Příběh konverze
Třetí meditace: Horské kázání. Bylo nutné omezit námět této meditace. Horské kázání je nepochybně nejvznešenějším projevem mravní a náboženské pravdy, jaký lidstvo zná. Vždyť je to dílo Ježíše Krista! Před těmito božskými slovy, která zasycují touhy těch nejušlechtilejších srdcí, se v úctě skláněli všichni lidé, lidé všech učení, včetně těch nejvíce odporujících a nevraživých vůči křesťanství. A dokonce se vyskytla – zdánlivě – paradoxní situace, že tohoto kázání bylo využito jako protikřesťanské zbraně. Tam až sahá hloubka těchto výroků a názorů vyjádřených Kristem! Holá pravda je konec konců to jediné, s čím se může lidský rozum potýkat; dokonce i tehdy, chce-li z nepochopitelné zmatenosti napadat samu pravdu. V Horském kázání jako první bije do očí nejjasnější projev neslýchané noviny, kterou Ježíš, sám Bůh, odkrývá lidem: je to morálka lásky. Morálka lásky! Milujte se navzájem, milujte Boha, milujte vaše nepřátele. Láska, láska a stále láska. To slovo pořád znělo z úst ctihodného starce svatého Jana za jeho posledních let v Efesu. A svatý Augustin shrnuje veškerou křesťanskou morálku do jedné stručné věty: Ama et fac quod vis, miluj a čiň, co chceš. Morálka lásky, kterou Ježíš Kristus přinesl na svět; náboženství lásky, které kázal světu; spása láskou, která pozvedla člověka až k branám nebes; tato neslýchaná odvaha žádat, aby vztahy lidí vůči Bohu a lidí mezi sebou byly založeny na lásce, ustanovuje cosi tak absolutně nového, úžasného a nepochopitelného pro kteréhokoli člověka před Kristem, že o to pochopitelnější je úžas celého antického světa tváří v tvář scéně křesťanské lásky. Nikdo, absolutně nikdo před Kristem si nebyl vědom toho, čím je láska, ani že by láska mohla být ústředním klíčem všeho mravního a náboženského života. Platónova láska, filosofický „erós“, je soukromým a osobním citem, je to cosi jako touha po vědění, přitažlivost, kterou v sobě mají určité věci. Nikoho ve starověku, ba ani židy nemohlo nikdy napadnout, že by bylo možné milovat Boha. 110
Deník duchovních cvičení
Cicero to říká taxativně: bohů se obáváme, bohům pochlebujeme, bohy respektujeme, nemůžeme je však milovat. Vztahy mezi lidmi před Kristem jsou dány násilím, válkou, právem, soudy, autoritou, rodinou, kastou, třídou, konvencí, obezřelostí, spravedlností a vším možným, ne však láskou. Žádat lidi, aby se milovali a aby milovali Boha, to bylo pro tehdejší Římany, Řeky, Peršany, Egypťany, barbary, ba dokonce Židy cosi naprosto mimořádného. Neboť mojžíšovské náboženství se nezakládá na lásce, nýbrž na strachu z Boha. A zde máme v Kristově kázání něco závratně neslýchaného: příkaz vzájemné lásky, lásky dokonce k nepřátelům. Dostali bychom se příliš daleko, kdybychom nyní chtěli rozebírat obsah a povahu oné lásky, která je povýtce křesťanskou ctností. Odhalili bychom ji v základu všech šťastných blahoslavenství pronášených v Horském kázání. Chudí jsou blahoslavení nekonečně víc než boháči, protože jejich srdce, nezaměstnané světským bohatstvím, je více schopné lásky, neboli je více hodno nebeského království. Ti, kdo pláčou, budou potěšeni, protože plačící prosí o lásku, kterou na této zemi nemají. Blahoslavení jsou také tiší, protože v nich tkví lidská ohleduplnost, podstata lásky. Ti, kdo šíří mír, budou nazváni syny Božími, protože mír je láska příčící se válce a válka je nenávistí. Blahoslavení jsou i milosrdní, protože milují, mají soucit a utěšují, a protože milující v samotné lásce již dostává jakoby odměnu. Láska svým způsobem sama sebe doplňuje a zdokonaluje, a v její službě, byť nebyla opětována, se vyskytuje jakási splátka sobě samému, jež uspokojuje duši. Ti, kdo mají čisté srdce, uzří Boha, neboť oni se láskyplně usmívají na všechno, co je od Boha. Ti, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, budou nasyceni v Božím království, protože zdejší spravedlnost je vždycky nedokonalá, neboť se chce opřít o čirý rozum a ne o ryzí lásku jako spravedlnost Boží. Ti, kdo jsou pronásledováni nenávistí, nechť nepochybují, že se jim dostane odměny 111
