Co ti prospívá, že Kristus přišel na svět, jestliže nepřišel i do tvé duše?
Heřmanův Městec Vánoce 2012
VÁNOČNÍ Je tu, přátelé, opět posvátný vánoční čas – a tak se společně zamysleme nad historií a duchem těchto svátků. Nejstaršími předchůdci dnešních Vánoc byly pohanské oslavy zimního slunovratu. V nejdelších, nejstudenějších a nejtemnějších nocích roku slavili naši předkové okamžik, kdy vláda zimy dostoupila vrcholu a začalo se znovu blížit jaro. Staří Římané pak dali oslavám zimního slunovratu nový nábožensko-politický smysl: říšský svátek „příchodu božského“ měl sloužit kultu císaře, připodobněného k božskému slunci. K tomu římskému státnímu svátku se křesťané, až do císaře Konstantina „disidenti“ římské říše, demonstrativně obraceli zády a začali někdy ve čtvrtém století slavit „příchod Páně“ – advent a Vánoce. Následující staletí pak obohacovala Vánoce jednotlivými prvky, bez nichž si je dnes stěží dovedeme představit. Františkáni ve středověku začali stavět jesličky, jejichž součástí pak bývaly i stromy, i když ozdobený a rozsvícený vánoční strom jako dominantní symbol Vánoc je mnohem pozdější, rozšířil se ve střední Evropě až v devatenáctém století. Dárky dětem patřily původně k svátku svatého Mikuláše, patrona školní mládeže. Až Martin Luther jakožto odpůrce kultu svatých přesunul tento zvyk na předvečer slavnosti Kristova narození. Dárky a dobré jídlo jsou pro mnohé lidi dodnes tím nejnápadnějším znakem Vánoc. Původní duch Vánoc však nespočívá v rovině slov mít a užívat, nýbrž být a stávat se. „Slovo se stalo tělem“, to je věta, obsahující křesťanský smysl Vánoc. Při vánoční půlnoční mši se předčítá známé vyprávění z Lukášova evangelia. Onen text začíná v rovině vysoké politiky. Celou říši uvede do pohybu císařské nařízení o sčítání obyvatel. Josef a Maria se musí vydat na cestu ze svého Nazareta a skončit ji ve stáji na okraji přeplněného Betléma. Syn, který se jim tam narodil, jistě nebyl zahrnut do císařských soupisů lidu. Ale my už čteme tento text s vědomím, že i nařízení a propočty mocnářů nejsou to nejdůležitější: o císaři Augustovi dnes většina z nás ví jen to, že vládl v době, kdy se v betlémské stáji narodil Mariin syn. Příběh, který začal v Betlémě, bude plný paradoxů: to největší je tam vždy ukryto v nepatrných věcech. První, kdo o novorozeném uslyšeli, byli pastýři. Pastýři nacházejí „znamení“, které jim bylo ohlášeno hlasem z Výsosti: je jím dítě položené v jeslích. Vyprávějí o tom, co jim bylo pověděno o tom dítěti, a vzbuzují údiv – Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom. Nejlépe zachází s tajemstvím ten, kdo je uchovává v srdci. Pro biblické chápání není srdce pouhé „sídlo citu.“ Je to hlubinné jádro naší bytosti, kde zrají nejhlubší motivy našeho přesvědčení i konání. Je to hloubka, kterou sami nemáme ve vlastní režii, místo, kde překračujeme sebe samotné. Místo, kde nás oslovuje Bůh. Naše názory a ideologie bydlí v našich hlavách, tam, kde řešíme problémy a děláme plány. Avšak „víra“ – podobně jako láska a naděje -, to je něco docela jiného. Víra se dotýká tajemství – a na tajemství je rozum krátký: tajemství je třeba trpělivě uchovávat v srdci. Nechat ho tam růst, jako pod matčiným srdcem roste plod. Na Boží hod se čte hymnus, uvádějící ještě hlouběji do centra vánočního tajemství: začátek Evangelia podle Jana. Tento text byl hlavním mostem, po němž křesťanství vešlo do center antické vzdělanosti. Došlo sluchu u mudrců, kteří si kladli otázku po původu a určujícím principu všech věcí. Tím je podle Jana „Logos, Slovo“ – což můžeme přeložit také jako „smysl“ a božský řád. Ale pak přichází výrok, který šokuje antickou duši: Slovo se stalo tělem. Právě tato věta je však srdcem křesťanské zvěsti: chtěl-li se Bůh vyslovit naplno, chtěl-li dát lidem své Slovo, které nikdy nevezme zpět, pak „tvarem“ tohoto Slova je lidství. Člověčenství je most, po kterém kráčí Bůh – říká vánoční zvěst. Avšak toto poselství můžeme ještě rozvinout dále, vidět tuto skutečnost také z druhé
strany: přijmout svůj lidský úděl, pečovat o lidskost a rozvíjet ji, to je cesta, kterou člověk kráčí k Bohu. A to i tehdy, když o Bohu neví nebo se domnívá, že v něj nemůže věřit, dodává jeden z nejvýznamnějších teologů dvacátého století Karl Rahner. Z vánoční víry v tajemství Vtělení vyplývá, že každý člověk, který bere vážně a věrně své lidství (své „stávání se člověkem“) a stejně chápe i lidství druhých, je už tím na cestě k Bohu. Kéž na této cestě uděláte o těchto Vánocích alespoň krůček dopředu. Požehnané svátky vám všem, přátelé. Tomáš Halík, Úvahy na prahu tisíciletí
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit… Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí do stáří dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Matoušovo evangelium, 2. kapitola V Betlémě si lidé ničeho nevšimli. Měli své postele, svá zaměstnání, své starosti. Město bylo přeplněné k prasknutí kvůli nápadu římského císaře zjistit si, kolik má poddaných a o kolik víc by mohl vybrat na daních. Kdo by se tedy zajímal o mladou ženu, která – za ne zrovna nejlepších okolností – porodila dítě? Časy už dlouho nebyly tak zlé a život tak hektický – ne, člověk byl prostě příliš zaměstnán sám sebou. Jakmile se však o téhle události doslechne místní král Herodes, všechno se rázem mění. Už léta je doslova dnem i nocí zaneprázdněn tím, jak zůstat u moci. Potřebuje sobě i druhým dokázat, že má právo vládnout. Když se ale nyní vynoří „král Židů“ z kmene Davidova, může být všechno jeho snažení marné. Pro něho je to dítě nebezpečné. A ze svého pohledu měl pravdu. I když Ježíš nesahá po koruně, ohrožuje stávající pořádky. Kdo ukazuje Boha jako Pána všech lidí a celého světa, ten se prostě vměšuje do plánů mocných. Později bude před soudcem Pilátem v Jeruzalémě tvrdit: „Mé království není z tohoto světa.“ A přece všichni mocní od té doby dobře cítí, že v mocenských hrách a v měření sil hraje roli, zda je zde ještě nějaké království, které sice není „z tohoto světa“, přesto však v tomto světě chce zapůsobit. Ježíš osvobozuje lidi tím, že je bezprostředně spojuje s Bohem. A takoví lidé přestávají být pouhým tvárným materiálem v rukou mocipánů. Římská říše prohlásí později Ježíšovy učedníky za nepřátele státu. Proč? Protože očekávají od vládců více než jen „chléb a hry“. Vyptávají se jich, kde berou oprávnění k tomu, co dělají. Ti, kdo Ježíšovi uvěřili a vzali ho vážně, jsou nepohodlní, obtížní, nebezpeční. V nejnevhodnější okamžik se odvolávají na svědomí: „Sluší se více poslouchat Boha než lidi.“ Herodův strach o moc byl oprávněný. A proto bylo pro něj nezbytné s Ježíšem udělat krátký proces. Nebo ještě lépe: nedělat vůbec žádný proces, ale co možná nejrychleji odstranit z cesty tu časovanou bombu v podobě toho židovského dítěte. Ti, kdo mají strach o své postavení, kolem sebe vždycky tlučou hlava nehlava a nezastaví se před ničím. I tady to nakonec vypadá na to, co nám přijde vlastně normální. Vypadá to, že mocný Herodes uspěl. Vždyť Bůh se nechal zahnat na útěk, místo pokoje je jen ještě více násilí. A přece je tenhle příběh Ježíšova narození příběhem o moci Boží, která si nachází cestu do našeho světa. Jeho moc jde ale úplně jinou cestou – bezbranný Ježíš, to je Boží odpověď, to je způsob Božího zápasu o svět. Vánoce slavíme již po staletí, ale stále nám připadá těžké pochopit onu tajemnou Boží
strategii. Kdo uplatňuje sílu, ten svět neudrží. Skutečné vítězství přichází cestou Kristovou, cestou odpuštění, poslušné lásky, cestou oběti. V Betlémě si lidé ničeho zvláštního nevšimli. A přece příchod onoho dítěte Božího změnil svět. Nikoho z nás totiž nechce nechat takového, jaký je. Pro naši záchranu. Jan Plecháček, CČE
