Desítky let bez přestávky
Málokterá akce se může pochlubit 30. ročníkem. A o to méně z nich v zemích, kde došlo za zmíněné desítky let k tolika společenským převratům, které mnohdy znamenaly i konec „starých“ akcí, protože tu nebyl čas, tu nebyly peníze a tu nebyl zájem. Vzhledem k tomu, že mi byla dána čest zpracovat a z části i za odpoledne sepsat tento Záblesk, byť nejsem pořadatel festivalu, mohu si takové chlubení dovolit, protože to samochvála nebude. Jsem v podstatě nezaujatý pozorovatel, na festivalu jsem byl všeho všudy dvakrát, ale jeho přátelská atmosféra a nenucené vzájemné jednání mě hned v začátku zapojily do chodu festivalu a jsou jedním z důvodů, proč se budu rád vracet. Akoba Nyabalany, redaktor internetového magazínu MFantasy
Jak začít psát Akoba Nyabalany (MFantasy) Dovolte mi svěřit se vám s jedním velkým tajemstvím, se kterým jsem se ještě nikomu nepochlubil. Tedy možná někdy někomu ano, ale pevně doufám že si mě většina aktérů mého tajemství už nepamatuje a budu si moci toto tajemství podat ze svého pohledu bez autentických svědectví dobových účastníků, postižených realizací mého tajemství. Tak abych vás dlouho nenapínal, prozradím, že tím tajemstvím je popis cesty autora povídek, popřípadě poezie. Od úplných začátků. Neděste se, nedávejte oči v sloup, nebudu se tu svěřovat s niterními pocity mé duše v návaznosti na silné prožitky jakožto zdroji inspirace, to si jaksi odpustím, takže klidně čtěte dál. No tak jak to tedy všechno začalo. To mi bylo asi tak devět let (to je stejně hrozný, s psaním jsem začal vlastně před dvaceti lety, takže ještě chvilku a literární tvorba mě bude provázet obdobími „malý, velký, zralý, vetchý“) kdy mě jakýmsi osvícením napadlo psát krátké povídky o zvířátkách a přírodě. Literární úroveň přiznaného díla si dovedete domyslet i bez podrobnějšího odborného autorského rozboru – prostě to bylo hrozné. Nutno ovšem dodat, že jsem byl jako autor na své dílko patřičně hrdý. Dokonce tak hrdý, že jsem se vydal do nakladatelství Československý spisovatel a tyto spisky, čítající asi deset povídek každou o třech až pěti stranách, jsem začal nabízet k nakladatelským účelům. Matně si pamatuji, jak nějaká milá paní mé spisy, nadatlované na starém psacím stroji u dědy, s úsměvem přijala, že až se na ně dostane, ozve se mi editor. Psal se rok 1990. Editor se skutečně ozval, ale neozval se z Československého spisovatele, ale z Českého spisovatele o šest let později. Telefonoval mi a říkal, že přebral po kolegyni hromadu povídek a že to postupně zpracovává, co s tím mým dílkem zamýšlím. Vysvětlil jsem mu v té době, že je mi patnáct a že to co zpracovává, jsem sepsal v devíti. Oba jsme se tomu srdečně zasmáli, já méně, protože ta ostuda, hrůza. Ale když už zmiňuji patnáctý rok (možná už čtrnáctý), ten byl pro mě klíčový. V té době jsem měl sepsanou dvě stě padesáti stránkovou povídku o mimozemské mírové organizaci. Nápad to tak blbý nebyl, takže nutno dodat, že chystám po patnácti letech vzkříšení tohoto tématu, avšak podstatně jinak napsaného a podaného. Každopádně se vraťme patnáct let zpět k mým patnácti letům a čtvrt tisíci strojově nadatlovaných stran povídky. No jako by mi to nestačilo v Československém spisovateli. Zase
