CVIČENÍ SE ZRCADLEM OKAMŽITÉ UTVÁŘENÍ NOVÝCH EGOSTAVŮ – KONSTRUKTIVISTICKÝ PŘÍSTUP Adrienne Lee „Nemůžeme to zvládat den co den, jedno ale víme, čas není žádný léčitel, pacient je už jinde.“ T. S. Eliot, Čtyři kvarteta
Ústřední tezí konstruktivistického přístupu je, že pohled člověka na „realitu“ se každý den znovu spoluutváří v příbězích, které užívá k tomu, aby mu svět „dával smysl“. Pokud tuto zásadu aplikujeme na koncepci egostavů (stavů ega), můžeme odvodit, že egostavy se doslova znovu vytvářejí každý den. Panuje všeobecná shoda v tom, že rodičovský a dětský egostav se vztahují k minulosti člověka, zatímco dospělý egostav patří přítomnosti. Když to však přehodnotíme z pohledu konstruktivistické analýzy, rozdíly se stírají a začíná být zjevné, že v přítomnosti je prožíván jak rodičovský, tak dětský, tak dospělý egostav. (Stewart a Lee 1997) To má důležité důsledky pro teorii a praxi transakčněanalytické psychoterapie i pro roli terapeuta v navozování autonomie. Přestože konstruktivistický přístup je sám o sobě relativně novou součástí transakčněanalytického uvažování, lze nalézt jeho spojitost s vžitou teorií, a to prostřednictvím pojmu ortriogeneze, který Berne (1961: 48) převzal od Federna (1952). Zde je každá osoba skutečně chápána tak, že každý den v průběhu probouzení vždy znovu utváří své egostavy. Zkušenost nového dne potom tvoří další „ego-jednotku“, která se asimiluje během následující noci v průběhu snění. „Psychický život lze chápat jako... kontinuum, s jediným egostavem, který se modifikuje okamžik od okamžiku, náhle nebo pozvolna... Psýché je v průběhu dne obvykle bombardována podněty zvnitřku i zvenčí, a ne všechny je možné okamžitě asimilovat. Příležitost k takové asimilaci nabízí následný spánkový stav. Den tak lze chápat jako ,ego-jednotku‘.“ (Berne 1961: 48) Jelikož tento proces se z větší části odehrává mimo vědomí (je předvědomý), úkolem terapeutického procesu je pomoci klientovi, aby si tento předvědomý příběh oživil a sám si ho
1
přepsal způsobem, který plně vyhovuje jeho růstu a autonomii. Mnoho stávajících terapeutických technik TA tomuto účelu již samozřejmě slouží. Tak například „práce se dvěma židlemi“ je přímou, dramatickou cestou, během níž klient přepisuje ty části scénáře svého příběhu, které mají formu vnitřního dialogu. K trvalé změně dochází, jestliže se dialog „napíše odlišně“ na úrovni Dítěte. Tuto dynamickou kvalitu dětského egostavu oceňují Gouldingovi: „Chápeme Dítě jako neustále rostoucí a neustále se vyvíjející, jako úhrnný součet všech zkušeností, které kdy mělo a která má v přítomnosti.“ (Goulding a Goulding 1979, s. 20) „Práce s ranými scénami“ je vlastně prací s klientovou nynější emoční zkušeností se znovu vybavenou scénou z minulosti. Terapeutické změny bude dosaženo jedině tehdy, když klient přepracuje tuto nynější zkušenost tím, že přenese některé nynější zdroje ze situace tady a teď, včetně kontaktního terapeutického vztahu, do vybavené minulé zkušenosti. S tím, jak klient provádí změny v přítomnosti, nevyhnutelně se mění také „minulost“, která je dynamickou součástí nynější zkušenosti. Došlo k rekonstrukci egostavů. Ztotožňuji se s Allenovými (1997): „V tradiční transakční analýze zpravidla přijímáme myšlenku, že minulost určuje přítomnost a budoucnost. Je však stejně dobře možné – a klinicky je to často zjevné –, že přítomnost může zabarvovat naše vzpomínky na minulost... Minulost není neměnná, nezměnitelná, monolitická struktura.