DAŇOVÝ ŘÁD. 3. vydání

I-VIII vstupy_Sestava 1 20.1.15 7:49 Stránka I

DAŇOVÝ ŘÁD 3. vydání Výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 1. 1. 2015

I

I-VIII vstupy_Sestava 1 20.1.15 7:49 Stránka II

Vzor citace: HRSTKOVÁ DUBŠEKOVÁ, L. Meritum Daňový řád. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 216 Odpovědné redaktorky Hana Baráková a Tereza Šímová Autor JUDr. Lenka Hrstková Dubšeková

Aktualizace Součástí tohoto výkladu je jeho bezplatná elektronická aktualizace při zásadních legislativních změnách do konce roku 2016. Aktualizaci naleznete ve formátu pdf v detailu knihy na www.wolterskluwer.cz/obchod. Zákazníci, kteří si knihu zakoupili v e-shopu Wolters Kluwer, automaticky obdrží o nových aktualizacích informační e-mail.

Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo kopírována v jakékoliv formě, bez předchozího souhlasu nakladatele. Dílo nebo jeho části nelze přetisknout, ani jinak užít včetně užití v elektronické podobě. Chráněno je textové uspořádání i grafická úprava a zapovídá se i jejich napodobování. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.

Wolters Kluwer, a. s. U Nákladového nádraží 6 130 00 Praha 3 tel.: 246 040 400, fax: 246 040 401 www.wolterskluwer.cz e-mail: [email protected]

© Wolters Kluwer, a. s., 2015 © Lenka Hrstková Dubšeková, 2015 ISBN: 978-80-7478-695-2 (brož.) ISBN: 978-80-7478-696-9 (pdf) ISBN: 978-80-7478-697-6 (mobi) Vydání třetí Sazba a tisk SERIFA®, s. r. o., Jinonická 80, Praha 5

Obsah této publikace naleznete také v systému ASPI.

E-kniha je dostupná na www.wolterskluwer.cz/obchod www.wolterskluwer.cz e-mail: [email protected] tel.: 246 040 405, 246 040 400 fax: 246 040 401 II

I-VIII vstupy_Sestava 1 20.1.15 7:49 Stránka III

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . VI Zkratky a užité právní předpisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . VII ČáST I KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

ČáST II KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

KAPITOLA 4

KAPITOLA 5

Obecné principy správy daní Historie a právní rámec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 1.1 Historický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 1.2 Právní úprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 1.3 Soustava daní a poplatků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1.4 Přechodné období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Základní pojmy a zásady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 2.1 Struktura daňového řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 2.2 Působnost daňového řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 2.3 Obecné principy správy daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 2.4 Základní pojmy správy daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2.4.1 Správa daní a její cíl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2.4.2 Předmět správy daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 2.5 Základní zásady správy daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

Správa daní Subjekty správy daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Správce daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.1 Pravomoc a příslušnost správce daně . . . . . . . . . . 1.1.2 Úřední osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.3 Jednací jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.4 Informační povinnost správce daně . . . . . . . . . . . . 1.1.5 Povinnost mlčenlivosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Daňový subjekt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Třetí osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Procesní způsobilost a zastupování . . . . . . . . . . . . . . . . . Lhůty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Právní vymezení lhůt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Pravidla běhu lhůt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Prodloužení lhůty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Navrácení lhůty v předešlý stav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5 Ochrana před nečinností správce daně . . . . . . . . . . . . . . Doručování písemností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Doručování písemností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Způsoby doručování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Neúčinnost doručení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dokumentace a daňový spis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Protokol a úřední záznam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Daňový spis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Daňová informační schránka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řízení a postupy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Zahájení řízení a podání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

23 23 23 24 25 26 26 27 28 29 33 33 35 37 39 40 41 41 42 44 44 44 45 47 47 47 III

I-VIII vstupy_Sestava 1 20.1.15 9:56 Stránka IV

Obsah

KAPITOLA 6

KAPITOLA 7 KAPITOLA 8

KAPITOLA 9

KAPITOLA 10

ČáST III KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

IV

5.2 Postupy správce daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 5.2.1 Vyhledávací činnost a místní šetření . . . . . . . . . . . 52 5.2.2 Daňová kontrola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 5.2.3 Postup k odstranění pochybností . . . . . . . . . . . . . . 58 5.3 Úkony v průběhu řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 5.3.1 Dokazování a důkazní prostředky . . . . . . . . . . . . . 61 5.3.2 Záznamní povinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 5.3.3 Pomůcky a sjednání daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 5.3.4 Předběžná otázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 5.3.5 Předvolání a předvedení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 5.3.6 Náklady řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 5.4 Rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Opravné, dozorčí a jiné prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 6.1 Opravné a dozorčí prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 6.2 Jiné prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 6.2.1 Prominutí daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 6.2.2 stížnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Registrace a závazné posouzení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 7.1 Registrační řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 7.2 Řízení o závazném posouzení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Daňové řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 8.1 Daňové řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 8.2 Nalézací řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 8.3 Lhůta pro stanovení daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Placení daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 9.1 Evidence daní a úhrada daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 9.2 Nedoplatek a přeplatek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 9.3 Lhůta pro placení daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 9.4 Dělená správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 9.5 Vybírání daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 9.6 Zajištění daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 9.7 Vymáhání daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Právní nástupnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 10.1 Ukončení činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 10.2 Přechod daňové povinnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 10.3 Vztah k insolvenčnímu řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124

Sankce a soudní řízení Sankce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Rozdělení sankcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.1 Pokuta za opožděné tvrzení daně . . . . . . . . . . . . 1.1.2 Penále . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.3 Úrok z prodlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 sankce za porušení povinností nepeněžitého charakteru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.1 Pokuta za přestupek porušení mlčenlivosti . . . . . 1.2.2 Pořádková pokuta a pokuta za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy . . . . . . . . . . . . . . . Správní soudnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 soudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Řízení o žalobě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Ústavní soud a ústavní stížnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

125 125 126 128 130 131 131 131 132 132 133 136

I-VIII vstupy_Sestava 1 20.1.15 9:56 Stránka V

Obsah

KAPITOLA 3

Trestné činy daňové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 3.1 Obecné principy stanovení trestných činů . . . . . . . . . . . 138 3.2 Jednotlivé trestné činy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

PŘÍLOHA 1

Vzory podání pro rok 2015 podle DŘ . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Plná moc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Žádost o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Žádost o posečkání daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Žádost o vystavení potvrzení o stavu osobního daňového účtu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 stížnost na postup plátce daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.6 Námitka proti úkonu správce daně při placení daní . . . . 1.7 Námitka podjatosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.8 stížnost proti postupu správce daně při daňové kontrole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.9 Podnět na nečinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.10 Žádost o stejnopis platebního výměru . . . . . . . . . . . . . . 1.11 Žádost o stanovení záloh na dani z příjmů právnických osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vymezení zdaňovacího období u jednotlivých daní . . . . . Termínový daňový kalendář 2015 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Struktura zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád . . . . . . . . . Technická novela k daňovému řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá novela daňového řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třetí novela daňového řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čtvrtá novela daňového řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pátá novela daňového řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přehled legislativních zkratek v DŘ . . . . . . . . . . . . . . . . . . Porovnání ustanovení DŘ a ZSDP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Porovnání opravných prostředků podle ZSDP ve srovnání s DŘ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Porovnání sankcí dle ZSDP a DŘ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Položka č. 1 Sazebníku správních poplatků . . . . . . . . . . . Soustava územních finančních orgánů a jejich územní působnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Soustava orgánů Finanční správy České republiky od 1. 1. 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokyny k daňovému řádu platné k 1. 1. 2015 . . . . . . . . . . Druhy výzev podle daňového řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PŘÍLOHA 2 PŘÍLOHA 3 PŘÍLOHA 4 PŘÍLOHA 5 PŘÍLOHA 6 PŘÍLOHA 7 PŘÍLOHA 8 PŘÍLOHA 9 PŘÍLOHA 10 PŘÍLOHA 11 PŘÍLOHA 12 PŘÍLOHA 13 PŘÍLOHA 14 PŘÍLOHA 15 PŘÍLOHA 16 PŘÍLOHA 17 PŘÍLOHA 18

Věcný rejstřík

141 141 143 144 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 168 170 174 183 184 185 189 190 191 192 194 195 196 198 199

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

V

I-VIII vstupy_Sestava 1 20.1.15 7:49 Stránka VI

Předmluva

Daňový řád obsahuje z hlediska praktického využití srozumitelný výklad problematiky správy daní a je koncipováno jako každodenní pomůcka pro všechny, kteří se chtějí v této oblasti orientovat. Publikace je rozdělena do tří částí: – principy správy daní, – problematika správy daní a její součásti, – sankce a soudní řízení. Výklad je doplněn o praktické přílohy, například vzory podání, tabulky a schémata, termínový kalendář, a je zpracován ve znění právních předpisů k 1. 1. 2015. Výhodou je přehledná a praktická struktura textů, které odpovídá i grafické odlišení jeho jednotlivých částí. V publikaci se budete snadno orientovat také díky tzv. marginálním číslům, která jsou uvedena na okraji stran, na úrovni stejného řádku či odstavce, kde se nachází pojem, k němuž se vztahují. Marginální čísla vám pomohou jednoduše vyhledávat požadované oblasti buď ucelené, nebo jejich jednotlivé dílčí části či pojmy (pomocí Věcného rejstříku na konci publikace). Marginální čísla jsou uváděna také v textu jako odkaz na pojem či kapitolu, který s danou problematikou souvisí nebo je na jiném místě publikace podrobněji rozebrán (odkazy jsou značeny symbolem ¶, za nímž následuje příslušné marginální číslo, např. „[¶1000]“). Pro případné vyhledání právní úpravy vysvětlovaného problému jsou v textech uváděny na okraji stran, příp. v závorkách v textu, konkrétní odkazy (např. [§ 5 odst. 1 ZU]). Ke snadné orientaci v textu a práci s ním přispívá také přehled Zkratky a užité právní předpisy. Předností publikace je bezplatná elektronická aktualizace výkladu při zásadních legislativních změnách do konce roku 2016. Aktualizaci naleznete ve formátu pdf v detailu knihy na www.wolterskluwer.cz/obchod. Zákazníci, kteří si knihu zakoupili v e-shopu Wolters Kluwer, automaticky obdrží o nových aktualizacích informační e-mail. Věříme, že oceníte přehlednost a srozumitelnost výkladu a že vám Daňový řád poskytne řešení vašich každodenních problémů. Uvítáme jakékoli vaše podněty či připomínky k obsahu i formě výkladu. Redakce

VI

I-VIII vstupy_Sestava 1 20.1.15 7:49 Stránka VII

Zkratky a užité právní předpisy

Zkratky užitých právních předpisů Zkratka

Název předpisu

Číslo předpisu

DŘ

daňový řád

zákon č. 280/2009 Sb.

Listina

Listina základních práv a svobod

zákon č. 2/1993 Sb.

NOZ

občanský zákoník


OBZ

obchodní zákoník

zákon č. 513/1991 Sb. (zrušen k 31. 12. 2013)

OSŘ

občanský soudní řád


OZ

občanský zákoník

zákon č. 40/1964 Sb. (zrušen k 31. 12. 2013)

SŘ

správní řád

zákon č. 500/2004 Sb.

SŘS, s. ř. s.

soudní řád správní

zákon č. 150/2002 Sb.

TŘ

trestní řád

zákon č. 141/1961 Sb.

TZ

trestní zákoník


Ústava

Ústava České republiky


Zákon o elektronickém podpisu

Zákon o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů

zákon č. 227/2000 Sb.

ZDDPN

zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí

zákon č. 357/1992 Sb.

ZDN

zákon o dani z nemovitostí

zákon č. 338/1992 Sb.

ZDP

zákon o daních z příjmů

zákon č. 586/1992 Sb.

ZDPH

zákon o dani z přidané hodnoty

zákon č. 235/2004 Sb.

ZDS

zákon o dani silniční


ZSD

zákon o spotřebních daních

zákon č. 353/2003 Sb.

ZSDP

zákon o správě daní a poplatků

zákon č. 337/1992 Sb.

ZÚ

zákon o účetnictví

zákon č. 563/1991 Sb.

Ostatní zkratky Zkratka

Pojem

cit. z.

citovaného zákona

čj.

číslo jednací

čl.

článek

ČNB

Česká národní banka

ČR

Česká republika

ČSFR

Česká a Slovenská Federativní Republika

DIČ

daňové identifikační číslo

VII

I-VIII vstupy_Sestava 1 20.1.15 7:49 Stránka VIII

Z K R AT K y A U Ž I T é P R ÁV N í P Ř E D P I S y

Zkratka DPFO

Pojem daňové přiznání fyzických osob

DPH

daň z přidané hodnoty

DPPO

daňové přiznání právnických osob

ESD

Soudní dvůr Evropské unie

EU

Evropská unie

EUR

Euro

IČ

identifikační číslo

kap.

kapitola

Kč

koruna česká

MF

Ministerstvo financí

mld.

miliarda

MPSV

Ministerstvo práce a sociálních věcí

NSS

Nejvyšší správní soud

ODÚ

osobní daňový účet

OSVČ

osoba samostatně výdělečně činná

přech.

přechodná

Sb., Sb. z.