Pátrání po tajemných Parkoránech (Akoba N.) Jsou to bytosti vytrvalé, důsledné, přesné, ale v poslední době ohrožené. I přes veškeré snahy jich je stále méně, přičemž stačí, aby nebyli ve správný čas na správném místě a již Parkorány nejsou. Parkorány nebezpečně ohrožuje temné uskupení Antiparkorán klub, ale také vojna, práce, nebo svatba. Kdo jsou tito Parkoráni? Kde se s nimi dá setkat? Odpověď zní: Na každém Parconu, který kdy od roku 1982 proběhl. Jsou to totiž lidé, kteří nevynechali účast na jediném národním setkání příznivců zejména literární fantastiky = Parconu. Hrdé Parkoránské hnutí v současné době čítá 4 (slovy čtyři) zanícené šiřitele parkoránské slávy a to Ondřeje Neffa, Vlado Ríšu, Zdeňka Rampase a Petra Konupčíka. Když bylo v sobotu na Parconu s těmito čtyřmi pány setkání, nemohl jsem si ho nechat ujít. A zejména, jak už to bývá, se vzpomínalo. Na striptýzy, na dražby knih a na nezbednosti, prováděné v minulých vydáních Parconů. Vzpomínalo se na počátky Parkoránského hnutí, které se datuje přibližně na třetí až čtvrtý Parcon, kdy u našich hrdinů došlo k Parkoránskému uvědomění. Aby se nemluvilo jen o minulosti, neodpustil jsem si otázku na budoucnost.
Jak začít psát – pokračování 1 mě napadlo, že když už je toho tolik, že by byla škoda, kdyby mé vrcholné převratné a zcela jistě geniální dílo zůstalo skryto světu. No nenapadlo mě nic lepšího, než po příchodu ze školy odhodit aktovku, sebrat mé sebrané spisy a odkráčet k Vlado Ríšovi do Ikarie, což bylo jediné vydavatelství na tvorbu mého směru, kterou jsem tehdy jako žák znal. Výhoda byla, že vydavatelství sídlilo na Praze 5, kousek od mého domova a díky tomu bylo snadno dostupné. Jistě k velkému nadšení místních editorů. Svůj spísek, který každého, kdo ho viděl, vyděsil, jsem předal slavnostně v Ikarii a čekal na odpověď. No odnesl to nakonec asi dokonce Vlado Ríša, ten mi asi za měsíc nato zavolal, že si ten svůj rukopis mám přijet vyzvednout zpátky. Ve vší slušnosti mi ho vrátil, že TOHLE by skutečně vydat nešlo (po patnácti letech zpětného čtení úryvků tohoto velkodíla opravdu chápu, že TOHLE by fakt vydat nešlo). Ještě jsem se mu stačil pochlubit, že už mám mezitím dalších sto stran pokračování a pokud bude chtít, tak že mu ho mohu dodat. Při tomto se o Vláda Ríšu pokoušely mrákoty. Nutno dodat, že na sobě nedal ale nic znát a vysvětlil mi, že jeho názor není směrodatný, že jeho samotného odmítali, než se chytil. Prostě dal tomu děcku před ním pár rad do života, nutno dodat, že ve vší slušnosti, a možná proto mě neotrávil od psaní. Takže jsem se začal činit. Psal jsem a psal jsem a psal. Ostatně co jiného se dá dělat, když jsem chtěl zvěčnit mé sci-fi nápady. Napsal jsem toho hodně. Soubor mého sci-fi čítal do mých osmnácti let asi 2000 stran strojově i ručně psaných na různá sci-fi témata od vesmíru přes budoucnost a pár pokusů o záhady a horory ze současnosti. Povídky myslím měly i nějaký ten nápad, což si myslím teď po letech, kdy fantazie vlivem prostředí trochu ubývá. Leč běda, jejich slohové zpracování nebylo zrovna nejlepší, což se dá čekat. Ani děj nebyl dobře zpracován, byl strohý, neosobní, zdá se, že mi tenkrát chyběla odvaha vložit do povídek city. Prostě jsem se možná trochu, stejně jako každý puberťák až adolescent, styděl. Toho byl konec v osmnácti, kdy jsem sepsal povídku Důstojnost, ve které jsem se naopak s city vyřádil, ale předem