Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
debaty mladých právníků 2007
Univerzita palackého v olomouci
2007
Debaty mladých právníků 2007
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny
debaty mladých právníků 2007 Sborník příspěvků z konference monseho debaty mladých právníků, konané ve dnech 10.–12. 9. 2007 Právnickou fakultou univerzity palackého v olomouci
Právnická fakulta Univerzita palackého v olomouci 2007
Debaty mladých právníků 2007
editor © Ondrej Hamuľák a kol. ISBN
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Obsah Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo VĚROHODNOST DŮKAZNÍCH PROSTŘEDKŮ Renáta Šínová................................................................................................................................11 SOUČASNÝ REŽIM POZNÁVÁNÍ A DOKAZOVÁNÍ V ČESKÉM CIVILNÍM ŘÍZENÍ Karel Svoboda................................................................................................................................14 PRÁVNÍ ÚPRAVA VZNIKU A NÁSLEDNÉHO ŘEŠENÍ KOMPETENČNÍCH SPORŮ Klára Bartoníčková........................................................................................................................19 VYBRANÉ PROCESNO-PRÁVNE ASPEKTY OBCHODNÉHO REGISTRA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Monika Némethová........................................................................................................................23 NĚKOLIK POZNÁMEK K VÝKONU ROZHODNUTÍ VYKLIZENÍM Radek Spurný.................................................................................................................................26 STAV A PERSPEKTÍVY SLOVENSKÉHO A EURÓPSKEHO EXEKUČNÉHO PRÁVA (VÝCHODISKOVÉ TÉZY) Marek Števček...............................................................................................................................28 VYKONAVATEL EXEKUTORA VS. VYKONAVATEL SOUDU Jan Vylegala...................................................................................................................................31 DETENČNÍ ŘÍZENÍ Kristýna Outlá................................................................................................................................34 PROCESNÍ ÚPRAVA AKCIOVÝCH SPORŮ – PŘEKÁŽKA PRAKTICKÉ REALIZACE HMOTNÉHO PRÁVA Adam Rakovský.............................................................................................................................38 DORUČOVANIE PÍSOMNOSTÍ, VEČNÝ PROBLÉM SLOVENSKÉHO CIVILNÉHO PROCESU? Alexandra Kotrecová.....................................................................................................................41 PRÁVNICKÁ OSOBA – POHLED HISTORICKÝ Ondřej Frinta..................................................................................................................................46 TECHNICKÝ PRŮKAZ JAKO SOUČÁST MOTOROVÉHO VOZIDLA? Blanka Tomančáková.....................................................................................................................50 PRÁVNE POSTAVENIE SPRÁVCU PODĽA SLOVENSKÉHO KONKURZNÉHO PRÁVA Martin Kubinec..............................................................................................................................52
Debaty mladých právníků 2007
ALTERNATÍVY PRÁVNEJ ÚPRAVY KÚPNEJ ZMLUVY APLIKOVANÉ VO VYBRANÝCH PRÁVNYCH SYSTÉMOCH Mária Jamrišková...........................................................................................................................56 EVROPSKÁ SOUKROMÁ SPOLEČNOST Radka Kunčíková...........................................................................................................................58 ZÁKLADNÉ ROZDIELY MEDZI PRACOVNOPRÁVNYMI A OBCHODNOPRÁVNYMI KONTRAKTMI Peter Tonhauser..............................................................................................................................62 K PRACOVNOPRÁVNYM ASPEKTOM VÝKONU ČINNOSTÍ ORGÁNOV OBCHODNÝCH SPOLOČNOSTÍ Slavomír Slávik..............................................................................................................................65 POSTAVENIE ZAMESTNANCA V PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOCH PO NOVELE ZÁKONNÍKA PRÁCE Katarína Svitanová.........................................................................................................................70 OCHRANA ZAMĚSTNANCŮ PŘI SKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU Jindřiška Fialová............................................................................................................................73 POSTAVENIE A PÔSOBENIE ZÁSTUPCOV ZAMESTNANCOV Andrea Olšovská............................................................................................................................76 DOVOLENÁ NA ZOTAVENOU PODLE NOVÉHO ZÁKONÍKU PRÁCE Ivana Hendrychová........................................................................................................................80 ZÁSADA ROVNÉHO ZACHÁZENÍ A ZÁKAZ DISKRIMINACE V PRACOVNÍM PRÁVU ČR Olga Dvorská.................................................................................................................................82
Mezinárodní a evropské právo UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH ROZHODČÍCH NÁLEZŮ V ČR Klára Svobodová............................................................................................................................88 ODMÍTNUTÍ PRAVOMOCI SOUDU VE VĚCECH OBČANSKÝCH A OBCHODNÍCH: SOUČASNÉ PŘÍSTUPY Petra Bohůnová..............................................................................................................................92 PŘEDVÍDATELNOST JAKO FAKTOR LIMITUJÍCÍ NÁHRADU ŠKODY PŘI MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ Zdeněk Nový..................................................................................................................................96 TRANSNACIONALIZACE MEZINÁRODNÍHO PROCESNÍHO PRÁVA EU Radka Chlebová...........................................................................................................................100
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
ROZTRIEŠTENOSŤ NADVÄZOVACÍCH KRITÉRIÍ V KOMUNITÁRNOM PRÁVE Elena Júdová................................................................................................................................103 MEDZINÁRODNO – PRÁVNA ZODPOVEDNOSŤ ŠTÁTOV, HISTÓRIA A SÚČASNÝ STAV JEJ KODIFIKÁCIE Radoslav Seman...........................................................................................................................107 MOŽNOSTI TRESTNEJ ZODPOVEDNOSTI ŠTÁTOV V MEDZINÁRODNOM PRÁVE VEREJNOM Katarína Galdunová.....................................................................................................................110 POJEM INVESTICE V NEDÁVNÉ JUDIKATUŘE MEZINÁRODNÍHO STŘEDISKA PRO ŘEŠENÍ SPORŮ Z INVESTIC Pavel Bureš..................................................................................................................................113 SOCIÁLNÍ ASPEKTY PRÁVA NA ŽIVOT Jan Kratochvíl..............................................................................................................................115 OCHRANA OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM V RÁMCI MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE PRÁCE Jana Komendová..........................................................................................................................120 PÔSOBENIE PRÁVNIKOV V EURÓPSKOM PRÁVNOM PRIESTORE Radoslav Svitana..........................................................................................................................124 NÁRODNÍ PROCESNÍ AUTONOMIE V REFLEXI NA PŘÍPAD UNIBET Václav Stehlík..............................................................................................................................127 REFORM TREATY – CO NOVÉHO PŘINESLO LÉTO EVROPĚ? Ondrej Hamuľák..........................................................................................................................131 DEFINOVANIE OSOBNEJ A ÚZEMNEJ PÔSOBNOSTI KOMUNITÁRNEHO KARTELOVÉHO PRÁVA Ondrej Blažo................................................................................................................................136
Trestní právo a správní právo PRÁVNÍ ÚPRAVA ALTERNATIV K TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY OBSAŽENÁ V NÁVRHU NOVÉHO TRESTNÍHO ZÁKONÍKU Filip Ščerba..................................................................................................................................142 ÚPRAVA TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI PRÁVNICKÝCH OSOB VE VYBRANÝCH EVROPSKÝCH STÁTECH Ivana Rabinská.............................................................................................................................145
Debaty mladých právníků 2007
NOVÉ TRENDY VE VĚZEŇSTVÍ Jana Navrátilová...........................................................................................................................148 PRÁVNA PODSTATA SÚHLASU POŠKODENÉHO AKO OKOLNOSTI VYLUČUJÚCEJ PROTIPRÁVNOSŤ ČINU. Eduard Burda...............................................................................................................................152 EUROZATYKAČ (ARGUMENTY PRE A PROTI) Z POHĽADU VYBRANEJ JUDIKATÚRA ESD, ESĽP A NIEKTORÝCH VNÚTROŠTÁTNYCH SÚDOV Marek Kordík...............................................................................................................................156 VYBRANÉ OTÁZKY ÚMLUVY OSN PROTI NADNÁRODNÍMU ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU Bronislava Coufalová...................................................................................................................159 ODVOLANIE A KONANIE O ŇOM Margita Prokeinová......................................................................................................................162 ÚVAHA NAD CIEĽOM REKODIFIKÁCIE SLOVENSKÉHO TRESTNÉHO PROCESU Jaroslav Klátik.............................................................................................................................165 ODDELENÉ SPRÁVNE SÚDNICTVO V PODMIENKACH SLOVENSKEJ REPUBLIKY Juraj Vačok...................................................................................................................................169 NĚKOLIK POZNÁMEK K REGULACI OBSAHU V HROMADNÝCH SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDCÍCH Olga Pouperová............................................................................................................................171 VYBRANÉ ASPEKTY APLIKOVATELNOSTI SPRÁVNÍHO ŘÁDU V SOCIÁLNÍM ZABEZPEČENÍ Gabriela Halířová.........................................................................................................................175 NĚKOLIK POZNÁMEK K ZÁKONU O SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH Petra Melotíková..........................................................................................................................179 MODELY ORGANIZACE DOHLEDU NAD FINANČNÍM TRHEM V EVROPSKÉ UNII Michael Kohajda..........................................................................................................................181 PROBLEMATIKA NOVODOBÉHO MODELU FINANCOVÁNÍ VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU V DÁNSKU A JEHO KOMPARACE SE SYSTÉMEM FINANCOVÁNÍ VZDĚLÁVÁNÍ V ČR Petra Adámková...........................................................................................................................185 OBČANSKÉ SDRUŽENÍ – PERSONA NON GRATA V ŘÍZENÍCH VE VĚCECH ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Magdaléna Peterková...................................................................................................................188
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny ÚSTAVNÍ LIMITY ZÁKAZU EXTREMISTICKÉ SYMBOLIKY Michal Bartoň..............................................................................................................................192 POSLANECKÁ IMUNITA – PRÁVNY, ČI MORÁLNY PROBLÉM Juraj Hamuľák.............................................................................................................................195 VŠICHNI VOLIČI JSOU SI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ Marek Antoš.................................................................................................................................197 SPEJEME OD KOOPERÁCIE K ODLUKE? Lucia Rentková............................................................................................................................202 PRINCIP LEGALITY V ČESKO-RAKOUSKÉM SROVNÁNÍ Veronika Tomoszková a Maxim Tomoszek.................................................................................205 PRÁVNÍ A FAKTICKÉ POSTAVENI SPOLKOVÉ RADY RAKOUSKÉ REPUBLIKY Zuzana Šilhanová.........................................................................................................................212 TEACHING COMPARATIVE LAW AT THE UNIVERSITY OF WARMIA AND MAZURY IN OLSZTYN Jakub Jan Szczerbowski, Magdalena Zielińska...........................................................................215 AKTUÁLNÍ ÚSTAVNÍ PROBLÉMY TVORBY ZÁKONŮ Jan Wintr......................................................................................................................................217 LEGISLATÍVNA SMRŠŤ AKO PROBLÉM KVANTITY ? Branislav Fábry............................................................................................................................221 RETROAKTIVITA V PRÁVNOM ŠTÁTE Vieroslav Júda..............................................................................................................................224 LUDWIG WITTGENSTEIN A RIADENIE SA (PRÁVNYMI) PRAVIDLAMI Lucia Berdisová...........................................................................................................................227 KULTÚRNY A HISTORICKÝ KONTEXT PRÁVA Tomáš Gábriš...............................................................................................................................233 CIRKEVNÉ ZÁKONY Z ROKU 1949 Jozef Horňáček.............................................................................................................................239 TEORETICKÉ A IDEOLOGICKÉ DIMENZIE PRÁV A SLOBÔD OBČANOV V ÚSTAVE ČSSR Andrea Lichá................................................................................................................................243
Debaty mladých právníků 2007
10
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo VĚROHODNOST DŮKAZNÍCH PROSTŘEDKŮ Renáta Šínová Skutkové poznatky o rozhodných skutečnostech získává v občanském soudním řízení soud procesním dokazování. Jeho poslední fází je pak pro soudní rozhodnutí zvláště důležité hodnocení důkazů, jež je obecně chápáno jako myšlenková činnost soudce, při které je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Výsledkem hodnocení z hlediska závažnosti je určení významu, který má tento důkaz pro rozhodnutí, tj. zda soud může o tento důkaz opřít svá skutková zjištění. Zákonnost důkazu určuje, zda byl důkaz získán a proveden v souladu se zákonem, pravdivost pak, jak vyplývá z logiky věci, zda je možné skutečnosti na základě tohoto důkazu zjištění považovat za pravdivé či nikoli. V souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je hodnocení důkazů ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Dle tohoto ustanovení soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Volné hodnocení důkazů se však týká pouze jejich hodnocení z hlediska pravdivosti. Určení závažnosti a zákonnosti důkazů není výsledkem volné úvahy soudce, ale při jejich určování je soud vázán zákonem stanovenými pravidly. Je zřejmé, že hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti tak patří mezi nejdůležitější a také nejnáročnější úkoly soudce rozhodujícího spor či jinou právní věc v občanském soudním řízení. Jedná se o velmi složité myšlenkové operace, pro něž s ohledem na individuální okolnosti každého řízení nelze stanovit žádná pravidla konkrétnější povahy. Při určování pravdivosti je nezbytně nutné se též zabývat věrohodností důkazem poskytované zprávy, jež v sobě zahrnuje posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku, jehož provedením byl důkaz získán. Občanský soudní řád, ani odborné publikace zaměřené na odvětví civilně procesního práva se vymezením věrohodnosti nezabývají, a to ačkoli je na věrohodnost důkazních prostředků v několika ustanoveních odkazováno. Vymezení pojmu věrohodnosti (kredibility) tak nacházíme pouze v Blackově právnickém slovníku, kde je tento pojem objasněn jako „worthiness of belief“, tj. hodnota důvěry (víry), a to pouze ve spojení se svědeckou výpovědí., Věrohodnost může být dle mého názoru
JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 33 Odo 579/2005 Viz tamtéž Viz rovněž Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, 2006, s. 274. Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých důkazů. Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2003, sp.zn. 28 Cdo 1709/2002 § § 118b, 118c, 126, 205a a 250d o. s. ř. Viz Black´s Law Dictionary with pronunciations. Fifth Edition. West Publishing Co., 1979. Věrohodnost (Credibility) - vlastnost svědka, která činí jeho svědectví hodnotným nebo přesvědčivým. Viz Blackův právnický slov-
chápána jako vlastnost, jež nám určuje, zda jsou relevantní subjekt, popř. zpráva, kterou nám poskytuje, hodny důvěry, tj. zda jim máme či nemáme věřit jako pravdivým. Gramatickou interpretací ustanovení § 118b, § 118c, 205a a 250d občanského soudního řádu dospíváme k závěru, že věrohodnost je posuzována u všech důkazních prostředků, jejichž použití v občanském soudní řízení zákon připouští. V praxi se však při hodnocení důkazů o věrohodnosti hovoří pouze tam, kde je zdrojem informace fyzická osoba. Nejčastěji se pojem věrohodnosti objevuje v souvislosti s výpovědí svědka, u tohoto důkazního prostředku tento pojem ostatně také zmiňuje výslovně o. s. ř.. Dle mého názoru lze však stejně dobře hovořit o věrohodnosti výpovědi účastníka. Ztotožňuji se se závěry Nejvyššího soudu, v souladu s nimiž však z hlediska věrohodnosti nelze hodnotit tvrzení účastníků učiněná mimo jejich výpověď.10 Hodnocení věrohodnosti se týká pouze důkazních prostředků a důkazů jimi získaných, u tvrzení, která účastník učiní mimo rámec své výpovědi soud pouze dochází k závěru, zda tato jsou nebo nejsou provedeným dokazováním prokázána.11 Jako problematické se mi jeví posouzení, zda je možné o hodnocení z hlediska věrohodnosti hovořit také v souvislosti s důkazem znaleckým posudkem. Znaleckého posudku soud v řízení využívá tam, kde je třeba posoudit skutečnosti na základě odborných znalostí. Jak bude objasněno níže, posouzení míry odborných znalostí je jedním z kritérií při hodnocení věrohodnosti původce zprávy, je tedy zřejmé, že u znalce toto kritérium nelze aplikovat stejně jako u svědka či účastníka, protože znalce soud přibírá právě proto, že je třeba jeho odborných znalostí. Bylo by tedy nelogické a zcela v rozporu s vymezeným účelem znaleckého posudku v řízení pak znalecký posudek označit za nevěrohodný z důvodu, že znalec, který jej podal nemá dle názoru soudu dostatečné odborné znalosti k posouzení předmětných skutečností. Z těchto důvodů (nemožnosti aplikovat na znalecký posudek a osobu znalce kritérium expertízy – viz níže) se také v judikatuře u hodnocení znaleckého posudku spíše setkáváme s pojmem přesvědčivosti. Ústavní soud ve svém nálezu ze den 6. 5. 2003 uvedl: „Důkaz znaleckým posudkem včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit podle § 132 o. s. ř., tj. především podle zásady volného hodnocení důkazů. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého posudku a jeho soulad s provedenými důkazy.“ 12,13 Na znalecký posudek mohou mít nepochybně vliv osobní zájem znalce na výsledku řízení, jeho vztah k účastníkům apod. Je zřejmé, že tyto okolnosti vedou k vyloučení osoby znalce z řízení (§ 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících), jestliže ale vyjdou najevo až poté, co byl znalcem v řízení znalecký posudek podán, nevidím překážky v označení tohoto znaleckého posudku za nevěrohodný proto, že byl podán podjaník. I díl. Victoria Publishing, 1990. Viz § 126 o. s. ř. odst. 2 věta první: „Na počátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost.“ 10 Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu II Odon 14/1996 z 15.8.1996, zdroj ASPI 11 Některé sekundární okolnosti jejich projevů mimo rámec provádění důkazního prostředku však mohou mít na následné hodnocení jejich výpovědi vliv. Viz níže. 12 Viz nález Ústavního soudu ze dne 6.5.2003, sp. zn. I ÚS 483/01, Sbírka nálezů a usnesení, č. 60/sv. 30 13 Viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2001, sp.zn. 30 Cdo 2219/2000
11
Debaty mladých právníků 2007 tým znalcem – nevěrohodnou osobou. Naopak mi tento termín připadá v daných souvislostech vhodnější než nepřesvědčivý. Závěrem tedy můžeme zhodnotit, že věrohodnost je typicky posuzována u důkazního prostředku svědeckou výpovědí, z hlediska věrohodnosti soud může rovněž hodnotit i tvrzení účastníků učiněná v rámci jejich výpovědi. Výjimečně pak budou soudy hodnotit věrohodnost znalce, popř. znaleckého posudku. Již výše bylo objasněno, z jakých důvodů nelze soudu v jeho obtížné úloze posouzení věrohodnosti konkrétního důkazního prostředku pomoci stanovením obecně platných pravidel. Úplná absence vymezení obsahu sledovaného pojmu, jakož i určitých alespoň základních vodítek při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků z tohoto hlediska, však není dle mého názoru žádoucí. Může vést k rozdílným názorům jednotlivých soudců při interpretaci tohoto pojmu a následně pak k nejednotnosti rozhodování, jež přispívá ke snížení právní jistoty. Ústavní soud se např. zabýval výkladem ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. pís.c) ve svém rozhodnutí ze dne 7.2.2006. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobkyni, která v řízení uvedla, že se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na vysoké škole, přiznáno právo na výživné zletilého dítěte. Žalovaný se proti rozsudku odvolal s odůvodněním, že teprve po vyhlášení rozhodnutí vyšlo najevo, že žalobkyně byla ze studia vyloučena. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s odvoláním na to, že nebyla naplněna ani jedna z výjimek z principu neúplné apelace ovládajícího odvolací řízení vymezených v § 205a o. s. ř. Žalovaný podal proti rozhodnutí ústavní stížnost a Ústavní soud dospěl k závěru, že byly v dané věci beze zbytku naplněny podmínky ust. § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.. „Stěžovatelova zjištění, byť dodatečně učiněná a teprve v odvolacím řízení prokázaná, jednoznačně zpochybňovala výpověď stěžovatelovy dcery, svědeckou výpověď její matky, jakož i další důkazy listinného charakteru provedené prvoinstančním soudem (např. smlouvu o poskytnutí jednoletého pomaturitního vzdělání), a odvolací soud měl k nově zjištěným skutečnostem v plné míře přihlédnout.“14 Naproti tomu Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí Jc 21 Cdo 818/2003 dospěl k závěru, že ustanovení § 205a pís. c) nelze aplikovat, jestliže má být pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, skutkový stav zjištěn jinak, než jako ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovuje Nejvyšší soud jednoznačně, že v případě zpochybnění věrohodnosti jde o vyvrácení závěrů soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je věrohodný a proto z něj lze při zjišťování skutkového stavu vycházet, nikoli o zjištění skutkového stavu zcela jinak, než byl tímto soudem zjištěn. Zcela pak pro aplikaci ustanovení § 205a odst. 1 pís. c) nepostačuje zpochybnit jen tvrzení účastníka.15 Z obou výše citovaných ustanovení tak lze nepochybně cítit rozpor, jenž je o to více alarmující, že se jedná o rozhodnutí právě Ústavního a Nejvyššího soudu. Nelze si v této souvislosti nepoložit otázku, jak má při hodnocení věrohodnosti důkazního prostředku postupovat soudce okresního soudu, jsou-li na skutečnosti, jež ji zpochybňují, odlišné názory soudců Ústavního soudu a Nejvyššího soudu? Věrohodnost důkazu není pouze termínem civilně procesního práva, ale především dokazování ve formálně logickém smyslu. Při vymezování postupu soudu, jež hodnotí důkaz z hlediska jeho věrohodnosti, se tak nejprve pokusme odrazit 14 Viz IV. ÚS 125/05 ze dne 7.2.2006, zdroj ASPI. 15 Viz Soudní judikatura 10/2003, s. 784.
12
od pravidel logického myšlení.16 Pravidla k posouzení věrohodnosti jsou subsumována pod pravidla kritického myšlení, kde tato charakterizována jako objektivní a subjektivní komponenty věrohodnosti zdroje nebo zprávy. Skládá se ze dvou primárních dimenzí – důvěryhodnosti a expertízy (odborného posouzení), jež mají následně své objektivní i subjektivní komponenty. Důvěryhodnost představuje úsudek příjemce zprávy založený na subjektivních faktorech. Expertíza může být rovněž vnímána subjektivně, ale zahrnuje v sobě relativně objektivně posouditelné znaky zdroje nebo zprávy. Sekundárně mohou být posuzovány i charisma zdroje či jeho fyzický vzhled apod.17 V rámci kritického myšlení se pak rozlišuje pět kritérií pro posouzení věrohodnosti, pro něž se vžilo označení RAVEN.18,19 Prvním kritériem je reputace (R-reputation) určující spolehlivost zdroje. na základě předchozích zkušeností se zdrojem můžeme usuzovat na pravdivost jeho tvrzení (ten, kdo lhal dříve, může lhát i teď), rovněž tak na spolehlivost zdroje můžeme usuzovat dle jeho aktuálního postavení ve společnosti. Druhým kritériem je schopnost vidět (A – ability to see), jež při hodnocení věrohodnosti vyžaduje posouzení, zda byl zdroj informace schopen jeho smysly vnímat tvrzené skutečnosti či nikoli. Třetím kritériem je tzv. vložený zájem (V- vested interest). Osobní zájem zdroje na výsledku vyplývajícího z jím poskytnuté informace je bezpochyby faktorem ovlivňujícím jeho věrohodnost. Při jeho posuzování je nutné obezřetně posoudit rizika, která pro zdroj vyplývají z lživě, jakož i naopak pravdivě poskytnuté informace. Čtvrtým kritériem je expertíza neboli odborné posouzení (E-expertise). Věrohodnost zdroje informace může být rovněž závislá na tom, zda zpracování jím získané informace vyžaduje zvláštní odborné znalosti. V návaznosti na míru nutnosti odborného vzdělání pro získání konkrétní informace je možné usuzovat na věrohodnost výpovědi (nemohu vypovídat o stavu technického zařízení v inkriminovanou dobu, nemám-li dostatek znalostí o tom, jak funguje). Konečně pátým kritériem je neutralita (N-neutrality), tj. posouzení okolností, které mohou zdroj informace přinutit jeho informaci podat tak, aby podporoval určitý názor. na rozdíl od třetího kritéria tj. osobního zájmu se zde nesleduje osobní zájem zdroje, ale aspekty, které mohou narušovat jeho neutralitu ve sledovaném případě (např. jeden z účastníků sporu je jeho kamarád apod.) . Není vyloučeno, aby těchto obecných pravidel při určování míry věrohodnosti v řízení provedeného důkazního prostředku, využil i soudce rozhodující relevantní kauzu. O obdobnou formulaci kritérií, jež mají být při hodnocení věrohodnosti důkazního prostředku zohledněny, se pokouší i judikatura českých soudů. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 189/2001 uvádí: „Při důkazu výpovědí svědka musí soud 16 Základem hodnotícího postupu jsou vedle obecných a odborných zkušeností soudce též pravidla logického myšlení (fomulovaná do logických zásad), jakož i zásada tzv. dostatečného důvodu, který vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. Viz Rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1438/2000 ze dne 20. 6. 2001. 17 Credibility is the objective and subjective components of the believability of a source or message. Traditionally, credibility is composed of two primary dimensions: trustworthiness and expertise, which have both objective and subjective components. That is, trustworthiness is a receiver judgment based on subjective factors. Expertise can be similarly subjectively perceived but includes relatively objective characteristics of the source or message as well (e.g., source credentials or information quality). Some secondary dimensions include source dynamism (charisma) and physical attractiveness, for example. Viz http://en.wikipedia.org/wiki/Credibility 18 Jedná se o zkratku složenou z prvních písmen jejich anglických názvů. 19 Viz http://www.criticalthinking.org.uk/criteriaofcredibility.html
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídání, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů.“20 K výše uvedeným kritériím RAVEN tak Nejvyšší soud při posuzování věrohodnosti svědecké výpovědi ještě připojuje velmi důležité kritérium způsobu reprodukce v řízení relevantních informací.21 I přesto, že jsme výše vymezili určitá kritéria, jichž je možné se při hodnocení věrohodnosti důkazního prostředku držet, nelze odhlédnout právě od tohoto velmi důležitého aspektu, jenž soudce při hodnocení důkazů zcela nepochybně ovlivňuje. Soudce při provádění důkazního prostředku svědecké výpovědi sleduje chování svědka. na jeho úsudek mohou mít vliv i takové skutečnosti, jako je přímý oční kontakt se svědkem, zda se svědek při řeči zadrhává, či zda naopak mluví souvisle bez větší emotivních projevů apod. Tyto okolnosti jsou zcela nepochybně výsledkem subjektivního vnímání soudce, nelze je však v žádném případě při hodnocení důkazů pomíjet, či např. označit za nežádoucí. Např. Macur ve své publikaci Hodnocení přednesů stran zastoupených advokátem v civilním soudním řízení uvádí, že „ani procesní jednání, které zdánlivě nesouvisí se skutkovou problematikou sporu, nemusí být z hlediska hodnocení důkazů bezvýznamné. Jestliže například soud na základě přednesů strany zjistí její obecnou nezkušenost a praktickou neschopnost, může z tohoto poznatku vycházet při posouzení otázky, zda byl naplněn skutkový znak právní normy předpokládající „nezkušenost osoby pro vedení provozu.“22 Hodnocení důkazů je, jak bylo výše uvedeno, myšlenková činnost soudce, je tedy plně na jeho zodpovědnosti. Soudce při hodnocení důkazů může přihlédnout i k těm okolnostem, jež nemohou být z objektivních důvodů vyjádřeny v protokolu o jednání.23 Výsledky hodnocení důkazů musí být ale vždy zřetelně a jasně formulovány, tak aby byly vyšší instancí přezkoumatelné. domnívám se proto, že jestliže soud k okolnostem, jež nemohou být obsaženy v protokolu o jednání, při hodnocení věrohodnosti svědka nebo účastníka přihlédne, musí to vyplývat i z formulace obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí. Je tak nutné, aby soud v odůvodnění např. uvedl „z emotivního projevu svědka při výpovědi vyplynulo, že má na věci osobní zájem“ či „z uvolněného spontánního projevu účastníka“ apod. za aktuální právní úpravy pak již nic nebrání odvolacímu soudu, aby v případě, že se se závěry soudu prvního stupně neztotožní, provedl dokazování relevantními důkazními prostředky znovu. Vrátíme-li zpět ke dvěma kontroverzním rozhodnutím Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, pak se domnívám, že s ohledem na výše uvedené, se lze přiklonit spíše k argumentaci soudu Nejvyššího. Věrohodnost je vnímána jako vlastnost konkrétního důkazního prostředku, jež má vliv na závěr soudu o jeho pravdivosti, resp. o pravdivosti skutkových zjištění jeho provedením získaných. Zpochybnění věrohodnosti důkazní-
ho prostředku, jež je podmínkou aplikace výjimky z principu neúplné apelace, je nutné chápat jako zpochybnění okolností, na jejichž základě soud dospěl k závěru o věrohodnosti použitého důkazního prostředku. ke zpochybněním věrohodnosti svědecké výpovědi tak povedou např. nové skutečnosti svědčící o osobním zájmu svědka na výsledku řízení či o jeho vztahu k některému z účastníků, jestliže soud jeho věrohodnost založil na přesvědčení o jeho neutralitě apod. Je zřejmé, že nelze opomíjet ani argumentaci Ústavního soudu, dle níž je v rozporu s právem na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud nevyhoví odvolání proti rozhodnutí s odůvodněním na princip neúplné apelace tam, kde v odvolacím řízení vyšly najevo nové skutečnosti původní rozhodnutí jednoznačně zpochybňující. Řešení dané situaci ale spatřuji v nutnosti změny právní úpravy obsažené v § 205a o. s. ř. regulujícím výjimky z principu neúplné apelace.24 Hodnocení důkazních prostředků z hlediska jejich pravdivosti je nesmírně náročným a složitým procesem. Řada odborníků se přiklání k názoru, že se soud při hodnocení důkazů musí spokojit s vysokou mírou pravděpodobnosti, neboť poznat absolutní pravdu je nemožné.25 U důkazního prostředku svědecké výpovědi a výpovědi účastníka posouzení jejich pravdivosti předpokládá posouzení jejich věrohodnosti. V českém právním prostředí nemají soudci při hodnocení důkazů z hlediska věrohodnosti nikterak usnadněnou úlohu. Určitým vodítkem je jim dostupná judikatura, ta však není, jak bylo upozorněno, jednotná. Soudce může při posuzování věrohodnosti postupovat i dle kritérií kritického myšlení s přihlédnutím k sekundárním okolnostem, jež mohou věrohodnost důkazního prostředku ovlivňovat. Nelze však zpochybnit, že závěr, jehož soudce při hodnocení důkazního prostředku dosáhne, je výsledkem jeho myšlenkové činnosti jako individuální osoby, jež je za rozhodnutí v daném řízení odpovědná. Zlepšení situace tak lze spatřovat nejen v sjednocování judikatury, ale dle mého názoru především v kladení zvláštních nároků na osobu soudce a především pak na jeho odbornou přípravu, která by měla nepochybně zahrnovat seznámení s pravidly formální logiky a kritického myšlení. Seznam použité literatury
Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, a. s., 2006. Civilní judikatura, Výběr aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. Druhé vydání. Praha: Linde , a. s., 2005. Macur, J. Hodnocení přednesů stran zastoupených advokátem v civilním soudním řízení. Bulletin advokacie, 1996, č. 4, s. 8 a násl. Macur, J. Důkazní břemeno a teorie o uplatňování pravděpodobnosti při hodnocení důkazů v civilním soudním řízení. Právník, 1995, č. 4, s. 356 a násl. Blackův právnický slovník. I. díl. Victoria Publishing, 1990. Black´s Law Dictionary with pronunciations. Fifth Edition. West Publishing Co., 1979. 20 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp.zn. 33 ODo 189/2001 21 Tyto okolnosti však neignorují ani pravidla kritického myšlení, jak bylo výše uvedeno, považují je za okolnosti, jež je možné při hodnocení věrohodnosti posuzovat sekundárně. 22 Viz Macur, J. Hodnocení přednesů stran zastoupených advokátem v civilním soudním řízení. Bulletin advokacie, 1996, č. 4, s. 13. 23 Viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2505/2000
24 Je nutné především zvážit nutnost změny formulace § 205a odst. 1 pís. f) o. s. ř. tak, aby zahrnoval i skutečnosti, jež vznikly před vyhlášením rozhodnutí, o nichž se ale účastník dozvěděl až po vyhlášení. 25 Viz Macur, J. Důkazní břemeno a teorie o uplatňování pravděpodobnosti při hodnocení důkazů v civilním soudním řízení. Právník, 1995, č. 4, s. 357.
13
Debaty mladých právníků 2007 Résumé The article is dealing with the weighing of evidence as concerns its credibility. It considers the contain of the concept “credibility” in relation to evidence in civil proceedings and subsequently it tries to determine some criteria, which could be taken into consideration by court when deciding about credibility of certain evidence. It goes from general criteria for determining the credibility of evidence which exist within the critical thinking rules and from relevant cases of Czech courts.čl.4
SOUČASNÝ REŽIM POZNÁVÁNÍ A DOKAZOVÁNÍ V ČESKÉM CIVILNÍM ŘÍZENÍ Karel Svoboda Teorie práva o rozhodovací činnosti soudu hovoří jako o otevřeném procesu, v němž soudce v interakci s účastníky řízení zjišťuje pro rozhodnutí podstatná fakta a poté na základě učiněných zjištění vydává takzvaný individuální akt aplikace práva. Tedy rozhodnutí, jímž soud projevuje svoji pravomoc orgánu veřejné moci a autoritativně zak ládá, mění, ruší nebo staví najisto právní poměry mezi účastníky. Řízení před soudem by tedy mělo být maximálně otevřenou poznávací a rozhodovací činností. To znamená, že soud by měl mít oprávnění (zároveň i povinnost) bez omezení hledat a nalézat jak skutek, tak právo. Takového ideálního stavu však z řady důvodů nelze v civilním řízení dosáhnout. Například proto, že řízení je třeba ukončit v rozumné době, navzdory možné pasivitě nebo dokonce obstrukcím některé ze stran sporu. Proto existují zákonodárcem předepsané procesní postupy, které urychlují průběh řízení na úkor dokazování. Tím mám namysli především zákonné koncentrace řízení (např. § 118b, § 118c, § 119a o. s. ř.). Tyto postupy však podvazují zjišťovací a dokazovací aktivitu soudu. V zavádění stále nových koncentračních ustanovení se tedy skrývá nebezpečí, že soudci ztratí zcela nezbytnou míru volnosti, kterou musí při zjišťování skutku a při aplikaci práva mít. Zaměřme nyní pozornost na jednotlivé procesní instituty, které soudy při zjišťování pravého stavu věci omezují a pokusme se o jejich analýzu. V čem je soud zákonodárcem omezován Nejzásadnější novelou občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), jenž oslabila pozici soudu při dokazování během civilních sporů, byl zákon č. 171/1993 Sb. Soudy od té doby, s výjimkou nesporných řízení, nemají povinnost (zároveň ani právo) zjišťovat všechny pro rozhodnutí důležité skutečnosti. Důkazní aktivita (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) přešla na účastníky. Možnosti soudu zjišťovat skutek dále oklestila novela o. s. ř. č. 30/2000 Sb., která podtrhla režim neúplné apelace (§ 119a o. s. ř.) a uzákonila i speciální režimy koncentrovaného řízení
14
JUDr. Karel Svoboda, soudce Okresního soudu Plzeň – město, doktorand Fakulty právnické ZPČU v Plzni. Boguszak J., Čapek J., Gerloch A. Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 161–163. Knapp V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 133– 134. Koncentrací řízení rozumíme zavedení skutkového a důkazního „stopstavu“, který stranám i soudu od určitého okamžiku řízení brání ve vnášení nových skutečností a důkazů. V podstatě dochází k umělému zakonzervování skutkového a důkazního stavu k určitému okamžiku řízení. Například účastníci mohou tvrdit skutková a důkazní nova jen do doby skončení prvního jednání (§ 118b o. s. ř.) nebo do doby počátku vyhlašování rozsudku (§ 119a o. s. ř.). Účastníky ve sporných řízeních od zmíněné novely tíží tzv. břemeno důkazní. To znamená, že pokud nenaplní svoji povinnost tvrdit a prokazovat pro rozhodnutí důležité skutečnosti, vystavují se riziku neúspěchu ve sporu (viz § 120 odst. 2 o. s. ř.). Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo (§ 114b o. s. ř., § 118b o. s. ř., § 118c o. s. ř.). Tyto nové procesní instituty zavádějí skutkové a důkazní „stopstavy“. - Soudy a účastníci totiž mohou (s určitými výjimkami) dokazovat jen do určité fáze řízení. Například jen do doby skončení prvního jednání (§ 118b o. s. ř.), do okamžiku vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně (§ 119a o. s. ř.) apod. Posledním významným limitem, kterým od 1.ledna 2008 hodlá zákonodárce omezit důkazní a prověřovací činnost soudů během sporu, je zavedení tzv. elektronického platebního rozkazu. Druhy a důvody pro omezení zjišťovací aktivity soudu
V případě, že soud zkoncentruje řízení na základě vlastního rozhodnutí nebo pokud ke koncentraci řízení dochází na návrh jedné ze stran sporu pro zjevné obstrukce protistrany, lze ustanovení, která soud v jeho aktivitě během sporu omezují, akceptovat. Řízení je třeba uskutečnit v přiměřené lhůtě a účastníci i soud musí mít k dispozici prostředky, kterak průtahům v řízení zabránit. Téměř veškerá koncentrační ustanovení dávají soudu na vybranou, zda řízení zkoncentruje či nikoli. Omezení důkazní a zjišťovací aktivity soudu za těchto okolností je třeba pokládat za legitimní. K témuž závěru však nelze dospět za situace, kdy zákonodárce soudu bezvýjimečně přikáže, aby neprováděl vůbec žádný přezkum skutku a aby za každých okolností vyhověl návrhu vznesenému některým z účastníků. Až dosud se zákonodárce takto extrémnímu omezení úlohy soudu během řízení vyvaroval. Novela o. s. ř. zavádějící elektronický platební rozkaz ovšem s takovým zásahem do pravomoci soudu počítá. Nejen že soud nemá mít povoleno přezkoumávat, zda se skutek odehrál tak, jak je v žalobě popsáno, dokonce se soudu zakazuje, aby právně hodnotil, zda žalobcův požadavek odůvodňuje jím požadované plnění.12 Soudní jednání a rozhodování za takových okolností přestává být otevřeným rozhodovacím procesem.13 Soud přestává být soudem a mění se v onen „automat na žvýkačky“.14
K omezení role soudu při zjišťování skutku během sporného řízení může podle procesních předpisů dojít buď z vlastní iniciativy soudu, z iniciativy strany sporu nebo z důvodu, který předepisuje přímo zákon (tedy zákonodárce). Příkladem, kdy soud během řízení omezuje sám sebe, je kvalifikovaná výzva soudce adresovaná žalobci podle § 114b občanského soudního řádu.10 Touto výzvou se žalovanému ukládá, aby ve stanovené lhůtě uvedl skutkové námitky, které vznáší proti žalobnímu požadavku. Pokud žalovaný zůstane nečinný, uplatní se předpoklad, že skutek se odehrál tak, jak je popsán v žalobě. Nové zásady poznávání v českém civilním procesu S omezením, které soudu vznikne na základě iniciativy některého z účastníků sporu, počítá ustanovení § 118c o. s. ř. PodV trendu omezujícím zjišťovací a důkazní aktivitu soudu, le tohoto ustanovení může strana, která se cítí být poškozena obstrukcemi jiného účastníka, soudu navrhnout, aby usnese- který zákonodárce počínaje novelou o..s. ř. č. 171/1993 Sb. naním11 uložil všem stranám sporu povinnost k uvedení veškerých stolil, lze vysledovat následující pravidla: skutečností a důkazů. po uplynutí soudem stanovené lhůty již a) pravidlo „kdo mlčí, souhlasí“ a nic nenamítá účastníci další skutečnosti a důkazy mohou do řízení vnášet jen b) pravidlo povinné součinnosti soudu s účastníky zcela výjimečně. Z logiky věci vyplývá, že toto omezení platí c) pravidlo nevyhnutelné koncentrace i pro soud. Pravidlo „kdo mlčí, souhlasí“ v českém právu výslovně nenajdeme. A přesto se tato zásada právě v civilním procesu (i při zjišťování pro rozhodnutí důležitých faktů) uplatňuje jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 114b o. s. ř. upravuje kvalifikovanou výzvu soudu zásadním způsobem. Platební rozkaz vydaný na základě třevůči žalovanému, na jejímž základě žalobce musí žalovaný uvést ba i nedoložených žalobních tvrzení se stane exekučním tituskutečnosti a důkazy, které vůči žalobě namítá. Pokud tak žalovaný lem, pokud proti němu žalovaný včas nebrojí.15 Soud vycháve stanovené lhůtě neučiní, má se za to, že žalobcův nárok uznává. zí ze skutku popsaného v žalobě a na návrh vyhlásí rozsudek Ustanovení § 118b o. s. ř. zavádí zvláštní důkazní režim pro vyjme- pro zmeškání v případě, že žalovaný k prvnímu jednání bez novaná řízení (typově se jedná a řízení o ochranu před zneužíváním omluvy nepřijde.16 Soud vydá „fiktivní“ rozsudek pro uznání, informací, řízení týkající se hospodářské a nekalé soutěže, o spory vyvolané konkurzem a vyrovnáním). Veškeré skutečnosti a důkazy musí být účastníky uplatněny nejpozději do skončení prvního jednání ve věci. Z logiky věci se stejné omezení vztahuje i na soud. viz § 205a o. s. ř. Blíže viz např. Svoboda K.: Elektronický platební rozkaz? Prozatím krok vedle. Právní rozhledy č. 9, s. II. 10 Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1,2,) a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu… Podle § 114 odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku musí být poučen. 11 Podle § 118c odst. 1 o. s. ř. „dochází-li v projednání věci k průtahům proto, že účastník je nečinný nebo že přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, může soud, je-li to účelné a nejde-li o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., na návrh jiného účastníka rozhodnout, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou soud určí, a že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo.“
12 Podle navrhovaného znění § 171a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) soud vydá na návrh žalobce elektronický platební rozkaz, je-li v návrhu označen nárok znějící na peněžitou částku. Soud nepřezkoumává oprávněnost nároku žalobce 13 Srovnej např. s Gerloch A. Teorie práva. 1. vydání, Pelhřimov: Aleš Čeněk, 2000, s. 131 – 140. 14 V souvislosti se zamýšleným zavedením elektronického platebního rozkazu tento vcelku přiléhavý pojem jako první použil 2.3. 2007 ve svém vyjádření pro Lidové noviny Pavel Bachratý, soudce Krajského soudu v Brně. 15 Podle § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkaze žalovanému uloží, aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. 16 Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud roz-
15
Debaty mladých právníků 2007 jestliže žalovaný ignoruje na výzvu k vylíčení skutečností, jež proti žalobcovu požadavku namítá.17 Soud tedy provádí dokazování jen tehdy, když si strany (zejména žalovaný) takový způsob zjišťování rozhodujících faktů vlastní aktivitou vynutí. Například včas podaným odporem do platebního rozkazu, přítomností (žalovaného) při prvním jednání, uplatněním věcných námitek na základě výzvy soudu podle § 114b o. s. ř. V určitému okamžiku řízení dochází k nevyhnutelné koncentraci řízení.18 od té chvíle již účastníci ani jejich zástupci nadále nemohou označovat ve svůj prospěch další tvrzení a důkazy.19 dochází k umělému „zakonzervování“ skutku. Nadále se vychází z toho, že posuzovaná událost proběhla tak, jak bylo prokázáno do doby zkoncentrování řízení. Střety zákona s dosavadní soudní praxí20
které byly provedeny.“21 – Takže soud svého práva vyhledávat důkazy může, ale nemusí využít. Záleží tedy na soudci, zda bude chtít některému z účastníků pomoci s unesením jeho důkazního břemene.22 Takový výklad ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. by byl absurdní.23 Soud by neměl vlastní důkazní iniciativou ovlivňovat případný výsledek sporu. Úkolem soudu po novelách o. s. ř. č. 171/1993 a č. 30/2000 Sb. není dokazovat (tedy dělat práci za účastníky), ale nestranně věc rozhodnout.24 Stávající soudní praxe navzdory novelizacím stále připouští v podstatě libovolné vměšování soudu do dokazování. na určitý nesoulad mezi současnou procesní úpravou a zavedenou soudní praxí nyní upozorníme tím, že popíšeme a pojmenujeme případy, kdy soud musí a kdy naopak nesmí ve sporném řízení aktivně vyhledávat nové skutečnosti nebo důkazy. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR „soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Svoji nestrannost pochopitelně nesmí ohrožovat ani sám soud například tím, že třeba i bezděky zneužije své důkazní aktivity ve prospěch některé ze stran sporu. na základě čl. 82 Ústavy tedy můžeme dospět k prvnímu omezení důkazní „svévole“ soudu. – Soud nesmí sám od sebe vnášet do sporu nové skutečnosti nebo důkazy, jestliže je již před jejich využitím nasnadě, že zřejmě prospějí jen jedné ze stran sporu. Toto omezení důkazní iniciativy soudu během civilního řízení má dvě výjimky. Především se neuplatní u tzv. „nesporných řízení“ vyjmenovaných v ust. § 120 odst. 2 o. s. ř.25 Další výjimkou je situace, při níž rozhodnutí soudu závisí na posouze-
Můžeme shrnout, že zákonodárce si s mocí soudní „pohrává“ tím, že klade rozličná procesní omezení, jimiž omezuje možnosti soudu zjišťovat skutek a na základě „volné“ úvahy něj aplikovat právo. Ovšem ani soudy nezůstávají v boji s mocí zákonodárnou o právo na dokazování a samostatné rozhodování zcela pasivní. Novelám oklešťujícím jejich možnosti aktivně zjišťovat a poznávat pro rozhodnutí důležité skutečnosti se soudci brání využitím nedůsledností zákonodárce projevujících se v platné právní úpravě. Možnost soudu aktivně a „svévolně“ dokazovat nynější praxe (pro sporná řízení) dovozuje z ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.: „Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2 (o „nespory“), může soud provést i jiné než účastníky navrhované důkazy v pří- 21 Úmysl zákonodárce opustit zásadu materiální pravdy je pro nesporná řízení jasně patrný z důvodové zprávy k novele o. s. ř. č. padech, kdy potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo.“ – 171/1993 Sb.: „Je navrhována taková změna ustanovení § 120, kteZ této formulace by se mohlo zdát, že soudce může sám od sebe rá by respektovala i v postupu soudu při dokazování rozdíly mezi vnášet do sporného řízení libovolné důkazy či skutečnosti. Věta řízením sporným a nesporným a která by zakotvila, že řízení sporné druhá téhož ustanovení tuto „libovůli“ soudu rozhodně neredumusí být ovládáno zásadou projednací. Důkazní povinnost účastkuje: „Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých níka je vůdčí zásadou, která ovládá dokazování před soudem. To, tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, jakým směrem se bude ubírat důkazní řízení, musí být určováno 17
18
19
20
16
hodnout rozsudkem pro zmeškání. Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1,2,) a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu… Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku musí být poučen. Nutná koncentrace byla pro sporná řízení zavedena novelou č. 30/2000 Sb. do té doby mohli účastníci nabízet další skutečnosti a důkazy po celou dobu řízení, dokonce i před odvolacím soudem. To vedlo k protahování řízení. Toto pravidlo má své výjimky (§ 205a o. s. ř.). Účastníci mohou i nadále tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy, pokud jimi chtějí prokazovat závažná procesní pochybení soudu prvního stupně nebo zpochybňují-li věrohodnost dosud provedených důkazů. Strana sporu může také uvádět takové skutečnosti a důkazy, které nastaly až poté, co řízení bylo zkoncentrováno. ke koncentraci předpokládané v § 119a os.ř. nedojde, pokud soud účastníka nepoučil o svém předběžném skutkovém a právním náhledu na věc nebo pokud jej neupozornil na fakt, že ke koncentraci má podle zákona dojít. ke koncentraci nedochází v tzv. nesporných řízeních vyjmenovaných v § 120 odst. 2 o. s. ř. Podrobněji viz Svoboda K.: Limity aktivního dokazování soudem. Může si soud v civilním řízení dokazovat, co chce? Právní rozhledy č. 14.
22
23
24
25
aktivitou účastníků a nikoliv povinností oktrojovanou soudu, která podle dosavadní úpravy nahrazuje případnou nečinnost účastníků ve sporu.“ Je třeba si uvědomit, že v jakémkoli stádiu sporného řízení a dokazování lze učinit závěr o tom, jak by spor dopadl, pokud by nebyly provedeny žádné další důkazy. Jestliže soud využije své důkazní iniciativy, posune tím skutková zjištění do jiné roviny, a to téměř vždy ku prospěchu pouze jedné ze stran. Možnost nevykládat zákon doslova, dlouhodobě připouští i Ústavní soud. Srovnej například Pl. ÚS 21/96 – viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS 7, č. 13, s. 87: „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci.“ Novela o. s. ř. č. 171/1993 Sb. přenesla břemeno tvrzení a dokazování ve sporu ze soudu na účastníky. Novela o. s. ř. č. 30/2000 Sb. prohloubila režim neúplné apelace a zdůraznila tak odpovědnost účastníků za výsledek sporu. Ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat i s přihlédnutím k nově vloženým ustanovením o. s. ř., především k ust. § 118a, 119a o. s. ř. Podle § 120 odst. 2 o. s. ř. mezi nesporná řízení patří řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření rodičovství, v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e).
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo ní skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř., § 114a odst. 2 písm. c) o. s. ř.).26 V takovém případě soud je povinen ustanovit znalce, i kdyby to účastník, jemuž je prokázání skutečnosti zjistitelné na základě znaleckého posudku ku prospěchu, nenavrhl.27 Podle § 120 odst. 4 o. s. ř. „soud může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.“ Z formulace zákona se může zdát, že záleží na libovůli soudu, zda se odhodlá k prověřování skutečností, které mezi účastníky nejsou reálně sporné. I tady však platí, že zpochybnění shodných tvrzení účastníků je zpravidla ku prospěchu pouze jedné ze stran řízení. Pokud tedy soud ze shodných tvrzení nevychází a shodně tvrzenou skutečnost učniní předmětem dokazování, opět pomáhá jedné ze stran sporu a ovlivňuje tak možný výsledek sporu. Odpověď na otázku, kdy soud musí a kdy nemá vycházet ze shodných tvrzení, lze nalézt za pomoci systematického výkladu (tedy v souvislostech s ostatními ustanoveními o. s. ř.). Podle § 6 o. s. ř. má soud zjišťovat pouze „skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné.“ Z tohoto ustanovení je zřejmé, že shodná tvrzení účastníků může soudce zpochybňovat jen velmi zřídka. Ve sporných řízeních (kde břemeno tvrzení a břemeno důkazní leží výlučně na účastnících) by soud sám od sebe shodná tvrzení stran zpochybňovat neměl. Je na stranách sporu, aby naplňovaly svoji povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a),b) o. s. ř.), to vše s vědomím rizika neúspěchu ve sporu. Ovšem v nesporných řízeních (§ 120 odst. 2 o. s. ř.) je naopak soud povinen pátrat po materiální (pokud možno úplné) pravdě. I v „nesporech“ však soudce má (viz již citovaný § 6 o. s. ř.) shodná tvrzení účastníků respektovat. Vyvracet shodná tvrzení účastníků soud může v nesporných řízeních jen pokud je jasné, že tato tvrzení jsou v rozporu s dosud provedenými důkazy a zároveň i s „veřejným“ zájmem28 na pravdivém zjištění skutku. Například rodiče nezletilého v řízení o výživném souhlasně uvádějí, že otec dítěte je zcela bez prostředků, ovšem z dosavadního dokazování vyplývá opak. Je „veřejným“ zájmem, aby vyživovací povinnost plnil přímo otec a nikoli stát formou sociálních dávek. Zastánci zachování široké důkazní iniciativy soudu tvrdí, že pokud soudce ztratí možnost aktivně vnášet do řízení nové skutečnosti a důkazy, nebude moci ve věci správně (na základě pokud možno úplného stavu věci) rozhodnout.29 Tyto názo-
ry však jsou v rozporu se změnami, ke kterým došlo novelami o. s. ř. č. 171/1993 o. s. ř. a č. 30/2000 Sb. Břemeno tvrzení a dokazování v současnosti tíží strany sporu, soud jim toto břemeno nesmí ulehčovat. Soudce ovšem má povinnost účastníky na počátku řízení (§ 99 odst. 1 o. s. ř.) a před vyhlášením rozsudku (§ 119a odst. 1 o. s. ř.) seznámit se svým předběžným skutkovým a právním závěrem. Lze konstatovat, že původní povinnost soudu zjišťovat materiální pravdu30 se po novele o. s. ř. č. 30/2000 Sb. převtělila do povinnosti soudu poučovat strany o hmotném právu (§ 118a o. s. ř.).31 Dílčí limity omezující důkazní a zjišťovací aktivitu soudu Ze současných ustanovení občanského soudního řádu lze vyvodit několik základních limitů, které na základě vůle zákonodárce určují a omezují důkazní aktivitu soudu během civilního řízení: a) Soud nesmí z vlastní iniciativy vnášet do civilního řízení nové skutečnosti nebo důkazy, pokud je již před jejich zajištěním a provedením pravděpodobné, že mohou prospět pouze jedné ze stran řízení. V „nesporech“ toto pravidlo neplatí.32 b) Důkaz znaleckým posudkem je však soud z úřední povinnosti povinen provést vždy, když je pro rozhodnutí třeba odborných znalostí. c) Soud nesmí (s výjimkou skutečností „do očí bijících“) do civilního řízení vnášet skutkové okolnosti, které by posouvaly spor mimo rámec dosavadních účastníky tvrzených skutečností. V „nesporech“ toto pravidlo neplatí. d) Shodná tvrzení účastníků soud ve sporném řízení nemá zpochybňovat svojí vlastní důkazní aktivitou. V nesporném řízení soud shodná tvrzení zpochybnit může, ale jen tehdy, když jsou shodná tvrzení v rozporu s dosud provedenými či zajištěnými důkazy a zároveň „veřejný“ zájem vyžaduje, aby vyšel najevo skutečný stav věci (materiální pravda). I při vědomí dosud zákonodárcem nedořešeného konfliktu mezi zásadou projednací a zásadou vyšetřovací zastávám názor, že výše popsaná pravidla dokazování před civilním soudem není možné ignorovat. Trendy dokazování do budoucna
26 Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. 27 Viz např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 164/2000 z 28.3. 2000: „I když je žalobce v řízení procesně pasivní (nemá další důkazní návrhy s ohledem na námitky žalovaného) a je-li zjevné, že rozhodnutí soudu bude záviset na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, je v takovém případě povinností soudu vyžádat si zpracování znaleckého posudku postupem dle § 127 OSŘ.“ 28 Podle některých autorů jsou nesporná řízení narozdíl od sporů ovládána zásadou vyšetřovací proto, že u „nesporů“ je dán zvláštní – „veřejný“ zájem na tom, aby úprava právního vztahu nebyla ponechána jen na vůli jeho subjektů, ale aby byla vázána na autoritativní rozhodnutí státního orgánu. Viz Winterová A. - Zoulík F. a kol.: Civilní právo procesní. 3. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004, s. 386 až 392. 29 Srovnej např. Boguszak J. – Čapek J. – Gerloch A.: Teorie práva: 2. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 147: „V civilním řízení soudním se postupuje (v případě, že je výjimečně nemožné dosáhnout zjištění pravdy) podle zásady, že soud usiluje o zjištění maximální pravděpodobnosti, přičemž odstraňuje v maximální míře jakékoliv rozumné pochybnosti.“
Je faktem, že do občanského soudního řádu jsou vnášeny stále ve větší míře koncentrační prvky navozující pro soud i pro účastníky prakticky nepřekročitelné skutkové a důkazní „stopstavy.“ Tyto změny zákonodárce odůvodňuje tím, že civilní soudní řízení je třeba zrychlit. Zákonodárce (tedy konkrétní politici) však vytrvale zapomínají vysvětlovat, že taková urychlení sebou nutně přinášejí odklon od zásady materiálního řízení a příklon k zásadě řízení formálního.33 Tohoto faktu si bohužel 30 Zásadou materiální pravdy (přesněji materiálního řízení) se český civilní proces řídil do novely občanského soudního řádu č. 171/1993 Sb. 31 Blíže viz Svoboda K.: Hmotněprávní poučovací povinnost soudu – mýtus nebo realita?“ Právní fórum č. 2, s. 46-49. 32 viz například Svoboda K.: Jak vyzrát na nespory. Právní fórum č. 4, s. 130–133. 33 Materiální pravdou (přesněji materiálním řízením) rozumíme postup soudu, při němž se zjišťují všechny skutečnosti důležité pro řízení a rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda jsou účastníci aktivní nebo pasivní. Formálním řízením (formální pravdou) rozumíme řízení, při němž se uplatňují instituty, které soudu ukládají, aby vycházel
17
Debaty mladých právníků 2007 nepovšimla ani česká teorie práva.34 domnívám se, že zavádění dalších institutů urychlujících řízení na úkor zjišťování pro rozhodnutí důležitých skutečností nad rámec již existující procesní úpravy povede k podstatnému oslabení moci soudní. Soudy ztratí svoji tradiční roli hledačů skutku a práva, protože zákonným omezením své důkazní aktivity ztratí účinné prostředky k tomu, aby mohly „pravdu“ a „právo“ svobodně nalézat. Do budoucnosti dokonce soudům hrozí (navrhovaný elektronický platební rozkaz), že budou podstatně omezeny nejen ve své poznávací, ale i právně hodnotící činnosti. Již výše jsem se zmínil o tom, že soudy nejsou v konfliktu o své právo na nalézání a dokazování pasivní. Využívají zákonných a koncepčních neujasněností občanského soudního řádu (například rozporu mezi ustanoveními § 6 o. s. ř. na straně jedné a například § 119a, § 101 odst. 1 o. s. ř. na straně druhé) a rozšiřují svoji poznávací a důkazní aktivitu zřejmě nad rámec rozumného výkladu současné zákonné úpravy. „Svévolné“ dokazování a vnášení účastníky netvrzených skutečností do sporu zpravidla prospívá pouze jedné ze stran sporu a takový postup ze strany soudu tak většinou vede k porušení zásady nestrannosti. Tedy prakticky jediné zásady, kterou pro civilní řízení před soudem výslovně stanoví přímo Ústava (čl. 82 odst. 1). Konflikt o rozsah práva (a zároveň povinnosti) civilního soudu poznávat a dokazovat pro řízení a rozhodnutí důležitá fakta je tedy konfliktem o právo moci soudní vydávat individuální akty aplikace práva. Tento konflikt je přirozený, dochází k němu v každé době. Je nereálné si myslet, že soudy mohou mít při zjišťování důležitých skutečností absolutní volnost. na jedné straně stojí požadavek na rychlé rozhodování sporů, na straně druhé nezbytnost zachovat soudům prostor pro nalézání skutku i práva. Konflikt těchto dvou hodnot je třeba hodnotit jako střet mezi dvěma principy. Tedy cestou poměřování, nikoli absolutní negací jedné z nich.35 I do budoucna lze očekávat, že zákonodárce bude pokračovat v nastoleném trendu a pokusí se prosadit další omezení poznávací a dokazovací „svévole“ soudu. Soudy se i nadále budou takovému možnému vývoji bránit využíváním výše popsaných systémových nejasností vyplývajících z platného občanského soudního řádu. V dlouhodobém časovém horizontu se však prosadí záměry zákonodárce.
– mýtus nebo realita?“ Právní fórum č. 2 Svoboda K.: Jak vyzrát na nespory. Právní fórum č. 4 Svoboda K.: Elektronický platební rozkaz? Prozatím krok vedle. Právní rozhledy č. 9 Svoboda K.: Limity aktivního dokazování soudem. Může si soud v civilním řízení dokazovat, co chce? Právní rozhledy č. 14.
Zusammenfassung: Seit der Annahme der letzten Novelle OSR (Bezeichnung für die tschechische ZPO) beschränkt der tschechische Gesetzgeber ständig Befugnis der Zivilgerichte die für die Entscheidung in der Sache wichtigen Tatsachen auszusuchen und zu beweisen. Dieser einführt immer neue Arten der Verhandlungskonzentrationen, die ab einem bestimmten Zeitpunkt einer Verhandlung die streitenden Parteien und gleichfalls die Richter daran hindert, in die Verhandlung neue Tatsachen und Beweise zu bringen. Dieses Verhalten seitens Gesetzgebers führt zur Einführung der neuen Regeln, die die tschechische Zivilprozessordnung vor November 1989 nicht kannte. Es handelt sich vor allem um folgende Grundsätze: 1) die Regel: wer schweigt, der stimmt zu und macht keinen Einwurf. 2) die Regel des obligatorischen Zusammenwirkens des Gerichtes mit den streitenden Parteien. 3) der Grundsatz der unvermeidlichen Konzentration. Die Beschränkung der Gerichte bei der Ermittlung der für die Entscheidung wichtigen Tatsachen kann zukünftig zu widrigen Folgen führen. Die Gerichte können nämlich bislang unveräußerliches Rechtes die Tat und das Recht zu suchen entheben werden. Erste solche Bedrohung stellt die den elektronischen Zahlungsauftrag (in Deutschland Mahnbescheid) einführende Novelle dar. Der Gesetzgeber sollte die Gerichte nicht dazu verpflichten, einen Zahlungsauftrag nur aus dem Grunde auszuhändigen, dass ein Kläger darum gebeten hat und ein bestimmtes Formular ausgefüllt hat.
Die Gerichte verteidigen sich gegen diese vom Gesetzgeber benutzten und gleichfalls das Recht der Gerichte zum Beweisen begrenzenden Anordnungen damit, dass diese die in unserer gültigen Prozessregelung umfassende gesetzliche InkonseSeznam použité literatury: quenz bislang erfolgreich ausnutzen. Der Gesetzgeber ist jedoch Rechtsgestalter. Nur eine Novelle reicht dazu, den Gerichten das Boguszak J. – Čapek J. – Gerloch A. : Teorie práva. Praha: Recht auf Tatfindung definitiv abzunehmen. ASPI Publishing, 2004. Knapp V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995 Gerloch A. Teorie práva. 1. vydání, Pelhřimov: Aleš Čeněk, 2000 Winterová A. - Zoulík F. a kol.: Civilní právo procesní. 3. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004 Svoboda K.: Hmotněprávní poučovací povinnost soudu z toho, že pravda se má tak a tak, ovšem tato povinná skutková „zjištění“ nemusí nutně odpovídat skutečnosti. Výklad pojmu „pravda“ viz například Knapp V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, s. 217 – 218. 34 Boguszak J. – Čapek J. – Gerloch A. : Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 147: „ V civilním řízení soudním se postupuje (v případě, že je výjimečně nemožné dosáhnout zjištění pravdy) podle zásady, že soud usiluje o zjištěná maximální pravděpodobnosti, přičemž odstraňuje v maximální míře jakékoliv rozumné pochybnosti.“ 35 Srovnej například s Boguszak J.: Sborník Právní principy. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999; nebo Dworkin R. M.: Když se práva berou vážně. Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 112 - 172
18
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo PRÁVNÍ ÚPRAVA VZNIKU A NÁSLEDNÉHO ŘEŠENÍ KOMPETENČNÍCH SPORŮ Klára Bartoníčková Úvod Název příspěvku ,,Právní úprava vzniku a následného řešení kompetenčních sporů“ je, jak musím hned na úvod sebekriticky přiznat, dosti obecný a čitatel si pod tímto názvem může představit celou škálu sporů, otázek a problémů s nimi souvisejících. Kompetenčních sporů (konfliktů) může být totiž celá řada. Nejběžnější dělení, které se vyskytuje v odborné literatuře, je dělení kompetenčních konfliktů do tří skupin, a to na spory v rámci moci výkonné, spory mezi orgány moci výkonné a orgány moci soudní a spory mezi orgány moci soudní. V rámci mého příspěvku bych se ráda zaměřila na na posledním místě zmiňované, tedy kompetenční spory mezi orgány moci soudní. Vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku velmi rozsáhlou, zaměřím se, po určitém obecném úvodu do tohoto tématu, především na problematické aspekty s nimi související. Mezi soudy může vzniknout hned několik typů kompetenčních sporů. Jednak se mezi soudy v rámci civilního soudnictví, trestního soudnictví či soudnictví správního mohou vyskytnout spory o příslušnost (typicky místní či věcnou), které jsou řešeny jednotlivými procesními předpisy, tedy občanským soudním řádem (dále jen o. s. ř.), soudním řádem správním (dále jen s.ř.s.) a trestním řádem. Kromě těchto sporů však mohou vzniknout i spory mezi soudy jednotlivých druhů soudnictví, konkrétně mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, které také budou hlavním předmětem mého příspěvku. Zajímavé by ale bylo zamyslet se nad tím, zda je možné, aby vznikl kompetenční spor i mezi soudem civilním a soudem trestním. Poškozený má v rámci trestního řízení právo žádat, aby soud uložil obžalovanému v odsuzujícím rozsudku povinnost nahradit škodu, která mu byla obžalovaným způsobena. Poškozený tak tedy může uplatnit svůj soukromoprávní nárok na náhradu majetkové škody (škody, kterou lze vyjádřit v penězích) přímo v trestním řízení, tzv. adhezním řízení. Stejně tak však má i možnost obrátit se na soud, který rozhodne o jeho nároku v civilním soudním řízení, takže kompetenční spory v tomto případě nepřipadají v úvahu.
Mgr. Klára Bartoníčková, katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Tedy osoba, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (§ 43 z.č. 141/1961 Sb., trestní řád. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Velmi zajímavá v souvislosti s uplatněním nároku poškozeného na náhradu škody je otázka litispendence v rámci řízení civilního a v rámci řízení trestního, kdy si neodpustím alespoň malou poznámku. Paragraf 44 odst. 3 trestního řádu totiž výslovně zmiňuje pouze překážku res iudicata, kdy v tomto paragrafu stanoví, že návrh nelze podat, jestliže o nároku na náhradu škody již bylo rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení (toto rozhodnutí však ještě nemusí být pravomocné). Překážka litispendence tu tedy neplatí. Viz. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.6.2003, sp.zn. 3 To 489P/2003. Jinak je tomu ale v řízení civilním, kdy podání návrhu na náhradu škody v rámci adhezního řízení brání dle § 83 o. s. ř. podání tohoto návrhu k soudu v rámci civilního řízení. Viz. Rc 22/79 Stanovisko Cpj
Spory mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, tedy de facto spory o to, zda se v dané věci jedná o věc soukromoprávní či veřejnoprávní, řeší zvláštní senát, zřízený z.č. 131/2002 Sb. Paragraf 1 odst.1 zmiňovaného zákona stanoví: Podle tohoto zákona se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc či věcnou příslušnost (dále jen pravomoc) vydat rozhodnutí, jehož stranami jsou (a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy, (b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. pro spory dle písm. (a) používá zákon označení spory o pravomoc, spory dle písm. (b), tedy spory mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví již zákon označuje jako spory o věcnou příslušnost. O věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona (tedy z.č. 150/2002 Sb.) hovoří i § 104b a 104c o. s. ř. Jedná se však v případě takovéhoto kompetenčního konfliktu o spor o věcnou příslušnost či spíše o spor o pravomoc? Spor o pravomoc či věcnou příslušnost ? Pravomocí se v obecné rovině rozumí souhrn oprávnění určitého orgánu jednat a rozhodovat v určitých, zákonem stanovených záležitostech. Pravomocí soudu se tak rozumí vymezení okruhu záležitostí, které soudy projednávají a rozhodují. Není pochyb o tom, že spory o pravomoc mohou vzniknou mezi soudy rozdílných soustav, popř. mezi soudy ČR a soudy cizozemskými. Může vzniknout spor o pravomoc i mezi soudy jednotné soudní soustavy? V České republice rozlišujeme čtyři druhy soudnictví, a to soudnictví civilní, soudnictví správní, soudnictví trestní a soudnictví ústavní. V rámci každého z těchto druhů soudnictví je také samostatně vymezena pravomoc soudů vykonávajících tento druh soudnictví. Civilní pravomoc soudů je upravena v § 7 o. s. ř., kdy soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů. Tyto spory a jiné právní věci, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté o. s. ř. Pravo35/78. pro poškozeného, který chce, aby obě řízení probíhala současně a nedocházelo tak ke zbytečným průtahům se tedy zdá být výhodné nejprve se obrátit na soud civilní a teprve poté podat návrh i v rámci adhezního řízení. Otázkou však je, jak by v takovémto případě postupoval soud civilní. Vzhledem k tomu, že je povinen zkoumat splnění podmínek řízení v průběhu celého řízení, a nikoliv pouze na jeho počátku, byl by nucen i v tomto případě civilní řízení zastavit. V praxi se tak však zjevně neděje a soudy, pravděpodobně s cílem ochrany poškozeného, civilní řízení nezastavují a vyčkávají na rozhodnutí soudu trestního (viz i např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.6.2003, sp.zn. 3 To 489P/2003: ,,Z občanskoprávního spisu je zřejmé, že příslušná soudkyně zjistila, že je souběžně vedeno trestní stíhání obžalovaných a že poškozená uplatnila v trestním řízení nárok na náhradu škody ve smyslu § 43 odst.3 trestního řádu. Ve věci nebylo dosud vydáno žádné další rozhodnutí, je zřejmé, že občanskoprávní soud čeká na rozhodnutí soudu trestního“) Účelem § 44 odst.3 trestního řádu, vylučujícího překážku litispendence v rámci adhezního řízení, je ochrana poškozeného, který by si po zvážení všech okolností věc rozmyslel a rozhodl by se uplatnit svůj nárok raději v rámci řízení adhezního a až v případě, že by podle výsledků dokazování nebyl pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo – li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání, by se obrátil na soud civilní. Jakákoliv analogie s § 83 o. s. ř. je v tomto případě nepřípustná (viz. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.6.2003, sp.zn. 3 To 489P/2003).
19
Debaty mladých právníků 2007 moc soudů ve správním soudnictví je upravena v § 4 s.ř.s. Soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem, ochraně proti nečinnosti správního orgánu, ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách a dále ve věcech volebních a ve věcech politických stran a politických hnutí. Věcná příslušnost nám oproti tomu určuje, jaké záležitosti ze zákonem vymezené pravomoci soudů vykonávajících jednotlivé druhy soudnictví, jsou oprávněny vykonávat jednotlivé články soustavy soudů. Věcná příslušnost je opět stanovena jednotlivými procesními předpisy. Na základě výše uvedeného se domnívám, že spory o pravomoc mohou vzniknout i mezi soudy vykonávajícími jednotlivé druhy soudnictví. Nasvědčovalo by tomu totiž speciální vymezení pravomoci pro jednotlivé druhy soudnictví. Spory o věcnou příslušnost mohou vzniknout mezi jednotlivými články soustavy soudů. Soudy, které vykonávají v České republice správní soudnictví jsou pouze zvláštní senáty krajských soudů a Nejvyšší správní soud. ke kompetenčnímu konfliktu tedy může dojít mezi specializovaným senátem krajského soudu a senátem krajského soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení. Je však možné, aby spor o věcnou příslušnost vznikl mezi stejnými články soudní soustavy, v podstatě v rámci jednoho soudu? domnívám se, že nikoliv, a proto si na základě této úvahy dovolím kritizovat zákonodárce za nevhodně zvolený pojem sporu o věcnou příslušnost a nikoliv sporu o pravomoc, jak by bylo dle mého názoru v této situaci přesnější. Vznik kompetenčního sporu mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví Ještě než se dostanu k samotné právní úpravě řešení kompetenčních sporů mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, tedy již k samotnému řešení nastalého sporu, domnívám se, že je nejprve vhodné osvětlit, jakým způsobem vlastně k těmto sporům může dojít. Určit, zda správní orgán rozhodl ve věci soukromoprávní či veřejnoprávní bývá často problém, a to nejen pro osoby práva neznalé, ale i pro samotné právníky. Často tedy může dojít k tomu, že se účastník obrátí s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu na soud, který k tomuto řízení nemá pravomoc. Tato situace je pak řešena jak občanským soudním řádem, tak i soudním řádem správním. Paragraf 46 odst. 2 s.ř.s. stanoví, že v případě, že se navrhovatel obrátí na správní soud s návrhem na přezkum rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, správní soud takovýto návrh odmítne a zároveň poučí navrhovatele o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení o odmítnutí může podat žalobu k soudu rozhodujícímu v občanském soud
20
Tomuto mému názoru však může odporovat definice příslušnosti a pravomoci dle Winterové: Příslušnost vymezuje působnost jednotlivých soudů v rámci soudní soustavy, kdežto pravomoc soudu ji vymezuje mimo rámec soudní soustavy vůči orgánům, které do ní nepatří (např. vůči orgánům správním). Viz. Winterová, A., Civilní právo procesní. 4. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva, Linde, Praha 2006, s. 121. I přes takovéto vymezení však setrvávám na svém názoru a domnívám se, že spor o pravomoc může vzniknout i mezi soudy v rámci jedné soudní soustavy. Stejně tak správní soud návrh odmítne i tehdy, domáhá – li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení v řízení nalézacím (§ 7 odst.1 o. s. ř.).
ním řízení dle části páté občanského soudního řádu (§ 7 odst. 2 o. s. ř.). Na odmítnutí takového návrhu správním soudem by se však dalo použít i ustanovení o odmítnutí návrhu dle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s., které uvádí, že soud odmítne návrh, který je dle soudního řádu správního nepřípustný. za nepřípustný je totiž dle § 68 písm. b) s.ř.s. považována také žaloba, podaná proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci. Právní úprava odmítnutí takového návrhu je tedy nadbytečně zdvojená a jejím důvodem je pravděpodobně větší přehlednost, kdy do znění § 46 odst.3 s.ř.s. byly zařazeny veškeré věci spadající do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Došla – li správním soudem odmítnutá žaloba v uvedené jednoměsíční lhůtě soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba (návrh na zahájení řízení). Ustanovení § 82 odst.3 o. s. ř. o zahájení řízení má na mysli, že řízení u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení je za splnění daných podmínek zahájeno dnem, kdy byla podána původní (tedy odmítnutá) žaloba. Přestože je znění tohoto paragrafu v tomto ohledu dost nejasné, uvedený výklad jasně vyplývá ze zařazení odstavce tři pod § 82 o. s. ř., upravující zahájení řízení (v případě, že by totiž řízení bylo zahájeno až dnem, kdy odmítnutá žaloba došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, uvedené ustanovení by bylo nadbytečné a na daný případ by se vztahoval § 82 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce tak splní požadovanou dvouměsíční lhůtu (§ 247 o. s. ř.) i v případě, že by se v této lhůtě obrátil nejprve na soud správní. Znění § 82 odst. 3 o. s. ř. chrání navrhovatele před negativními dopady způsobenými často nejasnou hranicí mezi právem soukromým a veřejným a tedy obtížností určit, zda správní orgán rozhodl ve věci práva soukromého či veřejného. Obdobný postup při nakládání s žalobou ve věci, ke které nemá soud rozhodující v občanském soudním řízení pravomoc nabízí i občanský soudní řád. Paragraf 104b o. s. ř. stanoví dvojí postup při nakládání s žalobou, jejíž projednání a rozhodnutí nepřísluší do pravomoci (věcné příslušnosti) soudu v občanském soudním řízení. Soud v takovém případě buď řízení zastaví nebo usnesením vysloví, že není věcně příslušný a rozhodne o postoupení věci příslušnému soudu rozhodujícímu věci správního soudnictví. V případech dle § 104b odst.1 o. s. ř., tedy pokud civilní soud usnesením zastaví řízení (k zastavení řízení dle § 104b odst.1 dojde v případě, že se navrhovatel obrátí na civilní soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a ve věcech volebních (§ 4 odst.1 písm.a) a odst.2 písm.a) s.ř.s. upravující pravomoc soudů ve správním soudnictví) zároveň poučí žalobce o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. O poučení o možnosti obrátit se na správní soud s návrhem ve věcech volebních však toto ustanovení mlčí. Znamená to tedy, že v takovýchto případech soud o možnosti obrátit se na správní soude nepoučuje nebo je možno toto poučení podřadit pod znění tohoto ustanovení o poučení o možnosti
O kompetenční spor se v této fázi ještě nejedná, a to ani v případě, že správní soud odmítl žalobu přes nesouhlas správního orgánu a ten podá návrh zvláštnímu senátu na rozhodnutí tvrzeného kompetenčního sporu, ve kterém tvrdí, že se jedná o věc práva veřejného. Spor tohoto charakteru, k jehož řešení by byl povolán zvláštní senát, však může vzniknout pouze mezi soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení a soudem ve správním soudnictví. Takovýto návrh, kdy ještě nebyla ani podána žaloba k soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, zvláštní senát rozhodující kompetenční spory odmítne jako předčasný. Rozhodnutí č. 338 Sbírky rozhodnutí NSS 10/2004.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ke správnímu soudu? domnívám se, že takové podřazení není ve všech věcech týkajících se věcí volebních možné. Prvním problémem je formulace poučení o možnosti podat žalobu. Ve věcech volebních se však nepodává žaloba, ale návrh ( § 32 s.ř.s.). Druhým závažnějším problémem je, že občanský soudní řád výslovně stanoví, že poučuje o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Ve všech věcech volebních se však nevydává rozhodnutí. K tomu, že by soud měl poučovat o možnosti obrátit se ve věcech volebních s návrhem na správní soud by se snad dalo dospět na základě logického výkladu za použití argumentu per analogiam legis. Nic to však nemění na faktu, že novela ustanovení § 104b odst.1 by byla více než potřebná. I zde pak platí (pouze však ve věcech žalob proti rozhodnutí správního orgánu10), že v případě, že tak žalobce učiní ve lhůtě 1 měsíce, žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení (§ 72 odst.3 s.ř.s.). Znění § 72 odst.3 s.ř.s. je v tomto případě jasnější než zmiňované znění § 82 odst.3 o. s. ř. Zajímavé ale je, že znění § 104b odst.1 o. s. ř. neukládá, oproti znění § 46 odst.2 s.ř.s., civilním soudům povinnost poučit žalobce o této jednoměsíční lhůtě ani o tom, k jakému soudu má být žaloba podána. Jak uvádí Fiala, je však nutné aby usnesení o zastavení řízení obsahovalo poučení o tom, v jaké lhůtě má být žaloba podána, u kterého věcně příslušného soudu správního soudnictví lze žalobu podat, že žaloba musí být podána u soudu místně příslušného a že za den podání nové žaloby bude pokládán den, kdy soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení došla původní žaloba, bude – li nová žaloba podána v označené lhůtě u věcně a místně příslušného soudu správního soudnictví. I v tomto případě slouží tato jednoměsíční lhůta k ochraně navrhovatele. V případech, kdy se navrhovatel žalobou domáhá ochrany před nečinností správního orgánu, ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, rozhodnutí ve věcech politických stran a politických hnutí nebo rozhodnutí o kompetenční žalobě (§ 4 odst.1 písm. b), c), d) a odst.2 písm. b) s. ř. s.) dle soudního řádu správního je postup daleko snadnější, nedochází k zastavení řízení, soud pouze usnesením vysloví, že není věcně příslušný a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví. Paragraf 104b odst.2 výslovně stanoví, že právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány. Proti usnesení o zastavení řízení a usnesení o vyslovení věcné nepříslušnosti je odvolání přípustné. Shodně, avšak dosti nepřesně a zmatečně, upravují oba procesní řády postup při vzniku sporu mezi specializovaným senátem krajského soudu zřízeného pro věci správního soudnictví a jiným senátem téhož krajského soudu. Ani občanský soudní řád ( § 104b odst.3 o. s. ř.) ani soudní řád správní (§ 46 odst.4
Rozhodnutí se vydává např. v případech ochrany ve věcech registrace (viz. § 33 z.č.247/1995 Sb.), nikoliv však již ve věcech neplatnosti voleb a hlasování. A to i přesto, že takové poučení by bylo vzhledem ke krátkosti lhůt k podání návrhu ke správnímu soudu (viz. níže) v podstatě bezpředmětné. 10 § 72 odst. 3 o zachování účinků podání žaloby k civilnímu soudu se totiž vztahuje pouze na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Co se týče věcí volebních, ochranná jednoměsíční lhůta se zde neuplatní a navrhovatel tak v podstatě ztratí, vzhledem k velmi krátkým lhůtám stanovených zvl. zákony (např. lhůta pro podání návrhu proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny je dle § 86 z.č. 247/1995 Sb.pouhé dva dny od doručení rozhodnutí), domoci se svého práva před správním soudem.
s. ř. s.) totiž neupravují postup senátů před vznikem samotného sporu, avšak řeší až situaci v případě, že mezi nimi spor vznikne. Postup v tomto případě je tedy ponechán až samotné praxi, která se postupně v takovýchto situacích ustálí. po napadnutí žaloby na soud je žaloba posouzena a dle toho přidělena dle rozvrhu práce buď specializovanému senátu pro věci správního soudnictví nebo senátu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Soudy (tedy přesněji řečeno senáty) si poté žalobu neformální cestou předají a pokud by následně mezi nimi vznikl spor o to, kdo má danou věc projednat a rozhodnout, obrátí se s návrhem (bez toho, aniž by došlo k odmítnutí žaloby či zastavení řízení) na zvláštní senát zřízený z.č.131/2002 Sb.11 Až dosud ve výše popsaných případech (mimo situace zmíněné na posledním místě) jde v podstatě o hladký průběh řízení a druhý soud (tedy soud civilní či správní) , na který byl účastník se svým návrhem odkázán nebo kterému byla věc civilním soudem postoupena může začít, za předpokladu, že uzná svoji pravomoc, v dané věci jednat a rozhodnout. Problém, a spor v pravém slova smyslu, nastane až tehdy, pokud se i tento soud domnívá, že v dané věci nemá pravomoc, tedy že se jedná o věc svou povahou soukromoprávní či naopak veřejnoprávní. Tento stav je opět řešen oběma procesními řády víceméně shodně, nutno však říci, že precizněji a daleko jasněji, opět bohužel soudním řádem správním. Soudní řád správní v § 46 odst.3 vylučuje výše zmíněný postup v případě, zastavil – li již dříve v téže věci soud v občanském soudním řízení pravomocně řízení proto, že věc má být vyřízena ve správním soudnictví. V takovém případě soud podá návrh k zahájení řízení o kompetenčním sporu zvláštnímu senátu dle z. č.131/2002 Sb. Soudní řád správní záměrně opomíjí fakt, že civilní soud může nejen řízení zastavit, ale v určitých případech (dle již zmiňovaného § 104b odst.2) vyslovit svou nepříslušnost a věc postoupit správnímu soudu. V takových případech totiž spor o pravomoc mezi soudem civilním a soudem správním vyvstat nemůže, není rozhodné, zda jde v řízení, v němž například ochrana před nečinností správního orgánu vyšla najevo, o právo soukromé či veřejné.12 Jak uvádí komentář k soudnímu řádu správnímu, může se jednat jak o rozhodnutí o subjektivním právu veřejném, tak o subjektiv11 Rozhodnutí č. 1069 Sbírky rozhodnutí NSS 2/2007: Je-li z žaloby nepochybné, že ji nemá projednat a rozhodnout o ní specializovaný senát krajského soudu pro věci správního soudnictví, jemuž byla žaloba nesprávně přidělena, ale jiný senát téhož soudu v občanském soudním řízení, musí být věc krátkou cestou – interním neformálním postupem – předána civilnímu soudnímu oddělení k projednání a rozhodnutí. Je nepřípustné, aby specializovaný senát nejprve odmítl návrh a až poté věc předal k vyřízení jinému senátu téhož soudu v občanském soudním řízení. Rozhodnutí č. 337 Sbírky rozhodnutí NSS 10/2004: Pravidelný postup (tj. rozhodnutí o odmítnutí žaloby správním soudem) nepřichází do úvahy v případech dle § 46 odst. 4 s.ř.s., tj. tehdy, je- li adresátem žaloby soud, který je jak soudem věcně příslušným k projednání žaloby ve správním soudnictví, tak i soudem věcně příslušným k projednání žaloby podle nové části páté občanského soudního řádu, a je tedy jen otázkou rozvrhu práce takového soudu, kterému soudnímu oddělení je věc přidělena. 12 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 487 Sbírky rozhodnutí NSS 3/2005: Podle ustanovení § 2 s.ř.s. poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. In fine citovaného paragrafu lze nalézt důvod, proč lze považovat pravomoc správního soudu svěřenou mu v ustanovení § 4 odst.1 písm. b) s.ř.s. za autonomní ve vztahu k obecné charakteristice soudní ochrany poskytované veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob.
21
Debaty mladých právníků 2007 ním soukromém právu.13 Určující je, že správní orgán nevydal rozhodnutí (osvědčení), přestože tak byl povinen učinit. Zákon – byť nepřímo- chrání tak i subjektivní práva soukromá, správní soud však nerozhoduje o nich, toliko o povinnosti správního orgánu rozhodnout.14 Občanský soudní řád totiž v části páté o. s. ř. ochranu před nečinností neupravuje a na civilní soud se tak může žalobce obrátit až s žalobou ,,proti“ rozhodnutí tohoto orgánu. V případě, že by zákonodárce neumožnil ochranu před nečinností správního orgánu i ve věcech práva soukromého, došlo by tak k protiústavní situaci denegatio iustitiae. Znění § 46 odst.3 s.ř.s. je tedy zcela správné a logické a nepotřebuje, jak by se na první pohled mohlo zdát,dalšího doplnění. Stejným způsobem, tedy podáním návrhu na zahájení řízení před zvláštním senátem o rozhodnutí kompetenčního konfliktu, postupuje i soud civilní v případě, že je k němu podána žaloba, která byla předtím odmítnuta soudem správním s tím, že věc nespadá do jeho pravomoci, což se však domnívá i soud civilní. Ustanovení § 104c o. s. ř. je však poněkud matoucí. Zákonodárce použil nevhodnou formulaci, kdy stanovil, že civilní soud se obrátí s návrhem na zvláštní senát, v případě, že správní soud v dané věci odmítl návrh s tím, že jde o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu správního. Zákonodárce tak v podstatě předjímá správný úsudek civilního soudu. Změna uvedené formulace by byla jistě v záplavě nepřesných formulací v obou procesních řádech, speciálně však v občanském soudním řádu, ku prospěchu věci.
že kompetenční spor vznikne v případě, že si jedna strana osobuje pravomoc vydat v téže věci týchž účastníků rozhodnutí, poté, co druhá strana již pravomocné rozhodnutí vydala. Nejednalo by se však o kompetenční konflikt i v případě, že by u druhé strany sporu řízení teprve probíhalo? K odpovědi na tuto otázku můžeme vycházet i ze znění § 4 z.č. 3/1918, o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů. Ten kladný kompetenční spor definuje jako spor vznikající v případě, kdy k téže záležitosti dva různé správní úřady nebo řádný soud na straně jedné a správní úřad či nejvyšší správní soud na straně druhé příslušnost si osobují. O právní moci rozhodnutí obdobně mlčí i soudní řád správní či zákon o Ústavním soudě. domnívám se, že ke vzniku kladného kompetenčního konfliktu není nutné, aby již jedna ze stran sporu vydala pravomocné rozhodnutí, kladný kompetenční spor jistě vzniká i v případě, že u obou stran probíhají v téže věci, týchž účastníků paralelně dvě řízení, tedy obě strany si osobují pravomoc v dané věci rozhodnout. pro případ, že by již jedna ze stran vydala v dané věci pravomocné rozhodnutí a zvláštní senát by došel k závěru, že vydání tohoto rozhodnutí není v její pravomoci, kompetenční zákon umožňuje zvláštnímu senátu vyslovit nicotnost takového rozhodnutí. Pro současné znění ustanovení § 1 odst. 2 z.č. 131/2002 Sb., by snad mohla hovořit pouze skutečnost, že zvláštní senát nechce svým rozhodnutím zasahovat do činnosti soudů, které, jak stanoví procesní řády jejich činnost upravující, přihlížejí k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž mohou rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení), kdykoli za řízení (§ 103 o. s. ř).17
Pojem kladného kompetenčního sporu
Závěrem
Jak občanský soudní řád tak i soudní řád správní řeší situace vzniku a následného řešení kompetenčních konfliktů záporných, tedy kdy ani soud civilní ani soud správní nechtějí v dané věci z důvodu nedostatku pravomoci danou věc rozhodnout. O kladném kompetenčním konfliktu se ani jeden z nich nezmiňuje a z. č.131/2002 Sb. obsahuje pouze definici kladného kompetenčního sporu. Je jím dle § 1 odst.2 věty první takový spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí.15 16Zákon zde výslovně uvádí,
Co lze ještě říci závěrem? Jak z výše uvedeného zřetelně vyplývá, právní úprava vzniku a následného řešení kompetenčních sporů mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, i samotná právní úprava řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem dle části páté občanského soudního řádu, je velmi komplikovaná a vyvolává celou řadu interpretačních problémů, které zcela jistě přesahují rámec pouhé teorie. na této právní úpravě se jasně projevila snaha zákonodárce po co nejrychlejším řešení nastalého problému, která se však ne velmi překvapivě, projevila na kvalitě této právní úpravy. Zarážející je ale fakt, že i po tak dlouhé době od nabytí 13 Stejně tak i v případě žaloby na ochranu před nezákonným zásaúčinnosti z.č. 150/2002 Sb., 151/2002 Sb. a z.č. 131/2002 Sb., hem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Viz. rozhodnutí tedy 1.ledna 2003 nebyla dosud alespoň část těchto problemazvláštního senátu č. 1244 Sbírky rozhodnutí NSS 7/2007. 14 Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M., Soudní řád tických aspektů odstraněna. Nezbývá než doufat, že tak bude učiněno v dohledné budoucnosti. správní. Komentář.1. vydání, C. H. Beck, Praha 2004, s. 186. 15 K totožnosti věci viz. např. rozhodnutí zvláštního senátu 725/2005 Sb.NSS, který se zabýval domnělým kladným kompetenčním sporem mezi Okresním soudem v Břeclavi a Finančním úřadem v Břeclavi. Kromě toho, že v tomto případě nebyla splněna jedna z podmínek vzniku kompetenčního sporu, tedy totožnost sporu, k žádnému faktickému kladnému kompetenčnímu sporu vůbec nedošlo. 16 K pojmu kladného kompetenčního sporu a totožnosti věci i usnesení zvláštního senátu č. 205 Sbírky rozhodnutí NSS 5/2004. V tomto rozhodnutí zvláštního senátu šlo o věc navrhovatele Úřadu průmyslového vlastnictví, kdy druhou stranou sporu byl Okresní soud v Benešově. Navrhovatel byl Okresním soudem vyzván, aby se vyjádřil k žalobě dle § 244 a násl. o. s. ř. ve věci rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky. Navrhovatel se obrátil na zvláštní senát s tím, že okresní soud nemá pravomoc rozhodovat ve věci výmazu ochranné známky, to je toliko v pravomoci navrhovatele. domníval se tedy, že zde vznikl kladný kompetenční konflikt. Zvláštní senát tento návrh odmítl s tím, že ačkoliv v totožné věci individuálně určených účastníků rozhodl jak správní orgán, tak i následně rozhodne soud, je třeba mít na zřeteli, že rozhodují po sobě, každý v jiné časové rovině. Ve stejné časové rovině by tedy mohlo kolidovat jedině rozhodování soudu rozhodujícího
22
Résumé This article is about the problematical aspects of the legal regulation of the origin and solution to the so called conflicts over the competence between the civil courts and the administrative courts. Special attention is dedicated to the problems of competence (the concept of the competence), origin of the conflicts over the competence regulated by the Civil Procedure Code and the Administrative Procedure Code and also the positive conflict over the competence (it means when both bodies intend to act).
v občanském soudním řízení a soudu rozhodujícího ve správním soudnictví. Návrh na řešení kompetenčního sporu byl tedy v této věci předčasný. 17 Kdykoliv v průběhu řízení zkoumá podmínky řízení i soud správní – § 64 s. ř. s.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo VYBRANÉ PROCESNO-PRÁVNE ASPEKTY OBCHODNÉHO REGISTRA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Monika Némethová 1. Úvod Obchodný register predstavuje v spoločnosti s trhovým hospodárstvom najdôležitejší nástroj evidencie zákonom stanovených skutočností o podnikateľských subjektoch. Nemenej významná je aj jeho informačná funkcia - údaje, ktoré sú v ňom zapísané, poskytujú podnikateľom východisko nielen pri uzatváraní zmlúv, ale aj pre prijímanie iných dôležitých rozhodnutí. Pôvodná právna úprava obchodného registra v Slovenskej republike bola predmetom dlhodobej kritiky predovšetkým zo strany podnikateľských subjektov, ktoré jej vyčítali pomalosť konania vo veciach obchodného registra, nejednotnosť rozhodovania na jednotlivých registrových súdoch, značný časový odstup zverejňovania rozhodnutí registrových súdov o obsahu zápisu v Obchodnom vestníku a pod. Potreba prijatia novej právnej úpravy vychádzala tiež z požiadaviek Európskej únie a taktiež aj z Programového vyhlásenia vlády SR, ktorá sa zaviazala vytvoriť predpoklady pre zefektívnenie práce v obchodnom registri, vrátane legislatívneho a technického zabezpečenia obchodného registra. Vzhľadom na skutočnosť, že za hlavnú príčinu pôvodných problémov sa považovalo samotné súdne konanie, hľadalo sa také riešenie, ktoré by podstatným spôsobom zmenilo charakter registračného konania (zákon č. 530/2003 Z.z. o obchodnom registra o zmene a doplnení niektorých zákonov tu zaviedol nový pojem „registrácia), tak, že toto sa nebude spravovať ustanoveniami Občianskeho súdneho poriadku (ďalej v texte len OSP). Z tohto dôvodu bol prijatý samostatný zákon - zákon č. 530/2003 Z.z. o obchodnom registri a o zmene a doplnení niektorých zákonov (ďalej v texte len zákon o obchodnom registri), ktorý, až na drobné výnimky, vylučuje subsidiárne použitie OSP. od 1.2.2004 je v dôsledku týchto zmien pôvodné konanie vo veciach obchodného registra podľa OSP zredukované len na tzv. „zosúlaďovacie“ konanie a na konanie o námietkach proti odmietnutiu vykonania zápisu. Základná právna úprava hmotno-právnych aspektov obchodného registra bola ponechaná v ustanovení § 27 Obchodného zákonníka, pričom je tu potrebné konštatovať, že ani táto nie je v oblasti princípu materiálnej publicity bezproblémová (pričom za najväčšiu zmenu v tejto oblasti je možné označiť legislatívne vypustenie princípu negatívnej materiálnej publicity). Cieľom môjho príspevku je analýza vybraných procesnoprávnych ustanovení, či už zákona o obchodnom registri alebo ustanovení Občianskeho súdneho poriadku týkajúcich sa obchodného registra, ako aj analýza ich použitia v rozhodovacom procese registrových súdov. Taktiež som chcela poukázať
JUDr. Monika Némethová, PhD., katedra obchodného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Bližšie pozri Dôvodová správa k zákonu č. 530/2003 Z. z. o obchodnom registri a o zmene a doplnení niektorých zákonov Bližšie pozri Csach, K.: Materiálnoprávne účinky chýbajúcich, správnych a nesprávnych zápisov v obchodnom registri (Materiálna publicita registra), In.: Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem – Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, UK Praha 2007, s. 32.
na niektoré praktické problémy a nedostatky, ktoré so sebou spomínaná právna úprava prináša, ako aj na jej posledné zmeny. 2. Registrácia Ako som už vyššie uviedla, zákon o obchodnom registri zaviedol nový pojem – „registrácia“ a definuje ju ako postup pri zápise údajov do obchodného registra, zápise zmeny zapísaných údajov a výmaze zapísaných údajov. V dôvodovej správe k zákonu sa v tejto súvislosti konštatuje, že tento postup nemá povahu občianskeho súdneho konania ale spadá pod inú činnosť súdu v zmysle siedmej časti OSP. Túto skutočnosť potvrdzuje aj samotné znenie OSP, kde sa v siedmej časti týkajúcej sa inej činnosti súdu v ustanovení § 352a konštatuje, že „súd vykonáva zápis údajov do obchodného registra, zmenu zapísaných údajov, výmaz zapísaných údajov a ukladá listiny do zbierky listín podľa osobitného zákona“. Napriek tomuto, podľa môjho názoru jednoznačnému zaradeniu registrácie, sa vyskytujú v odbornej literatúre aj opačné názory, podľa ktorých bez ohľadu na text dôvodovej správy a bez ohľadu na to, že zákon o obchodnom registri ju neoznačuje ako konanie, ale ako postup, je registrácia osobitným druhom občianskeho súdneho konania upraveného, pokiaľ ide o jeho prvú časť v osobitnom zákone. Právna úprava so sebou priniesla formalizáciu návrhov na zápis (zmenu zápisu, výmaz) do obchodného registra – tento návrh musí byť navrhovateľom podaný na tlačive ustanovenom osobitným predpisom, konkrétne vyhláškou MS SR č. 25/2004 Z.z., ktorá upravuje vzory tlačív na podávanie návrhov na zápis údajov do obchodného registra, návrhov na zápis zmeny zapísaných údajov a návrhov na výmaz zapísaných údajov, ako aj zoznam listín, ktoré je potrebné k týmto návrhom priložiť. Pokiaľ by návrh nebol podaný na predpísanom tlačive (a to aj v prípade, že by inak obsahoval všetky náležitosti vyžadované právnou úpravou), považuje sa podľa ustanovenia § 6 ods. 2 zákona o obchodnom registri za neúplný a registrový súd zápis nevykoná. Prechod na tlačivá vo svojich začiatkoch spôsoboval nemalé problémy, o čom svedčia aj štatistické údaje, v zmysle ktorých prvé dva mesiace po účinnosti zákona bol pomer medzi registrovanými a odmietnutými návrhmi 1:1. Tento stav sa samozrejme časom zlepšil výrazne v prospech návrhov registrovaných, právna úprava však mohla na podávanie návrhov na predpísanom tlačive prejsť aj postupne. Nóvom právnej úpravy je možnosť podať návrh na zápis (zmenu zápisu, výmaz) v elektronickej podobe, ktorá je zavedená od 1. 8. 2007. Túto možnosť zaviedla novela zákona o obchodnom registri č. 24/2007 Z. z, ku ktorej bola zároveň vydaná vykonávacia vyhláška 319/2007 Z. z. o postupe pri overovaní osobných údajov na účely elektronického konania vo veciach obchodného registra. Prijatie uvedeného právneho predpisu podľa dôvodovej správy predstavuje plnenie záväzkov Slovenskej republiky vyplývajúcich z jej členstva v Európskej únii a vychádza z požiadav
Dôvodová správa k zákonu č. 530/2003 Z. z. o obchodnom registri a o zmene a doplnení niektorých zákonov Ďurica, M.: Poznámky k novej právnej úprave obchodného registra (procesné súvislosti), In.: Právny obzor 4/2004, s. 309. Autor tu, okrem iného, vychádza z ustanovenia § 1 OSP v zmysle ktorého Občiansky súdny poriadok upravuje postup súdu a účastníkov konania v občianskom súdnom konaní, čím v podstate definuje občianske súdne konanie ako postup. Dubová, I.: Nová právna úprava obchodného registra, Právny obzor 4/2004, s. 303. Dôvodová správa k návrhu zákona č. 24/2007 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon o obchodnom registri
23
Debaty mladých právníků 2007 ky harmonizácie nášho právneho poriadku s právom Európskej únie. Cieľom tejto úpravy je transpozícia smernice Európskeho parlamentu a Rady č. 2003/58/ES z 15. júla 2003, ktorou sa mení a dopĺňa smernica Rady č. 68/151/ EHS z 9. marca 1968 a jej cieľom je zabezpečenie urýchlenia zápisu údajov o spoločnostiach do obchodného registra a jeho následného zverejnenia prostredníctvom využitia moderných informačných technológií. Významným prínosom novej právnej úpravy pre širokú verejnosť je aj poskytovanie právne záväzných výpisov z obchodného registra a listín zo zbierky listín na základe elektronickej žiadosti a to tak v papierovej, ako aj v elektronickej podobe. Z pohľadu zapísaných osôb je zásadnou zmenou najmä skutočnosť, že elektronickými prostriedkami je možné podať už samotný návrh na zápis do obchodného registra a rovnako je možné – čisto elektronickými prostriedkami – uložiť listinu do zbierky listín. Návrh na zápis sa podáva v elektronickej podobe tlačiva, ktorá sa zverejní na internetových stránkach ústredného portálu verejnej správy (informačný systém verejnej správy na poskytovanie služieb a informácií verejnosti povinnými osobami prostredníctvom spoločného prístupového miesta v sieti internet, ktoré zabezpečuje spoločné funkcie evidencie, autentifikácie, autorizácie a podpory používateľov, riadenia toku informácií, elektronickej podateľne a elektronických platieb poplatkov), a ktorá obsahuje náležitosti ustanovené osobitným predpisom, pričom tento návrh musí byť podpísaný zaručeným elektronickým podpisom navrhovateľa, inak registrový súd naň neprihliada. Ten, kto podpíše návrh na zápis elektronickým podpisom, bude povinný zabezpečiť overenie svojich osobných údajov na účely elektronického konania. Ak sa návrh na zápis podáva v listinnej podobe, všetky listiny podľa § 5 ods. 2 zákona o obchodnom registri musia mať listinnú podobu, inak bude návrh na zápis považovaný za neúplný. Ak sa však návrh na zápis podá elektronickými prostriedkami, tieto listiny je možné podať v listinnej podobe alebo elektronickej podobe elektronickými prostriedkami podľa § 3 ods. 3 zákona o obchodnom registri. Ak sa návrh na zápis podá elektronickými prostriedkami, tie listiny, ktoré s k nemu doložia v elektronickej podobe, musia byť podané spolu s návrhom na zápis, inak registrový súd naň nebude prihliadať. Registrový súd nebude na návrh na zápis prihliadať ani v tom prípade, ak k návrhu na zápis podanom elektronickými prostriedkami nebudú všetky listiny, ktoré sa dokladajú v listinnej podobe, doručené na registrový súd súčasne. Ak sa návrh na zápis podá elektronickými prostriedkami a všetky alebo niektoré listiny, ktoré sa k nemu dokladajú, sa podajú v listinnej podobe, musí byť v návrhu uvedené, ktoré listiny sa podávajú v listinnej podobe a ktoré v elektronickej podobe. Účinky doručenia návrhu na zápis v tomto prípade nastanú až vtedy, ak bola na registrový súd doručená listina alebo listiny, ktoré sa mali podať v listinnej podobe, a registrovému súdu prišla informácia o zaplatení súdneho poplatku. Lehota na doručenie listiny alebo listín, ktoré sa mali podať v listinnej podobe, a lehota na zaplatenie súdneho poplatku je 15 dní odo dňa podania návrhu na zápis elektronickými prostriedkami. Ak sa návrh na zápis a listiny, ktoré sa k nemu dokladajú, podá len elektronickými prostriedkami, účinky doručenia návrhu na zápis nastanú v deň, keď súdu príde informácia o zaplatení súdneho poplatku a neuplynie 15 dní odo dňa podania návrhu na zápis elektronickými prostriedkami. V súvislosti s problematikou návrhov na zápis do obchodného registra je potrebné upozorniť, že tu neplatí dispozičná zásada, inak uplatňovaná v občianskom súdnom konaní. V prípade, že by navrhovateľ chcel vziať návrh späť, zákon o obchodnom
24
registri mu to v § 5 ods. 4 neumožňuje, nakoľko späťvzatie návrhu sa nepripúšťa. „Ak by aj navrhovateľ chcel po podaní návrhu na zápis vziať tento späť, je takýto úkon podľa tohto zákona neprípustný a jeho účinky nenastanú. Dispozičná zásada, ktorá je inak pre účastníkov súdneho konania vyjadrená v § 96 OSP tak, že títo môžu vziať za konania svoj návrh späť, pre registračné konanie neplatí.“ (V tejto súvislosti je vhodné doplniť, že aj § 200b ods. 1 OSP nepripúšťa späťvzatie námietok proti odmietnutiu vykonania zápisu). 4. Námietky V zmysle § 8 ods. 4 zákona o obchodnom registri je proti odmietnutiu vykonania zápisu možné podať v lehote 15 dní námietky, ktoré možno považovať z akýsi druh opravného prostriedku. Problém, ktorý tu vzniká je skutočnosť, že zákon o obchodnom neupravuje obsahové a ani formálne náležitosti týchto námietok, a tieto nie sú upravené ani v OSP. Vzhľadom na vyššie spomínané zmeny právanej úpravy, ktoré zaviedli možnosť podať návrh na zápis (zmenu zápisu, alebo výmaz) do obchodného registra v elektronickej podobe, bol doplnený aj OSP o ustanovenie § 200ba obsahujúce osobitné ustanovenia pre elektronické podanie námietok proti odmietnutiu vykonania zápisu. Tieto námietky musia byť podané v elektronickej podobe tlačiva, ktorá sa pre elektronické podanie zverejní na internetovej stránke ústredného portálu verejnej správy, a podpísané zaručeným elektronickým podpisom navrhovateľa, inak na ne registrový súd neprihliada. Pokiaľ ide o námietky podávané v listinnej podobe osobne sa stotožňujem s názorom, že nie je povinnosťou (ale iba možnosťou) navrhovateľa podávať námietky vo forme nového vyplneného formulára v zmysle vyhlášky č. 25/2004 Z. z.. na odstránenie vád, ktoré viedli k odmietnutiu vykonania zápisu, preto postačí podanie námietok v písomnej forme bez toho, aby bol podaný nový formulár (za predpokladu, že dôvodom odmietnutia nebola napríklad skutočnosť, že nebol podaný správny formulár vyžadovaný vyhláškou č. 25/2004 Z. z.). Akékoľvek podanie navrhovateľa, z ktorého obsahu je zrejmá jeho vôľa doplniť chýbajúce údaje alebo opraviť nesprávne údaje alebo iným spôsobom odstrániť nedostatky, je preto potrebné považovať za námietky proti odmietnutiu vykonania zápisu.10 V praxi registrových súdov je však možné stretnúť sa s názorom, že aj v prípade, ak bol návrh na zápis odmietnutý z dôvodu, že v tlačive návrhu neboli uvedené správne údaje v porovnaní s údajmi vyplývajúcimi z predložených príloh, je potrebné, aby bol v námietkach predložený nový formulár, ktorý bude obsahovať správne a úplne vyplnené údaje, ktoré sa navrhujú do obchodného registra zapísať. Dôvodom je skutočnosť, že až v prípade, ak sú v návrhu na zápis všetky povinne zapisované údaje vyplnené správne, môže byť konštatované, že sa údaje uvedené v návrhu na zápis (návrh v zmysle vyhlášky č. 25/2004 Z.z.) zhodujú s údajmi vyplývajúcimi z predložených príloh, čo je jedna z podmienok, ktorá musí byť splnená, aby bol zápis navrhovaných údajov do obchodného registra vykonaný. 5. Vyhláška č. MS SR 150/2007 Z.z. - novela vyhlášky MS SR č. 25/2004 Z.z. v súvislosti s novelou Obchodného zákonníka
Dibdiaková, D.: Zákon o obchodnom registri s komentárom. Poradca, 7/2004 . Ďurica, M.: Poznámky k novej právnej úprave obchodného registra (procesné súvislosti), In.: Právny obzor 4/2004, s. 309. 10 Patakyová, M.: Obchodný zákonník. Komentár. 1.vydanie. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 76.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Novela Obchodného zákonníka (zákon č. 19/2007 Z. z. ) účinná od 1.2.2007 zaviedla pre podnikateľov povinnosť preukázať vlastnícke alebo užívacie právo k nehnuteľnosti, ktorej adresu má ako sídlo zapísanú v obchodnom registri. Táto novela sa premietla aj do praxe registrových súdov, a to novelizáciou vyhlášky MS SR č. 25/2004 Z.z., vykonanou vyhláškou MS SR č. 150/2007 Z.z. účinnou od 1.4.2007. Dvojmesačné právne vákuum /od účinnosti novely Obchodného zákonníka po účinnosť spomínanej novely vykonávacieho predpisu/ v praxi registrových súdov znamenalo, že aj keď Obchodný zákonník vyžadoval preukázanie vlastníckeho alebo užívacieho práva, resp. súhlas vlastníka nehnuteľnosti so zápisom nehnuteľnosti ako sídla do obchodného registra, registrové súdy nevyžadovali preukázanie tejto skutočnosti, nakoľko dva mesiace absentovali k tejto úprave príslušné ustanovenia vo vykonávacom predpise. Po účinnosti vyhlášky č. MS SR 150/2007 Z.z. však naďalej ostali v praxi registrových súdov niektoré otázky. Vlastnícke právo k nehnuteľnosti je možné preukázať celkom jednoducho, a to výpisom z katastra nehnuteľností. Pri preukazovaní užívacieho práva však môže vzniknúť problém v prípade, ak bola uzatvorená napríklad podnájomná zmluva medzi nájomcom a podnájomcom nehnuteľnosti. Pri predložení podnájomnej zmluvy je síce zrejmé, že tu existuje užívacie právo, avšak nie je zrejmé, či nájomca môže prenajať nehnuteľnosť do užívania ďalšej osobe. V tomto prípade by bolo vhodné preukázať aj právo nájomcu na prenechanie nehnuteľnosti do užívania ďalšej osobe, a to buď výslovným súhlasom vlastníka, prípadne predložením listiny (nájomnej zmluvy), ktorá užívanie nehnuteľnosti ďalšej osoby nevylučuje. Pri takomto skúmaní jednotlivých listín by však registrové konanie stratilo jeden zo svojich základných znakov – formálnosť. Problematická je aj formulácia novovloženého ods. 2 § 4 vyhlášky MS SR č. 25/2004 Z.z., ktorý znie „ K návrhu podľa § 2 sa prikladá listina, ktorou sa preukazuje vlastnícke právo alebo užívacie právo k nehnuteľnosti alebo jej časti, ktoré užívanie nehnuteľnosti alebo jej časti ako sídla alebo miesta podnikania nevylučuje, alebo súhlas vlastníka nehnuteľnosti alebo jej časti so zápisom nehnuteľnosti alebo jej časti ako sídla alebo miesta podnikania do obchodného registra podľa osobitného predpisu.“. Návrhom podľa § 2 vyhlášky sa pritom rozumie návrh na zápis údajov do obchodného registra, návrh na zápis zmeny zapísaných údajov a návrh na výmaz zapísaných údajov. Pri doslovnom výklade uvedeného odseku 2 § 4 vyhlášky MS SR č. 25/2004 Z.z., by sa listina preukazujúca užívacie alebo vlastnícke právo k nehnuteľnosti, resp. súhlas vlastníka so zápisom nehnuteľnosti ako sídla spoločnosti mala prikladať ku každému návrhu. To znamená, nielen k návrhu na zápis osoby do obchodného registra a k návrhu na zápis zmeny zapísaných údajov do obchodného registra v prípade zmeny sídla, ale aj k akémukoľvek návrhu na zápis zmeny zapísaných údajov a k návrhu na výmaz. Z krátkej praxe registrových súdov je však zrejmé, že predloženie listiny preukazujúcej vlastnícke prípadne užívacie právo k nehnuteľnosti zapísanej ako sídlo spoločnosti sa vyžaduje len v prípade zápisu osoby do obchodného registra a pri zmene zapísaných údajov do obchodného registra v prípade zmeny sídla.
Zoznam použitej literatúry: Bartošíková, M.: Rejstříkové peripetie aneb jak novela novelu stíhá, In.: Aktuálne otázky práva, Zborník vydaný pri príležitosti životného jubilea prof. Jozefa Suchožu, UPJŠ, Košice, 2006, s. 144 a nasl. Csach, K.: Materiálnoprávne účinky chýbajúcich, správnych a nesprávnych zápisov v obchodnom registri (Materiálna publicita registra), In.: Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem – Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, UK Praha 2007, s. 26 a nasl. Dibdiaková, D.: Zákon o obchodnom registri s komentárom. Poradca, 7/2004. Dubová, I.: Nová právna úprava obchodného registra, Právny obzor 4/2004, s. 295 a nasl. Ďurica, M.: Poznámky k novej právnej úprave obchodného registra (procesné súvislosti), In.: Právny obzor 4/2004, s. 307 a nasl. Patakyová M, a kol.: Obchodný zákonník, komentár, 1. vydanie, C. H. Beck, Praha, 2006. Résumé The topic of this article is the field of commercial register proceedings. Act Nr. 530/2003 Coll. on Commercial Register effective as from 1. 2. 2004 brought about signigficant changes concernig procedural aspect of commercial register in the Slovak republic. In her paper the author brings the attention to the some insufficiencies and technical mistakes contained in this new regulation.
25
Debaty mladých právníků 2007 NĚKOLIK POZNÁMEK K VÝKONU ROZHODNUTÍ VYKLIZENÍM Radek Spurný Vyklizení je jedním ze způsobů výkonu rozhodnutí pro nepeněžitá plnění. Právní úprava tohoto institutu je obsažena v ustanovení § 340 – 344 občanského soudního řádu v platném znění (dále též OSŘ). K této zvláštní úpravě je třeba pochopitelně přiřadit ještě obecná ustanovení o výkonu rozhodnutí. Občanský soudní řád zná dva typy vyklizení, a to vyklizení bez bytové náhrady a vyklizení s bytovou náhradou. Kritérium toho, jaký z těchto typů se v konkrétním případě použije, leží v samotném exekučním titulu, tedy v rozhodnutí nalézacího soudu, které povinnému ukládá povinnost k vyklizení. O tom, jestli bude vyklizení povinného vázáno na zajištění bytové náhrady, se rozhoduje v řízení nalézacím, nikoli vykonávacím. Soud výkonu rozhodnutí není oprávněn posuzovat otázku, zda a jaký druh bytové náhrady má být pro povinného zajištěn. Soud výkonu rozhodnutí nemůže brát na zřetel ani to, že ve věci došlo od vydání vykonávaného rozhodnutí ke změně poměrů, která měla vliv na přiznání bytové náhrady. Změna poměrů může spočívat např. v tom, že povinný sám získal odpovídající byt, byloli vyklizení vázáno na zajištění bytové náhrady, popř. v tom, že začal vychovávat dítě, bylo-li vyklizení vázáno pouze na zajištění přístřeší. Ačkoli jsou obdobné námitky v exekučním řízení zhusta vznášeny, soud se jimi nemůže zabývat, neboť je vázán exekučním titulem. Řešení této situace spočívá v podání určovací žaloby, kterou by se žalobce domáhal např. určení, že povinnost k vyklizení bytu je či není vázána na zajištění náhradního bytu. Tento závěr byl opakovaně potvrzen i soudní judikaturou. Pokud by však povinný, kterému náleží bytová náhrada, svou povinnost k vyklizení splnil i bez zajištění bytové náhrady, nebylo by třeba zmíněnou určovací žalobu podávat. “Jestliže se totiž ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Výkon rozhodnutí zde tedy nepřichází v úvahu a byl-li již nařízen, musí být zastaven“. Vrátíme-li se k tomu, kdy bude prováděno vyklizení bez bytové náhrady a kdy s bytovou náhradou, můžeme uzavřít, že vyklizení s bytovou náhradou připadá v úvahu vždy, obsahuje-li exekuční titul výrok o tom, že povinný je k vyklizení povinen po zajištění bytové náhrady. Z tohoto pohledu nepostačí, aby byla zmíněná skutečnost obsažena v odůvodnění, musí být vždy ve výroku rozhodnutí. Naproti tomu, pokud exekuční titul žádný takový výrok neobsahuje, provede se vyklizení bez bytové náhrady. To znamená, že výrok vykonávaného soudního rozhodnutí nemusí výslovně obsahovat, že povinnost k vyklizení není vázána na bytovou náhradu. Vyklizení je způsob výkonu rozhodnutí, kterým bylo povinnému uloženo, aby vyklidil nemovitost nebo stavbu, která má charakter movité věci, nebo jejich část (byt, místnost). Podstata vyklizení, a to u obou jeho typů, spočívá v a) vykázání povinného a všech, kdo se v objektu zdržují na základě jeho práva,
26
JUDr. Radek Spurný, doktorand, Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni. Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 1827/99 ze dne 27. 10. 1999, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 45/2000 Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 690.
b) c)
odstranění věcí patřících povinnému a dalším osobám, předání, resp. zpřístupnění vyklizeného objektu oprávněnému. “Vedlejším produktem této konstrukce je pak potřeba, jak posléze naložit s věcmi, jež byly z vyklizovaného prostoru odstraněny“. Vyklizení bez zajištění bytové náhrady v praxi nepřináší problémy. Nařízení výkonu rozhodnutí zde není vázáno na žádné specifické podmínky. pro úspěch tohoto výkonu rozhodnutí je klíčové, aby povinný nebo některý z příslušníků jeho domácnosti byl ochoten převzít vyklizené věci nebo aby se našel vhodný schovatel. Podle ustanovení § 341 odst. 1 OSŘ se výkon rozhodnutí provede tak, že soud učiní opatření, aby z vyklizovaného objektu byly odstraněny věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnosti, jakož i věci, které sice patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu, a aby byli vykázáni povinný a všichni, kdo se tam zdržují na základě práva povinného. O provedení výkonu vyrozumí soud povinného nejméně pět dní předem. Stejně tak se vyrozumí oprávněný a příslušný orgán obce. Exekučně neobvyklá povinnost soudu vyrozumět povinného o provedení výkonu je vysvětlena povahou výkonu. Povinný totiž nemá možnost zmařit účel výkonu rozhodnutí ani tím, že by předmět výkonu ukryl (jedná se vesměs o věci nemovité), ani tím, že by jeho provedení bránil (zákon má prostředky na překonání případného odporu povinného). Osudem vykázaných osob se zákon nijak nezabývá. Pokud jde o odstraněné věci, ty se mají dle ustanovení § 341 odst. 2 OSŘ v prvé řadě předat povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti. Povinného ani další osoby však není možno k převzetí věcí nijak donucovat. V praxi není neobvyklé, že k převzetí věcí nedojde, a to čistě z obstrukčních důvodů. na tuto eventualitu pamatuje ustanovení § 341 odst. 3 OSŘ, které stanoví, že není-li přítomen vyklizení nikdo, kdo by mohl věci převzít, nebo je-li převzetí věcí odmítnuto, sepíší se věci a dají se na náklady povinného do úschovy obci nebo jinému vhodnému schovateli. Teprve není-li možné dát věci do úschovy, nelze výkon rozhodnutí provést. Tato případná nemožnost uložení zakládá důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. Zákon detailně nevymezuje, kdo může být schovatelem. Vzhledem k výslovnému znění zákona jím mohou být typicky obce. Ty však mnohdy nemají pro úschovy dostatečné kapacity. Proto zákon připouští i schovatele jiného. “Zřejmě by jím mohla být jak fyzická, tak i právnická osoba, která bude ochotna věci do úschovy převzít a nebudou výhrady k její způsobilosti tuto činnost zajišťovat“. Ačkoli oprávněný není povinen schovatele zajistit ani označit, je nepochybně v jeho zájmu, aby schovatel zajištěn byl. Proto lze oprávněným doporučit odpovídající procesní aktivitu. V této souvislosti může vzniknout otázka, zda by mohl být schovatelem i oprávněný. domnívám se, že ani pro toto řešení neexistuje zákonná překážka. Když si povinný nebo jiná oprávněná osoba odstraněné věci převezme, řízení o výkon rozhodnutí je tím ukončeno, a to aniž by o tom bylo vydáno zvláštní rozhodnutí. Jestliže jsou věci dány do úschovy, má povinný možnost si je do šesti měsíců
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 672. Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 541.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo od uložení vyzvednout. Když se tak stane, výkon rozhodnutí končí. Pokud nikoli, budou věci na návrh schovatele prodány podle ustanovení o prodeji movitých věcí. Výtěžek prodeje po odečtení nákladů úschovy a prodeje se vyplatí povinnému, čímž je výkon rozhodnutí ukončen. Věci, které se nepodaří prodat, nabídne soud schovateli na úhradu nákladů úschovy za dvě třetiny odhadní ceny. Pokud dojde k odmítnutí převzetí ze strany schovatele, připadají věci státu. Jestliže povinný odmítne zbytek výtěžku převzít nebo jeho pobyt není znám, postupuje soud přiměřeně podle ustanovení § 185g OSŘ, tedy podle ustanovení, které upravuje tzv. staré úschovy. Soud tudíž rozhodne, že zbytek výtěžku připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do tří roků ode dne vyhlášení předmětného usnesení. Jestliže bylo uvedeno, že výkon rozhodnutí vyklizením bez zajištění bytové náhrady nepřináší v praxi problémy a jeho nařízení není vázáno na žádné specifické podmínky, pak u vyklizení se zajištěním bytové náhrady je pravdou opak. Právní úprava je obsažena v pouhých dvou paragrafech, přesto ji lze považovat (při respektování širokého výkladu provedeného judikaturou) za dostačující. Ustanovení § 343 odst. 1 OSŘ stanoví, že ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Povinnou součástí návrhu na výkon rozhodnutí s bytovou náhradou je určení bytové náhrady. pro oprávněného je nepochybně komplikované, aby disponoval stejnou bytovou náhradou v okamžiku podání návrhu i v okamžiku, kdy bude o návrhu rozhodováno. Není přitom třeba připomínat, že to, kdy okamžik rozhodování nastane, není účastníkům předem známo. V zájmu oprávněného tedy je, aby mohl operativně bytovou náhradu měnit. “Ačkoli je použití ustanovení o změně návrhu ve vykonávacím řízení zásadně vyloučeno, specifika daného výkonu a praktické ohledy vedou k tomu, aby existovala možnost takový návrh přesto (resp. výjimkou ze zásady) uplatnit“. Soudní praxe tedy vychází z toho, že oprávněný může až do rozhodnutí soudu určení bytové náhrady měnit. Připuštěním této výjimky se předešlo mnoha komplikovaným situacím. Nutno dodat, že z procesního hlediska uplatňuje oprávněný změnu určení bytové náhrady změnou návrhu, o které musí soud rozhodnout. V duchu shora popsané výjimky by soud měl změny návrhu vesměs připouštět. V této souvislosti by mohla vyvstat i otázka, zda může oprávněný ve svém návrhu označit alternativně několik bytových náhrad s tím, že pokud soud nebude považovat za dostačující bytovou náhradu základní, může se dále zabývat bytovou náhradou alternativní. Jsem toho názoru, že položená otázka může být zodpovězena kladně, neboť pro alternativní návrh nevidím žádné zákonné překážky. Podstatnou náležitostí návrhu na výkon rozhodnutí s bytovou náhradou naopak není listina vydaná státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářský zápis, které by prokazovaly, že
bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí (dále jen kvalifikovaná listina). Přesto se však lze v soudní praxi setkat s případy, že soudy považují návrh nedoložený kvalifikovanou listinou za neúplný a po oprávněných žádají doplnění listiny. Tento postup nelze považovat za správný. Nedoložení kvalifikované listiny nemůže být v žádném případě důvodem pro odmítnutí návrhu pro jeho neúplnost. O kvalifikované listině se zmiňuje ustanovení § 343 odst. 3 OSŘ, které normuje, že nebude-li prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě že pro povinného bylo zajištěno přístřeší, listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem, nařídí soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Význam kvalifikované listiny spočívá v tom, že je-li tato listina doložena, může soud podanému návrhu vyhovět bez nařízení jednání. To odpovídá obvyklému průběhu vykonávacího řízení, které je zásadně koncipováno jako řízení bez jednání s tím, že výjimečné nařízení jednání je na místě pouze stanoví-li tak zákon či považuje-li to za nutné předseda senátu. Naproti tomu pokud kvalifikovaná listina doložena není, je soud povinen nařídit před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Při jednání poté proběhne dokazování o tom, zda je bytová náhrada pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí. “Typickými důkazními prostředky jsou výslechy svědků a listiny dokládající především způsob zajištění bytové náhrady, zprávy a vyjádření státních orgánů a orgánů obcí jakož i fyzických a právnických osob, potvrzení nebo odborná vyjádření, případně i znalecké posudky, o stavební stavu bytu nebo nemovitosti, v níž se nachází, jakož i ohledání bytu nebo nemovitosti“. Při tomto dokazování se do značné míry uplatní zásada vyhledávací, neboť soud je v souladu s ustanovením § 343 odst. 3 OSŘ povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Odpovědnost za výsledek dokazování však pochopitelně nese oprávněný, což výslovně vyplývá i z ustanovení § 343 odst. 2 OSŘ, podle kterého je povinen prokázat zajištění bytové náhrady. Zákon sice trvá na tom, aby oprávněný prokázal zajištění bytové náhrady, nestanoví však, jakým způsobem se tak může stát. V žádném případě nestačí pouhé tvrzení oprávněného o tom, že bytovou náhradu zajistil, ani jeho případné písemné prohlášení v tomto smyslu. Soudní praxe považuje za dostatečný důkaz o zajištění bytové náhrady např. prohlášení třetí osoby, že je připravena uzavřít s povinným nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu, popř. doložení uzavřené nájemní smlouvy ve prospěch povinného. Jestliže budou splněny obecné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí a pokud bude prokázáno, že povinnému je zajištěna odpovídající bytová náhrada, soud usnesením výkon rozhodnutí nařídí. Posléze po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud výkon provede, a to obdobným způsobem jako v případě vyklizení bez bytové náhrady. Jediný rozdíl spočívá v tom, že odstraněné věci se přestěhují do určené bytové náhrady, a proto není třeba hledat schovatele. Ve vztahu k povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti má vykonavatel provádějící vyklizení povinnost předat bytovou náhradu, a to po provedení přestěhování. Přístřeší lze považovat za bytovou náhradu svého druhu, a proto Odmítnou-li tyto osoby bytovou náhradu převzít, uloží se klíče bude pro zjednodušení nadále v textu podřazeno pod termín bytová
náhrada. Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 678.
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání. Praha: Linde Praha, a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 691.
27
Debaty mladých právníků 2007 u soudu nebo orgánu obce a povinný se o tom vyrozumí. Nezačne-li povinný bytovou náhradu bez vážného důvodu do šesti měsíců od uložení užívat, jeho práva k bytové náhradě uplynutím této lhůty zanikají.
STAV A PERSPEKTÍVY SLOVENSKÉHO A EURÓPSKEHO EXEKUČNÉHO PRÁVA (VÝCHODISKOVÉ TÉZY)
Seznam použité literatury
Marek Števček
Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha, 1997. Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004. Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001.
Hneď v úvode tohto krátkeho zamyslenia sa bude nevyhnutná podstatná terminologická poznámka. Slovenské exekučné právo je v súčasnosti integrálnou súčasťou systému tzv. európskeho práva v tom zmysle, že extenzívny výklad pojmu „európske exekučné právo“ v sebe zahŕňa všetky subsystémy exekučného práva jednotlivých členských štátov Európskej únie. V tomto najširšom význame tak prakticky oddeľovanie európskeho a „národného“ či vnútroštátneho stratilo praktický význam a zmysel. Nepochabne však cítime, že medzi týmito pojmami jestvuje rozdiel – minimálne v šírke denotátu jednotlivých pojmov. Európske exekučné právo je pojem v istom zmysle širší ako slovenské exekučné právo, ale naozaj len v jednom obmedzenom význame, ktorý sme práve načrtli. Situácia je zložitejšia v tom, či je vôbec pojem „európske exekučné právo“ legitimizovaný v právnej vede. Exekučné právo, presnejšie civilné exekučné právo, je integrálnou súčasťou civilného procesného práva, a teda vyvstáva otázka, do akej miery možno hovoriť o samostatnom európskom civilnom procese, a tým aj o samostatnosti európskeho civilného exekučného práva. domnievame sa však, že pojem európskeho civilného procesu je vo vede civilného procesu podrobený predsa len širšej analýze, a viac či menej je pomerne legitímny a opodstatnený. Naproti tomu však zastávame názor, že o samostatnosti európskeho exekučného práva doteraz hovoriť nemožno. Stručné zdôvodnenie tohto názoru vyplýva prakticky (nie po nejakej hlbšej teoretickej analýze, na ktorú na tomto fóre nemáme priestor) z ustanovení primárneho práva ES/EU a z utilitaristickej potreby vnútroštátnej právnej praxe vysporiadať sa s istým okruhom otázok, ktoré európska doktrína považuje za pomerne vžité súhrnné pomenovanie týchto otázok ako „súdna spolupráca v civilných veciach“. Tento pojem zaviedla tzv. Maastrichtská zmluva (Zmluva o založení Európskej únie), a vyprecizovaný bol do konkrétnych dôsledkov Amsterdamskou zmluvou, kde sa táto pôvodne kompetencia členských štátov stáva kompetenciou Spoločenstva. Podľa článku 65 Zmluvy ES možno ciele súdnej spolupráce medzi členskými štátmi (tzv. druhý pilier EU) rozdeliť do troch oblastí: 1. Zlepšenie a zjednodušenie procesných inštitútov, resp. partikulárnych právnych úprav členských štátov v konkrétnych otázkach civilného procesu. za najdôležitejšie nástroje efektivity európskeho civilného procesu sa považuje: – systém doručovania súdnych písomností,
Právní předpisy Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění Summary
The Czech Code of civil procedure distinguishes two different kindsof dismantlement. These are the dismantlement with substitute housing andthe dismantlement without substitute housing. The question whether the dismantlement will be subject to provision of a substitute housing is being solved in the injunctive proceedings and not in the distrainment proceeding. The dismantlement is a method of distrainment, in which an obligation is imposed on the defendant to dismantle the immovable property or construction of movable property, or a specific part of such a property (a specific flat or room). The dismantlement without substitute housing is quite trouble free and usually we do not experience any problems. This type of dismantlement is not limited by specific requirements of law. The key point determining the success of such a dismantlement is whether the plaintiff convinces the defendant or someone from his/her household to receive the movable equipment and objects being dismantled from the property or whether the plaintiff finds another person willing to deposit this equipment. The dismantlement with substitute housing is however producing some practical problems, which have to be solved by case-law. A compulsory requirement for a dismantlement with substitute housing is identification of a specific substitute housing. The case-law provides on this point that the plaintiff is entitled to change the chosen substitute housing until the final decision is delivered, though. There is no legal requirement for a certificated deed within the meaning of § 343/3 of Code of civil procedure to be produced by the plaintiff in the proceedings. Therefore, the action cannot be refused based on non-production of this deed. However, where such a certificated deed is produced in the proceeding, the court is au- JUDr. Marek Števček, PhD, katedra občianskeho práva, Právnická thorized to decide the case without an oral hearing. In a proceeding fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. where no certificated deed was produced, the court has to order an Exekučné právo je široká oblasť spoločenských vzťahov, a preto je –podľa nášho názoru nie celkom správne- vžitý pojem civilné exeoral hearing in the matter before a final decision is delivered. kúcie v tých prípadoch, kedy je potrebné vyjadriť prvok „civilnosti“ The Code of civil procedure imposes a clear obligation on the daného vzťahu v tom zmysle, že v civilnoexekučnom vzťahu vystuplaintiff to demonstrate that a substitute housing is secured for the pujú subjekty viac-menej v rovnoprávnom postavení ako opozitum defendant. The case-law interprets this obligation in a manner that pojmu daňovej, správnej či inej „verejnej“ exekúcie. Nesprávnosť it is sufficient when an accordant declaration is issued by a third takejto diferenciácie spočíva podľa nášho názoru v tom, že samotperson that this person is prepared to conclude an tenancy agreený civilný proces, civilné procesné právo zahŕňajúce aj exekučné ment for the substitute housing with the defendant. Where a tenankonanie, skôr odvetvím verejného práva. Konieckoncov, samotné členenie práva na verejné a súkromné bolo podrobené značnej kriticy agreement was already concluded in favour of defendant before ke, resp. je neustále predmetom odborných diskusií. Porovnaj napr. the oral hearing, this agreement also clearly is sufficient evidence of : Verejné a súkromné právo, Zborník z medzinárodnej vedeckej provision of substitute housing. konferencie, VO PF UK, 2006.
28
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo – kooperácia v oblasti súdneho dokazovania, – uznanie a výkon súdnych (a za istých okolností aj mimosúdnych, napr. rozhodcovských a arbitrážnych) rozhodnutí. Práve uznávanie a výkon súdnych rozhodnutí je podľa nášho názoru najpálčivejším problémom právnej praxe, zavádza sa dokonca pojem „voľný pohyb súdnych rozhodnutí“. 2. Kompatibilita procesných pravidiel v oblasti právomoci. 3. Kompatibilita celkových procesných pravidiel v členských štátoch prostredníctvom právnych aktov sekundárneho práva. Ide vlastne o víziu či koncepciu permanentného zlepšovania procesných pravidiel v tom zmysle, aby sa čo najviac odstránili prekážky spočívajúce v rozdielnosti právnych úprav jednotlivých členských štátoch ES/EU. Takto definovaný, hoci opisným spôsobom a nie celkom v zmysle stredoeurópskej právnej tradície, pojem európskeho civilného procesu, lepšie povedané európskeho procesného práva, sa dá akceptovať. Najmä preto, že aj pojem európskeho civilného procesu je determinovaný existenciou samostatnej súdnej sústavy komunitárneho práva v užšom zmysle, teda nie súdna sústava ako množina či sumár všetkých vnútroštátnych národných súdnych sústav, ale existenciou samostatnej, nezávislej a vistom zmysle nadradenej súdnej sústavy SES/EU, a tou je Súdny dvor ES. Súdny dvor ES/EU je, nielen zo samotného názvu, nepochybne súdom, teda orgánom justičného charakteru s právomocou jasne vyčlenenou nielen ad hoc, ale konštantne v príslušných právnych aktoch komunitárneho práva. Všeobecne možno konštatovať, že hlavnou právomocou tohto orgánu je podávať záväzný výklad komunitárneho práva, pričom tento výklad sú súdy členských štátov v zásade povinné rešpektovať. Tento výklad spravidla podávajú v rámci konkrétneho konania, najčastejšie konania o prejudiciálnej, predbežnej otázke nastolenej vnútroštátnym súdom v konkrétnom spore, v konkrétnom súdnom (spravidla civilnom) konaní. Otázka teda znie, aký charakter má konanie pred Súdnym dvorom ES. Veda slovenského civilného procesu k tejto otázke doposiaľ nezaujala žiadne stanovisko, &ba dokonca sa k tejto otázke vôbec nevyjadrila. Zastávame názor, že konanie pred Súdnym dvorom ES/EU má charakter civilného procesu, a nie akéhosi nedefinovateľného a pojmovo efemérneho konania „sui generis“. Konanie pred Súdnym dvorom ES je konaním súdnym, ktoré v zásade plní tri základné funkcie: 1. Funkcia ústavného súdu, teda strážcu zákonnosti, v tomto prípade dohľad nad dodržiavaním komunitárneho práva, jeho výklad a aplikácia (v spolupráci s vnútroštátnymi súdmi), 2. Funkcia správneho súdu, teda preskúmavanie platnosti komunitárnych právnych aktov, 3. Funkcia klasického civilného súdu, napríklad v prípade zamestnaneckých žalôb či konaní o náhradu škody spôsobených orgánmi Spoločenstva. V prípadoch, kedy Súdny dvor vykonáva funkciu civilného súdu Spoločenstva, bude možné bez akýchkoľvek výkladových problémov hovoriť o tom, že rozhodovanie o civilnoprávnych nárokoch bude prebiehať v civilnom súdnom procese, nakoľko všetky pojmové znaky civilného procesu sú dané: existujú procesné subjekty vstupujúce do procesnoprávnych vzťahov vlastnými procesnými úkonmi so zameraním na ochranu svojho súkromnoprávneho nároku. konanie pre Súdnym dvorom ES je teda súhrnom právnych vzťahov zakotvených v Procesnom poriadku a Štatúte Súdneho dvora, pričom pojmovo možno vnímať citeľnú blízkosť klasickým vnútroštátnym procesným poriadkom. Súdny dvor vydáva rozhodnutia, ktoré sa doručujú,
sú preskúmateľné, dokonca nútene vykonateľné prostriedkami vnútroštátneho práva. Pochopiteľne, isté odlišnosti toto konanie nepochybne vykazovať bude. Naproti tomu komunitárne, či európske právo nemá samostatný systém výkonu svojich vlastných rozhodnutí, vlastný exekučný systém. Exekúcia rozhodnutí ESD je ponechané plne v kompetencii vnútroštátnych, národných civilných exekučných sústav. Rovnako to je v prípadoch výkonu (a predchádzajúceho uznania) cudzieho súdneho rozhodnutia, či inak judikovaného nároku, prípadne iného nároku, ktorého podkladom je exekučný titul v akejkoľvek, aj nejustičnej forme. Vykonáva sa prostriedkami vnútroštátneho exekučného práva, komunitárne právo najčastejšie prostredníctvom sekundárnych právnych aktov vytvára len istý priestor, styčné body, rámcové pravidlá pre určité typy vzťahov, ktoré môžeme definovať ako vzťahy civilnoexekučné (s výhradou uvedenou v poznámke pod čiarou č. 1). Z uvedeného vyplýva, že samostatný systém európskeho exekučného práva definovaný nie je a reálne v praxi ani neexistuje. Či a v akej forme vznikne, je otázkou perspektívy a vývoja viac alebo menej politického, nie nevyhnutne právneho charakteru. Podľa nášho názoru budú silnieť tlaky na integráciu exekučného systému jednotlivých členských štátov, ale snaha o úplné jeho unifikovanie je bezpochyby iluzórna. Je to definované jednak difúznosťou právnych úprav v oblasti exekučného práva, jednak historickoprávnymi determinantami a v neposlednom rade aj prirodzenou snahou členských štátov o určitú mieru autonómnosti v právnej úprave prostriedkov štátnomocenského donútenia, akými nepochybne prostriedky exekučného práva sú. Perspektíva európskeho exekučného práva tak zostáva na dlhší čas len v pozícii potenciálneho ovplyvňovania prostriedkami sekundárneho práva vnútroštátnych právnych poriadkov. Momentálne najsilnejším takýmto prostriedkom je v rámci „programu voľného pohybu súdnych rozhodnutí“ práve problematika uznávania výkonu cudzích rozhodnutí na území členského štátu, rámcovo upravená nariadením Rady č. 44/2001 a je tak jedným z krokov, ktoré vedú k jednotnému výkonu cudzích súdnych rozhodnutí. Proces uznávania a vykonateľnosti cudzích rozhodnutí na území iného členského štátu možno rozlišovať na tri fázy, ktoré spolu úzko súvisia, ale nie sú podmienené jedna na druhej. Zachovávajú si tak do určitej miery svoju autonómiu (vykonateľnosť môže byť prehlásená aj bez posudzovania podmienok oznania, rozhodnutie nemusí byť vykonané, aj keď bola vykonateľnosť rozhodnutia prehlásená). Ide o nasledujúce fázy: a) uznanie rozhodnutia b) prehlásenie o vykonateľnosti rozhodnutia (exequatur) c) výkon rozhodnutia Zatiaľ čo prvé dva inštitúty sú upravené nariadením Rady č. 44/2001, výkon rozhodnutia, ako aj opravné prostriedky sa riadia právom štátu výkonu. Aplikované národné predpisy však nesmú odporovať zmyslu nariadenia, čo sa týka prípustnosti výkonu rozhodnutia. Uznanie cudzích rozhodnutí je upravené v prvom oddiele III. kapitoly nariadenia v čl. 33 a nasl. Podľa tejto úpravy je možné uznať rozhodnutie buď automaticky (čl. 33 ods. 1 nariadenia) alebo v niektorom z troch konaní o uznaní podľa čl. 33 ods. 2 a 3. Rozhodnutia vydané v niektorom členskom štáte sú v ostatných členských štátoch uznávané v zásade neformálne bez tohto, aby bolo vyžadované zvláštne konanie. Pokiaľ teda rozhodnutie zodpovedá podmienkam stanovených v čl. 32 nariadenia, spadá
Rozhodnutie C-39/02 Maersk Olie A/S v. Firma M. de Haan en W. de Boer zo dňa 14. 10. 2004.
29
Debaty mladých právníků 2007 do vecného rozsahu čl. 1 nariadenia a nie je daný dôvod pre odopretie uznania, bude takéto rozhodnutie bez ďalšieho uznané, a to aj v prípade, že doposiaľ nenadobudlo právoplatnosť. Súd je však povinný odoprieť uznanie cudzieho rozhodnutia, pokiaľ sú odopieracie dôvody namietnuté alebo objektívne dané. Odmietnutie má potom formu buď samostatného výroku alebo vydania “nadväzujúceho“ rozhodnutia, ktoré by s uznaním bolo nezlučiteľné. Návrh na uznanie cudzieho rozhodnutia sa podľa čl. 39 nariadenia podáva súdu alebo príslušnému orgánu uvedenému v zozname v prílohe II. Miestna príslušnosť sa určuje podľa bydliska (sídla) strany, voči ktorej je výkon navrhovaný, alebo podľa miesta výkonu. V prípade vyššie spomínaného “automatického” uznania rozhodnutí však hrozí nebezpečenstvo uznania protikladných rozhodnutí, keďže každý súd, musí o uznaní cudzieho rozhodnutia rozhodnúť samostatne a nie je viazaný incidenčným uznaním ostatných súdov. Uznanie naviac nie je stanovené vo výroku rozhodnutia súdu, ale iba v jeho odôvodnení. Z tohto dôvodu sa proti nemu nie je možné odvolať a nevzniká prekážka rozhodnutej veci (rei iudicatae). Strany preto môžu mať záujem na záväznom určení uznania cudzieho rozhodnutia. To slúži okrem iného zásade procesnej ekonómie, pretože súdy, ktoré sa neskôr touto vecou zaoberajú, nemusia o uznaní ako o predbežnej otázke rozhodovať. Z tohto dôvodu je v čl. 33 ods. 2 nariadenia stanovené, že „any interested party who raises the recognition of a judgement as the principal issue in a dispute may, in accordance with the procedures provided for in Sections 2 and 3 of this Chapter, apply for a decision that the judgement be recognised.“ Konanie sa začína podaním návrhu na osobitné konanie na súde štátu, v ktorom má byť rozhodnutie uznané. V prípade, že je uznanie rozhodnutia samostatnou vecou (nejde o predbežnú otázku), postupuje sa podľa čl. 38 a nasl. nariadenia. Pokiaľ je uznanie alebo neuznanie cudzieho rozhodnutia potrebné k rozhodnutiu v inej veci, je potrebné podmienky uznania skúmať v predbežnom konaní. V takomto prípade je daná právomoc súdu, ktorý rozhoduje vo veci samej. Čo môže byť ktorýkoľvek súd členského štátu (čl. 33 ods. 3 nariadenia). Za osobitné uznávacie konanie možno považovať aj unznávacie konanie v rámci konania o opravnom prostriedku proti rozhodnutiu o prehlásení vykonateľnosti (čl 33 ods. 2). V konaní o opravnom prostriedku proti prehláseniu vykonateľnosti je však možné vzniesť námietku existencie dôvodov pre neuznanie rozhodnutia výlučne v prípade, že je vedené samostatné konanie o uznaní. Čo sa týka „uznania“ rozhodnutia, ako aj stanovenia „účinkov“ rozhodnutia, legálna definícia týchto pojmov v nariadení chýba. Európsky súdny dvor sa touto problematikou zaoberal vo svojom rozhodnutí Hoffmann v. Krieg. Podľa spomínaného rozhodnutia musí byť uznaným cudzím rozhodnutiam v dožiadanom štáte priznané také účinky, ako v štáte, v ktorom bolo rozhodnutie vydané (tzv. teória rozšírenia účinkov). Jedinou hranicou je verejný poriadok uznávajúceho štátu. Je však zároveň potrebné brať do úvahy, že pri výkonu rozhodnutia je rozhodujúce právo štátu, v ktorom sa rozhodnutie vykonáva, a to bude aplikované namiesto práva štátu, kde bolo rozhodnutie vydané. To znamená, že cudzie rozhodnutie, ktoré bolo prehlásené za vykonateľné a ktoré zostáva vykonateľné v štáte pôvodu, nemusí byť ďalej vykonané v štáte uznania, pokiaľ podľa práva druhého štátu nie je výkon možný z dôvodov, ktoré nespadajú do aplikačného rozsahu nariadenia.
Podrobnejší rozbor uznávania a výkonu cudzích súdnych rozhodnutí však nie je predmetom tohto príspevku. Ako sme už naznačili, exekúcia „európskych“ rozhodnutí je takmer výlučne vecou vnútroštátneho práva. Ako je teda na tom slovenské exekučné právo v súčasnosti? Pojem exekučné právo z etymologického hľadiska zahŕňa výkon rozhodnutia. Exekúcia a výkon rozhodnutia sú preto de facto synonymá. Túto samozrejmosť zdôrazňujeme z toho dôvodu, že slovenské exekučné právo nepredstavuje len vzťahy vzniknuté pri uplatňovaní Exekučného poriadku, teda osobitného zákona č. 233/1995 Z. z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (ďalej len Exekučný poriadok v príslušnom gramatickom tvare). Slovenské exekučné právo predstavuje komplexný vzťah právnych predpisov. Nepochybne však, ak chceme mapovať stav exekučného práva a jeho perspektívy do budúcnosti, musíme vychádzať práve zo spomínaného osobitného predpisu, Exekučného poriadku. Ním sa datuje vznik dvojkoľajnosti civilných exekúcii, teda paralelná existencia systémov výkonu rozhodnutia podľa Občianskeho súdneho poriadku ako všeobecného predpisu a exekúcie podľa predpisu osobitného. Je potešiteľné, že práve uvedenou dvojkoľajnosťou exekučných systémov sa inšpirovala aj česká právna úprava, ktorá k nej pristúpila prijatím Exekučného poriadku v roku 2001. Slovenské exekučné právo po niekoľkých rokoch existencie oboch systémov prikročilo k ďalšiemu kroku, nutné je povedať, bez predchádzajúcej širšej odbornej, a vzhľadom na závažnosť problému aj žiaducej celospoločenskej diskusie. Týmto krokom bola negácia jedného systému a ponechanie takmer výlučne systém exekúcii na osobitnom predpise. V Občianskom súdnom poriadku, konkrétne v jeho šiestej časti, tak prakticky zostali upravené len parciálne otázky tzv. personálnej exekúcie a vymáhanie trov súdneho konania, presnejšie povedané nezaplatených súdnych poplatkov Justičnou pokladnicou. Celé bremeno civilných exekúcii bolo prenesené na systém súdnych exekútorov. To v odbornej verejnosti bolo prijímané so značnou nevôľou vzhľadom na absenciu právnického vzdelania u veľkej časti exekútorov, čo zákonodarca vyriešil vznesením osobitnej požiadavky na doplnenie si magisterského stupňa vysokoškolského vzdelania právnického smeru pre všetkých súdnych exekútorov, čo zase zanechalo „pachuť“ v ústach vysokoškolských pedagógov, ale to je už téma na úplne inú diskusiu... Napriek tomu, že od uvedenej reformy uplynuli už tri roky, domnievame sa, že je to prikrátka doba na naozaj hlbokú, kritickú reflexiu existencie jednokoľajového systému civilných exekúcii. Trúfame si však predpovedať, že v dohľadnej dobe k zmene systému výraznejším spôsobom nedôjde, pôjde skôr o kozmetické korekcie a hasenie najvypuklejších problémov, ktorých je samozrejme viac než dosť. Narážame najmä na silnejúcu systémovú dekonštrukciu v derridovskom postmodernom zmysle, na rastúcu nekoncepčnosť legislatívneho procesu, na chaos v oblasti zákonodarstva vôbec. Opätovne ide o širší problém tzv. externalít v právnom prostredí, problém rozpadu paradigiem 19. storočia, problém prerodu spoločenského zriadenia, no napriek tomu isté problémy v exekučnom práve sú týmito skutočnosťami neospravedlniteľné. Za všetky môžeme spomenúť problém, ktorý prax ešte nie celkom postihla, no domnievame sa, že až prepukne v plnej sile, bude o to vypuklejší. Iste aj v českej právnej praxi zarezonovala reforma záložného práva uskutočnená tak v Českej republike, ako aj na Slovensku. Jedným zo spôsobov realizácie záložného práva je v Slovenskej republike podľa hmotnoprávnej úpravy aj Rozehnalová. N. – Týč. V. Evropský justiční prostor ve věcech predaj zálohu na exekučnej dražbe. Slovenský zákonodarca však pozabudol dať tejto úprave procesnoprávne krytie – predaj zácivilních. Brno: Masarykova Univerzita, s. 315.
30
Rozhodnutie 145/86 Hoffman v. Krieg zo dňa 04. 02. 1988.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo lohu na exekučnej dražbe nie je uvedený v taxatívnom výpočte spôsobov exekúcie, je teda prakticky nerealizovateľný. Podľa našich informácii zatiaľ žiaden exekútor na Slovensku si netrúfol prekročiť túto hranicu a opierať sa o vyššie právne princípy, nikto sa nepokúsil podať výklad toho, čo vlastne zákonodarca týmto zamýšľal, či skôr „zamýšľal“... Podobných problémov parciálneho charakteru je v slovenskom exekučnom práve viac ako dosť, no nie je zmyslom tohto príspevku, ani úmyslom autora ich hlbšie analyzovať. Systémovo možno konštatovať, že slovenské exekučné právo dospelo do štádiá pomerne samostatného pododvetvia civilného práva procesného, a preukázalo svoju životaschopnosť. Jeho perspektíva je v slovenskom právnom prostredí ďaleká a prognóza jeho problémov hlboká. Nepochybne však pôjde o problémy riešiteľné, podstata spočíva v celospoločenskom konsenze a akceptovaní východísk právnej úpravy. Resume The article proscribes the legal status and briefly a history of slovak civil executions law with and european aspect. He submits several problems and potencional solutions, and also the article is dealing with some philosophical problems of todays legislation in Slovak republic.
VYKONAVATEL EXEKUTORA VS. VYKONAVATEL SOUDU Jan Vylegala I. Úvod Příspěvek je zaměřen problematice postavení vykonavatele exekutora, neboť v současné době, resp. od přijetí zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (EŘ), je to jeden z palčivých problémů, který ztěžuje efektivně dosahovat účelu zákona, a to nucený výkon exekučních titulů (prostřednictvím exekuce prodejem movitých věcí). II. Jádro Spornou skutečností, která zapříčiňuje tento stav, je, zda vykonavatel exekutora, jako tzv. další zaměstnanec (který smí vykonávat jednoduché úkony související s exekuční nebo další činností - § 27 odst. 2 EŘ) může provádět soupis movitého majetku (tak jako vykonavatel soudní) a být při tom v postavení veřejného činitele (tak jako vykonavatel soudní). V opačném případě by jeho jednání mohlo zakládat mj. trestněprávní odpovědnost (viz dále). Pojem veřejného činitele vymezuje trestní zákon (TZ). Legální definici obsahuje § 89 odstavec 9. Je jím mj. i soudní exekutor, avšak u vykonavatelů je takové postavení přinejmenším sporné. Postavení vykonavatele (soupis movitého majetku, zahrnutí pod pojem veřejného činitele) zákon (EŘ, TZ) výslovně neřeší. Bylo proto následně na praxi a výkladu, jak se s tím vyrovnat. Exekutoři vychází pochopitelně z EŘ a analogicky dle zák. č.
Mgr. Jan Vylegala, doktorand, Právická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně. Veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu (zvláštním právním předpisem se rozumí zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) – pozn. autora), pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů (například zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon., zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti a další - pozn. autora) je veřejným činitelem fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu, se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Pro účely trestných činů úplatkářství (přijímání úplatků § 160, podplácení § 161 a nepřímé úplatkářství § 162) se pod pojem veřejný činitel zahrnují i další vyjmenované subjekty v ustanovení § 162a TZ. Podotýkám, že jde o taxativní výčet.. EŘ odkazuje na subsidiární použití OSŘ. Dle § 51 odst. 1 nestanoví-li EŘ jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení OSŘ. Dle odst. 2 nestanoví-li EŘ jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které OSŘ a další právní předpisy jinak svěřují
31
Debaty mladých právníků 2007 99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ) a vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (JŘ), která upravuje oprávnění soudního vykonavatele. JŘ dává soudnímu vykonavateli oprávnění provádět mj. soupis movitých věcí dle § 326 OSŘ (srov. § 46 odst. 2 písm. b) JŘ, který obsahuje demonstrativní výčet oprávnění soudního vykonavatele). Postavení veřejného činitele při těchto úkonech mu poté přiznává rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rt 49/2001. V případě vykonavatelů exekutora se v otázce soupisu movitých věcí se stalo rozhodujícím zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 32/2006 - viz dále (obdobně argumentuje též 5 Tdo 478/2004). Rozhodnutí, z nepochopitelného důvodu, nepřiznává vykonavatelům exekutora oprávnění provádět soupis movitého majetku, natož požívat při tom postavení veřejného činitele. Rozhodnutí vychází ze zákonného dělení úkonů exekutora na úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti a jednoduchých úkonů, které souvisí s exekuční činností. Koncipienty a kandidáty může exekutor písemně zmocnit k úkonům, které jsou předmětem exekuční nebo další činnosti. Tzv. další zaměstnance však může exekutor pověřit vykonáním jen jednoduchých úkonů, které souvisí s exekuční nebo další činností. Upravit, co se rozumí takovými úkony, však již zákon zapomněl. Je otázkou výkladu, zda jsou faktické úkony týkající se soupisu majetku povinného řazeny do činnosti, která je předmětem exekuční činnosti či jde o jednoduché úkony související s exekuční činností. Toho částečně využil Nejvyšší soud a zařadil soupis movitého majetku do první skupiny úkonů. Osobně se domnívám, že se nejedná úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti, i když se jedná již o konkrétní úkony v rámci konkrétní exekuce prodejem movitých a směřují k postupné realizaci účelu exekuce prodejem movitých věcí. na druhou stranu se podle mého názoru nejedná ani o jednoduché úkony pouze související s exekuční činností. Jde o zásadní úkony, kterými se přímo zasahuje do právní sféry povinného, potažmo mnohdy třetích subjektů. Je třeba, aby osoby realizující tyto úkony měly náležité znalosti, což však nezbytně neznamená nutnost takové úkony činit prostřednictvím exekutora, kandidáta nebo koncipienta, tak jak požaduje Nejvyšší soud. Není ani v objektivních možnostech exekutora, ani soudce (který má k tomu účelu k dispozici soudní vykonavatele) být přítomen každému soupisu movitých věcí. za tím účelem exekuční řád v návaznosti na občanský soudní řád a jednací řád pro okresní a krajské soudy počítá s tzv. dalšími zaměstnanci (§ 27 EŘ). Spojitost (analogii) lze odvodit z úkonů, ke kterým je podle OSŘ (a dalších prováděcích předpisů) oprávněn soudní vykonavatel při výkonu rozhodnutí. Stejně jako soudní vykonavatel, je vykonavatel exekutora v zásadě osoba bez právního vzdělá-
32
při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. Soudní vykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení provádí (příp. hodlá bezprostředně provést) soupis věcí povinného, je veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 TZ. Toto usnesení dává soudnímu vykonavateli oprávnění provést samotný soupis včetně všech úkonů souvisejících s provedením soupisu (například postup dle § 325a a 325b o. s. ř. (mimo jiné osobní prohlídka, prohlídka bytu a jiných místností povinného včetně zjednání si přístupu do takových prostor vyžaduje-li to výkon rozhodnutí.). zjednání si přístupu do takových prostor vyžaduje-li to výkon rozhodnutí.). V takovém případě se tedy osoba provádějící výkon rozhodnutí nemůže dopouštět trestného činu poškozování cizích práv (§ 209), omezování osobní svobody (§ 231), porušování domovní svobody (§ 238) či krádeže (§ 247). § 21 odst. 1 EŘ nebo § 25 EŘ. § § 27 odst. 2 EŘ.
ní. Soud (exekutor) však u ní musí zajistit dostatečnou znalost právních předpisů pro výkon jeho činnosti, k níž také v případě pochybností vydává soud (exekutor) závazné pokyny. Není tak důvod, aby úkony, které ve výkonu rozhodnutí běžně vykonávají soudní vykonavatelé bez právního vzdělání, nemohli v exekuci vykovávat vykonavatelé exekutora, resp. museli v je vykonávat osobně exekutoři či jejich koncipienti a kandidáti. Nejvyšší soud je zásadně opačného názoru. V relativně novém rozhodnutí 4 Tz 32/2006 se Nejvyšší soud (na rozdíl od vrchního soudu – pozn. autora) vyjádřil tak, že exekutorský vykonavatel, jako tzv. další zaměstnanec není oprávněn provádět soupis movitých věcí povinné, neboť se nejedná o jednoduchý úkon související s exekuční činností, ale o úkon který je předmětem exekuční činnosti, a nemůže tak být tímto úkonem exekutorem pověřen. Nejedná se tedy o výkon úředního rozhodnutí v souladu se zákonem. Nejvyšší soud se však ani náznakem nezabývá rozborem či vysvětlením, co on sám považuje nebo co rozumí úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti nebo jednoduché související úkony. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že k takovému úkonu je potřeba určitá míra odborné a morální kvalifikovanosti (nikoli právní – pozn. autora), neboť je s tímto spojen zásah do občanských práv a svobod, a proto se jedná o úkon, který je předmětem exekuční činnosti. na tzv. dalšího zaměstnance exekutora nejsou kladeny nároky jako na exekutora, exekutorského kandidáta nebo koncipienta. Lze shrnout, že judikatura, která se negativně staví k provádění soupisu movitých věcí exekutorskými vykonavateli, vychází v zásadě z argumentace, že soupis prováděný vykonavatelem exekutora není jednoduchým úkonem souvisejícím s exekuční činností, ale úkonem, který je předmětem exekuční činnosti. Takový úkon pak smí provést pouze exekutor, exekutorský koncipient nebo exekutorský kandidát, a ve výkonu rozhodnutí jim de facto naroveň postavený soudní vykonavatel, ačkoli zákon u něj nepředpokládá takové odborné znalosti. Oproti tomu exekutorský vykonavatel takový úkon provést nemůže, protože judikatura předpokládá výkon těchto činností osobou s určitou mírou odborné a morální kvalifikovanosti, podotýkám že nikoli však právní, ačkoliv zákon takové předpoklady nepožaduje. I když zákon nepožaduje odborné znalosti, souhlasím s tím, že vykonavatel by tyto znalosti mít měl. Těžko říci, kde Nejvyšší soud bere za jisté, že exekutorský vykonavatel a priori nemůže být odborně kvalifikován pro provedení soupisu, aniž by zdůvodnil proč, a soudní vykonavatel ano. Z odůvodnění lze vypozorovat nerovnoprávnost v postavení totožných subjektů. Nejvyšší soud řadí vykonavatele exekutora, z hlediska odbornosti, na úroveň právně vzdělaných koncipientů, kandidátů, či samotného exekutora, aniž by své stanovisko odůvodnil, ale co víc, aniž by to požadoval zákon. Toto rozhodnutí je stěžejní zejména z hlediska trestněprávní odpovědnosti vykonavatele exekutora, neboť tento se, provádí-li soupis movitých věcí, může dopouštět trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 TZ), omezování osobní svobody (§ 231 TZ), porušování domovní svobody (§ 238 TZ) či krádeže (§ 247 TZ), a dále i soudní exekutor, jehož vykonavatelé provádí soupis, resp. své vykonavatele soupisem pověří (pověřuje) a sám se takového soupisu nezúčastní, se může dopouštět trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 TZ či např. návod k porušování domovní svobody. Pokud však bereme v potaz základní zásadu úmyslného spáchání trestného činu, pak při výkonu činnosti vykonavatele exekutora jeho úmysl směřuje k jinému cíli, než je popsán v jednotlivých skutkových podstatách. Nejpravděpodobnější stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody (když
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo v úvahu bude připadat zavinění ve formě nepřímého úmyslu). V současné době je připravena novela exekučního řádu, která mj. zavádí „třetí kategorii“ zaměstnanců, a to vykonavatele exekutora. Tento by byl oprávněn ke všem úkonům, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí soudní vykonavatel (a analogicky i dle judikatury by se pak nacházel v postavení veřejného činitele). za to však stanoví, jakousi diskriminační daň v podobě kumulativních podmínek pro výkon tohoto povolání, aniž by podobné podmínky požadoval po soudních vykonavatelích. Každopádně i taková novela, byť ne příliš vydařená, je v této fázi přínosem pro právně jistější postavení tzv. dalších zaměstnanců exekutora i exekutora samotného, nejen z hlediska případné trestně právní odpovědnosti. III. Závěr Je pravda, že exekutoři postupují „rázněji“ než soud při výkonu rozhodnutí. Účelem zákona však bylo vyřešit pomalý způsob soudního výkonu rozhodnutí, jež je jistě v rozporu se zásadnou rychlosti a hospodárnosti řízení. Ovšem při dodržení zákonných postupů. V žádném případě neobhajuji jakékoli nezákonné úkony exekutorů. Ale možná, že i „ráznost“ je hlavní důvod, proč se Nejvyšší soud brání přiznat exekutorským vykonavatelům oprávnění provádět soupisy movitého majetku povinného (a postavení veřejného činitele), jak je tomu u soudních vykonavatelů. Možná že se Nejvyšší soud namísto právních otázek a právního výkladu zákona spíše věnoval sociálnímu aspektu a sociálním příčinám exekuční činnosti a cílem jeho rozhodnutím již od počátku bylo exekutory přibrzdit, než podat jasný, racionální a právní výklad oprávnění tzv. dalšího zaměstnance exekutora, vykonavatele exekutora. Je faktem, že soudní exekutor je jakýsi „quasipodnikatel“ a vykonává svoji činnost hlavně za účelem zisku a snaží se zisk maximalizovat. Je však třeba říci, že je na místě konkrétní obrana samotného povinného a ne jakási kvaziochrana Nejvyššího soudu, která generálně zakáže provádět soupis vykonavatelem exekutora. Mám za to, že Nejvyšší soud dostatečně nezdůvodnil svá rozhodnutí, kterými nepřiznává vykonavatelům exekutora oprávnění provádět faktické zajišťovací úkony v exekučním řízení, tj. soupis movitého majetku, a soudním vykonavatelům ano, ačkoli se jedná o totožné subjekty. Nejenže staví totožné subjekty do nerovnoprávného a diskriminačního postavení, ale de facto se judikát („názor“) stal podkladem pro založení trestně právní odpovědnosti, a jsem přesvědčen, že takový názor nemůže do budoucna obstát.
The Supreme Court in its negative decisions made use of the generality of the Execution law and in my opinion did not give enough reason to its negative opinion. My opinion is that the distrainer has the right to make a list of personal property and this is expressed in my presentation. The presentation gives the arguments why I think that the distrainer has the right to make the list of personal property.
Literatura Jelínek, J. a kol. 2006. Trestní zákon a trestní řád. Praha: Linde. 24. vydání s poznámkami a judikaturou. Kasíková, M., Kučera Z., Plášil, V., Šimka, K. 2005. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Praha: C. H. Beck. Komentář. Kratochvíl V. a kol.. 2002. Trestní právo hmotné – obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita. Šámal, P., Púry, F., Rizman S. 2004. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck. Zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Zák. č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. 1360/90-OOD, kterou se vydává řád pro soudní vykonavatele Rozhodnutí Rt 49/2001 4 To 810/2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu 5 Tdo 478/2004. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tz 32/2006
Resumé The presentation shortly analyse problem why the distrainer cannot make the list of personal property of debtor. The distrainer is the same person as judicial executor and should have the same rights and duties as him. The judicial executor has the right to make the list of personal property; the distrainer has not this right. The main reason is opinion of the Supreme Court of Czech Republic. Other problem is that Execution law is in some parts too general. But I am sure the Execution law presumes the same rights for distrainers as have judicial executors.
Novelizovaný EŘ by tedy měl třídit zaměstnance exekutora na koncipienty a kandidáty, vykonavatele exekutora, a další zaměstnance. Plná způsobilost k právním úkonům. Bezúhonnost. Pracovní poměr k exekutorovi po dobu nejméně 2 let. Složení kvalifikační zkoušky. Vykonavatel exekutora.
33
Debaty mladých právníků 2007 DETENČNÍ ŘÍZENÍ Kristýna Outlá
lze-li tento souhlas předpokládat. V případě, že nemocný odmítá přes náležité vysvětlení potřebnou péči, ošetřující lékař si o této skutečnosti vyžádá písemné prohlášení, tzv. revers. Zákon o péči o zdraví lidu dále v ustanovení § 23 odst. 4 taxativně vyjmenovává možnosti převzetí fyzické osoby do ústavní péče bez jejího souhlasu, a to v případě, že: a) jde o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení, b) osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, anebo c) není možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví, d) jde o nosiče. Konečně ustanovení § 24 zákona o péči o zdraví lidu ukládá zdravotnickému zařízení povinnost do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodu má sídlo, že došlo k převzetí nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče z důvodů uvedených v § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu. Převzetí se soudu neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí. Ve srovnání s řízením o povolení zadržení v ústavu podle ustanovení § 292 a násl. občanského soudního řádu z roku 1950, které se týkalo jen zadržení v psychiatrické léčebně, případně v psychiatrickém oddělení nemocnice, platná úprava OSŘ dopadá na všechny případy, kdy je osoba bez svého souhlasu umístěna do ústavu (zdravotnického zařízení), tedy nikoli jen do psychiatrické léčebny. Detenční řízení se tedy týká např. i těch případů, kdy je umístěný izolován vzhledem ke svému onemocnění přenosnou chorobou, případů, kdy je do ústavní, resp. nemocniční péče převzat zraněný, který vzhledem ke svému stavu není schopen dát souhlas, případů, kdy rodiče nezletilého dítěte odmítnou udělit souhlas s držením svého dítěte v nemocničním zařízení apod. Přesné určení, co považuje občanský soudní řád za „ústav zdravotnické péče“, nelze nalézt ani v ustanoveních občanského soudního řádu, ani zákona o péči o zdraví lidu, který v této souvislosti hovoří pouze o ústavní péči. Dalo by se ovšem dovodit, že tím, že zákon o péči o zdraví lidu blíže nevymezuje, v jakém zařízení může být ústavní péče prováděna, považuje za toto zařízení každé zdravotnické zařízení, jejichž druhy přesně vymezuje zákon o péči o zdraví lidu v ustanovení § 35–38. Podstata detenčního řízení spočívá v povinnosti ústavu zdravotnické péče stanovené ustanovením § 191a odst. 1 OSŘ oznámit do 24 hodin soudu převzetí fyzické osoby bez jejího souhlasu. Shodný postup pak určuje občanský soudní řád v ustanovení § 191a odst. 2 i pro osobu převzatou do ústavu zdravotnické péče s vlastním písemným souhlasem, která je však později omezena ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem. V obou případech se musí jednat o omezení osobní svobody na základě zákona v případech uvedených v ustanovení § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu. Detenční řízení patří mezi řízení, která je možné zahájit i bez návrhu. Povinné oznámení ústavu tak nemusí splňovat obecné podmínky a především formální náležitosti návrhu na zahájení řízení, neboť je považováno pouze za podnět k zahájení řízení.
Řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče upravuje občanský soudní řád (dále jen OSŘ) v ustanovení § 191a – 191g a bývá označováno také jako tzv. řízení detenční. Slovo má svůj základ v latinském výrazu detineo znamenajícím zadržovat. S účinností v současné době platného občanského soudního řádu, kterým byl zrušen do té doby účinný z.č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, ve znění pozdějších předpisů, tedy od 1.4.1964, nebylo detenční řízení tímto právním předpisem upraveno. Rozhodování ve věci ústavní péče bez souhlasu nemocného patřilo dle z.č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen zákon o péči o zdraví lidu), do kompetence národních výborů. Ustanovení § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu upravovalo, za jakých podmínek je možné převzít nemocného do ústavní péče, je-li toho podle povahy onemocnění třeba a kdy je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, to vše bez souhlasu nemocného. Jednalo se o případy nemocí, u nichž bylo možné uložit povinné léčení, dále ohrožoval-li nemocný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu své okolí, nebylo-li možno vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas, eventuelně jestliže nemocný stižený duševní poruchou ohrožoval sám sebe. V souladu s ustanovením § 24 zákona o péči o zdraví lidu bylo zdravotnické zařízení povinno oznámit převzetí nemocného do ústavní péče bez jeho souhlasu svému nadřízenému národnímu výboru do 48 hodin po přijetí nebo po omezení jeho volného pohybu. Nadřízený národní výbor toto opatření odborně posoudil a dospěl-li k závěru, že existují pochybnosti o nutnosti ústavní péče bez souhlasu nemocného, přezkoumal jej, následně projednal s národním výborem nižšího stupně a učinil závěr, že jej potvrzuje nebo ruší. O přezkoumání konkrétního opatření bylo možné znovu žádat, zlepšil-li se zdravotní stav nemocného nebo uplynulali lhůta k tomu účelu stanovená národním výborem. Jestliže důvody další ústavní péče bez souhlasu nemocného pominuly, nemocný se propustil. Kromě toho zákon o péči o zdraví lidu stanovoval, že bylli někdo převzat do ústavní péče pro duševní poruchu, mohl nemocný, osoby jemu blízké, národní výbor, případně samo zdravotnické zařízení kdykoli navrhnout, aby rozhodnutí národního výboru bylo přezkoumáno soudem. Nový návrh na přezkoumání soudem pak bylo možné podat až po uplynutí šesti měsíců od právní moci předešlého rozhodnutí soudu. Zpět do občanského soudního řádu se detenční řízení dostalo novelou OSŘ č. 519/1991 Sb. s účinností od 1.1.1992, a to především s ohledem na závažnost důsledků toho řízení. Současná právní úprava detenčního řízení v občanském soudním řádu má úzkou souvislost s platnou hmotněprávní úpravou zákona o péči o zdraví lidu. V prvé řadě aktuální znění zákona o péči o zdraví lidu odebírá orgánům státní správy oprávnění přezkoumávat ústavní péči. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu nově Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném zněupravuje provádění vyšetřovacích a léčebných výkonů, ktení, definuje „nosiče“ jako fyzické osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu, fyzické osoby vylučující choroboplodné ré mohou být prováděny jen se souhlasem nemocného, nebo
34
JUDr. Kristýna Outlá, doktorandka, Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni. Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha, 1997. s. 316.
zárodky břišního tyfu a paratyfu a fyzické osoby s chronickým onemocněním virovým zánětem jater B a C, pokud jim nebo jejich zákonným zástupcům byla tato skutečnost lékařem sdělena. Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 939.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Řízení zahajuje soud usnesením podle ustanovení § 81 odst. 3 OSŘ. Místní příslušnost rozhodujícího soudu je dána nejen ustanoveními § 191a a 191b OSŘ, ale také ustanovením § 88 písm. d) OSŘ, které upravuje výlučnou příslušnost soudu namísto příslušnosti obecné soudu odpůrce. Místně příslušným soudem pro detenční řízení je takto určen soud, v jehož obvodu se předmětný ústav nachází. Již z názvu marginální rubriky ustanovení upravujících detenční řízení je patrné, že toto řízení má dvě fáze, a to řízení o přípustnosti převzetí umístěného do ústavu a řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu zdravotnické péče. První fáze začíná vlastním zahájením řízení detenčního. Primární úkon soudu ihned po zahájení řízení musí směřovat k ustanovení opatrovníka převzaté osobě pro řízení, pokud nemá jiného zákonného zástupce (např. zákonného zástupce u nezletilého, opatrovníka u nesvéprávného nebo advokáta či obecného zmocněnce), neboť tato musí být v souladu s ustanovením § 191b odst. 2 OSŘ vždy zastoupena. Opatrovníkem pro řízení může být s účinností od 1.8.2005 (z.č. 205/2005 Sb.) pouze advokát. Takto ustanovený opatrovník pro řízení je oprávněn a současně povinen vykonávat svoji funkci pouze v průběhu detenčního řízení, v ostatních záležitostech není oprávněn umístěného zastupovat. V této fázi řízení není zpravidla nutné nařizovat jednání a vzhledem ke krátké časové lhůtě, v níž má být rozhodnuto, by to bylo i poněkud obtížné. To ovšem neznamená, že by soud jednání nařídit nemohl, má-li za to, že je to pro rozhodnutí ve věci nezbytné. Následně má soud podle ustanovení § 191b odst. 3 OSŘ povinnost provést důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů či nikoli a vyslechnout umístěného a ošetřujícího lékaře. Blíže se zákon k důkaznímu řízení nevyjadřuje, nezbývá proto, než dovodit, jaké důkazní prostředky by měl soud provést. V důkazním řízení v první fázi detenčního řízení nemohou být provedeny všechny myslitelné důkazy, a to z jednoho prostého důvodu. Soud je totiž limitován zákonnou sedmidenní lhůtou, ve které musí posoudit, zda postup ústavu zdravotnické péče byl či nebyl v souladu se zákonem, tedy zda omezení osobní svobody umístěného je odůvodněné a v tomto smyslu rozhodnout. Je proto pochopitelné, že v této situaci může být důkazní řízení omezeno pouze na provedení důkazů předvídaných v ustanovení § 191b odst. 3 OSŘ. na druhé straně však nelze touto poměrně krátkou lhůtou odůvodnit neprovedení těch důkazů, které mohly a tudíž i měly být provedeny a řízení tak provést pouze formálně, bez řádného zjištění skutkového stavu. Lze tedy dovodit, že soud v tomto stádiu řízení musí především zjistit pokud možno veškeré dostupné informace týkající se osoby umístěného a okolností jeho převzetí do ústavu. Tyto skutečnosti nemá soud možnost zjistit jiným způsobem než výslechem umístěného a jeho ošetřujícího, případně jiného, lékaře. Vzhledem k tomuto omezenému výběru důkazních prostředků by se soud měl pokusit získat co nejvíce relevantních údajů, o něž by mohl opřít svoje rozhodnutí. Dalším důkazem připadajícím v úvahu je výslech nejbližších příbuzných umístěného, který ovšem může být zavádějící, neboť v praxi nejsou ojedinělé případy, kdy se rodina sama snaží umístit rodinného příslušníka do ústavu zdravotnické péče proti jeho
vůli, ať už jsou její důvody jakékoli (např. neochota starat se o starého člověka, či snaha získat opatrovnictví nad nemocným, a mít tak možnost nakládat s jeho financemi). Kromě toho může soud provést výslechy např. jiných lékařů, kteří přišli do styku s umístěným, či použít k dokazování související listinné důkazy týkající se např. zdravotního stavu umístěného před převzetím do ústavu apod. Vždy však musí pečlivě zvážit jednotlivá tvrzení vyslýchaných osob, věrohodnost všech důkazů a učinit odůvodněný závěr o tom, zda byl umístěný převzat do ústavu ze zákonných důvodů. Již několikrát byla zmíněna povinnost soudu rozhodnout o zákonnosti převzetí umístěného do ústavu v zákonem stanovené lhůtě. Tuto lhůtu určuje ustanovení § 191b odst. 4 OSŘ jako lhůtu sedmidenní, jejíž běh počíná dnem, kdy došlo k omezení podle ustanovení § 191a OSŘ. Z této lhůty může připadnout 24 hodin, tedy jeden den na oznámení ústavu, soudu tak na všechny požadované úkony zbývá pouze šest kalendářních dnů, takže jeho postup musí být rychlý a neformální. Není výjimkou, že soud provede některé úkony přímo v ústavu a vyrozumí o nich vyslýchané nejčastěji telefonicky nebo telefaxem. První fáze detenčního řízení končí rozhodnutím soudu ve věci. Meritorním rozhodnutím je usnesení o tom, že k převzetí došlo ze zákonných důvodů, které je nutno přesně specifikovat, nebo o tom, že převzetí bylo nezákonné. Rozhodnutí soudu je často vzhledem ke krátké době, v níž musí být vydáno, vydáváno bez odpovídajícího dokazování, ačkoli jeho důsledky jsou značně závažné. Jestliže soud rozhodne, že k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů, pak může být v ústavu držen až do další fáze detenčního řízení, tedy na dobu až tří měsíců, ačkoli se později může ukázat jeho převzetí do ústavu jako neodůvodněné. Je proto nutné opět důrazně apelovat na soud, aby si pečlivě a se vší zodpovědností opatřil co nejvíce dostupných důkazů a posoudil skutečnosti z nich vyplývající tak, aby eliminoval možnost chybného rozhodnutí. Závažnost detenčního řízení podporuje také ustanovení § 35 odst. 1 písm. g) OSŘ, které řadí řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče mezi řízení, do nichž může po zahájení vstoupit státní zastupitelství, které je v tomto řízení oprávněno ke všem právním úkonům příslušícím účastníku řízení vyjma úkonů, které může vykonat jen účastník právního vztahu. Usnesení, kterým soud rozhodl podle ustanovení § 191b odst. 4 OSŘ musí být co nejrychleji vyhotoveno a doručeno umístěnému, jeho zástupci, případně opatrovníkovi pro řízení a ústavu. Jestliže se však ošetřující nebo jiný lékař při svém výslechu vyjádřil, že umístěný není schopen pochopit smysl ani obsah usnesení, může soud v souladu s ustanovením § 191c odst. 1 OSŘ od doručení umístěnému upustit. Je však diskutabilní, do jaké míry je lékař, ačkoli odborník, schopen ve velice krátké zákonné lhůtě skutečně jednoznačně určit, zda umístěný je či není schopen pochopit obsah usnesení a stálo by za úvahu, zda by nebylo vhodnější doručovat usnesení umístěnému vždy. Lékaři však namítají, že zejména odůvodnění usnesení může mít neblahý vliv na psychický i zdravotní stav umístěného a potažmo tak na jeho léčbu. Proti konstatovanému usnesení připouští občanský soudní řád v ustanovení § 191c odst. 2 možnost podání řádného opravného prostředku – odvolání, kterou přiznává jak umístěnému, případně jeho zástupci nebo opatrovníku, tak i ústavu za předpokladu, že soud rozhodl, že k převzetí umístěného nedošlo ze Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha, zákonných důvodů. Nehledě na to, kdo z uvedených účastníků 1997. s. 317. Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd. odvolání podal, odvolání nejsou přiznány suspenzívní účinky, Praha: C. H. Beck, 2006. s. 942.
35
Debaty mladých právníků 2007 a nemůže tak být důvodem k propuštění umístěného z ústavu. Nic však nebrání ústavu propustit danou osobu, i když bylo rozhodnuto, že její převzetí do ústavu proběhlo v souladu se zákonem, jestliže ústav shledá např. po několikadenním nebo několikatýdenním pobytu umístěného v ústavu, že jeho stav se zlepšil natolik, že další držení v ústavu není zapotřebí. Je logické, že pouze v případě, že soud vysloví závěr, že k převzetí umístěného došlo ke zákonných důvodů, a tento je omezen nebo vyloučen ze styku s vnějším světem, může se detenční řízení přesunout do své druhé fáze, kterou je řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu zdravotnické péče. Do této fáze vstoupí detenční řízení, jsou-li splněny shora konstatované podmínky určené ustanovením § 191d odst. 1 OSŘ, aniž by muselo být opětovně vydáváno usnesení o zahájení řízení podle ustanovení § 81 odst. 3 OSŘ, a to v podstatě ihned po vydání usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 OSŘ. Na rozdíl od prvního stádia řízení, které je omezeno na zjištění základních skutečností, provádí se ve druhé fázi detenčního řízení řádné a důkladné důkazní řízení. za tím účelem musí soud podle ustanovení § 191d odst. 2 OSŘ ustanovit znalce z oboru psychiatrie, jehož povinností je umístěného vyšetřit, zjistit jeho zdravotní stav a vypracovat znalecký posudek odpovídající na otázku, zda je další držení umístěného v ústavu za současného omezení nebo vyloučení styku s vnějším světem nezbytné, příp. na jakou dobu, či zda nezbytné není. K osobě znalce lze pouze dodat, že jím nemůže být z pochopitelných důvodů ustanoven lékař, který v předmětném ústavu pracuje, aby byla vyloučena jeho případná podjatost, ať již vědomá či nevědomá. Důkazní řízení se však v žádném případě nesmí omezit jen na znalecké dokazování, ačkoli je možné je považovat za jeden z nejvýznamnějších důkazů. Soud je povinen provést všechny důkazy potřebné pro závěr, zda je či není další držení umístěného v ústavu nutné. Okruh a rozsah důkazů bude záviset především na důvodu umístění do ústavu podle ustanovení § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu. Dalším rozdílem druhé fáze proti první je povinnost soudu vždy nařídit jednání. Při tomto jednání, ke kterému soud předvolá zásadně umístěného a jeho zástupce nebo opatrovníka pro řízení, provede soud výslech znalce, zváží výslech umístěného a jeho ošetřujícího lékaře a případně provede další vhodné důkazy (ustanovení § 191d odst. 3 OSŘ). Výslech umístěného, ale dokonce i jeho předvolání k ústnímu jednání není obligatorní, nýbrž opět závisí na vyjádření ošetřujícího lékaře nebo znalce ve znaleckém posudku, zda je umístěný schopen vnímat průběh a význam tohoto jednání. Jestliže výslech umístěného a provedení dalších důkazů podléhá uvážení soudu, výslech znalce je naopak obligatorní a soud je povinen jej provést v každém případě. Bohužel však v praxi nejsou ojedinělé případy, kdy výslech znalce proveden není. Po provedení všech důkazů, které soud nebo účastníci považují za nezbytné pro rozhodnutí o dalším držení umístěného v ústavu, soud meritorně rozhodne. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím detenční řízení končí, občanský soudní řád určil v ustanovení § 191d odst. 4 jako formu tohoto rozhodnutí rozsudek. Ve výroku rozsudku musí soud rozhodnout, zda je další
36
Znalec je osobou fyzickou nebo právnickou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. (Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 592; z.č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících) Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 944.
držení umístěného přípustné a na jakou dobu, případně, že další držení umístěného v ústavu se nepřipouští. Stejně jako v prvním stádiu detenčního řízení i zde zákon stanovil omezující lhůtu pro rozhodnutí. Ustanovením § 191d odst. 4 zakládá občanský soudní řád povinnost soudu vyhlásit rozsudek do tří měsíců od výroku o přípustnosti převzetí umístěného do ústavu. Tímto přesným vymezením se občanský soudní řád snaží předejít sporům ohledně počátku běhu této lhůty, neboť jasně popírá možnost, aby lhůta začala běžet až po právní moci usnesení o přípustnosti převzetí. Shora konstatovaným rozsudkem může být dle ustanovení § 191e odst. 1 OSŘ další držení umístěného připuštěno maximálně na dobu jednoho roku od jeho vyhlášení, případně na dobu kratší. Uplynutím takto stanovené doby účinnost rozsudku zaniká a soud musí opět posoudit, zda zdravotní stav umístěného odůvodňuje jeho další držení v ústavu a znovu o této skutečnosti rozhodnout. Ústav může obdobně jako v první fázi detenčního řízení sám rozhodnout o zkrácení rozsudkem určené doby trvání držení umístěného a propustit jej na základě svého odborného úsudku. Ani jiné osoby však nemusejí zůstat nečinné. Občanský soudní řád přiznává v ustanovení § 191f umístěnému, jeho zástupci, opatrovníku a osobám jemu blízkým právo ještě před uplynutím doby, po kterou bylo připuštěno držení umístěného v ústavu požádat soud o nové vyšetření a rozhodnutí o propuštění. Tato žádost je však podmíněna existencí odůvodněné domněnky, že další držení umístěného v ústavu není důvodné. Občanský soudní řád blíže nespecifikuje, do jaké míry a jakým způsobem musí být domněnka odůvodněna osobou žádající o přezkoumání situace, ale lze dovodit, že pokud není návrh zjevně bezdůvodný, soud je povinen se jím zabývat, řádně zjistit skutečný skutkový stav a v tom smyslu i rozhodnout. Jestliže soud návrh opakovaně zamítne a nelze-li očekávat zlepšení zdravotního stavu umístěného, je v jeho moci současně rozhodnout, že další vyšetření před uplynutím doby stanovené původním rozsudkem podle ustanovení § 191d odst. 4 OSŘ již neprovede. Rozsudek podle ustanovení § 191f OSŘ má suspenzívní účinek, pokud jde o jeho vykonatelnost, v případě, že soud rozhodne o propuštění umístěného. Ústavu je pak uložena povinnost plnit, která spočívá v propuštění umístěného na svobodu, a to v obecné lhůtě 3 dnů (nebo lhůtě stanovené rozsudkem) od právní moci rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ, po jejímž uplynutí se rozsudek stává vykonatelným. Pokud však bude proti rozsudku podáno řádně a včas odvolání, jeho vykonatelnost se odkládá a umístěný bude držen v ústavu až do konečného rozhodnutí ve věci. na druhé straně rozhodne-li soud podle ustanovení § 191f OSŘ tak, že návrh na propuštění umístěného se zamítá, stává se toto rozhodnutí vykonatelné spolu s nabytím právní moci v souladu s ustanovením § 161 odst. 2 OSŘ.10 Posledním ustanovením, které občanský soudní řád věnuje detenčnímu řízení, je ustanovení § 191g, které se týká nákladů řízení. Obecně platí, že náklady řízení platí stát, ovšem jedná se o náklady, které v rámci detenčního řízení vznikly právě státu (typicky např. znalečné). Účastníci se nesou své vlastní náklady každý z nich sám. Výjimku tvoří náklady právního zastoupení, jestliže osobě držené v ústavu byl soudem ustanoven opatrovník
Osoby blízké definuje ustanovení § 116 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, jako příbuzného v řadě přímé, sourozence a manžela a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. 10 Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha, 1997. s. 318–319.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo pro řízení z řad advokátů. Takto vzniklé náklady jsou pak rovněž hrazeny státem. Detenční řízení je řízením, kterým je zasahováno do práva chráněného snad ve všech právních řádech, a to práva na osobní svobodu. Vzhledem k tomu by měl zákonodárce dbát na to, aby v tomto řízení nebyly žádné nejasnosti, a nemohlo tak dojít k jakémukoli pochybení, v jehož důsledku by byla osobní svoboda jedince omezena nedůvodně, byť na sebekratší dobu. Jako problematické lze hodnotit ustanovení § 191c odst. 1 OSŘ, které umožňuje soudu rozhodnout, že nebude doručovat usnesení o tom, že k převzetí do ústavu došlo ze zákonných důvodů umístěnému, má-li za to, tento nebude schopen pochopit obsah takovéhoto rozhodnutí. Výše bylo zmiňováno, že tak soud činí na základě vyjádření ošetřujícího lékaře, ale vzhledem k časové tísni nemusí být lékařovo posouzení daného pacienta jednoznačné. Jako řešení lze navrhnout změnu ustanovení § 191c odst. 1 OSŘ s tím, že usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 OSŘ by byl soud povinen doručit umístěnému zásadně vždy, přičemž ve zvlášť závažných případech by byla připuštěna výjimka, event. by rozhodnutí soudu nemuselo obsahovat odůvodnění. Velký nedostatek zákonné úpravy detenčního řízení je spatřován ve znění ustanovení § 191d odst. 4 OSŘ, kde je sice stanovena lhůta tří měsíců pro rozhodnutí o tom, zda umístěný bude dále držen v ústavu a jak dlouho, jejíž běh počíná výrokem o přípustnosti převzetí umístěného do ústavu, ale již není řešeno, jakým způsobem by měl soud a potažmo i ústav postupovat v případě nedodržení této lhůty. Zákonná tříměsíční lhůta nebyla zákonodárcem do předmětného ustanovení začleněna bez nějakého záměru. Tento záměr je pak zřejmý a zcela očividně má směřovat k zajištění co nejmenšího zásahu do základních práv a svobod jedince. Jestliže by nedodržení zákonné lhůty nemělo žádné následky, mohla by být tato lhůta svévolně porušována bez možnosti jakékoli reparace. Toto ustanovení by proto mělo být upraveno s tím, že v případě porušení tříměsíční lhůty i o jediný den (event. jen jedinou hodinu, neboť nejen datum, ale i přesný čas výroku soudu o přípustnosti převzetí nemocného do ústavu, lze určit z protokolu o jednání), bude umístěný bez dalšího propuštěn na svobodu. Obdobně je řešena situace v souvislosti s omezením osobní svobody v trestním řízení. Závěrem je možno konstatovat, že úprava detenčního řízení prošla zvláště díky z.č. 205/2005 Sb. přínosnou přeměnou, to však neznamená, že by byla zcela dokonalá a že by jí neměla být věnována zákonodárcem i v budoucnu náležitá pozornost.
Právní předpisy Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění Summary The detention proceeding belongs to a group of non-contentious proceedings in the Czech legal system. In the Czech Republic we can find two different kinds of civil proceedings, although the Code of Civil Procedure does not specify it expressly. These are contentious proceedings and non-contentious proceedings. Both of these proceedings come under the civil proceedings, which means, they have some common but also several different features. The Code of Civil Procedure regulates the detention proceeding in paragraphs 191a and the consequential ones. The detention proceeding is concern a test of admissibility of certain person‘s previous placement into a health care institution and his holding in custody there. This proceeding is divided into two stages, the first of them lasts for seven days at the most and the court has to decide in this time limit, whether the placement of a specific person into a health care institution has been legal or not. The court does not have to hold an oral hearing on this subject, but it has to exercise evidence, at least it has to hear the concerned person and his attending physician. During the second stage, the court decides, whether the concerned person can be hold in custody in the health care institution for additional time and for how long. The court has to exercise more evidence and it has to announce the decision within the three-month period. In both stages of the detention proceeding there is a possibility to appeal, which does not have a suspensory effect, though. Since the 1st of August 2005 the concerned person has the right to have a guardian for the whole detention proceeding and this has to be a qualified attorney only. The current legal regulation of the detention proceeding is not perfect, but it is being continuously changed depending on gained real-life experience.
Seznam použité literatury Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. Hartmann, A. Nesporné řízení. 1. vyd. Praha: Československý Kompas, 1926. Ott, E. Řízení nesporné. 1. autorizované vydání. Praha: Všehrd, 1905 Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha, 1997. Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 1. vyd. Brno: IURIDICA BRUNENSIA, 1996. Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2003. Winterová, A., aj. Civilní právo procesní. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. Zoulík, F. Řízení sporné a nesporné jako druhy civilního procesu. Studie ČSAV. 1. vyd. Praha: ACADEMIA, 1969.
37
Debaty mladých právníků 2007 PROCESNÍ ÚPRAVA AKCIOVÝCH SPORŮ – PŘEKÁŽKA PRAKTICKÉ REALIZACE HMOTNÉHO PRÁVA Adam Rakovský Úvodem bych si dovolil vysvětlit pojem akcionářské spory a motivy, které mě vedly k napsání tohoto příspěvku, který na specifickém případě pojednává o vztahu hmotného a procesního práva v českém právním řádu. pro právo exekuční či konkursní, které je mojí hlavní doménou, není překvapivým zjištěním, že procesní úprava některých institutů (jako jsou odporovatelnost, neúčinnost, společné jmění manželů v exekuci či soupis konkursní podstaty) fakticky natolik modifikuje hmotněprávní stav, že procesní úprava převáží a významné hmotněprávní instituty (jako jsou spoluvlastnictví, vlastnictví, zápisy v katastru nemovitostí či jiných rejstřících) či významné hmotněprávní zásady vyloučí z použití. Jakkoliv je či může být tento stav, kdy procesní normy v podstatě derogují hmotněprávní oprávnění, pro jednotlivé účastníky (občansko-)právních vztahů v konkrétních momentech a situacích šokující a dokonce se může jevit jako nespravedlivý, je nakonec po mém soudu odůvodněn tím, že jednotlivé výše zmiňované procesní instituty jsou výslovně v právním řádu zakotveny a skutečně bdělý účastník právních vztahů s nimi může počítat a relevantně se s nimi vypořádat. V případě akcionářských sporů je ovšem situace odlišná, a to především proto, že v zákoně jednotlivé hmotněprávní instituty (žaloba na neplatnost valné hromady, nárok na náhradu škody proti představenstvu, nárok na jmenování znalce k přezkoumání ovládací zprávy, nárok na rozhodnutí o likvidaci atd.) zakotveny jsou, ale jejich procesní vynucení v mezích obecného civilního procesu je natolik komplikované, že jde o nároky v podstatě naturální. Pro účely tohoto příspěvku řadím mezi typové případy akcionářských sporů (i) spory o neplatnost usnesení valné hromady, (ii) spory o náhradu škody vůči představenstvu či ovládajícím osobám, (iii) spory o neplatnost různých úkonů zavazujících společnost, (iv) spory o určení statusu akcionáře, skupiny akcionářů nebo společnosti samé a (v) spory o peněžité nároky vzniklé v důsledku různých rozhodnutí valné hromady. I. Česká procesní úprava akciových sporů V účinném českém právním řádu jsou akciové spory upraveny lakonicky v jednom ustanovení § 200e OSŘ. Lapidárně by se obsah tohoto ustanovení dal shrnout tak, že řízení ve věcech sporů mezi společníky obchodních společností navzájem a společníky s samotnou obchodní společností (obecně cum grano salis řečeno statusové spory) jsou projednávány v nesporném řízení, lze je zásadně zahájit ex offo a okruh účastníků je vymezen okruhem osob, které jsou dotčeny příslušným rozhodnutím. Z toho ovšem logicky vyplývá i omezení okruhu účastníků, neboť definice § 94 OSŘ nepřipouští existenci vedlejšího účastenství ve sporu, což zejména v případě, kde je výsledkem sporu závazné rozhodnutí pro všechny akcionáře, nutně vede k omezení práva na spravedlivý proces.
38
Za inspiraci k napsání tohoto příspěvku, část komentovaných rozhodnutí a mnoho neocenitelných komentářů k jednotlivým popisovaným případům děkuji svému společníkovi v advokacii JUDr. Martinu Uzsákovi, LL.M. Interpretace a závěry jsou však výlučně moje a za jakékoliv chyby odpovídám sám. JUDr. Adam Rakovský, advokát v Praze a externí doktorand na PrF ZČU Plzeň
A) Spory o neplatnost usnesení valných hromad Tyto spory bylo dlouho jádrem doktrinálních debat a vlajkovou lodí sporové agendy týkající se akciových společností. Časem dospěla judikatura i legislativa k pregnantní formulaci požadavků jak na procedurální podmínky konání valných hromad tak i na jednotlivá - nejobvyklejší – usnesení valných hromad. Na tomto místě opomenu jak probíhá věcný přezkum odůvodnění námitek proti přijatým rozhodnutím valných hromad akciových společností a budu presumovat, že žalobce má ve své argumentaci pravdu. I v takových případech lze ovšem snahy žalobce poměrně úspěšně torpédovat. Tak například poměrně pravidelně dochází k tomu, že samotné usnesení valné hromady předvídá majetkovou dispozici s částí majetku společnosti a je-li napadané usnesení valné hromady z jakéhokoliv důvodu vadné, je zřejmé, že je nezbytné zabránit následnému převodu aktiv společnosti na podkladě právě takto vadně schváleného usnesení valné hromady. Logicky se jeví jako vhodné vydání předběžného opatření. V prvním případě Krajský soud v Ostravě usnesením pod sp. zn. 23 Cm 66/2002 návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl, když zakázal nakládání s 100% akcií dceřiné společnosti mimojité s odůvodněním, že „Pokud by však prodej nabídnutých akcií byl realizován, mohlo by to mít nevratné účinky i v případě, že soud dojde k závěru, že k prodeji došlo v rozporu s právem.“ Podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci vyhověl a svým rozhodnutím pod sp. zn. 8 Cmo 303/2002 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh odmítl. dovodil totiž mimo jiné, že žalobci netvrdili a neosvědčili naléhavost potřeby zatímní úpravy, protože „netvrdí, jaká konkrétní újma jim jako akcionářům žalovaného prodejem akcií v majetku žalovaného hrozí“. Obdobně ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 Nc 1/2002 došlo k vydání předběžného opatření zakazujícího nakládání s nemovitostmi společnostmi, které měly být podle usnesení valné hromady zastaveny k zajištění závazku třetí osoby. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že „Z předložených listin, které navrhovatel předložil v rámci řízení o předběžném opatření … osvědčil svá tvrzení, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků řízení, neboť majetková podstata v rozsahu odpůrcem vlastněných nemovitostí se může při jejich případném převodu (realizaci zástavního práva) změnit.“ I v tomto případě bylo podáno odvolání a Vrchní soud v Olomouci ve věci sp. zn. 2 Cmo 267/2002 konstatoval, že „Žalobce rozhodující skutečnosti odůvodňující nařízení předběžného opatření dostatečně nevylíčil, neboť v návrhu sice vyslovuje obavu, že by mohlo (v budoucnosti) dojít v případě nákupu předmětných akcií a zřízení zástavního práva k jeho realizaci, neuvádí však žádné konkrétní údaje o tom, proč by k takovéto situaci mělo dojít a že by takové nebezpečí bylo bezprostředně hrozící. Žalobce pouze obecně poukazuje na to, že by mohlo dojít k poškození žalovaného a potažmo i akcionářů, nijak však nespecifikuje, jaká konkrétní práva žalobce jako akcionáře by měla být ohrožena.“ Sluší se snad pouze dodat, že po zrušení předběžných opatření došlo v prvním případě k tomu, že 100% akcií dceřiné společnosti bylo prodáno bez výběrového řízení a v druhém případě
Obě rozhodnutí citována podle Uzsák, M.: Několik poznámek k předběžným opatřením ve věcech obchodních, Soudní rozhledy č. 5/2003, s. 146–149. Obě rozhodnutí citována podle Uzsák, M.: Několik poznámek k předběžným opatřením ve věcech obchodních, Soudní rozhledy č. 5/2003, s. 146–149.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo byly nemovitosti rovnou prodány třetí osobě bez přiměřeného protiplnění (nikoliv pouze zatíženy zástavou) … Pozoruhodná na těchto případech je slepota (necitlivost) odvolacího soudu k tomu, že akcionář primárně hájí svá majetková práva (tj. právo na podíl na zisku, resp. právo na podíl na likvidačním zůstatku). Obhajobu svých majetkových práv považuji za takovou notorietou, že jej není třeba soudu sdělovat (tento by měl soud znát ze své rozhodovací činnosti). Jak však bude poukázáno dále, tato slepota k majetkovým poměrům akcionářů je identická i u pražského Vrchního soudu (blíže pod bodem C)). V této části je nicméně místo pro poukaz na jinou svéráznou procesní obstrukci, a to požadavek doložit, že žalobce byl ke dni podání žaloby akcionářem společnosti. Tento požadavek vychází z pokřiveného výkladu ustanovení § 131 ObchZ, dle něhož může být žaloba na neplatnost usnesení valné hromady podána pouze ve lhůtě tří měsíců od přijetí napadaného usnesení. V případě akciové společnosti s akciemi na majitele je však prakticky nemožné zjistit, kdo je v jiný den než v den konání valné hromady akcionářem společnosti. V rozhodnutí sp. zn. 50 Cm 55/2003 nejprve soud vyzval žalobce, aby doložil, že byl ke dni podání žaloby akcionářem společnosti. Takový důkaz však u akcií na majitele fakticky nelze podat, neboť pokud akcie jejich vlastník nesloží do úschovy u obchodníka s cennými papíry, není schopen prokázat, že celou dobu ode dne konání valné hromady do podání žaloby a i ke dni projednávání věci (viz § 154 OSŘ) leží ony akcie „ve slamníku“. Přesto však i tzv. neunesení důkazního břemene ohledně této otázky bylo pro Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 50 Cm 55/2003 důvodem pro zamítnutí žaloby. B) Spory o náhradu škody vůči představenstvu či ovládajícím osobám Svérázným případem jsou škodové nároky proti představenstvu a ostatním členům orgánů vznášené akcionáři s kvalifikovaným podílem na základním kapitálu jakožto zákonnými zástupci společnosti. Jinou kapitolou jsou spory s ovládajícími či propojenými osobami, které samozřejmě mohou působit akciovým společnostem stejné škody jako členové jejich orgánů. V těchto souvislostech lze poukázat na přístup soudů k přezkumu tzv. ovládacích zpráv vypracovávaných společnostmi v koncernech podle § 66a odst. 8 – 12 ObchZ. Opakovaně totiž došlo k tomu, že taková zpráva vypracována nebyla a ostatní (neovládající) akcionáři požádali o jmenování znalce za účelem přezkoumání takové zprávy. Krajský soud v Ostravě pak ve věci sp. zn. Nc 5032/2002 tento návrh odmítl a konstatoval, že zákon přesným výčtem situací, kdy lze jmenovat znalce limituje soud v tomto řízení, a protože zákon nepamatuje na možnost přezkoumat vztahy mezi ovládající a ovládanou osobou v případě, kdy nebyla ovládací zpráva vyhotovena, není možné znalce jmenovat. Úvaha o argumentu a minori ad maius, tj. že pokud zákon připouští jmenování znalce v případě chybně vypracované zprávy, tím spíše by měl připouštět jmenování znalce pro případ, že zpráva nebyla vypracována vůbec, soudu zjevně unikla. Ani odvolání v dané věci nebylo úspěšné.
Archiv autora. Nepublikováno. Archiv autora. Nepublikováno.
C) Spory o neplatnost různých právních úkonů zavazujících společnost Tyto spory jsou v současné době jádrem sporné agendy týkající se akciových společností. Typově jde o to, že se akcionář domáhá určení, že ta či ona smlouva uzavřená ohledně majetku společnosti je z různých důvodů neplatná. Tzv. leading case v této otázce byly spory akcionářů (i) bývalé Investiční a poštovní banky, a.s., kteří po červnu 2000 domáhali soudního přezkumu prodeje celého podniku této banky nuceným správcem do rukou Československé obchodní banky a.s. a (ii) bývalé Agrobanky a.s., kteří se domáhali soudního přezkumu prodeje části podniku nuceným správcem americké společnosti GE Money Bank a.s. Nabyvatelé podniků a ve shodě s nimi i Městský a Vrchní soud v Praze byli schopni a ochotni tvrdit, že žádný akcionář (bez ohledu na výši svého akciového podílu na akciové společnosti) nemá tzv. naléhavý právní zájem na určení, zdali byl či nebyl prodej podniku platný či nikoliv. Z tohoto procesního důvodu se pak soudy odmítly meritorně zabývat převodní smlouvou. Tento závěr je zjevně absurdní a byl odmítnut Nejvyšším soudem nejprve ohledně bývalé Agrobanky a.s. ve věci sp. zn. 29 Odo 535/2001 následovně: „Závěr, že vzhledem k tomu, že smlouva již byla uzavřena a právo tedy již bylo eventuálně porušeno, vzniklo žalobci právo na plnění, a proto se má domáhat svého práva žalobou na plnění, není správný, není-li žalobce účastníkem napadené smlouvy. Žalobci z napadané smlouvy nevznikají žádná práva ani povinnosti, nemůže se tedy žalobou na plnění z této smlouvy ničeho domáhat. Přitom ale uzavření smlouvy o prodeji části podniku může mít významný vliv na právní poměry společnosti, jejímž je akcionářem, a tedy zprostředkovaně i na jeho právní poměry, např. (vazbě na obsah smlouvy) na výši jeho podílu na likvidačním zůstatku.“ a posléze i ve věci bývalé Investiční a poštovní banky a.s. ve věci sp. zn. 29 Odo 767/2002 daleko lapidárněji s tím, že „Akcionář má naléhavý právní zájem na určení platnosti smlouvy o převodu podniku společnosti, jíž je akcionářem.“ Uvedená rozhodnutí otevřela prostor pro úvahy, jaké všechny úkony akciové společnosti je možné napadat ze strany akcionářů. Tak např. Krajský soud v Ostravě ve věci sp. zn. 26 Cm 47/2005 dospěl k závěru, že přezkum převodu majoritního podílu na dceřinné společnosti je ze strany akcionáře vyloučen, neboť „právní postavení akcionáře vůči akciové společnosti zůstává – i přes uskutečněný děj – stále stejné (nelze vůbec hovořit o nějaké nejistotě). Žádné z jeho práv akcionáře společníka nebylo realizací převodu podílů na dceřiné společnosti ohroženo a nemohlo vést k vzniku nejistoty v jeho právním vztahu ke společnosti.“ Toto rozhodnutí bylo posléze Vrchním soudem v Olomouci ve věci sp. zn. 8 Cmo 240/200610 bez jednání zrušeno s tím, že převodem akcií dceřiné společnosti může být dotčeno majetkové právo akcionáře na podíl na zisku (viz § 178 ObchZ), eventuelně na podíl na likvidačním zůstatku. Naopak ve věci sp. zn. 23 Cm 66/2002 Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že 100% akciový podíl na dceřinné společnosti může být dokonce samostatnou částí podniku a projednával otázku platného převodu tohoto akciového podílu.11 10 11
Publ. pod č. 33974 (JUD) in ASPI. Viz www.nsoud.cz. Archiv autora. Nepublikováno. Archiv autora. Nepublikováno. Citováno podle Uzsák, M.: Několik poznámek k předběžným opatřením ve věcech obchodních, Soudní rozhledy č. 5/2003, s. 146 –149.
