, ale zaměřených právě na komunikaci a správně řešení konfliktů, které povede k poţadovanému cíli.

2. 3. 2 Nemoc, bolest, krize Nemoc chápeme jako souhrn pocitů, které lidé proţívají ve vztahu ke svému zdravotnímu stavu. Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO) definuje nemoc jako „souhrn reakcí organismu na poruchu rovnováhy mezi organismem a prostředím“ (in Hartl & Hartlová, 2004), nejedná se však o pouhou biologickou poruchu, a proto je nutné chápat nemoc v širších souvislostech. Baštecká (2001) vymezuje rozdíl mezi nemocí (illness) a chorobou (disease), přičemţ chorobu chápe jiţ jako konkrétní poruchu, která je spojená s odchylkou od 25

statistické normy a v jejímţ důsledku se člověk stává nemocným nebo postiţeným. Choroba je tedy abnormalita, která můţe být lékařsky zjištěna, zatímco nemoc je celostní stav jedince, který disponuje jak psychologickou, tak sociální rovinou. Pokud se jedná o narušení tělesného nebo duševního stavu z vnějšího pohledu, označujeme tento stav jako onemocnění (sickness). Musíme ovšem podotknout, ţe i vnímání nemoci je dáno sociálními a kulturními podmínkami. „Co je považováno za nemoc v jedněch podmínkách, v jiných podmínkách nemoc znamenat nemusí“ (Paulík, 2010, str. 63). Na nemoc jako závaţnou ţivotní událost, která způsobuje bolest a utrpení můţeme nahlíţen z pohledu samotného nemocného člověka nebo z pohledu člověka, kterému onemocněla blízká osoba. Pokud se jedná o onemocnění v rodině a podmínky to dovolují, stávají se ti nejbliţší pečovateli, coţ s sebou přináší obrovskou nejen psychickou, ale i finanční zátěţ. Závaţně nemocní lidé, kteří potřebují častou zdravotní péči, tráví mnoho času v nemocnicích a dalších zařízeních, jejichţ prostředí na ně můţe působit jako další stresor. Při výkladu nemoci jako závaţné ţivotní události bychom měli brát v potaz také sekundární zisk z nemoci, který přináší člověku uspokojení. Zisky z nemoci jsou nevědomé procesy, které nemoc udrţují. V případě sekundárního zisku se jedná o klid, zájem okolí, péči, apod. Problematika vlivu stresu na zdraví člověka je zpracována v kapitole 2. 4. Reakce na stres.

„Bolest je nepříjemná smyslová a emoční zkušenost, prožitek spojený se skutečným či možným poškozením tkáně nebo popisovaný v pojmech takového poškození“ (Baštecká et al., 2003, str. 122). Toto vymezení bolesti bylo přijato v roce 1979 Mezinárodní společností pro výzkum bolesti a uznáváno Světovou zdravotnickou organizací. Zpravidla se jedná o nepříjemný záţitek, který je spojen s vědomím moţnosti poškození organismu. Bolest má nejen svou fyziologickou stránku, ale také stránku psychologickou, s níţ je nutné také pracovat. Z fyziologického hlediska dochází při vnímání bolesti k přenosu bolestivých podnětů z receptorů prostřednictvím různých typů nervových vláken do mozku, přičemţ některá z těchto vláken vedou vzruchy rychle a jiná pomalu. Dle délky trvání můţeme rozdělit bolest na akutní a chronickou. Akutní bolest je dána hranicí šesti měsíců, ovšem Křivohlavý (2002) uvádí, ţe tato doba se ukázala být příliš dlouhou, a proto se doporučuje uvaţovat o aktuální bolesti v rozmezí jednoho měsíce. Jako příklad uvádí bolesti po popálení, škrábnutí nebo úderu. V klasickém pojetí tedy můţeme za chronickou povaţovat bolest,

26

která trvá déle neţ půl roku. Můţe se jednat o trvalou nebo přerušovanou bolest, která je doprovázená záţitkem utrpení. Míra snášení bolesti je individuální a závisí na dosavadní zkušenosti jedince, lokalizaci bolesti, době trvání, osobnostních znacích, úzkostlivosti nebo přičítanému významu bolesti. „Silná bolest patří k závažným stresorům, protože se na ni v podstatě nelze adaptovat“ (Paulík, 2010, str. 63). Většina psychologických zásahů v léčbě bolesti je zaměřena na bolest chronickou a jak uvádějí Baštecká et al. (2003, str. 131), „léčba chronické bolesti se zaměřuje na tu složku bolesti, která nepříznivě ovlivňuje pacientův život. Pacient s chronickou bolestí je ohrožen především vyhýbavým chováním a sociální zpevňováním bolesti“. Jedním z nejsilnějších analgetik, které tlumí chronickou bolest, je morfium, které se musí pouţívat s přihlédnutím k moţnému vzniku závislosti a neţádoucím účinkům, jakými můţe být například útlum dýchání.

Pokud závaţnost podnětů, které působí na člověka v náročných ţivotních situacích, překročí určitou mez, dojde k selhání dosavadních regulativních mechanismů a aktuální situace je proţívána jako krize (crisis). V psychologickém pojetí se jedná o extrémní zátěţ, která znamená ohroţení organismu. „Kritických rozměrů mohou nabývat různé situace, v nichž je člověk konfrontován s vážným rizikem ohrožení, přičemž v pojmu krize je akcentována rozhodující mez, za kterou už nelze zátěž dále zvyšovat bez destruktivních následků“ (Paulík, 2010, str. 64). Dle Vágnerové (2004) lze krizi chápat také jako podnět k nutné změně. Sem řadíme různé vývojové krize, které přicházejí s přechodem mezi vývojovými obdobími jedince a to zejména, pokud dochází k zásadním změnám, jak je tomu například v dospívání. Špaténková (2004) uvádí, ţe „podle současných psychologických koncepcí představuje krize přechodný stav vnitřní nerovnováhy způsobený kritickými událostmi nebo takovými životními událostmi, které vyžadují zásadní změny a řešení“ (Špaténková, 2004, str. 15). Na vzniku krize se podílí aktuální psychosomatický stav a konstelace vnějších vlivů. Velké psychické vypětí je spojeno s kognitivními, emocionálními i behaviorálními reakcemi, jakými jsou například

zkreslené

vnímání

vnějšího

světa,

strach,

panika,

nekontrolovatelný

vztek,

dezorganizované chování a další. Dle Smékala (2007) se můţe stát, ţe i kumulace frustrací nebo ţivotních událostí, které jsou zdánlivě neškodné, můţe být téţ ohroţující, pokud dosáhne hranice 300 bodů na škále ţivotních událostí Holmese a Raheho. 27

Paulík (2010) uvádí rozdělení krizí na akutní, kumulované a chronické. Akutní krize jsou náhlé, mají zřetelný počátek a konec a jsou pro účastníky krize nečekané a překvapující. Kumulované krize vznikají nahromaděním stresujících vlivů a jejich spojením s negativními minulými záţitky. Chronická krize má delší dobu trvání a její průběh je méně dramatický. Dále podle příčin můţeme rozlišovat krize situační vývojové a krize související s psychopatologií. Mezi krize řadíme také přírodní katastrofy, hromadná neštěstí a události, které postihují naráz větší mnoţství lidí. Pozn.: V současné době je slovo krize nejvíce skloňováno v souvislosti s finanční situací nejen v České republice, ale v celé Evropě. Nejvyšší představitelé zemí a jejich společenstev se snaží najít řešení této nepříznivé situace a různé mediální kauzy a polemiky mohou vyvolávat pocit krize i u lidí, kterým se daří dobře a normálně by tento pocit neprožívali.

2. 4 Reakce na stres Kaţdá reakce na stres má svou psychickou i fyziologickou komponentu. Obě tyto komponenty spolu úzce souvisí, a proto je uvádím odděleně pouze pro přehlednost. Reakce na stres není stavem, ale určitým procesem, který má své fáze a následky.

2. 4. 1 Somatické reakce na stres Při somatické reakci na stres se aktivují velmi starý mechanismy, jejichţ úkolem je přeţití organismu. Dochází zejména ke zvýšení aktivity sympatického nervového systému, který je součástí vegetativního systému, který odpovídá za řízení tělesných funkcí. „Sympatický nervový systém při stresu vyvolává zrychlení krevního oběhu, prohloubení dýchání, vyplavení energetických zdrojů a tím zvýšení pohybových a psychických funkcí“ (Matoušek, 2005, str. 5). Vznik stresové reakce je podmíněn také hormonálně a největší roli zde hraje dřeň nadledvin, která vylučuje katecholaminy – adrenalin, noradrenalin - a dopamin, které mobilizují energii k rychlému fungování organismu. Produkci těchto hormonů stimuluje zmíněný sympatický nervový systém. Katecholaminy zvyšují v krvi hladinu glukózy, zvyšují tedy metabolismus a mobilizují energetické zdroje. „Adrenalin navíc rozšiřuje cévy v kosterním svalstvu a srdci a zužuje cévy v trávicím traktu a kůži“ (Orel, in Šmarda et al., 2007, str. 371). Noradrenalin rozšiřuje pouze koronární tepny. Kůra nadledvin produkuje kortizol, coţ je jeden z nejúčinnějších glukokortikoidů, který zvyšuje 28

celkovou pohotovost organismu při zátěţových situacích. Všechny výše uvedené hormony se také podílejí na změnách imunitního systému. Vnitřní změny organismu, které probíhají při stresové reakci, ovlivňují imunitní systém člověka, zejména pokud je těmto změnám vystaven dlouhodobě. Zdravotní dopad, jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, závisí také na schopnosti člověka vyrovnávat se s těţkými ţivotními událostmi. Nakonečnný (2004) rozděluje fáze reakce na stres na poplachovou reakci, všeobecný adaptační syndrom a vyčerpání zásob. Při poplachové reakci organismus aktivuje sympatikus, čímţ se do krve uvolní zásoby glukózy a utlumuje se činnost trávicího systému. Dále se aktivuje krevní oběh a energie je předávána do buněk kosterního svalstva a tím se tělo připravuje na akci. Všeobecný adaptační syndrom se vyznačuje přetrváváním aktivace organismu a intenzivním proţíváním negativních emocí. Obrázek č. 1 Fáze reakce na stresové situace (Nakonečný, 2004, str. 257)

V roce 1936 popsal všeobecný adaptační syndrom (general adaptation syndrom – GAS) Hans Selye (in Baštecká, Goldmann, 2001), který poplachovou reakci chápe jako první fázi adaptace na stres, druhou fází je pak odpor, odolnost (vyrovnání se stresem dostupnými prostředky) a třetí fází je vyčerpání, při kterém buď stresor přetrvává, nebo organismus jiţ nemá sílu adekvátně reagovat. Pokud se nepodaří stresovou situaci zvládnout, dojde k psychosomatickým projevům, které jsou důsledkem vyloučení stresových hormonů.

2. 4. 2 Psychické reakce na stres Obvyklou reakcí na zátěţ je kromě fyziologických změn organismu také změna emočního proţívání. Tuto změnu můţeme zaznamenat, zejména pokud stres trvá delší dobu nebo je subjektivně velmi silný. Podle typu situace a osobnosti můţe mít emocionální odezva různou kvalitu. Člověk můţe reagovat úzkostí, vztekem a agresí, depresí nebo apatií. Při zátěţi dochází 29

také k oslabení kognitivních funkcí – zhoršuje se úroveň logického uvaţování, mohou se objevit různé asociace nebo vtíravé myšlenky. R. H. Rahe (in Vágnerová, 2000, s. 34) uvádí šest fází reakce na stres: 1. Fáze uvědomění zátěže – proţívání a interpretace určité situace jako stresové. Způsob, jakým člověk danou situaci vnímá, závisí na jeho zkušenosti, aktuálním stavu, schopnostech a sociální podpoře. 2. Fáze aktivace psychických obranných reakcí – nevědomé obranné mechanismy nebo vědomé strategie zvládání. Jejich smyslem je zachování psychické rovnováhy. 3. Fáze aktivace fyziologických reakcí – psychické zhodnocení zátěţové situace spouští fyziologické adaptační mechanismy. (První tři fáze následují velmi rychle po sobě.) 4. Fáze zvládání (coping) – tj. hledání strategií, které vedou ke zmírnění účinků stresu. Důleţité je, do jaké míry si člověk uchovává pocit kontroly nad situací. 5. Fáze prvních chorobných příznaků – pokud selţou obranné reakce, mohou se objevit různé psychosomatické potíţe. 6. Fáze diagnostikování stresem podmíněné poruchy – můţe se jednat o somatické, duševní či psychosomatické onemocnění. Mikšík (2009) uvádí, ţe počáteční aktivita psychiky v reakci na zátěţovou situaci mívá zpočátku neurčitý charakter, který souvisí s „naţhavováním“ vnitřních sil a uvedením do stavu pohotovosti. „Vzryv psychického napětí a emocionality není projevem psychického narušení, resp. narušení psychické práceschopnosti, ale symptomem vytváření vnitřních předpokladů pro řešení zátěžové situace, usměrňování psychických funkcí a mobilizace vnitřních rezerv organismu“ (Mikšík, 2009, str. 37). V MKN-10 nalezneme diagnostickou kategorii F40-48 Neurotické, stresové a somatoformní poruchy, ve které je kromě různých fobií zařazena také akutní reakce na stres, posttraumatická stresová porucha, reakce na těţký stres, atd. Změnu emočního proţívání si uvědomuje kaţdý z nás. Existují situace, které jsou pro nás sice stresové, ale víme, jak se v nich chovat tak, abychom je dokázali zvládnout a přizpůsobit se jim. 30

V opačném případě je člověk vystaven velkému přílivu jak somatických tak psychických příznaků stresu, které se v průběhu času mohou změnit aţ ve váţný psychosomatický problém.

2. 4. 3 Stres a zdraví Vliv psychického proţívání na tělesné potíţe je záleţitostí psychosomatiky. Psychické proţívání můţe tyto potíţe způsobovat, ale také udrţovat a zhoršovat. Proč se tomu tak děje naznačuje jiţ předchozí výklad somatických reakcí na stresovou událost. „Stres může zdraví ovlivnit přímo prostřednictvím tělesných změn nebo nepřímo prostřednictvím změn v chování jedince. Většinu přímého dopadu stresu na zdraví zprostředkuje endokrinní systém, systém uzlin a dalších struktur, které produkují hormony a vylučují je do krevního systému“ (Hewstone, Stock, 2001, str. 603). Pokud budeme hovořit o změnách v chování, které ovlivňují zdraví, jedná se především o maladaptivní strategie zvládání zátěţových situací, jakými jsou např. útěk k lékům, alkoholu, cigaretám, apod. Cohen a Williams (1991) ve své studii o stresu a infekčních chorobách zkoumali vztah mezi stresem a zvýšenými projevy symptomů nebo přímo se zvýšeným výskytem nemoci. Studie přinesla důkazy o souvislosti mezi stresem a zvýšenými symptomy nemoci, přímá souvislost se zvýšeným výskytem nemoci však nebyla potvrzena. Ve Velké Británii zkoumali vztah mezi sociální oporou, pracovním stresem, zdravím a pracovní spokojeností u zdravotních sester Bradley a Cartwright (2002). Jejich studie potvrdila, ţe pracovní stres nepříznivě ovlivňuje zdraví zdravotních sester. V současné době je stres spojován především se vznikem tzv. civilizačních chorob, jakými jsou kardiovaskulární onemocnění, infarkt myokardu, vysoký krevní tlak nebo chronické bolesti zad. Nakonečný (2004) uvádí jako důsledek nezvládnutého stresu psychosomatická onemocnění, mezi něţ řadí: gastrointestinální potíţe, srdeční arytmie a poruchy krevního tlaku, bronchiální astma a respirační obtíţe, zvýšenou únavnost, zvýšené vnitřní napětí, bolesti hlavy a ţaludeční a dvanáctníkové vředy. Na druhé straně Baštecký et al. (1993) chápou stres jako škodlivý pouze v určitém kontextu, a tvrdí, ţe „mezi psychickou zátěží a somatickým poškozením není kauzálnědeterministický vztah“ (Baštecký et al., 1993, str. 42). Procesy, které vedou k podpoře, rozvíjení a obnově narušeného zdraví jsou označovány jako salutogeneze. Mezi prvky salutogeneze patří optimismus, pozitivní myšlení, neuropsychická

31

stabilita, self-efficasy (vnímaná osobní účinnost), locus of control (lokalizace kontroly, místo kontroly), sebedůvěra, styl chování, spiritualita, apod.

2. 5 Strategie zvládání stresu Kaţdý jedinec, který se ocitne v zátěţové situaci, kterou si bude uvědomovat, se ji bude snaţit nějakým způsobem zvládnout nebo alespoň zmírnit její působení. Někdy se můţe jednat o uvědomělou, cílenou strategii, jindy lidé uplatňují nevědomé obranné mechanismy.

2. 5. 1 Copingové strategie „ Coping, tj. zvládání zátěžové situace, je vědomou volbou určité strategie. Tato volba je závislá na hodnocení dané situace i posouzení vlastních možností“ (Vágnerová, 2000, str. 57). Výrost a Slaměník (2001) uvádějí tři základní strategie zvládání: zaměření na problém, zaměření na emoce a zaměření na únik. Strategie zaměřená na problém se orientuje na vyřešení problému, hledání alternativního řešení nebo pomoci. Baštecká a Goldmann (2001) se stavějí proti názoru některých autorů, kteří povaţují řešení problému za vlastní coping a zvládání zaměřené na emoce za obranný mechanismus; svůj postoj podpírají argumentací, ţe v ţivotě existují situace, ve kterých ve skutečnosti nic řešit nelze a strategie řešení problému je pouhým důsledkem obranného mechanismu. Strategie zaměřená ne emoce signalizuje smíření se situací, která spočívá ve změně postoje k danému

problému.

Vágnerová

(2000)

uvádí

jako

specifickou

variantu

zvládání

sebeznevýhodňující strategii, jejíţ podstatou je „vyhnout se pomocí předem vyloučené možnosti pozitivního řešení nepříjemnému prožitku selhání (resp. i nepříjemnému očekávání)“ (Vágnerová, 2000, str. 58). Únikem k alkoholu, drogám, práci, ale také ke spánku se člověk vyrovnává s tíţivým psychickým napětím. Někdy bývá tato strategie povaţována za obranný mechanismus, kdy můţe dojít k popření dané zátěţové situace.

32

2. 5. 2 Obranné mechanismy Obrannými mechanismy rozumíme ochranu Já proti pudovým nárokům, proti přílivu pudové energie a afektům. Své obranné mechanismy si ego neuvědomuje. Otázkou obrany ega proti impulzům z id a superega se zabýval Sigmund Freud, ten se však více věnoval otázce vytěsnění těchto impulzů. Myšlenky Sigmunda Freuda rozvinula jeho dcera Anna, která upozornila i na pozitivní aspekty procesu obrany, která můţe přispět ke zmírnění nebo odstranění negativních, zejména úzkostných pocitů a k lepší sociální adaptaci. Mezi obranné mechanismy řadí Anna Freudová (2006) regresi, represi, reaktivní výtvor, izolaci, odčinění, projekci, introjekci, obrácení proti vlastní osobě a v opak, sublimaci a přesun pudového cíle. Regrese je návrat z vyššího na niţší vývojový stupeň. Projevuje se infantilnějším chováním, pláčem, zuřivostí, atd. Jedinec reaguje na situaci tak, jako v předchozích vývojových stádiích. Regresi můţeme pozorovat jak u dětí, tak u dospělých (nejlépe sami na sobě). Vytěsnění neboli represe je v podstatě neumoţnění pudovým impulsům, dostat se do vědomí. „Jedná se o poměrně primitivní mechanismus, který neumožňuje sublimaci pudových impulsů a podílí se na vzniku neurotických poruch“ (Plháková, 2007, str. 438). Vytěsněním se podrobněji zabýval Sigmund Freud. Reaktivní výtvor (také formace) je protikladný postoj k nepřijatelnému impulsu. „Je jím např. sourozenecká láska, která se vytváří jako protiklad původního nepřátelského a závistivého postoje, a to na základě obav ze ztráty náklonnosti rodičů“ (Freud, 1990, str. 254 – 255). Anna Freudová (2006) uvádí jako příklad reaktivního výtvoru pubertální askezi mladistvých, kterou chápe jako obranu proti sexualitě. Izolace neboli zůstávání stranou zamezuje nepříjemným pocitům jako je vina, hamba, atd. Izolací se tyto pocity uchovávají spíše jako vzpomínky, jsou tedy bez patřičného emocionálního náboje. Odčinění je úsilí zbavit se pocitu viny, který můţe být jak vědomý tak nevědomý. Tento pocit viny je pak odčiňován pílí, pečlivostí, či snahou o konání dobra. Stinnou stránkou tohoto obranného mechanismu je moţnost vyvrcholení aţ k extrémnímu podléhání výčitkám, které můţe vést aţ k úsilí o sebepoškození či sebezničení. „Projekce je aktem, v němž okolí připisujeme to, co se odehrává v nás samých, tedy impulsy, potřeby, hodnocení, názory, které si nepřipouštíme“ (Smékal, 2007, str. 279). Lidé s tímto druhem

33

obranného mechanismu se zbavují své vlastní odpovědnosti, kterou de facto promítají do druhých. Typickým příkladem můţe být: „Oni jsou na mě zlí...já nic, já muzikant...“. Introjekce je opakem projekce a nastává tehdy, kdyţ si osvojujeme negativní vlastnosti či chování svého okolí. V introjekci se pak člověk činí zodpovědným za činy svého okolí. Můţe nastat také situace, kdy člověk „nevidí zlo sám v sobě, protože ho chápe jako normu danou nějakou vnější autoritou“ (Smékal, 2007, str. 277). Typickým příkladem pro obrácení v opak je přeměna lásky v nenávist. Obrácení proti sobě je pak mechanismem, kdy zlost vůči druhému člověku začneme vztahovat sami na sebe. Sublimací rozumíme oduševňování a usměrňování biologických, zejména sexuálních potřeb na takové, které jsou sociálně a kulturně hodnotné. Přemístěním pudového cíle bývá původní předmět sexuálních tuţeb nahrazen jiným.