VÁNOČNÍ ÚVAHA Se slavením některých svátků si lidé nevědí rady. Víme o rozpacích, s jakými většinová společnost hledá smysl slavení například svátku svatého Václava. Víme si rady se slavením Vánoc? Už před delším časem jeden nevěřící člověk napsal, že se diví, proč se s narozením jednoho dítěte spojuje tolik pozornosti, vždyť dětí se denně rodí tisíce! Narození betlémského Dítěte je však zcela jiné. Když dozrál čas, sám Bůh se narodil jako člověk. Jde o skutečnost, která si žádá víru. Je třeba uznat (na základě svědectví), že ten, jehož narození v Betlémě nás dnes vede k tomu, abychom prožívali rodinné společenství, nezůstal pouze minulosti, ale v dospělosti jako oběť úplného smíření s Bohem žije vzkříšený s námi a zároveň neponechává vše, jak bylo, ale vede náš život k obnově jeho stálosti a plnosti. To je nakonec naše nejhlubší touha! On sám si však v době svého pozemského života posteskl: „Najde Syn člověka víru, až přijde?“ Vypráví se, že jeden pastýř přemýšlel, co by narozenému Ježíškovi věnoval. Napadlo ho, že mu dá svou vyřezávanou hůl, s níž odháněl vlky od svého stáda. Ale nepochodil. Dítě řeklo, že nepotřebuje nikoho bít, ale že chce všechny milovat. Pastýř zesmutněl a Ježíšek mu poradil: „Daruj mi sám sebe!“ Někdy to tak bývá i v té přirozené rovině, když chceme někoho obdarovat, často nevíme, čím udělat radost, vždyť nás obklopuje už tolik věcí; sebe darovat zapomínáme. I my věřící nejsme v bezpečí, že se nám blízkost přítomného, živého Ježíše nevytratí. Žijeme vzpomínkou na dávné události, ale zase jen mezi sebou, jeho pak necháváme stranou svého zájmu. Slyšeli jsme, po jakém daru Ježíšek touží. Mysleme na to, že on sám je pro nás darem. Jeho příchod je sama Boží láska nám darovaná až k vrcholné oběti. „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za bratry položí život!“ Boží láska čeká odpověď. Sv. Augustin řekl: „Bůh ví, že k lásce nelze nutit, jen pobízet“. Ta slova dopadají důrazně do způsobu nynějšího života celé společnosti. Augustin pokračuje: „Kde je místo lásky násilí, tam není svoboda a kde není svoboda, není spravedlnost“. Chceme prožívat radost z narození Spasitele, aby nám byla oporou další rok a nadějí do věčnosti s ním. Josef Smola, ŘK
A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Matouš 2,9
„ Na celém světě je skutečně jen jediné místo, kde není ani stopa temnoty. Je to osobnost Ježíše Krista. V něm se před nás postavil Bůh nejzřetelněji.“ Albert Einstein
Milé sestry a milí bratři v Kristu, období adventního očekávání vrcholí a svátky narození Spasitele jsou přede dveřmi. Ačkoliv dobře víme, že bychom právě v adventním období měli dát přednost přípravám duchovním, ruku na srdce, mnoho času na ně nezbývá…Napětí a jistá nervozita panuje všude, doma v rodinách, na ulicích města, každá hospodyňka chce všechno nachystat podle svých představ a co nejlépe, pomáhají i ostatní členové rodiny… Ale i v tom největším shonu si můžeme najít chviličku sami pro sebe, abychom po roce znovu promysleli, čím nás betlémský příběh dojímá a zároveň naplňuje radostí. Z veršů evangelií se dozvíme jen velice stručný popis událostí – Lukáš vypráví o Ježíšově narození, Matouš spíše věnuje pozornost nebeským úkazům a putování mudrců do Betléma. Je podivuhodné a příznačné, jak lidská fantazie po dlouhá staletí, ba tisíciletí oživuje a rozšiřuje evangelní zvěst v různých formách: v legendách, v poezii, v koledách, v tvorbě lidových betlémů, ve výtvarném umění, … Je úžasné sledovat, jak se přetváří kolorit podle místa a kultury, v níž vznikají díla, inspirovaná evangelní zvěstí. Považuji to za neklamný důkaz toho, že lidské pokolení je stále fascinováno prastarým příběhem o chudobě, která se stala největším bohatstvím, o bezmocnosti, která přemáhá svět, o naději, která náleží všem lidem bez rozdílu. Řečeno s Albertem Einsteinem: v Ježíši Kristu skutečně do světa přichází světlo a ozářen tímto světlem před námi stojí živý Bůh. Sestry a bratři, máme před sebou už jen pouhý týden do konce letošního roku, zanedlouho se před námi otevře 365 dní nového roku 2013. Vzpomínám si, že sestra farářka Dagmar Hrubantová měla před několika lety velmi pěkné zamyšlení na téma kalendář. Co pro nás znamená, jak vnímáme den po dni plynoucí čas? Hovořila tehdy o tom, že prvního ledna si pověsíme nový čistý kalendář s ještě nepopsanými listy. Každý den z něj odtrhneme jeden list. List z kalendáře zmizí, ale my jsme o jeden den bohatší: o nové zážitky, poznatky, o setkání s lidmi, o duchovní zkušenosti, … v kalendáři list sice ubyl, ale do našeho života mnoho nového přibylo, mohou to být radostné chvíle, někdy i chvíle smutnější, ale vždy si něco velmi důležitého do dalších dní odnášíme. Přeji vám osobně, vašim rodinám i blízkým pokojné a požehnané svátky vánoční, naplněné radostí z narození Spasitele a zdárné vykročení do nového roku L.P. 2013. Ať jej všichni smíme prožívat plně a šťastně, ve světle evangelia i ve stálé jistotě Boží ochrany a pomoci. Alena Tučková, CČSH
Sestry a bratři, ze srdce vám přeji, aby rok L.P. 2013 byl pro Vás osobně naplněn svobodou od strachu v duchu evangelijní zvěsti: „Nebojte se!“ říká Pán. Leoš Tuček, farář
VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ Vánoce jsou idylickým obdobím, kdy lidé zapomínají na své každodenní problémy, snaží se nemyslet jen na sebe, chtějí druhým udělat radost, vytvořit kolem sebe krásné prostředí. Bohužel mnohým lidem to vydrží pouze na Štědrý den, snad někdy ještě na Hod Boží. Po celá staletí provázejí Vánoce také koledy a další vánoční zpěvy. K českým vánocům už po dlouhá léta zcela neodmyslitelně patří Česká mše vánoční Hej, mistře Jakuba Jana Ryby. Skladatel žil na přelomu 18. a 19. století (1765 – 1815). Působil jako učitel v Rožmitálu. K učitelskému povolání patřila také hudba. Většinou vždy byl učitel také varhaníkem a sbormistrem kostelního sboru. Tak i Jakub Jan Ryba. Nepsal jen duchovní skladby pro kostel, ale i skladby
pro různé příležitosti společenského života. Také se zabýval hudební teorií a zásadami vyučování hudby. Jeho život nebyl jednoduchý, musel překonávat různé překážky a těžkosti a zemřel nepochopen a neuznán, tak jako i mnozí jiní. S Vánocemi je spojena jeho Česká mše vánoční Hej, mistře. V dnešní době je její použití při mši svaté problematické, protože texty neodpovídají liturgii. Můžeme říci, že je to lidové divadlo. Andělé zvěstují pastýřům radostnou zprávu o narození Mesiáše a pastýři se vydávají na cestu. Ne ze zvědavosti, ale proto, aby se poklonili a aby předali dary. A jsou naplněni radostí a vděčností Bohu za to, že Mesiáš přišel a oni mohli být u toho. Jejich postoj je krásný. Zprávu od anděla nepřijímají jen jako informaci, ale jako Boží výzvu a pozvání na cestu, pozvání ke spolupráci s Božím plánem. Vidíme je v činnosti. To je příklad i pro nás. Boží dobrota i nás vybízí k činu. Nejenom to, co stalo tehdy v Betlémě. Boží dary v našem každodenním životě nás mají vést k nadšení pro dobro, nejen jeden den v roce, ale po celý náš život. Přeji všem radostné svátky Narození Páně a nadšení pro dobro po všechny další dny života. P. Hroznata Pavel Adamec, O. Praem Sláva na výsostech Bohu! Rok co rok svítí ve výlohách třpytivé hvězdy a jiskřivý sníh, dědové s bílými vousy a červenou čepicí zvěstují evangelium. Jak jsi v tyto dny populární! Obchodní domy mají denně otevřeno, na poštách pracují přesčas. Jsme k sobě laskaví až do 27. prosince ráno… Uchraň nás, abychom tě hledali jinde než tam, kde jsi: v člověku chudém, pohrdaném, osamělém. Dej, ať ukazujeme své lidské bytí ve slušnosti, ohleduplnosti, lásce k druhým, opravdovosti a spravedlnosti. Dej nám odvahu a rozmnož naši víru. Ty jsi se stal člověkem, teď můžeme být lidmi i my. Pomoz nám k tomu. Alfonzo Pereira: „Myšlenky a modlitby“, exilová literatura Milé sestry, milí bratři, nacházíme se v adventní době, na počátku nového církevního roku. Dovoluji si vám popřát požehnané a klidné prožití vánočních svátků. Ať vám radostná zvěst o Ježíšově narození osvětluje cestu rokem 2013. Ing. Zdenka Sedláčková, místostarostka Města
ŽEHNÁNÍ VÍNA Na den svátku svatého Jana apoštola, který připadá na 27. prosinec, je mše svatá spojena se žehnáním vína k uctění jeho památky.
