Daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice

Daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice

Radim Boháč

Vzor citace: BOHÁČ, Radim. Daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2013., s. 332.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Boháč, Radim Daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice / Radim Boháč. -- Praha : Wolters Kluwer ČR, 2013. -- 332 s. ISBN 978-80-7478-045-5

336.2 * (437.3) - veřejné příjmy -- Česko - monografie

336.1/.5 - Veřejné finance [4]

Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo kopírována v jakékoliv formě, bez předchozího souhlasu nakladatele. Dílo nebo jeho části nelze přetisknout, ani jinak užít včetně užití v elektronické podobě. Chráněno je textové uspořádání i grafická úprava a zapovídá se i jejich napodobování. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.

Tato publikace byla zpracována v rámci programu „PRVOUK P06 – Veřejné právo v kontextu europeizace a globalizace“ realizovaného na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Recenze: prof. JUDr. Hana Marková, CSc. © JUDr. Radim Boháč, Ph.D., 2013

ISBN 978-80-7478-045-5 (brož.) ISBN 978-80-7478-363-0 (pdf)

Obsah O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Seznam zkratek některých právních předpisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1 PŘÍJMY VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1.1 Veřejné rozpočty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1.2 Příjmy veřejných rozpočtů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 1.3 Právní pohled na příjmy veřejných rozpočtů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 1.3.1 Objektivní právo a jeho členění na právo veřejné a právo soukromé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.3.2 Subjektivní právo a (subjektivní) právní povinnost . . . . . . . . . . . 23 1.3.3 Právní vztah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 1.3.4 Příjmy veřejných rozpočtů jako právní povinnosti. . . . . . . . . . . . 26 1.4 Třídění příjmů veřejných rozpočtů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 1.4.1 Veřejné a soukromé příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . . . . . . . . . 30 1.4.2 Řádné a mimořádné příjmy veřejných rozpočtů. . . . . . . . . . . . . . 30 1.4.3 Pravidelné a nepravidelné příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . . . . 31 1.4.4 Návratné, podmíněně návratné a nenávratné příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 1.4.5 Účelové a neúčelové příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . . . . . . . . 32 1.4.6 Ekvivalentní a neekvivalentní příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . 33 1.4.7 Dobrovolné a nedobrovolné příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . . 35 1.4.8 Sankční a nesankční příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . . . . . . . . 36 1.4.9 Plánované a neplánované příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . . . . 37 1.4.10 Státní, místní a nadstátní příjmy veřejných rozpočtů . . . . . . . . . . 37 1.5 Příjmy veřejných rozpočtů daňového charakteru . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

2 ÚSTAVNÍ ZÁKLADY DANÍ, POPLATKŮ A JINÝCH OBDOBNÝCH PENĚŽITÝCH PLNĚNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 2.1 Mezinárodní přehled a srovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 2.1.1 Belgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 2.1.2 Dánsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 2.1.3 Finsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 2.1.4 Francie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

5

OBSAH

2.1.5 Irsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 2.1.6 Itálie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 2.1.7 Lucembursko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 2.1.8 Německo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 2.1.9 Nizozemí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 2.1.10 Portugalsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 2.1.11 Rakousko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 2.1.12 Řecko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 2.1.13 Španělsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 2.1.14 Švédsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 2.1.15 Srovnání s českou právní úpravou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 2.2 Současná právní úprava v Listině základních práv a svobod . . . . . . . . . 61 2.3 Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění v judikatuře Ústavního soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 2.4 Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění jako omezení vlastnického práva a příspěvek na financování věcí veřejných. . . . . . . . 70 3 KONSTRUKČNÍ PRVKY DANÍ, POPLATKŮ A JINÝCH OBDOBNÝCH PENĚŽITÝCH PLNĚNÍ. . . . . . . . . . . . . . . . . 73

3.1 Vymezení konstrukčních prvků daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 3.2 Systém konstrukčních prvků daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 3.3 Základní prvky daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění . . 79 3.3.1 Subjekt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 3.3.2 Předmět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 3.3.3 Základ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 3.3.4 Sazba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 3.3.5 Výpočet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 3.3.6 Období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 3.3.7 Rozpočtové určení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86

4 DANĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 4.1 Daně z hlediska teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 4.2 Daně v hmotněprávních daňových zákonech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 4.2.1 Zákon o daních z příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 4.2.2 Zákon o dani z nemovitostí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 4.2.3 Zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 4.2.4 Zákon o dani silniční. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 4.2.5 Zákon o dani z přidané hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 4.2.6 Zákon o spotřebních daních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 4.2.7 Zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů (energetické daně) . . . . 100

6

OBSAH

4.3 Daně v daňovém řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 4.4 Vymezení daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 5 POPLATKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5

Poplatky z hlediska teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Vymezení poplatků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Východiska pro poplatky v právním řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Přehled použití pojmu poplatek v právním řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Vybrané poplatky v právním řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 5.5.1 Audiovizuální poplatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 5.5.2 Poplatek za znečišťování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 5.5.3 Poplatek za ukládání oxidu uhličitého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 5.5.4 Poplatek za regulované látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 5.5.5 Poplatek za využívání přístupového rozhraní . . . . . . . . . . . . . . 126 5.5.6 Poplatek za autorizaci kontaktního místa veřejné správy . . . . . 128 5.5.7 Rozhlasové a televizní poplatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 5.5.8 Poplatky za využívání rádiových kmitočtů . . . . . . . . . . . . . . . . 133 5.5.9 Poplatky za práva plynoucí z oprávnění k využívání čísel . . . . 136 5.5.10 Poplatky za udržování patentů a dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin . . . . . . 137 5.5.11 Registrační a evidenční poplatky podle zákona o obalech . . . . 140 5.5.12 Poplatek za odebrané množství podzemní vody . . . . . . . . . . . . 142 5.5.13 Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových . . 145 5.5.14 Poplatek za povolené vypouštění odpadních vod do vod podzemních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 5.5.15 Poplatek z vysílání reklamy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 5.5.16 Poplatek za komunální odpad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 5.5.17 Poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 5.5.18 Poplatek za uložení odpadů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 5.5.19 Poplatek za využívání zdroje přírodní minerální vody . . . . . . . 158 5.5.20 Poplatky za trvání ochranných práv k chráněné odrůdě (udržovací poplatky) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 5.5.21 Poplatek za právo plout pod státní vlajkou České republiky. . . 162 5.5.22 Poplatky spojené se studiem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 5.5.23 Regulační poplatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 5.5.24 Poplatky na odbornou činnost Státního úřadu pro jadernou bezpečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 5.5.25 Časový poplatek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 5.5.26 Poplatek za odnětí pozemků plnění funkcí lesa. . . . . . . . . . . . . 175 5.5.27 Poplatky za úkony prováděné Puncovním úřadem . . . . . . . . . . 178 5.5.28 Poplatky v národních parcích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 5.5.30 Poplatek za oprávnění provádět ložiskový průzkum . . . . . . . . . 183 7

OBSAH

6 CLO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

6.1 Clo z hlediska teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 6.2 Clo v právních předpisech a judikatuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 6.3 Vymezení cla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

7 POJISTNÁ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192

7.1 Pojistná z hlediska teorie a v právních předpisech . . . . . . . . . . . . . . . . 192 7.2 Jednotlivá veřejná pojistná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 7.2.1 Pojistné na sociální zabezpečení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 7.2.2 Pojistné na veřejné zdravotní pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 7.2.3 Pojistné na důchodové spoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 7.3 Vymezení veřejných pojistných. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

8 DÁVKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

8.1 Dávky z hlediska teorie a právních předpisů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 8.2 Dávky v právním řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 8.2.1 Finanční dávka z výroby cukru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 8.2.2 Dávka z přebytku cukru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 8.2.3 Dávka z přebytku mléka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217

9 ODVODY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

9.1 Odvody z hlediska teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 9.2 Odvody v právním řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 9.2.1 Odvod z elektřiny ze slunečního záření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 9.2.2 Odvod z loterií a jiných podobných her . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 9.2.3 Odvod do státního rozpočtu podle zákona o zaměstnanosti . . . . 250 9.2.4 Odvody do Vinařského fondu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 9.2.5 Odvody za porušení rozpočtové kázně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260 9.2.6 Odvody na jaderný účet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264 9.2.7 Odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu . . . . . 268 9.2.8 Odvody související s kácením dřevin rostoucích mimo les . . . . 272 9.2.9 Odvod za využití výsledků geologických prací hrazených ze státního rozpočtu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272

10 PŘÍSPĚVKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 10.1 Příspěvky z hlediska teorie a v právním řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 10.2 Jednotlivé příspěvky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 10.2.1 Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti . . . . . . . . . . . . . . . . 280 10.2.2 Příspěvek do Fondu pojištění vkladů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 10.2.3 Příspěvek do Garančního fondu obchodníků s cennými papíry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286

8

OBSAH

11 ÚHRADY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290

11.1 Úhrady z hlediska teorie a v současném právním řádu . . . . . . . . . . . . 290 11.2 Jednotlivé úhrady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293 11.2.1 Úhrada z dobývacího prostoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293 11.2.2 Úhrada z vydobytých nerostů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299

Seznam použitých právních předpisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305

Seznam použitých zdrojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 328

9

O autorovi JUDr. Radim Boháč, Ph.D., odborný asistent katedry finančního práva a finanční vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení magisterského studia působil na této katedře jako interní doktorand, poté byl přijat jako odborný asistent a od roku 2006 vykonává funkci tajemníka této katedry. V letech 2004 až 2011 vedl kurz Finančního práva na Metropolitní univerzitě Praha, o. p. s. Od roku 2007 je členem Pracovní komise pro veřejné právo II – finanční právo Legislativní rady vlády České republiky a působí v oblasti přípravy nových právních předpisů v oboru finančního práva. V roce 2010 nastoupil na Ministerstvo financí, kde působí jako zástupce ředitele odboru Daňová legislativa a je vedoucím oddělení Obecná daňová legislativa. V letech 2006 až 2012 byl členem pracovní skupiny Právo a bezpečnostní obory a od roku 2012 je členem a tajemníkem pracovní skupiny Právo a veřejná správa Akreditační komise. Specializuje se na rozpočtové právo, daňové, poplatkové a celní právo a otázky subjektů finančního práva. Pravidelně publikuje v odborném tisku a je spoluautorem knih Daňový receptář (Praha: LexisNexis, 2004) a Rozpočtové právo (Praha: C. H. Beck, 2007). V letech 2004–2006 byl hlavním řešitelem grantu Grantové agentury Univerzity Karlovy GAUK 543/2004/A-TFP/PF s názvem Právní aspekty rozpočtového hospodaření. Je členem Centra Informacji i Organizacji Badań Finansów Publicznych i Prawa Podatkowego Krajów Europy Środkowej i Wschodniej v Białystoku (Polsko). Je členem redakčních rad časopisů Právník a Daně a finance.

10

Seznam zkratek některých právních předpisů daňový řád horní zákon Listina základních práv a svobod nový občanský zákoník občanský soudní řád

občanský zákoník obchodní zákoník rozpočtová pravidla

rozpočtová pravidla územních rozpočtů správní řád Ústava České republiky zákon o audiovizi

zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 496/2012, o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi)

zákon o Celní správě České republiky zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů

11

SEZNAM ZKRATEK NĚKTERÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

zákon o dani z přidané hodnoty zákon o dani silniční zákon o daních z příjmů zákon o důchodovém spoření zákon o místních poplatcích zákon o podnikání na kapitálovém trhu zákon o pojistném na sociální

zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální

zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti

zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

zákon o rozpočtovém určení daní

zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů

zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění

zákon o spotřebních daních zákon o správě daní a poplatků zákon o správních poplatcích

zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů

zákon o Státním fondu životního prostředí zákon o veřejném zdravotním pojištění

12

zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

SEZNAM ZKRATEK NĚKTERÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

zákon o veřejných zakázkách zákon o vysokých školách

zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů

13

Úvod Publikace má v názvu pojmy velmi často používané nebo pojmy od nich odvozené, jedná se o tyto: „daň“, „příjem“ a „veřejné rozpočty“. Z hlediska práva je daňová a rozpočtová problematika předmětem finančního práva, jehož jsou rozpočtové právo a daňové právo nedílnou součástí jako jeho pododvětví. Ovšem i v oblasti práva je největší pozornost věnována aktuálním tématům týkajícím se daní nebo rozpočtu, neboť tato témata mají zcela zásadní vliv na ekonomiku státu, potažmo celou společnost. Mým cílem bylo se od takového pohledu na daně a veřejné rozpočty oprostit a zabývat se jimi čistě z právního hlediska bez vlivu aktuálních otázek ekonomických a politických. Dalším významným rysem při zkoumání daní a veřejných rozpočtů je skutečnost, že tyto instituty jsou často zkoumány a posuzovány odděleně, ačkoliv spolu bytostně souvisí. Lze nalézt celou řadu publikací o daních, stejně tak celou řadu publikací o veřejných rozpočtech. Cílem této publikace je zkoumat daně jako příjmy veřejných rozpočtů, tj. daňové příjmy veřejných rozpočtů. Jsem toho názoru, že tyto instituty nelze oddělit. Daně bez veřejných rozpočtů by ztrácely svůj smysl, neboť by neměl kam plynout jejich výnos. Stejně tak veřejné rozpočty bez daní by nemohly existovat, neboť by neměly svůj nejvýznamnější zdroj. Publikace analyzuje, klasifikuje a roztřiďuje daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice, a to ryze z právního hlediska. Hovořím-li o daňových příjmech veřejných rozpočtů, mám tím na mysli nejenom daně a poplatky, ale též clo, pojistná, odvody, příspěvky, dávky a úhrady, které souhrnně označuji jako jiná peněžitá plnění obdobná daním a poplatkům. Tato publikace by měla přinést komplexní právní pohled na daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění jakožto stěžejní příjmy veřejných rozpočtů v České republice. Doufám, že závěry budou využitelné z hlediska budoucí normotvorby, a to jak při zavádění nových, tak při změně právní úpravy již existujících daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění. Tato publikace by měla odpovědět na otázku, jaká peněžitá plnění mají být označena jako daně a jaká jako poplatky. Současná peněžitá plnění obdobná daním a poplatkům v právním řádu České republiky (např. odvody, příspěvky, úhrady nebo pojistná) budou zhodnocena a konfrontována s teoretickými závěry. Publikace je rozdělena na jedenáct částí. První tři části jsou zaměřeny na obecná témata týkající se daňových příjmů veřejných rozpočtů, ostatní části pak na jednotlivé daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice, tj. na daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění.

14

ÚVOD

Budu rád, pokud svým dílem přispěji k rozpoutání diskuze, vedení polemik v oblasti daňových příjmů veřejných rozpočtů. Jsem si vědom, že některé v publikaci uvedené závěry nejsou tradiční, dají se označit jako novátorské a mohou vyvolat kritiku. Publikace může být využita i v praxi zejména při zavádění nových daní nebo poplatků nebo při změně stávajících daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění. Publikace vychází z platných a účinných právních předpisů k 1. září 2013.

