Co se ti zdá nemožné, není nereálné

http://a-sisi.wgz.cz/

Co se ti zdá nemožné, není nereálné.

Od konce války uběhly tři měsíce. Jak se vyvíjejí osudy postav, jenž stály na straně dobra? Hermiona potřebuje "malou službičku". Pomůže jí s tím náš Mistr lektvarů? A jde vůbec něco, co se na první pohled zdá nereálné? Jde o mojí prvotinu, berte na to prosím ohled. Povídka se zaměřuje na můj oblíbený pár SS/HG. Vycházím ze sedmého dílu, nicméně absolutně nerespektuji smrt Severuse. Za inspiraci, bez níž bych nikdy nic nenapsala velmi děkuji: Sevíkovi99 - zatím nic nepřekonalo tvoje povídky. Thera a její Difficultates - skvělé. Vanity - trošku provokativní dílko od Wartcap (skvělý překlad Rio!). Danae - Tvoje Útočiště je první povídka s tímto párem, kterou jsem četla. Dále díky za všechna díla od Pavlíska. Plus moře povídek, které momentálně honem nevím. Díky. Výše uvedené povídky se týkají pouze páru HG/SS. Vyjmenovat tady všechny autory, kteří mi přinášejí inspiraci je snad nemožné.

1

Co se ti zdá nemožné, není nereálné.

http://a-sisi.wgz.cz/ KAPITOLA 1. - NÁVRAT DOMŮ „Slečno, okamžik!“ „Odpovíte nám na pár otázek?“ „Prosím... Jen pár slov?“ „Proč se vracíte na místo činu?“ „Jaké jsou vaše úmysly?“ „Co cítíte při pomyšlení na návrat?“ Vlak zahoukal. Znamení k odjezdu. Zrychlila krok, jak jen to bylo přes masu všudypřítomných novinářů možné. Jak postupovala k vlaku, otázky se vzdalovaly a slévaly do jednoho velkého hukotu. Sakra práce! Jak dlouho tohle ještě potrvá? A ty otázky! Místo činu... pche! Horší než Holoubková osobně. Opět se ozvalo zahoukání. Popoběhla. S jednou nohou na schůdku vlaku se otočila. Fotoaparáty opět zacvakaly. Uslyšela další změť otázek. Nepodařilo se jí rozeznat jednotlivá slova – díky bohu. V tu chvíli někdo vykřikl její jméno - prudce se vyšvihla do vlaku a zabouchla za sebou dveře. Ozvěna toho hlasu jí však stále zněla v uších. Volné kupé, konečně. Tohle byl bezpochyby pitomý nápad. Věděla, že by to neměla dělat ale... vytáhla hůlku, jemně jí mávla a cosi zašeptala. Tak, teď bude mít klid až do - do příjezdu... domů. Jinak se to nazvat nedalo. Bradavice byly její domov. Hermiona Grangerová se vracela domů. Krajina za okny se měnila. Začalo se stmívat. Člověk by čekal, že když se jedna z nejznámějších čarodějek současného kouzelnického světa vrací na místo, které ji proslavilo, bude nadšená. Hermiona cítila jen směsici nervozity a jakéhosi podivného odhodlání. Poslední tři měsíce byly opravdu náročné. Zatracené viteály, zatracený Voldemort a zatracení novináři! Prvních dvou věcí se úspěšně zbavila, ta třetí se jí držela jako klíště a nechtěla se pustit. Varovali ji, že to bude náročné. Ale že až takhle... Vlak začal zpomalovat. Hermiona zaváhala - svůj školní hábit měla vedle sebe. Má si ho vzít? Prefektský odznak se lehce zablýskl, když hábit otáčela v ruce. Správně by teď měla plnit své prefektské povinnosti. Nějak se na to ale necítila. Ušklíbla se a hábit vrazila zpátky do tašky. V džínách a triku to půjde taky. Koneckonců, má jít rovnou do ředitelny. Ozvalo se zahoukání a vlak s trhnutím zastavil. S nádechem vytáhla hůlku, mávla ke dveřím, ale nic nevyslovila. Dveře se hladce otevřely. Vida, půjde to i bez mluvení. Usmála se. Znalá poměrů se snažila dostat z vlaku co nejrychleji. Prakticky se jí to podařilo. Rychle se vyhnula zmatené směsici vystrašených prváků a s hlavou sklopenou zamířila k místu, kde se tyčila postava poloobra. „Hagride.“ pozdravila a hodně zaklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje. „No né! Hermiono!“ zahalekal oslovený poněkud zvučnějším hlasem, takže si pár lidí v hloučcích okolo začalo okamžitě vzrušeně šeptat . Útrpně zavřela oči. „Ne tak nahlas, Hagride. Máš ten volný kočár?“ její hlas zněl trošku nervózně. Vážně potřebovala jet k hradu sama. Další otevřené okukování by už dnes asi nezvládla. „To se ví, že jo, pro tebe všechno. Rád tě zasejc vidím, děvče.“ Hagrid ji vzal za ruku a vedl ji k pár metrů vzdálenému kočáru. Viděla dva testrály, kteří ho táhli, jak netrpělivě pohazují hlavou. Byla by radši, kdyby je neviděla. Ráda by si to odpustila. Vlezla do kočáru, ostatní studenti se ještě po skupinkách trousili z vlaku. Opravdu se před chvílí snažila vyběhnout tak rychle, jak to šlo. „Pojedu napřed - stejně musím za paní ředitelkou ještě před hostinou, díky Hagride. Uvidíme se pak.“ Bradavický učitel a šafář v jednom přikývl, usmál se na ni a poplácal testrály po hřbetě. Taky je viděl. Vstupní síň byla podivně prázdná. Za chvíli, ale bude narvaná k prasknutí. Stoupala po známých schodech. 2

KAPITOLA 1. - NÁVRAT DOMŮ

http://a-sisi.wgz.cz/ Přepadaly ji sentimentální vzpomínky. Byla vážně ráda, za to, že je zpátky. Naprosto bez zaváhání, jakoby to nebyl rok a něco od doby, co zde chodila jako studentka, došla ke kamennému chrliči, chránícímu vstup do ředitelny. „Viteály,“ řekla mírně znechuceně. Vážně originální heslo. Chrlič uskočil stranou. Krátká cesta nahoru jí neposkytla příliš času k přemýšlení. Ne, že by poslední tři měsíce přemýšlela málo. Někdy měla pocit, že kdyby její myšlenkové úvahy měly být zaznamenány, mohla by si na ně pořídit knihovnu. Zaklepala. „Dále,“ ozval se hlas s prakticky nepostřehnutelným skotským přízvukem. Hermiona vešla dovnitř a trošku nejistě se rozhlédla. Když zde byla naposledy, ředitelnu ještě vlastnil někdo jiný. Nicméně nutno říci, že pod vedením Minervy McGonagallové se příliš nezměnila . Jedinou viditelnou změnou byl obraz spícího Albuse Brumbála za ředitelčiným stolem. „Slečno Grangerová! Ráda vás opět vidím.“ Nadšený hlas vytrhl Hermionu ze zamyšlení. Minerva se k ní blížila s úsměvem a nataženou rukou. „Dobrý večer, paní ředitelko, jsem ráda zpátky,“ odpověděla a následně opětovala pevný stisk ruky. Minerva ji vedla ke křeslu před svým stolem a sama si sedla za něj. „Mohu vám něco nabídnout? Kávu, čaj, sušenky?“ šveholila nadšeně. „Jen čaj, prosím.“ Hermiona se momentálně necítila příliš jistě. Na stole se objevila čajová konvice a dva šálky. Poté, co ředitelka oběma nalila, opřela se v křesle a se zájmem si dívku prohlížela. Vypadala poněkud unaveně a - chvíli nemohla najít ten správný výraz – ano, nesvá, to je ono. „Předpokládám, že zdvořilostní konverzaci v našem případě můžeme vynechat. Vaše žádost mne překvapila, slečno Grangerová, ale vezmeme-li v potaz, že vás znám, musím říci, že ne zase tolik.“ Hermiona se zhluboka nadechla, než odpověděla. „Paní ředitelko... víte, že nemám uzavřený sedmý ročník. Tím pádem nemám složené OVCE, a tím pádem nemám potřebné předpoklady k tomu, stát se bystrozorem. Nenapadá mne lepší řešení. Je to velký problém?!“ Starší žena se na mladší podívala s výrazem, který jasně naznačoval, že ví, o co se pokouší. „Asi takhle, Hermiono,“ odmlčela se, aby nechala doznít zvuk křestního jména. Používala ho zřídkakdy. „Sama moc dobře víte, že při vaší ehm... pověsti už OVCE nepotřebujete. Nicméně,“ zvedla ruku a zarazila tak proud námitek, „troufnu si říci, že vás znám natolik dobře, že chápu, co pro vás OVCE znamenají. Jak to ale chcete udělat? Copak se můžete vrátit zpátky do vyučování?“ Minerva následně znechuceně mávla rukou ke komínku novin. Na vrchu ležel asi dva dny starý výtisk Věštce. Titulní strana v senzaci oznamovala, že jeden ze tří hlavních zachránců kouzelnického světa, má v úmyslu vrátit se do Bradavic. „Víte... myslela jsem nějaké vyučování formou konzultací. Něco, co by mi pomohlo se na OVCE alespoň připravit. Ale mátu pravdu. Nemůžu se jen tak vrátit do běžných hodin. Všude na mě zírají jako na zjevení. Nezvládla bych to.“ Hermionin hlas zněl rozčarovaně. „Tak především bychom to nezvládli my. Potřebujeme soustředěné studenty. Nemohu si dovolit, aby při hodinách místo kouzel sledovali naši „hrdinku“. Umíte si představit takové vaření nestabilních lektvarů s nesoustředěnými studenty? Přiznám se vám,“ Minerva si povzdechla než pokračovala, „netušila jsem, jak moc velký bude mít válka dopad na naše životy. Nicméně je to teprve čtvrt roku! Musíte... musíme být ještě trpěliví.“ Hermiona si tohle opakovala asi tak dvacetkrát za den. Vzhledem k nedávným událostem se prakticky nedostávala do mudlovského světa. Byla tedy stále obklopena kouzelníky, což jí na jednu stranu vyhovovalo, na druhou stranu nyní patřila k pár nejsledovanějším lidem v kouzelnickém světě. Válka její dosavadní život ovlivnila až příliš. Nechtěla, aby nadále ovlivňovala i ten budoucí. „Takže?“ zeptala se s očekáváním. 3

KAPITOLA 1. - NÁVRAT DOMŮ

http://a-sisi.wgz.cz/ „Není to lehké. Ale... pochopitelně, že se vás pokusíme na OVCE připravit co nejlépe to jde. Když nic jiného, celý kouzelnický svět vám to dluží. Vidím to takhle - nevrátíte se na klasické vyučování pro sedmý ročník. Alespoň teď ještě ne. Možná pokud by se situace časem stabilizovala. Domnívám se, že nejlepší bude ta vaše forma konzultace. Půjde vám zřejmě hlavně o tyto předměty - lektvary, přeměňování, obrana proti černé magii, bylinkářství a kouzelné formule?“ Byla to jasně řečnická otázka, proto ředitelka ihned pokračovala. „Nejhůře s hodnocením Nad Očekávání, to je vám jasné. Vzhledem k tomu, že se vám učitelé budou muset věnovat ve svém volném čase, bylo by ideální snížit počet profesorů na minimum... “ Minerva se odmlčela, zřejmě aby si Hermiona přebrala co to znamená. Po krátké odmlce opět promluvila. „Jsem vás schopna naučit kromě přeměňování i kouzelné formule. Na zbylé tři předměty, už ale nestačím. Naštěstí pro vás máme učitele, který je schopen vás je naučit. I když... '' Usmála se zřejmě nad tou představou. „Bylinkářství by mohlo trošku pokulhávat. To byste se, ale zvládla doučit sama. Problém vidím jinde. Přemluvit tuto osobu k našemu plánu nebude vůbec lehké. To ale sama víte''. Hermiony se zmocnilo naprosto jasné tušení. Zlé tušení. Mělo jí dojít, co tím Minerva myslí. Zatraceně, to nehodlala absolvovat. To prostě... V krbu vedle ní se ozvalo zapraskání. Zelené plameny ohlásily příchod návštěvníka. Než stačila Hermiona vznést námitku, černě oděná postava ladně vystoupila z krbu. „Volala jste mě, paní ředitelko?“ zeptal se sametový hlas. KAPITOLA 2. - TO NEMŮŽE MYSLET VÁŽNĚ?! Pokud si Severus Snape všiml své bývalé (opravdu bývalé?) studentky v křesle, nedal to ani v nejmenším najevo. Jeho černé studené oči byly upřeny pouze na ředitelčino křeslo. Hermiona jen nešťastně zalapala po dechu. Za okamžik se ale uklidnila, neboť jí došla zřejmá věc - Severus Snape nebude s Minerviným plánem v žádném případě souhlasit. Usmála se, téměř úlevně. „Severusi! Děkuji, že jste přišel. Potřebujeme, se slečnou Grangerovou, vaši pomoc.“ Minerva to říkala tónem, který naznačoval, že si je absolutně jistá, že její požadavek o pomoc nebude moci odmítnout. Snape se s jistým přemáháním otočil k Hermioně, zabořené v křesle. Na okamžik se mu na tváři objevil typický úšklebek, který však téměř hned zmizel. Když promluvil, jeho hlas byl typicky chladný a odtažitý. „Dobrý večer, slečno Grangerová.“ To bylo opravdu originální uvítání. Hermiona nečekala nic jiného - s pokusem o stejně chladný tón odpověděla. „Dobrý večer, profesore Snape.“ Plnohodnotná konverzace dvou dospělých lidí, pomyslela si otráveně. Minerva je na okamžik oba přejela pohledem, než pokračovala, otočená čelem ke stále stojícímu učiteli. „Posaďte se, Severusi. Dáte si také čaj?“ Otázka vyzněla téměř nepatřičně vzhledem k tomu, komu byl čaj nabízen. Reakce byla typická. Snape se posadil do druhého křesla před Minerviným stolem a pouze mlčky zavrtěl hlavou. Poté upřel svůj vyčkávavý studený pohled na ředitelku. „Máme tady menší problém. Slečna Grangerová chce v letošním roce složit zkoušky OVCE.“ Minerva zmlkla, zřejmě čekajíc na nějakou reakci. Snape byl chvíli potichu. Hleděl na Minervu stylem - je mi celkem fuk, co chce vaše oblíbená studentka. Jen mi řekněte, proč se toho sakra mám nějakým způsobem účastnit já?! Zřejmě ale choval ke své nadřízené tolik slušnosti, že to zatím neřekl nahlas. Nečekajíc na další reakci, ředitelka pokračovala. „Jsem si jistá, že chápete tuto situaci. Nemůžeme nyní Hermionu pustit zpátky do vyučování. Nemusím vám to předpokládám blíže vysvětlovat“. Mávla opět rukou k hromádce novin. Snape jí sledoval pohledem, když se na něj podívala s otázkou v očích, pouze přikývl. Neochotně.

4

KAPITOLA 2. - TO NEMŮŽE MYSLET VÁŽNĚ?!

http://a-sisi.wgz.cz/ „Zároveň, ale nemáme právo jí ve zkouškách bránit. Jistě, možná kdybychom počkali řekněme tak rok, než se situace stabilizuje... Ale stejně netuším, jak se to vyvine. Třeba by časový odklad vůbec ničemu nepomohl. A co by ten rok dělala? Ne, myslím že náš plán bude nejlepší. Těch pět předmětů, které nutně potřebuje ke zkouškám jí zvládneme - bez nemalé pomoci jejího intelektu (Snape se opět ušklíbl) naučit formou konzultací. Vezmu si na starost přeměňování a kouzelné formule. Chtěla bych vás požádat - lépe řečeno obě bychom vás chtěly požádat, zda byste si nevzal ten zbytek?“ Hermiona dlouze vydechla. Minerva očividně nechodila kolem horké kaše. Přímý pohled, kterým nyní sledovala Snape byl plný odhodlání. Hermiona si uvědomila, že ředitelce je naprosto jasné, jak těžká práce se Snapem bude - po všech stránkách. Stále si však byla jistá, že profesor na prosbu nepřistoupí. Vůbec se to k němu nehodilo. Jeho souhlas vypadal v daný okamžik téměř absurdně. Ona tázaná osoba zatím pouze seděla zcela tiše, konečky prstů obou rukou spojené do tenké stříšky. Jeho zrak nyní nesměroval ani na Minervu či Hermionu, pouze na okraj svých prstů. S takto sklopeným pohledem odpověděl. „Jinými slovy po mě chcete, abych se kromě té tlupy náhražek studentů, ve svém chabém volném čase věnoval ještě jedné studentce? Studentce, která už díky své pověsti vůbec studovat nemusí? Která OVCE chce jen díky své touze po dalším diplomu vhodném k zarámování?“ Jeho hlas se pomalu prohluboval s každým slovem, které řekl. Na konci už z něj šel strach. Nyní hleděl na Minervu s výrazem který jasně říkal, že je připraven bojovat. A fakt byl, že s bojem měl Severu Snape nepopiratelné zkušenosti. Hermiona cítila spravedlivé rozhořčení. Jaká touha po diplomu?! Co si ten namyšlenej chlap myslí? Neměla potřebu se ho doprošovat. Řekne ředitelce, že prostě vymyslí něco jiného. Sice absolutně momentálně netušila co, ale to se nějak... Než však stačila něco naštvaně odseknout a tím snížit své šance na úspěch v této záležitosti na minimum, Minerva jí předběhla. „Myslím... že sám moc dobře víte, že se nejedná o žádnou hloupou touhu po dalším papíru vhodném k vystavování. Každopádně v jednom máte pravdu. Musel by jste se slečně Grangerové věnovat individuálně. Nicméně jsem si jistá, že víte, že vzhledem k její inteligenci - když už se musím opakovat, zvládne většinu látky sama. Od nás bude potřebovat pouze občasné rady a připomínky. Například co se týče obrany, již teď s ní má větší zkušenosti než kterýkoli jiný student sedmého ročníku.“ Tento fakt byl řečen strohým učitelským tónem. Když však pokračovala, její tón byl o poznání laskavější. „Severusi, něco slečně Grangerové dlužíme. Ano, stejně tak jako něco dlužíme vám. Jsem si jistá že víte, že jsem si toho vědoma. Mám to stále na zřeteli. A vy to víte.“ Nebyla to otázka, bylo to konstatování. Snape si ředitelku chvíli znechuceně prohlížel, když za okamžik odpověděl, jeho hlas byl stažený nevolí. „Rozumím. Pokud je to vaše přání... “ nehleděl na Hermionu, očima udržoval kontakt pouze s Minervou. Hermiona měla pocit, že tu vlastně vůbec nemusí být. Minerva s uspokojením přikývla. „Děkuji vám. Domluvím se slečnou Grangerovou podrobnosti. Dám vám vědět.“ Snape na poděkování nereagoval. Postavil se. „Pokud už nic jiného nemáte, musím jít. Obávám se, že naši milí studenti již dorazili. Potkáme se tedy na hostině“. Slovo „milí“ pronesl se znatelným odporem. Lehce sklonil hlavu směrem k ředitelce, na Hermionu ani nepohlédl a s typickým zavířením hábitu přešel ke krbu. Ticho v ředitelně by se dalo krájet. Ani jedna z žen nechtěla promluvit jako první. Nakonec ticho prolomila Minerva. „Než cokoli řeknete... tuším co by to mělo být. Chápu váš nedostatek nadšení pro práci se Severusem. Ale Hermiono... sama nejlépe víte, že lepšího odborníka na tyto předměty vám poskytnout nemůžu. Nemám ho. Co se týče jeho reakce - vždyť ho znáte. Doufala jsem... doufala jsem, že s koncem války by se jeho chování mohlo obrátit k lepšímu. Evidentně je v něm ale natolik zakořeněné... Viděl tolik věcí o kterých ani nechci přemýšlet. Musel dělat naprosté nechutnosti - proti vlastnímu přesvědčení. Nesuďte ho podle jeho vystupování. Znáte jeho činy, berte na ně ohled.“ Hlasem ředitelky se nesl odstín prosby. Hermiona přemýšlela. Chápala vše, logicky chápala vše co jí Minerva řekla. Její citové já však s člověkem jako byl Severus Snape vždy mělo problémy. S jedním ale 5

KAPITOLA 2. - TO NEMŮŽE MYSLET VÁŽNĚ?!

http://a-sisi.wgz.cz/ musela souhlasit - lepší odborník tady momentálně nebyl. Smutný fakt. „Pochopitelně máte pravdu. Jsem vám vděčná, že jste mi vyšla vstříc. Jen když vidím nechuť profesora Snapea, obávám se... zda naše výuka bude vůbec proveditelná. Víte jak se ke studentům umí chovat. Mám toho za těch šest let s ním za sebou až dost. Nicméně,“ lehce pokynula rukou, když chtěla ředitelka cosi dodat „chápu, že v této situaci si nemohu příliš vybírat. Chci po vás laskavost. A vy mi dáte toho nejlepšího člověka, co se týče odbornosti. Bohužel však ne nejlepšího, co se týče řekněme - společenského vystupování. To už je, ale můj problém. Co máte v plánu teď?“ Minerva se zcela evidentně rozhodla nereagovat na Hermioninu větu - alespoň ne nyní. Vzala viditelně na vědomí pouze poslední otázku z jejího proslovu. „Musím na zahajovací hostinu. Asi se ráda najíte mimo Velkou síň, že?“ Když Hermiona přikývla, ředitelka tedy pokračovala. „Klidně zůstaňte tady, jen co bude po večeři vrátím se a domluvíme podrobnosti. Zavolejte si do kuchyně, pro co jen chcete.“ Hermiona se vděčně usmála, než se však Minerva zvedla k odchodu, cosi jí napadlo. „Mohla bych... mohla bych se na okamžik podívat do naší společenské místnosti? Víte, nikdo tam není a já bych ráda... “ Nemusela říkat, co by ráda, Minerva s pochopením přikývla. Hleděla za odcházející dívkou s nečitelným výrazem v očích. Když zaklaply dveře, doposud spící obraz Abuse Brumbála otevřel oči. „Máte s těmi dvěma v plánu něco konkrétního, Minervo?“ KAPITOLA 3. - TAK PŮJDE TO? Nebelvírská společenská místnost byla podivně opuštěná a tichá. Pamatovala si ji úplně jinak. Vždy plnou lidí, živou a uspěchanou. Teď tady stála v šeru a naprostém tichu. Kdyby měla Hermiona popsat, co právě teď cítí, musela by uznat, že jde o nelehký úkol. A když jedna z nejnadanějších čarodějek současnosti něco takového přizná, je to na pováženou. Zvyklá neutíkat od překážek, rozhodla se, že se pošťourá ve svém nitru. Výsledek byl rozporuplný. Byla opravdu, ale opravdu ráda, že je zpátky. Po škole se jí stýskalo, i když nahlas to příliš neříkala. Ron si už tak ťukal na čelo... Vážně chtěla mít OVCE, a ne proto, aby si ten cár papíru mohla pověsit na zeď! Co si ten chlap o sobě sakra myslí?! Bystrozorské povolání bylo přesně to, co chtěla. A na to řádně dokončené vzdělání potřebovala. Ne, ten mizera ji neodradí. Snášela ho šest let, snese ho o rok déle. Ale... bála se, to nemohla popřít. Opravdu měla strach a to ji deptalo. Prošla válkou v čelní linii, poznala kletby, které se nepromíjejí, sama je byla nucena použít - při této vzpomínce se otřásla odporem - riskovala život při hledání těch zatracených viteálů a... ještě mnohem víc. To vše v pouhých sedmnácti letech. A teď se bude bát hodin lektvarů? To je absolutně směšné! Jakkoli to možná bylo směšné, příliš jí to nepomáhalo. Pravda však taky byla, že její strach nebyl neoprávněný. Ono snášet nemožné poznámky svého profesora ve třídě plné spolužáků, bylo něco jiného, než s ním být zavřená sama v místnosti, a ještě – Merline! - na výuce rovnou třech předmětů dohromady! Hermiona věděla, že na lektvary má talent. Obrana proti černé magii již však byla - navzdory ředitelčiným slovům - trošku tvrdší oříšek. Jistě, válka ji naučila bojovat a bránit se. Díky mnoha, ne zrovna vítaným příležitostem, měla vycvičené bojové taktiky, zesílený instinkt a velmi dobré reakce. Některá kouzla jí ještě stále dělala problémy. Harry dodneška vrtěl hlavou nad jejím nepříliš povedeným Patronem. Hermiona si vděčně uvědomila, že když ho v minulosti potřebovali, naštěstí vždy stačil právě Harryho silný jelen. Neměla také tak silnou vůli, nedokázala by vzdorovat Imperiu. Měla tu „čest“ si to vyzkoušet. Ne, to nebylo něco, na co momentálně chtěla vzpomínat. Sečteno a podtrženo - její nadání pro obranu se s tím Harryho nedalo srovnat. Byla si jistá, že Snape to nenechá bez komentáře. Ona se ale opravdu chtěla učit, chtěla ve studiu pokračovat! Jen... musí se k tomu přimotat Snape? Jistě, jistě, nemůže chtít všechno. Ředitelka má pravdu, nikdo lepší... ne, nebude se opakovat. Prostě to bude muset zkusit s tím nesnesitelným člověkem vydržet. Musí zatnout zuby a myslet na OVCE. A až přijdou ty jeho nemožné poznámky a komentáře ke všemu, co udělá - a to si byla zatraceně jistá, že přijdou - prostě se nadechne, potlačí chuť poslat ho někam... však Merlin ví kam, a vydrží to. Musí. Co, ale opravdu nechápala, a nad čím měla už hezkou chvilku stažené obočí, byl Snapeův souhlas. Když vystoupil z krbu a Hermioně došlo, o co se chce ředitelka pokusit, v tu chvíli by vsadila svoji hůlku, že ten přerostlý netopýr nebude souhlasit. Ale on souhlasil.

6

KAPITOLA 3. - TAK PŮJDE TO?

http://a-sisi.wgz.cz/ Ještě, že nic nevsadila. Samozřejmě, v podstatě to byl souhlas sotva patrný, ale byl tam. Ten zvláštní oční kontakt, který vedl její staronový profesor s Minervou, ji, řekněme, zmátl. Byly to zvláštní pohledy, jakoby si ti dva rozuměli a věděli víc, než Hermiona byť jen tušila. Vždycky si myslela, že tento způsob očního hovoru dokáže vést se Snapem jen Brumbál. A ani tehdy to nechápala. Vždyť ty černé oči zpravidla nic neprozrazovaly – jediné, co se z nich čas od času dalo vyčíst, bylo pohrdání a zlomyslnost. Někteří lidé v nich nicméně očividně viděli víc. Každopádně, říkala si v duchu, zatímco pomalu vycházela ze společenské místnosti. Prostě nějak přijde na to, proč to ten... člověk udělal. Souhlasil, že ji bude učit, lépe řečeno mučit, musí se ho tedy naučit nazývat jinak než „mizera“, „přerostlý netopýr“ nebo... jakkoli podobně. Ale přijde na to... *** Profesorka McGonagallová unaveně seděla za svým stolem. Tyhle dny na začátku školního roku byly buď, čím dál tím víc vyčerpávající, nebo Minerva stárla. Spíš to druhé. Bude se muset zeptat Albuse, jak - ozvalo se zaklepání. Tak se zeptá později... „Dále.“ Její hlas zněl i přes snahu pramálo nadšeně. Dovnitř opatrně nakoukla její oblíbená studentka. Jistě, byla přeci ve společenské místnosti. „Hermiono, co jste tam dělala tak dlouho? Myslela jsem, že už dávno budete po večeři?“ „Omlouvám se, asi jsem se... zamyslela. Pokud vám to nevadí, asi ani večeřet nebudu. Nechci rušit, myslela jsem jen, že domluvíme podrobnosti ohledně mé výuky... “ Její hlas pomalu plynul do ztracena. Minerva vypadala opravdu unaveně. Možná by jí mohla navrhnout, že přijde třeba zítra. Hlas ředitelky ji nenechal myšlenku dokončit. „Posaďte se. Jsem jen unavená. Dáte si alespoň čaj?“ „To bych ráda.“ Na stole se objevila konvice s čerstvým čajem a pochopitelně nechybělo ani drobné občerstvení. Možná si přeci jen pár sušenek dá. „Tedy - po moučníku mi profesor Snape oznámil, že vaše výuka začne pozítří pozdě odpoledne obranou, přesný čas vám dá ještě vědět. Zřejmě se to protáhne až do večera, profesor má však plný rozvrh. Učí teď lektvary i obranu, a ještě mi dělá zástupce.“ Zástupce ředitelky je přerostlý netopýr... ne, profesor Snape?! To jí nějakým způsobem unikalo. A jak proboha stíhá tohle všechno?! Snažila se, nedat na sobě znát nepříjemné překvapení. Minerva ale pokračovala. „Veškeré podrobnosti o tom, jak si budete výuku plánovat si domluvte s profesorem Snapem. Co se týče mých předmětů, musím si pro vás dát dohromady úkoly a literaturu. Dejte mi na to tak týden, než se uklidní ten chaos, co tady teď panuje.“ Hermiona přikývla. Ředitelka evidentně měla tendenci ji zahrnout co největším množstvím informací na jeden zátah, jelikož ihned pokračovala. „Pokud nic nenamítáte, budete zatím bydlet na hradě v prostorách pro návštěvníky. Má to své výhody například soukromí a koupelnu jen pro sebe. Jaksi mám tušení, že můj zástupce se vás chystá zavalit... no... řekněme velmi velkou kupou nejrůznějších úkolů, esejů a já nevím čeho ještě. Jistě vám tedy přijde vhod naše knihovna. Dám vám neomezený přístup do Zakázané sekce.“ Tentokrát již čekala na Hermioninu reakci. Ta byla překvapená, nutno říci, že každopádně příjemně. „Dáte mi tam neomezený přístup? To, ale sedmý ročník... “ Aha, ona nebude „normální“ sedmý ročník. Jak typické. Ředitelka si zřejmě všimla jejího zamračeného výrazu. „Podívejte, slečno Grangerová. Setkala jste se s věcmi, se kterými jste se ve vašem věku vůbec setkat neměla. Znám vaši lásku ke knihám. Myslím, že vzhledem k vašim zkušenostem, vás pár knih o černé magii nerozhází. Nicméně spoléhám na to, že si toto... nazveme to třeba malé privilegium, necháte pro sebe. Co bych asi tak dělala se zástupem nespokojených sedmáků, kteří by hořeli touhou přečíst si o viteálech nebo něčem takovém? Merlin nás ochraňuj, ať už to je definitivně za námi. Ještě mě napadá jídlo si můžete objednávat krbem ve vašem pokoji, je napojen na letaxovou síť přímo do kuchyně. Jen vás prosím, nedávejte domácím skřítkům oblečení! Mohli by odmítnout za vámi chodit.“ Poslední dvě věty říkala s šibalským zábleskem v očích.

7

KAPITOLA 3. - TAK PŮJDE TO?

http://a-sisi.wgz.cz/ Hermiona se usmála a mlčky přikývla. „Myslím, že je to pro dnešek vše. Zítra vás čeká zřejmě jeden z posledních volných dnů na hezky dlouhou dobu, tak si ho užijte. Odvedu vás teď do vašeho pokoje.“ Ředitelka očividně považovala konverzaci za uzavřenou. Hermionu sice napadlo minimálně padesát dalších věcí, na které se ještě chtěla zeptat, bylo jí, ale jasné, že právě teď není ta pravá chvíle. Mlčky se zvedla a následovala ředitelku ven z její kanceláře. Zdálo se jí to, nebo než Minerva zavřela dveře, portrét Albuse Brumbála za jejím stolem na ni povzbudivě mrkl? *** Hermionin pokoj byl zařízen v nebelvírských barvách. Postel byla prakticky navlas stejná jako v její dívčí ložnici. Rozdíl ve vybavení jejího starého a nového pokoje byl především v prostoru. Tolik místa, které nyní měla jen pro sebe, ještě nikdy neměla. Ani u rodičů ne. Ložnice působila dojmem malého apartmánu, část s ohromnou postelí a velkým šatníkem byla od jakéhosi obývacího pokoje oddělena tenkou stěnou. V obývací části se nacházela pohovka v rudozlaté barvě, velký krb, ale především obrovský psací stůl s neuvěřitelným množstvím zásuvek. Naproti němu ještě stála knihovna, která se táhla od podlahy až ke stropu. Zatím byla poloprázdná, nicméně Hermiona si byla jistá, že ji brzy zcela zaplní, ne-li přeplní. Ten psací stůl ji však nepřestával udivovat. Tolik místa přece nebude potřebovat, nebo snad ano? Ministr snad neměl tak velký stůl... Hlavní vchodové dveře vedli právě do této obývací části, dveře do koupelny byly skryty v části ložnicové. Koupelna byla, jak Hermiona právě zjistila, velmi podobná té prefektské, kterou byla zvyklá používat. Nebyla, ale tak velká, přesto jí mramorová vana připomínala menší bazének. A ona měla bazénky opravdu ráda. Domácí skřítkové již stihli vybalit její věci, takže se mohla rozkošnicky ponořit do svého nového koupaliště, nechat kohoutky vyrobit velké množství voňavých bublinek, a se zavřenýma očima si pomyslet, že by tenhle rok možná nemusel být tak špatný. KAPITOLA 4. - ZDÁ SE TI TO NEMOŽNÉ? Ticho v místnosti přerušil nepříjemný zvuk. Hermiona pohlédla k místu, odkud se ozýval. Krásná černá sova s pronikavýma očima netrpělivě poposedávala na okenním parapetu a pohazovala křídly. Když jí Hermiona otevřela, mírně zlostně ji klovla do prstu. „Ale no tak... vidím, že jsi stejná jako tvůj pán.“ Zatímco napomínala sovu, odvazovala jí z nožičky pergamen. Nemusela hádat, od koho sova bude. Čekala na ni. A letmý pohled na nečitelné písmo ji v domněnce pouze utvrdil. Sova ani nečekala na nějaký pamlsek, jen netrpělivě máchla křídly a byla pryč. S podivným pocitem obav otevřela dopis. Slečno Grangerová, Očekávám Vás ve svém kabinetu dnes, přesně v šest hodin. Prof. Snape Chvíli na ten krátký vzkaz mžourala. Ne, že by jí dělalo potíže ho rozluštit, koneckonců - šest let to písmo luštila dvakrát týdně. Spíše ji zarazila naprostá strohost vzkazu. Nicméně - bylo to naprosto normální. Pohled jí sklouzl na hodiny stojící na krbové římse. Za pár minut tři. Jsou tři hodiny dostatečný čas na přípravu před vstupem na bitevní pole? Momentálně došla k názoru, že i tři dny by byly málo. Když tak stála uprostřed svého velkého pokoje, mírně osamocená a nezvyklá na takovou samotu, strach který z hodin se svým slizkým..ne, ne... se svým profesorem pociťovala, byl stokrát, možná tisíckrát větší. Vyhlídka na nadcházející večer jí působila podivné chvění v oblasti žaludku. Ve snaze se uklidnit začala chystat obrovskou haldu čistých pergamenů a nových brků. Nepochybovala, že je víc než dostatečně využije. *** Za dvě minuty šest. Za minutu šest. Za třicet vteřin šest. Dobrá, už musí zaklepat, déle už tady přešlapovat nemůže. V duchu si nadávala, jelikož jí přišlo naprosto absurdní, aby se cítila tak nervózní z jedné hodiny... .čeho vlastně? Lektvarů, obrany? Nic z toho, co má dnes večer čekat, se jí ten netopýr neuráčil napsat. Nepochybovala, že to bylo úmyslné. Výjimečně si dovolila ho nazvat nezdvořilým výrazem. Přesně za vteřinu šest zaklepala. Po chvilkové pauze se ozvalo chladné „dále“ . Nádech, výdech, nádech... opakovala si Hermiona jako kolovrátek, zatímco brala za kliku a zatlačila do dveří. 8

KAPITOLA 4. - ZDÁ SE TI TO NEMOŽNÉ?

http://a-sisi.wgz.cz/ Profesor Snape seděl za svým neuvěřitelně přeplněným a chaotickým stolem, v ruce brk s červeným inkoustem a zlostný výraz v bledém obličeji. Když jeho staronová studentka vešla, chvilku vůbec nezvedl hlavu a dál cosi drápal na pergamen (nepochybně jeden z nechutně dlouhých esejů nějakého nebohého studenta, který při jeho psaní cedil krev a to jenom proto, aby se mu jeho dílo vrátilo prošpikováno sarkastickými poznámkami a narážkami na téma jeho inteligence). Hermiona nejistě pípla cosi jako pozdrav a přešlápla na místě. Hodlá ji vzít na vědomí? Po chvilce, která se jí zdála jako věčnost, konečně zvedl hlavu a zároveň pergamen odhodil na hromádku vedle sebe. Na okamžik na ní spočinul očima, možná aby se pokochal jejím nejistým výrazem a stále ještě beze slova mávl rukou k židli na druhé straně jeho stolu. Když se Hermiona pomalu posadila, zjistila že sedí přímo proti němu a mezi nimi je pouze psací stůl. Velikostí jí připomínal ten její, nicméně zatímco ona ho měla téměř prázdný (alespoň do dnešního večera), ten Snapeův na sobě neměl opravdu ani centimetr volný. Zatímco mlčky hledala místo, kam by si mohla položit svůj brk a pergamen hlavou jí probleskla vzpomínka na jedno mudlovské přísloví - pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. Na člověka, který seděl naproti ní, to očividně platilo beze zbytku. Po chvilce jejího tápání po milimetru, alespoň trošku volného místa, se Severus slitoval, vzal jednu obří haldu pergamenů a odhodil je na zem vedle sebe. Veškeré úkony doposud probíhaly za hrobového ticha. Když už Hermiona měla pocit, že to prostě nevydrží, chladný hlas proťal vzduch. „Předpokládám,“ začal potichu, „že výuka bude probíhat jako byste byla na řádném vyučování. Ode mne žádná privilegia neočekávejte. Budete sem docházet třikrát týdně. Na hodinu obrany vždy v úterý, na hodinu bylinkářství vždy ve čtvrtek a na dvě hodiny lektvarů vždy v sobotu v šest hodin. Adekvátní samostudium je v tomto případě nezbytné. Paní ředitelka však má o vás velmi vysoké mínění, takže se uráčila mě ujistit, že vše dokonale zvládnete.“ Celý proslov byl řečen sarkastickým tónem, ke konci už ale získal velmi jedovatý odstín. Byl to jeho typický projev. Hermiona pouze mlčky přikývla. Čekala něco podobného. Snape na ni krátce mlčky zíral, jakoby čekal, kdy začne protestovat nebo něco podobného. Hermiona na něj stejně tak mlčky zírala zpátky, pevně odhodlaná nenechat se k ničemu vyprovokovat. To by se mu tak líbilo. A jelikož její myšlenkové pochody okupovalo vše možné, jen ne přání potěšit Severuse Snapea, dávala si na své kontrole opravdu záležet. „Pokud se uráčíte spolupracovat, mohli bychom začít. Jistě vám neuniklo, že je úterý, máte tedy obranu. Bylo mi řečeno, že jste v ní velmi dobrá, o čemž sice pochybuji, nechám však vaši nebelvírskou nestydatost, aby na to přišla sama.“ Snape si svou nebohou studentku bohapustě vychutnával. Byla proti němu bezmocná, což si velmi dobře uvědomoval a hojně toho využíval. Hermiona si to uvědomovala taky, avšak využít toho nemohla. Ona tady byla ta bezmocná, a neuvěřitelně to v ní vřelo vzteky. Natáhla se ke svému pergamenu a uchopila brk. Obrana byla její noční můra, proto se modlila, aby její drahý učitel nechtěl přistoupit k praktickému nácviku. Zatímco se tak v duchu upínala k Merlinovi, na tváři jejího učitele se objevil úšklebek. „Jak typické. Skoro se mi po tom stýskalo. Vy a vaše poznámky z hodin, které připomínají přepis celé knihovny. Opravdu si myslíte, že budu ztrácet svůj čas tím, že vám budu papouškovat celá lejstra, která máte za úkol přečíst v rámci svého samostudia?“ Severusův hlas teďˇ opět změnil odstín. Byl tichý a zlostný. Černé studené oči se do Hermiony zavrtávaly tak intenzivně, že se začala obávat, jestli nedokáže číst její myšlenky prostě jenom tím, že se jí podívá do očí. Cítila se teď opravdu pokořeně a vyzývání Merlina vzdala. Beznadějné. Stejně tak se neochotně vzdávala naděje, že její první hodina proběhne normálně. Když promluvila, snažila se, aby její hlas nezněl vyděšeně. „Budeme tedy cvičit praktickou obranu, pane?“ „Váš důvtip mě zaráží. Proč se tváříte tak vyplašeně? Jste přece odborník na černou magii. Nebo mi chcete tvrdit, že váš portrét na Čokoládových žabkách a jeho popisek lže? Jak mi bylo řečeno, patříte prý k triu lidí, kteří zbavili svět Temného pána. Vaše obrana musí být naprosto skvělá.“ Z jeho hlasu cítila velkou dávku posměchu. Hermiona se momentálně příliš soustředila na snahu se alespoň trochu uklidnit, než aby byla schopna 9


http://a-sisi.wgz.cz/ vymyslet přijatelnou a hlavně bezpečnou odpověď. Nastala přesně ta situace, které se obávala. Procvičovat bojová kouzla se Snapem... ne, že by se ho bála, ne v pravém slova smyslu. Věděla, že jí doopravdy neublíží. Jeho komentáře však mnohdy zanechávaly větší paseku, než nepromíjivé kletby. Bylo těžké si to připustit, po všech těch letech už by vůči němu měla být imunní, ne? Když nic neříkala, Snape líně pokračoval. „Jistě umíte všechna potřebná obranná kouzla. Předpokládám, že pro vás tedy nebude problém ubránit se kletbě Legilimens... “ Hermiona zůstala v šoku zírat. To nemyslí vážně!? Co mu má na to říct? Legilimens bylo jedno z těch kouzel, které vyžadovalo pokročilejší umění obrany. Stejně tak jako Patronovo zaklínadlo jí dělalo problémy. A kdyby byla tak dobrá v obranných kouzlech, jak tenhle umaštěnej frajer tvrdí, nemusela by na vlastní kůži mnohokrát zažít cruciatus. Ze všech sil se snažila ovládnout svůj výraz, dle jeho úšklebku bylo jasné, že pozdě. Když promluvila, snažila se, aby alespoň její odpověď zněla klidně a věcně. „Pokusím se, pane. Nemyslím si ale, že byste byl spokojen.“ „Nechte to laskavě na mně. Víte, co máte dělat. Připravte se.“ Ani ji nepřekvapil tak náhlý přístup k akci, bylo mu to podobné. Oba zůstali sedět, Hermiona ani nevytáhla hůlku. Tohle kouzlo vyžadovalo něco úplně jiného. Vůbec se nedokázala soustředit na vyčištění své mysli, ne v téhle situaci. Snažila se dostat své myšlenky pod kontrolu... „Legilimens!“ bylo to řečeno velmi tiše, leč důrazně. Náhle ve své hlavě ucítila něco, co tam vůbec být nemělo. Krajně nepříjemný pocit byl čím dál silnějším, snažila se mu vzdorovat. Než se však vzmohla na nějaký opravdový protest, před očima se jí začaly míhat její vlastní vzpomínky... Opět viděla sama sebe jak používá Obraceč času, aby vysvobodila Siriuse. Jak se chystá na Vánoční ples s Krumem. Následnou hádku s Ronem. Znovu se ocitla na jedné z mnoha hodin lektvarů. Snape se jí posmíval za její vědomosti. Teď přemlouvala Harryho, aby se vzdal své zvláštní učebnice lektvarů v šestém ročníku. Plakala a držela Rona za ruku, když Fawkes s bolestným a přesto nádherným zpěvem přelétal nad Brumbálovým hrobem. Znovu viděla odhodlání v Harryho očích, když říkal, že Voldemorta porazí. Viděla i nenávist, kterou cítil, když všem oznamoval, kdo zabil Brumbála. Znovu se dívala na své rodiče těsně předtím, něž na ně ve spánku použila paměťové kouzlo. Obcházela podél Harryho a Rona, točila se kolem dokola a přitom mumlala ochranná kouzla. Viděla Remuse, jak říká, že Tonksová je těhotná. Následovala i jeho hádka s Harrym. Před jejíma očima stál znovu Harry, a v ruce držel meč Godrika Nebelvíra. Ron na ni vrhal zamilované pohledy. Bellatrix a její snůška cruciatů. Harry, o kterém si myslela, že je mrtvý. Vzlykající Hagrid. Zděšená Minerva. Molly, předvádějící svůj nejlepší výstup, jenž měl za následek smrt Bellatrix. A konečně – Harry kroužící okolo Voldemorta... Když už si myslela, že tlak ve své mysli prostě déle nesnese, ustal. Hermiona prudce oddechovala, oči zavřené. V místnosti bylo ticho. Když po chvilce konečně otevřela oči, Snape si ji soustředěně prohlížel. Chvilku v jeho očích nebyla žádná z těch negativních emocí, které tam obvykle bývaly. Když však promluvil.. „Tomuhle říkáte zvládnutá nitrobrana? Mohl jsem si prohlédnout VŠECHNY vaše vzpomínky! I takové, které ani nevíte, že si pamatujete. Necítil jsem ve vaší mysli žádný odpor! Ředitelka zřejmě není zcela v pořádku, když tvrdí takové surreálnosti o vašich schopnostech.“ Snapeův hlas byl tichý a studený. Necítila v něm posměch, jen chlad. Útok na její mysl ji tak vyčerpal, že se nenamáhala odpovědět. Pouze na něj hleděla zpod přivřených víček. V tuto chvíli necítila ani vztek. Jen hroznou únavu.

10


http://a-sisi.wgz.cz/ Buďto si toho Snape všiml, nebo byl (a to bylo pravděpodobnější) prostě jen příliš znechucený jejím výkonem. Každopádně se jí ulevilo, když znovu promluvil. „To je pro dnešek vše. Do příště si laskavě nastudujte vše, co se tohoto tématu týká.“ Jakkoli zněl jeho hlas hrozivě, Hermionu potěšil. Mohla konečně odejít. Když se zvedala a brala si své věci, Snape místo pozdravu dodal: „Pokud chcete chodit na tyto hodiny tak žalostně připravená jako dnes, upozorňuji vás, že s vámi nehodlám ztrácet čas. Hrdinka nebo ne, mně je to úplně jedno, slečno Grangerová.Ve čtvrtek přesně v šest.“ Snape domluvil, opět sebral brk, chňapl po další hromadě pergamenů a na Hermionu už se ani nepodíval. Ta celá zkoprnělá došla ke dveřím, zamumlala dnes již podruhé něco vzdáleně připomínající pozdrav a dveře za ní tiše zaklaply. Po tom tichém klapnutí Severus Snape zdvihl hlavu a s nečitelným výrazem se zadíval na zavřené dveře. KAPITOLA 5. – NÁHLED DO DUŠE SEVERUSE SNAPEA Ozvalo se tiché klapnutí a Severus Snape pomalu zvedl hlavu. Nečitelný pohled, který na okamžik upínal na zavřené dveře, se pomalu měnil. Hluboké a studené černé oči ztrácely na nečitelnosti a všímavý člověk by v nich mohl začít objevovat emoce. A pokud byste byli opravdu hodně empatičtí, možná byste dokázali v tom pohledu i číst, a to už je co říct. Pomalu odložil brk, a zároveň rukou odsunul stranou hromádku pergamenů od těch tupohlavců. Někdy měl pocit, že už se na ta jejich stupidní díla, která vydávali za esej nemůže ani podívat. A přesto každou hodinu zas a znovu zadával další nechutně dlouhé úkoly, a zas a znovu nad nimi zcela bezmocně skřípal zuby. Jenže ON si nemohl dovolit nezadat v některé ze svých mnoha hodin domácí úkol. Protože to by nebyl obávaný Severus Snape, nedostál by své pověsti. Hm... jakoby zrovna on musel svou úžasnou pověst stále dokazovat. Jeho myšlenky se nyní ani vzdáleně nezabývaly eseji na téma pokročilých lektvarů. Nyní, v tento okamžik byl zcela sám, nikým nesledován a nehlídán. Mohl si tedy dovolit jistý luxus, který představoval fakt, že přestal přísně kontrolovat svůj výraz, své myšlenky a i své chování. A když se tak Severus Snape přestal kontrolovat, jeho myšlenky se rozběhly poněkud nečekaným směrem... Když si ho ředitelka před pár dny zavolala, tušil problém. Pochopitelně věděl, že se má Hermiona vrátit do Bradavic. Jeho drahá nadřízená se o tom rádoby náhodou párkrát zmínila, když s ním vedla rozhovory typu: „Severusi, opravdu se domnívám, že potřebujete vylézt z té své ulity. A Severusi, vaše socializace je katastrofální... A Severusi... “ Potichu zavrčel. Tyhle rozhovory bytostně nesnášel. Nicméně se zdálo, že jeho mínění v tomto ohledu jaksi nikoho nezajímalo. Minerva očividně zdědila některé Brumbálovy manévry. Když mu tedy bylo už poněkolikáté naznačeno, že se Hermiona vrací, jeho léty vycvičený mozek cítil nějaký zádrhel. A pochopitelně se nemýlil. Žádost ředitelky ho vlastně ani nepřekvapila. Ale podráždila ho, to ano. Nešlo ani tak o to, že mu doučování hrdinky kouzelnického světa ukrojí další kus z jeho neexistujícího volného času. Spíš šlo o to, KOHO měl učit. Ta holka... byla zvláštní. Zatraceně! Copak mohl on, naprosto nesnesitelný parchant, přiznat, že Hermiona Grangerová na něj působí jakýmsi zvláštním způsobem, o kterém nechtěl absolutně přemýšlet?! Popravdě si dovoloval o podobném tématu přemýšlet tak málo, že ani nevěděl, kdy se jeho smýšlení o té malé šprtce změnilo. Když tady tak seděl sám, v naprostém soukromí, rozhodl se, netušíc, že dělá prakticky to samé jako Hermiona v den svého příjezdu, pošťourat ve svém nitru... Po skončení té zatracené války bylo všechno jiné. Fénixův řád v čele s Minervou se rozhodl slavnostně očistit jeho jméno. Na světlo vyšly jeho hrdinské činy, ti směšní papaláši z ministerstva mu nabízeli nějaké medaile za zásluhy, či co, málem se jeho portrét objevil i na Čokoládových žabkách, pro Merlina! Ještě, že se mu pod nepublikovatelnou hrozbou podařilo tomu zabránit, takovou potupu by nesnesl.

11

KAPITOLA 5. – NÁHLED DO DUŠE SEVERUSE SNAPEA

http://a-sisi.wgz.cz/ Severus si povzdechl. Pochopitelně mu bylo víc než jasné, že kdyby jeho jméno nebylo veřejně očištěno, skončil by v Azkabanu. Doteď netušil, jak se má tvářit na fakt, že portrét Albuse Brumbála se nechal vynést z Bradavic do soudní síně, kde zarputile v omezeném prostoru zlatého rámu hájil jeho maličkost. Skoro to tenkrát vypadalo, že Brumbál prohlásí, že nikoho mírumilovnějšího než je Severus Snape, bývalý Smrtijed, v životě nepotkal. Neprohlásil, ale že k tomu mnoho nechybělo. Když byla jeho role prozrazena, lidé získávali najednou zcela neoprávněný pocit, že se bude chovat jinak. Ale hlavně – že oni se k němu mohou chovat jinak. Stálo ho to hodně vrčení, zabijáckých pohledů a kousavých poznámek, než ti tupohlavci pochopili, že tomu tak opravdu, ale opravdu nebude. Za čtvrt roku od pádu Voldemorta toho měl za sebou dost na to, aby chápal, jak se musí cítit „hlavní trojice zachránců“. Hermiona by si nejspíš zasloužila obdiv za svou odvahu, vrátit se do školy. Pochopitelně by jí to, nikdy nepřiznal. Vlastně by ani na tom mudlovském vynálezu, který se nazývá skřipec, nebo tak nějak nesmyslně, neprozradil, že jeho myšlenky se čas od času (pouze v akutní slabé chvilce, samozřejmě! ), zatoulají ke slečně Grangerové. Bude k sobě upřímný, žádný problém. Tedy... neměl by to být absolutně žádný problém. On je přece Severus Snape! Alespoň zkusit to, prostě musí... V jeho životě bylo příliš mnoho věcí, které by prostě veřejně nepřipustil. Lépe řečeno – takových věcí v jeho životě byla většina. Hermiona Grangerová patřila do kategorie s nápisem „Příliš nebezpečné, než abych se v tom šťoural“. Vždycky svým způsobem obdivoval její inteligenci, kdo taky ne? Byla to, vždy jen malá holka, která vždy věděla příliš mnoho a dávala to okázale najevo. Po skončení svého šestého ročníku se spolu s těmi dvěma idioty vypařila a on ji skoro rok neviděl. Těžko říct, co se na ní za ten rok změnilo. Jistě, už to byla dospělá žena. Tento fakt však ukazoval v podstatě jen její rodný list, to zase tolik neznamenalo. V jejích vzpomínkách, ale viděl, co za tu dobu prožila, i když pouze ve zkratce. Bellatrix se na ní tenkrát vyřádila, to bylo jasné. Kdyby tu potvoru nezabila Molly, udělal by to sám. A ten zabedněnec Weasley a jeho tupě zamilované pohledy! Právě ty pohledy Severuse, Merlin ví proč, rozčilovaly. Když to vzal kolem a kolem, za onen rok, kdy válka spěla ke svému konci, musela zcela nevyhnutelně dospět. Byl to, ale stav spíš psychický, viditelnou fyzickou změnu neznamenal. Merline! Jak hluboko by taky musel klesnout, aby si všímal fyzické vyspělosti své studentky?! Začíná mu to lézt na mozek... Proč zatraceně, když nevidí žádné podstatné rozdíly, mění se jeho myšlení vůči ní? Všiml si toho krátce po závěrečné bitvě, každopádně o tom odmítl uvažovat. V hloubi duše cítil obdiv... ke všem třem zachráncům. Pche! Směšné pojmenování pro tři neohrožené nebelvírské nadšence. Nehledě na to, že sám Potter by bez Grangerové nic nedokázal. Tak či tak, i Severus Snape sám sobě přiznal, že odvedli dobrou práci. Kde se, ale objevil pocit, že pouze na jednoho člena oné skupinky začal nahlížet jinak? Prostě to absolutně nechápal. A popravdě pochyboval, že by kdy přišel na to, proč to tak je. Co tedy k té Grangerové vlastně cítí? V okamžiku, kdy mu v mozku vyskočila tato otázka měl sto chutí tohoto zpytování vlastního nitra nechat. Ale... možná byl všechno, nicméně nebyl zbabělec. Dalo se myslet na něco tak směšného jako, že by ho - Merline! Ani si tu myšlenku nechtěl připustit – přitahovala jeho vlastní studentka?! Směšné, na každý pád absolutně směšné. A přesto... jako by to slovo přesně vystihlo jeho pocity, které do sebe zapadly jako kousky skládačky. Přitahovala... znělo to – tak neuvěřitelně, vezme-li v potaz, o kom přemýšlí. Co ho tedy přitahovalo? Inteligence? Pravda byla, že nepoznal moc lidí, kteří by se mu alespoň přiblížili, co se intelektu týče. No... jeho život se donedávna skládal z nechutných sletů u Voldemorta, ředitelnou a třídami plnými nevzdělatelných adolescentů. Kde by měl taky potkat někoho inteligentního, vyjma svého zesnulého stoletého zaměstnavatele? Dobře... v tomto ohledu byla Hermiona výjimkou, pravda. Co se týká vzhledu – hezká byla, to ano. Že by, ale byla tak krásná, aby ho dokázala okouzlit? Ženy obvykle neokouzlily pronikavou mysl Mistra příliš snadno. Z hlediska okouzlení pro Hermionu, nicméně očividně platilo: objektivně zcela určitě ne, subjektivně zcela určitě ano. 12

KAPITOLA 5. – NÁHLED DO DUŠE SEVERUSE SNAPEA

http://a-sisi.wgz.cz/ Mistr lektvarů došel k překvapivému závěru. Zřejmě to bude kombinace více hledisek dohromady a pár takových těch zvláštních lidských hormonálních reakcí. Chemické reakce obvykle dokonale chápal, dokud šlo o ty lektvarové. Hormony jsou věci nestálé, když je bude chvilku ignorovat, zcela určitě zmizí. Vypaří se jako výpary nad kotlíky. Přesně tak to bude. V rámci tohoto svého hloubání se Severus musel zastydět. Ano, opravdu se zastyděl! Uvědomoval si, že použít na svou studentku (ano, je to jeho studentka, bude si to muset opakovat... ) Legilimens, bylo přinejmenším podlé. Zcela správně totiž tušil, že pokročilá obranná kouzla zná sice perfektně teoreticky, praxe je každopádně horší. Učil ji přece rok Obranu. Z nějakého jemu neznámého důvodu, si nemohl pomoct. Její myšlenky ho zkrátka zajímaly. A tohle byl typický zmijozelský způsob, jak získat, co chce. Prostě jí vleze do hlavy. Tečka. Na svou obranu musel dodat, že se nedíval na žádné ryze soukromé myšlenky. I když právě ty ho lákaly nejvíc. Tím co udělal, také opět dostál své pověsti nemožného parchanta. A to bylo něco, na čem si Severus opravdu zakládal. Náhle ho popadl vztek. Vyskočil ze svého křesla za psacím stolem, mávl rukou ke krbu, který pomalu dohoříval. Teď zhasl úplně. Další rychlé mávnutí rukou uhasilo veškeré hořící svíce v jeho kabinetě. Rychlým krokem zamířil do svých soukromých komnat, vztekle skřípajíc zuby. Vůbec se do podobného hloubání neměl pouštět. Nebylo mu bez toho lépe? Ale ne, on si musí dokazovat, že vlastně o nic nejde, že mu nedělá problém přemýšlet o jistých „nepatřičných“ záležitostech. Jistě, že mu to dělá problém, copak to, ale může přiznat. Byť i jenom sám sobě? Kam se vytrácí jeho pracně získaná pověst, jeho sebeovládání a chlad? To si Hermiona zatraceně myslí... v půlce kroku se zarazil. Hermiona?! Krátce si prolétl své myšlenkové pochody za poslední hodinu. Kolikrát ji už v duchu nazval křestním jménem, aniž by si to uvědomil? Merline, zač mě trestáš?! Severus byl nyní vzteky nad sebou samým úplně sinalý. Pokračoval v rychlém víření do své ložnice. Dveře se před jeho vztekem prudce rozlétly a s hlasitým bouchnutím narazily na zeď. Ten zvuk ho uspokojil, vyjadřoval přesně jeho náladu. Cestou do koupelny znovu proklínal sám sebe. Jestli to takhle půjde dál, stane se z něj pošetilý Nebelvír, který neohroženě zkoumá sám sebe. A ještě dovolí svým bláznivým myšlenkám, aby ho ovládaly. To absolutně nepřipadá v úvahu. KAPITOLA 6. – PROČ MUSÍ BÝT HRDINA ZÁROVEŇ MIZEROU? Hermiona vztekle zabouchla dveře. V jejím pokoji byla naprostá tma, nehodlala to však měnit. Vyčerpaně se svezla na studenou kamennou podlahu, pergameny jí vyklouzly z ruky. Z pod přivřených víček se vykutálela osamělá slza. Po chvilce následoval i tichý vzlyk. Jak minuty pomalu ubíhaly, upadala do zvláštního stavu, kdy nevěděla, zda situace, ve které se momentálně nachází, je skutečně pravdivá. Cítila se, jakoby sledovala scénu, která se sice stala jí, ale nebyla její. Byla jen hrozně unavená a otupělá. Pár racionálních záblesků v hlavě jí radilo, aby se zvedla a šla do postele. Nakonec je s vypětím všech sil poslechla, malátně se zvedla a odplížila se ke své ložnici. Když se zcela oblečená propadala do neklidného spánku, poslední její myšlenka patřila černým a chladným očím. *** Do místnosti proudilo teplé sluneční světlo. Hermiona se neklidně zavrtěla a pomalu otevřela oči. Vzápětí ji však napadlo, že to nebyl dobrý nápad. Jednak její hlava, nezvyklá na přítomnost cizí mysli, bolela jako střep, a jednak se jí okamžitě vrátily neradostné vzpomínky na včerejší večer. Opět ji popadl vztek, tentokrát již silnější. A bolest. Podivná psychická bolest, zavrtávající se do celého těla. Co tomu člověku udělala?! Proč ji musel ponížit v situaci, kdy nemusel nikomu kromě sebe nic dokazovat? Hermiona se vždy domnívala, že póza, kterou Severus Snape ukazuje veřejnosti, má co dělat s jeho rolí dvojitého agenta. Zkrátka si potřeboval udržovat pověst mizery. Včerejší večer však ukazoval, že to nebude tak docela pravda. Proč se, ale tak choval zrovna k ní? To, co ji deptalo, nebyly jeho kousavé a ironické poznámky, na ty byla připravená, brala je jako něco normálního, běžného a... zkrátka jako součást jeho osoby. Že jí, ale vlezl do hlavy, to bylo něco, co mu nemohla odpustit, co nemohla omluvit. Znovu si 13

KAPITOLA 6. – PROČ MUSÍ BÝT HRDINA ZÁROVEŇ MIZEROU?

http://a-sisi.wgz.cz/ opakovala, že on moc dobře zná rozsah znalostí a dovedností, které vlastní. Tím pádem velmi dobře ví, že se mu nemůže ubránit. Jemu, pro Merlina! Odborníkovi na nitrobranu, na pokročilá kouzla. Ponížil ji zcela vědomě a to jen pro svou zábavu. Jak může být člověk, který tolik let dával v sázku svůj život pro stranu světla, ve skutečnosti tak krutý?! Vždyť se to přece vymyká veškeré logice. A logika byla věc, bez které nemohla být. Logické věci se v její hlavě samy spojovaly dohromady. Bez nějaké viditelné snahy, si nacházely cestičky, které je vedly k sobě a dohromady tvořily perfektní celek. Jenomže ty pocity, které Hermiona právě teď cítila, žádné společné celky netvořily, žádné cesty k nim nevedly. Byly naprosto iracionální. V jejím nitru sváděly boj emoce. Nebyla si jistá, jak se má k tomu člověku postavit, jaký má k němu zaujmout postoj. I když to chtěla popřít, protože ho nemínila nijak obhajovat, všimla si, že její učitel se nedíval na žádné ryze soukromé vzpomínky. To, ale zkrátka nebyla v žádném případě omluva pro to, jak se zachoval. Hermiona byla v podstatě mírumilovný člověk. Nerada zatěžovala svoje city k ostatním pocity nenávisti nebo odporu. Co, ale máte cítit k někomu, kdo se chová tak ohavně? Vždyť celou dobu stáli na stejné straně barikády. Neměli by lidé, kteří prožijí něco podobného jako oni dva, navíc se společným cílem, k sobě chovat alespoň jistou míru úcty? Tolerantnosti? Jistěže ano, dle všech logických závěrů. Na Severuse Snapea, ale očividně žádná logika ani racionálnost zkrátka neplatila. Cítila se hrozně zmatená. Když se konečně vysoukala z postele, sluneční paprsky byly vysoko na obloze a školní pozemky se koupaly ve zlatavé záři. Počasí bylo tak vzdálené Hermionině náladě, že to víc snad ani nešlo. Hladová, s dunící hlavou a opuchlýma očima, si zavolala do kuchyně pro oběd. Pocit z uspokojení svých biologických potřeb podtrhla ještě dlouhou a horkou koupelí. Pak nezbývalo než čekat, až všichni budou ve Velké síni, aby se mohla nepozorovaně vytratit do knihovny. Nastudovat VŠE o nitrobraně a nitrozpytu... na to by potřebovala měsíc, a to toho měla opravdu hodně načteno. Vybavila se jí slova ředitelky z prvního večera, který strávila na hradě po svém příjezdu. Zmiňovala něco o velké kupě esejů a bůhví čeho ještě. No, tak to sedělo. A až přijdou na řadu eseje, bude to podobně mravenčí a zdlouhavá práce. Z úvah ji vytrhla sova, ťukající na okno. Po přečtení dopisu se zamračila. Tak to je to poslední, co dnes potřebuje... *** Ohromná halda knih dopadla na její psací stůl. V knihovně bylo k tomuto tématu na sto svazků! Vybrala jen ty nejdůležitější, pochopitelně. I tak si jich přinesla asi dvacet. Malou dávku klidu jí přinášel fakt, že část z nich už kdysi četla. Co po ní, ale bude Snape chtít? Když rozkládala knihy po desce stolu, měla co dělat, aby se tam všechny vešly. Potud tedy neúměrná velikost jejího stolu. Pustila se do louskání první bichle, díla rozsáhlejšího než Dějiny Bradavic. Bylo to dílo, které ještě nečetla, a ke svému údivu tam našla poměrně obsáhlý návod na téma obrany proti kouzlu Legilimens. O mnoho hodin později knihu zaklapla a usmála se. Bylo těžké uvěřit, že Hermiona Grangerová, hrdinka kouzelnického světa, teprve nyní opravdu pochopila, jak se efektivně bránit cizímu útoku na svou mysl? Když se ukládala ke spánku, další hodiny Obrany se bála o něco méně. KAPITOLA 7. – NEOVLADATELNÝ A BEZNADĚJNÝ. NEBO NE? Severus Snape svým typickým vlajícím krokem napochodoval do rozjívené třídy. Ta jako na povel zmlkla a strachy se přikrčila. Kamenný výraz jejich učitele zatím nic neprozrazoval, což bylo jen dobře. Kdyby totiž nyní, již patřičně vystrašení prváci, znali momentální myšlenky svého Mistra, pravděpodobně by v následující chvíli strachy roztavili své cínové kotlíky standardní velikosti číslo čtyři. A tak zatímco Severus v duchu aktivně přemýšlel nad nejlepším způsobem definitivního zničení a znemožnění alespoň třech školních kolejí ze čtyř, nebozí žáčci nejistě a vystrašeně těkali očima sem a tam. I když byli ve škole už pár dnů, křest ohněm v podobě sklepního mrazu je potkal až dnes. Ale právě těch pár dnů na hradě jim dalo poměrně přesný pojem o tom, co je dnes čeká. Vyšší ročníky mají neovladatelnou touhu se svěřovat. 14

KAPITOLA 7. – NEOVLADATELNÝ A BEZNADĚJNÝ. NEBO NE?

http://a-sisi.wgz.cz/ Jak teď tady tak seděli v hrobovém tichu a jejich mozky chrlily jednu várku katastrofických scénářů za druhou, jejich kantor se uráčil ozřejmit jim své záměry. Se strašidelným výrazem spustil svůj jedinečný každoroční monolog... „V mých hodinách nebude žádné pošetilé mávání hůlkou ani žádná přihlouplá zaříkadla. A proto neočekávám, že by mnozí z vás docenili náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů. Ovšem těch několik vyvolených – i když silně pochybuji, že tu někdo takový je, ale budiž, ať se vaše slepičí mozečky chvilku opájí tou směšnou představou – tak ty pošetilce mohu naučit, jak očarovat mysl a omámit smysly. Naučit, jak stáčet slávu, připravit věhlas a dokonce – jak uložit a zachovat smrt.“ Temný a chladný hlas se pomalu rozplynul ve stejně tak temném a chladném prostředí sklepení. Na nejvyšší míru zdeptaní studenti, teď ani nedutali, pouze zkoprněle hleděli na Snapea, ležérně se opírajícího o svou katedru. Svýma očima rentgenoval tichou třídu, pak, zřejmě uspokojen svým zjištěním, pokračoval. „Na co ve své nemožnosti ještě čekáte?! Chci vidět učebnice a kotlíky na svých místech. Hned!“ Jako na povel začali všichni překotně vytahovat tlusté bichle učebnic a rovnat své kotlíky. Až na nezbytné zvuky, doprovázející tyto činnosti, nikdo ani nepípl. Severus se spokojeně ušklíbl. Vida, autoritu ještě má. Po včerejším nočním zpytování svého nitra měl mizernou náladu. A pozvání do ředitelny na odpolední čaj mu mnoho nepřidalo. Zase čaj, pro Merlina! Proč nemůže Minerva podávat něco poživatelného? Na kom si tedy mohl ulevit, když ne na tlupě nemožných prváků? *** Na dveře ředitelny se dnes již po několikáté ozvalo tiché zaklepání. Ředitelka se nenamáhala odpovědět, prostě jen hůlkou mávla ke dveřím. Ty se rozlétly a odhalily jejího očekávaného zástupce. Na jeho tváři Minerva spatřila vražedný výraz, tak typický jen pro něj. Lehce se usmála. „Pojďte dál, Severusi. Musíme něco probrat.“ Oslovený se pomalu, ne příliš ochotně, přesunul do „svého“ křesla před ředitelčiným stolem. Nic neříkal, necítil potřebu své pocity právě nyní ventilovat slovně. Ne, tak zřejmě Minerva. „Čaj, předpokládám, nechcete...?“ když se ptala, stále ještě se usmívala. Ten výraz, který Severuse začínal tak rozčilovat, jí vydržel, i když pokračovala. Proč má, pro Merlina, ta ženská dnes potřebu se stále usmívat? „Hm... dnes dopoledne jsem si pozvala i slečnu Grangerovou. Pochopitelně mě zajímal její pocit z výuky. Chci se tedy zeptat i na ten váš.“ Severus si dal s odpovědí na čas, konečky prstů přitiskl k sobě ve svém obvyklém gestu. Očividně hledal za ředitelčinými slovy nějakou skrytou intriku. Když konečně promluvil, pečlivě vážil slova. „Nechává mě zcela chladným, co vám naše hrdinka řekla. Můj názor na ni je stále stejný. Nepovažuji za nutné ho opakovat. Pokud to, ale opravdu chcete vědět – slečna Grangerová není v Obraně zdaleka tak dobrá, jak se prezentuje.“ „Ach ano. Myslíte Legilimens. To bylo podlé, Severusi. A ne,“ zarazila jeho přicházející odpověď netrpělivým gestem ruky, „Hermiona si nestěžovala. Popravdě jsem si všimla, že je poněkud utrápená, takže jsem z ní příčinu jejího duševního rozpoložení odhodlaně dolovala. Ale odolávala dlouho, buďte v klidu.“ Severus popravdě nechápal, proč by se neměl cítit naprosto v klidu. Možná, že ho to až zamrzelo. Kdyby si zatraceně postěžovala, možná by se jí mohl nějakým způsobem zbavit. Ale když se jako obvykle chovala podle těch svých směšných nebelvírských zásad, jeho šance klesaly mílovou rychlostí. „Nitrobrana je základ, paní ředitelko. Absolutně nechápu, jak je možné, že někdo tak... prý nadprůměrně nadaný, neovládá něco tak... triviálního. Vaše oblíbenkyně má o sobě příliš vysoké mínění.“ Mluvil tiše, beze spěchu, ale jako obvykle chladně. Ředitelka ho však znala až příliš dlouho na to, aby se tímto chováním nechala ošálit.

