DIPLOMOVÁ MAGISTERSKÁ PRÁCE RANÁ KYBERKULTURA. Bc. Jakub Macek

DIPLOMOVÁ MAGISTERSKÁ PRÁCE

RANÁ KYBERKULTURA

Autor:

Bc. Jakub Macek

Vedoucí práce:

Mgr. David Kořínek

Katedra mediálních studií a žurnalistiky Fakulta sociálních studií Masarykova univerzita Brno, 2004

1

Prohlašuji, že jsem na této práci pracoval samostatně a že jsem použil jen v seznamu literatury uvedených pramenů.

Jakub Macek

v Brně dne 19.12.2003

2

Poděkování a poznámka před úvodem Abych předešel možným nedorozuměním, podotýkám již na tomto místě, že pevnou součástí této studie jsou některé mé starší texty, psané již s vědomím, že zde budou zahrnuty. V inkriminovaných pasážích – někdy doslova převzatých, častěji však výrazně přepracovaných – na své dříve publikované texty neodkazuji, a proto považuji za vhodné upozornit na tomto místě, že se jedná o články Tělesnost a kyberkultura (Macek 2003a) a

Digitální média a ideál svobody (Macek 2002), slovníková hesla v Revue pro média (Macek 2003b, 2003c, 2003d) a esej Kyberkulturní tělo optikou genderu (vypracovaný v rámci kurzu

Pohlaví a gender – genderová struktura společnosti prof. Dr.phil. Gerlindy Šmausové). Poděkování patří za přínos ke vzniku studie Raná kyberkultura patří především Davidu Kořínkovi, vedoucímu práce, Monice Metykové a Jaromíru Volkovi, kteří části textu kriticky konzultovali, Martinu Bastlovi, Františku Kůstovi, Zuzaně Kobíkové, Dinu Numeratovi, Janě Petřicové, Radovanu Pláškovi, Martinu Škopovi a Milanu Vladykovi za podněty, často dlouhé dsikuze a ochotu posdílet výdobytky svých knihoven a rozhodně svým nejbližším, k jejichž trpělivosti a shovívavosti bych se jednou rád dopracoval.

3

„Výpočetní technologie jsou v důležitém slova smyslu centrálním mýtem našich časů; vyprávění o pokročilých informačních technologiích a o tom, co znamenají pro lidský život, jsou základním prvkem způsobu, jakým ti, kdo „kolonizují“ kyberprostor, přemýšlejí o věcech, jež jsou pro ně důležité.“ David Hakken: Cyborgs@Cyberspace (1999: 14.)

„Ukáže se, že analytické texty naší éry, naplněné vědomím významu počítačového převratu v kultuře, v podstatě obsahují především spíše spekulace o budoucnosti, než záznam a teorii současnosti.“ Lev Manovich: Language of New Media (2001: 33.)

„Řečeno neomaleněji, potřebujeme přesnější chápání předmětu našeho zkoumání, nebo se ocitneme v postavení hrdiny javánské lidové pohádky »Hloupý chlapec«, který se poté, co ho matka vyslala do světa s doporučením, aby si našel klidnou ženu, vrátil domů s mrtvolou.“ Clifford Geertz: Interpretace kultur (2000: 222.)

4

Obsah: Kapitola 1 – Úvod......................................................................................... 6 Problémy reflexe ICT ............................................................................................6 Téma: Raná kyberkultura .....................................................................................8 Rekonstrukce rané kyberkultury – postup i cíl.....................................................9 Teoreticko-metodologický rámec práce .............................................................10 Struktura práce ...................................................................................................12

Kapitola 2 – Koncept kyberkultury ............................................................ 13 Stávající koncepty kyberkultury .........................................................................14

Kyberkultura jako utopický projekt – Utopické koncepty kyberkultury .........................15 Kyberkultura jako rozhraní informační společnosti – Informační koncepty kyberkultury 17 Kyberkultura jako kulturní praxe a životní styl – Antropologické koncepty kyberkultury 19 Kyberkultura jako teorie nových médií – Epistemologické koncepty kyberkultury .........21 Raná a současná kyberkultura............................................................................23 Vymezení a periodizace rané kyberkultury ........................................................24

První etapa rané kyberkultury ..................................................................................25 Druhá etapa rané kyberkultury.................................................................................27 Třetí etapa rané kyberkultury...................................................................................29 Čtvrtá etapa rané kyberkultury.................................................................................31 Kyberkulturní narace ..........................................................................................36

Jádro kyberkulturních narací ....................................................................................37 Náměty kyberkulturních narací .................................................................................41

Kapitola 3 – Ilustrace kyberkultury ........................................................... 42 Kyberpunk – technologie v soukolích fikce ........................................................42

Neal Stephenson: Sníh ............................................................................................48 Kyborg – technologie, tělo a identita .................................................................51

Donna Harawayová: Manifest kyborgů......................................................................59 Komunita, veřejný prostor a nová média ...........................................................62

Howard Rheingold: Virtuální komunita......................................................................66 Moc, kontrola a nová média................................................................................69

Arthur Kroker a Michael Weinstein: Teorie virtuální třídy............................................71

Kapitola 4 – Závěr...................................................................................... 76 Literatura ................................................................................................... 79 Anotace...................................................................................................... 87 Summary.................................................................................................... 87

5

Kapitola 1 – Úvod Problémy reflexe ICT1 Pokročilé informační a komunikační technologie (ICT, AIT), založené na digitálním kódování a počítačovém zpracování dat, jsou v současnosti všudypřítomné – a to nikoli jen v čistě technologickém slova smyslu. Prostupují – alespoň ve vyspělém světě – všemi rovinami společnosti, většinou forem společenského jednání a společenské organizace, jsou provázané se sociálními a kulturními praktikami, zahrnují a spoluutvářejí institucionální formace v nejširším slova smyslu. Jsou naprosto samozřejmou součástí osobních životů a rutinní každodennosti, volného času i pracovního procesu na jedné straně; na straně druhé podmiňují existenci globálních informačních (a tedy) i ekonomických toků. Zároveň, jako součást sofistikované výzbroje či jako nástroj byrokracie, jsou prostředkem formování a upevňování mocenských vztahů, přičemž současně ovšem bývají využívány jako nástroje subverze... Nemá smysl pokoušet se o vyčerpávající shrnutí všech oblastí, v nichž se lze s pokročilými informačními a komunikačními technologiemi setkat – výčet by to byl dnes možná již nekonečný. Podstatné je, že těmto technologiím bývá připisována role agentu mnohdy dalekosáhlých proměn všech těch oblastí, které prostupují, od čehož se v mnoha ohledech odvíjí rostoucí potřeba i podoba jejich populární i akademické reflexe. Snaha o akademickou reflexi tohoto fenoménu zaznamenala zejména v posledním desetiletí značný

nárůst

popularity.

Projekty

provázané

s

„novými

médii“,

„digital

divide“,

„hypertextualitou“, „kyberprostorem“, „novou ekonomikou“ a dalšími „kybertématy“ stále snadněji získávají podporu univerzit, grantových agentur i vlád. Na poli sociálních a přírodních věd i uměnověd se množí teoretické práce, vycházející z nejrůznějších diskurzů a tradic a pokrývající nejrůznější dílčí oblasti související s fenoménem ICT. Reflexe ICT nicméně i přes stále příznivější přijetí může narážet na rozpaky, vyplývající především z její spekulativnosti,

nekonzistence,

terminologické

roztříštěnosti

a

z

jejích

málem

až

omnipotentních „ambicí“, daných šíří jejího záběru. Spekulativnost je spíše symptomem rodící se teorie, nástrojem utváření konceptů a teoretických hypotéz, než-li slabinou. Šíře záběru pak, pochopitelně, vyplývá ze zmíněné

1

ICT (Information and Communication Technologies, informační a komunikační technologie) je zkratka označující v této práci všechny digitální technologie (tedy technologie založené na numerickém kódování a matematickém zpracování dat – viz Kůst 2003-a) v nejširším slova smyslu. Pro tyto technologie bývá v anglosaské literatuře užíván také zástupný termín Advanced Information Technologies (AIT). O ICT hovořím také jako o pokročilých informačních a komunikační technologiích, nových technologiích nebo nových médiích. Všechna tato označení jsou v kontextu této studie volně zaměnitelná a mnohost termínu je volena čistě ze stylistických důvodů.

6

všudypřítomnosti ICT2 – a stejně je tomu do jisté míry i s terminologickou roztříštěností a inkonzistencí, vyplývající ze skutečnosti, že ICT se ve své všudypřítomnosti otevírají řadě mnohdy jen obtížně vzájemně komunikujících oborů. Zatímco ale současnou spekulativnost i šíři záběru lze jen těžko chápat jako relevantní problémy při posuzování úrovně reflexe ICT, ona zjevná terminologická a konceptuální mlha, činící z reflexe ICT často spíše prostou sumu ne právě ideálně komunikujících textů soustředících se na dílčí a konkrétní témata, než alespoň přijatelně konzistentní teoretický prostor, problémem zjevně je. Zásadní slabinou reflexe ICT je tedy nedostatek základního konsenzu stran terminologie a konceptů, který vyplývá nejen z její bytostné multiparadigmatičnosti, ale i z její jisté nezralosti, hektičnosti. Reflexe ICT v tomto bývá navíc poznamenána i stále zřetelnou tendencí být spíše anticipativní, preflexivní, nežli systematizující3 – například Lev Manovich v tomto smyslu konstatuje, že „analytické texty naší éry, naplněné vědomím významu počítačového převratu v kultuře, v podstatě obsahují především spíše spekulace o budoucnosti, než záznam a teorii současnosti“.4 Cestou k řešení tohoto problému jsou pochopitelně studie, snažící se o širší a především systematičtější pohled na reflexi ICT – studie vytvářející půdu pro pročištění a vyzrávání terminologie, kritické zhodnocení, oživení či doplnění stávajících konceptů a naznačení možných dalších cest. Reprezentanty tohoto typu studií jsou kupříkladu některé texty, s nimiž dále pracuji v rámci této práce – typickým příkladem je přehledově pojatá kniha New Media:

Critical Introduction,5 shrnující stručnou učebnicovou formou konceptuální rámec současného studia nových médií, umění a kultury, či do češtiny přeložený kriticky laděný esej Kevina Robinse Kyberprostor a svět, ve kterém žijeme,6 nově interpretující starší technotopické texty o kyberprostoru. Vyloženě systematizující charakter má kupříkladu text Leaha A. Lievrouwa

Theorizing New Media – A Meta-Theoretical Approach,7 rozvíjející a precizující metateoretický a konceptuální rámec výzkumu nových médií a Internetu a typologizující dosud uplatňované formy a směry výzkumu. Snahou o aplikaci konkrétního paradigmatu a jeho metody na oblast pokročilých informačních technologií jsou pak práce antropologů Davida Hakkena (kniha Cyborgs@Cyberspace)8 a Arturo Escobara (mj. esej Welcome to Cyberia: Notes on the

Anthropology of Cyberculture).9 2 Tuto všudypřítomnost (ubiquity) ostatně někteří autoři považují za jednu ze základních distinktivních charakteristik konceptu ICT (srv. Lievrouw 2002: 4-9). 3 Tato tendence byla ostatně (jak se ostatně pokouší ukázat tato studie) vlastní již kyberkulturním diskurzům, jež v osmdesátých letech dvacátého století stály u zrodu prvních pokusů o sociálněvědné podchycení ICT, a patřila k vlastnostem, jež tyto futurologicky laděné diskurzy charakterizovaly. Viz kap. 2. 4 Manovich 2001: 33. 5 Lister et al. 2003. 6 Robins 2003. 7 Lievrouw 2002. 8 Hakken 1999. 9 Escobaro 1996.

7

Obdobné ambiciózní a – jak věřím – diskurz upevňující texty se ovšem objevují i v českém prostředí: Takovými pokusy o synkretickou reflexi některých témat spojených s ICT jsou například studie Zuzany Kobíkové (Hypertext a jeho podoby v online médiích)10 a Františka Kůsta (Estetické strategie nových médií),11 obhájené jako diplomové práce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Kobíková i Kůst, ačkoli pokrývají vzájemně si poměrně vzdálená témata, postupují každý ve své oblasti podobným způsobem – shrnují historické formování často prediktivních konceptů a teorií (v daném případě konceptů a teorií týkajících se hypertextu nebo vizuální kultury) a následně je aplikují na současný stav dané oblasti. Směrem naznačeným těmito autory a charakterizovaným tímto přístupem se pokouší jít i tato práce. Její primární cíl, tematické zaostření i forma se sice poněkud liší (výrazněji akcentuje historizující přístup a sociologizující jazyk a z dále upřesněných důvodů navíc upouští od pokusu

komparovat

koncepty

či

závěry

s aktuálním

stavem),

nicméně

je

psána

s jednoznačně podobným záměrem – zpřehlednit a zpřístupnit vybraný úsek reflexe ICT.

Téma: Raná kyberkultura Tímto úsekem je raná kyberkultura12 – historická sociokulturní formace, jež v nejširším slova smyslu stála u zrodu a rozvoje současných počítačových technologií (jež dnes tvoří dominantní část ICT) i diskurzů a narací, které se kolem nich rozvinuly. Kyberkultura, jež projektovala ICT jako futurologický mýtus „nové naděje“ i „nové hrozby“, a dala tak vzniknout jedné z nejsilnějších narací osmdesátých a devadesátých let – naraci o síle nové technologie, jež dramaticky a revolučně promění lidský svět i člověka v něm. Kyberkultura, jež tyto nové technologie i s jejich příběhem přivedla na hranici společenského i akademického mainstreamu a pomohla majoritní společnosti adoptovat je. V této studii se tedy obracím do kulturní a společenské historie pokročilých informačních a komunikačních technologií, ke kulturně-společenskému pozadí jejich vzniku a vývoje, jež se rozvíjelo v dialektickém vztahu k hlavním kulturním řečištím a jež se vůči nim leckdy dokonce manifestně vymezovalo. Tato oblast, alespoň pokud je mi známo, nebyla dosud souvisleji analyzována a teoreticky reflektována – což možná nelze, z výše naznačených důvodů, považovat za právě překvapivé, nicméně vzhledem k závažnosti tématu je, myslím, potřeba 10

Kobíková 2003-b. Kůst 2003-b. 12 Definice kyberkultury jako termínu či konceptu bývají, jak je ostatně v případě reflexe ICT běžné, vágní, nejasné, kontextuální. Koncept kyberkultury tvoří jádro této studie a je mu (i různým starším podobám) věnována celá následující kapitola (viz Kapitola 2: Koncept kyberkultury). Zde – aby snad nedošlo k mýlce – pouze poznamenejme, že kyberkultura v této práci neodkazuje k humanistické či futurologické idealizující vizi tak, jako u Lévyho (2001), ani k počítačově mediovaným kulturním praktikám, typickým pro současnost (“...komunikační sítě a programování sem patří stejně, jako otázky umělé 11

8

pokusit se tento prázdný prostor alespoň částečně (a třeba s jen velmi omezenými prostředky) zaplnit. Populární i sociálněvědná percepce a reflexe ICT mají totiž kořeny právě kyberkulturních diskurzech a naracích.13 Historie těchto kořenů je poměrně mladá, leč ve své spletitosti a mnohoznačnosti je bohatá a je namístě předpokládat, že její dědictví spoluutváří současnou „identitu“ ICT a předznamenává tak venkoncem i jejich budoucnost. Abychom se tedy mohli zabývat současností pokročilých informačních a komunikačních technologií jako takových i jejich dílčími segmenty a spřízněnou tematikou, musíme chápat, s jakými intencemi vznikaly, čím v době svého vzniku byly, jaké naděje do nich byly vkládány a čím se tedy měly stát. „Vlastnosti“ s oblibou a snad i s ideologickými intencemi přisuzované v minulosti i dnes digitálním technologiím, vlastnosti pozitivní i negativní, vlastnosti vysněné i střízlivě predikované, nejsou totiž jednoduše objektivními charakteristikami těchto technologií – jsou samozřejmě sociálním konstruktem, dítětem (dítětem přiznaným i zamlčeným bastardem) často vědomě utvářených projektů, jež vznikaly v konkrétních kontextech. Jak ostatně říká Sandra Hardingová: „Nejsilnější názorové proudy západní kultury odrážejí tu přesným, tu zkresleným způsobem nikoli svět takový, jaký je, či by měl být, ale odrážejí sociální projekty historicky identifikovatelných tvůrců.“14

Rekonstrukce rané kyberkultury – postup i cíl Cílem této práce je formulovat nový koncept kyberkultury – a konceptualizovanou kyberkulturu tematicky vymezit, zasadit do širších společenských a historických souvislostí, periodizovat ji a charakterizovat její narace (tedy analyzovat, jaké sdělení o digitálních technologiích a nových médiích kyberkultura přinesla). Součástí tohoto cíle je i identifikovat historické tvůrce kyberkulturního projektu, najít cestu k „rekonstrukci“ jimi tvořeného „subkulturního světa“. Cílem tak rozhodně není analyzovat, zda a nakolik byly kyberkulturní texty relevantní jako reflexe či anticipace nástupu digitálních technologií a kulturních a sociálních proměn, jež měly přinést. Cílem není odhalit neadekvátnost kyberkulturních vizí a vyprávění a tužeb, jak učinil například Kevin Robins,15 či prokázat jejich pravdivost či nepravdivost, smysluplnost, přiměřenost nebo nepřiměřenost. Obsahem těla této práce by nemělo být nic, co překročí hranice otázky „Kdo v rámci kyberkultury říká co?“, a případně spekulativní formou naznačit možné odpovědi na otázku „Proč?“. inteligence, virtuální reality, atrificiálního života a rozhraní mezi člověkem a počítačem...“), jak uvádí kniha New Media: Critical Introduction (Lister et al. 2003). 13 Koncepty kyberkulturních diskurzů a kyberkulturních narací jsou rozvedeny v Kapitole 2. 14 Harding 1986: 15-16.

9

Cílem

zároveň

není

ani

důkladně

vyabstrahovat

z pozitivně

pečlivě

vybraného

reprezentativního souboru kyberkulturních textů čistou symbolickou kostru kyberkulturních narací – u takto pojatého projektu by rozhodně mohl být veden spor o adekvátností jeho náročnosti, stejně jako o jeho smysluplnosti a vypovídací hodnotě. K tomuto se ostatně vyčerpávajícím způsobem vyjadřuje Clifford Geertz, jehož metoda „zhuštěného popisu“16 byla pro tuto práci silnou a motivující inspirací: „Předložit symetrické krystaly významu, očištěné od materiální složitosti, v níž byly zasazeny, a poté přisoudit jejich existenci autogennímu principu řádu, univerzálním vlastnostem lidského myšlení nebo obsáhlým apriorním Weltshaungen (světonázorům), znamená předstírat vědu, která neexistuje, a vymýšlet si realitu, kterou nelze nalézt. Kulturní analýza spočívá v odhadování významů, vyhodnocování těchto odhadů a vytváření vysvětlujících závěrů z těch lepších z těchto odhadů, nikoli v objevování Kontinentu Významu a mapování jeho netělesné krajiny.“17

Hledání kyberkultury má nutně podobu spekulativní rekonstrukce, založené na interpretaci textů a archivních materiálů. Zabývat se kyberkulturou, respektive snažit se zpětně zachytit ji, převyprávět ji, předat ji dál jako relativně ucelený příběh, mající jakousi vnitřní logiku a strukturu, tak je, slovy Clifforda Geertze, „jako číst (ve smyslu »konstruovat čtení«) rukopis – cizí, vybledlý, plný nejasností, nesrozumitelností, podezřelých oprav a tendenčních poznámek...“.18 Kyberkultura, jak je vymezena a konceptualizována v druhé kapitole, kyberkultura coby relativně svébytná (i když v mnohém rozříštěná a nekonzistentní) kulturní formace,19 je kyberkultura již neexistující, již více než jednu dekádu minulá, rozpuštěná a vyžitá. A pro dnešního pozorovatele se skutečně podobá cizímu, vybledlému a mnohdy velmi nejasnému rukopisu – respektive je „rukopisem“ (či snad, lépe, „rukopisy“), vyprávějícím v budoucím čase o nenaplněných variantách minulosti. Z celé kyberkultury dnes zbyla jen koláž textů, vzpomínek, interpretací a interpretací těchto interpretací.

Teoreticko-metodologický rámec práce Skutečnost, že se zabývám již neexistující kulturou, reprezentovanou a zachycenou korpusem textů, předurčuje celý postup této studie a její takříkajíc teoreticko-metodologický rámec, propojující v sobě, na různých úrovních a v různé intenzitě, inspiraci etnografickým (antropologickým

či

kulturálním)

přístupem

ke

kultuře

a

strukturalistickým

15

Robins 2000. Viz Geertz 2001 – kapitola Zhuštěný popis: K interpretativní teorii kultury (s. 13-44). 17 Geertz 2000: 31. 18 Viz Geertz 2000: 20. Geertzova slova se týkají etnografie a její metody, a tak není divu, že korespondují povahou “materiálu“, jímž se tato studie zabývá. Interpretační postupy, uplatňované v rámci této studie, vycházejí (jak již bylo naznačeno) z inspirace Geertzovým přístupem ke kultuře jako formě textu a k interpretaci kultury jako interpretativnímu či interpretujícímu čtení. 19 Spleť konkrétních společenství, subkultur i kulturních proudů a jejich diskurzů, již se v této práci pokouším zastřešit a “zorganizovat“ konceptem kyberkultury, byla i ve své době (od konce padesátých do počátku devadesátých let) značně rozmanitá a rozporuplná, snad až přespříliš na to, aby mohla být svými aktéry chápána jako homogenní kulturně-společenská entita. Kyberkultura tedy de facto vzniká jako konceptuální konstrukt až zpětně, od stolu, z výše naznačené potřeby uchopit jistý sociální, kulturní a historický kontext. 16

10

(poststrukturalistickým) přístupem k jazykovým a kulturním obsahům. Aplikace těchto paradigmat ovšem nespočívá na striktním, kanonickém využití postupů některého z konkrétních autorů, ačkoli zmíněná inspirace je místy jednoznačná a promítá se do jazyka studie. Postupy vlastní těmto paradigmatům mi spíše poskytly schopnost nahlédnout ranou kyberkulturu jako celek a utřídit si tak široké pole na první pohled mnohdy jen volně souvisejících skutečností a zahrnout je pod křídla snad obhajitelně volnější koncepce. Oběma zmíněným přístupům je společné to, že přistupují ke kultuře jako k textu, jako k souboru symbolických forem,20 což je skutečnost, jež se do mého pohledu na ranou kyberkulturu vcelku čitelně promítá. Strukturalismus a poststrukturalismus nejvýrazněji patrně rezonuje v první části studie, věnované konceptualizaci kyberkultury,21 a to v té rovině konceptu, jež charakterizuje kyberkulturu prostřednictvím jejich narací a naznačuje jejich hlubinnou tematickou strukturu. Tato struktura dále hraje roli i ve druhé části studie, jež je pokusem o čtveřici zevrubných přehledových statí, opírajících se o vystavěný koncept kyberkultury a ilustrujících ho; na základě naznačené periodizace kyberkultury i na základě tematické struktury prolínající kyberkulturními naracemi se zde snažím kontextualizovat kyberkulturní texty (tedy zasazovat je do kontextu vývoje kyberkultury a její tematické struktury). Širší námětovou strukturu kyberkultury zároveň promítám do členění druhé části textu. K etnografii, reprezentované konkrétně přístupem Clifforda Geertze, jak je rozveden v eseji

Zhuštěný popis: K interpretativní teorii kultury,22 implicitně odkazuje spíše druhá část textu, sestávající ze čtyřice přehledových esejů. Její ambicí původně bylo být víc než jednoduchým přehledem literatury, produkované kyberkulturou – měla být pokusem o „zhuštěný popis“ kyberkultury, založený na čtení daných textů opírající se (budu-li parafrázovat Geertze) o práci s rozvrstvenou hierarchií významových struktur, v jejichž rámci docházelo k produkci, vnímání a interpretování těchto textů.23 I když se tento záměr nakonec ukázal být nad mé síly a nebyl proto v plnosti realizován, práce s těmito texty přece jen alespoň částečně spočívala v pokusu o „určování ... sociálních příčin a významu“24 jejich produkce a významu, což mé čtení kyberkulturních textů a jejich interpretaci obracelo i k „aktérům situace“, tedy k příslušníkům subkultur tvořících kyberkulturu a autorům textů a jejich světu.25 20 S pojmy kultura i text je zde nakládáno v jejich širším významu, jak se prosadil v rámci „jazykového obratu“ v humanitních vědách během druhé pol. 20. století. K pojetí kultury a textu a kultury jako textu a související diskuzi viz Culler 2002, Slouková 2000, Geertz 2000, aj. 21 Tato část studie je obsažena v Kapitole 2 – Koncept kyberkultury. 22 Geertz 2000: 13-42. 23 Geertz 2000: 17. 24 Geertz 2000: 19. 25 Takto pojatá textuální/kulturní interpretace je nutně interpretací třetího a vyššího stupně, tzn. že je interpretací již interpretujících a zprostředkovaných promluv. Tato “měkkost“ s sebou pochopitelně přináší řadu otázek či námitek spojených s verifikovatelností či obhajitelností dílčích i celkových závěrů. K diskusi o přijatelnosti či možnostech ohodnocení tohoto druhu popisu kulturních reálií viz Geertz 2000: 26-27.

11

V zájmu předejití čtenářovu případnému nereálnému očekávání nutno nicméně zdůraznit, že předkládaným výsledkem takto inspirovaného snažení není ani strukturalistická analýza narativních struktur (což už bylo ostatně konstatováno v jedné z předešlých podkapitol), ani důsledný etnografický exkurz do světa kyberkultury. Jazykem pozitivistické metodologie – ačkoli právě tato optika uplatněnému stylu svědčí málo a jejím nárokům může zvolený postup dostát jen těžko – lze tuto práci chápat jako snahu o pilotní studii, snažící se konceptem ohraničit a ilustrací vyplnit prostor otevřený pozdějšímu důkladnějšímu zkoumání. Odpovídá tomu i způsob, jakým jsem přistupoval ke konstrukci analyzovaného korpusu kyberkulturních textů (reprezentujícího zde kyberkulturní narace), jenž je výsledkem dlouhodobé rešerše dostupné literatury nesoucí diskuzi o kyberkultuře a jejích tématech, a intuitivního (o míru diskutovanosti opřeného) vyhodnocení některých textů jako klíčových. Tato práce je nakonec – spíše než čímkoli jiným – zevrubnou mapou, dovolující pozdější suverénnější

pohyb

v tomto

prostoru,

mapou

otevřenou

úpravám

a

kritickým

přehodnocením.

Struktura práce Struktura následujících kapitol byla již naznačena o pár řádků výše, zvyk ovšem vyžaduje její oddělené a explicitní osvětlení. Tělo této práce lze co do funkce i stylově rozdělit na dvě části: První z těchto částí je vtělena do následující kapitoly (Kapitola 2 – Koncept kyberkultury), jejímž základem je rozpracování konceptu kyberkultury, a tedy přesné vymezení tématu celé práce. V této kapitole zároveň přibližuji starší, odlišné koncepty kyberkultury, vůči nimž vlastní koncept kriticky vymezuji, a historicky a tematicky kyberkulturu periodizuji. Další kapitola (Kapitola 3 – Ilustrace kyberkultury) sestává ze čtvera přehledových esejů, ilustrativně naplňujících stanovený koncept kyberkultury a zabývajících se literárním žánrem kyberpunkem a kyberkulturními diskuzemi o námětech tělesnosti, komunity (a veřejnosti) a moci. Závěr pak nabízí stručné shrnutí těla práce a sadu tezí a hypotéz, otevírajících v návaznosti na tuto práci pole kritické reflexe pokročilých informačních a komunikačních technologií (respektive informační politiky).

12

Kapitola 2 – Koncept kyberkultury Cílem této kapitoly je definovat koncept rané kyberkultury, koncept použitelný pro další reflexi ICT. Stávající definice kyberkultury – jak jsou představeny dále – totiž terminologicky a konceptuálně zastřešují vždy jen určité výseče problematiky, nikoli však téma kyberkultury v celé jeho možné šíři. Naopak obecné, volnější pojetí kyberkultury v kontrastu k těmto částečným, ale konkrétním teoretickým konceptům nedopřává termínu jednoznačný význam a volně jej vztahuje – jak naznačuje už prefix – ke kulturním fenoménům provázaným s „kybertématy“ (tedy kybernetikou, pokročilými informačními technologiemi, digitální revolucí, kyborgizací lidského těla a podobně). Jednoznačnější chápání referentu kyberkultury tak v zásadě variuje od autora k autorovi a mnohdy zcela absentuje; kyberkultura je v důsledku toho obecně mnohoznačné, matoucí, nejasné označení jen špatně ohraničené skupiny fenoménů. Coby termín mívá deskriptivní, analytický i ideologizující charakter. Je mnohým, a každý je tak ochoten přinejmenším na některý z jejích významů přistoupit. Použitím tohoto slova nelze nic pokazit – naopak, je jedním z těch takřka až paratextuálních znaků reflexe ICT, které dávají čtenáři vědět, že se správně ocitá v hájemství čipové mytologie. Koncept rané kyberkultury, který dále předkládám, má ambice projasnit a zpevnit chápání kyberkultury jako takové, má ambice vnést jistý řád do zmatku často protichůdných definic a intuitivních poznámek. Ranou kyberkulturou – kterou odlišuji od kyberkultury současné, reprezentované snad souborem kulturních a symbolických praktik spojených s novými technologiemi26 – označuji sociokulturní formaci27 (soubor inovátorských subkultur rozvíjejících se od 60. do počátku 90. let 20. století), jež dala vzniknout kulturní identitě pokročilých informačních a komunikačních technologií; formaci, jež technologie „opatřila“ kulturními diskurzy, praktikami a mytizujícími naracemi. Pojítkem tohoto konceptu je tamatická struktura kyberkulturních narací, nesoucích a formujících sdělení o povaze technologie a jejích uživatelů – tematická struktura, odrážející a dokumentující vztah kyberkultury a jejích členů k technologii i společnosti. Vedle skutečnosti, že právě tato struktura se jeví jako jediný univerzální most mezi rozmanitými složkami

26

Viz Morseová 1998; rovněž viz dále. Sociální, respektive sociokulturní formace je termín, odkazující svým původem patrně k Marxovu konceptu socioekonomických formací. Svým významem se od něj ovšem liší. Hakken sociální formaci definuje jako „abstrakci preferencí soudobého sociálního myšlení, odkazujícího k sociálním entitám. Tento termín nepřikládá neoprávněnou nadřazenost žádné úrovni těchto entit, jako se tomu děje například v případě termínu »společnost«, který upřednostňuje úroveň národní. Z perspektivy »sociální formace« se základní otázky týkají způsobu reprodukce sociálních entit z jedné periody do následující, zda jsou více či méně stejné, zda dochází k jisté modifikaci, či zda jsou zásadně odlišné.“ (Hakken 1999: 245.) 27

13

kyberkultury, se jako podstatná jeví i úvaha, že právě prostřednictvím kyberkulturních narací a jejich struktury položila raná kyberkultura základ ideologii nových technologií. Kapitolu otevírám stručným přehledem nejvýznamnějších a nejznámějších z již existujících konceptů kyberkultury. V návaznosti na tento exkurz kyberkulturu zhruba vymezuji a rozděluji ji na ranou, která stojí v centru mého dalšího zájmu, a současnou, kterou se dále nezabývám. Ranou kyberkulturu, zachycenou v rovině sociálních skupin, diskurzů/praxí a narací, dále periodizuji a přibližuji její vznik, vývoj a zánik (charakterizovaný jejím pohlcením mainstreamem). V závěru kapitoly rozpracovávám téma kyberkulturních narací, které považuji za klíčový definiční znak kyberkultury i za nejvýraznější symbolické dědictví, které kyberkultura odkázala mainstreamu.

Stávající koncepty kyberkultury V této pod kapitole nabízím strukturovaný přehled stávajících konceptů i volnějších pojetí kyberkultury, čehož účelem je naznačit kontext diskuze o kyberkultuře, k níž je koncept předkládaný touto prací, příspěvkem. Již existujícími koncepty bývají jako kyberkultura označovány nejrozličnější široce i konkrétněji vymezené fenomény – kyberkultura bývá využívána k pojmenování historických i současných hackerských subkultur, hnutí spojeného s literárním kyberpunkem28 a skupin uživatelů počítačových sítí. Bývá uplatněna jako futurologická metafora pro budoucí či (dle proklamací)

vznikající

formy

společnosti,

transformované

pokročilými

informačními

technologiemi (respektive jako termín ekvivalentní konceptům informační či síťové společnosti, respektive jejich kulturním rovinám). Zároveň slouží jako pojmenování kulturní praxe, spojené s využíváním ICT, a v neposlední řadě také jako označení historické i aktuální reflexe a výzkumu nových médií. Vzhledem k této rozmanitosti jednotlivých konceptů kyberkultury pracuji pro zpřehlednění s jejich typologií, založenou na jednoduché analýze rozdílných východisek těchto konceptů. Koncepty kyberkultury – s ohledem na ohnisko jejich zájmu a s přihlédnutím k jejich vztahu k anticipaci

budoucnosti

–

rozděluji

na

utopické,

informační,

antropologické

a

epistemologické (viz tab. č. 1).

28

Kyberpunk – viz dále.