15

1

Příjmy veřejných rozpočtů

1.1 Veřejné rozpočty Pojem veřejné rozpočty bývá často spojován s pojmy rozpočtová soustava, veřejné finance, veřejný sektor, veřejné fondy apod. Všechny tyto pojmy spolu souvisí a spadají do oblasti rozpočtového práva. S ohledem na zaměření publikace na daňové příjmy veřejných rozpočtů se budu soustředit pouze na pojem veřejné rozpočty. Není mou ambicí definovat pojem rozpočet, o což se pokouší téměř všichni autoři věnující se finančnímu, resp. rozpočtovému, právu, ale vymezit, které rozpočty jsou rozpočty veřejnými. V odborné právnické literatuře pojem veřejné rozpočty většinou není definován, spíše je jeho pomocí vymezován pojem rozpočtová soustava.1 Někteří autoři vnímají veřejný rozpočet jako peněžní fond, bilanci, finanční plán, nástroj řízení a nástroj veřejné politiky2. Ekonomické publikace pak veřejné rozpočty chápou jako část rozpočtové soustavy, a to vedle státních a místních mimorozpočtových peněžních účelových fondů a rozpočtů veřejnoprávních neziskových organizací.3 Jak je patrné, jednotliví autoři pojímají veřejné rozpočty odlišně, je však možné najít jednotící prvky. Co se týká právního řádu České republiky, je pojem veřejný rozpočet používán poměrně zřídka. Zajímavé je, že tento pojem nepoužívají právní předpisy spadající do rozpočtového práva4, kde by měl být stěžejním. Pojem veřejný rozpočet tak lze nalézt např. v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákoně o veřejných zakázkách, zákoně o daních z příjmů či zákoně č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Na několika místech tento pojem používá i nový občanský zákoník5. Ovšem žádný právní předpis pojem veřejný rozpočet nevymezuje a nedefinuje. Výjimkou je však 1

2 3 4 5

Blíže viz BAKEŠ, Milan, Marie KARFÍKOVÁ, Petr KOTÁB a Hana MARKOVÁ a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 519 s. ISBN 978-80-7400-440-7. s. 110 an., MARKOVÁ, Hana a Radim BOHÁČ. Rozpočtové právo. Praha: C. H. Beck, 2007, 248 s. ISBN 978-80-7179-598-8. s. 91, JÁNOŠÍKOVÁ, Petra, Petr MRKÝVKA, Ivan TOMAŽIČ et al. Finanční a daňové právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 525 s. ISBN 978-80-7380-155-7. s. 72 a 77 an. nebo GRÚŇ, Lubomír. Finanční právo a jeho instituty. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2009. 335 s. ISBN 978-80-7201-745-4. s. 71. ČERVENKA, Miroslav. Soustava veřejných rozpočtů. Praha: Leges, 2009. 208 s. ISBN 978-80-87212-11-0. s. 23 an. PEKOVÁ, Jitka. Veřejné finance: teorie a praxe v ČR. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. 644 s. ISBN 978-80-7357-698-1. s. 94 an. Zvláště rozpočtová pravidla a rozpočtová pravidla územních rozpočtů. Viz ustanovení § 196 odst. 2, § 273, § 279 odst. 2, § 293 odst. 2 a § 381 nového občanského zákoníku.

17

1 PŘÍJMY VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ

daňový řád. Takový stav není žádoucí, neboť takto zásadní pojem, jakým je pojem veřejné rozpočty, by měl mít v právním řádu jasný význam. Proto se domnívám, že právní předpisy rozpočtového práva by měly tento pojem uchopit a vymezit, a to nejlépe pro účely celého právního řádu. Co se týká vymezení pojmu veřejný rozpočet v daňovém řádu, tento zákon vymezuje pojem veřejný rozpočet pouze pro své vlastní účely.6 Veřejným rozpočtem se pro účely daňového řádu rozumí státní rozpočet, státní finanční aktiva nebo rezervní fond organizační složky státu, rozpočet územního samosprávného celku, rozpočet státního fondu nebo Národní fond, rozpočet Evropské unie a rozpočet, o němž to stanoví zákon. Jak je patrné, jde o výčet taxativní, ovšem neuzavřený, neboť umožňuje, aby jiný zákon než daňový řád stanovil, že i jiný rozpočet je rozpočtem veřejným. Je však třeba uvést, že v právním řádu lze nalézt rozpočty, které jsou jistě veřejnými (např. rozpočty dobrovolných svazků obcí nebo rozpočty regionálních rad regionů soudržnosti), ovšem nejsou za veřejné označeny, tudíž nejsou veřejnými rozpočty podle daňového řádu. Tato skutečnost souvisí s tím, že do těchto rozpočtů neplynou žádné daně, poplatky nebo jiná obdobná peněžitá plnění, která by byla spravována podle daňového řádu. Vymezení veřejných rozpočtů v daňovém řádu je totiž vymezením neúplným, funkčním, neboť je podřízeno účelu daňového řádu, tj. správě peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů. Pokud žádné peněžité plnění do příslušného rozpočtu neplyne, nemá daňový řád ambici takový rozpočet označit za veřejný. Tato skutečnost pouze podtrhuje výše uvedený závěr, že právní předpisy rozpočtového práva by měly pojem veřejný rozpočet vymezit pro celý právní řád. Je tak patrné, že řada autorů a rovněž daňový řád volí pro vymezení pojmu veřejné rozpočty výčtovou metodu, tj. uvádí výčet konkrétních rozpočtů, které jsou veřejné. Domnívám se však, že mnohem vhodnější je vymezit veřejné rozpočty pomocí subjektů (příp. jednotek bez právní subjektivity), jejichž rozpočty jsou veřejné. Velmi obecně lze konstatovat, že veřejný je rozpočet jakéhokoli subjektu nebo jednotky veřejného práva, resp. veřejnoprávní korporace. Záměrně uvádím slovní spojení „subjekty nebo jednotky“, neboť se může jednat o subjekty (tj. osoby s právní subjektivitou) anebo o jednotky (tj. entity bez právní subjektivity, resp. s kvazisubjetivitou). Rozpočet obce je veřejný rozpočet osoby veřejného práva, rozpočet organizační složky státu je veřejný rozpočet jednotky veřejného práva. Příliš široké by podle mého názoru bylo vymezení veřejných rozpočtů jako rozpočtů subjektů nebo jednotek veřejného sektoru. Pojem veřejný sektor je ekonomickým pojmem, který je opakem soukromého sektoru, a jeho typickým znakem je neziskovost.7 Ovšem ne každý neziskový subjekt je osobou či jednotkou veřejného práva, veřejnoprávní korporací. Soukromoprávní neziskové subjekty spadají podle výše uvedeného vymezení do veřejného sektoru, veřejné rozpočty však nemají.

6 7

18

Viz ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu. Blíže viz PEKOVÁ, Jitka, Jaroslav PILNÝ a Marek JETMAR. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 3. přepracované vydání. Praha: ASPI, 2008. 712 s. ISBN 978-80-7357-351-5. s. 29 an.

1.2 PŘÍJMY VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ

Dalším v úvahu přicházejícím pojmem je pojem veřejná instituce, který používá návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti8. Tento pojem však bude vymezen až prováděcím zákonem, neboť návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti pouze stanoví, že veřejné instituce vymezené zákonem tvoří sektor veřejných institucí. Sektor veřejných institucí je de lege lata vymezen v zákoně č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní statistické službě“)9, jako organizační složky státu, územní samosprávné celky, státní a ostatní mimorozpočtové fondy, veřejné vysoké školy, zdravotní pojišťovny a ostatní organizace zařazené Českým statistickým úřadem do tohoto sektoru. Je patrné, že jde o definici neuzavřenou, neboť záleží na Českém statistickém úřadu, koho do sektoru veřejných institucí zařadí. Podle důvodové zprávy k návrhu ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti pojem sektor veřejných institucí v zákoně o státní statistické službě odráží stejný obsah pojmu, jako je předkládán a v doprovodném zákoně o pravidlech rozpočtové kázně zpřesňován. Nicméně v souvislosti s vymezením pojmu sektor veřejných institucí v zákoně o státní statistické službě vyvstává otázka, zda osoba soukromého práva může mít veřejný rozpočet. Příkladem jsou ve výše uvedené definici zdravotní pojišťovny. Všeobecnou zdravotní pojišťovnu10 lze označit jako osobu veřejného práva, protože byla zřízena přímo zákonem, ovšem tzv. zaměstnanecké zdravotní pojišťovny11 jsou osobami soukromého práva. Podle mého názoru by primárně osoby soukromého práva neměly mít veřejný rozpočet, nelze to však úplně vyloučit, a to zejména v případech, kdy takové osoby výlučně vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. To může být případ i uvedených zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven. S ohledem na uvedené lze veřejné rozpočty definovat velmi široce, a to jako rozpočty státu, územních samosprávných a jiných obdobných celků, veřejnoprávních korporací a dalších osob a jednotek veřejného práva, příp. výjimečně i osob soukromého práva výlučně vykonávajících působnost v oblasti veřejné správy. Z takového vymezení veřejných rozpočtů budu dále vycházet.

1.2 Příjmy veřejných rozpočtů Každý veřejný rozpočet má své příjmy a výdaje, resp. příjmovou a výdajovou stranu. S ohledem na zaměření této publikace se nyní budu zabývat pouze příjmy veřejných rozpočtů, a to se zaměřením na jejich členění, třídění a klasifikaci. Klasifikace příjmů veřejných rozpočtů je totiž velmi důležitá z hlediska typologie daní, poplatků a jiných podobných peněžitých plnění. V minulosti byly příjmy veřejných rozpočtů tříděny různě. Z období před první světovou válkou a první republiky lze zmínit např. třídění na příjmy důchodové 8 9

10 11

Viz Psp.cz [online]. 2013 [cit. 2013-01-27]. Sněmovní tisk 821/0, část č. 1/4, Vl. n. ústav. z. o rozpočtové odpovědnosti – EU. Dostupné z WWW: . Viz ustanovení § 2 písm. w) zákona o statistické službě. Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů.

19


neboli důchody (výrobní, berní a odvozené) a příjmy, které nemají povahy důchodové12, nebo třídění na příjmy řádné (soukromohospodářské a veřejnohospodářské) a mimořádné13. Konečně lze uvést členění příjmů na příjmy soukromé a veřejné příjmy (daně a poplatky)14. V období socialistického práva se rozpočtové příjmy klasifikovaly na (i) soustavu odvodů do rozpočtu od hospodářských organizací a daně od socialistického sektoru, (ii) daně od obyvatelstva, (iii) poplatky, (iv) příjmy doplňkové (akcesorické) a (v) půjčky.15 V současných, zejména ekonomických, publikacích lze nalézt třídění příjmů na příjmy daňové, nedaňové, kapitálové a přijaté dotace16, řádné a mimořádné17, neúvěrové (daňové a nedaňové) a úvěrové (účelové nebo neúčelové), běžné a kapitálové, fiskální a parafiskální, plánované a neplánované, obligatorní a fakultativní apod.18 Současné právní publikace zabývající se finančním nebo rozpočtovým právem zpravidla žádné třídění příjmů veřejných rozpočtů neuvádějí. Definovat pojem příjem je velmi nesnadné a většina autorů odborných publikací se o to ani nepokouší. Slovní spojení „příjem veřejného rozpočtu“ je však již jasnější. Příjmy veřejných rozpočtů tvoří spolu s výdaji veřejných rozpočtů obsah veřejných rozpočtů, přičemž je lze vymezit jako zdroje určitého veřejného rozpočtu sloužící k financování výdajů příslušného veřejného rozpočtu.19 K třídění příjmů viz kapitola 1.4.

1.3 Právní pohled na příjmy veřejných rozpočtů Na příjmy veřejných rozpočtů je většinou nahlíženo z ekonomického hlediska. Publikace se však na příjmy veřejných rozpočtů dívá z hlediska práva, tj. jednak z hlediska objektivního práva, ale i z hlediska subjektivních práv a právních povinností. 12 13

14 15 16 17 18

19

20

KAIZL, Josef. Finanční věda. Část I. Kn. 1, Hospodářství veřejné a finanční věda. Kn. 2, Druhy a vývoj financí. Praha: Jos. R. Vilímek, 1892. 157 s. s. 25. EHEBERG, Karel, Theodor. Finanční věda od Dr. Karla Theodora Eheberga, přeložil Jaroslav Eg. Salaba. Praha: Pelcl, 1903. 471 s. s. 56 an. nebo ENGLIŠ, Karel. Finanční věda: nástin theorie hospodářství veřejných svazků. Praha: Fr. Borový, 1929. 407 s. s. 212 an. ENGLIŠ, Karel. Finanční věda: nástin theorie hospodářství veřejných svazků. Praha: Fr. Borový, 1929. 407 s. s. 70 an. SPÁČIL, Bedřich. Teorie finančního práva ČSSR. 1. vydání. Praha: Orbis, 1970. 176 s. s. 66 an. ČERVENKA, Miroslav. Soustava veřejných rozpočtů. Praha: Leges, 2009. 208 s. ISBN 978-80-87212-11-0. s. 46-47 an. NĚMEČEK, Eduard. Úvod do studia finanční politiky, Praha: Všehrd, 2001. 61 s. ISBN 80-85305-45-3. s. 55 an. Blíže viz HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Květa KUBÁTOVÁ. Veřejné finance: učebnice. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. s. 355. ISBN 80-86432-88-2. s. 161 an. a PEKOVÁ, Jitka. Veřejné finance: úvod do problematiky. 4. vyd. Praha: ASPI, 2008. 580 s. ISBN 978-80-7357-358-4. s. 294 an. Srov. BAKEŠ, Milan, Marie KARFÍKOVÁ, Petr KOTÁB a Hana MARKOVÁ a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 519 s. ISBN 978-80-7400-440-7. s. 115 an. a PEKOVÁ, Jitka. Veřejné finance: úvod do problematiky. 4. vyd. Praha: ASPI, 2008. 580 s. ISBN 978-80-7357-358-4. s. 294 an.

1.3 PRÁVNÍ POHLED NA PŘÍJMY VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ

1.3.1 Objektivní právo a jeho členění na právo veřejné a právo soukromé Objektivní právo bývá vymezeno velmi stručně jako „soubor platných právních norem“20 a bývá členěno z různých hledisek. Z hlediska zaměření této publikace je významné členění na právo veřejné a právo soukromé. Obvykle pojednání o členění práva na právo soukromé a právo veřejné začíná odkazem na Ulpiánovo rozdělení práva podle věty Publicum ius est, quod ad statum rei Romanae spectat; privatum, quod ad singulorum utilitatem pertinet21, přičemž lze souhlasit s tím, že toto rozdělení je geniální a v zásadě stále aktuální.22 Dále se obvykle autoři věnují jednotlivým teoriím, které ozřejmují toto členění práva.23 Členění práva na právo veřejné a soukromé bývá často bráno jako samozřejmost, ovšem vyskytují se i názory, které toto členění zpochybňují. Například Knapp uvádí, že rozlišování práva na veřejné a soukromé má „jen velmi omezený praktický význam a vždy bylo a je nejasné“24. Ovšem většina autorů objektivní právo na veřejné a soukromé člení s tím, že dodává, že hranice není ostrá. Soudobá pražská Gerlochova učebnice Teorie práva uvádí, že „na základě kritéria metody právní regulace dělíme právo na právo soukromé a právo veřejné“. To je poměrně kategorické tvrzení, které je však následně zjemněno tím, že autor doplňuje, že distinkce mezi soukromým a veřejným právem nejsou ostré a jednoznačné.25 Domnívám se, že zejména z hlediska tvorby a aplikace práva má členění práva na právo veřejné a právo soukromé velký význam a může přispět k větší bezrozpornosti a paradoxně i jednotě právního řádu. Vzájemný vztah mezi právem veřejným a právem soukromým je řešen i v recentní judikatuře Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 Ústavní soud uvedl, že: „Meritorně vychází Ústavní soud z toho, že v současné době není soukromé a veřejné právo odděleno ‚čínskou zdí‘. Dochází k častějšímu a užšímu prolínání prvků soukromoprávních a veřejnoprávních.“ Rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/08 Ústavní soud uvádí, že: „Podle názoru Ústavního soudu v současné době není soukromé a veřejné právo odděleno ‚čínskou zdí‘. Právní řád České republiky je sice založen na dualismu veřejného a soukromého práva. Toto rozlišování na dvě velké oblasti práva vycházející z klasického římského práva nelze však pojímat dogmaticky. Náhled na znaky charakteristické pro tu kterou oblast se mohou měnit a mění, což ostatně dokládá i výše nastíněný vývoj hodnocení povahy rozhodnutí 20 21 22 23

24 25

BOGUSZAK, Jiří, Jiří ČAPEK a Aleš GERLOCH. Teorie práva. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004. 347 s. ISBN 80-7357-030-0. s. 27. D 1.1.1.2; právo veřejné je to, které se týká záležitosti římského státu, právo soukromé, které směřuje ku prospěchu jednotlivců. SALAČ, Josef. Soukromé a veřejné právo. In: KOLEKTIV AUTORŮ: Pocta Prof. JUDr. Milanu Bakešovi, DrSc., k 70. narozeninám, Praha: Leges, 2009. 455 s. ISBN 978-80-87212-23-3. s. 347. Viz např. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 311 s. ISBN 978-80-7380-233-2. s. 114-116 nebo HENDRYCH, Dušan, et al. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. 826 s. ISBN 978-80-7179-254-3. s. 23 an. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: Beck/SEVT, 1995. 247 s. ISBN 80-7179-028-1. s. 68. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 311 s. ISBN 978-80-7380-233-2, s. 114-116 nebo HENDRYCH, Dušan, et al. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. 826 s. ISBN 978-80-7179-254-3. s. 21 an.