15

KAPITOLA 7. – NEOVLADATELNÝ A BEZNADĚJNÝ. NEBO NE?

http://a-sisi.wgz.cz/ „Ale no tak. Oba víme, že opravdu dobře zvládnutá nitobrana vyžaduje nadprůměrné nadání. Alespoň na tuto záležitost. Hermiona se nikdy netajila tím, že obranná kouzla nejsou její koníček. To však neznamená, že její inteligence a vědomosti nejsou obdivuhodné.“ Minerva si povzdechla, její zástupce byl místy tvrdý oříšek. „Severusi... proč se k ní chováte s takovým despektem? Po tom všem, co máme všichni za sebou... vždyť je to absurdní!“ Tentokrát měl, co dělat Severus, aby nevzdychl nahlas. Nyní již chápal, kam tím ředitelka míří. Možná i, čeho chce dosáhnout. On se ale nenechá zviklat. „Tahle debata je směšná. Nemám vám, co říct. A co je, nebo není absurdní, nechte laskavě na mně. Slečnu Grangerovou učím, jak jste chtěla. Víc každopádně neočekávejte. Pokud mimo tuhle... surreální záležitost nic dalšího nemáte, musím jít.“ Sotva domluvil a už se zvedal ze židle. Minerva ho nezdržovala, neměla, co mu k tomu dodat. „Děkuji za váš čas. Přemýšlejte o tom, prosím.“ „Jistě, paní ředitelko.“ Bylo to řečeno tónem, který dal Minervě jasně najevo, že o ničem tak absurdním a na hlavu postaveném přemýšlet nehodlá. Pokud snad chtěla ještě něco dodat, nebylo komu. Dveře opět, tentokrát hlasitěji, klaply. Za ředitelčiným stolem se ozval další hlas. „Víte, Minervo, nedělal bych si s tím starosti.“ pronesl portrét bývalého bradavického ředitele svým typickým bodrým stylem, „však on k tomu dojde sám. Podle toho jak ho znám, si není sám sebou vůbec tak jistý, jak se tváří. Nechte ho, ať sám se sebou chvilku bojuje. Neuškodí mu to.“ Oslovená se na Albuse podívala trochu nejistě. „Vím, co máte na mysli. Mám jen obavu, aby na to opravdu přišel. Pokud totiž ne... “ Minervino obočí se stáhlo do ustarané čárky, než pokračovala, „nechci se koukat na další zklamání. S Hermionou dokáži opatrně pracovat, ale s ním... Beznadějné. Je naprosto neovladatelný.“ Brumbál se potichu zasmál. V modrých očích se mu pobaveně blýskalo. „Jistě, Severus byl vždy tvrdý jako skála. Ale jenom navenek, Minervo. Jen navenek.Věřte mi, chce to čas. Jen a jen čas.“ Povzbudivě na svou bývalou zástupkyni mrkl a znovu se jal věnovat své oblíbené činnosti – pochrupování ve svém honosném, zlatém rámu. KAPITOLA 8. – CO DOKÁŽE VYVOLAT NYMPHAEA ALBA? Potemnělým hradním sklepením se rozlehlo tiché zaklepání. Bylo přesně šest hodin a Hermiona opět nervózně přešlapovala před kabinetem svého mučitele. Ze všeho nejraději by prostě utekla do svého pokoje a zahrabala se hodně hluboko do přikrývek ve své obrovské posteli. Místo uskutečnění svých zaječích úmyslů, tady stála a měla pocit, že vstup do mučírny by prožívala radostněji. Jak se tak zamyslela, došlo jí, že mohla klidně přeslechnout Snapeovo vyzvání ke vstupu, které rád pronášel tak tiše, jak jen to šlo. Na moment si nebyla jistá, jak má zareagovat, pak konečně odhodlaně vzala za kliku a zatlačila... V místnosti bylo ještě méně světla než obvykle. Což znamenalo, že tam byla prakticky tma. Z mnoha svíček, rozmístěných po obvodu místnosti, jich nehořela ani polovina. Chlad, stále ve sklepení panoval, byl dnes ještě více obtěžující a na nervy jdoucí. Hermionin zrak si pomalu přivykl na tu ještě nezvyklejší tmu, když obrys černé postavy, skryté za kopcem pergamenů nebo něčeho podobně vypadajícího, ledově promluvil.. V ten okamžik by přísahala, že se ve sklepení musí tvořit rampouchy. Nechtěně se zachvěla. „Budete tam takto stát věčně? Pokud ano, možná byste mi to mohla oznámit. A neobtěžovat do té doby, než se uráčíte znovu pohnout.“ Snapeův hlas ji vytrhl ze stavu ne nepodobného transu. Trošku provinile si 16

KAPITOLA 8. – CO DOKÁŽE VYVOLAT NYMPHAEA ALBA?

http://a-sisi.wgz.cz/ uvědomila, že ho vlastně ani nepozdravila. Tedy ne, že by si někdo jako Severus Snape zasloužil pozdravit, její výchova ale byla pevně zakořeněná v jejím svědomí. „Omlouvám se, pane.“ pípla nezvykle zakřiknutě. V duchu si za své naprosto nenebelvírské chování nadávala. Ale když to prostředí bylo tak..depresivní! Obvykle se tady dole cítila přinejmenším nejistě, dnes to ale bylo... téměř hrůzostrašné. „Pro Merlina! Tak si sedněte Grangerová, nemám nejmenší chuť s vámi strávit celý večer. Vy, že jste hrdinka?!“ Severus, sedíc ve stínu, se opět nepokrytě posmíval její minulosti. Jak to Hermionu dopálilo, dalo jí to sílu k ráznějším pohybům. Konečně se posadila na „své“ místo a složila ruce v klíně. Odmítala udělat stejnou chybu jako posledně a vyndat si své školní pomůcky. Snape se k ní naklonil blíž, takže se jeho silueta dostala ze stínu. Rukou smetl na zem pár hromad esejů, čímž vytvořil na svém stole zdání prostoru. „Vy jste dnes upadla, slečno Grangerová?“ otázal se s protivným úšklebkem, který měl zřejmě představovat výraz soucitu. Hermiona pouze nechápavě zamžikala, než ze sebe vymáčkla – „Ne, pane. Proč bych měla... “ větu jí nebylo dopřáno dokončit. Sarkastický hlas její úmysl opět překazil. „ Neříkejte? To je zvláštní. Mám totiž neodbytný dojem, že se vám muselo něco přihodit. S hlavou, myslím. Protože pokud ne, proč tady, sakra, sedíte jak kvočna na vejcích? Hodláte si vyndat pomůcky? Nebo vám je mám naservírovat i s návodem? Co čekáte, vy nesnesitelná osobo, že se bude dít na bylinkářství?!“ Jak se Snape odmlčel, Hermiona pomalu rudla. S pocitem absolutního pokoření, vzteku a něčeho neidentifikovatelného, sáhla pro brk a pergamen. Znechuceně na svého učitele pohlédla. Pozoroval ji s kamenným výrazem, prsty přitom poklepával brkem o stůl. „Konečně. Už jsem v to nedoufal. Pochlubte se, co víte o leknínech?“ Hermiona se ušklíbla, konečně něco v čem si byla jistá. Než spustila, radši se na to řádně a zhluboka nadechla. „Rozlišujeme dva druhy leknínů – Leknín bílý neboli Nymphaea alba. Jde o vodní bylinu se silným plazivým oddenkem. Má listy, dlouhého velmi řapíkatého tvaru, úzce srdečně vykrojené – plují po vodní hladině. Květy jsou velké, se zaoblenou spodinou, korunní lístky má bílé, stejně dlouhé. Kvete od června do srpna ve stojatých vodách, ale v nižších polohách. Druhý druh je příbuzný – Leknín bělostný, latinsky Nymphaea candida. Rozdíl je hlavně ve velikosti, candida je menší, listy má kratší. Oba lekníny patří do čeledě krytosemenných – dvouděložných rostlin.“ Odmlčela se, vzpomínajíc, jak ten úryvek z učebnice pokračuje... „Lekníny se používají hlavně v kosmetice, výtažky z nich jsou velmi dobré na pleť . V Anglii jsou občas až vzácné, kvetou v letních měsících, jak už jsem říkala, tím pádem potřebují sluneční svit. U nás jim často chybí, dovážejí se tedy a mohou být poměrně drahé. Je to dáno také tím, že jsou to rostliny půvabné a okrasné.“ Hermiona zakončila svou přednášku neznatelným vydechnutím. Snape na ni stále hleděl nevyzpytatelně a studeně. Stejně tak zněl, když se jí uráčil odpovědět. „Profesorka Prýtová by byla unešená. Nicméně, já nic takového necítím. Mohu vám každopádně pogratulovat ke skvělému papouškování vaší učebnice. Neřekla jste ale všechno, vy nesnesitelná šprtko.“ Snape svou větu dokončil s uspokojením pramenícím z toho, že tato hrdinka něco pozapomněla. Ať Hermiona vzpomínala, jak chtěla, na nic nemohla přijít. „Vy nevíte, že květy leknínů na ostrém světle a v teple vydávají omamnou vůni a také uvolňují látky, které mohou na slabší jedince působit jako afrodiziakum?“ Otázka zněla posměšně, navíc bylo zřejmé, koho myslel oním „slabším jedincem“. Jak Hermiona cítila vztek, že si na tuhle důležitou poznámku nevzpomněla, stejně tak ji vytočilo, že byla opět, označena tímhle nemožným netopýrem jako „slabá“. Konečně jí také došlo, proč dnes sklepení vypadá tak, jak vypadá. 17


http://a-sisi.wgz.cz/ Čím to, že dnes měla tak dlouhé vedení?! „Pokud jste se dostatečně politovala, rád bych pokračoval. Vaším úkolem bude, dostat z rostlin, které vám dám, všechnu šťávu. Radil bych vám, abyste to udělala pořádně. Právě tuto tekutinu totiž budete potřebovat pozítří do lektvaru. A pokud jí budete mít málo, jinou vám dát nehodlám.“ Severus mávl rukou kamsi za Hermionina záda. Když se otočila, spatřila, že na druhé straně kabinetu má nachystáno cosi jako vlastní pracovní koutek. Pomalu se zvedla a nabrala směr – „nový pokusný prostor pro její ego“. Bylo tam všechno, co člověk potřebuje na výrobu lektvarů a i základní bylinkářské náčiní. Nechyběly ani brky a pergameny. Zkrátka to byl dokonale vybavený pracovní pult. Překvapeně se na Severuse podívala, ten se ale opět věnoval své haldě pergamenů a působil dojmem, že jeho studentka pro něj není víc než vzduch. Trochu rozpačitě sáhla po misce a opatrně vzala do ruky první ze třech velkých květů, které měla připravené na pracovní desce. Ještě nikdy se nepokoušela dostat něco, cokoliv, právě z leknínů. Teoreticky postup znala, jistě. Nicméně pokud to zkazí, ten mizera ji přizabije. Poučena návodem z moudré knihy, se jala nejprve květy oloupat. Brala jeden okvětní plátek po druhém a opatrně je odtrhávala od stonku. Lístky květu byly jemné a hebké, trvalo jí tedy notnou chvíli, než všechna tři poupata oloupala, dávajíc pozor, aby žádný lístek nenatrhla – ztratila by tím totiž onu drahocennou šťávu. Snape nic neříkal a pokud se na Hermionu alespoň jednou podíval, aby svým ostřížím zrakem provedl kontrolu její práce, nevěděla o tom, tak moc se soustředila na loupání. Nyní bylo potřeba květy rozdrtit. Tím se z nich dostala veškerá šťáva. K Hermionině úlevě ležel jeden hmoždíř po její ruce. Představa, že by o nějaký musela požádat, byla děsivá. Snape by pravděpodobně odvětil, ať si nějaký přemění. A na to neměla náladu, ne před ním. V následujících mnoha minutách bylo v místnosti naprosté ticho, které přerušoval jen zvuk škrábajícího brku a tlučení kamenné lžíce na dno misky. Hermionu už všechno bolelo, když konečně rozdrtila poslední z velkého množství těch zatracených listů. Miska byla skoro po okraj plná vonné průhledné tekutiny. Opatrně ji zvedla, s úmyslem přenést ji k Snapeovu stolu. Udělala jen dva kroky. A poroučela se k zemi. Miska jí vylétla z rukou a s ostrým zvukem dopadla na podlahu před ní. Obsah misky se nacházel všude, jen ne tam, kde měl být. Cítila, jak se pomalu vsakuje i do jejího hábitu. Na okamžik bylo naprosté ticho. Pak se Snape zvedl a obešel svůj stůl. Hermiona stále ležela jak široká, tak dlouhá na studené podlaze. A nad ní se zlověstně tyčila černá postava, paže založené na hrudi, výraz – v tom šeru špatně viditelný, přesto však vraždící. Hlas ledovější než obvykle, pokud je to vůbec možné, se rozlehl sklepením. „Vy jste naprosto nemožná, Grangerová!“ bylo její maličkosti oznámeno mrazivě tiše. „Řekl jsem vám snad, abyste se rozplácla uprostřed mého kabinetu? To je, tak těžké udělat pár kroků bez toho, že byste zdemolovala, co se dá?“ Tvrzení to bylo pochopitelně přehnané, kromě její usilovné práce nebylo zničeno vůbec nic. Jak se pomalu zvedala z nedůstojné polohy u Severusových nohou, měla pláč na krajíčku. Polkla, snažíc se zatvářit alespoň trošku důstojně. Byli teď od sebe sotva půl metru. Hermiona musela zaklonit hlavu, aby viděla do rozzlobené tváře svého společníka. Cítila silné nutkání couvnout, zároveň ale měla pocit, že pokud to udělá, bude to vypadat 18


http://a-sisi.wgz.cz/ zbaběle. A tak dál odhodlaně snášela pohled jeho propalujících očí. „Nechtěla jsem, pane profesore. Zakopla jsem a... “ začala se dnes podruhé omlouvat, když jí náhle došlo, jak je to absurdní. Proč se má opět omlouvat za něco, za co vůbec nemůže?! A zas a znovu nechat toho namyšlence vyhrávat? Tak to tedy ne. „Nebo víte co? Vlastně se vůbec neomlouvám. Nic jsem neudělala. A že vy jste, tak nesnesitelně nesnesitelný, tak arogantně nafoukaný a neskutečně posměvačný, za to já nemůžu. Klidně se dál vyžívejte v tom svém sebedestruktivním chování. S vámi je to naprosto marné.“ Z očí jí šlehaly blesky, tváře měla zarudlé a bradu hrdě vystrčenou. Už se skoro otočila k demonstrativnímu odchodu, když ji něco donutilo vyslovit větu, která pravděpodobně bude znamenat její smrt. „Neznat vás tak dobře, bylo by mi vás téměř líto. Sbohem.“ Hrdá, že to dokázala říci nahlas, odvrátila se Hermiona od Severuse a nabrala směr ke dveřím. Než však stačila udělat byť jen jeden jediný krok, na své ruce ucítila pevný, téměř bolestivý stisk. A tento nevítaný dotek způsobil, že byla nucena se otočit zpátky. Severus Snape na ni zíral s neuvěřitelným vztekem v očích. KAPITOLA 9. – ŽIVOT JAKO DEPRESIVNÍ DRAMA Říci, že vzduch ve sklepení byl ještě mrazivější než před chvílí, to už zavání klišé. Faktem zůstává, že to tak prostě bylo. Dva páry očí, uhlově černé a oříškové hnědé, na sebe zíraly v dusivém tichu. Mudla by řekl, že to bylo ticho elektrizující. Z mužských očí čišel ohnivý vztek, jenž měl za následek, že rampouchy tály. Z dívčích očí plála úzkost, říznutá velkou dávkou kuráže a vzdorovitosti. Hodné obdivování, přiznejme si to. Ani jeden z aktérů očividně neměl v úmyslu promluvit první. Sílící pocit fyzického nepohodlí donutil Hermionu, aby to byla ona, kdo ticho prolomí. „To bolí.“ A právě toto jednoduché prohlášení mělo za následek, že Snape stisk trošku povolil, nicméně neuvolnil. Vyřčená slova dokázala, že se konečně ozval i on. „Jakým právem se mnou takto mluvíte, slečno Grangerová?!“ tázal se vztekle, drtíc slova přes sevřené zuby. „Kdo si myslíte, že sakra jste? Trpíte snad utkvělou a zcela nesprávnou představou, že vaše chatrná pozice v kouzelnickém světě vám dává právo chovat se neomluvitelně? Dovolte mi, abych vás uvedl do reality. Jste tu díky mé benevolentnosti. Ředitelka skutečně nemá nikoho, kdo by se místo mne ujmul vašeho úžasného vzdělávání. A jste neskutečně pošetilá, domníváte-li se, že vaši pozici zde nemůže nic ohrozit.“ Ticho po tomto zlostném prohlášení trvalo jen kratičký okamžik. „Víte, pane... vy se mnou stále jednáte jako s někým, kdo po vás chce nějaké mimořádné zacházení. Nikdy jsem nic takového nevyžadovala. Vkládáte mi do úst slova, která jsem neřekla a nikdy říct nechtěla. Díky vašemu vzteku, zatrpklosti nebo naštvanosti na celý svět, či co to vlastně je, nejste schopen vyjít snad vůbec s nikým, ani sám se sebou.“ Severus její proslov nepřerušoval, někdy v jeho průběhu nasadil svou věrnou kamennou masku. Hermiona z jeho tváře nedokázala nic vyčíst. A možná právě to ji přinutilo pokračovat. Rozhodla se vsadit vše na jedinou kartu. „Šest let jsem poslouchala vaše nemožné, a popravdě řečeno z velké části nespravedlivé, šikanování a ponižování celé nebelvírské koleje. A nejen jí. Osobně se pro změnu já domnívám, že toho mám za sebou dost na to, abych byla ochotna být stále onou poslušnou holčičkou, co si nechá všechno líbit a pouze 19

KAPITOLA 9. – ŽIVOT JAKO DEPRESIVNÍ DRAMA

http://a-sisi.wgz.cz/ snaživě a zřejmě i otravně zvedá ruku nad hlavu. Vy nemáte právo, mne vinit z toho, že váš život se podobá depresivnímu dramatu.“ Jak si tak oba řekli svoje, stojíc od sebe sotva pár desítek centimetrů, dostali se do fáze, kdy na sebe vrhali další a další pohledy, o kterých si oba mysleli, jak by měly na toho druhého působit. Marně. V rámci tohoto zírání se Hermiona vyzývavě podívala na ruku, která stále svírala její paži. Severus sledoval směr jejího pohledu s menším zpožděním. Když i on dospěl k cíli, upřeně na svou ruku chvilku hleděl, jako by nevěřil tomu, co tam vidí. Následně dívčí paži pustil tak rychle, jako by pálila, ba přímo žhnula. Nyní ničím nezdržovaná Hermiona se znovu chtěla otočit k odchodu, tentokrát ji zarazil jeho hlas. Nebyl ani vzteklý, ani ledový, prostě jen tichý a hluboký. „Nevíte ani polovinu z toho, co nazýváte depresivním dramatem. Neznáte-li všechna fakta, nedělejte závěry. Na to, řekl bych, nemáte právo zase vy. To je pro dnešek vše. Pozítří, ve stejný čas.“ Severus domluvil, otočil se k zaražené Hermioně zády a mávnutím ruky vrátil střepy na podlaze do původního stavu. Jistě, jak jinak. On prostě musí mít poslední slovo. Když bez jediného slova odcházela, hned vedle této myšlenky jí v hlavě blikla další, o poznání zajímavější. A sice, že Reparo bylo provedeno bez hůlky. Ne, že by na tom bylo něco překvapivého, u něj ne. Ale byla to další položka na seznamu toho, co mají společného. A tenhle „ krásný“ seznam se začínal povážlivě rozrůstat. *** Bradavická ředitelka stála před jedním z mnoha obrazů ve své pracovně. Pozorně naslouchala velmi zajímavému výkladu jednoho bývalého a významného Zmijozela, který se před malou chvilkou vrátil ze svého druhého rámu v jisté části hradního sklepení. Příliš často tam nechodil (prakticky vůbec), byl totiž vždy vyhnán ledovým hlasem a výrazem majitele místnosti. Dnes si ho ale nikdo z přítomných aktérů ani nevšiml. Zdáli se mu být, až příliš zaujati sami sebou. Minerva se tázavě otočila na portrét svého předchůdce. Ten jen s úsměvem pokýval hlavou a vševědoucně mrkl. *** Severus stál u okna (!) ve své ložnici a s velmi hloubavým, u něj zcela neobvyklým výrazem, hleděl ven do tmavé noci. Z jeho tváře se ani teď nedalo nic vyčíst. Stál tam, ponořen do sebe, hezkou chvilku, než se s povzdechem odvrátil. Přešel k nočnímu stolku, odkud vytáhl lahvičku s Bezesným spánkem. Na jedno polknutí ji vypil, chvilku podržel v ruce a pak... s ní vztekle mrštil o zeď. *** Hermiona ležela ve své obrovské posteli, v ruce knihu o obranných kouzlech, oči už hezkou chvilku upřené na nadpis kapitoly. Nakonec svou snahu vzdala, knihu zaklapla a těsně předtím, něž rukou mávla ke svíčkám v pokoji, zalitovala, že u sebe nemá dávku Bezesného spánku. KAPITOLA 10. – POZDNÍ PŘÍCHOD Hermiona seděla za svým obrovským a zaplněným psacím stolem. Se soustředěným výrazem cosi drápala na pergamen před sebou. Každou chvilku se uprostřed psaní zarážela, jakoby nevěděla, co napsat dál. Což je poněkud neobvyklé. Harry a Rone, stálo v úvodní větě. Máte se dobře? Mohu jen doufat, že ano, jelikož mi od Vás stále nepřišel žádný dopis. Než jsem odjela, doufala jsem, že jsme naše spory překonali. Popravdě se k oné neslavné záležitosti nechci příliš vracet. Jen Vám chci znovu říct, že se stále domnívám, že mám právo dělat svá osobní rozhodnutí a nemusím se před Vámi obhajovat. Jelikož doufám, že dopis od Vás přece jen přijde, řeknu Vám nějaké novinky z Bradavic. Jsem tu sotva týden a už mám práce nad hlavu. Profesorka McGonagallová mě ubytovala v jednom z 20

KAPITOLA 10. – POZDNÍ PŘÍCHOD

http://a-sisi.wgz.cz/ apartmánů pro hosty. To znamená, že mám velmi mnoho místa jen pro sebe. A taky tolik potřebné soukromí. Co se týče výuky – učí mě pouze ředitelka a prof. Snape (jako bych viděla Vaše úšklebky). Vše probíhá formou konzultací, na běžné vyučování se vůbec nedostanu. Protože je oba vidím jen párkrát týdně, dávají mi velké množství domácích úkolů. Zatím jsem měla to štěstí, že se mi daří vyhýbat se ostatním studentům. Ven chodím pouze v době, kdy je zbytek školy ve Velké síni. Ředitelka se domnívá, že by to tak nějaký čas mělo zůstat. Ale nemyslete si – jsem takhle spokojená. Vyřiďte všem, že je pozdravuji, ano Rone? Zároveň se těším na dopis od Vás. Nevím, kdy se dostanu ze školy, v tomto ohledu nemůžu nic slíbit. Zatím se loučím. Hermiona Hermiona odložila brk a nešťastně se na dopis zadívala. Připadal jí jako snůška plytkých řečí. Co taky máte napsat někomu, s kým jste se nerozešli zrovna v dobrém, kdo neschvaluje vaše chování a komu když napíšete skutečný stav věcí, zaujme roli : já ti to říkal... a následně: za to si můžeš sama. Byla si víc než jistá, že kdyby těm dvěma napsala skutečnou pravdu – třeba o svých plodných hodinách ve sklepení, přineslo by to více škody než užitku. Koneckonců – ona si za to opravdu může tak trochu sama. Projevila se jako typický Nebelvír, který pošetile doufal a věřil, že se lidé mohou změnit. Což její myšlenky navedlo zpět do sklepení. Včera ji opravdu překvapil. Tedy ne, že by to bylo nějak těžké. U něj člověk nikdy neví. Očekávala spíš reakci typu – „tasím hůlku a vraždím“. Na tu míru drzosti, co si dovolila, reagoval pozoruhodně klidně. Pro Merlina, kdo se má v tom člověku vyznat?! No uznejte – znáte-li někoho šest let, domníváte se, že do něj alespoň trošku vidíte. Což zřejmě neplatí u tohohle nevyzpytatelného netopýra, k čertu se zdvořilostí! Hermiona měla v hlavě solidní zmatek. Má toho člověka litovat, nesnášet, tolerovat, ignorovat nebo... Jak tak nechávala myšlenky plynout v rychlém sledu, další nápad, na cit který by mohla ke Snapeovi chovat, byl zcela automatický... Slovíčko „milovat“ se ocitlo v její mysli tak náhle, že proti němu nestačila jakkoli rozumově zareagovat. Prudce se postavila. Co to vede za pitomé úvahy?! Jak ji může vůbec něco takového napadnout? Jak si tak v duchu nadávala (a pár neslušných slov jí uklouzlo i nahlas), došla k rozhodnutí, že za takovéto pitomé nápady může náhlé pomatení mysli. Prostě náhlá indispozice, tak to bude. Určitě se to už nebude opakovat. Samozřejmě, že ne. Letmý pohled na krbovou římsu byl vítaným rozptýlením. Ještě by se pustila do jakéhosi dalšího zpytování vlastního nitra. Jak pošetilé. Byl čas na Přeměňování. *** Profesorka McGonagallová se zalíbením sledovala, jak se její staronová žákyně popere s přeměněním růže na pletací jehlici. Což je samo o sobě poměrně složité. Růži, jakožto živou rostlinu, převést do stavu neživého kovu, vyžaduje poměrně velkou magickou sílu. To by nebyl problém, ne u této studentky. Jenže ona to měla udělat bez hůlky. Hermiona na růži zírala se zaujatým výrazem. Po chvilce zkoumání nad ní mávla pravou rukou. Stonek se změnil na kov, listy a trny zmizely. Přesto na stole ležel poněkud bizardní předmět – zůstal květ.

21


http://a-sisi.wgz.cz/ Ředitelka se usmála. Potěšeně. „Na první pokus je to vynikající, slečno Grangerová. Vaše zaklínadlo je provedeno nejen bezhůlkovou magií, ale ještě je neverbální. Možná... “ ředitelka chvíli přemýšlela, než se ve své židli otočila na obraz za sebou. „Co myslíte, Albusi? Bude to fungovat?“ I když Hermiona absolutně netušila, o co jde, Brumbál s tím zřejmě neměl žádné problémy. Mezi těmi dvěma musela probíhat nějaká mocná síla telepatie. „Jen to zkuste, Minervo. Vše by mělo být v pořádku. Nevidím důvod, proč ne.“ Minerva se otočila zpátky ke zmateně se tvářící studentce, mávla rukou a pronesla: „Dvacet bodů pro Nebelvír.“ Počítadla, visící po pravé straně ředitelčina stolu, s rachotem změnila svůj počet. „Vynikající,“ prohlásila Minerva spokojeně. „Nebyla jsem si jistá. Vaše studium je poněkud netradiční, navíc jste ho na rok přerušila bez řádných formalit. Bylo tak troškou záhadou, jak hradní magie zareaguje.“ Hermiona byla potěšená. Náladu ji kazil jediný fakt a sice – proč to takhle nemůže probíhat dole? Navíc... „Ehm... paní ředitelko, možná by bylo lepší, kdybyste o reakci hradní magie neříkala profesoru Snapeovi.“ Brumbál se potichu uchechtl, Minerva reagovala podobně. „Rozumím... asi bych vás měla upozornit, že na to dříve či později přijde sám. Do té doby ale nemám v úmyslu zbytečně svou kolej připravovat o body.“ Odmlčela se a zpytavě se na dívku před sebou zadívala. Ta se ošila, tušíc, kam tato debata bude směřovat. „Mluvila jsem se Severusem o vašem studiu. I o jistých... řekněme nevhodných metodách výuky. Do jaké míry mé řeči dopadly na úrodnou půdu, to musíte posoudit sama. Chcete mi k tomuto tématu něco říct? Cokoliv, Hermiono.“ Ke konci zněl její hlas naléhavě a Hermiona pocítila neodbytnou touhu ze sebe dostat vše, co se týká jejího trápení ve sklepení. Dobře si uvědomovala, že ředitelka by patrně situaci nenechala jen tak. Minimálně by měla neodolatelnou chuť se snažit Snapeovi domlouvat. Což by bylo nejen naprosto zbytečné, ale mohlo by to ještě zhoršit její situaci. Tedy ne, že by to ještě šlo, každopádně stále ještě nedostává školní tresty... „Ne, nemám, paní ředitelko. Vyučování ve sklepení probíhá... dle očekávání.“ Z profesorčina výrazu bylo jasné, že jí nevěří ani slovo. Nahlas to však nekomentovala. „Chci, abyste věděla, že za mnou můžete přijít v případě jakýchkoli problémů. Popravdě si nemyslím, že by se na vašich hodinách s profesorem Snapeem dělo něco, co byste nebyla schopna zvládnout. I přes to – znám svého zástupce, proto vám nabízím pomoc.“ Hermiona pouze s povděkem přikývla. Na to nebylo moc, co říct. „Jestliže mi nechcete nic říct, myslím, že je to pro dnešek vše. Do příští hodiny bych vám doporučila nastudovat si kapitolu o transformaci hmotných částic. Přeji vám hezký večer.“ Minerva se usmála a sklopením hlavy ke knize před sebou dala najevo, že je Hermiona propuštěna. Když se slovy poděkování na rtech opouštěla ředitelnu, opět měla dojem, že na ni Albus Brumbál mrkl. *** Severus pohledem hypnotizoval hodiny. Bylo šest hodin a jedna minuta! Kde ta holka sakra je? Copak nechápe, že přesně v šest je zkrátka přesně v šest a ne v šest a něco?! Nejen, že nadělá paseku, kde se dá, nutí ho přemýšlet o věcech, které se mu ani za mák nelíbí, teď ještě bude chodit pozdě? Než ve svých úvahách stačil dojít k představě sladkého trestu za tu do nebe volající drzost, do jeho kabinetu jako velká voda vpadla hledaná studentka. 22


http://a-sisi.wgz.cz/ Hermiona byla celá udýchaná, tváře zrůžovělé jak se v rychlosti svého sprintu do sklepení snažila překonat kouzelnický rekord. Měla už téměř dvě minuty zpoždění a to jen díky páru zamilovaných studentíků, kteří se rozhodli, že večeře ve Velké síni je ta nejlepší záminka proto, jak se nepozorovaně vytratit a předvádět svou velkou vášeň a to zrovna uprostřed chodby vedoucí k jejímu cíli. Když se jim konečně jakýmsi zázrakem nepozorovaně vyhnula, pospíchala už natolik, že do své sklepní mučírny vrazila prakticky bez zaklepání, což byla velká chyba, jak se jí právě teď poměrně úspěšně snažil přesvědčit Snapeův vražedný výraz. Jako by se z toho stával zvyk, než se Hermiona stačila nadechnout a vykoktat omluvu zkříženou s pozdravem, Severus spustil svým ledovým hlasem další sarkastický monolog. „Za prvé, slečno Grangerová, si nepamatuji, že bych se zmínil o tom, že dnes začínáme později. Za druhé se nedomnívám, že by vám bylo povoleno vstupovat bez vyzvání. A za třetí jsem vás nežádal, abyste dorazila v podobně příšerném stavu.“ Hermiona konečně přestala lapat po dechu, zavřela za sebou dveře a přešla do středu místnosti. Odhodlaná nenechat se opět vytočit, s pevným pohledem se zadívala svému učiteli do očí. „Omlouvám se, pane. Cestou sem se vyskytla nečekaná komplikace.“ Snape zkroutil koutky úst do posměšného úšklebku, další komentář si zázračně odpustil. V místnosti se rozhostilo ticho přerušované pouze praskáním ohně v krbu. Jak tam tak stáli, mlčky se na sebe dívajíc, odděleni Snapeovým psacím stolem, ani jeden nechtíc zřejmě přerušit oční kontakt jako první, atmosféra v místnosti se uvolnila. Vysvětlení bychom proto nenalezli, zkrátka – magie. Po chvilce Severus mávl rukou k pracovnímu koutku, který měla Hermiona nyní za zády. „Instrukce k lektvaru najdete v učebnici na straně tři sta devadesát čtyři. Vaření by vám nemělo zabrat více než hodinu.“ S tímto strohým konstatováním se posadil a jal se věnovat své pravidelné činnosti – haldě esejů. Hermiona potichu přešla na druhý konec místnosti a otevřela zmíněnou knihu. Rychlým pohledem zjistila, že tentokrát by se konec hodiny snad mohl obejít bez katastrof. U tohoto lektvaru si byla poměrně jistá. Prohlídka nachystaných surovin přinesla jedno překvapivé zjištění. Bez ohledu na tvrzení z minulé hodiny – šťáva z leknínů byla na svém místě. Překvapený pohled vrhnutý přes místnost jí byl ale ujištěním, že ptát se je nebezpečné. KAPITOLA 11. – BUBÁK „Dnes vás čeká poměrně lehká záležitost. Bubák.“ Snapeovo úvodní prohlášení na následující hodině Obrany v Hermioně vyvolalo údiv. Tohle byla látka pro třetí ročník a její zařazení do výukového plánu přímo zavánělo komplikací. A taky že ano. „Netvařte se tak překvapeně. Pochopitelně ho necháte zmizet neverbálně. A jelikož jsem se náhodou doslechl, že projev vaší magie disponuje poněkud překvapivě i nehůlkovým uměním, očekávám, že mi předvedete i to.“ Snapeův hlas nezněl ani ledově, ani ironicky (i když jeho prohlášení v sobě neslo jízlivé komentáře), prostě jen... ano, kupodivu zvědavě. Hermiona se cítila zmateně a nejistě. To se jí nebude líbit. Na roh jeho psacího stolu beze slova odložila pergameny a brk, přičemž musela odstrčit pár červeně proškrtaných svitků, a postavila se čelem k místnosti. Hned v úvodu dnešní hodiny si stačila všimnout, že v rohu, nyní přímo proti ní, stojí velká dřevěná bedna, která tam obvykle nebývá. Stoupla si tedy přímo před ni a čekala. Hlavou se jí míhaly nejisté myšlenky. Čeho se bojí nejvíc? Co je vlastně její nejhorší noční můra? Vůbec netušila, co může očekávat. Když se setkala s bubákem naposledy, její obavy byly poněkud jiné, než 23

KAPITOLA 11. – BUBÁK

http://a-sisi.wgz.cz/ jaké jsou právě teď. A bubák má jednu nepříjemnou, ale zcela zásadní vlastnost – ukáže vám skutečně to, čeho se bojíte nejvíc, ne to, čeho se domníváte, že se obáváte. A tyto dvě věci mohou být zcela odlišné. Severus na Hermioninu přípravu k akci chvilku mlčky hleděl, pak mávl rukou směrem k bedně a ustoupil pár kroků stranou. Pak pomalu – mudla by řekl: jako ve zpomaleném filmu – se ven začalo soukat cosi černého a pohyblivého. Když se tohle cosi vynořilo zcela, Hermiona s hrůzou rozšířenýma očima sledovala, jak se před ní zhmotňuje její profesor lektvarů. Ten se před ní chvilku vznášel ve své neživé, přesto však impozantní, podobě s typickým ironickým úsměškem na rtech. Vzápětí se jeho vzhled začal měnit na sled po sobě jdoucích obrazů – viděla samu sebe, jak stojí před skupinou Smrtijedů, osamělá, bez hůlky a bezbranná. Následoval obraz umírajících lidí, které nepoznávala, viděla a cítila jen bolest a utrpení. Obraz se znovu změnil a opět zaujmul podobu Severuse. Tentokrát na ni hleděl s nenávistí v očích, aby se vzápětí přehoupl do podoby, kdy na ni cosi bezhlesně křičí. Hermionu film před ní tak překvapil a vyděsil, že se nezmohla na žádnou obranu. Stála tam, nejistou rukou míříc na neživého Severuse před sebou, ale účinná obrana nepřicházela. Zatímco Hermiona bojovala sama se sebou, Severus tuto poněkud bizarní scénku před sebou sledoval s překvapeně vytaženým obočím a tento pro něj mimořádný výraz se ani nesnažil nijak skrýt. Když se střídání různých podob před ním zastavilo na posledním obraze – jeho křičící podobě – přesunul pohled na Hermionu. Její vyplašený výraz, strnulý postoj a neschopnost obrany mu napověděla, že vůbec netušila, v co se bubák změní. Rozhodně k ní přistoupil a odstrčil ji stranou. Hermiona trochu klopýtla, jak do ní nečekaně vrazil, ale poslušně couvla dozadu, v podstatě se ukrývajíc za Snapeova záda. Poslední zobrazení Hermioniných obav se zarazilo. Krátký okamžik se nic nedělo. Následně se bubák začal přesouvat do zcela jiné, stejně tak nečekané podoby. Podoba toho cosi nápadně připomínala srdce, což vypadalo jako nějaký nejapný žert. Scéna se zarazila a pak se s prudkým mžiknutím změnila na šťastně se usmívající Hermionu. Stejně jako Hermiona i Snape stál zkoprněle před podobou své studentky. Ovládal se každopádně rychleji. Z hábitu prudce vytáhl hůlku, přišlo mu to jistější, než se pokusit tu nesmyslnost před sebou zastavit bez ní. Než se místností rozlehlo jeho hlasité „Riddiculus“, stačil se objevit poslední obraz. Tvář před ním se změnila ze šťastného a spokojeného úsměvu na výraz zlostný až nenávistný. Rychlé mávnutí hůlkou ukončilo celou tuto frašku. V kabinetě bylo opět mrtvolné ticho již tak běžné, když se potkají oni dva. Severus zůstal stát zády k Hermioně a jeho napjatý postoj signalizoval, že usilovně přemýšlí. Nakonec se pomalu otočil a sklonil hlavu, čímž se setkal s jejím zmateným a vyplašeným výrazem. Oba na sebe hleděli mlčky ve tváři nejistý výraz a těkající pohled. Což ovšem platilo spíše pro Hermionu, Severus na ni hleděl zcela neochvějně. Konečně se sklepením rozlehl lidský hlas. A překvapivě promluvila první ona. „Děkuji, pane. Já... “ Větu nedokončila, netušila co dodat. Změť zmatených myšlenek, které se snažily hlavně pochopit, co to všechno mělo znamenat, jejím vyjadřovacím schopnostem příliš nepřidávala. Výraz na tváři jejího učitele byl téměř podobný tomu jejímu. Vyjasňoval se mnohem rychleji, což byl signál, že Severus celou záležitost už pochopil. S odpovědí si dal každopádně na čas. „Není třeba děkovat. Každopádně - zcela jistě jste to měla zvládnout sama. Nicméně – za této situace se domnívám, že to bude pro dnešek stačit. Vaším úkolem bude napsat tři stopy dlouhý esej na téma – Účinná obrana proti bubákovi a jeho specifické vlastnosti. Je vám doufám jasné, že to, co nám bylo tak laskavě převedeno před okamžikem, není standardní reakce. Zahrňte to do své práce, slečno Grangerová, a snažte se o uspokojivé výsledky. Čím podrobněji toto téma rozpracujete, tím lépe. Dotazy?“ Severusova otázka popírala veškerou logiku. On se nikdy neptal, zda má student dotaz. Pravděpodobně by ho za takou opovážlivost proklel až do třetího kolene. A zřejmě aby překvapením pro dnešní večer nebyl 24

KAPITOLA 11. – BUBÁK

http://a-sisi.wgz.cz/ konec – jeho hlas byl zproštěn veškerých běžných doprovodných jevů. Začínáte věřit na zázraky? Na Hermionu toho bylo trochu moc najednou. Zcela nečekaná podoba bubáka, taktéž jeho reakce na Severuse a nakonec Snape sám, který se chová zcela neodpovídajícím způsobem. Stále ještě v zajetí šoku, prostě jen přikývla. Opožděně jí došlo, že by to mohl považovat za kladnou odpověď na svou otázku. „Ehm... chci říci – ne, pane. Nemám žádné otázky.“ Intenzita černého pohledu byla nezvykle silná a poněkud nesouhlasila s tím, jak nonšalantně pokrčil rameny. „Jak myslíte, můžete jít.“ Odvrátil se od ní a přešel ke svému stolu, čímž ji konečně propustil ze zajetí svého pohledu. Rychle sebrala své věci a pospíchala ke dveřím. Pozdrav pouze špitla a rychle za sebou zavřela. Nevšímajíc si okolí, opřela se čelem o kamennou zeď sklepení a hlasitě vydechla. Co to mělo pro Merlina všechno znamenat?! Absurdita celého bubákova chování jí nešla do hlavy. Tohle byla oblast, kde její logika selhávala. Tak co s tím bude dělat? Unaveně se odlepila od chladných kamenů, rozhlédla se a rychlou chůzí se vydala do svého pokoje. Tam si bude mít čas všechno v klidu promyslet. *** Severus seděl za svým stolem v ruce katastrofální esej jakéhosi třeťáka, pohled nepřítomně upřený kamsi mimo pergamen. Jeho myšlenky měly podobu rozvířeného lektvaru, kterému chybí jen malý okamžik do vybuchnutí. Bylo mu až příliš jasné, co dnešní představení mělo znamenat. Přesto nebo právě proto, že vše až příliš dobře chápal, se cítil deprimovaně a zatraceně zmateně. Při vší své inteligenci, při veškeré své taktice, obratnosti nebo schopnosti se velmi rychle adaptovat netušil, jak si poradí s touhle prekérní situací. Jak si poradí s jednou výjimečnou studentkou. Musel si neochotně připustit, že city se jaksi vymykají běžnému logickému uvažování. A to se začínalo jevit jako problém. Velký problém. KAPITOLA 12. – PROPOJENÍ MAGIÍ Hermiona zničeně otočila další stránku. Tahle kniha, o zhruba tisíc pěti stech stranách, jí zcela evidentně měla pomoci pochopit problematiku v chování bubáků. A právě k tomuto tématu, již několik hodin, neúnavně louskala více než sedmdesát stránek. Tolik kýžené vysvětlení ale ne a ne najít. Celá ta záležitost se jevila jako zcela ojedinělý případ. Tři stopy dlouhý esej?! Merlin stůj při ní, zatím měla sotva dva kloudné odstavce. Seděla nad tímhle úžasným úkolem už více jak čtyři hodiny. Cítila se naprosto zničeně. S pocitem potřeby akutního odpočinku se pohodlně opřela o opěradlo. Možná by jí pomohl její oblíbený nápoj... To bude ono. Byl čas na kakao. *** Obrazy jsou tak užitečné! K tomuto objevnému poznání definitivně dospěla bradavická ředitelka dnes večer. Naslouchání jistému velmi užitečnému portrétu, se ukázalo jako skvělá zábava před spaním. Dnes si vyslechla obzvlášť zajímavé zprávy. „Takže mi tvrdíte, že nejenže ji neproklel minimálně do pátého kolene, ale ještě ji zbavil té protivné karikatury, kterou na ni ostatně sám poslal, a následně se zeptal, zda nemá dotazy?!“ Minervin pohled i hlas byl plný nelíčeného úžasu. Za jejími zády se začal hlasitě pochechtávat portrét Albuse Brumbála. V posledních několika dnech se přímo královsky bavil. Takové krásné a zábavné představení na etapy neměl tu čest sledovat již hezky dlouho. „Ehm... Albusi, já jaksi přestávám chápat. To není jeho normální reakce. Tedy chci říct – nejde to nějak 25

KAPITOLA 12. – PROPOJENÍ MAGIÍ

http://a-sisi.wgz.cz/ rychle?“ Položení této otázky vyvolalo v zesnulém řediteli hlasitý chechot. Poněkud se umírnil, když ho ostatní, násilím probuzené, portréty zpražily nerudnými pohledy. „Minervo, drahá. To je přece úžasné. Tím se přece všechno zjednodušuje. Slečna Grangerová má zcela evidentně terapeutické účinky. Nelamte si s tím hlavu – oni si poradí. A vsadil bych své křeslo ve Starostolci, že vím, JAK si s tím poradí.“ Minerva se usmála. Typický Albus. „Velmi vtipné. Tak ráda bych věděla, co bude dál.“ provokativně na Albuse mrkla. Ten se jen potěšeně ušklíbl. „Ale ne. Do téhle sázky nejdu. Nemíním přijít o svůj portrét na Čokoládových žabkách.“ „Myslel jsem si to. O tento portrét se velmi strachujete. Přesto jsem doufal, že se budete ochotna vsadit. Jistě byste ráda sledovala postupné působení jejich vzájemné magie.“ Brumbálův předstíraný kajícný tón ředitelku téměř rozesmál nahlas. „Děkuji za neodolatelnou nabídku. Přesto si počkám. Nemusím hned vědět vše.“ Minerva mluvila veselým, pro ni tak neobvyklým, hlasem. „Tohle mládí. To je nesmírně zajímavá věc – hodna bedlivého prozkoumání. Je dojemné sledovat, jak se s tím snaží bojovat a pak podléhají. Jak se nedostatek důvěry mění na společné pochopení.“ Brumbál nasadil nostalgický výraz a korunu svému prohlášení dodal postesknutím: „K tomuhle by se tak hodily citrónové bonbony!“ Minerva jen protočila oči v sloup. *** Kakao příliš nezabíralo. Tak zoufale chtěla najít vysvětlení pro celou tuhle situaci, u níž začínala mít intenzivní pocit, že se jí vymyká z rukou. Ani pomocníci, na které vždy spoléhala nejvíc, knihy a logické argumenty, neposkytovali tentokrát kýžený výsledek. Chování té potvory, která se zachovala naprosto nelogicky – to bylo něco, co chtěla rozluštit. Kdesi hluboko v sobě možná tušila, co to všechno mělo znamenat. Snape to věděl, vyčetla to z jeho výrazu. A pomalu se dostávala do fáze, kdy měla chuť všechno popřít, nic neřešit a neluštit. Prostě to celé ignorovat. Jenže – popření není řešení. A Severus se jí zadáním svého mučitelské úkolu zřejmě snažil přimět, aby se k celé této záležitosti postavila čelem. Jistě, Zmijozel. S otráveným povzdechem otočila další stránku. Ona mu ten zatracený esej donese. *** S velmi podobným otráveným povzdechem si, o pár hodin později, sedal na své místo po ředitelčině pravici její zástupce. Společná snídaně. A banda nahrážek studentů řvoucích jeden přes druhého. Kdo, pro Merlina, tohle společné stolování uvedl v platnost?! Proč mu není dopřáno se v klidu najíst ve svých komnatách? Jeho nadřízená se na něj shovívavě usmála. Zase ten úsměv! Proč se pořád usmívá, jako kdybych byl nějaké pitomé děcko? Jako by mu nestačilo fiasko s bubákem, který se rozhodl plést mu hlavu. Teď ještě jedna z mála osob, které považoval za rozumné, na něj, čím dál častěji, hledí s protivně milým a chápavým úsměvem. Kde se to ocitl?! „Severusi, nemračte se tolik. Kazíte si krásný podzimní den.“ Oslovenému tázavě vyletělo vzhůru pravé obočí. „Paní ředitelko, odkdy máte dojem, že sleduji předpověď počasí?“ 26

KAPITOLA 12. – PROPOJENÍ MAGIÍ

http://a-sisi.wgz.cz/ Sarkastický tón jeho hlasu byl nezaměnitelný. „Předpověď počasí? To si vskutku nemyslím. Mimochodem, jak pokračují vaše hodiny se slečnou Grangerovou?“ Rádoby nevinná otázka, která vyvolala další zamračení. Jak to tak vypadá, od této chvíle vždy, když bude mluvit s ní, neminou ho dotazy na jejich hrdinku. Ne! Její hrdinku. Únik do sklepení bude momentálně nejjistější řešení. „Standardně, řekl bych. A nyní, když dovolíte... “ Severus se zvedl, kývl na Minervu a odvlál pryč. Ještěže se mohl vymluvit na nadcházející Lektvary. *** „Cože?!“ Hermionin nevěřícný výkřik se rozlehl celým pokojem. To není možné! Zřejmě to možné bylo, stálo to tu černé na bílém. Kniha, kterou se již druhý den prokousávala, se jí snažila, zatím poměrně neúspěšně, namluvit, že chování bubáka, jehož měla čest být nedobrovolným pozorovatelem, signalizovalo počátek propojení dvou odlišných magií. Počátek propojení?! Nesmysl. Až moc dobře chápala, co to znamená. Slovo od slova by dokázala recitovat úryvek z jedné staré učebnice: K propojení magií, které spolu zdánlivě nemají nic společného, dochází v poměrně vzácných případech. V podstatě to mohou způsobit jen tři věci: pokrevní příbuzenství, přičemž vztah, oněch příbuzných, musí být položený na pevných základech – hlavně na lásce. Nejčastěji je tohoto spojení, v nepřekonatelné míře, schopna matka ke svému dítěti. Druhou možností je záchrana života. Je-li tato pomoc zcela nezištná, dochází mezi aktéry k vytvoření silného pouta, které může mít za následek právě spojení magií. A konečně třetí variantou je velmi silný a mocný cit – láska. Aby se spojily dva odlišné magické podpisy, musí být láska v kombinaci s důvěrou, schopností obětování, ochotou pomoci, starostlivostí nebo věrností. To vše dohromady tvoří minimální nezbytnou kombinaci pro celý proces. Samotnému propojení předchází několik fází. Většinu z nich není možné odhalit nebo zamítnout, jelikož se tak děje zcela podvědomě. Konečný výsledek však počítá s názorem obou zúčastněných. Vše se může významně urychlit, jestliže se spojí více výše uvedených věcí dohromady. Mezi počáteční fáze lze zařadit postupnou toleranci či vzrůstající obavu o druhého. Dále počáteční fázi sebezapření a zvyšující se schopnost vzájemného odpuštění. Proces, předcházející konečnému výsledku, se může jednak stále prohlubovat a postupovat, jednak také může být přerušen. K tomu je zapotřebí velmi silná negativní emoce, která hluboce citově zraní jednoho ze zúčastněných. Proces by však neměl reagovat přerušením, je-li tato emoce vyvolána úmyslně... Hermiona složila hlavu do dlaní. To přece nemohl být její případ?! Vždyť je to celé nesmyslné. Jenže všechna fakta mluvila proti ní. V podstatě ji nejvíce děsila jedna věc – že tomu nemůže zabránit. KAPITOLA 13. – PONĚKUD NEČEKANÁ REAKCE Severus si zamyšleně přejížděl brkem po rtech. Ve svých dlouhých, štíhlých prstech držel přesně tři stopy rozsáhlý esej. Závěry, na které s malou dávkou netrpělivosti čekal (pouze profesionální zvědavost samozřejmě) a ke kterým Hermiona... tedy slečna Grangerová, zdárně dospěla, byly trošku provokativní. Ale Merlin stůj při něm – tak pravdivé. V okamžiku, kdy jí tu práci zadával, věděl, o co jde. Přesto se domníval... no dobře, spíš doufal, že ONA na to nepřijde. Věděl jen o jediné knize, která obsahovala přesný popis propojení magií i zvláštních odchylek, jež se ve zcela výjimečných případech mohou objevovat, v chování magických tvorů a kouzel. Kniha to byla nesmírně tlustá a patřila do nepovinné četby, což znamenalo, že ji prakticky nikdo nečetl. 27

