mladí romantici
Daisy Hayová
Mladí romantici
Přeložila Drahomíra Michnová
1
2
Daisy Hayová
Poznámka redakce: Ačkoli víme, že podle nejnovějších pravidel pravopisu se píše už jen „filozofie“, v zájmu zachování dobového koloritu a duchu celého díla jsme ponechali podobu „filosofie“ – vycházející z původního řeckého významu slov filein (milovat) a sofia (moudrost).
Daisy Hayová
mladí romantici Z anglického originálu Young Romantics, vydaného nakladatelstvím Farrar, Straus nad Giroux v New Yorku roku 2010, přeložila Drahomíra Michnová Vydala Metafora, spol. s r. o., v Praze roku 2012 Redakce Jana Moravcová Korektura Květa Svárovská Technická redakce Hana D. Benešová Sazba Netopejr® První vydání jako e-BOOK Copyright © Daisy Hay, 2010 Translation © Drahomíra Michnová, 2011 All rights reserved ISBN 978-80-7359-991-1
U Krbu 35 100 00 Praha 10 www.metafora.cz
mladí romantici
Na památku Anne Mackenzie-Stuartové a pro Matthewa
Pavučina našich životů je tkána z mnoha vláken. John Keats Benjaminu Baileymu 8. října 1817
3
4
Daisy Hayová
mladí romantici
5
obsah
ČÁST PRVNÍ – Začátek spolku 7 Manželé 9 Manželky a milenky 53 Sestry 81 Děti 123 ČÁST DRUHÁ – Itálie a Anglie 153 Hrabata a pepíci 155 Vyhnanství 180 Cestovatelé 208 Korzáři 232 ČÁST TŘETÍ – Po bouři 263 Budoucnost 265 Přítomnost 294 Minulost 318
6
Daisy Hayová
mladí romantici
Část první
z a čá t e k s p o l k u
7
8
Daisy Hayová
mladí romantici
9
Manželé
T
řetího února 1813 nastoupil James Henry Leigh Hunt dvouletý trest v londýnské věznici Surrey Gaol, jež se nacházela v ulici Horsemonger Lane. Zločinem, kterého se dopustil, byla pomluva, jeho obětí princ regent. V každém případě šlo o tvrdý trest, ale Leigh Hunt byl odhodlán nést uvěznění a odloučení od rodiny statečně. „Vím, že si musím uvědomit, že jsem bratr, otec a manžel, zároveň však stále mohu jednat jako muž,“ napsal. „Mám přátele k nezaplacení, konal jsem svou povinnost, jsem Angličan, který dává příklad svým dětem a své zemi, a za těchto okolností by bylo těžké, kdybych nedokázal tuto mimořádnou situaci přetrpět a řešil bych ji zženštilými nářky či, ještě hůř, kompromisem.“ Věznice Surrey Gaol stála v úzkých uličkách dnešního Southwarku. Bylo to jedno z největších vězení v Anglii a stejně jako v ostatních věznicích anglických hrabství se i tady nacházela směsice běžných kriminálníků a dlužníků, kteří v ní žili i se svými rodinami. Pro ředitele věznice, pana Ivese, představovalo toto zařízení vzkvétající živnost: vybíral od vězňů poplatky za pivo, za služby prostitutek, za sejmutí řetězů, a dokonce i za propuštění po soudním zproštění viny. Významná část jeho zisku plynula z kapes návštěv – ty přinášely vězňům jídlo a hlavně peníze na zaplacení poplatků. Také jim zajišťovaly tu trochu domácího pohodlí – ložní prádlo, teplé oblečení –, což činilo život za vězeňskými zdmi snesitelnějším.
10
Daisy Hayová
Osmadvacetiletý vězeň Leigh Hunt sliboval Ivesovi a jeho personálu vyhlídku na tučný zisk. Nebylo ničím neobvyklým, že vězňové z aristokratických kruhů (většinou úředníci odsouzení za trestné činy, jako byly pomluva, pobuřování a podvod) si svůj trest odpykávali jako věznitelovi hosté a platili vysoký nájem za ubytování přímo v domě majitele věznice. Ives přivítal svého nejnovějšího chovance s nesmírnou účastí a ihned mu nabídl pokoje ve svém vlastním domě. Hunt tu nabídku odmítl, a to ze dvou důvodů: nemohl si dovolit platit Ivesovi vydřidušské nájemné a také se tím bránil jeho úlisnému chování a přehnaným projevům falešného soucitu. Načež mu byla přidělena cela, kterou před ním obýval plukovník Despard, angloirský rebel obviněný z vlastizrady, který byl roku 1803 na střeše věznice popraven. Nebyl to tedy slibný začátek výkonu trestu a první dny Huntova pobytu ve věznici byly hrozné. Nejvíce ho drásaly zvuky typické pro vězeňský život: řinčení „řetězů zločinců smíšené s … odpornými kletbami nebo zoufalým chechotem“ bylo horší než pohled na zločince samé. Skřípění klíčů v zámcích cel bylo „zlomyslnou urážkou“ Huntovy „lásky ke svobodě“. Jeden vězeňský strážce jej jednou vzal, aby se podíval na ženu, která měla být oběšena za vraždu svého nemanželského dítěte, a Hunta šokovalo, že šibenici, na níž měla být oběšena, „stloukali v jejím doslechu“. Zároveň byl znechucen tím, jak se strážce odporně vyžíval v jejím utrpení, a nemilosrdně jej za to pokáral. Ives a jeho personál brzy seznali, že Hunt není z těch, kdo strpí surové nebo pohrdavé poznámky na adresu svých spoluvězňů. Huntovy neohrožené řeči sice posilovaly jeho morálku, ale jeho zdraví neprospěly. To se mu začalo v krutých vězeňských podmínkách zhoršovat. Soucitní členové vězeňského výboru soudců se dohodli na tom, že právě z tohoto důvodu by se jeho neutěšené životní podmínky měly zlepšit. Dovolili jeho rodině, aby se za ním do
mladí romantici
11
vězení přistěhovala a aby se pro ně ve staré ošetřovně upravily dvě místnosti k obývání. Když se Hunt dozvěděl, že bude mít možnost žít ve vlastním bytě, s manželkou a dětmi, vyburcovalo jej to k činorodosti. Zajistil si řemeslníky, kteří do vězení běžně docházeli prodávat nebohým chovancům své výrobky, povolal partu malířů a natěračů a ti všichni se pustili do rekonstrukce ošetřovny, z níž zakrátko vytvořili byt hodný džentlmena. Už šest týdnů po svém uvěznění mohl Hunt přijímat návštěvy. Když jeho přátelé prošli špinavými uličkami Southwarku a temnými chodbami věznice, našli Hunta v přepychovém a pohodlném bytě plném barev. Sídlil v nádherně zařízených místnostech jako pohádkový král, jenž uděluje slyšení v budoáru, který si sám vytvořil. Stěny jsem pokryl tapetami se vzorem růžového loubí, na stropě jsem měl oblohu s obláčky, zamřížovaná okna zdobily žaluzie, a když dorazily i moje knihovny s bustami, květiny a fortepiano, nemohl v této části města existovat krásnější pokoj. Na tyto návštěvy proudily houfy přátel a obdivovatelů, někteří ze zvědavosti, ale většina z opravdové náklonnosti. Z Huntovy cely se stal neobvyklý literární salon a vyhledávané útočiště – jak pro vězně, tak pro návštěvy – před strastmi světa. Obchodníci přinášeli dobré jídlo a víno, Hunt objednával i výborné večeře a besedoval se svými přáteli dlouho do noci, dokud je Ives nebo jeho přisluhovači nepřišli vyvést z vězeňského areálu. V čase mezi návštěvami Hunt hodně četl, psal a budoval svou zahrádku, malý plácek před ošetřovnou, který si zútulnil zelení a popínavými růžemi. Byla lemovaná květinovými záhony a mladými stromky a uprostřed se zelenal svěží trávník. Tam se procházel se svými malými synovci a synem a s Jeremym Benthamem, svým sportovně založeným přítelem, hrál hru podobnou badmintonu.
