Dante Alighieri: Komedie. Peklo Dantova pouť začíná v temném lese hříchu, kde sešel ze správné cesty. Snaží se z něj vyjít směrem k pahorku, který osvětluje slunce (symbol Boha). Do cesty se mu však postaví postupně tři šelmy. Jsou to pardál, lev a vlčice, alegorie hříchů, které svádějí člověka z cesty ke spáse. Pardál představuje smyslnost, lev pýchu a vlčice, která je ze všech nejnebezpečnější, chamtivost. Dante před ní musí ustoupit zpátky do tmavého lesa, v tu chvíli se mu však zjeví Vergilius, kterého prosí o pomoc. Vergilius se nabídne, že ho vyvede z lesa až k osvětlenému pahorku, tj. chce vyvést Danta z temnoty hříchu zpět ke světlu spásy. Aby se vyhnuli vlčici, která jim brání v nejkratší cestě, musí sestoupit do pekla a projít očistcem. Rájem prý bude Danta provázet někdo, kdo je toho více hoden (jméno však Vergilius neprozradí). Aby zahnal Dantův strach z podsvětí, vypráví mu Vergilius o třech ženách z nebe, které si všimly jeho bloudění. Panna Maria upozornila svatou Lucii, která se obrátila na Beatrici. Ta poté požádala Vergilia o pomoc. Ženy představují tři milosti z nebe, a to milost varující (Panna Maria), milost osvětlující (sv. Lucie) a milost působící (Beatrice). Dante popisuje peklo jako hlubokou kuželovitou propast, kterou při pádu vytvořil anděl Lucifer, za vzpouru proti Bohu vyvržený z ráje. Zemská půda se ze strachu před ním rozestoupila a vytvořila prohlubeň, která sahá až do středu Země, tedy nejvzdálenějšího místa od Boha. Následkem toho, vytlačením hmoty, vyvstala na opačné polokouli uprostřed oceánu osamělá vysoká hora, která se stala sídlem očistce. Bůh tak jediným gestem vytvořil místo, kde se shromažďuje zlo světa, peklo, a místo, kde má člověk možnost očistit se od hříchu, očistec. Dante nebyl prvním středověkým autorem, který o pekle pojednal. Inspiraci mu mohla poskytnout nejen naučná díla, ale i kázání v kostele, neboť církev přesvědčovala spíše zápachem síry než vůní kadidla. Samotný papež Řehoř Veliký hlásal, že se do pekla vstupuje sopečnými krátery a ty že chrlí lávu, aby udělaly v pekle místo pro přibývající počet hříšníků. Dantovi se však podařilo vykreslit peklo mnohem přesvědčivěji a systematičtěji. Nápis na pekelné bráně: „Kdo vchází mnou, nechť naděje se zhostí!“ (III, 9) předznamenává onu nekonečnou statickou přítomnost, čekající na hříšníky, kterým je odepřena časová trojrozměrnost. Odsouzením do jediného rozměru jsou neustále stravováni svým hříchem a z tohoto stavu není úniku. Hříšníci dlí v nekonečné temnotě, ze které je nevysvobodí svítání. V pekle se totiž nestřídají dny a noci jako v očistci, ale vládne zde věčná tma. Peklo zcela vylučuje lásku. Nikdo v něm nemůže milovat. A čím více Dante sestupuje dolů, tím více se nemůže mění v nechce. Předpokládá se zde vědomí viny a pozemská kauzalita, např. „ukradl, je tedy zloděj“, zde ustupuje, aby ukázala pravou podstatu individua: „je zloděj, a tedy krade“. Pekelný svět má precizní architektonickou strukturu, plod Dantovy nekonečné fantazie a vynalézavosti, nad kterou se čtenář může nezřídka usmát. Bůh je zde nepřítomný, jeho moc se však projevuje v řádu a ve spravedlnosti, které celé peklo ovládají. Je rozděleno do devíti kruhů, které se směrem dolů zmenšují. Na samotném kraji přebývají zbabělci, kteří se ze strachu sice nedopustili ničeho zlého, ale ani se nezasloužili o nic dobrého. Jsou zproštěni trestu, ale i jakékoli blaženosti. Zasluhují jen pohrdání. V prvním kruhu se nachází limbus, někdy označován též jako předpeklí, rovněž místo bez trestu. Shromažďují se tam nepokřtěné děti a lidé dobří, kteří neměli možnost poznat Boha. Proto zde přebývají i takové osobnosti jako Homér, Ovidius, Caesar, Platón