39
Debaty mladých právníků 2007 D) Spory o určení statusu akcionáře, skupiny akcionářů nebo společnosti samé Mezi těmito spory dominují na straně statusu akcionářů spory o určení osob jednajících ve shodě, o určení povinnosti učinit nabídku převzetí a na straně statusu společnosti návrhy na likvidaci společnosti. Jakkoliv by se mohlo zdát, že návrh na likvidaci společnosti podaný akcionářem z důvodu vlastnictví vlastních akcií v majetku společnosti po delší než zákonem připuštěnou dobu, nemůže být procesně soudem torpédován, neboť jde o řízení, které je soud povinen zahájit i bez návrhu (§ 161b odst. 4 ObchZ), opak je pravdou. Autorovi se přihodilo, že byl soudem vyzván k tomu, aby prokázal svou aktivní legitimaci k podání takového návrhu (!!) a poté, co akcie nebyly předloženy v originálu, Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 50 Cm 87/200412 návrh na likvidaci bez meritorního přezkumu zamítl s odůvodněním, že k přezkumu rozhodných skutečností, tj. zdali společnost má či nemá v majetku delší než předepsanou dobu vlastní akcie, nemůže dojít, pokud není takový návrh podán akcionářem. Takto absurdní rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci ve věci 5 Cmo 383/200613 bez jednání zrušil s tím, že navrhovatel likvidace společnosti z důvodů dlouhodobé držby vlastních akcií akcionářem dokonce ani být nemusí. Teprve po tomto rozhodnutí dospěl prvostupňový soud k meritornímu přezkumu návrhu a okolností v něm uvedených. Jinou kategorií sporů o status, jsou spory o status akcionářů společnosti. Velmi často jsou totiž různé akcionářské skupiny ve společnosti obviňovány z toho, že jednají ve shodě, resp. že opomenuly učinit nabídku převzetí a z toho údajně vyplývá nemožnost hlasovat na valné hromadě. I tyto spory byly opakovaně z různých procesních důvodů torpédovány tak, že – pokud je mi známo – fakticky zanikly vyjitím z užívání (desuetudo). E) Spory o peněžité nároky vzniklé v důsledku různých rozhodnutí valné hromady Zde vykračujeme z limitů prve citovaného ustanovení § 200e OSŘ a „na tapetu“ se dostávají ustanovení § 83 a § 159a OSŘ, která pojednávají o některých aspektech tzv. hromadných žalob, a to především z pohledu litispendence a závaznosti rozhodnutí v jedné věci i pro účastníky dalších řízení. Obecně totiž soudy v akciových věcech již dovodily, že domáhat se rozhodnutí, které by bylo ku prospěchu i dalších akcionářů (tzv. kolektivní žaloby) je nemožné.14 Nicméně i na toto téma se konečně v českém právním prostředí začíná více publikovat a s ohledem na rozsah tohoto příspěvku na tyto publikace odkazuji,15 neboť se ztotož12 Archiv autora. Nepublikováno. 13 Archiv autora. Nepublikováno. 14 V nepublikovaném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 26 Cm 236/2002, je výslovně uvedeno, že „Z hlediska petitu podané žaloby by bylo možno dovodit, že se jedná o tzv. kolektivní žalobu podanou jedním z oprávněných. Žalobce tak uplatnil své individuální právo a ve věci samé se domáhá vydání rozhodnutí, které by bylo možno vztahovat i na ostatní akcionáře společnosti A a.s., tedy na osoby, které ke dni zahájení řízení u soudu nejsou jeho účastníky. Projednávání věcné takovýchto žalob český právní řád a z něj zejména pak občanský soudní řád neumožňuje. Tato skutečnost bez dalšího vedla soud k zamítavému rozhodnutí …“ Rozhodnutí je v archivu autora. 15 Smolík, P.: Hromadné žaloby – současnost a výhledy české právní úpravy. Právní fórum č. 11/2006; Zima, P.: K tzv. hromadným žalobám. Právní rozhledy č. 4/2003; Winterová, A.: Procesní důsledky skupinové žaloby v českém právu in. Pocta Jiřímu Švestkovi, ASPI
40
ňuji s jejich závěry, a sice, že právní úprava je (i) diskriminující vůči druhým a dalším účastníkům sporu, (ii) procesní řešení skrze odchylky v úpravě překážky litispendence a překážky věci rozsouzené je nedostatečné, neboť třetí osoby jsou významně (bez možnosti reparace) zasaženy ve svém právu na spravedlivý proces, a (iii) bylo by záhodno dbát v legislativě více o koordinaci hmotného a procesního práva. Tak např. ve věci sp. zn. 15 Cm 203/200416 odmítl Krajský soud v Ostravě spojit k jednomu řízení dvě věci týkající se nároku na doplatek z nabídky převzetí a místo toho pozdější z obou řízení přerušil do skončení řízení o prvně napadlém návrhu. Jeho stanovisko pak Vrchní soud v Olomouci ve věci sp. zn. 5 Cmo 43/200717 potvrdil. II. Mezitímní závěry Výsledky shora citovaného náhodného výběru soudních rozhodnutí lze shrnout asi následovně. Procesní úprava akciových sporů, resp. jejich řešení, velmi efektivně umožňuje oddalovat meritorní řešení před soudem, a to prostřednictvím přepjatého zkoumání procesních požadavků na samotný běh řízení. Těmito požadavky jsou jednak prokazování samotného akcionářského vztahu ke společnosti, prokazování naléhavého právního zájmu a především opomíjení faktu, že akcionář hájí především svá majetková práva, která jsou primární součástí jeho vztahu ke společnosti. Lze ocenit, že ve shora uvedených případech mnohdy došlo v odvolacím či dovolacím řízení k nápravě nevyhovujícího stavu, avšak s přihlédnutím ke Keynesovskému „na konci jsme všichni mrtví“ jde o nedostatečnou útěchu. od napadaných skutečností mnohdy uplynuly roky, což fakticky vyloučilo reálný dopad jednotlivých rozhodnutí na nastolený právní stav. Logicky se nabízí otázka co je důvodem shora popsaného rozhodování českých soudů v akciových sporech. Banální úvaha by vedla k závěru, že vše je důsledkem přepjatého formalismu českých soudců a vedla by ke zkoumání osobnostních profilů jednotlivých soudců. V poněkud sofistikovanější formě lze nalézt tuto kritiku opakovaně např. u Zdeňka Kühna,18 ale i u jiných, zejména zahraničních analytiků českého soudnictví. Je samozřejmě možné, že část českých soudců nepronikla do hospodářské povahy souzených věcí a nemá odvahu řešit tzv. složité případy19 meritorně. Osobně se však domnívám, že příčina i řešení shora traktovaných problémů spočívá jednak v procesní úpravě rozhodování o akciových sporech a jednak v určité společenské atmosféře (společenské poptávce), která se ve druhé polovině devadesátých let ohledně akciových sporů dramaticky změnila. S ohledem na délku příspěvku si však dovolím vyhradit tuto část argumentace jinému příspěvku. Použitá literatura Kühn, Z.: Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace, C. H. Beck, 2005. Kühn, Z.: Aplikace práva ve složitých případech. Právní principy v judikatuře, Karolinum, 2002.
16 17 18
19
2005; Winterová, A.: Hromadné žaloby (procesualistický pohled), XVI. Karlovarské právnické dny, 2007, s. 428 a násl. Archiv autora. Nepublikováno. Archiv autora. Nepublikováno. Za všechny jeho práce odkázat např. na analýzu „příčin postkomunistické právní krize“ jak zní podtitul práce „Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace“ vydané u C. H. Beck v roce 2005. Podrobněji Kühn, Z.: Aplikace práva ve složitých případech. Právní principy v judikatuře, Karolinum, 2002.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Smolík, P.: Hromadné žaloby – současnost a výhledy české DORUČOVANIE PÍSOMNOSTÍ, VEČNÝ právní úpravy. Právní fórum č. 11/2006. PROBLÉM SLOVENSKÉHO CIVILNÉHO Uzsák, M.: Několik poznámek k předběžným opatřením ve věPROCESU? cech obchodních. Soudní rozhledy č. 5/2003. Winterová, A.: Procesní důsledky skupinové žaloby v českém Alexandra Kotrecová právu in. Pocta Jiřímu Švestkovi, ASPI 2005. Winterová, A.: Hromadné žaloby (procesualistický pohled) in Existencia dobrej a efektívnej právnej úpravy inštitútov funSborník z konference XVI. Karlovarské právnické dny, gujúcich v rámci civilného konania, je jedným z predpokladov 2007. prejednania a rozhodnutia veci bez zbytočných prieťahov, so Zima, P.: K tzv. hromadným žalobám. Právní rozhledy č. zachovaním všetkých procesných práv a povinností subjektov 4/2003. tu aktívnych a vystupujúcich. Predstavuje záruku zachovania procesných zásad existujúcich a garantovaných na vnútroštátResumé nej aj na medzinárodnej úrovni. doručovanie predstavuje jeden z takýchto inštitútov, je jedným zo základných procesných úko„The article deals with the current judicial practice on share- nov v civilnom konaní. Zároveň je jeden z najvýznamnejších holders actions against the companies. Based on the survey of prostriedkov komunikácie, využívaným mimo priestorov súdboth published and unpublished „leading cases“ seems to be ap- nych siení, medzi súdom a subjektmi civilného procesu, najmä propriate to construct hypothesis for the further research that (i) účastníkmi. Slúži taktiež na získanie nevyhnutne potrebných the courts and deciding judges are either unqualified for solving informácií, ktorých znalosť je predpokladom ďalšieho postupu such complicated issues or deciding judges are – from the differ- súdu v konaní. ent reasons starting with the atmosphere in society and ends with Samotné teoretické východiská hovoria o nutnosti precíztheir former professional carrier and formation - very strict and nej zákonnej úpravy, ktorá musí na jednej strane rešpektovať formal which hinder them from deciding issues not on the basis záujmy účastníkov konania a potrebu ich úplného a účinného of the procedural matters but on the basis of the substantive (ma- informovania prostredníctvom doručovania, a na druhej strane terial) law or (ii) the procedural rules themselves are so strict doručovanie musí byť upravené tak, aby jeho procesná úprava and formal that there is no space for the judges to over-cross neblokovala dosiahnutie účelu konania vyjadrené v § 1 Zákoprocedural issues which implies solution vesting in new (differ- na č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok. Zabezpečenie ent, special) procedural rules for class cases and similar disputes spravodlivej ochrany práv a oprávnených záujmov, cestou najbetween shareholders and the companies. The finally proposed častejšie využívanou, nástrojmi ochrany subjektívnych práv hypothesis is also the standpoint of the author.” a povinností. Je nepochybné, že doručovanie z hľadiska významu v samotnom konaní má výrazné procesné dôsledky, vzhľadom na zachovanie práva na spravodlivý proces ako aj ochrany a právnej istoty účastníkov. Ide predovšetkým o právne následky, procesné účinky, práva a povinnosti s rešpektovaním práva na spravodlivú súdnu ochranu v konaní. Nepochybne zohráva významnú úlohu pri garancii rovného postavenia, pri zachovaní rovnosti zbraní. V poslednom období sa však v súvislosti s doručovaním stretávame s narastajúcimi problémami, ktoré sú spojené s tým, že riadne doručenie sa stáva viac a viac náročnejším, ak nie nemožným bojom s veternými mlynmi v podobe adresáta, ktorý sa nezdržiava v mieste svojho bydliska, prípadne sa chce doručeniu súdnej zásielky vyhnúť a napokon aj v podobe tzv. procesne neaktívneho účastníka. Pri tom všetkom samozrejme nevynímajúc ešte účastníka neznámeho pobytu. Otázkou zostáva ako na tieto skutočnosti reflektuje právna úprava doručovania v podmienkach Slovenskej republiky. V akej miere je týmto smerom zabezpečená spravodlivá ochrana práv a oprávnených záujmov v rámci civilného konania. Z hľadiska historického je jednoznačné, že právna úprava doručovania, prešla istým vývojom. V prvej Československej republike upravoval doručovanie v civilnom konaní s platnosťou aj pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi zák. čl. I/1911 Občiansky súdny poriadok. Ten zakotvil všeobecné postupy pri doručovaní. Následná bližšia a podrobnejšia apretúra bola, s účinnosťou pre Slovensko a Podkarpatskú Rus, obsiahnutá vo vládnom nariadení č. 99/1924 Sb. zák a nař., ktorým sa vydáva nový jednací poriadok pre okresné súdy. na území Čiech
JUDr. Alexandra Kotrecová, katedra občianskeho práva, Fakulta práva Janka Jesenského, Vysoká škola v Sládkovičove. Mazák, J.: Základy občianskeho procesného práva, Bratislava, Iura edition 2004, s. 73. Singer, J. – Milota, A. – Sporzon, J. – Turner, A.: Příruční sbírka
41
Debaty mladých právníků 2007 v období prvej Československej republiky boli otázky doručovania upravené v zák. č. 113/1895 ř.z. Civilný súdny poriadok. Ďalšie podrobnosti o doručovaní, ako aj špecifikáciu náležitostí doručenky upravoval rokovací poriadok súdov, ako vykonávací predpis vydaný k Civilnému súdnemu poriadku. Zaujímavým bolo, že v zmysle ustanovenia § 292 tohto zákona, doručenky úradného orgánu v úradnej záležitosti, zodpovedajúce predpísanej forme, boli považované za verejné listiny. Tým pádom boli z hľadiska charakteru, postavené napr. na roveň rozsudku. Prvým pre celé územie platným civilno procesným kódexom, ktorý samozrejme obsahoval aj právnu úpravu doručovania, bol zákon č. 142/1950 Zb. O konaní v občianskoprávnych veciach. Ten obsahovo takmer porovnateľne upravoval tento inštitút, pričom dokonca samotné znenie bolo obsiahnuté takmer v zhodnom paragrafovom označení, ako je tomu v prípade súčasne platného občianskeho súdneho poriadku. Opätovne na tieto ustanovenia nadväzovala podrobná právna úprava obsiahnutá vo vykonávacom predpise, konkrétne, v nariadení ministra spravodlivosti č. 95/1952 Zb., ktorým sa vydáva spravovací poriadok pre súdy. Táto právna regulácia bola nahradená, v súčasnosti v Slovenskej aj v Českej republike, platným zákonom č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok, ktorý v istej zmenenej podobe dosiahnutej početnými novelami vykonanými v obidvoch krajinách, platí dodnes, už viac ako 44 rokov. Tým sa zaraďuje medzi jednu z najstarších zákonných úprav dodnes vôbec účinných. na túto právnu úpravu následne nadväzuje vyhláška č. 543/2005 Z.z o spravovacom a kancelárskom poriadku v znení vyhlášky č. 417/2006 Z.z., ktorá upravuje napríklad aj špecifický postup pri doručovaní niektorým adresátom napr. osobám, ktoré požívajú diplomatické výsady, osobám držaným v ústave zdravotnej starostlivosti, tým na ktorých sa vykonáva trest odňatia slobody. Zakotvuje aj náležitosti doručenky, podrobnosti týkajúce sa doručovania súdnym doručovateľom a iné. Z komparácii a pri podrobnejšom štúdiu aktuálnych a v minulosti platných relevantných ustanovení, možno dospieť k záveru, že základný charakter právnej úpravy doručovania ako aj samotný mechanizmus doručovania, na Slovensku, zostal viac menej zachovaný zhodne, od roku 1950. Menila sa len právna sila, pokiaľ išlo o pramene práva a niektoré podrobnosti, súvisiace aj so spoločenskými zmenami. Aktuálne je základná právna úprava doručovania, tak ako už bolo spomenuté, je obsiahnutá v zákone č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok. Konkrétne ide o ustanovenia § 45 – 50a. Tie vzhľadom na závažné procesné dôsledky , ktoré zákon spája s doručovaním, ponúkajú pomerne podrobnú úpravu tohto procesného inštitútu. Vo všeobecnosti v zmysle zákona rozlišujeme niekoľko základných foriem doručovania. Jednak hovoríme o tzv. obyčajnom doručovaní, ďalej o doručovaní do vlastných rúk. Občiansky súdny poriadok pozná aj doručovanie vyvesením na úradnej tabuli súdu a napokon doručovanie tzv. verejnou vyhláškou. Napokon z hľadiska aplikácie zákonných ustanovení, môžeme v istej miere rozlišovať aj doručovanie osobám fyzickým a právnickým. Súd doručuje písomnosti sám alebo poštou. Okrem toho môže doručovať aj prostredníctvom súdneho exekútora, orgá-
42
justičních zákonov platných na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, Bratislava, Concordia 1933, s. 485 a nasl. Hora, V.: Civilní řád soudní a jurisdikční norma (zákony ze dne 1. Srpna 1895, č.110,111,112,113 ř.z., Praha, Kompas, 1922, s. 322 a nasl.; Kerecman, P.: O náhradnom doručovaní do vlastných rúk prostredníctvom pošty, Justičná revue, 56, 2004, č. 1, s. 51. Kerecman, P.: O náhradnom doručovaní do vlastných rúk prostredníctvom pošty, Justičná revue, 56, 2004, č.1, s. 51.
nu obce, príslušného útvaru Policajného zboru a za podmienok ustanovených osobitým predpisom aj prostredníctvom Ministerstva spravodlivosti Slovenskej republiky. Nakoľko aj napriek primárnemu doručovaniu prostredníctvom súdu, čo zdôrazňuje aj znenie samotného zákona, tým, že ho kladie na prvé miesto, to nespôsobuje až také značné ťažkosti. Budem sa preto ďalej podrobnejšie venovať spôsobu doručovania najvyužívanejšiemu a najbežnejšiemu a to doručovaniu cestou pošty, hlavne tzv. poštovými doručovateľmi, so zameraním na doručovanie písomností určených do vlastných rúk. Pokiaľ ide o doručovanie právnickým osobám, možno konštatovať, že súdna prax sa dlho potýkala s týmto problémom, najmä s problematikou vytvárania tzv. fiktívnych sídiel a umelým vytváraním prekážok v rámci súdneho konania, spojených s nemožnosťou transformovania písomnosti do sféry adresáta právnickej osoby. Novela Občianskeho súdneho poriadku vykonaná zákonom č. 501/2001 Z.z. včlenila nové ustanovenia § 48 ods. 2 a 3, ktoré mali riešiť problém náhradného doručenia právnickým osobám ako aj fyzickým osobám, ktoré sú oprávnené podnikať. Následne sa však vynorila nová otázka, na ktorú bolo aj v právnických kruhoch poukázané. Ide o vzťah ustanovenia § 47 ods. 2 a § 48 ods. 2 a 3 O.s.p. V niektorých komentároch sa možno stretnúť s vysloveným názorom, že použitie týchto ustanovení sa navzájom vylučuje. V istom smere bol naznačený už aj opak predmetného tvrdenia, pričom si dovolím v tomto smere názorovo súhlasiť, v súlade s tým ako mi je známe aj z činnosti a praxe slovenských súdov. Nepochybne sú tieto otázky zaujímavé, podrobnejšie sa im však na tomto mieste nebudem venovať nakoľko úvahy v tomto smere by mohli byť predmetom samostatného článku. Z praktického pohľadu najčastejšie komplikácie a problémy vznikajú v súvislosti so zásielkami, ktoré sú určené do vlastných rúk adresáta - fyzickej osoby. doručovanie zásielky určenej do vlastných rúk znamená, že písomnosť ako takú nemožno vydať nikomu inému len adresátovi. Závažnosť doručenia do vlastných rúk, súvisí jednak s druhom listín, ktoré sa touto cestou doručujú, ako aj s právnymi následkami, ktoré je ich doručenie spôsobilé vyvolávať. Pre účely zabezpečenia plynulosti priebehu konania, ako aj ochrany procesných práv a povinností subjektov v tomto konaní vystupujúcich, existuje zákonom garantovaná možnosť, či už pri doručovaní obyčajnom, ale predovšetkým pri doručovaní do vlastných rúk, okrem zákonom stanovených výnimiek, nahradiť takéto doručovanie presne upraveným procesným postupom, ktorý sa nazýva náhradné doručenie. Náhradné doručovanie fyzickým osobám v kontexte s písomnosťami doručovanými do vlastných rúk je upravené v § 47 ods. 2 O.s.p. Podmienky pre vznik fikcie doručenia písomnosti do vlastných rúk vyplývajú zo znenia obsahu tohto ustanovenia. V zmysle § 47 ods.2 „Ak nebol adresát písomnosti, ktorá sa má doručiť do vlastných rúk, zastihnutý, hoci sa v mieste doručenia zdržuje, doručovateľ ho vhodným spôsobom upovedomí, že mu
§ 45 ods. 1, zákona č. 99/1963 Zb., Občiansky súdny poriadok. Súd môže vo svojom obvode doručovať aj prostredníctvom súdnych doručovateľov. Z hľadiska využívania doručovania prostredníctvom týchto subjektov ide skôr o výnimku ako o bežnú vec. Dôvodom môže byť aj personálne vybavenie súdov týmito osobami. Napríklad Okresný súd Bratislava IV má jedného takéhoto súdneho dorzčovateľa. Bureš,J. – Drápal, L. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád, 3. Vydání, Praha, C. H. Beck, 1997, s. 121. Kerecman, P.: dielo cit. v poznámke č. 4, s. 66, Valjentová, M.: K niektorým problémom pri doručovaní v civilnom procese, Justičná revue, 59, 2007, č.3, s. 370 a nasl.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo zásielku príde doručiť znovu v deň a hodinu uvedenú v oznámení. Ak zostane i nový pokus o doručenie bezvýsledným, uloží doručovateľ písomnosť na pošte alebo na orgáne obce a adresáta o tom vhodným spôsobom upovedomí. Ak si adresát zásielku do troch dní od uloženia nevyzdvihne, považuje sa posledný deň tejto lehoty za deň doručenia, i keď sa adresát o uložení nedozvedel“.10 Z uvedeného vyplýva, že písomnosť možno považovať za náhradne doručenú iba za podmienok, že: 1. Zákon možnosť náhradného doručenia nevylučuje (náhradné doručenie nie je možné napríklad pri platobnom rozkaze, upovedomení o začatí exekúcie...), 2. bol zachovaní predpísaný postup doručovateľom pri doručovaní a napokon, 3. zdržiavanie sa v mieste doručenia. K potrebe splnenia týchto podmienok sa vyslovil aj Ústavný súd ČR vo svojom náleze zo dňa 1.10. 2002 v ktorom vyslovil, že „V prípade náhradného doručovania je v ustanovení § 47 ods.2 o.s.ř konštruovaná právna fikcia, že účinky doručenia písomnosti nastanú po uplynutí stanovenej doby ex lege aj voči tomu, kto písomnosť fakticky prevzal. Právna fikcia ako nástroj odmietnutia reality právom, je nástrojom výnimočným. Aby mohla svoj účel (dosiahnutie právnej istoty) splniť, musí rešpektovať všetky náležitosti, ktoré s ňou zákon spája. Pokiaľ nie sú všetky právne náležitosti splnené, nie je súd oprávnený naplnenie fikcie konštatovať (čl. 2 ods. 2 Listiny základných práv a slobôd, podľa ktorého je možné uplatňovať štátnu moc len v prípadoch a medziach stanovených zákonným spôsobom)“. 11 To, že preukazovanie týchto skutočností spôsobuje v praxi nemalé problémy a je schopné výrazným spôsobom predĺžiť samotné konanie vyplýva aj z bohatej judikatúry, ktorá je v tomto smere známa.12 Dokladom o doručení písomnosti a zároveň dokladom preukazujúcim splnenie podmienok predpokladaných zákonom pre náhradné doručenie je doručenka. S účinnosťou od 1. júla 2007 sa doručenke priznáva povaha verejnej listiny a to priamo zákonom. Táto skutočnosť už bola niekoľkokrát v českej aj slovenskej súdnej judikatúre zdôraznená. Napríklad uznesenie Najvyššieho súdu ČR uvádza, že „Doručenka je listina, ktorá má povahu listiny verejnej a od súkromných listín sa líši svojou dôkaznou silou, pokiaľ nie je preukázaný opak, pravdivosť toho, čo je v nej osvedčené“13, avšak svoje legislatívne deklarovanie nachádza v zákonnej norme až teraz. Ustanovenie § 45 bolo novelou Občianskeho súdneho poriadku, vykonanej zákonom č. 273/2007 Z.z., doplnené o ods. 2, ktorý ustanovuje, že „Údaje uvedené na potvrdení o písomnosti (ďalej len „doručenka“) sa považujú za pravdivé, ak nie je dokázaný opak“. Zaradenie takéhoto ustanovenia priamo do zákona možno hodnotiť veľmi pozitívne. Z jeho samotného obsahu vyplýva, že aj napriek skutočnosti, že doručenka nie je verejnou listinou (porovnaj ustanovenie § 134 O.s.p.), je jej priznaná takáto povaha. Týmto odpadá náročné a zdĺhavé dokazovanie pravdivosti a preskúmavanie postupu doručovateľa. Je to taktiež výrazný krok proti prieťahom v konaní. Pokiaľ totiž bude účastník spochybňovať pravdivosť údajov uvedených na doručenke (napr. že doručovateľ nedodržal zákonom predpísaný postup alebo sa v mieste doručovania v čase doručovania nezdržiaval), bude musieť o tom súdu predložiť dôkazy. Z hľadiska náležitostí doručenky, tie sú v súčasnosti obsiahnuté vo vyhláške č. 543/2005 Z.z. v znení vyhlášky 416/2006 Z.z.o Spravovacom a kancelárskom poriadku pre okresné súdy,
krajské súdy, Špeciálny súd a vojenské súdy. V zmysle § 144 na doručenke sa uvedie: odosielateľ, číslo konania, označenie doručovanej písomnosti, adresát. domnievam sa, že takýto obsah doručenky, vzhľadom na postavenie, ktoré jej bolo právnou normou priznané nie je dostačujúci. Túto skutočnosť si rovnako uvedomuje aj zákonodarca, pričom k dôvodovej správe k predmetnej novele uvádza, „že sa pripravujú práce na tlač novej súdnej zásielky, s údajmi na doručenke v záujme jednoduchšieho posúdenia účinnosti doručenia“. Jej náležitosti a znenie by mali byť opäť obsiahnuté v spravovacom a kancelárskom poriadku pre okresné a krajské súdy, ktorý aj s ohľadom na tieto potreby, bude prijatý ako nový. na tomto mieste si dovolím poukázať na právnu úpravu doručovania, vo vzťahu k doručenke, tak ako ju zakotvuje český Občanský soudní řád po novele vykonanej zákonom č. 555/2004 Sb. V dôsledku tejto novely sa zmenilo postavenie doručenky, tak, že už jej nie je priznané postavenie verejnej listiny, ale jej povaha je rovnaká ako je to v súčasnom znení slovenského Občianskeho súdneho poriadku, t.j. doručenka má už „len“ povahu verejnej listiny. Zákonodarca taktiež usúdil, čo sa prejavilo v spomínanej novele, že pokiaľ ide o jednotlivé náležitosti doručenky, ktoré musí bezpodmienečne obsahovať, budú začlenené priamo v Občanském soudním řádu. Podrobnejšie ide o povinné prvky doručenky, v spojení s jednotlivými prípadmi, ktoré sa pri doručovaní môžu objaviť (napr. ak bola písomnosť doručená, uložená, vyzdvihnutá, prípadne ak bolo odopreté jej prijatie a iné).14 na prvý pohľad by sa mohlo zdať, že v porovnaní s našou právnou úpravou, ide len o akúsi kozmetickú úpravu, v podobe presunu právnej regulácie do zákonnej normy vyššej právnej sily. Nie je ale tomu celkom tak. Ide hlavne o cestu zdôraznenia a preukázania nevyhnutnosti zachovania potrebných normatívne predpísaných postupov. Takáto legislatívna úprava by sa možno mohla stať istým legislatívnym podkladom pre definitívne dotvorenie účinnosti ustanovenia § 45 ods.2 O.s.p. a to nielen v súvislosti s podpisom a dátumom uvedeným na doručenke, ako je tomu momentálne teraz. na druhej strane je nutné poznamenať, že bude rozhodne nevyhnutné, aby aj samotné osoby vykonávajúce doručovanie, t.j. poštový doručovatelia boli náležite poučený o spôsobe správneho vypĺňania tejto, pre súd, mimoriadne dôležitej listiny, aby si uvedomili samotný význam toho, ako výrazne je schopná ovplyvniť rýchlosť a priebeh samotného súdneho konania. V opačnom prípade by sa mohlo stať, že by ďalší postup v civilnom procese podstatne závisel od vôle doručujúceho orgánu. 15 Výraznú úlohu pri doručovaní písomností, zohráva nielen správne dodržaný postup a naplnenie predpokladov vyžadovaných pre doručovanie zákonov, ale aj aktivita a pasivita samotného účastníka. Ten je svojim konaním spôsobilý výrazne ovplyvniť súvislý priebeh konania a spôsobiť negatívne a nechcené predlžovanie priebehu súdneho konania a narúšanie cieľov garantovaných prostredníctvom súdnej ochrany. Ide najmä o dve situácie. V prvom prípade účastník, ktorého adresa súdu je známa, v čase doručovania spôsobuje obštrukcie, tým, že preukazuje, že práve v čase doručovania sa v mieste doručovania nezdržiava. Druhým prípadom je situácia, že adresát sa často nachádza mimo miesta doručovania a preto vznikajú pochybnosti o účinnosti náhradného doručenia.
10 § 47 ods. 2, zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok. 11 Nález Ústavného súdu zo dňa 1. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 92/01, Sb. nál. a usn., č. 115/sv. 28. 12 Uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 13.6.2001, sp.zn. 25 Cdo 2610/2000 13 Uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 25.10.2001, sp. zn. 30 Cdo 2554/2000
14 § 50f, zákon č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád. 15 Za úvahu stojí aj to, čo nie je úplne novou myšlienkou, aby sa pre doručovanie súdnych písomností vytvoril osobitý orgán. Dôvodom je, že Slovenská pošta ako orgán, ktorý vykonáva doručovanie poštou má síce personálne vybavenie na doručovanie, avšak z hľadiska odbornosti a posúdenia významu doručovania súdnych písomností možno o kvalifikovanosti výrazne pochybovať.
43
Debaty mladých právníků 2007 Existenciu týchto situácii a nevyhnutnosť potreby si uvedomil aj samotný zákonodarca. na ich riešenie reflektoval už cestou spomínanej novely Občianskeho súdneho poriadku vykonanej zákonom č. 273/2007 Z.z. Konkrétne ide o nové znenie § 49, ktorý umožňuje účastníkovi zvoliť si, resp. označiť aj adresu iného miesta v Slovenskej republike, na ktorú mu má byť doručované, prípadne si zvoliť zástupcu pre doručovanie. Následne ods. 3 uvádza že, „Ak sa niektorá zásielka určená do vlastných rúk, vráti z miesta, ktoré pre doručovanie označil účastník konania, z miesta jeho pobytu evidovaného podľa osobitých predpisov alebo od zvoleného zástupcu pre doručovanie ako neprevzatá, súd môže všetky nasledujúce písomnosti pre tohto účastníka ukladať na súde s účinkami doručenia k siedmemu dňu od odoslania rovnopisu doručovanej písomnosti podľa ods. 4“.16 Možno konštatovať, že táto právna úprava je prínosom a vychádza v ústrety práve osobám, ktoré sa často v mieste svojho trvalého bydliska nezdržiavajú, rieši teda druhú predpokladanú vyššie spomenutú situáciu. Takáto právna apretúra umožňuje, aby si tieto osoby, zvolili pre doručovanie aj iné miesto, prípadne zástupcu pre doručovanie, napr. ak pracujú v inom meste, prípadne je predpoklad, že sa budú istý čas zdržiavať v zahraničí a podobne. Tým na seba preberajú zodpovednosť za následky doručenia. Sú povinní starať sa o svoje záležitosti v súdnom konaní. Čo je ale nepochybné, aj tu sa vyžaduje aktivita a vôľa samotného účastníka. 17 Na druhej strane, dovolím si tvrdiť, prvý vyššie uvedený prípad, kde pasívny postoj účastníka, vyvoláva tzv. nekonečné doručovanie, táto novela nevyriešila. Súd síce aj v tomto prípade môže použiť ustanovenie § 49 ods. 3, avšak len za podmienky, že účastník konania bude o tomto riadne poučený. V zmysle § 49 ods. 5 súd poučuje účastníka obvykle na začiatku konania, prípadne môže doručiť toto poučenie vo forme doručovania do vlastných rúk (najčastejšie poštovým doručovateľom). V tomto prípade je náhradné doručenie vylúčené.18 Súd teda bude musieť aj naďalej prešetrovať, najmä vypočúvaním doručovateľa, či sa osoba v mieste, do ktorého bolo doručované zdržiava a či sa tu aj zdržiavala v čase doručovania. Ak teda ide o procesného ignoranta dá sa predpokladať, že na pojednávanie sa nedostaví a rovnako sa bude vyhýbať aj doručeniu písomnosti, ktorej obsahom je spomenuté poučenie. domnievam sa, že neobstojí ani argumentácia zákonodarcu tým, že „v čase doručovania prvej písomnosti účastník spravidla ešte nepozná obsah súdnej zásielky je jeho snaha o neprevzatie minimalizovaná“.19 Napokon nie je možné nespomenúť niekoľko problémov spojených s doručovaním účastníkovi neznámeho pobytu alebo tiež procesne neaktívnemu účastníkovi, u ktorého nie je úplne jednoznačné, či nie je neznámeho pobytu. na to, aby súd mohol jednoznačne prehlásiť, že účastník je neznámeho pobytu, musí to mať jasne a bez pochýb preukázané. Kým sa ale preukáže, že určitá osoba je neznámeho pobytu, súd musí vykonať celý rad úkonov so zachovaním postupu, ktoré vylúčia opak. Z hľadiska miesta, kde súd doručuje, ide najčastejšie o miesto - adresu, ktoré pre doručovanie označil jeden z účastníkov (vo svojom návrhu alebo v žalobe). Okrem toho v Slovenskej republike je vytvorený centrálny register obyvateľov v zmysle osobitého zákona, zákona č. 253/1998 Z.z. O hlásení pobytu občanov Slovenskej republiky a registri obyvateľov Slovenskej republiky. V zmysle tohto zákona sa vedú informácie o trvalom a prechodnom pobyte občanov Slovenskej republiky. Paragraf 2 16 17 18 19
44
§ 49 ods. 2 a 3, zákon č. 99/1963 Z.z, Občiansky súdny poriadok. Otázkou zostáva skutočné využívanie tohto inštitútu súdmi. § 49 ods.5, zákona č. 99/1963 Zb. Dôvodová správa k zákonu č. 273/2007 Z.z., s. 14.
tohto zákona zakotvuje, že „občan hlási, v rozsahu ustanovenom týmto zákonom, začiatok a skončenie svojho pobytu v obci, v hlavnom meste Slovenskej republiky Bratislave a v meste Košice hlási tieto údaje mestskej časti a vo svojom vojenskom obvode príslušnému úradu“.20 Pobyt je trvalý a prechodný. Pokiaľ teda súdu nie je známa adresa účastníka, na ktorú má písomnosť doručovať, obracia sa v prvom rade na centrálny register obyvateľov s prosbou o vyžiadanie informácií o trvalom alebo prechodnom pobyte účastníka. V prípade, ak tento dožiadaný orgán nemá žiadne informácie o pobyte tejto osoby, súd túto skutočnosť nemôže jednoducho uzavrieť s tým, že tento subjekt je neznámeho pobytu. Pre účely jednoznačného preukázania tohto faktu musí požiadať o informácie, t.j. obrátiť sa aj na iné orgány, napríklad na políciu, prípadne môže tiež dotazovať posledné známe pracovisko adresáta. Sudca sa v tomto smere akoby premieňa na detektíva babôčku, ktorý už nerozhoduje len o právach a oprávnených záujmoch uplatnených v civilnom konaní, ale je povinný pátrať, či je účastník skutočne neznámy a môže mu byť ustanovený opatrovník v zmysle § 29 ods. 2 O.s.p alebo ide len o pasívneho účastníka, ktorému písomnosti nie je možné doručiť s tým, že sa súdu vracajú ako neprevzaté. Z hľadiska poslednej praxe súdov, tie sú nútené dožadovať napríklad aj mobilných operátorov, s cieľom zistiť aktuálnu adresu, za účelom dosiahnutia účinného doručenia. Vyriešenie tohto problému je žiaduce najmä z dôvodu zamedzenia prieťahov v konaní, jeho neprimeranej dĺžky. Možno je jednoduché v tomto smere povedať, treba byť striktný. domnievam sa však, že jednou z možných kľúčov k riešeniu týchto problémov je aj potreba striktného rešpektovania a vynucovania zákonnej obligatórnej povinnosti hlásenia trvalého alebo prechodného pobytu každého občana a taktiež každej jeho zmeny a to pod hrozbou skutočného uloženia sankcie.21 Následne by Občiansky súdny poriadok zakotvil predpoklad, že sa doručuje primárne buď na adresu, ktorú uviedol účastník, ktorému sa má doručovať sám, alebo ak takúto adresu neuviedol, vychádza sa z údajov uvedených v centrálnom registri evidencie obyvateľov obsahujúcich informácie o jeho pobyte. Pokiaľ by sa z takejto adresy vrátila zásielka s označením „neprevzatá“, súd by už ďalej nemusel zisťovať, či sa tu táto osoba skutočne zdržiava alebo nie. Vychádzal by z fikcie, že toto je skutočné miesto pre doručovanie adresáta a v prípade zásielky určenej do vlastných rúk by prišlo k účinnému náhradnému doručeniu. Prípadný opak by musel preukazovať účastník, namietajúci pravdivosť tejto fikcie. Odpadla by aj povinnosť súdu poučovať, nakoľko údaje vedené v centrálnom registri o adresách, by sa v zmysle zákona považovali za pravdivé, až kým by nebol preukázaný opak. Pokiaľ by sa zásielka z tohto miesta vrátila s označením na doručenke ako adresát „neznámy“, súd by už ďalej nemusel zisťovať, či je táto osoba skutočne neznáma, prostredníctvom iných orgánov, ale mohol by priamo ustanoviť takejto osobe opatrovníka pre konanie, opäť vychádzajúc z pravdivosti údajov vedených v centrálnom registri obyvateľov. Vyššie uvedené úvahy v súvislosti s doručovaním načrtávajú len základný okruh problémov, s ktorými sa súdy v rámci svojej činnosti musia stretávať a ktoré majú bezprostredný dopad na samotných účastníkov vystupujúcich v konaní. Nepochybne je ich však oveľa, oveľa viac. Poslaním justičných orgánov a teda aj súdov, je „služba sú20 § 2 ods. 1, zákon č. 253/1998 Z.z. o hlásení pobytu občanov Slovenskej republiky a registri obyvateľov Slovenskej republiky. 21 Je pravdou, že nesplnenie ohlasovacej povinnosti trvalého a prechodného bydliska sa považuje v súčasnej dobe za priestupok, ale skutočné ukladanie sankcii za jej nesplnenie je v praxi prakticky nulové.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo denia“ pre celú spoločnosť v jej plnej rôznorodosti. 22 Vykonávajú ju prostredníctvom súdnych konaní, pričom jedným z nich je aj civilný proces. V civilnom procese sa poskytuje ochrana najmä súkromnoprávnym, ale aj iným vzťahom, ktorých ústrednou črtou je rovnosť v nich vystupujúcich subjektov. Samotné procesné úkony v podobe inštitútov, ktoré skladajú a tvoria priebeh celého konania musia byť aj legislatívne kreované tak, aby zachovávali účel dosiahnutia žiaducej právnej ochrany a aby boli spravodlivé. Spravodlivé aspoň v tom smere, že prinútia subjekty v konaní vystupujúce rešpektovať nielen svoje práva, ale aj práva ostatných, o ktoré v konaní ide. Nepochybne je tomu tak aj pokiaľ ide o doručovanie v civilnom procese a jeho právnu úpravu a to predovšetkým preto, že riadne a účinné doručenie bez pochýb predstavuje jeden zo spôsobov zabezpečenie práva na spravodlivý súdny proces. Použitá literatúra
legal standards, we deal with permanent ambitions to improve institutes functioning in it. Admittedly, delivery too. The main problem is in spite of all ambitions, still the delivery to natural persons. Many questions which seem like legislative lucky solution at first sight, don’t find an adequate use in practice. The situation seems more complicated, while Slovak Republic is one of the member states of European Union and functions within the framework of European space. Consequently while the very domestic juridical modification suffers of certain defects, it will have an effect on enforcement and application of European juridical standards. The basic role consequently stays, to find an effective juridical modification which would be able to guarantee the observance of all assumptions of maintenance of the right to fair trial along with the practical point of view, would react on existing social conditions. The juridical modification in which the activity and passivity of participants of the very process plays certain significant role in proper delivery.
Bureš,J. – Drápal, L. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád, 3. Vydání, Praha, C. H. Beck, 1997, Hora, V.: Civilní řád soudní a jurisdikční norma (zákony ze dne 1. Srpna 1895, č.110,111,112,113 ř.z., Praha, Kompas, 1922, Dôvodová správa k Zákonu č. 273/2007, Horák, J. – Hromada, M.: Civilní proces s účastníkem neznámeho pobytu, Právní rozhledy, 6/2007, Kerecman, P.: O náhradnom doručovaní do vlastných rúk prostredníctvom pošty, Justičná revue, 56, 2004, č.1, s. 51. Maximová, J.: Rýchlosť, rozhodnosť, trpezlivosť v súdnom konaní cez prizmu etiky, Justičná revue, 58, 2006, č. 8 – 9, s. 1283. Mazák, J.: Základy občianskeho procesného práva, Bratislava, Iura edition 2004, Singer, J. – Milota, A. – Sporzon, J. – Turner, A.: Příruční sbírka justičních zákonov platných na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, Bratislava, Concordia 1933, Vrcha, P.: Civilní judikatura (výber aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, 2. vydání, Praha, Linde Praha a.s., 2005, Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 4. Aktualizované vydání, Praha, Linde Praha a.s., 2006, Zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok, Zákon č. 99/1963 Sb. Občanskí soudní řád, Zákon č. 253/1998 Z.z. O hlásení pobytu občanov Slovenskej republiky a registri obyvateľov Slovenskej republiky, Vyhláška č. 543/2005 Z.z. v znení vyhlášky 417/2006 Z.z. o Spravovacom a kancelárskom poriadku pre okresné súdy, krajské súdy, Špeciálny súd a vojenské súdy. Summary Delivery presents, from the point of view of civil process, one of the most significant adjective acts which we deal within this process with. The most important, not just from the point of view of demand of rapid and effective delivery of the specific judicial paper, but first of all for the exigency of observance of the whole legal operation of which the effect reflects in the main maintenance of all basic adjective rights and liberties guaranteed up to domestic mark, as well as up to international mark. On the way to innovation and to increase of efficiency of the most utilized form of defense of subjective rights adjudicated by 22 Maximová, J.: Rýchlosť, rozhodnosť, trpezlivosť v súdnom konaní cez prizmu etiky, Justičná revue, 58, 2006, č. 8 – 9, s. 1283.
45
Debaty mladých právníků 2007 PRÁVNICKÁ OSOBA – POHLED HISTORICKÝ Ondřej Frinta I. Obecně Jeden z nejslavnějších českých civilistů kdysi na adresu právnické osoby prohlásil, že je jistě odvážné vybrat si ji za předmět přednášky, neboť: „výraz ten je průchozím místem myšlení právnického, místem, kam se přichází s různých stran, kde nikdo nesetrvává dlouho, kde halas různých mínění je tak silný, že není možno se dorozuměti.“ Čtenář mi jistě dá za pravdu, že tato myšlenka neztratila nic na své aktuálnosti ani po uplynutí více než sedmdesáti let od okamžiku, kdy byla vyslovena. Položil jsem si otázku, proč právě u tohoto institutu jsme svědky tolika názorových střetů, onoho silného halasu, který zaznívá na adresu právnické osoby ze všech možných stran. Není v možnostech tohoto příspěvku odpovědět na tuto otázku vyčerpávajícím způsobem. Když jsem se touto otázkou zabýval ve své disertační práci, dospěl jsem při svých úvahách k závěru, že je nutno si uvědomit, jak byla právnická osoba pojímána a chápána v dobách minulých. Účelem této stati je seznámit čtenáře s dílčími poznatky, k nimž jsem dospěl při rozboru právní úpravy dob nejstarších, totiž úpravy právnických osob v římském právu. Předesílám, že právní systém starověkého Říma je nutno – dle mého názoru – zkoumat především jako právo positivní, které platilo po určitou historickou epochu, nikoliv jako systém věčných a neměnných dogmat, staletími opakovaného memorování zvěčněných do jakýchsi absolutně platných a nezpochybnitelných pravd. Již z období, kterým se zde zabývám, pochází prazáklad rozdělení právnických osob na dvě podmnožiny, a sice na ty, jejichž substrát je tvořen osobami (právnická osoba typu korporace) a na ty, jejichž substrát je tvořen majetkem (právnické osoby typu nadace). Tohoto rozdělení se přidržím také v této stati a pojednám nejprve o korporacích a po té o nadacích. II. Korporace
A Gaius pokračuje dále: „Quibus autem permissum est corpus habere collegii societatis sive cuiusque alterius eorum nomine, proprium est ad exemplum rei publicae habere res communes, arcam communem et actorem sive syndicum, per quem tamquam in re publica, quod communiter agi fierique oporteat, agatur fiat.“ (D 3, 4, 1, 1, Gaius 3 ad ed. provinc.) „Tyto citáty, jsou obsaženy v Digestech, byly positivněprávním (zvýrazněno O.F.) předpisem obecného práva, které platilo v celé západní části Evropy až do konce XVIII. století. po generace byla opakována, memorována, až se tak vžila, že se mělo za to, že platí jaksi z rozumu samotného, čili že jsou přirozeně-právními zásadami a to tím spíše, že se v Digestech neviděl zákoník, nýbrž manuál vší soudcovské moudrosti.“ V Gaiových myšlenkách vidíme přísně logickou stavbu: dozvídáme se, kdo – našimi slovy: jaké entity (a) mohou „mít (právní) podstatu (základ)“ (= corpora habere), (b) za jakých podmínek a rovněž tak, (c) co to pro takovou entitu znamená (= vlastní majetek oddělený od majetku členů). Všimněme si, že zde nejde na prvém místě o rozlišování společnosti (societas) od spolku (collegium). Ba naopak, zdůrazňuje se, že pro založení obou platí totožný režim – nikdo nemůže sám dle libovůle založit ani společnost (societas), ani spolek (collegium), neboť v obou případech je to omezeno zákony. Nic více a nic méně. Nedosti na tom, také režim společného majetku je totožný pro oba typy pospolitostí (arg. „corpus habere collegii societatis sive cuiusque alterius eorum nomine“): v obou může být společný majetek, společná pokladna a obě mohou mít jednatele nebo představeného, který bude za pospolitost jednat v jejích věcech, tj. ve věcech společných všem členům pospolitosti. To ukazuje, že zde není kladen důraz na založení dvou od sebe odlišných právních konstrukcí (jedna bez právní subjektivity a druhá s ní), nýbrž že jde prostě o pouhé předpisy upravující sdružování osob, a to z politických důvodů způsobem omezujícím. To nemusí být na první pohled patrné, nicméně je nutno upozornit na názor Sedláčkův, že v průběhu dějin se tato ustanovení hypostasovala a v různých obdobích dějin (a filosofie) byla různě chápána: „za thomistické společenské filosofie rozdíl mezi členem a korporací chápán byl analogicky (analogia entis), za protestantské filosofie chápán byl jako dialektická nebo diskursivní antithese. Podle toho vypadala starší universitas jinak než novověká korporace, čímž máme skvělý případ, jak nezměněnou právní normu možno různým způsobem aplikovati.“ Dle Sedláčka je totiž nutno odhlédnout od hypostasování těchto ustanovení a prostě se tázat: „Quibus perissum est corpora habere?“ A pak je prostě odpovědět: „Neque societas neque collegium neque huiusmodi corpus passim omnibus habere conceditur: nam et legibus et senatus consultis et principalibus constitutionibus ea res coercetur. Paucis admodum in causis concessa sunt huiusmodi corpora.“
Počnu úvahu o korporaci v římském právu slavným citátem Gaiovým: „Neque societas neque collegium neque huiusmodi corpus passim omnibus habere conceditur: nam et legibus et senatus consultis et principalibus constitutionibus ea res coercetur. paucis admodum in causis concessa sunt huiusmodi corpora: ut ecce vectigalium publicorum sociis permissum est corpus habere vel aurifodinarum vel argentifodinarum et salinarum. item collegia romae certa sunt, quorum corpus senatus consultis atque constitutionibus principalibus confirmatum est, veluti pistorum „Kterýmž jest povoleno míti podstatu coby spolek, společnost nebo jednu či druhou z těchto, mohou mít, právě tak, jako například stát, et quorundam aliorum, et naviculariorum, qui et in provinciis společné věci, společnou pokladnu a jednatele nebo představeného, sunt.“ skrze kterého, jako ve státě, co má být provedeno a učiněno ve spo(D 3, 4, 1, pr., Gaius 3 ad ed. provinc.)
46
JUDr. Ondřej Frinta, katedra občanského práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Sedláček, J.: Právnická osoba. In: Právník LXXII, 1933, 11, s. 329. „Společnosti ani spolky, ani tělesa tohoto druhu nemohou být kýmkoliv libovolně ustavena: neboť zákony, senatusconsulta a císařské konstituce tuto věc omezují. pomálu jsou tělesa tohoto druhu povolena: například pachtýřům státním je dovoleno míti podstatu,(= corpus = základ, podstata, hmota, „tělesnost“) stejně tak těžířům zlata, stříbra a soli. stejně tak jsou v Římě určité spolky, jejichž podstata je potvrzena senatusconsulty a císařskými konstitucemi, například pekaři a určití jiní a vlastníci lodí, kteří též jsou v provinciích.“
lečném, bude (tak) učiněno.“ Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 331. Při čemž rozdíl mezi jednatelem (actor) a představeným (syndicus, též curator, magister) je ten, že prvý je nepřímým zástupcem, zatímco druhý je ten, kdo onu entitu řídí podle stanov. (Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 1994, s. 66.) Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 331. „Kterým (komu) jest dovoleno míti (společnou) podstatu?“ „Společnosti ani spolky, ani tělesa tohoto druhu nemohou být kým-
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Oprostíme-li se takto od hypostase těchto ustanovení a od jejich odlišného pojímání v různých obdobích, pak můžeme uzavřít, že tyto pasáže Digest neříkají nic více a nic méně než to, že samostatnou podstatu (s odděleným majetkem) lze založit pouze v souladu s předpisy, které to upravují. Jak uvádí Heyrovský: „Plná svoboda spolčovací se byla zabezpečena ustanovením XII tabulí, že collegia sobě mohou dáti libovolnou ústavu. Tato svoboda spolčovací vzala za své koncem republiky. Najmě zrušily lex Iulia a pozdější zákony všecka collegia krom starobylých a zapověděly utvoření nových. Odtud byly spolky pokládány za dovolené zpravidla jen, když v každém jednotlivém případě bylo uděleno senatem nebo císařem zvláštní povolení státní, leč by náležely ke třídě spolků, které byly připuštěny již všeobecným zákonným předpisem.“10 Z uvedeného vysvítá, že lze-li samostatnou podstatu (našimi slovy – právnickou osobu) založit pouze v souladu s platnými právními předpisy,11 je třeba se ptát, jak se tak učiní. Odpověď nám dává Gaius: „Sodales12 sunt, qui eiusdem collegii sunt: quam gracei έταιρείαν13 vocant. his autem potestatem facit lex pactionem quam velint sibi ferre, dum ne quid publica lege corrumpant. sed haec lex videtur ex lege solonis tralata esse.“14 (D 47, 22, 4, Gaius 4 ad l. xii tab.) Spolek tedy vzniká spolčovacím aktem několika osob, tj. smlouvou. Tyto osoby dávají sobě lex collegii, tedy spolkové stanovy (ústavu) po vzoru obce, v nichž určují účel spolku, jak se může někdo stát jeho členem a jak jím být přestane, atd. „I po jiných stránkách jsou collegia organizována dle vzoru obcí, jakož vůbec právnická osobnost kollegia bývá pojímána podle obdoby obce (…).“15 V různých obdobích však měla ona smlouva různé právní účinky – pokud jde o nejstarší doby, „(...) zdá se, spolky netvořily zvláštní právnické osoby: i když tu bylo vytvořeno jmění, určené společným účelům, zůstávali jeho subjekty členové spolku (tedy stejně jako při societě).“16 Ani v pozdější době „nebyly však všechny ještě právnickými osobami, nýbrž právní subjektivita se přiznávala jen těm z nich, jejichž statuta („lex collegii“) napodobovala zásadně organisaci státu či spíše obce: srv. Gai. D 3, 4, 1, 1.“17 To také dokládá, že „povolování“ ze strany státu (v dobách, kdy bylo zavedeno), nesledovalo propůjčování právní osobnosti entitě odlišné od jednotlivého člověka, nýbrž šlo o prostou kontrolu (omezení) sdružovacího práva.18
10 11 12
13 14
15 16 17 18
koliv libovolně ustavena: neboť zákony, senatusconsulta a císařské konstituce tuto věc omezují. Pomálu jsou tělesa tohoto druhu povolena.“ Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 173. Jinak by šlo o spolek nedovolený (collegium illicitum), který by samostatnou podstatu neměl. K rozdílu mezi sodaliciem a collegiem: Sodalitates neboli sodalicia byla vývojově nejstarší a jejich účely byly náboženského charakteru (péče o kult, uctívání, obětiny). Collegia byla vývojově mladší a byla nejprve zřizována státem, a to k uctívání bohů zavedených státním kultem. (Srov. Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 173.) Hétairean, čili hétairové = družiníci, nejbližší společníci krále, kteří tvořili elitní jízdu či mu jinak sloužili. „Druhové jsou ti, kteří patří k témuž spolku: což Řekové nazývají družiníky (hétairy). Zákon je opravňuje uzavřít si (mezi sebou, pozn. O.F.) jakoukoliv smlouvu, pokud tím neporuší veřejný zákon. Tento zákon zdá se být přejat ze Solonova zákona.“ Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 174. Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. III. Část všeobecná. Sešit první. 1. vydání. Praha: vlastním nákladem autora, 1947, s. 76. Boháček, M.: op. cit. sub 16, s. 76. „Ovšem musilo v době císařské, vyjmouc že by spolek náležel k dru-
Ve světle uvedeného vystupuje tedy na prvém místě ohledně spolčování hledisko politické. Když Solón a po jeho vzoru též Zákon dvanácti desek zapovídal porušovat veřejný zákon při sdružování, šlo tu jak o osoby sdružené bez toho, aby k jejich sdružení byla připnuta právní osobnost, tak o osoby, jejichž sdružení bylo koncipováno jako podstata (corpus). Citované regule jsou tedy koncipovány především pro saturaci politických cílů, nejde tu o cílené koncipování sdružování osob jednak s právní subjektivitou a jednak bez ní. Se skutečností, že je možno se takto sdružit buď jedním či druhým způsobem, se v uvedených citacích počítá jako s holým faktem, který však není předmětem nějakého zevrubného teoretického zájmu tehdejších autorů. Vidíme tedy, že záleželo čistě na koncipování spolčovacího dokumentu, zda z něj povstane nová podstata čili nic. „Obtíž vzniká tím, že contractus societatis může také býti podkladem korporace a pak celá tato stavba ztrácí základy.“19 Charakteristický byl také vývoj obsahu právní subjektivity takto vzniklých korporací. V nejstarších dobách totiž nebyla jejich subjektivita shodná s tou, kterou požívaly obce: „Zejména dlouho neměly právo propouštěti na svobodu své otroky. Obecně udělil spolkům „manumitendi potestatem“ teprve Markus Aurelius (…). Ze stejné doby pochází také senatusconsultum, které dovolilo zřizovati ve prospěch spolků odkazy (...).“20 Paulus praví: „Cum senatus temporibus divi marci permiserit collegiis legare, nulla dubitatio est, quod, si coprore cui licet coire legatum sit, debeatur: cui autem non licet si legetur, non valebit, nisi singulis legetur: hi enim non quasi collegium, sed quasi certi homines admittentur ad legatum.“21 (D 35, 5, 20, Paulus 12 ad plaut.) Ani na tomto místě Digest tedy nenacházíme dalekosáhlé úvahy o rozdílu mezi jednou či druhou formou sdružení občanů. Prostě se konstatuje, že jde-li o sdružení, které je právem uznáno a tedy mu náleží „corpus“, nechť je majetek z odkazu jeho vlastnictvím, nikoliv vlastnictvím jednotlivých členů. Pokud jde o sdružení, které je nedovolené a tudíž nemá „corpus“, připadne majetek jednotlivcům. Nic více a nic méně. Výklad o korporacích v římském právu můžeme tedy shrnout tak, že je nutno od sebe odlišovat samotné sdružování tehdejších lidí, které bylo postupně omezováno a formu, jakou sdružení mělo. Ať už šlo o societu nebo o korporaci, v obou případech byl na prvém místě zájem na tom, aby nedocházelo k porušování veřejných zákonů. Spolek, jako entita vybavená oproti societě samostatnou podstatou (corpus), se vyvinul teprve později, a to po vzoru fungování státu a obcí. I přes to byla jeho způsobilost k právům zprvu omezenější než způsobilost obcí. hu všeobecně připuštěnému, k spolčení se vyžádáno býti zvláštní povolení (concessio) státní. Ale taková concessio byla vlastně jen dispensací od zákonů, zapovídajících spolčování (coire), a nelze ani v takovém spolupůsobení státní moci spatřovati propůjčování právnické osobnosti pro jednotlivý případ.“ (Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 176.) 19 Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 331-332. 20 Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. III. Část všeobecná. Sešit první. 1. vydání. Praha: vlastním nákladem autora, 1947, s. 76-77. 21 „Když senát za času slavného Marca dovolil odkazovat collegiím, není pochyb, že je-li odkázáno collegiu, které je po právu (dosl.: corpore cui licet coire = kterému náleží právo sdružit se – coire), odkaz mu náleží. Kterému (collegiu) však (coire) nenáleží (tj. jde o collegium illicitum, pozn. O.F.), je-li mu odkázáno, nebude to platné, leda by bylo odkázáno jednotlivcům. V tom případě, nikoliv jako(by) collegiu, nýbrž jako jednotlivým lidem, odkaz přísluší.“
47
Debaty mladých právníků 2007 V těchto dobách se nepoužívalo označení „právnická osoba“, nýbrž se samostatnost spolku vyjadřovala výrazem „corpus.“ V Digestech se s touto konstrukcí pracuje bez toho, aby to bylo doprovázeno hlubokomyslnými úvahami o justifikaci či personifikaci těchto subjektů odlišných od lidí, ani filosofickými kontroversemi ohledně tohoto institutu. Konstrukce collegia, koncipovaného jako samostatného tělesa (= corpus) vystupuje „pouze“ jako obecně akceptovaný a účelný způsob sdružování, který je třeba promítnout do dalších institutů, ovšemže především souvisejících s otázkami závazkovými, majetkovými a procesními.22 III. Nadace Předně je třeba upozornit, že označení tohoto institutu výrazem „nadace“ nemá oporu v římském právu. Český výraz „nadace“ pochází od staročeského „nadánie“ (od dát), zřejmě zkříženo s „donace“ (od lat. donatio).23 V dobách římského práva šlo tedy o situaci, kdy sice existovala určitá právní instituce, neměla však pro své označení žádný přesný výraz.24 Také vývoj „nadací“, jako samostatných subjektů právních, byl postupný. Úplné počátky nutno vidět ve víře Římanů v posmrtný život. V nejstarších dobách, kdy rodinné (a rodové) vazby byly velmi silné, nebylo třeba, aby se jednotlivci jakkoliv starali o zajištění potřebných náboženských úkonů po své smrti, když bylo zřejmé, že rodina tuto funkci splní. Postupně však rodové i rodinné vazby slábly a tak se ukázalo praktickým, ve strachu o posmrtný osud duše, nařídit, aby určitý majetek byl použit právě na potřebné památeční obřady. Jde o prazáklad nadací, které sledují ryze soukromé účely (soukromé nadace). Ovšemže v těchto počátečních dobách vůbec nemohlo být řeči o tom, že se takto určený majetek stával samostatným právním subjektem. Zpravidla šlo o prosté darování s příkazem, že určitá část majetku má být použita k danému účelu.25 Důležitější však byly nadace, které směřovaly k saturování potřeb více či méně veřejných. I ty však byly nejprve zřizovány stejným způsobem, jako jsme popsali u nadací soukromých. O nich se dnes mluví jako o „nesamostatných nadacích“, což nepovažuji za nejpřiléhavější, neboť se tu výraz s dnes již přesně ustáleným obsahem podsouvá k označení jevu, který označujeme výrazem jiným, rovněž tak obsahově ustáleným. Onou „nesamostatnou nadací“26 totiž není nic jiného, než „jmění věnované nějakému účelu, převedeno na existující právní subjekt, zvláště korporaci, a připojenou disposicí (určením účelovým při darování či odkazu) vázáno tak, že jeho vlastník (tj. ten, na nějž se právě převádí, pozn. O.F.) je trvale povinen užívati ho ve sho22 Zdůrazněním skutečnosti, že se v Digestech s oběma možnostmi sdružování se zachází jako s „pouhým“ faktem, který nevzbuzuje většího teoretického zájmu, v žádném případě nesnižuji myšlenkovou vyspělost tehdejších právníků. Chce se mi říci – ba naopak, právě v tom spočívá jejich velikost, že pro efektivnější umožnění výkonu práva sdružovacího ve formě „corpusu“ nepotřebují mohutný metaprávní aparát úvah, který by možnost užití této právnělogické konstrukce ospravedlnil. 23 Rejzek, J.: Český etymologický slovník. 1. vydání. Voznice: Leda, 2004 (dotisk), s. 400–401. 24 Wójcik, M.: Fundacje dobroczynne w rzymskim prawie poklasycznym. Lublin: Katolicki Uniwersytet Lubelski, 2003, s. 22. 25 Srov. Wójcik, M.: op. cit. sub 23, s. 17-19. 26 Srov. Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. III. Část všeobecná. Sešit první. 1. vydání. Praha: vlastním nákladem autora, 1947, s. 78n. či Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 177n.
48
dě s přáním mecenášovým.“27 Nejde tedy o nic více a nic méně, než o darování či odkaz s podmínkou (příkazem). O právní samostatnosti takto transferovaného jmění tu opět nemůže být ani sebemenšího náznaku.28 Jako zvláštní druh nadací se uvádí také tzv. „alimentační zřízení císařská.“ Ta jsou zaznamenání hodná především jako na svou dobu pokrokový a sofistikovaný systém péče o sociálně potřebné, ovšem také o nich platí to, co bylo řečeno výše o „nepravých nadacích“ - s nadací v našem slova smyslu (samostatný subjekt právní) nemá tato císařská „nadace“ vůbec nic do činění. Jak se dovídáme z dochovaných tabula Veleias a tabula Baebianorum, šlo o systém nízko úročených půjček. Císař svěřil svůj kapitál do správy obcím (vlastníkem zůstával císař), které jej pak spravovaly tak, že poskytovaly půjčky držitelům pozemků (úrok 5 %), a to za současného zajištění návratnosti zástavním právem na onom pozemku (obligatio praediorum). Výnos z těchto půjček se sice opět stával majetkem císaře, obec s ním však měla naložit dle jeho příkazu tak, aby z císařské milosti „pueri puellaeque alimeta accipiant.“29,30 Pokud vůbec přistoupíme na označení daru či odkazu s příkazem výrazem „nepravá nadace,“ pak tato císařská „nadace“ není podřaditelná ani pod tento výraz, neboť zde nedochází k přechodu vlastnického práva z císaře na obec, ta vystupuje pouze v roli správce. Nelze si zde nevšimnout velké podobnosti s institutem trustu, který je typický pro common law.31 „Teprve za císařů křesťanských bylo lze učiniti nadace k účelům dobročinným tak, že byly zřízeny samostatné ústavy (pia corpora), sloužící přímo a samostatně určitému účelu, jako nemocnice (nosocomia), sirotčince (orphanotrophia), chudobince (ptochotrophia), ústavy na pohoštěnou pocestných (xenodochia), pro výchovu dětí (brephotrophia) a pod. Jmění nadační tu nenáleží ani státu nebo obci nebo jiné korporaci, ani jednotlivé fysické osobě (…). Samostatné nadace tohoto druhu (…) jsou samy subjektem práv a právních závazků, příslušejících k účelu nadačnímu. za takové subjekty vlastního jmění uznávají se též křesťanské kostely (ecclesiae), kláštery (monasteria) a jiná místa pro konání pobožnosti. (…) Co do způsobilosti k právům a k činům rovnají se nadace celkem korporacím (…). Mohou však vesměs ustanoveny býti za dědice32 a požívají některých právních výhod.“33 Právě Heyrovským zmíněná odlišnost v postavení dědickém dává vyniknout ryzí praktičnosti, s níž s ke korporacím a nadacím přistu27 Boháček, M.: op. cit. sub 25, s. 79. 28 To platí i o stipulaci, při níž korporace „přijímala“ ono jmění, což znamenalo, že učinila vnitřní usnesení, do nějž přejala podmínky, které stanovil dárce. 29 Tj. aby (chudí, potřební) chlapci a dívky obdrželi výživu. 30 Dle Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 178 a Wójcik, M.: Fundacje dobroczynne w rzymskim prawie poklasycznym. Lublin: Katolicki Uniwersytet Lubelski, 2003, s. 23-24. 31 Trust je taková právní konstrukce, podle níž vlastník majetku (zakladatel; settlor, trustor, grantor) převede majetek do správy jiné osobě (trustee). Z kontinentálního úhlu pohledu jde sice o převod vlastnického práva ze zakladatele na trusteeho, u trusteeho jde však o specifickou formu vlastnictví, neboť tento majetek nemůže být postižen případnými věřiteli trusteeho – jako by tento majetek tvořil samostatný, oddělený fond. Výnosy z takto spravovaného majetku jsou zpravidla odděleny a plynou ve prospěch třetích osob (beneficiary, cestui que trust). Srov. Scoles, E., F. et al.: Problems and Materials on Decedents‘ Estates and Trusts. Sixth Edition. Gaithersburg – New York: Aspen Law & Business, 2000, s.336. 32 A contr. spolky: „Ještě v nejnovějším právu jsou některé z nich obmezeny v tom neb onom a nejsou jmenovitě spolky všeobecně způsobilými děditi.“ (Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 174.) 33 Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 178.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo povalo. Pokud bylo účelem korporace lépe uspořádat osoby, které se za nějakým účelem chtěly trvalejším způsobem sdružit a poskytnout jim možnost, aby mohlo být jejich jmění vlastní odděleno od jmění spolku, nebylo kvůli tomu nezbytné vybavovat spolek způsobilostí být ustanoven za dědice. Oproti tomu, jestliže je nějaký majetek prohlášený za samostatný subjekt určen k tomu, aby z něj (resp. z jeho výnosů) byl dosahován určitý (zejm. dobročinný) účel, je samozřejmé, že by bylo kontraproduktivní klást překážky proti rozmnožení tohoto majetku jakýmkoliv (zákonným) způsobem. Tato nerovnost v postavení mezi korporacemi a nadacemi dosvědčuje, že vývoj obou vedl odlišnými cestami a byl zapříčiněn odlišnými důvody. Můžeme shrnout, že koncept účelově vyčleněného jmění, jakožto samostatného subjektu právního, vyvíjel se postupně a svého naplnění došel teprve později, za doby křesťanských císařů, a to nezávisle na vývoji konceptu korporace. IV. Shrnutí Poznali jsme, že v římském právu byla – po určitém vývoji – právní osobnost přičleňována ke dvěma typům entit, které jsou odlišné od jednotlivého člověka. Jednak šlo o sdružení osob, k němuž byla právní subjektivita připojena zejm. tehdy, pokud bylo organizováno podobně jako stát či jako obec a jednak šlo o jmění, které mělo plnit určitý účel. V prvém případě šlo o to umožnit efektivní sdružování lidí za současného oddělení jejich osobního majetku a majetku společného, který měl sloužit při činnosti sdružení jako celku. V druhém případě, ač prazáklady spočívají v poněkud egoistickém strachu o posmrtný osud vlastní duše, nakonec převládly motivy typicky veřejné a dobročinné. Má-li určité jmění trvale a dlouhodobě sloužit dosahování určitého cíle, bez ohledu na osudy těch, kteří s ním při tom nakládají, pak se „zvěčnění“ existence tohoto jmění v podobě subjektu právního jeví jako efektivní a užitečné, neboť jenom jeho konstruováním jako samostatného subjektu právního můžeme dosáhnout toho, že toto jmění nebude pouhým objektem právních vztahů, a tedy nebude jako celek značně zranitelné (vystaveno převodům či přechodům z osoby na osobu). Ze srovnání mezi darem či odkazem, k němuž je připojen účelový příkaz a koncipováním určitého majetku v právní rovině v podobě samostatného subjektu právního vychází nám tedy druhý způsob jako bezpečnější z hlediska trvalého (věčného) dosažení sledovaného účelu. Jak již bylo uvedeno výše, zde citovaná místa Digest lze vykládat různě, podle toho, z jakého filosofického pohledu se na uvedená místa díváme. To vede Sedláčka k závěru, který on sám označuje buď za odvážný či naopak za triviální: „(..) celá velká literatura o právnické osobě není ničím jiným, než variacemi na sporné výklady justiniánských Digest o právnické osobě.“34 Z našeho úhlu pohledu jde jistě o názor odvážný, nicméně také o názor zásadní. Oprostíme-li se od způsobu, jakým se těchto míst Digest chápaly ty či ony (právně-)filosofické proudy, redukují se ohledně institutu právnické osoby Digesta na několik míst, z nichž hlavní jsme citovali výše a z nichž vyplývá toliko, že lidé se mohou sdružovat pouze v souladu s právem a pokud tak učiní (zejm. když při tom napodobí organizaci obce), může být jejich sdružení považováno za subjekt určitých práv, zejm. může mít vlastní (oddělený) majetek, v pozdější době může propouštět otroky a též mu může být něco odkázáno. Poznali jsme také, že vývoj konceptu samostatného sdružení osob a samostatně stojícího majetku byl oddělený a směřoval k uspokojení odlišných cílů. Větší pozornosti ze strany zákono34 Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 330.
dárců se z pochopitelných mocensko-politických důvodů těšily všechny formy sdružování lidí (ať už v korporaci či mimo ni), než z hlediska vládnoucích elit vcelku bezvýznamné odkazování majetku podmíněné určitými příkazy k dobročinnosti. Ba naopak, v období křesťanských císařů stává se zakládání dobročinných ústavů jevem žádoucím a podporovaným přímo samotnými panovníky, když křesťanství vždy silně akcentuje myšlenku pomoci bližnímu, zejm. nemocnému a chudému.35 To přetrvalo až do středověku a silně ovlivnilo dnešní chápání nadací: „Historický základ, z něhož vzešly novodobé útvary nadační, jest spatřovati v charitativních institucích jež se v ranném středověku vytvářily v úzké souvislosti s působností církve, jsouce ponejvíce církevními orgány spravovány a přímo včleněny doj její organisace.“36 Původní základ dnešní koncepce právnické osoby tedy spočívá na ryze „technicistním“ uchopení možných právních konstrukcí a postupů a na jejich podřízení ryze praktickým cílům. Můžeme tedy plně souhlasit s názorem Hurdíkovým, že v dobách starověkého Říma a jeho právníků nelze ještě hovořit o propracované a celistvé koncepci právnické osoby jakožto obecně teoretického právního institutu, nýbrž o pouhém „prazákladu“, který měl v této době před sebou prakticky celý svůj vývoj, do dnešní doby stále neukončený.37 Seznam použité literatury Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 1994. Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. III. Část všeobecná. Sešit první. 1. vydání. Praha: vlastním nákladem autora, 1947. Havelka, J. (red.): Slovník veřejného práva československého. Svazek II. 1. vydání. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, 1932. Hurdík, J.: Právnické osoby. (Obecná právní charakteristika.) Brno: Masarykova universita v Brně, 2000 Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910 Rejzek, J.: Český etymologický slovník. 1. vydání. Voznice: Leda, 2004 (dotisk). Scoles, E., F. et al.: Problems and Materials on Decedents‘ Estates and Trusts. Sixth Edition. Gaithersburg – New York: Aspen Law & Business, 2000. Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 329n. Wójcik, M.: Fundacje dobroczynne w rzymskim prawie poklasycznym. Lublin: Katolicki Uniwersytet Lubelski, 2003.
35 Srov. Wójcik, M.: Fundacje dobroczynne w rzymskim prawie poklasycznym. Lublin: Katolicki Uniwersytet Lubelski, 2003, s. 27. 36 Hermann-Otavský, E., in Havelka, J. (red.): Slovník veřejného práva československého. Svazek II. 1. vydání. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, 1932, s. 711. 37 Srov. Hurdík, J.: Právnické osoby. (Obecná právní charakteristika.) Brno: Masarykova universita v Brně, 2000 s. 51.
49
Debaty mladých právníků 2007 TECHNICKÝ PRŮKAZ JAKO SOUČÁST MOTOROVÉHO VOZIDLA?
Summary The paper deals with historical background of the legal institute of artificial person. The author focuses particular fragments of Digest mentioning artificial person and shows, that in the most recent times it is not possible to consider artificial person as a general and theoretically elaborated institute. Mentioned fragments of Digest concerning with the corporation are stipulating the freedom of association and its restrictions, but not the theory of artificial person, which developed later. In the second part the author focuses on the type of artificial person called foundation and showing historical circumstances of its origination confirms the independent and separate development. This is a validation of the outcome about the late origin of the general theory of artificial person as well.
Blanka Tomančáková Nejvyšší soud řešil v rámci dovolání spor mezi leasingovým nájemcem a leasingovou společností, kdy po skončení tohoto závazkového vztahu (poté co nájemce uhradil všechny splátky za vozidla) odmítla leasingová společnost vydat nájemci technické průkazy s tím, že uplatňuje své zadržovací právo z titulu zajištění své pohledávky, kterou má proti nájemci z důvodu úroků z prodlení. Nejvyšší soud uvádí ve svém zdůvodnění, že technický průkaz silničního motorového vozidla je jako listina „ovladatelný hmotný předmět“ a z pohledu ustanovení § 119 obč. zák. by mohl být považován za „movitou věc“. na druhé straně musí být přihlédnuto k tomu, že nemá vlastní užitnou hodnotu, neboť jde o doklad, jehož smyslem (účelem) je osvědčovat (obsahovat) zákonem a jinými právními předpisy stanovené údaje o silničním motorovém vozidle, k němuž byl příslušným orgánem vydán (vystaven), a to formou veřejné listiny, tj. listiny, která dokládá pravdivost toto, co je v ní uvedeno, není-li prokázán opak. Technický průkaz silničního motorového vozidla tedy slouží potřebám lidí (a má užitnou hodnotu) vždy jen „ve spojení“ se silničním motorovým vozidlem, kterého se týká; jinak (aniž by tímto způsobem byl takto funkčně spojen s příslušným silničním motorovým vozidlem) nemá žádný právní význam. Z uvedených důvodů je třeba dovodit, že technický průkaz silničního motorového vozidla podle své povahy funkčně náleží k silničnímu motorovému vozidlu, k němuž byl vydán (vystaven), a že silniční motorové vozidlo utrpí funkční újmu, kdyby mělo být užíváno bez technického průkazu (proto je také třeba v případě ztráty nebo zničení technického průkazu vydat ke stejnému silničnímu motorovému vozidlu nový technický průkaz - srov. zejména § 11 vyhlášky č. 243/2001 Sb.). Součástí věci ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. je vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně; znehodnocením věci se rozumí rovněž funkční újma, která má za následek ztrátu její peněžité hodnoty nebo jiné poškození, pro které není schopna zcela nebo zčásti sloužit svému původnímu účelu. Technický průkaz silničního motorového vozidla je proto třeba - jak též dovodily soudy - považovat z uvedených důvodů za součást vozidla, k němž byl vystaven (vydán). Nejvyšší soud však zřejmě vydal toto rozhodnutí a odůvodnění poněkud účelově, a to zřejmě za účelem stanovení povinnosti leasingové společnosti vydat technické průkazy, které byly předmětem sporu. Nejvyšší soud se totiž ve zdůvodnění svého rozhodnutí nezabýval vůbec možností, zda by se nemohlo jednat nikoli o součást věci, ale buďto o věc samostatnou nebo spíše o příslušenství věci. Navíc ve zdůvodnění, proč se jedná o součást věci, vzal Nejvyšší soud v potaz pouze jedno z kritérií, kterým se podle právní teorie vymezuje součást věci. Pokud bychom vzali tyto argumenty Nejvyššího soudu za správné, museli bychom například říct, že průkaz původu musí být nutně součástí psa. Rozebereme-li si však tyto pojmy, dospějeme zjevně ke zcela jinému závěru, než k jakému dospěl Nejvyšší soud. Věci jsou předmětem občanskoprávních vztazích. Občan
50
JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 21 Cdo 694/2006
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo ský zákoník pojem věc nedefinuje, teorie ji však vymezuje jako ovladatelný hmotný předmět či ovladatelnou přírodní sílu, které obojí slouží potřebám lidí, tedy mají užitečnou hodnotu. Znaky tedy jsou ovladatelnost věci a její použitelnost pro potřeby lidí. Jedním z dalším znaků věci v právním smyslu podle teorie je rovněž pojem užitečnosti, je-li určitý hmotný předmět věcí v právním smyslu. Fakt, zda je konkrétní hmotný předmět věcí v právním smyslu, se vždy posuzuje s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu. Hmotný předmět neztrácí charakter věci v právním smyslu jen při nahodilé dočasné neovladatelnosti. Užitná hodnota předmětu je závislá objektivně na úrovni vědecko-technického poznání. K posouzení, zda by technický průkaz mohl být samostatnou věcí se však vrátíme později. Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Neoddělitelnost však není jen neoddělitelnost fyzická nebo technická, ale i neoddělitelnost funkční. Je kladen důraz na znehodnocení věci jako takové, a nikoliv na znehodnocení její oddělené části. Znehodnocení je nějaká funkční újma, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu buď vůbec a nebo z velké části. Součást věci hlavní není samostatnou věcí v právním smyslu. Hlavní věc a součást tvoří jedinou věc (celek), který podléhá jedinému právnímu režimu. Právní úkony se tak vztahují nejen na věc hlavní ale i na její součást. Technický průkaz sice funkčně náleží k motorovému vozidlu, ale náleží k němu i fyzicky? Nastartuje osoba motorové vozidlo bez technického průkazu? Pokud se nejedná o speciální vozidlo z Japonska, které podle nejnovějších technologií chce po řidiči nejen otisk prstu, ale i technický průkaz, pak se domnívám, že ano. Je možné oddělit technický průkaz, aniž by se vozidlo znehodnotilo? Pokud by tato teorie přicházela v úvahu, pak v případě, že přijde povodeň a odnese vlastníkovi technický průkaz, tak už se by se mu nikdy nepodařilo převést vlastnické právo k vozidlu. To samozřejmě není pravda, protože v případě, že vlastník nebo provozovatel vozidla ztratí, zničí, poškodí nebo mu byl odcizen technický průkaz motorového vozidla, požádá ve lhůtě stanovené zákonem o vydání nového technického průkazu registrační místo, v jehož správním obvodu má své bydliště nebo místo podnikání - je tedy možné požádat o nový technický průkaz. Hlavní věc a součást tvoří jedinou věc a jsou jako celek podrobeny jedinému právnímu režimu. Technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla je dokladem k vozidlu, který je chráněn ochrannými prvky proti padělání a ve kterém jsou zapsány technické údaje vozidla. Technický průkaz silničního motorového vozidla je - jak vyplývá především ze zákona č. 56/2001 Sb. a z ustanovení § 2 písm. f) vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel doklad, kterým se osvědčují schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, údaje o vlastníku a provozovateli vozidla, údaje o provedených technických změnách na vozidle a změnách v registru silničních vozidel a údaje o provedených technických prohlídkách vozidla, pokud této technické prohlídce podléhá; do technického průkazu se dále zapisují zejména zástavní práva k silničnímu motorovému vozidlu. Technický průkaz silničního motorového vozidla je veřejnou listinou a musí být chráněn ochrannými prvky proti padělání. Je to tedy listina, kterou se převážně (kromě dalších údajů) identifikují
vlastníka věci a jeho práva, případně omezení jeho práv. Při převodu vlastnického práva se nepřevádí technický průkaz, převádí se vlastnické právo k věci, které je v technickém průkazu evidováno (vyznačeno). po převodu vozidla je nový vlastník povinen údaje v technickém průkazu změnit. Tedy vlastník věci nepřevádí technický průkaz, ale převádí vozidlo. Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby s věcí byly trvale užívány. U příslušenství věci je tedy potřeba rozlišovat mezi hlavní a věcí, která k ní přísluší a která věci hlavní slouží. Která z těchto věcí je věcí hlavní a která příslušenstvím, záleží na porovnání jejich významu (hlavně hospodářského). Jedna z náležitostí, aby mohla být věc považována za příslušenství věci hlavní, je, že musí být vlastníkem určena k trvalému užívání s touto hlavní věcí, přičemž se vyžaduje trvalé a ne jen přechodné užívání s věcí hlavní. Tyto věci musí být rovněž spojeny společným účelem. Příslušenství ale neztrácí nic na své povaze, pokud není s věcí hlavní dočasně užíváno. Příslušenství má vždy povahu samostatné věci, lze je tedy převádět i bez současného převodu vlastnického práva k věci hlavní a to i bez přihlédnutí k hospodářské účelnosti nebo neúčelnosti. Příslušenství musí dále existovat vedle věci hlavní a musí být s věcí hlavní spojeno hospodářským účelem. Příslušenství i věc hlavní musí patřit stejnému vlastníkovi. Příslušenství sdílí osud věci hlavní a to bez ohledu na to, zda strany smlouvy toto ve smlouvě implicitně uvedli či se o příslušenství vůbec nezmínili. Podle výše uvedených argumentů musí být příslušenství a věc hlavní vlastníkem určeny k trvalému užívání. V případě vozidla a technického průkazu tomu tak je, neboť vlastník (ve vlastním zájmu) určuje, že technický průkaz je určen k trvalému užívání ve spojení s věcí hlavní – tedy vozidlem. Obě tyto věci (vozidlo a technický průkaz) musí být spojeny společným účelem, přičemž zde je účelem registrace (identifikace) vlastníka, oprávnění osoby tam uvedené nakládat s danou věcí a identifikace dalších skutečností týkajících se vozidla jako věci hlavní. Technický průkaz neztrácí nic na své povaze, není-li dočasně užíván s věcí hlavní. Pokud provozovatel (řidič) zapomene technický průkaz vzít s sebou do vozidla, neznamená to ani že vozidlo nenastartuje ani že příslušná osoba přestala být vlastníkem. Příslušenství musí mít povahu samostatné věci, musí být převoditelné i bez současného převodu věci hlavní, popř. i bez přihlížení k hospodářské účelnosti či neúčelnosti. Je jistě možné, že bude technický průkaz předmětem koupě jako samostatná věc. Jistě existují nadšenci – sběratelé – kteří budou ochotni zaplatit kupní cenu za určitý technický průkaz. V tomto okamžiku se tak technický průkaz stává předmětem koupě a naplní se nám podmínka povahy příslušenství jako samostatné věci. Argumentu, že příslušenství a hlavní věc patří témuž vlastníkovi, přisvědčuje fakt, že při převodu vlastnického práva k vozidlu je nutné změnit osobu zaregistrovanou v technickém průkazu jako vlastník auta. Navíc i když strany kupní smlouvy zapomenou uvést v kupní smlouvě, že se vozidlo převádí i s technickým průkazem, je jasné, že tomu tak je, protože příslušenství sdílí právní osud věci hlavní, aniž by to strany ve smlouvě jakkoli implicitně identifikovali. Z výše uvedených argumentů jasně vyplývá, že závěr Nejvyššího soudu, který vyplynul z jeho rozhodnutí, že technický průkaz je součástí motorového vozidla, není správný. Technický průkaz je příslušenstvím motorového vozidla, neboť vyhovuje Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. všem kritériím, která jsou na příslušenství kladena. Komentář. 10.vyd. Praha: C.H. Beck, 2006.
§ 11 vyhl. Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel § 6 odst.2 vyhl. Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel
PR č.6/1998 K tomu srovnej judikaturu Nejvyššího soudu týkající se příslušenství nemovitosti.
51
Debaty mladých právníků 2007 PRÁVNE POSTAVENIE SPRÁVCU PODĽA SLOVENSKÉHO KONKURZNÉHO PRÁVA
Resumé
The article deals with the decision of the Supreme Court no. 21 Cdo 694/2006, which states that the technical documentation Martin Kubinec of a car, to which it was issued, is considered to be a part of a subject. The article finds arguments upon which it is necessary to consider the technical documentation to be an adjunct of 1. Úvod a thing, not its part, as it meets all criteria of an adjunct. It is mainly the fact that adjuncts are things which belong to the owner Zákon č. 328/1991 Zb. o konkurze a vyrovnaní, prijatý ešte of the main thing and are determined by the owner to permanent za existencie ČSFR v roku 1991 predstavoval po roku 1989 use with the main thing. prvú komplexnú úpravu insolvenčného konania a pre Slovensko bol platným a účinným až do konca roku 2005. na Slovensku i v Českej republike bol pritom tento zákon početne novelizovaný a vzhľadom na rozsiahle politicko-ekonomické zmeny v oboch štátoch už nevyhovoval požiadavkám podnikateľskej, ale ani súdnej praxe. K tomu následne pristupovali také problémy, ako súbežná existencia viacerých právnych režimov pre rôzne konkurzné konania, čo malo za následok značnú neprehľadnosť právnej úpravy a nedostatok výsledkov sudcovskej rozhodovacej činnosti, reagujúcich na dynamicky sa rozvíjajúcu aplikačnú prax. Dôsledkom týchto negatívnych prvkov bola predovšetkým neprimeraná priemerná dĺžka konkurzov (3-7 rokov) a nízka miera uspokojenia pohľadávok veriteľov na úrovni približne 5-10 % z uznaných pohľadávok v konkurze. Uvedené dôsledky, spolu s presvedčením vtedajších predstaviteľov rezortu justície o existencii tzv. konkurznej mafie a tzv. umelých konkurzov, viedli k prijatiu úplne novej právnej úpravy úpadku. Od 1. januára 2006 je tak v Slovenskej republike účinným nový zákon č. 7/2005 Z. z. o konkurze a reštrukturalizácii v znení zákona č. 353/2005 Z.z. a zákona č. 520/2005 Z. z. (ďalej aj ako len Zákon o konkurze, resp. ZKR), ktorý spoločne so zákonom o správcoch č. 8/2005 Z.z. (ďalej aj ako len Zákon o správcoch, resp. ZoS) a zatiaľ štyrmi vykonávacími právnymi predpismi predstavujú komplexnú rekodifikáciu konkurzného práva na Slovensku. V Českej republike nadobudne 1. januára 2008 účinnosť rovnako nový zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a spôsoboch jeho riešenia (insolvenčný zákon), ktorý sa rozsahovo vyrovná novej slovenskej úprave insolvenčného práva, pričom však český zákonodarca legislatívno-technicky uprednostnil jednotnú právnu úpravu, ktorej podstatu sústredil do jedného všeobecne záväzného právneho predpisu so silou zákona a len niektoré čiastkové otázky vyčlení do vykonávacích predpisov. Slovenský Zákon o správcoch vychádza z tzv. formálneho modelu regulácie výkonu správcovskej činnosti, tzn. zo systému, ktorý je presne zákonne upravený, a v ktorom je regulačným orgánom buď orgán verejnej správy alebo komora. Licenčným orgánom v tomto prípade je Ministerstvo spravodlivosti, ktoré vykonáva aj na iné právnické alebo fyzické osoby delegovateľnú vzdelávaciu funkciu, ďalej monitorovaciu a disciplinárnu funkciu.
52
JUDr. Martin Kubinec, PhD., katedra súkromného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica vyhláška MS SR č. 665/2005 Z.z., ktorou sa vykonávajú niektoré ustanovenia zákona č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, vyhláška MS SR č. 643/2005 Z.z., ktorou sa ustanovujú podrobnosti o spôsobe určenia platobnej neschopnosti a predlženia, vyhláška MS SR č. 666/2005 Z.z. o Kancelárskom poriadku pre správcov a vyhláška č. 291/2005 Z.z. o vzdelávacom poriadku správcov v oblasti konkurzu a reštrukturalizácie. Dôvodová správa k návrhu zákona o správcoch – všeobecná časť. zdroj: www.justice.gov.sk
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Popri iných zásadných zmenách sa uvedené právne predpisy výrazne dotkli, a nielen terminologicky, aj právneho postavenia správcu, rozsahu jeho práv a povinností, a rád by som preto venoval niekoľko poznámok aktuálnej právnej úprave konkurzného konania práve v tomto smere. 2. Správca ako podnikateľ a subjekt konkurzného konania Rámcovo možno konštatovať, že rekodifikáciou došlo k výraznému posilneniu právneho postavenia správcu v tom najširšom zmysle, a to tak vo vzťahu k veriteľom, ako aj voči úpadcovi, ale aj tretím osobám, ktorých súčinnosť je pre správcu potrebná pre efektívny výkon jeho funkcie, čo v zásade možno hodnotiť ako pozitívny prvok novej úpravy. Ustanovenie § 75 ZKR napr. zakotvuje povinnosť širokého okruhu subjektov poskytnúť správcovi pre jeho činnosť bezodkladnú a bezplatnú súčinnosť, vynútiteľnú napr. pokutami až do výšky 100.000,- Sk, či predvedením dotknutých osôb na súd, apod., čo nepochybne pomôže efektivite výkonu správcovskej činnosti. Otázka právneho postavenia správcu ako podnikateľa je pomerne problematickou. Objavujú sa totiž hlasy, ktoré tvrdia, že správca nie je a nemôže byť považovaný za podnikateľa, pretože plní najmä funkcie, ktoré sú vo verejnom záujme (sanácia dlžníka, ochrana záujmov veriteľov). V § 2 ods. 2 Zákona o správcoch možno totiž nájsť odkaz pod čiaru, z ktorého možno vyvodiť, že výkon funkcie správcu je podnikaním podľa § 2 ods. 1 OBZ (vhodnejšie by pritom bolo použiť odkaz v podobe „2 ods. 1 a 2 Obchodného zákonníka“), čiže správca je podnikateľom podľa § 2 ods. 2 písm. c) OBZ, ktorý podniká na základe iného než živnostenského oprávnenia podľa osobitného predpisu - Zákona o správcoch. Osobne sa rovnako domnievam, že vykonávanie funkcie správcu spĺňa všetky atribúty podnikania v zmysle § 2 ods. 1 Obchodného zákonníka a odôvodnenie nesúhlasného stanoviska správcov tkvie z praktického hľadiska, o. i. najmä v tom, že správcovia, pokiaľ sú platiteľmi dane z pridanej hodnoty podľa osobitného predpisu, sú povinní platiť z odmeny správcu daň z pridanej hodnoty, no na rozdiel napr. od exekútorov, ktorí plnia v zásade podobné úlohy, si daňovú povinnosť nemôžu uplatniť spolu s odmenou ako pohľadávku voči úpadcovi v rámci konkurzného konania. Nová česká úprava v § 38 insolvenčného zákona priznáva správcovi, ktorý je platiteľom dane z pridanej hodnoty, právo uplatniť a uspokojiť nárok na odmenu spolu s daňou z pridanej hodnoty, ktorú bude musieť odviesť zo svojej odmeny. V slovenských podmienkach tak v prípade správcov ide o takpovediac ojedinelý prípad u slobodných povolaní, keď je odmena správcu zdaňovaná dvakrát devätnástimi percentami – daňou z príjmu a daňou z pridanej hodnoty – to pritom neplatí napr. pre exekútorov, advokátov, notárov apod. Pokiaľ ide o postavenie správcu v rámci konkurzného konania v širšom ponímaní, zákon mu priznáva „osobitné procesné postavenie, pretože nie je účastníkom konania, i keď je dôležitým subjektom konkurzného konania. Má špecifické postavenie vo vzťahu k úpadcovi.“ Správca pritom podľa etapy konkurzného konania môže vykonávať svoju funkciu ako: a) predbežný správca, b) správca, c) správca pri oddlžení (rehabilitačný správca), d) reštrukturalizačný správca, e) dozorný správca.
Ďurica, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii. Poradca podnikateľa, Žilina, 2006, s. 150. Ďurica, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii.
V súvislosti s postavením správcu je potrebné podotknúť, že správca vystupuje napohľad čiastočne ako zástupca úpadcu (dlžníka), čiastočne ako zástupca veriteľov, takže mu odborná literatúra prisúdila postavenie subjektu konkurzného konania sui generis v širšom poňatí. Je to dané napr. tým, že Zákon o konkurze v hmotnoprávnej rovine (napr. pokiaľ ide o oprávnenie nakladať s majetkom, patriacim do podstaty podľa § 44 ZKR) priznáva správcovi postavenie osoby, ktorá koná v mene úpadcu a na jeho účet (postavenie priameho zástupcu), na strane druhej v procesno-právnej rovine má správca priznanú samostatnú aktívnu a pasívnu legitimáciu ( § 47 ods. 4 ZKR). Vhodnejším sa zdá byť pritom zosúladenie a zjednotenie postavenia správcu buď v jednom alebo druhom smere. 3. Predpoklady pre výkon funkcie správcu Správcovskú činnosť môžu podľa aktuálnej právnej úpravy (§ 2 ods. 1 a 2 ZoS) vykonávať fyzické osoby alebo právnické osoby, zapísané do zoznamu správcov, vedeného Ministerstvom spravodlivosti SR, v prípade právnických osôb len v právnej forme verejnej obchodnej spoločnosti alebo komanditnej spoločnosti. Predpokladmi zápisu fyzickej osoby do zoznamu správcov je občianstvo Slovenskej republiky alebo členského štátu Európskej únie, úplná spôsobilosť na právne úkony, trvalý pobyt na území Slovenskej republiky alebo na území členského štátu, bezúhonnosť, dôveryhodnosť a odborná spôsobilosť. Práve posledný predpoklad však v aktuálnych legislatívnych podmienkach spôsobuje najväčšie problémy. na preukázanie odbornej spôsobilosti totiž zákon o správcoch vyžaduje vykonanie odbornej správcovskej skúšky, ktorej predchádza odborná príprava v zákonom stanovenom rozsahu 100 hodín, pričom je vyžadovaná minimálne 90% účasť uchádzača o vykonanie skúšky. na rovnakú úroveň sa pritom kladú znalosti práva a ekonomiky, keď dvojdňová správcovská skúška, vykonávaná pre trojčlennou komisiou, má rovnocennú právnu a ekonomickú časť, pozostávajúce z riešenia prípadových štúdií, písomného testu a ústnej odpovede. Som pritom presvedčený, že pre potreby zvyšovania a udržiavania odbornosti správcu by plne postačovalo organizovanie odbornej prípravy s dobrovoľnou účasťou tak, aby sám správca mohol určiť, ktorú oblasť svojich vedomostí potrebuje doplniť, či zopakovať. Týka sa to najmä uchádzačov s právnickým vzdelaním vo väzbe na ekonomickú časť skúšky a budúceho vykonávania správcovskej činnosti a naopak. Rovnako tak sa javí účelnejšie, aby rozsah učebných osnov pre správcov bol vypracovaný jednotne a pod priamou gesciou ministerstva tak, aby nedochádzalo k tomu, že budú uchádzači na odbornej skúške skúšaní z otázok, ktoré im buď neboli prednášané, alebo ktoré, popravde, s výkonom správcovskej funkcie ani priamo, či nepriamo nesúvisia… Predpokladom výkonu funkcie správcu je súčasne zriadenie kancelárie správcu v obvode toho konkurzného súdu, v obvode ktorého bude vykonávať správcovskú činnosť – v kancelárii musí správca zamestnávať potrebný počet zamestnancov v pracovnom pomere, viesť správcovské spisy, vypracovávať časovú špecifikáciu svoje činnosti – to všetko znamená podstatné zvýšenie administratívnej náročnosti správcovskej činnosti.
Poradca podnikateľa, Žilina, 2006, s. 151. Podobné predpoklady platia aj pre právnické osoby, ktoré majú vykonávať správcovskú činnosť – v tomto prípade však musia podmienky, vyžadované pre fyzické osoby - správcov, spĺňať členovia štatutárneho orgánu právnických osôb – správcov – bližšie pozri v § 21 a nasl. Zákona o správcoch.
53
Debaty mladých právníků 2007 Pozitívnym prvkom novej úpravy je aj to, že umožnila, ako už bolo uvedené, vykonávať funkciu správcu aj špecializovaným právnickým osobám - špecificky však len v dvoch právnych formách obchodných spoločností - verejnej obchodnej spoločnosti a komanditnej spoločnosti. Zákonodarca mohol byť, domnievam sa, v tomto prípade odvážnejší a pripustiť všetky formy obchodných spoločností, teda aj právne formy kapitálových spoločností a otázky zodpovednosti za škodu spôsobenú správcovskou činnosťou vyriešiť prostredníctvom kogentnej a zvýšenej povinnosti poistenia zodpovednosti za škodu, spôsobenú pri výkone správcovskej činnosti. 4. Zodpovednosť správcu za výkon správcovskej činnosti V súlade s ustanovením § 12 ZoS správca zodpovedá za škodu, ktorú spôsobí v súvislosti s výkonom správcovskej činnosti, pričom na jeho zodpovednosť sa vzťahujú ustanovenia Občianskeho zákonníka, čo je napohľad zaujímavé riešenie, keď správcovskej činnosti zákon priznáva charakter podnikateľskej činnosti – domnievam sa, že by bolo vhodnejšie dať prednosť obchodno-právnej báze zodpovednosti za škodu, spôsobenú pri výkone funkcie správcu. Ustanovenie § 12 ods. 2 ZoS upravuje jediný liberačný dôvod pre zbavenie sa zodpovednosti správcu, z čoho možno vyvodiť, že zodpovednosť za škodu, spôsobenú správcom pri výkone správcovskej činnosti, je postavená na objektívnom princípe – správca sa tak zodpovednosti za škodu zbaví v prípade, ak preukáže, že škode nemohol zabrániť ani pri vynaložení všetkého úsilia, ktoré bolo od neho možné požadovať. Pre porovnanie - napr. v novom českom insolvenčnom zákone možno nájsť v § 37 samostatnú právnu úpravu zodpovednosti za škodu, postavenú na objektívnom princípe, a to aj so samostatnou úpravou premlčania nárokov voči insolvenčnému správcovi. Vzhľadom na povinnosť správcu uzavrieť povinné zmluvné poistenie zodpovednosti za škodu, je v zákone o správcoch deklarovaný aj priamy právny nárok poškodeného (predpokladá sa, že najmä veriteľa, príp. úpadcu) domáhať sa nároku na náhradu škody voči poistiteľovi, pričom je vylúčená zodpovednosť štátu za škodu, spôsobenú správcom. 5. Povinnosti a práva správcu
Medzi základné povinnosti správcu patrí aj povinnosť vzdelávať sa v rámci ďalšieho vzdelávania (mimo odbornej prípravy na správcovskú skúšku), tzn. priebežne prehlbovať a rozširovať odborné vedomosti a schopnosti – najmä účasťou na prednáškach, seminároch a vedeckých konferenciách, prednáškovou činnosťou, publikačnou činnosťou, samostatným štúdiom a praktickým výkonom správcovskej činnosti. Toto ďalšie vzdelávanie musí pritom správca pravidelne preukazovať každé dva roky získaním aspoň 60 kreditných bodov – na ilustráciu napr. za publikačnú činnosť vo vedeckom časopise s nákladom aspoň 300 výtlačkov môže správca získať 1 kreditný bod za jednu normostranu.... Tieto povinnosti, zvýšená administratívna náročnosť výkonu správcovskej činnosti demotivovali podstatnú časť pôvodných správcov, ktorý po účinnosti Zákona o správcoch a Zákona o konkurze nepodali žiadosť o zápis do nového zoznamu správcov, a tak ich počet klesol o viac než tisícdvesto. Špecifickým a pomerne kontroverzným prvkom novej právnej úpravy postavenia správcu sú teda výrazná administratívna zaťaženosť a podstatne zvýšené nároky na odbornosť správcov. Tie sa prejavujú v už naznačenej časovo a finančne náročnej odbornej príprave a odbornej správcovskej skúške, nehovoriac však o potrebe ďalšieho vzdelávania i o možnosti opätovného preskúšania všetkých správcov napr. pre prípad zásadnej zmeny právnych predpisov. Zákon o správcoch tak zakotvil správcovi povinnosť vzdelávať sa v rámci účasti na odborných podujatiach, prednáškach a publikačnej činnosti, to je však už niečo, čo ide nad rámec obvyklých požiadaviek na kvalitu akéhokoľvek podnikateľa, vykonávajúceho podnikateľskú činnosť podľa Obchodného zákonníka. Najmä tento fakt, domnievam sa, výrazne obmedzil počet správcov, ktorí vykonávajú správcovskú činnosť – z približne 1400 správcov ich počet klesol na približne jednu šestinu – k 31.8.2007 bolo v zozname správcov, vedenom Ministerstvom spravodlivosti SR zapísaných spolu 231 správcov. Tento efekt bol určite čiastočne želateľný, jedným dychom však treba podotknúť, že pri súčasnom počte prebiehajúcich konkurzných konaní podľa novej právnej úpravy je aj aktuálny počet konkurzných správcov zbytočne vysoký.10 Nová úprava totiž podstatne obmedzila právo veriteľov podávať návrhy na vyhlásenie konkurzu tým, že zakotvila oprávnenie veriteľa podať návrh na konkurz len v prípade, že veriteľ disponuje vykonateľnou pohľadávkou voči dlžníkovi, pričom táto podmienka sa vyžaduje aj pre ďalšieho označeného veriteľa, ktorého musí označiť navrhovateľ. na základe takejto zmeny v právnej úprave sa tak výrazne obmedzila motivácia veriteľov podať návrh na kolektívne uspokojenie všetkých veriteľov pred individuálnym uspokojením pohľadávky dotknutého veriteľa v rámci exekúcie.
Zákonodarca v úvodných ustanoveniach Zákona o správcoch zakotvil medzi základné povinnosti správcu vykonávať správcovskú činnosť čestne, zodpovedne a svedomito, s odbornou starostlivosťou (pričom konanie s odbornou starostlivosťou definuje Zákon o konkurze ako konanie so starostlivosťou primeranou funkcii alebo postaveniu konajúcej osoby po zohľadnení všetkých dostupných informácií, ktoré sa týkajú alebo môžu mať vplyv na jej konanie), s využitím všetkých svojich skúsenosti a odborných vedomostí a bez zbytočných prieťahov. Poradca podnikateľa, Žilina, 2006, s. 159. Správca je povinný zachovávať mlčanlivosť, čo však neplatí K základným podmienkam výkonu funkcie správcu bližšie napr. v prípade zákonných výnimiek, resp. potom, čo ho povinnosti Ďurica, M.: Podmienky na výkon funkcie správcu od 1. júla 2005. In.: Bulletin slovenskej advokácie, č. 6-7/2005, s. 38-53 a zákon č. mlčanlivosti zbaví ministerstvo spravodlivosti. Týmito ustano8/2005 Z.z. o správcoch veniami „sú dané morálno – etické kritériá pre výkon funkcie 10 Pre porovnanie – v roku 2006 bolo na všetkých konkurzných správcu.“
54
na Slovensku podľa dostupných informácií, vykonávajú správcovskú činnosť k 31.7.2007 len 3 obchodné spoločnosti v právnej forme komanditnej spoločnosti a 228 správcov – fyzických osôb. Nový český insolvenčný zákon pripúšťa len právnu formu verejnej obchodnej spoločnosti ako právnickej osoby, vykonávajúcej činnosť insolvenčného správcu. Ďurica, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii.
súdoch Slovenskej republiky – okresné súdy v Bratislave, Trnave, Nitre, Trenčíne, Banskej Bystrici, Žiline, Košiciach a Prešove podaných spolu 645 návrhov na vyhlásenie konkurzu a 10 návrhov na reštrukturalizáciu. V predchádzajúcom roku 2005 bolo na všetky konkurzné súdy Slovenskej republiky doručených spolu 3 907 návrhov na vyhlásenie konkurzu. V prvom polroku 2007 bolo na konkurzné súdy podaných 292 nových návrhov na konkurz a 5 návrhov na reštrukturalizáciu. Zdroj: www.justice.gov.sk
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Širokému počtu povinností správcu v zásade zodpovedá jediné motivujúce právo – právo na odmenu – s ním pritom súvisí takisto jedna zo zmien, ktorej podstatou je zvýšenie odmeny za výkon činnosti predbežného správcu a ďalej priznanie tzv. paušálnej odmeny správcu za výkon správcovskej činnosti v štádiu od vyhlásenia konkurzu do konania prvej schôdze konkurzných veriteľov. 6. Záver
Resumé Author of the report concentrated his attention to the analysis of laws, which regulate the position of the administrator in Slovak legal system in context with the recent legal modification, especially his position as a businessman, his rights, duties and responsibility. Writher mentioned the apparent defaults and problematic parts of the code, which are able to cause the aplication problems in future praxis.
Výkon správcovskej činnosti na Slovensku, ako je zrejmé z vyššie uvedeného, sa výrazne zmenil a už zďaleka nie je takým atraktívnym, ako tomu bolo v minulosti. Faktom je, že zmeny boli čiastočne želateľné a potrebné, no v prípade niektorých z nich bez zodpovedajúceho odôvodnenia a obsahu. Ak má byť správca ústrednou postavou celého procesu konkurzu a na ňom má byť podstatná zodpovednosť pri napĺňaní účelu konkurzného konania, je nevyhnutná plynulá kooperácia všetkých zainteresovaných subjektov, ktoré sa konkurzného konania zúčastňujú - v prípade, že tomu tak nebude, môže to mať, minimálne v jednotlivých prípadoch, za následok neefektívnosť konkurzu. Nová právna úprava totiž vychádza z čiastočne neodôvodneného predpokladu výraznej aktivizácie veriteľov v rámci konkurzu pri uplatňovaní ich práv, vrátane primeraného „tlaku“ na správcu, ktorá bola dosiaľ všeobecne len veľmi chabou a aj sám sa staviam k tejto prezumpcii pesimisticky. Každé konanie subjektov v trhovom prostredí je motivované ziskom, teda aj veritelia v konkurze sú aktívni jedine vtedy, ak im ich správanie môže priniesť zjavný alebo skrytý zisk. V tejto súvislosti sa objavil zaujímavý ohlas, podľa ktorého: „Základným kameňom celého slovenského systému insolvenčného konania je správca. Správca trhom nominovaný a veľmi prísne regulovaný, napriek tomu však správca, ktorý nemôže pochádzať z iného, než zo slovenského inštitucionálneho prostredia. Toto riešenie považujem za najodvážnejší a zároveň najriskantnejší prvok celej slovenskej reformy – a to predovšetkým v reorganizačnom (reštrukturalizačnom – pozn. autora) konaní.“11 Použitá literatúra Ďurica, M.: Zákon o konkurze a vyrovnaní, Úplné znenie zákona s komentárom a judikátmi, Poradca podnikateľa, Žilina, 2003, Svoboda, J. a kol.: Občiansky zákonník, EUROUNION, Bratislava, 2003, Ďurica, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii. Poradca, Žilina, 2006, Ďurica, M.: Obchodné spoločnosti v rozhodovacej praxi súdov, In.: Bulletin slovenskej advokácie, č. 3/99, Ďurica, M.: Zrušenie, likvidácia a zánik obchodných spoločností (1. časť). Justičná revue, 55, 2003, č. 11, s. 1034 - 1049, Ďurica, M.: Zrušenie, likvidácia a zánik obchodných spoločností (2. časť). Justičná revue, 55, 2003, č. 12, s. 1113 - 1127, Ďurica, M.: Zrušenie, likvidácia a zánik obchodných spoločností (3. časť). Justičná revue, 56, 2004, č. 1, s. 12 - 37, Ovečková, O.: Konkurzné právo a revitalizácia podnikov, In.: Právny obzor č. 1/98,
11 Richter, T.: Slovenská rekodifikace insolvenčního práva: několik lekcí pro Českou republiku. In.: Právní rozhledy, č. 25/2005, s. 732.
55
Debaty mladých právníků 2007 ALTERNATÍVY PRÁVNEJ ÚPRAVY KÚPNEJ ZMLUVY APLIKOVANÉ VO VYBRANÝCH PRÁVNYCH SYSTÉMOCH Mária Jamrišková
rozoznáva veci, ktoré sú hnuteľné na základe svojej prirodzenej povahy a veci, ktoré za hnuteľné prehlasuje zákon. Okrem iného to znamená, že za hnuteľné veci sa považujú napríklad záväzky a žaloby, ktorých predmetom sú splatné čiastky alebo hnuteľné veci. Maingui k tomu poznamenáva: „Rímske právo a neskôr autori Code Civil vytvorili kúpnu zmluvu predovšetkým za účelom scudzovania hnuteľných vecí. Napriek tomu sa tieto ustanovenia používajú i na nehmotné statky, kde nám zaužívaná terminológia evokuje skôr použitie pojmu cesia: ide napr. o prevod práv z patentu, obchodnej značky, autorského práva a podobne”. Dutilleul a Delebecque takisto upozorňujú, že ide o terminologický spor: „V podstate ide o jazykový problém. Všeobecne pojem ”predaj” rezervujeme pre prevod práva k hmotnej veci, kým pri ostatných právach vravíme skôr o ”cesii”: nedeliteľné časti, právo používania, pohľadávky… V skutočnosti je to však ten istý právny úkon, ktorého úpravu Občiansky zákonník sústredil pod spoločným názvom ”predaj”.“ Napriek takto zvolenej konštrukcii sú jednotlivé prípady postúpenia práva (napr. priemyselných práv) upravené aj ďalšími špeciálnymi ustanoveniami. Nech už je predmetom zmluvy čokoľvek, jeho vlastníkom musí byť predávajúci. Prevod vlastníckeho práva z nevlastníka (ktorý pri dobromyseľnosti kupujúceho pripúšťa náš Obchodný zákonník) nie je možný a taká zmluva je neplatná. Môže však založiť právo na náhradu škody, ak kupujúci nevedel, že vec patrí inému. Judikatúra toto pravidlo zaujímavo konkretizuje: neplatnosť takejto zmluvy má relatívny charakter a je v prospech kupujúceho, ktorý jediný má právo sa jej domáhať. Je zrejmé, že toto právo bolo kupujúcemu zverené preto, že pri úspešnej revindikačnej žalobe zo strany vlastníka bude on tým postihnutým. Treba však povedať, že podobne ako našom občianskom práve aj francúzska odborná literatúra pripúšťa možnosť nadobudnutia vlastníctva od nevlastníka prostredníctvom držby. Na rozdiel od slovenskej právnej úpravy, ktorá nijak špeciálne nezužuje spôsobilosť subjektov uzavrieť kúpnu zmluvu, francúzsky Občiansky zákonník taxatívne vymedzuje okruh subjektov, ktoré za istých okolností nemôžu vec získať prostredníctvom kúpy. Tak napríklad opatrovník nemôže kúpiť vec z majetku svojho zverenca a takisto mandatár nemôže sám odkúpiť vec ktorej predajom bol poverený. Celkom inšpiratívna je tiež poistka proti zneužívaniu verejných funkcií, pretože verejný úradník si nemôže na dražbe ani inak kúpiť majetok obce alebo štátu, ktorý spravuje. Takéto kúpne zmluvy, či už uzavreté priamo menovanými subjektami alebo nastrčenými osobami, sú zo zákona postihnuté sankciou neplatnosti. Pre zaujímavosť možno tiež uviesť, že až v roku 1986 bolo zrušené ustanovenie, ktoré, až na tri výnimky, zneplatňovalo kúpnu zmluvu medzi manželmi. V nemeckom práve je kúpa - Kaufvertrag - komplexne upravená v občianskom zákonníku. Napriek tomu aj obchodný zákonník obsahuje pár paragrafov vzťahujúcich sa na kúpu v obchodných vzťahoch. Nemecké chápanie kúpnej zmluvy sa od francúzskeho trochu líši. Nemecká kúpna zmluva nemá translačný charakter a teda jej samotným uzavretím ešte neprevádza vlastnícke právo k veci na kupujúceho. Je konsenzuálnou zmluvou, ktorá zakladá len záväzok predávajúceho, aby toto právo previedol. Pri vymedzení predmetu kúpnej zmluvy je však nemecké právo bližšie francúzskemu, než nášmu. Občiansky zákonník (BGB) v § 433 ods. 1 výslovne stanovuje, že kúpnou zmluvou
Vďaka osobitnej – duálnej - štruktúre súkromného práva v slovenskom právnom poriadku je postavenie kúpnej zmluvy zatiaľ pomerne komplikované. Pripravovaná rekodifikácia súkromného práva by výhľadovo mala sprehľadniť a zjednodušiť predovšetkým záväzkové právo, čím sa pravdepodobne dotkne aj právnej úpravy tohoto najfrekventovanejšieho kontraktu. Pevne verím že pri formulácii ustanovení budúcej právnej úpravy nepríde len k doslovnému prevzatiu určitého zvoleného vzoru (ako sa v slovenskej legislatíve často stáva), ale po zrelej úvahe sa vyberie optimálny variant vyhovujúci predovšetkým potrebám praxe. V tejto súvislosti považujem za vhodné bližšie sa zoznámiť s alternatívami právnej úpravy kúpnej zmluvy, využívanými vo vybraných právnych systémoch. po zrelej úvahe som za objekt komparácie zvolila modelové právne poriadky dvoch hlavných právnych systémov. Pri podrobnejšom skúmaní právnych úprav kúpnej zmluvy v rôznych štátoch je možné vystopovať viaceré odchýlky špecifické pre jednotlivé právne poriadky. Nech už sú rozdiely akékoľvek, vo všetkých skúmaných právnych poriadkoch v podstate platí určité všeobecné vymedzenie kúpnej zmluvy - je to synalagmatická zmluva, cieľom ktorej je výmena určitých vecí za peniaze. Rozdiely potom vyplývajú z rôzneho historického vývoja právnych poriadkov. Dnešná podoba právnych poriadkov patriacich do rodiny kontinentálneho právneho systému je podmienená najmä recepciou rímskeho práva a kodifikačným úsilím 19. storočia. Oba tieto faktory sú výrazné najmä vo francúzskom práve, ktoré ako prvé v novoveku vytvorilo ucelenú kodifikáciu súkromnoprávnych odvetví. Úprava kúpnej zmluvy je komplexne obsiahnutá v Občianskom zákonníku (Code Civil). Oproti slovenskej právnej úprave vidím najvýraznejší rozdiel v tzv. translatívnom charaktere francúzskej kúpnej zmluvy. V zmysle Code Civil je totiž „zmluva perfektná a vlastníctvo prechádza z predávajúceho na nadobúdateľa od momentu, kedy sa dohodnú na predmete a cene, a to i keď vec zatiaľ nebola odovzdaná, ani cena zaplatená”. Takže vlastnícke právo k predávanej veci prechádza na kupujúceho už samotným uzavretím kúpnej zmluvy a nie až jej odovzdaním, ako je tomu u nás. Právna úprava kúpnej zmluvy vo Francúzsku nemá duálny charakter. Z hľadiska predmetu prevodu je formulácia zákona široká a pripúšťa, aby všetko čo je predmetom obchodných vzťahov bolo zároveň predmetom kúpnej zmluvy. Jedinou podmienkou je, aby osobitný zákon nezakazoval scudzenie tohto predmetu. Je zrejmé, že predmetom kúpnej zmluvy sa tak môžu stať všetky hmotné veci - hnuteľné aj nehnuteľné. Je zaujímavé, že predmetom kúpnej zmluvy zrejme môžu byť i nehmotné práva, čo slovenská právna úprava pri kúpnej zmluve nepripúšťa. Vychádzam z čl. 1607 Code Civil, ktorý pri úprave spôsobu odovzdania veci uvádza aj pravidlo pre odovzdanie „des droits incorporels”, čiže doslova nehmotných práv. V našom ponímaní pojmu „vec“ je táto formulácia v rozpore so všeobecným vymedzením kúpnej zmluvy v čl. 1582 Code Civil – „kúpnou zmluvou sa jedna strana zaväzuje vec dodať a druhá za ňu zaplatiť”. Treba si však uvedomiť, že francúzske právo pri hnuteľných veciach Maingui, D.: Contrats spéciaux, 2. édition. Dalloz, 2000. s. 91.
56
JUDr. Mária Jamrišková, Ph.D. , katedra súkromného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica. Code Civil, Dalloz, Edition, 2000.
Dutilleul, F. C., Delebecque,P.: Contrats civils et commerciaux, 4. édition. Dalloz, 1998. s.106. Civ. 3, 16. april 1973, Bulletin arrets des chambres civiles de la Cour de cassation III. n. 303.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo je možné prevádzať aj práva. „Predmetom kúpnej zmluvy tak môžu byť veci (hnuteľné aj nehnuteľné), práva (hypotéka, patent, úžitkový vzor, ochranná známka) a okrem toho všetky obchodovateľné statky (výrobný postup, lekárska prax)”. V nemeckom chápaní je povinnosťou predávajúceho zabezpečiť prevod vlastníckeho práva, ale sám pri tom nemusí byť vlastníkom veci alebo majiteľom práva. Aby však pri priemyselných právach neprišlo k omylu, treba upozorniť, že „poskytnutie licencie k niektorému priemyselnému právu nie je kúpnou zmluvou, pretože v takom prípade sa prenecháva len užívanie. Podobne leasingovú zmluvu nie je možné podriadiť pod kúpnu zmluvu, ani keď obsahuje opčnú doložku o kúpe”. Zmluva má len obligačný charakter a prevod vlastníckeho práva sa spravuje podľa ustanovení vecného práva. V praxi to znamená, že strany uzatvárajú samostatnú vecnoprávnu zmluvu o prevode vlastníckeho práva. Nemecké právo si tak „podržalo rozlišovanie medzi titulom a modom adquirendi”. Anglo-americký právny systém je od nášho kontinentálneho pomerne výrazne odlišný. Vzhľadom na porovnanie kúpnej zmluvy sa tieto rozdiely prejavujú predovšetkým v prameňoch právnej úpravy, ale tiež v špecifickej tvorbe zmlúv. Hlavným definičným znakom anglického práva je skutočnosť, že je právom sudcovským (judge made law). Osobitný je aj spôsob ako common law vôbec chápe zmluvu. Zaujalo ma, že „na rozdiel od kontinentálnych právnych systémov vychádza anglické právo z myšlienky, že obligačnoprávna zmluva nezakladá nárok na splnenie, ale len nárok na náhradu škody za porušenie zmluvou prevzatých záväzkov, teda za porušenie zmluvy. Zmluva je niečo ako záručný prísľub: dlžník sľubuje náhradu škody, ak svoje povinnosti nesplní riadne alebo vôbec. Zodpovednosť je rýdzo objektívna, nastupuje v okamžiku nesplnenia a na zavinení nezáleží.” Ak sa teda vrátim ku kúpnej zmluve, podľa Sale of Goods Act ide o zmluvu, ktorou predávajúci prevádza, alebo sa zaväzuje previesť vlastníctvo k tovaru na kupujúceho za dohodnutú peňažnú úhradu. „Kúpna zmluva teda môže byť absolútna alebo podmienená. Ak podľa zmluvy prejde vlastnícke právo až v budúcnosti, alebo na základe splnenia danej podmienky, zmluva sa nazýva agreement to sell. Vlastná kúpna zmluva má teda tiež translačný účinok, podobne ako vo Francúzsku”10. Podľa Clarka pojem “tovar” vo vymedzení anglickej kúpnej zmluvy na základe Sale of Goods Act11 zahŕňa všetky hnuteľné veci okrem peňazí12. Nevzťahuje sa teda na predaj nehnuteľností, ktorý je upravený osobitným spôsobom. na rozdiel od nemeckej úpravy predávajúci musí byť vlastníkom veci. Ako upozorňuje Jolowicz13, anglické právo nemá ekvivalent francúzskej úpravy držby a pomerne striktne aplikuje pravidlo, že nikto nemôže dať to, čo sám nemá (nemo dat quod non habet). Uzatváranie kúp-
nej zmluvy sa riadi všeobecnými pravidlami vyvinutými počas historického vývoja common law. Podstatnými náležitosťami sú dohoda (t.j. ponuka a jej prijatie), určitosť podmienok , úhrada a úmysel vytvoriť právny vzťah14. Posledný rozdiel na ktorý by som chcela takto všeobecne upozorniť sa pri anglickej kúpnej zmluve týka významu podmienok. Ako už bolo povedané, kúpna zmluva môže byť absolútna alebo podmienená. Nie všetky podmienky sú však pre právny osud zmluvy rovnako dôležité. Common law tak rozlišuje tzv. conditions, čo sú podmienky tak dôležité pre zmysel zmluvy, že ich nedodržanie je dôvodom na to, aby zmluva bola považovaná za zrušenú. Takouto podmienkou je podľa Sale of Goods Act napr. vlastnícke právo k tovaru, jeho popis, funkčná spôsobilosť. na rozdiel od toho tzv. warranties sú menej významnými, vedľajšími podmienkami. Ich porušenie neruší zmysel a účel zmluvy. za warranty sa považuje dohoda týkajúca sa tovaru, ktorá je však vo vzťahu k hlavnému účelu zmluvy vedľajšia. Jej porušenie zakladá nárok na náhradu škody, nie však na odmietnutie tovaru a zrušenie15. Úprava kúpnej zmluvy v Spojených štátoch amerických je podmienená príslušnosťou USA do systému common law a preto sa na ňu v podstate vzťahujú špecifiká, ktoré som uviedla pri anglickej kúpnej zmluve. Napriek tomu i tu boli v minulom storočí snahy o zjednotenie niektorých oblastí obchodného práva zavŕšené vydaním Jednotného obchodného zákona – Uniform Commercial Code. Tento odvádza svoju platnosť od autority jednotlivých štátov združených v USA a nie od federálnej vlády. od roku 1968 platí vo všetkých štátoch, okrem Louisiany. Tá ako jediná je dodnes verná systému európskeho kontinentálneho práva, ktoré aplikovali francúzski prisťahovalci. I keď Louisiana medzičasom prijala niektoré časti Uniform Commercial Code, problematika kúpnej zmluvy je výnimkou. Jej komplexnú úpravu obsahuje louisianský občiansky zákonník prijatý po vzore francúzskeho Code Civil. Jednotlivé odlišnosti sa však priebežne vyrovnávajú a ako poznamenáva Hawk, dnes sa o Uniform Commercial Code (UCC) naozaj dá povedať, že sa stal jednotným zákonom. I keď sa úprava kúpnej zmluvy v UCC od anglickej veľmi nelíši, rozdiel je v chápaní tzv. consideration16. Britská požiadavka na prítomnosť tzv. consideration v zmluve znamená, že na to, aby vznikol strane záväzok z jej právneho úkonu, musí dostať protisľub od svojho zmluvného partnera. Napríklad ak ponúknem predať niekomu tovar, nie som týmto návrhom viazaná, dokiaľ sa mi nezaviaže zaň zaplatiť. dovtedy je to môj jednostranný sľub a ten nie je záväzný. V USA to už neplatí. Ak obchodník urobil písomne ponuku na predaj tovaru, táto nemôže byť odvolaná len pre nedostatok consideration – teda len preto, že zatiaľ má jednostranný charakter. Vo Veľkej Británii by odvolateľná bola, až kým ju druhá strana neprijme a tiež niečo nesľúbi (zaplatenie kúpnej ceny). Neodvolateľnosť však nie je časovo neobmedzená, obchodník je viazaný počas lehoty troch mesiacov. Schulz, B., Munková, J.: České, německé a francouzské právo kupní Vlastnícke právo sa aj podľa amerického práva získava kúpsmlouvy v právněsrovnávacím pohledu. Ad Notam, 1995 č.3, s. 52. nou zmluvou. Predmet vlastníctva je široký, „zahŕňa aj práva, viď dielo cit. v pozn. 5, s. 52. dlhy a nehmotné statky ako sú ochranné známky, patenty a autor Pelikánová, I.: Obecní úvahy o kupní smlouvě a obchodní kupní smlouské práva“17. vě. Acta Universitatis Carolinae Iuridica, Praha, 1998 č.2, s. 30
10 11
12 13
Schulz, B., Munková, J.: České, německé a francouzské právo kupní smlouvy v právněsrovnávacím pohledu. Ad Notam, 1996 č.4, s. 80. viď dielo cit. v pozn. 7, s. 32. Zákon o predaji tovarov, po prvýkrát vydaný v r. 1891, predstavoval kvázi kodifikáciu starej jurisprudencie common law. V systéme common law však zákon nemá rovnakú váhu ako v kontinentálnom práve, živý je len potiaľ, pokiaľ ho sudcovia uplatňujú, Základným prameňom práva ostáva systém pravidiel prijatých a časom preverených v rámci common law. Bližšie pozri: Clark, M.: Droit commercial in: Jolowicz, J.A.: Droit anglais 2. édition, Dalloz 1992. s. 176. Jolowicz, J. A.: Droit anglais 2. édition, Dalloz 1992 s. 162.
14 viď dielo cit. v pozn. 8, s. 80. 15 viď dielo cit. v pozn. 8, s. 81. 16 consideration v angličtine prioritne znamená úvahu, ale tiež pohnútku a v danom prípade by sa to voľne dalo preložiť aj ako odmena. Je jednou z podstatných etáp uzatvárania zmlúv. 17 viď dielo cit. v pozn. 7, s. 32 .
57
Debaty mladých právníků 2007 Zoznam použitej literatúry
EVROPSKÁ SOUKROMÁ SPOLEČNOST
Dutilleul, F. C., Delebecque,P.: Contrats civils et commerciaux, 4. édition. Dalloz, 1998 Jolowicz, J.A.: Droit anglais 2. édition, Dalloz 1992 Maingui, D.: Contrats spéciaux, 2. édition. Dalloz, 2000 Pelikánová, I.: Obecní úvahy o kupní smlouvě a obchodní kupní smlouvě. Acta Universitatis Carolinae Iuridica, Praha, 1998 č.2 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákonníku, 3. díl. Linde Praha, 1997 Schulz, B., Munková, J.: České, německé a francouzské právo kupní smlouvy v právněsrovnávacím pohledu. Ad Notam, 1995 č.3 Schulz, B., Munková, J.: České, německé a francouzské právo kupní smlouvy v právněsrovnávacím pohledu. Ad Notam, 1996 č.4
Radka Kunčíková
Summary The author focused on the clarification of the character of the legal regulation in selected foreign countries. Considering historical development of Slovak legal regulation, author offers a brief comparison of legal regulation of Contract of Sale in continental states Germany and France, and as a complement with Great Britain an USA.
1. ÚVOD Vnitřní trh tvoří území všech členských států Evropské unie (dále jen EU). Cílem tohoto trhu byla snaha o vytvoření prostoru, ve kterém by platily zásady volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. To vedlo ke vzniku nových obchodních příležitostí, otevření trhů a podpoře hospodářského růstu. Úlohou EU je odstranit zbývající překážky a zaručit volnou hospodářskou soutěž. Jedním z prostředků jak zajistit bezproblémové fungování vnitřního trhu je harmonizace práva. K prvním oblastem harmonizovaným na komunitární úrovni patřilo právo společností. Důvodem bylo, aby podniky mohly provádět svoji činnost za stejných podmínek ve všech členských zemích. Avšak v posledních desetiletí proběhlo v podnikatelské oblasti mnoho změn způsobených globalizací hospodářství a ne vždy byla komunitární legislativa schopna na ně zareagovat. Zde pomohl situaci objasnit a upřesnit Evropský soudní dvůr prostřednictvím své judikatury. V rámci zjednodušení přeshraničního podnikání vzniklo také postupně několik nadnárodních forem společností. I když došlo k úpravě jejich statutu na komunitární úrovni, což mělo zajistit jednotnou právní úpravu na celém území EU, v mnoha oblastech právě tyto předpisy odkazují na vnitrostátní legislativu a tím situaci komplikují. Jistým krokem kupředu by měl být proto vznik nové formy nadnárodní společnosti, kterou by měla být právě evropská soukromá společnost (dále jen EPC). Při vytváření jejího statutu by se chtěli europoslanci zmíněnému nedostatku vyhnout. 2. EVROPSKÁ SOUKROMÁ SPOLEČNOST (EUROPEAN PRIVATE COMPANY – EPC) Návrh usnesení obsahující doporučení Komisi o statutu evropské soukromé společnosti (dále jen návrh usnesení) byl v Evropském parlamentu přijat kvalifikovanou většinou dne 1. února 2007. Návrh usnesení vychází z požadavku na zlepšování a modernizaci v oblasti obchodních společností, který byl vyjádřen v květnu roku 2003 ve sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu. Sdělení je známo pod názvem Modernizace práva obchodních společností a posílení správy a řízení společností v Evropské unii–plán postupu. Na základě podnětu ze strany Evropského parlamentu tedy letos v červenci otevřela Evropská komise veřejnou debatu, která poběží až do 31. října 2007. Její součástí je dotazník vypracovaný Evropskou komisí. Jeho prostřednictvím by měly být získány názory ze strany veřejnosti na nutnost existence uvedené formy společnosti.
58
Mgr. Radka Kunčíková, katedra obchodního práva a mezinárodního soukromého práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Např. judikatura týkající se práva na usazení, volného pohybu služeb apod. Viz anonymní: www.europarl.europa.eu – Usnesení Evropského parlamentu obsahující doporučení Komisi o statutu Evropské soukromé společnosti, KOM(2003)0284, 1. 2. 2007 Dotazník je k dispozici v angličtině na internetových stránkách www.europa.eu. Můžeme jej nalézt také na stránkáchMinisterstva průmyslu a obchodu.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Cílem EU je vytvořit formu společnosti, jenž by zajistila jednotnou právní úpravu na komunitární úrovni bez závislosti na legislativě jednotlivých členských zemí a usnadnila tak malým a středním podnikům jejich přeshraniční činnost, neboť právě pro ně by měla být výše zmíněná forma společnosti přínosem. Důvodem snahy EU o usnadnění podnikání těchto subjektů je skutečnost, že právě ony jsou páteří evropské ekonomiky. V EU je registrováno zhruba 23 milionů malých a středních podniků, což je přibližně 99 % všech společností v EU. Statut EPC má proto v co možná největší míře vycházet z aquis communitaire a minimálně čerpat z práva vnitrostátního. Ať už se tedy jedná o založení nebo změnu společenské smlouvy, způsobilost k právům a právním úkonům, nabytí nebo zániku členství nebo o odpovědnost jednatelů, všechny tyto oblasti, včetně některých dalších, by měly být upraveny pouze nařízením o statutu EPC. Z toho plyne, že statut má být koncipován jako jednotný a konečný. Pravidla z něj vycházející by se měla uplatňovat pouze doplňkově. Primárně by se použila ostatní pravidla Společenství, následně pak ustanovení, která jsou platná pro obdobné formy společnosti ve státě, ve kterém má společnost své sídlo. Jednotná právní úprava má podnikatelům zajistit právní jistotu a zjednodušit podnikání na vnitřním trhu. Návrh usnesení obsahuje doporučení týkající se založení společnosti, jejího kapitálu, společenské smlouvy, organizace, ručení, přeměny, likvidace apod. Všechny zmíněné oblasti jsou však v návrhu usnesení řešeny jen v obecnější rovině. Podrobněji se jim bude věnovat až samotný návrh nařízení o statutu EPC, který se začne zpracovávat nejdříve po skončení veřejné debaty. 2. 1 Založení ESC Co se týče založení EPC, je Evropský parlament toho názoru, že by mělo být možné založit společnost ex nihilo (tzv. „na zelené louce“), z již existující společnosti, fúzí několika společností nebo také v rámci společné pobočky. Podnikatelům by tak byla dána širší možnost jakým způsobem společnost založit než je tomu např. u evropské akciové společnosti. Tu zásadně ex nihilo založit nelze. Stejně tak by jim měla být dána možnost volby v otázce, zda bude mít společnost strukturu monistickou (správní rada) nebo dualistickou (představenstvo–vedoucí orgán, dozorčí rada–dozorčí orgán). 2. 2 Základní kapitál Základní kapitál společnosti má činit 10 000 EUR. Částka může být členy společnosti splacena i v jiné měně, jejíž výše bude v době zápisu společnosti do příslušného rejstříku ekvivalentní s touto částkou. Zápis by pak měl proběhnout v zemi, v níž by měla společnost své sídlo, podle vnitrostátních předpisů daného členského státu přijatých v souladu se směrnicí Rady č. 68/151/EHS, o koordinaci ochranných opatření za účelem dosažení jejich rovnocennosti ve Společenství.
ma, předmět podnikání, sídlo, kapitál, orgány, které by měly mít oprávnění zastupovat společnost před soudem a vůči třetím osobám, výše vkladu společníků a doba trvání společnosti, je–li společnost zakládána na dobu určitou. 2. 4 Jednatelé V otázce organizace navrhuje Evropský parlament, aby měla společnost aspoň jednoho jednatele. Předpokládá se, že první jednatelé by byli (stejně jako u s. r. o.) uvedeni ve společenské smlouvě. Určeni by byli rozhodnutím společníků. Jednatelem by se logicky nemohla stát osoba, které bylo na základě rozhodnutí soudu nebo správního orgánu zakázáno vykonávat funkce srovnatelné s funkcí jednatele. za úkony jednatele nebo jednatelů porušující trestněprávní nebo občanskoprávní ustanovení by tyto osoby odpovídaly samostatně, v případě více jednatelů pak společně a nerozdílně. 2. 5 Přeměna společnosti V souladu s již harmonizovaným právem Společenství by měla být EPC dána možnost fúze na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES, o přeshraničních fúzích kapitálových společností, rozdělení společnosti a přemístění sídla. Pokud by taková úprava neexistovala, uplatnily by se právní předpisy pro obdobnou formu společnosti v daném členském státě. EPC má být také dána možnost přeměny na evropskou společnost (dále jen SE). Zde se uplatní nařízení Rady (ES) č. 2157/2001, o statutu evropské společnosti. 2. 6 Zrušení, likvidace, platební neschopnost, zastavení plateb Návrh nařízení ve svém obsahu pamatuje také na zrušení, likvidaci, platební neschopnost a případné zastavení plateb. V těchto případech by měli jednatelé bez zbytečných průtahů, nejpozději ovšem po třech týdnech požádat o zahájení konkurzního řízení. Výše zmíněné události by měly podléhat předpisům, které by na základě tohoto nařízení platily jednotně v každém členském státě. Výjimku by měl tvořit pouze institut platební neschopnosti, jehož právní úprava by se řídila předpisy platnými v členském státě, v němž by se nacházelo sídlo společnosti. Za závazky vzniklé z jednání společnosti by pak EPC odpovídala celým svým majetkem. 3. KOMPARAČNÍ SROVNÁNÍ 3. 1 EPC a s. r. o. Pokud bychom chtěli EPC přirovnat k některé z českých forem společností, má EPC svou formou nejblíže ke společnosti s ručením omezeným (dále jen s. r. o.). S. r. o. je kapitálovou společností, která povinně vytváří základní kapitál prostřednictvím vkladů svých společníků. Obdobně by tomu mělo být také u EPC. V případě s. r. o. dochází k oddělení podnikatelského rizika společnosti od majetkového postavení společníků. Společníci tedy ručí za závazky společnosti pouze do výše souhrnu nesplacených vkladů všech společníků. U EPC otázka rozsahu ručení
2. 3 Společenská smlouva Podle návrhu usnesení by měla být EPC založena společenskou smlouvou, přičemž o formě úkonu dosud rozhodnuto není. V návrhu usnesení Evropského parlamentu obsahující doporučení V obsahu zmíněného návrhu jsou však již uvedeny její možné Komisi o statutu evropské soukromé společnosti je uveden na místo obsahové náležitosti. K nim patří právní forma, obchodní firpojmu obchodní firma pojem obchodní jméno
Viz Eurostat, ČSÚ: Najít práci je snazší u malých firem, 27. 10. 2006 Veřejná debata poběží do 31. 10. 2007. do té doby je také možné zasílat vyplněný dotazník.
V návrhu usnesení Evropského parlamentu obsahující doporučení Komisi o statutu evropské soukromé společnosti se nehovoří o odpovědnosti jednatelů, nýbrž o jejich ručení, což je nesprávné označení daného institutu. Jednatelé za své úkony odpovídají, nikoliv ručí.
59
Debaty mladých právníků 2007 zatím blíže upravena není. Z návrhu usnesení je ovšem patrné, že neomezené ručení společníků v tomto případě uplatňováno nebude. Za své závazky by měla EPC odpovídat, stejně jako s. r. o., celým svým majetkem. Co se týče založení, dá se předpokládat, že právní úprava EPC bude obdobná jako u s. r. o. , i když formu úkonu návrh nařízení podrobněji neřeší. Obě jmenované formy společností by tedy mohly být založeny i jednou osobou. Zakládány by byly společenskou smlouvou nebo zakladatelskou listinou. V případě s. r. o. musí mít společenská smlouva vždy písemnou formu a musí být podepsána všemi zakladateli. Pravost podpisů je povinně úředně ověřována. Zakládá–li s. r. o. jedna osoba, nazývá se zakládací dokument zakladatelská listina. Ta musí mít formu notářského zápisu. Pokud jde o obligatorní náležitosti společenské smlouvy, je z návrhu usnesení patrné, že u EPC budou tyto náležitosti podobné jako u s. r. o. Dalším společným znakem by se mohla stát nutnost provedení zápisu do příslušného rejstříku (v případě s. r. o. je jím rejstřík obchodní) a povinnost splacení minimální výše základního kapitálu před tímto zápisem. V návrhu usnesení zatím ještě nedochází k podrobnější úpravě, avšak z té obecné lze předpokládat, že bude mít EPC i následně svou formou blízko k české s. r. o.
Na rozdíl od EPC není jeho cílem dosahování zisku pro vlastní potřebu. Činnost sdružení musí být spojena s hospodářskou činností jiných subjektů (jeho členů) a ve vztahu k ní musí mít pouze doplňující povahu. Členové evropského sdružení tak mohou propojit svoji činnost s jinými členy sdružení, aniž by přišli o svou právní a ekonomickou nezávislost. Společným rysem obou forem společností by byl jejich obligatorní zápis do příslušného rejstříku ve státě, v němž by měly své sídlo. Pokud jde o členskou základnu, je zde patrný rozdíl. Evropské sdružení musí mít minimálně dva členy pocházející z rozdílných členských států. Tato podmínka by u EPC splněna být nemusela.11 Rozdílně by pak byla upravena otázka ručení společníků. Pokud jde o evropské sdružení, zde ručí společníci za závazky společnosti společně a nerozdílně. Pokud by se jednalo o ručení společníků EPC, lze z návrhu usnesení soudit,12 že neomezené ručení společníků v tomto případě uplatňováno nebude. Členové sdružení nemusí poskytovat vklady, což znamená, že není nutné, aby při vzniku sdružení vytvářeli základní kapitál. U EPC má být situace jiná, neboť u této formy společnosti by měl být základní kapitál obligatorní náležitostí při jejím zakládání a následném vzniku. 3. 4 EPC a evropská družstevní společnost Poslední existující formou nadnárodní společnosti je evropská družstevní společnost, jejíž statut je obsažen v nařízení Rady č. 1435/2003 o statutu evropské družstevní společnosti (dále jen evropské družstvo). 13 Hlavním cílem evropského družstva je uspokojování potřeb členů nebo rozvoj jejich hospodářských a sociálních činností. Pokud se jedná o založení společnosti, není u EPC třeba splnit určitý počet osob pro její založení jak je tomu u evropského družstva. Návrh nařízení se pouze zmiňuje o tom, že by měla být dána možnost jedné nebo více fyzickým či právnickým osobám založit v některém členském státě EPC, aniž by měly v tomto státě sídlo. Dalším pozitivem je již zmiňovaná výše základního kapitálu. Finanční rozdíl zde sice není tak markantní jak tomu bylo při srovnávání EPC s SE, ale pořád je výše základního kapitálu, kterou by bylo nutné do společnosti vložit, nižší než u evropského družstva. U něj je výše vkladové povinnosti stanovena na 30 000 EUR. Pokud ovšem vnitrostátní právní předpisy vyžadují pro určité činnosti vyšší základní kapitál, musí se evropské družstvo se sídlem v daném členském státě těmito předpisy řídit, stejně jako by tomu bylo v případě EPC.14
3. 2. EPC a SE Základem právní úpravy SE je nařízení Rady č. 2157/2001, o statutu evropské společnosti. Nařízení je v členských státech přímo aplikovatelné od 8. října 2004. Základním rozdílem mezi SE a EPC by byla výše základního kapitálu. na rozdíl od SE (120 000 EUR) by nemusel být základní kapitál, který se společníci rozhodnou do EPC (10 000 EUR) vložit tak vysoký (120 000 EUR). Ovšem v případě, kdy je v členském státě u společnosti s určitým předmětem podnikání vyžadován kapitál vyšší, musí být tato povinnost splněna. V českém právním řádu se můžeme s touto situací setkat např. u bank. Z tohoto důvodu je zřejmé, že SE není svou formou vhodná pro střední a malé podniky. Právní úprava SE je obsažena nejen v nařízení o statutu evropské společnosti, nýbrž i v právních předpisech přijatých členskými státy k provedení opatření, která se týkají výhradně SE, ale také dalšími předpisy právních řádů jednotlivých členských zemí. Je jasné, že se ani u EPC nebude možné zcela vyhnout odkazům na vnitrostátní právo. V těchto případech by měly odkazy směřovat především k harmonizovaným právním oblastem jakými jsou např. rejstřík nebo účetnictví. K tomu by však mělo docházet minimálně a úprava by měla být obsažena hlavně v na4. ZÁVĚR řízení o statutu evropské soukromé společnosti. Ačkoliv se europoslanci snažili o odstranění překážek podZa pozitivum EPC bychom mohli považovat možnost jejího založení na tzv. „zelené louce“ (ex nihilo). Taková možnost u SE nikání v rámci vnitřního trhu vytvořením nadnárodních forem společností, velkého úspěchu zatím nedosáhli. Evropské hospodána není.10 dářské zájmové sdružení, jehož statut existuje již od roku 1985 3. 3 EPC a evropské hospodářské zájmové sdružení se prozatím příliš mnoho nerozšířilo a o evropské společnosti, Další formou nadnárodní společnosti je evropské hospodář- kterou je možno zakládat od roku 2004 platí totéž. ské zájmové sdružení (dále jen evropské sdružení), jehož statut Založit nadnárodní společnost v podobách v jakých ji známe je upraven nařízením Rady č. 2137/85 o evropském hospodářském zájmovém sdružení. Jde o nejstarší nadnárodní formu 11 Viz předchozí výklad. společnosti, jejímž cílem je podpora hospodářské spolupráce 12 Viz předchozí výklad. 13 na tuto úpravu pak navazuje úprava národní. Stejné schéma funzejména mezi malými a středními evropskými podniky.
Viz zákon č. 21/ 1992 Sb., o bankách, ve kterém je stanoveno, že minimální výše základního kapitálu činí 500 000 000 a minimálně v této výši musí být tvořen peněžitými vklady. 10 Viz nařízení Rady č. 2157/ 2001, o statutu evropské společnosti.
60
guje u již dříve zmíněných druhů nadnárodních forem společností. Tomuto schématu by se chtěli evropští zákonodárci při vytváření statutu evropské soukromé společnosti vyhnout, jak již bylo zmíněno výše. 14 Viz předchozí výklad.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo přináší zatím spíše úskalí než výhody. Důvodem je především složitá právní úprava, neboť komunitární právo častokrát odkazuje na právo vnitrostátní. Zmíněná skutečnost může vzbuzovat nejistotu a často pro podnik znamená další náklady spojené s poradenskou službou. Těmto peripetiím by se chtěli europoslanci při vytváření statutu EPC vyhnout. Jejich cílem je vytvoření jednotné komunitární úpravy s minimálními odkazy na právo vnitrostátní. Tím chtějí subjektům zajistit větší míru právní jistoty a odstranit další překážky při přeshraniční činnosti podniků na vnitřním trhu. Pokud se podaří vytvořit statut EPC na základě myšlenky jednotnosti její právní úpravy, bude tato nová forma společnosti pro subjekty působící na vnitřním trhu jistě přínosem. Ovšem zatím je vše pouze ve stadiu příprav a teprve čas ukáže do jaké míry se podaří tuto myšlenku zrealizovat.
a questionnaire through which should be acquired public opinion on the necessity of existence of this new form of company. EPC should be an analogy to the Czech Limited Lability Company and it should faciliate cross-frontier activities especially for small and middle companies. In contrast to multinational corporations that were formed sooner, EPC as widely as possible should proceed of aquis communitaire and minimally refer to domestic law. This would mean the removement of next obstacle on the European market and would help to facilitate to enterprise within the frame of it.
Použitá literatura Zákony Obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů Komunitární předpisy Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 o statutu Evropské společnosti Nařízení Rady (ES) č. 2137/1985 o statutu evropského hospodářského zájmového sdružení Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 o statutu evropské družstevní společnosti Usnesení Evropského parlamentu obsahující doporučení Komisi o statutu evropské soukromé společnosti (2006/2013(INI)) Internetové odkazy www.business.center.cz www.cebre.cz www.cs.wikipedia.org www.ec.europa.eu www.mpo.cz www.podnikani.idnes.cz www.pravnizpravodaj.cz www.srovnavacipravo.cz www.zakony.idnes.cz
Summary
European Private Company (EPC) is a new suggested form of company which institutional frame shold be orginally derivated of message which is known entiled Modernising Company Law and Enhancing Corporate Governance in the European Union – A Plan to Move Forward. The proposal of decree that contents the recomendation of Motion of resolution on the European Private Company statue was received by European Parliament on the 1st of February 2007. Public consultation of this proposal is now passing on till the end of October 2007. The constituent of this consultation is
61
Debaty mladých právníků 2007 ZÁKLADNÉ ROZDIELY MEDZI PRACOVNOPRÁVNYMI A OBCHODNOPRÁVNYMI KONTRAKTMI Peter Tonhauser 1. Úvod Zákonník práce reguluje pracovnoprávne vzťahy medzi zamestnancom a zamestnávateľom pri výkone závislej práce zamestnanca za mzdu. Táto všeobecne pertraktovaná definícia predstavuje základné a východiskové charakteristické črty pracovnoprávneho vzťahu medzi zamestnancom a zamestnávateľom na základe ktorého vykonáva zárobkovú činnosť prevažná väčšina obyvateľov. Súčasný ekonomický trend prináša so sebou nielen postupnú liberalizáciu pracovnoprávnych vzťahov ale aj predovšetkým výrazný odklon od tradičného chápania pracovného pomeru. Potreba neustáleho znižovania nákladov a flexibilita pracovnoprávnych vzťahov sa premieta do čoraz častejšieho nahrádzania pracovnoprávnymi vzťahmi, vzťahmi obchodnoprávnymi. Pracovná zmluva je postupne nahrádzaná obchodnoprávnymi zmluvami, a to buď jednotlivými typmi zmlúv uvedenými v siedmej hlave Obchodného zákonníka, alebo rôznymi hybridnými zmluvami, prípadne inominátnymi zmluvami. Typickým príkladom jeho nahradenie zamestnancov vykonávajúcich prácu na základe pracovnej zmluvy tými istými osobami vykonávajúcim činnosť pre podnikateľa (zamestnávateľa) na základe mandátnej zmluvy. Charakteristickým znakom súčasných trendov v právnych vzťahoch medzi zamestnancami a zamestnávateľmi je predovšetkým čiastočné obchádzanie pracovnoprávnych predpisov a využívanie možností, ktoré právny poriadok poskytuje jednotlivým zmluvným stranám. Strach zamestnancov a o svoje pracovné miesta výrazným spôsobom obmedzuje ich ochranu a možnosti reparácie vzniknutého stavu. Podriadenie právneho vzťahu, ktorý má znaky pracovného pomeru pod režim Obchodného zákonníka nemusí byť pre zamestnancov prínosom, napriek skutočnosti, že sa to podľa počiatočných obdobiach, ktoré znamenajú spravidla nižšie odvodové povinnosti nových živnostníkov , zdá. Pracovný pomer predstavoval významnú garanciu ochrany práv zamestnancov voči zamestnávateľom. Samozrejme, že prehnaná ochranná funkcia vo vzťahu k zamestnávateľom spôsobovala opačné tendencie vo vzťahu k zamestnancom a premrštená ochrana zamestnancov sa nakoniec vždy obrátila voči ich záujmom. Preto pracovný pomer nemôže byť len rigidným právnym vzťahom medzi zamestnancom a zamestnávateľom vychádzajúci z premisy vykorisťujúceho zamestnávateľa a zúboženého zamestnanca. Pracovné právo musí stanoviť moderné a perspektívne formy pracovnoprávnych vzťahov medzi zamestnancom a zamestnávateľom. 2. Základné teoretické východiská Pracovnoprávne vzťahy sú definované v § 1 ods. 1 Zákonníka práce, ktorý vymedzuje ich základný obsah a to výkon práce zamestnanca pre zamestnávateľa za mzdu. Takéto ohraničenie právnych vzťahov je dôvodom neustáleho zvyšovania počtu živnostníkov a podriaďovanie klasických pracovnoprávnych vzťahov Obchodnému zákonníku.
62
JUDr. Peter Tonhauser, Katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela Banská Bystrica.
Novela Zákonníka práce zaviedla do právnej úpravy definíciu závislej práce za závislú prácu, ktorá je vykonávaná vo vzťahu nadriadenosti zamestnávateľa a podriadenosti zamestnanca, sa považuje výlučne osobný výkon práce zamestnanca pre zamestnávateľa, podľa pokynov zamestnávateľa, v jeho mene, za mzdu alebo odmenu, v pracovnom čase, na náklady zamestnávateľa, jeho výrobnými prostriedkami a na zodpovednosť zamestnávateľa a ide o výkon práce, ktorá pozostáva prevažne z opakovania určených činností Dôležitým momentom hodnotenia právnych vzťahov je oblasť spoločenských vzťahov, ktoré regulujú. Pracovnoprávny vzťahy sú charakteristické reguláciou závislej práce za mzdu podľa pokynov zamestnávateľa. Práve pojem „závislá práca podľa pokynov zamestnávateľa“ odlišuje pracovnoprávne vzťahy od vzťahov obchodnoprávnych. Závislosť sa prejavuje tým, že zamestnanec vykonáva prácu prostriedkami zamestnávateľa, ktoré sú v jeho držbe alebo vlastníctve a výkon jeho práce spočíva v zabezpečovaní ľudského prvku zamestnávateľovi. Zamestnanec svojim osobným výkonom práce predovšetkým poskytuje zamestnávateľovi „ľudský obsah práce“, bez ktorého by zamestnávateľ nedokázal zabezpečovať predmet svojej činnosti. Práve spomínaná črta zamestnanca odlišuje pracovnoprávne vzťahy od vzťahov obchodnoprávnych, pretože podnikateľ vykonáva prácu za účelom zisku vo vlastnom mene a na vlastnú zodpovednosť a práve táto skutočnosť je definičným znakom, ktorý dokáže presne tieto právne vzťahy diferencovať. Podnikateľ pri výkone svojej činnosti spravidla nepoužíva prostriedky tretej osoby, pre ktorú vykonáva svoju činnosť. Zamestnávatelia tak veľmi často pokrývajú výkon závislej práce obchodnoprávnymi vzťahmi, ktoré sú flexibilnejšie najmä vo vzťahu k skončeniu pracovného pomeru. Základné charakteristické znaky pracovnoprávneho vzťahu Pracovnoprávny vzťah sa zakladá na základe pracovnej zmluvy uzatvorenej medzi zamestnancom a zamestnávateľom v zmysle § 42 od. 1 Zákonníka práce. Vzhľadom na doktrinálne vymedzenie § 20 Zákonníka práce, predstavuje pracovná zmluva jedinú právnu skutočnosť na základe ktorej vzniká pracovný pomer. Pracovná zmluva ako dvojstranný právny úkon sa uzatvára súhlasným prejavom vôle dvoch zmluvných strán – zamestnanca a zamestnávateľa. Pri uzatváraní pracovnej zmluvy sú si obidve zmluvné strany rovné, čím sa uplatňuje zásada dobrovoľnosti výberu zmluvného partnera. Suboordinarita zmluvných strán nastupuje až po uzatvorení pracovnej zmluvy a zamestnanec je na základ tejto skutočnosti povinný vykonávať prácu a plniť úlohy zamestnávateľa. Charakteristickými znakmi pracovného pomeru sú: - výkon práce nie vo vlastnom mene a na svoju zodpovednosť - výkon práce podľa pokynov zamestnávateľa - výkon práce pracovných prostriedkami zamestnávateľa - výkon práce za mzdu alebo inú odmenu Podstatné náležitosti pracovnej zmluvy sú stanovené v § 42 ods. 1 Zákonníka práce a to: druh práce, miesto výkonu práce, deň nástupu do práce a mzdové podmienky. Zákonník práce síce definuje pracovnú zmluvu ako písomný právny úkon, ale s poukazom na znenie § nespája s nedodržaním jej predpísanej formy neplatnosť takéhoto právneho úkonu. Zákonník práce nespája neplatnosť právneho úkonu s nedodržaním jeho písomnej formy.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Teória pracovného práva považuje náležitosti pracovnej zmluvy uvedené v § 42 ods. 1 Zákonníka prác za podstatné náležitosti. Je preto otázne, či absencia niektorej z podstatných náležitostí pracovnej zmluvy spôsobuje neplatnosť pracovnej zmluvy. Pokiaľ pracovná zmluva neobsahuje miesto výkonu práce, je možné považovať za miesto výkonu práce sídlo zamestnávateľa. V prípade, ak zamestnanec nemá v pracovnej zmluve uvedenú mzdu, je zamestnávateľ povinný poskytnúť zamestnancovi mzdu vo výške minimálnej mzdy alebo minimálnych mzdových nárokov . Obsahom pracovnoprávneho vzťahu sú práva a povinnosti jednotlivých strán pracovného pomeru, ktoré vyplývajú so veľkého množstva právnych predpisov regulujúcich uvedené oblasť. Predovšetkým a jedná o predpisy na zabezpečenie bezpečnosti a ochrany zdravia pri práci, ktoré podstatným spôsobom zasahujú od obsahu pracovného pomeru v prospech zamestnanca. Ďalším významným momentom je oblasť zodpovednosti zamestnancov za škodu, v ktorej je priamo zakomponované ochranná funkcia pracovného práva, ktorá je v rozpore s princípom objektívnej zodpovednosti za škodu uvedené v Obchodnom zákonníku. Základné charakteristické znaky podnikania Najčastejším spôsobom obchádzania pracovnoprávnych vzťahov je vykonávanie činnosti fyzickou osobou na základe živnostenského oprávnenia v zmysle zákona č. 455/1991 Zb. , podľa ktorého je živnosťou sústavná činnosť prevádzkovaná samostatne, vo vlastnom mene, na vlastnú zodpovednosť, za účelom dosiahnutia zisku a za podmienok ustanovených týmto zákonom. resp. v zmysle zákona č. 513/1991 Z.z. Základným znakom podnikanie je výkon činnosti vo vlastnom mene, na vlastnú zodpovednosť za účelom dosiahnutia zisku. V nasledovnom texte uvádzam podstatné rozdiely medzi obchodnoprávnymi a pracovnoprávnymi kontraktmi, ktoré tieto právne vzťahy od seba odlišujú. 1. Spôsobilosť na právne úkony Zamestnanec nadobúda spôsobilosť mať práva a spôsobilosť vykonávať právne úkony dovŕšením pätnásteho roku veku. Práca fyzickej osoby vo veku do 15 rokov alebo práca fyzickej osoby staršej ako 15 rokov do skončenia povinnej školskej dochádzky je zakázaná. Tieto fyzické osoby môžu vykonávať ľahké práce, ktoré svojím charakterom a rozsahom neohrozujú ich zdravie, bezpečnosť, ich ďalší vývoj alebo školskú dochádzku len pri a) účinkovaní alebo spoluúčinkovaní na kultúrnych predstaveniach a umeleckých predstaveniach, b) športových podujatiach, c) reklamných činnostiach. Výkon ľahkých prác povoľuje na žiadosť zamestnávateľa príslušný inšpektorát práce po dohode s príslušným orgánom verejného zdravotníctva. Živnostenský zákon stanovuje podmienku 18 rokov ako predpoklad vykonávania živnostenského oprávnenia. 2. Uzatváranie zmlúv
vznikom pracovného pomeru, avšak výrazne v nich prevláda ochranná funkcia pracovného práva. Pred uzatvorením pracovnej zmluvy je zamestnávateľ povinný oboznámiť fyzickú osobu s právami a povinnosťami, ktoré pre ňu vyplynú z pracovnej zmluvy, s pracovnými podmienkami a mzdovými podmienkami, za ktorých má prácu vykonávať. Zamestnávateľ nesmie vyžadovať od fyzickej osoby informácie o tehotenstve, o rodinných pomeroch, o bezúhonnosti s výnimkou, ak ide o prácu, pri ktorej sa podľa osobitného predpisu vyžaduje bezúhonnosť, alebo ak požiadavku bezúhonnosti vyžaduje povaha práce, ktorú má fyzická osoba vykonávať a o politickej príslušnosti, odborovej príslušnosti a náboženskej príslušnosti. Ide o skutočnosti, ktoré môžu diskriminovať určité kategórie zamestnancov a preto zákonodarca pristúpil k regulovaniu informačnej povinnosti zamestnanca. na druhej strane je ale fyzická osoba povinná oboznámiť zamestnávateľa o skutočnostiach, ktoré bránia výkonu práce alebo ktoré by mohli zamestnávateľovi spôsobiť ujmu, a o dĺžke pracovného času u iného zamestnávateľa, ak ide o mladistvého. Obchodný kódex vymedzuje poskytovanie informácie pred uzatvorením kontraktu medzi zmluvnými stranami tak, že v prípade, ak si strany pri rokovaní o uzavretí zmluvy navzájom poskytnú informácie označené ako dôverné, nesmie strana, ktorej sa tieto informácie poskytli, prezradiť ich tretej osobe a ani ich použiť v rozpore s ich účelom pre svoje potreby, a to bez ohľadu na to, či dôjde k uzavretiu zmluvy, alebo nie. Posúdenie skutočnosti, či daná informácia má charakter dôvernosti záleží na zmluvných partneroch. Kto poruší túto povinnosť, je povinný na náhradu škody, obdobne podľa ustanovení § 373 a nasl. Obchodného zákonníka. Odlišným spôsobom je upravená náhrada za porušenie informačných povinností pri uzatváraní zmluvy zo strany druhého partnera . V prípade , ak zamestnávateľ bude od fyzickej osoby požadovať informácie, ktoré nie sú v súlade so Zákonníkom práce má fyzická osoba nárok na primeranú náhradu, ktorej výšku však Zákonník práce nedefinuje. Obchodný zákonník odkazuje ustanovenia o náhrade škody v zmysle § 373 a nasl. Zákonník práce neobsahuje zákaz poskytovania informácii zo strany zamestnanca o skutočnostiach, ktoré s dozvedel pri osobnom pohovore so zamestnávateľom a zamestnanec nie je tak viazaný mlčanlivosťou. Ďalším významný diferenčným znakom je možnosť uzatvárať zmluvy podľa Zákonníka práce a Obchodného zákonníka. Zákonník práce vychádza z tzv. uzatvoreného rozsahu zmlúv, ktoré je možné v zmysle platnej pracovnoprávnej legislatívy uzatvárať. Teoretický základ systému numerus clausus zmluvných typov vychádza z ustanovenia § 18 Zákonníka práce. V prípade § 244 (súčasný § 18 Zákonníka práce) Zákonníka práce ide kogentné ustanovenie zákonníka práce a v Zákonníku práce neobsahuje doteraz potrebný iný právny základ, ktorý by umožňoval uzatvárať nepomenované zmluvy v pracovnom práve. Vzhľadom na kogentný charakter ustanovenia § 244 Zákonníka práce nemožno prípadné uplatňovanie iných než v pracovnoprávnych predpisoch upravených typov zmlúv argumentovať ústavnou zásadou, že je dovolené všetko, čo nie je zakázané.“ opodstatnenie tohto ustanovenia je v súčasnej dobe diskutabilné, pretože na jednej strane je jedným z dôvodov odklonu od pracovnoprávnych vzťahov a bráni prieniku osobitných inštitútov do pracovného práva, na druhej strane garantuje legálnu ochranu zamestnanca voči jednostranným kontraktom, ktoré by degradovali význam a ochrannú funkciu pracovného práva.
V záujme ochrany fyzickej osoby, ktorá sa uchádza o zamestnanie reguluje Zákonník práce tzv. predzmluvné vzťahy . Barancová, H.: K prípustnosti atypických zmlúv v pracovnom práNejedná sa o pracovnoprávne vzťahy, pretože tie vznikajú až ve. Právny obzor, 81, 1998,č. 6, s. 534
63
Debaty mladých právníků 2007 Snaha o odstránenie tohto ustanovenia vedie cez nahradenie § 18 ustanovením analogickým znením § 51 Občianskeho zákonníka. Touto cestou sa vydal český zákonodarca, ktorý práve v novom Zákonníku práce otvoril zmluvný systém v oblasti pracovnoprávnych vzťahov. Slovenská práva úprava sa naopak uberá smerom k sprísňovaniu a uzatváraniu pracovnoprávnych vzťahov. Na rozdiel od kogentnej pracovnoprávnej úpravy je Obchodný zákonník oveľa dispozitívnejší a umožňuje zmluvným stranám zmluvy, ktoré sú v Obchodnom zákonníku definované (tzv. pomenované zmluvy) a zmluvy, ktoré nie sú presne špecifikované. Numerus clausus zmluvných typov neobmedzuje iba diapazón zmlúv vo vzťahu k vzniku pracovného pomeru, ale predovšetkým zasahuje do samotného obsahu pracovného pomeru a to predovšetkým vo vzťahu k zabezpečeniu práv a povinnosti a sankcii za ich porušenie. Explicitný výpočet zabezpečovacích právnych prostriedkov umožňuje zmluvným stranám zabezpečiť práv a povinnosti z pracovnoprávnych vzťahov výlučne spôsobom uvedeným v § 20 Zákonníka práce. Aplikácia zabezpečovacích inštitútov občianskeho zákonníka nie je vzhľadom na kogentnosť tohto ustanovenia možná. Obchodnoprávna úprava umožňuje zmluvným stranám využiť vhodnejšiu škálu prostriedkov na ochranu záujmov jednotlivých zmluvných strán.
Významnou skutočnosťou, ktorá môže ovplyvniť konkurenčné prostredie medzi jednotlivými účastníkmi hospodárskej súťaže je predovšetkým - Ochrana dôverných informácii podnikateľa - Otázka vykonávania činností pre viaceré subjekty - Problematika výkonu činnosti po ukončení zmluvného vzťahu Obchodný zákonník problém ochrany dôverných skutočností rieši prostredníctvom obchodného tajomstva. Zákonník práce túto pojem obchodné tajomstvo nepoužíva, ale stanovuje povinnosť zamestnanca zachovávať mlčanlivosť o skutočnostiach, ktoré sa dozvedel počas výkonu práce. Pojem skutočnosti, ktoré sa zamestnanec dozvedel počas výkonu práce je širší ako pojem obchodné tajomstvo a zahŕňa aj skutočnosti, ktoré pod definíciu obchodného tajomstva nespadajú. Problémy tieto skutočnosti spôsobujú zamestnávateľom vtedy, keď zamestnanec ukončí pracovný pomer a jeho povinnosť zachovávať mlčanlivosť končí. Pokiaľ obchodné tajomstvo je možné riešiť právnymi prostriedkami ustanovenia § 53 Obchodného zákonníka, pri ostatných skutočnostiach nie je zamestnávateľ oprávnený vzniknutú situáciu riešiť. Osobitný význam má úprava zachovania mlčanlivosti v prípade vrcholových zamestnancov tvoriacich manažment zamestnávateľa. Títo zamestnanci prichádzajú do styku s citlivými informáciami, ktorých utajenie je nevyhnutné zabezpečiť. V prípade porušenie tejto povinnosti sa náhrada škody riadi ustanoveniami Zákonníka práce o náhrade škody. Povinnosť zachovávať obchodné tajomstvo trvá, pokiaľ sú splnené všetky podmienky uvedené v § 17 Obchodného zákonníka. Pokiaľ skutočnosti, o ktorých je zamestnanec povinný zachovávať mlčanlivosť nespadajú pod režim obchodného tajomstva, povinnosť uvedená v § 81 písm. f) zaniká skončením pracovného pomeru. Používanie informácii po skončení pracovného pomeru, ktoré zamestnanec získal počas pracovného pomeru v neprospech zamestnávateľa môže spĺňať znaky generálnej klauzuly nekalej súťaže v zmysle § 44 Obchodného zákonníka. V takomto prípa-
de by zamestnávateľ mohol využiť právne prostriedky ochrany proti nekalej súťaži uvedené v § 53 Obchodného zákonníka. Ďalšou skutočnosťou je stanovenie subjektov, pre ktoré vykonáva zamestnanec prácu. Zákonník práce umožňuje zamestnávateľovi zakázať zamestnancovi zárobkovú činnosť v odvetví, ktoré je zhodné s predmetom podnikania zamestnávateľa. Právna úprava zákazu vykonávania inej zárobkovej činnosti bola do Zákonníka práce č. 65/1965 Zb. zavedená novelou č. 231/1992 Zb. predovšetkým z dôvodu často sa vyskytujúcich zneužívania informácii zo strany zamestnancov pre konkurenčné spoločnosti ako nový prvok boja s konkurenciou, ktorú priniesla trhová ekonomika. na základe ustanovenia § 75 potreboval zamestnanec súhlas zamestnávateľa na vykonávanie zárobkovej činnosti, ktorá bola zhodná s predmetom podnikania zamestnávateľa. Vo vzťahu k vedúcim organizácie a vedúcim pracovníkmi v jeho priamej riadiacej pôsobnosti zamestnávateľa platil tzv. absolútny zákaz vykonávania zárobkovej činnosti, ktorá bola zhodná s predmetom činnosti zamestnávateľa, čo znamenalo, že tzv. vrcholový manažment nemohol vykonávať zárobkovú činnosť, ktorá bola zhodná s predmetom podnikania zamestnávateľa. Novela č. 206/1996 Z.z. nahradila pojem vedúci organizácie pojmom štatutárny orgán. Rekodifikácia pracovného práva priniesla odstránenie absolútneho zákazu vykonávania zárobkovej činnosti štatutárnymi orgánmi a im podriadenými zamestnancami a zrovnoprávnila vykonávanie zárobkovej činnosti s ostanými zamestnancami. Novela Zákonníka práce č. 210/2003 Z. z. rozšírila zákaz vykonávania inej zárobkovej činnosti v prospech zamestnávateľa, ktorého predmet činnosti je nielen zhodný ale aj obdobný s predmetom činnosti zamestnávateľa, čo opätovne novela Zákonníka práce odstránila. V rámci zmluvnej voľnosti v zmysle Obchodného zákonníka môžu dohodnúť aj exkluzivitu svojich vzájomných vzťahov a prípadné sankcie za porušenie tejto povinnosti. Tretím problematickým bodom je problematika konkurenčných doložiek. Teoretická koncepcia právnej úpravy konkurenčných doložiek vychádza zo snahy chrániť záujmy podnikateľov pred konkurenčnou činnosťou ich vlastných bývalých zamestnancov. Predovšetkým je nutné posúdiť, či tento právny je vzťahom pracovnoprávnym, občianskoprávnym alebo obchodnoprávnym. V prípade zakotvenia konkurenčných doložiek ako zmluvného typu v Zákonníku práce bude možné tento vzťah posúdiť podľa právnych noriem pracovného práva. Konkurenčné doložky obmedzujú zamestnanca v jeho práve podnikať alebo vykonávať inú zárobkovú činnosť. Ústavný súd Českej republiky vo svojom rozhodnutí konštatoval, že konkurenčné konanie bývalého zamestnanca voči zamestnávateľovi porušuje ústavnú zásadu rovnosti strán pri podnikaní. „Rovnosťou v práve podnikať je potrebné rozumieť potenciálnu alebo relatívnu rovnosť, ktorá znamená, že sa pre právo podnikať vyžaduje, aby bolo zásadne uplatňované za rovnakých faktických pomerov . Pretože v danej veci nemožno prehliadnuť, že napadnuté rozhodnutia založili nerovnosť na strane sťažovateľa – navrhovateľa, spočívajúcu v tom, že roky budované poznatky o jednotlivých metódach či dokonca objavy a iné skutočnosti, majúce podnikateľskú hodnotu, boli uvoľnené bez ďalšieho k aplikácii tretím osobám, t.j. vedľajším účastníkom, predtým odporcom, ktorí sa o ne nemuseli nijako zaslúžiť.“ Prax vyriešila tento problém uzatváraním konkurenčných doložiek v zmysle ustanovení obchodného alebo občianskeho zákonníka ako tzv. inominátne kontrakty v ktorom sa zamestnanec pod sankciou zmluvnej pokuty, spravidla niekoľkonásobku
3. Ochrana záujmov zmluvných strán
64
§ 269 ods. 2 Obchodného zákonníka
Rozhodnutie Ústavného súdu Českej republiky II. ÚS 192/95
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo priemernej mzdy, zaviaže, že nebude vykonávať činnosť, ktorá je konkurenčná k činnosti zamestnávateľa. Slovenský Zákonník práce neobsahuje žiadne ustanovenia týkajúce sa zákazu vykonávať určitú činnosť po skončení zamestnania u doterajšieho zamestnávateľa. Vzhľadom na všeobecne uznávaný doktrinálny výklad § 18 Zákonníka práce, ktorý ustanovuje, že Zmluva podľa tohto zákona alebo iných pracovnoprávnych predpisov je uzatvorená, len čo sa účastníci dohodli na jej obsahu vylučuje uzatváranie iných typov zmlúv ako sú zmluvy výslovne uvedené v Zákonníku. Záver Problematika korelácie obchodného a pracovného práva je aktuálnym problémov súčasného obdobia, kedy pracovné právo reaguje na problémy globalizácie a potláčania práv zamestnancov v záujme efektívneho rozvoja ekonomiky. Vyriešiť tento problém je možné výlučne na základe kompromisu medzi rigidnou a flexibilnou pracovnoprávnou úpravou. Summary The article deals with the basic differences between labour contracts and commercial contracts. Actual economical trends cause not only consistent liberalisation of labour relations but mainly massive declension from traditional comprehension of the relations between employee and employer. Need for continual decreasing of expenses and the flexibility of labour relationships cause the fact, that labour relations are often supplied by commercial relations. The moot questions are arising mostly in the sphere of contractual system, competitive clauses and a protection of information during the labour relationship and after its termination.
K PRACOVNOPRÁVNYM ASPEKTOM VÝKONU ČINNOSTÍ ORGÁNOV OBCHODNÝCH SPOLOČNOSTÍ Slavomír Slávik Úvodom Zdá sa, že všetko začalo rozhodnutím Vrchného súdu v Prahe, v zmysle ktorého činnosť štatutárneho orgánu spoločnosti s ručením obmedzeným nevykonáva fyzická osoba v pracovnom pomere a to ani v prípade, že nie je spoločníkom, lebo funkcia štatutárneho orgánu spoločnosti nie je druhom práce. Vznik a zánik tohto právneho vzťahu nie je regulovaný pracovnoprávnymi predpismi a riadi sa obsahom spoločenskej zmluvy. Judiciálna činnosť uvedeného súdu ovplyvnila a vytvorila ustálenú judikatúru všeobecných súdov a to vrátane Najvyššieho súdu Českej republiky. Citovaný záver o nemožnosti aplikovania pracovnoprávnych predpisov na právne vzťahy majúce základ vo výkone činnosti orgánov obchodných spoločností si prevzal a osvojil aj Najvyšší súd Slovenskej republiky. na uvedenom právnom závere nehodlám nič meniť, nič nové uviesť (asi by nebolo ani čo) a s uvedeným sa plne stotožňujem. Nie celkom je doriešená otázka následkov právnych úkonov subjektov právneho vzťahu, ktoré sú rozporné s citovaným rozhodnutím. Následky sú aplikačnej praxi nejasné a to z dôvodu, že pracovnoprávna úprava, a to ako v Slovenskej republike, tak i v Českej republike, upravuje neplatnosť právnych úkonov samostatne, oddelene od úpravy občianskoprávnej. K právnemu postaveniu členov orgánov obchodných spoločností Vzťah medzi spoločnosťou a členom orgánu spoločnosti pri zariaďovaní záležitostí spoločnosti sa spravuje primerane ustanoveniami o mandátnej zmluve, ak zmluva medzi spoločnosťou a členom orgánu spoločnosti neupravuje daný právny vzťah inak. Obchodný zákonník prípadnú zmluvu medzi spoločnosťou a členom orgánu spoločnosti nazval zmluva o výkone funkcie. Spravil tak bez toho, aby stanovil jej essentialia negotii a začlenil ju do diapazónu zmluvných typov. Táto skutočnosť dostatočne odôvodňuje pokladať túto zmluvu za zmluvu inominátnu. Právna úprava tak režimu vzťahu člena orgánu konkrétnej formy obchodnej spoločnosti dáva subsidiárne a dispozitívne režim mandátnej zmluvy. Niektorí autori zmluvu o výkone funkcie pokladajú len za variant mandátnej zmluvy. Môžeme sa stretnúť aj s názorom, že nie je možné tento právny vzťah dohodou
Mgr. Slavomír Slávik, katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave. Rozhodnutie Vrchného súdu v Prahe sp. zn. 6 Cdo 108/1992, rozhodnutí uverejnené pod číslom 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisk NS ČR Napr. Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo dňa 26. novembra 1997 sp. zn. 5 Cdo 92/97, uverejnený pod číslom 48/1999. Autorovi je známy iba ojedinelý právny názor o nesúhlase so záverom vyjadreným Vrchným súdom v Prahe a to záver prof. Dalibora Hanesa v jeho monografii Hanes, D. Spoločnosť a ručením obmedzeným, IURA EDITION, Bratislava 2000, s. 198. Autor tohto diela rovnako poukazuje na staršiu judikatúru Vážny rozh. Č. civ. 7584 z roku 1927. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku 2 díl, 3. vyd., Praha: Aspi Publishing, 2004, 576 P, s. 164.
65
Debaty mladých právníků 2007 jeho subjektov subsumovať pod režim mandátnej zmluvy. Argumentom je, že v danom prípade sa nejedná o založenie mandátneho vzťahu medzi účastníkmi, ale iba o úpravu práv a povinností vo vzťahu, ktorý už vznikol voľbou či menovaním. Niektoré ustanovenia mandátnej zmluvy však budú, v dôsledku špeciálnej a v niektorých prípadoch možno hovoriť o kogentnej právnej úprave na daný právny vzťah, nerealizovateľné. Prof. Pelikánová v už citovanom diele považuje záväzok plynúci zo zmluvy o výkone funkcie za záväzok intuitu personae. Uvedené viaže platnosť tejto zmluvy na osobné plnenie zo strany člena orgánu obchodnej spoločnosti. Výkon funkcie je teda osobný a individuálny. Takéto obmedzenie je zdá sa prílišné a na úpravu právneho vzťahu zmluvou založeného úplne nevhodné. Je nutné akceptovať tvrdenie, že člen orgánu obchodnej spoločnosti sa môže nechať pri výkone tejto funkcie zastúpiť. Akceptovaním charakteru právneho vzťahu ako vzťahu intuitu personae navyše znamená jeho pripodobňovanie k vzťahu pracovnoprávnemu. Čo je stav právne len ťažko udržateľný. Stav de lege lata zároveň pokrýva zmluvou o výkone funkcie aj právny vzťah spoločníka obchodnej spoločnosti pri zariaďovaní jej záležitosti. Záver je však opätovne podrobený kritike teórie obchodného práva. Spoločník akciovej spoločnosti je v zmysle tejto kritiky oprávnený plniť záležitosti spoločnosti aj v pracovnom pomere. K opačnému záveru dôjdeme pri osobných obchodných spoločnostiach. Z charakteru osobnej spoločnosti vyplýva povinnosť osobnej účasti jej spoločníkov na jej činnosti. V poňatí tejto konštrukcie je teda spoločník povinný pre spoločnosť pracovať, čo vyplýva z ich korelačného spoločenského vzťahu. Je samozrejmé, že daný záver sa bude vzťahovať len na spoločníkov verejnej obchodnej spoločnosti a komplementárov komanditnej spoločnosti. V ďalšom texte sa vrátim k otázke platnosti, či neplatnosti dojednania pracovného pomeru pri zariaďovaní záležitosti obchodnej spoločnosti. Problémom subjektov právneho vzťahu majúcim pôvod v zmluve o výkone funkcie je prípadná absencia dohody o odplate resp. neplatnosti alebo absencie zmluvy. Uvedené považujem za problém iluzórny, je nepravdepodobné (ak vôbec akceptovateľné), aby niekto daný nedostatok zmluvnej úpravy riešil ináč ako primeraným realizovaním ustanovení mandátnej zmluvy, k čomu ináč nabáda aj samotný normatívny text. Bez povšimnutia nie je možné ponechať pre oblasť záväzkovoprávnu kľúčové ustanovenie § 261 Obchodného zákonníka. V treťom odseku citovaného ustanovenia sú vymedzené vzťahy, na úpravu ktorých je daná výlučne obchodnoprávna úprava. V týchto ustanoveniach sa nachádzajú aj vzťahy medzi členmi štatutárnych orgánov a obchodnou spoločnosťou. Trochu vágna sa zdá byť právna úprava vzťahu člena štatutárneho orgánu družstva so samotným družstvom. Ustanovenie § 261 ods. 3 písm. b) Obz zaraďuje k absolútnym obchodom vzťah medzi členom družstva a družstva, avšak len pokiaľ vyplýva z členského vzťahu v družstve. Nie je zrejmé, až ako ďaleko smeruje táto právna konštrukcia. Zahŕňa aj vzťah člena predstavenstva družstva voči samotnému družstvu a to s ohľadom na ust. § 238 ObZ? Svojím charakterom má družstvo najbližšie k osobným spoločnostiam a teda v súlade s tým, čo bolo vyššie uvedené, je priamo povinnosťou člena družstva pracovať v jeho prospech. Uvedené je však prelomené ustanovením § 227 ods. 3 ObZ. Bez snahy o podávanie výkladu obchodnoprávnych noriem som
66
Štenglová, I. Plíva, S. Tomsa, M. A kolektív.: Obchodní zákoník, 10. vyd., Praha, C.H. Beck 2005, s. 215. Dědič,J. a kol.: Obchodní zákoník, komentář, Díl I, Praha, Polygon, 2002, s. 448 a rovanko aj Pelikánová, I. v diele cit. v odkaze 4. Patakyová, M. A kol.: Obchodný zákonník. Komentár. 1.vydanie. Praha : C. H. Beck, 2006, 1021 s., str 158.
toho názoru, že ani tento vzťah nie je možné riešiť dojednaním pracovného pomeru resp. iného pracovného vzťahu. Mojím cieľom nie je podávať výklad k ustanoveniam zmluvy o výkone funkcie a iných obchodnoprávnych vzťahov, k čomu sa koniec koncov ani necítim ako oprávnený, avšak bez stručného poňatia obchodnoprávneho aspektu činnosti členov orgánu obchodnej spoločnosti by tento príspevok ostal nenaplnený. K pracovnému pomeru Pre zodpovedanie otázky, ktorá je predmetom tohto príspevku je nutným ozrejmiť a precizovať základné pojmy pracovného práva. Ozrejmením týchto pojmov dostaneme odpoveď na otázku, či vôbec pracovný pomer vznikol. Vznik pracovného pomeru je takto základným kritériom pre zodpovedanie aplikačných nezrovnalostí pri uzatváraní pracovných pomerov s predmetom činnosti konateľ obchodnej spoločnosti. Pracovný pomer je len jeden z viacerých možných pracovnoprávnych vzťahov. za predmet individuálneho pracovnoprávneho vzťahu je možné považovať výkon závislej práce, resp. to, k čomu tento výkon smeruje (t.j. práva, veci, ľudská činnosť)10. Uvedené platí aj o pracovnom pomere. Pracovný pomer je zmluvný a záväzkový vzťah, v rámci ktorého jeden jeho účastník (zamestnanec) sa zaväzuje pre druhého účastníka (zamestnávateľa) vykonávať prácu11. Pre pracovný pomer je charakteristické špecifikum pri postavení jeho subjektov. Pracovné právo je považované za odvetvie práva, ktoré je priradzované k súkromnému právu. Postavenie subjektov uzatvárajúcich pracovný pomer je však odlišným, ako to je vo vzťahoch obchodnoprávnych. Princíp rovnosti zmluvných strán vlastný súkromnému právu je v prípade pracovného pomeru mierne modifikovaný. Prvky rovnosti sú dané len pri okamžiku vzniku pracovného pomeru. Inými slovami rovnosť zmluvných strán (zamestnávateľa a zamestnanca) je daná len do dňa, ktorý bol dohodnutý ako deň nástupu do zamestnania. po tomto dni sa postavenie zmluvných strán modifikuje tak, že princíp rovnosti sa mení na princíp subordinácie. Postavenie zamestnávateľa sa takto stáva silnejším a výhodnejším a v tomto zmysle narúša základnú zásadu súkromného práva. Zamestnávateľ je oprávnený jednostranne ukladať druhej zmluvnej strane povinnosti a zamestnanec sa stáva hospodársky a ekonomicky závislým od zamestnávateľa. Dispozičná právomoc zamestnávateľa však nie je bezhraničná. Obsah oprávnenia zamestnávateĺa ukladať povinnosti zamestnancovi sa odvíja od samotného obsahu pracovnej zmluvy ako určujúceho faktora pracovného pomeru. Oprávnenie ukladať povinnosti zamestnancovi je dané aj samotným normatívnym textom. Predmetom pracovného pomeru je osobný výkon práce, ktorá je špecifikovaná druhovo. Zamestnanec nie je a ani nesmie byť predmetom pracovného pomeru, nakoľko uzatvorením pracovnej zmluvy sa stáva jeho subjektom. Totožnosť subjektu a objektu právneho vzťahu nie je prípustná. Teória pracovného práva pokladá pracovný pomer za kooperatívny právny vzťah12. Základom tohto markantu pracovného pomeru je skutočnosť, že jediný zamestnanec
Autor si je vedomý aj existencie kolektívnych pracovnoprávnych vzťahov, avšak ich zahrnutie do tejto problematiky ďaleko presahuje účel toho príspevku. 10 Barancová, H. Schronk, R. Pracovné právo, Sprint, Bratislava 2006, s. 204. 11 Tamtiež s. 340. 12 Barancová, H. K vymedzeniu pojmu pracovného pomeru. Pracovný pomer alebo obchodnoprávny vzťah?, Právny obzor, 87, 2004, č. 1, s. 28–44 .
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo nemá pre zamestnávateľa praktickú hodnotu. Významným pre zamestnávateľa je len pracovný kolektív ako organizovaný celok, do ktorého sú jednotliví zamestnanci začlenení. Práca ako jediný spôsobilý predmet pracovného pomeru musí mať črty závislej práce. Posledná novela Zákonníka práce preniesla definíciu závislej práce do normatívneho textu zákona, čím odstránila alebo prinajmenšom znížila možnosti obchádzania a špekulatívneho výkladu jeho ustanovení. V zmysle tejto novely13 sa za závislú prácu považuje výlučne osobný výkon práce zamestnanca pre zamestnávateľa, podľa pokynov zamestnávateľa, v jeho mene, za mzdu alebo odmenu, v pracovnom čase, na náklady zamestnávateľa, jeho výrobnými prostriedkami a na zodpovednosť zamestnávateľa a ide o výkon práce, ktorá pozostáva prevažne z opakovania určitých činností, ktorá je vykonávaná vo vzťahu nadriadenosti zamestnávateľa a podriadenosti zamestnávateľa. Osobný výkon práce v pracovnom pomere znamená to, že zamestnávateľ ma záujem len na osobnom plnení povinností plynúcich z existujúceho pracovného vzťahu. Korelujúcim právom zamestnanca je jeho istota, že zamestnávateľ nie je oprávnený prijať plnenie v rámci tohto existujúceho pracovného pomeru od iného – nonsubjekt14. Prof. Barancová ako jeden z markantov pracovného pomeru pokladá dovolenosť výkonu práce. Svoje argumenty odvíja od dovolenosti ľudskej činnosti (jedine tá je predmetom pracovného pomeru) z pohľadu právneho poriadku a dobrých mravov. Ako nedovolený výkon práce pokladá aj činnosť vykonávanú vo faktickom pracovnom pomere. K uvedenému si dovolím pristaviť sa. Faktický pracovný pomer spočíva na chybách pracovnej zmluvy. Z tohto pohľadu však nepokladám faktický pracovný pomer za nedovolený. Chyby pracovnej zmluvy, ktoré môžu viesť k vzniku faktického pracovného pomeru, spôsobujú jej neplatnosť. Neplatnosť však nie je totožná s nedovolenosťou. Právna norma ustanovuje to, čo má byť. Príkaz, zákaz alebo dovolenie tvorí jej podstatu, jej genus proximum15. Nedovolenosť určitého správania sa je vyjadrená príkazom alebo zákazom určitého správania sa. Nekonformita s takto vyjadreným príkazom alebo zákazom zároveň znamená možnosť sankčnej postihnuteľnosti. Neplatnosť právneho úkonu vzniká nerešpektovaním jeho principiálnych náležitostí. Tieto sú vo svojej časti vlastné všetkým právnym úkonom a naopak, časť z nich je individuálna. Neplatnosť pojmovo nevyžaduje protiprávnosť (nedovolenosť) a naopak, protiprávne konanie nie je konaním neplatným. Zároveň je nutným uviesť, že nevyhnutným následkom protiprávnosti a rovnako aj neplatnosti je vznik zodpovednosti. Zodpovednostný právny vzťah vzniká podľa môjho názoru okamihom porušenia právnej povinnosti (protiprávne nedovolené konanie) alebo okamihom nedodržania stanovených náležitostí právneho úkonu16. Normatívny text však nevyjadruje zákaz faktického pracovného pomeru a naopak, reguluje právne vzťahy v jeho rámci vznikajúce. Faktický pracovný pomer nie je sankčným následkom neplatnosti právneho úkonu (pracovnej zmluvy) ale jeho logickým vyústením. Právnym základom, o ktorý sa opiera faktický pracovný pomer je inštitút bezdôvodného obohatenia. Zákonník práce síce ustanovenie, od ktorého
sa odvíja faktický pracovný pomer, systematicky zaradil pod marginálnu rubriku neplatnosť právneho úkonu, avšak uvedené je zrejmou nesprávnosťou. Podstatou faktického pracovného pomeru, bez toho, aby som ponechal bez povšimnutia iné nároky z neho plynúce, je vydanie bezdôvodného obohatenia. Uvedené je možné vyjadriť slovami, zamestnávateľ musí vydať plnenie, ktoré od zamestnanca prijal. Plnením je výkon závislej práce a vydanie bude spočívať v peňažnom plnení. Podľa prevažujúcej časti právnej teórie ku vzniku záväzku vrátiť bezdôvodné obohatenie sa nevyžaduje, aby bezdôvodné obohatenie bolo získané na základe protiprávneho úkonu tak, ako je to pri zodpovednosti za škodu17. Inštitút bezdôvodného obohatenia nastupuje všade tam, kde vzniknutý právny vzťah nie je možné riešiť iným právnym inštitútom. Konečne je možné uviesť, že bezdôvodné obohatenie je zodpovednostným právnym vzťahom, o čom svedčí aj jeho systematické zaradenie v normatívnom texte. Zodpovednosť však pri faktickom pracovnom pomere nastupuje ako následok neplatnosti iného, v časovom slede mu predchádzajúceho, právneho vzťahu. Pracovný pomer je vzťahom ex lege odplatným a nesamostatným. Existujúca povinnosť zamestnanca poslúchať svojho zamestnávateľa, plniť jeho pokyny určuje charaketiristiku pracovného pomeru. K pojmu zamestnanec
Iným kľúčovým pojmom je inštitút zamestnanca. Zamestnancom je fyzická osoba, ktorá v pracovnoprávnych vzťahoch, a ak to ustanovuje osobitný predpis, aj v obdobných pracovných vzťahoch, vykonáva pre zamestnávateľa závislú prácu. Osobitosti rozoberaného pojmu sú dané predovšetkým charakterom jeho činnosti. Závislú prácu, jej náležitosti, markanty sú uvedené vyššie, z tohto dôvodu sa podujmem len na stručnú charakteristiku inštitútu zamestnanca a to len vo vzťahu k predmetu tohto príspevku. Zamestnancom môže byť len fyzická osoba, ktorá vystupuje k zamestnávateľovi vo vzťahu závislosti. Ako už bolo vyššie spomenuté miera závislosti je daná samotnou právnou skutočnosťou, ktorou vznikol pracovný pomer. Závislosť môžeme rozlíšiť na osobnú a hospodársku (ekonomickú). Osobná závislosť zamestnanca ja daná predovšetkým povahou jeho zaradenia, jeho pozíciou v pracovnom kolektíve. V pozíciach vrcholového manažmentu, vedúcich zamestnancov je kvalitatívne iná ako v pozíciach „obyčajných„ zamestnancov. Vrcholový manažment v podstatne menšej miere podlieha pokynovému právu svojho zamestnávateľa18. Hospodársku závislosť nie je prípustné vykladať tak, že zamestnanec je v polohe absolútne závislého na príjme poskytovaného mu zamestnávateľom. Plnenie za výkon práce v pracovnom pomere však predstavuje vo všeobecnosti hlavný príjem zamestnanca. V súčasnej dobe sa pod pojem hospodárskej závislosti zahŕňa aj inštitút označovaný ako nová forma otroctva19. Ide o osoby, ktoré nevykazujú osobnú podriadenosť (závislosť) a z tohto dôvodu nie sú zamestnancami, ale na strane druhej nevykazujú ani charakteristické znaky klasického občianskoprávneho či iného súkromnoprávneho záväzkového vzťahu. Ide o tému, ktorá presahuje tému tohto príspevku. Z tohto dôvodu na bližšie 13 zákon č. 348/2007 Z. z. zoznámenie sa s touto témou odkazuje na dielo prof. Barancovej 14 V tomto prípade sa jedná o nonsubjekt, nakoľko v zmysle tejto publikovanom v Právník 3/2004. konštrukcie sa nepôjde o subjekt právneho vzťahu založeného pracovnou zmluvou. Jedným dvojstranným právnym úkonom nie je možné zaviazať a prijímať plnenie od fyzickej osoby, ktorá nie je subjektom daného právneho vzťahu – nonsubjekt. 15 Prusák,J. Teória práva, Vydavateľské oddelenie právnickej fakulty UK, Bratislava 1997, s. 215. 16 Autor si je vedomý rozdielu absolútnej a relatívnej neplatnosti.
17 Barancová, H. Zákonník práce Komentár, Sprint, Bratislava 2001, s. 485. 18 Barancová, H. K pojmu zamestnanec, Právník, Ústav státu a práva AV ČR, 3/2004, s. 246. 19 Tamtiež s. 259.
67
Debaty mladých právníků 2007 Podstatným sa mi javí posúdiť právne postavenie členov orgánov obchodných spoločností. Týchto nie je možné pomenovať termínom vedúci zamestnanci, ktorý je už bližší pracovnoprávnej úprave. Člen štatutárneho orgánu nevykonáva svoje postavenie dané mu obchodnoprávnou úpravou v pracovnom pomere, teda nie zamestnancom. Táto skutočnosť je o to dôležitejšia, že člen štatutárneho orgánu následne logicky nemôže byť ani vedúcim zamestnancom. Konateľ obchodnej spoločnosti nevykonáva prácu v stave podriadenosti zamestnávateľovi, neplní jeho pokyny, naopak tieto sám ukladá. Je však bežným javom, že aj členovia štatutárnych orgánov vystupujú v pozícii zamestnanca voči zamestnávateľovi, ktorým je právnická osoba, ktorej sú štatutárnym orgánom. Pre platnosť takto dohodnutej a uzavretej pracovnej zmluvy sa však vyžaduje rozdielnosť predmetu činnosti vykonávanej na základe zmluvy o výkone funkcie a druhu práce podľa pracovnej zmluvy. Zmluva v praxi označovaná ako aj manažérska zmluva na to, aby založila pracovný pomer, musí v sebe involvovať všetky essentialia negotii pracovnej zmluvy. Opak by s určitosťou viedol k jej neplatnosti. Považujem za vhodné v tejto súvislosti sa okrajom zmieniť aj o prípustnosti iných zmluvných typov v pracovnoprávnych vzťahoch ako tých, ktoré sú vymienené v príslušnom normatívnom texte. Manažérska zmluva, ktorou sa založí pracovný pomer (to prepokladá naplnenie všetkých podstatných náležitostí pracovnej zmluvy), ktorá zároveň upraví aj práva zákonníkom práce nepoznané, nie je spôsobilým právnym titulom vedúcim k vzniku pracovnoprávnych vzťahov, ktoré subjekty uzavretej zmluvy predpokladali20. Úmyselne som sa však vyhol tvrdeniu o ich neplatnosti. K faktickému pracovnému pomeru
(aj keď tá nie je pojmovo vylúčená) ale inštitút bezdôvodného obohatenia. Rovnako vo faktickom pracovnom pomere vystupuje zamestnanec a zamestnávateľ, preto nie je celkom vhodné používať termín osoba22. Dovolím si v tejto súvislosti použiť zrejme už všeobecne známu judikatúru v zmysle, ktorej je faktický pracovný pomer inštitútom pracovnoprávnym. Nároky z tohto pracovného vzťahu sú upravené v Zákonníku práce. Zamestnancovi vo faktickom pracovnom pomere náležia v podstate rovnaké nároky ako zamestnancovi v platne dohodnutom pracovnom pomere. To predovšetkým znamená, že zamestnanec má nárok na mzdu, nárok na náhradu mzdy pri prekážkach v práci, nárok na dovolenku, nárok na náhradu škody a pod.. Faktický pracovný pomer nie je potrebné ukončiť spôsobom predpokladaným v ustanovení § 59 Zp, pretože právne neexistuje. Zamestnancovi vo faktickom pracovnom pomere však neprináleží ochrana pri neplatnom skončení pracovného pomeru, nakoľko táto pojmovo vyžaduje neplatnosť pri skončení pracovného pomeru a nie je pri jeho vzniku23. V aplikačnej praxi v procese kreovania a ustanovovania do funkcie člena štatutárneho orgánu môže dojsť prakticky k týmto situáciam. Popri zmluve o výkone funkcie je uzatvorená pracovná zmluva, ktorá však pokrýva od výkonu činnosti člena štatutárneho orgánu rozdielnu činnosť (napr obchodný zástupca, obchodný riaditeľ).Takáto situácia je právne perfektnou, súladnou s ratio a ocassio legis Zákonníkom práce. Nie je vylúčená možnosť, že takéto zmluvy budú obsiahnuté v jednej listine, čo však na uvedenom závere nič nemení. Popri zmluve o výkone funkcie je uzatvorená pracovná zmluva, ktorá pokrýva činnosť rovnakú ako je činnosť člena štatutárneho orgánu, prípadne ju obsahovo aj presahuje. Je nutné súhlasiť s prof. Barancovou, podľa ktorej, ak by výkon výlučne len závislej práce zamestnanca bol pokrytý zmluvnými typmi rôznych právnych odvetví, z ktorých by pre zamestnanca vyplývali výhody, ktoré sú vzhľadom na ich povahu, obsah i rozsah v pracovnom práve neprípustné, išlo by nielen o porušenie zákona, ale i obchádzanie zákona a v mnohých prípadoch aj o porušenie dobrých mravov, teda o neplatnosť takéhoto právneho úkonu24. Pre správne právne posúdenie takto uzatvorenej zmluvy je nevyhnutým podradiť zistený skutkový stav pod právnu normu, ktorá na tento stav dopadá. Právnym titulom, od ktorého sa odvíja celý skutkový stav je zmluva o výkone funkcie (označená môže byť ľubovoľne, napríklad aj ako manažérska zmluva). Obsahom tejto zmluvy budú v načrtnutom prípade aj práva, ktoré prekračujú rámec daný pracovným právom. Čo je však podstatnejšie, v tomto prípade pôjde o nespôsobilý predmet právneho úkonu. Inými slovami pôjde nedovolenosť právneho úkonu25, s ktorým by bola spojená jeho neplatnosť. Záver o tom, že takýto právny úkon je neplatný a z tohto dôvodu vzniká faktický pracovný pomer, teda pracovnoprávny vzťah je záverom značne zjednodušeným. Zdieľam názor, že práva a povinnosti plynúce zo zmluvy o výkone funkcie (manažérskej zmluvy) je nutné klasifiko-
K vzniku faktického pracovného pracovného pomeru dochádza z dôvodu neplatnosti pracovnej zmluvy. V slovenskom právnom poriadku je zákonný podklad faktického pracovného pomeru daný ustanovením § 17 ods. 3 Zp. Neplatnosť právneho úkonu nemôže byť zamestnancovi na ujmu, ak neplatnosť nespôsobil sám. Normatívny text citovaného predpisu nie je však celkom precízny. Zo samotného textu nie je celkom zrejmé, kam až siaha zákonodárna vôľa. Slová „ak neplatnosť nespôsobil sám“ nie sú podľa môjho názoru určité, nakoľko zo zákonného textu nie je zrejmá miera spoluzavinenia. Mám však za to, že vôľa zákonodárcu skôr smerovala k zamýšľanému cieľu, ktorý možno vyjadriť slovami „ak neplatnosť nespôsobil zamestnanec výlučne sám“. Neplatnosť pracovnej zmluvy, pre nedodržanie jej základných náležitostí (napr. pre nedovolený druh práce), vždy spôsobí zamestnanec spolu so zamestnávateľom. Výlučné zavinenie zamestnávateľa je len ťažko predpokladateľné. Z tohto dôvodu sa cieľ, ktorého splnenie zrejme sledoval zákonodárca, nesplní, čo robí z citovaného ustanovenia zákona obsolétnu právnu normu. Výklad všeobecných súdov túto neperfeknosť prekonal a v aplikačnej praxi nedochádza k problémom pri realizovaní inštitútu neplatnosti právneho úkonu. V českej literatúre sa môžeme stretnúť s tvrdením, že náhrada škody v prípade faktického pracovného pomeru má osobe odčiniť v pracovnoprávnych vzťahoch ujmy, ktoré jej vznikli v dôsledku toho, že nedošlo ku vzniku pracovného pomeru21. 22 pozri dielo cit. v odk. č 17 s. 249 23 Sborníku stanovisek, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv V tomto prípade sa však nejedná o inštitút náhrady škody o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí 20 K numerus clausus zmluvných typov v pracovnom práve pozri viac Barancová, H. K prípustnosti atypických zmlúv v pracovnom práve, Právny obzor, 81, 1998, č. 6, s. 533 – 538. 21 Bělina, M.: Pracovní právo, 2 vyd., C. H. Beck, Praha 2004, s. 631
68
Nejvyššího soudu III, SEVT, Praha 1980, s. 25 24 Barancová, H. Výkon závislej práce vo vzťahu k zmluvným typom pracovného a obchodného práva, Bulletin advokacie, Česká advokátni komora, 1999, č. 5, s. 15 25 Vojčík, P. Občianske právo hmotné, I. diel, Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, Košice, 2002 str,
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo vať individuálne26. Záver o tom, že záväzky, ktoré sú v rozpore s Zp sú neplatné, prípadne, že celá zmluva je neplatná, je nekonformný s právnym poriadkom. Právny úkon môže byť neplatný pre rozpor s obsahom alebo účelom zákona len vtedy, pokiaľ nezodpovedá príkazu alebo zákazu stanoveného právnou normou alebo pokiaľ nesleduje účel v právnej norme vyjadrený a jediný dovolený. Rozhodným však bude správne zistenie právnej normy, pod ktorú je nutné posudzovaný právny vzťah podradiť. Je nerozhodným ako zmluvné strany svoj právny vzťah označili, alebo aké o ňom mali subjektívne predstavy, rozhodným naopak je, aké následky s prejavenou vôľou spája právny poriadok. Subjekt právneho vzťahu nemusí mať úplne správnu predstavu o právnom stave, ktorý má v dôsledku jeho prejavu vôle nastať. Uvedené znamená, že rozhodným je zistenie obsahu prejavenej vôle a s takto zisteným obsahom následne právny poriadok spojí právne následky. Právny úkon je prejav vôle smerujúci najmä k vzniku tých práv alebo povinností, ktoré právne predpisy s takýmto prejavom spájajú. V nami posudzovanom prípade je teda nutné každý záväzok plynúci zo zmluvy posúdiť individuálne. V prípade, ak s prejavom vôle právny predpis spája uzatvorenie pracovnej zmluvy a táto bude mať všetky jej náležitosti a zároveň zamestnanec bude vykonávať prácu netotožnú s výkonom činnosti štatutárnych orgánov obchodných spoločností, vznikne pracovný pomer. Pri právach a povinnostiach z nej plynúcich, ktoré nebudú korešpondovať s pracovnoprávnou úpravou, to jest budú ju presahovať, bude potrebné v prvom rade zistiť, či s takým prejavom vôle vôbec právny predpis spája vznik pracovnoprávneho vzťahu. Ak áno, tak v tejto časti bude zmluva o výkone funkcie neplatná. Ak by právny predpis s takto prejavenou voľou spájal vznik iného prácovnoprávneho vzťahu trebárs vzťahu obchodnoprávneho, jeho platnosť či neplatnosť bude potrebné posúdiť podľa iných právnych predpisov. Záverom sa chcem vyjadriť k faktickému pracovnému pomeru. Aplikačná prax v prípade, ak sa dohodne v zmysle vyššie uvedeného pracovný pomer, kde druhom práce bude len konateľ tej ktorej obchodnej spoločnosti, bude zrejme smerovať automaticky k faktickému pracovnému pomeru. Ide však o záver predčasný a podľa môjho názoru nesprávny. na to, aby vôbec vznikol faktický pracovný pomer pojmovo vyžaduje neplatnú pracovnú zmluvu, teda neplatný dvojstranný právny úkon. Ako už bolo vyššie uvedené, výkon činnosti člena štatutárneho orgánu nie je závislou prácou a člen štatutárneho orgánu nie je zamestnancom. Z tohto pohľadu teda chýba podstatný znak právneho úkonu a to jeho predmet a subjekt. Bez predmetu a subjektu nie je vôbec právny úkon - non negotium. Teda ani nevznikol pracovnoprávny vzťah, ktorý by bol neplatný a ako taký by vyvolal iné nasledky ako následky predpokladané, čo znamená, že by smeroval k bezdôvodnému obohateniu. Inými slovami povedané k faktickému pracovnému pomeru. Zhrnutie tohto je možné nasledovne. Právny predpis s dvojstranným právnym úkonom (pre ozrejmenie sa jedná o pracovnú zmluvu s predmetom činnosti len konateľ obchodnej spoločnosti) spojí vznik iných ako pracovnoprávnych nárokov. Je len predpokladom, že by smeroval k zmluve o výkone funkcie. Je zároveň možné takýto úkon pokladať za úkon úplne bez právnej relevancie.
