DIPLOMOVÁ PRÁCE ŽIVNOSTENSKÉ OPRÁVNĚNÍ

Masarykova univerzita Právnická fakulta

Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE ŽIVNOSTENSKÉ OPRÁVNĚNÍ Jan Zahradníček 2006

Tímto prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Živnostenské oprávnění vypracoval sám s použitím pramenů v práci uvedených. V Brně dne 19.3.2006

Jan Zahradníček

Děkuji tímto doc. JUDr. Petru Průchovi, CSc., mému konzultantovi, za spolupráci při tvorbě této práce.

2

OBSAH Úvod

5

Kapitola 1 – Historický vývoj živnostenského podnikání 1.1

1.2

1.3

1.4

1.5

Vývoj v nejstarších obdobích, cechovní soustava

7

Období první republiky do roku 1989

9

Platná právní úprava živnostenského podnikání

10

Charakteristika právní úpravy živnostenským řádem

Bezprostřední vývoj po roce 1989

1.5.1 Živnostenský zákon

1.5.2 Přehled nejdůležitějších novel živnostenského zákona

8

10

10

12

Kapitola 2 – Vymezení pojmu živnosti a pojmů souvisejících 2.1

Definice živnosti

14

2.1.1 Pojmové znaky živnosti

14

2.1.2 Negativní vymezení živnosti

15

2.2.1 Všeobecné podmínky provozování živnosti

18

2.2

Subjekty oprávněné provozovat živnost

16

2.2.2 Zvláštní podmínky provozování živnosti

19

2.3

20

2.2.3 Překážky provozování živnosti Dělení živností

2.3.1 Dělení živností dle přístupového režimu

19

20

2.3.2 Dělení živností dle předmětu podnikání

21

2.4

23

2.3.3 Dělení živností dle způsobu provozování Institut odpovědného zástupce

22

Kapitola 3 – Živnostenské oprávnění 3.1

Charakteristika živnostenského oprávnění

25

3.2

Vznik živnostenského oprávnění

26 3

3.2.1 Vznik živnostenského oprávnění u živností ohlašovacích

26

3.3

29

3.2.2 Vznik živnostenského oprávnění u živností koncesovaných Průkaz živnostenského oprávnění

3.3.1 Živnostenský list

28

30

3.3.2 Koncesní listina

31

3.4

32

3.3.3 Osvědčení

31

Rozsah živnostenského oprávnění

3.5

Změna živnostenského oprávnění

32

3.6

Zánik živnostenského oprávnění

35

3.5.1 Institut pokračování v živnosti

34

3.6.1 Případy zániku živnostenského oprávnění ze zákona

36

3.6.2 K zániku živnostenského oprávnění rozhodnutím živnostenského úřadu 37 Kapitola 4 – Organizace státní správy na úseku živnostenského podnikání, kontrola, sankce 4.1

4.2

4.3

4.4

Organizace živnostenské správy

41

Živnostenská kontrola

43

Soustava živnostenských úřadů

41

Ukládání sankcí

44

4.4.1 Neoprávněné podnikání

44

4.5

46

4.4.2 Porušení jiných ustanovení zákona

45

Živnostenský rejstřík

Závěr a úvahy de lege ferenda

47

Seznam použité literatury

52

Resumé

50

4

ÚVOD Soukromé podnikání tvoří nedílnou součást tržní ekonomiky každého

vyspělého státu. Jeho rozvoj přispívá k fungování trhu, odstranění monopolů a tím i

rozvinutí hospodářské soutěže. Malé a střední podnikání je považováno za důležitý prostředek snižování nezaměstnanosti, která je v řadě postkomunistických zemí stále

problémem. Jeho vývoj a fungování v určité zemi je ovlivněn celou řadou faktorů, jako je např. historický vývoj státní moci, rozvrstvení obyvatelstva, poloha, hospodářské poměry aj. V České republice byl rozvoj soukromého podnikání na

dlouhou dobu zastaven v souvislosti s vládou komunistické strany, která soukromé podnikání fakticky zlikvidovala a nahradila jej socialistickými podniky fungujícími

podle pravidel centrálně řízeného hospodářství. K jeho opětovnému vzniku došlo až po roce 1989 a v současné době již soukromé podnikání opět funguje jako jeden z pilířů naší ekonomiky.

Živnostenské podnikání je jednou z částí soukromého podnikání. Cílem této

práce je analyzovat jeho současnou právní úpravu, s důrazem kladeným na osvětlení jednoho ze základních institutů živnostenského práva – živnostenského oprávnění.

Úvodní pasáž této práce bude věnována nástinu historického vývoje

živnostenského podnikání na našem území. V této souvislosti bude část výkladu věnována rakouskému živnostenskému řádu, který v podstatě znamenal vznik

moderní živnostenského práva u nás. Dále bude zhodnocena současná právní úprava živnostenského podnikání se zaměřením na zákon o živnostenském podnikání včetně přehledu jeho nejdůležitějších novel.

V následující části práce se pokusím o vysvětlení základních pojmů a

souvislostí s živnostenským oprávněním úzce souvisejících. Bude to zejména definice

samotného pojmu živnosti, dále pak výklad věnovaný subjektům živnostenského oprávnění a podmínky, za kterých tyto subjekty mohou živnost provozovat.

Samotnému pojmu živnostenského oprávnění bude věnována celá třetí

kapitola. V jejím rámci se pokusím vysvětlit podstatu živnostenského oprávnění

jakožto subjektivního veřejného práva. Zabývat se budu také dynamikou tohoto práva, tady podmínkami jeho vzniku, jeho změnou i okolnostmi, za kterých dochází k jeho zániku. Vztahy vznikající při realizaci živnostenského oprávnění jsou vztahy

5

veřejnoprávními, podléhají tedy regulaci ze strany státu jako subjektu mocensky

nadřazeného. Organizaci státní správy na úseku živnostenského podnikání bude věnována též samostatná kapitola, současně s výkladem o problematice kontroly a ukládání sankcí v režimu živnostenského zákona.

Závěrem se pokusím o celkové shrnutí platné právní úpravy. Tato prošla za

dobu své existence řadou změn, v jejichž důsledku se objevila také řada nejasností,

nepřesností či praktických problémů. Součástí závěrečné pasáže tedy budou i úvahy o možném řešení těchto problémů.

Diplomová práce vychází z právního stavu platného k 20.1.2006.

6

KAPITOLA 1

HISTORICKÝ VÝVOJ ŽIVNOSTENSKÉHO PODNIKÁNÍ 1.1 Vývoj v nejstarších obdobích, cechovní soustava

Počátky podnikání sahají až do nejstarších období vývoje lidské společnosti.

S jeho rozvojem a postupující organizovaností se začíná objevovat i potřeba určité regulace a stanovení pravidel v této oblasti. Původní obyčejová pravidla, mravní a náboženské normy, byly postupně nahrazovány normami cíleně vytvořenými

veřejnou mocí, tedy státem. Výsledkem této činnosti jsou pak právní normy, které regulují vztahy vznikající v oblasti soukromého podnikání.

Výrazný rozvoj řemesel související se vznikem měst jako obchodních a

řemeslných center přinesl i větší požadavky na jejich organizaci a ve 13. století

vyústil ve vytvoření prvních cechů. Rozkvět cechovní výroby je pak spatřován ve čtrnáctém století. Cechy byly v podstatě veřejnoprávními korporacemi sdružujícími

řemeslníky a živnostníky stejného nebo podobného oboru. Jejich činnost byla organizována na základě samosprávy. Měly vlastní řídící orgány. V čele cechu stál

cechmistr, kolektivním orgánem byla valná hromada, které měli právo a povinnost se účastnit všichni mistři. Činnost osob sdružených v cechu byla upravena cechovními

předpisy, cechy např. stanovovaly velikost produkce, hlídaly ceny nebo kontrolovaly počty mistrů a tovaryšů. Cechy byly také monopolem, neboť daná řemesla mohli ve

městech a také v určité vzdálenosti od městských hradeb vykonávat pouze členové cechu. „Jedním z charakteristických znaků cechů byl egalitarizmus, projevující se

v tom, že všem mistrům měly být zaručeny stejné podmínky pro výrobu a odbyt produkce. Konkurence mezi nimi se vylučovala.“1 V praxi však i přes snahu cechů

docházelo k tomu, že někteří mistři stanovená pravidla nerespektovali. Vznikaly tak rozdíly mezi chudými a bohatými mistry, což autoritu cechů oslabovalo.

Cechovní samospráva byla postupně omezována i zásahy z vnějšku. Již od

16. století se panovníci snažili získat větší kontrolu nad cechy tím, že vydávali cenové a mzdové předpisy. Mimo dosah cechovních pravidel začali rovněž působit řemeslníci, kteří toto privilegium získali od panovníka. K výraznému zpřísnění

pravidel a omezení cechovních výsad pak došlo v 18. století. Bylo to dáno jednak

1

Fiala, J.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, MU, 1993, str. 5

7

vlivem merkantilistů2 na státní aparát a také počínajícím rozvojem manufaktur. Cechy

nebyly schopny reagovat na požadavky zvýšení produkce a zastaralá cechovní

organizace, zejména její předpisy o cenách a množství výrobků, se stávala čím dál

větší překážkou rozvoje výroby. Stát na to reagoval v roce 1831 zřízením instituce cechovního inspektora, který vykonával dozor nad činností cechů. Současně byl

v roce 1831 vydán generální cechovní patent, na který navázaly v roce 1839 generální cechovní artikuly. Největší změnou, kterou přinesly, byla vázanost zakládání nových cechů na povolení státu. Další omezení cechovní samosprávy, kterou výše zmíněné

dokumenty zavedly, bylo úřední stanovení počtu mistrů a tovaryšů. Tento směr

vývoje pak dále pokračoval a cechovní soustava byla postupně nahrazena soustavou koncesní. Její podstatou bylo to, že udělování práva mistrovského přešlo na městské a vrchnostenské úřady. K úplnému zániku cechovní organizace došlo vydáním císařského patentu č 227/1859 ř.z. – živnostenského řádu.

1.2 Charakteristika právní úpravy živnostenským řádem Živnostenský řád se stal základem právní úpravy živnostenského podnikání

v celém Rakousku-Uhersku a na našem území platil formálně až do roku 1965, kdy byl definitivně zrušen zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce. Jeho základní

myšlenkou byl tzv. živnostenská svoboda. Živnostenské oprávnění bylo konstruováno jako oprávnění osobní povahy. Původně se vztahovalo pouze na fyzické osoby,

postupem času bylo rozšířeno i na osoby právnické. Za živnost byla považována trvalá, pravidelná, výdělečná činnost, pokud byla provozována samostatně a nebyla

vyloučena z živnostenského řádu nebo vyhrazena veřejné korporaci (např. telegraf). Na toto pojetí pak navázala i naše současná právní úprava, kdy můžeme vidět značnou shodu v těchto základních znacích živnosti 3.

Živnostenský řád také prováděl klasifikaci živností, a to z hlediska podmínek

vzniku živnostenského oprávnění.

Původně byly rozlišovány pouze živnosti

svobodné a úzký okruh živností koncesovaných. Teprve řemeslnickou novelou z roku

Merkantilismus vznikl v západní Evropě v průběhu 15.-17. století. Jeho hlavní myšlenkou bylo prosazování zásahů státu do ekonomiky. V habsburské monarchii se jeho zásady rozvinuly zejména do zákazu vývozu surovin do zahraničí, podpory dovozu nedostatkových surovin a rozšiřování průmyslové výroby. 3 Srov. § 2 zákona 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

2

8

1883 byly zavedeny živnosti řemeslné4. Požadavky k provozování živnosti se pak dělily na všeobecné, které musely být splněny u každé živnosti, a zvláštní, které byly vyžadovány pro živnosti řemeslné a koncesované.

Státní správu všechny živnostenského podnikání vykonávaly živnostenské

úřady, představované okresními a zemskými úřady, ministerstvem obchodu a dále resortními ministerstvy.

1.3 Období první republiky do roku 1989 Poválečné Československo navázalo na právní řád Rakouska-Uherska. Na

našem území tak zůstal nadále platný živnostenský řád z roku 1859. Ten prošel od doby svého vydání celou řadou novelizací. Podmínky získání živnostenského oprávnění byly upraveny poměrně přesně, právní úprava podnikání byla liberální.

Postupně však docházelo k jejímu zpřísňování, a to vládními nařízeními č. 162/1935

Sb., o dočasných omezeních v některých odvětvích podnikání, č. 219/1938 a č. 265/1938 Sb., o dočasných omezeních v živnostenském a jiném výdělečném

podnikání. Těmito nařízeními byl zaveden všeobecný koncesní systém, který

přetrvával až do roku 1950 a spočíval v tom, že živnostenské nebo jiné výdělečné podnikání mohlo být provozováno pouze v případě, že nebyly žádné námitky z důvodů hospodářských nebo z důvodů veřejného, později obecného zájmu.

Zlom nastal po roce 1948, kdy v průběhu několika let došlo v podstatě

k likvidaci živnostenského podnikání. Během procesu tzv. socializace byly soukromé

podniky postupně znárodňovány a živnostenské právo tak ztrácelo svůj význam.

Koncem 50. let již zanikly téměř všechny živnosti a těžiště podnikání se přesunulo do socialistického sektoru. Vycházelo se přitom z tehdy panující představy, že v podmínkách centralizovaného direktivního plánovitého řízení a splývání správních a hospodářských funkcí státu, mohou být zájmy společnosti na regulaci

hospodářských procesů zajišťovány především metodami konkrétního přímého řízení

při maximální nacionalizaci hospodářské sféry a co možná úplném vyřazení

soukromého sektoru5. Formálně došlo k zániku právní úpravy živnostenského podnikání, jak již bylo zmíněno dříve, až v roce 1965, kdy byl živnostenský řád zrušen zákoníkem práce. V letech 1965 – 1989 tak specifická živnostenskoprávní

4 5

Dědič, J., Kříž, R.: Zákon o živnostenském podnikání, 1. vydání, Zlín, A98, strana 8 viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání

9

úprava chyběla. Tento stav se však ukázal jako sociálně i ekonomicky neudržitelný a pomalu se začalo opět připouštět podnikání občanů. Šlo však jen o dílčí a málo efektivní kroky a k zásadní změně došlo až po roce 1989. 1.4 Bezprostřední vývoj po roce 1989 Vzhledem k tomu, že činnost socialistických organizací (podniků), které

v dané sféře nahradily živnostenské podnikání, byla uspořádána na zcela jiných

sociálních, organizačních, ekonomických a právních základech, byla řízena zcela

jinými nástroji a hodnocena zcela jinými kritérii, neměla právní úprava v podstatě na co bezprostředně navázat. Nová zákonná úprava živnostenského podnikání tak

navázala jednak na zásady platné do roku 1965, jednak je inspirována právní úpravou v sousedním Německu a Rakousku.

