DESET LET KRAJE SBORNÍK SOUTĚŽNÍCH PRACÍ

2010

SBORNÍK SOUTĚŽNÍCH PRACÍ

DESET LET KRAJE

Deset let kraje (2010) | 2

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................................... 4 POROTA ........................................................................................................................................................... 4 CELKOVÉ HODNOCENÍ ...................................................................................................................................... 4 POZNÁMKA ...................................................................................................................................................... 4 RÁDLOVÁ HANA: KDYBYCH BYLA HEJTMANKOU .............................................................................................. 5 VONDRÁČKOVÁ TEREZA: KDYBYCH BYLA HEJTMANKOU .................................................................................. 6 DVOŘÁKOVÁ KRISTÝNA: DESET LET ŽIVOTA ..................................................................................................... 8 LEICMANOVÁ ANETA: DESET LET ŽIVOTA ....................................................................................................... 10 STRAŠILOVÁ ANNA: V NAŠÍ ULICI ................................................................................................................... 12 LYSOŇKOVÁ MARIE: ZLÍN ZA DESET LET ......................................................................................................... 14


HRBÁČKOVÁ ELIŠKA: MILÁČEK SOKOLSKÉHO PUBLIKA................................................................................... 19

Úvod Krajský parlament dětí a mládeže Zlínského kraje pořádal ve spolupráci se Zlínským krajem, Eurocentrem Zlín a Gymnáziem a Jazykovou školou s právem státní jazykové zkoušky Zlín soutěž „Deset let kraje“, jejímž hlavním smyslem a účelem bylo vyvolat zájem mladých o desáté výročí našeho regionu. Původní koncepce počítala se dvěma větvemi soutěže: literární a faktografickou. Faktografická větev však nebyla obeslána žádnou soutěžní prací, a tak se hodnotily jen práce literární. Slavnostní vyhlášení výsledků proběhlo 9. prosince 2010 v Expozici v sídle Zlínského kraje za účasti radní Mgr. Taťány Nersesjan, vedoucí Eurocentra Ing. Lívie Pekajové, vedoucího oddělení školství, mládeže a rozvoje lidských zdrojů Mgr. Miroslava Gajdošíka a Kristýny Domokošové a Davida Kolumbera za KPDM ZK. Patří se poděkovat všem účastníkům, že svůj volný čas věnovali napsání své soutěžní práce. Poděkování patří samozřejmě i pedagogům a jednotlivým členům poroty.

Porota       

Mgr. Taťána Nersesjan, členka Rady Zlínského kraje pro oblast sociálních věcí, národnostních otázek a menšin Mgr. Josef Slovák, člen Rady Zlínského kraje pro oblast školství, mládeže a sportu Mgr. Ladislava Horňáková, kurátorka sbírky architektury, vedoucí odborného oddělení Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně Mgr. Vlasta Novotná, středoškolská profesorka, Gymnázium Zlín – Lesní čtvrť Mgr. Jana Ševelová, středoškolská profesorka, Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín Ing. Lívia Pekajová, vedoucí Eurocentrum Zlín – Úřad vlády ČR David Kolumber, Krajský parlament dětí a mládeže Zlínského kraje

Celkové hodnocení


      

Rádlová Hana, 102 b. (čestné uznání) Vondráčková Tereza, 129 b. (čestné uznání) Dvořáková Kristýna, 132 b. (čestné uznání) Leicmanová Aneta, 138 b. (čestné uznání) Strašilová Anna, 160 b. (III. místo) Lysoňková Marie, 175 b. (II. místo) Hrbáčková Eliška, 180 b. (I. místo)

Poznámka Do sborníku soutěžních prací jsou zařazeny všechny soutěžní práce. Práce jsou seřazeny podle bodového ohodnocení.

Kdybych byla hejtmankou Hana Rádlová …aneb i já mám svůj názor

Stále jsem přemýšlela nad tím, co bych jako hejtmanka změnila či prosadila a myslím, že by toho nebylo mnoho, protože už teď se mi náš kraj, ve kterém bydlím a chodím do školy, docela líbí. Tím, že by toho nebylo mnoho, nemyslím, že by se nedalo nic změnit. I přes to že jsem jen malá holka navštěvující základní školu, mám také své názory a mám na náš kraj určitý pohled, který se od toho dospěláckého asi trochu liší. Myslím, že tahle soutěž vznikla proto, abychom znali také názory nás dětí. Možná si to ještě neuvědomujeme, ale to my děti jsme budoucnost, budoucnost Zlínského kraje… Můj pohled na volný čas


V první řadě bych vložila nějaké peníze do dětských i sportovních hřišť, vždyť každou chvíli se dozvíme v televizi o úrazech, a to nejen o odřeninách ale o vážnějších zlomeninách nebo i hůř, které jsou často způsobeny špatně upevněnou fotbalovou brankou či zrezavělými houpačkami a průlezkami. Pokoušela bych se prosadit krytou halu pro in-line bruslení, no řekněte sami, kdy jste se naposled s něčím takovým setkali? Myslím, že něco takového by bruslaři ocenili. Také je třeba podpořit domy dětí a mládeže, kde se děti mohou přihlásit do

zájmových kroužků typu keramika či začátky hry na hudební nástroj. Domy dětí krom zájmových kroužků pořádají také dětské letní tábory. No co by z nás dětí, kdybychom neměli žádné zájmy?! Nízkoprahové kluby jsou také důležité pro nás náctileté. Můžeme tu po škole počkat na autobus, setkat se s kamarády, zahrát si stolní hry, máme tu možnost využívat internet, ping pong, stolní fotbálek…Je lepší zajít do takovéhoto zařízení, než sedět doma a nudit se. Životní prostředí, jak si náš kraj udržet „zelený“

Myslím, že nejsem jediný člověk, který si všiml nekonečných silnic, těch asfaltových stvoření plných prachu a špíny škodících našemu zdraví. Tomuhle ač jen malinko může pomoci výsadba rostlin ve městech a okolí silnic… Naštěstí na tom s nečištěným ovzduším nejsme tak zle jako jiné kraje. Nekažme si proto ten náš a udržujme si ho čistý a zelený Děkuji za krásnou soutěž. Dalo mi hodně práce a soustředění napsat o našem krásném kraji. Děkuji pořadatelům soutěže za to, že jsem měla příležitost si zasoutěžit a díky soutěži se dozvědět více o našem kraji…

Kdybych byla hejtmankou


Tereza Vondráčková Doteď pořádně nevím, proč jsem byla mou paní učitelkou zvolena, abych napsala tento „projekt“, ale teď, když píšu tyto řádky, uvědomuji si, že kdybych byla hejtmankou jakéhokoliv kraje, chtěla bych také znát názor lidí, žijících v mém kraji. Názor těch, pro které bych to všechno dělala. Přijde mi, že hejtmani krajů jsou vlastně takoví „poddaní“ všech občanů v kraji žijících. Já mám psát o kraji, v jehož porodnici jsem poprvé spatřila světlo světa, o kraji, ve kterém už 13 let spokojeně žiji a taky o kraji, ve kterém jsem si našla ty nejlepší přátele a školu, které vděčím za mnohé. Každý teenager v mém věku by dělal změny, jen co by mu někdo dal do ruky peníze. Holky by začaly tvořit další a další obchodní centra, jako je třeba zlínské Golden Apple. Kluci by se pustili do návrhu „zlínského“ okruhu. Těchto změn by však mohli později litovat. Dospělí mají na svět prostě velmi odlišný pohled na rozdíl od nás náctiletých. Jsem v 8. ročníku základní školy, a tak už i na mě dopadá to zdlouhavé a náročné rozhodování o tom, kam se vydám na školu. Jenomže vzhledem k tomu, že odmítám jít na internát a zároveň si nemůžu dovolit placenou školu, nezbývá mi nic jiného, než obyčejný vizovický „učňák“. A tak se dostávám k první věci, kterou bych se jakožto hejtmanka tak krásného kraje snažila řešit. Drahé zlínské univerzity si mnozí dovolit nemohou a ostatní střední školy mají v nejednom případě tematiku spíše pro chlapce než pro dívky. Další věcí, kterou bych se jako hetmanka zaobírala, by byl i styl, kterým je Zlín proslaven. Tím mám na mysli cihlové Baťovi stavby. Je třeba se zamyslet nad tím, které z nich ještě stále plní to, k čemu byly určeny. Z některých těchto staveb už vznikly pouze bezcenné opuštěné domy. I tyto stavby by se mohly opravit, případně se namísto nich mohlo postavit něco nového. Popravdě,

