DIPLOMOVÁ PRÁCE U KRAJINSKÉ OPOZIČ NÍ HNUTÍ NA KONCI 60. LET 20. STOLETÍ A VLIV Č ESKOSLOVENSKÝCH UDÁLOSTÍ

UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA INSTITUT RUSKÁ

V

PRAZE

SOCIÁLNÍCH VĚD

MEZINÁRODNÍCH STUDIÍ

A VÝCHODOEVROPSKÁ STUDIA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

UKRAJINSKÉ OPOZIČNÍ HNUTÍ NA KONCI 60. LET 20. STOLETÍ A VLIV ČESKOSLOVENSKÝCH UDÁLOSTÍ ROKU 1968 NA JEHO VÝVOJ

A UTOR : K ATEŘINA S KŮPOVÁ V EDOUCÍ

PRÁCE :

P H D R . B OHDAN Z ILYNSKYJ

P RAHA 2004

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala sama pouze na základě literatury a pramenů uvedených na konci práce. V Praze 25. května 2004

Kateřina Skůpová

2

OBSAH ÚVOD

5

Hodnocení literatury a pramenů

7

Poděkování

10

Zásady psaní ukrajinských a ruských jmen a pojmenování

11

1 POČÁTKY OPOZIČNÍHO HNUTÍ V 60. LETECH 20. STOLETÍ

12

1.1 Výchozí podmínky pro vznik opozičního hnutí na Ukrajině

12

1.2 Rusifikace na Ukrajině

14

1.2 První projevy odporu

15

Skupina Levka Luk’janenka

17

1.3 Počátky hnutí šedesátníků

19

1.4 Vzrůstání politického napětí

23

2 ROZVOJ OPOZIČNÍHO HNUTÍ V 2. POLOVINĚ 60. LET

28

2.1 Vláda Petra Šelesta

28

2.2 První vlna represí - útok na opozici v letech 1965-1966

29

2.3 Protesty proti zatčením šedesátníků

33

Politika Šelesta v 2. polovině 60. let

40

2.4 Potlačení ukrajinského disentu – konec 60. a počátek 70. let

41

Generální pogrom

45

Odsunutí Šelesta a nástup Ščerbyc’kého

47

2.5 Ukrajinský samvydav

49

2.6 Ruská opozice

60 3

3

VLIV

UDÁLOSTÍ

ROKU

1968

V ČESKOSLOVENSKU

NA UKRAJINSKÉ OPOZIČNÍ HNUTÍ A JEHO REAKCE

62

3.1 Vazby ukrajinského opozičního hnutí na Československo

62

Ukrajinci v Československu

62

Cesty samvydavu na Západ (nejen) přes Československo

68

Vnímání československé kulturní tvorby a Pražského jara v Ukrajinské SSR

74

Legalizace řeckokatolické církve v ČSSR

83

3.2 Reakce ukrajinské opozice na intervenci do ČSSR

85

3.3 „Ukrajinský faktor“ československé krize roku 1968

90

ZÁVĚR

97

SUMMARY

101

SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ

103

Prameny

103

Nevydané prameny rukopisné

103

Literatura

103

Periodika

106

Články

106

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

111

4

ÚVOD Člověk ví, že je smrtelný, ale považuje za samozřejmé, že život jeho národa je věčný. Ale po ruské invazi v roce 1968 se každý Čech musel vyrovnat s myšlenkou, že jeho národ by mohl být nenápadně vymazán z Evropy, stejně jako v minulých pěti desetiletích 40 milionů Ukrajinců potichu mizelo ze světa, aniž by tomu svět věnoval kousek pozornosti.1 Milan Kundera Ukrajinský národ, přestože svou velikostí překonává většinu ostatních evropských národů, se své vlastní státnosti dočkal teprve ve 20. století. Po krátkém a neúspěšném pokusu o vlastní stát na počátku 20. let byla naplněním ukrajinské státnosti Ukrajinská sovětská republika, která existovala už před vznikem Sovětského svazu a poté téměř sedm desetiletí v jeho rámci. Zprvu je charakterizovalo krátké období ukrajinizace – tzv. korenizacija, tedy obsazování kádrových pozic místními elitami, ukrajinizace školství, alfabetizace, ukrajinizace armády (ačkoliv ruština zůstala důležitá jako dorozumívací jazyk). Podpora ukrajinské národní kultuře, ukrajinštině a Ukrajincům ale nevydržela dlouho. Od konce 20. let začala Ukrajinu těžce postihovat násilná kolektivizace, následoval velký hladomor a zničení ukrajinské elity. Ačkoliv šlo o národní katastrofu běžně v odborné literatuře srovnávanou s holocaustem, nevzbuzuje srovnatelný zájem. Vedou se spory, jestli umělý a účelový hladomor na počátku 30. let byl genocidou proti ukrajinskému národu nebo ne. Teprve v květnu 2003 uznal ukrajinský parlament tento hladomor za genocidu a v listopadu 2003 jej OSN označila za ukrajinskou národní tragédii. Ukrajině zasadila další úder druhá světová válka, ve které část Ukrajinců marně hledala oporu proti sovětskému režimu na německé straně. Od osudu národů SSSR, deportovaných za svou protisovětskou orientaci do Střední Asie, je uchránilo pouze to, že jich bylo příliš mnoho a neexistovalo místo, kam by mohli být přesídleni.

1

Roth, Philip: A Talk with Milan Kundera, In: The New York Times Book Review, November 30, 1980, s. 7, podle: Bilocerkowycz, Jaroslav: Soviet Ukrainian Dissent, London 1988, s. 199.

5

A tak se po konci druhé světové války ocitla Ukrajina znovu jako svazová republika v SSSR, dokonce s „vlastním zastoupením“ v OSN. O skutečném zastoupení v této organizaci nemohlo být řeči, ve skutečnosti její delegace reprezentovala zájmy Sovětského svazu. Ani v Sovětském svazu neměla Ukrajina plnoprávné postavení, které by odpovídalo jejímu statutu jedné z republik sovětské federace. Projev Nikity Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) odhalující zločiny stalinismu, zahájil proces destalinizace. Jako jeho důsledek se vytvořily také příznivé podmínky pro rozvoj ukrajinského národního a politického hnutí. Co Ukrajině chybělo, byla silná skupina národní inteligence. Nová generace ještě nestačila vzniknout a neměla ani zázemí generace předchozí. Typické je, že nastupující generace z konce 50. a začátku 60. let pocházela z rolnických venkovských rodin a předchozí ukrajinskou tvorbu objevovala jen postupně a částečně potají, protože práce minulých generací byly k dispozici pouze v cenzurované podobě nebo vůbec ne. Sami budoucí představitelé ukrajinského opozičního hnutí byli „produktem“ sovětského vzdělávacího systému a většinou byli přesvědčení komunisté. Znepokojoval je však nesoulad mezi současným státním uspořádáním a leninskou ideologií. Cítili, že jim jsou upírána základní práva obsažená v Ústavě Sovětského svazu. Na tématu historického vývoje opozičního hnutí v Ukrajinské SSR mě lákala sama pozoruhodnost tohoto u nás méně známého období ukrajinských dějin a zvláště okolnost, že ukrajinský disent stále zůstává ve stínu ruského opozičního hnutí. Chtěla jsem popsat vznik a vývoj disidentského hnutí v sovětské Ukrajině, jeho tehdejší možnosti a perspektivy. Ještě zajímavější byla otázka vlivu československých událostí roku 1968 na ukrajinskou inteligenci i ostatní obyvatele této sovětské republiky. Tehdejší vztahy mezi Československem a Ukrajinskou SSR se vyvíjely

na několika

úrovních a hrála v nich velkou úlohu ukrajinská menšina na východním Slovensku a v Praze. Na počátku sbírání materiálů jsem byla odhodlána prověřit, zda a jakým způsobem fungovala v 60. a 70. letech cesta přes Československo jako koridor pro předávání ukrajinských necenzurovaných prací na Západ. Zaobírala jsem se také otázkou, zda obava z dalšího vývoje v Československu a možnosti jeho vlivu na ukrajinské obyvatelstvo hrála podstatnou roli v rozhodování sovětských špiček o intervenci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

6

Rozhodla jsem se nezabývat se církevním disentem v sovětské Ukrajině, pokud se přímo nedotkl politického a kulturního hnutí v 60. letech, ani hnutím krymských Tatarů. Obě hnutí spolu vzájemně příliš nespolupracovala, měla jiné cíle a pohnutky. HODNOCENÍ LITERATURY A PRAMENŮ Tato magisterská práce je výsledkem tří let výzkumu. Materiály pro její napsání jsem čerpala z fondů Slovanské knihovny v Praze, knihoven Philippovy univerzity a Herder-Institutu v Marburgu a dalších knihoven ve Spolkové republice Německo, z materiálů Státní vědecké knihovny Vernads’kého v Kyjevě, Ústředního státního archivu nejvyšších orgánů moci a vlády Ukrajiny (CDAVOU) a Ústředního státního archivu občanských sdružení Ukrajiny (CDAHOU) tamtéž, Univerzitní knihovny Katolické univerzity v Lublinu, z osobních fondů Bohdana Zilynského, Jevhena Sversťuka, Mychajlyny Kocjubyns’ké, Jurije Badz’a a Svitlany Kyryčenkové, Volodymyra Dmytruka, Oleha Bažana, Oly Hnatiukové, Pavla Muraška a Petrušky Šustrové. Nevydané archivní prameny tvořily většinou dopisy Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny (ÚV KSU) a dopisy adresované Ústřednímu výboru úředníky nižších stranických organizací.2 Všechny pocházely z let 1967-1970. Tyto materiály věrohodně odrážejí zájmy ÚV KSU na sledování projevů nesouhlasu s jeho politikou jak uvnitř Ukrajinské SSSR, tak i v Československu. Informují o politice ÚV a jeho vztahu k československému politickému vývoji roku 1968. O spolehlivosti těchto dopisů nemůže být pochyb, pokud se týkají akcí samotného ÚV nebo otázky sledovanosti různých problémů v tomto období. Pouze jako podpora pro dokreslení atmosféry panující v ÚV a v nižších orgánech KSU však slouží dopisy, které popisují náladu a reakce ukrajinského obyvatelstva na některé problémy, zejména na události v Československu a na politiku, kterou na tyto události ústřední sovětská moc reagovala. Šlo většinou o dopisy regionálních organizací strany adresované centru. Dalším problémem těchto dopisů je důvěryhodnost v nich uvedených svědectví, která jsou ve skutečnosti udáními. Specifickým pramenem, ze kterého jsem rovněž vycházela při psaní své práce, byly rozhovory s pamětníky zkoumaného období. Obecně mohu říci, že jsem těchto rozhovorů využila spíše pro zjištění doplňující literatury k mé práci a vysvětlení některých nepřesností či nejasností, vyplývajících z mého bádání. Od sledované doby už uběhlo třicet

2

Centraľnyj deržavnyj archiv hromads’kych ob’jednaň Ukrajiny (CDAHOU), fond 1.

7

až čtyřicet let, a tak události, popisované v rozhovorech zejména s Mychajlynou Kocjubyns’kou, Svitlanou Kyryčenkovou, Jurijem Badz’em, Ivanem Dzjubou, Jevhenem Sversťukem, Volodymyrem Malynkovyčem, Osypem Zinkevyčem a Pavlem Muraškem, byly dotazovanými viděny na základě vědomí o vyústění událostí tehdejší doby, s velkým časovým odstupem, ale často s nedostatečným nadhledem, a tedy subjektivně nebo i nepřesně. V odborné literatuře existuje mnoho knih a studií, zpracovávajících téma historického vývoje ukrajinské opozice v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století. Vycházela jsem především ze tří knih. Jednalo se o práci ruské historičky Ljudmily Aleksejevové, která vyšla v roce 1992,3 dílo ukrajinského historika Heorhije Kas’janova z poloviny 90. let4 a knihu rovněž ukrajinských historiků Jurije Danyljuka a Oleha Bažana z roku 2000.5 Po formální stránce není těmto publikacím co vytknout, každá z nich byla v době svého vzniku svým způsobem přelomová. Ljudmila Aleksejevová zpracovala dějiny disidentských hnutí národností v SSSR velmi důkladně a její práce byla prvním systematickým pokusem o zpracování daného tématu. Sama Aleksejevová patřila k ruským obráncům lidských práv a vycházela z materiálů, které měla „z první ruky“. Heorhij Kas’janov byl podobným průkopníkem na ukrajinské půdě a jeho práce dodnes neztrácí svou svěžest. Jako jeden z prvních získal tento historik přístup k pramenům uloženým v archivech ukrajinské státní bezpečnosti a podařilo se mu uceleným způsobem podrobně popsat historii „jinak smýšlejících hnutí“ v sovětské Ukrajině po druhé světové válce. Také Danyljukova a Bažanova kniha zveřejňuje informace získané z archivů KGB, dosud uzavřených odborné veřejnosti. Oproti dvěma dosud zmíněným pracím je rozdělena více tematicky než chronologicky a přináší nové pohledy zejména na pronásledování ukrajinské opozice orgány sovětské moci. Údaje o vývoji ukrajinské vnitřní politiky a disentu v 60. a 70. letech jsem nejvíce čerpala z práce někdejšího člena Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Boryse Lewytzkého vydané v Edmontonu 1984.6 Borys Lewytzkyj politický vývoj v USSR

3

Aleksejeva, Ljudmila: Istorija inakomyslija v SSSR: Novejšij period, Viln'jus Moskva 1992.

4

Kas’janov, Heorhij: Nezhodni: ukrajins’ka inteligencija v rusi oporu 1960-80-ch rokiv, Kyjiv 1995.

5

Danyljuk, Jurij – Bažan, Oleh: Opozycija v Ukrajini (druha polovyna 50-ch – 80-ti rr. XX. st.), Kyjiv 2000.

6

Lewytzkyj, Borys: Politics and Society in Soviet Ukraine 1953-1980, Edmonton 1984.

8

sledoval profesionálně pro vládní úřad Spolkové republiky Německo a svou práci využil k sepsání podrobné monografie o Ukrajině od 50. do konce 70. let 20. století. Významným zdrojem pro mou práci byly vzpomínky tehdejšího prvního tajemníka KSU Petra Šelesta a dokumenty o vývoji na Ukrajině za jeho vlády, které sestavil ukrajinský historik Jurij Šapoval.7 Šelestovy deníkové zápisy, upravené a vydané po dvou desítkách let od jejich pořízení, je třeba číst s ohledem na jisté zkreslení vidění minulosti. Ve skutečnosti o postojích samotného autora nevypovídají tolik, jak by jejich čtenář očekával.

Vytušit

názory

Petra

Šelesta

můžeme

pouze

ze

sympatií,

které

vyjádřil jednotlivým osobnostem sovětské a ukrajinské kultury a politiky, o kterých se zmiňuje. Dokumenty vydané společně s Šelestovými vzpomínkami představují výběr archivních materiálů převážně ze CDAHOU. V posuzování historie opozičního hnutí na Ukrajině mi sloužil jako zdroj také podzemní časopis vycházející na Ukrajině, který se podařilo vydat i na Západě.8 Ačkoliv ho můžeme považovat za tendenční, ve své době reprezentoval jediný necenzurovaný zdroj informací přímo z Ukrajinské SSR, opírající se navíc o poměrně rozsáhlou síť zpravodajů po celé Ukrajině. Názory a postoje účastníků opozičního hnutí v 60. letech jsem kromě vlastních rozhovorů

přímo

s nimi

čerpala

rovněž z knihy polské publicistky Bogumiły

Berdychowské a ukrajinistky Oly Hnatiukové, která sice obsahuje několik věcných omylů, ale jako zdroj postojů jedné generace ukrajinské inteligence je zcela ojedinělá a nejspíše nenahraditelná.9 Při zpracovávání vlivu československého vývoje na ukrajinskou společnost v druhé polovině 60. let jsem vycházela z disertační práce Volodymyra Dmytruka. Poskytla mi nejen informace o reakci obyvatel sovětské Ukrajiny na okolnosti politického vývoje v ČSSR, kterou autor zpracoval na základě rozsáhlého studia v regionálních ukrajinských

7

Šapoval: Petro Šelest: „Spravžnij sud istoriji šče poperedu.“ Spohady. Ščodennyky. Dokumenty. Materialy. Kyjiv 2003.

8

Ukrajins’kyj visnyk, č. 1-2, Paryž Baltymor 1971; The Ukrainian Herald, č. 4, Munich 1972; The Ukrainian Herald. Dissent in Ukraine, č. 6, Baltimore Paris Toronto 1977.

9

Berdychowska, Bogumiła– Hnatiuk, Ola: Bunt pokolenia. Rozmowy z intelektualistami ukraińskimi, Lublin 2000.

9

archivech, ale také bohatou bibliografii v Ukrajině existujících pramenů a literatury, z kterých jsem mohla čerpat další informace.10 Druhým významným zdrojem pro zkoumání všech úrovní vztahu ČSSR-USSR mi byla kniha Grey Hodnettové a Petera J. Potichného, která se vzájemnými vlivy obou států zabývala krátce po jejich vyhrocení v roce 1968. Na tehdejší dobu a vzhledem k absenci pravdivých informací o vývoji uvnitř sovětského bloku je její obsah překvapivě přesný a podrobný. Její závěry jsou opodstatněné a dodnes platné.11 PODĚKOVÁNÍ Za pomoc a ochotu při konzultování psaní této práce, za neocenitelné a laskavé rady, doporučení k setkání s pamětníky sledovaného období a neuvěřitelnou trpělivost děkuji především vedoucímu mé práce Bohdanu Zilynskému, který ji tři roky ochotně sledoval a vedl. Děkuji mu za pročítání rukopisu, podněty a připomínky k němu a jeho kritiku. Velký dík patří zejména „pamětníkům“ a účastníkům a svědkům šedesátnického hnutí na Ukrajině, kteří na mé otázky odpovídali ochotně a vstřícně a věnovali mi svůj drahocenný čas a mnohdy i své práce. Mé poděkování směřuje k Mychajlyně Kocjubyns’ké, Svitlaně Kyryčenkové, Juriji Badz’ovi, Ivanu Dzjubovi, Jevhenu Sversťukovi, Volodymyru Malynkovyčovi a Osypu Zinkevyčovi. Za cenné rady a materiály k tématu mé práce vděčím Volodymyrovi Dmytrukovi a Olehu Bažanovi. Nebýt pomoci a doporučení Mychajla Kirsenka, Hennadije Borjaka a jeho dcery Teťany, s výše jmenovanými lidmi bych se možná vůbec nesetkala. Proto i jim patří mé vřelé díky. Za materiály jeho vlastního soudního procesu a za vzpomínky na převážení necenzurované literatury na Západ bych chtěla poděkovat Pavlu Muraškovi. Růženě Šiškové ze Slovanského ústavu vděčím za cenné konzultace týkající se ukrajinštiny a také za vzpomínky na období, popisované v mé práci. V objasnění některých okolností tohoto období mi pomohlo i stručné svědectví paní Zatovkaňukové. Za zapůjčení cenné knihy doplňující bibliografii mé práce děkuji Petrušce Šustrové.

10

Dmytruk, Volodymyr: Reakcija ukrajins’koho suspiľstva na podiji 1968 r. v Čechoslovačynni: hromads’ka dumka, formy protestu, pozycija vladnych struktur, disertační práce, Charkiv 2002.

11

Hodnett, Grey – Potichnyj, Peter J.: The Ukraine and the Czechoslovak Crisis. Canberra 1970.

10

Ve Varšavě to byla Ola Hnatiuková, která mi doporučila doplňující zdroje a literaturu k mému tématu, v Lublinu pak Ewa Rybałd a Hubert Łaszkiewicz, kteří mě seznámili s Olou Hnatiukovou a Oxanou Pachlovs’kou – i jí děkuji za materiály týkající se tématu. Děkuji i všem svým blízkým a přátelům, za jejich shovívavost k mé zaneprázdněnosti a pochopení, které pro mou práci měli. ZÁSADY PSANÍ UKRAJINSKÝCH A RUSKÝCH JMEN A POJMENOVÁNÍ Při psaní své magisterské práce jsem vycházela ze zásad přepisu ukrajinských názvů a pojmenování stanovených v Akademických pravidlech českého pravopisu.12 Na rozdíl od nich jsem se však rozhodla pro důslednou transliteraci, tedy přepis z ukrajinské varianty azbuky včetně měkkých znaků a apostrofů, který vyjadřuje přesné pojmenování v ukrajinštině a umožňuje dané slovo přepsat zpět do původního jazyka. Při přepisování jmen ukrajinských spisovatelů jsem vycházela ze Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, pokud tam byla jejich jména uvedena.13 V některých případech jsem učinila výjimku a použila již zažitá pojmenování či osobní jména, která se běžně používají v českém kontextu. Tím mám na mysli například geografická jména, která jsou v češtině vžitá a která jsem psala v jejich tradiční podobě (Dněpropetrovsk, Lvov, Kyjev, Oděsa). Pro zkrácené pojmenování Zakarpatské Ukrajiny jsem používala jak výrazu „Zakarpatsko“, který uvádí Geografický místopisný slovník,14 tak i „Zakarpatí“, který používá práce Evropa v proměnách staletí.15 Jména mající v poslední slabice samohlásku -i- jsem skloňovala s ohledem na jejich skloňování v ukrajinštině, kde se -i- mění na -o- (např. Čornovil – 2. pád Čornovola, Sučasnisť – 2. pád Sučasnosti apod.). Příjmení Osadčyj, které by se mělo skloňovat jako přídavné jméno, jsem po konzultaci s Jazykovou poradnou Ústavu pro jazyk český a Miloslavou Knappovou skloňovala podle vzoru muž, tedy 2. pád Osadčyje.

12

Akademická pravidla českého pravopisu, Praha 1993.

13

Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001.

14

Geografický místopisný slovník, Praha 1993.

15

Honzák, F. – Pečenka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí, Praha 2001.

11

1 POČÁTKY OPOZIČNÍHO HNUTÍ V 60. LETECH 20. STOLETÍ Základní otázka, která by měla být zodpovězena zpočátku, je, kdo jsou vlastně disidenti a jaká je definice disentu. Obecně disent znamená nesouhlas s něčím, přičemž nesouhlas musí být nějakým způsobem vyjádřen.16 V souvislosti s komunistickými režimy obvykle pod pojmem disident rozumíme osobu, jejíž názory se liší od oficiálních a která tyto své názory jakýmkoliv způsobem vyjadřuje. Disident bývá za své názory perzekvován režimem. Disident však není ten, kdo pouze smýšlí jinak nebo nesouhlasí s režimem, ale ten, kdo se otevřeně k tomuto nesouhlasu hlásí a manifestuje ho navenek před ostatními a před státem. Podle této klasifikace patří ukrajinské hnutí nonkonformně smýšlejících lidí mezi disent. Přesto je pro něj častěji používán název opoziční hnutí, hnutí odporu apod. Podle mého názoru se toto hnutí stalo nepochybně disidentským v okamžiku, kdy se z hnutí bojujícího za kulturní autonomii ukrajinského národa přeměnilo v hnutí politické. Tato přeměna probíhala postupně od druhé poloviny 60. let. Přímé kořeny ukrajinského kulturního a později také politického disentu, kterým se zabývá tato práce, je třeba hledat v období destalinizace na konci 50. let. 1.1 VÝCHOZÍ PODMÍNKY PRO VZNIK OPOZIČNÍHO HNUTÍ NA UKRAJINĚ Téměř nikde nezpůsobil stalinismus takové škody v kultuře a ve vědě jako na Ukrajině. Masová likvidace ukrajinských spisovatelů, vědců, umělců zasáhla Ukrajinu ve 30. letech. Náhle pustly organizace i domy, ve kterých bydleli spisovatelé, kteří skončili v pracovních táborech nebo před popravčími četami. Kromě inteligence se obětmi stalinského teroru stali především rolníci a také vedení ukrajinské komunistické strany. Po zničující druhé světové válce útok na ukrajinskou inteligenci pokračoval. Kampaň bojující proti hitlerovským a západním vlivům – pozůstatkům války – a zvaná podle svého tvůrce Andreje Ždanova ždanovština se na Ukrajině zaměřila proti 16

Tökés, Rudolf L. (Ed.): Dissent in the USSR. Politics, Ideology and People, Baltimore and London 1975, s. 16.

12

kosmopolitismu, sionismu a buržoaznímu nacionalismu zejména v literatuře, divadle, hudbě a historické vědě. Mezi pronásledované intelektuály patřily takové osobnosti jako spisovatelé Maksym Ryľs’kyj, Volodymyr Sosjura nebo Ostap Vyšňa. Stalinský teror zcela eliminoval ukrajinské národní hnutí, nebo ho vyhnal do emigrace. Obnova tohoto hnutí začala až s destalinizací – zejména v historické vědě a literatuře. Stalinova smrt v březnu 1953 započala v Sovětském svazu éru liberalizace, která ukončila období masového teroru a částečně uvolnila kontrolu nad obyvatelstvem. Projev prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) Nikity Chruščova na jejím XX. sjezdu v únoru 1956, ve kterém odhalil vybrané zločiny Stalinovy éry, odstartoval období „tání“, destalinizace, propuštění mnoha miliónů vězňů z pracovních táborů na Sibiři a jinde. Začala také doba reforem prakticky ve všech sférách života v Sovětském svazu. V sovětských dějinách se současně objevilo novum: poprvé od 20. let 20. století se znovu probouzela nepřehlédnutelná opozice proti sovětskému režimu. Pod novým vedením, ve kterém získal brzy převahu právě Nikita Chruščov, nedošlo sice k žádnému odpovídajícímu odklonění se od politického systému Stalinovy doby, ale i přesto se značně snížil rozsah represí. Destalinizace byla stranou řízena a kontrolována. Začala rozsáhlá, leč jen částečná rehabilitace odsouzených z procesů ve 30. letech.17 Všeobecná liberalizace politiky znamenala také větší tvůrčí prostor pro kulturu a její oživení. Zeslábl tlak na umělce a inteligenci, v prosinci roku 1954 se konal II. sjezd spisovatelů – 20 let po prvním sjezdu.18 Hlavním směrem oficiální tvorby zůstal socialistický realismus, přesto bylo publikování nekonformní literatury tolerováno. Tak dal román Iľji Erenburga Tání (Ottěpeľ) jméno celé této éře sovětských dějin. Na Ukrajině se první politické změny projevily v prosinci 1957, kdy na místě prvního tajemníka ÚV KSU vystřídal Mykola Pidhornyj Oleksije Kyryčenka, který byl vůbec prvním Ukrajincem na tomto postu.

17

V Ukrajinské SSR bylo rehabilitováno 58,2% odsouzených. Rehabilitace se nedotkla těch, kteří byli nějak svázáni s ukrajinským „národním komunismem“ nebo nacionalismem. Podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 15.

18

Laß, Karen: Vom Tauwetter zur Perestrojka. Kulturpolitik in der Sowjetunion (1953-1991), Köln, Weimar, Wien 2002, s. 29.

13

Všechny zmíněné okolnosti vytvořily také příznivé podmínky pro rozvoj ukrajinského národního a politického hnutí. Ačkoliv tradice politického disentu na území Sovětského svazu sahá až do doby ruského impéria, většího rozvoje dosáhl až po druhé světové válce a rozšířil se zejména po Stalinově smrti. 1.2 RUSIFIKACE NA UKRAJINĚ Chruščovovské období, resp. doba vlády Kyryčenka a Pidhorného na Ukrajině, ale pro Ukrajince neznamenaly pouze uvolnění. Chruščovův pokus o reformu školství z let 1958-1964 pod zástěrkou demokratické volby rodičů, jakým jazykem budou vyučovány jejich děti, potlačoval vyučování v ukrajinštině na ukrajinských školách a prosazoval místo ní ruštinu. Rodiče mohli zvolit jazyk, ve kterém bude vedena výuka jejich dítěte. To vedlo k tomu, že rodiče začali upřednostňovat ruštinu proti ukrajinštině, protože přinášela jejich potomkům větší výhody v přístupu ke vzdělání a později jim usnadnila přijetí na vysokou školu a uplatnění se v zaměstnání. Reforma tak favorizovala ruský jazyk na úkor ukrajinského.19 Antiukrajinská politika se dále projevovala zavíráním škol s ukrajinským vyučovacím jazykem, rušením různých lidových tradic nebo jejich přetvořením podle komunistických schémat, favorizováním literární a odborné tvorby v ruštině. Rusifikace byla jednou z hlavních příčin ukrajinského odporu a nesouhlasu se stávajícím režimem. Právě snaha rusifikovat ukrajinské školy vyvolala odmítnutí v různých vrstvách ukrajinské společnosti – mezi vědci, spisovateli, dělníky, matkami i komunistickými funkcionáři.20 Podle Ljudmily Aleksejevové v roce 1970 považovalo 8,5% (3,017 milionu) Ukrajinců žijících na Ukrajině za svůj rodný jazyk ruský. To bylo o 2,6% (0,946 milionu) více, než v roce 1959. 21 V roce 1970 se počet Ukrajinců s ruštinou coby rodným jazykem zvýšil na 10,9% a o dalších deset let později to bylo dokonce 12,2% Ukrajinců.22 Zato z Rusů žijících na Ukrajině pouze 0,2% uvedly jako svůj rodný jazyk ukrajinštinu a ovládala ji pouhá 2,5%. Příčin bylo několik: přesidlování Ukrajinců do jiných oblastí 19

Lewytzkyj, Borys: Politics and Society in Soviet Ukraine 1953-1980, Edmonton 1984, s. 34-35.

20

Bilinsky, Yaroslav: The second Soviet republic: The Ukrajine after World War II, New Brunswick 1964, s. 29-32, podle: Bilocerkowycz: Soviet Ukrainian Dissent, s. 21.

21

Aleksejeva: Istorija inakomyslija, s. 8-9.

22

Eberhardt, Piotr: Między Rosją a Niemcami, Warszawa 1996, s. 194.

14

SSSR, zavádění ruštiny do předškolních vzdělávacích zařízení (školky, jesle), rusifikace ukrajinských vysokých škol (převládala výuka v ruštině, skripta a odborná literatura byla psána také rusky), povinnost skládat zkoušku z ruštiny i na technických školách a z toho plynoucí požadavek rodičů na výuku v ruštině už na nižších stupních vzdělávacího systému a v neposlední řadě pronásledování rodičů, jejichž děti se učily ve škole v ukrajinštině. Významnou roli v rusifikaci Ukrajiny sehrál příliv ruskojazyčného obyvatelstva do republiky. Podle sčítání z roku 1970 žilo v Ukrajinské SSR 35,2 milionu Ukrajinců (74,9%) a 9,1 milionu Rusů (19,4%). Zvyšování podílu ruského obyvatelstva na Ukrajině jasně vyplývá z následující tabulky:23

Národnost

Počet obyvatel (v tisících)

Počet obyvatel (v procentech)

1959

1970

1979

1959

1970

1979

Ukrajinci

32 158,5

35283,8

36 489,0

76,8

74,9

73,6

Rusové

7 091,3

9 126,3

10 472,0

16,9

19,4

21,1

Rusifikační politiku zároveň oslabovalo několik faktorů. Jednak vedla sovětská politika k modernizaci ukrajinské společnosti. Postupně vznikla nová etnicky ukrajinská inteligence, obyvatelstvo bylo alfabetizováno a získalo přístup k masmédiím. Za druhé byla Ukrajina administrativní jednotkou na svém území, čímž získala vlastní instituce, které mohly být interpretovány jako národní symboly (jako Akademii věd Ukrajinské SSR nebo zastoupení v OSN, byť jen formální). Vyvinula se relativně samostatná ukrajinská administrativní elita, která požadovala od centra více autonomie, i když ne z národních důvodů. Za třetí byla část obyvatelstva Ukrajiny nespokojena se sovětským systémem a nezávislost Ukrajiny se mohla jevit jako podmínka pro hospodářské a sociální reformy.24 1.2 PRVNÍ PROJEVY ODPORU Zatímco probíhala rehabilitace obětí stalinského období, začaly nové uzavřené soudní procesy nad jinak smýšlejícími občany Sovětského svazu. Za „protisovětskou nacionalistickou propagandu“ byli na Ukrajině odsouzeni lidé ve městech Ternopiľ, Černivci, Rivne, Luhans’k, Dněpropetrovsk, Zaporižžja, Sumy, Luc’k a jinde. Obvinění 23

Eberhardt, Piotr: Między Rosją a Niemcami, s. 191, 194.

24

Pleines, Heiko: Die Ukrainische Nationalbewegung als politische Kraft 1946-1996, Marburg 1995, s. 54.

15

bývala nadsazená nebo falzifikovaná. Mezi lety 1954 a 1959 bylo na Ukrajině zlikvidováno 183 nacionalistických a protisovětských skupin, odsouzeno 1879 osob.25 Především na západní Ukrajině byl postoj obyvatelstva k sovětskému režimu jasně negativní. Poslední bojůvka Ukrajinské povstalecké armády (UPA) zde byla zničena až v roce 1956.26 V roce 1961 vstoupil v platnost nový trestní zákoník a některé jeho články byly zaměřeny přímo na pokračování politických represí, a to články 61 – záškodnictví a 62 – protisovětská agitace a propaganda.27 Hlavním orgánem kontroly nad obyvatelstvem byla státní bezpečnost (KGB).28 V prosinci 1958 byla v Ivano-Frankivs’ku (tehdy Stanislaviv)

zatčena skupina

dělníků a studentů – členů podzemní organizace Sjednocená strana osvobození Ukrajiny (Ob’jednana partija vyzvolenňa Ukrajiny), která měla působit podle principů Organizace ukrajinských nacionalistů. V březnu následujícího roku bylo všech osm jejích členů odsouzeno na uzavřeném soudním jednání k dvou až desetiletým trestům vězení. Veřejnost na Západě se o procesu dozvěděla z otevřeného dopisu, který člen této organizace Ivan Kandyba adresoval prvnímu tajemníkovi KSU Petru Šelestovi.29 Na počátku roku 1961 byla odkryta další skupina nacionalistické mládeže ve lvovské oblasti a na konci téhož roku další podzemní organizace přímo ve Lvově – tzv. Ukrajinský národní výbor (Ukrajins’kyj nacionaľnyj komitet). Výbor měl vlastní program a stanovy a vysokou úroveň organizace (vlastní finance, členské průkazy, pseudonymy, místní organizace v některých obvodech Lvova, vlastní „bezpečnostní službu“, plány na tajnou tiskárnu a vydávání novin)30. Jeho cílem bylo odtržení Ukrajiny od Sovětského svazu, bude-li třeba i ozbrojeným bojem. Organizaci založili v roce 1956 Bohdan Hrycyna, Ivan Kovaľ, Volodymyr Hnot, Pavlo Klymčak, Roman Hurnyj, Hnat 25

Kas’janov: Nezhodni, s. 32.

26

CDAHO, f. 1, op. 16, spr. 85, ark. 247. Podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 33.

27


28

V případě Výboru státní bezpečnosti používám v českém prostředí zažitou ruskou zkratku KGB (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti). V ukrajinštině se státní bezpečnost nazývala Komitet deržavnoji bezpeky (KDB).

29

Kandyba, I.: Peršomu sektretarevi CK KP Ukrajiny Šelestovi Petrovi Juchymovyču, in: Sučasnisť, č. 12, 1967, s. 64.

30

Archiv Upravlinňa Služby bezpeky Ukrajiny (USBU) v Ternopiľs’kij obl. – spr. 12428-P, t. 1 – listy 2, 20, 246, t. 2 – listy 212, 269-273, podle: Danyluk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 115-116.

