Copyright. Autor: Michal Tesař. Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou. Ilustrace: Miloš Sotona ISBN: (epub)

Copyright Autor: Michal Tesař Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou Ilustrace: Miloš Sotona 2015

ISBN: 978-80-7512-172-1 (ePub) 978-80-7512-173-8 (mobipocket) 978-80-7512-174-5 (pdf)

2

Věnováno Janičce za stvoření postavy Věštce a kraje Kondrakkar.

3

Vzestup Večerní ticho rušené jen kvílivými steny ledového větru náhle rozerval výkřik. Nebyl to však smrtelný chropot, řev opilců či sprosté spílání úplatných děvek. Tohle bylo něco jiného. Steny rodící ženy a po nich křik novorozeněte! Opravdu, zrodil se nový člověk! Ruffové, malí tlustí skřeti, rodí všichni a pořád. Ale čerstvě narozené lidské dítě?! To je v kondrakkarském kraji velmi neobvyklá událost. Vždyť už několik let se zde rodili právě jen skřeti. Lidé, co zde žili, děti mít nechtěli. Tvrdilo se, že Kondrakkar je prokleté místo a jenom Věštec dokáže temné síly držet na uzdě. Při každoročních slavnostech Luny vládce kondrakkarského kraje a pán hradu Kordor sliboval, že se přiblížil den, kdy lidé budou moci v Kondrakkaru opět vychovávat své děti, otcové budou pyšní, až jejich syn zvedne poprvé meč, a matky budou hrdě vodit své dcery v ulicích. Zatím však tento čas nenastal. Ženy zde umíraly bezdětné, muži často na bitevním poli. Nebýt vyhlášeného bohatství kraje, které umožňovalo čilý obchod s blízkými i dalekými kraji, nikdo mladý by se sem nepřistěhoval. Skoro se zdálo, že zde, v prokletém místě, hledají své štěstí lidé zahledění sami do sebe a upnutí jenom na svůj vlastní zisk. Avšak ani to nebylo pravdou. Sotva se v podhradí rozkřikla novina o požehnaném stavu některé z žen či dokonce narození lidského dítěte, přihnali se ruffové, věrní služebníci Věštce, a nenarozené dítě nedostalo šanci spatřit světlo světa. A pokud se ozval křik nového života, velmi brzy tento čirý pramínek vyschl. Šeptem se vypravovalo, že se Goddarth živí čerstvou silou těchto nebožátek. 4

A náhle se ulicí rozléhá křik malého dítěte. Ale otec, místo aby se pyšně oháněl pohárem v krčmě, ustrašeně zavírá okenice a dírou po suku pozoruje zšeřelou bahnitou cestu kolem domu. Namísto hrdosti má hrdlo stažené strachem, jenom aby malého tvorečka nikdo neslyšel. V hloubi své ustarané duše však ví, že Věštec má své špicly a posluhovače v celém podhradí. Je mu více než jasné, že se v nadcházejícím okamžiku rozletí dveře a ti odporní, suroví skřeti mu uzlovitýma rukama vyrvou jejich malé dítě. Náhle se v muži probudilo něco, co bylo pro něho dosud nepoznaným pocitem. Zuřivý vztek smíšený s nesmírnou touhou bránit ten malý uzlíček, který měl duši čistou jako padlý sníh. Rozhodl se pevně. Neustoupí ruffům a postaví se třeba samotnému Goddarthovi, ale plod jejich lásky bude žít. Otočil se od okna a pohlédl na svoji ženu, jak unavená, ale šťastná spočívá na lůžku. Malého potomka již pevně přisátého k prsu, oči uzamčené do malých štěrbin. Došel k posteli rodičky a posadil se tiše na kraj. Pohledem přelétl jejich skrovný příbytek, osvětlovaný blikavým plamenem čadivé lampy a dvou, tří loučí. Kromě postele stál v jejich jediné místnosti stůl a tři židle z nehoblovaných prken, malá kamenná pícka, stará truhla na oblečení a při stěně velká skříň, sloužící coby spižírna, úschovna několika kusů nádobí a sklad zbraní. Mužův pohled se znovu stočil k ženě a dítěti. Vlna vzteku a soucitu s jeho rodinou dosud nevyprchala. „Lásko, podívej, naše dítě! Jak je krásné!“ zašeptala žena. Muž se donutil k úsměvu. Uvnitř se chvěl obavami. „Pojď ke mně, Anthe!“ vztáhla ruku a přivinula muže k sobě. „Naše dítě, plod naší lásky, spí. Jsem šťastná, lásko moje! A ty?“ „I já jsem šťastný, Auro! Jsi silná žena, obdivuji tě! Jenom se bojím, že…“ nedopověděl Anth větu. „Nemysli na to, milý! Jen co budu schopná vstát, odejdeme odsud. Nějaké peníze máme, obživu si najdeme i jinde. Kondrakkar je opravdu smutné místo!“ „Jsi opravdu odvážná, Auro! Ale myslím, že neunikneme. Poslouchej!“ odvětil Anth. A opravdu. Jeho černé představy se začaly naplňovat. Po cestě se zdáli přibližovalo řinčení zbroje a dusot několika párů nohou. Ruffové! Anthův pohled padl na masivní skříň. Aura jeho pohled zachytila a dívala se na svého muže široce otevřenýma očima. „Ne, Anthe, to nesmíš! Nejsme vyvolení!“

5

„Auro, já na ty povídačky nevěřím! Budu bránit sebe, tebe i naše dítě! Ruffové ho nedostanou! Ó, pane, ty jejich hnusné špinavé pazoury!“ křikl hněvivě Anth, doběhl ke skříni a jediným trhnutím otevřel těžké dveře. Matné světlo se s nebývalou silou odrazilo od pečlivě naleštěného meče, který visel vedle sekery a krátké dýky. Pevné prsty obemkly rukojeť z jemné kůže a Anthovým tělem projel dosud netušený záchvěv obrovské síly. Silné zabušení na dveře probudilo dítě, které se rozplakalo. Aura jej pevně přitiskla k hrudi a konejšila ho. „Kdo je? Co chcete v tuto pozdní hodinu u prahu počestných lidí?! Máme svých starostí dost a nikomu nehodlám otvírat!“ křikl odvážně Anth. „Služebníci Věštce! Vydejte nám dítě!“ ozval se skřípavý hlas za dveřmi. „Tady žádné dítě není, spletli jste se!“ křikl znovu Anth. „Vydejte dítě po dobrém. Nenuťte nás k násilí!“ „Znovu opakuji, že tady žádné dítě není!“ Za mužovými zády se ozval novorozenecký křik. Tupé údery do dveří a tření kovu o kov dávaly tušit, co nastane v příštích chvílích. Několik tvrdých ran dopadlo na petlici dveří, ta se rozskočila a dveře se pomalu otevřely. Čtyři ruffové s krátkými meči zíralo na Antha. Muž pozvedl zbraň a křikl: „Dítě je naše! Nemáte na něj právo ani vy a ani Věštec!“ Skřeti se vyděšeně dívali na meč, který Anth svíral v rukách. Pak téměř současně vykřikli: „To je Ohrmac’k! Ohrmac’k!“ Vyděšeni, prchali skřeti ode dveří a zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Anth jen nevěřícně hleděl do prázdna před sebe. Zatřepal hlavou, aby se probral. Ruffové se přece jen tak něčeho nezalekli a nyní tohle. Nedokázal si to vysvětlit, stejně jako nechápal jejich poděšené výkřiky, kterým vůbec nerozuměl. „Jsou pryč, Auro! Ti hnusní skřeti jsou pryč! A to jsem jenom držel meč?!“ „Anthe, tak se na něj podívej!“ řekla s podivným chvěním v hlase Aura. Muž pozvedl zbraň a znovu byl jako u vytržení. Čepel zářila jasně jako slunce, drahokam zasazený na konci rukojetě žhnul jako řeřavé uhlíky. Světlo zbraně překonalo i zář loučí a svic, které byly v místnosti. Anth opatrně položil meč na hrubý stůl. „Cože to vykřikovali skřeti?“ otázal se Anth své ženy.

6

„Nevím, nerozuměla jsem dobře. Snad něco jako >ormach< nebo snad rozmach, nedokážu si to zvláštní slovo vybavit.“ „A nebylo náhodou to slovo Ohrmac’k?“ rozlehl se pokojem pevný, sytý, hluboký hlas. Aura vyděšeně vykřikla a mimoděk přitiskla své dítě pevněji k ňadrům, Anth se opět chopil zbraně, která nepřestávala svítit. „Jen pomalu s tím mečem! Ten, kdo ho používá, musí být znalý jeho moci, jinak mu ublíží!“ „Kdo jsi, že tak divně mluvíš? Copak meč může sám od sebe ublížit?“ křikl Anth ke dveřím. „Mohu překročit váš práh?“ ozval se znovu hlas. „S čistými úmysly ano. Pokud chceš ublížit, odejdi, nebo se braň!“ řekl důrazně Anth. „V tom případě jsem rád, že se s vámi mohu seznámit!“ Anth položil meč znovu na stůl, ale pro jistotu sevřel rukojeť dýky u opasku. Neznámý přešel přes práh a vešel do světla. Anth i Aura uviděli vysokou postavu zahalenou do dlouhého šedého pláště s kápí, která kryla hlavu a obličej. Muž se zastavil u stolu a sejmul si kapuci. Anth nevědomky ustoupil k lůžku své ženy. Mužův hranatý obličej rámovaly husté prošedivělé vlasy, které spadaly až na ramena. Úzké, semknuté rty a nos podobný zobáku dravce, ocelově chladné šedomodré oči a čelo bez vrásek, to vše tvořilo nepřístupnou, tvrdou tvář neznámého. A jaký obličej, takové tělo. Široká ramena, pevné paže, nohy jako sloupy na paláci Věštce. Anth nikdy nikoho takového nepotkal, sám se pokládal za statného a vysokého, ale na to, aby pohlédl příchozímu do očí, by jistě potřeboval stoličku. Neznámý nebyl viditelně ozbrojen, ale v záhybech pláště se mohl docela dobře skrýt i meč. Anth pochopil, že by v případném boji neměl šanci. Zasunul svoji dýku do pochvy a posadil se na pelest Auřina lože. „Když jsou tvé úmysly čisté, pověz, kdo jsi?“ Neznámý pohlédl na ty dva a pak pomalu řekl: „Jsem Poutník. Hledám Ohrmac’k, stejně jako mí bratři po celém známém světě. A jsem rád, že mám štěstí!“ Aura se vzepřela na lokti a nevěřícně kroutila hlavou. „Poutníci neexistují! Je to jenom pohádka pro děti, aby věřily na spravedlnost! Moje bába mi vypravovala, že prý brání chudé, odhánějí zlo, pomáhají slabým a bojují za svobodu a dobro! Ale pak by jich musel být plný Kondrakkar, a museli by se pustit do křížku

7

s Věštcem! A prý umí plout časem! Jenže všechno to byly výmysly mé báby, abych se tady v tom prokletém kraji nebála!“ Poutník se otočil k ženě a klidně pronesl: „Tvoje bába nelhala! Hleďte!“ S těmito slovy obnažil předloktí a Aura i Anth uviděli něco velmi neobvyklého. Na kůži Poutníka zářil jasný symbol hole v kruhu. „Ale to je přece…“ nedopověděl Anth. „Ano, to je symbol Poutníků, který mi vtiskl Nejvyšší a pověřil mne posláním nás všech, kteří toto znamení nosíme. Posláním, které jsi tady jmenovala.“ Oba mladí lidé na sebe hleděli jako omámení. První se vzpamatoval Anth. „A co tedy od nás chceš? Nemáme nic, jsme chudí!“ „Jediné, co požaduji, je tento meč!“ ukázal poutník na žhnoucí zbraň. Anth pohlédl na Auru. „Ale tohle je náš jediný prostředek, který máme na naši ochranu. Nikdy sice takhle nezářil, ale pokud se ho ruffové bojí, jedině dobře. Alespoň uchráníme naše malé!“ „Myslím, že se mýlíš. Ruffové neodešli proto, že se báli, ale proto, že spěchali oznámit Věštci svůj nález. Budou tu za chvíli zpátky a v mnohem větším počtu a budeme muset odejít. Věřte mi! Zabalte si nejnutnější věci a pojďte se mnou. Pokud zde zůstanete, přijdete nejen o dítě, ale i o svůj život!“ Poslední slova pronesl Poutník velmi naléhavě. Aura, poděšena tónem i obsahem vyřčených slov, zabalila malého tvorečka do teplé deky a sama se s námahou posadila. Svlékla si od porodu zakrvavenou halenu a přetáhla si čisté prádlo. Pak se pokusila vstát, ale slabé nohy jí neposlouchaly a dosedla zpět na postel. „Nevěřím tvým pomateným slovům, Poutníče! Podívej, má žena je ještě slabá a já nedovolím, aby…“ vzkřikl náhle Anth, avšak jeho další slova zanikla v bolestném zachroptění. Padl tváří na podlahu a ze zad mu trčelo několik šípů. Poutník v jediném rychlém pohybu sebral meč ze stolu a čepelí opsal kruh kolem sebe a Aury. Z temnoty přilétaly další a další šípy, avšak narážely na neviditelnou hradbu a padaly na podlahu. „Vstaň!“ řekl důrazně Poutník a natáhl ruku k ženě. Aura přivinula dítě k hrudi a uchopila nabízenou dlaň. Silná paže ji trhnutím postavila na nejisté nohy, pak ji objala a nakonec přitiskla k tělu Poutníka. „Nevystupuj z kruhu, který jsem vyznačil mečem, je-li ti život milý! Přenesu nás pryč!“ 8

„Ale co Anth?“ vykřikla plačtivě Aura. Poutník neodpověděl. Za dveřmi se ozval dusot těžkých nohou. Ruffové vběhli do světnice v uzavřeném kruhu, v jehož středu se zjevil muž držící kopí. Hrot zbraně jasně zářil, stejně jako meč. Skřeti tasili meče a pokusili se prolomit ochranné kouzlo Ohrmac’ku, ale neměli žádnou šanci. „Non trichom oro vix, lauratum pre nomix!“ vyřkl Poutník kouzelnou formuli. Ve stejný okamžik Aura vykřikla a klesla na kolena. Žebry jí projel zářivý hrot kopí. Pak se vše propadlo do temnoty v jediném oslepujícím záblesku. Aura ztratila vědomí.



9

Tupé pulsování v hlavě. Nesnesitelná bolest na prsou, oheň v žilách. Křeče v podbřišku, chlad v chodidlech. Zemdlené paže i nohy. Malátnost, slabost dechu. Aura měla zavřené oči, avšak o to více vnímala své tělo. Cítila, jak z něj odchází veškerá síla. Chtěla jenom usnout a nevzbudit se. Život s takovým utrpením těla pro ni neměl smysl. Jediné, co jí jako ostří meče protínalo myšlenky byla vzpomínka na své malé dítko. Náhlá bolest, vařící jako roztavené olovo, donutila ji prohlédnout. Ano, uvědomila si, to je konec. > Ó Pane, děj se vůle Tvá! Jsem připravena! Přeji si jen jediné, a sice aby moje děťátko žilo. Víc už nežádám! < Aura dál však cítila bolest v těle, víčka se bránila otevřít vstříc ostrému světlu, které dopadalo do místnosti velkým kulatým otvorem ve stropě jakési mohutné stavby. Pak se veškeré utrpení prodralo do hrdla a Aura srdceryvně vykřikla. Ozvěnou se její výkřik vracel zpět. Když dozněly poslední vibrace, kdosi potichu pronesl pár slov. Díru, kterou se do místnosti dralo ostré sluneční světlo, kdosi zastínil a vzápětí Aura uslyšela tato slova: „Lež klidně, Auro! Jestli chceš zachránit sebe a své dítě, pak jen dýchej a odpočívej!“ Ten tichý, ale pevný hlas jí byl povědomý. Pak ho poznala. Poutník! Pokusila se nadzdvihnout na lokti, ale byla velmi zesláblá. „Kde…?“ chtěla mluvit, ale záchvat kašle jí slova uvěznil v hrdle. „Tvé malé je v bezpečí! Kojná se stará, aby mělo všechno, co potřebuje! Jsi velmi slabá, ale zachráněna. Teď jenom spi, přeji si to!“ Auřina víčka v tu chvíli ztěžkla a žena se znovu odebrala do světa spánku, tentokráte však již s menší bolestí. Když se Aura probudila podruhé, její mysl byla čistá a smysly jasné. Bolest odezněla jako špatný sen. Posadila se na posteli a prohlédla si místo, kde se nachází. Malá místnost s dřevěnou podlahou a bílými stěnami, okno, kterým pronikaly sluneční paprsky, stůl, dvě židle, skříň a vedle Auřina lůžka vyřezávaná kolébka. S rozechvělými prsty Aura odhrnula bílou peřinku. Jako mrazivé bodnutí projela její myslí děsivá jistota. Kolébka byla prázdná! Unavená padla zpět do postele. V břiše jí podivně škubalo a po tváři se koulely veliké, horké slzy. Zdáli slyšela svůj hlas, který křičel: „Kde je moje dítě?! Kde je moje dítě?!“ Ochraptěla, hlas přešel v sípot a Aura se svinula do klubíčka. Proud slzí jí promáčel halenu. Náhle se v ní vzedmula vlna nenávisti. Proč ji odvlekl pryč? Jakým právem? Proč nechal jejího muže napospas ruffům a Věštci? Jakým právem jí sebral dítě? Aura slezla 10

z postele a uchopila židli. Vší silou jí mrštila o zeď. Převrátila stůl a doběhla ke dveřím. Počala pěstmi bušit do pevných prken, lomcovala železným kruhem, jenž visel místo závory. Dunění se rozléhalo prázdným prostorem, který Aura cítila za dveřmi. Vyčerpaná se opřela zády o zeď a pomalu se svezla na podlahu. Vrznutí veřejí ženu probralo z únavy. Už, už se chtěla zběsile vrhnout na příchozí, ale příchozí ji upoutali. Do místnosti vešel Poutník a za ním mladá žena. Aura zpozorněla a vstala. Ta žena nesla na rukou zavinovačku s krásným, černovlasým dítětem. Opatrně položila malý uzlík do kolébky. Aura potichu došla k Poutníkovi a beze slova pohlédla do postýlky. Malý tvoreček spokojeně spal, prstík strčený v ústech. Poutník gestem vyzval Auru, aby se položila na svoji postel. „Jak dlouho?“ otázala se ho potichu. „Dva týdny! Pojmenovali jsme ji po tobě. Aura.“ odvětil Poutník. „Je krásná!“ vydechla blaženě. Pak pohlédla na ženu, která děvčátko lehce kolébala. S nevýslovným vděkem ji vzala za ruku a pohladila tvář. „Děkuji!“ zašeptala a rozplakala se. Kojná vstala, lehce položila Auru na záda a opatrně jí prohmatala prsa. Na Poutníkův tázavý pohled odpověděla úsměvem a zakýváním hlavy. Poté pohladila spící děvčátko i Auru a odešla. Poutník se posadil na okraj postele a řekl naléhavě: „Budeš moci kojit! Starej se o dítě, jak nejlépe dovedeš, protože ji budeme potřebovat!“ Když se chystal k odchodu, Aura ho zadržela. „Jak jsem se tady ocitla? Kde to vůbec jsme? Co s námi zamýšlíte a proč mi říkáš, že budete moji dceru potřebovat?!“ Poutník se otočil a pohlédl ženě do očí. „Až budeš dost silná, pak se vše dozvíš!“ odvětil tiše. Vrznutí dveří ukončilo jejich rozpravu.