některé tyto historické stavby už Zlín a jeho okolí spíše hyzdí, než zdobí. Zařadila bych sem i takové malé poděkování za z trosek vytahování dostihového areálu ve Slušovicích. I koně z naší stáje tam obsazují významné umístění, a tak jsem ráda, že už to kolem dráhy vypadá o něco lépe. Jedna věc je ale stále ještě negativně bijící do očí, a to jsou tribuny. Je to asi pouze otázka financí. Jakožto hejtmanka bych se především snažila finančně podpořit věci, které lidé nikde jinde, než ve Zlínském kraji nenajdou, a to je ostatně i jediná šikmá dostihová dráha v ČR. Když se vrátím k mládí, k občanům mého věku, propagovala bych ve Zlínském kraji více dobře vybavených nízkoprahových center. Tím mám na mysli velké prostory s poradnou, přístupem na internet, stolním fotbálkem, pingpongovým stolem, krásně vymalovanými zdmi, moderním vybavením, venkovní zahradou, vhodnými otevíracími hodinami a bezpochyby také pevným řádem. Ve Zlíně jsou nízkoprahové kluby, ale mnohým žákům se nelíbí jejich vybavení a estetický vzhled. Jako hejtmanka bych vložila jistou finanční částku třeba pro využití odborníka architekta nebo designéra pro zvelebení těchto prostor. Tímto způsobem nemusím hovořit pouze o nízkoprahových centrech pro děti, ale i pro jiné prostory, například pro neziskové organizace. A nakonec ještě jedna velká a podstatná věc. Kdybych byla hejtmankou – a to si stále ještě nedokážu dost dobře představit. Chránila bych především co nejlepší životní prostředí a zeleň. S tím samozřejmě také velmi související zdravotní stav občanů. Rozsáhlé parky v okolí dětských hřišť i šedivých paneláku rozvíjející se přírodu, která dokáže mnohé napravit. Smogu, zápachu a prachu mají všichni všude dost. Není to nic výjimečného ani krásného. Je to potíž, kterou se snaží mnozí obyvatelé domů u hlavních cest


zastínit vysokými tújemi, smrčky, šeříky, tak, aby neviděli na projíždějící automobily páchnoucí benzinem a naftou. Na kamiony převážející všemožné zboží z jednoho koutu zlínského kraje na druhý. Když se to občanům stále více daří, pokloňme se jejich práci, nestavme ohyzdné dálnice. Kdo zakryje mohutné mosty? Kdo zasadí macešky poblíž tunelů prořezávajících naše krásné kopce? Kolik lidí by muselo zbourat svůj dům, zničit svoje letité dílo kvůli černým asfaltovým „lochneskám“ táhnoucích se přes krásné

zlínské vrchy. Kdybych byla hejtmankou, mnohé bych nezměnila. Ale dálnicím a všemu, co by občany ničilo, bych řekla NE! Hejtmankou já nikdy nebudu, bude ze mě fotografka, která bude do svého fotoaparátu zachycovat jen to krásné. Zbude ve Zlíně a jeho okolí do té doby ještě něco jiného než prosklené univerzity, billboardy a supermarkety? Věřím všem, kteří za tu dobu usednou do hejtmanského křesla, že ANO. Držím vám palce.

Deset let života


Kristýna Dvořáková Již od šesti let žiji v obci Želechovice nad Dřevnicí, která se nachází ve Zlínském kraji. Jako malá jsem zde chodila po dobu dvou let do Základní školy Želechovice, která mne mnohému přiučila. Společně se svými spolužáky jsme se prostřednictvím třídních učitelek dozvídali základní informace o naší obci, poznávali jeden druhého, ale hlavně objevovali krásy přírody, kterých bylo nespočet. V té době jsem jako každé dítě byla nadšena ze všech tajemství, která skrývala ať už rozlehlá louka, husté lesy, tekoucí řeka či obyčejný mrak na obloze připomínající zvířátko. Jen pouhé dva roky jsem byla vychovávána v souladu s přírodou. Tento vývoj byl narušen přesně roku 2001, kdy jsem hrdě nastoupila na Základní školu s rozšířenou výukou jazyků ve Zlíně. Tento rok byl pro mě, jakožto nezkušené dítě, dosti zlomový. Nejenže se zcela změnil můj život, denně jsem musela dojíždět do města, ale také láska k přírodě a poznávání krás určité oblasti našeho kraje, jako by vyhasínaly. Sama jsem si tento fakt nedokázala připustit, protože školních povinností stále přibývalo a s nimi zároveň ubýval volný čas, tudíž nezbyl prostor k návratu do starých kolejí. Zlín byl pro mě tehdy velké město, snad právě kvůli tomu, že v té době jsem se v žádném nepohybovala tak často. Za tu řadu let, kdy jsem se s ním sžívala, neobjevila jsem přímo ve městě žádnou louku či lesy, které jsem v těch pouhých šesti letech dokázala tolik obdivovat. Pochopila jsem, že v moderním světě, který se stal součástí mého života, se na vztah k přírodě nebere ohled. Jste obklopeni nákupními středisky s velkým kvantem lidí, kteří neustále někam spěchají, ať už do práce či z práce. Neustále se pohybujete mezi tisíci neznámých tváří, občas se na vás i někdo usměje, kouř z výfuků aut se rozptyluje do každé části prostoru, ve kterém se pohybujete.

Je skutečně mým cílem usadit se v takovém místě, kde příroda moc velký prostor nemá? Vzhledem k mému znechucení jsem si řekla, že svůj rodný kraj začnu poznávat z té stránky, která mě zajímá nejvíce, a zácpy na silnicích, přecpané trolejbusy či fronty v obchodech to rozhodně nebyly. V posledních měsících jsem se vydala hned na několik výletů, které ve mně probudily nostalgické vzpomínky na podzimní radovánky při drakiádě, sběr kaštanů či zimní koulovačku v lese v mém raném dětství. Prvním místem, kam jsem se po dlouhé době vydala, byla hora Radhošť. S rodinnými příslušníky jsme se kochali jízdou na místní lanovce, překrásným výhledem a hlavně památnou sochou slovanského boha Radegasta, ke které jsme se dostali po lesní cestě, u níž několik stánkařů obsluhovalo turisty, kteří horlivě nakupovali památeční suvenýry a pohlednice. Někteří unavení návštěvníci, kteří se již z výletu vraceli, dokonce nepohrdli ani vychlazeným pivem Radegast. Po vyčerpávající túře následoval o několik měsíců později další výlet, a to do lázeňského města Luhačovice. Při procházce jsem se cítila velmi relaxačně a uvolněně, poněvadž na každém kroku byli k vidění návštěvníci lázní, kteří si do Luhačovic přijeli odpočinout stejně tak jako já. Neodolala jsem vyhlášeným lázeňským oplatkům a koupila si rovnou dva balíčky, které jsem později přivezla rodině. Stále jsem se pohybovala na čerstvém vzduchu, občas poseděla na lavičce v lese či pozorovala kachny, které se usadily u přehrady. Ani tento výlet nebyl posledním. Hrad Lukov mi hned dvakrát dokázal, jak tajemnou zříceninou je. Příznivcům velkých a strmých kopců jej velmi doporučuji, poněvadž já své síly přecenila a při výstupu na kopec jsem pochopila, že má fyzická zdatnost zřejmě nebude


dosahovat takových kvalit, jak jsem si myslela. Stejný pocit jsem měla i při dalším stoupání do téhož místa, které mi však tentokrát ztěžovaly noční podmínky. Prohlídka zříceniny v pozdních hodinách, při níž nás provázela různá strašidla, mi však rozhodně stála za to. Stejně jako Luhačovice, ani město Kroměříž mě nezklamalo. Dominantou se pro mě staly Květná a Podzámecká zahrada, které mi nabídly zajímavé živé ploty, různé útvary či květinové záhony. Za krátký okamžik, který jsem v obou zahradách strávila, jsem si připadala jako princezna, které ta veškerá krása patří. Nespočet krásných květin, vůně stromů či brouzdání se bludišti mě natolik okouzlily, až jsem dospěla k rozhodnutí, že se sem musím zase brzy vrátit. Pokud bych se tělem i duší přesunula na chvíli zpět do samotného Zlína, i v něm bych našla několik míst, která by stálo za to navštívit. Jednoznačně nejviditelnější je 21. budova, odkud je krásný výhled na město i jeho okolí. Nejvíce fascinující je pro mě lesní část města, kde není tak velký provoz a lidí se tu vyskytuje daleko méně než v samotném jádru Zlína. Nejnovějším lákadlem pro návštěvníky je nákupní centrum Zlaté jablko, které se může pochlubit velkým množstvím obchodů s rozličným zbožím od oblečení přes hračky, drogerii, potraviny, až po elektroniku či nábytek. Zábavným místem je multikino Golden Apple cinema, které nadchne jak malé, tak větší návštěvníky. Dalším záchytným bodem pro nákupní maniaky je nákupní centrum Čepkov. I zde je sortiment opravdu