či Aristotelés. Čtenáře však pravděpodobně ještě více překvapí přítomnost velkých postav ze Starého Zákona, například Mojžíše a Abraháma. Ani ti nemohli být spaseni, protože zemřeli před vzkříšením Ježíše Krista. Je však nutné podotknout, že podle křesťanského učení je možné z limbu vyjít a vstoupit do nebe. Do dalších osmi kruhů zasadil Dante hříšníky podle závažnosti jejich provinění. Vycházel přitom z klasifikace hříchů podle Aristotelovy Etiky a z učení největšího představitele scholastické filozofie, Tomáše Akvinského. Člověk byl stvořen Bohem, který celou svou bytostí zosobňuje lásku. A proti lásce je možné hřešit dvěma způsoby, a to přemírou nebo falešností. V prvním případě se jedná například o obžerství (přehnaná láska k jídlu), v druhém případě o hněv, kdy člověk překrucuje dobro, kterým byl obdařen při stvoření. Rozhodující vliv má nakonec lidská vůle, protože jen pokud se člověk dopustí hříchu dobrovolně a vědomě, dochází k jeho skutečnému dokonání. A Dante v tomto spatřuje hlavní rozdíl mezi peklem a očistcem. V očistci dochází k očištění hříšných sklonů, myšlenek a hříchů, kterých jedinec litoval a ze kterých se vyznal. V pekle si odpykávají trest ti, kteří vědomě zhřešili, ale ničeho nelitovali.
S ohledem na dva základní typy provinění a postoj lidské vůle, dělí Dante hříchy do dvou velkých skupin: na hříchy z nestřídmosti nebo také nemírnosti a hříchy ze zlomyslnosti, které ještě rozlišuje na násilí, kdy člověk vědomě popírá dobro, a podvod, kdy naopak využívá svého intelektu ke lsti a klamu. Takové jednání je podle Danta obzvláště trestuhodné. Umístění hříšníků do jednotlivých kruhů odpovídá jasné hierarchii, kdy méně závažné hříchy jsou trestány ve vrchních kruzích, a naopak těžší hříchy v kruzích dolních. Se závažností hříchů se stupňují také tresty. Mezi hříchy a tresty existuje buď vztah analogický, kdy se trest podobá spáchanému hříchu (například smilníci jsou smýkáni silným vichrem v neustálém víru, stejně jako byli dříve smýkáni tělesnou touhou a vášní), anebo vztah protikladný, kdy je trest v protikladu k hříchu (věštci mají v pekle hlavu obrácenou dozadu: za života chtěli vidět až příliš do budoucnosti, teď však vidí pouze za sebe). Skutečné peklo začíná druhým kruhem. U jeho vchodu stojí Mínós (v řecké mytologii syn Dia a jeho milenky Európy), který soudí duše a stanovuje tresty. Zde jsou umístěni smilníci. Ve třetím kruhu přebývají v blátě a pod neustávajícím špinavým deštěm ti, kteří zhřešili obžerstvím. Hlídá je trojhlavý pes Kerberos. Ve čtvrtém kruhu nalezneme lakomce a marnotratníky, kteří proti sobě neustále valí těžké balvany. Když se potkají, začnou se vzájemně urážet a vyčítají si smrtelný hřích toho druhého. Velikost kamenů symbolizuje množství majetku, který za života nashromáždili nebo promrhali. V pátém kruhu se topí v močálu zvaném Styx duše ovládané hněvem a zlostí. Dohlíží na ně Flegias, který Danta a Vergilia převeze přes močál na druhý břeh. V šestém kruhu za vysokými hradbami města Dis trpí v plamenech kacíři společně s těmi, kteří nevěřili na nesmrtelnost lidské duše (epikurejci). V sedmém kruhu, kde si odpykávají trest násilníci, je cítit ohavný puch stoupající z nejhlubšího pekla. Přebývají ve třech okružích, podle toho, proti komu a čemu se prohřešili násilím. V prvním okruží jsou v řece vroucí krve umístěni násilníci, kteří se prohřešili na životě a statcích bližního. Krvavá řeka jim připomíná krev, kterou sami prolili. Jsou střeženi kentaury, kterým velí Chirón. Pokud se někdo snaží vylézt z vařící řeky, kentaurův šíp ho srazí zpět. Danta s Vergiliem však na zádech přenesou přes řeku. Druhé okruží se nachází v tmavém