DENÍK INDIE středa

DENÍK INDIE  22. 9. 2010 ‐ středa  Letadlo  dosedá  v Dillí  okolo  druhé  hodiny  ráno  bez  sebemenších  problémů.  Pět  dobrodruhů  ve  složení  Jakub,  Radek,  Michal,  Petr  a  René  se  ocitá  v Indii,  která  soupeří  s Čínou  o  titul  nejlidnatější  stát světa, obě země mají přibližně 1,3 miliardy obyvatel. V Delhi nás přivítal nově otevřený terminál.  Terminál  byl  postaven  k  příležitosti  pořádání  her  Commonwealthu  (něco  jako  olympiáda,  která  se  pořádá na území původního britského impéria), které se konaly v době našeho příletu. Po nezbytných  celních  procedurách  nás  čekal  první  šok  při  výstupu  z  klimatizované  haly.  Relativní  vlhkost  byla  nesnesitelně vysoká, vedro nečekané. Během minuty z nás lije pot. Musíme se převléknout do triček  a kraťasů.   Další  překvapení  nastalo  cestou  busem  na  autobusové  nádraží.  Náš  příjezd  by  načasován  na  konec  monzunových dešťů, které byly ten rok vydatnější než obvykle. Při průjezdu první větší kaluží nám do  autobusu  nateklo  velké  množství  vody.  Respektive,  kdyby  se  jednalo  jen  o  vodu,  tak  vezmi  to  čert.  Hlavní  město  Dillí  je  ale  standardně,  jako  celá  Indie,  pokryto  odpadky  a  výkaly  ‐  a  vyskytují  se  zde  jinde  ve  světě  již  eliminované  choroby.  Jakýkoliv  kontakt  s tím  vším,  co  se  může  nacházet  v hnědé  tekutině  valicí  se  z každého  otvoru  místní  „kanalizace“,  je  tedy  panickou  hrůzu  nahánějící.  René  a  Michal jen tak tak stačí nazvednout batohy, ale bohužel ne nohy ‐ a tak mají vodu nad kotníky. Toto  se  opakovalo  ještě  několikrát  během  jízdy.  Vystoupení  z  autobusu  neznamenalo  konec  setkání  s  vodou.  Chvilku  jsme  čekali  v  autobusu,  než  přestalo  pršet,  pak  jsme  přešli  do  hlavního  terminálu  autobusáku. U vchodu nás čeká několik ozbrojených mužů a musíme projít detektorem kovu. Zde se  poprvé  setkáváme  s realitou  místních  hygienických  a  společenských  poměrů.  Na  zemi  se  povaluje  několik desítek osob. Radek konstatuje, že jich polovina už nežije. Po průchodu halou se dostáváme  ke schodišti vedoucímu k autobusům. Schodiště bohužel končí zase ve vodě, kterou se klidně brodí  místní  obyvatelstvo  v sandálkách.  Suchá  cesta  k autobusům  neexistuje.  Radek  se  rozhoduje  sehnat  jiné nádraží. Asi po hodině se objevuje a sděluje nám, že zajistil autobus jen pro nás.   Nasedáme do motorikši a projíždíme zaplavenou Dillí do cestovní kanceláře. Jedna rikša před námi se  nakloní  a  převrací  se  do  vody.  Jiná  motorikša  vjede  do  otevřeného  kanálu,  který  samozřejmě  pod  břečkou není vidět, pasažéři vypadávají a nadávají. Každou chvíli přejíždíme z chodníku na silnici, jak  se  naši  řidiči  snaží  vyhnout  se  chybám  před  námi  jedoucích.  Podlaha  je  často  níže  než  hladina  všudypřítomné  břečky,  ale  stačí  nadzvednout  nohy,  batohy  máme  stále  v suchu.  Všichni  „účastníci  silničního  provozu“  samozřejmě  neustále  troubí  a  křičí  na  všechny  ostatní.  Začínáme  být  trochu  nervózní,  ale  nakonec  dorazíme  do  cestovky.  Po  čtyřhodinovém  čekání  a  několikátém  ujištění,  že  autobus už jede, nás nakládají do auta, až na Reného, ten jede rikšou. Přejíždíme k autobusu, ale jak  se  později  ukáže,  je  to  běžný  (linkový)  autobus.  Poprvé  jsme  se  tedy  nechali  napálit  a  zaplatili  přibližně  dvojnásobek,  tedy  na  české  peníze  asi  1  500  Kč  navíc.  Podvodník  z cestovní  kanceláře  při  prodeji  vyprávěl,  že  je  věřící  a  že  jim  náboženství  zakazuje  jakékoliv  krádeže  a  podobné  nekalé  praktiky.  Při  převzetí  peněz  bankovky  políbí  a  ukloní  se  sošce  Šivy,  asi  forma  odpuštění  hříchu.  Nakonec  jsme  rádi,  že  už  konečně  jedeme  do  cílového  města  dnešního  dne.  Odjezd  z Dillí  je  neskutečný  zážitek.  Všude  je  plno  slamů  a  skoro  všude  je  voda.  Asi  po  třech  hodinách  se  konečně  dostáváme  z města  a  pokračujeme  po  silnici,  která  spíše  připomíná  polní  cestu.  Díky  vedru  a  časovému  posunu  občas  podřimujeme,  i  když  se  to  zdá  při  dané  „kvalitě“  silnic  a  „pohodlnosti  a  čistotě“ autobusu téměř nemožné. 

V  nočních  hodinách  vysedáme  v Haridwaru.  Po  chvilce  hledání  se  ubytujeme  v  celkem  slušném  hotelu. Odhazujeme bágly a vyrážíme do města. Město je plné bahna po právě skončených záplavách  a  navíc  se  zde  konal  každovečerní  průvod  k  uctění  Šivy.  Do  průvodu  je  zapojeno  několik  pomalovaných vozů, na které jsou namontovány ampliony se zesilovačem, tedy repro, kde plechový  trychtýř násobí a samozřejmě deformuje zvuk. Zesilovač musí být napájen, takže za vozy jde průvod  lidí,  kteří  táhnou  asi  nekonečný  kabel.  Do  amplionů  pouští  muziku,  kterou  střídá  řvaní  bláznivého  Inda (to je náš subjektivní dojem, v Indii to může být uznávaný umělec). A aby toho rámusu nebylo  málo,  všude  ještě  vybuchují  dělobuchy  a  všichni  okolo  se  k  vytváření  rámusu  s elánem  přidávají.  Konečně se vymotáváme z průvodu a jdeme do vegetariánské restaurace. Jak René zjistil, dopoledne  je ve městě zakázán alkohol a maso. V restauraci si objednáváme první indické jídlo. Jak se později  ukázalo, bylo to jedno z těch lepších. Odcházíme do hotelu a ukládáme se k zaslouženému spánku.  23. 9. 2010 ‐ čtvrtek  Balíme věci a vyrážíme shánět odvoz do města Uttarkashi v Himalájích. Následuje krátké proplétání  mezi  auty  a  lidmi.  Konečně  se  dostáváme  na  hlavní  autobusové  nádraží.  V  hale  se  opět  povaluje  několik desítek lidí.  Odhazujeme  naše těžké batohy a jdeme zjistit odjezd autobusu. Zastavujeme u  stolku uprostřed haly. Stolek slouží jako informační středisko i prodej lístků. Zde se dozvídáme, že se  do  hor  nedá  dostat.  Silnice  jsou  rozbité  díky  záplavám  a  nebudou  zprůjezdněny  dřív  jak  za  týden.  Jakub  a  Radek  ještě  zkouší  sehnat  jiný  dopravní  prostředek.  Zjišťují,  že  jediná  šance,  jak  se  do  hor  dostat, je pronajmout si džíp. Ale zdá se nám to drahé, proto měníme plán. Pojedeme do Dehradunu  a  pak  do  městečka  Mussoorie.  Při  přestupu  v  Dehradunu  se  nás  opět  pokoušejí  okrást  rikšáci.  Po  dramatické scéně na nádraží opět nasedáme do autobusu a vyrážíme směrem Mussoorie.   Všechny silnice, pokud jsou vůbec sjízdné, jsou samá díra a občas, asi aby díry nepropadly stereotypu,  i záplata. I přesto, že hrozí proražení pneumatiky při každé jízdě, je zde mnoho retardérů. Řidiči si jich  v podstatě nevšímají, jestli jedou po děravé silnici nebo přes retardér vyjde úplně nastejno. Peca na  základě této úvahy vymyslel nové pořekadlo: „zbytečnej jako retardér v Indii“.   Hned u autobusu se nás ujímá místní naháněč a vede nás do Hakman´s Grand hotelu. Kdysi to určitě  byla  budova,  kde  scházeli  angličtí  důstojníci.  V každém  pokoji  krb,  hodně  vysoké  dřevěné  stropy.  Bohužel  nyní  vše  kromě  stropů  natřeno  jakousi  zažloutlou  barvou,  zvenku  kdysi  krásné  podloubí  je  omlácené, rezavé a zdivo plesnivé. Ale  pokoje jsou čisté a hlavně bydlíme pohromadě díky  dveřím,  které propojují dva pokoje. Následují nezbytné procedury s vyplněním formulářů, které zabírají přes  hodinu času. Nejzajímavější část dotazníku se týká Pákistánu: jestli jsme v Pákistánu někdy byli, jestli  tam  máme  příbuzné  apod.  Jako  by  tam  každý  nemohl  vyplnit  cokoliv.  Radek  schválně  hned  od  začátku vyplňuje nesmysly, nebudeme se přece poddávat indické byrokracii! Vybalujeme a vydáváme  se na prohlídku města. To nás mile překvapilo. Bylo plné příjemných krámků a restaurací, ale hlavní  předností bylo, že do města byl zákaz vjezdu aut. Klid zde vyrušovaly pouze průjezdy motorek. A toto  město se pyšní zvláštním turistickým lákadlem. Je zde kabinková lanovka, jejíž jízda nemůže trvat více  než minutu, tak malý je kopec, na který jezdí. Po krátké procházce jdeme do čínské restaurace. Zde si  dáváme  výbornou  večeři.  Nejvíce  je  překvapen  René,  který  po  návštěvě  čínské  restaurace  v Peru  prohlásil, že do podobného podniku už nikdy nepůjde. Cestou na pokoj nakupujeme několik piv, aby  nám  plánování  cesty  na  příští  den  šlo  vesele  od  ruky.  Alkohol  se  zde  prodává  pouze  po  setmění  v  zamřížovaném  krámku.  V celé  Indii  platí  částečná  nebo  úplná  prohibice.  Indové  pijí  tak,  aby  byli  co  nejdříve opilí, a v tomto stavu již nedodržují náboženstvím daná pravidla, která tuto společnost drží 

pohromadě.  Když  sem  Britové  přivezli  alkohol,  nastala  vlna  vraždění  a  loupeží,  vláda  tedy  vyhlásila  úplnou  prohibici.  To  v praxi  vyvolalo  ještě  větší  spotřebu  a  prosperující  černý  trh  s alkoholem,  což  mělo za následek zhoršení celé situace. Zajímavé je, že se tato kriminalita neprojevovala v oblastech  spravovaných přímo Brity. Nyní je tedy na každé oblasti, jestli bude alkohol úplně zakázán, nebo bude  možné  jej  koupit  v licencovaném  obchodě  za  ceny  vyšší  než  u  nás,  tedy  pro  Indy  velmi  draho.  Prodavač  může  každému  Indovi  prodat  jen  určité  množství,  přičemž  se  řídí  vlastním  odhadem.  Dle  naší  úvahy  je  to  rozumné  řešení,  velké  množství  si  prostě  nemůže  koupit  nikdo  ‐  a  pokud  přijde  nakupovat  někdo  opilý,  tak  také  nic  nedostane.  V blízkém  okolí  posvátné  řeky  Gangy  jsou  vůbec  všechna  omezení  nejpřísnější,  prohibice  je  zde  úplná,  nejí  vůbec  žádné  maso  a  v náboženství  naprosto převládá hinduismus.   A ještě jednu zvláštnost tu mají. Nápisy na štítech restaurací hlásí buď „Vegetarian“ nebo „Vegetarian  and non‐vegerarian“. Čech by si asi pomyslel, že taková informace je celkem zbytečná, ale tady je asi  nutná.  Většina  restaurací  také  podává  výběr  z čínské,  japonské,  thajské,  kontinentální  a  indické  kuchyně, tedy z každé, o které kdy slyšeli. Bohužel ve většině restaurací chutnají všechna jídla stejně.  Většinou se jedná strašně pálivé, zázvorovo‐chilliové omáčky. Rozhodně se ale najde i několik málo  restaurací, kde se vaří opravdu skvěle, čínská restaurace v tomto městě je toho zářným příkladem.  Etiketa  indického  stolování  má  určitě  svá  pravidla,  my  jsme  ale  bohužel  nezpozorovali  ani  jediné.  Nepoužívají příbor. Jedí tak, že si pravou rukou nabírají omáčku na placku a z placky ji srkají. Protože  se všechno dělá jednou rukou, celý stůl je poházen a postříkán veselou barevnou směsicí čehokoliv.  Levá ruka setrvává celou dobu jídla v klíně. Pro vysvětlení, proč se levá ruka při jídle nepoužívá, asi  stačí říci, že Indové nepoužívají toaletní papír. Někdo pomocí náboženství určil pravidla, aby alespoň  trochu omezil šíření nemocí. Levá ruka, nohy a ústa se jídla, nebo nádoby na jídlo, nesmějí dotknout.  Proto si pití z lahve lijí z výšky do pusy. Ve chvíli, kdy jsme k jídlu začali používat obě ruce, se všichni  znechuceně odvraceli. Do té doby na nás neskrývaně a nadšeně čučeli.   24. 9. 2010 ‐ pátek  Hlavním úkolem dne bylo sehnat mapu okolí a hor. Vyrazili jsme do města na indickou snídani, která  se skládala z placek a čaje. Ochutnali jsme tedy poprvé indický čaj. Je to čajová směs, která se zalije  horkým mlékem. Indové ji usrkávají z malé nevypálené keramické mističky, kterou po vypití odhazují  na zem, jako ostatně všechny obaly po jídle nebo pití.   Poté  jsme  vyrazili  shánět  mapu.  Po  mnoha  dotazováních  nacházíme  dva  krámky  s časopisy  vedle  sebe. V prvním nám prodavač prostě lže, že jiná mapa, než má on, neexistuje. Všechny mapy, které  má, jsou naprosto děsné. My už ale tušíme, co je to za vykuky, takže jdeme do druhého krámku, kde  nacházíme mapu celkem slušnou. Tady jsme si už jisti, že nemůžeme věřit nikomu nic.   Zatímco ostatní si vychutnávali oběd v místní obdobě McDonaldu, Péca zašel do internetové kavárny.  Internet  tam  opravdu  měli,  i  když  bychom  ho  klidně  vyměnili  za  starou  dobrou  vytáčenou  linku.  Následně  jsme  zašli  na  pokoj  a  po  krátkém  odpočinku  jsme  vyrazili  po  tzv.  velbloudí  stezce  okolo  města.  Na  stezce  jsme  se  poprvé  setkali  s opicemi  tváří  v  tvář  a  v dálce  zahlédli  bílé  vrcholky  hor.  Během výletu nás přepadla chuť na pivo. Proto jsme po příchodu do města zapluli do restaurace, kde  kupodivu prodávali lahvové pivo (Foster). Během návštěvy Indie postupně vyzkoušíme několik druhů  piv.  Poprvé  zkoušíme  Kingfisher,  Godfather  a  Haywards,  který  je  podle  procent  alkoholu  označen 

500,  5000  a  nejsilnější  50000.  Jako  jedno  z těch  lepších  vyhodnocujeme  právě  Foster,  což  je  pivo  vyráběné Dehradunu v australské licenci.   Po několika pivech jsme za tmy vyšli na ulici. Cestou na hotel jsme prozkoumali pár temných uliček.  V jedné  z  nich  jsme  objevili  starožitnictví,  ve  kterém  Jakub  a  René  zakoupili  kompas  se  slunečními  hodinami. Rozhodli jsme, že se sem musíme ještě vrátit. Ke kompasu jsme přikoupili ještě nějaké to  pivo a Radek s Kubou si zakoupili dort ke snídani. Večer nám krásně utíkal a nad mapou jsme vybírali  cestu na další den.   25. 9. 2010 ‐ sobota  Dnes  je  sobota  a  to  znamená  v Indii  den  hygieny.  Indové  perou  prádlo  a  cestáři  vytáhnou  vápno  a  posypávají krajnice silnic. Je jim celkem jedno, jestli je v cestě nějaká překážka. Nezřídka se stalo, že  na krajnici spal pes a tak ho prostě posypali.   Po snídani a zabalení nezbytných věcí jsme se vydali na cestu k vodopádům Kempty falls. Cestou se  zastavujeme  v krámcích  a  neúspěšně  hledáme  nový  klobouk  pro  Radka.  Na  první  křižovatce  studujeme  mapu  a  rozhodujeme  se  vylézt  na  blízkou  horu,  na  které  stojí  něco  jako  malý  hrad  po  původních kolonizátorech. Po výstupu na kopec zjišťujeme, že se zde dnes nachází mateřská školka.  Proto  ještě  popojdeme  kousek  dál  do  blízké  kapličky  (Santura  temple).  Na  její  terase  se  kocháme  výhledem na Himaláje.  Po nabažení pohledu na hory sestupujeme zpět na křižovatku a vydáváme se po silnici k vodopádům.  Po  cestě  nás  zastihne  přeháňka  a  schováváme  se  v  přístřešku  u  silnice,  kde  nám  místní  prozrazují  zkratku  k vodopádům.  Pod  stříškou  se  schovávají  i  tři  „hošani“,  jejich  orientaci  neomylně  určujeme  podle  účesů,  přiléhavého  prádla,  chování  a  pohuhňávání.  Chudákovi  Pécovi  pořád  něco  vyprávěli.  Naštěstí  jim  nebylo  rozumět  ani  těch  pár  slov,  které  se  snažili  říci  anglicky,  tak  jsme  se  účasti  na  komunikaci elegantně vyhnuli krčením ramen.   Po  chvilce  nastává  problém.  Přemýšlíme,  kudy  jít.  Po  krátké  diskuzi  se  René  s Radkem  oddělují  a  vydávají  se  na  opačnou  stranu.  Zbytek  výpravy  jde  dále  po  stezce.  Cestou  potkáváme  několik  skupinek opic. Ve vesnici nad vodopády se kupodivu obě skupiny skoro ve stejnou dobu setkávají a  vydávají  se  společně  po  staré  cestě,  která  připomíná  smetiště,  k vodopádům.  U  vodopádů  bylo  vybudováno rekreační středisko, ale ke svému původnímu účelu se již nepoužívá. Možná za to trochu  můžou  povodně,  ale  určitě  za  tento  stav  může  jejich  ledabylost  a  ignorance.  Vodopád  naštěstí  nevyžaduje údržbu, tak se v úžasném indickém vedru cachtáme v průzračné osvěžující vodě spolu s  Indy.  Jedna  prapraprababička  zde  dokonce  aspirovala  na  „Miss  mokré  sárí“.  Prostě  krásné  počasí,  chladicí  lázeň,  žádný  spěch,  všude  kolem  hromada  humorných  postaviček...  Tento  den  si  opravdu  užíváme.   Dostatečně  osvěženi  stoupáme  na  kopec  vedle  vodopádů  ‐  až  na  silnici.  Místní  obyvatelé  zvládají  stejnou cestu lanovkou. Na silnici se dohodneme, že se nikomu nechce po silnici zpět do Mussoorie.  Využíváme možnosti svézt se turistickým autobusem. Usazují nás v kabině řidiče, během jízdy k nám  do  kabinky  nastupují  ještě  tři  Indky.  Cesta  je  značně  dobrodružná  hlavně  v zatáčkách,  kdy  se  část  autobusu ocitá nad strží. Asi po hodině a půl vystupujeme. Cestou do hotelu nakupujeme potraviny  na trek, který máme před sebou.  