Sbírka zákonů

sp. zn.

spisová značka

SKP

standardní klasifikace produkce

ust.

ustanovení

ÚS

Ústavní soud

vyhl.

vyhláška

z., zák.

zákon

VIII

1-22_Cast I_Sestava 1 20.1.15 7:49 Stránka 1

H i s t o r i e a p r áv n í r á m e c

1000

Část I

Obecné principy správy daní kaPItOLa 1

Historie a právní rámec 1.1 Historický vývoj od vzniku České republiky, tj. od 1. 1. 1993, byla správa daní upravena speciálním zákonem. před rokem 1993 byl daňový proces v Československu upraven jinak. po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl daňový proces zahrnut do zákona č. 76/1927 sb.z., o přímých daních. v roce 1953 následovalo vydání vyhlášky ministra financí č. 162/1953 Ú.l., kterou se upravuje řízení ve věcech daňových, a vydávaly se společné předpisy k provedení daňových zákonů. vyhláška č. 162/1953 Ú.l. byla v roce 1962 nahrazena vyhláškou ministerstva financí č. 16/1962 sb., o řízení ve věcech daní a poplatků. s touto vyhláškou se jako obecný procesní předpis používal správní řád, zákon č. 71/1967 sb., o správním řízení. při rozhodování o daních až do konce roku 1992 se procesní daňové normy nacházely postupně ve zvláštním daňovém zákonu, ve vyhlášce o řízení ve věcech daní a poplatků a ve správním řádu. v průběhu roku 1992 ještě za existence Československa byly schvalovány nové daňové zákony a také zákon o správě daní a poplatků. podle Ústavy České a slovenské Federativní republiky, která rozdělovala legislativní kompetence mezi Federální shromáždění a národní rady České republiky a slovenské republiky, měly legislativní působnost pro přijetí zvláštních procesních pravidel obě národní rady. Dne 5. 5. 1992 byl přijat Českou národní radou zákon č. 337/1992 sb., o správě daní a poplatků, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1993. Jednalo se o komplexní právní úpravu daňového procesu speciálním zákonem, který se začal používat při správě nové soustavy daní. se dnem 1. 1. 1993 byla kromě nové právní úpravy správy daní spojena také nová úprava soustavy daní, zahrnující daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob, daň z přidané hodnoty a spotřební daně, daň silniční, daň z nemovitostí, daň dědickou, daň darovací a daň z převodu nemovitostí. nová daňová soustava a nový daňový proces se začaly používat společně se vznikem nové České republiky. P O z ná mk a

v souvislosti se zánikem České a slovenské Federativní republiky (dále jen „ČsFr“) byl schválen ústavní zákon č. 4/1993 sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČsFr, podle kterého ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy ČsFr platné v den zániku ČsFr 1


1000

Č á s t i – o b e c n é p r i n c i p y s p r áv y Da n í

zůstávají nadále v platnosti. v případě rozporu mezi právními předpisy České republiky vydanými před zánikem ČsFr a předpisy „federativními“ téže právní síly se postupuje podle právního předpisu České republiky.

ZsDp byl v roce 1992 schválen na principu nezávislého postavení na tehdejším správním řádu (z. č. 71/1967 sb.) a tuto nezávislost si udržel i po přijetí nového správního řádu (z. č. 500/2004 sb.). ZsDp se prakticky používal v době od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2010, tj. 18 let, a byl za svou existenci novelizován celkem 64krát. většina novel ZsDp se týkala ustanovení upravující povinnost zachovávat mlčenlivost (§ 24 ZSDP) a pouze několik novel znamenalo věcný zásah do konstrukce zákona. Jednou z těchto významných novel byl například zákon č. 230/2006 sb., kterým byl od 1. 1. 2007 zásadním způsobem změněn sankční systém, v jehož rámci se přešlo od časového penále k penále stanovenému pevnou sazbou. nová konstrukce sankcí byla posléze zachována i v novém daňovém řádu. Za platnosti ZsDp měla při správě daní čím dál větší význam judikatura. v 90. letech 20. století a v prvních letech 21. století ovlivňovaly správu daní zejména nálezy Ústavního soudu o ústavních stížnostech v daňových věcech a rozsudky jednotlivých krajských soudů vydaných ve správním soudnictví. od roku 2003, kdy začal rozhodovat nejvyšší správní soud o kasačních stížnostech podle soudního řádu správního, začaly být pro správce daně významné jednotlivé rozsudky nss v daňových věcech. ve druhé polovině prvního desetiletí 21. století nabývala na významu také usnesení rozšířeného senátu nss týkající se výkladu jednotlivých ustanovení ZsDp. na základě vývoje judikatury v oblasti správy daní a daňového řízení se začaly ve správní praxi uplatňovat nové principy a také změny výkladu mnohých ustanovení ZsDp. Judikatura ovlivnila správu daní natolik, že se měnila interpretace a aplikace jednotlivých ustanovení ZsDp, přestože znění těchto ustanovení bylo stejné. Zajímavé také bylo, že vlivem judikatury se měnily zavedené postupy správců daně a dokonce došlo i ke změně ZsDp.

P ř í kL a d § 47 odst. 1 ZSDP

v prosinci 2008 Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. i. Ús 1611/07 vyslovil právní názor, že právo vyměřit nebo doměřit daň zaniká po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost (tj. 3+0), a nikoliv od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (tj. 3+1). Ústavní soud trval na tom, že výklad tehdejšího znění § 47 odst. 1 ZsDp činil z tříleté lhůty lhůtu čtyřletou, a proto byl neústavní. vzhledem k tomu, že citované ustanovení ZsDp připouštělo dvojí výklad, dal Ústavní soud přednost takovému výkladu, který je příznivější k adresátům lidských práv a svobod. na základě tohoto nálezu Ústavního soudu byl dán v rámci legislativního procesu návrh na změnu ustanovení § 47 odst. 1 ZsDp, ke které došlo zákonem č. 304/2009 sb. s účinností od 1. 1. 2010.

v průběhu prvního desetiletí 21. století byl připravován nový procesní daňový předpis. Dne 19. 11. 2008 vláda nakonec schválila návrh nového daňového řádu jako jeden ze tří pilířů připravované reformy daňového systému. vládní návrh daňového řádu byl v poslanecké sněmovně projednáván jako sněmovní tisk č. 685/0, ke kterému byla připojena velmi obsáhlá důvodová zpráva (dostupná na www.psp.cz).

2



1000

P O z ná mk a

návrh reformy daňového systému 2010 – teze pro veřejnou diskusi – zveřejnilo ministerstvo financí na svých internetových stránkách v roce 2008. v rámci návrhu byly veřejnosti představeny tři pilíře reformy, a to: 1. reforma zdaňování příjmů a majetku, 2. reforma daňového procesu a 3. institucionální reforma.

v rámci připravované reformy daňového systému se jako první podařilo schválit nový procesní daňový předpis. Daňový řád byl schválen parlamentem dne 22. 7. 2009 a ve sbírce zákonů byl vyhlášen dne 3. 9. 2009 pod č. 280/2009 sb. Daňový řád nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2011 a zrušil ZsDp.

§ 266 a 265 DŘ

1.2 Právní úprava 1000

Právo je soubor závazných pravidel lidského chování vydávaných státními orgány ve zvláštní formě a vynucovaných státně mocenskými prostředky. Uspořádaný soubor platných právních norem státu se nazývá právním řádem. podle toho, jaké mají právní subjekty postavení v právních vztazích, můžeme právo rozlišovat na právo veřejné a právo soukromé. Daňové právo patří mezi právo veřejné, které je charakterizováno vztahy nadřízenosti a podřízenosti, obsahuje právní normy, které upravují vztahy mezi státem jako nositelem státní moci a občany a jinými právními subjekty působícími v rámci tzv. občanské společnosti, podřízenými státu. J U dI kat U R a

Za právo veřejné považuje soud tu oblast práva, v níž jsou vztahy založené na nerovnosti zúčastněných subjektů, k soukromému právu patří vztahy založené na rovnosti. veřejná moc je taková, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí orgánu není dán na vůli subjektu. Hranice veřejné moci končí tam, kde začíná moc soukromá. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. Ús 86/95 v oboru daňového práva je nutno dbát určitých základních principů, kterými v projednávané kauze jsou zejména princip právní jistoty a princip předvídatelnosti právní regulace, z nichž plyne zákaz analogie v neprospěch daňového subjektu a především zásada, že v případě, že daňový zákon z důvodu své nejasnosti, nesrozumitelnosti či nepřesnosti nebo „mezery v zákoně“ umožňuje vícero rovnocenně přesvědčivých výkladů, je nutno použít takový z nich, který je vůči daňovému subjektu mírnější (neboť je věcí státu, aby formuloval své daňové zákony natolik jednoznačně, srozumitelně, přesně a úplně, aby minimalizoval výkladové nejasnosti; v opačném případě by se jednalo o nepřípustnou libovůli zákonodárce). Rozsudek nss ze dne 10. 2. 2010, čj. 1 afs 1/2010-59, www.nssoud.cz právo je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy 3


1005


i vůbec její řádné fungování. aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti. v tomto svém regulativním působení musí právo předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. to je příkaz nejen pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový výklad textu právního předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje. výklad, který by – při existenci několika různých interpretačních alternativ – racionalitu uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva. ostatně odedávna platí, že znát zákony neznamená znát jenom jejich text, ale především pochopit jejich smysl a působení; obdobné platí o právu samém. Rozsudek nss ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 afs 107/2004-48, č. 869/2006 sb. nss, www.nssoud.cz nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž trvá na svém závěru o jednostranné povaze daňového práva. soud si je samozřejmě vědom, že daň není trestem vůči daňovému subjektu v tom smyslu, že by byla odplatou za jeho chování zákonem považované za nežádoucí. Jednostrannou povahou daňového práva nutno rozumět to, že daňový subjekt je povinen státu odvádět daň, aniž by za to dostával odpovídající protiplnění svázané přímo či nepřímo s tím, že či příp. v jaké výši daň zaplatil. ti, kdo daně platí, se zkrátka zdaleka ne vždy shodují s těmi, kteří z daní získávají benefity; nezřídka tomu je právě naopak. Ukládání daňových povinností – právě pro jejich takto vnímanou jednostrannou povahu – vyžaduje, podobně jako ukládání veřejnoprávních sankcí, zajištění dostatečné míry právní jistoty tomu, kdo má daňové povinnosti plnit, tedy soukromé osobě. Rozsudek rozšířeného senátu nss ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 afs 54/2006-155, č. 1778/2009 sb. nss, www.nssoud.cz

1005

Pramen práva je pojem, který se používá buď pro označení pramenů práva ve smyslu materiálním, anebo pro označení pramenů práva ve smyslu formálním. v teorii práva se pramenem práva rozumí forma, v níž je právo obsaženo a v níž je třeba hledat právní normy. v materiálním smyslu jsou pramenem práva okolnosti určující vznik a obsah práva. takovou okolností mohou být sociální poměry, tradice, zvyklosti. ve formálním smyslu jsou pramenem práva obecně závazné právní předpisy, obyčeje, zvyklosti, precedenty. na území České republiky jsou pramenem práva obecně závazné právní předpisy. pramenem práva nejvyššího stupně právní síly jsou ústavní zákony a mezi nimi má zvláštní význam Ústava (ústavní zákon č. 1/1993 sb., ve znění pozdějších předpisů). Ústavní pořádek České republiky tvoří vedle Ústavy také Listina základních práv a svobod (vyhlášená ve sbírce zákonů pod č. 2/1993 sb.) a ústavní zákony. P O z ná mk a

sbírka zákonů je dostupná na www.mvcr.cz. 4



1010

J U dI kat U R a

pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti. tuto tezi potvrzují nejen teoretické analýzy, ale především dějiny 20. století spjaté s existencí totalitních států. mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace. Učinilo zejména z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci. v systému psaného práva má obecné právní pravidlo charakter samostatného pramene práva pouze preater legem (čili, pokud psané právo nestanoví jinak). i v českém právu takto platí a je aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. příkladem je právní princip, dle něhož neznalost zákona neomlouvá, nebo princip nepřípustnosti retroaktivity, a to nejenom pro odvětví práva trestního. nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, vyhl. ve sb. z. pod č. 30/1998 Judikatura soudů, zejména pak nejvyššího soudu, nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, je totiž v určitém ohledu fakticky pramenem práva v tom smyslu, že zobecněnými pravidly chování vyvoditelnými z jejich rozhodovací činnosti v konkrétních případech signalizuje adresátům práva, jak mají být vykládány a aplikovány psané prameny práva (zákony, mezinárodní smlouvy, podzákonné obecně závazné právní předpisy aj.) či nepsané principy, zásady nebo jiná právní pravidla. Judikatura formálně vzato právo nevytváří, pouze říká, jak má být vykládáno, a také deklaruje, co je právem. Změna judikatury tedy neznamená vytvoření nového pravidla chování, jež součástí práva dříve nebylo, nýbrž „nalezení“ správného obsahu práva. Rozsudek nss ze dne 29. 2. 2012, čj. 7 afs 14/2010-104, www.nssoud.cz

pro daňové právo mají dále význam zákony, které upravují jednotlivé daně a správu daní. prováděcími předpisy, kterými jsou uskutečňovány zákony, jsou nařízení vlády a vyhlášky, které nemohou rozšiřovat okruh práv a povinností stanovených zákonem, ani okruh právních sankcí. Jejich obsahem je pouze určení technických a organizačních podmínek potřebných pro uvedení zákonných ustanovení do života. Zvláštní postavení mají v daňovém právu mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, jejichž ustanovení mají přednost před daňovým zákonem. podle čl. 10 Ústavy jsou součástí právního řádu vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

čl. 10 Ústavy

UPOzORnění Platné mezinárodní smlouvy jsou vyhlašovány ve Sbírce mezinárodních smluv (dostupná na www.mvcr.cz). Seznam mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění je pravidelně zveřejňován Ministerstvem financí ve Finančním zpravodaji (dostupný na www.mfcr.cz).

z. č. 309/1999 Sb.

Dnem vstupu do evropské unie, tj. 1. 5. 2004, se pro Českou republiku stalo závazným právo Evropské unie, včetně práva Evropských společenství. právně závazná znění předpisů a jiných aktů evropského práva (tzv. aquis communnautaire) jsou publikována 5

1010


1015–1020


v Úředním věstníku evropské unie (dostupný na http://europa.eu/index_cs.htm). Judikatura evropského soudního dvora přiznává komunitárnímu právu přednost před kterýmkoliv pramenem vnitrostátního práva. čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy

v článku 1 odst. 2 Ústavy je zakotven princip dodržování závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodního práva a podle článku 10a Ústavy mohou být mezinárodní smlouvou některé pravomoci vnitrostátních orgánů přeneseny na orgány nadnárodní. vstupem České republiky do evropské unie došlo k propojení českého právního řádu s právem evropských společenství a evropské unie. v oblasti daní má evropské společenství pravomoc vydávat právní předpisy za účelem harmonizace daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní; oblast přímých daní je ve výlučné pravomoci členských států.