Cestu pro individuální podnikání fyzických osob otevřel zákon č. 105/1990

Sb., o soukromém podnikání občanů. Poměrně významná byla i novela hospodářského zákoníku zákonem č. 103/1990 Sb., který umožnil společné podnikání

fyzických osob formou obchodních společností. Tyto dva zákony vytvořily

předpoklady pro opětovný vstup soukromých podnikatelů do hospodářského života, a to mimo jiné i tím, že částečně odstranily rozdíly mezi podnikáním fyzických a právnických osob.

Skutečným zlomem v oblasti živnostenského podnikání bylo přijetí zákona č.

455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, který se stal základní veřejnoprávní normou upravující vztahy mezi podnikateli a státem. Na rozdíl od předchozí úpravy

již stanovoval nejen podmínky podnikání osob fyzických, ale také osob právnických,

a to v zásadě stejně. Na tento zákon v zápětí navázal zákon č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech, který upravuje strukturu živnostenských úřadů a jejich

působnost. Během své účinnosti byl živnostenský zákon již mnohokrát novelizován, jeho celková koncepce, spočívající na principech svobody podnikání a ochrany veřejného zájmu, však zůstala zachována.

1.5 Platná právní úprava živnostenského podnikání Základem právní úpravy živnostenského podnikání je zákon č. 455/1991 Sb.,

o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Organizace a výkon státní

10

správy na úseku živnostenského podnikání je upravena zákonem č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech, ve znění pozdějších předpisů. Kromě těchto stěžejních

zákonů jsou práva a povinnosti podnikatelů, podmínky provozování živností a další otázky s živnostenským podnikáním spojené upraveny řadou dalších zákonných i

podzákonných právních předpisů. Jedná se zejména o nařízení vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných, nařízení vlády č. 209/2001

Sb., kterým se stanoví seznam živností, jejichž výkon je podnikatel povinen zajistit

pouze fyzickými osobami splňujícími odbornou způsobilost, zákon č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, a v neposlední řadě předpisy upravující např. daňové povinnosti, účetnictví, ceny, ochranu spotřebitele atd.

Základem, ze kterého celá zákonná právní úprava vychází, je ústavní

zakotvení práva podnikat. Článek 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod říká, že: “Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo

podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.“ Takto je ústavně zaručeno právo svobodně provozovat živnostenské podnikání, jeho konkrétní podmínky a případná omezení pak v souladu s odst. 2 článku 26 LZPS stanoví zákon. 1.5.1 Živnostenský zákon Živnostenský zákon je správně právní normou s typicky veřejnoprávním

charakterem. Ten se projevuje v metodě regulace jím upravovaných vztahů, které jsou z hlediska postavení jejich subjektů vztahy nerovné, s mocenským nadřazením

státu. Až na malé výjimky tak zákon upravuje pouze vztahy mezi vykonavateli státní správy a osobami, vůči nimž výkon státní správy na předmětném úseku živnostenského podnikání směřuje. Konkrétně se jedná o tyto druhy vztahů:








právní vztahy mezi živnostenským úřadem a fyzickou nebo právnickou

osobou žádající o oprávnění provozovat živnost

právní vztahy mezi živnostenským úřadem a podnikatelem při provozování

živnosti

právní vztahy mezi živnostenským úřadem a podnikatelem při změně nebo

zániku živnostenského oprávnění

11




právní vztahy mezi živnostenským úřadem a fyzickou nebo právnickou

osobou, která se dopustila neoprávněného podnikání v některém oboru živnosti

Předmět úpravy živnostenského zákona je výslovně definován v prvém

paragrafu, a jsou jím podmínky živnostenského podnikání a kontrola nad jejich

dodržováním. Obě toto oblasti ale nejsou upraveny živnostenským zákonem komplexně. Jak podmínky živnostenského podnikání, tak kontrola nad jejich

dodržováním jsou upraveny v řadě dalších zákonů, na které živnostenský zákon v řadě případů přímo odkazuje.

Živnostenský zákon má tři přílohy:






příloha č. 1 obsahuje seznam činností řemeslných

příloha č. 2 obsahuje seznam živností vázaných a stanovuje druhy průkazu

způsobilosti pro výkon těchto živností

příloha č. 3 obsahuje seznam koncesovaných živností, stanovuje požadovanou

odbornou a jinou zvláštní způsobilost nezbytnou k provozování živnosti,

odkazuje na podmínky obsažené v jiných právních předpisech a určuje orgán státní správy, který se k žádosti o koncesi vyjadřuje

Přílohy živnostenského zákona tak navazují na samotný zákon6 tím, že

vymezují okruhy živností ohlašovacích řemeslných a vázaných, a dále okruhy živností koncesovaných. Živnosti ohlašovací volné v přílohách k zákonu uvedeny nejsou, jejich seznam je uveden v samostatném nařízení vlády 7. 1.5.2 Přehled nejdůležitějších novel živnostenského zákona Jak již bylo uvedeno, živnostenský zákon byl za celou dobu své existence

mnohokrát novelizován8. Po řadě méně významných a dílčích novel byl prvním

Srov. §20, §23 a §26 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání Jde o výše zmíněné nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných 8 K 20.1.2006 se jednalo celkem o 84 novelizací, byly to: zákon č. 231/1992 Sb., zákon č. 591/1992 Sb., zákon č. 600/1992 Sb., zákon č. 273/1993 Sb., zákon č. 303/1993 Sb., zákon č. 38/1994 Sb., zákon č. 42/1994 Sb., zákon č. 136/1994 Sb., zákon č. 200/1994 /Sb., zákon č. 237/1995 Sb., zákon č. 286/1995 Sb., zákon č. 94/1996 Sb., zákon č. 95/1996 Sb., zákon č. 147/1996 Sb., zákon č. 19/1997 Sb., zákon č. 49/1997 Sb., zákon č. 61/1997 Sb., zákon č. 79/1997 Sb., zákon č. 217/1997 Sb., zákon č. 280/1997 Sb., zákon č. 15/1998 Sb., zákon č. 83/1998 Sb., zákon č. 157/1998 Sb., zákon č. 167/1998

6

7

12

pokusem o výraznější změnu až zákon č.286/1995 Sb. Tento zákon na rozdíl od svých předchůdců přinesl změnu celkové koncepce živnostenského zákona a posunul

ji značně liberálním směrem. Došlo k zařazení části činností do živností volných, snížil se počet živností, u nichž bylo pro získání živnostenského oprávnění

vyžadováno prokázání odborné způsobilosti9, byl zaveden institut průmyslového

provozování živnosti, atd.

Tento trend se však ukázal jako příliš liberální 10. Na to reagoval zákonodárce

další poměrně rozsáhlou novelou v roce 1999, kdy zákonem č. 356/1999 Sb. došlo k opětovnému zpřísnění podmínek11.

V souvislosti s chystaným vstupem České republiky do Evropské unie byla

významná novela z roku 2004 (tzv. euronovela), která významně přiblížila naši

právní úpravu k právu ES. Zákon č. 167/2004 Sb. tak reaguje na požadavek stejných podmínek přístupu k živnostenskému oprávnění pro podnikatelské subjekty z Evropské unie a pro české subjekty12. Změny doznala také ustanovení o uznání

odborné kvalifikace pro příslušníky členských zemí EU, podmínky provozování živnosti, proces ohlašování živnosti a další.

Sb., zákon č. 159/1999 Sb., zákon č. 356/1999 Sb., zákon č. 358/1999 Sb., zákon č. 360/1999 Sb., zákon č. 363/1999 Sb., zákon č. 27/2000 Sb., zákon č. 29/2000 Sb., zákon č. 121/2000 Sb., zákon č. 122/2000 Sb., zákon Č. 123/2000 Sb., zákon č. 124/2000 Sb., zákon č. 149/2000 Sb., zákon č., 151/2000 Sb., zákon č. 158/2000 Sb., zákon č. 247/2000 Sb., zákon č. 249/2000 Sb., zákon č. 258/2000 Sb., zákon č. 309/2000 Sb., zákon č. 362/2000 Sb., zákon č. 409/2000 Sb., zákon č. 458/2000 Sb., zákon č. 61/2001 Sb., zákon č. 100/2001 Sb., zákon č. 120/2001 Sb., zákon č. 164/2001 Sb., zákon č. 256/2001 Sb., zákon č. 274/2001 Sb., zákon č. 477/2001 Sb., zákon č. 478/2001 Sb., zákon č. 501/2001 Sb., zákon č. 86/2002 Sb., zákon č. 119/2002 Sb., zákon č. 174/2002 Sb., zákon č. 281/2002 Sb., zákon č. 308/2002 Sb., zákon č. 320/2002 Sb., zákon.č. 130/2003 Sb., zákon č. 162/2003 Sb., zákon č. 224/2003 Sb., zákon č. 228/2003 Sb., zákon č. 274/2003 Sb., zákon č. 354/2003 Sb., zákon č. 438/2003 Sb., zákon č. 38/2004 Sb., zákon č. 476/2002 Sb., zákon č. 88/ 2003Sb., zákon č. 119/2004 Sb., zákon č. 167/2004 Sb. a zákon č. 257/2004 Sb., zákon č. 326/2004 Sb., zákon č. 499/2004 Sb., zákon č. 695/2004 Sb., zákon č. 58/2005 Sb., zákon č. 95/2005 Sb., zákon č. 127/2005 Sb., zákon č. 215/2005 Sb., zákon č. 253/2005 Sb., zákon č. 358/2005 Sb., zákon č. 428/2005 Sb., zákon č. 444/2005 Sb.

Pokud bylo prokázání odborné způsobilosti požadováno, byl důraz kladen především na vzdělání, praxe byla opomíjena. 10 Došlo zejména k výraznému nárůstu počtu zahraničních osob podnikajících na území České republiky, i osoby bez potřebného vzdělání či praxe mohly vykonávat i velmi náročné profese… 11 Byly upraveny podmínky pro podnikání zahraničních osob, zpřísněny požadavky na osobu odpovědného zástupce, zvýšeny požadavky na odbornou způsobilost a stanoveny další povinnosti podnikatelů včetně povinnosti vydávat doklady o prodeji zboží. 12 Stejné postavení jako občanům členských států Evropské unie je přiznáváno také příslušníkům států Dohody o Evropském hospodářském prostoru a pro občany Švýcarska. 9

13

KAPITOLA 2

VYMEZENÍ POJMU ŽIVNOSTI A POJMŮ SOUVISEJÍCÍCH 2.1 Definice živnosti Živnost, jako svůj klíčový pojem, definuje zákon o živnostenském podnikání

v §2 tak, že je jí soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem. Z tohoto vymezení živnosti je patrná návaznost na definici

podnikání, jak je uvedena v §2 obchodního zákoníku.13 Obchodní zákoník také v §2

odst. 2 výslovně uznává osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění jako subjekt, který je podnikatelem podle tohoto zákoníku. Ze srovnání obou pojmů „podnikání“ a „živnost“ tak musíme učinit jednoznačný závěr, že každý živnostník je

zároveň podnikatelem podle obchodního zákoníku, ale zároveň pojem podnikatel je

širší, a zahrnuje i jiné subjekty, jak je definuje obchodní zákoník v §2 odst. 2 písm. a), c) a d). Živnostenský zákon tak vystupuje ve vztahu k obchodnímu zákoníku jako lex

specialis, neboť jeho úprava se vztahuje pouze na osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění. Naproti tomu obchodní zákoník upravuje obecně práva a povinnosti všech podnikajících subjektů, živnostníky nevyjímaje.14 2.1 Pojmové znaky živnosti Abychom mohli jakoukoliv činnost považovat za živnost, musí kumulativně

naplňovat všechny její pojmové znaky, a to po celou dobu jejího provozování.

Zároveň nesmí být tato činnost výslovně z předmětu úpravy živnostenského zákona vyloučena podle § 3.

Soustavností se rozumí, že živností nemůže být činnost jednorázová či

nahodilá15. Požadavek samostatnosti pak souvisí zejména s tím, že činnost je

vykonávána nezávisle. Podnikatel ji sám organizuje, zajišťuje i realizuje. Musí tak činit vlastním jménem. Problematika jména, pod kterým podnikatel jedná, není

živnostenským zákonem upravena. Je třeba vycházet z úpravy obchodního zákoníku, Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Obchodní zákoník jako lex generalis upravuje např. vznik a zánik závazků, účast podnikatelů v hospodářské soutěži, obsah jednotlivých obchodněprávních závazkových vztahů aj. 15 Takováto činnost však může být vykonávána např. sezónně, pokud je opakována v každém roce nebo činnost sice svou povahou jednorázová, ale vyžadující si delší dobu provedení. 13 14

14

který stanovuje podmínky označení podnikatele v § 8-11. Provozování živnosti na vlastní odpovědnost znamená, že podnikatel nese sám riziko podnikání a za své

závazky ručí celým svým majetkem. Činnost podnikatele musí také směřovat k dosažení zisku, aby ji bylo možné považovat za živnost. Není přitom důležité, zda

bylo zisku skutečně dosaženo, rozhodující je, že zde existuje takový úmysl.

Všechny výše uvedené znaky se shodují definicí podnikání, jak je uvedena

v obchodním zákoníku. Poslední uvedený znak obsah pojmu podnikání zužuje, neboť za živnost je považována pouze činnost, která je vykonávána za podmínek stanovených živnostenským zákonem. Tento znak tak akcentuje veřejnoprávní

povahu živnostenského zákona a nad rámec obecného pojmu podnikání zde sleduje soulad výkonu živnostenského podnikání s veřejnými zájmy. 2.1.1 Negativní vymezení živnosti Živnostenský zákon některé činnosti ze své působnosti výslovně vyjímá. Jde o

tzv. negativní vymezení živnosti a zákon obsahuje taxativní výčet těchto činností16. Kromě činností uvedených v prvním odstavci §3 živnostenského zákona, se jedná o některé specifické činnosti fyzických osob, ke kterým je třeba získat oprávnění podle

zvláštních předpisů17. Další skupinu tvoří značně nesourodý okruh činností, které svojí povahou vyžadují náročnější právní úpravu, neboť jejich provozování v režimu

živnostenského zákona by nezaručilo dostatečnou ochranu veřejného zájmu. K těmto činnostem tedy nelze založit živnostenské oprávnění a jejich výkon není živnostenským podnikáním, i kdyby jinak naplňoval všechny jeho pojmové znaky.