“ (Allen a Allen 1997, s. 92) Účelem cvičení se zrcadlem je umožnit rekonstrukci či rekonfiguraci egostavů. Cvičení jsem vytvořila roku 1972 a od té doby ho trvale užívám při terapii i výcviku; důkladně jsem otestovala jeho strukturu i klinická pozorování. Součástí cvičení je nový dialog v situaci tady a teď mezi katektovaným dětským egostavem a dospělým egostavem klienta prostřednictvím řízené fantazie. Cílem je přenést minulý egostav z dětství do přítomnosti, způsobem, který plně zapojuje klienta jako dnešního dospělého, aby tak mohlo dojít k zahojení „narušeného kontaktu“ (Erskine a Trautmann 1996), nedostatku z minulosti, nebo dovolit vzájemnou výměnu svolení a zdrojů, což klientovi umožní růst a dosáhnout změny. Zdroje a zkušenosti z jednoho egostavu lze přenést do jiného egostavu. Zdroje Dospělého v přítomnosti jsou často užity k přetavení Rodiče v Dítěti a zdroje Dítěte jsou užity ke vzpruze Dospělého. Výsledky cvičení v klinické praxi ukazují, že jeden z egostavů je převážným zdrojem pro stav druhý. Ve většině případů je dospělý egostav dospělé osoby v situaci tady a teď vydatným zdrojem na
2
ochranu a udílení svolení pro Dítě, a je zpravidla začleněn coby nový rodičovský egostav, přičemž dětský egostav je pro dospělou osobu často zdrojem energie, vitality, zábavy a spontaneity. Na cvičení je důležité to, že se všechny tři egostavy spoluutvářejí a rekonstruují v přítomnosti. Cvičení lze opakovat v různých stadiích terapeutického procesu, přičemž je zpravidla zcela zjevné, že nastaly výrazné změny v egostavech. Cvičení se opírá mimo jiné o předpoklad, že hlavní terapeutická změna může nastat v plně kontaktním vztahu, pro který je charakteristické sladění a zapojení (Erskine a Trautmann (1996). Scénáře vznikají a posilují se tím, že došlo k narušení kontaktu v dětství a v dospělosti. Jestliže například dívka v dětském věku očekává a přeje si, aby rodič pochválil její nový tanec a místo toho se setká s kritikou a nezájmem, může se rozhodnout pro závěr: „nejsem důležitá“ nebo „jsem špatná“. Zážitek hanby a rané životní rozhodnutí, které se stalo obranu proti bolesti, se může posilovat. Toto narušení kontaktu může rovněž posílit prvotní ránu (Lee in Tilney 1998) způsobenou tím, že dítě bylo opuštěno, zaplaveno, zraněno nebo nezapojeno. Narušení kontaktu je možné zahojit prostřednictvím terapeutického vztahu, tento vztah se však může utvářet celá léta a výsledek není zdaleka jistý. V uvedeném cvičení se mezilidský kontakt zdramatizovaných egostavů stává intrapsychickým kontaktem a příchylností. Podle mého přesvědčení právě intrapsychická příchylnost a kontakt spravuje, vytváří a posiluje vnímání vlastního já. Dospělé já může poskytnout jedinou důvěryhodnou „korektivní rodičovskou péči“ prvotním ranám Dítěte. „Dospělý“ tedy při cvičení může naprosto poctivě říct: „Nikdy tě neopustím!“ a Dítě ví, že je to pravda a musí upustit od jakýchkoli obranných popření. Podobně může dospělý slíbit, že malého nezraní ani nezaplaví a zůstane s ním ve skutečném, kontaktním vztahu. Síla cvičení spočívá ve skutečnosti, že této nové konfigurace či struktury je dosaženo prostřednictvím těsného kontaktu a příchylnosti, tedy potřeb nezbytných pro osobní vývoj a utváření vztahů. Kontakt a příchylnost se navíc týká rovněž částí klientova vlastního já. Cvičení umožňuje, aby se příchylnost stala jak „mezilidskou“, při externalizovaném dialogu a setkání, tak „vnitřně psychickou“, při integraci dvou částí. Dospělý egostav člověka vytváří „jeviště“ či rámec, kde může dojít k nynější dramatizaci (divadelnímu střetu) dnešního „dospělého“ a včerejšího dítěte. Dítě zpravidla chápe „dospělého“ jako rodiče, a tak se odehraje dialog mezi Rodičem a Dítětem. K dramatizaci intrapsychického vztahu dochází prostřednictvím Dospělého, jako kdyby šlo o vnější nebo vnitřní postavu (obr. 1). obr. 1 3
Dospělý
Ro
Do DOSPĚLÝ
P
Dí A
Když během cvičení dojde k intrapsychické integraci zdramatizovaného mezilidského vztahu, „dospělý“ je zpravidla začleněn jako nový rodičovský egostav (Rodič), a z „dítěte“ se stává nový dětský egostav (Dítě), kterému se dostalo nové kontaktní rodičovské péče (obr. 2).
