D. Počátky českého národního obrození 1. Počátky českého národního obrození, tedy první obrozenecká generace (osvícensko-klasicistní; generace Josefa Dobrovského): literárněhistorický přehled / 2. Některé věcné i beletristické texty z první generace obrozenců Zabýváme-li se vývojem češtiny a české literatury, nemůžeme se vyhnout jedné docela samozřejmé otázce. Jak je možné, že přestože snad všichni chceme umět cizí jazyky, rádi cestujeme a dovedeme se pohotově orientovat v prostředí cizích zemí, přesto zejména při pobytu v zahraničí zpravidla cítíme přirozenou sounáležitost s jinými česky mluvícími lidmi, kteří jsou pro nás jinak cizí, ve sportu fandíme českým týmům a ve zprávách o nehodách či jiných neštěstích přednostně hledáme informace o tom, zda mezi oběťmi jsou Češi? Co ještě dnes spojuje obyvatele Prahy, Liberce a Zlína, když skoro všichni holdujeme oděvům či potravinám, které najdeme prakticky v celé Evropě, a naopak ve škole používáme i v rámci České republiky různé sady učebnic? Odpověď najdeme především ve skutečnosti, že – ať už si to uvědomujeme nebo ne – my všichni (nebo skoro všichni) obyvatelé naší země sdílíme společnou kulturní historii, v dětství jsme poslouchali stejné pohádky, jsme hrdí na stejné či podobné okamžiky naší společné historie atd. Tento proces českého sebeuvědomování probíhal i v dávné minulosti, ale zintenzivnil se v období posledních zhruba dvou set padesáti let. Podobně na tom ovšem byly také mnohé jiné národy a některé z nich tento vývoj zažívají ještě i dnes. Podívejme se tedy podrobněji, oč šlo a jaké důsledky z toho pro nás vyplývají. 1. Počátky českého národního obrození, tedy první obrozenecká generace (osvícenskoklasicistní; generace Josefa Dobrovského): literárněhistorický přehled 1. Silné nadnárodní kulturní tendence v barokní době; 2. Národní hnutí menších evropských národů: proč vznikla a jaké byly jejich cíle; 3. Přehled národních hnutí menších národů v Evropě od konce 19. do počátku 20. století; 4. První etapa českého národního obrození (etapa osvícenskoklasicistní; generace Josefa Dobrovského): asi 70. / 80. léta 18. století – asi 1815. Již jsme si ukázali (tematický celek VI.C. Klasicismus a preromantismus), že přelom mezi raným novověkem a moderními dějinami je zdůrazněn přelomem mezi barokní mentalitou a osvícenským myšlením. Ve starším, barokním období došlo k tomu, že vlivem bouřlivých politických událostí (Třicetiletou válkou počínaje) se navzájem kulturně sblížily, ba prolnuly vládnoucí vrstvy různých národností. Tento proces samozřejmě souvisel s existencí nadnárodních říší mocných absolutistických dynastií: rakouských a přechodně také španělských Habsburků, francouzských a posléze též španělských Bourbonů, ruských Romanovců, pruských Hohenzollernů (a můžeme sem zařadit i tureckou dynastii Osmanů, byť její říše se vyvíjela mimo rámec evropských kulturních procesů); nadnárodní moc charakterizovala také britské krále, kteří pocházeli z původně německé Hannoverské dynastie a vládli nejen Velké Británii, ale také obří britské koloniální říši, byť jejich vláda byla liberálnější než jinde. Dobrým příkladem nadnárodního charakteru barokní kultury (ovšem mimo venkovskou lidovou kulturu) je vzájemná podobnost mnohých architektonických počinů (stačí, když porovnáme vladařské paláce Versailles u Paříže, Schönbrunn ve Vídni a Petrodvorce u Petrohradu).