říkám, že žádná zelená Esmeralda to nebyla. Uplynulo několik let a nic moc se v rámci sci-fi nedělo a já se specializoval na odborné články z jiných oblastí, jako například historie, právo, ekonomie, které jsem publikoval. To až do mých přibližně čtyřiadvaceti let, kdy jsem objevil Epika Arboriuse, který v té době zakládal Mfantasy – online magazín s fantasy povídkami. Jakožto příležitostný novinář jsem se mu docela hodil a on mě uvedl do světa fantasy. Nejdřív jsem si nedokázal představit, že
Pátrání po tajemných Parkoránech (pokrač.) A to hned takovou, zda to nehodlají už vzdát, nebo zda někdo z nich nemá chuť ukončit své členství. Dostalo se mi podpory od členů Antiparkorán klubu, kteří nabídli případným dezertérům svou náruč. Odpověď sta procent členů Parkoránského hnutí, každého ze svých hrdých pětadvaceti procent, byla jednoznačně: „My se nevzdáme“. Tato pevná slova odhodlání hrdinných Parkoránů nechť jsou doprovázena jejich statečnými činy. Přeji všem členům, aby za rok přijeli rozdrtit reakční nálady protivníků, kteří jistě zkusí tvrdé bojové operace k překažení společných cílů Parkoránů blokádou silnic laserovými zbraněmi, přestěhováním Parconu na Měsíc, nebo odkloněním dálnice D1 na Kamčatku.
Jak začít psát – pokračování 2
bych psal fantasy. Vesmír byl můj rajón a nevěděl jsem, jak bych mohl psát dlouhé povídky s dějem o pohádkových bytostech, tím či oním způsobem řádících po fantasy lese. Ale slíbil jsem, že to zkusím a brzy mě psaní začalo bavit. Trochu jsem zapomněl na sci-fi a naplno jsem začal psát fantasy, ke kterému se doposud rád vracím, pokud mám chvilku času stejně jako ke sci-fi. Nutno dodat, že mě Epik donutil psát i poezii – tedy donutil, zprvu ano, pak mě to začalo bavit. A co dnes? Nemám na nic čas, nestíhám skoro nic a tak se většinou nechám spíš „ukecat“ k porotcování v literárních soutěží, kde jsem proslul jako šílenec, který na krátkou báseň napíše dvoustránkový komentář. Ale to je myslím to důležité, co se snažím říkat začátečníkům. „Já jsem si to vaše dílko v soutěži přečetl, já jsem se nad ním zamyslel a působí na mě tak či onak, já se mu nesměju. Vaše dílo musí být odrazem Vašich pocitů, nikdy se nestyďte dávat do něj své city a nikdy si nic nedělejte z toho, že se ostatní smějí. Raději svá dílka pošlete do literární soutěže“. Zde může být kámen úrazu. Poslat do soutěže je dobrý nápad. Ale ne do lecjaké, ale do takové, kde porotci dílo zhodnotí slušně a objektivně. Dnešní doba popularizuje sprostotu a hrubost. Od různých televizních soutěží hledajících superstar, kde je hlavním diváckým lákadlem tvrdost poroty a vrcholem odborné práce se začátečníky je jejich urážení, se zarytě učí i některé literární soutěže. Proto se můžeme setkat s porotcovskými komentáři typu „to, co jste poslal, je naprosto strašný, u vás se o talentu vůbec nedá mluvit, vaše povídka je tak příšerná, že jsem z ní s hrůzou a sebezapřením přečetl dvě strany“. Já jsem v soutěžích přečetl za život tisíc rukopisů a k takovým komentářům jsem se nikdy neuchýlil. Takto se prostě s autory nejedná. Během soboty zde na Parconu se mi podařilo po letech potkat Vlada Ríšu, který byl dlouhá léta šéfredaktorem časopisu Ikarie a kterého jsem před více než patnácti roky šikanoval se svými dětskými povídkami. Nemohl jsem si nechat ujít příležitost trochu