Obr. 2
Ro
Do velký
dítě
Dí
4
Nyní se může odehrát nový vnitřní dialog. Intimita a příchylnost, jež spolu sdíleli „dospělý“ a „dítě“, se přenesly do obsahu a struktury egostavů se stejným vztahem intimity a kontaktu. Nový vnitřní dialog je proto dialogem zdravého těsného vztahu (obr. 3).
Obr. 3
Ro2
Do2
nový interní dialog
Dí2
Fenomenologická zkušenost klienta je taková, že má nový dětský egostav, jenž je nyní schopen katexe v různém věku a může nadále sebe samého utvářet a přetavovat v sobě Rodiče. Klienti rovněž hovoří o fenomenologických změnách ve svém rodičovském egostavu, který teď má odpovídající, současné zdroje. Existuje názor, že by tyto „nové“ egostavy měly být označeny jinými čísly, kvůli jejich odlišení od „starých“ egostavů, to však není nezbytné, pokud přijmeme hypotézu, že své vlastní egostavy přetváříme neustále, každý den. Tento konstruktivistický přístup dává nový význam pojmům přetavit v sobě Rodiče (James 1974) a přetavit v sobě Dítě (Clarkson a Fish 1988). V rodičovském a dětském egostavu lze rozvíjet nové zdroje a zkušenosti. „Zážitky z nové rodičovské péče a přetavení Dítěte umožňují integrovanému dospělému egostavu čerpat z těchto pozitivních zkušeností v situacích stresu, a tak dosáhnout větší stability.“ (Clarkson a Fish 1988, s. 59)
5
Cvičení se zrcadlem Cvičení se zrcadlem spočívá v řízené fantazii, kterou musí terapeut vést tempem, jež dává klientovi dostatek času k dokončení transakcí. Klient může své odpovědi vyslovovat nahlas, nebo celé cvičení provádět v duchu. Pokud dá klient přednost druhé možnosti, terapeut musí sledovat řeč těla, aby zachytil signály ukončení transakcí, a v případě potřeby požádá klienta o potvrzení toho, že transakce skutečně ukončil. Při řízené fantazii je sice někdy vhodná pružnost, je však žádoucí, aby byly veškeré procesy dokončeny, a to zejména závěrečné včleňování a slučování. Důvody uskutečnění každé ze součástí procesu vysvětluje komentář. Řízená fantazie
Komentář
•
Představte si, že před vámi stojí velké zrcadlo.
•
Užití zrcadla dodává zřetelný, konkrétní rámec či hranice vymezující cvičení. Později se z něj stává zvláštní časový rámec.
•
Promítněte si do zrcadla svůj obraz coby sedmi nebo osmiletého dítěte. (Podle potřeby lze užít jiný vhodný věk.)
