Demokratizace sociálních vztahů v multinacionálních

Demokratizace soci´ aln´ıch vztah˚ u v multinacion´ aln´ıch spoleˇ cnos-tech ve stˇ redn´ı Evropˇ e Fabrice Traversaz

To cite this version: Fabrice Traversaz. Demokratizace soci´aln´ıch vztah˚ u v multinacion´aln´ıch spoleˇcnos-tech ve stˇredn´ı Evropˇe. Cahiers du CEFRES, Centre Fran¸cais de Recherche en Sciences Sociales ˇ e republice, pp. 105-124.

HAL Id: halshs-01241895 https://halshs.archives-ouvertes.fr/halshs-01241895 Submitted on 11 Dec 2015

HAL is a multi-disciplinary open access archive for the deposit and dissemination of scientific research documents, whether they are published or not. The documents may come from teaching and research institutions in France or abroad, or from public or private research centers.

L’archive ouverte pluridisciplinaire HAL, est destin´ee au d´epˆot et `a la diffusion de documents scientifiques de niveau recherche, publi´es ou non, ´emanant des ´etablissements d’enseignement et de recherche fran¸cais ou ´etrangers, des laboratoires publics ou priv´es.

Cahiers du CEFRES N° 16, Vznikání demokratické praxe v České republice

Antoine Marès (Ed.)

__________________________________________ Fabrice TRAVERSAZ Demokratizace sociálních vztahů v multinacionálních společnostech ve střední Evropě

__________________________________________

Référence électronique / electronic reference : Fabrice Traversaz, « Demokratizace sociálních vztahů v multinacionálních společnostech ve střední Evropě », Cahiers du CEFRES. N° 16, Vznikání demokratické praxe v České republice (ed. Antoine Marès). Mis en ligne en / published on : août 2010 / august 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c16/traversaz_1999_socialni_vztahy_multinacionalni_p niky.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE

106

F. TRAVERSAZ

Demokratizace sociálních vztahů v multinacionálních společnostech ve střední Evropě Fabrice Traversaz Analýza sociálních vztahů podniků v postkomunistických společnostech 1 tvoří teoretický rámec ekonomické a demokratické transformace. Vymezit oba termíny ve vztahu k podniku však přesto nelze zcela jednoznačně. Pokud transformace předem ohlašuje postup vedoucí postkomunistické země ze startovní čáry (socialistický systém) ke konečnému cíli (demokracie a tržní hospodářství), je tento pojem skutečně nepřesný2 (B. Chavance). Normativní koncepce transformace totiž předpokládá nemožnost zkratek, alternativ, které jsou, ať již oprávněně či nikoli, pokládány za mytické a na nichž zřejmě v 60. letech při hledání alternativy „třetí cesty“ rozvojové společnosti zbloudily. Z evolucionistické perspektivy by nás tudíž termín transformace na dálnici „konce historie“ 3 jakoby a priori vybízel považovat za přirozený vývoj těchto společností ke kapitalismu a demokracii bez explicitního rozlišování transformace demokratické od transformace ekonomické. Pozorováním transformace postkomunistických společností však docházíme k závěru, že oba procesy jsou jak svojí povahou, tak i časově natolik odlišné, že někdy mohou působit proti sobě. 1 Tento článek vychází z monografií a výzkumů, které jsou již sedm let prováděny v českých, polských a maďarských pobočkách multinacionálních společností. 2 B. Chavance hovoří o dvojznačnosti pojmu transformace vzhledem k jeho finalistické koncepci předpokládající, že problém kontinuity a zlomu je předem vyřešen, La fin des systèmes socialistes, Paříž, L‘Harmatan, (Pays de l‘Est), 1994. 3 Rok 1989 byl oslavován jako definitivní vítězství demokracie a trhu. Severoamerický esejista Francis Fukuyama dokonce prohlásil rok 1989 za „konec historie“, který chápal jako „konec ideologického vývoje lidstva a univerzalizaci západní liberální demokracie jako konečnou formu lidské vlády“. F. Fukuyama: „The end of history“, in: The national interest, No 18, léto 1989.

CAHIERS DU CEFRES

107

80. léta byla zejména ve střední Evropě skutečně poznamenána dvojím přechodem: přechodem k demokracii a přechodem k tržnímu hospodářství. Mezi oběma procesy však existovaly a nadále existují daleko složitější vztahy, než by se mohlo na první pohled zdát. Velmi rychle se ukázalo, že ekonomické reformy (boj proti deficitu veřejných rozpočtů, otevření trhu, deregulace hospodářství...) se proti demokracii obracejí svou sociální nákladností postupně oslabující veřejnou podporu, jíž se tomuto typu režimu dostává. Naproti tomu se ukázalo, že demokratizace může být silnou brzdou ekonomických reforem, neboť přijímání deliberačních procedur a organizování veřejných a kontradiktorních debat má za následek ztrátu efektivity. Přijímání výnosů s platností zákona a bolestně vznikajících reforem, politické skandály, sociální a ekonomické výdaje pestře zdobící transformační proces jasně ukazují paradoxy dvojice ekonomika/demokracie a z toho plynoucí „rozčarování ze svobody“. 4 Při pozorování postkomunistických společností z hlediska jejich přechodu k demokracii a trhu zjišťujeme hluboké rozdíly ve stupni transformace ekonomické a politické sféry. Musíme konstatovat, že transformace v postkomunistických společnostech neprobíhá podle homogenního transformačního modelu. Demokratická a ekonomická transformace probíhající v současné době v Polsku, České republice a Bulharsku (ještě tragičtější je případ Albánie) vypovídá o hlubokých lokálních rozdílech, které s konečnou platností nedokázal setřít ani bývalý socialistický systém, a to i přes svůj integrační charakter a snahu o uniformitu. Průzkum transformačních politik uplatňovaných v transformovaných podnicích, zejména ale analýza jejich sociálních důsledků a podmínek přijetí na lokální úrovni vypovídá o různorodosti situací, s nimiž se setkáváme. Zvláště pak odhaluje určující vliv historického odkazu socialistických režimů, zejména pokud jde o průmyslové struktury a demokratickou kulturu, jejichž kořeny sahají mnohem hlouběji do minulosti. Jestliže tedy oba transformační procesy, jak demokratický, tak i ekonomický, nepodléhají stejné časovosti ani dynamice, nelze si přesto jeden od druhého odmyslet. Úspěch demokracie zajišťují nejen demokratické instituce, ale i ekonomický růst a přerozdělování bohatství vytvořeného státem. Podnik, jakožto ekonomická, současně ale i sociální instituce, se proto jeví jako vhodný objekt průzkumu. Studium jeho transformace nám může poskytnout informace o případném vzájemném překrývání ekonomických dimenzí jeho chodu se sociálními formami integrace jeho členů. Jistě by bylo iluzorní pokoušet se přirovnávat podnik k parlamentární4