ho vyzpovídat pro Záblesk právě v rámci tématu začínajících autorů, jak je povzbudit, jak je neodradit. Původně pětiminutový rozhovor se protáhl na půl hodiny a mnoha věcech mě Vlado Ríša dokázal potěšit svými názory, takže mé setkání s ním zanechalo pozitivní dojem, stejně jako před těmi patnácti lety. Vlado Ríša je totiž jeden z těch vzácných vydavatelů, který s autory jedná slušně a neuchyluje se potupě a ponižování těch, kteří zplodili třeba ne příliš povedené dílko. Jeho názor na posunování prahu bolestivosti společnosti ve vztahu ke zhoršování mezilidského chování, odrážejícího se i do kultury, literaturu nevyjímaje, nemohu jinak než sdílet. O to více jsem rád, když existují i lidé, kteří ve světě literární tvorby něco dokázali a nepodlehnout trendu povýšenosti a hrubosti. Pan Ríša mi dal ještě jeden zajímavý postřeh ve vztahu k autorům. Zeptal jsem se ho totiž, co má začínající autor dělat, pokud chce, aby se někdo zabýval jeho povídkami, a nemá k dispozici kamaráda, který je současně odborník na literaturu. Kromě toho, že naznačil v současné době rozšířené možnosti v oblasti studia literární tvorby na vysokých školách, upozornil také na možnost workshopů, na které jsem v radách jak začít trochu zapomněl. Tato setkání autorů jsou totiž vhodnou možnosti, jak svá díla prezentovat a jak si vyslechnout zpětnou vazbu od posluchače nebo čtenáře. Jelikož nedílnou součástí autora je, jak říká právě Vlado Ríša, talent a řemeslo, byla by při psaní chyba podcenit právě zpětnou vazbu a cvik. Proto pokud píšete, pokud vás to baví, máte nápady a chuť je takzvaně „dávat na papír“, byla by chyba nechat se odradit kritikou nebo negativními reakcemi. Dobrá kritika je to, co vám může pomoci a každá kritika se dá podat tak, aby nesnižovala autorovu důstojnost. Pokud se vám tedy někdo směje, nebo vás uráží před ostatními pro vaši tvorbu, nenechte se odradit, nenechte si namluvit, že jste neschopní a pište. Pište tak, jak nejlépe to umíte a jak vás to baví.
5 Parconů v Chotěboři Národní Parcon má již třicetiletou tradici. Prvních pět ročníků se odehrálo v Pardubicích od roku 1982. Chotěbořský tým dokázal letošním ročníkem vyrovnat skóre pořádáním rovněž 5 Parconů. Parcon 1998 v Chotěboři navázal na stále populárnější Avalcon. Shodou okolností se con musel obejít bez zahraničních hostů, leč vše vynahradila výborná atmosféra a dostatek domácích programů. Navíc v průběhu akce probíhala e-mailová diskuse s několika SF autory (např. R. Silverberg a G. Bear). Fantasy show vrcholí po setmění na hlavním náměstí efektním vystoupením šermířů a polykačů ohně. Nejen Parcon, ale přímo Eurocon se podařilo týmu kolem SFK Avalon uspořádat v roce 2002. Dobou trvání (3. - 7. července) shodný s pražským 2001, jinak však největší: 13 programových linii, okolo 1 300 účastníků (včetně zahraničních), spojení s Gameconem a Avalconem, pratchettovské divadlo Muži ve zbrani, dvě filmové předpremiéry, VIP party a filková Star Trek Late Night Show. Čestní hosté: George R. R. Martin, Robert Holdstock, Andrzej Sapkowski a Jim Burns. Hosté: Rafal Ziemkiewicz, William King, Myra Çakan, Isobelle Carmody, Philippe Coriat, Klaus N. Frick, Ernst Vlcek, Ondřej Neff a Martina Pilcerová. Kromě nich zde bylo mnoho populárních tuzemských autorů, včetně Josefa Nesvadby. Poprvé byla v rámci CKČ udělena cena Skokan pro nejlepšího debutanta. Další Parcon se uskutečnil 2.