•
Klient bude možná potřebovat radu, aby k oživení zrakové paměti použil fotografii. Užití obrazu v zrcadle je důležité. Klient vidí v zrcadle svůj dětský obraz a současně je pozorovatelem.
•
Jak ten chlapeček/holčička vypadá? Co má na sobě? Jaký má účes? Výraz obličeje? Jak stojí? Co dělá s rukama? Má něco v rukou? atd.
•
Užití třetí osoby jednotného čísla a přítomného času slovesa navozuje odstup, který umožňuje zkreslení času a staví archaický dětský egostav behaviorálně do „přítomnosti“, bez pocitů spjatých s minulými zážitky z dětství. Přesnost vizuálních podrobností je důležitá pro zakotvení Dítěte v přítomnosti.
•
Hned vedle obrazu chlapečka/holčičky umístěte obraz dospělého, jímž jste dnes.
•
Teď se do obrazu v zrcadle přidává dospělý ze situace tady a teď – tím se oba egostavy osvobozují od časových pout a mohou existovat současně v „bezčasovém“ rámu zrcadla. Já v roli pozorovatele je však stále přítomno vně zrcadla.
•
Ať se teď oba otočí čelem k sobě. Co si velký myslí o malém? Co si malý myslí o velkém?
•
Obě součásti já jsou zdramatizovány v tomtéž časovém rámci. Klient je vyzván k rychlému pohybu mezi oběma a od vnitřního zážitku k vnějšímu uvědomování si. Klient je rovněž vně zrcadla a také v terapeutické místnosti, kde provádí cvičení. Je vyvoláno vyšší, meta já vně starých egostavů a je odvozen Scénář. 6
•
Co říká malý velkému? Co říká velký malému?
•
Vybízení ke kontaktnímu dialogu.
•
Co chce malý, aby se dozvěděl velký? Co chce velký, aby se dozvěděl malý?
•
Mohou se vyjevit tajemství. Mohou se předávat moudrosti. Jde o příležitost k intimnímu a upřímnému odhalení pravd dítěte, a také k tomu, aby dospělý začal předával dětskému egostavu „bezpečí“ a zdroje. Někdy se pozitivní zdroj nachází u dítěte, které může vzpružit dospělého, jenž ztratil kontakt se zdroji vlastní energie a vitality.
•
Čeho má malý příliš? Čeho se malému nedostává?
•
•
Čeho má velký příliš? Čeho se velkému nedostává?
Tyto otázky adresované meta já vybízejí ke kritickému odstupu ve stadiu, kdy citové rozrušení může být příliš silné a potenciálně přerušit trans. Otázky týkající se míry rovněž naznačují, že se míra zaznamenané kvality může časem zvyšovat nebo snižovat.
•
Co chce malý od velkého? Co chce velký od malého?
•
Zde se vychází z předpokladu, že každý má pozitivní zdroje, které ten druhý může využít. Uvědomění si toho je jak na meta úrovni, tak u dospělého a u dítěte.
•
Co si potřebují navzájem říct? Ať každý z nich postupně mluví a druhý naslouchá a dá prvnímu na srozuměnou, že ho slyšel.
•
To může pokračovat tak dlouho, jak je potřeba k dokončení dialogu, a terapeut může pomoci s tím, aby byl dialog kontaktní a sladěný.
•
Mají spolu nějaký fyzický kontakt?
•
Pokud k tomuto zážitku dosud nedošlo, je otázka výzvou k nějaké formě kontaktu. Zpravidla je důležité počkat dostatečně dlouho, aby se před fyzickým kontaktem vytvořil pocit důvěrné známosti.
•
Chce dát velký malému nějaký dárek? Chce dát malý velkému nějaký dárek?
•
Výměna dárků je příležitostí pro nevědomou mysl přijít se symbolem nové příchylnosti. Později je možné se k dárku vrátit a dešifrovat ho, aby zkušenost ukotvil.
