Deník venkovského faráře

HOVORY

s Janem Rybářem

Deník venkov­ského faráře Josef Beránek

Vyšehrad Karmelitánské nakladatelství

Co­py­right © Jan Rybář SJ, Josef Beránek, 2016 ISBN 978-80-7429-755-7 (Vyšehrad, spol. s r. o.) ISBN 978-80-7195-845-1 (Karmelitánské nakladatelství, spol. s r. o.)

„Točíme se pořád okolo hříchu, ale otec v příběhu o marnotratném synovi objímá syna smrdícího po prasatech. Nečeká, až bude prosit o odpuštění, a jde mu vstříc.“

První konvertitka

Zmínil jsi, že jste s rodiči často navštěvovali různá poutní místa v okolí, je to pro tebe i dnes nosné? Křtiny u Brna byly poutním místem naší rodiny. Tam měl svatbu můj pradědeček Emanuel Rybář a otcův bratranec Troneček z Habrůvky tam celá desetiletí hrával na varhany. Nezapřu v sobě moravského katolíka. Mám to v sobě dodnes. S velikou pokorou se modlím Zdrávas Maria, i tu druhou část. Věřím, že to má váhu. Matka mne po porodu nesla na Hostýn, babička mne dala jakousi zázračnou medailku. V noviciátě jsem přijal karmelský škapulíř. Mám rád ta krásná místa, kde nejsou příroda a architektura přehlušeny bolestínským zdobením. A zda jsou poutní místa i dnes nosná? Podívej se třeba na nedaleký Krzeszów. Řada lidí mi potvrdila, že tam nalezli velký vnitřní klid a sílu. Helena tam jezdí moc ráda a modlí se tam za celou rodinu. Znám manžele, lékaře, kteří spíš ze zvědavosti navštívili Medžugorje. Tehdy byli, jak se říká, nevěřící a dnes chodí pravidelně do kostela a ke svátostem. Jiní se vrátili a říkali, člověče, tam to je samý kšeft… A co růženec? Doma jsme se modlili růženec často, i dnes když nemám sílu na meditování, beru si do rukou růženeček. Kolik tajemství je spojeno s okamžikem zvěstování, s momentem, kdy Bůh se stal člověkem, s Kristovou láskou k nám. Přestavuji si, jak se vypravila na cestu k Alžbětě. Píše se, že za ní Maria šla, aby jí posloužila, ale žena jeruzalémského kněze měla jistě několik služek. Maria za ní šla, aby se mohla někomu svěřit. Možná se i trochu styděla, nevěděla, jak to říct. Pamatuji se, jak já jsem se styděl 165

říci rodičům, že jsem kněz, vždyť moc dobře věděli, jak jsem nehodný. Nebo to tajemství, jak se Ježíš potí krví v Getsemanské zahradě. Jistě viděl v tu chvíli před sebou naši církev. Všecko. Včetně Rybáře. Viděl, co se s církví stane, a potil se hrůzou. Mne učili jezuité, Jano Dieška a Aťa Mandl, že Duch svatý je ženský prvek v Trojici. To mne vždycky upoutalo. Málokdo to takto formuloval. A přece Bůh nám dal život, stvořil nás z ničeho. On je Matkou. Říká to ústy proroka Ozeáše: provazy lásky jsem vás táhl, jako matka jsem se k vám choval, učil jsem vás chodit… To jsou přece nádherné verše. I kdyby matka zapomněla na plod svého těla, já nezapomenu. To jsou mateřská slova. Rád se také modlím v růženci: který byl pokřtěn v Jordánu. Jan Křtitel ke své hrůze vidí mezi cháskou „plemena zmijí“ Ježíše. Přitom podle Křtitele má Mesiáš pročistit mlat a plevy spálit ohněm neuhasitelným! Přiložit sekeru ke kořenům špatného stromu! A teď vidí Ježíše uprostřed té chátry. Je to opravdu Mesiáš? Ptá se ještě krátce před smrtí. Ano, je to Kristus, Osvoboditel, hebrejsky Jehošuah. I dnes je přítomen mezi všelijakou cháskou. Čeká na impulz, který může přinést nějaká životní událost, nebo impulz někoho z nás. Sám jsem se s takovými lidmi setkal a jediná cesta, jak je oslovit, byl zájem o ně. Jsou ti blízká zjevení? Tou otázkou jsi mi připomněl jednoho malého ministranta. Bylo nás tenkrát v kostele jen pár a on po mši v sakristii povídá, že by to chtělo nějaké zjevení! (smích) Zjevení mi příliš blízká nejsou. Učili nás, že zjevení přinášejí tak z jedné pětiny to, co nám říká evangelium, a ostatní je z hlavy vizionářů. Někdo vyzdvihuje zjevení Kateřiny Emerichové, kde se říká, kudy šel Kristus, co měl na sobě a tak dále. Svatá Brigita Švédská přitom o stejných událostech na podkladu svého zjevení hovoří úplně jinak! Nebo svatá Faustýnka… nic proti těm dobrým ženám nemám, ale je v tom hodně z nich samých. Jeden stařičký farník mi jednou svěřil, že věří, že roku 2017 Bůh zvítězí nad světem. Bude to totiž sto let od fatimského zjevení. Ten dobrý muž byl smutný ze stavu dnešního světa, 166

zarmoucený ze svých potomků, kteří se vzdálili víře. Vše, co se dřív zdálo tak pevné a jasné, se hroutí. A Bůh stále mlčí a nejedná. Všelijaká zjevení přislibují, že jednou Bůh přece jen promluví. Že jednou Bůh zvítězí. Ohromí ten svět nevěry a zábavy. Oslní ty ve tmě hříchu. Jenže ani na Golgotě Bůh nezasáhl. Mlčel jako dnes. Ani zmrtvýchvstalý Kristus neohromil své nepřátele. Ukázal se jen těm, kteří ho měli rádi. Jen těm dal svého Ducha – a oni se proměnili. A přesto máme dost lidí, kteří požadují zázraky, které by jim přinesly zkušenost Boha v rovině, jež je jim prý srozumitelná, v rovině hmotné. Vnitřní logika Ježíšova poselství u nich nezabírá. Nežijí evangeliem, ale neklidem soukromých zjevení a proroctví všeho druhu. V jednom svém fejetonu hovoříš o stigmatizované dívce a též o jiné, která hovořila s krásnou dívkou v modrých šatech. Ano, v létě roku 1951 byla několik dní na vyšetření v Zemské nemocnici v Brně asi šestnáctiletá dívka s pěti otevřenými ranami na rukou, nohou a boku, tzv. Kristovými stigmaty. Holka nepokřtěná, víry neznalá a tedy nevěřící. Rány se neléčily, ani nezanítily. Vůbec jí nedošlo, že by mohlo jít o stigmata. Dostal se k ní spolubratr pater Chromeček, ale pak zmizela neznámo kam. Její jméno znal jen primář Podlaha. Podobný příběh jsem zažil v severních Čechách. Nečekaně mne oslovila matka děvčátka, které na zahradě mluvilo s krásnou ženou. Rodiče dívenky byli soudruzi, paní učila na gymnáziu, otec byl nějaký ředitel. Osmiletá dívenka prý přiběhla k matce a vyprávěla jí, že ji ta žena, která tam stála mezi růžovými stromky, pochválila, že je poslušná a pracovitá. Matka strnula. Branka před domem byla zamčená. Zahradu za vysokým plotem hlídal pes. Fantazírovala ta malá? Leč děcko bylo neústupné, až si vzpomnělo, že ta dáma si ulomila dvě růže. Obě, matka i dcera, uháněly za dům do kouta zahrady: na růžovém stromku byly čerstvě odlomeny dvě růže. Když jsem to pak viděl sám, pořádně ve mně zatrnulo. Prosil jsem 167