Zvláštní skupinu tvoří pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Zde

se jedná o živnost pouze za předpokladu, že vedle pronájmu jsou pronajímatelem

poskytovány i jiné než základní služby zajišťující řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Za základní služby je možné považovat dodávky energií, odvoz odpadků nebo úklid společných prostor. Pokud však pronajímatel poskytuje i jiné

služby, jako například stravu, ložní prádlo nebo úklid pronajatých prostor, jedná se o živnost a při jejím výkonu je nutné se řídit živnostenským zákonem.

Srov. §3 z. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání Jde o výkon tzv. svobodných povolání, jako např. činnost lékárníků, advokátů, znalců, tlumočníků, lékařů atd, jejich výčet v živnostenském zákoně je taxativní 16 17

15

2.2 Subjekty oprávněné provozovat živnost Skupinu subjektů oprávněných k provozování živnosti vymezuje § 5

živnostenského zákona. Náleží do širší skupiny subjektů živnostenskoprávních vztahů. Tyto vztahy, probíhající v režimu správně právním, jsou výrazem realizace výkonu státní správy na úseku živnostenského podnikání. Na jedné straně v nich vystupuje

stát

v pozici

nadřazeného

subjektu,

reprezentovaný

soustavou

živnostenských úřadů jako orgánů státní správy pověřených výkonem veřejné moci

na předmětném úseku. Organizaci živnostenské správy bude věnována samostatná kapitola společně s problematikou kontroly nad živnostenským podnikáním.

Bezprostředně následující výklad bude zaměřen pouze na ty subjekty, které stojí na opačné straně vertikály živnostenskoprávních vztahů a jsou adresáty veřejnoprávního působení.

Základní zásadou, platnou pro subjekty živnostenského podnikání, je, že

zákon tuto možnost přiznává osobám fyzickým i právnickým. Činí tak pro obě skupiny osob ve stejné míře za předpokladu, že splní podmínky stanovené živnostenským zákonem. Pojmy živnost či živnostník bývají velmi často spojovány

pouze s činností osob fyzických. Je však třeba si uvědomit, že živnostenský zákon se vztahuje i na podnikatelské aktivity jiných subjektů, pokud jejich činnost naplňuje

znaky živnosti a potřebují k ní proto živnostenské oprávnění. Nejde přitom pouze o obchodní společnosti, které jsou typickým subjektem podnikatelských vztahů, ale

např. i obce, kraje nebo církve, jimž je právo podnikat přiznáno zvláštními předpisy 18. Pro určité fyzické osoby vyplývají ze zvláštních zákonů některá omezení

provozování živnosti. Tato omezení mají většinou veřejnoprávní povahu a jejich smyslem je ochrana veřejného zájmu. Vztahují se např. na soudce, vojáky z povolání,

státní zástupce, členy NKÚ a mnoho dalších. Soukromoprávní povahu má omezení

vyplývající ze zákoníku práce, podle něhož mohou zaměstnanci vedle svého zaměstnání vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti jejich zaměstnavatele, pouze s jeho předchozím písemným souhlasem.

Živnostenský zákon rozlišuje „české“ a „zahraniční“ osoby. Českou osobou je

pro účely živnostenského zákona fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se

sídlem na území České republiky. Pro fyzické osoby se tedy neuplatňuje Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností 18

16

státoobčanský princip, ale princip trvalého pobytu19. Pro osoby právnické platí princip sídla.

Zahraniční osobou je pak analogicky fyzická osoba s bydlištěm nebo

právnická osoba se sídlem mimo území České republiky. Její definice je tedy shodná

s obchodním zákoníkem. Zahraniční osoby mající zájem živnostensky podnikat na

našem území musí krom všech podmínek stanovených živnostenským zákonem vyhovět i ustanovením obchodního zákoníku. V této souvislosti se na ně vztahuje zejména § 21, který pro zahraniční osoby stanovuje povinnost zápisu do obchodního rejstříku. V důsledku přijetí euronovely živnostenského zákona se v rámci

zahraničních osob dále rozlišují státní příslušníci členského státu Evropské unie20. Pro ně zákon stanoví některé odlišnosti. Neplatí pro ně povinnost provedení oficiálního překladu jimi předkládaných dokumentů do českého jazyka tlumočníkem zapsaným

do seznamu znalců a tlumočníků, ani požadavek ověření pravosti otisku razítka a podpisu. Toto ovšem platí pouze za situace, že ze strany živnostenských úřadů nejsou žádné pochybnosti o správnosti tohoto překladu, popřípadě o pravosti podpisu a otisku razítka. Po státním příslušníku členského státu Evropské unie dále není

vyžadována podmínka pobytu na území České republiky za účelem podnikání.

Ostatní zahraniční osoby musí toto povolení doložit již při ohlášení živnosti nebo k žádosti o koncesi 21.

Za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako osoby české mohou živnost

provozovat osoby, kterým byl udělen azyl podle zvláštního zákona a mají bydliště na území České republiky.

K provozování živnosti zákon dále vyžaduje splnění určitých podmínek.

Povahou jde o hmotněprávní předpoklady, které jsou zákonem označeny jako

„podmínky provozování živnosti“. Tyto podmínky musí být splněny po celou dobu provozování živnosti. Jsou dvojího druhu, a to podmínky všeobecné a podmínky

zvláštní. S nimi pak bezprostředně souvisí tzv. překážky provozování živnosti, což jsou skutečnosti, které naopak živnostenské podnikání vylučují.

Bydlištěm na území ČR se rozumí trvalý pobyt na jejím území – viz. § 5, odst. 2 živnostenského zákona 20 Stejné postavení je přiznáváno také osobám z dalších států Dohody o Evropském hospodářském prostoru a pro občany Švýcarska. 21 Výjimka se vztahuje pouze na zahraniční fyzickou osobu, která hodlá na území České republiky provozovat živnost prostřednictvím organizační složky svého podniku. 19

17

2.2.1 Všeobecné podmínky provozování živnosti Tyto podmínky, stanovené v § 6 živnostenského zákona, musí být splněny

vždy, u všech druhů živností. Jsou základním předpokladem pro to, aby živnostenské oprávnění vůbec vzniklo. Zákon uvádí jejich taxativní výčet, jsou to:

a) dosažení věku 18 let – tato hranice se shoduje s dosažením zletilosti dle občanského zákoníku, je však pevně vázána na dosažení tohoto věku a nelze ji nahradit nabytím zletilosti podle § 8 odst. 2 občanského zákoníku

b) způsobilost k právním úkonům – tato podmínka opět vychází z předpisů

občanského práva, když občanský zákoník váže její vznik v plném rozsahu na nabytí zletilosti. Omezit nebo zbavit osobu způsobilosti k právním úkonům je

možné jen na základě soudního rozhodnutí. Tuto podmínku je tedy nutno u uchazečů o živnostenské oprávnění zkoumat samostatně vedle předchozí podmínky dosažení věku 18 let.22

c) bezúhonnost – další požadavek vymezuje sám živnostenský zákon negativně tím , že v § 6 odst. 2 říká, kdo za bezúhonného považován není. Všechny ostatní osoby pak logicky požadavek bezúhonnosti splňují.

d) předložení dokladu o tom, že fyzická osoba, pokud na území České republiky podniká nebo podnikala, nemá daňové nedoplatky – toto potvrzení vystavuje

místně příslušný finanční úřad, jeho předložení je podmínkou vstupu do podnikání a je proto nutné jej předložit při ohlášení živnosti nebo žádosti o koncesi

e) předložení dokladu o tom, že fyzická osoba, pokud na území České republiky

podniká nebo podnikala, nemá nedoplatky na platbách pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti – pro tuto podmínku

platí v podstatě totéž, co pro předchozí. Doklad vydává místně příslušná správa sociálního zabezpečení.

Takto koncipované podmínky provozování živnosti je možno klást pouze na

fyzické osoby, jak také zákon v ust. § 6 výslovně činí. U právnické osoby musí tyto

22

Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, 2005, MU, str. 58

18

požadavky splňovat jiná fyzická osoba – odpovědný zástupce. Toto se týká nejen podmínek všeobecných, ale i zvláštních.23

2.2.2 Zvláštní podmínky provozování živnosti Zvláštními podmínkami pro provozování živnosti jsou odborná nebo jiná

způsobilost, pokud ji živnostenský zákon nebo zvláštní předpisy vyžadují. Liší se

podle toho, zda jde o živnost vázanou, řemeslnou nebo koncesovanou. Jejich náplní je

především odborná způsobilost, u některých koncesovaných živností je kladen důraz také na morální vlastnosti a profesionální spolehlivost.

Pro výkon živností volných žádné zvláštní podmínky stanoveny nejsou. Je to

dáno tím, že z povahy některých živností přímo vyplývá, že u nich žádné zvláštní podmínky stanovit nelze a na druhé straně i určitou mírou liberalizace podmínek provozování živnosti.

2.2.3 Překážky provozování živnosti Vznik živnostenského oprávnění, kromě nesplnění všeobecných nebo

zvláštních podmínek, vylučuje také existence některých skutečností, které zákon nazývá překážkami provozování živnosti. Těmi můžou být dva okruhy okolností.

První z nich souvisí s neschopností podnikatele dostát svým závazkům. Živnost tak nemůže provozovat osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz a zároveň bylo soudem rozhodnuto, že provozování podniku musí být ukončeno. V souvislosti

s prohlášením konkurzu, respektive s ukončením konkurzního řízení proto, že nebylo splněno rozvrhové usnesení nebo majetek úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu, je stanovena lhůta, po kterou nemůže podnikatel živnost opětovně provozovat. Tato lhůta je tříletá a platí i v případě, že konkurzní řízení vůči úpadci

nebylo zahájeno pro nedostatek majetku. Pokud byl konkurz zrušen z jiného důvodu, pak překážka provozování živnosti končí pravomocným rozhodnutím o zrušení

konkurzu. Existence této překážky je vyjádřením přesvědčení, že neúspěchy podnikatele,

končící

prohlášením

konkurzu,

vyvolávají

nedůvěru

v jeho

podnikatelské schopnosti a v jeho schopnost dostát svým závazkům. Svojí povahou je

23

viz § 11 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

19

tato překážka relativní, neboť živnostenský úřad ji může na základě vlastního uvážení v některých případech prominout.

Druhou okolností vylučující provozování živnosti je zákaz činnosti, vydaný

soudem nebo jiným správním orgánem, a to po dobu dokud zákaz trvá. O vzniku této překážky má podnikatel povinnost informovat živnostenský úřad. Zákaz se musí

vztahovat na činnost, týkající se provozování živnosti v daném oboru nebo v oboru příbuzném 24 a tato činnost musí být určena dostatečně konkrétně. Z judikatury lze

dovodit, že jako trest zákazu činnosti dle §§ 49 a 50 trestního zákona nelze uložit obecně zákaz činnosti soukromého podnikatele. Tato překážka se týká pouze fyzických osob.

2.3 Dělení živností 2.3.1 Dělení živností dle přístupového režimu Základní dělení živností provádí § 9 živnostenského zákona, který rozděluje

živnosti na ohlašovací a koncesované. Použitým kritériem je zde přístupový režim

k oprávnění živnostensky podnikat25. U ohlašovacích živností vzniká toto oprávnění

dnem ohlášení, případně dnem, který je v ohlášení uveden jako den zahájení činnosti. U koncesovaných živností je pak vznik oprávnění provozovat živnost vázáno na

pravomocné rozhodnutí o udělení koncese. Je to dáno zvýšenými nároky na odbornou způsobilost při provozování těchto druhů živností, a to zejména z důvodů veřejného zájmu, ochrany zdraví, majetku aj.

Zákon provádí další členění živností ohlašovacích. Dle požadované odborné

nebo jiné způsobilosti se dělí na: a)

živnosti řemeslné – odborná způsobilost pro výkon řemeslných

živností není zákonem výslovně stanovena. Zákon však v §§ 21 a 22, určuje,

kterými doklady se prokazuje. Z těchto dokladů se odvozuje, jakou odbornou přípravu, zkoušku nebo praxi v oboru musí podnikatel pro získání odborné způsobilosti absolvovat

24 25

co je příbuzným oborem stanovuje zákon v § 22 odst. 4 Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, 2005, MU, str. 23

20

b)

živnosti vázané – požadavky na odbornou způsobilost u živností

vázaných jsou stanoveny v příloze č. 2 k zákonu, která tak činí buď výslovně sama, nebo odkazuje na zvláštní právní předpis c)

živnosti volné – pro výkon tohoto druhu živností není odborná nebo

jiná způsobilost vyžadována, podmínkou pro jejich ohlášení a vznik živnostenského

oprávnění

je

pouze

splnění

všeobecných

provozování živnosti, jak je stanovuje živnostenský zákon.

podmínek

Živnosti koncesované se dále nedělí. Jejich seznam je výslovně uveden

v příloze č. 3 živnostenského zákona. Tento druh živností může být provozován jen na základě uděleného povolení, tzv. rozhodnutí o udělení koncese. Povolení uděluje

příslušný živnostenský úřad, který přitom posuzuje splnění všech předepsaných podmínek. Jednou z těchto podmínek je odborná způsobilost. Otázku odborné

způsobilosti hodnotí jednak příslušný živnostenský úřad při projednávání žádosti o

udělení koncese a jednak se k ní vyjadřuje i příslušný orgán státní správy formou stanoviska k žádosti o koncesi. Právě kladné stanovisko orgánu státní správy

působícího v dané oblasti je dalším předpokladem pro udělení koncese. Tento ztížený postup pro získání živnostenského oprávnění k provozování koncesované živnosti

vyjadřuje již zmíněné zvýšené nároky na ochranu veřejného zájmu, dané charakterem koncesovaných živností.