KAPITOLA 13. – PONĚKUD NEČEKANÁ REAKCE

http://a-sisi.wgz.cz/ Znovu a znovu se utvrzoval v tom, že ta holka čte skoro tak aktivně jako on. To je další skvělé zjištění, vážně. Závěry téhle práce byly vynikající. Ač si to připouštěl nerad, velice nerad, kdyby jí měl udělit hodnocení, musel by na dolní okraj papíru napsat V, a to za téměř dvacet let své školní praxe neudělal. Co je vůbec zač celá tahle zpropadená situace?! Nakonec ho zachrání fakt, že Hermiona... tedy slečna Grangerová, zatraceně, nechodí na klasické vyučování. Severus pocítil silný pocit frustrace. Ve snaze si ulevit, se uchýlil ke své obvyklé pomůcce – kritickým, jízlivým, nespravedlivým a pláč vyvolávajícím poznámkám na okrajích studentských prací. Nad inkriminovaným esejem lehce zaváhal. Po chvilce brk s červeným inkoustem odložil. Co tam má napsat? Co třeba něco jako: Vaše závěry jsou vynikající a ačkoli mě to přivádí do stavu hluboké frustrace, protože si s vámi nevím rady a neskutečně mi to leze na nervy, jsem nucen vám dát V. Perfektní hodnocení, jen co je pravda. A zvláštní na téhle situaci byl i fakt, že se mu tentokrát prostě nechtělo vymýšlet neexistující chyby jako záminku pro snížené hodnocení nebo ego zdrcující komentáře. Kam to jen spěje jeho ledovost, jeho vyrovnanost a jistota?! On si vždy zakládal na svém... dalo by se to nazvat i – vyzývavě přísném klidu. Bylo na něm totiž něco, co osoby, které ho ještě neznaly, nutilo projevit zájem o zjištění, co se skrývá pod jeho chladnou maskou. Velmi brzy toho nechaly, ovšemže. Ale zpočátku... . Pohled mu trochu nečekaně sklouzl k hodinám. Zase má zpoždění! Šest hodin a dvě minuty! To je neslýchané. Naprosto... . Náhle se zarazil. Svým vycvičeným smrtijedským sluchem zaslechl podivné zvuky linoucí se z chodby. Trošku se zamračil. Co se to tam děje? Ještě je večeře, a ta banda idiotů si nikdy nenechá ujít příležitost k prasknutí si nacpat své neustále prázdné žaludky. Že by odešli bez moučníku? Nesmysl... Jak se rychlým krokem přibližoval ke dveřím, venkovní hluk sílil. Pomalu a potichu, nechtě vyplašit případné adepty na strhávání bodů či školní trest, vzal za kliku a otevřel dveře svého kabinetu. S nějakým maskováním si nemusel dělat obavy, nikdo si ho ani nevšiml. Trochu překvapeně hleděl na hlouček zmijozelských studentů, z nichž většina k němu byla otočena zády. Mohlo jich tam být tak deset a - jak rychlým pohledem zjistil – jednalo se hlavně o šestý a sedmý ročník. Celá ta prapodivná sešlost očividně někoho ukrývala ve svém středu. Už už chtěl dát najevo svou přítomnost, když se ozval povědomý hlas jednoho jeho studenta. Zastavil se, váhal. Nakonec se rozhodl počkat na následující děj v ústraní. „Takže zvěsti nelhaly. Grangerová je zpátky. Pročpak nechodí na vyučování, co? Plíží se tady, aby ji nikdo neviděl, jako zlodějka. No jistě, co taky čekáte od mudlovského šmejda?“ Hlouček přihlížejících se jako na povel rozesmál. Severus konečně identifikoval řečníka. Jistě, Zabini. Stále ještě litující Voldemortova pádu. „Nech mě na pokoji, Zabini. Možná bys mohl vědět, že podobné urážky už jsou proti školnímu řádu.“ V Hermionině hlase Severus rozpoznal spíše roztrpčení, než obavy a strach. Stále ještě se držel v pozadí. „Ty jsi ale šprtka. Máš nastudovaný školní řád i pozpátku co?“ Zabiniho hlas začal být útočnější. Pohled mu sklouzl na knihy v Hermionině náručí. Jedno jeho obočí tázavě vylétlo vzhůru. „A co vůbec děláš v tuhle hodinu s náručí plnou knih ve sklepení? Tady je naše kolej a ta není vhodná pro nějaké... “ Hermiona ho nenechala domluvit. „Jdu na vyučování, takže když dovolíš... už mám zpoždění. A navíc... myslím, že víš, jak vedoucí vaší koleje nesnáší nedochvilnost.“ 28


http://a-sisi.wgz.cz/ Její prohlášení působilo trochu jako rána bičem. Zabini na ni hleděl se skoro tupým výrazem ve tváři. Což ho nestálo příliš námahy, to je pravda. Z hloučku postávajících studentů se ozvalo pár nevěřícných odfrknutí. „Lžeš!“ vyprskl Zabini vztekle. Udělal dva kroky směrem k Hermioně, takže mezi nimi bylo sotva deset centimetrů místa. Díky Merlinovi za ty knihy, skvěle posloužily jako štít. „Snape by nikdy dobrovolně ve svém volném čase neučil nějakého mudlovského šmejda!“ Vztek v jeho očích se prohluboval a byl tím větší, čím odhodlaněji a klidněji na něj Hermiona hleděla zpátky. Agresivně ji popadl za ramena a bolestivě je stiskl. „Odvolej to. Nebo... “ Chodbou se rozlehlo hlasité zakašlání. Aktéři scénky se všichni, jako na povel, bleskově otočili za přicházejícím zvukem. Z míst těch, kteří viděli Severuse jako první, se ozvalo pár nešťastných povzdechů. Snape celou tu sešlost přejel ledovým pohledem, následně zůstal bez hnutí hledět na Zabiniho, který ještě stále pevně svíral Hermionu. Když vedoucí jejich koleje udělal pár kroků směrem k nim, dav se rychle rozestoupil a uvolnil mu tak cestu. Severus je přejel pohrdavým pohledem, přičemž rozvláčně, s hábitem klouzajícím za ním lehce jako had, přistupoval k hlavní dvojici. „Pane Zabini... dejte ty ruce dolů. Hned.“ Tichý ledový hlas nepřipouštěl námitky. Hermiona byla okamžitě volná. Využila toho a couvla dozadu co nejdál od zmijozelského studenta. „Výborně. Teď mi laskavě vysvětlíte, co to mělo znamenat.“ Příkaz, příliš jasný... a s minimální možností vytáček. I tomuto tupci bylo jasné, že Severus pravděpodobně slyšel celý jeho výstup. Zabiniho obličej bledl, oči mu nervózně těkaly sem a tam. „Pane profesore já... tady ta mudl... “ Co chtěl říct dál, nám zůstane prozatím odepřeno. Vedoucí jeho koleje k němu jediným dlouhým krokem přistoupil tak blízko, že mu následně syčel přímo do tváře. „Ještě jednou vás uslyším říci tenhle výraz a budete toho trpce litovat. Laskavě si zapamatujte, že ho nemíním dál tolerovat. To platí pro všechny.“ Hrozivým pohledem sklouzl z nebohého a oroseného Zabiniho na zbytek jeho kolejních svěřenců. Než se jeho pohled znovu zabodnul do toho idiota, na okamžik se zastavil na Hermioně, která na něj zírala div ne s otevřenou pusou. Musel se ušklíbnout jejímu výrazu. „Slečno Grangerová, buďte tak laskavá a zopakujte, co tady v tuhle hodinu pohledáváte.“ Hermiona zmateně zamrkala. Co tímhle zase sleduje? „Šla jsem na svou hodinu lektvarů, pane?“ Hlas jí zněl trošku tázavě, jako by si nebyla jista, zda je tahle odpověď ta správná. „Jistě, dnes máme lektvary, máte naprostou pravdu. A někdo vám to snad nevěřil?“ Při této otázce se mu na tváři usadil zlomyslný výraz. Než Hermiona odpověděla, chvilku se navzájem tiše měřili. Těch pár všímavějších jedinců, postávajících okolo, to sledovalo se značně nedůvěřivým pohledem. Něco tady nehrálo. Takovéhle pohledy si obvykle ředitel jejich koleje se studenty nevyměňoval. Lépe 29


http://a-sisi.wgz.cz/ řečeno – nevyměňoval si je s nikým. „Dalo by se to tak říct, pane... “ trošku nejistě se zarazila. Pomalu začínala chápat, o co mu jde. Bylo to tak... nečekané. „Ach, taková smůla. Opět jste byla nucena přijít na naši hodinu pozdě.“ Z hlasu mu odkapával předstíraný soucit. Znovu se obrátil na vyděšeného Zmijozela. A hlas měl opět ledový jako smrt. „Pane Zabini, za vaši do nebe volající a neomluvitelnou hrubost strhávám Zmijozelu padesát bodů. Školní trest očekávejte zítra v osm hodin u pana Filche.“ Zabini byl smrtelně bledý, trošku se třásl a zcela evidentně se snažil dostat co nejdál od Severuse. Ten však jeho plán překazil prudkým trhnutím ruky, což mělo za následek, že ho naprosto obyčejně a po mudlovsku chytil za hábit pod krkem. Přihlížející studenti zalapali po dechu. „A pokud se něco byť i jen podobného bude ještě někdy opakovat, nechtějte znát následky. Býval jsem Smrtijed... “ Své prohlášení nechal pro efekt vyznít do zkoprnělého ticha. Pak, s výrazem čirého odporu, svého studenta prudce pustil, ten směšně zavrávoral a rychle udělal pár kroků vzad. „Na co čekáte?! Představení skončilo. Odchod!“ Severusův učitelský tón působil jako kouzlo. Celá skupinka se jako jeden muž rychlým krokem, tedy spíše nedůstojným poklusem, vydala směrem ke své společenské místnosti. „A vy čekáte na co? Dovnitř.“ Hermiona zkoprněle uposlechla strohý příkaz a kvapně prošla otevřenými dveřmi. Než se stačila v místnosti otočit, nadskočila leknutím. Severus třískl dveřmi tak silně, až panty zavrzaly. „Posaďte se. Jak jste se do téhle situace u všech svatých dostala?“ Otázka nezněla útočně nebo vyčítavě, nicméně to Hermionu příliš neuklidnilo. Její reakce také nebyla příliš duchaplná. Chvilku nevěřícně těkala pohledem ze Snapea na „svou“ židli a zase zpět, přičemž si stále tiskla k hrudi učebnice, jako kdyby pro ni představovaly záchranné lano. Teprve když se ozvalo netrpělivé odfrknutí, přiměla se k reakci. Pomalu odsunula židli a posadila se. „Já... tedy... ehm. Chci říct – když jsem šla sem dolů, neočekávaně jsem potkala dva studenty z vaší koleje, neznám je. Oni mě očividně ano, protože začali svolávat své kamarádíčky. No a za chvilku jsem stála v té situaci, v jaké jste mě našel.“ Severus se tvářil kompletně otráveně. Když si sedal, jeho pohled zavadil o miniaturní napodobeninu kolejních hodin, ukazujících aktuální stav bodů všech kolejí, která stála na jeho psacím stole. Zmijozel na tom byl o dost hůř než před pěti minutami. Padesát bodů z vlastní koleje! Tak to se mu ještě nepovedlo. Hermiona sledovala směr jeho pohledu. Zřejmě jí to dalo pocit, že se k tomuto tématu musí vyjádřit. „Děkuji, pane. Neočekávala jsem něco takového, ne v téhle době.“ Severus jen mávl rukou. „Máte ještě podobné stejně úchvatné zážitky?“ otázal se stroze, přesto se špetkou zájmu v hlase. Hermiona si pomyslela, že v tom hlase zaslechla možná i trošku... starostlivosti? Ne, zase myslí na to propojení. „Ne, pane. Tohle byl po relativně dlouhé době první. O to více byl překvapující.“ Jen to dořekla, došla jí hrozná věc. Ta banda její přítomnost ve škole bezpochyby rozhlásí, kde se dá.

30


http://a-sisi.wgz.cz/ Jako by jí četl myšlenky, Severus ji vzápětí ujistil. „O vaší přítomnosti neřeknou ani slovo, o to se postarám.“ „Děkuji, pane.“ Jaká je také vhodná odpověď na podobné prohlášení? Hermiona dnes večer nevycházela z úžasu. Bude se muset pokusit o nějaké logické rozebrání celé téhle záležitosti, hned jak to bude možné. Ano, to by mohlo pomoct. Pěkně si to rozebrat a rozpitvat... V kabinetě bylo chvilku ticho. Zvláštní na tom bylo, že ani jeden z nich to ticho nevnímal jako obtěžující a nepříjemné. Už nebylo tak tíživé. Přerušeno bylo velmi náhle důrazným zaklepáním na dveře. Severus se nejprve překvapeně podíval na hodiny, pak na Hermionu a nakonec na dveře. Následně se místností rozlehlo jeho hlasité, ale značně neochotné „Dále“. Ředitelku tady ani jeden z nich nečekal. Oba na příchozí hleděli s pozoruhodně stejným tázavým pohledem. Minerva přejela pohledem celou místnost, na okamžik se zarazila na novém pracovním koutku v rohu místnosti a nakonec ulpěla pohledem na své studentce. „Omlouvám se, že ruším vaši hodinu. Před malou chvílí mi portéry nečekaně oznámily, že jste se dostala do nepříjemné situace, Hermiono?“ Její hlas zněl starostlivě, dokladem čehož bylo i oslovení křestním jménem. Severus mlčel, zjevně přesvědčen, že tohle se ho vlastně netýká. On už svůj díl práce dnes večer vykonal. Zmijozel. „O nic nešlo, paní ředitelko. Profesor Snape mi laskavě pomohl.“ Hermiona si byla velmi dobře vědoma faktu, že slovo „laskavě“ je poněkud nepřesné, nicméně Severusův výraz nevole stál za to. Minerva se otočila na svého zástupce. „Ano, slyšela jsem o tom. Děkuji, Severusi. Jsem mile překvapena. Tolik bodů z vlastní koleje... “ Tohle byla jasná provokace. Snape se nejprve nevrle podíval na Hermionu, následně na Minervu a celé své představení zakončil prohlášením: „Plnil jsem jen svou povinnost. To je vše. Pokud dovolíte... “ což byl jasný signál, že ředitelka by se měla radši rychle spakovat. Taková nezdvořilost. Minerva se jen usmála. Chápavě. Zase... Merline, za co?! Jeho nadřízená tedy konečně usoudila, že tady její ctěná přítomnost není potřeba, a zvesela se vydala ke dveřím. U nich se zastavila a ohlédla se na sedící dvojici. „Přeji vám pěkný a klidný večer.“ Aniž by čekala na pozdravy, či nějaké jiné podobné zdvořilosti, rychle za sebou zavřela dveře. Oba přítomní na sebe znovu pohlédli. Z toho se pomalu stává zvyk. A skoro současně také řekli : „Pěkný večer?“ zeptala se potichu Hermiona „Klidný večer?“ otázal se sarkasticky Severus. Nad touto neočekávanou shodou se Hermiona musela usmát. A pak zahlédla něco, co vůbec neočekávala, že snad někdy uvidí. Koutky jejího profesora se mírně stočily nahoru. Úsměv to byl skoro nepostřehnutelný, ale ona ho viděla. Ne, to bude zajímavý večer. 31


http://a-sisi.wgz.cz/ A rozhodně nebude jediný. KAPITOLA 14. – VÁNOČNÍ REKREACE Hermiona zamyšleně, tak jak se v posledních měsících stávalo zvykem, postávala u okna a pozorovala padající sníh venku. Do Vánoc zbýval pouhý týden a ona neměla ani nejmenší ponětí, co bude dělat. V poněkud naivním dojmu sdělila rodičům už o letních prázdninách, že Vánoce stráví v Doupěti. Oba sice chvilku reptali, že když mají dceru konečně zpátky z té zvláštní války, živou, zdravou a nezmrzačenou, tak přece nestráví svátky mimo domov. Nezdárná dcera si ale nedala říct, cítila, že na první společné a opravdu radostné Vánoce po pádu Voldemorta by měla být s kluky. A tak si zhrzení rodiče koupili jakýsi zájezd kamsi k moři, přičemž jim cesta bude trvat i mudlovským letadlem mnoho hodin. Ona by jen luskla prsty... Někdy opravdu cítila smutek nad tím, že její rodiče nemohou poznávat všechny vymoženosti, která tak hojně sama využívala. Ale zpátky k Doupěti - kluci se chovali jako pubertální idioti. Zejména Ron v tom přímo vynikal. Na dopis, který jim poslala před více než dvěma měsíci, přišla strohá nic neříkající odpověď. Opravdu by ji zajímalo, kde udělala chybu. Molly ji sice srdečně zvala, ale... Hermiona nestála o dovolenou plnou napětí a křečovitosti. A stejně tak teď nemohla chtít, aby rodiče svůj mnoho měsíců plánovaný výlet zrušili. Ještě že má Bradavice. Když ředitelku před pár dny požádala o možnost zde zůstat, dostalo se jí radostného přijetí. Zároveň jí bylo nenápadným tónem naznačeno, že Bradavice opustí skoro všichni studenti, takže bude mít nerušené pole působnosti. Hermiona se musela usmát, když si vybavila, jak přesně to Minerva podala: „Jen si to představte,“ švitořila nezvykle nadšeně, „prázdná knihovna, prázdné pozemky... můžete jít, kam jen chcete. I polovina učitelského sboru bude pryč. Tyhle první svátky po válce... odpadlo nám mnoho povinností, které s sebou přinášel Řád, máme konečně opravdu volno.“ Ředitelka vypadala, že je tou vyhlídkou skutečně nadšená, až se Hermiona musela shovívavě usmát. Ovšem jen do chvíle než ředitelka pokračovala s výčtem kladů, v jejichž znamení se tyto prázdniny očividně ponesou. „Popravdě jsem plánovala, že také na pár dní odjedu. Na celé dva týdny to nejde, ale na chvilku... “ odmlčela se a opatrně se na svou oblíbenkyni podívala. Ta okamžitě vycítila problém. A nemýlila se, i když – nazvat to přímo problémem... tot' otázka. „V mé nepřítomnosti za mě zaskočí Severus, zůstává celé svátky na hradě. Nabízela jsem mu, ať se odjede někam zrekreovat, on mi ale dal velmi jasně najevo, že nic podobného nepotřebuje, i když osobně si myslím, že to potřebuje jako sůl... “ Hermiona měla dojem, že Minerva tak trošku breptá, jako by nevěděla kudy kam. Což sice byla mírně zvláštní představa, ale nyní se spíš zabývala faktem, že se rozesměje nahlas. Výsledek byl, že se chtě nechtě, musela usmát při představě rekreujícího se Mistra lektvarů. Živě viděla, s jakým výrazem a tónem hlasu tuto velkorysou nabídku odmítl. Typické. Když se ředitelka nedočkala jiné reakce než pousmání, úlevným hlasem pokračovala. „I vy máte přes prázdniny volno, pochopitelně. Také jsem to Severusovi řekla, ale jen se na mě ironicky podíval. Ale nebojte se, kdyby to bylo nesnesitelné, můžete mi poslat sovu a... “ a co dále se nedozvíme, Minerva byla přerušena krátkým, ale důrazným zakašláním. „Nemyslím si, že by to byl problém. Můžete se bez obav odletět ehm... rekreovat.“ Ujistila ji Hermiona klidně. Ředitelka na ni chvilku mlčky hleděla, pak se jí na tváři usadil úlevný výraz. Celou situaci se snažila značně odlehčit následujícím sdělením. „Tak to jsem ráda, je opravdu hezké vidět, že spolu vycházíte.“ Hermiona neměla prostor pro vznesení námitky, pokud ji tedy vznést chtěla, čímž si sama nebyla příliš jistá. Minerva zřejmě očekávajíc protesty rychle pokračovala. 32

KAPITOLA 14. – VÁNOČNÍ REKREACE

http://a-sisi.wgz.cz/ „Opravdu ráda si vezmu na pár dní dovolenou, ale už nelétám.“ Hermiona se zatvářila mírně popleteně. „Já už se pouze přemisťuji, pokud to jde. Vlastním ještě Zametáka, je strašně pomalý, navíc... na koštěti už se necítím bezpečně. To víte – stárnu.“ Hermiona nevěděla, jestli se smát, anebo vyjádřit politování nad strašným koštětem. Nakonec se jí povedl vyloudit zdvořilý úsměv. Vzpomínka na tuhle scénku ji opět rozesmála. Když se na celou věc dívala zpětně, docházela jí spousta náznaků, které ředitelka tu a tam už téměř tři měsíce trousila. Od onoho incidentu se Zabinim však nabraly na intenzitě. Byly to v podstatě maličkosti, kterých si ve víru konverzace třeba ani nevšimla. Ale teď musela přiznat, že, kdyby jí to nepřišlo tak... absurdní, ta ženská si hrála na dohazovačku. I občasné „nenápadné“ mrkání portrétu Albuse Brumbála náhle dostávalo nový rozměr. Jak je možné, že jí to nedošlo dřív? Protože je to prostě nesmysl, ozval se její vnitřní hlásek. McGonagallová a Brumbál se nesnaží někoho někomu dohazovat, a už vůbec ne někomu jako je Snape, pokračovalo její vnitřní já. Pro Merlina, kam se to dostala?! A hlavně – co s tím bude dělat? A konečně – chce s tím vůbec něco dělat? *** O mnoho pater níže seděl Mistr lektvarů za svým psacím stolem a nepřítomně zíral kamsi do dálky. Když si posléze uvědomil, že to dělá – ZNOVU, znechuceně potřásl hlavou. Jeho nálada byla v přímém kontrastu s tichým, uklidňujícím počasím venku. Všechno bylo opravdu skvělé. Drahá ředitelka si za pár dní odjede na jakousi směšnou dovolenou, přičemž mu na krk hodí celou školu, což představuje vyřídit nechutné množství korespondence, protože pošta nepřestane chodit jenom proto, že její příjemkyně si odkvačí nabrat nové síly. Odkdy, Merline, potřebují ředitelé... rekreaci?! Něco tak směšného... A bylo to nabídnuto jemu! I když se celkem oprávněně domníval, že když tento v pravdě velkorysý návrh odmítl, jeho nadřízené se ulevilo. Chování té ženské v posledních měsících ho vytáčelo k nepříčetnosti. Dívala se na něj s chápavým úsměvem, mluvila na něj jako na malé dítě a chválila ho! Merline, ona ho CHVÁLILA! Kde se stala chyba? Nejvíc ho dostala pochvala, kterou mu věnovala tenkrát, pár dní po tom idiotském Zabiniho útoku. Nejenže mu znovu laskavým hlasem poděkovala za jeho nové příkladné (copak on chtěl jít někomu příkladem?!) výchovné metody, ale neopomněla zmínit ani jeho pozitivní hodnocení toho zatraceného eseje. Tedy – pozitivní možná není to pravé slovo... on k té práci nakonec prostě jen neměl připomínky, což bylo trošku nezvyklé, pravda, ale bylo skutečně nutné dělat okolo toho takové tirády? Severus praštil pěstí do stolu. A jako by toho nebylo málo, dozví se, zcela nenápadně a jen tak mimochodem, samozřejmě, že ve škole prakticky nikdo nezůstane. Dobře, je nutno počítat s nerudným školníkem, paní Norisovou, blábolící Trelawneyovou, hromotlukem Hagridem, stovkami portrétů, pár duchů nebo hejnem otravných sov. A vnucující se domácí skřítkové, na ty člověk nemůže zapomenout. 33

KAPITOLA 14. – VÁNOČNÍ REKREACE

http://a-sisi.wgz.cz/ Ale ne, on se nemůže radovat, že bude mít klid a svaté ticho přímo stvořené k rozjímání nad lektvarovými výpary. Že se nebude muset účastnit žádného pitomého večírku, žádné slavnostní hostiny. Ne! Protože vzápětí mu bylo sděleno, že světová hrdinka zůstává na hradě! Co komu udělal?! To má za léta ve službě toho pomateného vraha, nebo za stejně dlouhá léta ve službě nenáročného (to máme Cruciatus sem, Cruciatus tam... Pro vyšší dobro, Severusi... pche!) stoletého ředitele? A aby toho nebylo málo, ředitelka kula železo, dokud je žhavé. Nakonec mu zcela nenuceně a mile doporučila, že by bylo hezké (!), kdyby se pro těch PÁR osob, které zůstávají zde, udělala nějaká malá skromná vánoční oslava. Severus nahlas zasténal. Slovo „pár“ bylo vyřčeno s nepatrným důrazem. A co znamená slovo pár? Pár jsou dva a on víc než dobře chápal, kam tím ta stará semetrika míří. Když na tento návrh cosi nerudně zabručel, portrét Brumbála se na něj chápavě usmál. Zase. To je naprosto nemožná situace. Jak se člověk jako je on, samotář a nerudný bastard (na čemž si velmi zakládal, to je jasné), dostane do podobné šlamastiky? A jak z ní ven? A následně zcela neadekvátní otázka: A chce z ní ven? KAPITOLA 15. – VÁNOCE Hermiona se s obrovským potěšením nadechla mrazivého vzduchu. Zaklonila hlavu a rozkošnicky zavřela oči. Nemohla odolat ani své pošetilé touze roztáhnout ruce. Stála po kolena ve sněhu s tváří obrácenou k nebi a tupě se usmívala, čehož si byla zcela vědoma. Na tváři cítila tající sněhové vločky a připadala si naprosto spokojená. Procházka za denního světla po tolika měsících, to byl téměř nevídaný luxus. Po chvilce otevřela oči a rozhlédla se kolem. Bradavické pozemky připomínaly pohádkový obrázek, takový, který znala ze svých dětských knížek. Svět vypadal jako pod nánosem cukrové polevy, všude byl klid a ticho. Nikdo na ni nezíral, nefotil ji ani jí nekladl stupidní otázky. Mohla být sama sebou. A opravdu si to užívala, vždyť minulý rok ve stejný čas uvažovala, zda právě neprožívá své poslední Vánoce. Tato myšlenka s sebou přinesla i své chmurné kolegy. Všechny ty hrůzy přežila, v což často ani nedoufala, přesto tady stojí zcela sama, v podstatě osamocená, a nemá se o koho opřít. A zrovna ten pocit být s někým, mít někoho nablízku, to bylo něco, po čem v tento den touží tisíce dalších lidí. Štědrý den. Člověk by neměl být sám. Ne dnes v jediný den v roce, který přímo volá po společnosti, rodině, přátelích a... po lásce. Zatřásla hlavou a smetla ze sebe pár sněhových vloček. Jistě ona není sama. Ne, v tom fyzickém slova smyslu. Někde za ní, za zdmi obrovského hradu, se nachází hejno duchů, sov a domácích skřítků. A v neposlední řadě také jeden nerudný zástupce ředitelky, který zřejmě trpce lituje, že nepřijal onu lákavou nabídku na rekreaci. Vyhnul by se opravdu nechutné haldě korespondence, která, jak se Hermiona správně domnívala, obsahovala hlavně nepřeberné množství patetických vánočních přání. Skoro se zasmála nahlas, když si představila, s jakým výrazem na to všechno Severus reaguje. Ředitelka musela mít skutečně pevné nervy, když mu svěřila zrovna tohle. Škola patrně nebyla daleko od ztráty pár velmi významných sponzorů. Bylo velmi pravděpodobné, že Severus neudrží zdvořilý a konverzační tón, který se vyžadoval při odpovídání na podobná přání. A aby toho nebylo málo – než ředitelka odjela, jen tak ve dveřích se jí, dle svého ctěného mínění, pokoušela sdělit povzbudivou zprávu. A sice, že o štědrovečerní hostinu vlastně nepřijde, už prý zařídila, aby o to bylo postaráno. Hermiona nepotřebovala být nadprůměrně inteligentní. Ihned jí došlo, co to má znamenat. Když o tom tak 34

KAPITOLA 15. – VÁNOCE

http://a-sisi.wgz.cz/ přemýšlela, vlastně to nebyla tak děsivá představa, překvapivě. Ale při tom, jak Snape nesnáší veškeré oslavy... To bude zajímavý večer. Pokud ho přežije ve zdraví. Pokud ho oba přežijí ve zdraví. *** Severus otráveně odhodil brk, promnul si ztuhlý krk a následně jadrně zaklel. Tohle si přece nezaslouží?! Tato otázka se v jeho slovníku začala objevovat povážlivě často. Nebezpečná záležitost. Hromada, opravdu velká hromada, zlatých, červených, modrých, stříbrných, zelených, žlutých a sem tam i růžových (růžových, pro Merlina!), obálek se jako tichý trest tyčila před ním. Absolutně nechápal, jak na tohle může ředitelka někdy ve zdraví odpovědět. A nejhorší na tom bylo, že Bradavice měly jednu zcela stupidní tradici (tedy, ony měly stupidních tradic mnoho, ale tahle u něj dneska vedla na celé čáře) – nepochybně ji zavedl Brumbál, tohle by nikoho jiného, normálního, nenapadlo. Celá ta pitomá záležitost spočívala v tom, že na každé to nemožně barevné a žvásty přetékající přání se odpovídalo osobně. Každý soudný člověk by použil kouzlo automatického poděkování. Ale ne, oni musí mít něco extra. Kdo to jen kdysi tvrdil, u všech svatých, že – „Osobní odpověď dá najevo, že jsme si vědomi pisatelovy důležitosti. Když odpovíme osobně, pěkně po staru, připíšeme pár osobních poznámek, dáme najevo opravdový zájem... “ Žvásty! Nebelvírské nemožné žvásty! Celý Brumbál. Jemu bylo naprosto jedno, jestli vůbec někdo na ty pitomosti odpoví. Naprosto zabitý čas, to už by bylo užitečnější, kdyby šel na okraj Zapovězeného lesa trhat jmelí. Oboje představuje stejně stupidní činnost. S dalším zaklením zvedl hustě popsaný pergamen, který se táhl přes celou desku ředitelčina psacího stolu až na zem. V okamžiku, kdy Minerva opustila Bradavice, se automaticky stával ředitelem on, získal všechna hesla nutná pro přístup a využívání kanceláře a na hradě v tuto chvíli nebylo nic, co by neuposlechlo jeho rozkazu. Hm... tedy možná až na jednu nezbednou osobu v křídle pro hosty... Nesoustředěně potřásl hlavou a přinutil své oči stočit se zpátky k tomu proklatému kusu papíru. Šlo o dokonalý seznam všech institucí, kouzelnických rodin nebo tajtrdlíků z Ministerstva, kteří kdy Bradavicím poslali jakékoli přání či dar. Od nich se nenápadně očekávalo, že tento vskutku ušlechtilý akt vůči škole budou opakovat. A tak seznam obsahoval pravidelně aktualizované osobní poznámky – co daroval, co udělal, čím je významný, čím je otravný, nebo co milostivě zaplatil... Každého, kdo poslal to zatracené přání, musel na seznamu vyhledat (ještě že měl Brumbál tolik inteligence, aby ho seřadil abecedně... ), přelouskat poznámky a ty následně chytře vkomponovat do poděkování. Kdyby svého mrtvého nadřízeného neznal, konstatoval by, že to byl naprostý blázen. Bylo mu docela jedno, kdo a jak odpovídá na tyhle zbytečnosti... dokud to někdo nechtěl po něm. Kdyby jen tušil, co ho čeká, chňapl by po té nemožné rekreaci všemi deseti. S pocitem že je totální idiot, otevřel další přání. Ministerský předseda, aha, ten mudlovský. To je jedno, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Za co že má děkovat? Daroval telefon... jaký telefon?! K čemu telefon? Kouzelníci nepoužívají telefon... žíly na spánku mu však naběhly až v okamžiku, kdy si všiml poznámky připsané pod spojením: Dar – Telefon – s odůvodněním, kdyby se ředitel Bradavic potřeboval s panem premiérem spojit. A dost! Tohle odmítá absolvovat. Není sebevrah. Merline... to je stupidita. Koho si to ti mudlové volí?! Popletal měl více inteligence. A jestliže ten měl IQ trolla, jaké asi může mít tenhle šmudla? Prudce se postavil, až se židle s rachotem zakymácela, a s neodmyslitelným zavířením přešel k obrovskému oknu, které se táhlo téměř přes celou jednu stěnu ředitelny. Mohl z něj vidět velkou část školních pozemků. Zhluboka se nadechl, v marné snaze se uklidnit, a založil ruce na hrudi. Tvářil se jako časovaný nestabilní lektvar. Extra nestabilní. Pohledem přelétl panorama před sebou. Copak nikdy nepřestane sněžit?

35


http://a-sisi.wgz.cz/ Zrak mu padl na malou pohybující se tečku. Chvíli ji upřeně pozoroval. O koho jde věděl okamžitě. Byla to její třetí procházka ve třech dnech. Jakmile byla škola volná, trávila co nejvíce času venku. A chovala se vskutku pošetile. Běhala ve sněhu, sem tam uplácala kouli, aby ji následně hodila kamsi do dálky (Pointa? Nějak ji v tom nemohl najít.), nebo prostě jen stála s hlavou zakloněnou a nechala na sebe padat sníh. Tak jako teď. Severus neodolal. Nespouštěl z ní zrak, když rukou šmátral na stolku po své levici, kde se stále nacházel pozůstatek Brumbálových sběratelských aktivit. Čas od času byly k něčemu užitečné, to musel uznat. Konečně našel, co hledal. V ruce držel cosi, co vypadalo jako mudlovské divadelní kukátko ovšem s mnohem lepším efektem. Za okamžik už ji viděl, jako by stála těsně vedle něj. Vlasy měla pokryté bílou peřinou, v tom vlhku se kroutily do bohatých prstýnků, tváře zrůžovělé mrazem a když otevřela oči, viděl v nich zvláštní třpyt, který neznal. Na rtech měla spokojený úsměv a vypadala zcela uvolněně. To také neznal. Jak by mohl. Většinu času, co byla s ním, se držela přísné ostražitosti. Až na pár „nečekaných“ okamžiků, kdy se mu povedlo ji úspěšně vytočit. Což platilo i naopak. Severus se neubránil lehkému úsměvu. Sledoval, jak udělala neopatrný krok a zabořila se po kolena do závěje. Zasmála se tomu. Málem se k ní přidal. Naštěstí (nebo naneštěstí?) si to včas rozmyslel. Ostražitě se otočil a prohlédl si všechny portréty v místnosti. Stále podřimovaly, tak jako většinu dne. Tak nudná činnost, které byl nucen se věnovat, je očividně nezajímala. Jeho taky ne... Trochu si oddechl. Poslední, co právě teď potřeboval poslouchat, byly škádlivé poznámky týkající se jeho „špehování“. Pohledem se vrátil k Hermioně. Najednou měla na tváři zamyšlený, z části melancholický, z části smutný výraz. Na co asi myslí? Dnes již po několikáté potřásl hlavou. Je přece jedno, na co jedna nebelvírská studentka myslí. Jeho to nezajímá, ani trochu ho to nezajímá... je prostě jen unavený z té šílené pošty, to je všechno. Náhle kukátko prudce odhodil na stolek, až smetlo několik dalších křehkých předmětů. Nevšímal si toho. Opět si vzpomněl na dnešní večeři, do které ho ta semetrika tak obratně dostala. Nebyla náhodou v jeho koleji? V posledních měsících by jí toto tvrzení padlo jako ulité. Znechuceně si vybavil tu scénu. Nejdřív na to šla přes argumenty, pak mu hrála na city (jako by nějaké měl... ) a následně s ním mluvila jako s dítětem. Výsledkem bylo, že se nechal zcela netypicky vmanévrovat do zcela nemožné situace. V nestřežené chvíli zřejmě vyslovil cosi ne nepodobného souhlasu, protože v dalším okamžiku se ředitelka vítězoslavně usmívala, Brumbál za jejími zády nadšeně cucal imaginární citronový bonbon a oba dohromady se tvářili jako banda spokojených tupců. Nejvíce ho dopálilo, že se zachoval tak nesoustředěně a nevnímavě, že k něčemu takovému mohlo vůbec dojít! Pravda totiž byla asi takováhle - v okamžiku, kdy Minerva začala šveholit cosi o osamělých Vánocích, se mu v hlavě zhmotnil roj ne zrovna příjemných vzpomínek na jeho vlastní dřívější svátky. Od chvíle, kdy byl dost starý na to, aby pochopil, co slovo oslava znamená, je nesnášel. A to jakékoliv oslavy, plesy, rauty nebo slavnosti. Pravděpodobně to bylo způsobeno právě jeho neslavným, spíše by se dalo říci útrpným, dětstvím. Škody, které byly napáchány, když byl dítě, byly příliš hluboké a rozsáhlé, než aby jen tak zmizely. Nikdy nechápal, co ostatní na podobných maškarádách vidí. Pro něj to bylo utrpení. Měl však za to, že tyto neslavné záležitosti má v sobě relativně srovnané. Proto příliš nechápal, proč, když o tom Minerva začala mluvit, se nechal tak snadno přimět k nevítaným vzpomínkám. 36


http://a-sisi.wgz.cz/ Poslední dobou na sobě tento zvláštní a otravný rys pozoroval poměrně často. Hloubal nad svou minulostí, přítomností i budoucností. Něco co nikdy nedělal, nazýval to pošetilostí. Dřív netušil, zda přežije další den. Nyní často seděl, nepřítomně zíral před sebe a ptal se sám sebe, zda je opravdu takový, jak se chová. Zda mu opravdu na ničem a na nikom nezáleží, o nikoho se nestará. Nikoho nechce potěšit, nikomu nechce na tváři vyvolat úsměv. Zda se opravdu nepotřebuje o nikoho... opřít. Podobné bádání v něm nakonec vždycky vyvolalo vztek. Když byl sám k sobě upřímný, v těch nejtajnějších okamžicích, musel si na drtivou většinu položených otázek odpovědět úplně jinak, než jak se mu líbilo. Nechápal to. Budilo to v něm agresivitu, kterou si zákonitě vybíjel na studentech. Jinak to neuměl. Vnitřně se prostě cítil příliš rozpolcen, nejistý. Nejlépe to dokládala jeho reakce na onen Zabiniho útok. Měl chuť toho spratka proklít do desátého kolene. Cítil chladnou zuřivost a probudila se v něm neznámá agresivita, když měl tenkrát tu čest celý výstup sledovat. Otázka, kterou si kladl velmi často, zněla: Proč? Nikdy podobné starosti nevnímal, zakázal si myslet na cokoliv, co se týkalo citů, touhy nebo... naděje. Byly to věci příliš vratké a nejisté, proto se jich bál. A zřejmě to bylo horší, než předpokládal. Najednou vnímal určité změny, na které nebyl připravený. Které nechtěl, nevítal. Za které se styděl. Zjistil, že i on se může (a dokonce, že to i dokáže) těšit na něčí úsměv, něčí přítomnost. Cítit potěšení, když je potěšen ten druhý. Chtít vyhovět přáním, které nebyly jeho. Nejzvláštnější však byla podivná touha ochránit. Ochránit z neuchopitelných důvodů. Jistě, v minulosti chránil spoustu lidí. Dělal to však s konkrétním cílem – buď to dostal jako úkol od Brumbála, nebo dotyčná osoba mohla být něčím prospěšná, užitečná. Tahle nová touha ale neobsahovala žádné konkrétní důvody, neměla žádný cíl. Prostě jen byla. A byla silná. To všechno dohromady ho příšerně znervózňovalo. A působilo, že se občas choval ještě nesnesitelněji než obvykle. A to už bylo přímo vražedné. Unaveně zasedl zpět za psací stůl a otevřel další zlatou obálku. Večeře měla být za dvě hodiny. Předtím je nutné dohlédnout na skřítky. Měli jasné příkazy, nicméně on si neodpustí osobní kontrolu. Když už musí být aktérem tohoto divadla, bude to stát za to. Sklonil se nad dalším přáním a usilovně se snažil nevnímat otázku, která vyskočila odkudsi ze zadní části jeho mysli – opravdu ho celý dnešní večer tak otravuje? Opravdu by byl radši zalezlý sám ve svém studeném temném sklepení? A konečně... Skutečně dnes večer nechce nikoho vidět? KAPITOLA 16. – NETRADIČNÍ ŠTĚDRÝ VEČER Hermiona nejistě nahlédla do Velké síně. Tradiční vánoční výzdoba, sníh sypající se ze stropu i poletující duchové... to všechno bylo stejné, důvěrně známé. Něco přesto bylo jinak. Bylo tam příliš mnoho volného prostoru. Kolejní stoly byly pryč a místo nich stál ve středu místnosti jeden velký oválný stůl. A v Síni nikdo nebyl. V duchu zaúpěla, možná že i malinko nahlas. Znovu zalétla pohledem k prostřené tabuli. Byla tak přeplněná nejrůznějšími druhy jídla, nádobí, skleniček a dekorace, že vůbec nepoznala, pro kolik osob je prostřeno. Každopádně okolo stolu stálo pět židlí. Tak proč je tady sama? Z nervózního rozjímání o nastalé situaci ji vyrušil pohyb, který ucítila za svými zády. A následně se jí cizí hábit nepatrně otřel okolo kotníků. Bylo to jen jemné pohlazení lehké hebké látky, které pocítila vlastně jen proto, že její černé společenské šaty sahaly jen kousek pod kolena. Nenamáhala se s otáčením, věděla s kým má tu čest. Na krátký okamžik pevně zavřela oči. 37

KAPITOLA 16. – NETRADIČNÍ ŠTĚDRÝ VEČER

http://a-sisi.wgz.cz/ Když je následně zase otevřela, spatřila vzdalující se záplavu černi, která od ní vířila pryč. Severus ji prostě ve dveřích minul, bez jediného slova pokračoval do středu místnosti, čímž jí nabídl pouze pohled na jeho vzdalující se záda. Než stačila jakkoli zareagovat, stále ještě v chůzi a zády k ní promluvil. „Budete tam stát celý večer? To by mohlo být poněkud únavné.“ Hermiona se nejistě odlepila od dveří. Co má tohle zase znamenat? Než pomalu došla ke stolu, Severus už u něj stál a pátravě ji probodával očima. Jak se stihla jediným rychlým pohledem ujistit, i on měl společenské oblečení. Tedy... jeho nynější hábit se od těch běžných lišil snad jen saténovou černou stuhou, kterou byl olemován. Trošku se uklidnila. Poslední, co potřebovala, byla trapná situace, kdy ona dorazí ve svátečním a on ve svém strohém učitelském plášti. Stáli teď naproti sobě, mezi nimi byl přecpaný stůl a společnost jim dělalo – jak jinak – ticho. Jen na krátký okamžik. „Posaďte se.“ Tichý hlas ji přinutil se pohnout. Odsunula židli a sedla. Severus si vybral místo přímo naproti ní. Rychle zamrkala. Posadil se až v okamžiku, kdy pohodlně seděla ona. Společenské chování? Zvláštní... „Hm... pane?“ ozvala se tiše. Severus odtrhl svůj znechucený pohled od vánočních andělíčků, poletujících nad jeho talířem, a než se na ni tázavě zadíval, prudce mávl rukou. Andělíčci měli utrum. „Hm?“ zněla jeho odpověď „Kde jsou ostatní? Myslela jsem, že nás bude víc?“ Hermiona se nesnášela za svůj tichý opatrný hlas. Něco ji ale nutilo použít tenhle tón. Jako by podvědomě tušila, že Snape nemá daleko k výbuchu vzteku. I když z jeho kamenné tváře se, jako obvykle, nedalo nic vyčíst. „Musím vás zklamat. Budete muset přežít tento večer v mé společnosti. Drahá kolegyně Trelawneyová,“ odmlčel se, teď zněl opravdu znechuceně, „se očividně rozhodla, že než strávit chvilku v přítomnosti obyčejných, věšteckým okem nenadaných kouzelníků, dá přednost své láhvi sherry. Naštěstí.“ Poslední slovo bylo řečeno velmi, velmi potichu. Hermiona ho málem nezaslechla. Dobře, že jí neuniklo, začaly jí cukat koutky. Cítila, jak z ní pomalu opadává napětí. „Hagrida a kolegyni Vektorovou kdosi na poslední chvíli záhadně pozval na večeři, což nadšeně přijali a zhruba před hodinou se oba rozhodli dostát své neodkladné společenské povinnosti. Takže... “ Odmlčel se a dal tak Hermioně prostor pro vyjádření. Ta na něj chvilku zaraženě hleděla, v duchu proklínajíc Minervu a její seznamkovou zálibu. Jistě... všechny najednou někdo čistě náhodou kamsi pozval! To určitě. Už už to chtěla říct nahlas, když jí došlo, že Snape to zcela jistě chápe také. A jeho malé ušklíbnutí to dalo jasně najevo. „Aha... chápu. Já... to jsem netušila. Nerada bych vám kazila večer.“ dodala omluvně. Severus na ni chvíli mlčky hleděl, než pomalu, jako by nezvykle pečlivě vážil slova, odpověděl. „Nemám nic lepšího na práci. Popravdě jsem celý den strávil vyřizováním šílené a otravné korespondence. A zítra to má pokračovat.“ zavrčel a dnes asi po desáté si promnul ztuhlý krk. Hermiona zvedla obočí. ON že neměl nic lepšího na práci, než s NÍ strávit večer? Kam se poděla nekonečná hromada esejů? Bublající kotlíky, které je nutné neustále kontrolovat? Nebo chtěl jen utéct od těch nenáviděných vánočních přání? Pozorovala, jak si unaveně tře krk. O zlomek vteřiny později vypustila z úst něco, co by ji v životě nenapadlo, že řekne. 38


http://a-sisi.wgz.cz/ „Jestli těch přání máte ještě hodně... tak... hm... no... možná bych... vám mohla pomoct?“ dořekla rychle. Jen to vyhrkla, nejraději by si nafackovala. Cítila, jak jí pomalu rudnou tváře. Koneckonců – Severusův nevěřícný výraz jí na klidu nepřidal. Zíral na ni, obě obočí vysoko vytažené, na čele jemnou vrásku a nakonec... si začal poklepávat ukazováčkem o bradu. Když už mu celá rudá chtěla říci, že to je nesmysl a že vlastně vůbec neví, co ji to napadlo, vyrazil jí dech tentokrát on. „To je opravdu velkorysá nabídka. Těch pitomostí stále přibývá, je toho celá hromada.“ Hermioně překvapeně došlo, že to zřejmě bude souhlas. On přece nemůže říct: Ano, to budu rád, jste neobyčejně laskava. To nejde, to by nebyl on, sarkastický mizera. Tohle je pravděpodobně ta největší míra souhlasu, kterou z něj lze dostat. Překvapeně se na něj podívala a mlčky přikývla. Chvilku na sebe hleděli a pak oba naráz, jako na povel, uhnuli pohledy. Když i na tyhle dva intelektuální typy trvalo ticho příliš dlouho, Severus luskl prsty. Jestliže byl stůl před nimi doteď plný, tak nyní na něm nebylo k hnutí. Objevily se mísy, talíře, misky, tácy a podnosy zcela zaplněné jídlem. Ve skleničkách náhle bylo víno a voda. A navrch toho všeho, se na okraji stolu objevil obrovský, sladký vánoční puding. Severus na to hleděl s roztrpčeným výrazem, který se ještě prohloubil, když naráz začalo hořet zhruba dvacet malých svíček, umně zasazených mezi tu změť na stole. Hermiona oproti tomu nejistě propletla prsty obou rukou. Musela uznat, že tohle se skřítkům povedlo. Pro osobu ženského pohlaví tohle byla úžasná večeře. Pro opačné pohlaví... „Říkal jsem těm malým potvorám,“ zaslechla tichý rezignovaný hlas, „aby připravily něco... vkusného. Tohle mají snad ještě od Brumbála... “ „Myslím, že to bude v pořádku. Pravděpodobně se nás snažili potěšit.“ Jako vždy když šlo o domácí skřítky, vyrazila na jejich obranu. Avšak dnes velmi zdrženlivě. „Nepochybně, naneštěstí.“ ušklíbl se znechuceně. Neudělal ale nic, co by mělo za následek, že dojde k nějaké viditelné změně. Nakonec zdánlivě neochotně zvedl skleničku s vínem, protočil ji v dlouhých prstech a pomalu jí pokynul směrem k Hermioně. Ta, zcela překvapena, uchopila tu svou. „Takže... Šťastné a veselé. Říká se tenhle sentimentální blábol, nemýlím-li se?“ Potřásla hlavou. Už se skoro začínala bát, že i jeho nakazila vánoční nálada. „Ano, Šťastné a veselé. Přesně tak.“ Jídla bylo tolik, že by to vystačilo půlce hradu při běžném provozu. Celou dobu jedli mlčky, ticho přerušovalo jen občasné cinknutí příboru nebo skla. Když zmizela většina jídla a mezi nimi zůstal trčet nedotknutý puding, Hermiona se konečně odhodlala. „Asi bych vám měla poděkovat. Vím, jak nesnášíte oslavy a... “ Severus ji nenechal domluvit, zmlkla, když netrpělivě mávl rukou. „To není podstatné. O nic nejde, vše měli na starost skřítkové.“ V jeho hlase postřehla slabý podtón – varování. Jako by chtěl říci: nešťourejte se v tom. Víc než ráda ho poslechla. Jedno jí ale bylo jasné, v žádném případě jí neřekl vše. Natolik ho už znala. 39


http://a-sisi.wgz.cz/ Ticho mezi nimi nebylo ani nepříjemné nebo tíživé, přesto se Hermiona po chvilce ošila. Přece jenom – sedět naproti sobě u sváteční tabule, pohrávat si se skleničkou od vína a mlčet... Ve snaze se zbavit nepříjemného pocitu vyhrkla: „Bradavice jsou skoro úplně zapadané. Jestli nepřestane sněžit, za chvilku už nebudu moct ven... “ breptala nervózně. Jeden rychlý pohled na Severusův ironický výraz jí dal jasně najevo, že nejenže moc dobře chápe, o co jde, v žádném případě s ní ale nehodlá konverzovat na téma: zimní radovánky. Další úvahu na podobný námět radši ani nezačínala. Ticha už se zřejmě nabažil i její společník, protože za okamžik zdráhavě pronesl: „Jsem si vědom skutečnosti, že se zachovám poněkud nezdvořile, ale... mám, díky drahé rekreující se paní ředitelce, ještě velké množství papírování. Takže... “ Když Hermiona pomalu přikývla, dodal: „Zítra se této otravné práci budu nucen zřejmě věnovat opět celý den... “ Slova nechal potichu doznít. Pochopila. „Myslím, že zítra zůstanu uvnitř, venku je zima a toho sněhu... “ Na její prohlášení pouze kývl. Oba si byli dobře vědomi skutečnosti, že až do teď jí sníh nebo zima ani zdaleka nevadila. Naopak – těšila se z nich. Tímto nejasným prohlášením byla dohoda ohledně zítřejšího plánu zpečetěna. Večeře byla u konce. Když se Severus nezvedal k odchodu, neochotně to udělala ona. Odložila ubrousek, který doteď žmoulala v klíně, a vstala. Malou chvilku si ji prohlížel a následně vstal také. „Tak tedy... dobrou noc.“ zdráhavě se mu podívala do očí. „Dobrou noc.“ dostalo se jí tiché odpovědi. Když odcházela, cesta ke dveřím se jí zdála nekonečná. V zádech cítila jeho intenzivní pohled a měla co dělat, aby i na rovné podlaze nezakopla. Ony boty na vyšším podpatku mají, kromě mnoha výhod, i spoustu nevýhod. Těsně předtím, než zahnula za roh, se přes rameno otočila. Stál na tom samém místě, jednou rukou se ležérně opíral o stůl a pozoroval ji. Pár nekonečných vteřin si hleděli do očí. Konečně se přinutila udělat krok kupředu, čímž mu zmizela z dohledu. Rukou se roztřeseně opřela o studenou zeď. Než pokračovala v chůzi, párkrát se zhluboka nadechla a vydechla. Severus s nerozluštitelným výrazem sledoval vzdalující se dívčí záda. Jak šla, šaty se jí vlnily okolo boků. Černé šaty... Podivné. Stále ještě ji propaloval rentgenujícím pohledem, když se u východu najednou otočila. Nedokázal odvrátit zrak, i když mu bylo jasné, že tím pádem jí dojde, že je sledována. Než zmizela za rohem, notnou chvíli jeho pohled opětovala. A když zmizela, opřel se o stůl i druhou rukou, takže nyní byl nad ním prakticky skloněný. Svěsil hlavu a ruce pevně zaťal v pěst. KAPITOLA 17. – NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA Váhavě zaklepala na těžké, panty opatřené, dřevěné dveře. Naprosto neočekávaně se nemusela nikde potýkat s žádným heslem. Chvilku počkala, a když se nedočkala žádné reakce, potichu vzala za kliku, a otevřela. Naskytl se jí pohled pro bohy. 40

KAPITOLA 17. – NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA

http://a-sisi.wgz.cz/ Severus Snape seděl za obrovskou hromadou různobarevných obálek, v jedné ruce svíral horní okraj nepředstavitelně dlouhého pergamenu, zatímco tou druhou se ho snažil netrpělivě rozrolovat. Papír ne a ne poslechnout, stále se vracel do původní podoby. Severus nepěkně zaklel. Hermiona si odkašlala, aby zakryla smích. Vzhlédl s vražedným výrazem v očích. Zatvářila se jak se patří kajícně. Cosi zavrčel. Sklopila hlavu. Vzdychl. Rozesmála se téměř nahlas. Ledově se zeptal: „Vy snad vidíte něco vtipného, slečno Grangerová?“ Snažila se ovládnout. „Ne, pane. Opravdu ne. Klepala jsem, ale... “ Tak, jak již mnohokrát, jen odmítavě mávl rukou, snad na znamení toho, že je to v pořádku. Zvláštní. Nemělo by to být v pořádku. Ne u něj. Mlčky ukázal rukou na židli, která stála na opačné straně stolu, než seděl on. Po usednutí si uvědomila, že jsou prakticky ve stejné pozici jako na jejích hodinách. Přímo naproti sobě. I ten stůl byl skoro stejně beznadějně plný. Tentokrát ji však nemučil. „Někam to hoďte. Na zem, klidně.“ vypálil. Vzala tedy hromádku pergamenů a ostentativně je odhodila vedle sebe. Totéž udělala ještě dvakrát. Přešel to mlčky. Když jí dál nevěnoval pozornost, rozhlédla se kolem sebe. Většina portrétů nebyla ve svém rámu a ten zbytek klidně pochrupoval. I Brumbál za zády prozatímního ředitele měl zavřené oči. Hermiona by se klidně vsadila, že zdaleka nespí tak tvrdě, jak se jim pokouší namluvit. „Kdy tohle skončí?!“ zabědoval neočekávaně Mistr lektvarů. „Dnes je dvacátého pátého, už by měl být konec.“ snažila se o konejšivý, ale přesto zdvořilý, tón. Odměnou jí bylo zavrčení. „Děkuji pěkně, vím, co je za den. Není třeba mi to připomínat.“ Mírnějším hlasem jí stručně vysvětlil, co chce. Ponořili se do zdánlivě nekonečné a mechanické činnosti. Rychle si vytvořili praktický systém – zatímco jeden pracně psal přijatelnou odpověď, druhý hledal potřebné údaje na onom šíleném pergamenu. Pak se beze slov vystřídali, přičemž při předávání seznamu z ruky do ruky se několikrát dotkli prsty. Pochopitelně to ani jeden z nich nekomentoval. Takto, v naprostém tichu, strávili téměř dvě hodiny. Hermiona už měla pěkný hlad. Opravdu únavná a nudná práce. Volnou rukou si promnula ztuhlý krk, aby jí vzápětí došlo, že dělá to samé, co Severus. Rychle ruku stáhla. Byla hotová dříve než on. Zalepila poslední obálku, přihodila ji na kopec dopisů určených k odeslání, a pohodlně se opřela. Severus jí nevěnoval pozornost. S výrazem obrovské netrpělivosti rychle drápal poslední odpověď. V rámci nucené nečinnosti se jala studovat ředitelnu. Na okamžik se zarazila u obrovského okna, z nějž byl výhled právě na tu část pozemků, kam tak ráda v posledních dnech chodila. A kde se tak ráda oddávala sněhovým radovánkám. Trochu v ní hrklo... jestli Severus. Tedy... jestli Snape byl poslední dny v ředitelně...

41


http://a-sisi.wgz.cz/ Nesmysl. ON nebude ztrácet čas tím, že by se neúčelně kochal zimní krajinou. Netušila proč, ale vadila jí představa, že by mohl vědět o jejích dětských hrách. Najednou si připadala poněkud nepatřičně. Pohledem polekaně sklouzla zpět na něj, jako by se chtěla ujistit, že opravdu netuší, co se jí právě odehrává v hlavě. A stejně tak, že neví nic, ale vůbec nic, o jejích výletech mimo kamenné zdi hradu. Jak na něm jednou spočinula pohledem... zůstala tak. Čirou náhodou, pochopitelně. Měla vzácnou možnost chvilku si ho nerušeně prohlížet. Ne, že by ji bavilo studovat jeho vzhled, to tedy samozřejmě ne. Přesto cítila, že by mu měla věnovat pozornost. Pár krátkých chvil tedy nerušeně zírala na jeho skloněnou hlavu, černé neposedné vlasy, které mu neustále padaly do tváře, nebo znechuceně povytažené černé obočí. Sklouzla pohledem k jeho prstům, tak obratně manipulující s brkem a jakousi přezdobenou růžovou obálkou... Jak se tak zabrala do své nesmírně zajímavé inspekce, nevšimla si, že zvedl hlavu a tentokrát pozoruje on ji. Až když promluvil, ironicky a posměšně, rychle se vzpamatovala. A zčervenala. „Pokud jste hotova s průzkumem mého zevnějšku, mohli bychom tuto pošetilou činnost ukončit.“ Zatraceně. Měla si dávat pozor. Jak to jen dělá, že ji pořád vyvádí z míry? „Já jsem ne... tedy chci říct, že... “ znechuceně potřásla hlavou. „To je zjevné. Takže?“ To malé popíchnutí si prostě nemohl odpustit. Bylo úžasně zajímavé sledovat, jak se, vždy sebejistá slečna Grangerová, topí v rozpacích. Rozhodně neměl v úmyslu jí to ulehčit. Podívala se na něj se vzdorem v očích. „Samozřejmě. Tedy samozřejmě, že jsme u konce.“ Konečně dala dohromady kloudnou větu. Skoro na sebe byla pyšná. Jde to s ní z kopce, opravdu. „Výtečně. V tom případě... “ odmlčel se. Vypadal, že neví jak pokračovat. Další neočekávaný jev, pokud jde o Severuse Snapea. (Asi si budeme na neočekávané jevy muset zvyknout.) Hermiona na něj hleděla se směsicí zmatenosti a zvědavosti. Jedno obočí povytažené v jemu tak podobném gestu... „Ano?“ snažila se mu neúspěšně pomoci. „Vlastně se domnívám, že nic... “ znechucená pomlka, „tedy... hm... přišla jste o oběd... “ Dramatická pauza. Hnědé oči párkrát zmateně zamrkaly. Černé oči se potáhly odstínem rozčarování nad sebou samým. „Já asi nechápu... “ snažila se o vyjasnění celé situace něžnější polovina dvojice. Severus vztekle odsunul křeslo, prudce se postavil a odrázoval ke krbu. Následně do něj vhodil letaxový prášek a chvilku neslyšně mumlal. Beze slova se vrátil ke stolu. 42


http://a-sisi.wgz.cz/ Mávl rukou. Najednou byla celá pracovní deska bez jediného sáhodlouhého lejstra. Ovšem... Neuběhlo ani deset vteřin, a stůl byl zase narvaný k prasknutí. Jídlem. Hermiona si uvědomila, že jestli bude ještě chvilku mrkat tak zuřivě jako doposud, je nejlepším adeptem na post mrkací panenky. Tázavě zvedla svůj zrak směrem – záplava černi a... ještě větší černi. Ona záplava se jejímu pohledu vyhnula a pečlivě zkoumala svou vidličku. Skvělé. Kdo se v tom má vyznat? „To je... pozorné. Děkuji.“ Málem řekla „milé“, naštěstí se včas zarazila. Pravděpodobně by odsud nevyšla celá. Pokus o odlehčení atmosféry vyšel na prázdno. Severus dál zkoumal příbor s vehementností, s jakou hleděl na stonožku blátonosnou, vzácnou přísadu do léčivých lektvarů. A neodpověděl. Vzdala beznadějné a konečně začala tišit ukrutný hlad. Po očku si všimla, že nakonec zanechal propalování příboru a začal jíst. Zrovna chtěla prohodit něco o výborném koláči, aby řeč nestála, což by byl stejně marný nápad, to je jasné... ale za pokus... . S hlasitým puf! se v místnosti objevil domácí skřítek. Okamžitě se uklonil. Nejprve směrem k řediteli, následně k Hermioně, která to celé sledovala s neskrývanou nevolí. Pohled, který Severus věnoval tomu malému stvoření, tento výraz jen prohloubil. „Ano?“ vyštěkl ledově. Skřítek o krok ucouvl, sklopil hlavu, až mu obrovské uši úplně zakryly tvář. „Peggy se omlouvá, pane, slečno... Peggy nechtěla rušit. Ale Peggy musí splnit rozkaz.“ zakníkala skřítka odhodlaně. Až doteď se Hermioně nepodařilo rozeznat, zda jde o ni nebo o něho. „K věci.“ Severus zněl jako vždy. Celý jeho postoj se vrátil do každodenní zlověstné rutiny. Kdyby Hermiona neseděla, měla by tendenci couvat jako chudák Peggy. „Peggy musí vyřídit vzkaz. V hale jsou tři mladí kouzelníci, pane. A nechtějí jít pryč. Prý musí vidět tady slečnu, pane.“ kuňkala odhodlaně. Severus s Hermionou si vyměnili zmatené pohledy. Tedy spíš ten její byl zmatený, ten jeho... podezřívavý. „Někoho čekáte?“ další vyštěknutí. Špatné znamení. „Ne, pane. O nikom nevím.“ Chvilku ji propaloval pohledem, načež se obrátil zpět k Peggy. „Zeptala ses jich, co jsou zač?“ „Ano, pane. Ale neřekli mi to. Peggy nechtěla být nezdvořilá k dospělým kouzelníkům. Musela by si pak strčit uši do trouby, pane.“ Skřítka zněla zděšeně. Hermiona chtěla protestovat nahlas, když si Severus netrpělivě odfrknul. „Nech těch hloupostí. Jsi skřítka, tak přece poznáš, kdo to je!?“ Peggy se na něj podívala tak útrpným pohledem, že by kámen ustrnul. Hermiona pochopila její boj. Ať řekne, co řekne, poruší jedno nařízení. Loajalita k řediteli byla nakonec silnější. S nesmírným přemáháním 43


http://a-sisi.wgz.cz/ ze sebe vysoukala: „Jeden z nich je Harry Potter, pane... “ Následovala změť několika zvuků – Peggy se okamžitě začala mlátit těžkým skleněným těžítkem ve tvaru citrónového bonbonu, které bleskově čapla z nejbližší vitríny. Hermiona zalapala po dechu a Severus... zavrčel. Temně zavrčel. KAPITOLA 18. - NEVÍTANÁ NÁVŠTĚVA Hermiona prudce vstala, bleskově vzala Peggy těžítko z drobné ručky a následně skřítku pevně přidržela na místě. „Přestaň. Neudělala si nic špatného. Nemusíš se trestat.“ Zdálo se, že Peggy je tímto prohlášením upřímně šokována. Konečně sebou přestala zmítat a upřela své obrovské nešťastné oči na Hermionu. Ta, na důkaz svých slov, povzbudivě kývla. Skřítka se otočila na ředitele, který scénu zatím sledoval se znechuceným výrazem, ale bez komentáře. „Peggy řekla, co říkat neměla. Zaslouží si trest. Přivře si uši do trouby a přežehlí je žehličkou!“ Hermiona se narovnala, pustila Peggy, a prosebně se zadívala na Severuse. Ten se pohrdavě ušklíbl. „Nic si přivírat nebudeš. A ani žehlit. Ani napařovat... ani cokoli jiného. Jasné?“ Bylo to řečeno tónem, který dával zřetelně najevo, že je mu srdečně jedno, co si kam ta malá potvora přivře nebo připeče. Peggy se rozechvěle uklonila. „Peggy poslechne pánův rozkaz. I když si myslí, že by se měla potrestat. Ale když pán říká, že se Peggy nemusí trestat, tak Peggy... “ Co tedy Peggy se nedozvíme, protože Severus právě v ten okamžik ztratil trpělivost. „Dost! A ven! Nebo ti nařídím mnohem horší trest. Pošli ty nemožné hrdiny z haly přímo sem. A už se nevracej.“ Skřítka polekaně couvla a byla pryč dřív, než se Hermiona stačila otočit. Už se nadechovala, aby dala jasně najevo, co si o tomto jednání myslí, když ji zarazil varovný pohled. Nezastrašena se přesto ještě jednou zhluboka nadechla, odhodlaná tomu člověku vysvětlit, že tohle je prostě neslýchané. Umlčel ji až napjatý hlas. „Teď ne.“ Dvě slova. A netroufla si neposlechnout. Severus na ni chviličku hleděl s očekáváním, jako by snad doufal, že se přesto začne hádat. Když mu odpovědělo jen ticho a její rozhořčený výraz, spokojeně se usadil zpátky za stůl a klidně pokračoval v jídle. Stála nad ním, znovu mrkajíc jak porouchaná hračka. Když se nedočkala další pozornosti, pomalu klesla zpátky na svou židli. Co má tohle zase znamenat? Čert aby to vzal! Naprosto jasně cítila, že Severus se nechystá udělat nic, co by ji potěšilo. Vypadal jako ztělesnění klidu a pohody, když způsobně napichoval další bramboru. Ale z jeho celkového postoje a jiskřících očí moc dobře pochopila, že v klidu zdaleka není. Aby něčím zaměstnala třesoucí se ruce, vzala svou vidličku a vztekle na ni nabodla malé rajče. V tom pohybu byla vepsána všechna frustrace, kterou právě v tomhle okamžiku cítila. Její společník si toho nepochybně všiml. Jeho rádoby nenápadný úšklebek ji vytočil ještě víc.