11

„Já, Věštec z Kondrakkaru, veliký vládce a milující otec všeho živého, vyhlašuji své vidění! Poslyšte, lidé, mé proroctví! Až nebe ozáří jasný pruh, až nad Kordorem vzplane ohně pruh, až stvůry z hlubin vzlétnou na nebe, až Goddarth zničí sám sebe, pak skončí doba jídla, pití a zbude tu jen halda suti! Kdo přemůže však sžíravý strach, ten nezmění se v pouhý prach, a bojovat bude s glorií, přemůže lítý dav hysterií, ten veleben bude, hrdina, a sláva jeho jako Věštce začíná! Zlato, síla, moc a sláva, to vše jméno Věštce dává, příležitost chytne vládnout, nikdo nesmí zbraň svou vztáhnout na hrdinu bitvy poslední! Vivat novum rex!“ Lidé na kordorském nádvoří ještě hodnou chvíli hleděli na balkon, z kterého Věštec pronášel své proroctví. Někteří nechápavě rozhazovali rukama a odcházeli do svých příbytku, jiní se polohlasně radili o smyslu toho, co jim pán vyjevil, další jen mlčeli a hleděli na dlažbu nádvoří, hlavy sklopené. Jen jeden muž tiše pozoroval lidi kolem sebe. Pak náhle jeho zrak zaplál jasem prozření. Vyskočil na schody vedoucí k hlavním dveřím hradu a gestem si sjednal pozornost a ticho. „Náš pán nám oznamuje, že přijdou zlé časy! Budeme muset bránit kondrakarrský kraj před útočníky, máme se hotovit k boji! Ten, kdo v boji uspěje, stane se novým Věštcem! Tak se mi jeví pánovo proroctví! Budeme bojovat za moc, bohatství a slávu Kondrakkaru!“ Muž v bojovém opojení vytrhl meč z pochvy a mával jím nad hlavou. Ti, kdož zůstali, hleděli na něj s úžasem, který přerostl v poznání. Poznenáhlu se začaly objevovat další a 12

další čepele, až na nádvoří hradu Kordor vyrostl les, les ostrý a nebezpečný! Lidé provolávali slávu svému pánovi. Věštec stál u okna, zpola kryt závěsem a pozoroval hemžení pod sebou. „Ano“, kýval spokojeně hlavou, „budou bojovat za moc a slávu! Za moji moc a slávu! Jsou to odvážní, hrdinní pitomci! Nikdo u nich netuší, co je v sázce a že já jsem ten jediný, nesmrtelný Věštec, pán celého Kondrakkaru. Až přijde čas, budou připraveni vybojovat poslední velkou bitvu! Tak jest! Má vidění se nemýlí a přijde čas mojí vlády nad vším! Spokojen sám se sebou, uchopil plnou číši vína a naráz ji vyprázdnil. Pak vše zopakoval, až se džbán s vínem vyprázdnil. Poté ulehl do široké postele a během chvíle se komnatou neslo hrubé chrápání. Víno bylo těžké.



13

„Auro, probuď se!“ Ženou zacloumaly hrubé prsty. Rozespale mžourala do Poutníkovy tváře, osvětlené mihotavým světlem svíce. „Co se děje? Proč mne budíš?!“ „Vezmi dítě a pojď se mnou!“ Zmatená poslechla výzvu a opatrně vzala dceru z kolébky. Poutník čekal u dveří, a když Aura prošla, zabouchl dveře. Prošli spolu dlouhou chodbou, minuli zahradu zalitou mléčným světlem měsíce a po několika desítkách kroků stanuli před zdobeným portálem. Železné pobití dodávalo pevnost těžkým dřevěným dveřím s kovanými symboly Poutníků na obou křídlech. Aura se chvěla chladem a trochu strachem. „Proč nás sem vedeš?“ Poutník se na ni podíval a řekl: „Dnes je Noc zasvěcení! Na nic se nevyptávej a pojď, prosím!“ Pak mocně zatlačil a otevřel jedno dveřní křídlo. Aura se ocitla v obrovském kruhovém sále bez oken, který osvětlovaly tisíce svíček. Jejich světlo přeskakovalo po zdech potažených těžkými koberci a po stropě plném různých maleb, jimž vůbec nerozuměla. Pod nohama cítila měkké kožešiny, jimiž byla kamenná podlaha pokryta. Žena tiskla malé dítě k hrudi a rozhlížejíc se kolem, kráčela za Poutníkem. Došli doprostřed obrovského prostoru. Poutník se zastavil a Aura také. Bylo ticho, které rušily jen splašené údery srdce milující matky. Vzhlédla ke klenbě a rázem si vzpomněla! Veliký kulatý otvor! Tohle bylo místo, kde se poprvé probudila, když ji Poutník přenesl! Ano, tak to je! Náhle se mocně zablýsklo a celý ten ohromný sál se naplnil postavami v šedých pláštích s kápěmi. >Poutníci!< blesklo Auře hlavou. Nechápajíc, co se děje, rozhlížela se a stále tiskla dceru. Ucítila, jak ji silné paže tlačí do ramen. Podvolila se a usedla. Až teprve teď si uvědomila, na co se vlastně dívá. Kamenný stůl, v jehož každém rohu hořela vysoká svíce. Za stolem stojí kdosi v nachovém plášti. Zvedá

paži

a

prstem

ukáže

na

Auru.

Poté

sálem

zaduní

sytý

hlas:

„Dítě!“ Aura přitiskla dceru ještě silněji k prsům. Čtyři silné ruce jí však bez potíží roztáhly paže a Poutník, který Auru kdysi zachránil, vzal její dítě! S němou hrůzou v očích sledovala, jak je Aura pokládána na kamenný katafalk. Chtěla křičet, ale hlas jí selhal, chtěla 14

vyskočit a vzít svou dceru, ale pevně jí drželi. Poddala se a tělo povolilo. Muž v nachovém plášti sundal kápi. Dlouhé šedé vlasy a hustý plnovous dávaly tušit stařešinu. Sálem se nesl jeho honosný hlas. „Pectatum nihili quodum, sic rispire dequerum ox!“ uslyšela Aura neznámou řeč a vystrašeně hleděla, jak stařešina vytahuje ze zavinovačky drobnou ručku dítěte. Pak obřadně přikládá na útlé předloktí cosi, co září zlatým svitem. Náhle ta svítící věc pohasíná a noří se pod kůži její dcery. „Rotarum sibilius quest, aspere et lumbor de astrae! Thores librum vox!“ Aura cítila, jak ji opouštějí síly. Bezvládně se sesula v křesle. Co bylo poté, už nevěděla. Všechno k ní doléhalo zdálky a zastřeně. Velký Poutník dokončoval iniciační rituál. Aura, dcera Antha a Aury z Kondrakkaru, se stala Poutníkem. Zbývala jen malá chvíle…



15

„Takže ty mi tvrdíš, že přijali novice do klanu zplozenců dobra? Na mém světě bude pobíhat další Poutník? Další, kdo by chtěl ohrožovat mé postavení a moji sílu? Dobrá, mají to, co si zaslouží! Poradím si s nimi! Jednou provždy vyhladím to hadí plémě! A ten jejich posvátný meč bude konečně patřit mně! Ohrmac’k! To slovo mi nedá spát, budí mne ze snů a ještě při svítání mám jeho jméno v hlavě! Díky za všechno, co jsi pro mne zatím vykonal a zajisté ještě vykonáš! Je dobré mít stoupence na druhé straně! A ti ubožáci ani netuší, kdo jsi! Teď jdi, zastav se v kuchyni a pobav se s mými děvkami! Já potřebuju být sám!“ Věštec poplácal svého donašeče po zádech a vystrčil ho ze své komnaty do tmavé chodby. Díval se, jak postava v šedém plášti s kápí mizí schodištěm do útrob hradu. Po chvilce se kdesi dole ozvalo dunivé zabouchnutí. Pán Kordoru vztekle třískl dveřmi a jen svíce v komnatách Věštce z Kondrakkaru byly svědkem přízračné hrůzy, která naplnila i ty nejmenší skuliny děsivými zvuky. Teplé ranní paprsky ozářily kordorský hrad. Plochými kameny dlážděné nádvoří dnes nepokrývala chladivá rosa. Setřely ji stovky bot lidských vojáků a bosé, chlupaté nohy ruffů. Všichni stáli a čekali na příchod jediného muže, pána Kordoru. Po chvíli se s hřmotem otevřela vstupní vrata obytné věže a Věštec stanul na vrcholu kamenného schodiště. Jiskřivým zrakem přelétl bojový šik svých věrných a uspokojen sestoupil k vojákům. Byl spokojen, dokázal shromáždit početnou a silnou armádu. Sluha přivedl koně a Věštec se na něj vyšvihl. Oblečený do koženého kabátce a kalhot vypadal jako rozený vojevůdce. Svůj obvyklý černý plášť se žlutými ornamenty nechal v komnatách hradu. Nyní, pevně usazen na silném koni, třímal v ruce dlouhé kopí, jehož špička zářila v paprscích vycházejícího slunce. „Mí věrní! Dnes je pro Kondrakkar velmi významný den. Nastává konec uzurpování naší svobody domnělými strážci dobra, kteří si říkají Poutníci! Kondrakkar se vymaní z jejich dobyvačné vlády a temného područí! Dnes je den, kdy Poutníci budou navždy zbaveni své moci, den, kdy jejich nesmyslné bratrstvo přestane existovat! Dnes se Goddarth stane nejmocnějším! V boji vytrvejte, na mrtvé a raněné netřeba brát ohledy! Budou dláždit svými těly vaši cestu slávy! Nikoho nešetřete! Kondrakkar vás ocení, vaše jména budou navždy spjata s tímto vítězným dnem a jedno, zda padnete či zůstanete živí!“ Věštec mocně máchal kopím nad hlavou a stojíc ve třmenech, povzbuzoval bojovou náladu své armády. Ano, dnes se to stane! Jsou tam všichni a mají meč! Společenství

16

Poutníků musí být rozprášeno navždy! Temnota bude slavit triumf, až prokletý Ohrmac’k zhasne! „Zůstaňte všichni stát! Přenesu vás přímo k Poutníkům! Jejich moc je velmi slabá, cítím to!“ křičel ze sedla. Obrátil koně a cvalem objel celé zaplněné nádvoří. Hrot skloněného kopí jasně zářil a zanechával v kamenné dlažbě světélkující brázdu. Když se světlo spojilo v kruh, vrátil se Věštec do středu svého vojska a vyřkl kouzelnou formuli: „Not lucis a via demones rif!“ S posledním slovem udeřil ratištěm o zem a všichni zmizeli v oslepujícím záblesku. Vojsko Věštce z Kondrakkaru se během jediného úderu srdce přeneslo do obrovského sálu Poutníků, kde se v mžiku rozpoutala krvavá řež. Ruffové společně s vojáky pána Kordoru vpadli nic netušícím Poutníkům do zad a jako bouřící vlna prošli jejich řadami. Po prvotním šoku se ochránci dobra vzchopili k obraně a skřeti i muži z Kondrakkaru pocítili jejich hněv. Řinčení mečů, svist seker, steny zraněných a smrtelný chropot naplnil obrovský sál. Uprostřed stál osiřelý, pobořený katafalk. Aura zmizela a její matka, řičící strachy, ležela na podlaze pokryté mrtvými a poraněnými. Snažila se odplazit pryč z té svatyně bolesti a utrpení. Už se téměř dotýkala železného kruhu na pevných dveřích, když jí za vlasy a paže uchopily surové ruce útočníků. Náraz těžké, uzlovité pěsti vyrazil Auře z hlavy vědomí. Zlo slavilo svou žeň, věštec projížděl sídlem Poutníků na koni, rozmachoval se kopím a zarážel jeho hrot do těl, která mu stála v cestě. Byl v extázi ničení a pod kopyty jeho bojového koně zahynulo mnoho Poutníků, ale i ruffů či vlastních vojáků. Po nekonečné rozkoši pramenící z napáchaného zla se pán Kordoru zastavil. Těžce oddychoval a z hrotu kopí skapávala krev. Již nebylo řádu Poutníků, ochránců světla a dobra, jen zmrzačené mrtvoly v šedých pláštích s kápěmi pokrývaly podlahu Iniciačního sálu. „Všechno spalte, rozbořte to hadí doupě! Nezůstane kámen na kameni, ať je navěky jasné, kdo nyní a napořád bude vládnout! Konrakkar se zbavil těch zlosynů světla! Jásejte a předávejte slávu dál!“ hřímal z koně Věštec. Zbylí vojáci i ruffové poslechli jeho rozkaz. Po chvíli mocné plameny zachvátily sál a v jeho žáru odcházely duše zemřelých do světla. Když se nasytili násilí a běsnění, dal Věštec znamení k návratu. Ale nepoužil kouzelného kopí. Zbylá část armády se vracela krajem a Věštec nechal všude rozhlásit, že řád Poutníků je nadobro zničen a nastává doba hojnosti kondrakkarského kraje. Někteří lidé 17

brali jeho nabubřelé řeči vážně a radovali se, jiní se počali potichu modlit, další věděli, co je čeká a proto velmi rychle sbalili svůj povětšinou skrovný majetek a opouštěli domy. Po vyhrané válce bývá nejhorší pomsta vítěze. Pán kondrakkarského kraje projížděl svými polnostmi, které patřily ke Kordoru, rozhazoval plnými hrstmi sliby o zlatém věku. Pro většinu však nastávala doba temného područí zlých sil, jejichž vůdcem byl Věštec z Kondrakkaru.

18

Z Medrehovy „Kroniky Kondrakkaru“ Kniha pátá, kapitoly III. – V. Kapitola III. Až dosud se zdálo, že všechno vychází přesně podle toho, co náš Pán řekl. Pole začala více rodit, také zvířectvu se velmi dařilo. Lidé byli spokojeni a bylo možno potkat i muže a ženu pospolu, ruku v ruce. Na cestách bylo bezpečno, lapkové a pobertové byli pochytáni a pro výstrahu věšeni či veřejně lynčováni. Pán rozkázal snížit daně, upravil robotní povinnost i povinnost vojenskou. Mladí mužové mohli si vybrat, zdali na vojnu do Pánova vojska půjdou, nebo svoji polnost obdělávat budou a po dobu, kdy by vojenská služba běžela, povinný díl z úrody a zisku odváděti budou. Pokladna kordorská utěšeně bohatla, také sýpky se plnily. Pán mnohokráte krajem projížděl a kraj kondrakkarský sobě s potěchou prohlížel. Jediný stín jeho vyjížďky měly; totiž hezkých dívek zachtělo se mu, a proto mnoho půtek vyvoláno bylo kvůli mladické horlivosti, že milé své nechtěli Pánovi postoupit. Odbojné mladé muže však již nikdo nikdy nespatřil. Protivit se Pánovi není dobré. Vztahy se sousedy nebyly nikdy lepší. Kondrakkarský kraj byl velmi bohat, proto mnoho obchodníků, prodavačů, kejklířů, kouzelníků či šarlatánů chtělo se přiživit a majetky své rozmnožit. Ale ne vždy se tak stalo. Mnoho jich pro podvod udáno bylo a v klatbě skončilo, někteří na hrdle po právu ztrestáni byli, jiní vyhoštěni z Kondrakkaru byli, někteří se již nikdy neobjevili. Obchodu se velmi dařilo, posuď sám, kdož tato slova čteš:  586 kop zlaťáků přibylo do kordorské pokladny z daní  20000 stříbrných mincí na desátkách vojenských vybráno bylo  453 hřiven zlata zaplaceno za právo obchodní, várečné a užití cest  387 stříbrných prutů za právo hospodské (rozuměj hospodu provozovat)

 6000 kusů dobytka všelikého jako desátek  90000 uncí kondrakkarských obilí v sýpkách Pánových zůstalo A lid kondrakkarský přesto bídou netrpěl! Hoj, jaký to rozmach celého panství! Nový systém výběru daní zaveden byl – Morlockové, čtyřrucí obři z Tiruhanských hor po domluvě výtečné s Pánem jali se vybírat daně a věz, kdož čteš, že nikdo zaplatit neodmítal.