2. 5. 3 Některé osobnostní charakteristiky ovlivňující zvládání stresu Chování typu A (CHTA) Řada vědců zkoumala vliv určitých osobnostních vlastností na výskyt různých druhů onemocnění. Vztah mezi vzorcem chování a kardiovaskulárním onemocněním zkoumali v 50. letech Friedman a Rosenman. „Po přezkoumání důkazů označila v roce 1981 Americká kardiologická asociace chování typu A za rizikový faktor vzniku ischemické choroby srdeční“ (Atkinson et al, 2003, str. 508). Baštecká (2003) na druhé straně uvádí tzv. Framinghamskou studii, která se stala nejdéle trvající epidemiologickou studií všech dob a jedním z jejích mnohých výsledků bylo aţ v roce 1988 prokázání vztahu mezi chováním typu A a zvýšeným rizikem ischemické choroby srdeční. Chování toho typu je spojováno se stresogenními situacemi a je charakteristické nesmlouvavým směřováním k dosaţení cíle za co nejkratší dobu. „Výrazná orientace na výkon a soutěživost u těchto osob pravděpodobně umocňuje trvale prožívaný nedostatek času a neschopnost uvolnit se“ (Šolcová & Kebza, 2006, str. 421). Zmíněné znaky chování mohou vést ke zvýšené reaktibilitě, která je spojována s prevalencí a incidencí ischemické choroby srdeční (ICHS) a koronární aterosklerózy. Baštecký (1993) uvádí, ţe korekce vlastností chování typu A není jednoduchá, protoţe jde o rysy chování, které jsou zakotvené hluboko v osobnosti. „Chování typu A bývá široce definováno jako: nadměrná soutěživost, snaha po úspěchu, agresivita (často potlačovaná), časová tíseň, zrychlení obvyklých aktivit, neklid, hostilita (nepřátelskost), zvýšená bdělost, výbušnost a

34

kolísavost v síle řeči, zvýšená rychlost a hlasitost řeči, napětí obličejových svalů a pocit souboje s nedostatkem času a s necitlivostí okolí“ (Baštecká & Goldmann, 2001, str. 260).

Locus of control V roce 1966 zavedl Julian B. Rotter pojem vnitřní a vnější umístění vlivu (internal and external locus of control). Tento pojem označuje míru, do jaké jsou lidé schopni přisuzovat dění kolem sebe výsledkům vlastní činnosti nebo vnějším vlivům. Lidé s vnitřním místem kontroly jsou přesvědčeni, ţe vše, co se kolem nich děje mají ve svých rukou a mohou dění kolem sebe ovlivňovat, zatímco lidé s vnějším místem kontroly jsou přesvědčeni, ţe se vše děje mimo ně a tyto věci nemohou ovlivnit. Daniels a Guppy (1993) ve své studii potvrdili, ţe umístění vlivu sniţuje účinky stresu na psychickou pohodu.

Self-efficasy Pojem self-efficasy uvedl v roce 1977 A. Bandura a tento pojem chápeme jako vnímanou osobní zdatnost. Jde o přesvědčení o tom, ţe je člověk schopen něco vykonat, o víru v dosaţení daného cíle a jistotu, ţe vynaloţení úsilí povede k ţádoucímu výsledku. Dle Bandury (in Paulík, 2010, str. 33) je self-efficasy důleţitou součástí copingového chování a ovlivňuje délku a intenzitu úsilí vynakládaného na zvládání dané zátěţe.

Nezdolnost (Hardiness) Pokud jsou komponenty nezdolnosti optimálně rozvinuty, člověk na sebe pohlíţí jako na aktivního účastníka dění. Pokud je však nato charakteristika rozvitá nedostatečně, člověk se nesnaţí o zásah do událostí, pociťuje bezmoc a beznaděj. Baštecká a Goldmann (2001) uvádějí tři charakteristiky hardiness, kterými jsou: 1. vložení se (commitment) do věcí s vírou v jejich smysl 2. výzva (challenge) - chápání překáţek jako výzvy 3. vláda (control) nad vlastním ţivotem.

35

2. 6 Pracovní stres Více neţ třetinu svého ţivota stráví člověk v zaměstnání, které mu můţe přinést finanční prostředky a uspokojení, musí být však pro svou práci správně motivován a překonávat různá úskalí, která se v pracovním prostředí vyskytují. V řadě profesí je pracovní činnost určitou zátěţí, a pokud není tato zátěţ řešena, můţe docházet k poklesu pracovní výkonnosti, mohou se objevit poruchy vnímání a koncentrace pozornosti, atd. V důsledku toho pak dochází k chybnému rozhodování, pracovním úrazům nehodám nebo konfliktům na pracovišti. Matoušek (2005) uvádí tři skupiny stresorů, které mohou na člověka působit v pracovním prostředí. Jsou jimi:

1. Stresory související s charakteristickými rysy vykonávaných úkolů či činností – monotónní úkoly, časový tlak, vynucené pracovní tempo, velká hmotná či morální odpovědnost, informační přetíţení a další. 2. Stresory vznikající působením faktorů a podmínek, za nichž jsou úkoly a činnosti vykonávány – fyzikální a chemické stroje, technická zařízení, hluk, prach, atd. 3. Stresory sociální – špatné sociální klima v pracovním kolektivu, nevyjasněné kompetence jednotlivých členů, nevhodný styl řízení apod. Pokud poţadavky organizace přesáhnou kapacitu daného jedince, můţe dojít k pracovnímu přetíţení a samotná pracovní činnost pak můţe být proţívána jako stresující. „Pracovní činnost vytváří na lidi různé požadavky. Příliš mnoho stresu působícího dlouhodobě vyčerpává jejich schopnosti překonávat vlivy stresorů“ (Mayerová, 1997, str. 59). Emoční vyčerpání, vyčerpání zdrojů energie můţe dojít aţ k syndromu vyhoření, jehoţ problematika je rozvedena v kapitole č. 3.

Aby člověk, který je vystaven denně větším či menším stresovým událostem, dokázal tyto události zvládat a povznést se nad ně, měl by umět správně nejen nakládat se svým časem, ale také relaxovat. „Umění relaxovat, uvolnit se, zbavit se napětí, odpočinout si a nabrat sil je jedním z nejvýznamnějších způsobů zvládání stresu“ (Kebza, 1997, str. 14).

36

Mnozí si pod pojmem relaxace představí nějakou hlubokou meditaci nebo sloţité relaxační techniky, které se musí dlouho cvičit, neţ se při nich člověk dokáţe pořádně uvolnit. A přitom k uvolnění stačí pouze přirozená forma pohybu, jakou je například chůze, jízda na kole nebo plavání a velmi účinná jsou i různá dechová cvičení. Mezi pokročilejší relaxační techniky bychom mohli zařadit progresivní svalovou relaxaci E. Jacobsona, autogenní trénink J. H. Schultze nebo jiţ zmíněnou relaxaci.

37

Pokud zapálíte dva konce svíčky, získáte tím sice dvakrát více světla, ale svíčka dvakrát rychleji vyhoří. (Myron D. Rush)

3. Syndrom vyhoření (burnout syndrome) V současné době, kdy je hodnotový systém společnosti orientovaný převáţně na výkon a úspěch, pracovní tempo se zrychluje a se zvyšujícím se platem stoupá prestiţ člověka, jsou lidé vystaveni dlouhodobému stresu, který můţe vyústit aţ ve váţný problém. „Termín burnout byl původně používán pro označení stavu lidí, kteří zcela propadli alkoholu a ztratili o vše zájem. Později se tento termín začal používat i pro toxikonamy, pro ten jejich stav, kdy jejich zájem je soustředěn jen na danou drogu a vše ostatní jim je zcela lhostejné. Posléze se termínu burnout začalo používat i pro lidi, kteří byli tak opojeni svou prací, že nic jiného než to, co dělali, je nezajímalo“ (Křivohlavý, 1998, s. 46). V pojmu vyhoření je zřetelná analogie se svíčkou (viz. úvodní motto) nebo s táborovým ohněm, který sice září a hřeje, ale pokud se o něj dostatečně nepečuje, tak dohoří a vyhasne. V procesu burnout se tedy jedná o narušenou rovnováhu mezi mnoţstvím vydané energie a jejími vnitřními zdroji, kdy člověk trpí pocitem, ţe jiţ nemůţe dostát poţadavkům, které jsou na něho kladeny.

3. 1 Definice a historie pojmu burnout Definic syndromu vyhoření je celá řada. Jeklová (2006, str. 7) uvádí jako společné znaky těchto definic: -

přítomnost negativních emocionálních příznaků (deprese, vyčerpání)

-

syndrom vyhoření je spojován s určitými druhy povolání

-

menší efektivita práce je spojována s negativními vytvořenými postoji a z nich vyplývajícího chování

38

-

důraz je kladen na psychické příznaky a na prvky chování neţ na provázející tělesné příznaky

-

syndrom vyhoření se vyskytuje u jinak psychicky zdravých lidí, nesouvisí nijak s psychickou patologií.

Hartl a Hartlová (2004, s. 586) definují syndrom vyhoření jako ztrátu profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníků některých z pomáhajících profesí. „Vyčerpání, pasivita a zklamání ve smyslu burnout syndromu se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres. Jako burnout (vyhoření, vyčerpání) bývá popisován stav emocionálního vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrných psychických a emocionálních nároků“ (Kebza, Šolcová, 2003, str. 7). Pojem burnout (vyhoření, vypálení) poprvé pouţil v roce 1974 H. J. Freudenberg ve své knize Burnout: The Cost of High Achievement a od té doby byla této problematice věnována čím dál větší pozornost aţ do dnešních dnů, kdy se s tímto syndromem můţeme setkat poměrně často. Pokud půjdeme hlouběji do historie, můţeme nalézt zmínky o syndromu vyhoření například v Bibli (příběh proroka Eliáše) nebo ve starořecké pověsti o Sysifovi, který měl dovalit veliký kámen na horu, ale vţdy kdyţ se blíţil k vrcholu, kámen se mu vysmekl a Sysifos musel začít znovu. Dlouhodobě se jevem vyhoření zabývali psychologové jako C. Cherniss, H. Sek, H. Freudenberg, C. J. Alexandrová, D. Hay, D. Oken, S. Kashoff a další. Státní zdravotní ústav České republiky vydal poprvé příručku o syndromu vyhoření pro odbornou i širokou veřejnost v roce 1998. V tomto roce také vyšla monografie J. Křivohlavého „Jak neztratit nadšení“, která je jednou z mála monotematických prací zabývajících se burnout syndromem.

3. 2 Příznaky syndromu vyhoření Příznaky burnout syndromu se mohou objevit ve všech úrovních osobnosti – psychické, fyzické i sociální. Tyto negativní příznaky však samy o sobě ještě nemusí znamenat přítomnost vyhoření. Je nutné, vidět tyto projevy v širších souvislostech.

39

„Vyhoření se projevuje jako plíživé psychické vyčerpání způsobené dlouhodobým působením stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční nadšení pro práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácí“ (Jeklová, 2006, s. 14). Sám postiţený syndromem vyhoření si příznaků většinou všimne jako poslední, nejdříve si jich všimnou partneři a blízcí lidé. Křivohlavý (1998) uvádí, ţe člověk se syndromem vyhoření se sám cítí tělesně a emocionálně vyčerpán, cítí se duševně i duchovně „na dně“, je unavený, vyřízený, „v koncích“, jako by byl nějak nemocný, je smutný, zklamaný, atd. Pocity, které člověk při vyhoření zaţívá, mnohdy přesahují hranice pracovního prostředí a zasahují do prostředí rodiny a ostatních vztahů. Příznaky zřejmě nejlépe vystihuje věta: „Doslova se děsím každého dalšího dne. Nevím, jak dlouho to ještě můžu vydržet“ (Kallwass, 2007, str. 13). I rozdělení příznaků vyhoření vnímají různí autoři odlišně. Křivohlavý (2001) například dělí tyto příznaky na subjektivní a objektivní a Rush (2003) je dělí na vnější a vnitřní.

3. 2. 1 Příznaky na úrovni psychické Na této úrovni se burnout projevuje emocionálním vyčerpáním. Mezi pocity charakterizující toto vyčerpání patří: -

sklíčenost,

-

nedůvěra,

-

bezmoc a vina,

-

beznaděj,

-

nedocenění,

-

zoufalství,

-

náladovost,

-

netrpělivost a podráţděnost,

-

ztráta odvahy,

-

neochota riskovat,

-

ztráta osobní identity a sebeúcty.

40

Tyto projevy je nesnadné určit, protoţe nejsou na počátku objektivně pozorovatelné.

3. 2. 2 Příznaky na úrovni fyzické Charakteristickým znakem fyzických projevů vyhoření je celková únava. Mezi další patří: -

snadná unavitelnost,

-

poruchy spánku,

-

oslabení imunitního systému,

-

dýchací, srdeční a zaţívací potíţe,

-

vysoký krevní tlak,

-

bolesti hlavy

-

celková apatie a ochablost.

Je samozřejmé, ţe pouze samotné fyzické nebo samotné psychické projevy ještě nemusí znamenat vyhoření. Na projevy burnout syndromu proto musíme nahlíţet komplexně v rámci jak psychických a fyzických projevů, tak projevů na úrovni mezilidských vztahů.

3. 2. 3 Příznaky na úrovni mezilidských vztahů Výraznou charakteristikou vyhoření v oblasti mezilidských vztahů je tzv. depersonalizace neboli odosobnění. „Objevuje se zvláště tam, kde není naplněno očekávání kladné odezvy od klientů. Pracovník zahořkne, odpoutává a distancuje se od druhých lidí a stahuje se do sociální izolace“ (Urbanovská, 2008, str. 108). Člověk trpící vyhořením jedná s ostatními lidmi emocionálně chladně aţ lhostejně, druzí ho příliš nezajímají, obtěţují ho. Z komunikace a vnímání ostatních se vytrácí empatie a soucitnost.

41

3. 2. 4 Model Pinesové a model Maslachové Baštecká et al. (2003) uvádějí dva modely, které nastiňují charakteristiky syndromu vyhoření. Model Pinesové únava – zvláště únava emoční projevující se pochybovačnou nedůvěrou a necitlivou otrlostí ve vztahu k lidem, kterým má postiţený pomáhat; tato únava rychle mizí na dovolené bezmocnost a beznaděj – člověk vidí černě budoucnost a vlastní síly; ze svého stavu viní především okolí plíživost – proces trvá i několik let; někdy si pracovník ani nepovšimne, jak se jeho vztah k práci a k lidem, s nimiţ pracuje, změnil Nutno podotknout, ţe mnohdy je člověk trpící vyhořením tím posledním, který si svých příznaků všimne. Model Maslachové citová únava – cynismus, vyčerpání odosobnění – lhostejnost, projevy podráţděnosti vůči klientům ztráta výkonnosti – sníţení důvěry ve vlastní schopnosti, úpadek pracovní kázně Ve společnosti, která je orientovaná na výkon, můţe být vyčerpání a ztráta výkonnosti zaměstnance pro zaměstnavatele impulzem k různým krokům, které mohou vést k převedení pracovníka na jinou pozici nebo rozvázání pracovního poměru s tímto pracovníkem.

3. 3 Fáze procesu vyhoření Burnout není pouze jev, jedná o proces, který má svůj specifický průběh. Někdy bývá označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“, kdy má člověk na počátku vysoká očekávání, která nejsou naplněna, nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace.

42

„Proces vývoje může trvat měsíc, ale mnohdy je otázkou řady let a jeho jednotlivé fáze mohou být různě dlouhé“ (Jeklová, 2006, str. 14). Nejtěţší formy vyhoření bývají u nejnadšenějších jedinců, kteří mají velká očekávání a potřebují vědět, ţe dělají něco uţitečného a smysluplného. Při nezdaru získávají pocit, ţe selhali. Stock (2010) uvádí, ţe nejjednodušší model vývoje burnout syndromu se skládá ze tří, nejsloţitější z dvanácti stadií.

3. 3. 1 Fáze vyhoření dle Edelwicha a Brodskyho Edelwich a Brodsky (in Jeklová, 2006, str. 18, in Stock, 2010, str. 23) vytvořili fázový model vývoje syndromu vyhoření, který má celkem pět stadií. Jsou jimi: 1. nadšení – idealismus, práce je nejdůleţitější součástí ţivota; zpočátku člověk pracuje s nadprůměrným nasazením, ale přeceňuje své síly a nakládá neefektivně se svou vnitřní energií, výří bezmezným optimismem 2. stagnace – člověk slevuje ze svých očekávání, pomalu se začíná zaměřovat na uspokojování vlastních potřeb v podobě platu, volného času apod.; dochází k přehodnocení počátečních ideálů a začínají se objevovat také trhliny v rodinném ţivotě 3. frustrace – člověk začíná pochybovat o smyslu své práce, začínají se objevovat první psychické i fyzické obtíţe a váţnější problémy ve vztazích; vzrůstá zklamání a problémy s nedostatkem uznání ze strany klientů i nadřízených 4. apatie – vnitřní rezignace, člověk se vyhýbá náročným úkolům i kontaktům s klienty a dělá jen to, co je nezbytně nutné; počáteční nadšení se zcela vytrácí; pocity neschopnosti změnit situaci 5. intervence – poslední fáze; jedná se o přerušení procesu vyhoření, tedy přerušení práce, ţivotní změna nebo vyčlenění více času na zájmy a koníčky Velmi podobný model vytvořili Henning a Keller (in Baštecká et al., 2003, str. 139). První čtyři fáze jsou stejné, poslední stadium ovšem nese název „fáze vyhoření“, která je charakteristická úplným psychofyzickým vyčerpáním a nutností zásahu zvenčí. 43

3. 3. 2 Fáze vyhoření dle A. Laengleho A. Laengle (in Jeklová, 2006, str. 18) vytvořil model tvořený třemi fázemi. 1. fáze nadšení – celkové nadšení pro věc, vidina konkrétního cíle 2. fáze vedlejšího zájmu – z prostředků se začíná stávat cíl a pohasíná nadšení 3. fáze popela – člověk ztrácí úctu k sobě i k ostatním, neváţí si vlastního snaţení a ztrácí smysl ţivota Vyhoření se brzy objevuje většinou u těch nejnadšenějších lidí, kteří nastupují do zaměstnání plni ideálů a nepřipraveni na kaţdodenní realitu. Můţeme tedy říci, ţe problém vzniku vyhoření se netýká pouze zaměstnavatelů a faktorů, které přináší daná organizace, ale týká se také oblasti přípravy na zaměstnání. Kromě teoretických základů, by studenti měli strávit značnou část svého studia v praxi různých zařízení, aby se zbavili idealizovaných představ, které získávají při studování teoretických základů daného oboru.

3. 4 Příčiny vyhoření Syndrom vyhoření se vyskytuje především u lidí, kteří pracují v tzv. pomáhajících profesích. V poslední době se ovšem vyhoření rozšiřuje i k profesím, které nejsou pomáhající, ale pracovníci těchto profesí vstupují denně do kontaktu s lidmi. K vyhoření vede dlouhodobý, bezprostřední styk s lidmi, pracovní a celkové přetíţení, dlouhodobé neúspěšné jednání s lidmi nebo diktátorský reţim pracovního prostředí. Baštecká et al. (2003) uvádějí příčiny syndromu vyhoření spočívající v jedinci, v organizaci a ve společnosti. 1. Příčiny spočívající v jedinci Psychické – negativní myšlení, nedostatek smyslu, neúčinné strategie zvládání stresu a nahromadění nepříznivých ţivotních událostí. Tělesné – nedostatek odolnosti vůči zátěţi a nezdravý způsob ţivota.

44

2. Příčiny spočívající v organizaci -

špatné pracovní podmínky, špatná organizace práce, nedostatečná příprava na povolání, špatný příklad pracoviště (čl. se ztotoţní se skupinou a naučí se myslet, cítit a jednat jako vyhořelý).

3. Příčiny spočívající ve společnosti -

větší nároky na angaţovanost pomáhajících pracovníků, malé společenské hodnocení pomáhajících profesí, nízké platy a sloţení klientely (větší náročnost problémů, důraz na začlenění všech lidí do společnosti).

Jak uvádějí Kebza a Šolcová (2003), jednou z hlavních příčin syndromu vyhoření je kaţdodenní, zdánlivě nekonečná a nevyhnutelná povaha stresu. „Akutní stres k vyhoření nevede“ (Kebza, Šolcová, 2003, str. 9). Tento stres většinou pramení z důrazu na bezchybný, nekolísající výkon, kdy kaţdá chyba má své závaţné důsledky.

„Ti, kteří pracují s lidmi, jsou pod stálým tlakemmusejí ovládat své emoce, přitom ale emoce uživatelů umožňují ventilovat, musejí potlačovat své potřeby, ale potřeby uživatelů pomáhají uspokojovat.“ (Erdinger, in Tošnerová, 2010, str. 116)

3. 5 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření V prvních publikacích o syndromu vyhoření se můţeme setkat s názorem, ţe se vyskytuje především u ţen, tedy za hlavní rizikový faktor bylo povaţováno pohlaví. Od této úvahy se vědci dostali přes úvahu o osobnostních charakteristikách ovlivňujících vznik burnoutu aţ po rizikové faktory v prostředí a charakteristiku rizikových profesí. „Riziko vzniku syndromu vyhoření je zvýšené u profesí, které kladou požadavky na intelektuální činnosti spojené s častým rozhodováním, jež může mít závažné etické, zdravotní a ekonomické důsledky“ (Matoušek, 2005, str. 14). Jedná se tedy o komplexní pohled na rizikové faktory burnoutu, které nelze zúţit pouze na jednu oblast.