Na pokoji Jakub zjišťuje, že jsou otevřené dveře na venkovní terasu. To je zvláštní, protože si je jist, že  je  před  odchodem  zavíral.  Prohledáváme  pokoj,  jestli  něco  nechybí.  Celý  vyděšený  Péca  ohlásí,  že  nemá peněženku s dolary. My ostatní máme vše, ale přesto nemáme dobrý pocit ze ztráty dolarů. Asi  po  půlhodině  vládne  pokojem  zase  dobrá  nálada.  Dolary  byly  v jiné  kapsičce,  než  je  Péca  běžně  ukládá. Tentokrát se nic neztratilo, ale později Péca přišel o jinou svou taštičku, kterou měl v kapse na  báglu. Naštěstí v ní měl jen očkovací průkaz.   Po této nepříjemné epizodě vyrážíme do městečka Kalri bazar, které se nachází asi pět kilometrů za  Mussoorie.  Městečko  je  vyhlášeno  svými  krámky  se  starožitnostmi  z období  britské  nadvlády.  Po  hodinové  procházce  přicházíme  do  městečka.  Zde  prolézáme  krámky  a  Michal  si  kupuje  skládací  dalekohled  z první  světové  války.  Cestou  zpátky  narážíme  na  nástěnnou  mapu  a  dolaďujeme  trek,  který  je  naplánován  na  další  dny.  Po  návratu  do  Mussoorie  se  nejdříve  musíme  proplétat  mezi  davem. Koná se zde nějaký náboženský průvod, kdy městem projíždějí vozy a z nich podávají věřícím  květiny. Po vymotání z davu zalézáme do restaurace na poslední jídlo před trekem.   26. 9. 2010 ‐ neděle  Ráno balíme batohy a vaříme horký čaj. Okolo půl osmé vyrážíme na stanoviště taxi. Zde se nás ujímá  taxikář, nakládá batohy  na střechu a vyrážíme do vesnice Thathyur. Provoz na indických silnicích je  značně  chaotický,  takže  je  vjem  vizuální  obohacen  o  požitek  sluchový,  neboť  základní  stavební  jednotkou indického vozidla je klakson. Čím mocnější a zvukomalebnější, tím lepší. Během dlouhých  přesunů  po  indických  cestách  lze  vystopovat  jistou  logiku  použití  klaksonů.  Indický  šofér  troubí  v těchto situacích: před předjížděním, během předjíždění, po předjetí, na chodce, cyklisty, motorkáře,  na hromadu štěrku, před mostem, na přebíhající ještěrku a... nebo jen tak. Později se dozvídáme, že  klakson je opravdu oficiální prostředek pro udržení pořádku na silnici. Na křižovatce jede první ten,  kdo první zatroubí, po něm ten, kdo je největší a třetí si už musí nějak poradit sám. Než nám jeden  řidič  toto  pravidlo  prozradil,  tak  jsme  dlouho  bezradně  sledovali  kruhový  objezd  a  snažili  se  nějaký  řád  najít.  Poté,  co  auta  začala  jezdit  oběma  směry,  jsme  to  vzdali.  V horách  jsme  měli  dost  času  obdivovat i dopravní značky. Většinou  se značky píšou textem, klasické značky s obrázky jako u nás  jsou vidět opravdu výjimečně. Většina značek je napsána místními hieroglyfy, takže prostě nevíme, co  znamenají. Když k tomu přičteme neschopnost pochopit kdy a jak troubit, a jízdu na levé straně, je  pro nás prostě nemožné si řídit v Indii. Pro turisty ale mají v serpentinách rýmovaná upozornění jako  „Beeb Beeb, don´t sleep“ nebo „licence „to drive“, not „to fly““, nebo ve smyslu „je lepší dojet než se  proletět“ apod.  Asi  po  třech  hodinách  dojíždíme  na  místo,  kde  si  dáváme  fantu  a  upravujeme  batohy.  Po  krátké  pauze  vyrážíme  na  první  indický  trek.  Vydáváme  se  po  široké  cestě.  Na  levé  straně  máme  řeku  a  rýžové pole a na pravé straně nás obklopují kopce. Cestou nás kousek doprovází malý chlapec, který  nás dovede do nedaleké  vesnice. Zde  nám ukazuje  svoje bydliště a Radek mu na rozloučenou dává  několik  bonbonů  (proti  kašli).  Díky  nepříliš  přesné  mapě  se  musíme  neustále  ptát  na  cestu.  A  to  je  další problém, protože místní neumějí číst v mapě. Myslíme si, že neumějí číst hlavně latinku, takže je  těžké vyznat se v mapě, kde si nepřečtete ani název města. Rádi nám ale berou mapu z ruky, snaží se  něco přečíst a stále něco vyprávějí. Nakonec stejně odkývají každou naši otázku, ať je sebejednodušší.  K jejich názorům tedy přistupujeme s rezervou a na každou otázku se ptáme minimálně třech Indů a  otázku  pokaždé  formulujeme  tak,  aby  odpověď  nemohla  být  jen  pokývání.  Nakonec  pokračujeme  dále po cestě, dle původního předpokladu. Okolo čtvrté hodiny si dáváme pauzu u mostu přes řeku. 

Péca  se  vydává  na  obhlídku  okolí.  Po  chvilce  se  vrací  se  sdělením,  že  našel  ideální  místo  na  spaní.  Neváháme a shodujeme se, že zde přenocujeme. To se nakonec ukázalo jako opravdu dobrý nápad,  v podstatě  celý  druhý  den  jsme  již  na  rozumné  místo  k přespání  nenarazili.  Na  sklizeném  rýžovém  políčku  vybalujeme  stany  a  na  pokec  přichází  majitel  políčka.  Nerozumíme  mu  ani  slovo,  on  nám  určitě také ne, ale jasně nám dává najevo, že jsme vítáni. René mu dává krabičku cigaret. Neustále  nás pozoruje a nestačí se divit, co táhneme za věci. Nejvíce ho zajímá filtr na vodu a hrozně se diví,  proč  si  filtrujeme  vodu.  Po  postavení  stanů  vyrážíme  hledat  dřevo  na  oheň.  Místní  figura  nám  pomáhá  a  následně  donáší  něco  jako  sekeru.  Rozdělá  nám  oheň,  zatímco  my  chystáme  večeři  (bramborová kaše s lunchmeatem). Po večeři přecházíme k ohni a několik málo hodin diskutujeme a  spřádáme  plány  na  další  postup.  Bohužel  se  hrozně  rychle  stmívá  a  nastává  zima,  znásobená  průvanem,  který  se  valí  údolím.  Kuklíme  se  tedy  již  kolem  osmé  do  spacáků,  je  taková  zima,  že  o  večerní hygieně ani nepřemýšlíme.   27. 9. 2010 ‐ pondělí  Jsme již docela vysoko, rosa tu padá stylem deště. Do mokra se ze spacáků moc nechce. Na druhou  stranu  jsme  strávili  ve  stanech  přes  dvanáct  hodin,  což  je  hodně  ubíjející.  Ještě  že  to  už  známe  a  máme dostatek křížovek, sudoku a knih. Vylézáme hned, jak se slunce dotkne našich stanů. Během  sušení  stanů  se  oddáváme  kompletní  hygieně.  Myslím,  že  člověka  nic  neprobudí  tak  dokonale  jako  ponoření  celého  nahého  těla  do  ledové  tekoucí  řeky.  Snídáme  čaj  a  placky.  Placky  se  ukazují  jako  dobrá volba na cesty, i po několika dnech jsou měkké a chutné. Při balení k nám dorazí postarší Ind a  snaží  se  nějak  domluvit.  Nejspíš  nám  chtěl  nějak  nastínit  cestu,  ale  nerozuměli  jsme  mu  ani  slovo.  Všichni  nechápavě  koukají  až  na  Pécu,  který  situaci  řeší  tím,  že  se  s  ním  fotí.  To  starci  očividně  zalichotilo  a  ve  vysvětlování  již  nepokračuje.  Chvilku  nato  již  vyrážíme  po  stejné  cestě  jako  předchozího  dne.  Cesta  skoupá  okolo  hory  a  poskytuje  krásný  výhled  do  údolí,  kterým  jsme  předchozího  dne  šli.  Několikrát  zastavujeme  a  překrásnou  přírodu  a  pohledy  na  údolí  fotíme.  Zastávky  děláme  čím  dál  častěji  díky  nesnesitelnému  horku.  Okolo  jedenácté  hodiny  přicházíme  na  křižovatku  před  neznámou  vesnicí.  Po  krátké  poradě  nad  mapou  vyrážíme  doprava.  Po  patnácti  minutách potkáváme Inda, u kterého jsme byli ubytováni předchozí noc, a ten nás posílá zpět. Péca  se kochá nejen flórou, vyhledává a zkoumá i jakýkoliv pohyb. Nachází štíra a pak hada, který se sune  přes cestu, krásné motýly a zajímavé hmyzáky.   Procházíme  vesnicí  a  obdivujeme  krásné,  ale  zchátralé  baráčky  a  život  místních  obyvatel.  Na  louce,  která rozděluje vesnici na dvě části, dáváme pauzu. Péca s Reném hlídají batohy a ostatní se vydají do  druhé  části  vesnice  zeptat  se  na  další  cestu.  Zde  působíme  bez  triček  jako  zjevení.  Máme  pocit,  že  jsme první návštěvníci bílé pleti ve vesnici.   Zjišťujeme, že cesta, kterou hledáme, vede právě tudy. Vracíme se ke klukům pro batohy a následně  se všichni vydáváme do vesnice. Za vesnicí vede pěšina stoupající na horu Nag Tibba. Cesta se táhne  neustále strmě do kopce. Cestou potkáváme dvě stavení. U jednoho se ptáme, jestli jdeme správně.  V nuzném stavení, spíš slaměné chýši, žijí dvě rodiny. Doma jsou čtyři dospělí, syn, nemluvně a dva  bahenní buvoli. Naprosto nečekaně s námi synátor komunikuje anglicky, správnost cesty tedy máme  potvrzenou.  Dokonce  nám  radí,  kde  si  máme  postavit  stany  a  kde  cestou  narazíme  na  vodu.  Za  stavením se cesta stává ještě strmější. Nakonec se Jakub a Radek oddělují od zbytku a jdou napřed.  K večeru vylézáme těsně pod vrchol hory Nag Tibba. Nacházíme zde nádherný plácek na stany. Proto  stavíme  stany  a  vaříme  večeři.  Nakonec  si  moc  pochutnáme  na  těstovinách  s pálivou  indickou 

omáčkou. Zbytek večera trávíme u ohně. Atmosféru ruší jen neustálé cvrkání cvrčka, který musí být  velký jako slon. Jinak by takový randál nemohl vytvořit.  28. 9. 2010 ‐ úterý  Ráno  balíme  stany  a  vyrážíme  po  stezce  na  vrchol  Nag  Tibba  (3048  metrů  nad  mořem).  Bohužel  z vrcholu  hory  není  přes  mraky  nic  vidět.  Nevadí,  o  kousek  dál  se  nám  naskýtá  krásný  výhled  na  zasněžené  vrcholky  Himalájí.  Nešlo  nezastavit  a  chvilku  se  nekochat  tou  nádherou.  Dále  nás  cesta  vede po vrstevnici lesem k další salaši. Zde jsme našli zchátralý kemp, u kterého jsme měli původně  minulou  noc  spát,  ale  nepodařilo  se  nám  najít  cestu.  Zde  již  tedy  chápeme,  proč  jsme  se  nemohli  v mapě  zorientovat.  Horu  jsme  obešli  z druhé  strany,  než  byl  původní  plán.  Během  odpočinku  pozorujeme  místního  pasáčka  ovcí,  jak  vynáší  před  svou  chatrč  deky.  Ptáme  se  ho  na  cestu  a  po  předchozích  zkušenostech  se  vydáváme  na  opačnou  stranu,  než  nám  ukazuje.  Procházíme  kolem  jezírka  a  pak  stoupáme  lesem,  kde  narážíme  na  stádo  bahenních  buvolů.  Opatrně  je  míjíme  a  pokračujeme po vrstevnici. Po několikahodinovém pochodu začínáme pochybovat o správném směru  naší  cesty.  Objevujeme  se  v lese  nad  horskou  vesnicí,  která  není  na  mapě.  Rozhodujeme  se  nesejít  dolů  k barákům  pro  rady,  shodujeme  se  „pocitově“  na  správnosti  směru  a  pokračujeme  dále  po  cestě.  Po  další  části  pochodu  nastává  největší  problém  dnešního  dne  ‐  a  to  je  nedostatek  vody  v parném  dni.  Naštěstí  se  po  chvíli  cesta  přehoupne  přes  hřeben  a  klesá  do  údolí.  Nedaleko  pod  vrcholem  nacházíme  potůček.  Rychle  zde  zahazujeme  batohy  a  filtrujeme  vodu,  abychom  uhasili  žízeň. Po krátké zastávce sestupujeme strmým kopcem do údolí. Tato strana hory je na vodu opravdu  bohatá, všechno je mokré, stezka vyšlapaná zvěří je jedno velké strmé jíloviště. Po několika pádech se  konečně  dostáváme  na  trochu  rozumnou  cestu.  Zde  nás  předbíhá  pasáček  koz,  zatímco  my  odpočíváme  u  potoka.  Když  nás  míjí,  usmívá  se  na  nás  a  ujišťuje,  že  jdeme  dobrým  směrem.  Plni  optimismu  vyrážíme  za  ním.  Asi  po  hodině  a  půl  skutečně  dorážíme  nad  vesnici  Nag  Tibba.  Až  do  vesnice, mezi tradiční úroveň hygieny a odpadků, se nám nechce, ubytováváme se tedy nad vesnicí.  Po drobných rozporech vybíráme sklizené pole. Je sice také trochu blátivé, ale snesitelně. S jídlem už  nemusíme  šetřit  a  vaříme  si  bramborovou  kaši  s párkem,  není  nic  lepšího  na  horách.  Po  setmění  pozorujeme z okraje pole světla dole ve vesnici. Ovšem vyčerpáním dlouho nevydržíme a po chvilce  jdeme spát.   29. 9. 2010 ‐ středa  Ráno po snídani a usušení stanů jdeme volným krokem dolů do vesnice. Cestou potkáváme vesničany  a míjíme několik hliněných stavení. Asi po hodině dorážíme na jakousi náves, kde se nachází krámek.  Shazujeme batohy a kupujeme ledovou kolu a fantu. Nechápající prodavačka radostně prodává jednu  za druhou. Při odjezdu se s ní na památku fotíme. Během popíjení koly zajišťujeme odjezd. Dohoda se  zdaří a my nasedáme na korbu otevřeného džípu a vyrážíme do městečka Pantwari. Silnice je značně  rozbitá,  ale  to  nám  nevadí,  hlavně  když  jedeme.  Ve  městečku  Pantwari  přesedáme  do  lepšího,  již  krytého,  džípu.  Po  chvilce  vyrážíme  do  Mussoorii.  V jednom  úseku  zastavujeme  a  zdržíme  se  asi  hodinu,  protože  v zatáčce  chybí  kus  silnice  a  v jejích  skromných  zbytcích  je  uvíznutý  nákladní  vůz.  Naštěstí  se  podaří  náklaďák  vyprostit  a  kolona  se  může  dát  do  pohybu.  Za  námi  jede  autobus  a  vyprošťování může začít nanovo, ale my už jsme naštěstí projeli tak pouze litujeme ostatní čekající,  sobecky  jsme  rádi,  že  my  jsme  sesuv  již  projeli  a  přežili.  Cesta  se  strašně  vleče.  Silnice  vedou  po  vrstevnicích po straně údolí, často přes sedlo mezi údolími, takže i když na mapě se zdá, že urazíme  jen pár desítek kilometrů, najezdíme ve vedru po polorozpadlých silnicích nahoru dolu a objížděním 