44

KAPITOLA 18. - NEVÍTANÁ NÁVŠTĚVA

http://a-sisi.wgz.cz/ V hlavě měla tisíce otázek. Kromě Rona (o němž vůbec nepochybovala, že je zde jako Harryho doprovod), kdo byl ten třetí? A proč vůbec přišli? Aniž by jí dali předem vědět? Ponořená do svých myšlenek nepostřehla Severusovo lehké mávnutí rukou. Následně znovu uchopil vidličku. A vybral si opět bramboru. Když se tedy dveře za její židlí rozlétly, seděla k nim otočená zády, svírajíc vidličku s nabodnutým rajčetem, kterou mířila k ústům. Naproti ní seděl očividně v klidu Mistr lektvarů, v jedné ruce vidličku s bramborou, v druhé pohár s vínem, a ve tváři měl vepsán jasně nezúčastněný výraz. Teprve když on zaměřil svůj studený pohled na otevřené dveře, vzmohla se ona na reakci. Následující scéna vypadala, jako by se chod času zpomalil na minimum. Hermiona se na židli otočila ke dveřím, držíc strnule vidličku ve stále stejné poloze. Severus v klidu dojedl připravenou bramboru. Harry, stoje na prahu místnosti, nevěřícně zamrkal. (Severuse v tu chvíli napadlo, jestli každý Nebelvír zuřivě mrká, když je překvapen či rozhořčen?) Ron, hledě Harrymu přes rameno, tupě zíral na rajče, které bylo sotva dva centimetry od Hermioniných úst. (Opravdu ten idiot zírá na to rajče? Protože jestli je předmětem jeho zkoumání něco, co je tomu kusu zeleniny velmi blízko, možná by z něj Severus mohl udělat figurínu na chystanou hodinu Obrany?) Ginny, stojící po Ronově pravici, si stoupla na špičky, aby lépe viděla. Následně zalapala po dechu. Právě ono zalapání proťalo dusivé ticho. Všímavému pozorovateli by neuniklo, že portrét Albuse Brumbála se nyní nachází v bdělém stavu. Nicméně se nezdálo, že by v tuto chvíli byl přítomen někdo, kdo by alespoň vzdáleně připomínal všímavého pozorovatele. Běh času se vracel do normálu. Hermiona pomalu odložila vidličku (rajče musí počkat). Severus s nevolí následoval jejího příkladu, odložil příbor i skleničku. Ticho už bylo nesnesitelné. Trio Nebelvírů se nepatrně posunulo směrem do místnosti, takže si mohli stoupnout do řady vedle sebe. A právě teď svorně těkali pohledem z Hermiony na Severuse, a zase zpátky. Víc než kdy jindy řediteli připomínali stádo trollů. Docházela mu trpělivost. Opět. „Ale, ale. Čemu vděčíme za tuto nesmírně milou návštěvu?“ Jízlivost a břitkost v té otázce, kterou snad ani nečekali, přinutila ty tři malinko couvnout. Instinkt jim radil, mít se před tímhle hlasem na pozoru. Stále ještě sedící Hermiona v duchu zaúpěla. Proč jen použil množné číslo? Ve snaze zachránit, co se dá, dnes podruhé rychle vyskočila. Stojíc k nim konečně čelem, vyhrkla první pitominu, která jí přišla na jazyk. „Co se stalo?“ Snape si odfrkl, Ron zbrunátněl, Harry přestal mrkat a Ginny začala dýchat normálně. „Co se stalo?! Ty se ptáš, co se stalo?“ Ronův hlas zněl dotčeně. Nedostala prostor k odpovědi. „Přesně tak. Celé Vánoce si se neozvala. Psali jsme ti domů, ale nikdo neodpověděl.“ Harry zněl oproti tomu naštvaně. A všechno to dorazila Ginny, která se jako jediná zeptala na současnou situaci. „Hermiono... co se to TADY teď děje?“ Tázaná na své přátele hleděla s výrazem: co si jen s tímhle počnu? 45


http://a-sisi.wgz.cz/ Jediná sedící osoba v místnosti toho měla už opravdu dost. Kdykoli viděl tyhle pitomce, měl chuť vraždit. „Takže se nic nestalo? Přišli jste sem jen proto, že nedošel váš dopis?“ „Jenom?! Mamka mluvila s ředitelkou. Prý na Vánoce odjíždí, a Bradavice povede tady ten... ten... “ hledal Ron marně publikovatelné jméno pro nynějšího ředitele. Harry se mu snažil pomoct. „No a tak, když jsme ti psali domů a ty si neodpovídala, napadlo nás, že možná budeš tady. Co tady děláš, když jsou všichni pryč?“ Hermiona si to celé potřebovala srovnat v hlavě. „Takže profesorka McGonagallová vám neřekla, že zůstávám tady?“ „Vždyť to teď říkám! Posloucháš nás vůbec? Nebo ti v přítomnosti tady toho... člověka vypadl mozek?“ Ron to říkal, jako by ji z něčeho obviňoval. Jeho výbuch ji zarazil a vyvolal vlnu vzteku. A taky poznání – ta semetrika moc dobře tušila, že prozradí-li, kde bude Hermiona trávit svátky, pozvání do Doupěte ji nemine. Jak to jen včera bylo? Seznamková záliba? Ale kdeže! Až pověsí ředitelování na hřebík, mohla by se tím směle živit. Než se stačila začít bránit, byla přerušena nízko položeným, nebezpečně znějícím zvukem. „Opatrně, pane Weasley.“ Ron zrudl na odstín jejího nedotčeného rajčete. Harry vztekle trhl hlavou. „Takže?“ dožadoval se odpovědi. „Takže nic. Zůstala jsem tady, rodiče odjeli pryč.“ „Mohla si napsat. Nemusela si být tady. A kazit si svátky.“ vložila se do toho Ginny. Tohle byla krásná přihrávka. Severus si uvědomil, že nevědomky zadržuje dech, když čekal, co odpoví. Hermiona stočila svůj pohled na kamarádku. „Já vím, Ginny. Ale měla jsem své důvody. Navíc – já měla hezké Vánoce.“ Jen to dořekla, došlo jí, že to znělo jinak, než bylo myšleno. A světe div se, z nějakého důvodu neměla potřebu to vyvrátit. Severus se v duchu uznale uchechtl. Skutečně povedená odpověď. Jasně cítil, co si nevítaná návštěva představuje pod právě vyřčenou větou. A soudě podle tří párů rozzlobených očí, které se do něj zavrtávaly, se trefil přesně. Založil si ruce na hrudi, pohodlně se opřel, a celou tu sešlost přejel mrazivým pohledem, který se vyhnul jen Hermioně stojící zády k němu. „Čímž chceš říct co?“ dožadoval se ten idiot Weasley dál. „Nic, Rone. Jen to, co jsem řekla.“ Hermiona netušíc, že kopíruje Snapeův pohyb, si v obranném gestu založila ruce na hrudi. Což zaznamenal i brunátný Ron. Ginny, cítíc blížící se hádku, opatrně vstoupila do rozhovoru. „Možná bychom si mohli promluvit někde... no... v soukromí?“ Při této otázce se pečlivě vyhýbala pohledu na ředitele. Hermiona byla na vážkách. Z nějakého důvodu s nimi nechtěla být o samotě. Ne v téhle situaci. Předem tušila, co bude následovat. Dveře ředitelny se ještě ani nedovřou a bude podrobena křížovému výslechu. Když ještě popravdě připustí, že tyhle Vánoce opravdu nebyly hrozné, a následně to doplní tvrzením, že i dnes byla v ředitelně dobrovolně, pravděpodobně tihle tři pošlou okamžitě sovu ke sv. Mungovi.

46


http://a-sisi.wgz.cz/ Jistě, může lhát. Ale – to za prvé neuměla a oni ji znali, a za druhé – opravdu může mlžit o situaci, kdy klidně seděla naproti nehrozivějšímu učiteli, kterého Bradavice mají, v ruce držela příbor a zcela při smyslech se chystala zkonzumovat rajče? V rámci tohoto dilematu udělala něco opravdu nečekaného. Překvapila i sebe. Nebelvír uvnitř ní zřejmě odjel na dovolenou. Otočila se čelem k Severusovi. Byl to zajímavý obrázek – on, rádoby uvolněně sedící, ruce založené na hrudi, provrtávaje ji tázavým pohledem s pozvednutým obočím. Ona – stojíc strnule před ním, rukama naprosto totožně kopírujíc jeho pohyb, hledíc na něj s prosebným výrazem v očích. A jako kulisa k tomu všemu – nevěřícně zírající bývalí studenti, které si mohl konečně vychutnat. Ta situace si to přímo žádala. Copak lze nevyužít příležitosti? Zmijozel uvnitř něj se blaženě pochechtával. „Domnívám se... “ Severus se odmlčel. Z části proto, aby si tohle malé představení mohl vychutnat, z části si potřeboval srovnat v hlavě, co vlastně chce říct. Uvažoval, jak daleko může zajít. Ano, to bylo překvapivé. Uvažoval, jak daleko může zajít, aniž by Hermionu příliš vytočil. Ticho v místnosti už bylo ohlušující. Čtyři páry očí na něj zíraly v tichém očekávání, přičemž každý pohled vyjadřoval něco jiného. Na okamžik se svým zpytavým zrakem zastavil u jedněch očí – ty oříškové na něj stále hleděly s tichou prosbou. Každý z aktérů byl příliš zaujatý sám sebou (a posléze očekávaným prohlášením Mistra lektvarů), takže si nikdo nevšiml, že Albus Brumbál si opatrně rozbalil jeden z mnoha citrónových bonbonů a jal se ho cucat. „Domnívám se, že vzhledem k tomu, že je vaše milá návštěva naprosto neočekávaná,“ znechuceným pohledem přejel trio návštěvníků, „a my máme se slečnou Grangerovou ještě důležitou práci, není v současné chvíli nic, co by mne potěšilo víc, než že vyžbleptnete, co máte na svém chrabrém srdci, otočíte se a vypadnete.“ Mrazivý hlas nenechal nikoho na pochybách. Bylo to myšleno zcela vážně. Severus se zájmem sledoval přicházející reakce. Idiot Potter na něj hleděl s tolik známou nenávistí v očích. Tupec Weasley teď nebyl rudý, ale pochytil zvláštní vínový odstín. Ta malá žába se tvářila ze všech nejnormálněji, překvapivě. A Hermiona... na malý okamžik útrpně zavřela oči. Když je znovu otevřela... neřekla nic. Neprojevila zhola žádnou reakci, nepočítáme-li její nepřestávající zírání na Severuse. „Hermiono?“ ozval se zajíkavě ten idiot, co měl v protivném a neakceptovatelném zvyku na ni koukat jako by mu snad patřila. „Ano, Rone?“ vydechla tázaná unaveně. „Nic k tomu neřekneš? Jsi snad pod Imperiem?!“ Odmlka. Dlouhá a výmluvná odmlka. Severus si v duchu zamnul ruce. „Samozřejmě, že nejsem, Ronalde.“ Hermiona se k němu vztekle otočila a probodla ho pichlavým pohledem. „Přemýšlej, než něco řekneš.“ Napomenula ho svým učitelským tónem, který používala dřív, když jim chtěla vysvětlit, že některé jejich kousky jsou opravdu nemožné. Ron se na ni díval zároveň vztekle i nejistě. 47


http://a-sisi.wgz.cz/ „Tak nám to sakra vysvětli! Sedíš tady v přítomnosti toho... přerostlého netopýra,“ prskal frustrovaně, „vypadáš úplně spokojená, když se chystáš sníst to pitomé rajče a nakonec... “ odmlčel se, aby nabral dech, a probodl Severuse nenávistným pohledem, než se jeho pozornost upřela zpátky k Hermioně. „A nakonec vypadáš, že tě snad obtěžujeme! A ještě necháš tu náhražku učitele dělat si, co se mu zlíbí!“ Když se konečně odmlčel, prudce oddechoval. Hermiona si jaksi matně uvědomila, že Ron používal pro Severuse tatáž pojmenování jako ještě nedávno ona. „Prosím tě... “ pokusila se ze sebe vyloudit uklidňující hlas. Pohledem se snažila najít pomoc u Harryho. Celá ta scéna začínala být trapná. Ten jen pokrčil rameny. Zřejmě s Ronem v mnohém souhlasil, jak jinak. „Hermiono... proč jsi tady? Co tady děláš?“ Ronova otázka teď byla tichá a opatrná. Dívala se na něj zmateně! Co mu má odpovědět? Vždyť ona to sama neví. Pomoc přišla z nečekané strany. „Popravdě, vám do toho nic není, pane Weasley.“ Zase ten studený nebezpečný hlas. A Ron, drtící mezi zuby sprosté nadávky, vypadal jako sobka před výbuchem, což nebylo daleko od pravdy, jak jim o okamžik později všem směle ukázal. „Do háje! To necháš toho kreténa takhle jednat?!“ Vzteklý výkřik probudil pár podřimujících portrétů. Moc jich nebylo, většina z nich už divadlo před sebou velmi bedlivě pozorovala. Jeden kouzelník si dokonce zesílil naslouchátko. „Rone přestaň!“ Ani tato tichá prosba už nedokázala zastavit následující slova, pramenící z čirého zklamání, že dívka, o které si několik posledních let myslel, že bude na jeho straně a při něm... o které si myslel, že na ni má svým typickým mužským způsobem nárok, se staví na stranu parchanta, jehož on z duše nenáviděl. „Merline... spíš s ním?“ Dvě dívčí zalapání po dechu, Harryho unavený povzdech, když si rukou přejel přes zavřené oči, brýle přitom křečovitě svíraje v ruce, Ronův dožadující se pohled doprovázený prudkým odsunutím židle a zavířením černého pláště, jak se poslední sedící osoba v místnosti prudce postavila. Brumbál se ze všech sil snažil nekašlat, jak mu bonbon nečekaně zaskočil. „Tak? Proto jsi tady? Zavřená uprostřed školy, nikdo tě nepotkává, nikdo o tobě neví... Cena za dokončené vzdělání?“ Jeho hlas ji zraňoval, ponižoval. Celé to absurdní prohlášení způsobilo, že se cítila málem pošpiněná. Hleděla na něj, oči do široka rozevřené, ublížený výraz na jemné tváři, zároveň neschopna kloudné odpovědi. Čímž mu jen nahrávala do karet. Náhle se v ní zvedla vlna obrovského spravedlivého vzteku. Rychle udělala dva kroky směrem k němu a... vrazila mu takovou facku, že málem ztratil rovnováhu. Harry se na kamarádku díval překvapeně, Ginny s pochopením, a Ron, když konečně vybral blížící se pád, zíral s ústy dokořán. Na Severuse, opírajícího se o roh stolu pár centimetrů za svými zády, se neodvážila ani podívat. Ruka ji brněla, ale za ten pocit úlevy to stálo. Ticho trvalo jen chvilku. Pak Ron, ublíženě se držící za rudnoucí tvář, vykoktal: „Tos nemusela. Nemyslel jsem to vážně.“ Se stisknutými rty se od něj odvrátila. Nestačil dodat nic dalšího. „Opravdu, pane Weasley?“ Severusův hlas byl tak tichý, že by nebylo těžké ho přeslechnout. Kdyby nezněl tak nebezpečně a zlomyslně. Merlin stůj při Ronovi. Merlin sem, Merlin tam, Ron vypadal nejistě, když se snažil vymáčknout ze sebe odpověď, která by nebyla tak stupidní jako jeho předešlé tvrzení. Což byla, dle Severuse, marná snaha. 48


http://a-sisi.wgz.cz/ „Ptám se vás znovu, uráčíte se mi laskavě odpovědět?“ Ron pouze potřásl hlavou. Severus cítil, že z něj ten „inteligent s mozkem ze slámy“ má strach. Vskutku uspokojivé zjištění. Když odpověď nepřicházela, rozhodl se, že je načase to tomu tupci ukázat prakticky. Koneckonců – činy jsou víc než slova, tím se řídil celý život. Někdy by se ovšem dalo říci – naneštěstí. Pomalu, s výrazem dravce, se otočil k Hermioně. Ta nyní měla na tváři vyděšený pohled laně chycené v pasti, a těkala zrakem z jednoho na druhého. Otázka byla, co je lepší? Jestli ten bolestný ublížený pohled, nebo vyplašenost a nejistota? Severusovi se nezdála lákavá ani jedna možnost. Ruku, která prudce vystřelila, chytila ji za zápěstí a zatáhla... tu evidentně vůbec nečekala. Jak byla nucena udělat v rychlém sledu několik kroků, trochu klopýtla. Stisk na jejím zápěstí povolil, aby byl vzápětí vystřídán pevným objetím okolo pasu. „Možná, že potřebujete praktickou ukázku toho, z čeho jste vaši kolegyni obvinil, aby vám došly důsledky.“ zamumlal Severus směrem k Ronovi. Na reakci nečekal. Ve skutečnosti si ani nemyslel, že by přišla, soudě podle nevěřícného pohledu, který letmo zahlédl koutkem oka, než svou pozornost zcela obrátil na Hermionu. Hleděla na něj opravdu vyděšeně. Ale nepokusila se o protest. Popravdě – celé se to seběhlo tak rychle, že nestačila ani postřehnout, jak se ocitla v té nejnepravděpodobnější náruči na světě. A když na své tváři ucítila mozolnatý dotek teplé dlaně, která ji jemně přinutila natočit obličej do žádané polohy, nevnímala opravdu nic kromě člověka, jenž tak drze a přesto možná ne nevítaně, narušil její osobní prostor. Krátký horký dotek, který následně ucítila na svých rtech byl snad jen logickým vyvrcholením celé téhle záležitosti. Záležitosti trvající už několik měsíců. Ten polibek byl tak rychlý, tak nečekaný, že nestihla... nic. Zalapat po dechu, vysmeknout se... jediné, co jí její ochromený mozek dovolil, bylo zavřít oči. Udělala to naprosto instinktivně, když spatřila jeho pohled dvě temné nekonečné hlubiny jen pár centimetrů od těch svých. A těsně předtím než to udělala, všimla si, že i on udělal to samé. KAPITOLA 19. – NÁSLEDKY (a možné konce) Láska je ze všech ctností nejméně nápadná: může se proměnit tak, že ji nelze rozpoznat. (Stefan Andres) Do její omámené mysli proniklo jakési vzdálené zaskučení doprovázené potlačovaným kašláním. Oči měla stále zavřené, nehýbala se a možná že ani nedýchala. Nečekané zatahání za vlasy, které ji přimělo mírně zvrátit hlavu dozadu, znamenalo nepříjemný návrat do reality. Příliš ji to nepotěšilo. Kdyby to bylo na ní, klidně by zůstala v tomhle nehybném stavu, kde se vše zdálo podivně lehké, kde bylo příjemné teplo a kde se nemusela příliš namáhat, aby se udržela ve vzpřímené pozici, protože tady byl někdo, jehož ruka ji nenechala klesnout. Pomalu odlepila víčka od sebe. Nad sebou viděla jen záplavu černi a musela se přinutit zamrkat, aby ta neurčitá černá hmota dostala konkrétní tvar. Otázka byla, zda udělala dobře. Ten rentgenující pohled, který následně uviděla, způsobil, že by nejraději oči znovu pevně zavřela. Vzteklé zachrčení za jejími zády tento lákavý plán překazilo. Pomalu se otočila k místu, odkud zvuk přicházel. Hm... co tady dělá Ron? A Harry? A kdo to stojí za nimi? Že by Ginny? To je sice hezké, ale ona se momentálně opravdu nechystá na nic jiného, než zůstat tak jak je. Přece jen... co předcházelo tomu zvláštnímu příjemnému pocitu, ve kterém se teď nachází? Aha... jistě. Někdo ji pohladil po tváři, objal kolem pasu a políbil ji. Políbil? Skvělé. Zřejmě by měla Severusovi říct, že procvičování dělá mistra... Ve stejný okamžik, kdy myslela na podobnou pošetilost, se její srdce zastavilo. A pak se rozběhlo zběsilým 49

KAPITOLA 19. – NÁSLEDKY

http://a-sisi.wgz.cz/ tempem. Znovu, tentokrát mnohem prudčeji, otevřela oči. A z úst jí unikl ztrápený povzdech. Jistě. To se stane jenom jí. Stojí (tedy spíše visí, buďme upřímní) v náručí svého učitele, ředitele, Smrtijeda, mizery a přerostlého netopýra, nechá se objímat, následně líbat, a aby tomu nasadila korunu, chová se, jako by to bylo to nejlepší, co zatím v životě zažila. A u toho všeho má tři svědky, asi padesát zírajících portrétů v čele s dusícím se Brumbálem - úžasné. I když by se tomu ráda na míle vyhnula, stočila svůj zrak na Severuse. Ten na ni stále nehybně zíral, jednu ruku okolo jejího pasu, zatímco ta druhá spočívala v jejích vlasech. Nemohla by se prostě propadnout pár desítek metrů pod zem? Ne? Škoda, velká škoda. Nemínila nijak reagovat, opravdu ne. Ona si počká. Někdo přece něco musí udělat jako první, ne? No, zatím by mohla couvnout. Prostě udělat krok či dva dozadu. To není těžké. Tedy – dřív to nebývalo těžké. Nelehké rozhodování přerušil prudký pohyb, který vnímala periferním viděním. I když pocítila překvapení, že jí tento smysl momentálně funguje. Ron, s výrazem člověka, který naprosto ztratil všechnu sebekontrolu, vyrazil směrem k nim. Merlin ví, jestli byl v ten okamžik tak pošetilý, že byl ochoten se na Severuse vrhnout. Jeho sebevražedný pokus zastavila Harryho paže. Nezvykle bystře, pohybem trénovaného chytače, ho chytil za rukáv a silou přidržel na místě. Násilím zastavený Ron se tedy začal bránit verbální formou. „Hermiono?!“ Jeho žárlivostí zastřený hlas způsobil, že se konečně vyvlékla ze Severusovy náruče. Ten se znovu ležérně opřel bokem o stůl, ruce založil do svého charakteristického gesta a na obličeji se mu usadil výraz nezájmu. Za tohle ho zabije. Tedy... spíš se tou představou bude opájet ve svých snech, to totiž bude asi tak všechno, na co se zmůže. „Rone... já... “ Byla zrudlá až za ušima, chvějící se ruce radši sevřela v pěst. „To snad není možné!“ vyhrkl Ron. Nechápavě na něj hleděla. Pořád se necítila zcela při smyslech. „Ty... tobě to nevadí! Ty s tím souhlasíš!“ zařval. Nebyla to otázka, to bylo konstatování. Když to nepopřela, Ron vypadal, jako by mu někdo vrazil do srdce nůž a následně s ním otočil. Přelétl pohledem na ředitele, a zpět, a nakonec znovu na svého soka. Chvilinku to vypadalo, že se od něj celé osazenstvo ředitelny dozví další zajímavé a podnětné závěry, když se nečekaně otočil na podpatku a rázně vypochodoval z ředitelny. Harry ho v mžiku následoval, předtím však Hermioně věnoval z části utrápený, z části nevěřícný pohled. Na Severuse se, překvapivě, ani nepodíval. V závěsu za ním pochodovala Ginny. Ve dveřích se zarazila, otočila se zpět a tiše pronesla: „Napíšu ti.“ Po paradoxně tichém klapnutí dveří nastalo v místnosti ještě větší ticho. Hermiona se unaveně opřela o „svou“ židli a přes zaťaté zuby pronesla: „Co to mělo znamenat?“ Severus si dal s odpovědí na čas. Pohledem opsal půlkruh, jak se snažil prohlédnout si všechny zvědavé portréty na stěnách, nakonec jeho pohled spočinul na jejím zrůžovělém obličeji.

50


http://a-sisi.wgz.cz/ „Domnívám se, že je to zjevné.“ Jeho tichý hlas postrádal obvyklou dávku ironie a sarkasmu. Za to její reakce si hojně vypůjčila oboje. „Vy se domníváte?! Právě jste udělal něco, co mi mí přátelé nikdy neodpustí, jak jistě při své pronikavé inteligenci víte, a vy se zatraceně domníváte? Ptám se vás - proč!?“ Někdy v průběhu své rozezlené otázky se narovnala, oči jí bojovně blýskaly a zvýšila hlas. Severus povytáhl obočí – takhle si s ním dovolil jednat málokdo. Nutno přiznat, že také málokoho líbal. Ne, v posledních... hm... letech, mnoha letech, nelíbal nikoho. „Máte výborný postřeh. Ale obávám se, že jsem nucen vás zklamat. Je mi srdečně jedno, co vám ti dva odpustí nebo ne. A nekřičte na mě.“ Hermiona vztekle praštila pěstí do opěradla židle. Vynikající, skutečně. Když promluvila znovu, snažila se o klidnější tón. „Ale mně na tom záleží. Ron mi tohle neodpustí... “ roztřeseně se nadechla, jak se snažila zachovat klid. Chvíli si ji pátravě prohlížel tím svým vševědoucím pohledem. A pak ji rozběsnil znovu. „Pokud vám na mínění toho tupce tak záleží,“ odsekával ironicky, „pak nechápu, proč jste nejevila ani nejmenší známky protestu.“ Odpovědí mu byl ublížený a vzteklý pohled, který vzápětí skryla ve svých dlaních. „Nicméně vás ujišťuji, že šlo o ojedinělou nelogickou a nerozvážnou záležitost, která se, jak jistě souhlasíte, již nemusí opakovat.“ Když stále nezvedala hlavu, posadil se za stůl a s pohledem upřeným na nedojedené jídlo před sebou, pokračoval. „Pan Weasley jistě pochopí, že celá tato situace není dílem vaší iniciativy.“ I s hlavou v dlaních se musela ušklíbnout – v překladu to totiž znamenalo - nepochybuji o tom, že to nepochopí, já dokonce doufám, že to ani zdaleka nepochopí. Hermiona už četla mezi řádky té jeho uhlazené, na první pohled zdvořilé, řeči. Když i po tomto, dle jeho mínění, konejšivém prohlášení stále mlčela, zvedl svůj zrak od talíře a podíval se na ni. Stála před jeho stolem jako hromádka neštěstí. A protože nevěděl co si počít, udělal tu nejméně vhodnou věc. „Jestliže už vaše srdce netíží nic jiného, mám práci.“ Jak to dořekl, uvědomil si, že to zřejmě nebylo příliš vhodné. Hermiona se cítila, jako by jí dal facku. Nedokázala se ubránit zraněnému výrazu, který se jí rozprostřel po tváři, když se mlčky otočila a odešla z ředitelny. Portréty na stěnách zklamaně vydechly. Za ředitelským křeslem se ozvalo zakašlání. Severus se nenamáhal s otáčením, pouze zvedl pravou ruku, čímž svého zesnulého zaměstnavatele zarazil. „Ne, Albusi.“ Brumbál se zatvářil posmutněle. V duchu si však mnul ruce. Tohle až se dozví Minerva! Takový pokrok vskutku nečekali. Báječné! Snaže se skrýt svůj radostný výraz za maskou zkroušenosti, rozbaloval další bonbon. Severus si bezmyšlenkovitě pohrával s ležící vidličkou, živoucí připomínkou celé té scény. Než se zvedl, aby zavolal domácí skřítky, nepřítomně si vzal do úst napíchnuté rajče. Teprve když ho spolkl, došlo mu, že to rajče vlastně nebylo jeho. 51


http://a-sisi.wgz.cz/ KAPITOLA 20. – NÁSLEDKY A DŮSLEDKY Hermiona vztekle práskla dveřmi. Jako fúrie přelétla celý svůj pokoj, cestou rychle mávala rukou, následkem čehož bylo v místnosti alespoň trochu světla. Prudce sebou hodila na pohovku (říci, že se posadila, ani zdaleka nevystihuje situaci). Pod rukou ucítila jeden z mnoha polštářů, v jejichž obležení se gauč nacházel. Za svou opovážlivost letěl polštář přes půl pokoje. Hermiona na okamžik zavřela oči a promnula si kořen nosu. Následně udělala něco, co se jí ani zdaleka nepodobalo. Popravdě – ani těsně po válce neměla potřebu se utěšovat tímto návykovým prostředkem. „Peggy!“ Okamžité prásknutí oznamovalo příchod skřítky. Peggy se ani nestačila uklonit a už slyšela příkaz, na který byla zvyklá od mnoha dospělých kouzelníků na hradě. „Přines mi dvojitou dávku Amareta s ledem,“ vyštěkla na nebohé stvoření. Skřítka beze slova zmizela, aby se vzápětí objevila se skleničkou do poloviny zaplněnou nazlátlou tekutinou. Zvyklá na podobné (a horší) nálady čarodějů chtěla okamžitě zmizet. Hermiona ji ale zarazila svým tichým „děkuji“. Peggy se uklonila. „Slečna nemá zač, Peggy bylo potěšením, že mohla pomoci.“ Osamělá slečna do sebe zatím hodila obsah skleničky na dvě loknutí. Nahořklá mandlová chuť ji příjemně pálila v krku. Úlevu přinese za chvilku, až ji přepadne příjemná malátnost. Ale než ta úleva přijde... „Já toho chlapa nesnáším!“ Vykřikla do prázdného prostoru. „Co si o sobě myslí?! Kdo mu dal právo se takhle chovat?“ pokračovala hlasitě, zatímco třískla prázdnou skleničkou o stůl. „A ještě se domnívá!“ prskala dál. Pak jako by ji veškerý neplodný vztek přešel. Unaveně se opřela, zavřela oči a rukou si přejela přes obličej. Alkohol měl na ni rozporuplné účinky – na jednu stranu uvolňoval, na druhou stranu rozvazoval jazyk (v tomto případě myšlenky). Byla naštvaná? Jistě. Vadilo jí, co udělal? Ne příliš. Chápala, proč to udělal? Ne, absolutně ne. Mrzela ji reakce přátel? Ano, ale chápala ji. Chápala svou reakci? Ne... protože to nechtěla pochopit. Pak se objevila neodbytná myšlenka znějící odkudsi od jejího druhého já – líbilo se jí to? Zatraceně. Ano. A to přece není v pořádku. Nejdřív ten nesmysl s propojením magií, což považovala za nemožné, přirozeně. A teď tohle. Člověk, kterého šest let nesnáší, který ji ponižuje, zesměšňuje... A ona ho nechá, aby ji líbal. Možná, že ta Ronova poznámka o Imperiu měla něco do sebe. Nesmysl! Ozvalo se znovu její druhé já. Na Imperio to nesváděj. A nic nepopírej. Proč by si se nemohla zamilovat? Ale jistě že se můžu zamilovat! Ale ne do NĚJ! Protestovalo její první já. Pche! Hloupost. Chováš se typicky. Každý totiž řekne, že ON za lásku nestojí. To netvrdím! Ale... Ale? Ten vnitřní monolog byl značně unavující. Přiznat si nečekanou a nepříjemnou pravdu není nikdy lehké. A v 52

KAPITOLA 20. – NÁSLEDKY A DŮSLEDKY

http://a-sisi.wgz.cz/ tomto případě to platilo dvojnásob. Copak s ním lze mít uspokojivý vztah? Vždyť on vedle sebe nikoho nesnese! A to nemluvím o tom, že je o tolik starší a... a... pokračovalo odhodlaně první já. Výmluvy! Jen hloupé výmluvy. Zřejmě jen potřeboval najít někoho, kdo by mu vyhovoval. Druhé já bylo zřejmě odhodlané zničit to první. Zadarmo to ale nebude. Vyhovoval? Osobně si myslím, že jeho duše je příliš... černá, vyjádřím-li se pateticky, než aby prostě dokázal obyčejně milovat. Racionální já bojovalo ze všech sil. „... Pak odpřísáhnu, že je Krása černá a ošklivý, kdo podobu tvou nemá.“ * Zanotovalo druhé já ironicky. Jistě, krása Severuse Snapea je zřejmá na první pohled. Ironie se mísila se sarkasmem, když první já odpovídalo. Ty hloupá. Mluvím o kráse duše. Já také. V celém jeho postoji, chování... ve všem, co udělá, je znát jeho nezměrná láska k bližnímu! Ale no tak. Musíš jen číst mezi řádky. Intriky. Zmijozel. Copak já chci takového chlapa? První já znělo nešťastně. Jestli chceš? Pozdě, už sis vybrala. Druhé já se snažilo znít konejšivě. „Proč si to já, hloupá husa, musím dělat ještě těžší?!“ plačtivý výkřik zaplnil pokoj. Jedna osamělá slza pomalu stékala po unavené tváři. *** Třísknutí dveří mělo za následek, že se brnění v jejich blízkosti nejistě zakymácelo. Rázné rychlé kroky se v záplavě černé látky vydaly chodbou. Severus mířil do sklepení. Nemohl ve společnosti těch otravných obrazů, v čele s culícím se Brumbálem, vydržet už ani minutu. Potřeboval ticho a přítmí svého kabinetu. Roztržitým pohybem, který v jeho případě mluvil za vše, si nalil více než štědrou dávku whisky. Se skleničkou v ruce se usadil do svého oblíbeného křesla poblíž krbu. Avšak jediné co v místnosti hořelo, byla malá svíčka na jeho psacím stole. Chlad se mu nepříjemně zarýval pod kůži. Upil, trošku se otřásl, než následně nevěřícně prohlásil – „Ty jsi ale idiot.“ Ano, Severus Snape sám sebe nazval idiotem a měl nepříjemné tušení, že co se záležitostí s Hermionou týče, bude to dělat častěji. Tato vskutku překvapivá pravda - tedy že je idiot - s ním příliš nehnula. Občas už ho něco podobného napadalo, ale ani pod Cruciatem by to nepřiznal. V jeho životě byly chvíle, kdy si říkal, že kdyby byl duševně v pořádku, nikdy by do jistých situací nešel. Ale teď nevěděl, zda se tituluje idiotem proto, že udělal něco tak neskonale pošetilého, jako že políbil ženu, nebo proto, JAK to udělal a jak pak zareagoval. Byl to prostě náhlý impuls, když ho ten tupec Weasley vytáčel tím, jaké vedl řeči. Jeho reakci pravděpodobně spustila ta jeho drzá otázka, jestli s ním Hermiona spí.

53


http://a-sisi.wgz.cz/ Ono se totiž nedalo tvrdit, že ho ta otázka nějak urazila nebo znechutila. A to je, u člověka tak nekontaktního jako je on, na pováženou. Skvělé. Panu Vlezlému sice spadl hřebínek, za to Hermiona mu to asi jen tak nezapomene. Odkdy ho zajímá, co si o něm kdo myslí? Tohle bylo prostě jen krátké pomatení mysli. Nic víc, nic míň. Vlastně to nic neznamená. Prostě mu jen udělalo radost, že mohl někomu (tedy panu „Místo mozku slámu“), kdo ho už hezky dlouho dráždí k nepříčetnosti, dát najevo, kdo má tady převahu. A co se týče její reakce... Ne, to řešit nebude. Vyznat se v ženách... to mu nikdy nešlo. On měl rád věci logické, racionální a podložené argumenty. Zatímco žena... to byla nepřehledná dávka emocí, nepředvídatelnosti a komplikací. To vše (v tomto případě) zabalené v úhledném obalu, pravda. Severus ani nebyl překvapen tím, co udělal. Ne tak, jak by se dalo čekat, že bude. Už od toho nesmyslu s bubákem mu bylo jasné, že tahle záležitost bude komplikovaná. A tak se to prostě rozhodl ignorovat. S dojmem, že se to „nějak“ vyřeší. „Jistě, tak dneska jsi skvěle ukázal, jak to vyřešit,“ posmíval se sám sobě. A ještě se ti to líbilo – nepohodlná poznámka mu projela mozkem jako šíp. Znechucen, že se poddal takové slabosti, vstal a poloprázdnou skleničkou mrštil o krbovou římsu. Pak mávl rukou a odvlál pryč ze sklepení. *** „Jakže?“ vyjekla Minerva překvapeně o dva dny později, když se překvapivě vrátila ze své rekreace. Nečekaně zjistila, že jí dovolená vlastně ani tolik neuspokojuje. Ve škole je tolik práce – například pošoupnout jeden pár, který se k cíli pohyboval šnečím tempem. Netrpělivostí si skoro okousala nehty, aby ještě pár dní vydržela a ti dva měli volné pole působnosti. Jak se zdálo, její snaha byla korunována úspěchem. „To není možné!“ vykřikla jásavě, zatímco si sedala do svého křesla. Albus se spokojeně usmíval. „Tedy... takhle radikálně?“ ptala se znovu nevěřícně, obočí povytažené. „Ale jistě, Minervo. Sám jsem byl velmi překvapen. Bonbon mi dokonce nepříjemně zaskočil,“ šveholil Brumbál. „I když se přiznám, že pana Weasleyho mi bylo téměř líto, Severus použil svou typickou taktiku i přesto, že bylo nad slunce jasné, že tím svého konkurenta vyřadí ze hry.“ „Hm... nikdy bych nevěřila, že to řeknu... ale pan Weasley je zřejmě nutná oběť.“ Minerva to říkala naprosto chladně. Tady Rona podpořit nemohla. „A tedy říkáte, že ona se vůbec nebránila?“ nadšený tón. „Ne, dokonce ani na přímé otázky svých přátel nebyla schopná odpovědět tak, aby to Severuse poškodilo.“ Albus si ve svém rámu zamnul ruce. Minerva nadšeně tleskla. „Výborně. Oba nyní nepochybně procházejí fází popření a zatvrzelosti. To chce čas. Škoda, že nemám další možnosti, jak je přinutit strávit spolu více času.“ Naoko zkroušeně mrkla na svého kolegu. Albus se rozesmál nahlas. „Tedy... i tak od vás bylo dost kruté nechat Severuse vyřizovat celou tu otravnou korespondenci,“ káravě jí odpověděl Albus, „radši se ani neptám, proč jste mu tvrdila, že stále ještě trváte na té pošetilosti s osobní odpovědí, i když již léta používáme mé skvělé kouzlo automatické reakce?“ Brumbál zněl pobaveně. „Proklínal mě až do pátého kolene. Jakou já měl chuť mu říct, že na osobní odpovědi už dávno nelpíme! To bylo od vás podlé, Minervo.“ Káraná osoba se zasmála.

54


http://a-sisi.wgz.cz/ „Ale no tak. Přece vidíte, jaké to přineslo ovoce. Když vy jste dodal nápad s večeří, Merlin mne osvítil a pravil, že tohle bude do celé záležitosti skvěle zapadat.“ Rozesmáli se oba, až se po nich ostatní portréty zvědavě otáčely. *** Hermiona netrpělivě rozrolovala pergamen, který právě přinesla černá sova. Už při pohledu na toho ptáka věděla, s kým má tu čest. Neúspěšně se pokoušela ignorovat nečekané poskočení srdce. Zatraceně... Cože?! Neočekávaná hodina lektvarů? Vždyť má prázdniny! Co sleduje tímhle? Kdyby tak zvládala sledovat jeho myšlenkové pochody, byla by šťastný člověk. S povzdechem se podívala na hodiny – zbývaly jí dvě hodiny. Pak na ni čekal vstup do jámy lvové. *= W. Shakespeare - Sonety (Sonet 132 – závěr). KAPITOLA 21. - LEKTVAR ODPUŠTĚNÍ Severus znechuceně odtrhl pohled od tikajících hodin. Za deset minut šest. Co ho to jen popadlo, že si na dnešní večer naplánoval neočekávanou hodinu lektvarů?! A teď tady sedí jako netrpělivé štěně a tupě zírá na hodiny. Ještě mu chybí, aby začal výt nedočkavostí. Co se to s ním děje? Merlin je mu svědkem, že si absolutně neví rady. Neví si rady! On! Po této vskutku povzbudivé myšlence praštil pěstí do stolu. Ještě, že už nemusí tvrdnout v ředitelně nad těmi nemožnými lejstry. Musel si přiznat - když uviděl svou nadřízenou vstupovat do dveří, měl chuť ji málem obejmout. Konečně mohl vypadnout a přestat si hrát na ředitele. Pochopitelně, že nic tak pošetilého neudělal, s kamenným výrazem Minervu pozdravil a jízlivě se otázal, zda bylo nevhodné počasí, když je tak brzy zpátky. Breptala cosi o pocitu vykonání neodkladné práce. Málem se neudržel a vmetl jí, že opravdu neodkladná práce tady byla před pár dny, kdy se ONA stále ještě rekreovala. Nahlas neřekl nic, suše pokýval hlavou a odporoučel se do svého tichého mrazivého sklepení. Ta úleva! Žádný Albus, který jako malé dítě cumlal jednu sladkost za druhou a přitom měl nekontrolovatelný zvyk klást mu na srdce „dobré rady“. Žádní otravní skřítci, snažící se mu zavděčit k zbláznění, žádné šmírující obrazy a hejno nemožných sov, žádné stádo Nebelvírských trotlů, žádná Hermiona... A to bude zřejmě kámen úrazu, protože jinak si nedokázal vysvětlit tu šílenost s dnešní stupidní hodinou lektvarů. Místo aby si užíval zaslouženého volna, klidu, přítmí a ticha... Ne! V tomhle se hrabat nehodlá. Ještě by přišel na nějakou vysoce znepokojivou věc. Jako by nestačilo, že celá tahle situace je už tak dost šílená... analyzovat nelogické a nepochopitelné... ne, o to on nestojí, skutečně ne. Severus zmučeně potřepal hlavou. Možná by nebylo od věci trošku pouvažovat nad tím, jaký lektvar by dnes jeho pilná studentka měla připravit. Zatraceně! On je přece vždy připraven. Na jakoukoli situaci. A teď tady sedí jak idiot a neví, co má dát uvařit jedné obyčejné Nebelvírce?! Něco mu muselo zatemnit mozek, jinak se to nedá vysvětlit. Prudce chňapl po sedmi set stránkovém výtisku - Lektvary možné, nemožné, reálné i nereálné. Pod tímto povzbuzujícím nápisem se skvěl ještě povzbuzující dodatek: S námi levou zadní uvaříte cokoliv! Díky Merlinovi, ta kniha byla i přes svůj nemožný název dobrá. Jistě, výborná nebyla, Severus měl prakticky nesplnitelné nároky, ale pro tu bandu tupců, co mohl tak laskavě vyučovat, byla poměrně dostačující. Téměř poslepu nalistoval stranu šest set devadesát dva. Konečný oddíl knihy, kde se nacházely velmi složité a komplikované lektvary. Se staženým obočím chvilku zíral na – Lektvar Odpuštění, hlásal nápis sebevědomě. Délka vaření: čtyři hodiny bez přerušení (pouze mezi kroky třicet jedna a třicet dva je desetiminutová pauza určená na duševní odpočinek lektvaristy.) Se vší svou smrtijedskou zatvrzelostí byl odhodlaný neřešit, proč si vybral zrovna tento (na postup naprosto šílený) lektvar. Návod čítal celkem třicet osm bodů. Upřímně musel uznat, že i on sám podobně dlouhá vaření neměl zrovna v oblibě. Přece jenom – být soustředěný tak dlouho... to dá zabrat... 55

KAPITOLA 21. - LEKTVAR ODPUŠTĚNÍ

http://a-sisi.wgz.cz/ Tiché zaklepání ho vytrhlo z nevítaných myšlenek. S prstem položeným na stránce s návodem, zvolal „dále.“ Hermiona vstupující dovnitř měla na tváři z části vzpurný, z části nejistý výraz. Obezřetně se rozhlédla kolem sebe, jako by čekala, kdo na ni zaútočí. Nakonec tiše pronesla své – „Dobrý večer.“ Teprve po tomto, zřejmě ne úplně dobrovolném pozdravu, na něj pohlédla. „Dobrý večer,“ odvětil klidně a rukou ukázal na její obvyklé místo. Ostražitě se posadila, brk, pergameny a učebnice odkládajíc na hromadu neopravených esejů na důležité téma: Rozbor padesáti základních a zcela primitivních znaků jednotlivých druhů kotlíků včetně jejich objemu, tloušťky dna a šířky stěny. Hermiona založila ruce v klíně (jak jen nechtěla, aby si všiml, že se jí mírně chvějí!) a s očekáváním na něj hleděla. „Ehm... tedy...,“ zakoktal se naprosto neuvěřitelně Severus, „jelikož se paní ředitelka uráčila vrátit dříve, než měla ve svém laskavém úmyslu,“ pokračoval (už konečně) plynule a ironicky, „říkal jsem si, proč ztrácet čas?“ pronesl na vysvětlenou, jako by se tím vysvětlovalo úplně všechno. Hermiona pochopitelně nechápala vůbec nic, (kdo se má taky vyznat v těch temných a nelogických myšlenkových pochodech?), ačkoli se snažila tvářit pokud možno neutrálně. Když stále nic neříkala, Severus si povzdechl. „Takže jsem pro vás na dnešek připravil tento banální lektvar,“ pokračoval ve své jednostranné konverzaci, zatímco se natahoval přes svůj zaneřáděný stůl a podával jí rozevřenou knihu. Ruka ji pod nečekanou vahou té bichle malinko podklesla, takže se snažila o úchop oběma rukama, přičemž se nechtěně dotkla jeho prstů. V konečcích těch svých ucítila náhlý výboj známé statické elektřiny. Rychle ucukla, všímajíc si, že on udělal to samé. Prudce si skousla spodní ret, aby nezasténala nahlas. Zatraceně... Rozpačitě sklopila oči k nalistované stránce, vědoma si jeho intenzivního pohledu a málem zasténala znovu. Tenhle lektvar znala, samozřejmě, ale jestli ho má uvařit celý sama, nevyjde odsud dřív než po desáté večer a úplně vyždímaná. Skvělé. Pak se její pohled zastavil na nadpisu. Chvilku na něj mlčky zírala, než jí došlo, že ten název by mohl něco znamenat. Že by... ale ne. Představa, že by si Severus Snape vůbec uvědomil, že udělal chybu, dobrovolně to uznal a ještě se takhle neuměle omlouval... to bylo prostě... nereálné. Ale když upřela svůj zničený oříškový pohled zpátky na jeho tvář, na okamžik měla dojem, že v jeho očích zahlédla výraz nejistoty. Zmizel však tak rychle, že to mohlo být jen její zbožné přání. Tiše se zeptala: „Takže můžu začít... pane?“ Dočkala se jen nepatrného kývnutí. S knihou přitisknutou k hrudi se odebrala ke „svému“ pracovnímu koutku. Severus si rozmrzele uvědomil, že díky svému podnětnému hloubání nenachystal potřebné suroviny. A přitom jich na tento lehký lektvar bylo třeba požehnaně. No ale... přece nevyskočí a nezačne na hromadu snaživě snášet muší křídla, bodliny z ježka nebo mločí ocásky? Jak by vypadal? V žádném případě, zamítl okamžitě tento pošetilý nápad Severus. „Veškeré suroviny, které budete potřebovat, najdete srovnané podle abecedy ve vitrínách.“ Oznámil jí jako by mimochodem s pohledem upřeným na jakýsi pergamen. Rukou přitom ještě stihl opsat místnost. Police se totiž nacházely po celém jejím obvodu. Hermiona měla neodolatelnou chuť jít a praštit ho tou dvoukilovou knihou, kterou měla stále v ruce, po hlavě. Jenom než snese na jedno místo těch – zběžně nahlédla do učebnice – sto dvacet ingrediencí, bude hodina pryč. Jedna věc byla přesto překvapující – nepořádek na jeho stole byl v přímém kontrastu s precizně vyrovnanými a dokonale popsanými lahvičkami. Nečekané. 56


http://a-sisi.wgz.cz/ Následující hodina ji dováděla k nepříčetnosti. Asi pět lahviček, které potřebovala, se nacházelo na poličce za Severusovým stolem. To znamenalo prosmýknout se za jeho židlí a při troše štěstí ukořistit hledanou věc rychle a bez toho, že by něco rozbila. Snape pochopitelně nedal ani náznakem najevo, že by se ráčil o kousek posunout, zatímco ona se za ním protahovala jako užovka v křečovité snaze se ho nedotknout. A ona zase nejevila ani nejmenší ochotu ho o uvolnění místa požádat. Na moment měla na mále. Jedna malá lahvička plná strouhaných drápů kuřat ležela tak vysoko, že i při maximální snaze na ni dosáhla jen konečky prstů. Na okamžik se rozhodovala, zda ztratit rovnováhu a přepadnout přímo na Mistra lektvarů, nebo nechat drápy, ať se blíže seznámí s podlahou ve sklepení. Těžké dilema. Nakonec stál Merlin při ní – lahvičku zachytila v okamžiku, kdy se vydávala na strmý pád. Oddechla si tak hlasitě, že to její učitel musel slyšet. Ani v tento nahnutý okamžik ovšem nedal najevo, že si je vědom skutečnosti, jak málo ho dělilo od okamžiku, kdy mu Hermiona přistane na zádech. Ví ten necita vůbec, že je tady?! Na jejím stole nebylo k hnutí. Bez ladu a skladu se zde tyčily skleněné lahve všech možných velikostí. Ta největší měla objem čtyři litry a plavala v ní žabí stehýnka. Tik tak, tik tak... monotónně odbíjely hodiny. Sedm, půl osmé, osm, půl deváté... Bylo asi půl osmé, když čas raději přestala vnímat. A bylo po půl deváté, když měla pocit, že tohle sklepní ticho je i na její vkus trochu moc. V devět jí začala být zima, otřásla se. Ve čtvrt na deset si uvědomila, že v místnosti je najednou příjemné teplo. Někdo zřejmě použil ohřívací kouzlo. Jenže jak ten „někdo“ zjistil, že je jí chladno, když už celé hodiny nezvedl zrak? U bodu třicet, tedy v místě kde měla tu břečku přivést k varu, nasucho polkla a olízla si rty. Postupná pára, stoupající z kotlíku, a nečekané oteplení v místnosti mělo za následek, že dostala pořádnou žízeň. U bodu třicet jedna si všimla skleničky s vodou, která se krčila na samém rohu přeplněného stolu. Překvapeně zvedla obočí a podívala se na druhou stranu kabinetu. Severus okatě cosi drápal na dlouhý pergamen. Dělá někdy vůbec něco jiného? Chtěla mu poděkovat, když jí došlo, že pokud on jí nedokáže dát tu pitomou vodu jednoduše do ruky, zatímco ona se tady lopotí s jeho šíleným lektvarem, kterým se ON zřejmě snaží omluvit... tak potom mu ONA nemá zapotřebí děkovat. Hrdá na své logické zdůvodnění situace, málem přetáhla dobu vaření. Trošku zazmatkovala, jak rychle hledala místo kam skleničku odložit. Severus se ušklíbl. Samozřejmě, že vnímal každý její pohyb. Celou tu dobu. Jestli vás role dvojitého agenta něco naučí, tak sledovat své okolí aniž by si toho všimlo. Na druhou stranu – s hlavou do poloviny zabořenou v kotlíku opravdu není těžké přehlédnout čísi zkoumavý pohled. Takže si byl zřetelně vědom jejího počátečního znechucení (ne, opravdu nepřizná, že se jí vlastně ani nediví), následné úporné snahy se ho nedotknout, když cosi lovila za jeho zády (schválně se neposunul ani o milimetr), záblesku zimomřivého zachvění, a konečně i toho, jak si olízla suché rty, jako by měla žízeň. (Pravda, kdyby záleželo jen na jeho mínění, mohla by ten pohyb udělat klidně znovu.) O hodinu později konečně znechuceně odhodil brk. Kolikrát má těm potvorám říkat, že tloušťka stěny kotlíku opravdu NENÍ přímo úměrná tloušťce dna?! Copak se mu může někdo divit, že zadává takovéhle domácí úkoly? Vždyť ta banda není schopná bezchybně vysvětlit ani tak triviální věc, jako je padesát stěžejních znaků jednotlivých druhů kotlíků! Poslední, červenou barvou kompletně proškrtaný, esej letěl na nejbližší hromadu, která byla (čirou náhodou) složená z Hermioniných knih. Unaveně se opřel. Tahle práce ho jednou zřejmě zabije. Ani se nestačil podívat, jak je na tom jeho společnice, když jeho vycvičený nos zachytil zatím téměř neznatelný pach spáleniny. Těch posledních pár esejů bylo jednoznačně nejhorších (často si říkal, co všechno se ty nahrážky studentů odváží odevzdat). Zřejmě se na úporné tahy červeným inkoustem soustředil až příliš. Prudce zvedl hlavu a zadíval se na druhou stranu sklepení. 57


http://a-sisi.wgz.cz/ A zasténal nahlas. Hermiona, opřená o tvrdé opěradlo své židle, spokojeně spala. KAPITOLA 22. – LÁKAVÝ SPÁČ Severus pomalu vstal a svou obvyklou plíživou chůzí obešel svůj stůl. Černý plášť se za ním neslyšně vlnil, když udělal dalších pár kroků kupředu, aby se vzápětí zarazil na místě. O kousek couvl. Popošel dopředu. Zarazil se, otočil se, zaklel. Nakonec sevřel ruce pevně v pěst a nevyzpytatelným pohledem se zadíval na Hermionu. Ruku měla volně přehozenou přes opěradlo židle, v druhé pevně svírala hůlku. Pár pramenů vlnitých vlasů jí zakrývalo tvář. Vypadala uvolněně a důvěřivě. K rozhodujícímu pohybu ho přiměl až sílící zápach, linoucí se z kotlíku. Konečně (už rozhodnějším krokem) dorazil k Hermionině stolu. Mávl rukou, čímž uhasil plamen pod spáleným lektvarem. I když... pozorněji se zahleděl na zlatavou tekutinu. Barva byla vynikající. Zhluboka se nadechl. I vůně se zdála naprosto v pořádku. Na konci svého zkoumání nabral trošku vroucí tekutiny do připravené odměrky a prohlížel si ji ve slabém sklepním světle. Hustota byla prakticky dokonalá, zlatavé odlesky zanechávaly na skle přesně tu stopu, kterou vyžadoval a s kterou měli téměř všichni žáci problémy. Nepřekvapen, odložil odměrku a tiše zamumlal: „Výborně.“ Na okamžik se zarazil, skoro se zdálo, že přemýšlí, načež s mírně kyselým úšklebkem dodal – „Pět bodů pro Nebelvír.“ Za jeho zády se ozval rachot. Nehledě na to, co si Hermiona nebo ředitelka myslely – on o chování počítadel věděl od samého začátku. Úšklebek se prohloubil. Tohle byl historický okamžik. Severus Snape udělil body koleji, kterou bytostně nesnášel. A udělal to poprvé za svou téměř dvacetiletou učitelskou kariéru. Neměl by to někde zaznamenat? Pro příští generace? Jeho impozantní zjev se stále tyčil nad kotlíkem s ukázkovým lektvarem Odpuštění a spící Hermionou. Co má dělat? Znechuceně si odfrkl. Dříve by se nikdy neptal, co mám dělat! V poslední době se chová opravdu pitomě. Když už by byl nějaký student tak neskonale pošetilý, že by si dovolil USNOUT při přípravě jeho lektvaru, v jeho kabinetě, při jeho hodině... neváhal by ani vteřinu, strhl (nikoli přidal) by mu minimálně sto bodů a uložil mu týdenní krutý trest v podobě kuchání třaskavých skvorejšů. Ale ještě předtím by ho urychleně probral nějakou peprnou kletbou a následně zcela zdeptal svým ledovým hlasem a zabijáckým pohledem. To vše a možná ještě více... ale rozhodně by nad oním nešťastníkem nestál se zamyšleným výrazem, nepřidělil by mu body a... Merline! Určitě by necítil náhlou silnou touhu mu (lépe řečeno jí) odhrnout pramen vlasů z čela. Tak co s tím? Div, že nezačal nerozhodně přešlapovat. Ruka, strnule zaťatá v pěst, ho svrběla touhou znovu se dotknout té jemné kůže. Ten neodbytný pocit byl o to silnější, že objekt jeho touhy se nenacházel ve stavu bdělosti, z čehož plynulo, že by si ušetřil i jisté nepříjemnosti. Rozum mu naopak radil – vzbudit a vyhodit! Co bude silnější? Tento odvěký boj, který Severus právě sváděl, měl nejistého vítěze. Ve sklepení bylo hrobové ticho, hodinová ručička se pomalu sunula vpřed. Pak Severus rozvážně obešel přeplněný pracovní stolek. Zastavil se až těsně před spící Hermionou. Chvilku na ni upřeně hleděl, než opatrně natáhl ruku. Jeho pohyby byly nezvykle pomalé a vláčné, postrádaly svou obvyklou jistotu, razantnost a rozhodnost. Ukazováčkem jemně odhrnul pramen zatoulaných vlasů, pokračoval přes čelo níž, až se dotýkal sametové kůže na tváři. Špička jeho prstu se zarazila v těsné blízkosti rtů. 58

KAPITOLA 22. – LÁKAVÝ SPÁČ

http://a-sisi.wgz.cz/ Hermiona nejevila žádné známky blížícího se probuzení. Možná proto si dovolil přidat k ukazováčku i palec. Následně oběma prsty lehce, skoro neznatelně, přejel po plném dolním rtu. Emoce v jeho nitru sváděly urputný boj. Na jednu stranu se mu tato nová zkušenost, pramenící z objevování něčeho, co je příjemné, něčeho, co on sám chce, co nedělá z donucení, zalíbila. Na stranu druhou ho mučilo jeho (krutým životem) vypěstované přesvědčení, že není v jeho právu dopřát si něco jen tak, pro potěšení. Navíc si víc než jasně uvědomoval, že předmět jeho sílící touhy je jeho studentka. Proč jen nemá sílu tuhle záležitost ukončit? Kdy povolilo jeho, k dokonalosti vybroušené, umění, odepřít si vše, co je jen neznatelně lákavé? S prsty stále ještě na ženských rtech zpozorněl. Jeho trénovaný zrak zachytil téměř nepostřehnutelné zachvění Hermioniných očních víček. I její dýchání se změnilo. Chtěl ruku rychle stáhnout, když si uvědomil, že Hermiona nereaguje. Byla vzhůru, tím si byl jistý. Z nějakého důvodu však spánek dál předstírala. A on se pošetile, popíraje tak všechny své zásady, rozhodl přistoupit na její hru. Hry, obecně, neměl rád, ale tahle se mu začínala líbit. Považoval to za slabost, nicméně - upřít si to nedokázal. Ne v tuto chvíli. Jeho prsty tedy znovu pohladily dolní ret, aby se vzápětí přesunuly do pravého koutku úst. Odtud byl jen milimetr k malé, světle hnědé, pize, kterou kdosi nazval „pihou krásy“. Posunul ruku tímto směrem. Naklonil se trochu blíž, od dívčího obličeje byl nyní sotva dvacet centimetrů. Zrovna váhal, co má udělat dál, když se těžké dveře jeho kabinetu s rachotem rozlétly. KAPITOLA 23. – NARUŠITEL Severus se prudce otočil. Rychlost, s jakou se změnil jeho výraz z uvolněného na obvyklou kamennou masku bez jediné emoce, byla obdivuhodná. Hermiona malátně, se vzhledem člověka, kterého právě násilím vytrhli z velmi příjemné činnosti, zamžourala pohledem ke dveřím. Ve výhledu jí bránila Severusova záda, kterými ji zakrýval. Zvědavě se naklonila na stranu, aby lépe viděla. Udýchaný, mírně vyděšený, ale zároveň i očividně zaskočený Zabini stojící ve dveřích... to nebyl dobrý pohled. Celkové zhodnocení, které bleskově podnikl její omámený mozek, nedospělo k dobrému výsledku. A zřejmě se nemýlila. V následující chvíli vzduch ve sklepení zamrzl. „Pane Zabini. Ve vašem vlastním zájmu doufám, že máte opravdu dobrý důvod a vysvětlení proto, jak nehorázně drze jste sem vtrhl.“ Kdyby Severusův hlas mohl vraždit, Zabini by musel být už dva metry pod zemí. Tázaný nešťastník nejistě polkl. Severus zatím téměř líně odstoupil od Hermiony, bokem se opřel o stůl a založil si ruce na hrudi ve svém tolik známém gestu. I přes nezáviděníhodnou situaci měl Zabini tolik drzosti, aby se na Hermionu podíval s odporem. Ta cítila, jak se jí žene červeň do tváří. I přes bleskurychlé reakce... Severus od ní nestačil uhnout dostatečně rychle. Toho pohledu si pochopitelně všiml i on. Skutečně působil jako přerostlý netopýr, když se rádoby nenuceně odlepil od stolu a udělal dva kroky směrem k Zabinimu, přičemž celou akci doprovodil tichým zavrčením. Mladík nejistě couvl, pak ze sebe odhodlaně vymáčkl: „Omlouvám se, pane,“ pronesl neupřímným hlasem, „ale ve společenské místnosti se strhl velký boj.“ Hermiona neviděla, jak se její „netopýr“ tváří, každopádně když opět vyštěkl svou reakci, zněl podrážděně.