tu paní, aby se o tom vůbec nikomu nezmiňovala, a už vůbec ne manželovi. Slíbila to a dodržela. Proč jsi to chtěl utajit? Obával ses, že bys mohl dopadnout jako pater Toufar? To ne, srovnání s Josefem Toufarem mne nikdy nepřišlo na mysl, vždyť v Číhošti viděl pohyb křížku celý kostel. Spíš jsem si představil tu životní krizi lidí, kteří byli, jak se tehdy říkalo, nomenklaturními kádry. Stáli o kariéru a teď by je nepochybně čekaly nájezdy „zjevařů“ a neodbytná pozornost StB. To víš, že mne to velmi silně zasáhlo, až mi mráz běhal po zádech, ale mám za to, že to setkání bylo určené té dívence, ne širokému okolí. Říkáš, že i tebe to zasáhlo? Ano, myslím, že ač jsem hodně opatrný na iracionální záležitosti, beru od té doby takové události a jejich svědky vážněji. Mělo to ještě nějakou dohru? Před dvěma lety za mnou v Albeřicích přišla paní v letech, že mne zná z dětství, že jsem jí kdysi dal nějakou knížku. Nepamatoval jsem si ji, ani si nevybavil, odkud bychom se mohli znát, až mi připomněla tu vesnici, kde bydlela ta osmiletá dívenka. Byla to ona. Tenkrát jsem jí dal nějakou knížku s ilustracemi Daisy Mrázkové. Okamžitě se mi ta příhoda vybavila a tak jsem se jí opatrně zeptal, jak se dostala k víře. Odpověděla, že si vzala věřícího muže. Víš, v tom vidím, já pověrčivý, stopy Panny Marie. Zeptal jsem se ještě, zda si nevzpomíná na nějakou zvláštní událost na zahradě, a na nic se neupamatovala. Už je to pryč. Pamatuji si i na jiný silný případ, znal jsem dvojici kumštýřů, žili spolu nesezdaní, měli rádi alkohol, ale byli to hodní lidé a měli dceru. Po delší době se dcerka objevila v kostele a šla k přijímání. Nepoznal jsem ji a Tělo Páně jí podal a ona se jako dospělá dostala k víře, její manžel vyučuje matematiku na ­jezuitské škole v Belgii. 168

Loučení se sestrami v Trutnově, 1990

Myslíš, že takhle Bůh či Panna Maria vstupují do našeho světa? To nevím, to je pro mne tajemství, ale vím, že nám všem dal Pán Bůh evangelium. Kdo je pro tebe Panna Maria? Maria je první křesťanka a také první konvertitka ze židovství. Ona tím naplnila, co její Syn žádal: „Buďte jinačí! Změňte se!“ Nebylo to pro ni snadné. Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží. Neporodila Krista pro sebe, ale pro nás. Bůh vstoupil na scénu světa jako Dítě skrze bezbrannou ženu, aby se ho už nikdo nikdy nebál. Jaký důkaz touhy po důvěře člověka! A jaké riziko pro něj. 169

Co všechno jsi vyjádřil a přitom jsi vůbec nepoužil slova orodovnice, prostřednice, přímluvkyně, jak Pannu Marii téměř automatizovaně nazýváme… Hádám, že i my sami chápeme tyto titulatury nejistě. Je snad Bůh těžko dostupný, lidem uzavřený? Ale kazatelé na poutních místech si tím hlavu nelámou a frázemi nešetří. (smích) Přitom se ti zvídaví mohou u Matky Kristovy naučit mnohému: I ona se ptala, jak se to stane? Docela se až ulekla velkého Vyzvání Božího. Maria se učila lásce a milosrdenství u svého Syna, a On na sobě ukázal, že to vše pramení v dobrotě jeho Otce. Proto nedrží ruku svého Syna, který by nás prý jinak těžce ztrestal. – To je určeno zatvrzelcům, ale ne hledajícím. Nebyl by pro ni příhodný čestný titul Učitelka víry? Matka Ježíšova nás učí víře i důvěře. V posledních letech se hovoří o zážitkové spiritualitě, mnozí lidé, zvláště mladí, rádi chodí na poutě, kde se vyzpovídají, jdou k přijímání, ačkoliv během roku je pro ně těžké chodit pravidelně do kostela a ke svátostem, co si o tom myslíš? Víc než spirituality nesené zážitky si vážím zkušeností s Bohem sdílenými ovšem s někým moudrým coby přítelem a průvodcem. Svým způsobem tomuto trendu odpovídají světová setkání papeže s mládeží, jako se konalo letos na Jasné Hoře u Čenstochové. Jak se na ně díváš? Masové setkání mládež potřebuje, potřebuje i hvězdy a idoly. Důležité je, co jim jejich idol, papež, kněz, charizmatička…, nabídne, jaké poselství má a jak je silné.

170

Člověk je komentář k evangeliu

Jací lidé jezdí na duchovní obnovy, jichž se účastníš? Bývají to obnovy pro muže, pro ženy, nebo pro manželské páry. Anebo také pro otce se syny či matky s dcerami. Bývají tam lidé různí. Chlapi třeba vyhecují nevěřícího kamaráda. Někteří účastníci jsou rozvedení, nebo žijí na hromádce. V atmosféře duchovní obnovy si navzájem nastaví zrcadlo a neberou si servítky. Já bych tak přímočarý být nedokázal, ale oni si to mezi sebou řeknou… a vezmou to. Zažil jsem, jak se jeden z přítomných ještě během setkání rozhodl, že se s družkou ožení a nadšeně mi sděloval, jakou měla radost, když jí to volal. Co ty lidi táhne na exercicie? Setkání je na pár dní vytrhne ze zaběhaného života. Jsou v krásné krkonošské krajině. A je to levné. (smích) Během let se vytvořila základní parta, která na duchovní cvičení jezdí opakovaně. Když se připravuji, volám vždycky Pepíkovi, to je správce, a on mi hlásí, kolik je nových lidí, zda jsou přihlášeni židé, nebo adventisté, abych neplácl něco nevhodného. Myslím, že nakonec nejvíc účastnice i chlapy zajímají problémy v manželském soužití. Představ si, do kaple přijde padesátka maminek mezi třiceti a čtyřiceti lety. Zpívají jak andělé, až člověk jihne. Pak se rozhovoří a hlava mi z toho klesá. Třeba jedna řekne: „Máme krásné manželství, ale bydlíme u mých rodičů a moje máma pořád do mého muže ryje.“ Jinou trápí hluboké deprese. Další má muže, co se těžko brání lahvi. Ještě jiná má manžela, který nemá zájem o sex, anebo se naopak přizná, že ze sexu nikdy nic neměla, jen bolest... Co s tím? Jak těm lidem pomoci? Zaráží mne na tom, že často si o svých trápeních nemají s kým promluvit. Snad je to tím, že nám chybí hlubší < Duchovní obnova v Domě setkání v Albeřicích, 2011

