Recenze
Leoš Janáček: Literární dílo (1875–1928): Fejetony, studie, kritiky, recenze, glosy, přednášky, proslovy, sylaby a skici (Souborné kritické vydání děl Leoše Janáčka, řada I / svazek 1–1), ed. Theodora Straková, Eva Drlíková, jazyková revize Dušan Šlosar, Editio Janáček, Brno 2003, / xxiv + 736 s. Leoš Janáček: Literární dílo (1875–1928): Články, studie, koncepty, sylaby, zlomky, neúplné skici, excerpce, membra disjecta, autorizované opisy1 (Souborné kritické vydání děl Leoše Janáčka, řada I / svazek 1–2), ed. Theodora Straková, Eva Drlíková, jazyková revize Dušan Šlosar, Editio Janáček, Brno 2003, xi + 401 s.
Janáčkovo literární dílo stojí ve stínu jeho hudby – tak by asi měla začínat recenze o méně poznané stránce uměleckého odkazu světoznámého skladatele. Mnozí by takové vyjádření mohli vnímat nepříliš lichotivě, ale výtvarní umělci dobře vědí, jaké obsahy umí stín přikrýt, jak záleží na úhlu nasvícení a jak je ono utajení zákonitě úměrné velikosti toho, kdo chodí ve slunci. Rozsah té části Janáčkova díla, která k nám promlouvá nikoli tónem ale slovem, je pozoruhodný. Nejen kvantitou, ale zejména vnitř1
87 ními dimenzemi, ve kterých nacházíme stati hudebněteoretické, hudebněhistorické a kritické, dále studie folkloristické a hudebněpedagogické. Snad nejznámější jsou fejetony psané pro Lidové noviny, doklad společenské angažovanosti i mimořádné akustické senzitivnosti svého autora. Zatímco hudební tvorba je svým charakterem univerzální a nachází ohlas na celém světě, u díla literárního se samozřejmě počítá s převahou českých recipientů. Jazykovou bariéru se mnozí ctitelé české hudby sice snaží zdolat studiem češtiny, ale upřímně řečeno, není jich mnoho. A Janáček je pro ně velmi těžký vzhledem k osobitým výrazovým prostředkům a nezvyklé syntaxi, která často překvapuje i rodilého mluvčího. Proto zůstane Janáček-literát vždy víc český než světový. Ve svém literárním slohu, stejně jako v ostatních parametrech svého tvoření, Janáček nikdy nepropadl statickým postojům. Jeho slovník se vyvíjí v závislosti na studované odborné literatuře i na vlastních zkušenostech, které mu velí, alespoň v oblasti hudebněteoretické, vytvořit vlastní výrazy postihující dynamičnost popisovaných procesů. S postupujícím věkem se mění forma i předmět literární reflexe – od kritických statí a sebevědomých polemik charakteristických pro výbojné mládí se propracovává k fejetonu. Tato forma mu umožňuje prezentovat své vidění i slyšení okolního světa – Janáček jejím prostřednictvím dokumentuje své cesty a nevšední zážitky, setkání s mimořádnými osobnostmi, vnímání okolní přírody i vlastního nitra. Klíčem k psychologii osob a zvířat i k procesům odehrávajícím se v neživé přírodě jsou nápěvky mluvy a záznamy zvuků, které zachycují barvitou a inspirativní akustickou scénu. Literární výtvory skladatele nejsou odtrženy od jeho tvorby kompoziční. Vznikají často jako vedlejší produkt a jsou dokladem někdy vyžádané, jindy samovolné autoreflexe. Díky nim máme autentické zprávy o podnětech ke Glagolské mši, Concertinu, Sinfoniettě, Amarovi, k cyklu Po zarostlém chodníčku a k mnoha dalším skladbám. Jejich prostřed-
Titulní stránky recenzovaných svazků obsahují také překlady titulů a podtitulů do němčiny a angličtiny.