Připomeňme si při té příležitosti rod svobodných pánů Greiffenklau, který po dvě generace byl držitelem heřmanoměsteckého panství a patronem zdejšího kostela. Rodovým sídlem byl porýnský zámek a vinařství Vollrads, který se v držení následného rodu Matuschka-Greiffenklau udržel až do nešťastné smrti posledního držitele zámku Ervina hraběte Matuschka-Greiffenklau v roce 1992. Vinařství i zámek jsou nyní majetkem místního finančního ústavu a slouží i nadále svému reprezentativnímu účelu. Můžete si zde objednat pobyt nebo hostinu, ale i vlastní sběr vína. K tomu vám za příslušnou úhradu zapůjčí nejen potřebné vybavení, ale i pomocnou sílu. A když se hrozny promění ve víno, bude vám zaslána lahvička s potvrzením, že je z hroznů, které jste sám nasbíral. Vínem ze zdejšího vinařství je Rýnský ryzlink a je dodáván v lahvičkách s vinětou Schloss Vollrads. Je prý výtečné, ale ověřit se to dá dost těžko. V některých reprezentativních katalozích k nám dodávaných vín ho najdete, ale vinotékáři vám hned řeknou, že ho pro vysokou cenu neobjednávají. Rodina Matuschka – Greiffenklau žije nyní ve Švýcarsku. Ve Francii vlastní vinařství v Charente. S vinětou rodového znaku i jména vyrábí jeden druh prý výtečného koňaku, který je vyvážen do celého světa, včetně USA a Japonska. My vám přejeme, aby vám k novoročnímu přípitku chutnalo s přáním zdraví, spokojenosti a Božího požehnání naše dobré moravské nebo české vínečko. Miluška a Pepa Výborných
KDYŽ BŮH VSTUPUJE DO SVÉHO SVĚTA Mám kamaráda, který byl kdysi v Medžugorii a byl tam svědkem jakéhosi zázraku – jak a co se stalo, není pro tento příběh důležité, v každém případě se ale jednalo o něco mimořádného. Když mi popisoval své pocity, na prvním místě byl prý děs. Děs z toho, že to funguje, že někde mimo náš pozemský svět jsou síly, které slyší naši modlitbu, kterým není jedno, zda jsem dobrý, nebo zlý; úlek z toho, že Bůh opravdu je, že když cokoli v rámci modlitby řekneme, někdo to slyší a bere vážně. Myslím, že přesně tohoto se týká vánoční tajemství. Když v kázáních mluvíme o tom, jak Bůh vstupuje do svého světa, máme na mysli zejména naše malé zázraky všedního dne, taková ta drobná Boží pohlazení. Jenomže zázrak v Písmu svatém je něco jiného, je to prudký vpád numinózna, nevysvětlitelný fyzikálními ani jakýmikoli jinými zákony: Lazar vstává z hrobu a mládenec naimský z pohřebního průvodu. Bůh přichází a první reakcí je bázeň, Bůh řekne a ono se stane. Bůh promluví a jeho slovo je jako dvojsečný meč, který se nevrátí bez užitku a vykoná svou práci – od Budiž světlo až po Slovo, které se stane tělem. Mnohokrát a mnoha způsoby Bůh mluvil k našim otcům skrze proroky a poslední slovo, které vyslovil, je Ježíš. A Slovo se ubytovalo mezi námi a to Slovo svítí v temnotě a temnota je nepohltila. Vánoce jsou velmi zneklidňující. Když Bůh promluví V mém kostele v Lechovicích byly celou totalitu řeholnice a teprve po revoluci se přesunuly zpět do Brna. Sestřička Josefínka byla dlouhá léta v Lechovicích kostelnicí a těch několik desetiletí byla v kostele prakticky pořád, ve dne i v noci. Několik měsíců předtím, než umřela, mi poslala dopis. Jakýsi Rakušan byl prý od narození slepý, až jednou si v Lechovicích omyl oči vodou z naší studánky, co je pod kostelem, a když se vrátil do Rakouska, viděl. A napsal o tom Josefínce a ta pak mně. V tu chvíli jsem konečně pochopil, o čem mluvil můj kamarád: Bůh promluvil do našeho zaběhaného stereotypního koloběhu mší svatých, vánočních zpovědí, poutních zájezdů, do našeho zajetého světa církevního průmyslu, křtů, biřmování, sňatků a pohřbů. Dotek numinózna, Bůh, který promluví, Bůh, který chce vždy víc, než je v silách člověka, je zneklidňující Bůh. Najednou jsem měl pochopení pro farizeje, znalce zákona a veleradu. Příchod samotného Mesiáše musel být pro jejich zaměstnání mnohem děsivější než pro mě jeden uzdravený slepec. Je strašné, když Bůh
vyslyší naše modlitby a přijde a protrhne záclonu mezi nebem a zemí, neboť najednou se po mně něco chce – a zejména to, abych změnil život. Když Bůh promluví, Mojžíš poukazuje na to, že není vhodným vůdcem a vlastně neumí ani mluvit, a Jonáš na podobné oslovení prchá, dokud to jde. Fyzická realita Ježíše Krista, vpád nebe na zem, Vánoce, které jako dynamit roztrhnou přehradu mezi nebem a zemí, Slovo učiněno tělem způsobí na prvním místě bázeň, velikou bázeň. Kdyby přišel dnes … A tak jsem se pro sebe ptal, co kdyby nás Bůh konečně vyslyšel a naše modlitby o Maranatha se naplnily? Nevím, možná proto jsme ostré hrany Slova, které se stalo tělem, zaobalili a uhladili do dárků a vánočního papíru a Krista přijímáme jako malé dítě a asi je to tak v pořádku. Během staletí lidová fantazie vymyslí laskavou atmosféru, rozmanité figurky moravského betléma, texty koled i s nezbytným hajdom tydlidom, žežuličku i křepeličku, cukroví, tichou noc, očekávání kolem vánočního stromečku a vánočních pohádek, a nejasnou představu, že bychom tak nějak na ty Vánoce měli být dobří. V této podobě jsou Vánoce stravitelnější a jsme schopni je přežít bez úhony – a opakuji, asi je to tak dobře. Ježíš proti spojeným silám tehdejších mocných světa a církevní hierarchie nakonec dopadl, jak zřejmě musel. A někdy se ptám sám sebe, jak by dopadl dnes, kdyby přišel znovu, kdyby se znovu Slovo stalo tělem a nám duchovním kdyby živý Ježíš začal vykládat o tom, že sice máme klíče, ale sami jsme nevstoupili, a těm, kteří chtěli, jsme v tom zabránili, nebo jemně upozorňovat, že děvčata z příhraničních silnic od Znojma na jih nás předejdou do nebeského království… Marek Orko Vácha, KT 52/2011 Marek Orko Vácha (46) je katolický kněz a přednosta Ústavu etiky 3. Lékařské fakulty UK. Je autorem několika knih a jako přírodovědec se zúčastnil dvou expedic do Antarktidy.