173

život ve farnostech? Nebo se lidé snáze svěří někomu vzdálenému jejich běžnému životu? Nepřekvapuje tě, že se ani tolik nemluví o veřejných či ekonomických záležitostech, o spravedlnosti odměňování či odvádění daní? O tom, co jsme v tomto směru dlužni obci? Vlastně ani ne. Jsou různí lidé. Jedni chtějí svět měnit jakoby zvenku. Ulehčit lidem práci, nastavět supermarkety, dávají se do veřejných služeb, ale mnohdy bez touhy dát někomu radost, spíš se v jádru chtějí ukázat, dostat na výsluní. Ti druzí, ať už mají ekonomické úspěchy nebo žijí „z ruky do úst“, tuší že svět se musí změnit zvnitřku, aby k něčemu byl. A ty nejbližší vztahy je třeba léčit na prvním místě. Kolem nás je spousta bojovníků proti globalizaci a rozumím jim, když jí míní svět bez hranic pro peníze, kapitál, podnikání, zisky. Ale má někdo lepší vizi Evropy, světa? Tvrdím, že velcí politici a státníci se inspirovali a inspirují 5. kapitolou Matoušova evangelia. Martin L. King, Nelson Mandela, Mahátma Gándhí, ti ukázali, že k osvobození není třeba zbraně. Mluvíš o Horském kázání, resp. o blahoslavenství? O textu, který býval chápán jako výzva pro řeholnice a řeholníky? Proč jen pro ně? O co nám jde v Evropě dnes? Abychom měli stále vyšší životní úroveň? O tom, zda může být evangelium vodítkem pro politiky, se vedou veřejné debaty. Tímto směrem směřovali i autoři listu Pokoj a dobro. Hesla jako řídit stát jako firmu se při nejlepší vůli brzy ukážou jako laciná nebo naivní. Politik by se měl odvážit opřít se o větší vizi. Spravovat svěřenou úlohu poctivě, mít na mysli blaho těch, jež zastupuje, to dokážou vposledku jen tací, jimž jsou blahoslavenství srozumitelná: Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, těm, kdo působí pokoj… Každý politik slibuje, snaží se zaujmout voliče pro svoji představu, jejich sliby prověřuje jejich osobní život. Věřme těm, kdo se drží Kristových zásad. 174

Jak v tomto kontextu vidíš Evropskou unii? Evropská společenství, předchůdce dnešní Unie, zakládali po válce lidé, kteří tomu velmi dobře rozuměli, věděli, jakou cenu má smíření, povědomí společného dobra. Vlastně až do devadesátých let minulého století šlo o projekt, tak trochu na okraji zájmu politiků, v němž se víc než jinde angažovali křesťané. S proměnou na Evropskou unii a vytvořením společné měny začaly být bruselské úřady i Evropský parlament lákavé pro lidi kariérního ražení. Naši lidé čtou, jak oslnivé platy evropští úředníci či poslanci berou, a očekávají oslnivé výsledky. Není divu, že se dívají na takovouto Evropu kriticky. Není divu, že po těch letech, co pro nás byla svobodná Evropa nedostupným rájem, nám dnes připadá obyčejná, nedokonalá. Jak by naši Unii viděl Slavníkovec, biskup Vojtěch? První Čech, který byl i Evropan? Vojtěch studoval v Německu, pobýval v Římě, působil v Čechách i v Maďarsku a nakonec byl zabit na severu Evropy. Rozuměl domácímu prostředí, ale cítil sounáležitost i s tehdejší křesťanskou Evropou. Chápal, že jedno nelze rozvíjet bez druhého. To nám, Čechům, dnes mnohdy chybí. Společné dobro rovná se moje dobro. Chtělo by to víc přísnosti k sobě! Evropa se o nás nepostará, my se máme starat o ni. Píšeš i politická zamyšlení různým politickým subjektům? Když mají zájem a mohu psát, co chci, proč ne? A jakou máš politickou linii? Ptal jsem se v Hradci chytrého vzdělaného pána, příznivce Václava Havla, koho volil v přímé volbě prezidenta. A on že Miloše Zemana. Když jsem se zeptal proč, říkal, že Zeman „je náš člověk“. Nedalo mi to a ptal jsem se dál: „Jak náš člověk? Co tím myslíš?“ A on na to, že to Miloš Zeman říkal. Všichni tak něco říkají. A proto nabádám voliče, aby volili lidi ne podle krásných řečí, slibů a hesel, ale aby si zjistili, jak žijí, zda jsou zvyklí poctivě pracovat pro druhé, vnímat místní komunitu a rozvíjet ji. Takoví lidé, ani nemusí být pokřtění a chápou význam 175

kostela v obci, křížků u cesty mezi poli a křesťané s nimi mohou spolupracovat… Povzbuzuješ slušné lidi, aby šli do politiky? Samozřejmě. (smích) Vyčítal jsem v nadsázce synům starosty z Hostinného, jak to, že nejdou do politiky, že to je škoda, když už mají jméno díky tátovi… Teď jsem postrčil jednu šikovnou dívku v Hradci a jen doufám, že se mezi těmi politickými matadory neztratí. (smích) Mladí lidé se dnes však neradi angažují jménem nějaké organizace. A když už, lákají je sdružení zaměřená na udržitelný rozvoj či na záchranu zidealizované historie… To může být slibné! Filozof by řekl, že člověk není jen součástí Vesmíru, ale jeho smyslem, zauzlením, završením. Můžeme ale také říci, že kam táhne člověk Vesmír, tam se ocitne. Táhne-li lidstvo, vše co je mu svěřeno, ke zlu, bude i příroda v nesouladu, v neřádu, ve zmatku. „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a nedočkavě čeká, co s ním člověk udělá,“ píše Pavel z Tarsu. „Zůstala naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku, z poroby porušení, a uvedeno do svobody a slávy Božích dětí. Zatím ale sténá.“ (Řím 8,19) Vždyť lhostejnost k životnímu prostředí, pohodlnost či trocha lumpárny naší i cizí má vposledku podíl na chaosu přírody. Ne tedy hvězdy jsou vinny, že ovlivňují jednání člověka, ale kdoví – člověk může být vinen, že hvězdy padají a Vesmír se chvěje. Člověk, říká papež František, má „obdělávat a střežit“ zahradu světa a být si přitom vědom, že „konečným cílem ostatních tvorů nejsme my. Spíše všichni tvorové postupují, společně s námi a skrze nás, ke společnému cíli, kterým je Bůh“. Jiří Zajíc hovoří v duchu koncilní konstituce Gaudium et spes, že církev a svět jsou spojené nádoby, že atmosféra ve světě se odráží v církvi a naopak. Je ti to blízké? Rozhodně. Podívej se třeba na debatu o uprchlících: rozděluje stejně společnost jako věřící. Přitom farnosti a společenství, 176