21


o vyvlastnění či nuceném omezení vlastnického práva. Každopádně Ústavní soud není tím, kdo by mohl do převádění právních institutů z jedné oblasti do druhé svou derogační pravomocí zasahovat.“ Je tedy patrné, že Ústavní soud připouští existenci rozdělení práva na právo veřejné a právo soukromé, resp. bere ji za samozřejmou, a primárně se zabývá vztahem těchto dvou částí právního řádu. Pravidlo vyplývající z výše citovaných nálezů Ústavního soudu můžeme označit jako princip neexistence čínské zdi mezi právem veřejným a právem soukromým. Obdobně jako Ústavní soud nahlíží na rozdělení práva na právo veřejné a právo soukromé i Nejvyšší správní soud. V odůvodnění rozsudku sp. zn. 2 As 50/2005 tento soud vychází z teze, že veřejné a soukromé právo v moderní společnosti nejsou dva světy oddělené „čínskou zdí“, v nichž by platila zcela a principiálně odlišná pravidla, nýbrž dvě sféry jednoho ve své podstatě jednotného a uceleného právního řádu. Vztah soukromého a veřejného práva chápe Nejvyšší správní soud jako vztah obecného a zvláštního práva. Dále pak Nejvyšší správní soud dovozuje, že: „Teorie veřejného práva jako zvláštního práva k ‚obecnému‘ právu soukromému pak je v praxi cenná jednak tím, že – zejména při zapojení dílčích komponent dalších teorií rozlišení obou základních sfér práva (zájmové, subordinační, organické v její původní podobě) – dokáže normy veřejného a soukromého práva od sebe vcelku efektivně a jednoznačně rozlišit, jednak tím, že umožňuje ‚subsidiárně‘ použít i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel.“ Na názory uvedené v citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud poměrně často odvolává.26 Za významné považuji, že Nejvyšší správní soud ve shodě s některými teoretickými publikacemi27 uvádí, že soukromé právo je právem obecným a veřejné právo je vůči tomuto právu právem zvláštním. Tento závěr je velmi významný a vede ke skutečnosti, že při tvorbě a aplikaci veřejného práva není možné odhlížet od práva soukromého, naopak je nutné z něj vycházet a připustit jeho subsidiární aplikaci. Existenci právního dualismu potvrzuje i samo objektivní právo. Zákonodárce sám používá označení „veřejné právo“ a „soukromé právo“, samozřejmě aniž by tyto pojmy vymezoval.28 Nicméně i tato skutečnost svědčí o tom, že rozlišování existence rozdělení práva na právo soukromé a právo veřejné je všeobecně akceptována a není popírána. Uvedené tvrzení pouze dokresluje nový občanský zákoník, který hned ve svém ustanovení § 1 odst. 1 používá pojem soukromé právo. Podle tohoto ustanovení tvoří soukromé právo souhrn těch ustanovení právního řádu, která upravují vzájemná práva a povinnosti osob. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku 26 27

28

22

Viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 125/2005, sp. zn. 2 As 88/2006, 2 Afs 100/2006 nebo 7 Afs 66/2007. HENDRYCH, Dušan, et al. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. 826 s. ISBN 978-80-7179-254-3. s. 24 nebo BOGUSZAK, Jiří, ČAPEK, Jiří, GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004. 347 s. ISBN 80-7357-030-0, s. 101. Viz např. ustanovení § 159 odst. 1 správního řádu, ustanovení § 64 odst. 1 písm. f) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, nebo ustanovení § 60 odst. 4 zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.


k tomu uvádí: „Osnova neusiluje o vědeckou definici soukromého práva. Stavba první věty navrženého ustanovení to jasně naznačuje, protože není jako definice formulována. Neuvádí se v ní víc než poukaz na hlavní rysy: ta právní pravidla, která upravují práva a povinnosti mezi osobami vzniklá z jejich soukromého styku, spadají do sféry soukromého práva.“ Přijme-li se teze, že právo se člení na právo veřejné a právo soukromé, poté za pomoci argumentu a contrario lze dojít k závěru, že ustanovení právního řádu, která netvoří soukromé právo, tvoří právo veřejné. Je nepochybné, že však existují ustanovení, která mohou mít smíšenou povahu, tj. nebude zcela zřejmé, zda spadají do oblasti soukromého nebo veřejného práva. Tato skutečnost však nic nemění na výše uvedených závěrech. Ustanovení § 1 odst. 1 nového občanského zákoníku dále stanoví, že „Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.“ Podle důvodové zprávy k návrhu občanského zákoníku se formulací této zásady navrhuje výslovně vyjádřit dualitu soukromého a veřejného práva. Tato skutečnost jen potvrzuje výše uvedené. Nicméně formulace tohoto ustanovení vyvolává otázku, jak je to se závislostí, resp. nezávislostí, veřejného práva na právu soukromém. Je rovněž uplatňování veřejného práva nezávislé na uplatňování soukromého práva? Domnívám se, že nikoliv. Naopak zde lze vyjít ze vztahu práva soukromého a práva veřejného jako práva obecného a práva zvláštního. Je-li soukromé právo právem obecným a právo veřejné vůči němu právem zvláštním, pak veřejné právo není vůči právu soukromému nezávislým, nýbrž mělo by být na něm v jistém směru závislým. Veřejné právo by mělo právo soukromé respektovat a zejména terminologicky z něj i vycházet tak, aby byla zachována jednota celého právního řádu. K uvedenému je třeba dodat, že důvodová zpráva k občanskému zákoníku doplňuje, že: „Zásada nezávislého uplatňování soukromého práva na právu veřejném nevylučuje výjimky z pravidla a její obecnou formulací se nepopírá, že mezi oběma oblastmi právního řádu jsou četné styčné body.“ Tato formulace jen podtrhuje skutečnost, že hranice mezi právem veřejným a právem soukromým nejsou nijak ostré a v čase se mohou měnit a vyvíjet.

1.3.2 Subjektivní právo a (subjektivní) právní povinnost S objektivním právem velmi úzce souvisí subjektivní práva a i ona hrají z hlediska příjmů veřejných rozpočtů významnou úlohu. Subjektivní právo bývá vymezováno jako opositum vůči objektivnímu právu.29 Obvykle bývá vymezováno jako míra možného a dovoleného chování subjektu práva chovat se způsobem objektivním právem nezakázaným.30 Pojem subjektivního práva splývá s pojmem oprávnění. V teorii práva je od subjektivního práva

29 30

Ačkoliv podle Knappa se zde srovnává nesrovnatelné. Blíže viz KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: Beck/SEVT, 1995. 247 s. ISBN 80-7179-028-1. s. 51. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 311 s. ISBN 978-80-7380-233-2. s. 149.

23


(oprávnění) odlišován výkon práva, tj. uskutečňování subjektivního práva chováním subjektu31 nebo vlastní chování.32 Subjektivnímu právu může odpovídat právní povinnost (nejčastěji pro konkrétní subjekt, ale je možné, že se jedná i o více právních povinností pro neurčitý okruh subjektů), která je obvykle chápána jako „nutnost, vyplývající bezprostředně nebo zprostředkovaně pro právní subjekty z právních norem, chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce“33. Stejně jako je rozlišováno subjektivní právo a jeho výkon, je rozlišována právní povinnost a výkon právní povinnosti, tj. její plnění.34 Lze shrnout, že právní teorie vymezuje: 1) subjektivní právo, tj. možnost subjektu se určitým způsobem chovat, 2) právní povinnost, tj. nutnost subjektu se určitým způsobem chovat, 3) výkon práva, tj. realizace (uskutečňování, uplatňování) subjektivního práva a 4) výkon povinnosti, tj. realizace (plnění) právní povinnosti. V návaznosti na výše nastíněné členění objektivního práva na právo soukromé a právo veřejné je potřeba vyjasnit, zda výše uvedené vymezení subjektivních práv a jejich výkonu a právních povinností a jejich výkonu lze použít jak v právu soukromém, tak v právu veřejném. O tom, že se použijí v právu soukromém, není třeba pochybovat. Je však nutné se blíže zastavit nad jejich použitím v právu veřejném. Pro veřejné právo je charakteristické, že upravuje činnost státu a dalších veřejnoprávních korporací. Ve většině případů je jedním z adresátů norem veřejného práva stát nebo jiné veřejnoprávní korporace. Právní teorie správního práva v této souvislosti pojednává o subjektech a vykonavatelích veřejné správy. Subjektem veřejné správy rozumí stát a ty osoby, o nichž tak stanoví ústava nebo zákon, vykonavatelem orgány nebo oprávněné zástupce subjektu veřejné správy.35 Teorie finančního práva pak pojednává o finančních orgánech, tj. orgánech státní správy, které zabezpečují realizaci výkonu státní moci na úseku finanční činnosti.36 Lze však i na straně státu a jiných veřejnoprávních korporací, resp. vykonavatelů veřejné správy nebo finančních orgánů, hovořit o subjektivních právech a jejich výkonu a právních povinnostech a jejich výkonu? Odpověď na tuto otázku podle mého názoru není jednoznačná. V oblasti veřejného práva je na subjekty veřejného práva nahlíženo jinak než na osoby soukromého práva. Záměrně používám pojem „subjekt veřejného práva“ jak pro stát a jiné osoby veřejného práva, tak pro jednotlivé vykonavatele a orgány, neboť podle mého názoru ve veřejném právu všichni uvedení určitou subjektivitu 31 32 33 34 35 36

24

KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: Beck/SEVT, 1995. 247 s. ISBN 80-7179-028-1. s. 181. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 311 s. ISBN 978-80-7380-233-2. s. 150. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 311 s. ISBN 978-80-7380-233-2. s. 149. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: Beck/SEVT, 1995. 247 s. ISBN 80-7179-028-1. s. 181. K tomu blíže viz HENDRYCH, Dušan, et al. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. 826 s. ISBN 978-80-7179-254-3. s. 96 an. K tomu blíže viz BAKEŠ, Milan, Marie KARFÍKOVÁ, Petr KOTÁB a Hana MARKOVÁ a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 519 s. ISBN 978-80-7400-440-7. s. 33 an.


(případně kvazisubjektivitu) mají.37 Ve správním právu jsou pro subjekty veřejného práva používány pojmy působnost a pravomoc. Působností se rozumí okruh vymezených úkolů subjektu veřejné správy. Pravomocí se rozumí svěřené prostředky, pokud jsou to prostředky právní.38 Domnívám se, že u subjektů veřejného práva proto není možné hovořit o subjektivním právu, ale o pravomoci. Tak jako má osoba soukromého práva subjektivní právo, tak má subjekt veřejného práva pravomoc. Fyzická osoba má subjektivní vlastnické právo, subjekt veřejného práva má pravomoc vydat rozhodnutí. Výkonu práva pak u subjektu veřejného práva odpovídá realizace pravomoci. Fyzická osoba vykonává vlastnické právo (např. užívá věc), subjekt veřejného práva realizuje pravomoc (vydává rozhodnutí). Složitější je to podle mého názoru s právní povinností a jejím výkonem. I u subjektů veřejného práva by totiž bylo možné uvažovat o realizaci pravomoci, resp. realizaci pravomoci považovat za výkon právní povinnosti. Domnívám se však, že v případě subjektů veřejného práva lze v takových případech hovořit primárně o právních povinnostech a jejich výkonech. Ovšem i tato právní povinnost by měla být z hlediska subjektu veřejného práva pravomocí (v širším smyslu) a její realizací. Jako příklad právní povinnosti lze uvést povinnost subjektu veřejného práva poskytnout informace s tím, že jejich faktické poskytnutí je výkonem (plněním) této právní povinnosti. Ovšem zároveň lze i tuto právní povinnost označit jako pravomoc (v širším slova smyslu) a její plnění za výkon pravomoci. Skutečnost, že subjekt veřejného práva (např. stát, kraj či obec) má pravomoc, nevylučuje, aby takový subjekt byl nositelem subjektivních práv a mohl je vykonávat. Bude tomu tak tehdy, pokud se bude pohybovat v oblasti soukromého práva. I obec má např. subjektivní právo vlastnické ohledně svého majetku. Je tak třeba rozlišovat, zda subjekt veřejného práva je adresátem norem soukromého práva nebo práva veřejného. V návaznosti na učiněné závěry lze modifikovat výše uvedené vymezení subjektivních práv a jejich výkonu a právních povinností a jejich výkonu takto: 1) subjektivní právo, tj. možnost subjektu se určitým způsobem chovat v oblasti soukromého práva, 2) pravomoc (v užším slova smyslu), tj. možnost subjektu veřejného práva se určitým způsobem chovat v oblasti veřejného práva, 3) právní povinnost, tj. nutnost subjektu se určitým způsobem chovat, 4) výkon práva, tj. realizace (uskutečňování) subjektivního práva, 5) realizace pravomoci, tj. uskutečňování (výkon) pravomoci a 6) výkon povinnosti, tj. realizace (plnění) právní povinnosti.

37

38

K tomu blíže viz BOHÁČ, Radim. Finanční a právní aspekty organizačních složek státu. Praha, 2005. 189 s. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Dostupné z WWW: . Viz HENDRYCH, Dušan, et al. Právnický slovník. 3. podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1481 s. ISBN 978-80-7400-059-1. s. 116 an.

25


1.3.3 Právní vztah Se subjektivními právy a právními povinnostmi souvisí pojem právní vztah, tj. společenský vztah upravený právními normami mezi více subjekty, které mají navzájem subjektivní práva a subjektivní povinnosti.39 Právní vztah může existovat na základě norem práva soukromého nebo práva veřejného. V oblasti soukromého práva tak lze nalézt vztahy občanskoprávní, obchodněprávní, pracovněprávní atd., v oblasti veřejného práva pak vztahy správněprávní, finančněprávní, trestněprávní atd. Jako příklad vymezení právních vztahů v oblasti soukromého práva lze uvést vymezení občanskoprávních vztahů podle učebnice občanského práva40, podle které je občanskoprávní vztah „právní vztah, jenž je upravován normami občanského práva a jehož subjekty navzájem vystupují jako nositelé subjektivních občanských práv a občanskoprávních povinností“. Jako příklad vymezení právních vztahů v oblasti veřejného práva uvádím vymezení finančněprávních vztahů podle pražské učebnice finančního práva41, podle které je finančněprávní vztah mocensko-majetkový vztah vyjádřený v peněžní formě. V návaznosti na výše uvedené závěry se domnívám, že v oblasti veřejného práva jsou obsahem právního vztahu nejenom subjektivní práva a právní povinnosti, ale i pravomoci. Jako typický příklad lze uvést finančněprávní (daňověprávní) vztah mezi státem a poplatníkem daně. Jeho obsahem je pravomoc státu požadovat a vybrat od poplatníka daň a právní povinnost poplatníka tuto daň státu zaplatit. Jako jiný příklad lze uvést trestněprávní vztah mezi státem a pachatelem trestného činu. Jeho obsahem je pravomoc (v tomto případě i právní povinnost) státu uložit za trestný čin trest a právní povinnost pachatele se tomuto trestu podrobit. V oblasti příjmů veřejných rozpočtů existují rozpočtověprávní vztahy. Tyto vztahy jsou podmnožinou vztahů finančněprávních. Na straně příjemce příjmu do veřejného rozpočtu bude obsahem takových rozpočtověprávních vztahů nejčastěji pravomoc požadovat určitý příjem veřejného rozpočtu. Nelze však vyloučit, že obsahem bude subjektivní právo přijmout určitý příjem do veřejného rozpočtu. Ten, od koho příjem do veřejného rozpočtu plyne, pak bude mít zpravidla právní povinnost určitý příjem poskytnout. Příjmy veřejných rozpočtů jako právní povinnosti, které jsou obsahem rozpočtověprávních vztahů, blíže rozeberu v následujícím bodu.