lese, kde jsou ve stromech a keřích uvězněni sebevrazi, tedy ti, kdo se prohřešili proti sobě samým. Keře ožírají Harpyje (mytické bytosti s tělem dravého ptáka a ženskou hlavou). V posledním okruží pykají duše těch, jež se provinili proti Bohu, přírodě a práci (rouhači, sodomité a lichváři). Všichni jsou smáčeni neustávajícím ohnivým deštěm. Osmý kruh Dante popisuje jako pláň sklánějící se ke středu. Je rozdělená na deset žlabů, které překlenují skály jako mosty. Uprostřed stojí obrovská studna, která tvoří poslední kruh pekla. Za svůj hřích v jednotlivých žlabech trpí podvodníci, svůdci žen, pochlebovači, kuplíři, svatokupci (Dante sem umístil například i papeže Mikuláše III.), ale také astrologové, pokrytci a zloději. Střeží je ďáblové a hadi. Když had někoho uštkne, shoří na popel, ale vzápětí opět vstane v dřívější podobě. Dante sem umístil mnoho ze svých florentských protivníků a na své pouti s nimi promlouvá. V posledním kruhu, který je rozdělen do čtyř okruží, se na dně studny rozkládá zamrzlé jezero. Za své hříchy zde trpí duše těch, kteří zradili (např. Kain) a političtí zrádcové. Poslední okruží na samém pekelném dně se jmenuje Jidaška (Giudecca). Zde jsou celí zamrzlí ti, kteří se prohřešili proti dobrodincům. Uprostřed stojí po pás zamrzlý Lucifer, kteří ve svých tří tlamách drtí Jidáše, který zradil Krista, a Bruta s Cassiem, kteří zradili Caesara (předchůdce středověkých císařů, nejvyšších pozemských vládců). V Pekle mají velmi důležitou roli i jazykové prostředky, které Dante při psaní zvolil, aby i do jazyka vtáhnul atmosféru pekla. Díky nim se zařadil mezi nejexperimentálnější básníky všech dob. Jeho jazyk postrádá téměř jakýkoli vztah k předešlé literární tradici. Dante v této kantice (více než v těch následujících dvou) míchá mnoho stylistických rovin od těch nejnižších (expresivních, někdy i vulgárních) až k tragicky vznešeným a vytříbeným. Jazykový rejstřík není nijak omezen, básníkovy obraty jsou velmi konkrétní a realistické. Pokud Dante potřeboval, nebál se vypůjčit určitý výraz z jakéhokoli jazykového prostředí. Mnohokrát se uchýlil i k vytvoření neologismů. Dante v Komedii nefiguruje pouze jako její stvořitel, tedy autor, ale i jako protagonista. Tato funkce je navýsost důležitá, přestože se primárně nejedná o dílo autobiografické. Zatímco v očistci a ráji básník sdílí osud s jednotlivými dušemi, v pekle působí spíše jako pozorovatel. Jen málokdy projevuje soucit s odsouzenými. Všechny strašlivé věci a utrpení zatracených duší pečlivě zaznamenává, aby svým vyprávěním zprostředkoval čtenářům důsledky hříchu a přivedl je tím na pravou cestu.
Dante Alighieri: Komedie. Očistec Očistec je druhá kantika Dantovy Komedie. Dante jej popisuje jako součást onoho světa, která se zrodila, když Bůh vyhostil z ráje buřiče Lucifera. Země ze strachu před ním ustoupila a vytvořila velkou prohlubeň, sídlo pekla. Na jižní polokouli následkem toho vyvstala uprostřed oceánu vysoká hora, kam Bůh umístil očistec. Přestože Dante z očistce učinil nedílnou součást onoho světa, ve středověkém křesťanském pojetí to byla myšlenka velmi mladá. Do roku 1274, kdy byl očistec na lyonském koncilu uznán za článek víry, totiž neexistovalo žádné přechodné místo mezi peklem a rájem. Očistec představuje místo, kde prostřednictvím očištění mohou dojít spásy duše těch, kteří spáchali pouze lehké hříchy, a těch, kteří projevili patřičnou lítost. A zde se nám rýsuje spojitost s dalšími dvěma říšemi onoho světa. Nelze totiž na očistec pohlížet bez přímého vztahu k peklu a ráji. Jelikož jsou duše tohoto místa určené ke spáse, mohli bychom očistec chápat jako předstupeň ráje. Pobyt duší je zde časově omezený, a