12
Daisy Hayová
*** Jméno Leigha Hunta už dnes nebudí mnoho pozornosti. Jedním z důvodů je to, že jeho nejlepší díla byla pomíjivá – na rozdíl od svých slavnějších přátel nebyl předním a význačným básníkem, ale horlivým novinářem. Dětství strávil v těsném kruhu své rodiny, byl zbožňovaným a hýčkaným nejmladším dítětem Isaaka Hunta, loajalisty, který uprchl z Filadelfie, a jeho ženy Mary. Jeho předkové z otcovy strany pocházeli z Karibiku a nepřátelé mu to celý život předhazovali – upozorňovali na jeho snědou pleť, tmavé vlasy a plné rty. Isaac Hunt byl charismatický marnotratník a Leighovy nejranější vzpomínky se týkaly místností ve věznici King’s Bench, kde s rodiči žil poté, co se tam jeho otec ocitl pro dluhy. Školního vzdělání se mu dostalo v Kristově nemocnici (Christ’s Hospital), ve své době velice přísné instituci situované poblíž věznice Newgate. Roku 1801, když bylo Leighovi šestnáct, mu milující otec umožnil vydat jeho Prvotiny, a to za finančního přispění významných předplatitelů, kteří Isaaka podporovali kvůli jeho loajalistickým konexím. V té době bylo velmi neobvyklé vydat prvotinu nějakého autora dřív, než se stal známým literátem, takže tento počin svědčil o Isaakově mimořádné důvěře ve schopnosti svého syna. Hunt však neprojevil téměř žádné známky toho, že bude v literární dráze pokračovat, a jen bezcílně bloumal. Jeho apatické období dospívání s sebou neslo i zvláštní rozpory v utváření jeho povahy. Na jedné straně předčasně vyzrál, byl sebejistý, ale zároveň nevěřil svým schopnostem; oplýval pevnou vůlí, ale po emocionální stránce byl křehký, egoistický a současně nesobecký, a zdálo se, že se svých vlastních schopností zalekl. Jeho starší bratr John se nakonec začal obávat, že by se Leigh mohl stát obětí otcova ledabylého a nezodpovědného přístupu k životu, a vzal bratrovu budoucnost do svých rukou. John Hunt byl o devět let starší než Leigh a měl úplně jinou povahu.
mladí romantici
13
Byl pracovitý, svědomitý, poctivý a bystrý pozorovatel lidských povah. Sám měl velký smysl pro odpovědnost, proto nelibě nesl otcovy nezdary, které křehkou matku vystavovaly finanční nejistotě. Johnova zásadovost se snoubila s obchodním duchem, a tak si roku 1808, když mu bylo dvaatřicet a Leighovi třiadvacet, všiml, že na trhu s periodiky, který se velice polarizoval, chybí nějaký nezávislý týdeník. On sám už noviny vydával a Leigh do nich občas přispíval, ale John teď bratrovi nabídl trvalou spolupráci s tím, že bude jejich šéfredaktorem, a on, John, je bude vydávat. Výsledkem se stal týdeník nazvaný The Examiner, na kterém oba bratři společně pracovali téměř dvacet let. Leigh sdílel bratrův zápal pro politickou nezávislost a jeho zájem o parlamentní reformu. Spolupráce se dařila, John byl praktický a rozumný člověk, který se dokázal postarat o to, aby byly noviny v neděli připraveny k tisku. Leighovy vynikající úvodníky jim zase vynesly dobrou pověst. Leigh však neměl takovou pracovní morálku jako střízlivě uvažující bratr a jeho lehkomyslnost, s níž přistupoval ke svým vlastním finančním záležitostem, byla zdrojem neustálých vážných sporů, jež mezi sebou vedli. Další příčinou vzájemných neshod byl Leighův sňatek s Mary Anne Kentovou roku 1809, protože ohrozil finanční zdroje vydávání Examineru. Leigh se s Mary Anne (známou také jako Marian a nakonec jako Marianne) seznámil roku 1802, v době svého bezcílného bloumání životem. Jeden jejich společný přítel uvedl Leigha do Kentovy rodiny, protože věděl, že se s ním Elizabeth, Mariannina mladší sestra, touží seznámit. Elizabeth bylo roku 1802 teprve jedenáct let, ale byla na svůj věk velmi bystrá, přečetla a obdivovala jeden Huntův esej v časopise Monthly Preceptor a nadšeně chtěla napodobovat jeho literární tvorbu. Hunt se k děvčátku choval laskavě, nejspíš proto, že se zakoukal do jeho starší sestry. Dlouho a bouřlivě se Marianne dvořil a tento vztah
14
Daisy Hayová
značně ovlivnil dospívání obou sester. Roku 1813, v době uvěznění, už byl Hunt s Marianne v bezpečí manželského přístavu a měli spolu dva malé syny. Jejich domácnost byla chaotická, byla pravým opakem spořádaného života bratra Johna a jeho ženy Sally. Leigh a Marianne se několikrát stěhovali z Londýna a zase zpátky, střídavě bydleli v pronajatých domcích na venkově a v londýnských bytech a neustále zápasili s nedostatkem peněz. Johna rozčilovala liknavost švagrové v péči o domácnost, avšak jeho nesouhlas s bratrovým sňatkem měl ještě hlubší kořeny. Bál se o budoucnost Examineru pod vedením šéfredaktora, kterého rozptylují rodinné problémy, a pochyboval, že by list mohl uživit ještě další rodinu. Možná si také dělal starosti s tím, že vrtošivá, chaotická a citově rozkolísaná manželka jen umocní bratrovy povahové nedostatky a on se na něj nebude moci spolehnout. Ale jeho obavy se naštěstí nenaplnily, Marianne neměla neblahý vliv na manželovu pracovitost a Examiner se stal dva roky po svém založení nejvlivnějšími novinami. Bratři Huntové si stáli za svou představou nezávislých novin každým svým krokem. Počínaje mottem („Strana je šílenstvím většiny pro zisk menšiny“) a konče tím, že ve svých novinách odmítali zveřejňovat reklamy. Noviny byly zaměřené liberálně, jejich tón byl protivládní. Útočily na četné slabosti vlády a na nekompetentnost těch, kterým bylo umožněno vládnout, na to, že se neřeší řada problémů, před nimiž národ stojí, a hlavně na rozsáhlou korupci. V prvním roce existence novin vyneslo tažení proti korupci bratrům Huntovým jednak respekt, ale zároveň i žalobu pro pomluvu, když list přinesl článek o fámě, která kolovala Londýnem, a sice o tom, že milenka vévody z Yorku, Mary Anne Clarková, prodávala vojenské zakázky. Ze soudního procesu sešlo ve chvíli, kdy se prokázala pravdivost vévodova obvinění, a to v podobě pomlouvačného a velice hanlivého výro-