KŘESŤANSKÁ DIALEKTIKA Pro většinu z nás má pojem dialektika negativní souvislosti s obdobím před rokem 1989. Avšak původní význam slova pocházejícího z řečtiny, znamená něco ve smyslu „debatou a polemikou se dobrat jádra věci“. Nedávno jsem si opět přečetl eseje významného filozofa 20. století, Bertranda Russella (1872 – 1970). Tento filozof, ačkoli se programově stavěl proti křesťanské víře, hlavně protestantskému fundamentalismu anglicky hovořících zemí, poskytl návod k rozluštění mnoha biblických poselství. Byť programový ateista, v žádné eseji, kterou jsem četl, se nepouštěl do výkladu nebo polemiky s Novým zákonem. Naopak, několikrát zmiňuje Starý zákon, konkrétně knihu Job. V eseji „Co uctívá svobodný člověk“, píše: „Takový je postoj hlásaný v Boží odpovědi Jobovi ze smrště: božská moc a vševědoucnost se stavějí na odiv, ale o božské dobrotivosti není zde žádné stopy.“ V ekumenickém překladu Bible je naopak v komentáři ke knize Job uvedeno: „Otázka lidského utrpení se stává otázkou po Boží spravedlnosti, ba vůbec po Boží věrohodnosti. Bůh přece prohlásil, když skončil své stvořitelské dílo, že ‚všechno bylo velmi dobré“. Jak si vysvětlit tento protiklad? Můžeme to udělat pasivně, sami pro sebe, anebo vstoupit do dialektické disputace. Tu ostatně nabízí sám Hospodin, když říká Jobovi: „Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě.“ Nuže, opásejme se a diskutujme. Téma první: Božská moc a vševědoucnost. Souhlasím. Stvořitelské dílo je přímo obsaženo v prvním přikázání. Jinak by stále přetrvával chaos a prázdnota. Téma druhé: Stavějí se na odiv.
Žádá si vysvětlení. Princip, že nad námi je vyšší autorita, která může regulovat naše sobecké zájmy a kterou můžeme volat jako arbitra našeho chování, je něco, co nezpochybňují ani lidé, kteří se jinak definují jako nevěřící. Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost, která má věřit, rozuměj „důvěřovat“ svému stvořiteli. Téma třetí: O božské dobrotivosti není zde žádné stopy. Zde si troufám započít polemiku. Je pravda, že Hospodin dovolí Satanovi týrat Joba všemi možnými způsoby. Nicméně staví první ultimo: „na jeho život nesáhneš.“ Dále sám vyslechne Jobovo lání a vstupuje do diskuse. Job na chvíli ztratí odvahu. Hospodin Bůh jej ale dál povzbuzuje, aby tváří v tvář přednesl svoji stížnost. Ano, v určitý moment Jobovy litanie „utne“ a dá mu najevo, že on je ta svrchovaná autorita. Ale nakonec je Job Hospodinem odměněn za svoji trpělivost a odvahu před bolestivým neznámem. Proč toto téma uvádím v tento vánoční čas? I Josef s Marií kráčeli do velké nejistoty. Jejich syn byl ohlášen andělem. Posel Boží nediskutuje. Bylo ale na nich, jak se s úkolem vypořádají. První fáze dopadla dobře. Radostné vítání pastýři a návštěva tří mudrců z východu. Další fáze už tak radostná nebyla. Útěk do Egypta před Herodem a z pohledu rodičovské výchovy komplikované Ježíšovy začátky. Vánoce jsou především svátkem Boží dobrotivosti. Bohu máme důvěřovat a snažit se porozumět jeho počínání, jakkoli to může být v některých okamžicích, jako u Joba, bolestné. Vratislav Jonáš Kubínek
VYTRÁCENÍ SMYSLU VÁNOC Že existuje Bůh, že je Stvořitelem všehomíra, je ohromující skutečnost, pro mnohé obtížně uvěřitelná. Tím spíše největší událost lidských dějin: že se Bůh snížil, stal se člověkem a přišel mezi nás v osobě Ježíše Krista. Jeho narození slavíme v těchto dnech. Prý jsme tím nahradili pohanskou oslavu zimního slunovratu. To ale nevadí, neboť i to byla zvěst o nové naději. Od čtvrtého století slavíme Vánoce v celé církvi. Její liturgie svědčí o tom, že je to odedávna oslava radostná a vznešená. Jak to kdysi prožívali naši prostí, neurození předkové, o tom se dovídáme nepřímo. Ale dochované vánoční hry, nepřeberné množství koled (ta naše Narodil se Kristus Pán pochází z patnáctého století) a posléze ozdobené stromky prakticky v každé domácnosti svědčí o tom, že i „lid“ radostně vítal Spasitele, neboť věděl, že spásy je třeba. Začalo to už dřív Konkrétní zaznamenané vzpomínky současníků sahají u nás nanejvýš do doby baroka. V následujících dobách pamětníků přibývá, neboť přibývá i gramotnosti. I naši literáti z dob obrozeneckých a pozdějších nám předali své zážitky z oslavy Vánoc. Zážitky radostné a natolik hluboké, že na ně vzpomínali po celý život. Byly to ponejvíce Vánoce vnímané dětskýma očima a dětskou myslí, nadto – častěji – ve venkovském prostředí. Je to doba, kdy křesťanství už ustupuje modernizačním tlakům a vliv církve ve společnosti slábne. Ale lidová zbožnost stále ještě dýchá, i když v jejím prostoru vznikají vlivem industrializace a moderní osvěty (zejména v dosahu větších měst) šířící se enklávy zlhostejnění. Zajímavý jev: ve válkách devatenáctého století respektovaly obě strany tzv. vánoční příměří. Skoncovala s tím až první světová válka. Ta způsobila hromadný odklon od víry. Lidé, kteří prožili její hrůzy, si nedovedli srovnat, že by Pán Bůh něco takového dovolil, kdyby byl. Ano, pohoršení musejí přicházet, ale běda těm, od nichž pocházejí! To už jsme plně na půdě dvacátého století. Jako mladý lékař jsem se od nejstarších pacientů dovídal: „Maminka byla zbožná, modlila se růženec. Tatínek ne, ten do kostela nechodil.“ Ta informace se vztahovala k časům první republiky. Vánoce se však pořád radostně slavily. Vědomí potřeby spásy sice sláblo do ztracena, oslavován nebyl tolik náš Pán a Spasitel, ale spíše Ježíšek, a to vše hlavně „kvůli
dětem“, kouzlo Vánoc však každoročně ožívalo a jeho podmanivost přitáhla na chvíli i dospělé. Za dvou totalit... Za nacistické okupace u nás lidová zbožnost ožila, národ pociťoval úzkost. Kostely se znovu naplnily. Obnovila se i vánoční atmosféra. Pamatuji na ni jako dítě v předškolním věku, tehdy v zasněžené jihočeské vsi. To natěšené adventní očekávání, jiskřivá tajemnost blížícího se Štědrého večera ve všech chalupách, rodinná oslava plná laskavosti (dárky byly skromné) a pak maestoso božíhodové mše v lomeckém kostele. Díky za tuto radost dětství! Později jsem si ji propojil s tím, co mi tehdy ještě unikalo. Po válce už to bylo jiné. Až s odstupem času jsem si uvědomil, že jen ojediněle, při mši, se tehdy ozvala slova díků za konec válečného utrpení. Široká veřejnost neděkovala Bohu, nýbrž vítězným velmocím, hlavně jedné. Jak se v tom mezičase slavily Vánoce, přesně nevím, snad jako předtím, ale vzpomenuté oblasti ztracené víry se šířily a splývaly. Zakrátko se nám dostalo překvapení: poúnorový režim označil náboženství za opium lidu a církev za nepřítele. Začalo její pronásledování. Místa dosud živé lidové zbožnosti se scvrkla, jejich tichý odpor byl potlačen. Společenské vrstvy, které se nejvíce držely liturgických zvyklostí (rolnictvo, živnostníci), byly likvidovány. Tradice Vánoc byla přesto hluboce zakořeněna, režim ji nezrušil, ale snažil se jí dát nový obsah. Zdůraznil to, čemu říkal „lidovost“, i to „kvůli dětem“ (mimochodem: „lidovost“ zasula už mnohem dříve smysl nejvýznamnějších křesťanských svátků, totiž Velikonoc). Režim představil nového gestora Vánoc. Byl jím importovaný Děda Mráz. Mnozí, nevím kolik, si to nechali líbit. Ve škole nebylo radno říkat, že dárky nosí Ježíšek. Z vánočních pohlednic zmizely biblické motivy. V lepším případě tam zůstal Josef Lada, převažovaly scenérie zimní krajiny nebo ozdobená větvička vánočního stromku