Co vyprávěly babičky
Vzpomínky byly sepsány na základě rozhovorů s milými ochotnými babičkami, které zavzpomínaly na zážitky ze svého dětství a mládí. Setkala jsem se s nimi v Domově Seniorů v Pelhřimově a v Hodině H. Všem děkuji za příjemné chvíle stravené s jejich vyprávěním a spolu s nimi přejeme dětem, aby se jim příběhy líbily a také je něco naučily. Bogna (Bohdanka) Piter, EDS dobrovolnice Hodiny H Pelhřimov, duben-červen 2013
Děkuji Hodině H za umožnění realizace tohoto projektu. Děkuji taky paní Světlaně za pomoc v oprávení tuto knížky a za aktivní učastnictví její třídy v setkání z seniorama a společném čtení sepsáných vzpomínek.
Ted', když už jsme starší a jsme babičky, moc často se vracíme k tomu, co jsme dělaly dřív, když jsme byly jako vy. Tyto vzpomínky máme hrozně rády. Pořád se jimi probíráme, když nemůžeme spát... Tak v nich zkuste najít i něco pro sebe – at' se vám, malým dětem, dobře spinká...
Kapitola první
Doma Večer nám tatínek četl pohádky. Šimon kouzelník, Kocour v botách, Hrnečku vař... Otevíral se před námi svět pohádek Boženy Němcové a za dlouhých zimních večerů jsme poznávali Honzíkovu cestu nebo Cestu do vesmíru. Když se maminka nedívala, prohlížela jsem si její červenou knihovnu a hledala jsem zamilované příběhy, které jsem ještě nesměla číst. Když jsme byli malí, spisovatel Jaroslav Foglar, jehož povídky určitě znáte, si hrál s jinými dětmi jako my. Příběhy jeho hrdinů jsme prožívali každý den a četli jsme o nich našim dětem. Poslouhejte naše vzpomínky a uvidíte, jak to bylo podobné. • V létě a na podzim nás živil les a zahrada. Maminka nám vařila smetanovou polévku s houbami, řízky z hub a bramboračku. Bublanina se dávala na pekáč a když vykynula, dávalo se do ní moře švestek. Pamatuju si, jak jsme seděli na schodech a jedli jsme borůvkové knedlíky.. To byla dobrota! • Když naši rodiče měli volno, pomáhali našim starším sousedům. Mlátili obilí a pomáhali s úrodou. Jednou se nám chtěl soused odvděčit: pozval nás a uvařil pro nás bramborovou polévku. Podívala jsem se do ní a nechtěla jsem ji vůbec jíst: plavala tam celá spousta červů! Tatínek mě ale nutil: „Jez, jez! Vždyt' soused špatně vidí a nemůže za to!“ • 3
Když jsem byla malá, pracovali moji rodiče jako dělníci v továrně. Mým úkolem bylo zanést otci oběd, protože tehdy nebyla žádná přestávka. Tak jsem měla každý den po škole procházku asi tři kilometry a donesla jsem mu do práce oběd a zpátky domů prázdný hrnec. Na továrně u tatínka se vyráběl papír. Nedaleko, u nádraží, byla skládka starého papíru. A my jsme tam s kamarádkami moc často chodily a nacházely opravdové poklady. V této době bylo hodně textů zakázaných Němci. Mohly jsme tam najít knihy vyhozené z knihovny: Čapka i jiné autory. Nás ale nejvíc zajímaly prázdné úřední knihy, do kterých jsme potom mohly psát. Měly tak hezký papír! Také tam byly učebnice, které jsme četly a prohlížely si krásné obrázky. Některé z nich jsme potom daly zarámovat a pověsily u nás doma na zed'. • Až do války bylo na venkově moc hezky. Hodili jsme po škole na pole a pomáhali jsme rodičům. Za války jsme museli s ostatními pracovat. Sázeli jsme stromky a zeleninu na zahradě. Válka přešla a přijeli Rusové. Pamatuju si, jaké bylo krásné počasí. Naši rodiče se ale museli přeštěhovat a v jejich ložnici bydleli ted' ruští důstojníci. Ne všechno ale bylo tak těžké: byla otevřena dvouroční rodinná škola a já jsem se mohla naučit šít. Udělala jsem potom také maturitu a šla jsem studovat medicínu. Přestěhovali jsme se do Prahy. Můj syn byl topenář a montoval radiátory. Tak jsme žili a nebylo nám už tak těžko. Od roku 68 ale bylo všechno jinak... • V Humpolci byla fabrika, kde pracoval můj tatínek, který byl tkalcem. Nosila jsem mu oběd a vidím to jako dneska! Před továrnou byl pes, který mě pořád honil. Byl bílý a docela malý, ale měla jsem z něho velký strach. Vždycky mne doprovázel, stejně, jak ten hukot v továrně. V Humpolci bylo hodně továren. Věci, které se tam vyráběly, se posílaly do Anglie. V Anglii dostávaly cedulku, že byly vyrobené tam a... vrátily se do našich obchodů. Pamatuju si, jak jsem dostala od rodičů kabát z hezké látky, ušitý právě u tatínka. A táhl mě, malinkou holčičku, dolů – tak byl těžký a kvalitní. Bylo mi v něm krásně teplo. • Když byl můj manžel malým chlapcem, choval husy jako všechny děti na vesnici. Nikdy je ale nesměl ochutnat: rodiče se domluvili s příbuznými z Prahy a říkali jim: „My vám pošleme husu, a vy nám pošlete látku.“ Potom mohla maminka ušít něco pro děti. Nevěděla ale, co můžou její kluci provést. Jednoho dne si jednu husu vybrali a zabili ji. Mamince ale řekli, že pošla. Maminka ji 4
chtěla co nejrychleji zakopat do země. Chytří kluci jí ale říkali: „Mami, upeč nám ji, prosíme!“ Maminka to nechtěla, ale přece jim ji připravila. Pořád ale myslela, že je to nebezpečné a nechtěla ani ochutnat. • Na podzim jsme dostávali od sousedů za pomoc krocana. Svázali jsme mu nohy a křídla a nesli jsme ho domů. Byla jsem potom úplně hotová! Ale to ještě nebyl konec. Rodiče se o krocana starali, vykrmili ho a podařilo se nám, že vážil i 15 kilo. Tak byl velký! • V továrnách rodiče pracovali od rána až do pěti hodin odpoledne. Mnoho lidí mělo cestu domů dlouhou i 10 kilometrů. Pamatuju si jednu paní, moc drobounkou, která každý den nosila s sebou kafe ve velké termosce. Ráno šla deset kilometrů a zpátky to bylo stejně daleko. A doma ještě vařila svým dětem oběd. Nemohla jsem tomu uvěřit, jak ta paní mohla všechno zvládnout. • Měli jsme doma kozy a jednou mi maminka říkala: „Dej si dneska pozor, koza bude mít malá kůzlátka!“ Tak jsem si sedla před chlívek a čekala jsem na tu chvíli. Čekala jsem a čekala a nic.