88 nictvím se dovídáme o složitosti zrodu oper, o věčných pochybách i o vzácných chvílích uspokojení. Folkloristické studie popisují situace vzniklé při cestách za lidovou hudbou, řečeno dnešním jazykem, při terénních výzkumech. To, co na nich zpětně oceňujeme, nejsou jen záznamy písní a tanců zakomponované do textu. Jsou totiž prvním obsáhlým dokumentem, který cílevědomě sleduje kontext fungování tradiční kultury, její nositele a okolnosti, za kterých se udržuje. Jistě není náhoda, že návrh na Janáčkovo jmenování prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity v Brně podal literární teoretik a kritik Arne Novák. První vydání Janáčkových fejetonů z Lidových novin pak doprovodil mistrnou a dosud nepřekonanou komplexní osobnostní charakteristikou Janáčka skladatele a spisovatele. Tatáž edice otiskla i Helfertovo zhodnocení Janáčkovy hudebněkritické činnosti.2 V padesátých letech ocenil umělecké aspekty skladatelova literárního odkazu také Pavel Eisner, který postihl jeho neopakovatelnost, nevšední impresionismus fejetonů, pojmenoval „odstavcovací techniku“ založenou na přísné logice, komentoval vliv lašského nářečí, novotvary, máchovské postpozice rozvinutých přívlastků a personifikující antropomorfické vnímání okolní přírody.3 Stati hudebněteoretické zhodnotil na více místech jejich redaktor Zdeněk Blažek, později s filosofickými aspekty také Jaroslav Volek aj. Vzpomenuté reflexe Janáčkových literárních projevů, kterými chceme připomenout jejich různorodost, zakončíme jménem básníka Vladimíra Holana. Jeho uznalá poznámka za fejeton Moje děvče z Tater svědčí o tom, že Janáček dovedl svým psychologizujícím pohledem a geniální schopností zkratky uchvátit i největší mistry slova. Ačkoliv se z neúplného výčtu může zdát, že osobnost Janáčka-spisovatele byla dobře známá, opak byl pravdou. Mnohé edice s Ja2
Recenze
náčkovými texty se staly časem zcela nedostupné, některé články se dochovaly jen v unikátních exemplářích novin a časopisů. Pro běžného badatele a čtenáře nebyla reálná možnost studia literárních výplodů, které zůstaly jen v rukopise. Editoři nového souborného vydání Janáčkova literárního díla (dále jako LD) stanuli před velkým úkolem a svůj přístup vysvětlili v úvodních textech prvního svazku. Theodora Straková zhodnotila Janáčkovu činnost na tomto poli s ohledem na historické události a podmíněnosti, reflektovala žánrovou proměnlivost a vnitřní vývoj. Dušan Šlosar sumarizoval svá jazykovědná východiska a definoval zásady kritické práce s textem, redaktorka Eva Drlíková vysvětlila rozvrh svazků a obecnější ediční a technické postupy. Při vstupní organizaci různorodého materiálu zatím zůstaly stranou dva kompaktní celky – studie a dokumenty týkající se Janáčkovy folkloristické činnosti a texty hudebněteoretické; oba soubory by se měly stát předmětem dalších plánovaných svazků. Ostatní materiál první řady byl rozdělen do dvou celků: svazek 1–1: texty publikované, tisky (LD 1–251); svazek 1–2: autografy (LD 252–297). V rámci těchto svazků je materiál řazen chronologicky. Ti, kdo znají soupis Janáčkova literárního díla od T. Strakové otištěný v anglickém katalogu skladatelova díla,4 mohou záhy zjistit odchylky dané nejen dočasným pominutím díla folkloristického a hudebněteoretického, ale také změny způsobené rozdílnou definicí literárního díla jako takového. Například skladatelova autobiografie je v LD pojata jako jeden celek (LD 251), nikoli jako roztříštěné články (JAWO, XV / 258–273). V LD nejsou za Janáčkova díla považována interview reprodukující umělcovy názory (např. [Interview s Janáčkem / Večer s Leošem Janáčkem] JAWO, XV / 182; [Interview Leoše Janáčka pro Lidové noviny] JAWO, XV / 226), která ve
NOVÁK, Arne: Leoš Janáček spisovatel; HELFERT, Vladimír: Kořeny Janáčkova kritického stylu, oboje in: J. Racek a L. Firkušný (ed.): Janáčkovy feuilletony z L. n., Ročenka Dobročinného komitétu v Brně, Brno 1938, s. 15–21; s. 22–28. Přetištěno in: Leoš JANÁČEK: Fejetony z Lidových novin, Krajské nakladatelství, Brno 1958, s. 265–272; 273–281. 3 EISNER, Pavel: Janáček spisovatel, in: Hudební rozhledy roč. XI, 1958, č. 18, s. 762–765. 4 SIMEONE, Nigel – TYRRELL, John – NĚMCOVÁ, Alena: Janáček’s works: a catalogue of the music and writings of Leoš Janáček, Catalogue of writings by Theodora Straková, Clarendon Press, Oxford 1997 (dále jako JAWO).
