Dietrich Bonhoeffer: Vize společenství, principy křesťanské komunity 4. 2. 1906 - 9. 4. 1945 - německý lutherský farář a teolog Vyznávající církve, pro svoji účast na spiknutí proti Hitlerovi popraven. Táborový lékař vydal svědectví, že za své praxe v koncentráku neviděl nikoho tak vroucně se modlit a jít na smrt odevzdaně. Jeho poslední slova byla: Toto je konec, pro mne však počátek života. "Člověk musí žít nějakou dobu ve sboru, aby viděl, jak v něm Kristus nabývá podoby." (z dopisu z vězení) Útlá ale zato hutná knížka Život v obecenství vznikla v r. 1935, kdy byl Bonhoeffer ředitelem tajného teologického semináře ve Finkenwalde v Pomořansku, na území dnešního Polska. Finkenwaldské společenství bylo společenstvím křesťanů odhodlaných žít život radikálního následování a učednictví. V Německu se ujal moci Hitler a jeho ideologie nakazila i církev. Pomalu přestává být jasné, co vlastně učí bible a co znamená být křesťanem. Od tzv. Německých křesťanů, opěvujících rasu, národ, krev a vůdce, se odděluje tzv. Vyznávající církev, která odmítá bludy nacismu a důsledně staví na Ježíši Kristu jako na jediné Pravdě. Bonhoeffer ve své knize přemýšlí nad principy živé protestantské komunity, jejímž středem je osoba a dílo Ježíše Krista. Narozdíl od autorů zaměřujících se na techniku, se zaměřuje na pravdu. V dnešní postmoderní relativní a individualistické době se může stát ukazatelem na důležitost života žitého z milosti v obecenství, jehož středem je Bůh v Ježíši Kristu. Život v obecenství můžeme shrnout do šesti principů: 1. Společenství jako dar 1. V nepřátelském světě je dar křesťanského společenství velikým pokladem od Boha, kterým bychom neměli pohrdnout. "Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně". Žalm 133,1 Obecenství- to, že jsme spolu, není vůbec samozřejmost. Ježíš Kristus žil obklopen nepřáteli. Nakonec jej všichni opustil. Na kříži byl obklopen lotry a posměvači. Jestliže náš Pán žil svůj život tomto světě, nesmíme ani my jako jeho následovníci zůstat někde v ústraní, ale naopak naše místo je právě mezi našimi nepřáteli. Tam máme plnit své poslání, svou práci. Prokletím i zaslíbením křesťana je žít obklopen nevěřícími, být semenem pro Boží království. Postmoderní svět se sekularismem a modlářstvím je prostředí, kam nás Bůh posílá. Tady máme žít. V padlém světě je křesťanské společenství darem milosti, kterého si máme vážit jako pokladu. Není úspěchem, kterého jsme dosáhli vlastním úsilím. JE TO DAR. Jestliže si však společenství jako pokladu nevážíme, narušujeme tím to nejdůležitější: pravé společenství v Kristu. Bonhoeffer říká: „Co je nevýslovným darem Božím pro osamělého jedince, bývá často znevažováno a pošlapáváno nohama těch, kteří mají tento dar každý den.“ Pokud žijeme v poklidu a nic nás neohrožuje, snadno můžeme sklouznout k tomu, že zapomeneme, že společenství bratří (a sester) je darem milosti, darem království Božího, který nám může 1
být každým dnem odňat, že doba, která nás dělí od úplné osamělosti, může být opravdu krátká. Ať ten, kdo má tu výsadu žít ve společenství s druhými křesťany, chválí ze srdce B.milost. Ať děkuje Bohu a na kolenou vyzná: Je to milost, nic než milost, že smíme žít s křesťanskými bratry.Je to Boží milost, že se sbor může viditelně shromažďovat kolem Slova a svátostí. Většinou si toto nejhlouběji uvědomujeme v nemoci, nebo nějaké jiné nouzi. (Příklad z nemocnice, jak jsem se cítil osamělý a hladový po obec. Bratr na vedl. Pokoji, s nímž jsme slavili Večeři Páně) Tělesná přítomnost věřících je pro křesťana zdrojem nezměrné radosti a posily. K zamyšlení: Vážím si křesťanského obecenství? Jsem za ně vděčný? Jak se to projevuje prakticky? 