proto je očistec prostoupen nadějí. V mnohém se podobá světu pozemskému. Pobyt duší zde musí jednou skončit, podobně jako lidský život. Navíc po Posledním soudu, kdy přestane existovat svět, zmizí i celý očistec, protože ztratí svůj účel. Dantovi musíme složit dvojitou poklonu: nejen proto, že dokázal tak aktuálně zpracovat nově zavedený článek onoho světa, ale i proto, že se toho zhostil s takovým důvtipem a originalitou. Struktura očistce je jednoduchá, nevládne tu tak přísná hierarchie, jakou jsme mohli pozorovat v pekle. Vysoká hora, jejíž písčité svahy obepíná moře, je rozdělena do tří hlavních částí: předočistec, vlastního očistce a pozemský ráj (Eden). Předočistec se nalézá pod skutečnou bránou do očistce a sídlí tu ti, kteří čekají, až budou vpuštěni dovnitř. Sice se za života káli a litovali svých hříchů, ale až ke konci svého života. Za trest teď musí čekat, stejně jako čekal Bůh na jejich obrácení. Do vlastního očistce se vstupuje branou, kterou střeží nebeský anděl. Je rozdělen do sedmi kruhů, které se směrem vzhůru zužují. Do nich jsou umístěny duše podle hříšných myšlenek, od kterých se musí očistit. Směrem nahoru se závažnost hříšných sklonů zmenšuje. Stejně jako v pekle, i v očistci Dante prezentuje hřích jako odklon od lásky, kterou byl člověk obdařen při stvoření. Používá učení o sedmi hlavních hříších, jimiž jsou pýcha, závist, hněv, lenost, lakota, obžerství a smilstvo. Pýcha je nejzávažnější ze všech hříchů, protože plodí hříchy další. A proto se od ní duše očišťují v kruhu prvním. Naopak od smilných myšlenek se osvobozují až v kruhu sedmém, protože tento hřích představuje pouze přehnanou formu lásky. Na samém vrcholu vysoké hory se rozkládá Eden, pozemský ráj, poslední část očistce, kterým duše procházejí před vstupem do ráje. Je to místo nepopsatelné krásy a půvabu, které Bůh původně určil pro člověka. Jelikož však první lidé, Adam a Eva, neuposlechli nařízení, které jim Hospodin dal, byli odsud vyhnáni. Zde je lidská duše dokonale očištěna a odpoutána od hříchu. Na tomto místě dojde k setkání Danta s Beatricí a končí Vergiliova úloha průvodce. Je nezbytné zdůraznit, že na duše v očistci není uvalen žádný Boží trest, jak je tomu v pekle. Přestože jsou duše umístěny do kruhů, které jsou spjaty s některým ze sedmi hlavních hříchů, nejde ani tolik o jednotlivé hříchy, jako spíše o hříšné sklony, které zahrnují veškeré špatné myšlenky. Hříchy, kterých se lidé za života dopustili, jim Bůh již odpustil, jinak by zde nemohli být. Duše však musí zpřetrhat veškeré vazby, které je ke hříchu poutají. Špatné sklony musí nahradit těmi správnými. Očištění mohou duše dojít třemi způsoby. Jednak prostřednictvím trestu, který jim je přidělen ve vztahu ke spáchanému provinění. Na rozdíl od pekla zde ale trest působí blahodárně. Přispívá k osvobození a přibližuje ke spáse. Proto duše takový trest přijímají z vlastní vůle a s radostí. Další cestu, jak dojít očištění, skýtá modlitba. Všechny duše se modlí a vyprošují si milost Boží. Navíc neprosí jen za sebe, ale i za všechny živé, aby byli posilněni v boji s hříchem. Třetí způsob, jak se duše mohou osvobodit od hříchu, je prostřednictvím příkladu. V každém kruhu vidí dva druhy jednání: jednak ctnostné jako protipól svého provinění, a pak Boží trest za jednání neřestné. Snaží se tak nahradit špatné počínání tím správným. V pekle duše trpí v jednom jediném kruhu, ze kterého není úniku. V očistci však prochází každá duše všemi kruhy postupně nahoru, a tím se zbavuje tíhy všech hříšných sklonů. Druhá kantika se na rozdíl od první, ve které převládá míšení stylů a expresivní jazyk, vyznačuje určitým uvolněním a vyvážením, a to jak stylu, tak