1015 1020

v rámci daňového práva je třeba rozlišovat hmotně právní normy a procesně právní normy. Daňové právo hmotné upravuje jednotlivé daně a uplatňuje se prostřednictvím daňového práva procesního. Za daňové zákony je třeba považovat nejen zákony upravující jednotlivé daně, ale také zákony upravující cla, poplatky a další peněžitá plnění, při jejichž správě se používá daňový řád. Daňové právo procesní upravuje v obecné rovině práva a povinnosti správců daně, daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní tak, aby byl naplněn základní cíl správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daně, jakož i zajištění její úhrady. Základním pramenem daňového procesního práva je od 1. 1. 2011 nový daňový řád. Důležitá jsou dále rozpočtová pravidla a další předpisy o rozpočtovém určení, které upravují, do kterého veřejného rozpočtu a v jaké výši daně plynou. Základními daňovými procesními předpisy s účinností od 1. 1. 2011 jsou: – zákon č. 280/2009 sb., daňový řád, – zákon č. 281/2009 sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu, – vyhláška č. 382/2010 sb., o náhradě ušlého výdělku a náhradě hotových výdajů při správě daní, – vyhláška č. 383/2010 sb., o kolkových známkách. Dalšími prameny daňového procesního práva jsou: – zákon č. 164/2013 sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 344/2013 sb., – zákon č. 471/2011 sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění zákona č. 344/2013 sb.

UPOzORnění Důležitými předpisy jsou pokyny Ministerstva financí a pokyny Generálního finančního ředitelství, které jsou vydávány za účelem sjednocení správní praxe. Jedná se zejména o pokyny řady „D“, které jsou zveřejňovány ve Finančním zpravodaji. Je třeba si uvědomit, že tyto pokyny nepatří mezi obecně závazné právní předpisy.

6



1023–1025

J U dI kat U R a

Je sice pravdou, že pokyny ministerstev nejsou obecně závaznými právními předpisy, nicméně správní orgány jsou povinny se jimi ve své správní praxi řídit, to neplatí pouze v případě, že by se taková praxe neslučovala s obecně závaznými právními předpisy. Rozsudek nss ze dne 4. 11. 2009, čj. 9 afs 71/2009-55, www.nssoud.cz

P ř í kL a d

v oblasti správy daní jsou důležité zejména tyto pokyny: – pokyn D-345 o zrušení pokynů řady D v souvislosti se zrušením ZsDp, – pokyn D-349, kterým se stanovuje formát a struktura datové zprávy, jejímž prostřednictvím je činěno podání dle § 72 odst. 1 DŘ, – pokyn č. mF-4 o stanovení lhůt při správě daní. Další pokyny jsou uvedeny v přílohové části publikace.

d O P O RU Č E ní

pro správce daně i daňové subjekty je důležité sledovat v oblasti správy daní také novely daňového řádu. od jeho účinnosti, která nastala 1. 1. 2011, byl daňový řád měněn v průběhu roku 2011 a 2012 a dále byly provedeny změny od 1. 1. 2013 (viz z. č. 399/2012 sb.) a od 1. 1. 2014 (viz zák. opatření senátu č. 344/2013 sb.) v souvislosti s novým občanským zákoníkem. poslední změny daňového řádu nastaly od 1. 1. 2015 (viz z. č. 267/2014 sb. a z. č. 458/2011 sb., ve znění z. č. 267/2014 sb.).

novely daňového řádu jsou uvedeny v přílohové části publikace.

1.3 soustava daní a poplatků Hlavním nástrojem získávání prostředků státem jsou zejména daně, poplatky a cla. daně jsou povinnými a nenávratnými platbami bez protiplnění ze strany státu.

1023 1025

Poplatky jsou povinnými platbami ukládanými na základě zákona, ale na rozdíl od daní předpokládají protiplnění. Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). Daňová soustava, jak ji známe v současné době, začala na území České republiky platit od 1. 1. 1993. K významným změnám došlo v roce 2004, kdy od 1. 1. 2004 začala platit nová úprava spotřebních daní a od 1. 5. 2004, kdy Česká republika vstoupila do evropské unie, také nová úprava daně z přidané hodnoty. od 1. 1. 2008 se soustava daní rozšířila o tři nové ekologické daně, a to daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv a daň z elektřiny (z. č. 261/2007 Sb., část 45. až 47.). od 1. 1. 2014 byla zrušena daň dědická, daň darovací a daň z převodu nemovitostí a byla zavedena nová daň z nabytí nemovitých věcí (zák. opatření senátu č. 340/2013 sb.).

7


1025


Přehled daní na území České republiky a související právní předpis daně přímé daně z příjmů (ZDp) a) daň z příjmů fyzických osob, b) daň z příjmů právnických osob

daň z nemovitých věcí (ZDn) a) daň z pozemků, b) daň ze staveb a jednotek daň silniční (ZDs) daň dědická, daň darovací daň z převodu nemovitostí (ZDDPN) – do 31. 12. 2013 daň z nabytí nemovitých věcí (zákon o dani z nabytí nemovitých věcí) – od 1. 1. 2014

daně nepřímé daň z přidané hodnoty (ZDpH)

daně spotřební (ZsD) a) daň z minerálních olejů, b) daň z lihu, c) daň z piva, d) daň z vína a meziproduktů, e) daň z tabákových výrobků daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv, daň z elektřiny (z. č. 261/2007 sb., část 45. až 47.)

Daňovou soustavu doplňují poplatky, což jsou platby, které jsou fyzické a právnické osoby povinny platit v souvislosti s činností příslušného státního orgánu, vyvíjenou z jejich podnětu nebo v jejich zájmu v zákonem stanovených případech. Přehled poplatků na území České republiky soudní poplatky

z. č. 549/1991 sb., o soudních poplatcích

správní poplatky

z. č. 634/2004 sb., o správních poplatcích

místní poplatky

z. č. 565/1990 sb., o místních poplatcích

ostatní poplatky

jsou upraveny v různých zákonech (např. z. č. 185/2001 sb., o odpadech, z. č. 201/2012 sb., o ochraně ovzduší)

J U dI kat U Ra

poplatky lze obecně vymezit jako jeden z veřejnoprávních příjmů, které veřejnoprávní subjekty ukládají jednotlivcům takovým způsobem, aby se jimi alespoň částečně kryly náklady spojené s činnostmi vyvolané činností těchto jednotlivců. Jak přesvědčivě vyložil K. engliš (Finanční věda, Fr. borový v brně, 1929, str. 74 a násl.), poplatky i daně jsou autoritativně stanovené příspěvky podřízených hospodářství, „avšak daně pouze se zřetelem k únosnosti, poplatky též se zřetelem k individuálnímu prospěchu.“ proto také „vrchní účel poplatků není nikdy výnos“. podobně m. bakeš konstatuje (m. bakeš a kol., Finanční právo, 3. vyd., c. H. beck, 2003, str. 87), že „zatímco daně jsou většinou platby neekvivalentní, za které není poskytována přímá protihodnota, a zároveň platby, které mívají spíše periodický charakter, jsou poplatky většinou vybírány jednorázově, a to v souvislosti s nějakým protiplněním ze strany státu či jeho orgánů, kraje, obce apod. mají tedy většinou povahu určitého ekvivalentu za poskytnutí služby, vydání povolení, rozhodnutí soudu apod.“ Jejich smyslem totiž 8



1030

není naplnění veřejného rozpočtu, nýbrž nastolení jakési (byť i zcela abstraktně pojaté) reciprocity mezi poplatkem a mezi činností orgánů veřejné správy (princip ekvivalence). Rozsudek nss ze dne 23. 1. 2008, čj. 2 afs 107/2007-168, www.nssoud.cz Jakkoli jsou místní poplatky (z hlediska rozpočtové skladby) svou povahou daňovými výnosy, nelze přehlédnout jejich specifickou povahu. oproti daním v užším smyslu je u nich více akcentována funkce regulační; funkce fiskální pak primárně směřuje alespoň k částečné kompenzaci (ve vztahu k turismu např. zvýšená dopravní zátěž, problematika odpadů, zásobování apod.). rovněž tak jde o zdroj, který obci může sloužit ke zvelebování zařízení sloužících turistům a lázeňským hostům. Rozsudek nss ze dne 25. 11. 2009, čj. 2 afs 51/2009-85, č. 1987/2010 sb. nss, www.nssoud.cz

1.4 Přechodné období Přechodné období je takové období, kdy se po 1. 1. 2011 ve vymezených případech bude při správě daní postupovat podle ustanovení již zrušeného ZsDp.

1030

Z přechodných ustanovení DŘ vyplývá, že řízení a postupy, které byly zahájeny do 31. 12. 2010 podle ZsDp a nebyly do tohoto dne dokončeny, se po 1. 1. 2011 dokončí podle nového procesního daňového předpisu. Dále jsou stanoveny případy, které se budou posuzovat a rozhodovat podle podmínek daných zrušenými předpisy.

§ 264 DŘ

Základním přechodným ustanovením je bod 1 v § 264 DŘ: „Řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.“ Další přechodné ustanovení v bodu 2 § 264 DŘ se týká zachování účinků rozhodnutí správce daně vydaných do 31. 12. 2010, včetně uplatněných plných mocí, u nichž byl správce daně povinen vyzvat zmocnitele k předložení nové plné moci v případě pochybností o jejich rozsahu. v bodech 3, 4 a 5 § 264 DŘ jsou upravena přechodná ustanovení o běhu a délky lhůt, které započaly podle ZsDp, včetně lhůt pro vyměření daně a lhůt pro promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek. Další přechodná ustanovení v bodech 6 až 10 § 264 DŘ upravují vyřizování žádostí o prominutí daně a posečkání daně podaných do 31. 12. 2010, dokončení rozvrhového řízení, vedení spisu a nahlížení do spisu u daňových řízení zahájených do 31. 12. 2010, osvědčení neplatnosti u rozhodnutí vydaných do 31. 12. 2010, postup při vracení vratitelného přeplatku, u něhož lhůta pro jeho vrácení započala běžet podle ZsDp. velmi důležitá jsou přechodná ustanovení týkající se uplatnění sankcí (bod 11 až 14 § 264 DŘ), kde je dodržena zásada, že pokud k příslušné skutečnosti došlo do 31. 12. 2010, tak se při uložení sankce postupuje podle dosavadních právních předpisů (viz příloha č. 13). poslední přechodná ustanovení upravená v bodech 15 až 17 § 264 DŘ se týkají účinků zástavních práv, zániku nedoplatků evidovaných daňovým subjektům, které zanikly bez právního nástupce, nebo zemřely bez dědice do 31. 12. 2010, a platnosti vydaných kolkových známek.

9


1035


J U dI kat U Ra

Ústavnímu soudu se předkládá návrh na zrušení ustanovení § 264 odst. 4 věty první a druhé zákona č. 280/2009 sb., daňový řád. nejvyšší správní soud shledává důvody pro výjimečný závěr o neústavnosti nepravé retroaktivity zakotvené v § 264 odst. 4 věty první a druhé daňového řádu. Zákaz takto nepřípustné retroaktivity právních norem vyplývá ze zásady právního státu (srov. Kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. pl. Ús 53/10). Ustanovení § 264 odst. 4 věty první a druhé daňového řádu je proto dle názoru nejvyššího správního soudu v rozprou s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Usnesení nss ze dne 7. 8. 2014, čj. 4 afs 105/2014-38, www.nssoud,cz

kaPItOLa 2

základní pojmy a zásady 2.1 struktura daňového řádu Daňový řád představuje novou komplexní úpravu daňového procesu a na rozdíl od předchozí právní úpravy obsahuje větší množství paragrafů (celkem 266) s krátkými odstavci a větami a je systematicky uspořádán novým způsobem. Z důvodové zprávy k návrhu zákona vyplývá, že cílem nové právní úpravy je transparentnější a jednoznačnější úprava postupu při správě daní s důrazem na snížení administrativní zátěže a posílení využívání elektronické podpory správy daní a komunikaci s daňovými subjekty. mnohé instituty jsou převzaty ze ZsDp a v textu daňového řádu jsou také obsaženy myšlenky ze stávající judikatury. Daňový řád zavádí jednotnou terminologii i pro ostatní daňové zákony.

1035

daňový řád se člení na části, hlavy, díly a oddíly a obsahuje šest částí: 1) Úvodní ustanovení (§ 1 až 9), 2) obecná část o správě daní (§ 10 až 124a), 3) Zvláštní část o správě daní (§ 125 až 245), 4) následky porušení povinností při správě daní (§ 246 až 254a), 5) Ustanovení společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná (§ 255 až 265), 6) Účinnost (§ 266).

UPOzORnění Daňový řád je koncipován tak, že jednotlivé fáze správy daní od registrace přes vyměření daně až po její placení a vymáhání a nakonec ukončení činnosti jsou obsaženy ve zvláštní třetí části. K těmto fázím správy daní nacházíme základní pojmy a obecná ustanovení v části první a druhé daňového řádu. V případě porušení povinností při správě daní je poté důležitá část čtvrtá daňového řádu.