14

Příklady autorů a děl

Stručná char. typu konceptu

Tab. č. 1: Typy stávajících konceptů kyberkultury Utopické koncepty kyberkultury

Informační koncepty k.

Antropologické koncepty k.

Epistemologické koncepty k.

-

k. jako forma budoucí, utopické společnosti, změněné ICT utopické, silně anticipující Andy Hawk – Future

-

-

Virtualities: Television, Media Art and Cyberculture (1998)

k. jako kulturní praxe a životní styly spojené s ICT analytické, orientující se na současnost a historii Arturo Escobar – Welcome

-

Culture Manifesto

k. jako kulturní (symbolické) kódy informační společnosti analytické, částečně anticipující Margaret Morse –

to Cyberia: Notes on the Atrhopology of Cyberculture

(1994, zde 1996)

Lister a spol. – New

(1993)

Pierre Lévy – Kyberkultura (1997, česky 2000)

Lev Manovich – The

Language of a New Media. (2001)

k. jako označení sociální a antropologické reflexe nových médií

Lev Manovich – New Media from Borges to HTML (2003)

Media: A Critical Introduction (2003)

David Hakken –

Cyborgs@Cyberspace (1999)

Kyberkultura jako utopický projekt – Utopické koncepty kyberkultury V nejstarším a nejužším pojetí, potenciálně/virtuálně „obsahujícím“ všechna další, pozdější, širší, se kyberkultura vztahuje k iniciační diskusi o nových médiích a označuje kyberpunkové hnutí, subkulturu hackerů, případně (obecněji) první uživatele počítačů a členy raných virtuálních komunit,29 vznikajících v počítačových sítích 80. a počátku 90. let 20. století. Z tohoto pohledu se kyberkulturou zabývá například Mark Dery v knize Escape Velocity:

Cyberculture at the End of the Century (1996), který kyberkulturu ztotožňuje se „subkulturami počítačového věku“, a Douglas Rushkoff v Kyberii (2000). například Andy Hawk (jeden z tvůrců webu The Cyberpunk Project) textu Future Culture Manifesto,

31

30

Jak ukazuje

prostřednictvím svého

vnímali členové těchto „subkultur počítačového věku“

kyberkulturu jako zahájení svého druhu futurologického přerodu společnosti – kyberkultura „tady a teď“ je v plenkách, nicméně je již existujícím zárodkem „nové budoucnosti“. V konkrétním případě Hawkova manifestu měla být hackerská kyberkultura, vyrůstající z kyberpunku a bohatého přediva starších subkultur, kulturou rodící se informační společnosti. Tato orientace na budoucnost a technologiemi katalyzovanou proměnu společnosti je pro diskurzy, navazující na kyberpunk, charakteristická, a předznamenává futurologické a utopické vize, vycházející již z akademického prostředí, leč inspirující se právě ve světě subkulturních narací.

29 Virtuální komunity – termín, zavedený Howardem Rheingoldem (kterému je věnována část podkapitoly Komunita, veřejný prostor a nová média), označuje sociální skupiny, utvářející se v kyberprostoru a udržované počítačově mediovanou komunikací; v počátcích veřejných počítačových sítí tato komunikace probíhala především prostřednictvím newsgroups (USE Net) a BBS. 30

http://project.cyberpunk.ru Future Culture Manifesto – MANIPHEST DESTIN-E: WHAT *IS* FUTURECULTURE? – A Manifesto on the Here-and-Now Technocultural [R]evolution – http://project.cyberpunk.ru/idb/future_culture_manifesto.html 31

15

Patrně nejvlivnějším a nejproslulejším z futurologických a anticipačních pojetí kyberkultury je krajně optimistická vize francouzského humanistického filozofa Piérra Lévyho. Lévy, známý jako autor propracovaného konceptu virtuality a virtualizace32 a evropský apologet nových médií (v evropském kontextu sehrál na poli obhajoby a propagace ICT podobnou úlohu, jaké se za Atlantikem chopili digerati),33 ji předložil ve stejnojmenné populární knize Kyberkultura (1991, česky 2000). Lévy

kyberkulturu

vztahuje

pouze

k Internetu,

respektive

barlowovsky

pojatému

kyberprostoru, situovanému do prostředí současných internetových technologií34 – šíření Internetu podle Lévyho přináší novou formu organizace vědění a jeho distribuce, formu proměňující nejen způsob nakládání s informacemi, ale i samu společnost. Synonymem této proměny je právě kyberkultura, označující „soubor technik (materiálních a intelektuálních), praktických zvyklostí, postojů, způsobů uvažování a hodnot, které se rozvíjejí ve vzájemné vazbě s růstem kyberprostoru“35 a ztělesňující „novou formu všeobecnosti: všeobecnost bez totality“.36 Tato všeobecnost bez totality je pro Lévyho vrcholem osvícenského projektu lidství – lidství svobodného, lidství zplnomocněných subjektů nedušených mocenskou totalitou jednotného jazyka a významu, jednotných a závazných forem společenského bytí. A kyberkultura se v Lévyho očích zdá být důkazem, že onoho kýženého vrcholu, onoho humanistického ráje lze dosáhnout – podle Lévyho si díky ní totiž ukazuje, že: „…lze nastolit virtuální účast na sobě samém (všeobecnost) ještě jinak než pomoci identity významu (totality)“.37

Lévyho kyberkulturu je spíše než za realisticky pojatou reflexi třeba označit za konzervativní utopický projekt, v zásadě úzce korespondující s žíznivým technooptimismem přelomu 80. a 90. let 20. století38 a jeho představami o transformativních možnostech nových technologií. Kyberkultura jako formálně jednotný a obsahově rozrůzněný kulturní modus, jako relativně

32

Viz Lévy 1998; Lévy 2000. Srv. Macek 2003d. Digerati (Digital Literati) – termín novináře Johna Brockmana, označující „digitální elitu, úzkou skupinu osob s maximální možným vlivem v oblasti počítačů, internetu a digitálních médií“ (viz Petr Koubský in Negroponte 2001: 159). Byli to právě digerati, „nenapravitelní technooptimisté“, podnikatelé a vrcholní manažeři z oblasti IT, akademici, novináři a prozaici, kteří byli počátkem 90. let díky svému vlivu a postavení jakýmisi mluvčími ICT a zprostředkovateli kyberkulturních narací kulturnímu mainstreamu (viz podkapitola Vymezení a periodizace kyberkultury, část Čtvrtá etapa kyberkultury). 34 Termín kyberprostor (cyberspace) použil poprvé na počátku osmdesátých let americký prozaik William Gibson a popsal jej jako sdílenou datovou halucinaci, vizualizovanou v podobě imaginárního prostoru, tvořeného počítačově zpracovanými daty a přístupného pouze vědomí (a nikoli fyzické tělesnosti) uživatelů. Gibsonova metaforická vize se mimo jiné stala inspirací pro tehdejší tvůrce počítačových systémů a jejich uživatelských rozhraní i další kyberpunkové autory. Samotný termín kyberprostor se během 80. let stal pevnou součástí diskurzů kyberkultury. Termín následně přebírá i jazyk teoretické reflexe kyberkultury a ICT. Původní Gibsonovo „vizionářské“, literární pojetí kyberprostoru je vztaženo k již existujícím či vznikajícím formám ICTs. Jako jeden z prvních začal termínu kyberprostor ve vztahu k existujícím počítačovým sítím užívat J. P. Barlow, po němž bývá toto pojetí kyberprostoru v kontrastu proti původnímu gibsonovskému označováno jako barlowovské. Podle Barlowa je jako kybeprostor možno označit jakýkoli deteritorializovaný, symbolický prostor mediované komunikace, a záleží jen na složitosti technologie, nakolik komplexní tento kyberprostor bude. 35 Viz Lévy 2000: 15. 36 Tamtéž: 105. 37 Tamtéž: 107. 38 Dekonstrukci tohoto technooptimismu, který dále spojím se čtvrtou etapou rané kyberkultury, nabídl Kevin Robins v již odkazovaném eseji Kyberprostor a svět, ve kterém žijeme (Robins 2003). 33

16

jednotná kulturní formace globálního charakteru, neexistuje. Lévy předkládá svou představu budoucnosti a spojuje ji s probíhajícím pronikáním digitálních technologií do společnosti – masivní rozšíření Internetu a nástup WWW je pro něj znamením nadcházejících změn. Nerozlišuje nicméně mezi svou představou o charakteru těchto změn a aktuálním stavem; směšuje projekt budoucnosti s reflexí současnosti. Výraznou slabinou Lévyho vize je také její vágnost a povšechnost – Lévyho změna společnosti v „novou společnost“, existující „v univerzalitě bez totality“, nemá jasnější kontury. Lévy zkrátka ví, že nové technologie s sebou přinášejí sociální a kulturní změnu, a pokouší se proto zachytit její charakter – o jeho argumentaci (ovlivněné skutečností, že jeho kniha byla původně koncipována jako zpráva pro Radu Evropy v rámci projektu „Nové

technologie: Kulturní spolupráce a komunikace“) tak lze slovy Kevina Robinse a Franka Webstera říci: „Na Lévyho diskurzu je skutečně podstatná koexistence radikální techno-rétoriky a v zásadě značně konvenční a konzervativní sociální a komunitarianistické politické vize. Navíc můžeme říci, že je to právě tato kombinace radikálních a takříkajíc pragmatických aspirací, jež z Kyberkultury jednoznačně činí reprezentativní text 90. let 20. století.“39

Kyberkultura jako rozhraní informační společnosti – Informační koncepty kyberkultury Americká medioložka Margaret Morseová ve své knize Virtualities: Television, Media Art and

Cyberculture (1998) vymezuje kyberkulturu způsobem korespondujícím částečně s Lévyho i Hawkovou rétorikou. S oběma se shoduje v tendenci pojímat kyberkulturu jako vznikající, nezralý, a tedy spíše predikovaný fenomén, nežli zpětně reflektovaný fenomén, a podobně jako Lévy ji pak definuje jako soubor kulturních praktik, umožňujících vyrovnat se s novými formami informace. Má nicméně daleko k Lévyho počítačové utopistické teleologii. S Hawkem Morseovou spojuje představa kyberkultury jako kulturního rozměru informační společnosti. Narozdíl od Hawkova manifestu není ale její text ani jen zapřeným potomkem jazyka kyberpunku. Morseová, rozvíjející teze Raymonda Williamse o zprivátnělé mobilitě (mobile privatization),40 tvrdí, že počítačové elektronické sítě nejenže nadále posilují Williamsem pojmenované tendence k osamostatňování a zmobilňování privátního světa, ale zároveň tím, že zpochybňují centralizovaný model distribuce informace, proměňují i její charakter. Zatímco televize nabízí napojení na „celospolečenský“, centrálně distribuovaný komunikační kanál a otevírá prostor k participaci na širším společenském dění, počítačové sítě toto doplňují o 39

Robins a Webster 1999: 223.

17

rovinu interpersonální, privátní komunikace. Komunikace je zde ovšem nesena digitální informací41 – a ta je odosobněná, zbavená kontextu, příliš sterilní, než aby se mohla stát základem pro budování lidských vztahů. „Informace je neosobní a nevnímatelná, je vědomostí očištěnou za účelem transformace v digitální data od kontextu,“42 píše Morseová, což je, jak dodává, daní za to, že se z informace digitalizací stává „volně směnitelná měna“. Informační společnost ale nemůže být zakoušena v rovině abstraktní digitální informace – proto se utváří osobní, osobitá, subjektivitě otevřená rovina kulturního nakládání s technologií a digitalizovanou informací, rovina rozhraní mezi kulturou a technologií, znovuzapojující osobitost a imaginaci. A právě tuto kulturní rovinu Morseová nazývá kyberkulturou. Morseová, podobně jako teoretik vizuální kultury Lev Manovich,43 klade značný důraz na úlohu vizuálních reprezentací v televizní i „posttelevizní“ společnosti – vzhledem k blízkosti obou autorů tak není překvapením, že Morseové kyberkultura, tedy kulturní, symbolická rovina informační společnosti, se překrývá s oblastí, kterou Lev Manovich popisuje konceptem informační kultury (nikoli ovšem s tím, co jako kyberkulturu označuje Manovich, který o kyberkultuře mluví jako o reflexi sociálních konsekvencí počítačových sítí – k tomuto viz dále). Informační kultura podle Manoviche: „...zahrnuje způsoby, jakými různé kulturní prostory a objekty prezentují informace. ... Informační kultura, pokud rozšíříme paralelu s vizuální kulturou, zahrnuje historické metody organizování a získávání informací (analogie ikonografie), stejně jako vzorce uživatelovy interakce s informačními objekty a zobrazeními.“44

Morseové kyberkulturu i Manovichovu informační kulturu lze chápat jako střízlivější, symbolicky orientované varianty Lévyho modelu – stejně jako Lévy se tito autoři soustředí na oblast

kulturního

zpracování

počítačem

mediované

informace

(computer

mediated

information – CMI), tedy informace nesené, utvářené i distribuované počítačem coby metamédiem. Oproti Lévymu jsou to ovšem varianty oproštěné od ideologizujícího vizionářství a s ním spojených aspirací, varianty, jejichž účelem již není propagace či obrana technologie, ale teoretická analýza jejího dopadu na oblast kulturních informačních kódů.

40 41 42 43 44

Williams 1974. K tématu digitalizace a k povaze digitální informace a jejích specifikách viz Kůst 2003a. Morse 1998: 5. Lvem Manovichem se ve své studii Estetické strategie nových médií podrobněji zabývá František Kůst (Kůst 2003b). Manovich 2001: 39.

18

Kyberkultura jako kulturní praxe a životní styl – Antropologické koncepty kyberkultury Poněkud širší pojetí kyberkultury, než jaké nabízí Margaret Morseová, reprezentují texty sociálního antropologů Artura Escobara a Davida Hakkena.45 Arturo Escobar ve svém eseji Welcome to Cyberia: Notes on the Atrhopology of

Cyberculture,46 poprvé publikovaném již v roce 1994, označuje studium kyberkultury, tedy studium „kulturních konstrukcí a rekonstrukcí, na nichž stojí nové technologie a jež jsou novými technologiemi zároveň formovány“,47 za novou oblast antropologické praxe a za výzvu antropologii. Vychází z předpokladu, že „každá technologie představuje kulturní konstrukt, a to v tom smyslu, že technologie utvářejí svět; vyrůstají z konkrétních kulturních podmínek, aby se následně podílely na vytváření nových společenských a kulturních situací“,48 díky čemuž je kulturální analýza technologie relevantním antropologickým tématem. Escobarova definice kyberkultury není ovšem nijak explicitní, je v zásadě kontextuální – kyberkulturu podle něj charakterizují vazby na sféru počítačových a informačních technologií, formující takzvaný režim technospolečenství (technosociality), a na oblast biotechnologií,49 dávající vzniknout režimu biospolečenství (biosociality). Tyto kulturní režimy či procesy, jakési kulturní diskurzivní a narativní rámce, tvoří společně základ režimu

kyberkultury. Kyberkultura je tak v Escobarově přístupu kulturním modem, vznikajícím v reakci na prohlubující se vědomí skutečnosti, že člověk žije v „techno-biokulturálním prostředí, nenávratně strukturovaném novými formami vědy a technologie“.50 Escobar podotýká, že kyberkultura je bez jakýchkoli pochyb dítětem moderny coby „sociální a kulturní matice“51 – směřuje ovšem k ustavení nového řádu, jehož povahu dosud neznáme a kterému bychom se měli snažit porozumět.52 Escobarův jazyk je podobně jako v případě Pierra Lévyho sycený vědomím změny a potřebou tuto změnu pojmenovat a zachytit ji v textu. Onu atmosféru vzrušení, tak typickou pro ranou kyberkulturní reflexi druhé poloviny 80. a první poloviny 90. let 20. století, vystihuje a ilustruje mimo jiné předmluva Z. Sardara a J. R. Ravetze ke sborníku Cyberfutures: Culture

45

Etnografický výzkum v oblasti ICT má již více než třicetiletou historii (viz Lievrouw 2002) – a i když etnografické práce v rámci reflexe ICT nepatří mezi nejznámější, je možno konstatovat, že v rámci společenských věd sehrály etnografické výzkumy roli pionýrských výprav do této oblasti. 46 Escobar 1996. 47 Tamtéž: 111. 48 Tamtéž. 49 Zahrnujících např. biologii a genetiku, medicínu a farmakologii, ale i, jak poznamenává Sadie Plant (2003), legální a nelegální narkotika. 50 Escobar 1996: 112. 51 Tamtéž. 52 Escobar definuje základní témata, jejichž prostřednictvím by se antropologie kyberkultury k tomuto porozumění měla dopracovat. V zásadě doporučuje soustředit se na kontext vzniku nových technologií, na diskurzy a praxe s nimi provázané, na inovativnost těchto technologií ve směru k moderním diskurzům a praxím, a na hledání vhodných metodologických nástrojů, adekvátních ke studiu kyberkultury. (Escobar 1996: 113 ad.)

19

and Politics on the Information Superhighway, v němž je publikován i Escobarův esej. Sardar a Ravetz „svou dobu“, tedy polovinu 90. let, dobu vzniku Escobarovy i Lévyho práce, charakterizují slovy: „Právě poprvé okoušíme »Kyberii« – novou civilizaci, vznikající prostřednictvím rozhraní i mediace mezi člověkem a počítačem.“53

Realističtější – či snad skeptičtější – náhled na věc, na ono vzrušení, jež živilo i sužovalo obránce barikád „počítačové revoluce“, nabízí David Hakken, patřící k pionýrům etnografie kyberprostoru.

Hakkenův

skepticismus

–

skepticismus

ne

nepodobný

tomu,

který

charakterizuje například práce Kevina Robinse – je skepticismem kritické dekonstrukce; vyplývá z potřeby empirického hledání a kritického pojmenování kořenů onoho vzrušení a z odmítnutí přijmout toto vzrušení, vzrušení kulturně i politicky velmi vlivné a inspirativní, jako daný fakt.54 Hakken sám nepracuje s termínem kyberkultura, ale s významově rozšířeným termínem

kyberprostor. Jeho koncept kyberprostoru má ovšem řadu rysů, jež jej spojují (či v některých směrech identifikují) s Escobarovým i Morseové pojetím kyberkultury, a ve své kritičnosti Escobara i Morseovou výtečně doplňuje, pročež jej lze jen těžko opominout. Hakken kyberprostor – v návaznosti na Johna Perryho Barlowa a jeho „postgibsonovskou“ definici – charakterizuje jako mediovanou sociální arénu, do níž vstupují všichni sociální aktéři, kteří používají ke vzájemné sociální interakci pokročilé informační technologie. Toto pojetí kyberprostoru tak podle Hakkena odkazuje ke všem potenciálním životním stylům, svázaným s kulturním bytím, (re)produkovaným prostřednictvím pokročilých informačních technologií. „Životní styly, založené na pokročilých informačních technologiích, jsou nejen reálné a distinktivně odlišné – jsou transformativní. Transformativní potenciál pokročilých informačních technologií leží v nových způsobech, jimiž nakládají s informacemi. Nové počítačové formy zpracování informace dávají, zdá se, vzniknout nové sociální formaci; kyberprostor je, řečeno tradičním antropologickým žargonem, distinktivním typem kultury.“55

Hakken, označující se za „kyberprostrového agnostika“, si je vědom značné spekulativnosti takového tvrzení – proto podtrhuje nutnost empirického zkoumání této „distinktivnosti“ kyberprostoru

jako

kulturní

formace,56

jež

je

nutným

předpokladem

podrobnější

53

Sardar a Ravetz 1996: 1. Příkladem tohoto přístupu je Hakkenův legendární text z roku 1990 Has There Been a Computer Revolution?, relativizující populární představu digitální revoluce jako jednoznačného, neoddiskutovatelného jevu. Hakken tento esej později zapracoval do zde citované knihy Cyborgs@Cyberspace, do kapitoly An Alternative to „Computer Revolution“ Thought (Hakken 1999: 15-36). 55 Hakken 1999: 1-2. 56 Hakken, podobně jako Escobaro, definuje oblasti výzkumu prostřednictvím souborů témat, zahrnujících roviny od subindividuální po makrostrukturální. Otázka, zda došlo či dochází k jevům, jako je digitální revoluce či přesun společnosti do kyberprostoru, je pro Hakkena otázkou především empirickou. Hakken je tak jedním z autorů, kteří se snaží najít cestu ze smyček ideologizující „kyberrétoriky“, která charakterizovala a stále charakterizuje řadu prací o nových technologiích. 54

20

konceptualizace, a staví tak své formulace do pozice hypotéz. Zároveň si uvědomuje i obtíže, spojené s nepředvídatelností vývoje ICT a se skutečností, že rozvoj „potenciálu nových informačních technologií“ rozhodně není ani zdaleka u konce. Pro současnou i již minulou podobu kyberprostoru, s ohledem na jeho dosud neustálený, proměňující a rozvíjející se charakter, proto užívá termín proto-kyberprostor (proto-cyberspace), čímž se snaží stávající úroveň pokročilých informačních technologií a situaci jejich kulturních souvislostí odlišit od „konečného“ stavu.57

Kyberkultura jako teorie nových médií – Epistemologické koncepty kyberkultury Termín kyberkultura bývá v neposlední řadě jaksi metonymicky užíván i k pojmenování

teoretické reflexe kyberkultury ve výše zmíněných významech či reflexe pokročilých informačních a komunikačních technologií jako takové.58 V tomto smyslu o kyberkultuře hovoří například již zmíněný Lev Manovich v úvodu k New Media Reader59 či autoři publikace

New Media: A Critical Introduction.60 Manovich rozlišuje mezi kyberkulturou a novými médii coby dvěma rozdílnými oblastmi zkoumání. Zatímco teorie nových médií se zabývá výzkumem informační kultury (jak byla charakterizována výše), kyberkulturní studia Manovich definuje jako: „...studium rozličných společenských fenoménů, spojených s Internetem a dalšími novými formami síťové komunikace. Příkladem tohoto, co spadá pod kyberkulturní studia, jsou on-line komunity, on-line hraní multiplayerových her, otázka on-line identity; sociologie a etnografie používání emailu; využití mobilních telefonů v různých komunitách, otázka genderu a identity při využívání Internetu; a tak dále. ... Stručně shrnuto: kyberkultura se soustředí na společenské a síťové; nová média se soustředí na kulturní a počítačové.“61

Lister a spol., autoři New Media: A Critical Introduction, termín kyberkultura používají „ve dvou

spřízněných,

i

když

různých

významech“62

–

první

význam,

kontradiktorní

s Manovichovým rozlišením mezi novými médii a kyberkulturou, se rámcově kryje s Escobarovým či Morseové chápáním kyberkultury coby souboru sociálních a kulturních praxí, kódů a narací. Plynule nicméně přechází do významu druhého. Lister a spol. o kyberkultuře mluví jako o kulturním kontextu nových výpočetních technologií, kontextu 57

Tento problém reflexe rozvíjejícího se tématu, spojený s vědomím jisté nepřijatelnosti i neplodnosti futurologického spekulování, jež naplňovalo řadu starších prací, pojmenovává ve vztahu k informační kultuře a jejího jazyka i Lev Manovich, když říká: „Má smysl teoretizovat současnost, když se vše, jak se zdá, mění tak rychle? ... I když se jazyk počítačového média

vyvine jiným směrem, než jak předpokládám na základě současné analýzy, analýza zde prezentovaná se stane záznamem nerealizovaných možností, horizontu pro nás dnes viditelného, ale později již nepředstavitelného.“ (Manovich 2001: 34.) 58 Reflexe ICT, a především její humanitní a uměnovědní větve, si ostatně vysloužila řadu rozličných označení – hovoří se o ctheory či cyber-theory, new media studies/theory/research, cyberculture studies/theory/research, cyberspace studies/theory/research., AI research… 59 60 61 62

Manovich 2003. Lister et al. 2003. Manovich 2003: 16. Tamtéž: 385.

21

charakteristickém

svými

tématy

(komunikační

sítě,

programování,

software,

umělá

inteligence a umělý život, virtuální realita,...). Klíčovou roli při vytváření tohoto kontextu hrála (či hrají) díla literární a filmové fikce – např. Gibsonův Neuromancer a Cadiganové Synners či Scottův snímek Blade Runner –, mapující rodící se technologický svět a obdařující jej jazykem, významy, příběhy, hodnotami. „Kyberkultura zadruhé odkazuje k teoretickému zkoumání kyberkultury, jak již byla definována; označuje tedy jednotlivé přístupy ke studiu komplexu »kultura + technologie«. Tento rozvolněný význam kyberkultury jako diskurzivní kategorie zahrnuje širokou škálu (v mnoha rovinách vzájemně si odporujících) přístupů od teoretických analýz důsledků digitální kultury po populární diskurzy vědecké a technologické žurnalistiky.“63

V kyberkultuře se tak podle Listera a spol. konstitutivní díla fikce setkávají s diskurzy, koncepty a teoriemi společenských, technických i přírodních věd, aby se vzájemně prostupovaly, ovlivňovaly a přetvářely; kyberkultura je bytostně sebereflexivní, protože teorie jsou součástí jejích narací a narace inspirují teorie. „Rozštěpení“ kyberkultury na kulturní formaci a teoretickou reflexi je tedy z jisté perspektivy jen zdánlivé – teoretická reflexe je součástí kyberkultury, vyrůstá z ní a zpětně ji proměňuje. * Pojetí kyberkultury jsou tedy skutečně rozmanitá – spíše však, než aby se vylučovala, se jako mozaika doplňují a navzájem se rozvíjejí. S trochou nadsázky a na tomto místě poněkud předčasně si dovolím tvrdit, že všechny uvedené definice kyberkultury jsou do jisté míry samy součástí „jednoho vyprávění“ a jeho hledání. Ať už je kyberkultura nahlížena jakkoli, každé pojetí vždy odkazuje k tématům, nastoleným nebo znovuartikulovaným64 díky vzniku kybernetiky, robotiky a informatiky, k tématům točícím se okolo vztahu kultury/společnosti a nové technologie, těmito obory stvořené. Příběh kyberkultury je vždy příběhem kulturního zvýznamňování nového světa nových technologií a jeho zabydlování kulturní praxí, přičemž každá z uvedených definic kyberkultury akcentuje jen některou ze složek, částí tohoto „příběhu“. Při hledání způsobu, jímž je o kyberkultuře možné hovořit, nemá smysl vydělovat některé tyto složky a opomíjet jiné, které kyberkultura rovněž konotuje. Koncept kyberkultury musí umožnit celistvý pohled na rozvoj kulturního světa nových technologií jako na postupně se rozvíjející proces, jenž má svou historii a jehož součástí jsou jak sociální skupiny, tak diskurzy

63

Tamtéž. Řada témat, považovaných za výlučně soudobá, např. vztah technologie a společnosti či vztah mezi organismem a strojem, se v evropské kultuře objevuje již od počátku novověku, ne-li dříve. Zamyšlení nad tímto nabízí např. J. Kelemen (2001). 64

22

(a to diskurzy subkultur, literárních a filmových děl i akademické reflexe), kulturní praktixe a narace. Ovšem předtím, než se tímto budu zabývat podrobněji, je ovšem nutné rozlišit mezi ranou kyberkulturou, která je v popředí zájmu této práce, a kyberkulturou současnou.

Raná a současná kyberkultura V pojetích kyberkultury lze charakteristicky rozlišit dva dvě entity, které označuji jako ranou kyberkulturu a současnou kyberkulturu – a zachycení tohoto rozštěpení je pro snahu o uchopení kyberkultury zásadní. Mezi ranou a současnou kyberkulturou je značný rozdíl – jedná se o dva různé, rozmlženou historickou hranicí jen nejasně oddělené fenomény, z nichž první se podílel na vzniku druhého, ale které rozhodně nemohou být ztotožněny. Raná kyberkultura vyžaduje jiný způsob studia, jiný způsob reflexe, jiný způsob rozvahy, než kyberkultura současná. Zatímco raná kyberkultura je uzavřenou kapitolou, historickým kulturním textem, současná kyberkultura, živá a proměňující se, teprve zraje. Ačkoli právě její zkoumání je dle mého názoru nutné pokládat za jednu z největších výzev společenskovědné reflexe ICT, není možné se do tohoto úkolu pustit bez předchozího vyrovnání se s kyberkulturou ranou a s pochopením jejího poselství. Pomyslnou osou tohoto zlomu jsou vztah kyberkultury jako souboru subkultur k majoritní společnosti,

vztah

kyberkultury

ke

kulturnímu

mainstreamu

i

vztah

kyberkultury

k mainstreamu akademickému. Kyberkultura se od svého vzniku v šedesátých letech až do konce let osmdesátých vůči kulturně-společenskému mainstreamu přinejmenším manifestně vymezuje, aby se po přechodném období, spadajícím zhruba do konce osmdesátých a první poloviny devadesátých let, stala jednou z jeho pevných a (jak předpokládám) významných součástí. V rovině tohoto zlomu vedu linii rozlišení mezi ranou kyberkulturou a současnou

kyberkulturou. Raná kyberkultura se rodí u prvních uživatelů-inovátorů ICT a u jejich prvotních vizí a záměrů. Tito uživatelé-inovátoři tvořili pomyslný hrot pronikání technologie do zbytku společnosti. Rozvíjeli původní vize tvůrců technologie, podrobovali je první, zpočátku zejména umělecké a později i vědecké reflexi (již obdařili jazykovou výbavou i charakteristickými tématy), obohacovali je o nové, širší kontexty a zároveň šířili samu technologii i její slávu (viz dále). V reakci na tuto část příběhu, jejíž aktéři se s rolí inovátorů vědomě ztotožňovalií, později Dery o kyberkultuře hovořil jako o subkulturách počítačového věku65 a Lévy v těchto do budoucnosti hledících hrdinech spatřoval zárodek nového kulturního řádu. Je to právě ta část příběhu, o níž hovoří Douglas Rushkoff ve své Kyberii 65

Dery 1996.

23

(2000) a k níž odkazuje Jozef Kelemen v Kybergolemovi (2001), když tvrdí, že jeho myšlenky „vznikaly pod intelektuálním tlakem skupinek mladých lidí blízkých kruhům kyberkultury“, a když dodává, že se nebude pouštět do vymezení kyberkultury, protože jeho „kniha je především pro ty, kteří mají význam tohoto slova dostatečně »prožitý«“.66 Kyberkultura této části příběhu je projektem, programem, vizí „zasvěcených“. Dokud byl počítač pouze specializovaným pracovním nástrojem nebo sofistikovanou hračkou, jako tomu bylo do konce osmdesátých let dvacátého století, mohli se inovátoři vymezovat vůči hlavnímu proudu – společnost však technologii postupně adoptovala i s jejich vizemi a vlastně i jimi samými a „příběh kyberkultury“ dostal nový rozměr. Kyberkultura (ať už měla být čímkoli), zděděná po inovátorech, již není kyberkulturou poměrně úzkého okruhu lidí. Technologie, se kterou byla kyberkultura spjatá, se stala všudypřítomnou, prosákla celou společností a stala se technologickým standardem. Prosákla s ní i ona tajuplně mnohoznačná kyberkultura? Přesvědčení, že ano, vede Morseovou i Escobara k tomu, že starý termín využívají novým způsobem, vhodným pro tuto novou situaci – kyberkultura v této části příběhu tak už není ani aktuálním projektem virtuální budoucnosti, ani společenstvím „zasvěcenců“ a technologických avantgardistů; je souborem kulturní praxe, kulturních diskurzů a narací, doprovázejících novou technologii a vycházejících z předcházející části příběhu. Právě ranou kyberkulturou se tedy zabývá tato práce, jak jsem napsal již v úvodu, a právě ji mám na mysli, hovořím-li dále a bez určujícího přívlastku pouze o kyberkultuře. Mluvím o kyberkultuře jako o již neexistující společensko-kulturní formaci. Raná kyberkultura se zrodila a rozvinula ve Spojených státech, a tak nelokalizuji-li v následující podkapitole některé události explicitně někam jinam, hovořím o dění, odehrávajícím se v kontextu Severní Ameriky.

Vymezení a periodizace rané kyberkultury Smyslem této podkapitoly je načrtnout a periodizovat vývoj kyberkulturních skupin a diskurzů. Jakákoli periodizace je sice v rovině interpretace poněkud zavádějící, protože vnáší umělé hranice do kontinuálního sledu událostí, ale zde je jí – již kvůli přehlednosti a díky potřebě zachytit a zvýraznit určující proměny rané kyberkultury – třeba. Čtyři periody, na něž vývoj rané kyberkultury člením, se na nutně překrývají a stanovení přelomových bodů (pouhou shodou okolností kopírujících počátky nových decénií) jsou spekulativní a vyplývají z intuitivních rozhodnutí, vycházejících ze znalosti kontextu. Každý 66

Kelemen 2001: 13.