59


http://a-sisi.wgz.cz/ „O co jde?“ Jeho žák, který zřejmě čekal, že vedoucí jeho koleje půjde okamžitě bez námitek s ním, nebyl ani trochu nadšen vyhlídkou na to, že jisté kolejní záležitosti má popisovat před dalším svědkem, navíc ještě někým, koho nesnášel a kým pohrdal. „Možná bych vám to mohl vysvětlit cestou, pane? Abychom neztráceli čas?“ Snažil se ze všech sil Snapea odtáhnout z kabinetu. Zdálo se, že marně. „Ptám se vás, o co jde. Vaše návrhy nejsou podstatné ani vítané. Takže?“ Severus vypadal, jako by mu docházela trpělivost. Se zjevnou nevolí Zabini prohlásil: „Pár ostatních sedmáků se pustilo do souboje se šesťáky, když někdo z nich prohlásil, že Temný pán si svůj osud zasloužil.“ Z jeho hlasu bylo patrné, na čí straně v této záležitosti stojí on. Hermiona měla dojem, že Severus by si nejraději unaveně povzdechl, jen nemít publikum. „Idioti. Zjevně je nutné jim znovu vysvětlit, jak se věci měly a mají. A vy, za mnou!“ znechuceně prskl na svého žáka, „vám to taky jenom prospěje,“ zavelel. Na Hermionu se ani nepodíval, když mířil ke dveřím. Prostě ji nechal automaticky ve svém osobním prostoru samotnou, což bylo velmi neobvyklé. Zabini to věděl taky, protože těsně předtím, než zmizel za dveřmi, ji počastoval zuřivým a snad i výhružným pohledem. Jak se Severus otočil, když zavíral dveře, na okamžik zahlédla jeho znepokojený výraz. I on si toho pohledu všiml. Když osaměla, zhluboka si povzdechla. Skvělé. Dneska má štěstí. Nejenže usne u toho pitomého lektvaru, který jistě musela připálit... Naklonila se nad kotlík a přivoněla. Nabrala trochu tekutiny do skleněné odměrky a podržela ji před hořící svíčkou, téměř přesně tak, jako to před chvílí udělal Severus. „Aspoň, že tak,“ vydechla úlevně. Hodiny práce tedy nevyšly nazmar. Otázkou bylo, jestli tuhle práci Snape uzná. Což by se rovnalo zázraku, jen co je pravda. Přece jen se děsila jeho návratu. Usnula mu při hodině, pro Merlina! Zřejmě si dneska rád vyzkouší, jak fungují kolejní počítadla. Na ní. I když... dočkala se nečekaného probuzení. Malinko se usmála. Prstem si přejela po dolním rtu. Poznal, že od určitého okamžiku byla vzhůru? Jeho pozorovací schopnosti byly úžasné, čímž si prakticky odpověděla na svou otázku. Stále ještě se usmívala, zatímco uklízela nepořádek na „svém“ stole. Mohlo uplynout tak patnáct minut, když se dveře kabinetu otevřely. Zrovna se snažila nacpat pařáty kuřat do horní police za Severusovým stolem. Stála na špičkách, ruku nad hlavou, ale těžká sklenice se nechtěla pohnout na své místo. Trošku zakolísala, jak se lekla jeho prudkého návratu. Severus zabouchl dveře, převlál místnost směrem k ní a cestou trousil cosi jako - „blbci“, „banda naivních hlupáků“ a „zatracený idiot“. Bez jediného slova došel až k ní, stoupl si za její balancující postavu, vzal jí nádobu z ruky, tu položil na požadovanou polici a mlčky přešel k jakési vitríně, která byla na stěně za jeho stolem. Konsternovaně zírala, jak vyndal malou dřevěnou truhličku. Chvilku se v ní netrpělivě přehraboval, než vyndal něco tenkého a stříbrného. Konečně jí věnoval pohled. Mlčky pokynul hlavou na židli před svým stolem. Zmateně popošla k židli a posadila se. Snape si sedl také, ledabyle odsunul hromadu pergamenů, která mu překážela, na jinou ještě větší hromadu a rozložil před sebou dva tenké, navlas stejné, stříbrné náramky.

60


http://a-sisi.wgz.cz/ Hermiona už byla dokonale zmatená. Soustředěný výraz na jeho tváři zabránil otázkám. Severus odkudsi ze záhybů svého hábitu vytáhl hůlku. Zamířil nejprve na jeden náramek, pak na druhý. U obou mumlal složité latinské zaklínadlo. Pochytila sotva půlku. Přesto slova jako „osobní nebezpečí“, „ochrana“ nebo „alarm“, byly dostatečně výmluvné, aby její zvědavost ještě prohloubily. Když po chvíli hůlku odložil, upřel svůj temný pohled právě jejím směrem. Po pár vteřinách ticha pronesl: „Podejte mi ruku.“ Hleděl vyčkávavě, jako by čekal odmítnutí. Hermiona jen tázavě povytáhla obočí, když k němu napřáhla levou paži. Zaváhání v jejím pohybu chybělo. Severuse to zřejmě potěšilo, jeho výraz se mírně uvolnil. Zatímco pomalu odhrnoval dlouhý rukáv, aby odhalil zápěstí, začal tiše vysvětlovat. „Nemyslím si, že by se pan Zabini o něco pokusil. Na to je to příliš velký zbabělec. Což ovšem platí jen v případě, že dosud neví, jak daleko může zajít, aniž by pocítil můj hněv,“ prohlásil a sebral ze stolu jeden náramek, „znám ho, z toho důvodu nechci riskovat. Jeho chování se mi nelíbí. Můžu ho seznámit se svým míněním, avšak..,“ odmlčel se, přičemž bojoval se zapínáním. Hermiona fascinovaně sledovala jeho prsty, což snižovalo její soustředění na jeho projev. „Avšak je příliš vychytralý na to, aby dal přímo najevo, o co mu jde. Je to Zmijozel, tudíž tak jedná,“ dodal, když si všiml zmateného pohledu. Jak stahoval svou ruku, lehce prsty přejel po vnitřní straně jejího zápěstí. Následné zachvění nemohla ovládnout. Jestli si toho všiml, nedal to nijak najevo. Pomalu vracel rukáv na své místo. „Ještě před půl rokem byl jen nepatrný kousek od toho, aby přijal Znamení,“ pokračoval trpce, když uvolnil její ruku. Jako by tím objasnil vše, sám si odhrnul hábit z pravé ruky a nasadil si svůj náramek. Nakonec se pohodlně opřel a prsty lehce bubnoval o desku stolu. Hermioně konečně začínalo docházet, co právě udělal. Údivem zamrkala, dneska večer měla podivně zpomalenou mozkovou činnost. „V případě, že vám bude ze strany jakéhokoli Zmijozela hrozit nebezpečí, okamžitě to poznám. Stříbro se rozpálí do ruda. Radil bych vám – ten náramek nesundávejte.“ Mlčky přikývla a snažila se přestat mrkat. Severus se musel ušklíbnout. Už věděl, že tohle je její typická reakce, když je v šoku. „Dě... děkuju,“ vykoktala po chvilce. V odpověď jen prostě kývl hlavou. Následující poznámku si, ale neodpustil. „Pro vás to dělám jen z části.“ Tak téhle větě nerozuměla. Z části? Chce snad uchránit svého studenta od problémů? Kdyby se o něco pokusil, Severus by to hned věděl, tudíž by mu v tom mohl zabránit? Nebo... Zřejmě vypadala tak zmateně, že se slitoval. Nebyla si úplně jistá, zda to opravdu řekl, protože to bylo řečeno tak tiše, až to málem přeslechla. „Dělám to pro sebe.“ Pak, jako by měl pocit, že řekl příliš mnoho, prudce se postavil, přešel místnost a za okamžik se vrátil s odměrkou plnou zlatavé tekutiny. Učitelským tónem prohlásil: „Jak asi víte, vámi uvařený lektvar nemá žádné viditelné ani jiné nedostatky, což je... nepříliš překvapující,“ dořekl trošku ironicky, „přesto by nebylo od věci, kdybyste na mých hodinách neusínala,“ pokračoval káravě. Hermiona sklopila oči. „Bude to pro dnešek vše, pokud mi popíšete, jaké vlastnosti tento lektvar má, takže?“ pobídl ji a povytáhl obočí. 61


http://a-sisi.wgz.cz/ Pevná půda pod nohama, pomyslela si a sebejistě prohlásila – „Lektvar Odpuštění, když je podán člověkem, který ho uvařil osobě, jež mu má prominout určitý... prohřešek, působí v podstatě jako perfektní omluva. Po jeho vypití dotyčný odpustí, nikoliv zapomene, důvod své zloby. Na postup je relativně složitý, proto se nepodává často,“ nadechla se a když promluvila znovu, chtě nechtě byla ironická. „Většina lidí, než aby se s ním lopotili, se prostě a jednoduše omluví normálně.“ Dovolila si příliš? Zvědavě pozorovala, jak se ušklíbl. „Ano... většina možná.“ Víc to nerozváděl. Což se ani nedalo čekat. „V pořádku, přeji vám dobrou noc.“ Sebral nejbližší haldu pergamenů a jal se je třídit. Přešla to mlčky, koneckonců měla nejasný dojem, že dneska udělali obrovský pokrok, co se jejich vzájemného vztahu týče. Alespoň Severus udělal krok přímo mílový (a to nevěděla o udělených bodech). Když vymotávala všechny své brky a čisté pergameny z té nechutné hromady hieroglyfových poznámek, se stále ještě sklopenou hlavou pronesl dnes další šokující prohlášení. „Prázdné pergameny a pomůcky si můžete nechat támhle,“ svým brkem ukázal na pracovní kout v rohu. Ne, nebude mrkat, skutečně ne. Severus se sice chová tak... netypicky, ale ona už se nebude tvářit jako porouchaná hračka. Přebere si to později. Tiše přešla k uklizenému koutku, vyrovnala tam hromádku svých pomůcek. Následně se vrátila k jeho stolu, odkud sebrala učebnice, a zamířila ke dveřím. S rukou na klice se otočila. Severus stále drápal své nerozluštitelné písmo na předlouhý esej. Když se dlouho neozval žádný zvuk, zvědavě zvedl hlavu. Hermiona váhala, co říct. V hlavě měla hned několik věcí. Každopádně ani na jednu si netroufla, ne, když ji propaloval tím intenzivním pohledem. A tak jen opatrně řekla: „Dobrou noc.“ Další strohé pokývání hlavou. Těsně předtím, než za sebou zavřela dveře, dodala: „A děkuji.“ Severus osaměl. Než unaveně složil hlavu do dlaní, potichu zamumlal – „Zatraceně.“ KAPITOLA 24. - ZABINI SE SKLOŇUJE VE VŠECH PÁDECH Hermiona se na posteli znovu neklidně zavrtěla. Už asi po dvacáté měnila pozici a stejně ne a ne usnout. Při pohybu náramek na její ruce zachrastěl. Vztekle se posadila. Tomuhle se říká produktivní odpočinek? Hlavou se jí honily myšlenky na všechno možné, jen ne na spaní. S povzdechem mávla rukou směrem k nočnímu stolku. Pokoj ozářilo tlumené světlo, intenzivní jen natolik, aby si v jeho záři mohla znovu prohlédnout šperk na svém zápěstí. Stříbro se lehce lesklo, jak rukou otáčela kolem dokola. Zamyšleně přejela prstem po jednom z mnoha „S“, ze kterých byl náramek vytvořen. Měla dojem, že je poměrně starý, jako by z něj cítila magické podpisy všech jeho předchozích majitelů. Nicméně byl v tak dobrém stavu, že se jeho stáří dalo jen těžko určit. Možná pomocí série diagnostických kouzel... na to neměla náladu. V hlavě měla pořádný zmatek. Zmatek, to byl v posledních měsících její každodenní společník. Po určité době je to záležitost značně vyčerpávající. Opravdu je Zabini nebezpečný? Je možné, aby jí stále hrozilo nebezpečí a to jen kvůli původu? Co by vlastně mohl ten zaslepenec udělat? Jenže Severus by se nestrachoval zbytečně, ne? Uměl skvěle vyhodnotit případné situace ohrožující život a možná o to víc byla znepokojená. 62

KAPITOLA 24. - ZABINI SE SKLOŇUJE VE VŠECH PÁDECH

http://a-sisi.wgz.cz/ Jak ráda by si promluvila s někým svého věku! Jistě, ředitelce mohla povědět vše, co jen chtěla. Ale uznejte... sedmdesátiletá profesorka není vždy to nejlepší řešení, obzvlášť když vlastní nesnesitelné dohazovačské sklony, k tomu má za svými zády jednoho z nejmocnějších kouzelníků své doby, který však neustále tupě cumlá jakési citrónové dropsy? Jak jí v tento okamžik (a jemu podobné) chyběla Ginny! Někdy si říkala, jestli má být ráda, že se její kamarádka rozhodla školu po válce o rok odložit. Spřízněné duše, to bylo to, čeho měla Hermiona zoufalý nedostatek. Ve chvílích jako je tahle, kdy zmateně a nejistě sedí uprostřed noci ve své posteli a tápe... Jenže Ginny se stále neozvala. Může jí to vyčítat? Po té... no té... nečekané scéně, které byla svědkem? Co by její kamarádka řekla na pochyby a nejistoty, které si nedají pokoj a obtěžují její mozek víc, než je zdrávo? Podporovala by prekérní situaci, ve které se ocitla? Co by řekla na (jakýkoli jiný než negativní) vztah se školním, sarkastickým, mizerou? Když konečně usínala, prsty pravé ruky měla stále položené na levém zápěstí. *** O několik pater níže to vypadalo na typickou sklepní noc. Bližší pohled odhalil nezvykle zachmuřený obličej Mistra lektvarů. V pravé ruce svíral srolovaný pergamen, kterým poněkud nervózně ťukal o dlaň levé ruky. Zabavil ho při dnešní večerní návštěvě sklepení a chytře ho schoval do záhybů svého hábitu, když se vydal na zpáteční cestu do svého obsazeného kabinetu. Obsah nebyl zrovna povzbudivý. Jakýsi anonymní, samozřejmě, manifest za práva čistokrevných a pár stupidních rasistických poznámek. Od koho dílo pocházelo, o tom Severus vůbec nepochyboval. Jenže svůj instinkt – sice zcela přesný, o tom není pochyb, ale stále jen instinkt – nemůže vydávat za důkaz. A kouzelnický svět se znovu vrátil k demokratickému pravidlu, které nedovoluje odsuzovat bez důkazů, a ctí presumpci nevinny. Chvályhodné, jistěže. Jenže to mu poněkud svazuje ruce, zrovna v okamžiku, kdy by je potřeboval mít zatraceně volné! Jako ředitel koleje měl pochopitelně vlastní možnosti. Jenže ty neprojdou přes nebelvírskou ředitelku, které se stále musí zpovídat, ne, bez jasné indicie. Severus si unaveně promnul kořen nosu. Jak dlouho ho ještě bude pronásledovat Voldemortův přízrak? Jak dlouho bude bojovat s bandou bláznů, kteří touží po jeho návratu? Jeho povaze spíš odpovídal předpoklad – nechat ty zabedněnce, ať se spálí. Problém každopádně nastal v okamžiku, kdy někdo začal ohrožovat něco (lépe řečeno někoho), co on považoval za své. Jak daleko by byl ochoten zajít? Co by dokázal udělat? Jak moc by ho dohnala jeho neslavná minulost – tím, že by názorně předvedl, co všechno ho naučila? V jistém odvětví magie měl, paradoxně, toho nejlepšího učitele, dá-li se to tak říct. Výsledný efekt... nebyl hezký. Mohl se proto jen modlit ke všem svatým, aby se Zabini o nic nepokusil (silně se obával opaku), a aby ochranný prvek, který použil (rodinné dědictví, náramky se dědily z matky na nejstaršího syna s jasným úmyslem – ochránit jeho vyvolenou, popřípadě vyvoleného), splnil svůj účel. V okamžiku, kdy Severus zhasínal těch pár svítících svící, netušil, jak blízko je realita jeho strachu. *** Poledne, konečně! Prázdné chodby, volná knihovna... Mohla vyrazit. A v případě velkého štěstí, nepotká ani Protivu. Rychle zamířila ke dveřím, nevšímajíc si, že její hůlka zůstala ležet na psacím stole. *** Zabini stál za jedním z mnoha brnění v prázdné hradní chodbě. Zvyky té mudlovské šmejdky už chvilku sledoval, dokonce se kvůli svému úkolu vrátil do školy o pár dní dřív. Osamocen tam nebyl. Mnoho Zmijozelů se na prázdniny vracelo domů jen na nezbytně nutnou dobu. Bylo to ideální prostředí pro jeho plán – nebyl nápadný (což by zajisté byl, kdyby byl ve škole sám), ale na koleji bylo stále jen málo lidí na to, aby mu překazili (nebo ztížili) jeho úmysly. Po té další scéně, které byl svědkem u svého profesora, se rozhodl jednat. Jednat dřív, než ten, který zradil jeho Pána, udělá něco, čím tu holku ochrání. Ani na okamžik už nepochyboval (cítil lítost jen nad tím, jak hluboko Snape klesl), že se pokusí podniknout něco na její ochranu. Na to byl ten chlap příliš chytrý, než aby to nechal jen tak. Hlavně je-li v situaci, kdy 63


http://a-sisi.wgz.cz/ by tu mrchu evidentně měl rád v posteli. Pokud se mu to už nepovedlo, pochopitelně. Zhnuseně si odplivl. Ano, Snape ho zklamal, hluboce ho zklamal. Jenže – co taky můžete čekat od člověka, který tolik let dobrovolně nasazoval krk pro toho senilního Brumbála? Člověk, který dobrovolně zradil vznešené a ušlechtilé myšlenky Temného pána... za co taková osoba stojí? Nebýt toho, co viděl (a co docela jistě vidět neměl), možná by tu šmejdku nechal na pokoji. Po tom všem přece nedovolí, aby ředitel jeho koleje tak klesl a navíc svým činem jeho vznešenou kolej pošpinil! Musel by se stydět! Tedy... on se styděl už tak, ale teď by se musel hanbou propadnout. Ale... když dá holčičce na srozuměnou, co a jak, a ona bude rozumná... stáhne se. Jen se o to musí postarat. Lze to vlastně brát i jako službu pro jeho Pána, jistě by ho pochválil. Opojná představa. Snape jim sice prokázal tu „čest“ a seznámil je se svým pohledem na celou tu záležitost, ale jeho řeči typu: „Největší chyba v mém životě“... „Jen s námi manipuloval“... „zabíjení nevinných, nic jiného to nebylo“... „mučení, strach a bolest, to Voldemort miloval – u druhých.“ Ne, podobné řeči ho neodradí. Snape je zmanipulovaný tím mrtvým dědkem, sešel na scestí. Jemu se to nestane. Koutkem oka zahlédl pohyb. Dveře, na které se šílenou touhou zíral, se otevřely. Znovu se v duchu pochválil za svůj nápad s podplácením bradavických duchů. Tedy toho jednoho, co nebyl přitrouble loajální k té bandě zrádců... Malá postava se od něj rychle vzdalovala, šla na opačnou stranu. Tichou chůzí se vydal za ní, musí se k ní dostat, než přejde dveře do dívčí umývárny. Trošku zrychlil. Hermiona pospíchala, do konce oběda nezbývalo moc času. Chodba byla tichá, nikoho si nevšimla. Když o okamžik později ucítila na krku závan vzduchu, nestačila se ani otočit. Drsná ruka ji surově sevřela pod krkem. Snaha najít v kapse hůlku, se ukázala jako marná. Hlavou jí probleskla vzpomínka na hromadu knih, na které hledaná věc ležela. Zapomenout něco, co bylo její pravou rukou... to už dlouho neudělala. Zřejmě hrad poskytoval falešný pocit bezpečí. Nebo ona ztrácí svou naučenou obezřetnost. Sevření okolo krku zesílilo, na uchu ucítila nepříjemný dech. Snažila se zachovat klid, koneckonců - s podobnou situací měla zkušenosti. Než však stačila něco říct, ozval se tichý nenávistný hlas. Poznala ho ihned. „No to se podívejme, naše takzvaná hrdinka si vyšla na procházku?“ zasyčel. „Kampak má namířeno? Snad ne opět do sklepení? Copak tam vlastně provádí?“ provokoval dál. Hermiona se pomalu nadechla, uvažujíc, zda je vhodný čas na bezhůlkovou magii. A neverbální k tomu, to asi nebude to pravé, obzvlášť v okamžiku kdy na žebrech cítí hrot Zabiniho hůlky. Takže – jak z toho ven? O vteřinu později nechtěně vyděšeně vyjekla. Jeho ruka se přesunula z krku na vlasy. Prudce zatáhl, čímž ji přinutil zaklonit hlavu a hůlku namířil kousek nad klíční kost. Bolestivě dloubl. „Šmejdka se mi neuráčí odpovědět? Snape tě nenaučil poslušnosti?“ ozvalo se jí u ucha opět to nepříjemné syčení. Následně ucítila znovu stisk na hrdle, tentokrát byl ale bolestivější. Nechtěně vykřikla, jak se k jedné bolesti přidala druhá. Náramek začal nesnesitelně pálit. Zatím se stále snažila řídit heslem – neprovokovat, nedělat prudké pohyby a nebránit se. Ne do chvíle, než vymyslí plán a získá převahu. Nebo... dokud se Severus neuráčí dorazit. Hrát o čas. Bolest na ruce byla tak intenzivní, že se neubránila zachvění. Skvělé. Jak mu za tohle poděkuje, proč to stříbro, kruci, musí tak žhnout? No jistě, svěřte něco chlapovi! Zabiniho stisk zesílil, když opět nereagovala. Tak po tomhle bude mít definitivně ukázkovou modřinu a popáleninu k tomu. A to chtěla jen jít do knihovny, pro Merlina! „Jestli nechceš spolupracovat, může to jít i po zlém,“ protahoval Zabini tiše a zesílil tlak na hůlku. Bolest teď vystřelovala ze třech míst současně. Když si uvědomila, že se ji snaží kamsi odtáhnout... teprve v ten okamžik dostala skutečný strach. 64


http://a-sisi.wgz.cz/ Kde se, sakra, ten přerostlý netopýr courá?! KAPITOLA 25. – ZACHRÁNCE (Láska znamená cítit za někoho odpovědnost.) Martin Buber Severus strnul v půlce pohybu. Jeho pokus o zvednutí poháru s vínem nevyšel. Musel se opravdu dobře kontrolovat, aby se šokující pocit, který cítil na svém pravém zápěstí, neprojevil na jeho tváři. Tohle skutečně nečekal a už vůbec ne tak brzo. Zřejmě na něm šok byl přece jen vidět, Minerva, sedící po jeho boku, na něj tázavě pohlédla. Jeho prosba Merlinovi, ať se, u všech svatých, na nic neptá, zůstala nevyslyšena. „Děje se něco, Severusi?“ otázala se jeho nadřízená starostlivým tónem. V odpověď po ní jen šlehl pohledem. Pak svým bedlivým zrakem rychle zrentgenoval zmijozelský stůl. Smečka jeho svěřenců byla zabraná do jídla a nejevila žádné prokazatelné abnormální znaky. Jen ten jeden student, kterého se usilovně snažil najít v té kupě černo-zelených barev, tam nebyl. V duchu vyslovil několik peprných nadávek. Prudce vstal, pohár s vínem postavil tak nešetrně, až tekutina vystříkla. Ředitelka na něj hleděla s nepochybnou zvědavostí, ale i se silným znepokojením. Nějakým vysvětlováním neztrácel čas, náramek na jeho ruce byl rozpálený na nejvyšší míru. S neodpustitelným zavířením obešel učitelský stůl a co nejrychleji to šlo (v rámci zachování si určitého stupně důstojnosti), zamířil pryč z Velké síně. Sice věděl, že Hermiona je v nebezpečí, ale KDE, že je v tom nebezpečí... toť otázka. S trochou ironie si vzpomněl na Pottera a ten jeho nemožný plánek. Jak moc by se mu hodil! Naštěstí mu jeho chladná logika napovídala. Tak tedy – do Hermioniných komnat se nikdo dostat nemohl, bezpečnostní kouzla provedla Minerva osobně. Jestliže je tedy někde mimo své pokoje, kam by mohla jít? Knihovna, co jiného. Nikdy by nevěřil, jak bude za tu její posedlost vděčný (i když... on má zrovna co říkat, sám na tom není o moc lépe). Léta zkušeností mu také napovídala, že pokud se Zabini rozhodl útočit, pravděpodobně to udělá na co nejméně frekventovaném místě. Rychle, dalo by se říci téměř poklusem, zamířil k Hermioniným komnatám. Jaký inteligent zase vymyslel, že se v tomhle zatraceném hradě nesmí nikdo přemisťovat?! Doslova jen o pár vteřin později dorazil na začátek kýžené chodby. Zřejmě právě překonal rekord. Jeho tolik ceněný hábit se mu pletl pod nohy, ruka bolestivě pálila a jistá změť pocitů, ve kterých (jen nerad) rozeznal strach a zuřivý vztek, ho nutila ke spěchu. S tichým zaklením zíral na prázdnou chodbu. Co dál? Metr před ním byla dívčí umývárna. Zdálo se mu to, nebo se odtamtud ozvala rána? S hůlkou namířenou vpřed, tiše našlapoval směrem ke dveřím. Byly pootevřené, což svědčilo o útočníkově nedbalosti. Být to jiná situace, musel by se posměšně zasmát. Taková školácká chyba! Mezerou nahlédl dovnitř. Zabini stál zády k němu, přes jeho rameno mohl vidět část rozcuchaných vlnitých vlasů, které navíc ten zmetek svíral (nepochybně bolestivě) v pěsti. Severus sekundu zvažoval své možnosti – když ho zabije, asi mu to neprojde, co? Pomine-li fakt, nechat další krev, aby mu „pošpinila“ ruce vinou, které se snažil neúspěšně zbavit... To ne. Stejně tak další z kleteb, které se nepromíjejí. Pravdou je, že Cruciatus mu nikdy potěšení nečinil. Tak tiše, jak jen dokázal, s ladností kočky číhající na kořist, přešel za Zabiniho záda. Ten byl příliš zabrán do surového mačkání Hermionina krku, takže vůbec nepostřehl lehké závany vzduchu, které dávaly na vědomí přítomnost třetí osoby. Nikdy nebyl schopen vnímat a využívat jemné náznaky, byl to zkrátka tupec. Když se Severusova hůlka dotkla jeho krku, vyplašeně sebou trhl. A když mu jeho profesor zasyčel do ucha tak, jak to uměl jen on, připomínal žulovou sochu – jak barvou, tak postojem. „Okamžitě ji pusť.“ 65

KAPITOLA 25. – ZACHRÁNCE

http://a-sisi.wgz.cz/ Na nějaké směšné dodržování společenských konvencí neměl ani pomyšlení. Zabini pomalu odtáhl od Hermiony ruce v postoji vyjadřujícím porážku. Dívka od něj rychle ustoupila a otočila se k nim čelem. Z části vystrašeným, z části naštvaným výrazem v očích na ně němě hleděla. Severus ji rychle přejel pohledem, který mu odhalil ošklivě pohmožděné místo na krku. Jinak vypadala v pořádku. Přesto přitlačil na svou hůlku, která už musela Zabinimu způsobovat bolest. Jen tento pohyb ukazoval na jeho vnitřní napětí a vztek, výraz v jeho tváři byl jako obvykle nečitelný. Tiše prohlásil: „Běž ven a počkej tam. A zavři dveře.“ Ne, dnes evidentně neměl náladu vykat nikomu. Hermiona se nadechla k protestu a zírala na ně s velkou dávkou nerozhodnosti. Když nereagovala, Snape prohlásil přísněji: „Řekl jsem – jdi ven.“ Oba, Severus i Zabini, byli až směšně podobně bledí. Výraz v jejich očích byl ale diametrálně rozdílný. Ten druhý měl v očích čirou hrůzu, hrot černé hůlky hluboce zapíchnutý do krku. Kdyby ji všechno nebolelo, skoro by ho musela politovat. Nerozhodně, ale přece, přešla ke dveřím a vrhla na dvojici poslední nejistý pohled. Vyšla ven a pečlivě za sebou zavřela. Unaveně se opřela o chladnou kamennou stěnu a lehce si rukou přejela přes bolavý krk. Bolelo to pořádně. Po pěti minutách čekání si nervózně skousla spodní ret. Severus by asi neprojevil příliš shovívavosti, kdyby do umývárny vtrhla. O další dvě minuty později nejistě přešlapovala před dveřmi. Zevnitř se neozýval žádný zvuk. Málem už sahala po klice... dveře se pomalu, jako by rozvážně, otevřely. Severus, nečekaje, že Hermiona bude stát tak blízko vchodu, do ní nešetrně vrazil. Trošku se zakymácela a ze rtů jí uniklo tiché „au“ způsobené ranou do pohmožděných žeber. Mužská ruka, držící její loket, zabránila pádu. Po vybalancování svého postoje nechtěně o krok couvla. Být někomu tak fyzicky blízko po nedávné zkušenosti... to nebyl příjemný pocit. Že si toho Snape všiml bylo jasné v okamžiku, kdy zahlédla stín v jeho očích. Pustil její ruku, druhou zavřel dveře, takže přišla o možnost zjistit, jak to vypadá v umývárně. No... přes jeho ramena, díky své výšce, stejně nic neviděla. Jak tam nejistě stála, Severus se zdál být v akčnější náladě. Rozhlédl se doleva, doprava, a pak se beze slova vydal chodbou pryč směrem k jejím komnatám. Na okamžik váhala jak zareagovat - přece ho nebude následovat jako poslušný pejsek? Jenže – co jiného má dělat? S malým vzdorným dupnutím se vydala za mizící černí. S povytaženým obočím počkal, až ho dojde a milostivě pustí přes ochranná kouzla, k čemuž nejevila ani tu nejmenší známku nadšení. Uvnitř se jen zběžně rozhlédl, přesto si byla jistá, že stačil zaznamenat všechny důležité detaily. Stále mlčky stáli naproti sobě v jejím pokoji. Nakonec pokynul rukou v gestu vyjadřujícím něco na způsob „pojď sem“. Neochotně přešla těch pár metrů k němu, oči sklopené k jistě nesmírně zajímavému vzoru na koberci. Pod náporem prvního jemného pohlazení na svém krku, cukla hlavou a odtáhla se. Špatné vzpomínky umí být někdy pořádně otravné. Nejdříve si povzdechl, pak tiše prohlásil: „No tak, klid... “

66

KAPITOLA 25. – ZACHRÁNCE

http://a-sisi.wgz.cz/ Při dalším dotyku na zarudlé pokožce raději zavřela oči. Jak se jí zostřilo vnímání dotyku, paradoxně se uklidnila. Pocit těch jemných prstů jí připadal něčím důvěrně známý. Jen z dálky zaslechla mumlání jakéhosi latinského zaklínadla, bolest pomalu ustupovala. Najednou ty dotyky začínaly být téměř příjemné. Než si je stačila začít vychutnávat, přestaly. Jen s nevolí otevřela oči a zamžourala do prostoru před sebou. Severusův pohled ji znervózňoval, stejně jako stále trvající ticho. Připadala si jako nějaká vzácná přísada do lektvarů, kterou zkoumá pomocí celé série kouzel. A to nebyl zrovna příjemný pocit. Opravdu už se chystala to ticho prolomit nějakou vysoce inteligentní poznámkou, když se ozval jeho hlas. Neubránila se zachvění. Byl to totiž ten známý ledový, výhružný a tichý tón. „Můžete mi říci, kde jste, zatraceně, měla hůlku?!“ V ten okamžik nevěděla, co jí vadí víc. Jestli fakt, že se vrátil k vykání, nebo skutečnost, že bude nucena přiznat svou hrubou chybu. A zrovna jemu. KAPITOLA 26. – ODMĚNA ZA PITOMOST „Takže?“ zeptal se tak tichým tónem, až byl nebezpečný. Hermiona se pod jeho spalujícím pohledem cítila jako malá zlobivá holčička. Tak ať to má za sebou... „Nechala jsem ji tady,“ řekla nešťastně, pohled zavrtaný kamsi do podlahy. Po vteřině, či dvou, mrazivého ticha rychle dodala: „Omlouvám se.“ Když to úmorné ticho stále pokračovalo, neochotně vzhlédla. Severus se nad její postavou tyčil jako bůh pomsty, ruce založené na hrudi, ve tváři neproniknutelný výraz, v očích led smíchaný s žárem vzteku. Jeden by řekl, že tato kombinace se poněkud vylučuje, ovšem na Mistra to očividně neplatilo. Pocit viny v jejím nitru sílil. Udělat tak hloupou chybu! „Nechala... jste ji tady,“ opakoval bezbarvě. Než se stačila znovu omluvit, pokračoval. „A to proč?“ mučil ji dál, jako by to nebylo naprosto jasné. Hermioně rychle došlo, že se o něco snaží, asi poukázat na absurditu jejího chování. Na to stačila přijít sama, jenže on si tuhle výchovnou lekci neodpustí. Může se mu divit? Ne, proto nezbývá nic jiného, než se snažit o předstíranou spolupráci a nedráždit hada bosou nohou. Bojovat může příště. „Zkrátka mi nedošlo, že by... tedy, že... no... by to mohlo být nebezpečné, jít ven dneska... bez ní,“ dokončila konečně koktavě, skoro se krčíc pod jeho ironickým šklebem a pozvednutým obočím. „Nenapadlo vás to...,“ opakoval znovu nicneříkajícím hlasem její slova. Začala z toho být nervózní (tedy, ne že by až doteď nebyla). Čekala okamžitý výbuch hněvu na škále stupnice v bodě mínus dvacet, dokonce dvacet pět stupňů. Nikoli jeho klid, i když hraný, to bylo jasné. Každopádně i on měl toho předstírání dost, protože o sekundu později se její ramena ocitla v ocelovém stisku jeho paží, když s ní začal cloumat jako s hadrovou panenkou. A mezitím, co v jeho sevření lítala ze strany na stranu, na ni křičel, pomalu a zřetelně vyslovuje jako na malé dítě, za které ji v tento okamžik zcela jistě považoval, krátké vyčítavé věty. „Jak jste mohla, u Merlina, zapomenout hůlku?!“ „Co jsem vám včera říkal?!“ „Jak vy jste přežila válku?!“ „Zjevně je Potter schopnější, než jsem si myslel. Jinak byste tady nebyla!“ „Posloucháte někdy vůbec, když na vás mluvím?!“ Pokusila se mu zapřít rukama o hrudník, a tím zmírnit, či dokonce zastavit, jeho pohyby. Radši neodpovídala, všechno to byly více méně řečnické otázky. Bude muset počkat, než ho to přejde... nepříjemná situace, velmi nepříjemná... zřejmě je pevně přesvědčený, že vytřást z ní duši bude nejlepší trest.

67

KAPITOLA 26. – ODMĚNA ZA PITOMOST

http://a-sisi.wgz.cz/ „Jak můžete být tak pitomá?“ „Co kdyby... co kdybych... co kdybyste...,“ odmlčel se, jak mu došla slova a Hermiona si uvědomila, že se dostali k jádru problému. Konečně uvolnil sevření. Teď měla tu čest zírat na jeho záda, rychle se odvrátil. Už to bylo samo o sobě znepokojivé. Dneska jim to hezky jde, jen co je pravda. „Omlouvám se. Neudělala jsem to úmyslně. Já... jen jsem pospíchala, abych stihla volnou knihovnu.“ Posměšné odfrknutí přerušilo její snaživé vysvětlení, „prostě jsem si odvykla nosit hůlku všude s sebou, nebylo to potřeba, do dneška,“ pokračovala opatrně kajícným hlasem, pohled upřený do záplavy černé látky. Nijak nereagoval, když skončila. Celá provinilá a nejistá stála deset centimetrů od něho, absolutně netušíc, co má udělat. Najednou se přistihla, jak moc je blízko tomu natáhnout ruku a dotknout se jeho ramene. Severus se otočil tak prudce, že mohl pohledem hypnotizovat její paži, která strnula v půli pohybu. O jejím úmyslu nepochyboval, ani to nešlo. I tak krátkou vzdálenost mezi nimi Severus minimalizoval jediným malým krokem. Pod intenzitou jeho pohledu, který obsahoval celou sbírku nejrůznějších emocí, z nichž by po pečlivém zkoumání, na které neměla čas, poznala asi tak polovinu, couvla. Následkem čehož on udělal druhý krok. Znovu couvla, tentokrát víc. Odměnou jí byl další posun blíž. Za sebou ucítila zeď. Poslední přiblížení a pohodlně si opřel ruku po straně její hlavy. Stále ještě měla dostatek manévrovacího prostoru, kdyby opravdu chtěla, mohla se mu vysmeknout. Oba to věděli, oba to ignorovali. „Jestli se chystáte dělat podobné, do nebe volající, pitomosti častěji, velmi rád bych o tom věděl předem. Neočekávaný sprint po hradě, navíc s plným žaludkem, se příliš neshoduje s mou představou klidného oběda. Což nic nemění na skutečnosti, že jste se zachovala neskonale pošetile. Nebýt mých opatření... " Slova nechal viset ve vzduchu, zatímco prstem pomalu přejížděl přes zahojenou kůži. Už sebou netrhla, tento dotyk se stal její mysli a tělu dostatečně známý, dalo by se říci, že i vítaný. Ani nebyla překvapená, když se jeho prsty přesunuly z krku na zápěstí, ve kterém jí ještě stále bolestivě škubalo. Odsunul manžetu hábitu i s náramkem a mumlal jakési hojící kouzlo. Nebyla s to ho vnímat. Zdálo se, že více hněvu se na ni nesesype. Nějak tomu nemohla uvěřit... Vždyť nedostala ani pořádně vynadáno! Nebylo mu to vůbec podobné. Stála tam mlčky, opřená o zeď, statečně vzdorující jeho nečitelnému, přesto nezvykle živému, pohledu. Skoro neznatelně se o kousek posunula. Mohly to být milimetry, každopádně ten pohyb byl směrem od studeného kamene. Severusův brilantní postřeh nezklamal. Možná, že právě ten nepatrný pohyb měl za následek nadcházející událost. Když k ní naklonil hlavu on, vyšla mu vstříc. Pro oba to byla neznámá situace. Tohle byla první podobná chvíle, kdy byla veškerá iniciativa na nich. Žádné vnější vlivy nebyly v dohledu. Hermiona byla schopna vnímat pouze ty chladné prsty na své kůži. Zavřela oči. Ne, ten váhavý dotyk jeho rtů opravdu nebyl překvapením. Jakkoli se cítila skvěle, nemohla se přinutit sebrat odvahu k tomu, aby se ho dobrovolně, sama od sebe, dotkla. Stále si zřetelně uvědomovala, s kým má tu čest. Kolem sebe cítila vůni bylinek a něčeho, co bylo synonymem pro sklepní prostředí. Severus přesunul svou ruku z jejího zápěstí, které stále svíral ve svém sevření, do vlasů, aby si zdánlivě bezmyšlenkovitě začal pohrávat s jednou z mnoha rozčepýřených kadeří. Opět se začala propadat do podivně malátného stavu jako při jejich prvním polibku. Jenže dnes tady nebyl nikdo, kdo by ji násilím vracel zpátky na zem. Proto chvilku trvalo, než byla schopná otevřít oči, poté, co se jeho rty odtáhly. Ten chlap si bude se vším dávat na čas... Jeho pohled působil ostražitě, jak na ni hleděl, zatímco ona se začala červenat. Těsně předtím, než se od ní odlepil, zvedl pravý koutek úst. A pronesl větu, po které by po něm nejraději hodila něco hodně, hodně těžkého. „Domnívám se, že nebude na škodu, když v rámci vaší zapomnětlivosti strhnu pár bodů. Třeba si budete příště lépe pamatovat, že poslouchat dobré rady může být užitečné.“ Zatímco vlál ke dveřím, mávl rukou. 68


http://a-sisi.wgz.cz/ „Deset bodů z Nebelvíru.“ Nebyla včerejší, tohle byl víc než směšný počet. „Co je se Zabinim?“ Zarazil se v půlce pohybu, s rukou na klice se otočil. Stále byla na stejném místě, opřená o studené kameny, svítící oči a červené tváře nedávaly tušit, v jaké situaci byla před půl hodinou. Tím lépe. „Vůbec by vás to nemělo zajímat. Pokud to opravdu toužíte vědět...?“ hleděl na ni s očekáváním a povytaženým obočím. Kývla. „Není mu nic, co by ho bezprostředně ohrožovalo na životě. Garantuji vám, že si příště dá pozor. Nicméně – když už nedokážete u sebe nosit hůlku, laskavě si nesundávejte alespoň ten náramek, buďte té dobroty.“ Když se obrátil zpět ke dveřím, protočila oči. Tohle bude mít na talíři ještě hezky dlouho. Otočen zády k ní, poznamenal: „A připravte se na důkladné procvičování bezhůlkové magie. Dnes jste nebyla schopná ji účinně použít. Pošlu sovu.“ A byl pryč. *** Severus ráznou chůzí pochodoval chodbou, sem tam probodl smrtícím pohledem těch několik málo studentů, kteří již byli zpátky ve škole a zároveň měli tu smůlu, že se připletli ve stejný čas na stejné místo jako on. Ve chvíli, kdy za sebou konečně práskl dveřmi svého kabinetu, popadl první sklenici (obsahovala jen tykadélka kobylek) a mrštil s ní přes půlku místnosti. Měl obrovský vztek. Raději se vyhnul pohledu na kolejní počítadla. Což nebylo ani tak těžké, vzhledem k tomu, že se neuráčil rozsvítit a ani se k tomu nechystal. Tma mu usnadnila ten neradostný pohled. Pět set bodů. Pět... ne, není nutné to opakovat. On, Severus Snape, odebral své vlastní, vždy protěžované, koleji pět set bodů. To pochopitelně nebyla jediná věc, kterou udělal. Spíš se cítil šokován sám sebou. Nikdy, ale skutečně nikdy, by nevěřil, že je schopen něčeho takového. Ale v tu chvíli, v ten okamžik... to absolutně neváhal. Nelitoval toho, v žádném případě. Ale... žasl nad změnou, která se s ním udála za poslední tři měsíce. Důkazem byl i jeho další čin, jen ukazující na jeho snižující se sebeovládání. Kam jen to spěje? No, možná, že mu to tak moc nevadí. Tedy... zatím nebylo nic, co by mu mělo vadit. Kromě ztráty svého naučeného chovaní a... objevující se zranitelnosti (moc v tom neuměl chodit... ). Naštěstí, jak se zatím zdálo, (a pevně doufal, že to tak i zůstane) tato nemoc a její symptomy se projevují jen v přítomnosti jedné osoby. A to je jeho záchrana. Stejně je ta holka pitomá! Další ukázka jejího vlivu na něm byla dobře patrná, nejen v tom jak zareagoval na Zabiniho, ale i z toho, jak se zachoval potom. Byl si stoprocentně jistý, že ten blbec by si netroufl Hermioně opravdu ublížit. Na to se ho moc bál, a na to měl kupodivu i dostatek své jinak chabé inteligence. Ale to nic neměnilo na faktu, že (jak nerad to přiznával!) měl opravdu strach. A když je našel, strach vystřídala úleva a zuřivost, která nabyla obřích rozměrů. Nejspíše to byla ta klasická mužská ješitnost, projevující se v ohrožení – někdo mi sahá na „něco“, co je moje! Párkrát takový projev viděl, vždy si ovšem připadal dokonale povznesen nad podobné nedostatky kontroly. Perfektní... nikdy dřív neměl potřebu ten pocit poslechnout. Což nebylo zas tak těžké, vezmeme-li v potaz, že ho také nikdy dříve necítil. Otázkou stále zůstává, zda tomu podlehnout nebo ještě bojovat? 69


http://a-sisi.wgz.cz/ A má vůbec na výběr? KAPITOLA 27. – CO ZNAMENÁ ZAČÁTEK LEDNA? „Pojďte dál, Hermiono!“ Minervin hlas, linoucí se z útrob ředitelny, zněl, jako by měla výbornou náladu. Hermiona zůstala stát před „svým“ křeslem a zvědavě se rozhlížela, odkud ředitelka přikvačí. O okamžik později se vynořila zpoza regálů plných knih přímo za svým stolem. Zastínila tak portrét Brumbála, který dosud spokojeně pochrupkával. Po vzájemném zdvořilostním usazení a ujištění, že ne, skutečně nechce zázvorové sušenky a citrónový čaj. Ne, ani citrónový dort či řez. Opravdu, děkuje pěkně, obědvala, začala profesorka s výčtem informací. „Tak Vánoce jsou zdárně za námi,“ pronesla spokojeně, zatímco pižlala svůj řez, kterému s omluvou neodolala. „Blíží se polovina roku, vyučování je v plném proudu...,“ šveholila neúnavně dál, jako by to nebylo naprosto zřejmé. „Po dnešní hodině Přeměňování bych s vámi ještě ráda něco probrala,“ zakončila konečně svůj monolog Minerva a nechala zmizet prázdný talířek. Hermiona si oddechla. Ještě jeden pamlsek chutnající po citronu, neubrání se a protočí oči. Od koho, asi, tyhle nezdvořilé móresy pochytila? Mezitím, co se snažila přeměnit kaktus na větev bavlníku, samozřejmě mlčky a bez hůlky, modlila se, aby nadcházející rozhovor neměl nic společného s lektvary, hlavně ne s jistým lektvaristou. Výsledek se povedl, jen chomáček bavlny, který měl vypadat jako nadýchaná vata a stejně tak měl být i jemný, působil na dotyk hrubě a pichlavě. Deset bodů pro Nebelvír ji stejně neminulo. Tím krásně smazala ono Severusovo výchovné strhnutí. Na Hermionin tázavý pohled se Minerva jen pousmála a prohlásila: „Musíme počkat, ještě nám někdo chybí. Zatím můžete zkusit tohle,“ pronesla, zatímco k ní přes stůl přesouvala rajče. „Aby to nebylo tak snadné – z jednoho mi udělejte celý keříček,“ dodala na vysvětlenou. Rajče... Jak tak zírala na ten kus zeleniny, nemohla si nevzpomenout na nedávnou situaci, ve které hrálo toto jídlo jistou roli. Odkašlala si, když se snažila zakrýt povzdech, který jí při té vzpomínce unikl. Zároveň si trošku povytáhla rukávy hábitu, které jí svou délkou překážely. Stříbrný řetízek, který tím pohybem sklouzl níž na zápěstí, vůbec nevnímala. Ne tak ředitelka, která malá „S“ spojená k sobě, studovala bedlivým pohledem, ale bez zvědavých otázek. Hermionino soustředění přerušil neklamný zvuk linoucí se z krbu. Téměř na vlas stejně jako ten první večer, co byla opět zpátky ve škole, z něj s elegancí sobě vlastní vyplul Mistr lektvarů. Na Hermionu se zadíval překvapeně, komentář si odpustil, když si bez dovolení sedal do druhého křesla. Stejně tak překvapená Hermiona odsunula rajče v naději, že její úkol počká do příště. Nepočká, jak byla vzápětí ujištěna. Za co?! „Jen pokračujte, my se Severusem počkáme, že?“ tázala se Minerva s pohledem upřeným na svého zástupce, který až dosud nepromluvil. Tvářil se jen patřičně znuděně. Ti dva ji pěkně znervózňovali, hlavně ten černý pohled, hledící na ni stylem hledajícím jakoukoli chybičku. Jak jinak. Čím víc se snažila soustředit, tím méně to šlo. Po pár neúspěšných pokusech se ani neodvážila podívat jeho směrem. Znovu mávla paží. Neúspěšně. To už si Snape povzdychl nahlas. „Příliš se soustředíte. To kouzlo by mělo být přirozené, bez křečovité snahy,“ prohlásil klidně, přičemž 70

KAPITOLA 27. – CO ZNAMENÁ ZAČÁTEK LEDNA?

http://a-sisi.wgz.cz/ odmítavě odehnal rukou nabízený čaj (není třeba dodávat jaký). A jak udělal ten prudký pohyb, mohla Minerva zahlédnout i jeho náramek, navlas stejný jako ten, který měla Hermiona. Ha! Výborně. Dá si ten řez ještě jeden... hned? Nebo až odejdou? Ne, hned... navíc k té podívané, kterou má před sebou, se to výborně hodí. Hermiona toho měla dost. Zatracený keříček, zatracený chlap, v jehož přítomnosti se nemůže soustředit... Následek jeho rady byl, že po něm sekla nepříjemným pohledem. Pouze pozvedl obočí. Minerva byla okouzlena a v žádném případě nehodlala zasahovat. Další, méně radikální, pokus přinesl ovoce. Z rajčete vyrašil zelený stonek. Když se zdálo, že se Severus pustí do dalších poučných rad, ředitelka se slitovala. „To pro dnešek stačí, příště se vám to povede lépe,“ prohlásila a nechala tu červenou hroudu zmizet dříve, než ji její studentka po jednom z nich hodí. Neměla k tomu daleko. „Takže? Problém?“ otázal se rádoby bez zájmu Severus, spojil prsty do stříšky. „Nikoliv. Máte za sebou téměř půlku školního roku, ráda bych znala vaše mínění o... vzájemné spolupráci.“ „V pořádku,“ vyhrkla Hermiona. „Nemám připomínky,“ dodal ve stejný okamžik Severus. Zřejmě by jí ani jeden nepoděkoval, pokud by se začala smát? Snaha o seriozní výraz se vyplatila (i když měla opravdu na mále – při zaznamenání jejich vzájemného pohledu, který po sobě hodili po svém vyhlášení). „Výborně,“ pochválila je jako malé děti. Ostatně – někdy se tak oba chovali, nebo ne? „Co říkáte na to, že by se Hermiona zkusila vrátit do vyučování? Přece jen – před zkouškami by jí jen prospělo, kdyby byla v kolektivu svých vrstevníků. Navíc... “ Minerva ještě ani nedomluvila a přišla ostrá reakce. Z té méně očekávané strany. „V žádném případě.“ Ten tón nepřipouštěl námitky. Severus vypadal pevně rozhodnutý. A ta, které se to týkalo nejvíce, neřekla nic. „Má vaše rozhodnutí něco společného s těmi pěti sty body, které jste odebral své koleji, Severusi?“ otázala se jeho nadřízená s nevinným pohledem. Za to on po ní hodil pohled přímo vražedný. Na Hermionu se raději vůbec nepodíval. Což byla škoda, její výraz plný šoku stál za to. „Můžete to tak chápat. Zkrátka to nepovažuji za moudré rozhodnutí. Alespoň do konce tohoto měsíce zůstane situace neměnná.“ Obě jasně pochopily, že nemá cenu o tom diskutovat. Jako obvykle. „Dobrá, na konci ledna to probereme ještě jednou, souhlasíte?“ Dvojí nepříliš nadšené kývnutí ji uspokojilo. Prozatím. „Pokud je to vše... musím jít,“ zatímco říkal větu tak podobnou té z prvního večera, ladně se zvedal z křesla. U krbu se otočil a zadíval se na Hermionu. „Dnes večer v šest.“ Ačkoliv to byla jen strohá věta, oproti svým zvyklostem si počkal na souhlasné kývnutí. Tak trochu mu záviděla. On se prostě vymluví na práci, ona tady musí dál trčet a podrobovat se křížovému výslechu. „Váš vztah... se zlepšil, viďte?“ navázala plynule ředitelka, jen co se popel v krbu znovu usadil. Jaká je správná odpověď na něco, v čem sama tápe? Tedy... netápe ve faktu, že se zlepšil, to jistě ne. Jen jaksi neví, kam to všechno směřuje. 71


http://a-sisi.wgz.cz/ „Asi ano.“ Rozhodla se pro tu stručnou, nic neříkající variantu. „To je výtečné. Trošku jsem se toho obávala.“ „Já také, ale nemusíte si dělat starosti.“ „Ty body... vypadala jste překvapeně... “ Povzdech. „Netušila jsem to.“ „Také jsem byla překvapená, ale bylo na čase. Děkuji vám, slečno Grangerová,“ prohlásila ředitelka formálně, ten den poprvé. Hermiona překvapeně povytáhla obočí v gestu, které profesorka odněkud znala. „Za co?“ „Něco, nevím co, ale něco jste provedla. Možná by se více hodilo slovo, dokázala. Nikdy dříve něco podobného neudělal, a jsem si jistá, že už ani neudělá. Pokud ovšem nepůjde o vás, nebo... “ Větu nechala viset ve vzduchu. Ten zbytek řekne někdy jindy, později. „O nic jsem se nesnažila, není to moje zásluha,“ vykrucovala se pochválená. „Já vím, že ne. Přesto JE to jen a jen vaše zásluha. Co se týče toho problému, kvůli kterému byl připraven Zmijozel o tolik bodů - je to již v pořádku?“ Hermiona si velmi dobře všimla, že profesorka neřekla, kolik toho o dané situaci ví. Vzhledem k okolnostem si byla jistá, že ví všechno. „Ano, je to v pořádku.“ „Výborně, byla bych nerada, kdyby ta nepříjemnost měla za následek zkažený konec svátků. Což mi připomíná... je začátek ledna, neříká vám to něco?“ Další tázavé povytáhnutí obočí. „Severus bude mít narozeniny. Léta odmítá jakékoli oslavy,“ na ředitelčině čele naskočila vráska. „Vlastně si nejsem jistá, zda narozeniny vůbec někdy slavil. V dětství bych na to moc nesázela a později... “ Pochopila. „Možná nemá narozeniny rád. Nesnáší přece i veškeré slavnosti,“ snažila se Hermiona o východisko. Neúspěšně. „Ano, vím, vím. Přesto mám dojem, že narozeniny každý rok přejde bez povšimnutí, protože nikdy nebyl nikdo, kdo by je s ním chtěl slavit a ukázal mu, jaké to může být." Sakra. Proč zrovna ona má být pokusný králík? „Chápu, o co se snažíte, paní ředitelko,“ pronesla mírně ironicky, „Jen nevím, proč zrovna já bych měla být ta pravá pro tuto záležitost. Po tolika letech ignorace vlastních narozenin k tomu má jistě i další důvody, než jen fakt, že je s ním, když byl malé dítě, nikdo neslavil.“ Ze všech sil se snažila znít věcně a nezúčastněně. To však neznamená, že to tak i cítila. „Ale no tak, Hermiono. Proč zrovna vy a proč zrovna teď... to snad není třeba řešit. Jen jsem chtěla, abyste to věděla, to je vše. Naložte s tím dle libosti.“ Ta stará intrikářka! Moc dobře ví, co udělá. S výrazem kapitulujícího člověka se odevzdaně zeptala: „Kdy, přesně, je ten slavný den?“ „Devátého ledna, za čtyři dny.“

72


http://a-sisi.wgz.cz/ Po strohém kývnutí si začala sbírat věci. Téměř na odchodu ji zarazila poslední vyřčená věta. „A slečno Grangerová... bude s vámi bojovat, s tím počítejte.“ Skvělé, úžasné, dokonalé! „Děkuji za upozornění.“ Tiše za sebou zavřela dveře. Minerva se otočila čelem k Brumbálovu portrétu. Ve své starostlivosti potřebovala ujištění. „Příliš jí to neulehčujete, jen co je pravda,“ spiklenecky zamrkal Albus. Velmi vhodně až do této chvíle předstíral spánek. „Já vím, ale – když ne ona... “ „Právě. Asi bojovat bude, ale brzy ho to přejde. Sama jste ty dva viděla, ta změna je přímo hmatatelná.“ „Doufám, Albusi. Jinak mi to ani jeden neodpustí.“ KAPITOLA 28. – NEVERBÁLNÍ MAGIE „Ne, znovu.“ „Už se nedokážu soustředit!“ „Po půl hodině? Jak jste bojovala ve válce?“ „Jde-li vám o život, dokážete věci, o kterých si normálně myslíte, že jsou nemožné!“ „Děkuji za poučení, k vašemu nezměrnému překvapení jsem to zažil.“ „To je vážně novinka. Když už jsme u toho – já zas tak dobře nebojovala. Při Bellině mučení jsem se nedokázala bránit.“ „Což vám jistě zachránilo život, nesnesla odpor. Dost řečí, prostě-to-zkuste-znovu!“ Stáli každý na jedné straně učebny lektvarů, pár lavic bylo odsunutých na stranu. Hermionina hůlka byla bezpečně schovaná v Severusově kapse a ona tím směrem každou chvilku upřela žádostivý pohled. Ignoroval ho. K dobru mu budiž, že ani jeho hůlka nebyla v dohledu. Opravdu byla unavená. Měřila si ho naštvaným pohledem. Jak mohla všechna kouzla, přicházející v rychlém sledu, odrazit neverbálně a bez hůlky? Copak je nějaký Superman? Vzpomínka na seriál, který sledovala v dětství, vyvolala na její tváři úsměv. Radši ho rychle potlačila. Tohle by asi nepochopil, považoval by to za hroznou pitomost. A měl by pravdu. Nevrle čekala, co přijde dál. Používal neškodná kouzla, ale to neznamenalo, že byla příjemná. Bleskově zvedl pravou ruku. Viditelně se nic nestalo, pro mudlu by to vypadalo jako náhodné, možná trošku bláznivé, mávání paží, ale nic víc. Její pohyb byl podobný, i když méně razantní. Štítové kouzlo stihla jen tak tak. Stejně nebylo dost silné, část kouzla pronikla skrz a slabě ji odhodila na zeď za jejími zády. Opět. Na druhé straně místnosti se ozval povzdech. Další. „Chápete, co po vás chci?“ Zněl z části unaveně, z části podrážděně. „Teoreticky jistě, praxe je horší,“ odsekávala podobným hlasem, když se zvedala z podlahy. Dovlekla se k jedné z lavic a s úlevou se do ní svezla. „Dneska už to lepší nebude,“ ohodnotil to přesvědčeně. Ušklíbla se. To je novinka. „Ne každému tento druh magie jde, třeba pro to nejsem ta pravá.“ Posadil se za svou katedru. V podstatě to byla směšná situace. Tohle uspořádání ukazovalo na pozici, v jaké se vůči sobě navzájem nacházeli i nenacházeli. Zmatené, tak by se to snad dalo vystihnout. „Moc dobře víte, že na to máte, tak se přestaňte litovat,“ odpověděl posměšně.