-6. července 2003 opět v Chotěboři. I když navazoval na úspěchy Euroconu, rozsahem byl skromnější. Kromě Parconu – Avalconu (jubilejního 10.) se zde uskutečnily tři další doprovodné akce – Filmový Festival Fantazie, GameWorld a Literární festival Vysočina. Čestnými hosty byli: Kir Bulyčov, Garry Kilworth, Robin Atkin Downes, Philippe Coriat, William King, Ondřej Neff, Jaroslav Velinský a Františka Vrbenská. Na conu přibyly samostatné programové linie věnované seriálům Xena a Hvězdná brána. Parcon 2005 hostila znovu Chotěboř a to ve dnech 1.-3. 7. jako úvod tamního Festivalu fantazie (celkem desetidenního). Hosté conu: Vlad Taupeš, Andrzej Pilipiuk, Philippe Coriat, Josef Fraško, Ondrej Herec a další. Součásti slavnostního zahájení bylo vystoupení Říčanského komorního orchestru s hudbou ze SF filmů a seriálů. Pořady zaměřené na témata: J. Verne, slovanská fantasy, futurologie. Méně obvyklou součástí programu bylo i několik divadelních představení a hudební festival. Premiéru zde mělo udělení národních žánrových cen Aeronautilus. Parcon 2011 se opět vrátil do Chotěboře a vy sami nejlépe víte, jak si ho užíváte.
Zdeněk Rampas a Marvin
Prší prší, jen se leje… Jarek Mostecký
Tak konečně. Shazuju batoh na židli a sedám si na druhou. Ani se mi nechce vybalovat. Až večer. Vlastně v noci. Teď nejdřív spláchnout prach z cesty a nakouknout do programu... Je začátek července, a začátek července – to je Chotěboř. To už je taková jistota mezi fanoušky fantastiky. Jako že slunce ráno zase vyjde... Je spousta takových, co se sem těší už od vánoc. Jo, já vlastně taky... Prší... Nikoho nepřekvapilo, že první dva dny pršelo, to už tady tak bývá, ale ono nepřestalo ani v neděli, ani v pondělí a nakonec z toho byl možná nejdeštivější Festival fantazie za těch šestnáct let. Vadilo to něčemu? Vůbec! Náladu to nezkazilo. Ani nemohlo. Atmosféra na tomhle festivalu není závislá na počasí, ale na lidech. Byl čtvrtek... pátek... a Festival fantazie 2011 se vesele rozbíhal. Začínaly první přednášky, peklo se prase, v hoFFpůdce se grilovaly první steaky, nahoře na baru v Kulturním domě zavoněly první tousty. A v sálku, zvaném Akvarium se vybalovaly knihy, figurky, trička, a spousta dalšího, aby se už už mohlo začít prodávat, potkávali se známí, kteří se často právě ten celý rok od posledního festivalu neviděli... V kině se všechno chystalo na předpremiéru hry Pantáta II. Přijeli první hosté – americký filmový skladatel, střihač a režisér John Ottman (autor hudby k filmům jako Gothika, Fantastická čtyřka 1+2 atd.), jeho český konkurent, dirigent a hudební skladatel Varhan Orchestrovič Bauer (autor hudby např. k filmu Goyovy přízraky). Přítmím chodby před sálky, kde se konaly přednášky a besedy, se mihly krásné a milé tváře hereček a dabérek Jany Štvrtecké (dabovala např. moji oblíbenou Willow ze seriálu Buffy, přemožitelka upírů), a Kláry Sochorové (dabérka samotné Buffy, dabovala v Aktech X atd.). Fanouškům seriálů vyprávěl o dabingu taky Daniel Dítě – např. Riddick) a později i Libor Hruška (Rodney McKey) a Daniel Rous (daboval např. vládce soustavy Baala v seriálu Stargate). Prší, prší... V neděli už pořádně, jářku. Prostranství mezi sokolovnou, kinem a KD zeje prázdnotou a jen občas tu