45

3. 5. 1 Profese, u kterých hrozí vznik syndromu vyhoření Jak jsme jiţ uváděli, syndrom vyhoření byl velmi dlouho spojován pouze s tzv. pomáhajícími profesemi, jejichţ smysl spočívá v pomoci druhým lidem. Později bylo toto pojetí rozšířeno o profese, v nichţ je člověk vystaven neustálému kontaktu s druhými lidmi nebo vykonává neustále se opakující, rutinní práci. Pro představu zde uvádíme výčet několika profesí, u kterých se syndrom vyhoření vyskytuje. Jsou jimi: -

lékaři,

-

psychologové a psychoterapeuti,

-

zdravotní sestry a další zdravotničtí pracovníci,

-

sociální pracovníci,

-

pracovníci pošt,

-

dispečeři a dispečerky,

-

sociální pracovníci,

-

právníci,

-

policisté,

-

pracovníci věznic,

-

poradci a informátoři,

-

duchovní a řádové sestry,

-

úředníci v bankách a na úřadech,

-

a mnoho dalších.

Pozn.: Domníváme se, že velmi ohroženou skupinou pracovníků jsou pečovatelé, kteří si v pracovním prostředí budují velmi blízké vztahy s lidmi, o které pečují a mnohdy si sami kladou cíle, které nelze splnit. Navíc tito pracovníci patří mezi jedny z nejméně placených v oblasti sociálních služeb a je na ně stejně jako na ostatní pracovníky kladen požadavek na vysoký výkon a úroveň vzdělanosti. Neměli bychom se tedy potom podivovat, že tito pracovníci zcyničtí a vyhoří. Tímto rozhodně nechceme stavět pečovatelství na pomyslnou první příčku žebříčku nejohroženějších profesí. Zejména pokud zrekapitulujeme situaci v ČR, kdy v roce 2011 proběhlo několik protestních akcí nejen učitelů, ale i lékařů (akce Děkujeme, odcházíme!) za zvýšení svých platů, napovídá to nedostatečnému finančnímu ocenění těchto profesí.

46

Lidem pracujícím v pomáhajících profesích připadá nepatřičné, si stýskat a dávat najevo, ţe si s něčím neví rady, kdyţ mnohdy pracují s klienty, kteří si se sebou nevědí rady v mnohem větší míře.

3. 5. 2 Rizikové osobnostní charakteristiky Kaţdý z nás má určitým způsobem zakořeněné různé strategie zvládání stresu (coping) a zátěţe. Je samozřejmé, ţe pokud jsou tyto strategie nedostačující, jsme vystaveni neustálému působení stresu, coţ můţe vést aţ k vyhoření. Jedním z rizikových faktorů jsou tedy neúčinné copingové strategie. V kapitole o stresu jsme se zabývali také chováním typu A, které je charakteristické vysokou ctiţádostivostí, aktivností aţ agresivností a snahou splnit co nejvyšší počet úkolů v pokud moţno co nejkratším čase. Mohapl et al. (1984) upozorňují, ţe chování typu A by nemělo být chápáno pouze jako určitá osobnostní dispozice, ale toto chování vychází z behaviorálních a emocionálních komponent, vnějších stresorů a subjektivní interpretace těchto stresorů i odpovědí na ně. Mezi další osobnostní charakteristiky řadí Jeklová (2006) například kladení příliš velkých nároků na sebe sama, nízkou úroveň zdravé asertivity, nezvládání konfliktů, pasivní (reaktivní) přístup k ţivotu, neschopnost přibrţdění, relaxace, apod. Vyhoření je také mimo jiné důsledkem nesprávného sebehodnocení a zejména falešného odhadu vlastních sil, díky kterému mnozí nemohou dostát nárokům, které na sebe kladou. „Každý, kdo žije nad svoje síly, bude muset jednou splatit dluh - a úroková sazba je vysoká“ (Kallwass, 2007, str. 73). Ze všech výše uvedených informací vyplývá, ţe člověk, který není dostatečně odolný vůči stresu, je perfekcionistický, vysoce se angaţuje je vysoce empatický, obětavý a perfekcionistický ve svém pracovním nasazení, je ohroţen vyhořením.

47

3. 5. 3 Rizikové pracovní prostředí Rizikové faktory pracovního prostředí, které mohou vést ke vzniku syndromu vyhoření, uvádí Matoušek (2003) a řadí sem: -

nevěnování pozornosti potřebám personálu,

-

zacvičování nových pracovníků nezkušeným personálem,

-

neexistenci plánu osobního rozvoje,

-

nepřítomnost supervize,

-

soupeřivou atmosféru a velmi silnou byrokratickou kontrolu chování personálu.

Kallwass (2007) uvádí ještě další rizikové faktory. Jsou jimi: -

nedostatečná zpětná vazba,

-

situace, kdy nejsou jasně rozděleny úkoly a kompetence,

-

konkurenční situace v pracovním prostředí,

-

špatné pracovní podmínky a jednotvárná práce.

Svou roli zde hraje také samotná kultura organizace, která vyjadřuje charakter organizace, celkovou atmosféru a vnitřní ţivot. Jsou to určité zvyklosti, rituály, hodnoty a normy, které se projevují ve vzorcích chování a jednání všech pracovníků. To, jak se pracovník ztotoţní s kulturou daného pracoviště, ovlivní jeho pozdější vývoj. V roce 2010 provedly Havrdová a Šolcová výzkum vzniku syndromu vyhoření ve vztahu mezi člověkem a jeho pracovním prostředím u pracovníků v sociálních sluţbách a pracovníků ve zdravotnictví. Výsledky tohoto výzkumu ukázaly, ţe pracovníci v sociálních sluţbách častěji povaţují své hodnoty a hodnoty organizace za podobné, tito pracovníci se cítí také vytíţenější, ale na druhé straně i oceňovanější ve srovnání s pracovníky ve zdravotnictví. Další informace o vlivu pracovního stresu na člověka naleznete v kapitole 2.6 Stres na pracovišti.

48

3. 6 Diagnostika syndromu vyhoření Křivohlavý (1998) uvádí tři metody zkoumání syndromu vyhoření. Jsou jimi Orientační dotazník, Dotazník BM a MBI-Metoda Maslach Burnout Inventory. Orientační dotazník Autory Orientačního dotazníku jsou Hawkins, Minirth, Maier a Thursman. Tito autoři chápou syndrom vyhoření jako probíhající proces, nikoli pouze jako momentální stav jedince. Dotazník je velmi jednoduchý a skládá se z 24 otázek, na které lze odpovědět ano/ne. Pokud je většina odpovědí ano, pak můţe jít o začátek syndromu vyhoření. Dotazník BM – psychického vyhoření BM (The Burnout Measure) je sebe-diagnostický nástroj, jehoţ autory jsou Ayala Pines a Elliot Aronson, přeloţil Křivohlavý v roce 1998, a je zaměřen na tři aspekty jediného psychického jevu, kterým je celkové vyčerpání (exhausce). Těmito aspekty jsou: 1. pocit fyzického (tělesného) vyčerpání – únava, celková slabost, ztráta sil 2. pocit emocionálního (citového) vyčerpání – tíseň, beznaděj, bezvýchodnost 3. pocit duševního (psychického) vyčerpání – bezmocnost, ztráta lidské hodnoty, iluzí, pocity marnosti vlastní existence. Dotazník se skládá z 21 tvrzení, která jsou hodnocena na sedmibodové škále. Pouţité odstupňování je 1 - nikdy, 2 - jednou za čas, 3 - zřídka, 4 - někdy, 5 - často, 6 - obvykle, 7 – vţdy. Celkové skóre se hodnotí takto: BM=2 a niţší

dobrý výsledek z hlediska psychologie zdraví

BM=2-3

uspokojivý výsledek

BM=3-4

potencionální ohroţení

BM=4-5

přítomnost syndromu psychického vyčerpání je prokázaná

BM větší neţ 5

havarijní signál – nutná terapeutická pomoc

49

Dle Křivohlavého (1998) má tento dotazník velmi dobrou vnitřní konzistenci, vysokou reliabilitu (míru shody při opakování) a má dobrou míru shody s výsledky jiných psychologických vyšetření (se spokojeností v práci, s fluktuací, s fyzickými zdravotními problémy, s mnoţstvím vypitého alkoholu nebo s pocity beznaděje). MBI – Maslach Burnout Inventory MBI vydala v roce 1981 dvojice Ch. Maslach a S. E. Jackson. Tato metoda patří k nejčastěji pouţívaným a zjišťuje tři faktory vyhoření: 1. EE (emocional exhaustion) – emocionální vyčerpání, 2. DP (depersonalizace) – ztráta úcty k druhým jako k lidským bytostem, 3. PA (personal accomlishment) – sníţení výkonnosti. Dotazník obsahuje 22 otázek, z nichţ je 9 zaměřených na emocionální vyčerpání, 5 na depersonalizaci a 8 z nich se zabývá sníţením výkonnosti. Respondent zde odpovídá na šestibodové škále, do jaké míry souhlasí s danými tvrzeními a na sedmibodové škále vyjadřuje, jak silně proţívá daný pocit.

„Známe-li příčiny vyhoření, můžeme hledat cesty k jeho prevenci a léčbě.“ (Baštecká et al., 2003, str. 141)

3. 7 Prevence syndromu vyhoření Dle Tošnerové (2010) má zodpovědnost za vznik syndromu vyhoření především zaměstnavatel, a proto by měli zaměstnavatelé (zejména pomáhajících profesí) předcházet vzniku vyhoření v rámci preventivních programů. Samozřejmostí by měla být týmová práce, zajištění supervize, kontrolní činnost a účast na vzdělávacích programech. Tento pohled se zdá ovšem poněkud jednostranný, zejména pokud bereme v úvahu osobnostní rizikové charakteristiky uvedené výše, a proto prevence vyhoření můţe probíhat jak na úrovni organizace, tak na úrovni samotného jedince.

50

3. 7. 1 Prevence ze strany jedince Kebza (2003) uvádí jako projektivní faktory ochraňující jedince před vznikem syndromu vyhoření schopnost a dovednost relaxovat, chování typu B, vhodný time-management, odolnost (ve smyslu hardiness), pocit dostatku vlastních schopností zvládat situace, selfefficasy a další. Chování typu B je v podstatě opačné chování typu A. U tohoto chování není tak výrazné zaujetí úkoly, lidé vykazující chování typu B se dokáţou odreagovat, relaxovat. Není zde sklon k perfekcionismu, takovéto osobnosti jsou zdravě asertivní a nedávají na sobě znát nedostatek času. Hardiness znamená tuhost, pevnost, zdatnost, nezdolnost a další. U nás se překládá jako nezdolnost a pokud má člověk optimálně rozvinuty komponenty hardiness, pohlíţí sám na sebe jako na aktivního účastníka dění, který můţe do toho dění zasáhnout, ovlivnit ho a zvládnout jeho další vývoj. „Přepokládá se, že tato proměnná svých charakterem patří k dispoziční výbavě jedince a váže se na omezení aktivity sympatiku při reakci na působení stresoru“ (Paulík, 2010, str. 108). Pokud není hardiness dostatečně rozvinutá, má člověk pocit bezmoci, beznaděje, marnosti. Vhodnou prevencí je udrţování duševní hygieny, při níţ můţeme díky osvojení některých technik eliminovat reakce na stres a předcházet tím vyhoření. Pro udrţování duševní rovnováhy je vhodný zdravý ţivotní styl, dostatek pohybu, ale také umění relaxovat. Mezi relaxační techniky, které lze pouţívat patří například různá dechová cvičení, Schultzův autogenní trénink, aerobní cvičení, jóga, meditace, Jacobsonova progresivní relaxace a další.

3. 7. 2 Prevence ze strany organizace V rámci organizace se pracovníci mohou účastnit například různých antistresových seminářů, ale jak jiţ bylo uvedeno, prevencí na této úrovni je také fungující týmová práce, supervize, kontrola a další vzdělávání.

51

Matoušek (2003) uvádí další a konkrétnější formy prevence ze strany organizace. Jsou jimi: -

definice poslání organizace a metod práce, s nimiţ se nastupující pracovník důkladně seznámí,

-

existence systému zácviku nových pracovníků,

-

moţnost vyuţít profesionálního poradenství poskytovaného zkušeným odborníkem ve vlastní instituci nebo jinde,

-

existence programů osobního rozvoje,

-

případové konference v jedné instituci nebo s účastí pracovníků několika spolupracujících institucí,

-

nasazení více pracovníků v náročných programech se skupinami klientů,

-

omezení počtu případů, s nimiţ je jeden pracovník v kontaktu během určité doby,

-

omezení administrativní zátěţe spojené s prací s klienty,

-

omezení pracovního úvazku,

-

kombinace přímé práce s klienty s jinými činnostmi, jeţ nezahrnují přímou práci s klienty.

Pozn.: Zejména v oblasti sociálních služeb jsou pracovníci velmi zatíženi administrativou spojenou s prací s klienty. Pracovníci, kteří jsou velmi „proklientsky“ orientovaní tuto administrativu většinou opomíjejí, z čehož pro ně plynou samozřejmě další důsledky. Naopak pracovníci, kteří dodržují vyplňování zápisů a jsou orientováni na byrokratickou stránku věci, se nevěnují klientům v takové míře, jaká by byla třeba. Pro mnohé pracovníky se tak administrativa stává velkým dilematem a problémem při naplňování daných cílů.

3. 7. 3 Supervize Jak jiţ bylo řečeno, jedním z preventivních faktorů, které zajišťuje organizace, je supervize. Tento pojem můţeme chápat jako nadhled, nejlepší cesta vedoucí k cíli, nasměrování, nejlepší představa, kontrola, dohlíţení, ale také jako vzdělávací proces. „Úkolem supervize je zaručovat dobrou úroveň dané odbornosti“ (Baštecká, Goldmann, 2001, s. 363).

52

Význam supervize spočívá v pomoci a podpoře v situacích zklamání, neuspokojení z práce, v reflexi dosavadní cesty a kroků, v cestě ke změně, v ochraně pečovatele před vyčerpáním, apod. Supervizor podporuje a vede pracovníky, zvyšuje reflexi jejich práci a vlastní sebereflexi. „Jde o systematickou pomoc (individuální či skupinovou) při řešení profesionálních problémů v neohrožující atmosféře, která dovolí pochopit osobní, zejména emoční podíl člověka na jeho problému“ (Jeklová, 2006, str. 25). Vzdělávací funkce supervize spočívá především v rozvoji dovedností a schopností účastníků supervize.

3. 7. 4 Balintovské skupiny Termín „balintovské skupiny“ je odvozen od zakladatele těchto skupin M. Balinta, který ve 40. letech 20. století provozoval mezi praktickými lékaři psychoterapii jako supervizní metodu. Dnes se takto označuje setkání pracovníků pomáhajících profesí, při němţ jsou předkládány vlastní klinické případy ke kazuistické analýze a porozumění vztahu mezi pracovníkem a klientem. Kopřiva (1997, str. 138) uvádí pět fází skupinové práce na případu. Jsou jimi: 1. expozice případu – ten, kdo případ předkládá, přednese problém tak, jak si to pamatuje; 2. otázky – účastníci se ptají na okolnosti, které potřebují vědět, aby si mohli utvořit celkový obraz situace; 3. fantazie – účastníci říkají, co si představují o pocitech a vztazích jednotlivých postav případu; 4. praktické náměty na řešení – v této fázi účastníci říkají, jaký praktický postup by v daném případě zvolili na místě pomáhajícího; 5. vyjádření protagonisty – ten, kdo případ předloţil, se vyjádří k tomu, co slyšel během předchozích fází, ocení to, co bylo pro něj uţitečné. 53

Pokud se při práci s klientem dostaneme do slepé uličky nebo v tomto vztahu vznikají konflikty, které narušují naši práci, je velmi uţitečné nahlédnout na tento vztah očima jiných pracovníků.

3. 8. Možnosti řešení následků vyhoření Někdy bývá pro člověka, který je zvyklý být nezávislý a produktivní, obtíţné přiznat, ţe své problémy jiţ není schopen řešit sám. Prvním předpokladem úspěšného zvládnutí situace vyhoření je ochota jedince nechat druhého, aby mu pomohl. Rush (2003) uvádí, ţe je nejdříve potřeba řešit fyzické vyčerpání (rekreací, odpočinkem) a pak se můţe přejít k řešení psychických problémů, které s sebou vyhoření přináší. Velmi důleţité je znovuzískání pocitu smyslu vlastního ţivota a práce, kterou vykonáváme. V mnohých případech je také nutný odchod jedince z daného zaměstnání. Stejně jako uvádíme v kapitole o prevenci, náprava spočívá v relaxaci, uvolnění, změně působících faktorů, ale také ve změně ţivotního stylu a postojů.

54

4. K dosavadním výzkumům relací mezi stresem, syndromem vyhoření a dimenzemi psychického stavu Ve druhé kapitole této práce jsme se zabývali stresem a jeho různými teoriemi, při jejichţ výkladu jsme zmínili také různé osobnosti, které stály na počátku výzkumů stresu. Jsou jimi například W. Cannon, H. Selye, R. Lazarus nebo například I. P. Pavlov. V českých poměrech se v posledních letech zabývá výzkumem stresu například V. Kebza a I. Šolcová. Velmi zásadním výzkumem se stala tzv. Framinghamská studie Friedmana a Rosenmana, která zkoumala relaci mezi chováním typu A a rizikem vzniku ischemické choroby srdeční. Kromě této studie existuje však řada dalších zajímavých studií, které zkoumají různé osobnostní proměnné a faktory prostředí ve vztahu ke stresu a syndromu vyhoření.

4. 1 Osobnost typu D, stres a příznaky vyhoření Osobnost typu D neboli „depresivní osobnost“ je označení pro lidi, kteří mají tendenci proţívat více ztrát neţ ostatní. „Dále se depresivní osobnost vyznačuje poruchou sebehodnocení, nedostatkem pružnosti a sníženou schopností zvládat zátěž“ (Baštecká, Goldmann, 2001, str. 266). V roce 2010 uveřejnili R. Polman, E. Borkoles a A. R. Nicholls studii, ve které zkoumali, zda osobnost typu D určuje vztah mezi vnímaným stresem a příznaky vyhoření. Výsledky této studie podpořily předchozí výzkumy, které naznačují, ţe rezignace a vyhýbání se zvládání jsou spojeny s distresem a negativní afektivitou. Vztah mezi vnímaným stresem a symptomy vyhoření byly určovány právě osobností typu D, stejně tak, jako je tato osobnost spojena s niţší úrovní vnímané sociální opory. Dle výsledků této studie se zdá, ţe rezignace a vyhýbání se zvládání můţe mít jak nepřímý, tak přímý vliv na syndrom vyhoření.

55

4. 2 Vztahy mezi proměnnými osobnosti a syndromem vyhoření Dle G. Alarcona, K. J. Eschlemana a N. A. Bowlinga (2009) hrají osobnostní faktory důleţitou roli v rozvoji syndromu vyhoření. Ve své analýze dosavadních výzkumů zabývajících se touto problematikou zkoumali vztah mezi třemi dimenzemi MBI (Maslach Burnout Inventory), kterými jsou emoční vyčerpání, depersonalizace a osobní úspěch. Významné vztahy s vyhořením byly prokázány u sebeúcty, self-efficasy, locus of control, emoční stability, extroverze, svědomitosti, ochoty, pozitivní afektivity, negativní afektivity, optimismu, proaktivní osobnosti a hardiness. Silnější vztahy neţ ostatní proměnné vykazovaly citová stabilita, pozitivní a negativní afektivita. Také hardiness vykazovala poměrně silné vztahy se všemi třemi dimenzemi syndromu vyhoření. Dále pozitivní afektivita vykazovala pevnější vztahy s emocionálním vyčerpáním, depersonalizací a sníţeným osobním úspěchem neţ extroverze. Swider a Zimmermann (2010) zkoumali také vztah mezi proměnnými osobnosti a syndromem vyhoření v rámci pětifaktorového modelu osobnosti. Hlavními dimenzemi osobnosti byly tedy neuroticismus, extroverze, ochota, svědomitost a otevřenost. Swider a Zimmermann (2010) uvádějí, ţe lidé, kteří vykazují vyšší skóre neuroticismu, jsou náchylnější k negativním pocitům, zaměřují se na negativní aspekty situace a v práci se mohou tyto rysy projevit depersonalizací. Z výsledků jejich analýzy vyplynulo, ţe neuroticismus má ze všech zkoumaných rysů nejsilnější vztah k emocionálnímu vyčerpání a depersonalizaci. Naopak extroverze má nejsilnější vliv na osobní úspěch v porovnání s ostatními rysy osobnosti. Všechna jejich zjištění ukazují, ţe jedinci, kteří vykazují vyšší neuroticismus a niţší extroverzi, svědomitost a ochotu, jsou náchylnější k pracovnímu vyhoření. Obě tyto analýzy potvrdily, ţe osobnost hraje důleţitou roli při vzniku vyhoření.

56

4. 3 Pracovní stres, sociální podpora a psychická pohoda Grey-Stanley a Muramatsu (2011) zkoumali vliv pracovního stresu, sociálních a osobních zdrojů na vznik syndromu vyhoření u pracovníků přímé péče. O výsledcích vlivu stresu u těchto pracovníků se zmíníme v další kapitole – Pracovník v sociálních sluţbách a stres. Z výsledků této studie vyplynulo, ţe vztah mezi sociální oporou a vyhořením závisí na úrovni pracovního přetíţení, ale také na míře účasti na rozhodování. Důleţitou roli zde hraje také locus of control (těţiště kontroly). Jedinci s vnitřním místem kontroly přebírají zodpovědnost za situaci a řešení pracovních problémů a uplatňují strategie zvládání v pozitivním směru. Sociální opora v pracovním prostředí byla spojena s niţší úrovní vyhoření, ale také se ukázalo, ţe vnitřní těţiště kontroly není dostačujícím prostředkem proti vnímání silné pracovní zátěţe. Výsledky této studie jsou ovšem ověřené pouze pro pracovníky v přímé péči. V roce 2002 zkoumali Bradley a Cartwright sociální oporu, pracovní stres, zdraví a pracovní spokojenost u sester ve Velké Británii. Tato studie potvrdila, ţe pracovní stres má významné důsledky pro zdravotní sestry a nepříznivě ovlivňuje jejich zdraví a pracovní spokojenost. Jak autoři uvádějí, předchozí výzkumy této problematiky ukazují, ţe ošetřovatelská práce je charakterizovaná kvalitativním i kvantitativním přetíţením. Celkovou pracovní spokojenost ovlivňuje především rozsah, v jakém zdravotní sestry vnímají podporu ze strany organizace. Dle Danielse a Guppyho (1993) mají sloţité interakce mezi stresory, místem kontroly a sociální oporou vliv na psychickou pohodu. Jejich studie ukázala, ţe vnitřní místo kontroly, předvídatelnost a sociální opora sniţují účinky stresu na psychickou pohodu. Hlavní vliv má vnitřní těţiště kontroly, protoţe jedinec věří, ţe má kontrolu nad prostředím, ve kterém pracuje a nad vším, co se v něm děje. Studie také ukázala, ţe nejúčinnější při zvládání je strategie zaměřená na problém. Vliv sociální podpory na vyhoření je více neţ zřejmý. Pracovníci, kteří cítí podporu nejen ze strany organizace, ale také ze strany kolegů, mohou své pracovní problémy řešit efektivněji, vyrovnávat se tak lépe se stresem a předcházet tak vzniku syndromu vyhoření. Nejen sociální podpora, ale také rozvoj mezilidských vztahů na pracovišti pomáhá při

57

předcházení vyhoření, coţ potvrdili Mitani, Fujita, Nakata a Shirakawa (2006). Formování mezilidských vztahů a rozvoj pracovního kolektivu by měl být v reţii vedoucích, ale můţe mu pomoci také, pokud budou pracovníci navštěvovat různé sebezkušenostní kurzy a pracovat na svém seberozvoji.