Začala jsem číst knížku a myslela jsem při tom: „Asi to bude trvat dlouho!“ Po nějaké době přišla ke mně maminka. „Tak co, nic jsi neviděla?“ ptala se mě. Dala jsem knížku na stranu a podívala jsem se dovnitř. A tam už skákala malá kůzlátka, št'astná, že si můžou hrát. •
5
Když mi byly asi tři roky, bydleli jsme s rodiči na vesnici. Chodili jsme pravidelně k tetě na návštěvu a pamatuju si, jak doma drali peří. Bylo v zimě, za mrazivých večerů. Ženy seděly u stolu a vyprávěly pohádky a povídaly své příběhy ze života. Dámy se střídaly a navštěvovaly se navzájem. Když se dodralo, tak ta, u které zrovna byly, napekla a udělala hostinu. Všechno peří připravovaly ženy na výbavu pro budoucí nevěstu. Teta byla švadlenou, pamatuju si, jak mi šila krásné šaty pro panenku. Všechny šatičky a jejich vypracování bylo úplně stejné jako pro lidi. Měla jsem svou panenku moc ráda, ale když jsme se přestěhovali z vesnice do Pelhřimova, dala jsem tuto panenku a její výbavu mladším dětem ze sousedství jako dárek. • Pamatuju se na jednu vzdálenou příbuznou, která byla jeptiškou. Bydlela v Praze a pracovala tam v dílně, kde se vyráběly hostie. A při jejich krájení zůstávaly vždycky kousky, které nechtěla vyhodit. Tak vymyslela způsob, jak se tomu vyhnout. Balila je do krabičky a prostě je nám, dětem, posílala. Tak jsme měly sladké oplatky trochu častěji, než jiné děti. • Když maminka chtěla doma prát, potřebovali jsme hodně vody. Neměli jsme ještě kohoutek, ale jen studnu, proto jsme museli mamince pomáhat. Šla jsem tedy ven s kbelíkem a nosila jsem domů vodu. V zimě u nás tekla voda ze střešního okapu. Kap, kap, padala a hned potom mrzla. Jednou jsem to neviděla a na tom ledu upadla. Jak jsem byla mokrá! Od té doby jsem si mnohem víc dávala pozor, ale brzy potom nechali rodiče zavést vodu domů. • Pamatuju si naši sousedku, která mě měla moc ráda. Říkala jsem jí teta Fanynka a chodila jsem s ní na draní peří a mohli byste si myslet, že jsem se tam nudila. Kdepak! Naše sousedka to byla klenotnice pohádek! Říkala jsem jí: „Kouzelné antabelo – otevři se!“ Teta mne provedla po celé Praze, kam se později odstěhovala. Ukázala mi Bílou Labut', v tom čase moc znamý obchodní dům na Poříčí a mnoho jiných míst. V kostele svaté Ludmily jsem byla její družičkou. A když jsem ji potom navštěvovala, vypadalo to asi takhle: s cestovním batůžkem jsem si sedla na místo u řidiče a maminka mu řekla: „Dítě jede do Prahy a tam už na něj bude někdo čekat.“ A nikdy nikoho nenapadlo, že by se mohlo něco stát – vždy jsem se setkala na nádraží se svou tetou. • 6
Dřív, než jsme se odstěhovali z vesnice do Pelhřimova, bydleli jsme v domě s dvěma místnostmi: kuchyní a velkým pokojem. V kuchyni nám maminka vařila a sedělo se tam vždy při návštěvě: stůl byl pod fíkusem, který byl tak velký, že bych se mohla pod něj klidně schovat. U zdi stálá velká kredenc – stará, prosklená skříň na nádobí. Bylo to pro mne moc zajímavé, protože jsem byla maminkou pro svoji panenku, a chtěla jí navařit. Pořád jsem v kredenci kramařila. Maminka měla „myčku“ na nádobí, vypadala jako stůl, měla velkou zásuvku a v ní dva dřezy. Do jednoho maminka dávala vodu a do druhého čisté nádobí. Když skončila, zasunula šufle zpátky, a hned bylo v kuchyni hodně místa a maminka mohla dělat knedlíky nebo připravovat jiné dobroty. Celou dobu přikládala dříví do sporáku, aby mohla vařit. Jinak se to nedělalo – elektrickou troubu, kterou znáte, jsme neměli. V druhém pokoji stála manželská postel a skříně. Tam byl i náš obývak: gauč, kulatý stoleček a knihovnička. V kuchyni jsem měla koutek na hračky: dřevěnou kuchyňku a stoleček.
Maminka pro mě sehnala nejrůznější věci od kamarádek, které byly švadlenami. Měla jsem docela hodně věcí, které na vesnici nikdo ještě neměl: koupelnu, bojler, vanu a umyvadlo pro panenku a k vození pletený kočárek. Kdybych si ale měla hrát sama, nebavilo by mě to. Zvala jsem kamarádky a hrály jsme si spolu až do té doby, než jsem se s rodiči přestěhovala do města. Byla jsem už větší a panenkový dům jsem dala své mladší kamarádce. Nechtěla jsem odejít kvůli panenkám, ale měla jsem tu kamarádky a znala jsem každý kout. Tatínek to také nechtěl, ale musel kvůli práci. Tady bydlím už 50 let a občas moc ráda navštěvuju své bývalé kamarádky ze školy na vesnici. Za dva roky tam bude sraz rodáků – určitě se zase uvidíme. •
7
O prázdninách to bylo pro nás děti podobné jako na pouti: sice to nebylo tak zvláštní, ale trvalo to docela dlouho. Přijíždělo k nám hodně příbuzných z Prahy a rodiče se s nimi setkávali, sedávali na lavicích a besedovali. Seděli tam všichni dohromady a povídali si až do půl desáté. Bylo to jinak než dnes, kdy každý zůstává zvlášt. Jeden druhého znal, jak dospělé tak i děti. • Když jsem byla malá, žili jsme s rodiči ve velkém domě s mnoha byty. Bylo to v Ostravě, velkém městě na Moravě. Bylo nás hodně: každý den jsme si hráli před domem všichni. Bylo nás 14 dětí. Náš pan domovník – ten, co se stará o celý dům – nechtěl, abychom si hráli na ulici, kde to bylo kvůli autům nebezpečné. Tak se domluvil s rodiči a nabídl jim, že by pro nás udělal hřiště. Rodiče byli moc rádi a rozhodli se, že vybudují vedle také malý parčík. Maminky mohly zasadit kytky a hřiště bylo moc krásné. Rodiče udělali nám holkám hezké pískoviště a kluci měli místo, kde si hráli s míčem. Všem se nám to hrozně líbilo. Pan domovník nás hlídal a nesměli jsme tam dělat žádné hlouposti. Házet smetí se také nesmělo. Vždycky večer, asi v půl sedmé, jsme se museli postavit do řady, jeden vedle druhého. Domovník k nám přišel, narovnal nás a pořádně si nás spočítal. Až dodnes si vzpomínám, co nám říkal vždycky, než jsme šli domů: „Tak byl to hezký den, ted' se jděte umýt, vyčurat a spát.