Devět dní na slovenských horách 15. - 23. srpna 2015 Vysoké Tatry – Malá Fatra – Chočské vrchy – Západní Tatry (Roháče) Od Gábiny ze Žiliny jsem dostal a přijal pozvání na celonárodní výstup na oblíbenou slovenskou horu Kriváň ve Vysokých Tatrách v sobotu 15.8.2015. Odjel jsem z Jičína vlakem v pátek 14.8. ve 12.33 hod. přes Hradec Králové, Pardubice, Českou Třebovou do Zábřehu na Moravě. Plánovaný expres EC z Pardubic do Žiliny přes Čadcu měl 60 minut zpoždění a tak jsem ze Zábřehu pokračoval EC přes Horní Lideč do Žiliny, což je kratší a tedy i rychlejší cesta. Před stanicí Púchov rychlík nečekaně zastavil, neboť do tratě vstoupil sebevrah. Dle drážních předpisů muselo dojít ke změně posádky a tak nastalo zdržení více jak hodinu a přijel jsem do Žiliny se zpožděním 1.5 hodiny ve 21.45 hodin; za cestu z Jičína jsem nezaplatil ani korunu. Z nádraží mne doprovodila Gábina přes osvětlené centrum města, které opravdu žilo. Přespal jsem v podnájmu, kde platí za malý byt neuvěřitelných 220 € za měsíc. Poseděli jsme do půlnoci, ale museli jsme vstávat za pouhé 4 hodiny, abychom stihli ranní vlak do Štrby. 15.8. so Pěšky asi 20 minut jsme spěchali na expres směr Vysoké Tatry – Poprad, který měl odjíždět v 5.01 hodin. Bylo to však zbytečné, neboť EC z Prahy měl na příjezdu ohlášené zpoždění 90 minut, které se později zvýšilo na 115 minut! Odjeli
jsme teprve v 6.45 hodin jiným rychlíkem z Bratislavy směr Košice. Vystoupili jsme ve Štrbě a zubačkou pokračovali na Štrbské pleso, kde začal náš plánovaný výstup na Kriváň. Štrbské pleso (1347) – Jamské sedlo (1448) 4 km – pod Kriváněm (cca 2150 m ) 7 km – a zpět Štrbské Pleso 14 km – Štrba 15 km; převýšení 800 m. Za slunečného počasí v doprovodu mnoha turistů stejným směrem jsme asi za hodinu přišli na křižovatku Jamské sedlo, kde se připojila cesta ze Tří studniček. Odtud už cesta lesem a kosodřevinou začala stoupat stále více a bohužel počasí se rychle začalo měnit; černých mraků na obloze přibývalo a před námi na hřebenech Tater začalo bouřit. Po 2.5 hodinách, kdy už probíhal na vrcholu slavností ceremoniál zpěvem hymny a recitací básní nám zbývalo do cíle ještě asi 1.5 hodiny, když začaly padat kroupy, bouřka se přiblížila k nám a začalo silně pršet. První turisté už se začali vracet dolů a většina cestu nahoru stejně jako my přerušila a rychle pospíchala dolů. Někteří se báli bouřky a raději se
schovali v kosodřevině nebo pod skalami. Cesta se proměnila ve velký potok a voda nám přetékala přes boty a ještě to značně klouzalo. Teprve na rozcestí v sedle Jamské přestalo pršet, začalo svítit slunce a tak jsme využili přístřešku jako mnozí další k občerstvení ze zásob v batohu. To už nad námi kroužila helikoptéra, která jela zachraňovat turistu, kterého zasáhl blesk a jak sdělila večer TV, byl v ohrožení života. Na Štrbské pleso jsme se vraceli v doprovodu sympatických mladých horalů ze Žarnovic, s kterými jsme se dobře bavili a popíjeli jejich slivovici. Na Štrbském plese jsme se rozloučili a oni nasedli do luxusních aut s poznávací značkou „D“ a „A“, neboť pracují v Německu a Rakousku za plat cca 2000 € za měsíc, prý asi 3x větší než u nich na Slovensku. Musím říci, že výstup na Kriváň patří k těžkým a náročným ve Vysokých Tatrách a vyžaduje fyzickou i technickou zdatnost, zvláště závěrečná část je exponovaná a není zajištěna řetězy; chůze se zde mění v lezení a bez zapojení rukou to nejde. První výstup na vrchol podnikl
4.8.1772 Andrej Jonáš Czirbesz, hornický podnikatel, evangelický farář a přírodovědec. Já jsem byl na Kriváni doposud třikrát, ale tentokráte jsem kopec s Gábinou nezdolal. Po odpočinku na Štrbském plese jsme se vrátili zubačkou do Štrby, kde jsme měli objednané ubytování v penzionu „U Josefa“, ale až 3 km od nádraží. Dali jsme proto přednost náhodnému ubytování v privátu 5 minut od nádraží za pouhých 10 € za osobu. Ve společné kuchyňce na penzionu jsme se seznámili s manžely z Brna, s kterými jsme trávili příjemný večer a zakončili jej šampaňským.