a pod ní cukroví nebo i číše vína. Zbytkově křesťanský ráz Vánoc z veřejného prostoru zmizel. Vytratil se i z privátního zázemí mnohých rodin. Při tom zůstalo i pak, kdy tlak režimu zčásti povolil. Sekularizace Vánoc, lze-li to tak nazvat, poznamenala především děti čili dorůstající generaci. Ta už na tu předchozí inspiraci nenavázala. Rodiny, které si ji uchovaly, se staly rozptýlenou menšinou. Doloženo to nemám, ale tuším, že i v tomto případě se – až na výjimky – vánoční oslava vztahovala nikoli k příchodu Krista Spasitele, nýbrž k „Ježíškovi“. Cítím v tom jakýsi rozdíl. – Tento stav trval až do listopadu 1989. …a za politické svobody O Vánocích 1989 se z tlampačů na veřejnosti rozezněly koledy, i ty mezitím zapomenuté. Některé jsou překrásné. Předtím je bylo slyšet jen při mši. Tu a tam se ve školách paní učitelky zmínily dětem o Bibli. Církev vyšla na veřejnost z ústraní i z katakomb a zdálo se, že nic nestojí v cestě obnovy jejího významu. Nestalo se tak. Mnohým se otevřely možnosti dříve netušené. Jiným se neotevřely, zato se jim uzavíraly vymoženosti do té doby samozřejmé. Z úst politiků i z veřejných tlampačů byla hlásána ideologie svobody, která nerozlišovala mezi svobodou a svévolí, mezi mravným a nemravným. Pronikla politikou i byznysem a nastolila zlořád. Není záměrem tohoto textu uvažovat, proč zůstala šance znovunabytí politické svobody tak dalekosáhle nevyužita, ba zneužita. Faktem je, že jsme masovou (vlastně atomizovanou) konzumní společností, závislou na médiích, většinou nikomu neodpovědných. Společností nespokojenou, zklamanou, která však nehledá cesty k nápravě. Mnohé napovídá mimo jiné preferovaný způsob oslavy Vánoc. Ty se staly – s vydatnou mediální podporou – triumfem materiálního konzumu. Advent se změnil v nákupní horečku, která začíná už s podzimem. Štědrý večer, původně vigilie, se stává vyvrcholením Vánoc. Proto je třeba pořídit nákladné dárky, které mají zvýšit rodinný komfort, ale často slouží jako alibi, jako náhražka skutečné vzájemné lásky. Také hojnost jídla a pití, ba i zábavnou pyrotechniku, neboť televize bude předvádět ohňostroje. Ten večer je vlastně jakýmsi „Silvestrem navíc“. A Boží hod vánoční, svátek v tu dobu nejslavnější, je – podobně jako zanedlouho Nový rok – dnem vyspávání. Nejpůvodnější smysl Vánoc, oslava příchodu Mesiáše, Spasitele, se vytratil beze stopy. Pokud se objeví Ježíšek, jeho odmocněná podoba „kvůli dětem“, pak nanejvýš jako postavička odněkud z Disneylandu. – Toto je většinový obraz. Ne všechny lze do něj vtěsnat. Jsou lidé (možná každý desátý), kteří přijdou „na půlnoční“. Některé tam přivádí rozverná potřeba happeningu, ale většina „jednoročáků“ snad touží po čemsi nevšedním, tajemném, co vybočí z ubíjejícího konzumního stereotypu.
Možná chtějí uslyšet Slovo o tom, o čem se jindy a jinde mlčí. Záleží hodně na homilii, zda jejich nejasnému tušení vyjde vstříc a naznačí jim, že lidský život není jen nahodilá story, ale že má svůj smysl, který je zakotven v perspektivě věčnosti. A duchovní by se na to měl předem důkladně připravit, neboť víra je „ze slyšení“ a pro mnohé je tohle jediná příležitost slyšení v roce. Nenechme si je vzít Věřící a jejich rodiny vědí, že Vánoce je třeba slavit jinak, a snaží se o to. Leč ani ony nejsou zcela odolné vůči tlaku ducha doby. Trápí je to, čemu se říkává „mlčení Boha“. Proto se také jim – i při dobré vůli – Vánoce stávají zbožnou náladou, dočasnou idylou, která končí odklizením odstrojeného stromku. Myslím, že bychom se měli proti jejich vyprázdnění účinněji bránit. Je dobré se dohodnout, že dárky nejsou hlavní náplní, ale jen doprovodem oslavy. Nic nevadí, budou-li skromnější. Proto je třeba dětem vysvětlit, proč se nemají zneklidňovat tím, že jejich vrstevníci jsou zahrnováni přemírou věcí. Ušetříme si tak horečné těkání po obchodních domech, což nám umožní vnímat kouzlo adventu. V prožívání vánoční nálady pomůže zpěv. Společné zpívání vánočních koled rodinu stmelí, aspoň na čas. Zejména, je-li písní víc a zkoušíme-li vícehlas, když ne letos, tak napřesrok. Společný zpěv je předstupněm společné modlitby, jejíž praxe se z rodin vytrácí. Nejzávažnějším výchovným, vlastně evangelizačním, úkolem věřících rodin v tomto období je – zprostředkovat pravý smysl Vánoc jejich dětem. I těm v pubertě, kde je to nejobtížnější. Proto skoncujme v pravý čas s legendou o Ježíškovi, abychom jim mohli předat poselství o Kristu. O tom, že je vtěleným Bohem a naším Spasitelem. Též o tom, že – jak věděli už naši dávní předkové – spásy je třeba. Doložit to není tak těžké, stačí se vnímavě rozhlédnout po světě kolem a poukázat na lidskou bezmoc. Dospívajícím dětem naznačme vhodným způsobem, že i my jsme součástí padlého světa, a proto také stojíme o spásu. Třeba porozumějí a ocení to. Jinými slovy: pravá oslava Vánoc předpokládá opravdovou víru. Nebo aspoň – pro začátek – nakročení k ní, touhu po přesahu. O víru je však třeba prosit a osvědčovat ji nejen v tento sváteční čas, ale po celý rok a stále, navzdory duchu doby, diktátu reklamy a tlaku veřejného mínění. Právě vánoční slavnost je příležitostí, která rozezní to, co je někdy opomíjenou součástí naší víry, totiž radost z Boží blízkosti. Petr Příhoda, Perspektivy 52/2011
BETLÉM NEBO NAZARET Kolem Vánoc mají novináři starosti, aby upoutali čtenáře něčím novým. Třeba starosti o přesné datum Vánoc, o soupis obyvatel římské říše, o to, zda nad Betlémem byly opravdu zástupy andělů, atd. Uniká jim ovšem to, co nám uniknout nesmí: kdo vlastně přišel na tento svět. Ten, kdo byl od věčnosti určen být jmenovatelem lidského pokolení, ba všeho stvořeného. Ve starých náboženských mýtech sestupovali bohové na zem mezi lidi – hle – ta touha člověka po absolutnu! Ale ti bájní bohové zase odešli do svých nebes, aniž okusili bolest a úzkost lidského bytí. U Krista dávno před jeho narozením vynikají proroctví o jeho lidském osudu: bude trpký! Poselství Betléma: Bůh se stal člověkem v Kristu: jako dva kusy vosku roztavené do jedné svíce, říká Jan Maria Vianney. V Kristu zmizela hranice mezi božským a lidským. Lidské je obdarováno božským: nesmrtelností; zatímco Bůh v Kristu si bude dávat často a rád titul „Syn člověka“. My se budeme učit chápat, že Bůh nemá jméno, ale že je jméno, a to zní: Ježíš Kristus, živoucí jméno Boží. Hebrejsky Jehošuah, Bůh osvobozuje. Osvobozuje člověka od jeho malosti, smrtelnosti, omezenosti. Maminka na něj aramejsky volala „Ješuo“. Židé se báli jen vyslovit jméno JAHWEH (též evangelista Matouš); teď je tu – ŽIVÝ BŮH – a v rukou lidí!!! Bůh se ukazuje nejprve jako nemluvně, naprosto odkázán na lidskou pomoc. Ta pokora Nejvyššího! Chce opravdu prožít s námi celý skutečný lidský život v dané situaci, do jaké se narodil. Více se Bůh nemohl člověku dát. Více nemohl ukázat solidaritu s námi. I ten ubohý chudý paria v Indii nebo trpaslík v Ohňové Zemi cítí v betlémském chlévě, ve žlabu pro zvířata, tuto solidaritu Boha s jeho vlastním bídným osudem. A první společnost – pastýři, lidé na nejspodnější příčce třídní stupnice! Lidé, kteří tehdy ani nemohli
podávat svědectví – jakožto bezprávní. Jaká „kariéra“ od počátku Ježíšova života až po smrt. Kde je hrozivý Bůh Sinaje, hory, jíž se nikdo pod trestem smrti nesměl dotknout? Teď se budou Boha dotýkat ledajaké lidské ruce. Z knihy Jana Rybáře Kam jdeme?