Recenze
zmíněném anglickém katalogu, pokud k takové filosofii přistoupil, nejsou uvedena v úplnosti. Odlišný přístup je nápadný také u textů uvedených v JAWO jako XV/352–354 (Cestou k Mrtvému domu; V zahrádce mé chaloupky; Vidina umělcova). Redakce LD odhaluje jejich genetické propojení a s komentářem publikuje soutisk vrstev pod jedním číslem LD 277 s titulem Vidina umělcova. Poznámka skladatelova. Doplnění dosud neznámých textů přináší zejména druhý svazek čerpající z autografů. Jedná se o pravděpodobné náčrty přednášek, sylaby a skici Experiment! LD 273, [Poznámky k Berliozově Fantastické symfonii] LD 281, Sonáta LD 282, Requiem LD 283, Orchestr LD 284, [Antonín Dvořák] LD 285, O popravišti na Dominikánském náměstí LD 286, Dr. Otakar Hostinský a Josef Förster LD 287, Zdeňka Nejedlého „Zpěvohry Smetanovy“ LD 288, Konzervatoř hudby v Brně LD 291, [Poznámky k rozboru Smetanových oper] LD 293. V nové edici LD nacházíme řadu dalších oprav a cenných doplňků: například je tu korigováno dosud nepřesné datování studie [Naturalismus] LD 272 (JAWO; XV / 340 uvádí rok 1923, starší literatura rok 1925); LD dedukuje z různých ukazatelů rok 1924, který je správný, neboť text tehdy vznikl jako sylabus přednášek pro pražskou konzervatoř (viz korespondence). V obou soupisech, českém i anglickém, je nutno opravit začlenění textu 70 000 mezi opusy nepublikované (LD 254; JAWO, XV / 324). Text byl otištěn za Janáčkova života v programu koncertu Pěveckého sdružení pražských učitelů (Praha, 4. dubna 1914), a mohl být tudíž zařazen v prvním svazku LD. Rámcový rozvrh svazků, který byl dříve naznačen, v sobě skrývá pravděpodobnost tematického překrytí, a tudíž i problematického zařazení určitých statí. Tak například Formace hudební (LD 297) by korespondovala i s obsahem plánovaného svazku s hudebněteoretickými pracemi. Problémy hudební pedagogiky, o kterých pojednává nově publikovaný text Konzervatoř hudby v Brně (LD 291) i dříve známé stati zaměřené na hudeb5
89 ní školství (LD 144, 145, 182 a 183), by mohly být konfrontovány s dosud nezmíněnými výročními zprávami ředitelství Varhanické školy v Brně, které také formuloval a podepisoval Janáček (od 80. let 19. století do roku 1917). Obecnější popisy hudebních forem i rozbory konkrétních skladeb zase do jisté míry připomínají skladatelovy úvody k sonátovým hodinám.5 Při koncepci svazků si redaktoři tyto možné problémy jistě dobře uvědomovali a ponechali si prostor na jejich případné doladění. Jejich volba je výsledkem uváženého kompromisu a pro praktické využití je zřejmě nejlepší možná. Náležitá pozornost je věnována komentářům jednotlivých literárních celků. Poznámkový aparát má za úkol přiblížit historické reálie spojené s popisovanými událostmi, a pokud je to třeba, vysvětluje nejasná a opravuje nepřesná fakta. V závěru je navíc připojen heslář, který přináší údaje univerzálnějšího charakteru. Vydavatelská zpráva uvádí soupis pramenů, které sloužily jako předloha pro zpracování. Nepřináší tedy sled všech, i po Janáčkově smrti publikovaných verzí; tento nelehký úkol si stanovil zmíněný anglický katalog. Novodobé tištěné verze uvádí LD v komentářích přímo za textem pouze tam, kde je to účelné a funkční. Celkově se dá říct, že míra doplněných informací je úměrná jejich významu. Badatel, který by chtěl pátrat po dalších detailech, dostává potřebné nasměrování k vlastnímu studiu. Jak říká dr. Drlíková moudře v úvodu, „opulentní dílo o díle ustoupilo věcnému a střízlivě formulovanému doprovodnému edičnímu textu“. Pokud to materiál vyžadoval, redaktoři věnovali pozornost i formální úpravě textu, způsobu signování a stylu písma, který byl zvolen pro zvýraznění v původních pramenech. V případě potřeby je za textem uveden zvláštní komentář k jazykové úpravě. Upozorňuje na provedené nutné ediční zásahy a odhaluje i autorovy přestupky vůči tehdy platné normě. Zatímco zpracování publikovaných textů (první svazek) představovalo často komparaci pramenů různorodého charakteru, předlo-
Jsou dostupné v několika exemplářích programů koncertů a večírků varhanické školy a byly přetištěny v příloze knihy L. KUNDERY: Janáčkova varhanická škola, Olomouc – Velehrad 1948.