“ • Když jsme se jako malé děti vrátily ze školy domů, pásly jsme vždycky husy. Byl to náš úkol. Občas se nám pletly, protože jsme si při tom pořád hrály. Teprve doma nám rodiče řekli, že jsme zase přivedly místo našich nějaké cizí. Rodiče to vždycky poznali na křídlech, která byla označena. Při hlídání hus jsme si mohly hrát, proto jsme to měly rády. Sázení brambor ale bylo za trest. A jejich sbírání byla také pěkná otrava! • Nebylo to ale tak snadné, jak by se vám mohlo zdát. Rodiče se museli moc snažit. Tatínek musel před cizími vojáky schovávat jídlo, které nám chtěl přinést domů. Jinak by nám ho vzali a my neměli nic. Tak tatínek chodil přes ulici plný strachu a měl věci schované do kabel a různých tašek. My děti jsme šly k sousedům a dostávaly jsme kozí mléko. Třeba se to nezdá, bylo příliš vzácné. My jsme měly radost, že jsme ho dostaly. To se v tomto čase stávalo zřídka. • 8
Bydleli jsme s otcovou maminkou. Náš tatínek udělat kryty – pro případ, kdybychom museli utíkat před vojáky nebo před letadly. A pro každého z nás připravila maminka kufřík se základními věcmi. Tatínek obstaral jídlo tak, by maminka měla zásoby na delší dobu. A tak jsme byli připravení a podle tatínka jsme se nemuseli bát. Přišel skoro konec války a nálet na Ostravu – je to velké město a proto o něj měli vojáci zájem. Utekli jsme do krytu a museli jsme tam zůstat celé tři dny. Nebylo to snadné, byla tam tma a zima. Rodiče nám ale všechno připravili, byli jsme všichni spolu a hladem jsme netrpěli. • Zvířátka jsme měli rádi, i ta divoká. Chtěli jsme chytit zajíce, kteří okusovali stromy. Dávali jsme jim seno, ale oni nic, protože věděli, že jsme to my: kluci a holky. Nechtěli jsme ale, aby se jim něco stalo. Na poli bydleli koroptve a bažanti, které jsme chtěli zachránit před zemědělskými stroji, které tam pracovaly. Tak jsme řekli rodičům, aby nechali ten kousek pole, kde byla jejich hnízda, a pracovali jsme dál... • Kdy jsme se vrátili domů ze školy, čekal na nás nějaký papír na stole. Maminka nám vždycky připravila seznam úkolů a psala, co bychom měli udělat. „Jídlo máte v troubě“, psala maminka. Tak jsme ho ohřáli, obědvali jsme rychle a šli jsme se převléci. Potom jsme vždycky běželi na pole, kde jsme pomáhali rodičům v práci. Té bylo pořád hodně. A byl to pro nás moc důležitý úkol, kdy jsme si mohli vydělat na nové šaty. Šetřili jsme na ně a nosili jsme je potom dlouho. Občas děti nosily šaty jedno po druhém, my jsme se sourozenci ale byli skoro stejní, tak jsme to nemohli tak dělat. A kvůli tomu jsme měli ještě více pracovních povinností. Ale víte, museli jsme si na naše oblečení dávat pozor. Neměli jsme ještě doma pračku, jako dnes mají vaše maminky. Pralo se ručně, a používala se ždímačka. Svou první pračku jsem dostala teprve dva roky po svatbě. Před tím jsem měla doma dřevěnou ruční pračku a to bylo všechno. • „Až bude po válce, tak koupíme salám!“ říkala maminka. Jedna paní prodávala maso a dávala nám dětem občas kousek salámu na ochutnání. Masa moc v tomto čase nebylo, i rohlíky maminka koupila jen zřídka. Jedli jsme ale dost často sladké knedlíky. V létě jsme šli do lesa a sbírali jsme borůvky, rybíz býval na zahrádkách. A když jsme našli v lese houby, jedli jsme potom smaženici. Maminka taky jednou v týdnu, ve svátek, pekla chleba. Dávala do těsta kvasnice a mouku. Když těsto 9
vykynulo, maminka dělala bochníky a my jsme jí je pomáhali nosit a ona je potom šoupala na plechu do pece. Upečený chléb maminka uchovávala v peci, nikdy nebyl plesnivý. Moc rádi jsme měli také sušené hrušky. Dávali jsme je v létě na pec a trvalo dlouho, než se usušily. A jak ta pec byla teplá! Seděli jsme na ní a bylo nám tam dobře. • V zimě jsme drali peří. Dospělí lidé nám vypravovali strašidelné historky. Občas jsme se potom v noci báli! Tat'ka nám ale četl pohádky, což nebylo až tak hrozné. Asi třikrát do roka jsme škubali naše husy. V každém domě jich bylo asi deset nebo dvanáct. To bylo práce! A museli jsme je škubat opatrně, abychom jim nepoškodili kůži. V zimě jsme peří drali a bylo toho doopravdy moc. Ptali jsme se maminky, kdy to skončí. Na dvě peřiny bylo třeba asi osm kilo peří, asi si ani neumíte představit, co s tím bylo práce. Ze zbytků se dělaly peřinky k sezení, anebo se dávaly na podlahu. Tak jsme připravovali všechno, co by mělo být doma. A potom se po vesnici povídalo, kolik má kdo pro své dcery peřin do výbavy. • Měli jsme doma pejska, slyšel na jméno Čikan. Byl vysoký a černý jako uhlí. Měla jsem ho moc ráda, ale rodiče už ne: často chodil do kurníku na vajíčka a nijak jsme ho to nemohli odnaučit. Tatínek se ho chtěl zbavit – měl už dost starostí.