přeběhne někdo v pláštěnce nebo pod deštníkem. I hoFFpůdka se vylidnila a všichni se raději stáhli pod střechu. Festival ale žil svým životem dál. Zatímco spousta lidí spěchala na přednášky o všem možném i nemožném, v hlavním sále kulturáku se všechno chystalo na slavnostní předávání vyznamenání mně blíže neznámých hrdinů za nějakou bojovku (snad nebudu za toto označení postaven před vojenský soud flotily), a potom i první imatrikulační ples Hvězdné akademie. Bez legrace – zlaté knoflíky na vycházkových uniformách kapitánů a komodorů se blyštěly, až oči přecházely, a dívky, které nebyly zrovna ve službě, se nesly ve svých slavnostních róbách jak princezny. Moje devítiletá dcera Eliška v té chvíli poprvé uznala, že by se Startrek mohl alespoň trošičku přiblížit Stargate, i jen právě kvůli těm hezkým šatům. Organizátor plesu taky vybral hudbu, odpovídající slavnostnímu plesu a vypadalo to fakt luxusně. Prší, prší, jen se leje... No, vlastně už docela přestávalo. Dokonce na jeden den vysvitlo sluníčko, a hřálo pořádně. Ožila i zahrádka přináležející k baru Velký voči. Bylo fajn i těm, co mají z deště depresi. Po prvním skoku do víru festivalového života byl čas se nadechnout a vyzkoumat, co je kde nového.
Těch větších změn si každý všiml hned. Přestěhování deskových her ze sokolovny bylo fajn, už proto, že v sokolovně tak vzniklo místo pro víc herních konzol a dalších herně počítačových věciček, které někdy ani neumím pojmenovat. Že se některé večerní akce, jako třeba diskotéky, z velkého sálu KD přestěhovaly do vedlejší sportovní haly, už se nelíbilo úplně všem. Je ale pravda, že v případě vystoupení nejmenované metalové kapely to bylo určitě plus.
Den šel za dnem. Přijeli další návštěvníci a další hosté. Michael Brunsfeld, americký ilustrátor a designér (filmy jako Válka světů, Petr Pan, Minority report, Mumie, Mise na Mars, designoval architekturu a droidy pro Star wars Episode 2) během tří nebo čtyř dnů, co byl na Festivalu fantazie, hodně povídal o tom, co posluchače zajímalo, a potom si ještě sedl do baru a nechtěl se přemístit do VIP salonku, protože nejspíš taky cítil, že tady to žije. V průběhu festivalu přijeli na jeden den, nebo na celých jedenáct dní i čeští autoři (opíšu je z informační brožury, takže pokud někdo přijel a není v brožuře, má smůlu: Martin Antonín, Honza Kantůrek, Jan Johnak Kotouč, Míla Linc, Jarek Mostecký, Tomáš Němec, Petra Neomillnerová, Jirka W. Procházka, Pavel Renčín, Vlado Ríša, Václav Semerád, Anna Šochová, Františka Vrbenská, Mirek Žamboch. Zvlášť bezva bylo, že se objevil Vlastislav Toman, bývalý dlouholetý šéfredaktor časopisu ABC, autor povídek i scénářů ke spoustě comicsů, zejména pak legendárních příběhů ze Žluté planety. Další takovým výjimečným setkáním byl příjezd Václava Šorela, scénáristy skvělých comicsů Vzpoura mozků, Tvrz a Galaxia a autora ještě spousty dalších věcí. Dalšími změnami, kterých si bylo možné všimnout, bylo rozšíření jídelníčku na baru a v sokolovně (zejména skvělý guláš a neméně výborná česnečka). A bylo toho ještě víc. Ty těžké mraky, plné vody, někam odletěly, a mohlo se vyrazit do údolí Doubravky, nebo na zříceninu nedalekého hradu (asi 8 km). Ti línější prozkoumávali, v které restauraci vaří nejlépe... Nadešel druhý víkend festivalu. Kdo nezíval, byl divný, protože jen málokdo