mladí romantici
15
ku, který v baru Dolní sněmovny pronesla sama Mary Anne Clarková. V letech 1808–1812 čelili bratři Huntové dalším dvěma žalobám pro pomluvu. První žaloba byla vznesena proti článku o „bezhlavém jednání“ vlády, ale v okamžiku zahájení soudního procesu byla stažena. Druhá žaloba byla vážnější a týkala se článku, který odsuzoval vojenský trest v podobě výprasku a přirovnával jej k Napoleonovým kázeňským praktikám. V tomto případě byli Huntovi zproštěni obvinění jen díky vynikajícím schopnostem svého právníka. Soudní spory proti Examineru odčerpaly bratrům značnou sumu peněz, ale publicita vyvolaná soudním procesem přinesla listu slávu a nové čtenáře. Ti, kdo si jej koupili poprvé, brzy zjistili, že nejde jen o obyčejný politický týdeník. Obsahoval také recenze divadelních představení, články o výtvarném umění, komentáře k současným mravům, črty o významných členech parlamentu a zajímavou směsici originálních recenzí poezie a literatury vůbec. Přinášel doslovné přepisy jednání parlamentu, národní a mezinárodní zprávy, zprávy od policie a soudu, sloupky o tom, co se děje u dvora, pohledy na současnou módu a také poutavý přehled „nehod a trestných činů“, kde se s úžasnými podrobnostmi líčily domácí a místní potyčky. Avšak ústřední rubrikou novin byl politický úvodník, kterým každý týden přispíval Leigh Hunt. Jeho články s kronikářskou přesností zachytily vzestup a pád Napoleona, postup britských vojsk ze španělského poloostrova k Waterloo, skandály, které provázely královskou rodinu a vládu, utrpení pracující chudiny v poválečných letech a dlouhý boj za parlamentní reformu finančně podporovaný širokým spektrem reformistů a radikálů. Hunt nepřestával útočit na vládu a jeho počáteční bojovnost postupně přešla v zoufalství. Začátkem roku 1811 byl král Jiří III. nakonec prohlášen duševně neschopným vládnout a princ z Walesu byl jmenován princem regentem. Examiner stejně jako další
16
Daisy Hayová
reformisticky smýšlející periodika přivítal vyhlídku na regentství s opatrným nadšením, ale už v únoru 1811 Hunt zarmouceně přiznal, že regent je jen „loutka, která podepisuje“, jíž se nepodařilo odvolat unavenou toryovskou správu Spencera Percevala a lorda Liverpoola a která uděluje výnosná místa svým přátelům a pořádá výstřední večírky zcela nevhodné pro hlavu státu. Hněv Examineru namířený proti regentovi nakonec vyvrcholil v jednom úvodníku v březnu 1812. Když si Hunt četl o princových aktivitách v patolízalských novinách, napsal, že by člověk nikdy nevěřil, že „tento příjemný, báječný, moudrý, ctihodný, bezúhonný, opravdový a nesmrtelný PRINC porušuje své slovo, je skrz naskrz zhýralý, vězí až po uši v dluzích a skandálech, opovrhuje domácími pouty, přátelí se s hazardními hráči a kurtizánami, je mužem, který po půlstoletí nedostál jedinému závazku ve prospěch své země nebo z úcty k příštím generacím“. Rozzlobený nejvyšší právní zástupce ihned podal na Examiner čtvrtou žalobu. Huntovi přestáli ty předchozí tři, ale tentokrát neměl soudce, lord Ellenborough, při přelíčení žádné šance. Porota byla pečlivě složená z lidí sympatizujících se dvorem a o výsledku jednání nebylo předem pochyb. Oba bratři Huntové byli posláni do vězení, Leigh do Surrey Gaol a John do Coldbath Fields v severním Londýně. Lord Liverpool a členové jeho vlády možná očekávali, že Examiner uvěznění svého šéfredaktora a vydavatele nepřežije. Pokud tomu tak bylo, čekalo je zklamání. Místo izolace přinesla ztráta svobody oběma bratrům nové mocné podporovatele a zajímavé přátele, kteří s nimi sympatizovali a byli odhodláni pomoci. V roce 1813 patřili ke kroužku přátel kolem uvězněného Leigha i někteří významní angličtí malíři a lidé pera. Mezi pravidelné hosty ve vězeňské cele patřil William Hazlitt, malíř a novinář, který se začal prosazovat jako esejista a literární komentátor, Charles a Mary Lambovi, sourozenci
mladí romantici
17
a spoluautoři Tales from Shakespeare (Shakespearových příběhů), a Charles Cowden Clarke, syn dobře známého nonkonformního učitele. Pravidelně jej také navštěvoval Thomas Barnes, přítel Kristovy nemocnice, klasický učenec Thomas Mitchell a sir John Swinburne, jehož synovec Algernon později vyvolal ve viktoriánské společnosti skandál svými erotickými liberálními básněmi. Dalším častým hostem byl Henry Brougham, právník, který neúspěšně hájil oba bratry u soudu, a také Benjamin Haydon, vznětlivý sedmadvacetiletý mladík s trochu divokým vzezřením. Haydon víc než dobře chápal, co pro Hunta znamená odříznutí od londýnských divadel a výstav, a zařídil převoz svého velkého historického plátna nazvaného Šalamounův soud do věznice v Surrey, aby je Hunt mohl obdivovat. Roku 1813 patřil mezi nejvášnivěji oddané Huntovy příznivce, do deníku si zaznamenal, že „Huntova společnost je vždy příjemná – neznám čistší, ctnostnější povahu a vtipnějšího a zábavnějšího člověka, v jehož přítomnosti každý nesmírně ožije“. Haydon Hunta v době jeho uvěznění často navštěvoval, a když pobýval mimo Londýn, psal mu dlouhé dopisy. Byl jeho neustálým zdrojem podpory a povzbuzení. S pomocí takových přátel dokázali bratři Huntovi ve vydávání Examineru pokračovat a týdeník vycházel i nadále po celou dobu jejich dvouletého vězení. Ačkoli John Hunt tolik svobody a návštěv neměl, zaměstnanci jeho listu neustále pobíhali mezi jeho celou v Coldbath Fields a Surrey Gaol, vyzvedávali úvodníky a instrukce. A skupina, která se zformovala kolem Leigha Hunta, začala na stránkách novin žít vlastním životem. Thomas Barnes přispěl sloupkem „Parlamentní kritika“ a převzal odpovědnost za Huntovu divadelní rubriku. Charles Lamb byl autorem prvních článků pro rubriku „Hovory u stolu“, společného uvažování o společnosti a mravech, která vycházela pravidelně od roku 1813. V roce 1814 William Hazlitt publikoval první ze svých