19

Vojsko velmi prospívalo, Jezdci z Rudých planin jako výteční bojovníci do něho zařazeni byli a své úkoly svědomitě plnili. Obranné boje proti válkychtivým ženám a dívkám, divým to bojovnicím z Nigrijských mokřin, vedli téměř do posledního muže. Ale byl to marný boj. Nepodařilo se ty líté děvy zatlačit pryč a tak zůstaly v Nigrijských močálech. Pravda, jejich válečné šiky zdecimovány byly, ale Pán rozhodl ustat v bojích a pošetřit tak síly Jezdců i vojáků kondrakkarských. Zdálo se, že se vše daří. Ale podle pradávného proroctví kdosi usiloval o svržení našeho Pána ze stolce kordorského. Zachovej mu zdraví, sílu a moc, Nejvyšší!

20

21

Kapitola IV. Toho času, kdy už se vše dařilo, zdálo se, že počasí pak v kraji kondrakkarském zešílelo. Nejprve vichry ostré jak břit mnoho střech servaly, pak deště přívalové vody silné tak, až mnoho chalup, polností, dobytka a luk pod jejich hordami zmizelo. Pak zima třeskutá nastala. Ti, kdož sobě nestačili škody napravit, velmi krušné chvíle zažívali. Vše závěje sněhu zakryly, promáčené pole, domy i lidé a zvěř ukrutně chladem trpěli. Slunce vůbec nevycházelo, za těžké mraky schováno bylo. Po mnoha nekonečných dnech bouře sněhová konečně ustala. Nad kondrakkarským krajem visel stín. Stín smrti. Náhodní cestující, kteří se do mrazu odvážili, toliko zmrzlé mrtvoly viděti mohli. Kordor stál mohutný pod peřinou sněhovou, k němu lidé své prosebné zraky upírali. Ale vše se zdálo tupé, chladné a mrtvé. Po několika klidných dnech zase vánice a vichřice s větrem ledovým rozmáchly své ostré perutě nad krajem kondrakkarským a dorazily zkroušený lid na dno sil. Po krutých mrazech začalo konečně tání. Pukaly ledy, lidé dosud v příbytcích svých jako myši zalezlí, ucítili teplo a jali se opět venku choditi. V lesích dřevo sbírali, aby oheň navečer a přes noc živiti mohli. Denní teplo a vlahý vítr rozpouštěly sněhovou hordu, jež kondrakkarský kraj zasypala. Mnoho těch, kdož zásoby malé sobě udělali, hladem trpěli a pomoci Pána u kordorských bran sobě prosili. Leč jejich kvílení a stěžování si vyslyšeno nebylo, ba na mnohé prosebník Pán ruffy poslal, mnozí odehnáni byli. Ti, co vytrvali, museli být bičem a holí od Kordoru vyhnáni. Namnoze i psy Pán vypustit nařídil, když davy prosících znovu přišly obtěžovat, o obilí a kus masa žebrat. Tak pominulo krušné předjaří. Když silné slunce paprsky svými půdu trochu vysušilo, lidé zaseli a dobytek na pastvu vyháněli. Jedné temné noci pak přihnala se bouře obrovská, s větrem dosud nepoznané síly, který rval vše, co mu v cestě stálo; vzduchem létalo vše, co těžké alespoň jako dobytek či kámen nebylo. Ledový déšť zemi bičoval a do pobořených domů, po kruté zimě narychlo opravených, zkázu přinášel. Jako kdyby kraj kondrakkarský pod jakousi kletbou zlou se nacházel. Zdálo se, že také zdraví Pánovo trochu pochroumáno jest. Když pominuly bouře a lijáky, na obhlídku panství svého na koni se vydal. Uprostřed vojáků pak se soucitem jemu vlastním pomoc přislíbil. A skutečně své slovo dodržel. Dal otevříti sýpky a uvolnit trochu ze zásob zlata, aby kraj kondrakkarský obnoviti mohl, co zlé počasí napáchalo. Ale ti, kdož Pána osobně viděli, nemohli se nedobrému pocitu ubrániti. Vládce na Kordoru bledý a pohublý byl, vlasy kdysi bujné a lesklé visely teď splihle na ramenou, tělo churavě vypadalo a nohy ho stěží nesly. Zachovej mu zdraví, sílu a moc, Nejvyšší! 22

Kapitola V. Nelze napsati jinak, než že zmar a chudoba do kraje kondrakkarského přišly. Cokoliv, co uděláno bylo, proti svým se obrátilo. Dobytek hynul na nemoci zlé, nedozrálé ještě obilí zasychalo na polích, vody bez ryb byly a lidé nespokojení. K tomu nové daně zavedl Pán, na obnovu zničených polností. Ale obři z hor Tiruhanských náhle odešli a neměl, kdo by peněz a desátků vybíral; toliko ruffové k tomuto povoláni byli, ale lid odbojným se stal. Mnohokráte i silou musel Pán zakročit proti vzpouře, pak teplá krev vsakovala se do suché země. Mnoho obyvatel kraje odešlo, jen věrní zůstali s příslibem velkého bohatství, jež se jim od vládce Kordoru dostane. Prý potřeba je najít kouzlo zlé a kletbu, jež nad Kondrakkarem visí. Pán ve vizích svých zjistiti chtěl, kdo za časy zlé může. Avšak i jeho schopnosti věštecké dosti pochroumány byly, snad nemocí dlouhou, snad nároky Goddarthovými, jen Pán ví a soudit může. Proslýchá se, že mocná vědma z hradu Viggor – kde Černý markýz sídlí – tuto klatbu na kraj náš uvrhla. I Pán rozhodl se Viggor napadnout a zničit sílu oné vědmy. Prý i Ka’ab a Ohrmac’k použíti hodlá! Bylo by poprvé, co obě zbraně s sebou vzíti chce, nedbaje na rady věrných svých, že je to nebezpečné! Skoro se zdáti může, že náš Pán jasných myšlenek pozbyl a žene se do bojů, kde k záhubě dojíti může! Nuže, věrní moji, kdož Kroniku Medrehovu až sem dočetli jste, vězte, že další psaní věcí, které se staly, bude až po tažení viggorském pokračovat! Kéž je všechno tak, jak si Pán ve snech a viděních svých vyjevil! Zachovej mu zdraví, sílu a moc, Nejvyšší!

23

„Přišli, když Velký Poutník dokončoval tvůj iniciační rituál. Sálem Zasvěcení duněl dusot mnoha nohou, ze všech stran ozýval se bojový ryk, svistot zbraní, rupání kostí a chropot umírajících. Řež byla krutá a nemilosrdná! Nešetřili nikoho! Ještě nikdy jsem neviděl ruffy či muže z armády Věštce tak rozzuřených, krvelačných a chtivých zabíjení! Ač proti jasné přesile, bili se mí bratři statečně a ze všech sil. Mnoho nepřátel přešlo na druhý břeh, avšak tu noc nám nebylo souzeno zvítězit. Bylo jich příliš mnoho a jejich kouzla rušila ta naše! Jediná naděje byla ta, že jsme museli chránit tebe, Auro! Velký Poutník svedl těžký boj. Jeho sok byl ale velmi silný a vytrvalý a přemohl našeho vůdce. Když jsem viděl, jak klesá, probodnut kopím, zavolal jsem ještě další tři bratry, aby mne kryli, když tě budu odnášet. Ti stateční mužové splnili svůj úkol do poslední kapky krve, která jim v těle zůstala. Vyvázl jsem zřejmě jediný z té hrůzy! Tvoji matku jsem neviděl, zřejmě ji odvlekli, nebo také usmrtili. Och, ti skřeti! Jako smyslů zbavení dobíjeli raněné, srdce jim propichovali a hlavy tříštili! Prokletý budiž Kondrakkar i Věštec! Ten zlosyn ukradl též Ohrmac’k, nástroj naší moci a síly, odznak řádu Poutníků! Od té doby jsem o něm neslyšel! Je pravdou, že jsem nehledal, avšak vím jistě, že ještě použit nebyl tak, jak by použitý být mohl! A doufám, že ani nebude! Snad to Věštec nezvládne! Pravdou je, že Ohrmac’k je meč světla a kdo zlým se staví, toho meč potrápit dokáže. Takový člověk chřadne, jako by mu ubývalo sil. Doufám a věřím, Auro!“ Poslední slova svého vypravování Poutník téměř šeptal. Malé, asi desetileté děvče s velkýma modrýma očima, upřeně pozorovalo muže v šedém plášti s kápí. „Nezlob se, Auro, ale vždy, když ti vyprávím události oné temné noci, rozlítí mne to! Ale řekni, proč chceš tuto potupu našeho řádu znovu a znovu vypravovat? Vždyť ji už musíš znát nazpaměť?!“ Děvčátko došlo až k sedícímu muži a opřelo mu drobné dlaně o kolena. Pak se dívka naklonila k Poutníkovu obličeji a tiše řekla: „Strýčku Kerime! Vyprávěl jsi mi, že také patřím k Poutníkům a znamení na mé paži je toho důkazem! Chci si neustále připomínat své nepřátele, abych proti nim mohla jednou bojovat tak statečně, jako ty!“ „Ale Auro, pomstychtivost není vlastností Poutníků!“ napomenul ji Kerim. Dívka sklopila oči. Odtáhla ruce a stála se svěšenými rameny před Poutníkem. „Auro,“ řekl konejšivě muž, „přece nechceš ve svém srdci živit touhu po boji, když jsme ochránci dobra a Světla!“ Děvče zvedlo hlavu a řeklo tichým hlasem: 24

„Jak mám všechno tohle vědět, když mne vychováváš jako bojovnici?! Tak mne vychovávej jako Poutníka, nositele Světla a dobra, ale abych tak mohla žít, chtěla bych vědět o Poutnících vše, co jsi mi až dosud zamlčoval. Už nejsem malá a leccos pochopím, strýčku!“ A modré oči se vpíjely do Kerimovy tváře. Poutník neměl, s kým by se poradil, zda smí prozradit i tajemství Poutníků a Brány, nakonec však usoudil, že všechno má svůj čas a rozhodl se proto říci jen historii a podstatné věci pro přítomnost. „Dobrá, Auro, máš pravdu. Jsi Poutník jako já, tudíž bys měla znát to, co já! Budu ti vyprávět o našem řádu, o Věštci z Kondrakkaru a o tom, co je mezi ním a námi. Ale nebude to všechno najednou, ani já nejsem schopen vše si zapamatovat a ihned si vzpomenout!“ řekl po chvíli přemýšlení Kerim a v duchu se styděl. Poprvé coby Poutník zalhal. >Ale já nemohu! Vždyť bych ji připravil na smrt! A to přece nesmím!
posádkou k obraně a s Velkým Poutníkem. Ten mi řekl, že Ohrmac’k zmizel v jedné bouřlivé noci, kdy nad údolím řádily temné síly a pokoušely prolomit naši magickou ochranu. Bylo náročné bránit se Temnotě a někde se objevila skulina, kterou za cenu sebezničení proklouzly síly zla a uzmuly meč. Tenkrát jsme stráž Ohrmac’ku našli rozsápanou na kusy a katafalk pro zbraň prázdnou. Ihned po tomto zjištění byli všichni mí bratři včetně mě vysláni do známého i neznámého světa pátrat po kouzelném meči. Když je nám zbraň nablízku, náš symbol září, pokud je někde nablízku síla Temnoty, náš znak pulsuje tupou bolestí. Meč se po mnoha nezdařených cestách a pátráních nakonec podařilo objevit v Kondrakkaru, v domě tvých rodičů během tvého narození! Díky němu jsem dokázal tvoji matku i tebe, Auro, ochránit před pohůnky Věštce. Ale tvůj otec byl zabit ruffy. Víc o něm nevím. Poté byl Ohrmac’k znovu vysvěcen a uložen v chrámu, kde se konala tvá inicializace. Nu, a pak přišel Věštec se svými skřety. Zbytek znáš, už jsem ti to vykládal mnohokrát. Myslím, že je ti jasné, Auro, že vše na tomto světě má dvě strany. A tak je-li Ohrmac’k nástrojem Světla, existuje i Ka’ab, kopí, které je nástrojem temných sil. Pokud jsou tyto dvě síly v rovnováze, je to v pořádku, ale pokud jedna strana nabývá vrchu – a je jedno, zda je to Světlo, či Temnota – má to vždy nějaké následky. A pokud se tedy Ohrmac’k dostal do spárů Věštce, není to nic dobrého. Čím více zla se napáchá, tím více náš meč slábne a je větší možnost docílit toho, že se ho možná podaří úplně zničit. Kdyby se stalo, že Ohrmac’k pohasne, nastane konec dnů, kdy lidé jsou lidmi. Násilí bude slavit vrch, společenstva kdysi pevná jako skála zhroutí se jak domek ze slámy a zbude jen prach a pustina. Je to krutá představa, ale bohužel pravdivá. Velký Učitel věděl, jak si s tímto stavem poradit, avšak toto tajemství si vzal s sebou. Nám nezbývá, než se rozhodovat tady a teď! Musíme tedy získat zpět z kordorského hradu Ohrmac’k a doufat, že ho Věštec již nezneužil! Ještě jsem ti neřekl o Bráně, kterou právě společně kopí i meč otevírají; nejsou to totiž jen zbraně, ale i klíče. Co se však za branou nachází a co to vlastně je, to věděl jen Velký Učitel a po něm každý další Velký Poutník, který se toto tajemství dozvídal při slavnostním uvedení do své funkce. Já jsem pouze jeden z členů našeho bratrstva – a zřejmě i poslední – a neznám toto tajemství. A protože tohle nelze zjistit jinak, doufám, že se k těmto tajným sdělením Věštec nedostane.“ „A ty tedy, strýčku Kerime, opravdu nevíš, kde Brána je a ani k čemu slouží a co je za ní?“ Zvědavé oči provrtávaly Poutníka. Ten však zakroutil hlavou. 26

„Ne, Auro!“ řekl nahlas a pohladil dívčiny vlasy. Avšak pro sebe si Kerim zašeptal: „Já nesmím!“ „Tak to je prosté, strýčku! Musíme tu bránu najít dříve než Věštec, počkáme na něj a sebereme mu meč a zlomíme kopí!“ zvedla hrdě dívka hlavu, oslněna svým jednoduchým řešením, které se jí zdálo jednoduché a proveditelné.