2.3.2 Dělení živností dle předmětu podnikání Dalším možným kritériem pro dělení živností je předmět podnikání. Dříve

byly živnosti dle tohoto hlediska rozděleny výslovně, a to v § 32 živnostenského zákona26. Platná právní úprava tak již sice nečiní, nadále však má toto dělení svůj

význam orientační. „Ve smyslu platné právní úpravy lze takto bezezbytku rozdělit veškeré v úvahu přicházející živnosti.“27 Z tohoto hlediska rozlišujeme: a)

živnosti obchodní

c)

živnosti poskytující služby

b)

26 27

živnosti výrobní

zrušen byl zákonem č. 167/2004 Sb. Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, 2005, MU, str. 24

21

2.3.3 Dělení živností dle způsobu provozování Třetím

v úvahu přicházejícím

kritériem členění

provozování živnosti, dle kterého rozeznáváme:

živností je způsob

a) živnosti provozované běžným způsobem b) živnosti provozované průmyslovým způsobem28 Zákon hovoří výslovně pouze o živnostech provozovaných průmyslovým

způsobem. Takto je označován výkon živnosti, který naplňuje současně obě kritéria stanovená zákonem v § 7a. Všechny ostatní živnosti jsou pak provozovány

způsobem, který můžeme pro nedostatek jakékoliv legální definice označit jako „běžný“.

Průmyslovým způsobem je možno provozovat živnosti ohlašovací i živnosti

koncesované. Význam tohoto institutu spočívá v tom, že místo více živnostenských oprávnění jediného subjektu nastupuje jediné živnostenské oprávnění s komplexním

předmětem podnikání. Nespornou výhodou je také to, že splnění podmínek odborné

způsobilosti není třeba předem prokazovat, případně kvůli jejich splnění ustanovovat odborného zástupce. Namísto toho je stanovena povinnost podnikatele zajistit provozování živnosti prostřednictvím odborně způsobilých fyzických osob. Účelem

zavedení tohoto institutu bylo zjednodušení vydávání živnostenských oprávnění pro velké podniky a zároveň i snížení počtu těchto oprávnění, v praxi se však příliš neujal 29.

Zákon váže vznik oprávnění provozovat živnost průmyslovým způsobem na

kumulativní splnění dvou podmínek30. Po jejich splnění vzniká podnikateli nárok na vydání kladného rozhodnutí živnostenského úřadu o tom, že živnost je provozována průmyslovým způsobem. Toto rozhodnutí má deklaratorní povahu. Vzniklé

oprávnění v sobě zahrnuje oprávnění provozovat všechny činnosti, které směřují ke

vzniku finálního produktu nebo služby. Zároveň musí být pouze dílčím prvkem

technologického procesu. Rozsah živnostenského oprávnění pro výkon živnosti

provozované průmyslovým způsobem je vymezen seznamem živností pokrývajících Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, 2005, MU, str. 26 Tento institut byl zaveden novelou živnostenského zákona, zákonem č. 286/1995 Sb. 30 Musí jít o činnost, zahrnující v rámci jednoho pracovního procesu více dílčích činností, které samy o sobě naplňují znaky živnosti a zároveň využívající organizačního oddělení výkonu dílčích prací, postupů nebo úkonů, zejména od řídících a obchodních prací, a členění těchto prací postupů nebo úkonů pode jednotlivých profesí 28

29

22

vykonávané činnosti. Tento seznam je přílohou průkazu živnostenského oprávnění.

Pokud jakákoliv z těchto činností naplňuje znaky koncesované živnosti, je nezbytné, aby byla k jejímu výkonu udělena koncese. 2.4 Institut odpovědného zástupce Provozování živnosti prostřednictvím odpovědného zástupce do značné míry

souvisí s dělením živností podle způsobu jejich provozování. Kromě výše zmíněného dělení na živnosti provozované běžným nebo průmyslovým způsobem se, s ohledem

na terminologii užívanou živnostenským zákonem, nabízí ještě dělení na živnosti

provozované prostřednictvím odpovědného zástupce a provozované bez odpovědného zástupce.31

Odpovědný zástupce je fyzická osoba, která je vůči podnikateli ve smluvním,

ryze soukromoprávním vztahu. Tento vztah má charakter pracovněprávního vztahu

(nejde-li o manžela či děti podnikatele) a řídí se tak kromě živnostenského zákona i

zákoníkem práce. Odpovědný zástupce odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů a musí se v potřebném rozsahu účastnit provozování živnosti. Vzhledem k tomu musí splňovat všeobecné podmínky

provozování živnosti a pokud to charakter živnosti vyžaduje, tak i podmínky zvláštní.

Odpovědný zástupce je pouze oproštěn od splnění povinností uložených § 6 odst. 1 písm. d) a e) živnostenského zákona.

Živnostenský zákon rozlišuje povinné, obligatorní, ustanovení odpovědného

zástupce a vedle toho i ustanovení dobrovolné, fakultativní. Povinnost ustanovit odpovědného zástupce ukládá zákon těm podnikatelům, kteří jsou:



fyzickou osobou a nesplňují zvláštní podmínky provozování živnosti, pokud

jsou pro danou živnost vyžadovány

právnickou osobou se sídlem v České republice. Zákon zde omezuje možnost

výběru na člena statutárního orgánu nebo statutární orgán. Pouze v případě, že žádná z těchto osob nesplňuje požadavky stanovené zákonem, může podnikatel ustanovit odpovědným zástupcem i jinou osobu.




31

zahraniční právnickou osobou. V tomto případě musí být odpovědným

zástupcem ustanoven vedoucí organizační složky podniku umístěné na území

Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, 2005, MU, str. 28, 68

23

České republiky. Pokud by nesplňoval podmínky stanovené zákonem, lze odpovědného zástupce ustanovit i z jiných osob.

Mimo případů povinného ustanovení odpovědného zástupce přichází v úvahu

i jeho ustanovení dobrovolné. Rovněž takto ustanovený odpovědný zástupce musí splňovat všechny zákonné předpoklady.

24

KAPITOLA 3

ŽIVNOSTENSKÉ OPRÁVNĚNÍ 3.1 Charakteristika živnostenského oprávnění Živnostenské oprávnění, neboli oprávnění živnostensky podnikat, je

základním institutem živnostenského zákona a živnostenského práva vůbec. Můžeme

jej charakterizovat jako subjektivní veřejné právo, spočívající v oprávnění provozovat určitou konkrétní živnost. Jeho existence je ale zároveň také předpokladem pro provozování živnosti. Živnostenské oprávnění se vyznačuje těmito rysy:


Má univerzální charakter. Subjektem živnostenského oprávnění mohou být

jak fyzické osoby, tak právnické osoby. Nehraje přitom roli, zda se jedná o

osoby tuzemské nebo zahraniční. U právnických osob přitom nezáleží na jejich právní formě.


Živnostenské oprávnění je určeno konkrétním předmětem podnikání. Šíře

předmětu podnikání je ovšem různá, v některých případech můžeme narazit i na tzv. multiprofesní živnosti.




Jde o oprávnění ryze osobní povahy, vázané zásadně na osobu podnikatele. Je

nepřenositelné, jiná osoba jej může vykonávat pouze v případech stanovených

zákonem, například jménem a na účet nezletilé osoby může živnost provozovat se souhlasem soudu její zákonný zástupce.Výjimku představují pouze zákonem upravené instituty pokračování v živnosti.


Je územně neomezené, a lze jej tedy, až na zcela ojedinělé výjimky,




Platnost živnostenského oprávnění je časově neomezená, pokud z vůle osoby




Lze jej označit jako definitivní, neboť jeho existence umožňuje, opět až na

provozovat na celém území státu.

disponující oprávněním nebo ze zákona nevyplývá něco jiného. malé výjimky 32, bez dalšího fyzicky živnost provozovat.

Dynamika živnostenského oprávnění, tedy jeho vznik, změna a zánik, je bez

dalšího upravena živnostenským zákonem. Obsah živnostenského oprávnění,

32

např. schválení provozovny

25

představovaný jednotlivými právy a povinnostmi podnikatele při výkonu živnosti, je pak kromě živnostenského zákona upraven řadou dalších předpisů.

Živnostenský podnikatel není omezen v počtu živnostenských oprávnění.

Může tak provozovat více živností za předpokladu, že splní podmínky pro každou jednotlivou živnost a má pro každou z nich živnostenské oprávnění. 3.2 Vznik živnostenského oprávnění „Právní režim vzniku živnostenského oprávnění souvisí (co do svých

odlišností) s dělením živností do jejich kategorií či skupin.“ 33 Základním dělením dle

zákona o živnostenském podnikání je dělení živností z hlediska přístupového režimu na živnosti ohlašovací a živnosti koncesované. Přístupový režim se pak promítá nejen

do procesu vzniku živnostenského oprávnění, ale logicky ovlivňuje celou jeho

dynamiku, tedy i změnu, zánik a dodržování podmínek jeho výkonu. Z dikce § 10

živnostenského zákon můžeme vyčíst základní rozdíl mezi vznikem živnostenského zákona u obou hlavních skupin živností. Zatímco u živností ohlašovacích je pro vznik

živnostenského oprávnění rozhodující vůle subjektu, který se rozhodl živnostensky

podnikat, v případě živností koncesovaných je rozhodující vůle živnostenského úřadu, na jehož povolení je vznik živnostenského oprávnění vázán.

Vznik živnostenského oprávnění kromě druhu živnosti ovlivňuje řada dalších

faktorů. Jedná se zejména o to, zda je budoucí podnikatel osoba fyzická nebo právnická, osoba tuzemská nebo zahraniční, právní formu právnické osoby aj. 3.2.1 Vznik živnostenského oprávnění u živností ohlašovacích Za předpokladu, že ohlašovatel splňuje všechny předepsané podmínky

provozování živnosti, a že ohlásil živnost bez závad, vzniká živnostenské oprávnění u ohlašovacích živností ze zákona dnem ohlášení nebo pozdějším dnem, který je

v ohlášení uveden. Pokud by ohlášení obsahovalo závady, je v případě jejich

včasného odstranění zákonem stanovena nevyvratitelná právní domněnka bezvadnosti

od samého počátku.34 V opačném případě zahájí živnostenský úřad řízení a rozhodne

o tom, že živnostenské oprávnění nevzniklo. Z dikce zákona lze usuzovat, že toto rozhodnutí je deklaratorní povahy 33

34

působí od okamžiku ohlášení. Pokud by

Fiala, J. a kol.: Živnostenské právo, 1. vydání, MU, Brno, 1993, str. 28 srov. § 47 odst. 5 zákona 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

26

podnikatel živnost po ohlášení skutečně provozoval, dopustil by se správního deliktu neoprávněného podnikání. Správní úřad taktéž rozhodne, že živnostenské oprávnění nevzniklo, pokud ohlašovatel nesplňuje podmínky stanovené živnostenským

zákonem. I zde se jedná o rozhodnutí deklaratorní povahy, rozdíl je v tom, že je vydáváno z důvodů hmotněprávních, zatímco v případě vad podání jde o důvody procesněprávní.

Zákon stanovuje dvě výjimky z pravidla, že živnostenské oprávnění vzniká

dnem ohlášení nebo dnem, který je v ohlášení uveden. Zahraničním osobám, které se zapisují do obchodního rejstříku, vzniká oprávnění provozovat živnost až dnem jejich

zápisu do obchodního rejstříku. Taktéž právnickým osobám, které mají ze zákona tu

povinnost, vzniká živnostenské oprávnění až dnem zápisu do obchodního rejstříku. V obou případech sice může být dotyčným osobám vydán živnostenský list, ten ale neprokazuje

Živnostenský

existenci

živnostenského

oprávnění,

neboť

dosud

nevzniklo.

list v takovém případě pouze dosvědčuje splnění podmínek

provozování živnosti.35

Ohlášení je budoucí podnikatel povinen provést u místně příslušného

živnostenského úřadu. Kritériem pro stanovení místní příslušnosti je pro fyzické osoby místo jejich bydliště, pro právnické osoby pak místo jejich sídla na území

České republiky. Zahraniční právnické osoby a zahraniční fyzické osoby, které zřizují

organizační složku podniku na území České republiky, ohlašují živnost u místně

příslušného živnostenského úřadu podle jejího umístění. Ty zahraniční fyzické osoby,

které organizační složku podniku nezřizují, ohlašují živnost u živnostenského úřadu podle místa povoleného pobytu, nelze-li takto místní příslušnost určit, nastupuje náhradní kritérium místa podnikání na území České republiky.

Ohlašovatel musí v okamžiku ohlášení živnosti splňovat všechny zákonem

stanovené podmínky. To se týká jak podmínek všeobecných, tak podmínek

zvláštních, pokud jsou pro danou živnost předepsány. Podnikatel tak musí zároveň s ohlášením předložit všechny doklady dokazující požadované skutečnosti. Jedná se

především o výpis z rejstříku trestů, osvědčení o tom, že nemá nedoplatky daňové

nebo nedoplatky na platbách pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní

politiku zaměstnanosti. Co se týká zvláštních podmínek provozování živnosti, je Srbová, I., Staša, J.: Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a předpisy související. komentář, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck, 2005, str. 182 - 183 35

27

podnikatel povinen přeložit zejména doklad o odborné způsobilosti. Mezi další předkládané dokumenty pak patří doklad o vlastnickém nebo užívacím právu

k objektům nebo prostorám, v nichž je místo podnikání, doklady o skutečnostech prokazujících provozování živnosti průmyslovým způsobem či výpis z obchodního rejstříku, je-li v něm podnikatel zapsán.

Ustanovuje-li podnikatel, ať již obligatorně či fakultativně, odpovědného

zástupce, musí taktéž předložit dokumenty prokazující splnění předepsaných

podmínek odpovědným zástupcem. Jde především o výpis z rejstříku trestů odpovědného zástupce, doklad prokazující jeho odbornou způsobilost a prohlášení, že souhlasí s ustanovením do funkce a s převzetím povinností v rozsahu stanoveném živnostenským úřadem.