Můžeme říci, že takový vývoj nebyl nový: přece již v dávnější minulosti – třeba v pozdněstředověké velmocenské éře dynastie Lucemburků v čele s Karlem IV. – panovníci jedné národnosti seděli na trůnech také v mnoha jiných zemích a četní diplomati i umělci působili přes hranice své rodné vlasti. Jenže zatímco dříve šlo spíše o výjimky, nyní bylo možné pozorovat kulturní internacionalizaci mnohem častěji. Dobře situovaní lidé – zejména studovaní mladí muži z řad šlechty a bohatého měšťanstva – zakončovali své vzdělávání užitečnými poznávacími cestami po Evropě; stačilo umět německy a francouzsky nebo italsky, a člověk se mohl dorozumět v kosmopolitně utvářených metropolích celého evropského kontinentu. Avšak pro drtivou většinu Evropanů platilo, že k všeobecně panující osobní nesvobodě a propastným sociálním rozdílům se u podmaněných, utlačovaných národů ještě přidružil fakt, že jejich kultura mizela z oficiálního veřejného prostoru. Příslušníkům těchto národů zpravidla nikdo nezakazoval používat vlastní jazyk. Ale poměry byly nastaveny tak, že kdo chtěl dosáhnout profesního, kariérního úspěchu ve státní správě, ve školství, v církvi, ve vědě, ve vojenství apod., musel přijmout jazyk i ostatní kulturu privilegovaného národa, k němuž patřila vládnoucí dynastie. Tak došlo k tomu, že u malých národů ve velkých říších se střední a vyšší společenské vrstvy odnárodňovaly a autentická národní kultura zůstávala živá jen na venkově nebo v nižších vrstvách městského obyvatelstva. Udržela si však – zejména ve venkovském prostředí – mnoho velmi starobylých rysů a obohacovala se i vytvářením svébytných spojení regionální kultury lidové a nadnárodní kultury umělé. Státy, v nichž panovníci začali vládnout podle principů osvícenského absolutismu, sice snížily – racionalizací a humanizací státní správy – sociální napětí, ale protože zároveň zaváděly jediný úřední jazyk, národnostní diskriminace vzrůstala. Ovšem někteří lidé vítali např. širší prosazování němčiny ve střední Evropě, protože to znamenalo – konečně – ústup neživotné latiny. 2. Národní hnutí menších evropských národů: proč vznikla a jaké byly jejich cíle Nadnárodní povaha politiky i oficiální kultury v evropských státech vyvolala od sklonku 18. století úsilí v opačném směru, tedy k novému rozvoji, a dokonce k obnově národní kultury a národní politiky (postavené zpravidla na historických tradicích). Ještě před touto dobou samozřejmě vždy a všude existovaly osobnosti, které svou národnost a její hodnoty zdůrazňovaly proti převažujícímu nadnárodnímu trendu: dlouho však šlo jen o jednotlivce (v Českých zemích to byl např. barokní intelektuál Bohuslav Balbín). Teprve od poslední čtvrtiny 18. století se z tohoto postoje stává obecnější jev, který nakonec pevně zakotví ve veřejném životě. Spojí se zde totiž působení jednotlivců s objektivními historickými podmínkami. Výsledky tohoto procesu byly zejména tyto: 1. Vznik jednotného národního ekonomického prostoru (spojený s postupnou likvidací feudálních omezení); 2. Všeobecná dostupnost vzdělání (zavádí se povinná školní docházka – zpravidla v národním vyučovacím jazyce –, vzniká síť středních škol a jsou zakládány i neuniverzitní, technické vysoké školy; toto vyšší vzdělání se ovšem dálo v úředním jazyce); 3. Sociální a politické revoluce zapojují do veřejného života většinu obyvatelstva, která vrací do vyšších pater společnosti národní či regionální kulturu. 4. Roste počet lidí věnujících se psanému slovu: mezi stimuly tohoto vývoje najdeme mj. vynález ocelového psacího pera, vytvoření poštovní sítě, vydávání novin a vznik žurnalistické profese, pestřejší náboženský život, zakládání svépomocných a kulturních spolků… 3. Přehled národních hnutí menších národů v Evropě od konce 19. do počátku 20. století Své národní hnutí jako obranu proti cizí či nadnárodní kultuře i politice prožily zejména v 19. století téměř tři desítky národů od Balkánského poloostrova přes střední Evropu až po Pobaltí či