27

28

Kerim se unaveně usmál. „A jak chceš bojovat? Je mocný a já jsem poslední Poutník…“ Dívka ho chvatně přerušila: „Ty nejsi poslední! Copak já jsem vzduch?! Jsem také Poutník! Tak mne uč vše, co má pravý Poutník umět, a budeme na něj dva!“ Ta rozhodnost, s jakou Aura mluvila, řekla Kerimovi vše. Poznal, že dívka je pravý Poutník a je připravena přijímat veškeré učení. Muž se rozhodl, že ji vycvičí a odhalí jí veškeré vědění Velkého Učitele. Jenom Věštbu, která se týká Ohrmac’ku, Ka’abu a Brány si ponechá pro sebe. Pro jistotu. Věděl však, že i toto bude muset Auře vyjevit, i když už teď věděl, že tahle pravda bude velmi bolestná. Plynuly dny, které byly pro Auru a Kerima naplněné prací, radostí nad dívčinými úspěchy i úsměvy nad jejím vztekem, když se nedařilo. Aura vstřebávala učení Poutníků velmi rychle a velmi intenzivně, až někdy Kerim dostával strach, zda to zdraví malé slečny vydrží. Ukázalo se však, že dívka má mimořádné nadání a skvělou paměť a nadto ještě všechno, co musí Poutník mít. Tedy schopnost vnímat myšlenky druhých i beze slov, poznat blížící se nebezpečí a naprosto ignorovat bolest, která by mohla ochromit jeho mysl. Tato cvičení byla pro Auru i Kerima velmi náročná a nezřídka se stávalo, že dívka uprostřed dne usnula zcela vyčerpaná. Poutník nechával dívce dostatek času na zotavenou a sám také odpočíval na terase dřevěného hradu. Po jednom takovém dni, kdy dívka unavena spala na svém loži, seděl Poutník spokojen na lavici a před sebou měl pozdní večeři. S chutí se zakousl do šťavnatého masa, když mu tělem projelo mrazivé zachvění. Nenápadně uchopil nůž, kterým odřezával z pečínky. Pak se jako blesk otočil a bodl velkou silou přímo před sebe. Celý ten pohyb netrval déle než jeden úder srdce. Když Poutník vytáhl zbraň z rány, bezvládné tělo v šedém plášti žuchlo na podlahu. Kerim se zvedl a zraněného opřel zády o stěnu. Přerývaný dech a purpurová skvrna na břiše dávaly tušit konec života muže v hábitu. Poutník poklekl a odhalil obličej umírajícího. Sotva mu

však sundal kápi z hlavy,

přidušeně vykřikl: „Anth! Auřin otec?! Vždyť tys’ byl tenkrát tam v Kondrakkaru zabit šípy ruffů! Jak je možné, že jsi…“ Kerim se odmlčel a vzápětí dodal: „Věštec? To Věštec tě poslal nás vyslídit? Mluv, než zemřeš, bídáku! Velký Poutník nás varoval, že máme mezi sebou špeha! Ale jak jsi dokázal…?!“ 29

Auřin otec odvětil: „To je všechno práce Věštce! To on mne dokázal nenápadně vetřít mezi vás a já mu nosil informace! Zdá se, že dokázal používat Ka’ab pro cesty časem a prostorem stejně, jako vy Ohrmac’k! Věštec mne využíval, jak se dalo a já býval královsky odměňován. A pak se vše ještě vyostřilo. Potkal jsem Auru. Rozhodl jsem se hned, neboť jsem viděl prospěch pro mne i pro mého pána. A když jsem zjistil, že má budoucí žena je dcerou Strážce, bylo mé rozhodnutí nezvratné. Pojal jsem Auru za ženu, jejího otce dostihl Goddarth, její matka zmizela. Nikdo tenkrát neměl tušení, že jsme spolčeni!“ Smrtelná slabost přerušila vyprávění. Poutník jen bez hlesu zíral. „Ty mi chceš tvrdit, že Aura je vnučkou Akhmara a Ashi? Ó, Veliký Učiteli, tvé Proroctví se naplňuje!“ Anth si trochu odpočinul a nadechl se k další řeči. „Ano, Proroctví se naplňuje! Je potřeba jednat. Pozdě jsem si uvědomil, co je Věštec zač a kam nás strhávají jeho kouzla! Má Ohrmac’k i Ka’ab a snaží se usilovně najít Bránu! Vězní Auru v kordorských sklepích! Jsem na konci sil! Věštec mne použil a odkopl! Musíte..!“ Křečovitě se svírající prsty uchopily Poutníka za ruku. Anthovi začal z koutku úst vytékat pramínek temné krve a jeho oči ztrácely lesk. Pak se ještě silou vůle nadzdvihl a zašeptal: „Byl jsem špatný! Ale prosím tě, chraň Auru, vysvoboď moji ženu a znič Věštce i prokletý Kondrakkar! Prosím…“ Poslední slovo Anth už jen vydechl. Tělo se na chvilku křečovitě stáhlo a vzápětí se zhroutilo. Poutník opatrně položil mrtvého na podlahu terasy. Dýku zase schoval do záhybů pláště. Poté uslyšel tichý vzlykot. Otočil se a uviděl Auru, jak sedí na prahu svého pokoje, obličej skrytý v dlaních a pláče. Kerim došel k dívce a chtěl ji pohladit. Avšak Aura

ho

odstrčila

a

s divokým

výrazem

ve

tváři

křičela:

„Zabils’ mi tátu! Všechno jsem viděla! Jsi vrah, Kerime! Nenávidím tě!“ Dívka prudce vstala a utekla z terasy. Kerim osaměl. Věděl, co musí udělat. Nadechl se, aby si pročistil hlavu, a snažil se uvolnit a nevnímat tíhu zodpovědnosti, která na něj nyní dolehla. Anth, uvědomil si, byl Věštcovým špehem a zároveň otcem Aury, dívky, která má naplnit Proroctví Velkého Učitele, prvního z Poutníků! Nyní také dostihlo Kerima poznání. V celém bratrstvu Poutníků se nikdy nemluvilo o tom, kdo je Strážce Ohrmac’ku, aby 30

nedošlo k jeho ztrátě či krádeži. Snad vinou neopatrné náhody se stalo, že se Věštec dozvěděl, kde je meč ukryt. A pokud Anth zbraň ukradl Akhmarovi, aby ji později předal Věštci, dostal se tehdy Kerim v pravý čas na pravé místo! Proto si pro vnučku Strážce tenkrát přišli ruffové, ale polekali se meče. Anth hrál divadlo o bránícím se otci až do konce, aby nikdo nepojal podezření. Když viděl, že je meč ztracen, chtěl si usnadnit cestu do věčnosti a postavil se zády k oknu. V ten moment ho zasáhly šípy. Avšak jak těžce byl muž zasažen, nemohl Poutník seznat, neboť sám musel chránit Auru i její dceru. Žena byla velmi těžce raněna kopím Ka’ab, jehož ratiště svíral sám Věštec. Ruffové ho jistě informovali o všem, co se děje v Anthově příbytku. Takto uvažoval Poutník, když se vracel chodbou do dívčina pokoje. Dveře našel pootevřené. Opatrně otevřel a obhlédl místnost. Zpřeházený nábytek, rozházené věci a rozbitá keramika dávaly tušit zlost, která toto zapříčinila. Auru našel Kerim stočenou do klubka v temném koutě za postelí. Pohladil ji po vlasech a vše, co mu Anth vyjevil a co mu posléze došlo, tak dívce pověděl. „Můj dědeček byl Strážce?! A můj otec ho zradil? A dokonce ho nechal usmrtit? Ale proč?! Proč?!“ vzlykala Aura. Poutník pokrčil rameny. „To opravdu nevím, Auro! Vidina moci, peníze, sláva? Kdo ví. Tvůj otec si své temné tajemství vzal s sebou na věčnost.“ Když to Kerim dořekl, uvědomil si, že Anthovo tělo stále leží na terase. „Asi to bude pro tebe kruté, ale potřebuji tvého otce pohřbít mimo posvátné území hradu. Tímto tě žádám o pomoc, pokud budeš mít dost sil.“ Dívka se něžně dívala do Kerimových očí. Náhle její rysy ztvrdly a drobná ústa řekla úsečně: „Ano, Kerime! Zbavme se toho zrádce!“ Jaké však bylo jejich překvapení, když mrtvolu nenašli…



31

„Ó, Anthe, ty zaprodanče! Vidíš, jak umíš sloužit! Až do konce svých bídných dnů jsi byl skvělý herec! Poutník mne zbavil nepříjemností s tvými nároky na mé bohatství a ještě jsi ho dokázal nalákat sem, do Kordoru! Prý zachraňte Auru z kordorských sklepů! Jak dojemné, ty chudáku! Ale to, že mám meč i kopí, to jsi vykládat nemusel! Nebo že bys’ na poslední chvíli svého zmrveného života chtěl páchat dobro?! Ne, to nebyla tvá přirozenost, ale přetvářka. Ostatně, jako celý tvůj život!“ Věštec z Kondrakkaru propukl v hlučný smích. Uvědomil si, že má všechno, po čem toužil! Dokázal zničit Poutníky, ty zlořády Světla, má jejich kouzelný meč i kopí temné strany! Zbývá jen jediné; najít Bránu a její veřeje otevřít silám Temnoty, kterým on, Věštec, bude vládnout. Už tedy ne Věštec, ale Vládce! Bez něj se neotočí svět ani o píď! A ještě ten hňup Kerim přivede tu malou couru přímo k němu. Dílo bude dokonáno! Věštec si nalil plný pohár vína a s chutí ho vypil. Pak zazvonil na služebnou a poručil si bohatou večeři.



32

Kerim chtěl být sám. Požádal Auru, aby odešla, že si potřebuje ujasnit mysl před opuštěním srubu a přenosem do Kondrakkaru. Poutník se necítil dosti silný na otevřený zápas s Věštcem, ruffy a proti magickým zbraním. Tušil, že jeho smrt by vyvolala konečnou nadvládu Temnoty a rovnováha bytí a nebytí by se výrazně přiklonila ke špatné straně. Svíravý pocit bezmoci a strachu jímal Kerimovu duši. Ano, Poutníci jsou vycvičeni k boji, nevnímání bolesti těla ani duše, ale skutečnost, která nyní nastávala, působila mocně na mysl posledního z bratrstva. Proto se rozhodl. Pohodlně se usadil v křesle a počal vnímat spřátelené mysli v okolí. Vyslal své myšlenky z údolí Lorredamských hor a čekal na odpovědi. Po několika okamžicích úplného zatmění se v Poutníkově mozku začaly rozvíjet první ozvy. Pochopil souhlasný vzkaz od Jezdců z Rudých planin, poznal hrubý jazyk Morlocků, čtyřrukých obrů z Tiruhanských hor a seznal i velmi jasnou odpověď Jestřábích lidí. Všichni chtěli vědět jen jediné: >Kdy a kde?< Kerim silou myšlenek vyslal odpověď. Avšak nečekal na opětovné ozvy. Byl unaven. Našel hledané – pomoc pro rozhodný boj – a nepotřeboval již namáhat svoji rozjitřenou mysl. Znovu si připomněl, proč tu je a náhle se mu v hlavě rozjasnilo a aniž chtěl, vytanulo mu Proroctví Velkého Učitele, který předpověděl vše, co se až dosud událo. >Boj se silami Temnoty je nikdy nekončící zápas, který se ovšem nedá vyhrát. Jediné, co je možné, je udržet rovnováhu. Vězte, že se vždy najde někdo, kdo si bude chtít pomyslné váhy přiklonit na svou stranu – a bude jedno, zda to bude ta či ona. Proto se střezte pozbýt Ohrmac’k – meč Světla, střezte se jeho spojení s kopím Ka’ab, které je zasvěceno druhé straně! Pokud by někdo k takovému spojení přispěl, je zřejmé, že bude hledat Bránu. Po jejím otevření by vše pominulo v oslnivém jasu a minulost, časy nynější i časy budoucí se zastaví a spojí v jediném okamžiku. Poté zbude již jen nicota. Jen tvor čistý, odvážného srdce a rozhodného ducha může vše vrátit zpět. V dlaních musí mít Kámen osudů a musí projít Branou v okamžiku jejího otevření. Sám zahyne, ale zachrání váhy světa! < Poutník dobře věděl, jaký úkol čeká na Auru. Proto ji cvičil coby jednu z bratrstva, proto chtěl, aby sama chtěla tento těžký úkol podstoupit. Kdyby ji nutil stát se Poutníkem, nikdy by si dobrovolně nevzala Kámen osudů a neprošla Branou. Kerim se chtěl napít, avšak hrnek s čajem mu vyklouzl z ochablých prstů, horká tekutina potřísnila podlahu a vzápětí nato se ozval tupý náraz do dřeva. Poutníkova přetížená mysl vypověděla službu a muž padl do mdlob…

33

Bolestné pulzování v hlavě bylo Kerimovi signálem, že znovu začíná vnímat své tělo a okolí. Zdáli slyšel křik a dupot nohou. Všechny vjemy působily zastřeně a jakoby z veliké dálky. Poutník jen velmi mlhavě vnímal, co se kolem něj odehrává. Nechápal, proč Aura křičí a kdo jsou a co chtějí ti černě odění muži, proč se na něj jeden z nich upřeně dívá a ani proč tasil meč a běží. Náhle vše ztmavlo a Kerimova duše se svinula do sebe. V hradě bratrstva Poutníků zatím zuřil boj. Černooděnci se snažili vytáhnout zmítající se Auru z jejího pokoje, podivná stvoření ji měla snahu chránit a vyrvat ji z jejich moci. Dívka křičela, volala na pomoc Kerima, muži supěli, tvorové vydávali pískavé zvuky. Černí vojáci neměli proti přesile žádnou šanci. Sotva vyběhli v obranném uskupení a s tasenými meči ven z hradu, vrhala se na ně další a další stvoření. Zdálo se, že se vůbec nestarají o ostří zbraní a naprosto chladnokrevně rvala z těl vojáků cáry masa ostrými drápy na nohou, zahnutými zobany místo úst jim drásala obličeje. Muž, který pevně svíral Auru a pohyboval se uprostřed obranného kruhu, se dostal ke svému koni. Přiložil dívce meč na krk a zařval: „Pokud mne nenecháte odejít, ta malá děvka chcípne! Podřežu ji jako prase!“ Přitlačil ostří na jemnou kůži a objevil se proužek krve. Tvorové se po sobě podívali. Stáli v těsném kruhu kolem černého vojáka, Aury a jeho hřebce. Nervózně pískali a nemotorně přešlapovali na místě. Pak upřeli své pohledy na jednoho z nich. Po nekonečné chvíli zavrtěl hlavou. Pokynul muži směrem ke koni. „Tak vidíte, vy bastardi! Stačí na vás trochu přitlačit a příslovečná odvaha a síla, kterou se pyšníte, je v prachu! Necháte mne odejít i s tou courou a nebudete, rozumíte, nebudete mne pronásledovat! Pokud zjistím jen náznak, zabiju ji! Vyřiďte vašemu směšnému ochránci dobra, že dobře víme, že Aura je klíč k Bráně!“ Po těchto slovech voják i dívka nasedli na černého statného koně. Zvíře pod pobídnutím ostruhami, které se mu zaryly hluboko do slabin, rozepjalo silná křídla a po několika nemotorných skocích vzlétlo i se svým nákladem do výše a po chvíli všichni zmizeli z Lorredamských hor. Tvorové je sledovali ostrým zrakem do chvíle, než vyletěli nad skalnaté štíty. Pak se tichým pískotem dohadovali, jak postupovat. Náhle je vyrušil slabý výkřik. „Auro, holčičko, kde jsi? Auro, Auro!“ Po chvilce se mezi usazené tvory vpotácel Kerim. Zdálo se, že je nevnímá. Opřel se v kleku o dlaně a ramena se mu otřásala pláčem. Pak znovu zavolal: „Auro, dítě moje, kde jsi?!“ 34

Vůdce podivných tvorů slabě zapískal a opeřeným koncem paže lehce postrčil Poutníka. Ten zdvihl pohled a udiveně sledoval přešlapující tvory. „Jestřábí lidé? Vždyť vás jsem před chvílí oslovil a vy už jste tady? Ale místo společného setkání je u Zpívajících vod?!“ Z kruhu dravců se vykolébal vůdce a promluvil:„Kerime, příteli! Máme své šamany, víme v jakých problémech je bratrstvo Poutníků a kdo je Aura. A také víme, kdo má zájem na jejím únosu!“ Poutník se postavil. I při své výšce měl problém hledět Jestřábím lidem do očí. Pak se otázal: „A kdo? Kdo je ten bastard?!“ „Ti, kdož už nežijí a ten jediný, kdo přežil a unesl Auru na létajícím oři, to jsou žoldáci Černého markýze, toho zlotřilce, jenž si v krutosti a podlosti vůbec nezadá s kondrakkarským tyranem!“ Kerim kývl hlavou. „Takže na hradě Viggor u Dračích slují budeme hledat Auru?!“ Jestřábí lidé začali nervózně pískat. Jejich vůdce je rázným gestem přerušil. „Na hradě Viggor? Hrad za Mrtvým pískem? Tam nikdo z nás nikdy nebyl! Mrtvý písek je zrádný, veliké horko, žádná voda, prachové bouře! Ó, prokletý kraj!“ Kerimovy oči povadly. Jak by se nyní hodil Ohrmac’k. Kouzelná formule a magický meč by bez obtíží přenesl prostorem celou smečku Jestřábích lidí až k Černému markýzovi! Ještě ho trochu bolela hlava. Pak se posadil a schoval obličej v dlaních. „Kerime, příteli! Co nyní potřebuješ nejvíce?“ zeptal se jestřábí muž. Poutník spustil ruce do klína a zhluboka se nadechl. Pak zatřásl hlavou a pročísl si husté vlasy. Pak pomalu vstal. „Co potřebuji? Uklidit těla, vysvobodit Auru a zničit Kordor i s Věštcem!“ Jestřábí lidé ho změřili obdivnými pohledy. Ač téměř na dně sil, dokázal se vzchopit. To si také zažili a dokázali ocenit vnitřní sílu Kerima, posledního z Poutníků.



