Den Ostravy na Vltavě. Mezinárodní hudební festival Rozhlasový podzim. Den s Karlem Hynkem Máchou

3/10 25. 9. Den Ostravy na Vltavě 12. 10. – 16. 10. Mezinárodní hudební festival Rozhlasový podzim 13. 11. Den s Karlem Hynkem Máchou

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

Niké Pavla Krbálka v Lucernu Foto: Jiří Kamen

STRANA

07

04

02 CHARLES MACKERRAS

12 SOŇA ČERVENÁ

HRUBÍNOVSKÝ SOUZVUK

DEN OSTRAVY

15 14

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

POLEMIK HERMANS

18

17

TÝDEN SLOVENSKÉ KULTURY

STRINDBERGOVA HRA SNŮ

25

16 20 NOVÁ HRA DANIELY FISCHEROVÉ

28

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PROGRAM STANICE ČRO 3–VLTAVA KLUB VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

22 BEATLES A BEATLEMÁNIE

29

38 40 46 47

24 VÍKENDOVÁ IMPROVIZACE

32

VÍNO VE SVITU MĚSÍCE

ROZHLASOVÝ PODZIM

35 33

strana strana strana strana

23 AKVÁRIUM

DĚTSKÝ ROZHLASOVÝ SBOR

ROZHOVOR S IVANEM MORAVCEM PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY

— LUKÁŠ HURNÍK —

BRITSKÝ ROK

26

REGIONY

s Karlem Hynkem Máchou, jehož 200. výročí výrazně ovlivní podzimní program Vltavy, jsou spojeny různé mýty. Téměř vše, co se o tomto romantickém literátovi traduje, je poznamenáno rozličnými představami, které si do jeho osobnosti vkládáme. Sám básník by asi proti mnohým z nich bojoval. Český rozhlas také bojuje proti mýtům. Stále například musíme připomínat, že nejsme státním rozhlasem, nebo ryze informačním médiem. Musíme připomínat, že si nás platí sami posluchači, abychom pro ně připravovali různorodý program, který jiná média nemohou nebo nechtějí nabízet. Vltava má v rozhlase za úkol starat se o kulturu, o umění. Může to dělat jen proto, že existuje vyspělé publikum, které o její relativně náročný program stojí. Rozhlasoví tvůrci a posluchači nesou svým způsobem společnou zodpovědnost za to, aby dílo takových umělců, jakým byl Mácha, bylo i nadále součástí našeho přematerializovaného světa.

RADOBŸL

11

08

VÁŽENÍ POSLUCHAČI,

STOLETÍ RYB

06

SILNÝ HLAS KARLA HYNKA MÁCHY

1

SETKÁNÍ S HUDBOU

PAVEL KRBÁLEK

37 HUDEBNÍ FÓRUM

PROFIL

STRANA

2

SIR

CHARLES MACKERRAS (1925–2010) „Byl jsem jako omráčený. Vždycky si budu pamatovat ten neuvěřitelný první akord, vycházející z orchestřiště Národního divadla, akord b moll, který začíná neslyšně, ale pak víc a víc sílí, až se nakonec rozvine do nádherné hudby. Káťa Kabanová na mě tehdy měla ohromný vliv. Nikdy na to nezapomenu!“

Advokát Janáčka, milovník Mozarta a dědic Talicha Ten akord otevřel Charlesi Mackerrasovi zázračný svět, který se z jeho života už nikdy neztratil. Janáčkova hudba ho magicky vtáhla, studoval ji tak důkladně jako málokdo a seznamoval s ní celý svět. Za jednoho z největších Janáčkových interpretů byl považován plným právem. Ale zpět do orchestřiště Národního divadla. Ten nezapomenutelný večer 15. října 1947 byl pro mládence, který přijel z Londýna do Prahy na studia, magický ještě jednou věcí – představení Káti Kabanové řídil Václav Talich. Další osudové setkání. Mackerras se k legendárnímu českému dirigentovi nikdy nepřestal hlásit jako ke svému učiteli. A před pražskými koncerty s oblibou oznamoval, že Dvořáka, Smetanu či Suka se chystá hrát tak, jak se to naučil u profesora „Thálicha“ (abychom připomněli i jeho charakteristickou

T

češtinu). Česká hudba si Charlese Mackerrase ráda osvojila jako svého dvorního interpreta, což by však nemělo zakrýt jeho bohatou uměleckou činnost spojenou se jmény G. F. Händela, W. A. Mozarta nebo B. Brittena.

VÍTĚZNÝ ÚNOR Charles Mackerras se narodil v Americe, od tří let vyrůstal v Austrálii a k hudbě utekl. I když začal v sedmi letech hrát na housle, v osmi zhudebňoval verše a ve dvanácti napsal klavírní koncert, rodiče si pro svého nejstaršího syna přáli povýtce praktičtější a jistější povolání. King’s School v Sydney, kam ho zapsali, vychovávala hlavně budoucí právníky a přála spíš sportu než umění. Mladý Mackerras si však s chutí zasportoval, pouze když ze školy utíkal. Činil tak pravidelně, až byl nakonec vyloučen. V šestnácti letech je z něj konzervatorista, studuje hoboj, klavír a kompozici. Sní ovšem o dirigování. V únoru 1947 se sny začínají plnit. Pro začátek Charles nastoupil na loď, která ho dovezla do Británie. Evropská kultura ho přitahovala a bylo mu jasné, že bude mít mnohem lepší příležitost umělecky růst. Jako hráč na hoboj a anglický roh se uchytil v londýnském divadle Sadler’s Wells. Z něj se později stane Anglická národní opera a Mackerras bude jejím šéfem. Ale to předbíháme. Jednoho dne učinil mladý hobojista osudovou obchodní transakci: v antikvariátu zakoupil partituru Dvořákovy Sedmé symfonie a šel si ji „číst“ do kavárny v Kensingtonu. Dál už to bylo jako ve filmu: „Vidím, že se zajímáte o hudbu mojí vlasti,“ usmívá se jeden z hostů, český violoncellista Josef Weisslitzer, který za války emigroval do Anglie. Od něj se Mackerras dovídá o stipendiích British Council, díky kterým může několik studentů zamířit do Československa. Za kým jede Mackerras? Od Weisslitzera ví, že nejlepším československým dirigentem je muž jménem Talich. Tedy za ním!

PROFIL

STRANA

ŠEDESÁT LET S TAKTOVKOU

Podzim 1947 je doba, kdy má Václav Talich skutečně napilno. Vede Český komorní orchestr, diriguje Českou filharmonii a je šéfem opery Národního divadla. Adeptům dirigování nemá čas se věnovat, ale všem doporučuje, ať se účastní jeho zkoušek. Chodí na ně i hubený, „ušatý“ Australan. Je mu právě dvaadvacet. Nejsilnější zážitky? Beethovenova Velká fuga, Mozartovy Maličkosti, Schubertova Pátá symfonie, Debussyho Pelléas a Mélisanda... a samozřejmě Káťa Kabanová. Na Akademii múzických umění krom toho studuje u profesorů Doležila a Dědečka a horlivě se učí česky. Má tři zdroje: jazykové příručky, české přátele a Dobrého vojáka Švejka. Blíž vysněnému učiteli dirigování se dostává až po komunistickém puči v roce 1948. V době, kdy se Talich vzpamatovává z prosincového záchvatu mrtvice i z poúnorového zákazu veřejné činnosti. „Jezdíval jsem třikrát týdně autobusem ze Smíchova do Berouna, abych s Talichem soukromě studoval. Tam byl na vše čas. Ve vile nebyl telefon, nikdo Talicha nerušil, mohli jsme celý den debatovat. Přinesl jsem třeba různé smyky do Wagnerovy Siegfriedovy idyly nebo Mozartovu Symfonii g moll. Tu jsme probírali velmi důkladně a partituru s jeho poznámkami dosud používám.“ Necelý rok strávený v Československu ovlivnil Mackerrasovu dráhu naprosto zásadně. Dal jí směr, který by asi jinak neměla. Nešlo přitom jen o Janáčkovu hudbu, ale také o uměleckou etiku, jíž se učil u Václava Talicha a o které si později také dopisovali. „Píšete, že se musíte duchapřítomně a bez zvláštních příprav postaviti k pultu, abyste převzal věc Vámi nestudovanou,“ čteme v Talichově dopise z ledna 1949. „Věřte, že nic Vás nepřivede rychleji k získání sebevědomí, které je dirigentu tak nutné, jako tato cesta. Ovšem bylo by chybou, kdyby Vás vedla jedině k důkazu, že se nebojíte, neboť tam začíná nebezpečí rutiny, která je sama o sobě účelem a která může být za určitých okolností umělcovou smrtí. My totiž jsme takový zvláštní konglomerát sebevědomí a pokory, nebojácnosti a strachu (to první potřebujeme ve styku s ansámblem, se kterým máme studovati, toho druhého je třeba v tichu vlastní pracovny, kde nás velikost uměleckého díla zavazuje ke skromnosti), že každé přebujení jedné z těch kontrastních vlastností ohrožuje činnost dirigentovu.“

Po návratu z Prahy je Mackerras opět v Sadler’s Wells a prosazuje se jako dirigent. Händel, Gluck, Mozart, Donizetti... a v roce 1951 britská premiéra Káti Kabanové, později Věci Makropulos (1964) a Z mrtvého domu (1965). Při zachování vší úcty FOTO — ZDENĚK CHRAPEK

SEBEVĚDOMÍ A POKORA

3

se dnes operní Janáček tolik hraje. (Jen v Čechách z něj má obecenstvo pořád strach...) V letech 1954–56 byl Mackerras hlavním dirigentem orchestru BBC, ve stejné době intenzivně spolupracoval s Benjaminem Brittenem, v roce 1963 debutoval v Covent Garden (Lady Macbeth Mcenského újezdu), o devět let později v Metropolitní opeře (Orfeus a Eurydika), sedm roků vedl Anglickou národní operu (1970–77). Roku 1973 řídil první koncert ve slavné budově opery v Sydney, o sedm let později byl prvním ne-Britem, který uzavíral BBC Proms, v roce 1991 znovuotevíral pražské Stavovské divadlo inscenací Dona Giovanniho. V posledních dvaceti letech svého života úzce spolupracoval se Skotským komorním orchestrem, Welšskou národní operou a operním domem v San Franciscu, pravidelně dirigoval Orchestr věku osvícenství, Philharmonia Orchestra, Českou filharmonii. A až do své sedmdesátky byl kapitánem milované „janáčkovské“ jachty, kterou pojmenoval Emilia Marty. Pořád energický, usměvavý, neúnavný, nadšený.

MACKERRASOVA ULICE

a obdivu polemizuje s Talichem a českou interpretační tradicí, která Janáčkovu hudbu (především orchestraci) upravovala, aby umenšila její příkrost a drsnost a aby „lépe vyzněla“. Mackerras znovu a znovu studoval prameny, až nakonec připravil edice Janáčkových oper, co nejvěrnějších skladatelovu originálu. Když v roce 1982 ve světové premiéře nahrál původní verzi Janáčkovy Její pastorkyně oproštěnou od všech nánosů a retuší, s nelíčeným údivem se ptal: „Nerozumím, proč to už dávno neudělali čeští muzikologové a dirigenti?“ Naštěstí to udělal on a je velkou Mackerrasovou zásluhou, že

Sir Charles Mackerras zemřel 14. července 2010. Naposledy dirigoval 12. 6. v Glyndebourne Cos fan tutte. Mozarta měl přitom rád stejně jako Janáčka, jen vždycky říkával: „Mozart nepotřebuje, abych komukoli dokazoval, že je to skvělý skladatel. Janáček to potřeboval.“ Se svojí velkou hudební láskou se Mackerras rozloučil letos na jaře nastudováním Příhod lišky Bystroušky v Royal Opera House. Neodehrály se už bohužel plánované letní koncerty na BBC Proms 2010, ani jeho 56. umělecká návštěva na Edinburském festivalu. Nebude už dirigovat ani koncem září Berlínskou filharmonii, ani začátkem října Českou filharmonii... Alan Charles Maclaurin Mackerras se narodil 17. 11. 1925. Vždycky s humorem vzpomínal, jak přijel po válce do Československa: „... a viděl jsem kolem sebe ulice s názvem 17. listopadu. Opravdu mě potěšilo, že si všude tak cení zrovna mých narozenin!“ Nedožité pětaosmdesátiny sira Charlese Mackerrase připomene stanice Vltava sérií pořadů 17. listopadu 2010. Třeba se časem dočkáme i Mackerrasovy ulice... € Petr Kadlec

VÝROČÍ

STRANA

4

SILNÝ HLAS KHM

200 LET KARLA HYNKA OD NAROZENÍ

MÁCHY Stojí před námi jako živě přítomný, současný autor čteného, inscenovaného i zfilmovaného díla, jakýsi Jan Křtitel české poezie, rozervanec i ironik, vášnivec i žárlivec, dandyovský kumpán v knajpách i bloumající samotář po hradních zříceninách, náladový, iracionální i systematicky pedantický, do sebe pohroužený tulák s pláštěm s výraznou červenou podšívkou a sešitem v kapse. Neklidný duch podivuhodně blízký naší roztěkané době. Narodil se před dvěma sty lety, dožil se pouhých šestadvaceti let a přesto o Karlu Hynku Máchovi můžeme s Janem

S

Mukařovským říci: „Dnešní člověk potkává se s Máchou tváří v tvář jako se současníkem“ a s Janem Čepem opakovat: „Máchova vnitřní situace je typickou situací moderního člověka, ocitá se v strašné samotě, sám stín mezi stíny, jsa rván nekonečnou tesknotou ze všeho, co pomíjí a jde z marnosti do marnosti.“ Kolem života a díla legendárního českého romantika, obestřeného odedávna dráždivým tajemstvím, se kumulovalo vždy mnoho hypotéz, dohadů, legend a výmyslů, toužících toto tajemství poodhalit. Literární badatelé (z nichž nejvýznamněji Karel Jánský) již řekli

VÝROČÍ

k věci pravděpodobně vše. Máchovo dílo bylo vydáno, leckteré literární zlomky rekonstruovány, šifrované deníky rozluštěny, nejintimnější zápisky odtabuizovány.

SVĚTLO A TMA Patrně o žádném jiném českém básníku nebylo napsáno více než o Máchovi. Víme, kolik toho na cestách vypil, koho a jak miloval, nad jakou očnicí byl zraněn, proč si nechal v Benátkách čistit boty, čteme detailní rozbory jeho veršů, mámivé melodie, a intimních deníkových zápisů; přetahovali se o něj surrealisté, metafyzici, historičtí materialisté i vlastenečtí kýčaři, odvrhli ho omezení Tomíčkové, ale později i Ladislav Klíma a Otokar Březina. Přesto před námi stojí básník a jeho dílo jako základní kámen české literatury v tajemném přísvitu, kladoucí znovu i nově otázky a rozdírající naši mysl, jak přesně postihl Miloslav Topinka: „V české poezii se po dlouhé době naprosté hluchoty objevuje člověk s tak nezvykle zjitřenou citlivostí, o níž svědčí jeho texty. Tragika? Drama? Důsledné vyhrocení protikladů, až na ostří nože? Mácha se dotýká těch nejzákladnějších otázek, které si poezie, umění klade od chvíle, co je člověk člověkem. Co je člověk? Odkud přichází? Kam směřuje? Co je smrt? Co je za smrtí? Co je láska? Co může láska v tomto světě? Máchova poezie je nabitá protiklady. Ale ty se nevylučují. Tak jako se nevylučuje světlo a tma, den a noc.“

TRUDNÁ KOMNATA Máchovou „dílnou“, v níž vznikalo jeho dílo, byla úzká a temná síň za bytem rodičů na dnešním pražském Karlově náměstí. Rodiče měli v předním domovním traktu krupařský krámek

STRANA

a za ním kuchyňku, kterou sami obývali. Ale Karlovo náměstí není rodným distriktem Máchovým. Tím byla Malá Strana a jednopatrový dům na Újezdě, kde se v pátek 16. listopadu 1810 narodil jako Hynek (podle německého zápisu v matrice Ignaz) a ještě téhož dne byl pokřtěn. Máchovým rodičům se zprvu vedlo obstojně, avšak po vydání finančního patentu roku 1811 a zejména po neúrodě v roce 1816 se rodina zachraňovala jen tím, že dosazovala ze skromného jmění, jež přinesla věnem Máchova matka Anna. Máchovi se stěhují do lacinějších bytů, z Malé Strany do čtvrti chudých rozkládající se kolem Petrského náměstí a nakonec na „Karlák“, kde dnes, na dávno již přestavěném domě, můžeme číst Máchovskou pamětní desku. Básník v rozhovoru se Sabinou vědomě spojil temné kontury své poezie se stísněným příbytkem tohoto bývalého dobytčího trhu: „Za to nech trudná komnata odpovídá.“ Na počátku své umělecké cesty (rok 1830), kdy po školních veršovaných pokusech v němčině v sobě objevuje českého básníka, je Máchovi dvacet let. Má za sebou kvalitní novoměstské piaristické gymnázium a chystá se na dvouletý kurs filosofie, později studuje práva, aby po jejich ukončení nastoupil do zaměstnání na svoji první a zároveň i poslední štaci jako koncipient v Litoměřicích, kde také předčasně umírá z 5. na 6. 2. 1836.

ŽHAVÉ OKUJE NITRA V roce 1860 má tedy před sebou pouhých šest let života, ve kterých vznikne celé jeho literární (a nezapomínejme ani na kresby hradů spatřených) dílo. Pro nějakého autora by to bylo příkře málo, ale pro zralého Máchu s rozhledem po evropských literaturách to byl

čas určený právě k tomu, aby mohl vychrlit či přímo vyvrhnout žhavé okuje svého nitra. Mácha se dlouho „vybíjí“ v drobných textech, jako kdyby se nemohl soustředit na něco většího. Posedle se toulá krajinou. S pedanterií sobě vlastní si vede přesné zápisky, kolikrát který hrad navštívil. Prochodí Čechy křížem krážem, dvakrát absolvuje pouť krkonošskou, o prázdninách 1834 podniká s přítelem Antonínem Štrobachem velkou pěší pouť přes Alpy do Benátek a odtud do Lublaně a Štýrského Hradce. Píše historické prózy, které nejdříve zůstávají v torzech, ale pak se rozhoduje skloubit všechny do románu Kat. Píše Pouť krkonošskou, básně, hraje jako ochotník divadlo u Kajetánů, seznamuje se s Lori Šomkovou, v listopadu 1834 si poprvé načrtává Máj, který pak knižně vychází v autorově úmrtním roce a dostane se mu v literárních kruzích tak přízemní a provinční reakce. A pak to jeho poslední vydechnutí v litoměřickém podnájmu s kouřícími kamny a neustálým průvanem a poslední rozepsanou básní zastrčenou v kapse začouzeného kabátu.

MÁCHOVSKÝ VLTAVSKÝ DEN Máchova posmrtná pouť časem a generacemi se neobešla bez řady zákrut a peripetií, nicméně postupně začaly jasně vystupovat ostré obrysy básnického génia a jeho nadčasového díla, ze kterého zvláštním tajemstvím nevyprchala energie ani síla obrazů. O rozhlasové „uchopení“ Karla Hynka Máchy se ve speciálním jednodenním vysílání pokusí 13. listopadu 2010 i Český rozhlas 3–Vltava. Z různých stran a úhlů budeme vstupovat do Máchových životních osudů, do jeho poezie, cestovních deníků a dramatizované prózy (uvedeme například

5

rozhlasovou adaptaci Máchova Kata v režii Josefa Henkeho), literární esejisté, básničtí klasici 20. století i současní poeti budou v osobních reflexích a vyznáních hovořit o „svém“ Máchovi, zalovíme v rozhlasovém archivu (záznam přenesení Máchových ostatků na Vyšehrad, proslulá Šaldova přednáška s kritikovým vášnivým boucháním do stolu ), sochař a portrétista Milan Knobloch poodkryje roušku tajemství Máchovy tváře, nemůžou chybět ani Máchovské inspirace v české hudbě (i té současné – Michal Rataj) a co by to byl za Máchovský den, kdyby nezazněl Máj, tentokrát v sugestivní rozhlasové inscenaci Josefa Melče s Radovanem Lukavským, Vladimírem Rážem, Josefem Somrem, Viktorem Preissem a Ladislavem Frejem z roku 1986. Rozhlasový redaktor, neustále navázaný na lidský hlas a zvuky, se nakonec táže, jaký mohl být Máchův hlas, uvyklý na veřejný zpěv a deklamaci veršů. A pak, po krátkém pátrání, nalézám odpověď ve vzpomínkách Máchovy nastávající Lori Šomkové: „Jednou jsme šli ze zkoušky do Celetné ulice do kavárny u Suchých. Tyl dal mně a Forchheimové přinésti čokoládu. Ostýchala jsem se, bylo to poprvé, kdy jsem byla mezi tolika mladými muži. Jeden z nich stoje o stůl se opíral a bedlivě mne pozoroval a konečně přistoupiv k nám praví: ‚Prosím, jen pijte panno, to vás příjemně zahřeje.‘ Byla jsem zjevem mladého muže tak zaražena, že sotva jsem odpověděla. To je pan Mácha, šeptla mi Lény F., ten bude hrávat hrdiny, má k tomu pěknou postavu a silný hlas.“ Hle, básníkův silný hlas promlouvá až k dnešku. € Miloš Doležal

PREMIÉRA

STRANA

položil několik otázek. Sešli jsme se na zahrádce jedné vinohradské kavárny. Skladatel na stůl rozložil rukopis Radob lu s vlastnoručně malovanou obálkou a zapálil si cigaretu. Můj první dotaz směřoval k tomu poněkud nezvyklému názvu...

Pocta

FOTO — VÁCLAV JIRÁSEK

MÁCHOVI Mezi kulturními institucemi, které si na podzim připomenou 200. výročí narození Karla Hynka Máchy, bude i Česká filharmonie. Dne 4. listopadu se v Rudolfinu uskuteční koncert, na kterém zazní díla tří českých skladatelů – Májová symfonie pro soprán, tenor, smíšený sbor a orchestr Vítězslava Nováka, kantáta Máj pro baryton, recitátora, mužský sbor a orchestr Josefa Bohuslava Foerstera a v premiéře zazní kompozice Radob l, kterou si Česká filharmonie u příležitosti básníkova výročí objednala u Vladimíra Franze. Vladimír Franz je nepřehlédnutelná tvář české hudební scény. Původně studoval práva, ale následně se začal věnovat výtvarnému umění a hudbě (skladbu mimo jiné studoval u Vladimíra Sommera). Konají se samostatné výstavy jeho obrazů, vytvořil hudbu

M

Vladimír Franz

pro řadu divadelních i rozhlasových inscenací, filmů, působí na AMU, kde přednáší vývoj a estetiku hudební dramatiky, ale věnuje se také tvorbě koncertních skladeb, baletů a oper. Jeho První symfonii nazvanou „Píseň o samotách“ uvedla Severočeská filharmonie Teplice, balet Zlatovláska zase Národní divadlo. Vladimíru Franzovi jsem u příležitosti uvedení jeho nové kompozice

Co to znamená Radobÿl a jak se skladba váže k Máchovi? Když se řekne Mácha, každému vytane na mysli Máj. A také se mnoho lidí pokoušelo jej zhudebnit. Já si myslím, že Máj má v sobě, stejně jako básně Jana Skácela, optičnost i akustiku, takže zhudebnit ho je možné, ale člověk tomu nic nepřidá. Ať to udělal kdokoliv, je to lepší nebo horší, ale novou dimenzi tomu nepřidal. Mě zajímal Mácha jako persona, která byla asi citově velmi vnímavá a rychle uvažující. Myslím, že byl energeticky velmi nabitý a na biedermeierovou společnost byl až příliš exaltovaný a působil trochu jako pankáč. Byla u něj také zvýšená citlivost na přírodní energie. Vyhledával určitá zajímavá místa a vybíral si patogenní zóny, kde se cítil dobře. A tak mě napadl název Radob l. Radobýl je, jak známo, vrch nad Litoměřicemi, kam Mácha chodil v poslední etapě života. Snad na každém kopci v Českém středohoří pípá hledačka min, protože tam bylo nějaké prastaré osídlení. Je to protínání komponentů Člověk, Země, Příroda, Tady, Teď a zároveň Dávno. Je to hodně dotýkané místo, za války byla pod Radobýlem zbrojovka. A je to také hezké slovo. Jenže když se řekne Radobýl, většina lidí by si asi představila další jadernou elektrárnu, tak jsem nad Y přidal dvě tečky. Je to pro odlišení, taková opticky-pocitová grafická asociace.

6

Jak ještě se Mácha promítá do skladby? Jedním z hlavních idiomů ve skladbě je Máchovo jméno: M(i)-A-CH-A. Je to kryptogram, ze kterého je odvozen veškerý tematický materiál. Notu M nemáme, tak jsem zvolil Mi, tedy tón E. To neznamená, že bych ty tóny neustále opakoval, pracuji s nimi ale docela intenzivně. Dalším sledem tónů je B-E-H, tedy běh. Mácha toho musel stihnout hodně, tak je to vše trochu ve spěchu. Šlo mi o to, vytvořit takový podivný balvan. Můžete něco říct o formě Radobÿlu? Skladba je napsána pro velký orchestr s rozšířenou skupinou bicích. Myslel jsem na to, že i normální zvukovostí se lze vyjádřit. Hledalo se už tolik nových zvukových možností nástrojů, že mi to často přijde otravné. Radob l má podtitul Hudební báseň, ale je to vlastně symfonická věta v rozšířené sonátové formě s introdukcí ve formě ronda. Ta introdukce působí jako scherzo a má posluchače svést na falešnou stopu. Přestože je v rychlém tempu, má podobnou funkci jako pomalé introdukce v Haydnových symfoniích. Je to takový motor, který se po dvou minutách zastaví a pak přijde vlastní skladba. To jádro s kryptogramem Máchova jména na sebe bere nejrůznější podoby – od takové „přírodní“, kde má podobu rytmicko-melodického pásma, po „sakrální“ tvar chorálního útržku. Expozice je něco jako vyhazování míčků, které v průběhu skladby člověk musí pochytat. A to se stane na konci skladby, kde se všechny podoby zpracování Máchova jména potkají i s hudbou té rychlé introdukce. € Josef Třeštík

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

STRANA

ÖDÖN VON HORVÁTH:

PROFESOR MORUS

STOLETÍ RYB

Prof. Ilja Hurník s režisérkou Markétou Jahodovou

Skladatel, klavírní virtuos, spisovatel, hudební pedagog, popularizátor – to jsou profese, kterými se profesor Ilja Hurník zapsal do českého kulturního života. V tomto výčtu chybí ještě jedna, velmi specifická činnost – autor rozhlasových her. Inscenace jeho hry Moli, hry o životě plném strachu, o životě molů pod sametovými kladívky, s Jiřinou Bohdalovou, Václavem Voskou a Milošem Nedbalem v hlavních rolích a v režii Jiřího Horčičky již stačila vstoupit do rozhlasových dějin. I další tituly, například Lov na pláč, Stradivariana, Hudebně doložený Ezop, si získaly přízeň posluchačů. Ve čtvrtek 11. listopadu ve 20 hodin si budete moci poslechnout zatím poslední, jubilejně dvacátou, hru Ilji Hurníka Profesor Morus. Také ona pracuje s hudbou jako s jedním z hlavních témat, také ona má v sobě plno humoru. I když svým laděním je spíše nostalgická. Hlavní postava Kamila v ní vzpomíná na své dětství, na setkání s klukem ze sousedství, hodiny klavíru a jednu velkou bouřku. Inscenaci nastudovala režisérka Markéta Jahodová. Ke spolupráci si přizvala Květu Fialovou, Josefa Somra, Aloise Švehlíka, Ladislava Trojana, Simonu Postlerovou, Tatjanu Medveckou, Věru Tichánkovou, Pavla Rímského a další. €

„Pokud se mě ptáte po mé vlasti, pak vám mohu říct následující: narodil jsem se ve Fiume, vyrůstal jsem v Bělehradě, Budapešti, Bratislavě, Vídni a Mnichově a mám maďarský pas – ale vlast? Tu neznám! Já jsem typický starorakousko-maďarský mišunk: maďarsko-chorvatsko-německo-český; jméno mám maďarské, rodnou řeč němčinu. Daleko nejlépe píšu německy, píšu nyní už jenom německy, náležím tedy k německému kulturnímu okruhu, k německému lidu. Ovšem pojem otčina (Vaterland), národnostně zfalšovaný, je mi cizí. Mojí otčinou je Volk,“ napsal Ödön von Horváth. To, že se čím dál tím víc cítil a byl světoobčanem, nepramenilo jen z jeho povahy a vůle. V roce 1929, kdy psal předchozí řádky, žil a úspěšně psal v Berlíně, který byl v té době považován za hlavní město evropského divadla. Ale konflikty s nacisty se množily. V restauraci například žádá, aby byl vypnut rozhlasový přijímač, který vysílal vůdcův projev, u soudu svědčí proti provokatérům, kteří vyvolali rvačku. V únoru 1932 prohledaly jeho dům SSmani a v dubnu byly jeho knihy demonstrativně spáleny na Královském náměstí v Mnichově. Jeho žádost o občanství byla opakovaně zamítnuta. V roce 1934 odjíždí do Vídně a stává se světoobčanem de facto. Horváth je znám především jako dramatik. V jeho svérázných „lidových hrách“ skrze vrstvu kolorovaného realismu vyvěrá nemilosrdná ironie a groteska. Nicméně za pozornost stojí i jeho próza. Franz Werfel o ní napsal, že převyšuje všechno, co vytvořil. Ivo Krobot si pro svou dramatizaci vybral první díl souboru Století ryb Mládež bez boha, který Horváth napsal v roce 1937 ve Vídni a vyšel poprvé v nakladatelství Allert de Lange v Amsterdamu. To, že musel vyjít za hranicemi není náhodou – román popisuje velmi jasně

nástup fašismu. Obsahuje kriminální zápletku, ale podstatnější je příběh jeho vypravěče, středoškolského profesora, který v sobě najde odvahu a vnitřní sílu k odpovědnosti za sebe i dění ve společnosti. Horváth tak znovu zpracovává téma víry a spravedlnosti jako před tím například v dramatu Soudný den. Druhou část diptichu tvoří próza Dítě naší doby (1938). 28. května 1938 se Ödön von Horváth sešel v Paříži s režisérem Robertem Siodmakem, který chtěl v Americe román Století ryb zfilmovat. Odpoledne před schůzkou shlédl v Cinema Marignan tehdejší filmový hit Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneye. Když se po sedmé hodině vracel pěšky do hotelu po ChampsElysées, zastihla jej prudká bouře. Větev, která se ulomila z kaštanu, pod který se schoval, ho zasáhla do hlavy. Byl na místě mrtev. Pro režiséra Ivo Krobota je jeho režie vlastní dramatizace románu Století ryb rozhlasovým debutem. Pro hlavní roli si vybral Vladimíra Javorského. Dále hrají Miroslav Táborský, Jan Hartl, Kryštof Hádek, Lucie Pernetová a další. Premiéru vysílá Český rozhlas 3–Vltava v sobotu 16. října ve 14 hodin. € Martin Velíšek FOTO — ARCHIV

ILJA HURNÍK:

7

Ödön von Horváth

DEN OSTRAVY

STRANA

8

hlavou v oblacích

OSTRAVA nohama v uhlí

Když do Ostravy přijedete od Beskyd a zamíříte do centra, projedete místem, kde nepoučený cestovatel získá trochu poděšený dojem, že se omylem dostal za tovární bránu. Vítkovické vysoké pece budete mít téměř na dosah pravé ruky a zážitek to bude překvapivý, byť ne tak impozantní jako v dobách, kdy vám téměř nad hlavou šlehaly barevné, pozemské peklo připomínající plameny. To vše v těsné blízkosti těžní věže dolu s přiléhavým názvem Hlubina. Do středu města to autem stihnete v neděli dopoledne přibližně za pět minut. Ostravané této výjimečné technické památce říkají ostravské Hradčany a na každý, byť jen šeptem a opatrně vyslovený návrh, že by se dávno nevyužívaná část továrny měla i pro svou náročnou údržbu srovnat se zemí, reagovali kdysi s velkou nevolí. (Vysoké pece nabízejí pravidelné prohlídky, v areálu dolu Hlubina se dnes pořádají koncerty a divadelní představení.) Nemusíte ale jet rovnou za nosem, zůstaňte ve Vítkovicích a projděte si domky dělnické kolonie a náměstí postavené z typických červených cihel. Přijedete-li do Ostravy od Opavy, vjedete přímo do památkové zóny, jež chrání ostravskou „sorelu“, tedy část městské čtvrti Poruba, která v padesátých letech byla postavena v duchu socialistického realismu, kopírujíc tak urbanismus sovětských měst.