Prezentace a autogramiáda knihy Kam jdeme?, Rychnov nad Kněžnou, 2012

farní a diecézní rady by mohly být takové „laboratoře dialogu“, jak by řekli pánové z křesťanské akademie, kde by krystalizovaly názory, které by se nepochybně promítly do veřejného mínění. Představ si třeba, že bychom se odhodlali propůjčit nějaký nevyužitý klášter uprchlíkům, jak navrhoval papež František, a ještě bychom měli plán, jak těm lidem po sousedsku přiblížit naši kulturu. Novináři by se slétli jako vosy na zbytek piva! (smích) Říkal jsi, že končí období klerikální církve, jak by měla vypadat ta poklerikální? To je můj ideál. Je to nerozdělená církev tvořená laos, Božím lidem. Církev bez rozdělení na církev učící a církev poslouchající. Církev bratrská a sesterská. Líbí se mi slova papeže Františka, který říká, že laik, který ze své podstaty, ze své identity tkví v srdci sociálního, veřejného 177

Přednáška na Akademických týdnech v Novém Městě nad Metují, devadesátá léta minulého století

a politického života, protože má účast na kulturních formách, jež se nepřetržitě rodí, potřebuje nové organizační formy a způsoby slavení víry. Církev bratrská a sesterská, to znamená, že nebude třeba hierarchie? Hierarchie v překladu znamená svatovláda. Zatímco Kristus hovořil o službě, vždyť papež si říká sluha sluhů Božích. Vztahy v církvi mají být uspořádány jako ve fungující rodině. I v rodině musejí děti poslouchat, zvláště když jsou malé, je v ní ctěna autorita, ale odstupňovaně. S patnáctiletým potomkem se jedná jinak a třicetiletý naopak může radit rodičům. 178

Máme tolik vzdělaných, uvážlivých a ochotných laiků, kteří by mohli kléru radit! Ale chápou naši páni biskupové, že by si měli nechat poradit? Když se věřící laici sjedou do Olomouce, biskupové, ač pozváni, nedorazí… Bojí se? Vidím velkou pokoru v tom, jak papež František tu tradiční pyramidu, jejíž základnu tvoří laici a vrchol římský biskup, obrací. Jedná se jen o to, kdo to pochopí. Sám jsem přesvědčen, že právě laici zachrání tuto církev, a to tím, že budou prosazovat dobré věci odspodu. Ti laici tuší víc než preláti, jak rychle teče do lodičky naší církve. Pánové preláti zapomněli na Pakt z katakomb, ale lidé nikoliv. Jsou blíže životu než klérus. My jim dneska nestačíme s našimi formulkami. Oni chtějí živoucí církev, ne hierarchii, ale ani demokracii. Chtějí rodinu, kde panuje důvěra a kde mají i oni svůj hlas. Rozlišení mezi královským kněžstvem a služebným kněžstvem bylo po staletí vnímáno jako zásadní a nepřekonatelné. Vždyť kněz bývá chápán jako prostředník mezi člověkem a Bohem. Otto H. Pesch ve své rozsáhlé studii o druhém vatikánském koncilu tuto otázku obchází tím, že říká, že tyto dvě role jsou nesouměřitelné. Jak tomu je podle tebe? Kněz je ten, kdo přiblíží Boha lidem. První, kdo to umí, jsou rodiče, tedy královské kněžstvo! Myslím si, že z toho staletého rozdělování nic dobrého nevzešlo. Křtem se stáváme celým životem Kristovými, a to všichni, laici, řeholnice, řeholníci, kněží i biskupové. Všechny ostatní sliby a „zasvěcení“ nejsou nutná, nejsou v původním slova smyslu tak podstatná. Sám zmiňuješ jako významnou událost první sliby, ale o věčných slibech jsme nemluvili… Slavné sliby jsem skládal 14. srpna 1971 v kostele Božského srdce v Hradci Králové. Byla normalizace, proto jsme využili kostela, kde byl farářem spolubratr Jan Nevtípil. Sliby jsem skládal do rukou provinciálovi Janu Pavlíkovi za zamčenými dveřmi, přítomni byli už jen dva spolubratři. 179

Ale opravdu – čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, že bychom měli dbát o to, abychom jedinečnost křtu ničím nezastiňovali. Přemýšlím, kam až, k jakým důsledkům tahle myšlenka vede? Neobáváš se, že by to nějaké farní společenství zneužilo? Všechno se dá zneužít. Vím, kam směřuješ. Kněz přichází o danou výlučnou pozici. To není pro nás kněze snadná situace. Farní rada může být deset chlapů z „c. k. doby“ a faráře brzdit. Ale je to důvod, upřít radši laikům spoluodpovědnost? Apoštol Petr říká směrem k laikům: vy jste lid vyvolený, národ svatý, lid patřící Bohu. A nám, kléru, přísluší „obsluhovat vás u stolu“. To dělá Václav Vacek. Po mši jde, vaří kávu a čaj a nabízí je farníkům. Přímo v kostele. Víra, kterou jsme obdrželi, říká papež František, je darem, který jsme v mnoha případech dostali z rukou našich matek a babiček. Ony jsou živou pamětí Ježíše Krista v našich domovech. V tichu rodinného života se většina z nás naučila modlit, milovat a žít víru. Bylo to uvnitř rodinného života, který pak přijal formu farnosti, školy a obce, kde víra vstoupila do našeho života a stala se tělem. „Naše role,“ obrací se papež na klérus, „naše pastýřská radost spočívá právě v pomáhání a podněcování, jako to činili mnozí před námi: matky, babičky a otcové – praví protagonisté dějin.“ U evangelíků i za komunistů pastoři dbali na svou dobrou pověst, protože věděli, že rada starších je může jednoduše odvolat. A špatné reference jim mohou zkazit další práci i život. To mi nepřijde špatné nebo nezdravé. Koneckonců v prvotní církvi byli představení vybíráni ze středu obce věřících. Neříkám to proto, že bych byl pro zavedení tohoto způsobu, ale kdo může vyloučit, že se k tomu jednou naše církev nevrátí? Rozlišení mezi laiky a kleriky posiluje i specifické oblečení, není to tak dávno, co papež Jan Pavel II. prosazoval, aby kněží chodili na veřejnosti pouze s kolárkem… Vzpomínám si, že za papeže Jana Pavla II. jsme dostali tzv. 180