jazyka. Nelze však hovořit o monotónnosti, i zde náš básník odvážně experimentuje. Upouští však od rozmanitosti první kantiky. Tato vyváženost je spjata s celkovým pojetím očistce jako místa uprostřed, které má charakteristiky běžné pozemské krajiny. Poutník Dante zde již nepředstavuje pouze jakéhosi pozorovatele, jak tomu bylo v pekle. Přistupuje ke kajícím duším jako k sobě rovným a chová k nim sympatie. Vždyť také on sám se zde osvobozuje od všeho špatného, aby mohl předstoupit před tvář Boží. Snad proto v této kantice najdeme nejvíce Dantových přátel. Z tohoto důvodu literární kritici někdy označují Očistec jako „kantiku přátelství“. Když Dante s Vergiliem vystoupí z útrob Země, poslední hvězdy na nebi právě odolávají rannímu svítání. Před nimi se do výšky tyčí vysoká hora. Najednou se objeví stařec vznešeného vzhledu, který se jim představí jako Cato (římský senátor a vojevůdce, který po vítězství Julia Caesara spáchal sebevraždu, aby mu nepadl do rukou), strážce očistce. Rozmlouvají spolu
a Vergilius Catonovu radu omyje rosou Dantův špinavý obličej od pekelného kouře. Po chvíli spatří nad mořem světlo, které se rychle blíží ke břehu. Je to anděl, který přiváží na malé loďce duše zemřelých určené ke spáse. Než dojdou k bráně do očistce, potkávají duše těch, kteří čekají, až budou vpuštěni dovnitř. Mezi nimi jsou například i exkomunikovaní, tedy ti, které papež vyloučil ze společenství církve. Dante je však umístil do předočistce, protože věděl, že papežové často využívali svých pravomocí k dosažení politických cílů, a proto nebral jejich rozhodnutí příliš vážně. Některé duše poznají, že Dante není mrtvý a jsou na něj zvědavé. Upoutají jeho pozornost, načež ho Vergilius ostře pokárá a připomene mu cíl jejich cesty: „Ty za mnou pojď a lidi nech, ať křičí! / Stůj pevně jako věž, jež nenaklání / svůj vrch, ať vichry sebevíce fičí.“ (V, 13-15). Pokračují tedy v cestě, ale brzy se začne stmívat. Rozhodnou se přenocovat na krásné louce vládců, kde čekají na vpuštění do očistce králové a vladaři, kteří nedokázali využít své moci ke konání dobra. Ráno se Dante probudí před bránou očistce, kam ho přenesla svatá Lucie, symbol osvětlující milosti. Zářící anděl s mečem, hlídající bránu, Dantovi při vstupu vyryje mečem na čelo sedmkrát písmeno P (peccato = hřích), která představují sedm hlavních hříchů. Poté Dante s Vergiliem postupně procházejí všech sedm kruhů, kde se duše očišťují od svých hříchů. V prvním jsou pyšní, kteří na zádech nesou obrovské balvany. Za života nosili hlavy příliš vysoko, proto je teď mají pod tíhou téměř u země. Navíc před sebou vidí výjevy představující pokoru, které mají následovat. Před vstupem do dalšího kruhu se před Dantem objeví anděl a mávnutím křídla mu z čela smaže jedno P. Znamená to, že se básník očistil od hříchu pýchy. Dante tomu však nejprve nerozumí, proto mu Vergilius praví: „Až značky P už z tvého čela, / jež zbyly ti tam téměř vymazány, / do jedné zmizí, zahlazeny zcela, / tvé nohy vůlí budou překonány, / že nepocítí námahy, byť bosy, / však slastí bude jim být vzhůru hnány.“ (XII, 121-126). Společně pak procházejí následujícími šesti kruhy, až mu z čela zmizí i poslední P. V jednu chvíli celou horou začne zmítat silné zemětřesení, po kterém následuje společný zpěv „Gloria in excelsis Deo“ (Sláva na výsostech Bohu). Vyděšený Dante se dozví, že otřesy neměly fyzikální podstatu, nýbrž nadpřirozenou. Dochází k nim pokaždé, když nějaká duše dojde úplného očištění a může tak vstoupit do ráje. Je to tedy důvod k radosti pro všechny v očistci. Aby se Dante dostal do pozemského ráje, musí přelézt vysokou ohnivou zeď. Protože má strach, Vergilius ho povzbuzuje: „Nuž pohleď, synu, od Beatrice tato zeď nás dělí.