35

„Ten bastard! Unesl Auru na Viggor! Můj trumf, můj klíč, má pečeť! Ale nemá Ohrmac’k a ani Ka’ab! Nedokáže najít Bránu, natož ji otevřít! Ó, Goddarth se ti pomstí, ať jsi schován třeba na dně vod nebo za oceánem horkého písku! Zpropadenče z Viggoru! Ruffové mi přinesou tvoji hlavu v koši a tvůj hrad lehne popelem!“ Věštec jako smyslů zbavený strhl z podstavce kouzelné kopí a vyběhl na vrchol hradní věže. Držíc v ruce Ka’ab, máchal jím zuřivě nad hlavou. Z hrotu vylétl dlouhý, jasný záblesk a prozářil temnotu nad Kordorem. Husté mraky se stahovaly nad Kondrakkarem a věštily prudkou bouři. Lidé, žijící v podhradí uzřeli jiskřivý výboj nad věží Kordoru. Ustali v práci a myslí jim prolétlo poslední proroctví, které jim před časem vyjevil jejich pán. > Až nebe ozáří jasný pruh, až nad Kordorem vzplane ohně pruh, až stvůry z hlubin vzlétnou na nebe, až Goddarth zničí sám sebe, pak skončí doba jídla, pití a zbude tu jen halda suti! Kdo přemůže však sžíravý strach, ten nezmění se v pouhý prach a bojovat bude s glorií, přemůže lítý dav hysterií, ten veleben bude, hrdina, a sláva jeho jako Věštce začíná! Zlato, síla, moc a sláva, to vše jméno Věštce dává, příležitost chytne vládnout, nikdo nesmí zbraň svou vztáhnout na hrdinu bitvy poslední! Vivat novum rex!< Věštec stál rozkročen na věži a těžce oddychoval. Černý markýz! Nepolapitelný, dobře opevněný na své pouštní pevnosti Viggor. Ale na Věštce z Kondrakkaru si nepřijde. Čas se nachýlil a není cesty zpět. Nastane divoká bouře, která rozmetá do všech stran to, co stojí v cestě k Bráně! 36

Naposledy opsal kopím půlkruh nad hradem a jasné záblesky ozářily hrozivé mraky. Spustil se prudký liják a zahřměl první hrom. Věštec, nyní již klidný a jistý si svojí silou, sešel do svých komnat. Dal si zavolat velitele ruffů i lidské posádky hradu a přikázal shromáždit všechny bojeschopné v plné zbroji ráno na nádvoří. Když odešli, dopil pohár vína a sešel do temných sklepení hradu Kordor, aby otevřel brány probouzejícím se běsům…

37

Pád Aura skrze uslzené oči hleděla na zemi, která rychle ubíhala v hlubině. Okřídlený kůň nesl svůj náklad rozpáleným vzduchem nad nekonečným oceánem žhavého písku. Muž, který seděl za dívkou, ji pevnou paží přidržoval na zvířeti. Svázané ruce Auru bolely, stejně jako ramena, vymknutá vzad. Položila si hlavu na hřívu statného koně a na nic nemyslela. Náhle však ucítila tupý tlak v hlavě a zároveň se jí zdálo, že kdesi uvnitř jejího mozku kdosi mluví. Zpočátku velmi nejasné vjemy začaly poznenáhlu nabírat jasné obrysy a po chvilce úporného soustředění byly zcela srozumitelné. Dívka poznala, kdo k ní hovoří přes vzdušnou propast a necítila se tak osamocena. To Kerim ji na dálku oslovil a Aura se mu pokusila vyhovět. Netušila, jak se jí to povedlo, avšak cítila se spokojená, protože jí bylo nad slunce jasnější, že Poutník ji vysvobodí. Zároveň ji ujistil, že se nemá čeho obávat, neboť Černý markýz ji potřebuje, tudíž jí neublíží. Aura, vyčerpaná spojením i bolestí v těle, usnula, zatímco ji okřídlený oř nesl i s jejím strážným k hradu Viggor, pevnosti uprostřed pouště, sídlu Černého markýze.



38

Chladný ranní vzduch, vlhký padající rosou, prořízl břeskný zvuk trubky. Na nádvoří hradu Kordor stály vyrovnané řady nervózně přešlapujících ruffů i klidné šiky lidských vojáků. Všichni plně vyzbrojeni meči, luky a štíty očekávali příchod svého pána, Věštce z Kondrakkaru. Ten předvídal velké ztráty, a proto povolal do zbraně všechny. Jen malá posádka lidí zůstala v útrobách Kordoru, aby zajistila nejnutnější obranu, když bude pán na válečném tažení, hradby pak hlídala setnina ruffů. Na nádvoří hradu nyní stála armáda, která měla dobýt Viggor a najít Auru. Sluneční paprsky, deroucí se přes hradby, aby zahřály zkřehlé vojsko, náhle přerušila řada stínů. Muži i skřeti bázlivě zvedli pohledy a do hlouby duší se zachvěli. Nad hlavami jim kroužil tucet Stvůr, ohyzdných draků s bradavičnatou kůží a tlamou plnou ostrých zubů. Obludy několikrát oblétly kordorské hradby a začaly se chystat k usednutí. „Moji věrní, udělejte místo, aby mazlíčci mohli dosednout!“ uslyšeli Věštcův hlas. Všichni se rychle stáhli k obvodovým zdem a dívali se, jak Stvůry přistávají na dlážděném nádvoří. Ostré drápy na jejich pařátech skřípěly po kamenech, až mrazilo v páteři. Několik ruffů se pomočilo. Konečně se létající zabijáci usadili a po chvíli hašteření a klapání ozubených tlam bylo konečně ticho.

39

40

„Když nebudete dělat prudké pohyby a vyvarujete se náhlých výkřiků, neublíží! Poslouchají mne na povel!“ křikl Věštec. V tu chvíli jeden z ruffů nevydržel nervové napětí z přítomnosti Stvůr a rozběhl se s úmyslem schovat se v obytné věži. Než mohl kdokoliv jakkoliv zasáhnout, jeden drak rychlý pohyb skřeta zachytil a bleskurychle po něm chňapl. Na nádvoří pleskly vyhřezlé vnitřnosti a tupé cvaknutí čelistí ukončilo život skřeta. „Jsou hladoví! Připraveni k boji, ochotni k zabití všeho, co se jim připlete do cesty! Příklad toho skřeta budiž vám výstrahou!“ zvolal znovu Věštec. Pak se vyšvihl na připraveného koně a držíc v ruce Ka’ab, objel tryskem celé nádvoří a za všemi, kdož tam stáli, vypaloval kopím do kamene tenkou, rozžhavenou linku. Když uzavřel kouzelný kruh, vztyčen ve třmenech zvolal silným hlasem: „Not lucis, i via demones rif!“ S těmito slovy udeřil ratištěm o kámen na nádvoří. V jasném záblesku jediného okamžiku zmizely Stvůry, vojáci i Věštec.



41

Nad nekonečnou planinou Mrtvého písku se vznášeli Jestřábí lidé. Čtyři z nich nesli pod svalnatými hruděmi připevněný plátěný vak. „Jsme tady, Kerime! Budeme sedat na zem.“ Poutník vyhlédl ze svého visutého lehátka a uviděl pod sebou rozlehlou, horkou a nehostinnou poušť. Během malé chvilky se všichni ocitli na okraji toho oceánu krutého a spalujícího vedra. Jestřábí lidé, kteří nesli Poutníka, hlučně oddychovali a upravovali si peří po dlouhém a vyčerpávajícím letu. Kerim se vykulil z vaku a postavil se vedle vůdce Jestřábů. Všichni stáli na jakési kamenné terase, která se tyčila nad samotnou pouští jako brána do inferna. Slunce právě začalo rozpalovat vzduch, když se zajiskřilo a na okraji Mrtvého písku se z nicoty zhmotnila obrovská armáda spolu s ohavnými okřídlenými tvory. Kolem všech jezdil na koni bojovník s kopím v ruce a mečem u pasu. Kerim pozoroval rozruch pod sebou a snažil se pohledem zjistit, kdo se to náhle objevil. A pak to ucítil. Pohlédl na své předloktí, na němž jasně zářil symbol Poutníků. Ohrmac’k je nablízku! To v hlubině pod ním je jistě Věštec se svojí armádou, to kopí je Ka’ab a meč je zbraň Světla! Poutník se obrátil na vůdce Jestřábích lidí: „Tam dole je Věštec a má v držení Ohrmac’k! Pokud byste mi pomohli meč získat, mohli bychom se přenést přes Mrtvý písek a osvobodit Auru!“ Ptačí muž pohlédl bystrým zrakem na okraj pouště. Pátravě pozoroval vše, co se dole dělo a poté zpříma pohleděl Poutníkovi do očí. „Kerime, příteli! Nás je třicet, dole je mnohokráte více ruffů i mužů ve zbroji a pokud jsem mohl vidět, na písku sedí ještě tucet Stvůr. Nejsme bojácní, ale tohle je příliš. Zbytek mého klanu dlí tři dny letu odtud, u Zpívajících vod, kam jsi nás poslal. Jen my ti přiletěli na pomoc proti viggorskému markýzovi a jeho pohůnkům. S ruffy a muži kordorského vojska bych si starosti nedělal, jejich šípy a meče jsou nám pro smích. Ale Stvůry?! Kerime, příteli! Rádi pro tebe i malou Auru zemřeme, ale naše smrt musí mít smysl. Tady, v tomto boji, by ho ztratila. Kdysi, než Věštec pochopil, jak jsou Stvůry nebezpečné i jemu, a než je uzavřel do kordorských slují, jsme se s nimi utkali. Celý náš klan dokázal zabít osm těch ohavných stvoření, avšak po té zuřivé řeži jsem zbyl jenom já, moje samička a ještě jeden pár. Jak asi víš, v jednom klanu bývá i osmdesát samců a samiček, které se svojí bojovností vyrovnají mužům, tolik jsme tehdy ztratili! Založil jsem nový klan a nechci zbytečně riskovat další krveprolití bez výsledku!“ Poutník svěsil hlavu a pozoroval svůj stín na černé skále. V hlavě mu hučelo a připadal si zbytečný. Zatřepal hlavou, aby si ujasnil myšlenky, avšak hukot neustával. Náhle se 42

setmělo a dunivý řev naplnil ovzduší. Kerim i Jestřábí lidé se přitiskli k horkému kameni a strnuli v nehybné poloze. V nevelké výšce nad nimi prolétlo jako blesk šest mohutných draků, kteří téměř střemhlavě mířili k vojsku Věštce. Poutník zvedl zrak a se zatajeným dechem pozoroval, co se bude dít na písečné pláni. Věštec byl na svém koni snadno rozpoznatelný. Cválal kolem svého vojska a snažil se pomocí kopí vytvořit magický ochranný kruh, jenž by zabránil útočníkům ve střetu. Avšak draci mu nedovolili dokončit obranu. První z nich v nejprudším letu vyslal ze svého jícnu ohnivou záplavu, která sežehla desítky ruffů a také jednu Stvůru. Ostatní příšery vzlétly a šikovaly se ke vzdušnému souboji. Vojáci, jak ruffové, tak lidé, chvatně vyhrabávali díry v rozpalujícím se písku a snažili se v nich schovat, zakrytí svými štíty. Okraj pouště tak několik okamžiků před bitvou gigantů vypadal jako želví krunýř. Na obloze poté s obrovskou zuřivostí vzplanul boj na život a na smrt. Stvůry, vědomy si své početní převahy, vrhly se na větší vetřelce. Poutník i jestřábi užasle sledovali, jak se do sebe ta ohromná stvoření nenávistně zakusují, ostrými pařáty si rvou cáry masa z těl a zuby trhají tvrdou kůži. Uprostřed děsivého masakru si Kerim uvědomil, že Jestřábí lidé už kolem něho nejsou. Zaslechl tiché hvízdání a šustění perutí. Pohledem se snažil najít své přátele. S úžasem sledoval, jak se obratně vrhají do té vřavy a útočí na Stvůry, využívajíc své velké rychlosti a obratnosti. Draci ucítili podporu a s ještě větší zuřivostí se rvali s nepřítelem. Ovzduší explodovalo rykem plným bolesti a vzteku. Gejzíry ohně rvaly kožovitá křídla, všude bylo cítit zápach spáleného masa a zem skrápěla krev. Po chvíli se poušť otřásla a na rozpálenou pláň dopadla z výše tři těla Stvůr, rozervaná a prokousaná, spálená, s otevřenými ranami. Suchý písek počal lačně vpíjet černou tekutinu. Stále častěji se ozývalo vítězné hvízdání Jestřábích lidí i jakési hrdelní mručení, vycházející od draků. Vojáci na zemi vyděšeně vystrkovali hlavy zpod štítů. Vůdce draků to uzřel a vymanil se z propletence těl. Zběsilou rychlostí se vrhnul proti zemi a hlučně táhl vzduch. Poutník uviděl, jak toho obra následuje střemhlav i vůdce jestřábů. Saň vypustila další ohnivou zkázu a poté se otočila proti Věštci. Pán Kondrakkaru kolem sebe opsal kruh magickým kopím a pak pozdvihl jeho hrot. Ptačí člověk bleskurychle Věštce obletěl a vpadl mu do zad. V momentě, kdy drak svým ohněm dokázal narušit ochrannou bariéru, aby hrudí nalétl na vztyčený Ka’ab, utrhl jestřáb Věštci opasek s kouzelným mečem. Bezvládné tělo dravce zavalilo vládce Kordoru. Na obloze pokračovalo krveprolití. Padlo dalších šest Stvůr a také jeden drak. To čtyři zbylé rozlítilo a Kerim se na poslední chvíli stačil schovat ve skalní puklině, aby ho 43

neusmrtilo bezvládně padající tělo další Stvůry. Během několika dalších okamžiků dopadla na Mrtvý písek ohořelá torza zbylých děsů, které Věštec vypustil z kordorských slují. Poutník vyhlédl ze svého úkrytu a jediným pohledem přelétl bojiště. Neuzřel ani Věštce, ani ruffy. Jen zuhelnatělé trupy dravých Stvůr doutnaly na planině a sytily ovzduší pachem spáleniny. Za zády se mu ozval důvěrně známý pískavý zvuk a šustění perutí. Jestřábí lidé se postupně snášeli z oblohy, na které v dáli jako malé tečky mizeli zbylí draci. „Kerime, příteli! Zde je to, o čem jsi mi vypravoval cestou sem!“ řekl klidně vůdce jestřábů a s úsměvem v oku podával Poutníkovi opasek s mečem. „Díky! Nikdy ti nezapomenu tvůj hrdinský čin! Budiž oslavován Jestřábí lid!“ „Tvé díky nás těší. Ale pověz, co nyní uděláš?“ Kerim váhal s odpovědí. Věděl, že musí osvobodit Auru za spárů Černého markýze, ale také věděl, že posily čekají u Zpívajících vod. Uvědomil si, že pro pána Viggoru je Aura velmi důležitá a pro to, aby získal Ohrmac’k i Ka’ab je schopen čehokoliv, jenom ne zabití dívky. Poutník se rozhodl. Odpočívající u Zpívajících vod využije k poražení Věštce. Jistě se se zdecimovaným vojskem rychle vrátil na Kordor a počítá ztráty. Již nemá meč, a je proto oslaben. A Proroctví se dále naplňuje. Ano, tak to udělá. S Ohrmac’kem je zase pánem času i prostoru. Otočil se k vůdci jestřábů. „Přeneseme se ke Zpívajícím vodám a potom na Kordor a zničíme Věštce! Nemá armádu, která by se postavila na odpor naší síle!“ „Souhlasíme, je to odvážné, ale zároveň moudré. Černý markýz jistě tvé malé Auře neublíží, je pro něj důležitá. Jdeme s tebou, Poutníče!“ Kerim se pousmál. „Díky! Jste stateční. Abyste šetřili síly, postavte se co nejtěsněji k sobě, opíši kolem vás kruh a přeneseme se k posilám!“ řekl klidně a vyčkal, až dravci jeho prosbu vyplní. Poté vytáhl Ohrmac’k z pochvy, opsal kolem všech létavců kruh a v okamžiku, kdy vyřkl kouzelnou formuli, zmizeli všichni v jasném záblesku ze skalní plošiny nad oceánem rozžhavené pouště. Jen zdechliny draků, Stvůr a spálená těla vojáků by dávaly tušit náhodným poutníkům, co se zde před několika málo okamžiky odehrálo.