73

KAPITOLA 28. – NEVERBÁLNÍ MAGIE

http://a-sisi.wgz.cz/ No ne, že by neumělá pochvala? „Já se nelituji. Jen jsem unavená. Dostát vašim nárokům je někdy téměř nemožné.“ Dala si záležet, aby pochytil důraz na slově „někdy“. Nenechala ho na pochybách, že někdy, rovná se vždy. „Skutečně? A přesto se o to snažíte?“ otázal se uhlazeně, v prstech protáčel její hůlku. Zatraceně! Ten chlap je tak... tak... „Jak sám tvrdíte – jsem přece ta, která „musí všechno vědět a znát“, copak bych té výzvě mohla odolat?“ Provokovala ho. Nezůstával pozadu, neměli si co vyčítat. „Evidentně ne, což není překvapující. Ukazuje se vaše nebelvírská povaha. Jen... i přes vaši všemožnou snahu nejsem zcela spokojen.“ Hermioně blýsklo v očích. Neřád jeden. To mu nedaruje. „To mě opravdu mrzí. Avšak obávám se, že se mi vás plně uspokojit nepodaří nikdy.“ Jak to řekla, nejraději by si ukousla jazyk. V její hlavě ta věta nezněla tak dvojsmyslně! Z jeho výrazu bylo jasně čitelné, že pochopil. A zřejmě se v téhle oblasti také necítil silný v kramflecích, jak dokazovala jeho další věta. „Pro dnešek toho necháme. Každopádně v tom plánuji pokračovat.“ Taky dobře... „V těch neverbálních zaklínadlech, samozřejmě,“ dodal rychle. Škoda... Hermiona se pomalu postavila a vydala se směrem k němu. Pro hůlku, pochopitelně. Napřáhla ruku. Na okamžik na ni nechápavě zíral. Co ho tak vyvedlo z míry? Nevinná konverzace? „Chtěla bych svou hůlku, prosím.“ Pokračoval v zírání. Už se chtěla prostě natáhnout a vzít si ji, když se konečně vzpamatoval. „Jistě.“ A rychle jejím směrem vymrštil ruku... Pohyb to byl až zbytečně razantní vzhledem k tomu, že stála sotva půl metru od něho. Tak se stalo, že tvrdý náraz dřeva o její dlaň byl bolestivý. Ze rtů jí uniklo jen tiché „au“. Za víc to nestálo. A stejně Severus řekl něco, co by nečekala. „Omlouvám se.“ Tady se cítila nejistá zase ona. „To nic.“ S přikývnutím ji propustil. Už byla téměř venku z jeho učebny, když se otočila. Oba na sebe mlčky hleděli. A oba vypadali, že chtějí něco říct, jen jaksi nemohou nalézt ta správná slova. Nakonec to ticho prolomil Severus, se svou nepříliš originální hláškou. „Další hodina bude jako obvykle. Ve vašich závěrečných testech je, mimo jiné, i praktická ukázka nitrobrany a neverbálních kouzel, pochopitelně. Počítejte tedy s tím, že se na obě tato témata zaměřím, nejste si v nich jistá.“ Výborně. Znovu ho bude mít v hlavě, po ničem jiném netouží. „Chápu.“ „O tom nepochybuji. To bude také váš domácí úkol. Prostě se věnujte cvičení.“ „Žádný esej?“ Překvapení v jejím hlase nešlo přeslechnout. „Pokud po něm toužíte, žádný problém v tom nevidím. Jestli ale ne... nepokoušejte své štěstí.“

74

KAPITOLA 28. – NEVERBÁLNÍ MAGIE

http://a-sisi.wgz.cz/ Hlas měl podrážděný. Nastala přesně ta chvíle, kdy se má člověk vydat na ústup, nechce-li být seškvařen na uhel pouhým pohledem. „Obejdu se bez něj,“ dodala spěšně. „Nashledanou.“ Neodpověděl, tak radši rychle zmizela. *** Hermiona už dobrých deset minut zírala na jedno, a to samé, prázdné místo na zdi. Marně se snažila vymyslet, co má, pro Merlina, dělat s devátým lednem? Ta stará intrikářka jí tedy zase pomohla, jen co je pravda. Hermiona sama už nepochybovala o tom, že NĚCO udělá. Ano, bylo to neskonale pošetilé, ale chtěla mu popřát. Chtěla popřát k narozeninám tomu nejprotivnějšímu chlapovi, jakého kdy poznala (tedy... ne, že by jich bylo nějak moc... ). Vlastně celá ta situace měla jen malinkatý háček a ten nesl jméno Oslavenec. Slavte s někým, kdo o to nestojí. V jejích představách celá akce nabírala značně katastrofálních rozměrů. A to i přestože věděla, čeho chce dosáhnout. Jak ráda by tomu mrzoutovi ukázala, že narozeniny vlastně nejsou špatné a to ani, když je vám přes čtyřicet (dobře, toto tvrzení lze považovat za diskutabilní, ale to mu nehodlá sdělovat). Byla i připravená na fakt, že to nepůjde hladce. Severus okolo sebe bude kopat, záležitost to bude značně vyčerpávající. To všechno byla ochotná riskovat. Ale co má dělat?! Nemůže jen tak napochodovat do kabinetu lektvarů, marcipánový dort se spoustou růží v ruce, a zpívat „Happy birthday“. Je velmi pravděpodobné, že by byla na místě mrtvá. A to není něco, o co by stála. Musela postupovat velmi obezřetně. Bylo by tak snadné zničit vše, co mezi nimi bylo, jedním neopatrným krokem. Frustrovaně začala přecházet přes svůj pokoj. To bude dlouhá noc. KAPITOLA 29. – NAROZENINY Dobře. To přece zvládne. Prostě tam dojde, zaklepe, předá dárek a zase odejde. Žádný problém. Je dospělá žena. Tahle akce nemůže být vyčerpávající víc, než byl Voldemort... I když – nebezpečná asi ano. Přitom je to jednoduché. Kolika lidem ve svém životě přála k narozeninám? Jenže ony osoby neměly jaksi... averzi vůči všemu, co, byť jen z dálky, připomíná zábavu. Zvládne to. Musí. Když už si dala tu práci a po usilovné snaze sehnala speciální testovací sadu na lektvary, tak by nebylo špatné, předat ji majiteli. Ona by si křehká testovací sklíčka mohla akorát tak vystavit. Asi po desáté, za posledních patnáct minut, zabloudila pohledem k balíčku v černém (jiná barva snad ani nepřicházela v úvahu), ručně vyrobeném papíře. Jako tichá výčitka ležel na jejím psacím stole. Kdyby to bylo možné, řekla by, že se dárek malinko třese. Nedočkavostí nebo strachem, co ho čeká u nového uživatele? Hermiona se třásla také. Nervozitou. Zároveň byla sama na sebe rozzlobená. Je neschopná... Pořád se před ním třese jako ratlík! Nicméně faktem je, že i přes veškeré uvědomění... není v jejích silách se této reakce zbavit. A může za to on. Pohodila hlavou. Bylo osm hodin večer. Jestli nevyrazí teď, tak už nikdy. Další problém byl den v týdnu. Sobota a její posunuté večerky. To znamenalo velkou obezřetnost při postupu hradem. Náhle se zhluboka nadechla, čapla po balíčku a čtyřmi dlouhými kroky přešla celý pokoj. Ještě ujištění – ano, nezapomněla hůlku a zavřela za sebou dveře. Hrad byl tichý, nikde ani živáčka. Skoro to vypadalo, že se jí okolnosti snaží nahrát do karet. Což by jindy ze srdce uvítala... Přede dveřmi do kabinetu lektvarů zaváhala. Co když si nějaký nebožák odpykává jeden z mnoha trestů? 75

KAPITOLA 29. – NAROZENINY

http://a-sisi.wgz.cz/ Severus byl nechvalně proslulý faktem, že čas pro něj nebyl nejmenším důvodem k ukončení studentského mučení. Uznal-li to za vhodné, držel u sebe studenty třeba do půlnoci. Jen aby neztratil tvář. Hermiona útrpně zavřela oči. Tohle si McGonagallová jednou odskáče. Pokud se ovšem Hermiona dožije příležitosti provést odplatu. Což není ani zdaleka jisté. Lehce zaklepala, narozeninový dárek svírajíc v levé ruce, spuštěné u boku. Snažila se to provést tak tiše, jak jen to šlo, v naději, že Snape zvuk neuslyší. V okamžiku, kdy se jí těžké dveře vztekle rozlétly před nosem, jí došlo, že podceňovat vynikající sluch Mistra lektvarů se nevyplácí. Severus, připraven chrlit oheň na nezvaného hosta, který se pokusil narušit jeho snahu o ignorování faktu, že dnes má (už zase) narozeniny (rozuměj – pokus o utopení svých neslavných myšlenek v láhvi whisky), překvapeně zíral na evidentně nervózní Hermionu. Ta zase, evidentně nejistě, těkala pohledem z jednoho jeho ramene na druhé a nejevila ani tu nejmenší ochotu podívat se mu do očí. Vteřina ticha... dvě, tři... někde u čísla osm Severus konečně vyjádřil to, co ho zajímalo nejvíc. „Co tady děláte?“ Znělo to spíše překvapeně, než vražedně. Hermiona konečně přestala zadržovat dech. „Já jsem... ehm... přišla...,“ koktala výstavně nešťastným hlasem. Musel se ušklíbnout. „To je zjevné, že jste přišla, děkuji za poučnou informaci.“ Jeho ironie opět vyplula na povrch. Jak tak sledoval červeň, hrnoucí se do jejích tváří, napadlo ho, že pokud nezkrotí své vyjadřování, nikam se nepohnou. K jeho smůle. Samozřejmě neměl ani v nejmenším úmyslu ji pustit dovnitř. Ale ve chvíli, kdy z chodby zaslechl blížící se kroky, ustoupil stranou. Scéna před nevítaným vetřelcem – to bylo to poslední, co dnes potřeboval. Zřetelná úleva se odrážela na dívčím obličeji, když se Hermiona rychle prosmýkla dovnitř. Když rázoval ke svému stolu, všiml si malého černého balíčku, který držela v ruce. Za myšlenku, která mu právě v ten okamžik probleskla hlavou, by si sám nejraději nafackoval. Přesto si zachoval neutrální výraz. Jen co konečně dosedl na svou židli, všiml si překvapeného pohledu, který jeho návštěva upírala na otevřenou láhev na stole. Skvělé. A to si tu whisky nestačil ani pořádně vychutnat a už ho bude považovat za nějakého ztroskotance. Což není zas tak daleko od pravdy, má-li být upřímný. Od jejího směšného koktání, až po teď, nepadlo jediné slovo. Když ticho začínalo být obtěžující... „Posaďte se.“ Hermiona se neobyčejně neochotně sesunula na svou obvyklou židli, balíček si opatrně položila na klín a nervózně propletla prsty na rukou. Korunu svému výstupu nasadila sklopením očí ke svému hábitu, který zřejmě (v jejích myšlenkách) vypadal velmi zajímavě. Severus toho měl právě dost. Co potřeboval, bylo ticho, přítmí, láhev, sklenička (i když... bez té se dá obejít) a hlavně – samota! Po těžce přežitém citrónovém čaji u drahé paní ředitelky toužil po neobyčejně dlouhé rekonvalescenci. „O co jde?“ otázal se a doufal, že odpověď nebude znamenat to, co předpokládal. Hermiona se kousala do spodního rtu a stále zuřivě hypnotizovala svůj hábit. „Tak co se, pro Merlina, stalo?“ Jeho hlas začal znít podrážděně. Buď si toho všimla nebo se konečně odhodlala k akci, protože vzápětí mu potvrdila jeho obavu. „Ehm... pokud se nemýlím... máte dnes...,“ dlouhá odmlka a jeho netrpělivě povytažené obočí jako doplněk, „narozeniny,“ vydechla neochotně, oči nyní upírající někam za jeho rameno (zhruba do místa, kde se nacházela sklenice s naloženou tarantulí). I to byl pokrok. 76


http://a-sisi.wgz.cz/ „Domnívám se, že se paní ředitelka příliš často plete do věcí, do kterých jí opravdu, ale opravdu nic není,“ odpověděl znatelně útrpný tónem. Dvě a dvě si dal dohromady obdivuhodně rychle. „Hm... totiž... myslím, že... ona se jen... snažila... .,“ vyhrkla nesouvisle. „Očividně, jako vždy,“ vyštěkl podrážděně. Následkem čehož se Hermiona zatvářila ještě více poděšeně. Mírněji dodal: „A vy jste se nechala zatáhnout do jejího intrikánského plánu.“ Nebyla to otázka, bylo to konstatování. Sotva znatelně kývla. A propustila tarantuli ze zajetí svého zírání. Severus si povzdechl. „Ať už vám vnutila cokoli, považujte to za vyřízené. Jako by se stalo.“ Možná jí to chtěl ulehčit, možná chtěl být konečně sám, každopádně to nebylo nic, co by její poslání zjednodušilo. Ruce se jí trošku třásly, když sebrala balíček ze svého klína a jemně ho položila na stůl. Severus na tu černou věc hleděl značně ostražitě. A Hermioně se poprvé za dnešní večer povedlo dát dohromady souvislou větu. „Paní ředitelka mi nic nevnucovala. Myslím, že jsem našla něco, co by vás mohlo potěšit. Je to jen drobnost, ale... všechno nejlepší k narozeninám,“ pronesla úlevně i vyčerpaně a popostrčila balíček po stole směrem k němu. Přes hromadu pergamenů se daleko nedostala, takže Severus se bude muset natáhnout, až si bude chtít dárek vzít. Pokud si ho vůbec bude chtít vzít. Soudě dle výrazu, který na něj upínal, se k akci jen tak nechystal. Netušila, co dál. Jen tak se zvednout a odejít je poněkud nezdvořilé, ovšem sedět tady v dusivém tichu, kdy oba vyjeveně koukají na černý balící papír mezi nimi... to také není zrovna ideální. Už se pomalu zvedala ze židle, když se Severus ještě pomaleji natáhl směrem k černému předmětu. Klesla zpět do židle a napjatě pozorovala, jak odstraňuje balící papír. Dělal to tak zdlouhavě, že si nemohla odpustit myšlenku, o kolik je to vzdálené obvyklému nedočkavému rozbalování dárků většiny lidí. Nevědomky si opět začala kousat dolní ret. Mistr se zatím pracně probojoval (sakra, proč musí být obyčejná věc, tak složitě zabalená? Jaksi se do těch černých stuh trochu zamotal... ), k ukrytému tajemství. A překvapeně zíral na obsah. Byla to sada deseti testovacích skleniček, míchátek a odměrek. Všech deset kusů bylo určeno na speciální testování lektvarů, které vynikaly svou specifičností. Zvláštnost spočívala v tom, že sklo, ze kterého byla celá sada vyrobena, obsahovalo přísady, které po kontaktu s lektvarem dokázaly identifikovat jeho složky. Pokud bylo v přidaných ingrediencích něco špatně, sklo se zabarvilo určitou barvou dle toho, zda byla nesprávná přísada jedovatá, smrtelně jedovatá nebo neškodná. Pro učitele, nuceného testovat desítky (zpravidla úplně pokažených) vzorků, byla tato pomůcka úžasným ulehčením. Ještě okamžik mlčky hleděl na křehké nádoby, které, jak věděl, se daly koupit pouze na Příčné ulici a to ještě po zvláštním objednání. Dovážely se totiž ze střední Evropy a byly na speciální přání. Když konečně vzhlédl, jeho společnice vypadala, že si každou chvilku prokousne ten svůj pěkný ret. „To je od vás velmi... nečekané,“ promluvil tiše. Když nereagovala, jen tam dál seděla s výrazem naprosté ztracenosti, téměř proti své vůli dodal: „A pozorné.“ Hermiona zamrkala. Tohle byla jiná reakce, než na jakou se připravovala, před jakou byla varována. Cítila se... totálně zmateně. A když zaslechla další tiché slovo, došla k závěru, že určitě sní. „Děkuji.“ 77


http://a-sisi.wgz.cz/ Štípnutí do ruky naznačilo, že nesní. Dobře, tak má halucinace, jinak to není možné. To je tak... nereálné. Jenže jeho pohled naznačoval, že je to více než reálné. A tak jen šeptla: „Není zač.“ O malou chvilku později Severus nečekaně vstal. Konsternovaná Hermiona se neodvážila ani pohnout, jen ho sledovala, jak bez své obvyklé razance (naopak, působil spíše nejistě) obchází svůj stůl. A když došel až k ní, v jejím nitru zuřil boj známý pod názvem „bojovat nebo utéci“. Nakonec zůstala bez hnutí sedět. Neodvážila se na něj podívat, jen strnule zírala před sebe. Severus se nad ní tyčil, evidentně váhaje, jestli si může dovolit udělat to, co chce. Bojoval proti svému naučenému sebeovládání, proti všem svým démonům, kteří svazovali jeho nitro. Nakonec, aniž by věděl, zda je rád či ne, opatrně natáhl ruku a konečky prstů se dotkl odhaleného místa na Hermionině krku. Ta sebou jemně cukla, spíše překvapeně, než odtažitě a pokračovala v nehnutém očekávání věcí příštích. Další dotyk byl jistější, tentokrát hřbetem ruky přejel po kůži nahoru a dolů. Ledová královna konečně zareagovala. Naklonila hlavu na stranu, čímž mu umožnila lepší přístup. A tak, pod nevyřčenou známkou souhlasu, přidal k jedné ruce druhou, což na citlivé kůži krku působilo velmi intenzivně. Chtě, nechtě, zavřela oči. Možná že právě tohle gesto byl impulz, který Severus potřeboval... aby přestal bojovat... s něčím. Než se Hermiona nadála, ucítila dvě silné paže, jak ji vytahují ze židle. Najednou stála na nohou a „někdo“ ji pevně objímal kolem pasu. Zpod přivřených víček, (těsně předtím než je zavřela, jak už měla v podobných situacích ve zvyku), zachytila jeho pohled, který obsahoval něco, co nedokázala přesně identifikovat. Jen si říkala, že ten pohled se jí líbí. Jeho dotyk tentokrát nebyl jako ty předchozí. Ty byly téměř nejisté a tak trošku tápavé. Tentokrát si byl Severus jistější. Tento polibek byl od samého začátku tak intenzivní, až měla pocit, že kdyby okolo sebe necítila stisk jeho paží, asi by se blíže seznámila s podlahou sklepení. Takhle udělala, ke svému překvapení, něco, čím sama sebe šokovala. A jeho zřejmě taky, protože když mu obtočila ruce kolem krku tak, že konečky svých prstů zamotala do jeho vlasů... polibek se stal definitivně hlubokým. Cítila, že jeho ruce opustily její pas, aby se vzápětí zastavily na jejích bocích. Opravdu to byla ona, kdo si stoupl na špičky a ještě vydala zvuk ne nepodobný zasténání? A skutečně to byly ruce Mistra lektvarů, které jemně hladily její boky? Něco Hermioně říkalo, (a to bylo překvapivé, protože měla dojem, že její mozek odešel na procházku) že když couvne, dostane se ke stolu. A stůl... to byla z nějakého abstraktního důvodu lákavá představa. A tak, nevědomky, couvla nejprve o krok. Když ji Severus automaticky následoval, udělala druhý krok. A dle očekávání narazila do hledaného kusu nábytku. Jak stále stála na špičkách, byla v ideální pozici... si na ten kus dřeva sednout. Nikdy předtím si nedokázala představit, že bude ochotná – co ochotná! Že to udělá čistě dobrovolně – posadit se v podobné pozici na stůl. V okamžiku, kdy to udělala (aniž by se musela vytrhnout z polibku), měla pocit, že slyší klepání na dveře. Její mozek ovšem vyhodnotil tuto informaci jako zcela absurdní a tak pouze jednou rukou sklouzla na Severusův hrudník. Jak tak přirozeně skončila na desce stolu, měla pocit, že by bylo stejně tak v pořádku, mít Severuse ještě blíž u sebe. Sotva se tím začala vážně zaobírat (lépe řečeno, její hlava jaksi sama vyhodnocovala, co bude dobré a co ne), její sluch pochytil zvláštní zvuk. Opravdu to znělo jako otevření dveří? Když se od ní odtáhly jeho rty, toto zjištění nabralo na jistotě. A v tu chvílí ji napadlo jediné: proč po - jinak nenáviděné - společnosti jejího netopýra vždy zatouží někdo zrovna ve chvíli, kdy to vypadá nadějně? Nadějně pro ni.

78


http://a-sisi.wgz.cz/ KAPITOLA 30. - KAPITULACE (A kde zůstalo popření?) Co se okolo ní děje, začala Hermiona vnímat nečekaně rychle. Situace to byla jak vystřižená z nějaké nejapné grotesky. S prsty jedné ruky stále ještě v Severusových vlasech, hleděla přes jeho rameno na Minervu, na kterou byla opravdu směšná podívaná. Pohledem těkala střídavě na dvojici před sebou a na dveře za sebou. Následně k nim udělala krok, jako by chtěla odejít, aby se vzápětí opět vrátila na původní místo. A když ze sebe vysoukala: „U všech svatých! Ale já klepala!“ Hermiona měla silné nutkání začít se smát. Severus se odvrátil od své nadřízené, pomalu uvolnil své sevření okolo jistých částí Hermionina těla a ruce sevřené v pěst opřel o desku stolu, paradoxně tak, že je nyní měl po stranách jejích boků. Hlavu sklopil v gestu, které bylo těžké identifikovat. Každopádně Hermiona nabyla dojmu, že se snaží získat nad sebou špetku kontroly, jinak někomu v místnosti reálně hrozí smrt. Když se opět narovnal v celé své impozantní podobě, jeho tvář už byla přísně kontrolovaná. „Přejete si?“ otázal se chladně, zatímco (k Hermionině trapnosti) vymotával její prsty (které tam jaksi pozapomněla) ze svých vlasů. Následně se otočil k silně nejisté Minervě a se sevřenými rty čekal na jakékoliv kloudné vysvětlení celé téhle frašky. Tázaná osoba párkrát na sucho polkla, zřejmě si vědoma svého prohřešku, protože vypadala na okamžik kajícně. Hlavně poté, co Snape, hlasem vskutku ledovým, dodal: „A pokud by to šlo... zavřete alespoň ty dveře.“ „Och, jistě.“ Nebohá ředitelka si právě v této chvíli musela připadat jako káraná školačka. „Asi bych se vám měla omluvit,“ začala následně vysvětlovat. „To snad radši ani ne. Prostě mi povězte, co se děje!?“ „Samozřejmě. Tak tedy... vypadá to, že vám přišel oficiální dopis z ministerstva.“ Severus otráveně stáhl obočí. „Předpokládám, že musím s vámi do ředitelny.“ „Ano, je to nařízení. Oficiální dopis musíte převzít osobně, stvrdit to svým podpisem a...,“ A co nevíme, protože ředitelka byla poněkud nezdvořilým štěknutím přerušena. „Já vím!“ A už si to rázoval pryč z místnosti. V okamžiku, kdy prudkým trhnutím otevřel dveře, aby nechal starší ženu projít, se oba otočili na dosud ignorovanou Hermionu, která stále zkoprněle seděla na stole. Zatímco Minerva na ni vrhla omluvný pohled, Severus počkal, než konečně vyjde ven, a pak sykl něco, co znělo jako: „Slez z toho stolu.“ A vteřinu předtím, než za sebou zabouchl dveře poručil: „A zůstaň tady.“ Skvělé! Hermiona roztřeseně slezla z tvrdého dřeva a zaujala poněkud méně vyzývavou polohu ve své obvyklé židli. V tuto chvíli byla – lépe řečeno nebyla – schopná absolutně ničeho. S nepřítomným výrazem zírala na prázdné místo na kamenné stěně a (zase) si kousala spodní ret. Když se o pár desítek minut později ozval neklamný zvuk otevíraných dveří, aby ohlásil Severusův návrat, zaujímala stále stejnou strnulou polohu. Ani jediným náznakem nedala najevo, že ho vnímá, že o něm ví. Až poté, co se posadil naproti ní, jakýsi pergamen s červenou úřednickou pečetí vztekle odhazuje kamsi do tenké mezery mezi jednotlivými hromadami esejů, velmi pomalu, pohledem klouzajíc po každém 79

KAPITOLA 30. - KAPITULACE

http://a-sisi.wgz.cz/ jednotlivém kameni na zdi, obrátila svůj zrak konečně na něj. Naopak jeho pohled se do ní přímo zavrtával, o žádné únikové cesty se nesnažil. Po pár vteřinách vzájemného zírání, kdy Hermiona stačila učebnicově zrudnout, Severus ticho konečně prolomil. „Paní ředitelka se znovu omlouvá,“ začal znechuceným tónem, „i když si myslím, že první, co udělala po mém odchodu, je, že vytáhla citrónový bonbón, nebo želé, nebo čaj, nebo nějakou jinou havěť a jala si špitat s Brumbálem o svém novém zjištění, semetrika jedna,“ prskal dál. Hermiona neřekla nic. Jen na něj dál mlčky zírala, jako by očekávala, jaká pohroma se snese na její hlavu v následující chvíli. Severus si povzdechl. Příliš mu to neulehčuje. Jak tak začínal chápat, ženy zkrátka neměly rády jednoduchá a přímá řešení. Ne, ony si hověly v komplikovaných a zamotaných vysvětleních. Člověk (chápej – muž) kolikrát řekl jen pravdu a už byl oheň na střeše. K nim aby se dodávaly příručky, pro Merlina. Byl by první, kdo by si ji koupil. Možná, že to můžeme považovat za štěstí, že Snape netušil, co se v ten okamžik honí hlavou jeho společnici. Ta totiž zrovna přemýšlela o faktu, že k přerostlým postarším netopýrům by neuškodil nějaký ten srozumitelný návod s obrázky. Přece jen – ženy mají radši jednoduché manuály, žádné technické parametry nejsou třeba... „Tak vyděšeně se tváříš proč?“ Tak tentokrát sebou opravdu trhla. Tak za prvé – co je to za otázku? A za druhé – přechod k tykání? Pod jeho vyčkávavým pohledem se necítila ani trochu pohodlně. „Já se tvářím... vyděšeně?“ vypískla nepřirozeně vysokým hlasem a nejraději by si za to nafackovala. „Mohu-li konstatovat... vypadáš, že čekáš na nějakou živelnou pohromu.“ „Pohromu?“ Merline. Chová se strašně! Jenže ten chlap jí znovu a znovu vyrážel už tak pracně nabytý dech, po jednom jeho šokujícím konstatování následovalo další. Výmluvně povytažené obočí bylo jasnou odpovědí. Tak se, holka, seber. „No, tato situace je poněkud... mimo rozsah mých zkušeností.“ Pokus o souvislé vyjádření vyšel. Šikovná, musí se pochválit. „Poučné. Došla jsi k objevnému zjištění, že knížky nenaučí všechno?“ Zase se mu nepovedlo potlačit to naučené sarkastické podbarvení hlasu. Také mu, jako odměnu, věnovala jeden ze svých ublížených pohledů, o kterých začínal mít poměrně přesnou představu. „To jsem možná došla – ovšem už dávno.“ Konečně nějaká reakce. Ten její netečný výraz mu byl proti srsti. „Tím lépe. Pak si myslím, že bychom...,“ co bychom nedořekl, protože se ten večer podruhé, ozvalo zaklepání na dveře. To snad není možné! Copak v téhle zatracené škole je dnes jeho přítomnost nepostradatelná?! Když si jednou v životě potřebuje s někým promluvit, tak mu zřejmě celé ministerstvo pošle své směšné patolízalské dopisy. Jeho (více zavrčené, než řečené) „dále“ by odradilo i samotného Voldemorta, kdyby nebyl pod drnem. Návštěvníka neodradilo, ale zjevně vyděsilo, pravda. Nešťastně se tvářící páťák z Mrzimoru užasle zůstal stát na prahu a hleděl na přítomnou Hermionu.

80


http://a-sisi.wgz.cz/ Tak tentokrát už Severus zaklel doopravdy a hlasitě, jak mu najednou svitlo. On na to zapomněl! Dal tomuhle klukovi školní trest někdy začátkem týdne, naplánoval si ho na sobotní večer v domnění, že nějaká práce navíc odvede jeho „narozeninové“ myšlenky... a samozřejmě to byl taky jeden z večerů, kdy nečekal Hermionu. Její výukou měl totiž značně zúžené termíny trestů. Ne, nebyla to stížnost. A poprvé ve své učitelské kariéře na to zapomněl. Trestuhodné, opravdu. „Pojďte dál,“ vyštěkl na nebožáka otráveně. Když chlapec neochotně popošel o kousek blíž a zavřel za sebou dveře, měl Severus toho jeho civění na Hermionu plné zuby. „Pokud se nemýlím, jste tu kvůli trestu, tak nekoukejte, jako byste viděl ducha,“ zněl tak zlostně, jak se cítil. Popravdě se cítil ještě o dost hůř, hlavně poté, co Hermiona s nic neříkajícím výrazem ve tváři vstala a potichu řekla jen: „Tak já už radši půjdu.“ Severus na malý okamžik vypadal, že by rád něco dodal. Chvilku na něj tedy vyčkávavě hleděla. Po nepřicházející reakci zklamaně (alespoň tak mu to připadalo) sklopila hlavu a přešla ke dveřím. Jako vždy, s rukou na klice, zamumlala své „Na shledanou.“ A on se jako nějaký idiot nezmohl na víc, než jen na pokývání hlavou. *** Jak se blížila půlnoc, místo vytouženého klidu vnímal jen své nepokojné myšlenky. Trest ukončil nezvykle rychle, potřeboval být sám. Celé se to víc a víc zamotávalo. Pochopitelně, že toho hošánka poučil o nepříjemnostech, jaké ho čekají, pokud se o faktu, že viděl Hermionu na hradě a dokonce v jeho kabinetě, zmíní kdekoli jinde. A nepochyboval, že mu nahnal dostatečný strach. Vždyť to byla málem jeho specializace. Ale... jak dlouho bude trvat, než se drby o její přítomnosti rozšíří po celé škole? Nakonec bude celé utajování k ničemu a on bude nucen přistoupit na ten idiotský Minervin návrh. Což ho přivádí k vzpomínkám na dnešní události. Nějakou ztrátu kontroly... opravdu si to má znovu vyčítat? Zjevně se to nebude zlepšovat. Naopak. Vše ukazuje na to, že jestli k něčemu dojde, tak už jen ke zhoršení. Jenže když ona spolupracuje! Může to pak být... špatné? Ano, spolupráce... často na něj zírá jako na přízrak, ale nikdy neuhne, když se k ní přiblíží. U nich dvou je vskutku dojemné, jak jsou oba nejistí. Jeden udělá krok vpřed, druhý krok vzad a naopak. I když... on dnes udělal krok přímo mílový, ne? Byl nezvykle aktivní a konečně přešel k tykání (čímž byla naprosto konsternovaná, to poznal ihned). No a svou první aktivitu tohoto večera... šokoval i sám sebe. Copak si mohl pomoct? Dárek a ještě takový, aby ho potěšil, nedostal od... no od... to už je hezky dlouho. Pozornosti od bradavických ředitelů (minulých i současných) nelze počítat (ne, citrónové sušenky ho vskutku neuvádějí do transu). Popravdě byl jejím činem fascinován, jinak to nešlo nazvat. Zpětně si uvědomoval, jakou musela sebrat odvahu. Při jeho chování, na které byla za ty roky zvyklá, by se nedivil, kdyby nebyla ochotná s ním být o samotě. A ze začátku dělal všechno proto, aby co nejdříve kapitulovala, přiznej si to, Severusi. Ne, sečteno a podtrženo – nehodlá-li být aktivní ona, což je velmi pravděpodobné, trošku tomu pomůže. Proč? Pravděpodobně proto, že v poslední době se cítil nejlépe ve svém životě. Ano, už vzdal pokusy o popření. Netušil, co přesně se v něm odehrává, jak přesně popsat, co právě cítí a prožívá. Co ale jistě věděl... je ochotný, ano, je tak pošetilý, že je ochotný té podivné citové záležitosti nechat volný průběh. Jaké že to je? Nebezpečné? Ano, to ví. Stejně se pokusí... bude se řídit tím, co říkají mudlové – risk je zisk. Koneckonců – nemá moc na výběr. Existují věci, nebo situace, chcete-li, ve kterých nezáleží na tom, co chceme, na tom, co si myslíme, že je pro nás nejlepší. Zkrátka nedostaneme možnost volby. Ovšem v případech, jako je Severus Snape, se určitá míra nemožnosti volit ukazuje jako... přínosná.

81


http://a-sisi.wgz.cz/ KAPITOLA 31. – KONÁ SE NÁVRAT Opravdová láska moc nemluví, ale jedná. (Hermann Bezzel) „Dobrý večer.“ Ředitelčin hlas vytrhl Hermionu z nehybného postávání u dveří. „Pojďte se posadit,“ švitořila dál a už měla v ruce konvici s neodmyslitelným citrónovým čajem. Následovaly typické zdvořilostní poklony, až konečně... „Nekoukejte na ty hodiny tak nervózně,“ pronesla Minerva s úsměvem, „vím, máte za dvacet minut svou obvyklou hodinu ve sklepení,“ pokračovala dál. Hermiona se na židli nepříjemně ošila. Jestli teď začne vytahovat onu sobotní událost... jako by nestačilo, že celou neděli strávila přemýšlením o celé té situaci. A celý dnešek přípravou na vstup do jámy lvové. Pokud se k oné scéně vrátí ještě ředitelka, hanbou se asi propadne. Pořád dokola před sebou viděla ten obrázek – jak sedí na tom psacím stole... ruce kdekoli, jen ne tam, kde je měla mít... a... no prostě to všechno ostatní, co není potřeba znovu opakovat. Ono bohatě stačí, že (zase) zrudla. Ředitelka ji netrápila dlouho. „Potřebuji s vámi probrat jednu důležitou záležitost, tak jsem si říkala...,“ Co si říkala, se hned tak nedozvíme, jelikož právě v okamžiku, kdy se Minerva začala (konečně) dostávat k jádru věci, z krbu připlachtil Mistr. Jaksi neurčitě pokýval hlavou, komu to patřilo, bylo těžké určit (nedíval se ani nalevo ani napravo), a uráčil se dorazit k nim. Unaveně se sesunul do svého obvyklého křesla, ostentativně ignoroval hrneček, který se automaticky ocitl v jeho zorném poli a jen unaveně hlesl: „Tak co je to tentokrát?“ Jeho nadřízená se nejprve pohodlně opřela, pak založila ruce v klíně a nakonec se mile usmála. Celé to bylo doplněno faktem, že nad její hlavou si spokojeně hladil Brumbál svůj plnovous a sem tam na Severuse povzbudivě mrkl (tedy... Albus se zřejmě domníval, že to vypadá povzbudivě. Jemu to spíš připomínalo mrkání v marné snaze zaostřit do dálky), to vše spolu s realitou, že dneska druhý ročník vyhodil učebnu do povětří (Ano! Říkal jim – pětkrát - míchat mají ve směru hodinových ručiček, nikoli proti směru!), následně třetí ročník propálil kotlíky a pátý to korunoval pár popáleninami... začínal ztrácet trpělivost. Možná že Minerva výjimečně použila empatii. O vteřinu později k nim totiž přisunula hromádku denního tisku. Netrpělivě po ní chňapl. A zavrčel. Na což ředitelka... „Ano, přesně tak. Taky jsem si říkala...,“ Umlčel ji jeho varovný pohled. Zběžně hromádku prolistoval, aby noviny vzápětí předal Hermioně. Bez jediného pohledu. Ta nevěřícně a frustrovaně zírala na velké palcové titulky: KDE JE SVĚTOVÁ HRDINKA? HERMIONA GRANGEROVÁ UŽ NENÍ NĚKOLIK MĚSÍCŮ K ZASTIŽENÍ! Z DŮVĚRYHODNÉHO ZDROJE VÍME, ŽE BY SE MOHLA NACHÁZET V BRADAVICÍCH. Pod posledním titulkem se nacházela menší, ale o to více výbušná mnohořádková upoutávka: HERMIONA GRANGEROVÁ SE PODLE VŠEHO NACHÁZÍ NĚKOLIK POSLEDNÍCH MĚSÍCŮ V BRADAVICKÉ ŠKOLE ČAR A KOUZEL. PRO ČTENÁŘE JISTĚ BUDE ZAJÍMAVÉ, ŽE JEDNA Z ČLENEK VÍTĚZNÉHO TRIA JE VE ŠKOLE V NAPROSTÉM UTAJENÍ. PODEZŘELE MNOHO ČASU PRÝ TRÁVÍ S PROFESOREM LEKTVARŮ. TÍM NENÍ NIKDO JINÝ NEŽ SEVERUSE SNAPE! ZAJÍMAJÍ VÁS PODROBNOSTI? PAK JE PRO VÁS PŘIPRAVENA STRANA ČTYŘI, 82

KAPITOLA 31. – KONÁ SE NÁVRAT

http://a-sisi.wgz.cz/ VĚNOVANÁ TÉMATU NOVÉ POVÁLEČNÉ LÁSKY! S nepěkným zaklením odhodila noviny zpět na stůl. „Jak je to možné?“ Severus si odfrkl. Jak si tak unaveně (a zlostně) mnul kořen nosu, pronesl něco, co muselo ředitelku zaručeně potěšit. Tedy ne to, CO řekl, ale JAK to řekl. „Co myslíš?“ Hermiona se zarazila. Právě v tuhle chvíli moc nemyslela. A hlavně – jestli si myslela, že tykání byla chvilková slabost, zrovna ji krásně vyvedl z míry. Na ředitelku se radši ani nepodívala. „Nevím.“ Poté, co po ní jedním okem hodil ironický pohled, zkusmo nadhodila: „Zabini?“ „Pravděpodobně. I když... v tuto chvíli o tvé přítomnosti ví tolik lidí, že mu to těžko dokážu.“ „Skvělé.“ Pronesla to tak ironickým hlasem, že poslouchat jejich debatu někdo nezasvěcený, klidně by prohlásil, že promluvila navlas stejně jako Severus. „Taky si říkám. Ale zlostí si nepomůžeme.“ „Nemám zlost jsem jen...,“ „Naštvaná,“ dořekl za ni přesvědčeně. „Nejsem naštvaná jsem...,“ „Jsi naštvaná.“ „Ne. Já jen...,“ Další přerušení. „Je to pochopitelné, ale ne moudré. Strategie, to je to, co potřebujeme.“ „Já vím! Opravdu, naštvanost není to, co cítím. Myslím...,“ „Tak ukřivděnost?“ „Pro Merlina! Můžu domluvit?“ Severus se na okamžik zarazil. Masku jistoty však získal zpátky obdivuhodně rychle. „Domluvit? Samozřejmě. Celou dobu můžeš...,“ „Nemůžu!“ „Jak to, že ne?“ „Protože mě nenechá...,“ naprázdno polkla. Koncovka toho slova se ukázala jako velký zádrhel. Snape povytáhl obočí. „Ano?“ zeptal se sametově, jako by netušil, v čem je problém. Kruci! Když chce mluvit, tak jí do toho skáče a když by nejraději mlčela, tak jí věnuje plnou pozornost. Znovu polkla a pak potichu, dodávajíc si odvahu, nejistě zašeptala: „nenecháš.“ Po vteřině či dvou ticha, kdy celá ředitelna ani nedutala, jen kolejní počítadla nečekaně zachrčela, když Mrzimor přišel o blíže neurčený počet bodů, zvedla hlavu, kterou během svého sbírání odvahy sklopila. Jak 83


http://a-sisi.wgz.cz/ si tak kousala spodní ret, konečně se odvážila pohlédnout na Severuse. Díval se na ni s nečitelným výrazem. Hlavní bylo, že nevypadal naštvaně, což jí dodávalo naději, že tuhle záležitost možná i přežije. Jejich vzájemné zírání, do kterého se oba evidentně chystali zabřednout, přerušila ředitelka se svým nevítaným: „Ehm... ehm... nerada ruším, ale máme tady problém.“ Odtrhli od sebe své pohledy a oba se k ní otočili s pozoruhodně stejně nepříjemným výrazem v obličeji. Očividně jim tady překážela. Její pobavený úsměv je oba ještě víc dopálil. Co je na tom k smíchu?! „Věřte tomu nebo ne, problému jsme si všimli. A právě se ho snažíme vyřešit.“ Hermiona protočila oči. Tomuhle říká řešení? Skáče jí do řeči, nutí jí pocity, které necítí... kde je to jeho slavné řešení? Ředitelka se taky zatvářila pochybovačně, nicméně slova svého zástupce nekomentovala. „Samozřejmě. No a v rámci tohoto... plodného řešení jsem si říkala, že nastal čas pro Hermionin návrat na běžné vyučování,“ mávnutím ruky umlčela protesty přicházející ze strany Mistra lektvarů. „Ano, ano já vím, Severusi. Říkal jste minimálně do konce ledna... ale za této situace není na co čekat, nemyslíte?“ Aniž by jim dala prostor k odpovědi, spěšně pokračovala, potlačujíc tak jakékoli případné námitky. „Čím déle to budeme tajit, tím více se vynoří spekulací. Už tak je to příliš... nekorektní,“ prohlásila a máchla rukou směrem k hromádce tisku. Snape se tvářil vyloženě zlostně, jinak to říci nejde. „Navíc se vám vrátí váš chabý volný čas, o který jste přišel, jak jste mi na začátku roku laskavě oznámil,“ provokovala ho dál. Dnes podruhé nezdvořile zavrčel. A pak ledově opáčil: „Nikoli. Protože ten „volný čas“, vyštěkl deprimovaně, „o kterém tady mluvíte, budu nucen věnovat krocení problémů, které ten váš nápad sebou přinese.“ Že si, naprosto nezmijozelsky, naběhl na smeč, mu došlo o sekundu později. „Budete nucen nebo chcete být nucen, Severusi?“ otázala se Minerva jemně. Pohár trpělivost přetekl. Prudce vstal a odrázoval ke krbu. Hermiona ho mlčky pozorovala ze své židle právě rozvažujíc, jak se má zachovat. Vyřešil to za ni. „Až se tady vypovídáte, laskavě se dostav na hodinu. Krb nechám otevřený,“ prohodil nerudně. Těsně předtím, než vstoupil do zelených plamenů, dodal: „A když to bude dřív než zítra, velmi to ocením.“ První, co ředitelka pronesla po jeho odchodu bylo: „Nedáte si k tomu čaji řez?“ To už bylo příliš i na zdvořilou povahu Hermiony Grangerové. „Nedám! Nechci žádný řez. Chci vědět, co to všechno znamená!?“ „Ale jistě ke všemu se dostaneme.“ Tak tím si Hermiona nebyla tak jistá. „Podívejte se,“ spustila Minerva rozvážně, zatímco mechanicky míchala horkou tekutinu, „když se znovu objevíte na veřejnosti, tohle,“ opět znechuceně mávla druhou rukou k novinám, „pomine. Prostě to vysvětlíme tak, že jste se chtěla v klidu připravovat na OVCE. Což je pravda. Jisté detaily vynecháme, a je to.“ 84


http://a-sisi.wgz.cz/ Vypadala sama se sebou nadmíru spokojená. „Jak, a je to? To vypustíme všechno, co jsme měli v původním plánu?“ Až v tuto chvíli byla Hermiona naštvaná. Škoda, že to Severus neviděl. „Hermiono... já tak nějak počítala s tím, že tady v utajení nevydržíte celý rok. Popravdě jsem si říkala, že by to byl zázrak. Na vaši prosbu jsem přistoupila z jednoho prostého důvodu – měla jsem pocit, že vám něco dlužíme – a to jsem na začátku řekla i Severusovi, jestli si dobře vzpomínám. Plus jsem tak trošku doufala, že se situace začne pomalu uklidňovat. Když jim teď dáme prostor pro drby, nikam to nepovede.“ Ředitelka zněla rozumně a mluvila pravdu. To všechno musela uznat jen... jen na to nebyla připravená. Ani trošku. „Ale... to se mám vrátit zpátky do věže? A na běžné hodiny? Bude to k nepřežití,“ zněla tak zoufale, jak se cítila. Tedy hodně. „Do věže nemusíte. Klidně zůstaňte tam, kde jste. Navíc se domnívám, že soukromé komnaty by vám v nastálé situaci mohly přijít víc než vhod, ne? Vzhledem k okolnostem...,“ prohlásila mateřsky. Cože? Naráží snad ta dohazovačka na...? Dnes poněkolikáté zrudla jako pivoňka. Minerva to takticky ignorovala a zabrousila na jistější půdu. „Dnes je pondělí, co začít ve středu? Zítra při večeři bych promluvila ke studentům, objasnila bych situaci... pár dnů bude asi náročných, ale pak si zvyknou.“ Nečekaně se začala přehrabovat štosem papírů po své levici. Nutno přiznat, že nějaký třídící systém udržela mnohem lépe než Snape. „Tady je,“ vykřikla vítězoslavně. Nic nechápající Hermiona si vzala podávaný kousek pergamenu. „Rozvrh hodin pro nebelvírské sedmáky. Jestli se nemýlím, máte hned první hodinu ve středu lektvary,“ dodala, Merlin ví proč, potěšeně. Dívka zničeně kývla. „Nemusím dodávat, že kdykoli budete potřebovat odbornou i neodbornou konzultaci, ihned přijďte. A nebojte se. Jsem si jistá, že to nakonec bude lepší. A Severus se o to postará, klid.“ Kdyby ředitelka vstala a poplácala ji po hlavě, už by ji to nepřekvapilo. Poznámku o postarání se radši nekomentovala. „Raději běžte nebo v tom sklepení vyletí z kůže, jak ho znám.“ Pobaveně sledovala, jak se její studentka zničeně zvedá ze židle a míří ke krbu. Asi v polovině cesty ji zarazila svou (pro dnešek) poslední větou. „A mimochodem,“ odmlčela se, jak čekala, než se k ní Hermiona otočí čelem, „nemám absolutně nic proti ničemu, co... se bude dít ve vašem volném čase. No... ani být volný nemusí, pravda, jen ať o tom neví celá škola, jinak všechny předsudky hoďte za hlavu.“ A spiklenecky mrkla. Hermiona v duchu zaúpěla. Ještě chybělo, aby dodala – já to vlastně všechno podporuju a šly by na ni mdloby. S mechanickým pokýváním hlavou, vstoupila do krbu. Jen co zelené plameny zmizely, Minerva se otočila na portrét Albuse Brumbála. Nic neřekl, pouze zvedl palec nahoru. *** 85


http://a-sisi.wgz.cz/ První věcí, které si všimla ve chvíli, kdy opatrně vystoupila z krbu, byl fakt, že Severus se choval naprosto netypicky. Rázoval si to kabinetem z jedné strany na druhou, hábit za ním strašidelně vlál a na tváři měl děsivý výraz. Hermiona měla na okamžik silné nutkání otočit se na podpatku a zmizet. Zadrželo ji známé vyštěknutí. „O co se ta ženská zase pokouší?!“ Chvilku tápala, zda je to možné považovat za řečnickou otázku či ne. Ovšem poté, co se prudce zastavil v polovině místnosti a upřel na ni svůj propalující pohled s povytaženým obočím, usoudila, že odpovědět nebude na škodu. „Tentokrát si myslím, že nesleduje žádný druhotný záměr,“ pronesla opatrně. Severus si znechuceně odfrknul. Následně se několika dlouhými kroky dostal těsně k ní. Než stačila zareagovat, nešetrně trhl jejím levým zápěstím. Na pobouřený pohled, kterým byl obdarován, nereagoval. Rychle vyhrnul okraj rukávu a nečekaně zručně rozepnul náramek. Bez jediného slova přešel ke svému stolu a posadil se. Hermiona nepovažovala za vhodné čekat, zda bude vybídnuta, aby si sedla taky, prostě to udělala a neopomněla po něm stále vrhat rozhořčené pohledy. „Zatracená práce.“ Až v tuto chvíli si doopravdy uvědomila, že vypadá skutečně unaveně a znepokojeně. Chvíli marně hledala nějaká přijatelná slova útěchy nebo alespoň něčeho podobného, než jí došlo, že nejlepším řešením bude pravděpodobně neříkat nic. Po chvilce váhání začal Severus nad náramkem mumlat známé latinské věty. Když jí nakonec pokynul, aby mu opět podala svou ruku, zamyšleně prohlásil: „Nyní by to kouzlo mělo reagovat na jakékoli ohrožení. Nicméně je to příliš široký pojem, takže si výsledkem nejsem úplně jistý. A proto počítej s jedním,“ odmlčel se, jak hledal správná slova. Nebude se jí to líbit. No... jemu se to také příliš nelíbí. Jenže když ta stará potřeštěná ženská všechno tak komplikuje, jaksi jim nezbývá nic jiného. S povzdechem se zadíval do těch hnědých vyčkávavých očí. „Minimálně za začátku si tě ohlídám. Nebudeš o tom mít ani tušení.“ Dle očekávání se pobouřeně nadechla a zřejmě se chystala velmi vehementně protestovat. Zarazil ji zvednutím ruky. „Ani to nezkoušej. Nehodlám o tom diskutovat.“ Hermiona toho měla plné zuby. Nečekaně vytrhla z jeho sevření své zápěstí (které svíral rádoby nepozorovaně dál, i přestože náramek byl již dávno zapnutý) a pevně prohlásila: „Mám toho po krk. Proč mi pořád někdo linkuje život, který mám následně hrát, aniž bych dostala prostor k vlastním námitkám?!“ Severus se pohodlně opřel, prsty spojil dohromady a teprve pak ironicky pronesl: „Na to jsi měla myslet dřív, než jsi se vydala s Potterem zabít Voldemorta. Lépe řečeno – než jsi propůjčila svůj mozek na tuto nesmírně ušlechtilou záležitost.“ Po podobné poznámce nevěděla jak zareagovat. Všechno to spělo k nepěkné hádce, a na to právě teď neměla náladu. Nehledě na fakt, že stačilo pár Severusových vět a ztrácela šanci na úspěch.

86


http://a-sisi.wgz.cz/ „A pokud tě to uklidní... nejsi jediná, komu ta tvá sláva přidělává starosti.“ Neznělo to zlostně, spíš jako prosté konstatování. Neodpověděla. Oba toho měli dost. „Pro dnešek toho necháme. Ovšem to neznamená, že nepovažuji za nutné, abys dál docházela na některé hodiny. Mluvím hlavně o cvičení,“ dodal rychle, aby snad nenabyla nesprávného dojmu. Ať už by to byl dojem jakýkoli. Mlčky kývla na srozuměnou. „Praktická obrana ti stále dělá problémy, je nutné se na to zaměřit. Ve vašich závěrečných zkouškách... “ Nestihl domluvit, přerušilo ho naštvaně znějící: „Já vím!“ Pár vteřin ji sledoval s nic neříkajícím výrazem ve tváři. Vzdorovitě zvedla bradu. Málem se pobaveně usmál. Jen dojem, že by se pravděpodobně rozzuřila ještě víc ho přesvědčil, aby od tohoto činu raději upustil. „V pořádku. Pak se tedy uvidíme pozítří.“ Sledoval, jak se zvedá a přechází ke dveřím. Dveře... nápad se v jeho hlavě objevil velmi rychle. „A mimochodem – připojím tvůj krb ke svému.“ Šok, který se jí zračil v obličeji, když se k němu otočila zpátky, by byl opravdu vhodný jako ukázkový exemplář na hodiny herectví. Na nevyřčenou otázku odpověděl pokrčením ramen. „Lze předpokládat, že když se vrátíš na vyučování, začneš se pohybovat po škole v obvyklý čas jako ostatní studenti. Pak pro naši komunikaci bude bezpečnější, když tě nebude vidět, jak přicházíš a odcházíš.“ A protože na něj (i po jeho ryze logickém a jasném vysvětlení) zírala nevěřícně dál, už trošku podrážděně dodal: „Je to prosté. Má to své opodstatnění.“ Konečně se rozhodla vyjádřit. „Dobře. A jak se dozvím, že... “ „Jak se dozvíš, kdy máš přijít?“ „Ano.“ „Buď si jistá, že to poznáš.“ „Výborně. Hned se cítím líp.“ Ne, dneska toho měla vážně dost. „Tím jsem si jist,“ nasadil tomu korunu Severus. Dobře, když odejde rychle, možná se s ním nezačne hádat. A když se s ním nezačne hádat, vyhne se nějaké šťavnaté kletbě. A když se vyhne kletbě, dožije se OVCÍ a když se... „Upozorňuji tě, že v hodinách se s tebou nemíním mazlit.“ Tohle poslední varování proniklo do jejího mozku téměř násilně a přerušilo tok myšlenek, kterými se snažila uklidnit. „Tak to se nesmírně těším,“ sykla směrem k němu a aniž by dodala cokoli dalšího, vztekle za sebou práskla dveřmi. 87


http://a-sisi.wgz.cz/ A Severus zvedl oba koutky úst nahoru. On se taky těší. KAPITOLA 32. – TEN CHLAP MI TO UMÍ ULEHČIT, SKUTEČNĚ „Na fotkách vypadala jinak.“ „Co si pamatuju z předloňska, nebývala tak tichá.“ „No tak já zase slyšela, že ji celou dobu učil Snape. Chápete to?! Snape osobně. To muselo být k nepřežití!“ Hermiona se kousla do jazyka. Jen nesmí reagovat. Bude se snažit být neviditelná... Žaludek se jí bolestivě sevřel. Seděla v učebně lektvarů v poslední lavici a snažila se být tak nenápadná, jak jen to šlo. Rádoby tiché poznámky jejích spolužáků k ní doléhaly s nepříjemnou přesností. . Jejím jediným štěstím bylo, že tahle dvouhodinovka nebyla se Zmijozelem. Momentálně by dala cokoli za to, kdyby mohla být zpátky ve svém pokoji a nejlépe naprosto sama. Že se toto přání nevyplní, alespoň ne hned, bylo jasné o vteřinu později. Klasika – prudké rozražení dveří, následující černá vlna látky, ostré přibouchnutí trpících dveří a ledový vzhled doprovázený ještě mrazivějším hlasem. Ne, tady se skutečně nic nezmění. Severus na okamžik rentgenoval třídu pohledem, v marné snaze je vyděsit ještě víc. (Což u posledních ročníků nebylo tak lehké, pravda. Přece jen – sedm let vám poskytne dostatečný trénink) „Strana tři sta padesát. Postup máte na tabuli.“ Navyklá třída mlčky následovala vyštěknutý pokyn. A jéje. Dechberoucí odvar. Poměrně prudký jed, jehož účinky způsobují zástavu dechu, pokud je správně uvařen, dýchání se do tří minut obnoví, tudíž nestačí dojít k poškození mozku - lépe řečeno – nemělo by. Přidáte-li ovšem nějakou z deseti jedovatých přísad v jiném, než na setinu gramu přesném, poměru, dotyčnou osobu to zabije. Na přípravu to byl lektvar vskutku náročný. Navíc - na jedech si Snape zakládal, ty chtěl mít vždy perfektní. Jakoukoli výchylku ze své nesplnitelné představy o výsledném efektu trestal přísněji, než bylo obvyklé. Hermiona si povzdechla. Copak o to, uvařit tu jedovatou břečku nebylo dle jejího mínění zas tak moc složité. Jenže to vyžadovalo adekvátní soustředění. A to ve své nervozitě nebyla schopná vynaložit. (Severus právě začal povlávat mezi lavicemi a posměšně komentoval začínající práci) Jak se tak ta záplava černi blížila víc a víc, roztržitě začala sekat kořeny plevele na nepříliš stejné kousíčky. Hlavu nezvedla ani ve chvíli, kdy vycítila, že dorazil k její lavici. Po chvilce mlčení prohlásil studeným tónem: „Slečno Grangerová?“ V duchu zasténala. Neměla v nejmenším úmyslu se na něj podívat, ne a ne... Útrpně zvedla hlavu. Severus právě zpražil smrtícím pohledem těch pár opovážlivců, kteří se odvážili k nim otočit hlavy. Pak věnoval svou pozornost znovu jí. „Nuže, slečno Grangerová, nejsem si vědom, že by druhý řádek postupu říkal, že plevel máte sekat jakýmsi náhodným výběrem – jeden kousek malý, druhý velký... co myslíte? Co říká ten řádek na tabuli?“ tiše, ale přesto dost hlasitě, tak, aby ho slyšela celá třída, usykával ta svá posměšná slova. Hermiona sevřela nůž tak pevně, až se jí rukojeť nepříjemně zaryla do dlaně. Jak moc vážně to myslí, a jak moc hraje divadlo? Pohled, který po něm hodila, byl zřejmě natolik ublížený, že si vysloužila nečekanou reakci. Zatímco tupě zírala na tu nečitelnou čmáranici před sebou, přešel za její záda, předstíraje, že zaujatě čte onen návod – snad aby odhalil, zda je ho ona schopná přečíst dobře. A jak si tak stoupl za ni, ona svou postavou zakryla výhled na jeho ruce. Takže výsledkem bylo, že ani těch pár odvážlivců, kteří stále pošilhávali jejich směrem, nemohlo vidět, jak lehce položil pravou dlaň na její záda v podivně utěšujícím gestu, které bylo v přímém rozporu s chladným tónem hlasu, který následně použil. „Takže? Co říká ten druhý bod? Ano, myslím ten bod, který následuje po bodu číslo jedna – tedy otevřete si učebnici.“ Po jejím němém potřesení hlavou dodal:

88

KAPITOLA 32. – TEN CHLAP MI TO UMÍ ULEHČIT, SKUTEČNĚ

http://a-sisi.wgz.cz/ „Hm, sdílím váš názor. Ten první řádek je opravdu hodný pitomců. Mám jich ve svých třídách hodně a často,“ odmlčel se, asi aby nabral dech na následné zvýšení svého hlasu, „dělají vše, jen ne to, co mají.“ Studenti se raději bleskově otočili ke svým kotlíkům. Ruka, která se jí dotýkala, zvýšila tlak. Dobře, dobře. Bude spolupracovat. „Píše se tam, že byliny mají být nasekány rovnoměrně... pane.“ „Přesně tak. Konečně. Vaše kousky do toho mají neuvěřitelně hodně daleko, tak s tím laskavě něco udělejte.“ Než se nadála, obešel její židli a plachtil pryč. Nějak si neuvědomila jak, ale při tomto rychlém pohybu stihl na její lavici hodit nůž, který odkudsi vytáhl. Skutečně zaslechla jeho: „Ten tvůj je tupý.“? Nezmohla se na žádnou kloudnou reakci. Veškerou snahu upřela na sekání těch zatracených zelených potvor. Hodina plynula v relativním poklidu. Snape zasedl za svou katedru a čas od času přejel třídu ostřížím pohledem. Hermiona potřebovala ještě asi tak deset minut. Desetkrát zamíchat po směru, desetkrát v proti směru hodinových ručiček... ten lektvar bude perfektní. „Až ty vaše imitace odvaru budete považovat za hotové, očekávám vzorky. Posledních pět minut.“ Opatrně odlila blankytně modrou tekutinu a lahvičku pečlivě zazátkovala. Oči upřené na zem před sebou, rychle se vydala směrem k tabuli. Cítila na sobě Severusovy propalující oči. Opatrně položila vzorek před něj a jala se rychle troubit k ústupu. „Moment.“ Pod náporem známého hlasu se neochotně otočila zpět. A konečně se na něj podívala. Sledoval ji s pozvednutým obočím. „A ten štítek bude podepisovat kdo? Jak mám asi poznat, že je to vaše? Věřte tomu nebo ne, ale ne každý pozná dílo světové hrdinky okamžitě, slečno... “ Pravděpodobně i on byl trochu překvapen její reakcí. Hermiona totiž udělala dva dlouhé a prudké kroky, čímž se navrátila těsně k němu a před užaslou třídou mu lahvičku se svým lektvarem vytrhla z ruky. Pak, s hněvivým výrazem, kdy měla jedno obočí téměř dráždivě povytažené, vzala jeho brk, cákla s ním do kalamáře takovou silou, až inkoust vyšplíchl okolo a jako němá výčitka začal stékat po stole. Celé to korunovala, když se nedbale na onu avizovanou etiketu podepsala. Následně třískla jak brkem, tak lahvičkou, vítězoslavně se na něj usmála a... a zřejmě měla v úmyslu poklidně odejít. Severus, který to celé sledoval mlčky, ruce založené na hrudi, měl na okamžik v očích výraz, který se mohl rovnat fascinaci. Jak už to bývá mistrovým dobrým zvykem, byl to skutečně jen záblesk, který obratně ukryl za mramorově studený výraz. Jakmile se Hermiona vydala zpátky ke své lavici, nečekaně rychle se postavil (neobyčejně dobrý pozorovatel by postřehl ten nepatrný pohyb, který svědčil o faktu, jako by chtěl dívku uchopit za loket) a hrozivě pronesl: „Podobné... nesnesitelné a neomluvitelně drzé chování nemíním tolerovat nikomu. Strhávám Nebelvíru dvacet bodů, plus...,“ odmlčel se, než s pohledem zabodnutým do jejích očí pokračoval: „vás čeká školní trest. Dnes večer v osm. Myslím, že to je tak optimální doba na strávení jistě... smysluplného večera, ne?“ Lhostejně trhla rameny. Neochvějně na něj zírala zpátky, tím si byli kvit. Třída to sledovala se zřetelnou zvědavostí. Všichni těkali zrakem z jednoho na druhého, až to chvilkami připomínalo tenisový zápas. 89


http://a-sisi.wgz.cz/ Jejich profesor se konečně vzpamatoval a hněvivě vykřikl: „Konec hodiny! Chci vaše vzorky a pak ven!“ Ve třídě nastal neorganizovaný chaos. Kvapné přelévání uvařených pokusů do flakónků (většina to do té doby, samozřejmě, nestihla), balení učebnic a čištění kotlíků. Hermiona raději neřešila, jestli by ji zadržel. Dala si záležet. Ze třídy kvapně unikla mezi prvními. Ach, jak jen to říkal? Jak poznám, že mám přijít? Buď si jistá, že to poznáš. Tak to tedy ano, tohle opravdu nešlo přehlédnout. *** „No konečně,“ neodpustil si jízlivou poznámku, když Hermiona v osm hodin a patnáct vteřin vylézala z krbu. Pokolikáté za dnešek po něm hodila tím svým ublíženým pohledem? Vždyť nic neudělal, pro Merlina! V takovéhle (a jí podobné) situaci měl někdy dojem, že musí postupovat obezřetněji než před samotným Voldemortem. Který bídák kdy prohlásil něco o „spokojených partnerských vztazích“? Nebo snad „nalezení štěstí v lásce“? To musel být pitomec... a on je taky pitomec, když se dobrovolně do něčeho takového nechal uvrtat. Hermiona neměla nejmenší náladu poslouchat jeho jízlivé, ironické, urážlivé, ledové, osobní nebo jakékoli jiné poznámky, které měl ve své bohaté zásobě. A tu zásobu ukazoval rád na potkání, škoda jen, že zároveň i bez vyzvání. „Nejdu pozdě,“ odsekla mu nakvašeným hlasem, zatímco si ze svetru smetla neviditelné smítko popela. Hábit pro dnešek odložila. „Co to mělo dneska být za divadlo?“ obratně zamluvil narážku na čas. Zůstala stát, pouze se jednou rukou lehce opřela o krbovou římsu. Severus se spokojeně usadil za svůj zaneřáděný stůl. „Nenazvala bych to divadlem, byla to reakce přímo úměrná řečeným provokativním a vytáčejícím poznámkám.“ Severus povytáhl obočí. A pak, asi neúmyslně, způsobil, že se zachvěla. „Hermiono,“ začal pomalu, jako by rozmýšlel, co chce vlastně říct. Právě to, jak tiše vyslovil její křestní jméno, mělo za následek její neočekávanou reakci. Řekl to poprvé. „budeš-li se chovat tak jako dnes,“ pokračoval, očividně vůbec nevnímaje, že právě pronesl něco zvláštního, „bude to zbytečně... útrpné pro nás pro oba.“ „Útrpné?!“ otázala se stylem, který naznačoval, že zvažuje, zda opravdu dobře slyšela. Mlčky přikývl. „Copak ono už je to útrpné málo? Zdá se mi to jako víc než dost náročné... “ Skočil jí do řeči. „A já ti znovu opakuji – co jsi čekala? Co ti vadí?“ Pár vteřin na něj třeštila oči. V hlavě si zatím pracně formulovala takové argumenty, které bude ochoten alespoň vzít v potaz. I když je nepochybně rozcupuje nějakým vysoce inteligentním výrokem, jako vždy. „Vadí mi, jak se mnou jednáš. Jak jednáš s ostatními.“ „Jsi schopna vidět rozdíl mezi tím, jak jednám na veřejnosti a jak... mimo dohled těch otravných slídilů?“