Vademecum. Jeden z jeho bodů říkal, že základní oděv kněží je talár. Papež František naopak nás kněze povzbuzuje, abychom mezi lidmi nevybočovali oděvem a nebáli se, že se zašpiníme. (Viz Filip 2,5–8) I v tom vidím nepřímé docenění nároků úlohy laiků ve světě. Nemáme stejně stále pod kůží představu církve jako sdružení lidí, z nichž ti nejlepší jsou klerici a ostatní se jim snaží připodobnit? To je pravda. Dovolím si odcitovat exhortaci papeže Františka: „Pastýř nemá říkat laikovi, co má říkat a dělat. Laik to ví často lépe než my. Pastýř nemá určovat, co mají laici v různých prostředích říkat. Jako pastýři sjednocení se svým lidem nám prospěje ptát se, jak podněcujeme a prosazujeme lásku a bratrství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Co děláme, aby se v našich srdcích nezahnízdila zkaženost.“ A dále František říká k našemu tématu: „Častokrát upadáme do pokušení myslet si, že angažovaný laik je ten, kdo se účastní církevní práce nebo záležitostí farnosti či diecéze, a málo jsme se zamýšleli nad tím, jak provázet pokřtěného v jeho veřejném a vezdejším životě… Aniž bychom to zaregistrovali, vytvořili jsme určitou elitu laiků a uvěřili, že angažovaní laici jsou pouze ti, kdo se zaobírají „kněžskými“ záležitostmi; zapomněli jsme a přehlédli věřícího, který častokrát spaluje svoji naději v každodenním boji o život z víry. Toto jsou situace, které klerikalismus nemůže vidět, protože se snaží ovládnout prostory a nikoli zažehnout procesy…“ Klerikalismus bohužel zabrzdil zrání laiků, kteří namnoze lavírují mezi poslušností kléru a vlastní odpovědností. Možná i proto, že se ve složitých životních situacích setkávají s protikladnými postoji či rozhodnutími duchovních, což podlamuje jejich důvěru v církev i v sebe samé… To jsem si naplno uvědomil v době, kdy jsem pracoval manuálně, došlo mi, jak málo toho my kněží laikům můžeme dát. Moc toho od nás nedostávají a někdy navrch odcházejí s pláčem. Někteří kněží jen těžko přebírají odpovědnost za svá rozhodnutí 181

i ve zpovědnici a jen citují dokumenty. A co hůř – jak mi bylo řečeno při jedné besedě s manžely: „klérus bude tahat třísky z očí lidí, co namnoze nikdy neměli výuku náboženství, zatímco trámů ve vlastních očích si nevšimnou!“ (Lk 6, 41–42) Papež František k tomu říká: „Je nelogické, že bychom jako pastýři měli mít monopol na řešení rozmanitých problémů, před které nás staví současný život. Naopak, musíme být na straně svého lidu, provázet jej v jeho hledání a podněcovat představivost schopnou odpovídat na aktuální problémy. A činit to rozlišováním spolu s naším lidem a nikdy ne pro náš lid nebo bez našeho lidu. A jak říká svatý Ignác „podle potřeb míst, doby a lidí,“ tedy bez šablonování. Není možné vydávat všeobecné direktivy organizující lid Boží v jeho veřejném životě. Inkulturace je proces, který jsme my pastýři povoláni podněcovat povzbuzováním lidí k tomu, aby žili svoji víru tam, kde jsou, a s těmi, s nimiž jsou. Inkulturace znamená naučit se objevovat, jak určitá část dnešního lidu v určitém historickém momentu tady a teď žije, slaví a zvěstuje svoji víru... Inkulturace je řemeslná práce a nikoli fabrika na sériovou produkci procesů, které produkují křesťanské světy či prostory.“ Na druhé straně nejsou někdy právě laici ti, kdo faráři a hierarchií manipulují, prosazují ceremoniály, latinské obřady… Budou-li mít laici v církvi větší prostor, nečekají nás roztodivné náboženské aktivity ještě ve větším měřítku? Nu ano, jsou mezi námi „lefébristé“. Poraďme jim, kde se slouží latinské mše. Zpíval jsem také starým dámám latinskou prefaci, když si to přály. Proč ne? Je to krásné. Když se modlím v soukromí Gloria, modlím se latinsky. Je to nádherné! A jak by to bylo krásné, kdybych to uměl řecky, nebo aramejsky… v aramejštině, která má jednodušší slovní zásobu, je mnohé vyjádřeno tak krásně přímočaře. Třeba slovo spasení znamená život. Není to půvabné? V jednom sloupku, nazvaném Musíš výš, jsem se to pokusil popsat: Je rozdíl mezi slepicí a skřivánkem a podobně máme 182

Křest, svátost, kterou by nic nemělo zastiňovat. Osmdesátá léta minulého století

dva druhy křesťanů. Ti první rozumí klacku. Bůh vyhnal člověka z Ráje, když zhřešil. Bůh je totiž nejvýše spravedlivý! Druhá skupina jsou ti, pro něž je Bůh dobrotivý Otec, který vyhlíží marnotratného syna. On je totiž nejvýš shovívavý! Dobré chce učinit ještě lepšími a zlé přivést k rozumu. Možná je problém také v tom, že my laici žijeme často „dvojí život“, jeden ve všední den a druhý v neděli dopoledne? Máš na to nějaký recept? Recept je číst evangelium, pět minut denně věnovat evangeliu. Je v něčem specifická laická spiritualita? Podívej se na fokolaríny, na hnutí Chemin neuf, Emanuel, Komunitu Blahoslavenství, takovýchto společenství jsou desítky. 183

Na Slovensku tuším dodnes fungují buňky tzv. Rodiny, žijící podle spirituality, kterou rozvinul podle vzoru Katolické akce profesor Tomislav Kolakovič. Přál bych si jen, aby se tato hnutí rozvíjela i pro dobro farností, aby věřící z nich nevytrhávala, ale motivovala je k práci, tam, kde žijí, kde běžně chodí do kostela, kde studují a pracují. Třeba jak to dělají bratři z Taizé. Za ideální považuji malé buňky ve farnostech, napojené na určitou spiritualitu, ale ukotvené ve farnosti. Nevím, co by na to řekli větší odborníci, třeba takový Aleš Opatrný, ale myslím, že vposledku se laická spiritualita moc neliší od kněžské. Pro nás všechny platí Nový zákon. Život nás všech se má opírat o vděčnost, údiv, odvahu a sdílení obdarování. Jen v jednom se laici možná liší – jsou chtě nechtě nuceni být flexibilnější, reagovat rychle na nové situace a požadavky rodiny, společenství, doby, a i proto by měl být jejich hlas v církvi víc slyšet. Jak bychom měli evangelizovat? Papež František na jedné straně evangelizaci chápe jako klíčovou roli církve a zároveň se vyjádřil kriticky o historických „nátlakových metodách“… Lidé se především dívají, jak žijeme. Člověk, každý z nás, je komentář k evangeliu. Měli jsme kdysi v Poříčí staré harmonium, hrát už na něj nešlo. Chtěl jsem ho rozštípat, když se objevil chlapec, který se chtěl učit hrát na varhany. Pouštěl jsem ho občas na kůr, to víš, varhaník to moc rád neviděl. A tak jsme se domluvili, že bych mu nechal to harmonium, že by mu ho táta možná spravil. Chlapec se na něj skutečně naučil výborně hrát. Vystudoval vojenskou hudební školu v Roudnici, pak ještě Akademii múzických umění a stal se šéfdirigentem posádkové hudby v Hradci Králové. Jednou pak přišel pan podplukovník Hanuš za naším panem biskupem, že kdykoli bude potřeba, posádková hudba je připravena zadarmo zahrát. A proč? Protože si jako malý kluk mohl zahrát na varhany a dostal rozbité harmonium. A někdo mu věřil, že z něj něco bude… Aspoň tak mi to jednou řekl. Jsou to maličkosti, semínka, která někdy vzejdou. 184