•
Teď, až to bude možné, najděte způsob, jak oběma obrazům umožnit spojit se v jeden... ...a až to uděláte, OTEVŘETE OČI ...a vraťte se ze zrcadla zpátky do situace tady a teď
•
Spojení obou já je nesmírně důležité pro integraci a rekonfiguraci. Pokud s tím má klient potíže, terapeut může navrhnout, jak na to, např.: „Ať velká otevře náruč a přitiskne si malou na srdce, a teď obě spojte v jednu.“
7
Cvičení umožňuje klientovi být jednak v zrcadle, v obrazech, které zažívají intimitu dialogu, a současně na meta úrovni, vně zrcadla, jako nestranný pozorovatel či spolu-terapeut. V tomto objektivním či nezúčastněném postavení, o němž se domnívám, že umožňuje přístup k vyššímu já klienta, se klient může osvobodit od jakýchkoli negativních či archaických emocí a být „mimo čas“. Je prakticky v postavení autora, který může vytvářet nové egostavy a nový příběh, i když je současně postavami dialogu. Dochází k nové konfiguraci a transformaci. Toto je spontánnost; toto je intimita; toto je autonomie. „Možná jsou dějiny otroctvím, možná jsou dějiny svobodou. Hleďme, teď mizí, tváře i místa s vlastním já, jež je milovalo, jak jen bylo s to aby se obnovilo, přetvořilo do jiného tvaru.“ T. S. Eliot, Čtyři kvarteta
8
Literatura Allen, J., Allen, B. (1991) “Towards a constructivist TA“. The Stamford Papers: selections from the 29th ITAA Conference, 1-22. Allen, J, Allen, B. (1997) “A new type of transactional analysis and one version of script work with a constructivist sensibility”. TAJ, 27: 89-98. Berne, E. (1961) Transactional Analysis in psychotherapy. New York: Grove Press. Clarkson, P., Fish, S. (1988) “Rechilding: creating a new past in the present as a support for the future”, TAJ 18 (1): 51-59. Erskine, R., Trautmann, R. (1996) “Methods of an integrative psychotherapy”, TAJ 26 (4): 316-328. Federn, P. (1952) Ego psychology and the psychoses. New York: Basic Books. James, M. (1974) “Self Reparenting: theory and process”, TAJ 4 (3): 32-39. Goulding, M., Goulding, R. (1979) Changing lives through redecision therapy. New York: Brunner/Mazel. Lee, A. (1996) “The Mirror Exercise and reconfiguration of ego states”. ITA News, 45: 47-50. Stewart, I. (1992) Eric Berne. London: Sage. Stewart, I., Lee, A. (1997) “Reconfiguring: the art and practice of autonomy”. Aspiration and Autonomy 1997 EATA Conference Papers, Paper 33. Tilney, T. (1998) Dictionary of Transactional Analysis. London: Whurr.
9
Biografie ADRIANNE LEE, BA., PGCE., TSTA. Adrienne má akreditaci Mezinárodní asociace transakční analýzy (ITAA) a Evropské asociace transakční analýzy (EATA) jako Školící a supervidující transakční analytik, což je nejvyšší kvalifikace, kterou tyto organizace umožňují. Je psychoterapeutkou registrovanou u UKCP a působí rovněž jako specialistka v Neuro Linguistic Programming. Adrienne učí na univerzitě a je psychoterapeutkou přes pětadvacet let. Byla jednou z prvních, kdo v Británii začali s transakčněanalytickou psychoterapií. Je zakládající členkou a bývalou předsedkyní Britského institutu transakční analýzy (ITA). Nyní je zástupkyní ITA v Radě EATA a aktivní členkou Výboru pro odborné školení a standardy a Rady pro certifikaci. Od roku 1975 pořádá TA školící programy a s Ianem Stewartem spoluzaložila a spoluřídí Berneův institut v britském Nottinghamu. Berneův institut je zosobněním jejich oddanosti nejvyšším standardům transakčněanalytické psychoterapie a výcviku, v kombinaci s tvořivostí, odlehčenými způsoby učení a respektováním druhých na komunitní i osobní úrovni.
Adrienne Lee, leden 2002
10