Část první nazvaná Úvodní ustanovení obsahuje ve dvou hlavách předmět a účel úpravy a základní zásady správy daní. Část druhá nazvaná obecná část o správě 10


Z á K L a D n í p o J m y a Z á s a Dy

1035

daní obsahuje obecná ustanovení použitelná pro různá dílčí řízení při správě daní, zejména pro daňové řízení. obecná část se dělí na sedm hlav: – správce daně a osoby zúčastněné na správě daní, – Lhůty, – Doručování, – ochrana poskytování informací, – Dokumentace, – Řízení a další postupy, – opravné a dozorčí prostředky. Část třetí nazvaná Zvláštní část o správě daní obsahuje zejména speciální ustanovení o jednotlivých typech řízení a daňového řízení. Zvláštní část se dělí na sedm hlav upravujících následující problematiku: – registrační řízení, – Řízení o závazném posouzení, – Daňové řízení, – nalézací řízení, – placení daní, – správa daně vybírané srážkou, – právní nástupnictví a vztah k insolvenci. v hlavě nazvané právní nástupnictví a vztah k insolvenci došlo k významným změnám od 1. 1. 2014. bylo provedeno rozdělení této hlavy na díl 1 právní nástupnictví a díl 2 vztah k insolvenčnímu řízení. Z důvodu přehlednosti byly za § 239 a 240 vloženy další paragrafy s názvy. nová úprava přechodu právního nástupnictví u fyzických a právnických osob se použije pro případy smrti zůstavitele a zániku právnické osoby od 1. 1. 2014. Část čtvrtá nazvaná následky porušení povinností při správě daní obsahuje uceleným způsobem sankce, a to jak sankce postihující porušení povinností peněžitého (daňového) charakteru, tak sankce postihující porušení povinností nepeněžitého charakteru. v části čtvrté došlo od 1. 1. 2015 ke změně v systematice zákona. Za pořádkovou pokutu bylo vloženo nové ustanovení o pokutě za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy a za úrok z neoprávněného jednání bylo vloženo nové ustanovení o úroku z daňového odpočtu.

§ 247a, 254a DŘ

Část pátá nazvaná Ustanovení společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná obsahuje jak ustanovení společná (ochrana mlčenlivosti uložené poradci, opatření při mezinárodním zdanění, převod výnosu daní, prominutí daně, stížnost, vztah ke správnímu řádu), tak ustanovení zmocňovací (ministerstvo financí bylo zmocněno vydat vyhlášku k nákladům řízení, ke kolkovým známkám a k dražbě), ustanovení přechodná pro období po 1. 1. 2011 a ustanovení zrušovací. v části páté došlo od 1. 1. 2015 ke změně v systematice zákona. nově byly zavedeny instituty individuálního prominutí penále, úroku z prodlení a úroku z posečkané částky. Část šestá nazvaná Účinnost obsahuje ustanovení o nabytí účinnosti daňového řádu dnem 1. 1. 2011.

11

§ 259a až 259c DŘ


1040–1045


2.2 Působnost daňového řádu 1040

Působnost právní normy je vlastnost normy, na základě které získáváme představu o jejím rozsahu, tj. kdo, kde a kdy se bude tím kterým pravidlem řídit. působnost právních norem je dána druhem vztahů, v nichž státní orgán vykonává pravomoc. Jde o působnost věcnou, osobní, místní a časovou.

§ 1 DŘ

věcná působnost znamená, že daňový řád upravuje procesní pravidla zahrnující postup správců daně a práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob vznikajících v souvislosti se správou daní. správa daní je činností správce daně vůči daňovým subjektům a třetím osobám směřující ke správnému zjištění a stanovení daní a k zabezpečení jejich úhrady.

§ 2 DŘ

Za daně jsou považována peněžitá plnění, která jsou příjmem veřejného rozpočtu nebo snížením příjmu veřejného rozpočtu. správce daně musí zabezpečit, aby daně byly správně zjištěny a stanoveny, a dále, aby byly uhrazeny. správce daně při správě daní vede jednotlivá řízení, včetně daňových řízení, a provádí procesní postupy. při správě daní vznikají daňovým subjektům a třetím osobám práva a povinnosti. Daňový subjekt má povinnost správně tvrdit daň v řádném daňovém tvrzení, za které je považováno daňové přiznání, hlášení a vyúčtování. Daňový subjekt je dále povinen uhradit tvrzenou daň.

1042

Osobní působnost znamená, že daňový řád se vztahuje na správce daně, daňové subjekty a třetí osoby. správcem daně je správní orgán nebo jiný státní orgán, kterému je zákonem svěřena působnost v oblasti správy daní (§ 10 DŘ). Daňové osoby a třetí osoby jsou považovány za osoby zúčastněné na správě daní (§ 5 odst. 3 DŘ). Daňovým subjektem je osoba, kterou označuje zákon za daňový subjekt, poplatníka nebo plátce daně (§ 20 DŘ). třetí osobou je osoba jiná než daňový subjekt, pokud má při správě daní práva nebo povinnosti (§ 22 DŘ).

§ 1 DŘ

místní působnost značí, že daňový řád platí na území České republiky. § 266 DŘ

Časová působnost znamená, že daňový řád je platný ode dne 3. 9. 2009, kdy byl vyhlášen ve sbírce zákonů, a účinný je od 1. 1. 2011.

2.3 Obecné principy správy daní v Ústavě je zakotven zásadní princip, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“. Listina základních práv a svobod stanoví, že „povinnosti mohou být subjektům ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod“ (čl. 4 odst. 1 Listiny). mezi základní povinnosti fyzických a právnických osob patří přispívat na činnost státu zejména ve formě daní a poplatků, což je v Listině základních práv a svobod vyjádřeno v čl. 11 odst. 5 tak, že „daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“. Ukládané povinnosti v daňové oblasti proto musí mít oporu v právní normě a poplatníkům musí být zachována jejich základní práva a svobody. § 4 DŘ

1045

Daňový řád jako procesní daňový předpis se používá při zachování určitých principů. první princip vyjadřuje vztah mezi daňovým řádem a jiným daňovým zákonem, kdy se daňový řád nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak. přednost má daňový zákon před daňovým řádem. 12



1050–1065

UPOzORnění K tomu, aby byl daňový subjekt schopen plnit své povinnosti a uplatňovat svoje práva před správcem daně, tak by měl mít před sebou minimálně dva zákony, a to na prvním místě zákon, který upravuje příslušnou daň (např. ZDP), a teprve na druhém místě daňový řád.

Druhý princip vyjadřuje vztah mezi daňovým řádem a správním řádem (tj. zákonem č. 500/2004 sb.). při správě daní se správní řád nepoužije. správní řád je vyloučen pro správu daní, při které se jako procesní předpis použije daňový řád.

1050

třetí princip vychází z článku 10 Ústavy a vyjadřuje vztah mezi daňovým řádem a mezinárodní smlouvou. v případě aplikace mezinárodní smlouvy, která je pro Českou republiku závazná, bude mít při správě daní přednost mezinárodní smlouva před daňovým řádem.

1055

§ 262 DŘ

2.4 základní pojmy správy daní 2.4.1 správa daní a její cíl 1060

správa daní je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. správa daní je postupem (činností) správce daně vůči daňovým subjektům a třetím osobám a je vymezena ve všech ustanoveních daňového řádu. při správě daní vznikají daňovým subjektům a třetím osobám práva a povinnosti.

§ 1 odst. 1 a 2 DŘ

Cílem správy daní je daň správně zjistit a stanovit, což se provádí v řízení nalézacím, a zajistit úhradu stanovené daně, což se provádí při placení daní. K tomu, aby mohlo být tohoto cíle dosaženo, správce daně provádí i jiná než daňová řízení, včetně úkonů a postupů, provádí vyhledávací činnost, vyzývá ke splnění povinností a kontroluje plnění povinností osob zúčastněných na správě daní. Cíl správy daní zjistit a stanovit daň

zajistit úhradu daně

– daňový subjekt je povinen podat daňové tvrzení

– daňový subjekt je povinen uhradit přiznanou daňovou povinnost

– správce daně zjišťuje jednotlivými postupy správnost tvrzené daně a vyměřuje nebo doměřuje daň

– správce daně provádí úkony k tomu, aby byly uhrazeny nedoplatky, zejména formou daňové exekuce

J U dI kat U R a

podle ustálené judikatury Ústavního soudu i nejvyššího správního soudu je povinností správce daně dbát na to, aby daň byla stanovena ve správné výši, a nikoliv stanovit daň v maximální možné výši ve prospěch státního rozpočtu (k tomu srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. ii Ús 664/2004, či ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. iv. Ús 591/2008, 13

1065


1070–1085


nebo rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007, čj. 2 afs 184/2006 – 123). Jakkoliv je totiž smyslem a účelem daňového řízení vybrání daně, je třeba vzít v úvahu, že zákon o daních z příjmů dovoluje zdanit pouze tu část finančního zisku, která výdaj na zajištění příjmu bere na zřetel. nelze tedy vycházet pouze ze zájmu státu na vybrání daně, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Rozsudek nss ze dne 10. 8. 2012, čj. 2 afs 10/2012-29, www.nssoud.cz právní věta Zákon č. 280/2009 sb., daňový řád, upřednostňuje při stanovení daně hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). nově vymezený cíl správy daní, možnost správce daně provádět daňovou kontrolu i ve vyměřovacím řízení a skutečnost, že daňová ztráta je zcela obvyklou zákonnou odčitatelnou položkou, opravňují daňový subjekt za splnění zákonem stanovených, zejména hmotněprávních podmínek, uplatnit ztrátu v rámci probíhajícího nalézacího řízení, a to bez ohledu na postup zvolený správcem daně. Rozsudek nss ze dne 27. 2. 2014, čj. 9 afs 41/2013-33, č. 3015/2014 sb. nss, www.nssoud.cz předně je třeba konstatovat, že termín správa daní (správa daně), jak ji mělo na mysli ust. § 1 odst. 2 věta prvá zákona o správě daní a poplatků, resp. jak jej definuje v § 1 odst. 2 i daňový řád, je souborem kompetencí správních orgánů, jejichž účelem je mimo jiné správné zjištění a stanovení daní. Je tomu tak ostatně pro to, že daňový systém představuje nezbytný prostředek k materiální existenci státu. Za tím účelem je správce daně (v širším slova smyslu) oprávněn, resp. povinen vyžadovat plnění celé řady povinností. Základní kompetencí je v tomto směru oprávnění správce daně zahájit u daňového subjektu daňovou kontrolu a v jejím rámci vyžadovat plnění stanovených povinností (např. § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu). Rozsudek nss ze dne 13. 6. 2013, čj. 7 afs 47/2013-30, www.nssoud. cz

aby mohl správce daně správně daň zjistit a stanovit, má nejprve daňový subjekt povinnost daň přiznat. správa daní je postavena na principu, že daňový subjekt nese břemeno tvrzení ohledně své daňové povinnosti.

1070 § 1 odst. 3, § 92 odst. 3, § 135 odst. 1 DŘ

1075 § 1 odst. 3 DŘ

1080 1085

Z pohledu daňového subjektu je důležité si uvědomit, že na něm leží břemeno tvrzení ohledně jeho daňové povinnosti a tuto povinnost splní vůči správci daně podáním řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení, která jsou základem pro správné zjištění a stanovení daně. na daňovém subjektu dále leží břemeno důkazní, to znamená, že prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový řád zavedl pro podání, ve kterém daňový subjekt uvádí svou daňovou povinnost, tj. nese břemeno tvrzení, tyto legislativní zkratky: – řádné daňové tvrzení – za řádné daňové tvrzení se považuje daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování, – dodatečné daňové tvrzení – za dodatečné daňové přiznání se považuje dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování. J U dI kat U Ra

použití legislativní zkratky „daňové přiznání“ v některých ustanoveních zákona o správě daní a poplatků i pro vyúčtování daně vyústilo v zákoně č. 280/2009 sb., daňový řád, v zavedení pojmu „daňové tvrzení“ používaného jednotně pro daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování. podle § 1 odst. 3 daňového řádu je základem pro správné zjištění a stanovení daně daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování (dále jen „řádné daňové tvrzení“) a dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování (dále jen „dodatečné 14



1090–1115

daňové tvrzení“) podané daňovým subjektem. s ohledem na užití pojmu „daňové přiznání“ v zákoně o správě daní a poplatků lze dospět k závěru, že se tento pojem uvedený v předmětné plné moci vztahoval rovněž na podání vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Rozsudek nss ze dne 27. 1. 2011, čj. 1 afs 95/2010-78, www.nssoud.cz

daňová povinnost vzniká, nastanou-li skutečnosti, které jsou předmětem daně, nebo skutečnosti tuto povinnost zakládající (§ 3 DŘ). Daňový subjekt má v rámci správy daní různé povinnosti, přičemž daňová povinnost zahrnuje práva a povinnosti daňového subjektu spočítat si, přiznat a ve stanovené lhůtě zaplatit daň, popř. strpět její vymožení nebo uplatnit nárok vůči veřejnému rozpočtu.

1090

2.4.2 Předmět správy daní 1095

Předmětem správy daní jsou daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, nebo snížením příjmu veřejného rozpočtu.

§ 2 odst. 1 DŘ

vzhledem k tomu, že daňový řád je obecným procesním předpisem pro širokou škálu hmotně právních zákonů upravujících různé druhy peněžitých plnění, je za daň považována jak daň v tradičním slova smyslu, tak i další peněžitá plnění, která jsou příjmem veřejného rozpočtu. pokud je výsledkem daňového řízení nárok na výdaj z příjmové části veřejného rozpočtu, jedná se o vratku (např. daňový odpočet, daňový bonus).

1100

1105

Veřejným rozpočtem se rozumí státní rozpočet, státní finanční aktiva, rezervní fond organizační složky státu, rozpočet územního samosprávného celku, rozpočet státního fondu, národní fond, rozpočet evropské unie.