Mohl k této vizi církve jako Božího lidu, ke zrání katolíků ke křesťanské dospělosti přispět církevní sněm? Jistě, to byla naše naděje. Ale co se podařilo z těch stovek stran podnětů vyhodnotit a převést do života naší církve? Asi bych měl mít větší trpělivost. O to víc si vážím mladých lidí, kteří dnes pracují a usilují o obnovu církve v intencích koncilu. Jakou roli sehrávají nebo by měla sehrát katolická média? Josef Zvěřina říkával, že potřebujeme mluvit současnou řečí, ne mluvou nebeskou. Ale je těžké s tím začít a ještě těžší vydržet. Vážím si všech „našich“ médií, která se touto cestou vydala, ať už to bylo ADéčko, nebo dneska třeba Universum. Naopak když listuji Světlem, vždycky mně vytane na mysli, že úzkost a strach nejsou dobří rádci. Ten týdeník vytahuje na světlo zázraky, vidění, legendy a pak jsou autoři přísní: když to a to nebudeš dělat, přijdeš do pekla! Úzkost a strach v duších jeho čtenářů nepotlačí ani útěšné slovo Kristovo v evangeliu. Mám s tím dlouholeté zkušenosti. Křesťanská média nemají líčit vše na růžovo, mají usilovat o pravdivost a ovšemže také ohleduplnost. Bez kvalitních médií si hůř tříbíme názory, není prostor pro jejich sdílení, pro vytváření „veřejného mínění“ uvnitř církve. To je přirozená součást života dospělé církve. To je cesta, jak prohlubovat schopnost rozlišovat nepodstatné od podstatného, a toho se držet. Ať to nedopadne, jak říkával Jano Dieška, že církev bude jako povoz, který stojí na místě: „Papež, kočí, dává povely, povzbuzuje, práská opratěmi, jenže jeden kůň je chromej a druhej divokej.“ Ty o „nové řeči“ hovoříš často… … protože v naší řeči se odráží, o co nám ve skutečnosti jde. Čemu vlastně věříme, když o tom nedokážeme mluvit vlastními slovy? Opakujeme výroky po staletí neměnné a doufáme, že tak se vyjádříme přesněji. A stejně dojde k nedorozumění. Když školáčkům vyprávím o Duchu, hned jim hlavou bleskne, na kterém hradě asi bydlí. A ti odvážnější se i zeptají. (smích) 185

Reformy pro naše století

Souvisí nějak Janovo volání po obrácení, které si připomínáme každý rok v postní době, s obnovou církve? Církev Kristus svěřil učedníkům, hříšným lidem. Šel do toho i s vědomím rizika, která z toho vyplývají. V evangeliu čteme: změňte se, buďte jinačí. Jenže nám chybí touha znovu a znovu se navracet k evangeliu. Bránit se zkostnatění. Připustit si, že jsme se nechali unést tituly, pompézností, rozdělením Božího lidu na klérus a laiky, šatičkami, nadřazeností, arogancí. To nemluvím nic o donášení, tajnůstkaření, diplomacii a pletichách. Hodně z toho stejně už prosáklo na veřejnost. Naplníme-li sami toto Ježíšovo přání změnit se, bude to nejlepším dokladem síly evangelia pro dnešní hledající svět. Bez tohoto pokorného důrazu na to podstatné, není možná skutečná evangelizace, a to je koneckonců posláním církve: být viditelným znamením spásy, záchrany pro náš svět. A nová evangelizace začíná mluvou. A nová mluva, musí vycházet ze srdce, z vlastního přesvědčení… … a porozumění. Proto si myslím, že nejhlubší, vnitřní základ nové evangelizace je radikální změna západního „starozákonního“ učení o vykoupení, o prvotním hříchu s jeho nepochopitelnými následky, jak napsal františkán Hermann F. Schalück. Prostě usmiřování „uraženého“ Boha Kristovou krví nemůže být hlavní důvod, proč se stal Bůh člověkem. Je to smutný důvod … a nepravdivý! Bohužel však strašně hluboce zakořeněný.

< Setkání chlapů v Domě setkání v Albeřicích, 2008 a 2012

187

S Antonínem Mandlem na Muchovic chalupě v Krkonoších, sedmdesátá léta minulého století

Vždyť takto zní jedna z tradičního šestera základních pravd: „Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a navěky spasil…“ Jsem přesvědčen, a už jsme o tom mluvili, že Kristus přišel na svět, aby žil náš život, představil na sobě Boha Otce, oslavil ho a završil lidstvo – i když za to zaplatil vlastním životem. To jsou důvody radostné a pochopitelné! Pradávní lidé, primitivní, rozuměli jen fyzické síle, moci, násilí. Mojžíšův Bůh vyhnal hříšníky z ráje a ještě tam postavil hlídače, aby nikdo nemohl nazpět. Kristův dobrotivý Otec však vyhlíží zdaleka hříšníka, zda-li se vrátí. Od počátku dějin si lidé přizpůsobovali Boha sobě: hněvá se, trestá, uráží se. My se naopak snažíme připodobňovat se Kristu. On je trpělivý, shovívavý, láskyplný. Dokud člověk dýchá, má možnost se vrátit. 188

(Až je mimo čas, nastupuje Boží spravedlnost.) V tomto kontextu vnímám úvahu, že je možná evoluce i v doktrinální sféře. Tak se vyslovil papež Jan Pavel II. v roce 1988 a podobně ještě před ním Carl Sonnenschein: „Dogmata nejsou nepohyblivá. V každém čase ukazují jinou tvářnost, odhalují se, ruzpukávají, ba i ztrácejí listí.“ Myšlenka, že církev neustále prochází reformou, „ecclesia semper reformanda“, pochází z koncilové kuchyně? Ta věta je starší, první ji hlásal Karl Barth, který se odvolával na svatého Augustina. Od něj ji převzal Hans Küng a další konciloví teologové. Avšak jsou lidé, kteří zastávají názor, že církev je nereformovatelná. Vidím sám, jak je to těžké. Že pánové nechtějí ustoupit ani kousíček ze svého zaběhaného způsobu života. Ale doba se změnila. Laici dospívají. Boží lid se stává královským kněžstvem. A toto kněžstvo potřebuje služebníky, nikoliv hierarchy. Vždyť Ježíš nám slibuje, že nás jednou na věčnosti bude On sám obsluhovat! Kde by bylo třeba začít? Ptejme se, co by dělal na našem místě Ježíš. Mně během života vykrystalizovalo několik témat, drze jsem je sepsal a zveřejnil, když se sešlo konkláve po odstoupení Benedikta XVI. a hovořilo se o potřebě reformy kurie. Předně bychom si měli dát pozor na honosný způsob života. Ten není z otce, ale ze světa. (1 Jan 2,16) Dále papež může víc než polovinu své jurisdikce delegovat biskupům podle rady Mojžíšova tchána: vyhlédni si schopné muže, ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou. (Ex 18,16–26). A pak ještě jedna nelehká věc. Žije mezi námi mnoho kněží, kteří neunesli samotu. Je jich pravděpodobně téměř sto tisíc. Máme tisíce jáhnů, které světíme na kněze hned po úmrtí jejich manželek! Další úvahy by se mohly týkat církevního práva a bezprávných laiků, procesů bez soudu a bez obhájců…