KŘIVÁ ZRCADLA My lidé máme obdivuhodnou schopnost nevidět důležité věci, nebo důležité věci jaksi politizovat, dívat se na ně skrze brýle zájmů a lobby a ihned uvažovat, jak by nám ta či ona událost pomohla v realizaci našich zájmů – a vzkaz události samé už nevnímáme. Události tak pro nás již nejsou znameními času, nýbrž argumenty pro podporu toho či onoho našeho zájmu. Připadalo mi vždy trochu komické, co jsme učinili z Betléma. Na jedné straně dramatické události, Josef, váhající, co má se svou nečekaně těhotnou snoubenkou učinit, a až teprve v momentu, kdy ji chtěl propustit, vstoupil do situace Bůh. Drama Kristova narození v Betlémě, útulek, kde není místa, podivné sny, tři tajuplní mudrci a na poslední chvíli útěk do Egypta. Během staletí lidová fantazie vymyslí koledníky, laskavé Vánoce, rozmanité figurky Betléma i texty koled. Událost se v našich myslích, tradicích a zvycích změnila a posunula od svého významu, pastuškové, dárky i jaksi taková milá atmosféra kolem cukroví, tiché noci, vánočního stromečku a vánočních pohádek. Totéž jsme učinili s Bohem samotným, jako bychom z něj i z celého evangelia učinili jedny velké veselé Vánoce a šťastný nový rok, ale nejen to. Používáme jej k prosazení těch či oněch svých myšlenek, vznikají dokonce i skupiny lidí, které si Boha jaksi osobují, do jisté míry považují za svůj majetek a cítí potřebu své názory zaštiťovat jeho autoritou, nebo dokonce přímo zvěstovat či interpretovat jeho názory. Přijdou kazatelé a evangelisté, kteří velmi rychle pochopí, že hledání Krista nemusí být nutně prodělečné. Když zpočátku vás žene oheň, nedíváte se moc, kdo vám dává jídlo, nebo když posléze a později, ještě děláte dobrou věc, zasloužíte si svou mzdu jako onen dělník – anebo, to už velmi později, děláte to jen pro tu mzdu a už vlastně ani nevíte, o čem byste měli mluvit, a začínáte hrát divadlo. Vzniknou dějiny církve, církvi tu velmi příznivé, tu méně, v každém případě ovšem dějiny lidí, tedy dějiny dobra i zla, dějiny, které lze různě kroutit, otáčet, trhat či napřimovat a jako v křivém zrcadle ukazovat pod zvětšovacím sklem tu dobro, tu zlo, a je zřejmé, že kritici užijí lupu na vše zlé a vychutnají si všechny špatné chvíle a vice versa. Marek Orko Vácha, Respekt 1/2012, Z jiného světa (část příspěvku)
ADOPCE NA DÁLKU Projekt Adopce na dálku patří ve farnosti sv. Bartoloměje již k neodmyslitelným počinům. Také v letošním roce jsme mohli, díky přízni dárců, pokračovat v podpoře Amitha, Namthip a Micheala. Finanční prostředky byly získány prostřednictvím dvou uspořádaných minitrhů (na Květnou neděli a o 3.neděli adventní). A stejně jako v předchozích letech bylo možné v průběhu roku přispívat také do kasičky v boční kapli. Z příspěvků bylo pak zaplaceno školné na rok 2012 v celkové výši 18.900 Kč a dále také náklady, vzniklé s udržováním kontaktu s dětmi. Poslední adventní minitrh, který proběhl dne 16.12.2012, a za jehož uspořádání všem podporovatelům děkuji, vynesl ve prospěch dětí částku 6.247 Kč. Díky tomu máme nyní na účtu Adopce na dálku částku 24.908 Kč. Jistě radostná zpráva je, že uvedená suma bohatě postačí k zajištění všech našich dětí i po celý příští rok. Projekt Adopce na dálku je pravidelně projednáván na zasedání pastorační rady farnosti. Více informací je tak možné získat ze zápisů (uveřejněny ve vývěsce, příp. na webu farnosti), dále z nástěnky u boční kaple nebo z tohoto zpravodaje. Jak již bylo uvedeno výše, projekt je
v současné době finančně stabilizován. Z těchto důvodů již k tomuto účelu neslouží kasička v boční kapli. I prostřednictvím nedávného výzkumu, který ohledně finanční situace farnosti proběhl, bylo zjištěno, že adopce je projektem prospěšným. Počet adoptovaných dětí se vždy odvíjel od finanční situace účtu Adopce na dálku. A vzhledem k tomu, že ten je dlouhodobě stabilizován, jak se říká v „plusu“, byly darované prostředky přesně k danému účelu využity. Jen pro představu nás všech - požitky Namthip a Micheala, jako jsou každodenní obědy, docházka do školy, kroužky, v létě účast na táboře, zdravotnická péče, atd., stojí 19 Kč denně. U Amitha, který žije v Indii, pak necelých 13 Kč denně. Kdo z nás by z takové částky dokázal vyžít? Já tedy ne, jelikož jen autobus, který si cestou do a ze zaměstnání dopřávám, stojí 36 Kč denně. Máme Vánoce, dny, kdy se pro radost a naději nás všech narodilo betlémské děťátko. Očekáváme závěr roku, a tak se radujme také z toho, že naše děti prospívají, smějí se, nemají hlad a jsou zdravé. Přikládám dopis ze sociálního centra v Indii a pozdrav od Amitha. Děkuji za vaši přízeň, pomocné ruce a stálé nadšení pro podporu našich dětí. Do dalších dní vám přeji jen to dobré. Helena Polanská Pozdrav ze střediska Dharma Jyothi „Ať radost z rozzářených dětských očí naplní vaše srdce a život štědrými dary. Ať zažijete to pravé kouzlo Vánoc!“ W.C.Jones. Vánoce jsou tady a během této doby vzpomínáme na poslední léta a zejména ty, kteří nám pomáhají měnit životy mnoha chudých dětí. Velmi si ceníme vašich darů, které ve prospěch projektu Adopce na dálku přinášíte. Věřte, že vaše skutky jsou pro Amitha a jeho rodinu požehnáním. Za vaši dlouholetou podporu vám velmi děkujeme a přejeme vám radostné svátky vánoční a také šťastný nový rok. Ať jsou vaše vánoční dny naplněny láskou, dobrem, přátelstvím vašich nejbližších a také požehnáním. Ačkoliv nás dělí tisíce kilometrů vzdálenosti, vzpomínáme na vás opravdu srdečně. Také Amith má pro vás nachystán dopis (viz níže). Naše děti budou během svátků zpívat koledy, hrát divadelní hry a také se obdarovávat vánočními dárky. Děkujeme vám za váš dar přátelství, náklonnosti, bratrské pomoci, za to, že nám pomáháte udržet ducha Vánoc. Díky vašim darům se Amith účastnil seminářů a workshopů, které posílily oblast nejen jeho socioemocionálního vývoje, ale také jeho dovednosti (psaní, zpěv, kreslení, vyprávění, dramatickou činnost). Stejně jako další sponzorované děti byl na výletě ve vodním parku a v ZOO. Také rodiče se účastnili vzdělávacího programu, který byl zaměřen na výchovu dítěte a na zpevnění rodinných pout. Kromě uvedeného uspořádalo naše centrum ve spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha další semináře, např. o právu na vzdělání, o právu spotřebitelů, alternativní medicíně, problémech puberťáků, vyvážené stravě dětí, o nepříznivých účincích plastů na zdraví. Také mobilní lékařské týmy zajistily v obcích a věznicích preventivní zubní, kožní a oční prohlídky. Celkem 99 lidí obdrželo díky dárcům dioptrické brýle. Veškeré zdravotnické služby byly díky dárcům poskytnuty zdarma. Pozdrav od Amitha Ahoj! Jak se máte? Zdraví vás Amith a těší se na vaše požehnání. Vánoce se blíží, a tak vám přeji, ať je prožijete vesele a také ať rok 2013 je šťastný. Poslední zářijový týden jsem měl semestrální zkoušky. Poté následovalo patnáct dní prázdnin, které jsem trávil doma a pomáhal mamce s domácími pracemi. Také jsem navštívil přátele, hrál Lagori a volejbal. Letos jsme také ve škole slavili Den učitelů. Hrál jsem v parodii a po ukončení programu dostaly všechny děti sladkosti. Už dopředu jsem od vás prostřednictvím střediska Dharma Jyothi dostal nové šaty k vánocům. Děkuji. Kromě mého přání dostáváte nyní k rukám také vánoční přání a zprávu střediska. Zdraví vás a vzpomíná Amith. Helena Polanská
VÁNOČNÍ PŘÍBĚH PRO DĚTI
Váš kamarád Marek
TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA 2013 Již podvanácté se na začátku ledna v našem městě objeví tříkráloví koledníci s prosbou o pomoc potřebným. V loňském roce byli koledníci obdarováni rekordní částkou přesahující 90 tisíc Kč. Vážení spoluobčané za vaší štědrost vám patří obrovský dík. Ceníme si ji o to více, že si jsme vědomi často velmi nelehké osobní situace mnohých z vás. Díky vašim darům byly podpořeny projekty chrudimské charity: pečovatelská a ošetřovatelská službu včetně osobní asistence v celém chrudimském regionu i provoz Občanské poradny. Část výnosu sbírky byla také věnována jako příspěvek na zahraniční humanitární pomoc pod patronací Charity international, konkrétně jako příspěvek na provoz školního autobusu pro chudé děti v Indii. Věříme, že i letos budete mít své dveře pro koledníky otevřené. Posláním Sdružení Charita ČR je pomáhat těm nejpotřebnějším, lidem v nouzi bez ohledu na jejich vyznání, rasu nebo národnost. Na začátku ledna 2013 organizuje toto sdružení již tradiční Tříkrálovou sbírku řádně povolenou Ministerstvem vnitra ČR. U nás spolupracujeme při zapečeťování a rozpečeťování pokladniček s městským úřadem. Sbírka je chráněna proti zneužití, neboť každá skupinka bude mít zapečetěnou pokladničku a vedoucího staršího 15 let, který bude vlastnit průkazku s pověřením generálního sekretáře SCHČR. Pokud by vás navštívily v těchto dnech osoby bez těchto náležitostí či jinak podezřelé, oznamte toto ihned Policii ČR nebo na telefon asistenta sbírky v Heřmanově Městci (732 789 248). Pomozte tak zabránit zneužití sbírky. U nás v Heřmanově Městci budou skupinky tří králů navštěvovat vaše domácnosti v sobotu 5. ledna. Předem vám děkujeme, že nenecháte své dveře zavřeny. Jsme si vědomi, že podobných sbírek je celá řada a ekonomická situace mnohých není ideální, ale budeme vděční i za drobné příspěvky. Každá koruna pomůže našim bližním v nouzi jak v České republice (osobní asistence a další), tak ve světě (výstavba vodárny v Nirmal Nagar). Tři králové, kteří nesli dary do Betléma, budou mít také pro vás připravenou koledu a malou pozornost. Přejeme vám klidné a radostné prožití vánoc a spolu s Třemi králi nashledanou v novém roce 5. ledna. Marek Výborný