Příběh konverze
lásky v království nebeském. Láska, láska! Nechť je svět lidí nezměrným plamenem vzájemné lásky, Boží lásky! Můj Bože, dej mi více lásky! Kriste můj, naplň mě svou láskou! Učiň, abych na nikoho a na nic z toho stvořeného nenahlížel nevšímavě, ba ani na zvířata, ba ani na věci! Láska, láska. Stejně jako světec z Assisi, který se jako člověk snad nejvíce přiblížil Kristu, také já bych se chtěl rozplynout v lásce ke všem a ke všemu. Řekl bych, že lidé se dělí do dvou skupin: na milující křesťany a nemilující pohany. A dokonce věřím, že těm, kteří nemilují, by stačilo, aby se cítili být milováni, a pak by také milovali a stali se křesťany. Láska je nejmocnějším nástrojem všeho apoštolátu. *** Druhá meditace: Ježíš v Pilátově domě. O trojí rozmluvě Ježíše s Kaifášem, Herodem a Pilátem lze rozjímat jako o setkání s trojí mocí té doby: s židovskou mocí náboženskou, s mocí světskou a s mocí politickou. Zvláštní ráz má však setkání s Pilátem. Je ze všech nejzajímavější, protože při něm se křesťanský duch poprvé utkává se smýšlením vzdělaných lidí řecko-římského pohanství, to znamená se světem, který pár let nato se stane polem nejzávratnějšího a nejzázračnějšího šíření křesťanství. Pilát typicky představuje průměrnou mentalitu vzdělaného řecko-římského světa. V jeho mysli působí tři hlavní tendence. Za prvé: rozhodná snaha za každou cenu udržet status quo Římského impéria pod římskou správou, uchovat to, čemu se říkalo „pax romana“, řád nesnadno a trudně nakonec vnucený všem zemím antického světa. Nadvláda Říma nad národy byla zárukou světového míru. Císařská instituce v Římě byla garantem občanského míru. Žádné občanské války, žádné války proti národům. Nebouřit se a nerevoltovat. Respekt k vládě Říma, věrnost Caesarovi, klid a mír. Žádné spory, žádné šarvátky nebo zmatky. 112
Deník duchovních cvičení
Za druhé: značně rozvinutá filozofická a vědecká kultura, získaná od Řeků, ale nacházející se v zřejmém úpadku a ovládaná elegantním skepticismem, který mísil rozličné teorie, aniž k nějaké přilnul srdcem. Časy Platóna a Aristotela definitivně minuly. Nyní převládá skeptický eklekticismus Pyrrhona, Karneadése a nových akademiků; pěstuje se historická erudice nebo čistě morální filozofie jednou epikurejského, jindy stoického zabarvení. Za třetí: náboženská indiferentnost, smíšená se značným sklonem k pověrám a vedoucí k nerozlišenému přijímání jakékoli víceméně přitažlivé orientální báje v podobě náboženského synkretismu, jehož obludnost nechce ani nemůže být postřehnuta v otupělosti metafyzického skepticismu. Jakékoli náboženství, jakýkoli kult se považuje za dobrý, pokud neohrožuje císařskou autoritu a nedělá si nárok na to, že bude potírat ostatní náboženství impéria, ta legitimní stejně jako ta druhá. Pilát jako typický představitel těchto myšlenek vidí dobrého Ježíše přicházet před soud uprostřed davu posedlého ďáblem a žádajícího jeho smrt na základě obvinění, že chtěl uchvátit vládu nad Židy a vzbouřit se proti císaři. Záludné obvinění má probudit Pilátovo podezření jakožto představitele římské moci. Ale Pilát, jenž nemá předchozí zprávu o politických hnutích mezi židovským lidem, si brzy uvědomí falešnost takového obvinění. A Ježíš, Ježíšova osobnost na něho silně zapůsobí. Jak zvláštní je to člověk! Možná nějaký blázen. „Takže ty jsi král?“ řekne mu s jistou ironií. A Ježíš, v agónii plnící úkol hlásat pravdu svého Otce, odpovídá: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Po tomto nečekaném prohlášení, které nesvědčí o bláznu a které do hloubi rozechvěje tkáň Pilátovy duše, ten se odmlčí a zamyslí: Co je to za člověka! Po chvíli v něm převládne povrchní skepticismus římského vzdělance, pokrčí rameny a řekne: „Kdoví, co je pravda!“ 113
Příběh konverze