90 hy svazku druhého se vyskytovaly ve většině případů jen v unikátní autografní podobě. Forma jejich zápisu má většinou charakter marginálií, dokládá značný textový pohyb (opravy, škrty) a nebývá propracována do souvislého textu. Tyto rané verze se často ocitají na hranicích srozumitelnosti a jednoznačný je snad jen záměr vyjádřit se k určitému jevu. Zpravidla byly přetaveny do relativně příbuzného nového díla. Pro takové texty je určující fakt, že skončily v rané fázi tvorby a nebyly publikovány. To však nesnižuje jejich výpovědní a historickou hodnotu. Jsou totiž prosty podvědomé autocenzury, která bývá spojená s jakoukoli formou prezentace, Janáček v nich promlouvá přímočaře a bez stylizací. Ve druhém svazku narůstala ediční práce zejména při podrobnějším popisu pramenů: LD uvádí uložení a signatury originálů, paginování, počet fólií, škrty apod. Vnější kritika pramene bude důležitým vodítkem při identifikaci jednotlivých listů a útržků například ze souboru sdruženém pod membra disjecta (LD 296). Badatel sám může hledat případné analogie s geneticky příbuznými prameny. Vodítkem mu budou obsahové souvislosti, které se projevují tematicky, motivicky a konkrétními jazykovými formulacemi. Za velmi šťastné lze považovat maximální využití reprodukcí Janáčkových rukopisných písemných i notových ukázek, nákresů a obrázků, které jsou v potřebných případech doplněny přepisem textové části. Publikace tím získává autentický charakter a čtenář není ochuzen o grafický účinek Janáčkova písma a kreseb. Navíc u vybraných statí je Janáčkova grafická podoba textu prioritní (např. rozbor Debussyho La mer, LD 292). O pracnosti, péči a přesnosti, se kterou byla připravena vizuální podoba publikací, svědčí stovky notových ukázek a reprodukcí, které jsou začleněny s citem pro vzájemné proporce. Grafickému ztvárnění je snad možno vytknout podceněnou velikost průběžného číslování a nadpisů jednotlivých textů, což jsou ukazatele, podle kterých se budeme asi nejčastěji orientovat v těchto objemných svazcích. Je otázkou názoru, zda toto číslování nemohlo být i předmětem živého záhlaví, které informuje jen o datu.
Recenze
V této reflexi LD se naskýtá možnost napravit některé nepřesnosti technického charakteru. Jedná se o číslování studií ve druhém svazku LD: na s. 166 má být 272: [Naturalismus], nikoli 270; tamtéž na s. 208 má být 277: Vidina umělcova. Poznámka skladatelova, nikoli 274 (srov. nestránkovaný obsah na začátku druhého svazku a soupis ve Vydavatelské zprávě s. 362 a s. 363). Navíc lze odhalit disproporce mezi nadpisem užitým u textu a závěrečným abecedním soupisem Janáčkových textů: Nový hudební / umělecký časopis na Moravě LD 17; O vyučování zpěvu v I. třídě školy národní / obecné LD 77; Z Brna 5. 5. 1875 / 1895 LD 3; Zpěvohra v Prozatímním divadle (Prodaná nevěsta) LD 112; totéž (Troubadour) LD 113. Recenzentka doufá, že tyto poznámky nebudou vnímány jako projev hnidopišství, nýbrž jako nabídka k opravám, které si mohou čtenáři sami doplnit. Každý, kdo pracuje s takto objemnými soupisy dat, dobře ví, co taková práce obnáší a že několik detailů nemůže snížit její celkový přínos. Nové a první úplné vydání Janáčkova literárního díla je počinem, který ocení nejen hudební umělci, vědci a publikum. Tyto dokumenty mohou být podnětné pro lingvisty, teatrology, psychology, historiky, pokud vzpomeneme jen obory Janáčkovi nejbližší. A samozřejmě jsou inspirací pro každého citlivého člověka, který stojí v údivu před dílem hudebního skladatele vycházejícího z lůna romantismu do avantgardy 20. století, tvůrce pracujícího s mimořádným citovým vypětím i s poučeností získanou studiem exaktních věd, umělce, který umí napsat fejeton o jediné notě, ba dokonce o tichu, a přitom velkoryse zavrhuje části hotových orchestrálních skladeb nebo celé kompozice. Janáčkova literární výpověď v mnohém vysvětluje tyto zdánlivé rozpory, je jedinečným dokladem o jeho citovém, odborném, uměleckém i společenském vývoji a dává nám nahlédnout do motivů, zápletek a pohnutek, které formovaly skladatelovy různorodé aktivity a jeho tvůrčí filosofii. Je tudíž velmi radostné, že pro podstatnou část Janáčkova literárního odkazu dnes definitivně platí Litera scripta manet. Zodpovědný přístup a dosavadní výsledky Editia Janá-
91
Recenze
ček nám dávají reálnou naději, že se podaří přivést dílo ke kýženému kompletu. Jarmila Procházková
Hudební divadlo jako výzva. Interdisciplinární texty (Knihovna opery Národního divadla, sv. 3), ed. Helena Spurná, Národní divadlo, Praha 2004, 495 s.