K

I Nikita Chruščov byl prý porubskými podloubími, oblouky, dvory, budovatelskými sochami a sgrafity nadšen. No a pojedete-li do Ostravy od Hlučína, dostanete se nejdříve do ostravských Petřkovic s vrchem Landekem, kde si naši dávní předkové jako první prý opékali maso na uhlí. A hned poté uvidíte Přívoz, jehož část povýšil svým rukopisem vídeňský architekt Camillo Sitte. Na webových stránkách města se dočteme, že Ostrava má například nejvyšší radniční věž, nejstarší pěší zónu, největší hornické muzeum, nejhlubší uhelný důl, největší průmyslový památkový areál, největší expozici báňského záchranářství, nejoriginálnější pokojový orloj, největší přírodní koupaliště, největší univerzitní campus, největší bludný balvan, největší židovskou obřadní síň a taky třeba nejvyšší počet barů a hospod – o ostravské Stodolní, ulici, která nikdy nespí, neslyšel patrně jen málokdo. Ostrava má ovšem po většinu roku rovněž nejméně vhodný vzduch k dýchání, což taky patrně není žádným tajemstvím. Jistý zámořský vědec zabývající se životním prostředím údajně prohlásil, že dýchámeli to, co tedy prokazatelně dýcháme, měla by Ostrava být mrtvým městem. Nu – není, ba právě naopak. Během posledních deseti, patnácti let se stalo něco

podivuhodného. Občané města desetiletí označovaného jako ocelové srdce republiky, černé město nebo největší noclehárna v republice, lidé, kteří sem z nejrůznějších příčin přišli ze všech koutů převážně východní a jižní Evropy většinou jen na čas, aby nakonec zůstali natrvalo, ti všichni jako by si na dějinném přelomu dvou tisíciletí uvědomili, že tady jsou doma a že být někde doma něco podstatného znamená. Začali se zajímat o svou historii, bojovat za čistý vzduch, začali vydávat a hlavně číst knihy o Ostravě, začali se bouřit proti kácení stromů, proti zrušení knihkupectví Academia i literární kavárny, začali se zajímat, co a proč se v jejich městě má bourat a co a proč se má či zase nemá stavět, začali být hrdí na svou řeč, na svá divadla, na technické památky, na hornickou minulost a hlavně – sami na sebe. Ostrava prochází intenzivním procesem sebeuvědomování a sebepoznávání, jehož přirozenou součástí je například i kandidatura Ostravy na Evropské hlavní město kultury roku 2015. Zdá se možná podivné, že město s tolika sociálními problémy a špatným životním prostředím (dvakrát denně jsou na stránkách města aktualizovány informace o stavu znečištění ovzduší) touží po takové metě. Podivným, či snad dokonce absurdním se to však může jevit jen tomu, kdo o Ostravě nic neví, kdo podlehl klamu, že kultuře se může dařit jen na historicky cenných dlažebních kostkách, zatímco tohle město stojí nohama v uhlí. Ve zdejší „laboratorní kádince“ se speklo mnoho etnik, i když nikoliv bezbolestně. Ostravské kulturní podhoubí tak dostalo pozoruhodnou barvu a chuť, přestože často z početných národnostních skupin zůstalo po druhé světové válce a významných exodech koncem dvacátého století jen několik stovek, či dokonce desítek Ostravanů hlásících se ke svým kořenům. Spolkový život, v rámci něhož se zpívalo a hrálo ochotnické divadlo, byl například nedílnou součástí jinak těžkého života v hornických koloniích, což je zvláštní jen na první pohled, vždyť komu by se chtělo sedět nečinně v miniaturních domcích s početným příbuzenstvem. Někdo volil výčep, někdo zábavu, o niž se musel sám postarat. Kabaretní divadlo ostatně hráli i brenparťáci, pijáci brenu žijící na struskových haldách, což bývala pro většinu z nich opravdová konečná stanice. Ale vraťme se do současnosti.

STRANA

Dne 8. září bude jasné, zda Ostrava titul Evropské hlavní město kultury 2015 získala. Ale bez ohledu na to, jak dopadne verdikt komisařů, město jen cestou k cíli mnohé získalo a mnohé znovuobjevilo. Především na toto téma budeme v sobotu 25. září živě ve studiu hned zrána diskutovat se členy týmu usilujícího o vítězství Ostravy v souboji s Plzní Čestmírem Kopeckým a Kateřinou Ondřejkovou. Ostravský den na stanici Vltava zdaleka nemůže postihnout celou šíři intelektuálního, či lépe snad myšlenkového zázemí města, a ani se o to nebudeme pokoušet. Provedeme posluchače některými místy vnějších i vnitřních krajin města. Obé v sobě zahrnuje například petřkovický vrch Landek, opomíjený symbol Ostravy, ačkoliv Landecká Venuše, miniaturní krevelová soška z tábořiště lovců mamutů, patří k nejznámějším symbolům města. Nejstarší dějiny Landeku spojené s prvním využitím uhlí v ohništích lovců mamutů přitom činí z nenápadného kopce nad soutokem Odry s Ostravicí téměř mysteriózní místo. Skutečný středobod ostravských dějin! Na doteku uhelných slojí, které na některých místech podnes vycházejí až na povrch, se neodkrývá jen pravěká historie, ale i počátky industriální Ostravy. Právě na Landeku byl v roce 1780 učiněn teprve druhý nález černého uhlí na území dnešního města. Uhlí pod Landekem se sice těžilo nepřetržitě od konce 18. století až do roku 1986, ale průmyslová těžba překvapivě neublížila divoké přírodě v prudkých a zalesněných svazích nad řekou Odrou. Dědictví uhlobaronů tady přežívá v těsném kontaktu s divokou přírodou… Po sociologickém exkursu do složitého národnostního spletence Ostravy sfáráme s rozhlasovým mikrofonem přímo do dolu. Důl Maršál Jeremenko, jeden z nejhlubších v ostravsko-karvinském revíru, sice od roku 1992 uhlí netěží, slouží ale pro všechny ostatní bývalé šachty v okolí k pravidelnému odčerpávání důlních vod. Z podzemních temnot se stačíme během dopoledne vrátit na povrch a potěšit se Zeleným srdcem Ostravy. Nebývá obvyklé, aby ve městě, jehož rozvoj byl téměř dvě století určován těžbou černého uhlí a těžkým průmyslem, zůstala zachována i málo dotčená příroda. Přesto se Ostrava dosud může pyšnit místy, která jí mohou závidět i mnohem méně průmyslem ovlivněné regiony.

FOTO — MARTIN POPELÁŘ

DEN OSTRAVY

Ostrava – katedrála Božského Spasitele

9

Brenpartija FOTO — ARCHIV

Metropole Moravskoslezského kraje je protnuta nivami čtyř řek, které se na jejím území stékají – Odry, Ostravice, Opavy a Lučiny. Jakkoliv jsme se ve škole učili něco jiného, pravdou je, že Ostrava není černá, ale zelená. Na území města je vyhlášeno pět přírodních památek a tři přechodně chráněné plochy. V Ostravě se vyskytuje okolo dvaceti zvláště chráněných druhů rostlin a na sto zvláště chráněných druhů živočichů. Do lužních lesů, k soutokům řek i na vrchol haldy Emy se vypravíme s botaničkou Věrou Kouteckou a s výtvarníkem a terénním zoologem Ludvíkem Kuncem. Po Promenádním koncertě z ostravské fonotéky čeká nás do dvanácté hodiny ještě pořad s jednoduchým názvem Kolman, což je dokument Jiřího Slavičínského o romském muzikantovi Kolomanu Mirgovi a jeho kapele. Hodina po poledni bude patřit opeře Národního divadla moravskoslezského. S ředitelem divadla Jiřím Nekvasilem si Renáta Spisarová bude povídat o večerním přímém přenosu Šárky Leoše Janáčka i o dalších operních premiérách nové sezony. Je logické, že mluvit se v tomto případě nebude mnoho. Ve třináct hodin se pak vydáme do ostravských kolonií. Historik Martin Jemelka se začal ostravskými dělnickými koloniemi intenzivně zabývat na počátku ledna v roce 2003 a veřejnosti se představil jako autor knih Na kolonii, Z havířských kolonií a Na Šalomouně, naposledy pak čtenářsky velmi úspěšnou publikací Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny. Objemná kniha zachycuje autentické výpovědi pamětníků, které Martin Jemelka získal z několika zdrojů. Řadu z nich pořídil sám sběrem v terénu, jiné našel ve starších publikacích zabývajících se podobnou tématikou, a měl dokonce štěstí i na zvukový nebo písemný materiál, kde vyprávění svých rodičů či prarodičů zaznamenali jejich potomci. V rozhlasové kompozici Dagmar Misařové zalistujeme v knize Martina Jemelky a vypravíme se do vzpomínek pamětníků. Takto například na život v michálkovické kolonii v roce 1953 vzpomínal tehdy čtyřiašedesátiletý Felix Uherek: „Bidně se žilo – peněz dycky malo – ostudy a děcek plna chalupa. Někery se na to němuh divať, slaba natura, začal piť. Pil chlop, pila roba, pila starši děcka. Kolonyje, to byly take knizda bidy! Kravale se ozyvaly z chalup. Za Rakuska něbylo domku, kde by se nepoprali – to bylo

STRANA

FOTO — JANÁČKŮV MÁJ

DEN OSTRAVY

Ostravská radnice

na denim pořadku v kolonyji. Jeden z padesati, ze sta se našel pořadny, co něpil – šetřil na domek – ale ti druzi, ti to přepili. Ja svojiho otce, něvim, či sem viděl střizliveho – važně!“ Přes následnou besedu s rektory dvou ostravských univerzit Jiřím Močkořem a Ivem Vondrákem se dostaneme až k rozhlasové adaptaci divadelní hry Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč!? Inscenace, která má podobu kabaretu, je stále na repertoáru ostravského Divadla Petra Bezruče (kde taky jinde, viďte), původní scénář vyšel zároveň v divadelní edici Větrných mlýnů. Předem mohu prozradit, že se Balabán s Motýlem nezabývají pochybami o autorství Slezských písní. Pochybují spíš o síle básníkova charakteru a osobnosti.

10

Ostrava je jediným americkým městem v České republice, tvrdí fotograf Viktor Kolář. Ostrava je hořící hnízdo, uchyluje se k metafoře spisovatel Jan Balabán. Co z toho vyplývá? Nu, že Ostrava je zkrátka městem, které vás nenechá lhostejným. Její mnohovrstevnatost se promítla také do architektury a urbanismu. V šestnáct hodin nás proto Naďa Čvančarová a historik umění Martin Strakoš pozvou na malou procházku Ostravou. A v ostravských ulicích zůstaneme i po půl páté odpoledne. Kdo v té době bude procházet ostravskou Vesničkou soužití, překvapen patrně zůstane aspoň na chvíli stát. Přímo mezi domy totiž zahraje Stadlerovo klarinetové kvarteto. Hned nato se vydáme na Parník. Přesněji řečeno do Parníku. Tak se totiž jmenuje známý ostravský jazzový klub a to nejlepší z koncertů, u kterých byly taky mikrofony ostravského studia Českého rozhlasu, vybere a okomentuje jazzový klavírista a skladatel Boris Urbánek. Rozhodně to nebyl jednoduchý výběr, v Parníku hráli už nějací muzikanti! Tak třeba kubánský trumpetista Lazáro Crúz, Sunflower Quartet ze Sardínie, Amsterodam Beyond z Holandska, pražští Connection a taky ovšem Boris Band Combination. Ostrava je město, ve kterém literární kavárny a kluby nemají nouzi o publikum a na autorské čtení jsou Ostravané zváni přibližně jednou za týden. Nedávnou smrtí Jana Balabána literární scéna utrpěla velkou ztrátu. Původně měl ukázku ze svého románu Zeptej se táty číst sám autor, ale nakonec se tohoto úkolu ujal Balabánův blízký přítel, ostravský básník Petr Hruška, který román připravil k vydání. Vlastně to koneckonců tak napůl autorské čtení bude. S verši Petra Hrušky se pak setkáme v pořadu Svět poezie, mezitím nás však čeká Čajovna se Zlatou Holušovou a dnes už světoznámým festivalem Colours of Ostrava a hlavně operní večer! Přímý přenos tříaktové opery Leoše Janáčka Šárka, kterou bude dirigovat Jakub Klecker, je zahajovacím představením nové operní sezony v Divadle Antonína Dvořáka. V druhé části nabídneme posluchačům záznam světové premiéry opery Brenpartija ostravského skladatele Edvarda Schiffauera. V prostředí Vysokých pecí Dolní oblasti Vítkovic byla poprvé a zatím naposled uvedena 25. května 2009 v rámci festivalu Janáčkův máj

SOUZVUK

STRANA

a byl to zážitek vskutku nevšední. Edvard Schiffauer společně s libretistou Tomášem Vůjtkem oživil typické ostravské téma „haldařů“ a „brenařů“, outsiderů ostravské společnosti 20. let minulého století. Hudebního nastudování díla se sólisty a sborem opery Národního divadla moravskoslezského se tehdy ujal sbormistr Yurij Galatenko. Přemýšlím občas, co si tak kdo čte před spaním. Co vlastně znamená titulek Stránky na dobrou noc. Pro někoho to klidně může být hororový příběh, pro jiného soukromý dopis od milé či od syna. My jsme tentokrát požádali ostravského rodáka spisovatele Otu Filipa, aby přečetl text, který napsal pro Bílou knihu a nazval jej Ostravská elegie. Takže vlastně podruhé v dnešním dni nás v závěru večera čeká autorské čtení. A komu se ještě ani před půlnocí nebudou klížit oči únavou, tomu nabídneme Hudební fórum s Ostravskou bandou. Více se do jednoho ostravského dne na stanici Český rozhlas 3–Vltava opravdu nevejde. Ale ledacos z programu se nevešlo ani do tohoto krátkého článku, takže si nás, prosím, v sobotu 25. září nezapomeňte naladit. Budeme rádi. Ostrava dostala jméno podle řeky Ostravice, jež město rozděluje na část moravskou a slezskou. Základ slova znamená rychle tekoucí řeku, ostrou vodu a tu ostrost má v sobě město dosud. Nedáte-li si pozor, bude to rána plná krve. Kdo si však Ostravu zamiluje, jen těžko ji opouští. € Eva Lenartová

 Český rozhlas 3–Vltava: Ostravský den, 25. 9. 2010, 8.00–24.00 hod.

SÁZAVA, TA ŘEKA DĚTSTVÍ, MLÁDÍ MÉHO Dvě krajiny se přetahovaly o tvůrčí pozornost básníka Františka Hrubína, toho „tichého extatika a mámivého melodika“, jak jej kdysi nazval F. X. Šalda – a to rodná Praha, ve které Hrubín prožil většinu života, a jihočeské Třeboňsko, kam pravidelně zajížděl na letní byt. Ale nad nimi či přesněji za nimi a skrze ně prosvítalo Posázaví s obcí Lešany, zvlněná krajina Hrubínova rodu a také krajina jeho dětství a dospívání. Fratišek Hrubín se sice narodil 17. září 1910, tedy právě před sto lety v Praze na Vinohradech, v těsném sousedství dnešní budovy Českého rozhlasu (hledat pamětní desku na spisovatelově rodném domě, který je dnes hotelem, je však marné), ale rodina se v roce 1914 přestěhovala z existenčních důvodů na chalupu matčina otce, když tatínek budoucího básníka musel narukovat na frontu 1. světové války, a žila tam ještě čtyři léta poté, co se v roce 1919 vrátil z bojišť. Blízká řeka Sázava, Pěnkavský jez, peřeje u Kamenného Přívozu, matčiny rodné Lešany, otcovy sousední Břežany, Netvořice se hřbitovem a pravidelnou poutí kolem kostela, Chleby, Obory, Běsná hora, hospoda „U Žižků“, postavy rodu, dědečkova chalupa, stůl, petrolejka, zahrada, bludné balvany v polích, starý jilm, venkovští sousedé, křesťansky prožívaný liturgický rok, umírání, rození, stesk po otci a ohroženost za první války i za druhé, kdy bylo celé území vystěhováno pro výcvikový

D

11

prostor SS jednotek, ale také první četba (Verne, May, Němcová, Erben, lidové kalendáře) a první erotické zkušenosti. To vše intenzivně zabydlovalo Hrubínovu krajinu dětství a rozechvívalo prožitek rodinné pospolitosti. A jak si povšiml literární historik Jiří Opelík: „Jakkoli není v tomto krajinném stigmatu Hrubínův osud ničím výjimečný, u nikoho jiného neprostoupila krajina rodu samo dílo s takovou intenzitou a v návratných vlnách tak ustavičných, a nikomu jinému se nesoustředila krajina dětství do detailů tak bodových. Hrubínovi se krajina rodu nikdy neproměnila v pouhou a statickou přírodní rekvizitu, nýbrž mu byla mnohovrstevnatým prostorem, zároveň hmotným i duchovním, kumulující několikerý čas a bezprostředně sousedící s kosmem. Hrubín není krajinář. Jakkoliv se jeho poezie neobejde ani na chvilku bez stálých přírodních atributů, jimiž jsou řeka, jez, louka, cikády, žulové balvany, les, vítr, nabývá svého smyslu teprve s lidskými šlépějemi: teprve skrze stopy, které tu zanechali předkové i které zanechají potomci.“ František Hrubín zemřel 1. března 1971. Když byl o pár dní později pohřbíván na pražském Vyšehradě, teskně se nad hřbitovem nesl zvuk křídlovky, na kterou hrál básníkův přítel z Lešan. A na hrob mu příbuzní vložili omletý žulový buližník, vejcovitý kámen ze dna peřejí jeho milované i mýtické Sázavy, kterou tak sugestivně dovedl evokovat: „Objímám rukama kámen na dně peřejí, proud s ním nehne, a nechávám se neviditelnými dlaněmi vodních víl pleskati do zad, do paží, do lýtek. Pak se kamene pouštím, proud mě strhuje a tlačí břichem k velrybí skále. Drápu se na ni, shazuji údery ze zad, se stehen a nakonec se jim vytrhnu chodidlem. Nikdo, krom ještěrek, neumí přilnouti břichem a prsy k rozpálenému balvanu jako my, lešanští školáci. Je to rozkoš – docela nahý prudce oddychovat a náležitě se zaměstnávat jen tím. Protější skalnatá stráň, tu a tam s akátem nebo pokroucenou borovkou, strmí rovnou do vody se zlatým pískem a odděluje nás od kraje za řekou. Skály a kameny vystrkují z proudů a peřejí hlavy jako průvod obrů, kteří se z pod země protlačili k slunci jen čelem a temenem. Nemohu od nich odtrhnout oči: nikdy se nezastaví, jdou a jdou proti proudu a od úst pod vodou kypí navrch chladný zlatozelený var.“ Rozhlasový hrubínovský souzvuk (19. 9.) se i proto jmenuje „Sázava, ta řeka dětství, mládí mého“. € Miloš Doležal

OSOBNOST

STRANA

12

K ŽIVOTNÍMU JUBILEU SONI ČERVENÉ

VE ZNAMENÍ HUDBY A SLOVA Z rodinné tradice dostala Soňa Červená do vínku všestrannou múzickou výbavu. Pradědeček Václav František Červený byl světově proslulým vynálezcem a výrobcem žesťových nástrojů, otec JUDr. Jiří Červený byl zakladatelem a autorem Červené sedmy. V oblouku od vojenských hudeb po kabaret se klene divadlo, opera, koncertní zpěv i melodram – a právě tyto žánry doplnila pravnučka a dcera do rodinných tradic v míře vrchovaté. Směr k opeře byl zřejmý již od dětských let díky nadšení pro Carmen v pražském Národním divadle. Pečlivé pěvecké i herecké školení a ovšem rodinné zázemí připravily cesty mnohem šířeji, než umožňovala otevřít doba okupace, v níž trpěli oba rodiče, byť každý zvlášť. Změna režimu po osvobození pak stíhala všechny členy rodiny neméně krutě. Pomyšlení na operu se rozplývalo. Existenční záchranu přinesla Soně Červené osudová náhoda v muzikálu – v Divotvorném hrnci, pro který ji angažovali Jiří Voskovec a Jan Werich. S druhým z nich stála na jevišti více než třistakrát, postoupila do dalších inscenací i s Oldřichem Novým a Vlastou Burianem, ale nebyl to její svět. Politicky nepřátelská Praha jí sice dovolila hrát, ale ne cestu za životním snem na operní scénu. Naději nabídla roku 1952 sice skromně, ale přece opera v Brně. Dirigenti Břetislav Bakala a Bohumír

Liška získali v Soně Červené mimořádně nadanou, vzdělanou a pracovitou umělkyni. Brzy přinesla skvělé ovoce i spolupráce s klavíristkou Marií Knotkovou: výrazné vavříny z pěveckých soutěží v Praze a Varšavě nebylo možno přehlédnout. Zpět do Prahy Soňu Červenou zvali dirigenti Brock, Jiráček, Smetáček a Ančerl. Ozval se Supraphon a dokonce i Národní divadlo: s Cherubínem hostovala ve Stavovském divadle šestadvacetkrát! Rolí na angažmá byla Carmen ve Smetanově divadle. Ale politická zášť trvala. Vstup na první operní scénu jí

byl zakázán. Když v Brně excelovala v titulní úloze Růžového kavalíra, zvěděla o jejích kvalitách i Státní opera pod lipami v Berlíně. Následovalo pozvání. Rozhodnutí po úspěchu pohostinské Končakovny už bylo jediné možné: dál zpívat, a proto odejít i z Brna. Ve východním Berlíně ztvárnila Poppaeu, Dalindu a Orfea, ale také Cherubína, Olgu, Erdu a řadu dalších. Spolupracovala s dirigenty Konwitschnym, Masurem a Scherchenem, s režiséry Berghausovou a Felsensteinem. Natáčela operní inscenace pro

televizi – Figarovu svatbu, Pikovou dámu, Madame Butterfly a Perníkovou chaloupku. Hostovala v Drážďanech, Londýně, Darmstadtu, Lipsku, Kolíně nad Rýnem, Bruselu, poprvé v Bayreuthu i znovu v Praze. Jako druhá česká pěvkyně po Emě Destinnové byla obsazena do titulní role v gramofonové nahrávce Carmen. V katalozích zůstala dodnes. Její píli, vysokou profesionalitu a všestrannost ocenil Východní Berlín na jaře 1961 titulem komorní pěvkyně. Svět se jí otevíral, ale zároveň zavíral. Proti nabídkám a pozváním stály zlovolné schválnosti československých úřadů. Pozvání od Herberta von Karajana na festival do Salcburku na léto 1961 se osudově střetlo s postavením berlínské zdi. Karajan Soně Červené ihned nabídl angažmá ve Státní opeře ve Vídni, ale ona ještě váhala. Vázal ji pocit odpovědnosti k berlínským kolegům. Půlrok pod zataženými mračny však stačil. Berlínskou zdí prošla v poslední možný den. Bez zavazadel. Jen s dvěma hlasivkami a s odhodláním nedat si vzít svobodu zpívat. První záblesk nového života za ní pronikl do utečeneckého tábora v Západním Berlíně v podobě nabídky okamžitého nástupu do západoberlínské Deutsche Oper. Zpívala Ulriku, Amneris a Carmen, první odlet mířil do Teatro La Fenice v Benátkách. Svou strhující kreaci Carmen postupně představila také ve Štýrském Hradci,

Mnichově, Wiesbadenu, Frankfurtu, Bernu, Hagenu, Münsteru, Oldenburgu, Norimberku, Mohuči, Trevíru, Augsburgu, Essenu a Stuttgartu – a slavila s ní fenomenální úspěch. Slovy kritiky v Süddeutsche Zeitung (5. 7. 1962) po hostování v Mnichově: „Na všech německých operních jevištích žádaná Carmen Soňa Červená překvapila již prvními tóny. Pravý alt, temně zabarvený, hluboký, mohutný, bez násilností dolů šroubovaného mezzosopránu. Svého témbru užívá neobyčejně inteligentně i jako prostředku k charakterizaci. Její Carmen je tragická postava, fatalistka Érotova (ne laciného sexu!), femme fatale velkého formátu. Její role je založena na

triumfu svobody ve smrti. Tato Carmen nejen že četla Nietscheho, ona mu dokonce porozuměla: v této osudové bytosti není ani gram sentimentality, je tu znát škola intelektuálních režisérů Felsensteina a Sellnera. Jsou okamžiky, které zapíší Soňu Červenou do divadelních dějin Carmen.“ Jako Carmen se rozloučila s Vídní a jako Carmen vstoupila koncem léta 1962 na zaoceánské scény v San

STRANA

Francisku. Její Don José zde byl Mario del Monaco. Angažmá v USA, které se prolínalo se závazky v Evropě kolem nové domovské scény, jíž se stal Frankfurt, se dlouhodobě vracelo, podobně jako pozvání do Bayreuthu. Dál spolupracovala s Wielandem Wagnerem a s dirigenty Knappertsbuschem, Böhmem a Boulezem. Cestovní mapa jejích vystoupení obsáhla festivaly v Glyndebourne, Edinburku, Wexfordu a Vídni, návraty do Barcelony a Lisabonu, Palermo, Řím i Miláno, Amsterdam i Ženevu a za oceánem Los Angeles, Seattle a Chicago. Jméno Soni Červené, zapovězené v její vlasti, stanulo v jedné řadě vedle jmen Teresy Berganzové, Jamese Kinga, Renaty Tebaldiové, Nikolaje Gjaurova, Birgit Nilssonové, Plácida Dominga a Anji Silji. Spolupracovala s dirigenty Matačićem, Swarowskym, von Dohnányim, Pr trem, Mackerrasem, Kubelíkem a znovu s Neumannem. Na scénách a pódiích západního světa se potkala i s Rudolfem Firkušným, Evaldem Schormem a Bohumilem Gregorem, s Ludmilou Dvořákovou, Naděždou Kniplovou a Gabrielou Beňačkovou. Svobodný svět jí otevřel i svobodu pro další osudové rozhodnutí: po 156 reprízách opustit Carmen, nevracet se k Verdimu a Puccinimu, ale vyslyšet touhu srdce po nejbytostnějším spojení slova s hudbou v tvorbě dvacátého století, jak ji cítili Mahler, Strauss, Stravinskij, Prokofjev, Berg, Ligeti, Nono, Henze ale především Janáček. Služba Janáčkovi neznamenala jen Zefku, Stařenku Buryjovku a Kabanichu, ale také pečlivé studium české výslovnosti s kolegy a překlady dalších Janáčkových děl do různých jazyků, včetně Věci Makropulos pro vídeňskou Universal Edition.

13

FOTO — ARCHIV

OSOBNOST

Soňa Červená, Petr Eben, Jan Soumar (1957)

Za vynikající výkony a dlouholetou reprezentaci, zejména za Klytaimnestru a Hraběnku Geschwitzovou, byla Soňa Červená ve Frankfurtu podruhé vyznamenána titulem komorní pěvkyně. Dosáhla vrcholu. Uměla vše, dokonce osvědčila i ono největší umění – ve slávě odejít z operní scény. Neodešla ale z jeviště: po uzavření operní dráhy přijala v létě 1989 nabídku prestižního činoherního divadla Thalia v Hamburku. Svůj umělecký oblouk tím nasměrovala opět k hudebnímu divadlu, kde nyní udávali tón skladatelé Tom Waits a Lou Reed a režisér Robert Wilson. Nová hostování obsáhla New York, Rio de Janeiro, Hongkong a Sydney. Do rodné Prahy se Soňa Červená vrátila až v půli svobodných devadesátých let k vydání knižní autobiografie Stýskání zakázáno a knihy o svém pradědečkovi, Můjváclav. Osud jí dopřál návrat také na scénu: pro město svých rodových kořenů Hradec Králové nastudovala činoherní titulní postavu

v Návštěvě staré dámy a soubor tím dovedla k hostování v Praze a v Paříži. Díky Robertu Wilsonovi vytvořila pro pražské Národní divadlo alegorickou postavu v Janáčkově opeře Osud. Nové operně-melodramatické postavy pro ni zkomponovali Tomáš Hanzlík v opeře Slzy Alexandra Velikého a Aleš Březina v komorní opeře-procesu Zítra se bude... Roku 2005 byla vyznamenána Cenou Thálie a za rok 2008 Cenou Alfreda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon roku. Vytříbený smysl pro slovo a hudbu dovedl Soňu Červenou k melodramu, s nímž stanula konečně i na scéně Národního divadla a znovu před Českou filharmonií. Impozantní oblouk umělecké dráhy pokračuje v nových projektech bez ohledu na leta a na 5 200 vystoupení na prknech, která znamenají svět. € Jan Králík

 Český rozhlas 3–Vltava: Operní večer se Soňou Červenou. George Bizet: Carmen, 11. 9. od 19.30 hod.