obrovských údolí mnohem více. U vodopádů Kempty falls přisedá ještě několik figur, tak se musíme  uskromnit.   V odpoledních  hodinách  se  konečně  dostáváme  na  hotel.  Zde  nastává  další  kolo  vyplňování  papírů.  Vůbec  je  nezajímá,  že  jsme  vše  již  jednou  vyplňovali.  Každý  se  těší  do  sprchy,  proto  se  každý  snaží  vyplnit papíry co nejrychleji. No sprchy, to je trochu silné slovo. Protože sprcha je přimontovaná jen  na oko, skoro v každém hotelu dostanete kbelík od barvy a hrníček, kterým se poléváte. V koupelně  jsou  teda  hrníčky  dva,  jeden  je  na  polévání  a  druhý  používají  Indové  na  mytí  levé  ruky  po  velké  potřebě.  Doufáme,  že  jsme  vybrali  ten  správný.  V každém  případě  vše,  co  používáme,  nejdřív  desinfikujeme alespoň tekutým mýdlem. Po nezbytné hygieně vyrážíme na internet a pak do čínské  restaurace,  do  které  jsme  se  celý  den  těšili.  Nacházíme  jednu  internetovou  kavárnu,  je  zde  ovšem  plno  a  tak  zde  zůstává  Radek,  Michal  a  Péca.  My  jdeme  ještě  kousek  dál,  až  najdeme  internet  v zapadlé uličce. Nápis u vchodu slibuje rychlé připojení. To se ovšem ukazuje jako velmi nadsazené  díky „rychlému“ připojení nejsme schopni ani přečíst mail. Po půlhodinovém marném boji odcházíme  za  ostatním.  Cestou  z restaurace  na  pokoj  nakupujeme  ještě  pivko,  abychom  nemuseli  jít  tak  brzy  spát.   30. 10. 2010 ‐ čtvrtek  Ráno vstáváme dříve, než bylo v plánu díky opicím, které nám skákají po plechové střeše. U snídaně  probíráme dnešní plán, cíl je jasný: zajistit odvoz do města Uttarkashi, které se nachází v Himalájích.  Ve  zbývajícím  čase  chceme  vyrazit  do  Happy  Valley,  kde  je  buddhistická  kaple  a  žije  zde  přes  2500  tibetských dětských uprchlíků.  Cestou  ke  kapli  míjíme  již  známé  krámky  a  poskytované  služby.  Včetně  ustájených  koní,  jejichž  majitelé se nám snaží vnutit jízdu po velbloudí stezce. Jako vždy odmítáme, takto podvyživené herky  by  nás  sotva  unesly.  Přeci  jen  každý  vážíme  tak  dvojnásobek  klasického  Inda.  Ti  jsou  jednak  hodně  malí, ale hlavně většinou spíše naprosto vyzáblí. Pokračujeme po stejné cestě jako k vodopádům. Na  první  křižovatce  odbočujeme  doleva  a  podle  dětí,  které  potkáváme,  soudíme,  že  jdeme  správnou  cestou.  Asi  po  půlhodině  chůze  přicházíme  ke  komplexu  školy,  ve  které  právě  probíhá  vyučování.  Snažíme  se  nahlídnout,  ale  marně,  okna  jsou  moc  vysoko.  Procházíme  školou  a  za  ní  se  nachází  buddhistická kaple. Vše jak známe z filmů, včetně modlitebních mlýnků. I my neváháme a roztáčíme  mlýnky  pravou  rukou  ve  směru  hodinových  ručiček.  Točící  mlýnek  prý  uvolňuje  modlitbu  do  éteru,  aniž  by  se  musela  vyslovovat.  Během  společného  focení  přibíhají  děti.  Chvilku  se  před  námi  předvádějí a pak vběhnou do místnosti s mlýnkem. No mlýnkem, spíše mlýnem, protože má průměr  přes  dva  metry.  Roztáčejí  ho  a  následně  se  na  něj  zavěšují.  Chvilku  je  pozorujeme,  kocháme  se  výhledem. Prostě je tu příjemně, tak chvíli zevlujeme a poté se vydáváme zpět. Cestou potkáváme u  rozestavěného hotelu stádo ochočených, nebo možná spíš jen oprsklých, opic. Vyndáváme svačinu a  začínáme je krmit, což neopomeneme nafotit.  Protože  máme  hromadu  času,  rozhodujeme  se  vydat  do  nedaleké  botanické  zahrady.  Cestou  nakupujeme  tajemné  pytlíčky,  jejichž  obsah  si  Indové  neustále  sypou  do  pusy.  Ukazuje  se,  že  to  je  tabák, v každém pytlíku s jiným kořením, ale jeden odpornější než druhý. Obal samozřejmě hned po  snědení hodí na zem. Pytlíčky vypadají jako obal prezervativů. Než jsme zjistili, co je obsah, dost nás  konsternovalo, že jsou jich v některých uličkách po zemi poházené desítky. Indové jsou vychováni tak,  že jakýkoliv náznak sexuality na veřejnosti je nepřípustný. I polibek je považován za součást soulože,  muž jdoucí s rodinou se nedotkne ani manželčiny ruky. Pravidla jsou dokonce podchycena přísnými 

zákony. Anální sex je v Indii trestán desetiletým vězením. Stejným trestem je zde zákonem trestána  homosexuální orientace. Ulice jsou ale plné mužů, kteří se spolu drží za ruce, kroutí boky a vtipkují  s podobnými  dvojicemi.  Prý  je  to  na  znamení  bratrství.  To  se  ale  bavíme  o  zákonech,  jejichž  dodržování  stejně  nemá  kdo  kontrolovat.  Existují  kodexy  ukotvené  náboženstvím  a  ty  se  prostě  dodržují.  Na  jednu  stranu  je  žena  nedotknutelná  a  uctívaná,  na  druhou  stranu  nevěrná  žena  je  ukamenována nebo zohavena.   Ale  zpět  k zahradě,  která  byla  velkým  zklamáním.  Je  zde  jen  několik  málo  stromů,  keřů,  živořících  květin  a  tři  skleníky  s neopečovávanými  kaktusy  a  sukulenty.  Celá  zahrada  působí  vyschlým  a  zanedbaným  dojmem.  Radek  navštěvuje  i  atrakci  vodního  světa.  Za  malý  poplatek  je  vpuštěn  do  chodby,  která  má  na  stranách  šest  asi  metrových  akvárií.  Většina  rybiček  jsou  malé  šmudly  typu  pavích  oček.  Odcházíme  zklamaní  a  na  zlepšení  nálady  se  poprvé  odhodláme  v děsně  špinavém  stánku  koupit  rukama  uplácanou  a  do  novin  zabalenou  pálivou  paranthu  (placka  z  indické  mouky,  pečená  na  kameni  nebo  přímo  na  ohni,  plněná  nevyhnutelně  feferonkami  a  zázvorem  a  potom  libovolnou jinou zeleninou, které je po ruce. Někdy je potřená tukem. Pokud se stejná placka smaží  na oleji, tak je to čapátí). V této fázi návštěvy Indie ještě nejsme plackami přejedeni. Po malé svačince  vyrážíme  přes  kopec  ke  stanovišti  taxíků,  kde  domlouváme  odvoz  na  zítřejší  ráno.  Večer  ještě  vyrážíme na poslední rozloučení s Mussoorie. U pivka probíráme zážitky z návštěvy tohoto klidného  města a nemůžeme se dočkat dalších dnů, které máme strávit již na úpatí Himalájí.   Cestou z restaurace jsme stihli zažít dvě překvapení. Kuba s Radkem se vraceli spodní cestou k hotelu.  Na  ulici  byl  jediný  stánek  s klobouky  a  Radek,  který  již  ve  dne  prošel  mnoho  stánků,  si  hned  vybírá  jeden  vhodný.  Ještě  se  nového  klobouku  nestačí  nabažit,  když  kolem  projede  šílenou  rychlostí  motorka s očividně zkouřenými puberťáky. Město je vybudováno na vrcholu hory, takže za okrajem  každé  cesty  se  zábradlím  je  kolmý  sráz,  v  tomto  případě  asi  padesátimetrový.  Motorka  v zatáčce  najela na retardér, který jí zabránil zatáčku vybrat, a narazila kolmo na zábradlí. Řidič se na litinové  zábradlí  naplácl  a  po  chvilce  se,  určitě  celý  polámaný,  začal  hrabat  na  nohy.  Spolujezdec  zábradlí  přeletěl a o jeho osudu bylo asi v tu chvíli rozhodnuto.   1. 10. 2010 ‐ pátek  Dnes  nás  čeká  přejezd  do  hor,  proto  vstáváme  o  trochu  dříve.  Během  snídaně  balíme  batohy.  Než  zbytek  výpravy  zabalí,  vyráží  Radek  s Kubou  rikšou  na  stanoviště  taxi  zjistit  poslední  informace  o  sjízdnosti  silnic  do  hor.  Po  jejich  návratu  opouštíme  pokoje  a  vydáváme  se  na  místo  odjezdu.  Po  chvilce čekání začínají vyvolávat amplionem jméno řidiče, který nám byl přidělený. Řidič nám nakládá  batohy  do  kufru  a  zbytek  přivazuje  na  střechu.  Původně  je  nechtěl  přivazovat,  ale  my  trváme  na  svém, nakonec tedy vytahuje provaz a váže je. Jedeme autem, které se jmenuje Ambasador Classic,  což znamená, že dva sedí vedle řidiče a tři vzadu. Jedná se o sice prostorný, ale jinak klasický osobní  vůz, takže vydat se s ním na podobnou cestu rozmlácenými silnicemi, to může jen blázen. Ale džípy  nejsou, takže jedeme. Jak zjišťujeme, náš řidič je blázen určitě, celou cestu si pobrukuje a do vlastní  melodie  se  za  volantem  celý  kývá.  Cestou  kupuje  pytlíčky  s tabákem,  buď  na  uklidnění,  nebo  na  povzbuzení, ani jedno se naštěstí nedostavuje.   Již začátek jízdy nám dává tušit, co nás dneska čeká. Hned za Mussoorie je utržená část silnice a my ji  opatrně přejíždíme. Postupujícím stoupáním do hor má být stále hůř. Silnice se mění v tankodrom a  místy není vůbec. Den před naším odjezdem ještě cesta nebyla průjezdná vůbec. Jezdilo se na několik  přesedání  a  překážky  v cestě  se  obcházely  pěšky.  Místní,  včetně  dětí  a  žen,  se  snaží  cesty  udělat 

trochu sjízdnější. Ač dělají všechno možné, bez techniky se toho moc opravit nedá, zvláště tam, kde  jsou utržené svahy. Cestou se nám naskytla jedna scéna, kdy asi dvacet lidí sedí vedle silnice a rozbíjí  malými kladívky kameny a opodál stojí nečinně traktor se sbíječkou. Okolo jedenácté hodiny máme  vynucenou  přestávku  kvůli  protržené  pneumatice.  Po  nasazení  rezervy  s  ještě  horším  vzorkem  pokračujeme v jízdě.   Ve tři hodiny konečně celí zničení z jízdy vystupujeme v městě Uttarkashi. Při vyndávání batohů řidič  zjišťuje, že má protrženou olejovou vanu. Opouštíme taxi a vydáváme se hledat hotel, po půl hodině  se  ubytováváme  ve  dvou  pokojích.  Hotel  se  nachází  vedle  tržiště,  které  zároveň  slouží  i  jako  autobusové  nádraží.  Nedávno  tu  řádilo  zemětřesení  a  původní  autobusák  byl  srovnán  se  zemí.  Po  zabydlení  se  vydáváme  bez  žaludečně  chorého  Reného  na  prohlídku  města.  Cestou  městem  potkáváme našeho šíleného taxikáře a vidíme, jak se snaží opravit auto, dáváme mu nějaké peníze na  opravu. I když byla jízda šílená, bez něho bychom se do hor nedostali.   Při procházení oddělením opraven se nestačíme divit. Ať je to automechanik, kadeřník  nebo zubař,  vše se odehrává přímo na ulici. To znamená mezi všudypřítomnými krávami, jejich výkaly, hromadami  odpadků a mračny prachu. Snad jediná výjimka je nemocnice. Čekárna je od ulice a samotné ordinace  oddělena závěsy. Doufáme, že zdravotní ani jiné služby nebudeme nuceni využít. Automechanici zde  předvádějí  vůbec  zajímavé  kousky.  Nové  pneumatiky  neexistují.  Stará  ojetá  pneumatika,  naprosto  bez  vzorku,  se  donese  do  opravny,  kde  na  ni  s pomocí  letlampy  nalepí  novou  vrstvu  protektoru.  Listová  pera,  což  je  obdoba  tlumičů  a  jsou  to  železné  pláty  svařené  dohromady,  se  opravují  soustavným  otloukáním  do  požadovaného  tvaru.  Svářeči  si  s ochranou  očí  nedělají  vůbec  žádné  starosti. Většina jich má brýle proti slunci, ale potkali jsme i profíky, kteří svářeli prostě bez jakékoliv  ochrany.   Město je jako vždy plné lidí a nikterak zajímavé. Ale poprvé zde vidíme řeku  Bhagirati. Je  to jméno  ledovce, ze kterého vytéká posvátná řeka Ganga, a je zde tak nazývána i řeka samotná. Na břehu hoří  velké ohně. Původně jsme si mysleli, že jsme svědky kremace, ale pohled zblízka ukazuje, že pálí jen  odpadky. Po setmění se vracíme na pokoj vyzvednout Renďu a jdeme najít aspoň trochu  ucházející  restauraci. Konečně jednu nacházíme, ale výběr nebyl šťastný. Jídlo nebylo valné úrovně, ale jak se  dozvídáme  od  další  skupinky  Čechů,  je  to  nejlepší  knajpa  široko  daleko.  Během  večeře  od  nich  vyzvídáme podrobnosti o okolí. Večer u televize rozebíráme plán na další dny, ale vše závisí na tom,  jak bude ráno Renému.  2. 10. 2010 ‐ sobota  Ráno u Reného stejný stav jako večer. Rozhodujeme se pro jednodenní výlet. Po snídani dohadujeme  cenu  za  odvoz  do  nedaleké  vesnice  Malla.  Zde  se  pokusíme  zdolat  nějakou  bezejmennou  horu.  Doufáme, že z ní bude výhled na blízké šestitisícovky. Radek usmlouvá cenu na přijatelnou výši a my  konečně  můžeme  vyrazit.  Po  cestě  míjíme  přehradu  s vodní  elektrárnou  a  jakýsi  „šivaland“,  tj.  hromada kýčovitých soch v nadživotní velikosti zobrazující Boha nebo Bohyni Šivu.   V Indii má každý Bůh více zjevení a může si vybrat vtělení do jakéhokoliv těla, může tedy být ženou i  mužem. Šiva je jedním z velmi důležitých hinduistických bohů. V konceptu Trimúrti je mu přidělena  úloha  ničitele  vesmíru.  Na  západě  díky  tomu  vznikla  představa,  že  Šiva  je  jakési  hrůzostrašné  apokalyptické božstvo. Z pohledu hinduismu toto samozřejmě neplatí. Stejně jako smrt není chápána  jako  definitivní  konec,  tak  zničení  vesmíru  se  děje  proto,  aby  mohl  být  znovu  stvořen.  Každý  bůh 

potřebuje na cestu mezi nebem a zemí nějaký dopravní prostředek. Každý bůh jezdí na jiném zvířeti a  každé  z těchto  zvířat  se  stává  posvátným.  Bohů  mají  hodně,  je  tedy  těžké  najít  nějaké  neposvátné  zvíře.  Šiva  jezdí  na  býku  Nandim.  Díky  tomu  mají  krávy  nejposvátnější  statut.  Mnoho  z nich  se  potuluje  po  ulicích  a  žije  z odpadků.  Mimochodem:  odpadky  se  stávají  pro  Indii  obrovským  problémem.  Všude,  kam  oko  dohlédne,  se  povalují  hromady  odpadků.  Indové  se  něčím  jako  úklid  vůbec nezabývají. Maximálně jednou za čas odpadky nahrnou na hromadu a zapálí je. Díky plastům  bude  tato  krásná  země  jednou  zamořená  odpadky.  Jakékoliv  trochu  větší  město  už  utopeno  v odpadcích je.   Asi po hodině a půl jízdy konečně přijíždíme na místo. Po vystoupení z džípu se rozhlížíme a vybíráme  si  nejbližší  kopec  za  řekou.  Sestupujeme  tedy  vesnicí  k mostu  přes  řeku.  Za  mostem  se  dáváme  doleva  a  pomalu  začínáme  stoupat.  Výškové  metry  nám  pěkně  narůstají  díky  tomu,  že  netáhneme  těžké bágly. Docházíme až k rozpadlému baráku a zde uděláme první navigační chybu. Vydáváme se  po  špatné  cestě,  která  nás  zavede  ke  strmému  stoupání.  Prodíráme  se  tedy  roštím  a  kopřivami  a  pokoušíme se vylézt na nějakou cestu. Což se nám zanedlouho daří. Konečně zase normální cesta, po  které se dá jít.   Péca  zde  podle  čichu  neochvějně  identifikuje  oblast,  kde  se  vyskytuje  gandža.  Věříme  v jeho  indiánské smysly, proto hledáme a opravdu nalézáme palouk vhodný ke sklizni. Tráva je samozřejmě  planá,  ale  i  tak  slušně  voní  a  lepí.  Natrhali  jsme  větší  palice  do  Radkovy  bundy,  celý  zbytek  našeho  putování  pak  stále  krásně  voněla.  Pokračujeme  dále  směrem  k lesu  a  cestou  spekulujeme,  co  zeleného si uvaříme.   Les je plný staletých stromů.  U jednoho se zastavujeme a fotíme se. Bohužel, čas letí a my řešíme,  jestli jít ještě o kousek dál. Rozhodujeme se, že ještě půlhodiny půjdeme a pak se uvidí. Za půl hodiny  se pořád nacházíme v lese a tím pádem z dnešního výhledu na hory nic nebude. Otáčíme se nazpět.  Díky  pokročilému  času  se  snažíme  cestu  uspíšit  a  vydáváme  se  zdánlivě  nejrychlejší  cestou  do  vesnice.  Jako  vždy  špatně,  cesta  náhle  končí  a  my  musíme  slézat  po  prudkém  kopci,  který  je  plný  kopřiv. Kuba pro tento způsob zkratky nalezl krásný termín „nádloužka“. Všichni pod tímto termínem  chápeme výrok ze Sněženek a machrů "Pojedem zkratkou pánové, je to sice dál, ale zato horší cesta“.  Nakonec  se  po  strastiplném  sestupu  dostáváme  k prvnímu  baráku.  Máme  vyhráno.  Procházíme  dvorkem  několika  obydlí  a  sestupujeme  k řece,  kde  „pocitově“  očekáváme  most.  A  nemýlíme  se,  skutečně je zde lanový most, po kterém se dostáváme do vesnice Bathwari. Je to sice o vesnici dále,  než  bylo  v plánu,  ale  nevadí.  Po  chvilce  nám  zastavuje  colectivo.  Zatím  je  relativně  prázdné.  Zanedlouho se prostor okolo nás značně zmenšuje. Po chvilce počítání se dostáváme na číslo 16 osob  v jednom  džípu.  Zajímavé  je,  že  na  jedno  místo  k sezení  se  vejdou  tři  až  čtyři  muži  (sedí  nebo  leží  prostě na sobě). Pokud je v autě žena, tak jedno místo je vyhrazeno jen pro ni. Dokonce ani matka  s dcerou se o místo nedělí, prostě každá zabere jedno místo k sezení. Rozumnější ženy vystupují ve  chvíli, kdy je kromě jejich místa v autě naprosto narváno. Nikdo je k tomu nenutí, nikdo o ně nezavadí  ani pohledem, i to je neslušné. Atmosféra ale viditelně houstne, napětí je hmatatelné a ženy vědí, že  hájení  něžného  pohlaví  je  v  jejich  náboženství  dodržováno  jen  do  chvíle,  do  které  se  mužům  bude  zdát  přiměřené  se  náboženskými  pravidly  řídit.  Tato  hranice  je  opravdu  vnímatelná.  Žena,  která  nastupuje  do  auta,  vyzařuje  auru  nedotknutelnosti,  ale  když  za  takovéto  situace  vystupuje,  je  tichá  jako  myška,  snaží  se  být  neviditelná.  Jedna  starší  dáma  asi  jela  v autě  poprvé,  úplně  celou  cestu  zvracena  a  plivala  z okýnka.  Své  počínání  se  nesnažila  nijak  maskovat  nebo  zmírnit,  to  byla  hodně  nechutná část cesty. 

