Deník Aloise Kráčmery – v kraji hudebních nástrojů Dnes jsem si v novinách při odpoledním kouření své milované dýmky přečetl o nevalném vzduchoplaveckém pokusu ve městě Kraslice (Graslitz). Ve čtvrtek 23. května 1895 se pokusil majitel cirkusu a vzduchoplavec Strohschneider vystoupit do výšek našeho nebe. Při plnění balonu však oheň vypálil v balonu několik děr a balon se vznesl pouze mírně a po 300 metrech od místa vzletu uvízl na střeše domu Václava Schula. Vzduchoplavec utrpěl lehká poranění, spustil se po ochranném lanu dolů a vrátil se pěšky do cirkusového stanu. Jistě všichni pochopí, že musím zdejšímu obyvatelstvu ukázat pořádný let. Vyrazil jsem proto směrem ke Krušným horám (Erzgebirge). Očekával jsem pouze hornatou krajinu, kde se těží různé rudy, lidé pracují na poli a v lese. Ale duch tohoto nezapomenutelného kraje si mne navždy získal.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- přivítání Při letu západním směrem se pode mnou klikatila řeka Ohře (Eger), na které leží město Sokolov (Falkenau) a v dálce se tyčila hradba Krušných hor (Erzgebirge). Nejvyšší horu Klínovec 1244 m n. m. jsem měl sice jako na dlani, ale k cíli mé cesty mne vedla řeka Svatava (Zwodau). V údolí této říčky, na jaře je prý nebezpečnou řekou, leží město Kraslice (Graslitz). Základem jména bylo staroněmecké graz, značící jehličnatou křovinu nebo špičatý les. Kraslickým průsmykem vedla prastará obchodní stezka z Německa do České kotliny. Již zdaleka jsem slyšel zvuk hudby. Velice mne to ve zdejším drsném kraji překvapilo. S pusou dokořán, málem mi vypadla fajfka, jsem sledoval obrovskou hudební slavnost. Nádherná událost. Lepší přivítání jsem nemohl očekávat. Sice mne nečekali, ale slávu jsem si užil.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- hudební nástroje Kraslice
Velice mne zaujalo velké množství rozmanitých hudebních nástrojů. Od nedaleko stojících mužů jsem se dozvěděl, že všechny pocházejí z místních dílen. Mezi největší zdejší výrobce dechových hudebních nástrojů patří firma Bohland a Fuchs, která tento název nese od roku 1870 a jako první mezi krušnohorskými podniky zavádí ve výrobě parní stroj. Kolem roku 1900 zde byla vyrobena subkontrabasová tuba, která váží 80 kg, je 2,40 m vysoká a délka tubusu činí 13,68 m. Další výrobci nástrojů byli například Heinzmannové, A.K.Hüttel, Kohlertové, Riedlové a Johann Langhammer, který přinesl do Kraslic výrobu nového nástroje, ústní harmoniky. Tato práce zajišťovala obživu mnoha rodinám.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- Richard Jakob Ritter von Dotzauer Po zpěvu a tanci mi vyhládlo. Kousek od náměstí jsem zahlédl vyzdobený hotel Köhlert . Všechny stoly byly obsazeny, pouze u muže s knírem bylo jedno místo volné. Objednal jsem si výborné místní pivo, něco k jídlu a s chlapíkem jsme se dali do řeči. Navzájem jsme se představili a promluvili o práci a koníčcích. Se zájmem poslouchal o mém létání a rozpovídal se také o sobě. Richard Dotzauer studoval v Plzni, Chebu a ve Vídni. Později se stal obchodním zástupcem vídeňského velkoobchodního domu Schöller. Procestoval celou rakouskou monarchii. Oženil se s dcerou císařského rady, obchodníka Josefa Dotzauera. Brzy se stal nejpřednějším obchodníkem v Praze a jedním z nejmajetnějších mužů v zemi. Byl mimo jiné ředitelem Hypotékové banky, Pražského úřadu strojových staveb a správním radou Eskomptní banky. Do roku 1862 zasedal v českém sněmu. Stal se dobrodincem Kraslic. Jeho zásluhou byla v Kraslicích zřízena 1865 hudebně - nástrojařská škola. Zasadil se o stavbu železniční tratě z Prahy do Chebu a ze Sokolova do Kraslic. Roku 1874 získal Řád Františka Josefa a byl povýšen do šlechtického stavu.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- paličkování
Po dobrém obědě v hotelu Köhlert jsem chtěl poznat další zajímavosti zdejšího kraje. Na cestu jsem se zeptal krásné ženy, na které mne upoutaly nezvyklé šaty. Byla na nich nádherná výšivka a paličkovaná krajka. Takovým dárkem bych si u své ženy polepšil, pomyslel jsem si. Dozvěděl jsem se, že tyto výšivky se vyrábějí právě v Kraslicích a v okolních obcích.