G. Hermet, Les désenchantements des libertés, Fayard, 1993.

108

F. TRAVERSAZ

mu režimu, který se v současné době navíc vyznačuje citelným úpadkem sociálního dialogu a relativně menší spoluúčastí a společnou správou. Na druhé straně ale každé demokratické období vytvořilo „sociální model“ podniku, 5 to znamená způsob integrování jednotlivců do společnosti pomocí placené činnosti. Sociální modely paternalismu, fordismu, obecněji rozvojová dynamika podniku ve všech obdobích historie vyjadřovaly úsilí zaměřené na nalezení způsobu, jak zapojit zaměstnance do spolupráce na ekonomickém cíli. Termíny jako průmyslová demokracie, profesní vztahy, spoluúčast, spolupráce na sociálním rozvoji nebo řízení lidských zdrojů svým způsobem vypovídají o snaze legitimovat pravidla nevztahující se na techniku, ale na integraci jednotlivců do práce. Můžeme tudíž vyslovit hypotézu, že rozhodující vliv světa práce na socializaci jeho členů v kontextu strukturálního a kulturního zlomu, jak je tomu v případě transformovaných podniků, se stává při budování ještě křehké demokracie zásadní společenskou otázkou. Naším cílem proto bude posoudit na základě analýzy politických a manažerských rozhodnutí, pro podniky sovětského typu určujících, sociální dopady na identitu a kulturu v práci. V tomto kontextu zkoumáme i náležitost dvojice trh – demokracie a sociální model transformovaného podniku.

5 I. Francfort, F. Osty, R. Sainsaulieu, M. Uhalde, Les mondes sociaux de l’entreprise, Desclée de Brouwer, 1995.

CAHIERS DU CEFRES

109

TRANSFORMACE PODNIKŮ: STRUKTURÁLNÍ ZLOM NEBO KULTURNÍ KONTINUITA? Termín transformace obecně vyjadřuje myšlenku „opoždění za modernitou“, jež mají dotyčné systémy dohonit podle scénáře založeného na západní koncepci rozvoje završující obsah samotného pojmu modernizace. 6 To platí i pro projekt modernizace studovaného podniku, 7 (který se na základě veřejně vyslovené vůle k strukturální a kulturní transformaci odkoupeného PST (podnik sovětského typu) mění v tržní podnik. V tomto smyslu lze působení politiky modernizace na transformační proces přirovnat k „institucionálnímu transferu“. Transplantování západního modelu do postkomunistického kontextu je tudíž zkouškou kvality dynamiky akulturace novým normám a hodnotám, které modernizační schéma přináší. Uplatňovaná politika, jako součást cyklu jednoznačného transferu, se při tomtéž pohybu současně připravuje o „zrcadlové efekty“, jež by mohly na oplátku přinést specifické zkušenosti z práce a výrobních sociálních vztahů socialistického podniku a jeho aktérů. Dějiny internacionalizace podniků nás nicméně učí, že lokální kultury uplatňují své právo na nové dešifrování a osvojení si předepsaného modelu, a to podle dynamiky přinášející nepředvídané důsledky. Vzhledem k silnému vzájemnému vztahu mezi normativním přijímáním transformace a politikou modernizace studovaného podniku budeme tedy na základě zkušeností používat k vyjádření smyslu a obsahu zahájených reforem termín transformace, a to i přes jeho dvojznačnost. V prvním období transformace PST z podnětu západních investorů prochází podnik ortodoxní modernizací charakterizovanou strukturálním zlomem: 8 ten obnáší funkční reorganizaci mnoha částí nebo oddělení podniku a vytvoření ad hoc nových funkcí (marketing, prodej). Tento strukturální zlom je doprovázen procesem rozlišení funkcí v organizaci, a to od pouhé hierarchické strukturace v podstatě politického rázu, až po složitější konfigurace podle specializace. Ve stejném období se podnik zapojuje 6 Modernizace je pojímána jako „překonání existujícího sociálního řádu, považovaného za archaický nebo překonaný dodatečným úsilím o racionalizaci“, D. Martin, Effets et méfaits de la modernisation dans la crise, Desclée de Brouwer, v tisku. 7 Budeme se zde zabývat případem jednoho českého podniku, privatizovaného a odkoupeného mezinárodním podnikem s účastí zahraničního kapitálu (jointventure). 8 Více podrobností o dynamice strukturálního zlomu viz F. Traversaz, Effets et méfaits de la modernisation dans la crise, pod vedením D. Martina, Desclée de Brouwer, v tisku.