4. 4 Souvislosti stresu a ostatních proměnných Stres nesouvisí pouze s vyhořením, ale můţe ovlivnit také fyzické a duševní zdraví člověka. Pardon (2007) například zjistil vliv stresu na kvalitu stárnutí. Proces stárnutí je spojen s důsledkem dlouhodobé aktivace mechanismů regulujících stres. Zvláštním zjištěním bylo, ţe interakce mezi stresem a stárnutím můţe být oboustranná. Stres můţe buď zlepšit, nebo zhoršit proces stárnutí, ale stejně tak stárnutí můţe zhoršit nebo napravit následky stresu. Toto zjištění je poněkud paradoxní, klíčovým faktorem však stále zůstává schopnost jedince přizpůsobit se stresu. V kapitole 3. 3 Fáze syndromu vyhoření zmiňujeme, ţe vyhoření bývá označováno jako „fenomén prvních let v zaměstnání“, coţ znamená, ţe ti nejmladší a čerstvě příchozí do zaměstnání vyhoří zpravidla nejdříve, protoţe ztratí své nadšení a ideály. Souvislost pracovního stresu, vyhoření a záměru odejít ze zaměstnání s věkem zkoumali Boyes, Wind a Kang (2012). Podle nich má sociální podpora vliv na sníţení pracovního stresu u mladších pracovníků, coţ vysvětluje jejich fluktuaci. Autoři také navrhují specifická opatření zaměřená právě na mladé pracovníky. Problémem mnohdy bývá i samotné začleňování nového pracovníka do kolektivu a celého pracovního procesu v organizaci. Zde uţ se dostáváme k faktorům, které ovlivňují vnímání stresu a rozvoj vyhoření a jejich zdroj tkví v samotné organizaci a také v kultuře této organizace. Havrdová, Šolcová, Hradcová a Rohanová (2010) hledali rozdíly ve vnímání organizační kultury a jejím vlivu na vyhoření u pracovníků v sektoru zdravotních a sociálních sluţeb. Zdravotničtí pracovníci v tomto případě nepovaţovali hodnoty organizace a své hodnoty za podobné v takové míře jako pracovníci v sociálních sluţbách. Tito pracovníci, jejichţ hodnoty byly v nesouladu s hodnotami organizace, měli delší praxi na stávající pozici.

58

O vlivu stresu na zdraví jsme se jiţ zmiňovali. Nejznámější a nejdelší studií, která zkoumala tyto účinky, byla tzv. Framingamská studie, ale existují i další, které se zabývají vlivem stresu na zdraví jedince. Například Knudsen, Ducharme a Roman (2007) zjistili vztah mezi pracovním stresem a špatnou kvalitou spánku, která je spojena s dalšími zdravotními důsledky. Velmi zajímavé zjištění přinesly výsledky z celostátní studie o zdravotním stavu obyvatelstva ve Finsku. Honkonen, Aloha, Petrovaara et al. (2006) uvádějí, ţe fyzické onemocnění můţe být spojeno se všemi třemi dimenzemi vyhoření, tedy nejen s vyčerpáním. Dle těchto výsledků je vyhoření spojeno s onemocněním pohybového aparátu u ţen a kardiovaskulárním onemocněním u muţů.

Podle výsledků různých studií je zřejmé, ţe stres, zejména ten dlouhodobý, působí nejen na oblast naší psychiky, ale také na oblast našeho zdraví. Hlavní prioritou by pro nás proto mělo být předcházení stresu, abychom se vyhnuly jeho nepříjemným následkům, které mohou vést třeba aţ k těţkým zdravotním problémům. Problémem je nejen kaţdodenní stres mimo zaměstnání, ale také pracovní stres, který nás také velmi ovlivňuje a nejvíce zasahuje pracovníky v tzv. pomáhajících profesích, kteří jsou v neustálém kontaktu s lidmi a dlouhodobý stres, který při výkonu svého zaměstnání zaţívají, u nich můţe vést aţ ke vzniku syndromu vyhoření.

59

5. Pracovník v sociálních službách a stres Faktory, které ovlivňují pracovníky v sociálních sluţbách při výkonu jejich povolání, můţeme souhrnně označit jako pracovní stres. Tento stres můţe vyplývat nejen ze samotné náplně práce, ale také z podmínek, které vytváří pracovní prostředí. Sociální opora a vnitřní místo kontroly (locus of control) pomoci sociálním pracovníkům ve vnímání pracovního přetíţení a s ním souvisejících stresorů (Gray-Stanley, Muramatsu, 2011). Trvalý pracovní stres se týká především pracovníků přímé péče, kteří pracují s lidmi tělesně nebo mentálně postiţenými a duševně nemocnými. Trvalé působení stresu někdy můţe vést aţ k vyhoření nebo odchodu ze zaměstnání.

5. 1. Sociální opora a vyhoření Gray-Stanley a Muramatsu (2011) zkoumali, jak jsou pracovní stres a sociální a osobní zdroje spojeny s vyhořením u pracovníků přímé péče. Výsledky ukázaly, ţe pracovní stres, omezená účast na rozhodování a péče o postiţeného klienta vedou k vyhoření. Dopady pracovního stresu sniţuje sociální opora, jejíţ účinek však závisí na míře přetíţení. Pokud je tedy pracovník velmi pracovně přetíţen, nezmírní důsledky tohoto přetíţení ani dostatečná sociální podpora. Vliv sociální opory na vyhoření potvrdili také Ben-Zur a Michael (2007), ne však v takové míře jako autoři předchozí studie. Prostředí, ve kterém pracovníci v sociálních sluţbách vykonávají své povolání, by pro ně mělo být podpůrné, ale můţe být také stresující. Pokud jsou pracovníci nedostatečně spokojeni se svým pracovním prostředím, je u nich patrná vyšší míra vyhoření (Ogresta, Rusac, Zorec, 2008). Podpůrné prostředí můţe být tvořeno především pomocí přítomnosti supervize a správné komunikace. Kim a Lee (2009) uvádějí, ţe různé typy komunikace a supervize hrají důleţitou roli v předcházení vyhoření a jejich vedlejším účinkem můţe být také větší soudrţnost pracovníka s organizací. Dobrá komunikace také sniţuje vliv stresu na vyhoření. Lloyd, King a Chenoweth (2002) řadí supervizi a týmovou podporu mezi projektivní faktory stresu a vyhoření. Z toho vyplývá, ţe i kdyţ budou pracovníci vnímat vysokou úroveň stresu, tak pokud budou o tomto stresu diskutovat v supervizi, nebudou proţívat takové vyhoření jako ti, kteří své problémy nekomunikují. 60

5. 2 Hodnocení stresu a vyhoření Významnou roli při vzniku vyhoření hraje také to, jak pracovník hodnotí náročnost jednotlivých situací, ve kterých se vyskytuje. Ben-Zur a Michael (2008) v podstatě potvrdili kognitivní teorii stresu a zvládání, která klade důraz na hodnocení stresu, jako na jeden z nejdůleţitějších faktorů, které ovlivňují jeho zvládání a rekce na něj.

5. 3 Pracovní autonomie a vyhoření Pro předcházení vyhoření u pracovníků v sociálních sluţbách je důleţité vytvoření decentralizovaných pracovních podmínek a vybudování podpůrné sociální sítě. K tomuto závěru došli autoři Kim a Stoner (2008) ve své studii o syndromu vyhoření a fluktuaci u sociálních pracovníků. Pokud je pracovník pod velkým stresem, zaţívá vyšší vyhoření a zvyšuje se pravděpodobnost jeho odchodu ze zaměstnání. Pracovní autonomie nemá na vyhoření přímý vliv, její nedostatek však mezi sociálními pracovníky zvyšuje fluktuaci. Vysoká míra pracovní autonomie zmírňuje vztah mezi stresem a vyhořením.

5. 4 Locus of control a vyhoření Locus of control neboli těţiště kontroly určuje, jak člověk vnímá svět kolem sebe a jeho působení na něj. Lidé s vnitřním těţištěm kontroly věří, ţe mají ţivot ve svých rukou a přebírají zodpovědnost za situace, do kterých se dostávají. Gray-Stanley a Muramatsu (2011) povaţují vnitřní těţiště kontroly za jeden z faktorů, které omezují vznik syndromu vyhoření. Dle výsledků jejich studie sice můţe samotné vnitřní místo kontroly zamezit vnímání silné pracovní zátěţe, ve spojení se sociální oporou je však velmi silným nástrojem zamezujícím vzniku vyhoření.

61

5. 5 Práce ve veřejné nebo soukromé sféře a vyhoření Jak jsme uvedli v první kapitole této práce, financování sociálních sluţeb v České republice je velmi citlivé a diskutované téma. Plat pracovníků v sociálních sluţbách je pod celorepublikovým průměrem a naděje na jeho zvyšování je v nedohlednu. Zdá se, ţe situace v zahraničí je podobná. Z výzkumu G. M. Acker (2010) vyplývá, ţe pracovníci zaměstnáni ve veřejné sféře vykazují vyšší úroveň vyčerpání a depersonalizace a niţší pocit osobního úspěchu neţ pracovníci, kteří pracují ve sféře soukromé. Stejně tak Orgesta, Rusac a Zorec (2008) uvádějí spokojenost s platovým ohodnocením jako jeden z predátorů depersonalizace a vyčerpání. Pokles vyhoření v soukromé sféře potvrdili také Schwartz, Tiamiyu a Dwyer (2007).

5. 6 Opatření vedoucí ke zvládání stresu v sociálních službách O tom, ţe je stres u pracovníků v sociálních sluţbách skutečným problémem, svědčí i fakt, ţe velké mnoţství vzdělávacích agentur pořádá kurzy na zvládání stresu, které jsou zaměřené právě konkrétně na tyto pracovníky. Z předchozích údajů vyplývá, ţe nejlepšími projektivními faktory jsou supervize a sociální podpora v práci. V zájmu samotné organizace by mělo být zajišťování předcházení stresu u pracovníků, čímţ můţe zamezit jejich fluktuaci. Pouze tato opatření však nemohou stačit, a proto by kaţdý pracovník měl pracovat sám na sobě a svém seberozvoji právě v oblasti zvládání stresových situací a předcházení dlouhodobému stresu a vyhoření.

62

Na utváření stresu v sociálních sluţbách se kromě jiných faktorů podílí také nízká prestiţ těchto profesí a velmi nízké platové ohodnocení vzhledem k vykonávané práci. Nejniţší plat mají pracovníci přímé péče, jejichţ práce je nejen psychicky, ale také fyzicky velmi náročná. Při manipulaci s nepohyblivými klienty musejí tyto pracovníci vyvinout značné úsilí a přitom mít stále na mysli etické zásady své práce. Nutno také podotknout, ţe většina pracovníků v sociálních sluţbách jsou ţeny a pomoc klientovi například při dodrţování hygieny pro ně můţe být někdy nad jejich síly. Další problémy s sebou nese například péče o mentálně postiţené pacienty. Výsledky práce jsou zde velmi pomalé a někdy téměř neznatelné, takţe pracovník nevidí satisfakci za odvedenou práci a k tomu se mnohdy můţe přidávat nevděk či agresivita těchto klientů. Proto by se těmto pracovníků mělo dostávat vděku alespoň ze strany organizace, aby nepropadali pocitům, ţe je jejich práce zbytečná.

63

6. Metodologický rámec studie

6. 1 Problém, cíle, hypotézy V teoretické části této práce se podrobně zabýváme stresem, syndromem vyhoření a výskytem těchto proměnných u pracovníků v sociálních sluţbách. Tito pracovníci patří do skupiny tzv. pomáhajících profesí, která je jednou z nejohroţenějších pro vznik syndromu vyhoření, jehoţ souvislost se stresem je nevyvratitelná. Pracovníci v sociálních sluţbách pracují denně pod značným tlakem, který jen dán nejen samotnou charakteristikou jejich povolání, ale mnohdy také léty strávenými v těchto sluţbách. Pracovníci, kteří nastupovali do tohoto povolání plní nadšení, elánu a ideálů naráţejí na mnohdy drsnou realitu a postupem let uţ jen čekají, kdy se jejich situace obrátí k lepšímu a spatří konečně výsledky, které si na počátku své práce předsevzali. Stres, který pracovníci v sociálních sluţbách při své práci zaţívají, je nutí uţívat určité strategie k jeho zvládnutí. Pokud jsou však tyto strategie chybné, nedostatečné, negativní, nedochází k úspěšnému zvládání zátěţových situací a můţe se u nich rozvinout syndrom vyhoření. Ve výzkumné části uvádíme pro tyto pracovníky označení PSS.

Praktická část této práce je v podstatě kvantitativním výzkumem, ve kterém byly pouţity tři standardizované dotazníky. Jedná se o Subjektivní posuzovací škálu SUPOS 7, Dotazník míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF 78. Nejprve jsme zjišťovali základní výstupy jednotlivých dotazníku a poté koreláty sociodemografických proměnných s dimenzemi těchto dotazníků. Vzhledem k velmi nízkému počtu muţů respondentů v tomto výzkumu, byly dané koreláty zjišťovány pouze pro celý soubor.

64

Cílem bylo zjistit: a) úroveň psychického stavu PSS u muţů a ţen z hlediska SUPOS 7, b) míru vyhoření PSS dle Dotazníku BM u muţů a ţen, c) pouţívané strategie zvládání stresu PSS dle SVF 78 u muţů a ţen. d) souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní psychického stavu, mírou vyhoření a pouţívanými strategiemi zvládání stresu e) souvislosti pouţívaných strategií zvládání stresu s mírou vyhoření.

Hypotézy:

H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá celková kvalita psychického stavu u PSS. H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí s pouţíváním negativních strategií zvládání stresu u PSS. H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně souvisejí se zvyšujícím se věkem.

65

6. 2 Aplikovaná metodika

6. 2. 1 Dotazníky

Ke sběru dat byly pouţity tři dotazníky – Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7, Dotazník míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF-78.

Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7¨ SUPOS 7, jehoţ autorem je Oldřich Mikšík (1993), umoţňuje předvídat nebezpečí vzniku a rozvoje tzv. „kritického psychického stavu“ a předcházet neţádoucím účinkům psychického selhávání. Psychický stav je zde pojímán jako dynamická veličina, pro jejíţ hodnocení je postihována hladina obecné aktivace psychické činnosti, svérázné psychické vyladění, a to vzhledem k situačním komplexům, na jejichţ základě je daný psychický stav aktualizován, i k interakčním důsledkům, ke kterým vede. Jedná se tedy o dvě základní sloţky psychického stavu: kognitivně emotivní (proţitkovou) sloţku a aktualizovaný stav, který je spjat s určitou činností všech systémů organismu. Adjektiva, na jejichţ základě se hodnotí povaha, míra a kvalita proţívání a aktivace, resp. povaha aktualizovaného či obvyklého (pro toho kterého jedince příznačného) psychického stavu jsou výsledkem multivariační faktorové analýzy širokého souboru původních poloţek předchozích variant postihování struktury a dynamiky aktuálních stavů v rozmanitých situačních kontextech. Ve svém komplexu umoţňují postihovat psychický stav podle proporcionálního zastoupení následujících komponent v jeho celkové, integrované struktuře: PE = psychická pohoda (pocit spokojenosti, příjemného naladění a příznivého psychického „naţhavení“ provázeného často proţitky euforie a sebedůvěry). Zde jde o to, nakolik se daný jedinec cítí svěţím a spokojeným, psychicky vyrovnaným a klidným, resp. optimistickým a dobře naladěným;

66

A = aktivnost, činorodost (pocity síly a energie spojené s prahnutím po akci). Jde tudíţ o zvýrazněnou pohotovost k aktivní interakci s dynamikou situačních proměnných, definovatelnou takovými kvalitami psychických jevů, jako je činorodost a průbojnost; O = impulzivita, odreagovávání se. Jde v podstatě o neřízené, spontánní uvolňování energetického napětí a psychických tenzí (na základě emocionální impulzů při oslabení racionální sebekontroly, vnitřních útlumů). Je definovatelná náladovosti, obtíţným sebeovládáním, výbušností, podráţděností a nekorigovanou agresivitou; N= psychický nepokoj, rozlada. Jedná se o takový typ psychického napětí (resp. „naţhavení“), kdy člověk proţívá (mnohdy blíţe nespecifikované) psychické tenze a přitom nenachází ventily pro jejich uvolňování. Projevuje se psychickým a motorickým neklidem, rozmrzelostí, nespokojeností, resp. netrpělivostí a roztěkaností; U = úzkostné očekávání, obavy. Jde o astenické proţívání psychického napětí při nejistém či „ohroţujícím“ vývoji situace, jemuţ chybí pohotovost k interakci v určitém směru (proţívání budoucího moţného situačního vývoje se u daného jedince aktualizuje v podobě proţívání, nikoli však v pohotovosti k řešení situačních komponent). Jde tudíţ o komplex takových pocitů a projevů člověka, jako jsou pocity nejistoty, proţitky psychického napětí, úzkostná nálada, obavy z moţných důsledků budoucího aj.; D = psychická deprese, pocity vyčerpání. Jde o komplex pocitů a stavů, jejichţ nejpříznačnějším znakem je sníţená pohotovost k interakci se situačními proměnnými (tj. tendence k pasivitě, odstoupení) spolu s apatií (nulovou „naţhaveností“, tenzí). Patří se takové jevy v proţitcích a projevech, jako je pesimismus, otrávenost, pocity slabosti a zmoţenosti, apatie; S = sklíčenost, jako pasivní proţívání negativních důsledků prodělávané psychické zátěţe, působení situačních proměnných (tzn. obrácení proţitků psychického napětí nikoli ven, k interakcím s prostředím, ale „dovnitř“). Jde o takové proţitky, které lze vyjádřit adjektivy: smutný, osamělý, přecitlivělý, nešťastný. ∑ = celková kvalita psychického stavu, je sycena všemi poloţkami SUPOS 7. Započítáváme opačné hodnoty poloţek PE a A, neţ jakými skórovali respondenti. Pokud 67

vzrůstá celkové skóre sumy, celková kvalita psychického stavu klesá, tedy je horší. Pokud hodnota sumy klesá, kvalita celkového stavu vzrůstá, je lepší. Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7 je vyuţitelná jako ukazatel příznačné, obvyklé struktury psychického stavu a jako nástroj postihování kvalitativních změn v této struktuře. Dále je moţné vyuţít ji jako nástroj posuzování subjektu na základě pro něj příznačných procesů vyrovnávání se s emociogenními vlivy a svérázných trendů rozvíjení maladaptivních struktur chování ve vyhrocených situacích psychické zátěţe. Indexy pocitů a stavů jsou sestaveny do 2x2 sloupců takovým způsobem, aby byl vyplněný záznamový arch snadno hodnotitelný. U posuzovacích škál SUPOS 7 sytí kaţdou komponentu vţdy jedna poloţka z kaţdého sloupce, a to v tom pořadí, v jakém jsou komponenty uvedeny v předtisku pro záznam hrubých skórů a proporcí pod jejich indexem. Celkové hrubé skóry pro kaţdou komponentu získáme součtem zatrţených hodnot, sytících tu kterou komponentu.