“ (XXVII, 35-36). Dante tedy sebere odvahu a překoná i tuto překážku. Na vrcholu hory mu Vergilius sdělí, že je dokončeno jeho duchovní očištění, a tedy i Vergiliovo poslání průvodce. Dantovi se zjevuje krásná a šťastná Matylda, která mu popisuje Eden. Zosobňuje člověka před tím, než propadl hříchu. Ukazuje mu i dvě říčky, Lété a Eunoé. Kdo se napije z první, navždy zapomene na hřích, druhá říčka naopak vyvolá vzpomínky na dobré skutky vykonané za života. Poté z lesa vyjde velkolepý zástup a Dante konečně spatří Beatrici. Pod množstvím květů, jež na ni hází andělé, mu téměř mizí před očima. Nejdříve ji nepoznává a chce se obrátit na Vergilia, ten však v ten moment zmizí. Po chvíli Dante konečně Beatrici šťasten rozpozná. Ta ho ale začne kárat za sejití z cesty, ke kterému došlo po její smrti. Básník lítostí ztrácí vědomí. Probudí se až v náručí Matyldy v řece Lété a zakouší jakýsi druhý křest, doprovázený i napitím z druhé říčky. Teprve pak je připraven vstoupit do ráje s Beatricí po boku, která ho od této chvíle bude provázet.
Dante Alighieri: Komedie. Ráj Ráj je poslední kantikou Dantovy Komedie. Přestože se první dvě kantiky, Peklo a Očistec, často nachází ve vztahu vzájemné opozice, obě fungují na podobném principu a jsou koncipovány v návaznosti na svět pozemský. To nelze říci o Ráji. Mezi všemi kantikami bezpochyby najdeme několik paralel, avšak mnohem zajímavější jsou rozdíly, které Ráj od předešlých dvou odlišují. Dantův ráj je koncipován jako dokonalé nebeské město, které nepodléhá žádnému zmatku či proměnám. Přebývají zde duše spravedlivých, jejichž počet byl předem stanoven Bohem. Jakmile se toto množství naplní, nastane konec světa a Poslední soud potvrdí konečné rozdělení na duše spasené a zatracené. Budou vzkříšena těla všech zemřelých. Zatracení tak budou trpět ještě více a naopak spasení dojdou plného naplnění nebeské blaženosti. Přesný počet duší určených ke spáse Dante neuvádí. Rovná se však počtu andělů, kteří se společně s Luciferem vzbouřili proti Bohu. Podle našeho básníka to byla jedna desetina ze všech nebeských andělů. V nebi je tedy devět desetin míst určených pro anděly a jedna desetina pro spasené lidské duše. Lidský osud je tak vlastně předurčen, ale k čemu, to záleží jen na člověku, protože mu Bůh daroval svobodnou vůli. Aby mohl Dante popsat nadpozemský svět, musel mu dát materiální podobu. Použil však prostředky, které nejsou hmatatelné (například světlo a zvuk), čímž nebi zachoval božskou podstatu. Rájem je prostoupeno světlo jako symbol nejvyšší Boží milosti, i samotný Bůh je vylíčen jako oslepující záře. Naproti tomu v pekle převládá temnota a v očistci dochází ke střídání dnů a nocí (v noci nelze pokračovat v očišťování duše). Hranici ráje tvoří oheň. Odděluje od sebe svět pozemský a svět transcendentní. Zatímco pozemský svět podléhá změnám, ten transcendentní zůstává neměnný a věčný. Skládá se z devíti kruhů, které se postupně zvětšují. Všechny obepíná Empyreum, desátý kruh, který z nich utváří jeden celek a od ostatních se liší tím, že je nehybný. V Empyreu sídlí Bůh, zároveň ale prostupuje všemi částmi vesmíru, kde se jeho přítomnost projevuje formou rychlosti, s níž obíhají nebeské sféry s planetami i sama Země. Silová struktura ráje tedy funguje ve dvojím směru: Boží síla sestupuje na všechny duše, které naopak směřují k Bohu a touží po spojení s Ním. Bůh je trojjediné podstaty, tedy Bůh otec, zosobňující sílu, Bůh syn, symbolizující moudrost, a Duch svatý, který představuje lásku. Ráj se od pekla a očistce liší především v tom, že všechny duše přebývají v Empyreu společně a nejsou umístěny do