Paličkování je nákladná textilní technologie, kterou se dá ve zboží vytvářet velké množství vzorů. První písemné doklady o paličkování jsou knihy o vzorování z 16. století. Paličkovaný výrobek vzniká nejméně ze dvou systému nití, osnovy a útku. Z původního ručního paličkování se vyvinuly tzv. bobinové stroje (vynalezené v Anglii začátkem 19. století). Kotoučová cívka (bobineta) se provléká šikmo k osnově a bobinetové nitě se kolem ní ovíjí. V okolí Kraslic převažovala ruční výroba. Podnikatel Wilhelm Schulz najal cestující agenty, vybavil je vzorníky a obchod se rozrůstal. Paličkováním krajek a výrobou výšivek se v této oblasti živily celé rodiny.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- perleťářství Mé kroky mne vedly do obchodu pana Schulze na náměstí, kde jsem pro svou milovanou manželku zakoupil nádherný paličkovaný límeček. Mezi vystaveným zbožím mne zaujaly knoflíky z perleťoviny. Podobně jako krajky se vyráběly po domácnostech.
Knoflíky se z perleťoviny vykrajovaly speciálně uzpůsobeným soustruhem na nožní řemenový pohon (šlapalo se jako na šicím stroji). Po vykrojení se obrušovaly, omývaly a děrovaly. Ženy a děti je třídily podle velikosti a barevného odstínu a nakonec je přišívaly na kartóny. K docílení co nejvyššího lesku se knoflíky 2-3 dny leštily směsí sody, jemného písku a vody ve velkých otočných bubnech na vodní pohon. Soustruhy byly dosti drahé a v rodinách se dědily. Výrobci dostávali od faktora příděl perleti kolem 50kg. Perleť se dovážela z Perského zálivu, Indie, Indonésie. Výdělky knoflikářů byly nízké, z této nevelké částky mnohdy musely žít celé rodiny. Hotové zboží se vyváželo ponejvíce do zemí orientu a do Jižní Ameriky. V samotných Čechách byl odbyt malý, protože trh zde nabízel levnější knoflíky z papíroviny, kovů, celuloidu a kosti.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- Julius Meinl
Dárek pro ženu jsem koupil a dostal jsem chuť na svou dýmku u šálku dobré kávy. Káva a Meinl jsou dva neodlučné pojmy. V celém světě uznávaný obchodní a podnikatelský rod Meinlů pochází z Kraslic.
Julius Meinl se narodil v Rathausstrasse (na pravé fotografii je rodný dům J. Meinla vpravo). Obchodníkem se vyučil v Praze a odtud odešel do Vídně, kde si otevřel obchod s potravinami. Začal míchat směsi kávy podle vlastních receptur. Brzy pochopil, že pražená káva je stále oblíbenějším nápojem. V roce 1898 měla firma pouze 5 filiálek, ale na začátku první světové války bylo po celé monarchii 150 obchodů a firma stále rostla.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- Hradiště (Hausberg) Posílený kávou jsem se vypravil na další prohlídku. Městský okrašlovací spolek zřizoval v okolí park a vyhlídková místa. Jedním z nich je vrch Hausberg, který jsem navštívil. Z vyhlídkového altánu jsem viděl nejenom Kraslice, ale také německý Klingenthal.
Kraslický hrad mne nepřivítal v plné kráse, protože je již v troskách. V dobách své slávy bránil obchodní cestu, která vedla při řece Svatavě. Staré opevnění bylo ve 2. polovině 13. století přebudováno a byl zde vystavěn hrad, který je v nejstarších listinách nazýván Novým domem (Neuhaus). Z dávného hradu jsem zahlédl zbytky hradeb a kruhovou baštu. Prý jsou tady ale ukryté poklady, které nahromadili loupeživí Reitenbachové. Možná se po nich podívám příště. Od hajného jsem se ale dozvěděl pověsti o stříbrné kouli a další o černém kůzlátku. A hurá zase jinam. Vznesl jsem se nad Kraslice a zamířil směrem na Rotavu.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- Rolava (Saursack) Na Rotavu jsem letěl přes Rolavu (Sauersack) a Přebuz (Frühbuss). Název Sauersack byl odvozen od polohy v bažinatých loukách. Osada byla založena v polovině 17. století. V okolí se rýžoval cín. Úpadek hornictví v 19 století nutil obyvatele hledat nové zdroje obživy. Bylo to převážně paličkování krajek, vyšívání tylu a výroba perleťových knoflíků, které jsem obdivoval v Kraslicích. Navštívil jsem zde jednu rodinu, která se živila výrobou knoflíků. Po této zajímavé přestávce jsem pokračoval na Rotavu.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- Rotava (Rothau)
Přeletěl jsem Sklenský vrch (Glasberg) a byl na Rotavě. .