rozmanitý. Nepřehlédnutelným je zajisté také zbrusu nové kongresové a univerzitní centrum, které uvítají především studenti. V našem městě, jako snad v každém jiném, se pořád něco děje, stále se rekonstruuje, staví, přibývají lidé, konají se akce všeho druhu. Možná je toho hodně na člověka, jako jsem já, který vyrůstal mezi sotva dvěma tisíci lidmi a do přímého styku nepřišel ani se čtvrtinou obyvatel. I po dlouhých dvanácti letech, co žiji v Želechovicích, jsem zastáncem toho názoru, že Zlínský kraj je krajem bohatým, kulturně vyspělým, ale samotné město je příliš moderní pro obyčejného turistu, který prahne po historických památkách, procházkách lesem či čistém ovzduší. Popravdě, málokterá oblast může nabídnout příznivcům přírody opravdu čisté prostředí, ale mnohá místa mohou alespoň lidem přiblížit dobu dřívější, ať už ta mnou zmíněná, či nějaká jiná. Je třeba tedy zvážit, jaké cíle člověk ve svém životě má, zdali si vystačí s obyčejným, stereotypním životem ve znečištěném prostředí města, v němž jsou sice zaručeny lepší pracovní či studijní podmínky a možností, jak trávit svůj volný čas, či nebude-li mít lepší pocit, když se obklopí přírodou, čistým ovzduším a klidem, jako tomu bylo kdysi dávno, kdy ještě moderní města neexistovala a lidé si vystačili sami se sebou a se svými čtyřnohými mazlíčky. Důležitým krokem není rozhodnutí se, ale uskutečnění snů, které si přejeme, ať už je to život ve městě či mimo ně.

Deset let života


Aneta Leicmanová Jmenuji se Irina Iljič Ivanova. Narodila jsem se 25. října 1909 v malém městě na severu Ruska. V letech 1931 až 1941 jsem byla nejúspěšnější tanečnicí ruské baletní scény. Bohužel rok 1941 zakončil moji znamenitou kariéru primabaleríny. O mém rozmanitém a někdy i napínavém životě jsem se rozhodla Vám teď vyprávět. Když jsem byla malá, často jsem snila o tom, že budu tančit jako princezna, jako baletka v nadýchané sukénce z tylu, kterou jsem si tak často prohlížela venku na plakátech hlásajících, že bude příští pátek představení Labutího jezera v našem divadle. Bohužel mí rodiče byli chudí. Nemohli mi zaplatit lekce baletu pro děti. Proto jsem chodila s dětmi ven a tančila jen doma před zrcadlem. Prožívala jsem vcelku bezstarostné dětství. Naneštěstí můj otec musel v roce 1914 narukovat do války. Nepřežil to. Mé mamince to zlomilo srdce. Nebyla se schopna o mě dál starat. Právě proto jsem byla po válce adoptována jednou aristokratickou rodinou v Moskvě. Jsem této rodině moc vděčná, protože mi pomohla splnit si svůj sen. Děkuji své náhradní mamince Anně, tátovi Dimitrijovi a své mladší sestře Polině. Tato rodina mi umožnila navštěvovat baletní školu, kterou zřídilo Bolšojské divadlo. Trénovala jsem každou možnou chvíli. Nikdy se nestalo, že bych zapomněla, nebo se mi nechtělo. Vždy jsem měla velkou chuť se zdokonalovat. Také jsem byla ve třídě nejlepší. Když mi bylo deset, zvládla jsem to, co třináctileté tanečnice. Občas jsem se musela vyrovnat se závistí a pomluvami, ale tak to v této branži bohužel bývá. V roce 1922 jsem byla učitelkou vybrána jako sólová tanečnice do dětského baletního představení Louskáček, které pořádalo naše Bolšojské divadlo. Bylo to moje první představení, na které nikdy nezapomenu. Samozřejmě jich potom bylo ještě dost, ale ta další mi tak neuvízla v paměti jako

to první. V roce 1928, kdy mi bylo 19 let, jsem byla přijata do Bolšojského divadla jako sboristka. Začátky byly těžší, než jsem myslela. Chtěla jsem se vyrovnat opravdovým primabalerínám. Přála jsem si víc, nechtěla jsem být jen jedna tanečnice z mnoha, chtěla jsem být sólistka. Bojovala jsem o to dva roky. Roku 1930 mě režisér obsadil jako Bílou labuť v Labutím jezeru. Konečně jsem začala naplno žít svůj sen. Kdybych věděla, že tento sen bude mít tak krátké trvání, nevím, jestli bych se do toho pouštěla. Naše představení mělo ohromný úspěch. Žádali si nás v Praze, Benátkách, Berlíně a spoustě dalších měst. Režisér mě od té doby obsazoval pouze do hlavních rolí. Louskáček, Labutí jezero a Giselle jsem tancovala nesčetněkrát. V roce 1932, když jsem byla s naším divadlem ve Vídni, jsem potkala v zákulisí mladého muže, který se přišel podívat na naše představení. Chvilku jsme si povídali a on řekl, že taky tančí balet, ale pouze jako sborista. Řekla jsem mu, ať neztrácí naději, že se vše může ještě obrátit. Píši to proto, že tento muž jménem Stefan měl v nadcházejících letech zaujmout důležitou roli v mém životě. Jako každá sólová primabalerína netančím pouze a jenom sama, ale také ve dvojici s partnerem, takzvané Pas de Deux. A jako každá mám občas problémy s partnery. Nejhorší asi je, když si váš partner přímo před představením zvrtne kotník, natáhne sval, nebo něco horšího. To pak nevíte, s kým budete tančit. Zmatek je po celém divadle, všichni shání někoho, kdo by mohl zvládnout Pas de Deux. Tohle se mi stalo v roce 1935 ve Vídni. Náhradního partnera mi našli okamžitě. K mému velkému překvapení to byl Stefan, sborista, se kterým jsem se potkala před třemi lety. Teď z něj byl sólový tanečník a vypadal, že si vzal moji radu k srdci. Tak za okamžik jdeme na scénu. Vždy, když mám tančit s někým novým, jsem trochu nervózní. Ale


mělo by to být v pořádku, protože variace se naštěstí učí všichni stejné. Divadlo se povedlo excelentně! Domluvila jsem si se Stefanem schůzku, protože se z něj stal báječný tanečník a určitě si budeme mít o čem povídat. Na schůzce jsme si neobyčejně rozuměli. Myslím, že jsem se do něj zamilovala - přemýšlela jsem, když jsem šla zpátky na hotelový pokoj. Druhý den mě čekala příjemná zpráva. Stefan mi slíbil, že se mnou teď bude tančit pořád. Byla jsem moc ráda. Po pár měsících z nás byl nejen pár taneční, ale i pár v osobním životě. Prožila jsem několik krásných let, až do toho osudného roku 1941, kdy v Rusku začala 2. světová válka. Přesně si to pamatuji - v divadle nám oznámili, že se musíme ihned sbalit a odjet. Za tři hodiny nám jede vlak do Švýcarska. Ten jsme museli stihnout za každou cenu, ale problém byl, že stavěl pouze na jedné stanici na okraji Moskvy. Museli jsme jen s nejdůležitějšími věcmi běžet přes les, protože městem to už nešlo. Utíkala jsem spolu se Stefanem a dvěma dívkami ze souboru. Bohužel když jsme běželi přes les, kde se už střílelo, tak mě někdo trefil do nohy. Zhroutila jsem se bolestí a nemohla vstát. Ostatní mě museli celou cestu nést. To naši cestu značně zdrželo, ale vlak jsme stihli. Ve vlaku se naštěstí našel doktor, který mi nohu ošetřil a vyndal kulku. Když jsem z vlaku pozorovala, jak ubíhá moje rodná zem, cítila jsem, že mě opouští život úspěšné primabaleríny. Poté, co jsme přijeli do Švýcarska, ubytovali jsme se Stefanem u jeho příbuzných, kteří žili v jednom malém městě. Začátky byly těžké, museli jsme sehnat práci, což vzhledem k tomu, že jsme oba pouze vystudovaní tanečníci, bylo značně obtížné. Navíc moje koleno se léčilo těžce. Musela jsem chodit o berlích. Stefan nakonec našel práci