24

přelomový bod je nicméně s rozmyslem umístěn do doby podstatné kvalitativní změny tváře kyberkultury, malé kuhnovské revoluce,67 která zpětně jednotlivé etapy vývoje rané kyberkultury odlišuje. Ranou kyberkulturu lze identifikovat ve třech úrovních – v rovině kyberkulturních skupin, v jejich

rámci

rozvíjených

kyberkulturních diskurzů a praxí a diskurzy nesených

kyberkulturních narací. V rovině skupin ani diskurzů patrně není možné ranou kyberkulturu přesně ohraničit – kyberkulturní skupiny a jejich jazyk se vždy překrývaly s řadou dalších skupin a světů, nejvýrazněji zřejmě se SF a F fandomem68 a univerzitním prostředím. Neostré je z řady důvodů i přesnější časové ohraničení existence rané kyberkultury. Je možné konstatovat, že její zárodky vznikají na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století na amerických technologických institutech, vrcholem rané kyberkultury jsou léta osmdesátá a její konec je třeba hledat v první polovině let devadesátých na filmovém plátně, na stránkách popularizačních periodik a bestsellerů, v katalozích spotřební elektroniky a v policejních vyšetřovatelnách, tedy v době, kdy se kyberkultura definitivně vzdává své okrajové pozice a stává s konečnou platností součástí hlavního kulturního proudu a současně se podrobuje se zákonné normativní moci a stává se objektem zájmu akademického poznání. Přesné určení obou krajních bodů její existence je ale problematické (jak ukáže následující periodizace). Jedním z dalších smyslů následující periodizace tak je i potřeba ukázat, že klíčem, analytický nástrojem, k uchopení kyberkultury zůstávají kyberkulturní narace a jejich charakteristická tematická struktura.

První etapa rané kyberkultury Kyberkultura ve své rozmanitosti vyrostla z kořenů amerických hackerských subkultur. Zpočátku, přinejmenším do sedmdesátých let, zahrnovala pouze studenty, programátory, výzkumníky a akademické pracovníky z oblasti kybernetiky, počítačových věd a informatiky. Počátek

první

etapy

kyberkultury

je

spojen

se

vznikem

komunity

hackerů

na

Massachusettském technologickém institutu (MIT) v roce 1959,69 formulování konceptu kybernetického organismu, kyborga, M. E. Clynesem a N. S. Klinem v roce 1960 (jemuž předcházelo ustavení oboru kybernetiky v roce 1947),70 rozvinutí konceptu hypertextu T. H.

67

Filozof vědy Thomas Kuhn, od něhož si pojem coby metaforu vypůjčuji, hovoří o těchto tzv. paradigmatických revolucích ve vztahu k vývoji tzv. normální vědy – vývoj vědy se odehrává ve stádiích, oddělených od sebe změnou paradigmatu, tedy konzistetní struktury představ, hodnot a postupů. 68 Fandomem je nazýváno organizované hnutí fanoušku literatury science fiction, fantasy a hororu; media fandom a herní fandom jsou dvě z jeho mladších větví, soustředící se na filmy a seriály, resp. hry s tematikou SF, F a H. 69 Viz Levy 1984. 70 O konceptu kyborga blíže zmiňuji v podkapitole Kyborg – technologie, tělo a identita.

25

Nelsonem a jeho první realizace D. Engelbartem71 a vznik projektu ARPAnet, předcházejícího současným počítačovým sítím. Komunita několika programátorů, nazvaná podle modelářského spolku Tech Model Railroad

Club, se konstituovala na přelomu let 1959 – 1960 na MIT. Střed jejího světa tvořil ve volném čase sálový počítače TX-0 a právě ve spojení s touto skupinou, o níž píše Steven Levy ve své knize Hackers: Heroes of the Computer Revolution,72 lze patrně hovořit o začátku kontinuální univerzitní subkultury hackerů. Tato komunita dala vzniknout prvním slangům, mj. i klíčovým pojmům hackování a hacker, a základům hackerskému étosu, který ovlivnil směřování celé kyberkultury. Hackerský étos formuloval Steven Levy ve své retrospektivní knize Hackers: Heroes of the

Computer Revolution,73 shrnující počátky hackerské kultury, v těchto bodech: • • • • • • •

Přístup k počítačům – a ke všemu, co by tě mohlo naučit něco o způsobu, jakým pracuje svět – by měl být neomezený a naprostý. Vždy trvej na imperativu praxe! Každá informace by měla být volná. Nedůvěřuj autoritě – prosazuj decentralizaci. Hackeři by měli být posuzování podle svého hackování, ne podle falešných kritérií, jako jsou vzdělání, věk, rasa nebo pozice. Na počítači můžeš vytvářet umění i krásu. Počítače můžou tvůj život proměnit k lepšímu. Stejně jako Alladinovu lampu je můžeš donutit poslouchat tvé příkazy.

Tento étos se zrodil v relativně autoritativním prostředí technologických institutů konce padesátých a začátku šedesátých let, v rámci komunity mladých programátorů, objevujících na sálových počítačích intelektuální podmanivost veřejnosti takřka utajené výpočetní technologie. Přístup k samotným počítačům byl v této době značně omezený, byl podřízený výukovým a výzkumným pravidlům a osobní kontakt s počítačem a osobní zkušenost s programováním mohly být vyvažovány zlatem. Zde se zrodila kyberkulturní nedůvěra k autoritě i tělesnosti, touha po emancipaci a žízeň po nespoutaném kontaktu s technologií. Levym zachycená podoba étosu již akcentuje ona charakteristická témata a hodnoty, prostupující celou kyberkulturou – osobní autonomii a rozvoj individua, víru v (kladný) transformativní potenciál nové technologie (počítače) a vymezení se vůči hlavnímu společenskému a hodnotovému proudu, vymezení skrývající v sobě apel na kvalitu změny. Podobné komunity, jako byl Tech Model Railroad Club, během následujících let vznikly i na dalších univerzitních pracovištích – ve Stanfordské laboratoři umělé inteligence, na Worcesterském polytechnickém institutu, na Carnegie-Mellonově univerzitě –, aby se později

71 72 73

K hypertextu se dále vracím v podkapitole Náměty kyberkulturních narací. Levy 1984. Viz Levy 1984, 2. kapitola.

26

začaly setkávat v prostředí ARPAnetu (první počítačové sítě, navržené Larry Robertsem v roce 1963 pro americkou vládní agenturu ARPA a zprovozněné o pět let později). V době, kdy se utvářela první hackerská komunita, byl shodou okolností formulován i koncept kyborga, který představoval inspirativní symbolické prolomení bariér mezi strojem a lidským tělem a pro budoucnost kyberkultury znamenal jeden z nejvýraznějších diskurzivních a narativních příspěvků ze strany kybernetiky. Kyberkultura si kyborga nicméně měla přivlastnit až později, po vzniku kyberpunku v osmdesátých letech, kdy jej učinila základem své politiky tělesnosti. Současně se prosazovala idea hypertextu, navazující na práci V. Bushe a rozvíjející koncepci pisatelného (scriptible) textu, jak ji předložil například strukturalista Roland Barthes. Díky Nelsonovi a Engelbartovi se stala jedním ze zásadních kyberkulturních témat. Hypertextu byl přisuzován značný emancipační potenciál, vyplývající z možnosti vzepřít se totalitě psaného textu a nově a dynamicky strukturovat spolu s textem i jím nesené a fixované vědění. V této době, tedy v šedesátých letech, také vzniká řada dalších textů, které kyberkulturu později značně ovlivní – na poli sociálních věd jsou to například práce technologického deterministy M. McLuhana, na poli fikce pak především díla řazená k tzv. Nové vlně SF (reprezentovaná např. texty J. G. Ballarda), a beletrie P. K. Dicka. Kyberkultura ovšem tyto texty, stejně jako koncept kyborga a hypertextu, jak už bylo řečeno, adoptuje až ve své třetí etapě.

Druhá etapa rané kyberkultury Druhá etapa rané kyberkultury spadá do sedmdesátých a počátku osmdesátých let, kdy kyberkultura vyšla spolu s programátory a technologickými fanoušky za brány univerzitních pracovišť – ústředním motivem etapy se stalo zpřístupnění výpočetní technologie, vznik mikropočítačů a jejich prudký rozvoj, z něhož se zrodilo celé nové průmyslové odvětví. Ke kyberkultuře lze v této době vedle „klasických“ univerzitních hackerů počítat phone phreaks (zabývající se nelegálním hackováním telefonních sítí), hackery počítačových klubů (zajímající se o stavbu a programování vznikajících sériově i podomácku vyráběných mikropočítačů), a později i první takříkajíc řadové uživatele nové technologie. Vývoj prvního mikroprocesoru společností Intel74 (1971) předznamenal proměnu počítače z nákladného, velkého a specializovaného stroje v objekt (i když stále do značné míry expertní znalosti vyžadující) spotřeby a zábavy – mikroprocesor byl základním předpokladem

74 Prvenství Intelu je ovšem poněkud sporné – již rok před tím, než Intel ohlásil svůj objev a počátek výroby prvního 4-bitového čipu 4004, požádal o uznání patentu na „Micro Processor“ Gilbert Hyatt. Úřední průtahy ovšem vedly k tomu, že tým Intelu byl rychlejší. Po roce 1999 se navíc po odtajnění materiálů z období vietnamské války ukázalo, že bratři Ray a William Holtovi projektovali pro U.S. Navy mikroprocesorový palubní počítač již v roce 1968. Blíže k tématu viz THOCP 2002.

27

miniaturizace a zlevnění výpočetní techniky. Půdu pro úspěšný nástup sériově vyráběných mikropočítačů připravil v roce 1972 zrod videoher, jejichž komerční úspěch je spojen především se jménem společnosti Atari a s jejími prvními herními konzolemi. První digitální mikropočítače nicméně vznikaly již od zahájení prodeje mikroprocesoru – byly mezi nimi profesionální a drahé projekty, vyvíjené například XEROXem, i podomácku kompletované stavebnice. Prvními známějšími z těchto strojů se stali stavebnice MARK-8 (1974) Jonathana Tituse a Altair 8800 (1974) Eda Robertse. Především Robertsův Altair 8800 – jehož prodej byl zahájen na začátku roku 1975 a který byl podobně jako MARK-8 prakticky nevyužitelnou hračkou, postrádající z dnešního pohledu základní periferie – přitáhl značnou pozornost druhé generace hackerů, domácích kutilů. Pro hardwarové hackery bylo uvedení Robertsovy stavebnice symbolickou událostí. „Co to, sakra, znamenalo?“ zeptá se o deset let později Stephen Levy.75 Jeho vlastní odpověď je jednoduchá: „Byl to začátek. Byl to počítač.“ Hackerské komunity na vznik dostupné výpočetní technologie reagovali zakládáním počítačových klubů, z nichž nejznámějším byl patrně Homebrew Computer Club, k němuž patřila řada budoucích čelných postav mikropočítačového průmyslu v Silicon Valley a který bývá považován za důležitý impuls pro rozvoj tohoto odvětví. K Hombrew Computer Clubu patřili i Steve Wozniak a Steve Jobs, kteří na podzim roku 1976 po předchozích pokusech se starším modelem dokončili vývoj počítače Apple II., poprvé označený jako osobní počítač (Personal Computer – PC), který způsobily revoluci na poli výroby mikropočítačů a obchodu s nimi. Apple byl v oblasti vývoje, výroby a prodeje rychle následován dalšími již zavedenými i nově vznikajícími společnostmi a během následujících let byly vyrobeny desítky tisíc kusů nerůznějších typů a značek mikropočítačů.76 Vedle účasti na dění v počítačových klubech se na počátku sedmdesátých let mezi technologickými fandy rozšířila záliba v objevování a využívání mezer zajištění dálkových telefonních hovorů, čímž se rozšířil význam výrazu hackování. Mezi phone phreaks, jak se označovali to, kdo se této činnosti věnovali, totiž patřila řada hackerů zajímajících se i o počítače (mezi jinými například zmínění Wozniak a Jobs). Tuto subkulturu tak lze chápat jako jistou předehru vzniku počítačových klubů i jako jejich souputníka. Technologie telefonních systémů, i když se postupně zvyšovala míra jejich zabezpečení, zůstala vedle počítačů v ohnisku zájmu hackerů až do osmdesátých let. Vznik mikroprocesoru samozřejmě především zvyšuje zájem o počítače. Počítačové hackerství, tedy fundovaný zájem o fungování počítače a jeho programování, se šíří i mimo 75

Levy 1984: 189. Dosud nejsilnější hráč v oblasti výroby výpočetní techniky, konzervativní IBM, do hry nakonec vstupuje až v roce 1981, kdy přichází se svou platformou IBM PC (dnes nejrozšířenějším standardem). 76

28

klauzuru univerzitního světa a má poměrně zásadní vliv na směřování vývoje počítačové technologie, jak je zřejmé z předchozích odstavců. Dějinnou úlohu hackerů i tehdejší atmosféru mírně „kyberbombastickým“ jazykem osvětlují autoři THOCP:77 „Pro úplně první počítačové nadšence se zaplnilo vakuum. »Legie« amatérských programátorů se jednoduše »masově« vrhla na mikro. Když přišel na trh první mikropočítač, zdálo se, že vše stačí spojit dohromady jako jakousi skládačku. Nedostatečné vědomosti byly rychlostí hurikánu doplňovány počítačovými kluby, vyrůstajícími jako houby po dešti. Tyto kluby vydávaly oběžníky, šířící slovo. Software pro ty stroje byl v nedohlednu. Mikro se ale během dvou dekád přežene světem jako smršť a změní náš životní styl i styl práce. Nový svět se otevřel a bez nich by byl nemyslitelný.“78

Ona světem se ženoucí smršť byla rozdmýchána Applem II a s „šířením slova“ a úspěchem mikropočítače se rozšiřují řady neexpertních uživatelů nové technologie. Osobní počítač postupem času již není pouhou technologickou výzvou, oslovující pouze hackery a phone phreaky coby ryze technologické skupiny, ale i prostředkem zábavy (první počítačové hry pro mikropočítače, přepisované z konzolí i sálových počítačů, vznikaly rychleji, než kterýkoli jiný typ programů) a pracovním a edukačním nástrojem (na konci sedmdesátých let se objevují např. první textové a databázové editory). A právě uživatelé, vidící v mikropočítači spíše nástroj, nežli cíl, převezmou iniciativu v následující etapě.

Třetí etapa rané kyberkultury Začátek třetí etapy rané kyberkultury, spadající do osmdesátých let, je spojený s jejím významným rozvojem ve všech rovinách. Ten souvisel s nadále rostoucím rozšířením osobních počítačů,79 které se zejména ve Spojených státech a v západní Evropě prosazují jako kancelářský nástroj a prostředek domácí zábavy, a se vznikem veřejných počítačových sítí. V této etapě se utváří pro kyberkulturu velmi důležité kyberpunkové literární hnutí, jež zúročilo již dříve vzniklý koncept kyborga a které se stává prvním mluvčím kyberkultury a stojí za její sílící popularizací. S šířením osobních počítačů a vznikem sítí se raná kyberkultura již na konci předchozí etapy mění z úzkého souboru expertních komunit v širokou diverzifikovanou subkulturu uživatelů počítačů. V této etapě v jejím rámci vedle nové generace negativizovaných (a posléze kriminalizovaných) hackerů existují subkultury hráčů počítačových her, první virtuální komunity, a v návaznosti na kyberpunk se rodí tzv. digitální avantgarda, artikulující směřování i cíle kyberkultury. Všechny tyto skupiny již metaforicky i doslova spojoval počítač, který coby technologická novinka (přinejmenším zpočátku) slavil úspěch především 77

The History of Computing Project (2002) – dostupný na adrese http://www.thocp.org Viz THOCP 2002. 79 Míru penetrace osobního počítače a modemového připojení do populace USA (od roku 1984) dokumentují longitudální studie NTIA. Závěrečné zprávy výzkumů NTIA k dohledání na webových stránkách této agentury – viz NTIA 1999. 78

29

v univerzitním prostředí, kde se kulturní zázemí kyberkultury, kořenící v kybernetice a informatice, obohatilo o řadu nových vlivů. Těmi nejzřetelnějšími inspiracemi byly vědecká fantastika (kyberkultura se ostatně, jak jsem už napsal, až do konce osmdesátých let do určité míry překrývala s fandomovou subkulturou, s níž sdílela mj. velmi sebereflexivní charakter), již mrtvá kontrakultura hippies (se všemi konsekvencemi – pro další vývoj je důležitý především vztah k drogám, svobodě a komunitě) a aktuální punk, ale i feminismus, Foucaultovo pojetí moci a tělesnosti, McLuhanův s kybernetikou velmi souznící přístup k technologii jako transformativní kulturní extenzi, Baudrillardovy simulace, Bellova idea informační společnosti, Tofflerovy futurologické vize či například Deleuzovy a Guattariho teze o topografii virtuality. Ve vlastní jazyk, vlastní pohled na realitu i silnou anticipující vizi tyto inspirace kreativně novátorsky vytavilo v polovině osmdesátých let literární hnutí kyberpunk,80 pojmenované podle povídky Bruce Bethkeho,81 oživené Neuromancerem (1984, česky 1992) Williama Gibsona a artikulované Brucem Sterlingem. Kyberpunk navázal na Novou vlnu SF a vymezil se proti jejímu technofobickému vyznění. Byl typický kritickým, antiutopickým futurismem a adorací technologie a proti Systému stojícího individua, svobodného jen díky svým technologickým schopnostem. a kyberkultuře dal svébytnou etiku, estetiku a politickou orientaci. Činil v literární rovině, formou diskurzivní brikoláže82 i „přepisem“ jednotlivých vstupů. Podtrhl svébytnost kyberkulturních diskurzů a narací a naznačil, že jejich specifičnost je dána především strukturou kyberkulturou akcentovaných témat. Autory kyberpunku a jejich epigony je možné považovat za jakési kulturní mluvčí kyberkultury, formulující reflexi prudce se technologizujícího světa.83 Hackeři, tvořící do vzniku osobního počítače doby základ rané kyberkultury, se z „uživatelské kyberkultury“ postupně vydělují. S kompjuterizací phreaků a příchodem nové generace hackerů se hackerská subkultura značně omlazuje (přitažlivosti hackerství dodává mj. kyberpunková próza a ve Spojených státech velmi populární snímek WarGames z roku 1983), a s industrializací výroby počítačů, s uplatňováním autorského práva na softwarové produkty, se vznikem veřejných počítačových sítí a pod vlivem kyberpunku se mění i ohnisko jejich

80

Literární hnutí skupiny autorů vědecké fantastiky, za jehož iniciační dílo bývá pokládán Neuromancer Williama Gibsona (1984). Kyberpunkem se dále podrobněji zabývám v příští kapitole, v její části Kyberpunk – technologie v soukolích fikce; o kyberpunku viz též Adamovič 2001-a, Bastl 2002, Maddox 1992, Navrátilová 1998, Shiner 2001, Sterling 1992-b aj. 81 V češtině viz Bethke 2001. 82 To znamená, že vedle sebe kladl různé typy diskurzů, tedy jazyků, čímž dával vzniknout jazyku novému. 83 Douglas Kellner (1995: 8) o kyberpunku tvrdí, že „...může být čten jako nová forma sociální teorie, mapující souvislosti prudce se rozvíjející informační a mediální společnosti v éře techno-kapitalismu“. Kyberpunkem jako formou sociální reflexe se podrobněji zabývá Jolana Navrátilová (1998) ve své diplomové práci Kyberpunk v díle Williama Gibsona a jeho přínos pro sociální teorie. Dále též viz Featherstone 1996: 7-11.

30

zájmu. Kyberpunk doplňuje o nové prvky hackerský éros84 a posunuje jeho vyznění obdobně, jako proměňuje identitu hackera.85 Hacker se v inspiraci Gibsonovým Neuromancerem stává „datovým kovbojem“ a místem jeho seberealizace, prostorem hackingu, se opět díky Gibsonovi stává kyberprostor, tedy prostředí sítě. Výzvou je mu crack cizího programu a vstup do „nepřístupných“ systémů. Význam označení hacker se tak posunuje směrem k jeho dnešnímu, negativně konotovanému smyslu – hacker se stává synonymem anarchického mladistvého datového vandala či kriminálníka, vlamujícího se do soukromých či korporačních systémů, desperáda nelegálně si přivlastňujícího programy. To vede hackery „staré školy“ , hackery šedesátých a sedmdesátých let (např. Stevena Levyho a Clifforda Stolla), ke snaze distancovat se od „kyberpunkových“ hackerů a rozlišit mezi „starými“ a „novými“ hackery. Jak ovšem upozorňuje Steve Mizrach ve svém textu Old Hackers, New Hackers: What's the

Difference?,86 tento spor je sporem mezi „starými“ a „novými“ hackery je v prvé řadě sporem generačním, sporem o dědictví skupinové identity. Sporem mezi ex-hippies, tedy stárnoucími příslušníky kontrakultury šedesátých let a příslušníky generace dospívající v letech osmdesátých.87 Staří i noví hackeři podle Mizracha vycházejí ze stejné tradice a své jednání zasazují/zasazovali do stejného etického rámce; změna prostředí, daná vznikem otevřených počítačových sítí, ovšem proměňuje kontext hodnocení podobně motivovaného konání – co bylo v 60. letech aktem „programátorského hrdinství“, může se o dvacet let později jevit jako takřka kriminální (či nakonec opravdu kriminální) čin.

Čtvrtá etapa rané kyberkultury Závěrečná a v mnoha ohledech klíčová čtvrtá etapa rané kyberkultury je obdobím jejího definitivního splynutí s majoritní společností – její normalizace, spoutání jazykem vědy, její politizace a obroušení hran její kulturní provokativnosti. Tato etapa začíná na konci osmdesátých let a rozpouští se někdy v polovině let devadesátých – její „konec“ nemá ovšem smysl přesněji stanovovat, neboť událostí a procesů, signalizujících proměnu kyberkultury, je možné najít přinejmenším několik. Prvním důležitým trendem, typickým pro tuto etapu, je pokračující nárůst počtu uživatelů počítačů a počítačových sítí. Širší akceptace této technologie a postupný přerod počítače 84

Jak ukazuje například Gareth Branwyn, přispěvatel magazínu Mondo 2000, rozšiřující kodex Stevena Levyho o nová „přikázání“ Udělej to sám – Do It Yourself, Bojuj s Mocí, Šum vrať zpátky do systému a Surfuj vpředu. (Cit. z Sobchak 1996: 8485.) 85 Tato změna souvisela se změnou situace, se změnou kontextu, v němž byl étos žit. „Otevřenost“, „decentralizace“ i „autorita“ již neodkazovaly k pravidlům laboratoře, ale k „Systému“; požadavek „volnosti“ či „dostupnosti“ informace, původně patrně související s nárokem na znalost pracovních postupů, dostal v souvislosti s konečnou kriminalizací hackerů poměrně anarchistický nádech. 86 Viz WWW: http://project.cyberpunk.ru/idb/old_and_new_hackers.html (href 1). 87 Tato generace bývá někdy nazývána Generací X, a to v inspiraci stejnojmennou knihou prozaika Douglase Couplanda (1999). Jedná se o generaci, vstupující do aktivního života v době hospodářské recese, doznívající po ropném šoku v sedmdesátých letech, generaci vymezující se proti yuppies a označovanou s jistou nadsázkou za „flákače“ („slackers“).

31

v masově využívané médium, zahrnující a proměňující média starší, byly umožněny sjednocováním

technologických

a

programových

standardů

(doprovázené

ústupem

osmibitových mikropočítačů a postupnou dominancí otevřené platformy IBM PC, soupeřící s PC platformou společnosti Apple), snižováním ceny a zvyšováním výkonu počítačů a zpřístupněním jazyka nových médií.88 Původně jisté expertní znalosti vyžadující řádková uživatelská rozhraní získala s přechodem ke graficky orientovaným „oknům“89 na srozumitelnosti, a to samé se s nástupem technologie WWW stalo i s počítačovými sítěmi. Dalším příznakem proměny rané kyberkultury bylo nietzschovsky vyznívající tvrzení některých kyberpunkových literátů a literárních kritiků z řad fandomu, že kyberpunk je mrtvý. Tento bonmot (jehož oprávněnost je diskutována prakticky až do dnešních dnů)90 zdánlivě paradoxně přichází na počátku devadesátých let, ve chvíli, kdy kyberpunková (kyberkulturní) témata dobývají mainstream, autoři kyberpunku se stávají obecně přijímanými celebritami a technologie vstupuje „na ulici“. Jenže právě to, že syrová literární materie kyberpunku a originalita jeho stylu i pohledu na svět jsou od konce osmdesátých let vyprázdněny a přeloženy do schematizujícího jazyka kulturní industrie, a to, že kyberpunkové vize „kompjuterizovaného“

světa

se

postupně

naplňují,

vede

k

otázce

ohledně

další

životaschopnosti žánru. Punk se vymezuje vůči mainstreamu. Je jeho antivirem. Umírá ve chvíli, kdy se stává jeho součástí. A kyberpunk se jeho součástí rozhodně stal.91 Úlohu mluvčího kyberkultury po kyberpunku přebírá na něj navazující a z hackerských subkultur vycházející digitální avantgarda, charakteristická výrazným technooptimismem. Umělci a literáti, akademici a technologové, považující se za hrot kyberkultury. Nejsilnějším hlasem

avantgardy

se

na

přelomu

osmdesátých 92

G. Freyermutha „nanejvýš stylotvorně“ působící)

a

devadesátých

let

stal

(slovy

magazín R. U. Siriuse Mondo 2000,

vydávaný od roku 1989 a navazující na hackerský zin High Frontiers (přejmenovaný v roce 1987 na Reality Hackers). Mondo 2000, jež může být nahlíženo jako jeden ze spoluviníků smrti kyberpunku (i když do něj, stejně jako do pozdějšího Wired, kyberpunkoví autoři – jako například Gibson nebo Sterling – přispívali), bylo:

88 Jazyk nových médií je zastřešující termín, zavedený Lvem Manovichem a „odkazující k řadě rozličných konvencí, užívaných designéry objektů nových médií při organizaci dat a strukturaci uživatelovy zkušenosti“. (Manovich 2001: 34.) 89 Toto grafické uživatelské rozhraní (GUI – Grafical User Interface) bylo pod označením WIMP (Windows-Icons-MousePullDownMenus) realizováno již v roce 1981 společností XEROX při vývoji kancelářského počítače Xerox Star 8010. V osmdesátých letech jej u svých PC standardně využívala společnost Apple, od které poněkud diskutabilním způsobem získala právo na rozvíjení obdobného systému i společnost Microsoft. 90 K tomuto bonmotu i diskuzi o smrti kyberpunku viz Adamovič 2001-a, Shiner 2001, Maddox 1992, Sterling 1992-b. 91 I když je snad na místě toto mé tvrzení doplnit například Adamovičovou námitkou: „Domnívám se, že není mrtev, jen zmutoval. A rozprášil své spóry do celé moderní science fiction. Infikoval nás.“ (Adamovič 2001-a: 2.) Kyberpunk „zemřel“ coby punkový fenomén – žánr přežil a punk v něm zůstal jako nostalgická rekvizita, ironizovaná a hýčkaná. Důkazem toho budiž skutečnost, že v roce 1992 se po vydání románu Neala Stephensona Sníh (v orig. Snow crash) začalo hovořit o tzv. druhé vlně kyberpunku. Ke Stephensonově Sněhu se ostatně vracím dále, v následující části práce, v podkapitole Kyberpunk. 92 Freyermuth 1997: 39.

32

„...optimistickým kyberpunkovým undergroundovým časopisem ze San Franciska. Obsahem tohoto celobarevného magazínu byly technomóda, drogové fantazie, přehlídka posledních hejblátek, udělej-si-sám tipy k videu, science fiction a příležitostně teoretický esej. Viděno z dnešního pohledu můžeme říci, že Mondo vydláždilo cestu Wired (poprvé vyšel v roce 1993), který byl v komercionalizaci a likvidaci raných předwebových kyberkultur amerického Západního pobřeží úspěšnější.“93

Vznik Wired, dodnes vydávaného magazínu, ke kterému citovaný Geert Lovink chová jen málo náklonnosti, lze skutečně považovat za další z oněch neuralgických bodů, určujících konec rané, předmainstreamové

kyberkultury. Wired, vysokonákladový, zpočátku velmi

dobře profitující projekt s velkými ambicemi, učinil ze životního stylu hackerských subkultur komoditu, objekt popkulturního zbožštění a marketingového zbožnění. Zároveň se stal prostorem obhajoby kyberkulturních ideálů a nové technologie, vypravěčem kyberkulturních příběhů. Wired byl – spíše než médiem určeným pro kyberkulturu – médiem o kyberkultuře. Na stránkách Wired dostávaly prostor mimo jiné přední postavy digitální avantgardy, počítačového průmyslu, technologické publicistiky i výzkumu – digerati, reprezentující novou technologii a kyberkulturu. Jejich publikační aktivity, zaměřené na osvětlování nových médií a s nimi spojených kulturních souvislostí, se většinou pohybovaly na hranici akademické reflexe a popularizačních prací a vzhledem k autoritě a vlivu digerati měly významný vliv na širokou akceptovatelnost kyberkulturních témat. Vznik těchto prací, zabývajících se kyberkulturou, ale mířící již převážně mimo její subkulturní okruhy, prací, mezi něž lze zařadit kupříkladu

The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier (1993) Howarda Rheingolda, Kyberii (1994, česky 2000) Douglase Rushkoffa, Digitální svět (1993, česky 2001) Nicholase Negroponta, Chaos a kyberkultura (1994, česky 1997) kontrakulturního guru Timothy Learyho, City of Bits (1995) Williama Mitchella nebo Hackers Crackdown (1992) Bruce Sterlinga, je na místě chápat jako mezník proměny rané kyberkultury. (V evropském kontextu lze za obdobný, i když pozdější příspěvek k obhajobě kyberkultury a technologie považovat

Kyberkulturu Pierra Lévyho, přiblíženou v podkapitole Kyberkultura jako

subkulturní a utopický projekt.) Akademická reflexe kyberkulturních fenoménů, pozvolna se rodící již od poloviny osmdesátých let, je jednou z pevných součástí kyberkulturních diskurzů a je důležitým nástrojem formování ústředních kyberkulturních témat a kyberkulturních narací (a to ať už do kyberkulturních okruhů vstupuje akademická reflexe „zvenku“ a je následně adoptována, nebo ať už její autoři sami cítí s kyberkulturou sounáležitost). Kyberkultuře dává tato reflexe, variující od publicisticky laděných příspěvků po vyloženě odborné texty, silně sebereflexivní94 93

Lovink 1999. Sebereflexivní ve smyslu blízkém tomu, v jakém o sebereflexivitě píše Giddens ve své knize Modernity, Self-Identity: Self and Society in the Late Modern Age (1991).

94

33

charakter. Jednou z přelomových prací v tomto ohledu, prací, jež kyberkultuře pomohly etablovat se jako fenoménu hodnému společenskovědné reflexe, byl bezpochyby Manifest

kyborgů bioložky, historičky vědy a socialistické feministky Donny J. Harawayové, který poprvé vyšel v Socialist Review v roce 1985.95 Na Harawayovou, zabývající se tělesností, genderem a sexualitou, navázala řada dalších autorů96 z nejrůznějších oborů, zabývajících se dalšími kyberkulturními náměty. Tato raná reflexe měla z části výrazně anticipační a, jak odhaluje například Kevin Robins,97 mytologizující povahu – obracela se, většinou se zřetelným odkazem na optiku a jazyk kyberpunku, do budoucnosti, fabulovala stran možných variant technologicky moderované proměny společnosti.98 Oproti kyberpunku se ale vzdala dystopie a nabízela spíše optimistický, utopizující pohled k horizontu budoucích událostí. Postupně ovšem nabývá na jisté kritičnosti, a to především v reakci na politizaci kyberkulturních témat a na postupnou normalizaci kyberprostoru (doprovázenou např. postupnou ilegalizací hackerských skupin) – příkladem tohoto může být například kniha Data

Trash – The Theory of Virtual Class (1994, zde 2001) Arthura Krokera a Michaela Weinsteina, která sice ještě nerezignuje na preflexi budoucnosti, ale zároveň se již (značně) kriticky obrací k aktuálním trendům kapitalizace a mocenské strukturace kyberprostoru a upozorňuje na možnost ideologického zneužití svůdně optimistické kyberkulturní rétoriky.99 Kroker a Weinstein reagují na skutečnost, že téma nových technologií se ve Spojených státech počátkem devadesátých stává součástí politické agendy. Tou bylo svým způsobem již dříve – ale v zásadě jen ve vztahu k vědeckému a vojenskému výzkumu a vývoji. Clintonův viceprezident Al Gore ovšem v první polovině devadesátých let přichází s projektem Národní informační infrastruktury (síťové počítačové technologie se díky potenciálu informačních dálnic mají stát mocným nástrojem globálního šíření demokracie).100 Jednou z důležitých kyberkulturních narací je již od osmdesátých let narace o pozitivním vztahu nové technologie (respektive kyberprostoru) a demokracie;101 tato námětová linie se stává východiskem pro to, aby kyberkulturní vize získaly politickou přitažlivost a relevanci a rozvoj Internetu a podpora technologické gramotnosti jsou prohlášeny za státní zájem. Patrně vzhledem k nadále rostoucí síle počítačového průmyslu a posilování úlohy ekonomických informačních 95 Český překlad (z pera Jolany Navrátilové) tohoto textu – viz Haraway 2002. K Harawayové a jejímu Manifestu se podrobně vracím dále, v podkapitole Kyborg – technologie, tělo a identita. 96 Těchto autorů je skutečně mnoho – z těch nejznámějších jsou to například Hakim Bey, Michael Heim, David Holmes, Mike Featherstone, Douglas Kellner, Peter Lunenfeld, Lev Manovich, Mark Poster, Howard Rheingold a další a další... 97 Viz Robins 2003. 98 „...[A]nalytické texty naší éry, naplněné vědomím významu počítačového převratu v kultuře, v podstatě obsahují především spíše spekulace o budoucnosti, než záznam a teorii současnosti,“ napsal v narážce na dědictví raně kyberkulturní reflexe ještě na konci devadesátých let Lev Manovich (2001: 33). 99 Ke Krokerovi a Weinsteinovi a jejich textu o virtuální třídě se dále podrobně vracím v podkapitole Moc, kontrola a nová nová média. 100 Viz Gore 1994.