různých částí. Pokud jsou totiž duše zcela oproštěny od hříchu, musí všechny plně zakoušet štěstí a blaženost. Znamená to tedy, že Dante nebral zřetel na zásluhy, kterých dosáhly během pozemského života? Kdyby tomu tak bylo, jednak by popřel svrchovanou Boží spravedlnost a za druhé by se jeho vyprávění stalo monotónním. Omezilo by se na pouhý popis ráje. Dante tedy nalezl střední cestu: duše sice dlí pospolu, ale nedosahují stejné míry blaženosti. Ta se totiž odvíjí od jejich vnitřního stavu, respektive od vnitřní touhy po naplnění. Tuto touhu pociťuje každá duše jinak a souvisí i s prožitým životem na Zemi. Dante tak vyřešil dogmatický i umělecký problém zároveň. Zbývalo mu jen najít způsob, jak vyjádřit vnitřní touhu, navenek neviditelnou. Bůh udělil Dantovi mimořádnou milost vidět vnitřní stav každé duše, podle čehož je následně mohl rozdělil do jednotlivých kruhů ráje. Navíc je viděl tak, jak budou vypadat při Posledním soudu, tedy s vlastními těly. Rozmístil duše do prvních sedmi kruhů, které pojmenoval po jednotlivých planetách, do osmého kruhu umístil hvězdy a do devátého anděly. Duše jsou do jednotlivých kruhů (nebes) umístěny v závislosti na dvou kritériích. Podle toho, jakým vesmírným tělesem byly ovlivněny (ke každé planetě se vztahuje určitý pozitivní vliv), a podle toho, jakou měrou toužily po dobru a jak v životě využily potenciál, který obdržely od Boha. Až na první dvě planety (Měsíc a Merkur) se jedná o působení pozitivní. Tehdejší astrologie přisuzovala Měsíci vlivy nestálé povahy, a proto jsou do prvního kruhu Měsíce umístěny duše těch, kteří nemohli za života vykonat daný závazek. V druhém kruhu Merkura tráví svou věčnost naopak duše těch, kteří usilovali o dobro, ale byli hnáni touhou po slávě. Do třetího kruhu Venuše zasadil Dante ty, kteří dokázali opravdově milovat. V kruhu Slunce nalezneme duše moudrých a v kruhu Marsu trpících nebo bojujících za víru. Do Jupiterova nebe umístil Dante duše spravedlivých vládců a v posledním kruhu Saturnu přebývají duše těch, kteří se zasvětili kontemplativnímu životu (žili v celibátu). Další podstatný rozdíl, který odlišuje Ráj od Pekla a Očistce, můžeme pozorovat v dramatičnosti příběhu. Zatímco první dvě kantiky ovládá určité napětí, v Ráji něco podobného jen stěží najdeme. Chybí zde dramatický motiv hříchu nebo boje mezi dobrem a zlem. Ráj totiž není nijak spjat se světem pozemským. Tento nedostatek dramatičnosti je však vyvážen básníkovým postupným dozráváním a získáváním nadhledu. Dante se táže, hloubá a s pomocí Beatrice nachází odpovědi. A nezabývá se pouze teologickými otázkami, ale i politickými. Vyzařuje z něj víra v Boha, který zvítězí nad zlem. V této kantice Dante dosahuje vytříbeného stylu i hluboké moudrosti, které vše podřizuje (jazyk, verše, sloky).
Dante, osvobozený od všech hříchů, se společně s Beatricí vznáší nesmírnou rychlostí z očistce směrem k ráji. Pociťuje takovou lehkost, že si zpočátku ani neuvědomuje, že letí. Nechápe, jak je možné, že se pohybují rychleji než blesk. Beatrice mu vysvětluje, že nebe neovládají fyzikální zákony, nýbrž moc Boží, jehož láska ho přitahuje. Nejprve dosáhnou kruhu Měsíce, který se nachází nejblíže Zemi. Dante se zde setká s duší Piccardy de Donati, která byla unesena z kláštera a donucena ke sňatku. Nemohla tak dostát slibu čistoty, ke kterému se zavázala. Básník se obrací k Beatrici, protože nechápe, proč tyto duše dosahují menší blaženosti než ostatní. Vždyť k porušení slibu byly donucené. Beatrice mu láskyplně vysvětluje, že duše těchto lidí měly i jinou možnost než ustoupit. Za příklad mu nabízí mučedníky. Dante s Beatricí pokračují do Merkurova nebe. Tady jsou duše těch, kteří