chodil spát před půlnocí. Do Chotěboře zavítal ruský spisovatel Michail Achmanov i s manželkou (nedávno mu u nás vyšla kniha Náboje nikdy nedojdou) a taky čtvrtý zahraniční host a člověk, bez něhož by slovenská scifi ještě dlouho nebyla tam, kde dnes je, teoretik scifi i skvělý vypravěč Ondrej Herec ze Slovenska. Čas se přehoupl do soboty. Končilo hlasování ankety Aeronautilus, dnes druhé nejprestižnější ankety u nás. Ve 14 hodin se urna uzavřela. Někdo kupoval lístky do tomboly, někdo se bavil s přáteli, kteří přijeli až na ten poslední den... Každý chtěl stihnout přednášku, o kterou mu šlo, v ideálním případě všechny... Účastníci MoveConu (tanec, šerm, pohyb) určitě pilovali svoje vystoupení na večerní program, na Večer fantazie... A pak se setmělo, a Vašek Pravda, ředitel Festivalu fantazie si vzal mikrofon a vystoupil na podium, aby večerní program zahájil. Ani se nedostal ke slovu. Potlesk a pískot (pískot pro pochvalu, jak zpíval Karel Kryl) jej na nějakou dobu ani nenechaly promluvit. Nevím, jak ostatní, ale myslím, že se shodneme. Byl to dík, za fantastickou dovolenou v Chotěboři, Vážně, zase to stálo za to...
Na podium vtrhly holky a kluci, absolventi MoveConu, a předvedli, co si nachystali. Nikdy nezapomenu na tu žlutou kačenku, v ruce démonického čaroděje. Kdo byl přitom, ví o čem mluvím. JWP pokřtil svou novou knihu za asistence Tomáše Němce, Pavla Renčína a Bětky Lexové a pak zase pustil na jeviště tanečníky a tanečnice... Vyhlášení cen Aeronautilus začalo uvedením velmistrů do jejich lóží, a tentokrát byl uveden Pavel Mikuláštík do lóže organizátorů a František Novotný do lóže autorů. V anketě web roku získal už podruhé cenu, skulpturu kosmické lodi Aeronautilus, známé z knihy J.M. Trosky Zápas s nebem, Daemon, tedy vlastně pražské knihkupectví Londýnská – Pavel Čepek a Komár – Tomáš Drahoš. Pak byla vyhlášena kategorie česká povídka roku. V ní zvítězila povídka Daleká cesta do Tipperary od Martiny Šrámkové. Hrozná škoda je, že Martina se už tímhle oceněním nikde
nemůže pochlubit. Odešla, už napořád, vlastně jen pár dní před Festivalem. Bylo úžasné, jak celý sál vstal a tleskal jí. I ti, kteří nikdy žádnou její povídku nečetli, a ti, co ano, tím spíš. Nejvíc pak ti, kteří ji znali, protože byla fajn. Hrozně fajn...
V kategorii obálka roku získal také už svou druhou sošku Aeronautila Jan Doležálek, tentokrát za obálku Schinkovy knihy Století páry. Aeronautila v kategorii česká kniha roku získal za román Labyrint Pavel Renčín. Snad ho to přesvědčí, aby si nedával žádnou pauzu, jak vyhrožoval, a psal dál. Po dalších vystoupeních zpěváků došlo na tombolu, a pak už pomalu začínala zábava, jaká má prostě ten poslední večer být... Povídalo se, smálo, popíjelo se, baštilo, sem tam se někteří líbali a slibovali si, že se potkají dřív než zase až za rok... Bylo i pár těch, co to už prostě nevydrželi a šli spát... A pak začalo pršet. Tak před druhou ranní. Nejdřív pomalu, i když v mracích se už začínalo blýskat a bylo slyšet, jak hřmí... Pak to přišlo. Blesky rozervaly oblohu a nejenom jednou. Šňůry vody udeřily o zem jak kladivo boha Thora... Ve tři nás to definitivně rozehnalo... Prší, prší, jen se leje, kam to za rok pojedeme? No, jasně, že zase sem, že jo?
Fotografie pořízená z letadla – Logo FF složené z více než 100 účastníků