1.3.4 Příjmy veřejných rozpočtů jako právní povinnosti Pokud se vztáhnou výše uvedené závěry na příjmy veřejných rozpočtů, lze dospět k závěru, že příjmy veřejných rozpočtů plynou do těchto rozpočtů ve většině 39

40 41

26

KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: Beck/SEVT, 1995. 247 s. ISBN 80-7179-028-1. s. 202. nebo GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 311 s. ISBN 978-80-7380-233-2. s. 143. ŠVESTKA, Jiří, Jan Dvořák, et al. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0. s. 155. BAKEŠ, Milan, Marie KARFÍKOVÁ, Petr KOTÁB a Hana MARKOVÁ a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 519 s. ISBN 978-80-7400-440-7. s. 33.


případů na základě určitého chování, které je předmětem určité právní povinnosti. Uvedené lze doložit na jednotlivých druzích příjmů veřejných rozpočtů podle rozpočtové skladby42: A) Daňové příjmy veřejných rozpočtů (tj. daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění) plynou do veřejného rozpočtu na základě právní povinnosti, která je obsahem daňověprávního vztahu mezi státem nebo jiným veřejnoprávním subjektem a daňovým subjektem. Stát nebo jiný veřejnoprávní subjekt při přijímání daňových příjmů pak realizuje svou pravomoc (např. pravomoc vybrat konkrétní daň). B) Rovněž nedaňové příjmy (např. příjmy z vlastní činnosti, příjmy z poskytování služeb a výrobků, přijaté sankční platby a vratky transferů apod.) plynou do veřejných rozpočtů nejčastěji na základě právní povinnosti, která je obsahem soukromoprávního vztahu mezi státem nebo jiným veřejnoprávním subjektem a určitou fyzickou nebo právnickou osobou. Stát nebo jiný veřejnoprávní subjekt při přijímání nedaňových příjmů veřejných rozpočtů tak nejčastěji nerealizuje svou pravomoc, ale vykonává své subjektivní právo (např. právo na cenu za poskytnutou službu nebo právo na sankční platbu). V případě některých nedaňových příjmů se však může jednat na straně těch, od nichž příjmy do veřejných rozpočtů plynou, i o právní povinnosti, které jsou obsahem veřejnoprávního vztahu (např. platba soudních poplatků nebo příjmy z úhrad podle horního zákona). V takovém případě stát realizuje svou pravomoc. Je však otázkou, zda jde o nedaňové příjmy či o příjmy daňové. Osobně se kloním ke druhé možnosti. C) Na základě právní povinnosti plynou do veřejných rozpočtů většinou i kapitálové příjmy (např. příjmy z prodeje dlouhodobého majetku nebo finančního majetku). Tyto právní povinnosti jsou zpravidla obsahem soukromoprávních vztahů mezi státem nebo jiným veřejnoprávním subjektem a fyzickou nebo právnickou osobou. Stát nebo jiný veřejnoprávní subjekt zde vykonává své subjektivní právo (např. právo na obdržení kupní ceny za prodanou nemovitou věc). D) Konečně i u neinvestičních a investičních přijatých transferů lze hovořit o tom, že plynou do veřejného rozpočtu zpravidla na základě právní povinnosti. Přijatý transfer (např. dotace) totiž může plynout do veřejného rozpočtu na základě právní povinnosti, která je obsahem rozpočtověprávního vztahu. Právní povinnost pro poskytovatele dotace může vyplývat ze zákona, ze správního rozhodnutí nebo ze smlouvy. Většina autorů se shoduje, že právní povinnosti mohou být v zásadě čtyři: dare (něco dát), facere (něco konat), omittere neboli non facere (nekonat) a pati (strpět).43 Tyto činnosti, resp. nečinnosti, lze označit jako druhy právního chování, tj. jako druhy předmětu subjektivního práva nebo právní povinnosti. 44 Asi nejpropracovanější teorii týkající se druhů právního chování, které jsou předmětem subjektivních práv a právních povinností, lze nalézt v občanském právu, a to 42 43 44

Viz vyhláška č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě, ve znění pozdějších předpisů. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 311 s. ISBN 978-80-7380-233-2. s. 150. BOGUSZAK, Jiří, Jiří ČAPEK a Aleš GERLOCH. Teorie práva. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004. 347 s. ISBN 80-7357-030-0. s. 117.

27


v závazkovém právu.45 Jedním z klíčových pojmů pro závazkové právo je pojem plnění. Právnický slovník46 uvádí, že „pojmem plnění je označováno v terminologii závazkového práva jednak chování dlužníka směřující ke splnění jeho povinnosti vůči věřiteli ze závazkového vztahu, jednak majetková hodnota, kterou věřitel od dlužníka ze závazku získává“. Toto vymezení pojmu plnění považuji za velmi zdařilé, neboť odráží dvojí význam, ve kterém je tento pojem používán. V prvém případě je plnění chápáno jako lidské chování, tj. jako plnění lze označovat chování subjektu subjektivního práva nebo právní povinnosti spočívající v určité činnosti (dare, facere) či nečinnosti (omittere, non facere, pati). Ve druhém případě pojem plnění odpovídá sekundárnímu předmětu závazkového právního vztahu. Nový občanský zákoník pak plnění výslovně označuje za předmět závazku47, přičemž stanoví, že tento předmět musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele. Podle mého názoru není důvod, proč neaplikovat výše uvedené závěry i na jiná právní odvětví, resp. pododvětví, než je závazkové právo, a to i na právní odvětví veřejnoprávní včetně práva finančního, resp. rozpočtového. Jak již bylo uvedeno výše, příjmy veřejných rozpočtů plynou do těchto rozpočtů ve většině případů na základě určitého chování, které je předmětem určité právní povinnosti. Tato právní povinnost může být obsahem určitého právního vztahu nebo ne. Chování, které je předmětem této právní povinnosti, lze označit za plnění, stejně tak i sekundární předmět tohoto chování. Uvedené tvrzení lze doložit na dvou příkladech, pro názornost jeden je z oblasti práva soukromého, druhý z oblasti práva veřejného. Uzavře-li stát jako prodávající kupní smlouvu s fyzickou osobou jako kupujícím, ve které se zaváže převést na kupujícího vlastnické právo k nemovité věci a kupující se zaváže zaplatit za tuto nemovitou věc kupní cenu, bude plynout do veřejného rozpočtu příjem ve výši sjednané kupní ceny. Jedná se o příjem plynoucí na základě právní povinnosti, která je obsahem soukromoprávního vztahu mezi státem a fyzickou osobou. Předmětem této právní povinnosti bude chování fyzické osoby spočívající v zaplacení kupní ceny za nemovitou věc, tj. plnění spočívající v zaplacení kupní ceny za nemovitou věc. Peněžní prostředky, kterými bude hrazena kupní cena, lze označit za sekundární předmět této právní povinnosti, tj. rovněž za plnění. Kupní cena je v tomto případě plněním, které je příjmem veřejného rozpočtu. Na straně druhé stát bude mít právní povinnost převést na fyzickou osobu vlastnické právo k nemovité věci. Předmětem této právní povinnosti bude chování státu spočívající v převedení vlastnického práva k nemovité věci, tj. plnění spočívající v převedení vlastnického práva k nemovité věci. Nemovitá věc je sekundárním předmětem této právní povinnosti, tj. je plněním. Stanoví-li stát povinnost fyzické osobě (poplatníkovi) k úhradě daně z příjmů fyzických osob, bude plynout do veřejného rozpočtu částka odpovídající této dani. 45

46 47

28

Blíže viz ŠVESTKA, Jiří, Jan Dvořák, et al. Občanské právo hmotné. Díl třetí: Závazkové právo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 552 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 60-61 a 76 an. HENDRYCH, Dušan, et al. Právnický slovník. 3. podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1481 s. ISBN 978-80-7400-059-1. s. 697. Viz ustanovení § 1722 nového občanského zákoníku.

1.4 TŘÍDĚNÍ PŘÍJMŮ VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ

Jedná se o příjem plynoucí na základě právní povinnosti, která je obsahem veřejnoprávního (finančněprávního, daňověprávního) vztahu mezi státem a poplatníkem. Předmětem této právní povinnosti bude chování fyzické osoby spočívající v zaplacení daně z příjmů fyzických osob, tj. plnění spočívající v úhradě této daně. Peněžní prostředky, kterými bude tato daň hrazena, lze označit za sekundární předmět této právní povinnosti, tj. rovněž za plnění. Daň z příjmů fyzických osob je v tomto případě plněním, které je příjmem veřejného rozpočtu. Budu-li dále opět vycházet z teorie závazkového práva, plnění lze dělit z několika různých hledisek. V závazkovém právu se z hlediska sekundárního předmětu právního vztahu rozlišují plnění určená jednotlivě (specificky), druhově (genericky) a výběrově (alternativně). Z jiného pohledu může být plnění dělitelné a nedělitelné. Podle doby trvání plnění se rozlišuje plnění jednorázové, opakující se a trvající. Dále se rozlišují závazkové právní vztahy peněžité a nepeněžité.48 Některých z těchto dělení lze využít i pro klasifikaci plnění, která tvoří příjmy veřejných rozpočtů (viz kapitola 1.4). Zcela zásadní podle mého názoru však je použití členění plnění na peněžité a nepeněžité. Příjmy veřejných rozpočtů jsou totiž vždy plněními peněžitými. Není myslitelné, aby příjem veřejného rozpočtu byl plněním nepeněžitým, neboť to odporuje povaze příjmů veřejných rozpočtů, resp. veřejným rozpočtům a jejich obsahu. Příjmy veřejných rozpočtů proto musí být vždy peněžitými plněními. Lze shrnout, že příjmy veřejných rozpočtů jsou plněními (jedná se o plnění právní povinnosti), a to plněními peněžitými. K tomu je třeba doplnit, že v oblasti veřejných rozpočtů je pojem plnění používán i v jiném než výše uvedeném významu, a to „plnění rozpočtu“. Předně je tento pojem použit v ustanovení čl. 97 Ústavy České republiky v souvislosti s vymezením působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu, který vykonává kontrolu plnění státního rozpočtu. V obdobném významu používají uvedený pojem i rozpočtová pravidla (např. hodnocení plnění státního rozpočtu) nebo rozpočtová pravidla územních rozpočtů (např. plnění příjmů a výdajů rozpočtu). Zde je pojem plnění použit nikoliv ve smyslu plnění právní povinnosti, nýbrž realizace předpokládaného příjmu nebo výdaje určitého veřejného rozpočtu. Rozpočet je plněn, pokud je přijat předpokládaný příjem nebo vynaložen předpokládaný výdaj. Je tak třeba rozlišovat příjem veřejného rozpočtu jako plnění (plnění právní povinnosti) a plnění příjmu veřejného rozpočtu (realizaci předpokládaného příjmu).

1.4 Třídění příjmů veřejných rozpočtů V předcházejících kapitolách byla zmíněna celá řada členění příjmů veřejných rozpočtů, a to zejména třídění, která lze označit za ekonomická. V této kapitole se pokusím nastínit nejenom tato třídění příjmů veřejných rozpočtů, ale rovněž třídění 48

K tomu blíže viz ŠVESTKA, Jiří, Jan Dvořák, et al. Občanské právo hmotné. Díl třetí: Závazkové právo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 552 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 60-61 a 78 an.

29


příjmů veřejných rozpočtů, která vycházejí z výše uvedených právních aspektů příjmů veřejných rozpočtů.

1.4.1 Veřejné a soukromé příjmy veřejných rozpočtů Je nepochybné, že příjmy veřejných rozpočtů z hlediska dělení objektivního práva na právo veřejné a právo soukromé jsou instituty veřejného práva. Jedná se totiž o instituty rozpočtového práva49, které je součástí práva finančního, jež je zcela nepochybně veřejnoprávním oborem práva50. Ovšem jednotlivé příjmy veřejných rozpočtů mohou do příslušného veřejného rozpočtu plynout buď na základě veřejného práva, nebo na základě práva soukromého. Je možné uvést dva zřejmé příklady. Daň plynoucí do veřejného rozpočtu je placena na základě objektivního práva (v tomto případě finančního, resp. daňového), a je tak příjmem veřejného rozpočtu charakteru veřejnoprávního. Naproti tomu dar plynoucí do veřejného rozpočtu, který je poskytnut na základě darovací smlouvy (tj. v rámci dispoziční svobody dané soukromým občanským právem), je příjmem veřejného rozpočtu soukromoprávního charakteru. Lze uzavřít, že s ohledem na členění objektivního práva na právo veřejné a právo soukromé lze jednotlivé příjmy veřejných rozpočtů členit na příjmy soukromoprávního charakteru (soukromé příjmy) a příjmy veřejnoprávního charakteru (veřejné příjmy). Jedná se o členění příjmů veřejných rozpočtů výlučně z právního hlediska. Je nepochybné, že vzhledem k stírání hranic mezi právem veřejným a právem soukromým a jejich vzájemnému prolínání, může být rozlišení konkrétního příjmu jako příjmu veřejného či soukromého nesnadné. Jako příklad lze uvést příjem ze státních dluhopisů, u něhož by nemuselo být zřejmé, zda je tento příjem založen normami soukromého nebo veřejného práva. Osobně se kloním k názoru, že se jedná o příjem soukromý, nelze však vyloučit ani názory opačné. Dalším takovým příjmem veřejného rozpočtu může být dotace plynoucí na základě smlouvy. Ovšem určité příjmy lze bez jakýchkoli pochybností označit za soukromé či veřejné. Již několikrát zmíněným typickým soukromým příjmem je dar přijatý státem a typickým veřejným příjmem daň placená státu poplatníkem.

1.4.2 Řádné a mimořádné příjmy veřejných rozpočtů I dnes lze označit za aktuální spíše ekonomické členění příjmů na řádné příjmy a mimořádné příjmy. Kritériem pro rozlišování příjmů řádných a mimořádných jsou periodicita, poměr k rozpočtu a majetkový posun. Řádné příjmy jsou ty, které se pravidelně opakují, ty, které jsou předvídatelné, a ty, které nemají vliv na majetek 49 50

30

K rozpočtovému právu blíže viz MARKOVÁ, Hana a Radim BOHÁČ. Rozpočtové právo. Praha: C. H. Beck, 2007, 248 s. ISBN 978-80-7179-598-8. Viz BAKEŠ, Milan, Marie KARFÍKOVÁ, Petr KOTÁB a Hana MARKOVÁ a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 519 s. ISBN 978-80-7400-440-7. nebo JÁNOŠÍKOVÁ, Petra, Petr MRKÝVKA, Ivan TOMAŽIČ et al. Finanční a daňové právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 525 s. ISBN 978-80-7380-155-7.


státu. Naopak za mimořádné příjmy lze označit ty, které jsou jednorázové, ty, které jsou nepředvídatelné, a ty, které mají vliv na majetek státu.51 Kritériem toho, zda příjem je řádný nebo mimořádný, není podle mého názoru právní důvod těchto příjmů, jak uvádějí někteří autoři.52 Řádné příjmy nelze vymezit jako příjmy, které jsou uloženy zákonem, nebo jinou právní normou, a mimořádné jako ty, které vznikají prodejem, pronájmem a dary. I příjem z prodeje (tj. v tomto pojetí mimořádný příjem) totiž může být založen zákonem. Kritérium právního důvodu proto nepovažuji za správné pro třídění příjmů veřejných rozpočtů na příjmy řádné a mimořádné.