Zahraniční fyzická osoba je navíc povinna předložit doklady o povolení

k pobytu, zahraniční právnická osoba dokládá provozování podniku v zahraničí.36 Doklady předkládané zahraničními osobami, které byly vydány v zahraničí, musí být opatřeny překladem do českého jazyka (k náležitostem překladu viz výše). 3.2.2 Vznik živnostenského oprávnění u živností koncesovaných V případě koncesovaných živností se uplatňuje opačný princip než u živností

ohlašovacích, a to princip povolovací. Jeho podstata spočívá v tom, že okamžik

vzniku živnostenského oprávnění je vázán na povolení živnostenského úřadu, který na základě předchozí žádosti rozhoduje o udělení koncese. Zákon stanovuje, že živnostenské oprávnění u koncesovaných živností vzniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese. Tímto dnem může být nejdříve den oznámení rozhodnutí živnostenského úřadu (jako orgánu I. stupně) a nejpozději den oznámení

rozhodnutí odvolacího orgánu.37 Vzhledem k tomu, že kladné rozhodnutí o udělení

koncese je na správním uvážení živnostenského úřadu, není na něj právní nárok, a to ani při splnění všech podmínek. Na rozhodnutí má živnostenský úřad ze zákona lhůtu 60 dní ode dne podání žádosti, není-li v příloze č. 3 k živnostenskému zákonu stanoveno jinak.

povinnost doložit provozování podniku v zahraničí se nevztahuje na státní příslušníky členského státu Evropské unie 37 Srbová, I., Staša, J.: Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a předpisy související. komentář, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck, 2005, str. 180 36

28

Živnostenský úřad po podání žádosti o udělení koncese zjišťuje, zda jsou

splněny všechny všeobecné i zvláštní podmínky. Pokud je to nezbytné, může úřad nařídit i ústní jednání. Současně s rozhodnutím o udělení koncese rozhoduje živnostenský úřad i o případném ustanovení odpovědného zástupce. Spojení rozhodnutí je v souladu se zásadou procesní ekonomie a připadá v úvahu pouze při

spojení kladných rozhodnutí. V případě, že by odpovědného zástupce nebylo možno

schválit, dojde buď k přerušení řízení a doplnění návrhu, ke změně návrhu, anebo k samostatnému zamítnutí žádosti o schválení odpovědného zástupce.

Řízení o udělení koncese je správním řízením a jako takové se obecně řídí

správním řádem. Odchylky od tohoto obecného správního řízení jsou dány úpravou živnostenským zákonem a zákonem o živnostenských úřadech. Týkají se především specifického vymezení účastníků správního řízení, náležitostí návrhu na zahájení

řízení, specifikace obsahu vlastního rozhodnutí apod.38 V případě rozhodování o

udělení koncese má rozhodnutí charakter individuálního správního aktu, jímž se

zakládají určité správně právní vztahy. Je tedy aktem konstitutivním, který působí ex nunc.

Co se týká vlastních náležitostí žádosti o koncesi, platí pro ně obdobně stejná

pravidla jako pro ohlášení. Stejně tak místní příslušnost živnostenského úřadu, ke kterému je žádost o vydání koncese podávána, je stanovena podle stejných kritérií a můžeme tak odkázat na předchozí výklad.

V některých případech, stanovených buď zvláštními předpisy nebo přímo

přílohou č. 3 k zákonu, je nutné, aby se k žádosti o koncesi vyjádřil orgán státní správy, který je příslušný vydat oprávnění, povolení nebo souhlas k provozování

koncesované živnosti. Vyjádření tohoto orgánu je nezastupitelné a jeho povinnost jeho vyžádání přímo vyplývá ze živnostenského zákona. Živnostenský úřad tak nemá možnost volné úvahy, ale obligatorně si musí vyžádat stanovisko toho orgánu státní správy, jehož působnost v konkrétní věci vyplývá ze zvláštní právní úpravy. 3.3 Průkaz živnostenského oprávnění Termínem průkaz živnostenského oprávnění má živnostenský zákon na mysli

doklad o získaném živnostenském oprávnění. Ve shodě s dělením živností na dvě Horzinková, E.: Koncesní systém v živnostenském podnikání, 1. vydání, Olomouc, ANAG, 2002, str. 89 38

29

základní skupiny rozlišuje zákon i dva základní typy průkazu živnostenského oprávnění. Je jím živnostenský list pro živnosti ohlašovací a koncesní listina pro

živnosti koncesované. Oba tyto průkazy je možno nahradit osvědčením, které taktéž vydává živnostenský úřad. Živnostenský list, koncesní listina i osvědčení jsou

veřejnými listinami.39 Jako takové podléhají ochraně zákona, vyjádřené ve skutkové

podstatě trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny.40 3.3.1 Živnostenský list

Živnostenský list je průkazem živnostenského oprávnění pro všechny druhy

živností ohlašovacích, tedy pro živnosti volné, řemeslné i vázané. Je vydáván místně příslušným živnostenským úřadem, kterému bylo doručeno ohlášení. Pokud ohlášení

splňuje všechny předepsané náležitosti, podnikatel splňuje všechny podmínky provozování živnosti

a neexistuje žádná překážka provozování živnosti, vydá

živnostenský úřad živnostenský list nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy mu bylo

ohlášení doručeno. Vzhledem k tomu, že živnostenské oprávnění za stanovených

podmínek vzniká již dnem ohlášení, funguje stejnopis ohlášení s vyznačeným doručením jako průkaz živnostenského oprávnění až do okamžiku vydání živnostenského listu.

Živnostenský list má povahu osvědčení, které pouze potvrzuje splnění

podmínek stanovených zákonem pro vznik živnostenského oprávnění. Jeho vydání

není správním rozhodnutím a není proti němu tedy přípustné odvolání. Naproti tomu

rozhodnutí o tom, že živnostenské oprávnění nevzniklo, vydává živnostenský úřad

pouze na základě správního řízení, a jako takové má povahu správního rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné.

Vydaný živnostenský list musí obsahovat zákonem předepsané náležitosti. Ty

jsou stanoveny zvlášť pro osoby fyzické a pro osoby právnické. Tyto údaj musí

korespondovat s údaji uvedenými v ohlášení, případně s údaji doplněnými při

postupu dle § 47 odst. 4 živnostenského zákona. Živnostenský úřad nemá pravomoc tyto údaje o své vůli jakkoliv měnit, opravit je možné pouze chyby v psaní a jiné

zřejmé nesprávnosti, a to vydáním opraveného živnostenského listu. Pro podnikatele

39 40

co je to veřejná listina definuje § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu srov. § 176 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona

30

zákon stanovuje naproti tomu stanovuje povinnost oznámit živnostenskému úřadu všechny změny a doplnění, na základě čehož pak živnostenský úřad opravu provede. 3.3.2 Koncesní listina Koncesní listina je průkazem živnostenského oprávnění pro všechny živnosti

koncesované. Je chápána jako osvědčení o tom, že rozhodnutí o udělení koncese nabylo právní moci. Až do jejího vydání slouží jako průkaz živnostenského oprávnění

právě toto pravomocné rozhodnutí. „Vzhledem k tomu, že koncesní listina je vydávána mj. na základě potřebných souhlasných stanovisek, vyjádření a případně i

povolení vždy příslušných dotčených orgánů, nahrazuje koncesní listina povolení nebo oprávnění vyžadovaná k provozování koncesované živnosti podle zvláštních

předpisů. Koncesní listina tak v sobě koncentruje veškerá potřebná povolení a souhrn

všech pro danou koncesovanou živnost předepsaných oprávnění takto podnikatel prokazuje tímto jediným dokladem.“41

Obsahové náležitosti jsou pro koncesní listinu, stejně jako pro živnostenský

list, zákonem přesně stanoveny. I v tomto případě jsou stanoveny zvlášť pro osoby

fyzické a pro osoby právnické. Obdobná ustanovení jako u živnostenského listu se vztahují na koncesní listinu v případě změny údajů a oprav chyb. 3.3.3 Osvědčení Zákon umožňuje živnostenskému úřadu vydat na žádost podnikatele vedle

živnostenského listu nebo koncesní listiny také osvědčení, které oba zmíněné průkazy

živnostenského oprávnění nahrazuje. Lze jej vydat i pro více živností, vždy však pouze v působnosti jednoho živnostenského úřadu. I pro osvědčení jsou zákonem

stanoveny povinné náležitosti. Jako náhrada za živnostenský list nebo koncesní listinu

musí osvědčení obsahovat v podstatě stejné údaje. Vzhledem k tomu, že jednou z povinných náležitostí osvědčení je evidenční číslo živnostenského listu nebo koncesní listiny, lze dovodit, že jej lze vydat až po jejich vydání a ne dříve, i kdyby živnostenské oprávnění již existovalo.

41

Fiala, J. a kol.: Živnostenské právo, 1. vydání, MU, Brno, 1993, str. 34

31

3.4 Rozsah živnostenského oprávnění Rozsah živnostenského oprávnění určuje, které činnosti je podnikatel v rámci

určitého živnostenského oprávnění oprávněn provozovat. Vymezení rozsahu

živnostenského oprávnění má význam pro vzájemné odlišení jednotlivých živností

mezi sebou a také pro posouzení, zda podnikatel nepodniká neoprávněně. Pro stanovení rozsahu živnostenského oprávnění je rozhodující jednak předmět podnikání

uvedený v živnostenském listu nebo koncesní listině, jednak jednotlivá ustanovení živnostenského zákona.42 V těchto ustanoveních zákon stanovuje některá práva a

povinnosti podnikatele při výkonu jeho podnikatelské činnosti. Jde pouze o vybraná práva povinnosti, další stanovuje několik desítek nejrůznějších zákonů.43

V případě pochybností o rozsahu živnostenského oprávnění je na žádost

podnikatele oprávněn rozhodnout živnostenský úřad. Může tak učinit v samostatném správním řízení, jehož výsledkem bude deklaratorní rozhodnutí o tom, zda určitá

činnost spadá do rozsahu daného živnostenského oprávnění či nikoli. Většinou však bude otázka rozsahu živnostenského oprávnění řešena společně s úvahami o splnění podmínek provozování živnosti, v rámci provádění živnostenské kontroly či v rámi řízení o pozastavení nebo zrušení živnostenského oprávnění.

Vliv na rozsah živnostenského oprávnění má také to, zda jde o živnost

provozovanou průmyslovým způsobem. Zde záleží mj. na tom, které živnosti jsou

obsaženy v seznamu tvořícím přílohu k živnostenskému oprávnění pro takto provozovaný způsob živnosti.

3.5 Změna živnostenského oprávnění V průběhu existence živnostenského oprávnění se může na straně podnikatele

v souvislosti s jeho činností objevit řada změn. Tyto změny můžeme co do jejich

podstaty rozdělit na dvě skupiny. Změny, které se týkají samotné existence, podstaty či rozsahu živnostenského oprávnění, jeho subjektu či jiné závažné změny, můžeme

označit jako změny skutkové povahy. Naproti tomu změny evidenčního charakteru

zákon výslovně odkazuje na ustanovení §§ 31, 34, 42, 43 a 44 např. zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a mnoho dalších 42 43

32

jsou svojí povahou méně významné, týkají se spíše identifikačních znaků podnikatele nebo jeho živnostenského podnikání.44

Změny skutkové povahy jsou svojí podstatou natolik významné, že mají za

důsledek změnu či dokonce zánik samotného živnostenského oprávnění. V praxi se

jedná zejména o změnu v rozsahu živnostenského oprávnění. Na jedné straně se může

objevit případ, kdy podnikatel zjistí, že rozsah činností vymezený živnostenským

oprávněním nepokrývá všechny potřeby jeho podnikatelských aktivit. Zažádá tedy o další živnostenské oprávnění k činnostem, k jejichž výkonu oprávněním zatím

nedisponuje. Z jeho pohledu tak dojde k rozšíření stávajícího živnostenského oprávnění. Naopak pokud podnikatel shledá oprávnění k výkonu některých živností

nadbytečným, může jej zrušit a rozsah jeho živnostenského oprávnění se tak zúží. K úplné změně v předmětu podnikání dojde v případě, že podnikatel zruší stávající

živnostenské oprávnění a nahradí jej zcela novým živnostenským oprávněním s rozdílně vymezeným okruhem činností.

Ke změně může dojít také ve způsobu provozování živnosti. Dosavadní běžný

způsob provozování živnosti může být na základě návrhu podnikatele nahrazen

způsobem průmyslovým. Děje se tak rozhodnutím živnostenského úřadu, kterému musí podnikatel předložit doklady potvrzující tuto novou skutečnost. Ke změně může dojít i v rámci již provozovaného průmyslového způsobu živnosti. Následkem pak je rozhodnutí živnostenského úřadu o změně živnostenského listu, pozastavení provozování živnosti anebo o zrušení živnostenského oprávnění. Zákon

ukládá

podnikateli

živnostenskému úřadu hlásit.

45

povinnost

všechny

relevantní

změny

Podle povahy nahlášených změn pak živnostenský

úřad zvolí další postup. Pokud jsou dány důvody pro pozastavení provozování živnosti či zrušení živnostenského oprávnění, živnostenský úřad tak učiní

rozhodnutím. Další variantou je vydání nového živnostenského listu nebo koncesní

listiny se změněnými údaji, případně změna přílohy průkazu živnostenského oprávnění pro živnost provozovanou průmyslovým způsobem. Změny evidenčního

charakteru, jak byly popsány výše, nevedou ke změně průkazu živnostenského oprávnění. Živnostenský úřad pouze provede změnu v živnostenském rejstříku a o této změně podnikatele vyrozumí.

k tomu srov. Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, 2005, MU, str. 104 a následující nesplnění této povinnosti může vést k zahájení řízení o uložení sankce podle § 64 odst. 4 písm. b živnostenského zákona 44

45

33

Co se týká změny v subjektech živnostenského oprávnění, nutno poznamenat,

že nejde o změnu v pravém slova smyslu. Živnostenské oprávnění je ze zákona nepřenositelné a pouhá změna v subjektu stávajícího živnostenského oprávnění není možná. Dochází tak k zániku původního živnostenského oprávnění a ke vzniku živnostenského oprávnění nového, které svým obsahem původní kopíruje. Rozdílný

je pouze nastupující nový subjekt. Skutečnou změnou v subjektu při zachování

původního živnostenského oprávnění je pouze případ pokračování v živnosti při smrti

podnikatele fyzické osoby nebo transformaci podnikatele právnické osoby.46 Zákon

taxativně vymezuje okruh subjektů, které mohou takto vstoupit do živnostenského

oprávnění původního subjektu, a to pouze na určitou přesně stanovenou dobu. Po jejím uplynutí původní živnostenské oprávnění zaniká a musí být nahrazeno oprávněním novým (k tomu viz dále).

3.5.1 Institut pokračování v živnosti Z charakteristiky živnostenského oprávnění vyplývá, že jde o oprávnění

osobní povahy vázané zásadně na osobu podnikatele. Výjimku ze zásady nepřenositelnosti

živnostenského

oprávnění

představuje

institut

pokračování

v živnosti. Jeho smyslem je umožnit kontinuitu živnostenského podnikání i v případě smrti fyzické osoby nebo při transformaci právnické osoby.