 44

Nad Kordorem zuřila bouře. Mohutné blesky křižovaly oblohu a rozpalovaly vzduch do běla, ostrý vichr se zakusoval do kamenných zdí, ječivá meluzína rozechvívala útroby hradu. Věštec stál u krbu, oči upřené do řeřavých uhlíků. Tělem mu projížděly elektrizující záchvěvy, srdce mu rvala nenávist vůči všem, kteří se mu odmítali vzdát, dusil ho vztek nad ztrátou Stvůr a velké části vojska. Tušil, že se blíží rozhodný zápas. Věštba se pomalu, ale neúprosně naplňovala. Zbýval už jen Goddarth. „Ne! To se nestane! To nedovolím! Goddarth je mocný a nezemře! Nepoddám se nějakému kouzlu ani proroctví!“ řval vzteky pán Kordoru. Zlostně mrštil pohárem vína o stěnu. Krvavě rudá tekutina pomalu stékala po hrubém kameni. Zběsile zporážel nábytek ve své blízkosti. Prudký výboj bouře osvítil Věštcovu tvář. Kdo by čekal vztek či bezbřehou zlost, mýlil by se. Obličej toho muže byl klidný, dokonce se usmál. Již věděl, co musí udělat, jak dál postupovat. Jeho plán byl až dětinsky prostý. Naplnil si nový pohár karmínovým vínem a s chutí ho vyprázdnil. Poté ulehl na lože s vědomím záchrany své i svých majetků a možná i navrácení magického meče. Bylo po bouři, která si vylila zlost nad Kondrakkarem a nyní jako slaboch utíkala dál. Nebe se zjasnilo a chladné světlo měsíce opatrně ohmatávalo temnou siluetu hradu Kordor. V travnaté nížině na břehu široké řeky tábořil mnohačetný dav. Oddělené tábory spojené navzájem široce vyšlapanou cestou, u každého ležení stála ozbrojená hlídka. Uprostřed velkého tábořiště stál mohutný kmen dinnoru, na jeho nejvyšší větvi se v lehkém větru třepotala bílá vlajka se symbolem hole v kruhu, znakem Poutníků. O silný kmen seděl zády opřený Kerim, magický Ohrmac’k položený v klíně. S potěšením přejížděl očima po tábořišti, kde ve všeobecné shodě žili Jezdci z Rudých planin, Morlockové z Tiruhanských hor i Jestřábí lidé. Ti všichni přijali Poutníkovu prosbu o pomoc, všichni přišli na místo určené Kerimem a všichni chtěli zkoncovat s nenáviděným tyranem z Kondrakkaru. Kerim se usmál. Jezdci z Rudých planin, nespoutaní, divocí, tvrdí a neústupní. A přece je dokázal Věštec zkrotit a donutit pod těžkými tresty ke krutým činům. Vládce Kordoru pomocí kouzel unesl královnu těchto hrdých bojovníků a vzkázal jim, že pokud chtějí svou vládkyni ještě spatřit živou, musejí mu prokázat jistou drobnou službu. To, co Věštec nazval drobnou službou, bylo brutální napadení bojovnic z Nigrijských mokřin, které údajně vlastnily a uctívaly kopí Ka’ab. Šiky Jezdců vyrazily proti ženským bojovnicím a jejich střety byly velmi tvrdé a i otrlí válečníci z Rudých planin často ronili 45

slzy smutku za své padlé druhy. Věštec však tyto muže neustále štval proti ženám z mokřin. Avšak po několika průlomech až do samotného srdce Nigrijských mokřin vyšlo najevo, že magické kopí zde není. V močálech tak zbytečně hnila těla mrtvých mužů i žen. Pán kondrakkarského kraje královnu jezdců obvinil ze zrady a nechal jí setnout hlavu. Tento krutý čin otevřel stavidla hněvu naplno. Jezdci bez slitování srovnali se zemí mnoho domů, desítky zohavených těl vláčeli za svými válečnými oři krajem Kondrakkar, aby pak tyto mrtvoly navršili pod hradem Kordor. Jejich běsnění s velkými problémy zastavily až Stvůry a Goddarth. Jezdci se stáhli za Udarské vrchy na Rudé pláně a tam živili několik zim touhu po pomstě. Kerimovo volání o pomoc bylo pro jejich bojovné duchy rajskou hudbou a šancí na tvrdou odvetu. Poutník sledoval, jak z ohňů stoupá k obloze dým a slyšel pravidelný, temný dusot, který rozechvíval břehy Zpívajících vod. Morlockové tančili své bojové tance. Obři z Tiruhanských hor, nesmírně silní, odolní a nebezpeční, ale také věrní a spravedliví čtyřrucí válečníci. Jejich zbraně – válečná kladiva a sekery – děsily všechny obyvatele Kondrakkaru. Věštec dokázal přesvědčit Radu starých, kteří sídlili na nejvyšším vrcholu tiruhanského masivu a měli hlavní slovo v občině Morlocků, aby podávali válečníkům silný bylinný odvar, prý pro znásobení síly a odvahy. Staří podlehli darům a vtíravému naléhání a dali jim nápoj vypít. Otupující účinky lektvaru způsobily ochromení již dosti pomalého myšlení obrů a po podání obluzujícího nápoje Morlockové téměř bez odporu začali sloužit Věštci jako výběrčí daní a naturálií. Tato děsivá armáda čtyřrukých pak dokázala z poddaných pána Kordoru vymačkat poslední úspory či zásoby. Ten, kdo se pokoušel cokoliv zapřít a Morlockové toto objevili, nepřežil. Avšak jedenkráte Věštec chybil. Po prohýřené noci nepřipravili sloužící v hradní kuchyni otupující odvar z bylin a Morlockové prozřeli, jejich mysl se zjasnila a svým trochu pomalejším chápáním zjistili, že byli využíváni k velkým špatnostem. Rozhodli se, že odejdou zpět do Tiruhanských hor, aby vše probrali v klidu s Radou starých. Ruffové se pokoušeli na příkaz Věštce obry zastavit, avšak proti kráčejícím kolosům neměli naději na úspěch. Bojová kladiva, sekery a nabroušené štíty prorazily v řadách skřetů krvavou cestu pryč z Kordoru. Goddarth, ač sám výjimečně silný, ani Stvůry, velmi nebezpečné, nedokázaly zastavit čtyřruké. Naopak, dvě Stvůry byly děsivě rozsekány a na Goddarthově těle zůstaly jako památky na tvrdý střet desítky šrámů a jizev. Jestřábí lidé, svobodná stvoření, v časech dobrých i zlých stála vždy na straně Poutníků. Tento postoj plynul z jediného, avšak velmi prostého důvodu. Velký Učitel, když nastolil 46

společenství Poutníků, pomohl významně i Jestřábům v boji se silami temnoty, které představovaly Athérie, létající divá monstra. Jestřábí lidé se s nimi pravidelně střetávali v bojích o nejvýhodnější hnízdiště a tehdy díky pomoci Velkého Učitele, jenž velmi dobře vycítil zlo v duších Athérií, dokázali tyto nepřátelé smést z oblohy a navždy zničit tento surový a temný rod létavců. Jestřábi mu tuto službu nikdy nezapomněli a navždy se zavázali pomáhat kdykoliv a kdekoliv Poutníkům. Velký Učitel vycvičil nejschopnější z nich ke vnímání myšlenek, stejně, jako to ovládal každý z Poutníků. Ti se poté stali šamany jejich rodu. Kerim povstal zpod kmenu dinnoru a postupně navštívil všechna ležení. Pohovořil se všemi, co potkal. Poté se vrátil pln optimismu, neboť cítil kolem sebe sebevědomou jistotu vlastní síly všech bojovníků. Poutník přiložil k ústům velký roh a tábořištěm u Zpívajících vod se nesl jeho sytý hlas. Kerim svolával na smluvenou schůzku náčelníky…

47

Hrad Viggor, masivní stavba z pevného kamene, byl zbudován na mocné skále, která jako jedový zub čněla z nenasytné tlamy žhavé pouště. Osamělý zoufalec, který by se odvážil přes Mrtvý písek, by zřejmě ani nezpozoroval, že se nachází blízko místa, které by mohlo být obydlené. Viggor totiž neměl okna směrem ven do pouště, jen do uzavřeného nádvoří a jeho silné zdi téměř plynule navazovaly na skálu, která tvořila základy pevnosti. Ostatně ten, kdo se plouží pouští a pomalu hyne, nemá důvod hledět vzhůru. Temná stavba byla postavena do čtverce, jehož každý vrchol tvořila vysoká věž s chráněným ochozem pro hlídky. Uprostřed hradu, sevřené masivními zdmi, bylo stísněno malé nádvoří s hlubokou studnou uprostřed, krytou širokou střechou. Tohle vše si Aura vryla do paměti pro případ, že by musela prchat ze svého vězení. Když její únosce dosedl s létajícím ořem právě na ono malé nádvoří a shodil ji na zem, byla dosti surově zahnána do malé místnosti s lůžkem a malým stolkem. Když si její oči zvykly na panující tmu, zjistila, že asi dvě délky paží nad dveřmi je malý zamřížovaný otvor, kterým dovnitř vnikal čerstvý vzduch a trocha denního světla. Nyní tedy byla zavřena v kobce hradu Viggor a čekala. Nevěděla, co ji čeká a tato trýznivá nejistota pomalu nahlodávala její ještě dětskou, i když Kerimovým působením značně posílenou mysl. O co méně viděla, o to více se snažila vnímat ostatními smysly. Proto uslyšela na pískem pokrytém nádvoří skřípavý zvuk několika kroků. Poté uslyšela hlasy. Byla zvědavá. Proto si přistrčila stolek pod malé okno a vyhlédla ven. Uviděla trojici mužů, z nichž jednoho poznala – byl to její únosce. Aura zaslechla konec velmi vzrušeného rozhovoru a snažila se pochopit jejich slova. „Bylo to riskantní, pane! Nemohl jsi tušit, kolik jich Věštec přivede! A vrátili se jen čtyři! Viggor již není tolik chráněn!“ říkal vyčítavě jeden. „Nestojím o tvé nářky a rady! Nechtěl jsem riskovat napadení hradu Stvůrami. Asi bychom neměli příliš mnoho šancí a naši miláčci se svého úkolu zhostili přímo skvěle. Takže žádné podělané řeči!“ odvětil tvrdě druhý. „Přesto, pane, nesouhlasím, abychom jen podle dobrozdání a opileckého vidění jakési staré ženštiny riskovali ztrátu našich nejlepších!“ namítl třetí muž, Auřin únosce. „Svým strachem mne unavujete! Jste obyčejné baby a pro ty já na svém hradě nemám místo!“ zařval muž, kterého titulovali pán. Poté bleskurychle vytrhl z pochvy meč a bez dalšího varování ho vrazil do břicha jednomu a druhému rozťal krk. Karmín potřísnil rozpalující se kámen.

48

„Nestojím o vaše rady. Jsem pán Viggoru, pouště a životů!“ křičel na nádvoří Černý markýz, kde v prachu a tratolišti krve vychládala dvě těla. Aura se chvěla strachy. Tušila, že ten muž pro ni přijde a bude surový. Chvěla se po těle a začaly jí bezděčně drkotat zuby. Úporně se snažila vyvolat v mysli ono podivné tupé chvění, které její myšlenky přeneslo ke Kerimovi. Ale veškeré úsilí bylo tentokrát marné. Strach jí ochromil celé tělo. Zaslechla skřípavé kroky na hrubém písku a kameni nádvoří. Rychle seskočila na podlahu, odkopla stolek ode dveří a schoulila se do klubíčka na tvrdé pryčně. Skřípot kročejí ustal a dveře Auřina vězení se hlučně otevřely. V oslepujícím přívalu slunečních paprsků se objevila temná, rozložitá silueta.



49

Věštec z Kondrakkaru sčítal ztráty. Tušil, že se proti němu chystá útok, věděl, že se dávné Proroctví naplňuje a Goddarth zemře. Ale rozhodl se, že se nevzdá. Bude bojovat do posledního seknutí meče, do posledního dechu a do posledního úderu srdce posledního obránce Kordoru. Kdysi mocné a obávané vojsko ruffů bylo zdecimováno plameny draků na okraji Mrtvého písku a těch několik desítek zbylých bylo potřebných pro obranu hradu. S lidskými vojáky moc počítat nemohl, mnoho jich nezbylo a někteří dokonce pod rouškou tmy prchli z Kondrakkaru. Věštec se musel rozhodnout. Připravil si do poháru magický nápoj a poté sešel znovu do hlubin kordorských sklepů, kde nedočkavě lomcovalo vraty zlo v nejčistší formě, zrůdy, které poslouchaly pouze pána Kondrakkaru. Neboť on to byl, kdo je kdysi stvořil. „Chtějí boj?! Mají ho mít! Ale nepřežije nikdo! Nikdo!“ řval Věštec, sestupujíc po slizkých schodech stále hlouběji do nitra hradu a ozvěna vracela jeho hlas. Když se zastavil před těžkými dřevěnými vraty, spoutanými železnými pásy a hrubými hřeby, přejel mu po tváři zlověstný úšklebek. Pokýval hlavou a sklepení naplnil znovu Věštcův hlas: „Dveře na světlo dne otevřeny budou, já, pán Kordoru, zvěstuji vám! Ať kroky vaše směrem pravým půjdou a v čele půjdu já, váš pán! Chraňte moc temnot, zastavte svit, jenž rozložit chce svůj plášť! Ke všemu, co světlem má znít, mějte jen bezbřehou, krvavou zášť!“ Sotva dořekl vyvolávací verše, za vraty se ozvalo několikeré nelidské a snad ani zvířecí zavytí, které bylo signálem, že jsou připraveni. Věštec odemkl zámky, zvedl pevné závory a těžké dveře se se zaskřípěním zrezlých veřejí otevřely. V tu chvíli lítá smečka vyrazila vzhůru do světla za svým pánem. Vládce Kordoru se stal vůdcem Pojídačů stínů…

50

 Aura se zmítala v silném sevření. Ten muž ji surově uchopil za hrdlo a táhl ji pryč z kobky. Cítila jeho nakysle zpocené tělo. Svalnatá paže jí stále tiskla krk. Aura začala umdlévat, její tělo se stávalo hadrovou loutkou ve spárech pána Viggoru. Svět kolem ní dostal rudou barvu a tupě jí pulsovalo v hlavě. Vnímala jen zastřeně skřípot zámku a zvuk prudce otevíraných dveří. Poté jí do tváře ovanul horký vzduch. Pak jen chlad kamenné podlahy a prudký náraz do týla. Dívka vydechla a než se její vědomí propadlo do nicoty, zaslechla hrubý hlas Černého markýze: „Připrav ji, budu ji co nejdříve potřebovat!“



51

„Non trichom oro vix, lauratum de nomix!“ V jediném jasném záblesku zmizel Kerim, Jezdci z Rudých planin, Jestřábí lidé i čtyřrucí obři Morlockové z Tiruhanských hor. Poutník právě vyslovil kouzelnou formuli, patřící k Ohrmac’ku. Ta, spolu s magickým mečem, přenesla tuto hrozivou sílu na nádvoří hradu Kordor. Po poradě s vůdci všech bojovníků se Kerim rozhodl, že zničení Věštce a jeho vojska je důležitější než záchrana Aury. Pán viggorského hradu ji jistě ušetří proto, aby získal kouzelné kopí i meč a otevřel s dívčinou pomocí Bránu. Poutník si jen povzdychl. Kdyby Velký Učitel viděl, kolik zla je na světě a jaké oběti je třeba, aby Světlo vstoupilo do myslí všech, aby ustaly hádky a války o moc, bohatství a slávu! Tak se tedy smluvili a nyní se nesourodá armáda nenávistných objevila na nádvoří Kordoru. Kerim s Ohrmac’kem v ruce stál v jejich čele, tváří v tvář Věštci z Kondrakkaru, za jehož zády temně vrčela a hladově přešlapovala horda běsů. „Je od tebe milé, Poutníče, žes’ mi přinesl zpět můj meč, který jsi mi prachbídně ukradl u Mrtvého písku! Velmi pozorné! A až bude můj, tak chcípneš stejně, jako ty zrůdy, které jsi mi přivedl ukázat. Ó, rád vás zase vidím, milí Jezdci, i vás, mí čtyřrucí výběrčí! A klan Jestřábích lidí ještě existuje? No to je mi líto, že vás Stvůry nesprovodily ze světa úplně! Ale co nebylo kdysi, může být dnes!“ Věštec se podíval za sebe a pak znovu pohlédl na Poutníka. „Přišel sis’ pro smrt, Poutníče?! Máš ji mít, rád ti vyhovím!“ zařval vztekle pán Kondrakkaru a ihned uskočil vzad. Ostří Ohrmac’ku prosvištělo vzduchem a zvonivě narazilo na dlažbu. Vylétl snop jisker a Kerim

zakřičel:

„Vybijte to hadí plémě! Je ale nutné stínat hlavy, jinak se Pojídačům nic nestane!“ Tato slova byla jiskrou, která zažehla obrovský oheň. Obě divé hordy se na sebe vrhly. Stavidla nenávisti praskla a dlouho zadržovaný vztek vytryskl naplno. Kdo dokáže popsat tu děsivou řež! Pojídači stínů se zuby ostrými jako břitvy a čelistmi vyvrácenými rvali cáry masa z Jezdců, ti projížděli koňmo jejich šiky bez ohledu na bolest a silná kopyta těžkých bojových koní jim drtila lebky, čtyřrucí se svými kladivy a sekerami klestili krvavou cestu k Věštci, Jestřábí lidé silnými drápy na nohou co chvíli vyrvali z bojujícího moře zmítajících se těl Pojídače a s vítězným pískotem ho vynášeli do výše. V letu pak svým mohutným zobanem urvali hlavu od zbytku těla. Torza odhazovali za hradby Kordoru a znovu se jako smrtící šípy vrhali do bojové vřavy. Věštec poznal, že 52

jeho armáda běsů nemůže zdolat odhodlané, syrovou záští vůči němu hnané bojovníky. Během několika okamžiků přesně věděl, co se musí stát. Ustupoval k bráně do obytné věže, kryl se těly Pojídačů, vykřikoval rozkazy. Do mlaskavého rupání kostí, bolestivého jekotu a skřípění zubů se, jako malý pramínek do ohnivé záplavy, ozýval stále častěji monotónní hrubý chór Morlocků, vítězný pokřik Jezdců i hlasité pískání jestřábů. Kerim s Ohrmac’kem v ruce se snažil proklestit si cestu k Věštci. Potřísněn černou krví Pojídačů, bil se jako divá zvěř. Srdce mu tepalo až ve spáncích, pevné svaly jakoby neznaly únavu a mozek slitování. Rozpáraná břicha a usekané hlavy jeho protivníků svědčily o Kerimově divokosti, s jakou bojoval. Před očima měl pouze jeden jediný obraz. Věštcova armáda vyhlazuje Poutníky při inicializačním obřadu malé Aury. Myšlenka na toto příkoří ho nutila stále pevně svírat meč a drtit řady Pojídačů. Konečně! Stanul tváří v tvář Věštci. „Jsi na konci! Pomodli se k svému bohu, neboť zhyneš!“ řekl temně Kerim svému sokovi. Svist meče a zvonivý náraz kovu na kov rozpoutal souboj vůdců bitvy. Pán Kondrakkaru jen stěží odvracel těžké údery Poutníka a neustále ustupoval směrem k věži. Když Kerim tvrdým atakem vyrazil Věštci meč z rukou a napřáhl se k poslední ráně, vládce Kordoru střelhbitě zmizel v útrobách věže.