34

toků navíc vedle tématu technologií podporované demokracie, rezonujícího například ještě v roce 1999 v Clintonově projektu on-line kontaktu s voliči, navrženém jako „virtuální prezidentské slyšení“,102 vyrůstá téma tzv. nové ekonomiky, podporované zástupci počítačového průmyslu a založené na předpokladu, že již dekádu sílící počítačový a internetový průmysl, expandující z líhně v Silicon Valley do celého světa, je základem nového ekonomického vzestupu světových ekonomik. Politizaci raně kyberkulturních narací, která je další neklamnou známkou konce rané kyberkultury, ovšem předcházela právní normalizace kulturního a společenského prostoru kyberkultury, jež je symbolizována především sílící ostrakizací103 a následnou masivní kriminalizací některých hackerských skupin v letech 1989 – 1991.104 Tento pro budoucnost významný střet zákona a kyberkulturních praktik, popsaný například Brucem Sterlingem (Hackers Crackdown: Law and Disorder on the Electronic Frontier, 1992) či Johnem P. Barlowem (Crime and Puzzlement, 1990), se začal rodit již se zrodem phone phreaking a jasných kontur nabyl v polovině osmdesátých let, kdy se někteří z hackerů dopustili otevřených síťových útoků na servery telefonních společností i amerických obranných institucí. To přitáhlo pozornost U.S.S.S. (Tajné služby Spojených států) a Computer Fraud

and Abuse Task Force (vyšetřovací skupiny, specializující se na počítačovou kriminalitu a založené v roce 1987 v Chicagu) k hackerským skupinám jako takovým. Po více než dvouletém sledování některých podezřelých hackerů začaly vyšetřovací orgány v květnu roku 1989 s postupným zatýkáním podezřelých hackerů, k nimž poněkud překvapivě patřila řada mladistvých. Zatýkání vyvrcholilo v na jaře roku 1990, kdy v rámci operace Sundevil proběhly zásahy proti několika desítkám osob na území prakticky celých Spojených států. Reakcí kyberkulturních kruhů, opět stvrzující její proměňující se pozici, byl vznik občanských aktivit, profilujících se opozičně proti státní moci. V červnu roku 1990 založili Mitch Kapor a John P. Barlow Electronic Frontier Foundation, nevládní organizaci, oponující nárokům státu na kontrolu kyberprostoru a hájící svobodu slova a další občanská práva na Internetu a angažující se během soudních sporů ve prospěch souzených hackerů.

101 S kořeny tohoto tématu a základními názorovými proudy v rámci diskuze o vztahu demokracie a nových technologií přehledně seznamuje například článek novozélandského teoretika Lincolna Dahlberga Democracy via cyberspace: Mapping the rhetorics and practices of three prominent camps (2001). 102 Viz Dahlberg 2001: 159. 103 Podrobněji viz Meyer 1989: 17-20. 104 Tomuto střetu hackerů se státní mocí předcházelo v roce 1986 schválení Computer Fraud and Abuse Act a Electronic Communications Privacy Act, jež byly prvními pokusy o zákonnou regulaci praktik spojených s počítači. Schválení těchto zákonů předcházelo převedení vyšetřování podvodů s kreditními kartami a počítači pod pravomoc U.S. Secret Service (Tajné služby Spojených států) v roce 1984. (Viz Sterling 1992-a.)

35

Kyberkulturní narace Narace rané kyberkultury105 jsou klíčem ke konceptualizaci kyberkultury; jejich tematická struktura je – jako pojítko rané kyberkultury – páteří celého konceptu. Kyberkulturní narace, vyrůstající z kyberkulturních diskurzů a utvářené a rozvíjené členy kyberkulturních skupin, zvýznamňují nově vznikající svět nové technologie – utvářejí identitu nové technologie, artikulují její vlastnosti a formují tak s ní spojená očekávání. Spojují v sobě původní kyberkulturní témata s řadou vnějších vlivů a inspirací (o nichž jsem se zmínil již výše a k nimž se později podrobněji ještě vrátím), které si „přivlastňují“ a přizpůsobují své vnitřní logice. Nositelem kyberkulturních narací je poměrně masivní korpus textů,106 zahrnující širokou škálu děl od fikce přes populární publicistiku po odborné texty. Zárodky kyberkulturních narací lze nalézt již v první etapě rané kyberkultury – jsou spojené s étosem univerzitních hackerů šedesátých let. V celé své plnosti ovšem kyberkulturní narace začínají krystalizovat až ve třetí etapě kyberkultury s nástupem synkretizujícího kyberpunku a zrají v samém závěru rané kyberkultury – jejich horizontem jsou publikační aktivity digerati a pozvolná proměna rané akademické reflexe z utopizující preflexe v kritickou reflexi. Důležitost kyberkulturních narací vyplývá především z jejich – jistým způsobem – mytologizující povahy. Zakládají svět nových technologií, pojmenovávají síly a principy, které jej utvářejí, a stávají se jeho svého druhu archetypálními vzorci. Jsou víc než jeho vysvětlením – samy jej vytvářejí, dokládají a stabilizují.107 Obraz světa nových technologií, který kyberkulturní narace přinášejí, se implicitně i explicitně odvolává k „přirozeným“ vlastnostem pokročilých informačních a komunikačních technologií, a tyto vlastnosti přijímá za dané, axiomatické východisko. Tyto v naracích rozvíjené „přirozené“ vlastnosti jsou pochopitelně kulturním (symbolickým) konstruktem – jsou vytvořeny a technologii přisouzeny samotnou kyberkulturou – a spíše než aby byly výpovědí o nové technologii jako takové, slibují sdělit cosi o kyberkultuře a její vizi kulturního, společenského a politického potenciálu této technologie. To jejich ale výpovědní hodnotu nicméně nijak nesnižuje, naopak. Navíc skutečnost, že kyberkulturní narace měly díky své mytologizující povaze tendenci naturalizovat vlastnosti nových technologií, dává poselství kyberkultury silný ideologický potenciál, který je – jak předpokládám – učinil dostatečně přitažlivými i přijatelnými, aby byly přijaty majoritní společností a staly se součástí její topografie moci. Dnešní zajímavost raně 105

Tedy asambláž textů (zahrnujících fikci, publicistiku a do jisté míry i akademickou reflexi), vycházejících z kyberkulturních společenských kontextů a významně se podílejících na konstrukci identity nové technologie. 106 Na mysli mám samozřejmě nejen texty psané – svou úlohu při konstituování kyberkulturních narací sehrála například i některá filmová díla, jak svým esejem Prosthetic Memory: Total Recall and Blade Runner dokládá Alison Landsbergová (1996).

36

kyberkulturních narací coby objektu studia tak nesouvisí jen s tím, že nám tyto narace poskytují obraz o projektu nových médií v době jeho kyberkulturních počátků, ale je dána i nabízející se hypotézou, že kyberkulturní narace se staly součástí ideologie pokročilých informačních a komunikačních technologií. Ideologie promítající se do informační politiky západních států i mezinárodních organizací, stejně jako do marketingových strategií společností vyrábějících informační technologie či obchodujících s nimi. Může zdát, že kyberkulturní narace představují jen těžko systematizovatelnou spleť vzájemně se prostupujících a ovlivňujících proudů a témat. Bližšímu pohledu se ovšem snadno odhaluje skutečnost, že kyberkulturní texty spojuje jistá zachytitelná a pojmenovatelná struktura základních témat, koncentrující v sobě to, co by snad bylo možno nazvat narativní logikou kyberkultury.108 Proto rozlišuji tematické jádro kyberkulturních narací, kterým rozumím onu abstraktní a všemi naracemi sdílenou základní tematickou strukturu, a od jádra odvozené

náměty kyberkulturních narací,109 obracející se k různým konkrétním rovinám a motivům sociální a kulturní reality (např. k tělesnosti, komunitě, veřejné sféře a demokracii, textualitě atd.)

a

spojující

kyberkulturní

naraci

s rozličnými

paradigmaty.

Zatímco

náměty

kyberkulturních narací, rozvíjející potenciál narativního jádra, se skutečně poněkud vzpírají přijatelně jednoduché a elegantní systematizaci, ono jim společné, vcelku konzistentní jádro, jež, jak jsem už konstatoval, považuji za klíč ke kyberkultuře jako takové, se jisté analytické črtě přímo nabízí.

Jádro kyberkulturních narací Ve středu zájmu kyberkulturních narací jsou pochopitelně technologie – pokročilé komunikační a informační technologie, založené na digitální kódování. Ty jsou kyberkulturou spojeny s několika zásadními, ústředními tématickými okruhy, v jejichž rámci jim jsou přisouzeny vlastnosti, charakteristicky modelující krajinu kyberkulturních narací. Témata v okruzích zahrnutá v rekombinaci tvoří vzájemně významově se doplňující figury, jež dohromady konstituují jádro kyberkulturních narací. Okruhy, tvořící jádro kyberkulturních narací, pojmenovávám takto: •

Technologie jako agens změny

107

Založeno na přednášce kurzu Komparativní religionistika, přednášeného na FF MU Daliborem Papouškem. K této logice, k tematickému a argumentačnímu jádru kyberkulturních narací, ostatně odkazuje řada autorů, zabývajících se kritikou kyberkulturních textů. Píší o ní Kroker a Weinstein (2001), když v souvislosti s ideologizací kyberkulturního poselství zmiňují „mytologii nové technologické frontier“, a Robins a Webster (1999: 223), když ve výše uvedené citaci hovoří v souvislosti s Lévym o charakteristické „techno-rétorice“. Věnuje se jí i Robins sám (2003), když odkrývá neadekvátnost reflexe kyberprostoru a – stejně jako například McKenzie (1992) o několik let dříve a podobně jako zmínění Kroker a Weinstein – hovoří o „mytologii kyberprostoru“. 109 Rozlišením tématu a námětu v tomto místě odkazuji k rozlišení mezi anglickými termíny theme a topic, jak jej podle Bílka (2003: 101-102) vysvětluje Umberto Eco. Téma (theme) je výslednou, nejabstraktnější složkou analyzované narace, zatímco námět (topic) je „čímsi mězi dílčím motivem“ a právě tématem. Odchyluji se nicméně od Bílkem navrhovaného překladu termínu „topic“ jako „topos“, který považuji za více matoucí, nejasný a zavádějící, než uplatněný „námět“. 108

37

•

Technologie a svoboda / moc / posílení (empowerment)110

•

Technologie jako nástroj utváření nové hranice (frontier)111

•

Technologie a autenticita

Zabývat se napřed budu prvními dvěma okruhy, tedy tématy technologie a změny a technologie a svobody, moci a zplnomocnění. Technologie jako agens změny Pro

kyberkulturní

narace

je

charakteristický

technologický

determinizmus,

spojený

s předpokladem, že pokročilé informační a komunikační technologie jsou agentem změny – změny paradigmatické i „faktické“, změny v každém kontextu, jehož se kyberkulturní narace chápou, tedy změny společenské, kulturní, ekonomické i politické, změny v rovině textuality, individua, komunity i makrosystému. Předjímání této změny orientuje kyberkulturní narace směrem do budoucnosti – kyberkulturní narace změnu nereflektují, nýbrž anticipují. Argumentační východiska pro tento tematický okruh byla pro ranou akademickou reflexi kyberkultury hledána především u Marshalla McLuhana, v jeho tvrzení, že technologie je kulturní extenzí lidské tělesnosti, že charakter technologie podmiňuje povahu sociální a kulturní materie a každá technologická inovace vede k proměně společenských a kulturních kontextů. Technologie a svoboda, moc a posílení Vztah technologie, moci a subjektu, rozvíjený druhým okruhem jádra kyberkulturních narací, je formulován ve dvou opozitních variantách, jež charakteristicky rozdělují kyberkulturní mluvčí

podle

jejich

postoje

k hodnocení

přínosu

technologie

na

technooptimisty

(technotopisty či technoutopisty) a technopesimisty (technodystopisty). Optimistická poloha je založená na předpokladu, že pokročilé informační a komunikační technologie budou nástrojem posílení subjektu, posílení individuální svobody a oslabení centralizovaných

forem

moci.

Emancipační

potenciál

technologie

spočívá

v jejím

decentralizovaném/decentralizujícím charakteru, oslabujícím hierarchizované a centralizované mocenské struktury, a v její schopnosti posilovat a podporovat tvůrčí, komunikační a kognitivní schopnosti individua.

110

Rozdíl mezi svobodou a posílením je jemný, ale podstatný – přinejmenším v kontextu politické diskuze o přínosu nových médií. Zatímco nabytí svobody umožńuje jedinci jednat dle vlastních intencí, posílení (empowerment) je posílením možností a schopností účinné participace na politickém/veřejném dění. 111 Slovo „frontier“ lze z angličtiny přeložit poměrně jednoduše jako „hranici“ – takový překlad by ovšem přehlédl specifické konotace, které slovo „frontier“ nese ve vztahu k tématu amerického Západu. Proto volím původní anglickým termín, v češtině dosud takříkajíc „čistý“.

38

Pesimistická poloha tohoto okruhu naopak akcentuje předpoklad, že pokročilé informační a komunikační technologie posílí kontrolní a mocenské mechanismy a povedou tak k vytvoření nového mocenského řádu. Opresivní potenciál technologie spočívá v její schopnosti vytvářet nové nástroje kontroly a rozšiřovat schopnosti stávajících, a posilovat tak mocenskou pozici elit. Tyto opozitní varianty příběhu technologie, subjektu a moci existují v kyberkurkulturních naracích vedle sebe v dialektickém vztahu a nutně se nevylučují. Ukazuje to například již kyberpunková próza, v níž se obě varianty setkávají a v níž právě jejich vzájemná rozpornost hraje roli jednoho ze symbolických motorů žánru. Obě varianty narace ostatně nacházejí svou argumentační inspiraci v kritické teorii, která je poznamenána obdobnou rozpolceností mezi „utopickým programem“ a „pesimistickou reflexí“. Původ prvních dvou okruhů jádra kyberkulturních narací má, jak zmiňuji v úvodu této podkapitoly, blízký vztah k étosu univerzitních hackerů šedesátých let, jenž se stal základem hackerského kódu, jehož rozličné (většinou jen v některých formulacích se od sebe navzájem lišící) varianty jsou dodnes k dohledání na současném Internetu. Kyberkultura poselství tohoto kodexu dále doplnila o motivy kulturní kolonizace a relativizace autenticity technologicky zprostředkovaných prožitků a zkušeností – o motivy, promítající se do druhých dvou páteřních okruhů jádra kyberkulturních narací (Technologie jako nástroj

utváření nové frontier a Technologie a autenticita). Technologie jako nástroj utváření nové hranice Kyberkulturní narace pohlížejí na technologie jako na nástroj vytváření nového kulturního prostoru, vznikajícího technologickou implozí lidského světa, prostoru nepodrobeného moci formálních organizací, prostoru nenormalizovaného, prostoru pionýrského – prostoru ztotožněného s kyberprostorem. V souvislosti s kyberprostorem hovoří kyberkulturní narace o nové hranici (frontier) hranici možností a otevřeného prostoru za ní, čímž odkazují k logice americké tradice „cesty na Západ“. Fyzická hranice (frontier) – slovy Gundolfa Freyermutha (1997) – zmizela ve chvíli, kdy Amerika dorazila k Pacifiku, a jednou z nových kulturních hranic, novou výzvou nekolonizovaného prostoru a kreativního bezvládí, se podle digitálního undergroundu osmdesátých let měl stát kyberprostor.112 Mytologie hranice je naplněna výzvou nové kulturní expanze, dávající prostor realizaci optimistického projektu zplnomocnění subjektu a nalezení 112

Hakim Bey (1991) v této souvislosti přišel s konceptem dočasných autonomních zón (v orig. the temporary autonomous zones), vynořujících se a mizících fyzických i symbolických alternatiovních prostor „guerillové kultury“, stavících se opozice proti

Státu; novověké kořeny těchto dočasných autonomních zón Bey klade do počátků osidlování Ameriky.

39

„skutečné“ svobody, a zároveň je poznamenána vědomím pouhé dočasnosti takového prostoru, jeho limitované odtrženosti od vlivů „skutečného světa“.113 Projevuje se tak v ní opět „dvojakost očekávání“ ve vztahu k moci, jež charakterizuje předchozí tematický okruh a v sobě spojuje utopii a dystopií. Technologie a autenticita Čtvrtý okruh přináší do kyberkulturních narací téma technologie jako zdroje relativizace autenticity prožívání. Leitmotivem tohoto – opět dichotomicky strukturovaného – okruhu je krize autenticity, nejistota týkající se „opravdovosti“ či „reálnosti“ technologicky mediované interakce a zkušenosti a případných důsledků technologií způsobené neautentičnosti. Kyberkulturní narace zde navazují na teze Jeana Baudrillarda (který hovoří o simulakrech a simulativní, hyperreálné povaze mediované reality a mizejícím rozdílu mezi autentickým a neautentickým) a na literární odkaz prozaika Nové vlny SF Philipa K. Dicka (popisujícího technologií, drogami a duševními poruchami rozbíjený schizofrenní svět nejisté reálnosti, svět kontroly a manipulovaných vzpomínek).114 Tyto dvě inspirace do diskuze vnášejí pesimistické ladění – technologicky zprostředkované prožitky a zkušenosti jsou neautentické, od autenticity prožitku nás vzdalují a připravují nás o schopnost autenticitu rozpoznat i zakoušet. Svět neautentického prožívání, svět simulace, navíc může být prostředkem manipulace. Právě zde se rodí negativní konotace virtuálního jakožto falešného, umělého a nereálného. Kyberkulturní narace ovšem tento postoj doplňují „optimistickou figurou“. Odtrženost od reálna zároveň – v souladu s vyzněním předchozího okruhu – znamená odtržení od „skutečného světa“, od jeho norem a struktur. Prostor vytvořený technologií nemusí být jen prostorem otevřeným simulaci a manipulaci – je i kreativním rozhraním, dovolujícím seberealizaci „reálně neuskutečnitelným“ způsobem. Nostalgie či stesk po autenticitě je pro tuto polohu nepatřičná – není ničím jiným, než nostalgií po závazcích „světa masa“, tedy světa „fyzického“, ne-virtuálního.

113 Součástí příběhu elektronické hranice (frontier) je ostrý vztah k „Real Life“, ke „skutečnému životu“– kořeny tohoto vztahu lze opět najít již u první generace hackerů, tvrdících, že „tvrdit o někom v konverzaci, že vstoupil do Reálného Světa není nepodobné, jako hovořit o zesnulé osobě“ (viz Jargon File 4.2.0). Kyberkultura 80. a 90. let v návaznosti na tento postoj rozlišovala mezi kladně konotovaným „Virtual Life“ (virtuálním životem), označujícím sociální vztahy realizované v kyberprostoru, a negativně konotovaným „Real Life“ (skutečným životem), označujícím sociální interakce ve fyzickém prostoru. 114 Některé Dickovy knihy a zejména jejich filmové adaptace – především Blade Runner (R. Ridley Scott, 1982, 1993) a Total Recall (r. Paul Verhoeven, 1990) – se staly pevnou součástí kyberkulturního kánonu a ikonami diskuze o vztahu autenticity, reálnosti a technologie. Zajímavý esej Prosthetic Memory: Total Recall and Blade Runner, zabývající se protetickou (tj. mediálně či technologicky zprostředkovanou) pamětí, postavený na filmových adaptacích Dickových textů a konfrontující jejich poselství s J. Baudrillardem a dalšími postmoderními teoretiky, nabízí již odkazovaná Alison Landsbergová (1996) ve sborníku Cyberspace/Cyberpbodies/Cyberpunk: Cultures of Technological Embodiment.

40

Náměty kyberkulturních narací Od jádra kyberkulturních narací se odvíjí široký vějíř vlastních kyberkulturních výpovědí, v nichž jsou všechny čtyři témata jádra aplikovány na rozmanité konkrétní náměty, jejichž reflexe se v rámci rané kyberkultury objevila. Jak již bylo řečeno, v masivním korpusu textů je možné vysledovat více i méně zřetelné námětové linie, které se vzájemně prostupují a kterými se kyberkulturní diskurzy obohacují o jazyk i koncepty uměnovědných i společenskovědných oborů. Důkladně systematizovat tyto námětové proudy sice patrně nemá smysl, ale je možné (ponechám-li stranou čistě témata technologická) alespoň upozornit na ty nejvýraznější z nich, doprovázené nejviditelnější diskuzí, jež se většinou přenesla až do dnešních dnů – na náměty vycházející z literárněteoretických, uměnovědných a společenskovědných diskurzů. Z tradice kritické teorie, literární vědy a lingvistiky, a to především z jejich strukturalistické a poststrukturalistické větve, vychází teorie hypertextu – teorie nové formy textuality, realizovatelné díky vzniku digitálních technologií.115 S ní jsou do jisté míry spřízněny linie, vyprávějící o nových technologií jako o nástroji tvorby a autorské performance, o vztahu nových médií a umění – o digitalizací katalyzované proměně vizuální kultury, vizuální estetice a jazyce nových médií, virtuální realitě a simulacích (zde nikoli v baudrillardovském slova smyslu).116 Další námětové linie jsou navázány na společenskovědné diskurzy – zahrnují kyberkulturní vyprávění o technologií moderovaných symbolických i fyzických proměnách tělesnosti, genderu a osobní identity (zde silně rezonuje příběh kyborga, jeden z nejvlivnějších kyberkulturních mýtů); o znovuzrození společenství (symbolizovaného zrodem virtuální komunity, virtuální agory); o kyberprostoru jako prostoru subverze, o naději na vytvoření silné habermasovské veřejné sféry a o technologii jako prostředku posílení a šíření demokracie; o budoucích či vznikajících formách společnosti (které nabývají podoby temných kyberpunkových vizí i podstatně optimističtějších tezí o informační čí síťové společnosti a příslibů vstupu do Informačního věku); o novém globálním ekonomickém řádu a nové ekonomice (slibujících konečné vyřešení prohlubující se ekonomické recese, která Západ zasahuje již od sedmdesátých let).

115 Technologie umožnila proměnu lineárního, fyzicky uchovávaného textu v otevřené virtuální textové médium, tvořené vzájemně propojovatelnými (a čtenářem propojovanými) lexiemi (bloky textů a symbolických objektů) a stírající rozdíl mezi úlohou čtenáře a autora. Tématem hypertextu, jeho teorií i jeho současnou realizací v prostředí internetových médií, se výlučně a podrobně zabývá Z. Kobíková (2003-b) ve své práci Hypertext a jeho podoby v online médiích. Blíže k hypertextu viz také Bolter (2001), Bolter a Grusin (1997), Koskimaa (2000), Landow (1997, 1998), Lister a spol. (2003), aj. 116 Tématem nových médií a umění se zabývá se výlučně a podrobně např. F. Kůst (2003-b) ve studii Estetické strategie nových médií a A. Zbiejczuk (2003) v práci Net Art. Blíže k tématu viz také Koskimaa (2000), Lister a spol. (2003), Lunenfeld (1999), Manovich (1999, 2001, 2002), aj.

41

Kapitola 3 – Ilustrace kyberkultury Ačkoli v definici rané kyberkultury vycházím z povahy jejích narací, samotným a konkrétním kyberkulturním textům jsem se dosud věnoval spíše povšechně a pouze v odkazech. Tvrzení, týkající se povahy kyberkulturních narací, nicméně zaslouží pokud nic jiného, pak alespoň ilustraci, jež by podpořila a osvětlila mé argumenty. V následujících čtyřech podkapitolách tedy přibližuji alespoň výseč z širokého pole kyberkulturních narací. V podkapitole první se podrobněji soustředím na kyberpunk, literární žánr, který v kyberkultuře sehrál úlohu iniciátora tvorby textů a silného inspiračního zdroje. Ve zbylých třech podkapitolách se pak věnuji třem vzájemně se doplňujícím a prostupujícím námětům kyberkulturních narací – tělesnosti, komunitě a veřejnosti a moci. Každou z podkapitol doplňuji o detailnější rozbor jednoho z vlivných, známých a charakteristických textů té které námětové linie.

Kyberpunk – technologie v soukolích fikce „Byl napodobován, prošel mutacemi, byl předmětem řady experimentů rekombinujících jeho semiotickou DNA. Pokud jste byli v 80. letech v obraze, o kyberpunku jste se přinejmenším doslechli, a pokud jste byli alespoň minimálně sečtělí, věděli jste o Gibsonovi.“ (Maddox 1992.)

O kyberpunku bylo mnoho řečeno a mnoho napsáno – a snad nebude příliš troufalé, budu-li tvrdit, že bylo již řečeno vše podstatné. Přesto je nutné zde věnovat tomuto literárnímu fenoménu jistý prostor a smazat tak dluh, který se vůči kyberpunku navýšil v předchozí kapitole. Kyberpunk sehrál, jak jsem několikrát opakoval, v kyberkultuře velmi důležitou roli (i když s ní byl zpočátku spojen spíše volně) – byl tavícím kotlem, v němž byl slit amalgám kyberkulturního jazyka, a byl významným mostem mezi kyberkulturou a světem, do nějž kyberkultura pronikala. Kyberpunk vzešel z literárního ghetta science fiction – byl literárním hnutím a z něj odvozeným žánrem. Bývá považován za zatím poslední skupinový revoluční počin literární science fiction (a to přesto, že se zrodil již před dvaceti lety)117 a vzhledem ke svému vlivu na kyberkulturu může být chápán i jako nevýraznější „exportní artikl“ fandomfové literatury. „Kyberpunk“ se původně jmenovala povídka B. Bethkeho o mladých hackerech, otištěná v roce 1983 v prosincovém čísle klasického amerického vědeckofantastického magazínu

Amazing Stories.118 Její název použil o rok později spisovatel Gardner Dozois v článku pro

117 118

Viz např. Spinrad 2003. V češtině viz Bethke, Bruce. 2001. „Kyberpunk.“ Živel 19.

42

Washington Post119 k označení skupiny „autorů, kteří se snažili do své tvorby dostat pocit ze skutečné sociální a technologické atmosféry doby“120 – Dozois tyto autory prohlásil za „dvorní dodavatele bizarního, drsného, technologického zboží“.121 V centru těchto „kyberpunků“ byli William Gibson (autor iniciačního a ikonického románu žánru, Neuromancera), teoretik žánru i kyberkultury Bruce Sterling a několik dalších autorů. Jak poznamenává například Martin Bastl, seznamů kyberpunkových autorů „je celá řada a – kupodivu – až na několik jmen se jejich obsah značně liší“.122 Za původní základ žánru, označovaný prostě za Hnutí, je snad ale možno považovat autory zastoupené v „manifestní antologii“ kyberpunku, v Zrcadlovkách (Mirror Shades, 1986, česky 2000), kterými jsou T. Maddox, P. Cadiganová, R. Rucker, M. Laidlaw, J. P. Kelly, G. Bear, L. Shiner, J. Shirley a P. di Filippo. Kyberpunkoví

autoři

navazovali

na

vědeckofantastickou

literaturu

šedesátých

let,

charakteristickou odklonem od technologického optimismu takzvaného Zlatého věku klasické science fiction123 a pro 60. léta typickým kontrakulturním důrazem na nedůvěru v moc a v technologii, ale i snahou o propracovanou psychologii postav a rozvíjení nových a experimentálních literárních postupů.124 Ve hře generační výměny se kyberpunkové vůči svým předchůdcům vymezili mimo jiné právě ve vztahu k technologii. „Děti hippies se staly punkery 70. a 80. let,“ tvrdí Norman Spinrad, „a bouřily se, mezi mnoha jinými věcmi, i proti technofobii předešlé generace rebelů.“125 Vztah informační technologie, ulice a moci (k němuž se dále ještě podrobněji vrátím) se v nejrůznějších, více i méně viditelných podobách stal jedním z leitmotivů kyberpunkové prózy a ve spojení se silným vypravěčským stylem,126 jak jej prezentují například Gibsonovy texty, se stal jedním ze znaků žánru, který velmi rychle stal módním artiklem a přitahoval další a další autory. Od přelomu 80. a 90. let se kyberpunkové postupy i motivy nakonec staly běžnou výbavou vědeckofantastické beletrie jako takové a promítly se i do (především americké a japonské) filmové tvorby. Někteří z původních kyberpunkových autorů – jmenovitě například Lewis Shiner – nicméně nálepku „kyberpunk“ právě s ohledem na její módnost odmítli jako zavádějící a pečlivě rozlišovali mezi původním Hnutím127 a pozdějšími kyberpunkovými variacemi, pohybujícími se 119

Washington Post, 30. prosinec 1984. (Viz Shiner 2001.) Navrátilová 1998: 3. 121 Cit. z Shiner 2001: 46 (překl. R. Tschorn). 122 Bastl 2001: 10. 123 Charakterizovaného především časopiseckou povídkovou tvorbou a spojeného s takovými autory, jako byli např. I. Asimov, R. Heinlein, C. Simak, E. A. van Voght či T. Sturgeon. Blíže viz Spinrad 2003. 124 Vedle autorů, jako byli P. K. Dick či F. Pohl (kteří jako první rozvinuli řadu témat, jež kyberpunk převzal – např. kyborgizaci těla či otázku autenticity technologicky mediované zkušenosti), to byli autoři spojovaní s britskou a americkou Novou vlnou SF, jako například M. Moorcock, J. G. Ballard, R. Zelazny nebo H. Ellison (od nichž kyberpunk přebírá náklonnost k experimentálním formám prózy). Blíže viz Spinrad 2003. 125 Spinrad 2003: VI. 126 Pro tento styl bylo – slovy J. Navrátilové, citující L. McCafferyho – typické „směšování vysoké a nízké kultury, prolínání hudby, filmu a reklamy do textu, pastiš uplatňující prvky science fiction, (chandlerovské) detektivky, milostné romance, akčního příběhu, westernu (vystupují zde přece počítačoví kovbojové), dramatu z prostředí korporací i mýtu“. (Viz Navrátilová 1998.) 127 Jak o něm píše například B. Sterling v předmluvě k Zrcadlovkám (2000) 120

43

sice z velké části v tematických, fabulačních i syžetových mantinelech vymezených Hnutím, ale již aktivně neposunujícími hranice žánru. Toto odmítnutí mělo umělecké příčiny – bylo reakcí členů Hnutí, tedy „tvůrců žánru“, na komercionalizaci, sedimentaci a jisté ustrnutí „typicky kyberpunkových“ schémat.128 Shiner o komodifikovaných kyberpunkových klišé na počátku devadesátých let napsal: „Potíž je v tom, že z uvedeného termínu se stala »komodita«, pokud mám použít postmoderní nálepku. Označení kyberpunk se stalo reklamou na cokoli od komiksů přes deskové hry až po specializované časopisy pro hráče na syntezátory. V science fiction evokuje velice omezené pole; totiž romány o boji násilnických narkomanů v černé kůži, vylepšených implantáty, s obrovskými korporacemi.“129

Takové rozlišení mezi původním inovativním uměleckým počinem a epigonskou masou má (jakkoli je považuji za problematické) z literárního hlediska jistě své opodstatnění – budemeli ale kyberpunkové texty číst spíše s důrazem na zaměření této práce, smysl takové diferenciace se poněkud mění a pozbývá na zásadním (a jistým způsobem osobním, a tedy i emotivním) významu, jaký s ní spojuje Shiner. Proces komercionalizace odkazu Hnutí – jak byl v souvislosti se „smrtí kyberpunku“ přiblížen v předchozí kapitole – je zde pro mě signifikantní

pouze

jako

příznak

přerodu

rané

kyberkultury.

Při

pohledu

optikou

kyberkulturních narací (ke které se dále dostanu) se navíc Shinerovo rozlišení upozaďuje zcela – takové obejití otázky literární původnosti, autorské originality a umělecké hodnoty se sice může jevit jako neodpustitelné, leč umožňuje mi kyberpunk přiblížit a charakterizovat prostřednictvím jeho obsahu a poselství. Všechna kyberpunková díla – ať už tedy díla autorů přináležejících k Hnutí, nebo díla pozdější – sdílejí několik zásadních rysů, souvisejících s provázaností kyberpunku s nástupem nových technologií a činicích kyberpunk tak přitažlivým pro kyberkulturní kruhy. Kyberpunk byl literární reakcí na rodící se společenskou změnu, přicházející s informačními technologiemi – byl uměleckou reflexí této změny, předznamenával a předurčoval reflexi širší, akademickou i populární. Kyberpunková literatura anticipovala, extrapolovala – a nakonec spíše než zprávou o budoucnosti byla skutečně jakýmsi svědectvím o „atmosféře doby“. Ivan Adamovič v tomto smyslu napsal: „Kyberpunk je zvláštní literární směr. Víc než kde jinde zde totiž funguje jakési kolektivní vědomí, sdílené jeho tvůrci, zvláštní myšlenkové pole morfických rezonancí, nezávislé na vzdálenosti v prostoru. Kyberpunk se zrodil z ducha doby, visel ve vzduchu a šlo jen o to, aby se našel někdo, kdo jej ucítí a zkonkrétní. ... Troufám si tvrdit, že kdyby nebylo Gibsona, psal by něco na způsob kyberpunku někdo jiný.“130

128 Kontextem vzniku kyberpunku i jeho proměnou se v mírně ironickém duchu, ovšem velmi bystře a přínosně vedle Shinera zabývá také další člen Hnutí Tom Maddox ve eseji Cyberpunk in 80’s and 90’s. (Maddox 1992.) 129 Shiner 2001: 46. 130 Adamovič 1993.