V ustanovení § 13 odst. 1 vymezuje živnostenský zákon okruh osob, které

mohou pokračovat živnosti po smrti podnikatele, který byl fyzickou osobou. Jsou jimi dědicové ze závěti, dědicové ze zákona, pozůstalý manžel, i když není dědicem, je-li

spoluvlastníkem majetku používaného k provozování živnosti, a správce dědictví.

Provozovat živnost jim umožňuje existence živnostenského oprávnění zemřelého podnikatele, ale pouze na určitou dobu. Tuto dobu ohraničuje probíhající řízení o

dědictví 47, jehož skončením zanikne také oprávnění zmíněných osob pokračovat

v živnosti. Řízení o dědictví končí dnem, kdy usnesení soudu potvrzující vypořádání

dědictví nabylo právní moci. Zákon stanovuje další výjimku z tohoto pravidla v § 13

odst. 4, ale i v tomto případě na pevně stanovenou dobu 6 měsíců ode dne skončení

srov. §§ 13 a 14 živnostenského zákona řízení o dědictví včetně osoby správce dědictví upravuje § 175a a následující zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu 46 47

34

řízení o dědictví. Další pokračování v živnosti po skončení výše zmíněných lhůt je možné pouze na základě nového živnostenského oprávnění.

Úmysl pokračovat v živnosti jsou oprávněné osoby povinny oznámit ve

stanovené lhůtě živnostenskému úřadu. Stejně jako podnikatel musí i jeho nástupce splňovat všeobecné i zvláštní podmínky provozování živnosti a nesmí u něj existovat překážka provozování živnosti.48 V opačném případě musí neprodleně ustanovit odpovědného zástupce.

Problematiku pokračování v živnosti při přeměně podnikatele právnické

osoby upravuje § 14 živnostenského zákona. Musí přitom dojít buď k zániku

společnosti nebo družstva anebo k převodu jmění společnosti na jednoho společníka, pouhá změna právní formy společnosti nepostačuje. Společností má zákon na mysli obchodní společnost podle obchodního zákoníku, na který odkazuje také v otázkách

pravidel platných pro přeměny společnosti. Touto přeměnou může být sloučení, splynutí nebo rozdělení, případně převod jmění společnosti na společníka.

Právní nástupce má lhůtu 15 dní ode dne zániku svého předchůdce na to, aby

živnostenskému úřadu oznámil pokračování živnosti. Zároveň

musí ohlásit

ohlašovací živnosti nebo podat žádost o koncesi pro koncesovanou živnost. Za těchto podmínek pak může pokračovat v podnikání na základě živnostenského oprávnění

svého předchůdce. Toto právo zaniká dnem vzniku vlastního živnostenského oprávnění, případně právní mocí rozhodnutí o tom, že oprávnění ohlášením

nevzniklo, či ohlašovatel nesplnil podmínky pro vznik živnostenského oprávnění, nebo o zamítnutí žádosti o koncesi, či o zastavení řízení o udělení koncese. 3.6 Zánik živnostenského oprávnění Případy zániku živnostenského oprávnění upravuje živnostenský zákon, na

rozdíl od jeho vzniku, shodně pro živnosti ohlašovací i pro živnosti koncesované. V §

57 odst. 1 taxativně vyjmenovává 6 skutečností, jež mají za následek zánik

živnostenského oprávnění. Dle jejich povahy je můžeme rozdělit do dvou skupin. V prvním případě dochází k zániku živnostenského oprávnění přímo ze zákona, ve

druhém na základě rozhodnutí živnostenského úřadu. „Zanikne-li živnostenské požadavek, podle něhož má ustanovit odpovědného zástupce i osoba, která nemá pobyt na území České republiky, pokud to zákon vyžaduje, je již nadbytečný, neboť zákon od roku 2004 žádný takovýto požadavek neobsahuje 48

35

oprávnění ze zákona, nesmí být živnost poté, co nastal důvod zániku, vůbec provozována.“49 Vůle živnostenského úřadu zde není vůbec relevantní, nezáleží

dokonce ani na tom, zda se o předmětné skutečnosti živnostenský úřad dozví. Při

zrušení živnostenského oprávnění rozhodnutím živnostenského úřadu nelze živnost provozovat až po právní moci tohoto rozhodnutí.

Zaniklo-li živnostenské oprávnění, může tentýž subjekt provozovat tutéž

živnost pouze na základě získání nového živnostenského oprávnění. V některých případech zrušení živnostenského oprávnění rozhodnutím živnostenského úřadu je

pak zákonem stanovena lhůta, po kterou nelze vykonávat živnost ve stejném nebo příbuzném oboru.50

3.6.1 Případy zániku živnostenského oprávnění ze zákona Prvním z důvodů zániku živnostenského oprávnění ze zákona je smrt

podnikatele fyzické osoby. V úvahu přichází několik možných variant. V případě, že

v živnosti dále nepokračují osoby oprávněné dle § 13 odst. 1 živnostenského zákona, zaniká živnostenské oprávnění dnem smrti podnikatele. Pokud v provozování živnosti

pokračoval pozůstalý manžel podnikatele, který nebyl dědicem, dědicové, kteří nenabyli majetkového práva vztahujícího se k živnosti, nebo správce dědictví, zaniká

živnostenské oprávnění dnem skončení řízení o dědictví. Řízní o dědictví končí pravomocným usnesením soudu o vypořádání dědictví. Poslední alternativou je

případ, kdy v živnosti pokračují osoby uvedené v § 13 odst. 1 písm. a) až c)51, pokud nabyly majetkového podílu na živnosti. Živnostenské oprávnění pak zaniká uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo pravomocně skončeno řízení o dědictví.

Při zániku živnostensky podnikající právnické osoby zaniká i její živnostenské

oprávnění. Výjimku představuje pouze pokračování v živnosti při přeměně obchodní společnosti nebo družstva. Toto je ovšem časově omezené a je vázáno na vlastní ohlášení živnosti nebo podání žádosti o udělení koncese.

Pokud byl živnostenský list či koncesní listina vydány na dobu určitou, zaniká

živnostenské oprávnění uplynutím této doby. Platnost takto časově omezeného Srbová, I., Staša, J.: Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a předpisy související. komentář, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck, 2005, str. 282 50 srov. ustanovení §§ 8 a 58 živnostenského zákona 51 jsou jimi dědicové ze zákona, dědicové ze závěti nebo pozůstalý manžel, je-li spoluvlastníkem majetku používaného k provozování živnosti 49

36

živnostenského oprávnění lze ovšem prodloužit. Pro živnosti ohlašovací se tak děje prostým oznámením této změny příslušnému živnostenskému úřadu. Musí se tak ale

stát před vypršením platnosti původního živnostenského oprávnění. Živnostenský

úřad poté vydá nový živnostenský list se změněnou, resp. prodlouženou dobou platnosti. U koncesovaných živností se doba platnosti živnostenského oprávnění

prodlužuje na základě žádosti podnikatele o změnu koncesní listiny v tomto údaji.

Opět tak musí podnikatel učinit před uvedeným datem, v tomto případě však ještě s dostatečným předstihem, aby rozhodnutí živnostenského úřadu o prodloužení doby platnosti živnostenského oprávnění nabylo právní moci před vypršením původní

platnosti živnostenského oprávnění. Živnostenský úřad na základě kladného rozhodnutí o prodloužení platnosti vydá novou koncesní listinu s tímto změněným údajem.

Dalším důvodem pro zánik živnostenského oprávnění ze zákona je výmaz

zahraniční osoby nebo jejího předmětu podnikání z obchodního rejstříku. Je to logické vzhledem k ustanovení obchodního zákoníku o podnikání zahraničních osob52, neboť ten přiznává toto právo pouze zahraničním osobám zapsaným v obchodním rejstříku, a to v rozsahu předmětu podnikání zapsaném tamtéž.

Živnostenské oprávnění zaniká také v případě, že tak stanoví zvláštní právní

předpis. K tomu by však došlo i tehdy, pokud by tak živnostenský zákon výslovně nestanovoval.53

3.6.2 K zániku živnostenského oprávnění rozhodnutím živnostenského úřadu Posledním v zákoně uvedeným důvodem zániku živnostenského oprávnění je

pravomocné rozhodnutí živnostenského úřadu. Rozhoduje živnostenský úřad, jehož příslušnost je stanovena podle stejných kritérií jako v případě ohlášení nebo podání

žádosti o koncesi. Zákon rozlišuje mezi důvody, kdy je zrušení živnostenského oprávnění obligatorní, a případy, kdy živnostenský úřad živnostenské oprávnění zrušit může, je však pouze na jeho uvážení, zda tak učiní. Tyto důvody můžeme

označit jako fakultativní. Mimo to zákon dává živnostenskému úřadu možnost výkon

živnostenského oprávnění pouze pozastavit. Při pozastavení živnostenské oprávnění nezaniká, nelze jej však vykonávat. 52 53

srov. § 21 odst. 4 obchodního zákoníku viz Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, 2005, MU, str. 115

37

Výčet obligatorních důvodů zrušení živnostenského oprávnění provádí zákon

v ustanovení § 58 odst. 1. Pokud nastane kterýkoliv z nich, je živnostenský úřad ze zákona povinen vydat rozhodnutí, jímž živnostenské oprávnění ruší. Prvním důvodem

je ztráta všeobecných podmínek provozování živnosti, konkrétně bezúhonnosti a

způsobilosti k právním úkonům. Způsobilost k právním úkonům lze pozbýt pouze na

základě soudního rozhodnutí. I v tomto případě je ale možné v provozování živnosti pokračovat. Na návrh zákonného zástupce nezpůsobilé osoby a se souhlasem soudu je

možné ustanovit odpovědný zástupce, který pak pokračuje v provozování živnosti

jménem a na účet zastoupeného.54 Požadavek bezúhonnosti podnikatel ztrácí, pokud rozsudek, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu uvedeného v § 6 odst. 2 živnostenského zákona, nabude právní moci. V praxi tak v obou případech dochází k situaci, že podnikatel zcela legálně provozuje živnost, ač již nesplňuje zákonem

předepsané podmínky. Děje se tak v době od vzniku rozhodné skutečnosti až do vydání, resp. nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění.

Další obligatorní důvod zrušení živnostenského oprávnění souvisí se vznikem

některé z překážek provozování živnosti, jak je definuje živnostenský zákon v § 8. Tyto vznikají pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo jiného správního orgánu.

Poslední z obligatorních důvodů se od předchozích dvou odlišuje svojí

povahou. Řízení ve výše zmíněných případech zahajuje živnostenský úřad z úřední povinnosti, tedy bez ohledu na vůli podnikatele. Předpokladem pro zrušení živnostenského oprávnění podle písm. c) § 58 živnostenského zákona je vlastní

žádost podnikatele. Svojí povahou je to projev vůle podnikatele v podnikání dále nepokračovat. Kladné rozhodnutí živnostenského úřadu je vázáno na předložení

souhlasu s ukončením činnosti vystavené příslušným správcem daně. Pokud podnikatel tento souhlas nedoloží, živnostenský úřad jeho žádost o zrušení živnostenského oprávnění zamítne. V souvislosti

s rozdělením

důvodů

zrušení

živnostenského

oprávnění

rozhodnutím živnostenského úřadu na obligatorní a fakultativní vzniká otázka, kam zařadit ustanovení § 58 odst. 2 živnostenského zákona. Zákon zde dává

živnostenskému úřadu na výběr ze dvou alternativ rozhodnutí, a to zrušení

živnostenského oprávnění nebo jeho pozastavení. Přikláním se k názoru, že jde o 54

srov. § 12 živnostenského zákona

38

důvod obligatorní. Při naplnění zákonem stanovené podmínky totiž živnostenský úřad

musí vydat jedno ze dvou zmíněných rozhodnutí, a není zde tady prostor pro jeho správní uvážení, jak je tomu u důvodů fakultativních.55 Tímto důvodem je závažné porušení nebo porušování podmínek stanovených rozhodnutím o udělení koncese,

týká se tedy pouze živností koncesovaných. Řízení je zahájeno z podnětu orgánu

státní správy vydávajícího stanovisko k žádosti o udělení koncese. Návrh orgánu

státní správy však není návrhem na zahájení správního řízení a tento orgán proto nemá postavení účastníka řízení.56 K zahájení řízení dochází ex offo, tedy z úřední

povinnosti živnostenského úřadu. Zákon dále stanovuje, že obdobně postupuje

živnostenský úřad i v případě, že zahraniční fyzická osoba, jejíž živnostenské oprávnění je vázáno na povolení k pobytu, tuto podmínku nesplňuje. K tomu může

dojít tak, že povolení k pobytu bylo zrušeno, uplynula doba, na kterou bylo vydáno, nebo vyjde dodatečně najevo, že povinná osoba povolení k pobytu vůbec neměla.57

Všechny další zákonem stanovené důvody zrušení živnostenského oprávnění

jsou již fakultativní. Dávají větší prostor pro správní uvážení živnostenského úřadu a také umožňují větší variabilitu rozhodnutí. Kromě zrušení živnostenského oprávnění existuje možnost jej pouze pozastavit, a to v „odpovídajícím rozsahu“ nejvýše však na dobu jednoho roku. K tomu může dojít, zjistí –li živnostenský úřad, že podnikatel závažným způsobem porušuje své povinnosti, stanovené mu živnostenským

zákonem, zvláštními zákony nebo rozhodnutím o udělení koncese. Dále se tak může

stát na návrh příslušné správy sociálního zabezpečení, pokud podnikatel neplní své

závazky vůči státu, nebo zjistí-li živnostenský úřad, že podnikatel živnost

neprovozuje po dobu delší než 4 roky. Neplněním závazků vůči státu má zákon na mysli povinné platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku

zaměstnanosti. Z výše uvedeného vyplývá, že zrušení či pozastavení živnostenského oprávnění se zde vztahuje jak na živnosti ohlašovací, tak i koncesované.