Sborník Hudební divadlo jako výzva, který vydalo v roce 2004 Národní divadlo s podporou MŠMT a Nadace ČHF, rozdělila jeho editorka Helena Spurná do tří oddílů: I. Prolegomena k výzkumu hudebního divadla / Teoretické studie, II. Studie k vybraným tématům z dějin hudebního divadla / Dramaturgické a inscenační analýzy, III. Hudební divadlo (opera) v kontextu soudobých interpretačních trendů. Zahrnula do něho stati 11 českých a 8 zahraničních autorů (3 slovenských, 3 německých a po jednom anglickém a americkém), jež jsou otištěny v češtině a slovenštině, německá či anglická jsou pouze résumé. Na závěr jsou zařazeny české profily jednotlivých autorů. Při výběru statí vycházela editorka jednak ze znalosti zahraniční literatury (i když zde dosti výrazně chybí nějaké práce badatelů
z ústavu pro výzkum hudebního divadla bayreuthské univerzity v Thurnau), jednak zřejmě ze snahy dokumentovat stav bádání o hudebním divadle na území bývalého Československa. Zahraniční stati, obsažené bohužel jen v prvním a třetím oddílu, jsou více či méně upravené přetisky starších prací. Uveřejnění západoevropských analytických textů také o konkrétních inscenacích by postulovalo měřítko pro stejně zaměřené práce domácích autorů. Je ovšem pravda, že mnohdy problematická úroveň domácí produkce je zřejmá i bez tohoto porovnání. Stať Eugenie Dufkové „Glosa k otázkám tanečního umění“ nemá alibistický, ale pravdivý – ba až eufemistický – název. Nejrozsáhlejší ze tří oddílů stati („K vývojové problematice tance“) je nepříliš šťastně smontován ze slovníků (neodolatelný citát: „Baletní technika je dílem románského ducha Itálie a Francie“). Další úsek je evidentně psán na základě autopsie. Teoretická studie to rozhodně není! Příspěvek Vojena Drlíka „Prolegomena ke každému příštímu bádání o operetě“ zbytečně nastoluje protiklad operety a obecného pojmu umění (chápaného jako „vysoké umění“); svým názvem jako by autor říkal, že bez jeho znalosti se neobejde žádný další badatel o operetě. Obejde! Autorova druhá stať „Muzikál“ správně podtrhuje očividnou symbiózu komerce a zábavy, charakteristickou pro tento produkt hudebního divadla. Oba texty jsou vlastně záznamem uvažování na daná témata, popisem situace. Otázkou zůstává vhodnost zařazení příspěvku právě na toto místo ve sborníku (když už vůbec). Albert Gier („Libreto. Definice a perspektivy výzkumu“) klade historickému materiálu analytické otázky, polemizuje s Dahlhausem a definuje libreto jako „epickou formu dramatu“. Rekapitulace Jürgena Schlädera („Hudební divadlo – opera. Teze k současnému stavu a perspektivám výzkumu“) na necelých jedenácti stranách žádné pozoruhodné nové perspektivy výzkumu nepřináší. Pro českého čtenáře je ovšem největším přínosem tohoto oddílu publikování stati Jiřího Veltruského „Sémiotika opery“, zkoumající vznik významu v opeře v závislosti na působení jednotlivých složek. Závěr, vycházející