Dotazník míry vyhoření BM BM (The Burnout Measure) je sebe-diagnostický nástroj, jehoţ autory jsou Ayala Pines a Elliot Aronson, přeloţil Křivohlavý v roce 1998, a je zaměřen na tři aspekty jediného psychického jevu, kterým je celkové vyčerpání (exhausce). Těmito aspekty jsou: 4. pocit fyzického (tělesného) vyčerpání 5. pocit emocionálního (citového) vyčerpání 6. pocit duševního (psychického) vyčerpání. Dotazník má dobrou vnitřní konzistenci, vyznačuje se vysokou mírou reliability a skládá se z 21 tvrzení, která jsou hodnocena na sedmibodové škále. Pouţité odstupňování je 1 nikdy, 2 - jednou za čas, 3 - zřídka, 4 - někdy, 5 - často, 6 - obvykle, 7 – vţdy. Při vyhodnocení se nejprve vypočte poloţka A tak, ţe sečteme hodnoty, které byly uvedeny u otázek číslo: 1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18 a 21. Potom se vypočítá poloţka B, tak, ţe se sečtou hodnoty uvedené u otázek číslo: 3, 6, 19 a 20. Poloţku C vypočítáme jako 32-B=C. Poloţku D vypočítáme jako A+C=D. 68

Celkové skóre BM vypočítáme tak, ţe D dělíme číslem 21, tj. D/21=BQ. Tato výsledná hodnota (BQ) je hodnotou psychického vyhoření. Interpretace dotazníku: BM=2 a niţší

dobrý výsledek z hlediska psychologie zdraví

BM=2-3

uspokojivý výsledek

BM=3-4

potencionální ohroţení

BM=4-5

přítomnost syndromu psychického vyčerpání je prokázaná

BM větší neţ 5

havarijní signál – nutná terapeutická pomoc

Strategie zvládání stresu SVF 78 SVF (Streßverarbeitungsfragebogen) zachycuje postupy, kterých se uţívá při zpracování stresu (strategie zvládání stresu) a těmito postupy rozumí takové psychické pochody, které nastupují plánovitě či neplánovitě, vědomě či nevědomě při vzniku stresu, tak aby se dosáhlo jeho zmírnění nebo ukončení. Autory tohoto dotazníku jsou Wilhelm Janke a Gisela Erdmanová. První české vydání přeloţil a upravil Josef Švancara a vydalo ho Testcentrum Praha v roce 2003. Pro toto české vydání byla ovšem zvolena kratší nová verze (SVF 78), která je zkrácenou verzí dotazníku SVF 120. Jedná se o vícedimenzionální sebepozorovací inventář zachycující individuální tendence pro nasazení různých způsobů reagování na stres v zátěţových situacích. SVF 78 obsahuje 13 škál: Podhodnocení, Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola situace, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce, Potřeba sociální opory, Vyhýbání se, Únikové tendence, Perseverace, Rezignace, Sebeobviňování. Zpracování výsledků umoţňuje analýzu strategií směřujících k redukci stresu (pozitivní strategie-POZ) nebo vedoucích k zesílení stresu (negativní strategie-NEG). Dotazník je určen pro dospělé osoby a je moţné ho administrovat jednotlivě i skupinově. Jeho vyplnění trvá cca 10-15 minut a pro interpretaci musí být dotazník vyplněn celý. Pro získání hrubých skórů je třeba zaznamenat do vyhodnocovacího listu ke kaţdé poloţce její bodovou hodnotu z dotazníku. Ve vyhodnocovacím listu jsou jednotlivé poloţky

69

řazeny podle subtestů do sloupců, sečtením bodových hodnot v kaţdém sloupci tedy získáme hrubé skóry jednotlivých subtestů. POZ Pozitivní strategie Aritmetickým průměrem hrubých skórů prvních sedmi subtestů získáme celkovou hodnotu pozitivní strategie. V rámci této strategie rozlišujeme ještě dílčí strategie: POZ 1 Strategie podhodnocení a devalvace viny, POZ 2 Strategie odklonu a POZ 3 Strategie kontroly. NEG Negativní strategie Celková hodnota negativních strategií se určí jako aritmetický průměr hrubých skórů posledních čtyř subtestů. Subtesty 8 a 9 se nevztahují k ţádné z uvedených strategií a vyţadují samostatnou interpretaci, musí být však zvaţovány v kontextu ostatních strategií. Tabulka č. 1 Popis subtestů dotazníku SVF 78 Název a číslo subtestu

Charakteristika

1 Podhodnocení

Ve srovnání s ostatními si přisuzovat menší míru stresu.

2 Odmítání viny

Zdůraznit, ţe nejde o vlastní odpovědnost.

3 Odklon

Odklon

od

zátěţových

aktivit/situací,

případně

příklon

k situacím inkompatibilním se stresem. 4 Náhradní uspokojení

Obrátit se k pozitivním aktivitám/situacím.

5 Kontrola situace

Analyzovat situaci, plánovat a uskutečnit jednání za účelem kontroly a řešení problému.

6 Kontrola reakcí

Zajistit nebo udrţet kontrolu vlastních reakcí.

7 Pozitivní

Přisuzovat sobě kompetenci a schopnost kontroly.

sebeinstrukce 8 Potřeba sociální opory

Přání zajistit si pohovor, sociální oporu, pomoc.

9 Vyhýbání se

Předsevzetí zamezit zátěţím nebo se jim vyhnout.

70

10 Únikové tendence

Tendence (rezignační) vyváznout ze zátěţové situace.

11 Perseverace

Nedokázat se myšlenkově odpoutat, dlouho přemítat.

12 Rezignace

Vzdávat se s pocitem bezmocnosti, beznaděje.

13 Sebeobviňování

Připisovat zátěţe vlastnímu chybnému jednání.

6. 2. 2 Statistika Škála SUPOS 7 (1993), Dotazník míry vyhoření BM (1998) a Dotazník SVF 78 (2003) byly vyhodnoceny dne pokynů v manuálech testových metod. Data byla zpracována v programu Microsoft Excel do přehledných tabulek a následně v tomto programu vyhodnocena pomocí statistických metod Pearsonova korelačního koeficientu a popisné statistiky.

6. 3 Zkoumaný soubor Do výzkumu zaměřeného na stres a jeho souvislosti u pracovníků v sociálních sluţbách se zapojilo celkem 124 pracovníků ze dvou domovů pro osoby se zdravotním postiţením v Praze a Slatiňanech. Z celkového počtu respondentů bylo 7 (6%) muţů a 117 (94%) ţen. Průměrný věk celého souboru byl 40 let a průměrná doba praxe 6,9 let. Tabulka č. 2 Popis souboru počet

seniorita

věk

ţeny

117

6,9

39,9

muţi

7

8,0

38,0

124

6,9

40

celkem

Celý soubor jsme nejprve rozdělili do šesti kategorií podle délky praxe po intervalech pěti let. U ţen jsou nejpočetněji zastoupeny ty, které mají praxi do 5 ti let (50,4%). U muţů bylo nejvyšší zastoupení v kategoriích do 5 ti let a 6-10 let (42,9%). Celkově byla největší četnost respondentů s praxí do 5 ti let (50%). 71

Tabulka č. 3 Rozdělení respondentů podle pohlaví a délky praxe ženy

praxe

absolutní četnost

muži

relativní četnost v %

absolutní četnost

celkem

relativní četnost v

absolutní četnost

%

relativní četnost v %

do 5 let

59

50,4

3

42,9

62

50

6-10 let

39

33,3

3

42,9

42

33,9

11-15 let

10

8,5

0

0,0

10

8,1

16-20 let

3

2,6

0

0,0

3

2,4

21-25 let

3

2,6

0

0,0

3

2,4

25 let a více

3

2,6

1

14,3

4

3,2

117

94,4

7

5,6

124

celkem

Dále jsme rozdělili respondenty do pěti kategorií podle věku s intervalem deset let. U ţen byla nejpočetnější skupina v kategorii 41-50 let (36,8%), stejně jako u muţů (57,1%). Celý souboru byl tedy nejpočetnější v kategorii 41-50 let (37,9%). Tabulka č. 4 Rozdělení respondentů podle pohlaví a věku ženy věk

absolutní četnost

muži

relativní četnost v %

absolutní četnost

celkem

relativní četnost v %

absolutní četnost

relativní četnost v %

do 20 let

3

2,6

0

0,0

3

2,4

21-30 let

17

14,5

2

28,6

19

15,3

31-40 let

40

34,2

1

14,3

41

33,1

41-50 let

43

36,8

4

57,1

47

37,9

50 let a více

14

12,0

0

0,0

14

11,3

117

94,4

7

5,6

124

celkem

72

6. 4 Organizace a průběh šetření Studie byla realizována v době od dubna do listopadu 2011 ve dvou domovech pro osoby se zdravotním postiţením. Před zahájením šetření bylo osloveno 10 takových zařízení s ţádostí o spolupráci. Ochotné spolupracovat byly pouze dvě zařízení. V prvním zařízení bylo osloveno 90 pracovníků sociálních sluţeb a dotazníky jich vyplnilo 40 (44,4%). Ve druhém zařízení bylo osloveno 157 pracovníků, 98 (62,4%) z nich vyplnilo dotazníky. Z celkového počtu 138 vyplněných dotazníků jich 14 (10,1%) nebylo moţno pouţít pro jejich neúplnost. Všichni respondenti vyplňovali dotazníky písemnou formou a vyplněné je vhazovali do schránky umístěné na recepci daných zařízení. Pro zajištění větší anonymity mohli pracovníci dotazníky ukládat ještě do papírové obálky.

6. 5 Symbolika výsledkové části SUPOS 7 = subjektivní posuzovací škála PE = psychická pohoda A = aktivita, činorodost O = impulzivita, odreagování N = psychický nepokoj, rozladěnost U = úzkostné očekávání, obavy D = psychická deprese, pocity vyčerpání S = sklíčenost ∑ = celková kvalita psychického stavu SVF 78 = strategie zvládání stresu POZ = pozitivní strategie POZ 1 = strategie podhodnocení a devalvace viny POZ 2 = strategie odklonu POZ 3 = strategie kontroly 8 = potřeba sociální opory 9 = vyhýbání se 73

NEG = negativní strategie SEN = seniorita, délka praxe BM = míra vyhoření AM = aritmetický průměr SD = směrodatná odchylka r = korelační koeficient PSS = pracovník v sociálních sluţbách

74

7. Výsledky výzkumu Vzhledem k nerovnoměrnému rozloţení muţů a ţen v souboru respondentů jsme statisticky zhodnocovali pouze celý soubor. V popisu výstupů jednotlivých dotazníků pro přehlednost uvádíme rozdělení na muţe a ţeny v tabulkách.

7. 1 Základní výstupy SUPOS 7 Při výpočtu základních výstupů dotazníku SUPOS 7 jsme postupovali podle instrukcí v manuálu tohoto dotazníku. Nejprve jsme vypočítali průměrnou hodnotu jednotlivých komponent, kterou jsme následovně vydělili sumou a takto získanou hodnotu jsme srovnávali s normami uvedenými rovněţ v manuálu. Tabulka č. 5 Srovnání výsledků SUPOS 7 s normou u žen Komponenta AM

PE

A

O

N

U

D

∑

S

8,1

7,6

3

3,6

3,5

3,5

3

AM/∑

0,156

0,147

0,058

0,069

0,068

0,068

0,058

Norma

0,205

0,186

0,115

0,130

0,125

0,123

0,117

SD

0,098

0,077

0,051

0,048

0,049

0,053

0,058

51,8

Graf č. 3 Srovnání jednotlivých komponent psychického stavu s normou, ženy 0,35 0,3 0,25 0,2

horní hranice normy dolní hranice normy

0,15

naměřené hodnoty 0,1 0,05 0 PE

A

O

N

U

D

S

75

Z grafu č. vyplývá, ţe v komponentách O (impulzivita), N (rozladěnost), D (pocity vyčerpání), U (úzkostné očekávání) a S (sklíčenost) vykazovaly ţeny výsledky lehce pod spodní hranicí normy. Ţádný z výsledků měření danou normu nepřesahoval. Tabulka č. 6 Srovnání výsledků SUPOS 7 s normou u mužů Komponenta AM

PE

A

O

N

U

D

∑

S

7,6

7,3

2,6

3,6

3,4

2,7

2,6

AM/∑

0,140

0,134

0,048

0,066

0,063

0,050

0,048

Norma

0,239

0,214

0,115

0,116

0,113

0,107

0,097

SD

0,119

0,078

0,055

0,055

0,056

0,050

0,065

54,3

Graf č. 4 Srovnání jednotlivých komponent psychického stavu s normou, muži 0,4 0,35 0,3 0,25

horní hranice normy

0,2

dolní hranice normy

0,15

naměřené hodnoty

0,1 0,05 0 PE

A

O

N

U

D

S

U muţů se výsledky pohybovaly okolo dolní hranice normy. V komponentách A (aktivita), O (impulzivita) a D (úzkostné očekávání) se naměřené hodnoty pohybují opět lehce pod hranicí normy.

76

7. 2 Základní výstupy BM Z Dotazníku míry vyhoření BM (Pines, Aronson, 1998) byly vypočítány průměrné hodnoty BM, které jsme uspořádali do přehledných tabulek podle věku a délky praxe a dále zpracovali do grafů. Tabulka č. 7 Průměrné hodnoty BM podle věku Průměrné hodnoty BM podle věku věk

ţeny

muţi

celkem

do 20 let

2,0

0

2,0

21-30 let

2,4

2,7

2,4

31-40 let

2,5

2,1

2,5

41-50 let

2,4

2,1

2,4

51 let a více

2,7

0

2,7

Průměrná hodnota BM pro celý soubor je 2,5, coţ je z hlediska interpretace výsledků uspokojivý výsledek. Nejvyšší míru vyhoření z hlediska věku vykazovali PSS ve věku 51 let a více, hodnota BM byla 2,7. Tento výsledek můţeme interpretovat rovněţ jako uspokojivý. Naopak nejniţší míry vyhoření dosáhli PSS ve věku do 20 let, kdy hodnota BM byla 2, coţ je z hlediska psychologie zdraví dobrý výsledek. Porovnání míry vyhoření muţů a ţen je zřejmé z grafů č. 5 a 6, v interpretaci těchto dat musí být ovšem přihlédnuto k velmi nízkému počtu muţů respondentů.

77

Graf č. 5 Průměrné hodnoty BM podle věku 3 2,5 2 ţeny

1,5

muţi celkem

1 0,5 0 do 20 let

21-30 let

31-40 let

41-50 let

51 let a více

Tabulka č. 8 Průměrné hodnoty BM podle délky praxe Průměrné hodnoty BM podle délky praxe praxe

ţeny

muţi

celkem

do 5 let

2,4

2,1

2,4

6-10 let

2,6

2,8

2,6

11-15 let

2,6

0

2,6

16-20 let

2,9

0

2,9

21-25 let

2,7

0

2,7

25 let a více

2,1

1,5

1,9

Nejvyšší míry vyhoření dosáhli PSS s délkou praxe 16-20 let. Hodnota BM byla u těchto respondentů 2,9, coţ je uspokojivý výsledek, který se ale blíţí k hranici potencionálního ohroţení. Nejniţší hodnotu BM vykazovali PSS s délkou praxe do 5 let. Hodnota BM byla 2,4, coţ je uspokojivý výsledek.

78

Graf č. 6 Průměrné hodnoty BM podle délky praxe 3,5 3 2,5 2

ţeny muţi

1,5

celkem 1 0,5 0 do 5 let

6-10 let

11-15 let

16-20 let

21-25 let

25 let a více

Tabulka č. 9 Stupně vyhaslosti celého souboru celkem

BM

absolutní četnost

relativní četnost v %

BM ≤ 2

44

35,5

BM 2-3

55

44,4

BM 3-4

22

17,7

BM 4-5

3

2,4

BM > 5

0

0,0

celkem

124

Podle zhodnocení četností jednotlivých stupňů vyhoření vyplývá, ţe nejvyšší počet PSS (44,4%) vykazuje míru vyhoření BM 2-3, coţ je uspokojivý výsledek. 17,7% PSS se nacházelo v rozmezí BM 3-4, coţ znamená potencionální ohroţení pro vznik syndromu vyhoření.

V rozmezí BM 4-5 se nacházela 4% PSS. Tento výsledek znamená

prokazatelnou přítomnost syndromu psychického vyčerpání.

79

Graf č. 7 Stupně vyhaslosti celého souboru 60 50 40 30 20 10 0 BM ≤ 2

BM 2-3

BM 3-4

BM 4-5

BM > 5

7. 3 Základní výstupy SVF 78 Dle manuálu SVF 78 byla zpracována získaná data, uspořádána do přehledných tabulek a výsledky byly porovnány s normou zvlášť pro muţe a ţeny. Z tabulek byla dále určena horní a dolní hranice normy a společně s naměřenými hodnotami byla tato data převedena do názorného grafu. Při vyhodnocování jsme se zaměřili na pozitivní strategie i s dílčími strategiemi 1, 2 a 3, na negativní strategie a na subtesty 8 a 9, které jsme pomocí grafu vyhodnocovali jako samostatnou skupinu.

80

Tabulka č. 10 Srovnání výsledků SVF s normami u žen ŽENY věk

20-34 let naměřené norma hodnoty

35-49 let

SD

naměřené norma hodnoty

50-64 let

SD

naměřené hodnoty

norma

SD

Podhodnocení (1)

9,48

7,93

4,26

11,65

8,11

3,38

11,27

8,53

4,48

Odmítání viny (2)

11,17

9,34

3,62

11,94

10,79

3,86

12,40

9,95

3,73

Odklon (3)

12,04

12,80

3,15

15,09

11,03

4,15

15,27

11,95

3,74

10,48

10,57

5,00

13,04

8,53

4,06

13,87

9,00

4,76

16,57

17,52

3,61

16,71

16,13

4,50

18,53

16,40

3,19

15,13

15,68

3,64

16,52

15,50

4,10

17,33

15,48

4,34

15,48

16,18

4,03

16,70

15,82

4,22

16,73

16,05

3,87

7,39

10,32

5,03

8,32

8,4

4,37

9,40

8,60

4,81

12,43

17,96

4,40

11,91

16,18

6,34

14,80

15,75

5,28

Rezignace (12)

5,57

9,84

4,33

7,64

8,55

5,45

7,87

8,30

4,47

Sebeobviňování (13)

8,17

12,41

4,35

9,19

10,95

4,89

9,53

10,95

3,89

10,45

8,64

3,44

11,72

9,45

2,81

11,65

9,24

3,41

12,14

11,68

3,44

14,01

9,78

3,53

13,62

10,48

3,75

15,08

16,46

2,98

17,01

15,82

3,51

16,92

15,98

3,11

12,92

12,26

2,24

14,64

11,68

2,27

14,47

11,9

2,48

9,13

12,63

3,42

9,08

11,02

4,66

10,35

10,9

3,83

15,09

16,02

4,91

14,96

12,87

5,56

14,59

13,55

4,76

13,55

13,09

4,28

15,07

11,42

4,85

16,47

14,13

4,05

Náhradní uspokojení (4) Kontrola situace (5) Kontrola reakcí (6) Pozitivní sebeinstrukce (7) Úniková tendence (10) Perseverace (11)

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG Potřeba sociální opory (8) Vyhýbání se (9)

81

Graf č. 8 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 20-34 let 25 20 15 10 horní hranice normy

5

dolní hranice normy

0

naměřené hodnoty

Z grafu vyplývá, ţe většina pouţívaných strategií zvládání u ţen ve věku 20-34 let byla v normě, pouze strategie perseverace byla pod dolní hranicí normy. Graf č. 9 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9 s normou, ženy 20-34 let 25

20

15 dolní hranice normy horní hranice normy

10

naměřené hodnoty

5

0 POZ 1

POZ 2

POZ 3

POZ

NEG

8

9

U ţen ve věku 20-34 let byly naměřené hodnoty jednotlivých strategií zvládání stresu v normě. Pouze hodnoty negativních strategií byly na dolní hranici normy.

82

Graf č. 10 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 35-49 let 25 20 15 10 horní hranice normy

5

dolní hranice normy

0

naměřené hodnoty

U ţen ve věku 35-49 let bylo pouţívání strategií zvládání stresu v normě. Ve strategiích podhodnocení, odklon a náhradní uspokojení se respondentky pohybovaly na horní hranici normy. Graf č. 11 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9 s normou, ženy 35-49 let 25

20

15

dolní hranice normy horní hranice normy 10

naměřené hodnoty

5

0 POZ 1

POZ 2

POZ 3

POZ

NEG

8

9

83

U ţen ve věku 35-49 let se naměřené hodnoty pohybovaly v případě pozitivních strategií při horní hranici normy, zatímco hodnoty negativních strategií se blíţily k dolní hranici normy. Horní hranici normy přesáhly pozitivní strategie POZ a POZ 2 (strategie odklonu). Graf č. 12 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 50-64 let 25 20 15 10 horní hranice normy

5

dolní hranice normy

0

naměřené hodnoty

Pouţívání strategií zvládání stresu bylo u ţen ve věku 50-64 let v normě. Graf č. 11 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9 s normou, ženy 25-49 let 25

20

15

dolní hranice normy horní hranice normy 10

naměřené hodnoty

5

0 POZ 1

POZ 2

POZ 3

POZ

NEG

8

9

84

U ţen ve věku 50-64 let dosahovaly hodnoty pozitivních strategií horní hranice normy, v případě POZ se hodnoty s horní hranicí normy překrývaly. V případě negativních strategií tyto hodnoty klesaly k dolní hranici normy. Tabulka č. 11 Srovnání výsledků SVF 78 s normami u mužů MUŽI věk

20-34 let naměřené hodnoty

norma

35-49 let SD

naměřené hodnoty

norma

SD

Podhodnocení (1)

12,00

10,42

4,71

13,00

10,21

4,26

Odmítání viny (2)

11,00

10,98

3,22

12,60

10,92

3,62

Odklon (3)

13,00

11,36

3,27

14,00

12,00

3,53

Náhradní uspokojení (4)

14,00

10,02

4,74

9,80

8,21

4,23

Kontrola situace (5)

14,00

16,84

3,34

16,20

16,87

4,26

Kontrola reakcí (6)

17,00

14,82

4,10

17,40

15,58

3,76

Pozitivní sebeinstrukce (7)

16,00

16,31

3,38

17,00

16,92

4,28

8,00

7,47

4,18

8,80

7,76

5,28

12,00

14,58

4,92

7,80

12,47

5,84

Rezignace (12)

7,00

8,02

3,72

5,20

6,76

3,78

Sebeobviňování (13)

9,00

10,60

4,12

7,20

9,53

3,70

POZ 1

9,75

10,70

3,31

14,00

10,57

3,38

POZ 2

13,50

10,69

3,57

11,90

10,11

3,04

POZ 3

15,67

15,99

3,00

16,87

16,46

5,59

POZ

13,86

12,46

2,43

14,29

12,38

2,15

NEG

9,00

10,17

3,13

7,25

9,13

3,86

13,00

13,22

5,07

9,60

11,00

5,39

9,00

10,64

4,70

15,60

11,21

4,47

Úníková tentendce (10) Perseverace (11)

Potřeba sociální opory (8) Vyhýbání se (9)

Ve vzorku respondentů se nevyskytovaly muţi ve věku 50 let a více, a proto v této tabulce nejsou zaznamenány hodnoty pro muţe ve věku 50-64 let.