16

Kuzyk, Oleksij Meňko, Oleksij Zeľman, Hryhorij Zeľman, Mykola Meľnyčuk, Mykola Maštaler aj. – celkem 57 osob, většinou mladých pracujících. Dvacet z nich stanulo v lednu 1962 před soudem, Ivan Kovaľ a Bohdan Hrycyna byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením (rozsudek byl vykonán), ostatní k 10-15 letům v pracovních táborech.31 Tyto procesy ukázaly marnost otevřeného odporu a nutnost hledání nových forem a způsobů, jak oponovat režimu a nestát se vzápětí jeho další obětí. Výsledkem měla být organizace, která by působila v rámci sovětského systému a zároveň proti němu. Skupina Levka Luk’janenka V západní Ukrajině se v roce 1958 spojil Levko Luk’janenko, právník a stranický propagandista, se svým spolupracovníkem na okresním výboru strany Stepanem Virunem, později se k nim přidali ještě právník Ivan Kandyba a Vasyľ Luc’kiv a stanovili si za cíl založit ilegální stranu s názvem Ukrajinský dělnicko-rolnický svaz (Ukrajins’ka robitnyčoseljans’ka spilka).32 Tato podzemní organizace měla nenásilnými legálními metodami, především přesvědčováním a propagací, prosazovat jako své cíle dosažení demokratických svobod, politických práv a nezávislosti Ukrajiny. Zamýšlená organizace měla působit na teoretických základech marxismu-leninismu, reprezentovat zájmy širokých dělnických i rolnických vrstev Ukrajiny a stát se legální stranou. Během dvou let se tak zformovala nevelká skupina, jejímiž příznivci byli především přátelé a příbuzní jejích tvůrců z lvovské oblasti. 7. listopadu 1960 se na ustavujícím zasedání Ukrajinského dělnicko-rolnického svazu v bytě Ivana Kandyby ve Lvově sešli zakladatelé strany Levko Luk’janenko, Stepan Virun, Vasyľ Luc’kiv, Ivan Kandyba a také student oblastní stranické školy M. Vašuk, který – jak se později ukázalo – byl provokatérem KGB. Chtěli změnit program strany, připravený L. Luk’janenkem. Program původně zdůrazňoval rozdíl mezi sovětskou realitou (činností komunistické strany) a marxistickými ideály. Nemohla se v něm objevit národní myšlenka, která by budoucí stranu stavěla do protisovětského postavení. K dosažení nezávislosti Ukrajiny měly podle programu vést dvě etapy: boj za rozšíření demokratických svobod a politických práv v SSSR a z něj potom vycházející společenské 31

Archiv USBU v Ľvivs’kij obl. - spr. 55371, t. 24 – listy 415-419, podle: Danyluk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 144. Ale podle: Koszeliwec: Ukrajina 1956-1968, s. 113 a Sučasnisť, č.12, 1967, s. 65 byl soud 16.-23. prosince 1961.

32

Luk’janenko, Levko: Spoviď u kameri smertnykiv, Kyjiv 1991, s. 21, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 35.

17

podmínky pro stanovení požadavku ukrajinské samostatnosti a odchodu této republiky ze Sovětského svazu. Dále program upozorňoval také na nerovnoprávné postavení ukrajinského jazyka a kultury na Ukrajině, nutnost ukrajinizace armády na území Ukrajiny apod.33 Při diskusi nad programem v listopadu 1960 se účastníci přiklonili k vynechání pasáží o samostatnosti, zdůraznění demokratizačních cílů a nenásilných metod boje a rozhodli se změnit název organizace na Svaz boje za demokratizaci. Na konci ledna 1961 byli L. Luk’janenko I. Kandyba a S. Virun díky informacím, které o Svazu získal KGB od informátora M. Vašuka, zatčeni a obviněni z protisovětské propagandy, která byla později přehodnocena na trestný čin vlastizrady.34 Program strany, která vlastně ještě ani neexistovala, byl označen za protisovětský a za jeho cíl – vystoupení Ukrajiny z SSSR. Levko Luk’janenko část svého výslechu popsal takto: „Když jsem na výslechu řekl vyslýchajícímu soudci Denisovovi, že provádění agitace za vystoupení USSR ze Sovětského svazu není žádným přestupkem, protože článek 17 Ústavy SSSR přiznává sovětské republice právo na odtržení a navíc právo na provádění agitace v tomto smyslu, Denisov zvedl text ústavy nad hlavu a řekl: ‘Ústava existuje pro zahraničí’.“35 L. Luk’janenko dále cituje časopis Sovětské právo (číslo 1, 1966), který interpretuje právo na odtržení se republik jasně: „Ukrajina, podobně, jako každá jiná svazová republika, má právo kdykoli (…), vystoupit ze Svazu SSR. Právo svazové republiky na vystoupení ze Svazu nemůže být ani anulováno, ani změněno žádnou sovětskou vládou; toto právo dává lidu sovětské republiky možnost vyjádření své vůle v nejvyšší záležitosti – jakou státní formu má mít v nejbližší budoucnosti.“36 16. – 20. května se pak se sedmi „členy“ Ukrajinského dělnicko-rolnického svazu, který byl považován za fungující stranu, konalo uzavřené soudní líčení. L. Luk’janenko byl odsouzen k trestu smrti zastřelením (později mu byl trest zmírněn na 15 let v pracovních táborech), I. Kandyba na 15 let odnětí svobody a S. Virun na 11 let a ostatní k 10 letům

33

Luk’janenko, Levko: Ne dam zahynuť Ukrajini!, Kyjiv 1994, s. 10-34.

34

Pismo Lwa Łukianenky do prezesa Rady najwyższej USSR D. S. Korotczenki, in: Koszeliwec: Ukrajina 1956-1968, s. 123; Kas’janov: Nezhodni, s. 40-41.

35

Pismo Lwa Łukianenky do prezesa Rady najwyższej USSR D. S. Korotczenki, in: Koszeliwec: Ukrajina 1956-1968, s. 126.

36

Pismo Lwa Łukianenky do prezesa Rady najwyższej USSR D. S. Korotczenki, in: Koszeliwec: Ukrajina 1956-1968, s. 127.

18

v pracovních táborech. Všichni odsouzení byli posláni do táborů v Mordovii (Mordvinská autonomní sovětská republika v Povolží začleněná do RSFSR).37 První zmínka o jejich osudu se objevila v samizdatovém článku O procesu s Pohružals’kým, který vyšel v mnichovském časopise Sučasnisť.38 Později na Západě vyšla knížka Ukrajinští právníci před soudem KGB (Ukrajins’ki jurysty pid sudom KGB)39. Mychajlo Horyň, pozdější člen hnutí šedesátníků, vzpomínal na to, jak se opozičně smýšlející inteligence ve Lvově o těchto procesech dozvěděla. Doslechli se o zatčení skupiny právníků a členů Ukrajinského národního výboru, tedy skupin, které se snažily vyvíjet činnost tajně: „… nepodařilo se jim udělat nic a navíc my, kteří jsme se o věc zajímali, jsme o nich nic konkrétního nevěděli. Věděli jsme jen, že se odehrála zatčení a že byly dokonce rozsudky smrti. To byl dostatečný argument proti podzemní činnosti.“40 Je možné říci, že skupinou L. Luk’janenka a Ukrajinským národním výborem skončila na Ukrajině epocha podzemní činnosti. Je pravda, že legální uskupení, nepostrádající jistý radikalismus ve způsobu boje proti sovětskému režimu, nevymizela zcela a až do 80. let stále vznikala nová. Byla však omezená lokálně a především velkou mírou konspirace. Tzv. proces s ukrajinskými právníky započal nové období opozičního hnutí na Ukrajině. Na rozdíl od svých následovníků, kteří vzešli z prostředí umění a kultury, se Luk’janenkova skupina věnovala hlavně politické činnosti. Pohybovala se v mezích zákona a aniž opustila ortodoxní marxismus, dokázala kritizovat sovětský systém. Přesto byla státní mocí odsouzena, paradoxně právě proto, že zákonnost v SSSR byla pouze iluzí. 1.3 POČÁTKY HNUTÍ ŠEDESÁTNÍKŮ Na počátku 60. let se v ukrajinských městech začala prosazovat nová generace mladé inteligence, která pocházela z venkovského prostředí. Často byli tito mladí lidé prvními v rodině, kdo ukončil vysokou školu a opustil vesnici. Pocházeli tedy z většinově ukrajinskojazyčného prostředí. Změny, které doprovázely proces destalinizace, se příznivě promítly do duchovního života. Rozšířily se například i kontakty se západní kulturou, rostl zájem o díla autorů 37


38

Z pryvodu procesu nad Pohružaľskym, in: Sučasnisť, č. 2, 1965, s. 82.

39


40

Mieliśmy wielką misję przed sobą. Rozmowa z Mychajłą Horyniem, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s.178.

19

tzv. „popraveného obrození“ (rozstriljane vidrodženňa), kteří se stali obětmi represí 30. let – Mykoly Chvylového, Mykoly Kuliše, Lese Kurbase aj. Stejnojmenná kniha Jurije Lavrinenka, která vyšla v roce 1959 v Paříži, se v několika exemplářích šířila mezi inteligencí.41 A tak se nastupující generace inteligence ocitla v období asi největší dosažitelné svobody, v atmosféře svobody kontrolované, jak ji trefně označil Jevhen Sversťuk.42 Pro příslušníky nového hnutí se začal už od počátku 60. let používat výraz šedesátníci (šistdesjatnyky).43 Do první vlny šedesátníků patřili především spisovatelé Ivan Svitlyčnyj, Ivan Drač, Mykola Vinhranovs’kyj, Vjačeslav Čornovil, Vasyľ Symonenko, Lina Kostenková, Valerij Ševčuk, Jevhen Hucalo, Dmytro Pavlyčko, Vitalij Korotyč, Valerij Ševčuk, původním povoláním historik Valentyn Moroz, literární kritici Ivan Dzjuba, Jevhen Sversťuk, výtvarníci Viktor Zarec’kyj, Alla Hors’ka, Ljudmyla Semykina, Halyna Sevruk, Panas (Opanas) Zalyvacha nebo divadelní režisér Les’ Taňuk. Od svých vrstevníků se odlišovali hledáním nových forem a obsahu své práce – mimo oficiální formy nebo proti nim. Toto hledání inovací postupně přerostlo v činnost zaměřenou na záštitu národní kultury, ohrožované rusifikací. Cílem byla obrana rodného jazyka, kultury a historie a jejich popularizace.44 Šedesátnické hnutí také přineslo obnovení lidových tradic (např. koledování), oživení umění, filmu, literatury. Celé to oživení probíhalo v rámci stávajícího systému a bez zpochybňování jeho základů. Část šedesátníků byla už od počátku v konfliktu se státní mocí. Tato inteligence pod heslem „zpátky k pravdě“ požadovala úplnou destalinizaci a žádala změny v politice komunistické strany. Tzv. spisovatelskou revoltu vedli básníci Lina Kostenková, Ivan Drač, Mykola Vinhranovs’kyj, Vitalij Korotyč, Jevhen Hucalo a Hryhorij Kyryčenko.45

41

Lavrinenko, Jurij: Rozstriljane vidrodženňa. Antolohija 1917-1933. Poezija – proza – drama – esej, Kyjiv 2002, s. 970.

42

Wybieraliśmy życie… Rozmowa z Jewhenem Swerstiukem, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 70.

43

Kas’janov: Nezhodni, s. 14. V celé práci používám výrazu šedesátníci pro neorganizované, především kulturní hnutí mladých příslušníků inteligence na Ukrajině v 60. letech.

44


45

Lewytzkyj: Politics and Society, s. 58.

20

V Kyjevě, Lvově, Dněpropetrovsku, později v Oděse a také v Zakarpatsku46 se tito příslušníci mladé generace setkávali v Klubech tvůrčí mládeže (Klub tvorčoji molodi – KTM). První KTM – „Sučasnyk“ – byl založen na počátku roku 1960 v Kyjevě. Existují dvě vysvětlení, jak Klub vznikl. Podle vzpomínek Svitlany Kyryčenkové bylo hlavním důvodem přání mladých kanadských komunistů, kteří přijeli do Kyjeva, navštívit nějaký mládežnický klub.47 Druhá verze pochází z pera historika Heorhije Kas’janova, podle kterého studenti Kyjevského divadelního ústavu a Konzervatoře na podzim 1959 zorganizovali neformální skupiny pro zpívání koled, které se nelíbily místnímu stranickému vedení. Tito studenti se jeho negativní reakci bránili v novinách Izvestija, načež jim byla povolena činnost, ale pod dohledem městského výboru Komsomolu.48 Hlavní osobou kyjevského KTM byl režisér Les’ Taňuk. Činnost Klubu byla rozdělena do několika sekcí: filmové, divadelní, literární, výtvarné a hudební. Nejpopulárnějšími akcemi konanými Klubem tvůrčí mládeže v Kyjevě byly literární večery, které navštěvovalo často přes tisíc lidí. Četla se poezie Ivana Drače, Mykoly Vinhranovs’kého, Liny Kostenkové aj. Událostmi ukrajinského kulturního života se staly zvláště večery věnované památce Tarase Ševčenka, Ivana Franka nebo Lesji Ukrajinky. Literární večery byly věnovány i osobnostem ještě nerehabilitovaným, jako například dramaturgovi Mykolovi Kulišovi, který byl ve 30. letech označen za „zrádce lidu“, nebo režisérovi Les’u (Oleksandru) Kurbasovi, který zemřel v táboře na Solovkách. Takové večery se pak staly manifestací proti zločinům stalinismu.49 Hnutí šedesátníků šlo o záchranu a vzkříšení ukrajinské kultury, jeho příslušníci se postavili proti rusifikaci kulturního a duchovního života Ukrajiny. Někteří historikové z řad šedesátníků, především Mychajlo Brajčevs’kyj, hájili samostatnější pěstování národní historie proti duchovní a kulturní rusifikaci, která se projevovala ve všeobecně závazném, Ukrajincům vnuceném obrazu historie.

46

Mieliśmy wielką misję przed sobą. Rozmowa z Mychajłą Horyniem, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 180.

47

Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 10.

48

Kas’janov: Nezhodni, s. 18-19.

49

Aleksejeva: Istorija inakomyslija, s. 13; Kas’janov: Nezhodni, s. 20.

21

Svým výzkumem Klub tvůrčí mládeže podporovalo mnoho představitelů ukrajinské inteligence starší generace – např. architekt a historik umění Hryhorij Lohvyn, spisovatelé Borys Antonenko-Davydovyč, Hryhorij Kočur, Maksym Ryľs’kyj, Mykola Bažan aj.50 V březnu 1962 do KTM vstoupila silná skupina umělců – výtvarníci A. Hors’ka, H. Zubčenková, L. Semykina a V. Zarec’kyj, kteří posílili národní orientaci Klubu. V té době se už objevily pololegální způsoby publikování, mezi lidmi začal obíhat samvydav.51 Nejdříve se v něm objevovaly verše Ivana Drače, Mykoly Vinhranovs’kého, ale zdaleka nejpopulárnější byla tvorba Vasyľa Symonenka.52 Ústřední osobností hnutí byl Ivan Svitlyčnyj, který většinu šedesátníků navzájem seznámil a v jehož bytě se mohli scházet. Podobným centrem dění byl i byt Ally Hors’ké.53 Spolupráce mezi jednotlivými Kluby neprobíhala hned od počátku jejich činnosti. Konkrétně kontakty mezi kyjevským a lvovským KTM se datují od let 1961 a 1962, kdy do Lvova začal jezdit Ivan Svitlyčnyj. Tehdy tam také na pozvání lvovské univerzity přijeli I. Dzjuba, I. Drač a M. Vinhranovs’kyj, což byla velká událost.54 Lvovská inteligence byla naladěna více protirežimně. Zatímco kyjevskému KTM předsedala známá osobnost, režisér L. Taňuk, lvovští si záměrně zvolili do čela svého Klubu, pojmenovaného Prolisok, člověka stojícího trochu stranou od opozičně naladěných členů. Tímto předsedou se stal literární historik Mychajlo Kosiv.55 Mezi nejvýznamnější lvovské šedesátníky a členy tamějšího KTM patřili psycholog Mychajlo Horyň, jeho bratr, kunsthistorik Bohdan Horyň, student Ivan Heľ, spisovatel Mychajlo Osadčyj, později básník Hryhorij Čubaj, Iryna Stasivová-Kalyncová, Ihor

50

Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 88.

51

Samvydav je ukrajinský výraz pro samizdat, který se používá i v cizojazyčných ukrajinistických pracích. Je to vlastním nákladem vydané, tedy necenzurované a ilegální dílo.

52

Ta książka zmieniła całe moje życie. Rozmowa s Iwanem Dziubą, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 96.

53

Wybieraliśmy życie… Rozmowa z Jewhenem Swerstiukem, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 65; Zaznałam v życiu tyle dobroci. Rozmowa z Mychajłyną Kocjubynską, tamtéž, s. 143.

54

Wybieraliśmy życie… Rozmowa z Jewhenem Swerstiukem, Ta książka zmieniła całe moje życie. Rozmowa s Iwanem Dziubą, Mieliśmy wielką misję przed sobą. Rozmowa z Mychajłą Horyniem, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia s. 67, 97, 179.

55


22

Kalynec’. Celkem Klub navštěvovalo asi 50 lidí (v Kyjevě to byly stovky).56 Ukrajinské regiony (ve smyslu čím dále od Kyjeva, tím hůře) však nepocítily tu míru svobody, kterou prožíval na počátku 60. let Kyjev. Veškeré kulturní akce tam podléhaly mnohem přísnější kontrole. Od roku 1962 také započal tlak úřadů na kyjevský Klub tvůrčí mládeže, který nakonec vyústil v rozpuštění Klubu na jaře 1964. Les’ Taňuk, který byl nucen opustit Kyjev, začal zakládat podobné kluby i v dalších ukrajinských městech.57 Likvidací Klubů tvůrčí mládeže, které podléhaly Komsomolu, dala státní moc najevo, že jejich činnost se jí částečně vymkla z kontroly. Ale to neformální činnost lidí z okruhu KTM nezastavilo. Začali se scházet v soukromých bytech či ateliérech, nadále pořádali kulturní večery.58 1.4 VZRŮSTÁNÍ POLITICKÉHO NAPĚTÍ Proces destalinizace započatý v roce 1956 nadále řídilo a kontrolovalo užší vedení KSSS. Zásadní pro další vývoj v kultuře byla dvě vystoupení prvního tajemníka KSSS N. Chruščova, a to 17. prosince 1962 a 8. března 1963. Chruščov v nich napadl uměleckou inteligenci, kterou obvinil z kosmopolitismu a formalismu, a dožadoval se návratu k socialistickému realismu. Od konce roku 1962 se pak začal stupňovat ideologický tlak na inteligenci. Prvními terči v RSFSR se stali spisovatelé Ilja Erenburg a Viktor Někrasov. V celém Sovětském svazu tím skončilo období liberálnějších tvůrčích svobod doby tzv. tání a znovu začala vzrůstat represivnost sovětského politického systému. Na Ukrajině tento kurz podporoval tajemník ÚV KSU pro ideologii Andrej Skaba, který už v srpnu 1962 vystoupil proti umělcům požadujícím více tvůrčí svobody osvobozené od komunistické ideologie a který za jeden z hlavních úkolů považoval boj proti ukrajinskému buržoaznímu nacionalismu.59 Kampaň proti tvůrčí inteligenci připomínala tzv. ždanovštinu konce 40. a počátku 50. let. Na Ukrajině se v prvních měsících roku 1963 projevovala v tisku útoky proti „formalistům“. Napadeni byli nejprve I. Drač a V. Korotyč. Na schůzi ideologických pracovníků a tvůrčí mládeže 8. dubna v Kyjevě první tajemník ÚV KSU M. Pidhornyj 56


57


58


59

Lewytzkyj: Politics and Society, s. 59-60.

23

zaútočil na I. Dzjubu, M. Vinhranovs’kého a I. Drače, protože jejich díla byla využita „ukrajinskými buržoazně-nacionalistickými kontrarevolucionáři za hranicí“ tím, že byla vydána na Západě.60 Mezi odpadlíky od oficiálního směru umělecké tvorby byli postupně zařazeni také I. Svitlyčnyj, J. Sversťuk, L. Kostenková aj. Na rozdíl od časů ždanovštiny se napadení umělci nekáli, ale naopak se bránili nařčením. Tato napadení byla zpočátku slovní, v novinách a časopisech, později začalo být omezováno publikování šedesátníků v literárních časopisech (například Žovteň, Prapro, Vitčyzna, Dnipro aj.), novinách a jinde, kde měli předtím prostor pro vyjádření své tvorby. Tak se podle Ivana Košelivce přestaly práce významných představitelů šedesátníků tisknout už mezi lety 1963-65.61 Jednou z cest, jak vydávat díla šedesátníků, bylo jejich otištění v ukrajinských časopisech v Československu (Duklja, Družno vpered) a Polsku (Naše slovo) nebo na Západě, další možností byl samvydav, který se nedlouho předtím začal na Ukrajině rozvíjet. K vzrůstu napětí v Ukrajinské SSR přispělo mezi lety 1963 a 1965 několik významných událostí, velmi se dotýkajících ukrajinské kultury. 11.-15. února 1963 uspořádala Kyjevská státní univerzita společně s Institutem jazykovědy Akademie věd (AN) Ukrajinské SSR Republikovou konferenci o otázkách kultury ukrajinského jazyka, která se stala významnou událostí v kulturním i politickém životě Ukrajiny. Zúčastnilo se jí téměř 800 vědců, spisovatelů, umělců, vysokoškolských pedagogů, učitelů a studentů. V několika příspěvcích bylo kritizováno postavení ukrajinštiny a důsledky rusifikace na Ukrajině a konference se změnila ve veřejný protest proti utlačování ukrajinského jazyka a kultury. Účastníci konference schválili několik programových dokumentů a doporučení, mj. návrh, aby ukrajinština získala status státního jazyka. Ani otázky položené ve vystoupeních účastníků, ani jejich protesty proti rusifikačním praktikám se neobjevily v publikacích Institutu jazykovědy AN o konferenci. Přesto konference upoutala pozornost široké veřejnosti a upozornila na postupnou rusifikaci Ukrajiny. Mezi obyvatelstvem se začala šířit část dokumentace o konferenci, mj. korespondence mezi kyjevským inženýrem Vasyľem Lobkem a spisovatelem a vedoucím Institutu kunsthistorie, folkloru a etnografie AN Ukrajinské SSR Maksymem

60


61

Košelivec’, Ivan: Do sučasnoji literarnoji sytuaciji na Ukrajini, In: Sučasnisť, č. 7/8, 1973, s. 101.

24

Ryľs’kým, která byla později otištěna v mnichovské Sučasnosti. Slavný ukrajinský spisovatel v ní sdílel pobouření nad diskriminací ukrajinského jazyka a kultury.62 V druhé polovině roku 1963 a ještě více v roce 1964 se politická situace na Ukrajině zhoršila. Úřady se pokoušely přerušit oblíbené paměťní večery věnované slavným ukrajinským spisovatelům, pořádané šedesátníky. Jedním z nich byl literárněhudební večer u příležitosti 50. výročí smrti ukrajinské básnířky Lesji Ukrajinky. Měl se konat 31. července 1963 v Centrálním parku kultury a oddechu v Kyjevě. Byl připraven pestrý program a večera se měl zúčastnit mezi jinými i Státní symfonický orchestr. Ale den předtím byl literární večer bez vysvětlení zrušen úřady. O tomto kroku, který nebyl oficiálně oznámen, nevěděli ani jeho organizátoři (Ivan Dzjuba).63 Při setkání účastníků a návštěvníků administrátorka Centrálního parku kultury a oddechu oznámila: „Žádný večer nebude… Je to nařízení městského výboru.“ Setkání se tedy uskutečnilo v parku blízko kyjevského stadionu Dynamo. Vystoupili na něm Ivan Dzjuba, Ivan Drač, Mykola Vinhranovs’kyj, Iryna Žylenková, Stanyslav Teľňuk aj.64 Organizátory a účastníky těchto večerů neminulo pronásledování úřady – v roce 1964 byl propuštěn z Institutu filosofie AN Ukrajinské SSR I. Svitlyčnyj, příští rok z Institutu literatury AN J. Badz’o a z časopisu Druh čytača musel odejít R. Dovhaň. Na jaře roku 1964 byla v budově Kyjevské univerzity zničena vitráž zobrazující Tarase Ševčenka, kterou si univerzita objednala u příležitosti 150. výročí narození ukrajinského barda. Vitráž navrhli a zhotovili členové Svazu umělců A. Hors’ka, L. Semykina, P. Zalyvacha, H. Sevruková a H. Zubčenková. Návrh vitráže byl předběžně schválen rektorem univerzity I. Švecem. Přesto po umístění vitráže v hale univerzity 8. března 1964 bylo dílo zakryto a vzápětí zničeno.65 O této události nevyšla v ukrajinském tisku ani zmínka. Až na počátku roku 1965 byla v Ukrajinském kalendáři, vydaném ve Varšavě, otištěna reprodukce části projektu vitráže. Na vitráži byla zachycena postava rozzlobeného Tarase Ševčenka, který jednou rukou objímal ženu (personifikace Ukrajiny) a v druhé vysoce zdvižené ruce držel knihu. 62

Lysty do Maksyma Ryľs’koho i joho vidpovidi, In: Sučasnisť, č. 2, 1970, s. 81.

63

Dzjuba, Ivan: Do Spilky radjans’kych pis’mennykiv Ukrajiny, in: Sučasnisť, č. 8, 1968, s. 87.

64


65

Toto datum události je uvedeno v článku Znyščenňa vitražu T. Ševčenka v Kyjivs’komu universyteti, in: Sučasnisť, č. 6, 1965, s. 104-105, ale Heorhij Kas’janov tvrdí, že ke zničení vitráže došlo v dubnu 1964. Viz Kas’janov: Nezhodni, s. 28.

25

Nad ním stál nápis: „Proslavím tyto malé němé otroky! Na jejich ochranu postavím slovo.“66 Podle vzpomínek Mychajlyny Kocjubyns’ké, která podle svých slov vitráž jako jedna z mála viděla, byl však nápis jiný: „Bude-li soud, přijde-li trest…“67 Vitráž byla jako zřejmě příliš nacionalistický symbol zničena a za vytvoření ideologicky škodlivého díla byly A. Hors’ka a L. Semykina vyloučeny ze Svazu umělců (za rok byly přijaty zpět).68 Postava nejvýznamnějšího ukrajinského básníka byla režimem prezentována zkresleně, jeho díla byla upravována. Byl zveličován sociálně revoluční prvek Ševčenkova díla i jeho spojení s ruskou radikální inteligencí. Na druhou stranu byl potlačován národní a protiruský element v Ševčenkově tvorbě, který tvořil její nedílnou součást.69 Tragickou událostí v roce 1964 bylo zapálení ukrajinského oddělení Ústřední vědecké knihovny AN Ukrajinské SSR 24. května, při kterém shořelo na 600 000 svazků knih, tisků a rukopisů, včetně vzácných a nenahraditelných exemplářů, archivy (mj. archiv Centrální rady) a také kartotéka. Svědkem události byl i historik George Luckyj. Překvapilo ho, že o ohromném požáru (hořelo ještě následující den) se neobjevila jediná zmínka v ukrajinském tisku.70 Velmi rychle byl zatčen viník – knihovnu úmyslně zapálil její pracovník V. Pohružaľs’kyj. Tento přesvědčením rusofil tak údajně řešil konflikty s ředitelem knihovny. Při následném procesu bylo potlačováno vše, co se jakkoliv dotýkalo politického charakteru zločinu, proces nebyl důkladně připraven, bylo na něm zakázáno pořizovat záznamy výpovědí. Justiční orgány poukazovaly pouze na špatné charakterové vlastnosti obžalovaného. Všechny nesrovnalosti a kontroverze okolo procesu vzbudily spekulace, že zapálení knihovny nebylo činem osamělého jedince, ale částí plánované akce usilující o zničení historických pramenů z oblasti ukrajinské kultury. V samvydavu

66

Znyščenňa vitražu T. Ševčenka v Kyjivs’komu universyteti, In: Sučasnisť, č. 6, 1965, s. 104-105, též The Ukrainian Herald, č. 4, Munich 1972, s. 9. Část návrhu vitráže byla přetištěna v Čornovolově knize Lycho z rozumu, v pařížském vydání z roku 1967, na straně 301.

67

Zaznałam v życiu tyle dobroci. Rozmowa z Mychajłyną Kocjubynską, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 148.

68

The Ukrainian Herald, č. 4, s. 9.

69

Bilocerkowycz, Jaroslaw: Soviet Ukrainian Dissent, s. 24.

70

Luckyj, George: Turmoil in the Ukraine. In: Brumberg, Abraham (Ed.): In Quest of Justice. Protest and Dissent in the Soviet Union Today, London 1970, s. 54.

26

a na Západě se o procesu později objevila stať O procesu s Pohružals’kým, jejímž utajovaným autorem byl Jevhen Sversťuk.71 Ukrajinská inteligence nezpochybňovala pouze vyšetřování případu a soud se žhářem. Sporný byl i lhostejný přístup hasičů při zásahu, nepřítomnost novinářů u požáru, ale také to, že soud se vůbec nezabýval skutečností, že při požáru bylo zničeno pouze ukrajinské oddělení knihovny. Příležitostí, jak vyjádřit své národní cítění, se staly každoroční demonstrace u Ševčenkova pomníku. Konaly se 22. května, tedy v den přenesení jeho popela z Ruska, kde zemřel v roce 1861, do města Kaniv na Dněpru. Tento den slavila ukrajinská inteligence v předrevoluční době, v sovětské Ukrajině se oficiálně slavila pouze výročí narození a smrti Ševčenka. Šedesátníci obnovili slavení 22. května, kdy přinášeli květy k pomníkům Ševčenka, které stojí téměř v každém větším ukrajinském městě, a tak se tento zvyk rychle rozšířil. Nejmasovější pokládání květů se konalo každoročně v Kyjevě, kde se u pomníku pokaždé večer sešlo několik set lidí. Četly se verše ukrajinských básníků a zpívaly ukrajinské písně. Na pracovištích stranické orgány varovaly před účastí na shromáždění u pomníků Ševčenka. Ti, kteří přesto přišli, pak byli fotografováni a čekalo je pokárání od stranického vedení. Do roku 1965 ale žádný z postižených nebyl propuštěn z práce nebo jinak vážněji potrestán. Všeobecně je možné říci, že do roku 1965 se šedesátníci nesetkali s hrubým odporem ze strany moci. Cenzura bránila publikaci některých jejich prací, které potom vycházely v rodícím se samvydavu. Téměř všem šedesátníkům se dařilo spojit otevřené vyjádření svých názorů s pokračující realizací svých pracovních cílů.72

71

Z pryvodu procesu nad Pohružaľs’kym, In: Sučasnisť, č. 2, 1965, s. 78-79. J. Sversťuka jako autora uvádějí Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 68, 80. Ivan Dzjuba odmítá svědectví V. Čornovola, že autory byli J. Sversťuk, I. Dzjuba, I. Svitlyčnyj a V. Čornovil. Srovnej: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 102; Kas’janov: Nezhodni, s. 93.

72


27

2 ROZVOJ OPOZIČNÍHO HNUTÍ V 2. POLOVINĚ 60. LET 2.1 VLÁDA PETRA ŠELESTA V červnu a červenci 1963 se na Ukrajině odehrály zásadní mocenské změny. Na místo dosavadního prvního tajemníka ÚV KSU Mykoly Pidhorného, který odešel do Moskvy (s poruštěným jménem Nikolaj Podgornyj), byl zvolen Petro Šelest, doposud tajemník ÚV KSU. Volodymyr Ščerbyckyj, od února 1961 předseda ukrajinské vlády (Rady ministrů), byl dekretem Prezídia Nejvyššího sovětu Ukrajinské SSR nahrazen I. Kazancem.73 Politická situace se změnila i na celosvazové úrovni. Odstavení N. Chruščova od moci a nástup Leonida Brežněva do funkce prvního tajemníka ÚV KSSS v polovině října 1964 znamenaly také zvýšení kontroly nad vzdornou inteligencí. Na Ukrajině už 2. listopadu 1964 ideologický tajemník ÚV KSU Andrej Skaba připravil návrhy na zesílení ideově-výchovné práce mezi tvůrčí inteligencí, které představil 1. prosince. Ostře kritizovaly mladou inteligenci, které vytýkaly „formalismus“ a „národní omezení“. 12. prosince se konalo zasedání stranického výboru Svazu spisovatelů, při němž došlo – pod vlivem „protistranických pohledů na záležitost cest společného rozvoje Ukrajiny a ukrajinské kultury“ – k rozhovoru s I. Dzjubou, M. Cholodným a I. Dračem. Díky načasování mocenských změn na celosvazové i ukrajinské úrovni se mohl Petro Šelest po několik let těšit silnější politické pozici, než jaká byla typická pro prvního tajemníka ukrajinského Ústředního výboru komunistické strany. V porovnání s předchozí a následující garniturou bylo ukrajinské vedení v čele s Petrem Šelestem uměřenější a citlivější k činnosti ukrajinské inteligence. Během Šelestovy vlády se objevily snahy o podporu ukrajinského jazyka a kultury ve školách vyššího stupně, bylo založeno několik nových historických časopisů a sdělovací prostředky publikovaly články, které vyjadřovaly národní hrdost. Stranické špičky zřejmě chtěly využít požadavků inteligence, aby si vymohly větší samostatnost na moskevském centru. To by osvětlovalo řadu neprincipiálních kroků v základních problémech. Například v červenci 1965 na schůzi rektorů vysokých škol pronesl ideologický tajemník A. Skaba zprávu o zavedení výuky v ukrajinštině na vysokých školách, některé oficiální osoby uznaly nedostatky v rozvoji ukrajinské 73


28

kultury spojené s rusifikací měst. Na V. sjezdu Svazu spisovatelů Ukrajiny v listopadu 1966 zase účastníci otevřeně vyjadřovali svoji nespokojenost se stavem zavádění ukrajinského jazyka. Taková kritika však nepřekročovala oficiální meze a byla doprovázena vyslovením věrnosti straně a zásadám socialistického realismu.74 Ačkoliv příslušníci opozičního hnutí nebyli ani v této době ušetřeni represí, zákroky proti nim nebyly tak rozšířené a tvrdé, jako ve 30. letech. Petro Šelest se snažil podporovat zájmy Ukrajinské SSR svou činností v Kyjevě a zároveň získat oficiální souhlas a oblibu v Moskvě pěstováním představy jedinečného stranického vůdce vystupujícího s novými myšlenkami a koncepty. Ve skutečnosti to byl ovšem značně omezený aparátčík, a ne liberální politik, jak bývá často představován. Jeho národnostní politika byla založena na loajalitě jak k Ukrajině, tak k Sovětskému svazu. Na Moskvě žádal podporu práv Ukrajiny jako suverénní republiky v SSSR, ale ani nepomýšlel na její případnou nezávislost. 2.2 PRVNÍ VLNA REPRESÍ - ÚTOK NA OPOZICI V LETECH 1965-1966 Rok 1965 se stal zásadním pro další rozvoj opozičního hnutí na Ukrajině. V lednu vystoupil Ivan Dzjuba na schůzi ukrajinského svazu spisovatelů u příležitosti 30. výročí narození předčasně zemřelého básníka Vasyľa Symonenka. I. Dzjuba ve svém proslovu vyzdvihl Symonenkův talent, odvahu a vlastenectví. Podtrhl význam národní myšlenky pro Ukrajince a spojil ji s univerzálními hodnotami. Svůj výstup uzavřel výzvou k hrdinskému občanskému aktivismu, na jehož živý příklad čekala ukrajinská veřejnost. Doslova řekl: „Lidé potřebují tento vzor, protože potřebují ujištění, že i dnes je takový hrdinský čin možný a že ani dnes není zbytečný a že dnes, jako vždy, ‘šílenství odvážného je moudrost života.’ Proto, dnes možná více než kdy předtím, je možné a je nutné bojovat.“75 V únoru prokázal takovou občanskou statečnost spisovatel, literární kritik, překladatel a bývalý dlouholetý politický vězeň Svjatoslav Karavans’kyj. Požadoval, aby se ukrajinský ministr školství Jurij Dadenkov zodpovídal z rusifikace ukrajinských škol.76 74


75

The Ukrainian Herald, č. 4, s. 121-131.

76

S. Karavans’kyj poslal stranickému tisku článek O jedné chybě (Pro odnu pomylku), kde kritizoval chruščovskou reformu školství. Viz Čornovil, Vjačeslav: Ja ničoho u Vas ne prošu. Lyst V. Čornovola do sekretara CK KPU P. Ju. Šelesta, Toronto 1968, s. 27; Bilocerkowycz: Soviet Ukrainian Dissent, s. 25.