§ 2 odst. 2 DŘ

Daňový řád si pro své účely definuje, co rozumí pod pojmem daň (§ 2 odst. 3 a 4 DŘ). Jestliže cílem správy daní je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, tak daněmi se rozumí tyto daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu nebo vratkou: – peněžité plnění, které zákon označuje jako daň (daň z příjmů fyzických osob, daň z příjmů právnických osob, daň z přidané hodnoty, spotřební daň, daň silniční, daň z nemovitých věcí, daň z nabytí nemovitých věcí, daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv, daň z elektřiny), clo nebo poplatek (správní poplatky, soudní poplatky, místní poplatky a další poplatky, které jsou příjmem veřejného rozpočtu), – peněžité plnění, jehož správa se podle zmocnění zvláštního zákona má řídit podle daňového řádu (např. odvody, příspěvky, úhrady, penále), – peněžité plnění v rámci dělené správy (při placení), – daňový odpočet (např. odpočet na dani z přidané hodnoty), – daňová ztráta (§ 38n ZDP), – jiný způsob zdanění (např. záloha), – příslušenství daně (§ 2 odst. 5 DŘ). Příslušenstvím daně jsou úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. 15

1110

1115


1120–1130


v daňovém řádu je z příslušenství daně upraven: – úrok z prodlení (§ 252 a 253 DŘ), – úrok z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 DŘ), – úrok z daňového odpočtu (§ 254a DŘ), – úrok z vratitelného přeplatku (§ 155 odst. 5 DŘ) – úrok z posečkané částky (§ 157 odst. 2 DŘ), – penále (§ 251 DŘ), – pořádková pokuta (§ 247 DŘ), – pokuta za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (§ 247a DŘ) – pokuta za opožděné tvrzení (§ 250 DŘ), – náklady řízení (§ 107 DŘ), – exekuční náklady (§ 187 a násl. DŘ). pokuta uložená za přestupek porušení mlčenlivosti (§ 246 DŘ) není příslušenstvím daně.

2.5 základní zásady správy daní 1120

základní zásady správy daní jsou základními výkladovými pravidly sloužícími k tomu, aby byl naplněn cíl správy daní, tj. správně zjistit a stanovit daně a zabezpečit jejich úhradu. Základní zásady se uplatňují v průběhu celé správy daní a netýkají se pouze daňového řízení. Jsou důležitým prostředkem ke správné interpretaci ustanovení daňového řádu. Základní zásady správy daní jako základní interpretační pravidla jsou rovněž důležitá pro aplikaci daňových zákonů.

1125 § 5 odst. 1 DŘ

1130 § 5 odst. 2 DŘ

zásada zákonnosti znamená, že při správě daní postupuje správce daně v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. správci daně jsou povinni podle Ústavy a Listiny uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. podle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. vedle mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu, se přímo použitelnými stávají i mnohé akty evropské unie. Daňový řád považuje za právní předpis jak zákony, tak i jiné právní předpisy, a za zákon považuje mezinárodní smlouvu, která je součástí právního řádu. zásada zákazu libovůle znamená, že správce daně uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona pravomoc svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. správce daně může v rámci své činnosti činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje nebo umožňuje dovolit. tato zásada byla přenesena do daňového řádu z čl. 2 odst. 2 Ústavy: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ P O z ná mk a

Důvodová zpráva k návrhu daňového řádu uvádí, že v § 5 odst. 2 DŘ se jedná o konkretizaci ústavní zásady enumerativnosti státních pretencí (tj. výčtu státních požadavků), legální licence (tj. zákonné oprávnění) a zákazu zmocnit orgán veřejné moci k libovůli.

16



1135–1145

J U dI kat U R a

Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila. Rozsudek nss ze dne 23. 8. 2007, čj. 7 afs 45/2007-251, č. 1383/2007 sb. nss, www.nssoud.cz

zásada přiměřenosti spočívá v tom, že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy. při vyžadování plnění povinností daňových subjektů a třetích osob je správce daně povinen používat jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Daňové subjekty a třetí osoby jsou považovány za osoby zúčastněné na správě daní a odlišují se tak od správce daně a jeho úředních osob. zásada procesní rovnosti znamená, že jak daňové subjekty, tak třetí osoby mají rovná procesní práva a povinnosti. správce daně by v rámci této zásady neměl rozlišovat mezi fyzickou a právnickou osobu nebo mezi malou a velkou firmou. ve srovnatelném postavení se ale nenalézá správce daně a daňový subjekt. J U dI kat U R a

nejvyšší správní soud v první řadě poznamenává, že je málo právních odvětví, v nichž by platila nepřehlednější a méně logická pravidla a v nichž lze obtížněji hledat spravedlnost a řádné uplatnění ideje rovnosti než v právu daňovém. více než ve většině jiných právních odvětví se zde prosazuje utilitární nazírání na právo, motivované především snahou získat daňové příjmy v potřebné výši, v kombinaci s vlivem zájmových skupin, prosazujících partikulární zájmy. soudní moc není povolána k tomu, aby do uvedených procesů aktivně zasahovala a snažila se je „vylepšovat“, neboť by vybočovala ze své ústavní role. pokud však příjemce daní, tedy stát, který je zároveň zákonodárcem, argumentuje ve svůj prospěch ideou spravedlnosti a rovnosti s odůvodněním, že určitý daňový subjekt má určitou daň platit, protože jiné daňové subjekty také platí daně, nelze tuto argumentaci přijmout v případě, že sám zákonodárce často zcela arbitrárně určuje, že určité statky zdanění podléhají a určité nikoli. Zákaz neodůvodněně nerovného zacházení je v daňovém právu velmi důležitým korektivem, který může v určitém případě vést k ulehčení situace daňového subjektu, srovná-li se jeho postavení s jinými subjekty v postavení z relevantních hledisek srovnatelném, nemůže však – jakoby dodatečně, nad rámec zákona – založit daňovou povinnost legálně nezakotvenou, a to ani tehdy, jestliže tuto legálně nezakotvenou „povinnost“ část jiných daňových subjektů ve srovnatelné pozici z určitých právně irelevantních důvodů (např. ze strachu z kolaterálních dopadů či z nechuti vést dlouhé právní spory) plní. Rozsudek rozšířeného senátu nss ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 afs 54/2006-155 o rovnosti mezi subjekty lze uvažovat pouze tehdy, kdy se nalézají ve srovnatelném postavení. o podobnou situaci se však v daňovém řízení pojmově nejedná: správce daně vrchnostensky a nezřídka jednostranně rozhoduje o právech a povinnostech daňového subjektu; jeho postavení ostatně vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 ZsDp (srov. § 11 odst. 1 DŘ), podle něhož správce daně vede daňové řízení. Usnesení rozšířeného senátu nss ze dne 2. 8. 2007, čj. 1 afs 20/2006-60, www.nssoud.cz 17

1135 § 5 odst. 3 DŘ

1140 1145 § 6 odst. 1 DŘ


1150–1170

1150 § 6 odst. 2 DŘ

1155 § 6 odst. 3 DŘ

1160 § 6 odst. 4 DŘ


zásada součinnosti znamená, že při správě daní vzájemně spolupracují osoby zúčastněné na správě daní, za které daňový řád považuje daňové subjekty a třetí osoby, a správce daně, který vede daňová řízení a jiná řízení. Jedná se jak o právo, tak o povinnost vzájemné spolupráce. podstatou zásady poučovací je, že podle Ústavy má každý občan právo na právní pomoc před orgánem veřejné moci [¶1205]. poučovací zásada je vyjádřením tohoto práva a znamená, že správce daně je povinen poskytnout přiměřené poučení o právech a povinnostech osobám zúčastněným na správě daní v souvislosti se svým úkonem. správce daně nemůže bránit daňovému subjektu nebo třetí osobě uplatnit jejich práva, naopak jim uplatnění práv umožní. smyslem této zásady není ale zajistit výklad textu zákona. zásada vstřícnosti a slušnosti znamená, že správce daně podle možností vychází daňovému subjektu a třetím osobám vstříc. Úřední osoby (§ 12 DŘ), jejichž prostřednictvím vykonává správce daně svou pravomoc, jsou povinny vyvarovat se při správě daní nezdvořilostí. osoba zúčastněná na správě daní [¶1140] má právo podat správci daně stížnost proti nevhodnému chování jeho úředních osob (§ 261 DŘ). P O z ná mk a

Z důvodové zprávy k návrhu daňového řádu vyplývá, že se předpokládá klientský přístup správce daně i úředních osob vůči zúčastněným osobám.

1165 § 7 odst. 1 a 2 DŘ

zásada rychlosti řízení a zásada hospodárnosti spočívají v tom, že správce daně je povinen postupovat bez zbytečných průtahů. osoba zúčastněná na správě daní [¶1140] se může bránit proti nečinnosti správce daně podáním podnětu nejblíže nadřízenému správci daně (§ 38 DŘ). se zásadou rychlosti souvisí zásada hospodárnosti, podle které správce daně postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. správce daně je oprávněn konat úkony pro různá řízení společně. J U dI kat U Ra

Jedním z logických atributů požadavků na rozhodování orgánů veřejné moci v právním státě je rozhodování v přiměřeném čase, respektive rozhodování bez zbytečných průtahů. Kodifikaci tohoto obecného principu právního státu ostatně obsahuje nejenom současně platný správní řád (§ 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 sb., správní řád), ale též správní řád předchozí (srov. např. § 3 odst. 3 zákona č. 71/1967 sb., o správním řízení); uvedené ostatně plyne ze samotného ústavně zakotveného principu právního státu. v souvislosti s nyní souzenou věcí je nutno poukázat na ustanovení § 7 nyní platného zákona č. 280/2009 sb., daňového řádu, který základní zásady správy daní, mezi něž patří též výše citované vyřizování věcí bez zbytečných průtahů, výslovně vztahuje na veškeré počínání správce daně. Rozsudek nss ze dne 17. 2. 2012, čj. 5 ans 9/2011, www.nssoud.cz

1170 § 8 odst. 1 DŘ

zásada volného hodnocení důkazů spočívá v tom, že při dokazování správce daně hodnotí důkazy podle své úvahy, přičemž každý důkaz posuzuje jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. správci daně není zákonem předepsáno, jakou důkazní moc má ten který důkazní prostředek. Zásada volného hodnocení důkazů vyjadřuje systematický a komplexní přístup správce daně při hodnocení důkazů podle své úvahy. Jedná se o složitý proces, při kterém je v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Hodnocení důkazů by mělo probíhat podle volného (nikoliv svévolného) uvážení správce daně. 18



1175–1180

J U dI kat U R a

Zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 3 ZsDp nelze vykládat tak, že by závěry správce daně o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. takové závěry musí naopak vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. tato úvaha musí být v konečném rozhodnutí v daňovém řízení přezkoumatelným způsobem vyjádřena. Rozsudek nss ze dne 28. 7. 2008, čj. 5 afs 5/2008-75 P O z ná mk a

Hodnocení důkazů musí být uvedeno buď v úředním záznamu, anebo v jiné písemnosti založené ve spise (§ 92 odst. 7 DŘ), kterou může být zpráva o daňové kontrole (§ 88 odst. 1 DŘ). J U dI kat U R a

Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. neakceptování návrhu na provedení důkazů lze podložit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. odmítnutí provedení důkazu může být konečně zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována v dosavadním řízení, bez důvodných pochybností postavena najisto. Rozsudek nss ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 afs 147/2004-89, www.nssoud.cz

zásada legitimního očekávání je zásadou v daňovém řádu novou, která přikazuje správci daně dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. K tomu by mělo pomoci jednotné metodické řízení správců daně a sjednocování judikatury v důsledku činnosti nss.

1175 § 8 odst. 2 DŘ

J U dI kat U R a

správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi. Usnesení rozšířeného senátu nss ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 ads 88/2006-132, č. 1915/2009 sb. nss, www.nssoud.cz

U zásady materiální pravdy vychází správce daně ze skutečného obsahu právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. při správě daní je vždy podstatný skutečný obsah právního úkonu a nelze akceptovat prokazatelně zastřený skutečný stav stavem formálně právním (tzv. disimulaci), pokud je tato okolnost rozhodná pro správu daní. Důkazní břemeno [¶1075] k uplatnění této zásady nese vždy správce daně. pro správnou aplikaci této zásady je nutno rozlišovat mezi zastřenými právními úkony ve smyslu § 8 odst. 3 DŘ, obcházením zákona a obecným principem zákazu zneužití práva. 19

1180 § 8 odst. 3 DŘ


1180

Č á s t i i – s p r áva Da n í

J U dI kat U Ra

pro posouzení skutečností zakládajících vznik daňové povinnosti daňového subjektu je totiž rozhodný skutečný obsah právního vztahu. Zásada smluvní volnosti, která je bezesporu respektována v právních vztazích v rovině práva soukromého, nepřichází v úvahu v právu veřejném. Zatímco předpisy soukromého práva umožňují subjektům zvolit si, jakým právním úkonem zamýšlený právní vztah založí – veřejnoprávní předpisy nedávají již subjektům volbu v tom, jakým způsobem příjem z uzavřeného právního vztahu mohou zdanit. Rozsudek nss ze dne 31. 3. 2004, čj. 5 afs 22/2003, www.nssoud.cz Zneužití práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takového chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. o chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním. Rozsudek nss ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 afs 107/2004-48, č. 869/2006 sb. nss, www.nssoud.cz o zakrývání (disimulaci) ve smyslu ustanovení § 2 odst. 7 ZsDp může jít jen tehdy, pokud účastníci předstírají (simulují) určitý právní úkon, ač jej nechtějí, a zastírají tím právní úkon jiný, který ve skutečnosti chtějí, popř. jím zastírají jinou právní skutečnost; zkoumání poměru mezi vůlí a projevem vůle účastníků právního vztahu je proto pro použití tohoto ustanovení určující. povinností daňových orgánů je uvést nejen zjištěný, formálně právním úkonem zakrývaný skutečný stav, ale i přezkoumatelným způsobem uvést úvahy, které je k takovému závěru vedly, včetně označení a zhodnocení důkazů, o které svá zjištění opírají. Ustanovení § 2 odst. 7 ZsDp nemůže dopadat na případy, kdy projev a vůle jsou ve shodě, tedy účastníci mají skutečný zájem učinit právní úkon, činí tak však z důvodu obcházení zákona. Usnesení rozšířeného senátu nss ze dne 3. 4. 2007, čj. 1 afs 73/2004-89 Daňové orgány v žádném případě nemají možnost libovolného rozhodnutí, zda na určitou skutkovou situaci budou aplikovat zákaz zneužití práva, nebo zda naopak vezmou v potaz skutečný (disimulovaný) právní úkon namísto právního úkonu předstíraného (simulovaného) ve smyslu § 2 odst. 7 ZsDp. výjimečná aplikace obecného principu zákazu zneužití práva přichází v úvahu jen tehdy, pokud není aplikovatelné některé konkrétní zákonné ustanovení, jako např. zmíněný § 2 odst. 7. Rozsudek nss ze dne 13. 5. 2010, čj. 1 afs 11/2010-94 Je třeba odlišovat případy disimulovaných právních úkonů od případů úmyslného jednání, kterým dochází k obcházení zákona (§ 39 OZ). Jakkoliv mohou vést oba typy jednání ke stejným procesním důsledkům v daňovém řízení, pro účely aplikace § 2 odst. 7 ZsDp je třeba rozlišit. Rozsudek nss ze dne 28. 5. 2010, čj. 8 afs 64/2009-71 Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty, s nímž se – zcela logicky – nejvíce střetává. Usnesení rozšířeného senátu nss ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 as 70/2008-74, www.nssoud.cz 20