v místním divadle. Za pár měsíců jsme se mohli přestěhovat do vlastního malého domečku. Za ty měsíce se mi taky uzdravilo koleno. Ale nemohla jsem se do něj plně opřít, takže moje kariéra tanečnice byla nadobro pryč. Nesla jsem to velmi těžce. Útěchu mi poskytoval Stefan a taky radost ze zjištění, že jsem těhotná. Byli jsme velmi šťastní a moc jsme se na naše první dítě těšili. Takže shánění práce muselo počkat, ale to mi vůbec nevadilo. Byla jsem moc nedočkavá. Doufali jsme, že to bude holčička. Dne 25. dubna 1942 se nám opravdu narodila dcera Amélie. Nikdy ve svém životě jsem nebyla tak šťastná. Amálka rostla jako z vody a já jsem často přemýšlela o své někdejší kariéře baletky. Moc se mi po tom stýskalo. Čím dál častěji jsem upadala do svého smutku. Až mě Stefan přivedl na myšlenku založit baletní školu. Amélie už byla větší, ježto oslavila tři roky. Takže v době výuky mi ji mohly hlídat kamarádky. Zařídila jsem všechno, co bylo potřeba, a příští měsíc jsem měla první hodinu. Divila jsem se, kolik malých děvčat a i pár chlapců mělo zájem o moje hodiny. Opět jsem měla radost ze života. Tomuto povolání jsem se věnovala dvacet let. Mezitím dcera vyrostla a stala se z ní lékařka. Doufali jsme, že by také mohla být tanečnice, ale neměla chuť a talent tak jako já. Mezitím jsme se Stefanem zestárli a užívali si důchodu. 25. října jsem oslavila 85 let. Ráda a často vzpomínám na to, jak jsem se vznášela na tanečních prknech. Těch překrásných deset let mé kariéry, kterou přerušila ta hrozná válka. Tančila jsem, abych žila. Nevím, co bych dala za to, abych si mohla opět prožít den své premiéry, kdy jsem jako malé děvče tančila Louskáčka. Bylo to nejkrásnější období mého života.

V naší ulici


Anna Strašilová Jednoho dne, ale to už je dávno, zafoukal vítr o něco silněji. A zafoukal tak moc, až malé semínko, které vypadlo z šišky, zanesl až sem. Semínko nejdříve rozpačitě leželo v trávě, bylo totiž trochu zmatené. „Kde to jsem,“ říkalo si. „Tohle přece není les. Vždyť tady není žádný pořádný strom, jen nějaké keře.“ A mělo pravdu. Skutečně nebylo v lese, nebylo ani na louce, a dokonce ani na poli. „Ale co,“ řeklo si. „Půda je tu dobrá, potok teče hned vedle, tedy i vláhy je tu dost a ty malé keře, co tady zabírají trochu místa, mi nemusí dělat žádné starosti.“ A tak semínko zapustilo kořeny přímo uprostřed naší ulice. Když říkám uprostřed, nemyslím tím, že by si snad natruc prorazilo díru asfaltem. On jej totiž vítr zavál přímo do srdce naší ulice. Na malý plácek v malé zatáčce, kde rostou malé keře a pobíhají malé děti. A našemu semínku se tady tak zalíbilo, že přestalo být jen semínkem a na jaře nesměle vystrčilo první zelené výhonky. Pak už to šlo všechno ráz na ráz. První větvička, druhá větvička a najednou byl náš stromek tak velký, jako ten největší keř ze sousedství. Keře si z něj nejprve tropily legraci pro jeho odlišnost. Měl totiž listy, které vypadaly spíše jako pletací jehlice. Ale to trvalo jen do té doby, než zaslechly od lidí chodících okolo, že stromek se jmenuje borovice a že je to velmi krásný jehličnatý strom. Od té doby se k borovici chovaly uctivě. Často si keře s borovicí povídaly dlouho do noci, a aby borovice dobře slyšela a nemusela se za keři sklánět, rozhodla se jednoho dne přestat růst. Život plynul, borovice a keře nerušeně rostly na plácku až do onoho dne. Do dne, kdy se událo něco nevídaného. Byl den před Štědrým dnem. Z hvězdného nebe se snášely sametově hebké vločky a přikrývaly borovici nadýchanou bílou peřinou. Ze všech komínů, na které borovice dohlédla, se kouřilo a všechna okna svítila

žlutě do tmy. Všude kolem bylo ticho a klid, jen sněhové vločky tichounce šustily. Když vtom kde se vzali, tu se vzali, přiběhli tři muži zachumlaní do zimníků. A začaly se dít divné věci. Muži vytáhli z obrovité tašky dlouhou šňůru, na které byly připevněné jakési průhledné kuličky, a začali to všechno omotávat kolem nebohé borovice. Ta z nich byla chudinka celá vyděšená. Zaslechla totiž od keřů, že před Vánocemi lidé kácejí stromy, aby si je mohli vzít domů a myslela si, že takový osud čeká i ji. Jaký byl však její údiv, když se najednou kolem ní začali scházet další a další lidé. Mnozí z nich nesli lucerničky, nebo svíčky. Přibíhaly i děti s tvářemi červenými od mrazu a vesele povykovaly. Ženy nosily tácy, na kterých bylo naskládáno cosi voňavého, čemu říkaly cukroví, a to všechno skládaly na stoly, které chlapci předem přinesli. Mezitím tři muži v zimnících neustále pobíhali kolem borovice. Použili dokonce i žebřík, aby mohli tu divnou šňůru omotat důkladně i kolem samotného vršku. „Teď mě tedy nejspíš pokácí,“ pomyslela si borovice. „Asi se na to všichni přišli podívat.“ Její pozornost upoutali dva mladící, kteří zručně rozdělávali oheň jen pár metrů od ní. Teď už byla opravdu celá zmatená a nevěděla, co si má myslet. V tu chvíli, jak se zdálo, muži dokončili svůj úkol, protože když jeden z nich upozornil ostatní, ať se podívají na borovici, myslela si, že je s ní nadobro amen. „Jéééé,“ ozvalo se sborově. Všechny oči byly upřené na borovici a každý tleskal. A když se borovice vzpamatovala, zjistila, že to, co kolem ní muži omotali, byla jen krásná žlutá světélka, které se právě teď rozsvítila. „Ta světélka mi ale sluší,“ prohlížela se zálibně borovice. V zápětí byla však vyrušena maličkou dívenkou. V ruce nesla něco, co připomínalo velkou sněhovou vločku, stoupla si na špičky, natáhla ruku a pověsila vločku na


borovici. Opět se ozvalo tleskání a nadšený šum. A ostatní děti, ale i dospělí začali chodit k borovici a věšet na ni další a další vločky. Jedna z babiček, kterou předtím borovice zahlédla, na ni pověsila malou hnědou hvězdičku, která tak nádherně voněla, až z toho byla borovice celá omámená. Pak však ucítila jinou vůni. Vůni vycházející ze starého oprýskaného hrnce. Jedna z babiček nabírala tmavou tekutinu do hrníčků a podávala je všem okolo. Z každého hrníčku se pak kouřilo a všichni jej ukrývali v dlaních, aby ani trocha tepla z voňavé dobroty nepřišla nazmar. A tak všichni dospělí seděli, nebo postávali okolo ohně a vychutnávali horkou dobrotu, které říkali punč. Děti pobíhaly okolo, házely po sobě sněhové koule, a babičky dokonce zazpívaly pár koled. Za doprovodu

praskajícího ohně a šustících vloček zpívaly „Tichá noc“. A v tu chvíli se borovici zdálo, jako by se na maličkou chviličku zastavil čas. Teď už věděla, proč sem dnes všichni přišli. Nebylo to proto, aby ji pokáceli a odnesli si ji na svátky domů. Právě naopak. Všichni tito lidé přišli oslavit Vánoce sem za ní. Pranic jim nevadilo, že je mráz štípe do tváří, že jim sněhové vločky padají do hrníčků a zasypávají cukroví. Oni sem přišli se svými lucerničkami, s koledami na rtech, aby mohli oslavit Vánoce společně. Aby děti společně zapálily prskavky, aby si babičky sdělily nejnovější recepty, aby se všichni podívali na hvězdné nebe. Přišli sem, protože Vánoce jsou Vánoci, jen když se o ně máš s kým podělit. Přišli sem, protože v naší ulici ve Štípě Vánoce takové prostě jsou.