Resumé The author underlines the fact that when performing activities of statutory body of a limited liability company, which is a commercial law relationship by virtue of law, on the basis of an employment agreement, the above is not covered by an appropriate legal act. Defects of such legal act are so grave that they must necesarrily lead us to the conclusion of its legal nonexistence - non negotium. Thus the expression of will causes legal consequences other than those which were originally intended, or it is an expression of will with no legal meaning at all.
26 Kalenska, M. Manažerská smlouva v českém právnim řádu, Bulletin advokacie, Česká advokátni komora, 1999, č. 5, s. 6
69
Debaty mladých právníků 2007 POSTAVENIE ZAMESTNANCA V PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOCH po NOVELE ZÁKONNÍKA PRÁCE Katarína Svitanová Po prijatí nového pracovného kódexu v roku 2002 sa predpokladalo, že oblasť pracovnoprávnych vzťahov je na dlhú dobu vyriešená. Skutočnosť však bola iná, pretože novoprijatý Zákonník práce bol novelizovaný ešte pred svojou účinnosťou a mnohokrát potom. Prínosom by bolo, keby si to vyžadovala rýchlo sa rozvíjajúca aplikačná prax. Žiaľ, k takýmto zmenám dochádzalo z dôvodu konkrétnej objednávky. Musím konštatovať, že slovenský pracovný kódex prechádza extrémami, ktoré zneisťujú zmluvných partnerov v pracovnoprávnom vzťahu. Prvou radikálnou zmenou bola novela 210/2003 Z. z., ktorú nazývajú tiež zamestnávateľskou novelou, to znamená, že jej znenie bolo v prospech zamestnávateľov. Druhou radikálnou zmenou je novela 348/2007 Z. z., ktorú nazývajú zamestnaneckou novelou, čiže jej znenie určitým spôsobom mení resp. má zlepšiť postavenie zamestnanca v pracovnoprávnych vzťahoch. Základné zmeny spočívajú najmä vo vymedzení možnosti zmluvnej úpravy pracovných podmienok pri výkone práce medzi zamestnávateľom a zamestnancom, v zavedení definície závislej práce, tak aby nedošlo k vylúčeniu zamestnanca z pracovnoprávnej ochrany, ak jeho právny vzťah nenapĺňa znaky samostatného podnikania napr. podľa živnostenského zákona. Zákonodarca zharmonizoval jednotlivé ustanovenia Zákonníka práce s právom Európskej únie a dohovormi Medzinárodnej organizácie práce. Ide najmä o oblasti právneho postavenia vysielaných a agentúrnych zamestnancov, platobnej neschopnosti zamestnávateľa, prechodu práv a povinností pri nájme, pracovných pomerov na určitú dobu a na kratší pracovný čas, obmedzenie reťazovitých uzatváraní pracovných pomerov, pracovnej pohotovosti, ako aj možnosti preplatenia nevyčerpanej dovolenky, presahujúcej základnú výmeru, ak si zamestnanec nevyčerpá dovolenku ani v nasledujúcom kalendárnom roku. Novelou sa taktiež vymedzili niektoré pojmy, napríklad definícia zamestnanca so zdravotným postihnutím a nová definícia závislej práce. Vymedzilo sa právne postavenia zamestnanca, ktorý vykonáva domácku prácu a teleprácu, súbežné poskytnutia odstupného a plynutia výpovednej doby pri skončení pracovného pomeru výpoveďou a pri skončení pracovného pomeru z dôvodu pracovného úrazu, choroby z povolania alebo naplnenia najvyššej prípustnej expozície, poskytnutia odstupného vo výške desaťnásobku priemerného zárobku zamestnanca, zúženie okruhu zamestnancov, s ktorými možno dohodnúť v pracovnej zmluve, že nadčasová práca bude zohľadnená v mzde zamestnanca, poskytovanie náhrady škody, ktorú spôsobí zamestnanec zamestnávateľovi z nedbanlivosti a náhrady škody v prípade vedomého neupozornenia na hroziacu škodu alebo nezakročenia proti hroziacej škode na štvornásobok priemerného mesačného zárobku zamestnanca. Znovu sa zaviedla dohoda o pracovnej činnosti, ktorú zamestnávateľ môže uzavrieť na práce nepresahujúce 10 hodín týždenne. Novelou Zákonníka práce č. 348/2007 Z. z. bol do Základných zásad, ktoré sú interpretačnými pravidlami výkladu jednotlivých ustanovení Zákonníka práce, doplnený nový článok: „Zamestnávateľ môže o zamestnancovi zhromažďovať len osobné údaje súvisiace s kvalifikáciou a profesionálnymi skúsenosťami zamestnanca a údaje, ktoré môžu byť významné
70
JUDr. Katarína Svitanová, katedra pracovného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici
z hľadiska práce, ktorú zamestnanec má vykonávať, vykonáva alebo vykonával. Zamestnávateľ nesmie bez vážnych dôvodov spočívajúcich v osobitnej povahe činností zamestnávateľa narúšať súkromie zamestnanca na pracovisku a v spoločných priestoroch zamestnávateľa tým, že ho sleduje bez toho, aby bol na to upozornený, alebo kontroluje listové zásielky adresované zamestnancovi ako súkromnej osobe. Ak je u zamestnávateľa zavedený kontrolný mechanizmus, je zamestnávateľ povinný informovať zamestnanca o rozsahu kontroly a spôsoboch jej uskutočňovania.“ Z dôvodu lepšej vynutiteľnosti práva však mal dať zákonodarca toto ustanovenie do paragrafového znenia, nie len do Základných zásad. Hoci bolo zámerom zákonodarcu viac chrániť zamestnanca, dikciou tejto zásady sa mu to príliš nepodarilo. Tento článok si môže zamestnávateľ extenzívne vykladať. V takomto prípade by však mala prednosť Ústava SR, ako aj Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd, ktorý vymedzuje, že „každý má právo na rešpektovanie svojho súkromného a rodinného života, obydlia a korešpondencie.“ Pojem závislá práca Posledná novela Zákonníka práce vsunula do § 1 odseky 2 a 3, v ktorých sa nachádza vymedzenie pojmu závislá práca. Myslím si, že je to nesystematické začlenenie. Názory na zavedenie definície závislej práce do Zákonníka práce sa rôznia. na jednej strane ide o názor, ktorý zdôrazňuje nevyhnutnosť a opodstatnenosť zavedenia definície. na druhej strane je tu názor, ktorý tvrdí, že nebolo potrebné zavádzať striktnú definíciu závislej práce, pretože ju možno vydedukovať z jednotlivých ustanovení Zákonníka práce. Prikláňam sa k druhému názoru, pretože presné vymedzenie akéhokoľvek pojmu prináša so sebou pre prax nečakané a značné úskalia. Zákonodarca definoval závislú prácu na základe Odporúčania Medzinárodnej organizácie práce č. 198/2006 o pracovnom pomere a opieral sa o teóriu pracovného práva, kde závislosť práce patrí k základným charakteristikám pracovného pomeru. Tento pojem bol zavedený v dôsledku skúseností v aplikačnej praxi, kde čoraz častejšie a v značnom rozsahu dochádzalo a aj dochádza k prípadom, kedy sú zamestnanci nútení zmeniť svoj pracovnoprávny status na obchodný vzťah, a to aj napriek tomu, že tieto fyzické osoby budú naďalej vykonávať tú istú závislú prácu. Takýmto spôsobom sa zamestnanci menia na podnikateľov (samostatne zárobkovo činné osoby), a to aj napriek skutočnosti, že nedochádza k naplneniu základných charakteristík podnikania. Závislá práca nemôže vykazovať znaky podnikania ako sústavnej činnosti vykonávanej samostatne podnikateľom, vo vlastnom mene, na vlastnú zodpovednosť, za účelom dosiahnutia zisku. Zamestnávateľ sa tým snaží zbaviť povinností, ktoré mu voči zamestnancom vyplývajú zo Zákonníka práce a oslabuje sa tým aj právna ochrana zamestnancov vyplývajúca z pracovnoprávnych vzťahov. Čo je však dôležité, riziko nimi vykonávanej práce neznáša subjekt, pre ktorý prácu vykonávajú. na druhej strane máloktorý zamestnávateľ si uvedomuje, že ak aj zamestnáva v režime zakrytého pracovného pomeru kvázi-živnostníka, ide o simulovaný právny úkon, ktorý je absolútne neplatný. Avšak ani „zamestnanec“ - živnostník si nie je vždy vedomý tejto skutočnosti, a tak prakticky nedochádza ani k súdnym žalo
čl. 11 Základných zásad, zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov čl. 8, Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd § 2 ods. 1, zákon č. 513/1991 Zb. Obchodný zákonník v znení neskorších predpisov
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo bám, ktorých výsledkom by bolo rozhodnutie súdu o zakrytom pracovnom pomere a o tom, že ide o pracovný pomer. Fyzická osoba, ktorá vykonáva závislú prácu ako živnostník by si v prípade súdneho sporu mohla úspešne od fyzickej či právnickej osoby, pre ktorú túto prácu vykonáva („zamestnávateľa“) nárokovať na všetky výhody a práva, ktoré vyplývajú z pracovného pomeru. Fyzická osoba, ktorá vykonáva závislú prácu a nie je v pracovnoprávnom vzťahu, ale podniká na základe živnosti, znáša všetky riziká podnikania, taktiež si musí sám platiť odvody na účely sociálneho poistenia a zdravotného poistenia. V praxi sa často stávajú prípady, keď si fyzická osoba, ktorá vykonáva závislú prácu ako živnostník neplatí odvody na účely sociálneho poistenia a v prípade sociálnej udalosti (napr. choroba, tehotenstvo a iné) jej nevzniká nárok na sociálne dávky. Ak by však vykonával prácu v pracovnoprávnom vzťahu, takýto problém by sa nemohol stať, lebo jednotlivé odvody na účely sociálneho poistenia platí zamestnávateľ. „Výber správnej zmluvnej formy výlučne závisí od obsahu vykonávanej práce. Ak má vykonávaná práca základné črty závislej práce, na výkon takejto práce musí byť uzatvorený pracovnoprávny vzťah. Ak takéto črty vykonávaná práca nemá, zamestnávateľ môže aj po novelizačnej zmene využit príslušný zmluvný typ Obchodného zákonníka, Občianskeho zákonníka, resp. živnostenského zákona. Výkon činností živnostníkov resp. iných podnikateľov bude však možný len za predpokladu, že ide o takú prácu, ktorá vykazuje právne znaky podnikania“. Definícia závislej práce, ako ju vymedzuje Zákonník práce, bude v praxi spôsobovať problémy. „Za závislú prácu, ktorá je vykonávaná vo vzťahu nadriadenosti zamestnávateľa a podriadenosti zamestnanca, sa považuje výlučne osobný výkon práce zamestnanca pre zamestnávateľa, podľa pokynov zamestnávateľa, v jeho mene, za mzdu alebo odmenu, v pracovnom čase, na náklady zamestnávateľa, jeho výrobnými prostriedkami a na zodpovednosť zamestnávateľa, pričom ide o výkon práce, ktorá pozostáva prevažne z opakovania určitých činností. Závislá práca môže byť vykonávaná výlučne v pracovnom pomere, v obdobnom pracovnom vzťahu alebo výnimočne za podmienok ustanovených v Zákonníku práce aj v inom pracovnoprávnom vzťahu. Závislou prácou nie je podnikanie alebo iná zárobková činnosť založená na zmluvnom občianskoprávnom alebo zmluvnom obchodnoprávnom vzťahu podľa osobných predpisov.“ Táto posledná veta má len deklaratórny charakter, pre prax nemá zásadný význam. Vo vymedzení pojmu závislá práca chýba druhové a priestorové určenie pracovného záväzku. Je tam tiež odkaz na pracovný pomer, ktorý však nie je v Zákonníku práce vymedzený. Vo všeobecnosti v pracovnom pomere zamestnávateľ realizuje záväzkový vzťah so zamestnancom, prideľuje mu prácu, dáva záväzné pokyny, kontroluje výkon zamestnanca, zabezpečuje zamestnancovi vhodné pracovné podmienky. Fyzická osoba, ktorá má vykonávať závislú prácu, by mala trvať u zmluvného partnera na tom, aby bol ich vzťah aj formálne označený ako pracovnoprávny vzťah. Zamestnanec a skončenie pracovného pomeru Postavenie zamestnanca sa poslednou novelou čiastočne zmenilo aj pokiaľ ide o skončenie pracovného pomeru. Výpoveď zo strany zamestnávateľa predstavuje výrazný zásah do postavenia zamestnanca. Znovelizoval sa § 62, ktorý sa týka
Porovnaj dôvodovú správu k novele Zákonníka práce č. 348/2007 Z. z. § 2, 3 zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení novely č. 348/2007 Z. z.
výpovedných dôb. Ustanovenie § 62 Zákonníka práce o výpovedných dobách má kogentný charakter, pokiaľ ide o minimálnu dĺžku výpovedných dôb, teda nemožno ich dohodou účastníkov skracovať. Zo znenia tohto ustanovenia však vyplýva možnosť predĺžiť výpovednú dobu. Ak by ale zamestnávateľ stanovil kratšiu výpovednú dobu, než je zákonná výpovedná doba, výpoveď by bola v tejto obsahovej časti neplatná a platila by zákonná dĺžka výpovednej doby. Všeobecná dĺžka výpovednej doby je najmenej dva mesiace a je rovnaká pre zamestnanca aj zamestnávateľa. Ak je výpoveď daná zamestnancovi, ktorý odpracoval u zamestnávateľa najmenej 5 rokov, je výpovedná doba najmenej tri mesiace. V kolektívnej zmluve je možné dohodnúť ustanovenia, v zmysle ktorých sa výpovedná doba niektorým skupinám zamestnancov predĺži, napríklad u rodičov starajúcich sa o deti, u zamestnancov pred dovŕšením veku pre vznik nároku na dôchodok. Zotrvanie zamestnanca v pracovnom pomere aj počas plynutia výpovednej doby má zabezpečiť novo vsunuté ustanovenie § 62 ods. 3. Ak zamestnanec nezotrvá v počas plynutia výpovednej doby u zamestnávateľa, zamestnávateľ má právo na peňažnú náhradu v sume priemerného zárobku tohto zamestnanca za jeden mesiac. na túto peňažnú náhradu má však zamestnávateľ nárok len v prípade, ak uzavrel so zamestnancom dohodu o peňažnej náhrade, ktorá je súčasťou pracovnej zmluvy alebo je súčasťou dodatku k pracovnej zmluve. Z dikcie zákona vyplýva, že dohoda o peňažnej náhrade by nemala byť samostatným dokumentom, predpokladá sa ako súčasť pracovnej zmluvy. dohoda o peňažnej náhrade musí byť pod sankciou neplatnosti v písomnej forme. Ak ide o už vzniknutý a trvajúci pracovný pomer môže zamestnávateľ k pracovnej zmluve dohodnúť dodatok obsahujúci dohodu o peňažnej náhrade, s ktorým však musí zamestnanec súhlasiť. Ak zamestnanec odmietne podpísať dodatok k pracovnej zmluve, ktorý obsahuje dohodu o peňažnej náhrade, nemá zamestnávateľ nárok na peňažnú náhradu, ak zamestnanec nezotrvá počas výpovednej doby v pracovnom pomere. Zamestnávateľ má právo na náhradu škody, ktorá mu vznikla neúčasťou zamestnanca v pracovnom pomere počas výpovednej doby, bez ohľadu na to, či dohodol so zamestnancom dohodu o peňažnej náhrade alebo nie. Zamestnávateľ má nárok na peňažnú náhradu aj v prípade, keď zamestnanec nezotrvá u zamestnávateľa aj len časť výpovednej doby. Do ustanovenia o ponuke inej vhodnej práce zákonodarca poslednou novelou vsunul možnosť pre zamestnávateľa skončiť pracovný pomer výpoveďou, ak sa zamestnanec odmietne podrobiť predchádzajúcej príprave na túto inú prácu. na jednej strane je tu rozšírené právo zamestnávateľa uplatniť výpoveď, na druhej strane z toho však vyplýva aj určitá povinnosť zamestnávateľa ponúknuť zamestnancovi aj takú prácu, ktorá si vyžaduje predchádzajúcu prípravu zamestnanca a ešte mu túto prípravu aj zabezpečiť. Dôvodová správa k novele 348/2007 Z. z. totiž výslovne uvádza, že sa rozširuje vymedzenie vhodného zamestnania. Toto novo vsunuté ustanovenie môže spôsobiť v aplikačnej praxi spory o vhodnosti inej práce v súvislosti s kvalifikáciou zamestnanca. Až súdy budú pravdepodobne musieť vo svojej judikatúre hľadať nové hranice medzi tým, čo je a čo nie je „iná práca vhodná pre zamestnanca“ a podať výklad, kam až siaha povinnosť zamestnávateľa zaškoliť zamestnanca na výkon inej práce. Do § 64 ods. 1 písm. c) prešiel zákaz výpovede zo strany zamestnávateľa osamelej zamestnankyni alebo osamelému zamestnancovi, ktorý sa stará o dieťa mladšie ako tri roky, ktorý bol pred novelou 348/2007 Z. z. ustanovený nesystematicky v časti o podnikovej sociálnej politike v § 163. Toto ustanovenie
71
Debaty mladých právníků 2007 – či už v pôvodnom alebo v súčasnom znení – by mohlo byť vnímané ako diskriminácia z dôvodu manželského a rodinného stavu, ktorú zakazuje čl. 1 Základných zásad Zákonníka práce, § 13 Zákonníka práce, ako aj antidiskriminačný zákon. Ak by sme to chceli vnímať ako pozitívnu diskrimináciu osamelých zamestnankýň či zamestnancov, bolo by to v rozpore s Ústavou SR, pretože – ako konštatoval Ústavný súd – ústava umožňuje pozitívnu diskrimináciu len vo vzťahu k ženám všeobecne, mladistvým a zdravotne postihnutým. Zákonník práce pôvodne ustanovoval odlišné plynutie výpovednej doby pri výpovedi danej zamestnávateľom zamestnancovi preto, že nesmie ďalej vykonávať doterajšiu prácu pre ohrozenie chorobou z povolania, a pri výpovedi danej pre dosiahnutie najvyššej prípustnej expozície na pracovisku určenej záväzným posudkom orgánu na ochranu zdravia (§ 65). V týchto prípadoch bol zamestnávateľ povinný zabezpečiť zamestnancom nové vhodné zamestnanie a výpovedná doba skončila až vtedy, keď zamestnávateľ túto povinnosť splnil. Toto ustanovenie, ktoré spôsobovalo zamestnávateľom problémy, bolo zrušené novelou 348/2007 Z. z. s odôvodnením, že zamestnávateľovi sa nemôže ukladať povinnosť zabezpečiť zamestnancovi nové vhodné zamestnanie, pretože táto povinnosť patrí v zmysle zákona o službách zamestnanosti do pôsobnosti príslušných úradov práce, sociálnych vecí a rodiny. Domácka práca a telepráca Ďalšou novinkou, ktorú priniesla novela Zákonníka práce účinná od 1. septembra 2007, je zakotvenie domáckej práce a telepráce. V samotnom nadpise paragrafu 52 „Domácka práca a telepráca“ je rozpor: telepráca je totiž v skutočnosti len jednou z foriem domáckej práce, nejde teda o dve samostatné skutočnosti. domácku prácu uvedený paragraf definuje ako prácu pre zamestnávateľa podľa podmienok dohodnutých v pracovnej zmluve doma alebo na inom dohodnutom mieste; teleprácu definuje ako prácu pre zamestnávateľa podľa podmienok dohodnutých v pracovnej zmluve doma alebo na inom dohodnutom mieste s použitím informačných technológií. V obidvoch prípadoch je súčasťou definície skutočnosť, že zamestnanec vykonáva prácu v pracovnom čase, ktorý si sám rozvrhuje. za domácku prácu alebo teleprácu sa však nepovažuje práca, ktorú zamestnanec vykonáva príležitostne alebo za mimoriadnych okolností so súhlasom zamestnávateľa alebo po dohode s ním doma alebo na inom ako zvyčajnom mieste výkonu práce za predpokladu, že druh práce, ktorý zamestnanec vykonáva podľa pracovnej zmluvy, to umožňuje. Pracovný pomer zamestnanca, ktorý vykonáva domácku prácu alebo teleprácu, sa spravuje Zákonníkom práce s niekoľkými odchýlkami: - Nevzťahujú sa na neho ustanovenia o rozvrhnutí určeného týždenného pracovného času a o prestojoch. - Pri dôležitých osobných prekážkach v práci mu nepatrí od zamestnávateľa náhrada mzdy s výnimkou úmrtia rodinného príslušníka. - Nepatrí mu mzda za prácu nadčas, mzdové zvýhodnenie za prácu vo sviatok, mzdové zvýhodnenie za nočnú prácu ani mzdová kompenzácia za sťažený výkon práce. Zákonník práce neuvádza žiadne osobitné dôvody na vykonávanie domáckej práce alebo telepráce ani okruh zamestnancov, ktorí by mohli takúto prácu vykonávať, a na druhej strane nestanovuje ani žiadne obmedzenia. Pri telepráci však má zamestnávateľ viacero osobitne určených povinností. Najmä
72
má povinnosť zabezpečiť, nainštalovať a pravidelne udržiavať technické a programové vybavenie potrebné na výkon telepráce, okrem prípadov, keď zamestnanec vykonávajúci teleprácu používa svoje vlastné vybavenie. Toto ustanovenie môže však viesť k tomu, že zamestnávateľ bude požadovať od zamestnanca, aby používal vlastné vybavenie na teleprácu. Tak sa môže zamestnávateľ veľmi ľahko vyhnúť určenej povinnosti a dokonca nemá voči zamestnancovi určenú ani žiadnu kompenzačnú povinnosť za použitie vlastného vybavenia. Z citovaného ustanovenia ďalej nie je zrejmé, či sa na použitie vlastného vybavenia vyžaduje dohoda medzi zamestnávateľom a zamestnancom. Bez výnimky je ustanovená povinnosť zamestnávateľa zabezpečovať, najmä pokiaľ ide o softvér, ochranu údajov, ktoré sa spracúvajú a používajú pri telepráci a informovať zamestnanca o všetkých obmedzeniach používania technického vybavenia a programového vybavenia, ako aj o sankciách v prípade porušenia týchto obmedzení. Ani tu nie je konkretizovaný spôsob oboznámenia zamestnanca, prípadne spôsob kontroly. Pracovné podmienky zamestnanca pri domáckej práci a telepráci nesmú znevýhodňovať zamestnanca v porovnaní s porovnateľným zamestnancom na pracovisku zamestnávateľa. Zaujímavé je ustanovenie odseku 3, stanovujúce zamestnávateľovi povinnosť prijať opatrenia, ktoré predchádzajú izolácii zamestnanca vykonávajúceho domácku prácu alebo teleprácu od ostatných zamestnancov a dávajú mu možnosť stretávať sa s ostatnými zamestnancami. Toto ustanovenie je v praxi nevykonateľné a neskontrolovateľné. Použité pramene Ústava Slovenskej republiky, Ústavný zákon č. 360/1992 Zb. v znení neskorších predpisov Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd Zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov Zákon č. 348/2007 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa Zákonník práce, vrátane dôvodovej správy Resumé Pracovný kódex Slovenskej republiky bol novelizovaný zákonom č. 348/2007 Z. z. s účinnosťou od 1. septembra 2007. Táto novela má priniesť zlepšenie postavenia zamestnanca a zvýšenie jeho ochrany. Autorka sa v článku zaoberá novo zavedenými inštitútmi, ako sú definícia pojmu závislá práca, ako aj úprava domáckej práce a telepráce. Ďalej venuje pozornosť zmenám v súvislosti so skončením pracovného pomeru. Summary The Labour Code of the Slovak Republic has been amended by Law No. 348/2007 Coll., in force since 1 September 2007. The amendment has been to improve the situation of employees and their protection. The author resolves new institutes, as the concept of dependent work, home work and teleworking. She also gives attention to changes of the termination of employment.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo OCHRANA ZAMĚSTNANCŮ PŘI SKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU Jindřiška Fialová 1. ÚVOD Na institutu ochrany zaměstnanců při skončení pracovního poměru se s novým zákoníkem příliš nezměnilo, přesto se ale domnívám, že jde o téma, které v určitém okamžiku zajímá každého z nás. Existují určité, často i mylné představy stran pracovního poměru o tom, jak pracovní poměr skončí a co od sebe mohou v té chvíli očekávat. Zákoník práce v § 48 taxativně vyjmenovává všechny právní úkony a právní události, které mají za následek skončení pracovního poměru. Rozeznáváme skončení pracovního poměru dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době, uplynutím sjednané doby, smrtí zaměstnance, smrtí zaměstnavatele fyzické osoby, který podnikal na základě jiného než živnostenského oprávnění a skončení v případě pracovního poměru cizince. Pracovní poměr nekončí žádným, v podstatě subjektivním rozhodnutím jedné ze stran pracovního poměru a neskončí ani v okamžiku, kdy zaměstnanec dosáhne důchodového věku. Přesné vymezení metod ukončení pracovního poměru vlastně tvoří jakousi primární ochranu zaměstnance, ale i zaměstnavatele. Zdá se to možná jasné, ale v praxi se bohužel vyskytují případy, ze kterých vyplývá opak.
2. ZPŮSOBY SKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU Dohoda
Nejjednodušší způsob rozvázání pracovního poměru je dvoustranná dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jak ji popisuje § 49 zákoníku práce. dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. To je posun od starého zákoníku, který při nedodržení písemné formy žádnou sankci nestanovil. Pracovní poměr skončí dnem, na kterém se strany dohodly nebo také až nastane určitá událost, např. skončení konkrétních sezónních prací nebo návrat zaměstnankyně z mateřské dovolené. Předpokládá se, že písemnou smlouvu sepíše zaměstnavatel, který na výslovné přání zaměstnance uvede také důvody, které vedly k rozvázání pracovního poměru. Zvláštní význam má uvedení organizačních, popř. zdravotních důvodů jako důvodů pro skončení pracovního poměru, protože při nich má zaměstnanec nárok na odstupné dle § 67 zákoníku práce. V praxi často dochází ke stavu, kdy není dohoda účastníků na jedné listině, ale na dvou. Jedna ze stran odešle písemný návrh druhé straně a ta buď ihned nebo ve lhůtě stanové navrhovatelem na dohodu přistoupí nebo ji odmítne. Přijetí návrhu po lhůtě je neplatné, stejně jako přijetí návrhu s výhradami. Mlčení neznamená souhlas. Při skončení pracovního poměru dohodou se na zaměstnance nevztahují obecná ustanovení o ochranné době nebo o zákazu výpovědi. Předpokládá se, že souhlas s dohodou je dán svobodně a s úmyslem pracovní vztah ukončit a z tohoto důvodu zřejmě nepotřebuje zaměstnanec podle mínění zákonodárce zvláštní ochranu. Může ale dojít k situaci, že pracovník nemá vůli poměr ukončit, ale naopak , je k tomu zaměstnavatelem nucen a o dohodu tak v žádném případě nejde. na tuto situaci zákoník práce pamatuje tak, že umožňuje zaměstnanci
Mgr. Jindřiška Fialová, katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
obrátit se dle § 72 zákoníku práce do dvou měsíců od uzavření takové dohody na soud s tím, že byla uzavřena v tísni. dokáže-li zaměstnanec svá tvrzení, soud dohodu zruší. Vyskytuje se také takový nešvar v podobě „výpovědi dohodou“, kdy se následně musí podle obsahu zjišťovat, zda-li jde o dohodu nebo výpověď. V žádném případě se ale nejedná o další způsob skončení pracovního poměru. Výpověď Výpověď je zřejmě nejsložitější cesta jak ukončit pracovní poměr, a to zejména pro zaměstnavatele. Je tomu tak proto, že se jedná o jednostranný právní úkon, kterým kterýkoli ze subjektů pracovního poměru projevuje vůli pracovní poměr skončit bez ohledu na stanovisko druhého subjektu, protože samozřejmě není potřeba, aby druhá strana s výpovědí souhlasila. Je zřejmé, že takový úkon znamená jistý zásah do zájmů účastníka pracovního poměru vůči kterému směřuje, a proto musí podléhat určité kontrole a také musí probíhat podle stanovených podmínek. Zákoník práce výpověď upravuje v § § 50 až 54, kde se věnuje také souvisejícím institutům jako je výpovědní doba nebo zákaz výpovědi. Výpověď musí být vždy písemná, jinak je neplatná a její případné odvolání musí mít stejnou formu. Dále musí být doručena druhé straně do vlastních rukou a musí obsahovat vlastnoruční podpis obou stran, i když to zákoník výslovně neuvádí. Výpověď může dát jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel. Dává-li ale výpověď zaměstnavatel, musí obsahovat jeden z výpovědních důvodů, které zákoník práce vyjmenovává v § 52. Je tomu tak v souladu s uznávanou dohodou Mezinárodní organizace práce č. 158, o ukončení zaměstnání. Toto opatření rozhodně směřuje k ochraně zaměstnanců, když vlastně nezáleží na vůli zaměstnavatele (zákonodárce chce předejít „libovůli“ zaměstnavatele), zda-li dá zaměstnanci výpověď, ale naopak musí vybrat jeden z uvedených důvodů, který navíc musí v případě pochybností být schopen věrohodně prokázat, jinak soud výpověď zruší jako neplatnou. Důvod, který zaměstnavatel uvede jako výpovědní, nesmí být zaměnitelný s jiným a také nemůže být později změněn. Zákoník práce ani přes snahu pravicových poslanců nezná výpověď bez udání důvodu a ani výpověď pro ztrátu důvěry, popř. pro osobní neshody stran. Případné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů se musí vztahovat k zaměstnancem vykonávané práci a zaměstnavatel musí být opět připraven své důvody vysvětlit. To, že na straně zaměstnance taková povinnost není, je podle mého názoru jen dalším důkazem, jak zákoník myslí na ochranu zaměstnance pro případ skončení pracovního poměru a vytváří tak pracovníkům privilegované postavení. Výpovědní doba Výpovědní doba je ve své podstatě institut chránící zaměstnance před náhlým a „drtivým“ dopadem výpovědi. Má umožnit stranám pracovního vztahu se s novou situací vyrovnat a poskytnout dostatek času k hledání nového zaměstnání. Pro začátek počítání výpovědní doby je důležitý okamžik doručení výpovědi. I tady je patrná větší výhoda pro zaměstnance, když zákoník stanovuje, že stačí, když pracovník dodá výpověď nejbližšímu nadřízenému, zatímco zaměstnavatel výpověď doručuje dle § § 330 až 333 zákoníku práce, tedy osobně nebo prostřednictvím držitele poštovní licence bez možnosti náhradního doručení. Zasílá-li výpověď prostřednictvím poštovního
GALVAS, M. Pracovní poměr aneb Co by měl vědět každý zaměstnavatel i zaměstnanec. Brno: Elita Bohemia, 1995.
73
Debaty mladých právníků 2007 doručovatele, musí být adresována do vlastních rukou a účinky doručení nastanou i tehdy, pokud zaměstnanec odmítne zásilku převzít. Jinak může zaměstnavatel doručit výpověď zaměstnanci na pracovišti nebo kdekoli, kde bude zastižen. Výpovědní doba musí být stejná jak pro zaměstnavatele, tak i pro zaměstnance a činí minimálně dva měsíce (§ 51 odst. 1 zákoníku práce). Začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce, který následuje po doručení výpovědi a obvykle končí posledním dnem určeného kalendářního měsíce. Zákon také nezakazuje, aby během výpovědní doby byl pracovní poměr ukončen okamžitě nebo dohodou. Ten pak končí uplynutím nedřívější lhůty. Zákaz výpovědi Ochranný institut zákazu výpovědi je upraven v § § 53 a 54 zákoníku práce a použije se především za okolností, kdy by daná výpověď mohla způsobit určitému okruhu zaměstnanců příliš velké problémy. Zaměstnavatel tak nesmí dát výpověď pracovníkovi, na kterého se vztahuje ochranná doba, a to je dle § 53 odst. 1 zákoníku práce např. doba, během níž je zaměstnanec dočasně pracovně neschopný pro nemoc, kterou si nezpůsobil sám, doba, kdy je zaměstnanec plně uvolněn pro výkon veřejné funkce a nebo doba, kdy je zaměstnankyně těhotná nebo kdy zaměstnankyně nebo zaměstnanec čerpají rodičovskou dovolenou. V případě, že byla výpověď dána již před vznikem ochranné doby a výpovědní lhůta by tak skončila během ní, uplatní se pravidlo, že výpovědní doba se zastavuje a pokračuje až po uplynutí ochranné doby. Dále platí, že „výpověď, kterou zaměstnavatel dává bez ohledu na to, zda věděl nebo mohl vědět, že zaměstnanec je v ochranné době, je právně neúčinná. Rozhodující je objektivní skutečnost, nikoli vědomost o ní“. Tento rys zákazu výpovědi je příznivý především pro těhotné zaměstnankyně, vůči zaměstnavateli je ale takové ustanovení neseriózní. Zákaz výpovědi není bez výjimek, nelze např. po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnával pracovníky, když podnik končí svou činnost. Další odchylkou jsou důvody, pro které lze poměr zrušit okamžitě. Ovšem zde se uplatní výjimka pro zaměstnance čerpající mateřskou nebo rodičovskou dovolenou. Nicméně po pečlivém prostudování předmětných ustanovení lze dojít k závěru, že žádná skupina zaměstnanců není chráněna absolutně za každou cenu, což se v kontextu ochranářského zákoníku práce může jevit téměř jako pozitivní. Okamžité zrušení
Zaměstnavatel i zaměstnanec mají pouze dva zákonné důvody, pro které lze pracovní poměr okamžitě zrušit. § 55 zákoníku práce dává tuto možnost zaměstnavateli v případě, že zaměstnanec byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, a pokud spáchaný trestný čin souvisel s výkonem povolání, pak stačí pravomocné odsouzení k odnětí svobody na šest měsíců. Druhá varianta je možná v případě, kdy zaměstnanec poruší povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, přičemž ale zákoník takové chování dále nespecifikuje, takže se musí postupovat individuálně s ohledem na související okolnosti. na ochranu zaměstnance, konkrétně těhotné zaměstnankyně nebo pracovníků čerpajících rodinnou dovolenou se staví ustanovení § 55 odst. 2 zákoníku práce, které neumožňuje zaměstnavateli s těmito osobami rozvázat tímto způsobem pracovní vztah. Zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr jestliže není podle lékařského posudku nadále schopen vykonávat práci a zaměstnavatel ho ani po 15 dnech od obdržení posudku nepřeložil na jinou práci nebo také v případě, že je zaměstnavatel po 15 dnech v prodlení s výplatou mzdy nebo její části. Pokud se pracovník uchýlí k této variantě skončení pracovního poměru, má pak nárok na náhradu mzdy za výpovědní dobu. Hromadné propouštění Hromadné propouštění se odvíjí od velikosti podniku zaměstnavatele. Rozumí se jím skončení pracovního poměru na základě organizačních důvodů pro minimálně deset až třicet zaměstnanců v průběhu 30 kalendářních dnů. Před samotným uskutečněním hromadného propouštění musí zaměstnavatel informovat příslušný odborový orgán a projednat s ním opatření, která by vedla ke zmírnění nepříznivých důsledků pro zaměstnance. Stejně tak se musí zaměstnavatel spojit s příslušným úřadem práce. Pracovní poměr hromadně propouštěného zaměstnance skončí nejdříve uplynutím 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele úřadu práce, ve které informuje o jednáních s odborovým orgánem a uvádí konkrétní údaje o hromadném propouštění. Pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborový orgán ani rada zaměstnanců, je zaměstnavatel nucen splnit své povinnosti vůči všem propouštěným zaměstnancům. Postup zaměstnavatele je poměrně zdlouhavý, ale řekla bych, že odpovídá závažnosti celého aktu hromadného propouštění. Nejprve zaměstnavatel informuje odborový orgán nebo radu zaměstnanců a to minimálně 30 dní před zamýšleným doručením výpovědi zaměstnancům a zahájí jednání, během nichž se projednávají plánovaná organizační opatření. Současně informuje úřad práce ve svém obvodu, aby ten zajistil potřebné kroky na trhu práce. Výslednou zprávu s konkrétními informacemi o počtu propouštěných zaměstnanců a jinými údaji opět doručí dotčenému úřadu, přičemž od této doby začne běžet výše zmíněná lhůta pro podání výpovědi všem propouštěným zaměstnancům.
Skončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením je zcela výjimečný institut, který zákoník práce upravuje v § § 55 a 56. Jedná se o tzv. výpověď na hodinu, kterou mohou využít obě strany pracovního vztahu v mimořádných případech určených zákonem. Podle judikatury lze projev okamžitého zrušení vzít zpět, pokud druhá strana na dalším zaměstnávání trvá. Ustanovení § 60 zákoníku práce navíc konkretizuje požadavky na projev vůle vedoucí k okamžitému zrušení, tj. písemná forSkončení pracovního poměru na dobu určitou ma, přesně vymezený a nezaměnitelný důvod a včasné doručení. pro obě strany pak platí, že důvodů vedoucích k okamžitému Zákoník práce upravuje skončení pracovního poměru na dozrušení mohou využít buď jen v subjektivní lhůtě 2 měsíců, bu určitou v § 65. Časově omezený pracovní poměr skončí uplypopř. v objektivní lhůtě 1 roku. nutím doby, na kterou byl sjednán. na tom nemění nic ani fakt,
74
JAKUBKA, J. Zákoník práce s komentářem. Olomouc: ANAG, 2007. JAKUBKA, J. Výpověď z hlediska zaměstnance i zaměstnavatele. Praha: Grada Publishing, 2000, s. 46.
JOUZA, L. Právní úprava postupu zaměstnavatele při skončení pracovního poměru. Práce a mzda 2-3/2003, s. 1-10.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo že zaměstnankyně je v té době těhotná, nebo že se na pracovníka vztahuje ustanovení o ochranné době. Jestliže byl pracovní poměr sjednán na dobu trvání určitých prací, měl by zaměstnavatel upozornit zaměstnance alespoň tři dny předem, že pracovní poměr skončí, aby si mohl hledat nové zaměstnání. Ovšem ještě před uplynutím sjednané doby nebo ukončením dočasných prací mohou obě strany pracovní poměr ukončit v jeho průběhu jakýmkoli jiným způsobem uvedeným v § 48 zákoníku práce. Výpovědní lhůta, která by byla delší než původně dohodnutá doba pro trvání poměru, tento neprodlužuje. V praxi dochází k situaci, kdy zaměstnanec pokračuje ve výkonu prací s vědomím zaměstnavatele i po dohodnutém termínu. Zákoník, v rámci upevnění postavení zaměstnance, pro tento případ stanoví, že pracovní poměr se automaticky přemění na poměr uzavřený na dobu neurčitou a zaměstnanec tak nabývá veškerých výhod trvalého pracovního vztahu. Jinou možností jak prodloužit pracovní poměr na dobu určitou je jeho tzv. řetězení. To upravuje § 39 zákoníku práce, který říká, že poměr mezi stejnými účastníky lze prodlužovat maximálně po dobu dvou let. Uplyne-li ale mezi jednotlivými poměry více než šest měsíců, řetězení se zastavuje. Existují samozřejmě výjimky, na které se maximální doba poměru na dobu určitou nevztahuje, jako je např. pracovní poměr uzavřený na dobu trvání překážek v práci dočasně nepřítomného zaměstnance.
POUŽITÁ LITERATURA GALVAS, M. Pracovní poměr aneb Co by měl vědět každý zaměstnavatel i zaměstnanec. Brno: Elita Bohemia, 1995. JAKUBKA, J. Zákoník práce s komentářem. Olomouc: ANAG, 2007. JAKUBKA, J. Výpověď z hlediska zaměstnance i zaměstnavatele. Praha: Grada Publishing, 2000. JOUZA, L. Právní úprava postupu zaměstnavatele při skončení pracovního poměru. Práce a mzda 2-3/2003. RESUMÉ The protection of the employees within the termination of contract of employment is still frequent theme because it applies to majority of people. We meet with the information about this topic in press, in media and also in practise; however, it is not always the true information. How is the employee protected? Is it sufficient or needless? The article is dealing with the situation of this institution according to the new Labour Code.
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době Při podpisu pracovní smlouvy může být mezi stranami písemně sjednána zkušební doba a to na maximálně tři měsíce; nemůže být prodlužována (§ 35 odst. 1 zákoníku práce). Nelze ji mezi stranami dohodnout zpětně, i pouze den prodlení po vzniku pracovního poměru má za následek její neplatnost. Stejně tak skončení pracovního poměru jediný den po uplynutí zkušební doby nebo zpětně, je právně irelevantní. Během zkušební doby může zaměstnavatel stejně jako zaměstnanec pracovní poměr písemně bez uvedení důvodů zrušit. Zákoník sice v § 58 odst. 2 uvádí, že písemné oznámení by mělo být druhé straně doručeno alespoň tři dny předem, ale nejedná se o povinnost, takže pokud se tak nestane, nemá to na skončení poměru vliv, podobně jako ochranná doba. Vzhledem k tomu, že úprava institutu zkušební doby je natolik komplikovaná a nejednoznačná, nebudu se jí dále na tomto místě věnovat. Ráda bych jen podotkla, že v případě skončení pracovního poměru dle § 66 zákoníku práce se může zaměstnanec dovolávat především případného neplatného sjednání zkušební doby. 3. ZÁVĚR Jak jsem zmínila na začátku svého příspěvku, na institutu ochrany zaměstnanců při skončení pracovního poměru se s novým zákoníkem práce příliš nezměnilo, a to jak po stránce teoretické, tak především po stránce faktické. Nový zákoník práce snad ještě více upevnil pozici zaměstnance. Chápu potřebu „slabší“ stranu chránit, ale mnohdy se tak děje na úkor svobodného podnikání. domnívám se, že stačí, aby byl zaměstnanec alespoň trochu nezodpovědný a nespolehlivý a hned se z něj stává noční můra všech zaměstnanců, protože je „nevyhoditelný“. Pracovní právo by mělo podle mého názoru směřovat spíše k uvolnění vztahů a stanovení základních práv a povinností, místo toho máme změť vzájemně se popírajících ustanovení. Pokud jste ale mírně neseriózní zaměstnanec, pak se těšte z ochrany, kterou vám zákonodárce poskytl. Snad nebude trvat příliš dlouho.
75
Debaty mladých právníků 2007 Postavenie a pôsobenie zástupcov zamestnancov Andrea Olšovská
Jedným zo základných ústavných je právo na koaličnú slobodu. Právo na koaličnú slobodu zakotvené v Článku 37 Ústavy Slovenskej republiky je vymedzené ako právo každého slobodne sa združovať na ochranu svojich hospodárskych a sociálnych záujmov a obsahovo presahuje rámec pracovnoprávnych vzťahov. Práva na koaličnú slobodu sa však možno v nadväznosti na Článok 51 Ústavy Slovenskej republiky domáhať len v medziach zákona, ktoré ho vykonávajú a je špecifickým prejavom všeobecného práva združovať sa upraveného v Článku 29 Ústavy Slovenskej republiky. Právo na koaličnú slobodu ako základné hospodárske a sociálne právo garantujú medzinárodné zmluvy, a to Všeobecná deklarácia ľudských práv z roku 1948, Medzinárodný pakt o hospodárskych a sociálnych právach z roku 1966, dohovor Medzinárodnej organizácie práce o slobode združovania a o ochrane právo odborovo sa organizovať č. 87 z roku 1948 a Dohovor o vykonaní zásad práva organizovať sa a kolektívne vyjednávať č. 98 z roku 1949. na európskej únie koaličnú slobodu a práva na kolektívne vyjednávanie garantuje Európska sociálna charta z roku 1961 v článku 8 a 9.
JUDr. Mgr. Andrea Olšovská, katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave. Barancová, H.: Ústavné právo slobodne sa združovať a súčasný stav kolektívneho pracovného práva v Slovenskej republike. In: Právo a zaměstnaní, č. 1/2002, s. 14. Klíma, K.a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství A. Čeněk 2005, s. 807. Článok 23 ods. 4: Každý má právo na ochranu svojich záujmov zakladať odborové organizácie a pristupovať k nim. Článok 8: 1. Štáty, zmluvné strany paktu, sa zaväzujú zabezpečiť: a) právo každého na zakladanie odborových organizácií a právo pristupovať do odborových organizácii podľa vlastného výberu, podliehajúce iba stanovám príslušnej odborovej organizácie, na uplatňovanie a ochranu svojich hospodárskych a sociálnych záujmov, ............ c) právo odborových organizácií na slobodnú činnosť, nepodliehajúcu žiadnym obmedzeniam okrem tých, ktoré ustanovuje zákon a ktoré sú nevyhnutné v demokratickej spoločnosti v záujme národnej bezpečnosti alebo verejného poriadku alebo na ochranu práv a slobôd druhých, d) právo na štrajk za predpokladu, že sa uskutočňuje v súlade so zákonmi príslušnej krajiny. Článok 2 dohovoru: Pracovníci a zamestnávatelia bez akéhokoľvek rozdielu majú právo bez predchádzajúceho schválenia ustanovovať organizácie podľa vlastnej voľby, ako aj stať sa členmi takých organizácií, a to pod jedinou podmienkou, že sa podriadia stanovám týchto organizácií. Článok 5: S cieľom zabezpečiť alebo podporovať slobodu pracovníkov a zamestnávateľov vytvárať miestne, celoštátne alebo medzinárodné organizácie a môcť vstupovať do týchto organizácií na ochranu ich hospodárskych a sociálnych záujmov sa zmluvné strany zaväzujú, že vnútroštátne právo ani jeho aplikovanie v praxi nie sú na ujmu týchto slobôd. Článok 6: na zabezpečenie účinného výkonu práva kolektívne vyjednávať sa zmluvné strany zaväzujú: 1. podporovať vzájomné konzultácie pracovníkov a zamestnávateľov na základe rovnosti, 2. podporovať tam, kde je to potrebné a vhodné, systém dobrovoľného vyjednávania medzi zamestnávateľmi alebo ich organizáciami na jednej strane a organizáciami pracovníkov na druhej strane s cieľom upraviť podmienky zamestnania kolektívnymi zmluvami,
76
Podľa súčasného právneho stavu sa právo na koaličnú slobodu realizuje v oblasti pracovnoprávnych vzťahov prostredníctvom zástupcov zamestnancov. Zákonník práce vychádza z princípu duálneho zastúpenia zamestnancov. za zástupcov zamestnancov sa v zmysle § 11a Zákonníka práce považuje príslušný odborový orgán, zamestnanecká rada alebo zamestnanecký dôverník. Článok 10 Zákonníka práce zakotvuje pôsobenie odborových orgánov, zamestnaneckých rád alebo zamestnaneckých dôverníkov u zamestnávateľa a súčasne ukladá zamestnávateľovi povinnosť umožniť ich pôsobenie na svojich pracoviskách. V súlade s § 229 ods. 1 Zákonníka práce s cieľom zabezpečiť spravodlivé a uspokojivé pracovné podmienky sa zamestnanci zúčastňujú na rozhodovaní zamestnávateľa, ktoré sa týka ich ekonomických a sociálnych záujmov, a to priamo alebo prostredníctvom príslušného odborového orgánu, zamestnaneckej rady alebo zamestnaneckého dôverníka. V aplikačnej praxi dochádza často k nedorozumeniam ohľadne pôsobenia zástupcov zamestnancov u zamestnávateľa, ktoré vedú k názoru, že zamestnávateľ je povinný „zabezpečiť“ pôsobenie zástupcov zamestnancov na svojich pracoviskách. Uvedený názor však nie je v súlade s koncepciou práva na koaličnú slobodu. Právo založiť si odborovú organizáciu alebo zvoliť si zamestnaneckú radu je právom zamestnancov, nie ich povinnosť. A čo sa týka zamestnávateľa, ten nie je povinný zabezpečovať kreovanie zástupcov zamestnancov. Sloboda odborového združenia vychádzajúca z koaličnej slobody je garantovaná Článkom 37 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky, podľa ktorého odborové organizácie vznikajú nezávisle od štátu a nepripúšťa obmedzovať počet odborových organizácií, ako aj zvýhodňovať niektoré z nich v podniku alebo v odvetví. Vznik a činnosť odborových organizácií ako aj ostatných združení na ochranu hospodárskych a sociálnych záujmov však v súlade s Článkom 37 ods. 3 Ústavy Slovenskej republiky možno obmedziť zákonom, ak ide o opatrenie v demokratickej spoločnosti nevyhnutné na ochranu bezpečnosti štátu, verejného poriadku alebo práv a slobôd druhých. Z uvedeného vyplýva, že realizácia práva na koaličnú slobodu by mala byť v medziach príslušných zákonov. Za odborovú organizáciu sa podľa § 230 ods. 1 Zákonníka práce považuje občianske združenie podľa osobitného predpisu. Týmto osobitným predpisom je zákon č. 83/1990 Zb. o združovaní občanov v znení neskorších predpisov (ďalej len zákon o združovaní). Zákon o združovaní však právo združovať sa garantuje len občanom Slovenskej republiky a umožňuje zakladať spolky, spoločnosti, zväzy, hnutia, kluby a iné občianske združenia, ako aj odborové organizácie a združovať sa v nich. Odborové organizácie ako právnické osoby vznikajú na základe evidencie na Ministerstve vnútra Slovenskej republiky. Princíp evidencie odborových organizácií na rozdiel od registrácie ostatných združení (kedy je potrebné predchádzajúce schválenie príslušného štátneho orgánu) vyplýva z postavenia odborových organizácií ako nezávislých organizácií, do ktorých štát nemôže zasahovať. Návrh na evidenciu odborovej organizácie môžu podávať najmenej traja občania, z ktorých aspoň jeden musí byť starší ako 18 rokov. Vzhľadom na to, že zamestnávatelia často nevedeli, či na ich pracoviskách pôsobia odborové organizácie, novela Zákonníka práce zakotvila novú povinnosť, a to povinnosť odborovej ........ 4. právo pracovníkom a zamestnávateľom na kolektívne akcie v prípade konfliktu záujmov vrátane práva na štrajk, s výnimkou záväzkov, ktoré by mohli vyplynúť z platných kolektívnych zmlúv. Novela Zákonníka práce bola prijatá zákonom č. 348/2007 Z.z. ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo organizácie písomne informovať zamestnávateľa o začatí svojho pôsobenia u zamestnávateľa a predložiť mu zoznam členom odborového orgánu (§ 230 ods. 1 Zákonníka práce). Zákonník práce požaduje predloženie zoznam členov odborového orgánu, nie všetkých členov odborovej organizácie. Právny status zamestnaneckých rád a zamestnaneckých dôverníkov upravuje § 233 – 236 Zákonníka práce. na rozdiel od odborových organizácií zamestnanecká rada nemá právnu subjektivitu, nemá status právnickej osoby. Zamestnanecká rada je orgánom, ktorý zastupuje všetkých zamestnancov zamestnávateľa a môže pôsobiť u zamestnávateľa, ktorý zamestnáva najmenej 50 zamestnancov (u zamestnávateľa, ktorý zamestnáva menej ako 50 zamestnancov, ale najmenej päť zamestnancov, môže pôsobiť zamestnanecký dôverník). Právo voliť členov zamestnaneckej rady alebo zamestnaneckého dôverníka majú všetci zamestnanci zamestnávateľa, ak u zamestnávateľa pracujú najmenej tri mesiace. Právo byť volený za člena zamestnaneckej rady alebo za zamestnaneckého dôverníka má každý zamestnanec zamestnávateľa starší ako 18 rokov, ktorý je bezúhonný, nie je blízkou osobou zamestnávateľa a pracuje u zamestnávateľa najmenej tri mesiace. Zamestnanci sa v súlade s § 229 ods. 4 Zákonníka práce zúčastňujú prostredníctvom zástupcov na utváraní pracovných podmienok spolurozhodovaním, prerokovaním, právom na informácie a kontrolnou činnosťou. Môže nastať situácia, že u zamestnávateľa nepôsobia zástupcovia zamestnancov, ale môže vzniknúť aj taký stav, že u zamestnávateľa pôsobí viacero odborových organizácií, prípadne pôsobí popri sebe zamestnanecká rada a odborová organizácia. V tomto prípade podľa § 229 ods. 7 Zákonníka práce patrí odborovej organizácii patrí právo na spolurozhodovanie, na kontrolnú činnosť a na informácie a zamestnaneckej rade patrí právo na prerokovanie a na informácie. Zákonník práce rieši aj situáciu, ak popri sebe existujú viaceré odborové organizácie. V súlade s § 232 ods. 1 Zákonníka práce musí zamestnávateľ v prípadoch týkajúcich sa všetkých alebo väčšieho počtu zamestnancov, ak všeobecne záväzné právne predpisy alebo kolektívna zmluva vyžadujú prerokovanie alebo súhlas odborového orgánu, plniť tieto povinnosti k príslušným orgánom všetkých zúčastnených odborových organizácií, ak sa s nimi nedohodne inak. Ak sa orgány všetkých zúčastnených odborových organizácií nedohodnú najneskôr do 15 dní od požiadania, či súhlas udelia, alebo nie, je rozhodujúce stanovisko orgánu odborovej organizácie s najväčším počtom členov u zamestnávateľa. Čo sa týka vzťahu odborovej organizácie k jednotlivému zamestnancovi, v súlade s § 232 ods. 2 Zákonníka práce ak u zamestnávateľa pôsobia popri sebe viaceré odborové organizácie, vystupuje v pracovnoprávnych vzťahoch príslušný odborový orgán odborovej organizácie, ktorej je zamestnanec členom. Ak ide o neorganizovaného zamestnanca, tak v tomto prípade podľa § 232 ods. 3 Zákonníka práce vystupuje v pracovnoprávnych vzťahoch ten orgán odborovej organizácie, ktorá má najväčší počet členov u zamestnávateľa, ak zamestnanec neurčí inak. Možno konštatovať, že významnou činnosťou zástupcov zamestnancov je najmä kolektívne vyjednávanie. Podľa Článku 36 písm. g) Ústavy Slovenskej republiky zákon zamestnancom zabezpečuje právo na kolektívne vyjednávanie. Článok 10 Zákonníka práce garantuje, že zamestnanci a zamestnávatelia majú právo na kolektívne vyjednávanie. Právo na kolektívne vyjednávanie § 229 ods. 6 Zákonníka práce zveruje len odborovým orgánom. v znení neskorších predpisov a ktorým sa menia a dopĺňajú niektoré zákony.
Právna úprava týkajúca sa kolektívneho vyjednávania je obsiahnutá v zákone č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení neskorších predpisov (ďalej zákon o kolektívnom vyjednávaní). Slovenská právna úprava na rozdiel od medzinárodných zmlúv vychádza z užšieho vymedzenia kolektívneho vyjednávania, ktorého cieľom je uzatvorenie kolektívnej zmluvy. Podľa dohovoru Medzinárodnej organizácie práce č. 154 o podpore kolektívneho vyjednávania sa pojem kolektívne vyjednávanie vzťahuje na všetky vyjednávania medzi zamestnávateľom, skupinou či organizáciami zamestnávateľov a organizáciou alebo organizáciami zamestnancov. Účelom tohto vyjednávania je stanovenie pracovných podmienok, upraviť vzájomné vzťahy medzi zamestnancami a zamestnávateľmi a vzťahy medzi sociálnymi partnermi.10 Kolektívne vyjednávanie predstavuje vo všetkých členských štátoch Európskej únie významný nástroj vytvárania a regulácie pracovných podmienok medzi zamestnávateľom a zamestnancami. na jednej strane stretávame s rozvojom kolektívneho vyjednávania, napríklad v Belgicku, Dánsku, Fínsku, Francúzsku, Holandsku, Rakúsku, Slovinsku alebo Švédsku, na strane druhej je evidentný aj pokles kolektívneho vyjednávania, a to najmä v Bulharsku, Nemecku, Českej republike, Poľsku, Slovensku. Čo sa týka úrovne kolektívneho vyjednávania, v „starých“ členských štátoch je viac ako dve tretiny zamestnancov pokrytých kolektívnymi zmluvami, zatiaľ čo v „nových“ členských štátoch Európskej únie je to menej než 50% zamestnancov. Právo kolektívne vyjednávať zabezpečujú všetky právne poriadky členských štátov a rôznym spôsobom upravujú procesné podmienky uplatňovania tohto práva.11 Zmluvnými stranami kolektívneho vyjednávania sú na jednej strane zamestnávatelia, resp. ich organizácie a na strane druhej zástupcovia zamestnancov. Vo väčšine členských štátov Európskej únie právo kolektívne vyjednávať patrí odborovým organizáciám. Stretávame sa však aj s výnimkami, kedy je právo kolektívneho vyjednávania garantované zamestnaneckým radám, napríklad v Estónsku, Litve alebo v Lotyšsku. Toto právo im však patrí len pre oblasť kolektívneho vyjednávania s cieľom uzatvorenia dohôd so zamestnávateľom na podnikovej úrovni a len v prípade, ak u zamestnávateľa nepôsobí odborová organizácia. Kolektívne vyjednávanie medzi príslušnými orgánmi odborových organizácií a zamestnávateľmi upravuje zákon o kolektívnom vyjednávaní12. Pojem kolektívneho vyjednávania tento zákon vymedzuje úzko, pretože jeho cieľom je len uzavretie kolektívnej zmluvy. Širšie vymedzenie pojmu kolektívneho vyjed Pozn. Slovenská republika tento dohovor zatiaľ neratifikovala. 10 Bělina, M.a kol.: Pracovní právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha, C. H. Beck 2004, s. 391. 11 Právny rámec kolektívneho vyjednávania je zakotvený buď priamo v Zákonníku práce alebo v širšie koncipovanom právnom predpise upravujúcom priemyselné vzťahy (napr. v Bulharsku, Francúzsku, Maďarsku, Írsku, Litve, Lotyšsku, Poľsku, Slovinsku alebo Španielsku), prípadne v osobitnom právnom predpise upravujúcom kolektívne vyjednávanie alebo kolektívne zmluvy (napr. v Českej republike, Estónsku, Fínsku, Nemecku, Rumunsku a Slovenskej republike). V severských krajinách, Dánsku, Nórsku a Švédsku je právny rámec kolektívneho vyjednávania väčšinou určený dvojstrannými základnými dohodami uzatvorenými asociáciami zamestnávateľov a odborovou organizáciou na podnikovej úrovni. Špecifikom je Taliansko, kde sú základné dohody upravujúce kolektívne vyjednávanie uzatvárané na tripartitnej úrovni. 12 Novela zákona o kolektívnom vyjednávaní, ktorá výrazne pozmenila doterajšiu právnu úpravu bola prijatá zákonom č. 328/2007 Z.z. ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení neskorších predpisov.
77
Debaty mladých právníků 2007 návania nachádzame v Článku 10 Zákonníka práce, podľa ktorého zamestnanci a zamestnávatelia majú právo na kolektívne vyjednávanie. Podľa § 231 Zákonníka práce odborový orgán uzatvára so zamestnávateľom kolektívnu zmluvu, ktorá upravuje pracovné podmienky, vrátane mzdových podmienok a podmienky zamestnávania, vzťahy medzi zamestnávateľmi, resp. organizáciami zamestnávateľov na strane jednej a zamestnancami a odborovými organizáciami, resp. ich organizáciami na strane druhej. Kolektívna zmluva však môže upravovať len také podmienky, ktoré sú výhodnejšie, ako upravuje Zákonník práce alebo iný pracovnoprávny predpis za predpokladu, ak to tieto zákony výslovne nezakazujú alebo z ich ustanovení nevyplýva, že sa nemožno od nich odchýliť. Špecifikum kolektívnych zmlúv je v tom, že okrem zmluvných strán je kolektívna zmluva záväzná aj pre zamestnávateľov, za ktorých uzavrela kolektívnu zmluvu organizácia zamestnávateľov a aj pre zamestnancov, za ktorých uzavrel kolektívnu zmluvu príslušný odborový orgán alebo vyšší odborový orgán. Právna úprava uzatvárania kolektívnych zmlúv však ide ešte ďalej, pretože príslušný odborový orgán uzatvára kolektívnu zmluvu aj za zamestnancov, ktorí nie sú odborovo organizovaní.13 V prípade uzatvárania kolektívnych zmlúv odborové organizácie vystupujú a konajú v mene všetkých zamestnancov spoločne a vo vzájomnej dohode, ak sa nedohodli medzi sebou inak. Vzhľadom na to, že často sa odborové organizácie nedohodli pri uzatváraní kolektívnych zmlúv, čím došlo k zablokovaniu ďalšieho kolektívneho vyjednávania, novela zákona o kolektívnom vyjednávaní sa pokúsila daný problém vyriešiť prostredníctvom rozhodcu. Ak sa zúčastnené strany nedohodnú, vzniká spor o určenie odborovej organizácie oprávnenej na uzatvorenie kolektívnej zmluvy, ktorý rieši rozhodca. Zmluvné strany sa môžu na osobe rozhodcu dohodnúť, ak sa nedohodnú, na žiadosť ktorejkoľvek z nich ho určí Ministerstvo práce, sociálnych vecí a rodiny Slovenskej republiky. Rozhodca vydá doklad, ktorý oprávňuje príslušnú odborovú organizáciu na rokovanie a uzatváranie kolektívnej zmluvy. Ak sa nedohodnú odborové organizácie ohľadne uzatvorenia kolektívnej zmluvy, zamestnávateľ je oprávnený uzatvoriť kolektívnu zmluvu s odborovou organizáciou s najväčším počtom členov u zamestnávateľa alebo s ostatnými odborovými organizáciami, ktorých súčet členov u zamestnávateľa je väčší ako počet členov najväčšej odborovej organizácie. Právo zamestnávateľa rozhodnúť sa uzatvoriť kolektívnu zmluvu s odborovou organizáciou, ktorá má najväčší počet členov, ak sa odborové organizácie nedohodli na spoločnom postupe, zaviedla spomínaná novela zákona o kolektívnom vyjednávaní. Je však diskutabilné, či takouto právnou úpravou nedochádza k porušovaniu ústavnej zásady zakotvenej v Článku 37 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky, podľa ktorej je neprípustné zvýhodňovať niektorú z odborových organizácií. Krajným prostriedkom riešenia sporov sociálneho dialógu je štrajk alebo výluka. Štrajk je starým a veľmi často používaným nástrojom presadzovanie sociálnych a ekonomických záujemcov zamestnancov. Štrajk možno považovať za inštitút kolektívneho pracovného práva, ktorý charakterizujú určité znaky. za štrajk sa považuje dočasné čiastočné alebo úplné prerušenie práce určitou skupinou zamestnancov, nie jednotlivca. Štrajk je 13 Špecifickú právnu úpravu však má Bulharsko, Estónsko, Írsko, Lotyšsko, Nemecko a Švédsko, podľa ktorej sa kolektívna zmluva vzťahuje len na tých zamestnancov, ktorí sú členmi odborovej organizácie.
78
totiž prejavom konfliktu skupinových záujmov, je prostriedkom pracovného boja v rámci koaličnej slobody a je určitým legalizovaným nátlakom zamestnancov na zamestnávateľa.14 Právo na štrajk je zakotvené v článku 8 Medzinárodnom pakte o hospodárskych, sociálnych a kultúrnych právach, Medzinárodná organizácie práce považuje štrajk za akceptovaný legitímny a krajný prostriedok obrany ekonomických a hospodárskych záujmov zamestnancov, ktoré vyplýva z práva na slobodu združovania. Jednotlivé členské štáty Európskej únie zakotvujú právo na štrajk rôznym spôsobom. Nemecko právo na štrajk považuje za súčasť koaličnej slobody, Francúzsko, Portugalsko a Taliansko priamo garantujú právo na štrajk vo svojich ústavách. Španielsko a Švédsko pripúšťajú štrajk ako kolektívne opatrenie pracovného boja.15 Právo na štrajk zaručuje Článok 37 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky. Ústava Slovenskej republiky podmienky uplatnenia práva na štrajk ponecháva na zákon. V nadväznosti na Článok 51 Ústavy Slovenskej republiky sa možno domáhať práv uvedených v Článku 35, 36, 37 ods. 4, 38 až 42 Ústavy Slovenskej republiky len v medziach zákonov, ktoré tieto ustanovenia vykonávajú. Takýto osobitný zákon nebol však doposiaľ prijatý. Podmienky realizácie práva na štrajk upravuje zákon o kolektívnom vyjednávaní, ktorý však uplatnenie práva na štrajk umožňuje len v prípade kolektívneho sporu o uzatvorenie kolektívnej zmluve. Podľa doterajších výkladov právnej teórie sa dalo vyvodiť, že ak doteraz nebol prijatý osobitný zákon, ktorý by upravoval podmienky realizácie práva na štrajk, nemôže to ovplyvniť kvalitu práva na štrajk a štrajk v rámci kolektívneho vyjednávania sa považoval len za jeden z možných druhov štrajku. V ostatnom čase sa však v odbornej literatúre objavil názor, podľa ktorého právo na štrajk možno realizovať len v rámci kolektívneho sporu o uzatvorenie kolektívnej zmluvy preto, lebo zákon iný druh štrajku neupravuje.16 Ak by právna teória akceptovala tento názor, štrajk vyhlásený v iných prípadoch ako v spore o uzatvorenie kolektívnej zmluvy by bol nezákonný. Takýto výklad, ktorý by obmedzoval právo na štrajk len na jeden prípad by v podstate negoval Ústavou Slovenskej republiky zaručené právo na štrajk. za nezákonný totiž nemožno považovať štrajk len z toho dôvodu, že neexistuje zákonná úprava. Štrajk ako krajný, ale legitímny prostriedok vyplývajúci zo základnej ústavnej slobody združovania slúži k obrane sociálnych a hospodárskych záujmov zamestnancov.17 Treba rozlišovať, či iný štrajk ako štrajk v spore u uzatvorenie kolektívnej zmluvy je dovolený. na základe vyššie uvedeného možno konštatovať, že iné štrajky dovolené sú, avšak nepožívajú právnu ochranu. Ústavné záruky sú poskytované len takej realizácii práva na štrajk, ktoré zodpovedajú podmienkam stanoveným zákonom. Až týmto vykonávacím zákonom sú dane medze v akých sa možno práva na štrajk domáhať pred štátnymi orgánmi, pred súdom. Vyhlásenie iných štrajkov, ktoré nepozná platné zákonodarstvo nemožno nikdy vylúčiť, je však možné 14 Galvas, M.a kol.: Pracovní právo. Brno, PF MU 2004, s. 655, 657. 15 Klíma, K.a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství A. Čeněk 2005, s. 811. 16 Drgonec, J.: Základné právo na štrajk: rozsah a podmienky jeho uplatnenia v právnom poriadku Slovenskej republiky. In: Justičná revue, 59/2007, č. 6-7, s. 759-780. 17 2 Co 157/97 (ČR, Právní rozhledy 1998, Rozhodnutie 11:585): Neexistencia zákona, ktorý by podľa čl. 27 ods. 4 Listiny základných práv a slobôd mal vymedziť , za ktorých je možné právo na štrajk realizovať neznamená, s výnimkou prípadu, na ktorý dopadá zákon č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení neskorších predpisov, negáciu ústavným zákonom zaručeného práva na štrajk.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo pre takto vyhlásené štrajky dovodiť, že síce nie sú zakázané, ale nepoužívajú ústavnej alebo zákonnej ochrany. Ak totiž nedošlo k prijatiu osobitného zákona o štrajku, nie je možné na základe tohto dôvodu konštatovať, že by bolo právo na štrajk v iných prípadoch ako v spore o uzatvorenie kolektívnej zmluvy popreté. Ak by bolo právo na iný štrajk upreté, došlo by k nenaplneniu podstaty a zmyslu ústavného práva na štrajk.18 „Právna úprava štrajkového práva rieši iba jeden prípad z množiny predpokladaných druhov štrajkov, štrajk pre prípad sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy.“19 Článok 10 Zákonníka práce garantuje, že zamestnanci a zamestnávatelia majú právo na kolektívne vyjednávanie a v prípade rozporu ich záujmov zamestnanci majú právo na štrajk a zamestnávatelia majú právo na výluku. Z uvedeného vyplýva, že právo na štrajk alebo na výluku ako nástroj riešenia možno využiť v prípade akýchkoľvek nezrovnalostí, rozporov, ktoré vzniknú medzi zamestnávateľmi a zamestnancami, nielen v prípade kolektívneho sporu o uzatvorenie kolektívnej zmluvy podľa zákona o kolektívnom vyjednávaní. Na základe vyššie uvedeného možno na záver konštatovať, že môžu existovať dva druhy štrajkov, a to štrajk zákonom upravený, t.j. zákon o kolektívnom vyjednávaní a štrajk zákonom neupravený, avšak realizovaný na základe zásady „čo nie je zakázané, je dovolené“. Podmienky realizácie zákonom neupraveného štrajku je potrebné odvodzovať od základných ústavných zásad, zásad Zákonníka práce, medzinárodného pracovného práva.20 Právo na štrajk právna úprava Slovenskej republiky priznáva s obmedzením v závislosti od povolania.21 Ústava Slovenskej republiky ako aj zákon o kolektívnom vyjednávaní taxatívnym spôsobom určuje kategórie osôb, ktoré nemajú právo na štrajk a ktoré môžu uplatniť právo na štrajk len za určitých podmienok.22
agreement is codified by the Act No.2/1991 Coll. on Collective Bargaining. However, neither the Labour Code nor any other law excluded other forms of collective bargaining between the employees‘ representatives and the employers or their representatives. According to the Collective Bargaining Act the strike is partial or complete stoppage of work by the employees. The definition of the strike in the Collective Bargaining Act is a narrow definition, intended merely for the purpose of the settlement of a collective labour law dispute arisen from collective bargaining aimed at the conclusion of a collective agreement. In comparison with the Collective Bargaining Act the right to strike in a broader framework is codified by Article 37 of the Constitution of the Slovak Republic.
Resumé According to Article 37 of the Constitution of the Slovak Republic the right of freedom to associate for the protection of economic and social interests is guaranteed for everybody. The right of freedom to associate in trade unions forms part of a broader concept of the constitutional right of the freedom of association. According to the Labour Code there is dual system in the protection of the interests of the employees in the form of work councils and trade unions in the Slovak Republic. Employees shall participate in the employment relationships by means of competent trade union body, works council or the works trustee in the creation of just and satisfactory working conditions by point decision – making, negotiation, right to information and inspection activity. Employees shall have the right to collective bargaining only through the competent trade union body. Collective bargaining is a bilateral relation between the employees‘ representatives on the one hand and the employers or employers‘ representatives on the other hand. The part of collective bargaining aimed at the conclusion of a collective 18 Klíma, K.a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství A. Čeněk 2005, s. 811. 19 Janičová, E. In: Čič, M. a kol.: Komentár k Ústave Slovenskej republiky. Matica Slovenská 1997, s. 196. 20 Galvas, M.a kol.: Pracovní právo. Brno, PF MU 2004, s. 660, 661. 21 Drgonec, J.: Ústava Slovenskej republiky. Komentár. Šamorín, Heuréka 2007, s. 413. 22 Článok 37 ods. 4 a 54 Ústavy Slovenskej republiky, § 20 zákona o kolektívnom vyjednávaní.
79
Debaty mladých právníků 2007 DOVOLENÁ NA ZOTAVENOU PODLE NOVÉHO ZÁKONÍKU PRÁCE Ivana Hendrychová Zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZP“), nový zákoník práce, je účinný od 1. ledna 2007 a spolu s ním bylo do oblasti pracovního práva zavedeno i několik nových zásad, jejichž uplatnění bude mít vliv mimo jiné i na oblast poskytování a čerpání dovolené na zotavenou. Zatímco zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen původní zákoník práce, „pZP“), odpovídal základnímu účelu pracovního práva, kterým bylo vytvořit právní rámec pro výkon závislé práce zaměstnancem pro zaměstnavatele za odměnu, při záruce odpovídajícího právního postavení zaměstnance a odpovídajících podmínek pro výkon jeho práce, nový zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), si klade jiný cíl, a to především liberalizaci pracovněprávních vztahů a vymezení pracovněprávních vztahů k dosavadnímu občanskému zákoníku tak, aby při zachování zvláštností pracovněprávní úpravy byl zvýrazněn společný soukromoprávní charakter úpravy koncipovaný podle zásady „co není zakázáno, je dovoleno“. Dosavadní zákoník práce zakotvoval velmi omezenou možnost sjednávat jednotlivá práva a povinnosti odchylně od úpravy vyplývající ze zákona. V minulosti mohli této úpravy využívat především zaměstnavatelé, kteří provozovali podnikatelskou činnost a to hlavně v případech odměňování zaměstnanců. ke sjednávání odchylné úpravy bylo možné využít zejména kolektivní smlouvu a jen v omezené míře smlouvu pracovní či jinou. Zásada „co není dovoleno, je zakázáno“, která byla v minulém zákoníku práce uplatňována a dle níž si zaměstnavatel a zaměstnanec mohli zakládat vzájemná práva a povinnosti pouze v mezích ustanovení zákona a nesměli si odchylně upravit nic, co zákon přímo nedovoluje, byla v rozporu s ústavním principem „co není zakázáno, je dovoleno“, který je vyjádřen v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. Zavedení ústavně konformní zásady, tedy zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ do ZP je, společně se zavedením metody delegace, tedy aplikace ustanovení občanského zákoníku (dále jen „OZ“) tam, kdy to ZP výslovně stanoví, jednou z největších změn v ZP. Přímo v § 2 odst. 1 ZP zakotveno, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Tato zásada umožní větší liberalizaci v pracovněprávních vztazích a výrazně posílí i princip smluvní volnosti jejich účastníků. do ZP je tedy nově dán prostor pro odchylná ujednání účastníků pracovněprávních vztahů větší a bude možné k tomu účelu využívat nejen kolektivní či pracovní, ale i například i nepojmenovanou smlouvu podle OZ. Aplikace OZ tam, kdy to ZP výslovně stanoví, byla do ZP zavedena z důvodu negativního hodnocení izolovanosti pracovního práva, kdy dosavadní ZP sám upravoval i obecné instituty. Lze tedy jen uvítat nový vztah ZP a OZ, který je v ZP zvolen, jímž je princip tzv. delegace, kdy text navrhovaného zákoníku práce výslovně odkazuje na konkrétní paragrafy OZ, které se uplatní i pro pracovněprávní vztahy. To je nepochybně praktické, avšak ne v případě, že odkazuje na konkrétní paragrafy stávajícího OZ,
80
Mgr. Ivana Hendrychová, katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.
aniž by bral v potaz přípravu zcela nového občanského kodexu. Je zřejmé, že takováto úprava ohrožuje stabilitu nové pracovněprávní úpravy, neboť krátce po jejím přijetí, až nabude platnosti nový občanský zákoník, bude nezbytná její zásadní novelizace nebo dokonce její zrušení a nahrazení úpravou novou. S tvrzením, že ZP umožní větší liberalizaci v pracovněprávních vztazích však někteří autoři nesouhlasí, neboť se domnívají, že dispozitivní ustanovení v ZP navržena sice jsou, avšak obtížně se hledají, a nadále je v ZP tak značné množství kogentních ustanovení, od kterých není možné se odchýlit, že v konečném důsledku je reálná smluvní volnost jen o něco málo větší než v nynějším ZP. Princip liberalizace se v ZP projevuje především rozšířením smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů při současném respektování principu rovného zacházení. Co se problematiky rovného zacházení a zákazu diskriminace týká, předpokládá zákoník práce samostatný zákon, a to zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), který však Parlament České republiky neschválil, a proto je zcela nepochybné, že zamítnutí zákona poslaneckou sněmovnou způsobí závažné problémy, a to zejména v praktické aplikaci zákoníku práce. Úprava nejdelší doby odpočinku, tedy dovolené na zotavenou, je v novém ZP do jisté míry odlišná od úpravy v zákoně č. 65/1965 Sb. „Do jisté míry“ proto, že ač je text nově navrhovaných ustanovení v převážné většině jiný, je často pouze přeformulováním stejného obsahu právní úpravy současně platné. Zároveň však nelze konstatovat, že by k žádným změnám nedošlo. Byly zavedeny některé nové instituty, některé dříve obsažené instituty již v novém ZP nejsou a u dalších došlo k jejich odlišnému obsahovému vymezení či ke změně podmínek jejich využití či čerpání. Již v označení části týkající se v nadpisu uvedené doby odpočinku, můžeme vidět rozdíl mezi původní a novou úpravou. Zatímco v pZP je dovolená označena jako „Dovolená na zotavenou“, v novém ZP je označena již pouze jako „Dovolená“. Je otázkou, zda pojem „na zotavenou“ zákonodárce pouze opomenul, či zda chtěl naznačit, že dovolená má mít jiný účel, než je zotavení zaměstnance. Každopádně se však v důvodové zprávě o původu vynechání pojmu „na zotavenou“ zákonodárce nezmiňuje a píše pouze, že podobně jako překážky v práci na straně zaměstnance patří úprava dovolené k tradiční úpravě pracovněprávních vztahů, která musí mít nezastupitelné místo i v novém zákoníku práce. Lze se však domnívat, že především z toho důvodu, že v pracovním procesu stráví téměř každý člověk velkou část svého života, je třeba věnovat pozornost zejména tomu, aby nedocházelo k ohrožování zdraví a případnému takovému ohrožení předcházet a je tedy namístě, aby se zaměstnanci v průběhu doby, kdy nevykonávají činnost pro zaměstnavatele, dostatečně zotavili. Ze všech výše uvedených důvodů by pak dovolenou mělo být vždy myšleno delší souvislé volno, které je delší než nepřetržitý odpočinek v týdnu a které je určené k zotavení, ke zdravotní kompenzaci nebo k jiným specifickým účelům. Hlavním účelem dovolené na zotavenou je poskytnutí delšího souvislého pracovního volna zaměstnancům po celoroční práci v zájmu obnovy pracovní síly, zotavení zaměstnance, zachování či upevnění zdraví pracovníků a kompenzace různých nepříznivých faktorů. Ve svém výčtu uvádí ZP v § 211 následující druhy dovolené – dovolená za kalendářní rok nebo její poměrná část, dovolená za odpracované dny, dodatková dovolená. Nepočítá však již s druhem dovolené, který byl obsažen ve starém ZP, další dovolenou. Další dovolená měla jakýsi kompenzační charakter
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo a jejím smyslem bylo kompenzovat ztížení života zaměstnancům s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou dle bývalého § 85 ZP a zaměstnancům, jejichž práce je závislá na povětrnostních vlivech. Nárok na dovolenou takových zaměstnanců se pak prodlužoval o další dny. Vzhledem k proklamované liberalizaci pracovněprávních vztahů, která zajišťuje, že zaměstnavateli není zakázáno, aby sjednal další druh dovolené, může tento, při zachování zásady rovnosti a zákazu diskriminace poskytovat i jiné druhy dovolené. Úprava dovolené za kalendářní rok a její poměrné části zůstává v podstatě nezměněna, přičemž však v § 212 odst. 3 ZP je navíc pro upřesnění uvedeno, že poměrná část dovolené přísluší v délce jedné dvanáctiny též za kalendářní měsíc, v něm zaměstnanec změnil zaměstnání, pokud skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a vznik pracovního poměru u nového zaměstnavatele na sebe bezprostředně navazují; zaměstnanci přísluší v takovém případě poměrná část dovolené od nového zaměstnavatele. za bezprostřední navázání bude zřejmě možné pokládat i případy, kdy mezi skončením předchozího pracovního poměru a vznikem nového pracovního poměru zaměstnance byly dny pracovního klidu. Perličkou je, že dosavadní právní úprava při změně zaměstnavatele byla taková, že poměrná část dovolené se poskytovala v rozsahu jedné dvanáctiny dovolené za kalendářní rok za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru, a tato poměrná část dovolené náleží zaměstnanci i za kalendářní měsíc, ve kterém změní zaměstnání a skončí pracovní poměr u jednoho zaměstnavatele a bezprostředně začne pracovat u zaměstnavatele jiného, přičemž však zaměstnanci náleží poměrná část dovolené od toho zaměstnavatele, u něhož byl v pracovním poměru déle než polovinu měsíce. pro počítání času v takovém případě nám sloužilo ustanovení § 266 ZP, které ve svém odst. 2 stanovilo, že polovinou měsíce se rozumí 15 dnů. Změnil-li zaměstnanec zaměstnání v polovině měsíce, poskytoval mu poměrnou část dovolené za tento měsíc již nový zaměstnavatel a to i tehdy, skončil-li zaměstnání před polovinou měsíce, na jeho skončení bezprostředně navazovaly dny pracovního klidu a nástup u nového zaměstnavatele byl až po polovině měsíce. Výměra dovolené činí nadále čtyři týdny. Zatímco však v pZP se hovořilo o základní výměře 4 týdny, nový ZP hovoří o nejméně čtyřech týdnech, a to v kalendářním roce. I dříve se při stanovení délky dovolené vycházelo z toho, že 4 týdny je minimální délka dovolené, avšak výslovně to v ustanoveních pZP zakotveno nebylo. dovolená se poskytuje v týdnech, přičemž tato úprava vychází nejen ze směrnice 2003/88/ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, ale i z úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 132/1970, o každoroční placené dovolené (č. 229/1998 Sb.). Často však dochází k tomu, že dovolená je čerpána v kratších časových intervalech, tedy dnech, či částech dnů, je tedy potřebné přepočítat dovolenou na pracovní dny a zjistit, kolik pracovních dnů dovolené připadne zaměstnanci na jeho celkovou dovolenou v kalendářním roce. Takovéto čerpání je sice k vidění u každého druhého zaměstnance, avšak lze říci, že je v přímém rozporu s účelem poskytování dovolené na zotavenou, neboť za den, či jen půl dne, nebude naplněn účel zákonného ustanovení týkajícího se dovolené, kterým je dostatečné zotavení a regenerace zaměstnance. Jak bylo řečeno výše, výměra dovolené činí nejméně 4 týdny v kalendářním roce. Avšak zaměstnancům zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3, kterými jsou stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele
nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, nebo školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, náleží dovolená ve výměře 5 týdnů v kalendářním roce. Jelikož jsou tito pracovníci zaměstnanci zaměstnavatelů, kteří nemají možnost prodlužovat svým zaměstnancům dovolenou z důvodu závislosti na státním rozpočtu, není možné těmto zaměstnancům prodloužit dovolenou. Jiná je však situace u ostatních zaměstnavatelů. Tito zaměstnavatelé na základě nově zavedené zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ mohou dovolenou svým zaměstnancům prodloužit. Je také možné, aby byly sjednány podmínky pro prodloužení dovolené. Zaměstnavateli je také dána možnost, aby prodloužil dovolenou pouze určitým skupinám zaměstnanců, přičemž však musí při takovém prodloužení dovolené respektovat úpravu rovného zacházení. Tato úprava přináší průlom do dosavadní právní úpravy, neboť tato byla v předmětné oblasti značně sporá a názory na tuto problematiku se různily. Dle pZP bylo zakázáno, aby zaměstnavatel při poskytování či prodlužování dovolené na zotavenou jakýmkoliv způsobem diferencoval mezi jednotlivými zaměstnanci, aby některé z nich diskriminoval z důvodů uvedených v § 1 odst. 4 pZP, aby prodloužení dovolené podmiňoval splněním dalších podmínek či odchylným způsobem jejího čerpání. Nově se tedy zaměstnavateli umožňuje při respektování zásady rovného zacházení prodloužit dovolenou pouze určitým skupinám zaměstnanců. Je však třeba mít na paměti, že dovolenou nelze prodloužit například pouze o dny, je třeba se striktně držet zásady prodlužování o týdny. Ke změně dále dochází také v počtu dnů při poskytování dovolené za odpracované dny. Nově náleží dovolená za odpracované dny v délce jedné dvanáctiny dovolené za kalendářní rok za každých ne 22, jak bylo obsaženo v dosud platné právní úpravě, ale za každých 21 odpracovaných dnů v příslušném kalendářním roce. Co se doby čerpání dovolené týká, zůstává zachována zásada, že nástup dovolené určuje zaměstnavatel. na rozdíl od pZP, kde dobu čerpání dovolené určoval zaměstnavatel podle plánu dovolených, v ZP je tento pojem nahrazen pojmem rozvrh čerpání dovolené. Jedná se však pouze o terminologickou úpravu, která nemění nic na principech poskytování dovolené, a to především těch, že aby byl naplněn smysl dovolené, měla by tato být čerpána zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou vzniklo. K důležité změně však dochází při oznamování doby čerpání dovolené. Zatímco dříve byl zaměstnavatel povinen pouze oznámit dobu čerpání dovolené alespoň 14 dní předem, přičemž tato doba mohla být výjimečně zkrácena, dal-li k tomu souhlas příslušný odborový orgán, dle nového ZP je zaměstnavatel povinen písemně oznámit dobu čerpání dovolené zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době. Poslední významnější změna se týká hromadného čerpání dovolené. Hromadné čerpání dovolené může zaměstnavatel v dohodě s odborovou organizací, případně, nepůsobí-li tato u zaměstnavatele, zaměstnavatel sám určit, je-li to nutné z provozních důvodů. Tato úprava byla v podstatě v totožném znění převzata z nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, přičemž však je nově stanoveno, že určení hromadného čerpání dovolené je možné pouze je-li to nutné z provozních důvodů.
81
Debaty mladých právníků 2007 ZÁSADA ROVNÉHO ZACHÁZENÍ A ZÁKAZ DISKRIMINACE V PRACOVNÍM PRÁVU ČR
Použitá literatura Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2004. Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. vydání. Brno, Masarykova univerzita a nakladatelství doplněk, 2004. Galvas, M., Prudilová, M. Pracovní právo ČR po vstupu do EU. Brno, CPBooks, a.s., 2005. Hochman, J., Jouza, L., Kottnauer, A. Zákoník práce; Komentář a předpisy souvisící. 4. vydání. Praha, Linde, 2004. Jakubka, J. Nový zákoník práce ve znění novely č. 585/2006 a včetně důvodové zprávy od 1.1.2007. 2. aktualizované vydání. Olomouc, Nakladatelství ANAG, 2007. Jouza, L. Nový zákoník práce v praxi. Bulletin advokacie, 2007, č. 5. Jouza, L. Zákoník práce s komentářem. 5.vydání. Praha, Polygon, 2004. Roubal, J., Círman, V. Hygiena a fyziologie práce v průmyslu. Praha, Práce, 1962. Šubrt, B. K návrhu nového zákoníku práce. Práce a mzda, 2005, č. 11. Vysokajová, M. K návrhu nového zákoníku práce. Právní fórum, 2005, č. 8. Resumé The topic of my article with the name: The vacation in the new labor law codex is the amendment of this institute with the direction to the differences between the former and the current labor law codex. The new labor law codex sets itself the task to be a practical norm that allows wide contractual freedom and the norm that does not tie the participants of labor-law relations more than necessary. It introduces many new principles and methods, such as the rule “what is not forbidden, is allowed”, or the principle of delegation. Mainly the rule “what is not forbidden, is allowed” does to a certain extent influence the adjustment of vacation, because completely new is for example the rule, that the employer can distinguish between different groups of employees by affording elongated vacation or set rules for reaching this elongated vacation. At the same time the employer is bound by the rule of equal handling and prohibition of discrimination. In my article I first briefly describe the new principles in the labor code and thereafter I elaborately devote myself to the paragraphs that have been changed by introducing of the new labor law codex and currently mention the most important.
Olga Dvorská
„Rovnost“ – toť pojem skloňovaný již více než dvě staletí, nicméně stále aktuální, ba dokonce čím dál tím více nabývající na významu. Problematika rovnosti, resp. rovného zacházení, a především zákazu negativní diskriminace, tj. neodůvodněného rozlišování mezi osobami v zásadně stejném, resp. srovnatelném postavení, jež je opakem rovného zacházení, je jednou z klíčových otázek diskutovaných nejen na půdě organizací, ať národních či mezinárodních, zabývajících se problematikou lidských práv. Současně se jedná o jeden z klíčových principů práva Evropských společenství (dále jen „ES“), v němž má tento fenomén zásadní význam. Rovněž v oblasti českého právního řádu má tato problematika své nezastupitelné místo a stále více nabývá na významu, a to nejen z důvodu členství České republiky (dále jen „ČR“) v Evropské unii (i když např. v rámci pracovního práva byla do zákoníku práce, jakožto základního předpisu – kodexu – tohoto právního odvětví, výslovně zakotvena až v době přípravy České republiky na toto členství, a to v souvislosti s nezbytnou harmonizací českého právního řádu s komunitárním právem) či z důvodu plnění jiných mezinárodněprávních závazků. Jedná se tedy o institut, jenž proniká celým právním řádem, nicméně tento příspěvek je zaměřen především na aspekty rovnosti a s ní souvisejícím zákazem diskriminace v oblasti práva pracovního. I zde se však jedná o problematiku značně rozsáhlou, která by vydala minimálně na několik knih, a proto si tento příspěvek neklade za cíl postihnutí všech problémů a otázek. Jeho účelem je spíše poskytnout čtenáři základní přehled v této oblasti se zaměřením na vývoj a současnou situaci právní úpravy rovného zacházení a zákazu diskriminace v rámci českého pracovního práva. Vývoj právní úpravy Až do roku 2000 nebyla v pracovněprávních předpisech zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace výslovně zakotvena vůbec. Vycházelo se pouze z obecného ústavněprávního principu obsaženého v čl. 3 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „LZPS“), dle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Antidiskriminační ustanovení byla do původního zákoníku práce, tj. zákona č. 65/1965 Sb., vložena až na základě plnění závazků ČR vyplývajících z Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé z roku
82
JUDr. Olga Dvorská, katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, sice v preambuli uváděl, že občané mají právo na zaměstnání bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, členství v politických stranách nebo příslušnost k politickým hnutím, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, zdravotní stav nebo věk, nicméně další podrobnosti neobsahoval a krom toho se ani nevztahoval na všechny pracovněprávní vztahy.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo 1993 (v ČR vyhlášena pod č. 7/1995 Sb.), a sice tzv. první euronovelou provedenou zákonem č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem byly do ustanovení § 1 tehdy platného zákoníku práce vloženy dva nové odstavce. Dle nově vloženého odstavce 3 byla všem zaměstnavatelům uložena povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.. Odstavec 4 téhož ustanovení pak zakázal v pracovněprávních vztazích jakoukoliv diskriminaci zaměstnanců z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině. Dále bylo zakázáno i takové jednání zaměstnavatele, které diskriminuje nikoliv přímo, ale až ve svých důsledcích. za diskriminaci se naopak nepovažovaly případy, které stanovil zákoník práce nebo zvláštní právní předpis nebo kdy byl pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonával a který byl pro výkon této práce nezbytný. Uvedenou novelou bylo současně doplněno ustanovení § 7 zákoníku práce o další odstavce, které stanovily, že za ponižování lidské důstojnosti se považuje i nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti, které je nevítané, nevhodné nebo urážlivé nebo které může být druhým účastníkem pracovněprávního vztahu oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, a dále zakotvily práva obětí diskriminace a zákaz postihu za uplatňování takových práv. Povinnost zajišťování rovného zacházení a zákazu diskriminace byla postupně vložena též do dalších pracovněprávních předpisů.
Srov. § 7 odst. 2 původního zákoníku práce: „Nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti. za ponižování lidské důstojnosti se považuje i nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti, které je nevítané, nevhodné nebo urážlivé nebo které může být druhým účastníkem pracovněprávního vztahu oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“ § 7 odst. 3 původního zákoníku práce: „Zaměstnavatel nesmí zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“ § 7 odst. 4 původního zákoníku práce: „Dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami, má zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.“ § 7 odst. 5 původního zákoníku práce: „Pokud byla ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebylo postačující zjednání nápravy podle odstavce 4, má právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.“ § 7 odst. 6 původního zákoníku práce: „Výši náhrady podle odstavce 5 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.“ Např. do zákona o mzdě (zákon č. 1/1992 Sb. – platný do 31. prosince 2006) bylo novelou provedenou zákonem č. 217/2000 Sb. vloženo nové ustanovení § 4a upravující institut stejné mzdy za stejnou práci a práci stejné hodnoty; rovněž v zákoně o platu (zákon č. 143/1992
Výše citovaná ustanovení byla následně, opět v souvislosti s plněním požadavku harmonizace českého právního řádu s právem ES, doplněna tzv. druhou euronovelou provedenou zákonem č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Podstatou této novely bylo z hlediska zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace vložení dalších odstavců do § 1 zákoníku práce, v nichž byly definovány základní pojmy, jako přímá a nepřímá diskriminace, obtěžování či sexuální obtěžování, a dále stanoveno, jaké jednání se za diskriminaci považuje a jaké nikoli, tj. vedle pozitivního vymezení pojmu diskriminace, též jeho definice negativní.
Sb. – od 1. ledna 2007 je jeho působnost omezena pouze na vojáky z povolání) byl do § 3 vložen odstavec upravující také tento institut; novelou č. 167/1999 Sb. byla v zákoně o zaměstnanosti (zákon č. 1/1991 Sb. – od 1. října 2004 nahrazen zákonem č. 435/2004 Sb.) zrušena preambule a její text spolu s doplněním výjimek, při nichž se nejedná o diskriminace, byl vsunut do § 1; následně bylo toto ustanovení, a současně ustanovení § 2, doplněno novelou provedenou zákonem č. 220/2002 Sb. o další podrobnosti zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace, a to především v souvislosti s harmonizací českého právního řádu s komunitárním právem. Srov. § 1 odst. 6 původního zákoníku práce: „Přímou diskriminací se rozumí jednání nebo opomenutí, kdy je, bylo, nebo by bylo, na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů (§ 1 odst. 4), se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji či výhodněji než s jiným zaměstnancem.“ Srov. § 1 odst. 7 původního zákoníku práce: „Nepřímou diskriminací se rozumí jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů (§ 1 odst. 4); nepřímou diskriminací z důvodů zdravotního stavu je i odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, která jsou v konkrétním případě nezbytná, aby fyzická osoba se zdravotním postižením měla přístup k výkonu pracovní činnosti a funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání.“ Srov. § 1 odst. 8 původního zákoníku práce: „Obtěžováním se rozumí jednání, které je zaměstnancem, jehož se to týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti.“ Srov. § 1 odst. 9 původního zákoníku práce: „Sexuálním obtěžováním se rozumí jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“ Srov. § 1 odst. 5 původního zákoníku práce: „Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení z důvodu uvedeného v odstavci 4, pokud z povahy pracovních činností nebo souvislostí vyplývá, že tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, a který je pro výkon této práce nezbytný; cíl sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. za diskriminaci se rovněž nepovažuje dočasné opatření zaměstnavatele směřující k tomu, aby při přijímání zaměstnanců do pracovněprávního vztahu, při odborné přípravě a příležitosti dosáhnout funkčního nebo jiného postavení v zaměstnání bylo dosaženo rovnoměrného zastoupení mužů a žen, pokud k takovému opatření existuje důvod spočívající v nerovnoměrném zastoupení mužů a žen u zaměstnavatele. Postup zaměstnavatele však nesmí směřovat v neprospěch zaměstnance opačného pohlaví, jehož kvality jsou vyšší než kvality současně s ním přijímaných zaměstnanců do pracovněprávního vztahu.“
83
Debaty mladých právníků 2007 V zásadě se tedy dá říci, že po přijetí výše uvedených novel příslušných pracovněprávních předpisů, byla právní úprava principu rovného zacházení a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích vzhledem k mezinárodním závazkům ČR, především pokud jde o požadavky komunitárního práva, dostačující. Situace se však výrazně změnila v souvislosti s přijetím nového zákoníku práce, tj. zákona č. 262/2006 Sb. Původní návrh antidiskriminačního zákona V době přípravy nového kodexu pracovního práva, který měl aktualizovat právní úpravu pracovněprávních vztahů a přizpůsobit ji tak současnosti, jelikož od přijetí původního zákoníku práce, tj. od roku 1965, došlo k výrazným změnám, a to nejen v oblasti vývoje společnosti obecně, nýbrž v souvislosti s událostmi roku 1989 též k zásadním politickým změnám, které podstatně ovlivnily právní prostředí v ČR, byl současně zpracován návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (tzv. antidiskriminační zákon). Navrhovaný zákon měl, dle svého § 1, blíže vymezit právo na rovné zacházení ve věcech práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, pracovních a jiné závislé činnosti včetně odměňování, členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, členství a činnosti v profesních komorách včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují, sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování, přístupu ke vzdělání a jeho poskytování a přístupu ke zboží a službám včetně bydlení, pokud jsou nabízeny nebo poskytovány veřejnosti. Dále obsahoval definice jednotlivých pojmů, vymezení přípustných forem rozdílného (diskriminačního) zacházení a tzv. pozitivních opatření, právní prostředky ochrany před diskriminací a institucionální zajištění rovného zacházení a ochrany před diskriminací. V této souvislosti byla upravena zvláštní působnost veřejného ochránce práv, který měl za tím účelem zajišťovat mediaci, poskytovat právní pomoc ve věcech ochrany před diskriminací, vydávat doporučení a stanoviska, provádět nezávislý výzkum a poskytovat informace veřejnosti. Je třeba poznamenat, že návrh vykazoval určité nedostatky, jako např. nedostatečnou, resp. v podstatě žádnou úpravu sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, ačkoli v rámci vymezení působnosti zákona v § 1, byly i tyto oblasti výslovně uvedeny (viz výše). Diskriminační důvody byly rozděleny do dvou kategorií, a sice na důvody taxativně vymezené v § 2 odst. 3 písm. a), které měly jakési privilegovanější či důležitější postavení, a na důvody ostatní, vyjmenované demonstrativním výčtem v § 2 odst. 3 písm. b). Poukázat lze rovněž na některé neurčité pojmy, jako např. oprávněný účel či přiměřené a nezbytné prostředky, aniž by bylo blíže uvedeno, dle jakých kritérií se oprávněnost účelu či přiměřenost a nezbytnost prostředků bude posuzovat a kdo ji bude posuzovat. Kromě toho též vymezení působnosti veřejného ochránce práv přímo v návrhu antidiskriminačního zákona, namísto novelizace zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, bylo dle mého názoru značně nesystémové. Některé z těchto, popř. i další důvody, nejspíš vedly k tomu, že ačkoli vláda i Poslanecká sněmovna návrh zákona schválily,
84
byť Poslanecká sněmovna s několika pozměňovacími návrhy,10 Senát návrh zákona nepodpořil, na své 9. schůzi dne 26. ledna 2006 jej zamítl a dne 31. ledna 2006 vrátil Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna o návrhu zákona vráceném Senátem hlasovala na své 56. schůzi dne 23. května 2006, přičemž zákon nepřijala. Tak byl osud uvedeného návrhu antidiskriminačního zákona definitivně zpečetěn. Tato skutečnost však neměla vliv jen na samotný antidiskriminační zákon, nýbrž i na celou oblast pracovněprávních vztahů. S přijetím antidiskriminačního zákona totiž počítaly některé v té době rovněž projednávané návrhy zákonů, mezi nimiž byl i návrh nového kodexu pracovního práva. V návrhu nového zákoníku práce byla právní úprava rovného zacházení a zákazu diskriminace zredukována na minimum. V podstatě se omezila pouze na zakotvení této základní zásady s vymezením určitých specifických výjimek pro oblast pracovněprávních vztahů, přičemž pokud jde o definice pojmů a prostředky právní ochrany před diskriminací, odkazoval návrh nového zákoníku práce na zvláštní právní předpis, jímž měl být právě antidiskriminační zákon. Jelikož po zamítnutí antidiskriminačního zákona se tato skutečnost již neodrazila na právních předpisech na tento zákon odkazujících, došlo tak dnem 1. ledna 2007, kdy nabyl účinnosti nový zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.), a současně pozbyl platnosti původní kodex (zákon č. 65/1965 Sb.), který rovné zacházení a zákaz diskriminace upravoval mnohem podrobněji, k zásadní mezeře v právní úpravě této problematiky způsobující zároveň porušení závazku ČR vůči Evropské unii (dále jen „EU“) spočívajícím v plné harmonizaci vnitrostátního práva s právem komunitárním. Uvedená skutečnost vedla až k zahájení řízení podle čl. 226 Smlouvy o založení Evropského společenství z roku 1957, v platném znění (dále jen „Smlouva o ES“), ve věci porušení této smlouvy.11 10 Vedle drobných legislativně-technických úprav a nahrazení pojmu „nepříznivý zdravotní stav“, jenž se již neužívá, pojmem „zdravotní postižení“ byly doplněny další přípustné formy rozdílného zacházení, z navrhované zvláštní působnosti veřejného ochránce práv byla vyňata mediace a omezena možnost poskytování právní ochrany na informování o možnostech této ochrany. na druhé straně však bylo doplněno právo vyžadovat od kterékoliv právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání informace nezbytné pro posouzení obsahu podnětu. 11 V současné době jsou proti ČR vedena v oblasti rovného zacházení čtyři řízení pro porušení Smlouvy o ES (viz důvodová zpráva k návrhu antidiskriminačního zákona). Z toho jsou dvě řízení ve fázi formálního upozornění a dvě řízení ve fázi odůvodněného stanoviska: 1) Řízení č. 2006/2262 – Evropská komise vytýká chybnou implementaci směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ; 2) řízení č. 2006/2434 – Evropská komise namítá v návaznosti na vnitrostátní implementaci směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, následující body: a) nedostatečně podrobná definice diskriminace, b) neslučitelnost podmínky týkající se absence poruch sexuální preference pro nábor příslušníků celní správy (bylo napraveno zrušením vyhlášky č. 89/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky na zdravotní způsobilost příslušníků Celní správy České republiky a vady a stavy, které vylučují přijetí uchazeče do služebního poměru nebo vylučují nebo omezují výkon služby); c) omezený rozsah působnosti vnitrostátních transpozičních předpisů ve vztahu k rozsahu působnosti směrnice; d) nedostatečná transpozice ustanovení týkající se rozdílu v zacházení na základě věku; 3) řízení č. 2005/0284 – Evropská komise namítá, že ČR netransponovala směrnici Rady 86/378/EHS o zavedení zásady rovného
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Exkurz do mezinárodněprávní úpravy Úvodem této části příspěvku je třeba podotknout, že se jedná skutečně pouze o stručný exkurz do mezinárodněprávní úpravy principu rovného zacházení a zákazu diskriminace. V podstatě zde bude nastíněn pouze určitý základní rámcový přehled, neboť tato úprava je natolik obsáhlá, zejména v rámci Evropské unie, že její detailnější rozbor by vydal na několik samostatných článků. Jak jsem konstatovala již v úvodu tohoto příspěvku, je problematika rovnosti a s ní související zákaz diskriminace předmětem zájmu nejen vnitrostátních právních řádu, nýbrž se jedná o téma diskutované rovněž na půdě mezinárodních organizací, jako např. Organizace spojených národů, Mezinárodní organizace práce, Rady Evropy a dalších, včetně EU, jež se stalo základním stavebním kamenem většiny mezinárodních právních instrumentů. Z mezinárodních smluv či deklarací, které se zabývají problematikou rovného zacházení a zákazu diskriminace, lze zmínit především Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948, deklarující, že všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech; jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství, zaručující všem všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení a zakazující jakoukoli diskriminaci z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž osoba náleží, ať jde o zemi nebo území nezávislé, nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, oba z roku 1966 (v ČR vyhlášeny pod č. 120/1976 Sb.), zaručující všem jednotlivcům práva v něm upravená bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení, či Úmluvu o právech dítěte z roku 1989 (v ČR vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.), zajišťující práva v ní upravená všem dětem bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců. Na půdě Organizace spojených národů byly v oblasti rovného zacházení a zákazu diskriminace přijaty zejména následující dokumenty. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 (v ČR vyhlášena pod č. 62/1987 Sb.), definující pojem „diskriminace žen“ jako jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný stav, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti, Opční protokol k uvedené úmluvě z roku 1999 (v ČR vyhlášen pod č. 57/2001 Sb. m. s.), vym-
zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků; 4)řízení č. 2005/0286 – Evropská komise namítá, že ČR netransponovala směrnici Rady 96/97/ES, kterou se mění směrnice 86/378/ EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků. Ve všech řízeních hraje důležitou roli antidiskriminační zákon.
ezující působnost Výboru pro odstranění diskriminace žen, či Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 (v ČR vyhlášena pod č. 95/1974 Sb.), definující pojem „rasová diskriminace“ jako jakékoli rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života. Z mezinárodních smluv uzavřených v rámci Rady Evropy je třeba poukázat především na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1991 (v ČR vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), zajišťující všem jedincům užívání práv a svobod v ní uvedených bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení, Evropskou sociální chartu z roku 1961 (v ČR vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.), revidovanou v roce 1996 (revize byla ČR podepsána, avšak k ratifikaci dosud nedošlo), zdůrazňující, že užívání sociálních práv by mělo být zajištěno bez diskriminace z důvodu rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického názoru, národního původu nebo sociálního původu, či Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin z roku 1995 (v ČR vyhlášena pod č. 96/1998 Sb.), stanovící, že ochrana národnostních menšin a práv a svobod příslušníků těchto menšin tvoří nedílnou část mezinárodní ochrany lidských práv a jako taková spadá do rámce mezinárodní spolupráce, přičemž jakákoliv diskriminace založená na příslušnosti k národnostní menšině je zakázána. Na půdě Mezinárodní organizace práce byly přijaty zejména Úmluva č. 111 o diskriminaci z roku 1958 (v ČR vyhlášena pod č. 465/1990 Sb.), definující pojem „diskriminace“ jako jakékoli rozlišování, vylučování nebo dávání přednosti založené na rase, barvě pleti, pohlaví, náboženství, politických názorech, národnostním nebo sociálním původu, které má za následek znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání, či jakékoli jiné rozlišování, vylučování nebo dávání přednosti, jež má za následek znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání, které může být určeno zúčastněným členským státem po projednání s reprezentativními organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků, pokud takové organizace existují, a s jinými příslušnými orgány, a Úmluva č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty z roku 1951 (v ČR vyhlášena pod č. 450/1990 Sb.), upravující problematiku rovného zacházení a zákazu diskriminace v rámci odměňování. V rámci EU, resp. komunitárního práva, existuje řada právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz diskriminace. V oblasti primárního práva je zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, pohlaví, rasového či etnického původu, náboženství či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace obecně upraven v čl. 12 a 13, speciálně pak pro pracovněprávní vztahy je rovněž upraven zákaz diskriminace na základě národnosti v čl. 39 a problematika stejné mzdy za práci stejné hodnoty je řešena v čl. 141 Smlouvy o ES. V sekundárním právu jsou tyto základní zásady dále rozebrány a podrobněji upraveny např. směrnicí Rady č. 75/117/ EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy, směrnicí Rady č. 76/207/EHS o zavedení zásady rovného
85
Debaty mladých právníků 2007 zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, směrnicí Rady č. 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení, směrnicí Rady č. 86/378/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků, směrnicí Rady č. 86/613/ EHS o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně činné, včetně oblasti zemědělství, a o ochraně v mateřství, směrnicí Rady č. 96/34/ES o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, směrnicí Rady č. 97/80/ES o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, směrnicí Rady č. 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, či směrnicí Rady č. 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.12 K novému návrhu antidiskriminačního zákona
výčtu demonstrativním, a sice národnost. A konečně byla upravena problematika rovného zacházení a zákazu diskriminace v oblasti sociálního zabezpečení, jež v původním návrhu zákona zcela chyběla, ačkoli v ustanovení vymezujícím jeho věcnou působnost výslovně uvedena byla. I navzdory těmto úpravám však dle mého názoru vykazuje stávající návrh antidiskriminačního zákona podstatné nedostatky. Především je třeba upozornit na nedostatečné vymezení vztahu navrhovaného antidiskriminačního zákona k ostatním zákonům upravujícím rovněž princip rovného zacházení a zákazu diskriminace. Z důvodové zprávy sice vyplývá, že předložený návrh si klade za cíl nejen splnění požadavků práva ES, pokud jde o harmonizaci vnitrostátních právních řádů členských států s komunitárním právem, nýbrž též sjednocení právní úpravy této problematiky v rámci českého práva. Výslovně se pak v důvodové zprávě uvádí, že antidiskriminační zákon má mít vůči ostatním zákonům povahu předpisu obecného s tím, že v případě jeho rozporu s jinými předpisy upravujícími rovné zacházení se tyto zvláštní zákony použijí přednostně. V samotném textu zákona to však již uvedeno není. Dle mého názoru by měl antidiskriminační zákon zahrnovat veškerou oblast rovného zacházení a zákazu diskriminace, přičemž by tak byl obecným zákonem, dalo by se říci jakýmsi kodexem, v této oblasti, který se subsidiárně použije vždy, když zvláštní zákon nestanoví jinak. Právní úprava této problematiky ve speciálních právních předpisech by se však měla omezit na minimum, a sice pouze na vymezení odůvodněných odchylek od úpravy obecné, či v případě úpravy zvláštností typických pouze a jen pro dané odvětví či oblast. Skutečnost, že nynější návrh antidiskriminačního zákona výše uvedenému požadavku nevyhovuje, lze demonstrovat např. na jedné z jeho stěžejních částí, v podstatě té nejvýznamnější, a sice vymezení diskriminačních důvodů. Nejen, že návrh antidiskriminačního zákona, na rozdíl od úpravy zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace v původním zákoníku práce (tj. zákoně č. 65/1965 Sb.), výslovně uvádí pouze nezbytné minimum diskriminačních důvodů,13 nýbrž také ponechává stanovení diskriminačních důvodů ve zvláštních zákonech beze změny, přestože se výčet těchto důvodů v jednotlivých předpisech liší a právní úprava je tak již v této základní otázce roztříštěna.14
Po prvním nezdařeném pokusu o zpracování obecného antidiskriminačního zákona v rámci českého právního řádu (viz výše) spatřil světlo světa nový návrh téhož zákona. V podstatě se dá říci, že je v mnohém totožný s původním návrhem, nicméně alespoň „nepatrných“ změn přece jen doznal. Krom drobných textových úprav, byly např. odstraněny některá ustanovení uvádějící, že diskriminací je též diskriminace z důvodu vztahu k určité osobě, u níž je dán některý z diskriminačních důvodů, či úprava tzv. pozitivních opatření, na druhé straně bylo doplněno konstatování, že fyzická osoba má právo v právních vztazích, na které se vztahuje tento zákon, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována, zaměstnavatelům uloženo ve věcech práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, pracovních a jiné závislé činnosti, včetně odměňování zajišťovat rovné zacházení, definován pojem „zdravotní postižení“, jenž nahradil původní pojem „nepříznivý zdravotní stav“, či rozšířena úprava přípustných forem rozdílného zacházení. Zřejmě s ohledem na pozměňovací návrhy Poslanecké sněmovny byla též působnost veřejného ochránce práv v oblasti rovného zacházení a zákazu diskriminace omezena na poraden- 13 Zatímco původní zákoník práce vymezoval jako diskriminační důvody pohlaví, sexuální orientaci, rasový a etnický původ, národskou, výzkumnou a informační činnost, přičemž oprávnění nost, státní občanství, sociální původ, rod, jazyk, zdravotní stav, provádět mediaci v tomto návrhu antidiskriminačního zákona věk, náboženství a víru, majetek, manželský a rodinný stav, povinjiž zařazeno nebylo. na rozdíl od původního návrhu byla právní nosti k rodině, politické a jiné smýšlení a členství v politických straúprava působnosti veřejného ochránce práv tentokrát zcela nách, politických hnutích, odborových organizacích a organizacích logicky a systémově zařazena do zákona o veřejném ochránci zaměstnavatelů, navrhovaný antidiskriminační zákon se omezuje pouze na pohlaví, sexuální orientaci, rasu a etnický původ, národpráv, prostřednictvím novelizace tohoto zákona, nikoli přímo nost, zdravotní postižení, věk a náboženství, víru a světový názor. do antidiskriminačního zákona. doplněna byla též novelizace 14 Např. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozněkterých dalších zvláštních zákonů. dějších předpisů, hovoří v § 26 odst. 3 a § 133a odst. 1 o pohlaví, K nejpodstatnějším změnám však patří redukce rasovém nebo etnickém původu, náboženství, víře, světovém názodiskriminačních důvodů pouze na důvody uvedené v původním ru, zdravotním postižení, věku anebo sexuální orientaci; zákon č. návrhu zákona, který Senát počátkem roku 2006 zamítl, taxa150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, tivním výčtem, tj. pohlaví, sexuální orientace, rasa, etnický uvádí v § 35 odst. 4 jako diskriminační důvody pohlaví, národní, původ, zdravotní postižení, věk, náboženské vyznání, víra sociální nebo rasový původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, barvu pleti, jazyk, náboženství, víru, světový názor, polia světový názor, doplněné o jeden důvod uvedený původně ve 12 Blíže k problematice principu rovného zacházení a zákazu diskriminace (equality of treatment and prohibition of discrimination) v oblasti mezinárodního práva a zejména Evropské unie např. Blanpain, R. European Labour Law. 10th revised edition. The Hague: Kluwer Law International, 2006, či Blanpain, R. Equality of Treatment in Employment. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1990 (in: International Encyclopedia of Comparative Law Volume XV, Labour law; Chapter 10).
86
tické nebo jiné smýšlení, zdravotní postižení, věk, majetek, rod nebo jiné postavení, anebo sexuální orientaci; v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou uvedeny v § 49 odst. 1 písm. e) jako diskriminační důvody příslušnost k národnostní menšině, etnický původ, rasa, barva pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyk, víra nebo náboženství, politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo stav manželský nebo
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo Dle mého názoru by naopak obecný antidiskriminační zákon měl obsahovat výčet diskriminačních důvodů co možná nejširší, jenž by odpovídal jak mezinárodněprávní úpravě, tak i úpravě ve speciálních zákonech v rámci českého právního řádu, přičemž v případě nezbytného odchýlení se od těchto důvodů by mohl obsahovat podrobnosti týkající se takových odchylek, popř. ponechat právní úpravu odůvodněných odchylek zvláštním právním předpisům. Uvedené problémy navíc podtrhuje definice pojmu „rovné zacházení“ pouze pro účely antidiskriminačního zákona, zatímco další pojmy jsou vymezeny obecně, jelikož dovětek „pro účely tohoto zákona“ neobsahují. V této souvislosti lze zmínit další nedostatek návrhu antidiskriminačního zákona, a to nejednotnost terminologie, nejasné a neurčité definice a užívání nejasných a neurčitých pojmů, v praxi zřejmě působících výkladové problémy, jako např. legitimní cíl či přiměřené a nezbytné prostředky apod. Stejně jako původnímu návrhu antidiskriminačního zákona se dá rovněž vytknout nedůslednost ve vymezení takových pojmů, či alespoň kritérií pro jejich bližší specifikaci, jakož i neurčení subjektu, který o tom, zda se jedná o legitimní cíl a prostředky nezbytné či přiměřené, bude rozhodovat. Co když např. dle mínění zaměstnavatele v jeho dobré víře půjde o uvedené důvody, avšak dle názoru soudu, ačkoli cíl bude legitimní, prostředky k jeho dosažení nebudou přiměřené či nezbytné? Podobných otázek a problémů by nejspíš bylo možno v souvislosti s novým návrhem antidiskriminačního zákona vymezit jistě ještě několik, nicméně prostor pro tento příspěvek je omezen, a tudíž se spokojím s nastíněním alespoň těchto, výše uvedených, dle mého názoru základních a podstatných problémů či nedostatků. Závěrem pouze doplním, že dne 11. června 2007 svým usnesením č. 622 vláda návrh antidiskriminačního zákona schválila, a následně předala Poslanecké sněmovně. Uvidíme, jak se bude vyvíjet osud již druhého návrhu takového zákona dál.
Summary
The scope of the equality of treatment and prohibition of discrimination principle is very extensive and due to this fact is impossible to deal with all legal aspects, though we look apart from other aspects, like social, psycholigical or moral aspects. Evolution of society was followed by development of legal regulation this principle in the sphere of international relationship and also within the scope of legal order of each individual state. Neither in the Czech republic there was different. The basic framework was created by art. 3 par. 1 Bill of Human Right and Fundamental Freedoms and consequently was the priciple of equality of treatment and prohibition of discrimination projected also into each legal branch and its legal provisions. In the sphere of labour law were this questions gradually added in the Labour Code, which is the basic bill of this legal branch, nevertheless this code was not alone. Also other legal regulations were amended in the same sense. However, this development was interrupted and returned back, when on 1st January 2007 came into effect new Labour Code, which reduced the legal regulation of the equality of treatment and prohibition of discrimination principle on the minimum level and in the rest refered to special legal regualtion in the Bill of Anti-discrimination, but this bill was not approved in the legislative proces. Previous Labour Code was avoided on the same date. This fact influenced the relationships between Czech Republic and other states, and especially the relationship between Czech Republic and European Union, where this problem caused begining action against Czech Republic due to the fact of nonfulfilment obligation of harmonisation legal order with the law of European Community. Result of this action could be imposing very legible sanctions on Czech Republic. Currently, government of Czech Republic passed new draft Bill of Anti-discrimination, which should repair these absences of legal regulations. Nevertheless, it is importatnt to note that neither Použitá literatura this new draft is without certain mistakes, problems, obscurities and uncertainties. Consequently at present is very hard to estimaV příspěvku uvedené vnitrostátní i mezinárodní právní předpisy Návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích te, if this draft will be pass also by the parliament and in which ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) z roku shape. Anyway, solving these problems in the short time, but not at the expense of their quality, is necessary, in order to avoid sanc2005, včetně důvodové zprávy (sněm. tisk 866) Návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích tions on Czech Republic. ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) z roku 2007, včetně důvodové zprávy (sněm. tisk 253) Blanpain, R. European Labour Law. 10th revised edition. The Hague: Kluwer Law International, 2006
rodinný. Krom toho je problematika rovného zacházení a zákazu diskriminace upravena též v dalších zákonech, jako např. § 2a zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, § 48 odst. 1 písm. k) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, atd. Jen pro úplnost dodávám, že čl. 3 odst. 1 LZPS zaručuje lidská práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
87
Debaty mladých právníků 2007 UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH ROZHODČÍCH NÁLEZŮ V ČR Klára Svobodová
1. Úvod
2. Rozhodčí nález Rozhodčí nález je bezpochyby jedním z klíčových pojmů mezinárodního rozhodčího řízení, který se vyskytuje jak ve vnitrostátních předpisech o rozhodčím řízení, tak v mezinárodních smlouvách. Přesto je však málokdy definován. Vymezení rozhodčího nálezu je zajímavé právě v mezinárodní rozhodčí praxi, protože tady je řada otázek různě pojímána. Jako příklad může sloužit Vzorový zákon UNCITRAL. Při jeho přípravě byla navrhována tato definice rozhodčího nálezu: „Rozhodčím nálezem je konečný nález, který se vztahuje na všechny otázky předložené rozhodcům, a jakékoli jiné rozhodnutí rozhodců, které konečně rozhoduje o věci samé, pravomoci rozhodců nebo procesní otázce za předpokladu, že rozhodci toto rozhodnutí jako nález označí.“ Konsenzu však bylo dosaženo jen pro první část definice, proto od ní bylo nakonec zcela upuštěno. Definici rozhodčího nálezu neobsahuje ani zákon o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ), ten uvádí pouze jeho náležitosti. Rozhodčí nález je obdobou rozsudku v občanském soudním řízení, vydává se vždy, když je rozhodováno ve věci samé nebo alespoň je-li ukládána povinnost k úhradě nákladů řízení. Rozhodčí nález lze tedy charakterizovat jako písemné, konečné rozhodnutí vydané řádně ustanovenými rozhodci ve věci samé obsahující mimo jiné určitě formulovaný výrok o předložené otázce. ZRŘ hovoří jen o rozhodčím nálezu, umožňuje ale využití více druhů rozhodčích nálezů, které se v mezinárodní rozhodčí praxi objevují. Základním typem je konečný, resp.celkový konečný nález, kterým je rozhodnuto o všech nárocích, které byly v řízení uplatněny. Jeho vydáním zaniká pravomoc rozhodců. Částečným nálezem se rozhoduje o části nároku. I tento nález je konečný, pravomoc rozhodců ale nezaniká. Mezitimní rozhodčí nález rozhoduje pouze o základu nároku, není tedy konečný. Náležitosti rozhodčího nálezu upravuje § 25 ZRŘ. Rozhodčí nález musí vyhotoven písemně, usnesen a podepsán většinou rozhodců, jeho výrok musí být určitý a musí obsahovat odůvodnění, pokud se strany nedohodly jinak. Práva a jim odpovídající povinnosti musí být v nálezu určeny přesně a způsobem, který nevyvolává pochybnosti. Z toho vyplývá, že rozhodnutí musí obsahovat individualizaci oprávněného a povinného, vymezení práv a povinností k plnění, obsah a rozsah plnění. Bez těchto náležitostí by nemohl být rozhodčí nález vykonatelným rozhodnutím. pro odůvodnění rozhodčího nálezu je možné využít § 157 OSŘ, který upravuje odůvodnění rozsudku. Kromě toho by se odůvodnění rozhodčího nálezu mělo zabývat také otázkami pravomoci rozhodců, ustanovení rozhodců, místa rozhodčího řízení apod.10 Rozhodčí nález by měl být jako takový označen, obsahovat rovněž specifikaci stran i rozhodců, místo a datum vydání. Toto vyplývá z povahy nálezu jako exekučního titulu. Rozhodčí nález má v ČR účinky pravomocného soudního
V globalizovaném světě stále roste počet, velikost i složitost mezinárodních obchodních transakcí. S nimi zároveň nevyhnutelně narůstá i pravděpodobnost sporů z těchto transakcí, které je třeba řešit. V mezinárodním obchodním prostředí existuje více institů sloužících k řešení sporů. Tyto instituty se dají rozdělit do tří známých skupin. Jednak je to řízení před národními soudy, jednak mezinárodní rozhodčí řízení a v neposlední řadě tzv. alternativní způsoby řešení sporů. Každý z těcho způsobů s sebou nese své výhody i nevýhody. Mezinárodní rozhodčí řízení je pravděpodobně nejpreferovanější metodou řešení sporů v mezinárodním obchodě. Podstatou rozhodčího řízení je dobrovolné postoupení řešení sporu třetí straně, která po provedeném řízení vydá závazné a vykonatelné rozhodnutí. Základními předpoklady realizace mezinárodního rozhodčího řízení jsou příspustnost z pohledu dotčených právních řádů a existence rozhodčí smlouvy. dotčenými právními řády jsou tady především právní řád státu, kde se rozhodčí řízení koná, a právní řád státu, kde se žádá o výkon rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález sám o sobě není nic víc než kousek papíru. Získání rozhodčího nálezu ještě nezaručuje vítězné straně, že druhá strana splní povinnost, kterou jí nález ukládá. Pokud povinná strana nesplní svoji povinnost dobrovolně, oprávněná strana bude chtít rozhodčí nález vykonat. Výkon rozhodčího nálezu může být nařízen pouze národními soudy. Oprávněná strana se tak musí obrátit na obecné soudy, a to v místě, kde má povinná strana nějaký majetek. V případě mezinárodního rozhodčího řízení to bude často v jiném státě, než kde se rozhodčí řízení konalo. Nucenému výkonu rozhodčího nálezu tak nutně musí předcházet jeho uznání. Rozhodčí nálezy mají stejné účinky jakou soudní rozhodnutí, základní principy zacházení s cizími rozhodčími nálezy se zásadně neliší od zacházení s cizími soudními rozhodnutími. V důsledku principů suverenity a teritoriality mohou soudy rozhodovat o výkonu rozhodnutí jen na svém území. Rozhodčí řízení není tak silně spojováno s určitým státem jako soudnictví, dá se proto říct, že uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu je obecně snažší než v případě cizích soudních rozhodnutí. V oblasti uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů panuje relativně vysoký stupeň podobnosti právních úprav. Příčinou je jednak velký počet smluvních stran Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzvařené 10.6.1958 v New Yorku (dále jen Newyorská úmluva) a jednak harmonizace pod vlivem Vzorového zákona UNCITRAL. Poznatky o uznání a výkonu rozhodčích nálezů v ČR lze využít i pro uznání a výkon rozhod- Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. čích nálezů v zahraničí.
Mgr. Klára Svobodová, katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Alternativní způsoby řešení sporů nebo také ADR z anglického Alternative Dispute Resolution. V ČR publikována pod číslem 74/1959 Sb. Vzorový zákon o mezinárodní obchodní arbitráži přijatý komisí UNCITRAL 21.6.1985, dostupný na www.uncitral.org
Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, C. H. Beck, Praha, 2004, s. 180 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 162 Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, C. H. Beck, Praha, 2004, s. 183; Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 163 V souladu s § 30 ZRŘ 10 K odůvodnění rozhodčího nálezu viz např. Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, C. H. Beck, Praha, 2004, s. 204 - 205
Mezinárodní a evropské právo rozhodnutí, a to od okamžiku, kdy byl doručen. Takový rozhodčí nález je soudně vykonatelný.11 ZRŘ rovněž umožňuje stranám uzavřít smír ve formě rozhodčího nálezu,12 který se pak od ostatních rozhodčích nálezů neodlišuje. Pouze v jeho odůvodnění bude uveden fakt, že výrok nálezu je výsledekem smíru. 3. Cizí rozhodčí nález Pro uznávání a výkon rozhodčích nálezů je stěžejní rozlišení mezi domácím a cizím rozhodčím nálezem. Toto dělení může být založeno na dvou kritériích. Jednak je to místo vydání rozhodčího nálezu a jednak je to právo, podle kterého byl rozhodčí nález vydán (obvykle procesní normy). O tom, co je považováno za cizí rozhodčí nález, rozhoduje právo státu, kde se o uznání a výkon rozhodčího nálezu žádá. Od pojmu cizí rozhodčí nález je třeba ještě odlišovat pojem mezinárodní rozhodčí nález, kterým se rozumí rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení s mezinárodním prvkem.13 V dosahu ZRŘ se za cizí rozhodčí nález považuje nález vydaný mimo území ČR, tedy v cizím státě. Co se rozumí pod místem vydání rozhodčího nálezu? V rámci rozhodčího řízení musíme odlišovat místo konání rozhodčího řízení, místo (stát), jehož právu podléhá rozhodčí smlouva, místo provádění důkazů, místo schválení a podpisu rozhodčího nálezu a právě místo vydání rozhodčího nálezu. Není-li v nálezu uvedeno jinak, je možné vycházet z toho, že místo vydání nálezu je totožné s místem konání rozhodčího řízení. Je-li stranami dohodnuto místo řízení, je třeba, aby byl nález vydán minimálně v témže státě. Volba místa řízení má obvykle základ v úvahách stran o budoucím výkonu rozhodčího nálezu v konkrétním státě, a tím i o použití příslušných mezinárodních smluv či existenci vzájemnosti.14 Newyorská úmluva v článku I vymezuje cizí rozhodčí nález jako nález vydaný na území jiného státu nebo nález, který není ve státě výkonu považován za národní. Druhá část definice reaguje na případy, kdy strany podřídily rozhodčí řízení jinému procesnímu právu než právu státu, kde se rozhodčí řízení koná, a nález je vydán na základě těchto jiných procesních norem. Pokud by ve státě konání rozhodčího řízení nešel vykonat jako domácí nález, musí tu existovat šance jeho uznání a výkonu alespoň podle Newyorské úmluvy. 4. Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů v ČR Uznání a výkon jsou dva odlišné pojmy. Uznání znamená, že cizímu rozhodčímu nálezu jsou přiznány tytéž účinky jako domácímu. Výkon pak znamená nucené splnění povinnosti, kterou rozhodčí nález ukládá. U cizích rozhodnutí se někdy setkáváme i s tzv. prohlášením vykonatelnosti (exequatur). Česká úprava prohlášení vykonatelnosti v případě rozhodčích nálezů nezná. V České republice existují tři možné cesty (prameny) uznání a výkonu rozhodčích nálezů: mnohostranné mezinárodní úmluvy, dvoustranné mezinárodní smlouvy a vnitrostátní úprava. Mezi mnohostrannými úmluvami je bezpochyby rozhodující Newyorská úmluva. Vzhledem k počtu smluvních států by ji bylo možné označit za páteř uznání a výkonu rozhodčích nálezů v mezinárodním prostředí.15 V případě dvoustranný smluv 11 § 28 ZRŘ 12 § 24 ZRŘ 13 K vymezení mezinárodního prvku viz Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, doplněk, Brno, 5. vydání, 2001, s. 17 - 19 14 Bělohlávek, A.: Místo konání rozhodčího řízení, Právní zpravodaj, č. 3, 2004, s. 13 - 15 15 Existují i některé zvláštní úpravy, např. Úmluva o řešení sporu z investic mezi státy a občany druhých států (Washingtonská úmluva),
přicházejí v úvahu smlouvy o právní pomoci a smlouvy o investování a ochraně investic. Vnitrostátní úpravu představuje ZRŘ, který upravuje tuto otázku v § § 38 – 40. Pro stranu domáhající se uznání a výkonu cizího nálezu v ČR je důležitá otázka možnosti využití jednotlivých cest, tedy vzájemný vztah pramenů úpravy. Článek VII odst. 1 Newyorské úmluvy obsahuje tzv. pravidlo nejpříznivějšího zacházení. Toto pravidlo umožňuje straně, která žádá o výkon, využít postup jak podle Newyorské úmluvy, tak podle jiných mezinárodních smluv či vnitrostátní úpravy, pokud je to pro ni příznivější. Musí si však zvolit pouze jednu cestu, nemůže kombinovat více úprav dohromady. Je-li tedy v konkrétním případě ve hře Newyorská úmluvu, některá dvoustranná smlouva i ZRŘ, na základě článku VII jsou zachovány všechny zmíněné cesty. 4.1 Newyorská úmluva Newyorská úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů vyplývajících ze sporů mezi fyzickými či právnickými osobami, které byly vydány na území jiného státu než toho, kde se žádá o výkon, nebo nejsou ve státě výkonu pokládány za národní. K pojmu rozhodčí nález uvádí pouze to, že se jím rozumí nálezy vydané rozhodci ustanovenými pro jednotlivý případ a nálezy vydané stálými rozhodčími soudy. Česká republika využila možnost, kterou dává článek I odst. 3 Newyorské úmluvy a učinila výhradu, podle níž uznává jen rozhodčí nálezy vydané na území jiného smluvního státu. Článek I odst. 3 umožňuje rovněž omezení užití úmluvy jen na obchodní spory. Tuto výhradu ČR nevyužila. Newyorská úmluva zasahuje pouze fázi uznání. Vlastní výkon se řídí národním právem. V případě ČR tedy OSŘ nebo exekučním řádem. Úmluva rovněž neupravuje, jak má vypadat průběh uznání. I ten se řídí národními normami. V ČR neznáme zvláštní řízení o uznání. Uznání je realizováno tím, že se k němu při nařízení výkonu přihlédne. Článek III Newyorské úmuvy zavazuje státy uznat rozhodčí nález za závazný a povolit jeho výkon podle svých předpisů za podmínek stanovených úmluvou. Newyorská úmluva stanoví tyto podmínky: žádost o uznání a výkon, prvopis nebo řádně ověřená kopie rozhodčího nálezu, prvopis nebo řádně ověřená kopie rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva musí být písemná a musí odpovídat vymezení písemné formy podle článku II odst. 2 Newyorské úmluvy. Článek II obsahuje poměrně úzké vymezení písemné formy, bude proto záležet na interpretaci soudu, u něhož se o uznání žádá. 4.1.1 Důvody pro odepření uznání a výkonu Newyorská úmluvy rovněž uvádí důvody, pro něž je možné uznání a výkon rozhodčího nálezu odmítnout.16 Důvody jako celek je možné charakterizovat následovně: jejich výčet je taxativní, nález nelze přezkoumávat ve věci samé, důkazní břemeno je upraveno v úmluvě.17 Důvody je možné rozdělit do dvou skupin. První skupinu obsaženou v článku V odst. 1 přezkoumává soud pouze na návrh strany a tyto důvody jsou pravidelně postaveny na jiném právu, než je právo státu výkonu. Druhou skupinu (článek V odst. 2) soud přezkoumává ex officio a je založena na právním řádu státu výkonu. do první skupiny patří důvody týkajcí se platnosti rozhodčí smlouvy, vad řízení, rozsahu pravomoci, rozhodců a rozhodčího nálezu a jeho účinků. do druhé skupiny náleží problematika arbitrability a veřejného pořádku. v ČR vyhláška č. 420/1992 Sb. 16 Stejné důvody nalezneme i v článku 36 Vzorového zákona UNCITRAL. 17 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 197
Debaty mladých právníků 2007 Newyorská úmluva stanoví, že soud může, nikoli musí, ode) Vady rozhodčího nálezu (článek V odst. 1 pís. e)) mítnout uznání a výkon nálezu, pokud je dán některý z uvedeUznání a výkon lze odmítnou, pokud se rozhodčí nález nených důvodů. I když existuje některý z důvodů pro odepření, je stal dosud pro strany závazný, byl zrušen nebo jeho výkon byl odložen. Rozhodující je tu právní řád země, kde byl nález vyna uvážení soudu, zda uznání a výkon odmítne. dán, nebo země, podle jejíhož práva byl vydán. Odložení výkonu rozhodčího nálezu připadá v úvahu v případě, že byla poa) Platnost rozhodčí smlouvy (článek V odst. 1 pís. a)) Toto ustanovení zahrnuje dva důvody. Prvním z nich je ne- dána žádost o zrušení rozhodčího nálezu.21 za závazný se tady způsobilost stran rozhodčí smlouvy k jednání, v jejímž důsledku považuje rozhodčí nález, proti němuž nemohou být uplatněny je rozhodčí smlouva neplatná. Nezpůsobilost je nutné posoudit opravné prostředky a může být soudně vykonán.22 podle nějakého právního řádu. Newyorská úmluva hovoří o neNejzajímavější otázkou související s tímto ustanovením je způsobilosti podle zákona, který se na strany vztahuje. Budou možnost uznání a výkonu rozhodčího nálezu, který byl po svém proto použity kolizní normy soudu, u nějž se o výkon žádá, a na vydání pravomocně zrušen soudem ve státě, kde byl vydán. jejich základě určen rozhodný právní řád. V případě ČR by to Newyorská úmluva uznání a výkon zrušených rozhodčích nábyl § 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukro- lezů nevylučuje, v konkrétním případě bude záležet na uvážení mém a procesním (dále ZMPS). soudu. pro připuštění možnosti uznání zrušeného nálezu mluví Druhým důvodem je neplatnost rozhodčí smlouvy z jiných jazykový, systematický i teleologický výklad Newyorské úmlupříčin včetně nearbitrability sporu. Neplatnost bude posuzována vy. Jak již bylo uvedeno výše, soudy podle textu úmluvy mopodle práva, které strany pro rozhodčí smlouvu zvolily,18 nebo hou, ale nemusejí odepřít uznání a výkon nálezu, i když je dán podle práva země, kde byl vydán rozhodčí nález v případě, že některý z důvodů uvedených v článku V. Často bývá namítáno, strany právo nezvolily. Toto ustanovení bývá národními soudy že zrušený rozhodčí nález nelze považovat za nález ve smysinterpretováno jako respektování národních kolizních pravidel, lu Newyorské úmluvy, protože zrušený nález přestává existonikoli jako kolizní norma pro platnost rozhodčí smlouvy.19 Ne- vat. Jediným ustanovením úmluvy, které se zabývá zrušeným měla by sem spadat otázka formy, protože ta je přímo upravena nálezem, je právě článek V odst. 1 pís. e). Jestliže úmluva přiúmluvou, ale rozhodnutí soudu zmiňují i tuto otázku.20 pouští odmítnutí uznání a výkonu zrušeného nálezu, pak i tento je nálezem pro účely Newyorské úmluvy. Těžko lze odmítnou b) Vady řízení (článek V odst. 1 pís. b)) výkon něčeho, co neexistuje. Cílem Newyorské úmluvy je zajišToto ustanovení pokrývá takové vady řízení, které mají tění uznání cizích rozhodčích nálezů za stanovených podmínek. za následek porušení zásady řádného procesu. Newyorská Úmluva stanoví podmínky, při jejichž splnění státy nemohou úmluva výslovně uvádí, že strana nebyla řádně vyrozuměna uznání a výkon odmítnout. Nestanoví ale podmínky, za nichž o ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo že nemoh- by je státy odmítnout musely. Uznání a výkon zrušeného nálezu la z jiných důvodů uplatnit své požadavky. Spadá sem napří- není porušením Newyorské úmluvy, jejím obcházením ani není klad i problém nestrannosti a podjatosti rozhodců. V souvislosti v rozporu s jejím účelem. Uznání a výkon zrušeného rozhodčího s vyrozuměním strany vyvstává otázka doručování, resp. otázka nálezu s sebou nese svá rizika, zejména s ohledem na právní jispožadavkům kterého právního řádu má doručování odpovídat. totu stran. Rozhodčí nález zrušený ve státě svého vydání může Podle právního řádu státu, kde se rozhodčí řízení koná, mohlo totiž být v některých státech vykonatelný a v jiných ne. Riziko být doručení zcela v pořádku, ale už nebylo podle právního řádu se zmenší, pokud budou soudy odmítat uznání a výkon nálezů státu, kde má strana bydliště (sídlo) a kde se následně žádá o vý- zrušených pro vady, které jsou považovány za závažné překážky kon. Asi nejvhodnější by bylo kumulativní splnění podmínek uznání a výkonu nálezu (vady uvedené v článku V odst. 1 pís. obou právních řádů. Pak by ve fázi uznání a výkonu nenastal a)–d)), a uznávat pouze nálezy zrušené podle místních specificproblém. kých pravidel.23 c) Rozsah pravomoci (článek V odst. 1 pís. c)) Toto ustanovení se týká otázky překročení pravomoci rozhodců, tzn. že rozhodčí nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo který není v jejích mezích. Newyorská úmluva výslovně uvádí, že pokud jde vadnou část nálezu oddělit, zbytek může být uznán a vykonán.
f) Arbitrabilita (článek V odst. 2 pís. a)) Arbitrabilita sporu neboli přípustnost sporu k řešení je stěžejním problémem rozhodčího řízení, protože dává odpověď na otázku, jaké spory je vůbec možné v rozhodčím řízení řešit. V případě tohoto ustanovení Newyorské úmluvy je arbitrabilita hodnocena z pohledu práva státu, v němž se o uznání a výkon žádá. V českém právním řádu je arbitrabilita upravena v § 2 d) Vady složení rozhodčího soudu nebo průběhu řízení (člá- ZRŘ. nek V odst. 1 pís. d)) Rozhodující pro posouzení těchto otázek je dohoda stran g) Veřejný pořádek (článek V odst. 2 pís. b)) a při její neexistenci právo místa, kde se rozhodčí řízení konalo. Uznání a výkon rozhodčího nálezu lze odmítnout pokud Odepřít uznání rozhodčího nálezu na základě tohoto ustanovení by byly v rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž se o ně lze jen v případě, že se jednalo podstatnou vadu průběhu řízení, žádá. Důvody, které se objevují jako náplň tohoto institutu, obtechnické vady obvykle nejsou dostačující. vykle představují závažné vady týkající se průběhu řízení nebo rozhodčího nálezu. Patří sem především nestrannost a nepodjatost rozhodce,24 nemožnost realizace základních procesních 18 Moderní úpravy rozhodčího řízení umožňují stranám zvolit právo pro rozhodčí smlouvu. V praxi je ale málo časté, že strany včleňují do smlouvy specifickou doložku o volbě práva pro rozhodčí smlouvu. 19 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 199 20 Rozehnalová, N.: K uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, Obchodní právo, č. 2, 2003, s. 5
21 V ČR je tato možnost upravena v § 32 odst. 2 ZRŘ. 22 V ČR viz § 29 ZRŘ 23 Střelec, K.: K možnosti uznání a výkonu zrušeného cizího rozhodčího nálezu, Bulletin advokacie, č. 3, 2004, s. 34 - 44 24 Je však nezbytné, aby skutečně byla porušena zásada nestrannosti. Nestačí, že pouze existují okolnosti, pro které mohl být rozhodce nestranný.
Mezinárodní a evropské právo práv strany, jiné případy porušení procesních zásad, nedostatek odůvodnění.25 Veřejný pořádek se nesmí stát důvodem pro věcný přezkum rozhodčího nálezu. V roce 2002 představila Komise Mezinárodní právní asociace26 Konečnou zprávu o mezinárodním rozhodčím řízení a použití veřejného pořádku jako důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodčích nálezů.27 Tato Zpráva uvádí čtyři základní doporučení, jak by národní soudy měly zacházet s veřejným pořádkem. Pojem veřejného pořádku by měl být vykládán úzce a lze ho definovat následovně. Jedná se a) o základní zásady vztahující se ke spravedlnosti či morálce, které stát chrání, i když není přímo dotčen; b) o pravidla sloužící k ochraně politických, sociálních nebo ekonomických zájmů státu a c) o povinnost státu respektovat mezinárodní závazky. Otázku, co je v rozporu s veřejným pořádkem, soud posoudí podle svého práva. Nedodržení kogentních norem, které nejsou součástí veřejného pořádku státu výkonu, by neměly představovat důvod pro odmítnutí uznání a výkonu. Pokud by uznání a výkon nálezu znamenaly porušení mezinárodních závazků stát, uznání a výkon mohou být odmítnuty. 4.2 Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ZRŘ obsahuje v § § 38–40 úpravu uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, která se od úpravy v Newyorské úmluvě částečně liší. Cizím rozhodčím nálezem se pro účely ZRŘ rozumí rozhodčí nález vydáný v zahraničí, tedy v jiném státě než je ČR. Základní podmínkou pro uznání a výkon rozhodčího nálezu je vzájemnost. Jde tedy o to, zda stát, na jehož území byl rozhodčí nález vydán, uznává rozhodčí nálezy vydané v České republice. Z textu § 38 ZRŘ také vyplývá, že vzájemnost se považuje za zaručenou i v případě, že cizí stát prohlašuje všeobecně cizí rozhodčí nálezy za vykonatelné za podmínky vzájemnosti. Pojetí materiální vzájemnosti v ZRŘ je tak mírnější než je tomu u soudních rozhodnutí. Postačí obecně příznivý přístup k cizím rozhodčím nálezům. ZRŘ neobsahuje žádné ustanoví o tom, kdo je oprávněn potvrdit vzájemnost. Je proto nutné využít ustanovení § 54 ZMPS, který tuto pravomoc svěřuje Ministerstvu spravedlnosti. Uznání cizího rozhodčího nálezu se nevyslovuje zvláštním výrokem, neprobíhá o něm zvláštní řízení. Uznání je realizováno v rámci řízení o výkon, a to tím, že se k cizímu rozhodčímu nálezu přihlédne. za splnění podmínek § 39 ZRŘ jej tak český orgán při rozhodování o výkonu posuzuje jako rozhodčí nález tuzemský. Rozhodnutí o nařízení výkonu je protřeba vždy odůvodnit. Výkon nálezu je realizován podle OSŘ nebo podle exekučního řádu. § 39 uvádí důvody, pro které je možné uznání rozhodčího nálezu odmítnout. Všechny důvody musí soud zkoumat ex officio, což je ve srovnání s Newyorskou úmluvou značně zatěžující. Znění § 39 je, že nález bude odepřen, je-li dán některý z uvedených důvodů. Z toho vyplývá, že pokud důvod existuje soud musí uznání odmítnout. Tím se úprava v ZRŘ liší od Newyorské úmluvy, která dává soudu možnost uvážení. Vzhledem k velkému počtu smluvních států Newyorské úmluvy je však úprava v ZRŘ spíše okrajová. Ani podle ZRŘ soud není oprávněn k věcnému přezkumu rozhodčího nálezu.
25 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 203 26 The International Law Association (ILA) Committee 27 Viz Mayer, P., Sheppard, A.: Final ILA Report on Public Policy as a Bar to Enforcement of International Arbitral Awards, Arbitration International, vol. 19, No. 2, 2003, s. 249 - 263
a) Rozhodčí nález není pravomocný nebo vykonatelný (§ 39 pís. a)) Právní moc či vykonatelnost rozhodčího nálezu se bude posuzovat podle práva země, kde byl nález vydán. V této souvislosti je asi nejzajímavější možnost uznání a výkonu zrušeného rozhodčího nálezu v dosahu ZRŘ. Z dikce ustanovení poměrně jednoznačně vyplývá, že uznání a výkon zrušeného nálezu je vyloučena. Pokud byl rozhodčí nález zrušen ve státě, kde byl vydán, je nemožné, aby byl v tomto státě pravomocný či vykonatelný. b) Rozhodčí nález je stižen vadou, pro kterou by domácí rozhdočí nález mohl být zrušen (§ 39 pís. b)) § 39 tady odkazuje na § 31 ZRŘ, který vypočítává důvody pro zrušení domácího rozhodčího nálezu. Řada důvodů odpovídá důvodům pro odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu upravených v Newyorské úmluvě. § 31 uvádí následující důvody: nearbitrabilita sporu, neplatnost rozhodčí smlouvy, problém rozsahu rozhodčí smlouvy, nezpůsobilost rozhodce, rozhodčí nález nebyl usnese většinou rozhodců, porušení základních procesních práv stran, plnění určené v nálezu je nemožné či nedovolené, důvody, pro které lze žádat o obnovu v soudním řízení. c))
c) Rozhodčí nález odporuje veřejnému pořádku (§ 39 pís.
O veřejném pořádku bylo pojednáno už u Newyorské úmluvy. V některých státech bývá rozlišováno mezi domácím a mezinárodním veřejným pořádkem. V českém prostředí nelze hovořit o zvláštním veřejném pořádku pro tuzemské rozhodčí nálezy a pro cizí rozhodčí nálezy. Někdy se však hovoří o tom, že výhradu veřejného pořádku je třeba vůči cizím rozhodčím nálezům posuzovat mírněji. pro vymezení veřejného pořádku v ČR nám může pomoci ustanovení § 36 ZMPS, které hovoří o zásadách společenského a státního zřízení a právního řádu, na nichž je nutné bez výhrady trvat.28 5. Závěr Tento příspěvek nevyčerpal veškeré otázky související s uznáním a výkonem cizích rozhodčích nálezů v České republice. Týká se jen základních otázek. Schéma možných postupů uznání a výkonu rozhodčích nálezů v ČR je podobné jako v jiných státech. Existují tedy tři cesty, resp. prameny uznání a výkonu cizích nálezů. za prvé je to cesta mnohostranných mezinárodních smluv, z nichž je nejdůležitější Newyorská úmluva. Vzhledem k počtu svých smluvních států je Newyorská úmluva páteří uznání a výkonu rozhodčích nálezů v mezinárodním prostředí. Druhou cestou jsou dvoustranné mezinárodní smlouvy, ať již smlouvy o právní pomoci nebo smlouvy o ochraně investic. Třetí možnost pak představují vnitrostátní úpravy, v případě České republiky zákon o rozhodčím řízení. V oblasti uznání a výkonu rozhodčích nálezů v současné době panuje vysoký stupeň podobnosti právních úprav, což je způsobeno jednak počtem smluvních států Newyorské úmluvy a jednak vlivem Vzorového zákona UNCITRAL.
28 Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, C. H. Beck, Praha, 2004
Debaty mladých právníků 2007 Seznam literatury Bělohlávek, A.: Místo konání rozhodčího řízení, Právní zpravodaj, č. 3, 2004, s. 13 – 15 Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, C. H. Beck, Praha, 2004 Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, doplněk, Brno, 2001, 5. vydání Mayer, P., Sheppard, A.: Final ILA Repor on Public Policy as a Bar to Enforcement of International Arbitral Awards, Arbitration International, Vol. 19, No. 2, 2003, s. 249 - 263 Rozehnalová, N.: K uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, Obchodní právo, č. 2, 2003, s. 2 – 9 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002 Rozehnalová, N.: Určení fóra a jeho význam pro spory s mezinárodním prvkem, Bulletin advokacie, č. 4, 5, 2005 Střelec, K.: K možnosti uznání a výkonu zrušeného cizího rozhodčího nálezu, Bulletin advokacie, č. 3, 2004, s. 34–44 Tweeddale, A., Tweedale, K.: Arbitration of Commercial Disputes: International and English Law and Practice, Oxford Univeristy Press, New York, 2005 Resumé This contribution deals with recognition and enforcement of foreign arbitral awards in the Czech Republic. It doesn’t cover all aspects of this field; it only tries to address the most important questions. Before dealing with recognition and enforcement it is necessary to determine the concepts of arbitral award and foreign arbitral award. In the Czech Republic there are three possible ways of recognition and enforcement of awards: multilateral conventions, bilateral treaties and domestic legislation. The most important multilateral convention is New York Convention on Recognition and Enforcement of Arbitration Awards which is the „core stone“ of recognition and enforcement of arbitral awards in international context. domestic legislation is represented by Act No. 216/1994 Coll., on arbitration and enforcement of arbitral awards.
ODMÍTNUTÍ PRAVOMOCI SOUDU VE VĚCECH OBČANSKÝCH A OBCHODNÍCH: SOUČASNÉ PŘÍSTUPY Petra Bohůnová 1. Úvod V souvislosti s ekonomickými a politickými změnami roste počet sporů s mezinárodním prvkem a soudní řízení se přesunují i do států, kde to dříve nebylo obvyklé. Vzhledem k tomuto trendu se jeví žádoucí přijetí multilaterální úmluvy, která by stanovila jednotná pravidla pro určování mezinárodní pravomoci soudů a pro uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních, a zajistila tak předvídatelnost důsledků sporů a jejich soudní řešení spravedlivé pro všechny zúčastněné. V roce 1992 proto navrhly USA přijetí globální Haagské úmluvy o pravomoci a cizích soudních rozhodnutích ve věcech občanských a obchodních (dále jen „Haagská úmluva“). Jednou z nejkomplikovanější oblastí, v nichž musí být dosaženo konsenzu, je koncepce odmítnutí mezinárodní pravomoci jednoho soudu ve prospěch soudu jiného, jestliže pro rozhodnutí jednoho sporu existují alternativní fóra. Jedná se o případy, kdy: a) každá ze stran žaluje druhou v téže věci u jiného soudu nebo b) jedna ze stran žaluje stranu druhou, která, aniž by podala žalobu u jiného soudu tvrdí, že spor má být rozhodnut jiným soudem. Obecně rozlišujeme dva základní přístupy: institut litispendence aplikovaný tradičně v kontinentálním právu v případech uvedených sub a), a doktrína forum non-conveniens široce užívaná ve státech common law pro řešení případů sub b). Obě koncepce odmítnutí pravomoci soudu se značně liší, proto musí být v připravované Haagské úmluvě dosaženo kompromisu přijatelného pro všechny strany. V předloženém příspěvku se pokusíme stručně nastínit základní prvky obou přístupů v právu komunitárním a v právu USA, které nejvíce ovlivňují budoucí znění diskutovaných ustanovení Haagské úmluvy, a shrnout jejich pozitiva a negativa. 2. Litispendence Smyslem institutu litispendence v kontinentálních právních řádech je vyloučit situaci, kdy by o téže věci probíhalo mezi týmiž stranami současně více než jedno řízení před různými soudy. To s sebou přináší riziko řady negativních dopadů: vydání rozhodnutí, která si odporují a jejichž účinky jsou teritoriálně omezeny, uznání cizího rozhodnutí dříve, než skončí řízení „domácí“, nedostatek právní jistoty účastníků, vysoká finanční i časová náročnost a zbytečné zatěžování soudů. Při aplikaci institutu litispendence obecně platí tzv. „pravidlo prvního“ („first in time rule“). V souladu s ním je soud, u kterého byla podána žaloba později, povinen přerušit nebo zastavit řízení ve prospěch prvního soudu, kterému tak vznikne výlučná pravomoc. Zatímco řešení takové situace v rámci jednoho státu nepřináší problémy, v řízeních s mezinárodním prvkem je tomu naopak. Pokud paralelní řízení probíhají před soudy různých států, nelze překážku litispendence uplatnit automaticky, neboť řízení u cizího soudu nemusí být pro soud
Mgr. Petra Bohůnová, katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Překážku litispendence nelze zaměňovat s překážkou rei iudicatae, která se uplatňuje teprve po vydání rozhodnutí.
Mezinárodní a evropské právo právně relevantní. Ne každý právní řád totiž překážku litispendence zná. Z tohoto důvodu je snaha upravit tuto problematiku cestou mezinárodních smluv. za nejúspěšnější lze považovat nařízení Rady (ES) 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), resp. Úmluvu o pravomoci soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z roku 1968 (tzv. „Bruselská úmluva“) a paralelní Úmluvu o pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z roku 1988 (tzv. Luganská úmluva). 2.1 Nařízení Brusel I V čl. 27 nařízení Brusel I je zakotven výše popsaný tradiční institut litispendence – pokud je mezi týmiž stranami v téže věci zahájeno řízení u soudu více členských států, automaticky je aplikováno „pravidlo prvního“. Přitom je soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, povinen bez návrhu přerušit řízení až do doby, než bude určena pravomoc soudu, který řízení zahájil jako první. Poté se druhý soud prohlásí za nepravomocný ve prospěch soudu prvního. Pro jednotnou aplikaci nařízení Brusel I, resp. Bruselské úmluvy, vyložil Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) následující pojmy: Pojem „táž věc“ může být chápán jako vztah mezi stranami („cause of action“) a také jako stejný obsah, resp. konkrétní předmět sporu („subject matter“). ESD v této souvislosti konstatoval, že „věc“ není totéž co „předmět sporu“. Přesto je čl. 27 nutné vykládat široce, tzn. o tutéž věc jde, i když se uplatněné nároky liší. O „tytéž strany“ se jedná i v situaci, kdy se jejich procesní postavení obrátí (žalovaný se stane žalujícím a naopak). Tytéž strany však nemusí být tytéž osoby (např. pojištěnec a pojistitel), jsou-li jejich zájmy identické a nerozlučné. Co se týče určování soudu, před nímž bylo řízení zahájeno nejdříve, odkazovala judikatura ESD na pravidla legis fori. Vzhledem ke značným rozdílům mezi jednotlivými právními řády ale nový čl. 30 nařízení jednotně stanovil, že pro zahájení řízení je rozhodující 1) okamžik, kdy písemnost obdržel soud nebo 2) okamžik, kdy je písemnost předána úřadu, který pro
Např. české soudy k řízení v cizině nikdy nepřihlíží, je-li ve věci dána výlučná tuzemská pravomoc nebo pokud by cizí rozhodnutí nemohlo být v ČR uznáno. § 83 OSŘ se týká zastavení řízení zahájeného u tuzemského soudu, probíhá-li řízení v téže věci již u jiného tuzemského soudu; na řízení v cizině se nevztahuje. V takové situaci by podle okolností mohlo být řízení přerušeno podle § 109/2 OSŘ. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: doplněk, 2004, s. 395. Naopak italský zákon o mezinárodním právu soukromém, který je nejnovější ze všech těchto zákonů platných v členských státech EU, nově obsahuje i úpravu litispendence po vzoru Bruselské úmluvy. Walter, G. Lis Alibi Pendens and Forum Non Conveniens: From Confrontation via Co-ordination to Collaboration. European Journal of Law Reform, 2002, č. 4, s. 69. Z dvoustranných úmluv je to např. Smlouva o právní pomoci mezi ČR a SR z roku 1992. Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 288 – 291. Rozhodnutí ESD 144/86 Gubish Maschinenfabrik KG v. Palumbo a C-406/92 Tatry v. Maciej Rataj. Rozhodnutí ESD C-351/96 Drouot Assurances SA v. Consolidated Metallurgical Ind. Rozhodnutí ESD 129/83 Zelger v. Salinitri No. 2.
vádí doručení, pokud musí být písemnost před podáním soudu doručena žalovanému. Podmínkou je, že žalující učinil patřičná opatření k podání písemnosti k soudu. Ke stanovení pravomoci soudu postačí, že vůči ní nebyly uplatněny námitky, zvláštní rozhodnutí není nutné. Soud, u něhož bylo zahájeno řízení později, nesmí přezkoumávat pravomoc prvního soudu. Výjimkou jsou věci pojišťovací, spotřebitelské smlouvy a výlučná pravomoc. Na rozdíl od čl. 27 je čl. 28 určen pro situaci, kdy se nejedná o řízení paralelní, ale o řízení související, tj. mezi řízeními je dán tak úzký vztah, že jejich společné projednání a rozhodnutí je vhodné k tomu, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. Tehdy může soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, 1) řízení přerušit nebo 2) dokud nejsou řízení skončena v prvním stupni, na návrh strany prohlásit, že není příslušný, jestliže je soud, u něhož byla žaloba podána dříve, příslušný pro řízení o těchto žalobách a spojení těchto řízení je podle jeho práva přípustné. Toto pojetí se blíží doktríně forum non-conveniens, neboť zůstává pouze na úvaze soudu, zda v takovém případě využije institutu litispendence ve prospěch dříve zahájeného řízení. Podmínkou je, že první soud má pravomoc a jeho právní řád umožňuje konsolidaci řízení.10 Nařízení Brusel I tak kombinuje rigidní pravidlo lis pendens v čl. 27 a flexibilnější přístup obdobný foru non-conveniens v čl. 28. pro použití jednoho z nich je rozhodující určení, zda se jedná o řízení v „téže věci“. 3. Doktrína forum non-conveniens V řízeních s mezinárodním prvkem ve státech common law hraje v současné době zásadní roli doktrína forum non-conveniens.11,12 V souladu s ní může soud, který má jinak pravomoc, zastavit řízení, pokud podle jeho názoru není vhodným fórem pro rozhodnutí ve věci nebo existuje „lepší“ fórum. K rozvoji doktríny forum non-conveniens došlo v USA v souvislosti s nárůstem žalob, které s fórem nijak nesouvisejí a mají za cíl pouze využít jeho výhod (např. vysoké náhrady škody nebo neplacení soudních nákladů při neúspěchu ve sporu atd.), což americké soudy neúměrně zatěžuje. od litispendence se doktrína forum non-conveniens liší jednak tím, že není omezena na paralelní řízení, jednak širokou diskreční pravomocí soudů. pro její aplikaci musí být v souladu s americkou judikaturou splněny dvě základní podmínky:13 1) musí existovat vhodné alternativní fórum. Alternativní fórum není vhodné, pokud u něj nelze vést řízení o předmětu sporu, jestliže by k němu byl žalujícímu odepřen přístup pro nedostatek finančních prostředků, nemá-li fórum osobní pra 10 11 12
13
Rozhodnutí ESD C-351/89 Overseas Union Insurance v. New Hamshire Insurance Mehren, A. T. Theory and Practice of Adjudicatory Authority. In Recueil des Cours, 2002, Tome 295 de la collection. The Hague: Marinus Nijhoff Publishers, 2003, s. 350. Stückelberg, M. Lis pendens and forum non conveniens at the Hague Conference. Brook. J. Int´L, 2000 – 2001, s. 956. V některých kontinentálních právních řádech se objevují prvky doktríny forum non-conveniens, ale pouze ve velmi omezeném rozsahu (např. § 23 německého nebo § 429c nizozemského občanského soudního řádu. Mehren, A. T. v díle cit. v pozn. č. 9, s. 316. doktrína forum non-conveniens není jednotná, ale v různých státech vykazuje větší či menší odlišnosti, jako je britská „two-step analysis“ nebo australský „clearly inappropriate forum test“. V USA se její použití liší i mezi federálními a státními soudy. Stručně např. Stückelberg, M. v článku cit. v pozn. č. 10, s. 955 – 957.
Debaty mladých právníků 2007 vomoc nad některými nebo všemi žalovanými, a proto nemůže Tabulka č. 1: Komparace institutu litispendence a doktríny forum ve věci rozhodnout úplným rozsudkem, nebo jestliže je fórum non-conveniens podjaté nebo není schopno určitou věc rozhodnout.14 Forum non Litispendence 2) musí být zváženy veřejné a soukromé zájmy. K prvně – conveniens jmenovaným patří v USA zejména zaneprázdněnost soudů, činZaložená a potvrzená nost porotců a zájem na tom, aby byla určitá věc rozhodnuta Pravidla Pevně stanovená, judikaturou Nejvyššího místním soudem.15 K soukromým zájmům patří např. domicil/ pro použití „mechanická“ soudu USA, flexibilní sídlo stran, možnost donutit svědky aj. osoby, aby se dostavili k soudu, přístup k důkazům, vztah mezi sporem, fórem a rozPovinnost hodným právem, náklady na řízení, fakt, že v jiném státě běží aplikace Ano Ne paralelní řízení a vykonatelnost rozsudku. Soudy mají hodnotit soudem také motivaci stran pro volbu toho kterého fóra – zda je založená Případy Pouze paralelní řízení Všechna řízení na důležitých důvodech nebo jde pouze o snahu získat takticpoužití kou výhodu. Jeví-li se druhé fórum jako vhodné k rozhodnutí ve Úspora v případě, že věci a je-li pravděpodobné, že rozhodnutí bude moci být v USA soud nalezne vhodnější uznáno, může být doktrína forum non-conveniens použita. Soud Úspora, vede se jen fórum, které má k věci Náklady však nemá povinnost zastavit řízení a může se tedy rozhodnout, jedno řízení. užší vztah a u kterého 16 že v něm bude pokračovat. se nacházejí svědci, Relevantní naopak není, že důsledkem změny soudu bude důkazy, strany atd. použití hmotného rozhodného práva, které je pro žalujícího Úspora, vede se jen Záleží na konkrétních méně výhodné. V případě paralelních řízení není narozdíl od inČas jedno řízení. okolnostech. stitutu litispendence rozhodující časová posloupnost podaných žalob. Jasně daná pravidla, úspora Flexibilita, možnost Podle Nejvyššího soudu USA je doktrína forum non-cončasu a nákladů, přesunout řízení veniens jednou z forem boje proti forum shopping, neboť reprávní jistota, ke vhodnějšímu fóru aguje na zneužívání fóra žalujícím. Soudy doktrínu forum předvídatelnost non-conveniens obvykle využívají pouze v případě, kdy uvedePozitiva né faktory mluví jednoznačně ve prospěch žalovaného. To však Prostředek proti Prostředek proti úplně neplatí, pokud žalující nemá domicil v USA, zejména pak forum shopping, forum shopping, nutí pokud šlo o transakci provedenou nebo škodu vzniklou v zahrarelevantní je pouze žalujícího, aby vybral prvně podaná žaloba. vhodné fórum. ničí.17 4. Zhodnocení litispendence a doktríny forum non-conveniens V následující tabulce uvádíme srovnání institutu litispendence a doktríny forum non-conveniens. Je evidentní, že oba přístupy mají svá pro i proti. Institutu litispendence je právníky ze zemí common law vyčítána zejména přílišná rigidita a podpora „závodu na soud“ („race to courthouse“), která brání případnému smírnému urovnání sporu. Kontinentální právníci naopak doktríně forum non-conveniens vytýkají právní nejistotu a příliš velký prostor pro soudní uvážení. Obě koncepce odmítnutí pravomoci soudu se sice značně liší, mají ale i několik společných bodů – stanovují podmínky, za nichž soudy mohou odmítnout výkon své pravomoci, jsou prostředkem v boji proti forum shopping a státy, v nichž jsou tradičně aplikovány, se jich nechtějí vzdát.18
Negativa
Existuje-li více alternativních fór (např. čl. 2 a 5, 6 a 7 nařízení Brusel I), zvyšuje se tendence stran k forum shopping. Problémy v případě nejednotných procesních pravidel.
Snaha stran podat žalobu jako první, „závody k soudu“, překážka pro smírné vyřešení sporu. Negativa
14 Nelson, N. Forum non-conveniens, comity, antitrust injunctions and parallel proceedings. In: Proceedings of the annual meeting. 1996, s. 64. 15 Stückelberg, M. v článku cit. v pozn. č. 10, s. 955. 16 Mehren, A. T. v díle cit. v pozn. č. 9, s. 319. 17 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA Gulf Oil v. Gilbert a Piper Aircraft v. Co. v. Reyno. 18 Danford, B. B. The Enforcement of Foreign Money Judgements in the United States and Europe: How Can We Achieve a Comprehensive Treaty? [citováno 27. srpna 2007]. dostupný z: www.allbusiness.com.
Strana, která chce řízení blokovat, podá žalobu ve státě, kde řízení trvají dlouho (např. Itálie, Belgie).3
Vyšší náklady v případě, kdy soud odmítne svou pravomoc a žalující musí platit veškeré náklady soudního řízení znovu. Příliš velká diskreční pravomoc soudů „Závod o rozsudek“ v případech paralelních řízení, aby cizí rozsudek vydaný v řízení započatém později v zahraničí nebyl v USA uznán a proti americkému rozsudku se neuplatnila překážka rei iudicatae.1 Účastníci řízení se snaží podat druhou žalobu, aby dosáhli rychleji rozhodnutí u jimi zvoleného soudu.2 Právní nejistota, nepředvídatelnost, volba soudu podle formálních pravidel nezajišťuje rozhodování ve věci tímto soudem. Hrozba dalšího sporu o to, kde bude soud řešen.
Mezinárodní a evropské právo Poznámky k tabulce č.1 1
2 3
Silberman, L. A Proposed Lis Pendens Rule for Courts in the United States: International Judgemetns Project of the American Law Institute. In Einhorn, T., Siehr, K. Intercontinental Cooperation Through Private International Law – Essays in Memory of Peter E. Nygh. The Hague: T. M. C. Asser Press, 2004, s. 351–352. Tamtéž Tamtéž, s. 353.
Rozhodnutí ESD C-351/89 Overseas Union Insurance v. New Hamshire Insurance. Rozhodnutí ESD C-351/96 Drouot Assurances SA v. Consolidated Metallurgical Ind. Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA Gulf Oil v. Gilbert a Piper Aircraft v. Co. v. Reyno.
5. Závěr
Resumé
Kontinentální právní systém vyžívající konceptu litispendence je založen na požadavku právní jistoty, avšak tím, že strany nutí k zahájení soudního řízení, může mít negativní dopad na jejich vztahy. Navíc může existovat i fórum vhodnější nebo rozhodující efektivněji než to, které zvolil žalující a kde musí být spor rozhodnut. doktrína forum non-conveniens se na druhou stranu snaží zvolit co nejvhodnější fórum pro rozhodnutí sporu, přičemž může mezi stranami vzniknout další spor o vhodnost fóra. Nevýhodou je dále nedostatek právní jistoty a přílišná volnost pro rozhodování soudu. Oba systémy sledují legitimní cíle, ale žádný nepředstavuje dokonalou kombinaci předvídatelnosti, efektivity a rovnosti pro všechny případy. S ohledem na tyto skutečnosti vypracovali autoři připravované Haagské úmluvy návrh čl. 21 a čl. 22 obsahující kombinaci konceptu litispendence a forum non-conveniens,19 pro jejichž rozbor však v tomto příspěvku bohužel není místo.
This paper deals with concepts of declining jurisdiction in civil law and in common law, which are the most difficult points to reach a consensus in the proposed global Hague Convention on Jurisdiction and Foreign Judgments in Civil and Commercial Matters about. First, the civil law concept of lis pendens is introduced whereas the stipulations of the regulation Brussels I are pointed out. Second, the basic features of the American doctrine forum non-conveniens are described. Then, both concepts are shortly compared and evaluated. In the conclusion, it is suggested, that none of the mentioned concepts is ideal and that it would be useful to combine their positives in the drafted Hague Convention.
Použité literatury Cuniberti, G. Forum Non Conveniens and the Brussels Convention. In: The international and comparative law quarterly. 2005, č. 4, s. 973 - 981. Danford, B. B. The Enforcement of Foreign Money Judgements in the United States and Europe: How Can We Achieve a Comprehensive Treaty? [citováno 27. srpna 2007]. dostupný z: www.allbusiness.com. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: doplněk, 2004. Mehren, A. T. Theory and Practice of Adjudicatory Authority. In Recueil des Cours, 2002, Tome 295 de la collection. The Hague: Marinus Nijhoff Publishers, 2003. Nelson, N. Forum non-conveniens, comity, antitrust injunctions and parallel proceedings. In: Proceedings of the annual meeting. 1996, s. 62 - 67. Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). Brno: Masarykova univerzita, 2003. Silberman, L. A Proposed Lis Pendens Rule for Courts in the United States: International Judgemetns Project of the American Law Institute. In Einhorn, T., Siehr, K. Intercontinental Cooperation Through Private International Law – Essays in Memory of Peter E. Nygh. The Hague: T.M.C. Asser Press, 2004, s. 340 – 356. Stückelberg, M. Lis pendens and forum non conveniens at the Hague Conference. Brook. J. Int´L, 2000 – 2001, s. 949 – 981. Walter, G. Lis Alibi Pendens and Forum Non Conveniens: From Confrontation via Co-ordination to Collaboration. European Journal of Law Reform, 2002, č. 4, s. 69 – 85. Rozhodnutí ESD 129/83 Zelger v. Salinitri No. 2. Rozhodnutí ESD 144/86 Gubish Maschinenfabrik KG v. Palumbo a C-406/92 Tatry v. Maciej Rataj. 19 Walter, G. v článku cit. v pozn. č. 2, s. 76 – 78, 82 – 85.
Debaty mladých právníků 2007 PŘEDVÍDATELNOST JAKO FAKTOR LIMITUJÍCÍ NÁHRADU ŠKODY PŘI MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ Zdeněk Nový 1. Úvod Proč existuje limitace náhrady škody ve smluvním právu, nebude zřejmě nikdy uspokojivě zodpovězeno. Důvod lze spatřovat v prevenci obdobných porušení smluv v budoucnu a zajištění právní jistoty a spravedlnosti ve smluvních vztazích. Hrazení nepředvídatelné škody by mohlo mít v některých případech i likvidační charakter. Limitace může plynout jednak ze zákona (mezinárodní smlouvy) jednak ze smluvního ujednání stran. Tento příspěvek se zabývá předvídatelností jakožto druhem limitace náhrady škody, vyplývajícím ex lege. Předvídatelnost omezuje náhradu škody na škodu, kterou v době uzavírání smlouvy mohla strana porušující smlouvu objektivně předvídat tak, jak by ji předvídala i rozumná osoba ve stejné pozici jako strana porušující smlouvu. Předvídatelnost reaguje na skutečnost, že smluvní strany vstupují do smluvního vztahu za stavu určitého, časově fixovaného, vyvážení výhod a rizik. Jinými slovy, není spravedlivé, aby smluvní strana nesla rizika, která nemohla předvídat, když smlouvu uzavírala. Funkcí běžných smluv je reagovat na normální a předvídatelná rizika. Reakce na nepředvídatelná rizika je pak doménou smluv pojišťovacích. Strana tedy nemůže nést riziko, které v době uzavření smlouvy nemohla předvídat a tudíž pro ně nemohla sjednat patřičné pojištění. Předvídatelnost je jedním z nemnoha příkladů, kdy kontinentální právo i common law zakotvují obdobná právní řešení v oblasti smluvního práva. Není tedy divu, že se s předvídatelností setkáváme také v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Úmluva“), která představuje úspěšný unifikační projekt, který vychází z komparace národních právních řádů. Právě předvídatelnosti v kontextu Úmluvy bych se chtěl věnovat v tomto příspěvku. 2. Předvídatelnost v národních právních řádech
2.1 Francie Francouzský právník Molinaeus dovodil, že je spravedlivé, aby byla náhrada limitována pouze na tu škodu, která mohla být rozumně předvídatelná v době, kdy byla smlouva uzavírána. Později tuto úvahu převzal do svého myšlenkového instrumentaria Pothier, jeden z myšlenkových otců Code Civil (dále jen „CC“). Není divu, že v jeho čl. 1150 nalézáme manifest předvídatelnosti v této podobě: „Dlužník je odpovědný pouze za škodu, kterou mohl nebo měl předvídat v době uzavírání smlouvy, za předpokladu, že nesplnění jeho povinnosti nebylo úmyslné.“10 Francouzské pojetí předvídatelnosti vykazuje jednu zvláštnost, a to, že umožňuje přiznat náhradu nepředvídatelné škody v případě úmyslného jednání, kterým byla škoda způsobena(viz rozbor sub 3) 2.2 Anglie V Anglii se potom předvídatelnost objevila poprvé v proslulém rozhodnutí Hadley v. Baxendale11, kde soud konstatoval: „Jestliže smluvní strany uzavřely smlouvu, jíž jedna z nich porušila, náhrada škody, kterou má obdržet druhá strana v důsledku tohoto porušení, by měla být taková, aby mohla být čestně a rozumně vzata v úvahu buď jakožto vzniknuvší přirozeně, tj. podle běžného chodu věcí, anebo taková, o níž může být rozumně předpokládáno, že mohla být v úvaze obou stran, v době, kdy uzavíraly smlouvu, jako pravděpodobný následek jejího porušení.“12 Soud tak v daném případě rozeznal dvě pravidla, kdy je náhrada škody předvídatelná: pokud vznikla podle normálního chodu věcí, škoda nevznikla podle normálního chodu věcí, nýbrž jakožto následek zvláštních nebo abnormálních okolností, o nichž v době uzavírání smlouvy, žalovaný (porušitel smlouvy) měl dostatečnou vědomost.13 2.3 Německo Německé právo nezná institut předvídatelnosti jako takové.14 Namísto toho při přičítání odpovědnosti za škodu pracuje s tzv. adekvátní kauzalitou.15 Jinými slovy, škodu je přičitatelná eo ipso předvídatelná, když je zřejmé, že z pohledu nestranného (optimálního) pozorovatele za normálního chodu věcí, škoda vznikne.16 Introduction to the Comparative Study of Private Law. Cambridge-
New York – Melbourne: Cambridge University Press, 2006, ss. 547Úmluva vychází z národních právních řádů „hlavních“ 548. právních systémů. Proto je vhodné uvést alespoň ve stručnosti úpravu předvídatelnosti v některých právních řádech. Některé Zimmermann, R.: The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. Oxford - New York: Oxford University významné právní řády byly opominuty, což je dáno omezeným Press, 1996, s. 829. prostorem, který je pro tento příspěvek vymezen, jakož i jeho Ibid. tématickým zaměřením. 10 Čl. 1150 CC zní : „Le debiteur n‘est tenu que des dommages et
Mgr. Zdeněk Nový, katedra mezinárodního a evropského práva Masarykovy Univerzity, Brno Cf. Atiyah, P.S.: An Itroduction to the Law of Contract. Oxford: Clarendon Press, 1995, s. 465-466. Ibid. L. c.; ačkoliv mi není známo, že by dalo pojistit pro jakoukoliv výši budoucí škody. Treitel, G.H.: Remedies for Breach of Contract (courses of action open to a party aggrieved). International Encyclopedia of Comparative Law. Volume VII, Contract in General. Chapter 16. Tübingen: J.C.B: Mohr (Paul Siebeck), 1976, s. 60. Publikována jako Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb., O Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Byla tak vynechán např. výklad předvídatelnosti § 351 Restatement (Second) of Cotracts. K tomu srov. Gordley, J.- Mehren, A. T.: An
11 12
13 14 15 16
intéręts dui ont éte prévus ou qu‘on a pu prévoir lors du contrat, lorsque ce ne‘ est point par sont dol que l‘obligation n‘est point exécutée.“; podobně čl. 1225 italského Codice Civile. (1854) 9 Exch. 341.; zasvěcený komentář k rozhodnutí podávají Atiyah, P. S. in op. cit. sub 1, s. 465. Výtah z textu rozhodnutí naleznete v Gordley, J.- Mehren, A. T.: An Introduction to the Comparative Study of Private Law. CambridgeNew York-Melbourne: Cambridge University Press, 2006, ss. 545546. Op. cit. sub pozn. 1, s. 467. Schlechtriem, P., Basic Structures and General Concepts of the CISG as Models for a Harmonisation of the Law of Obligations, Juridica International, 2005, 10, s. 33. Cf. Beale, H.- Hartkamp, A.- Kötz, H,-Tallon, D.: Contract Law. Cases, Materials and Texts on. Oxford – Portland, Oregon, Hart Publishing, 2002, s.823. Ibid., s. 824.
Mezinárodní a evropské právo Oproti této teorii však byla v Německu rozvinuta ještě tzv. teorie ochranného účelu právní normy.17 Tato limituje náhradu škody z hlediska předvídatelnosti tak, že vyžaduje, aby právní povinnost, která byla porušena byla určena k ochraně smluvní strany právě od takového protiprávního následku, který skutečně nastal.18 3. Předvídatelnost jako limita náhrady škody v Úmluvě Náhrada škody je upravena v čl. 74 Úmluvy. Náhrada škody v Úmluvě vychází z koncepce tzv. plné kompenzace zahrnující „částku odpovídající ztrátě, včetně ušlého zisku, kterou utrpěla druhá strana v důsledku porušení smlouvy.“19 Náhrada škody je limitována těmito faktory: příčinnou souvislostí, pravidly dokazování, povinností zmírnit škodu20 a předvídatelností škody.21 Úmluva stojí na objektivní odpovědnosti za škodu. To znamená, že jako předpoklad odpovědnosti za škodu není vyžadováno zavinění. Z tohoto důvodu Úmluva výslovně nestanoví (na rozdíl od. Čl. 1150 CC)22, že je strana, která porušila smlouvu, povinna nahradit i nepředvídatelnou škodu, pokud škodu způsobila úmyslně, tj. prostřednictvím jedné z forem zavinění. I přes tuto koncepci náhrady škody v Úmluvě se nicméně jeví sporným, zda je správný názor, že strana, která způsobila úmyslně škodu druhé smluvní straně, odpovídá dle Úmluvy, pouze za škodu předvídatelnou.23 Jednak si sotva lze představit, že škoda způsobená úmyslně24 není předvídatelná. Jednak, i když Úmluva spočívá na objektivní odpovědnosti, tj. nejde o koncepci odpovědnosti založené na zavinění, nelze připustit, aby byla straně, která jedná ve zlém úmyslu způsobit škodu, ponechána výhoda spočívající v tom, že hradí jen předvídatelnou škodu. Úmluva ve svém čl. 7 odst. 1 stanoví povinnost interpretovat Úmluvu s přihlédnutím k dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu. Tudíž i čl. 74 Úmluvy je třeba vykládat v souladu s dobrou vírou. Z dobré víry jakožto obecné zásady pak vyvěrá specifická zásada nemo auditur turpitudinem suam allegans, tj. že nikdo nemůže těžit z nepoctivého jednání.25 Soud by tak mohl přiznat i jinak nepředvídatelnou škodu, kdyby interpretoval článek 74 v souladu s dodržováním dobré víry v mezinárodním obchodu, tj. ve smyslu, že jednání v úmyslu způsobit škodu je v rozporu s dobrou vírou. Tudíž strana, která způsobila škodu úmyslně, nahradí i nepředvídatelnou škodu.26 17 L. c.. 18 Cf. rozhodnutí německého soudu in op. cit. sub 14, s. 824. 19 Např. Knapp, V. , in Bianca, M. – Bonell, M. J. et al.: Commentary on International Sales Law. Milan: Giuffrč, 1987, s. 543. Rozsah škody zahrnuje jak je zakotveno v mnoha právních systémech damnum emergens i lucrum cessans. 20 Cf. čl. 77 Úmluvy. 21 Mullis, A., Twenty-Five Years On – The United Kingdom, Damages and the Vienna Sales Convention, RabelsZ, 2007, band 71, s. 39. 22 Čl. 1150 CC je třeba číst vždy s čl. 1382 CC. 23 Knapp, V. , in Bianca, M. – Bonell, M. J. et al.: Commentary on International Sales Law. Milan: Giuffrč, 1987, s. 542. 24 Úmysl obsahuje volní a rozumovou složku, vyjádřenou slovy, že porušitel smlouvy chtěl způsobit škodu svého jednání a věděl, že škodu způsobí. Přičemž Jiří Švestka používá u explikace pojmu „věděl“ u přímého úmyslu slova „představil si“, „předvídal“. K tomu cf. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. et al.: Občanské právo hmotné. Svazek druhý. Díl třetí. Závazkové právo. 4., aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2006, s. 456. 25 Švestka, J., in op. cit. sub pozn. 23, s. 36. 26 Zde by mohlo být namítnuto, že náhrada nepředvídatelné škody, může mít likvidační charakter pro stranu, která úmyslně způsobila druhé straně škodu. Nicméně, pak je dobré se ptát, jednak po smyslu
Článek 74 ve své větě druhé stanoví, že: „Náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou strana porušující smlouvu předvídala nebo měla předvídat v době uzavření smlouvy s přihlédnutím ke skutečnostem, o nichž věděla nebo měla vědět, jako možný důsledek porušení smlouvy.“ Je namístě provést další rozbor tohoto článku a odpovědět na otázky kdo, co a kdy a jak měl předvídat. 3.1 Kdo měl předvídat škodu Jak je patrno z gramatického výkladu článku 74 Úmluvy, předvídat měla strana porušující smlouvu. Tady se Úmluva liší od „Hadley rule“, kdy musí být škoda v úvaze obou stran.27 Zřejmě lze dovodit, že ono „v úvaze obou stran“ znamená, že žalobce (poškozený) potřebuje předmět smlouvy k nějakému zvláštnímu, specifickému účelu a o tomto zvláštním účelu žalovaný (porušitel smlouvy) ví. 28 Úmluva sice stanoví, jak řečeno výše, „strana porušující smlouvu“, ale často bude de facto existovat předvídatelnost i na straně žalobce (poškozeného). Úmluva se v tomto bodě shoduje s úpravou obsaženou v čl. 1150 CC, který také váže předvídatelnost pouze na vědomost strany, která porušuje právní povinnost.29 Při hodnocení jednání osoby dle čl. 74 Úmluvy se nehodnotí její subjektivní postoj k předvídatelnosti, nýbrž zda by každý rozumný obchodník v dané situaci, mohl vznik škody předvídat. Jde o jeden z projevů principu rozumnosti, který je na vícero místech Úmluvy zmiňován.30 Nicméně předvídatelnou škodou může být i škoda, kterou by rozumná osoba v dané situaci nepředvídala, ale byla předvídatelná pro konkrétní osobu za specifických podmínek, plynoucích ze specifik případu.31
limitace náhrady škody na škodu předvídatelnou a na s tím spojený teleologický výklad ustanovení čl. 74 Úmluvy. Podle mého názoru toto ustanovení omezuje náhradu škody na škodu předvídatelnou proto, aby bylo dosaženo určité právní jistoty mezi smluvními stranami při uzavírání smlouvy ohledně možných negativních následků spojených s případnou budoucí škodou. K tomu srov. Rozehnalová, N.: Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 460. Nikoliv už proto, aby prospívalo straně, která způsobí škodu úmyslně. 27 „in contemplation of both parties.“ 28 Op. cit. sub pozn. 4, s. 64.; 29 Cf. Weill, A.-Terré, F.: Droit civil. Les obligations. Quatričme édition. Paris: Dalloz, 1986, s. 395. 30 Např. čl. 8, 18, 25, 35 Úmluvy 31 Např. A uzavře s B kupní smlouvu na stroje k průmyslovému čištění prádla, v níž se A zaváže, že tyto stroje dodá B dle dodací podmínky INCOTERMS 2000 f.o.b. Hamburg 29. 9.2007. A se zpozdí s dodávku o 7 dní. Předvídatelná škoda je tvořena ušlým ziskem za toto období, kdy B nemohl čistit prádlo. Každá rozumná osoba může předpokládat, že ten, kdo nakupuje stroje k průmyslovému čištění je použije právě k průmyslovému čištění. Odlišná situace: skutkový stav jako v předchozím případě. B nicméně potřebuje stroje na průmyslové čištění prádla, aby naplnil smlouvu, v níž se zavázal vládě státu C, že vyčistí 30 000 ks vojenských uniforem jeho armády. A ví z předchozího obchodního styku s B, že jsou mu pravidelně svěřovány veřejné zakázky vlády C na čištění oblečení příslušníků jeho vojska. Průměrná rozumná osoba nemohla předvídat, že B nedodrží smlouvu s vládou, protože nemohla vědět, že B pravidelně čistí oblečení vojáků státu C. Tato osoba by tak odpovídala tak, jak bylo naznačeno v prvním případě, tj. za ušlý zisk za 7 dní nečištění. Osoba A vzhledem k jeho specifické znalosti o předchozích zakázkách B na čištění vojenských uniforem mohla předvídat škodu vzniklou porušením smlouvy s vládou státu C.
Debaty mladých právníků 2007 3.2 Co má být předvídáno Otázka „co“ má být předvídáno obnáší dilema, zda vznik škody nebo rozsah škody.32 Předvídat rozsah škody bude někdy dosti těžké či dokonce nemožné. Komentář k čl. 7.4.4 Principů mezinárodních obchodních smluv (dále jen „PICC“)obsahuje pravidlo, že se „předvídatelnost vztahuje k povaze nebo typu škody, ale nikoliv k rozsahu škody, ledaže rozsah škody je takový, že změní jeden druh škody v jiný.“33Z této záhadné formule, která není v PICC nijak explikována, lze dovodit snad tolik, že předvídatelnost se vztahuje k povaze nebo typu škody.34 3.3 Kdy má být škoda předvídána Vznik škody má být dle čl. 74 předvídán v okamžiku uzavření smlouvy.35 po tomto okamžiku se hradí i škoda nepředvídatelná, pokud jsou splněny další předpoklady odpovědnosti za škodu. Okamžik uzavření smlouvy je stanoven v čl. 23 Úmluvy takto: „Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky se stane účinným podle ustanovení této Úmluvy.“ Pravidla, která určující proces uzavírání smluv nalezneme v čl. 18 a 19 Úmluvy. K uzavření smlouvy může dojít na základě přijetí nabídky smluvní stranou. V případě tzv. modifikovaného přijetí je smlouva uzavřena i v případě, že přijetí obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky, ledaže navrhovatel bez zbytečného odkladu ústně vznese proti rozdílům námitky nebo za tímto účelem odešle oznámení. Můžeme tedy uzavřít, že od okamžiku přijetí, který je stanoven ve výše uvedených ustanoveních, je lhostejno, zda strana porušující smlouvu vznik škody předvídala čili nic. Porušitel tudíž odpovídá i za nepředvídatelnou škodu, která vznikla po okamžiku uzavření smlouvy. 3.4 Jakým způsobem musí být škoda předvídána Škoda musí být předvídatelná jakožto „možný následek“ porušení smlouvy.36 Jedná se tedy o ty následky, kterých si porušující strana byla vědoma vzhledem k povaze a účelu smlouvy a obchodního odvětví, v němž smluvní strana působila.37 Na rozdíl od „Hadley rule“ zde Úmluva vyžaduje pouze „možný“, nikoliv „velmi pravděpodobný“ následek a je tudíž více nakloněna žalobcům (poškozeným) než žalovaným (porušitelům smluv).38 Předvídatelnost vzniku škody musí být vnímána ve světlé všech skutečností, které měl nebo mohl vědět. Zde vidíme již vícekrát zmíněnou objektivizaci vnímání předvídatelnosti rozumnou osobou, a to s přihlédnutím nejen k faktickým skutečnostem, ale i k existujícím právním skutečnostem a právním vztahům.39 4. Předvídatelnost vzniku škody v aplikační praxi Protože předvídatelnost je právní institut, který dává poměrně široký prostor k uvážení soudcům, je proto vhodné před32 Op.cit. sub pozn. 23, s. 47. 33 UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts. Rome: UNIDROIT 1994, s. 200: „Foreseeability relates to the nature or type of the harm but not to its extent unless the extent is such as to transform the harm into one of a different kind.“ 34 Obdobně Op. cit. sub pozn. 23, s. 48. 35 Nikoliv v okamžiku porušení smlouvy. 36 Výraz „possible consequence“ 37 Op. cit. sub pozn. 23, s. 46 38 Ibid., s. 47. 39 Op. cit. sub pozn. 23, s. 46.
stavit některá z rozhodnutí soudů k problematice předvídatelnosti v Úmluvě. Jejich společným znakem je ten, že jsou velmi rozdílné. V prvním případě německý kupující uzavřel smlouvu s nizozemským prodávajícím, jejímž předmětem byla dodávka sýrů.40 Jelikož 3% sýrů bylo vadných, kupující požadoval náhradu škody včetně ušlého zisku v podobě ztráty čtyř velkoobchodních partnerů a škody způsobené jednomu vlastnímu zákazníkovi. Nižší soudy kupujícímu nevyhověly a ten se obrátil na Bundesgerichsthof, který rozhodl, že prodávající musel vědět v době uzavírání smlouvy, že kupující nakupuje zboží za účelem dalšího prodeje a tudíž mohl předvídat, že mu dodávka vadných sýru může způsobit výše uvedenou škodu. Často citovaným je také rozhodnutí Delchi Carrier SpA v. Rotorex ze dne 9. 9. 1994 rozhodované u U.S. District Court for the Northern District of New York.41 V tomto případě italský kupující nakoupil 10800 kompresorů pro klimatizaci od amerického prodávajícího (a zároveň výrobce). Kompresory měly být dodány ve třech dodávkách. První dodávka dorazila ke kupujícímu. Ten za ni zaplatil odpovídající částku. Když byla druhá dodávka na cestě, kupující zjistil, že kompresory z první dodávky jsou vadné. Následně kupující odstoupil od smlouvy a žádal náhradu škody. V době uzavření smlouvy, kupující informoval prodávajícího, že kompresory mají být použity ve výrobě zvláštních přenosných klimatizační zařízení. Soud seznal, že prodávající mohl předvídat následující škodu: náklady na odstranění vad na kompresorech, manipulaci a skladování kompresorů, náklady na zmírnění škody, ušlý zisk. Dalším případ byl řešen před Arbitration Insitute of the Stockholm Chamber of Commerce.42 Ruský prodávající a německý kupující uzavřeli smlouvu na prodej ocelových tyčí. Spor vznikl ohledně kvality těchto tyčí, kdy zákazník kupujícímu tyto vrátil. Kupující následně odmítl zaplatit kupní cenu. po dlouhých jednáních kupující zaplatil polovinu kupní ceny. Prodávající zahájil rozhodčí řízení o doplacení celé kupní ceny. Rozhodčí soud v této věci konstatoval, že předvídatelná škoda sestává z poplatků za přepravu, pojištění, cla, skladování, expertní posudek zboží a úroky z prodlení.43 Finský soud Helsingfors hovrätt shledal jako předvídatelnou škodu vzniklou na good-will právnické osoby.44“ Problémem je v vyčíslení této škody a její prokázání. I to mohlo být motivem, proč některé soudy odmítly přiznat poškození good-will jako předvídatelnou škodu.45 Typickým příkladem, kdy škoda bude předvídatelná je případ, kdy italský prodávající a německý kupující uzavřely smlouvu o prodeji použitých automobilů.46 Automobil, o nějž ve sporu šlo, měl licenci z roku 1992 a počítadlo, které ukazovalo nízký počet ujetých kilometrů. Kupující dále prodal automobil třetí osobě, která později zjistila, že automobil má licenci z roku 40 Citováno dle DiMatteo, L. A. et al.: International Sales Law: A Critical Analysis of CISG Jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 200, s. 154. 41 Dostupný z WWW: 42 Dostupný z WWW:< http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do= case&id=435&step=Keywords> 43 Ibid. 44 dostupné z WWW: 45 Např. rozhodnutí dostupné z WWW:; Op. cit. sub 23, s. 47. 46 dostupné z WWW:< http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do= case&id=227&step=Abstract>
Mezinárodní a evropské právo 1990 a že má ve skutečnost najeto více kilometrů, než ukazuje dia of Comparative Law. Volume VII, Contract in General. počítadlo. Chapter 16. Tübingen: J.C.B: Mohr (Paul Siebeck), 1976. Prodávající musel zaplatit této třetí osobě náhradu škody UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts. a uplatňoval tuto náhradu škody proti prodávajícímu. Soud přiRome: UNIDROIT, 1994. znal kupujícímu náhradu škody s odůvodněním, že náhrada ško- Vekás, L.,The Foreseeability doctrine in Contractual Damages dy, kterou musel zaplatit kupující třetí osobě byla předvídatelCase, Acta Juridica Hungarica, 2002, č. 1-2, ss. 145-147. nou škodou ve smyslu čl. 74 Úmluvy, neboť prodávající věděl, Weill, A. - Terré, F.: Droit civil. Les obligations. Quatričme édiže kupující je dealerem automobilů v době uzavření smlouvy. tion. Paris: Dalloz, 1986. Zimmermann, R.: The Law of Obligations: Roman Foundations 5. Závěr of the Civilian Tradition. Oxford-New York: Oxford University Press, 1996. Z výše uvedených případů, které jsou poměrně variabilní, se těžko dovozují obecné závěry. Plyne z nich však, že orgány Summary aplikující Úmluvu sehrávají klíčovou úlohu v určování, která škoda je předvídatelná, a která už nikoliv. za předvídatelnou The main purpose of my paper is to offer some thoughts škodu lze považovat zejména škodu, která byla způsobena třetí about foreseeability as an important factor limiting the conosobě v důsledku faktických či právních vad předmětu plnění tractual damages in international sale of goods. smluvní stranou. Problematická je předvídatelnost vzniku škody First, The nature and the roots of foreseeability in national na good-will právnické osoby a také její vyčíslení. legal orders are examined. A particular attention is dedicated to Důležitou úlohu sehrává dokazování předvídatelnosti vzni- English, French and German law. ku škody v rámci procesního práva a zejména onus probandi. Consequently, I am concerned about the analysis and the Důkazní břemeno bude zřejmě na tom, kdo tvrdí, že škoda byla interpretation of the article 74 of the United Nations Convenpředvídatelná, tedy na poškozeném.47 tion on Contracts for the International Sale of Goods. I deal, Nevyřešenou otázkou zůstává, zda je nutno předvídat pova- in particular, with the following questions: who should foresee hu či typ škody, anebo rozsah škody. Tento problém vyvěrá damages, when damages should be foreseen, whether damages, ze skutečnosti, že samotný institut „škody“ a její rozsah nelze or the extent of damages should be foreseen and in which manoddělit, neboť rozsah je škodě imanentní. Osobně zastávám sta- ner damages ought to be foreseen. novisko, že není třeba předvídat přesný rozsah náhrady škody. Finally, I aim at foreseeability in action, that is to say the Závěrem se domnívám, že lze přiznat náhradu škody, i když by decisions of courts and arbitrators concerning the foreseeability byla jinak nepředvídatelná, pokud byla škoda způsobena úmy- according to the United Nations Convention on Contracts for the slně, pokud bude čl. 74 Úmluvy věta druhá interpretován v sou- International Sale of Goods. ladu s dobrou vírou. 6. Seznam použité literatury: Atiyah, P. S.: An Itroduction to the Law of Contract. Oxford: Clarendon Press, 1995. Beale, H. - Hartkamp, A.- Kötz, H,-Tallon, D.: Contract Law. Cases, Materials and Texts on. Oxford – Portland, Oregon, Hart Publishing, 2002. Bianca, M. – Bonell, M. J. et al.: Commentary on International Sales Law. Milan: Giuffrč, 1987. DiMatteo, L. A. et al.: International Sales Law: A Critical Analysis of CISG Jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. Gordley, J. - Mehren, A. T.: An Introduction to the Comparative Study of Private Law. Cambridge- New York – Melbourne: Cambridge University Press, 2006. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. et al.: Občanské právo hmotné. Svazek druhý. Díl třetí. Závazkové právo. 4., aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2006. Mullis, A., Twenty-Five Years On – The United Kingdom, Damages and the Vienna Sales Convention, RabelsZ, 2007, band 71, ss. 35-51. Schlechtriem, P., Basic Structures and General Concepts of the CISG as Models for a Harmonisation of the Law of Obligations, Juridica International, 2005, 10, s. 33. Rozehnalová, N.: Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. Treitel, G. H.: Remedies for Breach of Contract (courses of action open to a party aggrieved). International Encyclope47 Vekás, L.,The Foreseeability doctrine in Contractual Damages Case, Acta Juridica Hungarica, 2002, č. 1-2, s. 167.
Debaty mladých právníků 2007 TRANSNACIONALIZACE MEZINÁRODNÍHO PROCESNÍHO PRÁVA EU Radka Chlebcová Teritoriální rozsah evropských procesních norem Evropská unie vytvořila svébytný systém norem mezinárodního procesního práva. První vlaštovkou byla v roce 1968 Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“), která byla přijata členskými státy Evropského společenství na základě čl. 293 Smlouvy o ES (dále jen „SES“). Jejím nástupcem je Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselské nařízení“), jehož právním základem je čl. 65 SES. V souladu s tímto ustanovením je Evropské společenství oprávněno přijímat opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech, pokud je to nutné k řádnému fungování vnitřního trhu. Jak Bruselská úmluva tak i nařízení definují ve svých preambulích hlavní cíl, jímž je posílit „uvnitř Společenství“ právní ochranu zde domicilovaných osob. Takto formulovaný cíl by sváděl k tomu, abychom omezili teritoriální aplikační rozsah evropských procesních norem pouze na intrakomunitární vztahy, tedy na situace, kdy jak strana žalovaná, tak i žalující jsou domicilované na území Společenství. Znění jednotlivých ustanovení spolu s jejich výkladem však k tomuto závěru nevedou a judikatura ESD je pak přímo vyvrací. Jestliže v procesních předpisech Společenství objevíme normy, které se aplikují na všechny skutkové stavy, jak na intrakomunitární, tak i skutkové stavy dotýkající se třetích států, tedy na všechny případy s mezinárodním prvkem před soudy členského či smluvního státu, můžeme hovořit o univerzálním či transnacionálním právu procesním právu EU. Tento příspěvek by se měl zaměřit na teritoriální rozsah působnosti procesních norem EU a především na rozbor klíčového rozhodnutí ESD ve věci Owusu. Problém paralelní mezinárodní příslušnosti členského a nečlenského státu Bruselské nařízení určuje mezinárodní příslušnost soudů ES v případech, které vykazují spojitost s územím ES nebo s některým státem ES, a řeší, který ze soudů ES bude mezinárodně příslušný k rozhodnutí sporu. V případech, na něž se Bruselské nařízení nevztahuje, a v případech výslovně vyloučených z jeho
JUDr. Radka Chlebová, katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně.
Srov. např. ustanovení o uznání a výkonu, litispendenci nebo čl. 23 odst. 3 Bruselského nařízení. V literatuře se objevují oba tyto pojmy relativně sporadicky. Častěji se v souvislosti s judikaturou ESD ve věci Owusu hovoří o extenzivním rozšíření teritoriálního aplikačního rozsahu evropských procesních norem. Toto je však pouze jeden z projevů transnacionality evropského procesního práva. Další je potřeba hledat v samotné povaze jednotlivých ustanovení a jejich formulaci, neboť např. ustanovení o uznání a výkonu se použijí na rozsudky vydané v členských státech ES bez ohledu na právní základ určení mezinárodní soudní příslušnosti. Evropský systém uznání a výkonu se pak aplikuje i na rozhodnutí, která mají pramalý vztah k území ES, jejichž strany mohou být domicilované zcela mimo ES, a kde byla založena soudní příslušnost národními (často tzv. exorbitatními) procesními normami. Evropský systém uznání a výkonu se tak výrazně transnacionálně rozšiřuje i na neevropské skutkové stavy.
aplikačního rozsahu, je možné pro určení mezinárodní příslušnosti i nadále použít národní procesní normy. Problematická situace však nastává, jakmile soud členského státu ES disponuje mezinárodní příslušností k rozhodnutí sporu a současně i soud nečlenského státu má založenu příslušnost na základě jeho národních procesních norem. Tato situace může nastat, má-li např. žalovaný domicil na území členského státu ES, ale strany prorogovaly výlučnou pravomoc soudů třetího státu, nebo má-li třetí stát dle svých národních procesních norem výlučnou pravomoc k rozhodnutí sporu. Jsou v takových případech soudy ES oprávněny zastavit soudní řízení či odmítnout svou příslušnost založenou evropskými procesními normami ve prospěch soudů třetího státu? Bruselská úmluva ani nařízení tuto situaci neřeší. Když byla Bruselská úmluva připravována, nacházely se extrakomunitární vztahy teprve ve svých plenkách. I proto nebyla otázka teritoriálního aplikačního rozsahu úmluvy blíže a podrobněji projednávána. Tvůrci se omezili pouze na úpravu vztahů mezi smluvními státy. Bylo provedeno rozlišení mezi soudními rozhodnutími pocházejícími od soudů smluvních států, jejichž uznání a výkon je podroben jednotným pravidlům obsaženým v Úmluvě, a ostatními soudními rozhodnutími pocházejícími ze třetích států, kde je otázka uznání a výkonu podrobena národnímu právu. Již z tohoto rozlišení je jasné, že Úmluva a posléze i nařízení jsou daleko od toho, aby neměli transnacionální dopad na třetí státy. Předmětem uznání a výkonu jsou totiž nejen rozhodnutí, u nichž byla soudní příslušnost založena na jednotných pravidlech Úmluvy, ale i rozhodnutí čistě vnitrostátní a dále rozhodnutí ve věcech s mezinárodním prvkem, u nichž nebyla soudní příslušnost založena na pravidlech Úmluvy, ale na národních (typicky pokud se jednalo o strany domicilované ve třetích státech). Rozsudky vydané ve dvou posledních případech jsou však i přesto vykonatelné ve všech státech Společenství a to na základě jednotných pravidel Úmluvy či nařízení. Relevantní judikatura ESD Otázka teritoriálního rozsahu Bruselské úmluvy a nařízení byla již několikrát vnesena před ESD. Jedním z prvních případů bylo rozhodnutí ve věci Group Josi. V tomto případě vznikl spor vznikl mezi kanadskou společností UGIC a belgickou společností Group Josi. Kanadská společnost UGIC podala žalobu u francouzského soudu - v místě sídla svého jednatele. Group Josi proti tomu namítala nedostatek pravomoci. Skutkový stav Group Josi vykazoval spojitost s několika členskými státy a klíčovou otázkou bylo, který z nich je příslušný ve věci rozhodnout. ESD v rozhodnutí ve věci Group Josi konstatoval, že kapitola II Bruselské úmluvy je v zásadě aplikovatelná tam, kde žalovaný má domicil nebo sídlo v členském státě, i když žalobce má domicil v nečlenském státě. Stále otevřena zůstávala otázka, zda je možné použít evropské normy i za situace, kdy má skutkový stav vztah pouze k jednomu členskému státu a dále ke státu nečlenskému – tedy kdy se rozhoduje o rozdělení mezinárodní příslušnosti mezi soudem Společenství a třetího státu. K této otázce se ESD poprvé vyjádřil ve věci Owusu. Článek 2 Bruselské úmluvy se dle ESD použije v rámci sporu před soudy některého smluvního státu mezi účast
Audit, B., The Application of Private International Norms to „Third Countries“ : the Jurisdiction and Judgements Example. In: Nuyts, A., Watté, N., International civil litigation in Europe and relations with third states. Bruxelles : Bruylant, 2005, s. 56 an. Rozhodnutí ESD ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. C-412/98: Group Josi
Mezinárodní a evropské právo níky řízení s bydlištěm na území tohoto státu, který má určitý vztah k třetímu státu, nikoliv však k jinému smluvnímu státu. Ačkoliv totiž sice samotné použití pravidel Bruselské úmluvy o příslušnosti vyžaduje existenci mezinárodního prvku, mezinárodní povaha dotčeného právního vztahu nemusí pro účely použití uvedeného ustanovení nutně vyplývat ze zapojení několika smluvních států z důvodu merita sporu nebo vzájemného bydliště stran sporu. Účast smluvního státu nebo třetího státu například z toho důvodu, že v prvním státě má žalobce a žalovaný bydliště a ve druhém státě došlo ke sporným skutečnostem, může taktéž dotčenému právnímu vztahu přiznávat mezinárodní povahu. ESD v tomto rozhodnutí dále konstatoval, že není možné použít teorii forum non conveniens, jejíž použití se opírá o národní procesní normy, k odmítnutí mezinárodní příslušnosti soudu ES založené čl. 2 Bruselské úmluvy. Skutečnost, že se spor nemá žádný vztah k jinému smluvnímu státu, ale toliko k jednomu smluvnímu a dále třetímu státu, není podstatná. Použití této teorie by mohlo zasáhnout předvídatelnost pravidel o příslušnosti upravených úmluvou, a následkem toho i zásadu právní jistoty, která je základem této úmluvy. Navíc přípustnost námitky forum non conveniens by mohla zasáhnout jednotné použití pravidel o příslušnosti obsažených v úmluvě a právní ochranu osob usazených ve Společenství. ESD učinil ve věci Owusu velice obecný závěr, který by se dal snadno interpretovat tak, že stačí téměř jakákoli spojitost mezinárodního skutkového stavu se Společenstvím, která je podložena ustanovením o mezinárodní soudní příslušnosti státu Společenství, aby se i na vztahy mající silnou souvislost s územím třetích států aplikoval evropský režim a aby došlo k vyloučení národních procesních norem, jež by jinak umožňovaly přenechat řešení sporu soudům tohoto třetího státu. Takto pojatá interpretace se nedá vyloučit, ale ve svých důsledcích povede k absurdním závěrům. ESD považoval čl. 2 Bruselské úmluvy i nařízení za kogentní normu, od níž není možné se odchýlit. Takový rigorózní přístup by však vedl k neakceptování smluvního ujednání stran, které by v případě volby komunitárního soudu bez dalšího bylo zohledněno, a tím i k nepřiměřenému omezení smluvní volnosti stran. Podobná situace nastává v případě litispendence. Bude-li soudní řízení týkající se stejných stran a stejného nároku zahájeno u soudů dvou států Společenství, bude později zahájené zastaveno. Nicméně bude-li zahájeno soudní řízení nejdříve mimo Společenství, není nikde vyloučeno vedení paralelního soudního řízení ve členském státě a vznik odporujících si soudních rozhodnutí, která nebude možno uznat ani vykonat. Stejné obtíže působí i výlučná pravomoc soudů třetích států, kterou – je-li čl. 2 za všech okolností kogentní – nemohou soudy členských států zohlednit a odmítnout tak svou mezinárodní příslušnost. Dále pak také dobrovolné podřízení se soudnímu řízení vedenému ve třetím státě a překážka věci ve třetím státě rozhodnuté. Ve všech těchto případech by doslovná aplikace rozhodnutí ve věci Owusu vedla k absolutnímu vyloučení národních procesních norem, které by umožňovaly přesunout řízení do třetího státu, a k univerzálnímu založení mezinárodní soudní příslušnosti soudů ES, kdykoli má žalovaná strana bydliště na území ES. Konkrétní okolnosti daného případu by pak již nemohly být zohledněny. Vedle transnacionální povahy některých ustanovení (např. uznání a výkon, litispendence) by se jednalo o další rozměr transnacionality procesního práva ES. Ale může být rozhodnutí ve věci Owusu skutečně vykládáno tak široce a použito
Srov. Rozhodnutí ESD ve věci sp. zn. C- 281/02: Owusu. Srov. Rozhodnutí ESD ve věci sp. zn. C- 281/02: Owusu.
i v případech, které nemají zcela shodný skutkový stav? Kde jsou hranice použitelnosti evropského procesního práva? Nejasnosti plynoucí z rozhodnutí Owusu Na rozhodnutí ve věci Owusu jsou zarážející především dvě věci: ESD se vůbec nezabýval druhou položenou otázkou, která se týkala konkrétních okolností, za nichž je možné odmítnout použití čl. 2 Bruselské úmluvy – tedy zda použití národních procesních norem je vždy v rozporu s Úmluvou nebo jen za splnění určitých požadavků. V rozhodnutí ve věci Coreck ESD připustil použití národního práva za účelem určení práva rozhodného pro posouzení platnosti prorogační dohody stanovující výlučnou příslušnost soudů třetího státu. Bude-li posléze taková dohoda shledána platnou, evropský režim se stává nepoužitelným a soud je oprávněn odmítnout na základě svých národních procesních norem příslušnost založenou evropskými normami. Teprve, bude-li dohoda neplatná, je možné použít příslušnost stanovenou evropskými normami. Je rozhodnutí ve věci Coreck překonáno novou judikaturou ve věci Owusu a nebo je naopak Coreck limitujícím faktorem dopadu Owusu? Zadruhé, ESD se nikdy nevypořádal s otázkou, zda odmítnutí příslušnosti ve prospěch soudů třetího státu vůbec spadá do aplikačního rozsahu evropských procesních norem. Místo toho rovnou konstatoval, že i v případech, které mají silný vztah ke třetím státům, je založena mezinárodní příslušnost na základě čl. 2 Bruselské úmluvy a nařízení. Pokud by otázka odmítnutí příslušnosti ve prospěch soudů třetího státu byla mimo aplikační rozsah Bruselské úmluvy a nařízení, bylo by možno pro její vyřešení i nadále používat národní procesní normy. Vzhledem k tomu, že ESD se této otázce vyhnul a ihned konstatoval, že se v takovém případě použije čl. 2, nepřímo tím řekl, že tato situace spadá do aplikačního rozsahu Bruselské úmluvy a nařízení. Obecnost této výpovědi a nezkoumání konkrétních okolností, za nichž je možné odmítnout použití čl. 2 Bruselské úmluvy, naznačuje, že judikatura ve věci Coreck je novou judikaturou nejspíše popřena. Tento závěr podporují i následující názory ESD: • Článek 2 Bruselské úmluvy i nařízení byl považován za kogentní ustanovení, které se použije vždy, má-li žalovaný domicil na území ES. Soud by pak nikdy nemohl odmítnout příslušnost založenou tímto ustanovením. • ESD zdůraznil, že účelem Bruselské úmluvy i nařízení je harmonizovat pravidla o mezinárodní příslušnosti členských státu. Výjimkou jsou pouze případy, kdy je aplikace evropských norem výslovně vyloučena (čl. 1) a kdy žalovaný nemá domicil na území ES (čl. 4) – zde je použití národních procesních norem zachováno. • Čl. 293 SES umožňuje zajištění vzájemného uznávání soudních rozhodnutí. Podmínka vzájemnosti se však již neobjevuje čl. 65 SES, což naznačuje rozšíření možného aplikačního rozsahu evropských procesních norem. ESD dále zdůraznil, že jednotná (tedy univerzální či transnacionání) aplikace Bruselské úmluvy napomáhá bezesporu řádnému fungování vnitřního trhu. Argument podpory řádného fungování vnitřního trhu se zdá být pro ESD klíčovým. O rozsah tohoto pojmu můžeme vést spory, je však logické, že řádné fungování vnitřního trhu není možné, pokud si odmyslíme vnější (extra-komunitární) obchodní i osobní vztahy subjektů společenství, tedy pokud vnitřní trh neprodyšně uzavřeme. Chceme-li zlepšit fungování vnitřního
Rozhodnurí ESD ze dne 9. 11. 2000 ve věci sp. zn. C-387/98: Coreck Srov. Schlosserova zpráva, para 176.