29

S. Karavans’kyj později jako jeden z prvních vystoupil proti represím roku 1965, když zaslal písemný protest prvnímu tajemníkovi polské PSDS W. Gomułkovi a prvnímu tajemníkovi KSČ A. Novotnému.77 Polskému a československému konzulovi v Kyjevě také předal memorandum o národnostní politice na Ukrajině s požadavkem na svolání mezinárodní konference komunistických stran věnované diskusi na toto téma.78 Generální prokurátor Sovětského svazu Rodenko v listopadu 1965 potrestal S. Karavans’kého zrušením jeho předchozího předčasného propuštění z vězení a ten si bez dalšího vyšetřování nebo soudu musel odpykat zbylých osm let a sedm měsíců svého předchozího pětadvacetiletého trestu. Je možné, že symbolický význam Karavans’kého obvinění mohl popostrčit P. Šelesta a J. Dadenka k následnému návrhu rozšířit používání ukrajinštiny na vzdělávacích zařízeních vyššího stupně.79 Na konferenci rektorů vysokých škol v srpnu 1965 totiž J. Dadenkov vystoupil se zprávou o jazykových problémech na školách, ve které popsal rozsah rusifikace na univerzitách a vysokých školách, a tuto zprávu předal představitelům těchto škol.80 Rok 1965 ale znamenal především začátek represí proti opozičně smýšlející inteligenci. Sovětská moc zahájila první koordinovaný a rozsáhlý zákrok proti ukrajinským opozičním představitelům. Podle vzpomínek účastníků opozičního hnutí započalo na konci roku 1964 jejich demonstrativní sledování, které obvykle předcházelo zatýkáním.81 Na konci srpna a začátku září 1965 se začaly na Ukrajině šířit zvěsti o odhalení protisovětského „banderovského“ podzemního centra, tajné tiskárny, skladu zbraní a zahraniční měny. Postupně se zjistilo, že na různých pracovištích je postrádáno několik desítek lidí. Zmizelí lidé se nacházeli v izolátorech KGB. Téměř současně bylo zatčeno přes 20 představitelů šedesátnického hnutí. V Kyjevě to byli literární kritik a spisovatel I. Svitlyčnyj, divadelní umělec P. Morhun, inženýři Oleksandr Martynenko a Ivan Rusyn,

77


78


79

Farmer, Kenneth C.: Ukrainian Nationalism in the Post-Stalin Era: Myth, Symbols and Ideology in Soviet Nationalities Policy, The Hague 1980, s. 143, podle: Bilocerkowycz: Soviet Ukrainian Dissent, s. 25.

80

Chornovil, V.: What Bohdan Stenchuk defends and how he does it: Sixty-Six Questions and Comments To an „Internationalist“ – pokračování z předchozího čísla, in: The Ukrainian Herald, č. 6, Baltimore Paris Toronto 1977, s. 33-39.

81


30

laborantka Jevhenija Kuznecova, student Jaroslav Hevryč, vědec Mykola Hryň aj., ve Lvově pak Ivan Heľ, Mychajlo a Bohdan Horyňové, vysokoškolští učitelé Mychajlo Osadčyj a Mychajlo Kosiv, úředníci S. Baturyn a H. Sadovs’ka, archivářka Myroslava Zvaryčevs’ka,

spisovatel

Mychajlo

Masjutko,

návrhářka

Jaroslava

Menkušová,

v Ternopoľi pracovník muzea Ihor Hereta, učitel hudby Mefodij Čubatyj, v Luc’ku vyučující Pedagogického institutu Valentyn Moroz a Dmytro Ivaščenko, v IvanoFrankivs’ku učitelé Mychajlo Ozernyj a V. Ivanyšyn, výtvarník Panas Zalyvacha. V listopadu byl ještě zatčen spisovatel Svjatoslav Karavans’kyj a na jaře 1966 amatérský spisovatel Anatolij Ševčuk.82 Zatýkání doprovázely domovní prohlídky, při kterých bylo zabaveno asi 900 exemplářů „protisovětské literatury“ a třináct psacích strojů.83 Tito šedesátníci byli zatčeni za pouhé vlastnictví materiálů samvydavu. Na pracovištích byli prověřováni jim blízcí lidé a desítky jich byly propuštěny z práce. Zvláštní bylo, že i nějaký čas po zatčeních nebyla jména dotyčných vyloučena z veřejného života. Noviny Literaturna Ukrajina otiskly článek zatčeného M. Masjutka, časopis Iskusstvo zase reprodukci obrazu P. Zalyvachy a v kinech běžel týdeník se záběry M. Horyně. Je typické, že příkaz z Moskvy k zatčením byl určen k okamžitému provedení, což vysvětluje nepřipravenost této akce a nedbalost jejího provedení ukrajinským KGB. V Moskvě byli v té době – na začátku září 1965 – zatčeni spisovatelé Andrej Siňavskij a Jurij Danieľ, kteří se provinili tím, že jejich díla byla vydána na Západě. Pozoruhodný byl i výběr zatčených. Ačkoliv centrem šedesátníků byl především Kyjev, zatčeno bylo jen sedm Kyjevanů a pouze jedna vůdčí osobnost – Ivan Svitlyčnyj (který byl navíc po osmi měsících propuštěn pro nedostatek důkazů). Nadija Svitlyčna, jeho sestra, vyslovila názor, že k zatčení byli určeni lidé, od kterých se očekávalo, že projeví lítost, vysloví sebekritiku a tím zdiskreditují morální kredit celého šedesátnického hnutí.84 Vjačeslav Čornovil ve své knize Neštěstí z rozumu (Lycho z rozumu) popsal „průměrného“ zatčeného takto: 28-30 letý člověk pocházející z rolnické nebo dělnické rodiny, který s výborným prospěchem zakončil střední školu, úspěšně vystudoval vysokou 82 83

Kas’janov: Nezhodni, s. 58. CDAHOU, f. 1, op. 24, spr. 6160, ark. 23-25, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 48; Čornovil: Lycho z rozumu (Portrety dvadcjaty „zločynciv“), Paryž 1967.

84


31

školu, kde se aktivně podílel na vědecké činnosti. Napsal disertaci (někteří ji obhájili, jiným to nebylo dovoleno) a publikoval v časopisech nebo vydal knihu. Pokud měl technické vzdělání, zajímal se také o literaturu a umění a citlivě vnímal postavení ukrajinského jazyka na Ukrajině. V době zatčení byla jeho kariéra na prudkém vzestupu. Většinou svobodný, nebo krátce ženatý či vdaná s malým dítětem.85 Sovětský tisk o zatčeních neinformoval. Vybraná část stranické veřejnosti se o zatčení skupiny nacionalistů, kteří údajně organizovaně rozšiřovali protisovětskou literaturu a byli ve spojení s bývalými banderovci, dozvěděla na uzavřených „ideologických schůzích“. Odtud také pocházely počáteční zvěsti o zatýkáních. Novinář Vjačeslav Čornovil sebral materiály o odsouzených (životopisná data, seznam publikací, záznamy vystoupení před soudem, úryvky dopisů z táborů apod.) a sestavil už citovanou knihu Neštěstí z rozumu. Ta se začala šířit v samvydavu a brzy se dostala na Západ, kde byla vydána.86 Procesy vzbudily ohlas nejen na Ukrajině, ale také na Západě, kde o nich informovaly Neue Zürcher Zeitung, The Times a The New York Times.87 Represe let 1965-1966 byly první preventivní politickou akcí totalitního systému proti rozvoji opozičního myšlení. Toto myšlení se nemohlo projevit jinak, než ve formě národně-kulturního obrození. Útok byl proto veden proti činitelům tohoto hnutí. Nacionalistické téma nehrálo v motivaci moci velkou roli jako při jiných podobných útocích v minulosti, ale evidentně se bez něj neobešla. První vlna represí měla opozičně smýšlející inteligenci zastrašit, což se vládě nepodařilo. Proces národně-kulturního obrození nebyl těmito represemi zastaven, to se podařilo až ideologickým terorem konce 60. a počátku 70. let. Kromě toho zatčení opozičníků vyvolalo další rozvoj nonkonformního myšlení, politizaci opozičního hnutí a jeho radikalizaci. Další rozvoj opozici posunul o kousek dál – zbavila se ideologických iluzí o povaze a podstatě sovětského systému.88

85

Čornovil: Lycho z rozumu, s. 16.

86

Čornovil: Lycho z rozumu.

87

Ferment in the Ukrajine, s. 2, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 58.

88


32

2.3 PROTESTY PROTI ZATČENÍM ŠEDESÁTNÍKŮ Reakce šedesátníků na sebe nenechala dlouho čekat. 4. října 1965 se v kině „Ukrajina“ konala premiéra filmu Stíny zapomenutých předků (Tini zabutych predkiv). Po vystoupení režiséra Sergeje Paradžanova se slova ujal Ivan Dzjuba. Oznámil publiku, že na Ukrajině proběhla tajná zatýkání mladé inteligence a jmenoval zatčené. Dzjubovo vystoupení vyvolalo mezi přítomnými „oficiálními osobami“ poplach, ředitel kina se pokusil odtáhnout Dzjubu od mikrofonu, někdo spustil požární sirénu, aby přehlušila proslov. Ivana Dzjubu podpořil Vjačeslav Čornovil, který zvolal do sálu: „Kdo jste proti teroru – vstaňte!“ Část osazenstva sálu vstala, část seděla dál. Odehrála se náhlá demonstrace, která k budově kina přivolala několik automobilů s příslušníky státní bezpečnosti, kteří pak ale náhle odjeli.89 Ivan Dzjuba k tomu později řekl: „Dozvěděli (jsme se o zatýkání – pozn. aut.), protože jsme mezi sebou udržovali živé kontakty. Velmi rychle všichni lidé z našeho okolí věděli, že došlo k případům zatýkání. Ale byla to informace pro vybrané, mnozí obyvatelé Kyjeva o ničem jistě neslyšeli, protože vše se odbývalo tajně. Ihned jsme se také rozhodli, že je třeba udělat vše možné, aby se o tom lidé dozvěděli, přitom noviny a rádio nepřicházely v úvahu. Bylo třeba nalézt nějakou formu, jak informovat o tom, co se děje. Mohlo to být pouze nějaké veřejné vystoupení. Nejdříve jsme diskutovali, kdo z nás má vystoupit, a došli jsme k závěru, že tak učiním já. Právě se naskytla vhodná příležitost – premiéra filmu Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků. Uvědomovali jsme si, že to bude velká kulturní událost a velká část inteligence přijde na tuto premiéru…“90 Tento veřejný protest proti konání vládních orgánů byl otevřený a velmi ostrý. Účastníci demonstrace porovnávali vlnu zatýkání se začátky stalinského teroru ve 30. letech.91 První reakce vlády byla adekvátní, ale i relativně měkká. Započal nátlak a pronásledování iniciátorů a účastníků protestu. I. Dzjuba byl propuštěn z práce ve vydavatelství Moloď, V. Čornovolovi byla udělena přísná důtka Komsomolu a bylo doporučeno ho propustit ze zaměstnání v novinách Moloda hvardija. Vasyľa Stuse

89


90


91


33

vyloučili z aspirantury na Institutu literatury AN Ukrajinské SSR.92 V tomtéž Institutu udělili přísnou důtku také Mychajlyně Kocjubyns’ké a Juriji Badz’ovi. KGB začal vyšetřování a také rozšířil fámy o ilegální protisovětské organizaci. Proti nejrůznějším verzím událostí šířícím se mezi obyvatelstvem se postavil Vjačeslav Čornovil, který napsal protestní dopis Ústřednímu výboru KSU. Další protesty probíhaly většinou formou petic nebo napsáním rozsáhlých prací šířících se v samvydavu. V listopadu 1965 se pod petici proti zatčením, poslanou též ÚV KSU, podepsali režisér S. Paradžanov, skladatelé V. Kyrejko a P. Majboroda, konstruktér letadel O. Antonov, spisovatelé L. Serpylin, L. Kostenková a I. Drač. Soudní líčení začala v lednu 1966. K spravedlivému a zákonnému vedení měly procesy daleko. Většina probíhala za zavřenými dveřmi, ve zbylých byla jednací síň předem naplněna stranickými a komsomolskými dobrovolníky. Přesto se podařilo v samvydavu a později na Západě zveřejnit několik závěrečných proslovů obžalovaných. Všechny obviněné soudili za protisovětskou agitaci a propagandu. Tresty se pohybovaly v rozmezí od několika měsíců až do šesti let v pracovních táborech přísného režimu. Několik lidí bylo odsouzeno podmínečně. K některým procesům byly povolány odborné komise, které měly dokázat protisovětskost knih a textů, nalezených při prohlídkách majetku zatčených. Tak například odborná komise složená z literárních vědců ze lvovské univerzity při procesu s výtvarníkem Panasem Zalyvachou

označila

jeden

z

textů

za

„protisovětské

nacionalistické dílo neznámého autora“. Šlo přitom o báseň Tarase Ševčenka Osud z výboru vydaného anglicky v Moskvě v roce 1964.93 Proti odsouzení P. Zalyvachy na 5 let odnětí svobody v pracovních táborech se postavili jeho kolegové ze Svazu výtvarníků S. Kyryčenková, L. Semykina, A. Hors’ka, H. Zubčenková, V. Zarec’kyj, H. Sevruková, O. Dančenko, J. Jakutovyč, V. Kušnir a A. Nimenko. Požádali o revizi procesu u Nejvyššího soudu. Jako i jiné podobné protesty, nevyvolal ani tento u státní moci žádnou reakci.94 Poslední z procesů s M. Osadčyjem, M. Zvaryčevs’kou a bratry Horyňovými ve Lvově přitáhl největší pozornost a obžalované přijeli z Kyjeva podpořit I. Drač, 92

Ukrajins’ka intelihencija pid sudom KGB, Sučasnisť 1970, s. 192-193.

93


94

Čornovil, V.: Pravosudďa čy recydyvy teroru?, Kyjiv 1990, č. 7, s. 56-57, podle: Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 220.

34

L. Kostenková, M. Cholodnyj, V. Čornovil a I. Dzjuba. Před budovou soudu se shromáždil dav sto až sto padesáti lidí, kteří k soudu vedeným šedesátníkům házeli květy a slovně vyjadřovali solidaritu s nimi. Byla to první podobná demonstrace ve Lvově od konce druhé světové války.95 V. Čornovil, který se jednání účastnil jako korespondent Kyjevského rozhlasu a televize, v procesu odmítl svědčit, prohlásil, že soudní jednání je uzavřené, a tedy nezákonné, proto se nebude podílet na porušování zákonnosti. 96 V únoru 1966 se pod petici, poslanou hlavnímu prokurátorovi Ukrajinské SSR F. Hluchovi a šéfovi ukrajinského KGB V. Nikitčenkovi, podepsalo 78 lidí, mj. Z. Franková, M. Kocjubyns’ka, H. Kočur, I. Drač, I. Dzjuba, B. Antonenko-Davydovyč, V. Čornovil a další. Vyslovili znepokojení nad osudem zatčených přátel.97 V březnu roku 1966 uběhlo 25 let od tragických událostí u ukrajinské obce Babyn Jar, při kterém němečtí vojáci hromadně zastřelili Židy a také Ukrajince. Na shromáždění uspořádaném

na

paměť

tohoto

masového

vraždění

vystoupil

Ivan

Dzjuba.

V improvizovaném proslovu ostře odsoudil antisemitismus a jeho podporování režimem v době Stalinovy vlády a vyjádřil názor, že proti všem formám antisemitismu je třeba bojovat. Dále žádal zlepšení vztahů mezi Židy a Ukrajinci na základě vzájemného porozumění a respektu. Tyto dva národy, které nejvíce utrpěly při řádění nacistů v Babím Jaru, sdílely tragickou historii vypjatých vzájemných vztahů. Tento proslov, který kdosi nahrál a který se okamžitě začal šířit jako samvydav, potvrdil Ivana Dzjubu jako vedoucí osobnost ukrajinského opozičního hnutí 60. let. 98 V den výročí převezení ostatků Tarase Ševčenka na Ukrajinu 22. května 1966 se u jeho kyjevského pomníku konalo shromáždění, kterého se kromě I. Svitlyčného, A. Hors’ké, T. Cymbalové nebo V. Lobka zúčastnilo asi 150 lidí. Kromě veršů Tarase Ševčenka se veřejně četly také básně Liny Kostenkové nebo Vasyľa Symonenka. K pomníku byly poleženy věnce s nápisy „Bojujte – zvítězíte!“ a „Od potomků“, které odrážely tehdejší situaci, kdy stále probíhaly procesy s represovanými první vlny. Reakce

95


96

Čornovil, Vjačeslav: Ja ničoho u Vas ne prošu, s. 4 a 39.

97

Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 219-220; Ukrajins’ka intelihencija pid sudom KGB, s. 185186.

98

Koszeliwec: Ukraina 1956-1968, s. 69-75; Ta książka zmieniła całe moje życie. Rozmowa s Iwanem Dziubą, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 111.

35

moci ale nebyla příliš tvrdá. KGB poslal hlášení o demonstraci Ústřednímu výboru KSU a vedoucí oddělení vědy a kultury ÚV J. Kondufor zase napsal zprávu P. Šelestovi, kde uvedl, že shromáždění u Ševčenkova pomníku se stávají stále masovějšími a stále více nabývají „protispolečenského charakteru“.99 Při výročí Ševčenkova narození 22. března 1967 se režim pokusil

rozehnat

shromáždění u jeho pomníku v Kyjevě. A 22. května 1967 se u téhož pomníku večer sešlo několik set lidí – pokládali květy, zpívali písně, četli verše. Několik hodin vše probíhalo v klidu, po deváté hodině večer však přijelo několik automobilů KGB a milicionáři napadli účastníky shromáždění.100 Zatkli právě řečnícího člověka a několik dalších přítomných. Dav je ale obklopil a navíc reflektory, kterými KGB osvítil náměstí, přilákaly množství kolemjdoucích. Lidí bylo tolik, že se zastavila i doprava na přiléhající Volodymyrské ulici. Milicionáři se stěží dostali z davu a ujeli. Skupina dvou nebo tří set lidí pod vedením lékaře Mykoly Plachotňuka se rozhodla jít na ÚV strany a požadovat tam propuštění zatčených. Poklidný pochod se pokusili rozehnat vodou hasičské vozy a když se to nepodařilo,

pomohly

zátarasy

před

budovou

Ústředního

výboru.

Demonstraci

se nepodařilo rozehnat, lidé čekali před Ústředním výborem dlouho do noci, kdy byli zatčení propuštěni na svobodu. Nicméně za několik dní přišli tito protestující o práci.101 Tato demonstrace u Ševčenkova pomníku přerostla v otevřený odpor proti režimu. V dopise generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS L. Brežněvovi, prvnímu tajemníkovi KSU P. Šelestovi a ministrovi ochrany občanského pořádku I. Holovčenkovi 23. května 1967 vyjádřilo 64 občanů pobouření nad událostmi předchozího dne. Požadovali potrestání útoku milice proti nevinným občanům, veřejnou omluvu těmto lidem a záruku, že lidé, kteří se příště sejdou u pomníku Ševčenka, nebudou vystaveni represím.102 Ústřednímu výboru KSU se zásah KGB – označovaný jako „nežádoucí incident“ – nelíbil a vyčítal Městskému výboru strany, že neměl shromáždění pod kontrolou.103 Úřady i v dalších letech pokračovaly v rušení neoficiálních oslav Ševčenka u jeho pomníků.104

99

CDAHOU, f. 1, op. 24, spr. 6313, ark. 104, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 70.

100

Heorhij Kasjanov tvrdí, že zásah začal o hodinu později. Viz Kas’janov: Nezhodni, s. 71.

101

Ukrajins’kyj visnyk, č. 1-2, s.166-167; Aleksejeva: Istorija inakomyslija, s. 17.

102

Ukrajins’kyj visnyk, č. 1-2, s. 167-168.

103

CDAHOU, f. 1, op. 8, spr. 3343, ark. 3, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 72.

104

Bilocerkowycz: Soviet Ukrainian Dissent, s. 28.

36

Všechny tyto protesty ale neměly reálný vliv na rozhodnutí soudů. Jejich význam spočíval v morální podpoře vězněných a také v rozšíření informovanosti o zatčeních a soudech. Ivan Svitlyčnyj a Vjačeslav Čornovil na pomoc odsouzeným a jejich rodinám založili fond, do kterého přispívali nejenom šedesátníci, ale i například A. Malyško, O. Hončar, V. P’janov, Kočeržyns’kyj, M. Brajčevs’kyj, O. Kompan, Z. Franková. Výnosy fondu se rozdělovaly rodinám vězněných a také represovaným, kteří přišli o práci.105 Oběti první vlny represí nepatřili k politickým odpůrcům režimu, netoužili ho svrhnout, ale zdokonalit. Možná, že v tuto dobu už někteří z nich přešli na stranu opozice vůči režimu, jak o tom svědčí dokumenty samvydavu z této doby.106 Ale odsouzením dvacítky šedesátníků tažení režimu proti jejich hnutí neskončilo. Další na řadě byli příbuzní, přátelé odsouzených nebo lidi blízcí šedesátnictvu. Šéf ukrajinského KGB V. Nikitčenko, hlavní prokurátor Ukrajinské SSR F. Hluch a předseda Nejvyššího soudu V. Zajčuk připravili 23 stránkový dokument, ve kterém byly popsány procesy a který objasňoval zločinnost konání odsouzených. Tento dokument, který byl poslán na Akademii věd, místním stranickým výborům a uměleckým svazům, obsahoval seznam 21 osob, které měly přepisovat, přechovávat nebo číst protisovětskou literaturu. Za účelem projednávání informací ÚV KSU byly svolávány schůze „pracujících kolektivů“, které jednohlasně odsuzovaly odpadlíky. Stranické a komsomolské schůze vylučovaly viníky ze strany a Komsomolu, pak obvykle následovala propouštění z práce.107 V největší míře probíhaly takové čistky v Kyjevě. Stranické schůze se konaly na většině institutů Akademie věd včetně Ústřední vědecké knihovny. „Veřejnost“ zde odsoudila činnost J. Sversťuka, J. Proňuka, Z. Frankové, M. Kocjubyns’ké, J. Badz’a, S. Poppeľové – všichni byli na seznamu ÚV KSU.108 Většina postižených vyslovila lítost a odsoudila své protiobčanské jednání, ale našlo se dost takových, kteří nedokázali zapřít své postoje: J. Badz’o a M. Kocjubyns’ka na to doplatili vyloučením ze strany, J. Sversťuk a jeho žena byli propuštěni ze zaměstnání, o práci přišla také S. Poppeľová.109

105


106


107


108

CDAHOU, f. 1, op. 24, spr. 6160, ark. 56-59, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 61.

109

Ukrajins’ka intelihencija pid sudom KGB, s. 194-197, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 61.

37

Na stranické schůzi kyjevské organizace spisovatelů bránila Lina Kostenková a Ivan Drač odsouzené kolegy. Za to si I. Drač vysloužil přísnou důtku a za tři dny poslal Ústřednímu výboru strany vysvětlující dopis, ve kterém vyjádřil lítost na tím, že se zastával vězněných šedesátníků, a provedl sebekritiku.110 V březnu 1966 přišlo na adresu XXIII. sjezdu KSSS memorandum podzemní organizace Ukrajinská národní fronta (Ukrajins’kyj nacionaľnyj front). Požadovalo zastavení rusifikace Ukrajiny a pronásledování ukrajinské inteligence. Ještě téhož měsíce bylo zatčeno osm osob, které patřili do této organizace: ve Lvově, ivanofrankivské oblasti, kirovohradské oblasti a doněcké oblasti. Někteří ze zatčených nebo jejich příbuzní byli již dříve ve vězení za činnost v OUN. Vyšetřováním se zjistilo, že skupina začala svou činnost v roce 1964. Považovala se za dědice OUN. Ukrajinská národní fronta vydávala časopis Svoboda a vlast (Volja i Baťkivščyna), tiskla protisovětské brožury a letáky. Ačkoliv její členové prováděli pouze agitaci, byli souzeni podle paragrafu 62 Trestního zákoníku za protisovětskou agitaci a propagandu. Soud byl uzavřený a jeho výroky maximálními možnými: učitel D. Kvecko byl jako šéf organizace odsouzen k deseti letům odnětí svobody a pěti rokům vyhnanství, další členové k odnětí svobody a vyhnanství v rozmezí 11 a 13 let.111 Vznik a rozehnání Ukrajinské národní fronty, o kterém dlouho nic netušila veřejnost ani opoziční hnutí, znovu ukázaly nemožnost delšího trvání nějaké ilegální organizace na Ukrajině, zvláště organizace konspirativní. Tento případ zároveň potvrzuje, že na západní Ukrajině (i když nejen tam) část inteligence stále zastávala nacionalistické myšlenky.112 V listopadu roku 1966 byl do Trestního zákoníku Ukrajinské SSR zařazen nový paragraf 187, který postihoval vědomé šíření nepravdivých informací, škodících sovětskému státu a jeho společenskému řádu.113 15. listopadu 1967 začal ve Lvově proces s Vjačeslavem Čornovolem, který byl souzen právě ve smyslu paragrafu 187, a to za poslání své práce Neštěstí z rozumu a práce V. Moroze Reportáž z Berijovy rezervace (Reportaž iz zpovidnyka imeni Berija) prvnímu tajemníkovi ÚV KSU P. Šelestovi a náčelníkovi KGB V. Nikitčenkovi. Obě práce podle 110

CDAHOU, f. 1, op. 24, spr. 6160, ark. 63-64, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 62.

111

Arešty i sudovi procesy v Ivano-Frankivs’komu, in: Sučasnisť, č. 3, 1969, s. 101-102.

112


113


38

soudu lživě pomlouvaly činnost sovětských orgánů. Vjačeslav Čornovil podle své výpovědi dostal z tábora, kde byl vězněný Valentyn Moroz, rukopis práce Lycho z rozumu někdy v červnu 1967. Čornovil navíc tím, že obě díla přepsal na psacím stroji, „organizoval jejich rozmnožování“ a práce „rozšiřoval“.114 V říjnu 1967 jeho Neštěstí z rozumu vysílalo Rádio Svoboda a otiskl mnichovský časopis Sučasnisť. Čornovil byl odsouzen na 3 roky odnětí svobody, které mu byly na základě amnestie zkráceny na jedenapůlroční trest. Během celého procesu Čornovola podporovali jeho přátelé, mj. lvovský básník V. Lučuk, z Kyjeva na proces přijeli L. Kostenková, I. Drač, I. Dzjuba, A. Hors’ka, I. Svitlyčnyj a N. Svitlyčna. Právě jmenovaní kyjevští šedesátníci (kromě Ivana Drače) napsali dopis ukrajinskému prvnímu tajemníkovi P. Šelestovi, ve kterém protestovali proti charakteru soudu, především porušování procesních norem.115 Vjačeslav Čornovil později ve vězení těžce onemocněl, podrobil se operaci, načež byl převezen do věznice ve Vinnyc’ké oblasti, kde nesměl ani číst, ani psát. Na protest vyhlásil 1. května 1968 hladovku.116 Květen roku 1968 přinesl otevřený dopis Leonidu Brežněvovi, Leonidu Kosyginovi a Nikolaji Podgornému, podepsaný 139 signatáři. Jeho autoři vyjadřovali znepokojení nad odklonem od usnesení XX. sjezdu KSSS a porušováním zásad socialistické demokracie.117 Mezi signatáři nebyli pouze spisovatelé a umělci, ale také vědci, dělníci, studenti a novináři. „List 139“ byl napsán takovým slohem, aby mu nebylo možno z politického hlediska nic vytknout. Po kritice porušování zákonů a základních ústavních práv při procesech v posledních letech bylo v Listu 139 konstatováno, že tyto procesy jsou „formou přidušení nonkonformně smýšlejících lidí, formou přidušení občanské aktivity a sociální kritiky, absolutně nepostradatelné pro zdraví každé společnosti.“118 Reakce moci byla velmi ostrá. Ti, kteří podepsali tento dokument, byli vystavení tvrdému nátlaku a část

114

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 127, ark. 93.

115

CDAHOU, f. 1, op. 24, spr. 6306, ark. 101-107, in: Šapoval: Petro Šelest, s. 478-479.

116

Čornovil: Ja ničoho u Vas ne prošu, s. 4.

117

Podle svědectví Ivana Dzjuby byl autorem Dopisu 139 on sám, Ivan Svitličnyj a ještě jedna osoba, na kterou si nevzpomíná. Viz: Ta książka zmieniła całe moje życie. Rozmowa s Iwanem Dziubą, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 115. Za iniciátory petice bývají považování učitelé a vědečtí pracovníci Kyjevské univerzity, především fyzikové, kybernetikové a matematikové. Viz: Kas’janov: Nezhodni, s. 75.

118

Ukrajins’kyj visnyk, č. 1-2, s. 82.

39

jich odvolala své podpisy. Zbylí byli podrobeni represím – studenti byli vyloučeni ze škol, vědci ze svých institutů. Propuštěni z práce byli například historik M. Brajčevs’kyj, filoložka M. Kocjubyns’ka, matematik L. Pljušč nebo hudební skladatel L. Jaščenko, z komunistické strany byl vyloučen I. Drač, ze Svazu umělců A. Hors’ka, L. Semykina, H. Sevruková.119 První vlna zatýkání opozici nevystrašila a ani nezastavila její činnost. Konec byl s veřejnými literárními večery, které se přesunuly do soukromých bytů (např. A. Hors’ké, I. Svitlyčného nebo profesora H. Dvorka), nových center neoficiálního umění. Tvorba šedesátníků časem prakticky zmizela z oficiálních periodik a publikací. Tím víc se rozvíjel samvydav, ve kterém se stále více objevovala politicky orientovaná díla. Režim zaútočil také proti ukrajinské emigraci, která vydávala všechny nejdůležitější texty samvydavu, které se dostaly na Západ, a systematické informace o událostech na Ukrajině. Politika Šelesta v 2. polovině 60. let Po prvních represích posílil ideologický i administrativní tlak na inteligenci. Ve vrcholné politice na celosovětské úrovni zvítězili neostalinisté jako Michail Suslov a Leonid Brežněv. Na počátku roku 1969 vydal ÚV KSSS a později i ÚV KSU usnesení posilující ideologický nátlak na inteligenci. Například vedení Svazu spisovatelů muselo nést odpovědnost za tvorbu a občanské chování každého člena Svazu. S kontrolou nad literaturou a uměním oddělení kultury ÚV KSU aktivně pomáhal ukrajinský KGB.120 Zřejmě nejtragičtější událostí té doby byla intervence zemí Varšavské smlouvy do Československa. Vnitropolitická situace v sovětské Ukrajině se po této události ještě více zostřila. Přesto se KSU snažila vyhnout vzrůstání napětí. Například se dále tiskly články Ivana Dzjuby, který už upadl v nemilost, nebo Ivana Svitlyčného, který tou dobou po propuštění z vězení pracoval v poltavské pekárně jako účetní. V červenci

1970

byl

šéf

ukrajinského

KGB

V.

Nikitčenko

nahrazen

V. Fedorčukem, který byl zastáncem nejostřejšího potírání opozičního myšlení a hnutí a řídil se výhradně nařízeními z Moskvy. P. Šelest ztratil současně jednoho ze svých

119


120

Kas’janov: Nezhodni, s. 80, 82.

40

hlavních stoupenců a reálnou kontrolu nad republikovým KGB (která byla už předtím dost omezená.).121 2.4 POTLAČENÍ UKRAJINSKÉHO DISENTU – KONEC 60. A POČÁTEK 70. LET Zostření politické situace v Ukrajinské SSR po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ilustrují hned dva případy pokusu o sebeupálení. První z nich se odehrál 5. listopadu 1968, kdy se v Kyjevě upálil učitel a bývalý politický vězeň Vasyľ Makucha. Polil se benzínem a prohlásil, že Ukrajina byla a zůstane kolonií Ruska a pod záminkou boje s nacionalismem je ničen národní jazyk, kultura a upadají lidové tradice. Pak se se slovy: „Ať žije svobodná Ukrajina!“ proměnil v lidskou pochodeň. Utrpěl smrtelná zranění a po třech dnech zemřel. O dva a půl měsíce později se upálil český student Jan Palach.122 V únoru 1969 se na kyjevské ulici Chreščatyk nezdařil pokus o sebeupálení bývalého vojáka UPA Mykoly Bereslavs’kého. Stačil jen zvolat hesla „Ať žije samostatná Ukrajina!“ a „Skončit diskriminaci ukrajinského národa!“. Byl zatčen milicí a později odsouzen na dva a půl roku vězení.123 V letech 1968-1969 proběhla na Ukrajině série zatýkání a soudních procesů v souvislosti s protesty proti vpádu sovětských vojsk do Československa. Byli tak odsouzeni kirovohradský fyzik Heorhij Dobovov, který rozšiřoval dopis všem vlasteneckým organizacím Československa,

zástupce vedoucího oddělení propagandy

a agitace čerkasského oblastního výboru KSU Mychajlo Lichcov, který šířil letáky s protestem proti agresi v Československu, a mnoho dalších.124 Svjatoslav Karavans’kyj, nacházející se právě ve vladimirské věznici, byl v roce 1969 obviněn z protisovětské propagandy a v dubnu 1970 byl odsouzen k pětiletému

121


122


123

Kolyšnij vojak UPA probuvav spalyty sebe na vulyci Kyjeva, in: Sučasnisť, č. 8, 1969, s. 119.

124

Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 192; Dmytruk, Volodymyr: Zrostanňa nehatyvnych nastrojiv v seredovyšči polityčnoji elity Ukrajiny v zv’jazku z podijamy 1968 r. v Čechoslovaččyni (na prykladi kryminaľnoji spravy M. S. Lichcova). In: Istorija Ukrajiny. Malovidomi imena, podiji, fakty (Zbirnyk statej), Vypusk 7, Kyjiv 1999, s. 323-326.

41

žaláři. Na jeho obranu zaslali V. Moroz, V. Čornovil a B. Horyň dopis vrchnímu prokurátorovi Ukrajinské SSR Ljaškovi.125 KGB se v květnu 1970 pokusil zatknout Valentyna Moroze v karpatské vesnici Kosmač poté, co nahrál na magnetofon církevní mši. Ale místní obyvatelé jeho zatčení zabránili. Nakonec byl Valentyn Moroz vzat do vazby v červnu 1970 v Ivano-Frankivs’ku a v listopadu byl postaven před soud za údajnou „protisovětskou agitaci a propagandu“ a pomlouvání sovětského hospodářského a společenského systému ve svých pracích Mojžíš i Datan, Mezi sněhy, Kronika odporu, Viděl jsem Mohameda a znovu Reportáž z Berijovy rezervace. Byl odsouzen jako recidivista k devíti letům odnětí svobody (šesti letům vězení, třem rokům pracovních táborů zvláštního režimu) a následně pěti letům vyhnanství. Na soudní jednání ho přijelo podpořit 13 přátel a známých – ze Lvova, Kyjeva i Moskvy (V. Čornovil, P. Zalyvacha, B. Horyň aj.) Proces byl ale uzavřený, což byl mj. důvod, proč na něm odmítli svědčit B. Antonenko-Davydovyč, V. Čornovil a I. Dzjuba.126 Petici proti politickému procesu s V. Morozem kromě nich podepsali i S. Šabaturová, M. Plachotňuk, manželé Kalyncovi, Z. Franková, M. Kocjubyns’ka, P. Zalyvacha, O. Antonivová, O. Mešková, M. Kosiv a další.127 Tragickou událostí počátku 70. let byla nevyjasněná smrt Ally Hors’ké, jedné z největších autorit šedesátníků, která byla na konci listopadu 1970 nalezena zavražděna v domě svého tchána. Podle oficiální verze ji kvůli osobním neshodám zabil její tchán I. Zarec’kyj, který den poté spáchal sebevraždu. A. Hors’ka se účastnila snad všech protestních akcí, podepisovala petice, včetně Dopisu 139, jezdila na procesy s šedesátníky, obracela se na ukrajinské státní a stranické orgány se stížnostmi na jejich postup vůči zatčeným šedesátníkům. Kvůli podivným okolnostem její smrti a dalšímu průběhu vyšetřování disidenti věřili, že v její vraždě měl prsty KGB.128 Pohřeb A. Hors’ké 7. prosince 1970 se přes snahy jeho oficiálních organizátorů stal dalším opozičním protestem. Vystoupili na něm O. Serhijenko, J. Sversťuk, I. Heľ, V. Stus a též folklórní sbor Homin.129 125

Chronika těkuščich sobytij, č. 13, 30. 4. 1970, in: http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm.

126

Bilocerkowycz: Soviet Ukrainian Dissent, s. 32; The Ukrainian Herald, č. 4, s. 31-42.

127


128

Perše radiointerv’ju Nadiji Svitlyčnoji na Zachodi, in: Sučasnisť, č. 4, 1979, s. 93-94; The Ukrainian Herald, č. 4, s. 6-20; Kas’janov: Nezhodni, s. 86.