Již  za  setmění  se  dostáváme  do  Uttarkashi.  Vydáváme  se  zjistit,  jak  je  na  tom  René.  Stále  nic  moc,  proto se dlouho nezdržujeme a jdeme si dát večeři. Na základě minulého večera se rozhodujeme pro  zeleninový  hamburger.  Sice  ho  prodávají  ve  stánku  na  ulici,  ale  není  se  čeho  bát,  naše  těla  už  jsou  dostatečně aklimatizována na zdejší stravu a bakterie. Kupodivu jsou zdejší hambáče opravdu dobré.  Dali  jsme  si  je  během  pobytu  ještě  několikrát,  Péca  dokonce  mnohokrát.  Cestou  zpět  na  pokoj  si  Radek  s Kubou  kupují  zmrzlinu  a  ochucené  mlíčko  ve  skleněné  lahvičce.  Jak  se  ráno  ukáže,  aklimatizace  není  ještě  zcela  ukončena  a  musí  si  loupnout  prášek  proti  průjmu.  Po  zbytek  večera  koukáme na televizi.  3. 10. 2010 ‐ neděle  Jelikož  je  dnes  ráno  Renému  daleko  lépe,  rozhodujeme  se  v kompletní  sestavě  vyrazit  na  další  jednodenní trečík do Rishikund Temple, což má být hinduistický chrám. Nejdříve vyrážíme na snídani  do vedlejšího hotelu. Vybíráme zbytečně z chudého jídelního lístku, stejně nám číšník vesele oznámí,  že nemá ingredience na nic, co jsme si vybrali. Vybíráme tedy míchaná vajíčka. Zdá se to jako dobrý  nápad,  ale  ve  vajíčkách  je  místo  soli  cukr.  Tak  jsme  našli  další  stravovnu,  kam  již  nepůjdeme.  Na  snídani jsme se opět setkali s partou Čechů, takže u nezdařené snídaně probíráme s Vlaďkou, Luckou,  Otou a Tomem zážitky i další cíle.  Poté  vyrážíme  na  stanoviště  taxi.  Smlouvání  za  odvoz  jde  tentokrát  rychle,  jelikož  známe  ceny  z předchozího dne. Protože jedeme v kompletní sestavě, zastavujeme, abychom zhotovili nějaké foto  přehrady  a  „šivalandu“.  Cestou  si  všímáme  sesutých  svahů  i  s baráky  ‐  díky  vodě  z hor.  Patnáct  kilometrů za Bathwari vysedáme ve vesnici Gangnani. Chrám by se měl nacházet asi dva kilometry od  vesnice.  Mapa  jako  vždy  lže,  chám  je  vzdálen  asi  pět  minut  chůze  a  navíc  to  je  jen  očouzená  kaple  s obřadním  bazénem.  Trochu  zklamáni  se  vydáváme  dále  po  cestě,  aniž  bychom  věděli,  kam  vede.  Zanedlouho přicházíme do horské osady. Procházíme mezi baráky, osadníci si nás zvědavě prohlížejí.  Cesta nás zavádí k lesíku, ve kterém René nasazuje zničující tempo. Asi to s tou nemocí nebude tak  horký. Když ho konečně dohoníme, zastavujeme na prosluněné louce s výhledem na plechové střechy  osady. Idylka netrvá dlouho. Okolo jedné hodiny musíme vyrazit zpět, protože na protějším kopci se  objevuje černý mrak a padají na nás první kapky deště. Ve Gangnani si dáváme čaj a placky, aby nám  rychleji  utekl  čas  při  čekání  na  colectivo.  Za  necelou  hodinu  se  konečně  jedno  objevuje  a  my  se  vydáváme směr hotel.   Cestou  se  shodujeme,  že  si  uděláme  bramboráčky,  abychom  zavzpomínali  na  českou  kuchyni.  Zajímavé  je,  že  v této  zemi  placek  ještě  nikoho  nenapadlo  udělat  placku  z nastrouhaných  brambor.  Proto  na  tržnici  nakupujeme  ingredience  a  zjišťujeme  odjez  do  Gangotri.  René  s Pécou  zůstávají  na  pokoji a zbytek se vydává sehnat nějaké zásoby na trek, který nás následující dny čeká. Po usilovném  shánění  kupujeme  polévky,  nějakou  omáčku  do  rýže  a  dokonce  i  dvě  plechovky  párků.  V jednom  krámku  se  nám  podaří  zakoupit  struhadlo  na  bramboráčky.  Zbytek  večera  nám  krásně  uteče  při  přípravě a konzumaci lahodných gandžových bramboráčků.   4. 10. 2010 ‐ pondělí  Dnes  konečně  vyrážíme  do  horského  střediska  Gangotri.  Město  leží  v  nadmořské  výšce  asi  3048  metrů  nad  hladinou  moře.  Podle  legendy  bohyně  Ganga,  dcera  nebes,  vyslyšela  modlitby  krále  Bhágiratha,  jehož  předkové  po  tři  generace  žili  v  přísném  pokání,  aby  se  zbavili  hříchů.  Ganga  sestoupila v Gangotri na zem a vzala na sebe podobu řeky, v níž král mohl provést očistnou koupel. V 

místě,  kde  se  ladná  noha  bohyně  poprvé  dotkla  země,  stojí  klášter  založený  v  18.  století  na  počest  božské  řeky.  Tisíce  oddaných  poutníků  každý  rok  od  května  do  října  navštěvuje  toto  poutní  místo.  V ostatních měsících je městečko opuštěno díky přívalům sněhu.   Cesta  autobusem  probíhá  celkem  v klidu,  až  na  jedno  místo,  kde  se  autobus  nebezpečně  nakloní  směrem do srázu. To nás  trochu rozhodí, ale naštěstí se cestou  už nic dramatického nestalo. O půl  dvanácté konečně přijíždíme na místo. Bágly se vezly v zadním zavazadlovém prostoru. Vypadalo to  jako  dobrá  volba,  protože  z každé  cesty  zatím  byly  bágly  naprosto  obalené  prachem.  Tento  zavazadlový prostor byl ale totálně děravý, takže bágly byly špinavé stejně. Navíc dva bágly, co ležely  dole, byly promočené, protože cestou jsme projeli několik řek.   U  autobusu  se  nás  hned  ujímá  místní  naháněč  a  odvádí  nás  ke  svému  hotelu.  Hotel  se  nachází  na  překrásném  místě  vedle  chrámu  s výhledem  na  zasněžené  vrcholky  hor.  Tato  atmosféra  nás  učarovala, proto dnešní noc strávíme zde. Do dvou hodin trávíme čas před hotelem, přitom Blázen  s Kodiakem  suší  mokré  spacáky.  Během  lenošení  si  odbíháme  směnit  peníze  u  místního  bosse  ve  stánku  s  čímkoliv.  Kurz  není  zrovna  výhodný,  ale  nic  jiného  nám  nezbývá,  když  se  nám  nepodařilo  vyměnit peníze v Uttarkashi. Po usušení se vydáváme kousek po stezce vedoucí k ledovci Gaumukh.  Až na Pécu, který se chvilku zdrží na hotelu a už nás nedožene. My jdeme asi dva kilometry, poté se  otáčíme a jdeme zpět do centra. Zde se setkáváme s Pécou. Do večera jsme na pokoji. V šest hodin  vyrážíme  na  místní  úřad,  kde  musíme  zakoupit  povolení  ke  vstupu  do  národního  parku.  Zde  potkáváme  další  Čechy.  Tito  sem  přijeli  meditovat  a  mají  naplánovaný  asi  stokilometrový  trek  přes  Himaláje.  Přejeme  jim,  aby  se  uprostřed  Himalájí  nepromeditovali  až  na  onen  svět.  Po  vyplnění  vstupních formulářů se vydáváme na pokoj uvařit si polévku. Ještě než dorazíme na pokoj, sledujeme  bohoslužbu odehrávající na nádvoří před chrámem. Zbytek večera trávíme hraním karet.   5. 10. 2010 ‐ úterý  Dnes je ten velký den, kdy se pokusíme přiblížit se šestitisícovým mohykánům. Připraveni následovat  své hinduistické souputníky opouštíme hotel a začínáme stoupat k pramenům Gangy. Itinerář dnešní  etapy nezní nijak hrozivě ‐ 14 kilometrů a převýšení 600 metrů. Mineme kontrolní místo formálního  vstupu do národního parku, zaplatíme zálohu za odpadky a poplatek za stany. Noc ve stanu stojí víc  než  za  hotel  v Gangotri.  Stezka  vinutá  podél  pravého  břehu  Gangy  je  poměrně  široká,  stoupání  je  mírné a tak se můžeme v klidu kochat výhledy na okolní velikány. Naší první zastávkou je opuštěná  osada  Chirbasa  (3660  m).  Nedaleko  za  osadou  končí  definitivně  les  a  prostor  horských  gigantů  se  rozšiřuje. Obzoru dominuje hřeben Bhagiráthi, ostrá špice kultovní hory Shivling zůstává zatím ukryta  za horským hřebenem. Cestou potkáváme velké množství hinduistický mnichů, asketických Indů, ale i  bohaté a značně otylé Indy. Ti samozřejmě nejdou po svých, ale na hřbetu oslíka nebo koně.  Po čtrnácti kilometrech se cesta najednou propadá dolů do údolíčka, na jejímž dně se usadila další z  osad – Bhojbasa (3800 m), cíl prvního dne výstupu. Na rovné louce stavíme stany. Po čtvrté hodině,  když  slunce  zajde  za  hory,  nastává  šílená  zima  a  my  jsme  nuceni  navléknout  na  sebe  všechno  oblečení,  které  máme  sebou.  Dokonce  i  Radek  poprvé  obléká  na  kraťasy  tepláky,  které  si  vzal  z domova místo kalhot, které nemohl před odjezdem najít. Ještě před večeří se vydáváme přefiltrovat  vodu k meteorologické stanici, která zároveň slouží i jako ubytovna. Zde se dáváme do řeči s dívčinou  z Bombaje, která nejdříve nechápavě kouká, proč filtrujeme vodu, když na nádobě, ze které bereme  vodu, je napsáno „pitná voda“. Nám je totiž na první pohled jasné, že voda sem přitéká jednou hadicí  a  nádrž  s  „pitnou  vodou“  tu  mají  jen  proto,  aby  byli  turisté  v klidu.  U  stanu  mezitím  René  s Pécou 

chystají večeři. Dnes máme poslední bramborovou kaši z domova ‐ s párkem. Bohužel párek je ze sóji,  dost  nevalné  chuti.  Dost  kaši  kazí.  Ale  hlad  je  nejlepší  kuchař,  přidáme  trochu  koření  a  můžeme  hodovat. Po večeři rychle zalézáme do spacáku, abychom se aspoň trochu zahřáli.   6. 10. 2010 ‐ středa  Ráno je studené jak psí čumák. Co psí čumák – mnohem a mnohem chladnější. Po seškrábání ledové  krusty ze stanů si vaříme čaj, abychom se trochu zahřáli. Po čaji se vydáváme na cestu k prameni. Asi  za  hodinu  a  půl  pomalé  chůze  se  náhle  objevuje  pramen.  No,  pramen,  trochu  silné  slovo.  Žádný  pramínek  hned  od  začátku  je  to  ohromná,  dravá  řeka,  která  vytéká  z ledovce.  Už  název  Gaumukh,  neboli  Kravská  hlava,  nenechá  nikoho  na  pochybách,  o  jaké  zrození  řeky  asi  půjde.  Čelo  ledovce  se  stále  posouvá  a  tak  budou  muset  brzy  posunout  svatyni,  která  označuje  místo  zrození.  Ano,  tento  ofáborkovaný a kameny obložený dvoumetrový kus písku je TO místo, kolem kterého meditují svatí  muži  v oranžových  hábitech  a  smáčejí  svá  těla,  aby  očistili  duši  od  svých  hříchů.  I  my  neváháme  a  smáčíme svá těla. Kde jinde než u pramene Gangy bychom se mohli v této posvátné řece vykoupat?  Je zde posvátné ticho, podtržené zvukem valící se řeky. I my, neznabozi, ctíme atmosféru tohoto pro  Indy nejsvatějšího místa.  Pod tímto dojmem se rozhodujeme pro výstup na ledovec. Vydáváme se po suťové moréně na okraji  ledové  jeskyně.  Cesta  vede  skromnější  a  méně  zřetelnou  pěšinou.  Proplétáme  se  mezi  balvany  a  trhlinami ledovce. Cílem je se co nejblíže přiblížit ke vznešenému třívrší Bhagirathi. Stále posouváme  místo, ze kterého se budeme muset vrátit. Okolo jedné hodiny zastavujeme, abychom se naposledy  rozhlédli.  Výhled  je  naprosto  jedinečný  a  neopakovatelný.  Po  pravé  straně  se  nachází  Shiva  lingam  (Šivův  penis,  6540  m)  neboli  Shivling,  který  rozhodně  patří  do  první  světové  čtyřky  vizuálně  nejkrásnějších  štítů  planety.  Společnost  mu  dělají  Ama  Dablam  v Nepálu,  Alpamayo  v Peru  a  Matterhorn v Alpách. Už první průzkumné výpravy do oblasti ledovce Gangotri v letech 1933 a 1938  prohlásily o této úžasné hoře, že je neslezitelná. První výstup se pak skutečně povedl až v roce 1974  výpravě  indicko‐tibetské  pohraniční  policie  ‐  vedené  Hukamem  Sighem.  Trasa  vedla  západním  pilířem,  tedy  cestou,  která  dodnes  patří  mezi  nejpopulárnější.  Přestože  elegantní  Shivling  přitahuje  největší  pozornost,  ostatní  vrcholy  v jeho  blízkosti  nehrají  druhořadou  roli.  Spíše  naopak,  neboť  takřka všechny jej překonávají výškou. Ovšem největším magnetem je vznešené trojvrší Bhagirathi (I ‐  6 856  m,  II  ‐  6 512  m,  III  ‐  6 454  m).  Jinak  se  tomuto  třívrší  říká  Šivův  trojzubec,  má  představovat  tvoření, udržování a ničení.  Před  půl  třetí  se  ocitáme  opět  u  svatyně.  Ještě  chvilku  zde  setrváme,  protože  se  nám  nechce  opouštět  toto  posvátné  místo.  Bohužel  po  třetí  hodině  musíme  vyrazit,  abychom  stihli  dorazit  do  základního  tábora,  než  zaleze  sluníčko  a  nastane  zima.  Když  dorazíme  ke  stanům,  musíme  na  sebe  navléknout  zase  všechno  oblečení,  aby  byla  zima  trochu  snesitelnější.  Tentokrát  si  vaříme  místní  indickou  omáčku  s rýží.  Místní  gurmánské  praktiky  už  známe,  použili  jsme  raději  polovinu  směsi.  Přesto je omáčka nesnesitelně pálivá a překořeněná, ale po troše přemáhání ji přece jenom sníme.  Poté zalézáme do jednoho stanu, až na Pécu, hrát karty. Snažíme se vydržet co nejdéle, aby se nám  lépe usínalo a nestrávili jsme ve spacáku další tucet hodin.   7. 10. 2010 ‐ čtvrtek  Dnes nám končí povolení k pobytu v parku. S pocitem, že dnes nemusíme pospíchat, protože cesta do  Gangotri nám nezabere  víc jak čtyři  hodiny, vylézáme ze spacáku později. Sluníčko už krásně hřeje, 