Debaty mladých právníků 2007 trhu, musíme vzít v úvahu i vztahy se třetími státy. To mimo jiné znamená zahrnout je do aplikačního rozsahu evropských procesních norem. Na tomto místě je vhodné podotknout, že i pokud by skutkový stav vykazoval spojení s několika členskými státy, nebyla by tato okolnost způsobilá změnit argumentaci ESD. Dá se totiž předpokládat, že v situacích majících vztah pouze k jednomu členskému a dále třetím státům by byl mnohem silnější důvod pro odmítnutí aplikace evropských norem a použití národních, něž by tomu bylo v situacích vykazujících spojení s několika členskými státy. Pokud ESD odmítl použít národní právo právě v prvním případě, tím spíše bude jeho použití vyloučeno v druhém případě. Jediná možnost, jak zabránit absurdním následkům doslovné aplikace rozhodnutí ve věci Owusu, je omezit toto rozhodnutí pouze na daný skutkový stav (použití teorie forum non conveniens) a odlišit Owusu od dalších, na první pohled podobných případů. Skutkový stav ve věci Owusu vykazoval následující klíčové znaky: 1) dotčen byl pouze jeden členský stát a žádný jiný členský stát nebyl dle evropských norem příslušný k rozhodnutí sporu. 2) Příslušnost členského státu byla založena čl. 2 Bruselské úmluvy. 3) Strana žalovaná i žalující byly domicilovány v jednom státě. 4) Odmítnutí příslušnosti dle národních norem nemělo kogentní charakter, ale bylo ponecháno na volném uvážení soudu.10 Rozhodnutí ve věci Owusu by tak mělo být odlišeno od: • Případů výlučné příslušnosti soudů třetího státu plynoucí z jeho vnitrostátních procesních norem. • Ujednání stran o výlučné mezinárodní příslušnosti soudů třetího státu. • Případů dříve zahájeného řízení ve třetím státě. • Dobrovolného podřízení se žalovaného soudnímu řízení před soudem třetího státu. • Případů res iudicata. Bude-li mít žalovaný domicil na území členského státu, bude na základě kogentního čl. 2 Bruselské úmluvy či nařízení vždy založena mezinárodní příslušnost soudu tohoto členského státu pro rozhodnutí sporu. Omezení této soudní příslušnosti je možné toliko v případech výslovně předvídaných v nařízení – tedy na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 II. kapitoly.11 Jestliže všechny výše citované situace spadají vzhledem ke kogentnímu charakteru čl. 2 do aplikačního rozsahu Bruselské úmluvy či Bruselského nařízení, a je-li využití jurisdikce evropských soudů nespravedlivé a nepřiměřené (např. proto, že vede k paralelním soudním řízením, vzniku rozporných a tím i vzájemně neuznatelných soudních rozhodnutí), musíme se pokusit najít podstatné odlišnosti těchto situací od Owusu a na jejich základě pak definovat nepsané hranice aplikace evropských procesních norem.12
1. Konzistentnost řešení: Jestliže výše jmenované případy jsou v intrakomunitárních situacích výslovně upraveny a soudu jednoho členského státu je umožněno odmítnout příslušnost ve prospěch soudu jiného členského státu, je nespravedlivé a nekonzistentní neumožnit stejný postup i ve prospěch soudů třetích států. Soud členského státu by tak měl mít možnost odmítnout svou příslušnost minimálně v těchto stěžejních případech: Pokud strany prorogovaly výlučnou příslušnost soudu třetího státu, pokud soudy třetího státu mají dle svých národních procesních norem výlučnou příslušnost k rozhodnutí sporu a v otázce lis pendens. Nerespektování těchto situací vyústí ve zbytečné paralelní vedení soudních řízení v členském státě ES a ve třetím státě a s velkou pravděpodobností k vzniku rozporných rozhodnutí, která nemohou být vzájemně uznána a vykonána. Požadavek konzistentnosti řešení požaduje, aby se situacemi dotýkajícími se třetích států zacházelo stejně jako se situacemi intrakomunitárními. Zjednodušeně řečeno: Soud členského státu by měl posuzovat otázku mezinárodní příslušnosti jeho soudů a soudů třetího státu na základě stejných hledisek, jako to činí v případě rozhodování o příslušnosti mezi členskými státy ES. Odmítnutí příslušnosti by však bylo vyloučeno v případech, jako byl Owusu, neboť evropský procesní režim neumožňuje odmítnout příslušnost s odvoláním se na teorii forum non conveniens. 2. Rozsah evropských procesních norem: Tento argument je postaven na premise, že v případech dotýkajících se třetích států nechává evropský procesní režim nedotčena národní procesní ustanovení umožňující odmítnout příslušnost, která jsou srovnatelná s ustanoveními uznávanými evropskými normami. Výše jmenované situace by se nacházely mimo aplikační rozsah Bruselské úmluvy i nařízení a bylo by při posuzování mezinárodní příslušnosti možno použít národní procesní normy, které mají svou obdobu v Úmluvě a nařízení. Použití tohoto argumentu je podpořeno rozhodnutím ve věci Coreck a dále i příslušnými pasážemi Schlosserovy zprávy, na něž se ESD v tomto rozhodnutí odvolal. Tento argument je však snazší teoreticky popsat než prakticky aplikovat. Největším problémem jeho aplikace bude, jak moc si musí národní procesní normy umožňující odmítnutí příslušnosti a evropské procesní normy odpovídat. Stačí, že sledují tentýž účel, nebo je potřeba přesnější shoda? Navíc se ESD ve věci Owusu vyhnul odkazu na jiná dřívější rozhodnutí a ani se nezabýval konkrétními podmínkami možného odmítnutí mezinárodní příslušnosti založené čl. 2 Bruselské úmluvy. Přidáme-li ještě váhu, kterou ESD přikládá požadavku řádného fungování vnitřního trhu, stává se argument rozsahu evropských procesních norem nepoužitelným. Jakkoli to hovoří proti zdravému rozumu, nic v rozhodnutí Owusu nenasvědčuje tomu, že by ESD zamýšlel omezit jeho dosah jen na situace forum non conveniens.
Nepsané hranice evropského procesního práva?
Závěr
Je velice těžké, v podstatě až nemožné, najít principy, K omezení aplikace evropských procesních norem v situacích, kdy je sice založena příslušnost soudu ES na základě čl. 2, na nichž je rozhodnutí ve věci Owusu vystaveno, a které byale skutkový stav vykazuje silnou spojitost se třetím státem, je chom mohli zobecnit na další situace. Hlavní myšlenky tohoto rozhodnutí jsou však jasné: Soud členského státu nemůže použít možno použít následující argumenty: námitku forum non conveniens, k odmítnutí mezinárodní příslušnosti stanovené čl. 2 Bruselské úmluvy či nařízení. Mezi10 Fentiman, R., Civil Jurisdiction and Third States: Owusu and Af- národní prvek potřebný pro aplikaci evropských procesních ter. In: Common Market Law Review, 2006, volume 43 , issue 3 , norem může být založen i vztahem skutkového stavu k jedinému p. 705-734. smluvnímu státu a dále třetímu státu. Požadavek řádného fungo11 Srov. čl. 3 odst. 1 Bruselského nařízení. vání vnitřního trhu vyžaduje jednotnou aplikaci evropských pro12 Heinze. Ch. A., Dutta, A., Ungeschriebene Grenzen für europäische Zuständigkeit bei Streitigkeiten mit Drittstaatenbezug. In: IPRax, cesních norem a vede k rozšíření jejich aplikačního rozsahu i na extrakomunitární vztahy. Stále však zůstává nezodpovězeno, 2005, s. 224 an.
Mezinárodní a evropské právo ROZTRIEŠTENOSŤ NADVÄZOVACÍCH KRITÉRIÍ V KOMUNITÁRNOM PRÁVE
zda soud členského státu může v některých případech odmítnou svou příslušnost ve prospěch soudů třetího státu, a pokud ano, o jaké případy se jedná. Odpověď nám poskytne až sám ESD.
Elena Júdová
Použitá literatura Heinze. Ch. A., Dutta, A., Ungeschriebene Grenzen für europäische Zuständigkeit bei Streitigkeiten mit Drittstaatenbezug. In: IPRax, 2005, s. 224 an. Fentiman, R., Civil Jurisdiction and Third States: Owusu and After. In: Common Market Law Review, 2006, volume 43 , issue 3 , p. 705-734. Audit, B., The Application of Private International Norms to „Third Countries“ : the Jurisdiction and Judgements Example. In: Nuyts, A., Watté, N., International civil litigation in Europe and relations with third states. Bruxelles : Bruylant, 2005, s. 63. Struycken, A., Das Internationale Privatrecht der Europäischen Gemeinschaft im Verhältnis zu Drittstaaten und zur Haager Konferenz. In: Zeitschrift für europäisches Privatrecht, 2004, volume 12 , issue 2 , p. 276-295. Kreuzer, K., Zu Stand und Perspektiven des Europäischen Internationalen Privatrechts. In: RabelsZ, 2006, s. 1-88. Resumé Die Frage des räumlichen Anwendungsbereichs des Brüsseler Übereinkommens war zur Zeit ihrer Entstehung noch nicht relevant. In den folgenden Jahren hat sich aber gezeigt, dass zB. die Bestimmungen über die Anerkennung und Vollstreckung der Entscheidungen „transnational“ in den Situationen anwendbar sind, die nur kleine Gemeinschaftsbezüge aufweisen. Es handelt sich vor allem um die Situationen, wann die beiden Parteien außerhalb der EG ansässig sind und wann die internationale Zuständigkeit des mitgliedstattlichen Gerichts auf Grund des nationalen Prozessrechts gegründet wurde. Ein weitres Ausmaß hat die Transnationalität des europäischen Prozessrechts in der Judikatur des EuGH bekommen, und zwar vor allem in der Rechtssache Group Josi und Owusu. Im Einklang mit diesen Entscheidungen ist nur mehr relevant, ob der Beklagte in der EG ansässig ist, und falls diese Bedingung erfüllt ist, kann man die internationale Zuständigkeit des mitgliedstaatlichen Gerichts nicht mehr auf Grund des nationalen Prozessrecht ablehnen. Wie extensiv die Entscheidung in der Rechtssache Owusu ausgelegt wird und inwiefern es auch an andere mehr oder wenige Fälle anwendbar wird, wird sich in der zukünftigen Judikatur des EuGHs zeigen.
I. Európska únia, resp. jej predchodca a súčasný prvý pilier Európske spoločenstvá, je integračné zoskupenie vznikajúce s primárnym cieľom zjednotenia národných trhov a vytvorenia jednotného spoločného trhu. Spoločný trh je charakterizovaný zrušením prekážok stojacich v ceste voľnému pohybu osôb, služieb, tovaru a kapitálu. Prekážky však stále existujú a to najmä v oblasti právnej. Hoci ekonomické bariéry medzi národnými trhmi boli prekonané a štáty nemôžu tovar pochádzajúci z iných štátov podrobovať žiadnym dodatočným podmienkam, právne vzťahmi medzi obchodníkmi a spotrebiteľmi a medzi obchodníkmi navzájom sa stále spravujú, v súčasnosti už 27 rôznymi súbormi noriem občianskeho práva. Viaceré z nich patria do rôznych právnych rodín, alebo sú poznačené transformáciou zo socialistických právnych poriadkov. Existujúce rozdiely medzi právnymi poriadkami členských štátov znamená pre aktérov spoločného trhu dodatočné náklady a neistota právnej úpravy ich právnych pomerov. Jedným z riešení by bola unifikácia civilného práva v oblasti záväzkových vzťahov. Tento cieľ sa však ukázal byť v dohľadnej dobe nereálny. Ako vhodnejšie riešenie sa javí zjednotenie kritérií na základe ktorých súdy členských štátov vyberajú z kolidujúcich právnych poriadkov ten, ktorý použijú na posúdenie práv a povinností strán súkromnoprávnych vzťahov. Unifikácia kolízneho práva - t.j. súboru kolíznych noriem ktoré prostredníctvom v nich obsiahnutých kolíznych, alebo i nadväzovacích kritérií (štátne občianstvo, obvyklé bydlisko, sídlo strán, miesto polohy veci, miesto uzavretia zmluvy a pod.) spájajú právne pomery a právne otázky z konkrétnym právnym poriadkom podľa ktorého sa tieto budú spravovať, nezasahuje národné právne poriadky tak citlivo ako unifikácia hmotnoprávnych noriem. Stranám prináša zjednotenie nadväzovacích kritérií predvídateľnosť určenia rozhodného práva a istotu že ich právne vzťahy sa budú spravovať vždy rovnakým právnym poriadkom, bez ohľadu na to, súd ktorého štátu bude vo veci rozhodovať. Prvá norma komunitárneho práva ktorá sa zaoberala unifikáciou kolízneho práva medzi členskými štátmi Európskeho hospodárskeho spoločenstva bola prijatá už v roku 1980 v Ríme, vo forme medzinárodnej zmluvy. Bol to dohovor o práve rozhodnom pre zmluvné záväzky (ďalej len Rímsky dohovor).
Príspevok vznikol ako výstup grantu Európskej komisie Jean Monnet, pod názvom „Európske medzinárodné právo súkromné“, č.grantu 04/0193. JUDr. Elena Júdová, Ph.D., katedra medzinárodného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. TOMÁŠEK, M.: Lesk a bída „europeizace“ občanského práva, in: Právník 1/2004, roč. CXLIII, s. 1-15 k charakteristike komunitárneho práva viď: SIMAN, M .-SLAŠŤAN, M.-IVANOVÁ-ŽILÁKOVÁ, D.: Primárne právo Európskej únie, Bratislava 2006, s.32 a nasl.; alebo JÚDA, V.: Vplyv vstupu do EÚ na právny poriadok Slovenskej republiky ako asociovanej krajiny, in.: Teoretickoprávne súvislosti vstupu suverénneho štátu do Európskej únie. Zborník z konferencie, Ústav štátu a práva SAV, Bratislava 2001, s. 231 a nasl. Ako norma práva Európskeho (hospodárskeho) spoločenstva je Rímsky dohovor z r. 1980 označovaný pre jeho prepojenosť na E(H)S zjavnú z preambuly dohovoru a jeho záverečných ustanovení, ako i z ďalších skutočností ako je okruh zmluvných štátov.
Debaty mladých právníků 2007 Tvorcovia dohovoru si od jeho prijatia sľubovali zvýšenú úroveň právnej istoty, posilnenie dôveryhodnosti a stability právnych vzťahov, zabezpečenie širokej ochrany nadobudnutých práv. Práve preto boli kolízne normy v Rímskom dohovore formulované ako univerzálne použiteľné, bez ohľadu na intrakomunitárny alebo extrekomunitárny charakter záväzkov. Po vstupe do platnosti zmien ktoré v Zmluve o založení Európskeho (hospodárskeho) spoločenstva z r. 1957 (ďalej len Zmluva o ES, alebo ZES) a najmä Hlavy IV. článku 65, získali priamo orgány Európskeho spoločenstva právo unifikovať kolízne právo členských štátov. S určitým pozdržaním bolo v júli tohto roku prijaté Nariadenie (ES) č. 864/2007 o práve rozhodnom pre mimozmluvné záväzky, tzv. Rím II.. Dlho pripravovaný návrh Nariadenia o práve rozhodnom pre zmluvné záväzky COM(2005) 650 final, je momentálne znovu prerokovávaný v členských štátoch vo verzii schválenej Radou 25.6.2007. Napriek tomu že napríklad bod 5. preambuly návrhu Rím I. uvádza že transparentnosť legislatívy Spoločenstva vyžaduje aby čo najviac kolíznych noriem bolo spojených do jedného právneho nástroja, v skutočnosti je tento vytvárajúci sa jednotný systém kolíznych noriem Európskeho spoločenstva narušovaný množstvom kolíznych noriem a skrytých kolíznych noriem, obsiahnutých v právnych aktoch (nariadeniach a smerniciach) prijímaných v rámci iných politík. Článok 20 Rímskeho dohovoru, článok 22 návrhu Nariadenia Rím I., článok 27 Nariadenia Rím II. dávajú týmto ustanoveniam prednosť pred jednotným katalógom kolíznych noriem ktorý obsahujú. Systém kolíznych noriem je tak ďalej „drobený“ (a to i z hľadiska ich priestorovej aplikácie) a stáva sa zbytočne komplikovaným, až neprehľadným. Nie je možné v rozsahu venovanom tomuto článku zmapovať všetky ustanovenia komunitárneho práva ktoré sú kolíznymi normami alebo ktoré zakladajú pre štát povinnosť určité kolízne normy prijať, ani mieru ich interakcie s Nariadeniami (pripravovaným) Rím I. a Rím II. Podrobne sa týmto otázkam venuje napríklad Henry Duintjer Tebbens10, Michael Bogdan11, alebo autori Michael Wilderspin a Xavier Lewis12. V tomto príspevku
Giuliano Lagarde Report, Journal officiel C 282 z 31.10.1980, s. 001-0050, bod 1. bližšie viď: KESSEDJIAN, C.: Le passé et l`avenir du droit international privé européen dans le cadre de l`intétration de l`Union européenne, Revue des Affaires Européennes. Law & European Affaires, Éditeur Alain M.Mys, Paris, 2001-2002; REMIEN, O.: European private international law, the european community and its emerging area of freedom, security and justice, Common market law review, Kluwer law international, Netherlands, Volume 38, 2001, s. 74 a nasl. k návrhu Rím I. viď: GALDUNOVÁ, K.: Rím – dohovor alebo nariadenie?, in: Komunitárne právo a skromné právo členského štátu. Zborník, Univerzita Mateja Bela Právnická fakulta, Banská Bystrica 2007, s. 108-118. U článku 27 Nariadenia Rím II. a článku 22 návrhu Nariadenia Rím I. je viditeľný určitý rozpor medzi ich anglickým a francúzskym znením. Anglický text v oboch prípadoch hovorí o prednosti ustanovení komunitárneho práva, ktoré v špecifických prípadoch „ustanovujú kolízne normy- lay down conflict-of-law rules“, zatiaľ čo francúzsky text zakladá prednosť ustanovení komunitárneho práva ktoré „upravujú [riešia] kolízie zákonov- rčglent les conflits de lois“. Slovenský preklad zodpovedá anglickému textu. 10 Prehľad časti týchto noriem podáva DUINTJER TEBBENS, H.: Les rčgles de conflit contenues dans les instruments de droit dérivé, in: Les conflits de lois et le systčme juridique communautaire. Zborník, Dalloz, Paris 2004, s. 101-116 11 BOGDAN, M.: Concise Introduction to EU Private International Law, Europa Law Publishing, Groningen 2006, Kap.9 s. 155-165 12 WILDERSPIN, M.- LEWIS, X.: Les relations entre le droit com-
sa sústredíme najmä na akty výslovne uvedené v prílohe k článku 22 písm.a) pôvodného návrhu Nariadenia Rím I. (II.) a na niektoré vybrané smernice, ktoré, i keď to nie je na prvý pohľad zjavné, tiež prejudikujú prijatie konkrétnych kolíznych noriem (III.). II. Článok 22 pôvodného návrhu Nariadenia Rím I. COM(2005) 650 final favorizuje pred ustanoveniami Nariadenia jednak akty inštitúcií ES ktoré ustanovujú kolízne normy v špecifických veciach – písm.a), ako i akty ktoré určujú pravidlá na podporu dobrého fungovania vnútorného trhu, ak takéto pravidlá nie sú uplatniteľné spolu s právnym poriadkom určeným na základe ustanovení medzinárodného práva súkromného – písm.c). Druhý uvedený príklad sa týka najmä súboru spotrebiteľských práv zakotvených vo viacerých smerniciach, ktoré majú v práve Spoločenstva pozíciu kogentných noriem, ich aplikácia však nezodpovedá klasickej teórii imperatívnych noriem v medzinárodnom práve súkromnom.13 Akty ktoré pokrýva písm.a) sú taxatívne uvedené v prílohe I. Medzi nimi dominujú tzv. poistné smernice č. 88/357/EHS z 22.6.1988 a 2002/83/ES z 5.11.2002. Poistné zmluvy, s výnimkou zaisťovacích zmlúv, sú vylúčené z predmetu úpravy Rímskeho dohovoru, práve s ohľadom na existujúce kolízne normy v smerniciach (prvá smernica o poistení bola prijatá ešte v sedemdesiatych rokoch). Ku kolízii s Rímskym dohovorom tak nedochádza. Avšak, keďže kolízne normy v smerniciach (v tomto prípade ide o klasické kolízne normy) sú použiteľné iba na poistné zmluvy kryjúce riziká nachádzajúce sa na území členských štátov, dochádza k štiepeniu právnej úpravy medzi komunitárne právo a národné právne úpravy. Okrem toho smernica 88/357/EHS Druhá smernica o priamom poistení s výnimkou životného poistenia, obsahuje v článku 7 písm.d) skrytý odkaz na národné právne úpravy. Predmetný článok hovorí, že ak členské štáty ktorých právo je použiteľné v zmysle ustanovení čl.7 písm.b) a c) poskytujú väčšiu slobodu výberu práva, strany môžu využiť túto možnosť. Právne poriadky prevažnej väčšiny európskych štátov umožňujú v oblasti zmluvných záväzkov neobmedzenú slobodu práva, tzn. širšiu než čl.7 smernice. Systému kolíznych noriem zakotvených v poistných smerniciach je vytýkaná i priveľká komplikovanosť. Smernica 2002/83/ES o životnom poistení v čl.32 stanovuje ako rozhodné právo právo štátu kde má poistenec obvyklý pobyt, alebo, ak sa strany na tom dohodnú, právo štátu ktorého je poistenec štátnym príslušníkom. Strany si však môžu zvoliť i iný právny poriadok, ak to umožňuje právo štátu kde má poistenec obvyklý pobyt. Podľa nášho názoru toto ustanovenie určovanie rozhodného práva iba zbytočne komplikuje a vlastne zachováva rozdielnosť kolíznoprávnej úpravy. I jeho význam pre ochranu práv poistenca je otázny. V konečnom dôsledku závisí od aplikácie ostatných ustanovení smernice ako imperatívnych noriem. Navyše ods. 5 toho istého článku hovorí, že ak v odsekoch 1 až 4 nie je ustanovené inak, členské štáty uplatnia na poistné zmluvy svoju všeobecnú úpravu medzinárodného práva súkromného týkajúcu munautaire et les rčgles de conflits de lois des États membres, Revue critique de droit international privé, č.1 január-marec/ 2002, roč. 91, s. 1-37. Pokrač. Revue critique de droit international privé, č.2 apríl-jún/ 2002, roč. 91, s. 289-313. 13 Imperatívne normy nanucujú svoju aplikáciu bez ohľadu na to, ktorý právny poriadok je určený ako rozhodný. Práva a povinnosti zakotvené v predmetných smerniciach sú aplikovateľné, obdobne ako v článku 5 ods.2 Rímskeho dohovoru, len ak rozhodné právo nezakotvuje obdobné práva alebo povinnosti.
Mezinárodní a evropské právo sa zmluvných záväzkov. Je možné že obe tieto ustanovenia mali odkazovať späť na Rímsky dohovor. Prečo potom ale poistné zmluvy neboli zahrnuté do Rímskeho dohovoru, zakotvujúc ako hlavné kolízne kritérium kritérium miesta kde sa poistné riziko nachádza?! I Rímsky dohovor upravuje v čl.7 podmienky aplikácie imperatívnych noriem. Smernica 88/357/EHS v čl.7 obsahuje pre určenie rozhodného práva pre poistné zmluvy identické kritérium ako Rímsky dohovor v čl.4 – zmluva sa spravuje právnym poriadkom štátu s ktorým najužšie súvisí. Štátom s ktorým najužšie súvisí pritom môže byť len niektorý zo štátov uvedených v ods.1 písm. a) až c). Platí však prezumpcia že zmluva najužšie súvisí so štátom v ktorom je umiestnené poistné riziko. Komplikované je i určenie podmienok za ktorých si strany môžu zvoliť právo. V sérii ustanovení v úvode článku 7 sú podrobne rozpísané situácie v ktorých si strany môžu vybrať ten-ktorý právny poriadok, aby nakoniec takto zvolený právny poriadok ustúpil ustanoveniam národných právnych poriadkov (Rímskeho dohovoru ?) zakotvujúcim širšiu slobodu voľby práva. Samotné miesto kde sa poistné riziko nachádza a ku ktorému smerujú ustanovenia oboch smerníc ako k centrálnemu poistnému kritériu, je doktrínou vnímané pozitívne. Podľa prezentovaných názorov predstavuje vhodnejšiu alternatívu ako zladiť požiadavky vnútorného trhu a právnu istotu strán,14 než presadzujúci sa princíp krajiny pôvodu,15 často vnímaný tiež ako skryté kolízne kritérium. Pripravovaná úprava kolízneho práva pre oblasť zmluvných záväzkov poistné zmluvy nevylučuje, v uvedenom článku 22 však zakotvuje prednosť ustanovení smerníc. Návrh Nariadenia Rím I. v znení zmien navrhnutých nemeckým a talianskym predsedníctvom 2005/0261 (COD) z 25.6.2007 obsahuje v článku 5a osobitné kolízne normy pre poistné zmluvy, inšpirované ustanoveniami smerníc. Otázkou je ako bude vyzerať definitívna podoba článku 22 po prijatí takejto úpravy. Pri zachovaní prednosti smerníc je navrhovaný článok 5a použiteľný len na poistné zmluvy kryjúce riziká nachádzajúce sa mimo Európskeho spoločenstva. Navyše sa vytvorí zbytočná duplicita právnej úpravy. Ak ustanovenia smerníc stratia prednosť, kolízne normy v nich zakotvené a ich národné transpozície nebudú mať praktické využitie. K stretu právnej úpravy dochádza v prípade ďalšej smernice uvedenej v Prílohe I. Rímskeho dohovoru - Smernice 96/71/ES o vysielaní pracovníkov v rámci poskytovania služieb. Uvedená smernica neobsahuje kolíznu normu v klasickom ponímaní medzinárodného práva súkromného. V zmysle článku 3 ods.1 Smernice je členský štát povinný zabezpečiť aplikáciu svojich právnych predpisov týkajúcich sa taxatívne vymenovaných otázok, i na pracovníkov ktorí sú dočasne vyslaní na jeho územie. V tomto zmysle sa preambula smernice b.10 odvoláva na úpravu imperatívnych noriem v čl. 7 Rímskeho dohovoru. Tu sa však podobnosť s imperatívnymi normami končí. Už spomínaný článok 3 v ods.7 umožňuje aby pracovník bol podriadený právu iného štátu, ak je toto právo pre neho výhodnejšie. V spojení s týmto ustanovení sa článok 3 ods.1 javí ako materializovaná kolízna norma16, obdobne
ako čl.6 ods.1 Rímskeho dohovoru venovaný individuálnym pracovným zmluvám. Kritérium zvolené v článku 3 Smernice o vyslaných pracovníkoch je v rozpore práve s ustanovením čl.6 Rímskeho dohovoru. Smernica zakotvuje pre vymedzené aspekty pracovnoprávneho vzťahu použitie práva miesta kde zamestnanec dočasne pracuje a toto právo predstavuje minimálny štandard ktorý musí byť zachovaný i keď sa pracovná zmluva sama spravuje iným právom. Rímsky dohovor stanovuje pre pracovnoprávne vzťahy právo štátu kde zamestnanec obvykle vykonáva prácu ako rozhodné právo, a to i v prípade že prechodne pracuje v inom štáte. Právo miesta kde je práca obvykle vykonávaná obsahuje minimálny štandard, na ktorý má pracovník právo i v prípade že sa pracovná zmluva spravuje zvoleným právnym poriadkom. za zmienku stojí i to, že uplatnenie rozoberaných ustanovení smernice nie je obmedzené len na právne vzťahy vo vnútri Spoločenstva, ale na základe čl.1 ods.4 Smernice požívajú rovnaké výhody výhodnejšej právnej úpravy i zamestnanci vyslaní zamestnávateľom so sídlom mimo územia členského štátu. III.
Povahu imperatívnych noriem, resp. kogentných noriem práva Spoločenstva má séria smerníc prijímaných za účelom posilnenia práv spotrebiteľov. Sem môžeme zaradiť Smernicu 93/13/EHS o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách, Smernicu 94/47/ES o ochrane kupujúcich v súvislosti s niektorými prvkami zmlúv o kúpe práva na časovo obmedzené užívanie nehnuteľností (tzv. tiem-sharing smernica), Smernicu 1999/44/ES o určitých aspektoch predaja spotrebného tovaru a záruk na spotrebný tovar, ďalej Smernica 97/7/ES o ochrane spotrebiteľov v prípadoch zmlúv na diaľku a Smernica 2002/65/ ES o poskytovaní finančných služieb spotrebiteľom na diaľku. Článok 6 ods.2 Smernice 93/13/EHS, článok 7 ods.2 Smernice 1999/44/ES, článok 12 ods.2 Smernice 97/7/ES a článok 12 ods.2 Smernice 2002/65/ES obsahujú takmer identické ustanovenia, ktoré členským štátom ukladajú povinnosť zabezpečiť, že spotrebiteľ nepríde o práva garantované mu uvedenými smernicami v dôsledku voľby právneho poriadku tretieho (nečlenského) štátu, ak má zmluva úzky súvis s území Spoločenstva resp. jeho členského štátu. Skutočnosť že zákonodarca považoval za potrebné upraviť len situácie keď bola realizovaná voľba práva, by naznačovala že v prípade nerealizácie voľby je spotrebiteľ dostatočne chránený. To by znamenalo že smernica sa obracia iba na situácie, ktoré sa mimo voľbu práva spravujú právom členského štátu.17 Právo rozhodné pre spotrebiteľské zmluvy upravuje Rímsky dohovor o práve rozhodnom pre zmluvné záväzky v čl.5. Zmluva, ktorej druhou zmluvnou stranou je spotrebiteľ, sa spravuje právom štátu obvyklého pobytu spotrebiteľa ak je splnená jedna z nasledujúcich podmienok: a) spotrebiteľ podnikol všetky kroky potrebné na uzavretie zmluvy v štáte svojho obvyklého pobytu, b) objednávka bola prevzatá od spotrebiteľa v štáte jeho obvyklého pobytu, alebo c) kúpna zmluva bola uzavretá na zá14 HEUZÉ, V.: Le droit des assurances, in: Les conflits de lois et le klade tzv. nákupného výletu organizovaného predávajúcim. Španielsky zákonodarca, vychádzajúc zrejme z rovnasystčme juridique communautaire. Zborník, Dalloz, Paris 2004, s.250 kej logiky, transponoval ustanovenia smernice v tom zmysle, 15 k pôsobeniu princípu krajiny pôvodu na normy MPS bližšie viď že španielske normy na ochranu spotrebiteľa sú aplikovateľné HELLNER, M.: The Country of Origin Principle in the E-commerce Directive: A Conflict with Conflict of Laws?, in: Les conflits de lois et le systčme juridique communautaire. Zborník, Dalloz, Paris 2004, s. 205–224. 16 Materiálnymi kolíznymi normami sa v našej literatúre zaoberá napr.
ROZEHNALOVÁ,N.-TÝČ,V.: Evropský justiční prostor (v civilních otázkách), Masarykova univerzita, Brno 2005, s. 99 a nasl. 17 BOGDAN, M.: Concise Introduction toEU Private International Law, Europa Law Publishing, Groningen 2006, s.155.
Debaty mladých právníků 2007 na zmluvu ktorá spĺňa kritériá rovnaké ako sú kritériá v článku 5 RD. Táto transpozícia však bola, na základe podania Európskej komisie, penalizovaná Súdnym dvorom ES v rozhodnutí C-70/03. Ten rozhodol že, akokoľvek vágny je termín „úzkeho vzťahu“ s územím spoločenstva, členský štát nemôže ohraničiť aplikáciu ustanovení smernice súborom predeterminovaných kritérií, tak ako je to v prípade čl.5 RD. Problém spôsobuje i fakt, že všeobecná kolíznoprávna úprava v Rímskom dohovore rozlišuje medzi aktívnym a pasívnym spotrebiteľom. Zvýšená ochrana v zmysle čl.5 RD sa týka len pasívneho spotrebiteľa. V záujme zabezpečenia rovnakého postavenia spotrebiteľov na vnútornom trhu Spoločenstva a v záujme jednoty kontraktu, členským štátom nezostáva nič iné, než transformovať aplikačné pravidlo horeuvedených smerníc ako bilaterálnu kolíznu normu. Ak by členské štáty prevzali predmetné ustanovenie doslovne, znamenalo by to, že spotrebiteľ ktorý súhlasil s voľbou práva bude chránený, zatiaľ čo na postavenie spotrebiteľa ktorý nezvolil právo a jeho zmluva nezodpovedá kritériám čl.5, sa použije právo štátu v ktorom má sídlo poskytovateľ služieb (čl.4 RD). Navyše, aby bola zachovaná aspoň určitá miera koherencie s Rímskym dohovorom, mala by národná transpozícia zakotviť v prvom rade použitie práva štátu v ktorom má spotrebiteľ obvyklé bydlisko. Len v prípade že tento právny poriadok neposkytuje spotrebiteľovi práva zodpovedajúce právam garantovaným v Smerniciach, môže byť použitý domáci zákon. Musíme si totiž uvedomiť že zákonodarca pri transpozícii smernice v skutočnosti stanovuje použitie národného právneho predpisu. Trochu iná situácia vzniká pri transpozícii článku 9 Smernice 94/47/ES o time-sharingu. Článok 9 neobmedzuje svoju aplikáciu iba na zmluvy pre ktoré strany zvolili právo, ale vyžaduje aby spotrebiteľ nebol zbavený práv poskytnutých mu touto smernicou, ak sa nehnuteľnosť ktorá je predmetom zmluvy nachádza na území Spoločenstva. Smernica stanovuje síce konkrétne kritérium, ktoré je navyše súlade s čl.4 ods.3 Rímskeho dohovoru používajúcim rovnaké kritérium pre zmluvy o nehnuteľnostiach. V praxi však môže prísť k prekrývaniu sa čl.9 smernice a čl.5 RD. V prípade že belgický spotrebiteľ uzavrie v Belgicku zmluvu na časový prenájom nehnuteľnosti nachádzajúcej sa v Španielsku a vykoná pre túto zmluvu voľbu švajčiarskeho práva, sudca bude povinný preveriť či švajčiarske právo obsahuje minimálny základ stanovený time-share smernicou a vykonať porovnanie švajčiarskeho a belgického práva v zmysle čl.5 Rímskeho dohovoru.18 Až potom môže pristúpiť k určeniu rozhodného práva. V návrhu Nariadenia Rím I. je pre spotrebiteľské zmluvy vylúčená možnosť voľby práva. Návrh zachováva rozdelenie na pasívneho a aktívneho spotrebiteľa, avšak podmienky pre definovanie spotrebiteľskej zmluvy ako pasívnej sú oveľa menej reštriktívnejšie. Nový článok 5 pokrýva i zmluvy o time-sharingu, pre ktoré bude tým pádom rozhodné právo obvyklého pobytu spotrebiteľa. Kryjú sa ustanovenia zakotvujúce kogentné použitie spotrebiteľského práva Spoločenstva. Okrem článku 22 zabezpečujúceho prednostnú aplikáciu smerníc, je tu i článok 3 ods.5 ktorý hovorí, že voľba práva uskutočnená stranami nemá vplyv na uplatnenie kogentných noriem práva Spoločenstva, ak sú všetky prvky kontraktu lokalizovateľné na území Spoločenstva. Toto ustanovenie sa zdá byť prevzaté práve zo spotrebiteľských smerníc a vytvára znovu duplicitu právnej úpravy.
18 viď WILDERSPIN, M.-LEWIS, X.: Les relations entre le droit communautaire et les rčglesde conflits de lois des Ětats membres, in: Revue critique de droit international privé, č.2 avril-juin 2002, roč. 91, s. 291 a nasl.
Záver V tomto článku sme načrtli len niektoré z problematických oblastí komunitárnej úpravy cezhraničných právnych vzťahov. Napriek postupujúcej unifikácii kolízneho práva v rámci Európskeho spoločenstva pretrváva roztrieštenosť právnej úprav medzi množstvo noriem sekundárneho práva a národných právnych poriadkov predstavujúcich transpozície relevantných smerníc. V rozpore so zámerom vytvoriť jednotný systém kolíznych noriem, stojacich za politikou nariadení prijímaných na základe čl.65 Zmluvy o založení ES, práve smernice, ktorým je dávaná prednosť pred týmito nariadeniami, vytvárajú priestor pre rozdielnosť právnej úpravy v dôsledku národných transpozícií. Pre strany zmluvných kontraktov tento systém prináša ďalšie komplikácie. Systém kolíznych noriem sa stáva neprehľadným, ťažko zrozumiteľným, vyžadujúci navyše zložitú identifikáciu ustanovení národných právnych poriadkov, do ktorých boli transponované ustanovenia smerníc. V konečnom dôsledku sme sa dostali zase na začiatok – k volaniu po jednotnom a prehľadnom systéme určovania rozhodného hmotného práva. Jedným zo spôsobov ako by sa dal tento stav riešiť, je vypustenie ustanovení o prednosti osobitných kolíznych noriem z Nariadenia Rím II. ako i z pripravovaných nariadení a eliminovanie ustanovení o priestorovej aplikácii materiálneho práva smerníc. Vhodnou príležitosťou na tento krok je pripravovaná revízia spotrebiteľského acquis communautaire.19 Ustanovenia typu článku 3 ods.5, spolu s klauzulami o aplikácii imperatívnych noriem sú podľa nášho názoru plne spôsobilé zabezpečiť aby osoby v prospech ktorých sú smernice prijímané, neboli zbavené práv vyplývajúcich im z komunitárneho práva.
Použitá literatúra SIMAN, M .-SLAŠŤAN, M.-IVANOVÁ-ŽILÁKOVÁ, D.: Primárne právo Európskej únie, Bratislava 2006, ISBN 80969554-0-3 BOGDAN, M.: Concise Introduction to EU Private International Law, Europa Law Publishing, Groningen 2006, ISBN 90-76871-70-1 ROZEHNALOVÁ,N.-TÝČ,V.: Evropský justiční prostor (v civilních otázkách), Masarykova univerzita, Brno 2005, ISBN 80-210-3054-2 Teoretickoprávne súvislosti vstupu suverénneho štátu do Európskej únie, Materiály z medzinárodnej vedeckej konferencie konanej v dňoch 28.-30.marca 2001 v Piešťanoch, Ústav štátu a práva SAV, Slovak Academic Press, Bratislava 2001, ISBN 80-85665-59-X Komunitárne právo a skromné právo členského štátu. Zborník, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica 2007, ISBN 978-80-8083-401-2 sous la direction de: A.Fuchs, H.Muir Watt, E.Pataut: Les conflits de lois et le systčme juridique communautaire, Contributions issues du Colloque tenu les 17 et 18 novembre 2003, Éditions Dalloz, Paris 2004 Revue des Affaires Européennes. Law & European Affaires, Éditeur Alain M.Mys, Paris, 2001-2002 Revue critique de droit international privé, roč. 91, č.1/2002 január-marec, s. 1-37. č.2/2002 apríl-jún, 19 Viď Zelenú knihu Komisie o revízii acquis communautaire vo veciach ochrany spotrebiteľov (ÚV EÚ 2007,C 61) a stanovisko Európskej skupiny Medzinárodného práva súkromného k nej z 14.05.2007, dostupné na www.gedip-egpil.eu.
Mezinárodní a evropské právo Právník 1/2004, roč. CXLIII Giuliano Lagarde Report, Journal officiel C 282 z 31.10.1980 Common market law review, Kluwer law international, Netherlands, Volume 38, 2001 www.eur-lex.europa.eu www.curia.eu www.gedip-egpil.eu www.rome-convention.org Summary In order to support legal certainty of the subjects of common market of the European Community (EC), the EC authorities have proceeded to the unification of the conflict law by means of adopting regulations on the basis of Art. 65 of the Treaty on Establishment of the European Community (TEC). Nevertheless, besides the regulations, the conflict rules or the provisions leading to the determination of the relevant material law for certain aspects of the private law relations are included also in the sectional directives. Since the list of these is rather long, we have chosen only some examples, e.g. the insurance directives, the consumers´ protecion directives and the time share directive. The set of the provisions of the regulations which have been adopted or which are to be adopted on the basis of Art. 65 TEC enjoys the precedence over the conflict rules included in directives. But as we can see in the examples presented in this article, the former ones create very complicated system and some of them led to the contradictory solutions. The situation is even more complicated due to the fact that the parties are bound not directly by the rules contained in directives, but by the national rules transposing directives and it is rather difficult for the parties to know and understand all of them. In our opinion, it is neither on behalf of the principle of legal certainty of the subjects of common market, nor of the weaker party. We find the existing provisions of the regulations able to ensure the protection of those interests of the Community which are considered mandatory.
MEDZINÁRODNO – PRÁVNA ZODPOVEDNOSŤ ŠTÁTOV, HISTÓRIA A SÚČASNÝ STAV JEJ KODIFIKÁCIE Radoslav Seman Úvod Každý štát, ktorý je členom medzinárodného spoločenstva je povinný dodržiavať pravidlá medzinárodného práva, pokiaľ sa na neho vzťahujú. Ak tieto pravidlá poruší, postihnú ho následky medzinárodným právom stanovené. V tomto zmysle hovoríme o medzinárodnej zodpovednosti (responsabilité) štátov. Myšlienka kodifikovať zásady a normy upravujúce zodpovednosť štátov v ucelenom medzinárodnoprávnom dokumente nie je nová. Už v období medzi dvoma svetovými vojnami sa uskutočnili prvé pokusy kodifikovať túto oblasť medzinárodného práva, či už na pôde osobitných medzinárodných orgánov, poverených úlohou kodifikovať rôzne oblasti medzinárodného práva, alebo pod dohľadom rôznych medzinárodných organizácií, súkromných vedeckých spoločností, inštitúcií, právnických fakúlt a pod. Rovnako sú známe i práce jednotlivcov, medzinárodneprávnych teoretikov, v ktorých sa autori pokúšajú formulovať návrhy textu medzinárodných dohovorov o zodpovednosti štátov. Súčasne s tým však treba konštatovať, že všetky pokusy o kodifikáciu medzinárodnej zodpovednosti štátov v ucelenom medzinárdneprávnom dokumente v minulosti neboli úspešné. Existuje viacero príčin, prečo popri existujúcich snahách kodifikovať túto významnú oblasť medzinárodného práva, neboli tieto snahy realizované. Je to predovšetkým samotná závažnosť a zložitosť problematiky, rôznorodosť a často i protichodnosť záujmov zainteresovaných strán. Zodpovednosť za medzinárodne protiprávne správanie pravdepodobne nikdy nebude prekonaná záležitosť, vzhľadom na to, že vždy sa nájde štát, (resp. viacero štátov) ktorý porušuje svoj záväzok. O to viac je kodifikácia tohto inštitútu naliehavejšia. 1. Obdobie činnosti Spoločnosti národov Už v r. 1914 prijalo Zhromaždenie Spoločnosti národov rezolúciu, v ktorej vyzvalo Radu Spoločnosti národov, aby vytvorila výbor expertov, ktorého úlohou malo byť vypracovanie zoznamu tých oblastí medzinárodného práva, ktorých úprava by bola želateľná a uskutočniteľná v medzinárodných dohovoroch. Výbor expertov pre kodifikáciu medzinárodného práva zasadal v r. 1925 v Ženeve. V záujme lepšej organizácie práce boli vytvorené podvýbory, pre skúmanie jednotlivých dielčich otázok, pričom jeden z podvýborov sa zaoberal práve problematikou medzinárodnej zodpovednosti štátov, a to najmä týmito problémami: 1. „Či a v ktorých prípadoch je štát zodpovedný za škodu, ktorá je spôsobená cudzincovi alebo jeho majetku na území štátu, 2. Či a v akej forme je možné očakávať prijatie medzinárodného dohovoru, ktorý by stanovoval skutočnosti potrebné pre vznik zodpovednosti štátu a v takýchto prípadoch zakazoval použitie donucovacích opatrení pred vyčerpaním prostriedkov pokojného riešenia. Zhromaždenie Spoločnosti národov prijalo v r. 1927 roz
JUDr. Radoslav Seman, katedra medzinárodného práva a európskych štúdií, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Hobza, A: Úvod do mezinárodního práva mírového II, Typus, Praha 1935, s. 382.
Debaty mladých právníků 2007 hodnutie o zvolaní prvej kodifikačnej konferencie, na programe ktorej mala byť problematika štátnej príslušnosti, problematika územných vôd a problematika medzinárodnej zodpovednosti štátov za škodu, ktorá je spôsobená na ich území majetku alebo osobe cudzinca. Zhromaždenie Spoločnosti národov poverilo Radu Spoločnosti, aby vytvorila prípravný výbor, ktorého úlohou bolo vypracovať správu , obsahujúcu podrobné údaje pre diskusiu ku každej otázke zahrnutej do programe konferencie. Prvá kodifikačná konferencie sa uskutočnila v Haagu v dňoch 13. marca až 12. apríla 1980. Otázka medzinárodnej zodpovednosti štátov za škodu spôsobenú na území štátu osobne alebo majetku cudzinca sa prerokúvala v treťom výbore konferencie. Výbor preskúmal otázku a prijal 10 článkov o medzinárodnej zodpovednosti štátov. V záverečnej správe výbor konštatoval, že vzhľadom na nedostatok času nemohol dostatočne preštudovať problematiku a ukončiť svoju prácu. Návrh dohovoru o medzinárodnej zodpovednosti štátu zostal nedokončený. Nielen nedostatok času bol prekážkou pre úspešnú kodifikáciu.. Pri vypracovaní textu navrhovaných článkov sa prejavili rozpory medzi stanoviskami zúčastnených strán. V ďalšom období sa Spoločnosť národov k problematike zodpovednosti štátov až do ukončenia jej činnosti už nedostala.. Môžeme súhlasiť s názorom Kolosova, ktorý píše: „Analýza obsahu desiatich článkov, ktoré boli prijaté v treťom výbore háagskej konferencie v roku 1930 poukazuje na neschopnosť jej účastníkov dosiahnuť úroveň chápania problémov verejneprávnej zodpovednosti.“ Kodifikačné úsilie na pôde bývalej Spoločnosti národov bolo zamerané na jedinú špeciálnu oblasť, a to na otázku medzinárodnej zodpovednosti štátov za škodu spôsobenú osobe alebo majetku cudzinca na území štátu, pričom sa nevenovala pozornosť všeobecným otázkam medzinárodnej zodpovednosti štátov.
2. Obdobie činnosti OSN
Názory Garsíju-Amadora boli preto členmi Komisie vrátane sovietskeho profesora G. I. Tunkina, oprávnené kritizované. V rokoch 1956–1961 Komisia vzhľadom na dokončovanie kodifikačných prác v iných oblastiach, ako napr. arbitrážne konanie, diplomatické styky, konzulárne styky a pod., nebola schopná začať s kodifikáciou medzinárodnej zodpovednosti štátov, hoci sa občas tejto otázke na svojich zasadnutiach venovala. Tak v r. 1956 vzala na vedomie prvú správu osobitného spravodajcu G. Amadora a bez prijatia rozhodnutí v jednotlivých otázkach obsiahnutých v správe vyzvala osobitného spravodajcu, aby pokračoval v práci prihliadnuc na názory členov komisie. V r. 1956–1961 predložil Amador Komisií šesť správ, ktoré boli prijaté v podstate kriticky a jeho zastaralá koncepcia bola v rokoch 1960–1963 definitívne zamietnutá a nahradená novou koncepciou, ktorá sa už ale viaže k druhej etape činnosti Komisie. Medzníkom v činnosti Komisie OSN pre medzinárodné právo v súvislosti so skúmaním otázky zodpovednosti štátov je rok 1963 , kedy sa práca Komisie začala uberať kvalitatívne novým smerom. Predovšetkým sa dosiahla jednomyseľnosť v tom, že sa v ďalšej etape práce uprednostnia všeobecné otázky pred otázkami špeciálnymi. To znamená, že otázka zodpovednosti štátu za medzinárodneprotiprávne jednanie sa bude skúmať ako samostatný problém. od spájania tejto otázky s otázkou ochrany cudzincov a ich majetku sa upustilo. Tiež sa dosiahla zhoda v tom, že v kodifikačnom procese sa bude prihliadať na pozitívne prvky vo vývoji medzinárodného práva v povojnovom období. za nového spravodajcu Komisie pre otázku zodpovednosti štátov bol vymenovaný taliansky právnik R. Ago. Podvýbor sa jednomyseľne rozhodol predložiť Komisii pre medzinárodné právo návrh hlavných bodov, ktoré by sa v súvislosti s problematikou medzinárodnej zodpovednosti štátov mali preskúmať. Tieto návrhy mali slúžiť ako smernice pre prácu osobitného spravodajcu, ktorého Komisia mama po vyriešení predbežných otázok určiť. Išlo o nasledujúce body: a) definovanie medzinárodnej zodpovednosti štátu, b) vznik medzinárodnej zodpovednosti c) formy medzinárodnej zodpovednosti Podvýbor taktiež odporúčil Komisii, aby sa otázka zodpovednosti iných subjektov medzinárodného práva než štátov, napríklad medzinárodných organizácií ponechala stranou. V ďalších rokoch sa Komisia pre medzinárodné právo vzhľadom na ukončovanie kodifikačných prác v iných oblastiach, opäť nemohla intenzívne zaoberať skúmaním otázky medzinárodnej zodpovednosti štátov. Urobila tak až koncom 60- tich rokov, potom ako ukončila práce v oblasti zmluvného práva a osobitných misií. Do roku 1980 osobitný spravodajca Komisie predložil 8 správ o medzinárodnej zodpovednosti štátov. Jedno z plodných a úspešných období bolo v rokoch 1969– 1978, keď osobitný spravodajca R. Ago predložil 35 článkov I. časti kodifikačného návrhu, ktoré v r. 1980 Komisia prijala v prvom čítaní. Akokoľvek možno mať výhrady k niektorým ustanoveniam napr. čl. 33, 35), v celosti možno označiť I. časť návrhu za dosť vypracovanú, vyjadrujúcu obsah medzinárodného obyčajového práva aj jeho základné vývojové trendy. To sa však už nedá povedať o čl. 1–16 II časti návrhu, ktorá je
Orgánom povereným úlohou napomáhať progresívnemu rozvoju a kodifikácii medzinárodného práva v rámci štruktúry OSN je Komisia OSN pre medzinárodné právo. Tento orgán sa témou medzinárodnej zodpovednosti zaoberá od svojho vzniku. Na svojom prvom zasadnutí v r. 1949 Komisia OSN pre medzinárodné právo zaradila otázku o medzinárodnej zodpovednosti štátov medzi 14 otázok medzinárodného práva, ktoré boli určené na kodifikovanie. V nasledujúcom období však Komisia dala prednosť skúmaniu iných otázok medzinárodnej zodpovednosti štátov. Valné zhromaždenie sa vo svojej rezolúcií 799 /VIII/ zo 7. 12. 1953 obrátilo so žiadosťou na Komisiu „pristúpiť ihneď ako to bude považovať za možné, ku kodifikácií princípov medzinárodného práv, upravujúcich zodpovednosť štátu. V činnosti Komisie pre medzinárodné právo, pokiaľ ide o otázku medzinárodneprávnej zodpovednosti štátov, možno vymedziť dve kvalitatívne etapy. V prvých rokoch činnosti sa Komisia (najmä pričinením osobitného spravodajcu pre otázku medzinárodnej zodpovednosti štátov Garciu – Amadora, ktorý k uvedenej otázke predložil Komisii v rokoch 1956 – 1961 viacero správ) venovala v podstate otázke zodpovednosti štátu za škodu, ktorá je spôsobená cudzincovi alebo jeho majetku na území štátu, čím prakticky pokračovala v práci započatej v období činnosti Spoločnosti národov. Ako sa ukázalo, takéto nasmerovanie Vršanský, P.: Súčasný stav kodifikácie medzinárodnoprávnej zodpovednosti štátu v medzinárodnom práve, Aktuálne otázky rozvoja kodifikačných prác bolo nevhodné a neúčelné.
Kolosov, J.M.: Zodpovednosť v medzinárodnom práve, Pravda 1978, s. 90
socialistickej vedy medzinárodného práva – Zborník, Slovenská spoločnosť pre medzinárodné právo SAV, Bratislava 1981
Mezinárodní a evropské právo výsledkom práce osobitného spravodajcu W. Riphagena, ktorý v rokoch 1980-1986 predložil celkovo sedem správ. Vzhľadom k tomu, že Willem Riphagen nebol opätovne zvolený za člena Komisie a musel byť ustanovený nový zvláštny spravodajca, Komisia sa v r. 1987 vôbec problematikou zodpovednosti štátov nezaoberala. Ako je známe, osobitní spravodajcovia často vsúvajú do správ vlastné teoretické koncepcie. Tie bývajú niekedy neaktuálne a zastaralé, ale aj dôsledky ich použitia sa môžu prejaviť aj po ďalšej dobe. Tak sa najprv v II. Časti návrhu naplno prejavila problematická koncepcia R. Aga – koncepcia alternatívnych právnych následkov. T.j. reparačných u medzinárodných deliktov a u medzinárodných zločinov. Táto koncepcia, ktorá vychádza z názoru, ktorý R. Ago zastával už pred 2. svetovou vojnou bola vyjadrená v komentári k čl. 1 I. časti návrhu. V súlade s týmto názorom „v medzinárodnom práve, ako v ktoromkoľvek právnom systéme, protiprávne správanie môže ... vyvolať nie len jeden typ právnych vzťahov (not to just one type of legal relationship) ale dva typy vzťahov, každý charakterizovaný odlišnou úpravou. Komisia OSN pre medzinárodné právo svoju prácu nad návrhom 59 článkov o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie ukončila v roku 2001, kedy Valnému zhromaždeniu OSN odporučila, aby svojou rezolúciou zobral jej návrh na vedomie a v neskoršom období prípadne uvážil možnosť uzavretia kodifikačného dohovoru o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie. Výsledky práce Komisie tvoriace prílohu rezolúcie Valného zhromaždenia OSN č. 58/83 z 28. januára 2002 predstavujú kodifikáciu pravidiel o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konania, pretože z predmetu svojej úpravy vylučujú zodpovednosť medzinárodných organizácií a zodpovednosť jednotlivcov zastupujúcich štát za ich medzinárodneprotiprávne správanie (čl. 57 a 58 Návhru Komisie.)
článkov o zodpovednosti za protiprávne správanie sa vôbec nevyriešila otázka budúcnosti tohto inštitútu. Aj napriek sklamaniu, ktoré výsledky činnosti Komisie priniesli, neznamená to úplný neúspech a bezvýznamnosť jej práce. Návrh článkov môžeme pokladať za určitý medzistupeň od základnej, obyčajovej regulácie ku konečnému cieľu – kodifikácii. Návrh je právne nezáväzný, avšak disponuje určitým aspektom oficiálnosti. Po takmer 60-ročnej práci Komisie sme stále v štádiu nevyjasnenosti cieľa v tejto oblasti.. Konštruktívny prístup by si vyžadoval najmä zmenu v konaní štátov, resp. zmenu vo vedomí tých ľudí, ktorí sú dosadzovaní do vedúcich pozícií. Keď sa predsa štáty nevedia správať podľa práva, ako to môžu požadovať od svojich občanov??? Použitá literatúra Hobza, A. Úvod do mezinárodního práva mírového II. Typus,, Praha 1935 Klučka, J. Medzinárodné právo verejné (všeobecná časť), Bratislava: Iura Edition, 2004 Kolosov, J. M. : Zodpovednosť v medzinárodnom práve. Pravda 1978 Vršanský, P. Súčasný stav kodifikácie medzinárodnoprávnej zodpovednosti štátu v medzinárodnom práve, Aktuálne otázky rozvoja socialistickej vedy medzinárodného práva – Zborník, Slovenská spoločnosť pre medzinárodné právo SAV, Bratislava 1981 Resume
International responsibility of states is one of the most important institution not only in international law, but in law generally. Despite the importance and size, international law is not perfectly regulated by law at all. And these imperfections, or Záver leaks, may be taken as an advatage by states, and they do, so as to satisfy their needs and reach their own goals. With an effort Napriek tomu, že Komisia OSN pre medzinárodné právo sa to protects their own economic positions, states often abandon už dlhé roky snaží o systematizáciu, unifikáciu a kodifikáciu oby- claiming the responsibility, and by this behavior the authority of čajových pravidiel zodpovednosti za protiprávne správanie, jej inernational law is questionable. výsledky však väčšinou priniesli sklamanie. Kodifikáciou presného postupu, pri ktorom ex lege nastúpia aj právne následky pri porušení medzinárodných pravidiel by sa nepochybne zvýšila aj efektivita medzinárodného práva vôbec. Komisia však navrhla Valnému zhromaždeniu OSN iba prijatie vhodnej rezolúcie a uzavretie kodifikačnej zmluvy predpokladá až neskôr. Prípadná kodifikácia zodpovednostných pravidiel v budúcnosti by mala čisto právotvorný charakter. Takáto kodifikačná dohoda môže byť právne záväzná iba medzi štátmi, ktoré k zmluve pristúpia. Ak by teda niektoré štáty k zmluve nepristúpili, bude medzi nimi, prípadne medzi nimi a signatárskymi štátmi platiť pôvodná obyčajová regulácia medzinárodnej zodpovednosti, obyčajová úprav platí vždy, kodifikácia je len jej záväzný výklad. Pripravovaná kodifikačná zmluva je založená inkorporovaní obyčajových pravidiel do zmluvnej formy. Jeho znakom však je, že upravuje aj doposiaľ obyčajovou normotvorbou neregulované aspekty medzinárodneprávnej zodpovednosti, resp. oblasti, v ktorých je obyčajová úprava malo stabilizovaná. Tým môže kodifikácia prispieť k pokrokovému rozvoju medzinárodného práva. Prijatím Návrhu
Klučka, J.: Medzinárodné právo verejné (všeobecná časť), Bratislava: Iura Edition, 2004
Debaty mladých právníků 2007 MOŽNOSTI TRESTNEJ ZODPOVEDNOSTI ŠTÁTOV V MEDZINÁRODNOM PRÁVE VEREJNOM Katarína Galdunová ÚVOD Medzinárodné právo verejné je právnym odvetvím, o ktorom niektorí laici, ale aj akademici hovoria, že nie je právom ako takým. Avšak tí odborníci, ktorí sa tomuto odvetviu práva venujú, odôvodnene tvrdia, že medzinárodné právo verejné je právnym odvetvím a že je potrebné poukazovať na jeho špecifiká, a nie spochybňovať jeho právny charakter. Jedným zo špecifík medzinárodného práva verejného sú aj jeho subjekty fungujúce vo vzťahu koordinácie, nie vo vzťahu subordinácie, ktorý je charakteristický pre vzťahy subjektov na vnútroštátnej úrovni. Štáty ako primárne a plnoprávne subjekty medzinárodného práva verejného sú subjektami suverénnymi. na rozdiel od vnútroštátneho práva, kde je moc rozdelená medzi tri zložky, zákonodarnú, výkonnú a súdnu, štáty na medzinárodnoprávnej a medzinárodnopolitickej úrovni sami rozhodujú o forme prijatia a o obsahu prijatých noriem ako aj o ich výkone, prípadne o sekundárnych zodpovednostných normách nastupujúcich v prípade neplnenia primárnych záväzkov. S tým súvisia aj možnosti zodpovednosti štátov na medzinárodnoprávnej úrovni. Zároveň je potrebné mať na pamäti, že napriek koordinačnému charakteru vzťahov medzi štátmi zostáva otázka zodpovednosti štátov chrbtovou kosťou medzinárodného právneho systému. V tomto článku by sme sa chceli venovať výlučne tzv. trestnej zodpovednosti štátov, možnosti ustanovenia takéhoto inštitútu v medzinárodných vzťahoch.
lúciu zaoberajúcu sa zodpovednosťou štátov a Návrhom Komisie. Touto rezolúciou zároveň požiadalo generálneho tajomníka, aby požiadal vlády jednotlivých členských štátov OSN, aby sa písomne vyjadrili k Návrhu a aby poskytli informácie o ich praxi v tejto oblasti. Súčasťou rezolúcie bola aj požiadavka, aby sa uskutočnilo zozbieranie a preskúmanie rozhodnutí medzinárodných súdov, tribunálov a iných orgánov, ktoré sa v svojich rozhodnutiach odvolávajú na Návrh. Všetky požiadavky mal splniť generálny tajomník tak, aby sa mohlo Valné zhromaždenie touto problematikou zaoberať na svojom 62. zasadnutí v roku 2007. Návrh obsahuje 59 článkov a tiež komentár k nim. Je rozdelený do 4 častí, ktoré sa postupne zaoberajú medzinárodne protiprávnym konaním štátu, obsahom medzinárodnej zodpovednosti štátu a implementáciou tejto zodpovednosti. Je zaujímavé, že všeobecné ustanovenia sú až poslednou časťou Návrhu. Komisia sa zodpovednosťou štátov zaoberala rozličnou intenzitou od svojho prvého zasadnutia v roku 1949. Hoci táto téma nebola na zozname priorít, postupne sa vykryštalizoval konkrétny obsah skúmanej problematiky. Členovia Komisie sa zhodli, že primárne treba vyriešiť zodpovednosť štátov vo všeobecnej rovine, že sa napr. nebude zaoberať konkrétnejšími situáciami ako zodpovednosť štátov za majetok cudzincov. Otázky zodpovednosti ostatných subjektov medzinárodného práva verejného alebo zodpovednosti štátov za škodlivé dôsledky konania nezakázaného medzinárodným právom mali byť riešené až po vyriešení zodpovednosti primárneho subjektu, štátu. Rozhodnutím Komisie sa skúmaná problematika všeobecnej zodpovednosti rozdelila na niekoľko častí, pričom v strede záujmu ostala zodpovednosť štátu za medzinárodne protiprávne konanie. To bolo nakoniec prijaté vo forme predstaveného Návrhu a z úrovne odborných debát posunuté na politickú úroveň. TRESTNÁ ZODPOVEDNOSŤ ŠTÁTOV?
ZODPOVEDNOSŤ ŠTÁTOV na MEDZINÁRODNEJ ÚROVNI
Ja by som sa teraz chcela vrátiť k postupnému okliešťovaniu problematiky zodpovednosti štátu, a to konkrétnejšie k niekedy tak často spomínanému článku 19 prvého čítania pripravovaného návrhu. Článok predstavoval delenie medzinárodne protiprávnych aktov, za ktoré by bol štát zodpovedný, na zločiny a delikty. Avšak Komisia musela po búrlivej debate na svojom 50. zasadnutí konštatovať, že v danej oblasti chýba akýkoľvek konsenzus. Keďže zároveň vyčlenila iné otázky, ktoré boli sporné, ale ktoré bolo možné súhlasne dotiahnuť do konca, problematická otázka sa mala doriešiť spôsobom rozpracovania povinností štátov erga omnes. V roku 2001, na svojom 53. zasadnutí, Komisia rozhodla, že na ochranu základných záujmov medzinárodného spoločenstva ako celku stačia ustanovenia rozvíjajúce problematiku ius cogens. Pozrime sa však spolu na otázku tzv. trestnej zodpovednosti štátov aj z iného uhla pohľadu. Pojem trestnej zodpovednosti právnických osôb vo všeobecnosti je sám osebe kontradiktórny. Ak sa na to pozrieme z hľadiska medzinárodného práva, nemôžeme obísť situáciu JUDr. Katarína Galdunová, katedra medzinárodného práva a európ- po 2. svetovej vojne a návrhy na to, aby Nemecko nieslo zodskych štúdií, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratisla- povednosť za rozpútanie svetovej vojny. Avšak rozsudok Norimberského tribunálu je jasný a zrozumiteľný: ve. Pozri aj Mráz, S., Poredoš., F., Vršanský, P.: Medzinárodné verejné „Zločiny proti medzinárodnému právu páchajú ľudské právo. Bratislava : IURA EDITION, 2003, s. 19. osoby, nie nejaké abstraktné bytosti a len potrestaním jednotV roku 2001 prijala Komisia OSN pre medzinárodné právo (ďalej aj Komisia) Návrh článkov o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie (ďalej aj Návrh). Tento Návrh bol ako výsledok dlhoročnej práce Komisie a jej spravodajcov predložený Valnému zhromaždeniu OSN s odporúčaním, aby bol ako príloha súčasťou rezolúcie VZ OSN, ktorou by Valné zhromaždenie mohlo Návrh prezentovať. Komisia tiež odporučila, aby Valné zhromaždenie v neskoršej fáze zvolalo medzinárodnú konferenciu splnomocnených zástupcov, ktorá by Návrh preskúmala s ohľadom na možnosti prijatia medzinárodnej zmluvy. Komisia bola názoru, že prípadné názorové nezhody by mohli byť vyriešené na tejto medzinárodnej konferencii. Valné zhromaždenie podľa odporúčania Komisie prijalo v roku 2001 rezolúciu, ktorej prílohou bol samotný Návrh. Takýmto spôsobom dalo Návrh do pozornosti vládam a rozhodlo, že otázke zodpovednosti štátov sa bude venovať na svojom 59. zasadnutí. V roku 2004 prijalo Valné zhromaždenie ďalšiu rezo-
Pojem trestnej zodpovednosti štátu je v tomto článku totožný s pojmom medzinárodnej zodpovednosti štátu za trestné činy. Francisco V. García Amador (1956-1961), Roberto Ago (19691972, 1976-1980), Willem Riphagen (1980-1986), Gaetano Arangio – Ruiz (1988-1989, 1991-1996), James Crawford (1998-2001). Pozri GA Res 56/83 z 12. decembra 2001.
Pozri GA Res 59/35 z 2. decembra 2004. 62. zasadnutie Valného zhromaždenia OSN má začať 16. septembra 2007. Pozri článok 26 Návrhu článkov o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie.
Mezinárodní a evropské právo livcov, ktorí páchajú takéto zločiny, môžu byť presadené ustanovenia medzinárodného práva.“ Na druhej strane je nutné si uvedomiť, že právo ako spoločenská imperatívna kategória podlieha istej forme vývoja. To, čo bolo v 40. rokoch 20. storočia nepredstaviteľné, začína mať zákonne upravené postavenie v trestnom práve krajín angloamerického právneho systému, ako aj kontinentálneho právneho systému. Právne poriadky jednotlivých krajín poukazujú na nutné zavedenie inštitútu trestnej zodpovednosti právnických osôb napr. v oblasti ochrany životného prostredia. Táto potreba vychádza jednak zo skutočnosti, že právnická osoba koná a jednak z nutnosti ochrany vyšších hodnôt. V tomto zmysle sa pôvodné societas delinquere non potest mení na societas delinquere potest. V niektorých kruhoch nie je prekvapením ani to, že sa objavuje aj v odôvodneniach rozsudkov, resp. oddelených právnych názoroch10, medzinárodných súdnych orgánov. Práve jedným z týchto názorov chcem poukázať na možnosti, ktoré má v súčasnosti medzinárodné právo verejné vo vzťahu k zodpovednosti štátov. Bývalý prezident Interamerického súdu pre ľudské práva, Antonio Augusto Cancado Trindade, sa v roku 2003 vo svojom oddelenom právnom názore v prípade sťažnosti pozostalých obete Myrny Mack Chang proti štátu Guatemala obracia na teoretický koncept, ktorý vo svojom návrhu predkladanom Komisii z pozície spravodajcu predstavil R. Ago. Uvedenú koncepciu môžeme nazvať aj koncepciou alternatívnych právnych následkov, ktorá rozlišuje závažnosť konania štátu. V prípade Myrna Mack Chang v. Guatemala Interamerický súd stanovil, že právo na život Myrny Mack Chang bolo porušené za obzvlášť závažných okolností. Tento záver vyplynul z hodnotenia utajených operácií vojenských informačných zložiek, ktoré vykonalo oddelenie prezidentskej kancelárie (Estado Mayor) a ktoré tolerovali viaceré verejné osoby a orgány povinné konať. To všetko sa uskutočnilo za podpory štátu, ktorý zahájil a umožnil viaceré selektívne mimosúdne popravy.11 Takéto konanie štátu nemôže medzinárodné spoločenstvo ako celok tolerovať, a to ani v prípade, že by mali byť potrestané osoby, ktoré konali v mene štátu. Medzinárodnoprávna trestná zodpovednosť jednotlivca nevylučuje zodpovednosť štátu, ba práve naopak. K dosahovaniu spravodlivosti je potrebné, aby sa tieto dva inštitúty navzájom dopĺňali. Pozor, v prípade štátu nemôžeme hovoriť o trestnej zodpovednosti ako nám je známa z úrovne vnútroštátneho práva. Medzinárodná zodpovednosť štátu sa neriadi členením na občianskoprávnu a trestnoprávnu zodpovednosť tým spôsobom, ako zodpovednosť upravuje väčšina národných právnych poriadkov. Právny pozitivizmus v oblasti zodpovednosti štátu na medzinárodnej úrovni zdôrazňuje medzinárodnú obyčaj a v budúcnosti, v prípade prijatia Návrhu Komisie pre medzinárodné právo, pravdepodobne tiež medzinárodnú zmluvu. Takýto prístup vyzdvihuje suverenitu štátu a jeho výsostné postavenie v medzinárodnom spoločenstve štátov. Avšak na medzinárodnej úrovni neexistujú len bilaterálne a multilaterálne vzťahy medzi týmito plnoprávnymi členmi medzinárodného spoločenstva. Práve z premisy existencie medzinárodného spoločenstva ako celku vychádzajú jednak povinnosti štátu
Barboza, J.: International Criminal Law. 278 Recueil des cours de l´Academie de Droit International de La Haye, 1999, s. 82 a 96. 10 Pozri napr. Separate Opinion (oddelený právny názor) sudcu A.A. Cancado Trindade vo veci Masacre de Plan de Sanchez v. Guatemala a Myrna Mack Chang v. Guatemala. 11 Pozri konečné rozhodnutie Interamerického súdu pre ľudské práva z 25. novembra 2003.
erga omnes12 a jednak inštitút kogentných noriem.13 Sú to tieto vzťahy, na ktoré poukazuje koncepcia alternatívnych právnych následkov Roberta Aga. Aj keď sme si už povedali, že zodpovednosť štátu na medzinárodnej úrovni nemôžeme rozčleniť na občianskoprávnu a trestnoprávnu, skúsme si pre lepšie pochopenie pomôcť slovenským Trestným zákonom. Jeho prvý oddiel upravuje pojem a druhy trestného činu. Uvádza rozdiel medzi prečinom a zločinom, pričom dôležitým kvalifikačným prvkom je závažnosť. Podľa § 10, ods. 2 dokonca nejde ani o prečin, ak vzhľadom na spôsob vykonania činu a jeho následky, okolnosti, za ktorých bol čin spáchaný, mieru zavinenia a pohnútku páchateľa je jeho závažnosť nepatrná. na druhej strane, § 11, ods. 3 stanovuje, že v niektorých prípadoch môžeme kvalifikovať zločin aj ako obzvlášť závažný. Z uvedeného vyplýva, že protiprávne správanie môže vyvolať nie iba jeden typ právnych vzťahov. Aj pri hodnotení konania štátu je možné poukázať na skutočnosť, že niektoré akty protiprávneho konania štátu môžu zasahovať bilaterálne alebo multilaterálne vzťahy medzi štátmi. Niektoré akty však môžu zasahovať zásadné záujmy medzinárodného spoločenstva ako celku. Práve v takom prípade by nešlo len o medzinárodné protiprávne správanie štátu, ktoré by sa dalo klasifikovať ako medzinárodný delikt, ale o závažné porušenie zásadných noriem medzinárodného práva, čo by malo za následok klasifikáciu konania ako štátom spáchaný zločin. Opakujem však, že nie je možné danú klasifikáciu porovnávať s kvalifikačnými znakmi trestného činu upraveného trestnoprávnymi normami vnútroštátnych právnych poriadkov. Každý právny systém obsahuje základné princípy, ktoré ho ovplyvňujú pri tvorbe jeho noriem. Ak je samozrejmé, že medzinárodné spoločenstvo považuje napr. konkrétny zákaz mučenia za normu priamo vychádzajúcu z jeho základných princípov, potom je pochopiteľné, že porušenie tejto medzinárodnoprávnej normy má iný ohlas aj v prostredí medzinárodnopolitických vzťahov ako porušenie bilaterálnej obchodnej dohody.14 Ak sme už povedali A, musíme povedať aj B. Dôležitou agendou v rámci oblasti zodpovednosti štátu je aj otázka foriem odstránenia dôsledkov protiprávneho konania a s tým súvisiacich možností náhrady škody. Samozrejme, v prípade možnosti náhrady škody nemám na mysli len finančnú náhradu obetiam. Aj keď je častokrát nemožné obnoviť pôvodný stav a obetiam sa v istom zmysle „len“ vyplatí náhrada škody, dôležitou súčasťou je morálne zadosťučinenie a reálne ubezpečenie o neopakovaní porušenia medzinárodného záväzku, od ktorého štát upustil.15 V oblasti medzinárodnej zodpovednosti štátu je aj v prípade jej obsahu potrebné hľadieť nielen na náhradu škody obetiam či smerom k medzinárodnému spoločenstvu, ale aj na otázky sankcií. Je pochopiteľné, že zánik právnickej osoby ako možný trest vo vnútroštátnom trestnom práve nie je aplikovateľný. Bez pochyby je však nielen možná, ale priam žiadaná úprava právneho poriadku daného štátu, ktorá by zabezpečila neopakovanie porušenia medzinárodnoprávnych záväzkov. V oblasti sankcií je nielen možná, ale priam žiadaná povinnosť štátu napr. vykonať vyšetrovanie a následne spravodlivým súdnym procesom vykonať zadosť spravodlivosti. 12 Pozri rozhodnutie Medzinárodného súdneho dvora z roku 1962: Belgicko v. Španielsko, tzv. prípad Barcelona Traction, 13 Pozri článok 53 Viedenského dohovoru o zmluvnom práve z roku 1969. 14 Pozri členenie v: Mráz, S., Poredoš., F., Vršanský, P.: Medzinárodné verejné právo. Bratislava : IURA EDITION, 2003, s. 57. 15 Klučka, J.: Medzinárodné právo verejné. Bratislava : IURA EDITION, 2004, s. 185
Debaty mladých právníků 2007 Problematika reparačná i sankčná sa v tejto oblasti môžu prekrývať. Ale obe oblasti sú dôležité pre výkon spravodlivosti. A obe sú prejavom nutnosti toho, že v niektorých oblastiach má štát zvýšenú zodpovednosť. Či už koná niekto v jeho mene alebo niekto má možnosť takto konať, keďže štát takéto konanie svojou benevolenciou umožňuje. Príklady z realizácie medzinárodnoprávnej ochrany základných ľudských práv činnosťou medzinárodných súdnych dvorov sú dôkazom, že takáto medzinárodná zodpovednosť štátu je už realitou dnešných dní medzinárodného práva. Európsky súd pre ľudské práva, Interamerický súd pre ľudské práva a pravdepodobne v dohľadnej dobe aj Africký súd pre ľudské práva svojimi rozhodnutiami jednak ukladajú náhradu škody obetiam porušenia ich ľudských práv a jednak stanovujú sankčnú povinnosť štátu. Najzrozumiteľnejším príkladom je pravdepodobne prípad Detí ulice,16 v ktorom Interamerický súd pre ľudské práva stanovil štátu povinnosť pomenovať vybudované výchovné centrum po jednej z obetí.17 ZÁVER Napriek názorom o možnosti a potrebe zakotvenia princípu medzinárodnej zodpovednosti štátov v jej celej šírke, t. j. vrátane zodpovednosti za medzinárodné zločiny v ich osobitnom zmysle slova, je v súčasnosti kodifikácia uvedeného princípu nepredstaviteľná. V Komisiou odporúčanom Návrhu už nie je možné nájsť kontroverzný článok 19, ktorý bol zahrnutý do prvého čítania. Vnímanie trestných činov na medzinárodnej úrovni medzinárodným spoločenstvom je samo osebe paradoxom. Vo všeobecnosti to súvisí s dvomi faktormi. Jedným z nich problematika analógie, ktorá zvádza k ponímaniu trestného činu na vnútroštátnej úrovni. Druhým z nich sú politické okolnosti. Zdôrazňovanie potreby stíhania jednotlivcov za spáchanie činov trestných podľa medzinárodného práva sa nemôže považovať za dostačujúci prvok dosahovania spravodlivosti na medzinárodnej úrovni. Je zrejmé, že ak existujú kogentné normy medzinárodného práva, ich porušenie je závažnejšie ako porušenie dispozitívnych medzinárodnoprávnych noriem. Popieranie existencie trestného činu štátu na politickej či akademickej pôde neznamená, že neexistuje.18 Otázkou tak nielen na akademickej pôde ostáva, či koncept medzinárodnej zodpovednosti štátu, vrátane zodpovednosti štátu za medzinárodné trestné činy štátu, je problematikou de lege lata alebo de lege ferenda.19 POUŽITÁ LITERATÚRA Azud, J.: Medzinárodné právo. Bratislava : VEDA, vydavateľstvo SAV, 2003 Cassesse, A.: The Rome Statute of the International Criminal Law. Oxford : Oxford University Press, 2002 Klučka, J.: Medzinárodné právo verejné (všeobecná časť). Bratislava, Iura Edition, 2004 Mráz, S., Poredoš, F., Vršanský, P.: Medzinárodné verejné právo. Bratislava : Iura Edition, 2003 16 Prípad Villagrán Morales a iní v. Guatemala. 17 Pozri rozhodnutie Interamerického súdu pre ľudské práva z dňa 26. mája 2001. 18 Oddelený právny názor sudcu A. A. Cancada Trindada vo veci Myrna Mack Chang, para 53. 19 Pozri Abi-Saab, G.: The Concept of „International Crimes“ and its Place in Contemporary International Law in: Weiler, J. H., Cassese, A., Spinedi, M., ed.: International Crimes of State. Berlin, New York : Walter de Gruyter, 1989, s. 143.
Potočný, M. - Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2003 Ragazzi, M.: The concept of international obligation „Erga Omnes“. Oxford : Clarendon, 2000 Šturma, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhaní zločinů podle mezinárodního práva. Praha : Karolinum, 2002 Weiler, J. H., Cassese, A., Spinedi, M., ed.: International Crimes of State. Berlin, New York : Walter de Gruyter, 1989 Barboza, J.: International Criminal Law, 278 Recueil des cours de l´Academie de Droit International de La Haye, 1999 Čepelka, Č.: Mezinárodní trestní soudnictví, Právník 1999, roč. 138, č. 10 Návrhu článkov o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie GA Res 56/83 z 12. decembra 2001 GA Res 59/35 z 2. decembra 2004 Rozsudok Interamerického súdu pre ľudské práva vo veci Myrna Mack Chang v. Guatemala www.un.org www.oas.org RESUME The article deals with an interesting challenging terminology of a crime of State. The author presents a present state of the international law norms, pointing out the work of the UN International Law Commission. The article compares relevant parts of the Draft articles on Responsibility of States for internationally wrongful acts and some opinions concerning international responsibility of State that could include aggravated responsibility of the State in case of breaking of peremptory norms, i. e. in case of a crime of the State that would act against common values of the international community as a whole.
Mezinárodní a evropské právo POJEM INVESTICE V NEDÁVNÉ JUDIKATUŘE MEZINÁRODNÍHO STŘEDISKA pro ŘEŠENÍ SPORŮ Z INVESTIC Pavel Bureš
„Soudní pravomoc Střediska se vztahuje na každý právní spor vznikající přímo z investice mezi smluvním státem a občanem jiného smluvního státu (…), o němž strany ve sporu písemně souhlasí, že bude předložen Středisku. Pokud strany vyslovily souhlas, nemůže žádná z nich jednostranně svůj souhlas odvolat.(…)“ Opomenutí definice pojmu investice ve Washingtonské úmluvě bylo zcela záměrné. Ač bylo při vypracovávání úmluvy navrhováno mnoho definic, vyjednávači se shodli na tom, že pojem investice není třeba definovat, když i tak je potřebný pro to, aby bylo Středisko pravomocné souhlas státu i investora s předložením sporu Středisku. Poté co rozhodčí tribunály rozhodly, že souhlas může být udělen i jinak než jen kompromisem nebo v kompromisní doložce, otevřel se pro rozhodce další nedobytý interpretační prostor. do roku 1997 se arbitři spokojili s tím, že potvrdili, že zkoumaná operace je investicí. V roce 1996 je Středisku předložen spor mezi holandskou společností Fedax a Venezuelou. Ta popírá kompetenci Střediska. Základní procesní zbraní pro odpůrce, stát přijímající investici, je popřít soudní pravomoc Střediska poukázáním na to, že právní spor nevyplývá z investice, jelikož se o investici nejedená. Tak by totiž spor rozhodoval rozhodčí tribunál ad hoc, a nebo národní soudce. V případu Fedax v. Venezuela se rozhodci poprvé zabývají pojmem investice dopodrobna. V nálezu se tribunál vyslovuje zásadním způsobem, že i dlužnické cenné papíry (vlastní směnky – promissory notes) lze považovat za investici. Tribunál se dále vyslovuje, že pojem investice vymezují smluvní strany samotné v mezinárodních dohodách o ochraně investic. Záleží tedy na nich jak široce pojem investice vymezí. Tribunál tak klade určité spojení mezi čl. 25 úmluvy a bilaterální dohodou o ochraně investic. Toto však vede k názoru, že neexistuje žádné objektivní kritérium pro vymezení pojmu investice, když tento je stanoven čistě subjektivně souhlasem dvou smluvních stran.10 Ze třech podmínek pro soudní pravomoc soudů, kdy dvě jsou objektivní (I. právní spor –nikoli politický, a II. vznikající přímo z investice) a jedné subjektivní (III. souhlas stran s předložením sporu Středisku), se stává jedna podmínka objektivní (právní spor) a dvě subjektivní. Když totiž původně objektivní podmínka investice je nahrazena „investicí“ vymezenou v dvoustranné dohodě o ochraně investic. Z toho vyplývá, že „vše“ se může stát investicí, pokud se strany na tom dohodnou11. K částečnému zmírnění tohoto přístupu totálního vyprázdnění pojmu investice dochází po arbitrážním nálezu ve věci Salini v. Maroko12. Arbitrážní tribunál rozhodoval o tom, zda výstavba dálnice z Rabatu do Fes italskými firmami Salini Costruttori
Pojem investice (rozuměj mezinárodní) lze chápat ve dvojím smyslu . Jako činnost a jako výsledek činnosti. Prvotně, tedy jako činnost investování, tvoření, rozvíjení či financování prvků nezbytných pro fungování dlouhotrvající aktivity mající za cíl výrobu či distribuci majetku či služeb umístěných v jiné zemi. Druhotně, jako výsledek činnosti – majetek, práva a rozličná aktiva, která jsou přímo či nepřímo zahraničním investorem určena pro konkrétní výrobní či distribuční aktivitu s cílem získání určitého prospěchu. Ať se zabýváme investicí jako procesem nebo výsledkem procesu je tento pojem především pojmem ekonomickým. Investice jsou jakákoliv aktiva (peníze, pohledávky, know how, atd.), které investor přináší do země , aby tam za určitého rizika podnikal a měl z toho prospěch. pro ekonomy není tedy tolik podstatný obsah pojmu investice, ale především její finální určení – vytvoření majetku. Jinak je tomu u definice právní. Ta totiž zkoumá obsah pojmu investice. Právník se zabývá metodou, prostředky, které směřují k vytvoření majetku. Často ho zajímá, zda jde o investici přímou či nepřímou, finančního rázu či nefinanční atd. K vytvoření majetku tedy z pohledu právníka dochází různými způsoby za použití různých prostředků. Proto také nenalezneme jednotnou právní definici investice, ale vždy jen obecnou definici, kterou následuje výčet jednotlivých transakcí, kterými se ta či ona investice rozumí. A tak je investice definována jinak v národní legislativě o podpoře investic, jinak regionálními instrumenty, které zajišťuji volný pohyb kapitálu (OECD, EU), jinak ve dvoustranných dohodách o ochraně a podpoře investic (BITs), jinak v Úmluvě o Mnohostranné agentuře pro investiční záruky (MIGA) podepsané v Soulu v roce 1985. Je pochopitelné, že každá mezinárodní dohoda, nebo národní předpis podávají svou definici investice podle potřeb, ke kterým jsou ta či onen vypracováni. S určitým údivem však zjišťujeme, že vedle několika mnohostranných smluv, asi 3000 BITs a nepočetně národních přepisů stojí Washingtonská úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany z druhých států z roku 1965, která zřídila Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ICSID) a která pojem investice nevymezuje. Údiv je to o to větší, když si uvědomíme, že od pojmu investice odvisí kompetence Střediska, respektive daného rozhodčího soudu řešit spor. Soudní pravomoc je totiž v zásadě založena na třech podmínkách: právně investic mezi státem investora a státem přijímajícím investici ní spor, vznikající přímo z investice, ke kterému strany daly (AAPL v. Srí Lanka, 1990). písemný souhlas. Čl. 25 (1) Washingtonské úmluvy uvádí: Sdělení FMZV č. 420/1992 Sb.
Mgr. Pavel Bureš, katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. SALMON, (J.), (dir.)Dictionnaire de droit international public, Bruylant, Bruxelles, 2001, s. 613. Ibid. Bilateral Investment Treaties. Úmluva vstoupila v platnost 1. října 1966. Český text úmluvy viz sdělení FMZV 420/1992 Sb. Není záměrem tohoto příspěvku rozebírat všechny tři podmínky soudní pravomoci Střediska: Co se však týče podmínky písemného souhlasu, lze jen připomenout, že tento může být udělen trojím způsobem, tak jak to vyplývá z ustálené judikatury Střediska. Klasicky v kompromisu, nebo kompromisní doložce v kontraktu mezi investorem a státem, v národní legislativě státu přijímající investici (SPP v. Egypt, 1992), nebo v dvoustranné dohodě o podpoře a ochra-
ŠTURMA, (P.), Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení sporů, Linde, 2001, s. 20. Viz Fedax N.V. v. Republic of Venezuela (Case No. ARB/96/3), Decision on Objections to Jurisdiction of July 11, 1997; 37 ILM 1378 (1998). ŠTURMA (P.), op. cit. s. 100. 10 Bilaterální dohody o ochraně a podpoře investic používají často pro vymezení pojmu investice funkční výčet jednotlivých operací. 11 Provázanost čl. 25 (1) úmluvy s jednotlivou dvoustrannou dohodou o ochraně investic byla potvrzena také rozhodčím nálezem v případu ČSOB v. Slovensko. Viz Ceskoslovenska obchodni banka, a.s. v. Slovak Republic (Case No. ARB/97/4), Decision on Objections to Jurisdiction of May 24, 1999, 14 ICSID Rev.-FILJ 251 (1999). 12 Viz Salini Costruttori S.p.A. and Italstrade S.p.A. v. Kingdom of Morocco (Case No. ARB/00/4), Decision on Jurisdiction of July 23, 2001, [French original] 129 Journal du droit international 196 (2002).
Debaty mladých právníků 2007 a Italstrade lze, či ne považovat za investici ve smyslu čl. 25 Washingtonské úmluvy. Rozhodci, opírajíce se o doktrínu, stanovili čtyři podmínky, kritéria, rysy, které operace musí naplňovat, aby se jednalo o investici. Pojem investice tudíž vyžaduje určitý přínos investora, který probíhá v určitém trvání (2-5 let), je spojen s jistou účastí a rizikem investora a přispívá k hospodářskému rozvoji hostitelského státu. Tribunál dále zdůrazňuje, že ve skutečnosti mohou být tyto čtyři elementy ve vzájemném vztahu (interdependent). Další rozhodčí tribunály navazují na toto rozhodnutí a při posuzování zda zkoumaná operace je či není investicí uplatňují tzv. Salini test. V případu Mihaly v. Srí Lanka13 bylo rozhodci stanoveno, že výdaje vynaložené k získaní investiční nabídky (preparation for a project of investement) nelze považovat za investici. Podobně, nevrácená bankovní záruka poskytnutá pro zajištění stavby těžební základny nebyla rozhodci v případu Joy Mining v. Egypt14 uznána za investici. Arbitrážní tribunál rozhodl, že základní kontrakt mezi stranami byl pouhou kupní smlouvou, kdy trvání operace nebylo nijak zvlášť významné. Vzhledem k tomu, že cena byla v plné výši zaplacena předem nejednalo se o zákonitost přínosu a návratnosti. Riziko „investora“ bylo pouhým podnikatelským rizikem. A i když výše bankovní záruky byla dosti vysoká nepředstavuje významný přínos pro egyptské hospodářství. Naopak v případu LESI v. Alžírsku15, opět za použití Salini testu, bylo rozhodnuto, že zkoumanou operaci, výstavba přehrady, lze považovat za investici ve smyslu čl. 25 (1) Washingtonské úmluvy. Tribunál ale dospěl k názoru, že investici tvoří pouhé tři elementy. Aby kontrakt byl považován za investici, musí kontrahent učinit vklad v dané zemi, vklad musí trvat po nějakou dobu a musí s sebou nést jisté riziko. Není naopak zapotřebí dokazovat přínos hospodářskému rozvoji země. Tato čtvrtá podmínka ze Salini testu je podle rozhodců i tak obtížná k prokázání a je implicitně zahrnuta v předchozích třech kriteriích16. I když Salini test je určitým vodítkem pro rozhodce, neznamená to, že by byl pojem investice pro účely zkoumání soudní pravomoci Střediska vymezen pro vždy. Je to vidět i v posledně uvedeném případu LESI, kdy rozhodci upravují kriteria stanovená v Salini testu. To tedy znamená, uvedeno ad extremum, že arbitrážní tribunál si nejprve sám nastaví kriteria, jaká by operace měla splňovat, aby byla považována za investici a pak následně zkoumá, zda předmětná operace tato kritéria naplňuje a do jaké míry. Proces jakým rozhodci postupují při zkoumání zda se jedná či ne o investici je analyzován v dosud posledně publikovaném nálezu ve věci Malaysian Historical Salvors v. Malajsie17. Spor mezi Malajskou společností pro záchranu historických plavidel a Malajsií vznikl po zaplacení nižší provize z aukčního prodeje předmětů vyzdvižených z britské lodi, která ztroskotala u Malacké úžiny v roce 1817. Malajsie namítala pravomoc Střediska vzhledem k tomu, že smlouvu o vyzdvižení předmě13 14 15 16 17
Viz Mihaly International Corporation v. Democratic Socialist Republic of Sri Lanka (Case No. ARB/00/2), Award and Concurring Opinion of March 15, 2002, 17 ICSID Rev.—FILJ 142 (2002). Viz Joy Mining Machinery Limited v. Arab Republic of Egypt (Case No. ARB/03/11), Award of August 6, 2004, 19 ICSID Rev.— FILJ 486 (2004). Consortium Groupement L.E.S.I. - DIPENTA v. Algeria (Case No. ARB/03/8), Award of January 10, 2005; [French original] 19 ICSID Rev.—FILJ 426 (2004). Ibid. odst. 14. Malaysian Historical Salvors, SDN, BHD v. Malaysia (Case No. ARB/05/10), rozhodčí nález ze 17. května 2007. Viz http://www. worldbank.org/icsid/cases/pdf/MHS_v_Malaysia_Award.pdf.
tů (salvage contract) nelze považovat za investici. Jediný rozhodce (Michael Hwang ze Singapuru) v případu nabízí velmi teoretický pohled na praxi arbitrážních tribunálů při posuzování zda zkoumanou operaci lze považovat za investici. Rozebírá při tom detailně několik rozhodčích nálezů (Salini, Joy Mining, LESI, Patrick Mitchel, ČSOB, Bayindir, Jan de Nul) a dochází k závěru, že existují dva přístupy pro posouzení pojmu investice – přístup typických vlastností (typical characteristic approach) a kompetenční přístup (jurisdictional approach). Tyto dva přístupy se odlišují způsobem posuzování jednotlivých znaků (kritérií, podmínek) investice (hallmarks of “investment”). „Zatímco kompetenční přístup, striktně definován, vyžaduje, aby všechny stanované znaky investice byly přítomny ještě před tím, než je kontrakt považován za investici, přístup typických vlastností neznamená nutně, že tribunál rozhodne, že se jedná o investici, i když jeden nebo více znaků chybějí. Jestliže je důkaz podpírající jeden či více znaků investice oslaben, tribunál může na záležitost pohlížet z celkové perspektivy a stanovit, zda existují jiné důkazy ve prospěch dalších znaků, které jsou natolik silné, že vyrovnají slabiny jiných znaků.“18 Tedy podle Hwanga tam, kde jsou znaky investice prokazatelně přítomny (nepřítomny) lze užít kompetenční přístup, který snáze odůvodní rozhodnutí o existenci či neexistenci takových znaků. Naopak tam, kde znaky investice nejsou tak zcela evidentní (co do povahy nebo rozsahu) použije přístup typických vlastností. Tak například v případu Salini v. Maroko rozhodci použili přístup typických vlastností, když uvádějí „obecně se považuje že investice zahrnuje“ (“generally considers that investment infers”) a kladou jednotlivé znaky do vzájemného vztahu, aby tak podpořili celkovou perspektivu investice. Je však zřejmé, jak také uvádí rozhodce Hwang19, že rozdíly mezi oběma přístupy jsou vytvořeny uměle, akademicky a v praxi arbitrážní tribunály postupují empiricky, případ od případu. Je ale možné vymezit čtyři možné výstupy při posuzování soudní pravomoci Střediska vzhledem k pojmu investice. a) skutkový stav silně podporuje znaky investice a tribunál se, za použití kompetenčního přístupu, prohlásí za pravomocný; b) skutkový stav jasně ukazuje, že jeden či více znaků investice chybí a tribunál je nepravomocný; c) skutkový stav jasně neukazuje relevantní znaky investice, jeden či více znaků je oslaben, tribunál však rozhodne o své soudní pravomoci řešit spor, jelikož pohlíží na investici z celkové perspektivy a zkoumá jednotlivé znaky v jejich vzájemném vztahu; d) skutkový stav jasně neukazuje relevantní znaky investice, všechny znaky jsou v určité míře přítomny, ale vzhledem k jejich váze, kvalitě tribunál usoudí, že předmětná operace není investicí a prohlásí za nepravomocný spor řešit. V případu Malaysian Historical Salvors nabízí rozhodce pět znaků investice: i) zákonitost zisku a výnosu ii) přínos/vklad iii) trvání kontraktu iv) podstoupené riziko v) hospodářský rozvoj hostujícího státu Tyto znaky rozhodce zkoumá co do jejich existence, váhy, kvality a také jejich vzájemný vztah. dochází k závěru, že předmětný kontrakt nelze považovat za investici ve smyslu čl. 25 (1) Washingtonské úmluvy. 18 Ibid. odst. 70. 19 Ibid. odst. 106.
Mezinárodní a evropské právo SOCIÁLNÍ ASPEKTY PRÁVA na ŽIVOT
Nedávné nálezy Mezinárodního střediska pro řešení sporu z investic nám ukazují, že i „pouhý“ empirický přístup rozhodčích tribunálů lze jistým způsobem teoreticky uzavřít. Totiž za předpokladu, že kombinujeme závěry z nálezů Salini a Malaysian Historical Salvors. Je totiž patrné, že v následujících případech budou rozhodci pro posouzení zda zkoumaný kontrakt je či není investicí používat Salini testu. A to ať v plné míře nebo s korekcí. Při tom však vždy uplatní, podle skutkového stavu případu, přístup kompetenční, či spíše častěji přístup typických vlastností. Je velmi pravděpodobné, že z rozhodovací činnosti arbitrů vyplyne kompaktní definice pojmu investice. Lze však stěží předpokládat, že tato bude definicí univerzální. Spíše bude definicí novou, další, určenou pro potřeby posouzení soudní pravomoci Střediska.
Jan Kratochvíl
Životy nejsou nejčastěji ztraceny přímým zabitím či popravou. Naopak, nejvíce životů je ztraceno nedostatkem jídla, pitné vody, odpovídající zdravotní péče apod. Ramcharan v roce 1985 napsal: „Je třeba zdůraznit, že jelikož více lidí každodenně umře z důvodu hladu a nemoci než je jich zabito, museli bychom mít klapky na očích, kdyby ‘požadavek přežití’ nebyl předvídán jako součást konceptu práva na život“. Sociální nároky jsou běžnou součástí práva na život v několika národních jurisdikcích, kde se rozvinul koncept práva na život v důstojnosti. Tento koncept zahrnuje celou řadu determinant bytí, které umožňují jednotlivci vést smysluplný život a právo na život tak přiLiteratura rozeně chrání i určité aspekty práva na zdraví, obydlí, či výživu. Výklad práva na život jako práva na život v důstojnosti nedávno CARREAU, (D.), JUILLARD (P.), Droit international éconopřijal i Meziamerický soud pro lidská práva. Účelem této prámique, 2. édition, Dalloz, 2005. ce je prozkoumat do jaké míry Evropský soud pro lidská práva HORCHANI, (F.), Oů va le droit de l’investissement ? Désordre a Výbor pro lidská práva mají „klapky na očích”, či do jaké míry normatif et recherche d’équilibre, Pedone, 2006. v jejich pojetí sociální práva představují integrální součást práva SALMON, (J.), (dir.), Dictionnaire de droit international public, na život. za tímto účelem bude prozkoumána praxe Evropského Bruylant, Bruxelles, 2001. soudu pro lidská práva a Výboru pro lidská práva. ŠTURMA, (P.), Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení sporů, Linde, 2001. Současný stav case-law http://www.worldbank.org/icsid/cases/cases.htm Za dobu své mnohaleté existence oba orgány již měly příležitost se několikrát vyjádřit k sociálním aspektům práva Rozhodčí nálezy na život. Nejvíce case-law u obou orgánů najdeme ve spojení Fedax N.V. v. Republic of Venezuela (Case No. ARB/96/3), práva na život s právem na zdraví. Spojení s jinými sociální právy je velmi sporadické a v případě Soudu prakticky neexisDecision on Objections to Jurisdiction of July 11, 1997 Salini Costruttori S.p.A. and Italstrade S.p.A. v. Kingdom of tující. Morocco (Case No. ARB/00/4), Decision on Jurisdiction of July 23, 2001. Mihaly International Corporation v. Democratic Socialist Republic of Sri Lanka (Case No. ARB/00/2), Award and Concurring Opinion of March 15, 2002. Joy Mining Machinery Limited v. Arab Republic of Egypt (Case No. ARB/03/11), Award of August 6, 2004. Consortium Groupement L.E.S.I. - DIPENTA v. Algeria (Case No. ARB/03/8), Award of January 10, 2005. Malaysian Historical Salvors, SDN, BHD v. Malaysia (Case No. ARB/05/10), rozhodčí nález ze 17. května 2007. Resumé
The article deals with the conception of international investment so as it is understood in a recent case law of the International Centre for Settlement of Investment Disputes. It shows how the “investment”, firstly as a objective condition for the jurisdiction of the Centre shifts then to subjective condition. Arbitral tribunals create therefore a linkage between art. 25 of Washington Convention (1965) and the bilateral investment treaties. As it appears from the award in Malaysian Historical Salvors case, when deciding whether an operation in question is an investment or not, the arbitrators apply, in principle, a combination of two approaches – typical characteristic approach on one hand and jurisdictional approach on the other hand. Application of these approaches conduce an arbitral tribunal to decide on a case-by-case basis.
Právo na zdraví Ve své Obecné poznámce č. 6 z roku 1982 Výbor zdůraznil, že právo na život je nejvyšší právo (supreme right) a nemělo by být vykládáno restriktivně. Ochrana práva na život vyžaduje od státu celou řadu pozitivních opatření. Příkladmo Výbor zmínil, že by bylo žádoucí, aby smluvní strany přijaly veškerá možná opatření ke snížení kojenecké úmrtnosti a zvýšení průměrné délky života, zejména přijetím opatření k odstranění podvýživy a epidemií. Rozvedení tohoto pojetí práva na život najdeme v několik závěrečných doporučení. V případě projednávání zprávy Severní Korey Výbor zopakoval svá slova z Obecné poznámky č. 6 o potřebě chránit život svých občanů a přijmout opatření na snížení kojenecké úmrtnosti a na zvýšení průměrné délky života, tentokrát však explicitně řekl, že jde o povinnost států vyplývající z čl. 6. Výbor několikrát zmínil povinnost států bojovat proti epidemiím, zejména v kontextu HIV/AIDS. V závěrečných doporučeních Ugandě Výbor vyjádřil své znepokojení nad efektivitou opatření přija
Mgr. (PF UK), Ing. (VŠE), LL.M. (Nottingham). V současné době interní doktorand katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Zpracování tohoto příspěvku bylo částečně podpořeno grantem Grantové agentury Univerzity Karlovy. Každý rok zemře přes dva milióny lidí z důvodu nedostatku bezpečné vody (Hardberger [2005], s. 331). Ramcharan (ed.) [1985], s. 9. Nejrozvinutější je tento koncept v judikatuře Nejvyšší soudu Indie (viz Woods [2005], či Muralidhar [2006]). Srovnej Indigenous Community Yakye Axa v Paraguay, Meziamerický soud pro lidská práva, 17. červen 2005, odst. 162. Výbor pro lidská práva, Obecná poznámka č. 6, odst. 1. Výbor pro lidská práva, Obecná poznámka č. 6, odst. 5. Závěrečná doporučení: DPR of Korea (CCPR/C/72/PRK), odst. 12.
Debaty mladých právníků 2007 tých v boji proti AIDS a vyzval vládu, aby přijala komplexní opatření, aby více osob trpících HIV/AIDS mělo přístup k odpovídající antiretrovirální léčbě. Výbor tak přímo zahrnul právo na specifickou lékařskou péči do práva na život. V obdobně formulovaných doporučeních adresovaných Keni,10 Výbor zdůraznil, že všichni postižení AIDS musí mít rovný přístup k odpovídající léčbě. Tím se implicitně opřel o povinnost států vyplývající z práva na zdraví, aby lékařská péče byla dostupná (accessible) pro všechny.11 V některých doporučeních však šel Výbor ještě dále a kritizoval státy za obecně špatnou zdravotní péči. Ve dvou případech Výbor v kontextu vysoké mateřské a kojenecké úmrtnosti vyzval členské státy, aby zlepšily přístup ke zdravotním službám a zajistily, že zdravotnický personál obdrží odpovídající, respektive lepší školení.12 Zde již tedy v kontextu, kdy jsou přímo ohroženy životy, Výbor vyžaduje, aby matky a kojenci měly přístup k zdravotní péči náležité kvality. Jde tedy již o další složku práva na zdraví a to kvalitu (quality). Tyto závěrečná doporučení dokládají, že Výbor má komplexní pohled na právo na zdraví v rámci práva na život. V rámci individuálních stížností však zatím tento pohled nebyl příliš otestován.13 Z praxe Soudu, lze vysledovat, že ke vztahu práva na zdraví a práva na život také není a priori nepřístupný. V případu L.C.B. v UK, stěžovatelkou byla dcera bývalého příslušníka britské armády, který se zúčastnil jaderných testů na Vánočních ostrovech v letech 1957-58. Stěžovatelka se narodila v roce 1966 a ve svých čtyřech letech u ní byla zjištěna leukémie. Proto žádala Soud, aby shledal porušení článku 2, protože Velká Británie nevarovala její rodiče o hrozbě pro jejich děti a nemonitorovala její zdraví od narození, aby mohla být nemoc dříve diagnostikována.14 Soud se zabýval meritem věci, neboť „první věta čl. 2 odst. 1 Úmluvy ukládá státu nejen aby se zdržel úmyslného a nezákonného vyvolání smrti, ale aby také přijal přiměřená (appropriate) opatření k ochraně života osob v jeho jurisdikci. … Úlohou Soudu je tedy určit, zda za daných okolností stát přijal všechna opatření nutná k tomu, aby její život nebyl zbytečně vystaven nebezpečí.“15 I když si Soud nebyl jistý, zda její otec byl skutečně vystaven nebezpečnému stupni záření, přesto se rozhodl posoudit, zda by stát porušil nějaké své povinnosti kdyby tomu tak bylo. V tomto ohledu rozhodl, že pokud by s ohledem na úroveň poznání v dané době bylo pravděpodobné, že ozáření otce bylo způsobilé skutečně ohrozit zdraví stěžovatelky, měl by stát povinnost poskytnout příslušné rady rodičům stěžovatelky a sledovat její zdravotní stav.16 Nicméně Soud neshledal v daném případě žádné porušení čl. 2, neboť podle dostupných informací nebyl přesvědčen o prokázání existence příčinné souvislosti mezi ozářením otce a leukémií u dítěte, počatého v pozdější době.17 Z daného případu tak vyplývá, že pokud by stát měl informaci o skutečné hrozbě nakažení smrtelnou chorobou konkrétního jednotlivce je povinen tuto informaci sdělit, aby dostál svým závazkům z čl. 2 Úmluvy.18 I když případ nebyl 10 11 12 13 14 15 16 17 18
Závěrečná doporučení: Uganda (CCPR/CO/80/UGA), odst. 14. Obdobně Závěrečná doporučení: Namibie (CCPR/CO/81/NAM), odst. 10. Závěrečná doporučení: Keňa (CCPR/CO/83/KEN), odst. 15. Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, Obecná poznámka č. 14, odst. 12. Závěrečná doporučení: Mali (CCPR/CO/77/MLI), odst. 14 a Závěrečná doporučení: Kongo (CCPR/C/COD/CO/3), odst. 14. Prakticky zde lze uvést jeden relevantní případ: Plotnikov v Rusko (stížnost č. 784/1997), kde však stěžovatel úspěšný nebyl. L.C.B. v UK (stížnost č. 23413/94), odst. 36. L.C.B. v UK, odst. 36. L.C.B. v UK, odst. 38 (mé zvýraznění). L.C.B. v UK, odst. 39. Srovnej také L.C.B. v UK, odst. 40, kde tuto povinnost Soud expli-
o poskytnutí zdravotní péče jako takové, ale spíše o informacích o zdravotním stavu a monitorování zdravotního stavu (lékařské prohlídky), přesto znamenal velký posun v case-law. Soud v zásadě souhlasil, že otázky týkající se zdravotnictví mohou být součástí pozitivních závazků státu v rámci práva na život. V případu Berktay s odkazem na případ L.C.B. v UK Soud uvedl, že „první věta článku 2 odstavce 1 ukládá státu: chránit život jednotlivce před … nebezpečím nemoci.“19 Konkrétní příklady jak má stát chránit osoby před nebezpečím nemoci, však dosud v judikatuře hledáme marně. V několika dalších případech se Soud spíše zaměřil na celkovou roli státu v regulaci zdravotnictví. V případu Nitecki v Polsko, Soud zopakoval, že „nemůže být vyloučeno, že jednání a opomenutí orgánů státu v oblasti zdravotní politiky mohou v některých případech vyvolat odpovědnost v rámci čl. 2.“20 V případu Powell v UK Soud navázal na předchozí rozhodnutí Komise21 a formuloval zásady, které se týkají míry odpovědnosti státu za smrt způsobenou špatnou zdravotní péčí z důvodu selhání lidského faktoru (nedbalostní úmrtí). Soud zdůraznil, že odpovědnost státu nevznikne pokud „přijal odpovídající opatření pro zajištění vysokých odborných standardů u lékařských odborníků a k ochraně života pacientů“ a k úmrtí dojde v důsledku chyby lékaře.22 Soud pouze dodal, že v takovém případě se však aktivuje procedurální povinnost státu incident řádně a efektivně vyšetřit.23 Je tedy zřejmé, že stát má určité povinnosti, co se týče regulace kvality poskytované zdravotní péče, které vyplývají z článku 2. Nevyřešenou otázkou však zůstává do jaké míry „odpovídající opatření pro zajištění vysokých odborných standardů“ mohou obsahovat i nějakou minimální úroveň péče, například přestavovanou alespoň odborností lékařů. Soud je zatím velmi opatrný k vyslovení nějakého substantivního porušení článku 2 v kontextu úrovně zdravotní péče. Této otázce se Soud vyhnul i v mezistátním případu Kypr v Turecko. Zde pouze Soud poznamenal, že „nepovažuje v tomto případě za nezbytné prozkoumat v jakém rozsahu článek 2 může ukládat smluvní straně povinnost učinit dostupným určitý standard zdravotní péče.“24 Lze však dovodit, že zmínka Soudu, že nebude prozkoumávat „rozsah“ vyžadované zdravotní péče v rámci čl. 2 implikuje, že určitá úroveň existuje a není tedy v zásadě třeba zkoumat vůbec její existenci.25 Jak vidíme oba orgány provázanost práva na zdraví a práva na život neodmítají. Lze však říci, že Výbor je poněkud progresivnější. To lze však vysvětlit větší volností, kterou má v případě vydávání závěrečných doporučení oproti individuálním případům.26 V rámci těchto doporučení Výbor nadnesl dvě hlavní citně připustil. 19 Berktay (stížnost č. 22493/93), odst. 154. „La Cour observe que les trois affaires précitées concernaient l’obligation positive que la premičre phrase de l’article 2 § 1 impose ŕ l’Etat : protéger la vie de l’individu contre les tiers ou contre le risque de maladie.“ 20 Nitecki v Polsko (stížnost č. 65653/01), odst. 1. 21 Například případ Tavares v Francie, který se týkal úmrtí stěžovatelovi manželky při porodu v nemocnici. Viz Pellonpää [1993], s. 865. 22 Srovnej také případ Byrzykowski v Polsko (stížnost č. 11562/05), kde byly tyto povinnosti více konkretizovány. 23 pro detaily této povinnosti srovnej např. Mowbray [2002], či Mowbray [2004], s. 27-40. 24 Kypr v Turecko (stížnost č. 25781/94), odst. 219. 25 Mowbray k tomuto případu poznamenává, že Soud velmi jemně naznačuje, že článek 2 může od členských států vyžadovat poskytnutí minimální úrovně zdravotní péče. Mowbray [2004], s. 26. 26 Některé části závěrečných doporučení jsou formulovány spíše v duchu návrhů a dialogu než autoritativního výkladu právních
Mezinárodní a evropské právo složky práva na zdraví – dostupnost a kvalitu. V kontextu osob nakažených HIV přímo vyslovil povinnost státu zajistit odpovídající standard péče. Oproti tomu Soud je ve svých rozsudcích mnohem více opatrný. Žádná stížnost ve své substantivní části nebyla dosud úspěšná. na druhou stranu se Soud ve svých rozsudcích do jisté míry zabýval i kvalitou zdravotní péče (Powell v UK). V případu Nitecki nevyloučil ani otázku dostupnosti péče. Vše se však odehrává na nejvyšší úrovní zdravotních koncepcí, zdravotní legislativy atd. Koncentrace na koncepční roli státu ve zdravotnictví spíše než na konkrétní selhání některých zdravotníků je logická s ohledem na přičitatelnost jednání státu a tedy vznik mezinárodněprávní odpovědnosti. Nicméně nedořešenou otázkou zůstává, zda Soud někdy v budoucnu vysloví, že tato regulační role státu zahrnuje i povinnost zajistit určitou úroveň zdravotní péče. dosavadní judikatura to nevylučuje. V následují sekci uvidíme, že ve zvláštních podmínkách osob zbavených svobody taková povinnost existuje. Právo na zdraví osob v detenci V několika závěrečných doporučeních Výbor vytvořil vztah mezi články 6, 7 a 10 Paktu a zdravotní péčí poskytovanou osobám zbaveným svobody, kdy nedostatečné péče může představovat porušení těchto článků Paktu .27 V případu Cabal a Pasini stěžovatelé, kteří byli v Austrálii drženi v extradiční vazbě namítali, že byli vězněni společně s osobami, které měly přenosné choroby, čímž bylo ohroženo jejich právo na zdraví. Výbor k tomu podotkl, že „právo na zdraví není specificky chráněno Paktem“, avšak „Výbor se domnívá, že opomenutí oddělení osob zbavených svobody s přenosnými chorobami od jiných osob zbavených svobody může být problematické zejména s ohledem na čl. 6 odst. 1 a čl. 10 odst. 1.“28 Nedostatečná zdravotní péče bude může tedy představovat porušení zákazu nelidského zacházení. V případech, kdy však v důsledku špatné péče je přímo ztracen nebo ohrožen život půjde rovněž o porušení práva na život. To dokládá případ Lantsov v Rusko. Případ se týkal úmrtí pana Lantsova ve vazbě v Moskvě. Jeho matka si u Výboru stěžovala, že pan Lantsov dostal akutní zápal plic přímo ve vězení a v důsledku nedostatečné zdravotní péče na jeho následky zemřel. V kritických třech dnech před svou smrtí, kdy se jeho stav vážně zhoršoval, pan Lantsov neobdržel žádnou zdravotní péči i přes opakované žádosti jeho spoluvězňů. na nemocniční oddělení věznice byl přesunut až několik minut před svou smrtí. Výbor shledal porušení práva na život pana Lantsova: „smluvní strana v případě zadržení a detence jednotlivců na sebe bere odpovědnost starat se o jejich život. Je na smluvní straně, aby si zorganizovala svá místa detence takovým způsobem, aby věděla o zdravotním stavu osob v detenci jak jen to je rozumně možné. Nedostatek finančních prostředků nemůže tuto odpovědnost snížit. Výbor má za to, že řádně fungující lékařské služby v místech detence by mohly a měly vědět o nebezpečné změně zdravotního stavu pana Lantsova. Výbor se domnívá, že smluvní strana nepřijala přiměřená opatření k ochraně života pana Lantsova během doby jeho detence.“29 Lze uzavřít, že podle Paktu má stát povinnost přijmout přiměřené kroky k zajištění odpovídající úrovně zdraví osob v detenci.30 Tato povinnost vyplývá souběžně z článků 6, 7 a 10 Paktu. Rozhodovací praxe Soudu se vyvinula obdobným způsozávazků (srovnej O‘Flaherty [2006]). 27 Např. Závěrečná doporučení: Gruzie (CCPR/CO/74/GEO), odst. 7. či Závěrečná doporučení: Moldávie (CCPR/CO/75/MDA), odst. 9. 28 Cabal a Pasini v Austrálie (stížnost č. 1020/2001), odst. 7.7 (zvýraznění v originále). 29 Lantsov v Rusko (stížnost č. 763/1997), odst. 9.2. 30 Srovnej také Joseph, et al. [2004], s. 183.
bem. V případu Anguelova neposkytnutí lékařské péče vedlo k samostatnému porušení článku 2. Zde šlo o zadržení policií pana Zabchekova, jehož zdravotní stav se na stanici zhoršoval, avšak policie oddalovala poskytnutí lékařské pomoci. Když byl lékař konečně přivolán, nařídil převoz zadrženého do nemocnice, kde krátce po příjezdu zemřel. Soud poznamenal, že od doby, kdy policisté zpozorovali, že zdravotní stav zadrženého není zcela v pořádku do doby než dorazil lékař uplynuly dvě hodiny. Přitom podle lékařských zpráv právě zpoždění v poskytnutí lékařské pomoci bylo osudným. Soud tedy vyslovil porušení článku 2, protože takové chování policistů „znamenalo porušení povinnosti státu chránit životy zadržených osob.“31 Z daného tedy vyplývá, že součástí obecné povinnosti států chránit životy zadržených osob32 je také poskytnutí včasné lékařské péče, pokud si to stav zadrženého vyžaduje. Tato povinnost je tedy v zásadě obdobná povinnosti v rámci Paktu, kde státy jsou „odpovědné za život a blaho (well-being) osob, které drží v detenci“.33 Pozitivní povinnost chránit život osob nacházejících se ve veřejné moci, jak v podání Výboru tak Soudu, zahrnuje rovněž poskytování odpovídající zdravotní péče. Z case-law Výboru však zcela zřejmě nevyplývá hranice mezi čl. 6 na jedné straně a čl. 7 a 10 na straně druhé. Zdá se, že pokud v důsledku nedostatečné zdravotní péče dojde ke ztrátě života, stát poruší své pozitivní závazky vyplývající z práva na život. Opodstatněnost této striktní povinnosti v případě osob v detenci zřejmě leží v jejich zvlášť zranitelném postavení. Výživa a obydlí Jak bylo již zmíněno, Výbor ve své Obecné poznámce č. 6 mimo jiné uvedl, že právo na život vyžaduje od státu přijetí opatření k odstranění podvýživy.34 V případě projednávání zprávy Severní Korey, se výbor vyjádřil ke katastrofální situaci ohledně výživy obyvatel této země, která v druhé polovině 90. let prodělala dlouhý hladomor v jehož důsledku podle odhadů zahynuli statisíce lidí.35 Výbor vyjádřil své silné znepokojení, že Severní Korea nepřijala opatření, ve spolupráci s mezinárodním společenstvím,36 která by adresovala potravinovou situaci, zejména příčiny a důsledky sucha a dalších přírodních katastrof. V důsledku tak došlo k porušení článku 6.37 V jednom ze svých nedávných závěrečných doporučení Výbor vytvořil i spojitost mezi právem na život a právem na obydlí. V případě Kanady Výbor vyslovil své znepokojení nad tím, že „bezdomovectví vede k vážným zdravotním problémům a dokonce smrti.“38 Obecný vývod, který však z těchto sporadických prohlášení Výboru lze udělat je, že právo na život bude dotčeno pouze tehdy, když je přímo dotčen život. Buď tedy jako v případě Korey jde o hrubé porušení práva na výživu s tragickými následky nebo v případě Kanady již některé osoby v důsledku bezdomovectví přišly o život. Anguelova (stížnost č. 38361/97), odst. 130. Viz Keenan (stížnost č. 27229/95), odst. 91. Fabrikant v Kanada (stížnost č. 970/2001), odst. 9.3. Výbor pro lidská práva, Obecná poznámka č. 6, odst. 5. Severní Korea nezveřejnila žádné oficiální údaje. Střídmé odhady se pohybují kolem 600.000 obětí (http://www.lrb.co.uk/v27/n24/ cumi01_.html). 36 Tímto odkazem na mezinárodní společenství dal Výbor jasně najevo svůj názor, že státy, pokud samy nejsou schopny zajistit plnou realizaci práv, mají povinnost se snažit zajistit si pomoc mezinárodního společenství. Toto vyjádření je významné z hlediska interpretace čl. 2 odst. 1 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tato zajímavá otázka je však mimo předmět této práce. 37 Závěrečná doporučení: DPR Korea (CCPR/C/72/PRK), odst. 12. 38 Závěrečná doporučení: Kanada (CCPR/C/79/Add.105), odst. 12. 31 32 33 34 35
Debaty mladých právníků 2007 Závěry z case-law Přehled case-law Výboru a Soudu lze shrnout vyjádřením, že ani jeden z orgánů sociální aspekty práva na život nevyloučil. Oba orgány jsou ve své judikatuře sice poměrně zdrženlivé, avšak neuzavřely si cestu pro její další rozvoj. I když oba orgány se vyjadřují k sociálním aspektům spíše v kontextu pozitivních povinností nelze říci, že by negativní povinnosti zcela opomíjely. Například v případu Nitecki Soud zmiňoval, že jak jednání tak opomenutí státu v oblasti zdravotní politiky mohou vyvolat odpovědnost v rámci práva na život. Dále lze učinit závěr, že způsob, kterým je život ohrožen není z pohledu práva na život relevantní. Výbor se tohoto práva dovolával v celé řadě situací, jak v kontextu práva na výživu, práva na zdraví, tak v jednom případě i obydlí. Soud zatím pouze v případě práva na zdraví, nicméně principy byly vždy formulovány obecně a například ve věci Öneryildiz vyslovil, že článek 2 je aplikovatelný „v kontextu jakékoliv činnosti, při které právo na život může být v ohrožení“. Společným jmenovatelem rozhodnutí Výboru i Soudu je, že právo na život bylo použito pouze když byl přímo ohrožen život ve smyslu fyzické existence. Pokud tedy porušení sociálního práva dosahuje takové intenzity, že přímo ohrožuje život jednotlivců, bude dotčeno i jejich právo na život. Klíčová je však otázka časové proximity mezi porušením sociálního práva a porušením práva na život. Tedy, zda k porušení práva na život půjde pouze tehdy, když porušení sociálního práva povede bezprostředně k ohrožení či zbavení života. V případu Bordes a Temeharo se Výbor k námitce, že čl. 6 je aplikovatelný pouze v případech „skutečné a bezprostřední (real and immediate)“ hrozby nevyjádřil. Nicméně v kontextu zjišťování otázky „oběti“ odkázal pouze na nutnost, aby nebezpečí bylo “skutečné“. Z toho by se dalo usuzovat, že v případě časové proximity existuje určitá míra flexibility. Důležitá je spíše otázka kauzality. Pokud určitá událost, například i porušení sociálního práva, je skutečnou hrozbou pro život jednotlivce bude právo na život dotčeno. Není ani tak důležité, zda tato skutečná hrozba se může materializovat až po nějakém čase. Pokud by tomu tak nebylo, tak by jakýkoliv vztah mezi jednáním, které bezprostředně nevede k ohrožení života a právem na život byl nemožný. To je však v rozporu s dalšími rozhodnutími Výboru. Jak bylo řečeno, tak Výbor v kontextu práva na život se zmiňuje i o determinantech života, jako stravě, hygieně,39 bezdomovectví,40 zvýšení průměrné délky života, zejména přijetím opatření k odstranění podvýživy a epidemií.41 Ve všech těchto případech, pokud by Výbor trval na časové proximitě ve smyslu „výstřel - zásah - smrt“ nemohl by se práva na život dovolávat. Například pokud jedinec s virem HIV nemá přístup k antiretrovirální léčbě nezemře okamžitě, naopak jde o otázku i více než 10 let, přesto Výbor několikrát vyslovil povinnost států zajistit přístup k takové léčbě. Jde o jasné zdůraznění kauzality a nikoliv časové proximity. Pokud jedinec přístup k takovým lékům nemá, smrt je jistým následkem. Obdobný přístup je možno vysledovat v judikatuře Soudu. V případu L.C.B. v UK otázku časové návaznosti Soud vůbec nezkoumal a zaměřil se pouze na příčinnou souvislost. Klíčovým prvkem je zde, obdobně jako v Paktu, otázka „skutečnosti“ hrozby.42 V case-law Soudu otázka časové blízkosti hraje roli pouze v aplikaci tzv. Osman testu. Tedy v případech, kdy je povinností státu provést konkrétní kroky k zastavení či zabráně39 40 41 42
Závěrečná doporučení: Gruzie (CCPR/CO/74/GEO), odst. 7. Závěrečná doporučení: Kanada (CCPR/C/79/Add.105), odst. 12. Výbor pro lidská práva, Obecná poznámka č. 6, odst. 5. L.C.B. v UK, odst. 38 in fine.
ní hrozby životu konkrétnímu jednotlivci. Poté je nutné, aby tato hrozba byla „skutečná a bezprostřední“. Nicméně ani, zde „bezprostřednost“ neznamená nutně materializaci nebezpečí v řádu minut, dní, či dokonce měsíců. V případu Öneryildiz trvalo dva roky než se nebezpečí realizovalo. Přesto Soud prohlásil, že o bezprostřednosti nebezpečí nebylo pochyb.43 Kritérium časové blízkosti tedy i zde je flexibilní a spíše je nutno ho brát v celkovém kontextu, kdy je třeba aby hrozba byla skutečně reálná a nikoliv hypotetická. Možný vývoj case-law Právo na život, jak v případě Soudu, tak Výboru neznamená pouze právo nebýt zabit. Z judikatury lze vysledovat určitý vývoj ve směru práva na takové životní podmínky, které život neohrožují. Povinností státu je takové podmínky nejen respektovat, ale také vytvořit. Patrně nelze v nejbližší době očekávat, že by si Soud nebo Výbor osvojil široký koncept práva na žití v důstojnosti. Kde však jistě v praxi Výboru a Soudu existuje prostor pro okamžitý rozvoj judikatury je v případě tzv. podmínek života. Tedy v těch případech, kdy je přímo ohrožena fyzická existence, ať je to již z důvodu nedostatku potravy, špatné či nedostupné zdravotní péče, či život ohrožujícího bydlení. Velký prostor pro rozvoj judikatury existuje zejména v celé oblasti práva na zdraví. Jak bylo popsáno výše oba orgány povinnost zdravotní péče v případě ohrožení života uznaly v kontextu osob v detenci. Opodstatněnost této povinnosti v případě osob v detenci zřejmě byla spatřována ve zvlášť zranitelném postavení těchto osob. Tyto osoby jsou zcela v moci státu a nemohou si sami žádnou zdravotní péči zajistit. na druhou stranu nelze tento rozdíl přeceňovat. Je-li povinností státu osobám v detenci zajistit právo na život i pomocí poskytnutí adekvátní zdravotní péče není důvod proč by určité povinnosti státu v tomto ohledu nevznikaly i šířeji vůči všemu obyvatelstvu. Právo na život osob v detenci přeci není odlišné od práva na život všech ostatních. Pokud jedno zahrnuje dostupnost zdravotní péče není jasné proč stejné právo na život osob na svobodě by nemělo. Samozřejmě konkrétní povinnosti státu v těchto případech mohou být odlišné. Judikatura týkající se osob v detenci tak může sloužit jako příklad k rozvoji obecné judikatury Soudu a Výboru v kontextu vztahu práva na zdraví a práva na život. Soud, jak uvedeno výše, odkázal na povinnost státu chránit život jednotlivce před nebezpečím nemoci. V případě Byrzykowski poprvé vyslovil porušení článku 2, byť procedurální, v kontextu zdravotnictví. Existenci minimálního standardu péče dosud nevyloučil, ba spíše naznačuje, že existuje. Obdobně Výbor ve svých závěrečných doporučení se přímo dovolává v kontextech mateřské a kojenecké úmrtnosti a nemoci AIDS nutnosti dostupnosti a kvality zdravotní péče. To vše nasvědčuje tomu, že v blízkém budoucnu individuální stížnost na nedostupnou, či nekvalitní zdravotní péči může být úspěšná. Rozvoj této judikatury by nejlépe mohl být odstartován stížností na neposkytnutí naléhavé zdravotní péče v případě ohrožení pacientova života. 43 Stížnost č. 48939/99. Případ se týkal neštěstí, které se stalo v Istanbulu v roce 1993, kdy v důsledku špatně provozované skládky odpadu došlo k výbuchu metanu a následnému sesuvu odpadků. Tento sesuv zavalil asi deset slumů, v důsledku čehož zemřelo 39 osob. Při aplikaci Osman testu Soud uvedl, že o skutečnosti a bezprostřednosti hrozby není pochyb, když riziko výbuchu existovalo již dlouho před úřední zprávou ze 7. května 1991, která na ni upozornila a samotným výbuchem 28. dubna 1993 (viz odst. 100). V daném případě Soud shledal porušení článku 2, protože orgány nepodnikly vše, co bylo v jejich pravomoci, aby chránily obyvatele slumů před bezprostředním a známým nebezpečím.
Mezinárodní a evropské právo V takovém případě je totiž zcela zřejmá kauzalita mezi neposkytnutím péče a ohrožením života, či přímo smrtí. Tato kauzalita v dosavadním case-law Soudu i Výboru hraje stěžejní roli. V takovém případě by jak Soud, tak Výbor mohly vyslovit, že stát nepodnikl odpovídající kroky k ochraně života osob ve své jurisdikci, pokud nezajistil dostupnost kvalitní služby první pomoci. V judikatuře Soudu nalezneme však ještě důležité omezení, co se pozitivních povinností států z Úmluvy týče. Opatření vyžadovaná Úmluvou nesmí pro stát představovat „nesnesitelné nebo nadměrné břemeno“.44 Při posuzování, zda vyžadované opatření by představovalo „nesnesitelné nebo nadměrné břemeno“ by roli mohl sehrát koncept tzv. „core“ závazků, které všechny smluvní strany Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech jsou povinny splnit bez ohledu na další okolnosti, zejména dostupné zdroje.45 Zásadně všechny „core“ závazky, které státy musí splnit bez ohledu na jejich zvláštní okolnosti, by neměly představovat nadměrné břemeno. To samozřejmě neznamená, že všechny ostatní ano. Koncept „core“ závazků je opravdu pouze jakési minimum formulované s ohledem na to, aby mohlo být splněno i těmi nejchudšími státy světa. domnívám se, že zejména v kontextu Evropy případná argumentace, že zajištění dostupnosti kvalitní naléhavé zdravotní péče by bylo pro stát nadměrným břemenem, by měla být odmítnuta. Nakonec tuto povinnost soudy shledaly v mnohem chudší Indii v případu Samity.46 V případě Výboru má jistě velkou šanci případná stížnost na nedostupnost antiretrovirálních léků pro osoby nakažené HIV. Ve svých závěrečných doporučení uvedených výše, se Výbor již několikrát jasně vyjádřil, že neposkytnutí těchto léků bude porušením práva na život. Mimo oblast zdravotnictví je situace poněkud složitější, protože zde jsou dosavadní vyjádření velmi sporadická. Nicméně například případ Öneryildiz naznačuje možnou cestu k ochraně práva na bydlení v rámci práva na život. Soud v této věci vyslovil porušení článku 2, zároveň však odmítl určit jak měl stát situaci nelegálních slumů řešit, s tím že k tomu není příslušný a je na místních orgánech, aby rozhodly o vyřešení sociálních problémů.47 Turecko namítalo, že existovala jediná možnost a to srovnat slumy se zemí a obyvatele vyhnat, což by bylo v rozporu s humanitárními zásadami.48 Nicméně, nabízejí se i dvě další možnosti. Stát mohl obyvatelům slumu nabídnout alternativní bydlení nebo upravit skládku tak, aby neohrožovala životy obyvatelů slumu. Ať tak nebo tak, jde o integrální součást práva na odpovídající bydlení. Soud se přitom přiklonil k alternativě úpravy skládky, tak aby nepředstavovala nebezpečí pro život obyvatel v okolí. Přitom poznamenal, že toto opatření by nepředstavovalo velký nárok na zdroje a nepředstavuje tedy „nesnesitelné nebo nadměrné břemeno“.49
Soudu a Výboru minimálně fyzická existence. Ochrana tohoto zájmu by měla určovat jaké povinnosti státu z tohoto práva plynou. pro fyzickou existenci lidská bytost nezbytně potřebuje jídlo, vodu, zdravotní péči a částečně i obydlí. Má-li tedy ochrana života být úplná a efektivní, je logické, že státy musí mít určité povinnosti i v těchto oblastech. A to jak negativní – respektovat právo každého na potřeby fyzické existence, tak pozitivní. Metody zjišťování rozsahu pozitivních povinností existují jak v praxi Výboru i Soudu. Oba orgány rozvinuly rozsáhlé pozitivní povinnosti státu chránit právo na život. Podle obou orgánů státy mají povinnost přijmout přiměřená (appropriate,50 či adequate51) opatření k ochraně života osob v jeho jurisdikci. Již ze současného stavu case-law je zřejmé, že tato opatření zahrnují i povinnosti států minimálně v oblasti zdravotnictví. Je tedy pouze otázkou interpretace, co je „přiměřené opatření“. Jak Výbor, tak Soud mají tedy vytvořené principy na kterých se mohou sociální aspekty práva na život rozvíjet. Zda skutečně dojde k výraznému rozvoji sociálního aspektu práva na život, bude záviset na vhodnosti případů se kterými se stěžovatelé na tyto orgány obrátí a také na momentálním rozpoložení v daném orgánu a jeho vůli posunout svou judikaturu ve směru efektivnější ochrany života. V zásadě však k ochraně fyzické existence i v rámci sociálních práv mají jak Soud, tak Výbor dobře „našlápnuto“. Pokud jde o koncept práva na život v důstojnosti, tedy otázku kvality života, zdá se že takové pojetí práva na život je zatím Výboru i Soudu velmi vzdálené. Jeho případné přijetí je otázkou vzdálenější budoucnosti.52 Použitá literatura Hardberger, Amy, ‚Life, liberty, and the pursuit of water: evaluating water as a human right and the duties and obligations it creates‘ (2005) 4 Northwestern University Journal of International Human Rights 331. Joseph, Sarah; Schultz, Jenny and Castan, Melissa, The International Covenant on Civil and Political Rights: cases, materials, and commentary, 2nd ed. (Oxford: Oxford University Press, 2004). Mowbray, Alastair R., The development of positive obligations under the European Convention on Human Rights by the European Court of Human Rights (Oxford: Hart, 2004). Duties of Investigation under the European Convention on Human Rights‘ (2002) 51 International & Comparative Law Quarterly 437. Muralidhar, S., ‚Judicial Enforcement of Economic and Social Rights: The Indian Scenario‘, in Coomans, Fons (ed.), Justiciability of economic and social rights: Experience from domestic systems (Antwerpen: Intersentia, 2006) O‘Flaherty, Michael, ‚The Concluding Observations of United Nations Human Rights Treaty Bodies‘ (2006) 6 Human
Závěr Jak vyplývá z dosavadní judikatury Soudu a Výboru, právo 50 Viz Soud např. v L.C.B. v UK, odst. 36. Viz také Výbor v Obecné na život není pouze negativním právem nebýt zabit násilným poznámce č. 31, odst. 7. způsobem. Naopak zájem chráněný právem na život je podle 51 Viz Výbor např. v Dermit Barbato (stížnost č. 084/1981), odst. 44 Osman (stížnost č. 23452/94), odst. 116, Öneryildiz v Turecko (stížnost č. 48939/99), odst. 107. 45 Viz Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva: Obecná poznámka č. 14, odst. 43 a 44. 46 Paschim Banga Khet Mazdoorsamity v State of West Bengal, Nejvyšší soud Indie, 6. května 1996. 47 Öneryildiz v Turecko, odst. 107. 48 Öneryildiz v Turecko, odst. 80. 49 Öneryildiz v Turecko, odst. 107.
9.2. 52 I tento vývoj je však zcela určitě možný. V této souvislosti je nutno poukázat na formulaci práva na život v Úmluvě o právech postižených osob, která byla přijata v roce 2006. Článek 10 zní: „States Parties reaffirm that every human being has the inherent right to life and shall take all necessary measures to ensure its effective enjoyment by persons with disabilities on an equal basis with others.“ (mé zvýraznění). Odkaz na „effective enjoyment“ evokuje otázku kvality života, která je pro osoby s postižením zcela jistě obzvlášť relevantní.
Debaty mladých právníků 2007 Rights Law Review 27. OCHRANA OSOB SE ZDRAVOTNÍM Pellonpää, Matti, ‚Economic, Social and Cultural Rights‘, in POSTIŽENÍM V RÁMCI MEZINÁRODNÍ Macdonald, Ronald St J., et al. (eds.), The European sysORGANIZACE PRÁCE tem for the protection of human rights (Dordrecht ; London: Martinus Nijhoff, 1993) 855. Jana Komendová Ramcharan, Bertrand G. (ed.), The Right to life in international law (Dordrecht; Boston: Martinus Nijhoff, 1985). Mezinárodní organizace práce (dále jen MOP) byla založena Woods, Jeanne M., ‚Emerging Paradigms of Protection for v roce 1919 jako odborná organizace hlásící se ke Společnos„Second-Generation“ Human Rights‘ (2005) 6 Loyola Jourti národů. po jejím rozpadu se stala první odbornou organizací nal of Public Interest Law 103. přidruženou k OSN. V současné době má 178 členů. Zvláštností této mezinárodní organizace je, že její orgány jsou složeny Resumé nejen z představitelů vlád členských států, ale také ze zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů. In several national jurisdictions the right to life has been MOP vystupuje jako významný činitel na poli pracovního interpreted as to encompass also social concerns like aspects práva tím, že přijímá úmluvy, doporučení a rozhodnutí, popříof the right to health or the right to food. Some courts adopted padě její orgány vypracovávají další dokumenty. Úmluvy MOP a concept of the right to life as a right to live with dignity. This mají právní status mezinárodních smluv na rozdíl od doporučepaper explores the extent into which such social aspects of the ní, která nejsou právně závazná a nepodléhají ratifikaci ze strany right to life are present in the case-law of the European Court of členských států. Ačkoli tato organizace v současné době vystuHuman Rights and the Committee for Human Rights. Overview puje jako odborná organizace přidružená k OSN, má vlastní of the current case-law shows that both the Court and the Comprávní subjektivitu. Může např. uzavírat smlouvy, vlastnit movimittee do not consider the right to life as only the right not to tý a nemovitý majetek a s tímto majetkem disponovat nebo být be killed. On the contrary the right to life is being interpreted as stranou v soudním řízení. Vazba na systém OSN se projevuje a right to such conditions that do not endanger life. In situations zejména v členské základně MOP. Každý zakládající člen OSN where physical existence of a person is directly threatened the a každý stát přijatý za člena OSN rozhodnutím Generálního right to life is concerned. It matters not what are the causes of shromáždění podle ustanovení Charty OSN se může stát členem the situation. Consequently these may be cases of lack of food or MOP, pokud oznámí Generálnímu řediteli Mezinárodního úřainadequate or inaccessible health care. The greatest opportunity du práce, že přijímá povinnosti vyplývající z Ústavy MOP. for further development of the case-law lies in the sphere of the za členy MOP mohou být Generální konferencí práce přijaty right to health. As a way of example it is argued that lack of i státy, které nejsou členy OSN. K tomu je potřeba souhlasu emergency treatment in cases when life is threatened constitutes dvoutřetinové většiny delegátů účastnících se zasedání, včeta violation of the right to life under both the Covenant and the ně dvoutřetinové většiny přítomných zástupců vlád členských Convention. států účastnících se hlasování. Přijetí za člena nabývá účinnosti oznámením vlády nového členského státu Generálnímu řediteli Mezinárodního úřadu práce o přijetí povinností vyplývajících z Ústavy MOP. Úzký vztah mezi oběma organizacemi se dále projevuje v tom, že MOP podává OSN zprávu o své činnosti, přijatých úmluvách a doporučeních, přehledu ratifikací a přehledu aplikace úmluv a doporučení. OSN pak může MOP dávat podněty k její činnosti či upozorňovat ji na oblasti, kde by byla žádoucí úprava pracovních podmínek. Cílem MOP je pomáhat zajistit trvalý světový mír, který může spočívat pouze na základě sociální spravedlnosti. Té má být podle preambule Ústavy MOP dosaženo zlepšením pracovních podmínek, jakými jsou např. úprava pracovní doby, včetně ustanovení maximální délky denní a týdenní pracovní doby, regulace přísunu pracovních sil, opatření proti nezaměstnanosti, ustanovení dostatečného životního minima, ochrana zaměstnanců před pracovními úrazy a nemocemi z povolání, ochrana dětí, mladých lidí a žen a opatření pro seniory, ochrana zájmů zaměstnanců zaměstnaných v jiné zemi než je jejich vlastní, uznání zásady stejné mzdy za práci stejné hodnoty, uznání zásady svobody sdružování, organizace odborného a technického vzdělávání a další opatření. Ochrana osob se zdravotním postižením se však dostala do popředí zájmu až v druhé polovině 20 století. Ani Ústava MOP ani Deklarace o cílech a úkolech MOP (tzv Philadelpská deklarace) přijatá na 26. zasedání MOP 10. května 1944, která
JUDr. Jana Komendová, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně. Srov. čl. 39 Ústavy MOP. Srov. čl. 1 odst. 3 Ústavy MOP. Srov. čl. 1 odst. 4 Ústavy MOP.
Mezinárodní a evropské právo je přílohou Ústavy MOP, neřadí ochranu zdravotně postižených mezi cíle MOP. Oba tyto dokumenty se zmiňují pouze o ochraně dětí, mladých lidí, žen a seniorů. Zdravotní postižení nebylo dokonce zařazeno mezi diskriminační důvody vyjmenovanými v čl. 1 písm. a) Úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání přijaté v roce 1958. Prvním dokumentem zabývajícím se kategorií osob se zdravotním postižením je, kromě úmluv týkajících se pracovních úrazů a nemocí z povolání, doporučení MOP č. 99 o pracovní rehabilitaci osob se zdravotním postižením přijaté Generální konferencí MOP na 38. zasedání 22. 6. 1955. Toto doporučení definuje zdravotně postiženou osobu jako osobu, jejíž vyhlídky naleznout a zachovat si vhodné zaměstnání jsou sníženy v důsledku tělesného nebo duševního postižení. doporučení č. 99 hovoří pouze o snížení vyhlídek naleznout a udržet si vhodné zaměstnání. Příčinou tohoto snížení musí být tělesné nebo duševní postižení. Co se rozumí pod pojmem vhodné zaměstnání doporučení MOP č. 99 nijak blíže nespecifikuje. Z jeho ustanovení lze však dovodit, že se vztahuje jak na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, tak na výkon samostatně výdělečné činnosti. Pozdější dokumenty MOP, kterými jsou úmluva MOP č. 159 o pracovní rehabilitaci zdravotně postižených osob a doporučení MOP č. 169 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů, tuto definici dále zpřesňují. Oba dokumenty shodně vymezují pojem „invalida“ jako každou osobu, jejíž vyhlídky naleznout a zachovat si vhodné zaměstnání a dosahovat v něm postupu jsou podstatně sníženy v důsledku náležitě ověřeného tělesného nebo duševního postižení. Pojetí invalidy podle této definice vyžaduje, aby tělesné nebo duševní postižení, jehož důsledkem je snížení vyhlídek naleznout, zachovat si vhodné zaměstnání a dosáhnout v něm postupu, bylo náležitě ověřeno. dokumenty však blíže neupřesňují požadavky pro náležité ověření. Tuto otázku pravděpodobně ponechávají vnitrostátnímu zákonodárství nebo vnitrostátní praxi. Důležitým posunem je skutečnost, že se tyto dokumenty neomezují pouze na naleznutí a zachování si vhodného zaměstnání, ale hovoří i o dosahování postupu v tomto zaměstnání. Ze znění čl. 1 odst. 1 úmluvy č. 159 vyplývá, že dosahování postupu ve vhodném zaměstnání je postaveno na roveň naleznutí a zachování si vhodného zaměstnání. doporučení č. 168 rozšiřuje aplikaci takto rozšířeného vymezení i na doporučení č. 99.
V roce 1925 byly přijaty úmluvy č. 17 a 18 o odškodnění pracovníků v případě pracovního úrazu a nemoci z povolání. Tyto Úmluvy byly v roce 1964 revidovány úmluvou č. 121. V roce 1933 byly přijaty Úmluvy č.37 a 38 o invalidním pojištění v průmyslu a v zemědělství. Tyto Úmluvy byly v roce 1987 revidovány Úmluvou č. 128. Český překlad úmluvy MOP č. 159, který je součástí vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 72/1985 Sb.,o úmluvě o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů, používá pojem „invalida“, ačkoli anglické či francouzské znění úmluvy užívají termínu „osoba se zdravotním postižením! (disabled person, personne handicapée). Použití pojmu invalida v této souvislosti může být podle mého názoru zavádějící, neboť české právní předpisy s tímto pojmem spojují spíše důchody podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. V souvislosti s výkonem práce je však třeba chránit širší okruh osob než jsou poživatelé některého z invalidních důchodů. Tomu ostatně odpovídá i česká právní úprava, která poskytuje ochranu v pracovněprávních vztazích i osobám, které ačkoli nejsou poživatelé plného nebo částečného invalidního důchodu, jsou uznány úřadem práce za zdravotně znevýhodněné. V textu tohoto příspěvku bude v souvislosti s Úmluvou MOP č. 159 používán pojem „invalida“, který koresponduje s překladem Úmluvy vyhlášeným pod č. 72/1985 Sb.
Podrobnější definici výrazu „osoba se zdravotním postižením“ podává Praktický kodex MOP upravující zdravotní postižení na pracovišti (dále jen Kodex), který byl přijat na setkání tripartity v Ženevě v říjnu 2001. Kodex není právně závazný. na jeho tvorbě se podílela řada odborníků jmenovaných po konzultaci se zástupci vlád, zaměstnanců a zaměstnavatelů. na rozdíl od úmluv a doporučení, které jsou určeny členským státům, se Kodex obrací přímo na zaměstnavatele. Je určen k tomu, aby byl aplikován v souladu s vnitrostátní právní úpravou a vnitrostátní praxí. Podle tohoto dokumentu je osobou se zdravotním postižením jednotlivec, jehož vyhlídky naleznout, zachovat si vhodné zaměstnání, dosáhnout v něm postupu a vrátit se do tohoto zaměstnání, jsou podstatně sníženy v důsledku náležitě ověřeného tělesného, smyslového, intelektového nebo duševního postižení. Pod pojmem postižení rozumí Kodex ztrátu nebo abnormalitu psychické, fyziologické nebo fyzické funkce. Pod pojmem zachování si vhodného zaměstnání rozumí Kodex setrvání u stejného zaměstnavatele se stejnými nebo i odlišnými povinnostmi, za stejných nebo i odlišných podmínek zaměstnání, včetně návratu po uplynutí placené nebo neplacené doby nepřítomnosti v práci. Kodex tak na rozdíl od úmluvy č. 159 a doporučení č. 168 počítá také s návratem do zaměstnání. Ten může mít velký význam zejména pro zaměstnance, kteří se stali zdravotně postiženými až v průběhu pracovního procesu. Při tom není rozhodující, zda je zdravotní postižení důsledkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání či nikoli. Významný pokrok v chápání zdravotního postižení spočívá ve skutečnosti, že Kodex řadí mezi zdravotní postižení i duševní postižení. První dokument MOP samostatně se zabývajícím ochranou zdravotně postižených byl přijat v polovině 50. let minulého století. Jedná se o výše zmiňované doporučení č. 99 o pracovní rehabilitaci osob se zdravotním postižením. Jeho preambule uznává, že pracovní rehabilitace zdravotně postižených je základem toho, aby jim byla navrácena fyzická, mentální, sociální, pracovní a ekonomická užitečnost v co největším rozsahu, jaké jsou schopni. Je nutné rozvinout a navrátit pracovní schopnost zdravotně postižených prostřednictvím jednoho nepřetržitého a koordinovaného procesu, skládajícího se z lékařského, psychologického, sociálního, vzdělávacího, výcvikového vedení, odborného výcviku a služeb zprostředkování zaměstnání k tomu, aby došlo k plnému rozvoji lidských zdrojů a k tomu, aby zdravotně postižený splnil požadavky, které jsou na něj v zaměstnání kladeny. Klíčovým pojmem tohoto doporučení je pracovní rehabilitace. Jedná se o část nepřetržitého a koordinovaného procesu rehabilitace, který zahrnuje takové služby zaměstnanosti, jako je např. poradenství pro volbu povolání, odborná příprava a oddělené umístění, které jsou určeny k tomu, aby umožnily osobě se zdravotním postižením získat a zachovat si vhodné zaměstnání. Služby pracovní rehabilitace jsou určeny všem osobám bez ohledu na původ a povahu jejich postižení a bez ohledu na jejich věk za předpokladu, že mohou být připraveny na vhodné zaměstnání a mají rozumné vyhlídky si je získat a zachovat. Doporučení č. 99 se neomezuje pouze na pracovní rehabilitaci, která má napomoci výkonu zaměstnávání v pracovněprávním vztahu. Pracovní rehabilitace má být vyvinuta a organizována tak, aby zahrnovala také možnosti provozovat samostatně výdělečnou činnost. Jednou z metod, které mají umožnit osobě se zdravotním postižením využívat služeb rehabilitace, je vhodná a dostatečná finanční pomoc ze strany státu. Ta zahrnuje životní minimum, bezplatné služby pracovní rehabilitace, nutné výdaje na dopravu při přípravě k zaměstnání, dávky a půjčky k zajištění nezbytných nástrojů, atd. Využívání služeb pracovní reha-
Debaty mladých právníků 2007 bilitace nesmí mít za následek ztrátu žádné z dávek sociálního zabezpečení, která není spojena s účastí na pracovní rehabilitací. Bod 25 doporučení č. 99 obsahuje zákaz diskriminace z důvodu zdravotního postižení ve vztahu k výdělku a dalším podmínkám zaměstnání, jestliže se práce osob se zdravotním postižením vyrovná práci osob, které nejsou zdravotně postiženy, Zákaz diskriminace ve vztahu k výdělku a jiným podmínkám zaměstnání se vztahuje i na poživatele invalidních důchodů. Doporučení č. 99 navrhuje opatření pro rozšíření pracovních příležitostí pro tyto osoby. Tato opatření mají být založena na třech principech: a) osobám se zdravotním postižením by měla být poskytnuta rovná příležitost k výkonu práce, ke které jsou kvalifikovány, b) osoby se zdravotním postižením by měly mít plnou příležitost přijmout vhodné zaměstnání u zaměstnavatele podle vlastního výběru, c) důraz by měl být kladen na schopnost pracovat a ne na zdravotní postižení. Opatření k rozšíření pracovních příležitostí pro osoby se zdravotním postižením mají spočívat mj. v metodách zlepšení pracovních podmínek včetně přizpůsobení pracovního nářadí a přístrojů nebo v podporování zaměstnavatelů při převádění pracovníků, jejichž pracovní schopnost se změnila následkem fyzického postižení, na vhodnou práci v rámci jejich podniku. doporučení č. 99 rovněž navrhuje uložení povinnosti zaměstnavatelům zaměstnávat určité procento osob se zdravotním postižením, vyhrazení určitých povolání pro osoby se zdravotním postižením nebo podporu vytváření družstev nebo jiných podobných podniků pro zaměstnávání této skupiny osob. doporučení č. 99 obsahuje také úpravu chráněného zaměstnání, v jehož rámci by měly být zaměstnány osoby, které z fyzických či psychických důvodů nebo z důvodu dostupnosti místa výkonu práce, nemohou pravidelně cestovat do zaměstnání a zpět. Chráněné dílny mají pod lékařským a odborným pracovním dohledem zajišťovat kromě užitečné a placené práce také příležitost pro přizpůsobení se k práci a k pokroku a tak, je-li to možné, k přechodu do běžného zaměstnání. Právně závazný dokument zabývající se problematikou zdravotně postižených byl přijat až počátkem 80 let 20. století. Jedná se o již citovanou úmluvu MOP č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů z roku 1983, kterou ČR ratifikovala a vyhlásila pod č. 72/1985 Sb. na rozdíl od doporučení MOP č. 99 se tato úmluva nezabývá pouze otázkami pracovní rehabilitace zdravotně postižených, ale i jejich zaměstnáváním. Úmluva č. 159 se vztahuje na všechny skupiny invalidů. Její preambule poukazuje na skutečnost, že od přijetí doporučení MOP č. 99 o pracovní rehabilitaci invalidů došlo k významnému rozvoji v chápání potřebnosti rehabilitace, v rozsahu a organizaci rehabilitačních služeb a v zákonodárství a praxi mnoha členských států. Proto Generální konference práce uznala za vhodné přijmout nové mezinárodní normy, které přihlíží k tomu, že je třeba zajistit všem skupinám invalidů rovné příležitosti a zacházení jak ve venkovských tak v městských oblastech, aby mohli vykonávat zaměstnání a zapojit se do společnosti. Úmluva č. 159 obsahuje pouze obecný rámec pro uplatňování politiky pracovní rehabilitace a zaměstnávání invalidů. Její ustanovení mají členské státy provádět pomocí opatření, které vyhovují vnitrostátním podmínkám a odpovídají vnitrostátní praxi. Účelem pracovní rehabilitace je podle čl. 1 odst. 2 umožnit, aby invalida získal a zachoval si vhodné zaměstnání a v něm postupoval a tak mu bylo usnadněno jeho zapojení nebo opětovné zapojení do společnosti. Část II úmluvy obsahuje
zásady politiky v oblasti zaměstnávání a pracovní rehabilitace invalidů. Vnitrostátní politika v oblasti pracovní rehabilitace a zaměstnávání invalidů má být stanovena, prováděna a pravidelně přezkoumávána v souladu s vnitrostátními podmínkami, praxí a možnostmi. Tato politika má za cíl zajistit, aby vhodná opatření pracovní rehabilitace byla dostupná všem skupinám invalidů a prosazovat možnosti zaměstnávání invalidů ve volném náboru. Úmluva tak dává přednost zaměstnávání invalidů v běžném pracovním prostředí před zaměstnáváním v chráněném pracovním prostředí. Vnitrostátní politika v oblasti pracovní rehabilitace a zaměstnávání invalidů má být podle čl. 4 úmluvy založena na zásadě rovných příležitostí pro invalidy a pro ostatní pracovníky. Zvláštní pozitivní opatření, jež mají zajistit skutečnou rovnost možností a zacházení s invalidními pracovníky a ostatním pracovníky, nesmějí být považována za diskriminující vůči ostatním pracovníkům. Úmluva tak dává prostor pro pozitivní diskriminaci invalidů. Není opomenuta ani otázka rovných příležitostí a zacházení mezi invalidními pracovníky a pracovnicemi. Na úmluvu č. 159 navazuje doporučení č. 168 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů přijaté Generální konferencí práce rovněž 20. června 1983. Toto doporučení blíže rozvádí pravidla obsažená v úmluvě č. 159 a novelizuje doporučení č 99 z roku 1955. Shodně s úmluvou č. 159 vymezuje pojmy „invalida“ a „účel pracovní rehabilitace“, které mají být používány i pro účely doporučení č. 99 o pracovní rehabilitaci osob se zdravotním postižením z roku 1955. Nové doporučení se podrobněji zaměřuje na pracovní příležitosti zdravotně postižených, a to v části II. Zde se již hovoří o rovných příležitostech a rovném zacházení při přístupu, udržení si a dosahování postupu v zaměstnání, které odpovídá výběru zdravotně postižené osoby a při tom bere v úvahu, zda je toto zaměstnání pro ni vhodné. doporučení č. 168 rozšiřuje výčet opatření, které mají být přijaty pro podporu pracovních příležitostí osob se zdravotním postižením obsažených v části VII. doporučení č. 99. na rozdíl od dřívějšího doporučení, které hovoří pouze o přijetí opatření co nejvíce podporujících příležitosti osob se zdravotním postižením získat a zachovat si vhodné zaměstnání, je podle čl. 11 doporučení č. 168 potřeba přijmout opatření pro podporu pracovních příležitostí osob se zdravotním postižením, odpovídající pracovním a mzdovým normám používaným pro všechny zaměstnance. Takovýmito opatřeními mohou být např. finanční pobídky zaměstnavatelům, aby poskytli přípravu a následně zaměstnávali osoby se zdravotním postižením a aby učinili náležitou úpravu pracoviště, pracovního plánu, strojů, pracovního nářadí a organizace práce k usnadnění této přípravy a zaměstnávání, vhodná podpora vlády směřující k založení různých typů chráněného zaměstnání pro osoby, pro které není možný vstup na otevřený trh práce, podpora zakládání a rozvoje družstev zdravotně postižených, které jsou otevřené všem pracovníkům, je-li to vhodné, odstranění fyzických, komunikačních a architektonických bariér a překážek ovlivňujících dopravu a přístup a volný pohyb v prostorách pro odbornou přípravu a zaměstnání s tím, že by měly být zohledněny vhodné standardy pro nové budovy a zařízení, ustanovení práce na zkrácenou pracovní dobu a další úpravou zaměstnání v souladu se schopnostmi dané osoby se zdravotním postižením. Důležitým dokumentem ratifikovaným rovněž ČR je dále úmluva MOP č. 142 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojů (zkráceně bývá označována jako úmluva o rozvoji lidských zdrojů) přijatá na 60. zasedání Generální konference práce 23. června 1975. Čl. 1
V ČR je tato úmluva publikována jako vyhláška ministra zahranič-
Mezinárodní a evropské právo této úmluvy ukládá státům, které ji ratifikovaly, povinnost přijmout a rozvíjet všestrannou a koordinovanou politiku a programy poradenství pro volbu povolání a odborné výchovy, úzce spjaté se zaměstnaností, zejména prostřednictvím veřejných zprostředkovatelen práce. Tato politika a programy mají podněcovat všechny osoby a umožňovat jim na základě rovnosti a bez jakékoli diskriminace rozvíjet a užívat svých pracovních schopností ve svém vlastním zájmu a v souladu se svým vlastním úsilím s přihlédnutím k potřebám společnosti. Podle čl. 2 pak každý členský stát vypracuje a bude zdokonalovat otevřené, pružné a vzájemně se doplňující soustavy všeobecného, technického a odborného vzdělání, poradenství pro volbu výchovy a povolání a odborné výchovy, ať už se taková činnost rozvíjí v rámci školské soustavy nebo mimo ni. Podle čl. 3 každý členský stát postupně rozšíří své soustavy poradenství pro volbu povolání, včetně soustavných informací o stavu zaměstnanosti, aby tak zajistil všestrannou informovanost a pokud možno co nejširší poradenství pro všechny děti, mladé lidi i dospělé, včetně programů vhodných pro všechny postižené a nezpůsobilé osoby. Takové informace a poradenství se budou týkat volby zaměstnání, odborné výchovy a s nimi souvisejících možností vzdělání, stavu zaměstnanosti a vyhlídek zaměstnání, možností postupu, bezpečnosti při práci a pracovní hygieny a jiných stránek pracovní činnosti v různých odvětvích hospodářské, sociální a kulturní aktivity a na všech stupních odpovědnosti. Tyto informace a poradenství budou doplňovány všeobecnou informací o kolektivních smlouvách a o právech a povinnostech všech zúčastněných stran podle pracovního práva; tato informace se bude poskytovat v souladu s vnitrostátním právem a praxí, s přihlédnutím k příslušným funkcím a úkolům zúčastněných organizací pracovníků a zaměstnavatelů. Úmluva č. 142 byla konkretizována doporučením č. 150 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojů, přijaté na 60 zasedání Generální konference práce 23. června 1975. To bylo v roce 2004 nahrazeno doporučení o rozvoji lidských zdrojů přijatém na 92. zasedání Generální konference práce. Podle čl. 10 písm. a) tohoto doporučení členské státy uznají primární odpovědnost svých vlád za přípravu nezaměstnaných, těch co chtějí vstoupit nebo se vrátit na trh práce a osob se specifickými potřebami rozvinout a zvýšit jejich práceschopnost pomocí takových opatření, jakými jsou pobídky a pomoc, tak aby si mohli zajistit důstojnou práci v soukromém nebo ve veřejném sektoru. Při tom nesmí být opomenuta ani role úřadů územních samosprávných celků a sociálních partnerů. Kromě dokumentů přijatých přímo Generální konferencí práce vznikl před několika lety také Praktický Kodex MOP upravující zdravotní postižení na pracovišti přijatý na setkání tripartity v Ženevě v roce 2001. Tento dokument představuje praktické možnosti usnadňující zaměstnavatelům využívat schopností a potenciálu lidí se zdravotním postižením v daných vnitrostátních podmínkách. Má vést velké, střední i malé zaměstnavatele v soukromém i veřejném sektoru v rozvojových i v rozvinutých zemích, aby přijali postupy upravující zdravotní postižení na pracovišti. Kodex je založen na přesvědčení, že při správné úpravě problematiky spojené se zdravotním postižením mají zaměstnavatelé prospěch ze zaměstnávání osob se zdravotním postižením a že tyto osoby mohou přinést významný prospěch v zaměstnání přizpůsobeném jejich schopnostem a dovednostem. Je také založen na důkazu, že podnik může mít zisk, jestliže si ponechá zkušeného zaměstnance, který se stane zdravotně postiženým. Ve srovnání s úmluvami a doporučením MOP zabývajících se ních věcí č. 141/1980 Sb.
problematikou ochrany osob se zdravotním postižením obsahuje Kodex podrobnější a konkrétnější ustanovení, které mohou zaměstnavatelé využít. Z výše uvedeného lze dovodit závěr, že jak definice termínu „osoba se zdravotním postižením“, tak i forma ochrany, která je těmto osobám poskytována v průběhu pracovního procesu, se postupem času vyvíjela. Zatímco předmětem úpravy doporučení č. 99 z roku 1955 je pouze pracovní rehabilitace, úmluva č. 159 z roku 1983 a doporučení č. 168 přijaté k jejímu provedení se již blíže zabývají problematikou zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V současné době je kladen důraz zejména na vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. doporučení č. 99 má k této koncepci daleko, neboť omezuje principy opatření a metody obecně uplatňované na odbornou přípravu osob, které nejsou zdravotně postižené, na osoby se zdravotním postižením možnostmi lékařských a vzdělávacích podmínek. Použitá literatura Ústava Mezinárodní organizace práce; Úmluva MOP č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů, v ČR publikována pod č. 72/1985 Sb.; Úmluva č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání v ČR publikována pod č. 465/1990 Sb.; Úmluva MOP č. 142 o poradenství pro volbu povolání, a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojů, v ČR publikována pod č. 141/1980 Sb.; Doporučení MOP č. 99 o pracovní rehabilitaci invalidů; Doporučení MOP č. 169 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů; Kodex MOP upravující zdravotní postižení na pracovišti, dostupný na http://wwwilo.org. Summary The International Labour Organisation draws the attention to the protection of people with disabilities in the second half of the last century. The first document relating to this issue deals with vocational rehabilitation of disabled persons and takes form of Recommendation. Legally binding document concerning vocational rehabilitation and employment of disabled person entered into force in 1985. The original conception was aimed to provide vocational rehabilitation in sheltered employment and sheltered workshops rather them to place the disabled persons in ordinary competitive employment. The recent form of protection is based on equality of opportunities and social inclusion.
Debaty mladých právníků 2007 PÔSOBENIE PRÁVNIKOV V EURÓPSKOM PRÁVNOM PRIESTORE Radoslav Svitana 1. Možnosti uplatnenia právnikov Slovensko, podobne ako ostatné postkomunistické krajiny strednej a východnej Európy, sa po nežnej revolúcii postupne stáva súčasťou európskeho právneho priestoru. Len tak na okraj: Píšem „stáva sa“, nie „stalo sa“, pretože členstvo v európskom právnom priestore neznamená len prispôsobenie vnútroštátnych právnych noriem komunitárnemu právu či právu Rady Európy a ďalších medzinárodných organizácií. To znamená aj prevzatie právnej kultúry, v ktorej včasné a riadne platenie faktúr či daní je samozrejmou súčasťou dobrého mena každej firmy, starostlivosť o zamestnancov ide vysoko nad úroveň predpísanú zákonom a pri akomkoľvek podozrení z netransparentného prideľovania zákaziek verejnou sférou vedúci predstavitelia ihneď vyvodia zodpovednosť nielen voči zodpovedným úradníkom, ale najmä voči sebe... Ale to sú úvahy pre iné sekcie našej konferencie. Slovensko sa teda stáva súčasťou európskeho právneho priestoru. Komunitárne právo je priamo aplikovateľné a má prednosť pred právom slovenským. Aj keď je výučba komunitárneho práva už dnes štandardnou súčasťou študijných programov na všetkých právnických fakultách, absolventom stále často chýbajú poznatky o praktických súvislostiach priamej použiteľnosti komunitárneho práva – pre mnohých zostáva priveľmi oddelené od aplikačnej praxe. Aj pre pôsobenie v „klasických“ právnických povolaniach je však nevyhnutné poznať presahovanie komunitárneho práva do bežných vnútroštátnych právnych odvetví. Na Slovensku v súčasnosti pôsobí šesť právnických fakúlt a niekoľko ďalších fakúlt s príbuzným obsahom štúdia (najmä verejná správa). Ročný počet absolventov týchto fakúlt je dnes okolo tisíc (rátajúc len absolventov magisterského, nie bakalárskeho štúdia), no v horizonte piatich rokov sa dá predpokladať viac ako tritisíc absolventov ročne (takmer na všetkých právnických fakultách je počet študentov v prvých ročníkoch v súčasnosti niekoľkonásobne vyšší než bol pred piatimi rokmi). Z toho vyplýva, že aj keď je právnické vzdelanie vnímané ako lukratívne, už v krátkom čase sa môžu prejaviť ťažkosti pri uplatnení absolventov v „klasických“ právnických povolaniach, ako sú advokácia, súdnictvo, komerčno-právne aktivity či notárstvo, v súvislosti s uzavretosťou väčšiny uvedených povolaní a potrebou prejsť prísnym výberovým sitom pre prístup k nim. Absolventi právnických fakúlt majú aj v budúcnosti šancu uplatniť sa na trhu práce, avšak musia správne reagovať na výzvy, ktoré pred nich stavia integrácia do európskeho hospodárskeho a podnikateľského priestoru, vrátane zvýšenej konkurencie z ostatných členských štátov, ale aj možnosti uplatnenia sa v nových oblastiach, ktoré nie sú doteraz vnímané ako typicky právnické, ale kde sa ukazuje stále väčšia potreba kvalifikovaných znalostí práva. Ide napríklad o pôsobenie právnikov ako konzultantov a súdnych znalcov pre oblasť práva EÚ (aj keď samotný pojem súdny znalec v odbore akéhokoľvek práva znie veľmi zvláštne), ako expertov pre finančný sektor v oblasti menovej únie, expertov pre oblasť ochrany ľudských práv v európskom priestore, odborníkov zorientovaných v zahraničnej a bezpečnostnej politike EÚ a podobne. Osobitnou možnosťou uplatnenia absolven-
tov práva je ich zapojenie do tvorby a manažovania rozvojových projektov financovaných z fondov EÚ, kde je znalosť komunitárneho i vnútroštátneho práva významnou výhodou, ako aj ich pôsobenie v samotných inštitúciách Európskej únie. Pôsobenie právnikov znalých komunitárneho práva by sa dalo rozdeliť na tri oblasti. Prvou je práca v „klasických“ právnických povolaniach vo svojom vlastnom štáte, druhou pôsobenie v inom členskom štáte než ktorého sú občanmi, resp. v ktorom získali právnické vzdelanie, teda voľný pohyb právnikov ako pracovníkov, resp. voľný pohyb právnych služieb. A napokon treba spomenúť pôsobenie právnikov pri inštitúciách Európskej únie, a to buď ako ich zamestnanci – právnici či právni lingvisti – alebo ako zástupcovia účastníkov konania, najmä na Súdnom dvore. Samozrejme, uvedené rozdelenie do troch oblastí je len modelové a v praxi určite dochádza k vzájomným presahom týchto sfér pôsobenia právnikov. V príspevku nie je možné, vzhľadom na jeho rozsah, obsiahnuť všetky uvedené oblasti pôsobenia právnikov. Preto si dovolím ponechať na inú príležitosť pôsobenie právnikov mimo svojho vlastného členského štátu, teda aplikáciu voľného pohybu pracovníkov, služieb a slobody etablovania na právnické povolania (tu len poukážem na „advokátske“ smernice č. 77/249/EHS a 98/5/ES, ako aj na novú smernicu o uznávaní odborných kvalifikácií č. 2005/36/ES). V nasledujúcich riadkoch sa budem venovať aplikácii komunitárneho práva vo „vnútroštátnych“ právnických povolaniach a prejudiciálnemu konaniu pred Súdnym dvorom, do ktorého môže dospieť vnútroštátny spor. 2. Komunitárne právo vo „vnútroštátnych“ právnických povolaniach
Komunitárne právo má prednosť pred vnútroštátnym právom členských štátov a má priamy účinok. To okrem iného znamená, že všetky orgány verejnej správy členských štátov EÚ sú povinné aplikovať vo svojej rozhodovacej praxi komunitárne právo. Táto povinnosť vyplýva nielen z judikatúry Súdneho dvora o priamom účinku komunitárneho práva, ale aj z ustanovení samotnej Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva, najmä z jej článku 10, ktorý ukladá členským štátom povinnosť prijímať všetky opatrenia všeobecnej alebo osobitnej povahy potrebné na zabezpečenie plnenia záväzkov vyplývajúcich z tejto zmluvy alebo z činnosti inštitúcií spoločenstva. Ten istý článok ďalej ukladá členským štátom zdržať sa akýchkoľvek opatrení, ktoré by mohli ohroziť dosiahnutie cieľov tejto zmluvy. Nadväzujúc na toto ustanovenie článok 2 Aktu o podmienkach pristúpenia z roku 2003 určuje, že odo dňa pristúpenia sú ustanovenia pôvodných zmlúv a aktov prijatých inštitúciami a Európskou centrálnou bankou pred pristúpením záväzné pre nové členské štáty a uplatňujú sa za podmienok stanovených v týchto zmluvách a v tomto akte. Komunitárne právo je teda priamo aplikovateľné aj vo vnútri členských štátov – samozrejme v rozsahu, v akom mu túto priamu aplikovateľnosť priznal Súdny dvor, teda napríklad pokiaľ ide o právne vzťahy medzi fyzickými a právnickými osobami, priamu aplikovateľnosť má predovšetkým primárne právo a nariadenia. Túto skutočnosť musí mať na pamäti každý „vnútroštátny“ právnik (advokát, právnik v komerčnej sfére, notár) už pri spisovaní zmlúv a iných právnych úkonov, aj keď v nich nie je cudzí prvok, ako ho chápe medzinárodné právo súkromné. Priamy účinok komunitárneho práva znamená tiež, ako bolo naznačené vyššie, povinnosť orgánov verejnej správy aplikovať JUDr. Radoslav Svitana, katedra medzinárodného a európskeho ho vo svojej rozhodovacej praxi. Aj keď predpokladáme, že orpráva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystri- gány verejnej správy by mali poznať právo (a to nielen vnútroci.
Mezinárodní a evropské právo štátne právo), je predsa len na účastníkovi konania (resp. jeho právnom zástupcovi), ktorý niečo tvrdí resp. niečo žiada, aby svoj nárok podložil aj právne, teda aby prípadne do svojej argumentácie zahrnul aj ustanovenia komunitárneho práva. V prípade sporu o výklad komunitárneho práva však vnútroštátne správne orgány nemajú možnosť požiadať o jeho autoritatívny výklad – ich jedinou možnosťou je rozhodnúť s odborným posúdením veci podľa svojho najlepšieho vedomia a nechať na vôli účastníkov konania, či sa s ich výkladom stotožnia alebo, ak nie, využijú možnosť požiadať o preskúmanie rozhodnutia súd. Keďže platí všeobecná zásada preskúmateľnosti rozhodnutí správnych orgánov súdmi, v konečnom dôsledku sú to súdy, ktoré rozhodujú o právach a povinnostiach fyzických a právnických osôb, či už v správnom konaní, v civilnom alebo aj v trestnom konaní. Aj súdy ako štátne orgány majú povinnosť aplikovať vo svojom rozhodovaní komunitárne právo. Viazanosť sudcov komunitárnym právom vyplýva napokon aj z článku 144 Ústavy SR, podľa ktorého sudcovia sú pri výkone svojej funkcie nezávislí a pri rozhodovaní sú viazaní ústavou, ústavným zákonom, medzinárodnou zmluvou podľa čl. 7 ods. 2 a 5 a zákonom. Medzinárodnou zmluvou podľa čl. 7 ods. 2, na ktorý sa tu odkazuje, je pritom práve Zmluva o pristúpení k Európskej únii, vrátane Aktu o podmienkach pristúpenia. Povinnosť aplikovať komunitárne právo je teda všeobecnou povinnosťou všetkých vnútroštátnych správnych orgánov a v konečnom dôsledku najmä súdov. Aplikáciu komunitárneho práva však treba odlišovať od jeho výkladu. Výklad práva vždy predchádza jeho aplikácii – v tomto zmysle správne orgány a súdy nemôžu rozhodovať bez toho, aby robili aj výklad práva, vrátane komunitárneho práva. Tu však ide o výklad len vo vzťahu k vlastnej prejednávanej veci, inter partes, nejde o všeobecne záväzný výklad (aspoň pokiaľ zostávame v kontinentálnom právnom systéme). V prípade nejasnosti výkladu – nejde tu však o nejasnosť subjektívnu, teda skutočnosť, že medzi účastníkmi konania došlo k sporu o výklad právnej normy, ale o nejasnosť objektívnu, teda že reálne existuje možnosť viacerých výkladov, pričom posúdenie objektivity, reálnosti výkladovej nejasnosti je na súde, nie na účastníkoch konania – tu musí existovať inštitúcia, ktorá má právomoc autoritatívne rozhodnúť a prijať určité výkladové pravidlo záväzné pre všetkých. Vo vzťahu ku komunitárnemu právu je takouto inštitúciou, ktorá jediná môže podávať záväzné rozhodnutia o výklade a platnosti noriem, Súdny dvor Európskych spoločenstiev (tiež označovaný Súdny dvor, neoficiálne aj Európsky súdny dvor). Súdny dvor je totiž „garantom toho, že Európske spoločenstvá sú a budú právnym spoločenstvom.“ Zmluva o založení Európskeho spoločenstva preto umožňuje sudcom vnútroštátnych súdov obrátiť sa na Súdny dvor so žiadosťou o predbežné (prejudiciálne) rozhodnutie otázok, ktoré sa týkajú komunitárneho práva. Tvorcovia zmluvy pravdepodobne v čase jej prijímania ani nepredpokladali, že prejudiciálne konanie sa stane najdôležitejším druhom konania pred Súdnym dvorom, a to tak z hľadiska kvantitatívneho (žiadosti o predbežné rozhodnutie tvoria viac ako polovicu všetkých podaní na Súdnom dvore), ako aj – a najmä – kvalitatívneho (predbežné otázky boli a stále sú najdôležitejším impulzom pre dotváranie komunitárneho práva Súdnym dvorom a práve v prejudiciálnom konaní sa zrodili najdôležitejšie judikáty, ktoré formovali charakter komunitárneho práva).
3. Iniciovanie prejudiciálneho konania
Nie je cieľom príspevku podrobnejšie sa zaoberať úpravou prejudiciálneho konania, jeho podmienkami alebo predkladacím právom či povinnosťou súdov. Stačí pripomenúť, že nevyhnutnou podmienkou prijatia predbežnej otázky je, že sa vyskytla v konkrétnom konaní pred vnútroštátnym súdom. Súdny dvor teda neodpovedá na hypotetické otázky ani na otázky, ktoré nesúvisia s prípadom, prejednávaným pred vnútroštátnym súdom. Musí byť tiež zjavné, že rozhodnutie o tejto otázke je nevyhnutné pre vynesenie rozsudku vnútroštátneho súdu, teda že odpoveď podaná Súdnym dvorom ovplyvní výsledok dotknutého procesu pred vnútroštátnym súdom. V súlade so zameraním príspevku sa zameriam na úlohu vnútroštátnych sudcov a zástupcov účastníkov konania (advokátov) v tomto konaní. Na súdoch zvlášť platí všeobecná právna zásada iura novit curia a zásada, že právo nie je predmetom dokazovania. Znamená to, že súdy majú povinnosť oboznámiť sa s európskym právom. V praxi je, samozrejme, nemožné poznať všetky právne normy ani len vlastného právneho poriadku, nie to ešte takého právneho poriadku, ktorý nám bol donedávna cudzí a ktorý na nás „spadol“ od 1. mája 2004. Každý, kto žiada o priznanie určitého nároku, o ktorom sa domnieva, že mu vyplýva z európskeho práva, by mal tento svoj nárok podložiť právnou normou, teda už vo svojom návrhu označiť prameň európskeho práva, ktorý podľa jeho mienky zakladá jeho nárok. Povinnosťou súdu, ktorému je takýto návrh adresovaný, potom je, aby sa oboznámil s dotknutou právnou normou, ale aj so súvislosťami, v ktorých je potrebné túto normu vykladať. dovolím si teda povedať, že je dôležité, aby sudcovia poznali komunitárne právo, ale je ešte dôležitejšie, aby ho poznali advokáti ako zástupcovia účastníkov konania. Novela Občianskeho súdneho poriadku (OSP), vykonaná zákonom č. 428/2004 Z. z., ktorá nadobudla účinnosť 1. októbra 2004 (teda až päť mesiacov po pristúpení SR k EÚ), vložila do § 109 OSP ako jeden z dôvodov prerušenia konania súdom skutočnosť, že tento súd rozhodol, že požiada Súdny dvor Európskych spoločenstiev o rozhodnutie o predbežnej otázke podľa medzinárodnej zmluvy. za slovným spojením „medzinárodnej zmluvy“ je v zákone odkaz na poznámku pod čiarou, ktorá znie: Článok 234 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva (úplné znenie Úradný vestník Európskeho spoločenstva C 325, 24/12/2002). Len na okraj poznamenávam, že uvedené úplné znenie vyšlo v Úradnom vestníku len vo vtedajších jedenástich úradných jazykoch Európskeho spoločenstva, teda nie v slovenčine – zákonodarca tu teda odkazuje na cudzojazyčné znenie komunitárneho právneho predpisu, z čoho by sa dalo vyvodiť, že súdy (podobne ako iné štátne orgány, ale aj fyzické a právnické osoby) sú viazané aj takými normami komunitárneho práva, ktoré neboli preložené do slovenského jazyka. Súd teda uznesením rozhodne o tom, že požiada Súdny dvor Európskych spoločenstiev o rozhodnutie predbežnej otázky a súčasne rozhodne o prerušení konania. Podľa § 111 OSP ak je konanie prerušené, má súd povinnosť urobiť všetky potrebné opatrenia, aby sa odstránili prekážky, ktoré spôsobili prerušenie alebo pre ktoré prerušenie trvá. To v našom prípade znamená, že musí bez zbytočného odkladu zaslať svoju žiadosť Súdnemu dvoru. V žiadosti okrem formulácie samotnej otázky/otázok týkajúcich sa výkladu komunitárneho práva uvedie podstatu sporu, ktorý pred týmto súdom prebieha, ako aj priebeh konania do jeho prerušenia, aby mohol Súdny dvor posúdiť, či jeho rozhodnutie o predloženej otázke je naozaj nevyhnutné pre riešenie Klučka, J. – Mazák, J. a kol.: Základy európskeho práva. IURA tohto sporu a či je schopné ovplyvniť konečné rozhodnutie vnút-
EDITION, Bratislava 2004, s. 151.
Debaty mladých právníků 2007 roštátneho súdu vo veci. V prílohe zasiela súd Súdnemu dvoru aj kópiu kompletného spisu. Pokiaľ ide o pôsobenie advokátov ako právnych zástupcov účastníkov konania na vnútroštátnom súde, tí si musia v prvom rade „položiť otázku, či sa vo veci, v ktorej zastupujú svojho klienta, vyskytuje prvok komunitárneho práva, a či treba upovedomiť vnútroštátneho sudcu, aby inicioval prejudiciálne konanie. Napríklad, ak národné právo obmedzuje klientove práva, treba sa spýtať, či neexistuje riešenie na komunitárnej úrovni. Ak sa advokát domnieva, že tomu tak je, začína sa prvá fáza jeho pôsobenia. Advokát musí vyargumentovať vnútroštátnemu sudcovi potrebu začatia prejudiciálneho konania a poskytnúť mu súčinnosť a asistenciu, aby eventuálne podanie návrhu spĺňalo všetky náležitosti.“ Treba však pripomenúť, že účastník konania, resp. jeho právny zástupca môže len upozorniť vnútroštátneho sudcu na dôležité aspekty, ktoré zakladajú problém pri aplikácií komunitárneho práva v národnom práve, môže požiadať sudcu, aby na základe tohto problému položil predbežnú otázku Súdnemu dvoru, môže mu navrhnúť znenie prejudiciálnej otázky alebo mu poskytnúť pomoc pri jej formulovaní, sám však takúto otázku nemôže položiť. Konečné rozhodnutie o tom, či je alebo nie je potrebné obrátiť sa na Súdny dvor, je však výlučne v kompetencii sudcu. Sudca si však pritom musí byť vedomý, najmä pokiaľ rozhoduje o veci bez možnosti opravného prostriedku v zmysle čl. 234 pododsek 3 Zmluvy o založení ES, teda pokiaľ ide o súd s predkladacou povinnosťou, že ak bude ignorovať reálne existujúci výkladový problém komunitárneho práva, hrozí jeho štátu postih na základe žaloby o porušení zmluvných povinností, ktorý následne môže byť v súlade s vnútroštátnym právom regresne zosobnený jemu. Právni zástupcovia účastníkov konania by mali spolupracovať so sudcom pri formulovaní otázky, aby bola v návrhu adresovanom Súdnemu dvoru čo najpodrobnejšie odôvodnená potreba prejudiciálneho rozhodnutia, načrtnutá skutková podstata veci a vysvetlené súvisiace ustanovenia vnútroštátneho práva. Právny zástupca by sa mal tiež presvedčiť, či klientovým nekonaním v stanovenej lehote nedošlo k situácii, kedy by bolo rozhodovanie Súdneho dvora o prejudiciálnej otázke neprípustné. Súdny dvor totiž rozhodol, že ak sa komunitárna právna norma priamo nenapadne v lehote uvedenej v článku 230 Zmluvy o založení ES, posudzovanie jej platnosti v konaní o prejudiciálnej otázke sa stáva neprípustným. V článku 230 ide pritom o možnosť napadnúť neplatnosť právnej normy priamou žalobou na Súdnom dvore, kde je stanovená lehota dvoch mesiacov od uverejnenia aktu alebo jeho oznámenia navrhovateľovi, resp. odo dňa, kedy sa o ňom navrhovateľ dozvedel. 4. Pôsobenie právnikov v konaní o predbežnej otázke na Súdnom dvore Účastníci konania pred vnútroštátnym súdom (nielen ten účastník, ktorý inicioval predbežnú otázku, ale všetci účastníci konania) sú aj účastníkmi konania o predbežnej otázke na Súdnom dvore ES. Ďalšími potenciálnymi účastníkmi tohto konania, ktorí majú právo podávať písomné stanoviská a zúčastniť sa ústneho
Pecho, P. - Pogáčová, J.: Miesto a úloha advokátov v konaní o prejudiciálnej otázke. Článok 234 ZES (Prvá časť). Bulletin slovenskej advokácie, 9-10/2005. Cit. podľa: www.sak.sk Rozsudok TWD Textilwerke z 9. marca 1994, C-188/92, Zb. SD s. I-833. porov. Pecho, P. - Pogáčová, J.: Miesto a úloha advokátov v konaní o prejudiciálnej otázke. Článok 234 ZES (Prvá časť). Bulletin slovenskej advokácie, 9-10/2005. www.sak.sk
konania, sú Európska komisia a všetky členské štáty. Podľa článku 19 Štatútu Súdneho dvora členské štáty a orgány Spoločenstiev zastupuje na Súdnom dvore splnomocnený zástupca vymenovaný pre každú vec osobitne; splnomocnenému zástupcovi môže pomáhať poradca alebo advokát. Ostatné strany zastupuje advokát. Účastníka konania môže pred Súdnym dvorom zastupovať alebo mu pomáhať len advokát, ktorý má oprávnenie vystupovať pred súdom členského štátu alebo iného štátu, ktorý je zmluvnou stranou dohody o Európskom hospodárskom priestore. Článok 38 ods. 3 Rokovacieho poriadku Súdneho dvora ukladá advokátovi, ktorý zastupuje účastníka konania pred Súdnym dvorom alebo mu poskytuje právnu pomoc, uložiť v kancelárii Súdneho dvora osvedčenie o tom, že je oprávnený zastupovať v konaní pred súdnym orgánom v niektorom členskom štáte alebo v štáte, ktorý je zmluvnou stranou dohody o Európskom hospodárskom priestore. Zástupcovia účastníkov konania, resp. ich poradcovia požívajú podobne ako pri konaní na Medzinárodnom súdnom dvore práva a imunity potrebné na nezávislý výkon svojich funkcií (čl. 19 Štatútu Súdneho dvora). Podrobnosti opäť ustanovuje Rokovací poriadok, keď v článkoch 32 a nasl. uvádza, že títo splnomocnení zástupcovia požívajú imunitu vo vzťahu k svojim ústnym vyjadreniam a písomným podaniam týkajúcich sa veci alebo účastníkov konania a ich dokumenty a listiny týkajúce konania nepodliehajú prehliadke a nesmú byť zadržané. V prípade, že Súdny dvor žiadosť o predbežné rozhodnutie prijme, zabezpečí jeho kancelária preklad žiadosti do všetkých úradných jazykov Európskej únie, jej zápis v registri, uverejnenie v Zbierke rozhodnutí Súdneho dvora Európskych spoločenstiev a zaslanie účastníkom vnútroštátneho konania, Európskej komisii, ako aj všetkým členským štátom Európskej únie. Všetci uvedení majú dva mesiace na to, aby sa k veci vyjadrili formou písomného stanoviska. Potom nasleduje ústne konanie, od ktorého je však možné upustiť, ak ho nepožaduje žiaden z účastníkov konania, ktorí majú právo podávať písomné stanoviská. Odpoveď na predloženú otázku/otázky podáva Súdny dvor Európskych spoločenstiev vo forme rozsudku. Treba zdôrazniť, že Súdny dvor nerieši samotný spor, ktorý je vecou vnútroštátneho súdu, iba odpovedá na predložené otázky výkladu komunitárneho práva. Jeho rozsudok sa uverejní v Zbierke rozhodnutí Súdneho dvora Európskych spoločenstiev a doručí sa aj vnútroštátnemu súdu, ktorý predbežné otázky predložil. Tento súd potom pokračuje v prerušenom konaní (podľa § 111 OSP aj bez návrhu) a rozhodne vo veci samej, pričom je viazaný výkladovým rozsudkom Súdneho dvora. Jeho nerešpektovanie by mohlo byť dôvodom pre Európsku komisiu alebo iný členský štát, aby podali proti dotknutému členskému štátu, ktorého súd takýto rozsudok nerešpektoval, žalobu pre porušenie zmluvných povinností podľa článku 226 resp. 227 Zmluvy o založení ES. Napokon treba poznamenať, že rozsudok v prejudiciálnom konaní je odpoveďou Súdneho dvora na konkrétnu otázku, ktorú položil vnútroštátny súd v rámci rozhodovania v konkrétnom spore. Napriek tomu však právna sila rozsudkov v prejudiciálnom konaní „presahuje hranice konkrétneho prípadu, v kontexte ktorého sa Súdny dvor vyjadroval, pretože výklad komunitárneho aktu Súdnym dvorom tvorí s ním samotným jeden neoddeliteľný celok“. To v praxi znamená, že vnútroštátne orgány by mali aplikovať výklad podaný Súdnym dvorom aj v budúcnosti a aj v iných analogických prípadoch, teda už sa nemusia znova obracať na Súdny dvor s rovnakou otázkou. Napriek tomu prejudi
porov. Pecho, P. - Pogáčová, J.: Miesto a úloha advokátov v konaní o prejudiciálnej otázke. Článok 234 ZES (Druhá časť). Bulletin slovenskej advokácie, 11/2005. www.sak.sk porov. rozsudok CILFIT zo 6. októbra 1982, 283/81, Zb. SD s. 3415.
Mezinárodní a evropské právo ciálna otázka zostáva vždy právom vnútroštátnych sudcov, teda je na nich, či použijú analogicky výklad, ktorý Súdny dvor podal v inej veci, alebo sa obrátia na Súdny dvor s novou otázkou, ak sa domnievajú, že osobitosti prejednávaného prípadu by mohli viesť k inému rozhodnutiu.
NÁRODNÍ PROCESNÍ AUTONOMIE V REFLEXI NA PŘÍPAD UNIBET Václav Stehlík 1. Vymezení problematiky
Pramene Zmluva o založení Európskeho spoločenstva Protokol o štatúte Súdneho dvora Rokovací poriadok Súdneho dvora Klučka, J. – Mazák, J. a kol.: Základy európskeho práva. IURA EDITION, Bratislava 2004. Kunová, V. – Svitana, R.: Voľný pohyb osôb a uznávanie kvalifikácie v práce Európskej únie. Právnická fakulta UMB, Banská Bystrica 2006. Pecho, P. - Pogáčová, J.: Miesto a úloha advokátov v konaní o prejudiciálnej otázke. Článok 234 ZES (Prvá časť) a (Druhá časť). Bulletin slovenskej advokácie, 9-10/2005, 11/2005. www.sak.sk Summary The lawyers have new possibilities for their working in the European legal area, as well as new challenges in classic legal occupations. The author underlines the need of judges and advocates in national proceedings to know and to apply Community law. He also analyses the role of judges and advocates in disputes on the interpretation of Community law and in the preliminary ruling proceedings before the Court of Justice of the European Communities.
Základem úspěchu komunitárního práva byla jeho aplikace a účinné vynucení přímo národními soudy členských států. To bylo umožněno rozvinutím doktríny přímé použitelnosti a přímého účinku komunitárního práva v právu národním a aplikační přednosti komunitárního práva v případě střetu v konkrétním případě s právem národním. V této souvislosti je nutné položit si otázku, na základě jakých procesněprávních a hmotněprávních podmínek bude komunitární právo národními soudy aplikováno. Ve vztahu mezi národním a komunitárním právem se uplatní doktrína přímé použitelnosti a přímého účinku. Tak se komunitární právo uplatňuje před národní soudy, které jsou povinny je v rámci zásady aplikační přednosti komunitárního práva před právem národním účinně prosazovat. pro aplikaci komunitárního práva se v případě absence společných komunitárních předpisů použijí národní procesní předpisy; uplatní se zásada národní procesní autonomie. Komunitární právo nevytváří žádné nové prostředky pro ochranu práv před národními soudy. Použití národního práva však není absolutní. Národní právo nesmí bránit účinné aplikaci komunitárního práva a nesmí též ohrozit jeho uniformní použití ve všech členských státech. Podle judikatury Soudního dvora ne vždy bude různorodé národní právo splňovat kritéria plynoucí z komunitárního práva. Soudní dvůr hranice národní procesní autonomie definoval ve svém rozhodnutí Rewe-Zentralfinanz. Zde stanovil, že se uplatní tzv. princip ekvivalence, na základě kterého dosažení nároků plynoucích z komunitárního práva nesmí být znevýhodněno vůči obdobným nárokům plynoucím z práva národního. Kromě principu ekvivalence se uplatní ještě princip efektivity, který představuje požadavek účinného vynucení komunitárního práva. Nebude tedy možné použít ta národní pravidla, na základě kterých podmínky či časové limity činí uplatnění nároků plynoucích z komunitárního práva prakticky nemožným. Pravidla, jež by porušovala shora uvedené principy, by byla národním soudem neaplikovatelná. Použití těchto principů v praxi je značně kasuistické.
Příspěvek byl vypracován v rámci realizace grantu pod názvem „Proces konstitucionalizace EU a jeho dopady“, poskytnutém PF UP Grantovou agenturou ČR pod číslem 407/06/0077 pro období 2006-7 Mgr. Václav Stehlík, PhD., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 26/62 NV Algemene Transport-en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v. Netherlands Inland Revenue Administration [1963] ECR 1. 106/77 Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal SpA [1978] ECR 629. Srov. 158/80 Rewe-Handelsgesellschaft Nord mbH v. Hauptzollamt Kiel [1980] ECR 1805. Srov. 33/76 Rewe-Zentralfinanz eG and Rewe-Zentral AG v. Landwirthschaftskammer für das Saarland [1976] ECR 1989, bod 44. Podotkněme, že pojem „národní procesní autonomie“ Soudní dvůr ve svých rozhodnutích oficiálně nepoužívá. Srov. ibid., viz též 199/82 San Giorgio [1983] ECR 3595, bod 63; k vymezení principů viz též Král, R.: Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy, C. H. Beck, Praha 2003, s. 77-80.
Debaty mladých právníků 2007 Tak např. Soudní dvůr ve svých rozhodnutích: - formuloval právo na navrácení poplatků vybraných v rozporu s komunitárním právem; toto navrácení musí být národním právem umožněno, - definoval požadavek komunitárního práva, že sankce stanovené národním právem za drobné porušení komunitárního práva musí být proporcionální,10 - interpretoval komunitární pravidlo, že ustanovení národního práva mají mít dostatečně odstrašující účinek proti případnému porušení komunitárního práva,11 - určil, že součástí práva na účinnou soudní ochranu podle Soudního dvora je i povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí odpírající jednotlivci nárok plynoucí z komunitárního práva,12 - definoval povinnost připustit prozatímní opatření proti účinnosti národního práva v případě tvrzeného rozporu s komunitárním právem,13 - vyloučil požadavek existence zavinění a připuštění výjimek v případě národních pravidel ohledně občanskoprávní odpovědnosti za porušení směrnice o zákazu diskriminace na základě pohlaví,14 - ve vymezených případech zpochybnil národní předpisy ohledně omezení výše nároku na náhradu škody a neexistence pravomoci národního soudu přiznat úroky z této částky,15 - vyjadřoval se k realizaci navrhovacího principu před národními soudy.16 Podotkněme, že poměrně aktivistický přístup Soudního dvora může způsobit určitou nejistotu na straně národních soudů. Ty mohou pouze na základě kasuistiky Soudního dvora obtížně předvídat, zda konkrétní národní procesní pravidlo bude splňovat podmínky principu efektivity.17 Složitost problematiky je možno demonstrovat na nedávno rozhodnutém případu Unibet.
10 11 12 13 14 15 16
17
K vývoji národní procesní autonomie v judikatuře Soudního dvora viz dougan, M.: National remedies before the Court of Justice, Hart Publishing, Oxford and Portland Oregon 2004, s. 227 a násl.; Schermers, H., G., Waelbroeck, D., F.: Judicial protection in the European Union, Kluwer Law International, The Hague/London/New York 2001, s. 199 a násl. Srov. 199/82 Amministrazione delle Finance dello Stato v. San Giorgio [1983] ECR 3595; 61/79 Denkavit Italiana [1980] ECR 1205; 199/82 San Giorgio [1983] ECR 3595. Viz 8/77 Sagulo, Brenca and Bakhouche [1977] ECR 1495, bod 12. 14/83 Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Wetsfalen [1984] ECR 1891, bod 23. Srov. C-185/97 Coote v. Granada Hospitality Ltd [1998] ECR I5199. C-213/89 R. v. Secretary of State for Transport, ex parte Factortame Ltd. and Others [1990] ECR I-2433. 177/88 Dekker v. Stichting voor Jong Volwassenen (VJV) Plus [1990] I-ECR 3941. C-271/91 Marschall v. Southampton and South West Area Health Autority II [1993] ECR I-4367. C-430-431/93 Van Schijndel and Van Veen v. Stichting Pensioenfonds voor Fyziotherapeuten [1995] ECR I-4705; C-338/91 Steenhorts-Neerings v. Bestuur van de bedrijfsvereniging voor Detailhandel, Ambachten en Huisvrouwen [1993] ECR I-5475; C-312/93 Peterbroeck, Van Campenhout and Cie v. Belgian State [1995] ECR I-4599; C-126/97 Ecco Swiss China Time Ltd v. Benetton International NV [1999] ECR I-3055. Srov. Craig, P., de Búrca G., EU Law: Text, cases and materials, Oxford University Press, Oxford 2003, s. 242.
2. Případ Unibet 2.1. K skutkovému stavu a řízení před národními soudy V případu 432/05 Unibet (London) Ltd, Unibet (International) Ltd v. Justitiekanslern (dále jen Unibet)18 se jednalo o výklad zásady účinné soudní ochrany, která je v komunitárním právu chráněna jako obecná zásada právní. Šlo o to, že firma Unibet provozovala sázkové (loterijní) hry a chtěla propagovat svoje služby ve Švédsku. za tím účelem získala reklamní prostory v několika švédských médiích. Nicméně ve Švédsku jsou sázky a loterie přísně regulovány a veškeré loterijní činnosti určené veřejnosti podléhají správnímu povolení vydanému příslušnými úřady. V zásadě je zakázáno propagovat účast na nepovolené loterii organizované ve Švédsku nebo na loterii organizované mimo Švédsko. V souladu s tímto zákonem švédské úřady přijaly různorodá opatření proti médiím, jež spolupracovaly s firmou Unibet, včetně trestního řízení. Firma Unibet, i když sama nebyla předmětem těchto řízení, podala proti Švédsku žalobu, jejímž cílem bylo: - určení, že na základě čl. 49 SES má právo propagovat svoje služby ve Švédsku; současně se firma Unibet domáhala vydání předběžného opatření, jehož cílem bylo prozatímně připustit výkon práv do rozhodnutí o určovací žalobě, - získat náhradu škody, která jí vznikla tím, že nemohla z důvodu opatření státu propagovat svoje služby ve Švédsku, - prohlášení, že zákaz v zákoně o loteriích a sankční opatření s tím související jsou vůči ní nepoužitelné. V následném soudním řízení se jádrem stala žaloba určovací; ta byla národními soudy v jednotlivých fázích řízení prohlášena za nepřípustnou, jelikož podle právního názoru národního soudu nebyly splněny zákonné podmínky pro její podání. Zejména neexistoval konkrétní právní vztah mezi firmou Unibet a švédským státem; pokud by soud žalobu připustil, jednalo by se o abstraktní přezkum slučitelnosti právní normy s normou komunitární a to podle švédského práva nebylo možné. Jelikož národní soudy nepřipustily žalobu na určení, nemohly ani připustit vydání předběžného opatření ve věci. I v tomto směru firmě Unibet nevyhověly. V rámci kasačního opravného prostředku se švédský soud rozhodl přerušit řízení a v rámci řízení o předběžné otázce podle čl. 234 SES vznést k Soudnímu dvoru otázky, které se dotýkaly těchto témat: 1) povinnosti pro národní právní řády zakotvit samostatnou žalobu, jejímž cílem je určit rozpor komunitárního a národního práva, pokud je v národním právu přípustný pouze incidenční přezkum, 2) povinnosti pro národní právní řády poskytnout předběžnou ochranu, na základě které by prozatímně nebylo aplikováno národní právo, jež je podle tvrzení žalobce v rozporu s komunitárním právem, 3) podmínek, na základě kterých má být takovéto předběžné opatření uloženo. 2.2 K řízení před Soudním dvorem K existenci samostatné určovací žaloby Ve švédském právním řádu neexistovala samostatná žaloba, v rámci které by bylo možno zkoumat soulad národního a komunitárního práva. Nicméně tento přezkum byl přípustný incidenčně, tedy v rámci jiných řízení. Konkrétně se v případě Unibet mohlo jednat o přezkum zejména: 18 C-432/05 Unibet (London) Ltd, Unibet (International) Ltd v. Justitiekanslern, rozhodnutí z 13. března 2007, dosud nepublikováno.