129


42

Homin, který už byl dlouho trnem v patě ukrajinským úřadům, se stal další obětí represí režimu. Sbor, který měl téměř 160 členů, vystupoval se zpěvem ukrajinských národních písní v kyjevských parcích, u památníků T. Ševčenka a L. Ukrajinky. Přes svou politickou neangažovanost neunikl pronásledování. Pod nátlakem ho musela opustit část členů, jeho vedoucí L. Jaščenko dostal přísnou důtku Svazu skladatelů Ukrajiny a když nezměnil činnost souboru, byl ze Svazu vyloučen. Činnost sboru musela být ukončena.130 Na počátku 70. let znovu povstala otázka vytvoření takových organizací nebo skupin, které by legálně působily v rámci sovětského právního systému a mezinárodního práva. Jednou z prvních takových organizací byl Občanský výbor na obranu Niny Strokatové (Hromads’kyj komitet na zachyst Niny Strokatovoji), manželky známého politického vězně Svjatoslava Karavans’kého.131 Nina Strokatová se odmítala zříci svého muže a bojovala za jeho propuštění, také protestovala proti rusifikaci v Oděse, kde žila. Po jejím zatčení v prosinci 1971 zahájili její příznivci petiční kampaň na její obranu – společnými silami, koordinovaně a cílevědomě. Deklaraci o vzniku Občanského výboru podepsali moskevský obránce lidských práv Pjotr Jakir, Iryna Stasivová-Kalyncová, Vasyľ Stus, Leonid Tymčuk a Vjačeslav Čornovil. Občanský výbor sice stihl vydat informační bulletin, ale už nemohl řádně rozvinout svou činnost, protože část jeho členů byla zatčena.132 V Dněpropetrovsku v červnu 1970 byli zatčeni básník Ivan Sokuľs’kyj, v Novomoskovs’ku Mykola Kuľčyc’kyj a asistent na vysoké škole Viktor Savčenko, za to, že napsali a rozšiřovali Dopis tvůrčí mládeže Dněpropetrovska (Lyst tvorčoji molodi Dnipropetrovs’ka). Autor dopisu I. Sokuľs’kyj byl odsouzen na čtyři a půl roku a jeho přátelé na dva a půl roku vězení. Dopis byl adresován předsedovi ukrajinské vlády V. Ščerbyc’kému, tajemníkovi ÚV pro ideologii F. Ovčarenkovi a tajemníkovi

Svazu spisovatelů Ukrajiny

D. Pavlyčkovi. Snažil se je upozornit na porušování zákonů, národnostní diskriminaci Ukrajinců a náznaky ukrajinofobie v případě odsuzující kampaně proti románu Oles’e Hončara Sobor (Katedrála). Kampaň byla nejintenzivnější právě v Dněpropetrovsku, protože tamější první tajemník oblastního výboru strany O. Vatčenko viděl svou osobu

130


131

Svitlyčna, N.: Pohrom z prodovženňam, in: Sučasnisť, č. 3, 1983, s. 78.

132

Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 131-132.

43

v jedné z ne právě kladných postav románu. V Dopisu se objevila jména desítek lidí potrestaných za různé formy protestu proti rusifikaci. Dopis tvůrčí mládeže Dněpropetrovska se brzy začal šířit v opisech po Ukrajině.133 Oles’ Hončar, jeden z nejvýznamnějších ukrajinských spisovatelů, ve svém románu poukazoval na postupné mizení ukrajinštiny a na cynický postoj některých vrstev obyvatelstva k ukrajinskému kulturnímu dědictví. Stranické orgány O. Hončarovi vyčítaly, že přetvořil svůj román v „arénu diskusí a sporů“, idealizoval minulost a zvláště onu katedrálu a příliš pozornosti věnoval kozáckým časům.134 F. Ovčarenko, tajemník ÚV pro ideologii, román přímo označil za nepodařený a za krok zpět v Hončarově tvorbě.135 Tvrdá politika používaná proti ukrajinskému opozičnímu hnutí zahrnovala intenzivnější útoky proti nepolitickým kulturním aktivistům v roce 1971. To ilustrují dva příklady: zrušení novoročního zpívání koled v Kyjevě a již zmíněné pronásledování a rozpuštění folklórního souboru Homin.136 Další sled událostí naznačovalo celosovětské a následně ukrajinské usnesení „O opatřeních na protiakce proti nelegálnímu rozšiřování protisovětských a jiných politicky škodlivých materiálů“ z léta 1971, které vyhlásilo boj samvydavu.137 Od zatčení belgického občana ukrajinského původu Jaroslava Doboše, který se v lednu 1972 pokusil vyvézt z Ukrajinské SSR materiály samvydavu (ve skutečnosti ale pouze kopii knihy Slovnyk rym ukrajins’koji movy S. Karavans’kého), získal KGB zdokumentování jeho kontaktů se Zinovijí Frankovou, Stefanií Hulykovou, Leonidem Seleznenkem, Ivanem Svitlyčným a také veřejné Dobošovo pokání.138 To mu dobře posloužilo před dalším postupem proti opozičnímu hnutí. Scénář tvrdého zásahu proti disentu byl schválen už ve výše zmíněném usnesení v červnu 1971 Ústředním výborem KSSS a v červenci pak ÚV KSU.139

133

Lyst tvorčoji molodi Dnipropetrovs’ka, in: Sučasnisť, č. 2, 1969, s. 78-85.

134


135


136

The Ukrainian Herald, č. 4, s. 144; The Ukrainian Herald, č. 6, s. 130-138.

137


138

Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 198; Kas’janov: Nezhodni, s. 123.

139


44

Generální pogrom Roky 1972 a 1973 znamenaly počátek tvrdých politických represí na Ukrajině i v celém Sovětském svazu. Příčiny masivního útoku proti opozici a jeho načasování nejsou dodnes zcela jasné. Mezi možné faktory můžeme řadit rozvinutost a rozsáhlost opozičního hnutí, které mohlo představovat hrozbu sovětskému systému, který neměl nad opozičně smýšlejícími skupinami a jedinci kontrolu. Možná svou roli sehrálo i nadcházející 50. výročí vzniku Sovětského svazu, při kterém bylo nutné prezentovat SSSR jako ideologicky jednotný stát. Ani vzpomínky Petra Šelesta nepodávají dostačující vysvětlení. První vlna udeřila proti N. Strokatové, O. Prytykovi, O. Riznykovi, Z. Frankové, I. Dzjubovi, I. Svitlyčnému, V. Stusovi, J. Sversťukovi, M. Plachotňukovi, Z. Antoňukovi, V. Čornovolovi, S. Šabaturové, M. Cholodnému, M. Osadčyjovi, I. Heľovi, Ihoru a Iryně Kalyncovým,

D.

Šumukovi,

L.

Seleznenkovi,

O.

Serhijenkovi,

L.

Pljuščovi,

V. Rokec’kému a dalším. Jen v prvním měsíci roku 1972 bylo zatčeno okolo 20 lidí. Většina zatčení byla v tisku spojována s případem belgického studenta Jaroslava Doboše. Také vyšetřování zatčených bylo vedeno za účelem dokázat jejich spojení s „výzvědným centrem“ okolo J. Doboše. Ale veřejně prezentované výsledky vyšetřování nenechaly nikoho na pochybách, že jde o spojení falešné a případ Dobeše je vykonstruovaný.140 Tlak vyvíjený KGB nevydrželi někteří ze zatčených. Leonid Seleznenko se vyznal ze své „zločinné“ činnosti. V novinách a dokonce v televizi přesvědčovala o své loajálnosti sovětské moci vnučka Ivana Franka Zinovija Franková. I spisovatel Mykola Cholodnyj takovým způsobem unikl vězení. Více než rok odolával literární kritik Ivan Dzjuba, zatčený v „druhé vlně“ v dubnu 1972. Na I. Dzjubu měli představitelé ukrajinského politického vedení spadeno už dlouho, především díky jeho autorství práce Internacionalismus nebo rusifikace? a opozičním postojům. Jak ho viděla sovětská moc je zřejmé z dopisu Ústřednímu výboru KSU o „opozičnosti“ I. Dzjuby, který napsali vedoucí oddělení vědy a kultury a propagandy a agitace ÚV v dubnu 1967. Mezi Dzjubovy opoziční projevy řadili mj. jeho interview pro prešovský časopis Nove žytťa, otištění jeho článků na Západě (např. časopis Sučasnisť, č. 3, 1967 otiskl jeho práci Ševčenko i Petefi a mnoho dalších), které odsoudili jako

140


45

nacionalistické. Dále I. Dzjubovi vyčítali, že se jeho články dostaly do rukou „ještě neporažených hitlerovců“ a „mnichovských nacistů“.141 Aby zlomili odpor jedné z největších autorit ukrajinského disentu, zkoušeli v KGB téměř všechno. Od širokého odsouzení v hromadných sdělovacích prostředcích až po zastrašování Dzjubovy rodiny. Ivan Dzjuba, sužovaný tuberkulózou, byl po ročním vyšetřování v březnu 1973 odsouzen k pěti letům odnětí svobody v pracovních táborech, ale zůstal v Kyjevě. Nakonec se v říjnu 1973 dopisem obrátil na Prezídium Nejvyšší rady Ukrajinské SSR s prosbou o milost a označil veškerou svou předchozí činnost za politicky škodlivou. Za dva dny byl u příležitosti 56. výročí bolševické revoluce na základě usnesení Prezídia Nejvyšší rady Ukrajiny propuštěn. Vystoupil v tisku, kde rovněž odsoudil vlastní minulost a zřekl se svých bývalých názorů. KGB se tak povedlo, že se I. Dzjuba zkompromitoval u větší části opozice a také v emigračních kruzích a dostal se do izolace.142 Také básník Ivan Drač provedl sebekritiku, což ho pravděpodobně zachránilo od vězení a pracovního tábora.143 Tresty, ke kterým byli odsouzeni zatčení, byly tvrdé. Nadija Svitlyčna byla odsouzena ke čtyřem letům pracovních táborů přísného režimu, ačkoliv byla matkousamoživitelkou tříletého dítěte. Na sedm let odnětí svobody a pět let vyhnanství byli odsouzení Ivan Svitlyčnyj a Jevhen Sversťuk.144 V letech 1972-1973 byla za paragraf 62 odsouzeno skoro 70 disidentů, mj. Jevhen Proňuk, Vasyľ Lisovyj, kněz Vasyľ Romaňuk nebo student Vasyľ Ovsijenko.145 Terčem útoku KGB se stali také vydavatelé Ukrajins’kého visnyku, nelegálního opozičního časopisu (podrobněji v podkapitole Samvydav). Také většina autorů a organizátorů samvydavu skončila ve vězení. Protesty proti zatčením, podobné těm z poloviny 60. let, se nekonaly – jejich případní organizátoři se nacházeli za mřížemi. Ani atmosféra ve společnosti neodpovídala takovému postupu. Všichni si dobře pamatovali pronásledování, jaké následovalo 141 142

CDAHOU, f. 1, op. 24, spr. 6313, ark. 33-36, in: Šapoval: Petro Šelest, s. 474-475. Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 198-199; Kas’janov: Nezhodni, s. 130-131; rozhovor s Mychajlynou Kocjubyns’kou 22. 4. 2003.

143

Bakuła, Bogusław: Skrzydło dedala, Poznań 1999, s. 18.

144

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 877, ark. 74-79, podle: Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 199-200.

145


46

po pouhém podepsání některé z protestních petic v druhé polovině 60. let. Všechny pokusy o protest byly zpacifikovány, navíc nepřekročily lokální charakter.146 Mlčet ale nechtěla ukrajinská emigrace na Západě. Protestoval Antibolševický blok národů, který poslal výzvu o represích na Ukrajině do OSN, i další diasporní organizace.147 Podle Chroniky těkuščich sobytij bylo mezi lednem a květnem 1972 zatčeno na 100 osob.148 Ljudmila Aleksejevová ve své knize dokládá 89 případů zatčení.149 Vlna zatčení let 1972-1973 neproběhla pouze na Ukrajině, ale byla součástí celosovětského zásahu proti opozici. Podobně byli uvězněni opoziční činitelé v Moskvě, Sankt Petěrburgu (tehdejším Leningradu), Vilnijusu nebo Novosibirsku.150 A i v dalších letech represe neustaly, jakkoli už nedosahovaly masívnosti let 1972-1973. Sovětské moci se podařilo z velké části umlčet opozici na dlouhá léta a paralyzovat její činnost, zejména vydávání samvydavu. Kromě toho ji společnosti úspěšně představila jako ničitele socialismu, nepřítele sovětského zřízení a zaprodance Západu. Opozici zato umožnila zřetelně se vymezit vůči sovětskému režimu. Odsunutí Šelesta a nástup Ščerbyc’kého Petro Šelest sice jako první tajemník KSU podporoval jistou formu prosovětského ukrajinského patriotismu, ale zároveň byl proti každému sebemenšímu projevu byť údajného ukrajinského nacionalismu. Přesto některé jeho proukrajinské postoje, mezi jinými i vydání jeho knihy Ukrajino naše sovětská, přispěly k jeho odvolání z funkce v roce 1972. Petro Šelest byl pod tlakem KSU a zvláště centra v Moskvě. Tam byl považován za přílišného ukrajinského patriota, který nebojuje proti plánům na větší autonomii Ukrajiny a navíc kolem sebe soustředí skupinu politiků, kterým se nelíbí politika a chování Brežněva. Když se ale moskevské centrum se v druhé polovině 60. let začalo znepokojovat Šelestovými „autonomistickými“ sklony a tlačilo na něj, Šelest bez váhání přešel do tvrdého potlačení opozice, tak jak to po něm chtěli v Moskvě. 146 147

Kas’janov: Nezhodni, s. 125. Antibolschewistischer Blok der Nationen: Verhaftungen und Verfolgungen in der Ukraine, München 1972.

148

Chronika těkuščich sobytij, č. 25, 20. května 1972. In: http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm.

149

Aleksejeva: Istorija inakomyslija, s. 23.

150


47

V březnu 1972 ho kritizovaly i ÚV KSU a Politbyro ÚV KSSS – za „nedostatky ve věci internacionální výchovy pracujících, smířlivý postoj k projevům nacionalismu.“151 26. dubna 1972 už noviny zveřejnily zprávu, že Politbyro ÚV KSU uvolnilo P. Šelesta z funkce prvního tajemníka KSU. Šelest pak byl odsunut do funkce zástupce předsedy Rady ministrů SSSR (vicepremiér). Ještě téhož roku byl do jisté míry liberální F. Ovčarenko na postu tajemníka ÚV KSU pro ideologii vystřídán o poznání tvrdším neostalinistou V. Malančukem. Podobné personální změny proběhly v celém spektru ukrajinského politického vedení na všech jeho úrovních – například byla vyměněna celá čtvrtina tajemníků pro ideologii.152 Následovala i kampaň diskreditující v rámci boje proti „ukrajinskému buržoaznímu nacionalismu“ Šelestovu knihu Ukrajino naše sovětská (Ukrajino naša raďans’ka), jejíž autorství patřilo skupině odborníků a která byla vlastně ideologickou slátaninou, pojednávající o minulosti a současnosti Ukrajiny.153 Zatímco aparátčík P. Šelest byl zastáncem kontrolované ukrajinizace, jeho nástupce Volodymyr Ščerbyc’kyj reprezentoval stalinovsko-brežněvskou koncepci centralismu a rusifikace za udržení jednotnosti sovětského impéria. V. Ščerbyckyj vládl na Ukrajině dlouhých 17 let a padl teprve s perestrojkou M. Gorbačova. Politika V. Ščerbyckého přijímala stále represivnější opatření proti inteligenci domáhající se zlepšení situace v ukrajinské kultuře. Celou dobu od počátku roku 1971 až přes celý rok 1972 trvala zatýkání, vyšetřování, soudní procesy s rozsudky dlouholetých trestů odnětí svobody v pracovních táborech nebo vyhnanství. Leden 1972 započal pogrom ukrajinské inteligence, lidí tvořících nevelké opoziční hnutí, především spisovatelů a studentů, které se tak podařilo umlčet. Represe 70. let natolik oslabily disidentské hnutí na Ukrajině, že Ukrajinská helsinská skupina, založená několika intelektuály na konci desetiletí a vedená Mykolou Rudenkem, byla zničena bez větší námahy a její členové byli zase posláni do pracovních táborů. Ale nebylo možné zničit její poslání. Sovětský svaz se stále zřetelněji jevil jen jako obr na hliněných nohách. Deukrajinizace, započatá s nástupem V. Ščerbyckého, byla částečně zabržděna teprve po roce 1985 nástupem Gorbačovovy perestrojky, ale její konec nastal až s pádem

151

CDAHOU, f. 1, op. 10. spr. 1401, ark. 43, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 133.

152


153


48

prvního tajemníka KSU v roce 1989. Bohužel byla natolik skutečnou, že dovolila zakořenění ruského jazyka a ruského způsobu života především ve městech. 2.5 UKRAJINSKÝ SAMVYDAV Zvláštní podkapitolu jsem se rozhodla věnovat hlavním materiálům, které obíhaly ilegálně mezi lidmi na Ukrajině a jejichž většina se dostala i na Západ, kde byla vydána. Samvydav byl spontánní formou ústavně zaručeného práva na svobodu slova a převážná většina jeho dokumentů se nevyznačovala protisovětským zaměřením. Byl jediným nekontrolovaným informačním kanálem a prostředkem šíření objektivních informací o situaci na Ukrajině. Podle ukrajinských historiků Jurije Danyljuka a Oleha Bažana můžeme samvydav definovat jako prostředek existence společensky důležitých textů, jejichž tištění probíhalo bez autorské kontroly během procesu jejich rozšiřování mezi čtenářskými centry.154 V šedesátých letech prošel ukrajinský samvydav několika vývojovými etapami. Zpočátku se šířily hlavně literárně-umělecké práce – verše Ivana Drače, Mykoly Vinhranovs’kého nebo Vasyľa Symonenka. Mezi lety 1963 a 1965 se objevilo mnoho anonymních článků kritizujících sociální a národnostní problémy, sužující sovětskou Ukrajinu. Další etapu charakterizovaly autorské články, v nichž byly společenské problémy kritizovány většinou z marxisticko-leninských pozic.155 Do roku 1965 se samvydav rozrůstal jako prostor pro vyjádření myšlenek opozičních činitelů. Mezi populární materiály patřily tehdy především nepublikované básně Vasyľa Symonenka a jeho Deník, dále článek o procesu s údajným žhářem Národní knihovny Pohružaľským a také proslov amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera při odhalení sochy Tarase Ševčenka ve Washingtonu 27. června 1964.156 Zpočátku byly materiály samvydavu předávány nejbližším známým a přátelům či příbuzným. Ti je poté postupovali dále „prověřeným“ lidem. Proces rozšiřování se stal spontánním. Články se přepisovaly na psacích strojích i ručně, nebo byly fotografovány. Postupně vznikla jistá infrastruktura šíření samvydavu. Ve Lvově organizoval přetisk

154

Podle definice O. Daniela. Viz Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 73.

155


156

Chornovil, Vyacheslav: The Chornovil Papers, New York 1968, s. 54.

49

článků s pomocí desítek lidí také Mychajlo Horyň. Samvydav neustále putoval mezi Lvovem a Kyjevem.157 Velké úsilí na rozšiřování nelegální literatury vynaložil Ivan Svitlyčnyj. Už na počátku 60. let začal systematicky sbírat a zapisovat na magnetofonové pásky uměleckou tvorbu a literárně-kritické články, které z různých důvodů nemohly být v Ukrajinské SSR publikovány. Tyto nahrávky pak sám nebo zprostředkovaně rozšířil po celé Ukrajině.158 Na základě sebraných materiálů chtěl uspořádat sbírku, která by obsahovala díla V. Stuse, M. Vorobjova, V. Holoboroďka, I. Kalynce a jiných. Jeho zatčení v rámci první vlny represí v roce 1965 mu znemožnilo realizaci tohoto záměru.159 Když se v roce 1966 Svitlyčnyj vrátil z vězení, uspořádal soubor dokumentů týkajících se soudního procesu s Levkem Luk’janenkem, Ivanem Kandybou a dalšími. S jeho předmluvou byly tyto dokumenty poslány stranickým a státním orgánům a současně předány na Západ, kde vyšly jako kniha Ukrajinští právníci před soudem KGB (Ukrajins’ki jurysty pid sudom KDB).160 Rozšiřování samvydavu se samozřejmě účastnili téměř všichni šedesátníci. V Kyjevě ho mezi univerzitními studenty roznášel V. Ovsijenko, mezi aspiranty a vyučujícími B. Popruha a M. Hryhorovyč, kteří ani formálně nebyli účastníky šedesátnického hnutí. Obecně si udržela hlavní roli v šíření nelegální literatury tvůrčí inteligence – vysokoškolští učitelé, akademická inteligence, částečně pak učitelé, studenti či pracovníci v lékařství. Geograficky se samvydav omezoval spíše na větší města – Kyjev, Lvov, Čerkasy, Luc’k, Ivano-Frankivs’k, Ternopiľ, méně Poltavu, Dněpropetrovsk, Oděsu.161 Jedním z hlavních dokumentů ukrajinského samvydavu poloviny 60. let byl článek Stav a úkoly ukrajinského osvobozeneckého hnutí (Stan i zavdanňa ukrajins’koho vyzvoľnoho ruchu), který měl být podle vzpomínek Mychajla Horyně programem politicky orientovaného šedesátnictví. Apeloval na používání legální i nelegální, masové

157


158


159

Deržavnyj archiv Služby bezpeky Ukrajiny (DA SBU), spr. 68805, FP, t. 2, ark. 288-290, podle: Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 73-74.

160


161


50

i individuální agitace a místy připomínal kritiku sovětského řádu publicistů z Organizace ukrajinských nacionalistů. Dalšímu rozpracování politického programu zabránila první vlna zatýkání opozice. Podobných radikálně politických článků obíhalo v samvydavu více, ale nebyly určeny nikomu mimo okolí jejich tvůrců.162 Právě zatýkání v letech 1965-1966 vedlo ke změně taktiky vydávání samvydavu. Následující články vycházely ve větší míře z marxistických pozic, samvydav přestal být anonymním a některé jeho materiály se staly téměř oficiálními.163 V dalších řádcích se pokusím charakterizovat některé z důležitých samvydavových materiálů druhé poloviny 60. let. Ivan Dzjuba: Internacionalismus nebo rusifikace?164 Práce

nazvaná

Internacionalismus

nebo

rusifikace?

(Internacionalizm

či rusyfikacija?) patří mezi samvydavová díla zásadního významu. Tehdy čtyřiatřicetiletý Ivan Dzjuba ve svém díle podal kritické zkoumání sovětské národnostní politiky založené podle jejího vlastního tvrzení na leninských základech. Dzjuba tvrdí, že odchylky, chyby a nedokonalosti sovětské národnostní politiky, jako např. represe roku 1965, byly odchýlením se od leninské národnostní politiky. I. Dzjuba napsal svou práci Internacionalismus nebo rusifikace? za tři měsíce, s přepisováním mu potom pomáhaly Mychajlyna Kocjubyns’ka a Zinovija Franková. Rychle byla také připravena ruská verze.165 Dzjubova práce spolu s protestním dopisem proti zatčení části představitelů šedesátnictví byla na konci roku 1965 zaslána Ústřednímu výboru KSU v Kyjevě i ÚV KSSS v Moskvě a dokonce obíhala mezi tajemníky oblastních výborů za účelem diskuse. Petro Šelest ji zjevně neodmítl hned, když ji poslal i oblastním tajemníkům. Ještě v 70. letech panoval na Západě názor, že Dzjuba napsal knihu Internacionalismus nebo rusifikace? na objednávku prvního tajemníka Šelesta, autor ale tuto verzi odmítá.166

162


163


164

Dzjuba, Ivan: Internacionalizm čy rusyfikacija?, Mjunchen 1968

165


166

Košelivec, Ivan: Chronika ukrainskogo soprotivlenija. In: Kontinent, č. 5, 1975, Paříž, s. 176; rozhovor s Ivanem Dzjubou 23. 4. 2003.

51

Posláním na ÚV strany ztratila práce punc nelegálního díla. Rychle se rozšířila v samvydavu. Její největší přínos spočíval v její věcné analýze, v nesnadno proveditelné kritice ze strany sovětských úřadů. Dzjubova práce byla zároveň odvážným opozičním činem. Dzjubova objektivní kritika vycházela z oficiálních statistických dat, prohlášení, plánů a jiných dokumentů z historie Ruska a SSSR a z teoretických základů komunismu, které nikdo předtím takovým způsobem neanalyzoval. A ani na chvíli v ní autor neopustil zákonný rámec sovětského systému. Ivan Dzjuba kritizoval tehdejší působení a koncepci národnostní politiky, zaměřenou na vytvoření ruskojazyčné, kulturně a mentálně unifikované sociální masy, která by si v případě uskutečnění protiřečila s koncepcí Lenina. Vnucování socialistické kultury nízké úrovně, vytvářené na základě ruských tradic, Ukrajincům považoval Dzjuba za porušování lidských práv i právního řádu SSSR. Poukázal na ukrajinofobii Rusů usídlených na Ukrajině i na úmyslné potlačování ukrajinského jazyka, sociálních i kulturních organizací. Jednu kapitolu Ivan Dzjuba věnoval ukrajinsko-ruským vztahům, tématu velmi citlivému. Dzjuba z tehdejší nespokojenosti v sovětské Ukrajině vinil rusfikační politiku sovětského režimu a zcela zavrhl jako nesmyslné obviňování z údajného buržoazního nacionalismu na Ukrajině. Nepřímo Dzjuba píše o selhání ruské opozice v podpoře požadavků neruských národností. Internacionalismus nebo rusifikace? je idealizovanou, ale naprosto vyčerpávající interpretací Leninovy národnostní politiky. Touto prací se stal I. Dzjuba známou osobností i symbolem odporu proti režimu, což byla role, kterou si vůbec nepřál. Jeho kniha ho proslavila také na Západě. Po rychlém rozšíření v samvydavu se Dzjubova kniha brzy nelegálně dostala za hranice Sovětského svazu. Publikování Internacionalismu nebo rusifikace? v roce 1968 v mnichovském vydavatelství Sučasnisť (a potom ještě v dalších nakladatelstvích a v několika jazycích) dalo sovětským úřadům do ruky argument k zahájení kampaně proti knize a jejímu autorovi. Jejím projevem bylo i zahraniční vydání knihy Co a jak obhajuje I. Dzjuba? (Ščo i jak obstojuje I. Dzjuba?), kterou pod pseudonymem Bohdan Stenčuk napsal kolektiv autorů z AN Ukrajinské SSR na objednávku ÚV KSU.167 Tento pamflet se snažil vyvrátit

167


52

Dzjubovu argumentaci zkreslenými výroky a nesprávnými citacemi, na které upozornil Vjačeslav Čornovil. Ve své rozsáhlé kritice tohoto hanopisu Jak i ščo obstojuje B. Stenčuk ostře polemizuje s „kolektivním“ autorem označeným uvedeným jménem.168 Ivan Dzjuba byl podroben rozsáhlé kritice také v médiích. Ještě na počátku roku 1969 zde ale odmítl veřejně vystoupit a protestovat proti vydání své práce v zahraničí. Na podzim téhož roku pohrozil Ukrajinský svaz spisovatelů I. Dzjubovi vyloučením, což by mu znemožnilo publikovat v celém Sovětském svazu.169 Pod následným silným tlakem I. Dzjuba podlehl a souhlasil s vydáním prohlášení, ve kterém se distancoval od „ukrajinského buržoazního nacionalismu“ a vytkl ukrajinské emigraci, že představuje jeho osobu i díla jako nacionalistická. Dzjubova sebekritika zabránila jeho vyloučení ze Svazu spisovatelů, ale zároveň vyvolala prudký spor v opozičních kruzích.170 Část opozice s jeho postojem otevřeně nesouhlasila. Dzjubovým hlavním oponentem byl Valentyn Moroz, který na jeho pokání reagoval prací Mezi sněhy. V roce 1972 byl Ivan Dzjuba znovu zatčen, o jeho pokání o rok později jsem se již zmínila v kapitole Generální pogrom. Vjačeslav Čornovil: Neštěstí z rozumu. Portréty dvaceti „zločinců“171 Zatýkání provedená v letech 1965-1966 měla masový charakter, vzrostl jak teror ze strany vlády, tak i aktivity opozičního hnutí. Podrobné informace o zatčeních zveřejnil především Vjačeslav Čornovil, kterému se ještě před vlastním zatčením podařilo sebrat materiály o procesech v roce 1966. Čornovil se zapojil do protestů proti procesům, když byl ve Lvově sledoval tamější soudní jednání jako novinář. Soudy se měly konat veřejně, ale zasedání byla uzavřená, když se objevily známky občanské nespokojenosti. Na jeden z procesů byl V. Čornovil předvolán jako svědek. Svědčit však odmítl s poukazem na to, že soud jedná neveřejně a je tudíž nelegální. V dubnu 1966 byl Vjačeslav Čornovil lvovským soudem obviněn z odmítnutí svědectví v soudním jednání se zatčenými šedesátníky, v červenci byl odsouzen na tři

168

Chornovil, V.: What Bohdan Stenchuk defends and how he does it, in: The Ukrainian Herald, č. 6, s. 2162.

169


170

Bilocerkowycz: Soviet Ukrainian Dissent, s. 27.

171

Čornovil, Vjačeslav: Lycho z rozumu (Portrety dvadcjaty „zločynciv“), Paryž 1967.

53

měsíce nápravné práce a ztráty 20% platu.172 V listopadu 1967 byl potom odsouzen ve smyslu nového paragrafu 187 na tři roky vězení, později snížené na polovinu. Mezi tím se mu podařilo napsat knížku, pojmenovanou Neštěstí z rozumu. Portréty dvaceti „zločinců“ (Lycho z rozumu. Portrety dvadcjaty „zločynciv“), která obsahovala informace o obětech první vlny zatýkání opozice v letech 1965-1966. 173 V této práci V. Čornovil dokázal, že sovětská moc pronásleduje nikoli hrstku společenských

odpadlíků,

ale

ve

skutečnosti

ukrajinskou

intelektuální

elitu.

O odsouzených sebral velké množství materiálů: životopisy, obvinění, rozsudky, dopisy vysokým státním a stranickým představitelům, bibliografii jejich publikací, jejich fotografie (často už z pracovních táborů). Pomohly mu při tom desítky lidí, známí a příbuzní vězněných. Práce na knize trvala celý rok. V dubnu 1966 skončily procesy na Ukrajině, předmluva knihy byla napsána na konci dubna 1967. Lycho z rozumu začalo obíhat mezi lidmi a už 3. srpna 1967 byl autor knihy 174

zatčen.

Někdy v té době byl také rukopis přepraven za hranice a zanedlouho vyšel

v Paříži (v říjnu 1967). Jeho obsah vysílaly zahraniční rozhlasové stanice a přetiskovaly západní deníky. Vjačeslav Čornovil: Soudnictví nebo recidivy teroru? V práci Soudnictví nebo recidivy teroru? (Pravosudďa čy recydyvy teroru?) se Vjačeslav Čornovil snažil popsat mechanismus politických represí druhé poloviny 60. let. V knize se objevily nejrůznější petice, úryvky ze zápisů ze soudních procesů. Její rukopis byl hotov na počátku roku 1966, kdy ho V. Čornovil poslal prvnímu tajemníkovi ÚV KSU P. Šelestovi, šéfovi KGB V. Nikitčenkovi, prokurátorovi Ukrajinské SSR F. Hluchovi, předsedovi Nejvyššího soudu V. Zajčukovi a předal několika poslancům Nejvyšší rady Ukrajiny a vůdčím osobnostem vědy a kultury – spisovateli O. Hončarovi, A. Malyškovi, M. Steľmachovi aj.175 O něco později byl ruský překlad práce,

172

Ukrajins’ka intelihencija pid sudom KGB, s. 46, podle: Kas’janov: Nezhodni, s. 73.

173

Název jako první použil ruský spisovatel Alexandr Gribojedov ve své dramatické satiře Gore ot uma (česky překládaném jako Hoře z rozumu). Tento název se na Ukrajině vžil jako rčení – ukrajinsky tedy „lycho z rozumu“ a právě toto rčení zřejmě převzal Čornovil jako název svého díla.

174

Zajava V. Čornovola do CK KPU, Prezydiji Verchovnoji Rady URSR, Prokuratury URSR, in: Šapoval: Petro Šelest, s. 477.

175

Archiv USBU v Ľvivs’kij oblasti, spr. P-2335, t. 2, ark. 214-216, podle: Bažan – Danyljuk: Opozycija v Ukrajini, s. 64.

54

zformulovaný v Institutu jazykovědy z iniciativy Zinovije Frankové, rozšířen mezi ruskými obránci lidských práv. Současně byla práce přepravena za hranice. Pod názvem O nic se Vás neprosím (Ja ničoho u Vas ne prošu) otištěna v časopise Novyj šljach a v roce 1968 vyšla samostatně v Torontu.176 Jevhen Sversťuk: O procesu s Pohružaľs’kým177 Hlavním tématem prací Jevhena Sversťuka byla historická amnézie ukrajinského národa. Jeden z nejpopulárnějších a nejvlivnějších článků obíhajících v samvydavu, O procesu s Pohružaľs’kým (Z pryvodu procesu nad Pohružaľs’kym), byl původně anonymním článkem předávaným v samvydavu. Upozorňoval na to, že zničení ukrajinské sekce Ústřední vědecké knihovny při požáru 24. května 1964 byl plánovaný úder proti ukrajinské identitě, protože zlikvidování nenahraditelných částí ukrajinské historie a kultury činí budoucí generace Ukrajinců náchylnější k rusifikaci. Práce Jevhena Sversťuka měly velký význam pro duchovní vyzrávání opozice. Mezi jeho další díla z 60. let patří Chrám pod lešením (Sobor u ryštuvanni), kde představil Oles’a Hončara jako velkého nonkonformního spisovatele nebo práce Ivan Kotljarevs’kyj smijeťsja, Na mamyne svjato.178 Mychajlo Brajčevs’kyj: Připojení nebo znovusjednocení?179 Mychajlo Brajčevs’kyj, ukrajinský historik a archeolog, napsal práci Připojení nebo znovusjednocení? (Pryjednanňa čy vozz’jednanňa?) o 300 let staré Perejaslavské dohodě (z roku 1654), po které se východní část Ukrajiny ocitla v jednom státním celku s Ruskem. Odmítl pro tento akt používaný termín opětovné sjednocení či znovusjednocení (vozz’jenanňa), který neodpovídal skutečnosti, tak jak ji dokládají historické dokumenty. Autor naopak došel k závěru, že události roku 1654 znamenaly smluvní připojení Ukrajiny jako autonomní části k Rusku. Podle něj oficiální historiografie nejen že podávala výklad ukrajinských dějin 18. století zkresleně, ale navíc se ani neshodovala s předchozí sovětskou historiografií, která používala termínu připojení (pryjednanňa). Mychajlo Brajčevs’kyj argumentoval, že sovětská interpretace ukrajinské historie byla převážně rusocentrická a nemarxistická. Kritizoval také koncepci civilizační role Ruska v historii národů SSSR a označil ji za velmocenskou a šovinistickou. Jeho názory podpořili další ukrajinští 176


177

Z pryvodu procesu nad Pohružaľs’kym, In: Sučasnisť, č. 2, 1965, s. 78-79.

178


179

Brajčevs’kyj, Mychajlo: Pryjednanňa čy vozz’jednanňa?, Mjunchen 1972.

55

historici a jemu samotnému bylo nabídnuto, aby zveřejnil svůj pohled na problém v Ukrajinském historickém časopise (Ukrajins’kyj istoryčnyj žurnal) a otevřel tak odbornou diskusi. Poté co stranické orgány nedovolily Brajčevs’kého práci publikovat, začala kolovat v samvydavu (od roku 1966). M. Brajčevs’kyj byl nejprve propuštěn z Ústavu dějin AN USSR. Když byla jeho práce v roce 1972 publikována na Západě, přišel o práci v Ústavu archeologie AN USSR.180 Valentyn Moroz: Reportáž z Berijovy rezervace181 Valentyn Moroz ve své práci Reportáž z Berijovy rezervace (Reportaž iz zapovidnyka imeni Berija) ukázal, že říše Berijova a s ní spojená doba násilí a teroru nejen nepřestala existovat, ale ještě zmohutněla a stala se vlivnější. Autor zde předložil obraz společnosti v pracovním táboře, kde žijí lidé zbavení svobodného rozhodování, kteří jsou jen pasivními prvky systému. Na rozdíl od prací I. Dzjuby a V. Čornovola neměl V. Moroz žádné iluze o možnosti dialogu s režimem. V.