189

To, co uvádíš, sice možná nemá věroučný charakter, ale s mnohým z toho ani koncil nic nesvedl. Celibát a úvahy o jeho zdobrovolnění byly, pokud vím, tabu. Však jsem také napsal, že bychom především neměli zaclánět Krista a meditovat o žalmu 89,43 abychom my sami nerozveselovali své nepřátele. (smích) Vím, že to, co jsem načrtl, má celou řadu souvislostí, nejde to změnit ze dne na den, ale to neznamená, že bychom o tom neměli se vší vážností mluvit. Začněme třeba biskupy – ty odhaduješ, že polovinu svých pravomocí jim může papež předat? Určitě! Vždyť oni jsou jako on nástupci apoštolů. Pak by mohl mnohé kněze papežské kurie poslat na fary a mezi lidi. Biskupové by pak nemuseli se vším běhat do Vatikánu a naučili by se samostatnosti a odpovědnosti, k níž je mimochodem papež František vyzývá. Diecéze by navíc mohly samy volit svého biskupa, papež by ho buď potvrdil, nebo odmítnul. Tak to kdysi bývalo. V prvotní církvi rozlišujeme obce kolem apoštola Petra a obce „janovské“. Petrovské obce byly od počátku strukturované více hierarchicky, ovšem daleko od středověkého i dnešního modelu církve. Janovské obce měly dlouho kolektivní vedení, kde „moc“ nehrála žádnou roli, spoléhali na přímé vedení Ducha svatého. Ponenáhlu však ztrácely tuto svoji charizmatickou podobu, když se včleňovaly mezi ostatní obce. Ze „starších“ (presbyteroi) a „dohlížitelů“ (episkopoi) vykrystalizoval posléze přesně vymezený úřad biskupa odpovědného za několik obcí. Pavel o tom píše Timotejovi: „Církevní představený musí být bezúhonný, mít jen jednu ženu… musí umět dobře spravovat svůj dům a přidržovat svoje děti k poslušnosti… Nestačí-li totiž někdo na to, aby držel v pořádku svou domácnost, jak se bude moci starat o Boží obec?“ (1Tim 3,2–5) Jak by měl být biskup vybrán? Když se jednalo po válce o obsazení pražského arcibiskupství, byli tři výborní kandidáti: premonstrátský opat Bohuslav 190

S. Jarolímek, františkán Jan E. Urban a Dr. Josef Beran, všichni byli lidé osvědčení, lidé velkého renomé. Z nich Vatikán vybral Josefa Berana, který se i v kritických chvílích zachoval křesťansky statečně. Nicméně dnes, myslím si, by měl být biskup volen, a to všemi kněžími diecéze, zástupci řádů a farních rad. Vždycky se mi vybaví, jak byl kdysi v Miláně zvolen biskupem svatý Ambrož. Přišel do města jako úředník, aby nastolil pořádek, a když přišel udělat pořádek do katedrály, kde se zrovna lidé hádali, zvolili si ho za biskupa. (smích) Ale vážně: věřím, že volba je způsob výběru kandidátů, který by přispěl k jejich samostatnějšímu a odpovědnějšímu přístupu. Biskup je zosobněné Kristovo „Já“ mezi námi. Podle koncilní konstituce O církvi „vykonává biskup moc jménem Kristovým“. (čl. 27) „Jeho moc je vlastní, řádná a přímá… je představeným lidu, který vede.“ Biskup má povinnost jasně promluvit: toto je správné, toto je zastaralé. Mlčí-li, můžeme mít snadno dvě církve: jednu dle evangelia a druhou její karikaturu. Možná biskupové váhají s jednoznačnými vyjádřeními, protože si jsou vědomi toho, jak slova snadno rozdělují a leží jim na srdci, že mají pečovat o jednotu svěřeného lidu. Spíš mi přijde, jako by necítili, že mají berlu v ruce. Biskupové jsou, obrazně řečeno, především pastýři, kteří mají jít před stádem, ukazovat mu cestu na dobré pastviny, a hledat ovce, které se zatoulaly a uvízly v trní… Nemyslím si, že by řeč biskupa rozdělovala katolíky – když by se odkazoval na evangelium. Biskup je svým způsobem důležitější než papež. Pro místní církev, daleko od Říma, je – jak mne učili – nejdůležitější a také nejzranitelnější – je i Achillovou patou církve. Proč je nejzranitelnější? Protože si jen těžko můžeme představit, jak náročná je role pastýře. „Jsme někdy v pokušení zoufat si nad svými neschopnostmi, slabostmi, ubohostmi, těžkostmi, překážkami, nad svou únavou ze života,“ vyznal se v jednom rozhovoru kardinál Christoph Schönborn. Není snadné unést odpovědnost a neodvolávat se 191

na vrchnost, nestáhnout se do role příjemce příkazů shora. Není snadné ubránit se zavádění dvorních ceremoniálů či absolutní vlády a naopak pozorně hájit zdravé ovzduší v diecézi. V tom rozhovoru Schönborn pokračuje: „Myslím, že my biskupové, bychom udělali lépe, kdybychom měli méně různých setkání a častěji byli ve zpovědnici…“ Poslední tři desetiletí byli za biskupy jmenováni lidé, s nimiž Vatikán neměl „problém“. Jenže je to správně? Před volbou jednoho z posledních papežů kardinál Vlk řekl, že nikdo mezi kardinály nevyčnívá. To je důsledek způsobu výběru biskupů. A možná i toho, že biskupové, kteří své okolí přerostli, byli upozaděni jako biskup Róbert Bezák, biskup Jacques Gaillot. Kdo ví, kolik takových případů na celém světě je? Na druhé straně – není pochopitelné, že Vatikán nechce „mít problémy“? Ty sám v jednom svém komentáři píšeš, že voláme po osobnostech ve veřejném životě i v církvi a pak jsme překvapeni, když to jsou tak trochu kontroverzní osoby… To je pravda a je zajímavé, co k tomu podotýká papež a mu­­ čedník Kliment I: „Jsou-li kvůli mně nesváry, spory a rozkoly, vystěhuji se a půjdu, kam budete chtít, jen ať obec žije v pokoji.“ Apoštol Pavel, nabádá v listu Timotejovi: „Nepouštěj se do nesmyslných a hloupých rozepří. Víš přece, že to vyvolá jen hádky.“ To všechno je dobré vědět, ale přesto si myslím, že dnes nám nechybí úředníci a oddaní služebníci, ale osobnosti. Ono je lehčí být „služebníkem kultu“, než „služebníkem slova“. Přemýšlel jsi také nad otázkou, zda by mělo být nějak časově vymezeno období práce biskupa? A jak by byli vybíráni po­­ mocní biskupové, neměl by si je volit na dobu svého působení sídelní biskup? Limit pro sídelního biskupa je dovršení věku 75 let, kdy musí požádat papeže o uvolnění z funkce. To se, myslím, osvědčilo. Složitější je to s tak zvanými pomocnými biskupy, často si je tak trochu „vybere“ určitý biskup a oni pak mají úzce spolupracovat i s jeho nástupcem. Přimlouval bych se za to, aby si 192