53

Příval chladné vody přivedl Auru pomalu k vědomí. Cítila chlad kamenné podlahy, na kterou ji hodil pán Viggoru a kde nyní ležela. Silou vůle se nadzvedla na kolena a zatřásla mokrou hlavou. „Konečně, Auro!“ uslyšela jakoby zdálky skřípavý hlas staré ženy, která seděla u hrubě otesaného stolu a při světle čadivého kahanu cosi míchala. Dívka se chvěla po celém těle. Po čtyřech dolezla ke stolu a vzepřela se na lavici. Přitáhla kolena k bradě a pohlédla na ženu naproti ní. Dlouhé stříbřité vlasy splývaly kolem vrásčitého obličeje, ze kterého hleděl pár pronikavě modrých očí. Výrazná brada a hrdé držení hlavy Auře cosi připomenulo. Ano, Kerim! Ta stařena byla podobná Poutníkovi. „Ty mne znáš? Kdo jsi?“ vyzvídala dívka. „Auro, holčičko, čekám tu na tebe a věř, že nebylo vůbec jednoduché směrovat události tak, abychom se setkaly! Ale jsi tu a Proroctví se naplňuje!“ „Proroctví? Jaké proroctví?“ „Myslela jsem, že ti Kerim o něm vyprávěl.“ Aura si vzpomněla na Poutníka a do očí se jí draly slzy. Měla ho ráda a byl také jediný, na koho se mohla spolehnout, kdo ji hladil po tváři a říkal milá slova. Utřela si tváře a znovu se zadívala na ženu. Rozhodla se. „A ty jsi kdo? Mluvíš o Kerimovi, jsi mu podobná, ještě abys’ měla symbol Poutníků na předloktí jako já!“ Stařena se usmála. Její vrásčitý obličej nabyl radostného vzhledu. „Já jsem Asha. Mým mužem byl Strážce Ohrmac’ku a má dcera je Aura, žena Antha.“ Na Auru ta slova zapůsobila jako úder kladivem. Ta stará žena, které sedí naproti ní, uvězněná stejně jako ona, byla její babička. „Ale jak je tohle možné? Jak ses sem dostala?“ vydechla Aura. „Pán Viggoru mne unesl, aby vyměnil můj život za Meč světla. Je chtivý najít Bránu. Tvůj děd, Strážce, váhal, jak se zachovat. Miloval mne, avšak musel být poslušen pravidel Poutníků. Vyžádal si čas na rozmyšlenou. Myslel si, že pomocí kouzel dokáže proniknout na Viggor, vysvobodit mně a zničit Černého markýze. Bohužel se to nepovedlo, protože zatímco můj muž dojednával možnosti útoku na Viggor, byl meč ukraden!“ „To je pravda! Udělal to Anth, můj otec! Sloužil Věštci z Kondrakkaru a chtěl mu Ohrmac’k dát. Ale když jsem se narodila, Kerim mne a mojí maminku zachránil a zároveň získal i meč zpět pro Poutníky. Strýček mi pak mnohokrát vyprávěl o tom, jak mne přijímali mezi Poutníky, jak do Chrámu světla vtrhli ruffové a Věštec z Kondrakkaru a jak 54

meč ukradli. Řád Poutníků byl téměř zničen, jediný, kdo zůstal, je právě Kerim a já. Pohleď!“ Aura si vyhrnula rukáv a ukázala Ashe symbol hole v kruhu. Stařena překvapivě rychle vyskočila z lavice. Nevěřícně hleděla na dívčino předloktí. Pak těžce dosedla zpět. Její vnučka opravdu patřila mezi Poutníky! „Tak jaké je to Proroctví? Kerim mi nikdy nic takového neříkal. Babi, prosím!“ upřela Aura své veliké oči na stařenu. Asha se zhluboka nadechla. Zvažovala všechna pro i proti. Ale nakonec se rozhodla své vnučce všechno vyložit. „Jsi jeden z Poutníků, nic by ti tedy nemělo být zatajeno. Vím, že jsi ještě malá, ale když tě přijali mezi Poutníky a prošla jsi inicializačním rituálem, pak ti bude vše jasné. Od počátku Času existují na našem světě dvě síly. Síla Dobra a světla a Síla zla a temna. Jejich moc kdysi Stvořitel spoutal a zapečetil Branou, kterou uzamkl na dva klíče. Jedním z klíčů je Ohrmac’k a druhým je pak Ka’ab, meč a kopí. Protože je velmi lehké podlehnout mámení moci a odemknout Bránu, musely být oba klíče od sebe odděleny. Stvořitel totiž předvídal, že lidé budou chtiví moci a bude je lákat neznámé a tajemné. A proto byl ustaven řád Poutníků ka do jejich opatery byl svěřen Ohrmac’k, kopí se ve vlnách času kdesi ztratilo. A podle toho, kdo Bránu otevře, tak bude vypadat náš svět. Odemkne-li člověk zlý, bude zlá doba, odemkne-li člověk s duší čistou, nemusíme se ničeho obávat. Ale tak jednoduché to zase není. Ještě se musí naplnit Proroctví. To jsou události, které nakonec vyústí k objevení Brány a dojde také k poslednímu boji. Na čí stranu se přikloní vítězství, takový bude další věk.“ „Ale babi“, zděsila se Aura, „je možné, že zvítězí zlo?! Co potom?!“ Stará žena pokývala hlavou. „Ano, to je možné, Auro. Pak by bylo s námi, kteří patříme na stranu Světla, velmi zle. Ale je tu jistá možnost…“ Stařena se zarazila, pak se ještě jednou podívala na dívčino předloktí. Celá tíha poznání jí dopadla na ramena jako kámen a ona těžce dosedla zpět na lavici. „Ty jsi Poutník! Jsi čistá duše! Ó, Auro, holčičko!“ „Co je, babičko? Dopověz mi, prosím, co říká Proroctví?“ „Co říká poslední část Proroctví? Že vše zpátky dokáže vrátit jen čistý tvor, svírající Kámen osudu! Tys’ Auro byla předurčena!“ dořekla s pláčem žena.

55

Skryla tváře do dlaní a ramena se jí otřásala vzlyky. Aura uchopila jemně vrásčitá předloktí. „Co to pro mne znamená? Zemřu?“ Asha s očima plnýma slz hleděla na svoji vnučku. Náhle se její zasmušilá tvář rozzářila a její pohled se vyjasnil. Vypadalo to, jako kdyby Ashino tělo zasáhl nevídaný příval energie. Stařena začala pobíhat po své cele a mumlala dívce nesrozumitelná slova. Náhle vykřikla a strnula v pohybu. S horečnatě žhnoucíma očima hleděla na Auru. Dívka cítila silný, tupý tlak v hlavě, mnohokráte silnější, než když hovořila myšlenkami s Kerimem. Nejdříve se snažila bránit, ale pak se poddala, její mysl se otevřela a tělo se propadlo do měkkého otupění, kde necítila nic, jen teplý příval čehosi krásného a povznášejícího. Když dívka přišla zase k sobě a vnímala svět kolem sebe, otevřely se se skřípotem dveře a hrubý hlas pána Viggoru zaduněl místností. „Tak co, ty stará čarodějnice, už věříš, že já budu pánem všeho? Ta malá čubka mi pomůže získat meč i kopí, otevřít Bránu a Viggor se stane sídlem pána světa a času!“ Černý markýz surově uchopil dívku za paži a smýkl s ní o kamennou podlahu. „Vstávej, ty děvko! Jdeme!“ Aura ztěžka vstala a s bolestivou grimasou šla před pánem pouštního hradu. Stará Asha seděla a se slzavým pohledem hleděla na odcházející vnučku. Dutý zvuk zavíraných dveří otevřel stavidla jejího žalu naplno a stařena nebyla již schopna zadržovat příval slz.



56

Kordorským nádvořím se rozléhal bojový ryk, jenž byl přerušován stále častějším ostrým hvízdáním Jestřábích lidí, houpavým chórem Morlocků a jásavými výkřiky Jezdců z Rudých planin. Drtivá zkáza obránců hradu byla neodvrataná. Ruffové byli pobiti do posledního, lidští vojáci taktéž. Pojídači stínů vědomi si své porážky s hlubokým vytím prchali z hradu, avšak za jediným volným východem stáli čtyři obři a svými sekerami a kladivy dokonali úplnou porážku posledních nestvůr, vyvolaných Věštcem z hlubin Kordoru. Sám pán Kondrakkaru zmizel. Poslední údery mečů, kladiv a poslední svist sekery ukončil tuto krvavou řež. na rozlehlém nádvoří, pokrytém vyhřezlými vnitřnostmi, kusy rozsekaných těl a kluzkou krví se rozhostilo svíravé ticho. Kerim se obezřetně rozhlížel, stejně jako čtyřrucí a Jezdci. Ve vzduchu nad hradbami netrpělivě třepetali křídly jestřábi. Všem bylo jasné, že Věštec nezemřel a Goddarth stále žije. Vtom nádvořím projel otřes a zároveň se ozval nelidský řev. „Goddarth!“ vydechl Kerim, protočil meč v zápěstí a dodal:„Konečně!“ V ten okamžik se s třeskotem rozlétly dveře do obranné věže a v nich stanul obrovský netvor. Zelená, bradavičnatá kůže porostlá chomáči rezavých chlupů kryla svalnatý trup, draku podobná hlava s tlamou plnou ostrých zubů na krátkém krku, silné horní končetiny se čtveřicí drápů ostrých jako nože, sloupovité nohy zakončené šesticí drápů, které nervózně skřípaly o dlažbu. Goddarth se rozhlédl a dutým hlasem zařval: „Kerime! Poslední část Proroctví se naplňuje! Ale než Goddarth zemře a s ním i Věštec, odejdeš i ty a s tebou i prokletý řád Poutníků do temnot, kam patříte! Když zemřu já, stáhnu vás s sebou!“ Poslední slova doprovodil netvor bleskurychlým výpadem do řad Jezdců. Jeho drápy rvaly vše, nač narazily. Boky koní, hrudě i hlavy mužů v sedlech. Jezdci se rozestoupili a obnažili dlouhé meče. Mezeru po nich vyplnili Morlockové, kteří chránili Poutníka. Goddarth se s řevem vrhl do jejich řad. Zaslepený zuřivou nenávistí, brodil se živým štítem ke Kerimovi. Nevnímal tvrdé údery seker a kladiv obrů z Tiruhanských hor, které mu drtily tělo. Z otevřených ran se mu řinula žlutavá tekutina a její ztráta oslabovala netvorovo tělo. Nad Kordorem potemněla obloha, děsivá mračna se stáhla nad nádvoří a propukla strašlivá bouře. Svítivé blesky mocně bily do kordorských zdí a osvětlovaly třaslavým svitem kamenné prostranství. Spustil se prudký déšť a mocně bičoval bojující, hradby se pod údery blesků s ohlušujícím rachotem rozpadaly. Goddarth si uvědomil, že přecenil síly protivníka a jeho žízeň po pomstě. Každý další úder, který dopadl na jeho tělo, jím velmi otřásl. Před očima měl však jen jediný cíl. 57

Zahubit Poutníka. Ve chvíli, kdy mu vůdce Jestřábích lidí zaťal drápy do zad a zaryl svůj mocný zoban do zátylku, věděl, že je konec. Padl na přední a podlitýma očima sledoval dění kolem sebe. Viděl kolem sebe kroužící Jezdce, jak mu rozsekávají kůži, jiní mu zarývají ostré šípy do masa. Nakonec ho skolili Morlockové, když mu sekerami přeťali šlachy na nohou.

58

59

Goddarth padl, ale stále se snažil plazit ke Kerimovi. Poutník čekal s ledovým klidem, zářící Ohrmac’k sevřený v silných rukou. Z pláště mu kanuly velké kapky vody, vítr shodil kápi. Šedé vlasy vlály muži v hustých pramenech kolem hlavy. Bouře ustala a déšť odezníval. Nad Kordorem se sklenula duha. Ve chvíli, kdy se Ohrmac’k zanořil do Goddarthova krku a netvor se vzepjal v předsmrtné křeči, nesmělé slunce začalo vysílat své hřejivé paprsky na bojovníky. Goddarth zemřel. Jeho tělo začalo svraskávat, aby po chvilce nabralo tvary muže, který toužil otevřít Bránu zlu a temnotě. Před užaslými zraky všech ležel mrtvý Věštec z Kondrakkaru. Magický nápoj přestal po smrti účinkovat a Poutník si spolu s ostatními uvědomil, že Věštec a Goddarth jedno jsou. Tedy byli. Kerim spustil meč a vydechl. Poté se otočil ke svým spolubojovníkům. „Díky vám, přátelé! Zbavili jsme se tyrana! Nebýt vašeho odhodlání a statečnosti, nikdy by se to nepodařilo. Kondrakkar je opět svobodný kraj. Vaši mrtví budou dlouho oslavování a vzpomínky na jejich i vaši statečnost nikdy nezmizí, budou vždy zapsány v myslích všech!“ Vůdce Jestřábích lidí se přikolébal k Poutníkovi. „Kerime, příteli! Bylo pro nás ctí bojovat po tvém boku! Vím, co je to být posledním živým! Když budeš někdy v nouzi, víš kde a jak nás hledat!“ Poutník pohladil svalnaté opeřené tělo a dojatě zašeptal jen jediné: „Díky!“ „Vůdce Jestřábích lidí to řekl za nás! Nejsme zvyklí na veliké díky. A proto, Kerime, pokud budeš v nebezpečí, stačí pomyslet!“ křikl ze sedla velitel Jezdců z Rudých planin. Morlockové zvedli své mohutné paže a s úklonou se se všemi rozloučili. Poutník se díval za odcházejícími. Věděl, že takové soustředění živelné, divoké a nespoutané síly již nikdy nespatří. Dokázal všem těmto bojovníkům vnuknout jedinou myšlenku, pro kterou mnozí z nich obětovali to nejcennější, co měli. Byl všem nevýslovně vděčný. Jestřábí lidé, Morlockové i Jezdci s pietou odnášeli své mrtvé, aby je na svých posvátných místech uložili s hrdinskými poctami k věčnému odpočinku. Sotva dozněl nádvořím klapot kopyt a dusot těžkých nohou, brána s duněním zapadla do sebe. Kerim procitl z vítězného opojení a uvědomil si, že má před sebou ještě dlouhou cestu. Zasunul si Ohrmac’k do pochvy u pasu a než zmizel v útrobách hradu Kordor, postál symbolicky nad tělem Věštce.

60

„Kéž tvá duše odpočívá a má větší klid a mír, než tys’ připravil všem kolem sebe!“ zamumlal si Poutník. Poté sebral u vstupní brány do věže dvě pochodně, jednu si zapálil a vydal se do sklepů. Najít vstup do podzemí hradu nebylo nic obtížného. Úzkým oknem dopadal do věže pruh světla a osvěcoval pevnou kovanou mříž, za kterou se točilo schodiště směrem dolů. Kerim otevřel vrata a jal se sestupovat. Sluneční svit zanikl po několika schodech a pochodeň sotva stačila osvětlovat jednotlivé stupně. Temnota kolem Poutníka byla téměř hmatatelná a ihned se za zády nezvaného hosta pojila dohromady jako těžká opona. Vlhkost na schodech lnula k podrážkám bot a s každým dalším krokem znesnadňovala chůzi. Zdálo se, že celý Kordor je nasáklý zlem, které slouží svému pánovi, i když je po smrti. „Auro! Auro!“ křičel Poutník do temnoty pod sebou. Ozvěna nesla jeho hlas hluchým prostorem. Chvíli naslouchal, zda se cokoliv lidského ozve. Nic, jen pištění krys a kapání vody. Sešel tedy několik dalších schodů a rozpálil druhou pochodeň. Ve volné ruce se zablýskla dýka. Kerim měl pocit tíživého tlaku na ramenou, jakoby se stěny nad ním uzavíraly. „Auro! Ozvi se, Auro!“ vykřikl znovu. „Tady jsem!“ zaslechl slabý hlas z hlubiny a uvědomil si, jak hluboko se ještě bude muset dostat. Aura je živá! Poutníkovi se vlila do žil nová dávka naděje, kterou již začínal ztrácet. „Jdu k tobě!“ křikl a počal sbíhat slizké schody. V okamžiku, kdy uhasla i druhá pochodeň, rozrazil Kerim zámek na dveřích kobky, kde živořila Aura. Oba si padli do náruče, žena dojetím plakala. „Už jsem nedoufala! Myslela jsem na moji holčičku a pak už jen, jak se zabít! Och, Kerime!“ objala znovu Poutníka. „Už bude dobře, Auro! Tvoje holčička je ale v jistém nebezpečí a musíme jí na pomoc. Chyť se mě a ničeho se neboj!“ Ohrmac’k zlatožlutě zářil, když s ním Kerim opsal kruh a vyřkl kouzelnou formuli. Vzápětí Aura i Poutník zmizeli v jasném záblesku ze sklepů hradu Kordor, z hradu, ve kterém již nesídlil démon, který vysával a uzurpoval celý kondrakkarský kraj…