Jednou jsem si hrála u rybníka a moje panenka mi spadla do vody. Chtěla jsem ji vytáhnout, ale nepodařilo se mi to. Sama jsem spadla do rybníka, a byla bych se určitě utopila, kdyby v této chvíli nepřiběhl náš pes. Chytil mě za okraj sukně a vytáhl mě. Rodiče byli hrozně st'astní a tatínek řekl: „Čekane, jestli chceš, můžeš si ta vajíčka jíst. Mně to už nikdy vadit nebude.“ A pes, můj zachránce, mohl zůstat doma. • 10
Tatínek vytáčel med od včeliček a měl k tomu speciální stroj, který měl odstříkat med z pláství, který tam včelky dávají dovnitř. Točilo se tím a med stékal do láhve. Jaká to byla dobrota! Bylo to ale také nebezpečné. Jednou jsme zapomněli na naše husy, které přišly ke včelínu. Včelky se začaly bránit a pod'obaly je. Museli jsme je potom zachránit a dávat jim studené obklady. Věděli jsme už, že si musíme na včelky dávat pozor. • Moc rádi jsme měli také umělý med. Mazali jsme si jím chléb nebo maminka nám ho dávala do perníku. Ale teprve prachanda, to byla dobrota! Dělala se ze sušených hrušek, které se potom mlely jako mouka. Dávaly se pryč čumáčky, které jsou dole na hrušce, ty se pak krájely na pekáč a sušily v troubě. Rozpečené byly jestě lepší; říkalo se jim pečárky. Proto jsme měli na zahradě hrušně, jabloně i švestky. Švestky jsme dávali do obilí na půdě, aby potom déle vydrželo. Měli jsme také docela pěkný sklep, kam jsme dávali jídlo, které jsme zavařovali do skleniček. Občas se nám to nepodařilo, ale alespoň jsme se naučili, jak to správně udělat. Moc dlouho, bez žádných potíží, drželo uzené maso. I půl roku! Ale aby se tak stalo, udili jsme ho v komíně skoro týden. Maso se protáhlo provázkem a pověsilo. Balili jsme ho ještě do novin, aby zůstalo čisté. Muselo se udit dobrým dřevem, nejlépe bukovým. Maso se potom otáčelo, aby bylo hotové ze všech stran. Ale abychom je snědli, čekali jsme na léto. Maso jsme ale jedli jen zřidka – pouze ve svátek. Maminka vařila doma moc často také polévku s velikými kusy brambor. Vždycky jsme jí s tím pomáhali. • Dříve děti začínaly pracovat brzy. Když jsem už byla větší a začala válka, tak abych nebyla poslána někam daleko do Německa, pomáhala jsem ve mlýně. Musela jsem uprostřed noci chodit po schodech nahoru a připravovat na mletí. Bylo těžké, abych se vůbec zvedla z postele. • Svou první čokoládu jsem měla, když mi bylo asi šest roků. Také se stalo, že jsme si ji šetřili na vánoční stromeček. Ale nedočkali jsme se, protože nám čokoláda zplesnivěla a nikdo z ní nic neměl. A stejně to dopadlo s pomeranči, které maminka chtěla nechat, kdybychom byli nemocní. Ale my jsme nemocní nebyli a pomeranče nám také zplesnivěly. Občas vám šetření na nic není. • 11
Maminka dělala z hrušek pracharandu. Sbírali jsme ze zahrady hrušky, přinášeli jsme je domů a krájeli jsme je na čtvrtky. Sloup, sloup, dělala taková nádoba, která mlela a tloukla suché hrušky na prach. K pracharandě dělala maminka škubánky: míchala vařené brambory, mouku a trochu soli. Chutnalo to jako knedlíky s rozvařenými jablky. Když něco zbylo, dělala maminka z těsta malé kousky a smažila na sádle. To byla teprve dobrota! Dnes se ke knedlíkům dává mák nebo tvaroh. • Měli jsme pejska, který se jmenoval Figo, byl anglickým pejskem a byl celý hnědý. Figo moc rád asistoval tatínkovi, který pracoval na poli – všude za ním chodil a nechtěl se s ním rozloučit. Štěkal také na stroje, kterých se asi bál a tatínek si myslel: „Ten pes mě asi připraví o nervy.“ Pes ale byl vždy s tatínkem a on byl docela rád, že nemusí pracovat sám. • Jak se na jaře a v létě zaselo obilí a všechno na poli rostlo, tak v zimě se obilí mlátilo a večer se dralo peří. Ve všech domech potřebovali rodiče výbavu pro dcery, a proto bylo vždycky hodně práce. Maminky při tom připravily něco k jídlu: pekly se koblihy, pila se káva, vypravovalo se, a proto nikdy nebyla při draní nuda. Dralo se postupně u všech ve vesnici a každý pomohl i ostatním. Maminky pletly pro děti teplé svetry a háčkovaly oblečení a říkalo se také, že i pro syny by měly být připravené peřiny pro případ, kdyby se někdy na ně rozzlobily jejich ženy, tak aby měli nějaké místo na spaní. Doma nebyla televize, maminky a babičky při rádiu pletly bílé čtverce, které potom spojovaly a dělaly z nich ubrusy. • Postavili jsme si domeček se zahradou a bydleli jsme s babičku a třemi dětmi. Můj bratr koupil tehdy mojí dceři francouzského pudla. Byl to takový ochránce, který skákal až po ramena. Byl moc chytrý a když jsme mu řekli, opatrně strkal do naší dcery, aby šla ze zahrádky, kde si ráda hrála, zpátky domů. Pes nás měl moc rád, ale bál se, když měl někdy zůstat sám. Jednou jsme jeli pryč a pejska jsme půjčili známým. Netušili jsme, že by se mu něco mělo stát. Když jsme se vrátili, řekli nám známí, že pejsek onemocněl a už nežije. Bylo mi ho moc líto. Rodiče ale znamým nevěřili a říkali: „Určitě někomu našeho pejska prodali.“ Nikdy jsme ho ale nenašli. •
12
V neděli nám maminka vařila vepřové maso nebo králíka. Jinak jsme jedli obyčejné jídlo, které také určitě znáte – brambory s podmáslím, cmundu nebo oškrabané a upečené brambory. Říkali jsme jim ouška a moc nám chutnaly. • Měli jsme doma kanárka a jmenoval se Honzík. Měl černou čepičku jako kněz a seděl rád na šňůře na prádlo. Na zdi viselo velké zrcadlo. Honzík tam často chodil a koukal se na toho kanárka, o kterém si myslel, že je to jeho kamarád. Nikdy jsme ho nemuseli nutit k tomu, aby něco snědl! Stačilo jen, aby maminka cvakla pokličkou, pod kterou měla nějaké jídlo, hned křičel, aby taky něco dostal. Byl rád, když mu maminka dala kousek chleba. A když jsme na něho volali: „Honzíku, jablko!” hned přiletěl a nikdy to neporušil. • Naše cesta s husami vedla okolo rybníka. Můj úkol byl starat se o ně a dávat si pozor, aby nespadly do vody. Dařilo se mi to docela dobře, jednou jsem to ale nestihla.
Byla jsem skoro doma a všimla jsem si, že jedna husa chybí. Vrátila jsem se zpět na cestu a zjistila jsem, že jedna husa spadla do vody. Vyndala jsem ji a myslela jsem, že je už mrtvá. Zvedla jsem ji a vzala domů. Hrozně jsem se bála, co mi řeknou rodiče. Tatínek se jen na husu podíval a k mé úlevě řekl: „Tentokrát se na tebe zlobit nebudu,“ a nechal mě ptáka položit a počkat, až mu bude lépe. Omráčená husa se po chvíli začala zase hýbat a moc ráda se vrátila ke kamarádkám. •
13
Měli jsme doma pejska Azorka, který byl moc chytrý. Každý den ráno čekal před domem na tatínka a doprovázel ho do práce. Hlídal zahrádku, jestli někdo náhodou nekrade jablka. A jak jsem se vracela ze školy domů, vždy na mě čekal, vrtěl ocasem tam a sem a skákal radostí. Hladila jsem jeho krásnou, tříbarevnou srst. Když se na mne podíval, ptala jsem se ho: „Tak co, chceš piškůtek?” - všemu rozuměl a už mával ocasem. Azorek byl moc hodný, neposlouchal ale všechny. Občas utíkal na ulici a když chtěl jít na druhou stranu, rozhlížel se a pozoroval auta. Měli jsme strach, že když necháme otevřenou bránu, uteče a ztratí se. Proto jsme si na to dávali pozor. Jednou si tatínek všiml, že je v bráně díra. Možná ji někdo udělal v noci, aby si nakradl jablka ze zahrady. Tatínek šel dál a zjistil, že to, co chybělo, nebyla jablka ale pes. Hledali jsme Azorka všichni celý den a večer jsme ztratili naději. Druhý den ráno šel tatínek před dům a Azorek už na něj čekal. Měli jsme velkou radost!