STRANA

14

FOTO — ARCHIV

SCHŮZKY S LITERATUROU

NELÍTOSTNÝ POLEMIK

Willem Frederik HERMANS Když v únoru 2010 vyšel v nakladatelství Host román nizozemského spisovatele W. F. Hermanse Temná komora Damoklova, vyvolalo to celou řadu otázek: proč vychází román z roku 1958, jehož autor zemřel v roce 1995, právě teď? Nebo až teď? Proč od autora, který je – vedle Harryho Mulische a Gerarda Reveho – označován za jednoho z „velké trojky“ nizozemské literatury dvacátého století, česky dosud nic nevyšlo? České vydání přitom provází esej Milana Kundery z listu Le Monde, kterým před třemi lety Hermanse objevil pro francouzské čtenáře. V nadšených recenzích v českém tisku se objevily asociace s Günterem Grassem či Thomasem Bernhardem. Vše tedy nasvědčuje tomu, že opožděné české vydání je splátka dluhu. Ani ne tak z české strany (i když charakter Hermansovy tvorby by u nás zřejmě v době svého vzniku narážel na odpor cenzury), jako ze strany autora: Hermans totiž vydávání svých knih v zemích sovětského bloku zakazoval. Měl ale složitý postoj k překladům obecně a po jeho smrti na to zdlouhavým jednáním navázali i jeho dědicové. S mírnou nadsázkou lze říct, že každý překlad Hermanse je potřeba vyvzdorovat. Čeští čtenáři to ocenili a během dvou měsíců se kniha dočkala dotisku, což je u nizozemského autora zcela výjimečné. Temná komora Damoklova řeší na pozadí odboje za druhé světové války otázku, nakolik je možné interpretovat minulost, kde jsou hranice mezi odbojem a zločinem, ale hlavně probírá Hermansovo klíčové téma: lidskou bezradnost tváří v tvář okolnímu světu, neschopnost správně odhadnout situaci či reakce ostatních lidí. To se objevuje i v románu Už nikdy spánek z roku 1966, který vyjde i česky. Autor

K

tentokrát líčí očima pětadvacetiletého studenta Alfreda geologickou výpravu do norské části Laponska za meteority, při které ale – jak už to bývá – najde vypravěč hlavně sám sebe. Nebo ne tak docela? Hermans šťastný konec neuznává, ale přesto jeho knihy působí jaksi útěšně, protože všechny ty důvěrně známé životní nezdary a zklamané naděje nás především přesvědčují o tom, že v tom – lapidárně řečeno – nelítáme sami. Ke čtenářskému požitku významně přispívá i autorův suchý humor. „Nenechat se podvést, vyvinutý cit pro rozčarování, odpor k nesmyslům,“ charakterizuje v jednom rozhovoru Hermans svůj základní životní postoj. Tím se mnohé v jeho jednání vysvětluje. Nic nepřijímá nekriticky, snaží se vytvořit si na všechno vlastní, vyhraněný názor. Ten pak ale obhajuje vášnivě, je nelítostný polemik, protivníky deptá sžíravým sarkasmem. Nepůvodnost ho dráždí. Jeho terčem jsou epigoni předválečných literárních kritiků ter Braaka a du Perrona, kteří v poválečných letech konzervovali přežitý přístup k literatuře (eseje vydal pod dvojznačným titulem Mandaríni/mandarinky v kyselině sírové). V takzvané „Weinrebově aféře“ se po léta zasazoval o demaskování podvodníka, který vystupoval jako zachránce Židů před deportací. Dějiny daly Hermansovi za pravdu, ale přátele si svým zásadovým postojem samozřejmě nenadělal. V pozdějším věku u něj převážila celková zahořklost a jeho pronikavý pohled se tím zamlžil. Hermans v sobě slučoval literární sklony s přírodovědným založením. Studium fyzikální geografie musel za války přerušit. V prvních poválečných letech se pokusil stát spisovatelem z povolání. Až

W. F. Hermans

v 50. letech dostudoval a začal budovat akademickou kariéru na univerzitě v severonizozemském Groningenu. Tento návrat k zajištěnému životu akademika proběhl souběžně se sňatkem a založením rodiny. Bývalí studenti vzpomínají na docenta, který s kamenným obličejem a bez jediného pohledu do posluchárny došel ke katedře a rychle odpřednášel svůj text, jen aby měl utrpení z veřejného vystoupení co nejdříve za sebou. V pátek nasedl hned po přednášce do svého oslnivě bílého sportovního vozu Morgan a jel dvě stě čtyřicet kilometrů do Amsterodamu, aby si – sám nebo v úzkém kruhu přátel – poseděl v kavárně hotelu Américain. Jeho uzavřenost a určitá společenská neobratnost vedla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v době studentských bouří a univerzitních reforem, neodvratně ke konfliktu. Protože byl tou dobou už úspěšný spisovatel, vznikly pochybnosti o jeho pracovním nasazení v rámci univerzity. Tak se Hermans po padesátce, s citelnými následky pro výši penze, přece jen dal zcela na literární dráhu a v roce 1973, celkově znechucený z atmosféry v Nizozemsku, přesídlil do Paříže. Kontakty s nizozemským prostředím ale nepřerušil. Psal sloupky pro amsterodamský deník Het Parool, zajížděl do Nizozemska na různé literární akce či televizní vystoupení. Poslední čtyři roky života strávil se ženou v Bruselu, kde byli blíž synovi a jeho rodině žijící u Amsterodamu. V Nizozemsku také zemřel – v dubnu 1995 ve fakultní nemocnici v Utrechtu, kam ho převezli z Belgie na operaci. Diagnóza zněla: rakovina plic. € Magda de Bruin Hüblová

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

JEAN SANTEUIL

Proustovo první

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU „Smím nazývat tuto knihu románem? Je to, možná, méně a na druhé straně mnohem víc sama tresť mého života, sklizená bez sebemenší příměsi ve chvílích, kdy vyvěral z trhliny. Tato kniha nebyla nikdy napsána, byla opravdu sklizena. A neomlouvám tím své lenošení. Mohl jsem ji ochraňovat před bouřemi, kypřit její půdu, vystavovat ji slunci, a snad mohu říci, i lépe vymezit svůj život. Pohled na přírodu, smutek, paprsky, jež na nás chvílemi utkvěly a zatřpytily se, aniž bychom je kdysi sami rozsvítili, mne na okamžik vyprostily ze zajetí zrcadel mondénní společnosti...“ (Marcel Proust v úvodu k textu Jean Santeuil)

Na začátku byl nevídaný objev: když sedmadvacet let po smrti Marcela Prousta, v roce 1949, francouzský spisovatel, esejista, historik a publicista André Maurois psal esej Hledání Marcela Prousta, ukázala mu Proustova neteř, paní Mante-Proustová, četné strýcovy zápisníky a sešity, v nichž užaslý Maurois našel fragmenty pradávných verzí textu Hledání ztraceného času, napsané ovšem ve třetí osobě. Později dostal Maurois – na žádost literárního vědce Bernarda de Fallois, který psal o Proustovi disertační práci – k dispozici dalších sedmdesát sešitů i několik krabic plných volných, často potrhaných listů, které Proust kdysi dávno navždy odložil. Díky obrovské a pečlivé práci Bernarda de

Fallois vznikla zrekonstruovaná podoba textu, jemuž byl dán titul Jean Santeuil a který byl původně prvním náběhem k Proustovu životnímu dílu a zároveň k jednomu z největších děl moderní světové literatury, románovému cyklu Hledání ztraceného času. Román Jean Santeuil vyšel poprvé roku 1952, tedy třicet let po Proustově smrti, a okamžitě vyvolal senzaci v literárním světě: vždyť tento text dával nahlédnout do procesu zrodu Hledání ztraceného času. Marcel Proust na rozsáhlém, byť fragmentárním textu Jean Santeuil pracoval zhruba v letech 1895–1899 a poté jej definitivně odložil. Monumentální Hledání ztraceného času vznikalo v letech 1909–1922 a svým složitým procesem evokace minulosti, autobiografických reminiscencí a zachycených bezděčných vzpomínek uvolňovaných drobnými náhodnými podněty a asociacemi vlastně přenášelo lidský osud do podoby literárního díla. Jean Santeuil vede přímo k Hledání ztraceného času, a přesto je úplně jiný. Nedokončený a odložený román je mnohem deníkovější, od konkrétních zážitků vede vždy krátká cesta k jejich zaznamenání, zážitky neprocházejí tavicím kotlíkem imaginace, některé osoby se jen mihnou a hned zase zmizí... Řada impresionisticky laděných pasáží má svým charakterem blízko k souboru básní v próze Les plaisirs et les jours (Radovánky a dny, 1896). Jean Santeuil je na rozdíl od Hledání ztraceného času psán ve třetí osobě, ale autorský subjekt do textu občas vstupuje obecnějšími úvahami či odbočkami. Tento tisícistránkový pokus o román svému pisateli přerostl přes hlavu: pokus o zachycení života mladého muže konce 19. století zůstal torzem, fragmentárním monumentem stojícím na cestě k jednomu z velkých děl literatury 20. století.

15

Hlavní postava textu Jean Santeuil je mladý muž pohybující se v mondénní Paříži i ve venkovském prostředí (z Illiers se v Hledání stane Combray) severní Francie. Seznámíme se s Jeanovými rodiči a s prostředím jeho dětství, putujeme s ním do pařížské střední školy, čteme o setkání s fascinující postavou profesora filozofie pana Beuliera, o pobytech v městečku Illiers, na bretaňské pláži Beg-Meil a na zámku v Réveillonu. Významnou epizodou je Jeanovo sledování soudního procesu s kapitánem Dreyfusem a jeho úvahy na etická témata spjatá s touto aférou. Co Jeanu Santeuilovi scházelo k tomu, aby se z něho stala dokončená kniha? Jeho autor patrně zvolil příliš malý odstup od své látky: autobiografičnost zahltila jeho optiku a nedovolila mu poodstoupit a rozhlédnout se po struktuře celku, rozmáchnout se k širšímu pohledu a vstoupit na tenký led fikce... Ano, Jean Santeuil zůstal stát v půli cesty, ale dílo, které stojí v půli cesty k Hledání ztraceného času určitě stojí za pozornost! € Petr Turek

„Když se z našeho vědomí vytrácí samotné tělo milované ženy, jakmile v něm naše city už nenacházejí to oslňující kouzlo, které pro nás měla, jak by mohlo být uchováno v achátové kuličce, v dopise nebo stužce? Žijeme obráceni k budoucnosti, a zdá-li se, že nacházíme tutéž líbeznost v něčem, co okouzlilo naši minulost, je to proto, že ta minulost je pro nás dosud živá.“ (Marcel Proust, Jean Santeuil, oddíl O lásce)

 Český rozhlas 3–Vltava: od 29. 9. 2010 do 9. 10. 2010

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

JOSEPH O’CONNOR

HVĚZDA MOŘÍ Hladomor je božím trestem pro zahálčivou, nevděčnou a vzpurnou zemi a její líný a nesamostatný lid. Irové jsou poznamenáni touto ranou Boží prozřetelnosti. Charles Trevelyan, britský správce státní pokladny, 1847 (v roce 1848 pasován na rytíře za organizaci pomoci oblastem postiženým hladomorem).

Prozřetelnost seslala na Irsko plíseň brambor, avšak velký hladomor způsobila Anglie… Máme již dost licoměrných řečí těch, kteří nám tvrdí, že nesmíme dávat vinu britskému obyvatelstvu za zločiny jeho vládců vůči Irsku. My Britům vinu dáváme. James Connolly, jeden z vůdců Velikonočního povstání proti britské nadvládě, 1916.

V 19. století bylo Irsko jako součást Velké Británie nešťastnou zemí. Půda zeleného ostrova patřila ze tří čtvrtin anglickým protestantským vlastníkům půdy, kteří ji nechávali obdělávat irskými katolickými pachtýři. Situace těchto nájemných rolníků byla bídná. Jejich parcely byly malé a pachtovné tak vysoké, že stěží uživili své rodiny. Ke zlepšení situace chyběl rolníkům kapitál a majitelům pozemků zase zájem. Z Irů se tak stávali apatičtí lidé, z mužů agresivní pijáci, ženy byly lhostejné a špinavé, děti neduživé.

V

STRANA

Irské zemědělství bylo z velké části závislé na jediné plodině, na bramborách. Na podzim roku 1845 se již nedalo přehlédnout, že Irsko stojí před hladomorem. Noviny psaly o dramatickém poklesu úrody. Zpravidla se mluví o potravinové krizi tehdy, když výpadek úrody činí 50 % – v Irsku ale tehdy shnilo 90 % veškerých brambor! Vzniklou situaci projednával i parlament ve Westminsteru. Premiér Robert Peel inicioval nouzový program pod vedením sira Charlese Trevelyana. Za částku 185 000 liber šterlinků byla nakoupena kukuřice a oves, zřízeny sklady potravin a vydávány potraviny za tržní ceny (v žádném případě ne bezplatně). To pomohlo zmírnit hladomor a zastavit obávanou explozi cen potravin. V samotném vládním kabinetu v Londýně probíhaly okolo této pomoci spory. Pokusy o zjednodušení dovozu obilí do postižených oblastí vzbudily hněv u anglických pěstitelů obilí, vláda se rozštěpila a Peel nabídl svou rezignaci. V srpnu 1846 došlo ke změně vlády, nová liberální vláda whigů pod vedením premiéra lorda Johna Russela však odmítla zásahy do volného trhu a chtěla zabránit tomu, aby se „Irové trvale spoléhali na pomoc anglické vlády“. Také následující rok 1846 byl pro Irsko katastrofou. Záplavové deště zatopily zemi, bramborový mor znovu udeřil a skoro celá úroda byla zničena. Bohatí majitelé pozemků již dávno Irsko opustili a chudí nájemci neměli prostředky. Nezaměstnaní si mohli vydělat na to nejnutnější ve veřejných pracovních programech. Pachtýři obhospodařující více než jednu čtvrtinu akru (asi 1000 m2) však byli z těchto příjmů vyloučeni. Museli prodat svou malou úrodu obilí, aby mohli zaplatit pachtovné, protože pachtýř, který neplatil, musel svoji parcelu neprodleně opustit a ztratil tak i svůj skromný domov. Tak bylo roku 1846 na vrcholu hladomoru vyvezeno z Irska mnoho tisíc tun obilí. Když chtěli Irové export obilí zastavit, rozhodl zapřísáhlý zastánce volného obchodu sir Trevelyan, že zákaz vývozu nepřichází v úvahu, protože jedině volný obchod je správná cesta. Joseph O’Connor, rodák z Dublinu, bratr zpěvačky Sinéad, úspěšný autor řady románů, povídek a divadelních her, není v Česku neznám. V roce 2004 zde vyšel

16

román Yeats je mrtev, na kterém se podílelo 15 irských spisovatelů. Joseph byl jedním z nich a navíc editorem. V roce 2008 při příležitosti vydání jeho knihy Hvězda moří přijel na pozvání nakladatelství Mladá fronta do Prahy. Joseph O’Connor se narodil v roce 1963. Vystudoval University College, Dublin a krátce studoval na Oxfordu. Pracoval jako novinář v Nicaragui, posléze se živil jako scénárista a nakonec jako spisovatel. Obdržel řadu prestižních literárních cen. První knihu Cowboys and Indians vydal v roce 1991. Zatím jeho asi nejznámější kniha Hvězda moří byla přeložena do 26 jazyků a v současné době se připravuje její zfi lmování. Nedílnou součástí O’Connorova díla je publicistika. V polovině davadesátých let vydal pozoruhodnou sbírku esejů nazvanou Sladká svoboda: cestování po irské Americe, v níž zachycuje svou cestu po Spojených státech, kde navštívil celkem devět Dublinů, tedy amerických měst pojmenovaných po irském hlavním městě. Jak název napovídá, O’Connor se věnuje osudům irských emigrantů a prolínání vlivů americké a irské kultury. Touto knihou jako by si autor připravoval materiál pro vydání Hvezdy moří. Děj tohoto románu se odehrává v 19. století, v době masivní emigrace za irského hladomoru. Je to velmi temná kniha, vyprávějící osudy několika postav odsouzených k tragickému konci. Joseph O’Connor v jedné ze svých postav tematizuje samotný fenomén irského vypravěčského nadání, hraje si postmoderní literární hru s možnou inspirací Charlese Dickense v obraze zločineckého Londýna, komponuje román jako příběh se záhadou, k jejímuž rozřešení se pozorný čtenář dostane až na samém konci. V textu používá mnoho citací z tisku, korespondence, pamfl etů a dalších dokumentů. To, co se jeví jako ušlechtilé, se v příští kapitole ukáže jako ďábelské, a něco zlotřilého pomůže dobré věci. O’Connorova Hvězda moří se čte jedním dechem, i když snadné čtení to není, už pro své truchlivé téma. Ke kapitole britských dějin a k pochopení irského údělu však nabízí českým čtenářům (a posluchačům ) strhující vyprávění. € Alena Zemančíková

 Český rozhlas 3–Vltava: Četba na pokračování 29. 10.–12. 11. 2010 (Britský rok)

STRANA

MÉ NEJMILOVANĚJŠÍ DRAMA, DÍTĚ MÉ NEJVĚTŠÍ BOLESTI (K UVEDENÍ HRY A. STRINDBERGA HRA SNŮ) 13. prosince 1894 uvedlo pařížské divadlo Thé tre de l’Oeuvre hru švédského dramatika Augusta Strindberga Otec. Hra napsaná v duchu tehdy divadlu vládnoucímu naturalismu byla přijata víc než dobře. Konečně mohl být Strindberg spokojen, konečně úspěch, konečně v Paříži. Paradoxně právě v této chvíli se autor Slečny Julie obrací k divadlu a ostatně i umění zády. Nastává snad nejtěžší období jeho života, které se později, podle jednoho z jeho děl, bude nazývat případně Inferno. Pro několik příštích let se bude Strindberg velmi svérázným (mírně řečeno amatérským) způsobem věnovat přírodním vědám ale také okultismu a alchymii. K literatuře se vrací pomalu, nejprve pracemi psanými ve francouzštině. Teprve když se mu, jak sám říká, „dostane milosti psát pro divadlo“, vrátí se i k dramatické tvorbě. O tom, co vše v období své krize Strindberg zažil, panuje mnoho dohadů. Jisté je, že z ní vyšel jako jiný člověk. Dokládá to i věta, kterou provází svou hru Do Damašku v dopise svému nakladateli: „Zde je hra, o jejíž hodnotě nemám ani tušení.

1

Pokud Vám bude připadat dobrá, předejte ji divadlu.“ Jaký rozdíl proti sebevědomému manifestu, který provázel Slečnu Julii v roce 1888. „Autor se ve Hře snů, navazující na jeho předešlou snovou hru Do Damašku, pokusil napodobit nesourodou, ale zdánlivě logickou formu snu. Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas a místo neexistují, fantazie přede a tká na bezvýznamném podkladě skutečnosti nové vzory: směsici vzpomínek, prožitků, nespoutaných nápadů, absurdit a improvizací. Osoby se štěpí, zdvojují (v původním vydání neexistuje seznam osob – pozn. red.) zdvojnásobují, mizí, zhušťují, rozplývají, sdružují. Nad všemi vědomími však stojí jedno jediné, snílkovo – neexistuje totiž žádné tajemství, žádná nedůslednost, žádné skrupule, žádný zákon. Snílek nesoudí ani nevysvobozuje, pouze vypráví, a jelikož sen je většinou bolestný a jen málokdy radostný, vine se celým rozkymáceným vyprávěním teskný tón a soucit se vším živým. Spánek osvoboditel, přináší často utrpení, ale

když muka dosáhnou vrcholu, dostaví se probuzení, jež trpícího smíří se skutečností, byť by byla sebetrýznivější – v tom okamžiku je ve srovnání s mučivým snem přímo požitkem.“ To jsou slova, která Strindberg vepsal do úvodu „své nejmilovanější hry“ v roce 1901. Tematicky a částečně i formálně navazuje na předchozí třídílný opus Do Damašku. Také zde jde o cestu labyrintem světa. Vypraví se na ní Indrova dcera. Logika snu ji umožňuje volně putovat místy i časem a prožívat v metaforických zkratkách základní lidské situace. Hra, kde jedna situace volně prolíná do druhé, kde postavy proměňují svou identitu, kde se lípa mění ve věšák a zámek rozkvete je jistě výzvou pro divadelní, myšleno scénické uvedení. Zároveň ale je to hra, která je o zvucích, již svou představou božského ucha, které zachycuje stížnosti a modlitby lidí. Jak ve své studii Strindbergova postinfernální dramatická tvorba píše Hans – Göran Ekman: „Hra je plná neúplných dialogů. Postavy vysílají sdělení, nouzová volání, a doufají, že jimi dosáhnou nějakého neviditelného posluchače.“ Hru snů psal Strindberg pro svou ženu (celkem byl Strindberg ženatý třikrát, měl pět manželských dětí), mladičkou norskou herečku Harriet Bossovou. Zrovna se k němu, načas, vrátila a Stridberg ji obdaroval postavou Dcery boha Indry. Pravděpodobně větší radost jí udělal o něco později hlavní rolí ve hře Královna Kristina, kterážto role se stala jednou z nejzajímavějších a hlavně herečkami nevyhlíženějších postav světového repertoáru. Strindberg bývá občas nazýván nepřítelem žen. Snad to nebylo jen jeho okamžitým stavem, ale v obou těchto hrách nahlíží na mužský svět velmi kriticky.

17

FOTO — ARCHIV

ROZHLASOVÁ HRA

K. Dušková, J. Stryková, M. Etzler

Hra poprvé vyšla v roce 1902, ale na jeviště se dostala až v roce 1907 – ve stockholmském Švédském divadle s Harriet Bossovou v hlavní roli. Dvakrát se k této hře vrátil slavný Max Reihardt. U nás měla premiéru v roce 1936 v Zemském divadle v Brně v režii Karla Meinharda. Hra snů, ostatně jako větší část Strindbergovi tvorby (s naprostou výjimkou Slečny Julie a Tance smrti) nepatří k nejuváděnějším číslům světových jevišť, avšak vliv Strindberga cítíme v dílech O’Neilla, Williamse, Albeeho. Jeho komorní hry napsané právě v tomto období jsou považovány za předchůdkyně děl anglického a francouzského divadla absurdity. Hru snů pro rozhlas upravil Jan Vedral, inscenaci nastudovala režisérka Kateřina Dušková. V početném hereckém obsazení najdete například Janu Strykovou, Miroslava. Etzlera, Martina Fingera, Jaroslava Achaba Haidlera, Marii Málkovou, Lucii Vondráčkovou, Karla Pospíšila a Norberta Lichého. Hudbu pro inscenaci složil Petr Kofroň, mistrem zvuku byl Tomáš Gsöllhofer. Premiéru vysílá Český rozhlas 3 – Vltava v sobotu 9. října ve 14 hodin. € Martin Velíšek

KLUB ROZHLASOVÉ HRY

STRANA

T ÝDEN SLOVENSKÉ KULT URY OSUDY IVANA KADLEČÍKA, SPISOVATELE A VARHANÍKA Narodil se 8. dubna 1938 v Modre v rodině evangelického faráře. Vystudoval slovenštinu na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, začal pracovat jako archivář a v 60. letech 20. století jako novinář v kulturně společenských periodikách. Za své kulturně-politické postoje byl po roce 1968 vyhozen z redakce literárního čtrnáctideníku Matičné čítanie, vyloučen ze Svazu slovenských spisovatelů a vyobcován z kulturního dění na Slovensku. V té době se usadil v Pukanci, kde pracoval nejprve jako vedoucí knihkupectví, v letech 1982 až 1990 jako

varhaník v místním kostele. Od roku 1990 je vědeckým pracovníkem Literárněvědného ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě. Svoji literární dráhu začal jako kritik a esejista, esejistickou povahu mají Reči v nížinách, Tváre a oslovenia, Rapsódie a miniatúry. Po roce 1989 vyšla autobiografická próza Vlastný horoskop a další esejistické soubory Epištoly a Hlavolamy. V knize Taroky si Kadlečík pohrává s pravidly karetní tarokové hry, Poco rubato je souborem korespondence s Ludvíkem Vaculíkem, Srdce sa volá je sbírka básní – a to nejsou zdaleka všechny Kadlečíkovy literární práce. Patří mezi filozofující spisovatele, důležitá je pro něj slovenština jako téměř hudební záznam, historické vzdělání, vědomí dějinných souvislostí. A čím dál víc ho v literatuře zajímá autentičnost,

dokumentární přístup, prožitá, nikoli fabulovaná realita. Básník Jan Vladislav o tvorbě Ivana Kadlečíka napsal do časopisu Listy: „Důležitým jednotícím živlem Kadlečíkových próz je jejich konkrétnost. Všechny vycházejí z živého, stále obnovovaného kontaktu se skutečností, tou nejprostší a nejskromnější, každodenní skutečností, v níž žije, ať už má podobu půdy, kterou přerývá, stromů, které vysazuje nebo kácí, včel, o které se stará, rodiny, zejména dětí, které vodí ke křtu nebo na pohřby, ale také všech známých a neznámých předků, kteří představují jeho kořeny, jeho fyzický i duchovní rod, jeho osobní i nadosobní tradici, jež se v jeho případě vyznačuje navíc osobitými rysy slovenského evangelictví. A právě tak konkrétní je Kadlečíkův kontakt s duchovním světem, s knihou, jejímž

18

Ivan Kadlečík

symbolem jsou staré rodinné kancionály, nebo s hudbou, kterou doslova ztělesňují varhany, o nichž dovede nejen se zanícením mluvit, ale také na ně hrát a dokonce je ladit a opravovat. O tom všem mluví jeho prózy, věcně, prostě, samozřejmě, s bezpečnou znalostí věci, ale také netajeným zanícením. Právě to, tato věcnost i to zanícení, tvoří u Kadlečíka pevné pouto mezi jedincem a kosmem. Kadlečíkovy knihy patří k těm, které člověku naznačují, že lze být v tomto světě doma.“ I on ovšem ví o věcech, které nám v tom brání. Jednou z nich je nepochybně stále větší nadvláda slova nad skutečností. Je to jev, ke kterému se spisovatel vrací stále znovu – a zcela právem: jde totiž o jeden z nejaktuálnějších problémů dnešního života, zejména života v zemi, kde autor žije. Orwell pro to vynalezl neologismus

KLUB ROZHLASOVÉ HRY

Pavel Hrúz

newspeak, Francouzi tomu říkají – prý pod vlivem polštiny – langue de bois, tedy dřevěný, nebo snad lépe dubový jazyk, Czesław Miłosz to v podtitulu své eseje Zotročená myšlenka nazval logokracie, Ivan Kadlečík to pojmenoval metajazyk. A hned názorně vysvětluje, co tím myslí: „Jako primitivní kmeny vystačíme, zdá se, málem s desíti nebo dvaceti slovy. Diskutér v rozhlase asi čtvrt hodiny pohazoval několika slovy, dutými kuličkami (i když předstírají obřadnou posvátnost) – a celková výpověď setrvávala – nekompromisně – na nulovém bodě až do konce. Při použití libovolného množství odstředěných spojek, částic a neurčitých zájmen lze tak v řeči vystačit s několika málo slovy i několik hodin: teoreticky to vypočítali na počítači a prakticky to dokázali schopnější řečníci a nevinní papoušci, které tu nechci urazit,

STRANA

protože ti nedokážou od přírody používat tvořivým způsobem samostatně spojek, částic a zájmen. Skutečnost se rozplynula, rozpustila nebo vypařila, živá voda změnila svou substanci v páru řídkých a lehkých slov.“ Hned na to jako dobrý pedagog a taky trochu kazatel Kadlečík ukazuje na konkrétním případě, v co se v takovém jazyce dovede proměnit i ta nejjednodušší skutečnost, jako třeba chléb: pro rozhlasové a jiné diskutéry je to „přes trvající objektivní problémy realizovaný finální produkt pekárenského průmyslu“. Ve světě, kde vládnou s takovou svévolí pouhá slova, se skutečnost opravdu rozplývá v nic, v takovém světě je opravdu možné a dovolené všechno, protože tam se dá všechno, včetně největších lží, křivd a zločinů, nejen zastřít, ale třeba i ospravedlnit kouřovou clonou slov. Aniž by horlil, aniž by to dokazoval drastickými příklady, Kadlečík ukazuje, jakým smrtelným nebezpečím pro všechno živé je to, čemu říká metajazyk, a uzavírá: „Metajazyk je občanským průkazem vymyšlené skutečnosti těch, které pravá skutečnost nechce a nesmí zajímat: jejich žargon nic nepostihuje, jen kličkuje kolem husté horké kaše. Metajazyk jen beznadějně maskuje ustrašené ignorantství, nenávist k matce skutečnosti, k prababičce hmotě.“ Ivan Kadlečík je nejen originální a ne zrovna jednoduchý autor, je to i neméně originální a zajímavý člověk. Pro cyklus Osudy s ním pětidílné vyprávění natočili slovenští kolegové Viki Janoušková a Oleg Pastier. Ve Dnech slovenské kultury tak budou mít posluchači Vltavy možnost vyslechnout jeho vyprávění ve slovenštině, která je Ivanu Kadlečíkovi celoživotním pracovním i uměleckým nástrojem.