18
Daisy Hayová
taktéž pravidelných příspěvků do novin, byl to článek o Shakespearovi a „posmrtné slávě“. Benjamin Haydon dodal článek pod pseudonymem E. S. Toto společné úsilí mělo dalekosáhlé následky. Vydávání novin i za těchto podmínek dalo vzniknout skupině, která sympatizovala s Huntem a byla v opozici k jeho utiskovatelům. Tato skupina nyní mohla vyjádřit svou oddanost Huntovi a svobodě slova a svobodě vůbec, jak ji zastávala na stránkách svých novin. Tvrdý trest, jejž Huntové dostali, byl projevem agrese ze strany politicky motivované justice rozhodnuté potlačit otevřenou liberální opozici. Huntové v odpověď zmobilizovali své přátele a ti pokračovali v profesionální činnosti a soukromých rozhovorech komplikovaných vězeňským prostředím. Při tom všem se postarali o to, aby Examiner přežil. Byl to úspěch už sám o sobě a zároveň i příklad, že soukromý život lze zasvětit veřejnému dobru a že skupina přátel dokáže vzájemnou pomocí vyjádřit politický odpor. Nejoslnivějším hostem ve vězení býval lord Byron, který poprvé přišel do Surrey Gaol 20. května 1813. Jeho očekávání týkající se této návštěvy nám poskytlo jeden z nejtrvalejších obrazů uvězněného Hunta: Zítra mě, pane, doprovoďte co nejdřív (dle úmluvy) chci pohledět na tvář Jíž důvtip nevzal ni žalář – Modlím se k Phoebovi, ať našich politiků zloba Nás nesvede k bydlení v tom paláci oba! Huntovy názory Byrona velice zaujaly, s cíli Examineru nadšeně souhlasil. Je možná překvapující, že aristokrat sympatizoval s tiskovinou namířenou proti nespravedlnosti páchané Sněmovnou lordů, avšak Byron nebyl běžný aristokrat. Narodil se roku 1788 kapitánovi Johnu
mladí romantici
19
Byronovi, přezdívanému „šílený Jack“, a jeho ženě Catherine Gordonové. Chlapec svého otce, nechvalně známého zhýralce z období regentství, vlastně skoro neznal, protože ten svou ženu a syna už roku 1790 opustil a rok nato zemřel. V Byronově dětství figurovaly ženy, které ho vychovávaly: matka, jež mu vštěpovala příslušnost k aristokratickým kruhům, a chůva. Tato kalvinistka a její modlitby měly na malého svěřence s bujnou fantazií zásadní vliv. Narodil se s jedním chodidlem defektním a bolestivá léčba a nápadné kulhání jej odlišovaly od ostatních chlapců, z nichž nejeden si z něj učinil terč posměchu a násilí. Proto se Byron rychle naučil bránit a vzpomínal na dětské rvačky, z nichž vycházel vítězně s rodinným heslem na rtech: „Crede Byron.“ Jeho život se výrazně změnil roku 1798, když mu zemřel dědeček, a George se stal šestým baronem Byronem z Rochdalu. Při povýšení do šlechtického stavu se s matkou odstěhoval na Newsteadské opatství (zchátralé rodinné sídlo) a pak do Londýna, odkud přešel na školu v Harrow a následně do Cambridge. Tam si našel přátele v pestré společnosti zhýralých mladíků. Už v Harrow si začal dopisovat se svou nevlastní sestrou Augustou, dcerou „šíleného Jacka“ Byrona a jeho první ženy, Amelie D’Arcy. Roku 1808 byl založen Examiner a téhož roku dvacetiletý Byron dokončil studia v Cambridgi a vrátil se do Londýna. Psal poezii a hýřil s přáteli. Patřil mezi ně John Cam Hobhouse, který měl před sebou významnou kariéru v parlamentu, Scrope Davis, dandy a hazardní hráč, a Charles Skinner Matthews, jenž se utopil v řece Cam a v jedné z nejrepresivnějších homofobních dekád 19. století byl trýzněn svou sexualitou. Byronova první sbírka básní, Hodiny zahálky (Hours of Idleness), vychází roku 1807, kdy mu bylo devatenáct, a báseň Angličtí bardové a skotští recenzenti (English Bards and Scotch Reviewers, 1809) byla pobuřujícím útokem na literáty a politiky té doby. Báseň se dočkala zuřivé reakce a v denících to-
20
Daisy Hayová
ryů i whigů ji krutě ztrhali. Byron strávil většinu let 1810 a 1811 v zahraničí, navštívil jižní Evropu a východní oblast Středozemního moře, což mu poskytlo náměty k tzv. východním veršovaným povídkám Džaur (The Giaour), Nevěsta z Abydu (The Bride of Abydos) a Korzár (The Corsair) i k prvním zpěvům Childe Haroldovy pouti (Childe Harold’s Pilgrimage). První dva zpěvy vyšly roku 1812 a během několika dní byly rozprodány. Byron se najednou stal vítaným hostem u prince regenta, hvězdou večírků a jeho módní výstřelky napodobovaly davy obdivovatelů. Brzy byl uveden do aristokratického kroužku přátel kolem lorda Hollanda, vůdce whigů, pod jehož záštitou pronesl svou první řeč ve Sněmovně lordů. Jedna z mladších členek této společnosti, lady Caroline Lambová, byla Byronem obzvlášť okouzlena a odhodlaně usilovala o jeho přízeň, což vyústilo v krátký vztah. To ona se o něm vyjádřila, že je „šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát“, ačkoli se tyto přívlastky hodily spíše na ni. Jejich románek rychle vychladl, ale Carolinino nadšení pro Byrona ne. Lady Melbourneová, Carolinina tchyně a Byronova důvěrnice, navrhla, že by její neteř Anna Isabella (Annabella) Milbankeová mohla být pro Byrona vhodnou nevěstou. Roku 1813 si s ní začal dopisovat a se souhlasem lady Melbourneové jí nabídl sňatek, což Annabella okamžitě odmítla. Ale jejich korespondence s přestávkami pokračovala ještě i následujícího roku a připomínala jakýsi souboj dvou šermířů, z nichž každého ten druhý přitahoval i odpuzoval zároveň, protože se oba vyznačovali složitou povahou. Počátkem roku 1813 Byron znovu objevil svou starou známou. Jeho nevlastní sestra Augusta se před pár lety provdala za George Leigha, důstojníka bez prostředků, který jí svým postavením nebyl roven. Když se Augusta a Byron po mnoha letech odloučení znovu setkali, rozhořel se mezi nimi okamžitý plamen vzájemné náklon-