110

F. TRAVERSAZ

do procesu funkční diferenciace celé společnosti usilující o „odpoutání“ sféry ekonomické od sféry politické a administrativní, a zbavuje se proto vedlejších činností (rekreační střediska, lékařské a sociální služby, mateřské školy...), jež byly vlastní paternalistickému modelu PST. Toto dvojí hnutí – „organizační specializace“ a externalizace okrajových činností PST – zdůrazňuje osamostatňování podniku vůči jeho tradičnímu prostředí, v němž od nynějška ekonomika nabývá vrchu nad politikou. V oblasti organizace práce dochází za pomoci zvolené racionalizační politiky k čisté a tvrdé taylorizaci, schopné mašinérii znovu nastartovat, nebo přinejmenším představující nejméně riskantní cestu k výrazným a potřebným výrobním ziskům. Diagnostika investorů staví dříve existující nepřizpůsobivý model organizace práce před nový požadavek tržní ekonomiky: masivně a s malými náklady vyrábět zboží západní kvality. Je paradoxem, že organizační model práce, který má být reformován, je sám o sobě rovněž „taylorovský“, i když podstatně jiné povahy, model, který M. Drach (1989) 9 kvalifikuje jako „taylorismus sovětského typu“. Je třeba pochopit, že četné nevýhody „taylorismu sovětského typu“ (zejména pokud jde o produktivitu a kvalitu výrobků) vedou západní investory k implantování „pravého“ modelu na model „nepravý“, od něhož se liší znovunalezenou výkonností. Započaté hnutí lze tedy definovat jako „retaylorizaci“, která má zbavit „taylorismus sovětského typu“ jeho bývalé veteše (neefektivní využívání pracovní doby a malá schopnost nasazení zaměstnanců). „Retaylorizace“ tak posvěcuje kodifikační proces a stále větší formalizaci postupů směřující ke konkretizaci dvojího rozchodu s minulostí: zlom v dysfunkci technického a organizačního rázu, přičemž se opěrným bodem stává funkční a kodifikovaná regulace výrobního cyklu. Zaváděním nových pracovních norem dochází rovněž ke kulturnímu zlomu ve starých způsobech chování, v nichž převládala rutina a lhostejnost. Se změnou pravidel hry nepřímo souvisí i nový způsob sociální kontroly založený na explicitní dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem: těžištěm pracovní smlouvy se stává odměna za práci a normalizace operačních postupů. Hloubka probíhajících změn předpokládá však u jednotlivce, jehož se týkají, úsilí a přesvědčení odpovídající proběhnuvšímu kulturnímu zlomu. Strukturální zlom v tomto hnutí předem počítá se spojením praktik a postojů aktérů při novém rozdělení práce na principu 9

M. Drach, La crise dans les pays de l’Est, Paříž, La Découverte, 1990.

CAHIERS DU CEFRES

111

taylorismu nebo fordismu; o nemalém riziku nové nadvlády máme ostatně poučení z historie. 10 Bude tedy kulturní přizpůsobení společnosti probíhat jako nucené podrobení se, nebo se naopak bude vyznačovat kolektivní dynamikou sounáležitosti a účasti na modernizačním projektu a sdílenou vůlí udělat konečně čáru za minulostí?

SOCIÁLNÍ DŮSLEDKY RETAYLORIZACE Zaznamenali jsme, že zahájený reformní proces je zároveň součástí „transformačního“ procesu (osamostatnění podniku vůči okolí) založeného na ortodoxní koncepci modernizace řídící se výslovně ekonomickou racionalizační dynamikou. To ovšem zdaleka neznamená, jak ohlašuje Bafoil, konec organizace a zmatku, heterogenity a zvůle mající původ v minulém politickém řádu (Bafoil, 1996); zjišťujeme totiž, že nový ekonomický řád je charakterizován nestabilním vztahem mezi podnikem a trhem a podléhá dezorganizaci a zvůli uvnitř dílny. Význam, který je, jak se zdá, přikládán schopnosti funkční regulace vycházející z normalizace postupů, v tomto případě částečně naráží na nestálé chování trhu a na zděděnou kulturu sociálních vztahů. K procesu transformace podniků nutno přistupovat systémově, z hlediska změn socio-ekonomického prostředí, silně podmiňujících vnitřní způsob jejich fungování, zatímco kontext trhu současně nabízí nevšední příležitost zasahovat 11 do jeho rozšiřování a vzájemně se s ním prolínat. Racionalizovaný výrobní aparát se musí obtížně připravovat na své otevření a přizpůsobení novému prostředí v obzvlášť nestabilní konfiguraci charakteristické pro nástup nového ekonomického řádu. První výzvou pro toto prostředí je uspokojení stále vzrůstající a nepředvídatelné poptávky. 10 J. L. Goff zaznamenává při transformaci modelu sociální kontroly přechod od ideologického systému bývalého výrobního modelu s „exogenním“ omezením k systému „endogennímu“, v němž se minulé násilí mění na sebeodcizení (E. Enriquez, Rationalisation et management pod vedením C. Duranda, Deboeck Université, Brusel, 1997). 11 Na rozdíl od situace na Západě, kde velkodistribuce se svými dodacími lhůtami a určováním prodejních cen znamená pro zemědělsko-potravinářské podniky čím dál větší zátěž, dominantní postavení studovaného podniku na trhu a slabá velkodistribuční síť vyrovnávají komerční vztahy v jeho prospěch, zejména s přihlédnutím k šíři a dobré pověsti výrobků, které jsou její nezbytnou součástí.

112

F. TRAVERSAZ

S příchodem tržní ekonomiky je výrobní logika nahrazena logikou komerční. Jinak řečeno, povahu a objem výroby již neurčuje plán, ale utvářející se otevřený a konkurenční trh, před nímž podnik již není chráněn, naopak je vystaven jeho chvilkovým rozmarům. Jestliže X. Richet 12 právem upozorňuje na „regulační“ funkci trhu, to znamená „strukturálního prostředí schopného kontrolovat a vysílat signály užitečné pro řízení a rozvoj podniků procházejících transformací (…) prostřednictvím zavádění tvrdších rozpočtových omezení“, je rovněž třeba zdůraznit dosud neznámý charakter práce nutné k vyrovnání se s poptávkou, již musí organizace optimalizovat. Rozsah důsledků těchto makroekonomických změn lze stěží posoudit, předpokládají totiž zlom ve způsobu myšlení i nové pojetí činností, jež přinášejí. K přiostření situace přispívá i divoká strukturace trhu podniku vzdorující možnostem ekonomické prognózy v této oblasti. Lze samozřejmě namítnout, že „způsobilost k chaosu“ (K. Marx), toto strategické dědictví charakteristické pro východní země, se může jevit jako „velmi cenné pro překonání problémů spojených s transformací a obecněji k reagování na změny trhu“ (Hartmann). 13 Při pozorování důsledků této nahodilé vlastnosti přímo v dílně však ještě uvidíme, že tato strategická schopnost, zablokovaná v chaotickém sevření trhu a racionalizace postupů uvnitř podniku, se může ukázat jako zcela nedostatečná. Vzhledem k nepředvídatelné povaze poptávky se zaměstnanci v dílně musí přizpůsobit rychlejší výrobě většího množství zboží západní kvality, a to v prostředí, kde organizaci práce narušuje neschopnost podniku přesně odhadnout objem poptávky. Dopad nahodilosti na vnitřní fungování továren zesiluje absence trhu služeb a kooperace. Jsou tudíž odkázány na nejrůznější více či méně přesné prognózy, které se mohou den ze dne změnit. Pro zavedenou organizaci práce v dílně to představuje obrovské riziko. Nahodilost prostupuje organizaci po vertikále (od sídla administrativních oddělení a oddělení prognóz prodeje) směrem dolů a končí v dílně, u mistra odpovědného za výrobní linku. Pro situaci je charakteristická velká nestabilita, jak dosvědčuje i výpo12 Autor rovněž konstatuje, že existence konkurenčního prostředí znamenala pro přizpůsobení se často významnější faktor než převod vlastnických práv, např. X. Richet v La transition dans les pays du PECO, Paříž, La Découverte, 1997. 13 H. Hartman, „Le management des entreprises allemandes“, v Management et rationalisation, pod vedením C. Diranda, cit. dílo.