16.8. neděle Štrbské pleso (1347) Mlynická dolina, vodopád Skok 6 km (1650) – a zpět 12 km – Štrba 13 km – Žilina 14 km; převýšení 600 m. Společně jsme posnídali s přáteli Lojzou a Simonou Husarovými z Brna a vrátili se zubačkou na Štrbské pleso. Doporučil jsem jim dopolední výlet na Hrebienok a Rainerovu chatu, zatím co já měl s Gábinou v plánu vycházku k vodopádu Skok v Mlynické dolině. V půl desáté ale odcházím sám, neboť Gábina měla mokré boty a po včerejší túře byla unavena a chtěla se jen projít kolem Štrbského plesa, kochat se a počkala
na mne u mého oblíbeného hotelu FIS, kde jsem často pobýval v době totality. Také dnes s mnoha turisty jsem začal stoupat pro mne pohodlnou cestou za sluníčka kolem Predného Soliska, kam vede k níže položené chatě lanovka k vodopádu Skok. Po 1.5 hodině se však obloha začala zatahovat a začala bouřka stejně jako včera nad Kriváněm. Nad vodopádem koriguji svůj plán vyjít do Furkotského sedla a vrátit se Furkotskou dolinou a raději jsem šel stejnou cestou zpět, ale opět za stálého deště až k hotelu FIS. Přímo na úseku zajištěném řetězy se spustil liják a po kamenech to velmi klouzalo. Zde jsem došel dvojici mladších Španělek z Bilbaa, kterým jsem trochu pomáhal, neboť se začaly bát. Jsou na Slovensku na 3 týdny a bydlí v nedalekém Liptovském Mikuláši, kde si pronajali auto a denně cestují po Slovensku, hlavně po horách a kulturních památkách. Hovor se točil pochopitelně kolem cestování včetně poutních cest do Santiaga de Copostela, kde jsem posledních 8 let jejich každoročním návštěvníkem. Rozloučil jsem se s nimi u hotelu FIS, kde konečně přestalo pršet a kde čekala prochladlá Gábina. Poobědvali jsme, já se převlékl do suchého oblečení a
v klubovně baru jsem popíjel svůj poslední Tramín a ona horký čaj. Už za sluníčka jsme se vraceli zubačkou do Štrby a odtud rychlíkem do Žiliny. Z předchozích deníčku už víte, že důchodci a studenti jezdí na Slovensku vlaky zdarma a tak jediná položka k placení bylo ubytování v penzionu a za pivo „Zlatý bažant“. Po večeři jsme si prohlíželi fotografie a trochu sledovali TV. 17.8. pondělí Bielý Potok (575) – Dolní Diery Ostrivné – Vrch Podžiár (751) 3.5 km – Štefanová (625) – Na Grúni (981), chata (970) 7.5 km – chata Vrátná (750) 9.5 km - Starý dvůr (614) 11 km – stopem Terchová – Bielý Potok 14 km; převýšení 600 m. Posnídal jsem s Gábinou a v půl osmé odešel na autobusové nádraží a za 0.30 € odjel do 27 km vzdálené Terchové. Krátkou přestávku jsem využil v informačním středisku k vytištění autobusových spojů pro