mladí romantici
21
nosti. Dopisy z toho období svědčí o síle jejich vztahu a není téměř pochyb, že tyto vzájemné sympatie přerostly ve vztah sexuální.* Když tedy Byron poprvé navštívil Hunta ve vězení, udržoval na jedné straně podivný románek v dopisech se svou domnělou nevěstou, chladnou dívkou, které pro její matematické schopnosti přezdíval „princezna rovnoběžníků“, a na druhé straně stále více zabředal do trýznivého vztahu se svou nevlastní sestrou. Podle básníka Thomase Moorea, který Byrona Huntovi představil a doprovázel jej při prvních návštěvách věznice, byl Byron z toho, že bude večeřet v kruhu Huntových přátel, zpočátku nervózní a neuvědomoval si, že jej trpící spisovatel považuje za váženého hosta. I přes ten nejistý začátek se mezi Byronem a Huntem rozvinulo přátelství, které trvalo po celé dva roky Huntova uvěznění. Hunt stál o přízeň slavných osobností a pozornost aristokrata a oslavovaného básníka mu lichotila. Posílila v něm pocit, že trpí za ušlechtilou věc a že má podporu všech správně uvažujících členů společnosti. Byronovy návštěvy ve skutečnosti podnítily jeho samolibost. Začal si myslet, že ho napraví, a svěřil se Marianne, že je přesvědčen, že může mladému šlechtici prospět. „Je to čtyřiadvacetiletý mladík evidentně překypující schopností psát, má dobrou povahu a je velice citlivý, jen na něj má neblahý vliv to městské prostředí.“ Byronovi bylo ve skutečnosti pětadvacet a byl jen o tři roky mladší než Hunt, nicméně ten v něm viděl svého chráněnce, jehož povahu by mohl pomoci formovat. Hunt se sice k Byronovi choval ochranitelsky, ale zároveň mu neunikly pro* Otcovství Augustiny dcery Medory, která se narodila 15. dubna 1814, bylo zdrojem mnoha spekulací a Medora sama věřila, že jejím otcem je Byron. Ten o ni však nikdy neprojevil příliš zájmu, přestože měl s Augustou tak blízký vztah a o své další děti – manželské i nemanželské – se zajímal.
22
Daisy Hayová
tiklady v jeho povaze. Byron se dokázal chovat hrozně: byl sobecký, domýšlivý a ješitný. Navíc to o sobě věděl, což ho vedlo k zdůrazňování vlastní důležitosti a někdy i k zlomyslným poznámkám na adresu svých protivníků. Jindy zase nešetřil chválou a měl talent navazovat a udržet přátelství. K Huntovým nápravným snahám byl shovívavý a značně si ho vážil. Mnohem později si postěžoval, že si Hunt „hrál na mučedníka“ surreyské věznice, ale v době po jejich prvním setkání se o něm vyjadřoval jako o šlechetném člověku. Do deníku si koncem roku 1813 zapsal, že Hunt „tak úplně nepatří do dnešního světa“, a později dodal, že „je možná trochu umíněný jako všichni muži, kteří jsou středem kruhu, ať už širokého nebo úzkého“. Byron Hunta v mnohém obdivoval a možná mu i trochu záviděl: Nebylo těžké si uvědomit, že lidé, kteří se točí kolem Hunta, to dělají z ryzího přátelství, a ne z obdivu ke slavné osobnosti, jako tomu bylo na regentských večírcích, když se tam objevil Byron. Leč ani Byron nebyl zaslepen osobním kouzlem „toho důvtipného člověka ve vězení“ a také dokázal bystře rozpoznat vlastnosti svého nového přítele. Hunt dokázal být domýšlivý, ješitný, naivní, hrát si na svatouška a jeho vlastní dopisy svědčí o tom, že se mu docela líbilo být hlavním trpitelem za svobodu slova a reformu. Ale byl také mimořádně statečný. Odmítl vyměnit svůj trest za slib, že bude do budoucna mlčet (stejnou nabídku zavrhl i John Hunt), a trval na tom, že sám zaplatí pokutu 500 liber, i když ji za něj chtěl zaplatit jeden kajícný porotce z jeho procesu, a hrůzám vězení, kde se popravovalo na šibenici, čelil s veselou myslí. V dubnu roku 1813 se ukázalo, že bydlení v Surrey Gaol je pro Huntovu rodinu nevyhovující. Dvouletý Thornton měl křehké zdraví a ve vlhkém vězení se mu rychle zhoršovalo. Marianne se musela bolestně rozhodnout
mladí romantici
23
mezi potřebami svého manžela a svého syna. Usoudila, že Thornton je ve větším nebezpečí než jeho otec. Dohodla se tedy s manželem, že Thornton a maličký John musejí z vězení pryč, než se Thornton zotaví, a odjela s nimi do Brightonu, kde strávili většinu roku 1813. V době její nepřítomnosti ji nahradila mladší sestra Elizabeth, které teď bylo třiadvacet. Nastěhovala se do Huntova bytu ve věznici a starala se o něj. Elizabeth, všeobecně známá jako Bess, prožila s Huntem ve vězení skoro celý rok 1813. Vařila mu čaj, psala za něj dopisy, pomáhala mu s úvodníky pro Examiner a předsedala jeho slavnostním večeřím. Byla to ona, kdo vyháněl jeho přátele, když potřeboval psát, kdo ho popoháněl v práci, aby stihl termín uzávěrky, kdo dohlížel na to, aby psal dopisy, jen když na to měl čas, a kdo mu předčítal, když jej trápila nespavost. Bess byla intelektuálně zdatnější než její sestra a bděla nad Huntovými týdenními příspěvky do Examineru. Dokázala s Huntem i jeho přáteli diskutovat o domácí i zahraniční politice. Marianne se v brightonském penzionu starala o dvě malé děti a Bess zatím trávila dlouhé dny v důvěrné blízkosti svého švagra, debatovala s ním, psala a bavila ho. Bess Kentová je záhadnou postavou. Víme, že psala obsáhlé dopisy, kde otvírala své srdce dokořán, ale zachovalo se jich jen málo. Také napsala nejméně tři knihy – dvě o květinách a stromech a jednu pro děti a plánovala napsat další –, ale víme jen málo o tom, jak pro své knihy získávala poznatky nebo jak dlouho je psala. Na přelomu desátých a dvacátých let 19. století se snažila odvyknout opiu, ale nevíme, kdy její závislost vznikla. Přinejmenším jednou se pokusila o sebevraždu a vyhrožovala dalšími, ale okolnosti této události jsou předmětem dohadů. Někteří její současníci zmiňují její hroznou povahu, ale dochovaly se o ní jen kusé informace. Všechny svědčí o tom, že měla pronikavý intelekt a že byla schopná vést za švagra obchodní jednání.