14
Kapitola druhá
Vzpomínky Jako děti jsme chodily z Putimova na Křemešník. Dělaly jsme to sami, nebylo to daleko. Po cestě jsme potkávaly stánky, ve kterých prodávali kyselé okurky. Měly jsme ty poutě moc rády. A pokud jde o vodu z Křemešníka, tak nevím, jestli nezamrzá, ale v určité době se prostě ztratí... Naše babička nesla tu vodu domů a ona se jí nikdy nezkazila. Na Křemešníku byla také škola, kde učil pan farář. Děti na tu horu chodily pěšky do školy a nezáleželo na tom, jestli byla to zima nebo léto a v neděli šla celá rodina na Křemešník do kostela. Také si pamatuju, že je tam hezká rozhledna. Dnes je možné vše vidět na internetu, ale já se už v tom nevyznám... • Pelhřimov, na který si vzpomínám, nebyl tak velký jako ten dnešní. Všechny velké paneláky vyrostly teprve potom, když už jsem byla velká. Na náměstí si pamatuju cukrárnu Lubomíra Lipského. Pocházel z Pelhřimova a hrál si tu jako jiné děti. Pamatuju si ho také, jak zamlada měl fajfku a čepici s kšiltem a nosil krátké kalhoty. Potom se ale přestěhoval do Prahy, kde se stal slavným hercem. A i když už slavil devadesátiny, je pořád aktivní a na Pelhřimov nemůže zapomenout. Cukrárna už nefunguje – ted' je vedle Švadlenka. Je možné navštívit jeho muzeum. • V létě prodávali na ulici vanilkovou a čokoládovou zmrzlinu. Prodávali ji v Kolářově cukrárně. Venku před cukrárnou seděli dospělí, setkávali se a pili limonádu. Když byl nějaký svátek, vyhrávala dechovka, hráli valčík i nějaké tango. A dožínek, které se slavily spíš na Moravě nebo na Slovensku, se lidé zúčastňovali v krojích s výšivkami. Muži seděli na koních a dívali se na ženy v sukních a v plizovaných halenkách. Ženy neměly pouze jednu sukni, ale bylo jich až pět a vnitřní byla nejužší, aby nebyly vidět nohy. Tak to vypadalo také vždy, když šly do kostela a bylo to úplně jinak, než dnes. „Jak se krojí, tak si stojí,“ říkalo se o oblečení, a všechny holky si na to dávaly pozor.
15
• U Liberce, kde jsem dřív bydlela, stojí hora, která se jmenuje Ještěd. O jejím vzniku se povídá zajímavá historie. Horu měli postavit čerti, kteří mohli pracovat jen do chvíle, než zakokrhá kohout. Pracovali v noci a nosili kameny ze všech stran a dělali z nich velký kopec. Přes cestu šel muž, který si hrozně rád dělal legraci ze všech v okolí. Nemohl ale vědět, kdo tady pracuje a zakokrhal. Čerti, kteří nesli moc těžký kámen, zmizeli a upustili ho přesně na místě, kde stál muž. Na tomto místě dnes stojí osamocená skála, která se jmenuje Čertova.
16
Kapitola třetí
Svátky a slavnosti Svátky jsme měli moc rádi. Bydlela jsem na vesnici nedaleko Pelhřimova a o svátcích jsme šli na Křemešník nebo do města. Na Boží tělo se vždycky sešlo na náměstí hodně lidí. My, holky, jsme sypaly kytičky na zem a kněz a všichni ostatní šli za námi. • O dušičkách jsme sbírali vosk ze starých svíček. Rozpuslili jsme ho a dělali jsme z něj kahánky.
• V roce 1952, a to je už moc dávno, měla moje teta svatbu. Přála si, abychom s mojí kamarádkou Alenkou, se kterou jsem chodila do školy, byly družičkami. Maminky nás oblékly do bílých šatů a my jsme ji doprovázely. S Alenkou se známe dodnes a pravidelně se setkáváme, i když se odstěhovala a bydlí ted' v jiném městě. Víme také, že ženich a nevěsta jsou dodnes spolu a nedávno slavili diamantovou svatbu, což znamená, že jsou spolu už šedesát let. •
17
U nás na vesnici se jaro slavilo kácením máje. To byl strom, většinou bříza, ozdobený pentličkami a věnci. Kluci ji stavěli pro děvčata a my jsme potom kolem ní tancovaly v krojích. Na Vysočině byl po oslavách strom poražen, někde jsem ale viděla stromy, které stály uprostřed vesnice ještě dlouhou dobu. • Když se ve vesnici nebo už tady v Pelhřimově slavil svátek nějakého významného svatého, konaly se poutě. Pekly se sladkosti, zvali se příbuzní a všichni na ně čekali. V každém domě bylo i deset lidí. Děvčata si na ty dny pořizovala nové šaty, protože věděla, že je večer čeká tancovačka. Hrála dechovka i jiná, už modernější hudba. Snadno si na to vzpomenu, protože se během pouti dělalo vždy hodně fotek. Pamatuju si, jak k nám přijela naše rodina z Prahy, jak jsme na ně čekali s rodiči na nádraží. Všichni jsme potom šli do města. Moc rády jsme si jako děti prohlížely stánky s cukrovinkami a kolotoče. • Vzpomínky na dětství se zdají vždy lepší, než byla skutečnost. Když jsem slavila narozeniny, nebylo toho moc: maminka vždy upekla dort a čekal na mne doma nějaký malý dárek. Více jsem nepotřebovala. Na Vánoce ano, to toho bylo víc: pamatuju si, jak jsem dostala krásnou panenku a menší dárky. Na stole na mne čekalo cukroví od maminky a bylo lepší než to, které znám dnes. Nebylo hodně dárků ani hostů, ale prožívali jsme svátky s radostí. Druhý den jsme každoročně jeli k babičce do Jihlavy. Vánoce byly vždy pravidelně bílé a sníh zůstával ležet až do jara.
S kamarády jsme stavěli sněhuláka, a on měl vždy všechno, co opravdový sněhulák má mít. Oči a knoflíky měl z uhlí, z mrkve nos, do ruky jsme mu dali koště a na hlavu hrnec. Tak to byl náš hezký sněžný muž! • 18
Když mi bylo asi 16 let a slavili jsme v únoru masopust, oblékla jsem si jako jiné děti masku a šla jsem po vesnici s muzikou. Celá naše skupina musela vypadat hrozně – z půjčovny jsme dostali nějaké příšerné hlavy, prasátka i jiná zvířata. Bylo nás docela hodně a prošli jsme tak skoro celou vesnici. Dostali jsme nějaké pohoštění – pro menší koblihy, pro starší muzikanty něco k pití. Po celé té těžké práci jsme všichni šli na náměstí tancovat. Hrála nám hudba a pan starosta pro rodiče a ostatní čepoval pivo. • Na Vánoce jsme pekli perníčky. Propichovali jsme v nich dírky a dávali jsme je na vánoční stromeček vedle oříšků a kostek cukru.
Dostávali jsme Mikuláše a čerta vyrobené z těsta. Bylo to jednoduché, ale nám to strašně chutnalo. Nejraději jsme měli mřížkový koláč s marmeládou.
19
Kapitola čtvrtá
Radovánky s kamarády Měla jsem hadrovou panenku, kterou jsem dostala k Vánocům.