2. Kristus jako jediný Prostředník Ve věku spoléhání se na sebe sama je nutné, aby křesťanské společenství zprostředkovával sám Kristus. Společenství potřebuje víc než jen prožívat vděčnost, potřebuje PROSTŘEDNÍKA. Křesťanské obecenství je obecenství skrze Ježíše Krista a v Ježíši Kristu. Není žádné křesťanské společenství, které by bylo něčím více nebo něčím méně než tohle.Ať už se jedná o krátké jednorázové setkání nebo dlouhodobé každodenní obecenství, je to vždy jen tohle: Patříme k sobě navzájem skrze Ježíše Krista a v Ježíši Kristu. Kristus nám zprostředkovává vztah jak k Bohu, tak k spoluvěřícím. Jakým způsobem se to děje? Co to znamená? Za prvé: jeden křesťan potřebuje druhého kvůli Ježíši Kristu. Za druhé: jeden křesťan se k druhému dostane jen skrze Ježíše Krista. Za třetí: V Kristu jsme od věčnosti vyvoleni, v časnosti přijati a sjednoceni pro věčnost. ad 1) Křesťan je člověk, který nehledá svou spásu u sebe, ale u Ježíše Krista. Boží slovo mě obviňuje a Boží slovo mě ospravedlňuje, obojí bez ohledu na mé pocity. Křesťan je člověk, který žije z Božího slova. Nežiju už z vlastních výčitek a obvinění, ani z vlastního ospravedlnění, ale jen a pouze z toho, co o mě říká Boží slovo. Moje ospravedlnění nepřichází zevnitř, ale zvenčí skrze Slovo Boží, skrze Krista. Abych měl víru v Krista, potřebuji společenství. Protože potřebuji Krista, potřebuji druhé, kteří mě ke Kristu mohou přivést. Ježíš zprostředkovává obecenství tím, že v nás vytváří potřebu po společenství, které nás přitáhne blíž k Prostředníkovi. Bůh vložil své slovo do úst lidí, aby si je lidé vzájemně předávali. Sám jsem nejistý, slabý a klesám na mysli. Kristus v mém srdci je slabší než Kristus v slově bratra. Slovo, které mě pozdvihne, si nemohu zvěstovat sám. Potřebuju bratra kvůli Kristu. Křesťané se setkávají jako nositelé poselství o spáse. ad 2) Potřebuji nejen druhé, protože potřebuji Krista, ale potřebuji Krista, abych vstoupil do společenství s druhými. Potřebuji Krista, aby stál mezi mnou a mým bratrem či sestrou. Bez Krista bych nepoznal Boha, ale ani bratra či sestru. Cestu mi zahrazuje mé
2
vlastní Já. Kristus uvolnil cestu k Bohu i k bratru. Jen v JK jsme JEDNO, jenom v NĚM jsme navzájem spojeni. On zůstává navěky jediným prostředníkem. ad 3) To, že jsme bratry skrze Krista je skutečnost nezměrného významu. Bratrem není upřímný, zbožný, po bratrství toužící bližní, který stojí vedle mne a s nímž sdílím obecenství, ale bratrem je ten, kdo byl Kristem vykoupen, vysvobozen z hříchu, povolán k víře a k věčnému životu. Pro naše bratrství není rozhodující naše zbožnost a niternost, ALE POUZE TO, ČÍM JE KDO SKRZE KRISTA. 3. Ztráta ideálu Každý z nás přicházíme do společenství s určitými představami o sobě i druhých, o tom, jak by to podle nás mělo vypadat. Máme svůj sen o společenství, svoji představu, kterou se snažíme uskutečnit. Ale tady číhá nebezpečí.... "Bezpočtukrát se celé křesťanské společenství rozpadlo kvůli tomu, že žilo z iluze. Dokonce i upřímný křesťan, který poprvé vstoupí do obecenství si s sebou často přináší velice vyhraněnou představu o způsobu společného křesťanského života a snaží se ji uskutečnit.... Musí nás však přemoci zklamání z ostatních, z křesťanů obecně, a v nejlepším případě i z nás samých. Tak nás Bůh nejjistěji přivede k poznání skutečného křest. obecenství." Bůh není Bohem iluzí, ale pravdy. "Kdo miluje svůj sen o křesťanském obecenství více než společenství samo, stává se zhoubcem obecenství, i kdyby to osobně myslel upřímně a vážně a počínal si nesmírně obětavě." "Jelikož Bůh již položil základ našemu obecenství, protože nás v Kristu spojil s ostatními, nevstupujeme do obecenství jako vyzyvatelé, ale jako osoby děkující a přijímající. Děkujeme Bohu za to, co pro nás udělal. Děkujeme Bohu, že nám dal bratry, kteří slyší jeho volání, přijímají jeho odpuštění a žijí z jeho zaslíbení." V křesťanském obecenství jde o vděčnost. Jen ten, kdo děkuje za drobnosti, přijímá i velké dary. Pokud neděkujeme za každodenní dary, bráníme Bohu, aby nám mohl dát také velké dary, které pro nás připravil. "Neděkujeme-li denně za křesťanské obecenství, do něhož jsme byli uvedeni, a to i tam, kde není velká zkušenost, znatelné bohatství, kde je však mnoho slabosti, pochyb a potíží, stěžujeme-li si Bohu stále jen na to, že všechno je ještě tak chabé, tak drobné, a tak málo odpovídá tomu, co jsme očekávali, bráníme tím Bohu, aby našemu obecenství dal vyrůst podle míry a bohatství, jež je pro nás připraveno v Ježíši Kristu." Kdo ztratí důvěru v křesťanské obecenství, nechť zkoumá sám sebe, zda mu Bůh nechce rozbít jeho iluzi.