CAHIERS DU CEFRES

113

věď tohoto dílenského mistra: „Velkým problémem je absence jakéhokoli plánu, podle něhož by bylo možné práci rozdělit a vyhnout se práci na jiných pracovištích. Lidé nevědí, kde budou zítra pracovat, a jsou z toho nervózní. Dřív jsme to věděli alespoň týden předem.“ Všimneme si, do jaké míry zůstává stále živá představa plánu, záruky stability, a organizovaného předjímání poptávky. 14 Dopad trhu na organizaci práce v dílně řídící se principy taylorismu je jakžtakž regulován díky všeobecné improvizaci a plné disponibilitě dělnic střídajících jak pracovní místa, tak i pracovní dobu. V této atmosféře připomínající trvalou „uzávěrku plánu“ začíná retaylorizace procesu přinášet první výsledky. Díky drastickému snížení počtu prostojových hodin a zvýšení pracovního rytmu a zátěže se začínají projevovat výrobní zisky. V kapitole pojednávající o pracovních podmínkách se setkáme s většími kontrasty – jejich zlepšení, 15 zejména pokud jde o hygienu (oblečení, šatny) a bezpečnost (hluk, podlaha) je součástí přesně vymezeného (a kontrolovaného) rámce jejich aplikace. I když retaylorizace procesu z hlediska organizace nemůže poskytnout flexibilitu požadovanou složitostí trhu, za cenu plného nasazení dělníků nicméně umožňuje splnit první cíle vytyčené politikou modernizace. Produktivita a kvalita výrobků se zlepšují, samozřejmě v porovnání s nízkou výchozí úrovní. Přihlédneme-li k nízkému pracovnímu nasazení v minulosti, kdy pracovní rytmus a intenzita práce byly s výše popsanými nesouměřitelné, musíme si položit otázku, co je hybnou silou této nové pracovní mobilizace dělníků a forem sociální kontroly.

ODVETA DÍLENSKÝCH MISTRŮ? Výsledkem tlaku vyvíjeného po celé délce hierarchického řetězce se funkce dílenského mistra dostává do gordického uzlu celého systému. Je v choulostivém postavení nárazníku a musí umět sladit často antago14 Obecně lze říci, že ve všech rozhovorech vedených v letech 1992-94 jsme naráželi na srovnávání před a po, které s výjimkou pracovních podmínek vždy vyznívalo v neprospěch současnosti. 15 Výpověď jedné dělnice: „Dříve tu byl mnohem větší nepořádek, teď se dá hodně na čistotu, po téhle stránce se to zlepšilo. Je to vidět i na výrobcích, mají nové obaly. Sociální vybavení se změnilo, v dílnách jsou umyvadla, máme nové pracovní oděvy.“

114

F. TRAVERSAZ

nistické tlaky přicházející shora a na ně reagující protitlaky masy podřízených. Funkce dílenského mistra kromě těžkého úkolu denně přizpůsobovat organizaci v dílně kvalitativním a kvantitativním cílům (výrobky, objem, místa) stanoveným vedením továrny obnáší i dohled nad dodržováním nových pracovních norem. Jak dokáže tyto nové nároky sladit? Zdá se, že v tomto prostředí, s jeho neustálým důrazem na výsledky, nabývá funkce dílenského mistra manažerského charakteru, což znamená, že jakýkoli, byť chabý protitlak ze strany dělníků je považován za neplatný. Modernizace podniku nečeká a „je načase pustit se do práce“ (výpověď dílenského mistra). Kontrola disciplíny v továrně skutečně probíhá svérázně, přidělením žluté karty jednotlivci, který porušil předpis. Přidělování žluté karty není nevinné a má stejný význam jako užívání tohoto prostředku rozhodčím při sportovních utkáních. Má výraznou a ambivalentní symboliku. Připomeňme, že udělením žluté karty je hráč trestán za to, že v očích jediného „mistra hry“ (rozhodčího) překročil pravidla (v tomto případě sportovní) a je tak upozorněn, že při příštím přestupku mu hrozí vyloučení (červená karta). V očích dělníků znamená ostatně žlutá karta totéž: „Je to druh upozornění, potom nás vyhodí. Někdy dávají karty, a ani přesně nevíme proč. Ve skutečnosti chtějí dělníky ve výrobě zastrašit.“ Brutalita tohoto postupu – určité formy vydírání hrozbou ztráty místa – svědčí o pravomoci dílenského mistra propouštět zaměstnance. 16 Zajišťuje mu zejména naprostou poslušnost dělníků. Ti navíc v případě propuštění nemají žádnou možnost odvolání. Odbory v podniku se v tomto ohledu „nemobilizují“ a za dělníka se nepostaví. Tak jako celé odborové hnutí v České republice byly nedostatečně reformovány, 17 zabývají se pouze správou sociálních záležitostí a před těmito praktikami zavírají oči, dokonce se za ně zaručují. Proto jsou v nich zastoupeni převážně dílovedoucí. Stres a únava způsobené pracovním rytmem se pojí se strachem z propuštění. Nicméně jestliže vydírání ztrátou místa, hlavní pilíř sociální regulace 16 Tento mechanismus, o němž západní investoři nevěděli, byl odhalen při anketě. Byl poté zrušen, nicméně umožnil propuštění určitého počtu zaměstnanců, kteří měli menší štěstí, nebo se proti novým pracovním podmínkám vzpouzeli více než ostatní. 17 T. Lowit a N. Fratellini poznamenávají, že české odborové hnutí se projevilo jako příliš slabé na ovlivnění nové smluvní politiky, tím spíše k jednání o tématech spjatých s novou ekonomickou situací a k jejich prosazení.