90


http://a-sisi.wgz.cz/ „Už tě nikdo nesleduje, nemusíš se stále snažit kandidovat na Oscara!“ Podíval se na ni s neobyčejnou zvědavostí. „Kandidovat na co?“ Netrpělivě mávla rukou. „Ale na nic, to je taková slavná mudlovská filmová cena, říká se, že pro herce už nic vyššího není... což je tak trochu pitomost, protože jde hlavně o marketingový a reklamní tah,“ odmlčela se, aby nabrala dech a snad aby si i uvědomila, jak nesmyslně blekotá. A asi vypadala jako úplný idiot, protože ten shovívavý výraz, s kterým na ni hleděl, byl tak vytáčející, že se musela opravdu snažit, aby nedodala nějakou nepěknou kletbu. Nechtěla vypadat jako pitomec! „Hm... takže herecká cena? Nejvyšší ocenění? A já jako kandidát? Zajímavé... poučné, skutečně.“ Hlasitě zaskřípala zuby. „Je skvělé, že jsem ti pro legraci. Ale mluvila jsem o skutečnosti, že tvoje chování je stále poněkud... nestandardní a možná i... zbytečně tvrdé?“ Prudce vstal. Než stačila udělat... cokoli, stál pár centimetrů od ní. A když opět promluvil, nezněl ani trošku pobaveně. „Nepokoušej se manipulovat. Nejde ti to. A svoje chování nemíním měnit.“ Nezastrašena, vyhrkla další nevítanou poznámku: „Já s tebou nemanipuluju. Jen se snažím poukázat na skutečnost, že jakkoli je tvé herecké umění dotažené k dokonalosti, už není nutné ho dál předvádět.“ „Pak ti dám na výběr,“ zvýšil hlas, jak se snažil přerušit její monolog, „můžeš se s mým chováním smířit, nebo... můžeš odejít, buď tudy,“ rukou ukázal na krb, „nebo tudy,“ druhou ruku natáhl směrem ke dveřím, ale ani při jednom z těchto gest z ní nespustil oči. Když mu po pár vteřinách napjatého ticha (snaha cokoli vyčíst z jeho tváře, se ukázala jako marná) odpovídala přiškrcených hlasem, marně si dávala záležet na svém hlase. Stejně se jí chvěl. „Nelíbí se mi, když se cítím vydíraná.“ To bylo vše, co řekla. Nehezky povytáhl obočí. „Tak vydíraná? Já nikoho do ničeho nenutím. Jen ti říkám, jak se věci mají. A važ slova.“ Předchozí žertování bylo to tam. Debata začínala být nepěkně... nepěkná. „Aha. Takže kdykoliv se ozvu, kdykoliv se odvážím vznést námitku, bude to takhle?! Ukážeš rukou na dveře?“ prskala jako papiňák a ani si v zápalu boje neuvědomila, že dala najevo holou skutečnost – co se její osoby týče, počítá s nějakým, zatím blíže nespecifikovaným, vztahem. Severus to ovšem zaznamenal s nečekanou přesností. A i když ho to stálo velké úsilí, jedno musel uznat – mají-li se nějak (demokraticky) a rovnoprávně domluvit, musí snést i nějakou tu kritiku. Po téhle vskutku povzbudivé myšlence zaskřípal zuby pro změnu on. Na kritizování vlastní osoby je starý. Vědom si své chyby (za tohle přiznání chce pochválit, protože Severus Snape nechybuje), tady stál jako nerozhodný školák. Teď, pro změnu, zase netušil, jak z téhle šlamastiky ven. A nějaký hlásek vzadu v hlavě mu našeptával, že má neobyčejný sklon nadělat více škody než užitku (a tuto domněnku si již mnohokrát ověřil v praxi). Hermiona ho nadále probodávala svým pichlavým zrakem, ve kterém měla napsáno takový ten káravý výraz, který umí jen ženy. Pravděpodobně je to vrozená schopnost, spojující se s pohlavím. „Hm? Takže?“ dorážela dál a korunu tomu nasadila v okamžiku, kdy mu demonstrativně zabodla ukazováček do hrudi. „Nedočkám se snad žádné vysoce poučné a pichlavé přednášky?“

91


http://a-sisi.wgz.cz/ Pomalu začínala testovat hranice a nebylo zřejmé, zda si to uvědomuje. Severus, ten si to uvědomoval, ale věren své předchozí chrabré myšlence (ano, té o demokratickém vztahu), prozatím taktně mlčel. Že to možná nebyla ta pravá volba, se ukázalo o chviličku později – Hermiona, místo aby byla jeho vstřícným gestem potěšená, pochopila ho, pravděpodobně, úplně opačně. „Proč mě chceš naschvál vytáčet?!“ vyprskla popuzeně a začala mu ukazováčkem do hrudi vztekle dloubat. „Nenechám sebou manipulovat! Nelíbí se mi to a vůbec mi to nevyhovuje a... “ Co dál nevíme. Severus, už téměř bezradný z toho jejího nekonečného, útočného a bojechtivého postoje, udělal jedinou myslitelnou věc, na kterou se v tom okamžiku zmohl. A jak mohl následně spokojeně konstatovat – polibek opravdu zabírá i na nebelvírské fúrie. KAPITOLA 33. – AKTIVNÍ PROPOJENÍ MAGIÍ Láska je lovec, dívka je laní a laň se lovci neubrání. (N.N.) Hermiona si jaksi mlhavě uvědomovala, že i právě TEĎ je obětí jisté části zmijozelské manipulace. Pár vteřin předtím, nežby si vzal její mozek definitivně dovolenou, Severuse prudce odstrčila. Zírala na něj neschopna slova, lapajíc po dechu, zatímco on nasadil jeden ze svých nejlhostejnějších výrazů, který měl zřejmě signalizovat něco na způsob: Moje milá, je mi to úplně fuk. * „Ty,“ začala obviňujícím hlasem, když se konečně nadechla, „jsi mistr manipulace. Tak mi laskavě nevykládej, jak nemám používat ty tvé neumělé, nespravedlivé a patologické zmijozelské úskoky.“ Těch pár vteřin ticha, kterých nastalo, když se Hermiona nepochybně chystala na svou další přednáškovou řeč, využil Severus k rychlému zhodnocení situace. „U všech svatých, mlč už,“ zabručel, právě když se chystala navázat tam, kde přestala. V okamžiku kdy udělal jeden rychlý krok k ní, nečekaně varovně pozvedla ruku. S rychlostí, s jakou se zatvářil překvapeně, si nezadala chvilka, kdy se jeho výraz bleskově změnil na známý ironický úšklebek. Svůj krok dokončil se stejnou sebejistotou, s jakou dělal vše ostatní. Prostě ji chytil za zápěstí, přitáhl k sobě a znovu políbil. Hermiona neměla sílu se dál hádat. Stejnou měrou, jakou bojovala s jeho arogantním a panovačným chováním, bojovala i sama se sebou. Měla pocit, že pokud ho nechá vyhrát, dá tím najevo, že on má moc porušit její zásady, že má moc nad ní zvítězit. Jenže vlastně netušila, jestli chce momentálně vůbec bojovat. Velké dilema, skutečně. No, měla-li být upřímná, všechno vlastně vyřešil za ni (a bez porady s ní, samozřejmě) v okamžiku, kdy se jeho ruce ocitly okolo jejího pasu a zatáhly směrem k sobě. Možná až fakt, že se ocitla v jeho silném objetí, způsobil, že mu poprvé polibek začala vracet. Zřejmě ho to uspokojilo, protože cosi nesrozumitelně zamumlal. Spokojen byl, i když mu vpletla prsty do vlasů, takovým tím svým nevědomým, ale přesto hravým stylem. Jak se polibek prodlužoval a stával se vášnivějším, oba začali hledat jakousi oporu. Severusovi to z nich dvou asi myslelo víc, protože to byl on, kdo ji začal jemně strkat ke svému psacímu stolu. Neprojevila sebemenší protest do chvíle, kdy za svými zády ucítila tvrdou dřevěnou hranu. Následně zareagovala nečekaně bystře. „Já už k tomu stolu nechci,“ prohlásila se zastřeným hlasem a pohledem hodným ublíženého štěněte. Severus si pouze nedbale povzdychl a moudře nic nekomentoval. A právě tato nečekaná zdrženlivost měla pravděpodobně za následek dosáhnutí cíle. (Pokud by to hodnotil zpětně, musel by si blahořečit, skutečně). „Jistě, stůl asi není důležitý.“ Na její tváři byla patrná zřetelná úleva. Chvilkové nepozornosti znovu využil. 92

KAPITOLA 33. – AKTIVNÍ PROPOJENÍ MAGIÍ

http://a-sisi.wgz.cz/ Další polibek, tentokrát na krk. Reagovala dle očekávání. Naklonila hlavu na stranu, čímž mu umožnila lepší přístup a slastně zavřela oči. Komplikace nastala o chvilku později – jak tak putoval svými rty po její šíji, zákonitě dorazil k vysokému lemu jejího svetru. Spokojeně konstatoval, že na tomto kousku oblečení se nachází velké množství jeho oblíbených knoflíků. Zkusmo rozepnul ten úplně první, který vypadal, že hodlá se svým přísným vzhledem udělat z Hermiony jeptišku. Majitelka onoho strohého svetru nejevila ani nejmenší známky nesouhlasu. Spokojeně tam stála, oči stále zavřené a když ucítila, jak jeho prsty zajely pod teplou vlnu, vydala ze sebe pouze zvuk, který mohl vzdáleně připomínat kočičí předení. Severus byl s reakcí víc než spokojen. Chystaje se rozepnout druhý knoflík (v tom množství knoflíků měl pocit, že vlastně nikam nepokročil), byl najednou on sám překvapen Hermioninou nezvyklou aktivitou. Nyní to totiž byla ona, kdo si ho přitáhl blíže a políbil. Samozřejmě neprotestoval, nebyl blázen. Že náš Mistr dokáže opravdu uvažovat v jakékoli situaci, se ukázalo následně. I v zajetí hlubokého polibku, který ho nenechával chladným, byl schopen obratně manévrovat. Zatím. Než se Hermiona nadála, byla nucena pozadu couvat směrem z místnosti. Nebránila se, ani neudělala nic, co by ho jakkoli zadrželo až do okamžiku, kdy pod nohama ucítila práh dveří, přes který ji právě neuměle postrkoval. V tom okamžiku se od Severuse odtrhla a s nepřítomným výrazem v očích na něj pohlédla, jako by jí až v tuto chvíli došlo, kam to všechno směřuje. Hleděl na ni zpět s jasně pronikavým pohledem, ve kterém momentálně nebyla schopna číst, ale přesto se jí líbil. Byl totiž tak... zvláštní, těžko popsatelný, přesto kouzelný. „Hmm?“ vydala ze sebe pouze poté, co se dostatečně vynadívala. „Hm,“ odpověděl stejně neurčitě. Inteligentní a plnohodnotná konverzace dvou dospělých lidí. Severus si dal dobrý pozor, aby ani náznakem neprojevil nic, co by se dalo považovat za nátlak. A tak musel překvapeně zamrkat, když se k němu najednou otočila zády a směle vešla do místnosti, kde zatím žádná jiná žena nebyla, do jeho ložnice. Tím udala tón věcem budoucím víc než jasně. Aby nevypadal jako idiot (i když přesně tak se momentálně cítil), jistě, ale přesto rozvážně, ji následoval. *** Prudce se posadila. „Ježíši Kriste!“ V okamžiku, jako je tento, musí jít i sám Merlin stranou. „Proboha,“ pokračovala tiše dál, zatímco se snažila... na jednu stranu co nejvíce zorientovat, na stranu druhou chtěla pochopit co nejméně. Hermiona se právě přistihla, jak vylekaně sedí na obrovské, zelené posteli (v tom šeru to nebylo příliš snadné poznat), okolo sebe má jako mumie omotané... prostěradlo? Těžko to identifikovat a ze všech sil se snaží logicky uvažovat. Jak se dostala tam, kde právě je? Aha... lepší bude říci – bez komentáře. Chvějícími prsty si zajela do vlasů. Je taková pitomá, nezodpovědná... kráva, to je ono. Velmi neochotně otočila hlavu na stranu do míst, kde by se měl nacházet Severus. Místo bylo prázdné, jak s notnou dávkou úlevy zaznamenala. Zdeptaně se svalila zpátky na polštář. Co bude dělat? Už chápala, proč lidé nesnáší ty situace, kterým se říká „ráno poté“. Není nad osobní 93

KAPITOLA 33. – AKTIVNÍ PROPOJENÍ MAGIÍ

http://a-sisi.wgz.cz/ zkušenost, její matka měla zase pravdu. Matka... Vydala ze sebe frustrované zaúpění. Teď nemůže myslet na matku. Vztekle praštila pěstí do polštáře. Dobře, dobře... jen klid. Ze všeho nejdůležitější je nepodlehnout panice. * Co se, sakra, v takovéhle situaci dělá?! Ok, začne něčím pragmatickým. Třeba... kolik je hodin? Pohledem začala klouzat po místnosti. Knihy, skříň, knihy... Noční stolek na její straně postele zel prázdnotou, přičemž ten na straně Seve... prostě na té druhé straně obsahoval (překvapivě) knihy, lahvičky s lektvary a vedle nich... Ha! Hodiny. Aby na ně viděla, byla nucena se k tomu stolku přiblížit. Rychle, jak jen to v tom kusu látky šlo, přelezla na jeho půlku matrace. Půl šesté čtvrtečního rána, hlásal ciferník v sebevědomém nápisu. Čtvrtek... to znamená školu. Pro Kristovy rány, když už je tak blbá, že... no že... netráví noci ve své posteli, proč si nemůže vybrat den, ve kterém by měla volno a mohla se (ne, mohla se POKUSIT) dát psychicky dohromady? Takže, protože blbá je, adekvátní otázka nyní zní – co si jen počne?! Tak jinak... každé ráno vstává. Takže vstane i dnes, oblékne se... dojde si do koupelny... dobře, nedojde, tahle koupelna není její... pomocí hůlky si upraví to hnízdo, co má na hlavě... a půjde snídat... Plus – vynechá další vyzývání Pána Boha, stejně je to na nic. Skvělý plán, opravdu. Jen se odsud nejdřív musí dostat, to bude ten problém. Jak tak roztěkaně těkala pohledem okolo sebe, všimla si své hůlky v nohách postele. Ležela tam, chudinka, na zeleném sametovém přehozu. Rychle se pro ni natáhla. Čeho všeho jen byla svědkem? Z nějakého důvodu Hermioně evokovala něco důvěrně známého, něco, co jí připomínalo jistotu. Když ji navyklým pohybem promnula v ruce, zarazila se. Cítila z ní něco zvláštního. Jako by síla, která z ní obvykle proudila, byla mnohonásobně silnější. Pár vteřin na ten kus dřeva zmateně zírala a pak... „Ale to snad ne.“ Zatraceně! Pokud se nemýlí (a byla si téměř jistá, že ne), dostala se do hezké šlamastiky. A aby to bylo ještě horší, zaslechla neklamný zvuk otevírajících se dveří. Nesnáší ráno poté! KAPITOLA 34. – RÁNO POTÉ Hermiona měla sto chutí se někam zahrabat, utéct nebo se propadnout... prostě cokoli, jen aby nemusela čelit následkům svého nemoudrého chování. Štěstím pro ni bylo, že netušila, jak právě v tenhle okamžik vypadá. Severus, vstupující do dveří se stejnou, ne-li větší nejistotou, jakou cítila ona sama (jen své pocity dokázal lépe skrýt), byl nucen konstatovat, že vypadá skutečně jako vyděšené štěně, které udělalo v pokoji loužičku a nyní čeká na pánův trest. Pokud by měl být sám k sobě upřímný, přiznal by, že svým chováním zřejmě k podobně vystrašeným reakcím přímo vybízí. Jenže, přece by už mohla vědět, zatraceně, že kolikrát jeho vztek není namířen ani tak proti ní samotné, jako proti němu. A navíc – opravdu to stvoření, na jednu stranu nadprůměrně 94

KAPITOLA 34. – RÁNO POTÉ

http://a-sisi.wgz.cz/ inteligentní, na stranu druhou chovající se jako vyplašené zvířátko, nechápe, že... by jí neublížil? Na okamžik se ve dveřích zarazil, opřel se bokem o zárubeň a mlčky na ni hleděl. Hermiona, na první pohled celá ztuhlá, okamžitě uhnula pohledem stranou, což vzápětí doplnila klasikou skousla si spodní ret. Nepatrně pozvedl pravý koutek úst, načež se odlepil od dveří a lehkým povláváním zdolal těch pár kroků k posteli. Zastavil se těsně nad ní, nereagovala. Posadil se sotva deset centimetrů od její schoulené postavy. Nic. Jemně, jako by zkusmo, se dotkl odhaleného ramene. Vida. Dá-li se naskočení husí kůže považovat za adekvátní reakci, pak slaví úspěch, konečně. Každopádně dál zírala na nějaký vysoce zajímavý bod. Jak si nevěděl rady, opakoval jedinou věc, která zatím zabrala – konečkem ukazováčku znovu přejel od jejího ramene k lokti. Nic. Ticho, nehybno, strnulo, prázdno. Povzdech. Jeho. „Chápu tě. Ty knihy pojednávající o teorii zpracování naložených vodních živočichů mi taky přijdou zajímavé, takže ti nemám za zlé, že je tak zaujatě propaluješ pohledem, nicméně... se domnívám, že by nebylo od věci si promluvit, co myslíš?“ Stále se k němu neotočila, jen neurčitě trhla rameny. Vynikající, skutečně. Dobře, sice už toho má dost ale další pokus, musí se snažit. „Hermiono?“ Tiché zavrčení. „Cože? Ano, taky nemám rád ráno poté.“ Hurá! Otočila k němu hlavu tak prudce, že vodopádem svých vlasů přejela polovinu jeho obličeje. Zůstala na něj hledět překvapeně, snad si teprve teď uvědomila, jak blízko sedí. „Nech si pro jednou tu ironii,“ odsekla podrážděně. A pozor. Tenký led. „Nejsem ironický,“ bránil se Severus, načež pod tíhou jejích pichlavých očí dodal: „Výjimečně.“ Místností se rozhostilo ticho. Severus si všiml hůlky, kterou Hermiona stále svírala ve svých prstech. „Takže už sis všimla,“ konstatoval co možná nejlhostejnějším tónem. Nechápavě pozdvihla jedno obočí. Kde jen to gesto viděl... Hlavou kývl směrem k její ruce. „Ach tak. Já... co s tím?“ vyhrkla nešťastně a upřela na něj pohled, který jasně vyjadřoval očekávání doufám, že s tím něco uděláš! Rádoby ledabyle pokrčil rameny. On sám už si zanadával. Ve své podstatě to ovšem byla... zanedbatelná komplikace. „Nic.“ „Jak nic?“ zněla tak nevěřícně, jak se cítila.

95


http://a-sisi.wgz.cz/ „Zkrátka nic. Teď už s tím ani jeden z nás nemá šanci pohnout. Ne, vědomě.“ Hermiona se zarazila. „Myslela jsem... přece musí být... “ Severus jí skočil do řeči a kdyby nebyla tak zaneprázdněna sama sebou a svým magickým potenciálem, všimla by si, že zněl málem ublíženě. „Učebnicovou definici znáš. Samozřejmě se to dá zvrátit. Nicméně to musí přijít samo, stejně tak jako přišlo samo tohle. Násilím to neovlivníš. Mimochodem,“ pokračoval, s předstíraným nezájmem, „pro tebe to může být leda tak přínos.“ „Cože?!“ naježila se okamžitě. „Snad si nemyslíš, že mi šlo o... “ zalapala po dechu, nechtěla to říct nahlas. Pomohl jí. „O mou magii?“ Neurčitě trhla hlavou. Načež dodala: „Jestli tohle míníš vážně... “ Další přerušení. Dnes ráno by mohl dávat lekce ve skákání do řeči. „Hermiono.“ Nic. Tak jinak. „Podívej se na mě.“ Neochotně mu vyhověla. Jeho černé oči vyzařovaly neobvyklou intenzitu. „Já znám podstatu toho kouzla velmi dobře. Tím pádem vím, že se nedá... žádným předstíráním obejít. Takže takhle skutečně ne, ano?“ Sklopila hlavu. „Tak co jsi tím myslel?“ „Máš přístup k části mé magie.“ Vypadala jako zmatené děcko, kterému poprvé dali slabikář. „Severusi?“ Téměř sebou škubl. To bylo poprvé, co ho oslovila křestním jménem. Nevypadalo to, že by si toho byla vědoma. „Ano?“ „Chápu princip propojení, ale nerozumím tomu, co to obnáší v praxi, nikdy jsem se s tím nesetkala, jak to?“ „Není to úplně běžné.“ „Ale vždyť k tomu dochází i mezi matkou a dítětem.“ „Ano, v takovém případě je to úplně nejčastější. Problém je, že aby se dvě magie mohly spojit, je potřeba určitá úroveň magických schopností obou kouzelníků. Jejich schopnosti spolu musí umět komunikovat, doplňovat se. Prostě k sobě padnout jako dílky skládačky. Nevím to přesně, ale mezi jádry, tedy v samotné podstatě magie, kterou máme v sobě, musí proběhnout něco jako reakce. Tvoje jádro musí ladit s tím mým. Ale ani pokud k tomu dojde, neznamená to, že se magie spojí.“ Pochopila nevyslovené. Totiž, že jejich kouzelnické podstaty spolu mohou ladit sebevíc, přesto je to k ničemu, když v celé záležitosti chybí city. „Mezi rodiči a dětmi je to složitější, malé děti mají málokdy tak rozsáhlé schopnosti, aby se dokázaly spojit 96


http://a-sisi.wgz.cz/ s jádry svých rodičů. Přesto právě tyto vztahy tvoří nadpoloviční většinu všech dokončených propojení.“ Ztichl, vypadal zamyšleně. „Popravdě předpokládám, že o spoustě spojení se neví. Kouzelníci si to nechají pro sebe, je to osobní věc. Nejen to,“ doplnil ironicky, „Vem si, že tvá kouzla mnohdy vypovídají o tom, jak magicky silná jsi, jaké máš dovednosti. Oháníš se skvělou magií, těžko pak toužíš po tom, aby okolí vědělo, že to není jen tvá zásluha. A konečně – veřejné přiznání dělá lidi ... zranitelnými.“ „To je všechno hezké, ale pořád nevím... “ „V praxi to znamená, že celá ta záležitost půjde tak daleko, jak jí dovolíme. Ty teď cítíš ze své hůlky jakousi sílu, kterou neznáš,“ pronesl, zatímco vzal Hermioninu hůlku a protočil ji mezi prsty. „Zvykneš si. Postupně to přestaneš vnímat. Nemám s tím žádné zkušenosti,“ odmlčel se. Její ironický pohled stál za to. „Ale myslím,“ pokračoval konečně, „ že nyní budeš lépe zvládat nitrobranu, neverbální magii, lektvary dotáhneš k dokonalosti... a pokud bys chtěla, zvládneš lépe i obranná kouzla. Včetně černé magie, pochopitelně. Budeš pro to mít cit. Což neznamená, že to půjde samo, bude to lehčí, ale ne automatické.“ „Obešla bych se bez té poslední kategorie, s radostí.“ Mávl rukou. „Samozřejmě. Ale i pro temné umění je potřeba jisté nadání. Není pro každého. Onen talent bys teď měla mít v určitém množství, předpokládám.“ „Co cítíš ze své hůlky ty?“ otázala se nejistě. Ona nebyla ta, která měla schopnosti k předávání. „Vnímám přítomnost jiného kouzleného podpisu, ale nepřijde mi cizí. Jen se obávám... “ „Ano?“ „Hm... že bude velmi snadné naučit se Dějiny Bradavic o tisíci stranách zpaměti. Nebo až přijde nový ministerský pokyn, třeba takový, který zakazuje nazývat studenty pitomci, já si ho velmi rychle zapamatuji, žel Merlinovi.“ Kdyby to nepovažovala za nemožné, řekla by, že pohled, který po ní hodil byl z části zarmoucený, z části pobavený, a konečně i maličko škádlivý. Ale to znělo tak... surreálně. Měla silné nutkání po něm hodit polštář. „Opravdu vtipné.“ Nedokázala se tvářit uraženě. Koutky jí cukaly. „Copak podobné nařízení ještě neexistuje?“ Severusovo povytažené obočí a samolibý pohled... to byla dostačující odpověď. „Pochopitelně ano. Obávám se, že ono lejstro mi nešťastnou náhodou spadlo do krbu.“ Tak tentokrát se usmála doopravdy. „Ještě jedna věc. My dva spolu nemůžeme bojovat.“ „Nechápu.“ „Přemýšlej.“ Opět jen zmatený výraz. Netrpělivě zamručel, pak odkudsi ze svého hábitu vytasil hůlku. Následně obě hůlky položil proti sobě na prostěradlo vedle Hermiony. „Dívej se.“ Postrčil oba konce hůlek tak blízko k sobě, že se dotýkaly. V okamžiku, kdy jedno dřevo ucítilo druhé, proběhl mezi nimi tenký paprsek zlatého světla. „Už chápeš?“ 97


http://a-sisi.wgz.cz/ Očividně chápat začínala, protože si hlavu unaveně složila do dlaní. „Ony proti sobě nepůjdou, že ne?“ „Přesně tak. Vyšleme-li ve stejný okamžik stejné kouzlo, ovšem nikoli proti sobě, pak ona vyslaná kletba bude mít dvojnásobnou sílu. Což u nás dvou může být... poněkud problém. Naše vlastní magie je dostatečně silná, natož když se spojí dohromady. Ale budu-li já chtít, aby moje hůlka bojovala proti tvé, neudělá to. Stejně tak naopak.“ Hermiona, oči stále unaveně zavřené, prohlásila: „Dobře. Já se s tebou stejně nechystám bojovat, takže to by nemusel být zas až takový pr-„ „OVCE.“ Najednou měla oči otevřené až moc. „Ne.“ „Ano. Z Obrany tě mám zkoušet já jako tvůj učitel v posledním roce.“ „Co budeme dělat?“ „Zatím nic. Pokusím se nějak... zakročit.“ Další odmlka. A pak: „Neřekl jsem ti všechno.“ „A ani nemůžu,“ dodal na její tázavý pohled. „Netuším, co za překvapení nás potká. Nicméně pochybuji, že by tohle bylo vše. Zatím... pravděpodobně budeš intenzivněji vnímat mou přítomnost. A já tvou.“ „Vnímám tě... dostatečně intenzivně i tak,“ vyhrkla plaše, pochopitelně celá červená, bez toho by to nešlo. „Vskutku?“ zatvářil se spokojeně. Že radši nemlčela, vážně. „To je... potěšující. Každopádně jsem to myslel jinak. Já o celé téhle situaci věděl už včera večer, zatímco tobě to očividně došlo až ráno.“ Hermiona byla takhle z kraje dne vážně natvrdlá. Kdyby ne, nesedla by mu na lep a nepoložila tak pitomou otázku, na kterou byla tak zřejmá odpověď. „Jak to?“ Chvilku si ji prohlížel hodnotícím pohledem. Pak, dnes již poněkolikáté (a to bylo sotva půl sedmé), pokrčil rameny. „Cítím to, když se s tebou miluji,“ vysvětlil nakonec bez sebemenšího zaváhání. Hermiona dle očekávání zrudla do tmavšího odstínu. „Ach.“ To bylo vše, co ze sebe dostala. Opět. Jak to tak vypadalo, Severus se oproti ní bavil. Neřád. „Nečervenej se pořád. Já tady na to v noci nebyl sám.“ Bože... kde je nějaká zatracená, hluboká díra? ! „Já... myslím... tedy nemyslím... že...,“ její koktavá muka byla nečekaně přerušena jemným polibkem. Pocítila úlevu. Tohle snad zvládne lépe než souvisle mluvit. Jedna věc jim oběma, nezávisle na sobě, došla později – a sice, že se úzkostně vyhýbali situaci, kdy by byli nuceni nazvat věci pravým jménem. Slovo láska mezi nimi nepadlo. Obcházeli ho obloukem. A to i přesto, že bylo víc než jasné, že visí ve vzduchu.

98


http://a-sisi.wgz.cz/ KAPITOLA 35. – PŘÍBĚH JEDNOHO RÁNA „Zatraceně, mám zpoždění!“ Krásné oznámení hned po ránu. No, není se čemu divit, vlastně tady vůbec neměla být. Zase. Z postele se snažila vysoukat příliš rychle, levá noha skončila zamotaná v dece, padající na zem. Hlasitě zaklela – rovnováhu našla na poslední chvíli. Konečně, pruh zelené látky omotaný kolem těla, začala pobíhat po pokoji v jakémsi podivném chaotickém hledání. V jedné ruce držíc cíp povlaku a chráníc ho tak před pádem, v druhé pár kousků svého oblečení, přičemž do celé dnešní garderoby stále scházel (blíže nespecifikovaný) cár látky. „To snad není možné,“ prskala popuzeně v neustávajícím pobíhání – zrovna si klekla, aby viděla i pod postel. S hlavou zabořenou kdesi u podlahy, nepostřehla klasické tiché otevírání dveří. Když za zády zaslechla ironický hlas, lekla se tak, že v rychlé snaze dostat se z té potupné polohy, ve které se právě nacházela, způsobila jediné – pořádně se praštila. „Au! Sakra, já se na to vykašlu!“ Úspěšné vysoukání, odhození šatů stranou, komické vyškrábání se ze čtyř končetin na pouhé dvě, udýchané narovnání a odhození vlasů z obličeje (a jejich zamotání do toho ukázkového vrabčího hnízda, které měla jako obvykle na hlavě) – to vše zvládla v rekordním čase. Celá zrudlá se otočila na evidentně pobaveného Severuse, který se ve svém typickém postoji ležérně opíral o sloupek postele. Oproti ní vypadal jako ze škatulky, pečlivě upraven, jen vyrazit na přednášku o upravenosti oblečení. Skvělé. „Co jsi říkal?“ otázala se stále celá zadýchaná. S odpovědí si dal na čas, pomalu přejel svým rentegujícím pohledem po jejím neuspořádaném „oděvu“ nahoru a dolů. Hermiona si teprve teď všimla, že v zápalu boje deka sklouzla o kousek níž. Urychleně ji povytáhla zpět a v dojemné snaze uchovat si alespoň špetku hrdosti, zvedla bradu. „Já něco říkal?“ vzpamatoval se i on. Netrpělivě se ošila. Na hry nemá čas, pospíchá... a stále nemá kus svého spodního prádla! „Severusi...,“ Úšklebek. Málem začala nervózně podupávat nohou. Konečně se slitoval. „Ptal jsem se, proč tady předvádíš ty směšné akrobatické cviky? Tedy, ne že by mi to vadilo...,“ dodal významně. Ach... pochopila. Musel se mu naskytnout... zajímavý výhled. Červeň na tvářích se ještě prohloubila, je-li to možné. „Hledám oblečení. A spěchám,“ podívala se na něj pohledem – copak to není jasné?! Zřejmě nebylo, protože pouze povytáhl obočí v gestu ne nepodobném absolutnímu nepochopení. Merline! Za co? „To ani v nejmenším nevysvětluje, PROČ lezeš po podlaze,“ pokračoval, tentokrát opravdu ironicky. Pomalu se nadechla, jako by se chystala něco vysvětlovat malému dítěti. Nedostala šanci – předběhl ji. Nečekala, že udělá dva kroky směrem k ní, na okamžik se zarazí tak, že to připomíná váhání, co že to chtěl vlastně udělat... nicméně pak se jednoduše natáhne přes ni směrem k nočnímu stolku, který má ona za 99

KAPITOLA 35. – PŘÍBĚH

http://a-sisi.wgz.cz/ sebou... a s úsměškem na rtech jí něco vrazí do ruky. Hermiona pomalu sklopila hlavu směrem ke své dlani. Jaksi měla problém se soustředit, Severus totiž nevypadal, že by se chystal couvnout. V omezeném osobním prostoru bez hlesu zírala na svou hůlku. No, vážně... od jisté chvíle se chová jako totální a absolutně nenapravitelný idiot. „Domnívám se, že tenhle kus dřeva jsi před lety dostala do ruky s určitým konkrétním záměrem, pamatuješ?“ pronesl napůl pobaveně, napůl ironicky. Když se nedočkal reakce, pokračoval: „Navíc na přivolání oblečení ti stačí tohle,“ vzal ji za ruku a prsty poklepal o rozevřenou dlaň, na které stále ležela její hůlka. Následně přejel po každém jednotlivém prstu tím svým. Samozřejmě, k něčemu tak jednoduchému nepotřebuje dokonce ani hůlku. Vlastní prsty jsou všechno, co je k tomu třeba a ona je tak... tak... zblblá, že si to neuvědomila. Není tady někde (nejlépe několik metrů) hluboká díra? Škoda... Opět. Útrpně a velmi pomalu zvedala pohled od své ruky směrem k němu. „Vůbec mi to... nedošlo, prostě jsem...,“ odmlčela se, v zoufalé snaze nalézt to správné slovo. „Nemyslela,“ dodal za ni. Opět jen pokývání hlavou. Vypadalo to, že se doopravdy stydí. Dobře, pro dnešek toho mučení nechá. „Co vlastně hledáš?“ otázal se v dobré snaze pomoci. K jeho nezměrnému údivu zčervenala ještě víc. Komické, skutečně. „Po... podprsenku,“ kníkla s takovou dávkou rozpaků, div se mu nezačaly cukat koutky. Skvěle se bavil. Měl s to chutí položit otázku ve stylu: Tu černou? Pravděpodobně by to neunesla, raději neriskovat. Což ovšem nic nemění na faktu, že absolutně nechápal, proč je tak vyděšená. Jak tam tak stála jako solný sloup, vzal situaci do svých rukou. Hledaný kousek prádla mu přistál v ruce (Hermiona v duchu zaúpěla) během deseti vteřin. Veškerý zbytek sil vynaložila na zapomenutí faktu, odkud, u všech svatých, ta černá látka přiletěla. *** Dýchání není vůbec špatná věc. Hermiona se vyčerpaně opřela o stěnu vedle učebny lektvarů. Zatraceně. To ji nemohl vzbudit? Kdo to má pak poslouchat? Než si od Severuse s rozpačitým výrazem vděku přebrala svoje spodní prádlo, než se jí podařilo ho s díky vypoklonkovat, než se oblékla, dostala do svých komnat (aby si vzala učebnice a alespoň si vyčistila zuby), a než následně tryskovou rychlostí doběhla k učebně lektvarů, bylo dobrých deset minut po osmé. O snídani nemluvě. A vzhledem k tomu, že včera neviděla ani večeři (pod záminkou neodkladné záležitosti byla nemilosrdně odvolána do sklepního šera, kde nejenže se jí nedostalo žádného jídla, ještě byla následně až příliš zaměstnána), měla pěkný hlad. No, pravda je, že chtít po vlajícím a přerostlém netopýrovi něco tak triviálního, jako aby někoho ráno vzbudil, není zřejmě nejreálnější nápad. Ale takhle to dál nejde. V nejbližší možné době mu to musí nějak opatrně a zlehka nadnést. Samozřejmě ve chvíli, kdy nebude na obzoru žádná hromada esejů (a už tím má pole působnosti značně zúžené), kdy nebude po jednání s ředitelkou a asi to není vhodné ani ve chvíli, kdy bude jasné, že nevečeřel. Což vlastně znamená, že okamžiků vhodných pro tuto činnost je poskrovnu. Nemám to lehké, pomyslela si nakonec a tímto svou hloubavou činnost prozatím uzavřela. Dvakrát lehce zaklepala. Z útrob jámy lvové se ozvalo velmi otráveně zavrčené „dále“. Odvážně otevřela a vstoupila do oblaku nepříliš vábně vyhlížející mlhy oranžového zabarvení. 100


http://a-sisi.wgz.cz/ Severus zrovna stál nad jakýmsi nebožákem, kterého znala pouze od vidění a zjevně se ho snažil zdeptat pouhým pohledem. Nutno dodat, že poměrně úspěšně. Pozůstatek něčeho, co kdysi mohlo být cínovým kotlíkem standardní velikosti čtyři, teklo líně z lavice na podlahu. Ne, pro svůj vstup na scénu si vskutku lepší příležitost najít nemohla. A že byl Mistr opravdu nad míru rozzlobený, pocítila na vlastní kůži o vteřinu později. „No to se podívejme. Snad jste se nerozhodla poctít nás, obyčejné smrtelníky, svou hvězdnou přítomností?“ odsekával pomalu, téměř líně, zatímco ona na něj vrhla pohled, který měl nést jediné poselství – jsou chvíle, kdy tě vážně nesnáším. S odpovědí se neobtěžovala, hrdě zvedla bradu a jala se proplétat skrz ten oranžový dým. „Na něco jsem se vás ptal,“ ledovost v jeho hlase měla za následek, že situaci vyhodnotila jako značně konfliktní. „Omlouvám se, ale zaspala jsem,“ vrátila mu klidně provokaci, na kterou mohl těžko zareagovat. I když... kdyby prohlásil něco ve smyslu: To je moje chyba, měl jsem vás probudit, s díky by mu dala za pravdu. Představa to byla hezká, ale do reality měla na míle daleko. „Tak zaspala? Zjevně jste zapomněla, že večer si máte nařídit budík a následně ho použít? Stačí k tomu jednoduché kouzlo, víte?“ protahoval sametově a asi se i bavil, když na něj s nevěřícným údivem zírala. Tohle byla jasná podpásovka. Jako by to snad byla ona, kdo si včera začal, jako by snad víc než ochotně nespolupracoval, což mělo za následek, že se (neplánovaně) nevrátila do svých pokojů. A jestli si chce ten mizera stěžovat, že když konečně usínala, nemyslela ani vzdáleně na nějaké pitomé vstávání, pak prosím, ona bude pro příště ráda spát ve své posteli. Tam jí nikdo nebere deku. Proč ji dráždí a provokuje? Čeho chce dosáhnout? Pochybovala, že by se jí dostalo poděkování, pokud tady řekne - Protože poblíž byl pouze váš budík a já jaksi neměla šanci se k němu dostat? A tak, nesnášejíc svou zbabělost a vědoma si zvědavé třídy, která brala jejich pravidelné potyčky jako vítané zpestření vyučovací nudy, pronesla (opět téměř omluvně): „Pokusím se svému budíku domluvit, pane,“ Ušklíbl se. Ona by zase ráda řekla – vašemu budíku. „To bych vám doporučoval,“ zakončil a znovu se obrátil na onoho nešťastníka s rozteklým kotlíkem. *** Jakkoli Ginny ráda uvidí, skutečně musí dorazit zrovna dnes? Hermiona poněkud unaveným gestem, bez špetky elánu, zmačkala právě přečtený pergamen. Kamarádka, která se ozve po měsíci čekání, je poněkud rozporuplný dárek. No, pozitivní je, že svůj příchod alespoň ohlásila předem. Jinak bylo velmi reálné a pravděpodobné, že by se Ginny opět stala svědkem něčeho, co rozhodně nebylo žádoucí. Hermiona za sebou měla únavný den. Nejprve ono ranní dostaveníčko s podprsenkou, následně výživná hodina lektvarů. (Při které poslouchala sarkastické poznámky adresované na všechny možné strany, včetně té své – a to byla se svým lektvarem hotova o dobrých patnáct minut dřív, najednou jí připadal směšně lehký. Snad i za to dostala málem vynadáno) Odpolední maratón dvouhodinovek, při kterém se snažila ignorovat Zmijozel a Zabiniho vražedné pohledy, to vše zakončeno stále se zvětšující hromadou domácích úkolů, které nestíhala dělat – proč asi?! Dnes večer chtěla svou postel, svou deku – to obzvlášť, svůj budík, svoji koupelnu a spodní prádlo na svém 101


http://a-sisi.wgz.cz/ místě, nikoli pod... to je jedno. A co by málem zapomněla – klid, svatý klid. Místo toho přijde Ginny. Ne, nepřijde. Ona už tady je. Nahození úsměvu hodného na reklamu, pojednávající o nefunkčních mudlovských bělících zubních pastách, ujištění se, že má hábit u krku dobře zapnutý (ne každý musí vidět tu červenou skvrnku, kterou objevila náhodně před hodinou), a plnění role spokojené hostitelky – toť plán na klidný večer. Ginny právě vylézala z krbu, který Hermiona pro tuto příležitost otevřela. Obezřetně se rozhlédla nalevo, napravo a před sebe, kde zašilhala na blížící se majitelku pokojů. Ona hostitelka udělala sotva krok směrem k příchozí návštěvnici a... zamrzla na místě. Z oblaku zeleného dýmu se vyloupl... Harry Potter. Hermiona chtěla frustrovaně křičet. A s neuměle skrytou obavou zírala na krb v neblahé předtuše, zda dorazí další komplikace. Úvahy nad pitomou situací přerušila něžnější polovina příchozích společníků. Kamarádka se k ní hnala s nadšeným výrazem. Než se nadála, ocitla se v pevném objetí. „Mio,“ oslovila ji zcela familiárně, zatímco odstoupila a uvolnila tak přístup Harrymu. Ten na Hermionu hleděl kapánek podezřívavě, do žádného fyzického kontaktu se příliš nehrnul. S mírným povzdechem tedy udělala první krok ona. Sotva Harryho lehce objala, počkala než zareagoval... Stalo se něco, co bylo perfektní černou tečkou za dnešním dnem. Plameny v krbu se opět rozzářily nachově zeleným odstínem. Vteřina, možná dvě, než... Ledovost, která proťala místnost, byla přímo smrtící. Nenapodobitelná, osobitá a tak... devastující. Prostě typická. A v té záplavě mrazu se dalo rozeznat jedno strohé slovo: „Neruším?!“ Přítomní aktéři reagovali takto: Jedna z žen ztuhla rozpaky. Druhá útrpně zavřela oči. Mladší z mužů ztuhl vzteky (a snad i jistou dávkou nevěřícnosti). Ten starší byl očividně připraven... nepěkně a radikálně zasáhnout. A Hermiona si v duchu přísahala, že k opatrné poznámce o případném ranním buzení musí přidat ještě tu, že nějaká dohoda by jistojistě nebyla na škodu. KAPITOLA 36. – VZLYK A ŠKYT „Pane Pottere! Vaše ruce – dolů.“ Severus s arogancí, nebo chcete-li sebejistotou, sobě vlastní vyzývavě zíral na Harryho, který stále lehce držel Hermionu kolem pasu. Mladík, klouzaje pohledem mezi dívkou ve svém náručí a tím nemožným nadutým blbcem, na okamžik zaváhal. 102

KAPITOLA 36. – VZLYK A ŠKYT

http://a-sisi.wgz.cz/ Když uplynula více než vteřina od vyštěknutí Severusova příkazu a stále se nic nedělo, místností projelo zavíření černé látky – to se starší muž nebezpečně přibližoval k tomu mladšímu. Hermiona, nesnášející kohoutí zápasy, vyřešila situaci za ně. Couvla na dva kroky od Harryho. Severus se zarazil. Byla to zajímavá podívaná – ve středu místnosti stáli naproti sobě dvě ženy a dva muži. Svým rozmístěním prakticky tvořili čtverec – ovšem jakýsi bojovný čtverec. Než se ke slovu dostala hostitelka, která měla ve chvályhodném úmyslu být velmi demokratická a velmi... nekonfliktní, zmařil její snahu poslední příchozí. „No to se podívejme. Opět jste se dostavili na nevítanou návštěvu? Jen si říkám,“ pronesl Severus a odmlčel se, aby měl čas teatrálním způsobem přejet zrakem celou místnost, „nechybí vám kousek slavného Weasleyovic klanu?“ Harry, jak bylo jeho dobrý zvykem, když se potkal se svým bývalým profesorem, začínal pouštět páru. Hermiona tohle nesnášela. Jenže se právě zaobírala tím, jak se má chovat, co má říct, i JAK je vhodné tuhle povlávající černou pohromu oslovit, než aby reagovala okamžitě. Severus ji předběhl. „Dokonale výřečný, jako vždy,“ ušklíbl se směrem k Harrymu, který vypadal čím dál tím víc bojechtivě. Se stejnou samozřejmostí, s jakou sem vtrhl, přehlédl Harryho pokus o verbální (a popravdě – možná i neverbální), vyjádření. Místo toho upřel svou zničující pozornost pouze na Hermionu. A jestli někdy existovalo nějaké dilema, jak že se to má či nemá chovat, pak ho právě nyní krásně vyřešil za ni. „Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámil tónem nepřipouštějícím námitky. Vteřina ticha, dvě... V ubíhajícím čase ti dva sváděli oční boj. A právě někdy v tu chvíli se Hermiona zatvrdila. „Dobře. Pak se za... tebou stavím,“ reagovala klidně, pokoušejíc se ignorovat šokovaný Harryho výraz i nezvykle chápavou Ginny. Severus lehce přimhouřil oči. „To „pak“ znamená kdy?“ „Až odejde moje návštěva.“ „Do hodiny.“ „Kdo vám dává právo...,“ vložil se do toho Harry, když Hermiona na poslední autoritativní příkaz okamžitě nereagovala. „Do toho vám nic není, Pottere. Ale když už se ptáte – slečna Weasleyová vám jistě ráda vyloží jistá práva, která z... určitých, blíže nespecifikovaných, vztahů plynou,“ uzemnil ho Severus, aniž by spustil oči z Hermiony, která se začínala tvářit vysloveně pobouřeně. Oproti tomu Harryho vzhled už nelze popsat pouhými slovy. „Severusi?“ pronesla nezvykle sladce Hermiona, čímž odzbrojila všechny přítomné ovšem každého v jiném smyslu. „Přijdu, až budu mít čas,“ prohlásila tak, aby jasně pochopil, že tudy cesta nevede. „A teď, pokud dovolíš... “ Všem bylo jasné nevyslovené – ven, než začnu křičet! Tři osoby byly opět překvapené – to když obávaný Severus Snape pouze přejel po dvou vetřelcích pohrdavým pohledem, otočil se na podpatku a odvlál ke krbu. Beze slova. Bez ohlédnutí. Bez reakce. Po jeho dramatickém odchodu Hermiona chvilku jen zhluboka dýchala. Pak s mírně křečovitým úsměvem 103


http://a-sisi.wgz.cz/ prohlásila směrem ke svým hostům: „Omlouvám se.“ Nic. Harry stále jen nevěřícně mrkal. Ginny ho vzala za ruku a lehce stiskla. „Tak se posadíme, ne?“ zkoušela napravit škody. „Jistě, díky. Harry pojď,“ přispěchala jí na pomoc Ginny a poněkud neúspěšně tahala svého přítele za ruku. Ten tam stále stál jako solný sloup, nejevíc žádné známky duševního vědomí. Až konečně – „Takže kdyby se Ron zeptal dneska – mimochodem ten Ron, co poslední měsíc každý den váhá, zda má jít za tebou – kdyby se zeptal dneska... odpověď by byla, ano, viď?“ zeptal se tiše, až moc tiše. Hermiona v první chvíli nechápala. A když jí to došlo, bylo už příliš pozdě. Pozdě na to, aby zarazila proud Harryho obviňujících slov. „Takže s ním spíš.“ Konstatování. „Nebuď hrubý!“ ozvala se Ginny. „Já nejsem hrubý! Snad nechci tak moc, když se ptám, zda se moje nejlepší kamarádka zapletla s člověkem, kterého nesnáším! A když tvůj bratr,“ hněvivě se otočil k dívce po svém boku, „div nevymýšlí milostné dopisy, aby ji k sobě zase přitáhnul.“ „Harry,“ ozvala se Hermiona prosebně. Beznadějné. Harry se tvářil nezvykle tvrdě. „Prostě mi jen odpověz – a pravdivě. Spíš s ním nebo ne?“ Hermiona těkala nerozhodným pohledem z jednoho na druhého. Ruce sevřela v pěst, když následně řekla jen: „Ano.“ (a jen pud sebezáchovy jí zabránil dodat – a líbí se mi to). Ticho bylo takové, že hlasitější nadechnutí znělo jako výstřel. Pak se ozval klidný hlas Ginny. „Jsi v pořádku?“ Nebyl to útok na Hermionin duševní stav, jak si zprvu myslela. Ta otázka byla jednoduše jen starostlivá. „Jsem. Úplně.“ „Samozřejmě, že není!“ vstoupil do toho se svým brilantním postřehem Harry. „Člověk nemůže... spát se Snapem a přitom být duševně v pohodě,“ prskal dál. Tak nyní netušila, zda se má urazit nebo mlčet. „Prosím tě, přestaň.“ Ginny očividně věděla, kdy zasáhnout. „Je zkrátka... zamilovaná,“ pokračovala dál. Tentokrát následoval dvojí nevěřícný pohled. „Zamilovaná?“ vyhrkla Hermiona. „Zamilovaná do toho umaštěného bas... “ zbytek nedořekl jen díky bolestivému štouchanci, který obdržel. „Ale já neřekla, že jsem zamilovaná,“ pokoušela se chabě Hermiona lhát i sama sobě. „Je to v pořádku.“ Ginny na sebe dnes vzala roli usmiřovatele. „Není to ani trochu v pořádku. Hermiono,“ oslovil ji Harry a počkal, dokud se na něj nepodívala. 104


http://a-sisi.wgz.cz/ „Co se tady stalo? Co ti udělal?“ Tázaná jen nešťastně pokrčila rameny. „Já nevím. Nestalo se nic. Chci říct, nic mimořádného,“ dodala rychle po Harryho nevěřícném odfrknutí. „A neudělal mi nic. To už bys mohl vědět i ty.“ Ginny opět nezklamala. „Co by se asi tak stalo? Jak myslíš, že vznikají vztahy?“ obrátila se na svého přítele ironicky. „Ale se Snapem...,“ namítl opět, jako by to byla nejsurreálnější věc na světě. „Pro Merlina! Kdybych si já vybírala partnera podle zdravého rozumu, rozhodně bych si nevybrala tebe,“ vybuchla opět a na důkaz svých slov zabodla Harrymu prst do ramene. Ten se zatvářil vrcholně dotčeně. „No díky. To je pocta.“ Nakonec Harry vypadal, že vypustil přebytečnou páru. Jenže... „Dobře. Podívej... já nevím, co se tady děje, každopádně doufám, že tenhle patologický proces dokážeš nějak uspokojivě vyřešit. Ron se nic nedozví. Takže až přijdeš k rozumu... “ jasný konec věty nechal viset ve vzduchu. A neodradil ho ani velmi pobouřený výraz dívky po jeho boku. *** No konečně! Po hodině a půl se madam uráčila dorazit. Severus asi po desáté obcházel svůj kabinet kolem dokola, namlouvaje si, že si chce jen protáhnout ztuhlá záda. Že u toho pohledem nějak podezřele často hypnotizuje hodiny, to je věc vedlejší. Plameny v krbu divoce zavířily. Hermiona ještě nevytáhla paty z popela a už spustil: „To je dost. Poslouchej, když jsem ti říkal... “ „Ne. Ty poslouchej,“ vyhrkla, zatímco nevídanou rychlostí mířila přes kabinet směrem k němu. „Za á – dneska ráno jsi se choval jako idiot. Je mi úplně jedno, co mě matka učila, řeknu ti to takhle – buď se nějak dohodneme nebo máš smůlu. Scéna s budíkem nebyla vůbec vtipná, i když nepochybuju, že tobě přišla zábavná. Za bé – není zrovna fér, využít moji podřízenou roli ve chvíli, kdy se nemůžu bránit – kdyby ti to snad nebylo jasné – mluvím o tvém sarkasmu ve třídě, za cé,“ odmlčela se, aby se nadechla a zapíchla mu ukazováček do hrudi ve známém gestu, „ty tvoje autoritativní, vlastnické a dalo by se říci i pedantské sklony nejsou vůbec okouzlující. Za dé – to, jak jsi se mnou jednal před hodinou, bylo... ponižující. Nejsem tvůj majetek. A za é – můžu se objímat s kým chci, kdy chci a.. jak chci, tak si to laskavě srovnej v tom svém geniálním lektvarovém mozku a neprovokuj. Jasné?“ Severusovi chvíli trvalo, než si všechna ta písmenka abecedy srovnal v hlavě. Proč do toho plete matku? Co ji učila matka? Popravdě byl tak konsternován, že se zmohl na jediné (mimo fascinované zírání): „Hmmm,“ prohlásil neurčitě. Což asi nebyla nejšťastnější volba. „Žádné hmmm. Severusi, já to myslím vážně. Nejsem hračka!“ Najednou od něj rychle odstoupila. Začínal se v tom ztrácet. A ještě zmatenější byl, když, jaksi podivně rozechvěle, promluvila znovu. „Harry mi to nechce... odpustit,“ dodala tiše, nyní už k němu stojíc zády. Že je jako slon v porcelánu si znovu potvrdil právě v tuto chvíli. „Nechápu, proč ti tak záleží na jeho mínění.“ „Protože ho mám ráda, ty necitelný ignorante!“ 105


http://a-sisi.wgz.cz/ „Na mou necitelnost si v poslední době neztěžuješ, obzvlášť... po nocích,“ odsekl a snažil se nevnímat podivný pocit, který se tvářil jako žárlivost. Bolest v jejích očích, když se k němu otočila zpátky, byla... příliš zraňující – a to i pro něj. „Děláš to schválně nebo si to prostě jen neuvědomuješ?“ ozvala se tiše. „Co?“ „Že mi ubližuješ.“ Sotva neznatelně sebou trhl. Hermiona, příliš se snažíc, aby zabránila slzným kanálkům vypustit své zásoby, tento pohyb nepostřehla. Každopádně, snaha to byla tak jako tak marná. „Ale já se...,“ nedořekl. Zarazila ho slza, která stékala po její tváři a kterou stačil zahlédnout dřív, než se opět odvrátila. Zatraceně. Jak si má vědět rady s tímhle? Na to nemá potřebný výcvik. Když tiše zavzlykala, udělal krok jejím směrem. Pak druhý. Nakonec jí položil ruku na rameno. Setřásla ho. A zaštkala ještě mohutněji. Ženy. Nepochopitelné. „No tak...,“ zkoušel to neuměle dál. Pokus o další dotyk. Opět neúspěch. Pak mu došla trpělivost. Vzdal veškeré jemné pokusy a i přes odpor ji k sobě otočil čelem a přitáhl do své náruče. Vehementně bojovala, odstrkovala ho a pak už mu jen bušila pěstičkami do hrudi. „Co vyvádíš?“ snažil se tomu všemu přijít na kloub. Jediné, čeho se dočkal, ovšem v míře víc než vrchovaté, byl další mohutný příval slz doprovázený hlasitými vzlyky. A pak začal luštit slova, která ze sebe s námahou vyrážela, zatímco se na něj, doslova neočekávaně, pověsila. „Já... mám... strach,“ škyt, „udělala jsem pitomost,“ vzlyk, „Harry... říkal...,“ nadechnutí, „co si... jen... počnu?“ vzlyk, „měla jsem být opatrná...,“ zasýpání, „nadělala jsem jen,“ škyt, „komplikace,“ vzlyk, „jsem blbá,“ nadechnutí... „Dobře, dobře... hlavně se uklidni,“ přerušil její litanii, při které jí začal rádoby povzbuzujícím gestem hladit po zádech. Asi po minutě během které pomalu přestávala popotahovat, se odvážil projevit snahu o ujasnění některých, pro něj zatím nepochopitelných, záležitostí. „Jaké komplikace? Jakou pitomost? O co vlastně jde?“ zkoušel to pragmatickou cestou. „Vždyť je to jasné,“ vysoukala ze sebe udýchaně, v přestávce mezi dvěma „škyt“. „Je mi líto, ale tvoje myšlenkové pochody jdou mimo ty mé.“ „Neměla jsem... si s tebou nic začínat,“ vyhrkla, zvedajíc k němu opuchlou tvář s červeným nosem. Mávnutím ruky přivolal kapesník. „A tenhle úchvatný postřeh jsi vydedukovala z návštěvy toho pitomce?“ snažil se pracně zorientovat. „Když on má pravdu...,“ škyt, vzlyk, hlasité vysmrkání. Povzdech. „Skvěle. Asi ti jeho návštěvy zakážu. A přestaň natahovat.“ 106


http://a-sisi.wgz.cz/ Hermiona se na něj podívala rozhořčeně, dá-li se tak nazvat pohled skrz opuchlá a zarudlá víčka. „Názory pana Pottera jsou mi ukradené, neberu je v potaz. Tudíž mě zajímá jen to, zda... sdílíš... některé jeho myšlenky?“ říkal to klidně, možná až nezúčastněně. Ale byla to jen maska. Hermiona se chtěla kousek odtáhnout, což jí nebylo umožněno. Neodpověděla. „Pro Merlina, tak snad víš, co si o tom myslíš, ne?“ Když už má někdo váhat v podobných záležitostech, zpravidla to bývá muž... místo toho on, muž, tady stojí a táže se jako nějaká tokající hrdlička, zda přítomná milostivá slečna nebere jejich vztah jako chybu! Nesnáší tokající hrdličky. Když se, konečně, kdesi u jeho hrudníku ozvalo tichounké. „Neberu to jako chybu,“ málem slyšel balvan, co mu spadl ze srdce. Asi by se za to měl zastydět... Než měl tu čest nějak zareagovat (popravdě netušil jak), ozvalo se... klepání na dveře. Zatracená práce! To se stane jenom jemu, jak jinak. „Běž do ložnice,“ odtáhl od sebe vyděšeně se tvářící dívku a pro jistotu ji nasměroval správným směrem. Jako by snad netušila, kde ta místnost je. Počkal, než Hermiona zmizela v útrobách pokoje, přešel ke dveřím a se strašidelným výrazem v obličeji je prudce rozrazil. Pohled na ředitelku ho trochu zchladil, nicméně pocit podráždění přetrvával. „Ano?“ vyštěkl bez úvodu. „Děkuji za hezké přivítání, Severusi. Mohu dál?“ Minerva se nenechávala vyvést z konceptu. „Je-li to nutné,“ otráveně ustoupil od dveří. Jeho nadřízená přejela místnost pátravým pohledem, zřejmě něco (nebo někoho) hledala. Severus povytáhl obočí. Tohle nehodlal usnadňovat. „Před chvilkou se u mě stavil na citrónový čaj (její zástupce převrátil oči) pan Potter se slečnou Weasleyovou,“ začala zvolna, předstírajíc, že nevnímá ani takovou nezdvořilost, jakou je nenabídnutí křesla. „Úchvatné. A co já s tím?“ protáhl Snape. „Pan Potter se zmínil mezi řečí, že jste se všichni potkali u slečny Grangerová a že byla... po vašem odchodu mírně rozrušená. Tak jsem ji hledala v jejích pokojích, ale není tam...,“ otázku ani nemusela vyslovit. „Potter je idiot. Říkám to už sedm let a žel Merlinovi, mě stále nikdo neposlouchá,“ okomentoval to Severus bez dalšího vysvětlení. „Děkuji za váš názor. Takže přímo – kde je Hermiona?“ Minerva už měla té tirády zřejmě taky plné zuby. Tím lépe. Alespoň najdou společnou řeč. Severus zrovna přemýšlel, jaká reakce bude vhodná, když se hledaná osoba objevila ve dveřích jeho ložnice. „U všech svatých, co se vám stalo?“ vykřikla nepříliš reprezentativně ředitelka. A následně obrátila vyčítavý pohled na Severuse, jak taky jinak. „Jsem v pořádku,“ usmála se přes zarudlé oči Hermiona snaživě. „Ale nevypadáte tak. Severusi, co jste zase provedl?“ pustila se do něj Minerva jako do malého kluka. „Já nic neprovedl. Tohle je záležitost mezi mnou a slečnou Grangerovou. Ujišťuji vás, že když jsme se bez 107


http://a-sisi.wgz.cz/ vaší ctěné intervence obešli doposud, zvládneme to i nadále.“ Už měl dnešního večera plné zuby. „Hm, jistě. A proč je slečna Grangerová celá uplakaná ve vaší ložnici?“ tázala se ředitelka jako horský troll dál. Tentokrát už vážně zavrčel. Mávnutím ruky umlčel Hermionu, která se očividně chystala pustit do typického nebelvírského vysvětlování a s přímočarostí sobě vlastní pronesl: „Ředitelko, proč je, nebo není slečna Grangerová v mé ložnici, je čistě naše věc. Nepředpokládám, že byste nám k určitým věcem chtěla svítit (ignoroval Hermionino vyjeknuté „Severusi!“), takže velmi ocením, pokud nás nyní necháte o samotě, vaše laskavost tak bude nezměrná.“ Minerva, stejně jako nedávno Hermiona, netušila, jestli se má urazit nebo... začít smát? „Svítit? No, myslím, že jsem nechala zapálené nějaké svíce v ředitelně, raději bych tam... “ její hlas zanikl s prásknutím dveří, ke kterým ji Severus nespolečensky dostrkal. A tentokrát ho napadlo použít tišící kouzlo. Žádné další klepání by nebylo slyšet. Že ho to nenapadlo dřív! Kam jen dal mozek? Dobře, na to je lepší neodpovídat... „To bylo... hrozně nezdvořilé,“ oznámila mu Hermiona, zatímco se k ní pomalu blížil. „Neříkej? Nezdvořilá je ona, když stále strká nos tam, kam nemá,“ protahoval sametově a strkal ji přes práh pokoje. „Počkej,“ kuňkala zmateně, „musíme si promluvit,“ pokračovala nejistě dál. Ušklíbl se. „Samozřejmě. To se nevylučuje,“ ujistil ji, když za sebou zavíral dveře, na které přišlo pár bezpečnostních kouzel. „Já to myslím vážně,“ nevzdávala se dál. „Já taky.“ „Dobře tak tedy... co to děláš?“ „Co myslíš? Návštěva Pottera ti zpomaluje myšlení,“ trpělivě vysvětlil, když ji strkal přes další dveře – tentokrát ty od koupelny. „To s tím nemá co dělat... “ „Vážně? Pak tedy radši přestaň přemýšlet úplně, buď tak hodná,“ požádal ironicky a... nechal za nimi zapadnout i tyto dveře. Jedna z posledních věcí, které Hermiona pronesla, než (opět) kapitulovala byla: „Jsi nesnesitelně panovačný. Ale stejně mi to nevadí. Někdy.“ „Jsi nesnesitelně užvaněná a právě v tuhle chvíli mi to vadí – a to hodně. Tak mi udělej tu radost a mlč už. Zabavím tě jinak.“ KAPITOLA 37. – NEOČEKÁVANÁ INDISPOZICE (a diferenciální diagnostika v praxi) Zdá se jí to, nebo ten džus vážně chutná zvláštně? Hermiona byla unavená. V posledních týdnech byla vlastně pořád unavená. Byla polovina května, do zkoušek zbývalo šest týdnů. Měla pocit, že nic nestíhá. Po vyčerpávajícím vyučování následovalo další mučení. Severus poněkud pedantsky trval na tom, že do OVCÍ musí zvládnout svou novou magii. No, po více než čtvrt roce zas tak nová nebyla, což neznamená, že by ji ovládala o moc víc než v lednu. „Ty musíš ovládat magii nikoli ona tebe,“ říkal jí, zatímco ona měla neodbytnou chuť ho něčím praštit. Úkoly se zdály být ještě delší než obvykle, odpolední lekce pro sedmé ročníky, v rámci zoufalé (a marné) snahy kantorů dosáhnout alespoň nějakých výsledků, byly vyčerpávající. Nakonec se stalo pravidlem, že 108

KAPITOLA 37. – NEOČEKÁVANÁ INDISPOZICE

http://a-sisi.wgz.cz/ usínala s knihou na klíně, stočená v Severusově křesle a budila se (překvapivě) v pohodlné posteli. Začínala být protivná a už mnohokrát mu, stejně jako dnes, řekla o povzbuzující lektvar. S mírně nesouhlasně povytaženým obočím jí zatím vždy vyšel vstříc. Dalším zvláštním poznatkem byl fakt, že její komnaty byly mnohdy zcela opuštěné i několik dní v kuse. Její koupelna se začínala nějakým záhadným způsobem vyprazdňovat. O psacím stole, který zel prázdnotou, nemluvě. Jenže to byly věci, u kterých oba předstírali, že je nevidí, byť je šlo jen těžko přehlédnout. Když jednou večer našla uvolněnou, jindy zaplněnou, poličku nad umyvadlem, mlčky, bez viditelné reakce, ji obsadila. Stejně tak tiše jako ji Severus uvolnil. Uvnitř sebe tohle brala jako malý zázrak, o kterém se nemluví, když je váš protějšek zatvrzelý samotář, který nikoho nesnese ani ve svém pokoji, natož ve své koupelně.