3
"Křesťanské bratrství není ideál, který bychom uskutečňovali, ale skutečnost, kterou Bůh v Kristu stvořil, a my se na ní můžeme podílet. Čím jasněji se učíme rozpoznávat základ, sílu a zaslíbení celého obecenství pouze v Ježíši Kristu, tím klidněji se naučíme přemýšlet o svém společenství a modlit se za ně a doufat." K zamyšlení: Jakými iluzemi trpíme my? Jsme vděčni Bohu za naše obecenství? Modlíme se za druhé? 4. Lidská láska není základem V humanisticky orientované společnosti nesmí být křesťanské obecenství založeno na lidské lásce. Bonhoeffer hovoří o dvou typech lásky. O lásce duševní a duchovní: Duševní láska touží po druhém člověku, po jeho společnosti, ale neslouží mu. Duševní láska nemůže milovat nepřítele, obzvláště takového, který jí vážně a zatvrzele odporuje. Duševní láska je samoúčelná, je skutkem, uctívanou modlou, které se musí všechno podřídit. Stará se, zušlechťuje, miluje samu sebe a nic jiného na celém světě. Duchovní láska pochází od Ježíše Krista, slouží jen jemu a ví, že nemá bezprostřední přístup k ostatním lidem. Kristus stojí mezi mnou a bližním. Co je láska mi řekne Kristus ve svém slově. Kde mě Kristus vyzve, abych zachoval obecenství, tam je zachovám. Kde mi jeho pravda velí, abych obecenství zrušil, tam je zruším i navzdory všem protestům své duševní lásky. Duchovní láska totiž netouží, ale slouží, a proto miluje nepřítele jako bratra. Má svůj zdroj v Kristu, v Jeho slově. Duchovní láska dává lidem svobodu, duševní chce ovládat, manipulovat. Duševní bere život druhých do vlastních rukou, kdežto duchovní láska poznává skutečný obraz bližního skrze Ježíše Krista, konfrontuje bližního se Slovem a dává prostor Bohu, aby v životě bližního jednal. Respektuje hranice, které mezi nás vložil Kristus. Bude více mluvit s Kristem o bratrovi, než s bratrem o Kristu. Nebližší cesta k bližnímu vede skrze modlitbu. Duševní láska lidi zotročuje, svazuje a svírá, duchovní láska bratry osvobozuje. "Ježíš Kristus stojí mezi milujícím a těmi, které tento milující miluje. Poněvadž Kristus stojí mezi mnou a druhými, neodvažuji se ani vstoupit do společenství přímo. Tak jako jedině Kristus může mluvit ke mně tak, abych byl spasen, tak i druhé může spasit jedině sám Kristus. To znamená, že toho druhého musím pustit a vzdát se veškerého úsilí řídit jej, nutit jej a ovládat ho svou láskou.... Protože Kristus pro mého bratra již dávno se vší rozhodností jednal, dříve než jsem mohl jednat já, musím bratrovi ponechat svobodu být Kristův; musím se s ním setkávat pouze s takovým, jakým již je v očích Kristových." Společenství nepatří nám, ale Pánu Ježíši Kristu. Protože Kristus stojí mezi mnou a církví, vede mne k tomu, abych trpěl spolu s ní v její slabosti a trpělivě pracoval na jejím uzdravení a reformaci. 4
K zamyšlení: Respektuju hranice, které mezi mne a druhé vložil Kristus? Mluvím s Kristem o druhých více než s druhými o Kristu? Jakým způsobem prezentuju "své názory a pohledy" na dění a lidi ve sboru? 