Mezinárodní a evropské právo - v soudním řízení ohledně rozhodnutí národního úřadu o nepovolení výjimky z aplikace zákona o loteriích, - v řízení na náhradu škody, která společnosti vznikla na základě jednání státu, - v řízení v rámci správního či soudního postihu v případě porušení zákona o loteriích, - v rámci žaloby na určení vzájemných práv a povinností, pokud by tato žaloba byla přípustná. V těchto řízeních tedy národní soud vždy mohl zkoumat soulad předpisů nižší právní síly s předpisy vyšší právní síly a mohl rozhodnout o jejich neaplikaci v případě rozporu. Pokud by se jednalo o nesoulad mezi nižšími předpisy a předpisy přijatými vládou či švédským parlamentem, může tak učinit pouze, pokud se jedná o zjevný nesoulad. Tato omezující podmínka se ovšem nepoužije v případě, že se jedná o rozpor švédského práva a s právem komunitárním. Ve všech těchto soudních řízeních byl švédský soud oprávněn zahájit řízení o předběžné otázce a dotázat se Soudního dvora na výklad komunitárního práva. na základě odpovědi Soudního dvora mohl posoudit nesoulad mezi národním a komunitárním právem a rozporné národní právo neaplikovat.19 Základní otázkou před Soudním dvorem bylo, zda právo na účinnou soudní ochranu, které je garantováno komunitárním právem v rámci obecných zásad právních obsahuje právo na přímou určovací žalobu na soulad národního a komunitárního práva či postačuje tento incidenční přezkum v rámci souvisejících řízení. Při definování práva na účinnou soudní ochranu vychází Soudní dvůr jednak z ústavních tradic členských států, dále z čl. 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a je zajímavé, že odkázal i na čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.20 Soudní ochrana práv přísluší v souladu se zásadou spolupráce definovanou v čl. 10 SES členským státům. V případě absence jednotných komunitárních předpisů mají členské státy určit příslušné soudy a procesní podmínky k zajištění ochrany práv plynoucích z komunitárního práva (aplikace doktríny nevytváření nových prostředků pro ochranu práv plynoucích z komunitárního práva a zásada národní procesní autonomie). Pouze pokud by neexistoval procesní prostředek na národní úrovni – a to ani incidenčně – bylo by možno přiznat práva procesním subjektům plynoucí přímo z komunitárního práva.21 Dále Soudní dvůr zopakoval požadavek na dodržení zásady ekvivalence (rovnocennosti) a efektivity při vynucení nároků plynoucích z komunitárního práva. Ve světle těchto úvah Soudní dvůr zkoumal národní předpisy. došel k závěru, že: „…zásada účinné soudní ochrany jako taková nevyžaduje existenci samostatné žaloby směřující primárně k napadení souladu vnitrostátních ustanovení s normami Společenství, je-li zajištěno dodržování zásad rovnocennosti a efektivity v rámci systému řízení na základě vnitrostátního práva…“22 V zásadě postačuje, pokud lze soulad přezkoumat nepřímo v rámci jiných řízení; těchto možností incidenčního přezkumu, 19 Připomeňme, že Soudní dvůr formálně nesmí posuzovat kompatibilitu národního a komunitárního práva; pouze podává závazný výklad komunitárního práva; viz C-93/78 Lothar Mattheus v. doego Fruchtimport und Tiefkühlkost eG [1978] ECR 2203. 20 Zdá se, že Soudní dvůr začíná „vtahovat“ Listinu do rámce obecných zásad právních; tak by tento formálně nezávazný dokument mohl nabýt „nepřímo“, tj. soudní praxí, právní sílu a stát se tak jedním z kritérií přezkumu dodržování lidských práv v rámci činnosti Společenství. 21 Viz výše citovaný případ C-213/89 Factortame. 22 Rozsudek 432/05, bod. 47.
jak jsme viděli výše, bylo několik. V rámci nich byl přezkum přípustný na nediskriminační bázi, tj. za podmínek, které nebyly méně výhodné než v případě obdobných nároků plynoucích z národního práva. Možná byl ještě výhodnější, jelikož se v případě střetu komunitárního a národního práva pro neaplikaci nevyžadoval zjevný nesoulad mezi normou švédského a komunitárního práva (jak se to vyžadovalo v případě střetu normy přijaté parlamentem či vládou ve vztahu k normě vyšší právní síly). Proto nebylo ve švédském právním systému v tomto ohledu narušeno právo na účinnou soudní ochranu. Není bez zajímavosti, že Soudní dvůr uvedl ještě jeden specifický případ. Pokud by firma Unibet byla nucena se vystavit správnímu či trestnímu řízení či sankcím, které by z nich mohly vyplývat, a pouze tak případně dosáhnout incidenčního přezkumu souladu komunitárního a národního práva, jednalo by se o porušení zásady účinné soudní ochrany a takovýto požadavek národního práva by byl v rozporu s komunitárním právem.23 Avšak tomu tak nebylo v případě firmy Unibet a švédského práva, kde prostředků pro přezkum bylo několik. V zásadě tedy byly dotčené národní předpisy slučitelné s komunitárním právem a zásada účinné soudní ochrany nevyžaduje, aby existoval samostatný procesní prostředek ke zkoumání slučitelnosti národního práva s právem komunitárním.24 K otázce povinné existence předběžného opatření V podstatě jde o to, zda zásada účinné soudní ochrany vyžaduje v právním řádu členského státu možnost dosáhnout nařízení předběžných opatření k odkladu použití vnitrostátních ustanovení až do doby, kdy příslušný soud rozhodne o souladu těchto ustanovení s komunitárním právem.25 Podle stávající judikatury Soudního dvora má mít národní soud oprávnění tato opatření nařídit za účelem plné účinnosti soudního rozhodnutí.26 Cílem těchto opatření je zajištění předběžné ochrany práv, která navrhovatel uplatňuje ve věci samé. Proto je důležité, zda je přípustná žaloba ve věci samé; pokud ano, jsou přípustná i předběžná opatření. na druhou stranu, pokud není podle vnitrostátního řízení v konkrétní věci žaloba přípustná, podle Soudního dvora není možno rozhodnout ani o předběžných opatřeních ve věci. Soudní dvůr ještě zmiňuje třetí variantu. Tou je případ, kdy není přípustnost žaloby podle vnitrostátního práva jistá – jinak řečeno, je sporná. Pak má mít národní soud možnost rozhodnout o předběžných opatřeních.27 K otázce podmínek pro vydání předběžného opatření Poslední zajímavou otázkou, která byla v případu Unibet řešena, jsou podmínky, na základě kterých národní soud rozhoduje o předběžném opatření.28 V prvé řadě může u národního soudu vyvstat potřeba prozatímně pozastavit aplikaci komunitárního práva. V zásadě se před národním soudem uplatní národní procesní pravidla (zásada národní procesní autonomie), nicméně Soudní dvůr je omezil (či doplnil) specifickými podmínkami plynoucími z komunitár23 24 25 26 27 28
Srov. ibid, bod 64. Ibid, bod. 65. Srov. ibid, bod 66. Viz např. C-213/89 Factortame. Srov. ibid, bod 72. Blíže k těmto otázkám viz Sinaniotis, D.: The Interim Protection of Individuals before the European and National Courts, Kluwer Law International, The Netherlands 2006, s. 51 a násl; Hamuľák, O.: Předběžná ochrana subjektivních komunitárních práv v řízení před národními soudy - podmínky a mantinely, Sborník z konference Olomoucké Monseho dny 2007, UP Olomouc (v tisku).
Debaty mladých právníků 2007 ního práva. Stalo se tak případu Zuckerfabrick29 a v navazující judikatuře.30 Podmínky pro vydání předběžného opatření jsou poměrně striktní, což plyne z požadavku na zajištění uniformní aplikace komunitárního práva. Ta by byla ohrožena, pokud by soudy různých členských států rozhodovaly o prozatímním pozastavení aplikace komunitárního práva na základě různých kritérií. Kritéria formulovaná Soudním dvorem jsou stejná, jaká on sám používá při svém vlastním rozhodování o prozatímních opatřeních. Druhým případem je situace, kdy národní soud rozhoduje o prozatímním opatření ve vztahu k národnímu právu, které je ovšem implementací práva komunitárního. Zde se uplatní stejná pravidla, jako v případě prvním.31 Nicméně případ Unibet se týkal situace, kdy národní legislativa nebyla přijata k provedení komunitárního práva. Zde předběžná opatření směřovala proti účinkům národního práva, jehož soulad s komunitárním právem byl zpochybňován. V tomto případě se podle Soudního dvora použijí vnitrostátní procesní pravidla, která jsou limitována zásadou efektivity a ekvivalence, avšak nejsou už omezena dalšími podmínkami plynoucími z komunitárního práva.32 Tedy neuplatní se podmínky formulované v případech Zukerfabrick či Atlanta. 3. Závěrem V případu Unibet bylo dobře patrno, jak se komunitární právo vypořádává s národními procesní pravidly. Je zde patrný respekt k modelu ochrany práv, jenž byl zvolen národním právním řádem. Proto Soudní dvůr připustil existenci pouze nepřímého prostředku pro zkoumání kompatibility národního a komunitárního práva, pokud tato incidenční kontrola nebude možná pouze ve velmi omezené podobě v rámci postihu subjektu, který porušil vnitrostátní právo. Tento závěr je důležitý i s ohledem na to, že národní právní řády odrážejí národní (nejen) právní tradice. Proto limity, které jsou vytvářeny by měly být pouze v nezbytné míře tam, kde hrozí, že nároky plynoucí z komunitárního práva nebudou účinně vynuceny a dojde tak k narušení uniformní aplikace a efektivity komunitárního práva. Velmi pěkně byla tato otázka patrná z té části rozhodnutí, kde se Soudní dvůr vyjadřoval k stanovení podmínek pro vydání předběžného opatření. Logicky, pokud se jednalo o pozastavení účinnosti komunitárního práva či národního práva komunitární právo implementující, pak se uplatní v celé Evropské unii stejná pravidla. Pokud se ovšem jedná o národní právo, kde je pouze tvrzený rozpor s komunitárním právem, pak není důvod, proč by se měla použít vůči národnímu právu komunitární právní pravidla. Postačuje použití národních procesních pravidel, která jsou ve vztahu k uplatnění nároků plynoucích z komunitárního práva nediskriminační a zásadním způsobem neohrožují jeho efektivitu. Závěrem je třeba zdůraznit, že aplikace národní procesní autonomie bude záležet na konkrétním případu před národním soudem toho kterého členského státu a bude muset být posuzována s ohledem na konkrétní procesní institut a jeho náplň.
29 143/88 a C-92/89 Zuckerfabrik Süderdithmarschen and Zuckerfabrik Soest v. Hauptzollamt Itzehoe and Hauptzollamt Paderborn [1991] ECR I-415. 30 Zejména případ C-465/93 Atlanta Fruchthandelsgesellschaft mbH and others v Bundesamt für Ernährung und Forstwirtschaft [1995] ECR I-03761, bod 51. 31 Rozsudek 432/05, bod. 79. 32 Srov. ibid, body 81-82.
Použité prameny Rozhodnutí Soudního dvora 26/62 NV Algemene Transport-en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v. Netherlands Inland Revenue Administration [1963] ECR 1 33/76 Rewe-Zentralfinanz eG and Rewe-Zentral AG v. Landwirthschaftskammer für das Saarland [1976] ECR 1989 8/77 Sagulo, Brenca and Bakhouche [1977] ECR 1495 106/77 Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal SpA [1978] ECR 629 93/78 Lothar Mattheus v. doego Fruchtimport und Tiefkühlkost eG [1978] ECR 2203 61/79 Denkavit Italiana [1980] ECR 1205; 199/82 San Giorgio [1983] ECR 3595 158/80 Rewe-Handelsgesellschaft Nord mbH v. Hauptzollamt Kiel [1980] ECR 1805 199/82 Amministrazione delle Finance dello Stato v. San Giorgio [1983] ECR 3595 14/83 Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Wetsfalen [1984] ECR 1891 143/88 a C-92/89 Zuckerfabrik Süderdithmarschen and Zuckerfabrik Soest v. Hauptzollamt Itzehoe and Hauptzollamt Paderborn [1991] ECR I-415 177/88 Dekker v. Stichting voor Jong Volwassenen (VJV) Plus [1990] I-ECR 3941 C-213/89 R. v. Secretary of State for Transport, ex parte Factortame Ltd. and Others [1990] ECR I-2433 C-271/91 Marschall v. Southampton and South West Area Health Autority II [1993] ECR I-4367 C-338/91 Steenhorts-Neerings v. Bestuur van de bedrijfsvereniging voor Detailhandel, Ambachten en Huisvrouwen [1993] ECR I-5475 C-430-431/93 Van Schijndel and Van Veen v. Stichting Pensioenfonds voor Fyziotherapeuten [1995] ECR I-4705 C-312/93 Peterbroeck, Van Campenhout and Cie v. Belgian State [1995] ECR I-4599 C-465/93 Atlanta Fruchthandelsgesellschaft mbH and others v Bundesamt für Ernährung und Forstwirtschaft [1995] ECR I-03761 C-126/97 Ecco Swiss China Time Ltd v. Benetton International NV [1999] ECR I-3055 C-185/97 Coote v. Granada Hospitality Ltd [1998] ECR I-5199 C-432/05 Unibet (London) Ltd, Unibet (International) Ltd v. Justitiekanslern, rozhodnutí z 13. března 2007, dosud nepublikováno Odborná liteartura Craig, P., de Búrca G., EU Law: Text, cases and materials, Oxford University Press, Oxford 2003 Dougan, M.: National remedies before the Court of Justice, Hart Publishing, Oxford and Portland Oregon 2004 Hamuľák, O.: Předběžná ochrana subjektivních komunitárních práv v řízení před národními soudy - podmínky a mantinely, Sborník z konference Olomoucké monseho dny 2007, UP Olomouc (v tisku) Král, R.: Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy, C. H. Beck, Praha 2003 Schermers, H., G., Waelbroeck, D., F.: Judicial protection in the European Union, Kluwer Law International, The Hague/London/New York 2001 Sinaniotis, D.: The Interim Protection of Individuals before the European and National Courts, Kluwer Law International, The Netherlands 2006
Mezinárodní a evropské právo REFORM TREATY – CO NOVÉHO PŘINESLO LÉTO EVROPĚ?
Resumé The paper deals with the principle of national procedural autonomy as it is reflected in the case-law of the Court of Justice. It deals with the fundaments of this legal institute with a special attention on the principle of equivalence and affectivity. The paper analyses recent case-law; specifically case C-432/05 Unibet where the Court of Justice dealt with the principle of effective judicial protection in relation to the incidental review of compatibility of national law with the Community law. Furthermore, this case gives answers to questions on national court’s power to decide on interim measures in relation to national law in case of its asserted incompatibility with the Community law and conditions under which a national court may issue such an interim measure.
Ondrej Hamuľák Bylo fascinující tam sedět a slyšet, jak se vše může změnit odstraněním symbolů. Vyhodili jsme Beethovena, vyhodili jsme vlajku a vyhodili jsme článek 8. Nemyslím, že na tom záleží. Ale když je to pro ně tak důležité, je to z ústavy venku. Bertie Ahern Je výsledek stejný nebo jiný? DNA myší a lidí je z 90 % stejné, ale zbylých 10% je právě tím důležitým. Richard Corbett Úvod Uplynulá polovina roku 2007 se v dimenzích Evropské unie nenesla jenom ve znamení pompézních oslav padesátého výročí podpisu tzv. Římských smluv o založení ES a EURATOMu, ale přinesla taktéž určité snahy o obnovení reformního procesu, jenž byl přibrzděn (ne-li pozastaven) následky neúspěšných referend ohledně ratifikace návrhu Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu (ve Francii a Nizozemí). Ve svém článku se poohlédnu za tím, jaké výsledky přinesla uvedená renesance potřeby nového uspořádání Evropské unie a jaká nova můžeme v oblasti primárního práva Unie očekávat. První část této práce je věnována otázce, jaké kroky vedly k vypracování současného znění návrhu Reformní smlouvy, v druhé části se zabývám obecným rozborem Reformní smlouvy po stránce formální i materiální a v závěru uvádím několik poznámek k novinkám, které text návrhu smlouvy přináší. Při práci jsem se zaměřil především na odlišnosti, jenž nová smlouva přináší v komparaci se stávající smluvní úpravou i v porovnání s navrhovanou Smlouvou zakládající ústavu pro Evropu. Hlavní pozornost jsem napřímil na čtyři vybrané novinky a to na otázku posílení postavení národních parlamentů v rámci činností EU, otázku právní povahy Charty základních práv EU, otázku tzv. negativní integrace a záměr tvůrců smlouvy bojovat proti klimatickým změnám. Rozborem ustanovení věnovaných těmto okruhům poukazuji zejména na „prázdnost“ těchto ustanovení a minimální stupeň odlišnosti nově navržené revize primárního práva s návrhem, jenž vzešel z činnosti mezivládní konference v roce 2004 a jenž je známý jako Smlouva zakládající ústavu pro Evropu.
Mgr. Ondrej Hamuľák, katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Nová Reformní smlouva v komparaci s návrhem Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu. Pojmem „nova“ označuji dva druhy novinek. za prvé se jedná o novinky představující odlišnosti mezi návrhem ústavní smlouvy a návrhem „reform treaty“. Půjde o novinky v pozitivním smyslu slova, tedy moje pozornost nebude orientována na to, co bylo z původního textu ústavní smlouvy vynecháno, ale naopak na to, co materiálně přibylo. V druhém smyslu pak „novy“ rozumím absolutní novinky, které doposud nebyly součástí zamýšlené změny smluvního uspořádání ES/EU. Nejde o novinky v porovnání se stávajícím smluvním rámcem, nýbrž o novinky, které neobsahují ani aktuálně platné a účinné smlouvy a neobsahoval je ani návrh Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu.
Debaty mladých právníků 2007 Předpoklady a pozadí procesu vytváření textu nové „Reformní smlouvy“ 25. března 2007 byla na summitu Evropské rady slavnostně vyhlášena tzv. Berlínská deklarace. Kromě toho, že toto prohlášení představuje přihlášení se k společným evropským hodnotám a idejím, jedná se také o výzvu k další práci na reformě evropských integračních seskupení. Představitelé EU v jeho textu poukázali na nutnost hodnotové i institucionální přestavby Unie. V tomto ohledu je pozitivním faktem nejen uvedení tohoto cíle, ale také jeho specifikace (z časového hlediska) přímo v textu deklarace. Ta totiž v závěru výslovně požaduje vytvoření „obnoveného společného základu“ pro EU do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009. Zmíněné oživení reformních snah vyvolalo reakci a pohyb na úrovni institucí EU i na úrovni členských zemí. na následném zasedání Evropské rady 21. a 22. června 2007 se představitelé členských států dohodli na obnovení resp. pokračování reformního procesu a na uspořádání mezivládní konference (IGC) pověřené vypracováním konečného textu nového smluvního uspořádání Unie. Zároveň byla učiněna výzva adresovaná následujícímu předsednictví (v předsednickém křesle Rady bylo Německo pro druhou polovinu roku 2007 vystřídané Portugalskem) vypracovat návrh nové smlouvy, se kterým pak bude mezivládní konference dále pracovat. dohoda, jenž je výsledkem rokování, odráží především nálady a postoje členských zemí vůči neúspěšnému návrhu ústavní smlouvy. Jedná se o kompromis, který primárně opouští jakoukoli ústavní terminologii a symboliku (označení „ústava“, symboly unie, „etatistické“ označování funkcí atd.), které byly podle proklamací odpůrců výraznou příčinou konstitučního fiaska. Příloha č. 1 Závěrů předsednictví Evropské rady obsahuje tzv. Mandát pro mezivládní konferenci, který představuje jisté zmocnění k pokračování v procesu revize primárního práva ES/EU. Dle znění mandátu má nový dokument nést označení „Reformní smlouva“. Zvláštností tohoto mandátu je skutečnost, že se v žádném případě nejedná o pouhé pověření k další práci konference. Mandát obsahuje podrobný a důkladný návod pro vypracování znění nového reformního dokumentu a i když se z formálního hlediska v žádném případě nejedná o právně závazný text, atributy závaznosti (materiální) můžeme vystopovat jak v samotném jazyce mandátu (obsažené formulace jsou tak striktní a „konečné“, že v podstatě vylučují jakékoliv zásahy) tak i v textu Závěrů předsednictví Evropské rady (bod 11), které stanovují, že mezivládní konference i předsednictví Rady budou na textu reformní pracovat v souladu s obsahem mandátu. Kromě Rady (tedy autora mandátu) nepřipouští zásahy do navrženého textu ani Evropská komise, jenž ve svém memorandu z 10. července 2007 vylučuje otevření určité otázky v průběhu jednání mezivládní konference členským státem a argumentuje přitom dodržováním zásady bona fide. V souladu s pověřením vypracovalo předsednictví Rady (Portugalsko) dne 23. července 2007 první (a vzhledem na striktnost výše uvedených požadavků resp. přání institucí
Text deklarace je dostupný na internetové stránce http://www.europa.eu/50/docs/berlin_declaration_cs.pdf. Závěry jsou oficielně dostupné na stránce: http://www.consilium. europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/CS/ec/94952.pdf. Viz bod 6 Memoranda Komise. dostupné na: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/07/ 284&format=HTML&aged=0&language=EN&guiLanguage=en.
pravděpodobně i konečný) návrh Reformní smlouvy. Podle programu prací mezivládní konference je tento návrh v současné době podroben přezkumu a hodnocení skupinou právních expertů. pro tomto přehodnocení bude konečný návrh Reformní smlouvy předmětem politických jednání zástupců členských zemí na říjnovém summitu Evropské rady a na samotné mezivládní konferenci. Nová Reformní smlouva. Forma a obsah. Pro reformní smlouvu (jako i pro mandát, jenž je její předlohou) je typickým rysem skutečnost, že definitivně opouští konstituční břehy a to jak po stránce formální a koncepční, tak po stránce obsahové10. Z formálního hlediska se, na rozdíl od odmítnutého návrhu ústavní smlouvy, nejedná o text, jenž by nahrazoval dosavadní smlouvy a představoval tak jistou rekodifikaci primárního práva ES/EU. Naopak, jedná se o text, který se řadí do série posledních smluv a rovněž jako Amsterodamskou smlouvu nebo Smlouvu z Nice jej můžeme označit jenom za „pouhou“ novelizaci stávajícího smluvního rámce upravujícího činnost Společenství a Unie. na úspěšném konci reformního procesu by dle návrhu Reformní smlouvy měla být existence Evropská unie a její činnost regulovaná dvojicí smluv, jimiž mají být novelizovaná Smlouva o Evropské unii11 (bude se jednat o text existující Maastrichtské smlouvy ve znění pozdějších smluvních úprav včetně Reformní smlouvy) a tzv. Smlouva o fungování Evropské unie12 (v tomto případě půjde o text římské Smlouvy o založení Evropského společenství ve znění pozdějších smluv včetně Reformní smlouvy). V další části tohoto článku se pokusím o rozbor toho, do jaké míry je návrh Reformní smlouvy onou „hrubou čárou“ za neúspěšným ústavním pokusem i z pohledu materiálního. Dříve než přistoupím k samotnému pojednání o této otázce, uvedu názor
Otázkou zůstává, do jaké míry bude přání nezasahovat do předloženého textu respektováno též ze strany členských států, které jako jediné nesou odpovědnost za konečné znění smluv tvořících primární právo ES/EU. Poslední události naznačují, že uvedený požadavek může být členským státem nebo skupinou členských států porušen. Příkladem mohou být návrhy, které odezněly na střetnutí ministrů zahraničí členských zemí EU 7. a 8. září 2007 (v portugalském městě Viana do Castelo). Polská ministryně zahraničí Ana Fotygová tady anoncovala zájem Polska připojit se k 7. protokolu k nové smlouvě, jenž obsahuje britský opt-out ohledně závaznosti Charty základních práv Unie a rovněž polský požadavek na zahrnutí výslovného odkazu na tzv. Ioanninský kompromis (možnost státu vetovat přijetí rozhodnutí v Radě v případě, že se daná otázka dotýká jeho „vitálních“ zájmů). Kromě polských požadavků padl během rokování i návrh na výslovné uvedení ustanovení týkajícího se evropského občanství, jenž se vypuštěním Charty základních práv EU z textu nové smlouvy vytratilo z primárního práva EU (tento návrh přednesla skupina poslanců EP). Více k průběhu rokování ve Viana do Castelo viz: http://euobserver.com/18/24726 a http:// euobserver.com/9/24723/?rk=1. Text portugalského návrhu dostupný v anglickém a francouzském znění na webové stránce: http://www.consilium.europa.eu/cms3_ fo/showPage.asp?id=1317&lang=en&mode=g. Výsledkem činnosti expertní skupiny mají být jenom formální a legislativně technické úpravy. Tato skupina nemá mandát pro změnu nebo doplnění textu z obsahového hlediska. 10 Samozřejmě ve smyslu opuštění ústavní terminologie. Otázka opuštění matérie zavržené ústavní smlouvy je řešena v dalším textu a uvedený rozbor dokazuje, že se evropská loď se od břehů ústavní Atlantidy nevzdálila víc než na dohled. 11 Dále jen nSEU 12 Dále SFEU.
Mezinárodní a evropské právo jednoho z otců ústavního textu Valéry Giscarda d´Estainga13, který v souvislosti s novou smlouvou zmiňuje, že „původní návrh bude skrytě a zamaskovaně obsažen v novém textu“14. Toto prohlášení (které není jediným potvrzením zachování podstatné části ústavního textu. Obdobně se vyjádřili například i německá kancléřka Angela Merklová, nebo také irský premiér Berty Ahern) naznačuje a prozrazuje, že z materiální stránky nedošlo na evropském právním nebi k žádné výrazné změně15. Komparace textů ústavní a reformní smlouvy slova francouzského politika v podstatě potvrzuje. Britská nevládní organizace Open Europe vypracovala jako první v Evropě komplexní porovnání obou textů a z její studie16 vyplývá, že nová smlouva se od té ústavní (výraznějším způsobem) liší jenom v deseti článcích (z 250), což z jiného úhlu pohledu představuje přibližně 96%-tní shodnost obou textů17. Přesvědčit se o pravdivosti tohoto závěru není těžkým úkolem. Nová smlouva v uvedených 96% doslovně přebírá znění článků ústavní smlouvy, a proto získání důkazů o jejich totožnosti (jenž je vedle nepřeberných, neskrývaných prohlášení evropské nomenklatury dalším potvrzením onoho řekněme „d´Estaingovho postulátu“) nevyžaduje žádný složitý legálně-lingvistický přístup nebo interpretaci, nýbrž představuje technickou záležitost založenou na schopnosti optického vnímání. Kromě legislativně-technických článků odrážejících nový smluvní režim Unie18 a řekněme anti-konstitučních (a kosmetických) změn19 obsahuje navrhovaný smluvní rámec v porovnání s návrhem ústavní smlouvy několik, převážně doplňujících, ustanovení20. Takovými změnami jsou zejména: 13 Bývalý francouzský prezident byl předsedou Konventu – tělesa, jenž připravilo návrh textu Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu. 14 Tato slova přednesl Valéry Giscard d´Estaing na konci června v rámci semináře o investicích organizovaného společností Euromoney. Citováno podle Sunday Telegraph dne 7. 9. 2007 : http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2007/07/01/ weu201.xml. 15 Skutečnost, že ústavní smlouva představuje hlavní inspirační zdroj pro tvorbu nového smluvního uspořádání Unie ostatně potvrzuje i text výše zmiňovaného mandátu, jenž předpokládá doplnění smluv o články, které byly dohodnuty na mezivládní konferenci z roku 2004. Výsledkem práce této konference ale nebylo nic jiného, než text Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu! 16 Open Europe: A Guide to the constitutional treaty, Open Europe, London 2007. (v elektronické podobě dostupná na: http://www. openeurope.org.uk/research/guide.pdf. 17 Open Europe: A Guide to the constitutional treaty, Open Europe, London 2007, s. 4. 18 Například čl. 1 odst. 3 SEU a čl. 1 odst. 2 SFEU (stanovení nového smluvního režimu Unie založeného na Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU), nebo čl. 9c odst. 4 a 5 (odklad účinnosti ustanovení o hlasování v Radě kvalifikovanou většinou na 1. listopadu 2014). 19 Nejvýraznějšími jsou opuštění ústavní symboliky nezařazením článku popisujícího symboly EU a změna „nežádoucí“ terminologie (čl. 9e SEU – používá pro označení vrchního zahraničně-politického funkcionáře EU termín „Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“, namísto kritizovaného termínu „ministr zahraničí“). za „antiústavní“ změnu můžeme považovat i sjednocení označování členů Unie, když nový smluvní rámec „zakazuje“ označování členů jako „členských zemí“ (což opět může evokovat federalistické tendence) a napříště počítá jenom s jejich označením jako „smluvních států“. 20 Kromě toho, že tyto změny představují nejvýraznější odlišnosti v porovnání s navrhovaným zněním ústavní smlouvy, jedná se do jisté míry i o změny resp. novinky, které se doposud neobjevovali ani v „předústavních“, doteď platných, smluvních textech. Uvedením těchto „nov“ naplňuji jeden ze záměrů mojí práce, kte-
Podrobnější definice prostoru svobody, bezpečnosti a práva v čl. 3 odst. 2 nSEU, podle kterého je tento prostor charakterizován volným pohybem osob doplněným o příslušná opatření dotýkající se kontrol na vnějších hranicích, azylu, imigrace a prevence a boje proti kriminalitě. Výslovné zachování suverenity členských států v oblasti národní bezpečnosti, když čl. 4 odst. 2 nSEU v poslední větě výslovně uvádí, že otázky národní bezpečnosti spadají do výlučné působnosti členských států. Doplnění institucionálního rámce EU o Evropskou centrální banku a Účetní dvůr (čl. 9 nSEU), které text ústavní smlouvy opomíjel. Zavedení zvláštní rozhodovací procedury v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky (čl. 11 odst. 1 nSEU), vybudování SZBP na principu vzájemné politické solidarity mezi členskými státy (čl. 11 odst. 2 nSEU) a upřesnění povinností členských států, které mají napříště jednat v shodě s unijní činností v této oblasti (čl. 11 odst. 3 nSEU). Přepracování úkolů Evropské rady, Rady, „vysokého představitele“ a členských států v rámci SZBP (čl. 13n SEU). Evropská Rada má napříště stanovovat „strategické zájmy, určovat cíle a vymezovat obecné směry“ SZBP, Rada bude odpovědna za vytváření SZBP21 a provádění SZBP bude svěřeno Vysokému představiteli Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a členským státům na náklady unie a států. Rozšíření podmínek přistoupení nových členských zemí. Podle čl. 34 nSEU bude muset kandidátský stát splnit nejen podmínky stanovené v přístupové smlouvě, ale nově taky podmínky stanovené Evropskou radou. Opuštění požadavku účasti 1 milionů občanů členských států na iniciativě směřující k legislativní aktivitě Unie. SFEU v čl. 21 nestanovuje pro takovou iniciativu žádný konkrétní limit (ohledně počtu občanů ani ohledně zastoupení členských států) a mění též adresáta takové iniciativy, když Komisy nahrazuje Evropským parlamentem a Radou. Otevření cesty pro hlubší spolupráci (flexibilita) členských států v oblasti svobody, bezpečnosti a práva, konkrétně pro spolupráci orgánů odpovědných za národní bezpečnost (čl. 66 druhý pododstavec SFEU). „Trojitá cesta“ k přetvoření Eurojustu na Úřad evropského veřejného žalobce. SFEU v čl.69i odst. 1 shodně s textem ústavní smlouvy připouští takovou změnu jednomyslným rozhodnutím Rady. Navíc však v případě nedosažení jednomyslnosti zapojuje do tohoto procesu Evropskou Radu, v roly mediátora a kromě toho umožňuje, aby v této otázce navázala skupina členských států posílenou spolupráci (flexibilita)22. Stejně jak je uvedeno v předešlém odstavci je umožněno i založení operativní spolupráce mezi policejními resp. bezpečnostními orgány členských států (čl. 69j odst. 3 SFEU (jednomyslnost v Radě, mediace se strany Evropské rady, připuštěna posílená spolupráce, devítka členských států). Vystavění unijních aktivit v oblasti energetiky na principu solidární spolupráce/pomoci mezi členskými státy. Odkaz na „ducha solidarity“ obsahuje SFEU v obecném čl. 176a rým bylo pátrání po absolutních „novinkách“, jenž přináší reforma smluv. 21 na rozdíl od ústavní smlouvy, jenž pro toto jednání Rady stanovovala formu evropského rozhodnutí, není uvedeno jakými prostředky?! 22 Participace Evropské rady na tomto procesu i možnost posílené spolupráce je vázána na návrh resp. dohodu minimálně devíti členských států Unie.
Debaty mladých právníků 2007 (energetika) a také v ustanoveních týkajících se otázky něž k několika změnám. Jednou z nich je prodloužení lhůty výrobkové soběstačnosti unijního prostoru. SFEU v čl. 100 pro vyjádření názoru na navržený unijní legislativní akt ze odst. 1 uvádí dodávky energií jako jediný výslovný příklad šesti na osm týdnů. Nový smluvní režim pak parlamentům svěřuje dvě formy vyslovení svého postoje vůči navrhované solidární spolupráce/pomoci mezi členskými státy, v případě dodávkových těžkostí23. evropské legislativě, resp. předpokládá dvě situace s odliš Uvedení klauzule, podle které opatření týkající se evropskénými následky: ho kosmického programu, nemohou mít harmonizační kon- 1) První situace, se kterou je v novém smluvním uspořádásekvence na národní právo členských států (čl. 172 odst. 2 ní počítáno, je případ, kdy třetina parlamentů vysloví své SFEU). námitky vůči návrhu Komise. Ta je pak povinna vzít tyto Zavedení zvláštní procedury pro přistoupení Unie k Evropnámitky a připomínky na zřetel a zvážit, jestli je zohlední ské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a svůj návrh přiměřeně upraví, nebo je nebude respekto(čl.188n odst. 8 SFEU)24. vat. Je zřejmé, že Komise není názorem parlamentů nijak vázána, co dalo za vznik označení této pravomoci národních Vyloučení účinků resp. použití tzv. doložky flexibility parlamentů jako práva „žluté karty“ (čl. 7 Protokolu č. 2 na oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky (čl. 308 odst. 4 SFEU). o používání zásad subsidiarity a proporcionality). 2) Druhým případem, se kterým systém reformní smlouvy počítá, je možnost, že se proti návrhu se svými výhradaKromě výše uvedených změn bych v další části práce rád mi či námitkami postaví většina vnitrostátních parlamentů. zmínil a okomentoval ještě další čtyři novinky, jenž reformní Jestli i navzdory takovému nesouhlasu bude Komise trvat smlouva přináší. Jedná se o nová nebo upravená ustanovení, na svém návrhu, musí jak Evropský parlament tak i Rada které dle mého názoru představují nejvhodnější ukázku ducha zohlednit názory obou aktérů a vypořádat se s předloženýreformní smlouvy, přístupu členských zemí k reformě a také jismi návrhy při přijímání aktu. Ani při této eventualitě nematou formu odpovědi na otázku položenou v názvu tohoto článjí národní parlamenty absolutní právo zvrátit přijetí aktu ku25. v podobě, jenž navrhla Komise. Proto byl pro tuto formu participace na unijním legislativním procesu použit název Postavení národních parlamentů právo „oranžové karty“ (čl. 7 Protokolu č. 2 o používaní zásad subsidiarity a proporcionality). Nový smluvní režim přináší výrazné posilnění postavení národních parlamentů v širokém záběru unijních činností. Otázce postavení vnitrostátních zákonodárných sborů se nevě„Zezávaznění“ Charty základných práv Unie nuje pouze reformní smlouva (čl. 8c nSEU), ale také doplňující protokoly k ní, konkrétně Protokol č. 1 o úloze národních Reformní smlouva, stejně jako Smlouva zakládající ústavu parlamentů v EU a Protokol č. 2 o používání zásad subsidiarity pro Evropu, neponechala problém právní povahy Charty stranou a proporcionality. Obsah participace parlamentů členských států a i v jejím textu se evropští politici (resp. autoři textu mandáje stanoven přímo v navrhovaném textu Smlouvy o EU, která tu pro mezivládní konferenci) snažili nalézt řešení této (polipředpokládá: ticky poněkud ošemetné26) otázky. S použitím jisté hyperboly Účast na legislativní činnosti institucí EU. můžeme konstatovat, že vzhledem k dosaženému výsledku, je Vykonávání dohledu nad dodržováním zásady subsidiarity. jejich vůle po změně jediným pozitivním aspektem uvedených Účast na unijní politice v rámci prostoru svobody, bezpeč- snah. Resultát jednání totiž přináší další důkaz určitého „strachu nosti a práva a monitorovací pravomoc nad činností Europo- z Charty“, protože navzdory proklamovanému záměru učinit lu a Eurojustu. z dotčeného katalogu lidských práv závazný právní dokument, Účast na procesu revize smluv. Vnitrostátním zákonodár- tvůrci nového znění smluv rezignovali na výslovné použití terným sborům je přiznán balíček pravomocí obsahující jed- mínu „závaznost“27. Naopak k (tvrzenému) dosažení závazné nak právo na informace, právo účastnit se jednání o podobě povahy Charty základních práv Unie dospěli autoři navrhovanovely smluv a v neposledním řadě také právo zablokovat ného textu použitím právního nonsensu, když její povahu ukryli použití zjednodušené procedury změny primárního práva, do nejasné formulace „stejná právní hodnota jako Smlouvy“28. kterou v jistých legislativních otázkách nový smluvní režim Protože obsah tohoto článku není zaměřen na otázky právní připouští (viz. čl. 33 nSEU). závaznosti Charty a protože si problematické vyjádření jistě Zapojení do procesu přijímaní nových členských zemí. zasluhuje hlubší analýzu, ponechám tuto otázku stranou. V sou Jiné ovlivňování dění v EU prostřednictvím mechanizmů tzv. mezi-parlamentní spolupráce. 26 Dnes stejně jako v době přijetí Charty platí, že : „ Řešení otázek Z formálního hlediska došlo v porovnání s ústavním textem rovzávaznosti a vynutitelnosti Charty je komplikovanou záležitostí 23 Čl. 100 odst. 1 SEU: „Aniž jsou dotčeny jiné postupy stanovené ve Smlouvách, může Rada na návrh Komise rozhodnout, v duchu solidarity mezi členskými státy, o přijetí opatření přiměřených hospodářské situaci, zejména když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými výrobky, zvláště v oblasti energií.“ 24 „Rada [rovněž] rozhoduje jednomyslně o dohodě o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; rozhodnutí o uzavření této dohody nevstoupí v platnost do doby, než bude potvrzeno členskými státy v souladu s jejich příslušnými ústavními požadavky.“ 25 Vzhledem k sledovanému cílu se samozřejmě jedná o účelově vybranou ukázku „novinek“, které v žádném případě nepřipisuji punc kompletnosti!
nejen v právních souvislostech, ale především v politické rovině... je nutno konstatovat, že značná velkorysost Charty je v současné době paradoxně i hlavní překážkou a také brzdou její právní závaznosti“ Více k problémům a vizím procesu stanovování závazné podoby Charty viz. Šišková, N.: Dimenze ochrany lidských práv v EU, Praha, ASPI Publishing 2003, nebo Šišková, N.: Evropská unijní ochrana lidských práv, Praha, Linde 2001. 27 Charta navíc, na rozdíl od podoby v ústavní smlouvě, nebude přímou součástí smluv, ale samostatným textem existujícím v podobě , v jaké byla přijata dne 7. prosince 2000. 28 Čl. 6 odst. 1 nSEU uvádí, že „[Charta] má požívat stejné právní hodnoty jako Smlouvy“. (Anglické znění: „[Charter] shall have the same legal value as the Treaties“).
Mezinárodní a evropské právo časné době by byl další rozbor předčasným hodnocením a časem mrhajícím snažením. Skutečný obsah může použité formulaci (za předpokladu přijetí takového znění reformní smlouvy) vtisknout až Evropský soudní dvůr a reakce právní doktríny. na tomto místě se proto omezím pouze na vyslovení stručného názoru na pojem „hodnota“. Hodnota může představovat určitý statek nebo určitou kvalitu. Je víc než zřejmé, že použitá formulace sleduje pouze posléze uvedený význam. Charta by tedy měla vykazovat stejnou míru právních účinků jako smlouvy tvořící primární právo Unie. domnívám se však, že i první význam termínu hodnota by neměl být opomenut a Charta by měla představovat i jistý právní statek, výdobytek vývoje evropské integrace, jenž si zasluhuje přiměřenou míru respektu. Popřením tohoto přání je skutečnost, že do textu smluv bylo (především ze strany odpůrců závaznosti Charty) „protlačeno“ jisté záchranné ustanovení, podle kterého Charta nedoplňuje pravomoci Unie, což považuji za tvrzení přinejmenším odvážné a povrchní. Kromě toho bude mít Charta též územně omezenou působnost způsobenou dalším „záchranným“ mechanizmem, který představuje tzv. opt-out Velké Británie (Protokol č. 7 o aplikaci Charty základních práv ve Spojeném Království), ke kterému se podle vyjádření politických přestavitelů hodlá připojit též Polsko. Výslovná možnost tzv. negativní (zpětné) integrace Nový smluvní rámec přináší i novinku, kterou je uvedení výslovné možnosti pro futuro redukovat pravomoci Unie v rámci revize smluv (čl. 33 nSEU). V tomto případě se materiálně nejedná o žádnou převratnou novinku. I bez výslovného uvedení této možnosti platí (i podle stávajícího smluvního uspořádání Unie), že jakákoli změna obsahu smluv a tedy podoby spolupráce jejich signatářů, je ponechána pouze na vůli a dohodě členských států, jako suverénů mezinárodního práva a jako nositelů originální pouvoir constituant v rámci evropských integračních struktur. I když historický vývoj odkryl skutečnost, že evropské integrační seskupení mají (za výrazné pomoci judikatorní činnosti Evropského soudního dvora) autoregulační schopnosti, je nepřípustné a nemyslitelné, aby tento „samostatný právní život Unie“ bránil členským státům v možnosti změnit směrování vzájemné spolupráce. Protože členské státy byly a bezpochyby stále budou nositeli uvedeného práva, je víc než zřejmé, že výslovné uvedení možnosti negativní integrace představuje jenom další „náplast“ na výhrady odpůrců ústavy a hlubší integrace vůbec. Boj proti klimatickým změnám Jako poslední novinku uvádím, rozsahem poměrně nepatrnou, změnu mezi politikami Unie. do čl. 174 odst. 1 SFEU bylo zařazeno ustanovení, podle kterého bude boj proti klimatickým změnám, resp. prosazování opatření na mezinárodní úrovni29, jež budou věnované tomuto problému, součástí politik a činností Unie v oblasti ochrany životního prostředí. Ambivalence názorů na tuto problematiku v rámci vnitrostátní a mezinárodní politické scény mi brání obsahově hodnotit popsanou změnu. Extrémnost názorů, které toto téma vyvolává, podtrhuje i názor M. Petříka, který uvádím bez dalšího komentáře: „Přímá indoktrinace, která zcela explicitně stanovuje, že změny klimatu jsou natolik závažné, že je nutno se jimi politicky zabývat, dále to, že je možno s nimi vůbec něco pomocí nástrojů, jimiž EU disponuje dělat (že je tedy možno tyto děje vůbec nějak ovlivňovat), a navíc, že toto ovlivňování má 29 „... promoting measures at international level to deal with regional or worldwide environmental problems, and in particular combating climate change.“
být přímo bojem, tedy že všechny případné „změny klimatu“ jsou natolik nebezpečné, že je nutno proti nim bojovat, představuje bezprecedentní zásah do konstrukce cílů a politik Unie.“30 Závěr Reforma primárního práva Evropské unie je v současné době jenom na začátku, a proto jakékoliv hodnocení toho, co přináší resp. přinese nové smluvní uspořádání, se musí nutně pohybovat v rovině hypotéz. Úkolem, jenž jsem si před vypracováním tohoto článku stanovil, bylo zevrubné zhodnocení kroků, které byly v stále probíhajícím procesu již učiněny, a výsledků, které přinesly. dotaz „Co nového přinese Reformní smlouva Evropě?“ je stále otevřenou otázkou. Čtyři „novinky“, kterým jsem se výše věnoval podrobněji, odrážejí fakt, že se v primárním právu (samozřejmě ne v tom platném, ale v jeho podobě, jenž navrhovala ústavní smlouva) nic tak zásadného neudálo. Posilnění postavení národních parlamentů považuji za nedokonalou a nedotáhnutou změnu, a to z toho důvodu, že kromě jediné výjimky nemají tyto orgány pravomoc vetovat přijetí evropské legislativy. Výraznější a legitimitu evropských aktů zvyšující by byla změna, jenž by jim za striktně stanovených pravidel (např. kvalifikovaná většina parlamentů, vyjednávací stadia a zvláštní smíšené komise) umožnila zvrátit přijetí unijního aktu. Přiznání závazné povahy Chartě základních práv Unie je změnou velice problematickou a zvolená formulace (jenž podkopává princip jasnosti práva) může být snadnou záminkou pro negativní reakce odpůrců tohoto dokumentu. V pořadí třetí změna je nejzřetelnějším příkladem průběhu politických jednání mezi představiteli evropských států, kteří hledajíce ústupky a „náplasti“ sáhli i k takovým ryze formálním a bezobsažným úpravám smluvních textů. Posledně rozebírané vyjádření vůle „bojovat se změnami klimatu“ pak bez další specifikace představuje pouhé proklamační ustanovení. Reagujíce na nabídnuté hodnocení rozebíraných změn proto musím konstatovat, že otázka položena v názvu mého příspěvku je otázkou hypotetickou, jenž do konání mezivládní konference a uskutečnění následného ratifikačního procesu, nemůže přinést závazné a konečné hodnocení, a tak trochu otázkou řečnickou, odkrývající skutečnost, že navrhovaný smluvní režim nepředstavuje tak zásadní novinku, jak mediálně prezentovali účastníci červnového summitu Evropské rady v Bruselu. Resumé This article consecrates on the questions of EU primary law reform, which has started in the March of this year by adoption of so-called Berlin declaration. Author describes main steps in this reform process which arose till September 2007. He points on formal and also substantial questions related with Reform treaty. In later he focus on the main distinctions of new treaty system in comparison with actual treaty content and also with draft Treaty establishing constitution for Europe. He deals mainly with new provisions in particular with questions of national parliaments position in the EU, legal characteristic of Charter of fundamental rights, negative integration or “regressive” revision of treaties and problematic of fight against climate changes. He remarks that draft Reform treaty doesn´t bring any essential changes and that this text is in general very similar to rejected constitutional treaty. 30 Petřík, M.: Nová euroústava je už prakticky napsaná (5), dostupné na: http://neviditelnypes.lidovky.cz/evropa-nova-euroustava-je-uzprakticky-napsana-5-fun-/p_zahranici.asp?c=A070813_103009_p_ zahranici_wag.
Debaty mladých právníků 2007 DEFINOVANIE OSOBNEJ A ÚZEMNEJ PÔSOBNOSTI KOMUNITÁRNEHO KARTELOVÉHO PRÁVA Ondrej Blažo I. Úvod Podľa čl. 81 ods. 1 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva (ďalej len „Zmluva“) sú pre nezlučiteľnosť so spoločným trhom zakázané dohody medzi podnikmi, rozhodnutia združení podnikov a vzájomné dohodnuté postupy, ktoré môžu ovplyvniť obchodnú činnosť medzi členskými štátmi a ktorých cieľom alebo výsledkom je zabrániť, obmedziť alebo narušiť súťaž. Z uvedeného vyplýva aj osobná pôsobnosť komunitárneho kartelového, teda že sa vzťahuje na konanie podnikov a združení podnikov. Teritoriálnu pôsobnosť Zmluvy definuje čl. 299 Zmluvy. Problém definovania osobnej a územnej pôsobnosti komunitárneho kartelového práva spočíva v tom, že Zmluva nedefinuje pojem podnik a združenie podnikov a zároveň v tom, že obchodná aktivita podnikateľov nemusí rešpektovať hranice Spoločenstva, a preto je potrebné určiť na ktoré aktivity prekračujúce hranice Spoločenstva sa vzťahuje komunitárne kartelové právo a na ktoré nie. II. Osobná pôsobnosť 1. Pojem podnik na účely čl. 81 Zmluvy Zmluva v čl. 81 a ani v inom ustanovení pojem podnik nedefinuje, a preto bolo na rozhodovacej praxi komunitárnych orgánov, aby tento pojem vyložili. Komisia v rozhodnutí Polypropylene vyslovila názor, že subjektom komunitárnych súťažných pravidiel je podnik, ktorého pojem nie je totožný s otázkou právnej subjektivity na účely práva obchodných spoločností alebo finančného práva. Môže sa vzťahovať na akúkoľvek entitu zaoberajúcu sa obchodnými aktivitami a v prípade korporátnych subjektov sa môže týkať materskej spoločnosti, dcérskej spoločnosti, alebo jednotky, ktorú tvoria spolu. Tento názor je konformný s názorom súdu vyjadreným napríklad v rozsudku 170/86 Hydrotherm, podľa ktorého v súťažnom práve pojem „podnik“ musí byť chápaný ako označenie hospodárskej jednotky, ktorý sa stáva jednou stranou dohody, aj keď podľa práva sa táto hospodárska jednotka skladá z viacerých osôb, či už fyzických alebo právnických. Zrejme vychádzajúc z tejto rozhodovacej praxe bol pojem podnik definovaný v Protokole 22 o definícii „podniku“
Ing. Mgr. Ondrej Blažo, katedra medzinárodného práva a európskych štúdií, Právnická fakulta Univerzita Komenského v Bratislave. Pôvodne bol čl. 81 Zmluvy označený ako čl. 85, avšak Amsterdamskou zmluvou bol prečíslovaný, rovnako ako čl. 87 na čl. 83. V tomto texte sa bude používať aktuálne označenie bez ohľadu na to, že v textoch, ktoré vznikli pred účinnosťou Amsterdamskej zmluvy je uvádzané pôvodné označenie. Konanie podnikov postihujú aj nasledujúce ustanovenia Zmluvy, a preto postačuje súčasné skúmanie pojmu podnik na účely komunitárneho súťažného práva. Rozhodnutie Komisie z 23. apríla 1986 vo vzťahu ku konanie podľa článku 85 Zmluvy o EHS (IV/31.149-Polypropylene), Ú. v. ES L 230, 18.8.1986, s. 1. Rozsudok Súdu z 12. júla 1984 Hydrotherm Gerätebau Gmbh v Compact del dott.Ing. Mario Andreoli & C. Sas., Zb. roz. ESD 1984 s. 2999.
o „obratu“ (článok 56) priloženému k Dohode o Európskom hospodárskom priestore, kde bol podnik definovaný ako akákoľvek entita (any entity, qualunque soggetto, qualquer entidade, toute entité), vykonávajúca činnosť obchodenej alebo hospodárskej povahy. Nemecká verzia textu však použila pojem „Rechtssubjekt“, ktorý môže byť považovaný za mätúci vo vzťahu je abstraktnejším pojmom uvedeným v iných jazykových mutáciách, čo sa ukázalo aj v súdnych sporoch. Uvedené definovanie podniku teda rozdeľuje problematiku definície na dva okruhy: 1. definovanie pojmu hospodárska jednotka (economic unit), 2. definovanie pojmu hospodárska činnosť (economic actiivtiy, business activity). 1.1 Hospodárska jednotka Ako bolo uvedené vyššie, definovanie podniku ako hospodárskej jednotky znamená, že podnik nie je stotožňovaný s osobou, ktorá ho riadi, a teda podnik je teda entita bez právnej subjektivity, ktorá je riadená osobou, ktorá už túto právnu subjektivitu má. Podľa rozsudku C-41/90 Höfner & Elsner v kontexte súťažného práva pojem podnik zahŕňa každú entitu vykonávajúcu ekonomickú aktivitu bez ohľadu na to, ako je financovaná, a teda hospodárskou jednotkou môže byť aj entita založená súkromnoprávny subjektom, ako aj verejnoprávnym subjektom. Hospodársku jednotku možno skúmať z materiálneho hľadiska a z personálneho hľadiska. Materiálny obsah hospodárskej jednotky definoval súd prvého stupňa v rozsudku T-6/89 Enichem Anic, podľa ktorého hospodárska jednotka je tvorená kombináciou osobných a materiálnych zložiek, ktoré môžu prispieť k porušeniu zákazu podľa čl. 81 Zmluvy. Vzhľadom na to, že súbor osobných a materiálnych zložiek nemá právnu subjektivitu, je potrebné identifikovať fyzickú alebo právnickú osobu, ktorá bola zodpovedná za riadenie podniku v čase, kedy prišlo k porušeniu uvedeného ustanovenia. Oddelenie podniku ako ekonomickej entity od fyzických a právnických osôb, ktoré ho riadia, umožňuje, aby ten istý podnik počas plynutia času riadili rôzne osoby a zároveň v tom istom čase sa na riadení podniku zúčastňovali viaceré osoby. Riešenie tejto problematiky patrí do problematiky skúmania podniku z personálneho hľadiska. 1.1.1 Problematika ekonomickej kontinuity Pokiaľ medzi porušením Zmluvy a konaním v tejto veci prestal podnik podľa práva existovať, je potrebné určiť kombináciu fyzických a osobných zložiek, ktoré prispeli k porušeniu Zmluvy a potom identifikovať osobu, ktorá sa stala zodpovednou za ich prevádzkovanie, a tým zabrániť takej situácii, keby nebola potrestaná žiadna osoba za porušenie súťažných pravidiel len preto, že podľa práva zanikol podnik (Enichem Anic). Pokiaľ naďalej existuje právnická osoba, ktorá v čase porušenia prevádzkovala podnik, tak potom táto nesie zodpovednosť za protisúťažné konanie, hoci podnik už zanikol. Pokiaľ bol podnik zlúčený z iným podnikom, zodpovednou je osoba, ktorá naďalej prevádzkuje tento podnik. Tiež zmena právnej formy, a mena podniku nevyhnutne neznamená vznik nového podniku, ktorý nie je zodpovedný za proti súťažné správanie jeho predchodcu, pokiaľ, z ekonomického pohľadu, sú tieto subjekty identické.
Ú. v. ES L 1, 3.1.1994, s. 185. Rozsudok Súdu z 23. apríla 1991 Klaus Höfner a Fritz Elsner v Mactron GmbH., Zb. roz. ESD 1991 s. I-1979. Rozsudok Súdu z 17. decembra 1991 Enichem Anic SpA v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1991 s. II-1623.
Mezinárodní a evropské právo Toto nevylučuje ani situácia, keď pôvodná právnická osoba naďalej existuje (Rozsudok C-204/00P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 O & C-219/00 P Aalborg Portland). Podľa rozsudku T-44/00 Mannesmannröhren-Werke10 fyzická alebo právnická osoba, ktorá riadila dotknutý podnik v čase, keď došlo k porušeniu hospodárskej súťaže, musí zodpovedať za tento podnik, aj keď v deň prijatia rozhodnutia orgánu hospodárskej súťaže, zodpovednosť za prevádzku prevzala iná osoba, ibaže by osoba, ktorá prevzala prevádzku vyhlásila, že prijíma zodpovednosť za skutky, ktoré sa vytýkajú jej predchodcovi. Z uvedeného dôvodu je možné uložiť pokutu právnickým osobám, ktoré v rozhodnom čase riadili rozdielne podniky, hoci boli tieto podniky neskôr zlúčené do jedného, respektíve sa uloží pokuta v takej výške jednej osobe, ktorá zahŕňa dve pokuty pre pôvodné dva subjekty. Pokiaľ je hlavným znakom konania posudzovaného subjektu a jeho predchodcu zrejmá kontinuita, z toho vyplýva, že všetko konanie pôvodného združenia má byť prisudzované žalobcovi (Rozsudok 40-48, 50, 54-56, 111, 113 & 114-73 Suiker Unie11). Podľa rozsudku 29/83 & 30/83 CRAM12 na účely čl. 81 Zmluvy, zmena právnej formy a mena podniku nevytvára nový podnik oslobodený od zodpovednosti za protisúťažné správanie svojho predchodcu, pokiaľ z ekonomického hľadiska sú tieto podniky identické. Na účely identifikovania osoby zodpovednej za porušenie súťažného práva nie je relevantná ani tak právna kontinuita, ako ekonomická. 1.1.2 Problematika viacerých osôb tvoriacich súčasne ten istý podnik Na základe judikatúry možno dôjsť záveru, že podnik môžu tvoriť viaceré osoby, bez ohľadu na ich právny charakter. Spoločnosti, ktoré tvoria samostatné právne subjekty tvoria jeden podnik alebo hospodársku jednotku tým, že prijímajú tie isté opatrenia na trhu. V prvom rade pod jednu hospodársku jednotku možno zaradiť podnikmi patriace do toho istého koncernu a ktoré majú postavenie materskej spoločnosti a dcérskej spoločnosti, ak tieto podniky tvoria hospodársku jednotku, v ktorej dcérska spoločnosť nemá reálnu slobodu určovať smer svojich aktivít na trhu, a ak tieto dohody alebo praktiky sú zamerané výlučne na internú alokáciu úloh medzi podnikmi. (Rozsudok 15-74 Centrafarm v Sterling Drug13). Podľa rozsudku 48-69 ICI14 skutočnosť, že dcérska spoločnosť je samostatná právnická osoba, nie je postačujúca na vylúčenie možnosti pripísania jej konania materskej spoločnosti. To nastáva v prípade, keď má síce dcérska spoločnosť vlastnú právnu subjektivitu, avšak nerozhoduje samostatne o svojom správaní na trhu, ale vykonáva inštrukcie dané materskou spoločnosťou. Pokiaľ dcérska spoločnosť nemá skutočnú rozhodovaciu autonómiu vo 10 11 12 13 14
Rozsudok Súdu z 7. januára 2004 Aalborg Portland A/S e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2004 s. I-123. Rozsudok Súdu prvého stupňa z 8. júla 2004 MannesmannröhrenWerke AG v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2004 s. II-2223. Rozsudok Súdu z 16. decembra 1975 CoöperatieveVerening „Suiker Unie“ UA e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1975 s. 1163. Rozsudok Súdu z 28. marca 1984 Compagnie Royale Asturienne des Mines SA & Rheinzink GmbH v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1984 s. 1679. Rozsudok Súdu z 31. októbra 1974 Centrafarm BV et Adriaan de Peijper v Sterling Drug Inc., Zb. roz. ESD 1974 s. 1147. Rozsudok Súdu z 14. júla 1972 Imperial Chemical Industries Ltd. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1972 s. 619.
vzťahu k svojmu správaniu na trhu, zákaz stanovený v čl. 81 ods. 1 Zmluvy sa považuje za neaplikovateľný na vzťahy medzi toto dcérskou spoločnosťou a materskou spoločnosťou, s ktorou tvorí jednu hospodársku jednotku. za takýchto okolností, formálne oddelenie medzi týmito spoločnosťami, ktoré spočíva v ich samostatnej právnej subjektivite, nemôže vyvážiť jednotnosť ich konania na trhu na účely aplikácie súťažných pravidiel. Nepostačuje však, ako bolo vysvetlené v rozsudkoch C189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P až 208/02 P & C-213/02 P Dansk Rřrindustri15 a T-314/01 Avebe16, iba formálna existencia vlastníctva alebo držby podstatného podielu základného imania subjektov, ktoré by mali tvoriť jeden podnik. Z tejto judikatúry naopak vyplýva, že prináleží v zásade Komisii, aby preukázala takýto rozhodujúci vplyv na základe celku skutkových okolností, medzi ktoré patrí najmä prípadná riadiaca právomoc jedného z týchto podnikov voči druhému podniku. Súd uviedol, že materskú spoločnosť a dcérsku spoločnosť nemožno považovať za jednu hospodársku jednotku, pokiaľ materská spoločnosť drží iba malý podiel na základnom imaní, v danom prípade 25% (rozsudok T-145/89 Baustahlgewebe17). Súdny dvor však uznal, že keď materská spoločnosť ovláda 100 % imania svojej dcérskej spoločnosti zodpovednej za protiprávne správanie, existuje vyvrátiteľná domnienka, podľa ktorej uvedená materská spoločnosť naozaj vykonávala rozhodujúci vplyv na správanie svojej dcérskej spoločnosti. Preto prináleží materskej spoločnosti, aby vyvrátila túto domnienku tým, že predloží dôkazy schopné preukázať samostatnosť svojej dcérskej spoločnosti. V druhom rade, tento vzťah môže vzniknúť, za istých okolností, vo vzťahu medzi spoločnosťou a jej obchodným zástupcom alebo medzi principálom a agentom (sprostredkovateľom) (Suiker Unie). V takomto prípade je podľa rozsudku T-66/99 Minoan Lines18 potrebné posúdiť dve otázky. po prvé či sprostredkovateľ preberá nejaké ekonomické riziko a po druhé, či služby poskytované sprostredkovateľom sú exkluzívne. Čo sa týka postupovania ekonomického rizika, Súd uviedol (Suiker Unie), že agent nemôže byť považovaný za pomocný orgán tvoriaci súčasť principálovho podnikania, kde dohoda uzatvorená medzi principálom a agentom prenáša na agentom alebo mu umožňuje, plnenie takých povinností, ktoré sú z ekonomického hľadiska približne také, ako tie, ktoré má nezávislý obchodník, pretože tieto dohody na nich prenášajú finančné riziko z predaja alebo z plnenia zmluvy, ktorú uzatvorili s tretími osobami. Čo sa týka otázky, či sú služby agenta poskytované exkluzívne, Súd uviedol, že vytvoreniu hospodárskej jednotky pokiaľ agent v tom istom čase ako poskytuje služby principálovi na jeho účet, agent koná ako nezávislý obchodník v podstatnom rozsahu na svoj účet na relevantnom trhu (Suiker Unie). Obchodní zástupcovia teda môžu stratiť svoj charakter samostatného obchodníka iba v prípade ak nenesú žiadne riziko vyplývajúce z obchodov uzatvorených na účet principála a konajú ako pomocný orgán, ktorý tvorí integrálnu časť podniku
15 Rozsudok Súdu z 18. júna 2005 Dansk Rřrindustri e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2005 s. I-5425. 16 Rozsudok Súdu prvého stupňa z 27. septembra 2006 Verkoop- en Productievereniging van Aardappelmeel en Derivaten Avebe BA v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2006 s. II3085. 17 Rozsudok Súdu prvého stupňa z 6. apríla 1995 Baustahlgewebe GmbH v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1995 s. II-987. 18 Rozsudok Súdu prvého stupňa z 11. decembra 2003 Minoan Lines v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2003 s. II5515.
Debaty mladých právníků 2007 principála (rozsudok C-266/936 Volkswagen19). A preto je obchodný zástupca samostatným podnikom, ak podstupuje, aspoň sčasti finančné riziko spojené s transakciami uzatvorenými na účet principála a vykonáva predaje v prospech principála a poskytuje popredajné služby značne samostatne, vo vlastnom mene a na vlastný účet. V žiadnom prípade však nemožno označiť za podnik zamestnancov, ktorí sú počas trvania zamestnaneckého vzťahu považovaní za súčasť podniku zamestnávateľa a preto s ním tvoria hospodársku jednotku a nemôžu byť považovaní za podnikateľov na účely komunitárneho súťažného práva, a to ani v prípade, ak by boli skúmaní kolektívne ako celok (rozsudok C-22/98 Becu20) Takéto personálne definovanie podniku má dva následky – na jednej strane zužuje pôsobnosť komunitárneho kartelového práva a na druhej strane ju rozširuje. Zužujúcim efektom je, že kartelová dohoda v rámci skupiny podnikov hospodárskej jednotky, ktorá síce môže síce ovplyvniť súťažnú pozíciu tretích osôb, nemôže byť však na ňu aplikovaný čl. 81 ods. 1 Zmluvy a to ani v spojení s čl. 3 ods. 1 písm. c) a g) Zmluvy. na druhej strane však jednostranné konanie hospodárskej jednotky môže spadať pod čl. 82 Zmluvy, pokiaľ sú naplnené podmienky tohto ustanovenia (Rozsudok C-73/95 P Viho21). Rozširujúci efekt spočíva v tom, že konanie dcérskych spoločností alebo agentov, či sprostredkovateľov je pripočítateľné materským spoločnostiam alebo principálom, hoci tieto nemuseli byť účastníkom dohody ako právneho vzťahu. Podľa rozsudku T-259/02 až T-264/02 & T-271/02 Raiffeisenbank Zentral22 táto možnosť uložiť materskej spoločnosti sankciu za porušenie, ktorého sa dopustila dcérska spoločnosť, však sama osebe nebráni tomu, aby bola sankcionovaná dcérska spoločnosť. Keďže možnosť sankcionovať materskú spoločnosť za konanie dcérskej spoločnosti nemá teda vplyv na legalitu rozhodnutia určeného len dcérskej spoločnosti, ktorá sa dopustila porušenia, Komisia má možnosť voľby sankcionovať buď dcérsku spoločnosť, ktorá sa dopustila porušenia, alebo materskú spoločnosť, ktorou bola počas tohto obdobia kontrolovaná. Túto voľbu má Komisia aj v prípade hospodárskeho nástupníctva v ovládnutí dcérskej spoločnosti. 1.2 Hospodárska činnosť Vo všeobecnosti definoval hospodársku činnosť súd v rozsudku 118/85 Komisia v Taliansko23 ako ponúkanie výrobkov a služieb na určitom trhu. Uvedená aktivita je determinujúca pri posudzovaní entity ako podniku a nie je možné, ako uviedol súd v rozsudku T-319/99 FENIN24, ju oddeľovať od ostatných činností podniku. Teda znakom hospodárskej činnosti nie je nákup ako taký. Následne, organizácia, ktorá nakupuje tovar, a to hoci aj vo veľkom rozsahu, avšak nie za účelom ponúkania tovaru a slu19 Rozsudok Súdu z 24. októbra 1995 Bundeskartellamt v Volkswagen AG & VAG Leasing GmbH, Zb. roz. ESD 1995 s. I-3477. 20 Rozsudok Súdu z 16. septembra 1999 v trestnej veci Jean Claude Becu, Annie Verweire, NV Smeg, NV Adia Interim, Zb. roz. ESD 1999 s. I-5665. 21 Rozsudok Súdu z 24. októbra 1996 Viho Europe BV v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1996 s. I-5457 22 Rozsudok Súdu prvého stupňa z 14. decembra 2006 Raiffeisenbank Zentralbank Österreich AG v Komisia Európskych spoločenstiev. 23 Rozsudok Súdu z 16. júna 1987 Komisia Európskych spoločenstiev v Talianska republika, Zb. roz. ESD 1987 s. 2599. 24 Rozsudok Súdu prvého stupňa z 4. marca 2003 Federación Nacional de Empresas de Instrumentación Científica, Médica, Técnica y Dental (FENIN) v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2003 s. II-357.
žieb ako ekonomickej činnosti, ale za účelom ich použitia na inú činnosť, nekoná ako podnik, jednoducho pre to, že je na danom trhu nákupcom – zákazníkom. Hoci táto ekonomická entita môže mať značnú ekonomickú silu, ktorá môže rásť až do monopsonu, pokiaľ nakupuje tovar na účely iné ako ekonomickú činnosť, nevykonáva ekonomickú činnosť, a preto nie je podnikom na účely komunitárneho súťažného práva a nemôže byť postihovaná ustanoveniami čl. 81 ods. 1 alebo čl. 2 Zmluvy. Pod pojem hospodárskej činnosti v žiadnom prípade nemôže patriť výkon verejnej moci a preto sa čl. 81 Zmluvy nepoužije na kontrakty o koncesiách uzatvorenými medzi subjektmi konajúcimi v rozsahu svojich právomocí ako orgány verejnej moci a podnikateľmi poverenými vykonávaním verejných služieb (rozsudok 30/87 Bodson25). Na jednej strane nemožno oddeľovať jednotlivé vertikálne stupne hospodárskej činnosti podniku, na druhej strane je nevyhnutné horizontálne deliť aktivity jednotlivých subjektov najmä v prípadoch, kedy určitá entita je minimálne sčasti vylúčená z pojmu podnik, keďže vykonáva verejnú službu alebo verejnú moc, keďže aj verejnoprávny subjekt môže byť považovaný za podnik, pokiaľ vykonáva činnosť, pri ktorej nie je nevyhnutné, aby túto činnosť vykonávala iba verejnoprávny subjekt (rozsudok C-55/96 Job Centre26). Aktivity, ktoré môžu vykonávať súkromní podnikatelia, môžu byť označené za obchodnú aktivitu bez ohľadu na to, že predmetný podnik poskytuje aj verejnoprávne služby, spravuje verejný majetok (rozsudok C-82/01 P Aéroports de Paris27). Z uvedeného dôvodu je irelevantné, ako uviedol súd v rozsudku T-155/04 SELEX28, že v súvislosti s jednou aktivitou bolo určené, že subjekt nemôže byť považovaný za podnik, pretože každá aktivita musí byť posudzovaná samostatne. Osobitným prípadom ekonomickej reality je poskytovanie verejnoprávnych služieb, najmä zdravotné a sociálne zabezpečenie. Čo sa týka poskytovanie verejných služieb, v rozsudku C475/99 Glöckner29 bolo síce priznané, že povinnosť vykonávať verejnú službu môže spôsobiť, že služby poskytované organizáciami poskytujúcimi zdravotnícku pomoc sú menej konkurencieschopné, ako porovnateľné služby poskytované inými subjektmi nezaťaženými takýmito povinnosťami, či však neznamená, že takáto činnosť nemôže byť považovaná za hospodársku činnosť, a preto organizácie, ktoré poskytujú záchrannú prepravnú službu a prepravu pacientov, musia byť považované za podniky na účely súťažného práva. V rozsudku Súd C-159/91 & C-160/91 Poucet & Pistre30 vylúčil z pojmu podnik zdravotné fondy a organizácie, ktoré ich spravujú a ktoré sú súčasťou verejného sociálneho systému a plnia výlučne sociálnu funkciu, keďže takáto aktivita je založená na princípe národnej solidarity a je výlučne nezisková a poskytované dávky sú dané zákonom a nie sú v žiadnom vzťahu s výškou 25 Rozsudok Súdu z 4. mája 1988 Corine Bodson v SA Pompes funčbres des régions libérées, Zb. roz. ESD 1988 s. 2479. 26 Rozsudok Súdu z 11. decembra 1997 Job Centre coop.arl., Zb. roz. ESD 1997 s. I-7119. 27 Rozsudok Súdu z 24. októbra 2002 Aéroports de Paris v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2002 s. I-9297. 28 Rozsudok Súdu prvého stupňa z 12. decembra 2006 SELEX Sistemi Integrati SpA v Komisia Európskych spoločenstiev. 29 Rozsudok Súdu z 25. októbra 2001 Ambulanz Glöckner v Landkeris Südwestpfalz e.a., Zb. roz. ESD 2001 s. I-8089. 30 Rozsudok Súdu z 17. februára 1993 Christian Poucet v Assurances Génerales de France a Caisse Mutuelle Régionale du LanguedocRousillon &Daniel Pistre v Caisse Autonome NAtionale de Compensation de l’Assurance Vieillesse des Artisans, Zb. roz. ESD 1993 s. I-637.
Mezinárodní a evropské právo príspevkov, a preto takáto činnosť nie je podnikaním. Pokiaľ však nie sú splnené uvedené podmienky, skutočnosť, že má doplnkový penzijný fond neziskový a solidárny charakter nepostačuje na to, aby bol vyňatý spod pôsobnosti súťažných komunitárnych pravidiel. Fond, ktorý sám určuje rozsah príspevkov a dávok a funguje na princípe kapitalizácie, môže byť považovaný za podnik, ktorý vykonáva hospodársku činnosť, ktorou konkuruje poisťovniam. Sledovanie sociálneho cieľa, solidarita a obmedzenia lebo dohľad nad investíciami uskutočňovanými dôchodkovým fondom môžu spôsobiť, že služba poskytovaná týmto fondom je menej konkurencieschopná než porovnateľná služba poskytovaná poisťovňou, čo však nebráni, aby sa činnosť vykonávaná považovala za hospodársku činnosť (rozsudok C-67/96 Albany31, C-180/98 & C-184/98 Pavlov32, C-244/94 FFSA33). na druhej strane aj istá voľnosť pri určovaní výšky príspevkov nemá za následok konštatovanie existencie hospodárskej činnosti. V prípade C264/01, C-306/01, C-354/01 & C-355/01 AOK Bundesverband34 bolo stanovené, že zdravotné fondy, založené výlučne na sociálne účely a nevykonávajú hospodársku činnosť, a to preto, že v prípade choroby tieto subjekt uplatňujú právo a nemôžu ovplyvniť objem príspevkov, použitie majetku a stanovenie úrovne dávok, ich aktivita je založená na princípe národnej solidarity, je nezisková, a dávky sú zákonné a ich výška je stanovená bez ohľadu na výšku príspevkov. Zdravotné fondy poskytujú svojim členom podľa zákona identické povinné dávky, ktoré nezávisia od objemu príspevkov a tieto fondy nemajú možnosť ovplyvniť úroveň týchto dávok. Zároveň sú tieto fondy prepojené systémom založeným na báze solidarity, ktorého cieľom je vyrovnávanie nákladov a rizika medzi nimi. Z uvedených dôvodov zdravotné fondy navzájom nesúťažia a nesúťažia ani so súkromnými inštitúciami pokiaľ ide o poskytovanie povinných zákonných dávok. Toto nemôže ovplyvniť ani tá skutočnosť, že fondy majú určitú voľnosť pri určovaní výšky príspevkov, čo spôsobuje istú mieru súťaže medzi nimi pri získavaní členov. Keďže činnosť týchto subjektov nie je vo svojej podstate hospodárskou činnosťou, zdravotné fondy nie sú podnikmi na účely čl. 81 a 82 Zmluvy. Združenia zdravotných fondov síce určujú maximálnu výšku príspevkov do fondu, ale berú do úvahy kritéria stanovené zákonom, a zohľadňujú maximálnu čiastku, ktoré fondy platia za zdravotnícke produkty, ktoré sú oblasťou, kde fondy nesúťažia, a preto pri určovaní maximálnych príspevkov do fondov nesledujú účel, ktorý by bol oddeliteľný od výlučne sociálneho cieľa zdravotných fondov. Z uvedených dôvodov zdravotné fondy a ich združenia nepredstavujú podniky alebo združenia podnikov na účely čl. 81 Zmluvy v prípadoch, kedy určujú maximálne sumy zodpovedajúce hornému limitu ceny zdravotníckych produktov, ktorú znášajú zdravotné fondy.
v hmotnoprávnom rozmere, pretože môže v čo najširšom rozsahu zachytiť protisúťažné praktiky a znemožňuje subjektom vyhnúť sa zodpovednosti delením subjektivity, zmenou právnej podoby alebo prevedením podniku. Takéto chápanie podniku na hmotnoprávne účely sa však môže javiť mätúce v súvislosti s procedurálnymi otázkami ochrany hospodárskej súťaže. Podľa čl. čl. 23 a 24 nariadenia Rady (ES) č. 1/2003 o vykonávaní pravidiel hospodárskej súťaže stanovených v článkoch 81 a 82 Zmluvy má Komisia právomoc ukladať podnikom a združeniam podnikov pokuty a penále, avšak podľa čl. 256 Zmluvy musí byť rozhodnutie adresované osobám, ako aj podľa čl. 30 ods. 2 nariadenia Rady (ES) č. 1/2003 musí rozhodnutie obsahovať označenie strán. Z uvedeného by logicky bolo možné vyvodiť dva závery. po prvé, že vzhľadom na to, že rozhodnutie Komisie je adresované osobe, a zároveň pokuty a sankcie sa ukladajú podnikom a združeniam podnikom, potom podnik je osobou. Vzhľadom na vyššie uvedenú rozsiahlu judikatúru sa javí tento záver ako nesprávny. Po druhé, keďže sankcie a pokuty sa ukladajú podnikom, ktoré sú osobami, avšak judikatúra nedefinuje podnik na účely čl. 81 Zmluvy ako osobu, potom pojem podnik v hmotnoprávnom zmysle, teda podľa čl. 81 Zmluvy, nie je totožný s pojmom podnik v procesnom zmysle, teda podľa rozhodnutia Rady (ES) č. 1/2003. Preto by bolo zrejmé v procesných ustanoveniach zmeniť pojem adresáta rozhodnutia o sankciách a pokute v súlade napríklad s rozsudkom Enichem Anic na osobu, ktorá je zodpovedná za riadenie podniku, pričom by bolo vhodné na prosné účely precizovať aj otázku ekonomickej kontinuity.
31 Rozsudok Súdu z 21. septembra 1999 Albany International BV v Stichting Bedrijfspensioenfonds Texttielindustrie, Zb. roz. ESD 1999 s. I-5751. 32 Rozsudok Súdu z 12. septembra 2000 Pavel Pavlov e.a. v Stichting Pensioenen Medische Specialisten, Zb. roz. ESD 2000 s. I-6451. 33 Rozsudok Súdu z 16. novembra 1995 Féderation Française des Sociérés d’Assurance, Socété Paternelle-Vie, Union des Assurances de Paris-Vie, Caisse d’Assurance et de Prévoyance Mutuelle des Agriculteurs v Ministčre de l’Agriculture et de la Pęche, Zb. roz. ESD 1995 s. I-4013. 34 Rozsudok Súdu z 16. marca 2004 AOK Bundesverband e.a., Zb. roz. ESD 2004 s. I-2493.
35 Rozsudok Súdu z 18. júna 1998 Komisia Európskych spoločenstiev v Talianska republika, Zb. roz. ESD 1998 s. I-3851. 36 Rozsudok Súdu z 19. februára 2002 J.C.J Wouters, J.W. Savelbergh, Price Waterhouse Belastingadviseurs BV v Algemene Raad van der Nederlandese Orde van Advocaten. Zb. roz. ESD 2002 s. I-1577. 37 Rozsudok Súdu z 29. októbra 1980 Heintz van Landewyck SARL e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1980 s. 3125. 38 Rozsudok Súdu z 10. januára 2006 Ministerio dell‘ Economia e Finanze v Cassa di Risparmio di Firenze SpA e.a. , Zb. roz. ESD 2006 s. I-286
2. Pojem združenie podnikov na účely čl. 81 Zmluvy
Generálny advokát Léger v prípade C-309/99 Wouters priznáva, že pojem združenie podnikov nie je definované zmluvou, avšak ako všeobecné pravidlo uvádza, že združenie sa skladá z podnikov vo všeobecnosti rovnakej povahy a je zodpovedné za zastupovanie a ochranu spoločných záujmov členov združenia voči iným ekonomickým subjektom, vládnym orgánom a verejnosti. Determinujúcou otázkou pri určovaní, či je subjekt združením podnikov je určenie, či jeho členmi sú podniky. Ďalej dôležité, aby tieto podniky delegovali do tohto združenia zástupcov, aby združenie konalo v ich záujme a nie vo verejnom záujme a aby účastníci združenia boli rozhodnutím združenia viazaní (rozsudok C-35/96 Komisia v Taliansko35). Zároveň je irelevantný, charakter združenia, a teda môže mať aj verejnoprávny charakter s obligatórnym členstvom (Komisia v Taliansko, Wouters36), alebo samo o sebe môže byť neziskové (rozsudok 209 až 215 & 218/78 Landewyck37, C-222/04 Cassa di Risparmio di Finanze38), pretože sa neskúma samotná podnikateľská povaha združenia, ale jeho členov. 1.3 Hmotnoprávne a procesné vymedzenie podniku Ako jednoznačnú výnimku z posudzovania združení stanoUvedené štruktúrované skúmanie pojmu podnik, ktorý vil súd v prípade Albany, pretože podľa čl. 3 ods. 1 písm. g) a j) je oddelený od osoby, ktorá ho riadi, treba vnímať pozitívne činnosť Spoločenstva zahŕňa nielen systém ktorým sa zabezpečí,
Debaty mladých právníků 2007 aby sa na vnútornom trhu nenarušila hospodárska súťaž., ale aj politiku v sociálnej oblasti a v čl. 2 Zmluvy sa uvádza že úlohou Spoločenstva je podporovať harmonický a vyrovnaný rozvoj hospodárskej činnosti a vysokú úroveň zamestnanosti a sociálnej ochrany, avšak niektoré obmedzujúce účinky na hospodársku súťaž logicky vyplývajú z kolektívnych dohôd uzatvorených medzi reprezentatívnymi združeniami pracovníkov a zamestnávateľov a ciele sociálnej politiky sledované týmito dohodami by boli ohrozené, keby boli sociálni partneri podriadení čl. 81 ods. 1 Zmluvy pri spoločnom hľadaní opatrení určených na zlepšenie zamestnanosti a pracovných podmienok, a preto z teleologického a koherentného výkladu Zmluvy ako celku vyplýva, že dohody uzatvorené medzi sociálnymi partnermi na účely takých cieľov sa musia s ohľadom na ich povahu a predmet považovať za nepatriace do pôsobnosti čl. 81 ods. 1 Zmluvy. Žiadne združenie právnických alebo fyzických osôb nemožno postihovať podľa čl. 81 Zmluvy, pokiaľ jeho členmi nie sú podniky a to i v prípade, keby toto združenie priamo upravovalo ceny alebo rozdeľovalo trhy. III. Územná pôsobnosť Tak ako bolo rozhodnutie Polypropylene významné pre definovanie pojmu podnik, je významné aj pre definovanie územnej pôsobnosti komunitárneho kartelového práva. Podľa tohto rozhodnutia skutočnosť, že niektoré spoločnosti účastné na karteli majú sídlo mimo Spoločenstva neznamená, že by tieto podniky nezodpovedali za porušenie súťažných pravidiel, pokiaľ dávali inštrukcie svojim dcérskym spoločnostiam na území Spoločenstva za účelom stanovenia cien. Avšak aktivita kartelu, ktorá sa vzťahuje mimo územie Spoločenstva nepodlieha Konaniu pred Komisiou, a to aj v prípade ak ovplyvňujú obchod medzi členským štátom a územím mimo spoločenstva. Tento názor je v súlade s názorom súdu vyjadreným v rozsudku ICI, keď bola odmietnutá námietka žalobcu, ktorého sídlo bolo registrované mimo územia Spoločenstva namietal, že Komisia nie je oprávnená uložiť mu pokutu len preto, že následky úkonov mimo Spoločenstva nastali na spoločnom trhu, a to preto, že vykonávaním svojich práv kontroly nad dcérskymi spoločnosťami založenými na území Spoločenstva, žalobca bol schopný zabezpečiť, aby sa jeho rozhodnutia implementovali na spoločnom trhu, ako aj rozsudkom Hydrotherm, podľa ktorého komunitárne súťažné právo je možné aplikovať aj na dohodu a výlučnom obchodnom zastúpení, ktorá okrem spoločného trhu zahŕňa aj trhy tretích krajín, či 22-71 Béguelin39, podľa ktorého dohoda o výhradnom predaji uzatvorená medzi výrobcom, ktorý podlieha právu tretej krajiny a distribútorom založeným na spoločnom trhu, spadá pod zákaz podľa čl. 81 Zmluvy v prípade, ak de iure alebo de facto bráni distribútorovi reexportovať predmetné produkty do ďalších členských štátov alebo bráni tomu, aby boli výrobky importované z iných členských štátov ne chránené územie a tomu, aby boli na danom trhu distribuované inou osobou ako výhradný predajca, alebo jeho zákazníci. Pri zabezpečovaní záujmov Spoločenstva Komisia podľa rozsudku 53-69 Sandoz40 vykonávaním potrebných opatrenia na zabezpečenie efektivity nástrojov prijatých na obmedzenie správania, ktoré negatívne ovplyvňuje súťaž na spoločnom trhu, nie je obmedzovaná tým, že podnikateľ má sídlo registrované na území tretieho štátu Pravidlá uvedené vyššie súd spresnil a rozšíril v prípade 89, 39 Rozsudok Súdu z 25. novembra 1971 č. 22/71 Béguelin Import Co. v S.A.G.L. Import Export. Zb. roz. ESD 1971 s. 949. 40 Rozsudok Súdu z 14. júla 1972 Sandoz AG v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1972 s. 845.
104, 114, 116, 117 &125-129/85 Ahlström41. Porušenie čl. 81 Zmluvy spočívajúce v uzatvorení zakázanej dohody má totiž dva základné elementy: uzatvorenie dohody a implementácia dohody. Aplikácia zákazu podľa súťažného práva podľa toho, kde bola zmluva uzatvorená, by mohla ľahko umožniť obchádzanie zákazu podľa čl. 81 Zmluvy uzatváraním kartelových zmlúv mimo územia Spoločenstva, a preto je rozhodujúcim faktorom na posudzovanie dohody miesto, kde je táto dohoda implementovaná. Keď výrobcovia uzatvoria dohodu o určovaní cien na spoločnom trhu je nepodstatné, že títo nemajú na území spoločenstva ani dcérske spoločnosti, či obchodných zástupcov. Preto je jurisdikcia Spoločenstva aplikovať súťažné pravidlá v na takéto správanie v súlade s teritoriálnym princípom vo všeobecnosti uznávaným medzinárodným právom verejným. Z uvedeného jednoznačne vyplýva, že územná pôsobnosť komunitárneho kartelového práva sa skúma z pohľadu účinkov a nie z pohľadu konania. V tejto súvislosti nemožno opomenúť prelínanie komunitárnej ochrany súťaže a ochrany súťaže podľa dohody o Európskom hospodárskom priestore. Je zrejmé, že zakázaná dohoda, alebo rozhodnutie združenia nepožíva právnu ochranu a je podľa čl. 81 ods. 2 zakázaná. Problematickým sa však javí ukladanie administratívnych sankcií. Pokiaľ sú niektoré z osôb tvoriacich podnik umiestnené na území Spoločenstva, sankcia sa zrejme uloží im. Ak však takýchto niet, Orgány Spoločenstva alebo členských štátov majú sotva právnu možnosť vynútiť sankciu voči takejto osobe, ibaže by bola uzatvorená medzinárodná zmluva. Resumé This article focuses on the defining the concept of undertaking and association of undertakings in EC cartel law, and the question of territorial scope of these rules. Although the concept of undertaking is not explained in the EC Treaty, it was explained as an economic unit performing economic activity. This definition seems to be suitable for material law, but using the same concept in the procedural rules appears confusing because decision shall be addressed to certain personality not to “economic entity”. Territorial scope of EC cartel law is not tightly with the EC territory because it also catches practices preformed on the third countries’ territories which have effect within the Community’s market. But this extraterritorial implementing of EC competition law may cause problems concerning executing sanction decisions delivered in case of breach Community competition rules. Použitá literatúra 1. CRAIG, P. – BÚRCA, G. de: EU Law. Text, Cases and Materials. Oxford : Oxford University Press, 2003, s. 9361078. 2. LÉGER, P.: Opinion of Advocate General Léger delivered on 10 July 2001, Case C-309/99 J.C.J. Wouters, J.W. Savelbergh, Price Waterhouse Belastingadviseurs BV v Algemene Raad van de Nederlandse Orde van Advocaten [online] http://curia.europa.eu/jurisp/cgi-bin/form.pl?lang=en&Sub mit=Rechercher&alldocs=alldocs&docj=docj&docop=doc op&docor=docor&docjo=docjo&numaff=C-309/99 41 Rozsudok Súdu z 27. septembra 1988 A. Ahlström Osakeyhtiö e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1988 s. 5193.
Mezinárodní a evropské právo 3. MUNKOVÁ, J. – SVOBODA, P. – KINDL, J.: Soutěžní právo. Praha : C. H. Beck, 2006, 411 s. ISBN: 80-7179-440-6. 4. POILLOT-PERUZZETTO, S. – LUBY, M. – SVOBODA, P.: Evropské právo a podnik. Praha : Linde, 2003, 769 s. ISBN: 80-7201-384-X 5. TICHÝ, L. – ARNOLD, R. – SVOBODA, P. – ZEMÁNEK, J. – KRÁL, R.: Evropské právo. 3. vydanie. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 533-617. 6. VINCÚR, P. et al.: Teória a prax hospodárskej politiky. Bratislava : Sprint vfra, 2005, s. 92-145 s. 7. Európska únia: Konsolidované znenia Zmluvy o Európskej únii a Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva. (Ú.v. EÚ C 231 E, 29.12.2006. s.1) 8. Nariadenie Rady (ES) č. 1/2003 zo 16. decembra 2002 o vykonávaní pravidiel hospodárskej súťaže stanovených v článkoch 81 a 82 Zmluvy ( Ú. v. ES L 1, 4.1.2003, s. 1) 9. Rozhodnutie Komisie z 23. apríla 1986 vo vzťahu ku konanie podľa článku 85 Zmluvy o EHS (IV/31.149-Polypropylene), Ú. v. ES L 230, 18.8.1986, s. 1. 10. Rozsudok Súdu z 12. júla 1984 Hydrotherm Gerätebau Gmbh v Compact del dott.Ing. Mario Andreoli & C. Sas., Zb. roz. ESD 1984 s. 2999. 11. Rozsudok Súdu z 23. apríla 1991 Klaus Höfner a Fritz Elsner v Mactron GmbH., Zb. roz. ESD 1991 s. I-1979. 12. Rozsudok Súdu z 17. decembra 1991 Enichem Anic SpA v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1991 s. II-1623. 13. Rozsudok Súdu z 7. januára 2004 Aalborg Portland A/S e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2004 s. I-123. 14. Rozsudok Súdu prvého stupňa z 8. júla 2004 Mannesmannröhren-Werke AG v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2004 s. II-2223. 15. Rozsudok Súdu z 16. decembra 1975 CoöperatieveVerening „Suiker Unie“ UA e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1975 s. 1163. 16. Rozsudok Súdu z 28. marca 1984 Compagnie Royale Asturienne des Mines SA & Rheinzink GmbH v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1984 s. 1679. 17. Rozsudok Súdu z 31. októbra 1974 Centrafarm BV et Adriaan de Peijper v Sterling Drug Inc., Zb. roz. ESD 1974 s. 1147. 18. Rozsudok Súdu z 14. júla 1972 Imperial Chemical Industries Ltd. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1972 s. 619. 19. Rozsudok Súdu z 18. júna 2005 Dansk Rřrindustri e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2005 s. I-5425. 20. Rozsudok Súdu prvého stupňa z 27. septembra 2006 Verkoop- en Productievereniging van Aardappelmeel en Derivaten Avebe BA v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2006 s. II-3085. 21. Rozsudok Súdu prvého stupňa z 6. apríla 1995 Baustahlgewebe GmbH v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1995 s. II-987. 22. Rozsudok Súdu prvého stupňa z 11. decembra 2003 Minoan Lines v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2003 s. II-5515. 23. Rozsudok Súdu z 24. októbra 1995 Bundeskartellamt v Volkswagen AG & VAG Leasing GmbH, Zb. roz. ESD 1995 s. I-3477. 24. Rozsudok Súdu z 16. septembra 1999 v trestnej veci Jean Claude Becu, Annie Verweire, NV Smeg, NV Adia Interim, Zb. roz. ESD 1999 s. I-5665.
25. Rozsudok Súdu z 24. októbra 1996 Viho Europe BV v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1996 s. I-5457 26. Rozsudok Súdu prvého stupňa z 14. decembra 2006 Raiffeisenbank Zentralbank Österreich AG v Komisia Európskych spoločenstiev. 27. Rozsudok Súdu z 16. júna 1987 Komisia Európskych spoločenstiev v Talianska republika, Zb. roz. ESD 1987 s. 2599. 28. Rozsudok Súdu prvého stupňa z 4. marca 2003 Federación Nacional de Empresas de Instrumentación Científica, Médica, Técnica y Dental (FENIN) v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2003 s. II-357. 29. Rozsudok Súdu z 4. mája 1988 Corine Bodson v SA Pompes funčbres des régions libérées, Zb. roz. ESD 1988 s. 2479. 30. Rozsudok Súdu z 11. decembra 1997 Job Centre coop.arl., Zb. roz. ESD 1997 s. I-7119. 31. Rozsudok Súdu z 24. októbra 2002 Aéroports de Paris v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 2002 s. I-9297. 32. Rozsudok Súdu prvého stupňa z 12. decembra 2006 SELEX Sistemi Integrati SpA v Komisia Európskych spoločenstiev. 33. Rozsudok Súdu z 25. októbra 2001 Ambulanz Glöckner v Landkeris Südwestpfalz e.a., Zb. roz. ESD 2001 s. I-8089. 34. Rozsudok Súdu z 17. februára 1993 Christian Poucet v Assurances Génerales de France a Caisse Mutuelle Régionale du Languedoc-Rousillon &Daniel Pistre v Caisse Autonome NAtionale de Compensation de l’Assurance Vieillesse des Artisans, Zb. roz. ESD 1993 s. I-637. 35. Rozsudok Súdu z 21. septembra 1999 Albany International BV v Stichting Bedrijfspensioenfonds Texttielindustrie, Zb. roz. ESD 1999 s. I-5751. 36. Rozsudok Súdu z 12. septembra 2000 Pavel Pavlov e.a. v Stichting Pensioenen Medische Specialisten, Zb. roz. ESD 2000 s. I-6451. 37. Rozsudok Súdu z 16. novembra 1995 Féderation Française des Sociérés d’Assurance, Socété Paternelle-Vie, Union des Assurances de Paris-Vie, Caisse d’Assurance et de Prévoyance Mutuelle des Agriculteurs v Ministčre de l’Agriculture et de la Pęche, Zb. roz. ESD 1995 s. I-4013. 38. Rozsudok Súdu z 16. marca 2004 AOK Bundesverband e.a., Zb. roz. ESD 2004 s. I-2493. 39. Rozsudok Súdu z 18. júna 1998 Komisia Európskych spoločenstiev v Talianska republika, Zb. roz. ESD 1998 s. I-3851. 40. Rozsudok Súdu z 19. februára 2002 J.C.J Wouters, J.W. Savelbergh, Price Waterhouse Belastingadviseurs BV v Algemene Raad van der Nederlandese Orde van Advocaten. Zb. roz. ESD 2002 s. I-1577. 41. Rozsudok Súdu z 29. októbra 1980 Heintz van Landewyck SARL e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1980 s. 3125. 42. Rozsudok Súdu z 10. januára 2006 Ministerio dell‘ Economia e Finanze v Cassa di Risparmio di Firenze SpA e.a. , Zb. roz. ESD 2006 s. I-286 43. Rozsudok Súdu z 25. novembra 1971 č. 22/71 Béguelin Import Co. v S.A.G.L. Import Export. Zb. roz. ESD 1971 s. 949. 44. Rozsudok Súdu z 14. júla 1972 Sandoz AG v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1972 s. 45. Rozsudok Súdu z 27. septembra 1988 A. Ahlström Osakeyhtiö e.a. v Komisia Európskych spoločenstiev, Zb. roz. ESD 1988 s. 5193.
Debaty mladých právníků 2007 PRÁVNÍ ÚPRAVA ALTERNATIV K TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY OBSAŽENÁ V NÁVRHU NOVÉHO TRESTNÍHO ZÁKONÍKU Filip Ščerba Po přibližně roce a půl od doby, kdy Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zamítla návrh nového trestního zákoníku, byla zveřejněna další, upravená verze návrhu této normy. Tato připravovaná rekodifikace trestního práva hmotného by měla přinést některé změny i do právní úpravy trestněprávních sankcí, včetně úpravy alternativ k trestu odnětí svobody. Zřejmě nejvýraznější změnou v tomto směru by mělo být zakotvení nového alternativního trestu, a to domácího vězení, avšak i úprava stávajících alternativních trestů a alternativ k potrestání by měla doznat určitých změn. na tomto místě není prostor pro podrobnější rozbor všech novinek, které by měl nový trestní zákoník v tomto ohledu přinést, a proto bude pozornost zaměřena pouze na některé aspekty nové právní úpravy alternativních opatření. Upuštění od potrestání Změny, které by měl nový trestní zákoník přinést, se týkají mj. i základní alternativy k potrestání, tedy institutu upuštění od potrestání (§ 46 a 47 cit. návrhu). Zajímavé jsou v tomto ohledu dvě změny. První z nich souvisí s ustanovením § 46 odst. 1 cit. návrhu, který umožňuje soudu (při splnění dalších podmínek) upustit od potrestání u trestných činů, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (návrh doprovodného zákona k trestnímu zákoníku by stejnou změnu zavedl i do zákona o soudnictví ve věcech mládeže, tedy i u mladistvých by bylo možné upustit od uložení trestního opatření u stejné kategorie deliktů). Současný trestní zákon v § 24 odst. 1 vymezuje okruh trestných činů, u nichž toto rozhodnutí přichází v úvahu, pomocí materiálního znaku, kdy musí jít o trestný čin menšího stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Tato změna je pochopitelná vzhledem k tomu, že připravovaná rekodifikace opouští materiální pojetí trestného činu; nelze však současně hovořit o formálním pojetí trestného činu v ryzí podobě, neboť vykládací ustanovení § 393 odst. 2 přikazuje znaky trestného činu vykládat tak, aby v souladu s účelem trestního zákona byl za trestný čin považován jen čin společensky škodlivý. Problematické se však jeví stanovení této horní hranice sazby odnětí svobody na pět let. U stejné kategorie trestných činů totiž přichází v úvahu jednak uložení trestu obecně prospěšných prací a jednak již v předrozsudkové fázi aplikace odklonů v trestním řízení v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání nebo narovnání. Tento problém tedy souvisí s nastavením samotného systému alternativ k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Taková úprava je poměrně pestrá v horizontální rovině, což znamená, že soud má relativní širokou paletu opatření, která může u dané kategorie trestných činů aplikovat (u těchto trestných činů navíc bude většinou přicházet v úvahu rovněž podmíněné odsouzení, podmíněné odsouzení s dohledem či peněžitý trest), a může pak výběr provést s přihlédnutím ke konkrétním aspektům daného případu. Nevýhodou je však nedostatečná členitost v rovině verti
JUDr. Filip Ščerba, Ph.D., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
kální. Jinými slovy to, že všechny tyto alternativy lze aplikovat u typově stejně závažných deliktů, postrádá odlišení a odstupňování jednotlivých alternativních opatření z hlediska závažnosti újmy, kterou představují pro pachatele trestného činu. Na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání či schválení narovnání, kde trestní řád u zmíněné kategorie deliktů vyžaduje splnění dalších, poměrně přesných a specifických podmínek (srov. § 307 a násl. tr. řádu),další podmínky pro upuštění od potrestání (lítost nad spácháním trestného činu, účinná snaha po nápravě, závěr, že vzhledem k povaze činu a dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci postačí k nápravě pachatele) jsou formulovány obecněji a jsou obtížněji prokazatelné. Proto se lze domnívat, že soudy by u dané kategorie trestných činů dávaly raději přednost uložení některého z alternativních trestů, ať již obecně prospěšných prací či podmíněného odsouzení. Podobný problém lze pozorovat již v současnosti právě v souvislosti s již zmiňovanými odklony, tedy s podmíněným zastavením trestního stíhání a s narovnáním. Oba tyto odklony lze aplikovat u stejné kategorie deliktů, což může být jednou z příčin toho, že zatímco podmíněným zastavením trestního stíhání je vyřizován značný podíl věcí, narovnání zůstává co do četnosti aplikace zcela okrajovým institutem. Jestliže orgány činné v trestním řízení mají totiž u stejných trestných činů na výběr ze dvou institutů, dávají přednost institutu podmíněnému, u kterého jednoduše existuje možnost ve zkušební době si ověřit, zda takové mírné vyřízení věci bylo na místě. Pokud by tedy v budoucnu nemělo upuštění od potrestání zůstat okrajovým institutem, bylo by zřejmě vhodnější řídit se při vytváření jeho právní úpravy heslem, že méně někdy znamená více. Znamenalo by to omezit jeho aplikaci na užší okruh méně závažných trestných činů, např. na trestné činy s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody nepřevyšující tři roky. Takové vymezení by jednak odpovídalo charakteru tohoto institutu jakožto nejmírnějšího hmotněprávního alternativního opatření, a jednak by přispělo k větší diferenciaci systému alternativních opatření. Velmi zajímavá je i další možnost, kdy lze podle návrhu trestního zákoníku upustit od potrestání (§ 46 odst. 2 cit. návrhu). Jde o situaci, kdy pachatel přípravy nebo pokusu trestného činu nerozpoznal, že příprava nebo pokus vzhledem k povaze nebo druhu předmětu útoku, na němž měl být čin spáchán, anebo vzhledem k povaze nebo druhu prostředku, jímž měl být čin spáchán, nemohl vést k dokonání. Jde tedy o případy tzv. pokusu resp. přípravy na nezpůsobilém předmětu útoku a pokusu (přípravy) nezpůsobilými prostředky. Zakotvení této situaci jakožto důvodu pro upuštění od potrestání opět úzce souvisí s příklonem k formálnímu pojetí trestného činu. Stávají teorie a praxe totiž takové případy řeší v závislosti na konkrétním stupni společenské nebezpečnosti daného pokusu či přípravy a nezpůsobilý pokus (resp. příprava), která by v konkrétním případě nedosahoval potřebného stupně společenské nebezpečnosti, by vůbec nebyl trestný – jako příklad se uvádí pokus vraždy zaříkáváním. Ustanovení § 46 odst. 2 cit. návrhu lze považovat za problematické řešení případů nezpůsobilého pokusu a přípravy. Je totiž třeba opět připomenout ustanovení § 393 odst. 2 cit. návrhu, která zavádí kategorii společenské škodlivosti, k jejímuž stupni je třeba přihlížet při určování trestnosti jednání. Některé případy
Např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Linde, Praha 2006, s. 275; Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2004, s. 80.
Trestní právo a správní právo nezpůsobilého pokusu (např. zmiňovaný pokus vraždy zaříkáváním a podobné situace) by tedy nevykazovaly prakticky žádnou společenskou škodlivost, a proto i podle nového trestního zákoníku by nebyly trestným činem. U ostatních případů nezpůsobilého pokusu a přípravy bude většinou takový čin vykazovat stejnou či podobnou závažnost jako „klasický“ pokus či příprava. Např. krádež peněženky, ve které nebudou žádné peníze či jiné hodnoty, jak se pachatel mylně domníval, (tedy pokus na nezpůsobilém předmětu), či pokus o otevření dveří bytu prostředkem, kterým takové dveře nebylo možné otevřít (pokus nezpůsobilými prostředky), by neměly být posuzovány jako méně závažné činy, než případy, kdy bude například pachatel při pokusu krádeže či jiného trestného činu zadržen a nebude tak moci trestný čin dokonat. V takových případech soud může využívat možnosti snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, ale i upuštění od potrestání na základě ustanovení § 46 odst. 1 cit. návrhu. Upuštění od potrestání pouze na základě toho, že pachatel se dopustil nezpůsobilého pokusu či přípravy (tj. bez splnění podmínek § 46 odst. 1), by zřejmě zůstalo velice ojedinělým jevem.
Návrh nového trestního zákoníku obsahuje zcela nový druh alternativního trestu, trest domácího vězení (§ 59 a 60 cit. návrhu). Tato moderní sankce představuje určitý kompromis mezi omezením svobody pachatele trestného činu a jeho ponecháním na svobodě, a představuje tak nejpřísnější alternativu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Trest domácího vězení má svůj původ v zámoří, v USA začal být užíván již v osmdesátých letech 20. století, v Evropě se v různých podobách můžeme s tímto trestem setkat ve Velké Británii, Francii, Belgii, Nizozemí a Švédsku, v Německu a ve Švýcarsku se s touto sankcí prozatím prováděly experimenty. Podle návrhu trestního zákoníku má trest domácího vězení spočívat v povinnosti odsouzeného zdržovat se v určeném obydlí ve dnech pracovního klidu a pracovního volna a v ostatních dnech v době od 20.00 hodin do 05.00 hodin. Výjimka z této povinnosti se bude vztahovat na případy, kdy odsouzený vykonává v této době své zaměstnání nebo povolání nebo je-li mu v důsledku jeho onemocnění nebo zranění poskytována zdravotnická péče ve zdravotnickém zařízení (§ 59 odst. 3 cit. návrhu). Trest domácího vězení by soud mohl uložit až na dobu dvou let (§ 59 odst. 1) a jako trestní opatření by jej bylo možné uložit i mladistvým pachatelům, jak předpokládá návrh doprovodného zákona k trestnímu zákoníku. Na rozdíl od trestu obecně prospěšných prací, kde podle stávající i podle navrhované úpravy (§ 45a odst. 2 tr. zák., § 63 cit. návrhu) soud sice přihlíží ke stanovisku pachatele k uložení tohoto trestu, avšak není tímto stanoviskem vázán, uložení trestu domácího vězení by fakticky vyžadovalo souhlas pachatele. Navrhovaná úprava totiž vyžaduje jako jednu z podmínek pro uložení domácího vězení, aby pachatel dal písemný slib, že se v zákonem nebo rozsudkem stanovené době bude zdržovat v obydlí na určené adrese [§ 59 odst. 1 písm. b) cit. návrhu]. Pokud tedy pachatel nebude s uložením tohoto trestu souhlasit, jednoduše nedá svůj slib a trest nemůže být uložen. Tímto způsobem je alespoň do určité míry odstraněna kolize s principem nedotknutelnosti obydlí (čl. 12 Listiny základních práv a svobod), přesto ale tímto není řešen jiný problém, a to naru-
šení ochrany nedotknutelnosti obydlí osob, se kterými pachatel bydlí, např. jeho rodinných příslušníků. Bylo by tedy rozumné uvažovat o tom, že by uložení trestu domácího vězení nebylo podmíněno pouze zmíněným slibem samotného pachatele, ale i souhlasem osob obývajících dané obydlí. Jako velmi problematické v návrhu právní úpravy trestu domácího vězení se jeví vymezení okruhu deliktů, u nichž bude soud moci tento trest uložit. Návrh trestního zákoníku v ustanovení § 59 odst. 1 totiž tento trest umožňuje uložit (při splnění dalších podmínek) jen pachateli přečinu. Mezi přečiny jsou přitom v návrhu zahrnuty všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do tří let (§ 14 odst. 2 cit. návrhu). Pomineme-li nedbalostní trestné činy, u nichž tento trest zřejmě nebude představovat nejvhodnější sankci, znamená to, že trest domácího vězení bude možné uložit u méně závažných trestných činů než trest obecně prospěšných prací (tento trest by i podle budoucí právní úpravy mělo být možné ukládat u trestných činů, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující pět let – srov. § 60 odst. 1 cit. návrhu).. dokonce i upuštění od potrestání by podle návrhu (jak bylo rozebráno výše) mělo být možné aplikovat u závažnějších trestných činů než trest domácího vězení. Taková úprava zcela odporuje tomu, co již bylo zmíněno, tedy že trest domácího vězení by měl představovat nejpřísnější alternativní trest. To ostatně vyplývá i z výčtu trestů obsaženého v návrhu trestního zákoníku, který uvádí trest domácího hned na druhém místě, za trestem odnětí svobody (srov. § 52 odst. 1 cit. návrhu). Jestliže tedy u upuštění od potrestání by bylo vhodné zúžit okruh trestných činů, u nichž by bylo možné tento institut aplikovat, charakteru trestu domácího vězení by odpovídala opačná změna, tedy připuštění jeho aplikace u širšího okruhu deliktů, např. u těch, které jsou ohroženy maximálně pětiletým trestem odnětí svobody (případně s ponecháním možnosti aplikace tohoto trestu u všech nedbalostních trestných činů, jak předpokládá současná podoba návrhu trestního zákoníku). Tato změna by výrazně přispěla k lepšímu nastavení celkového systému alternativ k trestu odnětí svobody. Charakteru domácího vězení jakožto nejpřísnější alternativní sankce by rovněž odpovídalo i zvýšení maximální výměry náhradního trestu odnětí svobody. Podle ustanovení § 60 odst. 1 cit. návrhu totiž soud při ukládání trestu domácího vězení zároveň stanoví pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, náhradní trest odnětí svobody až na jeden rok. Přitom u méně závažného trestu peněžitého soud stanovuje náhradní trest odnětí svobody až na dva roky, a to jak podle stávající právní úpravy (§ 54 odst. 3 tr. zák.), tak i podle návrhu trestního zákoníku (§ 69 odst. 1 cit. návrhu). Zavedení nového trestu domácího vězení si vyžádá i novelizaci trestního řádu. Tato novelizace je obsažena v návrhu doprovodného zákona k trestnímu zákoníku, který předpokládá vložení nového třetího oddílu dvacáté první hlavy trestního řádu (§ 334a a nasl.), upravujícího výkon trestu domácího vězení. V tomto směru je nejzajímavější ustanovení § 334a odst. 4, které umožňuje zvolit mezi dvěma způsoby kontroly odsouzeného při výkonu trestu domácího vězení. Tuto kontrolu by tak bylo možné zajišťovat jednak elektronickým kontrolním systémem, který umožňuje detekci pohybu odsouzeného, je-li v místě výkonu trestu domácího vězení vytvořen [§ 334a písm. a)] a jednak namátkovou kontrolou vykonávanou probačním úředníkem.
Domácí vězení
Blíže viz Hořák, J.: „Domácí vězení a elektronická kontrola odsouzených.“ Trestní právo 2005, č. 12, s. 8-10.
Blíže viz Krahl, Matthias: „Elektronicky hlídané domácí vězení.“ Přel. Marcela Dietschová. Právní rozhledy 1998, č. 5, s. 232.
Debaty mladých právníků 2007 Je zřejmé, že kontrola elektronickým kontrolním systémem, neboli prostřednictvím tzv. elektronického monitorování, by zajišťovala efektivitu tohoto trestu mnohonásobně účinnějším způsobem než namátkové kontroly prováděné probačními úředníky. Personální možnosti Probační a mediační služby ČR jsou v současné době velmi omezené a stěží dostačují k plnění jiných úkolů, které jsou Probační a mediační službě zákonem dosud svěřeny. I kdyby navíc došlo k radikálnímu nárůstu počtu probačních úředníků, stále by kontrola odsouzených z jejich strany mohla pokrývat pouze malý zlomek času, po který by odsouzení měli povinnost setrvávat v určeném obydlí. Pokud by se tedy trest domácího vězení měl stát do budoucna skutečně plnohodnotnou a efektivní alternativou k trestu odnětí svobody, bude nezbytné, aby jeho zavedení bylo provázeno opatřením dostatečného množství zařízení umožňujících elektronickou kontrolu. Lze důvodně předpokládat, že soudy by byly jen ve velice omezené míře ochotny ukládat trest domácího vězení, jehož výkon by byl zajišťován pouze namátkovou kontrolou ze strany probačních úředníků. Obecně prospěšné práce Návrh nového trestního zákoníku by měl významným způsobem zasáhnout také do úpravy trestu obecně prospěšných prací, který je v návrhu obsažen v ustanovení § 61 a násl. Většina těchto změn (kromě omezení maximální výměry trestu a změny v přepočtu neodpracovaných hodin a dny odnětí svobody – viz dále) byla do návrhu trestního zákoníku na základě připomínek Probační a mediační služby ČR, vycházejících ze značných zkušeností, které probační úředníci získali v rámci své činnosti při realizaci výkonu trestu obecně prospěšných prací. První změna by se měla dotknout maximální výměry trestu obecně prospěšných prací, protože zatímco stávající trestní zákon umožňuje uložit tento trest ve výměře od 50 do 400 hodin (§ 45a odst. 1 tr. zák.), v budoucnu by soud mohl ukládat obecně prospěšné práce pouze ve výměře od 50 do 300 hodin (§ 62 odst. 1). V tomto směru by se naše právní úprava tedy přiblížila k úpravám zahraničním, které neumožňují uložit obecně prospěšné práce v tak vysoké výměře, jak to dovoluje současný trestní zákon. Další podstatnou novinkou by mělo být určité omezení možností pro ukládání trestu obecně prospěšných prací. Podle ustanovení § 61 odst. 2 cit. návrhu totiž soud zpravidla trest obecně prospěšných prací neuloží, jde-li o pachatele, kterému byl trest obecně prospěšných prací v době tří let předcházejících uložení tohoto druhu trestu přeměněn na trest odnětí svobody. Toto omezení by mělo zajistit, aby trest obecně prospěšných prací nebyl ukládán v evidentně nevhodných případech. Důvodová zpráva k návrhům předložených Probační a mediační službou správně uváděla, že trest obecně prospěšných prací má být vnímán jako nabídka pachateli vyhnout se trestu odnětí svobody, a pokud pachatel v minulosti takovou nabídku nevyužil a zmařil svým jednáním výkon tohoto trestu, neměl by tuto nabídku dostávat v poměrně krátkém časovém intervalu opakovaně. Takový postup by totiž vedl k dehonestaci tohoto alternativního trestu v očích kriminální subkultury i široké veřejnosti. Nový trestní zákoník by měl přinést výrazné změny také do právní úpravy přeměny trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody. Návrh za prvé přesněji specifikuje podmínky, za nichž soud může takové rozhodnutí učinit: jde o situace, kdy pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu
trestu obecně prospěšných prací nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak maří výkon tohoto trestu nebo zaviněně nevykonává ve stanovené době uložený trest (§ 64 odst. 2 cit. návrhu). Podle takové úpravy by k přeměně trestu mohlo dojít dokonce ještě před nařízením jeho výkonu, což je reakce na časté případy z praxe, kdy se pachatel vyhýbá převzetí rozhodnutí o nařízení výkonu trestu, nespolupracuje s Probační a mediační službou apod. Ustanovení § 64 odst. 2 cit. návrhu dále mění systém přepočtu neodpracovaných hodin obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody. Zatímco v současnosti platí pravidlo, že každé i jen započaté dvě hodiny nevykonaných obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody (§ 45a odst. 4 tr. zák.), návrh trestního zákoníku zakotvuje přepočet 1:1, tedy že každá i jen započatá neodpracovaná hodina obecně prospěšných prací se přemění na jeden den odnětí svobody. Šlo by jistě o pozitivní změnu, neboť současná právní úprava je v tomto ohledu příliš mírná. Poslední, ovšem rovněž velmi důležitou změnou, kterou by nový trestní zákoník měl přinést do právní úpravy přeměny trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody, spočívá v tom, že tato přeměna by měla představovat fakultativní postup, nikoli postup obligatorní, jako je tomu dnes. Ustanovení § 64 odst. 2 cit. návrhu totiž hovoří o tom, že při splnění uvedených podmínek soud může přeměnit obecně prospěšné práce na trest odnětí svobody. Na to pak navazuje ustanovení § 64 odst. 3, které dává soudu možnost, aby výjimečně, vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného, ponechal trest obecně prospěšných prací v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k přeměně trestu. V takovém případě pak soud musí buď stanovit nad odsouzeným na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dohled, anebo stanovit odsouzenému dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti, resp. některé z výchovných opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých. Podobnou konstrukci můžeme nalézt již v současném trestním zákoně, avšak nikoli v souvislosti s trestem obecně prospěšných prací, ale v rámci úpravy podmíněného odsouzení (srov. § 60 odst. 1 tr. zák.). Je přitom logické, že i v rámci trestu obecně prospěšných prací může dojít k méně závažnému porušení podmínek výkonu tohoto trestu, u něhož by rozhodnutí o přeměně trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody bylo nevhodné. Uvedenou změnu lze tedy považovat za pozitivní krok, který soudům přinese širší výběr opatření, která by mohla být využita v případě porušení podmínek výkonu trestu. Závěr
Jak již bylo naznačeno v úvodu, tento příspěvek se zabýval pouze některými aspekty právní úpravy alternativ k trestu odnětí svobody, které jsou obsaženy v návrhu nového trestního zákoníku. Nicméně i z tohoto dílčího rozboru je patrné, že novinky v právní úpravě alternativních opatření, které by měl nový trestní zákoník přinést, nelze hodnotit ani jednoznačně pozitivně, ani jednoznačně negativně. Největší ocenění v tomto směru zaslouží navrhovaná nová úprava trestu obecně prospěšných prací. Přestože předkladatel zákona nevyslyšel hlasy volající po tom, aby i aplikace tohoto trestu byla podmíněna souhlasem pachatele, jsou zamýšlené změny v právní úpravě obecně prospěšných prací vesměs pozi Blíže viz Vůjtěch, J.: Výzkum institutu obecně prospěšných prací. tivní, a to zejména pokud jde o změny týkající se přeměny tohoto alternativního trestu na trest odnětí svobody. IKSP, Praha 1998, s. 14 a násl.
Trestní právo a správní právo Rovněž pozitivním krokem by mohlo být i zavedení nového alternativního trestu domácího vězení. Přínos tohoto trestu však bude závislý nejen na samotné právní úpravě, ale i na dalších, mimoprávních aspektech, souvisejících zejména s opatřením a zavedením dostatečného množství zařízení umožňujících elektronickou kontrolu odsouzených. Za podstatné negativum návrhu trestního zákoníku lze považovat nedokonalé nastavení systému alternativ k trestu odnětí svobody. Návrh zákoníku nesleduje důsledně přísnost jednotlivých alternativ a míru postihu, které představují pro pachatele. Výsledkem je velmi nejasné a minimálně do určité míry nelogické odstupňování jednotlivých alternativních opatření: zmíněná okolnost, že dle návrhu by institut upuštění od potrestání bylo možné aplikovat u závažnějších (úmyslných) deliktů, než trest domácího vězení. Taková úprava by pak mohla být matoucí i pro soudy, a proto v tomto směru, a popř. i některých dalších aspektech, by bylo vhodné návrh trestního zákoníku ještě pozměnit.
Resume This article deals with legal regulations of alternative measures involved in proposal of the new Criminal Code. Attention is focused primarily on three measures: 1. waiver of punishment as the basic alternative to punishment, 2. new alternative punishment of home prison, and finally 3. legal regulation of punishment of community work (publicly beneficial work), which should be substantially changed in the new Criminal Code.
ÚPRAVA TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI PRÁVNICKÝCH OSOB VE VYBRANÝCH EVROPSKÝCH STÁTECH Ivana Rabinská Poprvé se můžeme v Evropě setkat s myšlenkou odpovědnosti právnických osob na přelomu 19. a 20. století, a to v důsledku činností narůstajících průmyslových a obchodních společností, které postupně získávaly politickou a ekonomickou sílu. Od 70. let 20. století je znovu vyslovován požadavek zavedení pravé, tj. trestní odpovědnosti právnických osob v mnoha mezinárodních dokumentech. Jedná se o dokumenty právní, politické, ale i vědecké, které vznikají na úrovni nadnárodních společenství jako jsou např. OSN, Rada Evropy, Evropský parlament, Evropské společenství apod. NIZOZEMÍ Trestní odpovědnost právnických osob byla v Nizozemí zavedena roku 1976 vedle odpovědnosti osob fyzických s tím, že trestní stíhání a uložení trestu nebo jiného opatření může být: 1. vůči právnickým osobám, nebo 2. vůči těm, kteří nařídili či fakticky řídili provedení činu, nebo 3. vůči osobám uvedeným v bodech 1 a 2 současně, přičemž za právnickou osobu se „pokládají také obchodní společnosti bez právní subjektivity, společenství a účelové fondy.“ Aby mohlo dojít k prokázání trestní odpovědnost právnické osoby, musí být podle nizozemské judikatury a trestněprávní nauky splněna dvě hlavní kritéria: 1. kritérium moci, tj. skutečná možnost právnické osoby ovlivňovat zakázané jednání, 2. kritérium akceptace, tj. právnická osoba zakázané jednání přijala za své. Jako pachatelé přicházejí v úvahu všechny právnické osoby soukromého práva. K odpovědnosti mohou být volány i veřejnoprávní právnické osoby, které nevykonávají státní moc v mezích své kompetence, svěřené jim zákonem nebo ústavou a jednají jako soukromé osoby. Stát je z trestní odpovědnosti zcela vyňat, stejně jako jeho orgány. Otázku souběhu trestní odpovědnosti právnické a fyzické osoby řeší samotný článek 51. Vyplývá z něj, že trestní stíhání těchto dvou subjektů pro jeden a tentýž skutkový základ jsou na sobě nezávislá. Právnické osoby jsou trestány peněžitým trestem, jehož horní hranice činí desetinásobek částky, k níž může být odsouzena fyzická osoba. Nizozemský katalog trestů dále umožňuje potrestat právnickou osobu tím, že zveřejní rozsudek, zabaví ji ilegálně dosáhnutý zisk, zabaví věc, která sloužila ke spáchání trestného činu, zakáže určité činnosti, vysloví soudní dohled. A je-li právnická osoba soudem kvalifikovaná jako „zločinecká organizace“, může být nařízena i její likvidace jako nejúčinnější řešení ilegální činnosti právnické osoby.
JUDr. Ivana Rabinská, Katedra trestního práva, Univerzita Palackého v Olomouci Gewijzingd bij de wetten van 23. 6. 1976, StBl. 377. Musil, J.: Trestní odpovědnost právnických osob: Historický vývoj a mezinárodní srovnání, in: Musil, J., Vanduchová, M., ed: Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám, Praha, Codex Bohemia 1998, s. 90.
Debaty mladých právníků 2007 FRANCIE Druhou zemí Evropy, která zavedla trestní odpovědnost právnických osob, je Francie. Úprava je obsažena v trestním zákoníku (Code Pénal), který je účinný od 1. 3. 1994. Trestní odpovědnost postihuje právnické osoby vyjma státu a územních správních celků a jejich seskupení. Co se týče územních správních celků, v jejich případě není vyloučení absolutní. Mohou být trestně odpovědné za trestné činy spáchané při vykonávání veřejných služeb, ohledně nichž se připouští, aby byly delegovány nebo smluvně převedeny na soukromoprávní subjekt (např. obce mohou být trestně odpovědné za trestné činy spáchané při provádění veřejných dopravních služeb, školních jídelen či rozvodu vody za stejných podmínek, jako by byla dána trestní odpovědnost koncesované společnosti soukromoprávního charakteru při výkonu této delegované nebo smluvně převedené pravomoci). Naproti tomu trestné činy spáchané při výkonu státní správy (např. vedení státních registrů občanů) nemohou být předmětem trestní odpovědnosti územně správních celků, neboť je nelze delegovat na soukromoprávní právnické osoby. Zahraniční právnické osoby jsou odpovědné jen pokud je na ně aplikovatelný francouzský trestní zákon. Francouzský trestní zákon pamatoval na možný souběh trestní odpovědnosti fyzické a právnické osoby. To znamená, že právnická a fyzická osoba mohou být ve vztahu spolupachatelství nebo v různých formách trestné součinnosti. Podobně jako v nizozemské úpravě i francouzské trestní právo vyžaduje splnění dvou podmínek k tomu, aby právnická osoba nesla trestní odpovědnost. Jednání, jímž je čin spáchán, musí uskutečnit orgán (např. valné shromáždění, správní rada, představenstvo, dozorčí rada, apod.) nebo představitel (ředitel, správce, vedoucí, starosta) právnické osoby. Tímto se zákonodárce snažil omezit okruh možných pachatelů pouze na ty, kteří mají faktickou moc ovlivnit jednání právnické osoby, tedy řadový zaměstnanec nemůže svým jednáním založit trestní odpovědnost právnické osobě. Z tohoto pravidla existuje výjimka; pokud totiž takový zaměstnanec obdržel výslovné zmocnění zastupovat zaměstnavatele, pak je právnická osoba trestně odpovědná za jeho jednání. Druhá podmínka je naplněna, pokud je čin spáchán ve prospěch právnické osoby, který může mít povahu materiálního zisku nebo může mít imateriální povahu, může být přímý či eventuální, současný nebo budoucí. Novela z roku 2004 odstranila z původního znění omezení, že trestní odpovědnost právnických osob je omezena pouze na trestné činy, o nichž to výslovně stanoví zákon. Tedy od platnosti a účinnosti této novely platí obecná trestní odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy spáchané po 31. 12. 2005. Téměř za všechny trestné činy je možné uložit pokutu; zrušení, jako nejtěžší trest, je ukládáno jen u malého počtu závažných trestných činů, trvalý nebo dočasný zákaz činnosti se týká určitého druhu profesních nebo sociálních aktivit, které určí soud. Dalším z možných trestů je soudní dohled na dobu maximálně
pěti let. Trest uzavření podnikových budov nebo zařízení se týká těch složek, které sloužily ke spáchání trestného činu. Právnická osoba může být postihnuta za deliktní jednání také vyloučením z veřejných obchodů, může jí být též zakázáno vystavovat šeky. Věc, která sloužila nebo byla použita ke spáchání trestného činu nebo byla jeho produktem, může být právnické osobě zabavena. Jako účinný se jeví trest zveřejnění odsuzujícího trestního rozsudku. za několik málo trestných činů je možné uložit trest konfiskace majetku nebo jeho části. Tresty odsouzených právnických osob jsou zapisovány do trestního rejstříku, sestávajícího se ze dvou svazků. Svazek B1 je přístupný pouze soudům, zatímco svazek B2 pouze úředním osobám specificky zainteresovaným na ekonomických či obchodních aktivitách dotčené právnické osoby. Toto opatření je intenzivně kritizováno francouzskými podniky jako diskriminační. „V letech 1994–2002 bylo v celé Francii vyneseno nad právnickými osobami celkem 2 520 odsuzujících rozsudků. Průměrná délka soudního řízení činila třicet měsíců. Proti rozhodnutí bylo podáno odvolání v 18, 1 % případů. Přibližně třetinu stíhaných deliktů tvoří nelegální práce, zatímco neúmyslné zranění nebo zabití tvoří asi čtvrtinu případů. Nejčastěji je ukládán peněžitý trest (v 91, 8 % případů). Více než 16 % rozsudků ukládá právnickým osobám kumulativně několik trestů. Obvykle jde o peněžitý trest spolu s povinností zveřejnit rozsudek (v 15 % odsouzení).“ BELGIE
Belgie následovala Francii a v květnu roku 1999 novelizovala čl. 5 Trestního zákoníku v němž stanovila, že právnická osoba je trestně odpovědná za trestné činy, které jsou spojené s výkonem předmětu své činnosti nebo s obranou svých zájmů nebo které byly spáchány v její prospěch. Za právnické osoby se nepovažují federální vláda, regiony, města a obce, provincie, bruselská aglomerace, jiné samosprávy, Francouzská, Vlámská a Společná komise pro obce a veřejná centra sociální péče. Také zahraniční právnická osoba může být trestná, dopustila-li se posuzovaného jednání v Belgii nebo se v Belgii projevil jeden ze znaků trestného činu. Belgická právní úprava koncipuje odpovědnost právnických osob jako všeobecnou, tj. mohou odpovídat za všechny trestné činy. Souběh trestní odpovědnosti právnické a fyzické osoby je možný. Spáchání trestného činu musí vycházet ze záměrného rozhodnutí učiněného či přijatého uvnitř společnosti, anebo bylo důsledkem nedbalosti uvnitř právnické osoby, která spočívá v nedostatečné organizaci právnické osoby, neodpovídajících bezpečnostních opatřeních či nerozumných rozpočtových omezení, jež vytváří podmínky ke spáchání trestného činu. Právnické osobě mohou být uloženy následující sankce: peněžitý trest, trest propadnutím věci, trest rozpuštění právnické osoby (nelze u veřejnoprávních právnických osob), zákaz do té doby platil mnohokrát novelizovaný Codé pénal Napoleón činnosti (nelze u veřejných služeb), uzavření prodejny, povin– 1803 . nost publikovat nebo jinak sdělit rozsudek veřejnosti.
Loidu 9 Mars 2004 portant adaptation de la justice aux évolutions de la criminalité, čl. 54 (známý jako „Perben II). Nadále však platí omezená trestní odpovědnost právnických osob, které podléhají tiskovému zákonu a zákonu o audiovisuální komunikaci, kdy např. vydavatel novin nebude trestně odpovědný pro spáchání trestného činu pomluvy prostřednictvím sdělovacího prostředku, protože v takových případech zákon upravuje odpovědnost členů vedení a nebyla by žádoucí existence další možnosti trestní odpovědnosti právnické osoby.
Hurdík, J.: Trestní odpovědnost právnických osob? Časopis pro právní vědu a praxi 1996, č. 11, s. 32. Karabec, Z., Nečada, V., Vlach, J.: Trestní odpovědnost právnických osob – otevřený problém. Trestní právo 2007, č. 4, s. 9. Převzato z Čentéš, J., Palkovič J., Štofová, Z.: Trestná zodpovednosť právnických osôb v Belgicku. Justičná revue 2002, č. 10, s. 995.
Trestní právo a správní právo POLSKO I polští zákonodárci se po vzoru jiných evropských zemí odhodlali zavést trestní odpovědnost právnických osob, učinili tak zákonem č. 197/2002, o odpovědnosti hromadných subjektů za zakázané činy pod hrozbou trestu. Hromadnými subjekty, které jsou zákonem postihovány, jsou právnické osoby a organizace bez právní subjektivity, vyjma státního rozpočtu, organizací místní samosprávy a jejich svazů, jakož i státních orgánů a orgánů místní samosprávy. Protiprávní čin se přičte hromadnému subjektu, který následně nese trestní odpovědnost za protiprávní čin fyzické osoby: jednající jménem nebo v zájmu hromadného subjektu v rámci pravomoci nebo povinnosti jej zastupovat, přijímat jeho jménem rozhodnutí nebo vykonávat kontrolu anebo při překročení této pravomoci či nesplnění této pravomoci, které bylo umožněno konat v důsledku překročení pravomoci nebo nesplnění povinností ze strany osoby uvedené v předchozím bodě, jednající jménem nebo v zájmu hromadného subjektu se souhlasem nebo vědomím osoby uvedené v prvním bodě, která je podnikatelem, pokud její chování přineslo nebo mohlo přinést hromadnému subjektu, byť i nehmotný, prospěch. Povšimnutí hodné je ustanovení, které podmiňuje trestní odpovědnost hromadného subjektu předchozím pravomocným rozhodnutím o odpovědnosti konkrétní fyzické osoby nebo osob. Takový model nemá v kontinentálních úpravách trestní odpovědnosti právnických osob obdoby. Obvykle se trestní odpovědnost fyzické a právnické osoby na sebe neváže a je tedy možný jejich souběh. Široká škála trestů umožňuje postihnout různě závažná protiprávní jednání právnických osob: peněžitý trest; zabavení věci či majetkového prospěchu pocházejícího, byť nepřímo, ze zakázaného činu nebo věci ke spáchání takového činu sloužící či k němu určené; zákaz propagace či reklamy provozované činnosti, vyráběných či prodávaných výrobků, poskytovaných služeb či jiných plnění; zákaz čerpání dotací, subvencí či jiných forem finanční podpory z veřejných prostředků; zákaz čerpání pomoci mezinárodních organizací, jichž je Polsko členem; zákaz ucházet se o veřejné zakázky; zákaz činnosti. RAKOUSKO V současné době poslední kontinentální zemí, která přijala trestní odpovědnost právnických osob je sousední Rakousko a to Spolkovým zákonem č. 151 z roku 2005, kterým se vydává zákon o odpovědnosti sdružení a kterým se mění zákon o sdělovacích prostředcích, zákon o bezpečnosti potravin a ochraně spotřebitele, patentový zákon, zákon o ochranných známkách 1970, zákon o ochraně polovodičů, zákon o ochraně vzorků 1990 a zákon o užitných vzorech (dále jen spolkový zákon). Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2006. Použitá literatura Čentéš, J., Palkovič J., Štofová, Z.: Trestná zodpovednosť právnických osôb v Belgicku. Justičná revue 2002, č. 10, s. 995. Gewijzingd bij de wetten van 23. 6. 1976, StBl. 377. Hurdík, J.: Trestní odpovědnost právnických osob? Časopis pro právní vědu a praxi 1996, č. 11, s. 32. Karabec, Z., Nečada, V., Vlach, J.: Trestní odpovědnost právnických osob – otevřený problém. Trestní právo 2007, č. 4, s. 9.
Loidu 9 Mars 2004 portant adaptation de la justice aux évolutions de la criminalité, čl. 54 (známý jako “Perben II). Nadále však platí omezená trestní odpovědnost právnických osob, které podléhají tiskovému zákonu a zákonu o audiovisuální komunikaci, kdy např. vydavatel novin nebude trestně odpovědný pro spáchání trestného činu pomluvy prostřednictvím sdělovacího prostředku, protože v takových případech zákon upravuje odpovědnost členů vedení a nebyla by žádoucí existence další možnosti trestní odpovědnosti právnické osoby. Musil, J.: Trestní odpovědnost právnických osob: Historický vývoj a mezinárodní srovnání, in: Musil, J., Vanduchová, M., ed: Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám, Praha, Codex Bohemia 1998, s. 90. SUMMARY The topic of the contribution is the regulation of criminal liability of corporations in selected European countries. The attention is aimed at several important institutes in foreign regulations as the determination of corporations that are concerned with criminal liability, the catalogue of punishments by which legal persons are punished, criteria of adjudication of criminal liability to a corporation, etc.
Debaty mladých právníků 2007 NOVÉ TRENDY VE VĚZEŇSTVÍ
s ostrahou, tedy druhého nejpřísnějšího režimu. V jejich případě, stejně jako u vězňů ve zvýšené ostraze, je obstarávání práce obtížné, protože je obvykle nelze zaměstnat mimo věznici. ProJana Navrátilová to jim Vězeňská služba musí obstarávat takovou práci, kterou Vězeňství je vždy odrazem společnosti, nejinak je tomu mohou vykonávat uvnitř vězeňského areálu. i u českého vězeňství. Vězeňský systém by měl být chápán jako Soukromé věznice odraz demokratických hodnot společnosti. Způsob zacházení s pachateli trestné činnosti vyjadřuje velmi zřetelně i vztah spoJednou z možností, kterou by se mohlo české vězeňství lečnosti k jedinci a postoj k občanským právům a svobodám. Vězeňství v České republice prošlo od roku 1989 radikální ubírat, je zřizování soukromých věznic. Není to sice řešením transformací. Nejprve bylo nutné české vězeňství depolitizovat na všechny problémy českého vězeňství, ale minimálně by a poté byl kladen důraz na jeho humanizaci. Český vězeňský mohlo z určitých pohledů dojít ke zlepšení celkové situace. systém se musel transformovat od základu, a to v relativně krát- V současné době je připravován první projekt, ve kterém má ké době. Myslím, že v současné době již došlo ke stabilizaci partner ze soukromého sektoru věznici navrhnout, postavit, zafičeského vězeňství a začínají se zde projevovat stejné vlivy jako nancovat a provozovat po vymezené období. Zadavatel (Vězeňjinde v Evropě i ve světě. Současné penologické směry se pohy- ská služba ČR) určí výstupní specifikaci služby a zajistí ostrahu bují zejména směrem k dekriminalizaci a depenalizaci ovšem odsouzených. Věznice by tedy neměla být soukromá, ale bude majetkem České republiky se zvláštním uspořádáním celkové zároveň je kladen důraz na prosazování práva. Při hledání nových směrů v českém vězeňství je vhodné se organizace provozu. Je však nutné zamyslet se nejen nad podmínkami, za kterých zabývat i Doporučením Výboru ministrů Rady Evropy a dalšími evropskými zkušenostmi. pro nejbližší desetiletí lze ve vyspělé je možné soukromé věznice stavět a provozovat, ale již základní otázky, zda je vůbec možné, aby věznice byly soukromé. Evropě reálně předpokládat následující trendy: • pod tlakem zvyšujících se bezpečnostních rizik bude zvy- Abychom ale mohli hovořit o soukromých věznicích, musíme šován akcent na bezpečnost pro všechny, pro společnost, nejprve uvést na pravou míru samotný pojem „soukromá věznice“. Pod tímto pojmem si nelze představovat vězeňské zařízení, pro personál i pro vězně; • nadále bude prohlubována liberalizace trestu s cílem, aby které by bylo plně v rukou soukromého subjektu. Záleží na kontrest byl představován pouze omezením svobody pohybu krétním modelu, ale ve většině případů si stát nechává základní a dotýkal se co možná nejméně ostatních oblastí občanských odpovědnost za samotný akt odnětí svobody a zprošťuje se většiny závazků, které vyplývají ze služeb spojených s výkonem práv; • nepodaří se zabránit dalšímu růstu počtu vězněných osob trestu. Mezi tyto služby patří většinou ubytování, stravování, a v důsledku toho se nepodaří ani výrazněji eliminovat ten- zdravotní péče, vzdělávání a zaměstnávání. V České republice se odborná diskuse na téma tzv. privadenci přeplňování vězeňských zařízení, a to se všemi souvitizace věznic začala objevovat v roce 1997, kdy byl připravosejícími negativními vlivy na kvalitu zacházení s vězni. Z pohledu bezpečnosti musí být kladen důraz nejen ván nový zákon o výkonu trestu odnětí svobody, kterým byl na moderní zabezpečovací technologie a prostředky, ale také v současné době platný zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu na takzvanou dynamickou bezpečnost. To znamená mimo jiné odnětí svobody. Například Vladimír Mikule a Oto Novotný ve profesionální přístup vězeňského personálu k vězněným lidem svém článku Vězeňství a právo rozebírají otázku využití tzv. tak, aby se snížil jejich psychosociální stres, který může být francouzského modelu privatizace věznic. Autoři zde zmiňují zdrojem bezpečnostních rizik a může například vyvolávat agresi ženskou trestnici v Řepích u Prahy, která byla již v roce 1865 nebo zvyšovat snahu vězňů o útěk. Vězeňská služba má v sou- umístěna v klášterní budově milosrdných sester řádu sv. Karla časnosti školicí a výcvikové programy pro personál, ať již jde Boromejského. Správa trestnice, včetně zaopatření, vyučování o psychologickou průpravu nebo trénink zvládání krizových a zaměstnávání byla svěřena smluvně řádu pod dohledem správního úředníka jmenovaného ministerstvem spravedlnosti. Autosituací v modelových případech. Dále je nutné klást důraz na opětovné začlenění odsouze- ři docházejí k závěru, že privatizace vězeňství, která by vedla ných do společnosti. S tím je spojena zejména přesnější dife- k jeho komercializaci, by ohrozila plnění jeho základních funkrenciace vězněných. Vězeňská služba již ověřuje pilotní mecha- cí. domnívám se, že není na místě zaujímat takto zcela negatinismy, které by měly na základě kvalitnější diagnostiky umožnit vistické stanovisko, je však nutné zvážit do jaké míry je vhodné odhadnout rizika spjatá s jednotlivými vězni, ale také určit jejich a možné, aby se soukromý sektor zapojil. I k tomuto závěru čáspotřeby. Aby mohlo být cíleně působeno na každého odsouzené- tečně Novotný s Mikulem docházejí. Pro zapojení soukromého subjektu do procesu výkonu ho je nutné klást důraz na jeho osobnostní specifika. Tato specifika by samozřejmě byla využívána i soudy při rozhodování trestu odnětí svobody je klíčový § 13 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „ZVTOS“), který o podmíněném propuštění. Pozornost musí být rovněž věnována zaměstnávání a vzdě- umožňuje ministru spravedlnosti zřídit věznici i v jiném objeklávání odsouzených. Vězeňské službě se letos podařilo docílit tu, než který je ve správě vězeňské služby (dále jen „VS“). toho, že pracuje 62 procent vězňů, což je například v porovnání Podmínkou je souhlas vlastníka tohoto objektu a uzavření s polovinou devadesátých let takřka dvojnásobek. Musí být však smlouvy o zřízení věcného břemene. Zákon dále stanoví, že hledány i další cesty, jak zaměstnanost zvýšit, i když už nyní objekt, ve kterém je věznice zřízena, spravuje a provozuje je více než srovnatelná se zeměmi západní Evropy. Tento úkol vlastník objektu na základě smlouvy uzavřené s VS. VS odpoje velmi složitý mimo jiné z bezpečnostních důvodů. Většinu odsouzených, přes 8000, totiž tvoří pachatelé zařazení do věznic V Kroměříži začala VII. mezinárodní konference Evropské vězeň
JUDr. Mgr. Jana Navrátilová, Ph.D., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015
ské systémy, http://www.vscr.cz/clanky/?cl_id=791 Mikule V., Novotný, O.: Vězeňství a právo, In Veřejná správa a právo : pocta prof. JUDr. Dušanu Hendrychovi k 70. narozeninám, s. 221 až 235, 1. vydání, CH Beck, Praha 1997
Trestní právo a správní právo vídá za střežení, zacházení s odsouzenými a dodržování zákonných podmínek výkonu trestu. Jak bylo uvedeno výše, § 13 ZVTOS stanoví, že věznici lze zřídit i v jiném objektu, než který je ve správě VS, přičemž v takovém případě objekt, ve kterém je věznice zřízena, spravuje a provozuje vlastník objektu na základě smlouvy uzavřené s VS. Otázkou zůstává, zda je možné svěřit výkon těchto činností i jinému subjektu, než vlastníku budovy. V případě projektu uvažovaném ministerstvem spravedlnosti je tedy relevantní zejména možnost svěřit výkon těchto činností soukromému partnerovi, který nebude vlastníkem budovy, ale osobou oprávněnou k jejímu provozu a údržbě. Ačkoli § 13 ZVTOS hovoří pouze o vlastníku objektu, dle mého názoru je třeba toto ustanovení vykládat tak, že v určitých případech by mělo být možné svěřit výkon těchto činností i jinému subjektu. Důvodem je zejména účel tohoto ustanovení, kterým je umožnit svěření výkonu těchto činností třetí osobě. Pro účely zapojení soukromého subjektu do procesu výkonu trestu odnětí svobody, kdy objekt, ve kterém je věznice zřízena, spravuje a provozuje jiný subjekt než VS by tedy § 13 ZVTOS měl být podle mého názoru využitelný, ačkoli očividně není napsán dostatečně obecně – nejasně používá termíny jako je „správa“ objektu a „vlastník“ objektu a tím jakoby opomíjí skutečnost, že vlastníkem může být stát a správou může být pověřen jiný subjekt. Ustanovení o věcném břemenu zůstanou v takovém případě obsoletními, neboť nehrozí převod vlastnictví objektu. Z důvodové zprávy vyplývá, že § 13 je veden principem zajištění zaměstnanosti odsouzených, případně potřeby obce, v níž objekt sídlí (opačně zvýšení zaměstnanosti i v obci – pracovní místa spojená se správou objektu). Ačkoli „správa a provoz“ nejsou definovány, důvodová zpráva napovídá, když stanoví, že:„V úvahu přichází široká škála modifikace od pouhého pronájmu objektu, který nebude spojen s žádnou další aktivitou vlastníka objektu, až po převážné zajišťování správy a provozu věznice jiným subjektem, než je Vězeňská služba. Té však ze zákona vždy zůstává odpovědnost za ostrahu věznice, zacházení s odsouzenými a za dodržování zákonných podmínek výkonu trestu.“ Lze tedy vyjít z negativního vymezení, že správou a provozem je vše, co zákonem nezůstává pouze v kompetenci VS – široký pojem „dodržování zákonných podmínek výkonu trestu“ je možné omezit výkladem jako ustanovení o tom, kdo za to odpovídá, tj. v rámci výchovných programů či zařazování do práce musí rozhodovat VS, jak bude zacházeno s odsouzeným, aby nedošlo k porušení zákona a účelu trestu. Jednou z otázek této problematiky zůstává zaměstnávání odsouzených. K zaměstnávání odsouzeného u jiného subjektu, jehož zřizovatelem nebo většinovým vlastníkem není stát, je třeba jeho předchozího písemného souhlasu. Odsouzený může tento souhlas odvolat prohlášením učiněným vůči Vězeňské službě. Účinky odvolání souhlasu nastávají uplynutím posledního dne měsíce následujícího po prohlášení odsouzeného o odvolání souhlasu. Odvolání souhlasu odsouzeným nelze považovat za odmítání práce. Tato úprava zaměstnávání odsouzených u soukromých subjektů by mohla působit subjektu, který by spravoval a provozoval objekt určité problémy, zvláště s ohledem na stanovení podmínky minimální zaměstnanosti vězňů. Toto riziko je však možné značně eliminovat nastavením pravidel pro umisťování odsouzených do této věznice – např. využití institutu dohody ředitelů věznic podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 345/1999 Sb. Vzhledem k tomu, že přemístění v rámci shodného typu věznice je řešeno jen podzákonným předpisem (vyhláška MS), nebyl by dle mého názoru legislativní problém tuto právní úpravu více adaptovat na nové podmínky.
Dle mého názoru ZVTOS neumožňuje aby činnost, jež má zajišťovat soukromý subjekt na základě smlouvy s věznicí, vykonávali odsouzení bez svého souhlasu. Tuto situaci lze řešit nastavením smlouvy se soukromým subjektem, zejména vymezením konkrétních činností v rámci provozu zajišťovaného soukromým subjektem, které bude zajišťovat věznice svými silami (a samozřejmě na vlastní odpovědnost). V konkrétních případech bude záležet na nastavení procesu výkonu konkrétní činnosti. Pokud by soukromý subjekt zajišťoval pouze např. dovoz/dodání hotových jídel, jejich následnou přípravu k podání, vydávání, mytí nádobí atd. je možné již odsouzeným nařídit. Nebo například pokud by soukromý subjekt měl udržovat pořádek a čistotu v areálu věznice bude opět záležet, které činnosti mu budou smlouvou svěřeny a které nikoliv. Činnosti, které nebudou přesunuty na soukromý subjekt je možno vykonávat odsouzenými. V této souvislosti je nutné upozornit na nutnost učinit důležité rozhodnutí o umístění případného budoucího zaměstnavatele v rámci objektu věznice, nebo mimo něj – s tím souvisí následné řešení zabezpečení/strážení. Odsouzení pracují pod dohledem zaměstnanců vězeňské služby na pracovištích věznice nebo na střežených pracovištích mimo věznici. Odsouzení, u nichž lze předpokládat, že toho nezneužijí, mohou být zaměstnáni na nestřežených pracovištích mimo věznici. Nutno ovšem přihlédnout k typu věznice (uvažovaný typ věznice plánovaného projektu ministerstva spravedlnosti „s ostrahou“). Nelze tedy počítat s tím, že případný zaměstnavatel by chtěl využívat vězně pro práci mimo strážený objekt (různé údržbářské služby apod.) a lze pochybovat o tom, že ředitel věznice kdy využije možnost zařazení odsouzeného do „nestřežené pracovní skupiny“. Z analýzy právních předpisů, upravujících výkon trestu odnětí svobody je zřejmé, že tyto předpisy při svém přijímání se spoluprací veřejného sektoru a soukromého sektoru při zajišťování výkonu trestu odnětí svobody nepočítaly. S možností věznice ve správě soukromého subjektu tak počítá pouze § 13 ZVTOS, ovšem jeho úprava je pouze připuštěním existence věznice v objektu, který není ve správě vězeňské služby, a práva a povinnosti vlastníka a VS služby vymezuje pouze zkratkovitě a obecně. ZVTOS stanoví, že soukromý objekt, ve kterém je věznice zřízena, spravuje a provozuje vlastník objektu na základě smlouvy uzavřené s VS. Jak již bylo uvedeno výše, jsou vedeny diskuse nad tímto ustanovením, týkající se toho, zda je vůbec možné, aby v praxi věznici soukromý subjekt spravoval a provozoval, zvláště s ohledem na bezpečnostní rizika. VS však i u soukromých věznic odpovídá za: 1. střežení, 2. zacházení s odsouzenými, 3. dodržování zákonných podmínek výkonu trestu. VS služba rovněž provádí ve věznici v soukromém objektu státní stavební dohled. Pravomoci vězeňské služby vymezuje i zákon č. 555/1992 Sb., o VS a justiční stráži ČR. Úkoly VS, související s naším projektem, jsou: • správa věznice • střežení věznice • odpovědnost za dodržování zákonem stanovených podmínek výkonu trestu odnětí svobody • střežení, předvádění a eskorta osob ve výkonu trestu odnětí svobody • soustavné působení na osoby ve výkonu trestu prostřednictvím programů zacházení • vytváření podmínek pro pracovní a jinou účelnou činnost
Debaty mladých právníků 2007
osob ve výkonu trestu odnětí svobody provozování hospodářské činnosti za účelem zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody • vedení evidence osob ve výkonu trestu odnětí svobody na území ČR • poskytování zdravotní péče osobám ve výkonu trestu odnětí svobody Vzhledem k tomu, že se pohybujeme na poli uplatňování veřejné moci vůči odsouzeným, u kterých jsou po dobu výkonu trestu odnětí svobody omezena, nebo pozastavena některá základní práva a svobody, je nutné pečlivě vážit, které činnosti, související s běžným chodem věznice může vykonávat pouze VS a které činnosti mohou být svěřeny soukromému subjektu. Dle mého názoru lze obecně konstatovat, že činnosti, které v rámci povolených zásahů přímo omezují některé základní právo nebo svobodu může provádět pouze VS. Ostatní činnosti může provádět jiný subjekt, včetně zajištění základních prostředků a podmínek pro výkon činností, které může vykonávat pouze VS. Samozřejmě je v praxi nutno zohlednit i bezpečnostní rizika. Z tohoto pohledu také není vhodné, aby jiný subjekt než VS prováděl činnosti, při kterých se dostane do bezprostředního kontaktu s odsouzenými a tím omezoval jejich svobodu. Termín „bezprostřední kontakt“ nelze ovšem chápat příliš kategoricky, neboť např. provoz jídelny, knihovny či prodejny lze zabezpečit soukromým subjektem, přičemž bezpečnostní riziko lze vyloučit dostatečným prověřením zaměstnanců takového subjektu aj. Lze shrnout, že platná právní úprava zákona ZVTOS tedy neumožňuje, aby byly některé činnosti svěřeny soukromému partnerovi. V některých zahraničních právních řádech (např. Velká Británie) bývá možnost svěřit výkon těchto činností často výrazně větší (státní správa často pouze vykonává dozor nad plněním činností, které jsou však fakticky ve většině případů vykonávány soukromým partnerem). V této souvislosti tedy lze zvážit změnu relevantní právní úpravy. •
Detenční ústavy Dalším trendem ve vězeňství je zřizování detenčních ústavů. Zákon o detenčních zařízeních byl již schválen vládou a pokud projde oběma komorami parlamentu a bude podepsán prezidentem, mohla by tato norma nabýt účinnosti v polovině příštího roku. Spolu s novým ochranným opatřením nazvaným zabezpečovací detence by měl být zaveden trestní postih odsouzeného, který nenastoupí řádně a včas do výkonu trestu odnětí svobody. Nově se doplňuje povinnost soudu přihlédnout při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ke skutečnosti, zda odsouzený nastoupil do výkonu trestu dobrovolně ve stanovené lhůtě. V souvislosti se zavedením zabezpečovací detence do trestního zákona se upravuje i výkon ochranného léčení. Již několik desítek let požadují odborníci vytvoření nového druhu ochranného opatření, které by bylo vykonáváno ve zvláštním ústavu a v němž by byli umístěni pachatelé, kteří vzhledem k charakteru a závažnosti své duševní poruchy představují pro společnost mimořádné nebezpečí. Jedná se o osoby hodnocené nejčastěji jako vysoce nebezpeční agresoři a sexuální devianti, u kterých lze na základě znaleckého zkoumání jejich duševního stavu oprávněně předpokládat, že se v budoucnu dopustí opět závažné trestné činnosti. Mezi odbornou veřejností, a to zejména pracovníky psychiatrických léčeben, ve kterých se vykonává ochranné léčení, převládl názor, že tyto osoby do režimu ochranného léčení tak, jak je upraveno a v praxi realizováno, nepatří, resp. svých chováním, při kterém ohrožují ostatní pacienty, personál a často i sebe, se ze života v psychiatrické léčebně vyřazují.
Již v roce 1995 Ministerstvo zdravotnictví zpracovalo záměr vytvořit zařízení pro ochrannou léčbu společensky zvlášť nebezpečných pacientů v psychiatrické léčebně dobřany. Navzdory skutečnosti, že byla posléze zvolena nejúspornější ze všech navrhovaných variant, k uskutečnění projektu z důvodu nedostatku finančních prostředků nedošlo. Vznik institutu zabezpečovací detence jako čtvrtého typu ochranného opatření vedle dosud existujících je jednou z priorit českého vězeňství. Zabezpečovací detence je ochranné opatření, které po vzoru zahraničních právních úprav má vyřešit letitý problém s výkonem ústavní ochranné léčby některých zvláště nebezpečných pacientů v psychiatrických léčebnách. V obecné rovině tuto skupinu pacientů je možno charakterizovat jako osoby nepodrobivé, nespolupracující, sociálně těžce maladaptované a agresivní, které odmítají, či dokonce sabotují, léčbu a v negativním smyslu tak ovlivňují pacienty ostatní. Dále se jedná o osoby postižené chorobou jejíž léčitelnost je za současných podmínek nemožná nebo alespoň pochybná. Často se u nich setkáváme s těžkými poruchami osobnosti, přičemž nejednou jde i o souhrn několika anomálií současně (například psychopatické osobnosti, nízkého intelektu a sexuální deviace). Takové případy nejsou řešitelné běžným způsobem v psychiatrické léčebně. Zabezpečovací detence je ochranným opatřením, jehož hlavním úkolem je ochrana společnosti před pachateli, kteří spáchali trestnou činnost (nebo se dopustili činu jinak trestného) závažného charakteru, jejichž společenská nebezpečnost je vysoká a jejich duševní stav trvale či dočasně způsobil nebo způsobuje, že se takové závažné trestné činnosti dopouštějí. Navíc u těchto osob existuje reálný předpoklad, že se budou i v budoucnu takového závažného nebezpečného jednání dopouštět, a to zvláště za situace, kdy u nich není téměř žádná, nebo jen velmi malá pravděpodobnost účinnosti ochranné léčby. Zabezpečovací detence bude vykonávána ve zvláštních ústavech pro výkon zabezpečovací detence zřizovaných a spravovaných Vězeňskou službou, se zvláštní ostrahou a s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy. Stanoví se, že účast na těchto programech bude pro osoby umístěné v ústavech pro výkon zabezpečovací detence povinná. Odborníci varují před pasivním pobytem chovance v uzavřeném ústavu, který by ho vzdálil od splnění účelu zabezpečovací detence, kterým je stimulovat jeho rozhodnutí podrobit se a řádně vykonávat ústavní ochranné léčení, z něhož může být v úspěšném závěru propuštěn z léčebny a převeden do léčení ambulantního vykonávaného na svobodě. Základní podmínkou pro uložení zabezpečovací detence je její subsidiarita k ochrannému léčení. Soud uloží zabezpečovací detenci jen tehdy, nelze-li očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k relevantním okolnostem plnilo svůj účel, t.j. vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Přitom postačí předpoklad neúčinnosti ochranného léčení, který však musí být podložen objektivním zhodnocením všech podstatných okolností, t.j. s přihlédnutím zejména k povaze duševní poruchy, možnostem působení na pachatele, ale též s přihlédnutím k jeho případně již projevenému postoji k ochrannému léčení. Při tom však podmínkou pro uložení zabezpečovací detence není předchozí uložení ochranného léčení a selhání pachatele při jeho předchozím výkonu. Zabezpečovací detence představuje tak krajní řešení, když jiná opatření nepřicházejí v úvahu a ochranu společnosti nelze zajistit jinými prostředky. V navrhované novele trestního zákona se stanoví podmínky, za nichž soud obligatorně uloží zabezpečovací detenci a podmínky, za nichž fakultativně může toto ochranné opatření uložit.
Trestní právo a správní právo Zabezpečovací detence (§ 72a) (1) Soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v § 25 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného trestného činu (§ 41 odst. 2) není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. (2) Soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele a s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. (3) Zabezpečovací detenci může soud uložit samostatně, při upuštění od potrestání, anebo i vedle trestu. (4) Zabezpečovací detence se vykonává v ústavu pro výkon zabezpečovací detence s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy. (5) Zabezpečovací detence trvá, pokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud nejméně jednou za 12 měsíců a u mladistvých jednou za 6 měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají; (6) Zabezpečovací detenci může soud změnit na ústavní ochranné léčení pominou-li důvody, pro něž byla uložena a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení. (7) od výkonu zabezpečovací detence soud upustí, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena.“ Na závěr bych chtěla uvést, že hlavní myšlenkou nových trendů ve vězeňství je vymezení poměru minimální intenzity sankce k maximálnímu naplnění její funkce. Trest zůstává trestem jen tehdy, obsahuje-li sankci, avšak jde také o požadavek zamezit prizonizaci a naplnit funkci trestu. U laické veřejnosti převládá názor, že trest by měl mít především represivní charakter. Zde je však nutné zdůraznit, že nelze pouze odplatou účinně chránit společnost před kriminalitou, neboť každý trest odnětí svobody má svůj konec a budeme-li se soustředit pouze na odplatu, pak po skončení trestu odnětí svobody, máme mezi námi zpátky pachatele připraveného páchat trestnou činnost.. Použitá literatura Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015 http://www.vscr.cz/clanky/?cl_id=791 Mikule V., Novotný, O.: Vězeňství a právo, In Veřejná správa a právo : pocta prof. JUDr. Dušanu Hendrychovi k 70. narozeninám, s. 221 až 235, 1. vydání, CH Beck, Praha 1997 Resumé The article „New trends in prison service” aims to familiarize readers with latest news in the area of execution of sentence of imprisonment. There have been several legal alterations prepared concerning the status of prisons, execution of sentences and insurance of fundamental human rights and freedoms during the execution. The article considers legal frame of “private prison service” and conditions, under which private prisons may be built and
run. Many questions related to this subject have to be taken into account, such as what kind of activities in prison service can be passed to the private sector, who is responsible for running private prisons, who supervises legality while punishments are executed, under what conditions are prisoners (inmates of a prison) allowed to work or study etc. Furthermore this work introduces a new instrument measure – a detention institution. A detention bill passed by the Government and approved by the Parliament comes into force next year. New detention rules deal with offenders who due to their character or mental disorder impose a huge threat to society. So far these offenders have been kept in mental hospitals with other mentally ill patients. When a detention act comes into force, new institutions will be established by a merger between prisons and mental houses.
Debaty mladých právníků 2007 PRÁVNA PODSTATA SÚHLASU POŠKODENÉHO AKO OKOLNOSTI VYLUČUJÚCEJ PROTIPRÁVNOSŤ ČINU Eduard Burda 1. Úvod Súhlas poškodeného patrí medzi klasické okolnosti vylučujúce protiprávnosť činu v trestnom práve hmotnom, ktorý síce v pomeroch Slovenskej republiky a Českej republiky dlhé desaťročia nenašiel legislatívne vyjadrenie v Trestnom zákone, no teória i prax trestného práva s ním nepochybne narábali. V Slovenskej republike sa súhlas poškodeného dostal do Trestného zákona až novelou zákona č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení neskorších predpisov, zákonom č. 248/1994 Z.z. a zotrval aj v súčasnom slovenskom TZ, v § 29 zákona č. 300/2005 Z.z. Trestný zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z. V Českej republike súhlas poškodeného doteraz zostal inštitútom bez legislatívneho vyjadrenia, avšak pripravovaná rekodifikácia Trestného zákona s ním už počíta. Zmyslom tohto príspevku nie je výklad presného znenia súhlasu poškodeného v slovenskom TZ, ani v pripravovanej rekodifikácii českého TZ, ale zamyslenie sa nad filozofiou tejto okolnosti vylučujúcej protiprávnosť činu a hľadanie jej miesta a právnej podstaty v sústave trestného práva hmotného. 2. Filozofia súhlasu poškodeného v trestnom práve hmotnom „Súhlas poškodeného ako okolnosť vylučujúca protiprávnosť vychádza zo starej zásady rímskeho práva „volenti non fit iniuria“ (nedeje sa krivda tomu, kto si to želá). Súhlasom sa stáva čin, ktorý by bol inak nedovoleným zásahom do práv poškodeného, činom dovoleným.“ „Záujmy jednotlivcov sú podľa trestného zákona chránené prevažne v záujme spoločnosti. V tých prípadoch však, kde záujem spoločnosti je podmienený záujmom jednotlivca na ochrane a tento záujem je vo výhradnej dispozičnej moci oprávneného jednotlivca, odpadá i záujem spoločnosti na ochrane spoločenského vzťahu.“ „Súhlas poškodeného tiež vylučuje spoločenskú nebezpečnosť, na rozdiel od podobných inštitútov nebýva však ani spoločensky prospešný.“ V skratke, súhlas poškodeného v trestnom práve hmotnom predstavuje inštitút, ktorým osoba vydáva súhlas s takým zásahom do svojich práv, ktorý keby nevydala a prišlo by k správaniu inej osoby zodpovedajúcemu obsahu tohto zásahu, zasahujúca osoba by sa stala páchateľom trestného činu a osoba inak vydávajúca súhlas by sa stala poškodeným týmto trestným činom. Z tohto hľadiska môžeme mať výhrady k samotnému názvu tejto okolnosti vylučujúcej protiprávnosť činu. Keďže pri aplikácii tohto inštitútu určite nepríde k spáchaniu trestného činu, nemožno tu hovoriť o poškodenom. A to ani v názve ani v znení
tohto inštitútu. Napriek tomu tak slovenský TZ i česká trestnoprávna teória robia. Prečo? Z dôvodu vhodnej legislatívnej skratky, nakoľko by bolo neúčelné v znení tohto inštitútu použiť ťažkopádne slovné spojenie typu: súhlas osoby, ktorá by bola inak poškodená trestným činom. Preto treba pojem poškodený v tomto prípade vykladať ako osobu, ktorá by bola bez svojho súhlasu so zásahom do svojich práv, spĺňajúceho náležitosti tejto okolnosti vylučujúcej protiprávnosť činu, poškodeným trestným činom. Samozrejme, poškodený môže dať súhlas iba so zásahom do práv, s ktorými má oprávnenie disponovať. Súhlas poškodeného tak stojí na troch základných ideových princípoch: a) princíp súhlasu so zásahom iba do záujmov primárne súkromnoprávnej alebo súkromnej povahy, s ktorými možno voľne disponovať. Každý záujem chránený TZ je verejným záujmom, na ktorého ochrane má záujem celá spoločnosť, pretože je chránený verejným právom formou potenciálnej verejnoprávnej sankcie. Niektoré záujmy obsiahnuté v TZ však majú primárne súkromnoprávnu alebo súkromnú povahu a ich podradenie pod ochranu trestného (teda verejného) práva si vyžiadal výlučne verejný záujem na prísnej ochrane súkromnoprávnych alebo súkromných záujmov (napr. vlastnícke právo, sloboda pohybu). So súkromnoprávnymi, respektíve súkromnými záujmami možno voľne disponovať, okrem tých prípadov, kde to zákon zakazuje, b) princíp súhlasu konkrétnej osoby so zásahom iba do tých záujmov, s ktorými má konkrétne oprávnenie disponovať. Osoba smie disponovať s vlastnými záujmami (napr. osoba dá súhlas so zničením starého nepoužiteľného automobilu, ktorý vlastní), alebo so záujmami na základe a v rámci zastúpenia (napr. splnomocnenie) alebo zákona (napr. správca konkurznej podstaty). za právnickú osobu koná jej štatutár, prípadne ďalšie poverené osoby, c) princíp vážnosti, dobrovoľnosti, určitosti a zrozumiteľnosti súhlasu. Od hmotnoprávneho inštitútu súhlasu poškodeného ako okolnosti vylučujúcej protiprávnosť činu musíme odlišovať procesný inštitút súhlasu poškodeného s trestným stíhaním. Pochopiteľne, takýto súhlas možno udeliť až po spáchaní trestného činu. „Jeho podstata spočíva v tom, že za určitých podmienok možno trestné stíhanie začať a v už začatom stíhaní pokračovať len so súhlasom poškodeného.“ 3. Podstata súhlasu poškodeného
Súhlas poškodeného je jednostranný právny úkon špecifickej trestnoprávnej povahy, ktorým poškodený oprávňuje inú osobu alebo osoby k takému zásahu do jeho práv (záujmov) chránených TZ, ktorým by inak (bez tohto súhlasu) naplnili znaky skutkovej podstaty trestného činu. Preto osoba alebo osoby vykonajúce zásah v súlade so súhlasom poškodeného nekonajú v rozpore s normami trestného práva. Táto definícia vychádza zo všeobecnej definície právnych úkonov v teórii práva: „Právne konanie (právny úkon)... je prejav vôle smerujúci k vzniku, zmene alebo zániku tých práv alebo po JUDr. Eduard Burda, katedra trestného práva, kriminalistiky a kri- vinností, ktoré právne predpisy s takýmto prejavom spájajú.“ minológie, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Súhlas poškodeného je teda prejav vôle poškodeného (napr.
Polák, P.: Okolnosti vylučujúce trestnú zodpovednosť a protiprávnosť činu. In: Ivor, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: IURA EDITION, 2006, s. 205. Solnař, V. – Fenyk, J. – Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha: Orac, 2003, s. 160. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 229.
K tomu bližšie pozri aj: Klapal, V.: Svolení poškozeného jako okolnost vylučující protiprávnost. Trestněprávní revue. Praha: C. H. BECK, č. 10, 2005, s. 260.
Polák, P.: Poškodený a zúčastnená osoba. In: Ivor, J. a kol.: Trestné právo procesné. Bratislava: IURA EDITION, 2006, s.256. Prusák, J.: Teória práva. Bratislava: Právnická fakulta UK, 2001, s. 271.
Trestní právo a správní právo poškodený požiada vykonávateľa, aby zošrotoval jeho staré auto, ktoré je poškodenému už len na obtiaž), ktorý oprávňuje inú osobu – vykonávateľa, k zásahu do práv poškodeného, (napr. vykonávateľ smie zošrotovať auto), čomu koreluje povinnosť poškodeného strpieť zásah, s ktorým súhlasil (napr. poškodený musí strpieť zošrotovanie auta vykonávateľom a nesmie mu v tom brániť), a to až do momentu, kedy je skutok, s ktorým poškodený súhlasil, dokončený (napr. auto je už zošrotované) alebo uplynul čas, či iná rozväzovacia podmienka, ktorou bol súhlas limitovaný (napr. súhlas s obmedzením osobnej slobody pri sexuálnej hre do momentu, než prídu rodičia poškodeného), prípadne poškodený svoj súhlas odvolal (napr. auto je už pod drvičom kovu a vtedy poškodený prehlási, že si nepraje takýto koniec auta). Trestné právo hmotné potom s takýmto súhlasom spája vylúčenie protiprávnosti a teda fakt, že nepríde k spáchaniu trestného činu (napr. v prípade zošrotovaného auta nepôjde o trestný čin poškodzovania cudzej veci). Súhlas poškodeného musí zahrňovať ako aspoň približný spôsob konania, tak i jeho výsledok (napr. auto bude zničené zošrotovaním a nie hodením do jazera, a bude zničená iba jeho karoséria a podvozok, motor, sklá a vnútorné vybavenie zostanú nepoškodené). Súhlas poškodeného ako špecifický trestnoprávny úkon je vždy jednostranný právny úkon. Akceptácia súhlasu osobou konajúcou v súlade so súhlasom poškodeného je právne irelevantná. Ak totiž osoba, ktorej bol súhlas určený, v tejto veci fakticky nič nekoná (napr. nezničí auto), z trestnoprávneho hľadiska sa nič nestalo. Ak aj je súhlas poškodeného obsiahnutý v dvojstrannom právnom úkone súkromnoprávnej povahy (čo by však v prípade platnej zmluvy bol výkon práva a povinnosti – minimálne v slovenskom trestnom práve), pre trestné právo a pre súhlas poškodeného ako okolnosť vylučujúcu protiprávnosť v trestnom práve hmotnom má význam iba vôľa poškodeného a jej prejav (napr. dohoda o zošrotovaní auta, ktorá z formálneho hľadiska nespĺňa náležitosti zmluvy). Súhlas poškodeného je zväčša úkon adresovaný konkrétnym osobám alebo aspoň určiteľným osobám (napr. poškodený súhlasí s búracími prácami na dome podľa neplatnej zmluvy, teda s poškodzovaním jeho majetku, pritom tento súhlas adresoval svojmu známemu a ďalším robotníkom, ktorých vyberie jeho známy, títo robotníci nie sú v momente súhlasu konkrétni, ale sú určiteľní). Súhlas poškodeného však môže existovať i vo forme neadresovaného úkonu (napr. poškodený nechá v oblasti, kde sa často vyskytujú bezdomovci odomknuté staré auto s lístkom, že si z neho môže ktokoľvek odniesť čokoľvek). Od súhlasu poškodeného ako špecifického trestnoprávneho úkonu je potrebné dôsledne odlišovať právne úkony v oblasti súkromného práva. Tieto sa síce v konkrétnom prípade môžu týkať tej istej veci ako súhlas poškodeného, môžu byť vyjadrené dokonca tým istým konkrétnym spôsobom i formou, ide však o odlišné právne inštitúty (napr. verejný prísľub – § 850
Občianskeho zákonníka, v ktorom počítačová firma v záujme otestovania bezpečnosti nového softwéru vyhlasuje súťaž, ktorú vyhrá ten, kto sa prvý dostane do ich prísne chráneného počítačového systému). Taktiež platný súhlas poškodeného nie je závislý od toho, či je alebo nie je platný súkromnoprávny úkon, v ktorom je fakticky vyjadrený. Platnosť súhlasu poškodeného z hľadiska trestného práva treba vždy posudzovať samostatne (to samozrejme nevylučuje prípady, kedy nie je platný príslušný súkromnoprávny úkon a zároveň ani nejde o súhlas poškodeného). V prípadoch, keď je podstata súhlasu poškodeného vyjadrená v zmluvách ako súkromnoprávnych úkonoch, aby šlo o súhlas poškodeného (minimálne v slovenskom Trestnom zákone), vyžaduje sa neplatnosť týchto zmlúv (napr. z dôvodu nedodržania formy). Podstata súhlasu poškodeného obsiahnutá v platných zmluvách totiž tvorí obsah inej okolnosti vylučujúcej protiprávnosť činu v trestnom práve hmotnom, a to výkonu práva a povinnosti. Od právneho úkonu v súkromnom práve musíme odlišovať tzv. spoločenské úsluhy (zdvorilosti), ktoré nie sú natoľko spoločensky dôležité, aby s nimi právo spájalo právne následky a preto ani nie sú právne vynútiteľné (napr. podržanie dverí, pozvanie na návštevu). Majú iba faktickú povahu. Ak však spĺňajú náležitosti súhlasu poškodeného, sú aj ony špecifickým trestnoprávnym úkonom – súhlasom poškodeného (napr. súhlas osoby, aby bola spútaná počas erotických zábaviek vylučuje trestný čin obmedzovanie osobnej slobody). Z povahy súhlasu poškodeného vyplýva, že v praxi sa vyskytuje iba v súvislosti s úmyselnými trestnými činmi. Čisto teoreticky nemožno vylúčiť ani súhlas poškodeného pri nedbanlivostných trestných činoch, lenže trestné činy, pri ktorých fakticky prichádza do úvahy, sú v zásade iba úmyselné. V záujme nerozpornosti právneho poriadku, a vďaka využitiu analógie v správnom práve, súhlas poškodeného podľa trestného práva hmotného vylučuje aj protiprávnosť správnych deliktov. O súhlase poškodeného v slovenskom právnom poriadku musí osoba konajúca v rámci neho vedieť (napr. ak majiteľ starého auta listom žiada svojho synovca, aby auto zošrotoval, a ten tak urobí zo žartu skôr, ako sa o žiadosti dozvie, nepôjde o súhlas poškodeného). K takémuto záveru nás okrem iného privádza formulácia § 29 ods. 1 slovenského TZ: „Čin inak trestný nie je trestným činom, ak bol vykonaný so súhlasom poškodeného...“ Ide o konkrétny čin, ktorého výkon musí byť so súhlasom poškodeného. A výkon so súhlasom predstavuje výkon s vedomím súhlasu. V Českej republike v zásade platí to isté, avšak v čase, keď je súhlas poškodeného definovaný iba teóriou a judikatúrou, sa nedá vylúčiť, že súhlas môže byť daný až dodatočne, ak sa osoba konajúca v rámci súhlasu mohla odôvodnene domnievať, že „poškodený“ by inak vzhľadom k okolnostiam prípadu a svojim osobným pomerom tento súhlas dal (napr. syn predpokladá súhlas otca s požičaním si motorového vozidla a preto v prípade dodatočného súhlasu nie je trestný za neoprávnené používanie cudzieho motorového vozidla). Pripravovaná Solnař, V. – Fenyk, J. – Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, rekodifikácia TZ takýto prípad vyslovene predpokladá ako okolpodstatně přepracované a doplněné vydání, Praha: Orac, 2003, s. nosť vylučujúcu trestnú zodpovednosť.
162. K otázke právnych úkonov v súkromnom práve pozri napr. Dulak, A.: Právne skutočnosti. In: Lazar, J. a kol. Základy občianskeho hmotného práva 1. zväzok. Bratislava: IURA EDITION, 2000. K aplikácii náuky občianskeho práva na inštitút súhlasu poškodeného v trestnom práve pozri aj: Klapal, V.: Svolení poškozeného jako okolnost vylučující protiprávnost. Trestněprávní revue. Praha: C. H. BECK, č. 10, 2005, s. 260 a 261. a Polák, P.: Okolnosti vylučujúce trestnú zodpovednosť a protiprávnosť činu. In: Ivor, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: IURA EDITION, 2006, s. 206 a 207.
V praxi (ktorá sa nezvykne podrobne zaoberať súhlasom poškodeného) sa vyskytujú dva druhy prípadov súhlasu poškodeného, ktorých dôsledné oddeľovanie má z teoretického hľadiska nesmierny význam. Súhlas poškodeného delíme podľa jeho inštitucionálnej povahy: a) nepravý súhlas poškodeného – súhlas poškodeného spôsobuje, že nepríde ani k naplneniu znakov skutkovej podstaty trestného činu (formálnych znakov trestného činu). (Napr. ak
Debaty mladých právníků 2007 si kupujúci vezme vec, za ktorú riadne zaplatil, no zmluva je neplatná, pretože v nej nie je vyjadrená kúpna cena, nepôjde o trestný čin krádeže, minimálne preto, že tým kupujúci nespôsobil škodu. Alebo ak osoba príde k inému domov na základe jeho pozvania, nejde o trestný čin porušovania domovej slobody, pretože pre naplnenie objektívnej stránky porušovania domovej slobody sa vyžaduje neoprávnené vniknutie do obydlia iného alebo neoprávnené zotrvanie v ňom. Lenže pozvanie spôsobuje, že osoba príde do obydlia oprávnene). Preto nejde o inštitút súhlasu poškodeného spadajúci medzi okolnosti vylučujúce protiprávnosť činu. Veď ak by súhlas poškodeného v znení zákona alebo aspoň v teórii a praxi neexistoval, tiež by nebol spáchaný trestný čin. b) pravý súhlas poškodeného – skutková podstata trestného činu (formálne znaky trestného činu) sú naplnené a o trestný čin nejde jedine kvôli využitiu inštitútu súhlasu poškodeného ako okolnosti vylučujúcej protiprávnosť činu (napr. zošrotovanie starého nepohodlného auta v hodnote 15 000 Sk, ktoré je však nepredajné, napĺňa skutkovú podstatu poškodzovania cudzej veci, pretože príde k zničeniu auta a k zmenšeniu majetku „poškodeného“ o 15 000 Sk). 4. Osoby oprávnené dať súhlas poškodeného Súhlas poškodeného je oprávnená dať fyzická osoba a právnická osoba. Štát, štátne orgány a štátne organizácie sú oprávnené dať súhlas poškodeného iba v záležitostiach, v ktorých vystupujú ako subjekt súkromného práva. V nich ich chápeme ako bežné právnické osoby (napr. prednosta krajského úradu životného prostredia dá súhlas s vybúraním steny v budove úradu, ale búracie práce sa realizujú na základe neplatnej zmluvy). So zásahom porušujúcim záujmy, ktoré chráni štát z dôvodu ich verejného charakteru (napr. všeobecná bezpečnosť, mena, životné prostredie) nemožno dať súhlas poškodeného. Totiž „štát svoj súhlas alebo nesúhlas s určitým konaním vyjadruje vždy prostredníctvom alebo na základe nejakých právnych predpisov“10 (napr. zákon ustanovuje rodičovské práva a povinnosti, alebo administratívnoprávne rozhodnutie na základe zákona odpúšťa povinnosť uhradiť splatnú daň). „Ak teda niekto koná na základe právneho predpisu vydaného orgánom verejnej moci (štátom) a jeho konanie má inak znaky trestného činu, nejde o súhlas poškodeného, ale o výkon práva a povinnosti.“11 Právnická osoba môže dať súhlas poškodeného prostredníctvom svojho štatutárneho orgánu alebo poverených pracovníkov. Ak dá súhlas za právnickú osobu osoba, ktorá na to nie je oprávnená, ide o konanie v rámci súhlasu poškodeného iba vtedy, ak o tejto skutočnosti osoba, ktorá dostala súhlas nevedela a ani vzhľadom k okolnostiam prípadu a svojim osobným pomerom vedieť nemala (putatívny súhlas poškodeného). Ak o nej nevedela z nedbanlivosti, do úvahy prichádza zodpovednosť za nedbanlivostný trestný čin (čo však nie je bežné, pretože väčšina skutkových podstát, na ktoré sa súhlas poškodeného môže vzťahovať, nemá „nedbanlivostný ekvivalent“). „Osoba, ktorá dáva súhlas, musí byť schopná učiniť v tomto smere záväzný prejav. Predpokladom účinného súhlasu je schopnosť úsudku a samostatného rozhodovania osoby, ktorá 10 Klapal, V.: Svolení poškozeného jako okolnost vylučující protiprávnost. Trestněprávní revue. Praha: C. H. BECK, č. 10, 2005, s. 260. 11 Polák, P.: Okolnosti vylučujúce trestnú zodpovednosť a protiprávnosť činu. In: Ivor, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: IURA EDITION, 2006, s. 205 a 206.
taký úkon činí. Bude záležať na individuálnych schopnostiach jednotlivca v konkrétnom prípade.“12 Napriek tomu môžeme urobiť niektoré orientačné zovšeobecnenia. Keďže súhlas poškodeného je špecifickým trestnoprávnym úkonom, musí ho urobiť osoba naň spôsobilá. Nakoľko však spôsobilosť osôb právne konať TZ nerieši, budeme pri jej určení vychádzať hlavne z Občianskeho zákonníka. Osoba je plne spôsobilá právne konať dosiahnutím 18-teho roku veku (16-teho v prípade uzavretia manželstva). Otázne sú nasledujúce skupiny osôb: 1) osoby, ktoré nie sú plnoleté. – podľa § 9 Občianskeho zákonníka majú tieto osoby spôsobilosť len na také právne úkony, ktoré sú svojou povahou primerané rozumovej a vôľovej vyspelosti zodpovedajúcej ich veku. Podobne i súhlas poškodeného môžu dať iba v súvislosti so záležitosťami, ktoré sú schopné plne pochopiť a zodpovedne o nich rozhodnúť vzhľadom k ich rozumovej a vôľovej vyspelosti zodpovedajúcej ich veku (napr. 15 ročný chalan nemôže dať súhlas so zničením svojho bicykla v hodnote 40 000 Sk, ale môže dať súhlas s obmedzením svojej slobody počas erotických hier), 2) osoby s obmedzenou spôsobilosťou na právne úkony – nemôžu dať súhlas poškodeného v záležitostiach, v ktorých majú vo všeobecnosti obmedzenú spôsobilosť právne konať, v ostatných súhlas poškodeného dať môžu, 3) osoby konajúce v duševnej poruche – nemôžu dať súhlas poškodeného v záležitostiach, ktoré pre svoju duševnú poruchu nemôžu plne pochopiť a zodpovedne o nich rozhodnúť, 4) osoby zbavené spôsobilosti na právne úkony – v princípe vôbec nemôžu udeliť súhlas poškodeného. Ako však už bolo povedané vyššie, ak vznikne pochybnosť o spôsobilosti osoby dať súhlas poškodeného, vždy treba o nej rozhodnúť s prihliadnutím na osobitosti konkrétnej situácie a konkrétneho jedinca. V prípade, že osoba zasahujúca v rámci súhlasu poškodeného nevedela, že osoba vydávajúca súhlas nemá spôsobilosť dať súhlas, pôjde o putatívny súhlas poškodeného spravujúci sa zásadami o skutkovom omyle. Súhlas poškodeného môže byť udelený aj v zastúpení podľa civilnoprávnych predpisov (hlavne splnomocnenie). V prípade zákonného zastúpenia alebo zastúpenia na základe úradného rozhodnutia však udelením súhlasu v konečnom dôsledku nesmie byť spôsobená výrazná ujma zastúpenému (napr. zákonný zástupca môže dať súhlas s búracími prácami vo vile zastúpeného za účelom jej prestavby, nie však súhlas so zbúraním celej dobre zachovanej vily bez ďalšieho majetkového prospechu pre zastúpeného). Ak dá súhlas v zastúpení osoba, ktorá na to nie je oprávnená, alebo ak zástupca prekročí medze svojho oprávnenia, ide o konanie v zmysle súhlasu poškodeného iba vtedy, ak o tejto skutočnosti osoba, ktorá dostala súhlas nevedela a ani vzhľadom k okolnostiam prípadu a svojim osobným pomerom vedieť nemala. Ak o nej nevedela z nedbanlivosti, do úvahy prichádza zodpovednosť za nedbanlivostný trestný čin (čo však nie je bežné, pretože väčšina skutkových podstát, na ktoré sa súhlas poškodeného môže vzťahovať, nemá „nedbanlivostný ekvivalent“). Súhlas poškodeného sa musí týkať „...záujmov jednotlivca, o ktorých môže poškodený rozhodovať sám a ktorých porušenie sa nedotýka iných osôb alebo zásadných záujmov spoločnosti“13 V prípade súhlasu s porušením záujmov, ktoré sa týkajú aj 12 Jelínek, J. a kol: Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Linde, 2004, s. 251. 13 Polák, P.: Okolnosti vylučujúce trestnú zodpovednosť a protipráv-
Trestní právo a správní právo iných osôb, totiž nie je prítomný súhlas všetkých poškodených osôb a preto vo vzťahu k tým osobám, ktoré svoj súhlas nedali, táto okolnosť vylučujúca protiprávnosť nie je prítomná. A pri porušovaní zásadných záujmov spoločnosti poškodená osoba v podstate ani neexistuje. (Napr. poškodený nemôže dať súhlas s ohováraním, ktoré sa okrem jeho osoby týka aj jeho sekretárky, alebo poškodený nemôže dať súhlas s tým, aby niekto na jeho osobe vykonával výtržnícke praktiky napĺňajúce trestný čin výtržníctva , pretože trestný čin výtržníctva chráni všeobecný záujem spoločnosti na ochrane verejného poriadku.) „Pri činoch, ktoré porušujú záujmy skupinové, nemá význam súhlas osoby, ktorej bola zverená ochrana týchto záujmov (napr. súhlas vedúceho družstevnej predajne s krádežou vecí, ktoré sú na predaj), naopak môže odôvodniť trestnú zodpovednosť osoby súhlas udeľujúcej.“14 Osobitnou otázkou je možnosť udelenia súhlasu poškodeného so zásahom do majetkových záujmov, keď práva k tej istej veci (právu, napr. autorskému) prináležia viacerým osobám (hlavne spoluvlastníctvo, ale aj iné formy spoločných majetkových práv, napr. spoločný nájom bytu). Vtedy môže súhlas poškodeného udeliť každá z osôb s právom k veci (právu) alebo len tieto osoby spoločne, a to iba v rozsahu samostatnej či spoločnej možnosti disponovať s vecou (právom), ktorý ustanovujú normy súkromného práva. 5. Záver Problematika súhlasu poškodeného nie je obsahom tohto príspevku ani zďaleka vyčerpaná. Veľa by sa dalo hovoriť napríklad o limitoch súhlasu poškodeného a o náležitostiach súhlasu poškodeného. Východiská k týmto otázkam sa však v každej jednotlivej právnej úprave do istej miery odlišujú, najmä pokiaľ ide o limity súhlasu poškodeného. Medzi základné náležitosti súhlasu poškodeného by však vždy mali patriť jeho vážnosť, určitosť, dobrovoľnosť a zrozumiteľnosť. Použitej literatúra Dulak, A.: Právne skutočnosti. In: Lazar, J. a kol. Základy občianskeho hmotného práva 1. zväzok. Bratislava: IURA EDITION, 2000. Jelínek, J. a kol: Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Linde, 2004. Klapal, V.: Svolení poškozeného jako okolnost vylučující protiprávnost. Trestněprávní revue. Praha: C. H. BECK, č. 10, 2005. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 1994. Novotný, O. – dolenský, A. – Jelínek, J. – Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003. Polák, P.: Okolnosti vylučujúce trestnú zodpovednosť a protiprávnosť činu. In: Ivor, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: IURA EDITION, 2006. Prusák, J.: Teória práva. Bratislava: Právnická fakulta UK, 2001. Solnař, V. – Fenyk, J. – Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha: Orac, 2003. nosť činu. In: Ivor, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: IURA EDITION, 2006, s. 208. 14 Novotný, O. – dolenský, A. – Jelínek, J. – Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, s. 204.
Resumé The content of the article is reflection on philosophy of the institute of consent of injured party as a circumstance excluding criminal liability in the context of substantive criminal law and search for its place and legal fundamentals not in the concrete legal regulation of certain state but in the system of criminal law in general.
Debaty mladých právníků 2007 EUROZATYKAČ (ARGUMENTY PRE A PROTI) Z POHĽADU VYBRANEJ JUDIKATÚRA ESD, ESĽP A NIEKTORÝCH VNÚTROŠTÁTNYCH SÚDOV Marek Kordík Úprava de lege lata Dňa 01. 08. 2004 nadobudol účinnosť zákon č. 403/2004 Z.z. o Európskom zatýkacom rozkaze a o zmene a doplnení niektorých zákonov (ďalej len „Zákon o eurozatykači“). Tento zákon svojou povahou predstavuje prelomovú úpravu v otázke právnej pomoci v trestných veciach a obzvlášť v extradícii. Uvedený zákon transponuje do slovenského právneho poriadku Rámcové rozhodnutie Rady Európskej únie 2002/584/SVV z 13. júna 2002 o európskom zatýkacom rozkaze a vydávacom konaní medzi členskými štátmi. Úvodom by som spomenul len najpodstatnejšie aspekty. Ustanovenia tohto zákona sa použijú namiesto piatej časti Trestného poriadku, ktorý upravuje právny styk s cudzinou, v prípade že sa jedná o právnu pomoc medzi členskými štátmi Európskej únie. Eurozatykač, ako taký možno vydať za presne stanovených podmienok, ktorému predchádza postup nazývaný predbežné vyšetrovanie, po ktorom nasleduje rozhodnutie o vykonaní európskeho zatýkacieho rozkazu Uvedené Rozhodnutie Rady je transponované do slovenského Právneho poriadku zákonom č. 403/2004 Z. z. o Európskom zatýkacom rozkaze a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Rámcové rozhodnutie inštitucionálne vychádza z článku 31 Zmluvy o Európskej únii, in concreto čl. 31 ods. 1 písm. a) až e). Procesne sa uvedené Rámcové rozhodnutie príjme spôsobom v zmysle čl. 34 ods. 2 písm. b) Zmluvy o Európskej únii, t.j. Jednomyseľne. Sekundárne úniové právo nepredstavuje zvláštny, členským štátom nadriadený právny poriadok. Sekundárne pramene práva môžu vznikať iba v rámci druhého a tretieho piliera. Ani v jednej oblasti neexistuje právomoc stanovená primárnym úniovým právom vydávať nadnárodných či nad štátnych právnych aktov, ktoré by mali priame právne účinky v jednotlivých členských štátoch. To stanoví napr. čl. 34 ods. 2 ZEU písm. b). Ustanovenie obdobné článku 249 ZES v primárnom úniovom práve chýba. Primárne úniové právo nie je len právnym základom sekundárneho úniového práva, a to v rámci druhého a tretieho piliera, ale je právnym základom pre zmenu primárneho komunitárneho práva. Rozlišovanie dvoch druhov prameňov úniového práva má svoj dôvod.: Primárne právo má vyššiu právnu silu a predovšetkým prednosť pred právom sekundárnym. Znamená to, že sekundárne úniové právo musí byť v súlade s právom primárnym.
Mgr. .Marek Kordík, doktorand, Katedra Trestného práva, kriminológie a kriminalistiky, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. V zmysle § 1 Zákona o európskom zatýkacom rozkaze: Tento zákon upravuje postup slovenských orgánov pri vydávaní osôb medzi členskými štátmi Európskej únie a každým ďalším štátom, ak tak ustanovuje medzinárodná zmluva (ďalej len členský štát na základe európskeho zatýkacieho rozkazu, a súvisiace konanie. ods 2: na konanie podľa tohto zákona sa použijú ustanovenia Trestného poriadku, ak nie je ďalej ustanovené inak. Trestný poriadok sa použije aj na konanie o žiadostiach členských štátov o vydanie osôb na trestné stíhanie alebo výkon trestu odňatia slobody alebo ochranného opatrenia, na ktoré nemožno uplatniť rámcové rozhodnutie. ods.3 Tento zákon sa použije aj na konanie vo vzťahu ku každému štátu, na ktorý Európska únia medzinárodnou zmluvou rozšírila použitie európskeho zatýkacieho rozkazu, a za podmienok uvedených v tejto medzinárodnej zmluve.
Sekundárne úniové právo nie je schopné meniť komunitárne právo. Predpokladá sa, že sekundárne úniové právo je právo zmluvných strán Zmluvy o Európskej únii, nakoľko Európska únia nie je ani v dôsledku zmien Amsterdamskou zmluvou plnohodnotný subjekt medzinárodného práva verejného. Preto taktiež nemôže niesť zodpovednosť za vydávanie a následky právnych aktov prijímaných orgánov, konajúcich v mene členských štátov Spoločenstva a zmluvných strán Zmluvy o Európskej únii. Európsky súdny dvor prevzal kontinentálnu koncepciu ľudských práv. Z toho vyplýva, že Súd pri vymedzovaní obsahu ľudských práv musí prihliadať k obmedzeniam v prospech legitímnych cieľov Spoločenstva, ktoré predstavujú objektívny rámec, v ktorom je možné právnu ochranu poskytovať. Úprava de lege ferenda Zmluva o Európskej únii mala byť nahradená a v nej včlenená Zmluvou o Ústave pre Európu (ďalej len „Európska ústava“). Rozhodovanie o veciach uvedených v čl. 31 spôsobom uvedeným v čl. 34 Zmluvy o Európskej únii, mal nahradiť čl. III270, 4. oddielu: Súdna spolupráca v trestných veciach. Uvedený článok v odseku 3 nahradenie doterajších právnych predpisov „európskym zákonom“ a „európskym rámcovým zákonom“. „Zákon o Eurozatykači“ predstavuje prielomovú úpravu v rámci priestoru III. Piliera. Inštitút Eurozatykača je postavený na diametrálne odlišných princípoch než je štandardná právna pomoc trestných veciach. na základe tejto skutočnosti sa na Slovensku uplatňujú 2 režimy právnej pomoci v trestných veciach. „Tradičný model“ podľa 4 časti 23 hlavy Trestného poriadku sa použije vždy vo vzťahu k tretím (nečlenským štátom Únie) resp. ak v zmysle § 372 medzinárodná zmluva, ktorou je Slovenská republika viazaná neustanovuje inak. Upúšťa sa od zásady obojstrannej trestnosti, v prípade, ak je osoba obvinená z niektorého z 32 trestných činov uvedených tamtiež, zásady špeciality, zásady zákazu vydávania vlastných št. občanov, zásady súdnej preskúmateľnosti rozhodnutia, zásadu teritoriality, zásadu personality. Uvedené zásady sú natoľko významné a právnej pomoci v trestných veciach vlastné, že mnoho členských štátov sa zdráha uvedenú úpravu prijať, resp. už prijatú úpravu vyhlasujú ich Ústavné súdy za protiústavnú. Obsah ľudských práv Základné východiská rozhodovania ESD Európsky súdny dvor prevzal kontinentálnu koncepciu ľudských práv. Z toho vyplýva, že Súd pri vymedzovaní obsahu ľudských práv musí prihliadať k obmedzeniam v prospech legitímnych cieľov Spoločenstva, ktoré predstavujú objektívny rámec, v ktorom je možné právnu ochranu poskytovať. Ľudské práva Spoločenstva sú subjektívnymi právami, ktorých sa môže jednotlivec dovolávať pred orgánom ES. I keď ich jednotlivec neuplatňuje, musia byť rešpektované pri vydávaní sekundárneho práva, pretože sekundárne právo musí byť vždy
Syllová J., Pitrová L., Svobodová M. A kol., Ústava pro Evropu, .komentář, 1. vydáni, Praha, C.H. BECK, 2005, s. 400. K tomu viac: napr: Rozhodnutie Spolkového Ústavného súdu č. B verf G 2 BvR 2236/04, z 18.07.2005 (k tomu taktiež pozri: opačné stanoviska spolkového ústavného sudcu Brossa, spolkovej ústavnej sudkyne Luebbe – Wolff a spolkového ústavného sudcu Gerhardta), Rozhodnutie poľského Ústavného súdu č. P 1/05 z 27.04.2005, Rozhodnutie Ústavního soudu Českej republiky č. P I ÚS 66/04. (k tomu taktiež pozri zamietavé stanovisko ústavného sudcu JUDr. Stanislava Balíka).
Trestní právo a správní právo v súlade s európskym právom vyššej právnej sily , vrátane úpravy európskych ľudských práv. Žalobou na neplatnosť podľa čl. 230 SES môžu členské štáty, orgány ES alebo súkromné osoby napádať porušenie európskych ľudských práv komunitárnym právnym aktom a požadovať, aby dotyčný právny akt bol vyhlásený za neplatný. Základné práva, tak ako sú obsiahnuté v judikatúre Európskeho súdneho dvora, pokrývajú veľmi široké spektrum a siahajú až k procesným a inštitucionálnym zárukám. Základné práva teda nie sú nijako presne kvantifikované a taxatívnym spôsobom zakotvené. Sú však predmetom ďalšieho vývoja, predovšetkým na základe súdnej praxe. Z nej je zrejmé, rozširovanie týchto práv na ďalšie nové oblasti, tak ako sú odvodzované z všeobecných právnych zásad komunitárneho práva. Rozhodnutia ESD
Vec 6/64 Civilné a správne konanie Flaminio Costa Vykonateľnosť komunitárneho práva sa nemôže líšiť štát od štátu v dôsledku následných národných zákonov, bez toho aby sa tým neohrozilo plnenie cieľov Zmluvy o založení EHS, vytýčených v druhom odseku článku 5 a bez toho aby došlo k diskrminácii, ktorú zakazuje článok 7. Záväzky prevzaté na základe Zmluvy o založení Spoločenstva by neboli bezpodmienečné, ale iba podmienené, keby ich následne zákonodarné akty signatárov mohli spochybniť. Skutočnosť, že členské štáty preniesli práva a povinnosti vznikajúce na základe Zmluvy zo sféry vnútroštátneho práva do právneho poriadku Spoločenstva, zo sebou nesie trvalé obmedzenia suverénnych práv, nad ktorými následne jednostranný akt nezlučiteľný s koncepciou právneho Spoločenstva nemôže prevážiť Vec 9/70 Leberpfennig Hlavne v prípadoch, v ktorých sú niektoré či všetky členské štáty viazané rozhodnutím k určitému správaniu, bol by prospešný účinok tohto rozhodnutia zoslabený, ak by sa príslušníci , ak by sa príslušníci členského štátu nemohli v prípade potreby obrátiť na súd a ak by vnútroštátne súdy uvedené rozhodnutie nerešpektovali ako súčasť práva ES. Vec C 6/90 a 9/90 Francovich a spol. Ako Európsky súdny dvor opakovane zdôraznil, členský štát, ktorý stanovenej lehote neprijal vykonávacie opatrenia, ktoré smernica vyžaduje, sa nesmie proti jednotlivcom dovolávať toho, že nesplnil povinnosti, ktoré zo smernice vyplývajú. Ak sú teda ustanovenia smernice, čo do predmetu bezpodmienečné a dostatočne presné, je možne sa týchto ustanovení, ak neboli v stanovenej dobe prijaté vykonávacie opatrenia, dovolávať proti všetkým národným ustanoveniam, ktoré sú zo smernicou nezlučiteľné, ak ustanovenia smernice vymedzujú práva, ktorých sa jednotlivci môžu voči štátu domôcť. Plná účinnosť komunitárnych predpisov, by bola narušená a ochrana práv, ktoré zakladajú, by bola oslabená, keby sa jednotlivci nemohli domôcť náhrady škody, keď sú ich práva porušované v dôsledku porušení komunitárneho práva, za ktoré zodpovedá členský štát. Vec C-46/93 Brasserie du Pecheur a Factortame III Vzhľadom k tomu, že ZES výslovne a špecificky neupravuje dôsledky porušenia práva ES členskými štátmi, je úlohou Európskeho súdneho dvora, aby pri zaisťovaní správnosti interpretácie
Tichý L., Arnold R., Svoboda P., Zemánek J., Král R., Evropské právo, 2. vydáni, 2004, C.H. Beck. Praha, s. 120-121, marg. č. 186. Pitrová L., Pomahač R. Pruvodce judikaturou evropského soudního dvora. 1. - 3 díl. Praha. 2000, 2001,2005. Linde Praha.
a aplikácie SES v zmysle článku 164 ZES, vyriešil tento problém pomocou všeobecne prijateľných interpretačných metód , hlavne s odkazom na základné princípy právneho systému ES a – ak je to nutné- na všeobecné princípy spoločné právnym systémom členských štátov. Vec 11/70 Internationale Handelsgesellschaft Odvolanie s na právne pravidla a pojmy domáceho práva na účely posúdenia platnosti opatrení orgánov Spoločenstva by malo nepriaznivý dopad na jednotu a účinnosť práva ES. Platnosť týchto opatrení môže byť posúdená iba na základe opatrení ES. Je zrejmé, že právo odvodené zo zmluvného základu Spoločenstva ako z nezávislého prameňa práva ,nemôže byť vzhľadom k svojej pravej podstate prekonané pravidlami vnútroštátneho práva v akejkoľvek forme, bez toho aby sa tým poprel charakter práva ES a jeho právny základ. Preto platnosť komunitárneho aktu alebo jeho účinok na členský štát neovplyvňuje napadaný rozpor zo základnými právami obsiahnutými v ústave či s podstatnými rysmi ústavy. Ochrana základných práv vychádza síce zo spoločných ústavných tradícii členských štátov , musí však byť zaistená v súlade zo štruktúrou a cieľmi Spoločenstva. Vec 294/83 Zelení Predovšetkým je nutné zdôrazniť, že Spoločenstvo je založené na vláde práva, z čoho vyplýva, že ani členské štáty, ani orgány Spoločenstva nemôžu prijímať opatrenia, ktoré by boli nepreskúmateľné z hľadiska ich súladu s ústavnou Zmluvou. Vec 186/87 Cowan Ak komunitárne právo zaručuje fyzickým osobám právo cestovať do iného členského štátu, tak ochrana týchto osôb pred ujmou v tomto členskom štáte musí mať rovnakú úroveň ako ochrana jeho štátnych príslušníkov alebo osôb s trvalým pobytom je logickým dôsledkom tejto slobody pohybu. Z toho vyplýva, že zákaz diskriminácie sa vzťahuje i na príjemcov služieb, tak ako je to v intenciách Zmluvy, aj či sa týka ochrany pred rizikom útoku a práva získať finančnú náhradu poskytovanú podľa národného práva, ak sa realizuje toto riziko. Skutočnosť, že táto náhrada je financovaná z verejných prostriedkov, nemôže zmeniť pravidlá týkajúce sa práva zaručeného Zmluvou. I keď v zásade trestné právo a trestné konanie, v rámci ktorého je obsiahnuté i predmetné ustanovenie, sú oblasťami v kompetencií členských štátov. Súd v tejto súvislosti rozhodol, že komunitárne právo vytvára určité medze tejto kompetencie členských štátov. Právne predpisy v tejto oblasti nesmú byť diskriminačné voči osobám, ktorým komunitárne právo zaručuje právo na rovnaké zaobchádzanie alebo nesmú obmedzovať základnej slobody. Vec C 348/96 donatella Calfa avšak usvedčenie zo spáchania trestného činu samo o sebe nezakladá možnosť páchateľa z územia štátu vyhostiť. Usvedčenie zo spáchania trestného činu môže byť len vzaté do úvahy preto, aby sa zistilo, či správanie osoby naďalej predstavuje ohrozenie verejného poriadku a bezpečnosti. Z toho vyplýva, že vyhostenie občana Únie by bolo v tomto prípade na mieste, keby pani Calfová nielen spáchala drogový delikt, ale i svojím správaním skutočne a dostatočne závažne ohrozovala základný spoločenský záujem. Vec C387/97 Chania II Je pravdou, že zámer vybudovať nové zariadenie na mechanické triedenie odpadu a na kompostovanie v obci Khordakios sa nestretol s podporou verejnosti a že už vydané správne rozhodnutie bolo na základe odvolania a správnej žaloby zrušené. Avšak, podľa ustálenej judikatúry Súdu nie je možné tými-
Debaty mladých právníků 2007 to internými ťažkosťami pri realizácii komunitárneho opatrenia ospravedlniť skutočnosť, že členský štát nesplnil svoje záväzky v stanovenej lehote. Vec C 187/01, 385/01 Ne bis in idem V uvedených prípadoch zastavil trestné stíhanie orgán, ktorému túto právomoc zveruje vnútroštátne právo za stanovených podmienok, obzvlášť preto, že bola zaplatená pokuta. To znamená, že o zastavení trestného stíhania rozhodoval orgán činný v trestnom konaní podľa vnútroštátneho práva . Ďalej to znamená, že uvedeným postupom bola stíhaná osoba podľa ustanovení vnútroštátneho práva sankcionovaná. Ak za takýchto podmienok a uvedeným postupom ukončené trestné stíhanie, bolo o skutku osoby, na ktorú sa vzťahuje ustanovenie článku 54 Schengenskej zmluvy, konečným spôsobom rozhodnuté. Taktiež je nutné odvodzovať, že ak stíhaná osoba zaplatila uloženú pokutu , bola takto uložená sankcia v zmysle ustanovení článku 54 vykonaná. Skutočnosť, že v konaní nehral žiadnu úlohu súd a že rozhodnutie o potrestaní nemalo formu súdneho rozsudku, má len formálny a procedurálny význam, pretože tým nie je spochybnené, že o zastavení stíhania rozhodoval orgán činný v trestnom konaní a že stíhaná osoba bola podľa ustanovení vnútroštátneho práva sankcionovaná, čo – pri nedostatku iných výslovne uvedených podmienok v ustanovení článku 54 Schengenskej zmluvy- postačuje k tomu, aby mohol byť aplikovaný princíp Ne bis n idem. Princíp Ne bis in idem sa môže uplatniť v zmysle článku 54 Schengenskej zmluvy len vtedy , ak sa trestné konanie skončí vynesením právoplatného súdneho rozhodnutia a vtedy, ak bolo stíhaniu zabránené a nie je možné v ňom pokračovať a to bez ohľadu na angažovanosť trestného súdu. Logickým aspektom tohto pravidla je to, že členské štáty vzájomnú dôveru k jednotlivým systémom trestnej spravodlivosti a že každý z členských štátov uznáva platné trestné právo iného členského štátu, a to i v prípade, že uplatnenie trestného práva iného členského štátu vedie v konkrétnom prípade k iným výsledkom než uplatnenie vnútroštátneho práva. Keby sa totiž vyhradzovalo použitie Ne bis in idem podľa článku 54 Schengenskej zmluvy len pre prípady právoplatne odsúdených trestnými súdmi, nemohli by z tohto princípu mať výhodu tí, ktorí môžu využiť alternatívne konanie, ale iba tí, ktorých činy sú natoľko závažné a ktorým hrozia tresty tak prísne, že je zjednodušené alebo odklonové riešenie vylúčené. Naviac by sa niektoré z týchto osôb museli dôvodne obávať , ďalšieho stíhania, ak využije európskym právom zaručenú slobodu voľného pohybu. Vec C‑105/03 Trestné konanie proti Maria Pupino V tejto súvislosti nezávisle od stupňa integrácie upraveného Amsterdamskou zmluvou je totiž v procese vytvárania stále užšieho spojenectva medzi národmi Európy v zmysle článku 1 druhého odseku EÚ pochopiteľné, že autori Zmluvy o Európskej únii považovali za užitočné upraviť v rámci hlavy VI tejto Zmluvy o policajnej a súdnej spolupráci v trestných veciach použitie súdnych prostriedkov majúcich podobný účinok ako tie, ktoré upravuje Zmluva ES tak, aby užitočne prispeli k cieľom sledovaným Úniou. Prejudiciálna právomoc Súdneho dvora podľa článku 35 EÚ by stratila podstatnú časť svojho potrebného účinku, ak by sa jednotlivci nemohli odvolať na rámcové rozhodnutia na účely konformného výkladu vnútroštátneho práva pred súdmi členských štátov. 3. Únia by mohla ťažko naplniť svoje poslanie, ak by zásada lojálnej spolupráce, z ktorej vyplýva najmä to, že členské štáty prijmú všetky potrebné opatrenia všeobecnej alebo osobitnej po-
vahy, aby zabezpečili plnenie záväzkov vyplývajúcich z práva Európskej únie, neplatila aj v rámci policajnej a súdnej spolupráce v trestných veciach uvedenej v hlave VI Zmluvy o EÚ, ktorá je ako celok založená na spolupráci medzi členskými štátmi a inštitúciami. 4. Záväzný charakter rámcových rozhodnutí prijatých na základe hlavy VI Zmluvy o Európskej únii o policajnej a súdnej spolupráci v trestných veciach je vyjadrený rovnakým spôsobom ako v článku 249 treťom odseku ES vo vzťahu k smerniciam. Pre vnútroštátne orgány z toho vyplýva povinnosť konformného výkladu vnútroštátneho práva. Pri uplatňovaní vnútroštátneho práva ho má vnútroštátny súd vykladať v rámci možností vo svetle znenia a účelu rámcového rozhodnutia tak, aby sa dosiahol cieľ, ktorý toto rozhodnutie sleduje, a aby takto dosiahol súlad s článkom 34 ods. 2 písm. b) EÚ. Povinnosť vnútroštátneho sudcu odvolávať sa na obsah rámcového rozhodnutia pri výklade relevantných ustanovení vnútroštátneho práva je však obmedzená všeobecnými právnymi zásadami, akými sú predovšetkým zásada právnej istoty a zákazu retroaktivity. Tieto zásady bránia najmä tomu, aby z uvedenej povinnosti na základe rámcového rozhodnutia a nezávisle od zákona prijatého na jeho vykonanie vyplynulo určenie alebo priťaženie trestnoprávnej zodpovednosti osôb, ktoré porušia jeho ustanovenia. Rovnako zásada konformného výkladu nemôže slúžiť ako základ pre výklad contra legem vnútroštátneho práva. Táto zásada však vyžaduje, aby vnútroštátny súd prípadne zohľadnil vnútroštátne právo ako celok preto, aby posúdil, do akej miery toto právo možno uplatniť tak, že dosiahnutý výsledok nebude v rozpore s cieľom rámcového rozhodnutia. Judikatúra ESĽP Ahmed vs. Rakúsko (1996), Chahal vs. Spojené kráľovstvo (1996), K článku 3 Európskeho dohovoru o ľudských právach Štát, ktorý chce vydať zločinca usvedčeného čo aj z ťažkých zločinov (Ahmed vs. Rakúsko),alebo predstavujúceho hrozbu národnej bezpečnosti (Chahal vs. Spojené kráľovstvo) musí vypracovať nezávisle posúdenie okolností, ktorým bude vydaný jednotlivec čeliť pri návrate do krajiny. Ak by štát vydal jednotlivca aj napriek tomu, že okolnosti naznačujú pravdepodobnosť nedovoleného zaobchádzania porušil by článok 3. Golder vs Spojené kráľovstvo (1975) k článku 6 ods. 1 Európskeho dohovoru o ľudských právach10
“Smernica je záväzná pre každý členský štát, ktorému je určená, pokiaľ ide o výsledok, ktorý sa má dosiahnuť, pričom voľba foriem a prostriedkov sa ponecháva na vnútroštátne orgány.” cit čl 249 ods.3 Zmuvy o ES. Donna Gomnien, Krátky sprievodca Európskym dohovorom o ľudských právach, Nórsky inštitút pre ľudské práva, Informačné a dokumentačné stredisko o Rade Európy, Bratislava, 1999, s.33 a nasl. čl. 3 EDĽP: Nikoho nemožno mučiť alebo podrobovať neľudskému či ponižujúcemu zaobchádzaniu či trestu. 10 Čl 6 ods. 1 EDĽP: Každý má právo na to, aby jeho záležitosť bola spravodlivo, verejne a v primeranej lehote prejedaná nezávislým a nestranným súdom zriadeným zákonom, ktorý rozhodne o jeho občianskych právach alebo záväzkoch alebo oprávnenosti akéhokoľvek trestného obvinenia proti nemu. Rozsudok musí byť vyhlásený verejne, ale tlač a verejnosť môžu byť vylúčené buď po dobu celého, alebo časti procesu v záujme mravnosti, verejného poriadku alebo národnej bezpečnosti v demokratickej spoločnosti, alebo keď to vyžadujú záujmy maloletých alebo ochrana súkromného života účastníkov alebo v rozsahu považovanom súdom za úplne nevyhnutný, pokiaľ by vzhľadom na osobitné okolnosti, verejnosť kona-
Trestní právo a správní právo Štát nemôže obmedziť alebo vylúčiť súdnu kontrolu v určitých oblastiach. Stran Greek Rafineries a Stratis Andreadis vs. Grecko (1994) k článku 6 ods. 1 Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv. Štát nemôže obmedziť účinky určitých súdnych rozhodnutí prostredníctvom zákona. „princíp právneho štátu a myšlienka spravodlivého súdneho prejedania obsiahnutého v článku 6 vylučujú akékoľvek zasahovanie legislatívy do výkonu spravodlivosti s cieľom ovplyvniť rozsudok. Resumé European Arrestment Warrant from the point of view of the European court for human rights case law, the Court of Justice case law and certain cases of national courts. Introduction of the article includes de lege lata status of European arrestment warrant as also describe and focus the legal base of the Acts approved by cooperation in EU 3. Pillar (known as judicial and police cooperation). Next part is focused at possible de lege ferenda status, especially under the view of European Constitution and its brought changes in legal base acts approved in 3. pillar. At the end, author shows certain cases of European court for human rights and Court of justice and additional courts, which can show contrary arguments concerning European Arrestment Warrant.