FENOMÉN OUTSIDER – PAVEL HRÚZ Narodil se 14. června 1941 v Banské Bystrici, absolv voval studium na E Elektrotechnické f fakultě Slovenské v vysoké školy techn nické v Bratislavě. P Pracoval jako inže ženýr, potom byl v letech 1968–1971 spolu s Ivanem Kadlečíkem redaktorem časopisu Matičné čítanie, odkud je oba za normalizace propustili. Byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a tím i z oficiálního kulturního života a nesměl publikovat prakticky až do pádu komunismu roku 1989. V tomto období pracoval jako údržbář tenisových kurtů, skladník a energetik. Po listopadu 1989 působil ve Slovenském rozhlase v Banské Bystrici jako redaktor literární redakce. Zemřel 15. srpna 2008. Pavel Hrúz patří mezi nejpozoruhodnější zjevy slovenské prózy posledních desetiletí. Jeho prózy zásluhou přibývajících autobiografických prvků dozrály k literárnímu perfekcionismu, jaký nemá v slovenské literatuře obdobu. Břitký humor, úderné dialogy, tvarová sevřenost, významová mnohoznačnost postihují hluboké spodní proudy v člověku a společnosti, odmítají mýty, ideologie a falešné ideály. Lidé z Hrúzových povídek a novel tvoří bizarní, činorodý, neintelektuální svět, chovají se sebezáchovně a sobecky, bezohledně a kořistnicky, ale také bytostně touží zůstat sami sebou a nepodlehnout konvencím. Těmito vlastnostmi se bizarní figurky ztroskotanců Hrúzových próz konfrontují se

19

strnulou společností a dávají jí vlastně lekce z morálky, cti a životní autenticity. Hrúzovo magické vypravěčství postihuje jak nejhlubší vrstvy lidské psychiky, tak globální společenskou atmosféru. Hrúzova próza se takto stává moderním vyjádřením odideologizovaného světa a existenciálních problémů civilizace na konci racionalistického dvacátého století. Dílo Pavla Hrúze je těžko přeložitelné, v každém případě se překladem mnoho z jeho jedinečnosti ztrácí. Proto jsme požádali spolupracovníky ze Slovenska o literární feature na téma Pavol Hrúz, který je dalším pokračováním cyklu Fenomén outsider (portréty Ivana Kadlečíka, Stanislava Rakúse a Pavla Vilikovského jsme vysílali v Týdnu slovenské kultury v roce 2009, Lukavické zápisky Hany Ponické o Velikonocích 2010). Spolupráce se slovenskými kolegy umožňuje posluchačům i autentický zážitek z interpretace Hrúzových textů vynikajícími slovenskými herci. € Literární dílo Pavla Hrúze: Dokumenty o výhľadoch (1966), Okultizmus (1968), Chliev a hry (1990), Pereat (1991), Párenie samotárov. Rendez vous 69 (1993), Oči kuričove (1996), Chlieb a kry (1996), Hore pupkom, pupkom sveta (1998), Bystrica v… tom (2000) Alena Zemančíková

 Český rozhlas 3–Vltava: Osudy Ivana Kadlečíka, spisovatele a varhaníka: 1.–5. 11. 2010 v 11.30 hod. Fenomén outsider – Pavel Hrúz: Schůzky s literaturou, 7. 11. 2010 ve 20.00 hod.

ROZHOVOR

STRANA

Ve své nové rozhlasové hře jste nechala přijít ke svým postavám na návštěvu jejich vlastní minulost, respektive je samé o padesát, čtyřicet a třicet let mladší. To setkání není ani pro jednu stranu zrovna radostné. Ale vede ke katarzi. Nemyslíte si, že dnes jsou lidé obecně uhranuti předvídáním své budoucnosti a minulost příliš neřeší? Máte pravdu. Budoucnost je prázdné promítací plátno a každý si může pouštět film dle vlastního vkusu a ve vlastní režii – ať už je v něm naděje, strach, pokrok, úpadek, Poslední soud, příští převtělení nebo definitivní a vše končící smrt. Všechno to jsou dohady a fantazie. Ale minulost je trapně konkrétní. Nedá se s ní čarovat tak snadno. Táhneme ji za sebou jako rezavé konzervy, které kluci přivázali kočce na ocas. Jak pravil filozof Hérakleitos: „Neboť to jediné je odepřeno i bohům: odestát to, co už stalo se.“ Totéž v té hře říká stará Šárka: „Doufat v lepší budoucnost je naivní, ale jen naprostý idiot by doufal v lepší minulost.“ Jedna z postav hry, Šárka, říká: „Budoucnost si s námi udělá, co chce.“ Dlouhá léta se zabýváte astrologií. Otázka skeptika: Věříte, že všechno „máme napsáno ve hvězdách“, nebo připouštíte, že s tím můžeme něco ještě sami dělat? V tom jsem asi větší skeptik nežli vy. Nikdy bych neřekla takovou pošetilost, že „všechno je napsáno ve hvězdách“. Astrologie poukazuje na jisté

FOTA — ARCHIV

Nevděčné děti Daniely Fischerové

Daniela Fischerová

Z přípravy natáčení Nevděčných dětí

danosti, ale co s nimi uděláme, je – bohudík, bohužel! – na nás. Když doktor, který ví, že nám táta i dědeček umřeli na infarkt, řekne, že si máme hlídat oběhový systém. To není věštba, ani tajemné rodové prokletí. Ale stane-li se z nás Velký Tlustý Šéf, který je živ na hamburgrech a vodce, tak ten infarkt asi udeří. Astrolog nám třeba sdělí, že máme opozici Urana a Marta, což znamená riskérství a zbrklost.

20

Když pak sedneme za volant se dvěma promile v krvi, tak tu havárii nezpůsobí ani hvězdy, ani neúprosný osud, ale naše vlastní nepoučitelnost. Dali jsme k té události „informovaný souhlas“. Ale Šárka tím nemyslí, že máme budoucnost předem nalinkovanou. Myslí tím – a tomu věřím taky – že život je prostě strašně silný hráč. Ani sebelepší vůle a životospráva a dodržování návodů nám nezaručí, že bude po našem. Lidstvo pořád hledá další triky, jak si ochočit svůj vlastní příběh. Jakž takž fungují v obdobích klidu. Ale pak přijde tsunami (nebo válka, nebo osudová láska) a „život si s námi udělá, co chce“. V jednom rozhovoru jste připustila, že máte své utkvělé téma: nevratnost. (Ve smyslu, co jsme kdysi učinili, už nezvrátíme.) Myslela jste na ně, když hra vznikala, nebo vám mimoděk vstoupilo do příběhu? Nebyl v tom žádný záměr typu „a teď chci napsat něco o nezvratnosti“. Sám od sebe přišel nápad (nápady nás napadají zcela o své vůli, jako když napadne sníh). A ten nápad se ptal: jaké by to asi bylo, kdyby nás potkalo naše mladé já? Co by nám vyčetlo, jak by nám rozumělo, co by je asi překvapilo nejvíc? Ale čím jsem starší, tím víc vidím, jak je život nezvratný. Minulost je batoh, který nemůžeme sundat. To, že něco takzvaně zapomeneme, ještě neznamená, že to nepůsobí dál. Působí, ale zezadu a ze tmy. V šedesáti věříme nesmyslům, které nám namluvili, když nám bylo pět. Snažíme se zavděčit rodičům, kteří jsou desítky let mrtví. Dodnes nemůžeme ani vidět houby, protože nám po nich jednou v raném dětství bylo zle. Nedělám to často, ale někdy při vyklízení starých šuplat vezmu do ruky text, který jsem napsala před dávnými lety, a nestačím se divit. Děj už si většinou pamatuju matně, takže čtu s běžnou čtenářskou zvědavostí, a skoro nemůžu věřit, že jsem to skutečně napsala já. Nejde o techniku psaní – člověk se přece jen časem naučí jisté řemeslné triky – ale o způsob vidění. I když kantorsky potřásám hlavou nad mnoha chybami a nejapnostmi, kterých se ta nezralá autorka dopouštěla, občas mě zarazí nějaká pěkná věta nebo postřeh a já si s tichou závistí stáří říkám: Tak tohle už by mě dnes

ROZHOVOR

Dokážete si představit, co by řekla dvacetiletá Daniela Fischerová dnešní Daniele Fischerové? Nejste první, kdo mi tu otázku pokládá, první jsem byla já sama. Dobře, fantazírujme. Myslím – doufám! – že ty generální životní linie by mi schválila. Kdybych se ve stroji času vrátila do svých dvaceti a mohla začít znovu, vzala bych si téhož muže a měla bych s ním dítě (dítě bych si taky přála totéž!), nevybrala bych si jinou profesi než psaní. Neodešla bych žít do ciziny, což byla úhlavní otázka mé generace – byl to rok sovětského vpádu a dobře třetina mých přátel někam emigrovala. Co do kontury, asi by ten život byl zhruba takový, jaký je dnes. Ale to by jejím přísným očím nestačilo. Vyčetla by mi, právem, kolikrát jsem byla prostě nesnesitelná. Netaktní, vychloubačná, přehlíživá, necitlivá, egoistická. Nemám si za zlé mnoho z toho, co jsem udělala, ale spíš to, co jsem neudělala. „Mohla jsi podstatně víc,“ řekla by mi ta mladá chytrolínka, „flákala ses, pořád jsi něco odkládala, promarnilas tolik času. Proč?“ Styděla by se za mě, jak špatně umím cizí řeči. Ale líbily by se jí tak dvě tři věci, které se mi podařilo napsat, utěšuju se. Je krásné arabské přísloví: „Kdyby to byl velbloud věděl, nikdo by na něm neseděl.“ Kdybychom byli věděli… Mladá Šárka v té hře říká, že pochopení je zpětné zrcátko. V tom je ten malér a síla života: chápeme jen to, co už se stalo. Jenže žít musíme směrem dopředu.

Tři otázky pro režisérku Hanu Kofránkovou Jako dvorní režisérka Daniely Fischerové znáš její rozhlasové hry důvěrně. Myslíš si, že lze v jejích textech vysledovat nějaké jednotící téma? A našla jsi ho i v této hře? Rozhlasové hry Daniely Fischerové jsou psychologické rošády s hodinářsky přesně vybudovanou kompozicí, její postavy oplývají přebohatým slovníkem, plným příměrů a slovních hříček. Režírovat je je úkol lákavý a těžký k zbláznění. Podezírám autorku, že repliky svých figur vykřikuje po nocích do tmy a teprve tu nejpřesnější a nejkondenzovanější zapíše. Pro herce a režiséra úžasný úkol: jen jedna intonace je správná, přesun akcentu (nedej bože slovosledu) znamená znejasnění významu, rozpad dialogu. Tyto texty nedovolují mnohá možná řešení, nějakou tu režijní volnost, nikoliv: jen jedno řešení je správné, jen na ně přijít a pokud možno včas. V Danieliných textech (miniaturách i velkých, celovečerních) jde vždycky o život, a to doslova. O život v přelomových okamžicích, z kterých se člověk dostává jako někdo jiný. Někdo, kdo si uvědomuje, co to vlastně žil za život, kdo neví, jak bude žít dál (ale už ví, že to bude nějak jinak).

Hana Kofránková

Zlom poznamenal Alberta i Vandu, paní Helu, zmužnělého andílka, poprvé se vyslovivšího gaye a možná i pana Kváska. To jen namátkou probírám dosavadní rozhlasové hry Daniely Fischerové. V Nevděčných dětech tohle téma kulminuje – ten životní zlom už kdysi všechny tři hlavní figury zažily a teď, ve vteřině svých smrtí, jsou konfrontováni se svými „předzlomovými“ já. Co jsme

21

to z toho života udělali, co z něj děláme? Budoucnost pro Danieliny „nevděčné děti“ neexistuje, ale ještě se stihnou na poslední chvíli obejmout, přijmout samy sebe. Je to depresivní hra? Nemyslím si to.

FOTO — ARCHIV

nenapadlo. Už jsem jinde. Jak to jen ta mladá holka věděla?

STRANA

Která postava ze hry ti byla nejbližší? Ze všech příběhů této hry mě nejvíc dojímá ten Šárčin. A nejlépe by se mně hrála Edita (však také mnohá napití, výdechy a povzdechy, třískání sklenicemi a víceméně alkoholické projevy Editiny jsou moje – dodatečně vmíchány do inspirujícího projevu herečky). Dokážeš si představit, co by řekla dvacetiletá Hana Kofránková dnešní Haně Kofránkové? Nechci vědět, co by řekla dvacetiletá H. K. svému nevděčnému dítěti – Haně Kofránkové po jednačtyřiceti letech. Je to představa z rodu nočních můr. Ale jak tak o tom přece jen přemýšlím, napadá mě, kterého svého životního „klona“ bych se bála nejvíc. Z kterého životního období? Je to zvláštní, ale asi toho desetiletého. A zároveň bych na tu přemoudřelou a poněkud ambiciozní holčičku byla asi dost zvědavá. Upřímně nevím, jestli bych se dokázala vzít do náručí. € S Danielou Fischerovou a Hanou Kofránkovou rozmlouval Hynek Pekárek

 Český rozhlas 3–Vltava: premiéra 30. 11. 2010 ve 21.30 hod. Dramaturgie: Hynek Pekárek, Zvuk: Ladislav Reich, Režie: Hana Kofránková. Hrají: Dana Syslová, Bořivoj Navrátil, Jitka Smutná, Lucie Pernetová, Kryštof Hádek, Magdaléna Borová, Klára Oltová-Sedláčková, Lukáš Hlavica.

VÝROČÍ

STRANA

22

„Jsme slavnější než Ježíš“, řekl kdysi John Lennon v nadsázce, asi tak jako když říkáme ‚no pánbů potěš‘. Ať kdokoliv ze čtveřice Beatles jen tak něco příležitostně prohodil, hned se z toho stalo oficiální prohlášení. Trvalo jim dlouho, než si uvědomili, jak nesmírný vliv mají i mimo muziku. Na takovou odpovědnost zpočátku nebyli připraveni. Jejich popularita narostla zejména v letech 1962 až 1966 do naprosté mánie. Beatlemánie. Jejich koncerty byly provázeny tak hysterickým křikem fanoušků, že hudba sama se ztrácela v hluku a jekotu. Od srpna 1966 raději přestali Beatles koncertovat a dali přednost soukromí a posvátnosti nahrávacích studií. Amerika něco podobného zažila již o pár let dříve s Elvisem Presleym, ani Československo nebylo ušetřeno. Hysterii fanoušků vyvolávali hudebně taneční kreace Mikiho Volka, rozvíjela se hvězdná kariéra Karla Gotta. Mimochodem právě Gottova verze písničky From Me to You, s českým textem Jiřího Štaidla Adresát neznámý, s doprovodem TOČRu s externě najatou skupinou Olympic, byla v roce 1964 první na gramodesce vydanou českou úpravou beatlesovského songu. Americký rock’n’roll a britský beat pronikaly do Československa od sklonku 50. let skrze skulinky v železné oponě a probleskávaly do koloritu domácích dechovek, lidovek, masovek a opatrných populárních melodií jako výkřiky volnosti a svobody. Svou roli sehrály Radio Luxembourg a další západní stanice, ojedinělé pasáže z filmů, podomácku vyráběné gramodesky, občasné odvážnější novinky tanečních orchestrů v kavárnách i soukromé mejdany s magneťáky. A také divadla malých forem. První

FOTA — ARCHIV

EXPEDICE ZA BROUKY BEATLES A JOHN LENNON NA VLTAVĚ I V ČESKÉM MUZEU HUDBY

Lennon’s Bar v podvečerním Liverpoolu

Sgt. Peppers Bistro. I to se v Liverpoolu najde

české, většinou studentské kapely vznikaly od konce 50. let. V Praze a Čechách např. Samuels Band, Sputnici, FAPSORCHESTRA, Komety, zpěváci Pavel Sedláček a zmíněný Miki Volek, Mefisto, Donald. Na Moravě to byly Synkopy 61, Rocky Eagles, Majestic, Flamingo a na Slovensku Vasko Velčický, Vlado Chvalný, Prúdy, Sršni, Tiene, Gentlemen, Players. Mezi západními vzory českých rockerů začali brzy hrát prim právě Beatles. Vzpomeňme na Petra Nováka, jehož první kapela se koncem roku 1964 dokonce jmenovala doslova Beatles! Však brzy dostali rozum a rychle se přejmenovali na originálnější George & Beatovens. K dalším obdivovatelům liverpoolské čtveřice patřili pražské soubory Flamengo a Olympic, kteří dokonce dokázali spojit hudbu Mersey soundu (styl a elektrický kytarový zvuk, pojmenovaný podle liverpoolské řeky) s českými texty a tvořit původní písničky ve stejném duchu. I mimo Prahu zapadla úrodná semínka anglických brouků. Jmenujme třeba přerovskou Synkopu s Pavlem Novákem nebo slovenské Mefisto (neplést s českým Mefistem), které Beatles kopírovalo. Umělecky nejsilnějším zjevením byla v této souvislosti hlavně bratislavská skupina Beatmen s Dežem Ursinym. O něco později, ale o to trvaleji, se k odkazu hudby řeky Mersey přihlásil Miroslav Žbirka. Beatles, to však nebyli jen čtyři pohlední a svými účesy a oblečky výstřední chlapci s nadprůměrným hudebním talentem. Nebyli inspirativní jen novátorským spojováním dosud samostatných směrů. Ačkoli o to nijak cíleně neusilovali, souhra historických okolností je postavila i do ústředních rolí v procesu vytváření nového společenského

STRANA

HRA

fenoménu – pop kultury 60. let. Stali se jejím produktem i akcelerátorem dalšího vzepjetí. V listopadu 1969 rozbouřil vlny veřejného mínění velmi smělý čin. John Lennon vrátil královně Alžbětě Řád britského impéria, který členové Beatles obdrželi v říjnu 1965 za zásluhy o nebývalý rozmach anglického exportu. Důvodem byl protest proti vměšování v Biafře a proti podpoře americké války ve Vietnamu. John Lennon a jeho partnerka Yoko Ono pak uspořádali na podporu mírových myšlenek, které korespondovaly s do-

AKVÁRIUM

FOTO — ALEŠ OPEKAR

Ze současné výstavy Beatlemánie z Českého muzea hudby

bovými hesly hippies („make love, not war“), řadu šokujících akcí. Rozpad skupiny Beatles před čtyřiceti lety tyto procesy neukončil. Ani zavraždění Johna Lennona před třiceti roky. Naopak. Události nabyly symbolického významu a spustily řadu spontánních aktivit. Význam skupiny Beatles a Johna Lennona pro českou hudbu a kulturu, shrnuje současná výstava Beatlemánie v Českém muzeu hudby v Praze v Karmelitské ulici, která potrvá do 10. 1. 2011. Připomínáme si jej i ve vysílání Českého rozhlasu 3–Vltava. € Aleš Opekar

 Český rozhlas 3–Vltava: Výročí týdne, věnované Johnu Lennonovi, vysíláme v nedělí 3. 10. 2010 v 15.15 hod.

23

Cítili jste se někdy v zaměstnání jaksi nepatřičně? Nepohodli jste se se šéfem, nutili vás dělat nesmysly? Právě tyhle pocity důvěrně známé většině z nás skvěle vystihla ve své rozhlasové hře Akvárium, původně seriálu, francouzská scenáristka Mariannick Bellot. „Moje hra vypráví příběh o dívce, která pracuje s velmi nepříjemným kolegou v miniaturní kanceláři. Chtěla jsem zachytit pohledem zevnitř všechny absurdity každodenního provozu v prestižní instituci“, říká autorka, ověnčená za svoji rozhlasovou práci již třemi prestižními cenami, a pokračuje: „Příběh vychází ze skutečnosti. Kdysi jsem pracovala ve slavném museu s kolegou s tyranskými sklony a způsoby. Nejenže se choval jako pomatenec, ale navíc se cítil jako velký šéf, jako šéf všech šéfů, zkrátka Superšéf. Tehdy bylo mému prvnímu synovi šest měsíců a přes den se o něj starali mí rodiče. Když jsem se večer vrátila z práce, byla jsem velmi smutná z toho, že přicházím o to, jak roste. Proto Akvárium vznikalo nezbytně jako komedie, humor byl pro mne jako terapie, která mne osvobozovala od negativních zážitků v zaměstnání.“ Původně však Bellot chtěla vytvořit rozhlasový dokument, manažer ARTE Radio Silvain Gire, který ji tehdy přizval ke spolupráci, však věděl, že je obratná scenáristka, a navrhl jí, aby ze svého příběhu udělala zábavnou hru pro webové rádio. Mariannick přijala a spolu s Christophem Raultem scénář i režírovala. Vznikla tak brilantní „klipová“ komedie (formálně pojatá jako Bellotové pracovní diář), kterou si po jednotlivých částech mohli stahovat posluchači webového ARTE Radio. Bellotová se při psaní scénáře inspirovala kreslenými seriály, záměrně předepisovala klišovité komiksové zvuky. Zároveň vkládala do úst hlavní hrdinky věcné a neemocionální repliky. Tak mezi předimenzovanou zvukovou komiksovou ambaláží a věcným seriózním komentářem vzniklo ironické napětí, které je nejen zdrojem humoru, ale zároveň působí velmi dramaticky.

FOTO — ARCHIV

C

Mariannick Bellot

Nemalou zásluhu na výsledku měla vedle obou režisérů zvuková designérka Sophie Bissantz. Ta se při hledání zvuků nespoléhala jenom na počítače. Do studia si přinesla pět velkých kufrů napěchovaných roztodivnými předměty od skleniček až po dětské hudební nástroje, na něž dokázala vyloudit nečekané zvukové kreace. „Mariannick Bellot je odvázaná, invenční, překotná a lyrická“, napsala o autorce Akvária AnneMarie Gustavová v časopisu Télerama. Stejné přívlastky můžeme vztáhnout na původně rozhlasový seriál Akvárium. Tvůrci ho později sestřihali do podoby rozhlasové hry a v roce 2008 poslali do Berlína na festival Prix Europa. Tam svojí zvukovou i obsahovou neotřelostí tak okouzlil porotce, že v dramatické kategorii udělili Akváriu zvláštní cenu. Česká verze v překladu Michala Lázňovského, dramaturgii Hynka Pekárka a režii Ivana Chrze vznikne od září v pražských studiích a vysílat se bude ve čtvrtek 25. listopadu ve 20.00 hodin. Do té doby si můžete poslechnout či stáhnout francouzský originál na webu ARTE Radio. (na adrese: http://www.arteradio.com/son.html?174681) € Hynek Pekárek

JAZZ

STRANA

24

Improvizace je fenomén, který prostupuje celou lidskou existencí. Každý člověk v běžném životě s různou obratností více či méně často jedná bez přípravy a umění, jako reflexe tohoto světa lidí, nabízí prostor, kde improvizace čas od času, případ od případu, také hraje důležitou roli. Se zájmem, a zároveň z bezpečné vzdálenosti, ji pak v podání umělců sledujeme, vkládáme do ní nejrůznější symboliku nebo se jednoduše necháváme unášet oním zářivým proudem přítomnosti, absolutní pravdou nadčasového „teď a tady“. Kultura a výkonné umění jsou navíc odedávna symbolem a dokonce nositelem improvizace. Není proto divu, že Vltava jako kulturní stanice Českého rozhlasu věnuje tomuto velkému tématu jeden celý víkend, který ovšem začíná již pátkem 22. října 2010. Na co se můžete těšit? Vysílací schéma se nejvíce podřídí prvku náhody v sobotu 23. října. K těmto účelům se dokonce přesuneme s přenosovou technikou z budovy Českého rozhlasu ve Vinohradské ulici na Janáčkovo nábřeží v Praze do poetických míst, která jsou k improvizaci přímo určena. Na levém břehu řeky Vltavy pod úrovní cesty a nad hladinou vody stojí prosklený jazzový klub Jazz Dock, jehož prostor večer osvětlují proplouvající

I

parníčky, seskupující se u nedalekého zdymadla. Sem budou moci naši posluchači osobně přijít a být přítomni vysílání. Jazz, dnes asi nejčastější představitel současné umělecké improvizace, zde však nebude jediný, jak by se možná mohlo zdát. Na své si přijdou též milovníci herectví, básnictví, a když se vrátíme k hudbě, čeká nás i nejazzové improvizování. Všechny tyto umělecké druhy totiž mají svoji bohatou současnost i historii, která si zaslouží neustálého připomínání a objevování. Pro naše poznání prvopočátků vývoje fenoménu improvizace jsou důležité kulturní projevy exotických národů. Například hudba afrických domorodých kmenů posloužila antropologům k vyvozování teorií o nejstarším lidském muzicírování. Umělecký výkon bez přípravy je pak znám z básnictví a hudby antického Řecka. Improvizace tehdy byla důležitým nástrojem rétoriky a ani římské komedie se neobešly bez prvku náhody. S příchodem středověku se improvizace objevuje v duchovním zpěvu křesťanů. Renesance přináší komedii dell'arte, hudební baroko číslovaný bas a varhanní improvizaci. Důležité jsou též kadence instrumentálních koncertů v pozdějších historických údobích. V 18. a 19. století je v Evropě

FOTO — ARCHIV

Říjnový víkend improvizace na Vltavě

Big Band Českého rozhlasu

významným nositelem tohoto jevu lidové zábavné divadlo – zejména pak pantomima. Ve 20. století přichází ke slovu jazz, aleatorika, fenomén tzv. world-music a mnoho projevů postmoderního prolínání dosud neslučitelných uměleckých forem, žánrů a stylů. Improvizace je vlastně přítomna téměř vždy alespoň jako doplněk k oživení neustále se opakujících divadelních replik. Současnost patří jak nadšenému oprašování a udržování dřívějších způsobů hry, tak i rozvíjení nejnovějších přístupů k umění. Druhý zmiňovaný způsob improvizování zaznamenal štáb Českého rozhlasu 3–Vltava pro své posluchače již dříve ve dvou odlišných kulturních prostředích. Jako doplněk byl navíc pořízen filmový záznam obou událostí, jelikož vizuální vjem má v případě skupinové hudební improvizace často důležitý význam

i pro posluchače. Kromě přímého přenosu koncertů, literární a dramatické akce z klubu Jazz Dock se proto můžete těšit mimo jiné na pořady o ženském vokálním vícehlasu 13. století ve spojení s jazzem, a nebo o interakci jazzu s deejayigem. Hudební filmy, které společně s těmito pořady vznikly, pak budete moci shlédnout na internetových stránkách vltava.rozhlas.cz. Zde také postupně získáte detailnější informace o veškerém dění, které proběhne v rámci improvizačního víkendu na stanici Český rozhlas 3–Vltava. Přesnou konkrétní náplň programu totiž v době uzávěrky tohoto bulletinu ještě neznáme. A kdo ví, kdy znát budeme – půjde přeci o improvizaci! € Václav Vraný

 Český rozhlas 3–Vltava: Víkend improvizace, 22.–24. 10. 2010

REDAKCE

ČESKÝ ROZHLAS PLZEŇ Rozhlasová budova v Plzni je od roku 2000 chráněnou kulturní památkou. Vysílání v ní připravované slouží posluchačům od Ašska po Sušicko. Pokrývá území pěti vysílači pro Karlovarský a šesti pro Plzeňský kraj. Nejvýchodnější z nich má dosah i v severních a středních Čechách, až do Prahy. České rádio s vysokými ambicemi vzniklo v Plzni po válce. Jeho historie je pestrá, v rámci veřejnoprávního rozhlasu hrála Plzeň vždy významnou roli. Muzikoložka Zuzana Zatloukalová působí v regionálním studiu Českého rozhlasu od roku 1990. Začínala jako dramaturg Plzeňského rozhlasového orchestru, později přibyla práce redaktorská a do roku 2008 navíc vedení Hudební redakce. Její hlas se ozývá v rubrikách kulturního zpravodajství a v pořadech vážné hudby na stanicích ČRo Plzeň, ČRo 3–Vltava a ČRo 2–Praha. Její cesta k mikrofonu vedla od klavíru v kapele Experimentální folkové studio přes moderování koncertů vážné hudby až k tvorbě hudebně popularizačních pořadů a k propagování událostí hudebního života. Ve svých pořadech nabízí hudbu různých stylů od baroka po 21. století, jako dramaturg Plzeňské filharmonie hledá především zajímavé tituly soudobých komponistů a dosud nenahraná díla starých mistrů. Baví ji sledovat kulturní dění a organizovat koncerty a veřejné nahrávky, ale také ji těší turistika a práce na zahradě.