Trýznivý okamžik pominul, závažná Spasitelova slova sklouzla po Pilátově hladké duši, po duši opracované v akademických disputacích, po duši, pro kterou žádná pravda není útočištěm, po duši skeptické. Ne však neschopné soucitu. Pilát chce Ježíše zachránit. To je zřejmé. Ale především nechce štvanice, povykování, nic, co by mohlo vypadat na nějaké komplikace. Z úst Ježíšových žalobců se ozývá slovo Galilea. Toho se Pilát chytí. To je ono, Galilea! Tam je přece Herodes. Ať ho tedy soudí Herodes! Tím se ho zbavím a navíc udělám Herodovi, s nímž nemám nejlepší vztahy, laskavost. A tak Ježíš putuje od Pilátova soudu k Herodovi. Když se vrátí zpět, Pilát je nadále ve stejném duševním rozpoložení. Tenhle Ježíš je nepochybně nevinný. Co proti němu mají ti povykující kněží? Pilát to neví, ani ho to nezajímá. Chce s celou záležitostí skoncovat. Bude-li moci, zachrání Ježíše. Ale zároveň by si nerad rozhněval předáky synagogy a chrámu. Navrhne jim tedy Ježíše zbičovat a propustit na svobodu. Kněžím a farizeům to však nestačí, chtějí Ježíšův život. Pilát si neví rady. Navrhne tedy lidu Ježíšovo propuštění jako velikonoční milost. Ale ani tenhle prostředek nepomáhá. Lid, podnícený kněžími, žádá propuštění Barabáše a ukřižování Ježíše. Pilát vůbec ničemu z toho, co se tam děje, nerozumí. Nejde mu do hlavy, že žádají milost pro zloděje a odsouzení nevinného. Politika Říma je však taková, že nejde proti zvykům a vůli ovládaných národů (pokud ovšem nejsou pro římskou svrchovanost nebezpečím). Pilát jako každý tehdejší správný pohan nechce žádné komplikace, pouze klid a mír. Spravedlnost? Co je to spravedlnost? Taková věc ho zanechává chladným. Dobrá, chtějí-li zabít Ježíše, nechť ho zabijí. Já s takovým barbarstvím nemám co do činění. A symbolicky si omývá ruce. Ale ještě jednou a naposledy se Pilát pokusí Ježíše zachránit. Dá ho zbičovat a zalitého krví jej vystaví lidu se slovy: „Zde máte toho člověka!“ A doufá, že krutý trest vykonaný na nevinném ztlumí nepochopitel114
Deník duchovních cvičení
nou zuřivost poštvaného davu. Ale ani to nestačí. Pilát se snaží skoncovat s touhle záležitostí. Ať si ho tedy zabijí. „Vezměte si ho a ukřižujte ho.“ Oni však žádají, aby Ježíš byl formálně odsouzený. Pilát projeví poslední snahu. Obrací se k Ježíši a ptá se ho: „Odkud jsi?“ Třeba záležitost původu a narození by Pilátovi mohla poskytnout záminku k jinému usměrnění soudního procesu. Ježíš mu však neodpověděl. Proč? Pilát ho vybízí: Mluv, mohl bych tě zachránit. Ježíš na to říká: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ Pilát nadále chce zachránit Ježíše. Nepochybně pomocí jediné kohorty vojáků, kteří by vyklidili náměstí a uvěznili pomlouvačné kněze, by Pilát dokázal umlčet lid a klidně propustit Ježíše na svobodu. Ale právě to nemíní a nechce udělat. Politikou a smýšlením římského impéria je toto: žádné spory, žádné zmatky, pouze mír, i za cenu popravy jedince. Pilát se nakonec rozhodne vydat Ježíše k ukřižování. Ježíš umírá kvůli zlobě a nenávisti Židů a kvůli osobité politice římského impéria. A všichni mučedníci umírají kvůli téže politice. Dopisy z Bythinie od Plinia Mladšího zaslané Trajánovi jsou toho vzácným dokladem. Plinius se táže Caesara: Co si mám počít s křesťany? Odpověď zní: Nic, pokud nedochází k pohoršení. A být tvrdý, kdyby došlo k narušení pořádku. Židé si na Pilátovi vynutí Ježíšovo odsouzení. Přinutí ho k osudovému činu, ke skandálu, k odsouzení nevinného. A Pilát nevinného odsoudí. Jak běžné je to v té době, jak běžné je to u tohoto národa. Ježíš však v celém tom procesu zachovává ušlechtilý postoj: mlčení, pravdu, odevzdanost, odpuštění, smilování. Stejný postoj mučedníků. Mučedníci byli vyznavači víry nejen skutkem, ale proto, že ve všem a za každou cenu napodobovali věrně chování našeho Pána. Toto věrné napodobování bylo z valné části příčinou neslýchaného triumfu a šíření křesťanství. Ve výstupu 115
Příběh konverze
Ježíše a Piláta jsou obsaženy – uložené Kristem-Bohem – všechny zárodky, které měly bezprostředně vyrašit a vykvést dokonce v samotných domech římské šlechty. Kdoví, zda nějaký Pilátův syn nebo vnuk se nestal křesťanem!
116