když provádíme hygienu v Ganze. Je něco málo před jedenáctou hodinou a my se dáváme na pochod.  Hned  po  půlhodině  se  nám  naskytne  krásná  scenérie.  Po  pravé  straně  se  objevuje  stádo  kamzíků.  Proto zastavujeme a nešetříme fotkami. Pokračujeme dále a po pěti kilometrech se zastavujeme na  delší pauzu v naší známé osadě Chirbasa. Zde si nahříváme naše zmrzlé kosti po dnešní noci. Okolo  jedné hodiny nastává čas pokračovat dále. Pronášíme již notoricky známé heslo „bágl v bág“ a házíme  naše  batohy  na  záda.  Naštěstí  již  nepřekračují  dvacet  kilo  jako  cestou  vzhůru.  Cesta  nám  příjemně  utíká  a  další  zastávku  děláme  až  těsně  před  bránou,  která  značí  opuštění  národního  parku.  Zde  slyšíme  známou  řeč.  Zastavují  u  nás  dva  chalani  ze  Slovenska.  Vyzvídají  informace  o  cestě,  kterou  mají  před  sebou.  Na  oplátku  nám  vysvětlují  systém  objednávání  jízdenek  do  vlaků.  Tento  dopravní  prostředek hodláme využívat v našem dalším putování po Indii.   Při  procházení  branou  zaplatíme  ještě  poplatek  za  to,  že  jsme  překročili  pobyt  o  jeden  den.  Dvoudenní stanování je tu pěkně drahé. Před třetí hodinou definitivně opouštíme park a ocitáme se  v Gangotri. Dnes vybíráme jiný hotel a nacházíme jeden celkem slušný, za neuvěřitelných 40 korun za  dvoulůžkový  pokoj.  Bereme  dva  pokoje  a  Radek  se  uvoluje,  že  bude  spát  na  zemi.  Nezbytné  formuláře  vyplňujeme  již  na  malé  terase  s výhledem  na  řeku.  Mezitím  se  střídáme  v koupelně,  abychom  udělali  nezbytnou  hygienu  a  vyprali  prádlo.  Tento  proces  je  poněkud  zdlouhavý,  protože  sprcha je jako vždy jen na okrasu. A tak nám místní pohunek nosí kýble s horkou vodou, za každý kýbl  se platí. Radek se dokázal v jednom kýblu celý umýt a ještě vyprat triko a kraťasy. Po této proceduře  vyrážíme na zaslouženou večeři. Nacházíme celkem slušnou kousek od hotelu. Dáváme si jednotnou  stravu a to klasický indický zeleninový hamburger s kolou.   Poté  vyrážíme  vyloupit  místní  prodejny  cetek.  Přicházíme  ke  stánku,  kde  prodává  roztržitý  Ind.  Postupně mu prohrabeme skoro celý stánek. Necháváme si předložit na pult korále, bůžky a dokonce  i  krabičky  ze  slonoviny  a  poté  smlouváme  o  cenu.  Nejlepší  v této  činnosti  je  Kodiak,  ten  se  rozhodl  zakoupit krabičku ze slonoviny. Původní cena se pohybuje 1200 rupií. Kodiak začíná smlouvat, poté si  dědula píše sumy na ruku a začíná něco počítat. Nakonec je z toho počítání tak zmaten, že se cena  sníží na neuvěřitelných 250 rupií. Kodiak šahá do peněženky a podává mu požadovanou sumu. Nákup  krabičky nemůže přenést přes srdce Radek, který si chtěl původně krabičku koupit sám. Sotva na ni  ale upozornil, Kodiak mu ji vyfoukl a ještě za takovouhle cenu. Po této činnosti odcházíme na pokoj,  kde hrajeme karty.   8. 10. 2010 ‐ pátek  Během  snídaně  se  rozhodujeme  ještě  jeden  den  setrvat  v Gangotri  a  vydat  se  na  jednodenní  výlet.  Vyrážíme tedy jen s malým batohem, ve kterém neseme pouze vodu a bundu. Na parkovišti, kde staví  colectiva,  se  nás  snaží  zastavit  pomalovaná  stařenka.  V rukách  nese  misku,  ve  které  má  zapálené  kadidlo a několik menších mističek s barvou. Konečně se jí podařilo lapit Pécu. Za mírný poplatek mu  s nějakou  modlitbou  dělá  mezi  oči  žlutou  tečku.  Krátce  se  zmíníme  o  tečkách  na  čele  neboli  bindi.  Některé typy nosí i muži – může se jednat o příznivý znak po skončení oběti nebo obřadu, většinou  malovanou rumělkou kurkumou nebo popelem. Dalším druhem bindi, většinou malovanou hlinkou, si  světci odlišují své náboženské vyznání. Bílá tečka na čele patří Bohu Šivovi, žlutá Brahmovi a červená  Višnovi. Tradiční je ovšem bindi symbolem vdané ženy ‐ má přinést štěstí a také ochraňovat manžela.  V severní  Indii  je  malování  červené  tečky  součástí  svatebního  obřadu,  nevěstě  jej  maluje  ženich.  Vdovy bindi nenosí a také vdané ženy při úmrtí v rodině nebo v době menstruace nahrazují červené 

tečky  žlutými  nebo  je  vůbec  nenosí.  Žlutá  tečka  se  tedy  dá  přeložit  jako  „zrovna  nemohu,  ale  brzy  budu moci“.   Vesnice Dharali je známá svými jablečnými sady. Po šestnácti kilometrech jízdy vystupujeme a poté  začneme  stoupat  na  levé  straně  vsi.  Procházíme  mezi  baráky,  až  se  konečně  dostaneme  k místní  škole.  Zde  vesnice  končí  a  pokračuje  jen  borový  les.  Zanedlouho  se  dostáváme  k prvnímu  jezeru.  V této oblasti jich má být sedm. První jezírko nás trochu zklame, protože to je jen jakási větší kaluž, ve  které  je  plno  rostlin.  Pokračujeme  dále  po  stoupající  pěšině  a  doufáme,  že  další  jezera  budou  mnohem  větší.  Bohužel  tomu  tak  není.  Další  jsou  víceméně  podobná,  ale  umístěna  mezi  hory  vytvářejí  kouzelnou  atmosféru.  Protože  se  nám  nechce  pokračovat  dále,  vylézáme  na  kameny  nad  jezírky a tam strávíme dvě hodiny opalováním. Když nás to přestane bavit, slézáme zpět do vesnice.   Navštěvujeme Kalpa Kedar Temple, který jsme zahlédli při příjezdu. Je to jakási věžička, ke které se  sestupuje po schodech. Nad schodištěm jsou zavěšeny zvonky a po pravé straně je socha Šivy. Před  věží  je  oltář,  na  kterém  je  socha  jakéhosi  bůžka.  Těsně  u  výstupu  ze  schodiště  se  nachází  obětní  bazének,  který  má  výpust  o  kousek  dál  do  Gangy.  U  této  řeky  se  nám  naskytne  nepochopitelná  scenérie. Uprostřed řeky na ostrůvku z kamení sedí chlápek a rozbíjí kladívkem velké balvany na malé  kamínky.  Musíme  podotknout,  že  kamínků  k rozbíjení  má  kolem  sebe  miliony.  Tutéž  scenérii  jsme  viděli na břehu Gangy v Gangotri, kde si kolemjdoucí kousky kamenů brali jako suvenýr, kterého se  dotkla posvátná řeka. Co ale s požehnaným štěrkem uprostřed řeky? Po tomto nesmyslném výjevu se  vracíme na náves, kde je plno prodejců jablek a pokoušíme se chytnout colectivo. Asi po hodině a půl  to vzdáváme a přemluvíme taxikáře, aby nás vzal k hotelu.   Cestou  spekulujeme,  jestli  by  se  Gangotri  nedalo  opustit  na  raftech.  V  průvodci  jsme  četli,  že  v některých  větších  městech  jsou  půjčovny  a  Ganga  se  při  prvním  pohledu  zdá  již  dost  široká  a  sjízdná. Při podrobnějším zkoumání v průběhu cesty zjišťujeme, že řeka se v podstatě v každé zatáčce  mění  v dravé  peřeje  narážející  na  stěny  skal.  Od  této  myšlenky  tedy  upouštíme  a  držíme  se  původního plánu, zítra odjedeme autobusem.  Po příjezdu jdeme vyloupit našeho starého známého do stánku s cetkami. Už zdálky na nás mává a  má radost, když se u něj zastavujeme. Tentokrát nenakupujeme mnoho věcí, ale přesto je spokojen.  Poté  jdeme  na  večeři.  Po  jídle  se  vydáváme  na  pokoj,  až  na  Kubu  s Radkem,  ti  se  ještě  stavují  na  česnekovou  polévku v hotelové restauraci. Zde máme poprvé možnost nahlédnout do kuchyně. Jak  to  popsat  slušně?  Český  hygienik  by  se  sotva  odvážil  vstoupit.  Ráno  to  musíme  vyfotografovat,  abychom  se  podělili  s ostatními.  Naštěstí  máme  všelijaké  očkování,  tak  se  s chutí  dáváme  do  jídla.  Kuchyně nezklamala, i v česnekové polévce je nastrouhaný zázvor. Nejsme spokojeni, ale na druhou  stranu ani překvapeni. Se smíšenými pocity odcházíme za ostatními na pokoj hrát karty.   9. 10. 2010 ‐ sobota  Bohužel dnes opouštíme Gangotri. Jelikož autobus jede až v jednu hodinu, podnikneme ještě krátký  výlet  po  levém  břehu  Gangy.  Po  překonání  mostu  se  zastavujeme  na  chvilku  naproti  ghátům,  kde  probíhá očistná koupel. V Gangotri probíhá tento obřad (Ganga arati) každé ráno a večer. Při obřadní  koupeli v ledové vodě jsou po proudu pouštěny květiny, hořící svíce, vonné tyčinky a obětiny. Poté se  vydáváme  dál  po  proudu  řeky.  Nejprve  procházíme  komplexem  obydlí,  kde  přebývají  svatí  muži.  Ti  nám  ochotně  ukazují  vyhlídku,  ze  které  poprvé  můžeme  pozorovat  hluboké  zářezy  ve  skále,  které  vytvořila za staletí divoká řeka. O kousek dál řeka vytváří ještě zajímavější scenérie. Z borového lesa 

můžeme pozorovat vodopády a stále hlubší rokle. Škoda, že cesta končí u vodní elektrárny. Člověk by  snad  pokračoval  až  do  Uttarkashi  –  taková  to  byla  nádhera.  Tento  příjemný  konec  je  ale  znásoben  ještě větším zážitkem. Objevujeme jeskyni, ve které žije poustevník. Po chvilce váhání Péca bere foťák  a vstupuje hlouběji do jeskyně. Pokládá před poustevníka drobné mince a mačká spoušť fotoaparátu.  Blesk  zřejmě  ruší  v meditaci  (nebo  opiovém  rauši,  podle  toho,  jak  to  který  věřící  nazývá),  proto  poustevník za hlasitého skřehotání vyhání Pécu ven.   Po návratu na hlavní třídu v Gangotri nás ještě prosí místní žebráci o nákup sušeného mléka. Jakub  podléhá a kupuje. Radek, když se dozvídá, že pytlík sušeného mléka je dražší než ubytování pro nás  všechny,  naprosto  odmítá  a  dává  každému  jednu  bankovku,  ať  s ní  nějak  bohulibě  naloží.  Budeme  aspoň opouštět toto posvátné místo s dobrým skutkem na kontě. Na parkovišti při čekání na autobus  nás  přemlouvají  taxikáři,  ať  využijeme  jejich  služby.  Nejdříve  nasazují  nehorázné  sumy.  S jedním  se  nám daří domluvit rozumou cenu, ale když ostatní čekající viděli, že se pojede jejich směrem a taxi je  celé zaplacené, tak se začali hrnout dovnitř. Chtěli jsme se tedy alespoň částečně podělit o cenu taxi,  ale o tom nechtěl nikdo ani slyšet. Vystoupili jsme tedy a odmítli všechny další nabídky taxikářů s tím,  že  jsme  pevně  rozhodnuti  jet  autobusem.  Čím  více  se  přibližuje  hodina  odjezdu  autobusu,  tím  prudčeji letí ceny za odvoz dolů. Nakonec si vybíráme celkem slušného řidiče. Cestou nám zastavuje  na mostě, který vede mezi skalami nad posvátnou řekou. Ještě než nám zastaví, jsme upozorněni, že  most  se  nesmí  fotografovat,  protože  to  je  z vojenského  hlediska  důležitý  přechod  řeky.  A  nedaleká  vojenská  základna  dává  tušit,  že  opravdu  je.  Cestou  nám  zastavuje  ještě  jednou  na  vyhlídce  nad  vesnicí  Dharali.  Zde  nás  slušně  poprosí,  jestli  by  nemohl  cestou  nabrat  do  zadní  části  džípu  další  cestující. U tohoto férového taxikáře jsme nic nenamítali proti tomu, aby si cestou vydělal víc peněz.  Jel opravdu rozumně, byl to první taxikář, u kterého jsme se cestou nebáli.   Krátce po půl páté se po celkem klidné cestě ocitáme opět v našem známém hotelu. Zde dostáváme  hlad, proto se rozhodujeme, že si na pokoji uděláme míchaná vajíčka s gandžou. Rozdělujeme se na  dvě skupiny. První skupina, Radek s Kubou, se vydává hledat internet, aby vyhledala informace o tygří  rezervaci  Corbett.  A  druhá  vyráží  na  nákup.  Po  hodině  se  setkáváme  na  pokoji.  Jelikož  proběhla  špatná komunikace, každá skupina koupila dvacet vajíček. To je pro pět lidí moc, i když se smaží se  zelenou  náplní.  Ale  nevadí,  nakonec  se  půlka  uvaří  na  tvrdo  a  další  den  je  sníme  po  cestě  do  Corbettu. Díky plným žaludkům a příjemné náladě máme poslední krásný večer na úpatí Himalájí.   10. 10. 2010 ‐ neděle  Z  důvodu  brzkého  odjezdu  autobusu  je  budíček  stanoven  na  časnou  ranní  hodinu.  Ještě  před  odjezdem zaskočí Jakub s Ráďou do bankomatu vybrat peníze, aby se neopakovala situace z Gangotri.  Po  chvilce  laborování  u  bankomatu  a  několika  radách  místních  děvčat  se  konečně  podaří  vybrat  požadovanou  sumu.  Na  sedmou  hodinu  je  stanoven  odjezd.  Od  této  chvíle  jsme  v rukou  indického  řidiče. Cestou do Rishikeshe nám stoupá hladina adrenalinu v krvi, alespoň Pécovi a Kubovi, kteří sedí  u  oken.  Protože  na  úzké  silničce  s mnoha  serpentinami  dochází  k tomu,  že  při  pohledu  z oken  se  alespoň  zdánlivě  všechna  kola  na  cestu  nevejdou  a  autobus  visí  nad  několik  set  metrů  hlubokými  propastmi.  Stačí  sebemenší  technická  závada  nebo  chyba  řidiče  a  o  našem  osudu  je  rozhodnuto.  Naštěstí  úseky  úspěšně  překonáváme  a  po  šesti  hodinách  jízdy  střídají  strmá  údolí  Gangy  mírnější  svahy himálajského podhůří s terasovitými políčky. V Rishikeshi měníme plán a připlácíme si za cestu  až na naše známé místo v Haridwaru. 

V půl páté odpoledne nás autobusu vyhazuje kousek od autobusového nádraží ‐ na hlavní třídě. Po  chvilce  kličkování  mezi  auty  a  lidmi  se  nám  podaří  přeběhnout  silnici.  Autobusové  nádraží  je  ještě  plnější  lidí  než  jsme  ho  poznali  před  sedmnácti  dny.  Vytahujeme  průvodce  a  pomocí  mapky  v něm  obsažené  se  snažíme  najít  autobus,  který  jede  do  Ramnagaru,  což  je  vstupní  brána  do  Corbettovy  tygří  rezervace.  Dnes  také  poznáváme,  jak  místní  nasedají  do  autobusu.  Když  přijede  autobus  a  zastaví, místní hned naskakují a snaží se nalézt všemi otvory dovnitř. A to bez ohledu na skutečnost,  že  původní  cestující  ještě  nevystoupili.  Navíc  uvnitř  obvykle  stojí  chlápek  s klackem  a  mlátí  je  tak  dlouho,  než  se  autobus  úplně  nevyprázdní.  Hned  jak  bachař  odejde,  opět  se  všichni  rvou  okny  do  autobusu.  Bachař  tedy  přijde  znovu  před  odjezdem  a  opět  všechny  holí  vyžene  ven.  Až  před  odjezdem on sám rozhodne, kdy a kdo smí dovnitř. My jako sáhibové máme nastupování o poznání  jednodušší, ale zase nejsme schopni identifikovat správný autobus. Jako vždy nás každý z dotázaných  pošle k jinému autobusu. Naštěstí se nás ujímá prodejce lístků a usazuje nás na sedadla hned u řidiče.  Ovšem  tentokrát  by  bylo  lepší  sedět  vzadu.  Náš  řidič  dostal  hned  přezdívku  rudý  ďábel.  Hned  při  výjezdu  si  narazil  kulicha,  poté  postříkal  přední  sklo  ze  vnitř  vodou  a  vyrazil  do  noční  krajiny.  Jízda  byla ještě mnohem zajímavější. Rudý ďábel se vůbec neobtěžoval zastavovat na zastávkách a lidé tak  museli  vyskakovat  a  nalézat  do  autobusu  za  jízdy.  Scéna  „nezastavujeme,  máme  zpoždění  „  z filmu  Slunce, seno jahody je proti tomu čajíček. Naštěstí my vystupujeme až na konečné, takže se úžasné  tlačenice a vyskakování za jízdy neúčastníme.   Krátce  po  jedné  hodině  v noci  jsme  přivítání  v Ramnagaru  hlasitým  řvaním  musulmana  z amplionu.  Jak  se  později  ukazuje,  toto  řvaní  probíhá  celou  noc  a  každý  den.  Po  krátkém  hledání  nacházíme  slušný hotel, který je trochu zastrčený a není zde tolik slyšet amplión.   11. 10. 2010 ‐ pondělí  Ráno po probuzení se setkáváme na terase před pokoji. Máme zde výhled na větší část města. Město  je  plné  mešit  a  minaretů  a  my  pochopíme,  že  v tomto  městě  bude  mít  převahu  muslimské  náboženství nad hinduismem. To se potvrzuje, když ráno po vyplnění přihlašovacích papírů vyrážíme  do města. Máme docela hlad a tak si necháme majitelem hotelu doporučit restauraci Green House.  S doporučením  jsme  spokojeni.  Stoly  se  nacházejí  pod  přístřeškem  na  zahradě,  obsluha  celkem  příjemná  a  k jídlu  si  můžeme  dát  zase  po  čase  kuře,  alespoň  nějaké  maso.  Po  dobrém  obědě  se  vydáváme hledat vlakové nádraží, abychom si zajistili jízdenku na zítra. Nádraží se nachází kousek za  městem. Nejdříve zajdeme na perón, kde stojí vlaky. Chvilku pozorujeme hukot na perónech a pak se  vydáme  do  budovy,  která  stojí  hned  vedle  nádraží.  Je  to  rezervační  kancelář  Computerised  Reservation  Centre.  Zde  se  dozvídáme,  že  rezervaci  lze  provést  až  zítra  ve  večerních  hodinách.  Vydáváme  se  tedy  zpět  na  hotel  bez  zajištěné  jízdenky.  Cestou  musíme  vybrat  peníze.  Což  je  taky  kapitola sama pro sebe. Když konečně najdeme otevřenou banku, dozvíme se, že zde nejdou směnit  peníze a posílá nás za svým šéfem. Ten nám napíše na papírek jméno krámku a ulici, kde lze směnit  peníze.  Po  chvilce  hledání  skutečně  nacházíme  doporučený  krámek  s potravinami.  Prodavač  zvedá  telefon a  po  chvilce vyptávání píše kurz na  papírek. Kupodivu je  kurz výhodný. Po této eskapádě si  kupujeme buráky, které nám praží přímo na ulici.   V hotelu si všímáme, že zde je možnost zajistit si safari do Corbettovy tygří rezervace. Tento národní  park  má  prý  silnou  populaci  slonů,  jelenů  čítálů  a  sambárů  a  samozřejmě  hromadu  další  původní  indické fauny i flóry. Zdejší tygři jsou velmi plaší a park je obrovský. Přesto si platíme noční a ranní  safari a zkusíme štěstí. Ještě před nočním safari si připlácíme za projížďku na indickém slonu. 