25

OD DRAMATURGIE K MIKROFONU FOTO — ARCHIV

REGIONY

STRANA

Zuzana Zatloukalová

Za mikrofonem ČRo Plzeň se objevuji, abych nabízela hudbu – tu krásnou, které se říká vážná – i když je to většinou hudba veselá a milá. Pro večerní čas připravuji pořady Světem vážné hudby (SVH), během dne zvu posluchače na koncerty, které by neměly chybět v našem kulturním „rozvrhu hodin“. Sledovat živě hranou hudbu, to je totiž něco docela jiného, než poslouchat hudbu reprodukovanou – byť v prvotřídní interpretaci. Pro mě se staly koncerty – někdy ve 14 letech – nedílnou součástí života. A už tenkrát jsem neviditelnou nitkou připoutala svůj život k Plzeňskému rozhlasovému orchestru. Nejprve jako posluchačka v hledišti a pak jsem za ním vkročila do rozhlasu na podzim 1990 v roli dramaturga. Letos orchestr působí už 64. rokem, nyní jako Plzeňská filharmonie (PF). Po sametové revoluci se sice oddělil od rozhlasu, ale stále sídlí v prostorách, které pro něho byly po válce vyprojektovány v krásné funkcionalistické budově na náměstí Míru. A stále pro rozhlas

natáčí. Snímky jsou vlastně úhradou za pronájem. Pro PF hledám dosud nezaznamenaná díla, která by obohatila rozhlasovou fonotéku. Pořizujeme nahrávky skladeb autorů současnosti a nedávné minulosti i skladeb starých mistrů, na které se pozapomnělo nebo které teprve nyní někdo objeví založené v archivech. Orchestr ale není jediný „zákazník“ ve Studiu I v Plzni. ČRo dělá záslužnou práci i jakousi dokumentací hudebního života – zajímají nás výkony talentovaných mladých interpretů, například vítězů renomovaných soutěží, spolupracujeme se ZUŠ, Plzeňskou konzervatoří, Katedrou hudební kultury Západočeské univerzity, naše mikrofony sledují festivaly… Moje cesta k mikrofonu – k uvádění popularizačních pořadů o vážné hudbě – vedla vlastně přes moderování koncertů vážné hudby. Sedět za mikrofonem při veřejné rozhlasové nahrávce nebo při přímém přenosu koncertů, to je svým způsobem velké dobrodružství. A já nejraději vzpomínám na koncerty jihočeského festivalu Concertino Praga, kde celkovou atmosféru zdobily výkony geniálních dětí z celého světa. Pořady vážné hudby mají v plzeňském vysílání tradici, pro kterou už jedno desetiletí nestačí – na začátku 90. let se začínalo půlhodinkami s názvem Radio klasik, připravovala jsem pořad Zuzana v říši tónů. A pak jsme se začali toulat ve Světě vážné hudby. Od roku 2005 klasickou hodinku přebíral nějaký čas v nočních hodinách ČRo 2–Praha a od ledna 2007 se dostala repríza do časného rána na stanici Vltava. Speciálně pro Vltavu připravuji dvakrát týdně Partitury, jednou za čtyři týdny Soudobou hudbu, šestkrát do roka týdenní cyklus Hudební fórum, snímky z archivu ČRo Plzeň můžete slyšet také v pořadech Hudební galerie, Koncertní sezona, Musica antiqua, Studio live nebo Slovo o hudbě. € Zuzana Zatloukalová

STRANA

IVAN MORAVEC ÚPADEK JE BOHUŽEL ZNAČNÝ. ALE JSOU JEŠTĚ VÝJIMKY Novináři mají zálibu v hyperbolách. Je-li někdo velkým klavíristou, pravidelně bývá označován jako „poslední romantik“, „poslední mystik“, případně (jako u Horowitze) „poslední nosorožec“. Přidámeli k tomu jiné oblíbené klišé, že svět už nikdy nebude takový, jaký býval, vychází nám perfektní šablona. Rozhodně ji není radno používat, chce-li být člověk alespoň trochu původní. Ale tím hůř, jestliže se u někoho zdá, že je opravdu – i bez snahy o zkratku či o nadsázku – ve své kategorii jedním z posledních. A když navíc reprezentuje hodnotový svět, který před naším zrakem vskutku mizí, odchází, zaniká. Právě to je případ Ivana Moravce. O jaký svět jde? Jistě jej tvoří některé z hodnot, které naši Evropu provázejí snad od kolébky, ale v jistých etapách je pravidelně zapomíná. Patří sem pradávná důvěra v rozum a ve schopnost rozpoznávat to pravé. Patří sem prastaré přesvědčení, že náhody neexistují a že bez práce lze sice dosáhnout lecčehos efektního, avšak opravdovosti ne. A patří sem i léty podložené smýšlení, že všechny věci nejsou stejně hodnotné a není důvod rovnat je vedle sebe, pokud lze stavět do výšek. Pak ty hodnotnější mají být nadřazeny a ty méně hodnotné se jim musí poklonit, bez urážky.

N

My, dnešní lidé, ovšem sázíme spíš na mínění, názor, pocit – bez důkazu, bez argumentu, bez námahy. Stále víc se přikláníme k množství; klíčovým vodítkem jsou pro nás počty. Obraz je důležitější než zvuk a obal je důležitější než vnitřek, bez marketinku ani ránu! Typický současný svět. Právě opačný než svět Moravcův. Překlopte si ho do protikladu a dozvíte se mnohé o panu profesorovi. Kupodivu to vůbec neznamená, že by u Moravců vládl suchý a strohý řád. Naopak: má tu silné zastoupení cit, nálada i kouzlo okamžiku. Taky

FOTO — ARCHIV

ROZHOVOR

26

humor. A vlídnost. „Přijďte, bude víníčko! Vy raději sladší? Já taky!“ Ale mnohé úkazy se zvyklostem opravdu vymykají. Dnes například jen stěží narazíte na umělce, který by měl zálibu ve zkoumání a porovnávání uměleckých výkonů. Ba co dím: stěží najdete i takového kritika či pedagoga. To spíš potkáte interprety, kteří z principu ani nechodí na koncerty, „aby nebyli ovlivněni a zůstali originální“. Převažují ti, kteří sice na koncerty chodí, ale v precizním srovnávání a hodnocení rozhodně nenašli smysl. A aby někdo sbíral několikerá provedení téže skladby, pak je anonymně přehrával studentům a snažil se je přimět ke srovnání a k přesným charakteristikám, to už nevídáme. A aby někdo, přestože má světové jméno, pravidelně řadil do této tvrdé soutěže i svoje výkony, riskoval nemilosrdnou kritiku a necítil se dotčen, když se s ní setká – kde probůh zažijete tohle? U Ivana Moravce je to běžné. Ví ovšem o této výlučnosti – a komentuje ji omluvným úsměvem. Svět Ivana Moravce jistě není světem vulkánů. To spíš připomíná dobře tikající švýcarské hodinky. Ale preciznost tu není mechanická: kupodivu, přesnost se nijak nevylučuje s vášnivostí. Vroucnost vůbec nemusí být nevyzpytatelná. A jakkoli to někomu jistě připadá absurdní, i výbušnost může mít svoji logiku. Těžko soudit, do jaké míry si pan profesor sám vybral tuhle cestu. Jistě je to i výsledek boje: člověk totiž musí poctivě zpracovat nejenom to, co je mu dáno jako výhoda – talent, cit, intelekt, hudební sluch – ale také limity a balvany, které mu překážejí. Třeba křehkost těla. Některé výsledky ovšem bývají impozantní. Učiňme srovnání se světem velkých pěvců: zatímco „božský“ Luciano Pavarotti byl úkazem člověka, který „má materiál“ a je schopen strhnout pozornost už jenom „surovou hmotou“, aniž by přitom cítil technickou potíž, musíme smeknout i před protikladnými typy jako Peter Schreier či Dietrich Fischer-Dieskau. Jejich síla je vlastně nenápadná. A přesto není slabší: bývá jim sice odepřen prvoplánový úspěch, ale díky tomu se mohou vypracovat do končin, kam jiní přístup nemají. Přesnost, uspořádanost, vyrovnanost, duchovnost. Takový je i Ivan Moravec: není to Horowitz, jemuž tělesná konstituce umožňuje zběsile

ROZHOVOR

zahrát všechno. Naopak, musí být člověkem pečlivé volby. Ale nám, posluchačům, pak přináší to, co je nenahraditelné: díky němu víme, že nejsou jen vesmírné vzdálenosti, galaxie a hvězdy, ale také mikrosvět jemných odstínů, vazeb a souvislostí. Napohled drobných, a přitom dalekosáhlých. Mnohdy nečekaných, ale logických. Je to jediný svět, ve kterém se můžeme vyznat, a jediný, ve kterém se cítíme doma. Vy jste, pane profesore, odjakživa porovnával klavíristy a jejich nahrávky? Od okamžiku, kdy jsme měli magnetofon. Ten první mi přinesl spolužák. Byl to Smaragd, vážil asi půl metráku. Pro nás to bylo zjevení. Mohli jsme konečně slyšet sami sebe. Ten vtip je v tom, že dokud člověk sám sebe neslyší, tak neví, jakou má úroveň. Jsou tací, kteří zásadně odmítají poslouchat nahrávky. Ale to se pak mnoho nedozvědí. Jenomže znáte ještě někoho, kdo by měl v kritickém poslouchání podobnou zálibu jako vy? Já myslím, že Murray Perahia. Já jsem se ho na to vyloženě ptal. Řekl, že poslouchá každý den. A sama sebe? Ano! Ale ono to nemusí znamenat všechno. Například u Artura Michelangeliho jsem měl dojem, jako by měl v uchu dvanáct mikrofonů a vnímal tak dokonale, že poslouchat nějaké nahrávky snad ani nepotřebuje. Když ovšem jde klavírista na pódium, může sice stokrát vědět, jak by to mělo znít, ale to asi neznamená, že to pokaždé trefí… No jistě! Víte, když hráč na pódiu má už trochu pocit, že „to hraje“, tak to už opravdu zvony znějí! Do jaké míry pro vás koncert znamená hudební zážitek – a do jaké míry je to jenom dřina a práce? Ono je to tak, že interpret – pokud nechce rezignovat na detaily – má spoustu starostí. Samozřejmě, někteří si starosti nepřipouštějí. To jsou ovšem polodiletanti. Řeknou si: „hraju a je to báječný“. Těm to jde dobře. Ale že bych já mohl na pódiu prožívat nějaké štěstí – na to jsem příliš velký perfekcionista.

STRANA

Nikdy? Stane se to. Občas. Když na začátku neudělám nějakou chybu. Chyba je velký problém? Je. Překonat chybu a „jít dál“, odpustit si ji, to je velké umění. Nejenom u klavíristů. Nicméně když překonám ty první minuty, když to proběhne bez maléru a když se mi dobře a automaticky vybavuje paměť – a to vůbec není samozřejmé – tak občas mívám pocit, že hudba se odvíjí víceméně tak, jak bych si přál. A to je to nejlepší, co znám. Jen někdy se stane, že se člověk třeba chvilinku diví, jak snadno to jde – a otevírá se před ním trochu jiný, překvapující svět. Ale o tom bych nerad mluvil. Jsou to skutečně vzácné momenty. A pak se může stát, že i perfekcionista jako vy zažije při koncertě něco překvapivého, v dobrém slova smyslu? Ano. Může. Proč se dnes tak trvá na hře zpaměti, když to pro interpreta znamená zátěž? Je to tlak daný soutěžemi. V mezinárodních soutěžích se na hře zpaměti trvá. Jak víte, třeba Svjatoslav Richter v poslední etapě své kariéry hrával z not a doporučoval to studentům. Jenomže to je sice hezké doporučení, ale nelze ho následovat. Od mladého soutěžícího pianisty se žádá jako nutnost, aby hrál zpaměti. Jak často se vám při hře stává, že máte zřetelnou myšlenku, jasné pojetí, ale tělo se brání? To je na hodně osobní odpověď… Víte, Michelangeli jednou řekl, že nemá technické problémy. To bych já říci nemohl. Mně technické problémy mnohdy brání v tom, abych věc uchopil s tou svobodou, jakou bych si přál. Ale lidí, kteří nemají technické problémy, asi moc není… No jistě. Takové bych chtěl znát. I když věřím, že Michelangeli mluvil pravdu. Také Richter. A pravděpodobně Krystian Zimerman.

27

Zpíváte si, když hrajete? Ne. Zato vydávám různé zvuky, hrozné! Ale když učím v takzvaných mistrovských třídách a mám komentovat hru studentů, tak si velmi často zpěvem vypomáhám. Než bych jim řekl, o který tón jde, tak jim to raději hrozným hlasem zazpívám… Nechybí dnešním klavíristům zpěvnost? To je ošidné téma. Možná je to generační fenomén. Dnes je na velkém vzestupu technická úroveň, ale i řemeslná poctivost. Když to srovnáte s některými pány z minulého století, připadá vám, že jejich amatérismus by se dal krájet. Samozřejmě to neplatí o všech, ale někdy se až divíte, jak se ten člověk domohl světové slávy. To se dnes nestane. Dnes slyšíte desítky, stovky mladých interpretů, kteří se nespletou. Zahrajou všechno. Tedy: odehrajou všechny noty. A přitom vám to mnohdy nic neříká, nanejvýš vám to dá jakousi evidenci, jaké noty skladatel do partitury napsal. Sem tam ale můžete objevit výjimku. Třeba Rafał Blechacz. To je mladý klavírista, který ještě slyší ten „stříbrný vítr“. Ano, ale proč se ta celková muzikálnost vlastně vytrácí? Kde to má kořeny? Pane redaktore, to já nevím. Já jenom konstatuji, že ten úpadek je bohužel značný. Vkus lidí upadá. Ale ve světě pořád najdete takové, i když třeba v menšině, kteří tu korouhev kultury a krásy pořád drží. Jsou to například skupiny lékařů nebo právníků, kteří neznají lepší zábavu, než že se večer sejdou, mají stoh cédéček a debatují a hledají, kdo „udeřil ten hřebíček na ten správný vršek“. Ještě to neumřelo. Pro interpreta je to záchrana. € Pavel Ryjáček

 Český rozhlas 3–Vltava V programové řadě Akademie se znovu vrací k živě vysílaným pořadům, ve kterých Ivan Moravec pouští různá provedení týchž skladeb a komentuje je. Nebojí se mluvit o hudební interpretaci, porovnávat a hodnotit jiné klavíristy, samozřejmě i světové, a to bez diplomatických okolků. A nebojí se ani překvapení a „lumpáren“ (jeho oblíbený termín), které mu občas přichystají redaktoři nebo studenti. Nejbližší z takových pořadů můžete slyšet

ve středu 29. září 2010 od 20 hod.

VÝROČÍ

STRANA

28

PŘÍLEŽITOST K OHLÉDNUTÍ DĚTSKÝ ROZHLASOVÝ SBOR MÁ PĚTAŠEDESÁT Možná, že ještě neznáte rozhlasový dětský pěvecký sbor, a to existuje právě 65 let. Prošla jím nejedna tisícovka dětí, věnovalo mu své síly mnoho pedagogů, spojilo s ním své jméno několik znamenitých sbormistrů. V září 1945 zahájil činnost soubor se sbormistrem dr. Bohumilem Kulínským, který ho vedl téměř 30 let. Pak byl dalších dvacet let dětský sbor v rukou prof. Čestmíra Staška. Dva roky řídil dětský kolektiv Luboš Krtička a od roku 1992 se vedení sboru ujala dr. Blanka Kulínská. Za všechna ta léta mimo jiné. vznikaly nahrávky, které obohatily rozhlasovou fonotéku, a dodnes se vysílají. Současná umělecká vedoucí Blanka Kulínská, která se jako desetiletá stala členkou rozhlasového kolektivu zpěváčků, kdysi v jednom pořadu řekla: „Považuji za veliké štěstí, že rodiče napadlo dát mne do sboru. Dítě se v takovém uměleckém prostředí chová jako dospělý a jako na dospělého jsou na něj kladeny i požadavky. Hudba je přece jenom jedna, ať to zpívá dítě nebo dospělý, ať jde o dětský sbor nebo dospělé hudebníky.“ Za pětašedesát let v dětském rozhlasovém pěveckém sboru působilo mnoho pozdějších profesionálních hudebníků, představitelů dalších uměleckých oborů a rovněž politiků; za všechny jmenujme například harfistku Janu Bouškovou, spisovatelku Zdenu Škvoreckou-Salivarovou, herečku Martu Vančurovou, zpěváky Janu Koubkovou a Jiřího Korna,

M

skladatele Petra Maláska a Jaroslava Uhlíře a také našeho současného prezidenta Václava Klause. Důležité je každé dítě, které se rozhodne navštěvovat soubor a s potěšním se účastní sborových zkoušek, vždyť pro něj je i to užitečná práce, učí se profesionalitě určitého oboru. Sbormistryně Blanka Kulínská říká: „Moje profese není čistě hudební, je to i činnost pedagogická. Sborový zpěv neznamená jenom hezky zpívat, správně tvořit tón, čistě intonačně zpívat, správně dýchat, srozumitelně vyslovovat apod. Jedna z předností je také soustředěná činnost s určitým výsledkem, společná zodpovědnost za to, co dítě dělá.“ Dětské pěvecké sbory (a další pěvecké soubory studentské, ženské, mužské, smíšené) zpívají po celém světě; v každé zemi je svébytná tradice, odlišuje se repertoárem, prostředím, organizací... Každý národ má svůj naturel, jenž se do hudby promítá. Ale sborový zpěv má všude také mnoho společného. V Evropě, Asii, Americe, v Austrálii i v Africe, všude je bezprostředním hudebním projevem, který podporují státy, obce, spolky, školy, média. Připomeňme jen, že své dětské sbory má mnoho vyspělých evropských zemí – Finsko, Švédsko, Německo,Velká Británie, Francie či Itálie. Ostatně jsme se o tom mohli přesvědčit i před několika lety na zatím poslední soutěži Evropské vysílací unie (EBU) Let’s the people sing, kde mezi desítkami přihlášených

souborů zvítězil ve své kategorii Kühnův dětský sbor. V naší zemi máme množství kvalitních dětských sborů a zejména znamenitých a obětavých sbormistrů. Stále více mladých pedagogů si rovněž uvědomuje, jak potřebné tyto soubory jsou a jaký vklad je to v kultuře a ve vzdělání! „I když jsme malá země,“ podotýká Blanka Kulínská, „můžeme se chlubit tím, jak bohatou máme literaturu pro děti. Sbormistři z jiných zemí s úžasem konstatují, že naši moderní skladatelé považují tvorbu pro děti za rovnocennou součást svého díla. Myslím si, že to začal už Jaroslav Křička a následovali další. Přičinily se o to také vynikající dětské sbory a jejich sbormistři, jako byli profesoři Jan Kühn a Markéta Kühnová, František Lýsek a Bohumil Kulínský.“ Z nejbližšího programu dětského rozhlasového sboru připomeňme alespoň podzimní konkurs na zpěváčky do rozhlasové přípravky, který se uskuteční ve dnech 20. až 22. září v budově na Vinohradech. Stanice Český rozhlas 3–Vltava pozvala mimo jiné současný soubor se sbormistry Blankou Kulínskou a Lukášem Jindřichem a mnoha milými hosty do programu živých koncertů s názvem Studio live, který se koná ve středu 6. října od 20 hodin ve Studiu A v budově Českého rozhlasu v Karlíně. € Stanislava Střelcová

POHYBLIVÝ SVÁTEK

STRANA

29

VÍNO

VE SVITU MĚSÍCE

Na vinné stezce Weinstraßenwochen, která se rozkládá od Bolzana až po Lago di Garda, se setkáte s tradičními vinařskými usedlostmi i nejmodernějšími vinařstvími. Mezi ta s příběhem patří vinařství Manincor u Bolzana, kde pěstují čistě přírodní víno biodynamickým způsobem. „Mým přáním je produkovat zdravé a lahodné víno, s respektem k přírodě v duchu udržitelného rozvoje“, říká majitel vinařství hrabě Michael Graf Go ss-Enzenberg. Panství je čtyři sta let staré, má 463 ha sadů, luk a lesů, získalo v minulých letech certifikát „EU organické potraviny“ a také certifikát biodynamické produkce „Demeter“. Graf zde hospodaří patnáct let, dědictví po strýci mu změnilo život. Zanechal původní profese a začal studovat moderní vinařské technologie v Evropě i v Novém světě. „Moje žena i já jsme dali tradici nový rozměr“, říká vysoký, urostlý šlechtic, kterému plevel z vinic okusují na vinohradech ovečky. „Naše krédo je chránit staré hodnoty a otevřít je směrem k budoucnosti.“ Prohlídka rekonstruovaného několik

FOTO — ARCHIV

S pojmem biodynamické víno a zemědělství jsem se setkala zcela nečekaně při natáčení dokumentu o ekologické architektuře v Jižním Tyrolsku. Zjistila jsem, že je to směr, který může oslovovat zastánce zdravého životního stylu a ty, kteří chtějí s douškem vína dopřát tělu i trochu tekuté mystiky.

N

staletí starého domu v duchu pasivního standardu a velkolepé moderní sklepy potvrzují jeho slova. Informace, že posiluje vinice roztokem z kopřivy a uklidňuje je odvarem z heřmánku nás mírně řečeno překvapila. Údivu si všiml: „Moje biodynamická prevence proti škůdcům se nejdřív setkala s opatrným přijetím sousedních vinařů, ale když

moje úroda byla nezasažena, získaly mé metody respekt.“ I jeden ze starých zaměstnanců, osmdesátiletý pán, se pobaveně usmíval, když hrabě začal biodynamické preparáty využívat. Nakonec ale přiznal, že když byl kluk, užívaly se také. Více než desítka vín tohoto vinařství je elegantní, jemná. Vedle typických odrůd pro tuto oblast zde najdete kupáže. Chloubou je Réserve del Conte z odrůd Lagrein, Merlot, Cabernet s jasně rubínovu barvou, nádhernou, plnou vůní. První doušky chutnají po lesním ovoci, zvlášť ostružinách, v dalších lze objevit pikantnější tóny až černého pepře, výrazné třísloviny. Je výborné k divočině, grilovanému masu. Biodynamické vinařství je opakem vinařského průmyslu, vinař své tratě důvěrně zná.V tomto případě žije vinařstvím celá rodina. Sklizeň hroznů je omezená a ruční, sklizeň je kolikrát i v rukou brigádníků z Čech. Hrozny jsou lisovány bez dalších přídavků a ošetření jen s kvasinkami bio-víno. Kvašení probíhá v dřevěných sudech. Mluvila jsem v okolí Bolzana nejen s panem hrabětem, ale i s majiteli luxusních apartmánů ze slámy a vlastníkem velkorysého penzionu v pasivních energetických standardech s vegetariánskou restaurací. Všechny spojovalo jedno: vztah k přírodě, zelené architektuře a biodynamickému zemědělství, jehož smyslem je hledání rovnováhy mezi potřebami Země, rostlin, zvířat a lidí, péče o celý ekosystém. Osobně pak společná příprava biodynamických preparátů v době jarní a podzimní rovnodennosti. Bio znamená hospodaření v souladu s přírodou, dynamické pak posílení pozitivních kosmických

POHYBLIVÝ SVÁTEK

KRAVINEC SE UKLÁDÁ O VELIKONOCÍCH DO KRAVSKÉHO ROHU S myšlenkou biodynamického zemědělství přišel rakouský filozof, antropozof Rudolf Steiner. Popsal devět preparátů, které slouží ke zlepšování půdy a odolnosti rostlin proti škůdcům. Působí na půdu jako homeopatika. Využívá například kravince, křemíku, květu heřmánku, řebříčku, kopřivy, dubu, pampelišky.

30

Mnohé mi vysvětlil autor knihy o biodynamických preparátech Radomil Hradil. Na půdu a rostliny zemědělci používají dva základní preparáty – kravinec a křemík. Kravinec dají do kravského rohu a na půl roku zakopou do země. Vykopou kolem Velikonoc a před použitím hodinu míchají ve vodě – to je způsob dynamizace. Preparátem se před výsadbou postřikují pozemky tak, aby se rovnoměrně dostaly do půdy. Po sklizni je půdu třeba oživit, dodat jí životní síly. Roh s křemíkem (rozdrceným křemenem) se dává do země kolem svátku svatého Michala,

známého bojovníka s drakem. Svátek je v čase rovnodennosti, kdy rok vstupuje do svého nejtemnějšího období, den se zkracuje až do Vánoc. Biozemědělci roh s křemíkem vykopou kolem Velikonoc. Čas má svoji kvalitu a v půdě se odehrávají skryté procesy. Křemík ovlivňuje dobu skladovatelnosti, procesy zrání, vůni. Kompostové preparáty zvyšují odolnost rostlin, dostávají se do nich síly chemických prvků. Ukládají se do živočišných orgánů. Řebříček do močového měchýře jelena. (Močový

FOTA — ARCHIV

vlivů. Základním předpokladem je nepoužívání chemických prostředků a umělých hnojiv – žádné herbicidy, pesticidy, umělá barviva, ale aplikace speciálních preparátů. Biodynamické zemědělství je víc než jen ekologické. Rostliny jsou vnímány jako součást koloběhu přírody, která má své zákonitosti. Důležitou roli hraje pohyb měsíce a astrologický kalendář, například vodní znamení zvěrokruhu představují plodnost a úrodnost. Doba, kdy Měsíc prochází těmito znameními, je velmi příhodná pro setbu. Ohnivá znamení naopak představují neplodnost a tím pádem nevhodné období pro setí. Jednotlivé znamení zvěrokruhu ovládají různé části rostlin: listové rostliny znamení s elementem vody, kořenové znamení s elementem země, květové znamení s elementem vzduch a plodové s elementem oheň. Biodynamičtí zemědělci zdůrazňují, že je důležité, aby vinařství (farma) fungovalo jako celek, samostatně pracující organismus. Tento organismus může být srovnán například s člověkem. Cítíme se nejlépe, když je mysl, tělo a duše v perfektní harmonii. Jestliže jedna složka selže, cítíme se špatně. To samé můžeme aplikovat na vinici (farmu).

STRANA

měchýř je orgán, který skladuje moč a zároveň ji konzervuje. Už naši předci uchovávali kapaliny v prasečích měchýřích.) Další preparát z heřmánku se zase ukládá do tenkého hovězího střeva. Jedním z preparátů je přeslička proti plísním... Jako v homeopatii se léčí stejné stejným i zde se škůdce spálí a půda se popelem dynamizuje. Preparáty, které se užívají v biodynamickém zemědělství, jsou stejné jako při pěstování vína. Ti, kteří nemají svoji farmu jako řada vinařů, mají možnost si preparáty koupit.

Biodynamické výrobky poznáte podle ochranné značky Mezinárodního svazu Demeter, který sdružuje přes 4 000 podniků z celého světa – od Evropy po Afriku, Nový Zéland, USA. Členství vyžaduje fungující biodynamický program. Všichni členové organizace jsou přísně kontrolováni a mohou pro své produkty používat označení Demeter, což je zárukou nejvyšší kvality. Biodynamické vinaře najdete nejen v Itálii, Rakousku, Švýcarsku, Německu. Více na www.biodynamicke vino.cz. Některé výzkumy biodynamické zemědělství podporují a druhé odmítají, stejně jako homeopatii, nicméně tento typ zemědělství žije.

TŘI STA DNÍ SLUNCE Jižní Tyrolsko je jedním z předních výrobců vín v Evropě, vinné révě se tady daří už po tisíciletí. Jde o nejstarší vinařskou oblast ze všech německy mluvících regionů, víno do dřevěných sudů tu stáčeli už Římané, o něco později vinice zakládali mniši u německých klášterů. Najdete je v rozdílných nadmořských výškách – od 200 do 1 000 metrů. Složení

AKADEMIE

půdy a podmínky, ve kterých se vinná réva pěstuje se tedy hodně liší. Jedinečné vlastnosti vínu dává tři sta slunečních dnů v roce, velké teplotní rozdíly, které jsou zde mezi dnem a nocí, a půda s vysokým obsahem minerálů. Alpská vína se tady vyrábějí celkem z dvaceti odrůd (55 % vín je červených a 45 % bílých), prvotní odrůdy jsou Lagrein, Vernatsch a Gewürztraminer. Ze zdejších vinic se vyrobí 350 000 hektolitrů vína. Ačkoliv jde v Itálii o jeden z nejmenších regionů, místní vína tradičně patří k vysoce ceněným. Jihotyrolští vinaři začali bojovat o místo mezi světovou špičkou až v osmdesátých letech dvacátého století. Ale v současnosti má už neuvěřitelných 98 % z jejich vín ocenění doc. (Exkluzivní přehlídku vín nabízí mezinárodní festival Merano WineFestival & Gourmet – www. meranowinefestival.com.) Nejlepším vínem celé Itálie se naposled stalo Gewürztraminer Terminum Spätlese 2007, dezertní víno z vinařství Traminer Kellerei právě z jižního Tyrolska.

NA OBĚŽNÉ DRÁZE NEJDŘÍV ŠPAGETY, PAK KNEDLÍKY Propojení alpských a středomořských vlivů snad nejvíce prospělo jihotyrolské gastronomii. Ta tradičně vychází z náročných horských podmínek, ve kterých se místním obyvatelům dařilo získávat jen některé suroviny. Typickými alpskými produkty jsou vedle vína mléko, sýry, špek a jablka. Pozor špek z jižních Tyrol může být pro někoho velkým překvapením, je v něm minimálně tuku a smlsnout si na něm není dietní chybou. Doma je tu jak pohanka a divoké byliny, tak rozmarýn

STRANA

a parmezán a samozřejmě fantastické sýry. Na každém jídelníčku také objevíte těstoviny nebo pizzu. Jihotyrolané si klidně jako předkrm dají těstoviny a jako druhé jídlo špenátové knedlíky. Díky zelenině či parmezánu se zde ovšem i z knedlíků stává takřka dietní jídlo. Každé stolování bývá nezapomenutelný gurmánský zážitek, ne náhodou v roce 2009 dostala jihotyrolská gastronomie ve slavném Guid Michelin patnáct hvězdiček. Čínská bistra ani americké řetězce rychlého občerstvení tady nenajdete – jeden takový v Bolzanu prý byl, ale velmi rychle zase zmizel. € Jolana Matějková

Recept z Jižního Tyrolska na polévku z rulandského bílého vína 1/4 l masového vývaru, 4 žloutky, 50 ml smetany, 1/4 rulandského bílého, 1 ztvrdlá houska nakrájená na kostičky, 1 polévková lžíce másla, skořice, muškátový oříšek, sůl Na kostičky nakrájenou housku opražte na másle a posypte skořicí. Masový vývar a víno nalijte do hrnce. Smetanu smíchejte se žloutky a přidejte do polévky. Šlehejte v hrnci při nízké teplotě tak dlouho, až bude mít polévka krémovou konzistenci. Osolte a přidejte trochu muškátového oříšku a skořice. Podávejte v polévkových miskách. Posypte několika opraženými kostičkami housky a špetkou skořice s muškátovým oříškem. Ať už si po polévce dáte knedlíky či špagety, nebo oboje, nezapomeňte na Víno. Ví toho někdy o rytmu vesmíru víc než my.