TŘÍKRÁLOVÉ ŽEHNÁNÍ DOMU VČERA A DNES Jako děti jsme byli pokaždé nadšeni žehnáním domu na Tři krále. Ten den jsme totiž směli prosytit celý dům vůní kadidla. Zcela fascinováni jsme si vypůjčili z našeho kostela kadidelnici a nacpali do ní tolik kadidla, aby se jeho libá vůně dostala v našem domě opravdu všude. Při této příležitosti nežehná dům kněz, nýbrž otec nebo matka rodiny spolu s dětmi. Vždycky nás moc bavilo, že smíme běhat s kadidelnicí z jednoho pokoje do druhého a všechno v bytě kropit svěcenou vodou. Požehnání ukazuje člověku, že v jeho domě přebývá sám Bůh. Obyčej žehnání domu při této příležitosti vychází zřejmě z pohanského zvyku vykuřování. Ze strachu před démony se vykuřovaly obytné prostory i stáje a dveře se označovaly nápisy, aby se domu vyhýbalo neštěstí. Křesťané dali tomuto zvyku nový smysl. Protože se Boží sláva viditelně zjevila v Ježíši Kristu, má se zjevit všude, také v našich domech a bytech. Požehnání má ukázat člověku, který se často sám cítí jako bez domova, že v jeho domě s ním přebývá sám Bůh. A tam, kde přebývá Bůh, se může zabydlet i člověk.
Co znamená K+M+B? O slavnosti Zjevení Páně se na horní veřej dveří píše požehnanou křídou znamení sestávající ze tří písmen, K+M+B, a nový letopočet. V lidovém pojetí panuje názor, že jde o iniciály svatých tří králů, Kašpara, Melichara a Baltazara. Ve skutečnosti je to však zkratka latinského požehnání: „Christus mansionem benedicat“ – neboli: „Ať Kristus požehná tomuto domu.“ Trojí znamení kříže je na dveřích tohoto domu jako pečeť. Jsou-li dveře zapečetěny, nemohou dovnitř proniknout mocnosti zla. Anselm Grün
EVANGELICKÉ KAFE Víte, co je pravý evangelický čaj? Kdyby vás na něj pozvali, připravte se na hektolitr ředěného pytlíkáče. Otázka, co je evangelická káva, je tedy zbytečná. Má prvorozená dcera měla od útlého dětství k víře zcela samostatný a spontánní vztah. Na rozdíl od vztahu k jídlu, které přijímala s výhradami a podrobovala ho důkladnému zkoumání, Boží existenci přijímala samozřejmě. Zatímco já jsem tápala a pochybovala, ona se ve čtyřech letech vzbudila se slovy: „Zdálo se mi, že jsem letěla do nebe a mluvila s Bohem.“ „Cože??? A co ti řekl?“ „Řek mi, co mám jíst.“ „Jak jsi ho poznala?“ „Má dlouhé vlasy a fousy,“ popsala Krista z obrazů. „Já jsem se na louce proměnila v motýla a doletěla k němu do nebe. Tam jsem se změnila v Terezku a zeptala jsem se ho, co mám jíst.“ Srdce mi bušilo až v krku spolu s další otázkou, co odpověděl. „Že na moji maminku je spoležitost. A pak byla zase motýlem a pak se probudila. Ztěžka jsem dosedla pod tíhou Božího i Terezčina spolehnutí. Za několik let se jí podařilo mě konvertovat do evangelického sboru. Pracovala jsem tehdy jako sociální pracovnice v evangelické Diakonii a ona tam navštěvovala biblické hodiny. Dlouhovlasý kazatel se stal brzy naším kamarádem, Terezka s ním a s další mládeží jezdila na puťáky, hrála divadlo, zazpívala a zahrála si s jeho kapelou, poznala příběhy z Bible a poprvé se zamilovala. Teď v období raně dospělé skepse začala pochybovat. Nedávno zažila jakýsi osobní karambol, a tak jsem ji chtěla podpořit ve smyslu, že podstatné věci a hodnoty jsou někdy v očích druhých neviditelné: „Neboj, to důležité máš v sobě. Bůh se dívá k srdci.“ A ona suše: „Tak doufám, že se zrovna včera nedíval.“ O věřících panuje u nás v Česku taková legrační představa, že buď jsou to iracionální blázni, nebo zapšklé Amosky, nebo někdo se smrtí na jazyku a všichni mají povinnost být dokonalí. V opačném případě dokazují, že víra a všechny ty farářské řeči nemají cenu. Já piju evangelické kafe s celkem racionální primářkou alergologie, překladatelkou, manažerem velké internetové firmy, s doktorem přírodních věd, chemikem, malířem pokojů a mnohými dalšími. Dokonce i kamarád – exaktní vědec – matematik (!), je věřící a všichni dohromady bychom mohli z fleku odložit pěknou hromádku nectností. Takže bychom si tu svou nedokonalou víru se všemi chybami navrch mohli hezky zabalit, zamknout kostel a jít si domů pustit seriál. Jenže mně se na těch normálních lidech ze sboru líbí, že na to většinou nekašlou. Své chyby vnímají. A nekašlou ani na druhé, když potřebují odněkud vyzvednout děti, když se stěhují, rozvádí, hledají práci, stárnou a umírají. Počítají s tím, že se život nedá spočítat, že být je víc než mít, že existuje ještě něco nad stranami, vládami a dokonce i nad vlastním egem. Když Terezka po delší pauze opět zavítala do kostela a po bohoslužbě se dala do řeči s oblíbenou babičkou i kamarádem z divadla, spokojeně se pak zakousla do bábovky, napila se evangelického kafe a řekla: „Jak jsem na to mohla zapomenout, mami?“ Že by do toho kafe něco dávali? Kateřina Jirková Mrázková, Ona Dnes 47/2012
ČAS KYVADLA Co se stalo s naší dobou? Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní? Co nás v budoucnosti čeká? MF DNES přináší seriál, ve kterém české spisovatelky a spisovatelé popisují, jak změny světa vidí. Dnes pohledem autora, který zná českou duši přímo zevnitř. Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky - proč a jak. Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení choroby. Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení. Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si obě otázky všichni. Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný. Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus. Z mého pohledu nepůsobí v této zemi tajemné abstraktní -ismy, ale hlavně tři silně zhoubné choroby. Ztráta studu, rozvoj společnosti bez respektování přirozených společenských norem a z obou předchozích plynoucí pocit tíživé bezmoci. Diagnóza "Žijete v zemi, kde nic není hanba!" Těmito slovy zhodnotil student z Asie svůj roční pobyt v České republice. Čím kratší, tím výstižnější bylo jeho hodnocení klimatu v naší zemi. Měl pravdu. Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět? Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu. Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu. Ony totiž zaujaly jako vzory místo po moudrých básnících a osvícených autoritách, do kterých by moderní český sjednocený Evropan už ani nekopl. Z pořadů některých televizních stanic, které by měly kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro, teče většinou krev, adrenalin, testosteron... Z této skutečnosti chápu, proč se užívá termín televizní kanály. Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává činy mladého delikventa, mám skoro pokaždé tendenci na lavici obžalovaných posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí lidé obětí. Ale koho to zajímá? Politiky v žádném případě! Ti mají jiné starosti. Stávající garnituře jde o to, aby se ve službách různých mafií udržela u moci co nejdéle jakoukoli strategií, a ti, kteří mlsně hledí na jejich místa, hledají taktiku, jak by je mohli vystřídat. Bez onoho přežitku, kterému se říkávalo stud. Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele jede dál. A proč by ne! Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem. A nikdo se opět za nic nestydí. Navrhoval bych celospolečenskou infuzi studu a vybraným jedincům implantovat svědomí. Obojí bude obtížné, protože v prvním případě už těžko nahmatáme zlozvykem zkolabované žíly a ve druhém už nerozřízneme politikařením zkamenělou hroší kůži. Místo domu barabizna. Pokud chtěl kdysi zedník postavit pevné a rovné stavení, potřeboval k tomu kromě kamenů a cihel ještě maltu a olovnici. Maltu, aby držela pohromadě jednotlivé kameny a cihly; olovnici, aby stěny byly rovné. Stavitelé moderní polistopadové společnosti začali sice ke stavbě používat ekonomické kameny a právní cihly, tedy stále nové a nové zákony a předpisy, ale absolutně odmítli používat pojivo a ctít svislou rovnou stěnu. Kladou cihlu na cihlu bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti. Dřív se této pojivové směsi říkávalo sedm hlavních ctností. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si udělali kyvadlo. Co bylo kdysi jednoznačným tabu, pyšně rozkmitali moderním relativismem. Mimo jiné je u staveb běžné, že se kameny dávají do základů a cihly na ně.