24
Daisy Hayová
A také že to byla žena, která často podléhala neovladatelným záchvatům vzteku, kdy s ní nebylo k vydržení, a žena, která se s nesmírnou láskou obětavě starala o rodinu své sestry. Její oddanost rodině byla oceněna další příbuznou, která měla jako jediná osvícené porozumění pro její povahu. Ukazuje se to v dopise z roku 1830, který napsala její nevlastní sestra Nancy a adresovala jej Marianne. Nancy v něm líčí, jak se po smrti jejich matky pokoušela najít nové bydlení. Popisuje, že Bess urazila jejich dlouholetého rodinného přítele tím, že odmítla všechny možnosti, které jim pomohl najít, a „bez velkých řečí mi dala najevo, že jen čeká na příhodnou příležitost, jak se zničit“. Bess tím rozzuřila svého nevlastního otce Rollanda Huntera, hrozně se pohádala s Huntem (Nancy se domýšlela, zda její pokusy o sebevraždu nebyly snahou znovu získat jeho pozornost) a celé své rodině ničila život. Přesto si Nancy vyčítá, že se svou starší sestrou neměla dostatek trpělivosti, a poznamenává opravdu zmateně, že sestra je „velice složitá osoba. Když se na mě někdy zlobí … dívá se na mě s tak zlým výrazem, jako bych právě já byla skutečným objektem její nenávisti, zatímco s ostatními se směje a povídá si a chová se … jak by se sestra ke své sestře měla chovat.“ Nancy ten dopis napsala několik let poté, co Bess žila s Huntem ve vězení, ale datuje dobu jejich spolužití s téměř dvacetiletým zpožděním. Dopis prozrazuje, že Bess trpěla celý život maniodepresivní psychózou. Je důležitý, protože přináší důkaz, že Bessyina rodina chápala, že Bess za svá období záštiplné nevraživosti nemůže, i když příbuzní povaze její deprese nerozuměli a neměli ani žádnou diagnózu tohoto zdravotního problému. Bess v době pobytu v Surrey Gaol zrovna neprocházela žádným ze svých obvyklých destruktivních stavů. Věděla, že ji Hunt potřebuje, a to vědomí jí dodávalo sebejistoty k vedení jeho literárního salonu. Hunt se
mladí romantici
25
v dopisech zmiňuje, že je mu její přítomnost příjemná. Někteří jeho přátelé z ní byli nadšeni. Většina z nich ji měla ráda, i když někteří byli trochu na rozpacích, že svého švagra tolik miluje. Například malíř Benjamin Haydon si myslel, že Huntova „samolibá náklonnost“ k ní je jednoznačně nechutná, a šokovaly ho veřejné projevy jejich fyzického sblížení – ruka kolem pasu, hlavy u sebe, dlouhé pohledy do očí. Byron měl naopak Bess rád a její obdiv ho těšil. Pohled na ty dva spolu jej uchvacoval, možná v tom viděl obraz jakési náhradní domácí pohody, kdy muž žije v souladu se ženou, ke které z nouze přilnul trochu víc, než měl. Návštěvy věznice přinášely Byronovi i další výhody, přinejmenším byly únikem před nároky, které si na něj střídavě dělaly Annabella a Augusta. Byla to úleva jednou za čas uniknout před hostitelkami z tehdejších lepších kruhů a jen tak sedět s Huntem a Bess mezi knihami a květinami a poslouchat jejich výlevy obdivu k jeho poezii. Nedostatek jejich zájmu o jeho příslušnost ke šlechtickým kruhům mu připadal osvěžující. Marianne nebyla tak moc přesvědčena o Byronových kvalitách, i když jí o nich Hunt a Bess psali dlouhé dopisy. Líčení zábavných večerů ve věznici s Byronem jí asi nepomohlo lehčeji snášet brightonskou osamělost, navíc měla obavy, že šlechtičtí obdivovatelé Hunta zdržují od psaní pro Examiner, na němž záviselo živobytí její rodiny. I když Hunt byl věkem Byronovým vrstevníkem, jejich společenské postavení bylo velice rozdílné a Marianne si ten problém uvědomovala. Proto se nedala strhnout legendou, která Byrona obestírala: že je zádumčivým a melancholickým mladíkem stejně jako jeho hrdina z Childe Haroldovy pouti. Mariannin podezíravý postoj k Byronovi nepramenil jen z obav z jeho vlivu na Hunta, ale taky ze strachu, co se za její nepřítomnosti v Surrey Gaol děje. Thorntonovo zdraví ji v Brightonu zdrželo déle, než předpoklá-
26
Daisy Hayová
dala, a její dopisy Bess byly stále ustaranější. Nabádala ji, aby kromě péče o Hunta nezapomínala ani na své synovce a Kentovy bratrance a aby pomýšlela na návrat k rodičům. S prodlužujícím se odloučením od manžela se vyrovnávala tak, že mu nepřetržitě psala. Byly to dopisy určené jen pro něj, v nichž otevřeně vyjadřovala, jak po něm touží: „Představuju si, kde bys mě měl nejradši, a ty budeš vědět, o čem sním, atd. atd. atd.!!!“ Někdy nad ní touha úplně zvítězila. Psala mu: „Chci tě s láskou obejmout, až půjdeš spát, však ty víš, co myslím… nesmím si to představovat, nebo dostanu vztek.“ Hunt jí laskavě odpovídal a také si představoval, že ji objímá. „Budu znovu v blízkosti jednoho z nejlepších srdcí na světě, budu moci spočinout na tvých ňadrech a toulat se po zákoutích tvého těla, která jsou všechna moje.“ Během druhého roku Huntova věznění se Thornton dostatečně zotavil a Marianne zase mohla zaujmout pozici hlavní společnice svého manžela. Opět se s oběma chlapci nastěhovala do Huntovy cely a Bess poslali domů. Manželské soužití bylo natolik dobře obnoveno, že se jejich třetí dítě, dcera Mary, narodila ještě ve věznici a Hunt asistoval při porodu, protože „ta hodina nás překvapila“. S Marianne a dětmi ve vězeňském bytě začal v rodině zase panovat řád a pořádek. Byron měl také spoustu svých starostí a roku 1814 už Hunta nenavštěvoval tak často, přestože mu i nadále posílal knihy a přátelské dopisy. Vězeňský byt s květovanými tapetami také možná už nebyl tak úchvatný, když jej místo obdivovatelky švagrové servírující kávu obývala manželka, která se na příchozí moc nadšeně netvářila. Hněv ve mně vře nad tím hrozně nespravedlivým a tyranským trestem, který stihl Hunta a jeho bratra, a píšu ti právě o tom. Anglie ponese nesmazatelný cejch hanby a zotročení.