31

S JAKUBEM HRŮŠOU V JIŽNÍ ANGLII Jméno Glyndebourne patří na jihu Anglie staré odlehlé usedlosti se zahradou uprostřed pastvin a současně i světoznámému divadlu a letnímu festivalu. Koná se hodinu cesty vlakem z Londýna a patnáct minut od křídových útesů mořského pobřeží. Opera se tu mísí s bečením ovcí, smokingy se snoubí s náčiním pro piknik na trávě. Takové místo je jediné na světě. Historie operních představení sahá v sídle rodiny Christieů do poloviny třicátých let dvacátého století. Jejich prvním záměrem bylo hrát Mozarta. Repertoár se však brzy rozšířil. Tehdejší hlediště ani provaziště s jevištěm už ovšem nestojí. V 90. letech starou budovu těsně vedle rodinného sídla vystřídala mnohem větší novostavba s více než tisíci místy, dobrou akustikou i prostorným zázemím. Interiér moderního divadla krásně kombinuje kov a světlé dřevo, exteriér se samozřejmostí používá neomítnuté cihly. Když prší, piknikuje se o pauzách na krytých ochozech, ale jinak během přestávek mezi jednáními naplno ožívají zahrady. Pauza může mít i hodinu a půl a sluncem zalité trávníky ohraničené ploty pastvin, v dálce s výhledem na nevysoké zelené anglické kopce, i okraje záhonů u starých budov nebo naopak intimní zákoutí zahrady se stávají místem svačin, pikniků, sešlostí, malých oslav a velkých večeří. Šéfdirigent Pražské komorní filharmonie Jakub Hrůša jde i v Británii částečně ve stopách svého někdejšího učitele Jiřího Bělohlávka, který už v Glyndebourne dirigoval nejedno pěkné představení, zejména Janáčka a Wagnera. Dirigenti a režiséři neodjíždějí, mohou bydlet přímo v domě. Týdny, po které se chystá nová inscenace, a týdny, během nichž se pak projekt reprízuje, dávají šanci nerušeně pracovat, studovat i obnovovat umělecké síly. Hrůša zde má letos pěkný úkol s Mozartovým Donem Giovannim. Před dvěma roky řídil na tomto renomovaném festivalu Bizetovu Carmen a napřesrok by to měla být Brittenova opera The Turn of the Screw (Utahování šroubu). Hrůša je však především od letoška uměleckým ředitelem a šéfdirigentem projektu Glyndebourne on Tour. Začíná se v říjnu v domovském místě a pak následuje šňůra podzimních představení v řadě měst počínaje Wokingem přes Milton Keynes a Norwich po Plymouth a Stoke-on-Trent. Na programech jsou vedle Dona Giovanniho ještě Popelka a Korunovace Poppey. O tom všem bude pořad Akademie, který připravuje v kontaktu s Jakubem Hrůšou redaktor Petr Kadlec. € (veb)

FESTIVAL

STRANA

Na programu koncertu SOČRu je například Liszt, Chopin, Bartók či Ravel; polské orchestry přicházejí s některými jmény s díly, jež jsou pro naše posluchače nová. Na koncertech Rozhlasového podzimu tak uslyší Smetanu i Janáčka, na druhé straně také Lutoslawského nebo Noskowského. Katovičtí uvedou kupř. vynikající Paderewského klavírní koncert, kvalitou srovnatelný s Lisztem, Schumannem či Brahmsem (na tomto večeru zazní i Dvořákova Anglická symfonie). V sále Martinů představí také soudobou hudbu v rámci „pražských premiér“ Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou Marko Ivanoviče a Talichův komorní orchestr za řízení Petra Vronského. Uvedou díla skladatelů Kilara, Pärtha, Zemka, Widlaka, Nowaka a dalších.

Rozhlasový podzim 2010:

KLASIKOVÉ I MODERNÍ HUDBA

Navazuje na loňský úspěšný prolog festivalu, který českému publiku představil tři zahraniční rozhlasové symfonické orchestry z Německa, Maďarska a Holandska. Program letošního 1. ročníku zahrnuje 6 koncertů klasické hudby od baroka až po soudobé kompozice, jež u nás ještě nebyly provedeny. Uvedou je rozhlasové orchestry z Varšavy a Katovic a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Komorní filharmonie Pardubice a Talichův komorní orchestr. Všechny koncerty festivalu natočí a odvysílá Český rozhlas.

POLSKÉ TÉMA Vzhledem k letošnímu dvoustému jubileu Fryderyka Chopina se letos přirozeně nabídlo téma polské hudby. Pořadatelé Rozhlasového podzimu však k výročí přistupují jinak, chtějí prezentovat Chopina i v širším záběru – prostřednictvím jeho pokračovatelů. Pojali ročník 2010 jako průřez polskou hudební tvorbou 19., 20. a 21. století. S tím souvisí i výběr hostujících orchestrů a sólistů: byly

FOTO — ARCHIV

Český rozhlas a vydavatelství Radioservis pořádají ve dnech od 12. do 16. října 2010 v Praze Mezinárodní hudební festival Rozhlasový podzim.

Tomáš Netopil

pozvány dva přední polské rozhlasové orchestry. Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice, známý i u nás, je uznávané těleso, vystupuje v předních hudebních domech světa, nahrává u prestižních gramofonových firem. Rovněž Symfonický orchestr polského rozhlasu Varšava je velice kvalitní, známý mimo jiné tím, že věnuje velkou pozornost interpretaci soudobé tvorby.

SETKÁNÍ OVĚŘENÝCH HODNOT S MÉNĚ ZNÁMÝMI Prezentace soudobé a moderní hudby tvoří jeden z hlavních pilířů Rozhlasového podzimu. Festival přichází s objevnou a zajímavou dramaturgií. Snaží se konfrontovat hodnoty známé a ověřené s dosud méně známými, zřídka uváděnými skladbami.

32

NA PÓDIU I V ÉTERU Projekt festivalu Rozhlasový podzim významně podporuje EBU. Její centrála v Ženevě vyslala výzvu všem veřejnoprávním rozhlasům, které mají symfonická tělesa, aby se do projektu zapojily. Zájem o vystupování na festivalu je nečekaně velký. Velmi významná je i skutečnost, že všechny koncerty půjdou do mezinárodní výměnné sítě a většina z nich bude zařazena do programu veřejnoprávních stanic. Právě tento fakt představuje cenný specifický rys Rozhlasového podzimu: díky rozhlasu má velmi široké, navíc mezinárodní publikum. Odhaduje se, že počet posluchačů se bude pohybovat v šestimístných číslech.

PÓDIUM PRO MLADÉ INTERPRETY Festival si může připsat k dobru i další záslužný počin: cílenou prezentaci mladých interpretů. Do programu je zařazen koncert laureátů Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga. Vedle našich talentovaných interpretek Julie Svěcené či Veroniky Hrdové tu vystoupí také Anastasia Vorotnaya, absolutní vítězka letošního ročníku soutěže. Musíme pochválit vstřícnou cenovou politiku festivalu, jež zpřístupní koncerty veřejnosti. Nejdražší vstupenka stojí 690 korun, na koncert se však lze dostat i za necelou stovku. A to jsou v rámci České republiky velmi příznivé ceny. € Agáta Pilátová

KONCERT

STRANA

FOTO — ARCHIV

CONCERTO BOHEMIA PODEVATENÁCTÉ ANEB SETKÁNÍ NA ŽOFÍNĚ

Na Žofíně se tleskalo vestoje

Letos na podzim budou reprezentovat rozhlasovou soutěž žákovských a studentských orchestrů Concerto Bohemia na pražském Žofíně komorní soubory z Ostravy, Police nad Metují, Rychnova nad Kněžnou a Prahy. Bylo jich na koncert vítězů vybráno celkem osm; porotu tvořili hudební skladatelé, dirigenti, dramaturgové a odborníci v oboru amatérského umění: předseda Marek Hrubecký, členové Karel Bělohoubek, Václav Hlaváček, Jiří Teml a Miloslav Zelenka. Všichni konstatovali vysokou úroveň výkonů zůčastněných mladých hudebníků. Absolutním vítězem 19. ročníku Concerta Bohemia porotci vyhlásili Collegium instrumentale Gymnázia Jana Nerudy v Praze s dirigentem Pavlem Tylšarem. Nejmladší soutěž Českého rozhlasu vznikla před 19 lety v Praze v hudební redakci pro děti a mládež, dnes ji organizuje Producentské centrum. Inspirovala se principem anonymního hodnocení nahrávek, který se po léta uplatňuje v mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga. Místo jednotlivců se jí však účastní české, moravské a slezské soubory v několika kategoriích, v nichž se rozlišuje věk

účastníků – do 16 a 25 let, počet členů a převaha smyčcových či dechových nástrojů. Pravidla soutěže se postupně vyvíjela – nyní se soutěž koná ve dvouletém cyklu: v jednom roce je vypsána pro soubory od 6 do 12 a od 36 do 50 členů, v následujím pak pro komorní orchestry od 12 do 36 členů. Concerto Bohemia je určeno mladým amatérským i budoucím profesionálním umělcům. Patronem soutěže je od počátku prof. Ilja Hurník. Za určitou odměnu považují orchestry nejen nahrávky, natočené a vysílané Českým rozhlasem, ale také koncert vítězů v Praze, zpočátku v rozhlasovém Studiu 1, pak ve Španělském sále Pražského hradu, nyní pravidelně v Paláci Žofín. Za devatenáct let se soutěže zúčastnilo na 200 orchestrů, v nichž hrály tisíce muzikantů. Rozhlasová fonotéka obsahuje v provedení nejlepších účastníků soutěže stovky profesionálních nahrávek. Za výkony souborů stojí pedagogové, vedoucí souborů, dirigenti. Ti také zůstávají – znovu a znovu předstupují před nové žáky a studenty, kteří dospívají a kolektivy opouštějí. Prohloubí se však jejich vztah k hudbě, upevní souhra a naučí se rozhlasové práci, která má svá specifika. Český rozhlas pořádá Concerto Bohemia ve spolupráci s Českou televizí, a tak se můžeme těšit i na televizní záznam vystoupení osmi komorních souborů a orchestrů z koncertu vítězů na pražském Žofíně. Přímý přenos rozhlasového koncertu s moderací Lukáše Hurníka uvádí v sobotu 13. listopadu od 19 hodin Český rozhlas 3–Vltava. €

33

HAMMERKLAVÍR NA HORŠOVSKÉM TÝNĚ Letošní již 11. zámecký koncert, pořádaný každoročně v rámci dlouhodobé hudební spolupráce Českého a Slovenského rozhlasu, se uskuteční na zámku Horšovský Týn, původně biskupském hradu založeném ve 13. století. Tato významná kulturní památka si dodnes uchovala svou původní atmosféru gotického hradu přestavěného na renesanční zámek a tamější Erbovní sál tak bude bezesporu ojedinělým koncertním místem pro předního slovenského klavíristu Petera Guľase a jeho interpretační umění na tzv. hammerklavíru neboli kladívkovém klavíru. Koncert se uskuteční 22. září ve 20.00 hodin a všichni milovníci koncertů klasické hudby jsou na akci srdečně zváni. Český a Slovenský rozhlas se zejména v oblasti klasické hudby snaží nabídnout takové kvalitní hudební soubory a interprety, s nimiž se posluchači v sousední zemi nemají možnost potkávat tak často. Zámecké koncerty jsou pořádány dvakrát ročně a jsou založeny na principu vzájemné spolupráce – českému publiku se představí slovenský soubor či interpret na některém ze zajímavých zámků České republiky a naopak české interpretační umění zazní na jednom se slovenských zámků. V červnu letošního roku se tak v krásném prostředí zámku ve slovenských Brodzanech představili harfistka Lydie Härtelová a hobojista David Prosek. Jedinečnost koncertu v Horšovském Týně spočívá především v tom, že se jedná o recitál na vzácném historickém koncertním nástroji, kladívkovém klavíru. Peter Guľas (viz foto) si pro návštěvníky

připravil skladby od F. P. Riglera, J. Haydna, L. van Beethovena a J. N. Hummela, tedy repertoár, který dá vyniknout jedinečnému zvuku tohoto dobového nástroje. V prostorách zámku tak půjde o zážitek pro hudební gurmány a jeho vystoupení bude bezesporu zajímavou událostí letošní hudební nabídky Českého rozhlasu pro posluchače i návštěvníky koncertů komorní hudby. Koncert bude přímo ze zámku Horšovský Týn živě přenášen na stanici Český rozhlas 3–Vltava i na stanici Slovenského rozhlasu – Radio Devín. Návštěvníci tak budou mít neopakovatelnou příležitost pozorovat hlasatele obou rozhlasů během jejich živého moderování a být tak součástí přímého rozhlasového přenosu. Vstup na koncert je za symbolický poplatek 30Kč. Vstupenky lze zakoupit na pokladně zámku, případně rezervovat na emailové adrese [email protected] či na telefonním čísle 379 423 111. Bližší informace o koncertě jsou uveřejněny na webových stránkách rozhlas.cz. € Mgr. Edita Kudláčová Mgr. Petr Kadlec

Filharmonie Hradec Králové a Český rozhlas 3 – Vltava

2/11/10

Lukáš Vondráček klavír FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ / JAN KUČERA –

DIRIGENT

Program: Gershwin / Rapsodie v modrém • Schoenfield / Čtyři paraboly • Stucky / Druhý koncert pro orchestr

4/11/10

Vlachovo kvarteto Praha ČESKÝ KOMORNÍ ORCHESTR / ANDREAS SEBASTIAN WEISER – Program: Wuorinen / Josquiniana • Dean / Carlo Kernis / Musica Celestis, Musica Instrumentalis (výběr), Sarabanda in Memoriam

8/11/10

DIRIGENT

Adéla Štajnochrová housle David Pokorný housle ORCHESTR BERG / PETER VRÁBEL – DIRIGENT Program: Pärt / Collage über B-A-C-H • Schnittke / Concerto grosso č. 3 Bach / Webern / Fuga (2. Ricercata) a 6 voci z Hudební obětiny Goebbels / Samplersuite

10/11/10

Gabriela Demeterová housle Karel Untermüller viola KOMORNÍ FILHARMONIE PARDUBICE / MARKO IVANOVIĆ – DIRIGENT Program: Nyman / Trysting Fields • Mozart / Koncertantní symfonie pro housle a violu • Auerbachová / Dialogues on Stabat Mater

www.hfhk.cz :: :: :: :: ::

Sál Filharmonie Hradec Králové :: Přímé přenosy na ČRo 3 – Vltava :: Koncerty se světelným designem :: Začátky koncertů ve 20:00 :: Vstupenky: tel. 495 211 375, www.hkpoint.cz ::

PROFIL

RYZÍ ZLATO

– ČISTOTA

BOŽÍHO ÚMYSLU Příběh sochaře, šperkaře a kováře Pavla Krbálka

STRANA

„To, co umím, by nebylo možné bez toho, že jsem kovář. Dovedu se vyjádřit klasickým i abstraktním sochařstvím, dokážu to ve všech kovech až po zlato.“ Pavel Krbálek (2. 4. 1928) vždy nejdříve hledá materiál, který má podobné vlastnosti jako předmět jeho zobrazení. Když dělal skulpturu býka, použil železo, protože býk je tvrdohlavý, odvážný a má sílu, je jako železo. Dramatik Pavel Kohout ho považuje za sochaře-filosofa, který umí o své tvorbě přemýšlet. Kovářské řemeslo paří k rodu Krbálků z moravské Miroslavi. Je to sedm generací kovářů. Předci Pavla Krbálka kovali koně, vyráběli pluhy, dělali hřebíky, motyčky, opravovali kočáry. Pavel se chtěl stát malířem. Ale nakonec studoval sochařství v Brně, Praze a Berlíně. V roce 1968 Pavel Krbálek odešel z Československa. Sochařův ateliér v Lucernu se nalézal na dobré adrese. Kousek od jezera, nedaleko slavného Lvího pomníku a pár kroků od hotelu Rebstock, kde se kdysi ubytovali Franz Kafka s Maxem Brodem. Spisovatel Jiří Gruša nazval Lucern „přístavem české literatury“. Lucernské nakladatelství Bucher vydávalo knihy autorů pronásledovaných komunistickým režimem: Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Alexandra Klimenta a dalších. Morálně i materiálně podporoval české spisovatele Lucernský kruh, jehož členy byli Švýcaři i Češi žijící ve Švýcarsku. Pavel Krbálek podle svědectví Bruna Leutholda, bývalého vládního rady v kantonu Nidwalden, stál u zrodu Lucernského kruhu... Za vyvrcholení Krbálkovy švýcarské anabáze lze považovat odhalení jeho velké plastiky Niké v Lucernu (2001) za účasti dvou prezidentů, švýcarského Leuenberga a českého Havla. První Niké je umístěna v japonské krajině, třetí podobu Niké podle Krbálka najdete v pražských Chotkových sadech. Letos v srpnu Pavel Krbálek Lucern opustil a bude žít střídavě v Praze a Miroslavi, kde rekonstruoval kovárnu, která patřila jeho předkům. Jako jeden z mála umělců na světě Pavel Krbálek zpracovává zlato kováním. Oceňuje na zlatu jeho schopnost sdílet s člověkem jeho osud. „Ryzí zlato, to je slunce na zemi, když udělám sochu z ryzího zlata a nechám ji tady stát, tak za tisíc let

T

35

bude stejná,“ vysvětluje sochař. Na začátku svého švýcarského pobytu si vypůjčil peníze a koupil si kilo a půl zlata a vykoval svou první zlatou sochu. V lucernském ateliéru mi předváděl vyzařovací schopnost zlata. Vedle jeho zlaté sochy vydržela ve váze několik týdnů čerstvá růže. Popisoval mi zásady, které je nutné při kování zlata dodržovat: musíte být opatrní na prach, nesmíte třeba dělat prudké pohyby, abyste ho nerozvířili, stačí zrníčko prachu a skvrnu ze zlata neodstraníte, musíte dávat pozor také na otisky prstů. Otisk prstu nelze napravit, zlato se urazí. Zlato nesmíte míchat, když tak učiníte, uděláte z něj invalidu. Zničíte tak čistotu Božího úmyslu. Zlato zareaguje na ten nejjemnější úder kladiva, má totiž svou inteligenci. Pavel Krbálek se autorsky podílel na přípravě úspěšné kolekce šperků československých výtvarníků pro světovou výstavu EXPO 67. Šperky jsou důležitou součástí Krbálkova díla. Tělo ženy je pro něj architekturou, pro kterou dělá sochu. Pavel Krbálek vždy vytváří šperk originál, šperk pro jednu ženu. Šperky vytváří přímo na ženském těle. Odmítá „většinové šperky“, tedy takové, co se mají líbit každému, a tudíž se snadno prodají. „U každé ženy je totiž potřeba něco jiného zakrýt něco jiného podtrhnout,“ zdůrazňuje. V roce 1970 získal Pavel Krbálek Bavorskou státní cenu. Za bronzovou sochu Mrznoucí srdce dostal roku 1990 v Japonsku Rodinovu cenu, rok poté následuje opět v zemi vycházejícího slunce cena Henryho Moora za plastiku Niké, kterou věnuje vítězství demokracie v Evropě. Niké je symbolem nové svobody. Jeho sochy nalezneme v plenérech Japonska, Švýcarska, Německa, v Praze, Miroslavi, na ostrově Elba, ve veřejných sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Severočeského muzea v Liberci a na dalších místech. V rodné Miroslavi je od roku 2001 otevřena stálá expozice jeho sochařského díla. Loni vystavoval své plastiky v plenéru města Lipník nad Bečvou. € Jiří Kamen

FOTO  NIKÉ PAVLA KRBÁLKA V LUCERNU Foto: Jiří Kamen

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Abonentní koncerty, 84. sezona 2010 | 2011 Dvořákova síň Rudolfina, 19.30 hodin pondělí 6. září 2010

pondělí 20. prosince 2010

pondělí 21. března 2011

pondělí 13. června 2011

Dvořák – Brahms

Suk – Wagenseil – Honegger

Stravinskij – Gershwin – Elgar

Sommer – Chačaturjan – Brahms

dirigent: Vladimír Válek sólisté: Petr Zdvihal, Pavel Ludvík

dirigent: Vladimír Válek sólisté: Pavel Čermák, Roman Janál, Jan Kalfus Boni pueri, Pražský filharmonický sbor

dirigent: Jan Kučera sólista: Ivan Klánský

dirigent: Jan Kučera sólista: Igor Ardašev

pondělí 11. dubna 2011

pondělí 20. června 2011

Mahler

Mozart – Suk

dirigent: Tomáš Netopil sólista: František Novotný

dirigent: Ondrej Lenárd sólistka: Annamaria Popescu Kühnův dětský sbor, ženský sbor ČFS Brno

dirigent: Vladimír Válek sólisté: Vlastimil Kobrle, Karel Untermüller

pondělí 24. ledna 2011

středa 20. dubna 2011

Strauss – Bruckner

Šostakovič – Beethoven

VEŘEJNÉ GENERÁLNÍ ZKOUŠKY

dirigent: Christopher Seaman sólista: Vilém Veverka

dirigent: Tomáš Hanus sólista: Gustáv Beláček

proběhnou ve dnech

pondělí 7. března 2011

pondělí 2. května 2011

Prokofjev – Šostakovič

Musorgskij – Arutjunjan – Dvořák

dirigent: Daniel Raiskin sólista: Jikmu Lee

dirigent: Vladimír Válek sólista: Juraj Bartoš

pondělí 20. září 2010 Sibelius – Prokofjev dirigent: Rastislav Štúr sólista: Jan Mráček

pondělí 25. října 2010

středa 12. ledna 2011 Webern – Bernstein – Strauss

Dvořák – Rachmaninov dirigent: Petr Altrichter sólista: Adam Skoumal

pondělí 22. listopadu 2010 Barber – Glier – Stravinskij dirigent: Leoš Svárovský sólistka: Jana Boušková

pondělí 13. prosince 2010

20. září, 25. října, 22. listopadu, 13. prosince 2010, 24. ledna, 7. března, 21. března, 2. května, a 13. června 2011

Smetana – Teml – Schumann dirigent: Koji Kawamoto sólisté: Jiří Hlaváč, Štěpán Koutník

VŽDY V 10.00 HODIN

bližší informace: www.rozhlas.cz/socr, socr.rozhlas.cz

STRANA

FESTIVAL

HRADEC KRÁLOVÉ 2010 Festival Hudební fórum Hradec Králové, který pořádá v prvních dvou listopadových týdnech Filharmonie Hradec Králové, je jedinou každoročně pořádanou monotematickou přehlídkou soudobé zahraniční orchestrální tvorby u nás. Celostátní dosah festivalu je dán přímými rozhlasovými přenosy všech koncertů (Český rozhlas 3–Vltava) a zařazováním vybraných koncertů do nabídky Evropské vysílací unie. Dramaturgie šestého ročníku festivalu, který se koná v sále Filharmonie Hradec Králové od 2. do 10. listopadu 2010, akcentuje vztahy mezi historickou a soudobou hudbou. Bohatá varieta odkazů do minulosti zahrnuje například romantizující pohled na středověk (spekulativní metafyziku Hildegardy z Bingenu vtělenou do smyčového kvartetu Musica celestis od Aarona Jaye Kernise), elektroakustické přetváření madrigalů (transformaci manýrismu Carla Gesualda do hudebního jazyka 21. století v díle Bretta Deana), prostou transkripci tří až pětihlasých skladeb Josquina des Prez pro obsazení smyčcového kvarteta od Charlese Wuorinena, převedení vokálně-instrumentální duchovní skladby (Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho) do formy

F

instrumentálního neprogramního concerta grossa (Dialogy se Stabat Mater Lery Auerbachové), využití kryptogramu B-A-C-H u Arvo Pärta a náznaky úryvků z Bachovy hudby u Alfreda Schnittkeho, Nymanovo minimalistické zacházení s melodickými ozdobami a harmoniemi Mozartovy Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr nebo ohlasy gershwinovského symfonismu a Bernsteinova Věku úzkosti u Paula Schoenfielda. Hudební fórum připomene nositele Pulitzerovy nebo Grawemeyerovy ceny i konkrétní oceněná díla – Druhý koncert pro orchestr Stevena Stuckyho (Pulitzerova cena 2003) a Smyčcový kvartet č. 2 – „Musica instrumentalis“ Aarona Jaye Kernise (Pulitzerova cena 1998). Královéhradecký festival hledá kompromis mezi odbornými premisami, to jest náročností prezentované produkce, a snahou stát se událostí obracející se k široké veřejnosti. Optimální rovnováhu mezi moderností a příjemností nalézá zejména v postmoderním repertoáru. Hudební fórum tak reflektuje proměnu posluchačského přístupu k hudbě v posledních desetiletích. Ideál meditativního slyšení, které setrvává u jednotlivých

FOTA — ARCHIV

Hudební fórum

Marko Ivanović

Lukáš Vondráček

Andreas Sebastian Weiser

Krzysztof Penderecki v Hradci Králové

37

okamžiků, aniž by pozornost posluchače odbíhala k tomu, co již bylo či teprve bude, postulovaný Stockhausenem v 50. letech 20. století, zcela popřel typ časového vědomí ovládající po staletí evropskou artificiální hudbu. Postmoderna tuto disociaci času, obraz světa, v němž současnost nevnímáme jako bod mezi minulostí a budoucností, jen dovedla do důsledků. Zaujetí historickým materiálem, činící z postmoderny de facto posthistorii, s sebou přineslo restauraci estetična jako smyslového vnímání. Dualita moderna – postmoderna možná nemá význam z hlediska vnitřního časoprostoru umění, funguje však z hlediska příjemce. Jde o situaci, která připomíná oscilaci 19. století mezi absolutní a programní hudbou. Modernistické tendence Nové hudby po 2. světové válce se rovnají zvěcnění, odsunutí komunikace. Postmoderna je pokusem o obnovení přetrženého komunikačního řetězce. Festival Hudební fórum Hradec Králové je součástí tohoto pokusu. O zájem publika bude na HFHK 2010 soutěžit se sólisty (Lukášem Vondráčkem, Gabrielou Demeterovou a Karlem Untermüllerem, Adélou Štajnochrovou a Davidem Pokorným) sofistikovaná technika v elektroakustických kompozicích, Samplersuitě Heinera Goebbelse a skladbě Carlo Bretta Deana. Kromě domácí Filharmonie Hradec Králové na festivalu vystoupí Komorní filharmonie Pardubice, Orchestr Berg, Český komorní orchestr a Vlachovo kvarteto Praha. Vedle „stálých“ dirigentů festivalu Andrease Sebastiana Weisera, Petera Vrábela a Jana Kučery se na dirigentském stupínku poprvé objeví Marko Ivanović. € (Hr)

PRŮVODCE

PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY

STRANA

SVATOVÁCLAVSKÉ SLAVNOSTI NA CESTĚ

STRUNY PODZIMU

21. 8.–5. 10. 2010

Tři nápaditě sestavené programové řady a pět nových koncertních prostor, deset večerů, sedm premiér před českým publikem a množství zážitků a radosti z objevování. Takový bude v kostce jubilejní 15. ročník vyhledávaného mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu. Vedle dramaturgické řady INSPIRACE nabídne festival také koncerty série OSOBNOSTI a CROSSOVER. V prvním případě vystoupí výjimeční interpreti z oblasti tzv. staré hudby, klasiky i jazzu, jako jsou německá houslistka Julia Fischer, tenorista John Potter se svým Dowland Project anebo jazzová vokalistka Dianne Reeves. Naplnění svého motta – Dobrodružství objevování – slibuje řada CROSSOVER s nápaditým programem sestávajícím z hrdelního zpěvu tuvských nomádů přes virtuózní klezmer po český debut íránského hráče na kamenče Kayhana Kalhora v crossoverové fúzi íránské hudby a soudobého newyorského kvarteta Brooklyn Rider. Nová řada SPOTLIGHT s podtitulem Umělci, o kterých ještě uslyšíte, se letos zaměří na velký objev světového jazzu, pianistu Vijaye Iyera a jeho trio.