85

Graf č. 12 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, muži 20-34 let 25 20 15 10 horní hranice normy

5

dolní hranice normy

0

naměřené hodnoty

Muţi ve věku 20-34 let vykazovali pouţívání strategií zvládání stresu ve shodě s normou. Pouze u strategie kontrola situace se naměřené hodnoty blíţily dolní hranici normy. Graf č. 13 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9 s normou, muži 20-34 let

25

20

15

dolní hranice normy horní hranice normy

10

naměřené hodnoty

5

0 POZ 1 POZ 2 POZ 3

POZ

NEG

8

9

86

U muţů ve věku 20-34 let byly naměřené hodnoty strategií zvládání stresu v normě. Pouze hodnoty pozitivní strategie POZ 2 (strategie odklonu) a POZ se výrazněji blíţily k horní hranici normy. Graf č. 14 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, muži 35-49 let 25 20 15 10 horní hranice normy

5

dolní hranice normy

0

naměřené hodnoty

Muţi ve věku 35.49 let se vykazovali pouţívání strategií zvládání stresu naprosto v normě. Graf č. 15 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9 s normou, muži 35-49 let

25

20

15

dolní hranice normy horní hranice normy

10

naměřené hodnoty

5

0 POZ 1 POZ 2 POZ 3

POZ

NEG

8

9

87

U muţů ve věku 35-49 let byly hodnoty pozitivní strategie POZ a hodnoty subtestu 9 (vyhýbání se) stejné jako hodnoty horní hranice normy pro tyto strategie. V případě negativních strategií se naměřené hodnoty opět blíţily dolní hranici normy.

7. 4 Koreláty Nejprve jsme provedli výpočet korelací jednotlivých sociodemografických proměnných s komponentami všech dotazníků a samostatně výpočet korelací úrovně celkového psychického stavu s komponentami dotazníku SVF 78. Výsledky jsme zpracovali do přehledné tabulky a poté vypočítali hodnotu r na hladině významnosti * p < 0,05 (r = 0,158) a na hladině významnosti ** p < 0,01 (r = 0,206). Výpočet korelací byl proveden pouze pro celý vzorek vzhledem k velmi nízkému počtu muţů respondentů. Tabulka č. 12 Korelace věku, seniority a vyhoření s proměnnými SUPOS 7 SUPOS VĚK

SEN

BM

VĚK SEN

0,466**

BM

0,079

0,074

A

O

-0,039

0,029

0,063

-0,008

0,008

-0,009

0,101

0,029

-0,088

0,100

0,102

0,042

0,114

0,055

0,070

0,069

-0,614**

N

U

D

S

∑

PE

-0,39** 0,455** 0,667** 0,685** 0,705** 0,597** 0,755**

∑ SUPOS * hladina významnosti p < 0,05 (r=0,158)

* *hladina významnosti p < 0,01 (r=0,206)

Tabulka č. 13 Korelace věku, seniority, vyhoření a sumy SUPOS 7 s proměnnými SVF 78 SVF 78 POZ 1

POZ 2

VĚK

0,145

SEN

0,043

BM

-0,102

-0,024

∑ SUPOS

-0,118

0,074

POZ 3

POZ

0,135 0,265** 0,239**

NEG

8

9

0,042

-0,045

0,198*

0,035

-0,063

0,065

-0,138

-0,077 0,633**

0,037

0,05

-0,153

-0,087 0,595**

-0,011

0,128*

-0,024 0,214**

* hladina významnosti p < 0,05 (r=0,158)

0,111

* *hladina významnosti p < 0,01 (r=0,206)

88

7. 4. 1 Koreláty míry vyhoření s komponentami SUPOS 7 Na 1% hladině významnosti byl prokázán negativní vztah mezi mírou vyhoření a komponentami PE - psychická pohoda (r = -0,614), A - aktivita, činorodost (r = -0,39) a kladný vztah mezi mírou vyhoření a ∑ SUPOS - celková kvalita psychického stavu (r = 0,755). Z toho vyplývá, ţe se zvyšujícím se vyhořením klesá psychická pohoda, aktivita a vůbec celková kvalita psychického stavu PSS. Kladný vztah na 1% hladině významnosti byl prokázán mezi mírou vyhoření a komponentami O – impulzivita (r = 0,455), N – rozladěnost (r = 0,667), D - psychická deprese (r = 0,705), U - úzkostné očekávání (r = 0,685) a S – sklíčenost (r = 0,597). Se zvyšujícím se vyhořením tedy stoupá impulzivita, rozladěnost, pocity vyčerpání, úzkostné očekávání a sklíčenost PSS. Graf č. 16 Korelace míry vyhoření s komponentami SUPOS 7 1 0,8 0,6 0,4 0,2 0 -0,2

PE

A

O

N

U

D

S

∑

-0,4 -0,6 -0,8

89

7. 4. 2 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu Na 1% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi mírou vyhoření a negativními strategiemi zvládání stresu (r = 0,633). Se zvyšujícím se vyhořením tedy stoupá u PSS také uţívání negativních strategií zvládání stresu. Další souvislosti zvládání stresu s mírou vyhoření nebyly prokázány. Graf č. 17 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu 0,8

0,6

0,4

0,2

0 POZ 1

POZ 2

POZ 3

POZ

NEG

8

9

-0,2

7. 4. 3 Korelace věku a strategií zvládání stresu Kladný vztah věku a komponent POZ 3 - strategie kontroly (r = 0,265), POZ - pozitivní strategie (r = 0,239) byl prokázán na 1% hladině významnosti. Na 5% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah věku a subtestu 9 - vyhýbání se (r = 0,198) dotazníku SVF 78. Se vzrůstajícím věkem tedy stoupá pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména strategií kontroly. S věkem ovšem také zvyšuje pouţívání strategie vyhýbání se u PSS.

90

Graf č. 18 Korelace věku a strategií zvládání stresu 0,8

0,6

0,4

0,2

0,0 POZ 1

POZ 2

POZ 3

POZ

NEG

8

9

-0,2

7. 4. 4 Korelace seniority a strategií zvládání stresu Na 1% hladině významnosti byla prokázána pozitivní souvislost mezi senioritou a POZ 3 strategie kontroly (r = 0,214). S přibývající praxí tedy stoupá i uţívání strategií kontroly při zvládání stresu u PSS. Graf č. 19 Korelace seniority a strategií zvládání stresu 0,8

0,6

0,4

0,2

0,0 POZ 1

POZ 2

POZ 3

POZ

NEG

8

9

-0,2

91

7. 4. 5 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi zvládání stresu Na 5% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi celkovou kvalitou psychického stavu a subtestem 9 - vyhýbání se (r = 0,128) dotazníku SVF 78. Na 1% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi celkovou kvalitou psychického stavu a negativními strategiemi (r = 0,595). Z výsledků plyne, ţe se zvyšujícím se pouţíváním negativních strategií a strategie vyhýbání se klesá celková kvalita psychického stavu u PSS. Graf č. 20 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi zvládání zátěže 0,8 0,6 0,4 0,2 0 POZ 1

POZ 2

POZ 3

POZ

NEG

8

9

-0,2 -0,4 -0,6 -0,8

92

8. K platnosti hypotéz Pro účely této práce jsme stanovili celkem tři hypotézy H1 – H3, ke kterým se nyní vyjádříme. H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá celková kvalita psychického stavu u PSS. Mezi vyhořením a celkovou kvalitou psychického stavu byla prokázána pozitivní korelace (p < 0,01, r = 0,755), coţ znamená, ţe se zvyšujícím se vyhořením klesá celková kvalita psychického stavu. H1 tedy přijímáme. H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí s používáním negativních strategií zvládání stresu. Korelační analýza ukázala pozitivní korelaci mezi vyhořením a negativními strategiemi (p < 0,01; r = 0,633)., z čehoţ vyplývá, ţe se zvyšujícím se vyhořením stoupá uţívání negativních strategií stresu. H2 přijímáme. H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně souvisejí se zvyšujícím se věkem. Pozitivní korelace byla prokázána mezi věkem a pozitivními strategiemi (p < 0,01; r = 0,239), zejména strategií kontroly (p < 0,01, r = 0,265). Potvrdilo se tedy, ţe se vzrůstajícím věkem stoupá celkové pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména pouţívání strategií kontroly. H3 přijímáme.

93

9. Diskuze Práce v sociálních sluţbách není jednoduchá, jedná skutečně o povolání a mnozí pracovníci, kteří v této oblasti pracují, svou práci také jako povolání vnímají. Tuto práci nelze označit pouze jako zaměstnání z několika prostých důvodů. Zde nejde pouze o vykonávání úkonů, ze kterých poté vzejde uspokojivý výsledek. Jde spíše o dávání velké energie, pochopení a mnohdy vlastního sebezapření do práce, jejíţ výsledky bývají nejasné nebo nejisté. Toto je konkrétně případ například pracovníků sociálních sluţeb, kteří se starají o mentálně postiţené klienty. Práce s nimi můţe být velmi zábavná, ale na druhé straně stojí právě ona satisfakce za vynaloţenou energii, která se dostavuje v řádech let, a navíc pokroky těchto klientů bývají velmi malé. Zařízení, která jsou uzpůsobená pro práci s mentálně postiţenými klienty, se dnes nazývají domovy pro osoby se zdravotním postiţením, dříve to byly ústavy sociální péče. V naší společnosti je snaha začleňovat tyto klienty do normálního ţivota a děje se tak několika způsoby. Existuje tzv. sluţba chráněného bydlení, která spočívá v umoţnění klientům bydlet v bytě, většinou ještě s dalšími klienty a starat se chod domácnosti, vařit, prát, atd. Jde o určitý způsob integrace, na který samozřejmě dohlíţejí pracovníci sociálních sluţeb, kteří klienty učí fungovat ve vlastním domově. Další moţnou integrací je hledání nebo vytváření pracovních míst pro tyto klienty, stále je tu však nutný dohled odborných pracovníků. Z předchozích odstavců jasně vyplývá, ţe práce s mentálně postiţenými klienty je velmi náročná a stresující a odměnou nebývají ani výsledky této práce, ale bohuţel ani finanční ohodnocení. Proto jsme se v naší práci zaměřili na zvládání stresu a jeho souvislosti u pracovníků v sociálních sluţbách, konkrétně u pracovníků domovů pro osoby se zdravotním postiţením. Cílem nebylo zjistit pouze úroveň stresu, ale také vyhoření a kvalitu psychického stavu u pracovníků v sociálních sluţbách. Pro účely naší práce byli zvoleni pracovníci ze dvou domovů pro osoby se zdravotním postiţením, kteří pracují s lidmi s mentálním postiţením. Důvodem tohoto výběru bylo nejen moţné rozšíření výzkumu o další pracovníky sociálních sluţeb, ale také neochota ostatních zařízení ke spolupráci. Výsledky 94

naší tedy není moţné aplikovat na pracovníky v jakýchkoliv sociálních sluţbách, ale jsou aplikovatelné pouze na ty, kteří pracují v domovech pro osoby se zdravotním postiţením. Celkem jsme oslovili 247 zaměstnanců sociálních sluţeb ve dvou zařízeních, z nichţ správně vyplnilo námi poskytnuté dotazníky 124 pracovníků. Z celého počtu respondentů bylo 117 ţen (94,4%) a 7 muţů (5,6%). Počet muţů je v tomto případě velmi nízký, coţ je výzvou pro další výzkum, ve kterém by byl počet muţů mnohem vyšší a bylo by moţné statisticky srovnávat dosaţené výsledky muţů a ţen. Ochota zaměstnanců vyplňovat dotazníky a poskytnout tak cenné údaje můţe souviset nejen s povahou daných dotazníků, ale také s kulturou organizace, ve které pracují. Některá zařízení jsou velmi otevřená různým šetřením a pomoci studentům při jejich výzkumech, pro jiná zařízení je taková pomoc zátěţí. Průměrný věk pracovníků sociálních sluţeb byl 40 let a průměrná délka praxe byla 6,9 roku. Nejvyšší počet zaměstnanců byl ve věku 41-50 let a v zařízeních pracovalo nejvíce zaměstnanců s praxí do 5 let, coţ je zajímavé, protoţe podle věku lze usuzovat, ţe v těchto zařízeních zřejmě nepracují většinou absolventi, ale zaměstnanci, kteří původně pracovali v jiném oboru. Je tedy moţné, ţe tito zaměstnanci, stejně jako absolventi, měli na počátku své práce v sociálních sluţbách idealizovaná a nereálná očekávání. V první řadě jsme zjišťovali obvyklý psychický stav dle SUPOS 7. Tato metoda umoţňuje předvídat nebezpečí vzniku a rozvoje tzv. „kritického psychického stavu“ a předcházet neţádoucím účinkům psychického selhávání. V našem případě byly výsledky ve všech komponentách psychického stavu výsledky pracovníků v sociálních sluţbách v normě, pouze v některých případech jsme evidovali mírný pokles vzhledem k normě. U ţen byly výsledky mírně pod normou v komponentě O (impulzivita), která je definovatelná náladovostí, obtíţným sebeovládáním nebo výbušností. Ţeny pracující v sociálních sluţbách jsou tedy méně náladové, výbušné, impulzivní. Stejně tak byly jejich výsledky mírně pod normou v oblasti psychické deprese. Ţeny v sociálních sluţbách mají méně tendencí k pasivitě, apatii, pesimismu nebo otrávenosti. Tyto charakteristiky mohou být ovšem dány také samotnou povahou práce, která je ve velké míře pečovatelská a pokud jde o pečování, jde o zejména u ţen o přirozenější chování neţ u muţů, a proto mohou být tyto výsledky korespondující s obecnými charakteristikami pečujících ţen. U muţů tomu bylo velmi podobně, ale při interpretaci výsledků je také nutné přihlédnout k velmi nízkému počtu muţů, kteří se zúčastnili našeho výzkumu. Muţi v sociálních sluţbách vykazovali 95

niţší výsledky oproti normě v komponentách O (impulzivita), N (psychický nepokoj), U (úzkostné očekávání) a D (psychická deprese). Tyto výsledky ukazují, ţe muţi v sociálních sluţbách jsou méně náladoví, vyskytuje se u nich méně tenze provázená motorickým neklidem, rozmrzelostí, nespokojeností a jsou méně nejistí, napjatí, pesimističtí, otrávení nebo apatičtí. Výsledky dotazníku SUPOS 7 mohou být dány přítomností supervize v daných zařízeních, odchylky od normy jsou ale velmi malé, téměř nepatrné. Můţeme tedy říci, ţe výsledky SUPOS 7 byly v normě. Další pouţitou metodou byl Dotazník míry vyhoření BM, díky kterému jsme zjišťovali úroveň vyhoření pracovníků v sociálních sluţbách. Celková průměrná hodnota vyhoření byla 2,5, coţ je uspokojivý výsledek, ne však dobrý z hlediska psychologie zdraví. Nejvyšší míru vyhoření vykazovali pracovníci ve věku 51 let a více. Vyhoření dosahovalo hodnoty 2,7, coţ je stále ještě uspokojivý výsledek, který se však blíţí hranici potencionálního ohroţení. Hodnota 2,7 byla také zaznamenána u muţů ve věku 21-30 let, tento výsledek však nemůţe být vypovídající vzhledem k nízkému počtu muţů v našem výzkumu a nepřítomnosti muţů ve věku do 20 let a 51 let a více. Pokud se podíváme na výsledky míry vyhoření z hlediska praxe, nejvyšší vyhoření vykazovali pracovníci v sociálních sluţbách s praxí trvající 16-25 let. Hodnota vyhoření byla 2,9, coţ je výsledek velmi blízký potencionální hranici ohroţení. Tento fakt by mohl být dán povahou práce, která ne vţdy přináší uspokojivé výsledky. Pokud pracovník v sociálních sluţbách čelí dlouhodobě stresovým situacím, které nejsou kompenzovány vhodnými supervizními zásahy nebo patřičným ohodnocením, můţe u něj dojít k rozvoji syndromu vyhoření. 4% pracovníků v sociálních sluţbách se nacházela v rozmezí hodnot 4-5, coţ znamená prokazatelnou přítomnost syndromu vyhoření. Ţádný z pracovníků se nevyskytoval v rozmezí hodnot 5 a více, coţ by znamenalo havarijní signál a nutnou terapeutickou pomoc. Posledním nástrojem získávání dat byl dotazník SVF 78 (Strategie zvládání stresu), který zachycuje postupy, jichţ se uţívá při zpracování stresu. Většina výsledků tohoto dotazníku byla v normě, v některých případech však byly patrné mírné odchylky. Ţeny ve věku 20-34 let vykazovaly pouţívání negativních strategií na spodní hranici normy. Mezi tyto negativní strategie patří úniková tendence, perseverace, rezignace a sebeobviňování. Pouţívání strategie perseverace bylo u těchto ţen pod hranicí normy. Perseverace je charakteristická neschopností se myšlenkově odpoutat od proţívaných zátěţí a výsledek 96

lze interpretovat jako pozitivní vzhledem k tomu, ţe náročné a stresové situace je třeba řešit, aby nedocházelo ke vzniku chronického stresu. Stejně tak dobrý výsledek přinášejí hodnoty pro strategie rezignace a sebeobviňování, které korespondovali se spodní hranicí normy. Strategie rezignace zahrnují pocity bezmocnosti a beznaděje a v jejich důsledku se jedinec vzdává dalšího snaţení o zdolání situace. Sebeobviňování vyjadřuje sklon ke sklíčenosti a přisuzování chyb vlastnímu jednání. Z toho vyplývá, ţe ţeny ve věku 20-34 let pracující v sociálních sluţbách nepodléhají stresu a snaţí se s ním efektivně vyrovnávat. Naopak ţeny ve věku 35-49 let vykazovaly výsledky na horní hranici normy ve strategiích podhodnocení, odklon a náhradní uspokojení, všechny patří mezi pozitivní strategie. Jedinci, kteří pouţívají strategii podhodnocení, mají tendenci přisuzovat si menší míru stresu ve srovnání s ostatními. Strategie odklonu je charakteristická odklonem od zátěţových situací nebo příklonem k situacím, které nesouvisejí se stresem. Náhradní uspokojení zahrnuje jednání směřující k pozitivním aktivitám, situacím nebo pocitům. Ţeny ve věku 50-64 let vykazovaly hodnoty nad hranicí normy v oblasti pozitivních strategií, zejména POZ2 (strategie odklonu). Na horní hranici normy byly hodnoty strategie náhradní uspokojení. Všechny ţeny v našem výzkumu pouţívali více pozitivní strategie a méně negativní strategie zvládání stresu, z čehoţ vyplývá, ţe se snaţí vyrovnávat se stresem efektivně. U muţů byly všechny výsledky dotazníku SVF 78 v normě, pouze u muţů ve věku 35-49 let byly výsledky u pouţívání pozitivních strategií a strategie vyhýbání se na horní hranici normy. Vyhýbání se zahrnuje tendenci vyhnout se zátěţi a záměr zamezit další konfrontaci s podobnou situací. Výsledky ukazují, ţe i muţi pracující v sociálních sluţbách, alespoň ti ve věku 35-49 let pouţívají efektivní strategie zvládání stresu. Naše výsledky ukazují, ţe sociální pracovníci pouţívají spíše pozitivní neţ negativní strategie zvládání stres, coţ bylo prokázáno i v dalších studiích (např. Gellis, 2002). Na základě korelační analýzy jsme zjistili, ţe vyhoření významně souvisí s psychickým stavem pracovníků v sociálních sluţbách. Se zvyšujícím se vyhořením u nich stoupá impulzivita, rozladěnost, psychická deprese, úzkostné očekávání a sklíčenost a současně klesá psychická pohoda a činorodost. Celková kvalita psychického stavu s vyhořením klesá. Bylo také prokázáno, ţe se zvyšujícím se vyhořením stoupá uţívání negativních strategií zvládání stresu. Ukázalo se také, ţe s věkem u pracovníků v sociálních sluţbách stoupá pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména strategií kontroly, které zahrnují snahy zvládat a kontrolovat situaci. Souvislost s věkem byla prokázána také u 97

strategie vyhýbání se. U pracovníků v sociálních sluţbách také s přibývající praxí stoupá uţívání strategií kontroly. Toto je zajímavý výsledek, pokud si ho dáme do souvislosti s výsledky dotazníku BM, které ukázaly, ţe se nejvyššího vyhoření dosahují pracovníci v sociálních sluţbách s praxí 16-20 let a ve věku 51 let a více. Pokud s věkem stoupá uţívání pozitivních strategií zvládání stresu, měli by být tito pracovníci vyrovnanější a nemělo by se u nich projevovat vyhoření v takové míře. Na druhou stranu, nejvyšší vyhoření, kterého pracovníci v sociálních sluţbách dosáhli, bylo uspokojivé. Tento paradox by mohl být předmětem dalšího zkoumání. Celková kvalita psychického stavu pracovníků v sociálních sluţbách souvisí s pouţíváním strategie vyhýbání se a pouţíváním negativních strategií. K podobným výsledkům dospěli Polman, Borkoles a Nicolls (2010), kteří zjistili vliv rezignace a vyhýbání se na vznik syndromu vyhoření. Čím více pracovníci v sociálních sluţbách pouţívají negativní strategie zvládání stresu, tím se zhoršuje, klesá celková kvalita jejich psychického stavu. Naše práce byla limitována zejména nedostatečným počtem muţů, kteří by vyplnili námi předloţené dotazníky, ale také zaměřeností pouze na jednu oblast sociálních sluţeb. Na druhou stranu moţná právě tato zaměřenost můţe pomoci daným organizacím k náhledu na situaci a v návaznosti mohou hledat různá řešení vedoucí ke zlepšení psychického stavu pracovníků sociálních sluţeb v těchto organizacích. Ačkoli jsou naše výsledky uspokojivé (pracovníci v sociálních sluţbách nevykazují alarmující úroveň vyhoření ani pouţívání negativních strategií stresu), neměli bychom povaţovat stres u pracovníků v sociálních sluţbách za uzavřenou kapitolu. Je jasné, ţe tito pracovníci jsou stresu vystaveni a měli by se nadále věnovat svému sebezdokonalování v oblasti duševní hygieny a vyrovnávání se s tímto stresem.