44

Zřejmá tematická i myšlenková rezonance se pochopitelně zvýrazňuje s ustalováním a sedimentací kyberpunkového stylu. Bylo by ale samozřejmě chybou kyberpunk zredukovat na „romány o boji násilnických narkomanů v černé kůži, vylepšených implantáty, s obrovskými korporacemi“,131 jak si stýská Shiner. Patrně nejvýstižnější charakteristiku kyberpunku (schopnou zachytit i původní a nejzásadnější kyberpunkové texty, vzniknuvší zhruba do roku 1985, jež se obsahově mohou jevit jako značně nesourodé, jak ukazuje například antologie

Zrcadlovky) nabízí Adamovič ve svém sloupku Vzpomínka na budoucnost (2001): „Celý kyberpunk byl o mizení, rozšiřování a změnách paradigmat. Skutečná kyberpunková próza se vyznačovala těmito vlastnostmi (nebo většinou z nich): antiautoritářství, posthumanistické pojetí člověka (invaze do jeho těla nebo naopak expanze jeho vědomí mimo tělo), estetika informačně-technologické společnosti (neboli technika konečně na úrovni ulice), zájem o země třetího světa (spíše opět estetický než ideologický), opuštění modernistické teorie permanentního pokroku (přikývnutí apokalypse).“132

Spolu s Brucem Sterlingem doplním ještě „novou integraci“ – tedy „prolínání světů, které dříve existovaly odděleně – říše složité techniky a moderního popového undergroundu“.133 Kyberpunkové texty v souvislostech této studie chápu především jako první reprezentanty kyberkulturních narací – a proto jako jednu z jejich klíčových vlastností chápu, že v nich lze najít tematickou infrastrukturu, kterou jsem v předchozí kaptole definoval jako jádro

kyberkulturních narací. Že se v rámci kyberpunku principy této struktury dají vystopovat, ostatně naznačuje již Adamovičova definice žánru. Při jistém zjednodušení (L. Shiner nechť promine) lze říci, že kyberpunk přináší dystopickou vizi budoucího vysoce technologizovaného postindustriálního světa, charakterizovaného rozpadem či značným oslabením státu, plně podrobeného moci nadnárodních korporací, organizovaného zločinu a vojenských junt; ve středu kyberpunkového příběhu stojí hrdinové, kteří jsou, jak trefně konstatuje Jolana Navrátilová, „karikaturami amerických silných a neporazitelných hrdinů“134 – hrdinové patřící ulici i Systému zároveň, vzpouře i rabství, hrdinové zoufale individualističtí, a proto/přesto parodující ideály vrcholně amerického liberalismu (či libertianismu). Technologie hraje v kyberpunku roli agentu změny ve všech myslitelných rovinách – technologický progres mění tělesnost kyberpunkových hrdinů a vztah k ní (technologie vstupuje do jejich těla a subjekt tělo naopak opouští; tělo se stává „pouhým masem“), jejich osobní identitu (jsou definováni právě svým vztahem k technologii a proměnou vztahu ke svému tělu), mění tvář města, státu i celého světa (například důsledná korporatizace světa,

131 132 133 134

Shiner 2001: 46. Adamovič 2001. Sterling 2000: 10. Navrátilová 1998.

45

jak ji popisuje Gibson, je umožněná právě díky technologii, která činí z centralizovaného státu anachronismus). Ve vztahu technologie a svobody, moci a zplnomocnění rozvíjí kyberpunk zároveň polohu optimistickou i pesimistickou. Kyberpunk přemosťuje „propast mezi technologií135 a věčným undergroundem,

propast

mezi

»kyberprostorem«,

technosférou

a

»punkery«,“

jak

poznamenává Spinrad.136 Technologie je na jedné straně mocenským nástrojem korporací – je prostředkem důsledné komodifikace světa a lidí, kontroly a kolonizace privátní i politické sféry. Zároveň ovšem sestupuje na samé dno společnosti, ocitá se na ulici a zde mutuje v jediný možný nástroj subverze proti systému. Je symbolem oprese i odporu vůči ní. Je adorována, je svého druhu fetišistickým objektem – a zde se kyberpunk setkává s ideály hackerství. Technologie si podrobuje kyberpunkového hrdinu, ale je zároveň jeho výlučnou nadějí seberealizace, prostředkem k nalezení, upevnění a vyjádření vlastní identity. Přijetí technologie je jedinou cestou k sociální participaci, ale může být i jistým prostředkem exkluze, jako v případě „datových kovbojů“. „Kyberpunkeři,“ možno doplnit se Spinradem, „se stali prvními technofilními rebelujícími psanci.“137 Kyberpunk – jmenovitě William Gibson – přichází s představou kyberprostoru, symbolického světa datových reprezentací, konstruovaných počítačovou sítí. Tuto vizi přebírá nejen většina další kyberpunkové literatury, ale i celá kyberkultura. Gibsonova „sdílená datová halucinace“ je novým kulturním prostorem, vytvářeným technologií a pouze prostřednictvím technologie přístupným. Odvrácenou stranou datové halucinace je oblast ghetta, ulice, světa opuštěného legální mocí. Kyberprostor a ulice jsou v kyberpunku novou frontier – jsou světem ne-řádu, analogickým k americkému Západu. Jsou navzájem svými opozity, a proto jsem nedílně propojeny. Jsou stejně tak prostorem naděje (naděje odporu v kyberprostoru a naděje úniku před mocí na ulici), jako ztělesněním úzkosti (v případě kyberprostoru úzkosti neautenticity, v případě ulice úzkosti anomie). Technologie vstupující do biologického těla relativizuje v kyberpunku autenticitu identity a prožívání. Tělesná protetika ruší jednolitost těla a vztah k tělu jako danosti – ke konceptu kyborga, kyberpunkem oživenému, se nicméně vrátím v následující kapitole. Kyberpunk ovšem definitivně relativizuje i vztah subjektu ke zkušenosti a paměti, jak ukazuje například Alison Landsbergová ve své analýze filmů Blade Runner a Total Recall – kyberpunkoví autoři akcentují

protetický

charakter

technologicky

mediované

zkušenosti

a

její

zjevnou

neautentičnost. Zkušenost/paměť je ve světě informačních technologií přenositelná a kyberpunk ji staví na roveň zkušeností reálně zažívaných, čímž relativizuje jejich „výsostné 135 136 137

Jež byla generací 60. let spojována s establishmentem a vojenskou mašinérií. Spinrad 2003: VI. Tamtéž.

46

postavení“. I když Landsbergová mluví o Scottově Blade Runnerovi,138 její úvahu lze rozšířit i na literární kyberpunk: „Konec Blade Runnera … vyjadřuje potěšení i tíseň z přenositelnosti – z toho, že nemusíme být s to rozlišit mezi vlastními a protetickými vzpomínkami. … Film nás tak nakonec nutí pochybovat o vlastním vztahu k paměti a přemýšlet o způsobu, jakým jsme nabývali přesvědčení, že naše vzpomínky jsou reálné. Vzpomínky jsou jádrem naší identity, našeho chápání toho, kým jsme a kým můžeme být , nicméně, jak tvrdí tento film, záleží, zdá se, jen velmi málo na tom, zda tyto vzpomínky vycházejí z žité 139 zkušenosti, nebo zda jsou protetické.“

V souvislosti s tím, že kyberpunk jako první vyznačil prostor kyberkulturních narací, přinesl či oživil tento literární žánr pro kyberkulturu několik klíčových konceptů, jež se staly svého druhu symbolem pokročilých informačních technologií jako takových. V prvé řadě je to koncept kyberprostoru, technologicky mediovaného symbolického světa tvořeného počítačovými daty. Původně velmi fantastická a metaforická Gibsonova vize kyberprostoru coby datové halucinace byla převzata dalšími autory a postupně se stala pevnou součástí diskuze o pokročilých informačních a komunikačních technologií. Podstatný je vliv, jaký měl kyberpunk na proměnu chápání hackera – byl to právě kyberpunk, který dal vzniknout jedné z nejsilnějších variací na již letité téma hackerské identity a přišel se stereotypem počítačového kovboje. Osamělého desperáta, posmutnělého mstitele s Caseovou tváří a se září datového západu za zády – ve skutečném světě, v Real

Life, odsouzeného k zmaru, v kyberprostoru donuceného k sofistikované subverzi. Jakkoli tragicky figura datového kovboje v kyberpunku vyznívá, její kouzlo ve spojení s tezí o ulici a technologii inspirovalo štěpící se kyberkulturní kruhy natolik, že se na konci osmdesátých let

kyberpunker stal synonymem hackera a hacker sáhl zrcadlovkách. A v řadě neposlední kyberpunk resuscitoval silné téma kybernetického organismu, kyborga. Téma mizejícího, nenáviděného, opouštěného i rozšiřovaného těla, téma, jemuž patří následující podkapitola. Na

tomto

místě

se

podrobněji

podívejme

na

jeden

z nejzásadnějších

pozdních

kyberpunkových románů, na Sníh (1992, česky 2000) Neala Stephensona. Stephensonův

Sníh v sobě totiž koncentruje vše, co kyberpunk charakterizuje – tematicky i stylově. Navíc nabízí silný, nezaměnitelný autorský styl, propracovanou fabuli a značnou dávku originálního technologického vizionářství, jež se výrazně promítly do další podoby žánru i do vývoje některých technologií. Stylotvornost je důvodem, proč coby reprezentanta kyberpunkové literatury vybírám právě Stephensona.

138 Blade Runner (1982) – film režiséra Ridleyho Svotta, natočený podle jednoho z románů P. K. Dicka. Pro kyberpunk i kyberkulturu jako takovou sehrál úlohu silné estetické i námětové inspirace. 139 Landsberg 1996: 186.

47

Neal Stephenson: Sníh Sníh v době svého prvního vydání (1992) zavdal příčinu k nadšeným spekulacím o nastupující druhé vlně kyberpunku140 – vlně charakterizované pevnějším vztahem s reálně existujícími technologiemi a kontaktem s kyberkulturou, vlně typické výrazněji postmodernistickými postupy a ironizací vlastního žánru. Stephensonův Sníh v této souvislosti „u technologicky laděných čtenářů získal statut nejkultovnější knihy hned po Neuromancerovi“.141 Zatímco ale Gibsonovu dílu byla věnována pozornost poměrně důkladná, Stephenson zůstává spíše nedotknut. Což je další důvod, proč volím právě jeho. Stephenson ve svém románu otevírá – jak je pro kyberpunk typické – pohled do světa blízké budoucnosti. Světa masivně prorostlého počítačovými technologiemi, jejichž střed tvoří síť virtuální reality Metaverzum, světa proměněného postupnou sublimací národního státu, drobeného do řetězců frančízových teritorií. Samotná fabule pro nás na tomto místě nehraje podstatnější roli – zásadnější je, jaký je svět, o němž Stephenson vypráví (tedy jaká témata se v jeho románu vynořují). Proto snad postačí napsat, že děj románu se točí okolo snahy mediálního magnáta L. Ross Leslieho (nejvlivnějšího světového podnikatele, původně spekulativního vlastníka lokálních kabelových sítí...) rozšířit neurolingvistický vir Sníh, umožňující programování mozkového kmene a faktické ovládnutí populace. Proti L. Ross Lesliemu stojí programátor a chrlič – přispěvatel Celosvětové informační centrály – Umi Neywitz (v orig. Hiro Protagonist), doprovázený mladičkou skejťačkou S.O. (Sama Osobně, v orig. Y.T.). Úspěch kladné strany se nutně dostaví a Stephenson se tím nijak netají – fabule, založená na inspiraci Chomského lingvistickými teoriemi a sumerskou a židovskou mytologií, je nakonec stejně sebe-ironická, jako Stephensonův jazyk. Stephenson důsledně zbavuje kyberpunk posledních zbytků romantického idealismu a explicitně spojuje technologie s tématem ekonomické a mediální moci, kontroly a manipulace, bezezbytku nahrazující jakékoli formy moci politické. Svět Sněhu je světem v ekonomickém a politickém slova smyslu postkatastrofickým – přinejmenším pro Spojené státy, do nichž je děj situován. Amerika prošla hospodářskou recesí a státní aparát nepřežil krizi legitimity. Státní zákonodárná i výkonná moc zmizely – byla rozprodána formou licencí, na jejichž správu dohlíží tragikomicky oslabená federální administrativa. „Tohle je totiž Amerika a lidi si tu dělají, co je sakra napadne, vadí to snad někomu? To proto, že na to mají právo. A protože mají zbraně a nikdo jim nebude kurva do ničeho 140 Nadšení pro Stephensona se projevilo i v českém kontextu. Sníh byl v češtině vydán v roce 2000, čas mu ovšem na aktuálnosti ani čtivosti příliš neubral. Nezamlčitelný podíl na kvalitě a přitažlivosti českého vydání měl překladatel Tomáš Hrách, který text, postavený na řadě slovních hříček, dovedl v češtině k hravé dokonalosti. 141 Adamovič 2001-b.

48

kecat. Výsledkem je, že se tato země vyznačuje jednou z nejhorších ekonomik na světě. … [Teď], když neviditelná ruka trhu popadla veškerou historicky podmíněnou nerovnost a rozmázla ji po celé zeměkouli v tlusté vrstvě něčeho, co by snad pákistánský zedník mohl považovat za prosperitu, víte, co nám zbylo? Jsou jenom čtyři věci, které dokážeme dělat lépe než kdo jiný: muzika filmy software rychlá rozvážka pizzy“142

Z této ukázky je již částečně zřejmé, jakým směrem Stephenson orientuje svou (v mnoha ohledech až cynicky ponurou) ironii. Jeho svět je světem ne nepřipomínajícím do krajnosti dovedené teze z Beckovy Risk Society (1992) a Ritzerovy Mcdonaldizace společnosti (1996) – světem vypjatého individualismu, vyplňujícího v tomto případě prostor mezi soukromými prostory násilím a anomií a změkčovaného frančízovým korporativismem. „Nic tak strašného jako Compton ještě neviděl. Malomocní si nad vanami s hořícím benzínem opékají na rožních psi. Bezdomovci před sebou tlačí kolečka plná rozmáčených svazků miliónových a miliardových bankovek, které vyhrabali někde v kanále. … Hlavní třídy uzavírají hořící zátarasy. Nikde žádné frančízy. V oldsmobilu pořád něco prská. Jason dlouho neví, co to může být, dokud mu nedojde, že po něm střílejí. Ještě štěstí, že se nechal od svého strýčka přesvědčit, aby si pořídil plně obrněný model! Jakmile si uvědomí, co se děje, pořádně ho to nabudí. Tohle je fakt síla, člověče! Jede si ve svým fáru, ti hajzlíci po něm střílejí, a přitom na tom vůbec, ale vůbec nesejde! Tři bloky od frančízy jsou ulice zatarasené mafiánskými obrněnými vozy. Na střechách vypálených činžáků vykukují pěšáci s dvoumetrovými flintami a v černých větrovkách s velkým svítícím nápisem MAFIE na zádech. To je vono, čéče, tohle je origoš.“143

Stát rezignoval – řád je rozprodán. Stephensonova Amerika je důsledně přeložena do logiky frančízových obchodních řetězců, zajišťujících prakticky veškeré funkce dříve přináležející státu, lokálním komunitám a veřejnosti. Řetězce vstupují do sféry bezpečnosti, obrany i výkonu spravedlnosti (a tak se setkáváme se společnostmi „Spravedlnost soudce Boba“, „Executors“, „Mafie“ či „Obranný systém admirála Jima“) a jsou i jedinou zárukou zachování statutu a ochrany osobních a občanských práv – teritoriální stát byl rozdroben do statisíců drobných

reziduí,

frančíz

spravovaných

„soukromými

exteritoriálními

suverénními

polonárodními entitami“,144 tedy dalšími specializovanými řetězci (mezi nimiž najdeme například „Velký Hong Kong pana Leeho“, „Novou Sicílii“, „Narkolumbii“ či „Perleťové brány reverenda Wayna“). Semistátní příslušnost je otázkou volby a tržního vztahu. Movitější vrstvy jsou s to platit si kvalitnější státní zastoupení i bezpečnější „dobré sousedství“, nemajetné vrstvy a přistěhovalci se musejí spokojit s levnými a neprestižními značkami...

142 143 144

Stephenson 2000: 7. Tamtéž, 174. Tamtéž, 118.

49

Společnost Stephensonova Sněhu je (inspiruji-li se znovu u Ulricha Becka) společností ostře brazilizovanou,145 tedy masivně poznamenanou zvětšujícím se rozdílem v životním stylu, očekáváních a ekonomických příležitost mezi nejvyššími a nejnižšími vrstvami. Zároveň je dystopickou verzí společnosti informační – data jsou po období hyperinflace nejcennější, nejrozšířenější a vpravdě všudypřítomnou měnou. Technologie umožňuje precizní datovou kontrolu nad kýmkoli a čímkoli – a svým způsobem je tak nejzásadnější podmínkou fungování roztříštěné frančízové společnosti. „Vzduch je dneska pořádně špinavý …, a tak je laserový paprsek, jenž na okamžik zazáří mezi vrtulníkem a hrudí S.O., dokonale viditelný jako tenoučká přímka, jako milióny jasně červených smítek tančících na optickém vláknu. … Trvá to sotva půl vteřiny. Prohlížejí si čárové kódy, která má rozvěšené na prsou. Zjišťují si, o koho jde. Teď už Mafie ví o S.O. všechno – kde bydlí, co dělá, jakou má barvu očí, znají její úvěrovou historii, předky i krevní skupinu.“146

Jen málo optimistický je v této souvislosti Stephensonův vztah k digital divide, tedy k nerovnosti v přístupu k výpočetní technologii. Brazilizovaná společnost přeje elitám – exkludované

vrstvy

jsou

charakterizovány

nemožností

profitovat

prostřednictvím

preferovaných ekonomických aktivit. A to je v kontextu informační společnosti spojené s omezeným přístupem k technologii – a přeneseně především k počítačové síti Metaverzum, jejíž součástí je virtuální Ulice. „V reálném světě … žije něco mezi šesti a deseti miliardami lidí. Většina tráví čas tím, že plácá hliněné cihly nebo mává kalašnikovy. Asi miliarda z nich má dosty peněz na to, aby si pořídili počítač; tihle lidé mají víc peněz, než všichni ostatní dohromady. Z této miliardy potenciálních majitelů počítačů se asi čtvrtina skutečně obtěžovala počítač zakoupit a čtvrtina této čtvrtiny má počítače dostatečně výkonné na to, aby utáhly protokol Ulice.“147

Ulice, i když je de facto prostorem otevřeným pouze elitám (ve Sněhu technologie ulici s malým u patřit nechce – Stephenson jako by se skrytě vysmíval Gibsonově „punkové naivitě“), je prakticky jediným skutečným hlavním bulvárem roztříštěného světa oplocených reziduí. Metaverzum tvoří dominantní komunikační kanál elity – chudé vrstvy se spokojují s kabelovou televizí. Stephenson tak již na počátku 90. let polemizuje s představou Internetu jako demokratizačního nástroje. Jeho Metaverzum však i přesto bylo poměrně inspirativní – je podstatně bližší reálným možnostem počítačové techniky, než byl Gibsonův Matrix. Nejde již o „sdílenou halucinaci“, ale o svého druhu virtuální realitu – trojrozměrnou vizualizaci uživatelského rozhraní, ozvučenou a promítanou do brýlí. Uživatel, graficky reprezentovaný avatarem, do tohoto fiktivního prostoru vstupuje pouze metaforicky, jeho „mysl“ již neopouští „maso“, jako se

145

Fenoménu brazilizace se Beck věnuje v kapitole The Brazilianization of the West své knihy The Brave New World of Work (Cambridge: Polity Press, 2000). 146 Stephenson 2000: 45. 147 Tamtéž, 35.

50

tomu dělo v Gibsonově případě. Stephensonovo Metaverzum i jeho koncept avatara148 ovlivnily tvorbu některých skutečných síťových aplikací i jejich terminologii a od poloviny 90. let je možno se se systémem inspirovanými Metaverzem setkat například na serveru www.activeworlds.com, „obývaném“ řádově stovkami tisíc uživatelů.

Sníh rozvíjí a dále rozšiřuje klasická kyberpunková témata – a zároveň se, narozdíl od původního kyberpunku, otevřeně staví do otevřeně kritické pozice, vyhýbající se ovšem dík ironickému až cynickému ladění jakémukoli moralizování. Technologie je ve Stephensonově přístupu spíše příznakem i příčinou nerovnosti a symbolem moci, než nástrojem ulice a prostředkem zplnomocnění. Společnost Sněhu je společností technologické exkluze. Stephenson tak dokladuje výše zmiňovanou smrt punkové složky kyberpunku – kyberpunk v jeho podání definitivně ztrácí víru v technologický vzdor a kontrakulturní seberealizaci mimo mocenské struktury.149 Jeho román tak ovšem ukazuje na pokračující provázanost kyberpunku se sociální teorií – ta se do kyberpunku promítá nejen prostřednictvím literárního rozvíjení vize informační společnosti, ale i skrze onu ironizující kritičnost, s níž kyberpunk extrapoluje soudobé společenské trendy i odborné diskuze, spojené s technologií i tzv. novou ekonomikou.

Kyborg – technologie, tělo a identita „…[K]líčové analytické kategorie, které jsme dlouho využívali ke strukturování svého světa a které se odvozují ze zásadního oddělení biologického, technologického, přírodního, artificiálního a lídského, se nyní začínají mlžit.“ (Featherstone a Burrows 1996: 3.) „Gender kyborgů je lokální možností, která se globálně mstí. ... Kyborgové nemají nutkání vytvářet totální teorii, ale mají těsnou zkušenost s hranicemi, jejich konstrukcí a dekonstrukcí.“ (Haraway 2002: 57.)

Koncepce kyborga, jež se poprvé objevila v kontextu aplikované kybernetiky na počátku šedesátých let dvacátého století a do kyberkultury razantně vstoupila prostřednictvím kyberpunku, je velmi úzce provázaná s tematikou technologicky modifikované tělesnosti a proměnou identity v kontaktu s pokročilými informačními a komunikačními technologiemi. Příběh – či snad mýtus – kyborga provází jen část této silné námětové linie kyberkulturních narací, jejíž vývoj a základní motivy se nyní pokusím ve stručnosti přiblížit, ale i tak jej lze považovat za jakousi konceptuální ikonu kyberkulturního pojetí těla. 148

Jakkoli sám autor přiznává, že využití termínu v tomto kontextu není zcela původní: „Po prvním vydání Sněhu jsem se dověděl, že pojem »avatar« se skutečně už několik let používá v systému virtuální reality zvaném Habitat. ... Kromě avatarů Habitat obsahuje spoustu základních rysů Metaverza, jak byly popsány v této knize.“ (Tamtéž, 540.) 149 I když je možné se ptát, nakolik taková víra byla vlastní kyberpunku vůbec – tuto otázku diskutuje ve své práci například Jolana Navrátilová (1998).

51

Vyhnu-li se rozkrývání obecnějších inspiračních teoretických a kulturních zdrojů pojetí tělesna v kyberkultuře, pak mohu s jistou odvahou tvrdit, že v základech kyberkulturní tělesnosti lze vystopovat dva klíčové momenty. Tím prvním je proměna chápání těla (či obecně organismu), jak ji přinesla na konci čtyřicátých let dvacátého století kybernetika. Tím druhým pak je hackerský étos, jenž byl v krátkosti přiblížen v předchozí kapitole, věnované konceptualizaci a periodizaci kyberkultury. Konvergencí těchto tvou vcelku nesourodých přístupů k tělesnosti krystalizuje v osmdesátých letech, v živném roztoku kyberpunku a pod silným vlivem feminismu, obecnější a společenskými vědami převzaté chápání kyborga jako konceptuálního modelu technologizovaného těla. Zmíněná proměna chápání těla, spojená s kybernetikou, byla důsledkem toho, že se kybernetika začala zajímat o živý organismus jako o komunikační síť schopnou zpětné vazby a seberegulace, síť založenou na aktivní, cílené a hierarchicky řízené směně informací. Tato proměna měla ráz především symbolický, byla paradigmatického charakteru – a vzhledem k pozdějším souvislostem je možné napsat, že s sebou nesla jisté nezanedbatelné semiotické či kulturní důsledky. Kybernetika totiž ve svém jazyce smazala v určitém ohledu rozdíl mezi živým organismem a novým typem automatu, který si vytyčila vytvořit: Způsob fungování organismu se jí stal vzorem pro způsob konstruování automatu. Automat se v pojetí kybernetiků stal artificiální obdobou organismu a organismus mohl být chápán jako živý automat. (Že tento pohled není lidské kultuře zcela cizí, si zakladatel kybernetiky Norbert Wiener velmi dobře uvědomoval. Podle Wienera snaha o připodobnění automatu, tedy autonomně pracujícího stroje, živému organismu prochází přinejmenším evropskou historií; dobová představa takového připodobnění vyplývala pouze z technologických a diskurzivních limitů toho kterého období.)150 Jako klíčové se nicméně jeví, že Wienerova kybernetická metafora se opírá o rekonceptualizaci fyzicky pojímaného těla do podoby informačního systému, symbolické organizace biologického organismu. Podle Wienera je organismus poselstvím, je opozitem k „chaosu, dezintegraci, smrti, tak jako je sdělení protikladem hluku“.151 Takové pojetí, vznikající v době, kdy byly stavěny první počítače (k nimž Wiener organismy taktéž přirovnává, což je příznačné), je zajímavé navíc i pro svou inspirativnost – nejenže poměrně záhy vedlo k vytvoření v této podkapitole ústředního konceptu kyborga, ale inspirovalo i řadu dalších pozdějších autorů, mezi jinými například (jak naznačuje již Wienerova teze o

150

N. Wiener tak rozlišuje čtyři historické stupně vývoje automatu. Tím prvním je mýtem ovlivněný „golemův“ čas, nesoucí představu těla jako hmoty nadané magickou životní silou. 17. a 18. století přináší s vynálezem a zdokonalením hodinového strojku metaforu těla jako hodinového stroje. Konec 18. století a století 19. má svou páru – a metaforu těla jako stroje, spalujícího živiny a převádějícího chemickou energii v pohyb. 20. století pak přichází s pojetím těla jako sítě elektrických vzruchů. (Viz Tomas 1996.) 151 Citováno z: Tomas 1996: 28.

52

organismu, jenž je sdělením) mediálního teoretika Marshalla McLuhana nebo již několikráte zmíněného Philipa K. Dicka. Téma lidské tělesnosti ve vztahu k informační technologii jako první explicitně přinesli kybernetikové Manfred E. Clynes a Nathan S. Kline třináct let poté, co Wiener prosadil kybernetiku jako samostatný obor. Clynes a Kline, pracující na projektu přežití člověka v extrémních podmínkách výškových a mimozemských letů, v roce 1960 přišli s modelem

kybernetického organismu (cybernetic organism), zkráceně označovaného neologismem kyborg (cyborg). Tento koncept, který se záhy stal velmi populárním i mimo vědecké kruhy a jenž skrze vědeckofantastickou literaturu později přešel do jazyka kyberkultury, pracoval s představou seberegulujícího lidsko-strojového systému. Ten vycházel z potřeby propojení organismu pilotů s přístroji kontrolujícími a ovlivňujícími jejich biologické procesy i s přístroji řídícími letadlo či sondu. Zařízení, prolínající se s lidským tělem, byla pojímána v rovině protetické metafory či metafory extenze, fyzického rozšíření – z čistě biologického těla vytvářela „artefaktální organismus“, schopný přizpůsobit se či přežít v takových podmínkách, v nichž by „neuzpůsobený“ organismus přežil jen těžko. Reakce na Clynesova a Klineho kyborga byla velmi živá – jejich projekt byl sice formulován v praktickém duchu, jako snaha o řešení zadaného problému, nicméně dotýkal se přímo lidské tělesnosti. Ve vztahu k ní naboural a zrelativizoval symbolické i fyzické hranice těla, když toto tělo prolnul a srovnal s vlastním umělým výtvorem a skrze tento výtvor propojil v komunikačním aktu vnitřní svět těla a svět vnějšího prostředí. Koncept kyborga nabízel způsob informačního propojení zcela odlišných systémů a otevřeně hovořil o radikální proměně tělesnosti. O síle svého nápadu Clynes a Kline dobře věděli, jak ukazuje například Clynesova předmluva ke knize Kyborg: evoluce Supermana,152 v níž Clynes hovoří o kyborgovi jako o nové hranici (frontier) lidských možností, jako o výzvě, přičemž se dostává do optimistické polemiky s karteziánským dualismem, když tvrdí, že fenomén kyborga je „mostem mezi myslí a hmotou, mostem začínajícím v našem čase a mířícím do budoucnosti“. Clynesova slova jsou již naplněna oním pro část rané kyberkultury tak charakteristickým optimismem, promítajícím se i do struktury jádra kyberkulturních narací. V kyborgovi Clynes tuší naději svobody: Kyborg – a zde již nikoli kyborg v původním čistě technologickém pojetí, ale kyborg jako vize, kyborg konceptuální – bude svobodnější a flexibilnějši než lidský organismus, protože „jeho život a jeho délka nebudou svázány omezením dědičnosti“. Kyborg je pro Clynese – stejně jako později pro pozdější kyberoptimisty – příslibem „nového a… lepšího bytí“.153

152 153

Tomas 1996: 36. Citováno z: Tomas 1996: 37.

53

Kybernetika, sama již multidisciplinární, vzniklá konvergencí technologických, biologických, lingvistických

a

psychologických

oborů,

tedy

budoucí

kyberkultuře

odkazuje

část

terminologického vybavení a zároveň přináší jedno z klíčových témat, kterým je proměna

tělesnosti v kontaktu s technologií. Toto téma se soustřeďuje v konceptu kyborga, který bude o dvacet let později v modifikované podobě jedním z klíčů k hledání a popisu identity příslušníků

kyberkultury.

Identity,

založené

na

rozostření,

mazání

a

překračování

symbolických hranic; identity vysvětlované a obhajované kyberkulturními naracemi. Zhruba ve stejné době, kdy Clynes a Kline pracují na projektu kybernetického organismu, tedy počátkem šedesátých let, se na amerických technologických institutech rodí první hackerské komunity. První etapa rané kyberkultury je, jak jsem ji vylíčil v podkapitole

Vymezení a periodizace kyberkultury, obdobím formulování hackerského étosu, který mimo jiné rovněž předznamenal kyberkulturní vztah k tělesnosti – a to v míře srovnatelné s přínosem kybernetiky. Základní trend ve vztahu k tělesnosti, jak byl přinesen hackery a posléze přijat ranou kyberkulturou jako takovou, dokonale vystihl William Gibson, když v románu Neuromancer napsal: „…patřilo k dobrému tónu elity pohrdat tělesností. Tělo bylo maso.“154 Tento trend má kořeny v nedůvěře hackerů v relevanci tělesné reprezentace jako vhodného měřítka pro hodnocení jedince a je symbolizován pravidlem formulovaným Stevenem Levym, podle něhož by hackeři „měli být posuzování podle svého hackování, ne podle falešných kritérií, jako jsou vzdělání, věk, rasa nebo pozice.“155 Toto pravidlo – dovedené až do polohy jakési stigmatizace tělesného a přeneseně pak i odmítání „reálného života“156 – může být chápáno jako výraz reakce hackerské komunity na prostředí, v němž se jako subkultura konstituovala. Systém rigidních pravidel využívání strojového času sálových počítačů, zosobněný všemocnou obsluhou z řad bílých límečků, stejně jako omezení sociálních kontaktů se světem vrstevníků tlačily k ne-fyzické seberealizaci,157 přičemž dehumanizované, sporé interiéry počítačových laboratoří, ne nepřipomínající prostředí středověkých mnišských skriptorií,158 toto patrně jedinečně podporovaly. Svět programování uspokojivě substituoval neuspokojující svět fyzičnem podmíněných úspěchů. Hackeři si vybudovali od fyzična se distancující svět hodnot, explicitně

154

Gibson 1992: 7. Levy 1984, 2. kapitola. 156 Viz výše, v podkapitole Jádro kyberkulturních narací. 157 Podrobnější líčení života prvních hackerských komunit na bostonském MIT. nabízí Steven Levy v knize Hackers, Heroes of the Computer Revolution, v kapitole The Tech Model Railroad Club. (Levy 1984.) 158 Jakkoli působí texty T. Learyho komicky, pozérsky, či snad až nepatřičně, v tomto ohledu je mu nutno přiznat schopnost trefné zkratky. Ve své knize Chaos a kyberkultura (Leary 1997: 85) píše: „Až donedávna byly computery v totožné společenské a politické situaci jako předguttenbergovské systémy. Systémy na zpracování myšlenek, jež ovládaly společnost, byly monopolním vlastnictvím vlád a velkých korporací. Byly pečlivě střeženy mnišskými techniky, kteří procházeli přísnými kontrolami.“ Tato „mnišská paralela“ nabývá na zajímavosti vzhledem k hackerské kultuře odmítaného těla a asketismu. 155

54

upřednostňující před jakýmikoli tělesnými charakteristikami schopnost uplatňovat intelekt, kreativitu a výdrž při řešení programátorských problémů. Fyzický asketismus, jak píše Levy, vedl nejen k bezohlednosti vůči fyzickému okolí, osobnímu vzhledu a vlastním základním tělesným potřebám, ale k manifestní symbolické a později i fyzické dehonestaci vlastního těla vůbec. Tento (ve své podstatě možná velmi „punkový“) postoj byl kompenzován romantizací a estetizací samotného aktu programování, jehož kvalita a výjimečnost se stávaly jedinými měřítky hodnocení osobnosti. Takto

konstruovaná

jinakost,

v prostředí

byrokratizovaných

počítačových

laboratoří

technologických institutů počátku šedesátých let velmi výrazná, byla patrně v rovině fyzické (hacker byl samozřejmě velmi jiný, než obsluhující akademický personál) i programátorské (kreativita mladých hackerů se značně lišila od proklamovaného důrazu na řešení především statistických a administrativních úkolů) zároveň snahou o jednoznačné, definitivní a vědomé vlastní vymezení se skrze zvýraznění stigmatizující odlišnosti.159 Hackeři sami sebe vnímali jako subverzní prvek uvnitř akademických institucí a později i velkých společností a v kontrastu vůči praxi svého okolí úmyslně rozvíjeli étos otevřeného přístupu k informacím, který si v uzavřených výzkumných areálech dokázali někdy až překvapivě získávat a udržovat.160 První hackerské komunity tedy kyberkultuře odkazují nedůvěru k tělu a odmítání vlastní tělesnosti, upřednostnění seberealizace v netělesném, symbolickém prostředí datových konstruktů a utvoření a upevnění vlastní identity skrze toto prostředí. Vztah hackera k

nedokonalému a neuspokojivému tělu je problém, jehož řešení budou další kyberkulturní generace hledat (napřed skrze kyberpunk a později prostřednictvím politizace jeho dílčích témat) v přivlastnění si konceptu kyborga – vztah k tělu tak od odmítání posunou do roviny vize jeho kreativní transformace prostřednictvím technologie. Koncept kyborga a hackerská etika se explicitně setkaly na počátku osmdesátých let v kyberpunku – a setkání to bylo plodné. Kyberpunk adoptoval „posthumanistický“ koncept kyborga a učinil jej středem své „kulturní politiky tělesnosti“ – a jako většinu svých témat jej v prvé řadě estetizoval a posílil v něm rozměr proměny, rozbití a rozmlžení stávajících kategorií tělesnosti, genderu, sexuality, biologičnosti, autentičnosti.