1185–1190

pokud stěžovatel namítal, že jednání účastníka řízení v průběhu daňového řízení představuje zneužití práva, podle názoru nejvyššího správního soudu nelze využití všech procesních oprávnění, jež k ochraně práv dává daňovému subjektu zákon, považovat za zneužití práva. Rozsudek nss ze dne 4. 5. 2011, čj. 7 afs 4/2011-72, www.nssoud.cz nejvyšší správní soud shodně s názorem krajského soudu uvádí, že správci daně nelze vytýkat, zda se v daňovém řízení zaměří na zkoumání, zda právní úkon nesměřuje k obcházení zákona (in fraudem legis) za situace, kdy byl v dané věci navozen právní stav výhradně pro účely získání daňové úlevy. K právní kvalifikaci provedené krajským soudem nejvyšší správní soud podotýká, že v dané věci stěžovatel sice formálně naplnil zákonná ustanovení, tj. daroval finanční prostředky spolku (pozn. autorky: jedná se o občanské sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb.), avšak skutečným účelem, bylo získání odpočtu od základu daně, které by mu – byť jen zdánlivě – mohlo na účely dle ust. § 15 odst. zákona o daních z příjmů náležet. není možné akceptovat jednání, jehož výsledkem je stav, který není v souladu s účelem zákona, a právní úkon, jenž byl proveden výhradně nebo převážně za účelem získání daňového zvýhodnění, nelze označit za legitimní a v souladu s cílem sledovaným zákonem. Rozsudek nss ze dne 2. 2. 2012, čj. 5 afs 58/2011-85, www.nssoud.cz má-li správce daně dle § 8 odst. 3 daňového řádu ve smyslu zásady materiální pravdy postupovat dle skutečného obsahu (významu) právního jednání nebo jiné skutečřnosti rozhodné pro správu daní, nesmí v prvé řadě existovat závažné a hluboké pochyby o tom, co vůbec mělo být podáním sděleno. pro případy zmíněných pochyb ohledně podání je zcela příhodné nechat skrze výzvu dle § 74 odst. 1 daňového řádu vyjasnit pochybnosti o podání ze strany samotného podatele. Rozsudek nss ze dne 15. 5. 2014, čj. 9 afs 24/2013-31, www.nssoud.cz

zásada neveřejnosti a zachování mlčenlivosti ve správě daní je specifická v tom, že je neveřejná a osoby zúčastněné na správě daní a úřední osoby mají povinnost zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly. Důvodem k mlčenlivosti o informacích získaných při správě daní je zejména důkazní břemeno [¶1075], které leží na daňovém subjektu. Daňový subjekt má povinnost seznámit správce daně se vším, co může ovlivnit výši daně. Zásada neveřejnosti a povinnost mlčenlivosti jsou prostředkem právní ochrany daňových subjektů proti zneužití poskytnutých informací nepovolanými osobami (§ 52 a násl. DŘ). zásada oficiality, vyhledávání a shromažďování údajů spočívá v tom, že správce daně je povinen zahájit řízení z moci úřední, pokud nebyly povinnosti ze strany daňového subjektu splněny vůbec, anebo nebyly splněny řádně. správce daně má za povinnost soustavně sledovat a zjišťovat možnost splnění zákonných podmínek pro vznik a existenci daňové povinnosti. Ke shromažďování osobních údajů a jiných údajů je správce daně oprávněn tehdy, jsou-li potřebné pro správu daní, a to v rozsahu nezbytném pro dosažení cíle správy daní [¶1065].

21

1185 § 9 odst. 1 DŘ

1190 § 9 odst. 2 a 3 DŘ

23-124_Cast II_Sestava 1 20.1.15 7:50 Stránka 23

S u b j e k t y S p r áv y d a n í

1195–1210

Část II

správa daní KAPItOLA 1

subjekty správy daní 1.1 správce daně Mezi subjekty správy daní patří dva okruhy subjektů, a to správce daně jako oprávněný subjekt na jedné straně a daňové subjekty a třetí osoby jako subjekty zavázané na straně druhé.

1195

správcem daně je každý správní orgán, popř. i jiný státní orgán, pokud jej zvláštní zákon v příslušném rozsahu zmocňuje k výkonu správy daní. Správní orgán nebo jiný státní orgán jsou považovány za orgány veřejné moci. Správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech souvisejících se správou daní.

1200 § 10 DŘ

1205

Správce daně organizačně zajišťuje příslušné řízení, daňové řízení a postupy a je ve vrchnostenském postavení vůči daňovému subjektu a třetím osobám. daňové subjekty a třetí osoby jsou osobami zúčastněnými na správě daní [¶1140] a buď ze zákona, nebo na základě pokynu správce daně se podílejí na zajištění cíle správy daní. typickými správci daně jsou finanční úřady a celní úřady. u těchto správců daně došlo s účinností od 1. 1. 2013 k významným změnám. Zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, byla zřízena nová soustava orgánů finanční správy, a to Generální finanční ředitelství, Odvolací finanční ředitelství a finanční úřady [¶1985]. Zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, byly zřízeny nové orgány celní správy, a to Generální ředitelství cel a celní úřady. nové finanční úřady a celní úřady byly zřízeny tak, aby vykonávaly působnost na území vyššího územního samosprávného celku a jejich sídla byla v krajských městech a v hlavním městě praha. tím došlo ke snížení jejich počtu. vyhláškami č. 48/2012 Sb. a č. 285/2012 Sb. byla stanovena územní pracoviště, která se nenacházejí v sídlech finančních a celních úřadů.

1.1.1 Pravomoc a příslušnost správce daně každý stát si zřizuje k výkonu svých funkcí státní orgány. aby nedocházelo k rozporům v tom, který orgán a která věc se má řešit a rozhodovat, vymezuje stát každému orgánu přesný rozsah jeho oprávnění a povinností. takto vymezený souhrn oprávnění a povinností tvoří pravomoc státního orgánu, což znamená, že jsou stanoveny prostředky k uplatňování mocenské činnosti státu. k tomu je třeba určit, který konkrétní 23

1210


1212–1245

1212

Č á S t I I – S p r áva da n í

orgán se má věcí zabývat, tj. který orgán bude mít působnost, tj. kompetenci o věci rozhodovat. působnost každého státního orgánu je dána okruhem záležitostí, které jsou mu na základě zákona svěřeny. Příslušnost státního orgánu je potom vymezení okruhu působností mezi těmi státními orgány, které mají pravomoc.

1215

Pravomoc správce daně je vymezena tak, že správce daně vede daňová řízení a jiná řízení, provádí vyhledávací činnost, kontroluje plnění povinností daňových subjektů a třetích osob, vyzývá je ke splnění povinností a zabezpečuje placení daní.

§ 11 DŘ

1220

Místní příslušnost správce daně se řídí: – u fyzické osoby jejím místem pobytu (vychází se ze zákona o evidenci obyvatel), – u právnické osoby jejím sídlem (daňový řád vychází ze zápisu sídla v příslušném rejstříku).

§ 13 DŘ

1225

speciální místní příslušnost správce daně v daňovém řádu je stanovena, je-li předmětem daně nemovitost, u úkonů zpoplatněných poplatkem, u plátcovy pokladny a při dělené správě.

1230

Dožádání umožňuje správci daně požádat jiného věcně příslušného správce daně o provedení úkonů nebo dílčích řízení, popř. jiných postupů. tento institut se uplatňuje z moci úřední a lze jej učinit jak u správce daně stejného stupně, tak i nižšího stupně. důvodem dožádání by měla být zejména hospodárnost a rychlost správy daní [¶1165].

§ 17 DŘ

1235 § 18 DŘ

1240 § 19 DŘ

Delegace místní příslušnosti představuje možnost přenesení místní příslušnosti ke správě daní na jiného věcně příslušného správce daně, a to na žádost daňového subjektu nebo z podnětu správce daně. O delegaci rozhoduje nejblíže společně nadřízený správce daně. Zkoumá se účelnost nebo potřeba mimořádných odborných znalostí. proti rozhodnutí ve věci delegace a proti rozhodnutí o zrušení, změně, nebo potvrzení delegace nelze uplatnit opravné prostředky. Atrakce je možnost nadřízeného orgánu převzít (vztáhnout na sebe – atrahovat) vyřízení věci a rozhodovat v postavení správce daně nižšího stupně. převzít věc může nadřízený správce daně v případech, jsou-li pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti, za účelem zjednání nápravy při nečinnosti podřízeného správce daně, jde-li o rozhodnutí ve věci s mimořádným dopadem i do řízení s jinými daňovými subjekty.

1.1.2 Úřední osoby § 12 DŘ

1245

§ 77 DŘ

daňový řád rozlišuje správce daně [¶1200], tj. orgán obdařený kompetencí k výkonu správy daní, a úřední osobu, tj. zaměstnance pověřeného správcem daně k výkonu správy daní. prostřednictvím úředních osob vykonává správce daně svou pravomoc. Úřední osoba se prokazuje služebním průkazem, pokud tak stanoví zákon (např. § 16 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky), popř. jiným způsobem. Správce daně informuje daňový subjekt nebo třetí osobu o tom, kdo je v dané věci úřední osobou. O tuto informaci je třeba správce daně požádat. v případě, že úřední osoba bude podjatá, bude vyloučena z řízení nebo jiného postupu při správě daní. podjatá může být úřední osoba, nikoliv správce daně. důvody 24



1247–1250

pro vyloučení úřední osoby pro podjatost jsou rozhodování nebo uplatňování postupu v záležitostech vlastních nebo v záležitostech osob blízkých, podílení se na řízení nebo postupu na jiném stupni v téže věci, nebo to může být její poměr k osobě zúčastněné na správě daní nebo k předmětu daně, který vzbuzuje jiné pochybnosti o její nepodjatosti.

1247

námitku na podjatost úřední osoby může uplatnit daňový subjekt (nebo třetí osoba), jakmile se o podjatosti dozví, a to jak v případě podjatosti v řízení, tak v případě podjatosti v jiném postupu, např. při místním šetření nebo při daňové kontrole. namítat lze také podjatost znalce a tlumočníka. O vyloučení úřední osoby rozhoduje úřední osoba stojící v čele správce daně (např. ředitel finančního úřadu). rozhodnutí se doručuje dotčené úřední osobě a daňovému subjektu. proti rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky.

1.1.3 Jednací jazyk při jednání před správcem daně je jednacím jazykem čeština. také písemnosti musí být vyhotoveny v českém jazyce. písemnosti vyhotovené v jiném jazyce musí být přeloženy do českého jazyka, příp. opatřeny úředním překladem, pokud správce daně nestanoví jinak. kdo neovládá český jazyk, má právo na tlumočníka, kterého si obstará na své náklady. právo na tlumočníka je ústavním právem podle čl. 37 odst. 4 Listiny: „Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“ J u DI KAt u R A

Správce daně je povinen připustit tlumočníka při každém úkonu, který se za přítomnosti toho, kdo o tlumočníka požádal, provádí, ledaže by z okolností případu bylo patrné, že se jedná o požadavek, který má mařit či jinak bezdůvodně ztěžovat či zdržovat postup v řízení. Lze-li mít na základě skutkových okolností za to, že ten, kdo před správcem daně má jednat, tlumočníka potřebuje, třebaže o něj sám výslovně nepožádal, je správce daně povinen dotyčnou osobu způsobem jí nepochybně srozumitelným a pro ni pochopitelným poučit, že má právo na tlumočníka, kterého si ona sama opatří nebo který v případě, že si jej sama neopatří, se daňového řízení zúčastní na výzvu správce daně ve smyslu § 30 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. dále je třeba dotyčnou osobu poučit o tom, že náklady na tlumočníka, ať již si jej opatří sama, anebo se tento řízení zúčastní na výzvu správce daně, ponese zásadně ona osoba sama. Rozsudek Nss ze dne 26. 10. 2007, čj. 2 Afs 36/2007-84, č. 2539/2012 sb. Nss, www.nssoud.cz

Občan České republiky příslušející k národnostní menšině, tradičně a dlouhodobě žijící na území České republiky, má právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny (viz z. č. 273/2001 Sb.). pokud správce daně nemá úřední osobu, která ovládá jazyk národnostní menšiny, přizve k jednání tlumočníka. náklady na tohoto tlumočníka nese správce daně. P O z Ná MK A

Z důvodové zprávy k návrhu daňového řádu vyplývá, že v případě slovenského jazyka ve většině případů postačí znalost úřední osoby. 25

1250 § 76 DŘ


1255–1260


Správce daně ustanoví tlumočníka znakové řeči, příp. prostředníka, osobě neslyšící. prostředník bude také stanoven osobě hluchoslepé.