Odpoledne  o  půl  páté,  ačkoliv  odjezd  byl  naplánován  na  čtvrtou  hodinu,  nás  všechny  nastrkají  do  jedné  motorikši.  Zanedlouho  nám  zastavuje  kousek  za  městem  u  menší  slonice  přivázané  u  silnice.  Trochu nevěřícně na ni koukáme, protože je poloviční než ty, které jsme míjeli po cestě. Nicméně po  chvilce na ni všichni nasedáme. Jsme jak sardinky usazeni v ocelové konstrukci. Nedej Bože, kdyby se  slon převrátil, což se málem jednou stalo. Vyrážíme tedy šouravou a kolébavou sloní chůzí k řece, kde  se  nám  vodič  slona  pokouší  namluvit,  že  tu  jsou  tygři,  když  nám  ukazuje  dvě  stopy  tygra  v  písku.  Vodič  na  slona  nastupuje  tak,  že  slona  chytne  za  uši,  slon  sklopí  hlavu,  vodič  si  klekne  na  chobot  a  slon  jej  vyzvedne  až  za  hlavu.  Řídí  se  železnou  tyčkou,  která  má  na  jedné  straně  železnou  kouli,  na  druhé  straně  špici  a  ze  strany  je  přivařen  hák.  Podle  toto,  jak  slon  poslouchá,  ho  vodič  buď  mlátí,  nebo  bodá  do  hlavy.  Cesta  se  neuvěřitelně  vleče.  Místo  slibované  projížďky  pralesem  se  vlečeme  zabláceným,  špinavým  hájem  plným  odpadků.  Naštěstí  projížďka  trvá  jen  hodinu  a  my  se  můžeme  vrátit do města. Cestou nám rikšák nabízí hašiš a rovnou zve k sobě domů, že vaří výborný čaj. S díky  vše  odmítáme.  To  ještě  netušíme,  jaké  noční  safari  nás  čeká.  Možná  jsme  měli  rikšákovu  nabídku  využít a raději se trochu zčajovat. Asi po hodině čekání před hotelem konečně přijíždí náš džíp, který  řídí dva mladíci. Usedáme tedy a vyrážíme za město do lesa. Nejdříve projíždíme osadou, kde je pár  baráků,  které  jsou  obehnány  vysokými  ploty.  Prý  je  to  ochrana  proti  tygrům.  Kousek  za  osadou  vidíme poprvé přes cestu přeběhnout jelena. A to bylo v podstatě vše z nočního safari. Sice trvá dvě  hodiny, ale nevidíme nic mimo jedné stopy tygra a několika srnek, které leží na louce. Možná dobré  pro  standardního  amíka,  ale  na  nás  tímhle  nemůžou.  Na  Pécu  je  to  přespříliš,  po  této  zkušenosti  odmítá jet na ranní projížďku do parku. Jelikož se nám ještě nechce spát, vyrážíme hledat prodejnu  s pivkem. Bohužel je již zavřená, ale Ráďoj a Kuboj to vůbec nevadí. Objevují totiž cukrárnu, ve které  ochutnávají jeden vzorek od každé cukrovinky. Nakonec se shodují, že Indové sladkosti neumí.   12. 10. 2010 ‐ úterý  Ráno  vylézáme  časněji,  než  je  zdrávo,  slunce  ještě  nevyšlo.  Po  pětačtyřiceti  minutách  zpoždění  nasedáme do otevřeného džípu a vydáváme se do rezervace. Bohužel jen do okrajové části, protože  v tomto  ročním  období  je  hlavní  část  parku  zavřená,  kvůli  monzunovým  dešťům.  Ze  zkušeností  z noční  vyjížďky  už  moc  nečekáme,  ale  přeci  jenom  doufáme,  že  to  bude  lepší.  Bohužel  nebylo.  Nejdříve projíždíme bránou a pak se vydáváme jako první do lesa. Zde vidíme jakousi barevnou slepici  a to je na dlouho vše. Když konečně vidíme velkého jelena vepřího u cesty, tak řidič si ho nevšimne a  motorem  ho  vyplaší.  To  by  byla  opravdu  zajímavá  fotka,  protože  se  opravdu  jedná  o  jelena,  jehož  hlava  připomíná  vepří.  V tom  nás  dohání  další  džíp  a  sděluje,  že  za  námi  proběhl  tygr  se  dvěma  mláďaty.  Vracíme  se  tedy  zpět  a  doufáme,  že  něco  zahlédneme.  Bohužel  divadlo  spočívá  v tom,  že  řidiči vyluzují podivné zvuky a ukazují do bujné, metr až dva vysoké, vegetace. I kdyby tam nějaký tygr  byl, musel by začít skákat na trampolíně, abychom ho mohli zahlédnout. Po půlhodině to nevydržíme  a  vysvětlujeme  řidiči,  že  chceme  jet  dál.  Ke  konci  výpravy  se  zastavujeme  v jakési  oáze,  kde  jsou  ochočené opice. Tak jediná zvířata, která vyfotíme, jsou opice při krmení sušenkami. Vracíme se tedy  na pokoj, aniž bychom něco zahlédli. Aspoň jsme umáznuli trochu času do odjezdu vlaku.   Po příjezdu vyzvedáváme Pécu a jdeme na oběd do Green Housu. Bohužel ‐ dnes jsme dost zklamaní.  Jakub  s Pécou  si  dávají  grilované  kuře,  které  měl  včera  Kodiak.  A  když  ho  konečně  dostanou,  nestačíme se divit, co jim to donesli. Jsou do v podstatě jen kosti utopené v klasické indické omáčce,  tedy  rozvařené  zelenině  plné  koření.  Zavoláme  si  tedy  číšníka  a  ten  se  odchází  po  naší  stížnosti  poradit do kuchyně. Škrtá z lístku cenu za celé kuře a píše cenu za půlku a koktá něco v tom smyslu,  že nás špatně pochopil při objednávce.  

V odpoledních hodinách Radek s Kubou vyrážejí rezervovat místa ve večerním vlaku do Váránasí. Po  krátkém  přesouvání  mezi  okýnky  se  dozvídají,  že  nejprve  musí  vyplnit  rezervační  lístek.  Lístek  je  poměrně komplikovaný, ale naštěstí máme sebou slovníček. Abychom byli úspěšní, musíme postupně  vyplnit tyto kolonky: název vlaku, číslo vlaku, datum cesty, výchozí stanice, konečná stanice, cestovní  třídu, počet pasažérů, jméno, věk a pohlaví všech pasažérů a preferenci místa. Po vyplnění formuláře  ho odevzdáme na přepážce a dostáváme potvrzení o rezervaci a také se dozvídáme, že si večer máme  dojít pro jízdenky, pokud tedy bude místo ve vlaku. Zatím jsme prý zařazeni mezi náhradníky. Cestou  na pokoj ještě couráme po městě.   Po  příchodu  musíme  vyklidit  pokoje,  ale  majitel  hotelu  nám  dovoluje  zůstat  na  terase  před  pokoji.  Pozorujeme  opraváře  autobusů,  kteří  dělají  zázraky.  Přivezou  jim  naprosto  omlácenou  a  rezavou  kraksnu a odjíždí autobus jako nový. Vše se opět odehrává na ulici, takže celý průběh je vidět. Nejvíce  nás  učaroval  popisovač  autobusů.  Autobusy  jsou  po  obou  stranách,  ve  světlém  pruhu  uprostřed,  popsány  stejným  typem  písma.  Samozřejmě  místními  klikyháky,  takže  si  nepřečteme  ani  slovo.  Ale  ani nás nenapadlo, že to všechno píše štětcem jeden člověk bez šablon nebo jiných pomůcek.  Zde  vyčkáváme  do  osmé  hodiny  a  poté  se  vydáváme  směrem  na  nádraží.  Nádraží  už  je  plné  a  lidi  posedávají skoro všude. Naštěstí před naším vlakem jede ještě jeden. V deset hodin konečně přijíždí  vlak.  Po  několika  dohadech  zjišťujeme,  že  je  to  náš  vlak.  Pobíháme  od  vagónu  k vagónu  a  hledáme  v seznamech na dveřích, kde jsou naše jména. Konečně je nalézáme a můžeme tedy nasedat. Dnes  jedeme tzv. třídou Sleeper class. Tedy každý cestující má svoje lehátko. U zamřížovaného okénka se  nachází šest lůžek, naproti přes uličku dvě. Ve dne jsou lehátka sklopená a sedí se na spodním. V noci  se  konce  opěradel  zaháknou  za  řetěz,  který  visí  ze  stropu,  a  vznikají  tak  tři  lehátka  nad  sebou.  Dýchatelnost zajišťují stropní větráky, které již několik let nikdo nečistil a jsou plné mastného prachu.  Indické vlaky jsou ještě rozděleny na tyto třídy. Nejnižší je Second class, klimatizované třídy označené  AC  a  ještě  je  tu  první  třída  s označením  First  class.  Na  oslavu,  že  jsme  zvládli  nastoupit  do  vlaku,  Radek  vytahuje  vodku  a  každý  si  dá  pár  hltů,  než  ulehneme  na  lůžko.  Několikrát  za  noc  se  probouzíme,  hlavně ti dole, protože vlak je plný blech a vůbec různé havěti. Chvílemi nepomáhá ani  sprej proti komárům a blechám, který je určen do pralesů.   13. 10. 2010 ‐ středa  Ráno  se  probouzíme  do  poloprázdného  vlaku.  Později  jedeme  ve  vagónu  sami  ‐  až  na  několik  dotěrných dětí, které se snaží žebrat. Cesta celkem utíká hlavně Jakubovi, protože se necítí dobře a  celý  den  prospí.  Večer  přijíždíme  s  dvouhodinovým  zpožděním  do  Váránasí.  Na  nádraží  si  opět  uvědomujeme  skutečný  význam  slova  bída.  Tisíce  spících  Indů,  namačkaných  jeden  vedle  druhého,  přikryti  hadrem,  a  to  ne  v nádražní  hale,  ale  přímo  na  perónech,  na  schodišti,  prostě  všude.  Proplétáme  se  mezi  nimi,  a  když  nacházíme  volnější  místo,  shazujeme  bágly  a  řešíme,  co  dál.  Zde  zjišťujeme, že každé větší nádraží má pro turisty informační kancelář, kde sedí informovaný a anglicky  mluvící  úředník.  Dostáváme  tedy  cenné  rady  i  mapku  města,  do  které  nám  zakroužkuje  zajímavá  místa  a  připíše  i  ceny,  za  které  se  k nim  dostaneme  taxíkem  nebo  rikšou.  Také  nás  upozorňuje  na  místní zvláštnost – nejstarší a nejlépe vybavený hotel se zde jmenuje Yogi Lodge. Protože je světově  vyhlášený a ostatní hotely jen skomíraly, přejmenovaly se téměř všechny hotely na podobný název.  Najít  ten  správný  je  tedy  nemožné,  protože  každý  rikšák  má  smlouvu  s jiným  Yogi  Lodge.  My  ale  nehledáme  nejlepší  hotel,  nejsme  nároční  a  Jakub  je  díky  svému  zdravotnímu  stavu  trochu  nevrlý.  Necháme  se  tedy  dobrovolně  lapit  motorikšákem,  který  nás  spolu  se  svým  kamarádem  odváží  do 

hotelu kousek od centra. S hotelem jsme spokojeni, místnosti jsou prostorné a je stranou od rušných  ulic.  Jde  se  k němu  úzkými  neosvětlenými  uličkami  plnými  krav  a  jejich  výkalů,  ale  na  to  jsme  si  již  dávno  zvykli.  Ukládáme  Kubu  do  postele  a  vydáváme  se  na  prohlídku  města.  V pozdních  hodinách  jdeme spát a těšíme se na zítřejší prohlídku města, kam se nechodí žít, ale umírat.  14. 10. 2010 ‐ čtvrtek  Jakubovi je dnes ráno o mnoho lépe, proto s námi vyráží na vlakové nádraží zajistit rezervaci z tohoto  dvoumiliónového města. Váránasí patří k jednomu z nejposvátnějších míst Indie. Proudí sem mnoho  hinduistických  poutníků.  Přicházejí  se  vykoupat  do  vod  posvátné  řeky  s přesvědčením,  že  se  zbaví  všech hříchů. Staří a nemocní lidé sem přicházejí dožít, žebrají na ulici a nevidí moc rozdíl v tom, jestli  umřou hladem dříve, nebo přirozeně později. Kdo zemře přímo ve Váránasí, nebo je rituálně pohřben  do  Gangy,  dosáhne  okamžitého  stavu  spásy,  čili  mókši.  Hinduisté  věří,  že  tak  dosáhnou  osvobození  z koloběhu  zrození  a  smrti  a  jejich  duše  již  budou  navěky  v  nebi.  Setkání  se  smrtí  člověka  vždy  přitahovalo, smrt je tady vidět i cítit. Proto je toto město hojně navštěvováno turisty z celého světa.  Koneckonců i my sem přijíždíme z tohoto důvodu.   Proplétáme se tedy mezi lidmi a auty až se dostáváme na nádraží. Zde si kupujeme Mazzu, což je džus  z manga, který nám velmi zachutná a budeme jej popíjet často. V kanceláři pro turisty nám úředník  bez  použití  jakékoliv  výpočetní  techniky  nebo  jízdního  řádu  napíše  odjezdy  a  čísla  vlaků,  které  můžeme použít na naší další cestě. Poté nás posílá do Computerised Reservation Centre. Zde se nám  asi po dvou hodinách podaří zajistit rezervaci s lístkem. Ono by to možná tak dlouho netrvalo, kdyby  neustále nevypadával proud. A úředník nemusel stále znova vyplňovat údaje z našeho rezervačního  lístku.  Vydáváme  se  na  poutní  místo  zvané  Sarnáth.  Je  to  místo  10  kilometrů  severně  od  Váránasí,  kam  Buddha přišel se svými pěti učni a konal zde své první kázání poté, co došel osvícení. Na místě tohoto  kázání  byla  postavena  stupa  Dhamekh.  Stupa  je  buddhistická  stavba,  kde  se  uchovávají  svaté  relikvieje. Většinou je to plná kopule z cihel nebo kamení, vevnitř není žádná místnost. Tato je vysoká  33 metrů a její průměr u paty je 12 metrů. Druhá stupa Dharmarajika byla postavena na místě, kde  byla údajně nalezena schránka s Buddhovým popelem. Dnes z ní zbyla pouze základna. V první stupě  je údajně nehet z Buddhova prstu a trocha popela.   I  my  se  tedy  dostavujeme  na  místo  spojené  s Buddhou.  Nejprve  si  jdeme  prohlédnout  Dhamekh  s pozůstatky  kláštera.  Poté  navštěvujeme  muzeum,  ve  kterém  jsou  vystaveny  vykopávky  z období  Buddhova  života.  Nejvýznamnější  památka  je  Ashokův  pilíř  pocházející  z poloviny  3.  století  př.  n.  l.  Pilíř byl původně vysoký 15,5 metru a byl zakončen hlavicí z leštěného pískovce. Ta představuje čtyři  lvy,  kteří  nesou  na  svých hlavách  kolo  symbolizující  kruh  života.  Lví  hlavice  se  stala  později  znakem  Indie,  můžeme  ji  proto  také  spatřit  na  současných  bankovkách.  Když  se  vymotáme  z muzea,  obcházíme stánky se suvenýry. Zde nastává celkem tradiční průběh. Koupíme první věc a hned jsme  obklopeni  dotěrnými  prodavači,  kteří  se  snaží  něco  prodat.  Po  pár  minutách  jsme  měli  nakoupeno  dost  věcí  a  ještě  víc  jsme  měli  plné  zuby  dotěrných  Indů.  Bereme  tedy  nohy  na  ramena  a  ujíždíme  motorikšou k řece Ganze. I přes zákaz vjezdu nás rikša vysazuje kousek od kremačního ghátu. Ghát se  říká strmým schodům, které začínají nahoře u baráků a končí ve vodě. Ghátů má být ve městě přes  90.  Táhnou  se  po  západním,  tedy  obydleném,  břehu  Gangy  v délce  6  kilometrů.  Tyto  schody  jsou  přerušeny jen místy, kde se provádí zpopelnění. Řidič využívá příležitosti a jde s námi až k řece, kde  shazuje bílý hadr, kterým je omotán, a užívá si koupele. 