CAHIERS DU CEFRES

115

v dílně, znamená pro lokální management nový způsob, jak přimět dělníky „držet krok“, současně zahajuje i hlubokou transformaci vztahů mezi dělníkem a mistrem existujících v socialistickém podniku. Brutalita tohoto typu přikazování vede k otázce: znamená skutečně zlom v „kamarádských vztazích“, typických pro sociální vztahy ve výrobě mezi zaměstnanci na střední úrovni a dělníky v socialistických podnicích, nebo je pouhým pokračováním dříve existujícího vztahu dominance, který se s objevením dalšího donucovacího nástroje jen zhoršil? Pro převážnou většinu sociologů analyzujících transformační proces PST (uveďme Bafoila, Duranda, Hartmanna, Le Goffa) 18 byly výrobní sociální vztahy charakterizovány nutným transakčním vztahem. Dílovedoucí, který byl ve stejném nárazníkovém postavení (mezi politickou mocí a dělníky, jež musel přimět k realizaci cílů plánu), byl nucen vytvářet kompromisní a vyjednávací strategie zamezující častým přerušením výroby, a dosáhnout tak jistého „prováděcího paktu plánu“ (Voskmap, Witt. 1991). Tato „kultura kooperace“ (Hartmann, 1997) 19 se dnes projevuje „snahou o zachování dřívějších vztahů vyznačujících se blízkostí a slabou sociální diferenciací na úkor profesionálních statutů“ (Bafoil, 1996). 20 Budeme tedy svědky skutečného zlomu ve vztazích, které spojovaly dělníky a mistry. Přinejmenším donucovací postoj mistrů by tudíž bylo možné vysvětlit, kromě stresu vyvolaného odpovědností za zavádění nových postupů v dílně, jako určitý způsob odvety dělníkům, kteří v minulosti příliš dlouho dávali najevo svou nezávislost a nutili pracovníky na střední příčce hierarchie ke kompromisům, jež tato vyšší kategorie prožívala jako frustrující a ponižující. Jak se zdá, tato interpretace ale jen spěšně zmiňuje následky dvojí povahy kontroly – ekonomické a politické – dělníků v socialistickém podniku dílenskými mistry. V minulosti mohl funkci mistra většinou vykonávat jen člen komunistické strany. Mistr, první na příčce ekonomické a politické hierarchie, bděl nad „dobrou morálkou“ svých dělníků. I když v tomto uspořádání existovala možnost vzájemných dohod, vztahy mezi převážně ženskou dělnickou populací a „dílenskými mistry“ byly poznamenány nedůvěrou a relativně nerovnoměrným rozdělením moci. Kvalita vztahů dělník/mistr ve studovaném podniku je tudíž v porovnání s převládajícími interpretacemi, které se opírají o ankety prováděné 18 Management et rationalisation. Les multinationales occidentales en Europe de l‘Est, Brusel, Univerzita De Boeck, 1997. 19 Tamtéž. 20 Cit. dílo.

116

F. TRAVERSAZ

v ostatních bývalých komunistických zemích (v NDR, Polsku…) poněkud nejasná. Tvrdá „normalizace“ v České republice po roce 1968 a hermetické rozdělení obou kategorií zaměstnanců podle pohlaví možná podávají první kulturní interpretaci případného českého partikularismu, kterým bychom se měli podrobněji zabývat. Ať je tomu jakkoli, podle mínění těch, jichž se to především týká, se vztahy v dílně v zásadě nezměnily. Nejenže nadále zůstávají poznamenány nedůvěrou a odstupem (jedním z nejčastějších vyjádření je „je to horší než dřív“), přibývá další úzkost: strach z propuštění. Modernizační politika zachovávající a potvrzující absolutní moc dílovedoucích v dílně mimoděk našla nadšené přívržence schopné omezit autonomii dělníků a dílnu kolektivně donutit, aby přistoupila na citelně větší pracovní zatížení a počet pracovních hodin. Zvolená modernizační politika tak nachází vítanou a neskrývanou podporu v praktikách zděděných z minulosti. Tato kulturní kontinuita, jež má svůj původ v intenzivní socializaci nevylučující vztahy dominance a násilí podpírá tezi T. Lowita a N. Fratelliniho, podle níž „mezi reálným socialismem a liberalismem nedošlo ke střetu, nýbrž vstoupily v součinnost, v některých oblastech dokonce splynuly“ (Lowit, Fratellini, 1995). 21 Fordistickou kontrolu definovanou politikou modernizace nahrazuje z podnětu lokálního managementu „individualizovaná sociální kontrola chování, angažovanosti a loajálnosti v organizaci“ (Courpasson, 1997), jejíž posun lze pozorovat i v západních podnicích. 22 Popsaná regulace se tudíž paradoxně blíží charakteristickým rysům „neotaylorizace“ (Linhart, 1991) a znovu zaktuálňuje pojem dominance, který sociologie organizací v posledních letech zavrhla.

ATOMIZACE A APATIE Změna sociálních vztahů ve výrobě není samozřejmostí. Naráží na představy sociálních aktérů o reformě zpochybňující jejich pracovní podmínky a mzdy a v konečném důsledku vedoucí ke změně jejich sociálního statutu. 23 21 T. Lowit, N. Fratellini, Pouvoir économique et rapport de travail dans l‘industrie en Europe centrale. Vers une synthèse du socialisme réel et de l‘ultralibéralisme?, Paříž, Rapport du CNAM-CNRS, 1995. 22 D. Courpasson, „Régulation et gouvernement des organisations. Pour une sociologie de l‘action managériale“, Sociologie du travail, No 1/97. 23 Dělníci ve výrobě, kteří byli v minulém režimu lépe placeni než ostatní zaměstnanci a které režim vyzvedával, pociťují probíhající změny, vyznačující se vzrůsta-