Podevatenácté se letos rozezní pražské (a nejen pražské) sakrální prostory tóny festivalu Svatováclavské slavnosti. Letošní ročník představuje umění, především hudební, které je zdánlivě nenápadné svojí velikostí, ale silné svým sdělením. Umění, jehož krásu zdůrazní komorní, nejlépe historicky autentické prostředí. Motivem, který festivalové umění letos spojuje, je cesta – symbol duchovního hledání, cesta, která je prostředkem i cílem, sjednocuje všechny představované kultury. Devět hlavních festivalových akcí letošního ročníku zahrnujících i tradiční výlety a sedm doprovodných akcí lze charakterizovat jako inspirativní zastavení a setkání s živými duchovními kulturami Evropy, Blízkého východu a Asie, tradičně s účastí zajímavých zahraničních hostů.

www.svatovaclavske.cz

KYTARA NAPŘÍČ ŽÁNRY 12. 9.–19. 11. 2010 Třináctý ročník mezinárodního festivalu Kytara napříč žánry představí v průběhu 17 koncertů kytarové mistry nejrůznějších hudebních stylů a rozmanitých technik hry na akustické či elektrické nástroje. Kromě tradičních zástupců domácí scény (Lenka Filipová, Dagmar Voňková-Andrtová, Jiří Jirmal a další), představí dramaturgie i čelné osobnosti světové kytarové scény. Hvězdou letošního ročníku bude vynikající australský kytarista Tommy Emanuel. Své umění předvedou kalifornská kytaristka Janet Robin, mexický skladatel a kytarista Aron Govea či vynikající americký hráč na kytaru oceněný Grammy Alex De Grassi.

www.kytaranapriczanry.cz

19. 9.–21. 11. 2010, Praha

www.strunypodzimu.cz

MUSICA HOLEŠOV 23.–26. 9. 2010, Holešov Od 23. do 26. září 2010 se v Holešově uskuteční I. ročník hudebního festivalu a koncertního cyklu Musica Holešov, který si klade za cíl oživit mimořádně krásné prostory zdařile renovovaného holešovského zámku, navázat na jeho bohatou hudební minulost a rovněž upozornit na významné holešovské osobnosti. Zazní například novodobé

38

premiéry děl Františka Xavera Richtera, jehož 300. výročí narození jsme si připomněli v loňském roce. Uměleckým garantem a patronem festivalu je renomovaný český klavírista Karel Košárek. Právě díky němu se představí řada hvězd v čele s mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, houslistou Pavlem Šporclem, dirigentem Václavem Luksem, hobojistkou Xenií Löffler, flétnistkou Janou Semerádovou či zpěvačkou a performerkou Gabrielou Vermelho. Na festival naváže samostatný koncertní cyklus, jehož 6 koncertů proběhne od října 2010 do června 2011 rovněž v prostorách holešovského zámku.

www.musicaholesov.cz

DNY HEINRICHA BÖLLA 27. 9.–22. 10. 2010, Praha V letošním roce si připomínáme 25 let od úmrtí spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Heinricha Bölla. Současně také nadace HeinrichBöll-Stiftung, která nese jméno tohoto spisovatele a cítí se být zavázána jeho myšlenkovému odkazu, slaví 20 let působení ve visegrádských zemích. Spolu s Goethe-Institutem v Praze, Institutem umění a dalšími partnerskými organizacemi připravila několik akcí. 30. 9. 2010 (12.00–21.30) se uskuteční v Národní technické knihovně konference „Umělci: Prostředníci změny?“. Jejím cílem je přivést ke společné debatě osobnosti z různých oblastí umění (divadlo, literatura, vizuální umění) spolu s kritiky a odborníky z ČR a Německa, kteří by měli diskutovat vliv současného umění na společnost. V rámci konference se také uskuteční filmový večer s diskusí Máte právo vědět, 27. 9.–2. 10. 2010 bude ve NTK k vidění výstava Obhájci lidských práv v Rusku, obojí ve spolupráci

PRŮVODCE

s organizací Člověk v tísni. Během října v Goethe-Institutu proběhnou projekce filmů natočených podle předlohy Heinricha Bölla. Součástí každého večera bude úvodní slovo filmového historika vztahující se k danému filmu.

www.boell.cz

FESTIVAL NĚMECKY MLUVENÝCH FILMŮ DAS FILMFEST 6.–10. října, Praha – Kino Lucerna a Evald 11.–15. října, Brno – Kina Art v Brně 5. ročník přehlídky německy mluvené kinematografie sází na vyprofilovanou dramaturgii přinášející nejzajímavější hrané a dokumentární snímky z poslední doby uvedené často na letošním Berlinale. Organizátoři se zaměřili také na bohatý doprovodný program – pro návštěvníky jsou připravena čtení, koncerty, diskuse a setkání s filmovými tvůrci. Vedle vyhledávané sekce Na hraně / Am Limit uvede DAS FILMFEST rovněž aktuální literární adaptace či hudební filmy v sekci Musik Mania. Další speciální sekce nabídne nekonvenční pohled na tradiční téma Alpy, jako jejího dramaturga se Rakouskému kulturnímu fóru podařilo získat zakladatele Mezinárodního filmového festivalu v Innsbrucku (IFFI) Helmuta Groschupa.

www.dasfilmfest.cz

KONCERT K 200. VÝROČÍ NAROZENÍ K. H. MÁCHY 4. a 5. 11. 2010, Praha K příležitosti 200. výročí narození Karla Hynka Máchy připravuje Česká filharmonie koncert, na kterém zazní v premiéře skladba Radobÿl Vladimíra Franze. Hudební báseň pro velký

STRANA

orchestr složil skladatel na objednávku České filharmonie a nazval ji podle vrchu v Českém středohoří, kam Mácha často zavítal. Vedle Franzova Radobÿla zazní na počest velkého básníka a romantika kantáta Máj Josefa Bohuslava Foerstera a Májová symfonie Vítězslava Nováka. Premiéra se koná 4. listopadu od 19.30 hod. ve Dvořákově síni v Rudolfinu.

www.ceskafilharmonie.cz

GALAKONCERT FILHARMONIE NADACE ANIMATO 5. 11. 2010, Praha V pátek 5. 11. 2010 od 19:30 hod. se ve Smetanově síni Obecního domu v Praze uskuteční galakoncert Filharmonie nadace Animato, mezinárodního orchestru mladých hudebníků z 8 zemí Evropy. Orchestr zavítá do Prahy v rámci svého podzimního turné již potřetí. Projekt vznikl z iniciativy švýcarské nadace Animato, která se zabývá podporou mladých hudebníků a v rámci své činnosti spolupracuje s vysokými hudebními školami v Evropě. Orchestr letos naváže na své první vystoupení v Praze v roce 2006, které bylo uspořádáno při příležitosti 60. výročí založení Akademie múzických umění v Praze, a druhý koncert v roce 2008. Filharmonie provede pod taktovkou britského dirigenta Howarda Griffithse Italské capriccio Petra Iljiče Čajkovského, Variace na Paganiniho téma pro klavír a orchestr Sergeje Rachmaninova a Suitu z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Jako sólistka se představí mladá pianistka Claire Huangci z USA.

www.animatostiftung.ch

JANÁČEK BRNO 16.–28. 11. 2010, Brno Nejvyšší koncentrace hudby Leoše Janáčka v letošním roce bude od 16. do 28. listopadu viditelná a hlavně slyšitelná v Brně. Právě zde proběhne druhý ročník festivalu Janáček Brno, na jehož programu je více než třicet operních představení, jedinečných koncertů, činoherních večerů, workshopů se zajímavými umělci, multimediálních projektů, originální řada matiné a další zajímavosti. V rámci přehlídky Janáček Brno se v moravské metropoli 2010 představí přední české i zahraniční soubory a umělci. Jde například o věhlasnou Helikon-Opera z Moskvy nebo Theater Essen, Národní divadla – brněnské i moravskoslezské, Ivu Bittovou se Škampa kvartetem či studenty z HF JAMU. Publikum se může těšit na Janáčkova známá díla jako Její pastorkyňa, Věc Makropulos nebo Sinfonietta (balet), v premiéře budou uvedeny i méně frekventované tituly jako Šárka a Výlet pana Broučka do Měsíce. Chybět nemohou ani četné interpretace Janáčkovy tvorby inspirované moravskou lidovou hudbou.

www.janacek-brno.cz

PALACE CLASSICS V PALACE CINEMAS Praha, Brno Multikina Palace Cinemas pokračují ve svém projektu Palace Classics a nabízejí přenosy oper, baletů a koncertů vážné hudby. Atraktivní program je přenášen živě nebo ze záznamu ze slavných operních domů jako La Scala v Miláně nebo Teatro Mariinski Kirov v Petrohradu. V následujících měsících se můžou milovníci vážné hudby těšit na Carmen (13. 10.) z Gran Teatre del Liceu

39

v Barceloně, Madam Butterfly (26. 10) ze San Francisco Opera, Labutí jezero (23. 11.) z Mariinského divadla v Petrohradu a další.

www.palacecinemas.cz/palaceclassics

DÁLE DOPORUČUJEME ... PŘÍŠTÍ VLNA / NEXT WAVE... 2.–11. 10. 2010, Praha 2. 10. 2010, Ostrava 24. 10. 2010, Brno 17. ročník setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy.

www.nextwave.cz FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU 25. 11.–1. 12. 2010 www.festivalff.cz

Sledujte také aktuální nabídku na vltava. rozhlas.cz v sekci Zprávy z kultury (pořad Mozaika).

15% SLEVA z ceny vstupného na aktuální představení programu Palace Classics Platí do 30. 11. 2010 Palace Cinemas Czech si vyhrazuje právo upravit podmínky akční nabídky. PALACE CINEMAS SLOVANSKÝ DŮM NA PŘÍKOPĚ 22, PRAHA 1

PALACE CINEMAS VELKÝ ŠPALÍČEK MEČOVÁ 2, BRNO 1

Palace Cinemas připravila pro členy Klubu Vltava i další zvýhodněné nabídky vstupného na Palace Classics na sezonu 2010/2011. Více informací žádejte na pokladnách multikin Palace Cinemas Slovanský dům v Praze a Velký Špalíček v Brně.

PROGRAM

PRO– GRAM

STRANA

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected])

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 84. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU úterý, 20.00 vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu z Dvořákovy síně Rudolfina

14. 9. (záznam ze 6. 9.) Dvořák: Othello | V přírodě | Karneval Brahms: Dvojkoncert pro housle a violoncello Sólisté: Petr Zdvihal (housle), Pavel Ludvík (violoncello), dirigent: Vladimír Válek 5. 10. (záznam z 20. 9.) Sibelius: Koncert pro housle a orchestr Prokofjev: Symfonie č. 6 Sólista: Jan Mráček (housle) Dirigent: Rastislav Štúr 9. 11. (záznam z 25. 10.) Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr Rachmaninov: Symfonie č. 2 Sólista: Adam Skoumal (klavír) Dirigent: Petr Altrichter 30. 11. (záznam z 22. 11.) Barber: Adagio pro smyčce Glier: Koncert pro harfu a orchestr Stravinskij: Petruška Sólistka: Jana Boušková (harfa) Dirigent: Leoš Svárovský

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 22. 9. 20.00 Zámecký koncert – společně se Slovenským rozhlasem Přímý přenos z Horšovského Týna 25. 9. Den Ostravy na Vltavě Celodenní vysílání z ostravského studia, včetně přímého přenosu koncertu Stadlerova kvarteta ve Vesničce soužití 23. 10. Den improvizace na stanici Vltava

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů. pondělí, 20.00

1. 9. 20.00 Dvořákova Praha (přímý přenos) Rossini: Předehra k opeře Vilém Tell Bruch: Koncert pro klarinet, violu a orchestr Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 „Skotská“ Dirigent: Juraj Valčuha, sólista: Ludmila Peterková (klarinet), Maxim Rysanov (viola) 4. 9. 16.30 Smetanova Litomyšl (záznam části koncertu z 23. 6.) Mullenbach: King John the Blind (Král Jan, zvaný Slepý) – sv. prem. kompozice k 700. výročí sňatku Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou Hraje: Lucemburský komorní orchestr „Les Musiciens“ 6. 9. 20.00 Dvořákova Praha (záznam koncertu z 25. 8.) Mozart: Symfonie č. 33 B dur K 319. – Árie z oper Idomeneo, Così fan tutte, Figarova svatba a Únos ze serailu Předehra k opeře Lucio Silla Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ K 504 Sólistka: Kateřina Kněžíková (soprán) Camerata Salzburg, dirigent: Enrique Mazzola 11. 9. 16.31 Pražské jaro 2010 (záznam koncertu z 24. 5.) J. Novák: Choreae vernales Martinů: Koncert pro flétnu a housle Haydn: Symfonie S úderem kotlů Hraje: Pražský komorní orchestr Dirigent: Ondřej Kukal 12. 9. 16.30 Mezinárodní varhanní festival Svatojakubské Audite Organum (záznam koncertu z 5. 8.) Bach, Stanford, Leighton, Ropek, Vierne, Dupte Hraje: John Sčoty 13. 9. 20.00 BBC Proms 2010 (záznam koncertu v Londýně z 8. září) Wagner: Lohengrin, předehra ke 3. dějství Davies: Wild Card (světová premiéra) Bruckner: Symfonie č. 7 Hraje: BBC Symphony Orchestra Dirigent: Jiří Bělohlávek

40

19. 9. 16.30 Mezinárodní varhanní festival Svatojakubské Audite Organum (záznam koncertu z 12. 8.) Bach, Foerster, Vycpávek, Teml, Kabeláč Hraje: Jan Hora 20. 9. 20.00 BBC Proms 2010 (záznam koncertu z 10. září) Monteverdi: Mariánské nešpory Dirigent: Sir John Eliot Gardiner 26. 9. 16.30 Mezinárodní varhanní festival Svatojakubské Audite Organum (záznam koncertu z 23. 9.) Bach, Ropek, Locklair, Alain, Dupte Hraje: James Kibbie 27. 9. 20.00 Dvořákova Praha 2010 (záznam festivalového koncertu z 2. 9.) Wagner: Siegfriedova idyla Mahler: Symfonie č. 5 cis moll Hraje: Orchestre National de Radio France Dirigent: Daniele Gatti 2. 10. 16.30 Zahajovací koncert sezony Moravské filharmonie Olomouc (záznam z 23. 9.) Blatný: Starý zpěv Lukáš: Symfonický koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr op. 324 Dvořák: Symfonie č. 7 d moll Spoluúčinkuje: Kaprálová Quartet Dirigent: Petr Vronský 3. 10. 16.30 Dvořákova Praha 2010 (záznam festivalového koncertu z 24. 8.) Schumann, Bach Hraje: Piotr Anderszewski 4. 10. 20.00 (záznam koncertu z Holešova z 24. 9.) Richter: Sinfonia č. 1 D dur Mozart: Koncert pro hoboj a orchestr Richter: Koncert pro flétnu a orchestr e moll. – Sinfonia č. 3 C dur Hraje: Collegium 1704 Dirigent: Václav Luks 6. 10. Koncert Dětského sboru Českého rozhlasu (Studio live) 10. 10. Festival Český Krumlov 2010 (záznam koncertu z 29. 7. (1/2)) Haydn: Smyčcový kvartet d moll „Labutí píseň“ op. 103 – fragment Dvořák: Smyčcový kvartet č. 13 G dur op. 106 Hraje: Škampovo kvarteto

PROGRAM

11. 10. 20.00 BBC Proms 2010 (záznam koncertu v Londýně 3. 8.) Foulds: Dynamic Triptych Vaughan-Williams: Serenade to Music | The Lark Ascending Elgar: Symfonie č. 1 Hraje: BBC Scottish Symphony Orchestra, pěvecké sbory, dirigent: Donald Runnicles 12. 10. 19.30 Rozhlasový podzim 2010 (přímý přenos) Liszt: Uherská Rapsodie č. 2 Chopin: Koncert pro klavír č. 2 f moll op. 21 Bartók: Taneční svita pro orchestr Ravel: La Valse Hraje: SOČR, Alexander Ghindin (klavír) Dirigent: Tomáš Netopil 13. 10. 19.30 Rozhlasový podzim 2010 (přímý přenos) Smetana: Šárka Lutoslawski: Koncert pro violoncello a orchestr Noskowski: Mořské oko Janáček: Taras Bulba Hraje: Symfonický orchestr Polského rozhlasu Varšava, Jiří Bárta (violoncello) Dirigent: Lukasz Borowicz 14. 10. 19.30 Rozhlasový podzim 2010 (přímý přenos) Zemek: Koncert (Konsonance) pro violoncello a kom. orch. Widlak: Krátce „on line“ Nowak: Tmavovláska v černém sporťáku Šerkšnyté: Pohádka o malém princi Tüür: Symfonie č. 8 Hraje: Komorní filharmonie Pardubice Dirigent: Marko Ivanović 15. 10. 19.30 Rozhlasový podzim 2010 (přímý přenos z Betlémské kaple) Koncert laureátů Mez. rozhlasové soutěže Concertino Praga 2010 Rejcha: Předehra D dur Vivaldi: koncert pro kytaru Bach: Koncert pro housle a moll Mozart: Koncert pro klavír č. 23 Haydn: Symfonie Na odchodnou 16. 10. 19.00 Rozhlasový podzim 2010 (přímý přenos festivalového koncertu) Kilar: Orawa Paderewski: Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 17

STRANA

Dvořák: Symfonie č. 8 „Anglická“ Hraje: Polský národní rozhlasový symfonický orchestr Katovice, Ian Fountain (klavír) Dirigent: Lukasz Borowicz 17. 10. 16.30 Festival Český Krumlov 2010 (záznam koncertu z 29. 7. (2/2)) Janáček: Sm. kvartet č. 2 Listy důvěrné Hraje: Škampovo kvarteto 18. 10. 19.30 Zahajovací koncert sezóny Pražského komorního orchestru (přímý přenos z Rudolfina) Kraft: Koncert pro violoncello C dur Beethoven: Trojkoncert Spoluúčinkují: Michal Kaňka (violoncello), František Novotný (housle), Miguel Borges Coelho (klavír) 20. 10. 20.00 Rozhlasový podzim 2010 (záznam festivalového koncertu z 15. 10.) Kilar: Ricordanza pro smyčcový orchestr Šenderovas: Rozevřel jsem náruč – Přelud Pärt: Symfonie č. 4 Los Angeles Hraje: Talichův komorní orchestr 25. 10. 20.00 Koncert České filharmonie věnovaný památce Sira Charlese Mackerrase Dvořák, Janáček, Smetana, Suk, Martinů 1. 11. 20.00 Sezona Symfonického orchestru BBC (záznam koncertu v Londýně z 19. 3. 2010) Martinů: Symfonie č. 5 Brahms: Německé rekviem Dirigent: Jiří Bělohlávek 2. 11. 20.00 Hudební fórum Hradec Králové (přímý přenos) Gershwin: Rapsodie v modrém Shoenfield: Čtyři paraboly Stucky: Koncert pro orchestr č. 2 Hraje: Filharmonie Hradec Králové, Lukáš Vondráček (klavír), dirigent: Jan Kučera 4. 11. 20.00 Hudební fórum Hradec Králové (přímý přenos) Wuorinen: Josquiniana B. D. Carlo: Hudba pro smyčce a sampler Corigliano: Symfonie č. 2 pro smyčcový orchestr Hraje: Vlachovo kvarteto a Český komorní orchestr, dirigent: Ondřej Kukal 8. 11. 20.00 Hudební fórum Hradec Králové (přímý přenos) Pärt: Collage über B-A-C-H pro smyčce, hoboj, cembalo a klavír op. 13

Schnittke: Concerto grosso č. 3 pro dvoje housle a komorní orchestr Bach / Webern: Fuga (2. Ricercata) a 6 voci z Hudební obětiny Goebbels: Suita pro sampler a orchestr ze Surrogate Cities Orchestr Berg Adéla Štajnochrová (housle), David Pokorný (housle), dirigent: Peter Vrábel 10. 11. 20.00 Hudební fórum Hradec Králové (přímý přenos) Nyman: Trysting Fields (from Drowning by Numbers) Mozart: Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr Es dur K. 364 Auerbach: Dialogues on Stabat Mater pro housle, violu, vibrafon a smyčcový orchestr podle Stabat Mater G. B. Pergolesiho Hraje: Komorní filharmonie Pardubice Dirigent: Marko Ivanović 13. 11. 19.00 Concerto Bohemia (přímý přenos koncertu vítězů rozhlasové soutěže žákovských a studentských souborů z Paláce Žofín) Uvádí Lukáš Hurník 15. 11. 20.00 BBC Proms 2010 (záznam koncertu v Londýně 29. 7.) Dvořák: Serenáda d moll pro dechy, violoncello a kontrabas op. 44 Mozart: Serenáda B dur Gran Partita Hraje: Scottish Chamber Orchestra Dirigent: Douglas Boyd 22. 11. Moravský podzim 2010 (záznam festivalového koncertu z 13. října) Slavický: Moravské taneční fantazie Hořínka: Slova kříže, houslový koncert (světová premiéra) Suk: Pohádka zimního večera, op. 9 Janáček: Sinfonietta Hraje: česká filharmonie, Sophia Jaffé (housle), dirigent: Leoš Svárovský 28. 11. 16.30 Teplické varhanní léto (záznam koncertu z 15. 8.) Bach: Pastorale, BWV 590 Kopřiva: Fuga a moll Krebs: Allein Gott in der Höh sei Ehr‘ Schumann: Skici pro pedálové křídlo, op. 58 Vierne: Pièces en style libre, op. 31 Hraje: Eva Bublová 29. 11. 20.00 Koncert České filharmonie k 200. výročí Karla Hynka Máchy (záznam ze 4. 11.)

41

Franz: Radob¨yl (K poctě K. H. Máchy) Foerster: Máj V. Novák: Májová symfonie

OPERNÍ VEČER sobota

4. 9. 20.00 V. Novák: Karlštejn Rozhlasový historický snímek uvádíme k výročí nástupu Lucemburků na český trůn 1310 11. 9. 19.30 Se Soňou Červenou Bizet: Carmen 18. 9. 20.00 Grétry: Andromaque Schwetzingen, Le Concert Spirituel 25. 9. Den Ostravy na Vltavě Janáček: Šárka Hraje: Operní soubor Národního divadla Moravskoslezského Ostrava 2. 10. 19.00 Wagner: Valkýra (záznam z Opéra Bastille, Paříž) 9. 10. 19.30 Gounod: Romeo a Julie Archiv Metropolitní opery 23. 10. 19.30 Rossini: Lazebník sevillský | Bel canto aneb Umění improvizace Archiv Metropolitní opery 30. 10. 20.00 Smetana: Hubička (přímý přenos z Wexfordu, Irsko) 6. 11. 19.00 Cavalli: Jáson Vlámská opera Ghent 20. 11. 20.00 Massenet: Don Quichotte (záznam EBU z Théatre de la Monnaie, Brusel) 27. 11. 20.00 Dvořák: Rusalka Hraje: Bavorská státní opera Dirigent: Tomáš Hanus

AKADEMIE & STUDIO LIVE středa, 20.00–21.45

8. 9. Ženy slavných mužů – Věra Lejsková 15. 9. Ilja Hurník o hudebních nástrojích 29. 9. Festival v Glyndebourne 27. 10. Żelazowa Wola – rodiště Fryderyka Chopina 17. 11. „Zítra se bude…“ (záznam operního projektu Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila)

MUSICA ANTIQUA čtvrtek, 21.20–22.45 Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu.

PROGRAM

2. 9. Francouzská duchovní hudba za vlády tří Ludvíků (4/4) Concert spirituel 9. 9. Concentus Moraviae (1/2) Recitar Cantando (záznam koncertu v Mikulově ze 14. 6.) Účinkují: Marco Beasley (zpěv), Gudio Morini (cembalo) 16. 9. Concentus Moraviae (2/2) (záznam koncertu v Náměšti nad Oslavou 25. 6. – koncerty A. Vivaldiho) Hraje: soubor Gli Incogniti s uměleckou vedoucí Amandine Beyerovou 23. 9 Hudba mnichovské dvorní kapely Toeschi, Danzi, Wendling a Cannabich 30. 9. Duchovní hudba ve Vídeňské dvorní hradní kapli císaře Maxmiliána I. 7. 10. Purcell: Písně V pořadu zazní nahrávky souboru The King’s Consort 14. 10. Arne: Artaxerxes Průřez operou anglického skladatele 21. 10 La Bella Cantatrice Kantáty Reinharda Keisera (1674–1739) 28. 10. Letní slavnosti staré hudby (1/6) Clavis ad cor meum (záznam recitálu Miklóse Spányiho na klavichord z 24. 7.) 4. 11. Letní slavnosti staré hudby (2/6) Violino Virtuoso. Rozkvět houslového umění v Čechách 17. století. (záznam vystoupení německého souboru Harmonie Universelle z 28. 7.) 11. 11. Letní slavnosti staré hudby (3/6) Fantasías y Glosas. Virtuozita ve španělské hudbě 16. a 17. století (záznam koncertu španělského souboru Accademia del Piacere z 26. 7.) 18. 11. Letní slavnosti staré hudby (4/6) Sólo pro krále. Koncert na zámku Sanssouci u Bedřicha II. Velikého (záznam koncertu Jany Semerádové (flétna) a Barbary Marii Willi (cembalo) z 4. 8.) 25. 11. Letní slavnosti staré hudby (5/6) Umění diminucí (záznam koncertu hráče na cink Bruce Deckeyho a nizozemského souboru La Violetta z 29. 7.)

STRANA

HUDEBNÍ FÓRUM S… pondělí až pátek, 23.15–24.00

30. 8.–3. 9. Hudební fórum z Brna 6.–10. 9. Hudební fórum z Ostravy 13.–17. 9. Hudební fórum s Michalem Ratajem, Evou Nachmilnerovou a jejich hosty věnované českému skladateli, muzikologovi, pedagogovi a hudebnímu režisérovi Milanu Slavickému 20.–23. 9. Hudební fórum s Wandou Dobrovskou 27. 9.–1. 10. Hudební fórum z Plzně 4.–8. 10. Hudební fórum s Jiřím Temlem Česká soudobá hudba 11.–15. 10. Hudební fórum z Brna 18.–22. 10. Hudební fórum s Vítězslavem Mikešem Ruská avantgarda 25.–29. 10. Hudební fórum s Rafaelem Bromem 50. ročník festivalu v Ruse, Bulharsko 1.–5. 11. Hudební fórum s Jaromírem Havlíkem Česká poválečná hudba 8.–12. 11. Hudební fórum z Ostravy 15.–19. 11. Hudební fórum s Wandou Dobrovskou 22.–26. 11. Hudební fórum z Plzně 29. 11.–3. 12. Hudební fórum s Josefem Třeštíkem Rumunská poválečná hudba

5.–8. 10. Matiné s Iljou Šmídem Dopolední koncert hudby bez témat a souvislostí 16.–19. 11. Matiné s Irenou Troupovou Kouzlo staré hudby

MATINÉ úterý až pátek, 10.15–11.30

Výběr z chystaných pořadů: 31. 8.–3. 9. Matiné s Věrou Eretovou Japonské reminiscence. Hudba – radost z tónů (4/4) 14.–17. 9. Robert Schumann ze Zwickau a jeho současníci (4/4) Ohlasy a inspirace ze slavností k 200. výročí narození skladatele v jeho rodném městě. Připravil Rafael Brom

21. 11. Mozart: Koncert A dur K 488 | Chopin: Scherzo č. 1 h moll | Debussy: Pour le piano | Brahms: Koncert č. 2 B dur

DUCHOVNÍ HUDBA neděle, 8.00–9.00

CD LASER neděle, 21.00–23.00

5. 9. Jubilant Vladimír Válek diriguje Českou filharmonii, FOK a SOČR Offenbach: Orfeus v podsvětí | Poulenc: Laně | Suk: Fantazie pro housle a orchestr g moll | Dvořák: Symfonie č. 5 F dur Dirigentská legenda Otto Klemperer v Londýně 12. 9. Brahms: Variace na Haydnovo téma, Rapsodie pro alt, mužský sbor a orchestr | Beethoven: Fantazie pro klavír, sbor a orchestr, Symfonie č. 3 Eroica 19. 9. Strauss: Smrt a vykoupení | Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll | Brahms: Symfonie č. 2 D dur 26. 9. Beethoven: Leonora III. | Mahler: Symfonie č. 9 3. 10. Strauss: Metamorfózy | Brahms: Německé requiem Dvakrát Váša Příhoda (1900–1960) K jubileu houslisty 17. a 24. 10. K 200. výročí narození skladatele

RONDO pondělí až pátek, 9.00–9.30 Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby.

42

Dvě zastavení u Roberta Schumanna Kompletní symfonie se světovými dirigenty ve dvou večerech 31. 10. Symfonie č. 1 B dur Jarní (Karajan) | Koncertní kus pro 4 lesní rohy a orchestr F dur (Gardiner) | Symfonie č. 2 D dur (Bernstein) 7. 11. Symfonie č. 3 Es dur Rýnská (Zinman) | Koncert pro klavír a orchestr a moll (Grimaud / Salonen) | Symfonie č. 4 d moll (Levine) Jubilant Ivan Moravec K 80. narozeninám klavíristy 14. 11. Beethoven: Koncert č. 4 G dur | Smetana: Furiant z Českých tanců | Suk: O matince | Dvořák: Koncert g moll

5. 9. Svátek Narození Panny Marie (8. 9.) Haydn: Missa in honorem Beatissimae Virginis Mariae (Hob XXII: 4), první věta Koncertu C dur pro varhany, dvě trubky, tympány a orchestr (Hob XVIII/8) 12. 9. „Přeslavný skladatel“ Jan Josef Ignác Brentner 19. 9. K letošním výročím (1/5) Duchovní hudba Klementa Slavického 26. 9. K letošním výročím (2/5) Duchovní hudba Klementa Slavického 28. 9. Svatováclavské inspirace v hudbě českých skladatelů 20. století 3. 10. K letošním výročím (3/5) Duchovní hudba Jana Hanuše 10. 10. K letošním výročím (4/5) Duchovní hudba Bedřicha Antonína Wiedermanna 17. 10. K letošním výročím (5/5) Duchovní hudba Otto Alberta Tichého 24. 10. Vzpomínání a rozpomínání (1/3) Svatojakubský kůr za Josefa Hercla 31. 10. Vzpomínání a rozpomínání (2/3) Svatovítský kůr za Jaromíra Hrušky 7. 11. Vzpomínání a rozpomínání (3/3) Svatoludmilský kůr za Jaroslava Duška a Vojtěcha Říhovského 14. 11. Radost ze služby I (1/2) 21. 11. Radost ze služby I (2/2)

LITURGICKÝ ROK neděle, 7.00–7.35 | repríza sobota, 1.05–1.40

Liturgický rok v hudbě anglikánské církve Připravuje a hovoří Michal Novenko.

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek, 13.00–13.30 | repríza (kromě soboty a neděle) druhý den, 5.00–5.30 HUDEBNÍ GALERIE

pondělí až pátek,

13.40–15.00

SOUDOBÁ HUDBA 01.05–2.00

pondělí až pátek,

PROGRAM

STRANA

PARTITURY pondělí až neděle, 6.05–6.50 | repríza druhý den, 4.00–4.45 PASTICCIO pondělí až sobota, 12.10–12.50 PAUZA pondělí až pátek, 16.30–17.00 KOMORNÍ HUDBA pátek, 22.00–22.47 VARHANY pondělí, 17.00–17.30 DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí, 22.00–22.45

SÓLO PRO sobota, 7.15–8.00 PROMENÁDNÍ KONCERT sobota, 11.00–11.30

ODPOLEDNÍ KONCERT

sobota,

16.30–17.45

ZVONY neděle, 12.00–12.05 | repríza v pondělí 0.00–0.05

Červené a M. Fremanová chystá cyklus o Anglii, její hudbě a českých hudebnících v Anglii.

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle, 12.10–12.50 KRÁSNÉ HLASY neděle, 13.05–14.00 VÝROČÍ TÝDNE neděle, 15.15–15.30 |

JAZZOVÁ HUDBA

15.45–16.00

PONDĚLÍ Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou STŘEDA střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy ČTVRTEK střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Popjazz s Petrem Zvoníčkem PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček

CONCERTINO PRAGA neděle, 15.30–16.00 KOMORNÍ KONCERT neděle, 16.30–17.45

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA TELEFONOTÉKA

pondělí, 10.15–11.30 Živě vysílaný hudebně-publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností dotazů posluchačů na hosty ve studiu. Pozvání přijali např. S. Červená, I. Moravec, V. Luks, L. Hurník ad.

DA CAPO úterý, 17.00–17.30 | repríza ve středu, 00.35–01.05 Rozjímání Lukáše Hurníka a jeho hostů nad hudebními pojmy, jevy, nad pravidly a záhadami skladatelské a interpretační praxe. SLOVO O HUDBĚ

středa, 17.00–17.30 Hudebně-publicistická půlhodinka, věnovaná aktuálním otázkám našeho i zahraničního hudebního života.

STUDIO M čtvrtek, 17.00–17.30 | repríza v sobotu, 0.35–1.05 Magazín mladých muzikantů POSLUCHÁRNA

pátek, 17.00–17.30 | repríza v úterý, 00.35–01.05 Prof. Ivan Štraus vybírá skladby, zajímavé svým postavením ve světě hudby i svými osudy.