Z vedlejšího ghátu můžeme zblízka pozorovat pálení nebožtíků. Pod tímto dojmem si najímáme loďku  a necháme se unášet po  proudu špinavé řeky. Spolu s námi nastupuje do loďky malý klučina, který  nám  prodává  mističky  se  svíčkou  a  květinami.  Protože  si  myslíme,  že  to  patří  k ceně  cesty,  tak  je  bereme a na jeho radu je posíláme po vodě. Samozřejmě si po chvíli řekne o nehoráznou sumu, jako  je  tomu  vždy,  kdy  si  nedohodneme  pevnou  cenu  předem.  Podobné  handrkování  s místními  podvodníky je na každodenním pořádku, oni sami to berou jako sport a i když se často křičí, nakonec  se  vždy  nějaké  dohody  dosáhne  a  klidně  se  může  začít  s dalším  obchodem.  Zde  jsme  to  vyřešili  jednoduše.  Navrhujeme  mladíkovi  sumu,  která  nám  připadá  rozumná,  a  vysvětlujeme,  že  jestli  s touto  sumou  nesouhlasí,  nedostane  prostě  nic.  Mladík  tedy  souhlasí  a  všichni  jsou  spokojeni.  V hodinové  projížďce  si  nestihneme  příliš  prohlédnout  město.  Proto  se  dohodneme,  že  zítra  si  projdeme ty nejzajímavější gháty. Již za tmy se dostáváme na hotel, kde si dáme pozdní večeři.  15. 10. 2010 ‐ pátek  V ranních  hodinách  se  scházíme  na  střeše  hotelu,  kde  si  dáváme  malou  snídani,  abychom  si  moc  nezaplnili žaludky. Máme totiž v plánu navštívit místní McDonalds. Po krátkém bloudění po městě se  nám  ho  přeci  jenom  podařilo  najít.  Do  mekáče  se  ale  nedostanete  jen  tak.  Nejdřív  musíme  projít  kontrolou ochranky. Zde musí René a Péca zanechat zapalovače a cigarety. Hygiena strašná, všechno  rozviklané, křivé a neudržované. Kromě Radka, který si dal nějaké konkrétní menu, nikdo nedostal, co  si objednal. Fotky a názvy s cenami měli na tabuli tak posunuté, že jsme nepochopili, jaký název patří  k jakému  jídlu.  Na  záchod  se  musí  do  veřejných  toalet  v nákupním  centru.  Asi  si  každý  dokáže  představit,  jak  hodně  je  nemožné  takovou  toaletu  použít.  Jídlo  není  taky  zrovna  nic  moc,  ale  po  indických plackách a omáčkách je to vítaná změna.   S plnými  žaludky  chytáme  motořikšu  a  necháváme  se  odvést  k prvnímu  ghátu  na  druhém  konci  města.  Ještě  než  vyrazíme  na  prohlídku,  stavujeme  se  v krámku  se  suvenýry.  Hned  na  první  ghátu  fotíme  první  figuru,  jak  si  něco  maluje  na  obličej.  Zanedlouho  se  zatouláme  do  části,  kde  se  spalují  těla.  Sami  se  cítíme  zde  nezváni,  ale  jak  sledujeme  domorodce,  moc  jim  nevadíme.  Ať  se  tomu  bráníme jakkoliv, zvědavé oči vždy sklouznou k doutnající hranici. Najednou na nás mávají a navádějí  nás na terasu nad ghátem. Zde se nás ujímá místní průvodce, usazuje nás přímo nad hranice a začíná  nám vysvětlovat proces kremace. Ještě předtím nám naznačuje, že je nevhodné fotit. Přesto se nám  podaří  udělat  pár  fotek.  Pak  nám  vypráví  průběh  posledního  rozloučení,  jehož  se  účastní  pouze  mužská část nejbližších příbuzných, z nichž nejdůležitější roli při obřadu hraje nejstarší syn, kterému  oholili vlasy a vousy a ponechali mu pouze tenký pramínek vlasů na temeni. Tělo zemřelého přinesou  zabalené do oranžového plátna a je pokryté spoustou květin. Nejprve s ním jdou na břeh řeky, kde  probíhá  obřad  očisty  mrtvého.  Nebožtíka  pokropí  posvátnou  vodou  z Gangy  a  nalijí  ji  také  do  jeho  úst.  Potom  očištěné  tělo  položí  poblíž  pohřebního  místa  k ostatním  nebožtíkům.  Každý  mrtvý  je  spálen na své vlastní hranici. Před vlastním obřadem spalování je tělo obloženo slámou a speciálním  dřevem, které hoří při vysokých teplotách. Nejstarší syn pak hranici zapálí věčným ohněm, který stále  hoří poblíž pohřebiště. Nejdříve pětkrát oběhne s ohněm tělo. Oheň zastupuje všech pět živlů (oheň,  vodu, vzduch, zemi a éter), které tvoří materiální svět a vrací tělo tam, kde bylo před zrozením. Tělo  údajně hoří tři hodiny. Pomocníci musí také ve vhodnou dobu přiskočit a rozbít zemřelému lebku, aby  nevybuchla. Bohatší rodiny přidávají na hranici vonné santalové dřevo, které při spalování eliminuje  zápach. Popel zemřelého je pak nasypán obřadně do Gangy. Dřevo je drahé, a pokud pozůstalí nemají  dostatek  peněz,  zaplatí  prostě  tolik,  na  kolik  mají  a  ohořelé  tělo  se  do  Gangy  vhazuje  tak,  jak  je.  Pokud zemře malé dítě, těhotná žena, svatý muž, člověk uštknutý kobrou, popřípadě člověk s leprou, 

potom jejich těla nejsou spalována. Zabalí je do pohřebního roucha a pošlou po řece Ganze. Přímo do  Gangy se také pohřbívají krávy, ale ty se vhazují jinde, nejspíš dále po proudu. Zákon zakazuje účast  žen u kremace. Bývalo totiž zvykem, že se manželka vrhala sama do plamenů a vydala se tak na cestu  do nebe se svým manželem. Tento výklad je umocněn vizuálním vjemem.   Když dáme najevo, že bychom rádi šli, nabízí nám zdarma ještě prohlídku města a míst, kde se vyrábí  pohřební roucho a údajně se tká pravé hedvábí a šijí se z něho sárí. Souhlasíme a on nás zavede do  krámku,  kde  si  přeci  jenom  kupujeme  šátky  a  sárí  z pravého  hedvábí.  Když  se  rozloučíme,  rozdělujeme  se  na  dvě  skupiny.  Radek  s Michalem  jdou  na  internet  a  my  ostatní  se  usazujeme  na  ghát. Za chvilku k nám přiběhne hromada dětí a loudí na nás drobné. Dokonce znají české koruny a  nejvíce je zajímá padesátikoruna. Naštěstí zanedlouho přicházejí kluci a my se dětí zbavujeme tím, že  je za nimi posíláme. Společně se hned dáváme na úprk z tohoto ghátu a můžeme v klidu pokračovat.  Několikrát musíme překonávat bahno, které tu zbylo po záplavách. Bahno pomalu ale jistě odstraňují  vodou,  čepadly  umístěnými  do  Gangy  a  odstřikováním  bahna  zpět  do  řeky.  Podle  jejich  rychlosti  a  množství bahna to mají ještě na několik let.   Zanedlouho  se  dostáváme  až  k vedlejšímu  kremačnímu  ghátu  Harishchanda.  Tentokrát  už  se  nezdržujeme  a  necháme  se  vyvést  skrz  palác.  Když  procházíme  starým  palácem,  všímáme  si,  že  Indové nemají vůbec žádnou úctu k některým historickým památkám. Když nejsou hinduistické, jsou  pro  ně  zbytečné.  Místnosti  jsou  až  po  okraj  oken  zasypány  odpadky.  Ještě  chvilku  pokračujeme  v cestě  a  následně  se  vydáváme  k  rikšákům.  Křivolaté  uličky  dýchají  historií,  občas  jsou  zatarasené  neústupnou  krávou.  Motají  se  starým  městem,  kříží,  spojují,  rozchází  a  za  chvíli  nevíme,  kde  jsme.  Zkusíme chytit směr, ale ulička si najednou zatáčí, jak chce, nikde žádná odbočka a najednou jdeme  zcela  jiným  směrem.  Občas  se  kolem  nás  prožene  motorka,  rachotí  staré  káry  a  co  chvíli  za  námi  zatroubí  klakson.  Místa  je  málo,  ale  všichni  se  nakonec  nějak  vyhnou.  I  kolem  té  krávy,  stojící  většinou  uprostřed  ulice,  se  všichni  protáhnou.  A  najednou  nás  staré  město  vyplivlo  zpět  na  břeh  Gangy. Tak teda znova, třeba tudy.  Nakonec se nám podaří vymotat a můžeme si chytit motorikšu. Ještě před odchodem na hotel máme  v plánu navštívit vojenskou pevnost na protějším břehu. Rikša nás tam po delším dohadování o ceně  dováží.  Bohužel  pevnost  byla  v dezolátním  stavu  a  tak  jsme  po  krátké  pauze  jeli  zpět.  Poté  nás  už  čeká jen procházka městem na pokoj a čekání v něm do půlnoci na noční vlak.   Památky  z období  britské  nadvlády  jsou  obecně  ve  špatném  stavu.  Britové  vybudovali  krásné  pevnosti  a  jiné  památky,  ale  ty  vyžadují  údržbu,  což  je  pojem  v Indii  neznámý.  V době  rozkvětu  východoindické  společnosti  vznikla  obrovská  funkční  obchodní  centra.  Oblasti,  které  měli  pod  správou  Britové,  prosperovaly,  ostatní  oblasti  zůstávaly  na  stejném  stupni  rozvoje.  Důkazem  je  například  středisko  celosvětového  obchodu  Bombaj,  kterou  si  vybral  za  sídlo  firmy  i  Microsoft,  v porovnání  s oblastmi,  které  jsme  navštívili  my.  Britské  a  ostatní  společnosti  zde  samozřejmě  operovaly  kvůli  vlastnímu  zisku  a  životní  úroveň  samotných  Indů  se  moc  neměnila.  Narůstala  tedy  nespokojenost  a  Indové  si  přáli  vládnout  sami  sobě.  Paradoxem  je,  že  Indové  byli  více  nespokojeni  v koloniích,  které  Britové  nespravovali,  protože  prosperující  kolonie  převzaly  většinu  obchodních  příležitostí  a  prohlubovaly  tak  chudobu  v oblastech  ostatních.  Britové  zde  nastolili  velmi  přísné  podmínky,  které  vedly  k obrovskému  ekonomickému  růstu,  ale  také  neustálým  vzpourám.  Ale  jaké  jiné zákony než nejpřísnější se dají zavést v zemi, kde proti sobě stále válčí vlastní obyvatelstvo kvůli 

náboženským  rozdílům,  nebo  kde  vznikne  vzpoura  z toho  důvodu,  že  se  jako  mazivo  do  pušek  používá hovězí a vepřový lůj, což urazilo jak hinduisty, tak muslimy.   Poklidnou  cestou  osamostatnění  Indické  země  se  chtěl  vydat  Mahátma  Gándhí.  Chtěl  stupňovat  poklidné  demonstrace,  dařilo  se  mu  získat  pro  tuto  myšlenku  davy,  ale  demonstrace  se  okamžitě  změnily na masivní pouliční nepokoje, které vláda začala tvrdě potlačovat. Následkem byly masakry  se  stovkami  mrtvých  a  uvěznění  Gándhího,  ale  i  ústupky  ze  strany  Britů.  Indové  se  ale  s ústupky  nespokojili, muslimové chtěli vlastní stát, hinduisté samostatnou Indii, Britové zachování celistvosti a  zaměření na prosperitu. Po krvavých náboženských střetech s tisíci mrtvými se Britové stahují, vzniká  nový stát Pákistán (Země čistých) a Indie se stává demokratickým státem. Gándhí zasvěcuje svůj život  boji  proti  násilí.  Je  následně  zavražděn  hinduistickými  extrémisty,  kteří  jej  nenáviděli  pro  svou  náklonnost k muslimům.  16. 10. 2010 ‐ sobota  Vlakové  nádraží  je  v  tuto  nekřesťanskou  hodinu  pokryto  samými  nekřesťany,  kteří  zde  bydlí.  Když  člověk nešlápne na ně, tak zcela jistě šlápne do kravince, neboť kromě Indů zde přebývá i menší stádo  krav.  Shazujeme  těžké  batohy  na  peróně  a  čekáme  na  vlak.  S půlhodinovým  zpožděním  konečně  přijíždí náš vlak. Tentokrát to není tak jednoduché, protože vlak je již obsazen cestujícími. Nacházíme  naše  místa  a  zjišťujeme,  že  už  na  nich  sedí  dvě  Indky  s malými  dětmi.  René  si  nachází  jiné  místo  a  hned  ulehá,  protože  mu  není  dobře.  Docela  se  nám  ulevilo,  protože  byl  trochu  nevrlý.  Péca  s Kodiakem odcházejí do vedlejšího kupé. Dva Indové si lehají na horní lehátko, navzájem si objímají  nohy  a  v této  poloze  okamžitě  usínají.  Kuba  s Radkem  dávají  všem  batohy  na  horní  lehátko.  Ještě  chvíli pozorují Indky jak krmí sebe a své děti. Poté, co zkonstatují, že to jsou neuvěřitelná čuňata, také  uléhají.   Ráno nás probouzí až mumraj ve vlaku. Je to známka toho, že se blížíme k nějaké zastávce. Sklápíme  tedy lehátko a pozorujeme nádražní cedule, jestli to není naše cílové město. Během toho pozorujeme  Indy, jak pečují o svůj chrup. Při čištění zubů používají různé klacíky a kousky stromové kůry, na konci  roztřepené.  Po  třech  zastávkách  konečně  zastavujeme  v Satně.  V tomto  městě  máme  v úmyslu  přestoupit na autobus do Khajuráha. Po krátkém smlouvání s taxikářem odjíždíme na autobusák. Zde  se  dozvídáme,  že  máme  štěstí  a  autobus  má  jet  za půl  hodiny.  Nadšeni  se  usazujeme  a  čekáme  na  řidiče. Jak se později ukáže, v Indii se nejezdí podle jízdního řádu, ale nejede se dříve, než se naplní  všechna sedadla. Musíme tedy vyčkat ještě dvě hodiny, teprve potom se dostaví řidič.   Po  pěti  hodinách  dorážíme  do  Khajuráha.  Ještě  na  předposlední  zastávce  si  k nám  přisedá  jakýsi  mladík a zapřádá hovor. Mimochodem; silně nám obličejem připomíná Jiřinu. Při výstupu z autobusu  se z něj vyklube dohazovač, ale nakonec je to OK. Přivádí nás do hotelu, který je pět minut chůze od  nádraží. I cena je slušná a kupodivu teče teplá voda. Renému ještě není dobře, tak hned ulehá. Jakub  s Radkem  jdou  zpět  na  nádraží  zamluvit  vlak  z Jhansí  do  Agry.  Po  návratu  se  ihned  vydáváme  do  východní skupiny chrámů.   Khajuráho  patří  k nejnavštěvovanějším  místům  v Indii  a  proto  je  zde  více  turistů  jak  samotných  obyvatel. Důvodem, proč sem lidé míří, jsou dochované fascinující chrámy vystavěné od roku 950 do  roku  1050.  Vydáváme  se  tedy  k východní  skupině  chrámů.  Chrámy  vypadají  skutečně  nádherně.  Obdivujeme um tehdejších řemeslníků. Je až k nevíře, jak přivedli tyto stavby k naprosté dokonalosti  a  kráse.  Chrámy  zdobí  nespočet  malých  soch  a  vyobrazení  scén  ze  všedního  života.  U  východu 

z chrámů  jsou  prodejny  se  suvenýry.  Nakoukneme  dovnitř  a  po  chvilce  kupujeme  tibetskou  mísu  a  džbánek.  Poté  zahlédne  Péca  ve  venkovním  stánku  dvě  kobry,  které  původně  nejspíš  zdobily  dveře  nějakého  starobylého  baráku.  Peca  je  zamýšlí  umístit  doma  ke  krbu.  Ovšem  cenu  nasadil  prodavač  neskutečně  vysokou.  Asi  čekal,  že  si  vydělá.  Ovšem  to  narazil,  v tu  dobu  už  jsme  byli  zkušení  ve  vyjednávání a finta s odchodem funguje vždy bez problémů. Prodavač po chvilce zavolá svého bosse  a po krátké domluvě nechává kobry za rozumnou cenu. Později je Péca pochválen od jednoho Inda za  skvělý nákup. Vydáváme se spokojeni s nákupem k další skupině chrámů.  Cestou  se  nás  chytne  asi  desetiletý  chlapec  a  později  se  přidají  ještě  jeho  kamarádi.  Dopředu  ho  upozorňujeme, že od nás žádné peníze nedostane, ale on nás ujišťuje, že si o žádné ani neřekne. Prý  si jen chce procvičit angličtinu. Nakonec nás zavede do vesnice a ukáže nám domeček svého dědečka.  Ten nám ukazuje fotky na stěně a na rozloučenou nám jeho děda dělá tečky na čelo. Dáváme mu za  to  drobný  příspěvek,  prý  se  to  sluší.  Před  chrámy  se  nás  ujímá  starší  klučina  ‐  s tím,  že  chce  dělat  jednou průvodce. Provádí nás chrámy, poskytuje výklad a doprovází nás zpět do vesnice. Zve nás na  večerní  slavnosti,  které  jsou  prý  opravdu  výjimečné.  Používáme  stejnou  taktiku  jako  místní.  Vše  odkýváme,  ale  mačkat  se  v davu  několika  stovek  zkouřených  a  rozdováděných  Indů  rozhodně  nehodláme.   Před  hotelem  se  Radek  s Kubou  oddělují  a  vydávají  se  na  hlavní  třídu  sehnat  nějaké  pivo  na  večer.  Jelikož jsme ho měli naposledy v Mussoorii, tak máme docela chuť. Hned na kraji ulice se nás ujímá  místní  figura.  Nabízí  se,  že  nám  pro  pivo  doběhne.  Odvádí  nás  do  svého  krámku,  ve  kterém  máme  počkat, než doběhne pro pivo. Chlapci to mají dobře vymyšlené. Během čekání si nakoupíme balíčky  čaje  a  Radek  dokonce  figurku  koně.  Také  zde  domlouváme  odvoz  do  Jhansí  na  vlak  za  2500  Rs.  U  hotelu to říkáme našemu známému z autobusu a ten se hned nabídne, že nám zajistí odvoz za 2000  Rs.  Cestou  na  hotel  se  zastavují  ještě  na  louce  u  kočovných  Indů.  Právě  připravují  večeři  a  my  postupně ochutnáváme všechno jejich jídlo. Poté nám mladá dívčina vypravuje o jejich životě, my o  našich  a  navzájem  se  nestačíme  divit.  Na  rozloučenou  dáváme  malým  dětem  české  koruny.  Idylku  příjemné  komunikace  trošku  zkazí  chlapec,  který  místo  po  darovaných  drobných  hmátne  po  peněžence. Dostane pohlavek a dospělí se k tomu nijak nevyjadřují. Je příjemná teplá noc, na zahradě  před hotelem si dáváme pivo a ještě druhou večeři.   17. 10. 2010 ‐ neděle  Ráno se neobtěžujeme snídaní. Musíme spěchat k západním chrámům, protože v deset nás čeká auto  před hotelem. Cestou na nás mávají kočovní Indové a zvou nás na snídani. S díky odmítáme, protože  zrovna  z popela  vytahují  hlavu  kozla.  Chrámy  se  nacházejí  v oploceném  parčíku,  hned  vedle  lesa  hotelů  a  předražených  turistických  restaurací.  Původně  bylo  v Khajuráhu  postaveno  85  těchto  chrámů  a  dnes  jich  je  k vidění  zhruba  25.  Asi  polovina  z nich  se  považuje  za  tzv.  západní  chrámy  a  nacházejí  se  právě  v tomto  oploceném  areálu.  Ostatní  chrámy  se  nedochovaly  díky  agresivní  invazi  muslimů  z dynastie  Mughalů.  Pro  objektivitu  je  třeba  říci,  že  rovněž  hinduisté  srovnali  se  zemí  původní buddhistické svatostánky a na jejich místě právě postavili Khajuráho. Ze všech dochovaných  chrámů  je  nyní  pro  náboženské  účely  využívám  pouze  jeden.  Ostatní  jsou  využívány  komerčně  a  přinášejí vesničce nemalé příjmy. Po zaplacení relativně vysokého vstupného je opravdu co prohlížet.  Chrámy  jsou  na  Indii  v neuvěřitelně  dobrém  stavu  a  každý  je  doslova  poset  stovkami  téměř  metrových  soch.  Sochy  znázorňují  každodenní  život  vesničanů  a  válečné  dobyvačné  výpravy.  Mezi  zvláštní  sochy  patří  například  dívenka  píšící  dopis  na  hedvábí,  dívka,  která  se  maluje  a  češe,  dívka 