159 Podle Nigela Clarka (1996), vycházejícího z McLuhana a Baudrillarda, souviselo hackerské vymezení se vůči tělu i s jejich odporem ke grafické reprezentaci počítačových dat – obé prý mohlo být motivováno potřebou vyrovnat se zpětně s vizuální kinematografickou kulturou, posilující úlohu vizuálního vjemu (v rovině tělesnosti se hackeři vyrovnávali s filmovým průmyslem předkládanou reprezentací těla; v rovině programování se absencí ulehčující grafické reprezentace dat posilovala jejich výjimečnost coby nezastupitelných expertů). (Viz Clark 1996: 114 – 117, 119 – 120.) Jak Clark píše, „počítačový kontrakulturalismus se explicitně vymezoval spíše vůči kultuře pohyblivého obrazu, než vůči nevýrazné, šedé technokracii… […] počítačový monitor jako brána k participaci na informačním podsvětí byl stavěn do protikladu k televizní obrazovce jako pasivnímu oknu do plochého světa vizuální kultury.“ (Clark 1996: 120.) 160 Viz Clark 1996: 118.

55

Měl-li být původní Clynesův a Klineho kyborg způsobem adaptace na fyzicky nepřátelské či nebezpečné prostředí, kyberpunkový kyborg je (v antiautoritativním duchu) adaptací na nepřátelské prostředí hypertechnizované společnosti; kyberpunkoví hrdinové rozšiřují svá těla o technologické a biotechnologické extenze, aby, jak píše Jolana Návrátilová ve své práci o kyberpunku Williama Gibsona, byli „schopni okolnímu světu signalizovat své postoje a životní hodnoty“.161 Kyborg se v tomto ohledu ukázal být uspokojivou odpovědí na hackerovo odcizení od vlastního masa, jak netechnologizované tělo syrově označil Gibson. Kyborg v sobě nesl nejen potenciál změny, ale i výraz kreativity – a proto, jakkoli byl jen objektem fikce či konceptu, kyberkulturu vyrůstající z hackerských kořenů oslovoval. Byl artikulací nutnosti (v rovině realizovatelnosti symbolického a v rovině vize i fyzického) prolínání těla a stroje, vycházející z velmi mcluhanovského chápání počítače jako extenze rozšiřující symbolické možnosti a schopnosti moderního subjektu. Byl-li čtenáři z prostředí kyberkultury kyberpunk čten mimo jiné jako literární odraz jejich prožívání zrození a šíření nové technologie a mapou jejích možností, pak byl vnímán i jako manifest jejich vztahu k tělesnosti. Kyberpunkový postoj k technologickému „narušení“ těla, k tělesným extenzím, je sice – stejně jako po hackerech zděděný přezíravý postoj k vlastnímu masu – mnohdy spíše estetický než jakýkoli jiný (jako i v případě mnoha jiných témat), ale skrývá v sobě silný potenciál. V kyberkulturní politice tělesnosti, zúročující tento potenciál, je možno rozlišit dva silné základní

proudy.

Základním

jmenovatelem

prvního,

vycházejícího

výrazněji

ze

sociálněvědného prostředí, je téma posílení (empowerment) subjektu, tedy téma, jež odkazuje k osvícenskému projektu i ke kritické teorii. Cestou k tomuto posílení – či zplnomocnění – má být vědomá a cílená technologická metamorfóza fyzického těla i jeho symbolických reprezentací, proměna zohledňující „skutečné potřeby“ realizace subjektu včetně jeho potřeby mít pod kontrolou reprezentaci vlastní tělesnosti a genderu. Tento proud přebírá z kyberpunkové literatury koncept kyborga, který silně politizuje a staví jej jako odpověď mocenské kontrole a foucaultovské biopolitice. Druhý proud, jenž je součástí silně technotopické (tedy techno-utopické) linie kyberkulturních vyprávění o proměnách společnosti v důsledku nástupu nových technologiích, pracuje spíše s vizí opouštění tělesnosti, než s její proměnou, a hovoří o radikálním odtělesnění, o zmizení těla ve smyslu ztráty jeho sociální relevance. Středem narací technotopistů je osvobození

subjektu; digitální technologie dle nich zkrátka nabízí možnost vyvázání se z limitů tělesnosti úplným vnořením se do kyberprostoru, symbolického a sociálního prostoru konstruovaného prostřednictvím pokročilých informačních technologií. 161

Navrátilová 1998.

56

První proud je spojený s Manifestem kyborgů Donny J. Harawayové (publikovaným poprvé v roce 1985), jehož některým aspektům se podrobněji věnuji dále v této podkapitole. Harawayové pokus „vybudovat ironický politický mýtus věrný feminismu, socialismu a materialismu“,162 text vycházející stylem jazyka z nejlepších tradic kyberpunku jako literárního žánru, se patrně stal nejsilnějším a nejcitovanějším textem reflektujícím postup kyberkultury v osmdesátých letech. Harawayová v něm, s nadsázkou a ironií kriticky namířenou proti esencialismu tělesné a sociální identity i druhé vlně feminismu,163 přebírá koncept kyborga jako projekt životní politiky, založené na vědomé re-konstrukci sebe sama, vlastního těla a vlastní identity – Harawayová se vzdává lpění na autenticitě a navrhuje (čímž vlastně „naplňuje“ kyberpunkové vize) cíleně bořit a posouvat diskurzivní hranice a stavět nové, za něž bude jedinec/kyborg ochoten a schopen nést zodpovědnost. Harawayové kyborg ve své fyzické/symbolické jedinečnosti narušuje pohlavní dualismus a další „biologicky dané“ kategorie, úmyslně je trivializuje a renovuje v kontextu propojení těla a stroje, propojení zajišťujícího svobodu jedinečnosti… Harawayová pravděpodobně jako první přichází se skutečně politizujícím přístupem k technologicky modifikované tělesnosti. Její výchozí pozice, totiž socialistický feminismus, k tomuto propojení tělesnosti a političnosti dává samozřejmě silné zázemí – i když Harawayová nakonec nedělá nic jiného, než že „pouze“ probouzí potenciál, který se v kyberkultuře skrývá, vzhledem k její inspiraci Foucaultem, možná už od jejího samého začátku. Kyberkulturní tělo je od této chvíle jednou provždy tématem politickým, spojeným s konstrukcí a rekonstrukcí identity, a zároveň je polem nového uplatnění logiky hackingu. Ikonickým výrokem druhé poloviny osmdesátých let, výrokem vzešlým z popkulturně laděných kruhů okolo magazínu Mondo 2000, může být věta jeho editora R. U. Siriuse: „Spousta lidí v kyberkultuře označuje tělo za kus masa, protože je tak těžko proměnlivé a neflexibilní. A přece se dá i tento kus skutečnosti už dnes hackovat…“164 Proud druhý, spojený především s technooptimistickou digitální avantgardou čtvrté etapy rané kyberkultury, je charakterizován spíše jakýmisi eskapistickými tendencemi, než skutečnou politizací tématu (ačkoli se autoři s ním spojení na Harawayovou často odvolávají). Mezi jinými Jaron Lanier, Timothy Leary, nebo s akademickou reflexí spíše spojení Katherine Haylesová a Michael Benedikt pracují více či méně nápaditě s představou vyvázání se z limitů tělesnosti plným vplutím jedinců do kyberprostoru a vytvořením netělesných, a tedy 162 163 164

Haraway 2002: 51. Viz Navrátilová 2002. Cit. z Freyermuth 1997: 48. (Překlad upraven.)

57

předsudků a svazujících tělesných kategorií zbavených identit, komunit a společností. Jak o deset let později trefně konstatují například Kevin Robins či Jeffrey Fisher, tyto nadšeně optimistické texty utopistického charakteru mají až překvapivě mnoho společného například se středověkým způsobem nahlížení a prožívání tělesnosti165 – a zároveň coby teoretické reflexivní práce disponují jen velmi omezenou výpovědní hodnotou, jak ukazuje Robins ve svém kritickém eseji Kyberprostor a svět, v němž žijeme (2003). I když však tyto často krajně optimistické texty svádějí k prostému odmítnutí s poukazem na jejich nerealističnost, cenu coby svědectví o „duchu doby“ rozhodně mají.166 Haylesová v této souvislosti možná provokativně, ale ne nezajímavě tvrdí, že „od středověku nebyla v populaci zřejmě tak široce rozšířená představa opuštění těla a nikdy nebyla tak silně propojena s existujícími technologiemi“167 a Fisher na adresu naivních, ironických i seriózních utopistů, rozvíjejících kyberpunková témata, poznamenává: „Zatímco v moderním světě tepeme do našich středověkých protějšků pro jejich nadsvětské zanedbání těla, sami se pokoušíme o úspěšné ovládnutí svých těl skrze uplatňování zvláštní formy asketismu. A zároveň, což je ve vztahu k našim současným obavám důležitější, toužíme po nadtělesnosti kyberprostoru, v němž bychom mohli zapomenout na fyzické a mentální limity těla.“168

Tento proud se nicméně na počátku devadesátých let rozplynul v kontaktu s realitou – stejně jako se raná kyberkultura v této době rozplynula v mainstreamu. Inspiraci oběma proudy v sobě ovšem ještě v 1994 spojili Arthur Kroker a David Weinstein ve své knize Data Trash: The Theory of the Virtual Class, když tyto pohledy postavily proti sobě – svůdnou rétoriku mizení tělesnosti prohlásili za ideologický nástroj virtuální třídy, kreativní sebepřetváření pak za jediný možný nástroj technologické rezistence.169 Pozdější práce, rozpracovávající v devadesátých letech téma tělesnosti v souvislostech s ICT a kyborgizací, už překračují horizont samotné rané kyberkultury – i když nesou většinou její zřetelné dědictví a rozhodně jim nelze upřít zajímavost, epistému jádra kyberkulturních narací rozvíjejí již kriticky a jako reflexe se od ní posouvají dále. Ve stručnosti alespoň zmiňme, že v návaznosti na Harawayovou tyto práce akcentují témata identity a genderu, (ne)autenticity a sebereflexivity a takřka bezvýhradně jsou pevně propojená s kulturálními teoriemi. Anne Balsamo (1996) přichází v polovině devadesátých let se svým komplexním

165

Velmi zajímavý je v tomto ohledu Fisherův text The Postmodern Paradiso: Dante, Cyberpunk, and the Technosophy of Cyberspace (Postmoderní ráj: Dante, kyberpunk a technosofie kyberprostoru; viz Fisher 1996), vycházející především

z Baudrillarda a Haylesové. 166 Výbornou ilustrací tohoto je kupříkladu kniha Cyberland Gundalfa Freyermutha (Freyermuth 1996), napsaná stylem a jazykem tzv. digitálního undergroundu – Freyermuth se zde mimo jiné zabývá několika dnes velmi anachronicky působícími směry, jakými byli například extropiáni Maxe Moorea či značně futuristicky orientovaní kryogenikové. Podobnou atmosféru, pro zmiňované období velmi typickou, evokuje také již citovaná práce Timothy Learyho (viz Leary 1997). 167 Hayles 1993: 173. 168 Fisher 1996: 113. 169 Krokerem a Weinsteinem coby symbolickou tečkou za kyberkulturními naracemi se dále podrobněji zabývám v poslední podkapitole Moc, kultura a nová média.

58

konceptem pracujícího-zřetelného-utlačeného-mizejícího těla, Katherin Haylesová (1999) rozvíjí ideu posthumánnosti a například Alison Landsbergová (1996) se zabývá protetickou pamětí a zkušeností. Přehledově a s přesahem k širšímu sociálněvědnému kontextu období devadesátých let v této oblasti shrnují mezi jinými Tony Fitzpatrick (1999) a Mike Featherstone (1996, 1999).

Donna Harawayová: Manifest kyborgů170 Manifest kyborgů feministické autorky Donny Harawayové, ironický, hypertrofovaným kyberpunkovým jazykem hnaný text, znamenal v době svého prvního publikování (tedy v polovině osmdesátých let) pro kyberkulturní témata vstupenku na půdu akademických diskuzí – Harawayová ostře a originálně propojila téma kyborga, tedy téma napřed spojené s technologickými a biologickými obory a později nesoucí stigma žánrové vědeckofantastické literatury, s tématem osobní genderové identity a s krizí genderového dualismu. Byl-li původní koncept kyborga „prostým“ modelem informačního a funkčního propojení organismu a technologie, umožňujícího přežití organismu v nehostinných podmínkách, Harawayová, opírající se o kyberpunkovou jazykovou poetiku, kyborga zmetaforizovala. Posunula jej dále do symbolické roviny, do prostoru osobní identity a její prezentace zbytku společnosti. Kyborg Harawayové je: „...kybernetický organismus, hybrid stroje a organismu, tvor sociální stejně jako tvor fikce. Sociální realitou myslím žité sociální vztahy, naši nejdůležitější politickou konstrukci, fikci, která mění svět.“171

Kyborg se v rukou Harawayové stává nástrojem pro přežití v podmínkách nehostinných symbolicky. Je prostředkem kreativního a imaginativního odporu vůči závaznosti a nereflektovanosti genderové dichotomie i proti totalitě kategorií určujících identitu obecně. Harawayová se zjevně obrací proti tomu, co jiná feministická autorka, Sandra Hardingová, nazývá genderovaným univerzem. Podle Hardingové, vycházející ze strukturalismu,172 je svět strukturovaný podle symbolického genderového schématu, jež patří k nejsilnějším a nejstarším formám symbolické organizace lidského světa: „...jako symbolický systém je genderový rozdíl nejstarším, nejuniverzálnějším a nejmocnějším původcem mnoha morálně-hodnotových konceptualizací všeho ostatního ve světě okolo nás. Kultury přisuzují gender řadě ne-lidských entit, jako například hurikánům, horám, lodím a národům. Jak daleko jen vidíme do minulosti, vždy jsme 170

Česky viz Haraway 2002 (překlad Jolany Navrátilové). Haraway 2002: 52. Podle strukturalistických teorií, vycházejících například z prací Jakobsona, Perice, de Saussura, Lévy-Strausse či Barthese, je symbolická konstrukce světa opřena o systémy binárních opozic mezi označujícími (nahoře/dole, muž/žena, dobro/zlo, my/oni, řád/chaos...). Každá z dvojic významů, jež se podílejí na utváření symbolického světa, v sobě nese mocenský potenciál, protože párové významy, ačkoli se bez sebe vzájemně neobejdou, protože význam jednoho je určován významem druhého, si nejsou hodnotově rovnocenné – každá dvojice označujících je asymetrická a nese implicitní hodnocení skutečnosti, na kterou je metaforicky aplikována. Jeden ze znaků má obvykle dominantní postavení. (Tuto skutečnost ostatně bezpochyby naznačují již dvojice uvedené v předchozí závorce.) 171 172

59

organizovali své sociální a přírodní světy ve smyslu genderových významů, v jejichž rámci byly konstruovány historicky specifické rasové, třídní a kulturní instituce a významy.“173

Dualistický, asymetrický gender prostupuje celým společenským univerzem – Hardingová rozlišuje rovinu individuálního genderu, rovinu strukturální a rovinu genderového symbolismu (respektive, jak sama podotýká, rovinu genderového totemismu), přičemž tyto tři roviny genderu jsou vzájemně provázané.174 Rovina individuálního genderu odkazuje k osobním identitám, utvářeným a realizovaným podle genderové osy. Rovina strukturální se vztahuje ke společenským institucím, jež implicitně i explicitně zahrnují do svých struktur genderovou dichotomii (například v případě pracovního trhu vedou ke strukturálnímu znevýhodňování žen ucházejících se o zaměstnání). Rovina symbolická (totemická) pak charakterizuje skutečnost, že i symbolická konstrukce světa v sobě zahrnuje dělení podle genderových kategorií (nejjasnější je tento fakt samozřejmě v případě předmoderních mytologií; v moderně se tato tendence přesunula například do oblasti vědeckého jazyka). Hardingové koncepci je možno použít jako nástroj k uchopení Harawayové Manifestu, v němž genderová tematika hraje ústřední roli. Ústřední motiv Harawayové textu jsem nastínil výše a posléze jsem ho doplnil poznámkou o ironičnosti (či „rouhavosti“, jak tvrdí ona sama) textu. Z čeho pramení autorčina ironie, která prostupuje celým textem? Příčina se skrývá v hlubokém despektu, který Harawayová chová vůči genderovému dualismu jako takovému a možnosti jakékoli jeho „symbolické“ očisty či reformy. Ironie, vložená do textu věnovanému kyborgovi, může být způsobem zúčtování s vlastní nedůvěrou v možnost obratu v rámci stávajícího genderového kontextu, nedůvěrou formulovanou v jejích takříkajíc „serióznějších“ textech. Sám kyborg se pak zdá být možnou modelovou odpovědí na tyto pochyby. Sandra Hardingová o Donně Harawayové ve vztahu k zásadním otázkám o schopnosti feminismu nacházet nové, objektivnější odpovědi než předchozí kritické směry, ostatně píše: „Harawayová je skeptická, že feministická teorie ... může poskytnout odpovědi. Její otázky vypovídají o stále problematické rozpolcenosti feministických úvah o vědě. Jednu z forem na sebe tato rozpolcenosti bere odvoláním se na kuhnovské argumenty: Muži vidí svět jedním způsobem, ženy jiným; na jakých možných základech, když ne na základech genderové loajality, se rozhodujeme mezi těmito konfliktními přístupy?“175

Harawayová nachází východisko z nepřekonatelného napětí mezi rody v kyborgovi – kyborg kontaminuje binární opozici ženství a mužství novými symbolickými prvky a stává se v genderové hře třetím elementem. Vstup technologie do těla mění původní tělesné hranice

173 174 175

Harding 1986: 17. Tamtéž, 18. Tamtéž, 137.

60

a kategorie, maže je, relativizuje, zpochybňuje jejich danost a neměnnost, stejně jako autentičnost celého původního dualismu. Vstup technologie dává vzniknout přechodné kategorii mezi mužským a ženským, mezi přirozeným a artificiálním, autentickým a neautentickým; kategorii, která – snad že vlastně ani není kategorií – nežádá vlastní jednoznačné zařazení. Slovy Jolany Navrátilové: „v případě lidské pohlavní/genderové identity je kyborg odmítnutím jednoho extrému genderové duality“.176 Sama Harawayová kyborgovu částečnost charakterizuje slovy: „Kyborg je stvořením v post-genderovém světě; nemusí se zahazovat s bisexualitou, preoidipálními symboly, neodcizenou prací či dalšími svody organické celistvosti v konečném uplatnění síly všech částí ve větším celku. … Kyborg je naprosto oddán částečnosti, ironii a perverznosti.“177

Je zřejmé, že Harawayová se explicitně obrací především do roviny individuálního genderu – mýtus kyborga je mýtem regenerace osobní identity skrze přijetí skutečnosti, že naše těla jsou natolik srostlá s mcluhanovskými technologickými a kulturními extenzemi, že „naturalizující“ genderový purismus je anachronismem. Harawayové kyborg je ovšem také politickým projektem. Dualismy přetrvávající v západní tradici, k nimž dualismus genderový patří, jsou podle autorky „součástí systémů logiky a praktik nadvlády nad ženami, lidmi barevnými, přírodou...“.178 Kyborg je tak zdrojem politiky tělesnosti, je politickou identitou, která má nadindividuální přesah. Promítá se tak i do roviny

strukturálního genderu, kde se projevuje snahou narušit genderové kategorie, fixující strukturu moci. Kyborg jako nová symbolická kategorie, kategorie znečištěná, přechodová, nakonec nutně zasahuje i do roviny genderového symbolismu – symbolická rekonstrukce popisu fenoménu kulturně tak zásadního, jako je tělesnost, se nemůže neprojevit na symbolické hodnotě, na významu obou původních součástí genderu, tedy femininity a maskulinity. „Metaforika kyborgů může naznačit cestu z bludiště dualismů, jimiž jsme si vykládali naše těla a naše nástroje,“ píše v této souvislosti Donna Harawayová.179 Kyberkultura si Harawayové text rychle „přivlastnila“, ačkoli je Manifest spíše součástí feministické epistemologické diskuze, než čehokoli jiného. Harawayové logika paradigmatické dekonstrukce byla kyberkultuře, silně ovlivňované kyberpunkem (který je ostatně rovněž možno číst v rovině zpochybňování genderu), blízká. Umožnila kyberkultuře začít se orientovat

v symbolických

nejasnostech

a

dilematech,

spojených

po

„vstupu

do

kyberprostoru“ s narušením autenticity a ověřitelnosti, a navíc se jevila jako příhodně otevřená a kreativní odpověď na kyberkulturní odtažitost k „masu“.

176 177 178 179

Navrátilová 2002: 61 Haraway 2002: 53. Tamtéž, 56. Tamtéž, 58.

61

Komunita, veřejný prostor a nová média „Prostor pro cosi jako komunity počítačových sítí se otevřel v době, kdy se zdá, že řada komunit »reálného života« je ohrožena, a to částečně právě těmi technologickokulturními silami, které činí internetovou kulturu uskutečnitelnou.“ (Wilbur 1996: 5.)

Obdobnou úlohu, jakou v kyberkulturních naracích sehrál v rovině proměny subjektu koncept kyborga, si na úrovni technologicky podmíněné proměny kolektivity vydobylo téma, jež v inspiraci Howardem Rheingoldem (1993) bývá zastřešeno spojením virtuální komunita. Je-li možno v souvislosti s kyberkulturními naracemi hovořit o jisté nostalgii, pak především právě díky vztahu kyberkultury ke komunitě. Zatímco v linii vyprávění o kyborgovi a tělesnosti klade kyberkultura důraz na individuální transformaci, vedoucí k emancipaci subjektu či dokonce jeho takříkajíc „úplnému“ vyvázání se z limitů fyzična i pout fyzické dimenze společenskosti, linie vyprávění o komunitě kyberkulturní narace

akcentují svého druhu opak –

schopnost technologie oživit

prostřednictvím komunikace komunitu a mezilidské vazby.180 V úzké souvislosti s námětem virtuálně obrozené komunity pak rozvíjejí téma kyberprostoru jako nové formy prostoru veřejného,

skýtajícího

habermasovsky

díky

pojímané)

sílící

komunitní

veřejné

sféry.181

diskuzi Již

naději

v úvodu

na

této

oživení

(intuitivně

podkapitoly

ovšem

poznamenejme, že v kontrastu vůči tématu kyborgizace tělesnosti se linie narací o komunitě neopírá o výraznější původní koncept, rodí se jaksi intuitivně v reakci na zkušenosti s prvními formami síťové komunikace, a téma veřejného prostoru a veřejné sféry odkazuje k Habermasovu pojetí veřejnosti i k jeho kritikům jen velmi implicitně a ve formě debaty se plně rozvíjí až na samém sklonku rané kyberkultury a později. Komunita hraje v kontextu rané kyberkultury podstatnou úlohu již od její první etapy, jak ostatně naznačuji již výše. Ačkoli například hackerský étos podtrhoval víceméně individualistické ba libertiánské hodnoty, rozvíjen byl v prostředí relativně kompaktních 180 Tyto tendence jsou při podrobnějším zamyšlení stejně komplementární, jako protichůdné – a zajímavé může být, že svým způsobem odpovídají charakteru, který psychopatologie připisují tzv. hraniční osobnosti. 181 Veřejnou sférou Jürgen Habermas chápe „především tu oblast našeho sociálního života, v níž se může formovat veřejné mínění. Přístup do ní je zaručen všem občanům. Část veřejné sféry vzniká v rámci každé konverzace, v níž soukromá individua svým shromažďováním se formují veřejné tělo.“ (Hamerbas 1989.) Veřejná sféra je ideálním typem té oblasti sociálního života, v níž se v racionální veřejné debatě formuje veřejné mínění. Jednou z příčin ohrožení či přímo destrukce veřejné sféry je podle Habermase ztržení mediálních prostor. Komodifikace obsahů, publika a politických témat je v Habermasových očích zároveň příčinou i důsledkem zániku reálné veřejnosti. PR techniky a persuazivní strategie refeudalizují veřejnost tím, že instrumentálně a intencionálně, v zájmu vlastních parciálních cílů, vytvářejí “umělý”, tj. z veřejné debaty nevyplývající konsenzus. “Skutečná” veřejnost mizí – je rozbita, “falešně demokratizována” tím, že je rozšířena o nekompetentní, nevtaženou, veřejné diskuse neschopnou masu. Většina publika – kterým je ve 20. století “veřejnost” spíše než skutečnou veřejností – postrádá zájem o veřejné dění, je názorově nevyhraněná, a proto manipulovatelná. Prostředkem této manipulace je především fiktivní konsenzus – vznikající bez skutečné veřejné diskuze na základě statistické hry se zastoupením heterogenních, dílčích zájmů apatického

62

komunit studentů institutů a univerzit; hackerská komunita, vyrůstající na kontrakulturních komunitních ideálech šedesátých let, pak sehrála klíčovou úlohu v druhé etapě rané kyberkultury, kdy se těžiště kyberkulturních skupin přesunulo do počítačových klubů, a výrazně komunitarianistické postoje se promítly i do formování prvních forem veřejně dostupné síťové komunikace.182 Zde je patrně možné hledat kořeny zmíněné podvojnosti kyberkulturních narac narace kyberkulturní narace kyberkulturníí – původní hackerský ideál technologicky soběstačného (a díky technologii soběstačného) individua byl naplňován prostřednictvím výrazné skupinové kooperace, a to navíc – vzhledem k tomu, že pevně zakořenil v prostředí Západního pobřeží Spojených států, prosyceného dědictvím komunitních hnutí – veterány květinových subkultur. První výraznější reflexe se nicméně komunita v rámci kyberkultury dočkala ze strany kyberpunkové literární fikce, reprezentující dystopické křídlo kyberkulturních narací. Kyberpunková deziluzivní vize extrapoluje sílící individualistické tendence a vykresluje technologizovanou společnost charakteristickou „ústupem veřejného prostoru a sílící privatizací mnoha aspektů sociálního života“ (Featherstone a Burrows 1996: 12). Pakliže mají v kyberpunkové vizi komunity své místo, pak jsou to komunity exkludované, komunity ocitající se mimo rámec legitimní společnosti.183 A jakýkoli náznak veřejného je v kyberpunkovém světě dávno umlčen. Z pohledu kyberpunku technologie společnost atomizuje a veřejný zájem rozpouští v potopě partikularismu a smrtícího post-politického pragmatismu individuálních a korporačních ambicí.184 Kyberpunk ovšem v komunitně laděných kyberkulturních kruzích vyvolává protireakci, nesoucí s sebou vzepjetí utopizujícího optimismu. Digitální avantgarda, delegující se do role „samozvaných věštců“ (jak je v této souvislosti označil Kevin Robins),185 chápe kyberprostor jako nástroj odpovědi na reálný svět – podle Robinse bývá „…kyberprostor … popisován jako reakce na skutečný svět či v opozici vůči němu a bývá zjednodušeně spojován s představami nových a inovativních forem společnosti a společenství“.186

Novým médiím je tedy přisouzena schopnost obrodit ve virtuální podobě komunitu – kyberprostor nabízí nový typ neformálního prostoru, umožňujícího nejen na tělesnosti nezávislou seberealizaci, ale i místo, vzdálené ve své virtualitě formalizovanému světu konce publika, posunovaného do “pozice veřejnosti” spíše PR aktivitami politické reprezentace, než vlastní potřebou politického sebevyjádření. (Habermas 2000: 281-299, 319-333.) 182 Viz Rheingold 1993, 2. kapitola. WWW: http://www.rhaingold.com/vc/book/2.html 183 V centru Gibsonových textů stojí sociálně „očištěná“ individua, zavázaná pouze formálním organizacím. Komunita je ikonou vzdrou proti systému (jako v případě Modern Panters v Neuromancerovi, Gibson 1992) nebo úniku před systémem (Lotekové v povídce Johny Mnemonic, Gibson 1991). Neal Stephenson pak komunitu (ve Spojených státech do značné míry propojenou s fenoménem tzv. sousedství, neighbourhood) takřka parodicky a cynicky bezezbytku komodifikuje, a tedy umrtvuje. 184 Kyberpunk odsuzuje politickou sféru k smrti – viz podkapitola Kyberpunk – technologie v soukolích fikce. 185 Robins 2003: 17. 186 Tamtéž, 18.

63

dvacátého století, a proto nakloněné novým formám společenství. V této souvislosti kyberprostor začíná být – coby otevřená komunikační platforma, umožňující vznik specifických forem komunit – chápán jako nová forma veřejného prostoru, slibujícího oživení veřejné sféry. Například Derek Foster tak ještě v polovině devadesátých let příznačně pro tento přístup popisuje virtuální komunity jako „nový druh veřejného prostoru, v němž jsou si všechny hlasy rovné, kdokoli může hovořit kdykoli a nikdo nemůže být umlčen.“187 Zizi Papacharissiová charakterizuje tento postoj slovy: „Utopická rétorika, obklopující nové mediální technologie, slibuje výraznější demokratizaci postindustriální společnost. … Nové technologie poskytují informace a nástroje, umožňující posílení role veřejnosti na sociální a politické aréně,“188

Papacharissiovou,

Robinsem

i

dalšími

kritizovaná

utopická

rétorika

bezvýhradných

proponentů technologie nacházela svou oporu nejen v pracích digerati a v kruzích sanfranciské scény (tj. především okolo magazínu Mondo 2000), ale promítala se i do pozvolna sílící akademické reflexe kyberkulturních námětů. Příkladem tohoto mohou být příspěvky v Cyberspace: First Steps,189 sborníku První konference o kyberprostoru (The First

Conference on Cyberspace), jež se konala na Texaské univerzitě v Austinu v květnu roku 1990. Za nejznámější a nejvlivnější představitele technologického komunitarianismu lze dle všeho považovat dva autory, uzavírající raně kyberkulturní debatu: Howarda Rheingolda, jenž prosadil termín virtuální komunity (později rozvíjený dalšími autory), a Williama Mitchella, digitálně resuscitujícího odkaz řeckého polis i kavárenské kritické veřejnosti konce osmnáctého a první poloviny devatenáctého v koncepci elektronické agory. K popularitě těchto autorů i k jejich vlivu na akademickou reflexi ICT přispěla mezi jinými jistě i skutečnost, že oba se opírají o diskurz interpretativní sociologie a zároveň již překračují hranice zaslepeného optimismu a nechávají ve svých úvahách zaznívat kritické tóny. K Rheingoldově nejznámější knize Virtual Communities: Homesteading on the Electronic

Frontier

(1993),

věnované

skupinám

zabydlujícím

elektronický

veřejný

prostor

a

představujícím dle autora fragmenty nové formy veřejnosti, i k jeho konceptu virtuální komunity se dále vrátím podrobněji. Zde se pozastavím u Mitchellovy knihy City of Bits (1995). Mitchell, děkan jednoho z ústavů MIT, vidí v počítačových sítích, ve „fragmentech toho, co je rychle přicházející celosvětovou, širokopásmou, digitální telekomunikační sítí“,190 nový druh veřejných prostor, jež popisuje metaforikou urbánní architektury a které v inspiraci 187 188 189 190

Foster 1996: 30. Papacharissi 2002: 9-10. Viz Benedikt 1991. Viz Mitchell 1995, 1 kapitola.