5. Individualismus ve společenství Ve věku sobectví a soukmenovství je bezpečný individualismus možný jen v křesťanském obecenství a bezpečné společenství je jen takové, které umožňuje individualismus. Bonhoeffer má recept šitý na míru dnešní době. V postmoderní kultuře vede radikální soběstřednost k tomu, aby člověk hledal subkulturu, k níž může "skutečně patřit". Avšak kmen si za to, že k němu smíte patřit žádá vysokou cenu. Hrozí tu dvojí nebezpečí: nátlakový komunalismus nebo arogantní individualismus. Ani jednomu nesmí společenství podlehnout, pod Kristovou vládou je totiž možná třetí alternativa: "Kdo nedokáže být sám, ať si dá pozor! Musí se naučit být sám." Musíme být schopni být sami s Bohem a najít uspokojení svých potřeb v Něm, jinak se stáváme břemenem a parazitem obecenství a vysáváme z něho život, udělali jsme si z něj modlu. Dříve, než se z nás mohou stát konstruktivní a přínosní členové společenství, musíme se naučit být sami, abychom své uspokojení nacházeli v Kristu. Avšak tato třetí cesta skrývá ještě jedno úskalí: "Kdo ve společenství není, ať si dá pozor: Mohl by zůstat sám." Nezávislý duch, který nikoho nepotřebuje a před radikálním spolehnutím se na tělo Kristovo dává přednost spoléhání se na sebe sama, se nachází v nebezpečí. A tak "pouze ve společenství se naučíme být doopravdy samotnými a pouze v samotě se doopravdy naučíme žít ve společenství." K zamyšlení: Dokážu být s druhými, i když jsem sám? Dokážu být sám, i když jsem s druhými? Uvědomuju si potřebu společenství, ale i samoty s Bohem? Jak hledám rovnováhu? 6. Ukázněná pokora Jen Kristus nás může přivést k rovnováze mezi svatým individualismem a svatým komunalismem. Jaké konkrétní prvky mám uplatnit, abych tyto principy žil a přivedl Krista do centra společenství? ve 2. kapitole knihy Bonhoeffer popisuje šest vzájemně propojených disciplín, které pěstují křesťanské obecenství: 1) rozjímání o žalmech soustředěné na Krista 2) četba Písma 3) společný zpěv 4) společná modlitba 5) společné jídlo 6) společná práce
5
Ve 3. kapitole - pět osobních disciplin, které se mají praktikovat o samotě: 1) samota a mlčení 2) rozjímání 3) soukromá modlitba 4) přímluva za druhé 5) soukromé utvrzení společenství o samotě (čímž člověk před Pánem potvrzuje, že má druhé ve svém srdci, když nejsou přítomni) Ve 4. kapitole - sedm interpersonálních disciplin, které prohlubují křesťanské obecenství: 1) služba mlčenlivosti 2) služba mírnosti 3) služba naslouchání 4) služba užitečné pomoci 5) služba nesení a vzájemné podpory 6) služba zvěstování Slova jeden druhému 7) služba autority A konečně v závěru: vyznání hříchů – bratrská zpověď a Večeře Páně
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že Ty chceš být uprostřed našeho obecenství, chceš být jeho Pánem. Děkujeme Ti, že naše obecenství nestojí jen na nás, ale že Ty je toužíš formovat a žít v něm skrze své Slovo, skrze svátosti, skrze Ducha svatého. Pane, Ty jsi nás povolal, abychom si byli bratřími a sestrami a společně jeden druhého přijímali, milovali a nesli. Pane, potřebujeme se učit, co to znamená žít v obecenství, co to znamená přijímat jeden druhého tak, jako Ty jsi k slávě Boží přijal nás. Pane, potřebujeme růst v těchto věcech. Odpusť nám prosím, kdykoli jsme si přednější než ti druzí, kdykoli prosazujeme jen své představy a držíme se svých iluzí víc než reality. Chci to, Pane, vyznat za sebe osobně, ale i za druhé. Duchu Svatý, daruj nám skutečnou moudrost, poznání a lásku. Daruj nám víru, daruj nám naději pro druhé tam, kde to s nimi vzdáváme, kdykoli si myslíme, že jsme lepší než druzí. Jsme jako kameny, jejichž ostré hrany potřebují ohladit Tvou vodou. Daruj nám trpělivost a vytrvalost. Pane, očekáváme na Tebe. U Tebe je všechno možné. Děkujeme Ti za to, že jsme Tvoje děti. Pane, já toužím po tom, aby toto společenství rostlo v Tvé lásce, aby Ti bylo blízko. Díky za to, že nám dáváš zaslíbení, že jsi s námi, že máš nás rád. Kéž rosteme do Tvé podoby. Amen.
6