Použitá literatúra a pramene Donna Gomnien, Krátky sprievodca Európskym dohovorom o ľudských právach, Nórsky inštitút pre ľudské práva, Informačné a dokumentačné stredisko o Rade Európy, Bratislava, 1999. Pitrová L., Pomahač R. Pruvodce judikaturou evropského soudního dvora. 1. - 3 díl. Praha. 2000, 2001,2005. Linde Praha. Syllová J., Pitrová L., Svobodová M. A kol., Ústava pro Evropu, .komentář, 1. vydáni, Praha, C.H. BECK, 2005. Tichý L., Arnold R., Svoboda P., Zemánek J., Král R., Evropské právo, 2. vydáni, 2004, C.H. Beck. Praha. Rozhodnutie Spolkového Ústavného súdu č. B verf G 2 BvR 2236/04, z 18.07.2005. Contra votum spolkového ústavného sudcu Brossa v rozhodnutí Spolkového Ústavného súdu č. B verf G 2 BvR 2236/04, z 18.07.2005. Contra votum spolkovej ústavnej sudkyne Luebbe – Wolff v rozhodnutí Spolkového Ústavného súdu č. B verf G 2 BvR 2236/04, z 18.07.2005. Contra votum spolkového ústavného sudcu Gerhardta v rozhodnutí Spolkového Ústavného súdu č. B verf G 2 BvR 2236/04, z 18.07.2005. Rozhodnutie poľského Ústavného súdu č. P 1/05 z 27.04.2005. Rozhodnutie Ústavního soudu Českej republiky č. P I ÚS 66/04. Contra votum ústavného sudcu JUDr. Stanislava Balíka k rozhodnutiu Ústavního soudu Českej republiky č. P I ÚS 66/04.
nia mohla byť na ujmu záujmom spravodlivosti.
VYBRANÉ OTÁZKY ÚMLUVY OSN PROTI NADNÁRODNÍMU ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU Bronislava Coufalová
Úvod Organizovaný zločin je fenomén, který zasahuje a ovlivňuje mnoho sfér občanské společnosti. Rozsah a intenzita působení organizovaného zločinu má vliv nejen na práva jednotlivců či malých skupin, ale je vážnou hrozbou i pro právní stát a jeho demokratické zřízení. Tam, kde je nedostatečná či zcela absentující legislativa, tam, kde je veřejná moc natolik oslabena, že neplní své základní funkce, tam se nachází prostor pro úspěšný a rychlý rozvoj nejrůznějších forem organizovaného zločinu. Klíčovým faktorem pro rozvoj moderního organizovaného zločinu se stala globalizace světových trhů, globalizace komunikací, technologický rozvoj, vznik nových příležitostí pro zisk. Toto vše vede k tomu, že organizovaný zločin je problémem nikoliv národním, ale nadnárodním nebo je dokonce i označován za globální hrozbu. Právní nástroje aplikovatelné v boji proti organizovanému zločinu jsou na úrovni národní i mezinárodní. Právní normy českého právního řádu je možné kategorizovat následujícím způsobem: 1. zpřísnění trestní represe vůči organizovanému zločinu, kam spadá zejména vymezení pojmu zločinné spolčení podle § 89 odst. 17 tr. zák., ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 a 44 tr. zák., okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 2 tr. zák., trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák., ustanovení o účinné lítosti podle § 163b tr. zák., beztrestnost agenta podle § 163c tr. zák. 2. ochrana osob participujících v trestním řízení proti organizovanému zločinu, kdy jde zejména o lex specialis, tj. zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších právních předpisů, § 55 odst. 2 tr. řádu a na něj navazující další ustanovení tr. řádu, tedy § 101a, § 104a odst. 5, § 104b odst. 7, § 165 odst. 2 a 3, § 209, § 211 odst. 3 písm. b) a c) 3. hmotněprávní a procesní instituty usnadňující trestní postih organizovaného zločinu a to zejména polehčující okolnost podle § 33 písm. k) tr. zák. mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 3 tr. zák ustanovení § 8 odst. 2, 3 tr. řádu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle § 79a tr. řádu záměna zásilky a její sledování podle § 87a a § 87b tr. řádu operativně pátrací prostředky podle § 158b - § 158f tr. řádu
JUDr. Bronislava Coufalová, katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
Debaty mladých právníků 2007 dočasné odložení trestního stíhání podle § 159b tr. řádu 4. zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti, kam spadá zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, zajištění peněžních prostředků na účtu podle § 79a a § 79b tr. řádu, zajištění zaknihovaných cenných papírů podle § 79c tr. řádu, trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a tr. zák. Nejvýznamnějším mezinárodním nástrojem v boji proti organizovanému zločinu je Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, dále pak Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (pro Českou republiku vstoupila v platnost 1. března 1997), Úmluva Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (pro Českou republiku vstoupila v platnost 2. září 1991). 1. Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu Ve dnech 12.–15. prosince 2000 byla svolána do italského Palerma mezinárodní konference k podpisu Úmluvy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu a dvou dodatkových protokolů (Protokolu o předcházení, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zvláště ženami a dětmi, Protokolu proti pašování přistěhovalců po zemi, po moři a letecky), které byly vypracovány na základě rezoluce Valného shromáždění OSN výborem zřízeným ad hoc. Mimo výše zmíněné protokoly byl v New Yorku později (31. 5. 2001) k podpisu připraven i třetí protokol doplňující Konvenci – Protokol proti nedovolené výrobě a obchodu se zbraněmi, jejich částí a komponentů a munice. Umístění zasedání konference bylo účelové, neboť bylo zamýšleno jako podpora obyvatel Sicílie, kteří po dlouhou dobu byli nuceni snášet aktivity mafiánských organizací Cosa Nostra. V první vlně podepsalo Úmluvu 120 členských států OSN, v platnost vstoupila dne 29. 9. 2003, tj. 90 dnů poté, kdy byla uložena čtyřicátá ratifikační listina. Česká republika podepsala Úmluvu i dva Protokoly již při slavnostní příležitosti v Palermu. Rozsah Úmluvy je 41 článků, přičemž obsahuje ustanovení jak hmotněprávní tak procesněprávní povahy. Hmotněprávní ustanovení čl. 5, 6, 8 a 23 stanoví závazek smluvních stran postihovat jednání jako je účast v organizované zločinecké skupině, legalizace výnosů z trestné činnosti, korupce a v neposlední řadě i trestnost maření výkonu spravedlnosti. Prevence, vyšetřování a stíhání těchto trestných činů a závažné trestné činnosti je však podmíněno nadnárodní povahou těchto činů a účastí organizované zločinecké skupiny. Výše uvedeným požadavkům na kriminalizaci určitých typů jednání ustanovení českého trestního zákona vyhovují. Nutnost postihu jednání spočívajícího v účasti v organizované zločinecké skupině je promítnuta do skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném spolčení - § 163a tr. zák., požadavek legalizace Trestný čin je nadnárodní povahy, jestliže a) je spáchán ve více než jednom státě, b) je spáchán v jednom státě, avšak podstatná část příprav na něj, jeho plánování, řízení či kontroly se odehrává v jiném státě, c) je spáchán v jednom státě, avšak zahrnuje účast organizované zločinecké skupiny, která se zabývá trestnou činností ve více než jednom státě nebo d) je spáchán v jednom státě, avšak jeho podstatné dopady se projevují v jiném státě. – čl. 3
výnosů z trestné činnosti je postižen ustanovením § 251, 252a tr. zák. Aktivní i pasivní forma úplatkářství je v současné době trestná podle § 160, 161 tr. zák. Procesní ustanovení upravují otázky vydání (čl. 16), předávání odsouzených osob (čl.17), vzájemné právní pomoci (čl.18), společného vyšetřování (čl.19), zvláštních metod vyšetřování (čl.20) apod. Účelem této Úmluvy je podporovat spolupráci s cílem účinnější prevence a boje proti nadnárodnímu organizovanému zločinu – čl. 1. 1. 1. Organizovaná zločinecká skupina Samotný název Úmluvy navozuje dojem, že úmluva definuje pojem nadnárodní organizovaný zločin. Nicméně ani tvůrci tohoto instrumentu nedokázali překlenout problémy spojené s vytvořením ať již obecné či skrze výčet charakteristických znaků utvořené definice organizovaného zločinu. Východisko z této situace, kdy neexistuje definice zásadního pojmu a současně je zapotřebí stanovit rozsah použití úmluvy, bylo proto nalezeno v užití typové závažnosti činu spolu se znakem účasti organizované zločinecké skupiny. Článek 2 tedy obsahuje vymezení termínů, se kterými pak dále Konvence pracuje. Stěžejním pojmem je pojem organizovaná zločinecká skupina, kterou se pro účely této Konvence rozumí strukturovaná skupina tří či více osob existující po určité časové období a jednající ve vzájemné dohodě za účelem spáchání jednoho či více závažných trestných činů či trestných činů stanovených v souladu s touto Konvencí za účelem získání přímého či nepřímého finančního či jiného hmotného prospěchu. Základní znaky této definice tedy jsou: strukturovaná skupina závažný trestný čin finanční či jiný hmotný prospěch. Strukturovaná skupina je skupina, která není náhodně utvořena za účelem bezprostředního páchání trestného činu a která nemusí mít formálním způsobem definované funkce svých členů , nepřetržitost svého členství ani rozvinutou strukturu. Závažným trestným činem se podle této Konvence rozumí jednání představující trestný čin postihnutelný trestem odnětí svobody v délce nejméně čtyři roky nebo závažnějším trestem. Získání finančního či jiného hmotného prospěchu jako jeden z definičních znaků vyloučilo navzdory požadavkům určitých států (Egypt, Turecko apod.) z úpravy této Úmluvy problematiku terorismu. Návrh rekodifikace trestního práva hmotného upustil od pojmu zločinného spolčení, který byl do českého právního řádu zaveden zákonem č. 152/1995 Sb. a později novelizován a převzal tento ústřední pojem a vymezuje jej v navrhovaném znění § 410. Podle tohoto ustanovení se tedy skupinou organizovaného zločinu rozumí společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Autentické anglické znění textu Úmluvy však užívá termínu „organized criminal group‘‘, a proto by správný český překlad měl znít jako „organizovaná zločinecká skupina‘‘. Vzhledem k tomu, že Vídeňské centrum OSN pro prevenci mezinárodního zločinu
Zločinným spolčením je podle § 89 odst. 17 TZ společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Novela odstranila požadavek, aby zločinné spolčení bylo zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti, kterýžto znak nedovoloval postihovat jako zločinecké organizace organizace sledující jiné cíle než zisk.
Trestní právo a správní právo uvádí, že Úmluva má krom jiného zavést i jednotné terminologické standardy, je třeba vycházet z autentického textu. Obdobnou cestou se vydala i Slovenská republika, kdy v rekodifikovaném trestním zákoně (zákon č. 300/2005 Z.z.) vymezuje pojem ,,zločinecká skupina“. Zločinecká skupina je podle ustanovení § 129 odst. 3 definována jako strukturovaná skupina nejméně tří osob, která existuje po určité časové období a jedná koordinovaně s cílem spáchat jeden nebo více zločinů, trestný čin legalizace příjmů z trestné činnosti podle § 233 nebo některý z trestných činů korupce podle osmé hlavy třetího oddílu zvláštní části za účelem přímého nebo nepřímého získání finanční nebo jiné výhody. Skutková podstata obsažená v § 296 pak postihuje jednání spočívající v založení, zosnování a podporování zločinecké skupiny. 1. 2. Vybraná procesní ustanovení Úmluvy Jedním z požadavků této Úmluvy je zavedení účinné ochrany svědků podle článku 24 a rovněž přijmutí opatření k povzbuzování osob, aby spolupracovaly s příslušnými orgány při odhalování organizované trestné činnosti (čl. 26). Česká republika novelizací trestněprávních předpisů v zásadě reagovala na všechna hlavní ustanovení Úmluvy, a to včetně výše zmíněných. Trestní řád až do konce roku 1993 neobsahoval žádné ustanovení, které by svědkům poskytovalo jakoukoliv formu ochrany. Změnu přinesla až novela zákona č. 292/1993 Sb., která doplnila trestní řád o ustanovení § 55 odst. 2. a rozšířila také v ustanovení § 209 možnost vyslýchat svědka bez přítomnosti obžalovaného o další důvody. Obě tato ustanovení trestního řádu, která znamenala první trestněprávní reakci zákonodárce na nástup organizovaného zločinu ve společnosti, byla velmi záhy zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky. Novela trestního řádu a trestního zákona, která byla publikována pod číslem 152/1995 Sb. vyjádřila ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 v nové podobě tak, aby byla tato ustanovení v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR. K ochraně svědka v trestním řízení přispívá mj. i znění § 165 odst. 2 poslední věta, stejně jako formulace § 165 odst. 3 poslední věta. Pozitivní změnu přinesla rovněž novela zákona o trestním řízení soudním č. 283/2004 Sb., která rozšiřuje procesní oprávnění svědka o možnost získat informace o aktuálním pohybu obviněného nebo odsouzeného (§ 44a). Od roku 2001 je součástí českého právního řádu rovněž zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, který má přispívat k zefektivnění boje proti nejzávažnějším formám trestné činnosti. Otázka opatření, která by měla napomoci ke zkvalitnění spolupráce s orgány činnými v trestním řízení se však doposud jeví poměrně neuspokojivě. Trestní zákon sice ve svých ustanoveních obsahuje některé prvky, které by mohly motivovat ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, tyto jsou však zjevně nedostačující vzhledem ke skutečnosti, že organizovaný zločin je jevem mimořádně negativním a nebezpečným. Mezi hmotněprávní instituty, které usnadňují trestní postih organizovaného zločinu na základě účinnější pomoci ze strany osob, které mohou poskytnout orgánům činným v trestním řízení podstatné informace patří ustanovení § 33 písm. k) tr. zák. a § 40 odst. 3 tr. zák. K těmto nástrojům je možné zařadit i skutkovou podstatu § 163b tr. zák. o účinné lítosti.
Polehčující okolnost spočívající v tom, že pachatel přispěl k objasňování trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení. Možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Podle tohoto ustanovení nebude trestný ten, kdo spáchá čin uvedený v § 163a, učinil-li o zločinném spolčení oznámení státnímu
Právě nedostatek instrumentů dostatečně motivujících ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení vede řadu teoretiků i praktiků k úvahám o zavedení institutu korunního svědka, který doposud v našem právním řádu chybí (hojně je však využíván zejména v anglosaských zemích či Itálii). V roce 2004 byl předložen návrh zákona, který by tento institut zakotvil do českého trestního práva, nicméně legislativní proces nebyl úspěšný. Použitá literatura Chmelík, J. a kol. Zločin bez hranic. Vyšetřování terorismu a organizovaného zločinu. Praha: Linde a. s., 2004. Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád. 24. vydání. Praha: Linde a.s., 2006. Karabec, Z. Mezinárodní aspekty boje proti organizovanému zločinu. Kriminalistika 2004, č. 1, s. 3-18. Scheinost, M. Pojetí organizovaného zločinu a jeho vztah k dalším kategoriím kriminality. Kriminalistika 2004, č. 4, s. 257271. Šturma, P., Nováková, J., Bílková, V. Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu. Praha: C. H. Beck, 2003. Válková, H., Stočesová, S. Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2003. Resumé Organized crime is an extremely dangerous phenomenon whose consequences overreach frontiers and take transnational extension. The Czech Republic as a member of the international community can use not only domestic legislature but also international conventions in the fight against organized crime. One of the international conventions is the United Nations Organization Convention against transnational organized crime which does not define the term organized crime but use the term organized criminal group.
zástupci nebo policejnímu orgánu v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z jiného činu zločinného spolčení, než je uveden v § 163a, mohlo být ještě odstraněno. Voják může takové oznámení učinit i veliteli nebo náčelníku.
Debaty mladých právníků 2007 ODVOLANIE A KONANIE O ŇOM Margita Prokeinová Odvolanie ako jeden z riadnych opravných prostriedkov je dispozitívny procesný úkon oprávnenej osoby, ktorá ním napáda rozsudok vydaný súdom prvého stupňa, ktorý ešte nenadobudol právoplatnosť. Trestný zákon v § 307 uvádza osoby oprávnené podať odvolanie: a) prokurátor môže rozsudok napadnúť pre nesprávnosť ktoréhokoľvek výroku, b) obžalovaný môže napadnúť nesprávnosť výroku, ktorý sa ho priamo týka, c) poškodený môže napadnúť nesprávnosť výroku len o náhrade škody, d) zúčastnená osoba je oprávnená napadnúť nesprávnosť výroku o zhabaní veci. Prokurátorovi prislúcha najširšie odvolacie právo. Prokurátor môže podať odvolanie tak v prospech, ako i v neprospech obžalovaného, poškodeného alebo zúčastnenej osoby. Ak prokurátor nepodal odvolanie v neprospech obžalovaného, odvolací súd nemôže obžalovanému uložiť prísnejší trest. Platí tzv. zákaz reformationis in peius - zákaz zmeny k horšiemu. V prospech obžalovaného môžu rozsudok odvolaním napadnúť okrem obžalovaného a prokurátora i príbuzní obžalovaného v priamom rade, jeho súrodenci, osvojiteľ, osvojenec, manžel a druh a to i vo svojom mene v rozsahu ako obžalovaný. Nemôžu však podať odvolanie v prospech obžalovaného proti jeho vôli, teda keď výslovne prejaví svoj nesúhlas. Prokurátor môže tak urobiť i proti vôli obžalovaného. Ak je obžalovaný pozbavený spôsobilosti na právne úkony alebo ak je jeho spôsobilosť na právne úkony obmedzená, môže i proti vôli obžalovaného za neho v jeho prospech odvolanie podať aj jeho zákonný zástupca alebo jeho obhajca. Za poškodeného môže podať odvolanie jeho zákonný zástupca alebo splnomocnenec. To isté platí i pre zúčastnenú osobu. Dôvod podania odvolania môže spočívať vtom, že niektorý výrok nebol urobený, ako aj pre porušenie ustanovení o konaní, ktoré predchádzalo rozsudku, ak toto porušenie mohlo spôsobiť, že výrok je nesprávny alebo že chýba. Konaním, ktoré rozsudku predchádzalo je celé konanie, ktoré vyústilo do vydania rozsudku, vrátane úkonov pred začatím trestného stíhania. Odvolanie má odkladný (suspenzívny) účinok, čo znamená, že napadnutý rozsudok je vykonateľný až po jeho právoplatnosti. Odvolanie sa podáva na súde, ktorý napadnutý rozsudok vydal, a to v lehote do 15 dní od oznámenia rozsudku. Oznámením rozsudku je jeho vyhlásenie v prítomnosti toho, komu treba rozsudok doručiť. Ak sa rozsudok vyhlásil v neprítomnosti takejto osoby, oznámením je až doručenie rozsudku. Osobám oprávneným podať proti rozhodnutiu opravný prostriedok sa rovnopis takéhoto rozhodnutia doručuje do vlastných rúk (§ 66 ods. 1 písm. b)). Podľa týchto ustanovení zákonodarca umožňuje oprávneným osobám podať svoje vyjadrenie k využitiu odvolacieho práva už bezprostredne po vyhlásení rozsudku. do lehoty určenej podľa dní sa nezapočítava deň, v ktorom sa stala udalosť určujúca začiatok lehoty (§ 63 ods. 3). Ak pripadne koniec lehoty na deň pracovného pokoja alebo pracovného voľna, pokladá sa za posledný deň lehoty najbližší budúci pracovný deň (§ 63 ods. 5). Vo výnimočných prípadoch je možné navrátiť lehotu, ak obvinený, jeho obhajca, poškodený alebo zúčastnená osoba zmešká z dôležitých dôvodov lehotu na podanie opravného prostriedku. V takom prípade jej povolí orgán, ktorému patrí rozhodovať o opravnom prostriedku, navrátenie lehoty. O navrátenie
lehoty môže oprávnená osoba požiadať do troch dní od odpadnutia prekážky (§ 64 ods. 1). Pre splnenie obsahových náležitostí odvolania, zákon nestanovuje žiadne striktné formálne požiadavky. Vyžaduje sa len, aby z odvolania bolo zrejmé, v ktorých výrokoch sa rozsudok napáda, aké chyby sa vytýkajú rozsudku alebo konaniu, ktoré mu predchádzalo. Ak odvolateľ neuposlúchne výzvu predsedu senátu, aby odstránil nedostatok z podaného odvolania, môže mu byť uložená poriadková pokuta s výnimkou obžalovaného. Uloženie poriadkovej pokuty je fakultatívne. Ak ide napr. o odvolanie obhajcu v mene obžalovaného., ktoré nespĺňa napriek výzve náležitosti § 311 ods. 1, 2, môže byť zo strany súdu iniciované disciplinárne konanie voči obhajcovi, ale aj prokurátorovi. Odvolanie možno oprieť o nové skutočnosti a dôkazy, avšak procesné strany môžu v odvolacom konaní úspešne navrhovať len tie dôkazy, o ktorých sa dozvedeli dodatočne, t.j. po ukončení dokazovania na súde prvého stupňa. Oprávnená osoba sa môže odvolania výslovne vzdať najneskôr do uplynutia odvolacej lehoty. Vôľa oprávnenej osoby musí byť jednoznačne prehlásená. Nestačí prehlásiť, že s rozsudkom je spokojný. Ak už raz oprávnená osoba dala prehlásenie o vzdaní sa odvolania nemožno odvolať. V takomto prípade ho nemožno podať ani prostredníctvom obhajcu. Osoba, ktorá odvolanie podala, môže ho výslovným vyhlásením vziať späť, a to až do doby, než sa odvolací súd odoberie na záverečnú poradu. Odvolanie prokurátora môže vziať späť i nadriadený prokurátor. V prípade, že odvolanie bolo oprávnenou osobou vzaté späť nemôže ho podať znovu v tej istej veci. Prehlásenie o späť vzatí odvolania je tiež neodvolateľné. KONANIE O ODVOLANÍ
Odvolacie konanie majúci fakultatívny charakter je súčasťou trestného konania. Jeho zmyslom je preskúmať vydané rozhodnutia z hľadiska ich zákonnosti, dôvodnosti a správnosti konania, ktoré im predchádzalo. Preskúmavanie rozhodnutí predstavuje činnosť, ktorá smeruje k prevereniu a k posúdeniu rozhodnutí, ktoré boli vydané súdmi prvého stupňa. Odvolacie konanie je prepojené s dispozičnou zásadou, pretože nemôže dôjsť k preskúmaniu rozhodnutia bez podnetu oprávnených osôb. Odvolací súd prejednáva a rozhoduje o odvolaní buď na verejnom alebo na neverejnom zasadnutí. Neverejné zasadnutie je prípustné len fakultatívne a v obmedzenom rozsahu z dôvodu urýchlenia a zjednodušenia odvolacieho konania. Tým, že sa uprednostnilo rozhodovať odvolaciemu súdu o odvolaní na verejnom zasadnutí, zabezpečila sa rovnosť strán v konaní pred súdom (§ 2 ods. 14), čo je aj požiadavkou čl. 6 dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd. na verejnom zasadnutí je totiž prítomnosť prokurátora a obhajcu obvineného v konaní o odvolaní povinná. Odvolacím súdom je krajský súd a v prípade rozhodnutia Špeciálneho súdu je odvolacím súdom najvyšší súd. Rekodifikáciou Trestného poriadku došlo k výraznému posunu agendy smerom na okresné súdy, ktoré rozhodujú aj v závažných veciach uvedených § 16 ods. 1, o ktorých rozhodujú okresné súdy v sídle krajského súdu. Odvolací súd zamietne odvolanie, ak bolo podané oneskorene, osobou neoprávnenou alebo osobou, ktorá sa odvolania výslovne vzdala alebo znovu podala odvolanie, ktoré v tej istej JUDr. Margita Prokeinová, PhD., katedra trestného práva, krimina- veci už predtým výslovne vzala späť. Ako oneskorené nemôže listiky a kriminológie, Právnická fakulta Univerzity Komenského byť zamietnuté odvolanie, ktoré oprávnená osoba podala onev Bratislave
Trestní právo a správní právo skorene len preto, že sa riadila nesprávnym poučením súdu.Odvolací súd zruší napadnutý rozsudok a vec vráti súdu prvého stupňa, aby ju v potrebnom rozsahu znovu prejednal a rozhodol, ak zistí, že a) súd rozhodol v nezákonnom zložení, b) obžalovaný nemal obhajcu, hoci išlo o prípad povinnej obhajoby, alebo c) hlavné pojednávanie bolo vykonané v neprítomnosti obžalovaného, hoci na to neboli splnené zákonné podmienky. V týchto prípadoch sa súd prvého stupňa dopustil procesných chýb (error in procedento), pretože porušil predpisy Trestného poriadku. Ide o chyby podstatné, čo má za následok zrušenie napadnutého rozsudku. Nesprávnosť rozhodnutí prvoinštančného orgánu sa môže prejaviť v: – procesných chybách (error in procedento), ak poruší predpisy Trestného poriadku, – skutkových chybách (error in facto), ak nie je správne alebo dostatočne zistený skutkový stav veci, – právnych chybách (error in iure), ktoré môžu mať hmotnoprávny alebo procesnoprávny charakter. Hmotnoprávne chyby môžu spočívať v nesprávnej kvalifikácii skutku alebo v nesprávnej interpretácii ustanovení Trestného zákona (napr. bol uložený trest mimo rozpätia zákonnej trestnej sadzby). Procesnoprávne chyby spočívajú v porušení procesných ustanovení o rozsudku. Nejaký výrok je neúplný, nejasný alebo dokonca chýba. Prieskumná povinnosť odvolacieho súdu, pokiaľ sa týka skutkových zistení súdu prvého stupňa je obmedzená len na podstatné chyby konania. V prípade, že odvolací súd napadnutý rozsudok zruší: – vec postúpi, – trestné stíhanie podmienečne zastaví, – trestné stíhanie zastaví, alebo – trestné stíhanie preruší. Odvolací súd odvolanie zamietne, ak zistí, že nie je dôvodné.
Výnimku priznáva posledná veta § 317 ods. 1, na základe ktorej odvolací súd prihliadne na chyby, ktoré neboli odvolaním vytýkané len vtedy, ak by odôvodňovali podanie dovolania podľa § 371 ods. 1. Táto výnimka dáva priestor na eliminovanie počtu dovolaní. Benefícium cohaesionis (dobrodenie v súvislosti) – rozhodnutie odvolacieho súdu sa mení i v prospech tej osoby, ktorá nepodala opravný prostriedok. Preskúmavací orgán je teda povinný z úradnej moci (ex offo) vždy rozhodnúť i v prospech ďalších spoluobžalovaných. Tento princíp sa uplatní len za podmienky, ak: – sa vedie spoločné konanie, – bolo o nich rozhodnuté tým istým rozsudkom a – odvolací súd zistil dôvod, ktorý im všetkým prospieva. Zákaz reformationis in peius ( zákaz zmeny k horšiemu) – rozsudok nemôže byť zmenený v neprospech obžalovaného. To neplatí, ak bol napadnutý rozsudok zrušený v dôsledku odvolania podaného prokurátorom v neprospech obžalovaného. Týka sa to aj výroku o náhrade škody na podklade podaného odvolania poškodeným. Účelom tejto zásady je zabrániť tomu, aby obžalovaný, resp. oprávnené osoby podať v jeho prospech odvolanie nemali obavu podať opravný prostriedok z dôvodu zhoršenia jeho situácie. Kasačný princíp – odvolací súd spravidla vec vráti na nové prejednanie a rozhodnutie súdu prvého stupňa. Uplatnenie kasačného princípu je obmedzené tým, že k nemu dochádza len vtedy, ak by doplnenie konania odvolacím súdom bolo spojené s neprimeranými ťažkosťami alebo by mohlo viesť k iným skutkovým záverom. Súd, ktorému vec bola vrátená na nové prejednanie a rozhodnutie, je viazaný právnym názorom, ktorý vyslovil vo svojom rozhodnutí odvolací súd, a je povinný vykonať úkony a dôkazy, ktorých vykonanie odvolací súd nariadil. Apelačný princíp - odvolací súd rozhodne vo veci sám, ak možno nové rozhodnutie urobiť na podklade skutkového stavu, ktorý bol v napadnutom rozsudku správne zistený alebo doplnený dôkazmi vykonanými pred odvolacím súdom. Konanie o opravnom prostriedku je u nás vybudované na kombinácii kasačného a apelačného princípu s tým, že došlo k posilneniu apelačného Princípy odvolacieho konania Revízny princíp - odvolací súd koná na základe obmedze- princípu, čím sa umožnilo zrýchlenie a zhospodárnenie súdneho ného revízneho princípu tým, že preskúmava len napadnuté konania. výroky a správnosť postupu konania, ktoré im predchádzalo. Rekodifikačné zmeny týkajúce sa odvolania R 2/2001-I Zb. rozh. tr. Zo siedmeho oddielu Ústavy SR o práve Rekodifikovaný Trestný poriadok zákon č. 301/2005 Z. z. na súdnu a inú právnu ochranu a zo zásady riadneho zákonného v znení zákona č. 650/2005 Z. z. procesu uvedenej v § 2 ods. 1 Tr. por. vyplýva pre súdne konanie nadobudol účinnosť 1. januára 2006. Rekodifikačné zmeny povinnosť, aby konanie na súde prvého stupňa bolo vykonané riadsa dotkli i ustanovení o odvolaní. V porovnaní so starou právnou ne obsadeným súdom. Odvolací súd nemusí zrušovať rozsudok I. stupňa vždy, keď je to úpravou možno poukázať na tieto najvýraznejšie zmeny:
len trochu možné. Vec sám doplní dokazovaním, pokiaľ nepôjde o zásadné a rozhodné dôkazy, vykonanie ktorých by bolo spojené s neprimeranými ťažkosťami, alebo ktoré by mohli viesť k iným skutkovým záverom a rozhodne vo veci, čím trestné stíhanie právoplatne ukončí. Sleduje sa tým opäť zrýchlenie a zhospodárnenie súdneho konania. Ak zruší odvolací súd napadnutý rozsudok len vo výroku o náhrade škody a ak nerozhodne sám vo veci rozsudkom, odkáže poškodeného na občianske súdne konanie, prípadne na konanie pred iným príslušným orgánom. V prípade, že odvolací súd môže doplniť dôkazy o náhrade škody bez väčších ťažkostí, treba tak urobiť, pretože zmyslom tohto konania je čo najskôr uspokojiť nárok poškodeného. ČENTÉŠ, J. a kol.: Trestný poriadok s komentárom. Žilina: Poradca podnikateľa, 2006, s. 471 § 320 ods. 1 písm. b) nedáva možnosť odvolaciemu súdu schváliť zmier, ale len podmienečne zastaviť trestné stíhanie. Jednotlivé výroky môžu byť oddeliteľné alebo naopak neoddeliteľné. Neoddeliteľné výroky musia byť preskúmané všetky, aj keď
odvolateľ napadol len jeden z nich (napr. výrok o náhrade škody a s ním súvisiace výroky o spôsobe náhrady škody). Oddeliteľný výrok sa dá samostatne preskúmať a aj samostatne zrušiť, ak je to potrebné. R 22/2001-II Zb. rozh. tr. Ak odvolací súd vráti vec súdu prvého stupňa na nové prejednanie a rozhodnutie, nový rozsudok môže byť pre obžalovaného nepriaznivejší v porovnaní s predchádzajúcim rozsudkom, nakoľko môže dôjsť k zmene skutkového stavu veci na základe získania nových dôkazov. V tomto novom konaní, ak prebehne odvolacie konanie, opäť sa uplatní zákaz reformationis in peius. ČENTÉŠ, J. a kol.: Trestný poriadok s komentárom. Žilina: Poradca podnikateľa, 2006, s. 465-466 Odvolací súd nemôže sáma) uznať obžalovaného za vinného zo skutku, pre ktorý bol napadnutým rozsudkom oslobodený, b) uznať obžalovaného za vinného z ťažšieho trestného činu, než z akého ho mohol v napadnutom rozsudku uznať za vinného súd prvého stupňa.
Debaty mladých právníků 2007 –
predĺžila sa odvolacia lehota z 8 dní od doručenia odpisu rozsudku na 15 dní od oznámenia rozsudku, – došlo k obmedzeniu revízneho princípu, – výrazne sa posilnila apelácia, čo má viesť k zrýchleniu a zhospodárneniu súdneho konania, – vypadla zákonná úprava možnosti schválenia zmieru odvolacím súdom, čo bolo upravené v § 257 písm. d) starého Tr. por. s tým, že nová úprava v § 320 ods. 1 písm. b) nedáva možnosť odvolaciemu súdu schváliť zmier, ale len podmienečne zastaviť trestné stíhanie. V Českej republike rekodifikácia trestných kódexov ešte prebieha, no napriek tomu právna úprava týkajúca sa odvolania a konania o ňom je takmer totožná s našou súčasne platnou právnou úpravou. Taktiež revízny princíp funguje obmedzene a apelácia dominuje nad kasáciou. Rozdielna je odvolacia lehota – odvolanie sa podáva do 8 dní od doručenia odpisu rozsudku. ZÁVER Opravné konanie predstavuje jeden z najvýznamnejších prostriedkov, ktorými sa uskutočňuje dozor nad rozhodovaním súdov I. stupňa a orgánov činných v trestnom konaní a zabezpečuje sa jednotný výklad zákonov. Základným cieľom a účelom opravného konania v rámci trestného procesu je, aby v prípade vzniku pochybnosti o správnosti rozhodnutia v trestnom konaní bolo zákonom umožnené preskúmanie tohto rozhodnutia, spravidla vyšším orgánom, a v prípade, že je toto rozhodnutie nesprávne, aby sa zrušilo alebo zmenilo. Bezprostredným účelom opravného konania je teda náprava konkrétneho nesprávneho rozhodnutia v záujme účastníkov trestného konania. POUŽITÁ LITERATÚRA ČENTÉŠ, J. a kol.: Trestný poriadok s komentárom. Žilina: Poradca podnikateľa, 2006 Normatívne právne akty Z 141/1961 Zb. o trestnom konaní súdnom v znení neskorších predpisov Z 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním ve znění pozdějších předpisú Z 460/1992 Zb. Ústava SR v znení neskorších predpisov Z 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z. Z 301/2005 Z. z. Trestný poriadok v znení zákona č. 650/2005 Z. z. Súdne rozhodnutia R 2/2001-I Zb. rozh. tr. R 22/2001-II Zb. rozh. tr
RESUMÉ Appeal as a due legal remedy is procedural dispositional act by which just party invades the judgment of a court of first instance which has not came into force yet. Appellation proceeding is the part of the criminal proceedings. Due to reform of the Criminal Procedure Act several changes have been accomplished within the legal provisions regarding appellation. The most significant are as follows: – duration of the appellation term has been extended from 8days at the moment of delivery of judgment to 15 days beginning at the moment of notification of judgment, – revisory principle has been restrained, – appellation principle has been strengthened, – Appellate Court may not confirm reconciliation but it may conditionally strike out a prosecution. The purpose of mentioned changes has been to make the criminal proceedings more economical and quicker.
Trestní právo a správní právo ÚVAHA NAD CIEĽOM REKODIFIKÁCIE SLOVENSKÉHO TRESTNÉHO PROCESU Jaroslav Klátik Základným cieľom rekodifikácie slovenského trestného procesu bolo najmä vytvorenie legislatívnych predpokladov pre operatívnejší, pružnejší proces objasňovania a odhaľovania kriminality a jej páchateľov, spravodlivý a včasný súdny proces, ktorého výsledkom je spravodlivé potrestanie páchateľov a jeho rozsiahly výchovný účinok. Významným prínosom tejto rekodifikácie bolo najmä zavedenie inštitútu dohodovacieho konania, ako jedného z odklonov od spravidla procesne náročného hlavného pojednávania, čím sa malo dosiahnuť rýchlejšie a hospodárnejšie prejednanie trestnej veci mimo hlavného pojednávania a tým odbremenenie trestného súdnictva. Slovenský trestný proces ostal naďalej v základnej charakteristike kontinentálny, avšak s výraznými prvkami kontradiktórnosti. K tomu prispievajú aj alternatívne spôsoby riešenia trestných vecí, ktoré umožňujú skončenie trestnej veci bez toho, aby sa vykonalo procesne náročné hlavné pojednávanie. Pokiaľ ide o základné zásady trestného konania, rekodifikáciou boli posilnené zásady rovnosti strán, práva na včasný a spravodlivý proces, zásady kontradiktórnosti konania, práva na aktívnu obhajobu a modifikovanie zásady legality zásadou oportunity, čo má odraz i v tom, že prokurátor má možnosť vec rozhodnúť bez toho, aby podal obžalobu a od trestného stíhania páchateľa upustiť. V nadvänosti na to sa možno zamerať na niektoré trestnoprávne aspekty, resp. trestno-procesné inštitúty, ktoré obsahuje zák. č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok v znení zák. č. 650/2005 Z. z. a zák. č. 682/2006 Z. z. účinný od 1.1.2006 (ďalej len „Trestný poriadok“ alebo „TP“).
prípadoch ustanovených Trestným poriadkom, napr. o obžalobe, ktorú podal na súd prokurátor spolu s odovzdaním obvinenej osoby, predtým zadržanej osoby na mieste činu pre trestný čin s hornou hranicou neprevyšujúcou 3 roky, aj s obžalobou (§ 348 TP). Ak sudca pre prípravné konanie rozhoduje o obžalobe proti prevzatej zadržanej osobe, má rovnaké práva a povinnosti ako samosudca. Rekodifikačná komisia pre trestné právo procesné pri Mnisterstve spravodlivosti SR sa pri inštitúte sudcu pre prípravné konanie nechala „inšpirovať“ i tzv. sudcom slobôd, vykonávajúcim súdnu kontrolu v prípravnom konaní v rámci európskeho projektu Corpus Juris 2000, ktorý sa zaoberá ochranou finančných záujmov Európskych spoločenstiev. Kompetencie sudcu slobôd sú takmer identické s kompetenciami sudcu pre prípravné konanie. Rozdiel však je v tom, že kým sudca slobôd by svoju právomoc vykonával v rámci celého európskeho priestoru a jeho právomoc sa týkala iba trestných činov proti finančným záujmom Európskych spoločenstiev, sudca pre prípravné konanie je súdny orgán právomocou obmedzený na územie SR týkajúci sa všetkých trestných činov osobitnej časti Trestného zákona. 2. Inštitút spolupracujúceho obvineného – v súvislosti s postihom najzávažnejšej trestnej činnosti spáchanej najmä organizovaným zločinom a dôkaznou núdzou, v ktorej sa orgány činné v trestnom konaní a súd nachádzali, bol novelou č. 457/2003 Z. z. k zák. č. 141/1961 Zb. o trestnom konaní súdnom (Trestný poriadok) v znení neskorších predpisov účinnému do 31.12.2005 (ďalej len „starý Trestný poriadok“) upravený postup v prípade spolupracujúcej osoby. Orgánom činným v trestnom konaní tak bola daná možnosť prekonať nedostatok dôkazných prostriedkov, resp. dôkazovú núdzu v súvislosti s postihom najzávažnejšej trestnej činnosti spáchanej najmä organizovaným zločinom prostredníctvom spolupráce s osobou, ktorá sa podieľala na páchaní týchto trestných činov, ale dobrovoľne sa rozhodla spolupracovať s orgánmi činnými v trestnom konaní, za čo jej ako „odmena“ patrí dočasná beztrestnosť. na tento účel bol do starého Trestného poriadku zavedený jednak nový inštitút dočasného odloženia vznesenia obvinenia a jednak rozšírené inštitúty zastavenia trestného stíhania a prerušenia trestného stíhania aj na prípady takejto spolupráce. V nadväznosti na to, bol do ustanovení § § 218 – 219 rekodifikovaného Trestného poriadku s účinnosťou od 01.01.2006 zavedený ďalší trestnoprocesný inštitút, predstavujúci odklon v trestnom konaní v prípade spolupracujúcej osoby – podmienečné zastavenie trestného stíhania spolupracujúceho obvineného. Inštitút spolupracujúcej osoby sa týka nasledovných trestných činov: korupcie podľa ôsmej hlavy tretieho dielu osobitnej časti Trestného zákona (§ § 328 – 336 TZ), založenia, zosnovania a podporovania zločineckej skupiny,
1. Sudca pre prípravné konanie – je od 1.1.2006 novým subjektom trestného konania, resp. subjektom predsúdneho konania. Ide o sudcu súdu rozhodujúceho v prvom stupni, t.j. okresného súdu a vojenských obvodových súdov, okresného súdu v sídle krajského súdu a Špeciálneho súdu (za súd prvého stupňa sa považuje i krajský súd a to vo veciach týkajúcich sa právneho styku s cudzinou - § § 505, 506, 507, 509 ods. 2, 518 TP). Rekodifikáciou sa počítalo s tým, že by išlo o riadne zvoleného sudcu, ktorý by bol rozvrhom práce určený na výkon tejto funkcie na konkrétne časové obdobie (napr. na 1 rok). Cieľom zavedenia tohto subjektu bolo najmä skvalitnenie ochrany základných ľudských práv a slobôd, jej systémovosti, operatívnosti a efektívnosti. V aplikačnej praxi, napríklad na okresných súdov mávajú sudcovia tzv. „služby“ ako sudcovia pre prípravné konanie, kde rozhodujú najmä o väzobných veciach. po rekodifikácii sa objavili i názory týkajúce sa legislatívnej zmeny termínu „sudca pre prípravné konanie“ v § 10 ods. 3 Trestného poriadku, ktorý uvádza, že musí ísť o súd prvého stupňa, čo by znamenalo, že Špeciálny súd, keďže má postavenie krajského súdu, pričom od- Bližšie: ONDREJOVÁ, A.: Corpus juris 2000 / M. Delmas-Marty, J. A. E. Vervaele. Bratislava: Iura Edition, 2003, s. 9-13. volacím orgánom je Najvyšší súd SR, by nemohol mať sudcu pre prípravné konanie. na strane druhej Špeciálny súd o presne Pozri: TOBIÁŠOVÁ, L. - BURDA, E.: Miesto trestného práva v správe Európskej únie a vnímanie trestného práva laickou verejvymedzených páchateľoch a špecificky určených trestných činosťou. Perspektívy vývoja európskej integrácie – právne aspekty. noch rozhoduje ako súd 1. stupňa. Sudca pre prípravné konaZborník z konferencie mladých doktorandov a mladých vedeckých nie je svojím rozvrhom práce poverený rozhodovať o zásahoch pracovníkov konanej dňa 20.09.2006 v Bratislave, s. 266 – 272. do základných ľudských práv a slobôd v predsúdnom konaní, Pozri aj: JÚDA, V.: Vplyv vstupu do Európskej únie na právny o sťažnostiach proti rozhodnutiam prokurátora, a aj v v iných poriadok Slovenskej republiky ako asociovanej krajiny. Teoretic
JUDr. Jaroslav Klátik, katedra trestného práva, kriminologie, kriminalistiky a penológie, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Pozri: Dôvodová správa k návrhu Trestného poriadku
koprávne súvislosti vstupu suverénneho štátu do Európskej únie, Bratislava, ÚŠaP SAV, 2001, s. 231 – 239. Ide o trestný čin prijímania úplatku, trestný čin podplácania, trestný čin nepriamej korupcie. Zločineckou skupinou sa rozumie štruktúrovaná skupina najmenej
Debaty mladých právníků 2007 založenia, zosnovania a podporovania teroristickej skupiny, zločinu spáchaného organizovanou skupinou, zločineckou skupinou alebo teroristickou skupinou. Podstatou inštitútu spolupracujúcej osoby, resp. tzv. korunného svedka je dohoda medzi páchateľom a štátom, ktorej obsahom je poskytnutie výhody v podobe dočasnej alebo trvalej beztrestnosti a upustenie od ďalšieho trestného stíhania, za poskytnutie dôkazne významných informácií, výnimočne spôsobilých prispieť k naplneniu účelu spolupráce, teda objasnenie presne vymedzených trestných činov alebo zistenie a usvedčenie ich páchateľov. Účelom využitia inštitútu spolupracujúcej osoby je motivovať najmä členov organizovaných skupín, zločineckých skupín alebo teroristických skupín k tomu, aby od týchto skupín odstúpili, začali spolupracovať s orgánmi činnými v trestnom konaní a súdom, poskytli im výpoveď o činnosti a členoch týchto skupín. Dôvodom právnej úpravy zakotvujúcej tento inštitút boli najmä praktické skúsenosti orgánov činných v trestnom konaní a súdu, ktoré nasvedčovali tomu, že pri najzávažnejšej trestnej činnosti páchanej týmito skupinami, ako aj pri páchaní korupcie, je potrebné využívať možnosti, na základe ktorých bude možné objasňovať najzávažnejšie trestné činy a zisťovať ich páchateľov. V prípade inštitútu spolupracujúceho obvineného ide o presadenie zásady oportunity, teda prokurátor rozhodne na základe vlastného uváženia, že nebude určitého páchateľa trestne stíhať, ale ponúkne mu možnosť spolupracovať s orgánmi činnými v trestnom konaní, že čo mu je ako určitá „protislužba“ poskytnutá dočasná beztrestnosť, ktorá sa po splnení podmienok a uplynutí skúšobnej doby môže premeniť na zastavenie trestného stíhania, ktoré má účinky podľa § 9 ods. 1 písm. e) TP. Vzťahuje sa teda iba na podozrivých páchateľov, ktorým sa na základe dobrovoľnej spolupráce mení procesné postavenie z podozrivého na svedka, resp. korunného svedka. V prípade tohto odklonu ide o samostatný právny inštitút s osobitne upravenými podmienkami a účelom jeho použitia, ktorý nemožno stotožňovať s podmienečným zastavením trestného stíhania podľa § § 216–217 TP. I keď sa celkové konanie neodchýli od procesne zdĺhavého hlavného pojednávania, zahrňujúce i náročné dokazovanie v ňom z čoho pramení, že usvedčenie páchateľov možno urobiť iba v konaní pred súdom, spolupráca so spolupracujúcim obvineným má význam pre rýchle a efektívne objasňovanie spáchaných trestných činov, aby sa konanie v dôsledku dôkazovej núdze nepredlžovalo. Z pohľadu aplikačnej praxe možno konštatovať, že tento inštitút prichádza do úvahy najmä vtedy, keď je zrejmé, že právoplatné skončenie trestného stíhania páchateľa trestného činu, na objasnení ktorého sa spolupracujúci obvinený podieľal, v dobe do dvoch rokov, nemožno reálne predpokladať. Zákonná úprava rozhodnutia podľa § 218 ods. 1 TP umožňuje nepokračovať v trestnom stíhaní obvineného hoci len na prechodnú, ale pomerne dlhú dobu v trvaní dvoch až desiatich rokov. Predpokladá sa, že v tejto dobe by malo dôjsť k naplneniu účelu spoluprá-
troch osôb, ktorá existuje počas určitého časového obdobia a koná koordinovane s cieľom spáchať jeden alebo viacej zločinov, trestný čin legalizácie príjmu z trestnej činnosti alebo niektorý z trestných činov korupcie na účely priameho alebo nepriameho získania finančnej alebo inej výhody. Teroristickou skupinou sa rozumie štruktúrovaná skupina najmenej troch osôb, ktorá existuje počas určitého časového obdobia na účely spáchania trestného činu teroru alebo trestného činu terorizmu. Organizovanou skupinou sa rozumie spolčenie najmenej troch osôb na účel spáchania trestného činu, s určitou deľbou určených úloh medzi jednotlivými členmi skupiny, ktorej činnosť sa v dôsledku toho vyznačuje plánovitosťou a koordinovanosťou, čo zvyšuje pravdepodobnosť úspešného spáchania trestného činu.
ce. Účelom rozhodnutia o podmienečnom zastavení trestného stíhania spolupracujúceho obvineného je motivovať obvineného k tomu, aby naďalej dobrovoľne spolupracoval s orgánmi činnými v trestnom konaní a súdom na objasňovaní trestného činu alebo na zistení alebo usvedčení jeho páchateľov a tým dosiahnuť účel spolupráce. To napokon súvisí aj s procesom rozhodovania o osvedčení sa obvineného, v ktorom skutočnosťou, významnou pre rozhodnutie, je výlučne zistenie, či obvinený v priebehu skúšobnej doby splnil podmienku podľa § 218 ods. 1 TP uloženú podľa § 218 ods. 2 TP. Preto dôvodom na rozhodnutie o pokračovaní v trestnom stíhaní obvineného by nemohlo byť spáchanie iného trestného činu obvineným v skúšobnej dobe. Skúšobná doba sa tak viaže na spoluprácu s orgánmi činnými v trestnom konaní a súdom na objasnení trestných činov a zistení a usvedčení ich páchateľov. Tým sa tento inštitút podstatne odlišuje od podmienečného zastavenia trestného stíhania spolupracujúceho obvineného, s ktorým ho nemožno stotožňovať. Podmienečne zastaviť trestné stíhanie voči spolupracujúcemu obvinenému možno, ak: obvinený sa významnou mierou podieľal na objasnení korupcie, trestného činu založenia, zosnovania a podporovania zločineckej, resp. teroristickej skupiny alebo zločinu spáchaného organizovanou, zločineckou alebo teroristickou skupinou, obvinený sa podieľal na zistení alebo usvedčení páchateľa tohto trestného činu, záujem spoločnosti na objasnení takého trestného činu prevyšuje záujem na trestnom stíhaní tohto obvineného, v prípade spolupracujúceho obvineného nejde o organizátora, návodcu alebo objednávateľa trestného činu. Je zrejmé, že usvedčenie páchateľov bude prebiehať až v súdnom konaní. Je procesná činnosť sa teda v prípravnom konaní nekončí. To, do akej miery sa plní účel spolupráce hodnotí orgán činný v trestnom konaní a súd. Podmienky, ktoré má spolupracujúci obvinený plniť sú uvedené uznesení o podmienečnom zastavení trestného stíhania spolupracujúceho obvineného. Pokiaľ ich neplní a ďalšiu spoluprácu odmieta, vydá prokurátor uznesenie o pokračovaní v trestnom stíhaní. Ďalšími inštitútmi viažucimi sa k osobe spolupracujúceho obvineného sú: a) dočasné odloženie vznesenia obvinenia (§ 205 TP), b) prerušenie trestného stíhania (§ 228 ods. 3 TP) c) zastavenie trestného stíhania (§ 215 ods. 3 TP) d) mimoriadne zníženie trestu [§ 39 ods. 2 písm. e) Trestného zákona (zák. č. 300/2005 Z. z.)]. Po rekodifikácii a následnej účinnosti Trestného poriadku sa vyskytlo niekoľko námietok týkajúcich sa právnej úpravy tohto inštitútu podmienečného zastavenia v prípade spolupracujúcej osoby. Týka sa to identického ustanovenia (rovnakého znenia) zákonných podmienok podmienečného zastavenia trestného stíhania spolupracujúcej osoby podľa § 218 ods. 1 TP a zastavenie trestného stíhania podľa § 215 ods. 3 TP. Je to samozrejme teoretická námietka, čo však neskôr môže prerásť i do aplikačného problému. Je samozrejme iba v kompetencii prokurátora Úradu špeciálnej prokuratúry do akej miery posúdi spoluprácu s touto osobou a ako zváži, či bol účel trestného konania splnený ale nebol. za rok svojej existencie tento inštitút nebol v Slovenskej republike aplikovaný ani v jednom prípade, čo súvisí jednak s tým, že osoba, ktorá spolupracuje s orgánmi činnými v trestnom konaní žiada vo formálnej dohode o spolupráci definitív
Bližšie: ŽILINKA, M.: Spolupracujúca osoba a procesné postupy podľa Trestného poriadku. Justičná revue, 59, 2007, č. 5, s. 622 – 627.
Trestní právo a správní právo ne zastavenie trestného stíhania a jednak dĺžky skúšobnej doby až do 10 rokov, čo mnohých obvinených, ktorí majú tendenciu spolupracovať odrádza od takejto spolupráce, keďže počas skúšobnej doby musia rovnako aktívne spolupracovať ako pred dočasným odložením vznesenia obvinenia a následnom vznesení obvinenia, čo je podmienkou na takého rozhodnutie. 3. dohodovacie konanie – je ďalším odklonom v trestnom konaní, ktorý bol rekodifikáciou zavedený do slovenského trestného procesu dňa 1.1.2006. Jednou zo základných požiadaviek rekodifikácie bolo uplatnenie inštitútu konania o dohode o priznaní viny a prijatí trestu, čo vyplývalo predovšetkým z požiadavky zjednodušenia a zefektívnenia trestného konania, ako aj z požiadavky skrátenia dĺžky jeho trvania. dohodou o vine a treste možno skončiť trestnú vec bez ohľadu na „veľkosť“ očakávaného procesu, počet obvinených, rozsah dokazovania, výšku škody a hroziacu trestnú sadzbu, ako aj veci jednoduché bez zložitostí skutkových a právnych.10 dohoda sa teda dotýka všetkých trestných činov, teda prečinov, zločinov a obzvlášť závažných zločinov.11 Podstata tohto inštitútu spočíva v tom, že ak výsledky vyšetrovania alebo skráteného vyšetrovania dostatočne odôvodňujú záver, že skutok je trestným činom a spáchal ho obvinený, ktorý sa k jeho spáchaniu priznal a uznal vinu, môže prokurátor na návrh obvineného, obhajcu, alebo aj bez takéhoto návrhu začať konanie o dohode o vine a treste, čo predstavuje odchýlenie od spravidla procesne náročného dokazovania na hlavnom pojednávaní. Je nesporné, že tento inštitút na rozdiel od iných odklonov sa v slovenskom trestnom konaní uplatnil a je vítaným inštitútom najmä pre sudcov trestných súdov. Iná situácia je však na prokuratúrach, pre ktoré to znamená zvýšenie administratívnej agendy. za jeden rok svojej existencie (teda za rok 2006) bolo skončené konanie o dohode o vine a treste na prokuratúrach podaním návrhu na dohodu o vine a treste voči 2 982 obvineným. Prokurátormi podaných dohôd o vine a treste na súd bolo 2 548. Z toho na súdoch bolo za rok 2006 (štatisticky od 1.1.2006 do 15.1.2007) schválených 1 980 dohôd o vine a treste. Spolu s ostatnými odklonmi, samozrejme okrem podmienečného zastavenia trestného stíhania spolupracujúceho obvineného, ktoré si svoje miesto v slovenskom trestnom procese ešte len hľadá, bolo odklonmi v trestnom konaní skončené trestné stíhanie voči 7 817 stíhaným osobám12. Pre porovnanie, počet podaných obžalôb na súd za rok 2006 bolo 22 702. V súčasnosti prebieha v odborných kruhoch i diskusia, či podmienky a pravidlá postupu prokurátora pri iniciovaní, prijatí podnetu obvineného, vedení vyjednávania o dohode o uznaní viny a prijatí trestu, ktoré sú stanovené Vyhláškou MS SR č. 619/2005 Z. z. o podmienkach a postupe prokurátora pri konaní o dohode o uznaní viny a prijatí trestu, by nemohli byť súčasťou ustanovení Trestného poriadku upravujúcich konanie o dohode o vine a treste, ako je to aj pri iných rozhodnutiach prokurátora od začatia trestného konania až po podanie obžaloby. Možno konštatovať, že rekodifikáciou prostredníctvom odklonov v trestnom konaní došlo k naplneniu účelu trestného konania, ktorým bolo odbremenenie trestného súdnictva, čo dokazuje, že 10 Mathern, V.: Aké budú nové trestnoprávne kódexy? (Úvahy nad návrhmi nového Trestného zákona a Trestného poriadku). Justičná revue, 2003, č. 11, s. 981. 11 Pozri aj: VRÁBLOVÁ, M.: Niekoľko poznámok k historicky najmladšiemu odklonu v slovenskom trestnom konaní – dohode o vine a treste. Trestněprávní revue, roč. 6, č. 7/2007, s. 192 – 195. 12 v prípravnom konaní bolo za rok 2006 podmienečne zastavené trestné stíhanie voči 5 248 osobám, shválený zmier voči 583 osobám, trestný rozkaz sa v štatistike neuvádza. Pozri: Štruktúra kriminality za rok 2006. Internet: http://www.genpro.gov.sk.
v slovenskom trestnom konaní sa postupne presadzuje i koncepcia restoratívneho trestania. 4. Postavenie poškodeného – rekodifikáciou sa posilnilo procesné postavenie poškodeného v predsúdnom a súdnom konaní, nielen z hľadiska jeho aktivity pri vykonávaní dôkazov, ale tiež v rozšírení jeho možnosti disponovať s trestným stíhaním v zákonom vymedzených prípadoch. Ide o jeho dispozičné právo, ktoré sa vzťahuje na celé trestné konanie vrátane odvolacieho konania v prípade trestných činov uvedených v § 211 ods. 1 TP. Posilnenie procesného postavenia poškodeného je jedným z aspektov presadzujúcej sa koncepcie restoratívneho trestania. V rekodifikovanom Trestnom poriadku je to vyjadrené i tým, že jeho prílohou je i Rámcové rozhodnutie Rady 2001/220/SVV z 15. marca 2001 o postavení obetí v trestnom konaní. V súvislosti s týmto rámcovým rozhodnutím dáva Trestný poriadok poškodenému napríklad právo, aby orgán činný v trestnom konaní ho informoval o prepustení alebo úteku obvineného z väzby, resp. odsúdeného z výkonu trestu odňatia slobody.13 Samotná pomoc poškodeným, resp. obetiam trestnej činnosti sa uskutočňuje na základe zákona č. 215/2006 Z. z. o odškodňovaní osôb poškodených násilnými trestnými činmi. 5. Spoločné vyšetrovacie tímy – zakotvené sú v ustanovení § 10 ods. 9 Trestného poriadku. Rekodifikácia však pri ich zriaďovaní priniesla zmenu za účelom rýchlosti a efektívnosti ich vytvorenia. Trestný poriadok pokladá za policajta14 aj zástupcu orgánu, vykonávajúceho svoju právomoc na území iného štátu EÚ. Takýto zástupca sa v zmysle zákonnej úpravy môže stať členom tímu pôsobiaceho na území Slovenskej republiky ako aj iného štátu EÚ. Tento tím sa vzhľadom na spoločný postup zástupcov orgánov SR a iného štátu EÚ označuje ako spoločný vyšetrovací tím. Účelom zriaďovania spoločných vyšetrovacích tímov je predovšetkým uľahčenie zhromažďovania dôkazov, ktoré sú právne pokryté národnými jurisdikciami, aby mohli byť využité v trestnom konaní zainteresovaných štátov. Tiež je to napomáhanie účasti svedkov, ktorí môžu byť jedným alebo druhým účastníckym členským štátom vyžiadaní ako dôkaz k súdu. Jedným z dôvodov vytvorenia spoločných vyšetrovacích tímov je aj zabezpečenie vysokej úrovne ochrany v oblasti slobody, bezpečnosti a spravodlivosti pre občanov Európskej únie. Pôsobnosť ako aj dôvody vytvorenia spoločných vyšetrovacích tímov sú zakotvené v Rámcovom rozhodnutí Rady Európskej únie z 13. júna 2002 o spoločných vyšetrovacích tímoch, pričom ustanovenie § 10 ods. 9 TP je vnútroštátnou úpravou vo vzťahu k tomuto rámcového rozhodnutiu. K transpozícii tohto rámcového rozhodnutia do slovenského právneho poriadku došlo prijatím zák. č. 403/2004 Z.z. o európskom zatýkacom rozkaze, ktorým bol novelizovaný starý Trestný poriadok a stal sa samozrejmou súčasťou rekodifikovaného Trestného poriadku, čím došlo k splneniu stupňa zlučiteľnosti s právom EÚ, ktorá bola jednou z najdôležitejších legislatívnych podmienok pri rekodifikačných prácach na návrhu Trestného poriadku a zaraďuje sa tak do zoznamu preberaných právnych aktov Európskych spoločenstiev a Európskej únie, ktorý je prílohou Trestnému poriadku. Rekodifikovaný Trestný poriadok hovorí o zriadení namiesto vytvorenia spoločného vyšetrovacieho tímu, ako je to uvedené v starom Trestnom poriadku. Podmienky činnosti spoločného vyšetrovacieho tímu, napr. jeho zloženie upravuje 13 Pozri: § 46 ods. 8, § 74 ods. 2, § 408 ods. 5 TP 14 Policajtom v zmysle § 10 ods. 8 TP sa rozumie vyšetrovateľ PZ, poverený príslušník PZ, vojenskej polície, Zboru väzenskej a justičnej stráže, Železničnej polície, poverené colné orgány a veliteľ námornej lode.
Debaty mladých právníků 2007 dohoda o jeho vytvorení. Orgánom oprávneným uzavrieť dohodu o vytvorení spoločného vyšetrovacieho tímu je Generálna prokuratúra Slovenskej republiky po predchádzajúcom prerokovaní s ministrom spravodlivosti Slovenskej republiky. Rekodifikovaný Trestný poriadok na rozdiel od starého Trestného poriadku nehovorí tentoraz o predchádzajúcom súhlase ministra spravodlivosti, od ktorého záviselo uzatvorenie takejto dohody, ale o predchádzajúcom prerokovaní. To znamená, že jediným orgánom, ktorý uzavrie dohodu o tom, že spoločný vyšetrovací tím môže byť vytvorený na území nášho štátu je výlučne Generálna prokuratúra SR. Minister spravodlivosti v tomto kontexte musí byť o vytvorení takéhoto tímu oboznámený, môže sa vyjadriť k návrhu takejto dohody, dať návrhy k jednotlivým bodom uvedeným v dohode, aby bola splnená zákonne uvedená obligatórna podmienka prerokovania tejto dohody. Rekodifikáciou sa tak upustilo od jeho súhlasu, najmä z dôvodu zrýchlenia a efektívnosti pri uzatváraní takejto dohody, čo má taktiež vplyv na pružnosť trestného konania. Záver To sú len niektoré aspekty trestno-procesných inštitútov, ktorých sa rekodifikácia slovenského trestného procesu dotkla. Tých zmien (i zásadných) však bolo niekoľko a až aplikačná prax postupne ukazuje pozitíva a negatíva rekodifikovanej právnej úpravy trestného konania. Je to však prirodzené, keďže slovenské trestné právo procesné sa v súvislosti so zavedením nových prvkov prispôsobuje celkovej štruktúre kriminality, počtu stíhaným a obžalovaným osobám, čo je logickým zdôvodnením vývoja nášho trestného práva ako aj aplikácie jednotlivých ustanovení. Trestné právo tak má svoj vývoj, ktorý po nadobudnutí účinnosti nových rekodifikovaných trestných kódexov udáva najmä aplikačná prax, keďže opodstatnenosť niektorých výrazných zmien, ale i prípadné nedostatky sa v trestných kódexoch prejavia až po určitom čase, t.j. po ich bezprostrednej aplikácii v praxi. Použitá literatúra JÚDA, V.: Vplyv vstupu do Európskej únie na právny poriadok Slovenskej republiky ako asociovanej krajiny. Teoretickoprávne súvislosti vstupu suverénneho štátu do Európskej únie, Bratislava, ÚŠaP SAV, 2001. Mathern, V.: Aké budú nové trestnoprávne kódexy? (Úvahy nad návrhmi nového Trestného zákona a Trestného poriadku). Justičná revue, č. 11/2003. ONDREJOVÁ, A.: Corpus juris 2000 / M. Delmas-Marty, J. A. E. Vervaele. Bratislava: Iura Edition, 2003. Perspektívy vývoja európskej integrácie – právne aspekty. Zborník z konferencie mladých doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov konanej dňa 20.09.2006 v Bratislave. Tobiášová, L. a Burda, E.: Miesto trestného práva v správe Európskej únie a vnímanie trestného práva laickou verejnosťou VO PF UK, Bratislava, 2007. VRÁBLOVÁ, M.: Niekoľko poznámok k historicky najmladšiemu odklonu v slovenskom trestnom konaní – dohode o vine a treste. Trestněprávní revue, roč. 6, č. 7/2007. ŽILINKA, M.: Spolupracujúca osoba a procesné postupy podľa Trestného poriadku. Justičná revue, č. 5/2007. Dôvodová správa k návrhu Trestného poriadku Trestný poriadok (zák. č. 301/2005 Z. z.)
Resumé The main intention wholesale codification of Code of criminal procedure was mostly, the creation of legislative anticipation for more operational, flexible proceeding of ventilation and detection of crime and its offenders, lawful and in time trial, which result is reasonable punishment its offenders a its wide educational effect. With the new criminal procedure has been invigorated the position of aggrieved person in criminal process, not only from view of his activity by applying the evidence, but also in expansion his possibilities to dispose with criminal prosecution in cases limited by law. Important benefit of this codification was mainly the adopting the institute plea-bargaining, as one of the divergences from usually process intensive proceedings in a court of law, in order to achieve faster and more economical trying of criminal case at preliminary stage and according to this relieve the criminal justice.
Trestní právo a správní právo ODDELENÉ SPRÁVNE SÚDNICTVO V PODMIENKACH SLOVENSKEJ REPUBLIKY Juraj Vačok Správne súdnictvo má v každom štáte svoje osobitné postavenie, nakoľko kontroluje výkon verejnej moci v štáte. Je cez neho realizované právo na súdnu ochranu, ktoré je jedným zo základných ľudských práv a slobôd. V rámci správneho práva, tak ako aj v iných odvetviach práva, sa neustále rieši otázka najlepšieho fungovania tak, aby bola ochrana práva čo najefektívnejšia, najrýchlejšia a najúčinnejšia. V rámci riešenia tejto otázky sa stretávame pri komparácii rôznych právnych systémov s viacerými modelmi, pričom hľadáme cestu, ako tieto modely zefektívniť, urobiť lepšími. V Slovenskej republike sa tiež stretávame s hľadaním čo najlepšieho modelu ochrany práv pri realizácii verejnej moci v štáte aj prostredníctvom súdov. V tejto súvislosti sa objavujú názory, že správne súdy, by mali byť oddelené od všeobecných súdov. Vo svojom článku sa pokúsim v krátkosti načrtnúť súčasnú právnu úpravu a zaujať svoje stanovisko k tejto otázke v snahe zapojiť sa a napomôcť diskusii o samostatnosti správnych súdov. V Slovenskej republike je správne súdnictvo upravené v piatej časti Občianskeho súdneho poriadku v znení neskorších predpisov (ďalej len „OSP“). Predmetná časť obsahuje šesť oddielov, pričom prvý oddiel obsahuje všeobecné ustanovenia a ostané oddiel jednotlivé druhy žalôb. Vecnú príslušnosť upravuje § 246 OSP. Podľa tohto ustanovenia v prvom stupni rozhodujú všeobecné krajské súdy ak osobitný zákon neurčí inak, pričom priamo v tomto ustanovení sú vymedzené dva prípady, kedy rozhoduje v prvom stupni Najvyšší súd SR. Napriek tomuto ustanoveniu nie je mi v súčasnosti
Mgr. Juraj Vačok, katedra správneho a enviromentálneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. zákon číslo 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok v znení zákona číslo 36/1967 Zb., zákona číslo 158/1969 Zb., zákona číslo 49/1973 Zb., zákona číslo 20/1975 Zb., zákona číslo 133/1982 Zb., zákona číslo 180/1990 Zb., zákona číslo 328/1991 Zb., zákona číslo 519/1991 Zb., zákona číslo 263/1992 Zb., zákona číslo 5/1993 Z. z., zákona číslo 46/1994 Z. z., zákona číslo 190/1995 Z. z., zákona číslo 232/1995 Z. z., zákona číslo 22/1996 Z. z., zákona číslo 58/1996 Z. z., zákona číslo 281/1996 Z. z., zákona číslo 211/1997 Z. z., zákona číslo 359/1997 Z. z., zákona číslo 124/1998 Z. z., zákona číslo 144/1998 Z. z., zákona číslo 169/1998 Z. z., zákona číslo 187/1998 Z. z., zákona číslo 225/1998 Z. z., zákona číslo 233/1998 Z. z., zákona číslo 318/1998 Z. z., zákona číslo 235/1998 Z. z., zákona číslo 331/1998 Z. z., zákona číslo 46/1999 Z. z., zákona číslo 66/1999 Z. z., zákona číslo 166/1999 Z. z., zákona číslo 185/1999 Z. z., zákona číslo 223/1999 Z. z., zákona číslo 303/2001 Z. z., zákona číslo 501/2001 Z. z., zákona číslo 215/2002 Z. z., zákona číslo 232/2002 Z. z., zákona číslo 424/2002 Z. z., zákona číslo 451/2002 Z. z., zákona číslo 620/2002 Z. z., zákona číslo 480/2002 Z. z., zákona číslo 75/2003 Z. z., zákona číslo 353/2003 Z. z., zákona číslo 530/2003 Z. z., zákona číslo 589/2003 Z. z., zákona číslo 204/2004 Z. z., zákona číslo 371/2004 Z. z., zákona číslo 382/2004 Z. z., zákona číslo 420/2004 Z. z., zákona číslo 428/2004 Z. z., zákona číslo 613/2004 Z. z.. zákona číslo 757/2004 Z. z., zákona číslo 36/2005 Z. z., zákona číslo 290/2005 Z. z., zákona číslo 341/2005 Z. z., zákona číslo 24/2007 Z. z., zákona číslo 84/2007 Z. z. Podľa § 246 OSP na preskúmavanie rozhodnutí a postupov sú vecne príslušné krajské súdy, ak zákon neustanovuje inak. Najvyšší súd Slovenskej republiky je vecne príslušný na preskúmavanie rozhodnutí a postupu ústredných orgánov štátnej správy a iných orgánov s pôsobnosťou pre celé územie Slovenskej republiky, ak to ustanoví
známy iný osobitný právny predpis, ktorý by upravoval miestnu príslušnosť súdov v rámci správneho súdnictva. Odvolanie proti rozhodnutiu správneho súdu je možné len vo veciach podľa druhej hlavy – rozhodovanie o žalobách proti rozhodnutiam a postupom správnych orgánov a v niektorých veciach v konaniach podľa tretej hlavy OSP – rozhodovanie proti opravným prostriedkom správnych orgánov. Odvolacím orgánom je Najvyšší súd SR (ďalej len Najvyšší súd“). Postavenie súdov a sudcov upravujú dva základné zákony – zákon číslo 385/2000 Z. z. o sudcoch a prísediacich a o zmene a doplnení niektorých zákonov v účinnom znení (ďalej len „zákon o sudcoch“) a zákon číslo 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov v účinnom znení (ďalej len „zákon o súdoch“). Podľa § 5 odseku 1 zákona o súdoch sústavu súdov Slovenskej republiky tvoria okresné súdy, krajské súdy a Najvyšší súd. Súdnu moc na jednotlivých súdoch vykonávajú sudcovia alebo prísediaci. Podľa odseku § 2 odseku 1 a 2 zákona o sudcoch sudca je predstaviteľ súdnej moci. Právomoc súdu sudca vykonáva na nezávislom a nestrannom súde oddelene od iných štátnych orgánov. Sudca je pri výkone svojej funkcie nezávislý a zákony a iné všeobecne záväzné právne predpisy vykladá podľa svojho najlepšieho vedomia a svedomia; rozhoduje nestranne, spravodlivo, bez zbytočných prieťahov a len na základe skutočností zistených v súlade so zákonom. Sudcovia v Slovenskej republike rozhodujú v senátoch alebo jednotlivo, pričom pri svojom rozhodovaní môžu byť v prípadoch určených zákonom viazaní právnym názorom súdu vyššieho stupňa. Na jednotlivých súdoch sa vytvárajú odborné orgány. na okresnom súde sa tieto orgány nazývajú grémia, na krajských súdoch a Najvyššom súde kolégiá. Podľa § 15 odseku 1 zákona o súdoch na okresnom súde sa zriaďuje občianskoprávne grémium a trestnoprávne grémium. Ďalšie grémium môže zriadiť predseda okresného súdu na základe predchádzajúceho súhlasu pléna okresného súdu. Sudca okresného súdu je členom grémia podľa prevažujúceho obsahu svojej rozhodovacej činnosti určeného rozvrhom práce. Grémium musí mať aspoň piatich členov, inak sa nezriaďuje. Grémium je uznášaniaschopné, ak je prítomná nadpolovičná väčšina všetkých jeho členov. Podľa § 17 odseku 1 zákona o súdoch na krajskom súde sa zriaďuje občianskoprávne kolégium, trestnoprávne kolégium, obchodnoprávne kolégium a správne kolégium. Ďalšie kolégium môže zriadiť predseda krajského súdu na základe predchádzajúceho súhlasu pléna krajského súdu. Sudca krajského súdu je členom kolégia podľa prevažujúceho obsahu svojej rozhodovacej činnosti určeného rozvrhom práce. Kolégium musí mať aspoň piatich členov, inak sa nezriaďuje. Kolégium krajského súdu je uznášaniaschopné, ak je prítomná nadpolovičná väčšina všetkých jeho členov. Podľa § 21 odseku 1 zákona o súdoch na Najvyššom súde sa zriaďuje občianskoprávne kolégium, trestnoprávne
zákon, na konanie podľa štvrtej a piatej hlavy tejto časti, ak je žalovaným ústredný orgán štátnej správy alebo iný orgán s pôsobnosťou pre celé územie Slovenskej republiky. zákon číslo 385/2000 Z. z. o sudcoch a prísediacich a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení zákona číslo 185/2002 Z. z., zákona číslo 670/2002 Z. z., zákona číslo 426/2003 Z. z., zákona číslo 458/2003 Z. z. zákona číslo 462/2003 Z. z., zákona číslo 505/2003 Z. z., zákona číslo 514/2003 Z. z., zákona číslo 548/2003 Z. z., zákona číslo 267/2004 Z. z., zákona číslo 403/2004 Z. z., zákona číslo 530/2004 Z. z., zákona číslo 586/2004 Z. z., zákona číslo 609/2004 Z. z., zákona číslo 757/2004 Z. z., zákona číslo 122/2005 Z. z., zákona číslo 609/2004 Z. z., zákona číslo 622/2005 Z. z. zákon číslo 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov
Debaty mladých právníků 2007 kolégium, obchodnoprávne kolégium a správne kolégium. Ďalšie kolégium môže zriadiť predseda súdu na základe predchádzajúceho súhlasu pléna najvyššieho súdu. Sudca najvyššieho súdu je členom kolégia podľa prevažujúceho obsahu svojej rozhodovacej činnosti určeného rozvrhom práce. Sudca môže byť členom len jedného kolégia; to nevylučuje možnosť konať a rozhodovať vo veciach patriacich do iného kolégia, ak sudcovia príslušného kolégia nemôžu z dôvodu vylúčenia vo veci konať a rozhodnúť. Sudcu možno preložiť do iného kolégia len s jeho súhlasom. Úlohy každého z týchto orgánov špecifikuje zákon o súdoch. Medzi úlohy týchto orgánov patrí agenda na úseku navrhovania i prijímania stanovísk týkajúcich sa výkladu k zákonom a iným všeobecne záväzným predpisom, oboznamovanie sa s rozhodovacou činnosťou iných súdov, vyjadrovanie sa k návrhom zákonov a všeobecne záväzných právnych predpisov, prerokováva návrh rozvrhu práce, ak tak požiada predseda súdu. Proces ustanovovania za sudcu upravuje zákon o sudcoch. Sudcom sa môže stať len osoba spĺňajúca kritéria stanovené v zákone. po splnení týchto kritérií sa môže zúčastniť výberového konania na voľné miesto sudcu. Podľa § 28 odseku 5 zákona o sudcoch výberové konanie na postup na súd vyššieho stupňa sa vyhlasuje pre všetkých sudcov. Znamená to, že každý sudca má právo prihlásiť sa na výberové konanie na súd vyššieho stupňa. Z uvedeného vyplýva, že správne súdnictvo je súčasťou všeobecného súdnictva, pričom spory rozhodujú sudcovia krajských súdov a Najvyššieho súdu, ktorí sú členmi kolégií krajských súdov alebo kolégia Najvyššieho súdu. Odpovedať na otázku, či súčasný je vyhovujúci a či by bolo riešenie formou oddeleného správneho súdnictva prínosom, je jednoznačne neľahká úloha. na jednej strane akceptujem argumenty za oddelené správne súdnictvo, na druhej strane však rešpektujem z môjho pohľadu veľmi silné argumenty hovoriace v neprospech tohto kroku. Z údajov poskytnutých Ministerstvom spravodlivosti SR vyplýva, že v súčasnosti na krajských súdoch vybavuje dokopy správnu agendu 80 sudcov. Tento počet však nie je úplne zodpovedajúci realite, nakoľko okrem tejto agendy títo sudcovia vykonávajú aj inú agendu. V súčasnosti je určite nesporný fakt, že je nutná špecializácia v práve. Z tohto hľadiska musím dať za pravdu zástancom oddeleného správneho súdu. domnievam sa, že sudca v súčasnosti pri tak rozsiahle a náročnej agende (životné prostredia, vnútorná správa, policajná správa, sociálne zabezpečenie, správa daní, ...), ako je správna, len veľmi ťažko obsiahne ešte aj iné agendy napríklad súkromného práva. V tejto súvislosti zastávam názor, že je jednoznačne potrebná špecializácia na oblasť správneho práva a posudzovať práva a povinnosti na úseku verejnej správy by mali špecializovaní sudcovia na túto oblasť. Toto tvrdenie zvýrazňuje aj skutočnosť, že nápad vecí týkajúcich sa správnej agendy je veľmi vysoký. V roku 2006 došlo na krajské súdy dokopy 10073 vecí, v roku 2005 14580 vecí10 a v roku 2004 9384 vecí11.
pozri § 15 odsek 3, § 17 odsek 3 a § 21 odsek 3 zákona o súdoch údaje k 1. 8. 2007 poskytnuté Ministerstvom spravodlivosti SR na základe žiadosti napríklad agendu týkajúcu sa obchodného práva alebo občianskeho práva http://www.justice.gov.sk/h.aspx?pg=r30&htm=http://www.justice.gov.sk/stat/07/index.htm, 9. 9. 2007 10 http://www.justice.gov.sk/h.aspx?pg=r30&htm=http://www.justice.gov.sk/stat/06/index.htm, 9. 9.2007 11 http://www.justice.gov.sk/h.aspx?pg=r30&htm=http://www.justice.gov.sk/stat/05/index.htm, 9.9. 2007
Mám za to, že momentálny systém čiastočne špecializácii bráni. V súlade s uvedeným pripomínam, že v prípade správnej agendy vo väčšine vecí sú príslušné ako prvostupňové krajské súdy. V súlade s funkčným postupom je však možné preradenie na krajský súd až po predchádzajúcom pôsobení na okresnom súde. Napriek nespornej skutočnosti prepojenia viacerých odvetví, a teda faktu, že sudca okresného súdu sa so správnym právom stretáva, je nutné povedať, že sa s ním stretáva v menšom rozsahu v porovnaní s agendou, ktorá prichádza na krajské súdy. Pre porovnanie s údajmi došlých vecí uvádzam, že napríklad v roku 2006 došlo na okresné súdy v celej Slovenskej republike len 448 vecí.12 Sudcovia na okresných súdoch sa teda venujú najmä iným agendám, napríklad obchodnoprávnym, občianskoprávnym alebo trestnoprávnym. V tejto súvislosti poukazujem aj na možnosť sudcu okresného súdu funkčne postúpiť priamo na Najvyšší súd do správneho kolégia. Rovnako treba poukázať na fakt, že sudca pôsobiaci na krajskom súde v inom ako správnom kolégiu, má možnosť funkčne postúpiť na Najvyšší súd práve do správneho kolégia. na jednej strane je dobré, keď sudca posudzujúci spory má prehľad aj z iných právnych odvetví. na druhej však treba poukázať na to, že u sudca, ktorý postúpil napríklad z okresného sudcu za sudcu Najvyššieho súdu vybavujúceho správnu agendu, je nutné oboznámiť sa s novou agendou, napriek tomu, že od takéhoto sudcu sa očakáva podieľanie sa na stanoviskách kolégia a rozhodovanie o právach a povinnostiach fyzických a právnických osôb, pre ktoré tieto rozhodnutia môžu mať dokonca až existenčný význam.13 Z tohto dôvodu mám za to, že oddelené správne súdnictvo by prinieslo väčšiu špecializáciu, nakoľko sudca by nastúpil na prvoinštančný súd ako správny právnik a následne na druhoinštančný súd by funkčne postúpil z tohto súdu, pričom v prípade oddeleného súdnictva by bolo zaručené, že ako prvoinštančný sudca by vykonával agendu týkajúcu sa správneho súdnictva. Posudzujúc výhody súčasnej úpravy je nutné povedať, že súčasný systém dáva možnosť určitej špecializácie. Správne kolégia na krajských súdoch a Najvyššom súde zriadené zo zákona a možnosť na okresnom súde zriadiť správne grémium poskytuje dobrý základ na možnú špecializáciu správnych sudcov v súčasnosti a aj do budúcna. otázne, či a do akej miery sa táto špecializácia využíva. Podľa údajov Ministerstva spravodlivosti k 1. 8. 2007 počet sudcov krajských súdov vybavujúcich správnu agendu ako hlavnú agendu je 48 a ako vedľajšiu agendu 32.14 Ministerstvo spravodlivosti SR uvádza, že počet sudcov vybavujúcich správnu agendu je nasledovný - na Krajskom súde v Bratislave jedenásť, na Krajskom súde v Trnave dvaja, na Krajskom súde v Trenčíne ôsmi, na Krajskom súde v Nitre dvadsiati ôsmi, na Krajskom súde v Žiline deviati, na Krajskom súde v Banskej Bystrici deviati, na Krajskom súde v Košiciach desiati a na Krajskom súde v Prešove traja15. Z uvedeného vyplýva, že v niektorých krajoch je počet sudcov vybavujúcich správnu agendu veľmi nízky, dokonca nedostatočný ani na zriadenie správneho kolégia. Pokiaľ by sa ako súdy prvej inštancie mali vytvoriť osobitné súdy, mám za to, že 12
http://www.justice.gov.sk/h.aspx?pg=r30&htm=http://www.justice.gov.sk/stat/07/index.htm, 9. 9. 2007 13 napríklad rozhodovanie o žalobe proti rozhodnutiu správneho orgánu týkajúceho sa nároku na invalidný dôchodok 14 v údajoch Ministerstva spravodlivosti SR je zrejme preklep v tabuľke, ktorá v dvoch priečinkoch rozdeľujúcich sudcov vykonávajúcich správnu agendu v každej uvádza, že sudcovia vykonávajú správnu agendu ako vedľajšiu (poznámka autora) 15 údaje k 1. 8. 2007 poskytnuté Ministerstvom spravodlivosti SR na základe žiadosti
Trestní právo a správní právo buď by zrejme muselo prísť k zmene územných obvodov, nakoľko súd z dvoma sudcami alebo troma sudcami by bol podľa môjho názoru neefektívny a veľmi nákladný. na druhej strane v prípade zmeny územných obvodov pre prvoinštančné správne súdy ich zväčšovaním by sa podľa môjho názoru zhoršila ich dostupnosť fyzickým a právnickým osobám žijúcim v daných územných obvodoch. Pokiaľ sa týka najvyššieho súdu, v súčasnosti v správnom kolégiu pôsobí sedemnásť sudcov. Títo sudcovia sa venujú správnej agende. V prípade, že by bol zriadený druhostupňový súd s agendou týkajúcou sa správneho práva, zrejme by v ňom ostali tí istí sudcovia, avšak podliehajúci pod iný súd. Zriadenia osobitného správneho súdnictva si vyžaduje určite aj nemalé finančné náklady. Je nutné zabezpečiť obslužný personál, budovu, jej vybavenie, ochranu. Nakoľko však nemám relevantné informácie o týchto položkách, ekonomickým dopadom zriadenia správnych súdov prvej a druhej inštancie sa venovať nebudem. Zhrnúc uvedené zastávam názor, že oddelené správne súdnictvo by malo význam len vtedy, keby bolo oddelené na všetkých stupňoch od okresných súdov, krajských súdov a Najvyššieho súdu SR. Výhodu tohto riešenia vidím hlavne v možnej špecializácii sudcov od prvoinštančného až po súd poslednej inštancie. Napriek spomenutej výhode si dovolím tvrdiť, že v Slovenskej republike v súčasnosti zvolenie tejto cesty by bolo neefektívne aj s ohľadom na nízky počet sudcov vybavujúcich správnu agendu nachádzajúcich sa v obvodoch krajských súdov. Som toho názoru, že súčasná situácia nie je ideálna. Zastávam však tú variantu, že by bolo správnejšie v správnych veciach celú prvostupňovú agendu preniesť na krajské súdy, vo výnimočných prípadoch na Najvyšší súd, pričom odvolacím súdom by bol Najvyšší súd. V tejto situácii by som považoval za správne riešenie, aby za sudcov správneho kolégia krajských súdov boli menovaní odborníci venujúci sa správnemu právu a za člena správneho kolégia Najvyššieho súdu mohol byť menovaný len člen správneho kolégia niektorého z krajských súdov. Rád by som tento článok zakončil poznámkou, že v jednotlivých veciach sa sudca stretáva aj s otázkami z právnych odvetví nesúvisiacich primárne z jeho agendou. Veľké všeobecné súdy majú podľa môjho názoru aj tú výhodu, že takéto otázky jednotlivý sudcovia môžu rozkonzultovať so svojimi kolegami s iných kolégií. Resumé This article is concentrated to the question about the separation of special administrative courts from general courts in conditions of Slovak republic. In the first part author presents briefly status quo. In the next part he shows to the arguments for and against separate administrative courts. Finally he gives his drafts to the future.
NĚKOLIK POZNÁMEK K REGULACI OBSAHU V HROMADNÝCH SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDCÍCH Olga Pouperová 1. Regulace a veřejnoprávní regulace hromadných sdělovacích prostředků Regulace znamená ingerenci do určité činnosti, jejímž smyslem je vytvoření určitých pravidel fungování a mezí, v jejichž rámci bude regulovaná činnost prováděna svobodně, ale jejichž překročení nelze akceptovat z důvodu ochrany zájmů, které byly pro stanovené případy vyhodnoceny jako důležitější a hodny vyšší ochrany. Veřejnoprávní regulace je regulace prostřednictvím norem veřejného práva. Je to tedy regulace, která sleduje ochranu určitých více či méně výslovně stanovených veřejných zájmů; subjekty regulovaných vztahů nejsou v rovnoprávném postavení, protože regulující subjekt je nadán veřejnou mocí, tzn. má zákonem vymezenou pravomoc a působnost a je jako nositel veřejné moci organizován. Veřejnoprávní regulace v této oblasti kultury zahrnuje nejenom určování obecných abstraktních pravidel, tedy vytváření právní úpravy, nýbrž také vydávání individuálních konkrétních aktů (včetně licencí), vedení evidencí, provádění registrací, a provádění dohledu nad dodržováním stanovených povinností. Veřejnoprávní regulace je ingerence mocenská. Otázkou je, zda regulace vůbec může být jiná než mocenská, tj. jiná než veřejnoprávní. domnívám se, že nikoli. Podle mého názoru je třeba pojmy úprava a regulace v češtině rozlišovat. Zatímco soukromoprávní úprava, ve smyslu existence pravidel, obecných a abstraktních, obecně závazných a vynutitelných, které upravují poměry mezi rovnoprávnými subjekty, tj. mezi subjekty, z nichž ani jeden není nadán veřejnou mocí, existuje, soukromoprávní regulace ve smyslu udržování určité činnosti v rámci stanovených mantinelů prostřednictvím výše uvedených nástrojů, nikoli. Pojem úprava, resp. právní úprava je totiž užší než pojem regulace, neboť regulace v sobě právní úpravu zahrnuje vedle dalších činností a nástrojů, které má mocenský subjekt k dispozici a které slouží k dosažení ideálního stavu. Aby bylo možné dosažení cíle sledovaného právní normou označit za veřejnoprávní zájem, je nutné, aby norma sledovala cíl, který není jen v zájmu jednotlivce nebo malé skupiny jednotlivců, nýbrž a contrario aby byla v zájmu obecném, v zájmu celé společnosti, její většiny nebo určitých legitimních skupin (např. v zájmu menšin). Veřejné zájmy jsou zájmy pro společnost, její řádné a efektivní fungování i samotnou existenci, natolik důležité, že jejich ochranu a prosazování svěřují právní předpisy orgánům nadaným veřejnou mocí, které pak o právech či povinnostech subjektů, které se vůči nim nacházejí v nerovnoprávném postavení, rozhodují autoritativně bez ohledu na představy těchto subjektů o tom, jaký má být obsah rozhodnutí.
V tejto súvislosti však je treba vziať do úvahy, že v prípade vytvorenia správnych súdov aj v prvej inštancii, by sa čiastočne odbremenila agenda okresných súdov, z ktorých niektorí sudcovia by zrejme tiež prešli na novovytvorené správne súdy. http://www.nssr.gov.sk/blox/_0bf78c94c08c72880885c8e7afaa50d c/cms/portal/sk/organizacia, 9. 9. 2007 – údaj uvedený na stránke nemusí byť úplne presný (poznámka autora)
JUDr. Olga Pouperová, katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. K dualismu práva blíže viz Hendrych, D. a kol.: Správní právo, Obecná část, 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, s. 21 a násl. Narozdíl od anglického „regulation“, které se používá pro úpravu či právní předpis i regulaci; ale shodně jako např. v němčině, která regulaci („Regulierung“) a úpravu („Regelung“) jazykově rozlišuje In usnesení ÚS č. 3/93, svazek 2: „Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není v rov-
Debaty mladých právníků 2007 Veřejnoprávní regulace tak znatelně omezuje privátní autonomii jednotlivců. Podle D. McQuaila jsou hlavními důvody existence regulace sdělovacích prostředků snaha uvalit kolektivní dozor na nově se rozvíjející média, chránit zranitelné jedince, omezit moc soukromého kapitálu, zajistit rovný přístup ideologickým frakcím či politickým stranám a celkově umožnit a garantovat odpovídající distribuci vzácných a ceněných společenských a kulturních hodnot. V postmoderní společnosti však podle D. McQuaila prosperita, otevřenost, relativizace hodnot, orientace na individuální konzumerismus a ekonomický liberalismus převažují váhy na stranu co nejmenšího dozoru a regulace a přehlížejí všechny změny, které se ve sdělovacích prostředcích objevují. Hromadné sdělovací prostředky, zejména ty elektronické, působí ve společnosti a na společnost a s ohledem na historický vývoj a ještě donedávna neexistující, resp. omezenou pluralitu ji nepochybně ovlivňují. Společenský vliv, který hromadné sdělovací prostředky, zejména televize, mají, s sebou nese potencionální rizika potlačení svobody (svobodného utváření názoru, svobodného rozhodování, svobodného projevu, svobodného výběru informací atp.), proto je třeba jejich činnost regulovat a dohlížet na dodržování stanovených mantinelů. 2. Regulace přístupu a regulace obsahu Podle důvodů pro regulaci sdělovacích prostředků a jejich činnosti lze rozlišovat regulaci přístupu a regulaci obsahu. Pro regulaci přístupu k elektronickým hromadným sdělovacím prostředků existují technické důvody. Přístup ke sdělovacím prostředků tiskovým je při splnění formálních podmínek neomezený. Regulace přístupu k pozemnímu rozhlasovému a televiznímu vysílání je nutná z důvodu existence omezeného disponibilního kmitočtového spektra, které je jakožto veřejný statek poskytnuto k užívání jen vybraným subjektům. Veřejnoprávní regulace tady nahrazuje nefunkční tržní prostředí. Vybraný subjekt oprávněním provozovat rozhlasové či televizní vysílání získává společenský vliv a společenskou moc. Tyto skutečnosti se promítají i do ústavněprávní roviny. Zatímco omezení přístupu k vydávání tištěných sdělovacích prostředků by bylo v rozporu s mezinárodněprávní garancí svobody projevu, povolovací režim pro rozhlasové a televizní vysílání je s mezinárodněprávními požadavky na ochranu svobody projevu v souladu. Důvody pro regulace obsahu se u elektronických sdělovacích prostředků a sdělovacích prostředků tiskových částečně shodují. Některé projevy jsou na základě určitého společenského konsensu považovány za nepřijatelné, škodlivé nebo potenciálně
noprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Portál, Praha, 1999, s. 50 in Bartoň, M.: Regulace médií v postmoderní době: technologický pokrok versus informační inflace, Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny, Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, Olomouc, 2006, s. 439 Blíže viz Holoubek, M.: Gegenstand, Verfahren und Organisation der Regulierung der elektronischen Massenmedien – Antworten auf (k)einen Paradigmenwechsel, in Berka, W. – Grabenwarter, C. – Holoubek, M. (ed.): Medienfreiheit versus Inhaltsregulierung, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien, 2006, s. 27 a násl. Ust. čl. 10 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: „Každý má právo na svobodu projevu... Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.“
škodlivé a jejich veřejné prezentování a šíření prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků je nepřípustné. pro vysílací sdělovací prostředky je regulace obsahu ve srovnání s regulací obsahu periodického tisku přísnější. V tomto omezený přístup limituje také obsah. Jestliže je přístup k vysílacím sdělovacím prostředkům omezený a vysílat tak nemůže každý, kdo o to má zájem, je třeba zajistit, aby vysílané mediální obsahy měly určitou kvalitu. Požadavky na obsah vysílání stanovuje v obecné rovině zákon, v individuální rovině pak licence. Licence je nejsilnějším nástrojem regulace přístupu. V rozhodnutí o udělení licence však stát rozhoduje nejenom o tom, kdo bude vysílat, nýbrž do určité míry také o tom, co bude vysílat. Vysílací sdělovací prostředky, zejména televize, mají navíc k dispozici širší škálu prostředků jak na recipienty působit. Tyto prostředky jsou přitom sugestivnější a dopad televizního vysílání je tak vskutku masový. Účinná úprava a regulace musí tyto aspekty zohlednit. 3. Regulace obsahu 3.1. Regulace obsahu periodických tiskovin (Ne)přípustnost obsahu periodických tiskovin se odvozuje především z limitů stanovených právem ústavním a trestním; tiskový zákon přímo nestanovuje, jaký má mediální obsah publikovaný v periodické tiskovině být či jak má působit (např. že má být objektivní a vyvážený), co má, resp. nesmí být obsahem periodické tiskoviny, ani neurčuje zájmy, které nesmí být obsahem publikovaných periodických tiskovin porušeny či ohroženy. Některá z pravidel stanovených zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání a nezakotvených výslovně v tiskovém zákoně lze odvodit z ústavního práva (např. ochrana myšlenkové svobody10 a svobody projevu11, ochrana práv národnostních etnických menšin12, ochrana dětí a mladistvých13, zákaz diskriminace14 atp.). Jestliže tyto zájmy chrání ústavodárce, je zřejmé, že je nutné je považovat za hodnoty, které jsou hodny ochrany i na nižší úrovni. Stát má povinnost efektivně chránit práva slabších sociálních skupin. (Smysl této povinnosti je snad nejevidentnější u ochrany práv dětí a mladistvých. Zdravý vývoj dětí, jak z hlediska fyzického zdraví, tak z hlediska zdraví psychického, je esenciálním předpokladem pro příznivý vývoj společnosti i státu.). Tato povinnost je tím silnější, čím slabší a zranitelnější je ohrožená skupina.15 Ochrana práv takových skupin je nezpochybnitelně v zájmu celé společnosti, a proto je omezení svobody projevu z těchto důvodů zcela v souladu s materiálním předpokladem omezení základního politického práva – svobody projevu.16 Nepřímo obsah periodických tiskovin ovlivňují také ustanovení o právu na odpověď a právu na dodatečné sdělení a specificky také ustanovení o povinnosti vydavatele uveřejnit oznámení v naléhavém veřejném zájmu, která jsou v tiskovém zákoně stejně jako v zákoně o provozování rozhlasového televizního vysílání zakotvena explicitně. 10 11 12 13
Viz ust. čl. 15 odst. 1 Listiny Viz ust. čl. 17 Listiny Viz ust. čl. 24 a násl. Listiny Viz ust. čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny; viz též Sdělení č. 104/1991 Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí, o Úmluvě o právech dítěte 14 Viz ust. čl. 3 odst. 1 Listiny 15 Srov. Fechner, F.: Medienrecht. Lehrbuch des gesamten Medienrechts unter besonderer Berücksichtigung von Presse, Rundfunk und Multimedia, J. C. B. Mohr, Tübingen, 2002, s. 121 a násl. 16 Viz ust. čl 17 odst. 4 Listiny
Trestní právo a správní právo 3.2. Regulace obsahu rozhlasového a televizního vysílání Regulace obsahu musí v prvé řadě umožnit svobodné vysílání, zaručit pluralitní a nestranné informování a uplatňovat požadavek vyváženého obsahu. Tyto obecné požadavky na kvalitu vysílaného obsahu právní úprava dále zpřesňuje a konkretizuje.17 Cílem regulace obsahu je chránit konzumenty a jejich prostřednictvím pak zájmy a hodnoty, na nichž je založeno fungování demokratické společnosti. Základním ustanovením zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání o regulaci obsahu je zakotvení práva vysílat programy svobodně a nezávisle. Toto právo je garantováno provozovatelům vysílání původního provozovatelům vysílání převzatého.18 Svoboda projevu zaručuje existenci sdělovacích prostředků tak, jako vlastnické právo zaručuje existenci vlastnictví, právo sdružovací existenci politických stran nebo právo na vzdělání existenci škol. Sdělovací prostředky nelze zakázat nebo odstranit již proto, že je ústavně zaručené veřejné subjektivní právo implicitně předpokládá. Svoboda projevu tak je v oblasti sdělovacích prostředků jakousi institucionální zárukou.19 Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání v souladu s ustanovením čl. 17 odst. 4 Listiny zakotvuje také možnost právo svobodně a nezávisle vysílat při splnění stanovených podmínek omezit. do programu lze zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích.20 Zákon vyžaduje, aby informace šířené původním rozhlasovým a televizním vysíláním byly především „objektivní“ a „vyvážené“. Zvlášť je tento požadavek zdůrazněn pro zpravodajské a politicko-publicistické pořady. K objektivitě má přispět i zákonná povinnost oddělovat názory a hodnotící komentáře od informací zpravodajského charakteru.21 Pojem objektivní a vyvážené informace je neurčitým právní pojmem. Obsah takového pojmu je natolik variabilní, že jej prostými jazykovým prostředky nelze jednoznačně a uspokojivě formulovat. Jeho obsah je třeba nalézat vždy znovu za zvažování všech skutkových okolností dané konkrétní situace. Obsah pojmu nejčastěji naplňuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v procesu rozhodování při výkonu svých kontrolních pravomocí.22 Elektronickým sdělovacím prostředkům veřejné služby, Českému rozhlasu a České televizi, zákon navíc ukládá povinnost sestavovat programovou skladbu tak, aby ve svém vysílání poskytovali vyváženou nabídku pro všechny obyvatele se zřetelem k vyjmenovaným sociologickým kategoriím.23
Chráněným právními statky jsou ve vztahu k obsahu rozhlasového a televizního vysílání podle pozitivní správněprávní úpravy především mírumilovnost a nenásilnost24, respekt, tolerance, pluralita25, fyzické a psychické zdraví, mravnost všech osob se zvláštním důrazem na zdravý fyzický, psychický a mravní vývoj nedospělých jedinců26, lidská důstojnost a solidarita27. Dalšími chráněnými právními statky jsou bezpečnost státu a jeho obyvatel, veřejné zdraví28 a též osobnostní práva29. Pro pořady určitých obsahů je stanoven absolutní zákaz vysílání. Vysílání některých obsahů je možné pouze při dodržení stanovených podmínek. Zákon též zakazuje vysílat pořady, které obsahují podprahová sdělení. Tento zákaz má konzumenty chránit před manipulací, proti které se nemohou účinně bránit. Chráněným statkem je tady právo na svobodný výběr informací a právo na svobodné rozhodování. Podle některých autorů30 je sporné, zda povinnosti zajistit, že obsah vysílání bude mít stanovené kvality a nebude ohrožovat či poškozovat stanovené zájmy, zákon ukládá pouze provozovateli původního vysílání, nebo zda jsou tyto povinnosti uloženy shodně provozovateli vysílání původního i provozovateli vysílání převzatého.31 Z logiky věci vyplývá, že taková povinnost může být uložena pouze provozovateli vysílání původního, protože provozovatel vysílání převzatého nemá na vysílané mediální obsahy vliv a nebylo by proto spravedlivé po něm požadovat, aby za ně nesl odpovědnost. Provozovatelům převzatého vysílání zákon výslovně zakazuje šířit programy se zakázanými obsahy.32 Taková situace by mohla nastat ve dvou případech. Buď provozovatel převzal vysílání, které původní provozovatel vysílal protiprávně, tzn. že v souladu se zákonem nebyl již obsah původního vysílání, nebo provozovatel převzal vysílání ze státu, kde jsou požadavky na obsah vysílání stanoveny méně přísně, resp. jinak. Nepřímo obsah rozhlasového a televizního vysílání ovlivňují také ustanovení o podpoře evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby a také ustanovení o povinnostech provozovatelů při vysílání reklamy a teleshoppingu.
17 Srov. Berka, W.: Freiheit und Verantwortung der elektronischen Massenmedien: Genese, aktueller Stand und künftige Entwicklung der rechtlichen Bewältigung eines Spannungsverhältnisses, in Berka, W. – Grabenwarter, C. – Holoubek, M. (ed.): Medienfreiheit versus Inhaltsregulierung, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien, 2006, s. 15 a násl. 18 Viz ust. § 31odst. 1 věta první zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, srov. ust. čl. 17 odst. 1 a 2 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod 19 Viz Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, MU Brno, Brno, 2001, s. 129 20 Viz ust. § 31 odst. 1 věta druhá zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, srov. s ust. čl. 17 odst. 4 Listiny 21 Viz ust. § 31 odst. 1 – odst. 4 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 22 Viz ust. § 4 odst. 2, ust. § 5 a ust. § 59 a násl. zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 23 Věk, pohlaví, barva pleti, víra, náboženství, politické a jiné smýšlení, národnostní, etnický nebo sociální původ a příslušnost k menšině. K tomu viz ust. § 31 odst. 4 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání
24 Viz ust. § 32 odst. 1 písm. b) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 25 Viz ust. § 32 odst. 1 písm. c) a písm. i) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 26 Viz ust. § 32 odst. 1 písm. e), písm. g), písm. h) a písm. j) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 27 Viz ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 28 Viz ust. § 32 odst. 1 písm. k) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání o povinnosti poskytnout vysílací čas pro oznámení v naléhavém veřejném zájmu, srov. ust. § 30 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) 29 Viz ust. § 35 a ust. § 36 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání o právu na odpověď a právu na dodatečné sdělení 30 Viz např. Chaloupková, H.: Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související: komentář, C. H. Beck, Praha, 2004, s. 111 31 Viz ust. § 32 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 32 Viz ust. § 32 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního studia
Závěr Fungování sdělovacích prostředků vyžaduje určitá pravidla stejně jako jiné oblasti společenského života. Právní pravidla a ostatní regulace může pomoci vytvořit takové prostředí, aby
Debaty mladých právníků 2007 vliv sdělovacích prostředků na recipienty nebyl destruktivní, ale Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, MU Brno, aby byl naopak co nejpříznivější. 2001. Obsahové limity stanovené zákonem o provozování roz- Hendrych, D. a kol.: Správní právo, Obecná část, 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006. hlasového a televizního vysílání a tiskovým zákonem nelze chápat jako cenzuru ve smyslu úřední kontroly. Koncept aktiv- Holoubek, M.: Gegenstand, Verfahren und Organisation der ní bojovné demokracie s ohledem na evropské historické zkuRegulierung der elektronischen Massenmedien – Antworšenosti s extremismem vytyčuje mantinely, v nichž je projev ten auf (k)einen Paradigmenwechsel, in Berka, W. – Grasvobodný. Preventivně jsou určité obsahy projevů postaveny benwarter, C. – Holoubek, M. (ed.): Medienfreiheit versus mimo tyto zákonné mantinely. Jsou to obsahy, jejichž negativní Inhaltsregulierung, Manzsche Verlags- und Universitätsdopad nemusí být nutně bezprostřední a okamžitý, nýbrž může buchhandlung, Wien, 2006. být postupný. Postupně by jejich prezentace na veřejnosti mohla pomoci u recipientů vytvářet dojem, že určité projevy jsou legitimní a legální. Tento koncept, který projevy určitých obsahů apriorně zakazuje a nerozlišuje, zda projev již bezprostředně ohrožuje chráněné právní statky, je v podstatě vyjádřením nedůvěry v recipienty. Nedůvěry v jejich inteligenci, vzdělanost, schopnost kritického myšlení, schopnost analyzovat a dávat do souvislostí. Resumé The operation of mass media demands definite rules just as other areas of social life. Legal rules and other regulation may help to build such background, that the influence of mass media on recipients is not destructive, but it is as convenient as possible. Legal limitations of media contents cannot be understood as a breach of the ban of censorship in the sense of an official examination of published contents. The concept of fighting democracy with consideration of the historical experience with extremism in Europe sets strictures, within which the expression is free. But for prevention, the definite contents of expression are proscribed. The impact of the outlawed contents does not need to be immediate and prompt, but it can be gradual and slow. Their public presentation could gradually make the impression on the recipients that the expression of such contents is legitimate and legal. This concept, which a priori prohibits expression of definite contents and does not distinguish, whether the expression is an immediate threat to protected social values, means that the lawgiver does not trust the recipients, their intelligence, education, ability to critical thinking and ability to analyse and put information into the context. This article does not exhaust the topic outlined in the title. It aims to present main arguments for mass media regulation (or more precisely for regulation of mass media contents) from the point of view of legal philosophy as well as of the point of view of the positive law. Použitá literatura Bartoň, M.: Regulace médií v postmoderní době: technologický pokrok versus informační inflace, Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny, Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, Olomouc, 2006. Berka, W.: Freiheit und Verantwortung der elektronischen Massenmedien: Genese, aktueller Stand und künftige Entwicklung der rechtlichen Bewältigung eines Spannungsverhältnisses, in Berka, W. – Grabenwarter, C. – Holoubek, M. (ed.): Medienfreiheit versus Inhaltsregulierung, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien, 2006. Fechner, F.: Medienrecht. Lehrbuch des gesamten Medienrechts unter besonderer Berücksichtigung von Presse, Rundfunk und Multimedia, J. C. B. Mohr, Tübingen, 2002.
Trestní právo a správní právo VYBRANÉ ASPEKTY APLIKOVATELNOSTI SPRÁVNÍHO ŘÁDU V SOCIÁLNÍM ZABEZPEČENÍ Gabriela Halířová
1. Úvod Jako téma svého příspěvku jsem si zvolila problematiku řízení ve věcech sociálního zabezpečení se zaměřením na odlišnosti od obecného správního procesu. Jedná se o oblast, která vzhledem k tomu, v kolika právních předpisech je upravena, je velice nepřehledná a možná i z tohoto důvodu není zdaleka komplexně zmapovaná a zpracovaná. Podstatná většina všech řízení ve věcech spadajících do oblasti práva sociálního zabezpečení, tj. řízení, ve kterých se rozhoduje o právech a povinnostech osob, a to zejména jejích nárocích na příslušná plnění (dávky, důchody) ze systému sociálního zabezpečení, jsou řízením správním, jež je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „SŘ“ nebo „správní řád“). Vyplývá to ze samotného pojmu správního řízení zakotveného v ust. § 9 SŘ, tj. postup správního orgánu, jehož cílem je vydání rozhodnutí, jímž se zakládají, mění či ruší práva a povinnosti konkrétního subjektu, tedy vydání individuálního správního aktu. Správními orgány jsou v tomto smyslu (§ 1 odst. 1 SŘ) bezpochyby i příslušné orgány sociálního zabezpečení, a to buď jako orgány moci výkonné (správy sociálního zabezpečení, úřady práce, ministerstvo obrany, ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti) anebo jako orgány územně samosprávných celků (obecní či městské úřady, magistráty, případně úřady městských částí), které vykonávají státní správu v tzv. přenesené působnosti. 2. Typy řízení
2. Druhá oblast souvisí se vznikem odpovědnosti subjektu (příjemce dávky, společně posuzovaná osoba, zaměstnavatel, jiná fyzická a právnická osoba) za protiprávní jednání. Ve většině případů je důvodem zahájení řízení nesplnění oznamovací (ohlašovací) a osvědčovací povinnosti povinného subjektu spočívající v neoznámení či neosvědčení rozhodných skutečností či uvádění nepravdivých údajů. Spadá sem také neméně důležitá problematika nezaplacení pojistného včas či ve správné výši. V případě zaměstnavatelů a jiných fyzických a právnických osob jde navíc o nesplnění specifických povinností, které pro ně vyplývají ze zákona (např. povinnosti zaměstnavatelů v souvislosti s důchodovým a nemocenským pojištěním svých zaměstnanců, porušení povinnosti mlčenlivosti, nesdělení rozhodných údajů na žádost správního orgánu atp.). Tento typ řízení vzhledem k jeho podstatě, tj. negativnímu důsledku pro adresáta, bývá zahajován z moci úřední. Výsledkem řízení je pak vydání rozhodnutí zasahujícího do práv a povinností samotných příjemců dávek (jednak odnětí dávky, zastavení její výplaty, event. její snížení a s tím související povinnost vrátit přeplatek na dávce, a jednak povinnost uhradit pokutu za přestupek) nebo stanovující povinnosti výše uvedeným subjektům ve věcech přímo nesouvisejících s nároky na dávku (vyměření penále, pokuty, přirážky k pojistnému). 3. Třetí kategorií jsou řízení, která nejde zařadit do dvou předchozích okruhů. Patří sem např. řízení o registraci poskytovatele sociální služby, řízení o ukončení dočasné pracovní neschopnosti ze strany okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“), řízení o ustanovení zvláštního příjemce, řízení o druhu a trvání pojistného poměru, řízení o prominutí podmínky trvalého pobytu v systému státní sociální podpory apod. Vzhledem k různorodosti jednotlivých řízení v této skupině nemůžeme způsob zahájení řízení sjednotit. Kupříkladu řízení o registraci sociální služby se zahajuje pouze na základě žádosti, naproti tomu řízení o ukončení dočasné pracovní neschopnosti toliko z moci úřední.
Řízení, o kterých hovoříme, jsou však ve vztahu ke správní3. Přehled zvláštních právních předpisů mu řádu řízeními zvláštními, neboť na základě zásady subsidiarity správního řádu, vyjádření v ust. § 1 odst. 2 SŘ, se jednotlivá Zvláštní zákony upravující správní řízení ve věcech sociálustanovení správního řádu použijí jen tehdy, nestanoví-li zvláštní ního zabezpečení jsou tyto: zákon jiný postup. Zvláštní zákony upravují řízení na jednotli• zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního vých úsecích sociálního zabezpečení v některých situacích jinak zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci“), obsahuje než správní řád, a proto mají před aplikací správního řádu přednost. Týká se to např. problematiky zahájení řízení, náležitostí Společně posuzovaná osoba je osoba, jejíž příjmy eventuelně podání, přerušení a zastavení řízení, formy rozhodování, právní majetkové a sociální poměry se pro účely vzniku nároku na dávku moci a vykonatelnosti rozhodnutí, účastníků řízení apod. (její výši) posuzují společně s příjmy osoby oprávněné. Tento pojem se vyskytuje v systému státní sociální podpory (2. pilíř sociálního Řízení v sociálních věcech jsem rozdělila do tří základních zabezpečení) a systému pomoci v hmotné nouzi (3. pilíř sociálního oblastí: zabezpečení). 1. První je řízení, v němž se rozhoduje pouze o nárocích fyzic Jedná se o subjekty odlišné od oprávněné osoby, osoby společně kých osob (přiznání dávky či zamítnutí žádosti o ni, odnětí posuzované či příjemce dávky, které mají v sociálním zabezpečení dávky, její snížení a zvýšení či zastavení její výplaty). Takováv souvislosti s řízením o dávce pro oprávněnou osobu stanovené to řízení lze zahájit jak na základě zásady dispoziční (zásadně povinnosti, např. sdělit orgánu, který o dávce rozhoduje, bezplatně žádost osoby o dávku a také řízení o změně již přiznané dávrozhodné údaje (výše příjmu, přihlášení k trvalému pobytu, prokaky), tak zásady oficiality (řízení o změně přiznané dávky). zující nezaopatřenost dítěte, nepříznivý zdravotní stav).
JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. V právu sociálního zabezpečení jsou označovány nejčastěji jako pojištěnci, občané, oprávněné osoby či příjemci dávky. Okresní (Pražská) správa sociální zabezpečení, Česká správa sociálního zabezpečení. Srov. Černý, P., dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M.: Průvodce novým správním řádem. Praha. Linde Praha, a.s., 2006, s. 24 – 25.
Např. vedení evidenčních listů pro důchodové účely, záznamy o zaměstnancích a jejich archivace, podávání přehledů o vyměřovacích základech pro účely výše pojistného, přihlášení zaměstnanců do registrace pojištěnců apod. Autorka si neklade za cíl vyjmenovat všechna řízení na poli sociálního zabezpečení, ale jen stěžejní právní předpisy tato řízení upravující. Všechny právní předpisy jsou míněny v platném znění. Právní úprava správního procesu v tomto zákoně je hodně specifická oproti správnímu řádu, zejména řízení ve věcech důchodového
Debaty mladých právníků 2007 – – – – – – • – – – • – – –
řízení ve věcech důchodového pojištění řízení ve věcech nemocenského pojištění10 ♦ řízení ve věcech dávkových ♦ řízení v jiných než dávkových věcech řízení o přechodu z pracovní neschopnosti do plné či částečné invalidity (správní řád se v tomto druhu řízení nepoužije vůbec)11 řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti řízení o prominutí penále (nevztahuje se SŘ) řízení o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů sociálního zabezpečení (nevztahuje se SŘ); zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění řízení týkající se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného řízení o odstraňování tvrdostí, které by se vyskytly při předepsání penále (nevztahuje se SŘ) řízení o prominutí pokuty, přirážky k pojistnému nebo penále (nevztahuje se SŘ); zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „ZSSP“) řízení o dávkách státní sociální podpory řízení o správních deliktech řízení o prominutí podmínky trvalého pobytu;
• –
zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení řízení o dávkách sociální péče pro těžce zdravotně postižené občany;
•
zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „ZPHN“) řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi řízení o správních deliktech;
– –
dnem, kdy žádost došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, řízení o přiznání důchodu je zahájeno dnem, kdy se oprávněný poprvé obrátí na příslušný orgán (nejčastěji OSSZ) se žádostí o přiznání dávky, tj. uplatní svůj nárok (ust. § 81 odst. 1 zákona o organizaci). Žádost s pojištěncem je povinen sepsat na předepsaném tiskopise přímo správní orgán, jelikož se jedná o náročnou odbornou činnost, kterou by většina pojištěnců nebyla schopna sama zvládnout. Vzhledem k tomu, že zákon klade poměrně vysoké požadavky na podání žádosti, současně zmírňuje jejich dopad právní úpravou okamžiku, kdy byl uplatněn nárok. Nárok je považován za uplatněný toho dne, kdy se občan poprvé obrátil na nositele pojištění. za takové uplatnění nároku je třeba považovat jakýkoli právní úkon občana, který je projevem vůle obsahující požadavek na přiznání dávky důchodového pojištění (např. dopis, z něhož plyne, že občan požaduje starobní důchod). Den, kdy tento dopis dojde nositeli pojištění, je považován za den uplatnění nároku a k tomuto dni se také vztahuje počítání všech relevantních lhůt.12 Pokud správní orgán – nositel pojištění (Česká správa sociálního zabezpečení, orgán sociálního zabezpečení příslušného ministerstva13) zahájil řízení z moci úřední (jedná se o řízení o změně poskytovaného důchodu nebo jeho výše14), zpravidla to účastníkům neoznamuje. dokonce se v tomto druhu řízení nepoužije ustanovení § 36 odst. 3 SŘ o vyjádření účastníků řízení k podkladům rozhodnutí, které stanoví povinnost správního orgánu před vydáním rozhodnutí ve věci dát účastníkům možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Toto specifikum výslovně zakotvuje ust. § 85a zákona o organizaci s účinností ode dne 1. 1. 200615. Důvodem je nejen hospodárnost s peněžními prostředky státu, ale jistě i skutečnost, že se jedná o řízení jednoinstanční16 – pravomocné rozhodnutí ČSSZ je možné přezkoumat pouze soudem po podání správní žaloby. Ustanovení správního řádu o zahájení řízení z moci úřední (§ 46 SŘ) se ovšem kromě výše uvedeného typu řízení nevztahuje také na vydání platebního výměru, kterým se např. předepisuje dlužné pojistné a penále.
zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách řízení o příspěvku na péči řízení o registraci poskytovatele sociální služby 4. 2 Přerušení a zastavení řízení řízení o správních deliktech Kromě důvodů stanovených v § 64 SŘ může správní orgán řízení o akreditaci vzdělávacích zařízení a jejich vzdě- v řízení o důchodu přerušit řízení, jestliže se občan v řízení o plný lávacích programů; nebo částečný invalidní důchod nebo v řízení o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou nepodrobil vyšetření zdravotního • zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu stavu, ačkoliv byl k tomuto vyšetření vyzván, a to do doby, kdy – řízení o přezkoumání rozhodnutí ošetřujícího lékaře. se občan tomuto vyšetření podrobí. Pokud přerušení z tohoto důvodu trvalo aspoň 12 měsíců, může poté řízení zastavit (vedle 4. Jednotlivá specifika správního řízení důvodů stanovených v ust. § 66 SŘ). Správní orgán jen povinen řízení přerušit v případě, kdy Jak už jsem zmínila výše, nejvíce zvláštností oproti správ12 Brejcha, A., Šantůček, V., Kalinová, L.: Zákon o organizaci a pronímu řádu obsahuje zákon o organizaci, a to zejména rozhodovádění sociálního zabezpečení. Komentář, Praha, CODEX 1996, s. vání v důchodových věcech, respektive o dávkách důchodového 275. pojištění. Moje pozornost bude tudíž zaměřena hlavně na tuto 13 Ministerstvo vnitra, obrany a spravedlnosti. oblast, i když nelze vynechat i jiná řízení, která mají také svoje 14 ČSSZ zjistí, že důchod byl přiznán neprávem, ve vyšší částce než náležel či příjemce přestal plnit podmínky nároku na důchod nebo specifika. • – – – –
jeho výplatu.
15 Jedná se o novelu přijatou v souvislosti s novým správním řádem. 4. 1 Zahájení řízení V důvodové zprávě k tomuto změnovému zákonu č. 501/2004 Sb. je Zatímco ve všech ostatních řízeních o žádosti, typicky o připouze uvedeno, že návrh reaguje na konstrukci vydávání správních znání příslušné dávky ze systému sociálního zabezpečení či jeaktů podle návrhu nového správního řádu. jím zvýšení, je v souladu s ust. § 44 odst. 1 SŘ řízení zahájeno 16 Netýká se rozhodování o důchodech vojáků z povolání, policistů, pojištění. 10 S účinností od 1. 1. 2008 bude toto řízení upraveno v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. 11 S účinností od 1. 1. 2008 bude tento druh řízení zrušen.
příslušníků Vězeňské služby, hasičů a příslušníků ostatních ozbrojených bezpečnostních sborů a bezpečnostních služeb. Toto řízení je klasicky 2instanční: proti rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení příslušného ministerstva lze podat odvolání, o kterém rozhoduje nejblíže nadřízený služební orgán.
Trestní právo a správní právo Bez zajímavosti také není forma rozhodování ve věcech pojistného na sociální zabezpečení. Kromě „klasického“ rozhodnutí rozhoduje OSSZ formou platebního výměru, pokud se jedná o rozhodování o pojistném ve sporných případech, o zálohách na pojistné ve sporných případech, o penále a o přirážce k pojistnému. Platební výměr musí mít zvláštní obsahové náležitosti (poučení o vykonatelnosti a poučení o povinnosti platit penále). 4. 3 Forma rozhodování a lhůta pro vydání rozhodnutí Dlužné částky na pojistném a penále může OSSZ organizaci Zcela specifikou a velmi zajímavou kapitolou je rozhodování správních orgánů ve věcech sociálního zabezpečení. Zdaleka předepsat k úhradě také výkazem nedoplatků, při jehož vydání ne ve všech případech vydává správní orgán písemné rozhodnu- se správní řád vůbec nepoužije. tí. V řízení o žádosti o dávku, pokud byla dávka přiznána (§ 76 4. 4 Opravné prostředky ZPHN, § 70 ZSSP), doručí orgán oprávněnému pouze písemKlasickým opravným prostředkem proti rozhodnutím vydané oznámení o dávce a její výši. Toto oznámení se nedoručuje do vlastních rukou a jako opravný prostředek proti němu jsou při- ným správními orgány v 1. instanci je odvolání. Platí to s drobpuštěny námitky, o kterých rozhoduje přímo orgán, který dávku nými výjimkami19 i pro oblast práva sociálního zabezpečení. přiznal. Námitky tedy nemají devolutivní účinek (viz ještě dále). na samotné odvolací řízení se použije takřka ve všech případech Naproti tomu v řízení o dávkách důchodového pojištění se úprava obsažená ve správním řádu. Neplatí to však pro lhůtu vydává písemné rozhodnutí vždy, tedy i v případě přiznání důcho- k podání odvolání proti rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní du. Důvodem je zcela nepochybně skutečnost, že se rozhoduje neschopnosti ze strany OSSZ, která činí pouze tři dny ode dne o dlouhodobých nárocích pojištěnců, a především fakt, že proti jeho doručení. Vedle odvolání jsou zvláštním opravným prostředkem rozhodnutí ČSSZ se nepřipouští řádné opravné prostředky a lze jej přezkoumat ve správním soudnictví jen na základě žaloby. v sociálním zabezpečení námitky. Podávají se proti písemnému Proto i pojištěnci, kterým byl důchod přiznán, mají možnost podat oznámení o dávce a její výši či o zvýšení dávky důchodového žalobu, o které rozhoduje krajský soud. Jedná se zejména o přípa- pojištění (viz výše) a dále také proti výkazu nedoplatků. Rozhoduje o nich přímo orgán, který napadený správní akt vydal. dy, kdy nesouhlasí s výší svého důchodu. Pouze v případě hromadného zvyšování důchodu na základě Důvodem je urychlení správního řízení (řízení o vydání výkazu nařízení vlády se příjemcům důchodů doručuje písemné oznáme- nedoplatků). Lhůty pro podání námitek jsou rozdílné: ní o zvýšení důchodu, proti kterému lze také podat námitky. Vzhledem k tomu, že proces rozhodování o důchodech je čas- • proti oznámení o hromadném zvýšení důchodů – lhůta 60 dnů po splátce důchodu, od kterého byla provedena změna to velice složitý a náročný, lhůta pro vydání rozhodnutí se kromě jeho výše, dob uvedených v § 71 odst. 3 SŘ prodlužuje též o dobu, po kterou se došetřují rozhodné skutečnosti u zaměstnavatelů a dalších • proti oznámení o dávce pomoci v hmotné nouzi a její výši – lhůta 15 dnů ode dne výplaty první splátky dávky po jejím právnických nebo fyzických osob, správních úřadů, cizozempřiznání, ských nositelů nemocenského, důchodového, zdravotního nebo • proti oznámení o dávce státní sociální podpory a její výši úrazového pojištění (§ 107a zákona o organizaci). – lhůta 30 dnů ode dne výplaty první splátky dávky po jejím Podle SŘ musí správní orgán rozhodnout nejpozději do 30 přiznání, dnů, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, např. jde-li o zvlášť složitý případ, nebo doba nutná k provedení určitých úkonů, např. • proti výkazu nedoplatků – lhůta 8 dnů od jeho doručení. doručení písemností do ciziny. Předchozí soudní praxe většinou respektovala tvrzení nositele pojištění, že rozhodování o dávkách 4. 5 Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí důchodového pojištění je s ohledem na specifický charakter dokaPodle ust. § 73 odst. 1 SŘ je v právní moci rozhodnutí, zování považováno za rozhodování ve složitých případech, lhůta které bylo oznámeno a proti kterému se nelze odvolat, pokud pro rozhodnutí proto činila v intencích § 49 odst. 2 předchozího SŘ nestanoví jinak. V systému sociálního zabezpečení je tak správního řádu 60 dnů17. v právní moci v okamžiku jeho oznámení především rozhodnutí V oblasti průběhu řízení a formy rozhodování nesmíme také ČSSZ o důchodu, dále rozhodnutí krajského úřadu o prominuopomenout řízení o dávkách nemocenského pojištění, jedná-li se tí podmínky trvalého pobytu, rozhodnutí o žádosti o prominutí o řízení nesporné, tj. takové, kdy není sporu o tom, že na dávku penále, rozhodnutí o odstranění tvrdosti zákona, proti nimž se je zákonný nárok a jaká je její výše. Toto řízení probíhá přímo nepřipouštějí opravné prostředky. u zaměstnavatele18 a jedná se o zcela neformální jednoduché řízeRozhodnutí je vykonatelné nabytím právní moci či pozdějní, na které se nevztahuje správní řád. K zahájení řízení dochází ším dnem, který je v rozhodnutí uveden. V řízení ve věcech socipředáním tiskopisu vydaného a potvrzeného ošetřujícím lékařem ální zabezpečení se však často setkáváme s předběžnou vykonazaměstnavateli, na základě kterého tento příslušnou dávku vyplatí. telností rozhodnutí v situaci, kdy odvolání eventuelně námitky Také rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnos- nemají odkladný účinek (§ 74 odst. 1 SŘ). To znamená, že je ti, které vydává OSSZ, má formu předepsaného tiskopisu, který rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc dnem oznáslouží k uplatnění nároku na nemocenské. mení. Je-li stanovena lhůta ke splnění povinností, uplynutím této lhůty. Příkladů předběžné vykonatelnosti rozhodnutí můžeme najít opravdu hodně: 17 Brejcha, A., Šantůček, V., Kalinová, L.: Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Komentář, Praha, CODEX 1996, s. • Rozhodnutí OSSZ o snížení dávky nemocenského pojištění, jejím odnětí a zastavení výplaty. 294. 18 Organizace, která zaměstnává více jak 25 zaměstnanců, nebo • Rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, žádost o důchod byla podána nejvýše pět měsíců přede dnem, od kterého chce pojištěnec důchod přiznat. V řízení se pokračuje prvním dnem lhůty, kdy lze žádost nejdříve podat, tj. tři měsíce předem. Řízení naopak zastaví, pokud žádost o důchod byla podána o více jak pět měsíců přede dnem, od kterého občan žádá důchod.
méně, ale evidenci mezd pro ni vede organizace plnící tato kritéria. V ostatních případech řízení probíhá u příslušné OSSZ.
19 Rozhodnutí ČSSZ o důchodech a námitky.
Debaty mladých právníků 2007 o němž rozhodla OSSZ, a to dnem, který je v rozhodnutí uveden jako den ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Ne však dříve než dnem jeho doručení. Všechna rozhodnutí vydaná ve správním řízení podle zákona o státní sociální podpoře (nepřiznání dávky, její odnětí, zastavení výplaty, povinnost vrátit přeplatek na dávce, rozhodnutí o příjemci dávky, je-li více oprávněných, rozhodnutí o zvláštním příjemci). Rozhodnutí vydaná podle zákona o pomoci v hmotné nouzi (dávka nebyla přiznána, byla odňata, snížena, výplata dávky byla zastavena, jde o přeplatek na dávce, rozhodnutí o dávce, byly-li podány námitky, ustanovení zvláštního příjemce). Rozhodnutí, jím byla dávka sociální péče pro těžce zdravotně postižené občany odňata nebo snížena nebo jímž byla zastavena její výplata. Platební výměr, a to uplynutím 15 dnů ode dne jeho doručení. Rozhodnutí o placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, a to dnem, který je v něm stanoven jako den splatnosti první splátky dluhu. Rozhodnutí o zrušení povolení splátek dlužného pojistného a penále. Výkaz nedoplatků, kterým se předepisují k úhradě dlužné částky na pojistném a penále, a to dnem vyhotovení.
5. Závěr Jak jsem již naznačila v úvodu svého příspěvku, je orientace v právních předpisech upravujících systém sociálního zabezpečení velice složitá. Nejinak je tomu i v problematice správního řízení, tj. rozhodování o právech a povinnostech subjektů v právu sociálního zabezpečení. Kromě znalostí jednotlivých ustanovení zákonů upravujících všechna výše vyjmenovaná řízení v této oblasti je navíc nutné dobře znát a aplikovat všechna ta ustanovení správního řádu, která se v uvedených řízeních použijí podpůrně. V příspěvku jsem se snažila „vypíchnout“ především stěžejní specifika právní úpravy sociálního zabezpečení s naznačením obecného správního procesu.
4. 6 Změna pravomocného rozhodnutí Nabytím právní moci se podstatným způsobem zužují možnosti dosáhnout změny nebo zrušení rozhodnutí. Jedná se o vyjádření zásady res iudicata čili překážky věci rozhodnuté. Jednou z těchto možností je vydání nového rozhodnutí při změně okolností či zjištění nových skutečností, které nebyly známy či nemohly být uplatněny v předchozím řízení, pokud zvláštní zákon takovou změnu připouští (rebus sic stantibus). Této možnosti hojně využívá právní úprava v sociálním zabezpečení v situaci, kdy se po vydání rozhodnutí o příslušné dávce (důchodu) po čase zjistí, že rozhodnutí nebylo správné. Ať již pro příjemce dávky ve smyslu pozitivním (dávka se přiznání, doplatí) nebo negativním (dávka se odejme, zastaví se výplata, sníží se, přizná od pozdějšího data). Zpětně vyplatit dávky však není možné za neomezenou dobu, maximálně za tři roky nazpět ode dne zjištění této skutečnosti nebo uplatnění nároku příjemcem (oprávněnou osobou). Naopak např. k odnětí dávky či jejímu snížení dojde až od prvního dne kalendářního měsíce následující po měsíci, v němž byla ještě vyplacena. od této situace je však třeba odlišovat případ, kdy příjemce zavinil nesprávné přiznání či vyčíslení dávky (nesplnil některou jemu uloženou povinnost) či přijal dávku, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že mu nenáleží. Tehdy musí vzniklý přeplatek na dávce vrátit, přičemž je opět stanovena maximální doba, za jakou jej lze vyčíslit (tři roky, u důchodů pět let).
This paper deals with the basic types of action, in which administrative agency adjudicates on rights and duties of citizens in the social security matters. It is an administrative action in absolute majority of cases. The attention is focused particulalry in special legal regulations of administrative procedure, which is incorporated in special legal regulations (initialisation of administrative procedure and the essentials of administrative action, form of the decision-making, legal remedies, legal force and enforcement). There is also a list of the most important legal regulations which regulate these special actions in this paper.
•
•
• • • • •
4. 7 Náležitosti podání Zcela samostatnou oblastí, ve které zvláštní zákony „hojně“ stanoví speciální právní úpravu odlišnou od SŘ, jsou náležitosti podání. Není na tom jinak ani právní úprava sociálního zabezpečení, která vyjmenovává v příslušných právních předpisech oproti SŘ stanovícího v ust. § 37 obecné náležitosti velké množství speciálních náležitostí. Jedná se zejména o žádosti o dávky státní sociální podpory (ust. § 68 ZSSP) a dávky pomoci v hmotné nouzi (§ 72 ZPHN).
Použitá literatura Brejcha, A., Šantůček, V., Kalinová, L.: Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Komentář, Praha, CODEX, 1996. Černý, P., dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M.: Průvodce novým správním řádem. Praha. Linde Praha, a. s. 2006 Vedral, J.: Správní řád. Komentář, Praha, BOVA POLYGON, 2006. Resumé
Trestní právo a správní právo NĚKOLIK POZNÁMEK K ZÁKONU O SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH Petra Melotíková I. Úvod Dne 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Již od roku 1993 probíhala debata a diskuse zainteresovaných stran (ministerstev, organizaci sdružujících zdravotně postižené nebo nesoběstačné osoby) o nutnosti podniknout legislativní kroky k přijetí zákonné úpravy poskytování sociálních služeb. Až v roce 2006 se podařila najít shoda názorů a byl přijat zákon o sociálních službách. Jedním z hlavních cílů bylo dosáhnout změny systému poskytování sociálních služeb v tom smyslu, že sami příjemci sociálních služeb se mohou rozhodnout pro jimi vybranou konkrétní službu, kterou nejvíce potřebují, resp. která nejvíce vyhovuje jejich potřebám. Zákon zavádí nový institut – příspěvek na péči, který náleží osobám v nepříznivé sociální situaci a je nástrojem pro to, aby si tyto osoby mohly vybrat sociální službu dle vlastního uvážení. Dalším cílem zákonodárců bylo přesně definovat právní rámec, ve kterém mají fungovat jednotlivé druhy a formy sociálních služeb, upřesnit, jaké služby budou poskytovat jednotlivá zařízení sociálních služeb a zajistit, aby každé zařízení poskytovalo péči na vysoké odborné úrovni. do doby přijetí tohoto zákona prakticky neexistovala zákonná úprava např. center rané péče nebo komunitních center. V neposlední řadě došlo k zákonné úpravě podmínek, za jakých mohou fyzické osoby pracovat v těchto zařízeních, a upraveny jsou také pravidla pro jejich vzdělávání. Zákonem je zřetelně rozlišena pravomoc a působnost jednotlivých úřadů státní správy, stanoven postup řízení o přiznání příspěvku na péči, zakotven mechanismus kontroly jednak využívání příspěvku na péči a také kontroly jednotlivých poskytovatelů sociálních služeb. Zákon tedy především poskytuje záruky občanům, že zařízení sociálních služeb či poskytovatelé sociálních služeb jim zajistí služby na vysoké úrovni, dále že občané budou mít dostatečné finanční prostředky na „nákup“ takových služeb a budou mít dostatek možností vlastního uvážení ve výběru sociální služby. II. Smysl příspěvku na péči Stručně o příspěvku na péči Zákon zavádí nově příspěvek na péči, který se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci (§ 7 ZSS). Nárok na příspěvek má osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti (§ 7 ZSS). Podle počtu úkonů vyjmenovaných v zákoně, které není osoba schopna sama zvládnout, se osoba zařadí do jednoho se čtyř stupňů závislosti na pomoci jiné osoby. Stupeň závislosti je pak rozhodující pro určení výše příspěvku na péči, který osobě náleží. Po několika měsících fungování nového systému můžeme vypozorovat několik zajímavých jevů. Ukazuje se, že velká skupina příjemců příspěvku na péči nepochopila dostatečně jeho skutečnou funkci. Záměrem navrhovatelů zákona bylo přenést na osoby možnost rozhodnout, jakou službu potřebují a od jakého poskytovatele ji budou
Mgr. Petra Melotíková, katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Dále jen ZSS.
vyžadovat a tomuto poskytovateli měli za tuto službu sami zaplatit. Cílem zákonodárců tedy bylo dosáhnout takového stavu, že stát již nebude pouze přispívat nejrůznějším zařízením poskytujícím sociální služby finanční dotace a hradit poskytovaní sociálních služeb, ale přímo sami lidé potřebující sociální služby budou dostávat od státu dostatečnou finanční částku, která by jim měla pomoci zvládnout jejich obtíže. domnívám se, že výše příspěvku nemusí ve všech případech pokrýt ze 100 % všechny výdaje občana za získání sociálních služeb, ale je skutečně „příspěvkem“ a občan musí počítat s tím, že jeho výdaje na sociální služby budou vyšší. Nicméně se ukazuje, že osoby pobírající příspěvek na péči, berou tuto finanční částku jako přilepšení ke svých příjmům, jako jakousi kompenzaci své nepříznivé situace a nikoli jako finanční příspěvek od státu určený výhradně k zabezpečení péče o vlastní osobu a soběstačnosti. V praxi se pracovníci odborů sociálních služeb setkávají s případy důchodců, kteří svůj příspěvek nepoužijí na nákup žádné služby, ani nepřispívají dceři či synovi, kteří se jim starají o úklid. Celou částku si uschovají pro vlastní potřebu, uloží na vkladní knížku, nebo přispějí vnoučatům na dovolenou. Nabízí se otázka, proč se tak lidé chovají. Úmyslem zákonodárce bylo i dle důvodové zprávy přenést odpovědnost za výběr odpovídající služby se státu na občana a zapojit aktivně občana do procesu výběru služby. Ale zákonodárci podcenili lidskou přirozenost a neochotu vydávat peněžní prostředky, které přece – jak říkají mnou náhodně oslovení příjemci příspěvku na péči – „dostali od státu, tak proč by mu je zase prostřednictvím plateb za sociální služby měli vracet“. Vývoj navrhované výše příspěvku na péči Pokud se budeme důkladněji zabývat důvodovou zprávou k zákonu, dozvíme se, že zpracovatelé zákona předpokládali, že bude 259 000 příjemců příspěvku na péči a výše výdajů (nákladů) na příspěvek na péči bude maximálně 8, 724 mld Kč ročně. Takovýto objem finančních prostředků vychází ale z předpokladu, že výše měsíčního příspěvku bude činit u osoby do 18 let věku zařazené v I. stupni závislosti 500Kč, ve II. stupni závislosti 1 500Kč, ve třetím stupni závislosti 7 000Kč a ve IV. stupni závislosti 10 000Kč. Výše příspěvku měla činit pro osoby nad 18 let věku zařazené v I. stupni závislosti 500Kč, ve II. druhém stupni 1 000Kč, ve III. stupni 6 000Kč a ve IV. stupni závislosti 9 000Kč. Celkem měla být tedy ze státního rozpočtu za rok 2007 odčerpána maximálně výše uvedená částka 8,724 mld Kč. Nicméně vládní návrh zákona o sociálních službách, který byl předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, již obsahoval odlišné výše příspěvku na péči. U osob do 18 let věku činil příspěvek podle příslušného stupně závislosti 2 000Kč, 5 000Kč, 9 000Kč a 11 000Kč, u osob nad 18 let pak činil 1 500Kč, 4 000Kč, 8 000Kč a 11 000Kč. Pozměňovacími návrhy byla upravena do své finální podoby částka pro osobu nad 18 let věku zařazenou v prvním stupni, které byl přiznán příspěvek ve výši 2 000Kč. Z výše uvedeného vyplývá, že plánované výdaje ani nemohly být dodrženy. Již dnes je jasné, že plánovaná částka 8,724 mld Kč vyčleněná ze státního rozpočtu na pokrytí výdajů na příspěvek na péči je nepostačující a bude potřeba částka vyšší – až 14 miliard Kč. III. Financování sociálních služeb Sociální služby lze poskytovat jen na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb, které vzniká rozhodnutím o registraci (§ 78 ZSS). Zákon stanoví, že registrace se nevy-
Debaty mladých právníků 2007 žaduje pouze u osoby blízké, jiné fyzické osoby, která tuto činnost nevykonává jako podnikatel, a fyzické nebo právnické osoby, které jsou usazeny v jiném členském státě Evropské unie. Financování služeb, které tito registrovaní poskytovatelé sociálních služeb poskytují, je zajištěno z více zdrojů. Náklady na provoz zařízení sociálních služeb by měly být přibližně z jedné poloviny hrazeny z prostředků samotných příjemců sociálních služeb. Tito příjemci sociálních služeb by měli použít svůj příspěvek na péči k zaplacení sociální služby, kterou jim poskytovatel poskytuje. Dalšími zdroji financování jsou, dle zákonné úpravy, dotace ze státního rozpočtu. První formou jsou dotace poskytované ze státního rozpočtu poskytovatelům sociálních služeb na zajištění poskytování služeb dle § 101 ZSS. Tyto dotace jsou určeny zejména k financování běžných výdajů a pro poskytování služeb místního a regionálního charakteru. dotační řízení pro rok 2007 tedy proběhlo na konci roku 2006 následujícím způsobem. Při podávání žádosti museli žadatelé o dotaci vyplnit příslušné tiskopisy Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a podat tyto žádosti příslušnému krajskému úřadu podle místa poskytování sociální služby. Ten poté předložil Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR souhrnnou žádost o dotaci zahrnující požadavky žadatelů o dotaci a vyjádření krajského úřadu o výši podpory sociální služby, spolu se střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb a dalšími náležitostmi. Samotné posuzování žádostí tedy nebylo rozhodnutím ministerských úředníků, ale rozhodovalo se na základě konzultace s krajskými úřady. Výsledky dotačního řízení byly známy až na konci roku 2006 a překvapily mnoho zařízení sociálních služeb, které počítaly s poskytnutím dotací a byly ve svých požadavcích nevyslyšeni. Týkalo se to zejména zařízení poskytujících pečovatelské služby, zařízení zřizovaných církvemi, zařízení poskytujících terénní služby – těm, kterým nebyla žádná či minimální dotace přiznána, bylo následně umožněno, aby žádost podaly ke znovuposouzení. V důvodové zprávě k zákonu o sociálních službách byla uvedena částka vyhrazena pro dotační řízení ve výši 4 mld Kč. Při projednávání zákona o státním rozpočtu na rok 2007 v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky došlo na základě dohod mezi zástupci vlády a Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny ke zvýšení položky na dotace pro poskytovatele sociálních služeb o 3 mld Kč. Ve státním rozpočtu bylo tedy na tyto dotace vyhrazena celková částka 7 mld Kč. Další formou dotace jsou účelové dotace ze státního rozpočtu určené k financování běžných výdajů dle § 104 ZSS. Tyto dotace ale mohou sloužit pouze na podporu služeb celostátního či nadregionálního charakteru, na činnosti rozvojové povahy a v případech mimořádných situací. I v tomto případě probíhalo dotační řízení, ale poskytovatelé sociálních služeb již nepodávali žádosti prostřednictvím krajských úřadů. V případě poskytování dotací celostátního či nadregionálního charakteru (§ 104 odst. 3 písm a) ZSS) je potřeba zdůraznit, že dotace by měly být skutečně zaměřeny na poskytování sociálních služeb výhradně
Blíže viz. § 83 a § 84zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. Obsahem tiskopisů byly dotazy na přesné určení, komu je poskytovatelem poskytovaná služba určena (jakým cílovým skupinám obyvatel), jakým způsobem bude zajištěna (personální zajištění poskytování služby), jak velký objem finančních prostředků je potřeba, a další podrobné dotazy. Blíže viz. § 101 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. Blíže viz § 104 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění.
národního charakteru a zaměřené na ty uživatele služby, jejichž riziko sociálního vyloučení dopadá na celou společnost. Podmínka „nadregionálního charakteru“ je splněna, pokud služba dopadá na území nejméně tří sousedících krajů a poskytování této služby bude mít dopad na celou cílovou skupinu uživatelů. U podpory činností, které mají rozvojovou povahu (§ 104 odst. 3 písm. b) ZSS) se bude jednat především o podporu pilotních projektů pro rozvoj sociálních služeb. na poskytnutí této dotace není právní nárok. Také obec nebo kraj může poskytnout účelovou dotaci k financování běžných výdajů registrovanému poskytovali sociálních služeb dle § 105 ZSS. IV. Shrnutí Domnívám se, že zájem na co nejrychlejším přijetí zákona o sociálních službách převýšil zájem na jasné, přesné a propracované právní úpravě. Zdá se, že bylo velmi nešťastné snažit se za každou cenu přijmout zákon, přestože nebyly zcela vyjasněny některé problematické části této právní úpravy. Již za několik měsíců od nabytí účinnosti došlo k jeho novelizaci, zjistilo se také, že předpokládaný objem finančních prostředků nebude stačit k pokrytí všech nároků. Tento zákon má nepochybně dalekosáhlý význam pro velkou skupinu obyvatel, ale nabízí se otázka, zda nebylo vhodnější odložit jeho účinnost minimálně o jeden rok, aby se předešlo zmatkům, které v souvislosti s jeho přijetím nastaly. Hlavním přínosem zákona je především specifikace jednotlivých sociálních služeb, popis jejich činnosti, zavedení registru poskytovatelů, zavedení systému kontroly poskytování těchto služeb. Povinné vzdělávání pracovníku v sociálních službách je taktéž pozitivním krokem směrem k uživatelům služeb, podobně jako zavedení uzavírání smluv o poskytování sociálních služeb. Na druhou stranu je nutné ale upozornit na hrozící finanční kolaps systému, a nezanedbatelně stoupající výdaje na sociální služby jsou výrazným podnětem k zamyšlení nad revizí v současnosti fungujícího systému. Použitá literatura Tröster, P.: Právo sociálního zabezpečení, 3. vydání, C. H. BECK, Praha 2005 Stručný průvodce zákonem o sociálních službách, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Praha 2006 Důvodová zpráva k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, Praha 2006 V oblasti sociálních služeb nelze usilovat o centralisticky řízený systém, Skok do reality, Národní rada zdravotně postižených, 2006, roč. 7, č. 4 Klient si vybere služby, Práce a sociální politika, 2007, roč. 4, č. 4, s. 3 Krása, V.: Aktuální vývoj kolem realizace zákona o sociálních službách, Skok do reality, Metodika MPSV ČR pro poskytování dotací ze státního rozpočtu poskytovatelům sociálních služeb pro rok 2007 v oblasti podpory poskytování sociálních služeb Národní rada zdravotně postižených, 2007, roč. 8, č. 1, s. 1 Standardy kvality sociálních služeb – základní charakteristika, cíle a systém kontroly, Skok do reality, Národní rada zdravotně postižených, 2007, roč. 8, č. 1, Praha, s. 5 – 6 Uzavírání smluv o poskytování sociálních služeb a některé
Blíže viz. Metodika MPSV ČR pro poskytování dotací ze státního rozpočtu poskytovatelům sociálních služeb pro rok 2007 v oblasti podpory poskytování sociálních služeb.
Trestní právo a správní právo problémy s tím spojené, Skok do reality, Národní rada zdravotně postižených, 2007, roč. 8, č. 2, s. 1 – 2
MODELY ORGANIZACE doHLEDU NAD FINANČNÍM TRHEM V EVROPSKÉ UNII
Internetové stránky http://www.sqss.cz/cz/standardy_kvality/druhove_standar dy_kvality_socialnich_sluzeb/r57 http://www.mpsv.cz
Michael Kohajda
Abstract The social services law is basic law adopted after years, when there was lack of legal regulations in providing social services. The basic legal institution of the new legislation is the benefit on care, as financial state support to persons, who use it to choose social services, which matches most to their need. Social services are financed from several sources, the most amount of money from persons, which need the social service – the benefit on care recepients, and from the state grant programs.
Ve svém příspěvku bych Vás rád seznámil s výsledky svého výzkumu, ve kterém jsem analyzoval organizaci dohledu nad finančním trhem v jednotlivých zemích Evropské unie. Na základě těchto zjištění jsem rozdělil jednotlivé příklady do tří skupin - tří modelů organizace dohledu. Vzhledem k tomu, že v České republice vykonává sjednocený dohled centrální banka, zajímalo mne i to, jaké postavení při dohledu má v jednotlivých zemích centrální banka. Výsledky základní komparace V posledních pěti deseti letech proběhla v mnoha nynějších členských zemích Evropské unie změna v organizaci orgánů dohledu nad subjekty finančního trhu. V tomto rozvoji jsem se pokusil vysledovat některé společné znaky. V předpokladu jejich existence jsem vycházel zejména z toho, že na tomto poli vymezuje žádoucí cíle společná unijní legislativa, dále jsem svůj předpoklad samozřejmě založil také na společných historických, právních a politických východiscích a podobné ekonomické situaci členských zemí. Vzhledem k tomu, že v každé ze zemí zcela jistě existuje mnoho lokálních výjimek z obecného trendu v organizaci dohledu, v tabulce č. 1 (do které jsem zachytil výsledky zkoumání situací v jednotlivých členských zemích) se budu držet právě jen roviny obecné, převládající systematiky orgánů dohledu v jednotlivých zemích. V tabulce proto uvádím pouze tři kolonky vymezující oblast finančního trhu - bankovnictví, pojišťovnictví a investice. Případné odlišnosti (jako například odlišný orgán, jenž vykonává dohled nad penzijním připojištěním, od orgánu vykonávajícího dohled nad pojišťovnictvím) pak, pokud jsou pro účel tohoto výzkumu významné, uvádím v poznámkách. Do tabulky č. 2 jsem pak shrnul jen údaje, které jsou významné pro komparaci systému dohledu nad finančním trhem v České republice s ostatními členskými státy. Vzhledem k tomu, že dohled je v České republice sjednocený a je v pravomoci jediného orgánu, zajímalo mne, ve kterých ostatních členských zemích je dohled také sjednocen. A vzhledem k tomu, že v České republice vykonává dohled centrální banka, druhým hlediskem, které jsem sledoval, bylo to, nad kterými subjekty (opět v podobě rozdělení na oblast bankovnictví, pojišťovnictví a investic) vykonává v jednotlivých členských zemích tamější centrální banka (nebo instituce jí odpovídající) dohled. Modely organizace dohledu v zemích Evropské unie Za použití údajů uvedených v tabulkách, jež jsem vypracoval, a také s podporou závěrů obsažených v aktuálním materiálu Evropské centrální banky týkajícím se dohledu mohu konstatovat, že v zemích Evropské unie můžeme nalézt tři základní modely organizace subjektů dohledu nad jednotlivými částmi finančního trhu:
Mgr. Michael Kohajda, katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Recent developments in supervisory structures in EU and acceding countries. dostupný z webu Evropské centrální banky - http://www. ecb.int/pub/pdf/other/report_on_supervisory_structuresen.pdf [cit. 13.5.2007]
Debaty mladých právníků 2007 Postavení centrální banky při dohledu nad finančním trhem v jednotlivých zemích Evropské unie
• sektorový model, • sjednocený model, • „twin peaks“ model. Sektorový model je historicky nejstarším modelem organizace dohledu nad finančním trhem. Základním principem tohoto modelu je rozdělení finančního trhu na jednotlivé sektory, standardně bankovnictví, pojišťovnictví a investice. Nad subjekty a činností na každém z těchto sektorů finančního trhu pak dohlíží zvláštní orgán. Tento model se vyvinul v minulosti, když první a nejdůležitější oblastí, nad kterou byl dohled vykonáván, bylo bankovnictví a následně se přidávaly oblasti další. Faktem je, že tento model opouští v Evropské unii čím dále tím více zemí. V současné době (i když někdy v pozměněné podobě) nalézáme tento model v Bulharsku, Finsku, Francii, Itálii, Kypru, Litvě, Lucembursku, Polsku, Portugalsku, Rumunsku, Řecku, Slovinsku a Španělsku. Toto rozdělení však není možné brát absolutně. V systému, který existuje ve Francii a v Itálii, je možné spatřovat výrazné rysy modelu „twin peaks“. V Polsku probíhá přeměna systému na sjednocený model a nad pojišťovnictvím a investicemi dohlíží jeden orgán. Totéž, tedy že jeden orgán dohlíží ve dvou sektorech finančního trhu, nalezneme ve Finsku a v Lucembursku. Sjednocený model organizace dohledu nad finančním trhem se stává v Evropské unii stále populárnější. dohled nad celým finančním trhem v něm vykonává jediný orgán. Tento orgán je buď zcela nově konstituován, nebo je tato pravomoc svěřena orgánu, který již existuje (a zabýval se dohledem nad některou z oblastí finančního trhu). V současné době je tento model použit v následujících zemích Evropské unie: Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Irsko, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Německo, Rakousko, Slovensko, Švédsko a Velká Británie. Z tohoto výčtu je zřejmé, že se v současné době jedná o model, který v Evropské unii převažuje. Je samozřejmé, že toto shrnutí je opět platné v obecné rovině a není možné brát absolutně. Zvláště v případech, kdy orgánem sjednoceného dohledu je orgán odlišný od centrální banky, zůstávají obvykle centrální bance určité pravomoci vztahující se k dohledu zejména nad bankovnictvím. Třetím modelem je pak tzv. „twin peaks“ model. V tomto modelu se rozděluje pohled na dohled nad finančním trhem na dvě samostatné oblasti podle cíle, který dohled sleduje: obezřetný dohled (týkající se zejména kritérií autorizace a jejich naplňování) a dohled nad způsobem obchodování (zejména zaměřený na ochranu spotřebitelů). Je vhodné si povšimnout, že v sekundární rovině se opět nabízí možnost, aby nad každým z obou cílů dohlížel buď jediný orgán, nebo orgánů více. Jediným členským státem, ve kterém je tento model plně využit je Nizozemí. Každý z obou cílů dohledu má v Holandsku v pravomoci jeden orgán. Rysy tohoto modelu bychom pak mohly najít také v struktuře organizace dohledu nad finančním trhem v Itálii, Francii či Portugalsku. V těchto zemích se ale jedná jen o funkční rysy, institucionálně stále setrvávají na sektorovém modelu.
Je nutné si uvědomit, že z historického hlediska bylo postavení centrální banky v oblasti dohledu nad bankovnictvím velmi silné. Tato skutečnost má vliv i v dnešních dnech. Jednak v sektorovém modelu obvykle zůstal dohled nad bankovnictvím svěřen centrální bance, jednak i v případě sjednoceného modelu dohledu (pokud jej nevykonává sama centrální banka) je ponechán centrální bance určitý vliv spojený zejména s funkcí banky jako instituce dohlížející na celkovou finanční stabilitu v zemi. Proto také není jednoduché rozhodnout, jaký stupeň ingerence centrální banky do výkonu dohledu je potřebný, abych mohl prohlásit, že se centrální banka v té které zemi podílí na výkonu dohledu v některé oblasti finančního trhu. Shrnu-li poznatky, jež jsem zachytil i v tabulce č. 2, mohu situaci centrálních bank jednotlivých zemí Evropské unie rozdělit do tří následujících skupin: • na dohledu se nepodílí, • na dohledu se podílí a to v oblasti bankovnictví, • na dohledu se podílí a to jako orgán sjednoceného dohledu. V zemích první skupiny tedy došlo k přesunu působnosti v kterékoliv z oblastí finančního trhu (a tedy zejména v bankovnictví) na orgán odlišný od centrální banky. Toto konstatování je však opět do jisté míry zjednodušující. Jednak i v těchto zemích, ač centrální banka přímo nevykonává dohled nad bankovnictvím, ponechává si jisté pravomoci zejména v oblasti dohledu nad celkovou finanční stabilitou či nad funkčností platebních systémů (např. v Rakousku). Za další pak v mnoha zemích je centrální bance ponechán jistý vliv například prostřednictvím členství představitelů centrální banky ve vedení příslušného orgánu dohledu. Dále pak centrální banka může s orgánem dohledu sdílet různé databáze či informační technologie. Ve své podstatě jedinou zemí Evropské unie, ve které instituce typu centrální banky nemá žádný vliv na orgán dohledu, je Lucembursko. V této skupině zemí můžeme rozlišit ještě dvě podskupiny. V první z nich budou Finsko a právě Lucembursko. Tato skupina je specifická tím, že ačkoli centrální banka zde nevykonává dohled ani nad bankovnictvím, nedošlo v těchto zemích také ani ke sjednocení dohledu do působnosti jediného orgánu. Druhou podskupinou budou pak země, ve kterých je možné absenci centrální banky jako orgánu dohledu vysvětlit sjednocením dohledu nad celým finančním trhem do jediného orgánu odlišného od centrální banky. Mezi tyto země patří: Belgie, Dánsko, Estonsko, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Německo, Rakousko, Švédsko a Velká Británie. V druhé skupině jsou země, v nichž centrální banka vykonává dohled nad bankovnictvím. Tyto země tedy setrvávají na historickém modelu tohoto sektorového uspořádání dohledu. Mezi tyto země patřila po většinu své moderní existence i Česká republika. Do této skupiny náležejí tedy následující země Evropské unie: Bulharsko, Francie, Itálie, Kypr, Litva, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Slovinsko a Španělsko. Do poslední skupiny pak náležejí země, ve kterých centrální Někteří autoři však používají rozdělení jen na dohled vykonávaný banka vykonává dohled nad celým finančním trhem. Patří zde jedním orgánem a dohled vykonávaný více orgány. Srovnej: Moscitedy Česká republika, Irsko, Nizozemsko a Slovensko. Plně andaro, D.: Central Banks and Single Financial Authorities: Econo-
mics, Politics and Law. In: Mosciandaro, D.: Handbook of Central Banking and Financial Authorities in Europe. New Architecture in the Supervision of Financial Markets. Cheltenham: Edward Elgar Publishing, 2005. s. 70 anglický pojem twin peaks je možné přeložit jako dva vrcholy
Francii do této skupiny řadím proto, že orgán dohledu Commission Bancaire je sice relativně samostatným orgánem, předsedá mu však guvernér Banque de France a veškerou činnost vykonávají zaměstnanci a je hrazena z rozpočtu Banque de France
Trestní právo a správní právo však této definici odpovídá jen situace v České republice a na Slovensku. V Irsku je tamější orgán dohledu, Central Bank and Financial Services Authority of Ireland, vlastně dvojjedinným orgánem, který má dvě rovnocenné a relativně samostatné složky - centrální banku a orgán dohledu nad finančním trhem. Z hlediska funkčního nelze tedy hovořit o tom, že by centrální banka vykonávala dohled nad finančním trhem. Situace v Nizozemsku pak byla vysvětlena výše. Vzhledem k aplikaci modelu „twin peaks“ tamější centrální banka vykonává pouze obezřetný dohled nad subjekty finančního trhu (zejména v otázkách vztahujících se k plnění kritérií autorizace), nedohlíží však nad obchodním jednáním těchto subjektů. Proto také zařazení nizozemského systému dohledu do této skupiny nemůže být bráno za absolutní.
Bankovnictví
Pojišťovnictví
BEL
Commission Bancaire, Financiere et des Assurances
Commission Bancaire, Financiere et des Assurances
Commission Bancaire, Financiere et des Assurances
BGR
Българска народна банка (Bulgarian National Bank)
Комисията за финансов надзор (Financial Supervision Commission)
Комисията за финансов надзор (Financial Supervision Commission)
CZE
Česká národní banka
Česká národní banka
Česká národní banka
DNK
Finanstilsynet
Finanstilsynet
Finanstilsynet
EST
Finantsinspektsioon
Finantsinspektsioon
Finantsinspektsioon
FIN
Rahoitustarkastus Finansinspektionen
Vakuutusvalvontavirasto
Rahoitustarkastus Finansinspektionen
FRA
Commission Bancaire1
Autorité de contrôle des assurances et des mutuelles
Commission Bancaire / Autorité des marchés financiers / Autorité de contrôle des assurances et des mutuelles
IRL
Central Bank and Financial Services Authority of Ireland
Central Bank and Financial Services Authority of Ireland
Central Bank and Financial Services Authority of Ireland
Banca d’Italia
Istituto per la vigilanza sulle assicurazioni private e di interesse collettivo2
Commissione Nazionale per le Societŕe la Borsa
CYP
Κεντρική Τράπεζα της Κύπρου (Central Bank of Cyprus)3
Αρμοδιότητα της Υπηρεσίας Ελέγχου Ασφαλιστικών Εταιρειών (Insurance Companies Control Service4)
Επιτροπή Κεφαλαιαγοράς (Cyprus Securities and Exchange Commission)
LTU
Lietuvos bankas
Valstybine draudimo priežiuros tarnyba
Vertybiniu popieriu komisija
LVA
Finanšu un kapitala tirgus komisija
Finanšu un kapitala tirgus komisija
Finanšu un kapitala tirgus komisija
LUX
Commission de Surveillance du Secteur Financier
Commissariat aux Assurances
Commission de Surveillance du Secteur Financier
Závěr Svůj průzkum aktuální situace v oblasti dohledu nad finančním trhem v zemích Evropské unie považuji jen za podklad pro své další bádání. Považuji za zřejmé, že nelze nalézt jeden, nejlepší způsob institucionální organizace dohledu nad finančním trhem. Každá země je specifická. Struktura, která se zdá velmi vhodná pro jednu zemi, může být zcela neodpovídající pro jinou. Záleží na struktuře a velikosti finančního trhu a subjektech, které na něm působí. Nicméně by mělo být možné nalézt vhodný model organizace dohledu pro obdobné země. Zejména v zemích Evropské unie, které jsou, co se týká ekonomického rozvoje, přibližně na stejné úrovni, by mělo být možné seskupit tyto země do dvou tří skupin (zejména dle velikosti jejich finančního trhu). Je to zcela jistě námět pro další práci. Poznámky k tabulkám: 1 Pravomoc udělit autorizaci k činnosti má však Comité des établissements de crédit et des entreprises d’investissement. 2 Penzijní fondy podléhají dohledu Commissione di vigilanza sui fondi pensione 3 Úvěrová družstva jsou dohlížena: Υπηρεσία Εποπτείας και Ανάπτυξης Συνεργατικών Εταιρειών (Cooperative Societies Supervision and Development Agency). 4 Součást Kyperského ministerstva financí 5 V Nizozemsku se uplatňuje funkčně, nikoli institucionálně rozlišený dohled; je však možné říci, že na vlastní chování na finančním trhu dozírá AFM. 6 Polsko se nachází v období sjednocování dohledu do jednoho orgánu – Komisje Nadzoru Finansowego, který již vykonává dohled nad oblastí pojišťovnictví a investování, dohled nad bankovnictvím by měl převzít v roce 2008. 7 Penzijní fondy podléhají dohledu Comisia de Supraveghere a Sistemului de Pensii Private. 8 Součást ministerstva financí (Ministerio de Economía y Hacienda). 9 B = bankovnictví, P = pojišťovnictví, I = investice 10 Commission Bancaire je součástí francouzské centrální banky (Banque de France) 11 Situace v Irsku je objasněna v textu. 12 Komisja Nadzoru Bankowego je součástí polské centrální banky (Narodowy Bank Polski).
ITA
Investice
Debaty mladých právníků 2007 Pénzügyi Szervezetek Állami Felügyelete
Pénzügyi Szervezetek Állami Felügyelete
Pénzügyi Szervezetek Állami Felügyelete
MLT
Malta Financial Services Authority
Malta Financial Services Authority
Malta Financial Services Authority
DEU
Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht
Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht
Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht
De Nederlandsche Bank / Autoriteit Financiële Markten
De Nederlandsche Bank / Autoriteit Financiële Markten
De Nederlandsche Bank / Autoriteit Financiële Markten
Komisja Nadzoru Bankowego
Komisja Nadzoru Finansowego (původně: Komisja Nadzoru Ubezpieczeń i Funduszy Emerytalnych)
Komisja Nadzoru Finansowego (původně: Komisja Papierów Wartosciowych i Giełd)
Banco de Portugal
Instituto de Seguros de Portugal
Comissăo do Mercado de Valores Mobiliários
Öesterreichische Finanzmarktaufsichtbehörde
Öesterreichische Finanzmarktaufsichtbehörde
Öesterreichische Finanzmarktaufsichtbehörde
ROM
Banca Naţională a României
Comisia de Supraveghere a Asigurărilor7
Comisia Naţională a Valorilor Mobiliare
GRC
Τράπεζα της Ελλάδος (Bank of Greece)
(Commission for the Supervision of Private Insurance)
Επιτροπή Κεφαλαιαγοράς (Helenic Capital Market Commission)
SVK
Národná banka Slovenska
Národná banka Slovenska
Národná banka Slovenska
SVN
Banka Slovenije
Agencija za trg vrednostnih papirjev
ESP
Banco de Espańa
Agencija za zavarovalni nadzor Dirección General de Seguros y Fondos de Pensiones8
SWE
Finansinspektionen
HUN
NLD5
POL6
PRT
AUT
Financial Services Authority tabulka č. 1 GBR
Comisión Nacional del Mercado de Valores
Finansinspektionen
Finansinspektionen
Financial Services Authority
Financial Services Authority
zdrojem pro data obsažená v této tabulce byla internetová síť a jednotlivé webové stránky uvedených orgánů
Belgie
sjednocený dohled
centr. banka vykonává dohled nad9:
ano
-
Bulharsko
ne
B
Česká Rep.
ano
B, P, I
Dánsko
ano
-
Estonsko
ano
-
Finsko
ne
-
Francie
ne
B10
Irsko
ano
B, P, I11
Itálie
ne
B
Kypr
ne
B
Litva
ne
B
Lotyšsko
ano
-
Lucembursko
ne
-
Maďarsko
ano
-
Malta
ano
-
Německo
ano
-
Nizozemsko
ano
B, P, I
Polsko
ne
B12
Portugalsko
ne
B
Rakousko
ano
-
Rumunsko
ne
B
Řecko
ne
B
Slovensko
ano
B, P, I
Slovinsko
ne
B
Španělsko
ne
B
Švédsko
ano
-
Velká Británie
ano
-
Summary In the article author speaks about his research results of the institutional structure in the field of financial services supervision in the EU countries. He closely dealt with situation in all EU countries using data available on internet pages of the national supervisors. In conclusion he found three basic types of institutional organisation: • institutional model where banking, insurance and securities area has own supervising institution; • unified model where supervision is performed by only one institution;• twin peaks model where a institution cares about prudential supervision and another one about business conduct supervision in all branches of financial market. In the second part of the article author deals with a role of central banks in the supervisory systems. The result is a theoretical separation of concrete situations in the countries into three groups: • central bank has no role in supervision; • central bank supervises credit institutions;• central bank is a unified supervisor.
Trestní právo a správní právo PROBLEMATIKA NOVODOBÉHO MODELU FINANCOVÁNÍ VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU V DÁNSKU A JEHO KOMPARACE SE SYSTÉMEM FINANCOVÁNÍ VZDĚLÁVÁNÍ V ČR Petra Adámková Úvod
použít jednak metodu založenou na počtu žáků, studentů či posluchačů v příslušné škole nebo vzdělávacím zařízení, nebo metodu výše výdajů na příslušný okruh vzdělávání. Obecně je velmi obtížné objektivně rozhodnout o alokaci příslušných zdrojů, jež zajišťují existenci příslušných škol a vzdělávacích zařízení v určitém místě a v určitém čase. Kvalita vzdělávacího procesu v různých školních zařízeních je kromě jiného závislá na dostatku finančních i jiných prostředků, které má příslušný provozovatel školního zařízení k dispozici.
Po několik desetiletí bylo dánské školství a kvalita vzdělávacího systému ovlivněna silnou centralizací. Počátkem devadesátých let došlo v Dánsku k podstatné změně vládního systému financování vzdělávání, kdy cílem reforem bylo nahradit dosavadní systém vycházející z tradičního, silně centralizovaného systému řízení financí i administrativních záležitostí. Reforma byla úspěšná, resp. zavedením nového systému bylo docíleno požadované efektivity a decentralizace v systému řízení. Dnešní vzdělávací systém je více flexibilní, nabízí větší otevřenost a průhlednost. Rovněž se zvýšila efektivita použitých zdrojů v rámci financování vzdělávání, přičemž tyto jsou alokovány jako granty poskytované centrální vládou institucím a jsou založeny na aktuálním počtu žáků nebo studentů na daném stupni, měřená k danému semestru nebo roku.
Dánský vzdělávací systém
Dánský vzdělávací systém lze rozdělit do několika vzdělávacích skupin, a to podle úrovně a oborů. Vzdělání je v Dánsku povinné po dobu 9 let (od 6 -17 let věku dítěte), školní docházka však povinná není. Vzdělávací systém se dělí do různých vzdělávacích stupňů a oborů. Některé instituce poskytují kvalifikaci pro další vzdělávání (nabízejí získání studijních předpokladů), jiné se specializují na poskytnutí komplexního vzdělání v oboru pro možné okamžité zařazení na trhu práce (zejména obchodní kvalifikace), některé poskytují oba modely vzdělávání. Mimo základní vzdělávací systém existuje k doplnění i systém vzdělávání dospělých. Vzdělávací systém je financován státem, zeměmi a městskýProblematika financování školství mi úřady. Existují tu vedle sebe jak školská zařízení soukromá (s vlastní samosprávou), tak ve vlastnictví státu, zemí (vyšších Při posuzování ekonomiky škol a vzdělávání vůbec vychází- územních celků) nebo měst. Některá odvětví vzdělávání jsou me z toho, že školství je jedním z důležitých odvětví veřejného financována příspěvky rodičů. V případě praktických dovedsektoru, které produkuje převážně veřejné (kolektivní) statky. ností, které jsou součástí vzdělání, příspěvky platí i obchodní Každý stát věnuje pozornost stavu svého školství, neboť úroveň společnosti. jednotlivých typů škol má následný vliv na hospodářský, kulturní a sociální rozvoj příslušné země. Celkové výdaje různých Finanční podpora vzdělávání v Dánsku v datech států na vzdělání jsou různé (nejčastěji se poměřují ve vztahu k velikosti HDP za příslušné období) a úzce souvisí jak s dlouVzdělávací systém patří v Dánsku mezi největší resorty. hodobou ekonomickou situací, tak i s určitým historickým vývo- Suma peněz, která je každoročně věnována pro tuto oblast, jem dané země. V roce 2005 činily veřejné výdaje na školství je veliká. Celkové veřejné výdaje na vzdělání činí v Dánsku v ČR 130,3 mld.Kč, což představuje 4,4% HDP ČR. 114,8 bilionů DKK ročně, což odpovídá 8,2 % HDP. CelkoEkonomickým a následně i společenským problémem toho- vé veřejné výdaje v oblasti vzdělávání od roku 1994 vzrostly, to odvětví je měření výstupů jako předpokladů pro poskytování jak v závislosti k pevným cenám, tak k HDP. Celkové výdapříslušných zdrojů ať finančních, materiálních nebo jiných. je oproti roku 1994 vzrostly o zhruba 20,5 %. Stupeň navýšení výdajů však není stejný pro všechny typy škol, resp. pro všechny V rámci systému financování lze pro měření velikosti toků oblasti vzdělávání. Nejvyšší nárůst výdajů směřuje do základního a nižšího středního vzdělávání (nárůst o 22,2 % oproti roku JUDr. Petra Adámková, katedra správní vědy, správního práva 1994) a do vysokého školství (nárůst o 31 % oproti roku 1994), a finančního práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno. nejméně se výdajová stránka dotkla vyššího středního školství, PEKOVÁ J., PILNÝ J., JETMAR M., : Veřejná správa a finance kde nárůst činil pouhé 4 %. Celkově veřejné výdaje na vzděláveřejného sektoru, 2., přepracované vydání, Praha: ASPI, a.s., 2005 ní ve vztahu k hrubému domácímu produktu vzrostly z 7,4 % s 266 ISBN 80-7357-052-1 v roce 1994 na 8,2 % HDP v roce 2003.
Celkové veřejné výdaje na vzdělávání ve vybraných zemích – 2001 Zákl. a střední školy Vysoké školy všechny stupně OECD průměr 8,9 2,8 12,7 Dánsko 8,7 4,9 15,4 Finsko 7,8 4,2 12,7 Švédsko 8,4 3,6 12,8 Francie 7,9 2,4 9,7 Itálie 9,3 2,3 12,7 Německo 6,4 2,4 9,7 VB 8,4 2,0 11,4 Rakousko 7,3 2,6 11,1 Slovensko 4,9 1,5 7,5 Česká republika 6,5 1,8 9,6 USA 11,5 4,5 17,1 Zdroj: Education at a Glance 2004, OECD Statistická ročenka školství 2005 – Ekonomické ukazatele, zdroj www.uiv.cz
PEKOVÁ J., PILNÝ J., JETMAR M., : Veřejná správa a finance veřejného sektoru, 2., přepracované vydání, Praha: ASPI, a.s., 2005, s. 266. ISBN 80-7357-052-1 http://eng.uvm.dk//publications: Financing of Education in Denmark pro srovnání v roce 2003 představovaly celkové veřejné výdaje ve vzdělání 114.8 bilionů DKK V roce 2001 představovaly veřejné výdaje na vzdělání v Dánsku 15,4 % celkových veřejných výdajů (průměr OECD činí 12,7 %) Veřejné výdaje na základní a střední školství činí více jak 8,7 % všech veřejných výdajů v Dánsku. Veřejné výdaje na vysoké školství činí 4,9 % všech veřejných výdajů, což představuje dvojnásobek průměrné částky vydávané zeměmi OECD, kde činí průměr 2,8 %.
Debaty mladých právníků 2007 Ve srovnání s ostatními zeměmi vychází Dánsko v dobrém světle ve vztahu k poskytování prostředků do vzdělávacího systému. Fakt, že země utratí velkou část z jejího národního rozpočtu za vzdělání se projevuje ve skutečnosti, že vzdělání je považováno za vysokou prioritu, a že vzdělávací systém je rozsáhlý a pod záštitou veřejného sektoru. Většina zemí, na rozdíl od severských zemí, spíše nebo více závisí na soukromém financování vzdělávání. V porovnání s ostatními zeměmi Dánsko utratí mnoho prostředků za vzdělávací instituce, tj. školy a školská zařízení všech typů. Ne každá země je schopna rozložit své výdaje v oblasti vzdělávání rovnoměrně. Každá si určuje svoje priority, resp. kam budou její výdaje směřovat. V porovnání s ostatními zeměmi věnuje Dánsko předškolní výuce a základnímu školství více financí. V Dánsku to jsou 3 % HDP pro základní školství, v porovnání s průměrem OECD 2,5 % a 1,3 % pro střední (shodně jako průměr OECD).10 Výdaje na vysoké školství odpovídají 1,8 % HDP, stejně jako třeba v Německu, přičemž průměrné výdaje ostatních členských zemí OECD činí 1,3 % HDP. Rovněž výdaje na jednotlivé žáky jsou vyšší než je běžný průměr OECD, když tyto nejsou nejvyšší ze všech.11 Můžeme říci, že snad jen USA, Švýcarsko a Švédsko mají vyšší náklady, resp. utratí více peněz na jednoho žáka, než Dánsko.12 Veřejné výdaje na celoživotní vzdělávání odpovídají částce okolo 10 % z celkových výdajů na vzdělání, čemuž odpovídá suma 6,4 bilionů DKK v roce 2002. Stát, okresy a města utratily kolem 6,4 bilionů DKK v roce 2002 na rozvoj vzdělávání dospělých v rámci pořádaných kurzů věnovaných dalšímu vzdělávání. Ve výčtu jednotlivých odvětví, kam směřuje finanční subvence z veřejných rozpočtů, nesmíme zapomínat ani na oblast vědy a výzkumu. Celkové výdaje na výzkum v Dánsku konstantně vzrůstají od roku 1993. V roce 2003 tyto výdaje činily 34,4 bilionů DKK. V Dánsku velkou roli hrají i soukromé výdaje na vědu a výzkum , které představují více jak dvojnásobek veřejných výdajů. Systém financování školství v Dánsku Jak již bylo uvedeno, na počátku devadesátých let došlo k podstatné změně vládního systém financování vzdělávání v Dánsku, kdy tento je nyní téměř výlučně založen na tzv. teximetrickém systému, který tvoří komplexní finanční systém založený na příspěvky na hlavu (platba za studenta) pro instituce. Nový systém financování byl v Dánsku u vybraných typů institucí poskytujících vzdělání zaváděn postupně. Nejprve na něj přešly v roce 1990 otevřené vysoké školy (open university) následované Vyššími středními odbornými technickými školami (Upper secondary technical colleges and business colleges) v roce 1991, soukromými základními a vyššími středními škola
Celkové výdaje (soukromé i veřejné) na tyto vzdělávací instituce činily 6,7 % HDP v roce 2001, což je výše než činí běžný průměr v OECD. Dánsko tak utratilo sumu odpovídající 7,1 % HDP, což je podobné jako např.v USA, kde utratili 7,3%. 10 ve Velké Británii představují náklady 2,8 % HDP, v Belgii 2,6% HDP 11 V roce 2001 se výdaje na žáka základní školy pohybovaly okolo 7,6 USD, což je druhý nejvýše stanovený výdaj. U středního školství činily výdaje na žáka 8,53 USD v porovnání s průměrem OECD 6,7 USD. Náklady na studenta vysoké školy byly 14,2 USD – průměr OECD činí 10,05 USD. 12 V České republice v roce 2001 činily náklady na žáka základní školy 1,87 USD, žáka nižší střední školy 3,2 USD, vyšší střední 3,6 USD a vysoké školy 5,6 USD
mi v roce 1992 až po lidové vysoké školy v roce 1996, umělecké školy (production schools) v roce 1996.13 V Dánsku je většina základních a středních škol financována a provozována městy (samosprávnými územními celky) a zeměmi (okresy), ústřední vláda odpovídá za financování všeho ostatního – odborná výchova, vysoké školství a následné vzdělávání dospělých. Zdroje jsou alokovány jako granty poskytované centrální vládou institucím a jsou založeny na aktuálním počtu žáků nebo studentů na daném stupni, měřená k danému semestru nebo roku. Všechny sazby jsou ovlivněny státní politikou a jsou ročně publikovány formou vládního návrhu zákona. K ulehčení administrativy a usnadnění transparentnosti systém zahrnuje pouze minimální počty u jednotlivých kategorii, resp. systém obsahuje pouze limitovaný počet poplatků. Tím je umožněno institucím získat výraznější kontrolu nad financemi a řízením, zejména nad rozhodováním o volném příjmu studentů/žáků do rozličných oborů vzdělávacích programů a kurzů, plánování a organizaci učebních a vyučovacích aktivit, plánování a organizaci práce včetně ekonomických transakcích čítající podporu, vybavení, materiály a fyzickou infrastrukturu. Taximetrický systém je postaven na těchto principech: 1. Příjem institucí financovaných vládou většinou záleží výhradně na doporučených aktivitách studenta 2. Užívání objektivity a jednotlivosti systému poměřuje aktivitu 3. Politicky rozdělené sazby pro skupiny, jednotky. dochází k regulaci působící jako základní nástroj podporování studijních oborů, vyhovujících vládním požadavkům a politice 4. Soutěžní meziinstitucionální svoboda ve financování a řízení, administrativní organizací práce Systém zahrnuje 4 elementy: 1. základní grant –„ grundtilskud“ 2. učební vyukový grant „ uddannelsestakst“ 3. grant pro provozní činnost (administrativní) – „ fellestakst“ 4. grant pro správu budov zahrnující nájemné, úrok, závazky a údržbu Základní grant je jako jediný chápán jako hromadný grant, bez ohledu na velikost instituce a pokrývající základní operační výdaje (náklady). Ostatní granty jsou rozdělovány podle rozsahu činností. Systém tak vyžaduje vyšší informovanost mezi kvalitou a současnými požadavky na vzdělání. Studenti si mohou zvolit vzdělávací instituce podle své vůle. Následně vedení školy hledá optimální způsob řešení ekonomické situace, podporování kurzů s vysokým požadavkem na studenty navštěvovat a částečně financovat studium.14 Výhody taximetru: 1. Instituce poskytující vzdělání se stále více zaměřují na požadavky trhu a výsledek 2. Instituce poskytující vzdělání se chovají více ekonomicky 3. Demografické změny se automaticky ukazují ve státních výdajích 4. Zjednodušení administrativy v závislosti na velkém počtu institucí 5. Zlepšení spolupráce a koordinace činnosti mezi institucemi, převážně v oblasti vývoje a podpory specifických oborů a obchodních aktivit. Zavedení nového systému financování však nebylo bez13 http://eng.uvm.dk//publications: Financing of Education in Denmark 14 http://eng.uvm.dk//publications: Financing of Education in Denmark
Trestní právo a správní právo problémové. Nové způsoby a procedury bylo nutno představit na všech institucionálních úrovních, neboť vyžadovaly nové nebo zdokonalené manažerské dovednosti a změnu vnímání řízení. Změnila se i role ministerstva z kontrolního a direktivního řídícího orgánu na orgán dohlížející a monitorující. Mezi hlavní předpoklady umožňující zavedení taximetru u jednotlivých školských zařízení mimo posílení manažerských dovedností patří ochota přejít na novou a v současnosti obtížnou zodpovědnost na úrovni škol, ochota vlády rozdělit moc a změnit úhel pohledu z inspektora na průvodce, efektivní předvídání, informovanost a monitorování daného úseku veřejné správy. Většina typů vzdělávacích systémů jsou financovány systémem taximetru bez ohledu na to, zda jsou státní či soukromé. Systém však není uniformě aplikován na všechny typy škol a školských zařízení v důsledku velmi širokých učebních aktivit. Mezi školská zařízení zřizovaná, vlastněná a dotovaná městy patří základní školy – městské školy – a nižší střední školy, dále večerní a vybrané jazykové školy. Mezi školská zařízení založená vyššími územními celky (okresy) patří zejména střední školy (gymnázia, vzdělávací centra pro dospělé, sociální a zdravotní vzdělávání středního stupně, střední zdravotnické školy a speciální školská centra). K institucím zřizovaným státem s jurisdikcí ministerstva ekonomiky a obchodu a plně financovaných státem patří Námořní školy a školy námořního inženýry, Vysoké školy architektury jsou spravovány Ministerstvem vědy, technologie a inovací, Hudební akademie spadají pod Ministerstvo kultury. Soukromé avšak dotované státem jsou školy a školská zařízení na všech stupních vzdělávání, tj. od základních škol, přes střední, vysoké a školy pro celoživotní vzdělávání. od 1.ledna 2007 všechna okresní školská zařízení měla být transformována, resp. měla přejít na samosprávu se státní dotací. V oblasti vzdělávání dospělých (lidové střední školy, denní lidové střední školy, odborná učiliště obchodní) jsou samostatné instituce převážně dotované státem. Naopak večerní školy a jazykové školy získávají prostředky od měst. Existují i soukromé vzdělávací instituce, kterým byla schválena finanční podpora státu, resp. získávají prostředky ze státního rozpočtu. Financování školství v ČR. I v České republice došlo v důsledku reformy veřejné správy na úseku školství k zcela zásadním změnám. Byla provedena rozsáhlá decentralizace výkonu státní správy (zejména decentralizace zřizovatelských funkcí na kraje) a změnily se i finanční toky. Převážná část školství v ČR je financována z některého druhu veřejného rozpočtu. Základním zdrojem jsou finanční prostředky, které jsou přiděleny na základě schválení státního rozpočtu kapitole 333 – resort Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy MŠMT. Z rozpočtu kapitoly 333-MŠMT se poskytují výdaje na vzdělání pro školy a školská zařízení zřizované obcí a krajem na základě vztahů určených platným zněním zákona 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Druhým základním zdrojem jsou příspěvky obcí a měst na hospodářský provoz různých předškolních zařízení, mateřských škol, školních jídelen, základních škol aj. Obce potřebné finanční prostředky získávají jako účelovou neinvestiční dotaci ze státního rozpočtu, rozdělovanou prostřednictvím orgánu Krajského úřadu a tyto pak v souladu se zák. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů, přidělují přímo právnickým osobám vykonávajícím činnosti škol a školských zařízení (v roce 2004 dotace činila 950 Kč na jednoho žáka). Tyto prostředky však zdaleka nedostačují pro zajištění
hospodářského provozu příslušných školních zařízení a obce musí na jejich financování vyčleňovat další prostředky ze svých rozpočtů (cca 4x tolik). Celkové výdaje na školství se ještě zvyšují o výdaje zahrnuté v kapitole Všeobecná pokladní správa, které jsou určeny na neinvestiční výdaje. V roce 2005 činily veřejné výdaje na školství 130,3 mld.Kč. Tato částka představuje 4,4% HDP ČR. Z hlediska financování se školství rozděluje na přímo řízené školství (vysoké školství) a na regionální školství (základní a střední školy, vyšší odborné školy). na přímo řízené školy se vydává asi 15% z celkových nákladů na školství a na regionální školství asi 80% z celkových nákladů.15 V regionu o hospodaření s finančními prostředky rozhodují ty instituce, které vykonávají státní správu v příslušném školství (obce, odbory školství krajských úřadů OŠKÚ, MŠMT, Česká školní inspekce, Školské rady, ředitelé škol a předškolních nebo školských zařízení). Výdaje za školství ve stálých cenách roku 2000 vzrostly od roku 2000 až o 32% (o 28,4mld.Kč).16 Důležité srovnání poskytují údaje, které porovnávají objem výdajů a výkonů jednotlivých součástí vzdělávací soustavy – přehled jednotkových výdajů (výdaj na dítě, žáka či studenta) podle jednotlivých typů škol. Obecně můžeme říci, že na čím vyšší vzdělávací úrovni žák studuje, tím je jeho vzdělání dražší. Všechny školy, předškolní zařízení a jiná školská zařízení v ČR jsou dnes převážně samostatnými právními subjekty a hospodaří převážně jako příspěvkové organizace, musí se proto řídit zákony a vyhláškami o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu. Mezi hlavní příjem každé školy patří dotace, kterou poskytuje ze svého rozpočtu MŠMT prostřednictvím příslušného OŠKÚ, přičemž do soustavy škol, které jsou financovány z rozpočtu MŠMT patří také školy soukromé a církevní. O velikosti rozpočtu pro jednotlivé školy rozhoduje počet žáků. Mezi všeobecné zásady pro rozpis finančních prostředků pro školy patří zásada spravedlnosti, průhlednosti, objektivnosti, demokratičnosti a hospodárnosti. V současném systému rozpočtování je rozpis finančních prostředků ve školství realizován tzv. normativní metodou, tj. podle průměrných neinvestičních výdajů připadajících na jednotku výkonu, tj. na jednoho žáka nebo studenta vzdělávaného. Normativy jsou republikové a krajské. K postižení rozdílů na provoz škol stejného typu slouží tzv. místní normativy. Struktura republikových normativů je stanovena tak, aby mohl být uplatněn princip skládání dílčích normativů pro výpočet celkového objemu finančních prostředků pro příslušnou školu či školské zařízení. Finanční prostředky v podobě příslušných normativů následují žáka bez ohledu na povahu zřizovatele příslušného subjektu, tzn. že není rozdíl mezi normativy pro žáky státních a soukromých škol.17 Komparace jednotlivých systémů Z textu je patrné, že obě země prošly razantní reformou na úseku správy v oblasti školství a jeho financování, přičemž u obou modelů je patrná snaha o maximální decentralizaci výkonu státní správy včetně snahy o zvýšení efektivity použitých veřejných zdrojů. Oba modely, dánský postavený na taximetru (příspěvek na hlavu pro instituci), tak český, založený na nor15 Peková, J., Pilný , J.: Veřejná správa a finance KODEX Bohemia, s.r.o., 1998, ISBN 80-85963-85-X 16 K nejvyššímu nárůstu došlo u vysokých škol - o 64 % (o 9,4 mld. Kč), středního vzdělávání o 34 % (o 6,7mld.Kč) a základního vzdělávání 34 % (8,9mld.Kč) 17 V roce 2005 bylo vyplaceno na dotacích soukromím a církevním školám celkem 3,8 mld.Kč
Debaty mladých právníků 2007 mativní metodě (průměrné neinvestiční výdaje připadající na jednotku výkonu, tj. žáka), jsou nastaveny vcelku shodně a odpovídají současnému ekonomickému trendu v oblasti zabezpečení financování vzdělávání z veřejných zdrojů, tzn. že poskytují vyšší objektivnost, hospodárnost, otevřenost, průhlednost a efektivnost.
OBČANSKÉ SDRUŽENÍ – PERSONA NON GRATA V ŘÍZENÍCH VE VĚCECH ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Použitá literatura
Ochrana životního prostředí je veřejným zájmem a jako taková je tedy svěřena převážně do rukou orgánů veřejné správy. Avšak mimo veřejnou správu stojí osoby, ať už fyzické nebo právnické, které se také chtějí zapojovat do řízení ve věcech životního prostředí, což je pochopitelné, neboť ochrana životního prostředí je v zájmu každého jednotlivce. Čisté a zdravé životní prostředí je nenahraditelnou a nezastupitelnou hodnotou, a je důležité pro existenci všech organismů na Zemi. Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého na příznivé životní prostředí. Nelze však po státu spravedlivě žádat, aby toto právo zajišťoval sám, bez součinnosti občanů samotných. Proto stát stanoví normativní pravidla upravující postupy ve věcech životního prostředí, a navíc dává občanům řadu možností účastnit se – v různých formách – řízení týkajících se životního prostředí, a uplatňovat v nich svá práva spojená s příznivým životním prostředím. Veřejnost plní v rámci své účasti v řízeních tři základní funkce: vnáší do rozhodování nové informace a zájmy, dohlíží na zákonnost rozhodování a na postupy příslušných orgánů, a konečně omezuje příležitost pro korupci. Účast reprezentantů veřejnosti v rozhodovacích procedurách před úřady veřejné správy je moderním prvkem v soudobé otevřené demokratické společnosti. Jde o vyvrcholení dlouhodobých vývojových tendencí evropské politické kultury a vývoje institucí moderního státu i občanské společnosti. Avšak aby byla účast veřejnosti efektivní, musí veřejnost splnit některé podmínky představující pojistku účinnosti této účasti: musí mít dostatek informací, musí mít zájem zapojit se do procesů a musí mít alespoň obecnou znalost o právních postupech, které může aplikovat. Výše uvedené podmínky se vztahují pouze k účasti v řízeních ve věcech životního prostředí. Nicméně český právní řád, jak již bylo naznačeno, umožňuje veřejnosti podílet se řadou způsobů na ochraně životního prostředí. Veřejnost může využít svého práva petičního, shromažďovacího, sdružovacího, veřejnost může podávat podněty, stížnosti, může se podílet na vyhlášení místního referenda apod.
PEKOVÁ J., PILNÝ J., JETMAR M., : Veřejná správa a finance veřejného sektoru, 2., přepracované vydání, Praha: ASPI, a.s., 2005 s 266 ISBN 80-7357-052-1 PEKOVÁ, J., PILNÝ, J.: Veřejná správa a finance Kodex Bohemia, s.r.o., 1998, ISBN 80-85963-85-X DUBEN, R.: Neziskový sektor v ekonomice a společnosti KODEX Bohemia s.r.o., ISBN 80-85963-19-1 http://eng.uvm.dk//publications: Financing of Education in Denmark Statistická ročenka školství 2005 – Ekonomické ukazatele, zdroj www.uiv.cz Education at a Glance 2004, OECD Abstract Education is a very import part of a public sector. Each state pay attention to status of its education system. The fruitfulness of any education system have effect on economic, culture and social development. Aim of this article is describe the Danish education system and system of financing education in Denmark, the Czech education system and system of financing education in Czech Republic and their trade off. In these days both of them conform to the contemporary economic rules for financning of education and are more flexibile with credit transfer possibilities, openness and transparency.
Magdaléna Peterková
Mgr. Magdaléna Peterková, katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. čl. 35 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Srov. Kužvart, P., Tošner, O.:Účast veřejnosti – Nevládní organizace a občanská společnost v rozhodovacích procesech. Separát vydaný v rámci projektu právní podpory občanských sdružení finančně podpořeného nadací Open Society Fund Praha a Ministerstvem životního prostředí. Praha, 2002 Tato podmínka je z velké části splněna prostřednictvím z. č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, v platném znění, které nyní zakotvuje i povinnost aktivního zpřístupňování informací spočívající v tom, že povinné subjekty zveřejňují, zpravidla na svých webových stránkách, zákonem stanovené informace, ke kterým má přístup každý, aniž by musel prokazovat právní zájem na získání této informace. Blíže k aktivnímu zpřístupňování informací viz ustanovení § 10a výše uvedeného zákona. Uplatnění tohoto práva je klíčovým institutem pro tento příspěvek, bude mu věnována bližší pozornost níže Blíže k formám účasti veřejnosti viz Damohorský, M. a kol.:Právo životního prostředí. Praha, C. H. Beck, 2003, s. 210 a násl.