EUPHONIA

sobota, 13.00–14.00 V této programové řadě se spolu s Hanou Maciuchovou a Pavlem Soukupem ještě dvakrát začteme do pamětí Lilly Lehmannové. V jednom z pořadů připomeneme velké umění pěvkyně Soni

JAZZOFON všední dny, 9.30–10.00

z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, připravuje Vladimír Truc SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz) NEDĚLE Jazzové lelkování s Alešem Bendou

EURORADIO JAZZ SEASON pátek, 22.30–24.00 satelitní přenosy jazzových koncertů střídavě z různých zemí Evropy

24. 9. Přímý přenos jazzového koncertu z Thessaloniki (Řecko) Účinkuje: Krzysia Gorniak Trio 39. 10. Přímý přenos jazzového koncertu z Budapešti (Maďarsko) Účinkuje: maďarský jazzový septet 26. 11. Přímý přenos jazzového koncertu z Copenhagenu (Dánsko) Účinkuje: Slovinský rozhlasový a televizní big band

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend, 4.45–5.55 střídavě z Brna, Ostravy a Prahy

43

i uklidnění, střídavě uvádějí Vlastimil Marek a Jiří Mazánek.

MEZI DRAKEM A HADEM 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská s kolektivem externích autorů: Elenou Kubičkovou, Jiřím Mazánkem, Petrem Dorůžkou a Kareřinou Andršovou. ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí–pátek, 15.00–16.00 Kulturní servis doplňují jazz, etnická hudba a world music, které vybírají Ivana Radechovská s kolektivem externích autorů: Vladimírem Kouřilem,Petrem Dorůžkou, Kateřinou Andršovou a Petrou Svoboda.

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA Vedoucí Literárně-dramatické redakce Martin Velíšek ([email protected])

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně, 18.30–19.00

JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli, 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda

JAZZOVÝ PODVEČER 17.45–18.30

NOČNÍ VLNA JAZZU

PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Jazzový pozdrav Michala Matznera a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou ČTVRTEK Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Martin Starý, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna,

každou noc, 2.00–3.00

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA 19.00–20.00 Hudba a styl nové generace HUDEBNÍ FÓRUM

víkend, 23.15–24.00 |

sobota – střídavě

Svět jiné hudby Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý.

Etnohrátky Tématické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská. neděle

Oáza Hudbu pro relaxaci a meditaci, povzbuzení

30. 8.–8. 9. J. K. Stefánsson: Letní světlo, a pak přijde noc (10 částí) 9. 9.–21. 9. Karel Poláček: Okresní město (13 částí) 22. 9.–24. 9. Antonio Manetti: Jak se řezbář Tlusťoch převtělil (3 části) 26 .9.–9. 10. Marcel Proust: Jean Santeuil (14 částí) 10. 10.–22. 10. Simon Mawer: Skleněný pokoj (13 částí) 24. 10.–28. 10. Venedikt Jerofejev: Moskva – Petušky (5 částí) 29. 10.–12. 11. Joseph O´Connor: Hvězda moří (15 částí) 14. 11.–19. 11. Ion Druce: Cesta návratu (6 částí) 20. 11.–1. 12. Lautréamont: Zpěvy Maldororovy (12 částí)

OSUDY všední dny, 11.30–12.00 | repríza následující všední den, 0.05–0.35 Rozhlasové memoáry

30. 8.–10. 9.

Eda Kriseová (10 částí)

PROGRAM

13. 9.–17. 9. Miloslav Moucha (5 částí) 20. 9.–24. 9. Blanka Stehlíková (5 částí) 27. 9.–1. 10 Libor Knězek (5 částí) 4. 10.–15. 10. Jaroslav Šturma (10 částí) 18. 10.–22. 10. Helena TlaskalováHogenová (5 částí) 25. 10.–29. 10. Jiří Bouda (5 částí) 1. 11.–5. 11. Ivan Kadlečík (5 částí) 8. 11.–19. 11. Maria Czapska: Evropa v rodině (10 částí) 22. 11.–26. 11. Ctirad Kohoutek (5 částí) 29. 11.–3. 12. Josef Petráň (5 částí)

POKRAČOVÁNÍ ZA PĚT MINUT pátek, 20.00–22.00

3. 9. Pierre Daninos: Zápisník majora Thompsona

MODERNÍ POVÍDKA čtvrtek, 16.00–16.30

2. 9. I Tong-ha: Střepina 9. 9. Jan Němec: D1 16. 9. Lukasz Debski: O tom, jak Pan Astronom poznal Pana Strážníka 23. 9. Daniela Fischerová: Baba 30. 9. Sérgio Sant´Anna: Přednáška 7. 10. Osvaldo Soriano: Nejdelší penalta všech dob 14. 10. Stanislav Vodička: Planina ticha 21. 10. Dimitris Nollas: Po cestě do Wuppertalu 4. 11. Lucia Piussi: Nesmrteľný kocúr 11. 11. Samuel Beckett: Vyhozený 18. 11. Hana Bělohradská: Vítr se stáčí k východu 25. 11. Evald Flisar: Ukiho šťastný den

POVÍDKA neděle, 11.30–12.00

5. 9. Panait Istrati: Sára a její bary 12. 9. Rudyard Kipling: Věcný přístup 19. 9. Ladislav Stroupežnický: Vzpoura na korvetě Dagmar 26. 9. Tarjei Vesaas: Kotrč 3. 10. Violet Huntová: Modlitba 10. 10. Josef Jiří Kolář: Spiritistický spolek 17. 10. Ivan Bunin: V Paříži 24. 10. Karel Michal: Kokeš 31. 10. Johannes Urzidil: Kouzelná flétna 7. 11. Jan Čep: Vigilie

STRANA

14. 11. 21. 11. 28. 11.

William Trevor: Nemožná Arthur Omre: Ta pravá James Joyce: Matka

NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle, 1.30–2.00

5. 9. Karel Marysko: Filozof z předměstí 12. 9. Gustav Meyrink: Rostliny dr. Cinderelly 19. 9. Jan Neruda: Pražská idyla 26. 9. Hermann Hesse: Podzimní pěší putování 3. 10. Vladimír Raffel: Smutná povídka 10. 10. Anton Pavlovič Čechov: Dům s mansardou 17. 10. Teréza Nováková: Drobová polévka 24. 10. Luigi Pirandello: Ve víru 31. 10. Richard Weiner: Ruce 7. 11. Bruno Schulz: Můj otec se dává k hasičům 14. 11. Jaroslav Putík: Přítel; Experimentum crucis 21. 11. O. Henry: Prasečí morálka 28. 11. Josef Kostohryz: Smutný žebrák

SCHŮZKY S LITERATUROU neděle, 20.00–21.00

5. 9. Příběhy Sarah Watersové 12. 9. Spřízněni volbou (Hiršal/Jandl) 19 .9. Krajiny Františka Hrubína 26. 9. Živá slova evropských epigramů 3. 10. Zdeněk Rotrekl: Vzpomínky 10. 10. Jan Zahradníček: Zprůsvitňování bolestí mě ještě čeká 17. 10. O napsaných a nenapsaných knížkách Karla Michala 24. 10. Villem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova 31. 10. Miloval vše, co bylo hodno lásky (Adolf Kroupa) 7. 11. Pavel Hrúz 14. 11. Polibek hada (Markéta Pilátová) 21. 11. Jean Echenoz: Běhat 28. 11. Kytice Josefa Melče

SOUZVUK neděle, 9.32–10.30

5. 9. Bohumil Pavlok: Předkové 12. 9. Franz Werfel: Tlustý muž v zrcadle

19. 9. František Hrubín: Sázava, ta řeka dětství, mládí mého 26. 9. Kim Si-sup: Směji se svému životu 3. 10. Sergej Jesenin: Chuligánova zpověď 10. 10. Stanislav Vodička: Jepičí okamžiky 17. 10. Elisabeth Johanna Westonová: Proměny osudu 24. 10. Edgar Allan Poe: Havran 31. 10. Johannes Urzidil: Jdu starým lesem 7. 11. Jan Zrzavý: Okrouhlice 14. 11. Bohumila Grögerová: Rukopis 21. 11. Karel Jaromír Erben: Básně, sny, listy... 28. 11. Ladislav Dvořák a Mak Dizdar: Zápis o zemi

SVĚT POEZIE sobota, 22.45–23.00

4. 9. Marina Cvetajevová: Tam 11. 9. Milan Ohnisko: Tohle je konec 18. 9. Szymon Babuchowski: Básně do větru 2. 10. Odillo Stradický ze Strdic: Virgonaut (až ve 23.30) 9. 10. Maria Konopnicka: Mně je usouzeno zpívat 16. 10. Husein Tahmiščič: Možnost půlnoci 23. 10. Oslava kulaté cifry 6. 11. Erich J. Groch: Spinozovo odpoledne 13. 11. Pavel Kolmačka: Moře 20. 11. Klaus Merz: Benátské imprese 27. 11. Jana Štroblová: Jeden strom s podpisem

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10

5. 9. Zbigniew Herbert: Ruce mých předků 12. 9. Alphonse de Lamartine: Podzim 19. 9. František Hrubín: Neděle u vody 26. 9. Oldřich Mikulášek: Babí léto 3. 10. Zdeněk Rotrekl: Prostá řeč 10. 10. Jan Zahradníček: Podzimní 17. 10. Anna Achmatovová: Tři podzimy 24. 10. Ivan Bunin: Tišina 31. 10. Georges Rodenbach: Neděle 7. 11. Suzanne Renaudová: Topoly 14. 11. Wislawa Szymborská: Starý profesor

44

21. 11. Karel Jaromír Erben: Povzbuzení k radosti 28. 11. Ladislav Dvořák: Život

SNY neděle, 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů.

5. 9. John Updike 12. 9. Pavel Ctibor 19. 9. Jean Giraudoux 26. 9. Sylva Daníčková 3. 10. Dylan Thomas 10. 10. Josef Heřman Gallaš 17. 10. Jana Štroblová 24. 10. Henri Barbusse 31. 10. Po Sing-ťien 7. 11. Jan Zrzavý 14. 11. Karel Hynek Mácha 21. 11. Vlasta Dvořáčková 28. 11. Leonard Cohen

ETICKÁ KNIHOVNA sobota, 1.40–2.00

4. 9. Z dopisů Senekových 11. 9. Plútarchos: O lásce 18. 9. Johann Wolfgang Goethe: Životní moudrost 25. 9. Tomáš Garrigue Masaryk: Zásady humanitní etiky 2. 10. Erich Fromm: Láska jako odpověď 9. 10. Poselství Upanišad 16. 10. Aristotelés: O správě státu 23. 10. Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě samému 30. 10. Basileios: O užitku z četby 6. 11. Protagoras: O výchově k občanské zdatnosti 13. 11. Cicero: O přátelství 20. 11. Immanuel Kant: O mravním zákonu 27. 11. Jean-Jacques Rousseau: O kořenech morálního zdraví

PSÁNO KURZÍVOU všední dny, 10.00–10.15 Úvahy a fejetony.

SLADKÉ JE ŽÍT sobota, 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

PROGRAM

POEZIE všední dny, 13.30–13.40

30. 8.–3. 9. Kytice anglických nonsensů (15.–20. část) 6. 9.–1. 10. Srdce lesa (1.–20. část) 4. 10.–3. 12. Vyňatá slova a motivy v české a světové poezii

STRANA

21. 10. Edgar Wallace: Zločinecký mozek 28. 10. Zdeněk Svěrák-Ladislav Smoljak: České nebe 4. 11. Slovenský týden 11. 11. Ilja Hurník: Profesor Morus 18. 11. Stig Amdam: Myšičko, myš, pojď ke mně blíž 25. 11. Mariannick Bellot: Akvárium

STRÁNKY NA DOBROU NOC denně, 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz.

FONOGRAMY pátek, 16.00–16.30 Návraty po stopách zvuku.

OSTROV, KDE ROSTOU HOUSLE neděle, 9.00–9.30

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý, 21.30

31. 8. Alexander Blok: Růže a kříž 7. 9. 2 x Milan Uhde: Ten, který přichází; Svědkové 14. 9. Sergi Pompermayer: Uprchlíci 21. 9. Albert Camus: Nedorozumění 28. 9. Ivan Motýl – Jan Balabán: Bezruč?! 5. 10. Mark Ravenhill: Bazén 12. 10. Dan Treston: Piano v řece 19. 10. Samuel Beckett: Žhnoucí popel 26. 10. Rhys Adrian: Jen my dva 2. 11. Slovenský týden 9. 11. Harold Pinter: Celou noc venku 16. 11. Howard Barker: Obrazy z popravy 23. 11. Antony Minghella: Zádrhel 30. 11. Daniela Fischerová: Nevděčné děti

HRA PRO TENTO VEČER

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota, 14.00

4. 9. Marie Kubátová: Jak přišla basa do nebe 11. 9. Alexander Sergejevič Puškin: Kamenný host 18. 9. Alois Jirásek: Lucerna 25. 9. Jaroslav Vrchlický: Bratři 2. 10. Ivan Sergejevič Turgeněv: Na tenkém ledě 9. 10. August Strindberg: Hra snů 16. 10. Ödön von Horváth: Století ryb 30. 10. Friedrich Dürrenmatt: Dvojník 6. 11. Slovenský týden 13. 11. Karel Hynek Mácha: Kat 20. 11. Jean Anouilh: Antigona 27. 11. Honore de Balzac: Evženie Grandetová

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle, 10.30

5. 9.–17. 10. Gabriel Chevalier: Zvonokosy (6.–12. část) 24. 10.–28. 11. Egon Hostovský: Půlnoční pacient (1.–6. část)

ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY všední dny v 6.00, 7.00, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30 | přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 16.30 a v 19 hodin

ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ([email protected])

PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN. ŘEČ VĚCÍ každá druhá sobota v měsíci, 16.00–16.30 Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová.

MOZAIKA pondělí až pátek, 7:00–9:00, 15:00–16:00. Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

DIVADLO SVĚT každá druhá sobota v měsíci, 16.00–16.30 Galerií shakespearovských postav provází Martin Hilský.

RADIODOKUMENT středa, 21.45

SETKÁVÁNÍ neděle, 14.00–15.15 Profilový rozhovor s výraznou osobností kulturního a společenského života.

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota, 8.00–11.00 Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Blanka Stárková a Jiří Kamen.

KRITICKÝ KLUB pondělí, 16.00–16.30 | repríza čtvrtek, 0.35–1.05 Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.

1. 9. Jiří Kamen: Chtěl jsem se potkat s Jiřím Ortenem… 8. 9. David Vaughan: Já nejsem ztracen, vždycky nalezen… 15. 9. Miriam Škudlová: To byl Max Gerstl 22. 9. Marie Poláková: Nechtěla bych se vracet 29. 9., 6. 10. Hana Železná: Nataša Reimanová – stále přítomné otázky 13. 10. Hana Soukupová: Akce Násilí 20. 10. Milena Štráfeldová: Volyňští Češi 27. 10. Jiří Kamen: Elegie avantgardy 3. 11. dokument z nabídky Slovenského rozhlasu 10. 11. Roman Štětina, Michal Pěchouček: Mám raději umělce než umění 17. 11. Marek Janáč a spol.: Máme toho dost? 24. 11. Miroslav Buriánek: Dům hrůzy u Radbůzy

FILMOVÝ MAGAZÍN

RADIOATELIÉR

úterý, 16.00–16.30 | repríza pondělí, 0.35–1.05 Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

sobota, 00.05

čtvrtek, 20.00

2. 9. Pavel Šanda: Bluesmeni 9. 9. Friedrich Dürrenmatt: Soudce a jeho kat 16. 9. Nikolaj Sergejevič Někrasov: Petrohradský lichvář 23. 9. Valerij Brjusov: Poslední stránky z deníku jedné ženy 30. 9. Agatha Christie: Poslední vůle 7. 10. Boris Vian: Každému svého hada 14. 10. Raymond Chandler: Čmuchal se špatnou pověstí

45

HISTORICKÝ KLUB středa, 16.00–16.30 Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná.

VLTAVSKÝ POLEDNÍK sobota, 11.30–12.00 Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná.

4. 9., 11. 9., 18. 9. Sonické novinky z Evropy #1–#3 25. 9. PremEdice – Tomáš Vaněk: Particip 108. Audiosituace 2. 10. Mudboy / Fennesz 9. 10. Sonický nekrolog za B. E. Johnsona 16. 10., 23. 10., 6. 11., 13. 11., 20. 11. Finálové kompozice z mezinárodní kategorie Radioart Prix Bohemia Radio 2010 30. 10. PremEdice – Marek Choloniewski 27. 11. PremEdice – Lukáš JiřičkaMartin Ježek: Bratrovrah aneb Václav a Boleslav

KLUB

STRANA

KLUB VLTAVA S AGÁTOU Novou sezonu klubových setkání v karlínském áčku zahájíme ve čtvrtek 7. října, ala jakousi předehrou tohoto – po prázdninách prvního – klubového večera bude už o týden dříve programová řada Hra pro tento večer. K zářijovému 120. výročí narození nejslavnější detektivní autorky na světě Agathy Christie uvedeme rozhlasovou dramatizaci její povídky Poslední vůle s vynikajícím hereckým obsazením. Antonie Hegerlíková, Bořivoj Navrátil, Viola Zinková, Otakar Brousek a Jaroslav Kepka – to jsou jména, která ve spojení se jménem Agatha Christie zaručují velmi britskou, velmi detektivní, velmi tajemnou, ale zároveň i velmi příjemnou atmosféru. A týden poté můžete výročí „královny detektivek“ (jak zní jedno z četných klišé, jimiž je Agatha víc než bohatě ověnčena) oslavit v karlínském studiu spolu s redaktorkou a moderátorkou Eliškou Závodnou a jejími hosty. Chybět bude tentokrát Igor Tausinger, kterého jsme si za poslední rok zvykli pravidelně vídat – a slýchat – u klavíru, nicméně hudba chybět nebude.

KLUB VLTAVA 

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Česky rozhlas 3–Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

 Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje

Zazpívat na Agátinu oslavu přijdou herci souboru Divadlo na baterky, kteří mají ve svém repertoáru detektivní hru Past na myši – onen proslulý divadelní titul, který se v Londýně hraje nepřetržitě už od 25. listopadu 1952, láme tak všechny rekordy a dědici autorských práv, Agátinu vnukovi Mathew Prichardovi zajišťuje nekončící tantiémy. (Mimochodem – víte, že to původně pod jménem Tři slepé myšky byla hra, kterou Agatha napsala pro rozhlasové vysílání BBC?) V Divadle na baterky pojali Past na myši jako muzikál a písňové texty Pavla Betky zhudebnil právě Igor Tausinger. Přivítáme také zástupce české Společnosti Agathy Christie a tak tentokrát klubový večer stylově zapadne do nálady Britského roku. (Ten se ostatně pomalu chýlí ke konci; dalším programovým projektem Vltavy, který už nyní pilně připravujeme, bude od ledna Rok německého jazyka.) Klubové večery pak budou pokračovat jako vždy každý první čtvrtek v měsíci. Tak tedy nezapomeňte – v karlínském studiu (Hybešova 10) vždy v 19 hodin! klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.



Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.



Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům

NA DVOJKU DO ÁČKA

46

ČRo 3–Vltava NOVĚ TAKÉ NA FACEBOOKU PŘIPOJTE SE K NÁM!

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty. Setkání se konají od října vždy 1. čtvrtek v měsíci v 19.00 ve Studiu A, Český rozhlas, Hybešova 10, Praha 8.

www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

NALAĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO — 102 | BRNO-MĚSTO — 90,4 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN 100,4 CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 96,8 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (STAV K 5/2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29

ještě intenzivnějši kontakt s aktualním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.



Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www strankách Klubu.



Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290Kč (obdržíte průkazy

člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).



Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

Klub Vltava, Český rozhlas 3–Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz/klubvltava

STRANA

HUDBA ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: +420 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA S. R. O. 20% sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: +420 274 772 697 www.pko.cz, [email protected] SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50Kč. Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: +420 221 551 412, fax: +420 221 551 413 www.rozhlas.cz/socr, [email protected] MUSICA HOLEŠOV O. S. pořadatel festivalu a koncertního cyklu Musica Holešov

10% sleva ze vstupného (kromě koncertu 15. 11. 2010)

Nám. Dr. E. Beneše 62, 769 01 Holešov tel.: +420 731 507 672 www.musicaholesov.cz, [email protected] Na festivalu budou uvedeny novodobé premiéry dvou skladeb. Kdo je jejich autorem a zároveň také holešovským rodákem? První tři výherci získají po dvou vstupenkách na koncert 24. 9. 2010 v Holešově.

ČESKÁ KULTURA S. O. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností

Houskova 1876, 413 01 Roudnice nad Labem tel: +420 606 269 016, +420 777 269 032 www.ceske-kulturni-slavnosti.cz [email protected], [email protected]

COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu koncertů Barokní podvečery

10% sleva z ceny vstupného. Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 229 462, +420 731 448 346 www.collegiummarianum.cz, [email protected] PALACE CINEMAS 15% sleva na vstupné programu Palace Classics (po předložení členského průkazu a kupónu ze str. 39 tohoto magazínu).

Palace Cinemas Slovanský dům: Na Příkopě 22, Praha 1 Palace Cinemas Velký Špalíček: Mečová 2, Brno 1 tel.: +420 840 200 240 www.palacecinemas.cz

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO Spolupráce s Klubem přátel opery Národního divadla: besedy, speciální představení, návštěvy festivalů, slevy a mnoho dalšího pro příznivce opery. Pro bližší informace kontaktujte Klub přátel opery Národního divadla. Ostrovní 1, 112 30 Praha 1 (kancelář v 5. patře provozní budovy ND, místnost č. 522)

tel./fax: +420 224 901 390 www.narodni-divadlo.cz, [email protected] ČINOHRA NÁRODNÍHO DIVADLA nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20% slevou na následující tituly: I. Stodola: ČAJ U PANA SENÁTORA, 11. 9. a 20. 9. v 19 hod., Stavovské divadlo W. Nicholson: NA ÚSTUPU, 7. a 19. 10. a 4. 11. v 19 hod., Divadlo Kolowrat E. Jelinek: CO SE STALO, KDYŽ NORA OPUSTILA MANŽELA, 12. a 31. 10. , 4. a 10. 11. v 19 hod., Nová scéna Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený.

Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: +420 224 901 419 www.narodni-divadlo.cz, [email protected]

47

NÁRODNÍ DIVADLO V BRNĚ 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: +420 542 158 111 www.ndbrno.cz DIVADLO KOMEDIE 20% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem Jungmannova 1, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 222 734 www.prakomdiv.cz, [email protected] DIVADLO ARCHA 10% sleva ze vstupného na vybraná představení Více na infolince klubu nebo v Divadle Archa

Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1 tel.: 221 716 333 www.divadloarcha.cz, [email protected] DIVADLO VIOLA 20% sleva z ceny vstupného na všechna představení pořádaná divadlem, 50% sleva v rámci dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: +420 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO NABLÍZKO 50% sleva z ceny vstupného Představení se konají v hostitelských divadlech.

tel./fax: +420 257 007 684 www.nablizko.cz, [email protected] DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17 h), 222 721 531 (17–20 h) www.divadloponec.cz, [email protected] MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc tel.: +420 585 223 533 (předprodej vstupenek) www.moravskedivadlo.cz, [email protected]

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

STRANA

48

JIHOČESKÉ DIVADLO ČESKÉ BUDĚJOVICE Aktuální slevy na představení a klubové akce ve spolupráci s Klubem přátel Jihočeského divadla Dr. Stejskala 23, 370 47 České Budějovice tel.: +420 386 355 245 www.jihoceskedivadlo.cz, [email protected]

tel.: +420 224 232 500 [email protected]

20% sleva na předplatné a dárek pro nové předplatitele (cena ročního předplatného po

www.zaket.cz, [email protected]

ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM

slevě činí 680Kč, možnost zaslání ukázkového čísla zdarma). Při objednávání uvádějte kód „Vltava“.

NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20% sleva na produkci nakladatelství,

Specializovaná cestovní kancelář Muchova 9, č. p. 223 (1. patro)

www.sanquis.cz

při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné

160 00 Praha 6 tel.: +420 233 324 099, fax: +420 224 311 585 www.arsviva.cz, [email protected]

OPERA PLUS

PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: +420 542 213 221 www.atlantis-brno.cz, [email protected]

VÝTVARNÉ UMĚNÍ

KNIHY, ČASOPISY, CD

GALERIE RUDOLFINUM 50% sleva z ceny vstupného, ke každé výstavě komentovaná prohlídka Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1 tel.: +420 227 059 309 (pokladna) www.galerierudolfinum.cz, [email protected]

SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 227 452 www.franzkafka-soc.cz, [email protected]

ČESKÉ MUZEUM VÝTVARNÝCH UMĚNÍ V PRAZE 50% sleva ze vstupného na aktuální výstavy Husova 19–21, 110 01 Praha 1 tel.: +420 222 220 218, fax: +420 222 221 190 www.cmvu.cz, [email protected]

RADIOSERVIS, A. S.

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva ze vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově

Mariánské nám.1, Praha 1 tel.: +420 222 310 489, +420 222 313 357 www.citygalleryprague.cz

Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas.

25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Jeseniova 36, 130 00 Praha 3 tel.: +420 222 713 037, +420 221 551 384 [email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 13, Praha 2 tel.: +420 222 254 480

2. pol. 20. stol. O koho se jedná? První tři výherci získají po dvou vstupenkách na uvedenou výstavu.

TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1

www.operaplus.cz, [email protected] NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: +420 283 840 193, +420 605 960 211 www.jirijosek.com, [email protected] NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB až 25% sleva na všechny publikace Kostnické nám. 5, 130 00 Praha 3 tel.: +420 222 541 166 [email protected] NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD

20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: +420 519 423 378 www.carpe.cz, [email protected]

rozhlasového cyklu Rok v dopisech, který Vltava

LIBRI, SPOL. S. R. O. 15% sleva z ceny knih Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: +420 251 613 113, fax: +420 251 611 013 www.libri.cz, [email protected]

vysílala v průběhu roku 2006? První tři výherci získají

Svatojánské proudy na Vltavě před Prahou byly

oba díly zmíněné knihy.

zatopeny při stavbě které přehrady? První tři výherci

Jak se jmenuje autorka dvojdílné knižní verze

Od 15. 10. se v Městské knihovně v Praze koná výstava jedné z nejvýznamnějších osobností českého malířství

Internet magazine

získají Encyklopedii vodních ploch Čech, Moravy

A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: +420 222 510 227 www.tydenikA2.cz SANQUIS Časopis o umění a zdravém životním stylu

a Slezska.

ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30% sleva všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: +420 210 083 570

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava – XV. ročník, číslo 3, září 2010–listopad 2010 Vychází 4x ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Tiskárna Macík, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3–Vltava, šéfredaktor stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail: [email protected]

NAKLADATELSTVÍ BASET až 15% procent sleva na vybrané publikace redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2-Nové Město, tel.: 244 402 705, 244 402 707 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 www.baset.cz, [email protected] MLADÁ FRONTA A. S. 20% sleva z ceny knih. Při objednávce nad 600Kč balné a poštovné zdarma.

Objednávky: [email protected] tel.: 225 276 284. Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4-Modřany www.bookcafe.cz, www.mf.cz NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20% sleva z ceny knih redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 tel. a fax: 224 922 422 http://labyrint.net, [email protected] NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 www.titanic.n.cz, [email protected] Členské výhody Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku +420 221 552 686 nebo pište na e-mailovou adresu [email protected]. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

Staňte se předplatitelem časopisu Art+Antiques a získáte: slevu na vstupném do partnerských galerií spolehlivou distribuci do vaší schránky slevu 165 Kč oproti koupi na stánku zdarma tři starší čísla časopisu

Předplatné Jak objednat? Roční: 825 Kč na webu: www.artantiques.cz Půlroční: 500 Kč emailem: [email protected] telefonicky: +420 800 300 302 Art+Antiques je měsíčník, pouze v létě faxem: +420 284 011 847 vychází jako dvojčíslo. Předplatné poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného je klouzavé, lze je uzavřít kdykoliv Poděbradská 39, 190 00 Praha 9 v průběhu roku. Půlroční předplatné se vztahuje na 6 čísel, přičemž letní dvojčíslo je počítáno jen jako jedno číslo.

PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA

14.00 hodin A. STRINDBERG: HRA SNŮ

18.30 hodin LAUTRÉAMONT: ZPĚVY MALDOROROVY

od 20. 11. Záznam premiéry v Bavorské státní opeře. Dirigent Tomáš Hanus.

20.00 hodin A. DVOŘÁK: RUSALKA

27. 11.

14. 9., 5. 10., 9. 10. 9. 11. a 30. 11. 20.00 hodin SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU Rozhlasové zpracování jednoho ze základních děl moderní literatury (12 částí).

22. 11. 21.30 hodin D. FISCHEROVÁ: NEVDĚČNÉ DĚTI

30. 11. Více na www.dejiny.nln.cz

Koncerty 84. sezony.

20.00 hodin MORAVSKÝ PODZIM 2010 Premiéra nové rozhlasové hry populární autorky.

Každý měsíc 52 stran poutavého čtení!

od 25. 10. 12.50 hodin KELTSKÉ VLIVY V BRITSKÉM JAZZU Pětidílný cyklus desetiminutovek A. Bendy v rámci Britského roku.

předplatné Dějiny a současnost

19. 9. 20.00 hodin F. HRUBÍN: SÁZAVA, TA ŘEKA DĚTSTVÍ, MLÁDÍ MÉHO Schůzky s literaturou.

Zajistěte si předplatné za zvýhodněnou cenu! Objednávky: SEND, distribuce tisku, www.send.cz, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305

Záznam festivalového koncertu. K. Slavický – S. Hořínka – J. Suk – L. Janáček Česká filharmonie – S. Jaffé – L. Svárovský

Předplatitelské výhody: – ročně 2 čísla zdarma – kartička Předplatitel 2010 – 10% sleva při nákupu knih z produkce Nakladatelství Lidové noviny ve Vinohradském knihkupectví – volné nebo zlevněné vstupné do muzeí, galerií a dalších partnerských institucí

Putování dcery boha Indry po světě lidí ve hře A. Strindberga.

Předplatilas?