CAHIERS DU CEFRES

117

V tomto přívalu změn zasahujících soukromý i profesní život se spontánním útočištěm před opakovanými útoky „kolonizace prožívaného světa“ stávají bývalé reference. Nejistota „vnitřní emigrace“ se ale projevuje jen jako dočasný projev apatie ohrožující sociální systém atomizovaný procesem individualizace kontroly a praktik. Dělnické populaci vystavené podstatně vyšší pracovní zátěži a svévolnému a individualizovanému hodnocení svého chování v práci nezbývá jiná strategie, než strategie přizpůsobení se novému prostředí, které se vyznačuje dominancí reglementace a z ní vyplývajících kontrolních postupů. Doufá, že pokud nepřekročí pravidla a bude se chovat podle očekávání svých mistrů, zdroj její sociální existence – zaměstnání – zůstane zachován. Skrupulózní dodržování pravidel i příkazů dílenského mistra nicméně vypovídá o značné kolektivní a individuální neschopnosti osamostatnit se a převzít odpovědnost, což je také jedna z hlavních výtek bývalých emigrantů vůči svým českým kolegům; podobná regulace chování a prezentace zaměstnanců tento jev jenom posiluje. Tváří v tvář transformacím vyžadujícím přizpůsobivost a iniciativu odvisí strategický postoj sociálních aktérů od jakéhosi „nedokonalého závoje nevědomosti“: znají vztahy charakteristické pro kolektivistický systém, z dlouhodobého hlediska však jenom obtížně chápou ty, které přinese změna systému. Požadavek změny chování je do té míry silný, že jednotlivci, kterému chybí reference, nezbývá než se uzavřít do sebe. Vztah k práci se redukuje na přijetí funkčního stereotypu: „Jsem ráda, že dostávám plat, nic jiného mě nezajímá“ (výpověď jedné dělnice). Zaměstnanec, postrádající ve svých každodenních vztazích možnost uplatnění iniciativy, znejistělý složitostí probíhajících změn, vidí ve své práci a platu, který za ni dostává, poslední záchytný bod v nově se utvářející společnosti. Probíhající makro- a mikrospolečenské změny se skutečně ukazují jako silně destabilizační. Místo plánované organizace práce, nezcizitelného a posvátného práva na práci nastupuje celá řada nejistot vedoucích ke ztrátě referencí; v mimopracovním životě jednotlivce tyto nejistoty ještě prohlubuje probíhající transformační proces. Rychle se vytvořila propast mezi strukturálními zmatky a osobními změnami. Bývalé normy a bývalé hodnoty přestaly existovat, bývalé instijící sociální diferenciací a stavící je nejnižší příčku, jako „prohru“. Viz rovněž P. Machonin, M. Tuček, „Structures et acteurs en République tchèque depuis 1989“. Revue d‘études comparatives Est-Ouest, 1994.

118

F. TRAVERSAZ

tuce byly rozpuštěny, ekonomická a sociální situace je nejasná. Nové právní normy, nové instituce ve skutečnosti ještě nefungují, chybí nové ekonomické a správní struktury, které je třeba vytvořit. I ve věcech každodenního života je třeba postupovat jinak, ať již jde o zdravotní pojištění, mateřskou školku či zájmovou činnost. Ve všech těchto oblastech jednal místo občanů stát, nebo se alespoň snažil jejich záležitosti řídit. P. Michel vyslovil v tomto ohledu myšlenku, že zhroucení komunismu znamená neli výrazný přechod do světa relativna, tedy alespoň zvýšené vědomí příslušnosti k němu. Vzhledem k nepřesným pravidlům svého fungování je tento svět prožíván jako „nejistý“, produkující kognitivní rozpory: „Tenhle kapitalistický trh moc nechápu, nerozumím už vůbec ničemu“ (výpověď jedné dělnice). Znovu se tedy jako v zrcadle vynořuje minulost, nostalgické vzpomínky aktérů hozených do nepřátelského světa, jemuž chybí družnost a blízké vztahy, které existovaly v „brigádě“. Setkáváme se s individualistickými a konfliktními postoji postupně vedoucími k zániku dřívějších přátelských vztahů a přispívajícími k rozpadu sociálních vazeb. 24 Pod vlivem funkční racionalizace dochází k rozpadu bývalých kolektivních způsobů práce, což vede k atomizaci sociálního zázemí. Tato „mentální rekompozice a revalorizace minulosti“ (Bafoil, 1996) symbolizuje strategii zdánlivého, prakticky ale nemožného „úniku“. 25 Jedinec, který se ani náznakem nezapojí do záležitostí podniku a není ochoten přidat se k projektu modernizace, prožívá svoji pracovní dobu jako nutnost a jeho postoj lze charakterizovat jako „loajalitu z nouze“. Pokud mluvíme o této „vnitřní emigraci“ charakterizující chování a postoje dělníků hledajících ztracenou identitu, možná ji můžeme výstižněji nazvat „apatií“, která užitečně doplňuje typologii A. Hirschmana. 26 Sociální vztahy, jejichž uspořádání jsme právě nastínili, vyjadřují rozpory prvního období transformace, kdy legitimní touhu po zachování sociálních vymožeností a zbytků kolektivní podstaty, vnímané jako protektorské, silně zasáhl proces modernizace, který zůstává ve všech svých dimenzích velmi vzdálen představě, kterou populace o postkomunismu měla. Zdá se, že transformovaný podnik plně zaujatý strukturálními refor24 Výpověď jedné dělnice: „Vztahy mezi lidmi jsou horší než dřív, každý se bojí o práci, lidi se mezi sebou perou o místa, snad za to může dnešní doba, ne továrna.“ 25 Silné pouto zaměstnanců ke kraji a pracovišti v transformačních zemích východní a střední Evropy (PECO) a z toho vyplývající velice nízká geografická mobilita, patří k důležitým charakteristikám řízení pracovních sil v transformovaných podnicích. 26 G. Bajoit, „Exit, voice, loyalty… and apathy“, Revue Française de Sociologie XIXX, 1988.