64

starořeckou tradicí nazývá elektronickými agorami. Mitchell, předkládající efektní, odlehčený, a přece poměrně radikální text, nenechává čtenáře zbytečně tápat, jaké paralely hledat, když píše: „Jmenuji se [email protected] (i když mám řadu přezdívek) a jsem elektronický flâneur. Potloukám se po síti. Má klávesnice je mou kavárnou.“191 Elektronická síť, město bitů, pro Mitchella v prvé řadě se všemi konsekvencemi symbolizuje nový způsob prostorové a veřejné organizace společnosti: „…celosvětová počítačová síť – elektronická agora – rozvrací, nahrazuje a radikálně mění naše pojetí prostoru setkání, komunity a městského života. Síť má zcela odlišnou fyzickou strukturu a řídí se podle pravidel zcela odlišných od těch, jež organizují aktivity na veřejných místech tradičních měst. Ve 21. století sehraje ve společenských způsobech stejnou roli, jakou (podle Aristotelovy Politiky) v životě řeckých polis a na prototypických náčrtcích měst … sehrála agora centrální, prostorově ohraničená a architektonicky oslavovaná.“192

Povaha vlivu, jaký bude mít elektronická agora na společnost, je dle Mitchella dána vlastnostmi, které jsou pro počítačově mediovanou komunikaci unikátní. Elektronická agora je v prvé řadě ne-prostorová a ne-fyzická, a tudíž překlenuje prostorové a fyzické bariéry a nerovnosti – pro Síť podle Mitchella již, narozdíl od v tradičním prostoru lokalizovaného města, neplatí, že „to, kde jste, většinou říká, kdo jste“.193 Netělesná identita obyvatele elektronické agory je tvořená asambláží jeho alias a agentů a členství v různých diskusních skupinách – a fyzické a prostorové charakteristiky obchází. Mitchell sice zdaleka není zcela nekritický,

jako

jeho

předchůdci

(bezvýhradnému

technooptimismu

už

v polovině

devadesátých let ostatně zvoní hrana), a upozorňuje na to, že svět netělesné komunikace může utvářet nové typy nerovností (například v rychlosti připojení či vůbec jeho vlastnictví), ale poněkud překvapivě obchází úvahu, že postavení ve „fyzickém“ a „prostorově lokalizovaném“ městě (a s ním spojené nerovnosti) může mít dramatický vliv vůbec na přístup k elektronické agoře jako takové.194 Další, již členitější diskuze se již – podobně, jako v případě tématu předchozí podkapitoly – odehrává za historickými hranicemi rané kyberkultury. Od poloviny devadesátých let se prosazující kritičtější vlna reflexe, spojující v sobě kyberkulturní dědictví s plody diskuze o teledemokracii,195 v podstatě odmítá jednostrannost předcházejících těšitelů i skeptiků a debatu argumentačně problematizuje. Kupříkladu Zizi Papacharissiová (2002) a Mark Poster (1996) se shodují, že kyberprostor je specifickou formou veřejného prostoru, představující výzvu habermasovsky pojímané veřejnosti a prubířský kámen teorií Habermasových kritiků. 191

Tamtéž. Tamtéž. 193 Taméž 194 Výzkumy NTIA (1999), prováděné již v době, kdy Mitchell psal svou knihu, ukazují, že rozložení nerovnosti v přístupu k Internetu ve Spojených státech kopíruje tradiční strukturální nerovnost. 192

65

Jsou zároveň zajedno ale i v tom, že způsob, jakým nová média do širší diskuse o veřejnosti zasáhnou, je dnes doposud jen těžko predikovatelný. Ve vztahu k těmto očekáváním lze dnes rozlišit přinejmenším tři proudy – první z nich se kloní k názoru, že kyberprostor přijme stávající politickou kulturu, bude důsledně komercionalizován a nestane se tak (v souladu s Habermasovou logikou) v žádném slova smyslu dějištěm nové proměny veřejnosti (jak tvrdí

například

Robert

McChesney);

druhý

vidí

v kyberprostoru

nástroj

výraznější

partikularizace veřejnosti a posílení společenských a politických minorit (tento postoj je charakteristický například pro feministickou teorii); třetí se přiklání k názoru, že komunikace zprostředkovaná novými médii povede důslednější individualizaci a privatizaci společenského života (či – jak to nazývá Jaromír Volek – k elektronickému izolacionismu)196 a veřejnost spíše oslabí, než posílí.

Howard Rheingold: Virtuální komunita197 Idea virtuální komunity, jejíž autorství bývá připisováno Howardu Rheingoldovi, patří vedle Gibsonova kyberprostoru a Harawayové kyborga k nejživotaschopnějším kyberkulturním odkazům. Svou vizi virtuální komunity coby nové formy společenství Rheingold představil v již zmiňované knize The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier (1993), jež byla de facto esejistickým průvodcem soudobým světem počítačově mediované komunikace.198 Svým pojetím je svého druhu případovou etnografickou studií, tendující k širším zobecněním; je zprávou o síťové konferenci WELL, jež byla v polovině osmdesátých let založena v San Francisku veterány komunitních experimentů květinového hnutí a která se ještě před svým připojením k Internetu stala jednou z nejznámějších místních konferenčních počítačových sítí. Jakkoli je Rheingoldův text s ohledem na podrobnost jeho popisu způsobu fungování i společenské organizace WELL přitažlivý coby historický dokument o konkrétní komunitě uživatelů jedné z ranějších podob počítačových sítí, tuto vrstvu Rheingoldova textu zde ponechám stranou a soustředit se budu pouze na autorovy obecnější teze, týkající se virtuální komunity a emancipační a kontrolního potenciálu ICT. Rheingoldova výchozí pozice je pro digerati, pro „elitní“ obhájce technologie, vyrůstající z rané kyberkultury (jak je o nich psáno výše, v podkapitole Vymezení a periodizace rané

kyberkultury) charakteristická. Rheingold o pionýrském světě elektronické komunikace, o 195

Téma teledemokracie, podporované například Alvinem Tofflerem (viz Dahlberg 2001), je spojené s projekty (např. Qube, Televote) pokoušejícími se od sedmdesátých let využít možností kabelové televize ve službách přímé demokracie. Od poloviny osmdesátých let začala být v teledemokratických projektech kabelová televize nahrazována novými médii – počítačovými sítěmi. 196 Viz Volek 2003. 197 Rheingold 1993.

66

světě nové frontier, vypráví z postavení průkopnického uživatele a svým vyprávěním směřuje mimo kyberkulturní okruhy. Svou motivaci k psaní, své východisko shrnuje slovy: „Napsal jsem tuto knihu, abych pomohl lépe informovat širší populaci o možném významu kyberprostoru pro politické svobody a o způsobech, jakými mohou virtuální komunity změnit naše individuální i komunitní prožívání reálného světa. … … Mám zájem o to, co se děje v kyberprostoru, a o to, co se děje v kyberprostoru s naší svobodou, protože tam trávím hodně času. Jedním z postojů, prezentovaných v této knize, je hlas autora coby občana a veterána budování virtuální komunity: Jsem součástí příběhu, který popisuji, a hovořím z pozice domorodého informátora i neakademického společenského vědce.“199

Virtuální komunity, které stojí ve středu jeho úvah, Rheingold poměrně jednoduše definuje jako „sociální uskupení, která vznikají v Síti, pokud se lidé veřejných diskusí účastní dostatečně dlouho, s dostatečným lidským vcítěním“.200 Požadavek intenzity vztahů je podle něj možno naplnit pouze v případě, že virtuální komunita je komunikační extenzí komunity fyzické, respektive pokud je spojena i jinými, než mediovanými vazbami. Za tento postoj si sice Rheingold vysloužil kritiku,201 ale projevil jeho prostřednictvím větší míru realističnosti, než jaká byla vlastní jeho předchůdcům – už proto, že své přesvědčení, že virtuální komunity mohou posilovat komunikační toky a participační tendence v „reálných“ komunitách, opíral o konkrétní, praktickou zkušenost. „WELL od začátku vnímám jako autentickou komunitu, protože je zasazená do mého každodenního fyzického světa. WELLeťané, kteří nežijí v dosahu sanfranciské Bay area, jsou podle svých možností nuceni zapojovat se do lokálních sítí svých fyzických známých.“202

Úspěch počítačově mediované komunikace je podle Rheingolda ostatně spojen právě s tím, že tato forma komunikace podle něj kdekoli, kde je realizována, vede ke vzniku virtuálních komunit, provázaných s reálným světem. Rheingold toto poměrně emotivně vysvětluje jako důsledek „hladu po komunitě, který roste v srdcích lidí po celém světě spolu s tím, jak více a více neformálních veřejných prostorů mizí z našich reálných životů“.203 V tomto ohledu se již od jiných technotopických autorů neliší – reálný svět není v pořádku, ale počítačová technologie nabízí řešení jeho neduhů, pramenících z rostoucího odcizení, říká jinými slovy. Rheingold vychází, jak je zřejmé, z výrazně komunitarianistických pozic, a komunitu proto vnímá jako základ občanské demokracie, opírající se o veřejnou diskuzi – a na komunitním potenciálu nových technologií dále staví svá „aktivistická“ východiska.

198

Obdobný tvůrčí postup ostatně volili, třebaže ve vztahu k jiným tématům, i další autoři – jisté stylové paralely lze najít například v Rushkoffově Cyberii (2000), Couplandove Generaci X (1999) nebo Freyermuthově Cyberlandu (1997). 199 Rheingold 1993, kapitola 1. 200 Tamtéž. 201 Viz např. Shawn 1996. 202 Rheingold 1993, kapitola 1. 203 Tamtéž.

67

Jednotlivé virtuální komunity, zahrnující stovky až tisíce uživatelů a postupně připojující na počátku devadesátých let své konferenční systémy k Internetu, se v Rheingoldových očích stávají součástí jediné celosvětově integrované entity, jakési zastřešující kultury, „podobně jako se zastřešující kulturou staly Spojené státy poté, co telegraf a telefon propojily jednotlivé státy“.204 Počítačově mediovaná komunikace je zároveň – vzhledem k tomu, že přináší nový komunikační model, odlišný od modelu nabízeného jednosměrnými, elitami ovládanými

masovými

médii

–

výzvou

stávajícím,

politicky

ukotveným

mediálním

monopolům. Na základě toho Rheingold usuzuje, že počítačově mediovaná komunikace nejenže nabízí možnost oživení národně lokalizované občanské demokracie, ale vzhledem k tomu, že utváří „svět, v němž každý občan může vysílat směrem ke každému občanovi“,205 vyzývá i k vytvoření alternativních planetárních informačních sítí. Využití možností nové technologie, tedy jejího mocenského (respektive subverzivního) potenciálu, by mělo být nejen cílem členů virtuálních komunit, ale je v zájmu společnosti jako takové – „budoucnost Sítě je, vzhledem k jejímu potenciálnímu vlivu na názory a vnímání tolika lidí, propojená s budoucností komunity, demokracie, vzdělání, vědy a intelektuálního života,“ tvrdí Rheingold. Zároveň podotýká: „Technologie, která umožňuje vznik virtuálních komunit, má potenciál mít za relativně nízkou cenu enormní vliv na obyčejné občany – vliv intelektuální, společenský, komerční a, což je nejdůležitější, vliv politický. Technologie sama ale tento potenciál nenaplní; tato latentní technická moc musí být rozumně a s rozmyslem využita informovanou populací.“206

Takováto vize (kterážto se později promítla například do výše přiblíženého Lévyho pojetí kyberkultury nebo do Goreovy obhajoby Internetu jako demokratizačního nástroje globálního dosahu)207 je v jisté své konzervativnosti (spočívající ve víře v revitalizaci komunity a globálním

oživení

komunitních

či

„rodinných“

hodnot)

reprezentativním

shrnutím

technooptimistické rétoriky. Je možno ji „považovat za dobrý kondenzát pragmatického pohledu na sdružování a kolektivitu v kyberprostoru,“208 tvrdí Kevin Robins a dodává: „Rheingoldův popis virtuální komunity se ukazuje nebýt ničím jiným, než elektronickou obměnou toho, čemu Iris Young říká »rosseauovský sen« – sen transparentní společnosti, v níž »ideál komunity vyjadřuje touhu po souladu mezi lidmi, konsenzu a vzájemném porozumění«. Což je sociální vize, kořenící v prvotní touze po uzavření a celistvosti.“209

Přesto ovšem nelze Rheingoldovi upřít jistou míru kritičnosti, která jeho utopismu poněkud obrušuje hrany. 204 205 206 207 208 209

Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Viz Lévy 2000, Gore 1994. Robins 2003: 19. Tamtéž.

68

„Ačkoli jsem entuziastický ohledně osvobozujícího potenciálu počítačově mediované komunikace, ve vztahu k léčkám skrytým ve směšování technologie a lidských vztahů se snažím mít oči otevřené,“210

tvrdí Rheingold a doplňuje, že: „[d]očasně máme přístup nástroji, který může do našich životů vnést společenskost a porozumění a může pomoci oživit veřejnou sféru. Ten samý nástroj, nepatřičně kontrolovaný a využívaný, se může stát nástrojem tyranie.“211

Rheingold si je, podobně jako například Hakim Bey,212 plně vědom dočasnosti jisté politické autonomie kyberprostoru a vyslovuje se pro to, aby jeho stávající „obyvatelé“ využili krátící se čas k budování alternativních politických struktur, postupů a kanálů, dříve než bude kyberprostor kolonizován mocenskými strukturami z „reálného života“. Technologie, která může být na jedné straně využita například ke konferenčnímu propojování univerzit, organizaci politického odporu či šíření zpráv, neurčovaných agendou masových médií, se totiž podle Rheingolda může stát i nástrojem sloužícím „zítřejší verzi“ Foucaultova Panoptikonu. „Vzhledem k množství soukromých dat a soukromého jednání, přesunujících se do kyberprostoru, je potenciál pro totalitní zneužití tohoto informačního tkaniva signifikantní a varování kritiků zaslouží sluchu.“ 213

Rheingoldovo vyprávění o virtuální komunitě tak nejen precizuje mýtus počítače coby komunitního média, ale zároveň i předznamenává výrazně kritičtější hlasy, mezi něž patří například Arthur Kroker a Michael Weinstein, jimž se věnuji v následující podkapitole.

Moc, kontrola a nová média „Vlády industriálního světa, vy unavení obři z masa a oceli, přicházím z Kyberprostoru, nového domova Rozumu. Jménem budoucnosti žádám vás, patřící k minulosti, abyste nás nechali být. Nejste mezi námi vítáni. Tam, kde se shromažďujeme, svou mocí nevládnete.“ (Barlow 1996.)

Téma moci a kontroly – vzhledem k tomu, že je jednou ze součástí jádra kyberkulturních narací – prochází jako červená nit všemi třemi předchozími podkapitolami, věnovanými ilustraci kyberkulturních narací. Podstatnou roli hraje v kyberpunkové fikci, klíčové je pro téma kyborga a kyberkulturní politiky tělesnosti a, jak ukazuje i závěr předchozí podkapitoly, nevyhnutelně se promítá i do kyberkulturního vyprávění o komunitě a kyberprostoru jako prostoru veřejném. Proto v této poslední podkapitole, jež je rozsahem nejkratší, v podstatě jen ve stručnosti shrnu a doplním naznačené, abych se dále mohl věnovat stati The Theory

210 211 212 213

Rheingold 1993, kapitola 1. Tamtéž. Bey 1991. Rheingold 1993, kapitola 1.

69

of Virtual Class (Teorie virtuální třídy) Krokera a Weinsteina, která debatu o moci a nové technologii ukončuje. Diskuze o vztahu nových médií (a od počátku devadesátých let především Internetu) a moci se bez výjimky opírají o specifické (technologické) vlastnosti pokročilých komunikačních a informačních technologií, tak jak byly přiblíženy již v souvislosti s jádrem kyberkulturních narací. Všem dále zmíněným přístupům je společný předpoklad, že nové technologie změní mocenské praktiky, způsob uplatnění moci i odporu proti ní. Dystopičtější či přinejlepším dvojznačné kyberpunkové pojetí nových technologií jakožto kontrolního nástroje je, obdobně jako u předchozích námětů, na konci osmdesátých let vystřídáno optimismem, zdůrazňujícím především kladné aspekty nových technologií. Ty měly posilovat a zplnomocňovat jedince, oživovat veřejnou sféru a oslabovat centrálně pojatou moc, jíž byl fyzicky rozptýlený a důsledně decentralizovaný kyberprostor, obývaný neověřitelnými/neauntentizovatelnými subjekty, antivirem. S koncem rané kyberkultury se nicméně začínají znovuozývat kritické hlasy, varující před možným mocenským využitím „svobodné technologie“ i před zneužitím optimistické rétoriky coby manipulativní ideologie. Základní kyberkulturní argumenty o vztahu moci a nových médií se do jisté míry překrývají se zaměřením dvou předchozích podkapitol – jsou pronášeny v souvislosti s individuem (a jeho zájmy a identitou), s komunitou (a skupinovými zájmy a identitami) a s veřejnou sférou. K tomuto závěru dochází ve svém eseji Democracy via cyberspace i novozélandský teoretik Lincoln Dahlberg (2001), mapující tématu moci blízkou diskuzi o demokratizačních možnostech kyberprostoru. Dahlberg v této diskuzi rozlišil tři hlavní proudy – liberálně individualistický, komuinitarianistický a deliberativní. I když Dahlberg do svého přehledu zahrnuje z velké části i názory, rodící se mimo rámec kyberkultury, jeho typologie je uplatnitelná i na vztah kyberkulturní vztah k moci. Liberálně individualistický proud vychází z tradic podtrhujících postavení jedince jako autonomního, racionálního subjektu. V prostředí kyberkulturních narací se tento proud projevuje v naracích vyprávějících o těle a identitě, jež byly charakterizovány v podkapitole

Kyborg – technologie, tělo, identita. Technologie dává prostředky ke kreativní diskurzivní i fyzické hře s identitou a tělesností, čímž vymezuje oblast odporu proti foucaultovsky pojaté moci, proti významové totalitě. Vedle takto pojatého individualismu se ovšem v kyberkultuře rodí i konceptuálně méně složité, čistě politickým jazykem formulované postoje, které se odvíjejí od odporu proti prvním snahám státní moci o kontrolu a o právní a vlastnickou regulaci Internetu. Dahlberg je souhrnně označuje za kyber-libertiány a spojuje je například s nevládními občanskými aktivitami, jakými jsou v počátku devadesátých let vznikající

Electronic Frontier Foundation a Progress and Freedom Foundation, jež se profilovaly mimo

70

jiné v odporu proti projektu digitální superdálnice, obhajovaného Clintonovou administrativou v souvislosti

s

návrhem

Národní

informační

infrastruktury

(National

Information

Infrastructure). Autoři, obhajující pozice kyber-libertianismu (mezi něž patří například George Keyworth, John Perry Barlow či Mitchell Kapor), považují kyberprostor v prvé řadě za sféru osobní svobody, vyvázanou ze závazků vůči státní moci – a jejich postoj dobře zachycuje citace Barlowovy Deklarace nezávislosti kyberprostoru (1996), otevírající tuto podkapitolu, stejně jako jej vystihují Keyworthova slova, věnovaná digitální superdálnici, která: „...bude vlastněná vládou, spravována byrokracií a bude mít omezenou přístupnost. Kyberprostor – s Internetem coby svým prvním projevem – je založen na nesmírně široké vlastnické struktuře, je spravován zplnomocněnými jedinci a jeho přístupnost je virtuálně neomezená. … Kyberprostor je kulturou a společností lidí, kteří jsou individuálně posíleni digitálním spojením.“214

Kyber-libertianismus a teorie kyborga, zvýrazňující individuální emancipativní potenciál technologie, pak nalézaly vyvažující kontrapunkt v komunitarianisticky orientovaných postojích (očekávajících oživení komunity a skupinového zájmu)215 a s nimi spřízněných deliberativních argumentech (spojujících nové technologie s vytvářením „třetích míst“, podporujících racionální veřejnou diskuzi), jejichž optiku ovšem přibližuje již předchozí podkapitola.

Arthur Kroker a Michael Weinstein: Teorie virtuální třídy216 Kniha Data Trash: The Theory of Virtual Class kanadských politologů a mediologů Arthura Krokera a Michaela A. Weinsteina je v kontextu kyberkultury prvním rozsáhlejším pokusem o kritickou analýzu vztahu moci a nových médií. Poprvé vyšla v roce 1993, tedy v závěru čtvrté etapy rané kyberkultury, v době, kdy Spojené státy zažívaly masivní vlnu rozšiřování Internetu a kdy se informační technologie etablovaly jako jedno z nejsilnějších a nejperspektivnějších odvětví a zároveň se stávaly silným politickým tématem. Data Trash přelomovost této doby odráží – kniha se pohybuje na hranici mezi subkulturně laděnou „efektně-kyberpunkovou“ reflexí a „seriózní“ reflexí akademickou; je stále pokusem o anticipaci technologizované společnosti (i když pokusem rozhodně již nikoli zcela optimistickým), ale opírá se o silné společenskovědní tradice. Konec dvacátého století, ubíhající ve znamení přechodu k digitální technologii, je podle Krokera a Weinsteina charakterizován manifestní protechnotopickou rétorikou svobody a emancipace, ale zároveň skrytým a touto rétorikou utajovaným vytvářením nového 214

Keyworth 1997, cit. z Dahlberg 2001: 162. Až druhá polovina devadesátých let ukázala, že například právě komunitarianistické postoje, pracující s představou virtuální komunity schopné uskutečnění kolektivní akce či formulace kolektivního zájmu, docházejí naplnění – jak ukazuje Ivo Bělohoubek (2001), děje se tak například v souvislosti s komunikaci mezinárodních nevládních organizací, spojených s tzv. globálním aktivismem. 215

71

kyberautoritářského mocenského řádu, soustředěného okolo virtuální třídy, tedy třídy ovládající rozvoj digitální technlogie a diskurzy s ní spojené. Podle Krokera a Weinsteina se virtuální třída, reprezentovaná výrobci a vývojáři hardwaru a softwaru a k nim patřícími kyberkulturními vizionáři, opírá o mytologii elektronické hranice (frontier) jako jediného možného pozitivního dějinného horizontu, v zájmu čehož potlačuje veškerou mnohohlasnost kyberkulturního světa, veškeré hlasy kritické vůči jejich dominantnímu pojetí virtualizované společnosti. Krokerův a Weinsteinův text, postavený na neomarxistických východiscích, navazuje na teze Dony Harawayové a staví do samého středu své anticipační analýzy mocenských vzorců a strategií, spojených s nástupem digitálních technologií, vedle konceptu virtuální třídy tělo a tělesnost – politika odtělesnění může mít podle Krokera a Weinsteina spíše než emancipativní charakter povahu manipulace, může být mocensky motivovaná, a rétorika odtělesnění může být pouhou ideologií, svodem, zástěrkou skutečnému směřování kyberkultury. Ve vztahu k tělesnosti podle Krokera a Weinsteina dochází a především bude docházet k takzvanému mizení těla. Virtuální kultura – jak Kroker a Weinstein nazývají kulturu společnosti ovládané virtuální třídou – je ve vztahu k subjektu založena na jeho novém zvěcnění, důkladnějším, než jakého byla zdrojem i svědkem industriální moderna. Virtualizovaný člověk, člověk připojený k digitální dálnici217 ovládané virtuální třídou, je cenný jako soubor symbolů a informací o sobě samém; pro virtualizovanou společnost má hodnotu pouze jako symbolický, čistý datový konstrukt. Reálné, tedy fyzické tělo z virtualizované společnosti mizí v tom smyslu, že je zcela podřízeno své virtuální reprezentaci a jeho reálná podoba ztrácí relevanci. A i když s kategorií genderu, narozdíl od Harawayové, Kroker a Weinstein výslovně nepracují, je přínosné sledovat linky jemné implicitní kritiky genderovaného světa, jež jejich textem prostupují, a ještě jednou se tak vrátit k Hardingové schématu genderovaného univerza. Znovupoužití této optiky totiž nabízí poměrně sdělný analytický nástroj218 i možnost navázání na výše uvedené pasáže o Harawayové. V rovině strukturálního genderu je Krokerem a Weinsteinem negatiivně vylíčená a bez výjimky odmítaná společnost virtuální třídy společností výsostně maskulinních rysů. Virtuální třída je tvořena „věčnými chlapci“, soutěživými a výkonnými, realizujícími v kyberprostoru dravou a primitivní variantu „predátorského kapitalismu“. Kyberprostor, ovládaný virtuální

216

Kroker a Weinstein 2001. Digitální (super)dálnice (Digital Superhighway) – saoučást již zmiňovaného amerického vládního projektu Národní informační infrastruktury; Clintonova administrativa v tomto byla podporována např. Microsoftem. K. a W. vymezují digitální dálnici (jako projekt virtuální třídy) proti stávajícímu pojetí Internetu jako decentralizované, a tedy svobodné Sítě. 218 Gender sice u Krokera a Weinsteina – narozdíl od Harawayové Manifestu – používán jako zjevná analytická kategorie, ale hraje v jejich textu výánzamnou roli. 217

72

třídou, je sociálním prostorem podřízeným maskulinní autoritě, prostorem dobíjeným a podmaňovaným. Maskulinita virtuální třídy je navíc maskulinitou regresivní, maskulinitou věčně nevyspělou, nezralou, a proto záludnou a deformovanou a v zásadě dosud neplodnou; maskulinitou svým způsobem pre-sexuální, maskulinitou, jež ve své „nezralosti“ jako by ani nepočítala s feminitou: „Buržoazní maskulinita byla vždy prepubescentní: myšlenky malých chlapců, snících o tom, co všechno budou moci dělat, až ovládnou svět; jenže světem je nyní kyberprostor. Být bohem kyberprostoru – veřejná ideologie jako fantazie prepubescentních mužů: Regrese od pohlaví k autistickému mocenskému stylu.“219

Pohled z pozice genderového symbolismu tento dojem ještě posiluje – mytologie elektronické frontier je (jak už bylo několikrát zopakováno) mytologií čerpající z tradice amerického Západu, tedy tradice opět strukturované „maskulinní logikou“ progresu, posunování horizontů možného a expanzivní seberealizace. Podobně pak metafora informační či digitální dálnice jako ideálního modelu utváření kyberprostoru, metafora čerpající opět z (poněkud mladší) americké narativní tradice, jež rozvíjela téma dálnice (coby prostoru motorizovaného bílého muže) jako ztělesnění maximálně racionalizované svobody pohybu, odkazuje spíše k maskulinním charakteristikám genderového dualismu.220 Individuální gender ve světě ovládaném virtuální třídy patrně není umlčen – ztrácí pouze, spolu s mizejícím tělem, část své relevance –, je nově a mocněji zbožněn a je podřízen racionální obchodní logice virtuálního světa. Symbolická, sociálně reprezentovaná tělesnost těch, kdož jsou virtuální třídě poddáni a oddáni, je tedy nově a mocněji zvěcněna a komodifikována. Nejen gender, ale i další vrstvy identity musí být v takovém světě součástí komunikačních a marketingových strategií; identita jako soubor charakteristik tak není osobním vyjádřením – je klíčem k manipulaci. Zatímco tedy v Harawayové mýtu o kyborgovi předurčuje individuální gender ostatní vrstvy genderu a reprezentace osobní identity tak (přeneseně)

performuje

další,

„vyšší“

roviny

reprezentací,

v případě

Krokerova

a

Weinsteinova světa virtuální třídy je individuální gender plně podřízen struktuře společnosti. Jako alternativu k mizejícímu tělu, nadvládě virtuální třídy, virtuální ideologie a informační superdálnice nabízejí Kroker a Weinstein silně technotopický koncept hypertextového těla (přinejmenším v některých ohledech ne nepodobný konceptu Harawayové kyborga), měkkou ideologii (soft ideology) a Síť. Hypertextové tělo je tělem cíleně symbolicky konstruované, tělo patřící svéprávnému subjektu, plně zapojeného do společenského dění. Je to tělo, jež „je modemem“,221 tedy tělo, jež je samo součástí technologie Sítě, tělo kreativně a zodpovědně 219

Kroker a Weinstein 2001: 11. V tomto ohledu je zajímavé, že Kroker a Weinstein, věrni své kritické pozici, staví do protikladu k Informační dálnici pojetí kyberprostoru jako Sítě – prostoru mocensky nehierarchizovaného, významově otevřeného a stavícího se proti těm formám dominace a kontroly, které ztělesňuje virtuální třída. 221 Kroker a Weinstein 2001: 16. 220

73

utvářené... Koncept hypertextového těla, koncept poměrně rozostřený a zúročující technooptimistický kyberkulturní jazyk, je, stejně jako Harawayové kyborg, koncentrován okolo diskurzivních her s vlastním označováním. Neomarxistická rétorika, i když snad efektní a silná, jako by však Krokerovi a Weinsteinovi bránila vidět za tímto konceptem skutečná individua, skutečné a intimní prožívání vlastní tělesnosti. Hypertextové tělo je především politickým konceptem, spíše než navrhovaným prostorem individuální seberalizace. „Je-li virtuální třída posthistorickou obdobou raných buržoů primitivního kapitalismu, pak hypertextové tělo je internetovým ekvivalentem pařížské Komuny: Anarchistické, utopistické, rebelující proti tlaku na lidské rozměry Internetu, proti tlaku probíhajícímu ve prospěch monetárních zájmů virtuální třídy. Virtuální třída – vždy už jen minulá ve vztahu k budoucnosti hypertextového těla – musí být jako partikulární zájem překonána hypertextovým tělem datového odpadu.“222

Krokerovu a Weinsteinovu přístupu k tělu a tělesnosti se dostalo řady kritických a odmítavých ohlasů – například Anne Balsamo223 Krokera a Weinsteina kritizuje za to, že v jejich reflexi tělesnosti je „tělo“ pouhou idealistickou abstrakcí a provokací. S odkazem na postmoderní feministické teorie, vycházející z předpokladu, že tělo je vždy genderováno a rasově poznačeno, Balsamo Krokerovu přístupu vyčítá absenci „hmotné dimenze, jež bere v úvahu ztělesněné znaky kulturní identity“. Podle Balsamo tělo nemůže být redukováno na pouhý diskurzivní objekt, stejně jako nemůže být redukováno na objekt materiální. Jistě není třeba podrobněji argumentovat, že v Krokerově a Weinsteinově textu se v úplnosti uplatňuje struktura jádra kyberkulturních narací – technologie je agentem změny v individuální i celospolečenské rovině, proměňuje formy moci a utváří nové a profiluje k nim alternativy; technologie je v očích Krokera a Weinsteina variantně nástrojem moci a kontroly i svobody a posílení; idealizované prostředí Sítě, stavěné do protikladu k digitální superdálnici, je právě tou novou hranicí svobody, o které mluvili jejich kyberkulturní předchůdci a souputníci; technologie podle Krokera a Weinsteina oddělují symbolické reprezentace tělesnosti, vystavované v kyberprostoru, od jejich fyzických referentů a – ať už v případě mizejícího, nebo hypertextového těla, a tedy pokaždé s jinými intencemi a jinými důsledky – odtínají se od ověřitelné autenticity a autentické ověřitelnosti. Krokerův a Weinsteinův esej je, stejně jako výše přiblíženou Rheingoldovo knihu o virtuální komunitě, možno považovat za jednu z ideálních ilustrací kyberkulturních narací – to proto, že shrnuje a koncentruje jejich utopicko-dystopickou podvojnost a slévá ji v jedno s intelektuálními, reflexivními ambicemi, čímž symbolizuje rozšiřující se (vždy existující, ale nyní se zviditelňující) most mezi kyberkulturou a akademickými diskurzy. Zároveň je možné jej (a jeho vznik) považovat za neklamný příznak blížícího se a již naprosto nevyhnutelného 222 223

Kroker a Weinstein 2001: 18-19. Viz Balsamo 1996: 219-220.

74

konce rané kyberkultury coby svébytného kulturního prostoru, odolávajícího do značné míry vnějším tlakům – a to už jen proto, že jeho obsah se točí právě okolo bytnící politizace a okázalé ideologizace tématu, spojenými se vznikem toho, čemu Kroker a Weinstein říkají virtuální ideologie.