Trestní právo a správní právo Již ze samotného názvu příspěvku vyplývá, že výkon práva sdružovacího bude tvořit samotné jádro tohoto příspěvku. V souvislosti s účastí veřejnosti nelze nezmínit tzv. Aarhuskou úmluvu. Tato mezinárodní úmluva klíčového významu závazně vymezila právní prostředky, které umožňují účast veřejnosti v příslušných řízeních a jejich informovanost. Význam Aarhuské úmluvy však tkví i v tom, že precizně vymezuje pojem „veřejnost“ a „dotčená veřejnost“, což byly do doby jejího přijetí pojmy velmi neurčité, a jejich výklad byl, v řadě případů i účelově, velmi nejednotný. Vzhledem k její ratifikaci Parlamentem České republiky v roce 2004 už nemohou zákonodárci zabránit účasti veřejnost v environmentálních řízeních, ačkoliv se v minulosti takové snahy, napříč politickým spektrem, objevovaly. Pokusy odstranit tento demokratický institut naštěstí nebyly úspěšné a Aarhuská úmluva, resp. její vyhlášení, učinila definitivní konec těmto snahám.10 Není divu, že i Státní politika životního prostředí České republiky 2004 – 2010 již se zapojením veřejnosti počítá, když ve své čtvrté kapitole přímo o této problematice pojednává.11 Formy účasti veřejnosti naznačené výše by si jistě zasloužily pozornost, kterou jim však nelze vzhledem k rozsahu tohoto příspěvku poskytnout. Nyní se tedy budu soustředit na účast veřejnosti v řízeních ve věcech životního prostředí, s důrazem na uplatnění práva sdružovacího. na jeho základě vznikají občanská sdružení, která jsou zpravidla nejefektivnějším způsobem prosazování zájmů občanů v té které environmentální věci, neboť těmto sdružením je za jistých podmínek přiznáno postavení účastníka řízení, které by ve většině případů jednotlivé osoby neměli (nejsou – li účastníkem řízení ze zákona). Účastníky správního řízení vymezuje obecně správní řád12, konkrétně v ustanovení § 27.13
Právo sdružovací je zakotveno v čl. 20 Listiny základních práv a svobod, a jeho konkretizaci pak představuje z. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, v českém právním řádu vyhlášena jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 124/2004 Sb. m. s. Srov. čl. 2 Aarhuské úmluvy: veřejnost znamená jednu nebo více fyzických nebo právnických osob a – v souladu s vnitrostátní právní úpravou nebo praxí – jejich sdružení, organizace nebo skupiny; dotčená veřejnost je veřejnost, která je – nebo může být – ovlivněna environmentálním rozhodováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem; pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zájem 10 Srov. Stejskal, V.:Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha, Linde, 2006, s. 521 11 „V oblasti životního prostředí se stále více uplatňuje snaha aplikovat přímou demokracii, což znamená zapojit občany do rozhodovacích procesů. Rozhodování by se mělo posunout co nejblíže těm, kteří jsou zamýšlenou činností přímo ovlivnění (princip subsidiarity).“ 12 z. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění 13 1) Účastníky řízení (dále jen „účastník“) jsou a) v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu; b) v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají. 2) Účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. 3) Účastníky jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit
V poznámce pod čarou č. 10 jsou tito účastníci vymezeni, když zejména zdůrazňuji odst. 3 citovaného ustanovení, který stanoví, že účastníky řízení jsou rovněž osoby, o nichž tak stanoví zvláštní zákon. Těmito zvláštními zákony jsou pak např. právní předpisy, které zakotvují účast občanských sdružení v řízeních ve věcech životního prostředí. Vzorovým nebo modelovým zákonem by mohl být zákon o ochraně přírody a krajiny14, který ve svém § 70 upravuje účast občanů v řízeních před orgány ochrany přírody a krajiny, když tato účast se realizuje prostřednictvím občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů.15 Podmínky účasti občanského sdružení v řízení v pozici účastníka řízení, k čemuž náleží všechna z toho plynoucí práva a povinnosti, jsou následující: občanské sdružení musí mít právní subjektivitu16, ve stanovách občanského sdružení musí být zakotvena ochrana přírody a krajiny, a konečně třetí podmínkou je podaná žádost, jíž dává sdružení na vědomí příslušnému úřadu, že chce být informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Z takto formulované podmínky vyplývá, že se nemusí nutně jednat pouze o řízení vedená příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny, ale může jít také o řízení stavební a jiná. Žádost, kterou musí občanské sdružení zaslat příslušným orgánům, je v pojetí zákona o ochraně přírody a krajiny institutem poměrně komplikovaným. Nejen že její platnost je omezena na jeden rok od podání, byť s možností opakovaného podání, ale navíc musí být věcně a místně specifikována. V praxi je velmi problematické určit, kterého řízení se má žádost týkat, proto lze doporučit podání tzv. generální žádosti, která bude směřovat na všechna zahajovaná správní řízení a na všechny zamýšlené zásahy v územní a věcné působnosti žádaného orgánu17. Nejúčinnější je zaslat takovou žádost na obecní úřady obcí s rozšířenou působností, na stavební úřady, na krajské úřady a správám národních parků a chráněných krajinných oblastí.18 Ve chvíli, kdy občanské sdružení zašle žádost, aby bylo informováno o zásazích a řízeních, vzniká povinnost příslušných úřadů toto sdružení informovat. Tato informace, resp. její sdělení, pak zakládá možnost občanského sdružení účastnit se řízení jako účastník řízení, přičemž k dosažení tohoto postavení je třeba, aby se občanské sdružení do 8 dnů od oznámení zahájení řízení přihlásilo jako účastník řízení. Dnem sdělení je pak den doručení písemného vyhotovení rozhodnutí o zahájení říze-
14 15
16
17 18
právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků podle odstavce 1. z. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění Dalšími právními předpisy, v jejichž ustanoveních lze najít zmínku o účasti veřejnosti, jsou z. č. 254/2001 Sb., vodní zákon, v platném znění, z. č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty, v platném znění, z. č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), z. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v platném znění, a v neposlední řadě také z. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) Právní subjektivity nabývá občanské sdružení, je – li založeno v souladu s podmínkami stanovenými z. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění. Sdružení vzniká registrací u Ministerstva vnitra. Občanské sdružení je pak právnickou osobou způsobilou jednat vlastním jménem. Prchalová, J.:Zákon o ochraně přírody a krajiny a Natura 2000. Komentář a prováděcí předpisy. Praha, Linde, 2006, s. 163 dohnal, V., Černý, P.: Stát, obec, kraj a občan při ochraně životního prostředí. 3. vydání. Edice Planeta 2005, Ministerstvo životního prostředí, Praha, 2005, s. 42
Debaty mladých právníků 2007 ní nebo první den zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup. Rovněž lhůta 8 dnů od oznámení zahájení řízení se zdála být problematickou, když ani judikatura nebyla v této věci jednotná. Existovaly dva odlišné náhledy na počátek běhu této lhůty. Jeden názor zastával to pojetí, že lhůta se počítá ode dne zahájení správního řízení u příslušného orgánu19, druhý se pak přikláněl k myšlence, že lhůta počíná běžet dnem, kdy je občanské sdružení o zahájení řízení informováno.20 První názor nebylo možné přijmout z toho důvodu, že řízení je zahájeno dnem, kdy dojde návrh na jeho zahájení správnímu orgánu. Občanské sdružení by se o takovém řízení, resp. o jeho zahájení, ani nemuselo ve lhůtě osmi dnů dozvědět, natož aby se stihlo přihlásit jako účastník řízení. Nejasnosti v pojetí této lhůty, přesněji počátku jejího běhu, vyřešilo až rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3As 10/2004, které přijalo názor, že osmidenní lhůta počíná běžet ode dne, kdy je oznámení doručeno občanskému sdružení. Toto rozhodnutí již akceptuje úpravu vyplývající z Aarhuské úmluvy, proto jej lze považovat za průlomové a podstatné. V této souvislosti nelze nezmínit jednu z novel zákona o ochraně přírody a krajiny21, novelu č. 218/2004,22 která zrušila dosavadní omezení nároku na informace pouze pro místně příslušné organizační jednotky, a umožnila podat žádost o informace o zahájených řízeních a zamýšlených zásazích i občanským sdružením, jež mají ve stanovách celostátní působnost. Žádost teď mohou podat nikoliv pouze místně příslušné organizační složky takových občanských sdružení, ale mohou ji podat i občanská sdružení samotná. Kromě toho se výše uvedená novela dotkla i podoby podané žádosti, když bylo stanoveno, že žádost musí být věcně a místně specifikovaná, a její platnost byla omezena na jeden rok s tím, že může být podána opakovaně. Věcná a místní specifikace žádosti měla dle zákonodárce zřejmě zabránit tomu, aby se do řízení zapojila občanská sdružení z druhého konce republiky.23 Nicméně ve spojení s předešlým textem, který se týká podání žádosti občanskými sdruženími s celostátní působností, lze dovodit, že těmto případům s největší pravděpodobností zabráněno nebude. V praxi však lze předpokládat, že občanské sdružení s celostátní působností nebude obesílat všechny potenciálně příslušné správní orgány s žádostí o informace o řízeních a zásazích, neboť zřejmě nebude ani v silách sdružení všech řízení se plnohodnotně zúčastnit. Jiná je situace v případě, že si takové sdružení zřídí místní organizační složku, která bude dění v dané oblasti sledovat. Občanská sdružení (příp. jejich místní organizační složky), jsou zpravidla v praxi zakládána proto, aby zastávala určitý lokální zájem, který je členům sdružení blízký a známý, a budou se tak zajímat o řízení vedená skutečně pouze orgány místně příslušnými. Jsou-li splněny podmínky výše uvedené, tedy občanské sdružení s právní subjektivitou a se stanovami spojenými s ochranou přírody a krajiny, podá místně a věcně specifikovanou žádost, a do osmi dnů ode dne oznámení zahájení řízení se přihlásí jako účastník řízení, vzniká jeho účastenství v řízení ze zákona, tedy orgán veřejné správy o něm nerozhoduje. Zde 19 20 21 22
Srov. rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 8Ca 165/2003-29 Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. j. 7A 95/99-37 z. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění z. č. 218/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb. , o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 50/1976 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb. , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů 23 Srov. Stejskal, V.:Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha, Linde, 2006, s. 522
tedy nelze uplatnit institut správního uvážení, kdy by správní orgán nejprve posoudil, zda může být občanské sdružení účastníkem řízení. Správní orgán je povinen toto účastenství respektovat a poskytnout občanskému sdružení odpovídající možnosti pro uplatnění jeho práv. Účast veřejnosti je zejména v očích investorů velmi nepopulární, neboť zpravidla znamená komplikace při prosazování určitého investičního záměru. Občanská sdružení jsou často považována za zdroj průtahů v řízení, za „brzdu“, která by v rozjeté mašinérii povolování různých aktivit ani neměla být. Některé iniciativy možná nejednají v souladu s cíli, které vytýčila zejména zmiňovaná Aarhuská úmluva, a problémem je, že se o takových veřejnost dozvídá víc než o těch, které skutečně sledují cíl spočívající v ochraně životního prostředí. Typickým příkladem takových oprávněných sdružení jsou lokální iniciativy bouřící se, často právem, proti výstavbě nových supermarketů a továren. Je třeba zvažovat, zda vznik nových pracovních příležitostí a rozvoj obchodování ve městě je přímo úměrný ztrátě na životním prostředí, které v dané lokalitě může navždy ztratit svoji podobu, přičemž může jít o ztrátu nenahraditelnou. A také je třeba brát v úvahu, zda občanské sdružení bojuje pomocí relevantních a pádných argumentů ve prospěch životního prostředí, nebo zda jde jen o způsob, jak se zviditelnit a co nejdéle oddalovat rozhodnutí příslušného orgánu o záměru, který může být dané lokalitě i ku prospěchu. Funkce účasti občanských sdružení ve správních řízeních spočívá v následujícím: veřejnost se přímo účastní ochrany přírody a krajiny, podílí se na rozhodování o zásazích do přírody a krajiny, dále je veřejnost prostředkem kontroly výkonu veřejné správy a konečně i formou kontroly zákonného průběhu správního řízení24. Přesto se objevuje řada mýtů o účasti veřejnosti, které staví zainteresované občany, jimž není lhostejný stav životního prostředí, do pozice komplikátorů správních řízení, a nutno říct, že ne vždy je tomu tak právem. Tyto mýty shrnul Mgr. V. dohnal ve svém příspěvku „Mýty o účasti veřejnosti“25 a není třeba dodávat, že k obdobným, ne – li totožným, výsledkům dojde každý, kdo se zabývá účastí občanských sdružení v environmentálních řízeních. Některé z nejčastějších mýtů si dovolím také uvést v tomto příspěvku. Účastníci řízení se mohou donekonečna odvolávat k vyšším úřadům a tím řízení protahovat. po prostudování relevantního procesního předpisu26 je nutné tuto tezi odmítnout s tím, že odvolávat se nelze opakovaně (s jistými výjimkami, např. dojde – li k obnově řízení), a je-li odvolání zamítnuto, rozhodnutí správního orgánu se stává pravomocným a vykonatelným. Protahuje – li se řízení před správním orgánem, je třeba zvážit, zda je to vždy jen v důsledku činnosti občanského sdružení, nebo zda v takových průtazích nehraje roli i nečinnost správního orgánu, liknavý přístup investora nedokládajícího příslušné dokumenty, a konečně i porušení ustanovení správního řádu stran rychlosti řízení.27 Občanská sdružení jsou zvýhodněna před jinými skupinami veřejnosti a před jinými účastníky řízení. Neustále argumentuje stejnými námitkami, které již byly vyvráceny. Občanská sdružení mají možná jistou výhodu před ostatní veřejností, ale to jen pro24 Srov. Stejskal, V.:Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha, Linde, 2006, s. 521 25 Příspěvek na konferenci „Občanská společnost v zemích střední Evropy, aspekty spolupráce mezi neziskovými organizacemi a státem“; příspěvek k nahlédnutí na webových stránkách Ekologického právního servisu, v sekci Studie: http://www.eps.cz/php/index. php?cat=studie 26 z. č. 500/2004 Sb., správní řád 27 ustanovení § 6, odst. 1 z. č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění
Trestní právo a správní právo to, že v současné době s nimi – a pouze s nimi – takto počítá zákonná úprava.28 Veřejnost se může účastnit řízení jejich prostřednictvím, a z toho pravděpodobně plyne domněnka, že jsou občanská sdružení zvýhodňována. Druhou část argumentu však nelze akceptovat, neboť správní orgán jistě ví, jak se vypořádat s již vyvrácenou námitkou. Nelze dávat za vinu občanskému sdružení, že rozhodující orgán nepostupuje dle právního předpisu, a zabývá se argumenty, které již byly zamítnuty. Všechna práva v řízení by měl mít pouze investor, a to z důvodu jeho postavení. Toto je argument těch, kteří finance vidí na prvním místě. Investor jistě přináší do oblasti novou vlnu rozvoje, nové pracovní příležitosti. na druhou stranu je však nutné tento trend vyvážit zájmem o veřejné zdraví, o stav památek, o ochranu živočichů a rostlin apod. Pokud by zákonodárce přiznal všechna práva pouze investorovi, ztratila by účast veřejnost veškerý smysl, čímž by však zároveň došlo k porušení ustanovení mezinárodně akceptované Aarhuské úmluvy, na níž se mohou osoby přímo odvolávat. Řízení se účastní zpravidla profesionální ekologičtí aktivisté. Jak bylo uvedeno výše, u otázky místní příslušnosti občanského sdružení a potažmo podané žádosti, možnosti účastnit se řízení využívají často malá občanská sdružení založená za účelem ochrany a uplatňování lokálního zájmu. Členy sdružení jsou pak osoby, které se cítí být záměrem bezprostředně ohroženy, situaci v lokalitě dobře znají, a proto také sdružení nechávají vznikat tak, aby byly v ohnisku problému. na druhou stranu nelze mít malým místním občanským sdružením za zlé, když požádají o pomoc či podporu nějaké sdružení známější, které má zkušenosti s účastí v obdobných typech řízení, a jeho podpora může být přínosem. Veřejnost nepředkládá odborně podložené argumenty. Platí totéž, co bylo nastíněno v problematice uplatňování již zamítnutých námitek. Považuje – li správní orgán argument za neopodstatněný, dává mu správní řád možnost se s ním vhodně vypořádat. Má – li správní orgán dodržet zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, je v jeho zájmu nerelevantní argumenty odsunout stranou a zabývat se pouze těmi důležitými a významnými. Závěrem nezbývá víc než dodat, že účast veřejnosti při ochraně životního prostředí je demokratickým prvkem, žádoucím ve všech moderních státech, a jako taková by měla být ze strany státní moci podporována. Umožňuje – li zatím zákon účast zpravidla pouze ve formě občanských sdružení, měla by tato dostat šanci uplatnit nároky při ochraně veřejného zájmu, jakým ochrana životního prostředí beze sporu je. Ne všechna občanská sdružení hrají vždy „fair play“, ale proč by neměla díky několika „černým ovcím“ dostat ostatní občanská sdružení šanci prosadit ochranu životního prostředí ve svém okolí? Negeneralizujme, protože v tomto případě je to opravdu nežádoucí. Uvědomme si, že do situace, kdy budeme účast veřejnosti při ochraně životního prostředí potřebovat, se můžeme dostat kdykoliv. Průmyslový rozvoj téměř nezná hranic, dopravní infrastruktura vzkvétá, což je chvályhodné, ale nikdo nechce mít továrnu nebo novou dálnici přímo „před nosem“. Budou – li obě strany, veřejná správa i veřejnost, dodržovat jistá pravidla vzájemného „soužití“, nebude v budoucnu problém ujasnit si názory v otázkách poměru rozvoje oblasti a ochrany životního prostředí. Avšak veřejnost se musí naučit uplatnit v plném rozsahu svá práva, a veřejná správa se musí naučit tato práva plně respektovat. Lze jen doufat, že postupem času nebudou správní orgány považovat občanská sdružení ani jiné zástupce veřejnosti za „osobu nežádoucí.“ 28 Srov. ustanovení § 70, z. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění
Seznam literatury Damohorský, M. a kol.:Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2003 Dohnal, V.:Mýty o účasti veřejnosti. Příspěvek na konferenci „Občanská společnost v zemích střední Evropy, aspekty spolupráce mezi neziskovými organizacemi a státem“ Kužvart, P., Tošner O.:Účast veřejnosti – Nevládní organizace a občanská společnost v rozhodovacích procesech. Separát vydaný v rámci projektu právní podpory občanských sdružení finančně podpořeného nadací Open Society Fund Praha a Ministerstvem životního prostředí. Praha, 2002 Prchalová, J.:Zákon o ochraně přírody a krajiny a Natura 2000, Komentář a prováděcí předpisy. Praha, Linde, 2006 Stejskal, V.:Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha, Linde, 2006 Státní politika životního prostředí České republiky 2004 – 2010 Dohnal, V., Černý, P.: Stát, obec, kraj a občan při ochraně životního prostředí. 3. vydání. Edice Planeta 2005, Ministerstvo životního prostředí, Praha, 2005 Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva) zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění Summary This report is a brief outline of the question connected with the participation of unincorporated associations in the environmental matters. An exercise of the right of association is one of the basic rights and concurrently one of many forms of public engaging in the environmental protection. Recent legal regulation takes into account the public participation through the unincorporated associations and that´s why their position is so essential. With important part has also the Convention on Access to Information, Public Participation in Decision – making and Access to Justice in Environmental Matters contributed, which has reinforced the position of the unincorporated associations. Opponents of public participation demur many arguments why the unincorporated associations should not participate in decision – makinkg but their arguments mostly haven´t objective base. It´s necessary to realize that public participation in the environmental matters is a modern element of democratic countries and it must be respected be all the people.
Debaty mladých právníků 2007 ÚSTAVNÍ LIMITY ZÁKAZU EXTREMISTICKÉ SYMBOLIKY Michal Bartoň
Tématem mého příspěvku je problematika postihování tzv. extremistických symbolů, tj. problematika omezení specifické formy projevu spojovaného často s extremismem. Vzhledem k tomu, že jsem se tomuto tématu již věnoval na jiném místě, je tento příspěvek spíše reakcí na některé aktuální diskuse, které reflektují události z poslední doby, jakými jsou zejm. další pokus některých senátorů novelizovat trestní zákon pokud jde o propagaci symbolů komunismu či odstraněním srpu a kladiva z památníku padlým vojákům 2. světové války osobně jedním radním v Brně či mediální reakce na prodej prstýnků pro děti z Malajsie, na kterém byla vyobrazena svastika (prstýnky byly po zveřejnění kauzy v médiích okamžitě staženy z prodeje). Zejména opětovné oživení diskuse o novele trestního zákona týkající se zákazu komunistické symboliky mě vede ke shrnutí základních tezí, které se týkají problematických aspektů zakazování extremistické symboliky a na základě kterých zastávám spíše liberální pozice pokud jde o meze svobody projevu ve vztahu ke grafických symbolům. Právní řád dosud výslovně nezakotvuje určitý výčet konkrétních zakázaných grafických symbolů, stejně tak proto neexistuje v právním řádu jejich podrobná specifikace (popis). Základem pro trestní stíhání používání extremistické symboliky je trestní zákon, konkrétně zejména § 260 a § 261. Z ústavněprávního pohledu jde tak o naplnění dikce čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kdy příslušná ustanovení trestního zákona zakotvují omezení svobody projevu, které Listina ve zmíněném ustanovení připouští. Zda bude vždy každé konkrétní omezení souladné s čl. 17 odst. 4 Listiny
JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Pojem extremistické symboly je v tomto příspěvku poněkud nepřesnou zkratkou používanou zde spíše pro zjednodušení, neboť sám pojem extremismu může být nejasný. Ostatně jsou v ČR známy případy, kdy ministerstvo vnitra zařadilo na seznam extremistických hnutí též např. ekologické organizace. K problematice extremismu v kontextu právní regulace srov. blíže např. Černý, P.: Politický extremismus a právo, Eurolex Bohemia, 2005. Odkazuji na publikaci Bartoň, M.: Svoboda projevu a její meze, Linde, 2002. Senátní tisk č. 100 (volební období 2006-2008). Pokud by byl schválen výše uvedený návrh na změnu trestního zákona, který obsahuje demonstrativní výčet zakázaných symbolů (viz dále), situace by se poněkud změnila. § 260 zní: „(1) Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem, b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo c) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu.“ § 261 zní: „Kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 260, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ Podle čl. 17 odst. 4 „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“.
bude věcí posouzení tří prvků v rámci klasického třístupňového testu pro omezení práva či svobody, a to 1) zda je omezení učiněno zákonem (v případě zakotvení omezení do trestního zákona bude tento požadavek alespoň po formální stránce naplněn), 2) zda sleduje určitý legitimní cíl (v případě zákazu extremistické symboliky by šlo zřejmě o zájem na ochraně veřejné bezpečnosti či bezpečnosti státu popř. hypoteticky i ochrana práv třetích osob), 3) zda jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné (tato materiální podmínka, umožňuje vyvažování jednotlivých práv či svobod, je v jednotlivých případech nejspornějším bodem posuzování kolize práv či svobod a jiných veřejných statků). Při výkladu § 260 a § 261 je důležitých několik faktorů. pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka (ať již podle § 260 či § 261) je potřeba vždy velmi pečlivě zohlednit kontext a způsob použití určitého symbolu, způsobilost daného konkrétního symbolu propagovat příslušné hnutí vymezené ve výše uvedeném § 260, úmysl pachatele (tj. zejména vědomost o významu daného symbolu a jeho způsobilosti propagovat příslušné hnutí). Ani zobrazení těch nejproslulejších (v tom negativním slova smyslu) symbolů (typicky hákového kříže) nemusí automaticky znamenat naplnění dané skutkové podstaty, není-li prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Navíc ve chvíli, kdy je určitý symbol s extremismem běžně spojován, a kdy je tedy obecně považován za a priori „škodlivý“ či „nebezpečný“ (bez ohledu na možnou trestněprávní kvalifikaci každého jednotlivého použití daného symbolu), hledají a vytvářejí extremisté tzv. zástupné symboly, např. určité modifikace hákového kříže. Otázka trestního postihu za použití zástupných symbolů je ještě složitější, neboť zvláště prokazování úmyslu může být u některých z nich poměrně komplikované. Bude-li některý ze zástupných symbolů často extremisty používán a následně sankcionován, posune se postupem doby vnímání daného symbolu ve společnosti, symbol začne být vnímán jako „známý symbol extremismu“ a prokazování úmyslu se stane jednodušším. Logická reakce extremistů bude spočívat ve vytvoření dalšího zástupného symbolu odvozeného ať již od symbolu původního či od symbolu zástupného, přičemž u nového zástupného symbolu bude prokazování úmyslu opět o něco složitější do doby než dojde k situaci popsané výše. Takovéto derivování zástupných symbolů bude přímo úměrné míře postihu extremistické symboliky. Specifickým problémem jsou potom různé slovní či číselné šifry10, u kterých je z povahy věci zřejmé, že jsou (zejména u číslic) používány ve zcela jiných kontextech11
Stejný třístupňový test používá i Evropský soud pro lidská práva při výkladu a aplikaci čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) zakotvující omezující kautely pro svobodu projevu na evropské úrovni. 10 Mezi typicky číselné šifry (či číselné symboly) patří 18 a 88, podle pořadní písmen v abecedě (AH – Adolf Hitler či HH – Heil Hitler), mezi rasistické akronymy patří např. RAHOWA (Racial Holy War), SWP (Supreme White Power), ORION (Our Race is Our Nation) a řada dalších. 11 Připomínám zde provokativní trestní oznámení podané v květnu 2001 na tehdejšího prezidenta republiky Václava Havla předsedou Národně sociálního bloku Janem Kopalem pro podezření z trestného činu podpory a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů za to, že prezident obdržel od hokejového týmu mistrů světa dres s číslem 18. Vedle toho, že samotné trestní ozná-
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny Trestní stíhání za nějakou formu použití extremistické symboliky se tak zpravidla neobejde bez soudních znalců z oblasti extremismu, kteří vypracovávají znalecké posudky objasňující, co ten který symbol vlastně znamená. Je otázkou, do jaké míry je trestní stíhání za používání extremistické symboliky (a tedy omezování určitého ústavně zaručeného práva) více věcí několika málo soudních znalců než věcí soudců12. Tato otázka totiž velmi úzce souvisí s problematikou předvídatelnosti trestního postihu, v rovině ústavní potom předvídatelnosti zásahu veřejné moci do ústavně zaručeného práva. Součástí koncepce právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) je princip právní jistoty, který spočívá mj. v tom, že chce-li veřejná moc po adresátech práva, aby se nějakým způsobem chovali, měla by dané pravidlo chování formulovat natolik jasně a určitě, aby průměrný adresát dané právní normy mohl předvídat, jakým způsobem se má chovat bez toho, že by byl veřejnou mocí sankcionován. Řečeno s trochou nadsázky, aby nepotřeboval k ruce soudního znalce pokaždé, půjde-li si koupit košili či triko s určitým vyobrazením13. V případě, že určité omezení základního práva je stanoveno s nedostatečnou určitostí, jasností a předvídatelností, může jít navíc o nenaplnění již prvního ze tří kroků ve výše uvedeném třístupňovém testu. Podmínka spočívající v tom, že omezení má být stanoveno zákonem14, je Evropským soudem pro lidská práva vykládána právě pomocí znaků určitosti, jasnosti a předvídatelnosti. Předpis omezující určité právo, které má sice formálně sílu zákona, ale způsob formulace daného omezení materiálně nesplňuje výše uvedená kritéria určitosti, jasnosti a předvídatelnosti, nebude „zákonem“ („law“) ve smyslu Úmluvy. Zásah do ústavně zaručeného práva spočívající v odsouzení určité osoby na základě vágně či neurčitě formulované skutkové podstaty by tedy mohl být Evropským soudem pro lidská práva shledán jako rozporný s Úmluvou právě pro nenaplnění již první ze tří podmínek uvedeného třístupňového testu legitimity omezení základního práva. O problematické předvídatelnosti posuzování různých extremistických projevů svědčí např. též nejednotná judikatura Nejvyššího soudu ČR (NS ČR) ve věcech výkladu a aplikace § 260 TZ, na kterou upozornilo Nejvyšší státní zastupitelství ČR a dalo podnět k zaujetí sjednocujícího stanoviska. Konkrétně šlo o dvě rozhodnutí, z nichž první se týkalo trestního stíhání vydavatele nekomentovaného vydání knihy Mein Kampf (s nacistickou orlicí a hákovým křížem na přebalu)15 a druhé potom trestního stíhání prodejce nacistických a fašistických militárií16, přičemž první vedlo ke zproštění vydavatele Mein Kampfu, zatímco druhé k odsouzení prodejce historických replik z dob nacismu. Nejvyšší státní zástupkyně učinila výhrady k právním závěrům uvedeným v obou rozhodnutích a na základě jejího podnětu vydal
NS ČR sjednocující stanovisko k výkladu § 260 TZ17. Problém předvídatelnosti a jasnosti právní úpravy lze teoreticky řešit tím, že skutková podstata § 260 a § 261 bude více konkretizována, tj. uvede se výčet zakázaných symbolů či alespoň zakázaných hnutí. O to se již pokusila novela trestního zákona č. 557/1991 Sb., kterou byly do § 260 TZ jako příklady tam definovaných hnutí uvedeny do závorky fašismus a komunismus. Zakotvení pojmu komunismus ovšem vyvolalo odmítavou reakci a na základě návrhu 83 poslanců Federálního shromáždění rozhodl Ústavní soud ČSFR18, že daná část věty uvedená v závorce (tj. slova fašismus a komunismus) pozbývá účinnosti. Podle Ústavního soudu ČSFR principy právního státu a právní jistoty vyžadují, aby vztah mezi všeobecně formulovanými znaky a příklady byl vyjádřený tak, aby nepřipustil pochybnosti o tom, že všeobecně formulované znaky musí být splněné i v případech, které se uvádí jako příklady. Výše zmíněný návrh senátorů na novelu trestního zákona jde s konkretizací ještě dále, neboť navrhuje následující změny19. § 260 odst. 1 by po zapracování změn20 zněl: „Kdo podporuje nebo propaguje komunistické, nacistické nebo jiné podobné hnutí, které (prokazatelně) směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let“. § 261 by dle návrhu zněl takto: „Kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 260 tím, že užívá, vystavuje nebo šíří symboly tohoto hnutí, jako je zejména hákový kříž, symbol SS, šipkový kříž, srp a kladivo, pěticípá rudá hvězda nebo užívá typické projevy tohoto hnutí, jako je například nacistický pozdrav vztyčením paže (hajlování), bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ Způsob kazuistického řešení zde uvedený nepovažuji za řešení šťastné a žádoucí. Myslím, že přijetí uvedeného návrhu více problémů vyvolá než vyřeší. Bude užití každého z výše uvedených symbolů automaticky znamenat projev sympatií k hnutí uvedenému v § 260 („projevuje sympatie“... „tím, že užívá“)? Zavádí se tím tedy automatický zákaz určitých symbolů bez ohledu na kontext a způsob použití? Jak bude v praxi vykládán např. pojem „rudá“ (jaký odstín již bude trestný)? Budou muset některé sportovní oddíly měnit své dresy? Ostatně kolik obyvatel je nyní schopno z hlavy nakreslit „šipkový kříž“? Otázek je celá řada a nemá smysl je všechny rozvádět. Domnívám se, že konkretizace a specifikace zakázaných symbolů je cesta zcela špatným směrem (bez ohledu na to, zda jde o symbol komunismu, fašismu či jiných hnutí). Navrhuji se zamyslet nad řešením přesně opačným: symboliku (jakoukoli) prostě trestně nepostihovat bez ohledu na její obsahové zaměření, resp. právě pro její obsahové zaměření. Pak by šlo o koncepci tzv. obsahově neutrální regulace známou z USA, kdy tzv. neutrality test je jedním z testů ústavnosti mení bylo obsahově pouhou provokací, unikl pozornosti předsedy zásahu do určitého projevu21. Zjednodušeně řečeno, regulace
12 13
14 15 16
Národně sociálního bloku zřejmě též čl. 65 Ústavy. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 trestní oznámení samozřejmě odložilo. Což je samozřejmě problém poněkud složitější a komplexnější a netýká se pouze této problematiky, ale obecně čím dál vzrůstající role expertů při aplikaci a interpretaci práva. pro odlehčení tématu lze uvést, že „symbolománie“ může vést až ke komickým spekulacím, jako např. podezírání premiéra Topolánka se skrytých sympatií s extremismem, které v tisku proběhlo poté, co byl premiér vyfotografován v košili, na jejímž rukávu měl číslovku 18. Jak posléze musel uvést pro MF DNES premiérův poradce Martin Schmarcz, „Mirek Topolánek si na košili nic nenašíval, koupil ji i s čísly v obchodě.“ (MF DNES, 1. 8. 2007). V dikci Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod „prescibed by law“. sp. zn. 5 Tdo 337/2002 sp. zn. 3 Tdo 651/2002
17 Podrobněji k argumentaci NS ČR v jednotlivých rozhodnutích, k argumentaci NSZ ČR i k obsahu samotného sjednocujícího stanoviska srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (Sb. NS 11/2007). 18 ÚS ČSFR Pl. 5/92. Sbírka usnesení a nálezů ÚS ČSFR, 1992, s. 25–34. 19 Stranou ponechávám novelizaci § 261a (popírání holocaustu), neboť se přímo netýká popisovaného problému symboliky. 20 Přidaný text oproti dosavadnímu znění je podtržen, vypuštěný je uveden v závorce. 21 ke koncepci a doktrínám omezení svobody projevu v USA pro stručnost odkazuji na Bartoň, M.: Meze svobody projevu v právu USA, Právník, č. 1/2003, s. 55 an. a tam zmiňovaná literatura. Dále srov. např. Vlčková, V.: Svoboda projevu v USA, Právník, č. 3/2004, s.
Debaty mladých právníků 2007 (omezení) projevu je ústavní, je-li obsahově neutrální. Naopak zakazování určitého projevu kvůli jeho obsahovému zaměření je protiústavní. Jak známo, evropské pojetí omezování lidských práv je poněkud odlišné od koncepce americké a regulace založená na obsahu (tj. např. postihování slovních projevů fašismu, rasismu, antisemitismu či jiných „špatných“ myšlenek) je ve většině evropských zemí standardní a Evropským soudem pro lidská práva akceptovaná. Změnu samozřejmě nelze učinit ze dne na den bez zásadní celospolečenské (právní i laické) diskuse. Tento příspěvek nechť je brán jako pokus přispět do diskuse (či ji otevřít), alespoň prozatím na úrovni akademické. Domnívám se, že samo zobrazování extremistické symboliky z nikoho extremistu neudělá. Naopak vzhledem k tomu, že jde vesměs o symboly známé a historicky kompromitované, existuje již ve společnosti jistá podvědomá imunita vůči myšlenkám a doktrínám, které dané symboly reprezentují. Míra „závadnosti“ určitého symbolu je zpravidla vnímána až zpětně poté, co bylo možno určité symboly historicky kompromitovat. V době aktivního fašismu či komunismu nebyly samozřejmě symboly těchto ideologií vnímány v daných zemích negativně, tím spíše ne před obdobím této jejich historické kompromitace. Nemluvě již o geografickém podmínění vnímání určitého symbolu pozitivně či negativně (typicky svastika v Evropě a Asii). Extremistické symboly jsou často používány pouze jako způsob rebelie, vzdoru či vybití agresivity právě díky vědomí nelegálnosti užití dané symboliky či vědomí problematického vnímání určitého symbolu (či též gesta) okolím (dochází tak v praxi i ke svérázné kombinaci různých typů symbolů často si obsahově odporujícím). Otázkou je, zda je užití jakékoli symboliky opravdu natolik „společensky nebezpečné“ (řečeno terminologií trestněprávní), resp. zda je jejich zákaz opravdu „v demokratické společnosti nezbytný“ (řečeno terminologií ústavněprávní), aby mohlo dojít tímto způsobem k zásahu do svobody projevu. Podle mne nespočívá odpor veřejnosti k extremistické symbolice v bezprostředním pocitu nebezpečí ze samotného použití daného symbolu22, ale spíše v jakémsi „veřejném pohoršení“ z toho, že se něco takového smí. Je logické, že oběti komunismu uráží zobrazování komunistických symbolů, tak jako oběti nacismu uráží zobrazování symbolů nacismu či např. hajlování. To však dle mého názoru samo o sobě k zákazu nestačí, ostatně sám Evropský soud pro lidská práva uznává, že svoboda projevu se „vztahuje nejen na informace či ideje, které jsou přijímány pozitivně či jsou pokládány za neškodné nebo je k nim zaujímán lhostejný postoj, nýbrž i na ty, které urážejí, šokují či zneklidňují (offend, shock or disturb) ať už stát či jakoukoli část populace.”23 Je možné se domnívat (a uznávám, že jde o myšlenku kontroverzní), že v okamžiku, kdy extremistická symbolika přestane mít chuť „zakázaného ovoce“, přestane být v části společnosti používána právě pro ztrátu oné „adrenalinové“ zakázanosti. Každopádně tím, že veřejná moc odmítne dělit symboliku na „dobrou“ a „špatnou“, odpadnou zcela problémy a věčné diskuse s řešením vztahu komunistické a nacistické symboliky, problémy s definováním zástupných symbolů, problémy míry potřebné konkrétnosti či obecnosti právní úpravy tak, aby dostála požadavkům jasnosti, určitosti a předvídatelnosti na straně 262 an.; Wells, Ch. E.: Právo svobody projevu ve Spojených státech, Časopis pro právní vědu a praxi, č. 4/2001, s. 353 an. 22 Což nelze zaměňovat s nebezpečím hnutí či ideologií, kterou dané symboly reprezentují. 23 Handyside proti Spojenému království (1976).
jedné a zároveň neomezila právo na svobodu projevu více, než bude ústavně únosné (tj. zákaz symbolu bez ohledu na způsob a kontext použití). Extremistické názory budou v každé společnosti existovat vždy, stejně jako různé skupiny hlásící se k těmto názorům. Nositelé krajních názorů budou samozřejmě též vždy používat svou symboliku. Buď veřejně, nebo skrytě. Otázkou tedy není, zda ve společnosti bude či nebude přítomen extremismus, ale pouze to, zda je dobré, aby o tom zbytek společnosti též věděl. Závěrem lze citovat názor H. Hydea k toleranci rasistických projevů v USA (jsou chráněny tamním pojetím svobody projevu), který uvádí že rasistické projevy jsou „sociálním teploměrem, který umožňuje sledovat zdraví společnosti. ...Pokud ...zaženeme rasistické cítění do podzemí, rasismus zcela jistě nevymýtíme. Můžeme předstírat, že neexistuje a nechat ho dále prohnívat společností.“24 Resumé This article deals with the problem of constitutional limits of state restrictions concerning “extremist” symbols (emblems). The author describes constitutional limits of freedom of expression in connection with actual bill submitted by the Senate of the Parliament of the Czech Republic containing ban on concrete “hate” symbols like swastika, red star and other Nazi or communist symbols. The author assumes that restriction of any symbols is not useful and effective way to prevent extremist ideas, extremist thinking or extremist violence.
24 Hyde, H. J.: Úvodní slovo, Sborník příspěvků z konference Svoboda projevu a tisku, MU Brno, 1995, s. 9
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny POSLANECKÁ IMUNITA – PRÁVNY, ČI MORÁLNY PROBLÉM Juraj Hamuľák Úvod Poslanecká imunita je nielen v kruhoch právnicky vzdelaných ľudí často diskutovaná problematika. Najmä politici túto tému často používajú na získavanie politických bodov. Názory na jej zachovanie, rozšírenie, zúženie, alebo úplné zrušenie sa rôznia. V spoločnosti rezonuje najmä otázka zrušenia poslaneckej imunity, s odvolávaním sa na argumenty, že imunita je prežitkom a v demokratickej spoločnosti zbytočne vytvára vrstvu „privilegovaných“. Niektorým týmto argumentom sa dá v celku rozumieť, no mnohé sú iba prázdnymi výkrikmi do tmy, bez opory v systéme práva, či právnej histórii. V tomto príspevku sa pokúsim priblížiť problematiku poslaneckej imunity a oprieť relevantnosť jej existencie a konkrétne argumenty. História vzniku imunity V tejto súvislosti je potrebné poznamenať, že počiatky poslaneckej imunity sú pevne späté so vznikom teórie deľby moci, ktorá siaha najmä do Anglicka a Francúzska v stredoveku. Základy deľby moci boli položené už v rannom stredoveku, kedy sa termínom parlament označovali rôzne formy zhromaždení – ako napr. zhromaždenie Frankov za prvých Merojevovcov, porady vojenských veliteľov pri vojenských výpravách, či rôzne slávnostné diplomatické konferencie. Pojem parlament, s ktorým je poslanecká imunita nevyhnutne spätá, sa prvý krát objavuje práve v spomenutom Anglicku. Prelom znamenalo prijatie Magny Charty Libertatum, ktorá určovala zloženie Rady kráľa, ktorá bola istým poradným orgánom panovníka a priznal jej prvé právomoci v oblasti povoľovania daní. Postupne získaval tento orgán stále silnejšie postavenie. Nadobúda významný prvok demokracie - formu zastupiteľského orgánu tým, že sú do nej volení rytieri, neskôr aj zástupcovia miest. Rada dostáva označenie „parliamentum“. V tejto dobe prelomu vo vývoji parlamentnej demokracie sa stávalo a nebolo to ojedinelé, že členovia parlamentu boli perzekvovaní za svoju činnosť v tejto inštitúcii, najmä zo strany panovníka, ktorý sa nevedel zmieriť s tým, že parlament a teda jeho členovia sú tí, ktorí rozhodujú o zvyšovaní a použití daní, či kontrolujú jeho úradníkov. Nastala situácia, kedy bolo potrebné tieto nekalé praktiky kráľa obmedziť a teda boli položené základy vzniku imunity. za jej právne vymedzenie môžeme považovať čl. 9 Bill of Rights z roku 1689, zmyslom ktorého bolo zabezpečiť nerušenú činnosť dolnej snemovne parlamentu, a to predovšetkým v podobe nedotknuteľnosti pri prejavoch a hlasovaní v parlamente – člen parlamentu nemohol byť zatknutý ani uväznený cestou na zasadanie snemovne, počas jej zasadania a na ceste späť. Postupne sa samozrejme vytvárali aj ďalšie výsady a poslanecká imunita sa vyvinula do podoby v akej ju poznáme dnes.
Mgr. Juraj Hamuľák, katedra štátneho práva, Právnická fakulta Univerzita Komenského v Bratislave. Höllander, Základy Všeobecné státovědy. Posluch, Cibulka, Štátne právo Slovenskej republiky, Heuréka 2006.
Právny základ imunity
Pojem poslanecká imunita ako prostriedok ochrany poslancov je uvedený len v ešte stále nezrušenom zákone č. 45/1989 Zb. o poslancoch Slovenskej národnej rady a to konkrétne v § 19, ktorý pojednáva o všeobecných zásadách: „ Poslanci sú pod ochranou ústavy a majú poslaneckú imunitu.“ Aj napriek tomu, že tento zákon vzhľadom na ústavné a štátne zmeny po roku 1989 nemôžeme považovať za prameň práva, je azda jediný, ktorý pojem imunity výslovne pomenúva a uvádza. Problematika poslaneckej imunity je samozrejme upravená v základnom zákone štátu a to v Ústave SR. Rozsah imunity je upravený v piatej hlave pod názvom zákonodarná moc. Výslovne sa však v tejto časti neuvádza pojem poslanecká imunita alebo imunita poslanca, aj keď v iných ustanoveniach, napríklad v tých upravujúcich postavenie sudcov sa spomína pojem imunita. „Sudcovia ústavného súdu majú imunitu rovnako ako poslanci Národnej rady Slovenskej republiky.“ Imunita ako ústavný prostriedok ochrany, delenie imunity
Národná rada Slovenskej republiky je jediným ústavodarným a zákonodarným orgánom Slovenskej republiky a tú tvoria predovšetkým poslanci, ktorí sú zástupcami občanov v tomto zbore a svoj mandát vykonávajú osobne podľa svojho svedomia a presvedčenia a nie sú viazaní príkazmi. Nemali by byť viazaní príkazmi. Niekedy tomu však tak nie je, pretože v ich okolí pôsobia mnohé záujmové organizácie a skupiny, ktoré sa snažia prostredníctvom poslancov ovplyvňovať dianie v štáte. na to aby mohli poslanci odolávať takýmto tlakom, je potrebné ich chrániť. A práve imunita je jedným z takýchto ochranných prostriedkov. Nie ojedinele sa stávalo, že poslanci boli perzekvovaní za tú, či onú politickú príslušnosť. K tomuto, ale až v ďalšom texte. Ústava SR sa poslaneckej imunite venuje vo väzbe na výpočet oprávnení poslanca vo vzťahu k tretím osobám, či inštitúciám. Konkrétne sa tomuto venuje články 78 a 79. Pri výpočte týchto oprávnení dochádzame priamo k teórii delenia imunity: Materiálna imunita – poslanca nemožno stíhať za hlasovanie v NRSR, ani po zániku jeho mandátu, – poslanca nemožno trestne stíhať za výroky pri výkone funkcie poslanca prednesené v NRSR alebo v jej orgáne, a to ani po zániku jeho mandátu. Hovorí sa jej aj indemnita a patrí k najstarším druhom imunity. Úprava indemnity prechádzala v rámci Ústavy svojim vývojom. Tzv. „veľká“ novela Ústavy z roku 2001 konkrétne ústavný zákon č. 90/2001 zaviedol, v rámci indemnity občianskoprávnu zodpovednosť za výroky v NRSR. Tento stav, ale nevydržal dlho a už ústavný zákon č. 140/2004 vypustil ustanovenie o občianskoprávnej zodpovednosti poslancov a podľa niektorých teoretikov im opäť rozšíril imunitu aj o nezodpovednosť za výroky v rámci občianskoprávneho konania. S týmto však nesúhlasia iní odborníci na ústavné právo a tvrdia, že občianskoprávna zodpovednosť aj napriek tomu, že to nie je priamo uvedené v tomto článku, nie je dotknutá a poslanci sú zodpovední za svoje výroky na pôde NRSR. Samozrejme ak by došlo k situácii, keď niektorý poslanec vysloví nejakú urážku tak potom sa občan môže a bude brániť a je len na súde a sudcoch ako v tomto prípade rozhodnú. Je to totiž ich bytostná úloha. Procesná imunita
§ 19 zákona č.45/1989 Zb. o poslancoch Slovenskej národnej rady Čl. 136 Ústavy Slovenskej republiky.
Debaty mladých právníků 2007 – poslanca nemožno trestne ani disciplinárne stíhať, ani vziať ho do väzby bez súhlasu NRSR. Možnosť odoprieť svedectvo – poslanec môže odoprieť svedectvo vo veciach, o ktorých sa dozvedel pri výkone svojej funkcie, a to aj keď prestal byť poslancom. Snahy o obmedzenie - argumenty za a proti Na základe predchádzajúceho stručného výpočtu chcem poukázať na to, že poslanecká imunita nie je niečo čo robí z poslancov osoby vyvolené, na ktoré nie je možné siahnuť žiadnym spôsobom. Poslanci tak ako všetci ostatní sú trestne zodpovední za spáchanie trestných činov. Je však na to potrebný súhlas NRSR. Tu vyvstáva otázka či je to postačujúce. Či nehrozí prípad, že NRSR odmietne dať súhlas na stíhanie ( dôvody sú samozrejme rôzne) aj keď je to zjavné a k porušenie zákona zo strany poslanca došlo. Je otázne, či ide o záujem chrániť integritu parlamentu a princíp deľby moci, alebo naopak, či je motivované iba snahou nezákonne chrániť člena parlamentu. dostávame sa, ale do roviny zneužívania politickej moci, čo v demokratickom právnom štáte nemá oporu v zákone. V takomto prípade majú občania právo na odpor, tzv. ius resitendi, právo postaviť sa proti tomu kto zneužíva moc. To ale nemá nič spoločné s inštitútom poslaneckej imunity. V poslednom čase sa do popredia dostávajú hlasy kritizujúce imunitu a najmä jej zneužívanie zo strany poslancov. V niektorých prípadoch aj dosť opodstatnene, najmä so zreteľom na dopravné a iné prehrešky poslancov. Poslanci sa v týchto prípadoch nám všetkým veľmi známym (ako napríklad poslanec vychvaľujúci klenoty vinárskej oblasti, či iný hrdo odkazujúci na isté partie svojho tela) mylne domnievajú, že imunita patrí im, ale to sa veľmi mýlia. Imunita je inštitút, ktorý je právom parlamentu a ten ju iba „prepožičiava“ jednotlivým poslancom, a teda tí by s ňou nemali takto lacno zaobchádzať. Okrem takýchto prípadov mravného zlyhania poslancov dochádza aj k takým prípadom, keď sa imunita využíva s cieľom zakrývať a neoprávnene chrániť osoby, ktoré sa mohli dopustiť trestných činov, alebo dokonca keď sa isté osoby chránia zámerne tak, že sa zapíšu do volebných listín určitých politických strán. No je potrebné uviesť, že toto nie je len špecificky slovenský problém, ale že žiaľ nachádzame veľké množstvo takýchto prípadov v Európe, aj vo svete. Napriek tomu, ale v krátkej histórii samostatnosti SR takýchto prípadov nebolo mnoho a preto pred nami vyvstáva otázka, či je potrebné uvažovať nad zúžením, či nebodaj zrušením imunity a to „hádzaním všetkých poslancov do jedného vreca“. Ako už bolo spomenuté podľa niektorých právnych teoretikov nepatrí imunita poslancom ako jednotlivcom, ale NRSR ako inštitúcii. Nebude teda oslabenie postavenia poslancov, oslabením postavenia NRSR ako základného kameňa právneho štátu a parlamentnej demokracie? Nie moc vytvára právo, ale právo vymedzuje hranice moci. A kto vytvára právo? No predsa zákonodarný zbor. A opäť sa dostávame k teórii deľby moci. Parlament ako reprezentant zákonodarnej moci je okrem spolupráce, aj v opozícii k moci, samozrejme tej výkonnej. Kontroluje ju, schvaľuje program činnosti a čo je najdôležitejšie má právo sa pýtať. Preto musí byť chránený a imunita je ten pravý obranný mechanizmus. Ako je všeobecne známe, pôvod poslaneckej imunity spočíva v poskytovaní adekvátnej ochrany
predstaviteľom legislatívnej moci pred zasahovaním prichádzajúcim zvonka, najmä v prípadoch trestného konania proti členom parlamentu, ktorým by sa poškodilo rozhodnutie voličov pri volebných urnách. Existencia poslaneckej imunity je teda základnou požiadavkou existencie právneho štátu a ako taká musí byť zachovaná. Ak by poslanci nemali imunitu mohli by byť obmedzovaní zo strany moci pri výkone svojho mandátu. Veď už Bill of Rights chránilo poslancov pred perzekúciou pri ceste na zasadnutie parlamentu, a keby nebola imunita povedzme na, tak neprajníkmi často používané, dopravné priestupky, mohlo by dochádzať k zbytočnému zadržiavaniu poslancov zo strany polície, ktorá by mala byť síce nestranná, ale nikde to tak úplne nie je. Veľmi dobre vieme, a nie je to len v SR, že pri rozhodovaní parlamentu o dôležitých otázkach, či prijímaní dôležitých zákonov rozhodujú jeden – dva hlasy. A čo keby sa jeden – dvaja poslanci zo záhadného dôvodu nedostavili na zasadnutie včas? Viem je to trochu silný príklad, no ak by nebolo imunity mohlo by k tomuto dochádzať. A to je len jeden z mnohých príkladov. Odporcovia imunity často poukazujú naopak na zneužívanie imunity poslancami. Ale v tomto prípade ide podľa môjho názoru o problém morálny a nie právny. Právo je to, čo má zneužívaniu zabraňovať. Ide predsa o súhrn pravidiel správania sa, ktoré sú stanovené štátom a donucované, resp. sankcionované štátnou mocou. Preto ak dôjde k porušeniu týchto pravidiel nastupuje štát. A tak je to aj v prípade poslancov. Tí majú tiež stanovené mantinely správania sa. Sú trošku upravené vo vzťahu k iným občanom, ale opäť ide iba o morálny problém, a nie zriedkavo o prostriedok vytĺkania politického kapitálu. SR je právny štát, a teda ak veríme v princípy ako sú zákonnosť, nezávislosť a nestrannosť, musíme sa spoliehať na sústavu súdov a prokuratúry – inštitúcie, ktoré kontrolujú dodržiavanie zákonov občanmi čiže aj poslancami. Musíme sa spoliehať na to, že ak poslanec prekročí tieto mantinely, bude potrestaný. V takomto prípade sú úvahy o zrušení imunity irelevantné. Pravdaže toto je pohľad právnika – ak sú stanovené pravidlá je potrebné ich rešpektovať. Samozrejme nie vždy sa dá na sústavu „ochrancov práva“ spoliehať. Ale v tomto prípade ide opäť o problém morálny, problém svedomia toho, ktorého sudcu, či prokurátora, ale aj politika, ktorý na rozhodovanie týchto orgánov vplýva a tým porušuje zákon. „Plus valent boni mores, quam bonae leges – viac zmôžu dobré mravy ako dobré zákony.“ Pravdaže „človek je tvor omylný“, a preto je potrebné nazerať aj na túto problematiku z nadhľadom. od kedy je na svete ľudská spoločnosť vždy dochádzalo k zneužívaniu právomocí. Ale práve preto je tu právny poriadok – mechanizmus, ktorý slúži na ochranu pre týmto zneužívaním. Záver
Demokratická spoločnosť sa dostala do podoby v akej ju poznáme dnes po mnohých peripetiách. Proces vzniku moderných právnych štátov bol dlhý a vôbec nie bez problémov. Svet poznal vládu tyranov, diktátorov, či mnohých práva obmedzujúcich režimov. Zatiaľ nikto nevymyslel nič lepšie ako je demokratická spoločnosť. Zdrojom moci v tejto spoločnosti sú občania, ktorí ju v časových intervaloch odovzdávajú svojím zástupcom. Tí potom reprezentujú vôľu ľudu. V záujme ochrany vôle ľudu je aj záujem chrániť vykonávateľov tejto vôle – reprezentantov ľudu – poslancov. John Lock ako prvý prezentoval „Občania majú právo postaviť sa na odpor proti každému, kto názor, že najlepším spôsobom boja proti korupcii a zneužívaniu by odstraňoval demokratický poriadok základných ľudských práv moci je oddelenie výkonnej a zákonodarnej moci. Otec teórie a slobôd uvedených v tejto ústave, ak činnosť ústavných orgánov a účinné použitie zákonných prostriedkov sú znemožnené“ Čl.32, Ústavy SR.
Chovanec, Palúš, Lexikón ústavného práva, Bratislava 2004 Chovanec, Palúš, Lexikón ústavného práva, Bratislava 2004
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny deľby moci Charles Louis de Secondat Montesquieu rozšíril deľbu aj na moc súdnu. Tieto jednotlivé zložky moci majú presne stanovené právomoci, ktoré pôsobia vo vzájomnej súvislosti. A samozrejme požívajú aj rôzne druhy ochrany pred zneužitím moci toho druhého. A jedným z týchto druhov je imunita poslancov, ktorá chráni poslancov pred neoprávnenými zásahmi vládnej moci. Imunita predstavuje veľmi dôležitý princíp ochrany demokratickej spoločnosti, o vznik ktorej sa naši predkovia tak usilovali. Príkladom je „otec národa“ Ľudovít Štúr, ktorý ako poslanec na Uhorskom sneme bojoval za národ. No on ešte imunitu nepoznal a uhorské vládne orgány a inštitúcie mu to dali patrične najavo. Samozrejme dnešok je úplne iný, ale nemusí to tak byť stále. Preto je nevyhnutné zachovať inštitúty, ktoré sú základným kameňom, ktorý položili otcovia demokracie. Použitá literatúra Posluch M., Cibulka Ľ., Štátne právo Slovenskej republiky, Šamorín, Heuréka, 2006. Chovanec J., Palúš I., Lexikón ústavného právo, Procom, 2004. Praktický sprievodca prácou poslanca, Odborný parlamentný inštitút, Kancelária NRSR, 2006 Ústava Slovenskej republiky. Höllander, Základy Všeobecné státovědy Jorge Ángel Espina Ramos, Kontrola poslaneckej imunity, Bratislava 2003. N. Pavlíček, Ústavní právo a státověda. E. Ottová, Teória práva, Šamorín, 2006. B. Baxa, Parlament a parlamentarism, Praha 1924. Z. Neubauer, Státověda a teorie politiky. Ch. Montesquieu, Duch zákonov, Bratislava 1989 Resumé At this short report i try to advance a sight at the institute – immunity of the Member of NRSR, in the form of explanation of the bankrupt‘s estate and description opinion public upon this institute, historical youth and reasons genesis, primarily in connection with the theory of power diversion. I try to advance a sight at its legal form, especially in our Constitution. In this report I also present the individual types of the immunity and I present the positives and negatives of this institute. I try to mention the pros and cons of the immunity and argument and reasons to remain this institute in our system of law.
VŠICHNI VOLIČI JSOU SI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ Marek Antoš 1. Úvod Základem principu rovnosti volebního práva, který je úzce spojen s principem všeobecnosti volebního práva, je zásada, že „všichni voliči mají stejný počet hlasů a hlas každého má stejnou váhu“, resp. „one man – one vote“ a „one vote – one value“. Původ této zásady je možné hledat ve vymezení se proti dřívějším formám nerovného volebního práva, především hlasování ve volebních kuriích a pluralitnímu hlasování (plural voting, česky též někdy plurální hlasování), případně jejich kombinaci. Podobně zjevné zásahy do rovnosti volebního práva jsou v současných demokratických zemích nepřijatelné. Ani v současnosti však nejde o rovnost absolutní, která by zaručovala, že všichni voliči mají přesně stejný vliv na obsazení volených úřadů. Jde tedy o určitý ideál, kterému se volební míře může v různé míře přibližovat. Kodex správné praxe ve volebních záležitostech, který vydala Benátská komise Rady Evropy, rozlišuje tři základní sféry rovnosti volebního práva. První sférou je rovnost počtu hlasů (equal voting rights). Typicky jde o jeden hlas pro každého voliče, některé volební systémy však dovolují použití většího množství hlasů; pak je třeba, aby jich každý volič měl stejně. Porušením tohoto požadavku by také bylo, kdyby někteří voliči mohli hlasovat na několika místech, a zúčastnit se tak voleb dvakrát či dokonce vícekrát. Stejně je ovšem nutné posuzovat situaci, kdy mohou někteří voliči hlasovat častěji než jiní. Právě takové postavení přitom podle současné právní úpravy mají voliči s bydlištěm mimo území České republiky, kteří se mohou účastnit kterýchkoliv voleb do Senátu, zatímco ostatní voliči hlasují typicky jen jednou za šest let. Druhou sférou je rovnost váhy hlasu (equal voting power), pod čímž se rozumí požadavek rovnoměrného rozdělení mandátů mezi volební obvody (pokud ovšem celé volební území netvoří pouze jediný obvod). Kodex nabízí na výběr ze čtyř kritérií, podle nichž by měly být mandáty přiděleny jednotlivým obvodům: počet obyvatel, počet občanů (včetně nezletilých), počet registrovaných voličů anebo počet ve volbách odevzdaných hlasů. Zatímco první tři kritéria jsou použitelná univerzálně ve všech typech volebních systémů, čtvrté připadá v úvahu pouze u vícemandátových volebních obvodů, zejména tedy u poměrných volebních systémů. Předpokládá totiž, že mandáty budou v rámci konkrétních voleb rozděleny mezi jednotlivé obvody až poté, co budou známy výsledky hlasování a počty odevzdaných hlasů, což je u jednomandátových volebních obvodů v praxi nepředstavitelné.
JUDr. PhDr. Marek Antoš, Katedra ústavního práva, Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze Jirásková, V.: Demokracie reprezentativní a přímá v ČR. In: Pavlíček, V. a kol.: Ústavní právo a státověda, II. díl: Ústavní právo České republiky, část 1. Praha: Linde Praha, 2001, s. 184. Filip, J.: Základní otázky volebního práva v ČSFR. Brno: Masarykova univerzita, 1992, s. 136n. European Commission for Democracy through Law (Venice Commission): Code of Good Practice in Electoral Matters. Guidelines and Explanatory Report. CDL-AD(2002)023rev. Štrasburk, 23. května 2003.
Debaty mladých právníků 2007 Kodex akceptuje, že určitá míra nerovnosti je přijatelná; absolutní rovnost je při hlasování ve více volebních obvodech technicky nemožná. Odchylka od průměru by však neměla překročit 10 %, a rozhodně nesmí být vyšší než 15 %. Výjimka je možná pouze za zvláštních okolností, např. ve snaze o ochranu územně založené menšiny či v případě řídce osídlených správních jednotek. Třetí sférou je rovnost příležitostí (equality of opportunity), která musí být garantována všem politickým stranám a kandidátům. Důležitým předpokladem je neutralita veřejné moci, a to zejména pokud jde o volební kampaň, přístup
ZVP, resp. jeho přílohy č. 3, k čemu dosud došlo čtyřikrát. Kritériem parity volebních obvodů je tedy počet obyvatel, což nemusí být vždy nejlepší možnost. za vhodnější bych považoval vycházet z počtu oprávněných voličů, registrovaných ve voličských seznamech. Pokud by totiž došlo k tomu, že se v některém volebním obvodě budou koncentrovat obyvatelé bez státního občanství, znamenalo by to za stávající úpravy zvýhodnění tam žijících voličů. Ad absurdum, pokud by ve volebním obvodě mělo trvalý pobyt sto dvacet tisíc cizinců a jediný oprávněný volič, mohl by sám rozhodovat o zvolení jednoho senátora.
Obyvatelé
Cizinci
Podíl cizinců
Podíl obyvatel v kraji na obyvatelích v ČR
Podíl občanů v kraji na obyvatelích v ČR
Odchylka váhy hlasu
Hlavní město Praha
1 194 407
110 430
9,2%
11,59%
10,88%
6,6%
Středočeský kraj
1 181 374
45 061
3,8%
11,46%
11,40%
0,5%
Jihočeský kraj
630 487
13 165
2,1%
6,12%
6,19%
-1,2%
Plzeňský kraj
555 491
16 508
3,0%
5,39%
5,41%
-0,3%
Karlovarský kraj
305 348
17 282
5,7%
2,96%
2,89%
2,5%
Ústecký kraj
824 490
27 728
3,4%
8,00%
7,99%
0,1%
Liberecký kraj
431 523
13 716
3,2%
4,19%
4,19%
-0,1%
Královéhradecký kraj
550 168
13 807
2,5%
5,34%
5,38%
-0,8%
Pardubický kraj
508 250
8 177
1,6%
4,93%
5,02%
-1,7%
Vysočina
512 053
7 458
1,5%
4,97%
5,06%
-1,9%
1 133 636
29 166
2,6%
11,00%
11,08%
-0,7%
Olomoucký kraj
640 248
8 957
1,4%
6,21%
6,33%
-1,9%
Zlínský kraj
589 897
6 875
1,2%
5,72%
5,85%
-2,2%
Moravskoslezský kraj
1 249 337
21 253
1,7%
12,12%
12,32%
-1,6%
CELKEM
10306 709
339583
3,3%
1
1
0
Jihomoravský kraj
Tabulka č. 1: Počet obyvatel a cizinců v jednotlivých krajích ČR.
do médií (zvláště pak veřejnoprávních) a financování politických stran a volebních kampaní z veřejných prostředků. Taková krajní situace je v praxi nepředstavitelná. Samotná V tomto krátkém příspěvku se budeme podrobněji zabývat druhou sférou principu rovnosti a odpovíme na otázku, zda mají nerovnoměrnost rozdělení cizinců, žijících v České republice, ve volbách do Parlamentu ČR hlasy všech voličů stejnou váhu. po jejím území, je ovšem naproti tomu velmi pravděpodobná. Lze předpokládat, že větší množství cizinců bude žít ve větších městech, průmyslových oblastech, pohraničí apod. Tato 2. Rovnost váhy hlasu ve volbách do Senátu nerovnoměrnost pak – v míře méně očividné – zvýhodňuje Ve volbách do Senátu se požadavek rovnoměrného rozdělení určitou část voličů oproti jiným. mandátů mezi volební obvody odráží v ustanovení § 59 odst. 2 Pro částečné ověření této hypotézy můžeme prozkouZVP, podle něhož „v případě, že počet obyvatel v některém voleb- mat údaje Českého statistického úřadu o počtech obyvatel ním obvodu poklesne nebo se zvýší o 15 procent oproti průměrnému počtu obyvatel připadajícímu na jeden mandát v České republice, Srov. zákon č. 212/1996 Sb., 171/2002 Sb., 418/2004 Sb. a 323/2006 změní se území volebních obvodů“. K tomu je nutné přijetí novely Sb.
Zákon č. 247/1995 Sb, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, v platném znění.
Český statistický úřad: Stav a pohyb obyvatelstva v ČR v 1. čtvrtletí 2007 (předběžné výsledky), kód 4001-07, tabulka 1. 4, stav k 31. březnu 2007. http://www.czso.cz/csu/2007edicniplan.nsf/p/4001-07 (navštíveno 27. června 2007).
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny a cizinců na území jednotlivých krajů. Jak ukazuje tabulka č. 1, podíl cizinců v jednotlivých krajích se výrazně liší. Celostátní průměr ve výši 3,3 % výrazně překračuje Praha (9,2 %) a Karlovarský kraj (5,7 %), méně výrazně také Středočeský (3,8 %) a Ústecký kraj (3,4 %). Odchylka váhy hlasu jednoho voliče, který je tím způsobena, se pohybuje v intervalu téměř devíti procent: od 6,6 % ve prospěch pražských voličů po 2,2 % v neprospěch voličů ve Zlínském kraji, kde je podíl cizinců nejnižší. Pro definitivní závěry by bylo nutné provést podrobnější zkoumání, které by určilo podíly cizinců přímo v jednotlivých volebních obvodech. Vedle státního občanství by navíc bylo třeba zkoumat i další podmínku volebního práva, kterou je věk. Také obyvatelé mladší 18 let, kteří nemají volební právo, jsou totiž započítáváni do celkového počtu obyvatel, podle něhož jsou mandáty rozdělovány mezi volební obvody. Nadprůměrný počet mladých obyvatel by tak na váhu hlasu voličů v daném obvodu měl stejně pozitivní vliv jako nadprůměrné množství cizinců. na první pohled by se mohlo zdát, že neexistuje důvod, proč by se věkové složení populace v jednotlivých krajích či volebních obvodech mělo lišit. Údaje ČSÚ však ukazují opak. K 1. červenci 2006 bylo v České republice celkem 20,7 % obyvatel mladších 20 let. V Praze však jejich podíl činil pouze 17,4 %; odlišnosti jsou pozorovatelné i v ostatních krajích, maximálně však o 1,3 procentního bodu.10 V souvislosti s předchozím výkladem tato skutečnost stojí za zmínku: zatímco vyšší podíl cizinců váhu hlasů pražských voličů zvyšuje, relativně nižší podíl občanů mladších 18 let působí právě naopak. S vědomím těchto vlivů, které do rovnosti volebního práva zasahují nepřímo, je také nutné hodnotit povolenou 15% odchylku od průměrného počtu obyvatel na jeden mandát. Teprve při jejím překročení zákon požaduje, aby byla provedena změna hranic volebních obvodů. Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení Kodexu správné praxe ve volebních záležitostech, jde o nejzazší hranici, kterou Kodex považuje za přijatelnou; spíše však doporučuje nepřekračovat 10 %.11 Rozhodně proto nelze souhlasit se snahou tuto povolenou odchylku dále zvětšovat, která se objevila v Poslanecké sněmovně.12 Navrhované zvýšení
Český statistický úřad: Počet cizinců v ČR – Cizinci bez azylantů, tabulka A91, stav k 31. březnu 2007. http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/tabulky/ciz_pocet_cizincu-001 (navštíveno 27. června 2007). (V citované tabulce je za pramen údajů označeno Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ministerstva vnitra ČR.) Vypočtená podílem dvou předposledních sloupců v tabulce. 10 Zdroj: Český statistický úřad: Věkové složení obyvatelstva České republiky v roce 2006, kód 4003-07, stav k 31. 12. 2006. http://www.czso. cz/csu/2007edicniplan.nsf/p/4003-07 (navštíveno 27. června 2007). 11 Je vhodné upozornit, že Kodex správné praxe ve volebních záležitostech své požadavky v tomto směru omezuje „alespoň na volby do dolních komor parlamentu a regionální a místní volby“. Horní komory jsou vyňaty pravděpodobně s ohledem na odlišný způsob jejich konstrukce v některých zemích. Např. ve federacích je obvykle kladen důraz na to, aby v této komoře byly rovně zastoupeny subjekty federace, bez ohledu na počet jejich obyvatel. Česká republika je však unitární stát, takže tato logika zastoupení nepřipadá v úvahu. Naplněny nebyly ani někdejší úvahy o tom, že by se Senát mohl stát orgánem, který by na celostátní úrovni reprezentoval zájmy krajů. Není proto žádný legitimní důvod – s výjimkou nezbytných technických omezení – který by mohl ospravedlnit nerovnost voličů v jednotlivých volebních obvodech. 12 Srov. pozměňovací návrh B. 3, který podal poslanec Marek Benda k návrhu novely ZVP, kterou měla být – především – zavedena možnost korespondenčního hlasování (tisk č. 945/3, Poslanecká sněmovna, IV. volební období). Tento pozměňovací návrh byl v Poslanecké sněmovně velkou většinou poslanců přijat, následně však celá novela nezískala potřebný počet hlasů pro schválení.
na 20 % by ve svém důsledku znamenalo, že maximální možný rozdíl váhy voličů v nejmenším a největším obvodě by se zvýšil až na 50 %.13 Tak významný zásah do rovnosti volebního práva voličů v různých obvodech již nelze považovat za omluvitelný nutnými technickými důvody. Lze naopak doporučit snížení povolené odchylky ze současné výše např. na 10 %, čemuž by odpovídal nejvýše 22% rozdíl počtu voličů připadajících na jednoho senátora v nejmenším a největším obvodě. V této souvislosti ovšem nelze pominout usnesení Ústavního soudu z roku 1998, které se dotklo i této otázky. Předmětem byla stížnost na způsob rozdělení volebních obvodů ve volbách do zastupitelstva hlavního města Prahy, kterou soud odmítl. V odůvodnění mj. uvedl: „v počtu obyvatel senátních volebních obvodů je odchylka až 15 %, teorie i praxe nicméně uznává, že se ještě rozumnou a ospravedlnitelnou odchylkou může být nejvýše až 30 %“.14 Taková odchylka od průměru by ovšem vedla k tomu, že maximální dovolený rozdíl váhy hlasu by činil 86 %. Z toho plyne, že volební síla voliče v nejmenším volebním obvodě by byla takřka dvojnásobná oproti voličům v největším obvodě.15 domnívám se, že taková nerovnost by rozhodně vybočovala z mezí ústavnosti. Názor Ústavního soudu, relativizovaný už tím, že jej vyjádřil mimo rámec projednávané věci a navíc pouze v rámci usnesení, proto nepovažuji za správný ani konečný. Z hlediska úvah de lege ferenda lze poukázat také na způsob, jakým se hranice volebních obvodů přizpůsobují vývoji počtu jejich obyvatel. Zákon ukládá ČSÚ povinnost, aby sdělil „k 1. lednu roku, kdy se konají volby do Senátu, pověřeným obecním úřadům v sídle volebního obvodu, kde se volby konají, počet obyvatel volebního obvodu na území České republiky“ (§ 97 odst. 1 ZVP). Toto ustanovení souvisí s výše citovaným § 59 odst. 2 ZVP, který ukládá změnu hranic volebních obvodů v případě, že dojde k odchylce od průměrného počtu obyvatel. Není však zřejmé, proč mají být příjemcem této informace pověřené obecní úřady, které nemají možnost hranice volebních obvodů změnit, ani takovou změnu prostřednictvím zákonodárné iniciativy navrhnout. Jak navíc vyplývá z metodiky ČSÚ pro zpracování těchto údajů,16 termín pro dodání těchto údajů není upraven příliš vhodně. Statistiky ČSÚ o počtech obyvatel v jednotlivých obcích k 1. lednu, ze kterých při tvorbě těchto podkladů vychází, jsou totiž dostupné až v průběhu měsíce dubna daného roku. Informace o počtu obyvatel ve volebních obvodech jsou obecním úřadům zasílány vždy v průběhu ledna každého sudého roku, kdy probíhají řádné volby do třetiny Senátu. Beztak proto vycházejí ze starých údajů k 1. lednu roku předcházejícího,17 které jsou v té době k dispozici již zhruba 8 měsíců, a nebylo by proto nutné s jejich zpracováním čekat až na začátek dalšího roku. 13 Má-li Česká republika zhruba 10,3 milionu obyvatel, připadá jich na jeden obvod zhruba 127 tisíc. Při povolené odchylce 20 % by nejmenší obvod mohl mít 102 tisíc obyvatel, zatímco největší až 153 tisíc. To znamená, že v největším obvodu by na jednoho senátora připadalo o polovinu více obyvatel než v nejmenším obvodu (153 000/102 000 = 1,5). 14 Usnesení ÚS ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 360/98. 15 pro způsob výpočtu srov. poznámku č. 12. 16 za poskytnutí těchto informací a zaslání údajů o počtech obyvatel v jednotlivých volebních obvodech za uplynulé roky bych rád poděkoval Ing. Pavlu Kuklíkovi, vedoucímu samostatného oddělení zpracování výsledků voleb ČSÚ. 17 Výjimkou jsou údaje o počtu obyvatel Brna, Plzně a Ostravy, které na rozdíl od ostatních obcí vycházejí přímo ze zdrojů magistrátů těchto měst a jsou aktuální k 1. lednu daného kalendářního roku. Tento posun v čase oproti ostatním obcím však podle mého názoru není optimální, protože může zkreslit vzájemné srovnání volebních obvodů. Bylo by patrně vhodnější, pokud by údaje o počtu obyvatel ve všech volebních obvodech byly stejně zpožděné.
Debaty mladých právníků 2007 Současná úprava navíc vytváří značný tlak na pružnost zákonodárného procesu. na základě podkladů, které ČSÚ předá na počátku roku, je zapotřebí novelu ZVP, která změní hranice volebních obvodů, připravit tak, aby byla schválena ještě před vyhlášením voleb do Senátu. K obvodům, které překračují maximální povolenou odchylku, je přitom třeba najít vhodné – a pokud možno sousedící – obvody, ze kterých se k nim přidají (či naopak uberou) určitá území. Jak se v praxi ukazuje, i při velmi rychlém postupu tedy vláda potřebnou novelu předkládá až v měsíci dubnu s návrhem, aby s ní Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas už v prvním čtení, což se také děje.18 Poslaneckou sněmovnu tak zpravidla opustí ve velmi rychlém čase 14 dnů, další více než měsíc je projednávána v Senátu a následuje podpis prezidenta. Ve Sbírce zákonů tak může být vyhlášena na konci června či v průběhu července, tedy zhruba 3 až 4 měsíce před konáním voleb do Senátu. Volby do Parlamentu ČR přitom prezident republiky vyhlašuje nejpozději 90 dnů před jejich konáním (§ 1 odst. 3 ZVP), ke změně hranic tak dochází doslova na poslední chvíli. Příčinou těchto vynuceně překotných novelizací, které vylučují jakoukoliv podrobnější diskusi o změnách hranic volebních obvodů, je poslední věta § 59 odst. 2 ZVP, podle níž se změna jejich území „provádí pouze v letech, kdy jsou vyhlášeny volby do Senátu.“ Důvodem takové úpravy byla patrně snaha, aby nedocházelo k „odtržení“ voličů od jejich zvoleného senátora v průběhu jeho volebního období tím, že by byli po změně hranic přičleněni do jiného obvodu. V tomto duchu také novelizace původně probíhaly: např. v roce 2004 byly změněny pouze hranice volebního obvodu č. 22 (a komplementárně také č. 19), přestože podle podkladů ČSÚ byly pod povolenou hranici počtu obyvatel také obvody č. 20 a 23.19 V nich se však v daném roce nekonaly volby, a proto byly jejich hranice změněny až o dva roky později. Zákon však takto přísný není: požaduje, aby ke změnám docházelo v letech, kdy jsou vyhlášeny volby do Senátu, nikoliv však nutně v dotčených obvodech. Novela z roku 2006, jež provedla dosud největší zásahy do hranic volebních obvodů, tak měnila i území obvodů, kde se toho roku volby nekonaly. Znění zákona navíc nerozlišuje dílčí volby do třetiny Senátu od ostatních, takže by bylo možné měnit volební obvody i v letech, kdy jsou vyhlášeny volby doplňovací – v nedávné minulosti tedy také v letech 2007 a 2003. Za těchto okolností se původní pozitivní smysl ustanovení vytrácí, zatímco jeho negativní vliv zůstává. Měnit rozložení volebních obvodů bezprostředně před volbami je nevhodné a mohlo by ostatně vyvolat i podezření z úmyslné manipulace. Odporuje to ostatně i Kodexu správných postupů ve volebních záležitostech, který doporučuje změny provádět pokud možno mimo období voleb.20 Určité pochybnosti ostatně budí i konkrétní podoba provedených novelizací. Jde zpravidla jen o drobné úpravy, které mají za cíl jen malou korekci, jež vrátí počet obyvatel v nevyhovujícím volebním obvodě těsně nad (či pod) povolenou odchylku. To ovšem vzhledem k probíhajícím přesunům obyvatelstva znamená, že v dalších letech se bude problém opakovat. Odstrašujícím příkladem může být volební obvod č. 27
se sídlem Praha 1, jehož území se již měnilo dvakrát (v roce 2002 a 2006) a podle údajů ČSÚ k 1. 1. 2007 je počet jeho obyvatel opět pod minimální hranicí.21 Autorům přecházejících novel přitom muselo být zřejmé, že k této situaci dojde: např. v roce 2006 podle důvodové zprávy změna zvýšila počet jeho obyvatel o 734 na celkových 107 722, přičemž průměrný počet na volební obvod činil více než 126 tisíc a minimální přípustný počet (s povolenou 15% odchylkou) 107 253.22 Novelizací tak ve volebním obvodě vznikla rezerva 469 osob, a k 1. 1. 2007 v něm opět chybí 1 657 obyvatel. Takový přístup jistě nelze označit za systémový. Domnívám se proto, že by bylo třeba přijmout zcela novou filosofii přístupu k změnám hranic volebních obvodů, spočívající v kombinaci zásadních revizí a drobných korekcí. Zásadní revize by měly probíhat v pravidelném delším cyklu, řekněme jednou za deset let. Přípravou podkladů pro tuto velkou novelizaci by mohla být pověřena zvláštní komise, ve které by převládali nepolitičtí odborníci v oboru geografie, sociologie, práva apod., jmenovaní ministrem vnitra. Zároveň by v komisi byla jedním členem zastoupena každá politická strana (či hnutí), na jejíž listině bylo zvoleno více než např. 10 členů Parlamentu (tj. poslanců a senátorů). Výstupem práce této komise by měl být návrh nového rozčlenění území České republiky do 81 volebních obvodů, tak aby rozdíly v počtu obyvatel (nebo, jak jsem vysvětlil výše, raději v počtu voličů) jednotlivých obvodů byly minimální, např. nejvýše 3–4 %. Tento návrh by měl být předložen Parlamentu a – pokud možno beze změn – schválen ve formě novely ZVP. V období mezi zásadními revizemi by zůstala zachována povinnost ČSÚ sledovat počty obyvatel jednotlivých obvodů, informace o jejich vývoji by však měl poskytovat bezprostředně po jejich zpracování, tedy např. v průběhu měsíce dubna běžného roku. V případě, že by došlo k překročení povolené odchylky v některém volebním obvodě, mělo by ministerstvo vnitra, resp. vláda, dostatek času k předložení návrhu novely, která by provedla nutnou drobnou korekci jeho hranic. Vzhledem ke značné rezervě mezi maximální povolenou odchylkou (současných 15, případně mnou navrhovaných 10 procent) a odchylkou, se kterou by pracovaly zásadní revize (3–4 procenta) je však pravděpodobné, že by taková potřeba ani nenastala, případně pouze výjimečně. Současná nevyhovující praxe častých novelizací by tím byla odstraněna. Ustanovení § 59 odst. 2 ZVP, podle něhož ke změnám může docházet pouze v letech, kdy jsou vyhlášeny volby do Senátu, by bylo možné zrušit zcela. Jinou alternativou by byla úprava, že se tak naopak může dít pouze v letech, kdy se volby nekonají (myšleno dílčí volby do třetiny Senátu, nikoliv volby doplňovací a opakované). Tím by byla zaručena dostatečná časová rezerva mezi případnou změnou obvodů a vyhlášením voleb, takže by se kandidující subjekty mohly takové změně přizpůsobit. Takovou úpravou by navíc bylo naplněno doporučení Kodexu správných postupů ve volebních záležitostech. 3. Rovnost váhy hlasu ve volbách do Poslanecké sněmovny
Požadavek rovnoměrného rozdělení mandátů zákon respektuje i v případě voleb do Poslanecké sněmovny. Poměrný voleb18 Srov. tisky č. 638 a č. 1282, Poslanecká sněmovna, IV. volební ní systém umožňuje, aby se přesný počet mandátů, připadajících období, přijaté jako zákony č. 418/2004 Sb. a 323/2006 Sb. 19 Český statistický úřad: Počty obyvatel dle senátních obvodů – k 1. na jednotlivé volební kraje, určil až na základě výsledků hlaso1. 2003, 1. 1. 2005 a 1. 1. 2007 (nepublikováno). 20 European Commission for Democracy through Law (Venice Commission): Code of Good Practice in Electoral Matters. Guidelines and Explanatory Report. CDL-AD(2002)023rev. Štrasburk, 23. května 2003, s. 27.
21 Český statistický úřad: Počty obyvatel dle senátních obvodů – k 1. 1. 2003, 1. 1. 2005 a 1. 1. 2007 (nepublikováno). 22 Důvodová zpráva k zákonu č. 323/2006 Sb. Tisk č. 1282, Poslanecká sněmovna, IV. volební období, s. 6.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny vání. Vychází se přitom z počtu hlasů, které byly v jednotlivých krajích odevzdány. Podle § 48 ZVP se nejprve určí republikové mandátové číslo, které se vypočítá jako podíl celkového počtu platných hlasů odevzdaných ve volbách a počtu poslanců (200). Tímto číslem se pak dělí počet platných hlasů odevzdaných v každém volebním kraji, přičemž celé číslo takto vypočtené je počtem mandátů, které jednotlivým krajům připadnou. Nejsouli tímto postupem rozděleny všechny mandáty, připadnou zbylé mandáty postupně volebním krajům, které vykazují největší zbytek dělení; v případě rovnosti rozhoduje los. Rozdělování mandátů mezi volební kraje tedy probíhá kombinací Hareovy metody volební kvóty s metodou největších zbytků. Tento způsob rozdělování mandátů, který vychází z počtu odevzdaných hlasů, kritizoval Vojtěch Šimíček: „Z ustanovení § 48 volebního zákona vyplývá, že počet poslanců pro jednotlivé kraje není dán předem, nýbrž odvíjí se přímo úměrně od počtu platných hlasů, odevzdaných v každém kraji. To znamená, že počet poslanců v jednotlivých krajích závisí prakticky na dvou ukazatelích: na počtu voličů (neboť s vyšším počtem voličů roste pravděpodobnost, že bude odevzdán větší absolutní počet hlasů) a na volební účasti. Z toho však vyplývá praktický důsledek, že volič v tom volebním kraji, kde byla větší volební účast, svým hlasem může spolurozhodnout o větším počtu poslaneckých mandátů než v krajích s nižší volební účastí. Lze tedy spekulovat o tom, že stávající zákonná úprava ve svých důsledcích narušuje ústavně zaručený princip rovnosti hlasů voličů, odevzdávaných v jednotlivých volebních krajích. Proto do diskuse nabízíme možnost, aby se počet poslaneckých mandátů neodvíjel od počtu odevzdaných hlasů, nýbrž od celkového počtu voličů v jednotlivých krajích nebo dokonce od celkového počtu obyvatel.“23 S tímto názorem se nemohu ztotožnit. Současná úprava má totiž ve skutečnosti právě opačný dopad: k rovnosti hlasů voličů,
odevzdávaných v jednotlivých volebních krajích, výrazně přispívá. Díky tomu, že se rozdělení mandátů řídí počtem odevzdaných hlasů, je množství hlasů nutných k získání mandátu ve všech krajích přibližně stejné. Pokud by byly počty mandátů pro jednotlivé volební kraje určeny už dopředu, podle počtu registrovaných voličů, způsobilo by to nespravedlivé zvýšení váhy hlasů ve volebních krajích s nižší účastí, a vice versa. Ad absurdum, pokud by se v některém volebním kraji zúčastnil voleb pouze jediný volič, rozhodl by svým hlasem o obsazení všech mandátů, které by kraji podle předem provedeného výpočtu náležely. Tomu současná úprava brání. Jako ještě méně vhodná se přitom jeví druhá navrhovaná možnost, tedy rozdělování mandátů podle počtu obyvatel. Vedle této nerovnosti způsobené odlišnou volební účastí v jednotlivých krajích by totiž navíc přinesla i problémy se započítáváním cizinců a osob mladších 18 let, které jsem již popsal v případě voleb do Senátu. Vzhledem k tomu, že lze dlouhodobě sledovat rozdíly ve volební účasti v jednotlivých volebních krajích, přitom nejde pouze o akademickou diskusi bez konkrétního dopadu do výsledků voleb. Odlišnosti v rozdělení mandátů podle jednotlivých krajů shrnuje tabulka č. 2, která vychází z výsledků hlasování do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Některé kraje, které vykazují nadprůměrnou volební účast (Hlavní město Praha, Jihočeský a Jihomoravský kraj), by v případě alternativního rozdělení o jeden až dva mandáty přišly, a to ve prospěch krajů s podprůměrnou účastí (Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský kraj). Váha hlasů v Karlovarském a Ústeckém kraji, ve kterých byla účast o sedm až osm procentních bodů nižší než na celostátní úrovni, by se tím výrazně zvýšila. Váha jednoho hlasu (odvozená od počtu hlasů, připadajících na jednoho zvoleného zástupce) by pak v těchto krajích byla zhruba o 17, resp. 14 procent vyšší než v celostátním průměru.
Obyvatel
Voliči v seznamu
Voleb. účast (%)
Plat. hlasy
Mand. dle hlasů
Mand. dle obyv.
Mand. dle voličů
Rozdíl
Relat. váha hlasu
Praha
1 181 610
963 199
68,51
656 495
25
23
23
-2
-6%
Středoč. k.
1 158 108
943 840
65,96
620 047
23
23
23
0
-1%
Jihoč. k.
627 766
518 573
65,36
337 387
13
12
12
-1
-5%
Plzeň. k.
551 528
453 899
63,92
289 049
11
11
11
0
2%
Karlovar. k.
304 274
244 051
56,48
137 117
5
6
6
1
17%
Úst. k.
823 173
658 371
57,22
374 736
14
16
16
2
14%
Liber. k.
429 031
347 095
62,35
215 510
8
8
8
0
-1%
Králov. k.
548 368
445 372
66,69
295 931
11
11
11
0
-1%
Pardub. k.
506 024
408 177
67,37
273 921
10
10
10
0
-2%
Vysočina
510 767
409 618
67,61
275 997
10
10
10
0
-3%
Jihom. k.
1130358
936 694
65,29
608 804
23
22
22
-1
-3%
Olom. k.
639 161
519 383
64,52
333 849
12
12
12
0
-4%
Zlín. k.
590 142
480 215
66,90
319 933
12
12
12
0
0%
Moravskoslezský k.
1 250 769
1 004 818
61,02
610 200
23
24
24
1
5%
CELKEM
10 251 079
8333 305
64,23
5 348 976
200
200
200
0
23 Šimíček, V.: Vybrané nedostatky stávajícího volebního zákona – náměty de lege ferenda. Časopis pro právní vědu a praxi, č. 1/1999, s. 17n.
Tabulka č. 2: Různé varianty rozdělení mandátů mezi kraje (podle počtu platných hlasů, obyvatel a voličů ve voličských seznamech) 24
24 Zdroj údajů o počtu obyvatel: Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích České republiky k 1.1.2006, kód 1301-06, tabulka
Debaty mladých právníků 2007
Pro zajímavost je možné uvést, že toto vychýlení rovnosti volebního práva by mělo vliv i na celostátní výsledky voleb v roce 2006, tj. na rozdělení křesel v Poslanecké sněmovně mezi jednotlivé strany. KDU-ČSL by ztratila mandát v Jihomoravském kraji, ale naopak by jeden získala v kraji Moravskoslezském, počet jejích poslanců by se tedy nezměnil. O jednoho poslance méně by měla ODS, která by přišla o dva mandáty v Praze a jeden mandát v Jihočeském kraji, a oproti tomu získala pouze po jednom mandátu v Karlovarském a Ústeckém kraji. O jednoho poslance za Ústecký kraj by si polepšila KSČM. 4. Závěr Smyslem tohoto příspěvku bylo zkoumání, nakolik důsledně se v českém volebním zákonodárství uplatňuje princip rovnosti volebního práva. V případě Poslanecké sněmovny jsme došli k závěru, že současná právní úprava odpovídá požadavku rovnoměrného rozdělení mandátů mezi volební kraje. Kritériem je počet hlasů, které byly v jednotlivých krajích skutečně odevzdány, což považuji za ideální řešení. Naopak v případě voleb do Senátu má právní úprava řadu nedostatků a na místě by byla komplexní změna přístupu. Základem výpočtu by měl být počet voličů, případně občanů, nikoliv počet obyvatel, který zahrnuje i osoby bez volebního práva. Změny hranic volebních obvodů by měly probíhat v pravidelném intervalu deseti let, a to za účasti nepolitických odborníků. Tyto zásadní změny by měly být prováděny tak, aby byla ochylka počtu voličů v jednotlivých obvodech minimální, takže již zpravidla nebylo nutné provádět průběžné změny. Pokud by přesto nastala situace, kdy by odchylka počtu voličů v některém volebním obvodu překročila zákonem stanovenou hranici, měla by být změna provedena v dostatečném předstihu před vyhlášením voleb do Senátu, optimálně v roce, kdy se dílčí volby do třetiny Senátu nekonají. Summary The paper is focused on the principle of equal suffrage in relation to elections of chambers of Parliament in the Czech Republic. According to the Code of Good Practice in Electoral Matters, this entails equal voting rights, equality of opportunity and equal voting power, which author concerns about. He points out an inequality, caused by the distribution of seats among constituencies for the elections of Senate, which is based on the number of inhabitants instead of voters. Another problem is the highest permitted departure from norm, which currently is 15 % and there are efforts to increase it up to 20 %. The author describes also other weaknesses in the current practice of redefining constituency boundaries and proposes a particular change of the law, which would fix these problems.
č. 1. http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/1301-06 (navštíveno 29. června 2007). Údaje v dalších třech sloupcích pocházejí z volebního serveru ČSÚ, www.volby.cz. Ostatní sloupce dopočítal autor s využitím zákonem stanovené Hareovy formule a metody největších zbytků.
SPEJEME od KOOPERÁCIE K ODLUKE? Lucia Rentková Môj príspevok už v nadpise nastavuje prvú z hypotéz, že v súčasnej dobe u nás (či v Českej, či v Slovenskej republike) funguje vo vzťahu štát – cirkvi viac či menej modifikovaný model kooperácie. Prečo hovorím o modeli modifikovanom? To sa dozvieme na konci tohto pojednania. na úvod bude vhodné, keď predstavím model kooperácie, aký sa dá vydefinovať na základe štúdia rôznych publikácií s touto problematikou. Takpovediac „čistá“ kooperácia medzi štátom a cirkvou je charakterizovaná niekoľkými princípmi. Sú nimi: – neutralita, – tolerancia a – parita. Neutralita zaväzuje štát k tomu, aby sa neidentifikoval so žiadnou cirkvou, žiadnu neuprednostňoval, žiadna nie je cirkvou štátnou. Taktiež núti štát, aby nezasahoval do vnútorných záležitostí cirkví. Čo sa týka princípu tolerancie, štát má povinnosť zaistiť cirkviam prostredie tolerancie a okrem toho ich aj sám tolerovať. Nakoniec, princíp parity znamená záväzok štátu jednať rovnako so všetkými cirkvami na svojom území a prihliada pri tom ku všetkým sociálnym zvláštnostiam. Kooperačný model sa vyvinul z presvedčenia, že štát sa nemôže vzdať záujmu o cirkevné pomery, a že by mal mať určitý väčší vplyv na vonkajšie, aj na niektoré vnútorné záležitosti cirkví. Keby sme chceli vymenovať niektoré znaky kooperačného modelu, budú nimi: výhodná spolupráca medzi štátom a cirkvami (výhodná pre obe strany), cirkviam sa zvyčajne priznáva zvláštny status verejnoprávnych korporácií a vzťahy štátu a cirkví sú upravované konkordátmi a zmluvami štátu s cirkvami. Aká je situácia v skúmaných štátoch? Naše Ústavy bezpodmienečne presadzujú neutralitu vo vzťahu ku všetkým cirkviam a zaručujú im tým autonómiu vo všetkých záležitostiach. (Autonómiu teda treba brať ako jednu z podmienok kooperácie (alebo odluky) a nie ako odluku samotnú.) Štát síce prispieva cirkviam na ich chod finančnými prostriedkami z verejných zdrojov, ale nemá nijakú právomoc napríklad pri menovaní duchovných. Taktiež cirkvi nezasahujú do prijímania zákonov, jedine majú možnosť rokovať o právnej úprave záležitostí, ktoré sa ich bytostne dotýkajú. Sloboda vyznania a svedomia je plne zaručená. Štát sa neidentifikuje so žiadnou z cirkví, žiadna nie je štátnou cirkvou. „Štát spolupracuje s cirkvami na princípe partnerskej spolupráce so snahou o udržiavanie ústretových vzťahov. Vydáva sa náboženská literatúra, cirkvi majú v masmédiách svoje duchovné relácie.“ Štát nezasahuje do vnútorných záležitostí cirkví, jedná rovnako so všetkými cirkvami na svojom území a snaží sa prihliadať ku všetkým sociálnym zvláštnostiam. Priznáva cirkviam verejnoprávny charakter, ale za splnenia určitých zákonom presne stanovených podmienok. Predpisy cirkví sú chápané iba ako vnútorné predpisy. Štát nad cirkvami nemá oprávnenie vykonávať dohľad, aj keď ministerstvá kultúry oboch štátov sú ústrednými orgánmi štátnej správy pre veci cirkví a náboženských spoločností. Ak sa teda pýtame, či spejeme od kooperácie k odluke, treba na tomto mieste ozrejmiť, čo mám na mysli pod pojmom „odluka“.
Mgr. Lucia Rentková, katedra správního práva a správní vědy,Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Čeplíková, M.: Postavenie cirkví a náboženských spoločností v právnom poriadku Slovenskej republiky (http://spcp.prf.cuni. cz/15-20/19-cepli.htm), 16.10.2006
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny Samotný pojem odluka niektorí autori označujú za nevyhovujúci z dôvodu prílišnej zaťaženosti negatívnymi asociáciami. Pojem odluka bol totiž používaný za dôb komunizmu v negatívnom zmysle; ako uvidíme ďalej, bola vtedy pod odlukou myslená odluka tzv. nepriateľská. (O odluku v pravom zmysle vlastne nešlo, ako sa dozvieme neskôr.) Odluka nie je modelom novým. Už za čias povojnového Československa bol tento model uvádzaný ako vytúžená hudba budúcnosti, ako model najlepší a najvýhodnejší. Pritom vtedy môžeme hovoriť o dvoch „táboroch“, jeden zastával odluku „pre cirkvi nevýhodnú“, reprezentovaný prof. Hobzom a druhý tábor propagoval odluku „pre cirkvi výhodnú“, kde ako predstaviteľa môžeme vybrať T. G. Masaryka. Základom odluky je odstránenie výnimočného postavenia cirkví, „neidentifikácia štátu so žiadnym vyznaním, náboženskou vierou či ateistickou ideológiou“. Dajú sa vymedziť základné znaky odluky a to sú: 1) cirkvi nie sú pokladané za verejnoprávne korporácie, cirkvi sa organizujú len ako spolky alebo nadácie a ich predpisy je možné chápať ako štatutárne predpisy týchto súkromných korporácií, 2) orgány cirkvi nie sú orgánmi štátu (štátnymi úradmi), 3) štát zaručuje všetkým konfesiám rovnaké zaobchádzanie a slobodu vykonávania kultu pre všetkých svojich občanov (tzv. paritný systém), 4) štát má nad cirkvami dohľad a určuje medze ich činnosti vo vnútri štátu, avšak cirkvi sú vo svojej vnútornej organizácii autonómne, čo sa prejavuje hlavne v tom, že štát nemá oprávnenie menovať cirkevných funkcionárov. 5)Manželstvo je svetská záležitosť, preto cirkevný sobáš nie je postavený na roveň štátnemu. 6) Ďalej tu neexistuje vyučovanie náboženstva na štátnych školách (na súkromných je povolené) a 7) štát nijako cirkvi finančne nepodporuje. na majetok cirkví je teda potrebné nazerať ako na majetok súkromný, na ktorý štát nemá žiadne právo. 8) Sloboda svedomia a vyznania je plne zaručená. Podľa profesora Weyra existuje nesprávnosť v chápaní odluky niektorými politikmi a dnes môžeme povedať, že aj popularizátormi danej problematiky. Podľa neho treba striktne odlíšiť 1) odluku, kedy je potrebné splniť niekoľko podmienok, aby sme mohli o odluke hovoriť: štát a cirkev sú dve korporácie, ktorých ciele spolu nemajú nič spoločné a je potrebné, aby súbor noriem štátu bol nadradený súboru noriem cirkevných. Podľa Weyra niektorí právnici chápu danú problematiku nesprávne, keď hodnotia obe inštitúcie – štát i cirkev – ako samostatné a bojujúce o primát a podľa toho aj hodnotia ich právne normy. Nechápu, že pokiaľ ide o právny poriadok, v určitom štáte platí iba jeden jednotný, nemôže sa teda stať, že by tu bojovali o prednosť dva rôzne samostatné právne poriadky. Potom aj normy cirkevné sú súčasťou právneho poriadku zvrchovaného štátu. Štát stanovuje pri odluke len formálne mantinely pre cirkevné normy a prvotnými norma
Tieto tendencie je dostatočne cítiť v zborníku : Hobza, A.: Odluka státu od církve, referáty z XVIII. Světového kongresu volné myšlenky v Praze, Praha, Volná myšlenka československá 1920 Bubik, R.: Odluka církve od státu – historie, perspektivy, In: Loužek, M. (ed.): vztah církví a státu (sborník textů), Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2004, ISBN 80.86547-31-2, s. 823. Tretera, J. R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydžří, Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 14. Tamtiež, s. 14. Weyr, F.: Československé právo ústavní, Praha, Mellantrich 1937, s. 273.
mi (normami štátu) preto nemôžu byť upravované náboženské a cirkevné záležitosti. Cirkevné normy sú druhotnými právnymi normami, ktoré upravujú obsah v tých mantineloch, ktoré im určil štát. 2) situáciu, kedy štát podrobne upravuje právnymi normami postavenie jednotlivých cirkví, teda záležitosti, ktoré si v prvom prípade cirkvi upravujú vnútornými normami samostatne. Takáto podrobná úprava sa môže diať dvoma spôsobmi: a) spôsobom cirkvi priateľským, kedy normy štátu upravujú cirkevné záležitosti tak, ako si ich cirkvi želajú upraviť a ako by si ich samostatne upravili, keby to urobiť mohli (táto situácia je nazývaná aj „priateľská odluka“); alebo b) spôsobom cirkvi nepriateľským, kedy bude právna úprava cirkvi v určitých smeroch zväzovať a nebude v súlade s ich učením (tu ide o „odluku nepriateľskú“). Teda tí, ktorí sú zástancami odluky sú poväčšine zástancami vyššie uvedenej podrobnej úpravy cirkevných záležitostí spôsobom cirkvi nepriateľským. V konečnom dôsledku nie sú zástancami odluky, ale ešte väčšej naviazanosti cirkví na štát, ale takým spôsobom, ktorý je pre cirkvi nevýhodný. Čo z hore uvedeného pre moje úvahy vyplýva? Vynára sa otázka, čo tvorí deliacu čiaru medzi kooperáciou a odlukou? Dá sa táto čiara priamo nakresliť? Existuje niečo ako „už nie kooperácia, ale ešte nie odluka“? Znakmi, v ktorých sa kooperácia a odluka neprekrývajú, vidieť v týchto bodoch: 1) ide o právnické osoby súkromnoprávnej/verejnoprávnej povahy, 2) civilný vs. cirkevný sobáš, 3) vyučovanie náboženstva, 4) financovanie a 5) výkon/ne-výkon dohľadu nad cirkvami zo strany štátu. Pre ilustráciu bude vhodné všetky údaje zoradiť do prehľadnej tabuľky, kde uvidíme, nakoľko ktorá z mnou skúmaných krajín naplnila znaky jedného z prezentovaných modelov. Znaky modelu
ČR
SR
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
Kooperácia: Cirkvi sú verejnoprávne korporácie Cirkevný a civilný sobáš sú si rovné čo do právnej záväznosti Náboženstvo sa vyučuje aj na štátnych školách Štát financuje cirkvi Štát uzatvára s cirkvami zmluvy a konkordáty Parita Tolerancia Neutralita Autonómia cirkví Orgány cirkví nie sú orgánmi štátu Štát nemá právo nad cirkvami vykonávať dohľad Sloboda svedomia a vyznania sú zaručené
Debaty mladých právníků 2007
Odluka: Cirkvi sú súkromnoprávne právnické osoby Obligatórnosť civilného sobáša Náboženstvo sa vyučuje iba na súkromných školách Štát cirkvi nefinancuje Štát s cirkvami nemá zmluvné vzťahy Parita Tolerancia Neutralita Autonómia cirkví Orgány cirkví nie sú orgánmi štátu
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
Štát vykonáva nad cirkvami dohľad Sloboda svedomia a vyznania sú zaručené
*
*
Pre kooperáciu v oboch štátoch svedčí 12 bodov, pre odluku iba 6. Z tabuľky vidno, že v oboch štátoch štát spolupracuje s cirkvami v modeli kooperácie. Existujú však body (oblasti), ktoré jeden zo štátov napĺňa viac alebo menej, ako štát druhý. na Slovensku to nakoniec vyzerá na „lepšiu“ kooperáciu než v ČR. Hovoria o tom štyri „problémové oblasti“, ktoré situáciu v ČR od situácie na Slovensku odlišujú: 1) Manželstvo: uzatvorenie manželstva pred orgánom cirkvi je uznávané ako právoplatné podľa práva ČR aj SR. Je teda na rovnakej úrovni, ako civilný sobáš. 2) Konkordáty a iné zmluvy: na území Slovenska sú tieto hojne využívané, česká strana v tejto oblasti ďaleko zaostáva. 3) Vyučovanie náboženstva nie je v oboch štátoch rovnocenné. Kým na Slovensku existuje už aj cirkevná vysoká škola a náboženstvo je povinne voliteľný predmet na štátnych školách, v Českej republike je náboženstvo len voliteľným predmetom bez prídavku „povinne“. 4) Parita: na Slovensku to niekedy vyzerá tak, akoby princíp parity nebol dodržiavaný a v štáte bola najsilnejšou cirkvou cirkev rímskokatolícka. V prospech tohto tvrdenia môžem uviesť pripravovanú novelu zákona o cirkviach, kedy by sa mal početný cenzus osôb hlásiacich sa k cirkvi (treba odlišovať od pojmu veriaci, alebo člen, ako ich uvádza česká normotvorba) znova zvýšiť, i keď je už oproti susednej Českej republike neporovnateľne vyšší (v ČR je potrebné získať podpisy ku prvostupňovej registrácii 300 osôb hlásiacich sa k cirkvi, v SR je len registrácia jednostupňová a k nej treba podpisov 20 000. Keby sme pre ČR počítali potrebný počet podpisov pre druhostupňovú registráciu, stále ich je menej ako na Slovensku – 10 000). Táto situácia nahráva samozrejme veľkým cirkviam. A drvivá väčšina z veľkých cirkví je už registrovaná. Malé cirkvi tak nemôžu zápasiť s cirkvami s výhodami registrovaných cirkví. dokonca sa o tieto výhody nemôžu ani uchádzať. Nás však zaujíma, ako by mohol poznačiť momentálnu situáciu ďalší vývoj. Ak by v ČR došlo k schváleniu nového občianskeho kódexu a spolu s ním k „zobligatórneniu“ civilného
sobáša, bol by to plus bod pre ČR v smere k odluke (teda 11 ku 7 v prospech odluky). Určitým minimálnym posunom v prospech „lepšej kooperácie“ by na druhú stranu v ČR bolo schválenie zmluvy s Vatikánom. (Na bodovom hodnotení by sa však táto situácia nijako neodrazila.) O vyučovaní náboženstva zatiaľ nemám podrobnejšie informácie, nezdá sa mi však nijako blízko budúca predstava cirkevnej vysokej školy v ČR. A nakoniec parita: za situácie, že by bola prijatá novela cirkevného zákona na Slovensku, dalo by sa hovoriť o nenaplnení znaku parity. Potom by však vzťah cirkví so štátom na tomto území nesmeroval k odluke, ale skôr k modelu štátnej cirkvi. Záver: akokoľvek sa o odluke už dlho rozpráva, nevidím zatiaľ reálne kroky k jej naplneniu. Stále sme práve v uvádzanej zóne „už a ešte nie“. Aby sme dospeli k odluke (ak je to považované za nejaký cieľ), potrebujeme prepracovať naše normy viac ako podstatne. Ak nám (cirkviam, štátu) však dnešok vyhovuje, nie je dôvod ho meniť. Seznam literatury Bubik, R.: Odluka církve od státu – historie, perspektivy, In: Loužek, M. (ed.): vztah církví a státu (sborník textů), Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2004, ISBN 80.8654731–2. Čeplíková, M.: Postavenie cirkví a náboženských spoločností v právnom poriadku Slovenskej republiky (http://spcp.prf. cuni.cz/15-20/19-cepli.htm), 16. 10. 2006 Hobza, A.: Odluka státu od církve, referáty z XVIII. Světového kongresu volné myšlenky v Praze, Praha, Volná myšlenka československá, 1920. Tretera, J. R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydžří, Karmelitánské nakladatelství, 2002. Weyr, F.: Československé právo ústavní, Praha, Mellantrich, 1937. (Ďalšiu relevantnú literatúru týkajúcu sa témy rada poskytnem na požiadanie.) Summary This entry deals with questions about qualification of cooperation model and disestablishment, tries to key model which predominates these days in Czech republic and Slovakia and aims to answer the question, „what is the way we follow?“ Is it the way of disestablishment or not?
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny PRINCIP LEGALITY V ČESKO-RAKOUSKÉM SROVNÁNÍ Veronika Tomoszková a Maxim Tomoszek 1. Úvod Princip legality je součástí širšího pojmu právní stát nebo panství práva (Rule of Law, Rechtsstaat). V ČR je vyjádřen v Ústavě a v Listině ve své ryzí podobě (čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny), nicméně je dále rozpracován v řadě jiných předpisů a ustanovení a nabývá tak řady konkrétních podob (např. v trestním právu se projevuje jako zásada nullum crimen sine lege apod.). Princip legality je také jedním ze znaků odlišujících veřejné a soukromé právo, lépe řečeno veřejnou a soukromou sféru. pro veřejnou sféru platí princip legality (čl. 2 odst. 3 Ústavy), v soukromí platí opačná zásada, vyjádřená v čl. 2 odst. 4 Ústavy. Mimo tyto ústavní definice principu legality však existuje celá řada definic v odborné literatuře. Přibáň tak např. definuje legalitu jako „povinnost každé fyzické a právnické osoby i státu a jeho orgánů dodržovat zákony.“ Reálný rozsah principu legality je však rozšiřován judikaturou i právní teorií, a není tak zcela zřejmé, kde jsou jeho hranice. Jeho působení prostupuje celým právním řádem. Lze si např. klást otázku, zda se skutečně tímto principem míní, že státní moc není možné uplatňovat způsobem, který zákon nezná (byť i ve prospěch jednotlivce), či dokonce že není-li státu uložena povinnost konat, měl by zůstat nečinný. V České republice, jak se zatím zdá, není chápání principu legality rozvinuto do té míry, jako je tomu např. v sousedním Rakousku, a tento příspěvek se bude snažit prezentovat nejen příčiny a možné důsledky těchto odlišností, ale také ukázat, v čem by pro ČR mohl být rakouský přístup inspirací.
s požadavkem možnosti kontroly ze strany veřejnosti a vázanosti ústavou a zákonem. Česká Ústava uvádí, že Česká republika je mj. demokratickým právním státem. Nejobecněji je pojem „právní stát“ charakterizován jako stát, v němž je státní moc vázána zákonem a v němž občané mohou činit vše, co není zákonem zakázáno, a nesmí být nuceni činit to, co zákon neukládá. V souvislosti s principem materiálního právního státu a jeho vyjádřením v rakouské spolkové Ústavě uvádí Filip: „místo vlády lidí, tak nastupuje vláda zákonů (tzv. nomokracie),...jak ji vyjádřila v čl. 1 Ústava Rakouska, když místo obvyklého výrazu „moc“ prohlásila, že v Rakousku právo vychází z lidu.“ Tato formulace koresponduje s Kelsenovým názorem, že stát a právo jsou identické pojmy. Naproti tomu česká Ústava zůstala v čl. 2 odst. 1 u klasického vyjádření: „lid je zdrojem veškeré státní moci“. Pojem právní stát je dle Filipa naplňován řadou právních principů, mj. také principem vázanosti státní moci zákonem, přitom zákonodárná moc je vázána ústavou a moc výkonná a soudní ústavou a zákony a všechny tři moci jsou pak vázány principem úcty k právům a svobodám člověka a občana.10 Obsah pojmu právní stát dále naplňuje samotný princip legality vyjádřený přímo v české Ústavě, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem stanovených zákonem11. Důležitou komponentou právního státu je také právní ochrana, zejména soudní ochrana základních práv a svobod a ochrana práv nabytých v dobré víře, která zajišťuje efektivní uplatňování zásady vázanosti státní moci zákonem.12 Filip uvádí, že dalšími, výslovně neuvedenými kritérii právního státu, jsou v českém právním řádu také požadavek právní jistoty, jasnosti, předvídatelnosti a určitosti práva.13 Knapp princip právní jistoty vztahuje již na proces tvorby práva, kde podle něj má dva zásadní projevy, a to požadavek stability práva a požadavek zákonnosti práva14. Jednou z podmínek právní jis-
2. Vztah principu legality k vybraným ústavním principům
Jak již bylo naznačeno výše, je o principu legality nutno uvažovat v souvislosti s dalšími ústavními principy, zejména v souvislosti s republikánským principem a s principem mate- riálního právního státu. Česká Ústava nijak výslovně neodkazuje na republikánský princip, fakticky však uplatnění tohoto principu vyplývá ze samotného názvu státu – Česká republika. Rakouská spolková Ústava narozdíl od české Ústavy výslovně uvádí v čl. 1, že Rakousko je demokratická republika. Státní zří- zení republika determinuje činnost státní orgánů v tom smyslu, že jejich rozhodnutí mají sledovat zájem celku a ne vybraných jednotlivců, státní moc je nutno vykonávat v souladu
10
JUDr. Veronika Tomoszková, katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, JUDr. Maxim Tomoszek, katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Sládeček, V. – Mikule, V. – Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 19. Přibáň, J.: Hranice práva a tolerance. Sociologické nakladatelství. Praha 1997, s. 54–55. K ústavním principům v ČR blíže viz: Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Masarykova Univerzita a nakladatelství doplněk. Brno 2003, s. 214 an. Jak uvádí Komentář k Ústavě ČR od Pavlíčka a Hřebejka, je státní moc dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR pojímána jako služba občanům namísto pojetí státní moci jako „vlády nad občany založené na vše-
11
12
13 14
mocnosti státu“. Pavlíček, V. – Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. díl. Ústavní systém. Linde. Praha 1998, s. 60. Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Masarykova Univerzita a nakladatelství doplněk. Brno 2003, s. 189 an. Srov. Wintr, J.: Principy českého ústavního práva (s dodatkem principů práva evropského a mezinárodního). Eurolex Bohemia. Praha 2006, s. 18. Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Masarykova Univerzita a nakladatelství doplněk. Brno 2003, s. 218. Srov. Öhlinger, T.: Verfassungsrecht. 6. überarbeitete Auflage. WUV Universitätsverlag. Wien 2005, s. 58; Kelsen, H.: Ryzí nauka právní. Metoda a základní pojmy. Nakladatelství Orbis. Praha 1933, s. 54. Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Masarykova Univerzita a nakladatelství doplněk. Brno 2003, s. 219. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Srov. Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Masarykova Univerzita a nakladatelství doplněk. Brno 2003, s. 219. Öhlinger, T.: Verfassungsrecht. 6. überarbeitete Auflage. WUV Universitätsverlag. Wien 2005, s. 58. Srov. také Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Masarykova Univerzita a nakladatelství doplněk. Brno 2003, s. 220. Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Masarykova Univerzita a nakladatelství doplněk. Brno 2003, s. 222. Knapp. V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 206
Debaty mladých právníků 2007 toty je pak podle něj i jasnost právních norem15, kterou Knapp primárně vztahuje k jednotlivci, avšak podle nás ve stejné míře musí dopadat i na orgány veřejné moci. Šín uvádí zásadu legality jako jeden z principů legislativněpolitického procesu tvorby práva a nazývá ji zásadou „svrchovanosti zákona“.16 Význam této zásady pro proces tvorby práva podle něj „vyplývá z hierarchie právních předpisů v struktuře právního řádu uspořádané podle právní síly a souvisí s problematikou legislativní pravomoci svěřené ústavou“ a jako pozitivní jev v této souvislosti vnímá, že „v uplynulých letech se projevuje trend směřující k posouvání těžiště právní regulace do obsahu zákonů a tím i k prosazování zásady o svrchovanosti zákona.“17 3. Obsah principu legality V této části našeho příspěvku bychom se rádi zamysleli nad obsahem principu legality, resp. do jaké míry a kde se zásada legality uplatňuje. Z definic v Listině základních práv a svobod a v Ústavě ČR je zřejmé, že klíčovými pro pochopení rozsahu aplikace principu legality v ČR budou pojmy: • v případech stanovených v zákoně (působnost orgánu) • v mezích stanovených zákonem • způsobem stanoveným v zákoně (pravomoc orgánu) Jak výstižně uvádí Wintr: „[p]rávo (zákon) stanovuje, kdy státní moc může zasáhnout (případy), kam až může zajít (meze) a jaké prostředky může použít (způsoby).“18 Takový způsob chápání principu legality19 směřuje k orientaci na činnost orgánů vykonávajících státní moc a na zkoumání, zda tato činnost nevybočila ze zákonného podkladu. domníváme se, že aplikace principu legality zmíněným způsobem je v ČR poměrně běžná a není tudíž nutné se jí podrobněji zaobírat20. Čl. 18 odst. 1 rakouské spolkové Ústavy (dále jen B-VG) stanoví, že „[v]eškerou státní správu21 lze vykonávat pouze na základě zákonů“. Výkonná moc je dle tohoto ustanovení vázána zákonem. Ve formálním smyslu tak B-VG zakotvuje „panství práva“ a toto ustanovení je ústředním přihlášením 15 Knapp. V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 206–207 16 Viz Šín, Z.: Tvorba práva a její pravidla. Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc, 2000. 17 Šín, Z.: Tvorba práva a její pravidla. Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc, 2000, s. 17. 18 Wintr, J.: Principy českého ústavního práva (s dodatkem principů práva evropského a mezinárodního). Eurolex Bohemia. Praha 2006, s. 18. 19 V odborné literatuře se někdy hovoří také o zásadě právnosti, na jejímž základě jsou správní úřady při výkonu své působnosti vázány nejen zákony, ale právem, tj.souborem všech právních předpisů a smějí vydávat rozhodnutí pouze na základě a v mezích zákona. Sládeček k tomuto ještě dodává, že „[v]e shodě s principem právnosti musí být dostatečně jasně a určitě vymezena pravomoc a působnost úřadů.“ Sládeček, V.: Obecné správní právo. 1. vydání. ASPI. Praha 2005, s. 361. 20 v této záležitosti odkazujeme na judikáty českých soudů zařazené v závěru příspěvku 21 na tomto místě je potřeba jistého terminologického vyjasnění. V němčině zní čl. 18 odst. 1 B-VG takto: „Die gesamte staatliche Verwaltung darf nur auf Grund der Gesetze ausgeübt werden“. Komentář k B-VG hovoří o vázanosti výkonné moci (Vollziehung) zákonem. Pojem „Vollziehung“ je v rakouské právní vědě vnímán jako pojem zahrnující Verwaltung a Gerichtsbarkeit, tedy správu a soudnictví. Pod rakouským pojmem Verwaltung je dle české terminologie zahrnuta výkonná moc ve smyslu Ústavy ČR a veřejná správa a tento pojem je souhrnně používán jako ekvivalent českého pojmu „výkonná moc“.
se k principu právního státu22, který tvoří jádro rakouského ústavního pořádku.23 Druhý odstavec čl. 18 B-VG dále rozvíjí zásadu legality, a to v tom smyslu, že „[k]aždý správní orgán může na základě zákonů a v mezích své působnosti vydávat nařízení“, tj. podzákonné právní předpisy (v němčině Verordnung). Leeb v této souvislosti uvádí, že čl. 18 odst. 1 a 2 B-VG stanoví, že zákon představuje nejen meze výkonu výsostné správy, ale orgány výkonné moci smějí vykonávat svou pravomoc a působnost jen na základě zákonného zmocnění. V tomto kontextu je z čl. 18 odst. 2 B-VG možno dovodit, že správní orgány, resp. dle rakouské terminologie výkonné orgány mohou vydávat pouze nařízení, která konkretizují, provádějí zákon.24 Komparačně je zde třeba podotknout, že oproti stavu v ČR není v Rakousku třeba pro vydání podzákonného předpisu výslovného zákonného zmocnění a také není nutné, aby podzákonný právní předpis směřoval k provedení zákona, rakouská právní teorie zná také nařízení k doplnění zákona (gesetzesergänzende Verordnung)25 nebo nařízení zastupující zákon (gesetzesvertretende Verordnung).26 V Rakousku jsou všechny sekundární předpisy označovány jako nařízení a obecné podmínky pro jejich vydání jsou jednotné. Ačkoliv odstavec první uvádí jako adresáta výslovně pouze státní správu, resp. výkonnou moc (viz pozn. č. 14), vyplývá z judikatury Ústavního soudního dvora27 a dále z ústavních zvyklostí28, že zásada legality vyjádřená v odst. 1 dopadá i na soudní moc.29 22 Mayer, H.: Das österreichische Bundes-Verfassungsrecht. Kurzkommentar. 2. Auflage. Manz Verlag. Wien 1997, s. 111 23 Öhlinger, T.: Verfassungsrecht. 6. überarbeitete Auflage. WUV Universitätsverlag. Wien 2005, s. 253 24 Leeb, D.: Verfassungsrechtliches Determinierungsgebot und Rechtsschutz in der österreichischen Raumplanung nach den Raumordnungsgesetzen der Länder (unter besonderer Berücksichtigung des oö ROG). In: Sborník ze společného česko-rakouského odborného semináře na téma „Územní plánování a ochrana životního prostředí“, který se konal 10. – 12. května 2007 v Kašperských Horách. V tisku. 25 Viz níže rozhodnutí rakouského ústavního dvora ze dne 7. 12. 1988, B1289/88 (VfSlg 11.926). 26 Viz Mayer, H.: Das österreichische Bundes-Verfassungsrecht. Kurzkommentar. 2. Auflage. Manz Verlag. Wien 1997, s. 118 27 V rozhodnutí ústavního soudního dvora ze dne 10. 5. 1989 (č. sbírky VfSlg 12.185) je uvedeno: dle čl. 18 odst. 1 B-VG smí být státní správa vykonávána pouze na základě zákona. Tím je jako významný prvek principu právního státu myšlena vázanost celé výkonné moci (tj. správa a soudnictví) zákonem; to, že princip legality platí také pro soudnictví, nelze vážně rozporovat. na základě toho je zákonodárci zakázáno, zmocňovat soudy a správu k takovému jednání, které není zákonem předem dostatečně obsahově vymezeno. Právní norma, která zakládá zásah do práv příslušejících správním úředníkům či soudcům, musí být tudíž dle obsahu, předmětu a rozsahu dostatečně určitá a vymezená tak, aby tíha zásahu do práva byla měřitelná a pro osoby povinné předvídatelná a vypočitatelná.... Jednalo se o případ, kdy Nejvyšší soud (OGH) požádal Rakouský ústavní soudní dvůr, aby z důvodu protiústavnosti zrušil ustanovení § 150 služebního zákona pro soudce (Richterdienstgesetz). Podnětem pro tuto žádost Nejvyššího soudu bylo suspendování prezidenta soudu ze služby na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu jako disciplinárního soudu pro soudce ze dne 2. 5. 1989. Ustanovení § 150 služebního zákona pro soudce bylo dle rozhodnutí Rakouského ústavního soudního dvora v rozporu se zásadou legality, protože zákonodárce ponechal zcela neupravený volný prostor disciplinárnímu soudu, aby v jednotlivém případě rozhodl o snížení platu až o dvě třetiny soudci, který je suspendován. 28 Vázanost soudní moci zákony patřila v době přijetí rakouské spolkové ústavy k samozřejmostem, které nebylo třeba zakotvovat v ústavě a které platily dlouho předtím, než byla ústava přijata. Mayer, H.: Das österreichische Bundes-Verfassungsrecht. Kurzkommentar. 2. Auflage. Manz Verlag. Wien 1997, s. 111 29 To mj. vyplývá také z terminologického vymezení pojmu Voll-
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny Dalším adresátem zásady zákonnosti, který není v čl. 18 B-VG výslovně uveden, jsou veřejnoprávní korporace (Selbstverwaltungskörper), a to nejen obce jako územní veřejnoprávní korporace, pro které je zásada legality zakotvená v čl. 118 odst. 4 B-VG, ale např. také lékařské komory jako instituce profesní samosprávy.30 V ČR se princip legality vztahuje nejen na všechny státní orgány, ale platí obecně kdykoliv při výkonu veřejné moci.31 dopadá tak např. i na zájmovou samosprávu, ale také na zdravotní pojišťovny, veřejnoprávní média a veřejné vysoké školy (byť u posledních dvou jen v omezené míře).32 Ústavní soud ČR dokonce připustil aplikaci principu legality v pracovněprávních vztazích33. Jak již bylo výše naznačeno, vyplývá ze zásady legality nutnost jednání státu a ostatních subjektů (např. obcí či jiných veřejnoprávních korporací) na základě zákonného zmocnění. Zákonné zmocnění může být v rakouském právním řádu obsaženo nejen ve spolkových a v zemských zákonech, ale také v Parlamentem schválených mezinárodních smlouvách, pokud jsou dle měřítka stanoveného v čl. 18 B-VG dostatečně obsahově určité, a dále v obecně transformovaných právních aktech mezinárodních organizací a také v mezinárodním obyčejovém právu. Vázanost zákonem zakotvená v čl. 18 odst. 1 B-VG znamená, že zákonodárce určuje (determinuje) v obyčejných zákonech veškeré jednání státu, které se tak pro občany stává předvídatelným34. Vázanost výkonné moci obyčejnými zákony, které odpovídá příkaz určitosti obyčejného zákona, nesmí být překonána přímým použitím obecných a neurčitých ústavních předpisů.35 V této souvislosti je podstatné zmínit problematiku mezer v právu – je zřejmé, že zmíněná zásada (která obdobně platí i v českém právu) vylučuje možnost překlenutí mezer v právu použitím obecných a neurčitých ústavních předpisů. Je otázka, zda tento zákaz platí i pro použití obecných ustanovení zákonných (např. obecných ustanovení daného zákona), avšak jestliže je vyloučeno takto použít ústavní předpisy, tím spíše by nemělo být možné použít předpisy zákonné. Zda je české pojetí shodné s rakouským se zdá být minimálně sporné, když je konfrontujeme např. s nálezem ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 36/0136. V něm ÚS dovodil výkladem Ústavy svou pravomoc zkoumat soulad zákonů s mezinárodními smlouvami, byť Ústava ani zákon o ústavním soudu37 (dále jen ZÚS) mu takovou pravomoc výslovně nesvěřují. Je samozřejmě otázka, zda v rakouském pojetí se tato zásada vztahuje i na ÚS (neboť mocí výkonnou se sice rozumí i soudnictví, nicméně z logiky věci ÚS nemůže být vázán obyčejnými zákony – tak např. ÚS ČR je vázán pouze ústavními zákony a ZÚS). Český ÚS však zde nepřekonával neurčitost obyčejného zákona, nýbrž samotné Ústavy, navíc nepoužíval přímo obecná a neurčitá ústavní ustanovení, ale opřel se o systematický výklad celé řady ústavních ustanovení. Na základě těchto úvah se jeví otázkou hodnou podrobnějziehung v poznámce č. 13. 30 Srov. rozhodnutí Rakouského ústavního soudního dvora ze dne 16. 7. 1993, V42/92 (VfSlg 13.448) a rozhodnutí ze dne 21. 6. 1993 V23/92 (VfSlg 13.464). 31 K pojmu „veřejná moc“ viz usnesení ÚS ČSFR sp. zn. I. ÚS 191/92, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČSFR, pořadové číslo 3, viz http://www.concourt.cz/pages/sbirka_uscsfr.html 32 Sládeček, V. – Mikule, V. – Syllová, J. Ústava Ćeské republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 22 33 viz nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 192/95, Sb.n.u. sv. 4, nález č. 73, s. 197 34 Öhlinger, T.: Verfassungsrecht. 6. überarbeitete Auflage. WUV Universitätsverlag. Wien 2005, s. 253 35 Mayer, H.: Das österreichische Bundes-Verfassungsrecht. Kurzkommentar. 2. Auflage. Manz Verlag. Wien 1997, s. 111 36 publikováno pod č. 403/2002 Sb. 37 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
šího samostatného zpracování, jaký bude vztah principu legality v jeho širším pojetí a mezer v právu, jejich překonávání pomocí interpretace či analogie, a konečně také zásady ústavně-konformního výkladu. Dle našeho názoru se nebudou vylučovat (ba ani nemohou), neboť vyloučena je podle výše zmíněné definice pouze přímá aplikace obecných a neurčitých ústavních předpisů, což by podle nás znamenalo zcela pominout zákonnou úpravu a přímo aplikovat ústavní ustanovení, které však samo o sobě rovněž není dostatečně určité. S ohledem na záměr věnovat se v tomto pojednání spíše otázce použití principu legality v normotvorbě však tuto otázku ponecháme jen povrchně načrtnutou. 4. Aplikace principu legality v normotvorbě Ze samotného vymezení principu legality v rakouské spolkové Ústavě je zřejmé, že ústavodárce jej zamýšlel jako regulaci nejen reálné činnosti státních orgánů, ale také jejich normotvorné činnosti. Koncepce obsažená v české Ústavě však, jak již bylo naznačeno, směřuje spíše k regulaci reálné činnosti, když oblast normotvorby není v souvislosti s principem legality zmíněna.38 Oproti faktickému stavu v ČR je však zde ještě jedna zásadní odlišnost. Z čl.18 odst. 1 a 2 B-VG, zejména z výrazu „na základě zákona“ v odstavci druhém čl. 18 B-VG je nutné vyvodit povinnost zákonodárce přijímat takové právní předpisy, které tvoří obsahově dostatečně určitý základ pro veškerou činnost orgánů výkonné moci, a to včetně vydávání podzákonných právních předpisů. do rakouské právní teorie totiž z judikatury pronikl názor, že vázanost zákonem, která platí pro veřejnou správu, zavazuje zároveň zákonodárce jednání veřejné správy dostatečně vymezit, aby bylo jasné, jak mohou orgány konat. Při tom musí stanovit obsah, proces a organizaci dané činnosti ve všech zásadních bodech. Hranice mezi dostatečnou určitostí a daleko jdoucím zmocněním přitom není v rakouském právním řádu precizně určená; po dobře zváženém posouzení daného případu přísluší dle judikatury určení této hranice jedině soudnímu dvoru. Rakouský Ústavní soudní dvůr se příležitostně snaží o obecné vymezení ústavněprávně požadované míry obsahové určitosti zákonných právních norem. Častěji je shledáno, že čl. 18 B-VG vyžaduje, aby každý akt výkonné moci bylo z hlediska právnosti možné poměřovat dle zákona, na jehož základě byl vydán. Domníváme se, že tento přístup by měl aplikován i v ČR, a to na základě následující úvahy. Stát hranice činnosti svých orgánů vytváří sám, sám stanovuje jejich pravomoc a působnost prostřednictvím zákonů. Zákon tak nepředstavuje nepřekročitelnou hranici, kterou by nebylo možné změnit (v rámci ústavních mezí to možné pochopitelně je), ale slouží kromě jiného také jako určitý zdroj informace o tom, jaké jsou limity činnosti státního orgánu, a zároveň vymezuje hranici mezi sférou svobody jednotlivce a možností státu jej ovlivňovat. Tím se občanům umožňuje předvídat důsledky svého chování a rovněž tak předvídat, jakým způsobem na ně bude státní orgán působit. Extenzivní výklad práva ve vztahu k činnosti státních orgánů by neměl být příliš rozšířený, neboť pochybení státního orgánu při tvorbě práva projevující se např. tím, že určité oprávnění v něm chybí, by zásadně nemělo jít k tíži jednotlivce, za což lze považovat i snížení jeho právní jistoty ohledně způsobů či případů výkonu státní moci. Stát má na rozdíl od jednotlivce možnost v případě, 38 v české právní teorii však princip legality bývá vztahován i k normotvorbě, viz např. Knapp. V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 212, podle nějž může právní normy vydávat pouze orgán k tomu zákonem pověřený v mezích zákonného pověření a v zákonem stanovené formě
Debaty mladých právníků 2007 že to uzná za potřebné, právo změnit a chybějící pravomoc tak doplnit.39 Z principu právní jistoty a předvídatelnosti práva vyplývá, že by tyto zákonné předpisy měly být dostatečně určité a přesné, aby o obsahu norem nemohly vznikat pochybnosti. na druhé straně je ovšem nutné zmínit, že zákon musí být do jisté míry obecný, neboť ze své povahy má být obecně závazný, tudíž má dopadat na neurčitý počet případů40. V této souvislosti pak Filip cituje41 nález Ústavního soudu ČR ve věci autorizovaných architektů, v němž Ústavní soud judikoval, že „[p]rávní jistotou...není míněna absolutní neměnnost práva neboli jeho „statika“....(právní jistota) je chápána ve smyslu určitosti a konstantnosti přisuzování významů právnímu textu, tj. jako určitost stanovování obsahu právních norem a konstantnost jejich aplikace, jako stejné rozhodování ve stejných případech. Právní jistotou se tudíž v tomto stanovisku v souvislosti s posuzovaným zákonným ustanovením rozumí předvídatelnost chování státních orgánů při aplikaci práva, a to z hlediska přisuzování významů právnímu textu a z hlediska subsumpce skutkových zjištění pod právní normu při rozhodování. Určitost stanovování obsahu právních norem neboli významů právního textu závisí přitom na určitosti ustanovení právních předpisů a na právních interpretačních postupech. Obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého) ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů. V daném případě neurčitost napadeného ustanovení interpretací překlenout nelze, a nelze tudíž dospět k závěru, podle něhož se na osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě podle předchozích předpisů, vztahují i ustanovení o disciplinární odpovědnosti, povinném členství v komoře apod., anebo tomu tak není.“42 Tato obecnost, která vytváří určitý manévrovací prostor pro činnost státních orgánů, je velice podobná institutu správního uvážení, jímž se v zásadě realizuje. Je zřejmé, že takto vymezený prostor bude různě široký podle odvětví práva, v němž bude příslušný orgán působit – např. v trestním právu bude velice úzký, naopak např. v oblasti územního plánování může být velice široký. Konkrétní posouzení toho, zda v daném případě prostor vymezený pro volnou úvahu orgánu veřejné moci není příliš široký či úzký, by však mělo vždy záviset na posouzení dané situace soudním orgánem, nejspíše právě Ústavním soudem. Princip legality v naznačeném širším chápání dopadá i na vydávání podzákonných norem. domníváme se, že s ohledem na českou koncepci úpravy vydávání podzákonných právních předpisů je otázka zákonného zmocnění k jejich vydání problematická nikoliv z pohledu formálního, ale obsahového, když často je toto zmocnění příliš neurčité. Důraz je právní teorií i praxí kladen na existenci či neexistenci zákonného zmocnění, jeho kvalita (zejména co se týče rozsahu či určitosti) je však
odbornou veřejností i soudy až na výjimky opomíjena. Větší důraz v této oblasti by však mohl přinést výrazné zkvalitnění jak zmocňovacích ustanovení zákonů, tak také samotných podzákonných předpisů. 5. Princip legality v judikatuře V této části příspěvku bude rozebrána relevantní judikatura jak českých, tak rakouských soudů. Nejprve budou prezentována rozhodnutí českých soudů, která se dotýkají principu legality. Jako první je možné v souvislosti s principem legality citovat rozhodnutí Městského soudu v Praze, v němž se uvádí: „Soudu zde nezbývá než důrazně vyjádřit, že tento názor je zcela mylný a právně vadný, neboť přímo odporuje článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž tak je nutno zcela odmítnout názor žalovaného, uvedený též ve vyjádření k žalobě, že pouze na základě skutečnosti, že v platném právním řádu neexistuje konkrétní ustanovení upravující postup v případě, že je vydáno osvědčení o českém státním občanství v rozporu se zákonem, nelze označit postup správního orgánu, který směřuje k nápravě tohoto stavu, za zvůli správního orgánu nemající žádný zákonný podklad. Soud i zde musí důrazně konstatovat, že neexistuje-li konkrétní ustanovení upravující postup pro určité opatření ve státní správě, pak takové opatření vůbec nelze učinit. Jak vyloženo výše, každý konkrétní správní orgán – tedy i Ministerstvo vnitra – může v okruhu vztahů, jež jsou mu zákonem svěřeny, rozhodovat pouze a právě způsobem, který je zákonem stanoven. Není-li zákonem takový způsob stanoven – a není pochyb o tom, že v době vydání napadeného rozhodnutí žádný zákon vyslovení nicotnosti správním orgánem nestanovoval – pak nelze takové rozhodnutí vůbec vydat.“43 Stěžejní jsou však rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž jako typická nebo významná lze uvést tato:
Pl. ÚS 19/9344 „Naše nová ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Česká ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří.“ I. ÚS 145/9445 Komparačně lze k níže citované rakouské kauze týkající se smluvní organizace území podotknout, že v podobné situaci rozhodoval v roce 1995 ÚS ČR. Jednalo se o ústavní stížnost proti postupu Ministerstva životního prostředí ČR, které vyžadovalo jako jednu z podmínek pro povolení dovozu ohrožených živočichů podle Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy živočichů a rostlin i učinění čestného prohlášení, kterým na sebe žadatel přebíral určité povinnosti vyplývající ze zmíněné Úmluvy. Touto cestou byl občan nucen činit to, co mu zákon neuklá39 srovnej např. nález ÚS sp.zn. I. ÚS 145/94, Sb.n.u. sv. 4, nález č. dá, ačkoliv to bylo skryto za jeho dobrovolné čestné prohlášení. dobrovolnost byla ovšem nulová, protože toto čestné prohlá63, s. 133, citovaný blíže také v kapitole 5. 40 ÚS ČR ve své judikatuře tuto zásadu několikrát vyjádřil – viz např. šení bylo nutnou součástí povolení dovozu, a tím i podmínkou nález sp.zn. Pl. ÚS 55/2000, publikovaný pod č. 241/2001 Sb. kladného vyřízení žádosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud ČR 41 Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Masarykova Univerzita a nakladatelství doplněk. Brno 2003, s. 222 42 Nález ÚS ČR Pl. ÚS 4/95 (Sb.n.u., sv. 3, č. 29, č. 168/1995 Sb.), který je též k dispozici na http://www.judikatura.cz/cgi-bin/jus/ aspi_lit_4?WVCNC+151+jus-1
43 z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.2007, čj. 8 Ca 224/2005-31; rozhodnutí je dostupné na adrese http://www.knizekinsky.cz/data/data_5a2bfa6364.pdf 44 Sb.n.u. sv. č. 1, nález č. 1, s. 1 45 viz nález ÚS sp.zn. I. ÚS 145/94, Sb.n.u. sv. 4, nález č. 63, s. 133
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny dospěl k závěru, že bylo zasaženo do práv stěžovatele porušením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V nálezu k tomuto případu vyslovil Ústavní soud ČR názor, že princip legality nemůže státní orgán obcházet tak, že se bude od občana vyžadovat prohlášení, že něco učiní nebo strpí, což by jinak podle práva nemusel, a takové prohlášení by bylo předpokladem k uplatnění jiného práva.
Právě poslední zmiňovaný nález je určitým signálem, že i ÚS ČR zapojí princip legality do přezkumu ústavnosti přijatých zákonů, neboť rozpor s principem legality byl v daném případě důvodem pro zrušení některých ustanovení zákona č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů. Tato ustanovení byla tzv. legislativními „přílepky“, tedy ustanoveními se zbytkem zákona obsahově vůbec nesouvisejícími, nicméně tato praxe byla poměrně běžná pro „protlačení“ některých kontroverzních návrhů. ÚS zde zkoumal právě i obsahovou kvalitu daných ustanovení a jejich nepatřičné zařazení do obsahově nesouvisejícího zákona bylo nakonec důvodem pro jejich zrušení. Co se týká situace v sousedním Rakousku, uvádíme několik rozhodnutí rakouského Ústavního soudního dvora, která se týkají zásady legality a která lze považovat za typické příklady jeho ustálené judikatury v této oblasti. Zásadním problémem řešeným rakouským Ústavním soudním dvorem při přezkoumávání podzákonných právních předpisů z hlediska legality je rozsah požadované určitosti zákonného základu pro jejich vydávání. Jednání správních orgánů nemusí být nezbytně stanoveno do posledního detailu v zákoně, což vyplývá z čl. 130 odst. 2 B-VG, kde je definováno správní uvážení. Dle ustanovení čl. 130 B-VG nejedná správní orgán protiprávně, pokud zákonodárce upustí od závazné úpravy jednání správního orgánu a stanovení tohoto jednání sám přenechá správnímu orgánu, který tohoto volného uvážení využije ve smyslu zákona.49 Judikatura není jednotná ve věci šíře volného uvážení správních orgánů, odborná literatura hovoří v této souvislosti o tzv. diferencované zásadě legality, což znamená, že rozhodnutí soudu ve věcech míry volného uvážení správních orgánů záleží od oblasti právní regulace. Právní předpisy vydané v oblasti územního plánování, resp. organizace území jsou z hlediska zásady zákonnosti přezkoumávány poněkud volněji než ostatní oblasti např. daňové právo, což dokládá následující rozhodnutí.
Pl. ÚS 114/9646 V tomto případu rozhodoval Ústavní soud o ústavnosti § 90 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve věci aplikace správního řádu na ustanovení § 5 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny, na jehož základě jsou vydávána povolení k vývozu a dovozu ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, kterými je ČR vázána. Daná právní úprava dle mínění Ústavního soudu vytvořila situaci, kdy správní úřad (v této věci Ministerstvo životního prostředí), mohlo zcela libovolně vydání povolení odpírat, ba dokonce nerozhodnout vůbec, aniž by žadatel měl – díky tehdejší právní úpravě správního soudnictví - reálnou možnost domoci se soudní ochrany. Ústavní soud při posuzování ústavnosti napadeného vyšel zejména z čl. 2 odst. 3 Ústavy, který mj. zahrnuje garance proti zneužití státní moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování, ať už v podobě správního řádu či jinou samostatnou normou. Ústavní soud v odůvodnění uvádí, že § 90 odst. 1 věta prvá ve slovech „§ 5 odst. 6“ tím, že vylučuje použití obecných předpisů o správním řízení, zakládá absenci jak zákonného podkladu, tak mezí a způsobů uplatňování státní moci Ministerstvem životního prostředí v souvislosti s povolováním vývozu a dovozu ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, je vzhledem k nedostatku jiné právní úpravy tohoto řízení v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud v této věci také konstatoval, že vyloučením použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných je současně založen i rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, který Rozhodnutí ze dne 20. 6. 1994, B473/9250 upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se Dané rozhodnutí se týkalo daňového práva, konkrétně daně svých práv. z příjmu právnických osob a živnostenské daně jedné obchodní společnosti. V tomto rozhodnutí Ústavní soudní dvůr judikoval, Přezkoumání ústavnosti Evropské ústavní smlouvy že je potřeba brát v oblasti poplatkové práva (Abgabenrecht) Příkladem nikoliv judikovaným, nýbrž fakticky provedepřísně v potaz požadavek dostatečné obsahové určitosti právníným, byla reakce Ústavního soudu na žádost prezidenta ČR ho základu, protože právě v této oblasti existuje zvýšená potřeba o přezkoumání ústavnosti Evropské ústavní smlouvy. ÚS zde přesnosti a jasnosti zákona z důvodu právní ochrany. Tato zvýodmítl jednat, neboť nebyl dán zákonný základ pro jeho rozšená míra požadované obsahové určitosti zákonného základu je hodnutí, kterým by v tomto případě bylo předložení smlouvy odůvodněna také skutečností, že ustanovení zákona, za jejichž 47 parlamentu či referendu k vyjádření souhlasu s ratifikací. nedodržení hrozí sankce, musí být natolik precizně formulovány, aby nedošlo ze strany adresáta této právní normy k pohyb48 Pl. ÚS 51/06 nostem, které jeho jednání je po právu a které je již protiprávní. Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právJak již bylo naznačeno je v některých oblastech míra uplatním státem. Ústavní soud již dříve uvedl, že Česká republika se nění požadavku dostatečné obsahové určitosti zákonného záklahlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiáldu nižší než u jiných. Jednou z takových oblastí je územní pláního právního státu. Ústava akceptuje a respektuje princip leganování, resp. organizace území (Raumordnung). lity jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však Ústavní soudní dvůr při přezkumu ústavnosti zákonného pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití základu pro vydávání podzákonných právních předpisů v takoprávních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu. vých oblastech jako je organizace území vyžaduje, aby zákonná Jak uvedeno shora, jedním ze základních předpokladů fungováprávní úprava namísto precizního vymezení rozsahu činnosti ní právního státu je i existence vnitřního souladu jeho právního daného orgánu zahrnovala obsáhlý katalog cílů a tomu odpořádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly vídající seznam úkolů správních orgánů směřujících k naplnění srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky. vytyčených cílů. 46 viz nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 114/96, Sb.n.u. sv. 6, nález č. 114, s. 323 47 viz Sládeček, V. – Mikule, V. – Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 23. 48 publikováno pod č. 483/2006 Sb.
49
Öhlinger, T.: Verfassungsrecht. 6. überarbeitete Auflage. WUV Universitätsverlag. Wien 2005, s. 255. 50 VfSlg 13.785
Debaty mladých právníků 2007 Přísnému přezkumu v takovýchto případech volnější aplikace požadavku dostatečné obsahové určitosti zákonného základu podléhá také procesněprávní úprava, tedy právní úprava procesu přijetí takového podzákonného právního předpisu (v územně plánovacích souvislostech hovoříme o procesu přípravy a přijetí plánu využití ploch), která má určitým způsobem kompenzovat menší určitost úpravy hmotněprávní. Ústavní soudní dvůr vyžaduje také dostatečné odůvodnění přijetí takového nařízení. Rozhodnutí ze dne 26. 2. 1997, G 112, 113/96, G 289,290/9651 Z judikatury Ústavního soudního dvora lze uvést rozhodnutí z 26. února 1997, v němž bylo z důvodu neústavnosti zrušeno ustanovení vorarlberského zákona o územním plánování52, které zmocňovalo obce k vydání nařízení, na základě něhož se průmyslové plochy dělí do zón. Zóny průmyslových ploch se pak lišily podle typu a kategorie podniků, které je možné v dané zóně provozovat, a také přípustnou mírou negativních vlivů způsobených provozem daných podniků. Zákonodárce tak v tomto případě ponechal na obcích, aby v nařízeních definovaly kategorie podniků, které jsou v jednotlivých zónách přípustné, což Ústavní soudní dvůr shledal jako překročení možné míry volnosti obcí. Rozhodnutí ze dne 5. 10. 2006, G39/06, V26/06 – B3172/0553 V tomto rozhodnutí konstatoval rakouský Ústavní soudní dvůr rozpor ustanovení § 40 odst. 1 městského práva města Innsbrucku (Innsbrucker Stadtrecht), které upravovalo vyhlašování nařízení a rozhodnutí města, s požadavkem dostatečné obsahové určitosti zákonného základu. Napadené ustanovení nejasně stanovilo, v kterých případech je nutné, aby vyhláška na úřední desce byla doplněna publikací v úředním věstníku města. Rozhodnutí ze dne 16. 6. 1989, G176/8854 V rozhodnutí ze dne 16. 6. 1989 prohlásil rakouský Ústavní soudní dvůr za neústavní vybraná ustanovení vorarlberského zákona o lyžařských školách (Schischulgesetz) z důvodu nesplnění požadavku dostatečné obsahové určitosti zákona ve věci vymezení právních vztahů týkajících se řízení lyžařské školy. Jedním z orgánů lyžařské školy je mj. představenstvo, složené ze všech společníků. Protože lyžařská škola je právnickou osobou veřejného práva, není možné, aby vzájemné vztahy členů představenstva, zejména ve vztahu k novým společníkům, byly upraveny dispozičně, nýbrž měly by být vymezeny zákonem.Zákonodárce by v takovém případě neměl nechávat ani na soudu ani na správním úřadu, aby stanovily pravidla pro řešení vzájemných sporů v rámci řízení právnické osoby veřejného práva. Rozhodnutí ze dne 30. 11. 2006, G149/06, V62/0655 Jedním z nejnovějších rozhodnutí rakouského Ústavního soudního dvora, které potvrzuje konstantní judikaturu ve věci zásady legality a tzv. příkazu obsahové určitosti zákonného základu (Determinierungsgebot) je rozhodnutí ze dne 30. 11. 2006, kterým Ústavní soudní dvůr prohlásil za neústavní § 11 51 VfSlg 14.672 52 Vlbg Raumplanungsgesetz 1996 53 Toto rozhodnutí dosud nebylo publikováno ve sbírce rozhodnutí rakouského ústavního soudního dvora. 54 VfSlg 12.066 55 Toto rozhodnutí dosud nebylo publikováno ve sbírce rozhodnutí rakouského ústavního soudního dvora.
odst. 2 vorarlberského zákona o nákladních a lanových drahách (Güter- und Seilwegegesetz), na jehož základě vydal obvodní agrární úřad v obci Bregenz (spolková země Vorarlbersko) nařízení o zákazu používání nákladové dráhy Bartholomäberg – Sassella – Obersassella. Ustanovení § 11 odst. 2 vorarlberského zákona o nákladních a lanových drahách zmocňovalo k vydání zákazu používání konkrétních nákladních drah neoprávněnými osobami spojeného se sankcí při porušení tohoto zákazu, neobsahovalo však taxativní vymezení okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí ze dne 7. 12. 1988, B1289/8856 V tomto rozhodnutí naopak rakouský Ústavní soudní dvůr konstatoval, že nedošlo k porušení zásady legality ani k nedodržení požadavku dostatečné obsahové určitosti právního základu. Základem pro rozhodnutí byla stížnost občanky města Villach (spolková země Korutany), na jejímž základě se stěžovatelka domáhala nezákonnosti nařízení města Villach o prostituci. Dle čl. 118 odst. 3 č. 8 B-VG a ustanovení § 9 městského práva města Villach (Villacher Stadtrecht) vydalo město v samostatné působnosti nařízení o prostituci, jehož účelem byla ochrana veřejného pořádku ve smyslu zabránění nepřístojnostem spojených s prostitucí, odehrávajícím se na veřejnosti a které narušují život v obci. Toto nařízení zakazovalo pouliční poskytování sexuálních služeb za úplatu a vázalo provozování prostituce na k tomu určené noční podniky. Navíc prostituci jako „řemeslo“ bylo možné vykonávat pouze na základě povolení města. Ústavní soudní dvůr kvalifikoval nařízení města Villach jako autonomní místní policejní nařízení (ortspolizeiliche Verordnung), které slouží k doplnění zákona (gesetzergänzende Verordnung) a které jsou rakouské obce oprávněny vydávat na základě čl. 118 odst. 3 BVG, které musí také odpovídat požadavku dostatečné obsahové určitosti právního základu. Předmětem posuzování dostatečné obsahové určitosti právního základu pro vydání nařízení byl již zmiňovaný § 9 městského práva města Villach, který zmocňoval starostu (Bürgermeister) ve věcech náležejících do samostatné působnosti obce (zde mravnostní policie, Sittlichkeitspolizei) k vydání místního policejního nařízení za účelem zabránění přímo hrozícího nebo k odstranění již existujícího nebezpečí narušení veřejného pořádku a pokojného života v obci. Ústavní soudní dvůr konstatoval ve svém rozhodnutí, že napadená ustanovení městského práva města Villach byla v souladu s požadavkem dostatečné obsahové určitosti právního základu pro vydání nařízení o prostituci a městu Villach tak nebyl ponechán příliš široký prostor pro výklad neurčitého pojmu. Porovnáme-li českou a rakouskou judikaturu, je odlišnost zkoumaných otázek poměrně jasná, přičemž se domníváme, že odlišnost vyplývá z výrazného rozdílu v délce existence a působení daných soudních orgánů. Jestliže rakouský Ústavní soudní dvůr dospěl v určité době své existence k určitému výkladu pojmu legality, pak vzhledem k výrazné podobnosti obou právních prostředí a koneckonců i díky možné isnpiraci Ústavního soudu ČR judikaturou Ústavního soudního dvora, je dosti pravděpodobné, že i český ÚS k podobnému pojetí principu legality dospěje. To ostatně dokládá i jeden z jeho posledních nálezů, který uvádíme (tzv. legislativní „přílepky“). Rakouský Ústavní soudní dvůr však neustrnul u určitého výkladu principu legality a ve své judikatuře se posouvá stále dál (diferencovaný přístup k obsahové určitosti zákonného základu, akcentace procesní stránky u obsahově neurčitých norem). Tento postup je velice atraktivní zejména z hlediska možnosti 56 VfSlg 11.926
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny ovlivňovat kvalitu normotvorby, která právě v České republice není valná. Zaměření na sekundární normotvorbu je naprosto logické v rakouském ústavním soudnictví, neboť v Rakousku tvoří sekundární normy velice podstatnou část právního řádu, a to i svým významem – je však otázkou, zda v ČR nebude v současnosti vhodnější a užitečnější se zaměřit na normotvorbu primární. Konečně je nutné zmínit výrazný vliv judikatury Ústavního soudního dvora na právní teorii, která jeho interpretaci přejímá, a zamyslet se nad tím, zda by se něco takového mohlo stát i v českých podmínkách. domníváme se, že v této oblasti žádné zásadní odlišnosti nejsou, a naopak doufáme, že právní teorie vytvoří svou činností ÚS ČR podmínky pro to, aby nemusel být úplným průkopníkem v této oblasti. 6. Závěry a výhledy do budoucna Při celkovém srovnání problematiky lze konstatovat, že rakouské chápání principu legality je výrazně širší, než jaké nabízí česká právní teorie i praxe, nicméně se domníváme, že nelze přehlížet trend akcentace zásad právního státu (předvídatelnost práva, legitimní očekávání, legalita atd.) ve většině evropských států. Zmíněné principy jsou již aplikovány i v českém právním prostředí, jejich chápání je však podle nás poměrně úzké, což souvisí s jejich zatím malou mírou rozpracování, a to jak v teorii, tak třeba v judikatuře. Široké chápání těchto principů je však podle nás podstatné pro posun současného chápání pojmu právního státu, k posunu od státu vázaného svým právem ke státu, který má určitou právní kulturu na takové úrovni, aby mohl být za právní stát označen. Máme-li však vyvodit konkrétní závěry z prezentovaných informací, domníváme se, že princip legality by se měl stát jedním z běžně aplikovaných kritérií, a to nejen při přezkumu míry zákonnosti činnosti orgánů veřejné moci, ale také při přezkumu ústavnosti zákonných a podzákonných předpisů. To ovšem předpokládá rozšířené pojetí principu legality, které podle nás zahrnuje: • patřičné vyvážení mezi obecností a určitostí předpisu • zkoumání míry určitosti předpisu podle odvětví práva • stanovení dostatečného rámce pro činnost orgánů státní moci v zákoně • požadavek dostatečné určitosti zákonného zmocnění pro vydávání podzákonných předpisů • v oblastech, kde není možné vymezit činnost orgánu dostatečně v hmotném právu, kompenzovat toto podrobnější procesní úpravou Jak jsme se snažili ukázat, jsou pro akceptaci tohoto pojetí již v současnosti vytvořeny potřebné ústavní a zákonné předpoklady, stejně tak i předpoklady teoretické a koncepční. na základě uváděných judikátů rakouského Ústavního soudního dvora je navíc zřetelné, že lze předpokládat řadu pozitivních dopadů aplikace takového přístupu, zatím nás však nenapadají možné negativní důsledky. Jako určité riziko by snad mohlo být vnímáno posílení vlivu Ústavního soudu na legislativní proces a kvalitu právního řádu, a tedy posílení ingerence moci soudní do moci zákonodárné. Nezdá se však pravděpodobné, že by to mohlo jakkoliv vést k újmě občanů, spíše naopak. Je možné, že uplatnění zmíněných kritérií Ústavním soudem ČR povede k potřebě konkretizace existujících zákonů, a může představovat efektivní nástroj k omezení „legislativní smrště“, která má za následek nekvalitní zákony devastující vnitřní souladnost, srozumitelnost a efektivitu právního řádu. Nemuselo by se ale nutně jednat o konkretizaci obsahovou – v rakouském právním řádu je jedním z důsledků přijetí této doktríny také přechod
od klasické struktury právní normy ve formě hypotéza – dispozice – sankce k tzv. cílovým normám, jejichž strukturu je možné definovat ve dvou složkách jako cíl – prostředky k dosažení cíle. Jelikož jsou tyto normy co do konkrétních výsledků ve formě jednání ze strany státního orgánu velice neurčité, je jejich legalita zajišťována prostřednictvím velice striktních procesních norem (tzv. legitimace norem skrze proces). Toto vyvážení neurčitosti správního jednání prostřednictvím vyšších požadavků na procesní stránku se uplatňuje v odvětvích práva, kde je potřebná určitá kreativita státních orgánů, např. v územním plánování. Orientace na procesní stránku práva však není v evropském prostředí novinkou, neboť i v pojetí ochrany lidských práv má v Evropě zásadní postavení právě právo na spravedlivý proces. Posun v pojetí chápání principu legality se určitě projeví v řešení celé řady dalších otázek, jejichž ucelený výčet zatím nejspíše není možné poskytnout, ale jak bylo naznačeno, může se dotýkat otázky intepretace práva, zejména ústavně-konformní interpretace, řešení mezer v právu a dalších. Rovněž tak může být impulsem k přehodnocení obsahu jiných principů, které s ním souvisejí a společně vytvářejí pojem právního státu, což by podle nás bylo přirozeným vyústěním vývoje v oblasti zkoumání vztahu státu a práva. Resumé In this paper, authors compare the application of principle of legality in case-law of Czech and Austrian Constitutional Court. The Austrian perception of this principle is much wider due to longer period of development of it in the case-law of Austrian Constitutional Court. It is applied not only to actions of public authorities, but also to adoption of normative acts, where it especially focuses on substantive quality of the norm, especially clarity, unambiguousness and precision. These qualities create basis for later actions of public authorities and without them the action may be unpredictible. Authors suggest, that similar approach could be applied also in Czech Republic, and propose legal basis for it. The consequences they presume could be raising of quality of adopted legal regulations, lower number of them and maybe even the need to change existing norms to comply with abovementioned criteria.
Debaty mladých právníků 2007 PRÁVNÍ A FAKTICKÉ POSTAVENI SPOLKOVÉ RADY RAKOUSKÉ REPUBLIKY Zuzana Šilhanová Úvodem Spolková rada je spolkovým orgánem, ve kterém jsou zastoupeny spolkové země. Spolupůsobení spolkových zemí na legislativě spolku prostřednictvím Spolkové rady představuje charakteristický znak spolkového státu. Dle čl. 38 rakouské Ústavy (B-VG) tvoří členové Spolkové rady spolu se členy Národní rady Spolkové shromáždění. Spolková rada je druhou komorou spolkového zákonodárství. Nejdůležitější kompetencí je suspenzivní veto vůči usnesením Národní rady o přijetí zákona (čl. 42 B-VG); suspenzivní veto může být zvráceno novým pozitivním hlasováním Národní rady. V některých případech má Spolková rada dokonce veto absolutní (čl. 15 odst. 6 BVG; př. přijetí ustanovení ústavy, jímž se omezuje kompetence spolkových zemí; Spolková rady je „ochráncem práv spolkových zemí“). Spolková rada může realizovat dle čl. 41 odst. 1 BVG zákonodárnou iniciativu, třetina členů Spolkové rady může požadovat lidové hlasování o částečné změně spolkové ústavy (čl. 44 odst. 3), třetina členů Spolkové rady může u Ústavního soudního dvora podat návrh na kontrolu ústavnosti spolkového zákona (čl. 140 odst. 1 B-VG). Spolková rada disponuje kontrolními právy vůči Spolkové vládě. Spolkové země jsou ve Spolkové radě zastoupeny proporcionálně – dle počtu obyvatel (čl. 34 B-VG); největší země (Dolní Rakousy) je zastoupena 12 členy, nejmenší (Burgundsko, Vorarlberg) třemi členy. Spolková rada je volena zákonodárnými sbory spolkových zemí (Zemskými sněmy) – oproti německé Spolkové radě je z hlediska své podstaty orgánem důsledně zastupitelským, nikoli orgánem tvořeným zemskými exekutivami. Spolková rada se stále parciálně při nových volbách nově zvolenými Zemskými sněmy obnovuje, trvá bez přerušení (čl. 35 odst. 1 B-VG). Členové Spolkové rady mají stejné právní postavení jako členové Národní rady; nejsou vázáni žádnými nařízeními a pokyny Zemských sněmů nebo Zemských vlád (čl. 56 B-VG). Usnášení-schopnost; článek 37 odst. 1 B-VG vyžaduje k přijetí usnesení zpravidla přítomnost minimálně jedné třetiny členů Spolkové rady a bezpodmínečnou většinu odevzdaných hlasů. V určitých případech usnesení je potřebná kvalifikovaná většina (přítomnost minimálně poloviny členů Spolkové rady a dvě třetiny odevzdaných hlasů) – př. ustanovení ústavy, jímž se omezuje kompetence spolkových zemí (čl. 44 B-VG), změna Jednacího řádu. V souvislosti s postavením Spolkové rady si nejen odborná veřejnost klade otázku, a to už od r. 1920, kdy došlo k přijetí Ústavy, kterým směrem Spolková rada vůbec směřuje. Spolková rada není ani silnou druhou parlamentní komorou, jako švýcarská Stavovská rada, ani účinným zastoupením jednotlivých států spolkového státu, jako německá Spolková rada. Výše uvedené je všeobecně známo. Méně známe je, co vlastně rakouská Spolková rada je a co by fakticky mohla, kdyby jí to bylo dovoleno. Spolková ústava nepřipisuje Spolkové radě, navzdory obvyklým názorům, žádné zvláštní úlohy a úkoly, např. výslov
JUDr. Zuzana Šilhanová, Krajský soud v Ostravě; Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta právnická Sbírka nálezů (rakouského) Ústavního soudního dvora: VfSlg 2455/1952. Sbírka nálezů (rakouského) Ústavního soudního dvora: VfSlg 15.164/1998.
né zastupování zájmů spolkových zemí. Pouze stanovuje, že Národní rada spolu se Spolkovou radou vykonávají zákonodárnou moc; ve Spolkové radě jsou zastoupeny jednotlivé spolkové země, jednotliví členové Spolkové rady jsou voleni zemskými sněmy, disponují nezávislým mandátem. Má se zato, že prostřednictvím Spolkové rady je zaručeno podstatné spolupůsobení spolkových zemí na zákonodárném procesu ve spolkovém státě. Spolková rada je proto obecně označována jako „Zemská sněmovna rakouského parlamentu“. A jak vypadá spolupůsobení Spolkové rady na zákonodárném procesu v teorii a praxi? Nejprve je nutno podotknout, že svou moc vykonává až následně („po Národní radě“); ne jako ve Švýcarsku nebo Německu, kde je tato moc vykonávána paralelně, resp. dokonce předběžně. Spolková rada se tedy zabývá – z pohledu politického – již z větší části skutečnostmi vykonanými. Nejznámějším je právo Spolkové rady vznést během osmitýdenní lhůty odpor proti usnesení Národní rady o přijetí zákona. Národní rada se poté ještě jednou usnesením o přijetí zákona zabývá; svému názoru může prostřednictvím usnesení, kterým na svém primárním usnesení setrvá, zajistit respekt – toto Národní rada také pravidelně činí. Veto Spolkové rady tak ve své podstatě má jen odkládací a konec konců „zdržující“ účinek. Právo Spolkové rady vznést odpor proti usnesení o přijetí zákona se nevztahuje na spolkový rozpočet a na nakládání se spolkovým majetkem; vztahuje se však – navzdory rozšířenému mínění – na zákon o rozdělení finančních prostředků mezi spolkem a spolkovými zeměmi. V poválečném období se příležitostně stalo, že usnesení Národní rady o přijetí zákona bylo na základě vzneseného odporu Spolkové rady Národní radou změněno; v posledních padesáti letech toliko dvakrát (v roce 1984 ohledně zákona o financování, v roce 1989 ohledně zákona o tropickém dřevu). V obou dvou případech byla ovšem příčinou shoda v Národní radě odstranit tímto způsobem vady a nedostatky usnesení o přijetí zákona. V případě zákona o tropickém dřevu dokonce příslušná spolková ministryně výslovně Spolkovou radu žádala, aby proti usnesení o přijetí zákona odpor vznesla. Ještě vzácněji a zpravidla jako následek mezitímního skončení legislativní periody se stává, že usnesení, kterým by Národní rada na svém primárním usnesení o přijetí zákona setrvala, není vůbec projednáno, resp. přijato, a zákon tak nemůže být vůbec uskutečněn (naposledy v roce 1994 v případě zákona o transportu tepla ze vzdáleného topení, kdy tento byl Spolkovou radou odporován z důvodu vloženého krátkodobého zásahu (vměšování se) do nevalné daňové suverenity zemských sněmů). Odpory Spolkové rady jsou jednoznačně ve vzájemném vztahu s politikou ve státě. Mají-li vládnoucí strany většinu také ve Spolkové radě, nejsou ve Spolkové radě přijímány žádné odpory; nemají-li vládnoucí strany ve Spolkové radě většinu, je vznášení odporů vůči usnesením Národní rady o přijetí zákona velmi časté. Tak bylo mezi lety 1970 – 1986 vzneseno 81 odporů, 47 z nich bylo však vzneseno v letech 1983 – 1986, kdy proti koalici Socialistické strany Rakouska (SPÖ) a Svobodné strany Rakouska (FPÖ) stála ve Spolkové radě proti většina Rakouské lidové strany (ÖVP). Mezi rokem 1986 a podzimem 2005 byly vzneseny toliko dva odpory; se ztrátou vládní většiny ve Spolkové radě odporů přibývá, od podzimu 2005 do jara 2006 tak bylo například vzneseno 15 odporů. I co se kvalitativního hlediska týče, existuje zde jasná souvislost. Odpory byly a jsou zpravidla vznášeny s obecnými poli
Dachs, H., Gerlich, P., Gottweis, H., Kramer, H., Lauber, V., Müller, W., Tálos, E. Politik in Österreich. Das Handbuch. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2006. s. 154.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny tickými námitkami, jen velmi ojediněle jsou odůvodněny konkrétními zájmy spolkových zemí. Příležitostně navrhují členové Spolkové rady zastupující spolkovou zemi Vorarlberg odpory, které se vztahují k zájmům spolkové země, nebo jednotně hlasují proti usnesení Národní rady o přijetí zákona; toto je však výjimka potvrzující pravidlo. Méně známé a také podstatně mladší je (od r. 1985) existující právo Spolkové rady k udělení souhlasu – s účinky absolutního veta. Ústavní zákony či jednotlivá ústavní ustanovení, kterými jsou kompetence spolkových zemí v rámci legislativy či exekutivy omezeny, vyžadují ke svému přijetí 2/3 většinový souhlas Spolkové rady. Bez tohoto souhlasu Spolkové rady nemůže být zákon vyhlášen, Národní rada nemá žádnou možnost přijetí usnesení, kterým by na svém primárním návrhu usnesení o přijetí zákona setrvala. Hodné povšimnutí je, že (argumentum a contrario) proti dvoutřetinové většině stojí třetina členů Spolkové rady + 1 disponující právem veta („blokovací menšina“, „menšina s právem veta“) a že tento potenciál mají už dvě spolkové země – dolní Rakousy a Vídeň – se svými celkově 23 členy Spolkové rady. Z pohledu čistě statistického – nehrálo právo souhlasu Spolkové rady v případě zákonů, pro něž je nutný souhlas Spolkové rady, ještě nikdy žádnou roli. Toliko v r. 1994 se uskutečnil seriózní pokus šéfa vlády spolkové země Vorarlberg, Dr. Martina Purtschera, a to v souvislosti s EU průvodním zákonem, který měnil ústavu a který byl v rozporu s přijatou dohodou přijat bez současné spolkové reformy. Z politického hlediska představuje právo souhlasu Spolkové rady v případě zákonů, pro něž je nutný souhlas Spolkové rady, pro spolkové země důležitou funkci a posiluje v případě konfliktu jejich vyjednávací pozici. Tak byly např. ke spolkovým zemím „nepřátelské“ snahy v případě financování nemocničních ústavů a odvětví energetiky zabývající se zásobováním elektrickou energií spolkovými zeměmi úspěšně odporovány, a to s explicitním odkazem na nutný souhlas Spolkové rady. V roce 1986 mělo být v jednom ze zákonů provádějících zákon o rozpočtu právo souhlasu Spolkové rady při zrušení okresních soudů odstraněno; s ohledem na rýsující se odpor spolkových zemí byl této záměr výborem Národní rady z vládní předlohy zákona vyjmut. Obdobné preventivní (zabraňující) účinky se příležitostně vyskytují taktéž v rámci prostého práva odporu Spolkové rady. Zájem vládních stran je přirozeně zaměřen na co možná největší zamezení interním konfliktům, a proto se stále častěji stává, že jsou předlohy zákonů – v případě rýsujících se protestů Spolkové rady – „zmírňovány“ ještě v Národní radě. To hraje především roli tehdy, byla-li usnesení o přijetí zákona vzhledem k odborně posouzeným vládním předlohám v Národní radě změněna nebo jednalo-li se o předložené návrhy zákonů, kdy nenásledovala žádná dostačující zpětná vazba směrem od spolkových zemí. Právo odporu a právo souhlasu Spolkové rady platí analogicky a teoreticky taktéž pro schvalování státních smluv. Tato otázka nebyla však doposud relevantní; v Národní radě se snad ještě nikdy nestalo, že by byla podepsaná státní smlouva odmítnuta v procesu ratifikace. Konec konců bylo by to zahraničněpolitické popření Spolkové vlády. Ke spolupůsobení na legislativě je připočítáváno dále taktéž právo Spolkové rady předkládat Národní radě návrhy zákonů, a to na základě usnesení nebo (od roku 1992) menšinového práva třetiny členů. Zvláště často se to nestává a ještě vzácněji to vede k usnesení Národní rady o přijetí zákona. Dále má Spolková rada jako celek nebo třetina jejích čle
Öhlinger, T. Verfassungsrecht. 6., überarbeitete Auflage. Wien: WUV Universitätsverlag, 2005. s. 139.
nů možnost napadnout spolkový zákon u Ústavního soudu. Této možnosti bylo doposud využito – úspěšně – dvakrát, vždy na podnět Socialistické strany Rakouska (SPÖ): 1981 (sporné převzetí funkce členem Spolkové rady), 2003 (sporné otázky týkající se Jednacího řádu v souvislosti s prováděcím zákonem ke státnímu rozpočtu). Třetina členů Spolkové rady, stejně tak třetina členů Národní rady, má právo při každé částečné změně spolkové ústavy, a to i v případě jedná-li se i o jen ústavní ustanovení v jednoduchém spolkovém zákonu, vyžadovat referendum (lidové hlasování). Využití této možnosti lze předpokládat snad jen v případě, chyběla-li by určité politické straně v Národní radě k zabránění změn ústavy třetina poslanců + 1, ve Spolkové radě by však požadovaný počet měla. Iniciace referenda je vyhrazena Národní radě. Všeobecné kontrolní právo parlamentu, resp. dozorčí právo parlamentu nad Spolkovou vládou a exekutivou vůbec (jako čl. 169 švýcarské ústavy) nebo právo veta Spolkového prezidenta vůči legislativě (jako prezident USA) rakouská Ústava nezná. Avšak odlišně od Spolkové rady Spolkové republiky Německo může rakouská Spolková rada (s ohledem na svůj parlamentní charakter) využívat alespoň některých svých kontrolních práv vůči Spolkové vládě; nejznámějším a nejčastěji využívaným je právo předkládání písemných, ústních nebo naléhavých a neodkladných dotazů na vládu (právo interpelací). Je zřejmé, že tohoto práva využívají zejména členové Spolkové rady, kteří jsou členy politických stran neúčastnících se na vládě. Ale přeci jen téměř čtvrtina (22) v roce 2005 předložených písemných dotazů (88) byla předložena vorarlberskými členy Spolkové rady (napříč politickým spektrem); přirozeně se vesměs jednalo o témata specifická pro danou spolkovou zemi. Tři členové a jeden náhradní člen Ústavního soudního dvora jsou jmenováni prostřednictvím návrhu Spolkové rady. Také v tomto případě představuje Spolková rada konec konců orgán realizující politické postoje, ale přeci jen zajišťuje spolkovým zemím alespoň určitý minimální standart možného ovlivňování, třebaže je toto ovlivňování od stejného jmenování německého Spolkového ústavního soudu značně vzdáleno. Od přistoupení Rakouska k Evropskému hospodářskému prostoru a později k Evropské unii nabyla Spolková rada další, dodatečné možnosti spolupůsobení: Spolková vláda je povinna informovat Spolkovou radu (stejně jako Radu národní) o všech záměrech a plánech v rámci Evropské unie, je povinna poskytnout jí příležitost k zaujmutí stanoviska. Toto stanovisko není vázáno na usnesení pléna, může být realizováno také prostřednictvím výhradně za tímto účelem zřízeného výboru pro otázky EU. Z hlediska obsahového je i zde – jako u obecných rozhodnutí a usnesení – silná závislost na stavu zájmů v politických klubech. Zasedání a schůze jsou jevem ojedinělým (od r. 1995 celkem 25, v roce 2005 pouze jediná); stanovisko dle čl. 23 e) odst. 1 Spolkového ústavního zákona bylo schváleno doposud jen jednou (r. 1996). Týkalo se tvorby programu na ochranu svědků v rámci celé EU, jednalo se tedy o téma bez jakékoli relevance, důležitosti pro spolkové země.
Pernthaler, P. Allgemeine Staatslehre und Verfassungslehre. Wien: Verlag Österreich GmbH, 2004. s. 567 Dachs, H., Gerlich, P., Gottweis, H., Kramer, H., Lauber, V., Müller, W., Tálos, E. Politik in Österreich. Das Handbuch. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2006. s. 158 .
Debaty mladých právníků 2007 Závěrem Z výše uvedeného je na první pohled jasné, že Spolková rada rozhodně zcela bez kompetencí není. Proč potom rakouský Konvent, spolu s odbornou veřejností a veřejným míněním, ve vzácné shodě konstatoval, že v této oblasti existuje zvláště naléhavá potřeba jednat, když se Spolková rada není schopna dostatečně chopit svých primárních úkolů, a to ochrany zájmů spolkových zemí ve spolkovém zákonodárství? V případě dvoukomorových parlamentů existují v podstatě dva zcela odlišné modely: model parlamentární a model spolkový. Přitom je ve spolkových státech nutno diferencovat, v jaké míře jsou „pravidla hry“ disponibilní, v jaké míře by měly spolkové země disponovat zvláštní možností spolupůsobení. Má-li být prostřednictvím druhé komory parlamentu prosazováno spolupůsobení spolkových zemí na legislativě, jsou předpoklady následující: fundované zastupování zájmů spolkových zemí, delegování místo volby, identita zájmů místo nezávislého mandátu. V Rakousku se v roce 1920 ústavodárce rozhodl pro smíšený model dvoukomorového parlamentu; spolkové země spolupůsobí na spolkovém zákonodárství prostřednictvím Spolkové rady, kdy tato však není rovnocennou druhou komorou – členové Spolkové rady nejsou sice voleni, disponují však nezávislým mandátem – prosazování zájmů spolkových zemí tedy není vázáno na identitu zájmů s většinovou vůlí spolkových zemí. Rakouský Konvent ve své zprávě z r. 2005 konstatoval, že chyba není jen v samotných ústavněprávních rámcových ustanoveních; nedostatky je nutno spatřovat i v následujícím: jen povrchně platí, že spolkové země jsou ve Spolkové radě zastoupeny. Přesně řečeno jsou ve Spolkové radě – v souvislosti s pravidly delegování – zastoupeny jednotlivé frakce zemských sněmů v poměru jejich síly. Je zde tedy zásadní rozdíl: v Německu přísluší ve Spolkové radě jedné spolkové zemi jeden hlas; v Rakousku nastává nesoulad (mezi politickými stranami) – př.: šéf vlády spolkové země vyloží ve Spolkové radě určité stanovisko své spolkové země, proti jeho stanovisku vystoupí člen Spolkové rady dané spolkové země, který je na straně opozice v zemském sněmu; zastupuje-li určitou pozici většinově zemský sněm, je tato pozice přirozeně členy Spolkové rady, kteří jsou na straně menšinové frakce, odmítnuta. Určité spolkové zákony vyžadují ke svému vyhlášení navíc – nezávisle na spolupůsobení Spolkové rady – jednotný souhlas spolkových zemí. Jedná se např. o zřizování nových spolkových úřadů ve spolkových zemích. Předpokladem zde není toliko jen nezávislé vlastní právo souhlasu spolkových zemí prostřednictvím Spolkové rady, ale také právo spolupůsobení při přípravě legislativního záměru. 10 Ohledně účasti spolkových zemí na politice integrace spolkové země v r. 1991 odmítly být odkázány na Spolkovou radu jako na orgán spolupůsobení. Mají samostatné informační právo a samostatné právo k zaujetí stanoviska – toto v protikladu ke Spolkové radě dokonce se zavazujícím účinkem, jsou-li zasaženy záležitosti zemského zákonodárství.
Vzhledem k opakujícímu se, resp. trvajícímu finančnímu zatížení spolkových zemí kvůli provádění nových spolkových zákonů prosadily spolkové země a obce v r. 1999 dohodu o tzv. konzultačním mechanismu. Touto dohodou bylo zakotveno právo na posouzení a povinnost k jednání, a to pod sankcí alternativního nesení nákladů spolkem. Zcela očividně se spolkové země nechtěly nadále spolehnout na to, že Spolková rada v této věci ochrání jejich zájmy. Spolková rada je nejen díky svému právnímu postavení, ale hlavně díky politickým rámcovým podmínkám své činnosti, ve velmi nesnadném postavení. Mají-li vládní strany také většinu v Radě spolkové, je Spolková rada nazírána – protože zpravidla nejsou vznášeny žádné odpory – jako „zbytečný orgán všemu přitakávající“. Vznáší-li většina opozičních stran odpory, je Spolkové radě vytýkáno pouhé zdržování legislativního procesu bez jakéhokoli trvajícího účinku. Právě aktuální politické stanovisko většiny vždy určuje také stanovisko frakcí a zájem, resp. nezájem na reformě. Zájem spolkových zemí směřuje zcela jasně tak, že ve Spolkové radě trvající status quo nebude změněn k jejich neprospěchu, každá spolková země chce však jít svou vlastní cestou. Politické strany nemají na intenzívní přeměně Spolkové rady taktéž žádný opravdový zájem – svými 62 mandáty by byly schopny vyvažovat v Národní radě nebo zemském sněmu své zájmy, kdy spolkové země přicházejí zkrátka; nečiní tak však. Z výše uvedeného vyplývá, že se vlastně není čemu divit, že diskuse o reformě Spolkové rady je „stále na cestě se zataženou ruční brzdou“11 Resumé
Für den Bundesrat stellt sich bis zurück zum Verfassungskompromiss des Jahres 1920 die Frage „Wohin eigentlich der Bundesrat will?“ Er ist weder eine starke zweite parlamentarische Kammer wie der Schweizer Ständerat noch eine wirkungsvolle Gliedstaatenvertretung wie der deutsche Bundesrat. Die Frage ist, was der Bundesrat wirklich ist und was er tatsächlich könnte, wenn man ihn wollen ließe. Die Bundesverfassung schreibt dem Bundesrat keine spezifische Aufgabe zu (z.B. ausdrückliche Vertretung der Länderinteressen). Die Bundesverfassung besagt lediglich, dass der Nationalrat die Legislative gemeinsam mit dem Bundesrat ausübe. Im Bundesrat sind die Länder vertretet; die Bundesräte sind von den Landtagen, mit einem freien Mandat, gewählt. Der Bundesrat wird als „Länderkammer des österreichischen Parlaments“ bezeichnet. Die Mitwirkung des Bundesrates an der Gesetzgebung ist dem Nationalrat nachgelagert; der Bundesrat befasst sich mit bereits weitgehend vollendeten Tatsachen. Der Bundesrat hat das Recht, gegen einen Gesetzesbeschluss des Nationalrates Einspruch erheben. Der Nationalrat kann sich dann nochmals mit dem Gesetzesbeschluss befassen und seiner Meinung mit einem Beharrungsbeschluss Geltung verschaffen – das tut er auch regelmäßig. Das Veto des Bundesrates hat nur „aufschiebende“ Wirkung. In den letzten 50 Jahren kam es nur zweimal vor, dass ein Gesetzesbeschluss auf http://www.konvent.gv.at/pls/portal/docs/page/K/DE/ENDB-K/ Grund eines Einspruchs vom Nationalrat geändert wurde. Die ENDB-K_00001/imfname_036119.pdf Einsprüche haben eine eindeutige politische Korrelation. Ha http://www.konvent.gv.at/pls/portal/docs/page/K/DE/ENDB-K/ ben Regierungsparteien im Bundesrat Mehrheit, werden keine ENDB-K_00001/imfname_036119.pdf 10 „Spolek je povinen poskytnout spolkovým zemím příležitost, aby Einsprüche beschlossen, beim Fehlen der Mehrheit kommt es mohly spolupůsobit s spolurozhodovat o přípravě legislativních záměrů v oblasti veřejného zadávání zakázek a rozdělování a přidělování financí.“
11 http://www.konvent.gv.at/pls/portal/docs/page/K/DE/ENDB-K/ ENDB-K_00001/imfname_036119.pdf
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny zu Einsprüchen. Die Einsprüche werden mit allgemeinen politischen Einwänden, selten mit konkreten Länderinteressen begründet. Das Zustimmungsrecht des Bundesrates, mit der Wirkung eines absoluten Vetos, hat eigentlich noch nie eine Rolle gespielt; es spielt aber für die Länder eine wichtige Funktion, stärkt im Konfliktfall die Verhandlungsposition der Länder. Der Bundesrat ist keinesfalls ohne Kompetenzen. Wieso kommt dann der Österreich-Konvent zur Feststellung, dass in diesem Bereich ein besonders dringender Handlungsbedarf bestehe, weil der Bundesrat seine primäre Aufgabe (Wahrung der Interessen der Länder in der Bundeslegislative), nicht ausreichend wahrnehmen könne? Der Österreich Konvent hat in seinem Bericht (2005) konstatiert, dass der Mangel nicht allein in den verfassungsrechtlichen Rahmenbedingungen zu suchen sei, sondern mehr in den politischen Rahmenbedingungen der Tätigkeit des Bundesrates, in der schwachen Durchsetzung der Interessen der Länder…
TEACHING COMPARATIVE LAW AT THE UNIVERSITY OF WARMIA AND MAZURY IN OLSZTYN Jakub Jan Szczerbowski, Magdalena Zielińska
Introduction Our Law Faculty is relatively young, one of the youngest in Poland. This is both an advantage and a disadvantage. We do have many problems connected with the lack of experience and fame but we are also quite innovative. One of the innovations in the program of law studies was a number of courses on comparative law. This article describes how we understand the concept of comparative law and its significance for the future lawyers. The structure of these courses is in constant flux. Since they were introduced there have been changes every year. Those changes are caused by the evolution of the opinion on how the courses should look like and, as well, by changes in the department’s personnel. The concept of comparative law The birth of the term “comparative law” “Comparative law” was first used by Lambert in 1900 but the concept had been known for much longer. A number of lawyers used typical comparative methods without even forming a uniform concept of comparative law. The first example can be found in Roman law, in spite of the fact that the Romans would probably never agree with that, as they where far too proud for that. An example of using the comparative method by the Romans can be the creation of the Law of Twelve Tables (450 BC) which was made by a special commission of ten men (decemviri legibus scribundi) who travelled to Greece to take a look at Greek laws and bring what is useful back to Rome. Another example of the usage of comparative methods can be the medieval work of Bartholus “On the conflict of laws” where he compares legal regimes of various Italian cities and from that comparison derives the criteria for the choice of law in a particular situation. Earlier than in the 20th century the usage of comparative methods was, however, only of practical significance. Comparative law was not a branch of science in itself. Currently, after over a hundred years of evolution as an academic discipline it is much easier to delineate the boundaries of comparative law. At our Faculty we differentiate between general aspects of comparative law and the application of comparative methodology to analyse various fields of law. Comparative law, as we understand it, is finding equalities, similarities and differences between different legal systems, its branches of law and legal institutions. It is also a reflection upon the function of each legal institution. Comparative law keeps in mind the history, function and practical aspect of law. Comparative law is a field of science that shows how the same social problem can be solved using different institutional approach. A splendid example of such work is the article of Duncan Sheenan “Negotiorum gestio: a civilian concept in the common law?” in which he basically depicts how the goal of a legal institution which exists in civil law systems can be acquired by a set of different institutions of a common law system. He finds legal solutions, mainly in the contract law, which,
Faculty of Law, UNIVERSITY OF WARMIA AND MAZURY IN OLSZTYN, Polsko.
Debaty mladých právníků 2007 gathered together, work to the same effect as negotiorum gestio, or at least deal with the same issues but not necessarily provide the same solution. We agree with Alan Watson’s view that the study of foreign legal systems does not make it comparative law only for the fact that it is foreign but there has to be a certain methodology to it. We are not so strict in agreeing with Watson when it comes to teaching and we allow students to just describe a foreign legal solution to pass an exam, albeit not with the highest grade. Controversy over the term Comparative law translates into Polish in a twofold manner. The first, more popular, translation is “prawo porównawcze”, which is similar to Italian “diritto comparato” or Spanish “derecho comparado”. The opponents of this term argue that it is misleading because of its similarity to such fields of law as civil law (prawo cywilne), criminal law (prawo karne). The other is “komparatystyka prawnicza” similar to German “Vergleichende Rechtswissenschaft”. The proponents of this name suggest that it does not mislead us into thinking that it is a field of law and instead indicates that it is a sort of mental activity that has to do with comparing legal systems and institutions. Our program of study uses the former but in our teaching we use both, to add to variety. Interestingly, the latter is very hard for some students to remember and they create some very amusing variations on it. The development of comparative law in Poland, in short Until the political change in 1989 there was almost no activity in the field of comparative law. The development after the switch to democracy was surprisingly slow but in the last few years it has become quite fashionable, so the rate of development will probably rise. Currently comparative law is focused mainly on the area of private law. Works circulate around the unification of contract law; a lot of comment work is done by the commission of professor Ole Lando. There is some fascination with the judicature of the US Supreme Court. Polish scientists participate in international projects on comparative law like the Common Core of the European Private Law. It is very beneficial for the Polish doctrine as western countries have more experience in the field, and some of them are naturally inclined towards comparative law like for example Spain and US, both with multiple systems of private law. On the other hand, western scholars are often surprised that Polish law is not as exotic as they thought it was, that it is based on Roman, French and German traditions. The rise in the interest in comparative legal studies can be explained by the migration of Poles to other European countries, with the emphasis on the United Kingdom, Ireland and the Netherlands. This could lead, as scientific development is cumulative, to a substantial facilitation in the unification efforts in the future.
Teaching Structure Comparative courses are taught mainly by the Department of Roman and Comparative Law with some complementary optional courses taught by other departments. The first comparative course which appears in the curriculum is the Introduction to the Comparative Law. The course comprises of the 1) introductory matters that deal with the concept and its history, comparative law in the world, 2) methodology with special emphasis on the dogmatical and functional methods, 3) function of comparative law, 4) characteristics of the Roman law, civil law and common law systems emphasizing their similarities and differences. The course is taught in the fourth semester, it is compulsory that a student completes a course in Roman law, introduction to law, foreign language, general part of civil law. Other comparative courses comprise of comparative matrimonial law, comparative succession law and comparative selfgovernment law, all taught by the Department of Roman and Comparative Law. There is also a course in comparative tax law taught by the Department of Financial and Tax Law. Those strictly legal courses are supplemented by courses on foreign legal jargons. Currently we teach legal English and legal German. In cooperation with the Univesity of Valencia and the University of Pisa we offer courses on Spanish and Italian law (School of Spanish Law and School of Italian Law respectively).
Weaknesses and strengths Weaknesses. The first manual of comparative law in Poland, titled Komparatystyka Prawnicza, was written by professor Roman Tokarczyk in 1989. Since then there have been eight editions of it. The manual is quite comprehensive but also very succinct, and as it is sufficient for the introductory course students who write their thesis in comparative law have to use foreign manuals like e.g. Introduction to comparative law by K. Zweigert, H. Kotz, T. Weir. The knowledge of foreign languages among students of the Faculty is very diverse. A student may have a good knowledge of a couple of foreign languages or they may not speak any foreign language. This can be explained by a very low standard of language education in high schools, so only those who have means for private language schools can gain the skill. Another weakness is the still insufficiently stocked library of foreign legal literature, but fortunately there are good perspectives in that matter. Strengths. The Faculty of Law and Administration at our University has a very broad international cooperation. Each year dozens of students travel to other countries in the ERASMUS program. This stimulates their subsequent interest in comparative law. The majority of students who write their thesis in the field of comparative law are former ERASMUS or SOCRATES/ ERASMUS grant holders. Moreover, courses on comparative law in the second year of study encourage many to apply for the ERASMUS grant in order to broaden their horizons. It was a controversial thing to say a couple of years ago, that the knowledge of foreign legal systems is important for D. Sheenan, Negotiorum gestio: A civilian concept in the common a practicing lawyer. Nowadays the obviousness of this statement
law?, International and Comparative Law Quaterly, vol 55, pp 253– 280. From the University of Silesia: prof. Stanisława Kalus, dr Magdalena Habdas; from the University of Warmia and Mazury in Olsztyn: prof. Bronisław Sitek, Jakub Jan Szczerbowski, Magdalena Zielińska; from the Nicolaus Copernicus University in Toruń: prof. Ewa Bagińska; from the University of Lodz: prof. Tomasz Pajor (http://www.jus.unitn.it/scripts/dsg/commoncore.idc).
Department‘s staff: prof. Bronisław Sitek, Ph.D habil. (Head of the Department); Piotr Krajewski, Ph.D; Aldona Jurewicz, Ph.D; Adam Świętoń, Ph.D; Jakub Jan Szczerbowski, M.A.; Magdalena Zielińska, M.A.; Sebatian Witczak, apprentice student. Legal English is taught by Ms. Ewa Mierzwińska, M.A.; legal German is taught by Ms. Magdalena Wilczek, M.A.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny AKTUÁLNÍ ÚSTAVNÍ PROBLÉMY TVORBY ZÁKONŮ
is undisputable. In the age of globalization it became clear that lawyers need knowledge of various legal systems. Courses in foreign law, comparative methodology and foreign legal jargons are substantial in making our graduates more competitive on the market.
Jan Wintr 1. Formální a obsahová protiústavnost V tomto příspěvku bych se rád zastavil u problému stále se zužujících ústavních mezí pro tvorbu zákonů, jak obsahových, tak především procedurálních a formálních. V České republice může být zákon nebo jeho ustanovení zrušen pro rozpor s ústavním pořádkem Ústavním soudem (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy); protiústavnost může spočívat jak v obsahu zákona, tak v proceduře jeho přijetí. Návrh na zrušení zákona nebo jeho ustanovení může kdykoli podat prezident republiky, skupina alespoň 41 poslanců a skupina alespoň 17 senátorů (§ 64 zákona o Ústavním soudu). Zatímco prezident Klaus takové návrhy ze zásady nepodává (výjimečně tak učinil 17. 8. 2007, kdy ve sporu s předsedkyní Nejvyššího soudu podal návrh na zrušení části § 15 zákona o soudech a soudcích), podání skupin poslanců či senátorů v posledních letech významně přibývá. ke konci srpna 2007 leží na Ústavním soudu patnáct takových dosud nerozhodnutých návrhů. Návrhy poslanců nebo senátorů na zrušení zákona nebo jeho ustanovení jsou poměrně často úspěšné, jak dokládají z poslední doby (od června 2005) nálezy Pl. ÚS 51/06 (neziskové nemocnice), Pl. ÚS 77/06 (odškodnění klientů některých bank), Pl. ÚS 36/05 (úhrada léčiv z veřejného zdravotního pojištění), Pl. ÚS 38/04 (zákon o zemědělství), Pl. ÚS 6/05 (restituční tečka), Pl. ÚS 24/04 (zákon o vnitrozemské plavbě) a Pl. ÚS 13/05 (novela zákona o střetu zájmů). na návrh poslanců nebo senátorů vydal Ústavní soud sedm zrušovacích nálezů za dva roky; další zrušovací nálezy vyšly z návrhů soudů, například nálezy Pl. ÚS 18/06 (odvolávání předsedů soudů) nebo Pl. ÚS 42/04 (diskriminace mužů v důchodovém zabezpečení). Důvodem napadení a případně i zrušení zákona nebo jeho části je zpravidla obsahová protiústavnost. Vidíme, že přehlasovaná parlamentní menšina často a ráda využívá svého práva nechat přezkoumat, zda většinově schválený zákon neodporuje ústavnímu pořádku. Prostor pro bezproblémové obsahově konformní zákonodárství se zužuje úměrně tomu, jak roste význam abstraktních ústavních norem a principů a jejich dotváření Ústavním soudem. Tento trend ovšem není v mezinárodním kontextu ničím neobvyklým. Činností ústavních soudů se prostor pro zákonodárce znatelně zmenšuje i jinde v Evropě. Například německý politolog K. von Beyme při analýze 150 klíčových zákonodár
Tento příspěvek vznikl s podporou grantu GA ČR 407/05/822 „Aktuální otázky tvorby práva v relaci k členství České republiky v Evropské unii“. JUDr. Mgr. Jan Wintr, Ph.D., katedra teorie práva a právních učení, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. A dále ve spojení s konkrétní kauzou obecný soud, senát Ústavního soud a ten, kdo podal ústavní stížnost. Pravděpodobně nechce napomáhat Ústavnímu soudu, aby hrál roli Klausovými slovy „třetí komory“. Pl. ÚS 17/07, srov. http://www.concourt.cz/pages/rozhodovaci/ proj_plen_veci.html, navštíveno 6. 9. 2007. Srov. http://www.concourt.cz/pages/rozhodovaci/proj_plen_veci. html, navštíveno 6. 9. 2007. Takto napadla pravicová opozice v letech 2005-2006 zdravotnické zákony a zákoník práce, v roce 2007 se zase levicová opozice snaží napadnout zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů, vejde-li v platnost – viz dále.
Debaty mladých právníků 2007 ných aktů Bundestagu v letech 1949-1994 uvádí, že 40 % z nich bylo napadeno před Spolkovým ústavním soudem a u 34,2 % z nich byla shledána protiústavnost. Jen s mírnou nadsázkou lze říci, že téměř nelze navrhnout zákon, na kterém by neležel stín pochybnosti ohledně jeho ústavní konformity. O obsahových mezích ústavnosti by se dalo psát velmi rozsáhle, zastavme se však v tomto příspěvku u jiného zajímavého jevu, u rušení zákonů nebo jejich částí z důvodů formálních. Všimněme si, že hned tři ze sedmi zrušovacích nálezů v posledních dvou letech byly odůvodněny formální protiústavností – chybějícím souhlasem Senátu (Pl. ÚS 13/05), překročením zákonodárné pravomoci nedodržením obecnosti zákona (Pl. ÚS 24/04)10 nebo nesourodostí zákona po schválení tzv. přílepku (Pl. ÚS 77/06). Zvláště naposled jmenovaný nález otevřel stavidla úvahám o ústavních mezích tvorby práva a i o možné zpřísněné regulaci zákonodárného procesu (za účelem zvýšení kvality zákonů) pod dohledem Ústavního soudu. 2. Přílepková kauza a její důsledky Věnujme se nyní nálezu Pl. ÚS 77/06. Skupina senátorů napadla část zákona č. 446/2006 Sb. (novela zákona o zrušení Fondu národního majetku), která se dostala do zákona cestou pozměňovacího návrhu a týkala se vyplácení náhrad klientům zkrachovalých bank. Ústavní soud konstatoval, že napadená část nesouvisí se zbytkem zákona ani věcně, ani teleologicky, a zrušil ji. Podle Ústavního soudu „Poslanecká sněmovna nerozpoznala, že předkládaný pozměňovací návrh nelze za takový z hlediska materiálního považovat. Ústavně konformní výklad ustanovení, jež upravují právo podávat pozměňovací návrhy k projednávanému návrhu zákona vyžaduje, aby pozměňovací návrh skutečně toliko pozměňoval předkládanou právní úpravu, tzn. v souladu s požadavky, tzv. pravidla úzkého vztahu, podle kterého se pozměňovací návrh musí týkat téhož předmětu návrhu, který je v legislativním procesu právě projednáván, by daný pozměňovací návrh neměl vybočit z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům v podobě extenzivního překročení předmětu projednávaného návrhu zákona. Toto odpovídá dle názoru Ústavního soudu ústavně konformní interpretaci návětí ustanovení § 63 odst. 1 JŘPS. Tento požadavek však nebyl dle Ústavního soudu v daném případě splněn. Tím mj. došlo k porušení dělby moci, s důsledky pro principy tvorby souladného, přehledného a předvídatelného práva, které Ústavní soud již dříve spojil s atributy demokratického právního státu, dále k obcházení institutu zákonodárné iniciativy podle čl. 41 Ústavy ČR a porušení práva vlády vyjádřit se k návrhu zákona podle čl. 44 Ústavy.“11 Důvody protiústavnosti vyjmenoval Ústavní soud čtyři: a) porušení principů tvorby souladného, přehledného a předvídatelného práva jako jednoho z atributů demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (Ústavní soud výslovně uvádí, že „otevřel tím zejména pro futuro derogační důvod podle čl. 1 odst. 1 Ústavy“12), b) porušení principu dělby moci, c) obcházení institutu zákonodárné iniciativy podle čl. 41 Ústavy a d) porušení práva vlády vyjádřit se k návrhu zákona podle čl. 44
von Beyme, K.: Der Gesetzgeber. Der Bundestag als Entscheidungszentrum, Opladen 1997, s. 304. Srov. Wintr, J.: Co je a co není volební zákon podle čl. 40 Ústavy? In: Jurisprudence, č. 1/2006, s. 64–69. 10 Obecněji k tématu srov. Tryzna, J.: Požadavek všeobecnosti zákonů z hlediska ústavního pořádku České republiky, in: Pocta prof. Pavlíčkovi k 70. narozeninám, Praha, 2004. 11 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06, č. 37/2007 Sb., bod 73. 12 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06, č. 37/2007 Sb., bod 75.
Ústavy. Důvod a) se opírá o argument kvality práva, důvody b), c) a d) pak o argument dělby moci. Věnujme se nejprve argumentu souladného, přehledného a předvídatelného práva, k argumentu dělby moci se vrátíme. Podle Ústavního soudu „…byl vydán zákon (č. 443/2006 Sb.), jímž jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející (…), což představuje z důvodů uvedených v části III tohoto nálezu porušení subprincipů plynoucích z principu demokratického právního státu (dělby moci, demokratičnost legislativního procesu, atd.). Tato situace, kdy jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, a to začasté právě formou podaných pozměňovacích návrhů, byla, jak shora uvedeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 označena za jev „nežádoucí, nekorespondující se smyslem a zásadami legislativního procesu (...). Takový postup totiž neodpovídá základním principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní bezrozpornosti. Jestliže totiž jedním zákonem (ve formálním smyslu) je zasahováno do materie upravované několika zákony jinými a tyto zákony spolu nejsou obsahově a systematicky provázány, vzniká nezřídka značně nepřehledný právní stav, který princip předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona již nerespektuje.“ Ústavní soud k tomu dnes dodává, že zákon ve formálním smyslu nelze v materiálním právním státu chápat jako pouhý nosič nejrůznějších změn prováděných napříč právním řádem. Materiálně nazíraný právní stát naopak vyžaduje, aby zákon byl jak z hlediska formy, tak co do obsahu předvídatelným konzistentním pramenem práva. Nelze totiž připustit, aby se vytrácela sdělnost zákonů jako pramenů práva se všemi negativními důsledky shora uvedenými.“13 Pozoruhodné je, že tato argumentace dopadá jak na situaci, kdy nekonzistentní zákon je výsledkem obsahově nesouvisejícího pozměňovacího návrhu (nazývaného často „přílepek“), tak ale i na situaci, kdy obsahově nekonzistentní byl již návrh zákona předložený do Poslanecké sněmovny. V obou případech hrozí, že výsledný zákon bude „pouhý nosič nejrůznějších změn prováděných napříč právním řádem“14. Okolnost, že obsahově nekonzistentní zákon vznikl právě v důsledku přijetí nesouvisejícího pozměňovacího návrhu, je důležitá především z hlediska argumentu dělby moci (a s ním souvisejícího argumentu demokratické tvorby státní vůle). Podání obsahově nesouvisejícího pozměňovacího návrhu v podrobné rozpravě druhého čtení návrhu zákona v Poslanecké sněmovně s sebou nese tyto důsledky: a) Faktický návrh jiného zákona (viz „obcházení institutu zákonodárné iniciativy podle čl. 41 Ústavy“15) je předložen bez důvodové zprávy, tedy ani poslanci a senátoři, ani veřejnost se nemohou s jeho odůvodněním řádně seznámit. b) K takovému návrhu se nemůže vyjádřit vláda postupem podle čl. 44 Ústavy. Jeden z negativních důsledků vidí Ústavní soud: „Velmi intenzivně je nedostatek součinnosti mezi vládou a parlamentem v průběhu legislativního procesu pociťován v případě přijímání právních norem, které mají dopady na státní rozpočet. Je nepochybně odpovědností vlády dbát na dodržování státního rozpočtu jako klíčového nástroje vládnutí a má-li vláda této své povinnosti dostát, musí mít i účinné nástroje k tomu, aby zamezila subverzivnímu jednání parlamentu. Tento požadavek úzce souvisí právě s dělbou moci a s řádným výkonem funkcí jednotlivých ústavních orgánů v jejím rámci.“16 13 14 15 16
Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06, č. 37/2007 Sb., bod 70. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06, č. 37/2007 Sb., bod 70. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06, č. 37/2007 Sb., bod 73. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06, č. 37/2007 Sb., bod 48.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny c) K takovému návrhu se nemohou vyjádřit sněmovní výbory, protože ty se návrhem zákona zabývají před druhým čtením. na obsah takového faktického návrhu jiného zákona tak mají ostatní poslanci naprosto zanedbatelný vliv. d) K takovému návrhu lze jen velmi obtížně vést rozpravu i na plénu Poslanecké sněmovny. Je-li načten nebo rozdán teprve v průběhu podrobné rozpravy v druhém čtení, lze mu jen těžko kvalitně oponovat v rámci druhého čtení, není-li toto přerušeno. Třetí čtení je určeno spíše pro odstraňování legislativně-technických chyb a závěrečné hlasování. za této situace nemají poslanci, ale ani občané a zájmové skupiny možnost vyjádřit se k předkládanému návrhu před jeho schválením, čímž je popřen jeden ze základních účelů veřejného parlamentního projednávání návrhů zákonů. Takový faktický návrh jiného zákona, předložený formou pozměňovacího návrhu, je podle mého názoru nežádoucí, ať už vyjde ze středu Poslanecké sněmovny (viz výše argumentaci Ústavního soudu o rozpočtové odpovědnosti vlády – bod 48 nálezu), nebo naopak z kruhů vlády, jak se stalo v srpnu 2007. Tehdy předseda vlády M. Topolánek využil svého práva poslance a podal pozměňovací návrh k návrhu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů (sněmovní tisk 222), který mimo jiné vkládá do zákona o veřejném zdravotním pojištění novou část věnovanou regulaci cen a úhrad léků. Lze namítnout, že tento postup, kdy nedostatek oprávnění vlády podávat pozměňovací návrhy je obcházen poslaneckým návrhem předsedy vlády, narušuje dělbu moci rovněž a posouvá faktickou zákonodárnou moc na stranu vlády. Vláda podstatně změní svůj návrh několik dnů před závěrečným hlasováním, aniž dá poslancům k dispozici důvody nové právní úpravy, čas k jejímu nastudování, možnost k ní předkládat další pozměňovací návrhy. Vláda se svým rozsáhlým úřednickým aparátem tak naprosto dominuje nad zákonodárným sborem, který nemá ani dostatečné odborné zázemí k tomu, aby vládní taktice „ber, nebo neber“ mohl účinně argumentačně čelit. Vliv členů zákonodárného sboru na konkrétní podobu zákona je tak velmi omezený. Argument dělby moci lze takto obráceně (tedy ve prospěch Parlamentu a nikoli ve prospěch vlády, jak jej používá Ústavní soud) použít dokonce i v případě, kdy vláda přímo předloží obsahově nekonzistentní návrh zákona Poslanecké sněmovně (a nejedná se tedy o metodu „přílepku“ formou pozměňovacího návrhu).17 Moc zákonodárná náleží podle čl. 15 Ústavy Parlamentu. Vláda má právo zákony navrhovat, patrně by však neměla omezovat svobodnou vůli Parlamentu politicky účelovým poslepováním nesouvisejících populárních a nepopulárních opatření do jednoho balíku. Takový postup byl zakázán už ve starém Římě: „…se časem objevila praxe spojovat v jedné osnově ustanovení různého charakteru, např. tak, že se opatření nepopulární kombinovalo s opatřením vítaným a tím se zvyšovala pravděpodobnost, že osnova bude schválena celá. proto nakonec roku 98 př. n. l. Lex Caecilia Didia stanovila, že zákon má být pokud možno monotematický a nesmí spojovat ustanovení rozdílná v jeden celek…“18. Tytéž argumenty analogicky platí i pro vztah vlády a Parlamentu v moderním demokratickém státě. Ústavní soud pravděpodobně bude mít brzy příležitost na svůj únorový „přílepkový“ nález Pl. ÚS 77/06 navázat a dále rozvinout argumenty souladného, přehledného a předvídatelného práva, děl17 To může být případ samotného vládního návrhu o stabilizaci veřejných rozpočtů (sněmovní tisk 222). Přinejmenším na to upozorňují opoziční poslanci – srov. již v prvním čtení návrhu zákona řeč poslance S. Křečka, in: Stenoprotokol z 15. schůze Poslanecké sněmovny, 6. 6. 2007, http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/ 015schuz/s015054.htm 18 Kincl, J.; Urfus, V.; Skřejpek, M.: Římské právo, 2. vydání, Praha 1995, s. 17
by moci a demokratické tvorby státní vůle, které v tomto problému připadají v úvahu.19 Zdá se, že stojíme na prahu éry mnohem výraznější judicializace zákonodárného procesu. Závěrečné části mého příspěvku ukáže, jak se právě směrem k judicializaci zákonodárného procesu ubírají úvahy některých právních teoretiků, kteří kritizují nízkou kvalitu zákonů. 3. Judicializace zákonodárného procesu Legislativní tvorba práva naráží na nejrůznější kritiku.20 Zajímavé je postavit proti sobě a) názory, že parlament je příliš mocný a svobodný, což má negativní vliv na kvalitu zákonů, a b) názory, že tvorba zákonů i přesto vykazuje demokratický deficit, protože není dostatečně slyšen každý hlas, který by slyšen být měl. Oba typy názorů ústí v doporučení, aby na dodržování procedurálních a formálních pravidel pro tvorbu práva dohlížel Ústavní soud. a) Loňská monografie J. Kysely Zákonodárství bez parlamentů21 upozorňuje na význam delegace legislativy na výkonnou moc. Klade otázku rozumné hranice mezi parlamentní a exekutivní normotvornou sférou a naznačuje možnost svěřit výkonné moci větší díl legislativní činnosti, než má dosud. Parlament by si každopádně podržel rozhodování o podstatných záležitostech, zejména těch, které znamenají omezení ústavně zaručených základních práv. Podle Kysely „zákonodárnou delegaci jako takovou nelze a priori odmítat, je však třeba k ní přistupovat velmi obezřetně. Může být, možná trochu paradoxně, dílčím nástrojem revitalizace parlamentu, jemuž se dostane více času k projednávání závažných rozhodnutí. Zkrátka, volba mezi zákonodárstvím parlamentním a exekutivním se mi nejeví být střetem bílé barvy s černou, nýbrž spíše výběrem z různých odstínů šedi“22 Kysela rekapituluje nejednoznačnou judikaturu Ústavního soudu k tomuto tématu:23 na jednu stranu Ústavní soud zakazuje vydávat nařízení vlády praeter legem (nálezy č. 31/1995 Sb. n. a u., sv. 3, a č. 67/1995 Sb. n. a u., sv. 5), brání se příliš neurčitým zmocněním (nález č. 265/1995 Sb.) a popírá nárok exekutivy na chráněný prostor nařizovací moci (nálezy č. 96/2001 Sb. a č. 410/2001 Sb.). na druhou stranu, pokud zákonodárce již v konkrétním případě zmocnil exekutivu k provedení zákona, Ústavní soud považuje za „nepřípustné z hlediska dělby moci, aby pak sám takovou právní úpravu měnil s výhra19 Opoziční poslanci se opakovaně vyjádřili, že navrhnou Ústavnímu soudu zrušení zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, vstoupí-li tento v platnost. Srov. vedle citovaného stenoprotokolu z 6. 6. 2007 (řeč S. Křečka) též stenoprotokol z 18. schůze Poslanecké sněmovny z 21. 8. 2007 (řeč M. Haška), http://www.psp.cz/eknih/2006ps/ stenprot/018schuz/s018044.htm. 20 Jedním z kurióznějších nápadů, jak působit na kvalitu zákonů, je návrh zákona o ochraně před nadměrnou byrokratickou zátěží, který byl uveřejněn na www.estat.cz/share/docs/tz_paragraf.pdf (navštíveno 7. 9. 2007), zakazoval ukládat nadměrnou byrokratickou zátěž nestátním subjektům. V kontextu našeho příspěvku je zajímavé, že i zde se počítalo se soudním přezkumem – Nejvyšší správní soud měl mít pravomoc na návrh kteréhokoli občana zrušit jakýkoli právní předpis nebo jeho ustanovení, ukládají-li nestátním subjektům nadměrnou byrokratickou zátěž (§ 13 a 14 ve spojení s § 3 návrhu). Vláda o podání takového návrhu uvažovala, ale nakonec byl usnesením vlády č. 715 z 27. 6. 2007 zrušen úkol ministra spravedlnosti a ministra pro legislativu vypracovat Návrh zákonné úpravy směřující ke snižování a zamezení nárůstu nadměrné byrokratické zátěže včetně zakotvení práva osob na ochranu před byrokratickou zátěží. 21 Kysela, J.: Zákonodárství bez parlamentů. Delegace a substituce zákonodárné pravomoci, Praha 2006 22 Kysela, J.: c. d., s. 33 23 Kysela, J.: c. d., s. 110-111
Debaty mladých právníků 2007 dou změny nebo odejmutí kompetenčního příkazu a přijetí nové úpravy ve formě primární normotvorby“ (nález Pl. ÚS 52/03, č. 568/2004 Sb.). Dlouhodobě se úvahami o zlepšení stavu zákonodárství zabývá A. Gerloch. V příspěvku na konferenci o tvorbě práva v únoru 2007 své úvahy shrnul do několika doporučení ke zlepšení legislativní činnosti. V některých případech by mělo být ztíženo neustálé měnění zákonů – zákonodárnou iniciativu by měla místo jednotlivého poslance skupina poslanců; některé typy zákonů, např. kodexy, by mohla navrhnout jedině vláda; pro kodexy a případně i některé další (např. organické) zákony by měl platit povinný souhlas Senátu podle čl. 40 Ústavy; mělo by se omezit bezbřehé podávání pozměňovacích návrhů (krokem tímto směrem je vícekrát zmíněný nález Pl. ÚS 77/06); o pozměňovacích návrzích by se mělo hlasovat už na konci druhého čtení, aby před třetím čtením měla vláda či předkladatel právo vyjádřit se k celému návrhu zákona v podobě, v jaké má být usnesen; ústavnost legislativního procesu by mohla být přezkoumatelná Ústavním soudem i předběžně.“24 Již dříve navrhoval posílení stability zákonů podmíněním změny zákona dříve než po třech letech dosažením absolutní většiny v obou komorách Parlamentu.25 b) Německý právník Hans-Joachim Mengel v díle Gesetzgebung und Verfahren26 naproti tomu požaduje, aby zákonodárné procedury byly mnohem přísněji poměřovány principy demokratického právního státu. Požaduje parlamentní svobodu rozhodování, nesvázanou faktickým dirigováním parlamentu vládou nebo několika specialisty z garančního výboru.27 Požaduje veřejnost jednání o zákonech nejen na plénu parlamentu, nýbrž i ve výborech, veřejně kontrolovatelné by měly být i přípravné práce tam, kde je to možné.28 Žádá transparentnost nejrůznějších připomínkových řízení. Žádá větší zapojení zájmových skupin ve formě veřejných parlamentních i exekutivních slyšení, přičemž má být dbáno na pluralitu zájmových skupin, na rovnost šancí se k připravovanému zákonu vyjádřit.29 pro Mengela je judicializace („Verrechtlichung“) zákonodárného procesu centrálním tématem. Ústavní soud podle jeho názoru málo využívá možnosti rušit zákon pro vadnou proceduru přijetí a všímá si jen naprosto zjevných vad typu chybějícího souhlasu Spolkové rady.30 Mengel by zavedl rozličné povinnosti slyšení, konzultace, veřejného jednání, práva vyjádřit se, jejichž porušení by mohlo být důvodem pro zrušení zákona Ústavním soudem.31 Boguszakův zdvojený požadavek na zákonnost, totiž aby relevantní společenské vztahy byly regulovány právem a právo bylo zachováváno,32 je tak v praxi i v teorii stále častěji vztahován i na samotnou tvorbu zákonů, na jejich formu a proceduru jejich vzniku. Zákonodárný proces se již více nepovažuje 24 Srov. Wintr, J.: Konference Tvorba práva v ČR po vstupu do EU, in: Právník č. 7/2007; dále srov. článek A. Gerlocha v chystaném sborníku Gerloch, A., Kysela, J. (eds.): Tvorba práva v České republice po vstupu do Evropské unie, Praha 2007 25 Srov. Gerloch, A.: K možnostem stabilizace právního řádu České republiky a zvýšení efektivity legislativního procesu, in: Vostrá, L.; Čermáková, J. (eds.): Otázky tvorby práva v české republice, Polské republice a Slovenské republice, Plzeň 2005, s. 21 26 Mengel, H.-J.: Gesetzgebung und Verfahren. Ein Beitrag zur Empirie und Theorie des Gesetzgebungsprozesses im föderalen Verfassungsstaat, Berlin 1997 27 Srov. Mengel, H.-J.: c. d., s. 275-276 28 Srov. Mengel, H.-J.: c. d., s. 276-280 29 Srov. Mengel, H.-J.: c. d., s. 304-316 30 Srov. Mengel, H.-J.: c. d., s. 257-263 31 Srov. Mengel, H.-J.: c. d., s. 344 a násl. 32 Boguszak, J.; Čapek, J.; Gerloch, A.: Teorie práva, 2. vydání, Praha 2004, s. 208
za sféru suverénního působení parlamentu, nýbrž je v mnoha ohledech podřizován soudní kontrole. Uvidíme, které aspekty tvorby práva budou v příštích měsících a letech nejvíce sledovány Ústavním soudem. Zusammenfassung Der Artikel Aktuelle verfassungsrechtliche Probleme der Gesetzgebung beschäftigt sich vor allem mit der richterlichen Kontrolle der formalen Verfassungsmäßigkeit der Gesetze. Er weist auf manche interessante Gerichtsentscheidungen zum Thema Gesetzgebungsprozess hin, insbesondere auf die Verfassungsgerichtsentscheidung Pl. ÚS 77/06 vom 15. Februar 2007 über die Frage der inhaltlich abweichenden Änderungsanträgen zum Gesetz. Der Artikel zeigt manche Konsequenzen dieser Entscheidung und fasst einige theoretische Beiträge zur Frage Gesetzesqualität und Verrechtlichung des Gesetzgebungsprozesses zusammen.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny LEGISLATÍVNA SMRŠŤ AKO PROBLÉM KVANTITY ?
stredníctvom počtu prijatých zákonov a iných právnych predpisov. Ak teda legislatívnu smršť ako jav definujeme obvykle čisto kvantitatívne, tak sa ako indikátor a komparatívne merítko Branislav Fábry javí v prvom rade počet prijatých zákonov a ďalších predpisov. Rovnako dôležitým sa zdá aj počet popísaných strán, ktoré sa Vážený pán predsedajúci, vážené dámy a páni, cives acade- vyskytujú v rôznych zbierkach predpisov, v Slovenskej repubmici! like predovšetkým v Zbierke zákonov. Zriedkavejšie sa diskuPatrí takpovediac k dobrému zvyku začínať každý príspevok tuje o článkoch a paragrafoch ako o ďalšej relevantnej mierke na tému tvorby práva rituálnymi žalobami na nikdy nekončiacu kvantity. legislatívnu smršť, teda na nárast už tak ohromnej kvantity legislatívnych produktov. Ja sa nebudem vymykať z tohto trendu Medzi relevantné kvantitatívne indikátory preto zaraďujem: a dovolím si začať anekdotou poukazujúcou na vpád legislatívnej – počet publikovaných právnych predpisov, príp. noviel, smršti do súdnych siení. – počet článkov a paragrafov v publikovaných predpisoch, V pojednávačke sedia sudca, dve advokátky a zapisovateľ- – rozsah zbierok právnych predpisov. ka. Najprv vystúpi advokátka navrhovateľa, presvedčivo opíše Pri indikátoroch kvantity vo vede o tvorbe práva ide v podskutkový stav a poukáže na desať predpisov. Sudca len prikyvu- state o poznanie platnej normatívnej matérie. Čisto kvantitatívje: „Máte pravdu!“ To samozrejme nenechá chladnou advokát- ne ukazovatele sa ale javia len ako čiastočne spôsobilé, navyše ku odporcu, tá taktiež bravúrne opíše skutkový stav a poukáže zlyhávajú úplne, pokiaľ nie sú dané do súvislosti s relevantnýna pätnásť predpisov. Sudca opäť prikyvuje: „Máte pravdu, máte mi kvalitatívnymi ukazovateľmi. Napr. väčší počet paragrafov pravdu!“ Toto konštatovanie však akosi nejde do hlavy zapisova- v Občianskom zákonníku nie je dostatočným indikátorom pri teľke a tá sa obráti na sudcu: „Pán sudca, ale veď to predsa nie je komparácii tohto predpisu so Zákonníkom práce. možné, aby dve vzájomne si odporujúce stanoviská mali súčasne Využitie vyššie uvedených indikátorov je zavádzajúce, hoci obe pravdu?!“ Sudca sa zamyslí a hovorí: „Vidíte, slečna, aj vy tieto čísla sú ľahko dokázateľné a vzájomne dobre porovnateľné. máte pravdu!“ Pre laika vyznievajú výsledky jasne a jednoznačne. Pri porovnáZnalci súdnych siení a ďalší právni experti takéto situácie vaní tiež nie je potrebné vytvárať širokú objasňovaciu metodiku. veľmi dobre poznajú a preto neustále diskutujú a analyzujú Bližší pohľad ale odhalí slabiny, ktoré túto jednoznačnú výpoproblematiku legislatívnej smršti. dovolím si konštatovať, že ide vednú hodnotu významne relativizujú. o problém zo všetkých strán preskúmaný a prežutý. Hneď na zaTreba si však uvedomiť, že uvedené kvantitatívne indikátory čiatku svojho príspevku musím teda zdôvodniť, prečo som si aj vykazujú principiálne nedostatky. V značnej miere ich ovplyvja znovu zvolil túto „večnú tému“. Veľmi často sa spomína, že ňujú a skresľujú okolnosti, ktoré sú z hľadiska cieľa (evidencie legislatívna smršť predstavuje kľúčový problém moderného, prí- podľa vedeckých merítok) pri posudzovaní legislatívnej smršti padne aj tzv. postmoderného štátu. Napriek tomu si ale myslím, že vlastne irelevantné. ešte nikto nedokázal dostatočne vysvetliť a už vôbec nie vyriešiť Počítanie tlačených strán v zbierkach sa dotýka len rozsaproblém neustáleho nárastu kvantity právnych predpisov. Žiaden hu tlače, na ktorej sa nachádzajú tlačené normatívne texty. Tie vedec v USA, v Nemecku a ani v Českej republike či v Sloven- sú ovplyvnené grafickou podobou a formátom stránok. Z tohto skej republike či ďalšej krajine doposiaľ nenašiel žiaducu odpo- dôvodu sa postup nedá použiť pri komparácii rôznych produkveď alebo recept. Aj preto vidím priestor pre ďalšie úvahy tov legislatívnej činnosti. Komparácia by nebola dostatočne o legislatívnej smršti. spoľahlivá. Napr. grafická pomôcka ako je prehľadná tabuľka, Identifikácia legislatívnej smršte Legislatívna smršť býva obvykle vnímaná ako problém kvantity. na priloženom grafe možno vidieť vidieť nárast počtu zákonov v II. volebnom období voči I. volebnému obdobiu Národnej rady SR o vyše 70 %. dokonca aj skrátené III. volebné obdobie Národnej rady SR sa voči II. volebnému obdobiu vyznačuje miernym nárastom počtu zákonov. Obdobné tendencie môžeme vidieť aj pri sčítavaní počtu novelizácií zákonov. Z uvedeného grafu sa dozvedáme veľa o obvyklom indikátore legislatívnej smršti. Legislatívna smršť sa tu popisuje pro
JUDr. Branislav Fábry, katedra teórie práva a sociálnych vied, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Že ide o večnú tému potvrdili i KELLER, A., ZUMSTEIN, Ch.: Die Normflut als Rechtsproblem. In: EICHENBERGER, K. (Hrsg.): Grundragen der Rechtssetzung. Basel: Karger, 1978, 520 s., 295– 320. O porovnanie úspechov vedy o tvorbe práva v rôznych štátoch sa pokúsil napr. SCHNEIDER, H.: Gesetzgebung. Heidelberg: CF Müller, 2002, 477, s. 1-7. Tvrdenie o neúspechu českej a slovenskej právnej vedy je mojím názorom. Pozri KANCELÁRIA NÁRODNEJ RADY SLOVENSKEJ REPUBLIKY: Stručný prehľad o činnosti NR SR.. Bratislava: Kancelária Národnej rady SR (interná publikácia), december 2006.
ktorá nepochybne predstavuje značné uľahčenie pre používateľa, spôsobí podľa uvedeného postupu počítania strán nadmerný nárast ukazovateľov pre posúdenie kvantity legislatívnej činnosti. Počítanie množstva predpisov, prípadne článkov, či paragrafov, nás môže tiež uviesť do omylu. Mali by sa napr. oznámenia o chybe v tlači hodnotiť rovnako ako veľké kodifikácie? za zavádzajúce by sme mohli považovať napr. aj úplné znenia zákonov, ktoré neprinášajú nové normy a sú prijímané kvôli väčšej právnej istote. Preto by sa úplne znenia alebo oznámenia o chybe mali hodnotiť osobitne. To však môže vyvolávať výhrady. Ak by sme začali osobitne hodnotiť isté časti v zbierkach predpisov, vzniklo by podozrenie, že sa snažíme umelo znižovať kvantitu predpisov a tiež, že postupujeme príliš subjektívne. Také oznámenie o chybe v tlači predstavuje nielen kvantitatívny nárast legislatívnej smršti, ale môžeme poukazovať aj na jeho kvalitatívne aspekty (právna istota). Kvantita versus kvalita predpisov
Uvedené príklady poukazujú na to, že voči kvantitatívnym aspektom možno vznášať zásadnú námietku: nezohľadňujú kvalitu právnych predpisov.