Moroz

poslal

Reportáž

z Berijovy

rezervace

z pracovního

tábora

V. Čornovolovi, který tuto práci poslal na přelomu června a července 1967 předsedovi prezídia Nejvyšší rady Ukrajinské SSR D. Korotčenkovi, tajemníkovi prezídia Nejvyšší rady Ukrajinské SSR A. Zlenkovi182 a několika poslancům Nejvyšší rady. Jako i v jiných případech práce nevyvolala žádnou reakci ze strany vedení Nejvyšší rady, kromě toho, že ji poslankyně Marija Kichová předala orgánům KGB.183 Valentyn Moroz: Mezi sněhy Ve svém dalším článku Mezi sněhy (Sered snihiv) klade V. Moroz podobnou otázku jako I. Dzjuba ve svém Internacionalismu nebo rusifikaci? Analyzuje příčiny, které vedly ke vzniku skupiny šedesátníků v ukrajinském literárním a společenském životě, a procesy, které se v jejich prostředí v předchozích letech odehrávaly. Tato práce vznikla

180


181

Moroz, V.: Reportaž iz zapovidnyka imeni Berija, in: Moroz, Valentyn: Eseji, lysty j dokumenty, Mjunchen 1975, s. 17-68.

182

Anatolij Zlenko byl prvním ministrem zahraničních věcí nezávislé Ukrajiny. Odvolán byl krátce po nástupu prezidenta Kučmy v roce 1994 a znovu jmenován v roce 2000. Funkci vykonával až do září 2004.

183


56

jako reakce na sebekritický článek I. Dzjuby v novinách Literaturna Ukrajina otištěný v prosinci 1969.184 Mezi lednem a dubnem 1970 napsal V. Moroz řadu článků a fejetonů, mj. to byly Kronika odporu (Chronika oporu), Mojžíš a Datan (Mojsej i Datan), Viděl jsem Mohameda (Ja bačyv Mahometa), které byly otištěny v novinách Šljach peremohy, Ukrajins’ke slovo nebo vyšly samostatně v Mnichově a v Paříži, vysílalo je také Rádio Svoboda. Tyto materiály se rovněž šířily mezi ukrajinskou inteligencí, která je přijímala jako dokumenty o situaci na Ukrajině.185 O tom, že výroba a šíření samvydavu byly v druhé polovině 60. let organizovány a že šedesátnické opoziční centrum nebylo pouhým náhodným seskupením jinak smýšlejících lidí, svědčí vznik opozičního samvydavového periodika, Ukrajins’kého visnyku. Jeho vzniku předcházel počátek vydávání ruského samizdatového časopisu. Kronika současných událostí Kronika současných událostí (Chronika těkuščich sobytij) začala vycházet v Moskvě v dubnu 1968 jako disidentský časopis. Brzy se dostala na Západ, kde byla překládána do angličtiny a celá její čísla byla čtena na vlnách Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. První číslo Kroniky bylo věnováno procesu s Andrejem Siňavským a Julijem Danieľem, odsouzených v roce 1966 za publikování svých děl v zahraničí, a také procesu s Jurijem Galanskovem, Aleksandrem Ginzburgem, Aleksejem Dobrovoľským a Věrou Laškovovou.186 Ještě v roce 1968 se objevilo další číslo Kroniky současných událostí. Líčilo průběh „demonstrace sedmi“ na Rudém náměstí v Moskvě a protestovalo proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Kromě přehledu porušování lidských práv v SSSR sledoval časopis v stálých a nestálých rubrikách i soudní procesy s krymskými Tatary. Vznikla rovněž rubrika Represe na Ukrajině.187 Přesto ukrajinští opoziční činitelé cítili, že Kronika podceňovala význam národnostní otázky a nedostatečně zachycovala události mimo Moskvu a Rusko. Redakce 184


185


186


187

Bzonková: „Kronika“ moskevských disidentů, s. II; Chronika těkuščich sobytij, in: http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm.

57

pátého čísla Ukrajins’kého visnyku byla rozčarována, že ani ta nejdemokratičtější ruská disidentská skupina „nikde nedefinovala svůj postoj k národnostní otázce v SSSR nebo k právům neruských národů a zárukám těchto práv.“188 Kronika současných událostí se objevovala pravidelně zhruba jednou za dva měsíce až do konce roku 1972, ale úplně přestala vycházet až v roce 1983.189 Ukrajins’kyj visnyk Ilegální opoziční časopis Ukrajins’kyj visnyk (Ukrajinský věstník) se objevil na Ukrajině v roce 1970. Svým kritickým charakterem a formátem připomínal Kroniku současných událostí. Práce ukrajinských obránců lidských práv však nenapodobovala moskevskou Kroniku (ačkoliv se jí pravděpodobně inspirovala). Visnyk vycházel přímo z ukrajinské zkušenosti, místních možností a úkolů. Přípravy prvního čísla začaly už předchozí rok. Visnyk shromažďoval záznamy o případech porušování lidských práv na Ukrajině, publikoval politické články a na rozdíl od Kroniky otiskoval také necenzurovanou poezii a prózu. Ukrajins’kyj visnyk informoval o případech represí, politických procesech a osudech vězněných, přinášel texty protestních dopisů, memorand a jiných dokumentů. Zvláště si všímal všech problémů souvisejících s národnostní otázkou v Ukrajinské SSR – zejména rusifikace, potlačování folklórních vystoupení, znevýhodňování Ukrajinců při zkouškách na vysoké školy a při obsazování vedoucích míst. Jedni z prvních editorů Visnyku byli Valentyn Moroz, který byl ale v červnu 1970 zatčen, a Vjačeslav Čornovil.190 Na prvním až pátém čísle Ukrajins’kého visnyku (zpočátku pod redakcí V. Čornovola) se nejvíce podíleli M. Kosiv, J. Kendz’or, O. Antonivová, L. Šeremeťjeva, S. Hulyková, J. Daškevyč, Z. Franková, V. Moroz, I. Svitlyčnyj, V. Lisovyj, M. Plachotňuk, Z. Antoňuk aj. Ze zpráv zveřejněných Visnykem je zřejmé, že měl Visnyk širokou síť korespondentů v Kyjevě, Dněpropetrovsku, Donec’ku, Ivano-Frankivs’ku, Lvově, Rivném, Oděse, Ternopoli, Černivcích a Čerkasách.191 I přes stále napjatější atmosféru vyšlo v roce 1971 čtvrté a páté číslo Ukrajins’kého visnyku. Na konci prosince však Politbyro 24. sjezdu KSSS nařídilo KGB, aby zničil dva 188

The Ukrainian Herald, č. 6, s. 6.

189

Chronika těkuščich sobytij, in: http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm.

190

Bilocerkowycz: Soviet Ukrainian Dissent, s. 32; The Ukrainian Herald, č. 4, s. 31-42.

191


58

hlavní disidentské časopisy – Ukrajins’kyj visnyk a Kroniku současných událostí.192 Bohužel KGB nezůstalo utajeno, kdo ukrajinské podzemní periodikum tvoří, a v roce 1972 byl zatčen hlavní redaktor Ukrajins’kého visnyku V. Čornovil. Už bez něho připravovali a rozšiřovali páté číslo Mychajlo Kosiv a Jaroslav Kendz’or. Zanedlouho se redakce přestěhovala ze Lvova do Kyjeva, kde její vedení převzali vědečtí pracovníci Institutu filosofie AN Ukrajiny Jevhen Proňuk a Vasyľ Lisovyj spolu se studentem Kyjevské univerzity Vasyľem Ovsijenkem. Ani pozdější zatčení J. Proňuka a V. Lisového KGB neukončilo činnost redakce. V roce 1974 ji řídili lékař Stepan Chmara, restaurátor Vasyľ Karabin, vědec Oles’ Ševčenko a inženýr Vitalij Ševčenko: tak vzniklo poslední dvojčíslo Ukrajins’kého visnyku (č. 7-8). Tato skupina ještě připravila další vydání, které ale díky provokatérovi I. Budnému skončilo v rukou lvovského KGB.193 První čísla Ukrajins’kého visnyku se rychle dostala za hranice SSSR – nejpravděpodobněji přes Ukrajince v Československu. To vyvolalo doslova hon KGB na Ukrajins’kyj visnyk a jeho vydavatele. Z pěti čísel Visnyku, vydaných v rozmezí let 1970-1971, se na Západ podařilo přepravit čtyři.194 Nehledě na výjimečné obtíže i určité nezdary, vydávání Ukrajins’kého visnyku sehrálo důležitou roli v ukrajinském politickém životě. Vydávání tohoto časopisu dalo vzniknout centru opozičního hnutí, které se tak posunulo na vyšší organizační úroveň. Ukrajinský samvydav se tak na konci 60. let přeměnil na organizační infrastrukturu opozice. Snad všichni politicky aktivní opoziční činitelé se nějakým způsobem podíleli na vydávání Ukrajins’kého visnyku. Navázali tak mezi sebou trvalé kontakty a vytvořili organizační základnu hnutí odporu.195 Výše jmenovanými pracemi zdaleka není vyčerpáno téma ukrajinského samvydavu. Do ukrajinské necenzurované literatury 60. a počátku 70. let, která napomáhala formování národního sebevědomí, dále svými pracemi přispívali L. Luk’janenko, J. Kuzněcova, M. Plachotňuk, L. Pljušč, M. Masjutko, V. Stus, S. Karavans’kyj, M. Cholodnyj, V. Holoboroďko, I. Kalynec’, H. Čubaj, V. Ševčuk a mnoho dalších.196

192

The Ukrainian Herald, č. 7-8, s. 137-138, podle: Bilocerkowycz: Soviet Ukrainian Dissent, s. 32.

193


194


195


196


59

První vlna represí v letech 1965-1966 nesporně iniciovala rozkvět samvydavu v druhé polovině 60. let. Šíření samvydavu bylo však na konci roku 1966 vážně ovlivněno zavedením již zmíněného paragrafu 187. Jenom na Ukrajině bylo mezi rokem 1967 a červnem 1971 za protisovětskou agitaci, „šíření pomlouvačných výmyslů o sovětském státním a společenském řádu“ popotahováno více než šest tisíc občanů. Převážná část z nich byla více či méně spjata se samvydavem.197 Samvydavové materiály se na Ukrajině šířily také prostřednictvím vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Rádio Svoboda, Hlas Ameriky, BBC, Řím a Vatikán byly Ústředním výborem KSU bedlivě sledovány. O obsahu jejich vysílání ÚV informovala Hlavní redakce zahraniční radiové informace, která ostře záporně hodnotila informace o Ukrajinské SSR. Redakcím uvedených rozhlasových stanic vyčítala, že ve svých pořadech využívají prohlášení „činitelů“ typu I. Dzjuby, A. Sacharova, ve kterých se jedná o „takzvané rusifikaci“ nebo „židovské otázce“, které staví národy SSSR vzájemně proti sobě.198 Nelíbilo se jí ani, že jakmile se v sovětském tisku objeví byť jen nepatrná zmínka o I. Dzjubovi, O. Berdnykovi, Z. Frankové, M. Cholodném, L. Selezněnkovi, I. Svitlyčném, J. Sversťukovi, V. Čornovolovi a dalších „takzvaných disidentech“, (Rádio – pozn. aut.) Svoboda jí ihned využije pro výstupy „na jejich obranu“. Také sebekritické otevřené dopisy Z. Frankové, M. Cholodného a L. Selezněnka jsou podle Rádia Svoboda „kajícnými prohlášeními vynucenými tlakem KGB“.199 Velké rozhořčení vyvolávalo i připomínání „výročí dne odsouzení“ J. Šuchevyče, S. Karavans’kého, V. Moroze, „výročí zatčení“ V. Čornovola, J. Sversťuka, I. Svitlyčného, I. Dzjuby a využívání těchto příležitostí k popularizaci oněch jmen.200 2.6 RUSKÁ OPOZICE O opozici v RSFSR se zmíním jen krátce, pokusím se jen naznačit hlavní body, které odlišovaly ruský a ukrajinský disent v 60. a 70. letech minulého století. Po smrti Stalina se zde inteligence objevila v podstatě neporušená, životaschopná a dostatečně silná, aby mohla vyjádřit určitou míru nespokojenosti a nesouhlasu. 197

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 546, ark. 75, podle: Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 78.

198


199


200


60

Nepronásledovalo ji stigma „nacionalismu“, které částečně paralyzovalo ukrajinskou inteligenci. V Rusku byly od poloviny 50. let vydávány dříve zakázané práce I. Babela, S. Jesenina a dalších, zatímco na Ukrajině se tak stalo až spíše v polovině let šedesátých a někteří z dříve zakázaných autorů nebyli rehabilitování vůbec (Mykola Chvylovyj).201 V RSFSR se opoziční činitelé také obraceli na nejvyšší orgány strany a státu. Byly to dopisy L. Čukovské, výzva A. Solženicyna na IV. sjezdu Svazu spisovatelů SSSR v květnu 1967 a reakce více než 80 spisovatelů na ni, dopisy L. Kopeleva (prosinec 1967), dopis 43 dětí komunistů represovaných za stalinismu adresovaný ÚV KSSS, dopisy R. Medvěděva a P. Jakira časopisu Komunista (Komunist) aj. Většina těchto dopisů se stavěla proti opětovné tendenci vyzdvihovat Stalina.202 Ukrajinské a ruské opoziční hnutí spolupracovaly, více však až na konci 70. let a později. Nejvíce se s ruskými obránci lidských práv stýkali Vjačeslav Čornovil a Petro Hryhorenko, který patřil dokonce mezi zakladatele ruské helsinské skupiny.203 V Moskvě šlo opozičním činitelům více o obranu lidských práv než o národnostní otázku. Dokonce je možné říci, že národnostní otázka měla pro ruský disent minimální význam, ale pro ukrajinské a jiná neruská opoziční hnutí nebylo důležitějšího a palčivějšího problému. Ruská opozice mohla využívat statutu privilegovaného národa v SSSR. Netrápila ji kulturní a jazyková diskriminace. Ukrajinští disidenti byli postihováni mnohem více a přísněji, než jejich ruští kolegové. Počet Ukrajinců mezi politickými vězni přesahoval počet Rusů, přičemž si musíme uvědomit, že Rusů bylo v Sovětském svazu zhruba třikrát více než Ukrajinců. Ukrajinští disidenti měli také větší podporu mezi obyvatelstvem než ruští obránci lidských práv.204

201

Luckyj, George: Turmoil in the Ukraine, in: Brumberg: In Quest of Justice, s. 52-53.

202

Aleksejeva: Istorija inakomyslija, s. 206.

203

Armstrong, John A.: Ukrainian nationalism, Englewood (Colorado) 1990, s. 235.

204

Freidgut, Theodore: The Democratic Movement: Dimensions and Perspectives, in: Tökés: Dissent in the USSR, s. 123.

61

3 VLIV UDÁLOSTÍ ROKU 1968 V ČESKOSLOVENSKU NA UKRAJINSKÉ OPOZIČNÍ HNUTÍ A JEHO REAKCE 3.1 VAZBY UKRAJINSKÉHO OPOZIČNÍHO HNUTÍ NA ČESKOSLOVENSKO Vztahy mezi Československem a Ukrajinskou SSR nebyly v 60. letech tak intenzívní, jak by si představitelé kultury a inteligence na obou stranách společné hranice přáli a představovali. Přesto existovalo několik faktorů, které význam vzájemných styků zvyšovaly. Kromě společné hranice, byť krátké, to byla zejména početná ukrajinská menšina

na

východním

Slovensku

a

přitažlivost

myšlenek

československého

demokratizačního procesu, co spojovalo intelektuální hnutí v sovětské Ukrajině s Československem.

Významným

spojovníkem

ukrajinského

a

československého

kulturního vývoje v 60. letech byla role Československa jako prostředníka pro cestu ukrajinského samvydavu na Západ. Ukrajinci v Československu V Československu žila poměrně velká ukrajinská menšina, a to především na východním Slovensku – v okresech Humenné, Bardejov, Poprad a Prešov. Hlavním jejím centrem byl právě Prešov. Odhady počtu občanů ukrajinské národnosti se pohybují mezi 75 a 125 tisíci osob. Národnost byla definována náboženstvím, jazykem, etnickým původem nebo etnickou sebeidentifikací.205 V meziválečném

Československu

bylo

prostředí

Rusínů

spíše

proruské

a protiukrajinské, a to až do 50. let 20. století. Tehdy vznikl Kulturní svaz ukrajinských pracujících ČSSR (Kuľturna spilka ukrajins’kych truďaščych ČSSR – KSUT), který měl později okolo 8000 členů (1967).206 Vydával v ukrajinštině časopisy Družno vpered (měsíčník) a Nove žytťa (týdeník), dětský časopis Pioners’ka hazeta a literárně-politický dvouměsíčník Duklja. KSUT se ale ve své činnosti omezoval jen na oblast Prešovska. Až v červenci 1968, pod vlivem demokratizačního procesu Pražského jara, byla založena organizace českých Ukrajinců – Ukrajinský kulturně-vzdělávací svaz (Ukrajins’kyj

205

Hodnett – Potichnyj: The Ukraine and the Czechoslovak Crisis, s. 31.

206


62

kuľturno-osvitnij sojuz). Jeho členy byly asi čtyři tisíce Ukrajinců žijících hlavně v Praze.207 Rozhlas vysílal ukrajinsky od roku 1951 jako Ukrajinská sekce Rádia Prešov a hrál později významnou komunikační roli v demokratizačním procesu roku 1968. Vysílal mnoho kritických příspěvků k situaci v Ukrajinské SSR a možnosti poslouchat ho využívali především lidé ve lvovské a zakarpatské oblasti Ukrajinské SSR.208 Řeckokatolická církev, tedy hlavní církev československých Ukrajinců, byla zlikvidována v roce 1950 na soboru v Prešově. Sobor tehdy zrušil unii s Vatikánem a převedl řecko-katolickou církev k pravoslaví. Mnoho duchovních bylo zatčeno a obviněno z „ukrajinského buržoazního nacionalismu“. Pravoslavná církev se později stala na území celého Československa autokefální a poněkud se ukrajinizovala. Většina řeckých katolíků však přijala římsko-katolické vyznání.209 Rok 1968 a jeho demokratizační tendence přinesly obnovení řeckokatolické církve, které bylo potvrzeno vládním nařízením z 13. června 1968.210 Ukrajinistikou se na území Československa zabývalo několik institucí jak v Praze, tak přímo na východním Slovensku. Na přelomu let 1952 a 1953 byl na Pedagogické fakultě bratislavské univerzity v Prešově založen obor ukrajinský jazyk a literatura (na katedře ruského a ukrajinského jazyka) a v roce 1953 vznikla katedra ukrajinistiky. Ta, stejně jako celé prešovské ukrajinistické centrum, pak sehrála důležitou roli v komunikaci mezi Ukrajinou a Západem.211 Prešov byl pomyslným mostem mezi Ukrajinou a Prahou, kam v 60. letech občas zavítali ukrajinisté ze Západu, nejčastěji z nedalekého Mnichova. Prešovští vědci byli v kontaktu s blízkým Užhorodem a částečně i s většími ukrajinskými kulturními a vědeckými centry ve Lvově a Kyjevě. Přesto nelze mluvit o normálních stycích – četnost styků s ukrajinskými kolegy prešovské ukrajinisty kolem časopisu Duklja vůbec neuspokojovala a pravidelně na tento nedostatek upozorňovali ukrajinské delegace přijíždějící na východní Slovensko.212

207


208


209

Vidňans’kyj, S. V. – Postolovs’kyj, R. M.: Ukrajinci Čechoslovaččyny v demokratyčnomu rusi (19681969 rr.). In: Mižnarodni zv’jazky Ukrajiny: naukovy pošuky i znachidky, č. 6, Kyjiv 1997, s. 56.

210


211


212

Duklja, č. 4, 1968, s. 358.

63

Bezprostřední kontakty s lvovskými a kyjevskými intelektuály měli pražští ukrajinisté. Pravidelně jezdili na sovětskou Ukrajinu a setkávali se s představiteli šedesátnického hnutí. Byli to především Andrej Kurimský, Zina Genyk-Berezovská nebo Orest Zilynskyj. Pražským ukrajinistům se podařilo objasnit ukrajinský literární vývoj zejména ve 20. století přesněji a výrazněji, než se to mohlo podařit jejich ukrajinským kolegům v SSSR, kterým v cestě stálo více ideologických překážek.213 Českoslovenští ukrajinisté v druhé polovině 60. let pracovali na ukrajinsko-českém slovníku, připravovala se gramatika ukrajinštiny. Dále byla předmětem bádání historie Ukrajiny, ukrajinské literatury, folkloristika. Jen za období od konce druhé světové války bylo přeloženo téměř 200 knih ukrajinských autorů do češtiny nebo slovenštiny. V roce 1965 vyšla antologie ukrajinské poezie nazvaná Mladá sovětská poezie (Ukrajinští básníci) s verši L. Kostenkové, I. Drače, M. Vinhranovs’kého, B. Mamajsura, V. Stuse, I. Kalynce, V. Symonenka, V. Korotyče, H. Kyryčenka a dalších, která byla pro mnoho čtenářů překvapením, možná i novým objevením ukrajinské literatury. 214 Obnovující se kontakty českých ukrajinistů s ukrajinskou emigrací na Západě mohly snadno přerůst v kritiku politické, společenské a kulturní situace v sovětské Ukrajině.215 Centra ukrajinistiky byla tedy v druhé polovině 60. let v Československu tři: 1) v Praze to byla katedra východoslovanské filologie na Univerzitě Karlově (M. Zatovkaňuk, V. Židlický, K. Genyk-Berezovský) a Akademie věd (O. Zilynskyj, Z. Genyk-Berezovská, A. Kurimský); 2) ve východoslovenském Prešově katedra ukrajinistiky filozofické fakulty bratislavské Šafárikovy univerzity, hlavně se zaměřením na literaturu a folkloristiku, dále ukrajinistické oddělení při Vysoké škole pedagogické a Muzeum ukrajinské kultury ve Svidníku, časopisy Nove žytťa, Družno vpered a Duklja (M. Mušynka, J. Bača, I. Macinský); 3) v Bratislavě Akademie věd (M. Moľnar, M. Nevrlý).216 213

Zilynskyj, Bohdan: Česká literárněvědná ukrajinistika v 60. letech 20. století, in: Česká věda a Pražské jaro (1963-1970), Sborník z konference 22.-23. 11. 2000, Praha 2001, s. 285.

214

Židlyc’kyj, Vaclav: Nabutky čechoslovac’koji ukrajinistyky, in: Literaturna Ukrajina, č. 33, 19. 4. 1968, s. 4.

215

Zilynskyj, Bohdan: Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1918-1945 (1994), Praha 1995, s. 71.

216

Horbač, Oleksa: VI. mezinárodní slavistický kongres v Praze, in: Sučasnisť, č. 10, 1968, s. 104-105.

64

Na samotném východním Slovensku se v

60. letech aktivizovalo hnutí

ukrajinského obyvatelstva proti slovakizaci škol, za rovnoprávnost ukrajinské menšiny. To byl také jeden z důvodů, proč českoslovenští Ukrajinci podporovali demokratizační proces v Československu. „20 let nebylo Ukrajincům dovoleno ani snít o nějaké rovnoprávnosti, 20 let se tvořily podmínky pro postupnou, ale jistou likvidaci Ukrajinců ČSSR, 20 let každé slovo pro spravedlivé řešení ukrajinského osudu bylo nazýváno projevem nacionalismu. … Lidé jsou dezorientovaní, vylekaní, lidé se bojí mluvit, nevěří v rozsah a opravdovost procesu demokratizace…“217 Podporu demokratizaci vyjádřila schůze pracovníků časopisů Nove žytťa a Družno vpered a ukrajinského studia Československého rozhlasu, která v březnu 1968 přijala rezoluci adresovanou vedení Kulturního svazu ukrajinských pracujících (KSUT) a Ústřednímu výboru KSS.218 Stejně se vyjádřily i schůze v ukrajinských vesnicích a městech v Československu a také demonstrace studentů v Prešově. Ukrajinské národní hnutí nejprve požadovalo kulturní rovnoprávnost, později se prioritou stalo vyrovnání životní úrovně ukrajinské menšiny. Sociální požadavky se staly politickými a v březnu zazněla myšlenka úplné politické, ekonomické a kulturní autonomie ukrajinské menšiny, která měla být uzákoněna v ústavě.219 Ukrajinisté v Praze, Bratislavě a Prešově vzájemně spolupracovali – důkazem je i časopis Duklja. Ten byl vydáván v Prešově, nejprve jako čtvrtletník, později jako dvouměsíčník. V 60. letech v něm vycházely verše ukrajinských básníků, jejichž tvorba na Ukrajině nebyla publikována. Šlo především o oběti stalinského teroru 30. let. Dále zde byli prezentováni ukrajinští spisovatelé, jejichž tvorba vycházela na Západě, a také tvorba tehdejších ukrajinských básníků a spisovatelů. Duklja se četla nejen na východním Slovensku, ale ve velké míře právě mezi ukrajinskou emigrací na Západě. Oficiálně nedostupný zůstal ale časopis pro občany Ukrajinské SSR. Přesto podle svědectví pamětníků byly jeho materiály týkající se tehdy tabuizovaných témat novějších ukrajinských literárních dějin opisovány a diskutovány v univerzitním i akademickém prostředí tehdejšího Kyjeva.220 V Duklje byly tištěny i takové články, které by v sovětské Ukrajině vůbec nemohly vyjít. Časopisy Duklja, Nove 217

Bača, Jurij: Virnisť – rivnisť!, in: Družno vpered, č. 4, 1968, s. 3.

218

Nove žytťa, 16. 3. 1968, s. 3.

219

Rezolucija aktyvu dopysuvačiv i spivpracivnykiv „Novoho žytťa“, „Družno vpered“ i radio, in: Družno vpered, č. 4, 1968, s. 4.

220

Zilynskyj: Česká literárněvědná ukrajinistika v 60. letech 20. století, in: Česká věda a Pražské jaro, s. 286.

65

žytťa a Družno vpered patřily k nejdůležitějším kanálům – zprostředkovatelům kontaktu mezi sovětskou Ukrajinou a východoslovenskými Ukrajinci. Duklja byla proto trnem v oku ukrajinským vládnoucím špičkám, které sledovaly bedlivě nejen ji, ale i další periodika vycházející především v tehdejším Československu a Polsku (tedy formálně spřátelených socialistických zemích). V Polsku to byl týdeník Naše slovo a literárně-umělecký měsíčník Naša kuľtura, které byly vydávány ve Varšavě Ukrajinským společensko-kulturním sdružením (Ukrajins’ke suspiľno-kuľturne tovarystvo – USKT).221 Ve zprávě, kterou Ústřednímu výboru KSU 25. července 1966 napsal vedoucí oddělení propagandy a agitace ÚV KSU Ševeľ, jsou tato zahraniční ukrajinská periodika obviňována, že se názorově shodují s ukrajinským „buržoazně-nacionalistickým“ tiskem na Západě. Pochvalně píší o tehdejších ukrajinských spisovatelích a literárních kriticích (I. Dzjubovi, J. Sversťukovi, I. Svitlyčném aj.), kteří jsou domácím stranickým tiskem a „celou uměleckou společností republiky“ ostře kritizováni za své politické a literární chyby. Ševel kritizoval i již zmíněnou sbírku Mladá sovětská poezie (Ukrajinští básníci). Nelíbilo se mu, že byla vydána bez porady se Svazem spisovatelů Ukrajiny a že se v ní objevily i verše v Sovětském svazu neotištěné z důvodu jejich údajné politické nezralosti a nízké umělecké úrovně. Navíc se o této sbírce pochvalně vyjádřil mnichovský časopis Sučasnisť (č. 11 za rok 1965). Tyto tiskoviny tak byly podle Ševeľovy zprávy zneužívány „imperialistickou propagandou“ a „ukrajinskými buržoazními nacionalisty“ v zahraničí, kteří pomlouvali sovětskou realitu.222 Ukrajinské vedení stejně tak sledovalo, jak se Duklja dostává na Ukrajinu a kdo ji čte. Ve zprávě prvního tajemníka P. Šelesta Ústřednímu výboru ze 4. června 1968 se mj. dozvíme: „Poslední dobou z ČSSR přicházejí občanům a také muzeím ivanofrankivské oblasti pravidelně noviny Nove žytťa, časopis Duklja a Družno vpered. … Často se tam objevují materiály, které nesprávně objasňují určité procesy v ČSSR a SSSR, a výpady proti známým ukrajinským kulturním činitelům apod.“ Mezi březnem a květnem 1968 se tak na Ukrajinu podle P. Šelesta dostalo 152 exemplářů časopisu Nove žytťa, 10 exemplářů Duklji a 6 exemplářů periodika Družno vpered, a to od redakcí těchto 221

Českoslovenští a polští ukrajinisté spolu spolupracovali, svědčí o tom např. návštěva J. Bači a F. Ivančova (Duklja) v redakci polského Našeho slova 11. prosince 1967. Viz Duklja, č. 1, 1968, předsádka s. 3.

222

CDAHOU, f. 1, op. 24, spr. 6222, ark. 17-27, podle: Serhijčuk, Volodymyr: Biľšovyc’kyj kontroľ nad ukrajis’kymy zarubižnymy vydanňamy, in: Duklja, č. 1, 1996, s. 39-43.

66

časopisů a hlavně od československých Ukrajinců. Posílalo se i velké množství novin jednotlivým osobám, které je pak šířily mezi svými známými a přáteli. Tak např. na adresu S. Smetaňuka z kolomyjského okresu ivanofrankivské oblasti přišlo poštou 72 exemplářů časopisu Nove žytťa, z toho 10 výtisků čísla, ve kterém byl otištěn plný text Akčního programu KSČ. Podle názoru P. Šelesta bylo charakteristické, že tiskoviny tohoto druhu přicházely lidem, kteří se v minulosti projevovali nacionalisticky.223 Předseda výkonného výboru zakarpatské oblastní rady zástupců pracujících B. Rusyn se ve své zprávě P. Šelestovi o pronikání československého tisku na Ukrajinu z 18. května 1968 omezil na pouhá čísla. Podle něj do zakarpatské oblasti dochází z Československa 248 druhů periodik, celkem 4455 exemplářů, z toho 1195 společenskopolitických.224 Zakarpatský první tajemník J. Iľnyc’kyj zase P. Šelesta varoval, že časopis Nove žytťa často vystupuje z nacionalistických pozic a o Zakarpatsku píše jménem pracujících této oblasti, což je podle něj nepřípustné.225 Žádný ze zahraničních ukrajinských časopisů nebylo možné legálně předplatit a pravidelně odebírat. Potvrdil to i Hryhorij Kočur, literární kritik a překladatel české a slovenské literatury do ukrajinštiny, v rozhovoru v Duklje v roce 1965. Na otázku, co se mu líbí na tomto časopise odvětil: „Velmi lituji, že Duklju u nás (v Ukrajinské SSR – pozn. aut.) není možné odebírat. Ale ta čísla, která se mi sporadicky dostanou do rukou, čtu s velkým zájmem – vždy najdu něco zajímavého pro sebe.“226 Tato periodika se proto šířila poštou, kdy je svým známým a příbuzným na Ukrajinu posílali lidé z Československa, nebo propašováním při cestách na Ukrajinu. Pašovaly se i materiály pro Duklju, a to opačným směrem – z Ukrajiny do Československa. Některé z těchto materiálů byly přitom na hranicích zabaveny. Nepodařilo se mi zjistit, jestli a jakým způsobem ovlivnila ukrajinské vnímání tehdejších československých událostí a jejich liberálního kontextu dvě monotematická čísla časopisu Duklja, která vyšla právě v roce 1968. Čtvrté a šesté číslo Duklji bylo věnováno tehdejší české, resp. slovenské literatuře a kultuře. Do ukrajinštiny byl přeložen 223

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 28, ark. 166-168. Zpráva P. Šelesta vycházela ze zprávy tajemníka oblastního výboru ivanofrankivs’ké oblasti J. Pohrebňaka z 27. 5. 1968.

224

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 28, ark. 100-101.

225


226

Rozmova z Hryhorijem Kočurom, in: Duklja, č. 4, 1965, s. 66.

67

výběr z prací českých a slovenských spisovatelů, z nichž mnozí byli v SSSR neznámí nebo cenzurovaní – mj. to byli Bohumil Hrabal, Jan Skácel, Josef Škvorecký, Karel Kosík, Milan Kundera, Václav Havel, Jiří Kolář, Jiří Gruša, z vystoupení na IV. sjezdu československých

spisovatelů

se

zde

objevily

projevy

Ludvíka

Vaculíka,

Eduarda Goldstückera, Antonína Liehma a dalších. Tato vydání Duklji odráželo atmosféru v československé společnosti v období Pražského jara.227 České číslo, které bylo přichystáno z větší části v Praze, bylo připraveno k tisku v prešovské tiskárně těsně před 21. srpnem. Ačkoliv sovětská armáda poté převzala kontrolu nad Prešovem, jeho distribuci nezabránila.228 Ukrajinští spisovatelé z Prešovska tvořili jakýsi most mezi českou a slovenskou literaturou a sovětskou Ukrajinou. Tuto jejich roli potvrdil i zmiňovaný Hryhorij Kočur ve své odpovědi na otázku Duklji, jaký vliv mají prešovští spisovatelé na Ukrajině.229 Prešov sloužil pro inteligenci Ukrajinské SSR jako jakési „okno na Západ“ a kanál pro komunikaci s Ukrajinci v dalších východoevropských zemích (Jugoslávie, Rumunsko, Polsko) a jinde. Kromě toho mělo pro ukrajinskou inteligenci velký význam oživení národnostní otázky v Československu. Podobné politické, ekonomické, sociální, kulturní a náboženské otázky byly diskutovány jak v ČSSR, tak v Ukrajinské SSR. Velkou odezvu měl vývoj ideologie a společnosti v Československu (hlavně snahy o tzv. socialismus s lidskou tváří), který ostře kontrastoval s tehdejší sovětskou skutečností. Svou originalitou na ukrajinskou inteligenci zapůsobilo československé umění a zvláště literatura.230 Cesty samvydavu na Západ (nejen) přes Československo V 60. letech se celkem úspěšně dařilo posílat práce ukrajinského samvydavu za hranice a zároveň získávat literaturu zpoza železné opony. Význam československé cesty ukrajinského samvydavu na Západ je nezpochybnitelný. Podobnou důležitost mělo snad už jen ukrajinistické centrum ve Varšavě.231 Také

polští vysokoškolští studenti

převáželi nelegální literaturu na Západ.232 227

Duklja, č. 4 (české), 1968, s. 241-368 a č. 6 (slovenské), 1968, s. 449-554.

228


229

Rozmova z Hryhorijem Kočurom. In: Duklja, č. 4, 1965, s. 66.

230

Hodnett – Potichnyj: The Ukraine and the Czechoslovak Crisis, s. 74-75.

231


232

Rozhovor s Jevhenem Sversťukem 25. 4. 2003. Rozhovor s Mychajlynou Kocjubyns’kou 22. 4. 2003.

68

Osyp Zinkevyč, majitel ukrajinského emigračního vydavatelství Smoloskyp, zmínil i další metody a cesty, kterými samvydav putoval na Západ. Samvydav převáželi ukrajinští komunisté v Kanadě, kteří na Ukrajinu jezdili na kurzy ukrajinštiny. Také sportovci, sportovní trenéři a novináři se angažovali v této oblasti – od nich Osyp Zinkevyč získal a zároveň jim předal některé materiály samvydavu například na olympiádách v Mnichově v roce 1972 nebo v Montrealu o čtyři roky později. Další způsoby využívaly cesty přes Bulharsko, prostřednictvím ukrajinských námořníků nebo ruských obránců lidských práv.233 Jedním z prvních, kdo se pokusil převézt neoficiální literaturu na Západ, byl student Vysoké stranické školy při ÚV KSU, člen KS a občan Kanady ukrajinského původu Ivan Koljaska. V létě roku 1965 vyvážel z Ukrajinské SSR dokumenty a práce popisující proces rusifikace Ukrajiny. Na kyjevské a moskevské celnici byly u něj a jeho přátel tyto materiály nalezeny a I. Koljaska byl vypovězen ze SSSR. Podobně se vedlo i dalším cizincům z USA, SRN, Izraele a jiných států, kteří se pokoušeli propašovat samvydav na Západ.234 Tzv. československá cesta ukrajinského samvydavu na Západ fungovala nejméně od poloviny 60. let. 13. prosince 1965 se vědecký pracovník prešovské univerzity, aspirant Kyjevské univerzity a člen KSČ Mykola Mušynka snažil převézt do Československa materiály samvydavu – mj. práce Internacionalismus nebo rusifikace? I. Dzjuby, O procesu s Pohružaľs’kým J. Sversťuka, korespondenci mezi M. Ryľs’kým a V. Lobkem. Tyto materiály u něj byly nalezeny při celní prohlídce v železniční stanici Čop na sovětskočeskoslovenských hranicích.235 M. Mušynka v knize svých vzpomínek Kola se točí (Kolesa kruťaťsja) píše kromě jiného o svých stycích s ukrajinskou opozicí a o převážení české a slovenské „reformátorské“ literatury na sovětskou Ukrajinu a samvydavu do Československa. Podle jeho slov bylo převážení dokumentů bezproblémové, protože byl aspirantem Kyjevské státní univerzity a měl služební pas, takže ho na hranicích příliš neprohlíželi. Když ho v polovině 60. let KGB zatkl, čekalo ho vyšetřování v Ukrajinské SSR a nakonec v ČSSR. Tady ale proti němu neexistovaly dostačující důkazy, protože ukrajinská strana odmítla jím 233

Rozhovor s Osypem Zinkevyčem 4. 5. 2003.