Měla hezký copánek a její hlavičku jsem zabalovala do kapesníku jako do šátku a oblékala jsem ji do hadříků nebo na ni šila šatičky. • Moc rádi jsme dělali ohýnky a pekli jsme v nich brambory. Povídali jsme si při tom a bylo nám moc dobře. Kdy jsme ty brambory z popelu vyndavali, byly celé černé. Jedli jsme je ještě horké. Vůbec nám to ale nevadilo – stejně jako to, že jsme byli hrozně špinaví. • V létě jsme se moc rády s kamarádkami koupaly v rybníku a chodily jsme domů přes silnici. V zimě jsme tam sáňkovaly. Ted' bychom to určitě nedělaly a vy to nedělejte také. Když jsme ale byly děti, nebyla skoro auta. Tak jsme mohly bezpečně jezdit dolů. Moc rády jsme taky hrály na schovku: schovávaly jsme se na nejrůznějších místech. • 20
Na vesnici stála veřejná váha, na kterou přijížděl vůz se senem nebo s brambory. Vedle váhy stála budka, u které byl pán vážící vozy. Báli jsme se ho, nesměli jsme na váhu vstoupit. Když šel pán domů a váha zůstala prázdná, hráli jsme na ní s ostatními dětmi hru, která se jmenovala karkulice. Stáli jsme na rozích váhy – tam, kde stávala kola vozů – a každý roh bylo místo pro jedno dítě. Vždy zůstávalo jedno dítě navíc a pro něj místo nezbývalo. Stálo uprostřed váhy a volalo: „Hejbejte se, karkulice!“ a v tom okamžiku jsme se museli vystřídat a najít si nové místo. • Za války jsme se přeštěhovali do Beskyd. Šli jsme už tehdy do školy a ve třídě nás bylo asi 16. Seděli jsme všichni v lavicích dlouhých přes celý sál. Bydleli jsme v této době v dvouposchod'ovém domě. A protože jsme už uměli psát, měli jsme hrozně rádi psaní dopisů. Posílali jsme je pak jeden druhému.
Dělali jsme to tak, že jsme napsali na vrch jméno a pak dali dopis do mezery mezi cihly. Každý den jsme měli co psát! • Když jsme byli malí, nesměli jsme chodit do hospody tancovat. Šli jsme se tam tajně podívat, jak tancujou jiní. Nakukovali jsme přes okna do sálu a dávali jsme si pozor, aby nás neuviděl pan učitel. Kdyby nás našel, tak bychom měli problém... Dokud se to ale nestalo, dívali jsme se, jak lidé tancujou nebo na hezké divadlo, které v hospodě hráli. •
21
V zimě jsme moc rádi sáňkovali. Vypadalo to úplně jinak než dnes: neměli jsme takové teplé boty – jen nízké, které potom byly pořád mokré. Vůbec nám to ale nevadilo. Nesměli jsme se ale klouzat, všechno kvůli botám, které se jinak mohly moc rychle rozbít. Ale jaké jsme měli brusle! Takové speciální, šroubovací. Stačilo je jen připevnit k normálním botám a to stačilo. Ke klouzání jsme měli dřevěné pantofle, které se zlomit nemohly. Aby nám bylo doma, v pokoji teploučko, dostávali jsme od maminky teplé cihly z kamínek: maminka je večer balila do hadru a hned s nimi do postele, pod peřinu. Pak už bylo teplo. Vypadalo to, jako bychom měli pod peřinou žehličku, ve které jen stačilo měnit tu část, která byla uvnitř. • Když jsme byli malí, chodili jsme se koupat do potoka. Lovili jsme také ryby a baterkou jsme svítili na dno. Sahali jsme rukama pod kameny, až nás někdy kousli do prstů raci.
Dávali jsme také malé kousky brambor do vody nebo na kousek provázku jsme navázali žížalu a ponořili do vody, abychom mohli chytit rybičku. Vždycky připlavaly nějaké malé rybky, hlavně před bouřkou. Moc nás tyto hry bavily. • Jako všechny děti jsme musely po škole pást husy. Doufám, že si nemyslíte, že jsme jen tak seděly a dívaly se na ně. S kamarádkami jsme si hrály s hadrovými panenkami, kterým jsme ve volném čase šily nové šaty. Také jsme hrály kuličky a na schovávanou. Jeden chlapec vzal jednou do ruky hrnec a hřeben a hrál a hrál a my jsme do toho tancovaly a vůbec nám to nevadilo při práci. Pořád jsme pro sebe nacházely něco zajímavého. • 22
Když jsme byli malí, tak se nám zdálo, že dokola nás bylo moc sněhu. Tatínek ho odhazoval lopatou, tolik toho bylo. A když jsme měli čas, moc rádi jsme si hráli. Brali jsme třeba velký kmen dřeva a učili jsme se jezdit. Za našeho dětství lyže vypadaly jinak. Doma jsme měli jen jedny a udělal je náš tatínek pro našeho nejstaršího bratra. Když chtěl lyžovat, musel je na boty přišněrovat. Moc se na nás zlobil, že jsme mu je brali. Tak většinou jsme si museli najít jinou hru. Šli jsme nahoru k potoku. Maminka nám při tom říkala: „Jsem zvědavá, jestli se vrátíte!“ Chtěla nám tím říct, abychom si dávali na ledě pozor. Chlapci vysekali na rybníku kulatou díru. Dělali to proto, aby ryby mohly dýchat. Potom připlouvaly pod hladinu a bylo je vidět. Dávali jsme si pozor, ale nepodařilo se nám to vždycky. Stalo se nám, že jsme propadli dírou do vody. Jaký to byl strach! Naštěstí se nám podařilo dostat ven, ale byli jsme celí mokří. Byla velká zima a měli jsme domů asi čtyři kilometry! Někdo to přečkal ve zdraví, jiný s velkou rýmou. • Když jsem byla malá, měli jsme doma čtyřkolový vozík tažený bernardýnem. Pes pomáhal vždy, když moji starší bratři měli něco udělat v hospodářství. Chlapci používali vozík a psa ke svážení sena a trávy. Pes táhl naložený vozík a pomáhal při tom, jak mohl. Jednoho dne napadlo chlapce, že mě ve vozíku svezou dolů.
Byly mi asi tři roky a přála jsem si to. Jízda trvala tak dlouho, dokud přes cestu nepřeběhla kočka. Najednou se pes pustil i s vozíkem ke kopřivám. Kopřivy vykonaly své dílo. Mé léčení probíhalo za pomoci smetany. Tato historka nepoučila bratry natolik, aby si přestali hrát se psem. Psa ale ano: ted' už vždy poslouchal a kočce se z dáli vyhýbal.