mladí romantici
27
Tato slova napsal Percy Bysshe Shelley 15. února 1813 svému příteli a knihkupci Thomasu Hookhamovi. Dopis pokračuje: „Veřejnost, pro niž Hunt tolik udělal, mu jistě částečně splatí ten velký dluh, který mají u vítěze bojujícího za jejich svobodu a výhody, jinak jsou mrtví, chladní, mají srdce z kamene, nemají cit, zesurověli staletími nepolevujícího otroctví… zatímco stovky tisíc hynou pod ruskými tyrany, on chřadne ve vězení, daleko od všeho, co činí život krásným.“ Svůj protest uzavírá praktickým návrhem: „V současnosti jsem dost chudý, ale mám 20 liber, které nutně nepotřebuji. Prosím pěkně, zařiďte mi předplatné Huntových novin, připište k té částce moje jméno, a já vám ty peníze pošlu, až budu vědět, že jste to zařídil.“ Percymu Shelleymu bylo dvacet, když ten dopis psal. Je výrazem jeho výmluvnosti a vášnivé nenávisti vůči tyranii a nespravedlnosti i jeho přesvědčení, že si vítězní bojovníci za svobodu jednotlivce zaslouží být veřejně oslavováni. Dopis zároveň obsahuje nutkání k činu, což byla jedna z Shelleyových základních vlastností. Od dětství kombinoval básnickou citlivost s vírou v sílu politického aktivismu a na politického liberála měl překvapivě aristokratické přesvědčení, že jeho účast ve složité situaci bratrů Huntových bude vítána. Jeho dopis byl také charakteristický tím, že spojoval optimismus mládí s tónem mnohem staršího člověka unaveného světem. Shelley ve svých dvaceti ve skutečnosti viděl větší kus světa než mnozí jeho známí a stejně jako Hunt za své psaní trpěl. Avšak pořád ještě hledal případ, ve kterém by naplno vynikl, a za štědrostí své nabídky ohledně předplatného Examineru se skrývala trocha závisti nad tím, že se Hunt dostal do role veřejně uznávaného politického hrdiny. Shelley se během prvních dvaceti let svého života velice snažil, aby se takovým hrdinou stal sám. I když roku 1813 sotva dosáhl dospělosti, byl už zapáleným radikálem a antimonarchistou plným ideálů o nápravě světa.
28
Daisy Hayová
Fyzicky na tom nebyl nejlépe: byl vysoký a hubený, působil až neduživě, také měl vysoký, zženštilý hlas, ale čeho se mu nedostávalo na tělesné výbavě, bylo víc než vyváženo charismatickou prudkostí povahy. Jejími prvními svědky byli spolužáci v Etonu, kam ho ve dvanácti letech poslal otec, vlastník rozlehlých pozemků. Ti ho nejdřív šikanovali za to, že nechtěl dělat starším studentům „otroka“, ale brzy zjistili, že tělesně křehký Shelley nehodlá trpně snášet ústrky. Naopak, když se rozzuřil, šel z něj strach a dokázal násilí oplácet téměř stejnou měrou. Při jednom incidentu svému trýzniteli probodl ruku vidličkou a ostatní spolužáci uvedli, že v té chvíli vypadal jako z jiného světa, oči mu planuly, vlasy měl rozcuchané a ve tváři byl smrtelně bledý. Nakonec mu jeho extrémní reakce vynesly zdráhavý respekt spolužáků, a když v roce 1810 školu opouštěl, byl už jejich uznávaným vůdcem. Z Etonu pokračoval ve studiu na univerzitě v Oxfordu. Podobně jako v Etonu získal mezi svými vrstevníky respekt pro svou charismatickou excentricitu, i když tam už své kvality nemusel dokazovat násilím. Z univerzity byl vyloučen roku 1811, když se z principu odmítl přiznat ke spoluautorství pamfletu nazvaného Nezbytnost ateismu, který napsal se svým přítelem Thomasem Jeffersonem Hoggem. Pár týdnů před vyloučením se v dopise představil Huntovi, jehož tvorbu obdivoval. Byl to smělý dopis. Neznámý student psal důležitému politickému komentátorovi, o osm let staršímu. Shelley psal Huntovi o setkání takových osvícených a předsudky nezatížených členů společnosti, jejichž nezávislé zásady je vystavují zlu, které je takto možná zmírněno, a dvojice se brzy nato sešla. Nezačali se však stýkat i nadále, protože Hunt byl příliš zaneprázdněný a nemohl věnovat moc pozornosti divokým nápadům zbrklého mladíka, který měl dosud málo zkušeností a nedokázal své nápady uvést do praxe. Shelley byl brzy poté vyloučen ze studií, což jej nepříjemně
mladí romantici
29
zasáhlo, a nedokázal o jejich možné přátelství usilovat. Ani ne měsíc po napsání prvního dopisu Huntovi se Shelley ocitl sám v Londýně, vyloučen ze školy a nakonec vyhoštěn i z rodného domu v Sussexu. Vyloučení z Oxfordu znamenalo v jeho životě významný bod obratu. Dětství prožil ve šlechtické rodině a nebyl připraven na život vyděděnce. Pokud šlo o jeho rodinu, Shelleymu nepomohlo, že se podobně jako Hunt považoval za mučedníka svobodného projevu a že se v něm snoubila nesmlouvavost mládí se zhoubnou směsicí idealismu a aristokratické povýšenosti. Pod bohorovnou maskou, kterou nasadil při jednání se svým otcem – a následně s jeho právníkem –, se skrýval zraněný a osamělý mladík. Během několika následujících let učinil Shelley řadu pokusů, aby něčím nahradil tři instituce, které znamenaly jeho dosavadní krachy: rodinu, školu a univerzitu. Neměl stání a cestoval po Anglii a všude se snažil získat nějaké přátele nebo se dostat do míst, o kterých věřil, že tam najde stejně smýšlející lidi. Podobně jako uvězněný Hunt směřoval k pochopení politického a filosofického významu přátelství. Ale v několika letech, která následovala po jeho vyloučení z Oxfordu, byl vykořeněný a roztěkaný, a tím spíš se mu nedařilo setkat se s osvícenými lidmi, na rozdíl od Hunta, jenž přece jen setrvával v jakési ulitě vězeňského života. V době své osamělosti, jež následovala po rozchodu s otcem, se sblížil s rodinou Johna Westbrooka, obchodníka a otce dvou dcer, Elizy a Harriet. Harriet byla hezoučká, trochu pasivní šestnáctiletá dívka, hodně ovládaná svou starší sestrou. Shelleyho vyprávění o tom, jak špatně se k němu zachovali doma i v Oxfordu, v ní vzbudilo bezmezný soucit a dívka v něm zároveň od první chvíle viděla hrdinného vyděděnce, který si plně zaslouží její lásku. Shelleyho její obdiv a laskavé chování těšily a v srpnu roku 1811 spolu uprchli do Edinburghu, kde se k nim připojil