příští dva dny mezi Bielým Potokem,Terchovou, Štefanovou a Vrátnou. Autobusem jsem dokončil cestu k penzionu Václav, kde bylo už od jara zajištěné ubytování pro skupinu jičínských přátel. Problém nastal, když jsem oznámil menší počet osob, než bylo rezervováno, neboť v sezóně je o ubytování velký zájem. Na penzionu jsem si ohřál oběd a poté jsem se vydal za drobného deště na vycházku po naučném chodníku do Jánošíkových Dolních dier. Stoupal jsem podél Dierového potoka po kamenité
cestě a nových dřevěných a ocelových lávkách a žebřících. Je zde soustava soutěsek a vodopádů v úzkém údolí s bizarními skalními útvary. Z vrchu Podžiár jsem spíše klouzal blátivou cestou lesem do Štefanové, kde mne zaujala pěkná chata Sagan, která nemá však nic společného se slovenským profesionálním cyklistou, úžasným sprinterem na letošní Toure de France. Odtud začala strmé stoupání téměř 50 minut na horskou chatu Na Grúni, odkud byly úžasné výhledy na Poludňový
Grúň (1460), za ním Malý Rozsutec (1343) a vpravo Velký Rozsutec (1609). Sestoupil jsem k chatě Vrátná, odkud jezdí lanovka na Chléb (1645). Snadná už byla cesta po silnici do Starého dvora, kde je velká koliba. Při čtení jízdního řádu s odjezdem do Terchové mi nabídli manželé ze Slovenska okamžitý odvoz jejich autem, odkud jsem došel na náš penzion Václav. Po večeři jsem v blízké pivnici očekával příjezd autobusu s přáteli z Jičína, kteří přijeli po osmé hodině večer. Následovalo společné přátelské posezení při víně skoro až do půlnoci.
18.8. úterý Bielý Potok (575) – Podžiár 3 km – Pod Pálenicou 4 km – sedlo Mezirozsutce (1200) 7 km – Malý Rozsutec 8 km (1343) – Bielý Potok 13 km; převýšení 800 m. Po snídani jsme se všichni společně vydali dle programu do Jánošíkových soutěsek, kde jsem byl
včera odpoledne. Tentokráte ale za slunečného počasí, které „přivezli“ přátelé z Českého ráje
to bylo mnohem hezčí. Po hodině výstupu v chaloupce Podžiár Eva zajistila navíc malé občerstvení, neboť poté už žádné až do cíle cesty nebylo. Všichni šli stejným směrem, ale rozdělili se postupně na skupinu rychlejší a skupinu „pohodářů“. Cesta lesem se všem líbila a na oběd jsme se setkali na Tanečnici, pouhých 10 minut od křižovatky Mezirozsutce, odkud už byl vidět cíl dnešní cesty Malý Rozsutec. Nevěřili jsme ukazateli, na kterém bylo napsáno
20 minut na vrchol, který se zdál příliš vysoko a daleko. Zvládli jsme to opravdu za 21 minut, když strmá cesta
po skalách byla zajištěna řetězy.
Náročný byl strmý bylo možné se ale kosodřeviny.
sestup bez zranění zvládli.