23
Kapitola pátá
Ve škole Pamatuju si na naši školu v Humpolci. Tělocvična, třída, šatny, v kterých chlapci a holky byly zvlášt'. Venku byla houpačka. Kousek dál je hrad Orlík s alejí s třešněmi – moc často jsme se tam po vyučování procházeli. Také jsme chodili do zahrady vedle kostela, kde jsme dostávali od zahradníka mrkev, rybíz a měli jsme ho za to moc rádi. • Vždy, než začala výuka, zpívali jsme: „Svit' nám slunce do Humpolce svit' nám slunce den co den do školy i do továren i po celý den.“ • Pamatuju si na našeho učitele matematiky. Kdy nám něco vyprávěl, říkal nám: kdybych vás někdy vzbudil uprostřed noci a požádal vás, abyste mi opakovali to, co jsme dnes probírali, měli byste být toho schopni. Tak jsme se tu násobilku doopravdy naučili. • Dříve učitele nezajímaly postižené děti. Měli jsme ve škole jednoho chlapce, který přiliš nerozuměl. Učitel ale asi nevěděl, jak by s ním měl pracovat, proto ho nechal, aby chlapec dělal, co chtěl. Ten chodil o hodinách po škole, díval se do jednotlivých tříd a neplnil žádné úkoly. •
24
Lavice byla spojena s židlí. Byly v ní díry na kalamáře, plné inkoustu. Psalo se perem a inkoustem a museli jsme při tom dávat pozor, abychom ho nevylili. Jednou do naší třídy přišla nová žačka, dcera ředitele banky. Hrála si na lavici a vylila celý kalamář. Místo ní jsem měla být potrestaná já. Bránila jsem se a snažila jsem se to vysvětlit paní učitelce, ale nakonec jsem musela nastavit ruce dopředu a dostala jsem přes ně pravítkem. Hrozně to bolelo, ale nemola jsem už nic dělat. Učitelé byli bez sebe z té holčičky a nechtěli mne vůbec poslouchat. Na tuto nespravedlnost nemůžu dodnes zapomenout. • Jednou jsme seděli v lavici s kamarádkou a u ní v kapse něco hezky vonělo! Byl to poctivě upečený domácí chléb.
Moc ráda bych ho ochutnala, věděla jsem však, že by to pan učitel neměl vidět. Tak jsem se snažila ho nějak schovat. Všímavý učitel to ale uviděl. Byla jsem si jistá, že se bude hrozně zlobit. On se ale smál a řekl: „Nejenom chlebem žije člověk!“ A mohla jsem ten kousek dojíst. • Ve škole jsme chodili na obědy až od čtvrté třídy. Když se mě zeptáte, co jsem měla nejraději, řeknu vám: „Všechno!“ Na vesnici toho moc nebylo: nejčastěji jsme jedli chleba namazaný sádlem, když se zabilo prase, sádlo se šetřilo na celý rok. Ve škole jsme nikdy neříkali, že bychom rádi jedli něco jiného. Všechno nám chutnalo. •
25
Nejlepším příkladem je ten, kdo něco nejen říká, ale také to dělá. Jednou jsme v naší šesté třídě šli v zimě sáňkovat. Naše paní učitelka nás nenechala samotné a také si vzala jedny sáně. Volala ještě na jedno dítě, aby s ní jelo, ale všichni už měli místo, a proto jela sama a my jsme se na ni dívali. Najednou dostala smyk a sáně se převrátily. Paní učitelka spadla na tvář a my jsme měli strach, že se jí něco hrozného stalo. Měla celou stranu obličeje červenou, ale jinak to dopadlo dobře. • Myslím si, že jsme se něco o hodinách tělocviku naučili. Jednou jsme si s kamarádkou půjčily sáňky a šly jsme na velký kopec, kde bylo hodně sněhu. Cesta dolů byla dlouhá a zatáčela se.
Myslely jsme, že se nám to podaří a zvládneme dojet dolů bez potíží, byly jsme přece zkušené a měly za sebou tolik kopců! Zapomněly jsme ale na chaloupku, která stála za zatáčkou a schovávala se za stromy. Vlítly jsme do chaloupky a sáně se rozlomily. Stejně jako naší učitelce se nám nic nestalo. Moje maminka ale byla hrozně nešt'astná – vždyt' ty sáně byly půjčené. Smírčí cestou se to ale dohodlo a tatínek je spravil.
26
Kapitola šestá
Paní učitelka vzpomíná V dospělosti jsem se stala učitelkou. Učila jsem děti už moc dlouho, a když jsem se stala babičkou, přestala jsem pracovat. Bylo mi už skoro 72 let a v jedné škole v Ostravě chyběla učitelka. Rozhodla jsem se ji zastoupit, dokud ve škole nenajdou někoho jiného. Známí mi ale domlouvali: „To bude těžké, děti jsou dneska jiné! Nebudeš mít ve třídě nikdy klid, stále je tam nepořádek.“ Já jsem se ale rozhodla zkusit to. A bylo to opravdu hodně práce: musela jsem děti naučit všechno od začátku. Tak jsem dětem říkala už od prvního dne: „Přeju si, abyste se chovaly slušně a abyste splnily úkoly, které vám dám. Pak vám vaši práci vrátím a dostanete hezké známky.“ Co myslíte, jak to mohlo skončit? Nikdy jsem nenechala nikoho propadnout. Prostě jsme si tak důvěřovali, že jsem to vůbec nemusela. • Každé dítě je jiné. Někdy se vám může zdát, že každý chlapec si hraje s autíčky a každá holčička s panenkami. Zapomeňte na to, prosím vás! Je mnoho dětí, které jsou moc nadané na věci, které by vás nenapadly. Víte, myslím to, že když škola končí, tak nejen děti dostávají od paní učitelky vysvědčení. Taky paní učitelky občas něco od svých žáků dostanou. Nemyslím na velké věci, jen na něco docela malého: na ty hezké dárky si vzpomenu nejlépe. Jednou, když jsme měli za sebou všechny zkoušky a základní škola končila, přišel ke mně chlapec, který byl jediným synem trochu starších rodičů. Přinesl mi jako dárek malou knížku v látkové obálce. Zeptala jsem se, jesli tuto obálku udělala jeho maminka. Chlapec neřekl nic, ona ale vysvětlila: „Kdepak! Udělal to Jarka, docela sám.“ Tuto knížku mám až dodnes. Udělala mi opravdu velkou radost a řeknu vám ještě jednou: tento ručně udělaný dárek býl jedním z nejkrásnějších. •
27
Během let jsem měla opravdu mnoho žáků. Někteří byli pilní, jiní zase líní. A dokonce se to může i změnit, protože jakými se děti stanou, záleží nejen na jejich schopnostech, ale i na tom, co oni chtějí dělat. Vždycky se jim jejich práce vrátí a čeká na ně odměna. A nemyslím při tom známky, ale to, co se jim potom v životě podaří a co ne.