98

10. Závěr Data pro empirickou část této práce byla získána od pracovníků v sociálních sluţbách pracujících v domovech pro osoby se zdravotním postiţením. Závěry, které vycházejí ze statistického zpracování těchto dat, proto nelze zobecňovat pro všechny pracovníky v sociálních sluţbách. V oblasti vyhoření jsme zaznamenali tyto výsledky: a) PSS vykazují nejvyšší míru vyhoření ve věku 51 let a více a s praxí 16-20 let, b) PSS vykazují nejniţší míru vyhoření při praxi 25 let a více, c) PSS jsou v oblasti vyhoření na úrovni uspokojivého výsledku, d) u PSS se vzrůstající mírou vyhoření klesá celková kvalita psychického stavu, e) se zvyšující se vyhořením u PSS se zvyšuje také uţívání negativních strategií zvládání stresu. V oblasti strategií zvládání stresu jsme došli k těmto závěrům: a) PSS pouţívají více pozitivní neţ negativní strategie zvládání stresu, b) se zvyšujícím se věkem stoupá u PSS pouţívání pozitivních strategií stresu, c) s přibývající praxí u PSS stoupá uţívání strategií kontroly při zvládání stresu. d) se zvyšujícím pouţíváním negativních strategií u PSS klesá celková kvalita jejich psychického stavu. Zajímavé je, ţe výpočet korelace neukázal, ţe by se zvyšující senioritou stoupalo také vyhoření u pracovníků v sociálních sluţbách.

99

11. Souhrn Sociální sluţba je činnost, díky které je zajišťována pomoc lidem v nepříznivé ţivotní situaci. V ČR pracuje v sociálních sluţbách cca 55 tis. pracovníků, kteří jsou denně vystaveni působení stresu, který můţe vyplývat nejen z prostředí, ve kterém pracují, ale také z povahy jimi vykonávané pracovní činnosti. Stres, který pracovníci v sociálních sluţbách zaţívají, můţe mít své důsledky nejen ve vzniku syndromu vyhoření, ale ovlivňuje také psychický stav těchto pracovníků. Dalším faktorem, který rozhodně nepřispívá ke zlepšení psychického stavu pracovníků v sociálních sluţbách, jsou jejich dlouhodobě nízké platy, za jejichţ zvýšení bojují odboráři jiţ spoustu let. Nejhorší platové ohodnocení mají pracovníci přímé péče, jejichţ průměrná měsíční mzda je hluboko pod celostátním průměrem. Problémem nemusí být pouze pracovní prostředí, ale také administrativní zátěţ, kterou s sebou práce v sociálních sluţbách přináší. Ke všemu musí být záznamy, pracovníci neustále vyplňují formuláře nebo dělají zápisy a díky tomu jim pak zbývá nejen méně času, ale také energie pro práci s klienty. V konečném důsledku, pokud sečteme všechny faktory, které působí na pracovníky v sociálních sluţbách stresově, tito pracovníci mohou buď vyhořet, nebo změnit zaměstnání. Pro zaměstnavatele není ani jeden z těchto důsledků výhodný, a proto by se měl snaţit předcházet fluktuaci zaměstnanců tím, ţe je bude podporovat (pokud ne finančně, pak alespoň pomocí supervize). Pojem stres se stal v moderní společnosti pojmem, který charakterizuje rychlou dobu, ve které nemáme čas, a neustále nás něco tlačí nebo nestíháme plnit své povinnosti. Není divu, pracovní tempo se zrychluje, ve světě počítačů a internetu jsou všechny úkony mnohem jednodušší a rychlejší neţ dříve a svět kolem nás nabízí tolik moţností, ţe nevíme, kterou si vybrat dřív. V pracovním prostředí jsou na člověka kladeny neustále vyšší a vyšší nároky, dochází ke zvyšování norem, zavádění různých opatření zvyšujících kvalitu práce, ale za jakou cenu. Stres ovšem není pouze odpovědí na působení vnějších činitelů, jedná se o vnitřní stav nadměrného zatíţení či ohroţení. I přesto, ţe v nás má pojem stres většinou negativní konotaci, nemusí mít vţdy pouze negativní důsledky. Pokud stresovou situaci proţíváme negativně, jedná se o distres, zaţíváme-li však pozitivní emoce a přesto se objevuje stresová reakce, jde o eustres. Příkladem takového pozitivního stresu 100

je například svatba nebo narození dítěte. Určitá míra stresu je také pro člověka důleţitá, protoţe ho udrţuje ve střehu a rozvíjí ho. Existují různé teorie stresu, které vysvětlují jeho vznik a reakce na něj. Jedním z průkopníků těchto teorií byl H. Selye, který oproti svým předchůdcům zahrnul do své teorie GAS také problematiku adaptace. GAS (General Adaptation Syndrom) probíhá ve třech fázích, kterými jsou poplachová reakce, rezignace a vyčerpání. Reakce na stres je provázena nejen fyzickými, ale také psychickými příznaky. Díky vyplavování specifických hormonů do krve stoupá při reakci na stres tepová frekvence, mobilizují se zdroje energie a organismus je v připravenosti k akci. Na psychické úrovni se reakce můţe projevovat úzkostí, agresí, ale také depresí. Fyzické příznaky zátěţe ovlivňují imunitní systém, čímţ můţe být ovlivňováno zdraví člověka. Stres má vliv zejména na kardiovaskulární systém a vznik ischemické choroby srdeční. Pokud se člověk ocitne v situaci, která je pro něj stresující, aktivují se také specifické strategie zvládání této zátěţe, tzv. copingové strategie. Ke zvládání stresu pouţíváme nevědomě také obranné mechanismy. Stres můţe člověk zaţívat v různých ţivotních situacích, které jsou rozdílně náročné. Více neţ třetinu svého ţivota člověk stráví v zaměstnání, od kterého očekává uspokojení a určité naplnění svých ţivotních cílů. Je zřejmé, ţe určitou míru pracovního stresu zaţívá ve svém zaměstnání kaţdý, tento stres by však neměl přesahovat moţnosti kaţdého člověka vyrovnat se s ním. Lehce se totiţ můţe stát, ţe člověk vlivem pracovního přetíţení poškodí zdraví nebo u něj dojde ke vzniku syndromu vyhoření, pro jehoţ nápravu je nutná terapeutická pomoc. Vyhoření není charakteristické pouze jedním projevem, ale jedná se o soubor příznaků na psychické i fyzické úrovni. Jedná se o určitou formu vyčerpání, která je spojována zejména s vykovávaným povoláním. Dříve se uvádělo, ţe syndrom vyhoření postihuje pouze pracovníky v tzv. pomáhajících profesích, dnes se však ukazuje, ţe vyhoření postihuje jedince ve všech profesích, ve kterých přicházejí do kaţdodenního kontaktu s lidmi. Vyhořením tedy mohou trpět například úředníci, dispečeři nebo policisté. Prediktory vyhoření však nemusí být pouze vykonávaná profese, kaţdý úřední přeci rozhodně není vyhořelý, pro vznik vyhoření jsou důleţité také různé osobnostní charakteristiky nebo způsoby, jakými se vyrovnáváme se stresem. Vyhoření neovlivňuje pouze pracovní, ale také soukromý ţivot. Člověk je tělesně i duševně vyčerpán, nemá chuť, nemůţe jiţ dál dostát všemu, co se po něm ţádá. Tyto pocity se přenášejí i do jeho sociálních vztahů. Vyhoření není záleţitostí dní, ale měsíců aţ let. Jde o plíţivý proces, který má také své 101

specifické fáze a také není snadné ho rozeznat hned v počátcích. Na počátku celého procesu bývá obrovské nadšení pro práci a ideály, které se postupně rozplývají v náporu reality. Tito pracovníci ztrácející své idealizované představy a neschopni vyrovnat se s realitou pracovního procesu, ve kterém se vyskytli, začínají postupně pochybovat o smyslu své práce, aţ ho úplně ztratí. U vyhoření v zaměstnání není důleţitá pouze péče o jiţ vyhořelé pracovníky, ale mnohem důleţitější je předcházení vzniku tohoto syndromu. Účinnou prevencí můţe být schopnost relaxovat, chování typu B, vhodný timemanagement, ale také hardiness a v neposlední řadě supervize, která je velmi vhodným nástrojem prevence. Poslední kapitoly naší práce jsme věnovali zahraničním výzkumům, které se zaměřují na stres a jeho souvislosti s osobnostními charakteristikami a syndromem vyhoření nejen u pracovníků v sociálních sluţbách. Několik studií prokázalo přímý vliv stresu na syndrom vyhoření, jiné například vliv osobnosti typu D na symptomy vyhoření. Ukázalo se také, ţe sociální opora v práci má zásadní vliv na vnímání stresu a přecházení vyhoření. U pracovníků v sociálních sluţbách hraje roli při vzniku vyhoření zejména moţnost pracovní autonomie, locus of control, sociální opora a práce v soukromé nebo veřejné sféře. Pro výzkum stresu u pracovníků v sociálních sluţbách bylo osloveno cca 10 domovů pro osoby se zdravotním postiţením, z nichţ pouze dvě organizace byly ochotny spolupracovat. Z těchto organizací se podařilo získat vyplněné dotazníky od 124 respondentů, z nichţ bylo 7 muţů. Pro účely naší práce byly pouţity tři standardizované dotazníky: Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7, Dotazník míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF 78. Cílem této práce bylo zjistit úroveň psychického stavu, míru vyhoření a pouţívané strategie vládání stresu u pracovníků v sociálních sluţbách. Dále jsme chtěli zjistit souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní psychického stavu, mírou vyhoření a pouţívanými strategiemi zvládání stresu a souvislosti pouţívaných strategií zvládání stresu s mírou vyhoření. Všech těchto cílů bylo dosaţeno. Ukázalo se, ţe pracovníci v sociálních sluţbách pouţívají spíše pozitivní strategie zvládání stresu a jejich psychický stav i vyhoření nedosahují tak vysokých hodnot, které by ukazovali na zásadní problém. Přesto nelze tyto výsledky zlehčovat, jelikoţ se potvrdila souvislost mezi vyhořením a celkovou kvalitou psychického stavu i pouţíváním negativních strategií zvládání stresu.

102

Další výzkum by mohl být zaměřený na zdroje stresu u pracovníků v sociálních sluţbách nebo rozšířen na další oblasti sociálních sluţeb, čímţ by se výsledky staly vypovídajícím nejen pro pracovníky domovů pro osoby se zdravotním postiţením.

103

Použitá literatura 1. Atkinson, R., L., Atkinson, R., C., Smith, E., E., Bem D., J., Nolen-Hoeksema, S. (2003). Psychologie. Praha: Portál. 2. Baštecká, B. Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál. 3. Baštecká, B., et al. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál. 4. Baštecký, J., Šavlík, J., Šimek, J. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada Avicenum. 5. Freud, A. (2006). Já a obranné mechanismy. Praha: Portál. 6. Freud, S. (1990). O člověku a kultuře. Praha: Odeon. 7. Guggenbühl-Craig, A. (2007). Nebezpečí moci v pomáhajících profesích. Praha: Portál. 8. Hartl, P., Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál. 9. Havrdová, Z., Šolcová, I., Hradcová, D., Rohanová, E. (2010). Kultura organizace a syndrom vyhoření. Československá psychologie, 54(3), 235-248. 10. Hewstone, M., Stroebe, W. (2006). Sociální psychologie. Praha: Portál. 11. Jeklová, M. (2006). Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí. 12. Jůn, H. (2010). Moc, pomoc a bezmoc v sociálních službách a ve zdravotnictví. Praha: Portál. 13. Kallwass, A. (2007). Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Praha: Portál.

104

14. Kebza, V., et al. (1997). Zvládání stresu. Praha: SZÚ. 15. Kebza, V. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ. 16. Kopřiva, K. (1997). Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. 17. Králová, M. (2010). Psychický stav návštěvníků klimatoterapeutického zařízení. Bakalářská diplomová práce, Univerzita Palackého, Olomouc. 18. Krejčířová, O., Treznerová, I. (2011). Malý lexikon sociálních služeb. Olomouc: UPOL. 19. Křivohlavý, J. (1998). Jak neztratit nadšení. Praha: Grada. 20. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál. 21. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada. 22. Křivohlavý, J. (2008). Konflikty mezi lidmi. Praha: Portál. 23. Matoušek, O. (2003). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 24. Matoušek, O. (2005). Pracovní stres a zdraví. Praha: VÚBP. 25. Matoušek, O. (2007). Základy sociální práce. Praha: Portál. 26. Mayerová, M. (1997). Stres, motivace a výkonnost. Praha: Grada. 27. Mikšík, O. (2009). Psychika osobnosti v období závažných životních změn. Praha: Karolinum.

105

28. Mohapl, P., Adámková, A., Skýpalová, V. (1984).

Několik poznámek

k psychologické struktuře chování typu A. Varia psychologica III, s. 93-97. Olomouc: UPOL. 29. Nakonečný, M. (2004). Psychologie téměř pro každého. Praha: Academia. 30. Paulík, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada. 31. Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. 32. Pörtner, M. (2009). Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči. Praha: Portál. 33. Praško, J. (2001). Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada. 34. Praško, J. (2003). Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti. Praha: Grada. 35. Rush, M., D. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů. 36. Smékal, V. (2007). Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal. 37. Stock, Ch. (2010). Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada. 38. Šmarda, J., et al. (2007). Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál. 39. Šolcová, I., Kebza, V. (2006). Typy chování, typy osobnosti a jejich vztah ke zdraví. Československá psychologie, 50 (5), 419-430. 40. Špaténková, N. (2004). Krize: psychologický a sociologický fenomén. Praha: Grada. 41. Urbanovská, E. (2008). Jak proti syndromu vyhoření? aneb Pomoc pro pomáhající. In Vašatková, J., Hoferková, S. (eds.) Příručka sociálního pracovníka. Olomouc: UPOL.

106

42. Vágnerová, M. (2000). Psychopatologie pro pomáhající profese Praha: Portál. 43. Vašatková, J., Hoferková, S. (eds.), et al. (2008). Příručka sociálního pracovníka. Olomouc: UPOL. 44. Výrost, J., Slaměník, I. (2001): Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Grada. 45. Výrost, J., Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada.

Elektronické zdroje: 46. Acker, G. M. (2010). The challenges in providing services to clients Roth mental illness: Managed care, burnout and static symptoms among social workers. Community Ment Health Journal, 46, 591-600. http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed?term=45.%09Acker%2C%20G.%20M.%20 %282010%29.%20The%20challenges%20in%20providing%20services%20to%20 clients%20Roth%20mental%20illness%3A%20Managed%20care%2C%20burnout %20and%20static%20symptoms%20among%20social%20workers.

47. Alarcon, G. Eschleman, K., J., Bowling, N., A. (2009). Relationships between personality variables and burnout: A meta-analysis. Work&Stress, Vol. 23, 244263. http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/02678370903282600

48. Ben-Zur, H., Michael, K. (2007). Burnout, social support, and coping at work among social workers, psychologist and nurses: The role of challenge/control appraisals. Social Work and Health Care, 45(4), 63-82. http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1300/J010v45n04_04

49. Boyes, J., Wind, L. H., Kang, S.-Y. (2012). Exploring the relationship between employment based social capital, job stress, burnout, and intent to leave among child protection workers: An age-based path analysis model. Children and Youth Services Review, 34(1), 50-62. http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0190740911003355 107

50. Bradley, J., Cartwright, S. (2002). Social support, job stress, health and job satisfaction among nurses in the United Kingdom. International Journal of Stress Management, 9(3), 163–182. http://xa.yimg.com/kq/groups/13354653/2134877345/name/Social+Support,+Job+ Stress,+Health,+and+Job.pdf

51. Cohen, S., Williams, G., M. (1991). Stress and infections disease in humans. Psychological Bulletin, 109(1), 5-24. http://meagherlab.tamu.edu/MMeagher/%20health%20psyc%20630/readings%20630/stress%20readings/cohen% 20williamson.pdf

52. Daniels, K., Guppy, A. (1993). Occupational stress, social support, job kontrol and psychological well-being. Cranfield School of Management, Working Paper. https://dspace.lib.cranfield.ac.uk/retrieve/435/coareport9602.pdf

53. Gellis, Z. D. (2002). Coping with occupational stress in healthcare: The comparison of social workers and nurses. Administration in Social Work, 26(3), 37-52. http://digilib.bc.edu/reserves/sw873/gellis873.pdf

54. Gray-Stanley, J., A., Muramatsu, N. (2011). Work stress, burnout, and social and personal resources among direct care workers. Research in Developmental Disabilities, 32, 1065-1074. http://pdn.sciencedirect.com/science?_ob=MiamiImageURL&_cid=271793&_user =990403&_pii=S0891422211000266&_check=y&_origin=article&_zone=toolbar &_coverDate=30-Jun2011&view=c&originContentFamily=serial&wchp=dGLbVltzSkzk&md5=e9933e641797e5e638cd5b12afdb1062/1-s2.0-S0891422211000266main.pdf

108

55. Honkonen, T., Aloha, K., Petrovaara, M., et al. (2006). The association between burnout and physical illness in the general population – Results from the Finnish health 2000 study. Journal of Psychosomatic Research, 61(1), 59-66. http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0022399905004319 56. Kašpárek, Z. (2010): Rozhovor s Jaromírem Drábkem. Sociální sluţby, 7(10), říjen 2010, str. 12-13.

http://socialnisluzby.eu/assets/pdf/Socialni-sluzby-rijen2010-

final.pdf

57. Kim, H., Stoner, M. (2008). Burnout and turnover intention among social workers: Effects of role stress, job autonomy and social support. Administration in Social Work, 32(3), 5-25. http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/03643100801922357

58. Kim, H., Lee, S. Y. (2009). Supervisory, communication, and turnover intention among social workers in health care settings. Social Work in Health Care, 48(4), 364-385. http://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/00981380802598499

59. Knudsen, H. K., Ducharme, L. J., Roman, P. M. (2007). Job stress and poor sleep quality: Data from american sample of full-time workeres. Social Science & Medicine, 64(10), 1997-2007. http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0277953607000676

60. Lloyd, Ch., King, R., Chenoweth, L. (2002). Social work, stress and burnout: A review. Journal of Mental Health, 11 (3), 255-265. http://espace.uq.edu.au/eserv/UQ:62252/SocialWorkStressBurnout.pdf

61. Mitani, S., Fujita, M., Nakata, K., Shirakawa, T. (2006). Impact of post-traumatic stress disorder and job-ralted stress on burnout: A study of fire service workers. The Journal of Emergency Medicine, 31(1), 7-11. http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0736467906002812

62. MKN-10.

Ústav

zdravotnických

studií

a

statistiky

České

Republiky.

http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html 109

63. Ogresta, J., Rusac, S., Zorec, L. (2008). Relation between burnout syndrome and job satisfaction among mental health workers. Croat med J., 49, 364-374. http://hrcak.srce.hr/file/46008

64. Pardon, M.-Ch. (2007). Stress and ageing interactions: A paradox in the context of shared etiological and psysiolopathologicl processes. Brain Research Reviews, 54(2), 251-273. http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0165017307000343

65. Polman, R., Borkoles, E., Nicholls, A. R. (2010). Type D personality, stress, and symptoms of burnout, The influence of avodiance coping and social support. British Journal af health Psychology, 15, 681-696. http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed?term=Type%20D%20personality%2C%20st ress%2C%20and%20symptoms%20of%20burnout%2C%20The%20influence%20 of%20avodiance%20coping%20and%20social%20support

66. Schwartz, R. H., Tiamiyu, M. F., Dwyer, D. J. (2007). Social worker hope and perceived burnout: The effects of age, years in practise and setting. Administration in Social Work, 31(4), 103-119. http://www.scie-socialcareonline.org.uk/profile.asp?guid=10e55470-f5c0-4d47a4b9-c5aa5a072148

67. Swider, A., Zimmerman, D., R. (2010). Born to burnout: A meta-analytic path model of personality, job burnout, and work outcomes. Journal of Vocational Behavior, 76, 487-506. http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0001879110000047

68. www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf

69. www.mpsv.cz/cs/9

70. www.mpsv.cz/files/clanky/7759/Priority_rozvoje_soc_sluzeb.pdf

71. www.dvs.cz/clanek.asp?id=6471560 110

Přílohy Příloha č. 1 Zadání diplomové práce

Příloha č. 2 Abstrakt diplomové práce ABSTRAKT DIPLOMOVÉ PRÁCE Název práce: Zvládání stresu a jeho koreláty u pracovníků sociálních sluţeb Autor práce: Bc. Monika Váňová Vedoucí práce: Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. Počet stran a znaků: 110 stran, 150 534 znaků Počet příloh: 5 Počet titulů použité literatury: 71 Pracovníci v sociálních sluţbách čelí ve svém zaměstnání stresu, který můţe být dán nejen povahou práce, ale také pracovním prostředím. Navíc ocenění těchto pracovníků není ve srovnání s celostátním průměrem v ČR dostatečné. Naše studie se zabývala zvládáním stresu u těchto pracovníků a zajímalo nás, zda u nich s vyhořením klesá celková kvalita psychického stavu, zda vyhoření souvisí s pouţíváním negativních strategií zvládání stresu a zda pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu souvisí s věkem. Pro výzkumnou část naší práce byly pouţity tyto standardizované dotazníky: Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7, Dotazník míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF 78. Dotazníky v tištěné podobě vyplnilo 124 pracovníků v sociálních sluţbách ze dvou domovů pro osoby se zdravotním postiţením. Potvrdilo se, ţe se zvyšujícím se vyhořením těchto pracovníků klesá celková kvalita psychického stavu a stoupá pouţívání negativních strategií zvládání stresu. Se zvyšujícím se věkem tito pracovníci více pouţívali pozitivní strategie zvládání stresu. Výsledky naší práce jsou uspokojivé. Ukázalo se, ţe pracovníci v sociálních sluţbách pouţívají spíše pozitivní strategie zvládání stresu a jejich psychický stav i vyhoření nedosahují tak vysokých hodnot, které by ukazovali na zásadní problém, coţ je uspokojivý výsledek. Klíčová slova: stres, burnout syndrom, zvládání stresu, sociální sluţby