Zlín za deset let


Marie Lysoňková Tiché klapání se rozléhá po hale. Jedno kolečko vrže a druhé se zastavuje. Všude samé stroje, staré železo a spousta harampádí. „Vypadá to tu jako v budoucnosti,“ zašeptá někdo. Cink! Kyvadlové hodiny ohlásily půl sedmé. „Škoda, že jdou špatně... Jinak bych je bral do obejváku,“ zaculil se za mnou spolužák. „Tyto hodiny byly velmi módní,“ pokrčil profesor rameny. „Čas letí... A ty si ani nedokážeš uvědomit, jak moc rychle. Nenadáš se a bude ti třicet,“ povzdychl si a otočil se k dalšímu stroji, který vypadal jako nějaké kyvadlo. Náš profesor češtiny, kterému je mimochodem dávno po 55, se velmi zajímá o věci, které už dávno odnesl čas, a proto nás sem vzal. Na výstavu starého harampádí. Neochotně jsem se otočila na starý, téměř rozpadlý trabant. Přední sklo chybělo, výfuk taky chyběl, dveře byly pootevřené, barva, už vybledlá, nesla vzor zebry a na sedadlech už zapracoval čas a myši. Zírali jsme na něj a průvodce začal vyprávět o jeho velké historii. Dokonce vezl i Hanzelku se Zikmundem! Profesor významně pokýval hlavou a otočil se na 25 unuděných žáků: „Jak jste slyšeli, tento trabant je důmyslný stroj, který procestoval světa kraj! Staré věci? Dobré věci! Ne jako ty dnešní! To jsou samé závady a problémy! Chceš to opravit? Zaplať! Chceš, abych se na to podíval? Zaplať! Vrátit peníze? Smůla!“ rozčílil se. Ano, profesor je cholerik. Průvodce raději obrátil oči v sloup. „Moc se po mně nedívejte! Chtěl bych znát váš názor! Ale... Ale to je dobrý nápad na slohovou práci...,“ zamyslel se. „Jistě, napište mi slohovou práci o budoucnosti Zlína,“ a v očích se mu zablýsklo. Ozvaly se nesouhlasné zvuky. Otráveně jsem se otočila. Nesnáším jeho témata na slohové práce! Co mám psát? Zamyšleně jdu směrem k trabantu. Z přemýšlení mě vytrhne až tiché zaskřípání. Rozhlídnu se, ale nic zvláštního neuvidím. Jen popojdu o kousek

dál, ale opět ten zvuk! „Co to sakra...?“ zamračím se a uvidím nějakého muže, který právě nasedl do trabantu. Kde se tu vzal? Vždyť tu vůbec nebyl a ten vzhled. Měl na sobě vysoké jezdecké boty, hnědou koženou bundu, podivnou čepici a brýle. Významně si sundal brýle a podíval se na mne: „Tak na co čekáš? Nasedni!“ „Cože?!“ „Na co čekáš? Pojď.“ Vyděšeně se rozhlídnu a nejistě se vydám k trabantu. Zadní dveře trabantu se vrzavě otevřely. Váhám. Nemám utéct? Co když je to pedofil? Muž si mezitím zapálil doutník. Na jednu stranu bych nejradši utekla, ale na druhou stranu jsem byla zvědavá co za „exota“ to je, že chce odjet polorozpadlým autem. Přece se mi NIC nemůže stát, že? Nasednu. Dveře trabantu se samy zavřely a muž vytáhl z kapsy klíč. „Kam mě chcete vézt?“ zeptala jsem se jízlivě. Neodpověděl a pokoušel se nastartovat. „To je starý křáp! To vám nepojede ani za...“ Ozval se hlasitý rachot a auto „ožilo“! „Co to má znamenat?!“ vykřikla jsem vystrašeně a chytla jsem se předního sedadla. „Připoutat!“ zavelel řidič. „Vy jste šílenec!“ vyprskla jsem. „Připoutat,“ otočil se na mě s úsměvem „vyrážíme do budoucnosti!“ „Cože?!“ ztuhla jsem. V tom se zablýsklo. Zavřela jsem oči a začala křičet. Kam vůbec jedeme? Jak se dostal z té výstavy? Neudržela jsem se na sedadle. Připadala jsem si jako zboží, které se nezajistí a při jízdě „skáče“ sem a tam. Ozval se mužský hlas: „Já ti říkal, ať se připoutáš!“ Zatočila se mi hlava a žaludek se mi převrátil. „Ať už to skončí!“ zařvala jsem a přesně v tom okamžiku se ozval zvuk brzd. Prudce hlavou narazím do opěradla řidiče. Bez rozmýšlení natáhnu ruku po klice, otevřu dveře a vyskočím ven. Spadnu na kolena a těžce oddychuji. „Jste blázen!“ zavrčím


a otočím se na trabant, když v tom s šokem zjistím, že trabant nikde není! Srdce se mi divoce rozbuší. Kde je? Co to má znamenat?! Vůbec to nechápu. Jak jsme mohli vyjet z výstavy? A jak to, že jsem v podchodu?! Začnu se rozhlížet a srdce mám až v krku. Spěchající lidé, mimochodem nějak zvláštně oblečení, po mně jen pokukují. S překvapením zjišťuji, že místo asijského bistra je nyní nějaký obchod s galanterií. „Jsem si ani nevšimla, že se tu něco stěhovalo,“ zahučela jsem a otočila se na ty dobře známé hodiny u muzea obuvi. Bylo 16:39, 21º Celsia a 1. 10. 2020. Polknu. Co to má sakra znamenat?! „Rok 2020?!“ promnu si oči a znovu se podívám na datum. Neuvěřitelné! „Tam mají chybu!“ hlesnu a ukážu na datum. Jedna žena se zastaví a koukne se. „Žádnou chybu nevidím,“ odpoví stroze a pokračuje v cestě. To nemůže být pravda! Ten starý trabant mě zavezl do budoucnosti! Ale jak se mám dostat zpět?! Chytnu se za čelo a začínám pomalu panikařit. Z ničeho nic se za mnou ozve něčí hlas: „Zdravím you!“ Vylekaně se otočím. Za mnou stojí vysoký muž s blond vlasy. Má bílou lesklou vestu, černé rolákové tričko a upnuté lesklé kalhoty. „To je alobal?!“ zamračím se a ukážu mu na krk. „Perfect límec,“ usmál se. „Kdo jste?“ „Já?“ ukáže na sebe. „A kdo jiný?“ „Moje jméno je A.R.O.Z.,“ odpoví hrdě. „Aroz? Co je to za jméno?“ zeptám se a jen si pomyslím, že je jako šampon. „A.R.O.Z. Tedy Automatická Robot Obsluha Zlína. A já know, že ty jsi z budoucnosti. Ne, moment! Z past minulosti,“ kývne. Zírám na něj jak na svatý obrázek. Robot? Robota si jistě většina z nás představí jako kus plechu, ale on vypadal tak opravdově! „Prosím, byl bych rád, kdybych ti mohl ukázat dnešní Zlín,“ chytl mě za paži a silou vedl na zastávku Náměstí Práce. Nesnažím se mu vzdorovat. Už z dálky pootevřu pusu překvapením.„Páni!“ vykřiknu a zírám na úplně novou skleněnou zastávku.

„Jako měsíc při východu,“ zašeptal Aroz s úsměvem. Odvrátím se od skleněné zastávky a ukážu mu na obličej: „Roboti nemají emoce!“ „Yes, mají! Čas poskočil, jako rabbit v trávě! Teď je new věcí.“. Aroz máchl rukou a ukázal ukazováčkem (na něm měl velký prsten s fialovým kamenem) na budovy. „Obchodka!“ vykřikla jsem nadšeně. „Tam chodím!“ oznámím mu hrdě. Kývne a řekne: „Yes, tam teach robot. Zatím jeden, ale až EU bude mít money, určitě jich bude víc.“ „Roboti?“ zakřením se „Co je s roboty?“ „Yes, v roce 2014 nastal big boom robotů. Čína začala vyrábět ve velkém! Now, můžeš mít robota uklizečku, robota učitele nebo robota doktora... A tam! Kongresové centrum, velmi in!“ Nevěřícně zakroutím hlavou. Vtom mne zase chytne za paži a vede mne dál. Přímo k přechodu, kde právě blikne zelený panáček. Rozběhne se, já jen s klopýtáním za ním a všimnu si podivného auta, které vypadá jako ponorka nebo něco takového. Ráda bych se mu vysmála, ale to už mne Aroz vleče přes přechod a přes trh pod kaštany. Nezastavuje a pokračuje v rychlé chůzi. „Vše tu zůstalo při starém, ale mám tu something, co tě bude zajímat! Jedině možná to, že se rozšířily pruhy hlavní silnice do Zlína. “ Rozšíření pruhů? Rychlým krokem jsme přešli zastávku a pokračovali na náměstí Míru. Tam se zastavil. „Většina shops zůstala na svém místě. Jen se trochu změnily omítky budov,“ rozhlédl se a ukázal na tabuli. „Tam.“ Zvědavě jsem si ji šla prostudovat, ale představte si můj šok, když to byl pouhý kus skla, na kterém byla jen Česká republika. „To je vše? Kus skla?!“ ukázala jsem na tabuli. „Ne, ty to musíš activate. Tím červeným buttom!“ Stiskla jsem červené tlačítko. Česká republika zmizela a objevil se tam obrázek náměstí Míru. Vedle vyjel obsah možností.„To je dotyková informační tabule! Stačí kliknout na jakékoliv místo a dovíš se o jeho history, a jak se tam