1.1.4 Informační povinnost správce daně 1255 § 56 DŘ

Správce daně má zákonem stanovenou informační povinnost. jedná se o povinnost správce daně zveřejnit úřední hodiny pro veřejnost a pracovní dobu podatelny, elektronickou adresu své podatelny, formy technického nosiče datových zpráv, formáty a struktury datových zpráv, seznam kvalifikovaných certifikátů úředních osob (z. č. 227/2000 Sb., o elektronických úkonech), další možnosti učinit podání pomocí jiných technických prostředků, čísla účtů správce daně, druhy daní, které lze platit inkasem. Zveřejnění těchto údajů zajistí správce daně na své úřední desce a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Správce daně také zveřejňuje informace o právních předpisech, které se vztahují k jeho působnosti. P O z Ná MK A

Ministerstvo financí zveřejňuje příslušné informace na svých internetových stránkách (www.mfcr.cz).

1.1.5 Povinnost mlčenlivosti § 9 odst. 1 DŘ

Osoby zúčastněné na správě daní a úřední osoby [¶1140] a [¶1245] jsou povinny za podmínek stanovených daňovým řádem nebo jiným zákonem zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly.

1260

Povinnost mlčenlivosti se vztahuje nejen na úřední osoby, ale také na osoby zúčastněné na správě daní. povinnost zachovávat mlčenlivost o všem, co se úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní dozvěděly při správě daní a v souvislosti se správou daní o poměrech jiných osob, je jednou ze základních zásad správy daní [¶1185]. daňový subjekt není vázán povinností mlčenlivosti o informacích získaných nebo použitých při správě jeho daní.

§ 52 DŘ

daňový subjekt může správce daně nebo jinou osobu zúčastněnou na správě daní zprostit povinnosti mlčenlivosti, a to s uvedením rozsahu údajů a účelu zproštění. Smyslem existence povinnosti mlčenlivosti je nutnost chránit informace získané o daňovém subjektu a motivovat tím daňové subjekty k dobrovolnému plnění svých povinností. Zákon přesně stanoví, ve kterých případech je oprávněn správce daně informace týkající se daňových subjektů zveřejňovat a poskytovat jiným subjektům, a to z důvodu vyššího veřejného zájmu. daňovým tajemstvím nejsou chráněny informace veřejně známé nebo zobecněné informace. Za porušení mlčenlivosti se nepovažuje poskytnutí informací mezi úředními osobami téhož nebo jiného správce daně. porušením povinnosti mlčenlivosti také není zveřejnění zobecněných informací anebo informací veřejně známých nebo dostupných veřejnosti z informačních systémů veřejné správy. § 53 DŘ

O porušení povinnosti mlčenlivosti nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní zákonem vyjmenovaným subjektům k přesně vyjmenovaným účelům. jedná se o Ministerstvo financí, Úřad pro hospodářskou soutěž, soud, správní 26



1265–1270

orgán (který vede řízení o správním deliktu týkající se porušení povinnosti při správě daní), Ministerstvo práce a sociálních věcí, zdravotní pojišťovny, nejvyšší kontrolní úřad, Český statistický úřad, komoru daňových poradců nebo Českou advokátní komoru, příslušný orgán veřejné moci (pro projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti – notářský řád), veřejného ochránce práv. Mlčenlivost je také prolomena vůči státnímu zástupci nebo vůči soudu po podání obžaloby, a to pro účely trestního řízení v souvislosti s daňovými a poplatkovými trestnými činy a dalšími trestnými činy. Správce daně má také oznamovací povinnost podle trestního řádu. S účinností od 1. 1. 2012 je upraveno další prolomení mlčenlivosti, a to vůči Generální inspekci bezpečnostních sborů (§ 40 zákona č. 341/2011 Sb.) a vůči specializovaným útvarům policie České republiky (§ 71a zákona č. 273/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů). porušení povinnosti mlčenlivosti má charakter přestupku, za který lze fyzické osobě uložit pokutu do 500 000 kč.

§ 246 DŘ

1.2 Daňový subjekt 1265

Daňovým subjektem je osoba, kterou zákon označuje za daňový subjekt, anebo osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně.

§ 20 odst. 1 DŘ

na správě daní se účastní daňové subjekty a třetí osoby. nejedná se pouze o účastníky řízení, jelikož jejich procesní práva jsou dána i mimo probíhající řízení, např. v rámci vyhledávací činnosti správce daně. daňové subjekty a třetí osoby jsou považovány za osoby zúčastněné na správě daní (§ 5 odst. 3 DŘ [¶1140]). aby byla fyzická nebo právnická osoba daňovým subjektem, poplatníkem nebo plátcem daně, musí to vyplývat ze zákona. Zákon buď považuje příslušnou osobu za daňový subjekt, za poplatníka, anebo ji považuje za plátce daně. Poplatníkem je obvykle osoba, jejíž příjmy jsou přímo podrobeny zdanění. Plátcem daně je obvykle osoba, která pod osobní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků. pojem daňový subjekt používají daňové zákony v případech, kdy stanoví povinnosti nebo přiznávají práva poplatníkovi i plátci daně, nebo v případě právního nástupce, který vstupuje do práv svého předchůdce a stává se daňovým subjektem, nebo v případě osoby povinné k placení peněžitého plnění v rámci dělené správy.

1266 1267

Stejná procesní práva a povinnosti jako daňový subjekt má při správě daní osoba spravující pozůstalost, svěřenský správce a insolvenční správce (§ 20 odst. 3 DŘ). přitom se nejedná o zastoupení. Za osobu spravující pozůstalost se považuje od 1. 1. 2014 správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti, dědic nebo dědicové, soudem jmenovaný likvidační správce (§ 1677 NOZ). Svěřenský správce spravuje majetek ve svěřenském fondu (§ 1448 a násl. NOZ).

1268 1269

Plátcova pokladna je organizační jednotka plátce daně, kde dochází k výkonu povinností stanovených daňovým zákonem, zejména vybírání, srážení nebo zajištění daně, kde jsou k tomu uloženy potřebné doklady, a stanoví tak zvláštní daňový zákon. plátcova pokladna vykonává práva a povinnosti plátce daně a je pro ni místně příslušným správcem daně ten správce daně, v jehož obvodu územní působnosti

1270

27

§ 21 DŘ


1275–1290


je umístěna. plátcova pokladna se používá při správě povinností plátce daně z příjmů ohledně srážkové daně a daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti (viz ZDP).

1.3 třetí osoby 1275

třetí osoby jsou vymezeny negativním způsobem tak, že jsou jimi osoby jiné než daňový subjekt a mají práva a povinnosti při správě daní.

§ 22 DŘ

Mezi třetí osoby patří např. svědci, znalci, tlumočníci, ručitelé, poddlužníci, osoby mající povinnost součinnosti [¶1150].

1280

Odborný konzultant je nový institut, který zavádí daňový řád z důvodu zlepšení postavení daňového subjektu. Odborný konzultant je novým typem třetí osoby, která má zajistit pomoc daňovému subjektu, popř. jeho zástupci, v jednání před správcem daně, zejména v odborných otázkách, a to v návaznosti na čl. 37 odst. 2 Listiny: „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“

§ 31 DŘ

Odborný konzultant je osoba, kterou si může přibrat k jednání před správcem daně daňový subjekt nebo jeho zástupce, a to zejména z důvodu pomoci v právních nebo jiných odborných otázkách. Odborný konzultant není zástupcem daňového subjektu, jeho účast slouží daňovému subjektu či jeho zástupci pro konzultaci otázek, k nimž nemá daňový subjekt potřebné znalosti; má pouze právo spoluúčasti na jednání, nemůže vystupovat samostatně a nemusí dokládat svou odbornost. § 57 až 59 DŘ

1285

v rámci součinnosti mají třetí osoby, a to buď orgány veřejné moci, anebo fyzické a právnické osoby, povinnost poskytovat správci daně údaje na vyžádání anebo přímo ze zákona. jedná se o tzv. poskytování informací správci daně. Obecnou povinnost poskytnout údaje na vyžádání správce daně mají orgány veřejné moci [¶1205] a osoby, které vedou evidenci osob nebo věcí, poskytují plnění, které je předmětem daně, provádějí řízení v případech, jejichž předmět podléhá daňové povinnosti, získávají jiné údaje nezbytné pro správu daní.

1290

Speciální povinnost poskytovat konkrétně zákonem vymezené údaje mají na vyžádání správce daně zdravotní pojišťovny, banky, pobočky zahraniční banky, spořitelní a úvěrní družstva a platební instituce, provozovatelé poštovních služeb, podnikatelé poskytující veřejně dostupnou telefonní službu, vydavatelé periodického tisku. Z těchto subjektů jsou banky, pobočky zahraniční banky a spořitelní a úvěrní družstva a platební instituce považovány za poskytovatele platebních služeb. Správce daně je oprávněn si vyžádat potřebné údaje pouze v případě, že je nelze získat z jeho vlastní úřední evidence, případně od jiného orgánu veřejné moci. bez vyžádání správce daně mají povinnost předávat údaje kontrolních zjištění nejvyšší kontrolní úřad a další kontrolní orgány.

28



1295–1307

uPOzORNěNí Orgány veřejné moci a osoby, které mají listiny a další věci nezbytné pro správu daní, které mohou být důkazním prostředkem, jsou povinny na vyžádání správce daně listiny nebo jejich kopie a jiné věci vydat nebo zapůjčit k ohledání (§ 93 odst. 4 DŘ).

P O z Ná MK A

Speciální oznamovací povinnost je stanovena v § 38t Zdp, a to pro pojišťovny (sdělení výplaty pojistného nad 25 000 kč), pro poplatníky dpFO a dppO (oznámení kontraktu s „daňovým nerezidentem“, na jehož základě může dojít ke vzniku stálé provozovny) a pro orgány Celní správy České republiky, jde-li o darování movitého majetku z ciziny nebo do ciziny. daňový řád již nestanoví oznamovací povinnost, která vyplývala pro poplatníky daní z příjmů z ustanovení § 34 odst. 5 ZSdp.

1.4 Procesní způsobilost a zastupování daňovým subjektem nebo třetí osobou může být buď fyzická osoba, anebo právnická osoba.

§ 15 až 30, 122 až 126, 144 až 146 NOZ

Fyzickou osobou je člověk jako přirozený nositel práv a povinností. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti se podle nOZ nazývá právní osobností, vzniká narozením a zaniká smrtí. Svéprávnost, tj. způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat), vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením věku 18 let.

1295

Právnickou osobou je každý subjekt, který má práva a povinnosti a není fyzickou osobou. jedná se o organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. k tomu, aby vznikla právnická osoba, je třeba ji nejprve ustavit, a to zakladatelským právním jednáním, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. právnická osoba vzniká dnem, ke kterému byla zapsána do veřejného rejstříku, nebo tak, jak stanoví zákon. právnickou osobu lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu. Za veřejně prospěšnou je považována taková právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k dosahování obecného blaha.

1300

při správě daní mají fyzické a právnické osoby procesní způsobilost, tj. způsobilost samostatně jednat. Fyzická osoba zúčastněná na správě daní může při správě daní samostatně jednat v rozsahu, v jakém je svéprávná. Za právnickou osobu je oprávněn při správě daní jednat její statutární orgán nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn jednat jejím jménem podle jiného právního předpisu. Statutární orgán není podle daňového řádu považován za zákonného zástupce právnické osoby. právnická osoba může pověřit svého zaměstnance nebo jinou fyzickou osobu, která vykonává činnost této právnické osoby, aby jednala jejím jménem před správcem daně v rozsahu uděleného pověření. pověření může vyplývat z vnitřních předpisů podniku nebo může být uděleno samostatně. Od pověření je třeba odlišit jednání na základě udělené plné moci.

1305

29

§ 24 DŘ

1307


1308–1317

1308


technickou novelou daňového řádu se mění procesní postavení prokuristy pro účely správy daní. Prokurista je zařazen mezi osoby jednající jménem právnické osoby a podnikající fyzické osoby. to se týká pouze prokuristy, který může podle udělené prokury jednat samostatně. Z hlediska určení rozsahu prokury platí obecná úprava (§ 450 NOZ). J u DI KAt u RA

prokurista je osobou, jež má za úkol zabezpečit „provoz podniku“, není ovšem osobou oprávněnou či povinnou plnit závazky a povinnosti, jež pro společnost vyplývají z norem veřejného práva. Zákonné postavení prokuristy nezakládá bez dalšího oprávnění povinnost prokuristy jednat za podnikatele v oblasti úkonů, jež činí samotný podnikatel jako daňový subjekt vůči státu. plnění daňové povinnosti vůči státu tedy nespadá do obsahu pojmu „provoz podniku“ vymezeného v § 14 ObZ. Rozsudek Nss ze dne 24. 6. 2010, čj. 1 Afs 32/2010-86

1310

zástupce je osoba, která je oprávněna právně jednat jménem zastoupeného. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Zastoupení je smluvní nebo zákonné anebo se jedná o opatrovnictví člověka nebo právnické osoby.

§ 436 a násl. NOZ

1315 § 25 odst. 1 DŘ, ve znění zák. opatření Senátu č. 344/2013 Sb.

daňový řád upravuje tyto typy zástupců osob zúčastněných na správě daní: – zákonný zástupce fyzické osoby nebo opatrovník (NOZ), – ustanovený zástupce (§ 26 DŘ), – zmocněnec (§ 27 a násl. DŘ), – společný zmocněnec (§ 30 DŘ), – společný zástupce (§ 30 DŘ). P O z Ná MK A

do konce roku 2013 patřil podle starého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) opatrovník mezi zákonné zástupce, a proto nebyl v daňovém řádu výslovně uveden. dnem 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který odděluje kategorii zákonných zástupců od kategorie opatrovníků. Z tohoto důvodu byl opatrovník doplněn do § 25 odst. 1 písm. a) dŘ. podle nového občanského zákoníku se nově za zákonného zástupce právnické osoby považuje též statutární orgán. vzhledem k tomu, že zástupce má při správě daní specifické postavení v oblasti doručování písemností (§ 41 DŘ), nebyl zákonný zástupce právnické osoby zahrnut mezi zástupce podle daňového řádu.