ABSTRACT OF THESIS

Title: Dealing with stress and its correlates among workers in social services Author: Bc. Monika Váňová Supervisor: Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. Number of pages and characters: 110 stran, 150 534 znaků Number of appendices: 5 Number of references: 71

Concerning their job, the social service workers have been facing the stress which might result either from the nature of the job itself or from the background they work in. Moreover, in comparison with the national average evaluation in the Czech Republic, these people are evaluated insufficiently. Our research deals with the stress management of these workers and aims to find out whether their mental health gets worse in connection with the burnout syndrome or not and whether the usage of positive techniques and strategies get related to their age. In the research part, we have applied the standardized forms: the subjective assessment scale SUPOS 7, the burnout

rate questionnaire BM as well as the stress management strategy SVF 78. The printed copies were filled in by 124 social service people working in 2 institutions for mental challenged patients. It has been confirmed the mental health quality of the staff goes down depending on the increasing number of the burning out. At the same time, the usage of the negative strategies goes higher. The elder these worker were, the more they made use of the positive strategies of in order to manage the stress. The results of this research are acceptable. According to them, the social workers have employed rather the stress management positive strategies and their mental health and the burning out do not reach such high level which would signal any serious problem. For this reason, the whole result is satisfying. Key words: stress, burnout syndrome, dealing with stress, social services

Příloha č. 3 Zdrojová data pro SUPOS 7 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67

Věk 21 58 29 20 28 23 24 20 21 44 30 27 40 45 45 52 57 32 57 25 44 40 43 30 25 21 28 27 48 23 32 36 40 33 49 38 49 48 18 41 42 40 56 42 38 27 45 44 38 44 41 54 41 38 47 57 40 50 35 35 52 44 40 49 43 49 48

SD SEX 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2

SEN. 0,25 15 7 1,5 2 1,5 1,5 0,3 1,3 4 10 8,5 8 23 1 17 30 0 34 1 3 5 8 9 3 1 1,5 4 1 3 5 3 6 5 11 5 7 1 0 1 7 3 7 15 9 4 12 25 15 26 9 8 1 5 3 6 4 10 1 3 2 0 10 12 6 8 8

PE 9 8 7 9 8 8 7 8 6 8 8 8 8 8 7 4 8 8 8 8 10 12 4 8 7 10 7 8 10 8 8 7 8 8 6 6 8 12 9 7 7 10 9 8 7 8 7 8 8 10 7 5 8 10 8 6 8 8 7 12 7 8 7 6 8 8 8

A

O 9 8 8 10 8 9 6 7 6 10 5 8 5 7 8 8 8 7 12 7 10 9 6 6 6 10 5 6 10 7 3 7 6 9 7 8 6 11 11 7 7 8 8 10 9 8 9 8 8 10 5 4 6 9 6 8 4 3 7 12 5 4 5 5 8 10 8

5 0 7 0 2 3 2 4 4 3 0 1 0 1 6 7 7 3 1 1 0 0 4 2 6 3 3 3 0 4 4 4 3 1 4 6 2 0 3 1 1 1 3 7 2 5 2 4 4 3 6 7 4 0 4 5 6 6 2 1 1 1 4 1 4 4 4

SUPOS 7 N U 5 4 3 2 8 8 0 3 4 4 3 3 4 0 5 5 6 5 2 0 2 1 3 1 3 5 1 3 8 7 7 4 4 3 5 3 4 2 4 2 6 1 1 1 5 5 4 4 4 6 1 2 4 4 4 4 1 1 5 6 2 4 4 6 4 3 0 2 7 11 7 8 4 3 0 0 4 2 1 1 4 1 2 2 2 1 4 4 4 4 6 4 4 4 4 4 4 4 1 1 6 6 10 6 5 4 0 1 4 4 5 4 3 4 3 4 4 3 0 0 4 4 1 2 5 6 4 9 4 4 5 4 4 4

D

∑

S 4 3 8 3 3 4 4 5 3 1 2 3 5 2 6 8 3 3 4 2 2 1 5 4 6 3 4 4 0 6 3 6 3 0 4 8 3 0 4 2 7 0 3 4 4 4 4 4 5 0 5 8 4 1 4 6 4 4 4 0 6 2 4 5 4 5 4

1 2 8 2 3 3 3 1 2 0 1 1 3 0 6 5 1 3 4 1 3 0 6 3 5 2 3 3 1 4 4 4 2 0 7 5 4 0 3 1 1 1 2 4 4 4 4 4 4 0 3 4 4 0 4 6 3 3 5 0 4 1 4 4 4 3 2

25 18 48 13 24 23 24 29 32 12 17 17 27 16 42 43 26 26 19 19 16 6 39 27 38 15 30 28 7 34 30 34 25 10 44 44 26 1 20 16 24 12 18 29 26 31 26 28 29 9 38 50 31 7 30 36 32 33 28 1 31 19 35 36 28 27 26

68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124

40 44 55 21 39 49 35 39 49 44 40 26 41 43 35 41 40 42 37 36 38 40 49 43 42 41 46 38 51 53 37 33 35 48 38 56 50 50 41 45 40 42 56 37 40 49 38 41 28 46 39 43 55 38 40 37 36

2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 2 2 2 2

2 4 14 0,08 0,2 5 16 8 6 5 8 6 6 7 6 7 6 14 4 5 5 8 16 0,5 0,25 4 9 6 7 26 5 4 8 12 6 10 3 6 6 9 5 4 11 5 4 3 4 7 4 22 2 7 3 4 8 5 7

9 8 4 8 9 8 11 8 11 12 8 9 9 8 4 9 9 9 8 8 7 8 7 9 7 8 8 10 8 10 7 9 8 7 5 7 8 8 8 4 8 10 12 8 8 8 8 8 9 8 8 8 12 9 8 10 7

8 8 10 6 7 8 10 8 9 11 8 7 8 7 9 8 8 8 8 7 8 8 8 9 9 7 7 9 8 6 8 7 8 9 4 5 5 8 7 4 8 8 7 8 8 8 7 8 6 8 7 8 11 8 8 9 9

2 4 9 2 3 4 1 4 1 1 4 1 1 2 6 1 1 4 3 4 4 5 3 0 4 4 4 3 3 0 1 1 5 2 3 3 5 4 4 4 4 1 1 3 3 4 4 4 0 3 1 4 0 6 5 0 4

1 4 7 4 3 4 4 4 1 1 4 2 4 3 7 1 0 4 4 4 5 4 5 2 3 4 4 2 4 0 1 4 5 4 6 5 4 4 4 4 4 1 1 4 4 4 4 4 4 4 3 4 0 4 4 3 7

0 4 8 3 0 4 4 4 1 1 4 3 3 3 4 2 1 4 3 4 4 6 3 3 4 4 3 2 4 1 2 3 6 4 6 6 3 4 5 4 4 1 2 3 4 4 4 4 4 7 3 4 0 4 4 2 5

0 4 2 2 0 4 4 4 1 0 4 1 3 3 8 2 1 4 4 4 4 6 6 1 3 4 4 0 4 0 1 2 5 4 7 7 4 4 4 4 4 2 1 4 4 4 4 4 3 2 2 4 0 4 4 3 4

0 4 9 3 0 4 3 4 2 0 4 4 2 4 4 0 3 4 3 4 4 3 4 2 3 4 4 4 4 1 6 4 3 4 5 5 3 3 2 4 4 3 2 3 3 4 4 4 2 2 1 4 0 4 3 1 3

10 28 45 24 14 28 19 28 10 4 28 19 20 24 40 13 13 27 25 29 30 32 30 14 25 29 28 16 27 10 20 22 32 26 42 38 30 27 28 36 28 14 12 25 26 28 29 28 22 26 19 28 1 29 28 14 31

Příloha č. 4 Zdrojová data BM 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54

Věk 21 58 29 20 28 23 24 20 21 44 30 27 40 45 45 52 57 32 57 25 44 40 43 30 25 21 28 27 48 23 32 36 40 33 49 38 49 48 18 41 42 40 56 42 38 27 45 44 38 44 41 54 41 38

55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67

47 57 40 50 35 35 52 44 40 49 43 49 48

SD SEX 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 2 2

SEN. 0,25 15 7 1,5 2 1,5 1,5 0,3 1,3 4 10 8,5 8 23 1 17 30 0 34 1 3 5 8 9 3 1 1,5 4 1 3 5 3 6 5 11 5 7 1 0 1 7 3 7 15 9 4 12 25 15 26 9 8 1 5

2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2

3 6 4 10 1 3 2 0 10 12 6 8 8

25 33 68 29 38 45 35 41 39 23 32 27 41 32 64 54 31 39 42 24 35 32 48 44 43 39 33 37 22 44 47 52 26 19 71 80 48 18 29 28 61 33 35 27 40 42 37 47 44 20 59 68 31 33

19 20 16 22 16 20 17 21 17 24 20 24 21 17 13 10 24 20 19 16 20 24 9 18 19 19 18 21 22 15 17 19 20 20 15 14 15 20 25 20 12 23 21 21 23 18 23 20 18 20 16 13 22 22

BM C 13 12 16 10 16 12 15 11 15 8 12 8 11 15 19 22 8 12 13 16 12 8 23 14 13 13 14 11 10 17 15 13 12 12 17 18 17 12 7 12 20 9 11 11 9 14 9 12 14 12 16 19 10 10

30 56 42 45 47 17 58 22 54 64 31 27 32

24 17 15 15 20 27 13 10 17 16 18 23 25

8 15 17 17 12 5 19 22 15 16 14 9 7

A

B

D 38 45 84 39 54 57 50 52 54 31 44 35 52 47 83 76 39 51 55 40 47 40 71 58 56 52 47 48 32 61 62 65 38 31 88 98 65 30 36 40 81 42 46 38 49 56 46 59 58 32 75 87 41 43

BQ 1,8 2,1 4,0 1,9 2,6 2,7 2,4 2,5 2,6 1,5 2,1 1,7 2,5 2,2 4,0 3,6 1,9 2,4 2,6 1,9 2,2 1,9 3,4 2,8 2,7 2,5 2,2 2,3 1,5 2,9 3,0 3,1 1,8 1,5 4,2 4,7 3,1 1,4 1,7 1,9 3,9 2,0 2,2 1,8 2,3 2,7 2,2 2,8 2,8 1,5 3,6 4,1 2,0 2,0

38 71 59 62 59 22 77 44 69 80 45 36 39

1,8 3,4 2,8 3,0 2,8 1,0 3,7 2,1 3,3 3,8 2,1 1,7 1,9

68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124

40 44 55 21 39 49 35 39 49 44 40 26 41 43 35 41 40 42 37 36 38 40 49 43 42 41 46 38 51 53 37 33 35 48 38 56 50 50 41 45 40 42 56 37 40 49 38 41 28 46 39 43 55 38 40 37 36

2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 2 2 2 2

2 4 14 0,08 0,2 5 16 8 6 5 8 6 6 7 6 7 6 14 4 5 5 8 16 0,5 0,25 4 9 6 7 26 5 4 8 12 6 10 3 6 6 9 5 4 11 5 4 3 4 7 4 22 2 7 3 4 8 5 7

22 36 44 32 25 55 37 29 28 25 43 30 40 57 44 35 28 34 50 65 67 49 50 23 46 40 32 31 33 27 27 35 58 34 53 54 44 26 37 41 28 26 31 50 50 28 65 35 36 47 29 39 18 31 31 24 61

23 22 12 20 22 19 26 20 24 25 20 22 22 18 19 23 22 21 20 16 17 18 18 23 19 19 19 24 14 22 19 21 17 23 12 16 15 19 22 24 19 22 22 19 17 21 17 20 21 17 17 22 20 24 23 25 18

9 10 20 12 10 13 6 12 8 7 12 10 10 14 13 9 10 11 12 16 15 14 14 9 13 13 13 8 18 10 13 11 15 9 20 16 17 13 10 8 13 10 10 13 15 11 15 12 11 15 15 10 12 8 9 7 14

31 46 64 44 35 68 43 41 36 32 55 40 50 71 57 44 38 45 62 81 82 63 64 32 59 53 45 39 51 37 40 46 73 43 73 70 61 39 47 49 41 36 41 63 65 39 80 47 47 62 44 49 30 39 40 31 75

1,5 2,2 3,0 2,1 1,7 3,2 2,0 2,0 1,7 1,5 2,6 1,9 2,4 3,4 2,7 2,1 1,8 2,1 3,0 3,9 3,9 3,0 3,0 1,5 2,8 2,5 2,1 1,9 2,4 1,8 1,9 2,2 3,5 2,0 3,5 3,3 2,9 1,9 2,2 2,3 2,0 1,7 2,0 3,0 3,1 1,9 3,8 2,2 2,2 3,0 2,1 2,3 1,4 1,9 1,9 1,5 3,6

Příloha č. 5 Zdrojová data SVF 78 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67

Věk 21 58 29 20 28 23 24 20 21 44 30 27 40 45 45 52 57 32 57 25 44 40 43 30 25 21 28 27 48 23 32 36 40 33 49 38 49 48 18 41 42 40 56 42 38 27 45 44 38 44 41 54 41 38 47 57 40 50 35 35 52 44 40 49 43 49 48

SD SEX SEN. 2 0,25 2 15 2 7 2 1,5 2 2 2 1,5 2 1,5 2 0,3 1 1,3 2 4 2 10 2 8,5 2 8 2 23 2 1 2 17 2 30 2 0 2 34 2 1 2 3 2 5 1 8 1 9 2 3 2 1 2 1,5 2 4 2 1 2 3 2 5 2 3 2 6 2 5 2 11 2 5 2 7 2 1 2 0 2 1 2 7 2 3 2 7 2 15 2 9 2 4 2 12 2 25 2 15 1 26 2 9 2 8 2 1 2 5 2 3 2 6 2 4 2 10 2 1 2 3 2 2 2 0 2 10 2 12 2 6 2 8 2 8

1 11 18

2 12 20

3 11 16

4 14 15

5 14 19

6 11 20

13 9 14 5 12

13 7 12 8 8

15 12 13 14 8

17 9 17 10 8

12 14 17 13 18

19 16 16 9 11

13 8 8 12 17 6 9 10 7 9 8 9 0 15 12 5 11 4 6 12 7 11 8 15 15 11 11 12 13 15 12 13 17 3 13 6 16 5 19 7 18 12 14 12 11 7 14 10 10 12 18 15 7 6 10 15 12 14

14 7 13 13 13 13 14 8 13 12 17 14 0 12 11 6 11 9 12 18 13 13 12 12 9 11 11 10 10 15 15 12 13 6 14 9 11 9 16 12 14 11 12 14 11 13 12 13 13 12 8 21 9 7 16 18 7 12

12 6 17 15 18 9 14 14 17 16 8 10 0 17 13 9 15 8 14 19 17 13 22 14 10 16 11 14 15 11 18 14 15 11 15 15 14 16 18 13 14 15 12 15 8 15 17 15 15 17 4 17 8 8 18 19 17 17

9 0 9 14 10 19 12 13 9 9 9 9 0 13 14 12 11 6 9 13 16 10 18 12 14 13 12 9 12 16 16 13 13 16 9 8 15 7 12 12 12 15 16 18 11 13 12 13 11 12 2 13 7 18 17 24 11 17

11 2 21 19 16 17 20 23 14 21 18 21 18 19 14 18 21 14 16 20 17 12 17 14 19 19 11 16 17 13 17 10 17 15 17 17 15 17 21 17 16 20 18 16 21 15 15 12 13 20 16 18 9 19 21 18 19 16

14 2 19 22 15 14 18 19 14 18 16 19 8 18 17 18 17 13 12 23 17 12 22 15 15 17 11 10 20 14 19 15 18 14 16 12 16 16 20 14 16 19 16 13 15 16 17 13 14 15 16 17 11 17 20 22 18 19

SVF 78 7 10 20

8 16 11

9 15 11

10 12 7

11 10 11

12 11 5

13

18 17 18 9 12

10 16 15 18 17

17 10 15 9 10

11 7 9 8 5

4 8 13 11 15

1 5 5 6 6

8 12 8 7 7

9 4 18 20 18 15 19 22 17 17 18 19 10 19 16 14 18 14 11 23 20 12 21 13 18 13 13 11 17 18 21 12 17 14 15 19 17 20 21 16 17 18 15 16 20 23 15 14 14 18 20 18 12 20 17 21 16 18

7 7 10 15 14 8 17 18 6 11 19 23 24 17 13 17 20 16 22 18 20 14 15 8 9 15 11 10 21 21 16 13 14 14 12 16 16 15 16 13 0 18 16 15 19 12 11 12 12 19 2 18 13 23 23 23 16 18

8 7 17 21 17 15 15 21 16 14 9 16 0 20 9 9 19 10 20 12 17 13 16 14 15 17 11 13 15 15 15 12 11 20 18 14 13 12 11 12 12 18 14 17 7 15 18 16 16 18 22 21 11 13 18 16 20 18

8 2 6 9 6 9 9 5 9 6 6 5 0 17 8 8 17 6 15 2 12 14 9 7 4 13 11 10 6 9 8 11 6 5 10 2 12 2 14 8 3 12 17 10 1 9 11 8 8 11 4 14 7 5 8 6 9 11

3 4 4 18 15 21 22 16 10 15 14 15 0 11 12 21 24 12 12 5 15 14 5 6 3 17 11 18 7 12 10 10 13 21 6 16 10 19 10 13 4 18 18 10 11 6 14 9 8 13 0 15 6 17 20 8 12 10

1 1 3 6 4 14 10 2 5 4 4 9 2 9 7 10 7 7 8 5 10 14 8 2 0 12 11 9 4 7 4 11 7 8 7 6 11 4 10 7 0 9 14 12 2 7 13 8 8 7 0 13 6 12 8 5 6 10

4 6 9 10 8 17 10 11 6 9 6 4 0 11 9 13 13 10 8 3 17 12 14 5 6 12 13 11 6 6 6 8 12 21 7 5 10 5 10 9 5 17 15 9 6 7 12 10 10 10 0 10 7 15 20 3 8 8

9 1

68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124

40 44 55 21 39 49 35 39 49 44 40 26 41 43 35 41 40 42 37 36 38 40 49 43 42 41 46 38 51 53 37 33 35 48 38 56 50 50 41 45 40 42 56 37 40 49 38 41 28 46 39 43 55 38 40 37 36

2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 1 2 2 2 2 2 2

2 4 14 0,08 0,2 5 16 8 6 5 8 6 6 7 6 7 6 14 4 5 5 8 16 0,5 0,25 4 9 6 7 26 5 4 8 12 6 10 3 6 6 9 5 4 11 5 4 3 4 7 4 22 2 7 3 4 8 5 7

15 15 8 8 11 16 14 11 11 14 11 11 5 10 17 14 16 13 13 13 7 8 9 12 19 16 12 13 12 13 12 13 7 5 8 13 8 13 11 6 11 12 11 13 10 10 13 14 6 10 8 13 13

14 18 9 11 12 20 12 12 17 13 12 14 3 4 7 17 15 11 9 13 9 9 15 16 15 17 13 8 12 10 8 14 7 9 16 11 12 10 8 10 14 14 11 9 5 13 12 16 12 12 8 18 10

21 20 11 14 12 18 15 15 18 19 15 16 15 20 19 22 22 13 18 14 20 1 9 15 20 19 15 14 12 15 17 17 14 16 12 15 15 17 16 12 14 15 20 18 16 10 13 19 12 14 9 19 15

20 24 7 12 18 23 16 14 16 16 14 18 15 12 9 12 14 9 16 13 9 3 4 11 11 13 10 14 12 12 10 16 13 7 21 10 12 10 12 13 12 13 19 16 13 9 7 21 11 10 3 24 12

23 18 14 12 18 17 20 15 19 19 15 19 21 19 16 6 21 18 19 17 17 16 21 18 15 16 13 18 12 17 20 15 20 17 17 14 15 17 18 20 11 18 22 19 20 22 16 18 22 23 15 17 17

20 22 17 13 15 21 21 15 20 19 15 20 16 20 16 17 21 17 17 11 16 12 20 19 17 19 16 17 12 20 18 15 16 16 12 18 15 18 16 12 13 18 20 16 18 21 14 19 15 19 18 21 20

21 22 18 12 19 22 16 11 19 19 11 18 16 20 13 24 19 18 17 14 12 15 19 17 8 13 15 17 12 17 20 17 17 18 15 15 15 16 17 14 14 18 19 17 18 17 13 20 14 15 17 18 14

22 23 7 15 17 21 21 14 16 14 14 16 6 18 6 6 13 16 14 18 17 14 11 10 9 4 11 11 13 21 16 7 20 15 3 17 14 11 16 18 15 14 16 14 16 15 12 20 21 17 10 22 21

22 16 20 13 8 13 17 13 19 18 13 21 12 21 19 20 15 19 21 13 12 18 17 15 19 18 15 14 12 15 19 15 20 12 19 15 15 18 13 12 14 18 20 20 15 18 12 19 8 14 16 13 15

11 6 13 8 5 8 6 10 5 9 10 10 11 9 6 10 8 7 12 11 8 3 4 8 3 13 10 6 11 6 5 9 8 2 9 9 8 11 7 5 10 10 10 10 8 5 9 14 6 12 6 14 9

17 8 18 14 16 11 15 11 11 11 11 15 14 13 6 10 7 11 14 16 18 16 18 6 11 15 7 8 10 7 12 8 17 19 21 8 9 11 8 23 9 9 14 15 14 18 13 12 24 20 11 7 7

9 5 14 8 9 6 6 12 7 7 12 9 5 8 4 6 5 8 6 15 10 2 8 3 2 10 7 5 12 4 4 8 9 4 9 12 8 7 8 8 12 7 9 6 9 6 12 11 6 11 7 5 4

18 3 11 10 11 4 12 10 9 9 10 11 6 13 6 7 5 12 8 13 13 6 9 0 0 6 9 11 12 4 9 8 13 5 7 12 9 9 9 6 12 10 12 6 15 8 11 10 9 16 11 3 6

18 9

16 14

16 16

11 17

18 15

19 15

23 17

18 14

1 10

3 16

14 23

2 10

3 16