1.4.3 Pravidelné a nepravidelné příjmy veřejných rozpočtů Členění příjmů veřejných rozpočtů na pravidelné a nepravidelné souvisí s výše uvedeným členěním příjmů veřejných rozpočtů na řádné a mimořádné. Periodicita je jedním z kritérií pro klasifikaci příjmu jako řádného či mimořádného. Příjmy veřejných rozpočtů však lze klasifikovat i jen z tohoto hlediska. Kritériem členění příjmů na pravidelné a nepravidelné je tedy periodicita určitého příjmu vůči veřejnému rozpočtu. Pravidelný příjem veřejného rozpočtu je ten, který se jako příjem určitého veřejného rozpočtu pravidelně opakuje. Někdy se proto hovoří o opakujících se příjmech. Typicky se může jednat o veřejné příjmy, jako jsou příjmy z daně z příjmů fyzických osob, které jsou poplatníky placeny za každé zdaňovací období, tudíž z hlediska veřejného rozpočtu v každém rozpočtovém roce. Lze však uvažovat i o soukromých příjmech jako pravidelných příjmech veřejných rozpočtů. Takovým příjmem by byl dar rozložený např. na dvacet ročních splátek. Poté by v každém rozpočtovém roce byla příjmem pouze příslušná splátka a takový stav by se pravidelně po dvacet rozpočtových let opakoval. Nepravidelný příjem veřejného rozpočtu je ten, který se jako příjem určitého veřejného rozpočtu pravidelně neopakuje. Jedná se o příjem čistě jednorázový či nahodilý, tj. opakující se, ovšem nikoliv pravidelně. Příkladem jednorázového příjmu je dar, příkladem nahodilého příjmu může být příjem z prodeje majetku. Je nutné doplnit, že pravidelnost a nepravidelnost je třeba vnímat z pohledu veřejného rozpočtu, nikoliv z pohledu toho, od koho příjem do veřejného rozpočtu plyne. Jako příklad lze uvést úhradu převodní daně, která je z pohledu veřejného rozpočtu pravidelným příjmem, ovšem z pohledu jednotlivého poplatníka příjmem (či spíše výdajem) nepravidelným (jednorázovým). Někteří autoři označují pravidelné příjmy veřejných rozpočtů jako běžné a nepravidelné jako kapitálové53. I toto označení je samozřejmé možné, ovšem domnívám se, že není tak výstižné jako označení pravidelné a nepravidelné. 51 52 53

Viz ENGLIŠ, Karel. Finanční věda: nástin theorie hospodářství veřejných svazků. Praha: Fr. Borový, 1929. 407 s. s. 212 an. NĚMEČEK, Eduard. Úvod do studia finanční politiky, Praha: Všehrd, 2001. 61 s. ISBN 80-85305-45-3. s. 55 an. HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Květa KUBÁTOVÁ. Veřejné finance: učebnice. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. s. 355. ISBN 80-86432-88-2. s. 161 an. nebo PEKOVÁ, Jitka. Veřejné finance: úvod do problematiky. 4. vyd. Praha: ASPI, 2008. 580 s. ISBN 978-80-7357-358-4. s. 294 an.

31


1.4.4 Návratné, podmíněně návratné a nenávratné příjmy veřejných rozpočtů Zejména v ekonomických publikacích je uváděno třídění příjmů veřejných rozpočtů na návratné (úvěrové) a nenávratné (neúvěrové). Podle mého názoru se jedná o třídění, které má svůj význam z hlediska ekonomického i z hlediska právního. Ekonomická podstata tohoto třídění je zřejmá. Návratný příjem se někdy v budoucnu musí tomu, od koho tento příjem plyne, vrátit, resp. stane se výdajem veřejného rozpočtu. U nenávratného příjmu toto vrácení nenastane. V teorii finančního práva částečně odpovídá členění příjmů veřejných rozpočtů na příjmy návratné a nenávratné, rozlišování jednotlivých metod finanční činnosti na metodu návratnou, nenávratnou, pojišťovací (podmíněně návratnou) a realizační54. V návaznosti na uvedené třídění metod finanční činnosti se domnívám, že klasické třídění příjmů veřejných rozpočtů na návratné a nenávratné je nutné doplnit o příjmy veřejných rozpočtů podmíněně návratné. Zatímco u návratných příjmů veřejných rozpočtů dochází k navrácení tohoto příjmu tomu, od něhož plyne, a u nenávratných příjmů veřejných rozpočtů k takovému navrácení nedochází, u podmíněně návratných příjmů veřejných rozpočtů není v době, kdy je takový příjem příjmem veřejného rozpočtu, jisté, zda k navrácení dojde či nedojde. Skutečnost, zda se tomu tak stane, totiž závisí na splnění určité skutečnosti nebo podmínky, jejíž splnění není zřejmé, resp. k jejich splnění může, ale nemusí dojít. Na třídění příjmů veřejných rozpočtů na návratné, podmíněně návratné a nenávratné však lze pohlížet i ryze z právního hlediska. Vyjdu-li z výše uvedeného závěru ohledně příjmů veřejného rozpočtu plynoucího do tohoto rozpočtu jako právní povinnosti, resp. plnění, pak u návratného příjmu plynoucího na základě právní povinnosti osoby existuje právní povinnost státu příjem osobě, od které příjem plynul, vrátit a jí odpovídající subjektivní právo této osoby takové vrácení požadovat. Jinými slovy plnění, které bylo předmětem právní povinnosti osoby vůči státu (např. peněžní prostředky), bude i předmětem právní povinnosti státu vůči této osobě, a to někdy v budoucnu. Naopak u nenávratných příjmů výše popsaná právní povinnost státu a jí odpovídající subjektivní právo osoby vrátit této osobě příjem veřejného rozpočtu chybí. U podmíněně návratných příjmů veřejných rozpočtů pak je vznik právní povinnosti státu příjem osobě, od které příjem plynul, vrátit a jí odpovídajícího subjektivního práva této osoby takové vrácení požadovat, vázán na to, zda nastane určitá právní událost nebo dojde ke splnění podmínky.

1.4.5 Účelové a neúčelové příjmy veřejných rozpočtů Za významné považuji členění příjmů veřejných rozpočtů na účelové příjmy a neúčelové příjmy. Ačkoliv některé ekonomické publikace uvádějí55, že takto se třídí 54 55

32

K tomu blíže viz BAKEŠ, Milan, Marie KARFÍKOVÁ, Petr KOTÁB a Hana MARKOVÁ a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 519 s. ISBN 978-80-7400-440-7. s. 8-9. Viz HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Květa KUBÁTOVÁ. Veřejné finance: učebnice. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. s. 355. ISBN 80-86432-88-2. s. 161 an.


pouze návratné příjmy, domnívám se, že uvedené třídění se dá aplikovat na veškeré příjmy veřejných rozpočtů. Účelovost nebo neúčelovost příjmů veřejných rozpočtů souvisí se vztahem těchto příjmů k výdajům veřejných rozpočtů. Účelový příjem je takový, u něhož je stanoveno, na jaký výdaj veřejného rozpočtu bude použit. U neúčelového příjmu veřejného rozpočtu takové určení chybí. Na třídění příjmů veřejných rozpočtů na účelové a neúčelové lze pohlížet jak z hlediska ekonomického, tak z hlediska právního, a je možné, že příjem, který bude z ekonomického hlediska účelový, bude z právního hlediska neúčelový a naopak. Z ekonomického hlediska je podle mého názoru významný faktický stav, tj. pokud bude určitý příjem fakticky používán na určitý výdaj, bude takový příjem z ekonomického pohledu účelový. Aby však mohl být takový příjem účelový z hlediska právního, musí existovat právní povinnost, která takovou účelovost bude nařizovat. Z právního hlediska účelovost určitého příjmu nejčastěji vyplývá z právních předpisů, tj. jedná se o právní povinnost založenou zákonem. Nelze však vyloučit ani účelový příjem veřejného rozpočtu na základě právní povinnosti vzniklé na základě soukromoprávního jednání (např. smlouvy). Pouze ten příjem veřejného rozpočtu, který je přímo zákonem nebo jiným právním předpisem, příp. soukromoprávním jednáním, určen na určitý výdaj, resp. druh výdajů či účel, lze označit jako účelový příjem. Ostatní příjmy jsou z tohoto pohledu neúčelové. V souvislosti s tříděním příjmů veřejných rozpočtů na účelové a neúčelové příjmy lze zmínit, že rozpočtové právo traktuje jako jednu ze zásad rozpočtového práva (rozpočtových zásad) zásadu neúčelovosti příjmů a účelovosti výdajů56. Ve veřejných rozpočtech by v souladu s touto zásadou měly být příjmy zásadně neúčelové, účelovost by měla být výjimečná. U výdajů je tomu naopak. V praxi neúčelové příjmy veřejných rozpočtů převažují, lze však nalézt celou řadu příjmů účelových. Jako typický příklad lze zmínit daň silniční, jejíž výnos plyne do Státního fondu dopravní infrastruktury, kde je používán na stanovené účely, tj. jde o faktickou účelovost, nikoliv účelovost právní.

1.4.6 Ekvivalentní a neekvivalentní příjmy veřejných rozpočtů Členění příjmů veřejných rozpočtů na ekvivalentní a neekvivalentní v odborné literatuře není obvyklé. Přesto se domnívám, že příjmy veřejných rozpočtů lze z tohoto hlediska třídit a že se jedná o třídění velmi významné. Výše byl učiněn závěr, že příjmy veřejných rozpočtů je možné považovat za plnění. Skutečnost, zda určitý příjem veřejného rozpočtu (tj. určité plnění) je možné označit jako ekvivalentní nebo neekvivalentní, závisí na tom, zda vůči tomuto příjmu (tomuto plnění) existuje určité protiplnění ze strany veřejné moci poskytovateli příjmu plynoucího do veřejného rozpočtu nebo třetí osobě. 56

K tomu blíže viz MARKOVÁ, Hana a Radim BOHÁČ. Rozpočtové právo. Praha: C. H. Beck, 2007, 248 s. ISBN 978-80-7179-598-8. s. 66.

33


V případě, kdy poskytovateli příjmu veřejného rozpočtu nebo třetí osobě není poskytováno za příjem plynoucí do veřejného rozpočtu žádné protiplnění, jedná se o neekvivalentní příjem. U neekvivalentního příjmu tudíž chybí jakékoli protiplnění, a to plnění přímé či zprostředkované. Naproti tomu, je-li poskytováno poskytovateli příjmu do veřejného rozpočtu nebo třetí osobě v souvislosti s tímto příjmem jakékoli protiplnění, jedná se o ekvivalentní příjem. Protiplnění může být poskytnuto ve formě peněz, věcí, činnosti či služby, tj. vším co má majetkovou hodnotu, ale vyloučit není možné ani protiplnění spočívající v nekonání či strpění. Konkrétně se může jednat o poskytnutí věci, převod práva, vydání povolení apod. Vždy však jde o protiplnění poskytnuté konkrétní osobě (nejčastěji tomu, od koho příjem plyne, příp. jiné osobě). Pokud příjemce příjmu do veřejného rozpočtu poskytuje za příjem protiplnění neurčitému okruhu osob, nejde již o ekvivalentní příjem, ale o příjem neekvivalentní. Příkladem takového neekvivalentního příjmu může být platba daně silniční, ze které je postavena pozemní komunikace. Ekvivalentnost je tudíž nutné chápat vždy ve vztahu ke konkrétní osobě (nejčastěji tomu, od koho příjem do veřejného rozpočtu plyne, příp. třetí osobě). Na ekvivalentnost příjmu však lze nahlížet i z hlediska důvodu ekvivalence. Podle mého názoru by protiplnění u ekvivalentních příjmů mělo být nejčastěji činěno na základě určité právní povinnosti. Tato právní povinnost může vyplývat ze zákona nebo z právních skutečností. Kupříkladu příjem veřejného rozpočtu ve formě správního poplatku je ekvivalentní příjem, jehož protiplnění (např. vydání cestovního pasu) je činěno na základě právní povinnosti stanovené zákonem. Naproti tomu protiplnění v případě kupní smlouvy (např. nemovitá věc) je činěno na základě právní povinnosti, která je obsahem závazkového právního vztahu mezi příjemcem příjmu veřejného rozpočtu a tím, od koho tento příjem plyne. Nelze však vyloučit ani protiplnění, které bude spočívat v realizaci pravomoci. Jako hypotetický příklad by mohlo sloužit udělení ocenění pro dárce vysoké finanční částky ve prospěch veřejného rozpočtu. V takových případech se však dle mého názoru stále bude jednat o neekvivalentní příjem, neboť protiplnění je činěno až sekundárně, nikoliv v přímé souvislosti s přijatým příjmem. V určitých případech tak bude velice složité posoudit, zda určitý příjem je nebo není ekvivalentní. Dále je nutné se zabývat tím, zda hodnota protiplnění u ekvivalentního příjmu musí odpovídat hodnotě tohoto příjmu. V prvé řadě lze konstatovat, že pokud hodnota příjmu odpovídá hodnotě protiplnění, zcela jistě se bude jednat o ekvivalentní příjem. Na druhou stranu při absenci protiplnění se bude zcela jistě jednat o neekvivalentní příjem. Ovšem existuje určitá procentuální hranice, při jejímž překročení se jedná o ekvivalentní příjem a pod níž se jedná o příjem neekvivalentní? Domnívám se, že jednoznačná odpověď na uvedenou otázku neexistuje. Z čistě logického hlediska i v případě protiplnění odpovídajícího hodnotou jen zlomku hodnoty příjmu (např. 1 %) se stále bude jednat o protiplnění. Na druhou stranu lze argumentovat, že v takovém případě se z materiálního hlediska již jedná o neekvivalentní protiplnění, neboť vzájemná hodnota plnění je ve zcela zřejmém nepoměru. Dalším problémem může být nemožnost, příp. obtížnost, určit a vyčíslit hodnotu určitých druhů plnění (např. činnosti či služby). Podle mého názoru příjmy, za které 34


je poskytováno určité protiplnění, byť v i nižší hodnotě, jsou spíše příjmy ekvivalentními, než neekvivalentními. Konečně zcela bez významu není ani skutečnost časového okamžiku poskytnutí protiplnění u ekvivalentních příjmů veřejných rozpočtů. Je totiž možné, že protiplnění může být poskytnuto zároveň s poskytnutím příjmu do veřejného rozpočtu nebo bezprostředně po tomto poskytnutí, ovšem mezi poskytnutím příjmu do veřejného rozpočtu a poskytnutím protiplnění může uplynout určitá doba (např. měsíce či roky). V prvém případě, tj. je-li protiplnění bezprostřední, je nepochybné, že příjem je ekvivalentní, zatímco v druhém případě je ekvivalentnost diskutabilní. Mohlo by totiž být namítáno, že do doby poskytnutí protiplnění je příjem neekvivalentní a teprve po poskytnutí protiplnění se takový příjem stává ekvivalentním. Osobně jsem však proti takovému názoru a domnívám se, že i takový příjem je od začátku ekvivalentní, neboť existuje protiplnění za jeho poskytnutí, i když odložené v čase.