CAHIERS DU CEFRES

119

mami značného rozsahu, není v tomto prvním období schopen nabídnout jiné formy sociální integrace, než loajalitu z nouze. Jediným motivem transformace podniku jako by byla pouze logika vyrovnání ekonomického rozdílu, bez skutečné demokratizace sociálních vztahů. Jako součást rozhýbané socio-ekonomické situace se nicméně objevuje „duální model“ podniku, který se s nedokončenou modernizací organizace kříží. Bude tedy další modernizace probíhat ve znamení zmírnění antidemokratické tendence díky zavedení nových propojovacích článků mezi převládající ekonomickou logikou a sociálním systémem, nebo bude znamenat pouhé pokračování, dokonce posílení tendencí zaznamenaných zde stejně jako v západní Evropě? Současné pozorování transformace v transformačních zemích střední a východní Evropy (PECO) se v prvním období vyznačovalo myšlenkou zlomu existujícího společenského řádu ve prospěch jiného, který vznikal. Revoluce v České republice, byť „sametová“, tak nastartovala dynamiku rekompozice sociálních vazeb, která nicméně neobnáší vymýcení stop minulosti. Naopak, v dnes probíhající mnohotvárné rekompozici, v napětí mezi strukturálními reformami a zděděnou kulturou, téma kontinuity a myšlenka zlomu spolu zápasí. Transformace načrtává impresionistický obraz, kde jsou hodnoty a představa práce, vzhledem ke „zděděné intenzivní socializaci“, znovu začleňovány do současných sociálních vazeb. V tomto napětí mezi zlomem a kontinuitou se vynořují osobnosti, aktéři, kteří neopomněli zaujmout prostor uvolněný „velkou transformací“ společnosti. Proto se nám zdá vhodnější interpretovat transformaci ne jako normativní koncepci, ale společně s J. Spürkem jako dynamiku zlomu/kontinuity/emergenčního vývoje, složitý proces jehož systémové vyústění zůstává poměrně nezřetelné. Zlom, který není ani úplný, ani absolutní, kontinuita, s níž je díky hlubokému reformnímu procesu nešetrně nakládáno, emergenční vývoj, jehož křehkost je dána nestabilitou související se samotnou povahou tohoto procesu – transformace se jeví jako nestejnorodý materiál. Objekt poznamenaný vlastní historií, fascinovaný a poté vtažený do spirály modernosti a zasažený mohutnou transformační dynamikou liberálního typu překračující hranice studovaného geografického prostoru, se stává součástí širšího hnutí „ekonomické globalizace“.

120

F. TRAVERSAZ

MODERNIZACE BEZ DEMOKRATIZACE NEBO POSTMODERNÍ HYPOTÉZA

Z hlediska ekonomiky by úspěšné zavedení modelu západního podniku pomocí procesu normalizace a centralizované kontroly posílilo tezi sbližování společností v planetární vesnici za společného působení ekonomických aktérů, kteří by zavedli nediferencované modely řízení platné ve všech podnebných pásech, a manipulátorů se symbolickými statky rozšiřujících návody homogenních kulturních praktik. Právě zde se objevuje ideologický a historický protiklad kapitalistického a socialistického modelu, přehnaný do té míry, že zakrývá funkční a kulturní komplementárnost, jíž jsou oba modely důkazem. Rovnice „okcidentalizace = modernizace“ se může jevit jako harmonická a plodná dvojice, která by společně s internacionalizací výměny a informací poháněla státy do světa s liberální koncepcí lidských práv a trhu – představa, která je jistě blízká Huntigtonovi a jeho agresivním kulturalistickým scénářům. V tomto scénáři nás kromě ignorování sociální historie taylorismu upoutá představa ekonomiky skládající se z kroků prováděných západními společnostmi v pravý čas, jak pokud jde o technickou racionalizaci, tak i doprovodný sociální systém. Zaměňování transformace a modernizace, podobně jak jsme si v minulosti všimli u teorií rozvoje a modernizace, stigmatizuje absence sociálního hnutí, základu průmyslové a demokratické modernity. Jako by se zapomnělo na podmínky, které západním společnostem umožnily dospět k modernitě, a to na základě požadavků vznesených sociálním hnutím (pracovní podmínky, ale i spoluúčast pracujících) v kombinaci s ekonomikou. Naopak se zdá, že v této brutální snaze učinit z minulosti tabula rasa zůstala zachována jen myšlenka rekonstrukce nového ekonomického řádu. Strategická volba ortodoxní modernizace podniku tento faktický stav částečně ilustruje a současně svědčí i o neschopnosti zmocnit se kulturních dimenzí lokálního kontextu. V České republice se potlačení funkční racionality minulosti projevuje ještě silněji; jako by k němu v nové podobě znovu docházelo v kolektivní paměti oslabené půl stoletím „socialistického rozumu“ a novými nadějemi vzešlými z revoluce. Při současném stavu věcí je vznik sociálního hnutí schopného korigovat uplatňovanou dynamiku silně zpochybněn procesem sociální diferenciace a individualizace a truchlivou situací v odborovém hnutí.

CAHIERS DU CEFRES

121

Zoufalé hledání sociálního hnutí je rovněž nepřímo spjato s vírou v tápající historii modernity, která již možná neexistuje. V zemi, unavené při pouhém pomyšlení na revoluci, nedůvěřivé při pouhé připomínce slova sociální, oslabené absencí dobře fungujících mechanismů proti-moci a nezávislých aktérů změny, si odvážná myšlenka přechodu od socialismu k postmodernitě zasluhuje diskusi. Jestliže zánik socialistických režimů znamená vstup východních zemí do planetární vesnice, podle Z. Baumana 27 je i výrazným mezníkem vstupu civilizace do éry postmodernity. Jak si tedy představit budoucnost transformace/modernizace bez sociálního hnutí, v kontextu nadnárodní ekonomiky ovládané jejími aktéry, pány nad výměnou informací a finančními toky? Má se Česká republika pokusit opakovat prošlou historii, rychle se seznámit s historickými podmínkami a usilovat o přístup k již mrtvé modernitě, nebo přímo pronikne k další verzi, postmodernitě, již očištěné od všech kontradikcí a konfliktní infrastruktury typické pro historický kapitalismus? Sametová revoluce umožnila zemi přístup k takovému uspořádání lidských práv a tržní ekonomiky, proti němuž již žádná sociální síla nebojuje. Díky tomu by východní země měly podle Baudrillarda 28 vstoupit ne již do modernity, ale do postmodernity a Západ by vývoj v těchto zemích sledoval jako možný osud.

27 28

Z. Bauman, Intimations of postmodernity, Routledge, Londýn, 1992. J. Baudrillard, L‘illusion de la fin, Gallilée, Paříž, 1992.