30
Daisy Hayová
Hogg, Shelleyův oxfordský spoluspiklenec. Odtud pak odcestovali do Yorku a tam Hogga opustili, protože dělal Harriet nemravné návrhy. Pokračovali do Keswicku, navštívili – a šokovali – Coleridgeova přítele Roberta Southeyho, muže středního věku, a Shelley tam zahájil korespondenci s radikálním politikem a filosofem Williamem Godwinem. Godwinův přínosný příspěvek k anglickému politickému myšlení, jeho Zkoumání politické spravedlnosti (Enquiry Concerning Political Justice), poprvé vyšel roku 1793, když byl Shelleymu rok. V devadesátých letech byl vydán v přepracované podobě ještě několikrát. Význam Godwinovy práce pro generaci radikálů a reformátorů byl obrovský. Zkoumání politické spravedlnosti představovalo filosofický rámec, jímž bylo možno nahlížet události v revoluční Francii, a také představovalo milenární vizi budoucí společnosti. Godwin argumentoval, že všechny instituce, které usilují o omezení moci lidského ducha a jeho získávání vědomostí – jako jsou vláda, systém trestů, náboženství a manželství –, jsou zlem, které je třeba vymýtit, aby bylo dosaženo stavu „zdokonalitelnosti“. Když se Shelley dozvěděl, že Godwin žije se svou rodinou v Londýně, rozhodl se mu napsat a ucházet se o jeho přátelství, zároveň mu oznámil, že se ztotožňuje s jeho zásadami. V duchu jejich prosazování oznámil svůj záměr přestěhovat se do Irska, kde měl v plánu sehrát hrdinskou roli v boji za irskou nezávislost. V Irsku Shelleyovi rozšiřovali volební letáky, ale jejich činnost boj za nezávislost příliš neovlivnila. Pak se odstěhovali do Nantgwylltu ve Walesu a posléze do Lynmouthu na pobřeží severního Devonu. Odtud zase zpátky do Walesu, do vesnice Tan-yr-allt, kde se Shelley dozvěděl o Huntově uvěznění. Tam také z velké části složil svou báseň Královna Mab (Queen Mab). Byla to rozhněvaná, otevřeně politická báseň a Shelley v ní poprvé dokázal sám za sebe ukázat politickou moc poezie. Na ploše devíti
mladí romantici
31
zpěvů a rozsáhlých průvodních poznámek prozkoumal revoluční idealismus minulosti, zaútočil na monarchii, manželství a náboženství a předložil svou vizi idealistické ateistické republiky. Báseň byla zasvěcena Godwinovi, zároveň i Rousseauovi a francouzským filosofům. Byla výsledkem Shelleyovy četby, ale ovlivnilo ji i jeho probouzející se vědomí prohnilosti soudobé společnosti, které se projevilo odmítnutím významných institucí (Oxfordu), aby bylo umožněno nezávislé myšlení. Shelley píše i o sklerotické neschopnosti Irů vymanit se zpod anglosaského jha a o chudobě a těžkém životě velšských vesničanů, mezi nimiž Shelleyovi žili. Stejně jako Godwin i on ostře vystoupil proti společenským, politickým a náboženským institucím, které podporují přetvářku, a jako Hunt se stavěl proti všem pokusům ze strany státu omezit svobodu myšlení a slova. Častým cestováním po své zemi, kdy hledal společnost, vytříbil a rozpracoval svou filosofii, takže v době svých dvacátých narozenin už nebyl jen Godwinovým přívržencem, ale spisovatelem s velice rozvinutými vlastními názory. Na podzim roku 1812 cestoval s Harriet do Londýna a konečně se s Godwinem osobně seznámil. Mladý pár si tam našel několik nových přátel, včetně Thomase Hookhama, knihkupce, který na vlastní náklady vydal Královnu Mab, a staršího básníka Thomase Love Peacocka, který už si získal určitý věhlas. Shelleyovi byli také představeni Godwinově rodině. Vztahy v Godwinově domácnosti nebyly úplně jednoduché. Roku 1796 Godwin započal vztah s Mary Wollstonecraftovou, autorkou spisku Obhajoba ženských práv (Vindication of the Rights of Woman) a klíčovou postavou v kroužku revolučních myslitelů a spisovatelů soustředěných kolem radikálního nakladatele Josepha Johnsona. Wollstonecraftová měla už v té době nemanželskou dceru s americkým obchodníkem Gilbertem Imlayem. Když ji opustil, pokusila se o sebevraždu skokem z Putneyského mostu. Ale s Godwinem
32
Daisy Hayová
nalezla nové štěstí. Jejich vztah byl pro oba přerodem, a když Mary roku 1797 s Godwinem otěhotněla, rozhodli se pro sňatek – i když Godwin ve svém Zkoumání politické spravedlnosti tak ostře vystupoval proti instituci manželství. Jejich dcera, Mary Wollstonecraftová Godwinová, se narodila 1. srpna 1797. Ale matka za necelé dva týdny zemřela na poporodní horečku, tzv. horečku omladnic, vyvolanou ručně provedeným odstraněním placenty a následnou infekcí a krvácením. Kdyby Mary Wollstonecraftová přežila, dostalo by se jejímu druhému dítěti stejné nezměrné a radostné lásky, jakou zahrnovala svou první dceru Fanny Imlayovou. Výmluvným svědectvím jsou Maryiny dojemně krásné Dopisy psané během krátkého pobytu ve Švédsku, Norsku a Dánsku (Letters Written during a Short Residence in Sweden, Norway, and Denmark). Ale místo toho, aby byly Fanny Imlayová a Mary Godwinová vychovávány milujícími se rodiči, kteří byli rozhodnuti poskytnout svým dcerám náležité a dobré vzdělání, zůstaly v péči jednačtyřicetiletého otce zasaženého žalem, který i přesto, že po celý život žil skromně a tvrdě pracoval, nedokázal rozdávat a přijímat lásku a neuměl se starat o malé děti. Po smrti Godwinovy manželky se několik týdnů o holčičky pomáhali starat hodní přátelé, ale Godwin si potom bolestně uvědomil, že nedokáže své dcery vychovávat sám. Roku 1801, když bylo Fanny sedm a Mary čtyři, se znovu oženil. Jeho druhé manželství bylo pragmatické, šlo mu o to, aby byly obě dcery ponechány v jeho péči, protože ta starší nebyla jeho vlastní. Druhá paní Godwinová byla předtím jeho sousedka, Mary Jane Vialová. Říkala si „paní Clairmontová“ – to příjmení si pravděpodobně vypůjčila od otce jednoho ze svých nemanželských dětí, měla dvě: Charlese a Jane (která byla v dospělosti známa jako Claire). Roku 1803 porodila Godwinovi syna Williama, ten jako jediné dítě v téhle domácnosti znal oba své rodiče. Čili vztahy v rodině byly dost složi-