75

Kapitola 4 – Závěr Raná kyberkultura, jak jsem ji konceptualizoval ve druhé kapitole této práce, je značně heterogenním, postupně bytnící souborem více či méně soudržných subkultur, komunit i solitérů, spojených sdílenými naracemi, přístupem k ICT a interesem o jejich rozvoj (a vliv na společnost a kulturu). Tento zájem, respektive téma technologie, jejího využití a jejího transformativního potenciálu, stojí v centru kyberkulturních diskurzů a kyberkulturních narací a určuje jejich povahu

–

kyberkulturní

diskurzy

v sobě

mísí

technologické

žargony224

s jazykem

vědeckofantastické fikce a společenskovědné reflexe; kyberkulturní narace se točí okolo témat souvisejících s technologicky podmíněnou společenskou změnou, jsou výpověďmi o povaze pokročilých informačních a komunikačních technologií. Kyberkulturní narace považuji za nejvýznamnější pojítko kyberkultury a právě na nich stavím celý předkládaný koncept – jsou totiž projevem sdíleného pohledu na technologii a její vliv na společnost a jsou i formulací vlastní identity pionýrského uživatele. Vyjadřují a potvrzují diskurzivní jednotu či blízkost jednotlivých kyberkulturních skupin a generací. Kyberkulturní narace – ačkoli zasahují širokou paletu rozmanitých témat – mají identifikovatelné tematické jádro, přiznávající technologii jisté typické vlastnosti: Označují ji za agenta sociální a kulturní změny; chápou ji jako prostředek posílení subjektu, ale i jako nástroj nových forem mocenské kontroly; spojují ji se vznikem nových kulturních prostor dočasné svobody a vidí v ní katalyzátor proměny vtahu k autenticitě prožívání. Koncept kyberkultury, takto formulovaný se snahou o šíři záběru a s důrazem na diskurzy a narace, koncept schopný zahrnout celou subkulturní historii ICT, je v rámci reflexe tématu předkládán poprvé. Starší koncepty kyberkultury se soustředily jen na některá hlediska toho, co je dle mého názoru součástí kyberkulturních fenoménů, a nebyly s to je postihnout v potřebné šíři. Opomíjely navíc jeden z nejvýraznějších aspektů subkultur svázaných se vznikem a šířením ICT, a tím je jejich přínos ke vzniku obecně přijímaných reprezentací pokročilých informačních a komunikačních technologií. Byla to právě raná kyberkultura, rozvíjející se od počátku šedesátých let dvacátého století do první poloviny let devadesátých a konstituující se mimo hlavní kulturní a společenský proud (či v jakémsi dialektickém vztahu s ním), jež iniciovala zvýznamnění světa pokročilých informačních a komunikačních technologií. Je tedy možné předpokládat, že narativní principy tematického jádra kyberkulturních narací byly přeneseny za společenské i historické hranice rané kyberkultury. 224 Jedinečným materiálem pro vstup do diskurzu hackerů je dokument Jargon File 4.2.0, spravovaný Arjanem de Mes z Amsterdamské univerzity. Tato databáze hackerských argotů vznikala již od roku 1975 a zachycuje více než třicet let vývoje hackerských subkultur. Viz WWW: http://www.science.uva.nl/~mes/jargon

76

Kyberkulturních narace je tak možné považovat za základ jak ideologie nových médií (tedy rétoriky informační politiky),225 tak i teorie nových médií, tedy reflexe pokročilých informačních a komunikačních technologií. Raná, kyberkulturní podoba reflexe, o níž zde píšu a jež vyrůstala z ideologizujícího, mytologizujícího kyberkulturního narativního jádra, předurčila zrod ideologie i kritické reflexe. Zde lze spatřovat potenciální přínos tohoto konceptu kyberkultury – je nejen prostředkem k pochopení historických subkultur, zastřešených označením raná kyberkultura, ale je i nástrojem analýzy vztahu raně kyberkulturních reprezentací ICT a pozdější informační politiky západních států na jedné straně či teoretické reflexe nových médií na straně druhé. V tomto ohledu je zde, v závěru, možno formulovat hypotézy, již výše z textu vystupující a činící si – dosud neprávem – nárok na zevšeobecnění. Zcela zřejmou, nejobecnější hypotézu je předpoklad, že •

tématické jádro kyberkulturních narací je společné všem kyberkulturním naracím i naracím z rané kyberkultury vzešlým a promítlo se do očekávání, jež jsou spojována s předpokládanými vlastnostmi pokročilých informačních a komunikačních technologií.

Důsledné potvrzení této hypotézy – jehož pravděpodobnost je snad naznačena kapitolou

Ilustrace kyberkultury – by bylo možno pokládat za konečné „zúčtování“ se subkulturními kořeny příběhu nových technologií. Už sama tímto způsobem pojatá hypotéza má ale zároveň jednoznačně kritický přesah, aplikujeme-li ji například na tematiku informační politiky západních států – potenciální diskurzivní analýza oficiálních politických prohlášení a provolání, směřovaných politickými reprezentacemi

k pokročilým

informačních

a

komunikačním

technologiím,

analýza,

přistupující k těmto materiálům coby v geertzovském slova smyslu ideologickým mapám226 a odvíjející se od znalosti kyberkulturních narací, pak může pracovat se sadou teoretických hypotéz, podle nichž •

informační politika v devadesátých letech přijala tematickou strukturu diskurzů a narací rané kyberkultury (tematické jádro kyberkulturních narací), o

kterou na jedné straně využila jako předfomulovaný náčrt problematických momentů spojených s novými technologiemi (tedy že ji, jinými slovy, ideologizovala – viz výše)

225 K relevantnosti takové spekulace odkazují například Robins a Webster (1999), Dahlberg (2002) a Goodwin a Spittle (2002), zabývající se politickou rétorikou spojenou s novými médii a identifikující svými slovy v kyberkulturních naracích jeden z jejích významných inspiračních kořenů. 226 „Ať už jsou ideologie čímkoli – projekcemi neuvědomovaných obav, zakrýváním skutečných motivů, zformulovaným výrazem skupinové solidarity –, nejvíce ze všeho jsou mapami problematické sociální reality a matricemi pro vytváření kolektivního vědomí.“ Geertz 2000: 249.

77

o

a na druhé straně ji využila coby nástroj manifestní legitimizace pozvolné, ale vysledovatelné a zřetelné mocensky (politicky a ekonomicky) motivované regulace prostoru nových médií.

•

Vztah oficiální informační politiky (formované především zájmy politické reprezentace a ekonomických aktérů) k jádru kyberkulturních narací lze popsat jako proces, v němž informační politika nejdříve adoptuje východiska a očekávání kyberkulturních narací, aby prostřednictvím jejich politizace následně a pozvolna neutralizovala jejich subverzivní a emancipativní potenciál.

Proces adopce a neutralizace sdělení kyberkulturních narací politickou sférou by v takovém případě bylo (do jisté, leč přijatelné míry) možné chápat jako diskurzivní odraz snahy moci o vyrovnání se s novými médii jako takovými. Podobný postup se pak pochopitelně nabízí stran epistemologického rozboru rozrůstající se teorie nových médií, ačkoli úskalí spojená s tímto druhem ambicí by byla patrně mnohem komplikovanější.

78

Literatura Adamovič, Ivan. 1993. „Gibsonovské inspirace a aspirace v díle Jana Poláčka.“ Interkom 4/1993. WWW: http://www.ikarie.cz/interkom/1993/19930467.htm Adamovič, Ivan. 2001-a. „Vzpomínka na budoucnost.“ P. 2 in Ikarie 11/2001. Adamovič, Ivan. 2001-b. „Výjimečný SF román nadaný AI (autorskou inteligencí).“ Interkom

8-9/2001. WWW: http://www.ikarie.cz/interkom/2001/20010811.HTM

Balsamo, Anne. 1996. „Forms of Technlogical Embodiment: Reading the Body in Contemporary Culture.“ Pp. 215-237 in Cyberspace / Cyberpbodies / Cyberpunk: Cultures of Technological Embodiment. Ed. by Featherstone, Mike; Burrows, Roger. London, Thousand Oaks, New Delhi: SAGE Publications. Barlow, John P. 1990. Crime and Puzzlement. WWW: http://www.eff.org/~barlow/ Barlow, John P. 1996. A Declaration of the Independence of Cyberspace. WWW: http://www.eff.org/~barlow/ Bastl, Martin. 2002. „Kyberpunk.“ Pp. 9 – 12 in Sedmá generace 8. Beck, Ulrich. 1992. Risk Society: Towards a New Modernity. London, Thousand Oaks, New Delhi: SAGE Publications. Beck, Ulrich. 2000. The Brave New World of Work. Cambridge: Polity Press. Bělohoubek, Ivo. 2001. „Subverze v informační společnosti.“ Pp. 43 – 63 in Média a realita ed. by Volek, Jaromír – Štětka, Václav. Brno: FSS MU. Benedikt, Michael (ed.). 1991. Cyberspace: First Steps. Cambridge (Massachusetts): The MIT Press. Berger, Peter; Luckmann, Thomas. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK. Bethke, Bruce. 2001. „Kyberpunk.“ Živel 19. Bey, Hakim. 1991. T.A.Z. The Temporary Autonomous Zone, Ontological Anarchy, Poetic Terrorism. New York: Autonomomedia. WWW: http://www.hermetic.com/bey/taz_cont.html Bílek, Petr A. 2003. Hledání jazyka interpretace. Brno: Host. Bolter, David J. 2001. Writing Space. New Jersey: Lawrence Erlbaum A.P. Bolter, David J.; Grusin, Richard. 1997. Remediation: Understanding New Media. Cambridge (Massachusetts): The MIT Press. Clark, Nigel. 1996. „Rear-View Mirrorshades: The Recursive Generation of the Cyberbody.“ Pp. 113 – 133 in Cyberspace/Cyberbodies/Cyberpunk ed. by Featherstone, Mike – Burrows, Roger. London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications. Coupland, Douglas C. 1999. Generace X: Vyprávění pro akcelerovanou kulturu. Praha: Volvox Globator. Culler, Jonathan. 2002. Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host.

79

Dahlberg, Lincoln. 2001. „Democracy via cyberspace: Mapping the rhetorics and practices of three prominent camps.“ Pp. 157-177 in New Media & Society vol3(2). London, Thousand Oaks, New Delhi: SAGE Publications. Daly, John A. 1999. „Measuring Impacts of the Internet in the Developing World.“ Information Impacts Magazine, May 1999. WWW: http://www.cisp.org/imp/may_99/daly/05_99daly.html Dery, Mark. 1996. Escape Velocity: Cyberculture at the End of the Century. New York: Grove Press. Escobar, Arturo. „Welsome to Cyberia: Notes on the Anthropology of Cyberculture.“ Pp. 111137 in Cyberfutures: Culture and Politics on the Information Superhihgway. Ed. by Sardar, Ziauddin; Ravetz, Jerome R. London: Pluto Press. Featherstone, Mike; Burrows, Roger. 1996. „Cultures of Technological Embodiment: An Introduction.“ Pp. 1-19 in Cyberspace/Cyberbodies/Cyberpunk ed. by Featherstone, Mike – Burrows, Roger. London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications. Featherstone, Mike. 1999. „Body Modification: An Introduction.“ Pp. 1-13 in Body & Society, vol. 5(1). London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications. Fisher, Jeffrey. 1996. ”The Postmodern Paradiso: Dante, Cyberpunk, and the Technosophy of Cyberspace.” Pp. 111 – 129 in Internet Culture. Ed. by Porter, David. New York, London: Routledge. Fitzpatrick, Tony. 1999. „Social Policy for Cyborgs.“ Pp. 93-116 in Body & Society, vol. 5(1). London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications. Freyermuth, Gundolf S. 1997. Cyberland. Brno: Jota. Geertz, Clifford. 2000. Interpretace kultur. Praha: SLON. Ginson, William. 1991. „Johny Mnemonic.“ Pp. 3-9 in Karie 11/1991. Gibson, William. 1992. Neuromancer. Plzeň: Laser. Giddens, Anthony. 1991. Modernity and Self-Identity: Self and Society in the Late Modern Age. Cambridge: Polity Press. Gore, Al. 1994. „The Global Infrastructure: Forging a New Athenian Age of Democracy.“ Pp. 4-7 in Intermedia 22(2). Habermas, Jürgen. 1989. „The Public Sphere: An Encyclopedia Article.“ in Critical Theory and Society. Ed. by Brunner, Stephen; Kellner, Douglas. London, New York: Routledge. Habermas, Jürgen. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti: Zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Praha: Filosofia. Hakken, David. 1999. Cyborgs@Cyberspace? : An Etbographer Looks at the Future. New York, London: Routledge. Haraway, Donna. 2002. „Manifest kyborgů: Věda, technologie a socialistický feminismus ke konci dvacátého století.“ Pp. 51 – 58 in Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity – Sociální studia 7. Ed. by Barša, Pavel. Brno: FSS MU.

80

Harding, Sandra. 1986. The Science Question in Feminism. Ithaca and London: Cornell University Press. Hawk, Andy. 1993. „Future Culture Manifesto.“ The Cyberpunk Project. WWW: http://project.cyberpunk.ru/idb/future_culture_manifesto.html Hayles, N. Katherine. 1993. „The Seduction of Cyberspace.“ Pp. 173. in Rethinking Technologies. Ed. by V.A.Conley. Minneapolis: University of Minnesota Press. Hayles, N. Katherine. 1999. How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics. Chicago, London: The University of Chicago Press.

Jargon File 4.2.0. 2000. WWW: http://www.science.uva.nl/~mes/jargon Kelemen, Jozef. 2001. Kybergolem: Eseje o cestě Adama ke Kyborgovi. Olomouc: Votobia. Kellner, Douglas. 1995. Media Cultures. London, New York: Routledge. Keyworth, G. A. 1997. People and Society in Cyberspace, the Shape of Things: Exploring the Evolving Transformation of American Life. Progress and Freedom Foundation. WWW:

http://pff.org/tsot-1.html

Kobíková, Zuzana. 2003-a. „Heslář: Hypertext.“ Pp. 35-36 in Revue pro média 05 (čtvrtletní tematická příloha Hosta). Brno: Host. Kobíková, Zuzana. 2003-b. Hypertext a jeho podoby v online médiích. (Diplomová práce.) Brno: FSS MU. Koskimaa, Raine. 2000. Hypertext Literature. Jyväskylä: Jyväskylän Yliopisto. WWW: http://www.cc.jyu.fi/~koskimaa/thesis/ Kroker, Arthur. Weinstein, Michael A. 2001. Data Trash – The Theory of Virtual Class. Montreal: New World Perspectives. WWW: http://www.c-theory.net Kůst, František. 2003-a. „Digitalizace.“ Pp. 24-27 in Revue pro média 05 (čtvrtletní tematická příloha Hosta). Brno: Host. Kůst, František. 2003-b. Estetické strategie nových médií. (Diplomová práce.) Brno: FSS MU. Landow, George P. 1997. Hypertext 2.0. London: The Johns Hopkins University Press. Landow, George P. 1998. „Hypertext a kritická teorie – Hypertextový Derrida, poststrukturalista Nelson?“ Pp. 9-21 in Biograph (6). Landsberg, Alison. 1996. „Prosthetic Memory: Total Recall and Blade Runner.“ Pp. 175-189 in Cyberspace / Cyberbodies / Cyberpunk: Cultures of Technological Embodiment. Ed. by Featherstone, Mike; Burrows, Roger. London, Thousand Oaks, New Delhi: SAGE Publications. Leary, Timothy; Horowitz, Michael (ed.). 1997. Chaos a kyberkultura. Praha: Maťa/Dharmagaia. Lévy, Pierre. 2000. Kyberkultura. Praha: Karolinum. Levy, Steven. 1984 (1996). Hackers, Heroes of the Computer Revolution. New York: Anchor/Doubleday.

81

Leivrouw, Leah A. 2002. „Theorizing New Media: A Meta-Theoretical Approach.“ Pp. 4-13 in

Medien Journal, Vol. 26, Nr. 3.

Lister, Martin; Dovey, Jon; Giddings, Seth; Grant, Iain; Kelly, Kieran. 2003 New Media: A

Critical Introduction. London, New York: Routledge.

Lovink, Geert. 1999. An Early History of 90s Cyberculture. WWW: http://www.nettime.org/Lists-Archives/nettime-l-9912/msg00202.html Lunenfeld, Peter. 2001. The digital dialectic: New essays on new media. Cambridge (Massachusetts): The MIT Press. Macek, Jakub. 2002. „Digitální média a ideál svobody.“ Sedmá generace 8: 4 – 8 Macek, Jakub. 2003a. „Tělesnost a kyberkultura.“ Pp. 2-9 in Revue pro média 05 (čtvrtletní tematická příloha Hosta). Brno: Host. Macek, Jakub. 2003b. „Heslář: Kyberprostor.“ Pp. 36-37 in Revue pro média 05 (čtvrtletní tematická příloha Hosta). Brno: Host. Macek, Jakub. 2003c. „Heslář: Kyborg.“ Pp. 37-38 in Revue pro média 05 (čtvrtletní

tematická příloha Hosta). Brno: Host.

Macek, Jakub. 2003d. „Heslář: Virtuální.“ P. 39 in Revue pro média 05 (čtvrtletní tematická příloha Hosta). Brno: Host. Macek, Jakub. 2003e. „Informační nerovnost a nová média – »Digital Divide« v USA.“ In Sever CZ. WWW: http://sever.cz/text.asp?clanek=1838 Maddox, Tom. 1992. „After the Deluge: Cyberpunk in the '80s and '90s.“ in Thinking Robots, an Aware Internet, and Cyberpunk Librarians. Ed. by Wolf, Milton T. Library and Information Technology Association: San Francisco. WWW: http://www.ecn.org/settorecyb/txt/tom_maddox_sul_cyberpunk.html Manovich, Lev. 2001. The Language of a New Media. Cambridge (Massachusetts): The MIT Press. Manovich, Lev. 2003. „New Media from Borges to HTML.“ Pp. 13-25 in The New Media Reader. Ed. by Wardrip-Fruin, Noah; Montfort, Nick. Cambridge, London: The MIT Press. McKenzie, Wark. 1992. Cyberpunk From subculture to mainstream. WWW: http://eserver.org/cyber/cyberpnk.txt Meyer, Gordon R. 1989. The Social Organization of the Computer Underground. (Diplomová práce.) Northern Illinois University. WWW: http://sun.soci.niu.edu/theses/gordon Mitchell, William. 1995. City of Bits: Time and the Infobahn. Cambridge, MA: MIT Press. WWW: http://mitpress2.mit.edu/e-books/City_of_Bits Morse, Margaret. 1998. Virtualities: Television, Media Art and Cyberculture. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press. Navrátilová, Jolana. 1998. Kyberpunk v díle Williama Gibsona a jeho přínos pro sociální teorie. (Diplomová práce.) Brno: FSS MU.

82

Navrátilová, Jolana. 2002. „Donna Haraway a útok na jednotu bez různosti.“ Pp. 59 – 66 in

Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity – Sociální studia 7. Ed. by Barša,

Pavel. Brno: FSS MU.

Negroponte, Nicholas. 2001. Digitální svět. Praha: Management Press. NTIA. 1999. Falling Through the Net: Defining the Digital Divide. WWW: http://www.ntia.doc.gov/ntiahome/fttn99/contents.html Papacharissi, Zizi. 2002. „The Virtual Sphere: The Internet as a Public Sphere.“ Pp. 9-27 in New Media & Society Vol4(1). London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE. Plant, Sadie. 2003. „Informační válka ve věku nebezpečných substancí.“ Pp. 50-55 in Živel

23.

Poster, Mark. 1996. „Cyberdemocracy: Internet and the Public Sphere.“ Pp. 201-218 in

Internet Culture. Ed. by Porter, David. New York, London: Routledge.

Rheingold, Howard. 1993. The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier. Reading: Addsion-Wessley. WWW: http://www.rheingold.com/vc Ritzer, George. 1996. „Mcdonaldizace společnosti : výzkum měnící se povahy soudobého společenského života.“ Praha: Academia. Robins, Kevin. 2003. „Kyberprostor a svět, ve kterém žijeme.“ Pp. 15-23 in Revue pro média

05 (čtvrtletní tematická příloha Hosta). Brno: Host.

Robins, Kevin; Webster, Frank. 1999. Times of the Technoculture. New York and London: Routledge. Rushkoff, Douglas. 2000. Kyberie – život v kyberprostoru. Praha: SPVČ. Sardar, Ziauddin; Ravetz, Jerome R. 1996. „Introduction: Reaping the Technological Whirlwind.“ Pp. 1-13 in Cyberfutures: Culture and Politics on the Information Superhihgway. Ed. by Sardar, Ziauddin; Ravetz, Jerome R. London: Pluto Press. Shiner, Lewes. 2001. „Uvnitř hnutí.“ Pp. 46 – 49 in Ikarie 11/2001. Sobchack, Vivian. 1996. „Democratic Franchise and the Electronic Frontier.“ Pp. 77-89 in Cyberfutures: Culture and Politics on the Information Superhihgway. Ed. by Sardar, Ziauddin; Ravetz, Jerome R. London: Pluto Press. Spinrad, Norman. 2003. „Nová hnutí v SF.“ Pp. IV-X in Ikarie 8/2003. Stephenson, Neal. 2000. Sníh. Praha: Talpress. Sterling, Bruce. 1992-a. The Hacker Crackdown: Law and the Disorder on the Electronic Frontier. WWW: http://www.well.com:70/1/Publications/authors/Sterling/hc Sterling, Bruce. 1992-b. „Cyberpunk in the Nineties.“ In Interzone. WWW: http://lib.ru/STERLINGB/interzone.txt Sterling, Bruce. 2000. „Předmluva.“ Pp. 7-16 in Zrcadlovky: Kyberpunková antologie. Ed. by Sterling, Bruce. Plzeň: Laser.

THOCP – The History of Computing Project. 2002. WWW: http://www.thocp.org

83

Tomas, David. 1996. „Feedback and Cybernetics: Reimaging the Body in the Age of the Cyborg.“ Pp. 21 – 43 in Cyberspace/Cyberbodies/Cyberpunk ed. by Featherstone, Mike – Burrows, Roger. London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications. Volek, Jaromír. 2003. „Nezamýšlené důsledky »komunikační ideologie« v kontextu informační společnosti. In Média a realita: sborník prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky.“ Pp. 116 in Média a realita: sborník prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky. Ed. Volek, Jaromír; Štětka, Václav. Brno : Masarykova Universita v Brně. Wardrip-Fruin, Noah (ed.); Montfort, Nick (ed.). 2003. The New Media Reader. Cambridge, London: The MIT Press. Williams, Raymond. 1974. Television: Technology and Cultural Form. London: Fontana. Zbiejczuk, Adam. 2003. Net Art. (Bakalářská diplomová práce.) Brno: FSS MU.

Nedatované internetové zdroje: Href 1: Mizrach, Steve. „Old Hackers, New Hackers: What's the Difference?“ The Cyberpunk

Project. WWW: http://project.cyberpunk.ru/idb/old_and_new_hackers.html

84

Jmenný a věcný rejstřík Adamovič, Ivan ................... 30, 32, 44, 45, 48 agora elektronická.......................... 41, 64, 65 Altair 8800................................................ 28 Amazing Stories ........................................ 42 antiautoritářství....................................45, 56 Apple II .................................................... 28 ARPAnet ................................................... 26 Atari......................................................... 28 autenticita ....38, 39, 40, 46, 57, 58, 61, 74, 76 automat ................................................... 52 avantgarda digitální ....... 24, 29, 32, 33, 57, 63 avatar .................................................50, 51 Ballard, J. G. ........................................27, 43 Balsamo, Anne .....................................58, 74 Barlow, John P. ................... 16, 20, 35, 69, 71 Barthes, Roland....................................27, 59 Bastl, Martin ........................................30, 43 Baudrillard, Jean ................. 30, 40, 41, 55, 58 Bear, Greg ................................................ 43 Beck, Ulrich .........................................49, 50 Benedikt, Michael .................................57, 64 Bethke, Bruce......................................30, 42 Bey, Hakim .................................... 34, 39, 69 biospolečenství.......................................... 19 Bolter, David............................................. 41 Burrows, Roger ....................................51, 63 Bush, V. ................................................... 27 Cadigan, Pat ........................................22, 43 Clark, Nigel ............................................... 55 Clynes, Manfred E. ....................25, 53, 54, 56 Coupland, Douglas ...............................31, 66 Dahlberg, Lincoln .......... 34, 35, 65, 70, 71, 77 Deleuze, Gilles .......................................... 30 demokracie................... 34, 35, 37, 41, 67, 68 Dery, Mark...........................................15, 23 Dick, Philip K.............................27, 40, 43, 53 digerati............................... 16, 33, 36, 64, 66 diskurzy kyberkulturní...... 9, 25, 33, 36, 41, 76 Dozois, Garder .......................................... 42 dualismus genderový ........... 57, 59, 60, 61, 73 dualismus karteziánský .............................. 53 Electronic Frontier Foundation ...............35, 70 Engelbart, Douglas ...............................26, 27 Escobar, Arturo .....................7, 19, 20, 21, 24 étos hackerský .........26, 36, 39, 52, 54, 55, 62 extropiáni ................................................. 58 fandom ....................................25, 30, 32, 42 Featherstone, Mike ......................... 51, 59, 63 Filippo, Paul di .......................................... 43 Fisher, Jeffrey ........................................... 58 Fitzpatrick, Tony........................................ 59 flâneur ..................................................... 65 formace sociokulturní.............8, 10, 13, 17, 24 Foster, Derek ............................................ 64 Foucault, Michel .................. 30, 56, 57, 69, 70

Freyermuth, Gundolf....................... 32, 39, 58 frontier ......................... 38, 39, 46, 53, 67, 73 Geertz, Clifford........................... 4, 10, 11, 77 gender .. 21, 34, 41, 51, 55, 56, 58, 59, 60, 61, 72, 73 generace X ............................................... 31 Gibson, William . 22, 30, 32, 42, 43, 44, 46, 48, 50, 54, 56, 66 Gore, Al ...............................................34, 68 Grusin, Richard ......................................... 41 Guattari, Felix ........................................... 30 Habermas, Jürgen .......................... 41, 62, 65 hacker ....14, 15, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 34, 35, 39, 42, 46, 47, 54, 55, 56, 63 Hakken, David............................ 7, 13, 19, 20 Harawayová, Donna 34, 51, 57, 58, 59, 60, 61, 66, 72, 73 Hardingová, Sandra .................... 9, 59, 60, 72 Hawk, Andy .........................................15, 17 Haylesová, Katherine ...................... 57, 58, 59 Heim, Michael ........................................... 34 High Frontiers ........................................... 32 Hnutí............................................. 29, 43, 44 Holmes, David........................................... 34 Holtovi, Ray a William ................................ 27 Homebrew Computer Club ......................... 28 Hyatt, Gilbert ............................................ 27 hypertext..............................8, 25, 26, 27, 41 hypertextov tělo ...................................................... 74 IBM.....................................................28, 32 identita.. 21, 31, 41, 45, 46, 47, 51, 54, 55, 57, 58, 59, 60, 61, 65, 70, 73 informace ..................... 16, 17, 18, 20, 26, 64 Intel ......................................................... 27 jádro kyberkulturních narací 37, 38, 39, 41, 45, 53, 58, 69, 74, 76, 77 Jobs, Steve ............................................... 28 Kapor, Mitch ........................................35, 71 kberpunk .................................................. 46 Kelemen, Jozef.....................................22, 24 Kellner, Douglas ...................................30, 34 Kelly, J. P.................................................. 43 Keyworth, George...................................... 71 Kline, Nathan S. ....................... 25, 53, 54, 56 Kobíková, Zuzana .................................. 8, 41 komunita virtuální....29, 41, 62, 64, 66, 67, 68, 69, 74 komunitarianismus .............. 17, 63, 64, 67, 71 Koskimaa, Raine........................................ 41 Kroker ...................................................... 74 Kroker, Arthur .... 34, 58, 69, 70, 71, 72, 73, 74 kryogenikové ............................................ 58 kultura informační ................................18, 21 Kůst, František ...................................6, 8, 18

85

kybernetika...13, 22, 25, 27, 30, 51, 52, 53, 54 kyberprostor . 7, 20, 31, 34, 39, 41, 46, 56, 57, 61, 63, 65, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 74 kyberprostor barlowovský ...................... 16 kyberprostor gibsonovský............ 16, 47, 66 kyberpunk ... 12, 14, 15, 17, 27, 29, 30, 31, 32, 34, 36, 39, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 51, 55, 56, 58, 59, 63, 69, 70 kyborg... 25, 27, 29, 41, 46, 47, 51, 52, 53, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 66, 69, 71, 73, 74 Laidlaw, M. ............................................... 43 Landow, George P. .................................... 41 Landsbergová, Alison........... 36, 40, 46, 47, 59 Lanier, Jaron............................................. 57 Leary, Timothy.....................................33, 57 Lévy, Pierre ........ 15, 16, 17, 18, 19, 20, 33, 68 Levy, Steven ....................... 26, 28, 31, 54, 55 Lievrouw, Leah A................................... 7, 19 Lister a spol. ................................... 15, 21, 41 Lovink, Geert ............................................ 33 Lunenfeld, Peter...................................34, 41 Maddox, Tom...................... 30, 32, 42, 43, 44 Manovich, Lev............ 7, 15, 18, 21, 32, 34, 41 MARK-8 .................................................... 28 Matrix ...................................................... 50 McChesney, Robert.................................... 66 McLuhan, Marshall......... 27, 30, 38, 53, 56, 61 Mes, Arjan De ........................................... 76 Metaverzum................................... 48, 50, 51 MIT.....................................................25, 64 Mitchell, William ...................................33, 64 Mizrach, Steve .......................................... 31 Mondo 2000 .................................. 32, 57, 64 Moore, Max............................................... 58 Morseová, Margaret...15, 17, 18, 19, 20, 21, 24 náměty kyberkulturních narací....34, 37, 41, 42 narace kyberkulturní..9, 10, 11, 12, 13, 14, 22, 24, 25, 30, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 42, 45, 47, 54, 62, 63, 70, 74, 76 Národní informační infrastruktura ..........34, 71 Navrátilová, Jolana ...30, 43, 45, 51, 56, 57, 61 Negroponte, Nicholas ................................ 33 nerovnost přístupu ...............................50, 65 NTIA ...................................................29, 65 Papacharissiová, Zizi.............................64, 65 Papoušek, Dalibor ..................................... 36 phone phreak ...........................27, 28, 29, 35 Poster, Mark ............................................. 65 Progress and Freedom Foundation.............. 70 prostor, veřejný ............ 62, 63, 64, 65, 67, 69 proto-kyberprostor .................................... 21

Qube, projekt............................................ 65 R. U. Sirius ..........................................32, 57 Ravetz, Jerome R. ..................................... 19 Real Life ..............................................40, 47 Rheingold, Howard ..33, 62, 64, 66, 67, 68, 69, 74 Ritzer, George ........................................... 49 Roberts, Ed............................................... 28 Roberts, Larry ........................................... 27 Robins, Kevin .... 7, 9, 9, 16, 17, 20, 34, 37, 58, 63, 64, 68, 77 Rucker, Ruddy .......................................... 43 Rushkoff, Douglas .......................... 15, 23, 33 Sardar, Ziauddin........................................ 20 science fiction .... 25, 27, 30, 33, 40, 42, 43, 44 Scott, Ridley ........................................22, 47 Shiner, Lewis .......................................43, 45 Shirley, John ............................................. 43 Socialist Review......................................... 34 Spinrad, Norman ..................................43, 46 společnost informační ...........15, 17, 30, 50, 51 Stephenson, Neal ................47, 48, 49, 50, 51 Stoll, Clifford ............................................. 31 Tech Model Railroad Club......................26, 54 technospolečenství .................................... 19 teledemokracie.......................................... 65 tělesnost 26, 27, 30, 34, 37, 38, 41, 45, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 61, 62, 63, 69, 70, 72, 73, 74 Televote, projekt ....................................... 65 tělo hypertextové....................................73, 74 mizející ............................................73, 74 Titus, Jonathan ......................................... 28 Toffler, Alvin ........................................30, 65 Tomas, David.......................................52, 53 třída virtuální ...................... 58, 70, 72, 73, 74 Verhoeven, Paul ........................................ 40 veřejná sféra................. 37, 41, 62, 64, 69, 70 veřejnost ............................ 42, 49, 62, 64, 66 Volek, Jaromír ........................................... 66 Washington Post ....................................... 43 Webster, Frank .............................. 17, 37, 77 Weinstein, Michael...34, 58, 69, 70, 71, 72, 73, 74 WELL ..................................................66, 67 Wiener, Norbert ...................................52, 53 Williams, Raymonds................................... 17 Wired ..................................................32, 33 Wozniak, Steve ......................................... 28 XEROX ................................................28, 32

86

Anotace Tato diplomová práce předkládá nový koncept kyberkultury, založený na analýze struktury kyberkulturních narací. Autor v úvodu shrnuje stávající koncepty kyberkultury a definuje rozdíl mezi ranou a současnou kyberkulturou, aby se dále věnoval puze kyberkultuře rané, kterou definuje a periodizuje. Práce pojímá ranou kyberkulturu jako široké sociální a kulturní hnutí, úzce propojené se vznikem a rozvojem pokročilých informačních a komunikačních technologií (ICT) a jejich kulturní kolonizací. V druhé části textu autor koncept rané kyberkultury ilustruje – s důrazem na základní strukturu kyberkulturních narací přibližuje kyberkulturní diskuzi, rozvíjející čtyři v rámci kyberkultury důležitá témata (kyberpunkovou prózu, identitu a tělesnost, komunitu a moc). Závěr práce nabízí teze o vztahu mezi předkládaným konceptem a kritickou reflexí nových médií.

Summary This thesis offers a new concept of cyberculture based on an analysis of structures of cybercultural narrations. The author sums up previous concepts of cyberculture and offers an account of the distinction between early and current cyberculture. Thereafter he focuses solely on early cyberculture and offers its definition and historical periodization. The thesis deals with early cyberculture as a wide social and cultural movement closely linked to advanced information and communication technologies (ICT), their emergence and development and their cultural colonization. In the second part of the text the author illustrates the concept of early cyberculture, with a focus on the basic structure of cybercultural narrations he approaches cybercultural discussions on four important topics (cyberpunk fiction, identity and embodiment, community and power). In its conclusion the thesis elaborates on the link between the concept of new media and their critical theory.

87