234


235

DA SBU, spr. 69260-FP, t. 3, ark. 130; spr. 68805-FP, t. 7, ark. 158-159, podle: Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 84.

69

pašované materiály do Československa předat. M. Mušynka proto vyvázl pouze s disciplinární důtkou od krajského národního výboru v Košicích.236 V červnu a červenci 1967 se ukrajinská opozice pokusila předat některé rukopisné a strojopisné necenzurované texty do ČSSR přes českou ukrajinistku Zinu GenykBerezovskou. Ukrajinské státní orgány byly o zásilce informovány a ta byla u Z. GenykBerezovské zadržena na hranici mezi Ukrajinskou SSR a ČSSR.237 Šlo více materiálů, především rozhovor s Ivanem Svitlyčným pro časopis Duklja o stavu a perspektivách rozvoje mladé ukrajinské poezie.238 Právě M. Mušynkovi a Z. Genyk-Berezovské předával své práce Ivan Dzjuba.239 Také Jevhen Sversťuk poslal jeden ze svých článků Zině Genyk-Berezovské. První část odeslal poštou, druhou doručil do vlaku Moskva-Praha, aby ji nezabavil ukrajinský KGB, což se mu podařilo. Marně se ho později v roce 1972 při výslechu ptali, jak se mu povedlo dostat druhou polovinu té práce za hranice.240 Dalším Čechoslovákem, který „pašoval“ samvydav z Ukrajiny, byl podle svědectví M. Kocjubyns’ké pražský ukrajinista Andrej Kurimský.241 Na konci ledna 1968 vezly vědecké pracovnice Institutu českého jazyka ČSAV Eva Pokorná a Vlasta Červená 36 fotokopií s dílem V. Moroze Reportáž z Berijovy rezervace.242 V tomto i jiných případech se řada materiálů samvydavu dostávala na Západ přes vnučku slavného ukrajinskou spisovatele Ivana Franka – Zinoviji Frankovou, vědeckou pracovnici Institutu jazykovědy AN Ukrajiny. „31. ledna 1968 byla při celní prohlídce osobních věcí občanky ČSSR Pokorné Evy na stanici Čop při výjezdu z SSSR byla objevena a odebrána fotokopie „Reportáže…“, schovaná v bonboniéře. Jak vypověděla Pokorná i její kolegyně, občanka ČSSR Červená Vlasta, bonboniéru, v jaké

236

Mušynka, Mykola: Kolesa kruťaťsja... Knyha I. – (Spohady), Prjašiv 1998, s. 56-63.

237

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 65, ark. 31, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 113.

238

Kocjubyns’ka, Mychajlyna: Zina Genyk-Berezovs’ka – znajoma j neznajoma, in: Genyk-Berezovs’ka, Zina: Hrani kuľtur. Baroko, romanityzm, modernizm, Kyjiv 2000, s. 9.

239

Rozhovor s Ivanem Dzjubou 23. 4. 2003.

240

Rozhovor s Jevhenem Sversťukem 25. 4. 2003.

241

Zaznałam v życiu tyle dobroci. Rozmowa z Mychajłyną Kocjubynską, in: Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 144.

242

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 64, ark. 13, 16.

70

byla nalezena fotokopie „Reportáže…“, jim předala Franková Zinovija Tarasivna, aby ji předaly občanu ČSSR Kuryms’kému Andrijovi.“243 KGB se rozhodl nezahájit proti Frankově vnučce trestní řízení, ale využít jejího provinění, zveřejnit ho a vytvořit kolem ní atmosféru „občanského odsouzení“ – její poklesek byl projednáván na stranických schůzích a v Akademii věd Ukrajinské SSR.244 Úspěšnější v převážení materiálů byla Anna Kocúrová, výměnná studentka na Kyjevské univerzitě žijící na východním Slovensku.245 S pomocí Valerije Ševčuka, Ivana Svitlyčného, Leonida Seleznenka, Mykoly Plachotňuka, Zinovije Antoňuka a dalších se jí na konci 60. let a počátku 70. let podařilo vyvézt do Československa filmy s pracemi J. Sversťuka Sobor u ryštuvanni, M. Osadčyje Biľmo, básnické sbírky Ihora Kalynce a Vasyľa Stuse, některá čísla Ukrajins’kého visnyku a další.246 Nejednalo se ovšem o vlastní iniciativu A. Kocúrové, její činnost řídil a přepravu materiálů dále na Západ zařizoval ukrajinista z Prešovské univerzity Pavlo Muraško. Podle svědectví Pavla Muraška on sám pouze jednou převezl do Kyjeva Ivanu Svitlyčnému text písně Modlitba zpěvačky Marty Kubišové, ilegální přepravu samvydavu však organizoval. Zajistil studium Anny Kocúrové na Kyjevské státní univerzitě a instruoval ji, jak ukrývat dokumenty při cestách mezi Kyjevem a Košicemi. Vyvážení samvydavu na Západ zprostředkoval různými způsoby. Například Čornovolovu

knihu

Neštěstí

z rozumu

(Lycho

z rozumu)

poslal

za

hranice

přes bratislavského ukrajinistu Mikuláše Nevrlého, který film předal svému známému, který jezdil po Dunaji do Vídně, odkud poslal film na francouzskou adresu. Lycho z rozumu pak do 3 týdnů vyšlo v Paříži.

243


244


245

Volodymyr Dmytruk (Reakcija ukrajins’koho suspiľstva) a Jurij Danyluk s Olehem Bažanem (Opozycija v Ukrajini) uvádějí Kocúrovou jako Hannu, jednou ji tak nazývá i Mykola Mušynka ve svých vzpomínkách Kolesa kruťaťsja... a sama Kocúrová se v časopise Nove žytťa pod svůj článek podepsala jako Hanna Kocur – viz Nove žytťa, 30. 3. 1968, s. 5. Přesto ji uvádím jako Annu, pod tímto jménem s ní bylo vedeno vyšetřování v roce 1972 – viz Rozsudek Najvyššieho súdu SSR v Bratislave, Sp. zn. 3 To 30/73 z 19. 7. 1973 – a pod tímto jménem její pozdější zatčení reflektovala i Chronika těkuščich sobytij, č. 25, 20. května 1972. In: http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm.

246


71

V dubnu 1972 byl Pavlo Muraško, jeho kolega ze studií a tehdejší učitel střední pedagogické školy Petro Grockyj a další prešovský ukrajinista Jurij Bača zatčeni.247 Jejich zatčení předcházelo podle slov Pavla Muraška udání Anny Kocúrové, která i později vypovídala proti vyšetřovaným.248 Sama Kocúrová figurovala také v případu belgického studenta J. Doboše, který při vyšetřování uvedl, že se s ní setkal a dal jí zálohu 50 rublů na negativ jistého dokumentu.249 Soud prokázal, že Jurij Bača v květnu 1966 převezl z Ukrajinské SSR do Prešova fotokopii

rukopisu

„materiálu

s protisovětským

obsahem“

od

Ivana

Dzjuby

Internacionalismus nebo rusifikace?, který odevzdal Pavlu Muraškovi, který zajistil opsání a fotokopii

materiálu,

který

v létě

1966

poslali

prostřednictvím

občana

USA

do „kapitalistické ciziny“ za účelem vydání. J. Bača také podle rozsudku v březnu 1968 převzal od ukrajinského spisovatele ze Zakarpatska Ivana Čendeje rukopis dopisu „protisovětského zaměření“ adresovaného předsednictvu Svazu spisovatelů Ukrajiny. Ten pak cestou do Francie ve Frankfurtu nad Mohanem předal překladatelce a ukrajinské emigrantce Anně-Halje Horbačové.250 Pavlo Muraško se „provinil rozšiřováním protisovětské a protisocialistické literatury“, když v roce 1966 požádal pražskou ukrajinistku Zinu Genyk-Berezovskou, aby zajistila opis materiálu Internacionalismus nebo rusifikace? Ivana Dzjuby. Ta ho v Čechách předala Xénii Šimanovské, sestře významné ukrajinské spisovatelky Lesji Ukrajinky, která si přivydělávala přepisováním dokumentů. Od Z. Genyk-Berezovské pak P. Muraško dostal originál fotokopie rukopisu a čtyři opisy. Následně s J. Bačou zajistili převezení materiálu na Západ přes příbuzného Bačovy studentky Ľubicy Babotové. Tato kopie ale nakonec nebyla tou, která byla použita k vydání Dzjubovy práce na Západě.251 Dále P. Muraško předal Anně Kocúrové knihu V. Čornovola Neštěstí z rozumu (Lycho z rozumu, v roce 1967 nebo 1968) a svému spolupracovníkovi Vasiľovi TurokoviHetešovi „strojem psaný materiál bez názvu též s protisovětským obsahem“ od Vjačeslava Čornovola (v roce 1968). Annu Kocúrovou požádal o ilegální převoz písemností ze SSSR do ČSSR, přičemž ta pak v letech 1969-1971 přivezla a odevzdala P. Muraškovi tři 247

Rozhovor s Pavlem Muraškem 10. 6. 2003.

248

Rozhovor s Pavlem Muraškem, 10. června 2003; The Ukrainian Herald, č. 6, s. 20.

249

Radians’ka Ukrajina, 3. 6. 1972, podle: Lewytzkyj: Politics and Society, s. 136-137.

250

Rozsudek Najvyššieho súdu SSR v Bratislave, Sp. zn. 3 To 30/73 z 19. 7. 1973, s. 5.

251

Rozsudek Najvyššieho súdu SSR v Bratislave, Sp. zn. 3 To 30/73 z 19. 7. 1973, s. 4, 10.

72

mikrofilmy sborníku samvydavu Ukrajins’kyj visnyk (č. 1-3) a mikrofilm se Sversťukovým Soborem u ryštuvanni, které P. Muraško poslal do zahraničí, kde byly vydány. Navíc se v červnu 1971 pokusil převézt přes hranici do SSSR publikace vydané na Západě – Visti iz Sarseľa a Sobor u ryštuvanni. P. Muraško a J. Bača se tak dopustili „podvratné činnosti proti společenskému a státnímu zřízení ČSSR“, navíc ve spojení s cizím činitelem.252 Československé orgány zhodnotily práci Ivana Dzjuby Internacionalismus nebo rusifikace? typickým způsobem: „Kniha „Internacionalizmus či rusifikácia“, ako bolo zistené na základe záverov odbornej komisie k tomuto účelu pribratej, je od začiatku až do konca hanopisom na sovietsku skutočnosť, na národnostnú politiku KSSZ (Komunistická strana Sovietskeho zväzu – pozn. aut.) a prax komunistickej výstavby ZSSR (Zväz sovietských socialistických republík – pozn. aut.). Ďalej sa uvádza, že kniha je zameraná, aby vyvolala nespokojenosť a nedôveru k strane a vláde, aby zasievala nedôveru k možnosti správne riešiť národnostnú otázku. Autor se snaží dokázať, že Ukrajina je vykorisťovaná ekonomicky zo strany ako to výslovne píše „Moskvy“, že jej veľkú škodu robí supercentralizmus, ktorý brzdí iniciatívu na miestach a vývoj produktívnych sil republík. Autor vede akúsi líniu nadradenosti, zvláštneho postavenia ruského národa v ZSSR, stavia ho proti ukrajinskému národu, falošne popisuje rozvoj a úspechy ukrajinskej ekonomiky, kultúry apod.“253 Soud prokázal, že P. Muraško předal A. Kocúrové knihu Neštěstí z rozumu za účelem jejího převezení do Ukrajinské SSR. A. Kocúrová také potvrdila, že ji P. Muraško požádal, aby se v Kyjevě, kam odjela studovat, setkala s I. Dzjubou, I. Svitlyčným, V. Ševčukem a odevzdala jim od něj dárky a přivezla to, co pošlou. U soudu byla použita také výpověď Ivana Svitlyčného, který potvrdil, že po něm Anna Kocúrová žádala Ukrajins’kyj visnyk, a Mykoly Plachotňuka, který jí předal čtvrté číslo uvedeného časopisu na mikrofilmu.254 Pavlo Muraško byl odsouzen k šest a půl rokům odnětí svobody a Jurij Bača ke čtyřem rokům odnětí svobody. Oba tresty byly nepodmíněné.255 A. Kocúrovou, zatčenou též v roce 1972, soud odsoudil na jeden rok odnětí svobody nepodmíněně. Pouze

252

Rozsudek Najvyššieho súdu SSR v Bratislave, Sp. zn. 3 To 30/73 z 19. 7. 1973, s. 1-2.

253


254

Rozsudek Najvyššieho súdu SSR v Bratislave, Sp. zn. 3 To 30/73 z 19. 7. 1973, s 17.

255


73

těhotenství ji zachránilo před přísným trestem.256 Jednalo se o nejvyšší tresty udělené v procesech s některými z československých Ukrajinců v době normalizace. Právě proto, že v příhraničním regionu probíhala nejintenzivněji turistická výměna, bylo pro celníky na obou stranách hranice poměrně těžké odhalit kontraband. O relativní snadnosti převážení samvydavu mluví samotní svědkové (P. Muraško, Růžena Šišková). K odhalení pašovaných materiálů docházelo zřejmě tehdy, pokud o nich státní bezpečnost byla předem informována. Československou cestu zvolil pro převezení ukrajinského samvydavu na Západ také již zmíněný belgický student Jaroslav Doboš. V lednu 1972 se pokusil vyvézt ze sovětské Ukrajiny film s prací S. Karavans’kého Slovník ukrajinských rýmů (Slovnyk ukrajins’kych rym), fotografie V. Moroze, V. Stuse, fotokopie Ukrajins’kého visnyku a jiné materiály, které však neunikly pozornosti celníků v Čopu.257 I tak dodnes zůstává cesta řady samvydavových prací za hranici opředena tajemstvím. Podle údajů ÚV KSU bylo jen na konci 60. let z Ukrajiny vyvezeno a na Západě publikováno téměř 30 protisovětských rukopisů.258 Vnímání československé kulturní tvorby a Pražského jara v Ukrajinské SSR Od poloviny 50. let měl pro ukrajinskou inteligenci velký význam polský tisk: většina jejích příslušníků neměla problémy se čtením v polštině. Druhým co do významu byl český, resp. slovenský prvek. Z Československa přicházela literatura, noviny, časopisy. Ivan Dzjuba například podle svých slov dostával Literární listy, dobře znal dokumenty Pražského jara – při domovní prohlídce u něj byly zadrženy kopie Studentských listů, manifestu Dva tisíce slov aj. Důležitým zdrojem informací o kulturním dění v Československu byl prešovský časopis Duklja.259

256 257

Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 85. Archiv USBU v Ľvivs’kij obl., spr. P-11547, t. 1, ark. 75-75, 312, 316, podle: Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 85, 197.

258 259

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 64, ark. 30-31, podle: Danyljuk – Bažan: Opozycija v Ukrajini, s. 86. Ta książka zmieniła całe moje życie. Rozmowa s Iwanem Dziubą, Berdychowska – Hnatiuk: Bunt pokolenia, s. 94; Bažan, Oleh: Zovnišňo-polityčni akciji SRSR u 50-80-ti rr. ta ich vplyv na rozvytok opozycijnoho ruchu v Ukrajini. In: Z archiviv VUČK, HPU, NKVD, KGB, No. 2/4, 2000, s. 520.

74

Velmi silnou odezvu vyvolala československá podoba socialismu „s lidskou tváří“ – něco podobného polský politický vývoj nemohl nabídnout. Také nedogmatičnost v literatuře a umění zapůsobila na ukrajinské šedesátníky svou neotřelostí a originálními výsledky.260 Ukrajinští spisovatelé navštěvovali Československo, ale v daleko menší míře, než bylo žádoucí pro kulturu obou států – většinou dva tři spisovatelé za rok. Časopis Duklja v roce 1968 upozornil na fakt, že z Ukrajinské SSR do Polska vyjíždí každým rokem třikrát až třináctkrát více spisovatelů, než do ČSSR. Nejvíce ukrajinských spisovatelů přijelo na návštěvu do ČSSR v roce 1967, a to šest, mezi nimi i Dmytro Pavlyčko, z dalších ukrajinských spisovatelů do Československa zavítala L. Kostenková (1962) nebo V. Korotyč (1965).261 Na počátku léta roku 1968 byla promarněna příležitost pro setkání kulturních představitelů obou států. V Praze a dalších místech ČSSR byly Sovětským svazem organizovány

tzv.

Dny

ukrajinské

kultury

v Československu.

Bohužel

jejich

přepolitizované pojetí absolutně neodpovídalo tehdejší náladě v Československu a vyvolávalo opačné reakce, než zamýšleli tvůrci Dnů. Ukrajinskou delegaci přivítala vlna protestů, českoslovenští občané vyslovovali nesouhlas s prováděním sovětských vojenských manévrů na území ČSSR a vměšováním se do vnitřních záležitostí suverénního státu.262 Pro ukrajinského prvního tajemníka Petra Šelesta to byl jen další důkaz, že politická situace v Československu se zostřuje a vyhrocuje.263 Československým ukrajinistům pod vedením Oresta Zilynského se v tomto roce podařilo vydat výsledek několikaletého úsilí, vědecko-biografický sborník Sto padesát let česko-ukrajinských

literárních

vztahů.264

Tato

publikace

vyšla

u

příležitosti

VI. mezinárodního kongresu slavistů, který se konal v Praze 7.-13. srpna 1968. Slavistický kongres se stal dějištěm střetu sovětské delegace a ukrajinistů několika jiných zemí. Jádrem sporu bylo plánované založení Mezinárodní asociace ukrajinistů, které navrhl

260

Hodnett – Potichnyj: Ukraine, s. 74-75.

261

Duklja, č. 4, 1968, s. 358.

262

Centraľnyj deržavnyj archiv vyščych orhaniv vlady ta upravlinňa Ukrajiny (CDAVOU), f. 5110, op. 1, spr. 2317, ark. 1-7.

263 264

Šapoval: Petro Šelest, s. 262. Zilynskyj, Orest (red.): Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků 1814-1964 (Vědeckobibliografický sborník), Praha 1968.

75

1. mezinárodní seminář ukrajinistů. Tématem tohoto semináře, který pořádala filozofická fakulta prešovské univerzity 21.-22. června 1968 v Prešově a Svidníku, byl rozvoj ukrajinistiky v socialistických zemích. Semináře se zúčastnilo asi 35 lidí z různých zemí, někteří jen korespondenčně. Vytvoření samostatné asociace ukrajinistů bylo zásadním úkolem semináře. Měla sdružovat ukrajinisty socialistických zemí a pokud by se k ní nepřipojili ukrajinští kolegové, jejím centrem by zůstal Prešov. Předsedou organizačního výboru byl prešovský literární vědec J. Bača, dalšími členy byli M. Mušynka, O. Zilynskyj, M. Moľnar a jugoslávský delegát J. Paparhaji.265 Mykola Mušynka s Orestem Zilynským svolali schůzi všech ukrajinistů, kteří se účastnili slavistického kongresu. Sovětská delegace kongresu, kterou vedli Vitalij Rusanivs’kyj a Hryhorij Verves, však v založení ukrajinistické asociace, o kterém nebyla předběžně oficiálně informována a ve které neměla své zastoupení, viděla ztrátu vlastního monopolu, a tak založení Mezinárodní asociace ukrajinistů odmítla. Tvrdila, že mezinárodní kontakty ukrajinistů by se měly rozvíjet na základě existujících institucí, hlavně Ukrajinského výboru slavistů. Členové sovětské delegace opustili jednací sál a vznik samostatné ukrajinistické organizace zablokovali na více než dvě desetiletí.266 O přípravě Mezinárodní asociace ukrajinistů ale v Sovětském svazu věděli, mj. také z článku o československé ukrajinistice, který do časopisu Literaturna Ukrajina napsal český ukrajinista Václav Židlický, který byl tehdy na studijním pobytu v Kyjevě: „... my českoslovenští ukrajinisté toužíme po větších mezinárodních stycích. Za tím cílem se v Praze u příležitosti VI. mezinárodního kongresu slavistů sejde ukrajinistické sympozium. Plánujeme vydávat ukrajinistický časopis a chceme vystoupit s návrhem založit ukrajinistickou asociaci po vzoru Mezinárodní asociace rusistů. Využívám tady příležitosti vyslovit přání nejen československých ukrajinistů, ale také kolegů z Polska, Jugoslávie, Maďarska a Rumunska: velmi bychom si přáli mít možnost se pravidelně scházet na Ukrajině, abychom mohli probírat společnou tematiku. Ať už formou

265

Hodnett – Potichnyj: Ukraine, s. 65-66; Horbač, Oleksa: VI. mezinárodní slavistický kongres v Praze, in: Sučasnisť, č. 10, 1968, s. 96-104.

266

Zilynskyj: Česká literárněvědná ukrajinistika v 60. letech 20. století, in: Česká věda a Pražské jaro, s. 289290; Nove žytťa, 24. 8. 1968, s. 2.

76

ukrajinistických kurzů po vzoru letní slavistické školy nebo školy rusistů, která probíhá v Moskvě – a to nejméně jednou za pár let.“267 Jediným kladným výsledkem konfliktu byl závazek sovětské delegace uspořádat v Ukrajinské SSR od nadcházejícího roku letní kurzy pro ukrajinisty ze zahraničí.268 A tak přestože na oficiální úrovni se sovětští a českoslovenští ukrajinisté nedohodli a rozhodně nelze mluvit o vřelých vztazích, práce jak pražských, tak prešovských vědců byla mezi ukrajinskou inteligencí vnímána velmi kladně. Prešovská tvorba měla na ukrajinskou kulturní scénu vliv v několika oblastech. Objevoval se v ní ukrajinský vlastenecký motiv, alespoň částečně naplňovala touhu Ukrajinců v Ukrajinské SSR po informacích z vnějšího světa a ukazovala otevřenost politických, sociálních, ekonomických, kulturních a náboženských i národnostních otázek v Československu, tedy otázek podobných těm, které v té době řešila část ukrajinské inteligence. Konflikt na úrovni kulturní spolupráce ale nebyl jediným. Politický vývoj v Československu zejména od lednového pléna KSČ (1968) velmi znepokojoval politické vedení Sovětského

svazu. Jeho špičky vynaložily nemalé úsilí, aby Československo

neopustilo cestu k socialismu, a to nejen ve sféře politické a vojenské, ale také ovlivňováním veřejného mínění svých obyvatel. Obzvláště se to týkalo Ukrajinské SSR, která s ČSSR sousedila a udržovala s ní kontakty. Sovětská moc k tomu využívala hromadné sdělovací prostředky a v nich panující přísnou cenzuru, komunikační kanály s místními stranickými výbory a základními organizacemi, orgány státní bezpečnosti.269 Nejdříve z prodejních míst zmizely československé noviny a časopisy. Svědčí o tom dopis redaktora vydavatelství Moloď Ukrajiny M. Malaše. Ten psal svému bratrovi v březnu 1968 a jeho dopis neušel pozornosti KGB: „Zajímavé věci v Československu. Naše noviny v principu mlčí, ale děje se tam mnoho nového. Dozvídám se o tom z rádia. Československé noviny se v Kyjevě neprodávají, i když dřív byly vždycky. Nejsou ani jugoslávské, protože ty také informují o všem, co se odehrává v Československu. Pravda, časopis Nove žytťa, který vychází v Československu v ukrajinštině, přišel Korenevyčovi, který ho odebírá. Nejdříve bez obalu, a teď celý. Budeme věřit, že i u nás se brzy strhne 267

Židlyc’kyj, Vaclav: Nabutky čechoslovac’koji ukrajinistyky, in: Literaturna Ukrajina, č. 33, 19. 4. 1968, s. 4.

268 269

Nove žytťa,, 24. 8. 1968, s. 2. Dmytruk, Volodymyr: Reakcija ukrajins’koho suspiľstva na podiji 1968 r. v Čechoslovačynni: hromads’ka dumka, formy protestu, pozycija vladnych struktur, disertační práce, Charkiv 2002, s. 27.

77

nějaký kravál. Kéž by už konečně, protože dál už takhle není možné žít. Impérium se rozpadá a bude dobře, jestli Ukrajina poví své proti tomu impériu.”270 Podobně informovala i moskevská Kronika současných událostí – ještě před intervencí zmizely z knižních pultů československé noviny, po 21. srpnu 1968 i L’Humanité, Unita, Morning Star aj. Začalo pravidelné rušení vysílání zahraničních rozhlasů.271 Zvláštním

pramenem,

který

objasňuje

sovětské

postoje

a

vnímání

československých událostí v období Pražského jara, jsou neveřejné dopisy Ústředního výboru KSU, které se rozesílaly všem stranickým organizacím. Objevuje se v nich starost o osud socialismu v ČSSR, připravenost podpořit československé soudruhy v takovéto „skandální situaci“ a varování, že význam událostí v Československu překročil jeho hranice. Za negativní prvky československého vývoje byly v těchto dopisech označeny veřejné požadavky na existenci oficiální opozice, samostatná zahraniční politika, umožnění soukromého podnikání, odmítnutí systému plánování nebo rozšíření vztahů se Západem. Autorem těchto dopisů byl zpravidla Petro Šelest.272 Takové dopisy měly připravit společnost i na případná nepopulární opatření proti Československu. Mezi březnem a červnem 1968 informovalo několik dopisů Ústředního výboru KSU nazvaných „O událostech v Československu“ o situaci v ČSSR členy ÚV, oblastních, městských a okresních výborů strany. Následných stranických schůzí, kde se problematika projednávala, se zúčastnily tisíce lidí.273 V dopise, který P. Šelest adresoval Ústřednímu výboru KSSS 21. května 1968, jsou citovány výroky Ukrajinců Zakarpatské oblasti, které schvalují i odsuzují československé události. Například advokát S. Lendvaj z Užhorodu údajně v rozhovoru prohlásil: „... v ČSSR proběhly v závodech stávky, které trvaly do té doby, než byli odstaveni ředitelé-komunisti. Je možné si myslet, že i tady brzy nastane to, co v ČSSR, protože mnozí zakarpatští komunisté podporují tamější hnutí.“ Učitel biologie školy v Byčkově I. Ivasjuk, který žil do roku 1958 v ČSSR, prý řekl: „Tam v ČSSR je opravdová demokracie, ne to, co je u nás, a vždyť i u nás by byla potřeba takové demokracie.“ P. Šelest do zprávy informující o reakci ukrajinského obyvatelstva na československý 270


271


272

Dmytruk: Reakcija…, s. 28.

273

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 27, ark. 47; Dmytruk: Reakcija…, s. 29-30.

78

vývoj zařadil i prohlášení I. Vovkulyče z užhorodského okresu: „Brzy přijde doba, kdy budou věšet moskaly (hanlivé označení Rusů – pozn. aut.).“ O Šelestově zaujatosti proti československému vývoji není při čtení jeho dopisů ani na vteřinu pochyb. Podle něj to byli ale převážně nacionalisté, sionisté, sektáři a další protisovětští jednotlivci, kteří využívali československých událostí k hanění Sovětského svazu. P. Šelest ve zprávě zároveň tvrdí, že většina ukrajinských obyvatel správně reaguje na československé události a zcela podporuje vnitřní i vnější politiku KSSS a sovětské vlády. Podle jeho zprávy se o ČSSR nejvíce mluví v pohraničních regionech, kde lidé mohou poslouchat československé rozhlasové a televizní vysílání.274 Z jeho zpráv je cítit obava z reakce ukrajinské společnosti na československý vývoj v roce 1968. Výroky podporující československé reformy byly slyšet ještě měsíc před invazí do ČSSR. Major inženýr L. Surtajev, důstojník letecké bombardovací jednotky, v rozhovoru řekl: „Naše vláda nemá s těmito věcmi co do činění. Vměšuje se do cizích záležitostí. Ať si Češi řeší vlastní věci, jak sami chtějí. Svého času chtěl Chruščov zavést své pořádky v Číně a co z toho vzešlo, je známé: Číňané se stali naším zarytým nepřítelem. To samé se může stát i s Československem.“275 Někteří obyvatelé oblastí hraničících s ČSSR vyjadřovali v dopisech svým blízkým v jiných regionech SSSR znepokojení v souvislosti s příchodem nových vojenských jednotek a částečným povoláním záložníků. Podle P. Šelesta byly v řadě z nich zveličeny události v těchto západních regionech. Studentka užhorodské univerzity Tokarová psala svým rodičům do Lvova: „U nás začala panika, mnoho našich kamarádů mobilizovali a poslali do Československa. Jako proto, že Češi chtějí vrátit Zakarpatí. Nepřijatelná situace.“ L. Boroviková z téže univerzity popisovala situaci rodičům do Kamence Podolského takto: „Mám se normálně, když nepočítám všeobecnou mezinárodní situaci a zejména naše vzájemné vztahy s Československem. Nepřeháním, ale panika je tady příšerná. V obchodech prázdno, tzn. nejsou sirky, sůl, salám. Naše kamarády z 6. ročníku odvedli, zástupce děkana také.“ Jiná obyvatelka užhorodského okresu sdělovala rodičům: „Nevím, jak je u Vás, ale je strašné, co se děje tady, všechny muže vzali do armády a technika z dalších oblastí jezdí dnem i nocí.“ Objevovaly se také případy, kdy vojáci 274

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 28, ark. 102, 105.

275

Serhijčuk, Volodymyr: Biľšovyc’kyj kontroľ nad ukrajis’kymy zarubižnymy vydanňamy. In: Duklja, č. 1, 1996. s. 39; Serhijčuk, Volodymyr: Pražské jaro, Ukrajinci a Ukrajina, in: Dějiny a současnost, č. 5, Praha 2000, s. 26.

79

„rozšiřovali státní tajemství“ o dislokaci sovětské armády. „... Tady „u sousedů“ jsou znova nějaké nepokoje. Včera vyhlásili poplach v samarsko-uljanovské železniční divizi, která byla ve Lvově. Od tří hodin odpoledne do tří hodin v noci bez přestávky jezdila auta, tanky a ještě něco přes hranici...,“ psal příbuzným jeden pohraničník.276 Z těchto i jiných pramenů je jasné, nakolik se ukrajinské vedení se obávalo, že československé události jsou a budou mezi ukrajinskými občany vnímány se sympatiemi. Proti

takovému

kladnému

ohlasu

byla

zaměřena

protičeskoslovenská

kampaň

v hromadných sdělovacích prostředcích. Zatímco na jaře 1968 se na stranických schůzích ještě mluvilo o „přátelské pomoci“ Československu, na počátku léta se postoje ukrajinských komunistů měnily spíše ve prospěch „zachování socialismu“.277 Československé události, které se odehrály do srpnové invaze, byly ukrajinskou inteligencí vnímány jako naděje, jako signál dalšího možného vývoje v Sovětském svazu. O Pražském jaru se mezi ukrajinskou inteligencí mluvilo, někteří Ukrajinci se právě v této době začali učit češtinu, aby mohli číst Rudé právo – dokonce i v těchto novinách Komunistické strany Československa nacházeli otevřenost. Četli o sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, dokumenty Pražského jara jako Dva tisíce slov aj.278 Na stranické úrovni se ale boj proti vlivu československého vývoje na sovětskou Ukrajinu zostřoval. Na počátku srpna oblastní výbory dostaly dopis od ÚV KSU nadepsaný „O schůzce v Čierne nad Tisou a schůzi v Bratislavě“. Při jeho projednávání na schůzích byly vyslovovány obavy z vojenského zásahu v Československu a kladeny otázky typu: kteří členové KSČ jsou na straně KSSS, jaký postoj zaujímal v rozhovorech v Čierne nad Tisou československý prezident L. Svoboda, jestli jsou sovětská vojska na území ČSSR nebo co si myslí o politickém vývoji v ČSSR tamější dělnická třída a armáda. Přesto na začátku srpna převládla v KSU myšlenka o nevyhnutelnosti vojenského zásahu v Československu.279 Téměř na všech průmyslových závodech se při stranických schůzích v červnu 1968 projednával dopis aktivu Lidových milicí ČSSR, který otiskla moskevská Pravda. 276


277


278

Malynkovyč, Volodymyr: V avgustě 1968 goda kijevskaja inteligencija promolčala. Kak bylo razdavljeno ukrainskoje šestidesjatničestvo. In: Kijevskije vědomosti, 16. 10. 2000, s. 7.

279


80

V dopise byla vyslovena nejen obava z politické situace v Československu, ale také podiv nad tím, že ji „bratrská družba se SSSR“ umožňuje. Projednávání dopisu probíhalo na všech místech podobně a ústilo v obsahově si velmi podobné kolektivní dopisy nejvyšším představitelům ČSSR.280 O připravovaném vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR informoval ÚV KSU své členy a kandidáty členství, republikové, krajské a okresní tajemníky na schůzi 19. srpna 1968. ÚV KSU si tak nejen zajišťoval jejich podporu, ale také je směroval k provedení široké mediální kampaně, která začala okamžitě po vpádu vojsk do Československa, aby náležitě objasnila pracujícím nutnost tohoto zákroku. Informační či spíše dezinformační kampaň probíhala hlavně na stranických schůzích.281 Propagandistická kampaň začala hned několik hodin po vtržení vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Kromě stranických schůzí to byly republikové i oblastní noviny, které se snažily formovat veřejné mínění o československých událostech. Zveřejňovaly dopisy jednotlivých sovětských občanů a také obyvatel a organizací československých, kteří vyslovovali podporu sovětskému vedení.282 Vlastně už od jara vedl sovětský, resp. ukrajinský tisk nepřátelskou kampaň proti československým reformám, emigrantským organizacím, zahraničnímu rozhlasu a opozici v SSSR. Po 21. srpnu 1968 se snažil obyvatelstvo přesvědčit, že vojenský zásah v Československu byl reakcí na snahy kontrarevolučních sil, které toužily odtrhnout Československo od zemí socialistického tábora.283 Ale ani tlak sovětské propagandy, ani nejpřísnější cenzura nemohly zabránit proniknutí objektivních informací o událostech v Československu na Ukrajinu – před intervencí i po ní. Po celé období Pražského jara a hlavně po jeho násilném ukončení přicházely na Ukrajinu stovky dopisů československých občanů, stranických orgánů, pracovních kolektivů a jiných organizací, které informovaly o skutečném dění v Československu.284 Část jich byla publikována v československém a také zahraničním tisku. Mezi jejich autory můžeme najít významné postavy československé vědy a kultury – např. předsedu Československé akademie věd F. Šorma, novináře P. Pitharta, spisovatele 280

Dmytruk: Reakcija…, s. 38-39.