dostaneš. Rychlé a snadné,“ informoval mne Aroz a podíval se směrem k divadlu. Zvědavě jsem se na něj podívala. „Městské divadlo je stále na svém místě, a co je nejdůležitější, nyní již patří mezi české number jedna,“ poznamenal. „To je skvělé!“ zaradovala jsem se a s úsměvem si vzpomněla na hry Sluha dvou pánů a na Eva tropí hlouposti. „A jak se daří Filmovému festivalu pro děti a mládež?“Robot pokýval hlavou: „Dá se říct, že skvěle. Do Zlína přijelo, za těch deset years, nejmíň sto významných osobností. Mezi ty největší stars patřil Nicholas Cage nebo například Eliah Wood. Uznání a popularita festivalu se rozrostly téměř do všech koutů světa a nyní se pořadatelé doopravdy snaží o co nejlepší atmosféru. Českých filmů pomalu přibývá a Zlín se nyní pyšní novými filmovými ateliéry.“. „Vážně?!“ nadšeně vykřiknu. Aroz přikývl:. „Yes, můžeme se tam jet podívat.“ Zastávka nově spravená, nová tabule s jízdními řády trolejbusů. Nos přilepený na skle, zamračený pohled a ukazováček, který kontroloval co, jak a kde se změnilo. Bůh ví, jak jsem musela vypadat. Lidé na zastávce po mně házeli pohledy typu: co to ta divně oblečená holka provádí a o co jí vlastně jde? Abych se přiznala, oni mi taky přišli divní. Ukážu na rozpis trolejbusu číslo čtyři: „Proč už čtverka nejezdí na Podhoří?“ „Jak to mám know?“ pokrčil rameny robot. „Teď tam jezdí number jedna.“ Hodně věcí se z mého pohledu změnilo. Otočím se směrem ke knihovně a parku. Park stále stejný, aspoň tak jak si ho pamatuji, a knihovna s novou omítkou, s fungujícími hodinami. Všimnu si pána, který si povídá sám se sebou. Aroz si všimne mého zamračeného výrazu. „On si nevykládá sám se sebou, on telefonuje. Jedna z mnoha vymožeností této doby. Mobil phones jsou nyní velké asi jako naslouchátko. Nepřekáží, nikdo vám je neukradne a jsou ovládány hlasem.“ Přikývnu. To je úžasné. Nemusíš hledat mobil po kabelce nebo po taškách a máš ho pořád při sobě (na

sobě?). Nenápadně jsem koukla po robotovi. Právě sledoval nějakou ženu, která si zrovna listovala Sedmičkou. „Vidíš ten časopis?“ zeptal se mne Aroz. Kývnu. „Tak ten bude také v dotykové podobě. Bude to vlastně skleněná destička, like list papíru. Velmi ekologická, malá a bude v ní více information. Po tom, co byla schválena Bruselská listina povinností, začal se celosvětově třídit odpad, snižovat emise a jiné škodliviny, vypouštěné do ovzduší a spousta dalšího. Proč kácet stromy, když můžeme použít this special vyrobené tabulky.“ Vůbec jsem nepochopila. Jaká listina povinností? „Listina povinností je soubor platných norem pro všechny země EU. Byla podepsána celkem nedávno 6. června 2018. Sám prezident ji podepsal a nyní se podle ní musíme řídit.“ „To je dobře, nebo špatně?“ Robot pokrčil rameny: „Kdo ví... Vyšší platy, vyšší DPH, menší nemocenská, odchod do důchodu téměř nemožný, rovnost lidí, nový školní systém a jiné...“ Obrátila jsem oči v sloup, už je to tady! Všechny ty věci, kterými nás straší ve škole... „Už to jede!“ informoval nějaký muž v černém kabátě. Podívala jsem se a měl pravdu. Právě přijížděl autobus číslo 31. Zírala jsem na řidiče. Byl plechový (nebo jaký, já se ve šrotu nevyznám), měl na sobě dopravní oblek a na hlavě anténku. Bylo mi do smíchu. „Ale řídit umí!“ mínil Aroz. Nemůžu pochopit, jak mohli vyměnit lidi za roboty! Co pak budou ti lidé dělat? Aroz říká, že zatím nejsou nahrazeni všichni lidští řidiči. A vychvaluje mi, že roboti nemají potřeby, a proto si nestěžují na práci, kde si nemůžou ani odskočit (a že se jim neplatí peníze). Nemám zájem se s ním hádat. Ať si myslí své. Zrovna projíždíme kolem náměstí Práce. „To je Prior!“ vykřiknu a sleduji vysokou, tmavě modrou budovu. „Ano, obchodní dům Prior. Byl rekonstruován. V nižších patrech jsou obchody a ve vyšších je hotel s restaurací. Nápodobně byl rekonstruován i Svit,“ řekl robot. Sleduji mizící Prior, Velké kino (které je mimochodem


pořád stejné) a jedeme se za sportovní halu a dál. Tuto cestu moc dobře znám. Přejeli jsme zastávky U Majáku, Maják – točna, Ke Kříbům a potom po kruhovém objezdu ke Krematoriu a až k Filmovým ateliérům. Vysedneme. Aroz zamíří k závoře. Vydám se za ním. Přijdeme k závoře a z budky vyleze nějaký tlustý muž, který si nás začne zamračeně prohlížet. Aroz zvedne ruku a zamává mu. „Vítejte!“ rozzáří se tomu pánovi oči a otevře závoru. Pustil nás jen za pouhé zamávání. Divné. „Pojď už!“ zavelí robot a vydali jsme se dál. Nedokážete si představit můj šok, když jsem zjistila, že filmové ateliéry vypadají úplně stejně jako Hollywood! „Neuvěřitelné!“ zírám na novou uličku, která vedla k velkému ateliéru 1. Kolem byly další nižší budovy, na kterých byla čísla. „Ateliér number jedna is nejvýznamnější, there se odehrává většina natáčení, když nelze natáčet v terénu... A ty postranní buildings, to jsou byty herců a štábu, jinak se tam nachází nějaké vedlejší ateliéry, ale také tam nalezneš restaurace and other.“ Kolem projela nějaká paní s vozíkem plným oblečením. V dálce vidím, jak na kopci jsou dvě obrovská slova: ATELIÉRY ZLÍN. Sleduji je s otevřenou pusou. V zapadajícím slunci tak krásně září. „To je fakt úžasný!“ vydechnu. Robot pokývá souhlasně hlavou. Ještě jsem si to neuvědomila, ale jsem doopravdy pyšná na Zlín. Ještě jednou se pořádně porozhlédnu. „Nechceš se podívat do ateliéru?“ mrkne na mne. „Jasně!“ vyhrknu. Vstoupíme do velké haly. Kam se podíváme, všude spousta rekvizit. Projdeme kolem velkých beden a vstoupíme přímo na „plac“. Lidé kolem pobíhají a připravují se na scénu. Režisér (poznala jsem ho, protože má kšiltovku s nápisem „režisér“) právě něco probírá s asistentkou. Kolem pobíhají ještě maskérky herců a dolaďují je. Herci si ještě studují svoje dialogy a připravují se na akci. „Můžu vám nabídnout kávu?“ zeptala se nás nějaká hosteska. Přikývla jsem a vzala si kávu v kelímku. „Ne, děkuji, kdyby náhodou ale byl oil,“ poprosil robot. Hosteska se mile usmála:

„Ovšemže.“ Režisér zvedl hlavu a rozhlédl se po štábu: „Na svá místa!“ Všichni se nachystali na místa. „Klapka, kamera a akce!“ zvolal režisér. Jeden z herců se rozběhl, zastavil se přímo před kamerou a za ním přiběhla nějaká mladá žena. Muž se k ní naklonil a začal jí něco šeptat do ucha. Ona se tomu smála. „Jak potrefená husa!“ zavrčela jsem. „Pšššt!“ Vzhlédla jsem ke stropu. Samá světla, nějaké vycpané létající potvory (dinosauři) a kusy pláten. „Přivezte rekvizitu!“ zavelel režisér. Otevřely se obrovské dveře a dovnitř osm chlapů dotlačilo starý trabant. „To je ten trabant!“ vykřikla jsem a rozběhla se k autu. „Co to tam ta holka provádí?!“. „Já se chci jen dostat do svojí doby!“ začala jsem se bránit. Štáb se rozesmál. Ať si myslí, co chtějí. Už chci domů! Kašlala jsem na nějakého režiséra, na štáb i na ty chlapy. Otevřela jsem dveře a vlezla do auta (a nezapomněla jsem ho samozřejmě zamknout). Mohli se dobývat, jak chtěli! Odložila jsem kelímek s kávou na sedadlo spolujezdce, což, jak jsem zjistila později, byl fakt blbý nápad. „Tak jo,“ hlesnu a začnu hledat klíčky a... Najdu je! Byly spadlé pod sedadlem řidiče. Nevnímala jsem hluk okolo. Aroz se na mne usmíval zpovzdálí. Pokouším nastartovat. „Sakra! Tak naskoč!“ vztekám se a když už chci do auta vzteky kopnout, motor nastartuje. Zajásám. Tak a rychle zpátky do mé doby! Podívám se z okna a uvidím režiséra, jak omdlel. Nikdo se mne už nesnaží zastavit. Jen tupě hledí. Aroz jen s úsměvem mává a druhou rukou mi ukazuje obrovskou ceduli, na které stojí: „Měj se krásně a za 10 let se možná potkáme!“. „Bože, kde vzal tu ceduli?“ zírám na ceduli, ale to už se zablýskne. Skočí to se mnou a já spadnu ze sedadla (zase nepřipoutaná) na pedály a vyliji kávu, která zanechá na sedadle velkou hnědou skvrnu. „Au!“ zaskučím a nemotorně se snažím odtamtud dostat. Vykopnu dveře a vysoukám se ven z auta. Kde to jsem? Chvíli mi trvá, než pořádně zaostřím. Uvidím kyvadlové hodiny a spoustu šrotu. S nadšením zjistím, že jsem


zase zpátky! Ve své době! Radostně se protáhnu a zakřičím na celé kolo: „Miluji tě, Zlíne! Konečně doma, ve své době!“. Spolužáci se rozesmějí, průvodce se usměje a učitel? Ten na mne hodil vražedný pohled typu: „Že já ti dám dvojku z chování!“ S úsměvem se přidám ke spolužákům. Ten výlet mi dal víc, než jsem myslela! Nyní můžu napsat slohovou práci o všem, co jsem zažila. Když se nad tím teď zamyslím, nemůžu říct, že se netěším na budoucnost. Jen mě teď kouše svědomí, že jsem se mohla podívat na sebe za 10 let. Na mé druhé já, jaké bude (na jednu stranu, ale lepší nevědět

a nechat to v rukou osudu), ale také na všechny nové dobré věci, co nás čekají. I na ty špatné. A hlavně, už se nemůžu dočkat Aroze, jak ho poprvé uvidím, tak mu vpálím do obličeje, kde sakra vzal tu obrovskou ceduli? P.S. Ze slohové práce mi dal profesor za tři, prý: „Je sice krásné, že věříte na roboty, ale pokud by nějací byli, tak NEBUDOU učit ani řídit trolejbusy a zvlášť nebudou nosit lidské šaty! Vaše fantazie zachází až moc daleko! Navštivte si laskavě psychologa!“ Spravedlnost? Ne! To je ten dnešní svět… Ale co potom ten budoucí?

Miláček sokolského publika Eliška Hrbáčková


Tomáš Baťa, grandiózní podnikatel a zakladatel obuvnické firmy Baťa, jejíž motto: „Obouváme svět!“ nemá daleko od pravdy. Jan Antonín Baťa, neméně důležitý člen rodiny Baťů, který po bratrově smrti úspěšně vedl firmu a rozšiřoval ji. Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, procestovali Afriku a Jižní Ameriku v Tatře 87. František Lýdie Gahura, architekt mnoha baťovských budov a autor soch českých velikánů (Boženy Němcové, J. A. Komenského…). Každý z nich se už vryl do našeho podvědomí, navždy bude obohacovat nejen zlínské dějiny. Neměli bychom ale zapomínat, že Zlín vychoval mnoho dalších osobností, které bezpochyby neméně přispěly svým talentem a umem k rozvoji a obohacení Zlína. A proto jsem si vybrala někoho, jehož jméno může leckdo slyšet poprvé. O Ladislavu Váchovi jsem se sama dozvěděla až na dnu otevřených dveří Státního okresního archivu Klečůvka. Jeho příběh mě zaujal. Ač nebyl zlínským rodákem, „bil“ se za něj, i když to leckdy nebylo jednoduché. A přesto nám po něm zůstala jen ulice, která hrdě nese Váchovo jméno. Anebo ne? Když budete v Prštném procházet ulicí L. Váchy, vzpomeňte si na činy, jimiž se tento „zlíňák“ s brněnskou krví vyznamenal. Nad ztemnělým Zlínem zavládlo ticho. Jen občas nebe pročísnul německý bombardér, ale pak už nic. Nebo přeci jen? Píše se rok 1943 a v odlehlé části Zlína pláče mladá žena. V ruce svírá pomačkanou a zvlhlou fotku. Vysílením se celá třese a po chvíli usíná. „ Kdyby tu byl táta, tak by mě tam pustil!“ „To bych se divila, slečinko. Koukej mazat do pokoje,“ zavelí elegantní žena s kaštanovými vlasy, vlnícími se přes zelený svetřík. „Dobře mami, jestliže mi nedovolíš jít do biografu, vyprávěj mi o tátovi,“ chytí se příležitosti drze vyhlížející dívka se špinavě

blonďatým drdůlkem, ve žlutých balonových šatech, připravená vyrazit s kamarádkami do kina. „Ale Lado, o tom jsme už přeci mluvily,“ povzdechne si žena. „Mluvily, ale nic jsem se nedozvěděla! Jaký byl? Jak se jmenoval? A co se s ním stalo?“ ptala se nedočkavě Lada. Při pohledu na maminku ale poznala, že ve tváři jakoby zesmutněla a zestárla. Už už se chtěla otočit a jít do pokoje, když vtom maminka promluvila: „S tvým otcem jsme se poznali v létě roku 1924 v Paříži. Toho roku se tam konaly Olympijské hry a já jsem se již dlouho chtěla podívat do města básníků a umělců. A protože můj otec byl jedním z trenérů české reprezentace, mohla jsem si svůj sen splnit. Hned první den jsem se rozběhla do pařížských ulic a bulvárů. Byla bych schopna donekonečna procházet tamější galerie, muzea a kavárny. Proto když mě otec požádal, abych s ním šla na stadion, tvářila jsem se nejdřív dost kysele. Nakonec jsem ale svolila, abych mu udělala radost. Hned po příchodu na stadion mě poslal pro atlety, které měl na starosti. Rychle jsem oběhla všechny šatny a vrátila se k otci. Jako první přiběhl ne příliš vysoký, ale urostlý mladík, se světlými vlnitými vlasy a zářícím úsměvem na tváři. Vypadal odhodlaně a sebejistě, ale zároveň skromně. Začal se rozcvičovat a poskakoval z nohy na nohu. Já jsem od něj nemohla odtrhnout oči! Jakmile jsem procitla ze zasnění, otočila jsem se k otci a potichu jsem se zeptala: „Kdo to je?!“ Táta se ohlédl a s úsměvem odpověděl: „Ladislav Vácha, náš favorit!“ On jakmile zaslechl svoje jméno, zpozorněl: „Volal jste mě, trenére?“ „No vlastně ano,“ smál se táta, „chtěl bych ti představit svoji dceru. Tohle je Anežka.“ Začala jsem se červenat. „Moc mě těší, slečno. Já jsem Ladislav,“ představil se a políbil mi ruku. Málem se mi podlomila kolena! Potom se na mě usmál a já jsem cítila v břiše snad milion motýlků. Na to si