Poslední důvod fakultativního zrušení či pozastavení živnostenského

oprávnění souvisí s provozem zařízení při podnikatelské činnosti. V případě, že byl

provoz zařízení nebo jeho části zastaven, podnikateli bylo uloženo odstranění závad a ke správnímu uvážení samozřejmě dochází i v případě rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění z důvodů obligatorních, je však omezeno pouze na uvážení v jednoduché rovině dvou protipólů – ano, zrušit či ne, nezrušit 56 viz Srbová, I., Staša, J.: Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a předpisy související. komentář, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck, 2005, str. 286 a následující 57 k tomu blíže zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky 55

39

podnikatel toto nerespektuje, může živnostenský úřad v odpovídajícím rozsahu zrušit

živnostenské oprávnění nebo pozastavit provozování živnosti. Živnostenský úřad tak rozhoduje až v návaznosti na postup jiných správních orgánů podle zvláštního zákona. Tyto orgány také stanovují lhůtu, ve které musí podnikatel zjištěné závady

odstranit. Není-li takto lhůta určena, stanovuje živnostenský zákon podpůrně jednoletou lhůtu od vydání, resp. vykonatelnosti příslušného rozhodnutí správního úřadu.

Zákon spojuje zrušení živnostenského oprávnění rozhodnutím živnostenského

úřadu ještě s další sankcí. Bylo-li živnostenské oprávnění zrušeno z jakéhokoliv

fakultativního důvodu nebo na návrh orgánu státní správy pro závažné porušení

povinností podnikatele při výkonu koncesované živnosti, může podnikatel požádat o udělení koncese či ohlásit živnost ve stejném nebo příbuzném oboru nejdříve po třech letech ode dne, kdy rozhodnutí živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění nabylo právní moci. V jiném oboru může podnikatel podat žádost o udělení

koncese nejdříve za rok od právní moci rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění. Rozhodnutí živnostenského úřadu tak působí podobně jako překážka provozování živnosti.

40

KAPITOLA 4

ORGANIZACE STÁTNÍ SPRÁVY NA ÚSEKU ŽIVNOSTENKÉHO PODNIKÁNÍ, KONTROLA, SANKCE

4.1 Organizace živnostenské správy Výkon veřejné správy je v oblasti živnostenského podnikání zajištěn

soustavou správních orgánů, souhrnně označovaných jako živnostenské úřady. Jejich

struktura, vzájemné vztahy, působnost a pravomoc je upravena zákonem č. 570/1991

Sb., o živnostenských úřadech. Tento zákon funguje jako základ pro specifickou úpravu výkonu státní správy na úseku živnostenského podnikání. Dalšími předpisy,

které s danou problematikou úzce souvisí jsou zejména zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání a zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který v obecné rovině

upravuje postup správních orgánů v rámci jejich působnosti. Postup živnostenských úřadů v určitých případech upravují ještě některé zvláštní zákony.58 Zákon

o

živnostenských

úřadech

vytváří

třístupňovou

soustavu

živnostenských úřadů. Tvoří ji obecní živnostenské úřady, dále krajské živnostenské úřady a na nejvyšším stupni Živnostenský úřad České republiky. Tyto úřady celkově

zajišťují provádění živnostenského zákona, kontrolu nad dodržováním stanovených podmínek pro provozování jednotlivých živností, ukládají sankce při jejich porušení, vedou živnostenský rejstřík a vykonávají další činnosti stanovené zákonem. 4.2 Soustava živnostenských úřadů Na nejnižším stupni

hierarchie živnostenských úřadů stojí

obecní

živnostenské úřady. Jsou zřizovány pouze v obcích s rozšířenou působností, a to jako odbory obecních úřadů.59 Fungují jako první instance pro všechny druhy živností ohlašovacích i koncesovaných, včetně živností provozovaných průmyslovým

způsobem. Do jejich pravomoci a působnosti náleží výkon činností v rozsahu stanoveném živnostenským zákonem, plní též úkoly stanovené zvláštními právními

předpisy. Dále jsou oprávněny provádět živnostenskou kontrolu a v případě např. postup při vybírání pokuty uložené živnostenským úřadem se mj. řídí zákonem č. 337/19992 Sb., o správě daní a poplatků 59 viz zákon č. 128/2000 Sb. o obcích a zákon č. 214/2002 SB., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. 58

41

zjištěných nedostatků nebo porušení zákona ukládat pokuty. Obecní živnostenské úřady jsou dotčeným orgánem státní správy v územním a stavebním řízení, týká-li se

toto řízení kteréhokoliv druhu živnosti. V rámci působnosti svého správního obvodu jsou obecní živnostenské úřady pověřeny vedením živnostenského rejstříku.

Jako druhý stupeň soustavy živnostenské státní správy jsou zákonem

ustanoveny krajské živnostenské úřady. Jsou jimi odbory krajských úřadů60, do

jejichž správního obvodu náleží celé území daného kraje. V tomto obvodu vykonávají

řídící, kontrolní a metodickou činnost vůči všem obecním živnostenským úřadům do něj náležejícím. Krajské živnostenské úřady jsou v postavení II. instance vůči rozhodnutím obecních živnostenských úřadů ve svém správním obvodu. Obecním

živnostenským úřadům ve svém obvodu mohou také nařídit provedení živnostenské

kontroly. Při své činnosti spolupracují s příslušnými správními úřady podle odvětví, ve kterých se provozuje živnostenské podnikání, dále s hospodářskými komorami,

podnikatelskými svazy a sdruženími. Do pravomoci krajských živnostenských úřadů náleží oprávnění vyžadovat od ústředních správních úřadů potřebná stanoviska a vyjádření, mimoto plní také další úkoly stanovené zvláštními právními předpisy. V působnosti svého obvodu jsou pověřeny vedením živnostenského rejstříku.

Zvláštní právní úprava platí na území hlavního města Prahy. Zde na prvním

stupni působí živnostenské odbory úřadů městských částí určených Statutem hlavního

města Prahy. Jako druhá instance působí živnostenský odbor Magistrátu hlavního města Prahy.

Nejvyšším orgánem státní správy na úseku živnostenského podnikání je

Živnostenský úřad České republiky. Tento úřad však dosud nebyl zřízen. Do doby

jeho zřízení je výkonem činností v jeho působnosti pověřeno Ministerstvo průmyslu a

obchodu České republiky. Živnostenský úřad České republiky (resp. Ministerstvo průmyslu a obchodu) rozhoduje o odvoláních proti prvoinstančním rozhodnutím

krajských živnostenských úřadů, kterým může též nařídit provedení živnostenské

kontroly. Vykonává vůči nim také řídící, koordinační, kontrolní a metodickou činnost. Mimoto zpracovává koncepce v oblasti živnostenského podnikání a vede

centrální evidenci všech podnikatelů, kterým byla vydána koncesní listina nebo živnostenský list. Na úseku živnostenského podnikání spolupracuje s příslušnými

správními úřady, od nichž je také oprávněn vyžadovat potřebná stanoviska a 60

viz zákon č. 129/2000 Sb., o krajích

42

vyjádření. V zákonem stanovených případech je oprávněn rozhodovat jako správní orgán první instance a plní i další úkoly stanovené zvláštními zákony. 4.3 Živnostenská kontrola Živnostenskou kontrolou se rozumí výkon kontrolní činnosti živnostenskými

úřady na úseku živnostenského podnikání. Je vykonávána jednak vůči subjektům živnostenského oprávnění, jednak vůči všem ostatním osobám, jejich činnost podléhá právnímu režimu živnostenského zákona, včetně osob podnikajících neoprávněně. Věcný rozsah kontrolní činnosti živnostenských úřadů zahrnuje :


kontrolu plnění povinností stanovených živnostenským zákonem




kontrolu plnění povinností stanovených při výkonu živnostenského podnikání




u koncesovaných živností též kontrolu povinností vyplývajících z podmínek




kontrolu podnikatelů z členských zemí Evropské unie poskytujících na území

zvláštními zákony

uložených v koncesní listině61

České republiky služby 62

Fyzicky kontrolní činnost vykonávají zaměstnanci živnostenských úřadů. Řídí

se při tom ustanoveními zákona o státní kontrole63, což podtrhuje veřejnoprávní

povahu živnostenské kontroly. Z úpravy procesního postupu kontrolním řádem

vyplývá pro pracovníky živnostenského úřadu zejména povinnost vyhotovit o

kontrole protokol s předepsanými náležitostmi. Zaměstnanci živnostenského úřadu mohou při výkonu kontrolní činnosti pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy, dále

jsou oprávněni si ke kontrole přizvat zástupce dalších orgánů či osob určených zvláštními předpisy. Právo přizvat si ke kontrole třetí osobu zákon přiznává i podnikateli.

Pokud jsou při kontrole zjištěny nedostatky, může živnostenský úřad uložit

podnikateli povinnost jejich odstranění. Konstrukcí jde o fakultativní prostředek, jehož použití závisí na správním uvážení živnostenského úřadu. Případné rozhodnutí

viz Srbová, I., Staša, J.: Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a předpisy související. komentář, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck, 2005, str. 297 62 dle § 69a živnostenského zákona jsou tito podnikatelé povinni při kontrole prokázat pouze oprávněnost poskytování služeb 63 zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů 61

43

je pak vydáno ve správním řízení a je tedy proti němu přípustné odvolání.64 Jeho

obligatorní náležitostí je stanovení lhůty pro nápravu zjištěných nedostatků. 4.4 Ukládání sankcí

Živnostenské úřady jsou v rámci své činnosti oprávněny postihovat osoby,

které porušily povinnosti stanovené živnostenským zákonem. „Svou povahou jde v těchto případech o uplatňování tzv. správně právní odpovědnosti formou ukládání

tzv. správních sankcí.“65 Jako druh sankce živnostenský zákon stanovuje pouze peněžitou pokutu, jejíž výše se liší v závislosti na závažnosti porušené povinnosti a

také na osobě, jež se provinění dopustila. Při stanovování výše pokuty se uplatní také správní uvážení živnostenského úřadu, který je omezen pouze horní hranicí peněžité částky, kterou může jako pokutu vyměřit. Živnostenský zákon rozeznává dvě skupiny

skutkových podstat správních deliktů, za které může být pokuta uložena, a to neoprávněné podnikání a porušení jiných ustanovení zákona. 4.4.1 Neoprávněné podnikání Pojem, resp. institut správního deliktu neoprávněného podnikání definuje sám

živnostenský zákon. Je jím provozování činnosti, která je předmětem živnosti, bez

živnostenského oprávnění pro tuto živnost. Uvedená činnost tedy musí splňovat

všechny znaky živnosti vymezené živnostenským zákonem. Výjimku z požadavku soustavnosti

rozhodnutím

stanovuje živnostenský živnostenského

úřadu

zákon

v případě, že podnikateli

pozastaveno

provozování

živnosti.

byla Za

neoprávněné podnikání se pak považuje i jednorázové nebo nahodilé porušení zákazu provozovat živnost.

Neoprávněným podnikáním je nejen provozování živnosti osobou, která vůbec

živnostenským oprávněním nedisponuje, ale také překročení rámce existujícího

živnostenského oprávnění. Dochází k tomu, pokud podnikatel provozuje činnost, která není pokryta jeho stávajícím živnostenským oprávněním a naplňuje znaky živnosti.

pro podání odvolání stanovuje zákon lhůtu 15 dní ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, odvolání ovšem nemá odkladné účinky 65 Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, 2005, MU, str. 129 64

44

Stanovení horní hranice výše pokuty rozlišuje živnostenský zákon především

podle toho, jaký druh osoby se deliktu neoprávněného podnikání dopustil. Rozlišuje

mezi osobami fyzickými a právnickými. Navazujícím kritériem pro stanovení výše postihu je druh neoprávněně provozované živnosti. Kromě těchto dvou kritérií

přihlíží živnostenský úřad ještě k dalším okolnostem, jako je rozsah, závažnost, způsob, doba trvání a následky protiprávního jednání.

Neoprávněné podnikání může být za určitých podmínek klasifikováno jako

trestný čin. Stane se tak, pokud jednání neoprávněně podnikající osoby naplní znaky

skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání, vymezené § 118 trestního zákona. Zákon zde klade především požadavek „většího rozsahu“

nezákonné činnosti. Pokuta uložená živnostenským úřadem za správní delikt neoprávněného podnikání nemá vliv na případný další postih vyplývající z ustanovení

trestního zákona. Povinnost uložit pokutu v případě zjištěného protiprávního chování je živnostenskému úřadu stanovena obligatorně. 4.4.2 Porušení jiných ustanovení zákona Pod tímto pojmem, vymezeným v § 65 živnostenského zákona, se skrývají

další skutkové podstaty správních deliktů z oblasti živnostenského podnikání. Jejich

subjektem může být v prvé řadě podnikatel podnikající na základě platného

živnostenského oprávnění, odpovědný zástupce, ale i jakákoliv další osoba, která poruší povinnost stanovenou živnostenským zákonem. Zákon přitom nerozlišuje, zda jde o osobu fyzickou či osobu právnickou. Výše pokuty je stanovována podle

věcného kritéria, kdy zákon rozlišuje mezi jednotlivými, taxativně vymezenými,

skutkovými podstatami správních deliktů. Povinnost živnostenského úřadu uložit pokutu je pro tuto skupinu deliktů fakultativní. V případě vícenásobného porušení povinností stanovených živnostenským zákonem se uplatní absorpční zásada, jejíž podstata spočívá v tom, že živnostenský úřad uloží sankci v rozmezí nejpřísněji postižitelného deliktu.

Zákon vymezuje také další podmínky pro řízení o ukládání pokut, a to jak za

neoprávněné podnikání, tak za porušení jiných ustanovení zákona. Především stanovuje lhůty pro zahájení řízení. Subjektivní lhůta pro zahájení řízení o uložení pokuty v případě neoprávněného podnikání je jednoletá, stejně jako v případě

porušení jiných ustanovení zákona. Objektivní lhůta je pak v obou případech delší, a 45

to pětiletá u neoprávněného podnikání resp. tříletá pro porušení jiných ustanovení

zákona. Pokutu je oprávněn vybírat živnostenský úřad, který ji uložil.66 Takto

vybrané pokuty jsou příjmem státního rozpočtu České republiky. 4.5 Živnostenský rejstřík

„Živnostenský rejstřík je zvláštním druhem úřední evidence. Zapisují se do něj

údaje týkající se všech živnostenských oprávnění.“67 Vedením živnostenského rejstříku jsou pověřeny živnostenské úřady. Územní působnost živnostenského úřadu se při vedení živnostenského rejstříku určuje podle kritéria sídla právnické osoby, bydliště fyzické osoby nebo podle místa pobytu, podnikání nebo umístění organizační složky podniku u zahraničních osob.

Do živnostenského rejstříku se zapisují zákonem taxativně vymezené údaje.68

Zapsané údaje mají čistě evidenční povahu, zápis do živnostenského rejstříku není konstitutivním aktem a nemá ani souvislost s účinností zapsaných údajů vůči třetím osobám. Rejstřík se dělí na dvě části, veřejnou a neveřejnou. Výčet údajů, které náleží

do veřejné části rejstříku provádí zákon v § 60 odst. 3 opět taxativním způsobem.