281


282


283


284


81

J. Procházku a J. Škvoreckého, ukrajinské spisovatele a literární kritiky v ČSSR Evu Biss, V. Daceje, S. Hostyňaka, I. Hryce-Dudu, O. Zilynského, I. Macinského, M. Nemeta, J. Šelepce, M. Šmajdu a S. Makaru.285 Objevily se ale také provokativní dopisy, které požadovaly návrat Československa do hranic, v kterých existovalo v meziválečném období, a tedy znovupřipojení Zakarpatské Ukrajiny k ČSSR (o nich více v poslední kapitole).286 Důležitým zdrojem necenzurovaných informací o ČSSR byl kromě západních rozhlasových stanic Československý rozhlas (zvláště Rádio Prešov), zachytitelný na celém území Ukrajinské SSR, a také Československá televize, jejíž pořady bylo možné sledovat v západní části Ukrajiny. V období do okupace Československa v jejím vysílání převládala snaha přesvědčit sousedy v socialistickém bloku o mírumilovnosti československých záměrů, přání zlepšit ekonomiku a dodat socialismu demokratičtější charakter. 27. března 1968 tajemník zakarpatského oblastního výboru strany O. Hryhorenko rozčileně psal Ústřednímu výboru KSU: „Obyvatelstvo má možnost poslouchat rozhlasové vysílání ze zahraničí a často tak dostává neobjektivní informace o událostech v těch či oněch zemích. Jak máme nejsprávněji lidem odpovídat na jejich otázky, o kterých stranický aktiv není včas informován a ani nemá žádných zpráv z našeho tisku nebo rozhlasu?“287 Jediným způsobem, jak překonat oficiální informační blokádu, byla nelegální informační síť. Už 21. srpna 1968 odhalila operativní opatření sovětské tajné služby velké množství nelegálních rozhlasových vysílačů a jimi zajištěných relací v různých částech ČSSR.288 Jejich informace dále přenášely zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Svobodná Evropa – Rádio Svoboda aj.289 Tak například 27. srpna 1968 vysílalo Rádio Svoboda výzvu českého spisovatele a cestovatele Miroslava Zikmunda k sovětské společnosti: „ … Prosím Tě, Žeňo Jevtušenko (sovětský spisovatel – pozn. aut.), nemlč. … problém je v tom, že agenti NKVD jezdí po celé naší zemi tak, jako u vás

285

Lyst ukrajins’kych pys’mennykiv v ČSSR do členiv spilky pys’mennykiv Ukrajiny. In: Sučasnisť, č. 10, 1968, s. 77-79.

286

Zpráva tajemníka Zakarpatského oblastního výboru KSU J. Iľnického pro ÚV KSU – CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 30, ark. 41.

287

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 35, ark. 2, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 54.

288


289


82

v období Stalinova teroru, aby zavřely tisíce našich lidí. … Prosím vás, nezamlčujte tu strašnou agresi!“290 O tom, že se na Ukrajinu dostala nelegální vydání československých novin a časopisů, svědčí zprávy oblastních stranických výborů tajné služby.291 Mezi nežádoucí časopisy se zařadil i prešovský měsíčník Družno vpered, vysvětlující postoj Ukrajinců v ČSSR, kteří podporovali politiku Pražského jara.292 Také turistika nepřestala fungovat jako necenzurovaný informační kanál. Legalizace řeckokatolické církve v ČSSR Obavy ukrajinské strany vzbuzovala také snaha o oživení řeckokatolické církve v Československu. V sovětské Ukrajině totiž stále působili tajní duchovní ukrajinské katolické církve, především v západní části země. Reformní procesy Pražského jara a všeobecná demokratizace také oživily diskusi o znovuobnovení řeckokatolické církve, která byla na území Československa zlikvidována v roce 1950. V březnu 1968 se v československém Národním shromáždění projednávala žádost téměř 40 tisíc řeckokatolických věřících o možnosti vrátit se k víře svých otců. V dubnu 1968 metropolita kyjevský a haličský Filaret, exarcha Ukrajiny psal: „Obnovení uniatské církve má dalekosáhlé následky. Hrot toho boje míří na Ukrajinu a především na Zakarpatsko, se kterým má Československo úzké kontakty. Výsledkem obnovení uniatů v Československu bude aktivizace uniatů na Ukrajině. Ukrajinští uniaté doufají v restauraci unie.“293 Velké snahy o obnovení Ukrajinské řeckokatolické církve vyvíjel také kardinál Josyf Slipyj. V Košicích se 10. dubna 1968 sešla iniciační skupina, která shromáždila 113 ukrajinských a slovenských duchovních, kteří vytvořili stálý výbor řeckokatolické církve, schválili řadu rezolucí pro legalizaci uniatské církve. 13. června 1968 vláda ČSSR legalizovala řeckokatolickou církev. Současně byl proveden plebiscit, podle kterého jí bylo vráceno 205 farností, násilně podřízených

290


291


292

Družno vpered, č. 2, 4 a 5, 1968.

293

CDAVOU, f. 4648, spr. 5, op. 115, ark. 21-22, in: Dmytruk: Reakcija…, s. 233-235.

83

pravoslavné

církvi.294

Okolo

dvou

třetin

pravoslavných

věřících

se

vrátilo

do řeckokatolické církve. Přes přísnou cenzuru se informace o obnovení uniatské církve v Československu různými cestami dostala na Ukrajinu (psal o ní časopis Nove žytťa, objevila se ve vysílání rozhlasu, předávala se osobními kontakty).295 Na západní Ukrajině působil nelegální episkopát řecko-katolické církve. V zakarpatské, ivanofrankivské a lvovské oblasti uniaté svévolně obsadili asi třicet pustnoucích církevních budov a prováděli v nich bohoslužby.296 Zhruba od roku 1968 začaly vládní struktury ztrácet kontrolu nad situací, spjatou s šířením hnutí za legalizaci Ukrajinské řecko-katolické církve.297 Rada pro záležitosti náboženství při ukrajinské vládě navrhovala nelegální řeckokatolické duchovenstvo rozehnat a zdiskreditovat kněží před veřejností v tisku na základě jejich údajné spolupráce s Němci a Organizací ukrajinských nacionalistů za druhé světové války a po ní.298 Důsledkem informací přicházejících z Československa ukrajinská veřejnost často nesdílela názory prezentované stranickými orgány. Jak psal v září 1968 do ÚV KSU vedoucí Rady pro záležitosti náboženství při vládě SSSR Kurojedov, oteplení vztahů mezi státem a církví v Československu nalezlo pozitivní odezvu mezi ukrajinskými uniaty. Jako řešení navrhoval aktivizovat nejrůznější formy práce, které by zabránily „československé možnosti“ rozvoje událostí v oblasti církevního života.299 Na konci 60. a počátku 70. let se pod vlivem událostí v Československu začalo rozvíjet hnutí za legalizaci Ukrajinské řecko-katolické církve, které spojilo kněží i věřící této církve, připravené postavit se za svá náboženská práva a svobody. Prostředky, které proti tomuto hnutí použilo stranické a státní vedení Ukrajinské SSR a SSSR, nebyly

294

Martyrolohija ukrajins’kych cerkov. V 4-ch t. Tom 2: Ukrajins’ka katolycka cerkva, Toronto Baltymor 1985, s. 86, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 166.

295 296

Dmytruk: Reakcija…, s. 166-167. Deržavnyj archiv Ternopiľs’koji oblasti (DATO), f. P-3241, op. 2, spr. 9, ark. 1-4, in: Dmytruk: Reakcija…, s. 249-252.

297


298


299

Centr zbereženňa sučasnoji dokumentaciji (Moskva – CZSD), f. 5, op. 60, spr. 24, ark. 154-156, podle: Bažan, Oleh: Zovnišňo-polityčni akciji SRSR u 50-80-ti rr. ta ich vplyv na rozvytok opozycijnoho ruchu v Ukrajini. In: Z archiviv VUČK, HPU, NKVD, KGB, No. 2/4, 2000, s. 521.

84

efektivní, což ukázaly pozdější události 70. a 80. let, které vedly až k obnovení Ukrajinské řecko-katolické církve na území Ukrajiny v roce 1990.300 3.2 REAKCE UKRAJINSKÉ OPOZICE NA INTERVENCI DO ČSSR Pohledy na způsob reakce představitelů hnutí šedesátníků na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa se různí. Zatímco sami šedesátníci hovoří o tom, že protestovat veřejně nebylo v tehdejší politické situaci možné, Volodymyr Malynkovyč, představitel opozičního hnutí v 70. letech, se přiklání k názoru, že předchozí generace dala přednost národnímu kulturnímu oživení před obranou demokracie a lidských práv. Už pátý den po započetí okupace Československa, 25. srpna 1968, vyšli na Rudé náměstí v Moskvě ruští ochránci lidských práv s hesly: „Ruce pryč od ČSSR!“, „Za vaši i naši svobodu!“, „Pryč s okupanty!“, „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“301 Žádná podobná akce však nenašla své hlasatele na Ukrajině. Její organizátoři by byli nepochybně potrestáni daleko tvrdším způsobem než osm ruských disidentů, kteří většinou skončili na několik let ve vězení a vyhnanství. Represe v sovětské Ukrajině, které následovaly i po pouhém podpisu pod petici na obranu neprávem zatčených, a vzpomínka na vlnu zatýkání v letech 1965-1966 byly stále v živé paměti. Zdánlivou pasivitu ukrajinské opozice ovlivnilo i to, že ukrajinské opoziční hnutí v té době teprve hledalo svou další cestu. Tehdejší lékař jedné části sovětského vojska v Brovarech u Kyjeva Volodymyr Malynkovyč kategoricky odmítl odjet s armádou do Československa a splnit svůj „internacionální závazek“, který považoval za porušení mezinárodního práva. Ještě před odjezdem totiž ze zpráv BBC či Rádia Svoboda na rádiu v sanitární části útvaru slyšel zprávy o sovětské armádě blížící se k československým hranicím a o výsadku na ruzyňském letišti. Za svůj nesouhlas byl zatčen a KGB mu vyhrožoval zastřelením (což byla reálná hrozba v případě, kdyby se ČSSR bránila), později vojenským soudem a vyhnanstvím, nakonec byl potrestán propuštěním z armády. Jeho protestu se tak nedostalo žádné 300


301

Chronika těkuščich sobytij, č. 3, 30. 8. 1968, in: http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm. Byli to Konstantin Babickij, Taťjana Bajevová, Larisa Bogorazová, Vladimir Delone, Vladimir Dremljuga, Viktor Fajnberg, Natalie Gorbaněvská, Pavel Litvinov.

85

publicity. V. Malynkovyč se později zařadil mezi ochránce lidských práv v SSSR a vstoupil do Ukrajinské helsinské skupiny.302 V. Malynkovyč nebyl jediný, kdo se vzepřel rozkazu jet do Československa. Stejně se zachovali V. Ohurcova a I. Čerkez, pracovníci Přidněprovské železnice.303 Na Ukrajině se brzy začaly šířit informace o protestním dopise 88 sovětských spisovatelů, kteří odsoudili okupaci Československa.304 Známý byl též dopis básníka J. Jevtušenka, který odsoudil okupaci jako akci popírající zásady svobody a demokracie. Ukrajinské zahraniční časopisy šířily článek sovětského akademika A. Sacharova, který ostře odsoudil návrat stalinismu.305 Proti vtržení vojsk se vyslovili také činitelé hnutí za ochranu lidských práv A. Marčenko, A. Amaľrik, V. Novodvors’ka, I. Habaj, H. Jefremov, M. Uspens’kyj, L. Pljušč.306 Tvrzení prorusky smýšlejícího V. Malynkovyče o úplném mlčení ukrajinské inteligence v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa není zcela pravdivé.307 Příslušníci inteligence rámci svých možností vyslovovali na nejrůznějších úrovních aktivní i pasivní protest proti dění v ČSSR. Ukrajinská inteligence sledovala reformní proces v Československu a doufala, že dorazí i na Ukrajinu a dojde k demokratizaci a rozšíření svobody tvorby. Například Svaz spisovatelů Ukrajiny se stal jakýmsi diskusním klubem, kde se hodiny mluvilo o situaci v Československu. Podle názoru šéfa ukrajinského KGB V. Nikitčenka v této záležitosti „tendenčně“ smýšleli i spisovatelé O. Hončar a L. Novyčenko.308 Oles’ Hončar, první tajemník výboru Svazu spisovatelů Ukrajiny, dokonce (sic!) chválil tvůrčí úsilí a objektivní

302

Malynkovyč: V avgustě 1968 goda kijevskaja inteligencija promolčala, in: Kijevskije vědomosti, 16. 10. 2000, s. 7; Rozhovor s Volodymyrem Malynkovyčem, 6. května 2003.

303

Deržavnyj archiv Zaporiz’koji oblasti (DAZapO), f. P-102, op. 4, spr. 537, ark. 51, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 95.

304

Rossijskij gosudarstvennyj archiv novejšej istoriji (RGANI), f. 5, op. 60, spr. 60, ark. 200, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 98.

305

RDANI, f. 89, op. 37, spr. 43, akr. 1, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 98.

306


307

Malynkovyč: V avgustě 1968 goda kijevskaja inteligencija promolčala, in: Kijevskije vědemosti, 16. 10. 2000, s. 7.

308


86

a promyšlenou literární kritiku a živou diskusi o intervenci do Československa, která proběhla ve Svazu.309 Jako jeden z prvních vyslovil svůj nesouhlas s agresí pedagog Kirovohradského pedagogického institutu O. S. Puškina H. Dubovov. 24. září 1968 poslal na adresu československého velvyslanectví v Moskvě dopis, ve kterém naléhavě radil vzít v úvahu minulá poučení a připravovat se na aktivní a dlouhodobý boj proti okupantům. Tento dopis, podepsaný „starým komunistou“, zadržel KGB, jeho autora odhalil a H. Dubovov byl v lednu 1969 odsouzen k šesti letům v pracovních táborech.310 Spisovatel V. Zaremba z Dněpropetrovska se pokoušel získat informace o československých událostech mj. z časopisu Nove žytťa. Ale pouhé jeho pokusy diskutovat o tam publikovaných materiálech mu přinesly obvinění z držení protisovětských materiálů a ztrátu zaměstnání.311 Trvání A. Hors’ké, L. Semykiny a H. Sevrukové na vlastních názorech vedly k jejich vyloučení ze Svazu umělců Ukrajiny 10. listopadu 1968. Ačkoliv otevřeně nevystupovaly proti politice SSSR v Československu, nemohly a nechtěly se s ní smířit.312 Generál Petro Hryhorenko (Pjotr Grigorenko), známý sovětský obránce lidských práv a jeden ze zakladatelů Ukrajinské helsinské skupiny, zveřejnil v září 1968 provolání „Komunistům celého světa“, ve kterém doporučil komunistům Jugoslávie a Rumunska požadovat na svých vládách a ústředních výborech, aby nevstupovaly do žádných vztahů s vedením států, jejichž vojska pobývají na území ČSSR. Podobné výzvy adresoval také představitelům Velké Británie, Itálie, Francie, USA a Kanady. Jeho odsouzení soudem Moskvě v únoru 1970 vyvolalo silný mezinárodní ohlas. Pro svůj vysoký věk a vojenské zásluhy nebyl poslán do vězení, ale prohlášen za psychicky nemocného a poslán na léčení, ostatně jako už po jeho předchozím zatčení v roce 1964.313

309


310


311

Archiv Upravlinňa Služby bezpeky Ukrajiny (Archiv USBU) v Dnipropetrovs’kij oblasti, spr. P-24613, t. 7, ark. 164, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 102.

312

Centraľnyj deržavnyj archiv-muzej literatury i mystectva Ukrajiny (CDAMLM), f. 590, op. 1, spr. 872, ark. 39, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 102.

313

Archiv USBU v Odes’kyj oblasti, spr. 2499-P, T. 6, ark. 140, podle: Dmytruk: Reakcija…, s. 126; Chronika těkuščich sobytij, č. 8, 30. 6. 1969 a č. 12, 28. 2. 1970, in: http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm.

87

Na Pražské jaro a později intervenci do Československa reagovali také sovětští političtí vězni. Vjačeslav Čornovil na počátku roku 1968 z Vinnyckého pracovního tábora psal: „Pevně jsem stál a stojím na pozicích socialismu, ale ne toho socialismu, který se snaží svými předpisy upravovat nejen události, ale i myšlení lidí. Nepředstavuji si socialismus

bez

garantovaných

demokratických

svobod,

bez

nejširší

politické

a ekonomické samosprávy všech částí státního organismu. Historická zkušenost ukazuje, že v socialismu byly vyznačeny dva směry: ten, který razí Jugoslávie, a teď i Československo, a směr Stalina a Mao Ce-Tunga.“314 Ivan Dzjuba vzpomíná na to, jak 21. srpna 1968, poté co o intervenci slyšel ve vysílání zahraničního rozhlasu, šel se skupinou hostů z Československa (tvrdí, že to byli Andrej Kurimský, Zina Genyk-Berezovská a Volodymyr Mychajlyšyn)315 vyjádřit sympatie na konzulát ČSSR v Kyjevě. Tam byli údajně přijati opatrně, bez komentáře. Na dotaz, proč se v Kyjevě neodehrála protestní demonstrace podobná té na Rudém náměstí, Dzjuba odpověděl, že na Ukrajině neexistovalo podobné místo a ani nemohl vzniknout takový efekt jako v Moskvě, Kyjev byl v informační izolaci – zahraniční novináři působili v Moskvě.316 Proti intervenci otevřeně protestoval dlouholetý politický vězeň Svajatoslav Karavans’kyj. Jeho protest ukazuje, že Ukrajinci rychle pochopili nebezpečí sovětského vpádu do Československa.317 Kromě těchto více či méně významných intelektuálů se proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyjádřilo bezpočet dalších obyvatel Ukrajiny. Byli to lidé nejrůznějších profesí a věku, kteří byli perzekvováni režimem za nejrůznější činy, které měly něco společného s odsuzováním intervence. Mohlo to být veřejné odmítání okupace Československa v zaměstnání, vyjádření takového názoru v dopisech známým či příbuzným, pouhé zpochybnění správnosti řešení „československé krize“ nebo rozšiřování letáků s protesty proti invazi do ČSSR apod.

314

Šyroke more Ukrajiny: Dokumenty samvydavu z Ukrajiny: Dokumenty VII, Paryž-Baltymor 1972, s. 104.

315

Z. Genyk-Berezovská a A. Kurimský pravděpodobně do Kyjeva přijeli až o měsíc později. Zato si na ranní setkání s I. Dzjubou 21. srpna 1968 vzpomíná Pavlo Muraško, který ale o žádném protestu na československém konzulátu nikdy neslyšel.

316

Rozhovor s Ivanem Dzjubou 23. 4. 2003.

317

Chomjak, Rostyslav L.: Čužozemna presa pro Ukrajinu, in: Sučasnisť, č. 6, 1969, s. 91-103.

88

Například v zakarpatské oblasti KGB zabránil několika pokusům o vytvoření skupin solidárních s ČSSR.318 Občané sovětské Ukrajiny rozhodně nepodlehli zcela státní propagandě a názory obyvatelstva na sovětský vpád nebyly tak jednotné, jak se to snažila prezentovat oficiální média. Naopak se projevovaly protesty proti agresivní politice Sovětského svazu. Zprávy oblastních výborů strany o „nezdravých výrocích, negativně hodnotících vstup vojsk států Varšavské smlouvy do Československa“ přicházely Petru Šelestovi už několik dní po intervenci.319 Hned druhý den po zahájení invaze, 22. srpna 1968, se na dveřích pedagogického institutu ve městě Umani objevil leták, na kterém bylo napsáno „Hanba agresi v Československu“ a v knihkupectví jiný leták, který sděloval „Svoboda – ano, tanky – ne.“320 V Novovolyns’ku se 26. srpna objevil na zdi kolchozu objevil nápis: „Smrt kremelským byrokratům. Ruce pryč od Československa.“ Podobný nápis menším písmem stál i na budově tamější důlní šachty: „Smrt sovětským okupantům“.321 V černovické státní univerzitě a v průjezdu několika domů v Černovicích byly 12. září

1968

nalezeny

letáky

protisovětského

obsahu

odsuzující

intervenci

do Československa. Mimo jiné sdělovaly: „Soudruzi! Propaganda v našem státě pomlouvá lid, komunistickou stranu, tisk a mládež socialistického Československa. Když se snaží pohanět stranické a státní činitele ČSSR, využívá sovětská propaganda špinavé prostředky a výmysly, především demonstruje výhružky a zastrašování. Z prodeje byly staženy noviny velkých komunistických stran světa. Hanba přisluhovačům špinavé propagandistické kampaně!“322 Na poště ve městě Vinnycja byl 15. října 1968 zadržen anonymní antisovětský dopis, adresovaný Ukrajinskému rozhlasu. Kromě jiného sděloval: „V roce 1938 nenechaly český národ žít esesácké tanky a letadla, útočily na lidi a budovy, podupaly jejich zemi

318

Dmytruk, Volodymyr: Šljachy rozpovsjudženňa ob’jektyvnoji informaciji pro podiji 1968 roku v Čechoslovaččyni ta reakcija ukrajins’koho suspiľstva. In: Naukovi zapysky, Vyp. 9, Kyjiv 1999, s. 203.

319


320


321


322


89

a v roce 1968 sovětské tanky a dělostřelectvo rozbíjí národ, ničí život národní civilizace, bombardující letadla chtějí zlomit duch národa.“323 Asi měsíc po intervenci přijela do Kyjeva nečekaně Zina Genyk-Berezovská a Andrej Kurimský. Podle vzpomínek Mychajlyny Kocjubyns’ké cestovali vlakem PrahaKyjev pouze oni dva, což výstižně dokresluje atmosféru v ČSSR krátce po invazi. Svým kyjevským přátelům vyprávěli o událostech v Československu, o tzv. přátelské pomoci a odporu obyvatelstva proti ní – v bytě Mychajlyny Kocjubyns’ké tehdy s vážným zaujetím poslouchali sourozenci Svitlyční, I. Dzjuba, J. Sversťuk, V. Stus a další. „Vždyť pásy těch tanků přejely i po našich srdcích,“ vzpomíná M. Kocjubyns’ka.324 V ukrajinském opozičním hnutí konce 60. let se objevily různé formy protestu proti invazi do Československa. Veřejné mínění ani názory představitelů inteligence nebyly vůbec tak jednotné, jak by si sovětská moc představovala. Známí ukrajinští a sovětští kulturní a vědečtí představitelé nesouhlasili s řešením „československé krize“ a část jich se k tomu vyjádřila veřejně – v dopisech představitelům státu, v diskusích apod. Sovětská moc tyto protesty potírala politickými represemi. Jen velmi malá část inteligence sovětskou politiku podpořila. Protesty se neomezovaly pouze na vrstvu inteligence – pochybnosti o správnosti vpádu do Československa vyjadřovali lidé nejrůznějších sociálních skupin. I na ně čekaly postihy, většinou administrativního rázu. 3.3 „UKRAJINSKÝ FAKTOR“ ČESKOSLOVENSKÉ KRIZE ROKU 1968 Již v roce 1968 se v západním tisku objevily spekulace o možném vlivu demokratizace v Československu na ukrajinské opoziční hnutí a následně na rozhodnutí nejvyššího vedení SSSR intervenovat do ČSSR. Hlavní roli v těchto spekulacích hrály obavy sovětského vedení ze vzdoru Československa, z tamějšího liberalismu, z možného příkladu úspěšného požadavku Slováků na zavedení federálního systému a z aktivit východoslovenských a českých Ukrajinců, které mohly vyvolat bouřlivé reakce v sovětské Ukrajině. Ukrajinci byli oproti jiným národnostem v SSSR více a bezprostředněji vystaveni reformistickým a národnostním myšlenkám vyjádřeným v Československu.

323


324

Kocjubyns’ka: Zina Genyk-Berezovs’ka, in: Genyk-Berezovs’ka: Hrani kuľtur, s. 9.

90

V roce 1970 o této problematice vyšla v Austrálii kniha Petera J. Potichného a Grey Hodnettové, jejíž závěry jsou obhajitelné dodnes.325 Spekulace o spoluúčasti tzv. ukrajinského faktoru při řešení československé krize vyvolával relativně vysoký počet Ukrajinců podílejících se na rozhodování o intervenci do Československa. Zahraniční politiku Sovětského svazu v roce 1968 realizovali mezi jinými Nikolaj Podgornyj, Petro Šelest (řádní členové Politbyra KSSS), Volodymyr Ščerbyckyj (kandidát Politbyra), maršál Andrej Grečko (ministr obrany SSSR), Sergej Červoněnko (velvyslanec v ČSSR), kteří byli etnickými Ukrajinci. Z Ukrajiny (ale z ruské rodiny) pocházel i tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv. Dohromady tvořili celkem početnou frakci schopnou ovlivnit konečná rozhodnutí.326 Záležitosti Ukrajiny byly důležité hlavně pro první tři jmenované osoby. Podle Hodnettové a Potichného N. Podgornyj zřejmě rozhodnutí intervenovat nijak neoponoval, zatímco aktivnější P. Šelest československé reformy a „revizionisty“ kritizoval, kde mohl. V. Ščerbyckyj se nejvyšších jednání neúčastnil, ale vedl ukrajinskou delegaci v Bratislavě v květnu 1968. Projevoval se spíše umírněně, nevystoupil s kritikou Pražského jara. Vojenské dobrodružství v Československu však mohlo ohrozit ekonomické zájmy sovětské Ukrajiny, které hájil.327 Jednu z hlavních rolí v rozhodnutí o intervenci do Československa přisuzoval P. Šelestovi už soudobý tisk. H. Sheperd ve svém článku v britském listě The Sunday Telegraph z 25. srpna 1968, kterého si všiml také ÚV KSU, mj. píše: „Ačkoliv plány na případ možné intervence do Československa byly rozpracovány před třemi měsíci, rozhodnutí Kremlu o jeho realizaci, učiněné teprve minulou neděli, možná dokonce minulé pondělí, pouhých 24 hodin před začátkem útoku, bylo očividně urychlené. Říká se, že varování od pana Petra Šelesta ... musela nakonec umlčet „holubice“ mezi jeho kolegy. Pana Šelesta považují za moskevského mluvčího přání východoněmeckého vůdce pana Ulbrichta: ‚Odstavte Dubčeka, nebo jinak neručím za následky doma.’ Nepokoje ve Východním Německu byly velmi špatnou zprávou pro Kreml, ale nepokoje na Ukrajině by se mohly stát katastrofou.“328

325

Hodnett, Grey – Potichnyj, Peter J.: The Ukraine and the Czechoslovak Crisis. Canberra 1970.

326

Hodnett – Potichnyj : The Ukraine and the Czechoslovak Crisis, s. 80.

327

Hodnett – Potichnyj : The Ukraine and the Czechoslovak Crisis, s. 81-85.

328


91

Šelestův kritický postoj k československému vývoji v druhé polovině 60. let je zcela zřejmý i z jeho vzpomínek. Petro Šelest v nich obviňuje L. Brežněva, že věděl o potížích československého prezidenta Antonína Novotného na státní i stranické úrovni, ale odmítl ho podpořit se slovy: „Co se děje u vás a ve vaší zemi a straně, je vaše vnitřní záležitost – vyřešte si ji sami!“329 Podle Šelesta tak byl československému vývoji v polovině roku 1967, kdy A. Novotný navštívil Kyjev, ponechán volný průběh. „Bylo možné nepřipustit, aby se stalo to, co se stalo v Československu, kdyby Brežněv sám zaujal správný politický postoj,“ říká doslova P. Šelest ve svém deníku.330 Celým popisem předsrpnového období se v Šelestových vzpomínkách táhne hodnocení situace v Československu jako destabilizace způsobené nástupem pravicových „kontrarevolučních“ elementů. Šelest těžce nesl, že dokázaly ovládnout hromadné sdělovací prostředky, a útočily na KSČ, československou vládu, její politiku, orgány státní bezpečnosti, ministerstva vnitra, prokuratury a armády.331 Zcela věřil tvrzení „zdravých sil“ v KSČ, především Vasiľa Biľaka, že Československo se ocitlo na prahu občanské války. Na žádost slovenských komunistů V. Biľaka a A. Kosteľanského se s nimi P. Šelest tajně sešel v květnu 1968 v Užhorodu,332 s Biľakem pak ještě v 17. července 1968 u maďarského jezera Balatonu333 a 3. srpna 1968 v Bratislavě, kde mu Biľak předal tzv. zvací dopis.334 Situace v Ukrajinské SSR byla podle Šelestova názoru velmi podobná československé – panovala tam těžká hospodářská, sociální a ekologická situace a pod heslem otevřenosti, demokracie masmédií probíhal útok na stranu, její ideologii, politický systém, orgány státní bezpečnosti atd. To prý ukrajinský národ rozdělilo a čekal od nevyšší moci ve státě pořádek a klid.335 Pléna ÚV KSSS 17. července 1968, které schválilo varšavský dopis československým předákům, se účastnil také J. Iľnyc’kyj, první tajemník zakarpatského

329

Šapoval: Petro Šelest, s. 244.

330


331


332


333

Šapoval: Petro Šelest, s. 268-269.

334


335


92

oblastního výboru KSU.336 Je pravděpodobné, a paměti Petra Šelesta toto tvrzení podporují, že ve svém vystoupení dramatizoval nebezpečí, jaké pro Ukrajinu představuje reformní Československo. Jeho postoje jasně vyplývají ze zpráv, které pravidelně adresoval Petru Šelestovi. V nich upozorňoval jasně na nebezpečí hrozící Ukrajině od západního souseda: „Českoslovenští soudruzi vidí úplnou demokracii v likvidaci veškeré cenzury a řízení rozhlasu, tisku i televize shora, ukončení pronásledování a represí občanů za politické názory nebo prohlášení, v rehabilitaci pronásledovaných.“337 Československé události byly sovětským vedením vnímány jednak jako hrozba, jednak ukazovaly možné praktické důsledky „revizionistických“ myšlenek už obíhajících na Ukrajině. Dalším bodem Iľnyc’kého kritiky byla údajná rozhlasová a televizní propaganda, zvláště v ukrajinském vysílání rozhlasu (Rádio Prešov). Krátce po invazi se objevily spekulace o obavách sovětského vedení z autonomie, kterou by v případě pokračování reforem mohli získat východoslovenští Ukrajinci. J. Iľnyc’kyj vyjádřil obavy, že až bude Československo federativní republikou (Čechů a Slováků), národnostním menšinám – Maďarům a Ukrajincům – bude nabídnuta autonomie.338 Na konci 60. let začalo v zakarpatské oblasti nabývat na síle i autonomistické hnutí tamějšího obyvatelstva maďarské národnosti,

které se mocenským orgánům nedařilo

kontrolovat. Stejný neklid politického vedení Ukrajinské SSR vyvolávaly i těsné kontakty maďarské inteligence v Zakarpatsku s Maďary žijícími na východním Slovensku.339 J. Iľnyc’kyj také ukrajinského prvního tajemníka informoval, kdo v KSČ podporuje A. Dubčeka a kdo je proti němu a o tom, že se na Slovensku aktivizují nacionalistické elementy.340 Vedoucí správy KGB při Komsomolu v zakarpatské oblasti A. Žabčenko v květnu 1968 oznamoval P. Šelestovi, co zjistil ze sdělení vedoucího východoslovenské krajské správy ministerstva vnitra plukovníka I. Majera. Podle něj se situace v Československu komplikovala, aktivizovaly se antisocialistické síly, demagogické a anarchistické živly. Masmédia se dostala do rukou pravicových inteligentů, včetně mnoha sionistů. V československém tisku, rozhlasu a televizi probíhala protisocialistická 336

Hodnett – Potichnyj : The Ukraine and the Czechoslovak Crisis, s. 85-86.

337


338


339

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 877, ark. 5-6, 9, in: Dmytruk: Reakcija…, s. 84.

340


93

agitace. Situaci na Slovensku však I. Majer hodnotil jako lepší než v Čechách a na Moravě.341 Petro Šelest dále dostával překlady československých novin, relací rozhlasu a televize i dokumentů KSČ. Ve zprávách přicházejících ukrajinskému prvnímu tajemníkovi se také objevila informace o výzvě tzv. Výboru za demokratické socialistické Československo, jehož hranice byly stanoveny před 50 lety, tedy v roce 1918. Výzvu, která žádala návrat ČSSR do těchto hranic s odůvodněním, že „podkarpatský národ nebyl nikdy velkoukrajinským, nikdy v historii,“ podepsalo 196 lidí.342 Zmínka o možnosti požadavku ČSSR na vrácení Zakarpatska se objevila i ve svědectví, které citoval Petro Šelest v dopise Ústřednímu výboru KSSS 21. května 1968. „Objevují se výroky, že vláda ČSSR hodlá včlenit do svého státu území sovětského Zakarpatí,“ píše Šelest. Například expeditor I. Bobeľ ze Zakarpatské oblasti prohlásil: „Československo bojuje a potřebuje, aby mu Sovětský svaz předal Zakarpatí, protože je nedílnou součástí ČSSR a Československo toho dosáhne.“343 Mychajlo Demeš z Chustu, který si stěžoval na nedostatečné možnosti osobního rozvoje, s připojením Zakarpatí k Československu počítal: „Mě ty události (v ČSSR – pozn. aut.) neznepokojují. Až Zakarpatí znovu přejde k Československu, kde mohou být nastoleny pořádky, které byly do roku 1939, já se stanu velkým soukromým podnikatelem a ukážu, čeho jsem schopen.“344 Možnost, že by ČSSR perspektivně požadovala navrácení Podkarpatské Rusi, však zřejmě nehrála vážnější roli v rozhodnutí SSSR o řešení československé krize. Prešovští Ukrajinci otevřeně podpořili reformní procesy pražského jara, mj. v Dopise ukrajinských spisovatelů v ČSSR prezidentovi L. Svobodovi.345 Zcela se postavili za slovenský požadavek federalizace, protože počítal s rovností také pro ostatní národnostní menšiny. V dalším podobném prohlášení se píše: „Ukrajinští spisovatelé Československa si hluboce uvědomují, že současné československé demokratizační události nemají charakter hnutí, typického pouze pro jednu zemi, ale hnutí zákonitého z všeobecného hlediska pro celý socialistický svět. V tomto smyslu nynější československé události obohacují marxisticko-leninskou ideologii... Vycházejíce z toho očekáváme, že 341


342


343


344

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 28, ark.155.

345

Lyst ukrajins’kych pys’mennykiv v ČSSR prezydentu L. Svobodi. In: Duklja, č. 2, 1968, s. 81-82.

94

výsledky tohoto hnutí dají příklad spravedlivého vyřešení mnoha otázek, včetně otázky národnostní, jejíž vyřešení bude vzorem nejen pro současná, ale i budoucí socialistická zřízení.“346 Základními ukrajinskými faktory, které mohly být podstatné pro rozhodování v sovětské zahraniční politice, byly hlasy uplatňované Ukrajinci v Politbyru KSSS a jiných vysokých orgánech sovětské moci a především rostoucí hrozba liberálního národního komunismu. Z československé strany pak o razantním řešení tamější krize mohl rozhodnout rychlý vývoj politického systému směrem od ortodoxního komunismu, úspěšná formulace slovenských národnostních požadavků, vyslovení národnostních požadavků prešovských Ukrajinců a také hospodářské požadavky Československa. Sovětské nejvyšší vedení k dosažení svých cílů v ČSSR zřejmě využilo Ukrajinu jako hlavní základnu quasi-diplomacie.347 Pravidlem byly totiž intenzivnější kontakty na slovensko-ukrajinské a česko-ruské úrovni, přičemž ukrajinsko-slovenská linie byla flexibilnější a často nahrazovala přímou komunikaci mezi Moskvou a Prahou. Problematiky rozhodnutí o intervenci do Československa se také dotýkají vzpomínky generála Aleksandra Majorova, který v roce 1968 velel sovětské 38. armádě.348 Už 11. dubna byl ve Lvově seznámen s rozkazem ministra obrany a Generálního štábu sovětské armády o invazi 38. armády do ČSSR s cílem potlačení a v případě nezbytnosti zničení kontrarevoluce na jejím území. Plán okupace Československa byl už vypracován, ačkoliv pouze jako jedna z variant řešení.349 A. Majorov předpokládá, že jedním z hlavních faktorů, který rozhodl o silovém řešení krize, byly zprávy sovětských důstojníků pobývajících v ČSSR v červnu 1968 v rámci vojenského cvičení zemí Varšavské smlouvy pod názvem „Šumava“ a ještě měsíc po jeho skončení. Upozorňovaly na stav mnohých částí československé armády, který „neodpovídal složitosti současné mezinárodní situace a ostré vnitropolitické situaci v ČSSR. … Demokratizace ČLA zašla tak daleko, že riskujeme ztrátu nadějného spojence v jednom ze strategicky nejdůležitějších směrů,“ psal A. Majorov do Moskvy.350

346

Ukrajins’ki pysmennyki do demokratyzcijnoho procesu v ČSSR. In: Duklja, č. 3, 1968, s. 161.

347


348

Majorov, Aleksandr: Vtorženije. Čechoslovakija 1968. Svidětěľstva komandarma, Moskva 1998.

349

Majorov: Vtorženije, s. 19, 21.

350

Majorov: Vtorženije, s. 96.