1316

zákonné zastoupení a opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv. nezletilé děti zastupují při správě daní jejich rodiče. Opatrovníka jmenuje soud. Soud jmenuje opatrovníka zejména: – tomu, koho ve svéprávnosti omezil, – tomu, o kom není známo, kde pobývá, – neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo – tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.

1317

ustanovený zástupce je zástupce, kterého stanoví svým rozhodnutím správce daně, a to pouze v zákonem taxativně vymezených případech. rozhodnutí o ustanovení zástupce může správce daně vydat jen s předchozím souhlasem předpokládaného zástupce. pokud nebude souhlas udělen, lze ve spolupráci s komorou daňových poradců ustanovit zástupce z řad daňových poradců tak, aby byla zajištěna garance profesionality. 30



1318–1320

J u DI KAt u R A

při výběru osoby opatrovníka klade Ústavní soud důraz na to, aby to byla osoba, která je schopna skutečně reprezentovat zájmy účastníka. ve své rozhodovací praxi doporučil, aby taková osoba byla hledána především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, nicméně v této souvislosti je třeba zdůraznit, že nejde o limitující pokyn Ústavního soudu, neboť pátrání po osobě blízké se může jevit jako výrazně neefektivní, zvláště nemá-li orgán veřejné moci povědomí o její existenci např. z předchozí úřední činnosti, ze spisové dokumentace či z jiných dostupných informačních zdrojů. Za takové situace je na orgánu veřejné moci, aby pečlivě uvážil okruh osob, ze kterých vybere a ustanoví účastníku řízení opatrovníka, dbaje přitom na vyloučení kolize jeho zájmů se zastupovaným. Zaměstnanec správního úřadu, byť jakkoliv erudovaný, nemůže z povahy věci účinně bránit práva účastníka, s nímž je tímto orgánem státní moci vedeno správní řízení, a proto jeho ustanovení opatrovníkem představuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. Ús 1433/11, http://nalus.usoud.cz

zmocněnec je osoba, kterou se mohou osoby zúčastněné na správě daní nechat zastupovat a sami si ji zvolí. vznik smluvního zastoupení (dohoda o plné moci) a jeho rozsah je dán zmocnitelem udělenou plnou mocí. Účinky plné moci vůči správci daně nastanou v momentě, kdy vůči němu byla plná moc uplatněna. Zákonem č. 30/2011 Sb., tzv. technická novela daňového řádu, se ruší doložení přijetí plné moci zmocněncem. v plné moci [¶1855] musí být vymezen rozsah zmocnění, buď ke konkrétnímu úkonu nebo k více úkonům, pro určité řízení, pro určitý postup nebo pro více řízení, anebo lze učinit neomezené zmocnění. v případě nejasného zmocnění vyzve správce daně zmocnitele k úpravě plné moci. v téže věci může být současně zvolen pouze jeden zmocněnec. P O z Ná MK A

do konce roku 2010 se ve správě daní důsledně rozlišovala plná moc omezená nebo neomezená, jelikož se písemnosti doručovaly v případě omezené plné moci daňovému subjektu a zástupci, kdežto v případě neomezené plné moci pouze zástupci. v ZSdp byla upravena právní fikce neomezené plné moci, pokud v plné moci nebyl vymezen rozsah zmocnění anebo byl vymezen neúplně nebo nepřesně. Od 1. 1. 2011 již dŘ neupravuje právní fikci neomezené plné moci. v plné moci musí být vymezen rozsah zmocnění. J u DI KAt u R A

Správce daně, u kterého probíhá daňové řízení, není povinen u ostatních správců daně zjišťovat, zda u nich daňový subjekt nepředložil generální plnou moc, která by se mohla vztahovat na jím vedené řízení. S ohledem na § 27 odst. 2 a odst. 3 daňového řádu je totiž plná moc účinná vůči správci daně až od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně. plná moc je účinná i vůči jinému správci daně po změně místní příslušnosti, vůči dožádanému správci daně, jakož i vůči dalším správcům daně, pokud vedou řízení v předmětné věci. je věcí daňového subjektu, jak v plné moci vymezí rozsah zmocnění. Může ji omezit na jednotlivé úkony, druh projednávané daně nebo ji uplatnit jen vůči konkrétnímu, místně příslušnému, správci daně. pokud to není v plné moci vyloučeno, plná moc je účinná i vůči nadřízenému správci daně v odvolacím řízení. takový účinek plné moci však nenastává za situace, kdy daňový subjekt udělil plnou moc k zastupování pouze před konkrétním správcem daně prvního stupně. Rozsudek Nss ze dne 30. 1. 2014, čj. 8 Afs 76/2013-37, www.nssoud.cz 31

1318 § 27 a 28 DŘ

1320


1325–1327


J u DI KAt u RA

Smyslem vyrozumění zmocněnce je urychlit nápravu plné moci, neboť zmocněnec může sám kontaktovat zmocnitele a podílet se na odstranění vad plné moci. daňový řád nestanoví, že by zmocněnec (na rozdíl od zmocnitele) musel být vyrozuměn formálním úkonem správce daně: postačí i telefonická či ústní informace. Rozsudek Nss ze dne 3. 9. 2014, čj. 10 Afs 98/2014-59, www.nssoud.cz § 29 odst. 2 DŘ

1325 1327

v daňovém řádu je upravena legislativní zkratka „poradce“, kterým se rozumí daňový poradce nebo advokát. pokud je v dalších ustanoveních dŘ uveden pojem poradce (např. v § 136 odst. 2 DŘ), tak se jedná jak o daňového poradce, tak o advokáta. daňový poradce nebo advokát si může zvolit dalšího zmocněnce v rámci tzv. substitučního zastoupení. Specifické postavení advokátů a daňových poradců při správě daní je zohledněno ve zvláštním ustanovení o ochraně mlčenlivosti uložené těmto poradcům zákonem č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a komoře daňových poradců České republiky, a zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii (§ 255 DŘ). uPOzORNěNí

§ 3 odst. 7 z. č. 523/1992 Sb.

Od 1. 1. 2011 má právnická osoba poskytující daňové poradenství při správě daní procesní postavení jako daňový poradce.

J u DI KAt u RA

nejvyšší správní soud nepřihlédl k tvrzení stěžovatelky, že si nebyla vědoma následků nedoplnění žalobních bodů ve lhůtě podle § 72 odst. 1 SŘS. nadto za situace, kdy správní žaloba byla podána zástupkyní stěžovatelky, jež je daňovou poradkyní. ta by jako profesionál poskytující odborné právní poradenství v oblasti daní měla být nepochybně obeznámena s okolnostmi podání správní žaloby, resp. s jejími náležitostmi. Samotný účel zastoupení je totiž zřejmý: profesionál má garantovat kvalifikované uplatňování práv účastníka řízení [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (St 1/9 Sbnu 471), http://nalus.usoud.cz]. Rozsudek Nss ze dne 4. 5. 2011, čj. 1 Afs 202011-55, www.nssoud.cz

daňový řád nezakazuje zastupovat více daňových subjektů před jedním správcem daně zástupcům [¶1315], kteří nejsou daňovými poradci nebo advokáty. tito zástupci mohou na základě plné moci [¶1320] zastupovat více daňových subjektů před jedním správcem daně, což znamená, že například účetní, která vede účetnictví více firmám, může od 1. 1. 2011 zastupovat před stejným finančním úřadem více než jeden daňový subjekt [¶1265]. uPOzORNěNí V případě zastupování na základě plné moci je pro daňové subjekty důležité vědět, že účinky plné moci vůči správci daně nastanou v momentě, kdy vůči němu byla plná moc uplatněna. K plným mocím uplatněným do 31. 12. 2010 je třeba poznamenat, že jejich účinky zůstanou zachovány (§ 264 odst. 2 DŘ).

32


Lhůty

1328–1335

§ 41 odst. 1 DŘ

Daňový subjekt, který má zástupce, musí počítat s tím, že písemnosti správce daně se budou doručovat pouze tomuto zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování.

společný zmocněnec nebo společný zástupce, tedy společné zastupování, přichází v úvahu u daňových subjektů, kterým vznikla jedna společná daňová povinnost. potom mají daňové subjekty povinnost zvolit si společného zmocněnce. pokud tak neučiní, ustanoví jim správce daně společného zástupce.

1328

KAPItOLA 2

Lhůty 2.1 Právní vymezení lhůt 1330

Lhůta v právním slova smyslu je časový interval, v němž musí být proveden úkon, aby nastal či nenastal právním předpisem předpokládaný následek. Lhůty ve správě daní jsou stanoveny buď zákonem, a to pro osoby zúčastněné na správě daní nebo pro správce daně, anebo jsou stanoveny rozhodnutím správce daně pro osoby zúčastněné na správě daní [¶1140].

J u DI KAt u R A

Smyslem právního institutu lhůt je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Lhůty k rozhodnutí představují v právním státě jeden z mechanismů výrazně omezujících tendence k nekontrolovatelnosti správních orgánů a průtahům v řízení před nimi. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. Ús 947/09 Lhůty stanovené zákonem osobě zúčastněné na správě daní

správci daně

stanovené rozhodnutím správce daně osobě zúčastněné na správě daní

Lhůty stanovené zákonem jsou přesně stanoveny buď v dŘ, nebo v jiném daňovém zákoně, např. v Zdp. tyto lhůty poté rozlišujeme podle toho, zda jsou stanoveny pro osoby zúčastněné na správě daní [¶1140], tj. daňové subjekty nebo třetí osoby, anebo jsou stanoveny pro správce daně. Zákon u osob zúčastněných na správě daní, za které jsou považovány daňové subjekty a třetí osoby (§ 5 odst. 3 DŘ), buď specifikuje, které z osob zúčastněných na správě daní lhůtu stanoví, anebo ji stanoví pouze některému z nich. Zákon stanoví také lhůty pro správce daně, a pokud je správce daně nečinný, tak osoba zúčastněná na správě daní může podat podnět (§ 38 DŘ [¶1895]). 33

1335


1340–1345


Lhůtou stanovenou zákonem pro daňový subjekt je např. lhůta pro podání daňového přiznání (§ 136 DŘ), lhůta pro zaplacení přiznané daně (§ 135 odst. 3 DŘ), lhůta pro podání dodatečného přiznání (§ 141 odst. 1 DŘ) nebo lhůta pro podání odvolání proti platebnímu výměru na daň (§ 109 odst. 4 DŘ). Lhůtou stanovenou zákonem pro třetí osoby je např. lhůta pro předání údajů kontrolním orgánem (§ 59 odst. 1 DŘ), lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nákladů (§ 107 odst. 3 DŘ) nebo lhůta pro podání návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce (§ 179 odst. 3 a 4 DŘ). Lhůtou stanovenou zákonem pro správce daně je např. lhůta pro stanovení daně (§ 148 DŘ), lhůta pro vybrání a vymáhání daně (§ 160 DŘ), lhůta na vydání rozhodnutí o žádosti o posečkání (§ 156 odst. 2 DŘ), lhůta na vrácení vratitelného přeplatku na žádost daňového subjektu (§ 155 odst. 3 DŘ), lhůta na vyřízení stížnosti (§ 261 odst. 4 DŘ) nebo lhůta na rozhodnutí o žádosti o souhlas s výmazem z obchodního rejstříku (§ 238 odst. 3 DŘ). uPOzORNěNí Ministerstvo financí stanoví pokynem lhůty při správě daní pro věcně příslušné útvary Ministerstva financí, orgány Finanční správy České republiky a orgány Celní správy České republiky v případech, kdy takové lhůty nejsou stanoveny zákonem. Jedná se o stanovení obvyklých lhůt pro provedení příslušných úkonů správce daně. Důvodem stanovení těchto lhůt je, aby správci daně postupovali jednotně s cílem ochrany daňového subjektu před nečinností správce daně. V případě nedodržení lhůt stanovených pokynem bude daňový subjekt oprávněn podat podnět nejblíže nadřízenému správci daně (§ 38 DŘ).

1340

P O z Ná MK A

Ministerstvo financí zveřejňuje pokyn o stanovení lhůt při správě daní ve Finančním zpravodaji a na internetových stránkách www.mfcr.cz. platné pokyny jsou uvedeny v příloze.

1345 § 32 odst. 1 DŘ

§ 32 odst. 2 a 3 DŘ

Lhůty stanovené rozhodnutím správce daně osobám zúčastněným na správě daní se považují za tzv. správcovské lhůty. Správce daně ve svém rozhodnutí stanoví daňovému subjektu nebo třetí osobě lhůtu, pokud tak není stanoveno zákonem a je toho třeba v rámci cíle správy daní. pokud je nutné, aby správce daně stanovil lhůtu k provedení úkonu, musí tak učinit rozhodnutím, neboť povinnosti ukládá správce daně rozhodnutím a lhůta k plnění je jeho podstatnou náležitostí [§ 101 odst. 1 DŘ, § 102 odst. 1 písm. e) DŘ]. Lhůta může být stanovena správcem daně nejenom v rozhodnutí, které je doručováno do vlastních rukou, ale také v rozhodnutí vyhlášeném při jednání v protokolu (§ 61 DŘ). Lhůty stanovené správcem daně rozhodnutím by v zásadě neměly být kratší než osm dnů. kratší lhůtu než osm dnů lze stanovit pouze výjimečně pro úkony jednoduché a zvlášť naléhavé a správce daně musí uvést důvody pro takto stanovenou krátkou lhůtu. daňový řád nově zavedl možnost pro správce daně stanovit lhůtu kratší než jeden den, tj. určenou počtem hodin. podmínkou je, že daňový subjekt nebo třetí osoba bude s takto stanovenou lhůtou souhlasit. Správce daně musí lhůtu kratší než jeden den odůvodnit. Lhůta kratší než jeden den se počítá od okamžiku, který následuje po dni, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty. u lhůty kratší než jeden den se neuplatní pravidlo posunu posledního dne lhůty, který připadl na sobotu, neděli nebo svátek, na nejbližší následující pracovní den. ke lhůtě kratší než jeden den, 34

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

DAŇOVÝ ŘÁD. 3. vydání

Recommend Documents