vzpomínám doteď! Okamžitě jsem přestala litovat, že jsem se nechala přemluvit a nešla obdivovat pařížské skvosty. Hned první den Ladislav Vácha zářil na francouzských žíněnkách a drahách. Tajil se mi dech při každé disciplíně, které se zúčastnil. Nakonec získal bronz za šplh a kruhy. Nestanul sice na nejvyšším stupni vítězů, ale v mém srdci byl šampión. Už jsem vůbec neměla chuť posedávat v parcích a ulamovat křupavou bagetu či pozorovat malíře, jak na mostech zachycují západ slunce. To vše mi náhle připadalo všední a nudné. Místo toho jsem celé dny proseděla na tribuně stadionu. Ladislav si toho nemohl nevšimnout, proto si za mnou jednou přisednul. Byla jsem strašně nervózní. „O čem si budeme povídat? Co když mu budu připadat malá a hloupá?“ Zjistila jsem, že tyto obavy byly zcela zbytečné. Hodiny a hodiny jsme si povídali, procházeli se, nebo jsme jen ruku v ruce sledovali dění na hrách. Jedno odpoledne jsem usnula na stadionu a on mě v náručí nesl až do hotelu. Ale nic netrvá věčně, ani slavné Olympijské hry. Proto když se chýlily ke konci, začala jsem se bát, že už Ladislava nikdy neuvidím. On mi ale slíbil, že mě bude navštěvovat tak často, jak to jen půjde. V té době totiž bydlem v Brně a já ve Zlíně. Ach jak byly dlouhé ty dva roky, kdy jsme si napsali snad milion dopisů, ve kterých jsme si navzájem vyznávali lásku. Párkrát za mnou přijel, ale jeho tréninky ho příliš zatěžovaly a on neměl čas ani sílu, aby mě navštěvoval. Navíc jsme museli vše držet v tajnosti, hlavně proto, že jsem byla dcera jeho trenéra. Dočkali jsme se až roku 1926, kdy se konalo Mistrovství světa v Lyonu. Francie nám tedy opět poskytla „azyl“. I přes tvrdý režim, který atleti měli, jsme si spolu vychutnávali krásy Francie. A to se odrazilo i v jeho výsledcích. Československé družstvo vybojovalo titul mistrů světa a sám Ladislav bronz za víceboj. Můj otec o něm tehdy řekl: „Je miláčkem sokolského publika. Na kruzích nemá soupeře, je nejspolehlivějším ze všech

našich atletů.“ Miláček publika, zvláště pak jedné brunetky zářící na tribuně. Zase jsem se začala strachovat návratu do Československa. Že se každý rozjedeme do svých domovů. Ale on si pro mě přichystal to nejkrásnější překvapení! „Stěhuji se do Zlína,“ oznámil mi po cestě domů. Oči se mi zalily slzami radosti. „Miluji tě,“ šeptala jsem mu do ucha. „Já tebe ještě víc,“ řekl a objal mě. Konečně jsme na sebe měli čas. Nebylo nám sice dopřáno bydlet společně, ale stačilo přeběhnout pár uliček a ocitla jsem se v ráji. Trávili jsme spolu všechen volný čas. Sice jsem studovala a Ladislav měl tréninky s mým otcem, ale i přesto jsme se scházeli víc než dost. Začátkem roku 1928 se Ladislav intenzivně připravoval na deváté Olympijské hry. Jelikož jsem chápala, jak důležitá pro něj atletika je, rozhodla jsem se, že ho nechám, ať se věnuje pouze tréninku a sama jsem se ponořila do příprav na maturitu. A to krátkodobé odloučení se nám nakonec vyplatilo. Tehdejší léto se stalo vítězným jak pro mě, tak pro Ladislava. Já jsem úspěšně ukončila své studium na gymnáziu a Ladislav si v Amsterodamu konečně splnil svůj sen. Mimo dvou stříbrných medailí si poslechnul českou hymnu přímo ze srdce stadionu. „Něco tak silného jsem dosud nikdy nezažil. Říkal jsem si, dokázal jsem to! Byl jsem tak vyčerpaný, ale zároveň plný energie. Chtělo se mi skákat radostí a přitom se mi podlamovala kolena. Srdce mi málem vyskočilo z těla, když hrála naše hymna.“ Radoval se jako malé dítě. Mluvilo se o tom všude, celý Zlín se těšil z jeho vítězství. Lidé ho přišli vítat a gratulovat mu. Ve zlínském týdeníku opěvovali Ladislavův talent a píli: „Byly to houževnatá vytrvalost a obrovská píle, které Váchu postavily na první místo a získaly mu titul vítěze.“ Nejvíce si ale vážil slov mého otce: „ Byl po mém hlubokém přesvědčení nejkrásnějším zjevem tělocvičným


olympijského stadionu amsterodamského.“1 Jako by mi ty slova bral otec přímo z úst. Od Amsterodamu už Ladislav s přehledem předváděl práci na kruzích, přeskoky přes koně, nebo šplh a pohrával si se všemi výdržemi. O dva roky později československý tým vyrazil na Mistrovství světa, tentokrát do Lucemburska. A nikoho nepřekvapilo, že Ladislav navázal na amsterodamské úspěchy a v soutěži družstev pomohl k vítězství našeho týmu a sám si přivezl bronz za cvičení na bradlech. Po všech těchto vítězstvích se Ladislav rozhodl, že se oddá už pouze trénování mladých sokolů a samozřejmě mně. Na své chovance byl velmi tvrdý, a proto se mu přezdívalo „sokolský dříč“. Ale i přesto ho nejen žáci, ale i jeho kolegové a mnozí jiní, ctili a obdivovali. A já jsem prožívala ty nejkrásnější roky svého života. Ale i tenkrát náš vztah zahalovalo mnoho tajemství. Pouze můj otec věděl, kam ráno zmizím a odkud se večer vracím tolik šťastná. Byla jsem si však vědoma, že nikdo nemůže být šťastný věčně. Devět let Ladislav trénoval mladé nadějné gymnasty, žil pro ně, obětoval jim své tělo i duši. Ale jak se říká: „Vaše snaha bude po zásluze potrestána.“ 25. března 1939, doteď si to datum pamatuji, zabušili na naše dveře dva příslušníci německé policie a bez jakéhokoliv vysvětlování si Ladislava odvedli. Později jsem se dozvěděla, až je podezřelý z účasti v odboji a je vězněn a vyslýchán v brněnském Špilberku. Dva nekonečné měsíce jsem každou noc čekala, jestli se vrátí a nezamhouřila oči. Válka už byla v plném proudu! Postupně začali zatýkat mnoho Ladislavových kamarádů a skvělých atletů. Bála jsem se, že mi odvedou i otce, který už měl i tak dost podlomené zdraví. Nevím, co by se se mnou stalo, kdybych ve Zlíně zůstala sama! Jednoho šedivého květnového odpoledne někdo zaklepal na dveře. Měla jsem šílený strach! „ Kdo tam je? Němečtí vojáci? 1

KOLÁŘ, F. et al. Kdo je kdo - naši olympionici. Praha: Libri, 1999. s. 330.

Nebo snad jen sousedka?“ Třásla jsem se po celém těle, ale nakonec se někde v mém nitru objevila statečnost, nebo možná zvědavost, a odhodlala jsem se jít otevřít. Když jsem uviděla, kdo za dveřmi stojí, jakoby mi srdcem proletěl šíp! Toliko milovaná osoba mi teď přišla tak neznámá a vzdálená. Samá modřina a šrám. „Sním, nebo se stal zázrak?“ hlesla jsem a pevně jsem Ladislava objala. On ale zaúpěl bolestí. Kdysi svalnaté tělo, plné elánu a života se proměnilo v cosi chladného a zesláblého. Celý večer jsem ho zahrnovala péčí a polibky. Ale protože v dávných dobách kdosi otevřel Pandořinu skříňku, nezvítězila láska nad zlem. Četná zranění, která utrpěl při tvrdých výsleších, ho nakonec přemohla. Umřel mi v náručí 28. června 1943. I tak silného a trénovaného člověka dokázali zlomit. O Ladislavově smrti se brzy dozvěděl celý Zlín. Jeho hrob byl neustále obsypán květinami a svíčky tam blikotaly v každém ročním období. A jedna brunetka, která už nezářila jako kdysi na tribuně, plakala každou neděli na místě jeho posledního odpočinku. Sedm měsíců nato se té brunetce narodila holčička. Tak krásná a silná jako její otec. Přežily jsme spolu Druhou světovou válku a ty jsi mi den ode dne Ladislava připomínala víc a víc. Ten úsměv, ty vlasy, ty oči. Byla jsi mým světlem za černočerných nocí, symbolem víry v lepší život, byla jsi moje zlato. Když válka skončila, měla jsi pět let. Už tenkrát jsi se mnou ťapkala v průvodu, který uctíval památku tvého otce, zlínské sokolstvo nezapomnělo na svého hrdinu,“ zakončila vyprávění Ladina matka. „Mami…“ škytla Lada a rozplakala se. Byl to pláč plný smutku, lítosti a jakési prázdnoty. Ani to, jak si k sobě maminka Ladu tiskla, dnes nepomohlo. A jako jedné červnové noci před patnácti lety, usnula Lada vysílením z usedavého pláče. Ale její sny byly šťastné, točily se kolem Ladislava Váchy, skvělého atleta, uznávaného trenéra a milovaného otce.

DESET LET KRAJE SBORNÍK SOUTĚŽNÍCH PRACÍ

Recommend Documents