1.4.7 Dobrovolné a nedobrovolné příjmy veřejných rozpočtů Třídění příjmů veřejných rozpočtů na dobrovolné a nedobrovolné se v odborné literatuře nevyskytuje. Přesto se domnívám, že příjmy veřejných rozpočtů lze takto třídit a že toto třídění má svoji nezastupitelnou roli. Z hlediska tohoto třídění je klíčové, zda ten, od koho příjem veřejného rozpočtu plyne, má svou právní povinnost uloženu právním předpisem, příp. na základě zákona, nebo zda se sám smluvně k této povinnosti zavázal. Příjem, který plyne na základě právní povinnosti uložené právním předpisem, je nedobrovolný (povinný). V tomto směru podle mého názoru nehraje roli volní složka toho, od koho příjem plyne, tj. i kdyby tato osoba měla vůli hradit příjem dobrovolně, jedná se o příjem nedobrovolný. Například platí-li osoba ráda daně, neznamená to, že tento druh příjmů veřejných rozpočtů se stane pro tuto osobu dobrovolným. Příjem, který plyne na základě právní povinnosti, ke které se ten, od koho příjem plyne, zavázal, je příjmem dobrovolným. Dobrovolný příjem se z faktického hlediska jeví spíše jako příjem plynoucí na základě výkonu subjektivního práva osoby, od které takový příjem plyne. Příkladně to lze ukázat na poskytnutí daru státu. Takový dar se spíše jeví jako výkon subjektivního práva (právo obdarovat stát), než jako výkon právní povinnosti (povinnost poskytnout dar na základě darovací smlouvy). Z hlediska výše uvedeného členění příjmů veřejných rozpočtů na veřejné příjmy a soukromé příjmy neplatí, jak by se mohlo na první pohled zdát, že všechny soukromé příjmy jsou dobrovolné a všechny veřejné příjmy jsou nedobrovolné. Lze však tvrdit, že zpravidla soukromé příjmy budou dobrovolné a veřejné příjmy budou nedobrovolné. Typickým soukromým dobrovolným příjmem je již několikrát zmíněný dar. Ovšem jednalo-li by se o soukromý příjem na základě povinnosti založené zákonem, šlo by o příjem nedobrovolný. Příkladem by mohla být zákonem uložená povinnost prodat určitou věc. V takovém případě by se jednalo o soukromý příjem na základě povinnosti soukromého práva, ovšem o příjem nedobrovolný založený zákonem. Typickým veřejným nedobrovolným příjmem je již rovněž několikrát zmíněná daň. Na druhou stranu dotace poskytnutá na základě smlouvy by 35


mohla být příkladem veřejného příjmu dobrovolného. Jednalo by se o příjem na základě norem veřejného práva, ovšem dobrovolný, neboť poskytovatel dotace by měl právní povinnost poskytnout dotaci založenou smlouvou. V souvislosti s členěním příjmů veřejných rozpočtů na dobrovolné a nedobrovolné je nutné se vypořádat s členěním uváděným zejména v ekonomických publikacích, a to členěním na příjmy obligatorní (mandatorní) a fakultativní. Obligatorní příjmy bývají vymezovány jako povinné ze zákona, fakultativní jako ty, jejichž zavedení závisí na rozhodnutí příslušného orgánu57. Podle mého názoru z právního hlediska není takové vymezení obligatorních a fakultativních příjmů přesné a je zavádějící. Vždy se totiž jedná o příjem plynoucí na základě právní povinnosti, ať už vzniklé přímo ze zákona nebo na základě zákona rozhodnutím příslušného orgánu, tj. příjem obligatorní. Je však možné konstatovat, že v právním státě veškeré nedobrovolné příjmy musí plynout do příslušného veřejného rozpočtu na základě povinnosti uložené buď přímo zákonem, nebo na základě zákona. Tento požadavek vyplývá přímo z ústavního pořádku, neboť ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že povinnosti „mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“. Na základě výše uvedeného lze nedobrovolné příjmy označovat rovněž jako obligatorní (mandatorní) s tím, že tato kategorie zahrnuje výše vymezené příjmy obligatorní i fakultativní. Fakultativní je pak možné označovat příjmy dobrovolné (závazkové, obligační).

1.4.8 Sankční a nesankční příjmy veřejných rozpočtů Dalším tříděním příjmů veřejných rozpočtů, které není traktováno v odborné literatuře, je jejich třídění na sankční a nesankční příjmy. Toto třídění je podle mého názoru spíše tříděním právním než ekonomickým. Za sankční příjmy veřejných rozpočtů lze označit ty, které do veřejných rozpočtů plynou na základě sekundární právní povinnosti, která vyplývá z porušení jiné (primární) právní povinnosti. Typickým příkladem je pokuta, která je ukládána za přestupek nebo jiný správní delikt. Ten, kdo spáchal přestupek nebo jiný správní delikt, porušil svou právní povinnost a za toto porušení mu byla uložena sankce (pokuta). Taková pokuta je veřejným sankčním příjmem, neboť je ukládána na základě veřejného (správního) práva. Do veřejných rozpočtů však mohou plynout i sankční příjmy soukromé, tj. vyplývají z porušení povinnosti, která je obsahem soukromoprávního vztahu. Jako příklad lze uvést přijatou náhradu škody z porušení kupní smlouvy. Nesankční příjmy veřejných rozpočtů jsou pak ty, které do veřejných rozpočtů neplynou na základě sekundární právní povinnosti, která vyplývá z porušení jiné (primární) právní povinnosti, ale přímo na základě určité primární právní povinnosti. Tuto skupinu příjmů veřejných rozpočtů lze tak nejlépe vymezit negativním způsobem, že se jedná o příjmy veřejných rozpočtů, které nejsou sankční. 57

36

Viz PEKOVÁ, Jitka. Veřejné finance: úvod do problematiky. 4. vyd. Praha: ASPI, 2008. 580 s. ISBN 978-80-7357-358-4. s. 294 an.


1.4.9 Plánované a neplánované příjmy veřejných rozpočtů V ekonomických publikacích se objevuje i třídění příjmů veřejných rozpočtů na příjmy plánované a neplánované. Plánované (předvídatelné) příjmy veřejných rozpočtů jsou ty, jejichž přijetí bylo očekávané a předvídané. Jedná se o příjmy, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že do příslušného veřejného rozpočtu budou plynout. Typickým příkladem mohou být daně nebo poplatky. Naproti tomu mohou být příjmy veřejného rozpočtu i příjmy, jejichž přijetí nebylo očekávané a předvídatelné. Tyto příjmy jsou příjmy neplánovanými (nepředvídatelnými). Zde se může jednat např. o dar či příjem z prodeje majetku. Kritériem třídění příjmů na plánované a neplánované je jejich vztah k určitému veřejnému rozpočtu jako rozpočtovému plánu. Rozhodující je, zda je v příslušném plánu s určitými příjmy počítáno či nikoliv. V tomto ohledu se jedná spíše o třídění ekonomické a faktické.

1.4.10 Státní, místní a nadstátní příjmy veřejných rozpočtů V odborné literatuře je uváděno jak třídění příjmů veřejných rozpočtů na příjmy státní a místní (územních rozpočtů), tak třídění příjmů veřejných rozpočtů na fiskální a parafiskální.58 Členění příjmů veřejných rozpočtů na fiskální a parafiskální však považuji za třídění ryze ekonomické, neboť toto členění vychází z toho, že existují určité mimorozpočtové fondy (např. státní fondy), jejichž příjmy se označují jako parafiskální. Z hlediska právního však podle mého názoru i tyto mimorozpočtové fondy lze označit za veřejné rozpočty. Třídění příjmů na fiskální a parafiskální totiž vychází z toho, že existují příjmy veřejných rozpočtů v širším smyslu (zahrnující i příjmy mimorozpočtových fondů) a v užším smyslu (nezahrnující příjmy mimorozpočtových fondů). Z uvedených důvodů členění příjmů veřejných rozpočtů na příjmy fiskální a parafiskální dále nezmiňuji. Naproti tomu nepochybný význam pro klasifikaci příjmů veřejných rozpočtů z právního hlediska má třídění těchto příjmů na státní a místní. Kritériem třídění je zde skutečnost, zda určitý příjem plyne do veřejného rozpočtu celostátní úrovně či do veřejného rozpočtu místní úrovně. Mezi státní příjmy veřejných rozpočtů tak patří nejenom příjmy státního rozpočtu, ale i příjmy státních fondů. I rozpočty státních fondů totiž lze zařadit mezi rozpočty celostátní úrovně. Mezi místní příjmy veřejných rozpočtů pak v prvé řadě patří příjmy obecních a krajských rozpočtů a dále příjmy dobrovolných svazků obcí a Regionálních rad regionů soudržnosti. V souvislosti s tříděním příjmů veřejných rozpočtů na státní a místní je nutné zmínit v souladu s některými autory59, že mimo těchto dvou základních skupin příjmů veřejných rozpočtů lze hovořit ještě o nadstátních60 příjmech veřejných 58

59 60

Blíže viz HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Květa KUBÁTOVÁ. Veřejné finance: učebnice. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. s. 355. ISBN 80-86432-88-2. s. 161 an. a PEKOVÁ, Jitka. Veřejné finance: úvod do problematiky. 4. vyd. Praha: ASPI, 2008. 580 s. ISBN 978-80-7357-358-4. s. 294 an. HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Květa KUBÁTOVÁ. Veřejné finance: učebnice. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. s. 355. ISBN 80-86432-88-2. s. 161 an. Slovo „nadstátní“ mi přijde vhodnější než slovo „nadnárodní“, které používají Hamerníková a Kubátová.

37


rozpočtů. Takové příjmy plynou do rozpočtů vytvořených na mezinárodní úrovni. Typickým příkladem jsou příjmy rozpočtu Evropské unie.

1.5 Příjmy veřejných rozpočtů daňového charakteru Na úvod jsem vymezil veřejné rozpočty a jejich příjmy. Následně jsem se pokusil o vlastní klasifikaci a třídění těchto příjmů veřejných rozpočtů. Nyní je třeba z hlediska uvedených třídění příjmů veřejných rozpočtů zařadit příjmy veřejných rozpočtů daňového charakteru, tj. daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění. Nejprve je však nutné vysvětlit, proč budu dále používat pro daňové příjmy veřejných rozpočtů spojení „daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění“. Jako pojmové východisko pro uchopení a vymezení „daňových“ příjmů veřejných rozpočtů velmi dobře poslouží Listina základních práv a svobod, která v ustanovení čl. 11 odst. 5 stanoví, že: „Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.“ Dikce tohoto ustanovení jen potvrzuje historicky vyvinutou dichotomii pojmů daň a poplatek a potvrzuje jejich společné používání. Protože však v právním řádu mohou existovat i další peněžitá plnění obdobná daním a poplatkům, bylo by používání pouze slovního spojení „daně a poplatky“ značně zužující. Proto budu dále používat spojení „daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění“. Jedná se sice o spojení delší, ovšem výstižné. Jedná se vlastně o označení pro daně v širším smyslu (tzv. berně či veřejné dávky) – k významu těchto pojmů viz dále. Z hlediska vymezení a třídění příjmů veřejných rozpočtů lze konstatovat, že daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění jsou:

1) příjmem veřejných rozpočtů Pro úplnost vymezení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění je nutné na prvém místě uvést skutečnost, že daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění jsou vždy příjmem veřejných rozpočtů. Je však nutné se zabývat otázkou, jak je to v případě tzv. vratek. Vratky jsou vlastně daněmi, poplatky nebo jinými obdobnými peněžitými plněními, která nejsou zvýšením příjmu veřejného rozpočtu, ale jeho snížením. Nejedná se tudíž o výdaje veřejného rozpočtu, ale o snížení příjmu.61 Ať již se bude jednat o zvýšení příjmu veřejných rozpočtů nebo o jeho snížení, vždy je však možné tvrdit, že daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění jsou příjmy veřejných rozpočtů.

2) peněžitá plnění S ohledem na skutečnost, že příjmy veřejných rozpočtů jsou peněžitými plněními (viz bod 1.3.4), je možné za peněžitá plnění označit i daně, poplatky a jiná obdobná 61

38

K tomu blíže viz BAXA, Josef, et al. Daňový řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 800 s. ISBN 978-80-7357-564-9. s. 8.

1.5 PŘÍJMY VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ DAŇOVÉHO CHARAKTERU

peněžitá plnění. Ve shodě s tím jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění označena jako „peněžitá plnění“ i v právním řádu České republiky, konkrétně v daňovém řádu. Daňový řád v ustanovení § 2 odst. 3 vymezuje pro své účely pojem daň s tím, že daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění tam uvedená (např. clo, peněžité plnění v rámci dělené správy atd.) výslovně označuje za peněžitá plnění.

3) veřejnými příjmy veřejných rozpočtů Z hlediska třídění příjmů veřejných rozpočtů na veřejné a soukromé jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění příjmy veřejnými. Tato peněžitá plnění jsou totiž upravována normami veřejného práva, a to konkrétně práva finančního. Bez existence zákona si nelze představit existenci daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění. Tato peněžitá plnění nemohou vzniknout na základě norem soukromého práva. I v případě, kdy objektivní právo umožňuje sjednání daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění62, jedná se o normu veřejného práva, která obsahuje institut typický pro soukromé právo. Navíc v uvedeném případě se sjednává pouze výše daně, nikoliv daň jako taková. Neexistuje-li daň, nelze ji sjednat, pouze existuje-li a není-li známa její výše, lze jako ke krajnímu prostředku zjištění její výše přistoupit k jejímu sjednání se správcem daně. 4) zpravidla řádnými příjmy veřejných rozpočtů Z hlediska kritérií63 třídění příjmů na řádné a mimořádné příjmy jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění zpravidla řádnými příjmy veřejných rozpočtů. Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění se totiž zpravidla opakují, jsou předvídatelné a nemají vliv na majetkový stav státu. Nelze však výjimečně vyloučit jednorázovou daň, poplatek či jiné obdobné peněžité plnění. Takovým příkladem by byla jednorázová daň z hlavy stanovená pouze v jednom rozpočtovém roce. Rovněž není možné vyloučit nepředvídatelnou daň, zavedenou např. v důsledku živelní pohromy v průběhu rozpočtového roku.

5) zpravidla pravidelné příjmy veřejných rozpočtů Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění se zpravidla jako příjmy veřejných rozpočtů pravidelně opakují. Pro veřejné rozpočty se totiž jedná o stěžejní a nejvýznamnější druh příjmu a není možné, aby se neopakoval, protože v takovém případě by veřejná moc neměla prostředky na financování svých činností.

62

63

Viz ustanovení § 98 odst. 4 daňového řádu, podle kterého neprokázal-li daňový subjekt svá tvrzení vztahující se k jeho daňové povinnosti, a daň nelze dostatečně spolehlivě stanovit ani podle pomůcek, které má správce daně k dispozici, správce daně s daňovým subjektem daň (rozuměj daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění spravované podle daňového řádu – pozn. autora) sjedná. ENGLIŠ, Karel. Finanční věda: nástin theorie hospodářství veřejných svazků. Praha: Fr. Borový, 1929. 407 s. s. 212 an.

39


6) nenávratné příjmy veřejných rozpočtů U daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění neexistuje právní povinnost státu či jiné osoby veřejného práva a jí odpovídající subjektivní právo osoby této osobě vrátit daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění. Teoretický problém podle mého názoru vzniká u určitých typů vratek (tj. snížení příjmů veřejných rozpočtů). Zcela jistě nenávratné jsou vratky v případě, kdy pouze u konkrétní daně, poplatku nebo jiného peněžitého plnění neodpovídá rovina nalézací rovině platební. V takovém případě jde klasicky o případ, kdy daň činí částku x, ovšem poplatník uhradí částku x + y. Částka y je v takovém případě přeplatkem, který, pokud je splněn test vratitelnosti, je jako vratka poplatníkovi vrácen. Ovšem existují daně, kdy daň v rovině nalézací činí částku –x, tj. daň je záporná. Jako příklad lze uvést nadměrný odpočet u daně z přidané hodnoty64 nebo daňový bonus u daně z příjmů fyzických osob65. I v těchto případech se jedná o vratku, tj. přeplatek, který, pokud je splněn test vratitelnosti, je daňovému subjektu vyplacen. V takovém případě je obsahem vztahu mezi státem a daňovým subjektem právní povinnost státu uhradit daňovému subjektu částku x a subjektivní právo daňového subjektu takovou částku po státu požadovat. Podle mého názoru i v takovém případě však jde o plnění nenávratné. Daňový subjekt nemá právní povinnost takové plnění někdy v budoucnu vrátit, tj. protiplnění absentuje.