některé odlehlejší regiony západní Evropy. Boj za národní rovnoprávnost se pojil s úsilím o ekonomickou modernizaci a politickou demokratizaci. České národní hnutí se tradičně označuje jako české národní obrození (70. / 80. léta 18. století – 60. léta 19. století). Pro velkou většinu obrozenců byl základním a nejviditelnějším znakem národnosti (národní příslušnosti) jazyk – nositel kulturních tradic a nástroj myšlení. V českém prostředí byl výraz národní obrození prosazen až ex post: samotní aktivisté tohoto procesu se označovali jako vlastenci, buditelé nebo dokonce křisitelé. České národní obrození se zpravidla periodizuje do 6 generačně vyhraněných etap. 4. První etapa českého národního obrození (etapa osvícensko-klasicistní; generace Josefa Dobrovského): asi 70. / 80. léta 18. století – asi 1815 Výchozí situace: Chceme-li pochopit, z jakých podmínek české národní obrození vycházelo a na jaké poměry reagovalo, můžeme se podívat na následující texty: (1) Panovnice Rakouské říše Marie Terezie (vládla 1740 – 1780) z dynastie Habsburků musela svést několik válek, jimiž hájila svou pozici ženy na trůně proti zahraničním protivníkům. Posledním – a pro císařovnu úspěšným – z těchto konfliktů byla Sedmiletá válka (1756 – 1763). Na okraji pohraničního města Náchoda ve východních Čechách byl r. 1762 zřízen pro tamější oběti této války hřbitov; na jednom z pomníků tam najdeme nápis, který výmluvně svědčí o stavu češtiny v té době – téměř sto padesát let po bitvě na Bílé hoře: Za tímto krži: žem leźegÿ Pocho: wane zemrzele Wogaaczÿ Búch ať gim da wiecžne odpočzinuti (2) Tereziánská studie Příspěvky k podpoře lidového vzdělání (1778): Nechť se učí dítě jen to, kolik potřebuje pro svůj budoucí stav. Všechno, co jde nad to, je od zlého a slouží pouze tomu, aby dítěti zamotalo hlavu a aby se z něj udělal, ne-li velký, tedy malý blázen, jenž pak už nikdy nevěnuje svoji pozornost záležitostem, které mu leží před očima, ale zabývá se naproti tomu spekulacemi, čímž je vymýcena pohoda a láska k povolání a k práci. (3) Josef II. (nejstarší syn Marie Terezie, byl také císařem Svaté říše římské, v Rakouské říši spoluvladařem 1765 – 1780 a samostatně panoval 1780 – 1790) vzkázal uherským stavům: Německý jazyk je univerzálním jazykem mé říše. Proč bych tedy měl povolit, aby se v jedné jediné provincii projednávaly zákony a veřejné záležitosti v jejím národním jazyce? Jsem císařem německé říše: proto jsou ostatní státy, které držím, provinciemi, které tvoří se státem jediné tělo, jehož jsem hlavou. Zároveň se však i v německy mluvícím prostředí probouzel zájem o slovanskou kulturu; byla považována za přirozenou, autentickou, nezkaženou moderní civilizací. Německý filozof Johann Gottfried Herder (1744 – 1803) napsal dílo Myšlenky k filozofii dějin lidstva (1784 – 1791), kde o Slovanech uvádí mimo jiné:
Usadili se… jako kolonisté, pastýři a zemědělci; po všem předcházejícím pustošení, procházení a stěhování národů byla jejich nehlučná, pilná přítomnost těmto zemím na prospěch. Měli v lásce zemědělství, dostatek stád a obilí, také různé domácí dovednosti. S výrobky své země a píle zahájili užitečný obchod. (…) Na Dněpru postavili Kyjev, na Volchvě Novgorod; z obou se brzy vyvinula kvetoucí města, která spojovala Černé moře s Baltem a dodávala severní a západní Evropě zboží Východu. V Německu se věnovali hornictví, dovedli tavit a slévat kovy, připravovali sůl, tkali plátno, vařili medovinu, sázeli ovocné stromy a vedli svérázný život veselých lidí, milovníků hudby. Byli krotkých mravů, pohostinní až k rozhazovačství, milovali volnost venkova, ale byli poddajní a poslušní, protivilo se jim loupení a plenění. (…) Tím však umožnili četným národům, zejména však národům kmene německého, aby se na nich těžce prohřešily. Hlavní události a osobnosti: Josef Dobrovský (1753 Balassagyarmat /severní Uhry/ – 1829 Brno): mnohostranně nadaný jazykovědec a literární historik; zakladatel slavistiky jako vědy. Byl knězem bez farního úřadu (abbé), hmotně jej podporovala hraběcí rodina Nostitzů. Josef Dobrovský napsal (německy) množství odborných prací (knih i časopiseckých článků). Jeho celoživotní tvorbu však nevýrazněji člení 3 stěžejní díla: Dějiny české řeči a literatury (1792): Dobrovský přečetl, shrnul a vyložil prakticky všechnu česky psanou literaturu, která do jeho doby vznikla (od středověku až po současnost); Německo-český slovník (2 svazky, vydány 1802 a 1821); vznikl na základě materiálu k předchozí knize, dokázal, že ke každému německému slovu existuje český ekvivalent; Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809): na základě předchozích děl Dobrovský shrnul ty zásady české gramatiky, které považoval za nejživotnější; vycházel především z češtiny renesanční (humanistické) ze 16. – 17. století, kdy česká literární produkce byla nejrozsáhlejší (na tohoto základu čeština spočívá dodnes). Dobrovský se podílel na založení (1784) a následné činnosti Královské české společnosti nauk (jedná se o předchůdkyni nynější Akademie věd České republiky) a Národního muzea (1818). V letech 1792 – 1793 podnikl rozsáhlou cestu po Švédsku, Dánsku, Rusku, Polsku a Německu. Matěj Václav Kramerius (1753 Klatovy – 1808 Praha): první česky píšící novinář a vydavatel; vydával Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny (první kvalitní česky psané noviny) a ze svého knižního nakladatelství Česká expedice šířil v duchu svého lidovýchovného programu česky psané knihy: reedice renesančních děl, překlady zahraniční beletrie i nová díla (většinou však prakticky zaměřená: příručky pro zemědělce apod.). Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 Týn nad Vltavou – 1820 Praha): absolvent církevního gymnasia v Českých Budějovicích, katolický kněz, spisovatel a organizátor literárního života (pořádal první česky psané almanachy – beletristické sborníky začínajících autorů – a také do nich přispíval). Napsal průkopnickou učebnici cikánštiny. 1783 – V Praze bylo otevřeno Stavovské divadlo jako první reprezentativní divadelní scéna v tomto městě. Bylo postaveno nákladem hraběte Franze Antona Nostitze a původně po něm pojmenováno, od r. 1799 ovšem bylo ve vlastnictví českých stavů. V r. 1787 se zde konala světová premiéra slavné opery Don Giovanni od
Wolfganga Amadea Mozarta (autor sám představení dirigoval). V divadle se hrálo německy (a v opeře italsky), od r. 1785 také česky (do r. 1862, kdy bylo otevřeno pražské Prozatímní divadlo). 1786 – 1789 – V Praze na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) stálo dřevěné divadlo zvané Bouda (oficiálním názvem Vlastenské divadlo): hrálo se zde česky i německy pro široké publikum, mezi zdejšími divadelníky vynikal Václav Thám (1765 – asi 1816; tehdejším zaměstnáním policejní komisař), hrály se české hry Láska a vděčnost k vlasti, Libuše, první kněžna a rekyně česká, Jan Žižka z Trocnova, vůdce Táboritů aj. Bouda byla v Rakouské říši první divadelní budovou, v níž se většinově hrálo jiným jazykem než německým či italským. V r. 1786 císař Josef II., který se v Praze účastnil vojenských manévrů, navštívil české představení v Boudě (navzdory svým germanizačním názorům uměl česky) a shlédl tu dvě hry: komedii Loutníci aneb Veselá bída a balet Čihadlo aneb Tak vás čížky chytáme. 1790 – 1792 – Po brzké smrti Josefa II. nastoupil na rakouský i římský trůn jeho bratr Leopold II. Pokračoval v reformách v duchu osvícenského absolutismu, ovšem byl jedním z iniciátorů vleklých válek absolutistických monarchů proti Francii, jež ve Velké francouzské revoluci (1789 – 1794) svrhla Bourbony a přeměnila se ve stát, jenž uzákonil lidská práva občanská a politická. Leopold II. navštívil v r. 1791 Prahu, ovšem již následujícího roku nečekaně zemřel. Z projevu Josefa Dobrovského k císaři Leopoldu II. r. 1791 při jeho návštěvě Královské české společnosti nauk (český překlad německého originálu): …my, Čechové, jakožto kmen onoho velikého, dalece rozšířeného Slovanského národu to sobě za největší slávu pokládáme, že jsme mimo jiné Slovanské národy Německý císařský dům při jeho velikosti a vážnosti zachovali a že s sjednocenou mocí všech ostatních slovanských národů Rakouské panování také na budoucí časy před nepřátelskými útoky obrániti můžeme. Vaše císařská Milost nechť ráčí dovoliti, abych jen zběžným vyčítáním oněch Slovanských národů, jenž domu Rakouskému podrobeni jsou, to tak ujistil, aby o tom ani nepochybováno, ani mi vina dána býti nemohla, že by příliš mnoho povědíno bylo. Sám titul, jímžto Vaše cís. Milost od čtverého Slovanského království Králem Charvátským a Dalmatským, Slovanským, Českým a Halickým se nazýváte, není toliko pouhá chlouba a nádhernost dle obyčeje Žoldánů Aziatských, ale vskutku to znamená, co slovy vypovídá… Z puchmajerovských almanachů (1795 aj.): Píseň jarní Jedwa nazem stuhlau lehne Wětrem wlažným garnj gih, hnedle shor y sřeky sběhne Kluzký led a tágný snih. Gak se země porozhřjwá, hned wsse wssudy pookřjwá. (…)
O Zdiborce Heská Zdiborka, hodna lásky poljbenj, Wždy truchljc nařjká sama sobě naswět. Proč? snad že mladá? snad že pěkná nenj? O ne! žeť dwacet má, muž třikrát tolik let.