61

Asha strnule seděla na hrubě tesané lavici ve své cele. Cítila v mozku podivný tlak, srdce jí tepalo rychleji než obvykle a myšlenky se slily v širokou řeku. Věděla, co přijde a byla připravena. V lebce jí počala rezonovat slova, která jí projasnila vrásčitou tvář. >Kordor je dobyt, Věštec padl a Aura matka je zachráněna. Jsem na okraji Mrtvého písku a pokusím se dostat na Viggor. Buď statečná!< Asha s úlevou přijala tuto zprávu a hlava jí unaveně klesla na prsa. Bylo velmi namáhavé pro starou ženu soustředit svoji mysl na tak velkou vzdálenost. Stařena usnula, ale ne nadlouho. Zvuk zprudka otevíraných dveří, klapot vysokých bot a hrubý hlas Černého markýze ji okamžitě probudily k bdělosti. „Vstávej, stará couro! Mám pro tebe samé novinky. Poslouchej dobře! Kordor padl a s ním i Věštec a jeho tlupa darmošlapů. Mí věrní našli tohle! Pohleď!“ Asha zdvihla pohled a uviděla, jak pán Viggoru stojí opřen o ratiště magického kopí Ka’ab. Markýz zamával zbraní. „Tak to bychom měli!“ uchechtl se jízlivě a dodal: „A abych nezapomněl, při návratu zpátky uviděli na kraji Mrtvého písku Poutníka s nějakou děvkou! Snažil se schovat jako pouštní krysa, ale nebylo mu to nic platné! A co tady pohledává?! To je přece jasné. Chtěl by zpátky tu malou čubku! A víš, co já udělám? Koupím od něj Ohrmac’k za život té malé. On mi dá meč a já ji nezabiju! A navíc mi pomůže najít Bránu a stanu se pánem životů a času!“ Stařena zpříma pohlédla na nenáviděného věznitele. „Jsi stejný bastard, jako byl Věštec! Nebo ještě horší! A takoví nemají nárok otevřít Bránu. Nevíš, co by tě tam čekalo!“ Pán Viggoru došel až k ženě a jejich obličeje se málem dotýkaly. Asha cítila nakyslý pach potu a uviděla drobné krůpěje na skráních markýze. Uvědomila si, že ten muž má strach. Dodalo jí to sílu hrát o čas, který potřeboval Poutník k překonání Mrtvého písku. „Nech si svý babský rady! Vím, co mám dělat! Zítra bude Brána otevřena a ty i Aura mi v tom pomůžete, jinak vás osobně podřežu!“ „Jsi parchant a jako parchant zajdeš! Kerim tě nebude šetřit!“ Markýz udeřil Ashu do tváře. Zkroutila se bolestí a cítila teplý pramínek krve, vytékající z roztrženého rtu. „Kdybych tě nepotřeboval, ty stará čarodějnice, už bys’ byla na mučidlech a tvé kvílení by slyšely i pouštní krysy na míle od Viggoru! Neprovokuj mě!“ zvedl ruku k úderu. 62

Asha se na markýze dívala zpříma. Vládce hradu nasupeně odešel z cely a ostré třesknutí těžkých dveří bylo pro ženiny uši rajskou hudbou. Pak se zahleděla upřeně před sebe a snažila se najít Kerimovu mysl. Po chvíli vypjatého soustředění jí známý pocit v hlavě dal znamení, že ji Poutník vnímá. >Kerime, chce Auru obětovat při otevírání Brány! Ale nemá Kámen osudů. Ten je přece…< >Asho, on půjde k Bráně. Dostane, co mu patří. Vyjmi Kámen ze skrýše. Jsem s tebou.< Rezonance v hlavě ustaly. Stará žena byla zmatená Poutníkovými slovy. Přesto se rozhodla uposlechnout. Těžce vstala a došla ke stolu, kde hořel kahan a leželo zde množství různých nástrojů, sloužících k magickým obřadům. Třesoucíma se rukama sebrala ostrý nůž a zamířila k zrcadlu. Zde si rozhalila hrubou halenu a bez zaváhání zanořila nůž do vrásčité kůže. S bolestivou grimasou rozřízla dostatečný otvor pro prsty. Těmi pak vyňala z útrob malý předmět, který položila na stůl. Vrátila se zpět na lavici a několika rychlými stehy si zašila řeznou ránu. Místo poté potřela mastí z bylin a krev, až dosud se řinoucí, přestala téci. Stařena schovala obličej v dlaních a rozplakala se. Ještě mokrýma očima pohlédla na drobnou věc před sebou. Zabalený v průsvitné blance, ležel na stole Kámen osudu. Asha zaslechla čísi kroky na schodišti. Shrábla kámen do dlaně a v mžiku ho ukryla v záhybech svého oděvu. Dveře se otevřely a dovnitř vešel pán Viggoru. Na provaze vlekl za sebou malou Auru. Stařeně ten pohled rval srdce. Chtěla se na toho zaprodance vrhnout a vyškrábat mu oči. Na poslední chvíli se ovládla, neboť by to znamenalo nepochybně její i dívčinu smrt. „Tady ji máš! Bič a skřipec ještě nikomu neuškodily a tato mladá žena si napříště rozmyslí plivat mi do obličeje, když se jí na něco ptám! Tak ji dej dohromady a zítra budeme společně otevírat Bránu!“ S těmito slovy markýz smýkl hrubě provazem a Aura s chroptěním dopadla na kamennou podlahu. Asha rychle vstala a snažila se co nejrychleji uvolnit staženou smyčku na dívčině hrdle. Dveře opět zaduněly a těžké kroky stoupaly vzhůru po schodišti. Stařena s hrůzou obrátila téměř bezvládnou Auru a dívala se na její záda, roztrhaná údery biče. Políbila dívku do vlasů a lehce ji položila na lavici. Nabrala na prsty mast, kterou si potřela před chvílí vlastní ránu a počala ji lehce vtírat na bolavá místa. Dívka trpně ležela a nevydala ani sten. Rány se počaly stahovat a jizvy mizely. Asha pak své vnučce vpravila do úst chladný doušek vody, který dívka chtivě vsála. Poté

63

jí otřela obličej a posadila vedle sebe. Aura otevřela napuchlá víčka a pohlédla na stařenu. „Budeš v pořádku, má malá!“ řekla chlácholivě Ahsa, „ale teď mne dobře poslouchej!“ dodala a pohladila dívku po vlasech. „Já vím, babi. Kerim pro mne přijde a bude nám zase dobře. Zase budeme spolu!“ Na kameni, který tvořil vrchol ponuré, temné skály, v jejímž těle jako vřed hnízdil hrad Viggor, seděl Poutník. Velmi dobře si uvědomoval, že tentokráte půjde o boj, který nelze srovnávat s bitvou na Kordoru. Tentokráte totiž půjde o osud celého známého světa, o osud Poutníků, Dobra a světla. Tušil, že pán Viggoru je surový, mocný a bez jakýchkoliv zábran. Před chvilkou na dálku hovořil s vůdcem Jestřábích lidí a dostal slib, že se během noci určitě objeví nad Viggorem. A pokud by se snad opozdili, za ranního rozbřesku tam budou. Kerim byl trochu jistější, když věděl, že se může spolehnout na posily. Aura seděla opřená zády o kámen a hleděla do temnoty pod sebou, kde podle mihotavých světýlek tušila Viggor, vězení její dcery, světýlka jejího života. Náhle zvedla oči a pohlédla na Poutníka. Ten vytušil její pohyb. „Kerime, proč se nemůžeme pomocí meče dostat k Auře a jednoduše ji odtud dostat? Proč je nutné bojovat? Vždyť musí být nějaké místo, kde nás nikdo nenajde!“ Chvilku trvalo, než Kerim odvětil. „Víš, Auro, Ohrmac’k je mocný, ale stejně mocné je proti němu i kopí Ka’ab. A tak, jako meč chrání silami Dobra a světla nás, tak kopí chrání silami Temnoty a zla toho, kdo ho vlastní. Já jsem chtěl na tuto horu, neboť je to nejblíže, kam se s mocí magického meče dostaneme. Musíme sestoupit vlastními silami do hradu Viggor a utkat se v souboji s Černým markýzem. Pokud ho odstraním jako Věštce, ztratí Temnota svůj silový středobod moci. Smrtící úder musí věst Poutník s Ohrmac’kem v ruce. Ale totéž platí i obráceně. Když mne zabije člověk v moci temných sil posvátným kopím, zanikne síla Světla a temnota, zlo a chaos budou slavit svůj triumf. tak je to v Proroctví a není nikdo, kdo by toto zvrátil či zastavil tak, aby…“ Poutník nedopověděl. Nad jejich hlavami se ozvalo známé šustění peří a lehký hvízdot. Kerimovi se po delší době objevil úsměv na tváři. Během chvíle se z hvězdnaté oblohy sneslo několik opeřených těl. Opatrně dosedli na skalní ostroh nad Viggorem. „Jste stateční! Vždyť jste mi říkali až po rozednění!“ šeptal dojatě Poutník.

64

„Kerime, příteli! Jen jsme svlažili hrdla a něco pojedli, když nás tvé volání zvedlo do vzduchu.

Samičky

zůstaly

s mladými

v našich

příbytcích,

přilétlo

jen

deset

nejstatečnějších. Máme vše, jak jsme domluvili. Viggor a jeho pán, říkáš?“ „Ano. Pokud vše půjde tak, jak jsem si naplánoval, mohli bychom Auru osvobodit a získat věčnou nadvládu Dobra světla.“ „Zní to přímo skvěle. Tak jaký je plán?“ otázal se vůdce. Kerim pohladil svalnatá křídla létavců a pak se rozhovořil. Ranní paprsky slunce pohladily chladné moře písku. Po tiché, bezmračné noci se rodil nový den, den, ve kterém dojde ke konečnému střetu mezi silami Světla a Temnoty. Černý markýz rozrazil dveře do Ashiny kobky a s potěšením se rozhlédl. Přímo proti němu stála Aura, oděná do čistě bílé tuniky, v níž tajně skrývala kožený váček. Na čele se dívce třpytil zlatý šperk v podobě svinutého hada, předloktí a ruce jí kryly bílé rukavice. Za dívkou stála Asha, oblečená do černé a tuniky a černých rukavic. Na vrásčitém čele se skvěl stříbrný šperk taktéž ve tvaru hada. „Dokonalý soulad! Kněžka Světla a Temnoty! Jste připravené?! Výborně! Tak tedy k Bráně! Jestli Poutník dodrží slovo a bude tu, uvidí korunovaci nového pána světa a zároveň svůj pohřeb!“ Asha důstojně došla k pánovi Viggoru a temně řekla: „Pojďme, konec je blízko!“ Markýz se zachvěl při tónu stařenina hlasu. Pak jeho sebevědomí nabylo vrchu. Postrčil Auru kupředu a křikl: „Vyveďte je na nádvoří!“ Za dveřmi cely se obou kněžek ujala stráž, markýz malý průvod uzavíral. Vystoupali po točitých schodech až na nádvoří, kde je na chvíli oslepila zář vycházejícího slunce. Když Auřiny oči přivykly té záplavě světla, rozhlédla se kolem sebe. Srdce jí začalo prudce bušit. Přímo naproti ní stál Kerim a s ním jakási žena. Dívka se rozplakala a odmítala jít dál. Ostrý hrot dýky jí však přinutil k chůzi. Pětice postav nyní stála uprostřed nádvoří. Stráže se raději odklidily do útrob hradu a dunivý zvuk zavíraných dveří rozezněl panující ticho. Poutník probodával nenávistným pohledem pána Viggoru, ten mu vracel pohrdavý úšklebek. „Tak, Poutníče!“ řekl markýz, „tvá cesta je u konce! Poutníci již nebudou a já, pán Viggoru, stanu se pánem všeho!“ křikl panovačně a zatočil magickým kopím nad hlavou. 65

Kerim neodpověděl, jen si trochu přitáhl opasek s mečem. „Aura a ty mi dnes pomůžete najít Bránu! Já mám v rukou trumfy včetně Kamene osudu! Tak do díla a hledej!“ Poutník se pousmál. „Co jsi to za vladaře, když nevíš, co se ti děje pod nohama?! Pohleď!“ řekl a zapíchl Ohrmac’k do spáry dláždění, přibližně uprostřed nádvoří. Poté ustoupil o několik kroků a všichni zúčastnění hleděli na úžasné divadlo. Ozval se ostrý svist a kolem meče počaly stoupat a rozšiřovat se dvě spirály písku. Rostly a mohutněly, až se nad mečem spojily. Poté písečné víry ztuhly ve dva mohutné sloupy, mezi nimiž se vytvořila jakási opona ze stále rotujících písečných zrn. V každém sloupu byla patrná jedna schrána. Když se vše utišilo, promluvil Kerim tichým hlasem: „Když se vloží Ka’ab do jedné a O hrmac’k do druhé schrány ve sloupu, Brána se otevře. Ostatní už je pouze na tobě!“ Černý markýz se zlověstným úsměvem pokynul Auře a Ashe. Obě se zdráhavě ujaly své povinnosti. Aura hleděla prosebně na Poutníka, ten jí však pokynul, ať dělá vše, jak má. Stařena vzala kopí a dívka vytáhla meč z dláždění. Pak pomalým krokem došly obě ke sloupům. Naráz vtiskly magické zbraně do připravených schrán. Ozval se dutý úder a opona vířícího písku se začala rozestupovat. Skrze písečná zrnka se dralo ostré světlo, které přehlušilo i sluneční paprsky. Pán Viggoru se postavil doprostřed sálajícího jasu a paprsky jím počaly procházet. Dunivý hukot naplnil celé nádvoří a do toho se vmísil příšerný, nelidský jekot. Černý markýz, prostoupený září Brány, začal hořet. Potácel se mezi sloupy a ve smrtelné agónii padl spálenou tváří do prachu nádvoří. Paprsky světla se změnily v drápovité prsty, vtáhly zuhelnatělou mrtvolu za oponu písku a pak se počaly drát stále více ven. Na tu chvíli čekal Aura. V bílé, průsvitné říze, s rukama vztaženýma před sebe, šla vstříc Bráně. V dlaních svírala zářící Kámen osudu. Paprsky se z drápů proměnily v měkké jazyky, objaly Auru a bez jediného stenu ji vtáhly za vířící písečnou oponu. Pak vše skončilo a sluneční svit opět nabyl vrchu. Brána se rozpadla, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Na pustém nádvoří stál Poutník v objetí s plačící Aurou. „Moje dítě, moje holčička! Kerime! Já jsem nešťastná! Mé světlo, ona se obětovala! Tak malá! Už se nikdy nevrátí!“

66

Kerim nebyl schopen utišit bolestí stiženou matku. Hladil její vlasy a bloudil skelným pohledem po nádvoří. Ohrmac’k i Ka’ab zůstaly ležet na dlažbě a mezi nimi seděla postava v černé tunice. Asha. Pomalu se zvedla a obrátila ke Kerimovi. „Auro?!“ uslyšela žena, objímající Poutníka jeho hlas. „Auro? Ty voláš mojí dceru?“ zdvihla uslzené oči Aura. „Ne. Já ji vidím!“ odvětil radostně Kerim. „Pak jsme mrtví a konečně jsme se shledali! Dobře tak!“ „Ne, Auro! Tvá dcera je tady! Pohleď!“ řekl dojatě Kerim. Aura se otočila a stanula tváří v tvář své dceři. „Mé dítě! Lásko moje!“ vykřikla žena a omdlela. Poutník ji zachytil do pevných paží a opatrně položil na chladnou dlažbu. Poté jí třel spánky. Zatímco Aura pomalu přicházela k sobě, dívka Kerimovi vše vysvětlila. „To Asha! Pomocí kouzel jsme si vyměnily podobu. Ona se pro nás obětovala. Byla to moje babička!“ Auře po tváři stékaly slzy. „Měla Kámen osudu a dobrovolně se rozhodla pro Světlo a dobro!“ „Šlechetná žena!“ přisvědčil Poutník. Náhle obloh naplnil děsivý řev. Kerim k sobě rychle přitáhl kopí i meč a chystal se bránit své blízké. Po chvíli napjatého čekání se na nádvoří snesli čtyři mohutní draci, služebníci pána Viggoru. S temným mručením obstoupily nestvůry své oběti. Kerim pochopil, že je po všem. Nestihl by učinit byť jen jediný pohyb, aby opsal magický kruh a draci by je rozsápali a sežehli svým plamenem. Smyčka se stahovala. Chroptění ze čtyř hrdel rozechvívalo těla do poslední žilky. Obě Aury se bezděky přitiskly ke Kerimovi a s děsem v očích hleděly do otevřených zubatých tlam. Draci táhli vzduch a všem bylo jasné, co přijde. Ztuhlí děsem, čekali všichni tři ohnivou záplavu. V té chvíli se na nebi nad Viggorem ozvalo znepokojené pískání. Draci vzhlédli. Nad hradem kroužilo deset Jestřábích lidí a cosi svým jazykem rozhořčeně sdělovali nestvůrám. A pak se stalo cosi neskutečného. Draci se stáhli a odletěli pryč do svých slují ve skále nad Viggorem. Poutník si ulehčeně oddychl. „Jaké štěstí, že jste neodletěli. Jak jste to dokázali?“ zeptal se. „Kerime, příteli! Připomněli jsme jim boj se Stvůrami pána z Kondrakkaru a to, jak jsme jim pomohli. A také už ví, že Černý markýz nežije a jsou zase pány svých životů. Je to prosté!“ odvětil vůdce jestřábů. 67

 Jestřábí lidé se rozloučili a odlétli z poslední bašty Temnoty a zamířili pryč od oceánu Mrtvého písku ke svým obydlím. Poutník opsal Ohrmac’kem magický kruh a přenesl všechny tři na vrcholky Lorredamských hor, tam, kde se zrodilo společenství Poutníků, společenství těch, kteří plují časem a prostorem a chrání síly Světla, vše spravedlivé a dobré.

68