cvičící jógu, dívka která zpívá a tančí, muž a žena pijící palmové víno, žena tahající muže za vousy a  mnoho dalších. Mezi nejznámější sochy samozřejmě patří erotické scény. Nejedná se přitom o žádné  decentní  náznaky,  ale  o  detailní  návody  „jak  na  to“.  Vzhledem  k faktu,  že  většinu  manželství  v Indii  stále  domlouvají  rodiče  a  manželé  se  vidí  až  na  svatbě,  je  tento  otevřený  přístup  k sexu  zarážející.  Navíc zde není znázorněný pouze styk muže se ženou, ale i se zvířaty. Několikrát je tématem i mužova  nevěra  s plačící  manželkou  opodál.  Stavitelé  chrámů  před  téměř  tisíci  lety  dokázali  projevit  i  smysl  pro humor. Mezi desítky slonů dívajících se dopředu umístili jednoho slona ‐ šmíráka, který pozoruje  souložící  pár.  Bohužel  jsme  měli  na  prohlídku  necelé  dvě  hodiny,  komplex  chrámů  by  si  zasloužil  návštěvu nejmíň na celé dopoledne.   V deset hodin nasedáme do automobilu a vydáváme se do Jhánsí. Dnes je hinduistický svátek Díválí.  Stále potkáváme nákladní auta nebo traktory, mající na svých korbách sochy vyobrazující Boha Šivu  jedoucího  na  býku.  Korby  jsou  narvány  Indy  každého  věku  i  pohlaví.  V jedné  motorikše  jsme  napočítali  16  Indů.  Všichni  jsou  posypáni  a  zmalování  fialovou  barvou  a  tradičně  křičí  a  chtějí  se  o  svou radost podělit. Nám připadají spíše zfetovaní než svátečně naladění. Ale nejspíš jsou obojí. Dívalí  (doslova  řada  světel)  je  svátkem,  který  bychom  mohli  přirovnat  ke  křesťanskému  svátku  dušiček  a  k původně pohanskému svátku, z něhož se vyvinul dnešní Haloween.   Za čtyři hodiny jízdy se ocitáme v Jhánsí a jdeme čekat na vlak na nádraží. Jen co přijíždí vlak, utíkáme  k vagónům klimatizované třídy. Jízda klimatizovaným vlakem nebyl ovšem moc dobrý nápad, protože  po této jízdě většina z nás dostává rýmu, která vydržela ještě pár týdnu v Čechách. Postupně se vlak  zaplňuje. Když je skoro plný, zastavujeme v Agře. Blahořečíme si za výběr období, v turistické sezoně  jsou  tyto  vlaky  narvány  k prasknutí  a  turista  s báglem  má  opravdu  problém.  Na  nádraží  tohoto  nejznámějšího indického města k nám hned přistupuje Ind, který se ochotně nabízí, že nás doveze do  hotelu. Trošku nás děsí jeho červené zuby a časté vyplivování červené břečky. Později zjistíme, že je  to  prostě  místní  zvyk  ‐  je  to  pouze  přežvykování  tabáku  s nějakým  červeným  povzbuzovadlem.  Rozhodně  se  nám  nechce  hledat  hotel  pěšky,  využíváme  jeho  nabídky.  Usedáme  do  malé  Taty  a  namačkáni jeden na druhého objíždíme hotely. Máme pocit, že jsme museli projet snad celé město,  než se podařilo najít trochu slušné pokoje. Bohužel zase jen o čtyřech postelích. Při vyplňování papírů  na hotelu nám řidič nabízí, že nám bude dělat průvodce. Po krátkých dohadech přijímáme. Poté se  vydáváme na večeři do jídelny hned pod hotelem. Tam ovšem zjišťujeme, že z jídla nemají skoro nic a  tak se po jednom pivku odcházíme najíst někam na ulici.   18. 10. 2010 ‐ pondělí  Ráno  nás  čeká  návštěva  Tádž  Mahalu.  Původně  jsme  chtěli  na  návštěvě  Indie  tuto  památku  úplně  minout,  zatím  nás  vždy  největší  turistická  lákadla  naprosto  zklamala.  Nakonec  jsme  celkem  rádi,  že  jsme se tu objevili, nemohli bychom o této nejslavnější stavbě Indie napsat vlastní názor. Vstupné činí  vysokých  750  Rs,  místní  platí  jen  20  Rs.  Teď  už  víme,  jak  muselo  být  Němcům,  kteří  navštívili  v 90.  letech  Karlštejn,  kde  Čech  zaplatil  vstupné  40  Kč  a  oni  několikanásobek.  Cizinec  dostane  0,5  l  vody  v PET  lahvi  a  papírové  návleky  na  boty.  Jinak  musíte  na  boso,  což  je  na  rozpálených  mramorových  nebo kamenných deskách dost nepříjemné. Jelikož je komplex pod velmi přísnou kontrolou, jsme již u  vchodu  podrobeni  osobní  prohlídce.  Péca  zde  musí  zanechat  zapalovač  a  cigarety  a  je  z podrobené  osobní prohlídky dost rozhozen.   Mauzoleum  Tadž  Mahal  nechal  postavit  Šáhdžahán  pro  svou  milovanou  manželku  Mumtázmahal  (vyvolená pro palác), která zemřela při porodu 14. dítěte roku 1631. Prohlídka nás oproti očekávání 

docela nadchla. Při ranních paprscích mramor vyzařoval zajímavé odstíny a jak stoupalo výš a výš, tím  se  barva  měnila.  I  přes  přísný  zákaz  focení  se  nám  podařilo  vyfotit  vnitřek  mauzolea.  Budova  sama  není tak honosná, jak se prezentuje na propagačních fotkách. Je to velká budova, obložená deskami  z bílého  mramoru.  Do  desek  jsou  vyryty  ornamenty,  do  kterých  jsou  zasazeny  barevné  kameny,  polodrahokamy  i  drahokamy.  V porovnání  s jakoukoliv  místní  modernější  architekturou  je  to  opravdový skvost. Tádž Mahal se stavěl 22 let a na jeho stavbě se podílelo 20 000 dělníků.   Po  prohlídce  Tadžmahalu  se  necháváme  odvézt  k pevnosti  Agra  vzdálená  asi  2,5  kilometru  severozápadně  od  mauzolea.  Pevnost  je  také  známá  jako  Červená  pevnost  Agra.  Do  pevnosti  už  vcházíme bez Péci, který již další stavitelské pokusy nehodlá  navštěvovat. Zjišťujeme, že je to palác  obehnaný  hradbami.  Je  to  rozlehlá  stavba,  samozřejmě  značně  zchátralá.  Každý  pokus  o  opravu  tomuto stavu ještě více ubližuje. Aby Péca moc dlouho nečekal, prohlídku uspíšíme a asi po hodině a  půl  se  k němu  vracíme.  Poté  ještě  navštěvujeme  Malý  Tádž.  Nenecháme  si  ujít  ani  pohled  na  Tádž  Mahál z dálky, z otevřeného prostranství. Necháváme se odvézt na druhý břeh řeky Jamuny a tím se  nám naskýtá jeden z méně známých pohledů na tento architektonický skvost.   Protože je do večera ještě dostatek času, necháváme se vozit po krámcích se suvenýry, tím děláme  radost  zejména  našemu  průvodci.  Za  každého  dovezeného  cizince  dostane  nějaké  drobné  a  za  provedený nákup dostává provizi. To už ale jezdíme bez Reného a Péci. Naše poslední zastávka je ve  zlatnictví, ve kterém nakupuje Jakub přívěšek s kamínkem a Radek si nechává zhotovit náušnice, pro  které si má dojet příští den. Ve zlatnictví si necháme poradit, kde je nejlepší pizzerie ve městě. Majitel  krámku nám to vysvětlí a při odchodu dá přímo rozkaz našemu řidiči, že nás tam má odvést. Na řidiči  je vidět, že podobný rozkaz od vyšší kasty musí splnit, i kdyby nás měl dovézt násilím. Večer trávíme  celkem unaveni na pokoji.   19. 10. 2010 ‐ úterý  Dnes  už  máme  v plánu  navštívit  jen  Fatehpur  Sikri,  ale  to  jen  ve  třech.  Renému  stále  není  dobře  a  Pécovi  se  už  nikam  nechce.  Vydáváme  se  tedy  do  36  km  vzdáleného  bývalého  mughalského  sídla  Šáha  Kabala.  Bylo  nám  doporučeno,  abychom  se  cestou  pozorně  dívali  do  lesa,  kterým  budeme  projíždět.  Měli  se  zde  pohybovat  medvědi  v hojném  počtu.  Bohužel  ‐  cestou  žádný  les  nebyl.  Na  místě jsme se tedy pídili po místě, kde se medvědi mohou pohybovat, jestli nestačí jet zpátky jinou  cestou.  Bylo  nám  vysvětleno,  že  medvědi  tak  často  přecházeli  přes  cestu  a  střetávali  se  s auty,  že  vláda úplně celý les vykácela. Je to celkem nepochopitelné v zemi, kde nechají ve stropě i ve střeše  chrámu díru jen proto, že tam roste strom, kde je na každém rohu vylepen plakát s hesly jako „žádná  zeleň, žádný zítřek“. Pro zisk z turistického ruchu jdou ale všechny ostatní ideje stranou.  Na místě si najímáme průvodce a s ním jsme se věnovali jednotlivým částem šáhova paláce. Úžasná  oáza  klidu  a  pohody,  kde  si  člověk  odpočne  od  toho  mumraje  venku.  Fatehrpur  Sikri,  jehož  jméno  znamená  „Město  vítězství“,    je  dnes  spíše  městem  duchů.  Opevněné  město  bylo  vystavěno  posledním  z velkých  Mugalů  ‐  Akbarem  ‐  (na  místě,  kde  svatý  muž  Salím  předpověděl  narození  toužebně  očekávaných  synů)  jakožto  nové  centrum  Mughalského  impéria.  Svému  účelu  sloužilo  pouhých 14 let – od roku 1571 do roku 1585. Město trpělo nedostatkem vody a tak bylo krátce po  smrti  svého  zakladatele  opuštěno.  Dodnes  se  ale  velmi  dobře  zachovaly  jednotlivé  stavby.  Jednou  z nich je mešita Jama Masjid. Její součástí je 54 metrů vysoká brána Buland Darwazw, která je údajně  nejvyšší v Asii. Ostatní budovy, postavené většinou z červeného pískovce, sloužily jako paláce vládce  a jeho manželek, hospodářské zázemí či pokladnice. Vládce měl čtyři manželky. Každá byla zástupkyní 

jednoho  náboženství  a  každá  měla  své  nádvoří  s kaplí  svého  náboženství.  Bylo  určitě  rozumné  nevyvyšovat jedno náboženství v zemi, kde napětí mezi věřícími stále jiskří. Dnes je řešením tohoto  problému  jednoduchý  zákon,  že  vláda  musí  být  naprosto  ateistická.  V objektu  jsme  navštívili  muslimskou kapli. Před vstupem jsme dostali krásnou zelenou umělohmotnou pokrývku hlavy a hadr,  který  měl  skrýt  holá  lýtka.  A  samozřejmě  jsme  museli  sundat  boty.  Průvodce  nás  dovedl  k prodejci  nastříhaných  provázků  a  dalších  cetek.  Prodejce  tvrdil,  že  celá  suma  jde  na  indické  sirotky.  Nevěřili  jsme mu ani slovo, ale nejlevnější provázky jsme zakoupili. Podle pověsti se splní přání každému, kdo  tento  provázek  zaváže  za  zdobené  děrované  stěny  uvnitř  kaple  a  naopak  každého,  kdo  by  v kapli  nějaký dárek nezanechal, stihne neštěstí. Tak jsme jako poslušní turisté zavazovali provázky.  Zbytek dne už trávíme na pokoji. Uděláme si jen jednu malou vyjížďku pro náušnice.   20. 10. 2010 ‐ středa  Dnes máme před sebou poslední den v Indii. Časně ráno vyjíždíme na místo, ze kterého jsme se vydali  na  téměř  měsíční  putování  po  této  neuvěřitelné  zemi.  Ve  vlaku  pozorujeme  zajímavý  úkaz.  Všude  okolo  trati  sedí  Indové  s vyšpulenou  zadnicí  nad  ranní  stolicí.  Zda  jde  o  exhibicionismus  a  oni  tak  pravidelně vítají cestující, či tak činí z důvodu obohacování půdy, nevíme. Každopádně spolucestující  očividně nechápou, proč nás pohled na ně tak rozesmává. Protože jedeme nejnižší třídou, vlak je čím  dál  plnější  a  lidé  jsou  doslova  namačkáni  ve  vagónech.  Konečně  zažíváme  tu  pravou  atmosféru  indického vlaku. V sezoně jsou tyto vlaky plné nejen zevnitř, ale lidé se vezou zavěšeni i na okenních  mřížích, na střeše, prostě všude.   V Delhi  hledáme  hotel,  kde  by  nás  nechali  za  rozumnou  cenu  vyčkat  na  jednom  pokoji.  Nechce  se  nám totiž nikde běhat po městě s batohy, než nám poletí letadlo. Někde nás nalákají na rozumnou  cenu  a  na  místě  začnou  vypisovat  doklad  na  sumu  mnohem  větší,  nebo  na  nás  zkoušejí  jiné  fígle.  Nikde  ale  nechtějí  pochopit,  že  chceme  jeden  pokoj  pro  5  lidí.  Zbytečně  vysvětlujeme,  že  na  to,  abychom  si  odložili  bágly  a  večer  se  osprchovali  a  odletěli,  nepotřebujeme  a  nebudeme  platit  dva  pokoje. Nakonec se uchylujeme ke lži, Radek vysvětluje recepčnímu, že se chceme ubytovat dva a že  za námi přijdou další tři, nechají si tam bágly a odejdou. Na recepčním je sice vidět, že je mu jasné, že  je to lež, ale chápavě pokyvuje hlavou a souhlasí. Necháváme tedy nemocného Michala svému osudu  na  pokoji  a  vyrážíme  na  poslední  indické  jídlo.  Musíme  si  už  vybírat,  protože  finance  se  krátí  a  už  nechceme vybírat další peníze. Jednu slušnou restauraci nacházíme a dáváme si čínské nudličky, byly  výborné.  Placky  a  pálivé  omáčky  si  na  dlouhou  dobu  odpustíme.  Město  je  tak  ošklivé,  špinavé,  přecpané lidmi a dopravními prostředky a samozřejmě hlukem, že se vracíme na pokoj a do půlnoci  zabíjíme čas koukáním na televizi.   Na  letišti  zažíváme  poslední  dobrodružství.  Nejdříve  nás  nechtějí  pustit.  Prý  musíme  jít  ke  vchodu,  který  je  určen  pro  odlety  Turkish  airlines.  Mimochodem  ‐  jedna  z nejlepších  společností,  se  kterou  jsme letěli. Když náš vchod najdeme, vyžadují na nás dvě ozbrojené dívky letenky nebo aspoň papíry  o  našem  letu.  Domluva  je  s nimi  sice  bez  problémů,  obě  strany  vtipkují,  ale  přemlouvání  na  ně  neplatí. Nereflektují ani na vysvětlování, že letenky dostaneme až na letišti a k jejich vydání nám stačí  naše pasy. Naštěstí Jakub na dně báglu nachází papíry o naší cestě, vytištěné ještě v Čechách. Ač to  jsou prostě zmačkané papíry s čísly a trasami letů, kterých si můžeme vytisknout neomezeně, děvčata  nás  pouštějí  dovnitř.  Po  čtyřech  hodinách  na  letišti  odlétáme  domů.  Po  krátké  zastávce  v Istanbulu  přistáváme další den na Ruzyni v Praze. Tím končí naše putování. 

Je  těžké  hodnotit  Indii  za  tak  krátkou  dobu,  navíc  jsme  viděli  jen  její  nepatrnou  část.  Neustále  nás  něčím překvapovala, udivovala, obohacovala. Někdy samozřejmě vytáčela a štvala. Člověk jako by se  ocitl  na  jiné  planetě.  Návštěvníkovi  nabízí  téměř  neustále  nějaké  překvapení,  třeba  ženy  v pestrobarevných  sárí,  které  rozzáří  i  tu  nejšpinavější  ulici.  Naučila  nás  nutné  dávce  trpělivosti  a  sebeovládání.  Člověk  si  uvědomí,  že  na  světě  je  mnoho  chudých,  nemocných,  bezbranných  a  že  se  nám  v České  republice  žije  relativně  přepychově.  Evropan  stále  někam  spěchá,  honí  se  za  penězi  a  kariérou. Ind má na vše dost času. Nerozhodí ho několikahodinová zpoždění vlaku, vystojí nekonečné  fronty, stráví mnoho hodin na úřadech. Situace, které by našinec jen tak nervově nezvládl. Byla to pro  nás taková malá životní zkouška a velká zkušenost.   Podle fotek sepsal Jakub Špaček, vlastními pocity obohatil „Blázen“.