122

F. TRAVERSAZ

OD PODNIKU DUÁLNÍHO K PODNIKU MODERNIZOVANÉMU? Kontinuita procesu sociální dominance štěpící podnik v transformaci do dvou protikladných skupin (ovládající/ovládaní) předznamenává – v provokativním scénáři uvedeném výše – riziko šíření „duálního podniku“ a jeho neblahých důsledků pro demokracii v celé Evropě. Co si můžeme myslet o normách chování vytvořených světem, v němž vládne pouze ekonomická logika, a o jejich dopadu na život města v rekonstrukci hledajícího občanství? Nemá snad podnik, který se zbavil politického jha a získal možnost odít se skvělým rouchem samostatné instituce, podnik silný svou schopností socializace (v průběhu transformace o to důslednější, že tento kontext vyžaduje nebo ukládá nevyhnutelný vývoj kultur a hodnot) vedle ekonomické odpovědnosti i odpovědnost občanskou? Vynasnažíme se ukázat, že kromě schopnosti státu a sociálních partnerů působit na sociální politiku podniku, paradoxně, jako součást projektu modernizace, existují i ekonomické důvody vedoucí k nezbytnému vývoji způsobů managementu podporovaných multikulturním kontextem multinacionální společnosti. Zaznamenaná dualizace podniku v transformaci je skutečně součástí nedokončené transformační dynamiky modernizace podniku. Strukturální vyrovnání rozdílů jak z hlediska organizační podoby studovaného podniku, tak z hlediska jeho výkonnosti (produktivita/kvalita) znamená pouze dokončení první etapy. Stále složitější trh postupně zavazuje podniky, aby prokazovaly větší flexibilitu a vede je k tomu, aby k mobilizaci pracovní síly používali jiných forem než nátlaku. Jako příklad můžeme uvést průmyslové společnosti konfrontované s novými formami rozvoje a stojící před přechodem k novému post-taylorovskému modelu, jež by měl zajistit větší reaktivitu předpokládající stabilizaci existujícího rozvoje. Tento citovaný model ponechává dělníkovi větší odpovědnost a samostatnost, a zajišťuje tak nejenom lepší koordinaci činností, ale i skutečnou inovační kapacitu, stručně řečeno novým strukturovaným uspořádáním pracovních vztahů založeným na větší individuální a kolektivní odpovědnosti sociálního systému čelí změnám trhu. Tato dynamika odpovědnosti, více či méně rozvinutá podle postavení na žebříčku hierarchie, pomáhá rozvíjet osobnost aktéra, který začíná nacházet ve své práci smysl a kolektivní užitečnost a zbavuje se apatie. Tento přechod, jako všechny budoucí změny v oblasti technologie, koordinace pod-systémů podniku (komerčních, finančních, průmyslových), nemůže proběhnout bez minimální, ale efektivní účasti zaměstnanců. Ta

CAHIERS DU CEFRES

123

se aktivizuje v debatním mikroprostředí (projektová skupina, oddělení kvality, task force…), kde krátký projev, kontradiktorní argumentace, či delegování vznikají sice obtížně, vytvářejí však lokálně rozdílné způsoby regulace. Modifikováním struktury sociálních vztahů v práci působí tyto techniky managementu přímo na postoj zaměstnanců, a to mnohem demokratičtější cestou osvojování norem chování. Tento kulturní vývoj je doprovázen transformační dynamikou až dosud existujících způsobů managementu. I přes celou řadu problémů souvisejících s transformací modelu autoritativního managementu posíleného první etapou transformace, značné částky investované západními firmami do profesionálního vzdělání usnadňují přesun lokálních managerů čelících problematice přijetí změn pracovním kolektivem. Tento očekávaný vývoj pracovních vztahů, kde se určujícím faktorem úspěšné změny stává kvalita komunikace mezi aktéry, se svojí dynamikou účastní na vytváření kolektivního smyslu činnosti, na nové kultuře podniku. K tomu přistupuje i politika rozvoje řízení lidských zdrojů vedoucí k lokálně významným sociálním iniciativám: vznik výboru ze zástupců zaměstnanců, poprvé demokraticky zvolených. Tato reforma, zavádějící pravidelný a přímý dialog mezi vedením a zaměstnanci v továrně, přináší novou důvěru v základní pojmy demokracie, jako je zastoupení a účast. Tento významný vývoj přesto trpí jistými omezeními, zejména pokud jde o míru kolektivního přijetí a efektivní znovuosvojení koncepce pracovních vztahů s větší mírou účasti. Silná kulturní rezistence, s níž se lokálně setkáváme, naráží na zavedené mocenské struktury a rozsah budoucích změn individuálních postojů při jednání i postojů k jinakosti. Současně vzniká i otázka, nakolik jsou tyto techniky managementu a modalita jejich přenosu na lokální úroveň vhodné. Zahájené reformy jsou ještě příliš často řízeny bývalými emigranty, kteří svým dominantním postavením vzbuzují odpor. Pokušení oddat se výchovným orgiím je skutečně velké a o to nebezpečnější, že z etického hlediska se jeví jako oprávněné. Malý úspěch, s nímž se profese řízení lidských zdrojů – sídla proti-moci a vnitřního sociálního rozvoje podniku – setkává u mladé generace, přitahované spíše obchodem, je další brzdou efektivního znovuosvojení lokální kultury technik, ale i filozofie vykonávání funkce. Zahájené sociální a kulturní reformy svědčí o oslabení prvního transformačního hnutí. Tyto postupy jsou však součástí převládajícího západního modelu průmyslové modernity, kde sociální logika zůstává více než kdy předtím podřízena ekonomické logice rentability. Probíhající dynamika akulturace skutečně zůstává v sevření, i když postupně napomáhá vzniku autonomních aktérů a částečné obnově hodnot a identity.

124

F. TRAVERSAZ

Tato dynamika je však poplatná nestálosti a pomalosti kulturního vývoje. Rezistence, s níž se lokálně setkáváme, vyjadřuje – krom „generační neschopnosti“ překonat čtyřicet let socialistické historie – možná i implicitní odhalení modelu trpícího více než kdy předtím absencí zrcadlových efektů, jež by ho mohly obrodit.