celý život jednali spravedlivě, ve svém konání však byli hnáni touhou po vlastní slávě, a ne nezištnou láskou k vyššímu dobru. Aniž by si toho Dante všiml, najednou se nachází v kruhu Venuše. Jsou zde v blaženosti ti, kteří na Zemi konali dobro z lásky k Bohu. Nachází se tu také Karel Martell (syn Karla II. z Anjou), se kterým se Dante pravděpodobně setkal za svého života a již tehdy byl okouzlen jeho šlechetností. Karel Martell se s politováním pozastavuje nad smutným osudem krajů, kterým vládnul. V kruhu Slunce básník spatřuje duše moudrých. Ty kolem Danta a Beatrice utvoří kruh a zpívají. Když skončí, vystoupí duše Tomáše Akvinského (největší představitel scholastické filozofie), která představí sebe a dalších jedenáct církevních otců. Svatý Tomáš vychvaluje františkánský řád a kritizuje zkaženost dominikánů. Podle něj sv. Františka i sv. Dominika poslala na Zem Boží prozřetelnost, aby bojovali s herezí. Zatímco sv. Dominik chránil svou moudrostí a vzdělaností církev od heretiků, sv. František bojoval se zkaženým duchovenstvem příkladem naprosté chudoby. Jenže dominikáni se později odloučili od příkladu svého zakladatele a propadli falešnosti. Dante s Tomášem dlouze diskutuje o mnoha teologických problémech. V pátém kruhu Marsu Dante spatří velký zářící kříž, kolem něhož jsou shromážděny duše mučedníků a bojovníků za víru. Mezi nimi se nachází i jeho praděd Cacciaguida, který zemřel v bojích za osvobození Jeruzaléma. Vypráví Dantovi o Florencii, jaká byla za jeho života, kdy sice byla méně lidnatá a chudší, zato však svorná. Jupiterův kruh obývají duše těch, kteří v životě jednali spravedlivě. V Saturnově kruhu potom těch, kteří se zasvětili kontemplativnímu životu. Náhle se před Dantem a Beatricí objeví zlaté schody, které jsou tak vysoké, že nelze dohlédnout jejich konce. Po nich sestupují zástupy zářících blažených. K básníkovi přistoupí sv. Benedikt a naříká nad úpadkem benediktýnského řádu, který sám založil. Společně s ním a Beatricí Dante stoupá do osmého nebe hvězd. Zanedlouho se objeví tisíce světel, které osvěcuje oslňující světelná záře. Beatrice vysvětluje, že se jedná o Kristovo oslavení a že největší jas je Kristus. Dante zakouší duchovní extázi. Než básník vstoupí do Empyrea, musí odpovědět apoštolům na otázky, které se týkají třech teologálních ctností (víry, naděje a lásky). Poté se Dante s Beatricí přibližují Empyreu, pravému ráji. Když si oči přivyknou, básník spatří obrovské jezero světla. Kolem této záře jsou shromážděny duše. Uprostřed světelného jezera, které Dante přirovnává ke květu růže, stojí prázdný trůn s císařskou korunou. Beatrice Dantovi říká, že je připraven pro císaře Jindřicha VII. Zde se také Dante musí rozloučit s Beatricí, která ho doposud provázela. V děkovné modlitbě se k ní poprvé obrací zájmenem ty, což vyjadřuje, že dosáhl stejné míry blaženosti jako ona. Na místě, kde stála Beatrice, se objeví sv. Bernard. Dantovi vysvětluje strukturu zářící růže. Je rozdělena na dvě části: na jedné straně jsou shromážděni duše Starého Zákona (věřily v budoucího Krista), na druhé jsou duše Nového Zákona, kde jsou stále volná místa. Na vrcholu je umístěn trůn Panny Marie. Sv. Bernard vyzve Danta, aby se k ní v modlitbě obrátil. Panna Maria mu svou přímluvou může zprostředkovat přímý kontakt s Božskou podstatou. Marie jen pouhým pohledem vyhoví Dantově prosbě. Dante se tedy podívá nahoru. Boží světlo do něj začne vstupovat a básník dosáhne plné blaženosti a harmonie s Bohem. Již se necítí jako návštěvník ráje, ale jako jeho součást.
Využito: www.iliteratura.cz Bibliografie: Ukázky pocházejí z překladu: Božská komedie, přel. O. F. Babler, Odeon, Praha 1988.