Vyhlídka z vrcholu byla pěkná, i když na obzoru byl trochu opar vlivem velkého tepla. sestup sutí, kde přidržovat větví Všichni jsme se nakonec setkali v pivnici u koliby na dobrém moku. Večer po pravidelném brífinku, kde proběhlo i představování všech účastníků se slavilo trochu více, neboť všichni byli spokojeni, že vrchol a hlavně
19.8.středa Štefanová (600) – Medziholie (1185) 3.5 km Stoh (1608) 5.5 km – Stohové sedlo (1230) – Poludňový Grúň (1460) 8.5 km - chata Na Grúňi (989) 10 km – Štefanová (600) 12 km; převýšení 1300 m. Po snídani jsme všichni odjeli našim autobusem do 7 km vzdálené Štefanové a začali stoupat lesem na Medziholie a opět jsme se
postupně rozdělili na dvě skupiny. Zde jsme na sluncem ozářené louce na
sebe počkali, neboť někteří šli jen na Velký Rozsutec
(1609), což byla túra kratší s převýšením jen 1000 m. Většina absolvovala velký okruh v Malé Fatře, i když někteří vrchol Stoh pouze podešli panoramatickou cestou po úbočí. Na Stohu jsme se setkali se skupinou mladých
lidí z Třebíče a vládla tu neuvěřitelná pohoda včetně zpěvu národních písní. Prudký byl sestup do Stohového sedla o 400 m níže, kde jsme si dopřáli oběd doplněný sběrem borůvek a malin. Jen 250 metrů jsme stoupali na Poludňový Grúň, odkud byly opět výhledy daleko do okolí, zvláště na Velký Kriváň 1708 m
vysoký. Následoval velice
prudký sestup po travnaté louce na chatu Na Grúni, kde jsme se vyhřívali na slunci, odpočívali, doplňovali tekutiny a já si ještě pochutnával na teplém jablkovém závinu od Miloše; co víc jsem si mohl přát. Snadný se nám už zdál poslední sestup lesem k našemu autobusu na parkovišti ve Štefanové, odkud jsme se vrátili na penzion. Příjemný den jsme zakončili
společnou večeří v blízké kolibě, kde jsme ochutnávali hlavně místní speciality jako halušky s brynzou, strapačky a další dobroty. Večer jsme zakončili na brífinku v penzionu, což je hodnocení uplynulého dne a upřesnění programu na příští den a přitom chutnali dobrá vína. 20.8. čtvrtek Valaské Dubové (600) – Stredná Polana (1150) 3.5 km - Velký Choč (1608) 6 km a zpět Valaské Dubové 12 km; převýšení 1000 m. Už v 8 hodin jsme opustili penzion a autobusem se přemístili přes Dolný Kubín do Valaské Dubové, odkud jsme začali stoupat lesem po kamenité cestě na Velký Choč. Překrásné slunečné počasí nás provázelo celý den a tak jsme si užívali jak výstup, tak sestup a vyhřívali se na Stredné Polaně a při zpáteční cestě tam dlouho obědvali. Nejvíce se líbila horní část cesty mezi skalkami a barevnými keři s překrásnými výhledy na Malou Fatru, Nízké a
Vysoké Tatry; dokonce byl výhled až na Gerlachovský štít. Dole pod námi bylo velké „jezero“,
vodní nádrž Liptovská Mara. Nakonec jsme se
odměnili všichni v Jánošíkově
krčmě ve Valaské Dubové, odkud jsme přejeli autobusem do
nedaleké obce Habovka v Roháčích, kde jsme se ubytovali v příjemném a mnohým dobře známém penzionu Monika. Zbylý čas do večeře ještě většina využila ke koupání v blízkém termálním koupališti v Ostravici. Jako vždy
výborná byla večeře, následoval brífink a posezení u dobrého moku. 21.8. pátek Adamcula (1050) – Tatliakova chata (1360) 3 km –sedlo Zábrat (1690) 4.5 km – Rákoň (1876) 5.5 km – Volovec (2063) 6.5 km – Jamnické sedlo (1908) – Ostrý Roháč (2088) 7.5 km – Plačlivé (2125) – Smutné sedlo (1962) 10 km – Tatliakova chata (1360) 13 km – restaurace Šindlovec 17 km; převýšení 1450 m! Po vydatné snídani jsme už v 7.45 hodin odjeli autobusem na parkoviště Adamcula poblíž známe restaurace Šindlovec, kde převážně končíme túry. Odtud po asfaltové
silnici jsme za necelou hodinku došli k Tatliakově chatě a začali stoupat do sedla Zábrat. Uvedené
časy v mapě i na ukazatelích jsme zkracovali min. o 20%. Stejně rychle jsme stoupali po polské hranici na Rákoň a Volovec. Následoval sestup do Jamnického sedla a náročný výstup občas jištěný řetězy na Ostrý Roháč. Trochu pomalejší bylo další lezení dolů
a zase nahoru na nejvyšší místo Plačlivé 2125 m, kde jsme míjeli mnoho turistů. Ve Smutném sedle jsme si dopřáli občerstvení, ale jen z vlastních zdrojů, neboť tu naštěstí žádná restaurace není. Při sestupu všichni žasneme při pohledu na všechny vrcholy, které jsou proti nám a které jsme dnes přešli;
úžasné, nádherné. Na Tatliakově chatě nemůžeme odmítnout malé občerstvení, resp. doplnění tekutin či alespoň malou kávu. Všichni jsme se už těšili na velkou stylovou chalupu Šindlovec, kde skoro pokaždé končíme túru a radujeme se „z dobře vykonané práce“. Stejně tomu bylo i tentokrát a tak jsme odjeli až v 18 hodin a všichni moc spokojeni. Autobusem jsme se vrátili do penzionu Monika, kde následovala rychlá koupel a hurá na večeři; byla opět skvělá včetně několika málo boroviček poté. Krásný, pestrý, ale přitom pohodový den, i když mnohé stál mnoho sil; převýšení, tj.