7) účelové i neúčelové příjmy veřejných rozpočtů Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění mohou být jak účelová, tak neúčelová. Není tak možné tvrdit, že skupinu daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění charakterizuje účelovost nebo neúčelovost. Je však nutné dodat, že jinak je tomu již v případě, kdy se posuzují zvlášť daně a zvlášť poplatky. Daně jsou totiž zpravidla neúčelové a poplatky zpravidla účelové (viz dále kapitoly 4.4 a 5.2). 8) ekvivalentní i neekvivalentní příjmy veřejných rozpočtů Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění mohou být jak neekvivalentní, tak ekvivalentní. Není tak možné tvrdit, že skupinu daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění charakterizuje ekvivalentnost nebo neekvivalentnost. Je však nutné dodat, že stejně jako v případě účelovosti a neúčelovosti, tak tomu není v případě, kdy se posuzují zvlášť daně a zvlášť poplatky. Daně jsou totiž neekvivalentní a poplatky ekvivalentní (viz dále kapitoly 4.4 a 5.2).

9) nedobrovolné příjmy veřejných rozpočtů Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění plynou do veřejných rozpočtů na základě právní povinnosti uložené právním předpisem, jedná se tudíž o příjmy nedobrovolné (povinné). Jak již bylo uvedeno výše, daně, poplatky a jiná 64 65

40

Viz ustanovení § 4 odst. 1 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty. Viz ustanovení § 35c odst. 3 zákona o daních z příjmů.

1.5 PŘÍJMY VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ DAŇOVÉHO CHARAKTERU

obdobná peněžitá plnění nebudou dobrovolná ani v případě, že daňový subjekt bude mít vůli hradit tato peněžitá plnění dobrovolně.

10)nesankční příjmy veřejných rozpočtů Z hlediska třídění příjmů veřejných rozpočtů na sankční a nesankční jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění nesankčními příjmy veřejných rozpočtů. Daně, poplatky ani jiná obdobná peněžitá plnění totiž nejsou ukládána za porušení určité právní povinnosti. Ovšem příslušenství daně, poplatku nebo jiného peněžitého plnění (např. úrok z prodlení) sankční povahu má. Toto příslušenství je sice součástí daně, poplatku nebo jiného peněžitého plnění, ale tato skutečnost nic nemění na tom, že samotná daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění je nesankčního charakteru.

11)zpravidla plánované příjmy veřejných rozpočtů Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění budou ve většině případů plánovanými příjmy veřejných rozpočtů. Veřejné rozpočty počítají s těmito příjmy a v rozpočtu jako finančním plánu jsou tyto příjmy uvedeny jako jeho příjmy. Nelze však vyloučit možnost, že daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění bude zavedeno až v průběhu rozpočtového roku, tudíž příslušný veřejný rozpočet s výnosem z tohoto plnění nebude počítat. 12)státní i místní příjmy veřejných rozpočtů Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění mohou být příjmem veřejných rozpočtů centrální úrovně i místní úrovně a dokonce i rozpočtů nadstátní úrovně. V tomto ohledu toto třídění při klasifikaci těchto příjmů nehraje žádnou roli.

Lze tak učinit dílčí závěr, že příjmy veřejných rozpočtů daňového charakteru, tj. daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, lze vymezit jako nenávratná, nedobrovolná a nesankční peněžitá plnění, která jsou veřejnými příjmy veřejných rozpočtů, a to příjmy zpravidla řádnými, pravidelnými a plánovanými.

41

2

Ústavní základy daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění

Základní ústavní pravidlo vztahující se k daním, poplatkům a jiným obdobným peněžitým plněním je v současném právním řádu České republiky obsažené v ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že: „Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.“ Toto ustanovení má v českém, resp. československém, ústavním právu velmi dlouhou tradici. Obdobné ustanovení lze nalézt i v ústavách některých států.

2.1 Mezinárodní přehled a srovnání V této kapitole se zaměřuji na ústavní pravidla vztahující se k daním, poplatkům a jiným obdobným peněžitým plněním v ústavních dokumentech vybraných států. Při výběru států jsem vycházel z toho, že by se mělo jednat o státy co nejbližší České republice a státy s co možná nejdelší ústavní tradicí. S ohledem na tato kritéria jsou uvedena ústavní pravidla celkem čtrnácti států Evropské unie66 s tím, že se jedná o státy tzv. EU-15 s výjimkou Velké Británie. Velká Británie není zmíněna, protože nemá klasickou psanou ústavu. Naopak záměrně se nezaměřuji na evropské státy tzv. východního bloku, ani na státy mimoevropské. Pouze na základě uvedených kritérií totiž dle mého názoru lze dospět k závěru, zda česká ústava obsahuje obvyklá ústavní pravidla vztahující se k daním, poplatkům a jiným obdobným peněžitým plněním, nebo zda se těmto obvyklým ústavním pravidlům vymyká.

2.1.1 Belgie Belgická ústava ze dne 17. února 199467 obsahuje část (titul) pátou označenou „Finance“, která obsahuje i několik základních pravidel týkajících se daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. V ustanovení čl. 170 § 1 je stanoveno, že daň68 ve prospěch státu lze zavést pouze zákonem. Ohledně daní ve prospěch 66 67 68

42

Státy jsou v rámci kapitoly řazeny abecedně. Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: . Ve francouzském znění ústavy „impôt“ – viz Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: < http://www.senat.be/doc/const_fr.html#t5>, v německém znění ústavy „Steuer“ – viz Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: < http://www.senat.be/deutsch/const_de.html#t5>.

2.1 MEZINÁRODNÍ PŘEHLED A SROVNÁNÍ

komunity69 nebo regionu70 belgická ústava uvádí, že daň v jejich prospěch může být zavedena pouze dekretem nebo pravidlem podle ustanovení čl. 134. Dále belgická ústava v čl. 170 obsahuje obdobná pravidla pro zpoplatnění a zdanění71 na úrovni provincie, aglomerace, federace obcí a obce. S tím souvisí pravidlo, že zásadně lze občanům dávky (plnění)72 ukládat jen jako daně ve prospěch státu, komunity, regionu, aglomerace, federace obcí nebo obce.73 Je tak patrné, že základní pravidlo týkající se ukládání daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění je obdobné jako v České republice, nicméně je detailně rozepsáno pro stát a jeho jednotlivé územní celky. Belgická ústava však obsahuje i další ústavní pravidla pro ukládání daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. Předně se jedná o pravidlo ročního schvalování daní.74 Daně ve prospěch státu, komunity a regionu se přijímají vždy na každý rok a tato úprava platí vždy jen jeden rok, pokud nebude obnovena. A dále pak o nemožnosti zavádět privilegia v daňových věcech a o možnosti zavedení osvobození nebo snížení daní pouze zákonem.75 Konečně není bez zajímavosti, že belgická ústava v ustanovení čl. 179 obsahuje ústavní pravidlo týkající se poskytování důchodů nebo příspěvků76 ze státní pokladny, neboť tyto lze podle ústavy poskytnout pouze na základě zákona. Jedná se o odraz základního pravidla týkajícího se daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění na výdajové straně veřejných rozpočtů. Takové ústavní pravidlo v českém právním řádu nelze nalézt.

2.1.2 Dánsko Dánská ústava ze dne 5. června 195377 obsahuje základní pravidlo ohledně daní v ustanovení čl. 43, které stanoví, že daně78 se ukládají, mění nebo ruší pouze zákonem. 69 70 71

72

73 74 75 76

77

78

Podle ustanovení čl. 2 belgické ústavy Belgie obsahuje tři komunity: komunitu francouzskou, komunitu vlámskou a komunitu německé řeči. Podle ustanovení čl. 3 belgické ústavy Belgie obsahuje tři regiony: region valonský, region vlámský a region bruselský. Ve francouzském znění ústavy „charge“ a „imposition“ – viz Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: < http://www.senat.be/doc/const_fr.html#t5>, v německém znění ústavy „Last“ a „Besteuerung“ – viz Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: < http://www.senat.be/deutsch/const_de.html#t5>. Ve francouzském znění ústavy „rétribution“ – viz Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: < http://www.senat.be/doc/const_fr.html#t5>, v německém znění ústavy „Abgabe“ – viz Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: < http://www.senat.be/deutsch/const_de.html#t5>. Viz ustanovení čl. 173 belgické ústavy. Viz ustanovení čl. 171 belgické ústavy. Viz ustanovení čl. 172 belgické ústavy. Ve francouzském znění ústavy „pension“ a „gratification“ – viz Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: < http://www.senat.be/doc/const_fr.html#t5>, v německém znění ústavy „Pension“ a „Zuwendung“ – viz Senat.be [online]. 2011 [cit. 2011-12-29]. LA CONSTITUTION BELGE. Dostupné z WWW: < http://www.senat.be/deutsch/const_de.html#t5>. Ft.dk [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. Danmarks riges grundlov. Dostupné z WWW: . V dánském znění ústavy „skat“ – viz Ft.dk [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. Danmarks riges grundlov. Dostupné z WWW: .

43

2 ÚSTAVNÍ ZÁKLADY DANÍ, POPLATKŮ A JINÝCH OBDOBNÝCH PENĚŽITÝCH PLNĚNÍ

Toto základní pravidlo je doplněno ustanovením, podle kterého platí, že dokud nebude schválen zákon o rozpočtu nebo provizorním rozpočtu, není možné vybírat daně.79 Základní pravidlo je obdobné jako ústavní pravidlo pro ukládání daní, poplatků a jiných peněžitých plnění v českém právním řádu. Ohledně druhého pravidla není zřejmé, na jaké daně se vztahuje, lze však předpokládat, že zejména na přímé důchodové daně.

2.1.3 Finsko Finská ústava ze dne 11. června 199980 obsahuje ustanovení čl. 81 nazvané státní daně81 a poplatky82. Podle tohoto ustanovení státní daně jsou upraveny zákonem, který obsahuje ustanovení o základech daňové povinnosti a výši daně, jakožto i právní ochranu fyzických a právnických osob povinných k dani. Dále pak ustanovení čl. 81 stanoví, že obecné podmínky pro ukládání poplatků za úřední výkony, služby a jiné činnosti státních úřadů a výši poplatků stanoví zákon. Je zajímavé, že finská ústava rozlišuje pojem „daň“ a pojem „poplatek“ s tím, že z dikce textu ústavy vyplývá, že poplatky jsou vnímány velmi podobně jako v právní teorii české, tj. jako peněžitá plnění, za něž je poskytována protihodnota. Mimoto finská ústava obsahuje ustanovení týkající se místních daní. Podle ustanovení čl. 121 finské ústavy mají obce právo ukládat daně. Zákon stanoví základní otázky daňové povinnosti, základů daňové konstrukce a rovněž právní ochranu fyzických a právnických osob povinných k dani.

2.1.4 Francie Ustanovení týkající se ukládání daní jsou obsažena již v Deklaraci lidských a občanských práv ze dne 26. srpna 1789, která je stále součástí francouzského ústavního pořádku.83 Předně ustanovení čl. XIII stanoví, že pro udržování veřejné moci a pro správní výdaje je všeobecná daň84 nezbytná, přičemž musí být rovnoměrně rozvržena 79 80 81

82

83

84

44

Viz ustanovení čl. 46 dánské ústavy. Finlex.fi [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. Suomen perustuslaki 11.6.1999/731. Dostupné z WWW: . Ve finštině „verot“ – viz Finlex.fi [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. Suomen perustuslaki 11.6.1999/731. Dostupné z WWW: , v angličtině „taxes“ – viz Finlex.fi [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. The Constitution of Finland 11 June 1999. Dostupné z WWW: . Ve finštině „maksut“ – viz Finlex.fi [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. Suomen perustuslaki 11.6.1999/731. Dostupné z WWW: , v angličtině „charges“ – viz Finlex.fi [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. The Constitution of Finland 11 June 1999. Dostupné z WWW: . Conseil-constitutionnel.fr [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. La Constitution du 4 octobre 1958. Dostupné z WWW: . Ve francouzském znění „contribution commune“ – viz Conseil-constitutionnel.fr [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. Déclaration des Droits de l’Homme et du Citoyen de 1789. Dostupné z WWW: , v anglickém znění „general tax“ – viz Conseil-constitutionnel.fr [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. DECLARATION OF HUMAN AND CIVIC RIGHTS OF 26 AUGUST 1789. Dostupné z WWW: .


mezi jednotlivé občany, s ohledem na jejich platební schopnost. Toto ustanovení konstatuje obecně známou skutečnost, že stát a ostatní veřejnoprávní subjekty musí být financovány především z daní. Druhá část ustanovení pak obsahuje zásadu daňové spravedlnosti, neboť každý by měl platit daně podle svých majetkových schopností. Ustanovení čl. XIV Deklarace lidských a občanských práv stanoví, že všichni občané mají právo zjistit sami nebo prostřednictvím svých zástupců potřebnost veřejné daně85, svobodně s ní souhlasit, dozírat nad jejím použitím a určit její výši, základ, správu a dobu trvání. Toto ustanovení lze podle mého názoru považovat za základ dnešních ustanovení stanovících, že daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění lze ukládat pouze na základě zákona. Zajímavé je i použití slovního spojení „veřejná daň“, jehož použití není možné vykládat tak, že by existovala i „soukromá daň“, nýbrž jako zdůraznění toho, že výnos daně plyne do veřejných rozpočtů. Samotná francouzská ústava ze 4. října 195886 stanoví v ustanovení čl. 34, že zákony stanoví pravidla týkající se základu, sazby a způsobu výběru daní všeho druhu87. Uvedené ustanovení lze vnímat jako konkretizaci ustanovení čl. XIV Deklarace lidských a občanských práv, neboť zákon přijímají volení zástupci lidu. Pravidla místních samospráv na daňové příjmy jsou pak zakotvena v ustanovení čl. 72-2 francouzské ústavy. Toto ustanovení stanoví, že územní společenství88 mají příjmy, se kterými mohou volně nakládat v souladu s podmínkami stanovenými zákonem. Ohledně daní pak ustanovení určuje, že územní společenství mohou získat celý nebo část výnosu z daní všeho druhu. Nejedná se tudíž o místní (svěřené) daně, ale o právo na rozpočtové určení daní. Dále může zákon územní společenství oprávnit pro stanovení základu a sazby, ovšem vždy v mezích zákona. Daňové příjmy a ostatní vlastní příjmy územních společenství musí představovat rozhodující část jejich příjmů.

85

86

87

88

Ve francouzském znění „contribution publique“ – viz Conseil-constitutionnel.fr [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. Déclaration des Droits de l’Homme et du Citoyen de 1789. Dostupné z WWW: , v anglickém znění „public tax“ – viz Conseil-constitutionnel.fr [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. DECLARATION OF HUMAN AND CIVIC RIGHTS OF 26 AUGUST 1789. Dostupné z WWW: . Conseil-constitutionnel.fr [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. CONSTITUTION. Dostupné z WWW: . Ve francouzském znění „impositions de toutes natures“ – viz Conseil-constitutionnel.fr [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. CONSTITUTION. Dostupné z WWW: , v anglickém znění „all types of taxes“ – viz Conseil-constitutionnel.fr [online]. 2011 [cit. 2011-12-31]. CONSTITUTION OF OCTOBER 4, 1958. Dostupné z WWW: . Podle ustanovení čl. 72 francouzské ústavy se jedná o obce, departementy, regiony, společenství se zvláštním statusem a zámořská území.

45


2.1.5 Irsko Irská ústava z 1. července 193789 obsahuje zvláštní ustanovení pro návrhy finančních zákonů90. Podle ustanovení čl. 22 odst. 1 je návrhem finančního zákona takový zákon, který obsahuje výlučně některé nebo všechny záležitosti vyjmenované v tomto ustanovení. Mezi těmito záležitostmi jsou uvedeny rovněž otázky uložení, zrušení, prominutí, změny nebo úpravy zdanění91 a uložení, změny nebo zrušení poplatků plynoucích do veřejných rozpočtů92 na zaplacení dluhu nebo na jiné finanční účely. Je tak nepochybné, že daně mohou být ukládány pouze finančním zákonem, což je zásada obdobná zásadě v českém ústavním pořádku. Poněkud problematičtější je vyložit slovní spojení „poplatky plynoucí do veřejných rozpočtů“, neboť spíše než o poplatky v teoretickém smyslu se jedná o daně v širokém slova smyslu, tj. jakákoli peněžitá plnění obdobná daním a poplatkům plynoucím do veřejných rozpočtů. Druhou část výše uvedeného ustanovení tak je možné vnímat jako rozšíření zásady, že daně budou ukládány finančním zákonem i na poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění.