Pamatuju si na jednoho dvanáctiletého chlapce, kterého jsem měla ve třídě. Měl tatínka ve vězení a moc často ho navštěvoval – vždyt' všechny děti mají svoje rodiče rády, a i když maminka byla rozvedená, navštěvoval tatínka pravidelně. Tak byl chlapec často s tatínkem, který hrál karty, a moc rád s ním trávil svůj čas. Myslíte, že školu nebral vážně? Kdepak! Z češtiny, kterou jsem učila, prospíval moc dobře. Když jsme rozebírali věty, uměl vždy říci, kde je podmět a kde přísudek. Bylo vidět, že tomu rozumí. Jen těm složitějším věcem nerozuměl. Proč bych ho ale měla nechat propadnout? Vždyt' se snažil a pilně pracoval a z většiny předmětů měl dobré známky. Pamatuju si, jak jednou ke mně přišel, oblečený do hezkého obleku a říkal: „Paní učitelko, držte mi palce! Byl jsem zrovna přijat na učiliště! Když budu pracovat tak pilně jako doted', mám šanci se příští rok učit v Německu! Prosím vás, přejte mi štěstí!“ Tak jsem mu držela palce a měla jsem radost, že mu všechno tak dobře dopadlo. Vidíte, jaká na vás může čekat odměna za pilnou práci! Radost dlouho netrvala. Dneska už nevím, kde můj bývalý žák je... Seznámil se s kamarády, kteří ho naučili krást auta a krátce na to zanechal školu. Oblečeného do obleku si ho ale budu pamatovat nejlépe, protože potom jsem ho už nikdy neviděla. Dokonce nikdo neví, co se s ním stalo. •
28
Dětem musí být také vysvětleny věci, kterým nerozumí. Tak u nás na Ostravě je mnoho Cikánů, mají hodně dětí a ty také chodily k nám do školy. Měla jsem jednou ve třídě dvě cikánské holčičky, které se učily tak, jak všichni ostatní. Jednou na Velikonoce jsem dostala od každé z nich hezkou kytku v květináči. Byly jarní, malé a barevné. Moc krásně voněly. Byla jsem ale už moc dlouho učitelkou a paní učitelka zná dobře své děti. Něco mi tady nehrálo, musela jsem se dozvědět, co by to mohlo být. Vedle naší školy bylo květinářství a paní prodavačka měla kytky nejen uvnitř, ale také venku vystavené tak, by se zákazníci mohli lépe podívat. Zeptala jsem se jí, jestli jí nějaké kytky náhodou nechybí. „Ale ano,“ říká paní prodavačka, „není to moc a bude to, myslím, kvůli dětem. Nedělejte si starosti.“
Mě to ale neuspokojilo. Sebrala jsem holky a začala jsem se jich na ty kytky ptát. „Odkud tyto kytky máte? Vždyt' nemáte peníze. Nebyly jste náhodou v květinářství?“ „Ne, tam jsme nebyly,“ říká jedna holčička. „Jen u květinářství.“ A začaly obě plakat. Musíte vědět, že ony byly moc hodné žákyně a bylo jim moc smutno z toho, co se stalo. Tak jsme kytky do květinářství vrátily. V této chvíli mi holky slibily, že už nikdy nic nikomu nevezmou. • Mohli byste si myslet, že rómské děti se neučí a jen si tak hrají. Ne, neměli byste tak o nich smýšlet! Měla jsem ve třídě jednou také chlapce z cikánské rodiny. Rodičům moc záleželo na tom, aby dokončil školu. Maminka studovala a to stejné chtěla pro svého syna. Chlapec navštěvoval lekce češtiny. Snažil se psát pojednání, které měli za úkol. Nebylo to ale pro něho snadné, a tak se mě ptal: „Paní učitelko, mně tohle, co děláme, moc nesedí... Omlouvám se, ale nemohl bych vám popsat, jak žijeme my?“ Domluvili jsme se: vždyt' nabídnul docela hezké téma, které mě zajímalo. Chlapec napsal všechno, co ví o Cikánech: Jak slaví Velikonoce, asi tři dny, a jsou všichni spolu. Jak bydlí v domě a je jich tam asi čtyřicet. A i jiné věci... 29
Kapitola pátá
V dospělosti Z několika prací, které jsem v životě dělala, je tou nejhezčí starání se o malá telátka. Není to lehká práce, ale je moc hezká. Když se takové telátko narodilo, nechávali jsme ho u jeho maminky nejdéle týden. Potom jsme ho brali do teletníku, kde mělo svůj zvláštní pokoj.
Starala jsem se o něj a dávala jsem mu mléko. Víte, telátka jsou trochu jako děti, občas nechtějí jíst. Tak jsem musela najít nějaký způsob, abych telátka přesvědčila, že jim mléko může docela chutnat. Ukazovala jsem jim cumlík a dávala jsem jim ho do pusy. Hladová telátka na sebe nenechala dlouho čekat a rychle se naučila cucat. Potom už pila mléko z kyblíku a asi po třech týdnech už byla natolik velká, že jsem je mohla naučit jíst seno nebo šrot. Nejraději telátka měla mlíčí, a proto také moc ráda šla ven. Tam se už mohla pást s celou rodinou a já jsem se starala o nové telátkové děti. •
30
Když jsem byla mladší, učili jsme se ve škole vaření a vyšívání. Začali jsme s tím nejjednodušším, křížkovým, později jsem se naučila od babičky také složitější stehy. Potom už vždy, když jsem měla v zimě víc času než v létě, když bylo na poli hodně práce, háčkovala jsem a pletla. Nebyla televize, tak jsem si zvykla dělat něco rukama. Tak i dnes, když se na ni koukám, sedím v posteli a háčkuju jako dřív. Počítám očka a připravuju zvonečky na vánoční strom, košíčky na skleničky nebo háčkované panenky. Když jsou hotové, dávám je do vody s cukrem a uložím na formičku ve tvaru zvonečku nebo panenky. Hotový výrobek čeká na topení, až bude suchý a tvrdý a druhý den už můžu tento dárek někomu dát nebo si ho o Vánocích pověsit na stromeček. • Když jsem už byla dospělá, o dovolené jsem pomáhala rodičům na chalupě. Bylo tam moc práce a rodiče už to nestíhali. Nosila jsem dřevo z lesa a pomáhala jsem ve všem, co bylo třeba. Po návratu domů jsem se těšila, že se rychle vrátím do práce. Pořád jsem se učila něco nového. Když jsem se vdala a můj muž byl voják, život se mi zase změnil. Pořád jsem dělala něco jiného, protože on měl stále povinnosti mimo domov.
31
Kapitola sedmá
Pohádka o zajíčkovi a ježkovi Žil jednou zajíček, který si myslel, že je nejrychlejším zvířetem na světě. Předhonil pejska, předhonil kočku a všechny ostatní. Jednou potkal ježka, který mu řekl, že by s ním rád závodil. Odstartovali a za chvíli zajíc ježka předběhl. Byl si jistý svým vítězstvím. Byl už skoro v cíli, když před sebou
uviděl ježka, jak vbíhá do cíle. „Co tady děláš, ježku?“ „Čekám tady na tebe, neviděl jsi mě na cestě?“ „Zkusíme to ještě jednou,“ povídá zajíc. Tak znovu vystartovali. Opakovalo se to samé. Zajíc doběhl do cíle, kde na něj čekal usměvavý ježek. „Co tady děláš, ježku?“ „Čekám tady na tebe, neviděl jsi mě na cestě?“ „Zkusíme to potřetí,“ povídá zajíc. Vystartovali. Zajíc běžel jako o život, ale v cíli ho opět čekal spokojený ježek.
„Vyhrál jsi,“ uznal zajíc svou porážku. A jak to se mohlo stát? Zajíc se nikdy nedozvěděl ježkovo tajemství: on totiž nezávodil sám, pomáhala mu paní ježková. Společně ukázali zajíčkovi, že není hezké hlubit se a povyšovat se nad ostatní. 32
Co vyprávěly babičky
Sepsání vzpominek a obrazky: Bogna (Bohdanka) Piter Pelhřimov, duben-červen 2013 Spoluprace: O.S. Hodina H, www.hodinah.cz a Domov Seniorů Pelhřimov, www.dpsp.cz.
Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejím obsahem.
33