stoupání či klesání 1450 m a 8 hodin na nohou nebylo zrovna málo. 22.8. sobota Biela Skala (940) – Sivý vrch (1805) 4 km – sedlo Pálenica (1753) 6 km – Zuberec (760) 15 km – Habovka 18 km; stoupání 1000 m, klesání 1200 m. Opět musíme snídat už v 7 hodin, neboť po nás následují další skupiny na penzionu. Po osmé hodině už vystupujeme o 200 m výše v Biele Skale, kam nás odvezl náš autobus. Odtud stoupáme lesem stále vzhůru na Sivý vrch. Poslední část už je mimo les mezi skalami a připomíná nám to trochu zajímavé lezení v Nízkých Tatrách. Opět jsme se
rozdělili skupiny;
na naše
dvě první
zkrátila čas ze 3 hodin na 2 hodiny a 15 minut a druhá jde „v normě“. Na vrcholu se kocháme pohledy nejen do údolí, ale i na hřebeny před námi směrem k Baníkovu a Třem kopám. Slunce je však schováno za velkým mrakem a tak není žádné
teplo. Proto po půl hodině jsme začali sestupovat do sedla Pálenica, kde jsme si dopřáli oběd z vlastních zásob v batohu a doplnili to lesními malinami a borůvkami. Značka na cestě do Zuberce nás upozorňuje, že cesta je uzavřená z důvodů polomů. Máme však štěstí, neboť zde procházejí mladší turisté a sdělují, že cesta je již průchodná a tak o půl třetí odpoledne přicházíme do známé hospody u kostela v Zuberci, kde se odměňujeme; jídlo, pivo a
několik boroviček a máme víc jak dobrou náladu. Dokonce jsme tleskali účastníkům cyklistického závodu, který zde probíhal. Zbývalo ještě 3 km na penzion, ale to jdeme s úsměvem na tváři a dokonce si občas zpíváme. Rychlá sprcha na penzionu a už jsme se těšili na dobrou večeři a závěrečné posezení.
23.8. neděle Oravice (790) - Juráňová dolina – rozcestí pod Umrlou (1005) 5.5 km – Oravice 10 km; převýšení 200 m.
Rozloučili jsme se s majitelkou penzionu paní Pilarčíkovou i s Markem, který nás obsluhoval a v 8 hodin jsme odjeli do Oravice poblíž polských hranic. Většina si ještě dopřála poslední nenáročnou procházku Juráňovou dolinou, což je skalnatá soutěska, kde se dříve těžila ruda a dopravovalo dřevo po vodě. Pobyt jsme zakončili v Thermal Parku, kde jsme se ohřívali ve vodě s teplotou kolem 35°C. Bylo to příjemné zakončení šestidenního pobytu v překrásných horách, kdy nám přálo počasí a vůbec nepršelo na rozdíl od předchozích tří dnů, kdy jsem ve Vysokých Tatrách zmokl každý den.
Za 5.5 dnů našlapáno jen 66 km, ale převýšení 5850 m. V Jičíně 25.8.2015
Ivan
PS: Fotky do deníčku vloží Mirek Jiran, za což mu předem děkuji. Motto: "A když se oblaka inversí vyčistí, i český Říp pak zbledne závistí, na východ zvedá se hřeben skal tatranský, napravo zubatý reliéf fatranský, Kriváň, Choč, Rozsutec, Ploská či Borišov, Rača, Klak, Rakytov, poutníkům chybí slov, všude kol dokola - co oko dohlédne, jsou horské hřebeny krásné a malebné…!"