2.1.6 Itálie Italská ústava ze dne 22. prosince 194793 obsahuje stěžejní ustanovení týkající se daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění v ustanovení čl. 53. Podle tohoto ustanovení platí, že každá osoba je povinna přispívat na veřejné výdaje podle svých schopností. Daňový systém94 je progresivní. Uvedené ustanovení je zajímavé ze dvou hledisek. Za prvé jde o zakotvení daní jako příspěvků na veřejné výdaje na ústavní úrovni a za druhé je ústavně zakotvená progrese daňového systému. Tato progrese se z povahy věci musí týkat zejména přímých důchodových daní. 89 90

91

92

93 94

46

Constitution.ie [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. CONSTITUTION OF IRELAND – BUNREACHT NA hÉIREANN. Dostupné z WWW: . V anglickém znění ústavy „Money Bill“ – viz Constitution.ie [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. CONSTITUTION OF IRELAND – BUNREACHT NA hÉIREANN. Dostupné z WWW: . V anglickém znění ústavy „taxation“ – viz Constitution.ie [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. CONSTITUTION OF IRELAND – BUNREACHT NA hÉIREANN. Dostupné z WWW: , v irském znění ústavy „cánachas“ – viz Constitution.ie [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. BUNREACHT NA hÉIREANN. Dostupné z WWW: . V anglickém znění ústavy „charges on public moneys“ – viz Constitution.ie [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. CONSTITUTION OF IRELAND – BUNREACHT NA hÉIREANN. Dostupné z WWW: , v irském znění ústavy „muirir a leagan ar airgidí poiblí“ – viz Constitution.ie [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. BUNREACHT NA hÉIREANN. Dostupné z WWW: . Governo.it [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. La Costituzione della Repubblica Italiana. Dostupné z WWW: . V italském znění ústavy „sistema tributario“ – viz Governo.it [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. COSTITUZIONE DELLA REPUBBLICA ITALIANA. Dostupné z WWW: , v anglickém znění ústavy „tax system“ – viz Senato.it [online]. 2012 [cit. 2012-01-01]. Constitution of the Italian Republic. Dostupné z WWW: .


V italské ústavě však lze nalézt i ustanovení odpovídající zakotvení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění v ústavním pořádku České republiky. Jedná se o ustanovení čl. 23, podle kterého povinnosti osobní nebo majetkové povahy nemohou být osobám ukládány jinak než zákonem. Jde o obdobu ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ovšem zařazenou nikoliv v článku věnovaném vlastnickému právu, ale v samostatném článku italské ústavy. Navíc mezi věci, ve kterých má podle italské ústavy stát výlučnou legislativní pravomoc, je zařazen i daňový systém státu.95 Tato skutečnost jen potvrzuje, že daně je možné ukládat jen zákonem. To potvrzuje i ustanovení čl. 75, podle něhož referendum není přípustné u daňových zákonů. Konečně italská ústava obsahuje ustanovení týkající se územních samospráv a daní. Podle ustanovení čl. 119 platí, že obce, provincie, města a regiony mají příjmovou a výdajovou samostatnost a že mají nezávislé finanční zdroje. Mohou stanovit a ukládat daně a vybírat vlastní příjmy, v souladu s ústavou a podle principů spolupráce veřejných financí a daňového systému. Dále mají územní samosprávy právo podílet se na daňových příjmech v závislosti na jejich území.

2.1.7 Lucembursko Lucemburská ústava ze dne 17. října 186896 je ve věcech týkajících se daní, poplatků a obdobných peněžitých plnění velmi podobná belgické ústavě (viz bod 2.1.1). Ústava obsahuje hlavu VIII nazvanou „Finance“. V ustanovení čl. 99 je stanoveno, že daň97 ve prospěch státu může být zavedena pouze zákonem. Dále lucemburská ústava ve stejném článku obsahuje pravidlo pro obecní zpoplatnění a zdanění98, podle kterého takové zpoplatnění či zdanění může být uloženo jen se schválením obecní rady. S tím souvisí pravidlo, že zásadně lze od občanů a veřejných ústavů požadovat plnění (dávky)99 jen jako daně ve prospěch státu.100 Lucemburská ústava, shodně s ústavou belgickou, však obsahuje i další ústavní pravidla pro ukládání daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. Předně se jedná o pravidlo ročního schvalování daní.101 Daně ve prospěch státu se přijímají vždy na každý rok a tato úprava platí vždy jen jeden rok, pokud nebude obnovena. 95 96

97

98

99

100 101

Viz ustanovení čl. 117 písm. e) italské ústavy. Legilux.public.lu [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. TEXTE DE LA CONSTITUTION DU GRANDDUCHE DE LUXEMBOURG. Dostupné z WWW: . Ve francouzském znění ústavy „impôt“ – viz Legilux.public.lu [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. TEXTE DE LA CONSTITUTION DU GRAND-DUCHE DE LUXEMBOURG. Dostupné z WWW: . Ve francouzském znění ústavy „charge“ a „imposition“ – viz Legilux.public.lu [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. TEXTE DE LA CONSTITUTION DU GRAND-DUCHE DE LUXEMBOURG. Dostupné z WWW: . Ve francouzském znění ústavy „rétribution“ – viz Legilux.public.lu [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. TEXTE DE LA CONSTITUTION DU GRAND-DUCHE DE LUXEMBOURG. Dostupné z WWW: . Viz ustanovení čl. 102 lucemburské ústavy. Jedná se o obdobu ustanovení čl. 173 belgické ústavy. Viz ustanovení čl. 100 lucemburské ústavy. Jedná se o obdobu ustanovení čl. 171 belgické ústavy.

47


A dále pak o nemožnosti zavádět privilegia v daňových věcech a o možnosti zavedení osvobození nebo snížení daní pouze zákonem.102 Konečně není bez zajímavosti, že lucemburská ústava, opět ve shodě s ústavou belgickou, v ustanovení čl. 103 obsahuje ústavní pravidlo týkající se poskytování důchodů, předběžných plnění nebo příspěvků103 ze státní pokladny, neboť tyto lze podle ústavy poskytnout pouze na základě zákona. Jedná se o odraz základního pravidla týkajícího se daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění na výdajové straně veřejných rozpočtů. Takové ústavní pravidlo v českém právním řádu nalézt nelze.

2.1.8 Německo Německá ústava (základní zákon Spolkové republiky Německo) ze dne 23. května 1949104 obsahuje stěžejní ustanovení týkající se daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění v části X označené „Finance“. Jedná se o poměrně podrobná pravidla určující zejména kompetenci spolku, zemí a obcí v daňových věcech. Podle ustanovení čl. 105 odst. 1 německé ústavy má spolek výlučnou zákonodárnou pravomoc105 pro cla a finanční monopoly106. V tomto směru je významné zejména clo, neboť se jedná o peněžité plnění obdobné daním a poplatkům, příjem z finančních monopolů107 není možné chápat jako peněžité plnění obdobné daním a poplatkům. Spolek má dále podle ustanovení čl. 105 odst. 2 německé ústavy konkurující zákonodárnou pravomoc108 ohledně ostatních daní109, pokud mu výnos z nich zcela nebo z části náleží anebo za podmínek daných ustanovením čl. 72 102 103

104 105 106

107

108 109

48

Viz ustanovení čl. 101 lucemburské ústavy. Jedná se o obdobu ustanovení čl. 172 belgické ústavy. Ve francouzském znění ústavy „pension“, „traitement d’attente“ a „gratification“ – viz Legilux.public.lu [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. TEXTE DE LA CONSTITUTION DU GRAND-DUCHE DE LUXEMBOURG. Dostupné z WWW: . Bundestag.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Grundgesetz. Dostupné z WWW: . Podle ustanovení čl. 71 německé ústavy v oblasti výlučné zákonodárné pravomoci spolku mají země pravomoc vydávat zákony pouze, jsou-li k tomu výslovně zmocněny spolkovým zákonem a v jeho mezích. V německém znění ústavy „Zölle“ a „Finanzmonopole“ – viz Gesetze-im-internet.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. Dostupné z WWW: , v anglickém znění ústavy „customs duties“ a „fiscal monopolies“ – viz Bts-bestellservice.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Basic Law for the Federal Republic of Germany. Dostupné z WWW: . Pojem finanční monopol podle Slovníku statistických pojmů OECD znamená veřejnoprávní korporace, veřejné kvazikorporace, nebo státem vlastněné jednotky, kterým byl udělen právní monopol na produkci nebo distribuci určitého druhu zboží nebo služby s cílem získat příjmy; jedná se často o zboží, které je předmětem spotřební daně, jako je tabák, alkohol, pohonné hmoty atd. – viz Stats.oecd.org [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Glossary of Statistical Terms. PROFITS OF FISCAL MONOPOLIES. Dostupné z WWW: . Podle ustanovení čl. 72 německé ústavy v oblasti konkurující zákonodárné pravomoci mají země oprávnění vydávat zákony do té doby, dokud nevydal zákony spolek. V německém znění ústavy „übrigen Steuern“ – viz Gesetze-im-internet.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. Dostupné z WWW: , v anglickém znění ústavy „other taxes“ – viz Btsbestellservice.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Basic Law for the Federal Republic of Germany. Dostupné z WWW: .


odst. 2 německé ústavy.110 Velmi zajímavé je použití pojmu „ostatní daně“, které naznačuje, že uvedené ustanovení chápe daně v širokém slova smyslu, tj. i včetně cla uvedeného v odstavci 1. Podle ustanovení čl. 105 odst. 2a německé ústavy pak mají jednotlivé země zákonodárnou pravomoc ve věci místních spotřebních daní a místních přímých daní111, pokud tyto již nejsou upraveny spolkovými zákony. Ustanovení čl. 106 německé ústavy upravuje rozpočtové určení jednotlivých daní, a to daní, které jsou výlučně příjmem spolku112 (odstavec 1), daní, jejichž výnos plyne výlučně zemím113 (odstavec 2), a daní, jejichž výnos je sdílen spolkem a zeměmi s tím, že část výnosu těchto daní je rovněž určena obcím (odstavec 5). Mezi tyto sdílené daně patří daně z příjmů fyzických a právnických osob a daň z přidané hodnoty114 s tím, že na daních z příjmů se spolek a země podílejí jednou polovinou a na dani z přidané hodnoty podle spolkového zákona. V dalším textu pak německá ústava obsahuje další podrobnosti ohledně rozpočtového určení daní115 a rozdělení správy jednotlivých daní mezi spolek a země116. Je patrné, že německá ústava výslovně neobsahuje zásadu, že daně lze ukládat pouze na základě zákona, nicméně existenci této zásady lze dovodit z výše popsaných ustanovení o rozdělení zákonodárných pravomocí ve věcech daní mezi spolek a země. Dále je nutné zmínit ustanovení čl. 140 německé ústavy, podle kterého ustanovení čl. 136, 137, 138, 139 a 141 německé ústavy ze dne 11. srpna 1919 jsou nedílnou součástí německé ústavy ze dne 23. května 1949. Z tohoto důvodu je nutné uvést i ustanovení čl. 137 odst. 6 německé ústavy ze dne 11. srpna 1919, které stanoví, že církevní společnosti, které jsou společnostmi veřejného práva, jsou oprávněny ukládat daně, a to na základě civilních daňových seznamů podle zemského práva. Jedná se o významné oprávnění pro církevní společnosti, jehož obdoba v českém právním řádu neexistuje. Konečně německá ústava rovněž upravuje finanční nezávislost obcí. Podle ustanovení čl. 28 platí, že garance samosprávy zahrnuje i základy finanční nezávislosti 110 111

112 113 114

115 116

Tj. v případech, kdy úpravu spolkovým zákonem vyžaduje vytvoření srovnatelných životních podmínek na území spolku nebo udržení právní nebo hospodářské jednoty. V německém znění ústavy „örtlichen Verbrauch- und Aufwandsteuern“ – viz Gesetze-im-internet.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. Dostupné z WWW: , v anglickém znění ústavy „local taxes on consumption and expenditures“ – viz Bts-bestellservice.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Basic Law for the Federal Republic of Germany. Dostupné z WWW: . Jedná se např. o clo, spotřební daně (s určitými výjimkami) nebo daně související s přepravou nákladů. Jedná se např. o daň z majetku, dědickou daň, daň silniční nebo daň z piva. V německém znění ústavy „Einkommensteuer“, „Körperschaftsteuer“ a „Umsatzsteuer“ – viz Gesetzeim-internet.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. Dostupné z WWW: , v anglickém znění ústavy „income taxes“, „corporation taxes“ a „turnover taxes“ – viz Bts-bestellservice.de [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Basic Law for the Federal Republic of Germany. Dostupné z WWW: . Viz ustanovení čl. 106 až 107 německé ústavy. Viz ustanovení čl. 108 německé ústavy.

49


obcí, přičemž tyto základy zahrnují právo obcí na zdroj z daňových příjmů podle jejich ekonomické schopnosti.

2.1.9 Nizozemí Nizozemská ústava ze dne 24. srpna 1815117 obsahuje základní ustanovení týkající se daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění v ustanovení čl. 104. Podle tohoto ustanovení jsou daně118 ukládané státem vybírány na základě zákona a jiné dávky (plnění)119 stanovené státem jsou upraveny zákonem. Jedná se o klasické ustanovení, které je součástí i českého ústavního pořádku. Zajímavá je skutečnost, že nizozemská ústava rozlišuje „daně“, které mohou být uloženy na základě zákona, a „jiná plnění (dávky)“, která mohou být uložena zákonem. Lze dovodit, že ve smyslu nizozemské ústavy jsou daně podskupinou většího celku plnění či dávek (tj. daní v širším slova smyslu). Podle ustanovení čl. 132 odst. 6 nizozemské ústavy zákon stanoví, jaké daně mohou vybírat správní orgány provincií a obcí a upraví jejich finanční vztahy se státem. Jedná se o ustanovení upravující právo územní samosprávy na vybírání daní.120 Konečně nizozemská ústava obsahuje ustanovení upravující osvobození majetku a plateb od státu krále a některých členů královské rodiny od některých daní.121

2.1.10 Portugalsko Portugalská ústava ze dne 2. dubna 1976122 obsahuje poměrně velký počet ustanovení týkajících se daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. V prvé řadě se jedná o některá ustanovení v hlavě V označené „Finanční a daňový systém“. 117

118

119

120 121 122

50

Wettwen.overheid.nl [online]. 2012 [cit. 2012-01-04]. Grondwet voor het Koninkrijk der Nederlanden van 24 augustus 1815. Dostupné z WWW: . V holandském znění ústavy „Belastingen“ – viz Wettwen.overheid.nl [online]. 2012 [cit. 2012-01-04]. Grondwet voor het Koninkrijk der Nederlanden van 24 augustus 1815. Dostupné z WWW: , v anglickém znění ústavy „taxes“ – viz Rijksoverheid.nl [online]. 2012 [cit. 2012-01-04]. The Constitution of the Kingdom of the Netherlands 2008. Dostupné z WWW: . V holandském znění ústavy „heffingen“ – viz Wettwen.overheid.nl [online]. 2012 [cit. 2012-01-04]. Grondwet voor het Koninkrijk der Nederlanden van 24 augustus 1815. Dostupné z WWW: , v anglickém znění ústavy „levies“ – viz Rijksoverheid.nl [online]. 2012 [cit. 2012-01-04]. The Constitution of the Kingdom of the Netherlands 2008. Dostupné z WWW: . Je nutné vnímat, že podle ustanovení čl. 124 nizozemské ústavy pravomoc provincií a obcí upravovat a spravovat vlastní záležitosti je přenesena na jejich správní orgány. Viz ustanovení čl. 40 odst. 2 nizozemské ústavy. Parlamento.pt [online]. 2012 [cit. 2012-01-04]. Constituição da República Portuguesa VII REVISÃO CONSTITUCIONAL [2005]. Dostupné z WWW: .

Daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice

Recommend Documents