Tedy zákony jsou nad trhem, ale u českého projektu je tomu naopak. Trh jako by byl nadřazený zákonům. Oč má u nás trh silnější zuby, o to bezzubějšími se stávají zákony. Bez malty a s kyvadlem v ruce se dá postavit leda tak barabizna. Tolik k diagnóze. Terapie Co s terapií? Jsou dvě řešení. Buď to nepovedené stavení zbourat, anebo z něho zavčas utéct. V prvním případě by šlo o revoluci, ve druhém o emigraci. Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován za trestný čin poškozování cizí věci. Skutečně cizí věci. Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří ani ta vratká barabizna. Pokud bych navrhl terapii emigrací, může mi být položena otázka, kam utéct. Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné vratké chatrče. Staví také bez mravnosti a s kyvadlem v ruce. Možná by se vyplatilo prchnout za asijským studentem do té země, kde ještě nevyhynul stud. Třetí chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci. Nějak se v něm začínáme postupně utápět všichni. Jednou za několik let je nám sice hozen záchranný člun v podobě voleb, ale brzy se ukáže, že i on je děravý. Frustrace vystřídá depresi, zklamání vystřídá bezmoc. A právě ona bezmoc spojená s pocitem bezvýchodnosti je silně nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi. A ta tady již je. Dokonce i mezi školními dětmi lze zachytit její silný nárůst. Buďme ovšem upřímní a nestěžujme si jen na ty nahoře. Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: "Žij bohatě navenek a chudě uvnitř!" Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci ... Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence. Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám. Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy všichni! Max Kašparů
KNIHA ROKU 2012 Knihou roku 2012 se v tradiční anketě Lidových novin stal životopis kněze Josefa Toufara, kterého v roce 1950 umučila StB. Autorem knihy Jako bychom dnes měli zemřít je básník, publicista a redaktor rozhlasu Miloš Doležal. Jméno Josefa Toufara (1902 – 1950) je spjato s nevysvětlitelným pohybem křížku, k němuž došlo během jeho kázání o adventní neděli 11. prosince 1949 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v obci Číhošť. Josef Toufar byl odvezen do věznice ve Valdicích, kde byl skoro měsíc nelidsky týrán, aby doznal, že pohyb křížku zinscenoval. Po mučení zemřel 25. února 1950 v pražské nemocnici. Jeho ostatky byly v utajení pod cizím jménem zahrabány do mrchoviště na okraji Ďáblického hřbitova. O Josefu Toufarovi byla již napsána řada knih. Miloš Doležal je však první, kdo se podrobně zabývá jeho životem před působením v Číhošti. Ukazuje, že bez ohledu na to, co se stalo v prosinci 1949, byl Toufar velkou a pozoruhodnou osobností. Želivský opat Vít Tajovský na Toufara vzpomínal: „Pepík byl člověk nesmírně ochotný, čistá duše. Žádný intelektuál, ale naprosto konkrétní a obětavý kněz.“ Toufar se narodil v Arnolci v selské rodině. Již od dětství se chtěl stát knězem, ale jeho rodina neměla na studia peníze. Na gymnázium se dostal díky dědictví po otci teprve ve dvaceti šesti letech. Odmaturoval v roce 1935, to mu bylo 33 let. Pro pětiletou kněžskou přípravu si zvolil seminář v Hradci Králové. V kněžské službě působil necelých deset let. V červenci 1940 se Toufar stal kaplanem v městečku Zahrádka (bylo zbořeno v 70. letech kvůli výstavbě přehrady Želivka). Již v prvním působišti se stal neformální autoritou obce, která široce překračovala církevní mikrosvět. Petici proti jeho přeložení ze Zahrádky do Číhoště, které po únoru 1948 iniciovali představitelé komunistického režimu, podepisovali i místní členové KSČ a jejich akčních výborů.
Než byly po roce 1989 otevřeny archivy, mělo se za to, že pohyb křížku v Číhošti byl provokací StB. Od té doby se však pro toto tvrzení nenašel ani jediný doklad. Stejně tak je vyloučeno, že by věc zinscenoval Toufar nebo někdo z farníků. Malým zázrakem je i úspěch Doležalovy knihy. Nejprve jí odmítla k vydání renomovaná pražská nakladatelství, která se zalekla toho, že publikace obsahuje na sedm set fotografií. Posléze knihu vydalo malé regionální nakladatelství v Pelhřimově. Od 18. října se jí prodalo sedm tisíc výtisků. Celkem v anketě Lidových novin pro Knihu roku 2012 hlasovalo na tři stovky spisovatelů, překladatelů, vědců, kritiků, nakladatelů a dalších osob, které mají ke knihám blízko. Autor knihy přijede koncem února nebo v měsíci březnu do Heřmanova Městce na besedu o této knize a nejen o ní. Podrobnosti o této akci budou zveřejněny. vv
CHYSTANÉ KULTURNÍ AKCE V HEŘMANOVĚ MĚSTCI 26.12. - 15.00 – 16.00 hod. - kostel sv. Bartoloměje - možnost prohlídky betléma v kostele sv. Bartoloměje 16.00 hod. - „Kouzlo zpěvů vánočních aneb pokoj lidem dobré vůle“ - vánoční zpěvy a koledy v podání dětí Základní školy. Přijďte si spolu s dětmi zazpívat k jesličkám ty nejznámější lidové koledy. -
27.12. - 18.00 hod. mše svatá s žehnáním vína ke cti sv. apoštola Jana a následné vánoční setkání farnosti a lidí dobré vůle 28.12. - 12.30 hod. - zámecký park - 9. ročník Dne severských psů v zámeckém parku za nádvořím zámku - přijďte se projet psími spřeženími samojedů mushera Pavla Lněničky a husky pana Zdeňka Brůny – k vidění budou také štěňata samojedů i aljašští malamuti. Letos opět s možností zakoupení teplých nápojů! 3. 1. 2013 – 18.00 h. – Rytířský sál zámku – Tříkrálový koncert komorního souboru Škroup 5.1. 2013 - od 9.00 hod. Tříkrálová sbírka 11.1. – 19.00 h. – Synagoga – houslový koncert Daniela Rumla a smyčcového tria 18.1. – 18.00 h. – Husův sbor – ekumenická bohoslužba v rámci Dne modliteb za jednotu křesťanů 23.2. 2013 - 20.00 hod. - Sokolovna - XXIII. reprezentační ples PS Vlastislav - předprodej vstupenek od 11. 1. v Informačním centru na náměstí
Příští číslo KZ vyjde o Velikonocích Příspěvek na náklady tisku: 5,- Kč