V Janských Lázních, 2012

pomocné biskupy vybíral sídelní biskup a po jeho odchodu byli jeho pomocní biskupové uvolněni z funkce. Nový sídelní biskup by si opět mohl své nejbližší spolupracovníky vybrat sám. V souvislosti s charakteristikou biskupů jsi citoval apoštola Pavla, který nepočítá s charizmatem celibátu jako nezbytnou podmínkou kněžské či biskupské služby. Přesně tak! Konečně, vždyť Ježíš si vyvolil ženaté muže, nikoliv svobodné esény. Později ovšem přišli „novátoři“, drze opravující Krista: celibát nařídili povinně a všem! Přitom Ježíš o charizmatu celibátu, řekl, že „někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské“. „Kdo můžeš pochopit, pochop!“ (Mt 19,12.) Jsou lidé – tedy ne všichni – ale někteří, výjimeční! Celibát je hrdinství, nedá se nakomandovat na celý život ani pokoušet se o něj bez charizmatu od Boha. To ale neznamená, že ostatní, kteří nežijí v celibátu, nejsou schopni dobré služby v církvi – viz Davídkovi svěcenci, ženatí řeckokatoličtí kněží či výjimečně ženatí pastoři jiných církví, kteří konvertovali ke katolictví. Pro zákoníky je to ovšem nepochopitelné. Do roku 1950 chodili do semináře primusové, ti nejlepší studenti chodili na lékaře, na práva, na učitele nebo na kněze. 193

Až do roku 1989 uchazeče kádrovali komunisté, navíc mnoho chlapců odradili už předem. A dnes – kdo z nás trosek a starých pánů by byl přitažlivý? Říkám to upřímně, jak to je: kněžství není přitažlivé. Adeptů kněžství máme málo. Kolik je ale laiků, kteří by si rádi vzali kněžství za svoje povolání! Neobáváš se, že by tato otázka mohla dramaticky rozdělit katolickou církev? Ano, to se obávám, ale když ses zeptal, tak ti odpovídám. Myslím si, že možná o těchto věcech mluvíme příliš opatrně a v jinotajích, a to také působí strašlivé utrpení. Slovo celibát je symbolem celých staletí mnoha zničených srdcí. Kolik je jenom v Praze kněží, kteří nechtěli žít dvojí život a odešli ze služby, a přitom by možná rádi pracovali dál pro Krista. A tak je v lepším případě necháme pracovat jako ošetřovatele v hospicech. Nebo si hledají práci jako učitelé, psychoterapeuti… Není to škoda? Zvláštní je, že kněžství chápeme jako výjimečné povolání na celý život a pak najednou je všechno jinak a titíž lidé jsou najednou na okraji. Jsem přesvědčen, že by mohli sloužit dál. Upřímně řečeno obyčejní lidé nechápou ani ta svěcení jáhnů na kněze až po smrti manželek. Jakou to má hlubší teologickou logiku? Proč nemůžeme vysvětit na kněze osvědčené jáhny? Polovičku z jáhnů, které znám osobně, bych vysvětil hned. Jsou to lidé oddaní církvi, i jejich manželky. Jeden z nich pracuje v sociálním zařízení, kolik lidí by k němu přirozeně našlo cestu a vyznalo by se mu ze svých hříchů? Není škoda takový potenciál nerozvinout? Vybavují se mi slova patera Pavla Kuneše, my tlučeme vší silou na zavřená vrata a nevšimneme si, že vedle je otevřená branka. Někdy voláme po nových kněžských povoláních a jindy říkáme, že na ty počty věřících je u nás ještě kněží docela dost. Dobrá. Ale co nevěřící? Kdo půjde mezi ně? Kdo jim ukáže laskavou tvář Krista?

194

Jak přesné mohou být tvé odhady počtu kněží, kteří odešli ze služby a těch, kteří řekněme prohrávají svůj zápas o celibát? Odhady počtu kněží, kteří opustili kněžství, čas od času problesknou médii. Sám vím leccos z první ruky, a to prosím mimo zpovědní tajemství, díky tomu, že se snažím nedělat ze sebe lepšího, než jsem, a velební pánové se někdy otevřou… Opravdu bychom se měli vrátit k prvotní církvi. Věnovat víc úsilí vzdělání většího počtu biblistů a spokojit se s menším počtem církevních právníků. (smích) S nárůstem počtu věřících potřebujeme pravidla, ta ale musí stát na evangeliu, ne na právnických formulacích. Při své návštěvě v Římě řekl pravoslavný patriarcha Athenagoras papeži Janovi: „My prostě odpouštíme. U nás je nad právem milosrdenství.“ Pravoslavní s námi byli v jedné církvi tisíc let. Dodnes světí ženaté muže, nešťastné rozvedené v tichosti oddávají po druhé. Nesou tuto tradici dva tisíce let. Proč my se k této tradici nevrátíme? Chceme být spravedliví k požadavkům Ježíše Krista, k požadavkům Božím. V praxi jsme nesmlouvaví a neoblomní k obyčejným lidem a spolubratřím, kteří neunesli celibát, zatímco mezi sebou hýříme pochopením, odpuštěním a maximální diskrétností. Najednou mají zavřené oči a hluché uši i jinak bystří zákoníci. Bůh nám pomáhej zbavit se pokrytectví! Znáš Abbé Pierra? Řekl bych, že mu jsi docela podobný. Četl jsem o něm nějaké knížky, ale on byl trochu buřič. (smích) A ty nejsi? Asi ano, ale když čtu, jak se Kristus stavěl k lidem, přece nemohu zavírat oči a mlčet. Říkám si někdy, zda jsme neměli mluvit hlasitěji už dřív. Biskup Otčenášek mi po svěcení řekl: „A teď ti dávám všechny pravomoci, které ti jako biskup mohu dát.“ Samotného mě ta šíře pověření překvapila a sám jsem se vždycky snažil držet regulí a předpisů, ale ty přece nemohou mít účel samy o sobě, musí sloužit Kristovu společenství.

OBSAH

Válečné dětství  / 11 Na cestě k jezuitům  / 23 U Pomocných technických praporů  / 33 Kartouzy  / 43 Inkognito  / 55 Na studiích pod Alpami  / 67 Normalizace  / 79 Nedokončený převrat  / 97 Jezuité dnes  / 109 Rychnovským farářem  / 117 Ve spolupráci s mlčící církví  / 133 Církev a chudoba  / 141 Návrat ke kořenům  / 155 První konvertitka  / 165 Člověk je komentář k evangeliu  / 173 Reformy pro naše století  / 187 Lásku chci, a ne oběť (Ozeáš 6,6)  / 197 Učedníkem Kristovým  / 209 Stáří  / 219 Pravdu pozná, kdo ji žije  / 229 Namísto doslovu  / 239 Poděkování  / 243 Jan Rybář  / 244

Josef Beránek

Deník venkovského faráře Hovory s Janem Rybářem

Typografie Vladimír Verner Fo­to­gra­fie – Rozka Beránková, Veronika Čepelková a archiv Jana Rybáře, Pavla Šmída a Miloše Vyleťala Vy­da­lo v roce 2016 nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., (Víta Nejedlého 15, Praha 3; e-mail: [email protected]; ­ www.­ivysehrad.cz) jako svou 1530. publikaci a Karmelitánské nakladatelství v Praze (Thákurova 676/3, 160 00 Praha 6; www.kna.cz; www.ikarmel.cz) jako svou 1956. publikaci Odpo­věd­ný re­dak­tor Jaroslav Vrbenský Vydání první. AA 9,36. Stran 248 Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 248 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-755-7 (Vyšehrad, spol. s r. o.) ISBN 978-80-7195-845-1 (Karmelitánské nakladatelství, spol. s r. o.)