95

O oslabení disciplíny a pořádku u Československé lidové armády se zmínil také Petro Šelest ve svém Dopise Ústřednímu výboru KSU o situaci v Československu z konce května 1968: „ Mnoho vojáků se toulá po ulicích. Část důstojníků v rozhovorech otevřeně vystupuje proti Sovětskému svazu.“351 Hodnettová s Potichným uzavírají svou studii myšlenkou, že sovětské vedení vnímalo československou krizi jako hrozbu namířenou proti jeho vládnímu systému. Na druhé straně ovlivnil vývoj opozičního hnutí na Ukrajině způsob vnímání československých událostí sovětským vedením v tom směru, že Dubčekové, Krieglové a Smrkovští jsou vlastně převlečení Dzjubové, Karavanští a Čornovilové a zasluhují, aby s nimi bylo stejně nakládáno. Tyto dvě interpretace se vzájemně nevylučují a oba procesy myšlení mohly probíhat souběžně a vzájemně se posilovat. Koneckonců zrovna tak mohl jako faktor v československé krizi působit i ruský disent.352

351

CDAHOU, f. 1, op. 25, spr. 1, ark. 140-146, in: Šapoval: Petro Šelest, s. 514.

352


96

ZÁVĚR Doba tzv. tání v Sovětském svazu umožnila vznik úzké vrstvy nonkonformně smýšlejících lidí. Zrození opozičního myšlení bylo v monoideologickém společenském řádu Sovětského svazu novým fenoménem, který potvrzoval oslabení totalitárního systému. Ve své první fázi však opoziční hnutí nepředstavovalo vážné nebezpečí pro systém jako celek. Na Ukrajině mladá inteligence v 60. letech zakládala diskusní kluby, domáhala se práva kritiky, ctění individualismu a současně hledala nové způsoby umělecké tvorby. Kulturní hnutí 60. let ovlivnilo díla literatury, malířství a sochařství, divadla i filmu. Znamenalo však také návrat k pramenům, k ukrajinské národní historii a folklóru. Ukrajinští disidenti nebyli ještě ani na konci 60. let protikomunističtí nebo protimarxističtí. Naopak obhajovali právní základy Sovětského svazu a protestovali pouze tehdy, byla-li porušována práva občanů SSSR, zaručená sovětskou ústavou. Představitelé šedesátníků nebyli ani přímými nacionalisty. Jejich hnutí nesdílelo nacionalismus, který byl vlastní předchozím ukrajinským opozičním hnutím (jako například OUN). Na rozdíl od svých „předchůdců“ šedesátníci vítali spolupráci se všemi obyvateli Ukrajiny bez ohledu na jazykovou či etnickou příslušnost. Ivan Dzjuba volal po spolupráci Ukrajinců a Židů, Vjačeslav Čornovil a Petro Hryhorenko úzce spolupracovali s disidenty – obránci lidských práv v Rusku. Bohužel stále neexistuje systematická srovnávací studie ruské a ukrajinské politické opozice. Taková práce by mohla nejen prohloubit porozumění sovětskému disentu, ale také přispět ke zkoumání zákonitostí vývoje mnohonárodnostních států. Šedesátníci usilovali o větší svobodu kulturní tvorby, o obecnou sociální spravedlnost a osobní svobodu. Část oficiálních spisovatelů sympatizovala s autory samvydavových prací, ale váhala překročit hranici tolerovatelného a zúčastnit se některé formy protestu. Úlohy oficiálních spisovatelů a podzemní inteligence, ačkoliv byly oddělené, se vzájemně doplňovaly. Byrokratizace umělecké tvorby ostatně trápila oba proudy. Ačkoliv kulturní oživení, kterého se nové generaci podařilo dosáhnout, nijak nezpochybňovalo sovětský systém, společenský tlak způsobil, že kulturní hnutí se začalo přetvářet ve hnutí politické a sociální o stále větším rozsahu. Zdálo se, že se začíná vymykat kontrole sovětské moci. 97

Opoziční hnutí prošlo fázemi od teoretického nebo uměleckého hledání či vyjádření smyslu existence a pozice Ukrajiny v SSSR, přes petiční kampaně a cílevědomou kulturněosvětovou činnost až po vznik nelegálních organizací s různými cíli, vydávání necenzurované literatury a ve svém důsledku zformování jediného celonárodního centra obrany lidských práv na konci 70. let. V druhé polovině 60. let se začal v sovětské Ukrajině rozvíjet politický disent. Nejjasněji se projevil v některých materiálech samvydavu, které tajně obíhaly mezi lidmi. Bohužel v samotné Ukrajinské SSR měly politické myšlenky disidentů jen velmi malou možnost působit na širší skupiny obyvatelstva a v zahraničí byl zastíněn disentem ruským, který se zdál být mohutnějším. Bohužel zřejmě zatím neexistuje práce, která by důkladně srovnávala oba fenomény – ruský a ukrajinský disent v 60. letech. Po první vlně zatýkání mezi příslušníky ukrajinské opozice v letech 1965-1966 začala taktika postupného potlačování šedesátnictva státní mocí. Sami šedesátníci nebyli po první vlně zatýkání morálně ani politicky připraveni se otevřeně postavit systému. Zatčení se pokoušeli dokazovat svoji loajalitu sovětskému státu a ti, kteří zůstali na svobodě

se dovolávali

dodržování

„socialistické

zákonnosti“.

Obvinění

byla

zdůvodněna pouze politicky. Konkrétní provinění spočívala v tom, že obžalovaní sami četli nebo dávali jiným číst necenzurovanou literaturu. Lidé byli zatýkáni za své přesvědčení nebo jen za podezření z takového přesvědčení, které neodpovídalo oficiální ideologii. Evidentním cílem první vlny zatýkání bylo zastrašit nonkonformně smýšlející občany, což se však nepodařilo. Ukrajinský disent se vyvíjel v kontextu rostoucího neklidu v dalších částech střední a východní Evropy, zejména kulturního oživení mezi Ukrajinci na východním Slovensku. Ukrajinská opozice se kromě sledování aktivit československých Ukrajinců a ukrajinistů, kteří mohli tvořit volněji, než bylo možné v SSSR, zajímala také o reformní procesy probíhající v Československu v roce 1968. Z prací a časopisů vydávaných v ČSSR, ve kterých byly otiskovány dokumenty Pražského jara, se informovala o vývoji zdejšího demokratizačního procesu. S československým reformním vývojem si spojovala naděje na uvolnění v Sovětském svazu a možnost podobného směřování domácího vývoje v budoucnu. Sovětská

média

však

nejen

zamlčovala

informace

o

skutečném

dění

v Československu, ale nejméně od počátku roku 1968 vedla protičeskoslovenskou propagandu, ve které československý vývoj úmyslně zkreslovala. Ukrajinský první 98

tajemník Petro Šelest se od počátku stavěl jasně proti československému reformnímu procesu. Inteligence ale nebyla jedinou vrstvou ukrajinského obyvatelstva, kterou mohly myšlenky Pražského jara oslovit. Ze zkoumaných archivních dokumentů vyplývá, že zejména obyvatelé regionů sousedících s Československem věnovali tamnímu vývoji velkou pozornost a s nadějí i obavami čekali, že se demokratizační vlna převalí i na sovětskou Ukrajinu. Sovětské vedení, a ukrajinské zvláště, se obávalo vlivu československých událostí na ukrajinskou opozici i veřejnost. Právě tyto obavy stupňovaly hrozbu předpokládaného nebezpečí šířícího se z ČSSR, ale nebyly hlavním důvodem intervence. Spolu s dalšími faktory, zejména údajně hrozícím krvavým vyvrcholením boje o moc v Československu, jednoznačně přispěly k rychlému rozhodnutí z 19. srpna 1968. Vyřešit „československou krizi“ měl vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tím byla zasazena smrtelná rána nejen demokratizačnímu procesu v Československu, ale také nadějím ukrajinského disentu na uvolnění a svobodný rozvoj myšlení a tvorby. Intervence se stala jasným signálem konce těchto nadějí, znamenala posílení cenzury a ideologické kontroly. Pražské jaro bylo pro ukrajinskou inteligenci i část obyvatelstva perspektivou – naproti tomu intervence byla předznamenáním dočasného konce opozičních aktivit na Ukrajině. Zvláště z pamětí Petra Šelesta se dozvídáme, jaké úsilí bylo vynaloženo na přesvědčení ukrajinských spisovatelů o správnosti tlaku na ČSSR a výsledného řešení tamní „krize“. Přesto nikdo z nich intervenci veřejně nepodpořil. Současně se ale z Kyjeva ani jiného místa na Ukrajině neozval takový protest proti intervenci, který by odpovídal reakci ruského disentu. Hlavním důvodem byla mnohem těžší situace na Ukrajině, kde byly opoziční projevy trestány daleko tvrdším způsobem než v Moskvě. Dále zde spolupůsobila určitá slabost či nejasnost směřování vývoje ukrajinského opozičního hnutí. Jedním z následků použití hrubé síly při řešení československé krize byl vznik impulsu pro rozvoj hnutí za lidská práva v celém SSSR a na Ukrajině zvláště. Největší ranou zasazenou ukrajinské opozici 60. let byl útok státní moci z počátku roku 1972. Široká vlna zatýkání a tvrdé tresty umlčely na dlouhou dobu většinu opozičních činitelů. Část generace, která podlehla tlaku, se veřejně kála za odbojné postoje a požadování změn v kulturním a politickém životě. Ostatní skončili na dlouhá léta za mřížemi. Umlčeni byli nejlepší literární kritici této generace: Ivan Dzjuba, Ivan 99

Svitlyčnyj nebo Jevhen Sversťuk. Represe se ale netýkaly pouze mladých literátů, jejich cílem bylo potlačení vlasteneckých („nacionalistických“) nálad a zničení opozičního myšlení, vzrůstajícího v různých skupinách ukrajinské společnosti. Procesy, věznění, pracovní tábory, vyhnanství a především všeobecný strach se staly součástí každodenního života v kulturní a společenskovědní sféře. Přesto se režimu nepodařilo zcela vymazat výsledky několikaletého kulturního oživení, které zasáhlo Ukrajinu. Rokem 1972 role šedesátnictva v ukrajinské historii neskončila. Někteří představitelé bývalého hnutí šedesátníků se znovu objevili na ukrajinské politické scéně znovu na konci 80. a počátku 90. let. Vjačeslav Čornovil a Mychajlo Horyň byli propuštěni z vězení v roce 1987 a okamžitě obnovili samvydavový časopis Ukrajins’kyj visnyk, který přestal vycházet v roce 1974. V podmínkách počátku 90. let většina členů ukrajinské helsinské skupiny zaujala aktivní občanskou pozici. Zvláště Levko Luk’janenko, Vjačeslav Čornovil a bratři Bohdan a Mychajlo Horyňové, kteří byli zvoleni poslanci Nejvyšší rady nezávislé Ukrajiny, se podíleli na politice samostatné Ukrajiny. Fenomén hnutí 60. let je možné pozorovat v mnoha aspektech – kulturněhistorickém, literárněvědném, uměleckém, sociálně-psychologickém apod. Jestliže ho hodnotíme jako sociální jev, resp. jistou etapu ve vývoji ukrajinské inteligence, pak lze objevení se generace šedesátníků označit za událost revolučního charakteru. Sovětský totalitní systém tak jaksi „mimochodem“ dal vzniknout celému pokolení nepochybných nonkonformistů, a to právě z prostředí dosud souhlasící inteligence, kterou sám tak masově produkoval. Nelze ale mluvit o otevřeném politickém boji ukrajinských disidentů. Šlo o pokusy usilující o získání ztraceného postavení na poli národní kultury na úkor kultury socialistického realismu a o mírnou reformu sovětského systému s poukazem na odchylky od tehdy ideologizovaných zásad marxismu-leninismu. Šedesátníci byli první poválečnou generací, která chtěla změnit systém a vymoci na něm určitý kompromis. Jejich snažení bylo formou protestu proti socialistické unifikaci a šedesátníci obnovili osobitost a životnost ukrajinského kulturního vývoje. Především však položili základy pozdějšího politického disentu na Ukrajině.

100

SUMMARY The Ukrainian dissident movement in the 1960’s has its roots in cultural movement of so-called „Shistdesyatnyky“ (movement of the Sixties). This opposition to the Soviet regime arose after Stalin’s death and in the following period of thaw as an activity of primarily young artists and inteligentsia. They were trying to revive their national culture and preserve the Ukrainian language against Russification. They were neither anticommunists nor anti-marxist. As they passed over a certain line, the central power began to suppress them. First wave of arrests of the members of the movement of the Sixties took place in the years 1965 and 1966. About twenty people were imprisoned. In the second half of the 1960’s the initially only cultural movement transformed step by step into a political one. Many pieces of illegally written work appeared („samvydav“) and began to circulate among the nonconformists. Consequently the repressions became harder. The memers of the Shistydesyatnyky movement were prohibited from their jobs and their works and writings nearly disapeared from the official scene. The Ukrainian inteligentsia was highly interested in the Czechoslovak developement of 1968 and hoped that the democratisation process and greater creative freedom there could influence the political developement in the USSR itself. The archives show that the leadership of the Ukrainian Socialist Soviet Republic represented maily by Petro Shelest was really scared of the Czechoslovak political developement and its influence on the Ukraian intelligentsia and public and was passing its concerns to the Moscow centre. Actually the fear that the Czechoslovak process could rub off on the Soviet Ukraine was finally not the only and main reason which decided about invading into Czechoslovakia in August 1968. The Ukrainian opposition did´t express such a big protest against the invasion as the dissent in the Russian Federation. It was mainly due to the harder political situation in the Ukraine but also because of unclearness of status and developement of the Ukrainian dissent. The relations between the Ukrainian inteligentsia and the Ukrainian minority living in the Czechoslovakia helped by transport of the materials of Ukrainian illegal writings (samvydav) to the West countries where they could have been published.

101

This way of Ukrainian samvydav literature to the West through Czechoslovakia was destroyed after invasion of the armies of the Warsaw Pact to Czechoslovakia and because of following sharpened political situation there and in the Ukraine as well.

102

SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ Prameny Centraľnyj deržavnyj archiv hromads’kych ob’jednaň Ukrajiny (CDAHOU), fond 1. Centraľnyj deržavnyj archiv vyščych orhaniv vlády i upravlinňa Ukrajiny (CDAVOU), fondy 4648, 5110, 4915. Rozsudek Krajského súdu v Košiciach, Sp. zn. 3 To. 30/73 z 6. 9. 1973. Nevydané prameny rukopisné Rozhovor s Jurijem Badz’em a Svitlanou Kyryčenkovou 30. 4. 2003. Rozhovor s Ivanem Dzjubou 23. 4. 2003. Rozhovor s Mychajlynou Kocjubyns’kou 22. 4. 2003. Rozhovor s Volodymyrem Malynkovyčem 6. 5. 2003. Rozhovor s Pavlem Muraškem 10. 6. 2003. Rozhovor s Jevhenem Sversťukem 25. 4. 2003. Rozhovor s Osypem Zinkevyčem 4. 5. 2003. Literatura Akademická pravidla českého pravopisu, Praha 1993. Aleksejeva, Ljudmila: Istorija inakomyslija v SSSR: Novejšij period, Viln'jus Moskva 1992. Antibolschewistischer

Blok

der

Nationen:

Verhaftungen

und

Verfolgungen

in der Ukraine, München 1972. Anti-bolshevic Bloc of Nations, Ukrainian Delegation: Pressemitteilung, München 1971. Armstrong, John A.: Ukrainian nationalism, Englewood (Colorado) 1990. Bakuła, Bogusław: Skrzydło Dedala. Szkice, rozmowy o poezji i kulturze ukraińskiej lat 50.-90. XX wieku, Poznań 1999. Baran, V. K.: Ukrajina pislja Stalina: narys istoriji 1953-1985 rr., Ľviv 1992. Bažan, Oleh – Danyljuk, Jurij: Ukrajins’kyj nacionaľnyj ruch. Osnovni tendenciji i etapy rozvydku (kinec’ 1950-ch – 1980 –ti rr.), Kyjiv 2000. Berdychowska,

Bogumiła

–

Hnatiuk,

z intelektualistami ukraińskimi, Lublin 2000. 103

Ola:

Bunt

pokolenia.

Rozmowy

Bilocerkowycz, Jaroslaw: Soviet Ukrainian Dissent, London 1988. Bojko, Olexandr – Goněc, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny, Brno 1997. Brajčevs'kyj, Mychajlo: Pryjednanňa čy vozz’jednanňa?, Mjunchen 1972. Brumberg, Abraham (Ed.): In Quest of Justice. Protest and Dissent in the Soviet Union Today, London 1970. Chornovil, Vyacheslav: The Chornovil Papers, New York 1968. Čornovil, Vjačeslav: Lycho z rozumu (Portrety dvadcjaty „zločynciv“), Paryž 1967. Čornovil, Vjačeslav: Ja ničoho u Vas ne prošu. Lyst V. Čornovola do sekretara CK KPU P. Ju. Šelesta, Toronto 1968. Danyljuk, Jurij – Bažan, Oleh: Opozycija v Ukrajini (druha polovyna 50-ch – 80-ti rr. XX. st.), Kyjiv 2000. Dmytruk,

Volodymyr:

Reakcija

ukrajins’koho

suspiľstva

na

podiji

1968

r. v Čechoslovačynni: hromads’ka dumka, formy protestu, pozycija vladnych struktur (disertační práce), Charkiv 2002. Dzjuba, Ivan: Internacionalizm čy rusyfikacija?, Mjunchen 1968. Eberhardt, Piotr: Między Rosją a Niemcami, Warszawa 1996. Geografický místopisný slovník, Praha 1993. Hodnett, Grey – Potichnyj, Peter J.: The Ukraine and the Czechoslovak Crisis. Canberra 1970. Honzák, F. – Pečenka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí, Praha 2001. Kas’janov, Heorhij: Nezhodni: ukrajins’ka inteligencija v rusi oporu 1960-80-ch rokiv, Kyjiv 1995. Kenney, Padraic: A Carnival of Revolution. Central Europe 1989, Princeton Oxford 2002. Kocjubyns’ka, Mychajlyna: Zafiksovane i netlinne, Kyjiv 2001. Komitee für die Verteidigung ukrainischer politischer Häftlinge in der UdSSR: Zur Verteidigung ukrainischer politischer Häftlinge in Sowjetrussland, München 1974. Kostenko, Lina: Biohrafija, Vybrani poeziji, „Marusja Čuraj“, Interpretacija tvoriv, Kirovohrad 1999. Koszeliwec, Iwan: Ukrajina 1956-1968. Dokumenty, Paryž 1969. Krawchenko, Bohdan: Social change and national consciousness in twentieth century Ukraine, Edmonton 1987. 104

Laß, Karen: Vom Tauwetter zur Perestrojka. Kulturpolitik in der Sowjetunion (19531991), Köln, Weimar, Wien 2002. Lavrinenko, Jurij: Rozstriljane vidrodženňa. Antolohija 1917-1933. Poezija – proza – drama – esej, Kyjiv 2002. Lewytzkyj, Borys: Die linke Opposition in der Sowjetunion. Hamburg 1974. Lewytzkyj, Borys: Politics and Society in Soviet Ukraine 1953-1980, Edmonton 1984. Lewytzkyj, Borys: Politische Opposition in der Sowjetunion 1960-1972. Analyse und Dokumentation. München 1976. Luk’janenko, Levko: Ne dam zahynuť Ukrajini!, Kyjiv 1994. Majorov, Aleksandr: Vtorženije. Čechoslovakija 1968. Svidětěľstva komandarma, Moskva 1998. Moroz, Valentyn: A Chronicle of Resistance in Ukraine, Sydney 1971. Moroz, Valentyn: Eseji, lysty j dokumenty, Mjunchen 1975. Mušynka, Mykola: Kolesa kruťaťsja... Knyha I. – (Spohady), Prjašiv 1998. Naciolaľnyj vopros v SSSR. Sbornik dokumentov, Mjunchen 1975. Pleines, Heiko: Die Ukrainische Nationalbewegung als politische Kraft 1946-1996, Marburg 1995. Skoryk, Mychajlo: Zyma. Spoviď pro perežyte, Kyjiv 2000. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001. Stus, Vasyľ: Lysty do druziv ta znajomych. Tom 6 (dodatkovyj), knyha druha, Ľviv 1997. Stus, Vasyľ: Lysty do syna, Ivano-Frankivs’k 2001. Subteľnyj, Orest: Ukrajina, istorija, Kyjiv 1993. Sversťuk, Jevhen: Na svjati nadij, Kyjiv 1999. Šapoval, Jurij (ed.): Petro Šelest: „Spravžnij sud istoriji šče poperedu.“ Spohady. Ščodennyky. Dokumenty. Materialy, Kyjiv 2003. Šyroke more Ukrajiny: Dokumenty samvydavu z Ukrajiny: Dokumenty VII, Paryž Baltymor 1972. Tökés, Rudolf L. (Ed.): Dissent in the USSR. Politics, Ideology and People, Baltimore London 1975. Ukrajina v XX stolitti. Zbirnyk dokumentiv i materialiv, Kyjiv 2000. Ukrajins’ka inteligencija pid sudom KGB. Materialy z procesiv V. Čornovola, M. Masjutka, M. Ozernoho ta in., Mjunchen 1970. 105

Zilynskyj, Bohdan: Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1918-1945 (1994), Praha 1995. Zilynskyj, Orest (red.): Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků 1814-1964 (Vědecko-bibliografický sborník), Praha 1968. Zinkevyč, Osyp (Ed.): Ukrajins’kyj pravozachysnyj ruch. Dokumenty j materijaly kyjivs’koji Ukrajins’koji Hromads’koji Hrupy Spryjanňa vykonanňu Heľsins’kych Uhod, Toronto 1978. Periodika Družno vpered, Prjašiv, ročníky 1966-1969. Duklja, Prjašiv, ročníky 1965-1972. Chronika těkuščich sobytij, Moskva, 1968-1972. In: http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm (stažené 11. 2. 2004). Nove žyttja, Prjašiv, ročníky 1966-1969. Sučasnisť, Mjunchen, ročníky 1965-1974. The Ukrainian Herald, č. 4, Munich 1972. The Ukrainian Herald. Dissent in Ukraine, č. 6, Baltimore Paris Toronto 1977. Ukrajins’kyj visnyk, č. 1-2, Paryž Baltymor 1971. Články Bača, Jurij: Virnisť – rivnisť! In: Družno vpered, č. 4, 1968, s. 3. Bažan, Oleh: Doslidženňa problem dysydentskoho ruchu v Ukrajini v sučasnij zarubežnij ta vitčyzňanij istoriohrafiji. In: http://www.memorial.kiev.ua/Arhivy/Zhurnal/2/Bazhan.htm (12. 6. 2003). Bažan, Oleh: Hamivna soročka totalitarizmu. In: Naukovi zapysky, Tom 19, Častyna I, Kyjiv 2001, s. 129-131. Bažan, Oleh: Industrija znyščenňa inakodumstva v Ukrajini (kinec’ 1950-ch – 80-ti rr.). In: Naukovi zapysky, Tom 18, Istoryčni nauky, Kyjiv 2000, s. 74-80. Bažan, Oleh: Ukrajins’ka heľsins’ka hrupa: legaľna forma protystojanňa totalitarnomu režymovi v URSR. In: Naukovi zapysky, Tom 14, Istorija, Kyjiv 1999, s. 73-78. Bažan, Oleh: Zovnišňo-polityčni akciji SRSR u 50-80-ti rr. ta ich vplyv na rozvytok opozycijnoho ruchu v Ukrajini. In: Z archiviv VUČK, HPU, NKVD, KHB, No. 2/4, 2000, s. 515-524. 106

Bzonková, Radka: „Kronika“ moskevských disidentů. In: Literární noviny (příloha Občanské noviny), č. 3, 1994, s. I-II. Chornovil, V.: What Bohdan Stenchuk defends and how he does it: Sixty-Six Questions and Comments To an „Internationalist“ – pokračování z předchozího čísla. In: The Ukrainian Herald, č. 6, Baltimore Paris Toronto 1977, s. 33-39. Dmytruk, Volodymyr: Dokumenty deržavnoho archivnoho fondu Ukrajiny pro podiji 1968 r. v Čechoslovaččyni ta reakciju ukrajins’koho suspiľstva. In: Istorija Ukrajiny. Malovidomi imena, podiji, fakty (Zbirnyk statej), Vypusk 13, Kyjiv 2001, s. 422-453. Dmytruk, Volodymyr: Nelehalna informacijna mereža v Čechoslovačynni. In: Z archiviv VUČK, HPU, NKVD, KHB, No. 2/4, 2000, s. 524-532. Dmytruk, Volodymyr: Peršyj sekretar CK KPU P. Ju. Šelest v čechoslovac’kych podijach 1968 roku. In: Istorija Ukrajiny. Malovidomi imena, podiji, fakty (Zbirnyk statej), Vypusk 12, Kyjiv 2001, s. 70-79. Dmytruk, Volodymyr: Pidnesenňa gromads’koji aktyvnosti v Čechoslovaččyni v druhij polovyni 60-ch rr. ta jiji vplyv na rozvytok demokratčnych procesiv v Ukrajini. In: Istorija Ukrajiny. Malovidomi imena, podiji, fakty (Zbirnyk statej), Vypusk 11, Kyjiv 2000, s. 419-433. Dmytruk, Volodymyr: Šljachy rozpovsjudženňa ob’jektyvnoji informaciji pro podiji 1968 roku v Čechoslovaččyni ta reakcija ukrajins’koho suspiľstva. In: Naukovi zapysky, Vyp. 9, Kyjiv 1999, s. 200-204. Dmytruk, Volodymyr: Zrostanňa napruženosti v ukrajins’komu suspiľstvi u svitli podij 1968 r. v ČSSR. In: Istorija Ukrajiny. Malovidomi imena, podiji, fakty (Zbirnyk statej), Vypusk 14, Kyjiv 2001, s. 385-400. Dmytruk, Volodymyr: Zrostanňa nehatyvnych nastrojiv v seredovyšči polityčnoji elity Ukrajiny v zv’jazku z podijamy 1968 r. v Čechoslovaččyni (na prykladi kryminaľnoji spravy M. S. Lichcova). In: Istorija Ukrajiny. Malovidomi imena, podiji, fakty (Zbirnyk statej), Vypusk 7, Kyjiv 1999, s. 322-326. Dzjuba, Ivan: Do Spilky radjans’kych pis’mennykiv Ukrajiny. In: Sučasnisť, č. 8, 1968, s. 87. Freidgut, Theodore: The Democratic Movement: Dimensions and Perspectives. In: Tökés, Rudolf L. (Ed.): Dissent in the USSR. Politics, Ideology and People, Baltimore London 1975, s. 123.

107

Horbač, Oleksa: VI. mezinárodní slavistický kongres v Praze, in: Sučasnisť, č. 10, 1968, s. 96-105. Hromads’kyj komitet zachystu Niny Strokatoji. In: Sučasnisť, č. 1, 1973, s. 119-120. Chomjak, Rostyslav L.: Čužozemna presa pro Ukrajinu, in: Sučasnisť, č. 6, 1969, s. 91-103. Chronika ukrainskogo nacionaľnogo dviženija. In: http://www.khpg.org/index.php?au=0112003201 (stažené 29. 4. 2004) Kamins’kyj, Anatol: „Žovtnevyj“ aspekt „praz’koji vesny“. In: Sučasnisť, č. 10, 1974, s. 96-105. Kandyba, I.: Peršomu sektretarevi CK KP Ukrajiny Šelestovi Petrovi Juchymovyču. In: Sučasnisť, č. 12, 1967, s. 64. Kocjubyns’ka, Mychajlyna: Zina Genyk-Berezovs’ka – znajoma j neznajoma. In: Genyk-Berezovs’ka, Zina: Hrani kuľtur. Baroko, romanityzm, modernizm, Kyjiv 2000, s. 6-18. Kolyšnij vojak UPA probuvav spalyty sebe na vulyci Kyjeva. In: Sučasnisť, č. 8, 1969, s. 119. Korohods’kyj, Roman: Drama šestydesjatnykiv. In: Obrazotvorče mystectvo, č. 1, 1991, s. 1-4. Košelivec, Ivan: Chronika ukrainskogo soprotivlenija. In: Kontinent, č. 5, Paříž 1975, s. 173-199. Kowalewski, David: The Structure of Ukrainian Dissent. In: The Ukrainian Quarterly, č. 1, 1979, s. 43-50. Krahlik, Volodymyr: Jak ja vitav praz’ku vesnu i stav dysydentom. In: Zona, č. 3, 1992, s. 99-101. Levyc’ka, Halyna: Poet nižnoji i vybuchovoji syly. In: Narodna hazeta, č. 51, 2003, s. 4-5. Lewytzkyj, Borys: Die Ukrainische sozialistische Sowjetrepublik – Politische, wirtschaftliche

und

kulturelle

Entwicklung

(Oktober

1968).

In:

Berichte

des Bundesinstituts für Ostwissenschaftliche und internationale Studien, č. 6, Köln 1969. Luckyj, George: Turmoil in the Ukraine. In: Brumberg, Abraham (Ed.): In Quest of Justice. Protest and Dissent in the Soviet Union Today, London 1970, s. 52-61.

108

Lüdemann, Ernst: Die ukrainische Bewegung zwischen 1956 und 1991. In: Hausmann, G. – Kappeler, A. (Hg.): Ukraine: Gegenwart und Geschischte eines neues Staates, Baden-Baden 1993. Lyst ukrajins’kych pys’mennykiv v ČSSR do členiv spilky pys’mennykiv Ukrajiny. In: Sučasnisť, č. 10, 1968, s. 77-79. Lyst ukrajins’kych pys’mennykiv v ČSSR prezydentu L. Svobodi. In: Duklja, č. 2, 1968, s. 81-82. Lysty do Maksyma Ryľs’koho i joho vidpovidi, In: Sučasnisť, č. 2, 1970, s. 81. Malynkovyč, Volodymyr: V avgustě 1968 goda kijevskaja inteligencija promolčala. Kak bylo razdavljeno ukrainskoje šestidesjatničestvo. In: Kijevskije vědomosti, 16. 10. 2000, s. 7. Nevrlyj, Mykola: Slov’jans’kyj kontekst šistdesjatnyctva. Pam’jati Stojana Subomina. In: Sučasnisť, č. 1, 2000, s. 101-109. Oberländer, Erwin (ed.): Die Ukrainische sozialistische Sowjetrepublik 1969. Nach monatlichen Berichten von Borys Lewytzkyj. In: Berichte des Bundesinstituts für Ostwissenschaftliche und internationale Studien, č. 16, Köln 1970. Pachlovs’ka, Oksana: Ukrajina: Šljach do Jevropy... čerez Konstantynopol. Statťa druha: Socium ta osobystisť v ukrajins’kij kuľturnij mentaľnosti: koncepcija, konflikt, evolucija. In: Sučasnisť, č. 2, 1994, s. 101-115. Pachlovs’ka, Oksana: Ukrajins’ki šistdesjatnyky: Filosofija bundu. In: Sučasnisť, č. 4, 2000, s. 65-84. Perše radiointerv’ju Nadiji Svitlyčnoji na Zachodi. In: Sučasnisť, č. 4, 1979, s. 93-94. Rachmannyj, Roman: Za jakyj prapor? Dumky pro lycho vid rozumu na Ukrajini i na čužyni. In: Sučasnisť, č. 6, 1968, s. 103-113. Rezolucija aktyvu dopysuvačiv i spivpracivnykiv „Novoho žytťa“, „Družno vpered“ i radio. In: Družno vpered, č. 4, 1968, s. 4. Rozmova z Hryhorijem Kočurom. In: Duklja, č. 3, 1965, s. 63-66. Rudnytsky, Ivan L.: The Political Thought of Soviet Ukrainian Dissidents. In: Rudnytsky, Peter L. (Ed.): Essays in Modern Ukrainian History, Edmonton 1987, s. 477-491. Serhijčuk, Volodymyr: Biľšovyc’kyj kontroľ nad ukrajis’kymy zarubižnymy vydanňamy. In: Duklja, č. 1, 1996. s. 39-43.

109

Serhijčuk, Volodymyr: Praz’ka vesna ta jiji vidhomin v Ukrajini. In: Ukrajins’kyj svit, č. 4-6, 1998, s. 37-39. Serhijčuk, Volodymyr: Pražské jaro, Ukrajinci a Ukrajina. In: Dějiny a současnost, č. 5, Praha 2000, s. 24-28. Socijalizm pid rosijskymy tankami. In: Sučasnisť, č. 10, 1968, s. 68-77. Stykalin, A. S.: Novoje svidětěľstvo o roli sovětskogo faktora v čechoslovackych sobytijach 1968 goda (k vychodu v svět měmuarov generala A. M. Majorova). In: Slavjanověděnije, 2001, č. 1, s. 76-85. Svitlyčna, N.: Pohrom z prodovženňam. In: Sučasnisť, č. 3, 1983, s. 78-99. Ukrajins’ki pysmennyki do demokratyzcijnoho procesu v ČSSR. In: Duklja, č. 3, 1968, s. 161-162, 186. Vidňans’kyj,

S.

V.

–

Postolovs’kyj,

R.

M.:

Ukrajinci

Čechoslovaččyny

v demokratyčnomu rusi (1968-1969 rr.). In: Mižnarodni zv’jazky Ukrajiny: naukovy pošuky i znachidky, č. 6, Kyjiv 1997, s. 54-66. Vovk, Vira: Kyjiv šistdesjatych rokiv. In: Sučastnisť, č. 9, 1989, s. 26-34. Z pryvodu procesu nad Pohružaľs’kym, In: Sučasnisť, č. 2, 1965, s. 78-79. Zakharov, Evhen: Dissent in Ukraine (1954 - 1987). In: http://www.khpg.org/index.php?au=0312003001 (stažené 29. 4. 2004). Zarec’kyj, Oleksij: Ukrajins’ki šistdesjatnyky i chruščovs’ka vidlyha v etnokuľturnomu prostori SRSR. In: Sučasnisť, č. 4, 1995, s. 113-125. Zilynskyj, Bohdan: Česká literárněvědná ukrajinistika v 60. letech 20. století. In: Česká věda a Pražské jaro (1963-1970), Sborník z konference, Praha 2001, s. 281-291. Znyščenňa vitražu T. Ševčenka v Kyjivs’komu universyteti, In: Sučasnisť, č. 6, 1965, s. 104-105. Židlyc’kyj, Vaclav: Nabutky čechoslovac’koji ukrajinistyky. In: Literaturna Ukrajina, č. 33, 19. 4. 1968, s. 4.

110

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ark.

list (arkuš)

AN

Akademie věd (Akademija nauk)

CDAHOU

Ústřední státní archiv občanských sdružení Ukrajiny (Centraľnyj deržavnyj archiv hromads’kych ob’jednaň Ukrajiny)

CDAVOU

Ústřední státní archiv nejvyšších orgánů moci a vlády Ukrajiny (Centraľnyj deržavnyj archiv vyščych orhaniv vlády i upravlinňa Ukrajiny)

ČSAV

Československá akademie věd

ČSLA

Československá lidová armáda

ČSSR

Československá socialistická republika

f.

fond

KDB

Výbor státní bezpečnosti v Ukrajinské SSR (Komitet deržavnoji bezpeky)

KGB

Výbor státní bezpečnosti (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti)

KSUT

Kulturní svaz ukrajinských pracujících ČSSR (Kuľturna spilka ukrajins’kych truďaščych ČSSR)

KTM

Klub tvůrčí mládeže

op.

seznam (opys)

OSN

Organizace spojených národů

OUN

Organizace ukrajinských nacionalistů

KSČ

Komunistická strana Československa

KSS

Komunistická strana Slovenska

KSSS

Komunistická strana Sovětského svazu

KSU

Komunistická strana Ukrajiny

NKVD

Lidový komisariát vnitřních věcí (Narodnyj komissariat vnutrennych děl)

RSFSR

Ruská sovětská federativní socialistická republika

spr.

spis (sprava)

SSR

Sovětská socialistická republika

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

t.

svazek (tom) 111

UPA

Ukrajinská povstalecká armáda

USKT

Ukrajinské společensko-kulturní sdružení (Ukrajins’ke suspiľnokuľturne tovarystvo)

USSR

Ukrajinská sovětská socialistická republika

ÚV

Ústřední výbor

112

DIPLOMOVÁ PRÁCE U KRAJINSKÉ OPOZIČ NÍ HNUTÍ NA KONCI 60. LET 20. STOLETÍ A VLIV Č ESKOSLOVENSKÝCH UDÁLOSTÍ

Recommend Documents