Do veřejné části živnostenského rejstříku má právo nahlížet kdokoliv, stejně tak jako

právo pořizovat si z něj výpisy či opisy. Z neveřejné části lze pořizovat výpisy nebo opisy pouze v případě, že žadatel osvědčí právní zájem. Tuto skutečnost posuzuje příslušný živnostenský úřad.

Údaje z živnostenských rejstříků jsou vedeny v informačním systému ústřední

evidence podnikatelů. Jeho vedením je pověřen Živnostenský úřad České republiky,

jeho provozovateli jsou pak obecní a krajské živnostenské úřady v rozsahu vymezeném zákonem. Do veřejné části systému musí Živnostenský úřad České republiky umožnit dálkový přístup, jímž se rozumí přístup pomocí telekomunikačních zařízení, např. sítě internet.

postupuje při tom podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků Srbová, I., Staša, J.: Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a předpisy související. komentář, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck, 2005, str. 293 68 srov. § 60 odst. 2 živnostenského zákona 66

67

46

ZÁVĚR A ÚVAHY DE LEGE FERENDA Smyslem závěrečné části této práce je po předchozím výkladu provést určité

shrnutí či zhodnocení platné právní úpravy živnostenského podnikání. Celá oblast soukromého podnikání prošla od doby svého opětovného začlenění do našeho právního řádu po listopadu 1989 značně dynamickým vývojem. Je to důsledek

celkové situace, v jaké se naše zákonodárství v oné době nacházelo. Bylo nezbytné

rychle reagovat na potřebu vstupu soukromých podnikatelů do hospodářského života, což byl základní předpoklad pro přechod k tržní ekonomice. Ve snaze tento proces urychlit byla v krátké době přijata řada zákonů, mezi něž patřil zejména živnostenský

zákon a také obchodní zákoník. Živnostenský zákon byl od počátku koncipován jako předpis správní a technický, upravující podmínky výkonu podnikatelské činnosti z hlediska veřejného zájmu.

Řada souvisejících zákonů z oblasti soukromého, resp. živnostenského

podnikání ale vznikla za zcela jiných společenských a hospodářských podmínek, popř. byla jen výsledkem nejnutnějšího přizpůsobení dřívější úpravy novým, postupně se měnícím podmínkám. Nevytvářely proto ucelený, vnitřně plně sladěný a funkční systém. Důsledkem pak byly časté změny v této oblasti, reagující na aktuální,

někdy i rychle se měnící potřeby. Důkazem je přes 80 novelizací živnostenského zákona a více než 30 novelizací obchodního zákoníku.

Další změny v oblasti živnostenského práva přišly v souvislosti se vstupem

České republiky do Evropské unie. Nutnost harmonizace českého právního řádu

s právem EU v důsledku znamenala celou řadu změn jak v živnostenském zákoně, tak v předpisech souvisejících. Především došlo v rámci zahraničních osob k rozlišení

občanů členských států Evropské unie, států EHS a Švýcarské konfederace. Podmínky pro jejich podnikání byly zmírněny, v podstatě jim byl zaručen stejný standard, jako mají čeští občané. V souvislosti s volným pohybem služeb v rámci Evropské unie došlo ke značné liberalizaci i v této oblasti.

Současnou právní úpravu živnostenského podnikání hodnotím, poté co jsem

měl možnost se jí podrobněji zbývat, víceméně kladně. Jádro celé oblasti je přehledně

a účelně vtěleno do jediného předpisu, živnostenského zákona. Jeho smyslem je

úprava vertikálních, veřejnoprávních vztahů vznikajících při živnostenském podnikání. Je normou spíše obecnou, upravující komplexně jak právní režim živnostenského oprávnění, zahrnující podmínky jeho vzniku, náplň, případné změny i 47

zánik, tak i výkon kontroly a ukládání sankcí na úseku živnostenského podnikání. I přes četné novelizace však lze stále najít ustanovení vyvolávající praktické problémy, jejichž řešení by bylo možno zvládnout lépe.

Prvním problémem, na který potencionální podnikatel narazí hned při

zakládání živnosti, je velké množství formulářů, které musí vyplnit. Každý z nich při

tom vyplňuje u jiné státní instituce. Minimum jsou čtyři formuláře, v krajním případě

jich ale může být až osm. Na živnostenském úřadu se podává ohlášení živnosti, případně žádost o udělení koncese. Následuje místní správa sociálního zabezpečení, která musí zájemci o podnikání vydat doklad o tom, že nemá nedoplatky na platbách pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Další

institucí je finanční úřad, který vyhotovuje potvrzení o bezdlužnosti, tedy o tom, že

žadatel nemá vůči státu žádné daňové nedoplatky. Posledním vyžadovaným

dokumentem je výpis z rejstříku trestů, kterým budoucí podnikatel prokazuje svou bezúhonnost. Tyto formuláře přitom obsahují řadu totožných údajů. Ve výsledku

tedy tento postup znamená zbytečné časové zatížení a nesmyslné „pobíhání“ po úřadech. Časovou náročnost evokuje i doba, za kterou jsou jednotlivé úřady schopny

požadované dokumenty vyhotovit a žadateli dodat. Z vlastní zkušenosti vím, že např.

na výpis z rejstříku trestů se čeká běžně čtrnáct dní i více. Celý proces vstupu do podnikatelského života tak může trvat řádově několik týdnů i měsíc. Řešením by bylo

zlepšení vzájemné komunikace mezi úřady, které by si požadované údaje mezi sebou sdělovaly. Šlo by tak učinit vybudováním určitého typu vnitřní sítě, jakési obdoby

intranetu, která by však nezahrnovala jen vnitřní rámec jedné instituce, nýbrž by

propojovala více úřadů. Další možností by bylo vybudování centrální databáze, ve které by se shromažďovaly potřebné údaje o všech osobách a jednotlivé úřady by

pouze dle potřeby do této databáze vstupovaly a údaje si ověřovaly. Zjednodušil by se tak postup a komunikace i v řadě jiných případů.

S vytvořením podobného systému počítá i vláda, která podpořila vytvoření

tzv. centrálních registračních míst pro podnikatele. Ta by měla fungovat na živnostenských úřadech, kde by podnikatel vyplnil pouze jeden formulář. Se vznikem těchto míst se však počítá nejdříve v roce 2007.

Na další sporné ustanovení jsem narazil v souvislosti s pojednání o

živnostenském rejstříku. Zákon o živnostenských úřadech pověřuje vedením

živnostenského rejstříku jak obecní živnostenské úřady, tak krajské živnostenské

48

úřady, a to shodně v působnosti jejich správního obvodu. V podstatě to tedy znamená vedení dvojí evidence o týchž skutečnostech. Dle mého názoru by měl být vedením živnostenského rejstříku pověřen pouze obecní živnostenský úřad jakožto první stupeň státní správy v oblasti živnostenského podnikání. Rozdělení kompetencí mezi

obecní a krajský živnostenský úřad by pak šlo řešit tím způsobem, že krajský

živnostenský úřad by vedl pouze souhrnnou evidenci pro svůj správní obvod. Obecnímu úřadu by pak příslušelo vedení živnostenského rejstříku se všemi jeho náležitostmi.

Problematická

situace

může

nastat

v některých

případech

zrušení

živnostenského oprávnění rozhodnutím živnostenského úřadu. V případě, že podnikatel ztratil rozhodnutím soudu způsobilost k právním úkonům nebo byl uznán

vinným ze spáchání trestného činu uvedeného v § 6 odst. 2 živnostenského zákona,

nesplňuje již všeobecné podmínky provozování živnosti. Dochází tak v podstatě k protiprávnímu stavu, kdy podnikatel nesplňuje zákonem stanovené předpoklady, ale

až do rozhodnutí živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění zcela

legálně živnost provozuje. V praxi se může jednat např. v důsledku podaného

odvolání o velmi dlouhou dobu. Problém může nastat zejména v případě, že podnikatel pozbyl způsobilosti k právním úkonům. Zvláště u koncesovaných živností jsou kladeny na osobu podnikatele kladeny zvýšené nároky, neboť jejich výkon může

spočívat v potenciálně nebezpečných či zdraví ohrožujících činnostech. Řešení této situace je však, nejen z důvodů presumpce neviny, krajně obtížné. Napadá mě pouze

možnost pozastavení výkonu živnostenského oprávnění v případě, že začne některé

ze zmíněných řízení před soudem. Toto je ovšem v praxi jen velmi těžko realizovatelné. Musela by velice pružně fungovat vzájemná komunikace mezi soudem a živnostenským úřadem, což si lze při dnešní vytíženosti soudů jen stěží představit.

49

RESUMÉ The thesis focuses on the legal institute of trade licence. It tries to explain the

basic institutes of trade law and also other concepts and connections in it. The area of

private business is considered as one of the most important parts of the free market economy of every modern state. Its support and development contributes to the growth of the market, elimination of monopoly and through this, development of

economic competition. Business in trade forms an independent part of private business, regulated by its own laws and following its special rules.

History of business in trade in the area of today’s Czech republic started with

the issue of Trade Code in 1859. It was the first codification of trade law and was in

force over one hundred years. Its validity was canceled in 1965 and in the course of socialist era private business was, at first, suppressed and then completely forbidden

only with few exceptions. Restoration of private trading came after the fall of

communism in 1989, when the conditions of socialist economy became no more

sustainable. The thesis deals with the historical evolution of trade law in the first chapter, with the emphasis placed on the period of the last 16 years. After 1989, the

area of trade law went through a very dynamic progress. It was a consequence of that

time situation, which was not fully prepared for the transition to the free market economy. In 1991 the Trade Licencing Act was published with the intention to be the

basic rule in trade law. During its validity, the Trade Licencing Act has passed a great amount of amandements. This partly interconnected with the attachment of Czech republic to the European Union. Czech legislation had to be harmonized with the

legislation of the European Union and the area of trade law was no exemption.

Especially the rules regulating providing services or the status of foreign persons had to be changed in order to be in accordance to the European Union legislation. All this

is also mentioned in the first chapter of the thesis, together with parts dealing with other laws regulating the area of business in trade.

In the second chapter there is a definition of the main and basic institutes in

trade law. It mainly deals with the concept of trade and other concepts and institutes related to it. In order to be considered as a trade within the Trade Licensing Act, every undertaking has to fulfill its legal definition. This definition contains several

conditions, which have to be fulfilled during the whole operation of trade. This part

50

of the thesis describes all these conditions as well as the negative obstacles, which

expel the operation of trade. Following part of the second chapter considers persons entitled to carry on a trade and also other special conditions connected to them.

The concept of trade licence, which is the main point of the thesis, is analyzed

in the third chapter. Czech legal order distinguishes between the Trade Licence and

Trade Permit. The main difference is in the procedure of acquisition of the permission to undertake a trade. Trade Licence to undertake notifiable trades begins upon a

notice, Trade Permit to undertake a permitted trade arises under the decision of a Trade Licence Office. The thesis analyses differences between these two types of trade licence, their rise, procedure of changings and also the reasons of termination of

a trade licence. This part also deals with other institutes and concepts connected to Trade Licence or Trade Permit, such as Trade Certificate or continuation of trade.

Execution of state administration in the section of trade law is guaranteed by

Trade Licence Offices. Trade Licence Offices Act creates three levels of Trade Offices and defines their jurisdiction. They are entitled to execute the control over the traders as well as other persons acting within Trade Licensing Act. In case of

violation of the law, Trade Licence Offices are also entitled to impose a fine. Last part of the thesis also deals with the Register of Trades.

On the very end of the thesis, there is a conclusion containing some proposals

of de lege ferenda. While working on the thesis, I found some problems in the

regulation of trade law. The last part tries to explain some of these mainly practical problems and find their solution.

51

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Monografie Baierl, P.: Vybrané kapitoly z obchodního a živnostenského práva, 1. vydání, Praha, Armex, 2004 Čornej, P., a kol.: Dějiny zemí koruny české, 1., Od příchodu Slovanů do roku 1740, 1. vydání, Praha, Paseka, 1992 Dědič, J., Kříž R.: Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), text s přílohami a stručný komentář, 1. vydání, Zlín, Grafia, 1991 Fiala, J. a kol.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, MU, 1993 Hendrych, D., a kol.: Správní právo – obecná část, 5. rozšířené vydání, Praha, C.H.Beck, 2003 Horzinková, E.: Koncesní systém v živnostenském podnikání, 1. vydání, Olomouc, ANAG, 2002 Horzinková, E., Kohout, A.: Živnostenský zákon 1992 – 1993: poznámkové vydání, podle právního stavu k 31.12.1992, 1. vydání, Praha, Linde, 1993 Horzinková, E., Kohout, A.: Živnostenský zákon a předpisy související: poznámkové vydání se vzory: podle právního stavu k 1.1.2003, 9. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde, 2003 Horzinková, E., Urban, V.: Živnostenský zákon a předpisy související: s komentářem a příklady: podle právního stavu k 1.1.2005, 10. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde, 2005 Průcha, P.: Živnostenské oprávnění, 1. vydání, Brno, MU, 1997 Průcha, P.: Živnostenské právo, 1. vydání, Brno, MU, 2005

Srbová, I., Staša, J.: Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a předpisy související. komentář, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck, 2005

52

Normativní zdroje zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) zákon č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník zákon č. 140/1961 Sb. trestní zákon zákon č. 65/1965 Sb. zákoník práce

zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád

zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)

zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností

zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii

zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)

zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu)

zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků zákon č. 634/2004 Sb.,o správních poplatcích

Odborné články Bělina, M.: Zrušení zákazu švarcsystému, Právní zpravodaj, 8/2005, str. 8-9 Fiala J., Průcha P.: Živnostenský list versus správní řízení, Historie a současnost veřejné správy, Brno, MU, 1993, str. 154-160

53

Internetové zdroje Kolman P.: Když se řekne krajský živnostenský úřad, [ citováno 13.2.2006 ], dostupné z: http://www.idnes.cz

Kaláb V.: Založit živnost bude brzy snažší, [ citováno 16.12.2005 ], dostupné z: http://www.ihned.cz

Vaněrka, M.:Živnostníkům bude brzy stačit jeden formulář, [ citováno 9.11.2005 ], dostupné z: http://www.idnes.cz

54