K problematike vzťahu kvantity a kvality predpisov pozri
Debaty mladých právníků 2007 Z hľadiska kvality je scestné najmä bezduché počítanie strán Celkovo sa teda dá konštatovať, že hoci je v podstate možči zákonov, ale aj článkov a paragrafov. Toto nemá žiadnu výpo- né dosiahnuť poznanie relatívneho dobra v zákonoch, vzhľadom vednú hodnotu o hustote právnej regulácie. Faktory ako sú struč- na prílišný ideologický podtón pojmu „dobrý zákon“ musíme ponosť, výstižnosť a dôkladnosť formulácií sa neberú vôbec do úva- stupovať opatrne. hy. Treba sa teda opýtať, či dlhšia formulácia naozaj zmnožuje právnu úpravu viac než stručná a jednoduchá právna úprava. Na druhej strane, ak berieme do úvahy pri legislatívnej smršti aj kvalitatívne faktory a nielen kvantitatívne javy, tak zlyhávajú vyššie spomenuté kvantitatívne indikátory úplne. Zameranie sa na rozsah nestačí. Také 600 fenomény ako Graf prijatých zákonov a 500 novelizácií v Slovenskej republike zovšeobecnenie v jednotlivých volebných obdobiach noriem, systémo400 vosť, resp. nesystémovosť, vnú300 torné rozpory, ale 200 i napr. zbytočnosť právnej úpravy sa 100 rýdzo formálnymi metódami nedajú 0 posudzovať. I. volebné odbobie II. volebné obdobie III. volebné IV. volebné Počet novelizácií zákonov Kontrola a po(1994-1998) (1998-2002) obdobie (2002obdobie Počet prijatých zákonov 2006) súdenie právneho poriadku cez výGraf prijatých zákonov a novelizácií v SR (údaje lučne kvantitatívne indikátory nesie so sebou riziko, že sa stane kontraproduktív- do konca roku 2006) nou. Daný jav sa môže prejaviť napr. pri nevyhnutných úplných Právnická a politická racionalita zneniach zákona v Zbierke zákonov po nespočetných novelách. Uvedené úplne znenia zákonov môžu napomôcť kvalite právneho Napriek mojím výhradám voči spôsobu evidencie legislatívporiadku, hoci podľa rýdzo formálnych kritérií by predstavovali nej smšti súhlasím s názorom, že ju treba obmedziť. Ide o konjeden zo zbytočných dôvodov narastajúcej legislatívnej smršti. senzus väčšiny právnikov a nielen z pohľadu právnika by to bol Je minimálne nejasné, či posudzovanie a evidencia kvality nepochybne racionálny krok. Legislatívna aktivita je však právnych predpisov sú aj pri zohľadnení kvantitatívnych kritérií podmieňovaná aj politickou racionalitou. v zásade možné. Všetky pokusy posúdiť kvalitu zákonov narážajú Zákony v Českej republike i na Slovensku tvoria politici. na značné prekážky. Chýba absolútne merítko pre dobro zákona Preto je potrebné zaoberať sa v súvislosti s legislatívnou smršako celku. Je navyše veľmi ťažké posudzovať nejaký zákon izo- ťou aj niektorými zásadnými rozdielmi medzi právnickou a polovane. litickou racionalitou. Zatiaľ čo pre právnika predstavuje tvorba Posúdenie právneho predpisu je efektívne a má nejakú vý- nových politicky a ideologicky motivovaných predpisov obpovednú hodnotu najmä pri komparácii s ustanoveniami v iných vykle bezdôvodné zvyšovanie kvantity legislatívnej smršti, pre predpisoch. na druhej strane je tiež nutné vidieť isté nedostatky politika to platiť nemusí. Politici zväčša presadzujú vlastné pokomparatívnych metód. Ani pri nich neexistujú úplne objektívne litické evergreeny bez ohľadu na to, či sú právne a legislatívne kritéria. V moderných spoločnostiach, vyznačujúcich sa hodnoto- racionálne. vou pluralitou je výsledok komparácie ovplyvnený subjektívnym U politikov existuje aj istá tendencia favorizovať rýchlo pôcharakterom poznávajúceho. Napriek týmto nedostatkom pred- sobiace a politicky výhodné riešenia. Naopak, diferencované, stavuje porovnávanie určitú minimálnu základňu pre diskusiu vyvážené a dlhodobo pôsobiace úpravy často neprinesú želaný a povedzme aj pre zbližovanie stanovísk. politický zisk. Potreba demonštrovať, schopnosť konať a potreAk by sme sa usilovali o vyhodnocovanie a zaraďovanie zá- ba dosahovať úspechy, najmä pred voľbami, vedú k tomu, že sa konov do kategórií ako o výsledok založený na rozumnom pozná- presadzujú krátkodobé perspektívy a zanedbávajú sa dlhodobé vaní a neposudzovali by sme na základe prejavov individuálneho záujmy spoločnosti. Využívať takéto formy pri tvorbe zákonov pocitu, tak je diskusia o kvalite zákonov možná. na základe roz- núti politikov často aj tlak verejnosti. umnej úvahy, pripúšťajúcej zvažovanie a kritiku, možno dokonca Racionalita právnikov v legislatívnom procese musí byť dospieť aj k plodnej diskusii. Dôležitým je tiež predpoklad, že preto spätá s politickou racionalitou v demokratickom právnom diskusie sa majú viesť v spoločenstve práva, ktoré predpokladá štáte. na jednej strane sa zákony parlamentu vyznačujú nároistú spoločnú hodnotovú základňu v diskusii. kom na racionálne riadenie a utváranie spoločenských vzťahov.
napr. EHRLICH, I., POSNER, R.A.: An Economic Analzsis of Legal Rulemaking. In: The Journal of Legal Studies, 1974, č.3, 257-286, tiež napr.LAMMER, M.: Grundfragen der Gesetzgebungslehre. In: MANTL, Wolfgang (Hg.): Effizienz der Gesetzesproduktion. Wien: Signum, 1995, 59-92.
Snahy o nájdenie „dobrého zákona“ prezentoval napr. SCHUPPERT, G. F.: Gute Gesetzgebung. In: Zeitschrift für Gesetzgebung, 2003, Sonderheft, 1-102, Chápanie legislatívy z pohľadu právnickej racionality predstavil napr. LÜCKE, Jörg: Die Allgemeine Gesetzgebungsordnung. In: Zeitschrift für Gesetzgebung, 2001, č. 1, s. 1-49.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny na druhej strane však samostatné zákonitosti politických procesov, v ktorých vystupujú odvodení držitelia moci, či čiastkové záujmy, strácajú nárok na objektívnosť smerujúcu k všeobecnému dobru, ktorá sa zákonom parlamentu často pripisuje. Vplyv hrajú najrôznejšie partikulárne stratégie, ale napr. aj ochota spolupracovať či podstupovať konflikty v záujme týchto legislatívnych stratégií. Toto napätie medzi politickou a právnou racionalitou je inštitucionálne zachytené v legislatívnom procese. Vytvárajú sa určité napätia, ktoré sa prejavujú priepasťou medzi zdôvodňovaním a rozhodovaním. do popredia vystupujú nevyhnutné vecné kompromisy. Politické spory a hľadanie väčšiny sa totiž spájajú s obsahovými rozhodnutiami. Pritom toto spojenie sa v demokratickej spoločnosti dá sotva označiť za nelegitímne. Pri tvorbe kompromisov existujú dve legislatívne riziká. Tie sa týkajú na jednej strane aktérov hľadania kompromisov, na druhej strane zasa kritérií hľadania kompromisov. Čím je hľadanie kompromisov ťažšie, o to vyšší politickí funkcionári na ňom participujú. S ich prítomnosťou však klesá aj význam odbornej diskusie. Aktéri tvorby kompromisov (napr. predsedovia politických strán) sú väčšinou nedostatočne oboznámení s problematikou, o ktorej rozhodujú. Preto ich kompromisy nie sú vždy legislatívne dobré. Snaha o obmedzenie legislatívnej smršti Typickým príkladom, rozporu politickej a právnickej racionality v Českej republike je napríklad odlišný postoj poslancov PSP a sudcov Ústavného súdu ČR v otázke tzv. prílepkov. Rozhodovacia činnosť Ústavného súdu ČR a najmä nález č. 37/2007 z 15. februára 2007 sú nám veľmi dobre známe. Bohužiaľ, domnievam sa, že napriek dobrým úmyslom sa súdnej moci nárast prílepkov zastaviť nepodarí. Vo všeobecnosti, politici sa budú ústavno – právne konformne správať iba vtedy, ak to bude pre nich aj politicky výhodné. V súvislosti s diskusiou o tzv. prílepkoch sa objavil názor niektorých sudcov, že na prílepky má dozerať najprv predseda Poslaneckej snemovne Parlamentu, následne Senát a až potom Ústavný súd ČR. Všetci však dobre vieme, že aj predseda PSP a aj senátori sú politici. V danej súvislosti sa preto výborne hodí jeden známy český predvolebný slogan: „Nevěříte politikům? – No konečně!“ Ani ja osobne neverím, že by politici uprednostnili ústavnú čistotu pred politickým ziskom. Keby sa napr. opozícii podarilo protiústavným prílepkom zrušiť „Topolánkove reformné baťohy“, pochybujem, že by predseda PSP či nejaký iný opozičný poslanec alebo senátor označili tento prílepok ako protiústavný. Naopak, domnievam sa, že by ho skôr bránili, nakoľko má mimoriadnu politickú hodnotu. Aj zo slovenskej politiky sú známe niektoré príklady, keď ústavno – právna čistota musela ustúpiť príslušnosti k politickým stranám. Názory poslancov na Ústavu SR sa príliš zhodovali s ich politickou príslušnosťou, aj v relatívne jednoduchších kauzách (napr. kauza Gaulieder). Z uvedených dôvodov sa obávam, že v konečnom dôsledku otázku, čo je nesúvisiaci doplňujúci a pozmeňujúci návrh, bude musieť posudzovať Ústavný súd ČR v každom konkrétnom prípade osobitne.
REINGOLD, B.: Conflict and cooperation: legislative strategies and concepts of power among female a male state legislators. In: The Journal of Politics, May 1996, č. 2, 644-668, s. 665 a nasl. Pozri napr. ČTK: Wagnerová: na přílepky má v prvé řadě dohlížet šéf sněmovny. Cit. podľa http://www.profipravo.cz/index. php?page=article&id_category=16&id_article=245663&csum=8e 2c2517 (2.9.2007)
Myslím si, že miesto deklarácií súdnej moci o želanom stave v legislatíve je potrebné hľadať iné cesty ako obmedziť neželané javy v tvorbe práva. Základom musia byť riešenia, ktoré budú zohľadňovať právnickú aj politickú racionalitu. domnievam sa však taktiež, že žiaden „koperníkovský obrat“ v legislatíve nenastane. Veľkým úspechom by bolo aj to, keby si politici všimli právny rozmer legislatívnej smršti. V Nemecku sa odborný časopis Zeitschrift für Gesetzgebung pokúsil motivovovať politikov, aby konali politicky racionálne tým, že vytvoril Preiss für „Gute Gesetzgebung“. 10 (Ide o cenu za kvalitnú legislatívnu činnosť.) Samozrejme, že každý pokus označiť čosi za „dobrú legislatívu“ nesie silný politický a ideologický náboj a preto si uvedomujem nedostatočnosť obdobných pokusov. Napriek tomu si na záver príspevku dovolím navrhnúť, aby sme využili niektoré kvantitatívne indikátory legislatívnej smršti obdobným spôsobom. Mohli by sme napr. vytvoriť akési záporné ocenenie pre poslanca s najvyšším počtom podpísaných doplňujúcich a pozmeňujúcich návrhov. V súlade s česko – slovenskou filmovou klasikou by sme túto cenu mohli označiť ako „Cena legislatívneho Hujera“. Tým by sme možno spoľahlivo využili nespoľahlivé kvantitatívne indikátory legislatívnej smršti. ZUSAMMENFASSUNG In diesem Beitrag wird die ewige Diskussion über ständiges Anwachsen der Gesetzesflut sowie das Thema der niedrigen Rechtsvorschriftenkvalität fortgesetzt. Autor widmet sich den methodischen Mängeln gewöhnlicher Gesetzesflutberechnungen. Man unterschätzt dabei oft die Frage der Regelungsdichte und die Kvalität der Rechtsvorschriften wird von vielen Rechtsforscher auch nicht genügend berücksichtigt. In dem Beitrag werden auch unübersehbare Spannungen zwischen juristischen und politischen Rationalität erwähnt, weil die Bedeutung politischer Kompromisse von vielen Juristen unterschätzt wird. Auch die Entscheidungspraxis des tschechischen Verfassungsgerichts kommt als Thema zum Ausdruck, besonders dessen Kampf gegen den sog. Pätzeln. Fazit dieses Beitrags wird also von der Gedanke des mehr berücksichtigten Politischen im Gesetzgebungsprozess getragen.
10 Pozri KARPEN, U.: Neuer Preiss für „Gute Gesetzgebung“ In: Zeitschrift für Gesetzgebung 2006, č. 2, s. 187-188. Ide o cenu, ktorú udeľuje komisia, zložená prevažne zo sudcov a právnych vedcov, ale napr. aj zo zástupcov priemyslu. Oceňujú sa rôzne významné výkony v oblasti legislatívy, najmä : – dorý zákon, – návrh dobrého zákona alebo vydarená časť návrhu zákona, – alternatívny návrh zákona, – aplikovaný návrh metodickej inovácie v legislatíve, – úspešné odhadovanie následkov zákona.
Debaty mladých právníků 2007 RETROAKTIVITA V PRÁVNOM ŠTÁTE Vieroslav Júda I. Retroaktivita - historickoprávny exkurz V rímskom práve sa pri aplikácii práva uplatňovali právne princípy, slúžiace na tvorbu subjektívnych práv a povinností. Z pohľadu skúmanej problematiky to boli najmä „lex retro non agit“ (zákon nepôsobí spätne) resp. „lex prospicit non respicit“ (zákon sa pozerá dopredu a nie naspäť). Tieto právne princípy síce vyjadrujú zákaz retroaktivity ale je potrebné poznamenať, že retroaktivita nebola v rímskom práve niečím výnimočným. Práve naopak, bola často využívaná ako prostriedok na preklenutie strnulosti a formalizmu, hlavne v rámci ius civile. Hlavne v klasickej dobe Rimania chápali realizáciu a aplikáciu práva v zmysle princípu „ius est ars boni et aequi“ (právo je umenie dobrého a spravodlivého), pričom retroaktivita slúžila k napĺňaniu tohto princípu. K moci súdnych úradníkov je nevyhnutné dodať, že sa nemuseli riadiť ani vlastnými vyhláškami a tieto mohli počas svojho funkčného obdobia akokoľvek meniť. Takýto stav v aplikačnej praxi často krát znamenal prelomenie, moderne povedané, princípu právnej istoty a vyvolával právnu neistotu. Tento stav zmenil až Gaius Cornelius, v roku 67 p. n. l. svojim Lex Cornelia de iurisdictione zakotvil, že prétori sa museli riadiť svojimi vyhláškami a nesmeli ich v priebehu roka meniť. Museli sa pridŕžať svojho pôvodného ediktu (ut praetores et ex dictis suis perpetuis ius dicernt), ktorý sa tak stal trvalým, večným (edictum perpetum). Aj napriek rušivým javom, retroaktivita v rímskom práve vychádzala zo zásady slušnosti a spravodlivosti, čím (paradoxne) napomáhala prekonávať rigiditu zvykového práva, až do prijatia Zákonov dvanástich tabúľ. V 18. stroročí sa stretávame s retroaktivitou v revolučnom zákonodarstve chápanou v dvoch rovinách. Prvou rovinou je striktné odmietnutie retroaktivity, čoho príkladom je Ústava U.S.A. a ústavy niektorých štátov únie. Tretí odsek oddielu 9 čl. I. Ústavy U.S.A. hovorí, že „Kongres neprijme žiadny zákon so spätnou platnosťou alebo zákon, ktorého obsahom by bol súdny rozsudok“. na dôležitosť zakotvenia zákazu retroaktivity ( ex post facto) pred ratifikáciou Ústavy USA, zástancovia federalizmu Hamilton a Madison. Vo Federalistovi č. 44, je retroaktivita (v texte ex post facto) v rozpore s priamymi zásadami spoločenskej zmluvy a so všetkými zásadami rozumného zákonodarstva. Logicky vyvstáva otázka ako
JUDr. Vieroslav Júda, PhD., Katedra teórie štátu a práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela Banská Bystrica. Rebro, K. – Blaho, P.: Rímske právo, Obzor, Bratislava 1991, s. 63 Čl. I. § 20 ústavy štátu Tennessee z roku 1870 ustanovil, že “nebude prijatý žiadny retrospektívny zákon, alebo zákon porušujúci záväzky zo zmlúv.“ Ústava Spojených štátov amerických zo 17. novembra 1787 v čl. I. ods. 9 odst. 3 zakazuje prijatie zákona so spätnou účinnosťou (retroaktívny zákon). Pôvodne sa toto ustanovenie týkalo len trestnoprávnej legislatívy, čo potvrdzuje aj rozhodnutie Najvyššieho súdu USA v spore Calder vs. Bull (3 Dall. 386, 1 L.Ed.648 (1789). Najvyšší sud konštatoval, že predmetné ustanovenie Ústavy USA o zákaze prijímania retroaktívnych zákonov sa nevzťahovalo na vlastnícke a zmluvné práva. Avšak sudca Samuel Chase odmietol takéto tvrdenie s poukázaním na existenciu určitých živých princípov v slobodných republikánskych vládach, ktoré určia a zrušia zrejmé a krikľavé zneužitia zákonodarnej moci... všeobecné princípy práva a rozumu (general principles of law and reason) ich zakazujú.
zabrániť súdnej moci vo vydávaní retroaktívnych zákonov. Madison navrhuje inštitút obmedzeného ústavného systému, ktorý definuje ako systém obsahujúci isté stanovené výnimky zo zákonodarnej moci, napr. nebude schválený zákon ex post facto (Federalista č. 78). Druhá rovina je akceptovanie retroaktivity za určitých podmienok, a to vo vyššom záujme, čím sa dostávame k vzťahu právo a morálka a právo a spravodlivosť. Príkladom je problematika retroaktivity v teórii práva vo Francúzsku. S pojmom retroaktivita sa opätovne stretávame pri uplatňovaní revolučného práva v období Veľkej francúzskej buržoáznej revolúcie. Klasickým príkladom je ustanovenie revolučného zákonodarcu z 5 brumaira a 17 nivosa druhého roku Francúzskej revolúcie (1793), podľa ktorého priama dedičská postupnosť a neplatnosť opačných testamentov sa týka všetkých pozostalostí po dobití Bastilly (14.7.1789). Francúzsky zákonodarca v nich nenachádzal retroaktivitu ale len výklad „ľudských práv“ vyslovených francúzskym ľudom 4.7.1789. K zmene dochádza v úprave súkromnoprávnych vzťahov po nástupe Napoleóna a vydaní občianskeho zákonníka, Code civile v roku 1804. Článok 2 Code civile zakotvil princíp neretroaktivity, podľa ktorej “Zákon upravuje právne vzťahy iba do budúcnosti a nemá žiaden retroaktívny efekt“. Codex civile bol vydaný vo forme „obyčajného zákona“ a preto nič nebráni zákonodarcovi vydať zákon obsahujúci právne vzťahy na princípe retroaktivity, vo forme právneho predpisu rovnakej alebo vyššej právnej sily. Princíp neretroaktivity nezaväzuje zákonodarcu ale je záväzný pre sudcu a pre reglementačnú činnosť orgánov výkonnej moci. Podľa Kasačného súdu môže zákonodarca derogovať „obyčajným zákonom“ neretroaktivitu s ohľadom na vyšší záujem verejného poriadku. Ak jasne neprejaví takúto vôľu v novom zákone, tento musí byť aplikovaný sudcom v súlade s čl. 2 Code civile. II. Retroaktivita v recentnom práve V modernej teórii práva a filozofii práva panujú rozdielne názory aj na vzťah princípu právnej istoty a retroaktivity práva. Zákaz retroaktivity je predpokladom princípu právnej istoty, ktorý je súčasťou modernej právnej úpravy. V anglo - americkom právnom systéme sa stretávame s pojmom retroaktivita v dvoch významoch. Ide o zákony „Ex Post Facto Law“ (pravá retroaktivita) a „Retrospective Laws“ (nepravá retroaktivita). S týmito pojmami sa spája aj pojem tzv. pretrvávajúceho regulačného efektu ( survival effect), je regulačný efekt účinnej alebo zrušenej pretrvávajúcej právnej normy, či normatívneho právneho aktu. Ako uvádza Šmid, v kanadskom práve sa pod pravou retroaktivitou rozumie taký dôsledok regulačného efektu (survival effect), ktorý spôsobí zánik alebo inú kvalitu obsahu právnych vzťahov (práv a povinností) vzniknutých na základe právnych skutočností, s ktorými lex prior spájal vznik týchto práv a povinností a to v čase pred účinnosťou neskoršej, novej právnej normy (lex posterior). Retrospektívne zákonodarstvo (Retrospectiv Laws) je chápané v zmysle ako nepravá retroaktivita. V práve USA pojem retroaktívne a retroaspektívne zákony
Procházka, A.: Retroaktivita zákonů. in.: Slovník veřejného práva československého, zv. III., Brno 1934, s. 799-800 Bergel, J. L.: Théorie générale du droit. 3 édition, 1999 Dalloz, s. 121 - 122 viď k tomu napr. Šmid, M.: Tvorba a interpretácia práva v Kanade. Charis , Bratislava 1996, s. 136 – 137, tiež Black, H. C.: Black´s Law Distionary, česky Blackův právnický slovník. Victoria Publishing, Praha 1990, s. 546 a 1217
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny splýva pre niektorých právnikov v jedno. Ide o zákony, ktoré zbavujú nadobudnutých práv alebo prekážajú nadobudnutým právam (v kontinentálnom práve iura quaesitia ). Retrospektívne zákony pôsobia spätne, sú určené k ovplyvňovaniu skutočnosti alebo práv pred dňom kedy vstúpili do platnosti. Tiež sa pod týmto pojmom rozumie zákon, ktorý zbavuje nadobudnutých práv alebo porušuje nadobudnuté práva získané na základe dovtedy platných zákonov, alebo zákony ktoré ukladajú nové povinnosti alebo rušia transakcie uskutočnené v minulosti. Na margo retroaktivity resp. retrospektivity v legislatívnom procese v Kanade a USA sa retroaktivita pripúšťa len v obmedzenej miere a to vo forme retroaspektívnych zákonov v oblasti daňového práva. Vo verejnom práve najmä v oblasti ľudských a občianskych práv je retroaktivita v akejkoľvek forme neprípustná. Toto tvrdenie potvrdzuje aj čl. I. § 9 (tretia veta) a § 10 Ústavy USA. Ochrana základných ľudských a občianskych práv v angloamerickom systéme práva vychádza z liberalistickej koncepcie slobody a ochrany súkromného vlastníctva. Predstavitelia anglosaskej teórie práva a právnej filozofie existenciu princípu retroaktivity buď odmietajú resp. čiastočne pripúšťajú. L. L. Fuller namieta, prípustnosťou retrospektívneho zákonodarstva v prípade nepravej retroaktivity, len vo výnimočných prípadoch, ale retroaktivitu odmieta úplne. Fuller chápe transparentnosť pravidiel ako jednu zo základných podmienok „vnútornej morálky“. F. A. Hayek v diele Právo zákonodarstvo a sloboda rozvíja teóriu spontánneho poriadku, v ktorej majú nezastupiteľné miesto právne princípy. Konštatuje, že existuje nezávisle od vôle a dokonca znalosti zákonodarcu systém pravidiel (princípov), ktoré sa všeobecne dodržiavajú a na ktoré zákonodarca často sudcu odkazuje. Hayek chápe právo ako výraz právnych princípov. dovodzuje, že striktné rozhodovanie sudcu len na základe platného práva a tým nemožnosť použiť na vyplnenie medzier v práve nepísané právne zásady (princípy), by znížilo právnu istotu. Sudca je viazaný podporovať princípy, na ktorých je založený existujúci poriadok. Preferovanie „nadpráva“ v podobe právnych princípov by podľa L. A. Harta, predstaviteľa analytickej jurisprudencie, malo viesť k akceptovaniu morálnych dôvodov na prelomenie štandardných právnych princípov akými sú právna istota alebo zákaz retroaktivity.10Hartova koncepcia minimálneho obsahu prirodzeného práva je v kontraste s Kelsenovou tézou o bezobsažnosti právnych noriem, t. j. nezávislosti právnych a morálnych noriem, oddelenie toho čo je (Sein) a toho čo byť má (Sollen). Hart počíta s existenciou princípov obsiahnutých morálnom systéme spoločnosti a faktickom sociálnom živote. Hart rovnako ako Immanuel Kant nepovažuje poslušnosť pozitívnej norme za niečo neproblematické a samozrejmé. Kantov kategorický imperatív nie je len obyčajným príkazom slepej poslušnosti zákona ale požiadavkou jeho skúmania prostredníctvom praktického rozumu.11 Predstavitelia čistej právnej náuky Kelsen a Somló retroaktivitu akceptujú. Kelsena retroaktívne zákony znepokojujú ale tvrdí, že ak sa všeobecne uznáva, že neznalosť zákona neospravedlňuje a že zákon teda možno riadne aplikovať aj na toho, kto ho nepozFuller, L. L.:The Morality of Law, Yale University 1961, česky Morálka práva, OIKOYMENH Praha 1998, s.54 a 59, 150 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, Academia Praha 1994 , s.117 Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda, Academia Praha 1994, s. 111 10 Hart, L. A.: Concept of Law, Oxford 1997 česky Pojem práva. Prostor Praha 2004, s. 292 - 293 11 Hart, H.L. A.: Concept of Law, Oxford 1997 česky Pojem práva. Prostor Praha 2004
nal, retroaktívny predpis to len rozširuje tým, že právo aplikuje na toho, kto o ňom vedieť nemohol. Somló tvrdí, že z podstaty práva nevyplýva, že by nemohlo byť retrospektívne.12 a) Retroaktivita a temporalita právnych noriem Spätné pôsobenie právnych noriem do minulosti úzko súvisí s nuansami inštitútu temporality v práve. Pojem temporalita znamená existenciu právnej normy v čase. Podľa J. Prusáka základné dimenzie temporality reprezentujú jej kategórie, ku ktorým patrí: a) vznik/zánik platnosti a vznik/zánik účinnosti právnej normy, b) retroaktivita a aretroaktivita právnej normy, c) intertemporalita právnej normy, d) právna kontinuita a diskontinuita vrátane recepčných noriem.13 Všetky dimenzie temporality ustanovujú generálne a špeciálne právne normy. Podľa J. Prusáka často dochádza k stotožňovaniu intertemporálnych noriem s retroaktívnymi normami, hoci podľa jeho názoru ide o odlišné javy. Argumentuje tým, že napriek skutočnosti, že intertemporálne normy pôsobia do minulosti, ich spätná pôsobnosť je iba dočasná, čo tieto normy zásadne odlišuje od retroaktívnych noriem, ktoré charakterizuje ich trvalá pôsobnosť. Trvalosť je daná dobou ich platnosti a účinnosti. Ich úlohou nie je dočasná úprava vzťahov založených na účinnosti lex prior a ukončených pôsobnosťou za pôsobnosťou lex posterior, ale trvalé vymedzenie rozsahu a charakteru pôsobenia neskoršieho aktu do minulosti, čo je v zásade doménou skoršieho zákona. Pokiaľ ide o samotnú retroaktívnu normu, jej následkom je skutočnosť, že poskytuje práva a ukladá povinnosti subjektom pro praetitio, t. j . v čase, keď táto norma neexistovala, nebola platná a ani účinná. V súčastnej teórii práva sa diferencuje medzi pravou a nepravou retroaktivitou. Okrem iného sú rozdielne aj ich právne následky. Pri pravej retroaktivite sa neuznávajú/uznávajú práva a povinnosti založené skutočnosťami, ktoré sa uznávali/neuznávali za právne skutočnosti za platnosti neskoršieho zákona. Nejde tu len o zachytenie minulej skutočnosti, ale reálne zakladanie minulých pozitívnych alebo negatívnych účinkov. Naopak, pri nepravej retroaktivite sa dané skutočnosti, ktoré boli v minulosti rozhodné pre vznik, zmenu, zánik a obsah právnych vzťahov uznávajú a neskoršia norma upravuje obsah týchto vzťahov len od momentu vzniku účinnosti neskoršej normy. V rámci nepravej retroaktivity existuje ešte delenie na tzv. „jednoduchú výlučnosť“ a „sťaženú výlučnosť“ nového zákona. Rozdiel medzi týmito javmi spočíva v tom, že v prípade „jednoduchej výlučnosti“ sa povyšuje minulá právna skutočnosť na podmienku budúceho právneho následku a v prípade „sťaženej výlučnosti“ sa právne následky vyplývajúce zo starej právnej úpravy pre budúcnosť modifikujú.14 Domnievame sa, že na posúdenie či je daná právna norma retroaktívna je rozhodujúce temporálne hľadisko. Princíp aretroaktivity hovorí, že právo pôsobí do budúcnosti nie do minulosti. Teda právne normy upravujú právne vzťahy do budúcnosti nie do minulosti. Ak je obsahom právnej normy úprava právnych vzťahov, ktoré vznikli pred nadobudnutím účinnosti právnej normy ide o retroaktivnu právnu normu.
12
Kelsen, H.: General Theory of State and Law, 1945, s. 43 - 44, 73, 146, 149, Somló, F.: Juristische Grundlehre, 1927, s. 302 - 303 13 Prusák, J.: Temporalita a retroaktivita právnych noriem. Právny obzor, 79, 1996, č.3, s. 181 14 Procházka, A.: Retroaktivita zákonů. in.: Slovník veřejného práva československého, zv. III., Brno 1934, s. 800
Debaty mladých právníků 2007 b) Retroaktivita a aretroaktivita S pojmom retroaktivita sa v slovenskej a českej teórii práva stretávame najmä pri posúdení problematiky nespravodlivosti práva totalitného režimu a následne z toho vyplývajúcich teoretických alternatív riešenia odstránenia zákonnej (legálnej) nespravodlivosti účinkov týchto právnych noriem v oblasti verejného i súkromného práva. V aplikačnej praxi sa revízia nespravodlivého práva uskutočnila vo verejnom práve vo forme rehabilitácií a následného morálneho a právneho odškodnenia v forme relutárnej náhrady .V súkromnom práve prebehol tento proces vo forme reštitúcií, restitutio in integrum vlastníckych práv vlastníkom, ktorým boli neoprávnene zo strany štátu odňaté. Kategória oprávnených vlastníkov bola v prípade reštitúcii rozšírená aj o tzv. blízke osoby, t. j. rodinných príslušníkov. Gerloch definoval pravú retroaktivitu ako spočívajúcu v tom, že účinnosť právneho predpisu sa začne skôr ako jeho platnosť, takže sa použije neskorší zákon na prípady (právne skutočnosti), ktoré sa stali už v minulosti.15 Bárány chápe spätné pôsobenie práva ako fikciu sociologicky aj právnedogmaticky. Toto tvrdenie opiera o názor, podľa ktorého, ak účinnosť právnej normy spočíva v jej schopnosti spôsobiť právne dôsledky, tak sama právna norma nemôže byť účinná pred momentom svojej platnosti, lebo až od neho môže spôsobiť právne relevantné dôsledky. od momentu účinnosti „retroaktívneho“ zákona 1. sa na dôsledky minulej právnej úpravy hľadí, ako keby táto norma neexistovala, čiže ako keby nemali právny základ, alebo 2. sa minulé skutočnosti právne posudzujú, ako keby už vtedy bola účinná retroaktívna právna norma. Právne dôsledky „retroaktívnej“ normy však rovnako ako u každej inej normy nastávajú až momentom účinnosti. Nespravodlivé právo pôsobí do až do momentu svojho zrušenia, a kým plynie čas „jednosmerne“, tak možno zabrániť budúcej nespravodlivosti, napraviť dôsledky minulej nespravodlivosti, ale nemožno odstrániť minulú nespravodlivosť.16 Prusák definuje aretroaktivitu ako zásadu demokratického právneho systému ktorá implikuje pravidlá, právne normy: a) právne normy nepôsobia do minulosti ale len pro futuro, b) uznávajú a chránia nadobudnuté práva a právne nároky, ktoré vznikli za pôsobnosti lex prior aj lex posterior, ktoré súčastne nie sú v rozpore so zásadami demokratickej spoločnosti a právami občanov vyjadrených v medzinárodných dokumentoch. Podľa postavenia právnej normy z hľadiska jej sily v hierarchii právnych noriem obsahujúcej zákaz retroaktivity hovoríme o ústavnom zákaze resp. zákonnom zákaze. Relatívny ústavný zákaz môže plniť svoju normatívnu funkciu bez ďalšieho upresnenia, alebo môže byť konkretizovaný zákonnými zásahmi. Tak je to aj v prípade právneho poriadku Slovenskej republiky. Ústava v článku 50 ods. 6 výslovne zakazuje retroaktivitu prípade, že je pre páchateľa neskorší zákon priaznivejší. To replikuje aj zák. č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v § 2 ods. 1 a 2, a tiež zák. č. 71/1967 Zb. o priestupkoch v § 7 ods. 1 a 2. V tejto súvislosti je nevyhnutné poukázať na fakt, že Ústava Slovenskej republiky obsahuje okrem explicitného zákazu retroaktivity aj implikácie aretroaktivity a dokonca generálny zákaz retroaktivity, ktorý možno vyvodiť z dikcie čl. 1, 2 ods. 2 a 3 a čl. 134 ods. 4. Najvšeobecnejším je čl. 1, ktorý hovorí o Slovenskej republike ako o právnom štáte, čo zname15 Gerloch, A.: Teorie práva. dobrá Voda, 2000, s. 60 16 Bárány, E.: Nespravodlivé právo. in.: Právny obzor, 84, 2001, č. 2, s. 89
ná, že musí dochádzať k napĺňaniu princípov právneho štátu, ich zveľaďovaniu a ochrane. Okrem tohto všeobecného článku, možno nájsť implikovaný zákaz retroaktivity napr. v čl. 134 ods. 4. Obsahom je sľub, ktorý skladajú sudcovia ústavného súdu. Súčasťou textu sľubu je povinnosť chrániť princípy právneho štátu, čo znamená že na ne odkazujú alebo sa ich dovolávajú aj rozhodnutia Ústavného súdu. Z toho vyplýva, že existencia týchto princípov a ich explicitné, či implicitné zakotvenie v Ústave je nepochybné. Pokiaľ ide o špecifickú oblasť ľudských práv, tu má hlavne význam analýza čl. 2 ods. 2. Tento článok obsahuje princíp sebalimitácie štátnej moci, čo znamená, že štátne orgány môžu konať iba na základe Ústavy, v jej medziach a v rozsahu a spôsobom, ktorý ustanoví zákon. To platí aj o zasahovaní do sféry občianskej slobody, pričom čl. 13 ods. 2 v tomto smere stanovuje, že medze základných práv a slobôd možno upraviť len za podmienok ustanovených Ústavou a len zákonom. Keďže nijaké ustanovenie Ústavy Slovenskej republiky nezakladá možnosť spätného pôsobenia právnej normy, ktorá by obmedzovala občiansku slobodu a tým aj základné ľudské práva a slobody. Výnimkou je čl. 50 ods. 6. Pod pojmom retroaktivita chápeme spätnú pôsobnosť právnej normy do minulosti. Právna norma tak upravuje práva a povinnosti (právne vzťahy) dotknutých subjektov práva – adresátov právnej normy, ktoré vznikli pred nadobudnutím účinnosti tejto právnej normy. Princíp, že právne normy nepôsobia spätne, je v právnej norme uskutočnený v uvádzacích resp. záverečných ustanoveniach. Tento princíp sa ako všeobecne uznané interpretačné pravidlo uplatní v prípade, ak zákon túto otázku výslovne nerieši. V takom prípade vychádzame z toho, že právne normy z ktorých sa dotknutý právny predpis skladá, nepôsobia spätne, t.j. pri interpretácii uplatňujeme princíp aretroaktivity. V demokratickom štáte len výnimočne uplatňuje spätné pôsobenie právnej normy. V takom prípade: a) spätne pôsobí právna norma, ktorá výslovne obsahuje ustanovenie o spätnej pôsobnosti, b) právna norma vždy pôsobí spätne, až k začiatku účinnosti interpretovanej právnej normy. Aretroaktivita znamená zákaz spätného pôsobenia právnej normy do minulosti. V demokratickej spoločnosti právny systém rešpektuje občiansku slobodu, takže okrem iného vyrastá z aretroaktivity vo verejnom i súkromnom práve, a preto uznáva zásadu, že kto konal s dôverou v určitý zákon, nemá byť vo svojej dôvere sklamaný. Vo verejnom práve vyvodzujeme princíp aretroaktivity priamo z ústavy demokratického štátu. Výklad ústavy je v právnom štáte vymedzený formuláciou, obsahom a účelom interpretovanej právnej normy. K prvkom implikovaným v ústavnom princípe právneho štátu sa radí taká interpretácia a aplikácia práva, pri ktorej sa okrem formálnych znakov právnej úpravy rešpektuje aj obsah právnej úpravy. Identifikácia obsahu právnej úpravy by sa mala začať určením účelu právnej normy.17 Ústava Slovenskej republiky explicitne neobsahuje zákaz retroaktivity. Princíp aretroaktivity vyvodíme ex constitutione z čl. 1 ods. 1, podľa ktorého je Slovenská republika právnym štátom. K implikovanému princípu aretroaktivity sa Ústavný súd Slovenskej republiky vyjadril v náleze publikovanom v roku 1996 PL. ÚS 36/95, keď konštatoval: K imanentným znakom právneho štátu neodmysliteľne patrí aj požiadavka (princíp) právnej istoty a ochrany dôvery občanov v právny poriadok, súčasťou čoho je i zákaz spätného (retroka17
Drgonec, J.: Ústava Slovenskej republiky - Komentár. Heuréka, Šamorín 2004, s. 19
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny tívneho) pôsobenia právnych predpisov, resp. ich ustanovení. V podmienkach demokratického štátu, kde vládnu zákony a nie subjektívne predstavy ľudí a z požiadavky právnej istoty jednoznačne vyplýva záver, že právny predpis resp. jeho ustanovenia pôsobia do budúcnosti a nie do minulosti. V prípade spätného pôsobenia by sa vážne narušila požiadavka na ich bezrozpornosť, ďalej na všeobecnú prístupnosť (poznateľnosť), čím by nevyhnutne dochádzalo k situácii, že ten, kto postupuje podľa práva, by nemal žiadnu možnosť zoznámiť sa s obsahom budúcej právnej normy, ktorá by napríklad jeho konanie podľa platného práva v minulosti vyhlásila za protiprávne, resp. právne neúčinné. To by teda znamenalo, že jednotlivé subjekty práva by nemali istotu, či ich konanie podľa platného a účinného práva v dobe, kedy došlo k nemu, nebude neskoršie (po prijatí nového právneho predpisu) a ex tunc posudzované ako protiprávne a neúčinné, s vylúčením ochrany nimi riadne nadobudnutých práv v minulosti (v súlade s platnou a účinnou právnou úpravou). V skoršom náleze PL. ÚS č. 16/95 Ústavný súd zaradil princíp aretroaktivity k definujúcim znakom právneho štátu. Pri tom konštatoval, že princíp aretroaktivity je významnou demokratickou zárukou ochrany práv občanov a právnej istoty. Problematikou pravej a nepravej retroaktivity sa ústavný súd Slovenskej republiky zaoberal v náleze PL.ÚS 38/98. Podľa právneho názoru ústavného súdu ako z pohľadu pravej, tak aj nepravej retroaktivity právnych noriem je podstatnou otázkou otázka ochrany nadobudnutých práv, ktoré by preto neskoršia právna úprava už nemala rušiť, prípadne zhoršovať, ale pro futuro len zlepšovať. Podľa ústavného súdu, princíp aretroaktivity, implikovaný v čl. 1 Ústavy Slovenskej republiky, sa spája rovnako s verejným i súkromným právom. Účelom princípu aretroaktivity je aby právne predpisy a individuálne právne akty nepôsobili do minulosti resp. neupravovali právne vzťahy, ktoré nadobudli účinnosť v minulosti. Princíp retroaktivity nemožno stotožniť s nemennosťou právneho systému. Dynamika a statika každého právneho systému recentného štátu reflektuje spoločenské zmeny. V tomto prípade nejde o akúkoľvek zmenu ale len o najdôležitejšie spoločenské zmeny, meniace dovtedajšie pomery v spoločnosti. Účelom princípu aretroaktivity (zákazu retroaktivity) je nemennosť právneho postavenia subjektu práva v minulosti, v období, v ktorom už svoje práva nemôže prispôsobiť právnemu predpisu.
LUDWIG WITTGENSTEIN A RIADENIE SA (PRÁVNYMI) PRAVIDLAMI Lucia Berdisová „Jediná skutočne objavná cesta nespočíva v hľadaní nových území, ale v pohľade novými očami.“ Marcel Proust
Úvod Ludwig Wittgenstein je v súčasnosti viac-menej konsenzuálne považovaný za jedného z najvýznamnejších filozofov dvadsiateho storočia. Notoricky známe sú najmä jeho diela Tractatus logico-philosophicus (ďalej len „Traktát“) či Filozofické skúmania (ďalej len „Skúmania“) avšak i Wittgensteina podobne ako mnohých „učebnicový“ filozofov postihol fenomén rozšírenejšieho čítania diel o ňom ako jeho vlastných diel. Za posledné desaťročie záujem o Wittgensteinovu filozofiu na Slovensku nepochybne vzrástol. To sa prejavuje aj vydávaním diel, ktoré neboli v slovenskom jazyku dostupné, čo opätovne môže prispieť k ďalšiemu zvýšeniu záujmu. domáca odborná literatúra, v ktorej autori opisujú, analyzujú, kritizujú, či polemizujú s jeho filozofiou však prehliada právne implikácie Wittgensteinových prác. Tento príspevok je tak pokusom priniesť a hádam i vyvolať diskusiu o práve takýchto implikáciách, konkrétne o koncepcii riadenia sa pravidlami. Tomuto cieľu je podriadená aj štruktúra a terminológia príspevku. V prvej časti sa zameriame na Wittgensteinovu „teóriu“ riadenia sa pravidlami a jej zasadenie do dobového filozofického diskurzu a v časti druhej sa pokúsime vysporiadať s možným prínosom jej aplikovania na oblasť práva - použiť ju ako nový pohľad pre vnímanie riadenia sa právnymi pravidlami.
SUMMARY Legal certainly is an opposition to a state governed by Rule of Law. Legal certainly is being effectively implemented though legal stabilit effectively of law, legality of the legislation process and independence of judiciary. Legal certainly is connected with trust of law. Trust in law is achieved when every first instance decision can be examined by competent authority and every individual is provided with legal protection against unlawful and arbitrarydecision of a public (state) law. In practice it means that in a state governed by Rule of Law, wherethere is legal certainly and from it derived trust in law a person does not have to rely on the use of selp – help, but has guarantee, that he or she will achieve justice and assurance of this/her valid claims legally.
Mgr. Lucia Berdisová, katedra ústavného práva, Právnická fakulta Trnavskej univerzity. Ludwig Wittgenstein sa narodil v roku 1889 vo Viedni v rodine bohatého priemyselníka a zomrel v roku 1951 v Cambridge. na Wittgensteinove biografie bolo obetoveného množstvo papiera a atramentu, avšak len málo autorov v nich ponúka rovnako kvalitný a syntetizujúci vhľad do osobnej i pracovnej sféry jeho života. Veľmi komplexnou a zároveň v českom jazyku dostupnou je biografia od Raya Monka (MONK,R.: Úděl génia. Olomouc: Hynek, 1996), preto ju možno len odporučiť. na pultoch kníhkupectiev v Českej a Slovenskej republike sa momentálne nachádza aj krátka a zrozumiteľná práca Anthonyho Graylinga (GRAYLING,A.C.: Wittgenstein. Průvodce pro každého. Praha: dokořán, 2007). Spôsob akým sa filozof zapíše do dejín samozrejme ukáže až čas. Pozri napr. edíciu Wittgensteinove spisy vydavateľstva Kalligram. Výnimkou sú snáď noeticko-právne a logicko-právne implikácie. Pozri napr. kapitolu o kategórii pravdy v právnom myslení v HÖLLANDER, P.: Filosofie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čenek, 2006, s.177-213. Zároveň je možno trocha neskromne aj pokusom vzbudiť v slovenskej prípadne českej právnickej obci záujem nielen o filozofiu, ale i osobnosť Ludwiga Wittgensteina. Práve u neho je totiž podľa môjho názoru špeciálne zložité rozlíšiť, kde končí jeho vedecká (proti označeniu svojho filozofovania ako vedy by Wittgenstein celkom isto protestoval, keďže filozofia nemôže byť vedou, Pozri napr. Skúmania. § 124 a nasl.) práca a začína „osobný“ život. Pracovné nasadenie, vysoké nároky na seba samého a spomínanú konzistentnosť života prameniacu do autentickosti (ako mantry minulého a zrejme i tohto storočia) je možné trocha nadnesene označiť za univerzálny odkaz.
Debaty mladých právníků 2007 Na tomto mieste nemožno nepripomenúť vyjadrenie Wittgensteina pri svojom pôsobení na univerzite v Cambridge, totiž, že jeho filozofii rozumejú len dvaja ľudia (jedným z nich bol pravdepodobne on sám). Takto prenesene sa dostávame k jednej z otázok, na ktorú Wittgenstein hľadal odpoveď, alebo sa skôr snažil odstrániť nánosy nedorozumenia, ktoré ju môžu sprevádzať, a tou je otázka, čo znamená rozumieť niekomu, teda ako sme schopní vedieť čo má na mysli, alebo ešte inak ako môžeme chápať to, čo niekto hovorí. Pri čítaní Wittgensteinových prác môžeme mať často pocit, že rozumieme významu jednotlivých slov, ale nevieme, čo má na mysli, nerozumieme mu.10 Prijmime však aj riziko dezinterpretácie Wittgensteinovej filozofie v pragmatickej vidine jej plodného použitia v právnej teórii.11 I. Riadenie sa pravidlami Meno Wittgenstein každému kto sa zúčastnil základného kurzu filozofie na strednej škole konotuje tematiku jazyka a logiky v rámci prúdu analytickej filozofie12, do ktorej býva zaradzovaný. Objasňovanie toho, čo sa deje keď sa riadime pravidlom, čo vlastne riadiť sa pravidlom znamená, je u Wittgensteina ďalším krokom v pátraní po probléme jazyka a významu, vzťahu jazyka a myslenia, po procese už spomínaného porozumenia, po povahe stavov vedomia a iných témach, ktorými sa zaoberal v Skúmaniach (1952) po tom, čo v skoršom Traktáte (1918) podľa svojej mienky vyriešil všetky filozofické problémy
MONK,R.: Úděl génia. Olomouc: Hynek, 1996. Jazykové výrazy „rozumieť“, „vedieť“ a „chápať“ tak ako ich používa Wittgenstein nie sú synonymami, ale ich gramatika je príbuzná (pozri napr. § 150 Filozofických skúmaní). My však podobne ako prekladateľ Wittgensteinovej Modrej a Hnedej knihy - Dezider Kamhal (WITTGENSTEIN, L.: Modrá a hnedá kniha. Bratislava: Kalligram, 2002) budeme slová rozumieť a chápať používať ako synonymá, pokiaľ nebudú rozlíšené v používanom českom preklade Skúmaní od Jiřího Pechara (WITTGENSTEIN, L.: Filozofické skúmania. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993). Wittgenstein nabáda nemyslieť na chápanie ako na duševný pochod. Pozri Skúmania, § § 153-155. 10 Takto sa veľmi rýchlo môžeme preniesť k jeho teórii významu slov a viet z prvého (tzv. raného) obdobia (približne do roku 1930) do obdobia druhého po prehodnotení Traktátu v Modrej a Hnedej knihe a v Skúmaniach (a taktiež v Poznámkach k základom matematiky a spisu O istote). Pre náčrt tém a filozofických postojov v jednotlivých obdobiach pozri napr. JEŽÍK,P.: od Traktátu k neskorej filozofii. Filozofia, 61 (2006), č.9, s. 743-751. To by však presahovalo priestorové možnosti tohto príspevku, preto sa objasňovaniu tém odlišných od témy ústrednej budeme venovať len v miere nevyhnutnej pre objasnenie ústrednej témy hoci samotná štruktúra Skúmaní takému zámeru neveľmi praje. 11 Napokon ešte jedna poznámka. Nepredpokladám, že sám Wittgenstein by (minimálne v istých obdobiach života) súhlasil s písaním príspevku o právnych implikáciách jeho filozofie. Pravdepodobne by ma skôr odkázal na vykonávanie nejakej zmysluplnej činnosti, napr. manuálnej práce v záhrade (ako je to možné vyvodiť z dostupných životopisných informácií o ňom). Zároveň si uvedomujem, že na podobnú prácu by ma zrejme odkázali mnohí právni praktici. 12 Pozri napr. autoritu medzi encyklopédiami „Wittgenstein, Ludwig.“ Encyclopćdia Britannica. 2007. Encyclopćdia Britannica Online. 9 Sept. 2007 . Alebo autoritu medzi úvodmi do filozofie ANZENBACHER, A.: Úvod do filozofie. Praha: Potrál 2004. Zaradzovanie do filozofických smerov či prúdov môže byť veľmi zradné, avšak väčšinou aspoň informuje o kľúčovej tematike alebo metóde autora.
tým, že odhalil vzťah jazyka a sveta13 a jeho hranice14, kritérium zmysluplnosti viet15, význam jazykových výrazov16, predmet a metódu filozofie17, a tak finálne to, čo môžeme povedať a o čom musíme mlčať. V danom období, hoci nepochybne i pre ním či po ňom, prebiehala totiž na poli filozofie diskusia nielen o jej postavení, ale predovšetkým predmete a metodológii, ktorá vyvrcholila aj pohľadom na filozofiu ako analýzu jazyka a významu (tzv. lingvistický obrat)18. Popri Wittgensteinovi spomeňme aspoň B. Russella, G. Fregeho a predstaviteľov Viedenského krúžku - R.Carnapa a M. Schlicka, ako významných účastníkov tejto diskusie a prispievateľov k lingvistickému obratu.19 Kľúčom k riešeniu filozofických problémov sa pre nich stal jazyk. Filozofia sa tak mala byť „bojom proti zakliatiu, v ktorom náš rozum držia prostriedky našej reči“20. Práve preto sa Wittgenstein okrem iného snažil identifikovať význam jazykových výrazov. Odpoveď raného a neskorého Wittgensteina je rôzna. Intuícia nám môže napovedať, že význam slova spočíva v predmete, ktorý dané slovo zastupuje. Pre neskorého Wittgensteina takáto odpoveď nie je správna. Význam slova je totiž „spôsob jeho použitia v reči“21. Používanie jazyka Wittgenstein prirovnáva22 k hraniu hier – jazykových hier23.24 Takéto hry môžeme hrať aj s úmyslom objasniť podstatu jazyka. Rozličné hry (stolové, loptové, kartové, atď.) sú príbuzné aj v tom, že sa riadia nejakými pravidlami. Pravidlá nemusia byť nevyhnutne stabilné počas celej hry, ale môžu sa meniť, nemusia byť vždy zjavné (ani ten, kto podľa nich hrá ich nemusí vedieť vysvetliť), ale môžu ponechať aj priestor na pochybovanie o tom, čo pravidlom je.25 Predstavme si hru v ktorej A prikazuje B tvoriť rady čísel podľa istého zákona, prípadne A píše rady čísel podľa istého zákona a B má za úlohu pokračovať v nedokončenom rade.26 B teda musí vedieť, ako ďalej. Je chápanie nejakým vnútorným pochodom, alebo spočíva v tom, že B dokáže dopisovať ďalšie čísla v rade? Je chápanie tým, že B napadne vzorec, ktorým sa riadi pri pokračovaní v rade čísel? Kedy sme my oprávnení povedať, že 13 Pozri najmä Traktát 4.01 Veta je obrazom skutočnosti. (tzv. obrazová teória jazyka) a vety ju rozvýjajúce, alebo veta 4.121 (...) Veta ukazuje logickú formu skutočnosti. (...). 14 Traktát, 5.6 Hranice môjho jazyka znamenajú hranice môjho sveta. 15 Pozri Traktát 4.2 Zmysel vety je jej zhoda a nezhoda s možnosťami existencie a neexistencie stavov vecí. Zmysluprázne sú tak vety filozofie, etiky, estetiky a i samotné vety Traktátu (6.54), keďže nezobrazujú stav vecí. 16 Napr. Traktát, 3.3. 17 Pozri Traktát, 4.003 Väčšina viet a otázok, ktoré boli napísané o filozofických veciach, nie je nepravdivá, ale nezmyselná. (...) Väčšina otázok a viet filozofov spočíva na tom, že nerozumieme logika nášho jazyka. (...). a 4.0031 Celá filozofia je kritikou jazyka. Traktát 4.11 – 4.1122. 18 Jazykom sa samozrejme filozofi nezačali zaoberať až v 20.-tom storočí. Pripomeňme čo i len Platónov dialóg Kratylos či Aristotelov spis Kategórie (súčasť diela Organon). 19 Bližšie pozri napr. PEREGRIN, J.: Filosofie a jazyk. Praha: TRITON, 2003. 20 Skúmania, § 109. 21 Skúmania, § 43, § 197. 22 Wittenstein nehľadá to, čo majú hry spoločné, ale to, čím sú si podobné, aké majú rodové podobnosti – Pozri Skúmania, § 66, § 67. Jazyk teda môžeme k inej hre prirovnať len analogicky. 23 V českom preklade J.Pechara sa hovorí o „rečových hrách“ (orig. „Sprachspiel“, angl. „language game“). 24 K pojmu jazykovej hry pozri najmä § 7(pozor aj na bifurkáciu pojmu jazyková hra),§ 23,§ 66 a nasl.,§ 71 a nasl.. 25 Skúmania, § § 83 – 85. 26 Pozri Skúmania, § 143 a nasl..
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny B systém čísel pochopil?27 Ako B urobí správny krok podľa nášho pokynu tak, ako sme ho mienili?28 Čo je vôbec kritériom toho, ako vzorec mienime? Wittgenstein odpovedá, že kritériom je „spôsob a druh toho, ako ho stabilne používame, ako sme boli učení ho používať“29. Riadenie sa pravidlom, napr. aj nejakým vzorcom, spočíva teda práve v návyku - pri riadení sa pravidlom neprebieha proces interpretácie pravidla, ide doslova o cvik.30 „Riadiť sa pravidlom, urobiť oznámenie, dať rozkaz, hrať šachy sú návyky (zvyklosti, inštitúcie).“31 V skutočnosti „existuje určitý sklon hovoriť, že každé jednanie podľa pravidla je výkladom“. Avšak „existuje určité poňatie pravidla, ktoré nie je výkladom“32. „Keď sa pridržiavam pravidla, nevolím. Riadim sa pravidlom slepo.“33 Riadiť pravidlom sa môžeme len ak existuje úzus (prax). Riadiť pravidlom sa nedá súkromne, keďže by neexistovalo kritérium dodržiavania a porušovania pravidla, a tak presvedčenie, že sa daný človek riadi pravidlom by splývalo so samotným riadením sa pravidlom.34 Zdôraznime však opäť, že Wittgenstein vníma jazyk ako životnú formu35, teda nielen ako používanie slov, ale i činnosť pri 27 Skúmania, § § 151-155. Porovnaj aj § 177. Wittgenstein odpovedá, že to, čo nás, oprávňuje k tomu povedať, že B systém čisel pochopil sú práve okolnosti, za akých zážitok pochopenia mal. Jazyková hra teda nespočíva len v používaní slov, ale aj v okolnostiach použitia a činnosti s použitím spojenej. 28 Skúmania, § 186. 29 Skúmania, § 190 (kurzíva textu, aut.). 30 Skúmania, § 198 - „„Ale ako ma môže nejaké pravidlo učiť, čo mám v tomto mieste robiť? Čokoľvek urobím musí byť predsa s pravidlom spojené nejakým výkladom,“ – Nie, takto by sa to hovoriť nemalo. Ale takto: Každý výklad visí spolu s tým, čo vykladá, vo vzduchu; nemôže mu slúžiť za oporu. Výklady samé význam neurčujú. (...) Čo má vyjadrenie pravidla - povedzme ukazovateľ cesty – spoločné s mojimi činmi? Aké spojenie tu existuje? – No, napríklad toto: bol som nacvičený reagovať na tento znak určitým spôsobom, a tak teraz reagujem. Ale tým si označil len istú kauzálnu súvislosť, (...) neukázal si, v čom vlastne toto „riadenie sa príslušným znakom“ spočíva? Práve naopak; ďalej som naznačil, že človek sa podľa nejakého ukazovateľa riadi len pokiaľ existuje stabilný spôsob použitia, určitý návyk.“. K riadeniu sa pravidlami pozri najmä § § 198 – 241. 31 Skúmania, § 199. 32 Skúmania, § 201. Tento paragraf vzbudzuje mnoho diskusií o tom, čo Wittgenstein vlastne mienil. V úvode § 201 totiž uvádza paradox – „nejaké pravidlo by nemohlo určiť žiadny spôsob konania, pretože s pravidlom je možné uviesť do zhody akýkoľvek spôsob konania. (...) Ak sa dá každý spôsob konania uviesť s pravidlom do zhody, potom sa dá uviesť i do rozporu s ním. Neexistovala by teda ani zhoda, ani rozpor.“. Vysporiadava sa s ním tak, že paradox vzniká len nedorozumením, lebo musí existovať aj isté poňatie pravidla, ktoré nie je výkladom, inak by sme sa totiž dostali do situácie ak konanie by bolo v súlade s pravidlom 1. práve vtedy, ak by sme na výklad pravidla jedna uplatnili pravidlo 2., a to by sme vykladali podľa pravidla 3. atď. a zároveň by toto konanie mohlo byť v nesúlade s pravidlom 1. ak by sme na výklad pravidla 1. uplatnili pravidlo 2a. a na jeho výklad pravidlo 3a. atď. Wittgenstein tak odmieta tzv. „skeptický paradox“. Pre diskusiu pozri napr. MCDOWELL,J.: Wittgenstein o řízení se pravidlem. In: GLOMBÍČEK, P. (ed.): Soukromý jazyk, pravidla a Wittgenstein. Praha: Filosofia, 2006, s.88 a nasl.; KOŤÁTKO,P.: Interpretace a subjektivita. Praha: Filosofia, 2006, s.266 a nasl.. 33 Skúmania, § 219. Pozri aj § 506. 34 Pozri Skúmania, § 202. Tento paragraf je zároveň základom argumentu proti existencii súkromného jazyka. K tejto téme pozri aj zbierku esejí v GLOMBÍČEK, P. (ed.): Soukromý jazyk, pravidla a Wittgenstein. Praha: Filosofia, 2006. 35 Pozri Skúmania, § 23 a § 241 (cit. v pozn. 48).
tom vykonávanú za istých okolností. Neide tak o jednoduchý kalkul podľa daných pravidiel, ako sumarizuje Peter Koťátko v interpretácii príslušných pasáží Skúmaní, ale o omnoho komplexnejšiu problematiku.36 Tento fakticky len náčrt Wittgensteinovej koncepcie musel opomenúť množstvo rozdielnych interpretácií prameniacich do rozličného chápania Skúmaní, preto v ďalšom možno odkázať len na použitú literatúru. Napriek tomu verím, že je dostatočným základom pre vyvodzovanie jej právnych implikácií.
II. Riadenie sa právnymi pravidlami Aplikácia Wittgensteinovho konceptu riadenia sa pravidlami v teórii práva musí čeliť viacerým oprávneným námietkam. Nie je totiž takáto aplikácia len hľadaním si nových tém pre publikačnú činnosť? Nie je iba skrývaním sa za autoritu, ktorej potom môžu byť pripísané chyby interpretátora? Neide opäť len o písanie o čomsi, ale nie o písanie čoho, písanie svojho?37 Takýmto námietkam sa podľa mojej mienky dá čeliť tým, že koncepcie autorít nebudeme len popisovať a interpretovať, hoci aj interpretácia nevyhnutne obsahuje veľa svojho z interpretátora, ale aj reflektovať a domýšľať, a tak k opisu čohosi pripojiť aj to svoje. Zároveň čo i len popis koncepcií autorít môže vyvolať v čitateľoch vlastné otázky, čo nemôže byť negatívum. Na strane druhej je zložitejšie vysporiadať sa s priamymi námietkami proti aplikácii Wittgensteina na právnu teóriu. Takéto námietky podáva napr. Brian Bix38. Wittgensteina podľa neho nemožno aplikovať predovšetkým preto, lebo sám Wittgenstein jednoducho nepísal o právnej filozofii či interpretácii v práve.39 Ak aj písal o riadení sa pravidlami, cieľom bolo správne vysvetlenie fenoménu všeobecného konsenzu v úzuse týkajúcom sa najjednoduchších výrazov a matematických teórií, pričom tak právo ako i právna interpretácia zjavne uvažovanie o riadení sa pravidlami nepodnietili. A napokon základnou otázkou pri interpretácii práva nie je to, ako vysvetliť zhodu, ale práve ako vyriešiť nezhodu.40 So všetkými týmito námietkami sa stotožňujem avšak ako bolo už spomenuté vyššie, použitie nového pohľadu nám môže pomôcť zamyslieť sa nad aspektmi práva, ktoré sme prehliadali.41 36 „Wittgenstein odmieta predstavu konania (či už v rámci jazykovej komunikácie, alebo v rámci hry), ktoré je kompletne určené pravidlami v tom zmysle, že to, ako sa počítajú jednotlivé akty, môžeme bezo zbytku odvodiť zo samotných pravidiel.“ KOŤÁTKO,P., dielo cit. v pozn. 31. s.266. 37 Paradoxne tu opäť odkazujem na autoritu – N.A. Berďajeva. „V súčasnej dobe sa z všeobecného vedomia vytráca určitá tvorivá opovážlivosť. Mnohí dnes premýšľajú nad čímsi. Píšu o čomsi. Existovali však doby, kedy ľudia priamo premýšľali a písali čosi. (...) Veda celkovo, a historická veda zvlášť, prinášajú skvelé štúdie o náboženstve, o mystike, o Pythagorovi alebo napríklad o sv. Augustínovi. Ale sám sv. Augustín predsa nebol veda, ale bol kýmsi. Bol tým, o čo píšu svoje vedecké štúdie. Dnes si už len málokto trúfne písať tak, ako sa písalo skôr. Písať čosi. Písať svoje.“. BERĎAJEV,N.A.: Filosofie svobody. Olomouc: Votobia, 2000, s.9. 38 BIX, B.: Cautions and Caveats for the Application of Wittgenstein to Legal Theory. Minnesota Legal Studies Research Paper no.05-2, LAW AND SOCIAL JUSTICE, Campbell, O‘Rourke & Shier, eds., MIT Press, 2005, s. 217-229, dostupné prostredníctvom http://ssrn. com/abstract=619123. 39 Ibid., s.220. 40 Ibid., s.221. Podobne Bix odmieta analógiu práva s hrou s danými pravidlami. 41 Ďalším argumentom za aplikáciu Wittgensteina mimo sféry
Debaty mladých právníků 2007 II. 1 Prima facie aplikácia
ži?44 Ak B vie, že právo od neho vyžaduje P1 a zvažuje porušenie, napr. keď sa ponáhľa (koná spôsobom P3), môžeme hovoriť o interpretácii? Ak B nepochybuje o pravidle P1, rozumie mu (pozná úzus P1), ale koná v rozpore s ním, nemôžeme podľa môjho názoru hovoriť o tom, že u B došlo k interpretácii – i.e. rozvažovanie či pravidlo dodržíme alebo porušíme nie je interpretáciou. Takto by prípady P3 a P4 boli len prípadmi porušenia P1, pričom by prítomnosť príslušníka policajného zboru bola prítomnosťou hrozby sankcie, a tak by pravidlo P1 bolo dodržiavané o to istejšie.45 Aká situácia však nastáva ak B nepozná P1 a riadi sa P2, keďže z okolností za akých predtým prechádzal cez prechody, rozumel pravidlu prechádzania takto a ani cesta s A v ňom nevyvolala pochybnosti (až do chvíle kým B cez prechod neprešiel a A ostal stáť na druhej strane)? Ak B rozumel P2, riadil sa ním taktiež „automaticky“. Rozdiel v pravidlách, ktorými sa A a B riadili sa prejavil až keď neprešli prechodom spoločne.46 Hrali podľa iných pravidiel, ale nevedeli o tom. Neinterpretuje však B po tom, čo A ostal pred prechodom stáť, nedochádza u B k neistote ohľadom prechádzania prechodov, k tomu „ako ďalej“? Neukázalo konanie A pri prechádzaní prechodu nejaký nový úzus smerom k B? Predstavme si aj situáciu, kedy väčšina chodcov začne prechádzať cez prechod vtedy, keď na vozovke nebudú autá – budú konať spôsobom P2.47 Toto konanie v prípade, že bude v rozpore s P1, však nebudú príslušné orgány sankcionovať. Úzusom sa teda stane P2 do takej miery, že ten, kto nebude poznať pravidlá prechádzania prechodov pre chodcov ani nebude môcť z konania chodcov vyvodiť, že právo vyžaduje P1. Právna norma vyžadujúca P1 a ukladajúca sankciu za negáciu P1 sa stane tzv. obsolétnou normou. Ak podľa Wittgensteina pravidlo spočíva v úzuse, môže byť potom P1 vôbec pokladané za pravidlo? Je obsolétna norma platnou právnou normou i.e. môže byť právnym pravidlom to, čo všeobecne nie je dodržiavané? Aký by to malo vplyv na princíp právnej istoty?48
Predstavme si príklad už zo sféry riadenia sa právnymi pravidlami a pokúsme sa posúdiť aplikovateľnosť Wittgensteina, teda posúdiť, či jednoducho zvyk môže objasniť aj riadenie sa právnymi pravidlami. A a B idú spolu na kávu. Cestou do kaviarne prechádzajú cez dva prechody pre chodcov riadené svetelnými signalizačnými zariadeniami (ďalej len „semafor“). A a B pred prechodom zastavia v prípade, že na semafore svieti červené svetlo a pri rozsvietení sa svetla zeleného prejdú na druhú stranu. Otázkou teda je: „Prebieha pri riadení sa týmto právnym pravidlom cestnej premávky proces interpretácie? Zvažujeme my sami keď sa týmto pravidlom riadime ako máme konať a čo vlastne konáme, alebo sa ním riadime priam „automaticky“?“ Myslím, že môžeme povedať, že týmto pravidlom sa riadime z cviku, teda keď svieti červené svetlo, zastavíme pred prechodom, keď svieti zelené svetlo, prejdeme cez prechod. Zvážme však aj inú situáciu, ktorá v tomto prípade môže nastať keď sa A a B v neskorých večerných hodinách vracajú z kaviarne domov. na prvom semafore svieti červené svetlo. A a B zastavia a cez prechod prejdú po rozsvietení sa svetla zeleného. Taktiež na semafore pri druhom prechode pre chodcov svieti červené svetlo. A preto zastaví, B však cez prechod prejde. Prečo sa B riadil pravidlom „červená - stoj, zelená - choď“ pri prvom prechode a pri druhom už nie? Rozdiel bol v okolnostiach. Pri prvom prechode prechádzali počas červeného svetla, príkazu „stoj“ pre chodcov, po vozovke autá. V druhom prípade bola vozovka prázdna. B sa tak napriek zdaniu neriadil pravidlom – „červená - stoj, zelená - choď“ (označme ho ako „P1“), ale pravidlom „na vozovke sú autá - stoj, vozovka je prázdna - choď“ (ďalej „P2“) či pravidlom „na vozovke sú autá – stoj, ponáhľaš sa a na vozovke nie sú autá - choď “ (ďalej „P3) alebo pravidlom „vidíš príslušníka policajného zboru a svieti červená stoj, nevidíš príslušníka policajného zboru a vozovka je prázdna – choď“42 (ďalej „P4“). V súvislosti s danou situáciou nám vyvstávajú viaceré otázky. Sú P2, P3 a P4 skutočne prípadmi riadenia sa pravidlom alebo ide len o prípady porušenia právneho pravidla P1?43 Ne- 44 Spočíva vôbec proces interpretácie v otázke „ako mám pokračovať?“, alebo je táto otázka len signálom nerozumenia pravidlu? pochybne spôsobom P2, P3 a P4 koná mnoho ľudí, ale konajú tak zo zvyku alebo dochádza k procesu interpretácie? Ak proces 45 Wittgenstein na príkaz z pozície moci a jeho dodržiavanie myslí v § 212 Skúmaní – „Ak mi niekto, koho sa bojím prikáže, aby som interpretácie má spočívať aj v otázke „ako ďalej?“ („ako mám v písaní radu (napr. matematického, pozn. aut.) pokračoval, tak bupokračovať?“), rozvažuje potom takto B keď sa k prechodu blí-
jazyka môže byť aj vyjadrenie Petra Wincha v predhovore druhého vydania knihy Idea sociálnej vedy. Použitie rozboru koncepcie riadenia sa pravidlami pri používaní jazyka v súvislosti so svojou všeobecnou analýzou ľudského správania obhajuje zdôraznením, že „ústredným rysom Wittgensteinovho poňatia jazyka je skutočnosť, že to, o čo sa tu jedná, môžeme pravdivo uvidieť len vtedy, ak pozeráme na jazyk vo všeobecnejšom kontexte správania, ktorý ho obklopuje“. (WINCH, P.: Idea sociální vědy a její vztah k filosofii. Brno: CDK, 2004, s.10. ) 42 Toto pravidlo je fakticky pravidlom „(ak) vidíš príslušníka policajného zboru – (potom) „červená-stoj, zelená-choď“; (ak) nevidíš príslušníka policajného zboru – (potom) na vozovke sú autá - stoj, vozovka je prázdna – choď“. 43 Ak sú P2, P3 a P4 skutočne pravidlami, nie je potom dodržiavanie P1 pri uplatňovaní P2, P3 a P4 len iluzórne? Nemohli by sme potom uvažovať, že P1 nie je väčšinou dodržiavané, ale len náhodne dodržiavané? Nie sú potom právne pravidlá, ktoré dodržiavame len podmienečne (napr. ak bezprostredne hrozí sankcia pri nedodržaní, ak sa neponáhľame atď.) dodržiavané len ak to, čo vyžadujú presahuje požiadavky našími inými zvykmi vytvorených pravidiel? Je vôbec odpoveď na takúto otázku dôležitá?
dem konať rýchlo a s plnou istotou a nedostatok dôvodov ma nebude rušiť.“ Právnym teoretikom sú známe sankčné teórie dodržiavania práva, ktoré vysvetľujú prečo sa právo dodržiava. Wittgensteinova koncepcia síce neopomína ani aspekt moci, avšak celkovo, podľa mojej mienky, objasňuje skôr nielen prečo, ale ako sa pravidlami riadime. 46 Podobným príkladom by mohlo byť aj hranie kartovej hry. A,B a C hrajú v karty. D sa prizerá. Ihneď zisťuje, že hrajú poker a ešte pred dohraním hry sa spýta, či sa môže k hre pripojiť. A, B a C súhlasia. Hru nedohrajú, premiešajú karty a začnú hrať spolu s D. D prehrá. po chvíli čakania sa A opýta D – „Čo si zoblečieš?“. D zhrozene zisťuje, že A,B a C hrali hru s inými (hoci z časti totožnými) pravidlami - tzv. strip poker. 47 Ľahko si môžeme predstaviť aj iné prípady právneho paternalizmu. Napríklad motocyklisti prestanú nosiť ochranné prilby, vodiči prestanú používať bezpečnostné pásy atď.. 48 Takto sa prostredníctvom Wittgensteina môžeme dopracovať ku „klasickým“ otázkam právnej teórie týkajúcich sa efektívnosti právnej normy. K efektívnosti práva pozri napr. PRUSÁK,J.: Teória práva. Bratislava: Vydavateľské oddelenie Právnicej fakulty UK, 1995,s.210 a nasl.. Zároveň ešte jedna poznámka. Wittgenstein hovorí o jazyku ako o životnej forme. (Skúmania,§ 241 – „Tak ty teda hovoríš, že o tom, čo je správne a čo je chybné rozhoduje zhoda ľudí?“ – Správne
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny II. 2 doktrinálne aplikácie Wittgenstein nepochybne ovplyvnil významného právneho teoretika 20.-teho storočia - H.L.A. Harta.49 Hart na Skúmania explicitne odkazuje v diele Pojem práva v dvoch poznámkach. V nich považuje Wittgensteinov pojem „rodovej podobnosti“50 medzi hrami za metodicky použiteľný v prípade právnych definícií a časti Skúmaní zaoberajúce sa vyučovaním a riadením sa pravidlami za obsahujúce „dôležité postrehy“51. Hart však pri analýze pojmu práva kritizuje teóriu založenú na príkazoch a zvykoch rozvinutú predovšetkým Austinom.52 Rozlišuje pojem príkaz a rozkaz. Ak Austin hovorí o príkaze Hart ho vníma ako rozkaz, keďže podstatou rozkazu je pozícia moci spôsobiť ujmu – i.e. strach. Podstatou príkazu je však podľa Harta pozícia autority – i.e. rešpekt, hoci môže byť s mocou spôsobiť ujmu spojená. Takéto rozlíšenie by sme z § 212 Skúmaní (cit. v pozn. 44) vyvodiť nemohli, keďže nereflektuje autoritatívnu zložku, ale len mocenskú zložku riadenia sa pravidlom.53 Hart taktiež na príkladoch ilustruje, že v neexistuje jeden typ právnych pravidiel, ktorý by sa podobal Austinovmu modelu príkazu a hrozby, ale že „medzi pravidlami stanovenými zákonodarnými právomocami a určujúcimi spôsob ich uplatňovania a pravidlami trestného práva, ktoré sa prinajmenšom podobajú nariadeniam podloženým hrozbami, je radikálny rozdiel“54. Skrátene, právne pravidlá neukladajú len povinnosti, ktoré by mali charakter podobný príkazu, ale aj oprávnenia (a spôsob ich realizácie). Hart sa takýmto spôsobom vyrovnával so sankčnou teóriou dodržiavania pravidiel, avšak v kapitole VII o formalizme a skepticizme voči pravidlám, v ktorej definoval známy problém otvorenej textúry práva55, venuje pozornosť aj spôsobu ako sa pravidlom riadime, keď sa zameriava teóriu o tom, ako fungujú pravidlá pri rozhodovaní súdov. Hart, tak ako mu rozumiem,
49
50 51 52 53 54 55
a chybné je to, čoľudia hovoria; a v reči sa ľudia zhodujú. To nie je žiadna zhoda jednotlivých mienení, ale zhoda životnej formy.) Ak ho McDowell interpretuje správne v tom, že v jazyku neide o odôvodnenie, prečo sa pravidlami riadime (narozdiel od mienky, kde zdôvodňujeme prečo niečo mienime tak a tak), potom jazyk je životnou formou, lebo pri jeho používaní sa vyčerpávajú odôvodnenia, ide o základnú úroveň, „kde sa môj rýľ ohýba“ (Skúmania, § 217). (MCDOWELL,J., dielo cit v pozn. 31,s.104.) Môžeme takýto záver vztiahnuť aj na právo? Nemyslím si. Ak by právne pravidlá mali danú povahu, nemuseli by existovať dôvodové správy k právnym predpisom, rozhodnutia súdov by taktiež nemuseli byť odôvodňované a napokon sa zdá, že o tom, čo je v práve správne a chybné nerozhoduje to, čo ľudia konajú, ale inštitúcie - autority na to poverené. Pozri aj MIKHAIL,J.: “Plucking the Mask of Mystery from Its Face”: Jurisprudence and H.L.A. Hart. Georgetown Law Journal, Vol.95, 2007, s. 736, dostupné prostredníctvom http://ssrn.com/abstract=978307. Pozri pozn. 21. HART, H.L.A.: Pojem práva. Praha: Prostor, 2004, s.291. V danej poznámke Hart odkazuje aj na rozbor Wittgensteina u Wincha v diele Idea sociálnej vedy (pozri dielo cit. v pozn. 40, s.36-48). Austin ju rozvinul najmä v diele Province of Jurisprudence Determined. Pozri HART, ibid. s.33 a nasl.. Pozri aj pozn. 47. HART,H.L.A., ibid. s.46. Otvorená textúra práva spočíva v tom, že „môžeme použiť slovne formulované všeobecné pravidlá a napriek tomu sa v niektorých konkrétnych prípadoch objaví neistota ohľadom toho, akú formu správania vyžadujú. (...) Nielen v sfére pravidiel, ale vlastne vo všetkých oblastiach našej skúsenosti existuje istá hranica, ktorá je vlastná povahe jazyka a obmedzuje možnosti vodítok, ktoré nám všeobecný jazyk môže poskytnúť.“. Ibid. s.130-131.
odmieta skepticizmus ohľadom pravidiel v tom, že by pravidlá pôsobili len ako zvyky, teda že by pri riadením sa nimi vo všeobecnosti fungovala tzv. „zvyková poslušnosť“.56 Napriek tomu však „bezmyšlienkovité“ riadenie sa pravidlom bez „explicitného uvažovania o pravidle“ pripúšťa a považuje ho za „autentické dodržiavanie pravidla“ práve vtedy ak ten, kto konal spôsobom v súlade s pravidlom, po dotázaní sa na dôvod prečo tak konal, odkáže na dané pravidlo.57 Takýmto dotázaním sa dá rozlíšiť autentické riadenie sa pravidlom od konania, ktoré sa s ním iba zhoduje. Hart ponúka príklady zo šachovej hry, keď šachista ťahá šachovou figúrkou, ale nepremýšľa o pravidlách šachu, jednoducho sa nimi riadi. V takom prípade ide o autentické riadenie sa pravidlom. Ak však šachovú figúrku posunie po šachovnici dieťa rovnakým spôsobom, bez toho, aby pravidlá šachu poznalo, ide iba o konanie v súlade s pravidlom, nie však jeho autentické dodržiavanie. Nemám pochybnosti o tom, že príkladmi zo šachovej i iných hier sa Hart inšpiroval práve Wittgensteinovými Skúmaniami.58 Podľa Harta sa fungovanie pravidiel pri rozhodovaní súdov však nedá vysvetliť tým, že rozhodnutia sudcov sú intuitívne a potom odôvodnené pravidlami, ktoré sa danému prípadu podobajú (jedna z foriem skepticizmu voči pravidlám). Naopak, sudcovia sa rozhodujú ako šachisti, v „autentickej snahe konať podľa pravidiel, ktoré sú vedome považované za smerodajné normy rozhodovania, alebo pokiaľ k rozhodnutiu dôjde intuitívne – sú ospravedlnené pravidlami, ktoré bol sudca vopred ochotný dodržiavať a ich záväznosť pre daný prípad bola všeobecne potvrdená“59 (kurzíva aut.). Je teda zrejmé, že Hart pripúšťa, že riadiť právnymi pravidlami sa možno jednak intuitívne (automaticky, bezmyšlienkovite) a jednak vedome na základe rozvažovania. Bohatú diskusiu o aplikácii Wittgensteinovej filozofie v práve možno nájsť v anglo-americkom priestore ilustratívne na stránkach časopisu príznačne nazvaného Philosophical Investigations60 (Filozofické skúmania). 56 „Nemožno totiž poprieť, že jednotlivci v modernom štáte v súvislosti s niektorými oblasťami konania nepochybne predvádzajú veľmi rozsiahlu škálu jednaní a postojov, ktorú sme nazvali vnútorným hľadiskom. Zákony v ich životoch nepôsobia ako jednoduché zvyky (...), ale ako prijímané právne normy.“ Ibid. s.141 57 Ibid., s.143. 58 Najmä § 31, § 33, § 151, § 197 a nasl. Skúmaní. 59 HART, H.L.A., dielo cit. ibid., s. 144. 60 Pozri http://www.blackwellpublishing.com/journal.asp?ref=01900536&site=1. Pozri najmä MORAWETZ, T.: The Facets of Law: Appropriating Wittgenstein’s Methodes. Philosophical Investigations, Vol. 29, No. 2, s. 180-197; PATTERSON, D.: Wittgenstein on Understanding and Interpretation, Philosophical Investigations, Vol. 29, No 2, s. 129139, dostupné aj prostredníctvom http://ssrn.com/abstract=877284; EISELE,T.D.: Tom Morawetz’s „Robust Enterprise“:Jurisprudence after Wittgenstein. Philosophical Investigations, Vol.29, No. 2, s. 140-179; LEVVIS, G.W.: Between Theory and Practice: A Dilemma for the Morawetz-Wittgenstein View if Law. Philosophical Investigations, Vol. 29, No. 2, s. 111-128. Ďalej pozri PATTERSON, D.: Wittgenstein and Constitutional Theory. Texas Law Review, Vol. 72, 1837-1855 dostupné prostredníctvom http://ssrn.com/abstract=950137; PATTERSON, D.: Normativity and Objectivity in Law. William and Mary Law Review, Vol. 43, No. 1, s. 325-363; GOLDBERG, D.: I Do Not Think It Means What You Think It Means: How Kripke and Wittgenstein‘s Analysis on Rule Following Undermines Justice Scalia‘s Textualism and Originalism. Cleveland State Law Review, dostupné prostredníctvom http://ssrn.com/abstract=896106; LIPSHAW, J.M.: The Bewitchment of Intelligence: Language and Ex Post Illusions of Intention. Temple Law Review, Vol. 78, No. 1, dostupné prostredníctvom http://ssrn.com/abstract=657421
Debaty mladých právníků 2007 Významnými osobnosťami diskusie sú predovšetkým Thomas Morawetz a Dennis Patterson. Morawetz v zbierke esejí Law’s Premises, Law’s Promise: Jurisprudence after Wittgenstein61 pri objasňovaní povahy práva rozlišuje tri druhy praktík62 (orig. practice). Prvou praktikou sú hry ako šach, futbal, baseball, ktoré Morawetz označuje ako „uzatvorené praktiky“ (orig. closed practices). Pravidlám takýchto hier musíme rozumieť alebo mať o nich aspoň implicitnú predstavu, ak ich chceme hrať. Pravidlá daných hier sú stabilné v tom, že sa nemenia konaním hráčov. Zároveň cieľ hry je možné vypozorovať z daných pravidiel. Právo a jazyk sú príkladmi druhej skupiny praktík, tzv. „praktík otvorených“ (orig. open practices). Účastníkmi takýchto praktík sa môžeme byť bez explicitného učenia sa pravidlám, pretože kľúčovým nemusí byť učenie, ale „osvojenie si spôsobov správania“63. Pravidlá otvorených praktík sa môžu meniť aj konaním ich účastníkov a samé pravidlá môžeme ponímať ako nástroje, takže ich cieľ nie je vypozorovateľný z pravidiel praktík samých. Treťou skupinou praktík sú konania, ktoré vlastne „praktikami vôbec nazývať nemôžeme“64. Patria tu napr. „naše myslenie o svete“ (orig. our thought about the world) alebo rozumenie.65 Neznamená to však, že Morawetz verí, že riadenie sa pravidlami jazyk má rovnakú povahu ako riadenie sa právnymi pravidlami.66 Právo má totiž povahu „rozvažovacej praktiky“ (orig. deliberative practice), keďže v množstve ľudských činností existujú aj „komplexnejšie praktiky, ktoré zahŕňajú rozvažovanie“67 a medzi ne patrí aj rozhodovacia činnosť súdov (orig. judicial decision-making). Ak však Morawetz definuje rozvažovaciu praktiku ako „spočívajúcu v diskurze smerovanom k vytváraniu a obraňovaniu úsudkov“68 nepripomína nám to Hartov prípad autentickej snahy konať podľa pravidiel, ktorá môže spočívať jednak vo vedomom rozvažovaní a jednak v intuícii, ktorá je podložená uznaním pravidla? Teda v čiastočnom prijímaní a v čiastočnom odmietnutí teórie riadenia sa pravidlami zo Skúmaní? Práve charakterizáciu práva ako rozvažovacej praktiky kritizuje Dennis Patterson. Morawetzova myšlienka totiž podľa neho „vyzerá v mnohom ako to, na čo Wittgenstein odkazuje ako na „interpretáciu““69, teda ako to, čo Wittgenstein odmieta. Morawetz tak v práve vyzdvihuje práve Wittgensteinom odmietnutý aspekt –interpretáciu pravidla, nie porozumenie pravidlu. Patterson sám zastáva pozíciu, že interpretácia v práve je „parazitujúca“70 aktivita. Napriek tomu, že je dôležitým elemen61 62
63
64 65 66 67 68 69 70
MORAWETZ, T.: Law’s Premises, Law’s Promise: Jurisprudence after Wittgenstein. Ashgate Publishing, 2000. Nie je jednoduché preložiť výraz „practice“ bez posunu vo význame. Nemusíme totiž hovoriť o praktike, ale i o úzuse, zvyku či postupe. Dôležité však je, aby každý z týchto prekladov konotoval istú stabilnú prax. MORAWETZ, T.: Law’s Premises, Law’s Promise: Jurisprudence after Wittgenstein. Ashgate Publishing, 2000, s. 24 cit. podľa EISELE,T.D.: Tom Morawetz’s „Robust Enterprise“:Jurisprudence after Wittgenstein. Philosophical Investigations, Vol.29, No. 2, s.143. MORAWETZ, ibid., s.32. cit. podľa EISELE, ibid. s. 144. Pozri MORAWETZ, ibid., s.33. „Jazyk je (alebo môže byť) zavádzajúcim modelom pre právo“. MORAWETZ,ibid., s.205, cit. podľa EISELE, ibid. s.146. MORAWETZ, ibid., s.88, cit. podľa EISELE, ibid., s.147. MORAWETZ, ibid., s.136, cit. podľa EISELE, ibid., s.147. PATTERSON, D.: Wittgenstein on Understanding and Interpretation, Philosophical Investigations, Vol. 29, No 2, s. 131, dostupné aj prostredníctvom http://ssrn.com/abstract=877284. Ibid., s.133.
tom v právnej praxi, v skutočnosti je to „činnosť, ktorá závisí od už existujúcej a rozšírenej zhody medzi právnikmi“71 (kurzíva aut.). U Pattersona je teda aj interpretácia práve akoby zvykom a z (väčšej) časti s ním splýva. Veľmi zaujímavým spôsobom tak u Pattersona dochádzame k situácii, keď sa zdá, že i vlk je sýty (právnymi pravidlami sa riadime zvykovo) i ovca je celá (interpretácia je pri riadení sa právnymi pravidlami prítomná). Možno sa však iba vlk obliekol do kože baránka. Záver Tento príspevok, ako je zrejmé, neponúka systematické spracovanie problematiky riadenia sa pravidlami z pohľadu rozvinutia jednotnej teórie, pokúša sa však vytvoriť odrazovú pôdu pre ďalšie možné diskusie a pre ďalšie pýtanie sa. Interpretovať Wittgensteina je komplikované a o nič ľahšie nie je interpretovať jeho interpretácie. Naším cieľom ale bolo hľadať aj otázky nielen odpovede, i.e. problematizovať. Ak takéto problematizovanie aspoň jednému čitateľovi spôsobilo potešenie, bol splnený ďalší nie nevýznamný a priam wittgensteinovský účel príspevku. Použitá literatúra BIX, B.: Cautions and Caveats for the Application of Wittgenstein to Legal Theory. Minnesota Legal Studies Research Paper no.05-2, LAW AND SOCIAL JUSTICE, Campbell, O‘Rourke & Shier, eds., MIT Press, 2005, s. 217-229, dostupné prostredníctvom http://ssrn.com/abstract=619123. EISELE,T.D.: Tom Morawetz’s „Robust Enterprise“:Jurisprudence after Wittgenstein. Philosophical Investigations, Vol.29, No. 2, s. 140-179 GLOMBÍČEK, P.(ed.): Soukromý jazyk, pravidla a Wittgenstein. Praha: Filosofia, 2006 HART, H.L.A.: Pojem práva. Praha: Prostor, 2004 KOŤÁTKO, P.: Interpretace a subjektivita. Praha: Filosofia, 2006 MONK, R.: Úděl génia. Olomouc: Hynek, 1996 MORAWETZ, T.: The Facets of Law: Appropriating Wittgenstein’s Methodes. Philosophical Investigations, Vol. 29, No. 2, s. 180-197 PATTERSON, D.: Wittgenstein on Understanding and Interpretation, Philosophical Investigations, Vol. 29, No 2, s. 129139 PEREGRIN, J.: Filosofie a jazyk. Praha: TRITON, 2003 WITTGENSTEIN, L.: Filozofické skúmania. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993 WITTGENSTEIN, L.: Tractatus logico-philosophicus. Bratislava: Kalligram, 2003 Resumé This paper raises the issue of the notion of rule-following in the late philosophy of Ludwig Wittgenstein and its possible implications in the field of law. First part is focused on Wittgenstein´s “theory” of what does it mean to obey the rule, it sketches the manner he approaches this issue in Philosophical Investigations and it summes up the outcome – i.e. rule-following does not lie in the interpretation, but it is basicly the matter of the practice (customs, institutions). 71 Ibid.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny Second part deals with objections to application of Wittgenstein on the theory of law and it aspires to use Wittgenstein´s rule-following as the new eyes (new point of view) on the problems of adherence to legal rules. It also offers a few practical examples of legal rule-following and it hopefully provokes the questions about nature and reasons of the process of obeying legal rules. Last section of the second part is dedicated to the discussion of the authorities in given field – mainly Prof. Morawetz and Prof. Patterson. However, the paper ends with conviction Wittgenstein´s “theory” is not en bloc applicable on the legal theory, it is not fully unusable and it has some explanatory value.
KULTÚRNY A HISTORICKÝ KONTEXT PRÁVA Tomáš Gábriš Tak ako v posledných rokoch v oblasti všeobecnej histórie dochádza k dopĺňaniu historických poznatkov o nový rozmer a kontext dejín – totiž kontext sociálny a kultúrny, nastal čas doplniť o tento rozmer aj vedu právnu. Nemyslím tým však len oblasť právnych dejín, kde sa o to z kultúrnej stránky pokúšali už osobnosti ako Karl von Amira, Hermann Baltl, Hans Fehr a iní. Tí vytvorili politickú ikonológiu zdôrazňujúcu politické využitie umenia a zobrazovania. V Maďarsku sa v roku 2004 v oblasti právnych dejín k predchodcom ako Bolla, Bónis, Csizmadia, Degré, Égető, Fél, Gelencsér, Győrffy, Imreh, Kulcsár, Mándoki, Papp, Réső Ensel, Szabó, Tagányi, Tárkány Szücs a Vajna pridal István Kajtár, keď vydal svoj úvod do kultúrnych dejín práva. V rámci neho skúma kultúrne implikácie v oblasti ústavného práva (napr. korunovácie, prísahy), trestného práva, súkromného práva, súdnictva, vojen a vojenstva, a napokon aj života poddaných. Predstaviteľov tejto línie pritom nájdeme
JUDr., Mgr. Tomáš Gábriš, katedra právnych dejín, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave a Právnická fakulta Trnavskej Univerzity v Trnave. AMIRA, Karl von-SCHWERIN, Claus Frhr. von: Rechtsarchäologie : Gegenstände, Formen und Symbole germanischen Rechts. Berlín-Dahlem : Ahnenerbe-Stiftung Verlag, 1943. BALTL, Hermann: Rechtsarchäologie des Landes Steiermark. Graz, Köln : Böhlau, 1957. FEHR, Hans: Kunst und Recht III. Band. Die Dichtung im Recht. Bern : Francke, 1936. Ten istý: Das Recht im Bilde. Mníchov, Leipzig : Rentsch, 1923. FRÖLICH, Karl: Mittelalterliche Bauwerke als Rechtsdenkmäler. Tübingen : Osiander, 1939. FUNK, Wilhelm: Alte Deutsche Rechtsmale : Sinnbilder und Zeugen deutscher Geschichte. Berlín : Angelsachsen-Verlag, 1940. GRIMM, Jakob: Deutsche Rechtsaltertümer I-II Bd. Berlin : Akademie Verlag, 1956. KÖBLER, Gerhard: Bilder aus der deutschen Rechtsgeschichte von den Anfängen bis zur Gegenwart. Mníchov : Beck, 1988. Ten istý: Etymologisches Rechtswörterbuch. Tübingen : Mohr-Siebeck, 1995. KOCHER, Gernot: Rechtsarchäologie, Rechtliche Volkskunde und die Österreichische Rechtsgeschichte. In: Die Österreichische Rechtsgeschichte. Standortbestimmung und Zukunftsperspektiven. Graz : Leykam, 1991, s. 193–203. Ten istý: Zeichen und Symbole des Rechts. Eine historische Ikonographie. Mníchov : C. H. Beck, 1992. MAILLY, Anton: Deutsche Rechtsaltertümer in Sage und Brauchtum. Viedeň : Reinhold Verlag, 1930. MAISEL, Witold: Rechtsarchäologie Europas. Viedeň : Böhlau, 1992. PUETZFELD, Carl: Deutsche Rechtssymbolik. Berlín : Metzner, 1936. SCHRAMM, Percy Ernst: Denkmale der deutschen Könige und Kaiser. Mníchov : Prestel, 1962. Ten istý: Herrschaftszeichen: gestiftet verschenkt, verkauft, verpfändet. Göttingen : Vandenhoek & Ruprecht, 1958. Ten istý: Sphaira, Globus, Reichsapfel. Stuttgart : Hiersemann, 1958. Ten istý: Die Erforschung der mittelalterlichen Symbole : Wege und Methoden. In: Der Handschuh im Recht, Amterwesen, Brauch und Volksglauben. Ed. Berent Schwineköper. Berlín : Junker & Dünnhaupt, 1938. KANTOROWICZ, Ernst H.: The King´s Two Bodies : A Study in Mediaeval Political Theology. Princeton : Princeton University Press, 1997. V mimonemeckom svete ide najmä o diela: MARIN, Louis: Portrait of the King. Tr. Martha M. Houle. Minneapolis : University of Minnesota Press, 1988. LEGENDRE, Pierre: Dieu au mirroir. Paríž : Fayard, 1994. GOODRICH, Peter: Oedipus Lex : Psychoanalysis, History, Law. Berkeley : University of California Press, 1995. Vychádzam z výpočtu uvedeného v Law and the Image : The Authority of Art and the Aesthetics of Law. Ed. Costas douzinas, Lynda Nead. Chicago : The University of Chicago Press, 1999, s. 11. KAJTÁR, István: Bevezetés a jogi kultúrtörténetbe. Budapešť, Pécs : Dialóg Campus Kiadó, 1994.
Debaty mladých právníků 2007 aj v Čechách. Nejde však len o autorov 20. (21.) storočia. Cesare Ripa už v roku 1593 v diele Iconologia navrhoval množstvo zobrazení právnych otázok, vrátane spravodlivosti a nespravodlivosti. Zovšeobecnene možno povedať, že výskum kultúrneho kontextu právnych dejín sa uberá jednak smerom k vizuálnemu svetu práva – budovám, ošateniu sudcov a advokátov, štátnym znakom, erbom, korunovačným symbolom, a potom k orálnemu svetu práva – prežívajúcim etymologickým pozostatkom právneho obsahu, či k spísaným a tak zachovaným prísahám skladaným panovníkmi, či rôznymi úradníkmi a štátnymi úlohami poverenými osobami. Verím, že takýto výskum nie je len zbytočnou zábavkou historikov, ale má skutočne zmysel, ako to preukazuje aj známy príklad bohyne Justície, ktorú si dnes nikto nevie predstaviť inak ako s mečom a váhami v rukách, ale hlavne so zaviazanými očami na znak nestrannosti rozhodovania. V skutočnosti však bohyňa Justícia nebola vždy slepá. na Tibériových minciach žena s mečom a váhami (obraz prevzatý z egyptskej knihy mŕtvych) nemala zaviazané oči. Ani v stredoveku Kristus ani archanjel Michael nemali zaviazané oči, keď boli zobrazení jeden ako sudca a druhý ako osoba vážiaca duše a skutky ľudí. Asi prvým novodobým zobrazením Justície so zaviazanými očami je ilustrácia k Lodi bláznov Sebastiana Branta.10 Stredoveké a renesančné zobrazenia zaviazaných očí boli totiž vo všeobecnosti vnímané negatívne – ako znamenie smrti, ambície, žiadostivosti, nevedomosti a hnevu.11 Negatívna je aj slepota sochy Synagógy ako predstaviteľky židovstva na rozdiel od Ecclesie, predstaviteľky kresťanstva.12 Naproti tomu však už aj v antike Plutarchos a Diodorus zo Sicílie zobrazovali sudcov ako slepých alebo bezrukých ako symbol neutrality.13 Až po prestávke v období stredoveku, počnúc od roku 1530, začali byť zaviazané oči Spravodlivosti opäť vnímané ako pozitívum – ako symbol nezávislosti a rovnosti pred zákonom. Áno, taký jednoduchý a malý rozdiel ako je zobrazenie Justície so zaviazanými očami alebo bez zaviazaných očí vraj predstavuje tak hlbokú zmenu vo vnímaní práva a právnického poslania. Určite však toto tvrdenie treba brať s rezervou. Zrejme vždy existovali popri sebe obe koncepcie spravodlivosti a Justície, len s rozšírenosťou tlačených zobrazení slepej Justície sa rozšíril tento spôsob jej zobrazovania, ktorý neskôr viedol k vytvoreniu teoretickej koncepcie oslepenia Justície. V stredoveku sa však skutočne môže zdať, že Justícia nebola slepá. Nemyslím tým však nič také negatívne ako je zaujatosť a straníckosť predstaviteľov spravodlivosti. Skúmanie výkonu justície a riešenia konfliktov v období stredoveku14 totiž pre
10 11 12 13 14
Symbol a symbolika v právu : Sborník příspěvků z konference. Ed. Karin Brzobohatá, Tomáš Tyl. Praha : Eurolex Bohemia, 2006. ŠEJVL, Michal: Proměny symbolického života práva a média. In: Naděje právní vědy : Býkov 2006. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006, s. 483–492. Ten istý: Konverzace v jednací síni a rituál. In: Právník, roč. 144, 2005, č. 10, s. 1143-1156. Ten istý: Prostor spravedlnosti a právní kultura. In: Právník, roč. 144, 2005, č. 8, s. 809-820. RIPA, Cesare: Iconologia. Ed. Piero Buscaroli. Miláno : Tea, 1992. Pozri prehľad článkov o zobrazení justície v: KRSTIĆ, Durica: Symbols in Customary Law. In: Folk Law. Ed. Alison Dundes Rentleln, Alan Dundes. Wisconsin : The University of Wisconsin Press, 1994, s. 439. JAY, Martin: Must Justice be Blind? The Challenge of Images to the Law. In: Law and the Image : The Authority of Art and the Aesthetics of Law, s. 19. Tamže, s. 20. Tamže, s. 21. Tamže. Prehľad literatúry a vedeckých výsledkov k tejto téme poskytujú BROWN, Warren C. - GÓRECKI, Piotr: What Conflict Means: The
ukazuje, že vidiaca Justícia mohla byť naopak pozitívom, keď dokázala zvážiť všetky okolnosti prípadu a vždy radšej sledovala cieľ zmierenia strán prostredníctvom finančných kompenzácií, a to aj za cenu umožnenia arbitrácií a mediácií, ktoré mohli priniesť kráľovskej pokladnici, poberajúcej príjem z každého prejednávaného sporu, len straty. Výskum vo všetkých európskych krajinách, aj v Uhorsku, poukazuje na to, že mierové vyriešenie sporu malo prednosť pred aplikáciou krutých mrzačiacich trestov predpokladaných kráľovskou legislatívou. O takýchto trestoch zväčša nie je žiadna zmienka v zachovaných prameňoch hovoriacich o praxi riešenia sporov v 11.-14. storočí. Samozrejme, možno takéto pozitíva vidiacej Justície požívali len slobodné vrstvy obyvateľstva, kým závislé, či neprivilegované obyvateľstvo mohlo pocítiť skôr negatíva v podobe nerovného postavenia strán. Z toho vychádzajú tvrdenia, že neutralita (slepota) Justície bola výrazom záujmu buržoázie. Sochy oslepenej Justície boli vztyčované vo veľkom práve na námestiach a budovách reprezentujúcich verejnú správu hlavne v mestskom prostredí.15 Zároveň v tomto období právo začalo byť čoraz viac vyjadrované v jazyku a slovách, a nie v obrazoch, čo súviselo aj s reformačným ikonoklazmom, kedy zmizli obrázky z právnych kníh, umelecké diela zo súdnych miestností, sudcovia sa obliekli do čiernobielych rób a farebné pečate boli nahradené jednoduchými podpismi. Bola tak nastúpená cesta k modernému kultu abstraktnej normy právneho pozitivizmu.16 V systéme ukladaných trestov sa slepá Justícia prejavovala zavedením krutého trestania, nezohľadňujúceho okolnosti jednotlivého prípadu, ktoré Michel Foucault17 mylne považoval za základný znak stredovekého práva a postavil ho do opozície k moderným teóriám trestania, prevažujúcim od 18. storočia. Kultúrny kontext práva – v tomto prípade slepota Justície - teda potenciálne môže byť nositeľom vzácnych informácií, či aspoň teórií o charaktere práva. Ešte aj v dnes platnom práve a každodennom živote nachádzame množstvo reliktov historického práva, či jeho kultúrnych kontextov. Odhliadnuc od medzinárodného práva verejného a jeho tradícií ide najmä o vplyv rímskeho a kanonického práva, štátne symboly, symboly miest a obcí, sľuby skladané verejnými činiteľmi, budovy súdov, vlády a prezidenta, uniformy prezidentskej stráže, či napr. osobitnú terminológiu zmenkového práva. Tento kontext si však často vôbec neuvedomujeme. Preto som presvedčený, že aj v súčasnom platnom práve a každodennom právnom živote má zmysel skúmať jeho kultúrny a historický rozmer. Kultúrnym rozmerom myslím jednak jeho vizuálnu stránku, ale aj verbálnu stránku. Ich prostredníctvom a ich kombináciou je vyjadrené nielen chápanie vlastného práva, ale aj taká zložka kultúry práva ako napríklad vnímanie právnika a sudcu – napr. aj karikatúrami, či vtipmi. Prelínajú sa tu dva aspekty – kultúra a história v práve (v texte právnych predpisov), a zobrazovanie práva v kultúre. V tomto príspevku chcem poukázať jednak na základné zložky kultúrneho a historického rozmeru platného práva, a to v podobe verbálnej - najmä prísah a právnej terminológie, a vizuálnej – v podobe úradného ošatenia a znakov autority. Potom z vizuálnej stránky práva v kultúre upozorním najmä na otázku súdnych budov a na otázku vizuálneho zobrazovaMaking of Medieval Conflict Studies in the United States. In: Conflict in Medieval Europe : Changing Perspectives on Society and Culture. Burlington: Ashgate Publishing, 2003, s. 1-35. 15 JAY, Martin: Must Justice be Blind? The Challenge of Images to the Law, s. 24. 16 Tamže, s. 24-25. 17 FOUCAULT, Michel: dozerať a trestať : zrod väzenia. Tr. Miroslav Marcelli. Bratislava : Kalligram, 2000.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny nia a vnímania práva v modernej kultúre. Určite je možné nájsť aj omnoho viac príkladov ako v tomto príspevku ponúknem ja, mne však ide len o upozornenie na túto problematiku a nie o vyčerpávajúci výpočet. I. KULTÚRA A HISTÓRIA V PRÁVE Prísahy ako zložka kultúrneho kontextu práva boli používané od najdávnejšej minulosti. na našom území máme zmienky o stredovekých prísahách, používaných ako iracionálny dôkazný prostriedok. Prísaha strany v spore mohla byť prípadne podporená určitým počtom spoluprísažníkov ako tzv. očistných svedkov, ktorí len prisahali, že strana v spore, ktorú podporujú, vraví pravdu a nijak neobjasňovali skutkový stav veci. Takáto prísaha sa stala prísne fomalizovanou a aj drobný omyl pri jej skladaní mohol viesť k prehre v spore. dokladá to mandát Karola Róberta z 10. augusta 1324, ktorým zjednodušil text prísahy18 a umožnil zopakovať ju aj druhý- alebo tretíkrát. Podstatný mal byť pritom obsah a nie forma, teda umožňovalo sa použiť aj iné slová rovnakého zmyslu. Podobnú úpravu, tentokrát pre spoluprísažníkov, obsahuje privilegiálna listina Karola Róberta z 31. októbra 1328.19 Aj Štefan Werbőczy venoval pozornosť prísahám v súdnom procese a osobitne prísahe Židov voči kresťanom, ktorou zakončil celé svoje dielo – Opus Tripartitum.20 Že viera v prísažnú výpoveď bola naozaj silná dokazuje aj to, že ešte uhorský občiansky súdny poriadok z roku 1911 (zák. čl. I) umožňoval ukončenie sporu dohodnutou prísahou, ktorú mohla namiesto strany vykonať aj tretia osoba (§ 231, § 377). V procese prípravy návrhu občianskeho súdneho poriadku z roku 1937 sa zasa riešila otázka, či svedkovia a strana v spore majú prisahať pred alebo po výpovedi. Kým bývalý rakúsky občiansky súdny poriadok predpisoval prísahu pred výsluchom (§ 337), bývalý uhorský (§ 310) naopak až po výsluchu. Osnova tento problém vyriešila tak, že dala na výber sudcovi pri zohľadnení okolností prípadu, keďže riešenie tejto otázky závisí od svedomia tej-ktorej osoby.21 Pokiaľ ide o obsah a formu prísahy, tie boli na území Slovenska v období 1. polovice 20. storočia upravené v § § 310 a 311 občianskeho súdneho poriadku22 a v zákone č. 223/1922 18 „Ja, ..., prisahám na moju dušu, tak mi Boh pomáhaj, že .... je v týchto veciach, z ktorých som ho obvinil, vinný.“ Prípadne „že mi dlží peniaze, o ktoré ho žalujem.“ Naproti tomu odporca prisahal: „Ja, ..., prisahám na moju dušu, tak mi Boh pomáhaj, že v tých veciach, z ktorých ma ... obvinil, som nevinný.“ Alebo „že mu nie som dlžný žiadnu sumu peňazí.“ BAK, János M.-ENGEL, Pál-SWEENEY, James Ross: The Laws of the Medieval Kingdom of Hungary 13011457. Salt Lake City : Charles Schlacks, Jr., 1992, s. 4. 19 „Tak mi Boh pomáhaj, že vo všetkých týchto veciach ktoré ... tvrdí proti ..., je ... páchateľom.“ Alebo „dlhuje mu toľko a toľko peňazí alebo takú a takú vec.“ Spoluprísažníci protistrany potom: „Tak mi Boh pomáhaj, že vo všetkých týchto veciach, ktoré ... uviedol proti ... je ... bez viny.“ Alebo „že mu nedlhuje žiadne peniaze alebo len toľko a toľko peňazí.“ Tamže, s. 6. 20 II: 27, § 9-10, II: 32-38, III: 27, III:36. BAK, János M.-BANYÓ, Péter-RADY, Martyn: Stephen Werbőczy : The Customary Law of the Renowned Kingdom of Hungary in Three Parts (1517). Idyllwild, CA, Budapest : Charles Schlacks, Jr., CEU, 2005, s. 282-283, 288-297, 412-415, 424-425. 21 Vládní návrh. Uvozovací zákon ze dne .......... 1937 k zákonu o tom, jak se v občanských věcech právních vykonává soudní moc a které řádné soudy jsou příslušné ve sporných věcech právních (zákonu o soudní příslušnosti) a k civilnímu řádu soudnímu. Důvodová zpráva. K § § 319 až 350. dostupné na internete: www.psp.cz/eknih/ 1935ns/se/tisky/t0431_01.htm. 22 § 310 zák. čl. I/1911: ... Prísaha sa začína týmito slovami: „Prisahám vševedúcemu a všemohúcemu Bohu“ a končí týmito slovami: „tak mi Pán Boh pomáhaj.“ Kto tvrdí, že prísaha odporuje jeho
Zb. z. a n. pre osoby bez náboženského vyznania. Vládne nariadenie č. 8/1928 Zb. z. a n. o správnom pokračovaní v § 58 hovorilo o „sľube miesto prísahy.“ V súčasnosti túto problematiku upravuje v trestnom práve § 265 ods. 2 Trestného poriadku (z. č. 301/2005 Z. z.): „Prisahám na svoju česť a svedomie, že budem vypovedať pravdu, nič iné len pravdu a vedome nič nezamlčím.“ Spoliehame sa teda na česť a svedomie jedinca, avšak zároveň sa poisťujeme aj hrozbou spáchania trestného činu krivej prísahy (§ 346 ods. 2 Trestného zákona č. 300/2005 Z. z.). Na tomto mieste ma zaujíma aj iný druh prísahy. Totiž prísaha, resp. sľub panovníka, prezidenta alebo iného verejného činiteľa. Z dejín vieme, že panovníci, napríklad habsburskí v našich podmienkach, skladali korunovačné prísahy, ktorými sa zaväzovali dodržiavať ústavu a zákony korunnej krajiny. Už v dekréte kráľa Žigmunda Luxemburského z 8. marca 1435 nachádzame v článku 1 formulu sľubu, ktorý mali skladať všetci svetskí aj cirkevní sudcovia, či už vo funkcii kráľovského sudcu, palatína, taverníka, kráľovského kancelára alebo iných, ako aj každého stoličného špána a stoličného úradníka, ako aj ich zástupcov a prísediacich stoličných súdov.23 Aj dnes naša Ústava vyžaduje pri viacerých verejných činiteľoch skladanie sľubu ako podmienku nástupu do funkcie, prípadne podmienku zachovania mandátu. Pri týchto sľuboch sa dnes neumožňuje zopakovať ich viackrát a poznáme aj z našej súčasnosti prípady, kedy napríklad drobný omyl pri skladaní prezidentskej prísahy vyvolal polemiku o platnosti sľubu, a tým pádom aj ujatia sa prezidentskej funkcie. V Ústave Slovenskej republiky sa sľuby spomínajú v: Čl. 75 Ústavy SR – sľub poslanca: „Sľubujem na svoju česť a svedomie vernosť Slovenskej republike. Svoje povinnosti budem plniť v záujme jej občanov. Budem dodržiavať ústavu a ostatné zákony a pracovať tak, aby sa uvádzali do života.“ V prípade prezidenta sú relevantné čl. 101 a 104 – čl. 101 ods. 7: „Zvolený kandidát sa ujíma funkcie prezidenta zložením sľubu. Sľub sa skladá pred Národnou radou Slovenskej republiky do rúk predsedu Ústavného súdu Slovenskej republiky...“ Čl. 104 ods. 1: „Sľubujem na svoju česť a svedomie vernosť Slovenskej republike. Budem dbať o blaho slovenského národa, národnostných menšín a etnických skupín žijúcich v Slovenskej republike. Svoje povinnosti budem vykonávať v záujme občanov a zachovávať i obhajovať ústavu a ostatné zákony.“ Podobne členovia vlády podľa čl. 112, sudcovia Ústavného súdu podľa čl. 134 ods. 4, a sudcovia podľa čl. 145 ods. 4 skladajú sľub „na svoju česť a svedomie,“ že budú plniť svoje povinnosti v súlade s morálnymi a právnymi požiadavkami. Aj keď v týchto prípadoch ide skôr o sľub ako prísahu a nenáboženskému presvedčeniu miesto prísahy slávnostným sľubom potvrdí svoju výpoveď. Sľub začína sa týmito slovami: „Sľubujem na svoju česť a svedomie...“ § 311: Svedok skladá prísahu spravidla ústne opakujúc prečítanú formulu prísahy, pričom drží pravú ruku na srdci. 23 Mali zložiť do rúk kráľa alebo do rúk poverených zástupcov sľub približne nasledujúceho znenia: „Ja, ..., sľubujem pred Bohom a Svätou Božou Matkou, Pannou Máriou, všetkými Svätými a Božími vyvolenými, že budem súdiť spravodlivo a čestne podľa svojich najlepších schopností, neovplyvnený žiadnou odmenou, intervenciou, láskou ani nenávisťou, tak ako to má byť podľa Božej spravodlivosti, každého kto sa predo mňa dostaví bez ohľadu na osobu, nerozlišujúc medzi bohatým a chudobným. Tak mi pomáhaj Boh a Blahoslavená Panna Mária a toto drevo životodarného kríža nášho Pána, Ježiša Krista.“ BAK, János M.-ENGEL, Pál-SWEENEY, James Ross: The Laws of the Medieval Kingdom of Hungary 13011457, s. 64. Podobne to sformuloval aj Matej Korvín vo svojom decretum maius z roku 1486. BAK, János M.-DOMONKOS, Leslie S.-HARVEY, Paul B.: The Laws of the Medieval Kingdom of Hungary 1458-1490. Los Angeles : Charles Schlacks, Jr., 1996, s. 68.
Debaty mladých právníků 2007 spomína sa tu Boh, podstata je pri prísahách aj sľuboch od čias stredoveku stále rovnaká – iracionálna dôvera v symbolický prísľub. Navyše formulácia „do rúk“ nutne vyvoláva u každého znalca stredovekých pomerov predstavu vazalských sľubov do rúk seniora ako sú zachytené v súdobých zobrazeniach.24 Právna terminológia je ďalším príkladom prejavu kultúrneho a historického kontextu práva. Okrem známej rímskoprávnej terminológie platného súkromného práva (aj keď obsahovo nie nutne totožného s rímskoprávnymi inštitútmi rovnakých názvov) mám na mysli výsledky osobitnej činnosti špecializovaných orgánov, ktoré v 20. storočí pracovali na znení slovenskej právnej terminológie. V tejto súvislosti možno spomenúť napríklad činnosť Slovenskej komisie pre slovenský text občianskeho zákonníka (v roku 194625). Tá, hoci pracovala na texte návrhu občianskeho zákonníka, ktorý sa nikdy nestal zákonom, často došla k terminologickým záverom, ktoré sú dodnes uznávané a používané: český termín „řízení“ bol preložený ako „konanie“ a pojem „pokračovanie“ bol zavrhnutý; namiesto „zuživateľný a nezuživateľný“ sa dodnes používa „spotrebiteľný a nespotrebiteľný,“ namiesto „ceniteľný a neceniteľný“ „oceniteľný a neoceniteľný;“ podľa českého vzoru sa zaviedol pojem „riadna držba;“ namiesto „shladenia pohledávky“ sa hovorí o „zániku pohľadávky;“ namiesto „zadržovacieho práva“ sa navrhol pojem „zádržné právo.“ Komisia tiež zaviedla pojem „neopomenuteľný dedič“ namiesto „nepominuteľného dediča;“26 „odplatný a bezodplatný“ namiesto „oplatný a bezplatný;“ „zábezpeka“ namiesto „istota;“ „konanie bez príkazu“ namiesto „bezpríkazného jednateľstva;“ „kúpna zmluva“ namiesto „trhovej,“ či „kúpnopredajnej;“ či napokon termín „poukážka“ namiesto „asignácia.“27 Naproti tomu namiesto „zmluvy o dielo“ navrhla používať „zmluva o diele,“28 čo sa však nepresadilo a stále sa používa „zmluva o dielo.“ My tieto termíny dnes berieme ako úplne samozrejmé a vôbec sa nezamýšľame nad procesom, v ktorom a za akých okolností vznikli. Dejinný vývoj (zmenkového) práva je prítomný v zmenkovom a šekovom zákone č. 191/1950 Zb., s jeho úpravou „prijatia pre česť“ (§ 56-58), či „platenia pre česť“ (§ 59-63) a s jeho dobovou právnickou terminológiou, hovoriacou o „sročnosti“ namiesto „splatnosti“ (napr. § 1). Popri prísahách a právnej terminológii sú osobitným prípadom kultúrnych prvkov v práve rituály s právnym obsahom. Príkladom môže byť napríklad uzatváranie manželstva, vychádzajúce zo vzoru a koncepcie kanonického práva (ale aj v rím24 Napr. KOCHER, Gernot: Zeichen und Symbole des Rechts, s. 15. 25 LUBY, Štefan: Československý občiansky zákonník a slovenské súkromné právo. In: Právny obzor, 1947. Komisiu tvorili prvý predseda Najvyššieho súdu Dr. Adolf Záturecký ako predseda, a členovia: odborový radca povereníctva pre spravodlivosť Dr, Jozef Cisár, univ. profesor Dr. Štefan Luby, univ. profesor Dr. Eugen Paulíny, univ. profesor Dr. Ján Stanislav a ako zapisovateľ, okresný sudca Dr. Juraj Mareček. Tamže, 1947, s. 4. Neskôr bola uznesením Zboru povereníkov zo dňa 29. apríla 1947, č. 7023/1947 prez. zriadená Komisia pre právnu terminológiu pri povereníctve spravodlivosti v Bratislave na čele s prednostom legislatívneho odboru povereníctva spravodlivosti dr. Pavlom Sekom a ďalšími 29 riadnymi členmi a 29 náhradníkmi menovanými povereníkom spravodlivosti na návrh slovenských ústredných orgánov, najvyšších súdov, Právnickej a Filozofickej fakulty, Slovenskej akadémie vied a umení, Matice slovenskej, Advokátskej a Verejnonotárskej komory, Slovenskej odborovej rady a Hlavného ústavu čsl. menového úradu v Bratislave. Tamže, s. 256. 26 Tamže, s. 8, 49, 58, 227, 231, 236. 27 LUBY, Štefan: Československý občiansky zákonník a slovenské súkromné právo. In: Právny obzor, 1948, s. 85, 89, 118, 122, 288. 28 Tamže, s. 173.
skom práve bol pri istej forme uzatvárania manželstva prítomný pohanský kňaz), aj keď je kňaz nahradený svetským úradníkom. Podľa § 2 zákona o rodine č. 36/2005 Z. z.: „Manželstvo sa uzaviera súhlasným vyhlásením (ďalej len vyhlásenie) snúbencov pred orgánom obce alebo mestskej časti, ktorá vedie matriku (ďalej len matričný úrad), alebo pred orgánom registrovanej cirkvi alebo náboženskej spoločnosti (ďalej len orgán cirkvi). Snúbenci verejne a slávnostným spôsobom v prítomnosti dvoch svedkov vyhlásia, že uzavierajú manželstvo.“ Práve vplyvu kanonického práva sa pripisuje presadenie idey vzájomného súhlasu ako podmienky vzniku manželstva. Predtým stačil súhlas zákonných zástupcov. Ošatenie jednotlivých spoločenských vrstiev bolo v minulosti regulované osobitnými predpismi (v angličtine sa používa termín „sumptuary laws“29), aby nikto neprekročil svoju spoločenskú triedu – šaty boli totiž spôsobom identifikácie. V súčasnosti to platí najmä o uniformách, ale tiež o oblečení právnických profesií. Oblečenie sudcov upravuje všeobecne zákon č. 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení iných zákonov. V § 3 ods. 2 ustanovuje: „V konaní pred súdom sudca, prokurátor a advokát používajú úradný odev.“ Podrobnosti upravuje vyhláška ministerstva spravodlivosti č. 543/2005 Z. z., ktorá v § 39 ods. 1 znie takto: „Sudcovia nosia na súdnom pojednávaní na občianskom odeve a sudcovia vojenských súdov na vojenskej rovnošate úradný odev. Úradný odev je potrebné udržiavať v náležitom stave. Je neprípustné mať úradný odev oblečený mimo budovy súdu s výnimkou podľa § 37.“ Ďalšie podrobnosti obsahuje vyhláška Ministerstva spravodlivosti Slovenskej republiky č. 120/2005 Z. z., ktorou sa ustanovujú podrobnosti o používaní úradného odevu sudcami, prokurátormi a advokátmi v konaní pred súdom. Podľa jej § 2 ods. 1 „Úradným odevom sudcu vrátane prísediaceho sudcu z radov občanov je v konaní pred súdom na hlavnom pojednávaní, pojednávaní, verejnom zasadnutí, neverejnom zasadnutí a verejnom vyhlásení rozsudku sudcovský talár. Podrobnosti o vzhľade sudcovského talára sa uvádzajú v prílohe č. 1.“ Podobné ustanovenia platia podľa § 3 ods. 1 pre prokurátorov a podľa § 4 ods. 1 pre advokátov a advokátskych koncipientov. Kultúrny kontext práva predstavujú aj vlajky, štátne znaky a erby (aj miest a obcí). Každá príručka heraldiky uvádza, že počiatky erbov a podobných znakov súvisia s potrebou odlíšenia sa na bojisku. V našom prostredí boli erby medzi šľachticmi spočiatku menej rozšírené než v Západnej Európe. Ale s vládou Žigmunda Luxemburského, ktorý bol zároveň cisárom Svätej ríše rímskej, sa erby začali medzi uhorskou šľachtou vo veľkom šíriť a stali sa módou. Tak ako šľachta (a samozrejme aj panovník) svoje erby používala aj v podobe pečatí, aj vierohodné miesta30 a neskôr stolice začali používať vlastné pečate. V Ústave SR (460/1992 Zb.) čl. 9 rámcovo upravuje problematiku štátneho znaku, štátnej vlajky a štátnej pečate.31 Podrobnosti 29 Pozri napr. HUNT, Alan: Governing of the Consuming Passions : A History of Sumptuary Law. New York : St. Martin´s Press, 1996. 30 ŠVECOVÁ, Adriana: Inštitúcia hodnoverných miest ako kvázi verejných notárov v stredoveku. In: Acta Universitatis Tyrnaviensis, Iuridica : ročenka Právnickej fakulty Trnavskej univerzity v Trnave 2005. Trnava : Právnická fakulta Trnavskej univerzity, 2005, s. 169-181. Tá istá: Osobitné miesto hodnoverných miest v systéme verejných orgánov Uhorského kráľovstva v 13. a počiatkom 14. storočia. In: Naděje právní vědy : Býkov 2006 : sborník z mezinárodního setkání mladých vědeckých pracovníků konaného ve dnech 29. 6. – 1. 7. 2006 na Zámeckém statku Býkov. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2006, s. 517-528. 31 „(1) Štátny znak Slovenskej republiky tvorí na červenom ranogotickom štíte dvojitý strieborný kríž, vztýčený na strednom vyvýšenom vŕšku modrého trojvršia. (2) Štátna vlajka Slovenskej republiky sa
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny sú v zákone o štátnych symboloch Slovenskej republiky a ich používaní č. 63/1993 Z. z., ktorý pojednáva aj o štátnej zástave. Štandarda prezidenta je upravená v osobitnom zákone č. 51/1993 Z. z. Aj obce (prípadne aj časti obce podľa § 1b ods. 1 a 2 zákona č. 369/1990 Zb.) majú svoje symboly: erb, vlajku, pečať, prípadne aj znelku, ktoré sú registrované v Heraldickom registri SR vedenom na ministerstve vnútra. II. PRÁVO V KULTÚRE Pokiaľ ide o budovy spojené s právom, hoci sa od 17. a 18. storočia upustilo od vnímania práva ako umenia (ars boni et aequi), zvyšky toto vnímania sa podľa niektorých autorov zachovali v architektúre súdnych budov.32 Napríklad v najnovšej architektúre sa často súdy snažia preukázať demokraciu a rovnosť zarovnaním hierarchickej štruktúry pojednávacej miestnosti odstránením nadradenosti, keď sudcovia vstupujú do miestnosti na rovnakej výškovej úrovni ako verejnosť. na druhej strane nedostatok ornamentov a celkový minimalistický princíp majú byť výrazom racionalizmu v práve.33 V skutočnosti však často nielen súdne budovy, ale aj vládne budovy, prezidentské paláce a hrady pochádzajú z „predracionalistického“ obdobia, často sú barokové, a už vôbec nevyvolávajú dojem rovnosti. Dôraz sa skôr kladie na reprezentatívnosť a tá sa stále spája s „nedemokratickou“ minulosťou predchádzajúcich storočí. Právo však môže byť spojené s vizuálnym vnímaním aj inak. V minulosti bolo úplne bežné nájsť v právnickej literatúre obrázky. Zo stredoveku sú príkladom iluminované pergamenové rukopisy kníh kanonického, rímskeho práva, či ríšskonemeckého práva (Sachsenspiegel).34 na Ruhr-Universität v Bochume, konkrétne na Katedre právnej sociológie a právnej filozofie sa v súčasnosti pracuje na projekte „Visuelle Rechtskommunikation,“35 ktorý zahŕňa aj analýzu využívania grafiky a obrázkov v učebniciach pre študentov práva, ale aj vo vedeckých textoch.
32 33 34
35
skladá z troch pozdĺžnych pruhov – bieleho, modrého a červeného. na prednej polovici listu štátnej vlajky Slovenskej republiky je štátny znak Slovenskej republiky. (3) Štátnu pečať Slovenskej republiky tvorí štátny znak Slovenskej republiky, okolo ktorého je do kruhu umiestnený nápis Slovenská republika.“ HALDAR, Piyel: The Function of the Ornament in Quintilian, Alberti, and Court Architecture. In: Law and the Image : The Authority of Art and the Aesthetics of Law, s. 117. Tamže, s. 130. L’ENGLE, Susan – GIBBS, Robert: Illuminating the Law : Legal Manuscripts in Cambridge Collections. London : Harvey Miller Publishers, 2001. Tiež iluminované rukopisy Saského zrkadla – dostupné na internete: www.manuscripta-mediaevalia.de/hs/hs_hd_ cpg164/hs_hd_cpg164.htm. Ďalšie príklady z neskoršieho obdobia (až do 18. storočia) uvádza Gernot Kocher (Zeichen und Symbole des Rechts). Najzaujímavejšie sú asi obrázky z Praxis rerum criminalium od Judoca Damhoudera, vydaného v roku 1565 vo Frankfurte vydavateľom Johannom Wolffom (Kocher, cit. dielo, s. 109). Kocher tiež pripravil databázu právnej ikonografie – www-gewi. uni-graz.at/cocoon/rehi/. Pozri www.ruhr-uni-bochum.de/rsozlog/Projekte/Visuelle%20Re chtskommunikation/ visuelle%20rechtskommunikation.html. Projekt zahŕňa vo formáte PDF texty k všeobecnej teórii komunikácie, médií a obrazov, k osobitným problémom nedostatku obrázkov v právnickej literatúre, analýze právnických učebníc z tohto hľadiska, až k problému zobrazenia práva vo filme. K historickým knihám a zobrazovaniu práva pozri www.ruhr-uni-bochum.de/rsozlog/Projekte/Visuelle%20Rechtskommunikation/Bilder%20in%20 historischen%20Rechtsb_chern.pdf - obsahuje množstvo literatúry k tejto problematike. Literatúra k celému bochumskému projektu je zhrnutá aj osobitne www.ruhr-uni-bochum.de/rsozlog/Projekte/Vis uelle%20Rechtskommunikation/Gesamtliteraturverzeichnis.pdf.
V textoch zákonov a iných právnych predpisov sa vizuálne prvky nepredpokladajú a ani menovanou univerzitou neskúmajú. za prekážku vizualizácie učebných textov sa vo všeobecnosti považuje technologická náročnosť, čo sa týka obzvlášť učebných textov a skrípt, vydávaných v univerzitných vydavateľstvách alebo malých regionálnych tlačiarňach. Naproti tomu podľa Kochera36 technický pokrok v súčasnosti opäť umožňuje rozšírené využívanie obrázkov v právnickej tlači. Týka sa to však zrejme len veľkých vydavateľských spoločností. Cesta zahrnutia vizuálnych zobrazení do skrípt, aj v prípade reálneho záujmu o ne, by bola veľmi dlhá. Právnické knihy a učebnice, hoci v súčasnosti obsahujú obrázky maximálne na obale väzby, majú však aj dnes z hľadiska vizuálnej stránky určitú špecifickú štruktúru v porovnaní s iným druhom textov. Ide o množstvo odrážok, číslovaní, prípadne množstvo podnadpisov rozdeľujúcich matériu na niekedy až extrémne stručné podkapitoly. Občas (zriedka) je možné nájsť aj tabuľky, či schémy. Používanie powerpointu či prostriedkov elearningu v procese výučby kladie zvýšené nároky na stručnosť a schematickosť výkladu, zároveň však tiež umožňuje a uľahčuje využívanie vizuálnych zobrazení práva, hoci aj s pomocou obrázkov z internetu.37 V súčasnej dobe teda vizuálne vnímanie práva nie je obmedzené len na knihy a právnické písomníctvo. Právo a právna problematika je popri webstránkach a powerpointových prezentáciách zobrazovaná aj v komunikačných masmédiách určených širokej, neprávnickej verejnosti. do tejto kategórie patrí zobrazovanie práva a právnikov v televíznych seriáloch, či filmoch, ktoré však zobrazujú realitu (?) súdov a právnickej profesie v USA a len deformujú predstavy európskej laickej verejnosti o práve a právnikoch.38 Vnímanie práva však nie je len vizuálne. na základe vizuálnych vnemov získaných z každodenného života, ale aj z masmédiíí, spojených s vnímaním verbálnych informácií o práve sa formuje všeobecný imidž práva a právnikov,39 ktorý často nie je nijak lichotivý. Problematika vnímania práva a právnikov laikmi je však pre účely tohto krátkeho príspevku až príliš širokým kultúrnym kontextom práva a súčasťou osobitnej problematiky právnej kultúry. Záver Mojím cieľom bolo upozorniť na úzku previazanosť práva a kultúry, a pritom hlavne na fakt, že v našom platnom práve stále prežíva množstvo historických kultúrnych konštruktov, ktorých skutočný kontext si vôbec neuvedomujeme. Možno by bolo užitočné prehodnotiť ich zmysel a obsah.
36 KOCHER, Gernot: Zeichen und Symbole des Rechts, s. 9. 37 Na internete možno nájsť obrázky s právnou (právnickou) tematikou: www.crestock.com/image-category/140-Law-order-ethics. aspx; www.fotosearch.com/photos-images/legal.html; www.acclaimimages.com/search_terms/legal.html. 38 K tejto problematike pozri www.ruhr-uni-bochum.de/rsozlog/Projekte/Visuelle%20Rechtskommunikation/Recht%20im%20Film. pdf. 39 Pozri informáciu o sympóziu o imidži práva a právnikov v populárnej kultúre v: MALLOY, Robin Paul: Law and Humanities: Symposium on the Image of Law(yers) in Popular Culture. In: Syracuse Law Review, 53, 2003, s. 1161 a nasl. Abstrakt so zoznamom príspevkov je dostupný na internete: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=480361.
Debaty mladých právníků 2007 Použitá literatúra
Ten istý: Zeichen und Symbole des Rechts. Eine historische Ikonographie. Mníchov : C. H. Beck, 1992. KRSTIĆ, Durica: Symbols in Customary Law. In: Folk Law. Ed. Alison Dundes Rentleln, Alan Dundes. Wisconsin : The University of Wisconsin Press, 1994. Law and the Image : The Authority of Art and the Aesthetics of Law. Ed. Costas douzinas, Lynda Nead. Chicago : The University of Chicago Press, 1999. LEGENDRE, Pierre: Dieu au mirroir. Paríž : Fayard, 1994. L’ENGLE, Susan – GIBBS, Robert: Illuminating the Law : Legal Manuscripts in Cambridge Collections. London : Harvey Miller Publishers, 2001. LUBY, Štefan: Československý občiansky zákonník a slovenské súkromné právo. In: Právny obzor, 1947/48. MAILLY, Anton: Deutsche Rechtsaltertümer in Sage und Brauchtum. Viedeň : Reinhold Verlag, 1930. MAISEL, Witold: Rechtsarchäologie Europas. Viedeň : Böhlau, 1992. MARIN, Louis: Portrait of the King. Tr. Martha M. Houle. Minneapolis : University of Minnesota Press, 1988. PUETZFELD, Carl: Deutsche Rechtssymbolik. Berlín : Metzner, 1936. RIPA, Cesare: Iconologia. Ed. Piero Buscaroli. Miláno : Tea, 1992. SCHRAMM, Percy Ernst: Denkmale der deutschen Könige und Kaiser. Mníchov : Prestel, 1962. Ten istý: Herrschaftszeichen: gestiftet verschenkt, verkauft, verpfändet. Göttingen : Vandenhoek & Ruprecht, 1958. Ten istý: Sphaira, Globus, Reichsapfel. Stuttgart : Hiersemann, 1958. Ten istý: Die Erforschung der mittelalterlichen Symbole : Wege und Methoden. In: Der Handschuh im Recht, Amterwesen, Brauch und Volksglauben. Ed. Berent Schwineköper. Berlín : Junker & Dünnhaupt, 1938. Symbol a symbolika v právu : Sborník příspěvků z konference. Ed. Karin Brzobohatá, Tomáš Tyl. Praha : Eurolex Bohemia, 2006. ŠEJVL, Michal: Proměny symbolického života práva a média. In: Naděje právní vědy : Býkov 2006. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006, s. 483-492. Ten istý: Konverzace v jednací síni a rituál. In: Právník, roč. 144, 2005, č. 10, s. 1143-1156. Ten istý: Prostor spravedlnosti a právní kultura. In: Právník, roč. 144, 2005, č. 8, s. 809-820. ŠVECOVÁ, Adriana: Inštitúcia hodnoverných miest ako kvázi verejných notárov v stredoveku. In: Acta Universitatis Tyrnaviensis, Iuridica : ročenka Právnickej fakulty Trnavskej univerzity v Trnave 2005. Trnava : Právnická fakulta Trnavskej univerzity, 2005, s. 169-181. Tá istá: Osobitné miesto hodnoverných miest v systéme verejných orgánov Uhorského kráľovstva v 13. a počiatkom 14. storočia. In: Naděje právní vědy : Býkov 2006 : sborník z mezinárodního setkání mladých vědeckých pracovníků konaného ve dnech 29. 6. – 1. 7. 2006 na Zámeckém statku Býkov. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2006, s. 517-528.
AMIRA, Karl von-SCHWERIN, Claus Frhr. von: Rechtsarchäologie : Gegenstände, Formen und Symbole germanischen Rechts. Berlín-Dahlem : Ahnenerbe-Stiftung Verlag, 1943. BAK, János M.-BANYÓ, Péter-RADY, Martyn: Stephen Werbőczy : The Customary Law of the Renowned Kingdom of Hungary in Three Parts (1517). Idyllwild, CA, Budapest : Charles Schlacks, Jr., CEU, 2005. BAK, János M.-DOMONKOS, Leslie S.-HARVEY, Paul B.: The Laws of the Medieval Kingdom of Hungary 1458-1490. Los Angeles : Charles Schlacks, Jr., 1996. BAK, János M.-ENGEL, Pál-SWEENEY, James Ross: The Laws of the Medieval Kingdom of Hungary 1301-1457. Salt Lake City : Charles Schlacks, Jr., 1992. BALTL, Hermann: Rechtsarchäologie des Landes Steiermark. Graz, Köln : Böhlau, 1957. BROWN, Warren C. - GÓRECKI, Piotr: What Conflict Means: The Making of Medieval Conflict Studies in the United States. In: Conflict in Medieval Europe : Changing Perspectives on Society and Culture. Burlington: Ashgate Publishing, 2003, s. 1-35. FEHR, Hans: Kunst und Recht III. Band. Die Dichtung im Recht. Bern : Francke, 1936. Ten istý: Das Recht im Bilde. Mníchov, Leipzig : Rentsch, 1923. FOUCAULT, Michel: dozerať a trestať : zrod väzenia. Tr. Miroslav Marcelli. Bratislava : Kalligram, 2000. FRÖLICH, Karl: Mittelalterliche Bauwerke als Rechtsdenkmäler. Tübingen : Osiander, 1939. FUNK, Wilhelm: Alte Deutsche Rechtsmale : Sinnbilder und Zeugen deutscher Geschichte. Berlín : Angelsachsen-Verlag, 1940. GOODRICH, Peter: Oedipus Lex : Psychoanalysis, History, Law. Berkeley : University of California Press, 1995. GRIMM, Jakob: Deutsche Rechtsaltertümer I-II Bd. Berlin : Akademie Verlag, 1956. HALDAR, Piyel: The Function of the Ornament in Quintilian, Alberti, and Court Architecture. In: Law and the Image : The Authority of Art and the Aesthetics of Law. Ed. Costas douzinas, Lynda Nead. Chicago : The University of Chicago Press, 1999. HUNT, Alan: Governing of the Consuming Passions : A History of Sumptuary Law. New York : St. Martin´s Press, 1996. JAY, Martin: Must Justice be Blind? The Challenge of Images to the Law. In: Law and the Image : The Authority of Art and the Aesthetics of Law. Ed. Costas douzinas, Lynda Nead. Chicago : The University of Chicago Press, 1999. KAJTÁR, István: Bevezetés a jogi kultúrtörténetbe. Budapešť, Pécs : Dialóg Campus Kiadó, 1994. KANTOROWICZ, Ernst H.: The King´s Two Bodies : A Study in Mediaeval Political Theology. Princeton : Princeton University Press, 1997. KÖBLER, Gerhard: Bilder aus der deutschen Rechtsgeschichte von den Anfängen bis zur Gegenwart. Mníchov : Beck, 1988. Ten istý: Etymologisches Rechtswörterbuch. Tübingen : MohrInternetové zdroje: Siebeck, 1995. KOCHER, Gernot: Rechtsarchäologie, Rechtliche Volkskunde MALLOY, Robin Paul: Law and Humanities: Symposium on the Image of Law(yers) in Popular Culture. In: Syracuse Law Reund die Österreichische Rechtsgeschichte. In: Die Österreiview, 53, 2003, s. 1161 a nasl. dostupné na internete: http:// chische Rechtsgeschichte. Standortbestimmung und Zukunpapers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=480361. ftsperspektiven. Graz : Leykam, 1991, s. 193-203. Vládní návrh. Uvozovací zákon ze dne .......... 1937 k záko-
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny CIRKEVNÉ ZÁKONY Z ROKU 1949
nu o tom, jak se v občanských věcech právních vykonává soudní moc a které řádné soudy jsou příslušné ve sporných věcech právních (zákonu o soudní příslušnosti) a k civilnímu řádu soudnímu. Důvodová zpráva. dostupné na internete: www.psp.cz/eknih/1935ns/se/tisky/t0431_01.htm. www.manuscripta-mediaevalia.de/hs/hs_hd_cpg164/hs_hd_ cpg164.htm www-gewi.uni-graz.at/cocoon/rehi/ www.ruhr-uni-bochum.de/rsozlog/Projekte/Visuelle%20Rechts kommunikation/ visuelle%20rechtskommunikation.html www.ruhr-uni-bochum.de/rsozlog/Projekte/Visuelle%20Rechts kommunikation/Bilder%20in%20historischen%20Rechtsb _chern.pdf www.ruhr-uni-bochum.de/rsozlog/Projekte/Visuelle%20Rechts kommunikation/Gesamtliteraturverzeichnis.pdf www.crestock.com/image-category/140-Law-order-ethics.aspx www.fotosearch.com/photos-images/legal.html www.acclaimimages.com/search_terms/legal.html www.ruhr-uni-bochum.de/rsozlog/Projekte/Visuelle%20Rechts kommunikation/Recht%20im%20Film.pdf
Jozef Horňáček Úvod
Prijatie tzv. cirkevných zákonov bolo logickým vyústením viacerých faktorov. S ich prípravou sa však začalo ešte pred februárom 1948, keď sa hľadalo riešenie financovania cirkví po realizácii druhej a tretej etapy pozemkovej reformy. Hľadali sa procesy a formy, ktoré by umožnili cirkvám a náboženským spoločnostiam v ČSR fungovať, pričom štátna moc pri ich tvorbe rátala s využitím hospodárskeho a administratívneho vplyvu, ktorý takéto nástroje ponúkajú, na prehĺbenie závislosti cirkví a náboženských spoločností na štáte. Tzv. cirkevné zákony, čiže budúci zákon o hospodárskom zabezpečení cirkví a zákon o Štátnom úrade pre veci cirkevné, sa v roku 1949 po realizácii tzv. Katolíckej akcie stali dôvodom druhého ostrého konfliktu medzi štátnou mocou a cirkvami (už nielen katolíckou). na rozdiel od tzv. Katolíckej akcie, keď sa využil názov hnutia, ktoré tu už dlhší čas existovalo a pôSummary sobilo aj po februári 1948, cirkevné zákony znamenali také opatrenie zo strany moci, nepodriadenie sa ktorému by mohlo This article tackles the problem of cultural and historical viesť k zákazu výkonu úradu, prípadne mohlo byť kvalifikovacontext of currently valid law (in the form of oaths, promises, né ako trestný čin. Zároveň sa akcentovala otázka sociálneho terminology, and symbols of authority) and of the image of law. postavenia kňazov – vyplácanie platov sa chápalo aj ako účinná možnosť vyvíjať existenčný tlak na kňazov. 1. Otázka pozemkovej reformy Katolícka cirkev spravovala na Slovensku po vojne pozemkový majetok s rozlohou asi 290 000 ha. Komplikovanou sa predovšetkým javila otázka uplatnenia prezidentských dekrétov aj na pôdu, ktorá patrila nemeckým a na Slovensku predovšetkým maďarským rádom a cirkevným inštitúciám. Nasledovala tzv.
Mgr. Jozef Horňáček, katedra právnych dejín, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Katolícku akciu založil roku 1922 pápež Pius XI. ako medzinárodné hnutie, ktoré malo zapájať laikov do cirkevného života. Komunisti použili tento názov na organizovanie tzv. obrodného hnutia cirkvi, ktorého cieľom bolo uskutočniť v nej rozkol, narušiť jednotu medzi katolíckou cirkevnou hierarchiou a radovými kňazmi a veriacimi. Kampaň sa začala v júni 1949 a trvala niekoľko týždňov. Vatikán označil komunistickú Katolícku akciu za schizmatické hnutie a exkomunikoval všetkých, ktorí sa k nej „vedome a dobrovoľne pripojili.“ Režimom organizovaná „Katolícke akcia“ vyvolala na Slovensku vlnu nepokojov a vzbúr. Pozri bližšie: Barnovký, M. et al.: Koniec druhej svetovej vojny a problémy cirkevnej politiky v nasledujúcom období, AEPress, s.r.o.: Bratislava 2006, s. 145. Predstavu režimu o využití názvu Katolíka akcia charakterizoval A. Čepička na schôdzi cirkevnej šestky 30.4.1949: „Hnutie by použilo starý názov Katolícka akcia. Tým sledujeme jeden cieľ: chceme im zobrať všetko, čo dosiaľ majú, aby im nezostalo nič a museli sa prípadne uchyľovať k novým akciám, ktoré my však už nepovolíme a preto budú mať charakter ilegálny. Použili by sme i doterajšie miestnosti“. Tamže, s. 113. R. Slánsky pri rozbore cirkevnopolitickej situácie uvádzal: „...Teraz napríklad ďalšie dôležité opatrenie – nový platový zákon pre kňazov. Budeme o tom ešte rokovať, za akých podmienok a komu dáme plat.“ Porovnaj: Pešek, j. – barnovský, m.: Štátna moc a cirkvi na Slovensku v rokoch 1948 -1953, Veda: Bratislava 1997, s. 90. Týkalo sa to najmä majetkov, ktoré po Viedenskej arbitráži pripadli Maďarsku a po oslobodení boli dané pod národnú správu (teda neboli skonfiškované).
Debaty mladých právníků 2007 druhá etapa pozemkovej reformy na základe zákona č. 142/1947 Sb., ktorou vláda pristúpila k revízii pozemkovej reformy z čias prvej ČSR a ku konfiškácii cirkevnej pôdy (155 000 ha). Bolo to porušenie modu vivendi s Vatikánom. Záverečným krokom bola tretia etapa reformy, ktorá zahŕňala vyvlastnenie a parceláciu pôdy nad 50 ha a všetkej prenajatej pôdy. Táto tretia etapa likvidovala hospodársku základňu cirkvi. Napriek zneniu zákona, že so súhlasom miestnych roľníckych komisií možno ponechať pôdu, ktorej výnos slúži na vydržiavanie duchovných štátom uznaných cirkví a náboženských spoločností, spravujúcich nižšie cirkevné úrady (majetok obročný, miestnych zborov, miestnych náboženských obcí a pod.), a to najviac do výmery 30 ha, v dôsledku politických rozhodnutí bola aj táto pôda na jeseň 1948 rozparcelovaná. Vláda preto ubezpečovala, že sa bude snažiť nájsť spôsob zabezpečenia činnosti cirkví zo štátneho rozpočtu. Výrazná existenčná závislosť cirkvi však súvisela aj s inštitútom tzv. kongruy, ktorá sa stávala hlavným a rozhodujúcim zdrojom príjmov duchovných.10 Závislosť cirkví a duchovných od štátu bola tak realitou už dlho pred rokom 1948. 2. „Cirkevné“ zákony11
kňazstva malo dôjsť za cenu straty stavovskej slobody a slobodného cirkevného života. Biskupi sa snažili dosiahnuť jednomyseľné odmietnutie platového zákona zo strany kňazstva, čo by mohlo ovplyvniť vládu, aby návrh zákona v danej forme do parlamentu nepredkladala.13 Štátna moc vlnu odmietavých rezolúcii ostro odmietla.14 V konečnom dôsledku však ani odmietnutie zákona zo strany kňazstva nebolo také jednoznačné. Napriek morálnym výhradám zo strany väčšiny kňazov, len malá časť z nich bola skutočne odhodlaná plat od štátu neprijať. Bolo to motivované stanoviskom, že demonštratívne odmietnutie nič nerieši a štát aj tak presadí svoj postoj, naopak, bol by to dôvod na ďalšie útoky proti cirkvi.15 Zo strany ostatných cirkví a ich duchovných, v rámci pripomienkovania vládou rozposlaného vládneho návrhu zákona, najostrejšie výhrady prezentovala evanjelická cirkev a. v.. Jej nesúhlas smeroval predovšetkým voči formuláciám v dvoch základných oblastiach, a to ustanovovania kňazov do funkcií a spôsobu financovania činnosti cirkví. Osobitne bol odmietaný predbežný súhlas štátnych orgánov pre výkon funkcie duchovného a financovanie cirkví výhradne štátom, čo narušuje vzťah veriaceho k svojej cirkvi.16
2.1 Prijatie zákonov a ich realizácia Národné zhromaždenie dňa 14. októbra 1949 jednomyseľne prijalo dva tzv. cirkevné zákony, zákon č. 217/1949 Sb. o zriadení Štátneho úradu pre veci cirkevné (SÚC) a zákon č. 218/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení cirkví a náboženských spoločností štátom. Vykonávacie predpisy k týmto zákonom boli prijaté mimoriadne rýchlo a tvrdosť zákonov ešte zvyšovali.17 V zmysle vládneho nariadenia č. 228/1949 Sb. bola pôsobnosť SÚC vymedzená demonštratívnym spôsobom nasledovne: a) normotvorná, vedúca a dozorná činnosť vo všetkých cirkevných a náboženských veciach; b) správne veci cirkví, náboženských spoločností, ich zložiek, komunít, ústavov, základín, kostolov, obročí, fondov, reholí a kláštorov, ako aj ich veci hospodárske a finančné (majetkovoprávne úkony, veci stavebné, správa cirkevných fondov a základín a pod.); c) ochrana cirkevných pamiatok; d) veci rozpočtové, úverové a plánovacie v odbore cirkevnom a náboženskom bez ujmy pôsobnosti Štátneho úradu plánovacieho; e) osobné a platové veci duchovných, učiteľov a zamestnancov bohosloveckých fakúlt, učilíšť a seminárov, ako aj učiteľov náboženstva; f) úprava vyučovania náboženstva, schvaľovanie učebných osnov, Škvarna et al.: Lexikón slovenských dejín, SPN: Bratislava
O problematike hospodárskeho zabezpečenia cirkví sa rokovalo na jar 1948 na pôde ÚAV NF medzi reprezentantmi štátnej moci a predstaviteľmi cirkvi katolíckej, československej, českobratskej a pravoslávnej. Zástupcovia protestantských cirkví na Slovensku k rokovaniam vtedy pozvaní neboli. V ÚAV NF sa presadil názor, že problém vzťahov štátu a cirkví sa môže vyriešiť len na jednej základni – a to na tom, že štátna moc stanoví, ako a do akej miery chce administrovať i vo veciach vonkajšieho spravovania cirkví. V popredí bola otázka vytvorenia aparátu, schopného byrokraticky spravovať veci cirkevné, t.j. zobrať do rúk administrovanie cirkevných záležitostí, a to do takej miery, ktorá bude uznaná za účelnú a rozumnú. Dňa 22. augusta 1949 predsedníctvo ÚV KSČ rozhodlo o vytvorení Štátneho úradu pre záležitosti cirkví.12 Ďalším krokom bolo prijatie právneho predpisu, ktorý by upravoval financovanie cirkví. Biskupská konferencia katolíckej cirkvi na svojom zasadnutí v Trnave 13. – 14. augusta 1949 odmietla pripravovanú zákonnú úpravu platových podmienok. Proti zákonu protestoval aj Vatikán. Výhrady smerovali predovšetkým k chápaniu duchovných ako verejných zamestnancov. K zlepšeniu sociálneho postavenia
1999, s. 293 Na základe zákona č. 46/1948 Sb. z 21. marca 1948 o novej pozemkovej reforme. Ustanovenie § 1 ods. 3 zákona č. 46/1948 Sb. o novej pozemkovej reforme. Čo bol plat, resp. doplatok k nemu, ktorý dostávali kňazi vo verejnej duchovnej správe v zmysle vládneho nariadenia č. 124/1928 Sb. o úprave platov duchovenstva. Išlo o dedičstvo ešte z čias RakúskoUhorska, ktoré ČSR po svojom vzniku prebrala. 10 Ďalším dôvodom bola aj menová reforma, vďaka ktorej cirkvám odpadli všetky príjmy za majetok kostolov a fár, uložené na viazaných vkladoch a cenných papieroch. 11 Prijatiu týchto zákonov tiež predchádzalo prijatie vládneho nariadenia č. 116/1949 Sb. z 22. apríla 1949 o ďalších presunoch pôsobnosti vo verejnej správe, ktorým sa zaraďovala do kompetencie KNV a ONV rozsiahla cirkevná agenda, dovtedy spravovaná MŠVU (PŠVU). Týkala sa cirkevných osôb, kongruy, organizácie cirkví, cirkevného majetku a základín. Vládne nariadenie č. 228/1949 Sb. podriadilo KNV a ONV pri výkone tejto kompetencie SÚC. 12 Barnovký, M. et al.: Koniec druhej svetovej vojny a problémy cirkevnej politiky v nasledujúcom období, AEPress, s.r.o.: Bratislava 2006, s. 116
13 Pešek, J.: Konflikt medzi štátom a katolíckou hierarchiou o prijatie a realizáciu „cirkevných zákonov“ (1949 – 1951). In: Historický časopis, č. 3/1996, s. 445 – 446. 14 Prezident a predseda KSČ K. Gottwald pri oslavách SNP 29. augusta 1949 vo Zvolene napadol katolíckych biskupov a na ich adresu vyhlásil slová: „Republiku si rozvracať nedáme!“. Porovnaj: Gottwald, K.: Spisy, zv. XV. 1948 – 1949. Bratislava 1960, s. 300. 15 Pešek, j. – barnovský, m.: Štátna moc a cirkvi na Slovensku v rokoch 1948 -1953, Veda: Bratislava 1997, s. 93. 16 „...cirkev by tým všetkým bola postavená pod taký politický a policajný dozor štátu, i niektorých nižších orgánov správy, pod akým by nebola nijaká iná organizácia, založená na zásade dobrovoľnej príslušnosti svojich členov, ani len nijaký obyčajný zábavný spolok...“ Porovnaj: Prejav Spolku evanjelických kňazov na Slovensku o návrhu zákona o štátnej úhrade osobných a vecných potrieb cirkví. SÚA Praha, fond ÚAV NF, kartón 35. OC 1949. 17 Vykonávacími predpismi k zákonu č. 218/1949 Sb. boli vládne nariadenia: č. 219/1949 Sb. pre rímskokatolícku cirkev, č. 220 až 222/1949 Sb. pre cirkev československú, evanjelické cirkvi a cirkev pravoslávnu a č. 223/1949 Sb. pre náboženské spoločnosti; k zákonu č. 217/1949 Sb. to bolo vládne nariadenie č. 228/1949 Sb.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny učebníc a pomôcok, hlavný dozor na vyučovanie náboženstva i na cirkevné učilištia každého druhu po dohode s Ministerstvom školstva, vied a umení; g) odborné posudzovanie cirkevnej a náboženskej tlače a publikácií; h) vydávanie úradného vestníka pre duchovných, vydávanie informačných správ a publikácií; i) veci náboženských spolkov a organizácií bez ujmy pôsobnosti Ministerstva vnútra; j) veci charitatívnej činnosti cirkví a náboženských spoločností; k) starostlivosť o to, aby náboženský život sa vyvíjal v súlade s Ústavou; l) sledovanie rozvoja medzinárodných cirkevných a náboženských stykov. Na čelo tohto úradu bol menovaný JUDr. Alexej Čepička, zať prezidenta Gottwalda. Slovenský úrad pre veci cirkevné v Bratislave (SlÚC) viedol JUDr. Gustáv Husák, predseda Zboru povereníkov. Organizácia SÚC a SlÚC bola totožná okrem jedinej výnimky, ktorú predstavovalo zriadenie samostatného referátu pre gréckokatolícku cirkev v oddelení katolíckej cirkvi. na úrovni miestnej štátnej správy - v krajoch a okresoch - vykonávali pôsobnosť v náboženských a cirkevných veciach príslušné krajské a okresné národné výbory, ktoré boli v tomto odbore svojej pôsobnosti podriadené Štátnemu úradu pre veci cirkevné.18 SÚC bol vrcholným štátnym orgánom, ktorý realizoval politiku KSČ vo vzťahu k cirkvám.19 Táto politika sa formulovala vo vrcholných straníckych orgánoch, ktoré existovali na základe platného organizačného poriadku; aj v orgánoch zriaďovaných podľa potreby. K prvým patrilo predovšetkým predsedníctvo a sekretariát ÚV KSČ, k druhým tzv. cirkevné komisie ÚV KSČ. na jar 1949 tak vznikla tzv. cirkevná šestka,20 ktorá fungovala do prelomu marca a apríla 1950 a od začiatku mája 1950 bola nahradená novou komisiou, tzv. cirkevnou radou.21 Zákon č. 218/1949 Sb. v ustanovení § 1 stanovoval, že štát poskytuje podľa ďalších ustanovení zákona osobné požitky duchovným cirkví a náboženských spoločností, ktorí pôsobia so štátnym súhlasom v duchovnej správe, v cirkevnej administratíve alebo v ústavoch pre výchovu duchovných. Najvýraznejšie obmedzenie však vyplývalo z ustanovenia § 7, ktorý uvádzal, že duchovnú (kazateľskú a pod.) činnosť v cirkvách a náboženských spoločnostiach môžu vyvíjať len osoby, ktoré majú na to štátny súhlas, a ktoré vykonajú sľub.22 Napriek proklamácii
zákona, že duchovní sú zamestnancami cirkví23, títo sa fakticky stali štátnymi úradníkmi. Sľub vernosti nerešpektoval povinnosti duchovných voči cirkvi. Duchovní sa ocitli v situácii, keď pre nich existovali dve autority, stojace proti sebe, a to štátna – Štátny a Slovenský úrad pre veci cirkevné a cirkevná – biskupi a pápež v katolíckej cirkvi, resp. cirkevní predstavitelia v ostatných cirkvách. Mnohé ustanovenia štátnej a cirkevnej legislatívy si odporovali. Biskupi, zhromaždení na biskupskej konferencii v Olomouci 21. októbra 1949, poukazovali na to že SÚC (SlÚC) sa stáva de facto najvyššou cirkevnou vrchnosťou, pretože disponuje právom riadiacej a dozornej činnosti v cirkevných otázkach. O ustanovení duchovných do funkcií v konečnej fáze rozhodoval štátny orgán, zatiaľ čo biskupi podávali štátnym orgánom len návrhy k výberu.24 Podmienkou výkonu funkcie duchovného bol štátny súhlas, ktorý mohol byť kedykoľvek zrušený.25 Udelenie štátneho súhlasu sa teda chápalo ako conditio sine qua non, teda podmienka, bez splnenia ktorej sa kňaz nemohol ujať svojej funkcie. V praxi však takéto ustanovenie mohlo situáciu skomplikovať v súvislosti s problémom, ako túto otázku riešiť u všetkých duchovných – z taktických dôvodov sa preto pri udeľovaní súhlasu štát obmedzil len na pomerne zriedkavé prípady menovania do novej funkcie. Najvyhrotenejším konfliktom v súvislosti s udeľovaním štátneho súhlasu pre výkon funkcie bol prípad Daniela Briedoňa, ktorý bol zvolený banskobystrickou kapitulou za kapitulného vikára, t.j. správcu diecézy. na túto voľbu nebol vyžiadaný predbežný súhlas v zmysle zákona č. 218/1949 Sb. po varovaní zo strany SlÚC, že dovtedajší postup zakladá skutkovú podstatu trestného činu, D. Briedoň opustil biskupský úrad. na druhej strane sa spomínané legislatívne opatrenia využívali aj na pretláčanie tzv. spoľahlivých kňazov. Najznámejšími prípadmi boli dosadenie Jána Decheta za administrátora tej istej diecézy začiatkom roka 195026 a Andreja Scheffera za kapitulného vikára Spišskej diecézy začiatkom roka 1951. V roku 1956 bol zrušený SÚC aj SlÚC. Význam týchto orgánov už dlhšiu dobu postupne klesal tak, ako režim pokladal problematiku cirkví za viac-menej vyriešenú. Už v roku 1953 tieto orgány stratili štatút ministersta, resp. povereníctva.27 SÚC bol zrušený vládnym nariadením č. 19/1956 Zb. zo 16. júna 1956 a SlÚC vládnym nariadením č. 34/1956 Zb. zo 14. júla 1956. Ich kompetencie v zásadných cirkevných otázkach prešli na ministerstvo28, resp. na povereníctvo školstva a kultúry,
18 Vládne nariadenie č. 228/1949 Sb. o pôsobnosti a organizácii Štátneho úradu pre cirkevné veci zo dňa 25. októbra 1949. 19 V zmysle ustanovenia § 2 zákona č. 217/1949 Sb. o zriadení Štátneho úradu pre veci cirkevné bolo úlohou SÚC dbať o to, aby sa cirkevný a náboženský život vyvíjal v súlade s Ústavou a zásadami ľudovodemokratického zriadenia, a zaistiť tak pre každého Ústavou zaručené právo slobody vyznania, založené na zásadách náboženskej znášanlivosti a rovnoprávnosti všetkých vyznaní. 20 Mala šesť členov (A. Čepička ako predseda, ďalej V. Clementis, Z. Fierlinger, J. Hendrych, V. Kopecký a V. Široký, neskôr aj Z. Nejedlý) 21 Pešek, j. – barnovský, m.: Štátna moc a cirkvi na Slovensku v rokoch 1948 -1953, Veda: Bratislava 1997, s. 104 22 Sľub znel: „Sľubujem na svoju česť a svedomie, že budem verný Československej republike a jej ľudovodemokratickému zriadeniu a že nepodniknem nič, čo by bolo proti jej záujmom, bezpečnosti a celistvosti. Budem ako občan ľudovodemokratického štátu plniť svedomite svoje povinnosti, ktoré vyplývajú z môjho postavenia, a vynasnažím sa podľa svojich síl podporovať budovateľské úsilie smerujúce k blahu ľudu.“ Ustanovenie § 19 vládneho nariadenia č. 219/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení rímskokatolíckej cirkvi štátom. Totožnú textáciu obsahovali aj ďalšie príslušné nariadenia.
23 Ustanovenie § 1 vládneho nariadenia č. 219/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení rímskokatolíckej cirkvi štátom. 24 Pešek, j. – barnovský, m.: Štátna moc a cirkvi na Slovensku v rokoch 1948 -1953, Veda: Bratislava 1997, s. 101 25 Ustanovenie § 7 v spojení s § § 16 a 17 vládneho nariadenia č. 219/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení rímskokatolíckej cirkvi štátom. 26 Situácia v Banskobystrickej diecéze bola typickým prípadom, keď si zásadne protirečilo štátne a cirkevné zákonodarstvo. Vatikán reagoval rýchlo a tvrdo – exkomunikoval doživotne správcu banskobystrickej diecézy spôsobom „special modo“ vyhradeným Svätej stolici, pretože sa opovážil prijať od laickej vrchnosti úrad správcu uprázdnenej diecézy a tento úrad vykonávať. Z hľadiska katolíckej cirkvi sa tak vytvorili abnormálne pomery, keďže v zmysle cirkevného práva Dechetove rozhodnutia boli cirkevnoprávne nulitné. Situácia sa aspoň formálne normalizovala v r. 1951, keď trnavský biskup A. Lazík sňal na základe tzv. tajných fakúlt z J. Decheta exkomunikáciu. Porovnaj: Pešek, j. – barnovský, m.: Štátna moc a cirkvi na Slovensku v rokoch 1948 -1953, Veda: Bratislava 1997, s. 122. 27 Pešek, j. – barnovský, m.: Pod kuratelou moci - cirkvi na Slovensku v rokoch 1953 -1970, Veda: Bratislava 1999, s. 45. 28 Ustanovenie § 2 vládneho nariadenia č. 19/1956 Zb. o zrušení niektorých ministerstiev a ústredných orgánov štátnej správy.
Debaty mladých právníků 2007 kde bol zriadený Odbor pre veci cirkevné. Tento odbor naďalej zákon č. 217/1949 Sb. o zriadení Štátneho úradu pre veci cirvykonával dozor nad cirkvami, čím k žiadnej výraznej zmene kevné de facto nedošlo. zákon č. 218/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení cirkví a náboženských spoločností štátom vládne nariadenie č. 219/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení Záver rímskokatolíckej cirkvi štátom vládne nariadenie č. 220/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení Ústava Slovenskej republiky dnes garantuje základné ľudčeskoslovenskej cirkvi štátom ské práva a slobody aj v oblasti myslenia, svedomia a náboženského vyznania a viery. Existuje účinný systém kontroly vládne nariadenie č. 221/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení evanjelických cirkví štátom ústavnosti a dohľadu nad zákonnosťou. Úprava vzťahu cirkví a náboženských spoločností pôsobiacich na našom území a štátu vládne nariadenie č. 222/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení pravoslávnej cirkvi štátom však nebola vždy takáto veľkorysá. Napriek obdobným ústavvládne nariadenie č. 223/1949 Sb. o hospodárskom zabezpečení ne garantovaným slobodám, ktoré tu existovali aj na prelome náboženských spoločností štátom minulého storočia29, štátna moc nemala záujem na zachovaní a zabezpečení vymožiteľnosti týchto práv a slobôd. K cirkvám vládne nariadenie č. 228/1949 Sb. o pôsobnosti a organizácii Štátneho úradu pre cirkevné veci a náboženským spoločnostiam sa hlásila v polovici minulého vládne nariadenie č. 19/1956 Zb. o zrušení niektorých ministerstoročia veľká väčšina obyvateľstva v bývalej ČSR. V rámci stiev a ústredných orgánov štátnej správy obdobia budovania ľudovodemokratického zriadenia však toto heterogénne spoločenstvo začala vnímať vtedajšia štátna moc Resumé ako dobre organizovanú a nebezpečnú opozíciu, ktorú bolo potrebné eliminovať, prípadne oslabiť natoľko, aby neohrozovaThe article presents, after a short note describing the secla totalitné mocenské postavenie vládnej strany. Keďže vplyv cirkví na politickú situáciu u nás bol aj v povojnových rokoch ond and third phase of the land reform performed in former jasne čitateľný,30 štátna moc cítila vnútornú potrebu účinne sa Czechoslovakia in late 40s during a past century, the steps taken brániť dostupnými prostriedkami proti aktivitám cirkví a nábo- by the competent state authorities when providing for the legal ženských spoločností. Výsledkom týchto snáh bolo prijatie tzv. tools establishing the closer dependence between the state and cirkevných zákonov, ktoré znamenalo podstatnú zmenu práv- churches. On the one hand they encompass the endeavors of the neho postavenia cirkví, čo položilo základy pre nové cirkevné state to provide for creeping expanses to the internal structure of pomery a vnútorný život cirkví. Nové zákony znamenali zmenu a respective church and on the other hand they show the willingpolitiky dozoru nad cirkvami na podriadenie cirkví štátu. K pô- ness of the state authorities to introduce the legal acts permitting vodne očakávanej odluke cirkví od štátu nedošlo, naopak, štátna the exercitation of a blatant control over the respective church. kontrola sa upevnila. Štát nadobudol právo aj povinnosť zasaho- These legal acts are subject of the analysis to which the last vať do vnútornej správy cirkví, čím bola zrušená ich autonómia. chapter is dedicated. Ingerencia štátu si tak našla miesto v každodennej činnosti cirkví a náboženských spoločností. Zoznam bibliografických odkazov Barnovký, M. et al.: Koniec druhej svetovej vojny a problémy cirkevnej politiky v nasledujúcom období, AEPress, s.r.o.: Bratislava 2006 Gottwald, K.: Spisy, zv. XV. 1948–1949. Bratislava 1960 Pešek, J.: Konflikt medzi štátom a katolíckou hierarchiou o prijatie a realizáciu „cirkevných zákonov“ (1949 – 1951). In: Historický časopis, č. 3/1996 Pešek, j. – barnovský, m.: Štátna moc a cirkvi na Slovensku v rokoch 1948 -1953, Veda: Bratislava 1997 Pešek, j. – barnovský, m.: Pod kuratelou moci - cirkvi na Slovensku v rokoch 1953 -1970, Veda: Bratislava 1999 SÚA Praha, fond ÚAV NF, kartón 35 Škvarna et al.: Lexikón slovenských dejín, SPN: Bratislava 1999 Právne pramene vládne nariadenie č. 124/1928 Sb. o úprave platov duchovenstva zákon č. 142/1947 Sb. o revízii prvej pozemkovej reformy zákon č. 46/1948 Sb. o novej pozemkovej reforme vládne nariadenie č. 116/1949 Sb. o ďalších presunoch pôsobnosti vo verejnej správe 29 Ustanovenia § § 15 – 17 ústavného zákona č. 150/1948 Sb. Ústava Československej republiky. 30 Napr. výzva pred voľbami v roku 1946 na podporu Demokratickej strany.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny TEORETICKÉ A IDEOLOGICKÉ DIMENZIE PRÁV A SLOBÔD OBČANOV V ÚSTAVE ČSSR
Koncom päťdesiatich rokov bola v Československu zavŕšená sociálno-triedna premena, ktorá sa podľa ideológie spájala s úlohami ľudovej demokracie ako prechodného obdobia k socializmu. Oficiálna ideológia konštatovala, že „socializmus v Československu zvíťazil“ ( prehlásenie I.) a „ľudová demokracia sa ako cesta k nemu úplne osvedčila“( prehlásenie II. ). Československo tak „vstupovalo do nového obdobia a dovršujúc socialistickú výstavbu zhromažďovalo sily na prechod ku komunizmu“( prehlásenie I.). Socializmus ako jedna z etáp budovania komunizmu vychádzal z toho, že rozdelenie spoločnosti na nepriateľské triedy ako aj všetky príčiny tohto rozdelenia, najmä súkromné vlastníctvo výrobných prostriedkov a iné javy, z ktorých sa rodí vykorisťovanie človeka človekom patrí minulosti. Na jeseň v roku 1959 sa preto politicky rozhodlo o nutnosti vypracovania a prijatia nového základného zákona štátu, ktorý mal potvrdiť uskutočnené sociálno-ekonomické premeny v československej spoločnosti a vyjadriť spokojnosť a hrdosť oficiálnej ideológie z dosiahnutých výsledkov. Išlo o východiskový právny, politický a ideologický dokument, ktorým by sa Československo prehlásilo za socialistickú republiku. Zrejme práve opojenie z tohto úspechu, ale nedovoľovalo KSČ pod vedením A. Novotného ako vtedajším prvým tajomníkom ÚV KSČ a prezidentom republiky, triezvo a kriticky posúdiť dosiahnutú etapu socialistického rozvoja. Politicko-štátne vedenie príliš preceňovalo úspechy a pozitívne výsledky, prehliadalo a nedoceňovalo rozpory vo vnútri meniacej sa československej spoločnosti. Optimizmus bol v tom čase hlavným rysom oficiálnej ideológie. Veľkú pýchu vo vtedajšom vedení KSČ vzbudzovalo vedomie, že by to bolo prvý krát, čo by sa štát východného bloku ústavne prehlásil za socialistický ( samozrejme až po Sovietskom zväze ). Po prijatí ústavy mala preto ako špecifický spôsob oslavy nasledovať veľká telovýchovná slávnosť–spartakiáda, ktorá mala dokumentovať morálne politickú jednotu spoločnosti pracujúcich. Československo však po prijatí ústavy získalo aj ďalšie prvenstvo. Hoci vedúce postavenie v spoločnosti mala KSČ už dávno pred jej prijatím bolo to prvý krát, čo takéto postavenie politickej strany obsahovala ústava ako právna norma najvyššej právnej sily. Systematicky bolo ustanovenie o vedúcej úlohe strany zaradené v prvej hlave ako jedna z hlavných zásad spoločenského zriadenia a pričom sa vychádzalo z funkcie, ktorú má strana podľa marxisticko-leninskej ideológie pri budovaní socialistickej spoločnosti. „Len strana totiž môže podľa vedeckých zásad riadiť a organizovať vývoj spoločnosti socialistickou cestou až k vybudovaniu komunizmu.“ Táto možnosť sa nakoniec ukázala ako teoreticky správnejšia a hlavne progresívnejšia, nakoľko sa do budúcna počítalo so vzrastajúcim významom KSČ pri budovaní komunizmu. Celkovo sa nadchádzajúci vývoj socializmu posudzoval medzi vrstvami obyvateľstva priaznivo a všeobecne sa spájal s nádejou, že jeho rozvoj sa pre tento krát zaobíde bez masového uplatňovania represívnych metód trestného alebo administratív-
neho charakteru. Charakteristickou črtou socializmu mala byť „ hlboká a zo samej podstaty socializmu vyplývajúca demokracia, demokracia, ktorá je organicky spätá so socializmom a s jeho uskutočňovaním.“ Dôvodne sa preto v spoločnosti očakávalo, že s označením za socialistický bude tento štát aj socialisticky fungovať t.j. demokraticky, spravodlivo a zákonne. Väčšina obyvateľstva vítala perspektívu zákonnosti pri uplatňovaní moci. Spoločnosť pociťovala jasný rozpor medzi humanistickými zásadami vyhlasovaných v ideológii a medzi ich praktickým porušovaním v každodennej politike v posledných rokoch. Ľudia teda predpokladali, že s prijatím nového základného zákona dôjde k dôslednejšiemu rešpektovaniu a uplatňovaniu práv a slobôd občanov československej spoločnosti. Aký bol ale skutočný prínos ústavy v oblasti ľudských práv a slobôd? Aká bola koncepcia ich úpravy a garancie ich uplatňovania? Splnila ústava nádeje, ktoré do nej obyvatelia vkladali? Aký bol jej charakter a význam ako základného zákona štátu? Odpoveď na uvedené otázky možno hľadať už pri samotnej príprave ústavy, v priebehu ktorej sa vyskytli isté faktory negatívne ovplyvňujúce jej charakter, jej základný ideový a obsahový rámec ovplyvňujúci aj koncepciu práv a slobôd občanov. Vytvorenie pracovnej komisie bolo ohlásené A. Novotným, jej neskorším predsedom, na zasadnutí ÚV KSČ začiatkom apríla 1960. Ostatní členovia komisie boli zastúpený tak, aby reprezentovali jednotlivé triedy a vrstvy československej spoločnosti, tak ako to zodpovedalo zvyklostiam štátov sovietskeho typu. Všetci však boli členmi KSČ. Táto “reprezentatívna“ komisia mala potom posúdiť predložené návrhy ústavy a zaujať k nim stanovisko, ktoré malo reprezentovať názory širokých vrstiev českého a slovenského národa a i ostatných národov žijúcich v Československu. Pri formulácii jednotlivých návrhov musela komisia vychádzať z názorov a stanovísk KSČ, o ktorých bola informovaná a to najmä pokiaľ išlo o názory a stanoviská A. Novotného. A práve načrtnutý politicko-ideologický rámec bol jedným z najvýznamnejších faktorov ovplyvňujúci nielen prácu komisie, ale i koncepciu samotnej ústavy, ktorý je treba mať vždy na zreteli ak chceme historicky správne hodnotiť jej povahu ako aj povahu práce komisie. Ďalším faktorom ovplyvňujúcim prácu komisie boli krátke lehoty ( konečný návrh ústavy mal byť pripravený v priebehu jari), v ktorých mala svoje návrhy vypracovať a predložiť k verejnej diskusii. Napriek už aj tak krátkemu času na vypracovanie návrhu sa čas ešte skrátil urýchlením predložením návrhu, o ktorom sa malo ešte rokovať, prezidentom republiky A. Novotným, k celonárodnej diskusii a s odôvodnením, že ho ako taký považuje za celkom dobrý. Hoci existoval rozpor v názoroch na prísne ideologickú koncepciu návrhu ústavy, v priebehu celonárodnej diskusie výrazne kritické myšlienky a podnety nezazneli. Vyjadrovali sa ťažko, pretože sa nimi človek vystavoval možnému, ale mnoho krát i skutočnému riziku, vyplývajúcemu z pochybnosti či je sám dobrým komunistom, či nie je revizionista, nepriateľ marxizmu – leninizmu a teda nepriateľ KSČ. Zradca robotníckej triedy a socializmu. Práve kritické hlasy sa ale silno ozývali o tri štyri roky neskôr a to s intenzitou a dôrazom, ktorý v roku 1960 nebolo možné ani len tušiť. Ideologická koncepcia, z ktorej sa vychádzalo pri príprave ústavy, spôsobila na jej kvalite nemalé škody, ktoré sa najviac prejavili na právach a slobodách občanov. Prehlásenie ústavy, časť o spoločenskom zriadení a časť o právach a slobodách občanov pripravovala skupina pracovnej komisie, ktorú viedol profesor V. Procházka z právnickej fakul-
Andrea Lichá
Mgr. Andrea Lichá, Právnická fakulta, UK v Bratislave 1. Kolektív - Svetová socialistická sústava a štátna výstavba v európskych socialistických zemí, 1977, s.9
2. Kolektív - Svetová socialistická sústava a štátna výstavba v európskych socialistických zemí, 1977, s.12
Debaty mladých právníků 2007 ty Univerzity Karlovej v Prahe, ktorý bol zástancom použitia analogických formulácii k príslušným formuláciám z ústavy z 9. mája 1948. Jeho stanovisko presného a obsažného vymedzenia občianskych práv a slobôd vrátane ustanovení, kedy je možné ich obmedziť a že toto obmedzenie môže byť len na základe a v rozsahu, ktorý ustanoví zákon bolo však minoritné. Naproti tomu prevládala už spomenutá ideologická koncepcia, ktorej reflexiou je najmä čl. 19 a ustanovenia o politických a osobných právach, „ktoré zodpovedajú novej sociálne politickej skutočnosti a vzťahom medzi jednotlivcom a celkom a korešpondujú stručnejšiemu menej juristickému poňatiu.“ Táto koncepcia vychádzala z toho, že odstránenie niekdajších sociálne triednych rozporov spojených s existenciou kapitalistických tried a vytvorením socialistickej sociálnej štruktúry spoločnosti mení kvalitatívne vzťahy medzi ľuďmi v rámci spoločnosti ako celku. V tomto smere sa nevyhnutne mení i povaha štátu, ktorý je charakterizovaný ako štát socialistický založený na pevnom zväzku robotníkov roľníkov a inteligencie, v ktorého čele je robotnícka trieda a transformuje sa aj obsah a povaha politiky. Práve presadenie ideologického ponímania práv a slobôd občanov spôsobilo, že formulácie sú nedomyslené a neprepracované. Ich ústavná dikcia je absolútna, čo v praxi znamená, že vlastne nebolo možné práva a slobody občanov právne nijak obmedziť, ani zákonom. Pri príprave týchto ustanovení ústavy a diskusii o nich zrejme pôsobila snaha, aby socialistickej ústave nebolo možné vytýkať to, čo Marx vytýkal ustanoveniam buržoáznych ústav o právach a slobodách občanov, že každý paragraf ústavy obsahuje svoju vlastnú negáciu, slobodu vo všeobecnom ustanovení a zrušenie slobody v jeho vysvetlivke. V prvom rade sa teda v príslušných formuláciách ústavy prejavila ideológia až potom odvodene právo. V článku 19 sa v ods. 1, ideologicky vydáva prianie za skutočnosť, prezumuje sa, „v spoločnosti pracujúcich, v ktorej je vykorisťovanie človeka človekom odstránené sú rozvoj a záujmy každého príslušníka v súlade s rozvojom a záujmami celej spoločnosti.“ Práva, slobody i povinnosti občanov slúžia teda slobodnému všestrannému rozvoju a uplatneniu osobnosti občanov a zároveň upevneniu a rozvoju socialistickej spoločnosti. V tejto formulácii sa odrážala cieľová vízia komunistickej ideológie z Manifestu komunistickej strany, že „slobodný rozvoj každého je podmienkou slobodného rozvoja všetkých.“ Formulácia tohto článku teda nie je právna, ale ideologická. Nemá priamu právnu relevanciu. Má však funkciu interpretačného pravidla, funkciu základného kritéria pre využívanie a uplatňovanie práv a slobôd. A práve v tomto ohľade umožňovala táto neurčitá, elastická formulácia zamieňajúca to, čo by malo byť s tým, čo naozaj je, účelové používanie, ktoré je nežiaduce z hľadiska právnej istoty občanov, rešpektovania a zabezpečenia ich práv. „Právna istota je v presnosti formulácii a zákonnosti, pokiaľ sú v ústave a lebo v zákone vágne alebo neurčité pojmy, sú zbraňou v rukách nekontrolovateľnej moci.“ A práve preto, že táto formulácia umožňovala premenlivý výklad a použitie podľa momentálnych záujmov moci, bolo možné považovať ju za zbraň v rukách vládnucej strany, ktorá jediná určovala to, čo je a nie je v súlade s rozvojom a záujmami spoločnosti. Pokiaľ ide o systémové zaradenie a štruktúru práv a slobôd občanov, sú upravené v druhej hlave pod názvom práva a povinnosti občanov hneď za slávnostným prehlásením a hlavou o spoločenskom zriadení. A hoci je názov hlavy totožný ich zaradenie a rozsah, najmä čo sa týka politických a osobných práv
3. Jičinsky, Z. – Právne myslenie v 60. rokoch a za normalizácie, 1992, s.19 4. Brostl, A. - Právny štát, Bratislava 1997, s.73
a slobôd je podľa ústavy z 9.mája 1948 výrazne širší. V ústave z roku 1960 má druhá hlava celkom 20 článkov ( čl.19-38) o 36 odsekoch z toho politické a osobné práva a slobody upravovali čl. 28- 33 v 9 odsekoch a sociálne práva v článkoch 20-27 v 19 odsekoch, kým v z ústave z roku 1948 práva a povinnosti občanov upravuje prvá hlava v 38 článkoch. Z toho politické a osobné práva a slobody upravovali články 1 – 25 v 53 odsekoch a práva sociálne v článkoch 26-29 v 14 odsekoch. Ústava z roku 1960 je teda stručnejšia a kratšia, čo ale platilo nie len o právach a slobodách občanov. Socialistický charakter štátu sa prejavil i v zmene ponímania práv a slobôd v tom zmysle, že v spoločnosti ktorá napreduje a postupne buduje vyspelý socializmus slabne význam politických vzťahov v spoločnosti ako fenoménu, ktorý bude ďalším socialistickým vývojom po čase úplne prekonaný a odstránený. V štruktúre práv a slobôd sa potom zmena odráža vo váhe ich jednotlivých skupín. V druhej hlave boli teda upravené ako prvé sociálne práva ( sociálne, hospodárske a kultúrne práva ), v ktorých sa najvýraznejšie prejavuje nová kvalita sociálno-ekonomických vzťahov socializmu, „kedy oslobodená ľudská práca sa stala základným činiteľom v celej našej spoločnosti,“ ako hovorí tretia časť prehlásenia ústavy. Neprekonanou výhodou sa ukázalo byť napríklad bezplatné vzdelanie, zdravotníctvo, ako aj sociálne výhody pre rodiny. Význam sociálnych práv, ktoré vyjadrujú nové postavenie človeka v spoločnosti tak stúpal a naopak klesal význam práv politických a osobných, ktoré ako tradičných práv a slobôd, ktoré socialistická ústava zakotvovať musí, no nemôže sa na ne sústrediť. za prednosť tohto nového ústavného zakotvenia práv a slobôd občanov bola považovaná okrem iného skutočnosť, že ústava zároveň dáva týmto právam reálny obsah tým, že stanovuje a zaručuje i materiálne podmienky pre ich uplatňovanie. Tienistou stránkou však bol fakt, že štát ako vlastník štátneho majetku tieto práva určoval a mohol prostredníctvom nich veľmi ľahko spacifikovať nepohodlné osoby. Umiestnenie a aj rozsah ústavnej úpravy sociálnych práv, pred politickými a osobnými právami a slobodami, tak korešponduje ich významu. Z uvedeného je zrejme, že na obsah Všeobecnej deklarácie ľudských práv sa neprihliadalo. Jej text v tej dobe ani nebol veľmi známy, nebola u nás publikovaná a oficiálna moc ju neuznávala preto nebolo treba brať jej obsah do úvahy ani pri formulácii ustanovení Ústavy, ktoré sa týkajú práv a slobôd občanov a v pracovnej komisii to ani nikto nenavrhol. Hoci Ústava deklarovala občanom určité práva a slobody v skutočnosti boli pre ich užívanie rozhodujúce určité determinanty československej spoločnosti, ktoré vymedzovali ich reálnu povahu a rámec, a ktoré v konečnom dôsledku spôsobili ich deformáciu. Faktormi určujúcimi charakter československej spoločnosti bol fakt, že Československo bol socialistický štát a že vedúce postavenie v tomto štáte mala Komunistická strana, ktorej vplyv vo všetkých sférach života spoločnosti bol neobmedzený, ďalšími determinantami obsahu práv a slobôd občanov bolo plánované riadenie hospodárstva, a povinnosť každého plniť plán, ale aj štátna ideológia marxizmu-leninizmu a demokraticky centralizmus ako vedúca zásada pri riadení štátu a tiež pravidlo súladu záujmov jednotlivca so záujmami spoločnosti, ktoré som už spomenula. Posledne menované pravidlo ovplyvnilo uplatňovanie práv a slobôd občanov v tom zmysle, že občan bol plnoprávnym subjektom len vtedy ak uplatňoval svoje záujmy a práva, ktoré mu bola moc ochotná priznať respektíve ich uplatňoval v súlade s touto mocou. Mal právo voliť, ale mohol voliť len tých kandidátov, ktorý mu boli ponúknutý na jed
5. Jičinsky, Z. – Právne myslenie v 60. rokoch a za normalizácie, 1992, s. 19
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny nej kandidátnej listine. Nikoho iného voliť nemohol a možnosť neúčasti vo voľbách bola tiež obmedzená. Reálnym obsahom tohto práva je potom volebná povinnosť kandidátov na jedinej kandidátnej listine. Z uvedeného vyplýva, že skutočnú povahu a obsah práv a slobôd občanov nemožno vyvodzovať len z ustanovení druhej hlavy, ale je nevyhnutné vychádzať i z ustanovení hlavy prvej o spoločenskom zriadení, v ktorej sú charakterizované základné vzťahy a štruktúra politického a sociálno-ekonomického systému československej spoločnosti. Relevanciu z hľadiska práv a slobôd občanov majú však aj ustanovenia o najvyšších štátnych orgánoch, miestnych orgánoch, o súdoch a prokuratúre a to najmä pokiaľ ide o uplatňovanie a právne záruky pre uplatňovanie politických a osobných práv a slobôd občanov. V prvej hlave sa charakterizuje povaha československého štátu a okrem iného sa konštatuje, že všetka moc v ňom patrí pracujúcemu ľudu. Ide o ústavné zakotvenie princípu suverenity ľudu, ktorého deklarovanie a naplnenie v štátnej praxi je jednou z hlavných záruk ak nie hlavnou zárukou pre uplatňovanie práv a slobôd občanov. V Československu sa však po máji 1948 volilo do NZ systémom tzv. jednotnej kandidátky Národného frontu, kde rozhodujúcu väčšinu tvorili komunisti a len malá časť sa prideľovala satelitným stranám resp. zložkám NF. „Tento systém bol len kamuflážou volieb a s demokratickými voľbami to nemalo nič spoločné. Práve toto bol začiatok skutočne špecifickej cesty socializmu,“ kedy sa zakotvenie princípu suverenity ľudu v najvyššom zákone štátu ukázalo ako celkom zbytočné, pretože neexistovala možnosť reálneho výberu a situácia sa nezmenila ani prijatím novej ústavy v roku 1960, v ktorej vedúce postavenie strany dostalo právny rámec. Nikto sa nepýtal či je vôbec možné zlúčiť tradičný demokratický princíp suverenity ľudu s ústavným zakotvením monopolného mocenského postavenia strany. Tam, kde sa jedna vedúca skupina raz a navždy zmocní politickej moci predsa nemožno hovoriť o suverenite ľudu, pretože viac nepotrebuje novú legitimáciu, nový súhlas pre výkon moci, ktorý dáva ľud prostredníctvom uplatnenia svojho volebného práva v demokratických voľbách. Práve v tom spočíva jeho dôležitosť. V Československu bola ale politická demokracia redukovaná na účasť ľudí na výkone politiky, ktorej obsah a zameranie určil niekto iný z hora bez toho, aby jeho rozhodovanie mohli ovplyvniť. Strana nebola schopná sebareflexie a triezveho pohľadu a hoci sa vyskytli v rámci strany názory, ktoré požadovali aby KSČ pôsobila predovšetkým ako ideovo a politicky vedúca sila v spoločnosti a aby nedochádzalo k splývaniu straníckeho vedenia a štátneho a hospodárskeho riadenia, stále viac bolo tých, ktorí verili v zvláštne dejinné poslanie tejto strany. Boli presvedčení, že osud socializmu záleží len na jej činnosti. Podľa vtedajšej ideológie bolo totiž práve vedúce postavenie strany výrazom socialistickej demokracie, ktorá na rozdiel od obmedzenej a formálnej buržoáznej demokracie je vzhľadom na novú povahu sociálno-ekonomických vzťahov demokraciou reálnou a jej najvyšším výrazom je práve vedúce postavenie strany. Čo bolo prekážkou tomu, aby sa sformulovalo vedúce postavenie KSČ ako problém. Ďalším argumentom slúžiacim k podpore vedúceho postavenia strany bol aj to, že dosiahnutím socializmu sa stal triedny boj ako tradičný zápas tried s rozličnými názormi a záujmami minulosťou. Pluralita strán je predsa zbytočná tam, kde nie to rozdielnosti názorov a záujmov. Ideológia si vysvetľovala suverenitu ľudu po svojom odvolávajúc sa na rozširovanie účasti pracujúcich v správe štátu,
6. Pešek, J. a Lentz, J. – Štruktúry moci na Slovensku 1948 – 1989, Prešov 2004
ktorá sa premietla do ustanovení siedmej hlavy o komisiách národných výborov a hlavy ôsmej o výkone správy súdnictva na miestnych ľudových súdoch, ktorú vykresľovala ako účasť na výkone spravodlivosti a demokratizácii justície. Rozšírenie pôsobenia ľudu v správe štátu však nezvyšovalo demokraciu, ale podkopalo odbornosť na miestach, kde bola nevyhnutnou. Prehliadala a znižovala sa reálna váha a funkcia odborného aparátu v činnosti štátu. Základným predpokladom pre zastávanie funkcie v správe štátu bola politická lojalita. Skutočná odbornosť a kontinuita práce odborníkov bola hlboko podceňovaná. Z tohto dôvodu bola úroveň administratívy nutne nízka, čo sa premietlo aj v dodržiavania práv a slobôd občanov o ktorých rozhodovali a často do nich nezákonne zasahovali práva neznalí ľudia. Zo všetkých uvedených skutočností je zjavné, že ústava z roku 1960 bola dokumentom, ktorý mal dať právny rámec predstavám KSČ o stave a ďalšom vývoji československej spoločnosti. Ideológia, ale neustálym zdôrazňovaním jej právneho, politického a ideologického významu, ako pre život spoločnosti a pre pôsobenie štátu dôležitého dokumentu paradoxne znižovala jej význam ako základného zákona štátu v právnej praxi pri tvorbe, interpretácii a aplikácii právnych noriem. Jednoducho povedané jej význam bol o to menší, o čo väčší význam jej prikladala sama ideológia. Ústava totiž modelovala politickú organizáciu, ktorá plne vyhovovala mocenským ambíciám vládnej strany a ktorá tak z hľadiska demokratických zásad trpela závažnými nedostatkami a vnútornou rozpornosťou, ktoré sa nutne prejavili pri dodržiavaní zákonnosti ako záruke uplatňovania práv a slobôd občanov. Ak teda vychádzame z uvedených skutočností musíme nutne konštatovať, že ústava z roku 1960 nebola naplnením definície základného zákon štátu v obsahovom zmysle, pretože pozíciu právneho predpisu, ktorý obsahuje, čo možno najabstraktnejšiu úpravu základných spoločenských vzťahov, pozíciu dobrého logického a presného základu celého právneho poriadku, ktorý vychádza z jasnosti používaných pojmov neustála. Posilnenie právnej istoty občanov nebolo jej cieľom. Namiesto toho modelovala spoločnosť, ktorá trpela istou vnútornou rozpornosťou, čo sa prejavilo na právach a slobodách občanov v rôznej miere. Rozpor bol jednak medzi ústavou a medzinárodnými zmluvami obsahujúcimi úpravu ľudských práv a slobôd, bol aj v Ústave samej, odkiaľ sa prenášal do celého právneho poriadku, pretože funkciu ústavného súdu vykonávalo Národné zhromaždenie, ktoré vzhľadom na jeho zastúpenie nemožno považovať za nezávislé. V súlade s Ústavou neboli ani ostatné zákony ( v platnosti ostali zákony s päťdesiatych rokov z obdobia najtemnejšieho stalinizmu ) a ani právne predpisy nižšej právnej sily pokiaľ zodpovedali záujmom vládnucej strany. Rozpor však bol nie len v právnom poriadku, ale aj medzi, tým čo právny poriadok hovoril, že má byť a tým, aká bola realita výkonu štátno-politickej moci. A napriek tomu, že rozpor tohto druhu nie je nijak zvlášť výnimočným javom, pretože reálny stav vecí sa nikdy nemôže úplne zhodovať s tým čo má byť, inak by totiž právne normy neboli potrebné. Rozdiel je však v kvalite systémových záruk na prekonávanie tohto rozporu. Ak ale záruky na prekonanie tohto rozporu nie sú dostatočné a ústava ako právny predpis snažiaci sa vytvoriť harmonickú právnu sústavu neplní túto úlohu, znamená to, že rozpor v právnom poriadku spätne ovplyvní jej vlastnú reálnosť. Ústava nevychádzajúca z reality je ústavou vychádzajúcou z fikcie. Najvýraznejší pokus o prekonanie tohto rozporu bol uskutočnený v priebehu roku 1968, ktorý bol ale násilne prerušený vojenskou intervenciou.
Debaty mladých právníků 2007 Ústava z roku 1960 bola teda predovšetkým ideologickým dokumentom slúžiacim potrebám KSČ. Prehlásením Československa za socialistický štát mala vytvoriť dojem, že Československo socializmus skutočne dosiahlo a tak odôvodniť vedúce postavenie strany ako odraz neexistencie nepriateľských tried líšiacich sa záujmami a názormi. Ústavou odobrené monopolné postavenie umožnilo potom KSČ ovládať spoločnosť a tak degradovať právo na inštrument moci a občanov na jej objekt. A hoci Ústava deklarovala občanom určité práva a slobody, nejasnou formuláciou, že ich výkon musí byť v súlade so záujmami spoločnosti pripadne s ideológiou marxizmu-leninizmu nevytvorila podmienky pre ich uplatňovanie a ani dostatočné právne záruky na ich ochranu, a to najmä, čo sa týka politických a osobných práv a slobôd. Najväčším výdobytkom socializmu boli však sociálne práva( bezplatné vzdelanie a zdravotníctvo a iné soc. výhody pre rodiny), ktoré keďže určoval štát ako subjekt štátneho vlastníctva sa stali pohodlným prostriedkom na pacifikáciu nepohodlných osôb. Práve takýto alarmujúci stav práv a slobôd občanov sa o pár rokov neskôr stal základom demokratizačných snáh o zmenu tváre socializmu. Resumé The Constitution from 1960 was the legal document that proclaimed CS a socialistic republic. It was suposed to make an impression that CS is a united society, where no differences between citezens exist. It means, there are no differences in interests and opinions of the citizens. The Constitution made an impresion that socialism in CS was achieved. This document also gave a legal background to the head position of Communist party of CS, that granted it a possibility to control entire society and degraded law to an instrument of power and make the citizens its object. Constitution declared some rights and freedoms for individuals, but with an unclear formulation, that all citizens have to act in agreement with the interests of society. This unclear and elastic formulation could be used according to actual interest of the party, which was the only to have right to interpret it. This situation could not create good conditions and could not be a sufficient legal garancy. The main advantage of sociaslism were social rights like free education, free health services and other, but on the other hand, just because these rights were set by state as an owner of the state property, they could be abused to pacify uncomfortable individuals. This alarming situation became the fundamental reason of democratic changes few years later, later interrupted by a military invasion in 1968.
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny
Debaty mladých právníků 2007
debaty mladých právníků 2007 Sborník příspěvků z konference monseho debaty mladých právníků, konané ve dnech 10.–12. 9. 2007 Právnickou fakultou univerzity palackého v olomouci editoři sborníku Mgr. Ondrej Hamuľák judr. gabriela halířová, ph.d. judr. ivana rabinská mgr. klára bartoníčková mgr. petra melotíková
výkonný a technický redaktor lukáš walek odpovědná redaktorka xxxxxxxxx text neprošel redakční jazykovou a typografickou úpravou. za obsahovou správnost jednotlivých příspěvků odpovídají autoři. vydala a vytiskla Univerzita palackého v olomouci křížkovského 8, 771 47 olomouc www.upol.cz/vup
olomouc 2007 1. vydání ediční řada - sborníky isbn xxxxxxxxxxxxxx neprodejné