Od 17. století se stala významným střediskem železářství. Rotava patřila mezi první místa v Evropě, kde byl uplatněn vynález pocínování plechu. Značný rozvoj Rotavy přineslo zřízení válcovny na tyčové železo v r. 1861. V r. 1880 byla otevřena nová válcovna na plech a v r. 1889 nová ocelárna s martinskou pecí. K dalšímu rozvoji výroby přispěla i první světová válka. Rotavské železárny byly v té době jedinou továrnou v Rakousku-Uhersku, kde se vyráběly plechy na konzervy. Hlučných fabrik již bylo dost, a proto jsem se vydal na další let. Tentokrát do Jindřichovic.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- zajatecký tábor Jindřichovice Při přeletu nad Jindřichovicemi(Heinrichsgrün) jsem si všiml mnoha budov obehnaných ostnatým drátem. Přistál jsem na nedaleké louce a šel jsem se poptat. Zjistil jsem, že je to zajatecký tábor. Bylo tam uvězněno přes 40 000 ruských a srbských zajatců. Hrůza. Zajatci se tam cítili jako na Sibiři. Dozvěděl jsem se, že je tam 100 obytných domů ve čtyřech skupinách, centrální uprchlické zařízení s umývárnou, prádelnou a skladem, šest baráků s posuvnou střechou a 1 kuchyně, sedm baráků pro důstojníky, kanceláře, důstojnická stravovna, kuchyně, stáj, poštovní úřad, 1 barák pro nižší důstojníky. Z tohoto smutného místa jsem raději rychle uletěl směrem na Luby ( Schönbach).
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- Vysoký Kámen (Hoher Stein)
Cestou na Luby jsem asi po hodině letu pod sebou zahlédl velmi hezkou restauraci. Najednou jsem dostal hlad. Protože ale kolem nebylo žádné místo na přistání, musel jsem přistát na louce asi 100 metrů od restaurace. Vlastník restaurace pan Lorenz mne osobně přivítal. Vykouřili jsme oblíbené dýmky a něco pojedli. Pak mne vzal pan Lorenz na malebnou skalní vyhlídku Hoher Stein, odkud byl rozhled na Krušné hory, Smrčiny, Slavkovský les i Český les. Nedaleko jsem již viděl Luby. Před cestou mi pan Lorenz pověděl ještě o skřítcích, na které bych zde mohl narazit. Rozloučili jsme se a já vyrazil směrem k Lubům.
Záznam v deníku Aloise Kráčmery- Luby (Schönbach)
Od Vysokého kamene mne vítr odnesl až na západ Krušných hor, do malého města jménem Luby. Přistál jsem u krásné hudební školy, před kterou stála skupina dětí. Udiveně na mě zíraly a začaly se mě vyptávat na můj balón. Všechno jsem jim o něm řekl a začal jsem se na oplátku ptát já. Protože to byly velmi milé děti, řekly mi o škole a městečku úplně všechno.
V Lubech se staví kvalitní mistrovské nástroje hlavně zásluhou dynastie Plachtů a velice známé jsou houslařské rody Sandnerů, Hoyerů a Schusterů, které vlastně zakládali proslulou Schönbašskou houslařskou školu. Postupem času ale začíná převažovat výroba lacinějších školních nástrojů, a to do budoucna vrhá stín na mistrovskou práci v Lubech. V roce 1873 je založena hudební škola, která se postupně přeorientovala na školu houslařskou. Kromě mistrů houslařů tu začalo pracovat stále větší množství výrobců, jejichž manufaktury pracovaly na základě dělby práce a vyráběly laciné školní nástroje. Ve druhé polovině 19. století získala výroba školních nástrojů průmyslový ráz a podílely se na ní i ženy a děti.
Letu zdar! A.K.