Tohle všechno bylo sice skvělé, jen kdyby se necítila tak unavená! Párkrát už si říkala, že k objasnění celé situace potřebuje jen ranní nevolnosti. A následně se pravidelně utvrzovala, že tudy cesta nevede. Jistě, Severus si všiml (ten chlap vidí i to, co neexistuje) její nadměrné unavenosti – ovšem... dokud s tím za ním nepřijde sama, tváří se, že nic neví. Mlčky vaří povzbuzující lektvar, přenáší ji na pravidelné trase křeslo-postel, popřípadě pohovka-postel (jednou se překonala, když usnula ve vaně – té své) a z dálky rentgenuje hodnotícím pohledem. Asi jako teď – přes celou Velkou síň zkoumal, jak se vrtá v ovesných vločkách a šklebí se na džus. S povytaženým obočím mu pohled vrátila. Zírali na sebe tak dlouho, dokud ředitelka, nacházející se po Severusově boku, do něj poněkud neeticky nedloubla. Z dálky bylo vidět, jak cosi podrážděně odsekl. „Hermiono?“ ozval se vedle ní tichý dívčí hlásek. „Ano?“ Zessa Garetová, jedna z mála páťáků, kteří se osmělili a přišli si pro radu. Ona měla na krku OVCE, oni NKÚ, a z nějakého důvodu Hermiona platila za jakousi kapacitu v oboru. „Poradila bys mi odpoledne s teorií dokrvujících lektvarů? Snape po nás chce asi padesát způsobů využití, včetně příkladů, idiot jeden,“ ulevila si dívka spontánně. „To je celý on, typické. Podívám se na to.“ Nemohla si pomoct, ale někdy musela souhlasit. Se svými spolužáky, samozřejmě. Padesát způsobů by vystačilo na kurz mistrovství v lektvarech. „Díky,“ usmála se Zessa mile a odběhla pryč. Hermiona jako typický Nebelvír ráda pomohla. A právě Zessa měla velký potenciál. Akorát ten čas... a chybějící energie... Naposledy si lokla toho podivného džusu, postavila se a... poslední, co ještě zaregistrovala, bylo hrozné motání hlavy. Pak už jen černo a tvrdá zem. V Síni to překvapeně zašumělo a hluk ještě zesílil, když první, kdo se k dívce na podlaze hnal, nebyl nikdo z hloučku Nebelvírů, ale Mistr lektvarů osobně. Netypicky nerozvážnou a uspěchanou chůzí, div že ne poklusem, odstrkoval tvořící se masu zvědavců z cesty, načež si klekl na kolena (!) a urychleně vzal Hermionu do náručí. Studenti se kupodivu okamžitě rozestupovali, když s bledou ženou, připomínající v tuto chvíli hadrovou panenku, plachtil ven. Celou dobu neřekl ani slovo. *** „Co se zase..?“ rozlehlo se ošetřovnou pobouřené zvolání madam Pomfreyové. „Ach tak... položte ji támhle, Severusi,“ instruovala vlajícího lektvaristu, který ovšem nevypadal, že by její rady bral jakkoli na vědomí. Nohou zabouchl dveře, čímž měl zástup čumilů utrum a opatrně položil Hermionu na nejbližší volnou postel. Pak kousek couvl, aby udělal léčitelce místo. „Co se stalo?“ otázala se, přejíždějíc ležící tělo hůlkou od hlavy až k patě. „Netuším. Omdlela, když vstala od stolu ve Velké síni. Předtím vypadala sice unaveně ale v pořádku,“ 109


http://a-sisi.wgz.cz/ vysvětlil Severus udýchaně. Přece jen na sprinty hradem se závažím na rukách byl už starý. „No tak?!“ dožadoval se netrpělivě, když vyšetření trvalo déle než dvě minuty. „Odkdy si všímáte, jak studentky vypadají,“ mrmlala Poppy, na odpověď zjevně nečekala, „má zvýšený tlak, tep, rozšířené zornice... ale jinak jsou životní funkce v pořádku. Spíš vypadá vyčerpaně.“ „A co asi říkám? Zhruba před hodinou si vzala povzbuzující lektvar.“ Ošetřovatelka se narovnala. „A něco dalšího? Kdyby ten byl špatně uvařený, mohlo by...,“ „Nebyl špatně uvařený. Tedy pokud si nemyslíte, že už nezvládnu ani tuhle triviálnost.“ Žena po něm vrhla z části zamyšlený, z části překvapený pohled. Jejím štěstím bylo, že se zdržela dalších komentářů. Prozatím. „Zvláštní... není v ohrožení života, tak ji necháme spát, než to vyřešíme,“ dodala a cosi nad Hermionou zamumlala. „Víte to určitě? Spánek by v některých případech mohl naopak...,“ tentokrát byl přerušen on. „Ano, vím to jistě, Severusi. Tohle bych poznala.“ Nakonec odstoupili dále od lůžka a oba na ležící dívku hleděli, jenže každý jiným způsobem. Žena vypadala profesionálně zaujatě, muž vystrašeně, ale abyste to poznali, chtělo by to hodně úsilí a umu. „Svléknu jí hábit, když dovolíte,“ pohled ženských očí jasně naznačoval – za plentu a počkat! Severus měl oproti tomu chuť opáčit, že to klidně udělá sám. Zbylo mu tolik soudnosti, že to raději nezkoušel. Neochotně se otočil a poodešel stranou. Zdálo se mu jako věčnost, než Poppy odrhnula závěs a on tak spatřil Hermionu pod bílou nemocniční přikrývkou. „Hm...,“ zamyšleně mumlala Poppy, „ještě jsem netestovala případné... těhotenství. Popravdě mi to přijde bezpředmětné, s kým by tady slečna Grangerová...,“ větu nechala jen tak odeznít, obsah byl zřejmý. Severus jen odmítavě mávl rukou. Což si ošetřovatelka vyložila po svém. „No zas tak jistá si nejsem, Severusi. Koneckonců je to půvabná dívka, ale chodí přece s panem Weasleym... Ačkoli v tomhle věku může dojít i k nějakému tomu úletu, co myslíte?“ vedla si dál svou, mluvíc spíš k sobě než k němu, a absolutně neregistrujíc Severusovo postupné naštvané rudnutí. „Ale byla by to nepříjemná komplikace, pravda. No tak se na tu radostnou událost podíváme,“ mlela dál a už se hrnula zpátky k Hermionině lůžku s hůlkou připravenou na vše. Na Severuse toho bylo už opravdu moc. Ne, nebyl naštvaný, ani vzdáleně nebyl naštvaný. On zuřil. „Není těhotná,“ drtil skrz zaťaté zuby a propaloval Poppy pohledem. „A žádný Weasley, žádné úlety,“ dodal. Ta se překvapeně otočila, pokládajíc při tom deku zpátky na Hermionino břicho. „Prosím? Jak to víte?“ Protočení očí. „Je to podstatné? Tohle příčina nebude, takže laskavě pátrejte dál!“ vyštěkl netrpělivě a měl co dělat, aby nezačal nervózně pochodovat sem a tam. Bradavická ošetřovatelka na něj jen mlčky konsternovaně zírala. Očividně se snažila dát si dvě a dvě dohromady a nějak se v celé této delikátní situaci zorientovat, což se jí příliš nedařilo a Severuse to neuvěřitelně vytáčelo. A když promluvila znovu, měl chuť vraždit, baba jedna... 110


http://a-sisi.wgz.cz/ „Tak si to shrňme,“ začala shromaždovat logické argumenty a podklady, „tady slečně se udělalo při snídani nevolno, (ostentativně ignorovala Snapeovo: „Vynikající postřeh.“) omdlela, vy jste ji sem dopravil... říkáte, že si ráno vzala povzbuzující lektvar, který jste jen tak mimochodem sám uvařil, následně mi sdělíte, že nemůže být v jiném stavu... takže,“ další šokovaná odmlka, při které Severus začal pouštět páru, „u všech abatyší! Vy máte intimní poměr se studentkou!“ vykřikla na polovinu ošetřovny. „Vskutku? Vidíte, bez vás bych to málem přehlédl. Navíc, díky vašim perfektním a dechberoucím domněnkám, to právě zjistila polovina školy,“ opáčil Snape ledově. Poppy tam stála s nepříliš elegantně otevřenou pusou a výrazem pitomého telete. Čímž ho paradoxně vydráždila ještě víc. „Počkejte... chcete mi tvrdit, že slečna Grangerová,“ zalétla pohledem k posteli a zase zpátky k Severusovi, „ si s... vámi... cosi začala... dobrovolně?!“ Tato skutečnost ji pravděpodobně šokovala víc, než zjištění faktu, že obávaný lektvarista spí se svou studentkou – lépe řečeno – že si k sobě vůbec někoho pustil. „Pro Merlina, Pomfreyová! Copak vypadám jako nějaký násilník? Za koho mě máte?“ Po této otázce se Poppy zamračila ještě víc. „No právě...,“ dodala jen mnohoznačně. Když už to vypadalo, že Severus chňapne po hůlce a udělá něco opravdu nepěkného, do místnosti se jako velká voda přihnala ředitelka. Na místě je otázka, zda to bylo dobře, či špatně. „Tak jak to vypadá?“ vyhrkla ještě v letu, než se postavila vedle svého zástupce. „Já nevím! Tady ctihodná madam se mi neuráčí nic říct!“ prskal Snape. Poppy vypadala nejistě. „Tedy Minervo... musím vám oznámit... to je šokující!“ „Grrrr,“ ozvalo se vedle oslovené. „A copak, něco vážného?“ Na čele ředitelky naskočila hluboká vráska. „Možná by bylo lepší... posaďte se na to, ano?“ snažila se Poppy zmírnit dopad svého sdělení. Minerva se starostlivě podívala na Severuse. Ten vypadal jako vteřinu před výbuchem. Chtíc vědět, o co jde, bez dalších námitek se svezla na nejbližší nemocniční postel. Následně: „Říkala jsem si, zda slečna nemůže být těhotná, víte...,“ odmlčela se, Minervě se zablesklo v očích, ale zůstala nadějně tiše, „tak jsem to chtěla zjistit... tady kolega,“ hlavou pohodila Severusovým směrem, „mi každopádně mile oznámil, že ne. Tak jsem se divila...,“ další odmlka. Ředitelce začínalo svítat a tím pádem se i začínala bavit. „No zkrátka, Minervo! Profesor Snape má se slečnou Grangerovou poměr!“ dopracovala se zázračně k pointě. „Nechcete doušek životabudiče?“ zjišťovala vzápětí starostlivě. Pak jen nevěřícně sledovala, jak její nadřízená čiperně vyskočila, ledabyle mávla rukou (gesto tak podobné tomu, co před chvílí udělal Snape) a jediné co z ní kloudně vypadlo, bylo zjevně zklamané: „Takže vážně není těhotná?“ mířené spíše k Severusovi. Ten, doteď raději zticha, (jinak by vážně vraždil – a to se mu momentálně příliš nehodilo. Bylo třeba, aby se ta nesnesitelná ženská o Hermionu postarala.) prohlásil tónem, který byl téměř fascinující kombinací ledovosti, vražednosti ale i potlačovaného výbušného vzteku: „Samozřejmě, že není.“ „Tak v tom případě,“ obrátila se Minerva na svou kolegyni, „musí být příčina někde jinde.“

111


http://a-sisi.wgz.cz/ „Za co já trpím?! Máte obě dokonalé postřehy. Jen bych rád konečně znal vaše úchvatné závěry!“ „Severusi, no tak, klid,“ chlácholila ho ředitelka, čímž ho ještě víc vydráždila. Madam Pomfreyová se stále neměla k akci. Jen tam tupě stála, nevěřícným pohledem kmitala z jednoho na druhého a vypadala, že se domnívá, že celé osazenstvo ošetřovny momentálně patří ke svatému Mungovi. Včetně jí samotné. „Počkejte... chcete mi tvrdit, že to víte?! Ale to je skandální! Copak by slečna Grangerová na něco takového přistoupila - dobrovolně?“ „Vrrrr,“ ozvalo se pro změnu. Minerva, zřejmě cítíc, že její zástupce každou chvíli vybuchne, pokusila se o diplomatickou akci. „Pak to probereme, ano? Nyní je důležitá Hermiona.“ Ošetřovatelka tedy se zjevnou nevolí pohlédla na Severuse. „Stejně. Předpokládám, že víte něco o tom, jak zabránit nechtěnému početí,“ vymáchala ho v tom sladce (ředitelka se musela kousat do rtu, aby nevyprskla smíchy. Pohled na ty dva byl kouzelný!) „Ženská... “ zavrčel Severus výhružně i znechuceně zároveň. „ale to ještě neznamená, že to musí vyjít,“ pokračovala nekompromisně dál, nevšímajíc si řečené výhružky. „Děkuji za poučení, na to bych sám nepřišel. Víte co,“ dodal najednou unaveně, „klidně se tím zdržujte, když vám to udělá radost. Já jsem si stoprocentně jistý. Hlavně už něco dělejte!“ Tohle prohlášení oslovenou zaujalo. „Takže... vy nemáte se slečnou... když jste si tak jistý,“ začala nadějeplným hlasem. Jenže byla opět neslušně přerušena. „Jednou pro vždy a naposledy – mám. Plus všechno to, co si pod tím představujete. Až se Hermiona probere, snad vám potvrdí, že není podrobena žádnému nátlaku. Ovšem, aby se probrala a mohla tak uspokojit vaši zvědavost, musíte, zatraceně, udělat svou práci!“ vybuchl a dřív než ho Poppy, která se k tomu jasně chystala, stihla přerušit, dodal: „A proč jsem si tak jistý... přísahám, že jestli tohle opustí dveře této místnosti, budete toho litovat, obě,“ zasyčel a rukou si přivolal Hermioninu hůlku z nemocničního stolku, ignoroval nesouhlasné zamumlání majitelky ošetřovny a s uštvaným výrazem podal svou i přivolanou hůlku ředitelce. „Aby bylo jasné, že je nijak neovlivňuji. Přiložte konce k sobě.“ Zřetelně překvapená Minerva zírala na tenký zlatý pramínek, který okamžitě spojil kousky dřeva dohromady. Poppy se zmohla jen na nepříliš inteligentní „eh?“ „Je vám to už dostatečně jasné?“ Byl evidentně vytočený tím, jakým způsobem byl donucen tohle všechno přiznat. „Ne,“ ozvalo se natvrdle. „Ano,“ dodala ředitelka téměř... dojatě? Raději nezkoumat. Deprimovaně přikývl. „Konečně.“ „Myslím, že ty testy ohledně gravidity jsou... nepotřebné,“ otočila se ředitelka k druhé ženě. „Proč?“ Poppy dnes nechala mozek na svém nočním stolku. Pokud ovšem nějaký vůbec někdy měla. „Protože díky tomuto propojení magií by to Severus prostě poznal,“ vysvětlila Minerva trpělivě.

112


http://a-sisi.wgz.cz/ „Ach, vážně? Když myslíte...,“ vyjádřila se druhá žena překvapeně. „Tak co bude?!“ prskal do celé scény Severus agresivně, až by tato kombinace mohla nezaujatému pozorovateli připadat komická. „No... nemám jiný nápad,“ vysvětlovala léčitelka a ignorovala Severusovo sarkastické – „Zázrak, že nějaký vůbec máte.“ „Vzhledem k tomu, že se jí to stalo po jídle, předtím vypila kouzelnický odvar, který je schopen reagovat s celou škálou přísad... ze vzorku žaludečního obsahu budeme vědět víc,“ vysvětlila konečně konstruktivní postup. „Nezdá se mi pravděpodobné, že by dnešní snídaně mohla obsahovat něco, co by reagovalo s něčím, co uvařil Severus,“ argumentovala logicky ředitelka. „Jen v případě, že to nebylo úmyslné.“ Snape se tvářil zachmuřeně, ředitelka zbledla a ošetřovatelka souhlasně přikývla. Zřejmě první věc, na které se s lektvaristou toto ráno shodla. „Požádám vás, zda byste na chvilku nešli do mé kanceláře. Tohle si vyžaduje klasický postup,“ profesionálním hlasem vrkala Poppy a už se natahovala pro jakousi nevábně vyhlížející gumovou hadici v průhledném obalu, pak chňapla po obrovské stříkačce a hnala se ke stříbrnému bubnu, kde byla uložena buničina, nebo cosi podobného. „Je tenhle postup nutný?“ Severus vypadal, jako by se měl výplachu žaludku dočkat sám. „Sám víte, že ano. Pomůže jí. A jděte už.“ Kdyby neměla plnou náruč pomůcek, které připomínaly mučící arzenál, pravděpodobně by ho k těm dveřím začala postrkovat. Když se Snape nehýbal z místa, povzdechla si: „Hluboce spí, Severusi. Nebude to vnímat. Co by za to v mudlovské nemocnici dali?“ „Budeme vedle,“ vložila se do toho klidně Minerva. Se zjevnou nevolí ji uposlechl. KAPITOLA 38. – PŘIPADÁM SI JAK IDIOT! „Severusi, klid,“ chlácholila svého zástupce ředitelka, „je v nejlepších rukách.“ „Copak já nejsem klidný?!“ vyštěkl podrážděně, nicméně ustal ve zběsilém bubnování prstů o opěradlo židle. „Zajisté, že jste,“ pospíšila si žena vedle něho a ze všech sil se snažila potlačit shovívavý úsměv. „Co tam tak dlouho dělá?“ prskal podrážděně bez ohledu na to, že vlastně potvrzoval ředitelčiny domněnky o neklidu. „Jsou tam sotva dvacet minut, vydržte ještě,“ snažila se Minerva marně dál. Následujících pár minut plynulo v podobě obnoveného bubnování prstů Mistra lektvarů (k čemuž se ještě přidalo nějaké to podupávání nohou) a ředitelčina trpělivého výrazu. Až konečně... „To je zvláštní...,“ vpochodovala dovnitř kýžená osoba. Utírajíc si ruce, oznámila: „Slabý jed, navozující příznaky otravy.“ Popravdě, Severus nebyl příliš překvapen. Což se ovšem nedá říci o Minervě. „Pro Merlina! Kdo by ji chtěl otrávit...,“ šokovaně těkala pohledem z jednoho na druhého. „Kdo asi, co myslíte?“ Severus zněl... nebezpečně. „No počkejte. Přece není tak nebezpečný, aby...,“ aby co nedořekla, do řeči jí skočila Poppy osobně. 113

KAPITOLA 38. – PŘIPADÁM SI JAK IDIOT!

http://a-sisi.wgz.cz/ „Sice netuším, koho myslíte, ale rozhodně neměl v úmyslu ji zabít nebo nějak závažně poškodit. Nebýt reakce, která nastala s hroznovým cukrem, který se,“ významně pohlédla na Severuse, „přidává do povzbuzujících lektvarů, a velkého psychického vyčerpání... pravděpodobně by ani neomdlela. Udělalo by se jí silně nevolno, zvracela by... ale to je tak vše.“ „Skvělé. A jak jsem to měl asi tušit? Nakonec za to snad můžu já, že potřebovala...,“ další přerušení. „Můžete za fakt, že ji necháte, aby do sebe lila ty břečky – což není nic proti vašemu umu – už nějakou dobu a nic s tím neuděláte!“ „Jaké břečky?“ snažila se Minerva pochopit pointu. „Tady madame myslí mé lektvary!“ odsekával Severus jako uražený kluk. „Chlape zatracená! Posloucháte? Ne, neposloucháte. Tak teď budete, mám vás plné zuby,“ Poppy se dostala do ráže, stoupla si přímo nad sedícího Severuse, ruce opřela v bok a tvářila se jako bohyně pomsty. „Říkám, že to není nic proti vašemu umění. Ale snad sám víte, s tím svým mistrovským lejstrem, které vám kdysi dali, že tyhle odvary se nemají užívat dlouhodobě! Pak přinášejí víc škody než užitku. Skutečností je, že jste měl udělat něco úplně jiného!“ „A to co? Nevíte?!“ startoval pokořený lektvarista, nyní již také ve vzpřímené poloze, takže ošetřovatelce hleděl přímo do očí, ruce založené na hrudi a výraz vraha ve tváři. „Jak to mám vědět?!“ rozhodila oslovená rukama na světové strany, „vy s ní spí... něco máte, což je mimochodem další věc...,“ tentokrát do toho skočila ředitelka. „Poppy, tohle ne,“ káravě pronesla. Následovalo pár vteřin dusivého ticha, kdy se dvě stojící osoby měřily bojechtivými pohledy a jediná sedící žena v místnosti váhala, zda mezi ně skočit už teď, nebo ještě chvilku počkat. „Takže?“ zeptal se nečekaně Snape a zněl (protentokrát) prostě jen velmi unaveně. „Co takže?“ ztrácela nit léčitelka. „Co s Hermionou bude?“ opakoval netrpělivě otázku. „Potřebuje se vyspat. Pořádně vyspat – i v noci,“ dodala jako by mimochodem a ostentativně přehlížela Mistrův výraz, „no a dál doporučuji klasický postup – tedy méně zátěže, víc odpočinku a měla by být klidná, myslím tím, psychicky klidná.“ „Jistě, před závěrečnými zkouškami má hromadu času, kdy se může kochat přírodou, obdivovat venkovská panoramata a odpočívat! Že mi to nedošlo hned, já hlupák,“ s útrpným výrazem se málem plácl dlaní do čela. „Samozřejmě, vy ironický despoto. Jak chcete! Tak do ní dál ládujte ty vaše povedené vývary. Ale až se to bude opakovat, já s tím nechci mít nic společného, děkuji pěkně.“ „Tak podívejte, vy jedna nesnesitelná, panovačná, drzá osobo...,“ „Prosím vás!“ ozvalo se zezdola unavené zvolání. „Nechovejte se jako děti.“ Oba hlavní aktéři se nejprve pomalu nadechli, následně dlouze vydechli a Severus prohlásil: „Chápu to dobře tak, že zbytky toho jedu se vstřebají? Co to vlastně bylo za druh?“ Na to, jakou měl odbornost, se ptal povážlivě pozdě. „Vstřebají, jinak bych tady nestála a nevybavovala se s vámi,“ léčitelka mluvila uraženě i dotčeně zároveň, „a co se týče toho jedu – šlo o amatérsky provedenou kombinaci pár lehce jedovatých lesních hub. A pokud jste chtěl bádat, máte smůlu, už jsem se toho zbavila.“ Chtěla-li ho vytočit ještě víc, perfektně se jí to dařilo. „Tak to bychom měli,“ zašvitořila Minerva spokojeně. „Ne, to bychom tedy skutečně neměli,“ usykával Severus nespokojeně. Posunul se tak, že nyní stál nad ředitelkou v totožném postoji jako před chvíli Poppy nad ním, a spustil: 114


http://a-sisi.wgz.cz/ „Došlo přesně na má slova. Já vám říkal, že ten váš nápad s návratem bude mít za následek jen samé komplikace. A jestli si myslíte, že tentokrát budu tak benevolentní jako tehdy, tak se hluboce mýlíte. A,“ zarazil přicházející slova mávnutím ruky, „je mi úplně jedno, co na to vaše chrabré nebelvírské srdce!“ „Nemůžete nikoho obvinit, když nemáte důkazy.“ „Kašlu na nějaké pošetilé důkazy! Vím to stejně tak dobře jako vy. Kdo jiný by se o něco takového pokusil?“ „To nevíme, Severusi. My se jen domníváme.“ „Ha! Nikoli, drahá kolegyně. My to zkrátka víme, jenže jako nějací pošetilí idioti se budeme řídit směrnicemi od nějakého zabedněného úředníčka?!“ „Co je špatného na tom, že se nadobro vrací jakýsi systém důkazů? Že nemůžeme po takové době obvinit a potrestat člověka jen tak, protože prostě chceme, ale proto, že mu to můžeme dokázat?“ „Omyl. Ten systém se jen lépe tváří, ve svém zárodku funguje pořád stejně prohnile. Vážně si myslíte, že když přijdu, vysypu pár galeonů, popřípadě slíbím nějaký ten lektvar na potenci - všichni ti panáci s ní mají problémy - že si nemůžu kteréhokoli ctihodného soudce koupit?!“ „A vy to chcete podporovat?!“ Minerva byla podrážděně zklamaná. „Je mi to jedno. Já s tím nic neudělám. Dělal jsem cosi pro lepší svět dvacet let a výsledek, je-li nějaký, přijde za pár let vniveč. Já chci dosáhnout svého!“ Severus oproti tomu zněl nemilosrdně tvrdě. „A já vás nenechám jen tak, z vody, obvinit studenta z pokusu o otravu spolužačky.“ Najednou mluvila úplně klidně a smířeně. „Byl to skutečně jen slabý jed,“ vložila se do toho zcela nevhodným způsobem Poppy, která očividně vůbec nechápala, o co jde. Dva podrážděné pohledy ji utvrdily v tom, že mlčet bude lepší. „Jak mi v tom zabráníte?“ I on zněl... vyrovnaně, téměř nezúčastněně. „Nenuťte mě jít do extrému, Severusi. Vezmete-li spravedlnost do svých rukou za mými zády – a já si umím velmi dobře představit, jak by taková spravedlnost vypadala - dosáhnete jen toho, že budu nucena jít proti vám. Nutno dodat, že velmi nerada. Pamatujte si, že jsem pořád nad vámi, ačkoli vám to, zatraceně, nechci připomínat!“ „Pak se podle toho zařídím.“ S grácií sobě vlastní lehce sklonil hlavu ředitelčiným směrem a odplachtil z místnosti. „Tak to by bylo,“ ulevila si Minerva zhruba minutu po jeho odchodu. Unaveně si třela spánky. „Něco na bolest hlavy?“ snažila se Poppy zakročit. „Ne, děkuji. Jen jsem na tohle už stará. A navíc... on má pravdu, svým způsobem.“ „Tak proč mu nevyjdete vstříc?“ Poppy byla buď silně naivní nebo příliš mimo. „Já se zodpovídám ministerstvu – za sebe, za školu, za své zaměstnance, za žáky. Doufáte, že ho můžu nechat, ať si to vyřeší po svém? Čím se budu bránit, až mi jakási zakomplexovaná komise omlátí o hlavu, že mi kantor bez zjevné příčiny přizabil studenta?! A to nemluvím o tom, že přizabitím bychom z toho vyšli ještě dobře.“ „Vy, Minervo... o co mezi nimi vlastně jde? Chci říct - jak se dostali tam, kde jsou?“ Ředitelka vydala unavený povzdech. „To je na dlouho.Vlastně v tom mám prsty já. Radši mi ten lektvar přece jen dejte... “ 115


http://a-sisi.wgz.cz/ *** Severus zaujímal jakousi pozici v polosedě opřený o jednu z postelí naproti té Hermionině. Mlčky zíral na její bledý obličej a tiše zuřil. Mít svázané ruce je tak nepříjemný pocit, žel Merlinovi, jemu je důvěrným společníkem. Minervě řekl, že se podle toho zařídí. Ale... jak? Jistě... ve své podstatě má pravdu. Ale to je mu někde! Jak si vlastně někdo může myslet, že mu něco takového projde?! Zabini je sice tupec a ignorant, o tom žádnou pochybnost nemá, ale copak ho jasně – a několikrát – nevaroval? Vážně spoléhá... na co vlastně? Na to samé, co řekla ředitelka jemu? Je si vědom faktu, že Severus prostě nemůže všechno? Nebo je jeho primitivní cítění silnější než pud sebezáchovy? Popravdě řečeno, v tuhle chvíli netušil, co s tím udělá. V jeho hlavě se kroutilo celé klubko nepříjemných myšlenek – opravdu něco zanedbal? Nepochybně - byla unavená, věděl o tom. Ale to je v tomhle období normální, nebo ne? Jak má vědět, jak jí je, když nic neřekne, tváří se stylem – „vše je ok“, aby sebou pak sekla na snídani? Ženy... Měl v úmyslu si o těch lektvarech promluvit... někdy. Někdy v blízké době. Pořád to odkládal. Ani nevěděl proč. Byl to strach z hádky? Případně si myslel, že je to jen dočasné. Do zkoušek a konec? No, ono by to tak asi i vydrželo, kdyby se neukázal ten kretén se svým dalším povedeným kouskem. Lehce si promnul zápěstí. Zápěstí... Náramek. Ten pitomý... kontrola své ruky, přechod k Hermioně, kontrola její ruky... vše na svém místě. Tak jak to, že...? Aha. Měl pravdu, když říkal, že „jakékoli ohrožení“ je příliš široký pojem. Pravděpodobně adekvátně reaguje pouze na živé osoby, nikoli na věci, jídlo či dokonce pití. Když to kouzlo prováděl, myslel hlavně na Zabiniho. Zřejmě s tím nepůjde nic moc udělat, to by taky mohl mít za chvilku popáleniny třetího stupně, kdykoli by se Hermiona ocitla v učebně lektvarů u poličky s jedy, nebo kdyby někdo ve Velké síni měl k jídlu buráky, na které je alergická. O jeho komnatách, ve kterých se nacházelo pár smrtelně jedovatých přísad, nemluvě. Něco by se našlo i v ložnici... Přece všechno nepřestěhuje?! Stačí, že stěhuje Hermionu z jednoho místa na druhé, protože má poslední dobou tu pitomou vlastnost, že usne na nejméně vhodných místech. Zatracená práce. Ať dělá, co dělá, nemůže vyhrát. Roztržitě začal přecházet sem a tam, takže mu unikl příchod Poppy. Div sebou necukl, když mu promluvila za zády, a zvláštní – zněla mile! „Pro Merlina, nepovlávejte mi tady, jsem z vás nervózní. Jděte učit, máte nejvyšší čas.“ Cože? Učit? Dneska? To mu úplně vypadlo. Pravděpodobně měl nerozhodnost vepsanou na tváři, protože ošetřovatelka prohlásila sladce chápavým (a tím pádem vytáčejícím) hlasem: „Bude spát ještě nejméně čtyři hodiny. O nic nepřijdete.“ „Já vím,“ zavrčel nerudně. To byl tak čitelný? Počkal, dokud se Poppy pod jeho vražedným pohledem neobrátila k jedné z mnoha skleněných vitrín a pod mylným dojmem, že není sledován, lehce pohladil Hermionu po tváři a zastrčil jí zatoulaný pramen vlasů za ucho. Pak se prudce narovnal a pochodoval ke dveřím. Beze slova, bez pozdravu. Léčitelka, děkujíc své potřebě neustále sklo vitrín leštit, se lehce pousmála. Kdo by to do jejich sklepního postrachu řekl? *** „Madame Pomfreyová?“ „No konečně, už jsem z toho chlapa málem dostala infarkt. Teda řeknu vám – toho si uvázat na krk, to 116


http://a-sisi.wgz.cz/ máte kuráž.“ Hermiona pozorovala blížící se postavu se zmateným výrazem. Znělo to, jako by mluvila o Severusovi, ale to je... nereálné. Najednou někdo nešetrně odhodil přikrývku, pod kterou se zimomřivě choulila a autoritativně prohlásil: „Tak se pomalu posadíme. Chytněte se... tady... “ Hermiona se vůbec nechtěla posadit. Žaludek měla jako na vodě, hlava jí třeštila a v krku škrábalo... ale hlavně – byla pořád hrozně unavená. „No vidíte, teď se opřeme, pomalu... ještě kousek... a je to,“ monotónně mluvila dál takovým tím klasickým hlasem, kterým se personál naučí mluvit na pacienty a ani pořádně nevnímá, jak to zní. Lehce sykla, když její žaludek protestoval tak silně, že obava, zda ho udrží na svém místě, byla až příliš oprávněná. „Kdyby se vám chtělo zvracet, emitka a buničina je tady,“ dodala všímavě Poppy a ukázala na avizované předměty. „Nemáte co zvracet, jestli vás to uklidní.“ No, moc ne. „Nicméně vzhledem k okolnostem vám nedám žádný další lektvar. Voda, to je všechno, co máte povolené.“ To je výborné. Nádech, výdech, nádech, výdech... dobře, to by mohlo vyjít. „Co se stalo?“ vychraplala ze sebe nakonec. „Omdlela jste po snídani, víc vám vysvětlí Severus. Nenechám se zmrzačit, že jsem řekla něco navíc nebo naopak, že jsem něco vynechala.“ „Severus?“ Merline, ona ví o Severusovi? „Jistě, byl tady od rána, kdy vás přinesl, asi třikrát, jsem z něj na mrtvici.“ „Přinesl?“ Hermioně to momentálně moc nepálilo. „Hm... přesně tak. Á, tady ho máme.“ Poppy vypadala, že mile ráda odejde. A vskutku – zmizela jako pára nad hrncem. Hermiona s mírnou obavou sledovala tu blížící se záplavu černi. Dovlál k ní, zastavil se u postele a prohlížel si ji poněkud přísný výrazem. „No hurá, chodím sem jak procesí.“ Skvělý úvod, opravdu. „Taky tě ráda vidím,“ vrátila mu to koženě a pro všechny případy se natáhla po misce. Měla žízeň, ale otočit hlavu prudce doleva se neukázalo jako dobrý nápad. „Au. Prosím tě, jestli je tam někde voda, podej mi ji.“ Radši zavřela oči a neotevřela je ani po dotyku chladného skla. Neudělala to dokonce ani v okamžiku, kdy ucítila, jak se matrace vedle ní prohnula pod jeho vahou. „Je mi příšerně. Jak po nějaké otravě,“ prskala malátně. „Hm... to bude asi tím, že o otravu šlo,“ mluvil, jako by oznamoval, že ráno bude zataženo s dešťovými srážkami. 117


http://a-sisi.wgz.cz/ „Cože?!“ Tentokrát oči otevřela a ještě to doplnila pohybem, který naznačoval, že se chce prudce narovnat. Chyba, velká chyba. „Tohle... je... nechutné,“ vyhrkla, zatímco prudce dýchala, snažíc se nepozvracet sebe i jeho. Až jí bude líp, pomyslí si, jak je to téměř dojemné, že ani přes toto velmi reálné riziko se neposunul ani o centimetr. „Žádné prudké pohyby.“ „Děkuji za radu, vtipné.“ „Já vím.“ „Miluju tvůj sarkasmus.“ „A já tvoji nepovedenou snahu o ironii.“ „Úžasné.“ Přes zavřené oči neviděla, jak se k jejímu čelu blíží mokrý ručník. Pod tím dotykem sebou trhla. „Říkám ti – žádné prudké pohyby.“ „Kdybys mi řekl, že se mi chystáš na čelo plácnout kus ledového hadru, možná bych tvůj pokyn i zvládla splnit!“ Jaká škoda, že neviděla ten úšklebek! „No?“ ptal se v jasném očekávání. „Je to... velmi příjemné, děkuji.“ „Tak vidíš.“ „Což nic nemění na tom, že jsi mi mohl říct...,“ kolikáté přerušení něčího hovoru (za dnešní den) to jen bylo? „No dobře, dobře. K věci.“ „Ano?“ zeptala se nadějně. „Pravděpodobně v něčem, co jsi měla k snídani, byl slabý jed, který ti měl způsobit žaludeční nevolnost a zvracení,“ vysoukal ze sebe rychle – chtěl to mít za sebou. „To byl ten džus,“ pronesla okamžitě. „Džus?! Jaký džus?“ instinktivně zpozorněl. „Nezvyšuj hlas, prosím, nebo jdi ode mne, je to jak rána z děla.“ „Jaký džus?“ zeptal se znovu o poznání tišeji a přitom tvrdnul stále na tom samém místě. „Jaký asi! Ten džus, co jsem pila k snídani,“ vysvětlila ironicky. „Počkej. Tvrdíš mi, že se ti to pití nezdálo být v pořádku a stejně jsi ho vypila?! Kde jsi nechala mozek?!“ „Ve tvé ložnici. A nekřič.“ „Ložnici do toho nepleť. Na co myslíš?“ Lehce povytáhla levé obočí a pootevřela totéž oko. „Vážně to chceš vědět?“ Po jeho ledovém pohledu oko zase zavřela a poslušně dodala: „Na všechno možné, ale mimo jiné jsem uvažovala o tom, jak jsem v poslední době vyčerpaná.“

118


http://a-sisi.wgz.cz/ Po jejím prohlášení nastala chvilka ticha. „No, za to jsem... dostal jak Potter na mé první hodině,“ prohlásil téměř kajícně. Téměř. „Eh?“ Její inteligentní vyjádření je možno omluvit zdravotním stavem. „Poppy klábosila cosi o tom, že jsem si měl všimnout dřív, že nejsi v pořádku... “ Ne, ty přerušení přestaneme počítat. „Moment. Ona o nás ví?!“ Tentokrát letěla nahoru nejen obě obočí, ale i víčka. „Hm... sem tam jsem něco řekl, něco jí došlo,“ pokrčil rameny neurčitě. „Ale ne! Co řekla?“ „Nejdřív vyvolávala nějaké abatyše, pak se sem připletla ředitelka... ale jak vidíš, nějak to strávila.“ „Abatyše...,“ pronesla mdle. „Předtím si vzala do hlavy, že jsi těhotná a zásluhy připisovala Weasleymu... co jsem měl dělat?“ „Dost, já se musím... uklidnit,“ zarazila ho pohybem ruky. Naneštěstí, v jedné ruce držela skleničku, druhou si tiskla na čelo ručník, emitka ležela na peřině... a ke svému máchání si vybrala zrovna tu se skleničkou. Přičemž se polila tak „šťastně“, že si zmáčela celý předek nemocniční košile. A co udělá taková zmáčená erární bílá košile? Přilepí se na kůži a zprůhlední. Podle pocitu okamžitě poznala, že Poppy ve své důkladnosti nenechala na svém místě ani podprsenku. Pohledu na Severuse by se snad bylo... bezpečnější vyhnout. „Nedívej se na mě takhle.“ „Jak? V rámci své šikovnosti umíš hezké kousky.“ „Severusi – nech si to a laskavě mi pomoz, nemám ani hůlku, ani sílu na neverbální kouzla ani... nic.“ „Hůlku máš na stolku. A když to vážně musí být...,“ neznat ho, řekla by, že zněl lítostivě. Úleva byla, když o okamžik později poznala sušící kouzlo. „Jak laskavé... proč mi vlastně chybí i spodní prádlo?“ „Prošla jsi procedurou nazývanou vznešeně - výplach žaludku. Ta ošetřovatelská fuchtle tě uspala, buď ráda.“ „Tak proto mě bolí v krku,“ docvaklo jí chápavě, „a dál?“ „Co dál?“ opáčil a skleničku jí zabavil. „Jsi nebezpečná sama sobě, i svému okolí,“ dodal k tomu. „Hýříš vtipem. Jak kouzelné.“ „Samozřejmě, ty o tom pochybuješ?“ „Často. Takže, ten jed,“ vrátila mu mile. „Kdosi,“ odsekl takovým tónem, že okamžitě pochopila, koho tím myslí, „ti ho nasypal do té brečky, kterou jsi neměla pít.“ „Dobře, já vím, příště to neudělám. Proč?“ „Nevím. Buď je příliš velký idiot, což je i tak, nebo mu chybí pud sebezáchovy, netuším.“ „A měl v úmyslu...,“ otazník na konci jen naznačila. Severus si naštvaně odfrkl. „Podle naší drahé léčitelky to byl tak slabý jed, že ti vlastně neměl vůbec ublížit,“ sarkasticky a pobouřeně mrmlal, „a za to, že jsi omdlela, vlastně můžu já! Protože kombinace tvé únavy, jak ze zkoušek, tak ze 119


http://a-sisi.wgz.cz/ zvládnutí propojení nebo psychický stres, či co to tam mlela... to všechno se prostě dohromady rovná pohromě. Plus,“ znovu zvýšil hlas, očividně podrážděný, možná na sebe, možná na Poppy, či na celý svět, „jed reagoval s hroznovým cukrem, který je ve větší dávce v povzbuzujícím lektvaru. A krát to,“ vystartoval znovu, přičemž jí z čela strhl (bez jakéhokoli vysvětlení, samozřejmě) ručník, aby vzápětí na stejné místo připlácl nový, „já na tebe měl dohlédnout, aby si se nepřetěžovala, nebo něco podobného. Ještě mi řekla, že v noci máš SPÁT! Připadám si jako totální idiot. A to nevíš, jak mile pravila, že předpokládá - ale jistá si vlastně není – že vím NĚCO o tom, jak zabránit nechtěnému početí! Chápeš to?!“ Ke konci už opravdu křičel sotva dvacet centimetrů od Hermiony... nepříjemná zkušenost. „Radši jsem se nezmiňoval o faktu, že ty máš tu svou tvrdou nebelvírskou palici, takže si stejně nenecháš poradit, to jen tak na okraj!“ „Nekřič, prosím tě, nekřič. A klid. Od tebe si poradit nechám,“ snažila se ho ukonejšit unaveně. Nemá to být ona, otrávená, kdo má zvyšovat hlas a nadávat? Místo toho bude uklidňovat tohle mužské dotčené ego. Krásný plán. Když konečně chvilku mlčel, dovolila si položit otázku, která, jak se ukázalo, byla totálně nevhodná. „Co s tím budeme dělat?“ Severus začal nanovo. Jen tentokrát spílal Minervě, zákonům, vyhláškám nebo celému ministerstvu. A ona si jen silněji přitiskla ručník na hlavu, přivřela oči a mlčela. Sem tam rádoby chápavě kývla. Je to vlastně krásné, protože... copak takhle nevyvádí jen kvůli ní samotné? Kvůli jejímu bezpečí? Jen je docela dobře možné, že on o tom ani neví. Vlastně je to velmi pravděpodobné. Jinak si to nelze vysvětlit. KAPITOLA 39. - ROLE SE OBRACEJÍ (ovšem neobrátí) „Severusi?“ ozvala se rádoby milým hlasem z pohovky, kde seděla obložená knihami a pergameny, takže připomínala sendvič. „Hm?“ reagoval bručivě, aniž by zvedl zrak od jakéhosi lejstra, které zuřivě proškrtával, div že červený inkoust necákal kolem. „Myslíš, že by bylo možné, abyste nám přestali tři týdny před zkouškami zadávat tu nechutnou hromadu domácích úkolů?“

120


http://a-sisi.wgz.cz/ „Obávám se, že ne,“ vyprskl automaticky a dál se věnoval škrtání. Hermiona toho měla právě dost. Z ošetřovny, kde si pobyla sotva dvacet čtyři hodin, byla propuštěna před třemi týdny. Od té doby... nic. No nic, jak se to vezme. Severus trval na tom, aby každý večer chodila spát nejpozději v deset (copak je malé dítě?!), na jakýkoli lektvar měla nárok maximálně třikrát týdně a s podivem bylo, že s ní nezačal sestavovat učební plán (což nic nemění na faktu, že neustále radil, jak si to má, nebo naopak nemá, rozfázovat). Ovšem nejpodivnější bylo, že vůbec nemluvil o tom, co bude, nebo nebude, se Zabinim. Měla-li být upřímná, v poslední době nemluvil (vyjma chytrých rad) skoro vůbec. Což znamená, že byla-li jeho předchozí norma pár brilantně vybroušených a jízlivých souvětí za den, dnes to bylo jedno krátké a holé slovní spojení. Povzbuzující, skutečně. Po pár opatrných otázkách, které si troufla položit po svém návratu z ošetřovny, nebyla o moc moudřejší. Vždy něco neurčitého zamumlal a odmítl se na toto téma bavit. Jak si všimla, Zabini vypadal v celku a těšil se evidentně dobrému zdraví (soudě dle těch „milých“ pohledů, které čas od času zalétly jejím směrem). Nechtěla naléhat. A už vůbec nechtěla vypadat jako někdo, kdo čeká, že jeho protějšek půjde a naplácá pachateli na zadek. Jen nemohla uvěřit, že by vážně nijak... nereagoval. Vlastně ano, reakcí – dokonce dvou – přičemž ani jedna se jí nelíbila, se dočkala prakticky ihned. Za prvé – při každém jídle, předtím než začala jíst, se u jejího místa ve Velké síni zjevil skřítek, který s mučitelským výrazem musel ochutnat sousto od všeho, co chtěla pozřít. Takto už to nebohé stvoření zkonzumovalo přes dva litry kávy, brusinkový džus, rybízový džus, hrst lístků máty nebo artyčoky. Pohled na něj někdy byl, že by kámen ustrnul. Když se takhle skřítek zjevil poprvé, celá Síň se bouřlivě bavila. Posléze - jak už to u veřejných tajemství bývá – se zmínka o její otravě roznesla po celé škole, takže povyk pomalu ustával. V posledních dnech už nikdo nehnul ani brvou. Teprve když se ochutnávač neskácel k zemi, mohla se najíst i ona. Severus utrousil cosi o tom, že ... „na toho skřeta seslal jakési kouzlo, které by případný jed projevilo hned, a to i v případě kdyby měl účinkovat s časovou prodlevou.“ Mohla se třeba postavit na hlavu, nehnula s ním ani o píď. Netřeba dodávat, jak moc ji to štvalo. Za druhé – v posledních týdnech si připadala jako... jeptiška. Tedy ne, že by měla něco proti jeptiškám, nicméně... sama netoužila být jednou z nich. Jednou takhle navrhla, že si půjde lehnout k sobě. Adekvátní odpovědí zřejmě mělo být jeho ledabylé pokrčení ramen. Měla toho plné zuby. Jenže – on s ní prostě nemluvil! Tvářil se, že je všechno v naprostém pořádku a ona netušila, jak z něj nějakou kloudnou reakci vykřesat. Začínala být zoufalá. Zkoušky se ukázaly jako ohavně vyčerpávající a život zkracující akce. Do toho stále bojovala se svou magií (i když Severus začal volit mírnější postup, pravda) a navrch toho všeho měla vedle sebe bručivého tvora, který o ni nejevil sebemenší zájem. Fajn, asi začne uvažovat o tom Harryho tvrzení. Možná, že Ron by se ukázal jako pozornější partner. Avšak ten byl někdy tak natvrdlý... Ne, to nepůjde. Navíc ona od tohohle sarkastického a nesnesitelného netopýra vlastně ani nechce. Je beznadějná. „A nemohl bys o tom alespoň přemýšlet?“ pokoušela se snaživě dál. „Ne.“ No skvělé. To je pokrok. „Třeba ten tvůj poslední esej jsem psala tři hodiny. To rozhodně není standardní délka pro psaní domácích úkolů.“

121


http://a-sisi.wgz.cz/ „Tak podívej,“ začal výhružně, ale konečně k ní zvedl pohled, „když mluvíš o tom posledním výtvoru, který jsi odevzdala,“ zatímco mluvil, prohrabával se horou pergamenů, načež zamával úlovkem nad hlavou, „tak to, zase, rozhodně není dobře napsané pojednání.“ „Co se ti na něm nelíbí?!“ Úšklebek. „Papouškuješ mi fakta z učebnice, neděláš vlastní závěry, bez přemýšlení opisuješ tupé poučky ještě tupějších autorů... stačí?“ Hermiona prudce vstala, tím nešetrně odhodila na všechny světové strany učebnice, v nichž byla obalená, a rázovala si to směrem k Severusovi. Pergamen mu vytrhla z ruky, rázně ho rozrolovala (aby se dotkl podlahy, chybělo mu takových třicet centimetrů, víc ne) a jala se luštit červené poznámky po okrajích. A jak tak pracně luštila, rudla vzteky. To je úchvatný závěr. Je vidět, že jsi nepochopila pointu. Autor koneckonců také ne. Čekal bych, že TY budeš bystřejší. Perfektní. Přečti si odstavec nad tímhle blábolem a možná pochopíš, proč je ta věta podtržená. Kde jsi nechala mozek tentokrát? To byla trefná otázka, protože na ložnici se vymluvit opravdu nemohla. Další připomínky se ani neobtěžovala číst. Rozhorleně se nadechovala k protestu, když ji předběhl. „Ušetři mě toho, buď tak laskavá. Až budeš schopná logicky uvažovat, přečti si ten skvost ještě jednou.“ Nějak se nezmohla na inteligentní odpověď. Jediné, co bylo... těžko říct jaké, nicméně spíše pozitivní, byl fakt, že se nenamáhal úkol nijak oznámkovat. S ironickým pohledem se sklonil zpět ke svému pergamenu. Jak z něj má, zatraceně, dostat ten nezájem?! A když už projeví tolik laskavosti a věnuje jí minutu své ctěné pozornosti, výsledkem je, že si připadá jako zašlápnutý šváb. Najednou dostala nápad. Po třech týdnech to byl první kloudný plán. Jestli nezabere na tohle, odchází za Ronem. (Detail, že by pravděpodobně neodešla, byl vedlejší). Ještě než zahájila akci, vrhla rychlý pohled na hodiny. Čas se ukázal jako příhodný. „Asi bych si měla jít lehnout,“ prohodila neutrálně. „Výborný nápad,“ vypadlo z něj drze. Nadchází první kritická část. Bez dalšího vysvětlení se sebrala a namířila si to k jeho ložnici. Ještě stačila postřehnout jeho překvapený výraz, který se neobtěžoval skrýt. Zjevně očekával, že po tomhle všem zamíří uraženě do svých pokojů. Hermiona zase čekala, kdy ji zadrží nějakou sarkastickou poznámkou, třeba: „Neztratila jsi cestu? Tvůj pokoj je opačným směrem.“ Nestalo se nic. Celé to bylo prapodivné. Nechala v okolí pohovky rozházené veškeré učební materiály, které měla. Ani na to nereagoval. A to nepořádek druhých nesnášel. Nicméně ten svůj toleroval. Začínala si říkat, jestli to byl moudrý nápad. Teď už nemůže couvnout. *** Jen co za ní zaklaply dveře, odhodil brk stranou a unaveně se opřel. Dokonce zavřel oči. Měl všeho po krk. Musel rozšířit své konzultační hodiny pro sedmé ročníky. (Pravda, za ním radši stejně nikdo nechodil). Děsil se nad tím, co mu ti, jež se troufale nazývají „studenti“, předvádějí, když jsou 122


http://a-sisi.wgz.cz/ zkoušky doslova, co by kamenem dohodil. Chce se jich všech zbavit, nedej Merlin, aby některý z těch pitomců musel opakovat ročník. Oficiální nařízení ho nutila odevzdávat a zpracovávat podklady pro praktické i teoretické části té frašky. Aby toho náhodou neměl málo, neustále hlídal tuhle malou fúrii, která nejevila ani trochu vděku. Div, že ho nepropálila pohledem, když přikázal jedné z těch potvor v kuchyni, aby dohlížel na jídlo „mladé slečny“. A to to dělá pro její vlastní dobro! Jako doplněk byl nucen hrát si na zbožného mnicha. Pravda, dřív to zas tak neřešil (tedy ne, že by se Voldemort o „potřeby“ svých „věrných“ nestaral, jenže... to všechno se rovnalo prakticky znásilnění, žádná z těch žen tam nebyla dobrovolně. O něco podobného ani vzdáleně nestál.), každopádně... nyní byla poněkud jiná situace. Věděl, ano, opravdu věděl, že se chová nemožně. Přímo cítil, jak se touží zeptat na Zabiniho, ale postrádá odvahu. Neulehčil jí to. Nechtěl spát sám, ale zároveň to bylo lepší, než vedle ní strnule ležet a předstírat, že mu není nic dražší než její zdravý spánek. Ovšem Poppy by na něj mohla být hrdá – jestli Hermiona za poslední tři týdny nedohnala spánkový deficit, tak pak už ho nedožene nikdy. Vlastně nevěděl, co je lepší. A protože to byl on, zapřísáhlý morous a vztahová katastrofa, samozřejmě netušil, jak o tom mluvit. Jeho hrdost, nebo co to bylo, mu zkrátka nedovolila... dát najevo... cokoli, co by ho mohlo nějak oslabit, učinit ho zranitelným.

123


http://a-sisi.wgz.cz/ Nakonec se s povzdechem pustil do další hromady nervydrásajících paskvilů. Když bude mít štěstí, dostane se do postele v okamžiku, kdy bude Hermiona tvrdě spát. Za úspěch se dalo považovat, že se držela na své půlce. *** Umýt, nebo ne? Vyčesat, nebo rozpustit? Hermiona stála před zrcadlem v koupelně a střídavě, svírajíc své vlasy, zvedala ruku nahoru, natáčela hlavu doprava, doleva a zase paži spouštěla dolů. Nakonec usoudila, že pro celou akci bude... praktičtější i pohodlnější nechat vlasy volně rozpuštěné. V posledních deseti minutách si asi po dvacáté opakovala, že to NENÍ špatný nápad. Zvládla horší věci, tak zvládne probrat jednoho mrzouta ze zimního spánku. Koneckonců – Severus je hlavně chlap, toho se musí držet a plán vyjde. Protože kdyby měla čekat, než se k něčemu zmůže on, pravděpodobně by se nedočkala ani v horizontu dvaceti let. Jak se jim ty role hezky obrátily. Není to tak dlouho, co tón podobné akce udával zásadně Severus. No, když nejde hora k Mohamedovi... Po celou dobu sprchování si zatvrzele opakovala pět hlavních výjimek z Gampova zákona elementárního přeměňování. * Nerada si to přiznávala, ale... byla nervózní. Opakování našprtaných pouček působí uklidňujícím dojmem. Bude působit směšně? Nikdy se nepokusila nikoho... svádět. A Severus se ukazuje jako tvrdý oříšek ve všem, co dělá. Bude tohle podobné? *** Opatrně pootevřela dveře a nakoukla do prázdné ložnice. Byla to úleva, co cítila, když zjistila, že je stále sama? Trošku nerozhodně přešla do středu místnosti. To, co měla na sobě, bylo... troufalé. Ani ne tak tím, jak to vypadalo, jako tím, co si dovolila. Severusova bílá košile, kterou obvykle nosil pod svým učitelským hábitem, se pro nedostatek jakéhokoli (přiměřeného) erotického prádla ukázala jako zlatá střední cesta. Sice vlastnila pár (relativně) svůdných souprav spodního prádélka, problémem se ovšem ukázala nečekaná věc. A sice barva. Ona taková hezká svítivě růžová podprsenka lemovaná ještě svítivější krajkou... no, to by mohla celou akci hodit rovnou do koše. Jako velmi pravděpodobná se jevila situace, že by to na Severuse působilo jako důkladná ledová sprcha. Kdepak, jeho košile to jistí. Naškrobená látka splývala do poloviny stehen, rukávy měla několikrát ohrnuté a aby docílila alespoň nějakého efektu, nechala rozepnuté hned čtyři horní knoflíčky. Vlasy se jí bez ladu a skladu vlnily po zádech a... netušila co dál. Tady někde její původní naplánovaná myšlenka skončila. Musela s odstupem uznat, že to celé ušila horkou jehlou. Zrovna se rukou opřela o sloupek postele a zcela vážně přemýšlela, že má čas se ještě převléct a hupsnout pod peřinu, když se dveře do ložnice tiše otevřely. Severus předpokládaje, že padesát minut je dost dlouhá doba na to, aby se člověk (i žena) zvládl uložit do postele, potichu vstoupil do vlastní ložnice a jediné co chtěl (ne, jinak... jediné, co mohl chtít), byla důkladná sprcha, spíše studenější než teplejší, a následně vlastní půlka postele, kde se pokusí předstírat, že spí sám a nikoho vedle sebe nemá. V šeru pokoje, který byl ozářený jen světlem pronikajícím pootevřenými dveřmi do koupelny, kde Hermiona, zatím nerozhodnutá, co podnikne dál, nechala svítit svíce, si stojící postavy hned nevšiml. Ono, když člověk kouká pod nohy, aby se o něco nepřizabil, nemá takové pozorovací schopnosti. A to platí dokonce i pro Mistra. Hermiona doslova ztuhla na místě a v téhle chvíli, v těch několika vteřinách, absolutně netušila, co má dělat.

124


http://a-sisi.wgz.cz/ Najednou bylo úplně jedno, kolikrát už se Severusem byla v podobné situaci, tohle byla svým způsobem premiéra v tom, že se ONA poprvé chystala převzít iniciativu. Ovšem tímhle tempem k tomu nedojde dřív, než budou oba v důchodu. Hm... úvaha to byla sice přesná, jenže... časově přišla jaksi pozdě. Severus, unavený opatrným našlapováním, vytáhl hůlku a Hermionu bez jakékoli přípravy ozářilo jeho neverbální Lumos. Pár sekund zíral, jak tam stojí, ruku stále na tom pitomém sloupku postele a očividně neví, co má udělat. Pak hůlku sklonil (chtěla-li si Hermiona úlevně vydechnout, ukázalo se to jako bezpředmětné). Měkké světlo totiž začalo putovat od jejích nalakovaných prstů u nohou a nějakou, zřejmě automatickou cestou, se posouvalo směrem nahoru. Celé to trvalo mučivě dlouho. V nastalém tichu zněl jeho dotaz podivně výbušně. „Nový noční úbor?“ V jeho hlase nedokázala odhalit žádnou emoci. Z nějakého důvodu byl ukryt za tou svou neproniknutelnou a chladnou maskou. Co to je za stupidní otázku?! Jakou na tohle očekává odpověď? „Hm, no já... víš... “ Taky inteligentní. Najednou jí to celé přišlo směšné a absurdní. Sama sobě připadala jako pitomá nána. Snaží se tady... co? Zatáhnout do postele někoho, kdo na ni poslední tři týdny kouká jako na naloženou stonožku!? Tohle přece nemá zapotřebí. „Nic, zapomeň na to,“ prohlásila a snažila se o zachování špetky důstojnosti. Nechala sloupek sloupkem a téměř poklusem se vracela do koupelny. „Co to... “ Víc neslyšela, zabouchla za sebou dveře. Merline, tohle je... vší silou sevřela okraj mramorového umyvadla. To je... ponižující. No tak to ani náhodou! Teď žádné slzy a žádné litování. V poslední době má skutečně nervy na pochodu. Nedůstojně popotáhla nosem. Pustila mramor a opláchla si zčervenalý obličej. Pak začala rozepínat těch asi sto padesát knoflíčků, které ji dělily od možnosti ze sebe tenhle kus strohé látky stáhnout. Konečně... košile byla rozepnutá, tudíž vpředu rozevřená. Dnes večer jí klid nebyl souzen. Už vyvlékala ruku z levého rukávu, když se opět nečekaně rozletěly dveře. Zděšeně vypískla. Severus se na krátký, opravdu kraťoučký okamžik zarazil, pak se rozhodl raději ignorovat to, co vidí před sebou a jako hlavní bod, na který má soustředit svůj pohled, si vybral Hermionin obličej. „Co to má znamenat?“ Zmateně zamrkala. Copak to není jasné? „Co asi? Dělám ze sebe idiota. A když dovolíš, ráda bych se převlékla do něčeho důstojnějšího,“ odsekla mu a přitáhla si okraje košile k sobě. „Nedovolím. Co se to tady děje?“ Chvilku si ho zkoumavě prohlížela, jak tam tak stojí v tom svém učitelském stejnokroji a probodává ji pohledem. „Co na tom nechápeš?“„Všechno. Chováš se... nelogicky.“ „Aha. Pozor, pan Logika promluvil a shromažduje grafy na podporu svého tvrzení,“ začínala být vzteklá, „Já se chovám nelogicky?! Já?! Ty jsi ten, kdo na mně už tři týdny kloudně nepromluví! Děláš, že jsem vzduch.“

125


http://a-sisi.wgz.cz/ „Moment. Já s tebou mluvím každý den.“ Povzdech.„Severusi... ale jako s otravným hmyzem. Jen když musíš. Prostě mě ignoruješ.“ Skutečně vypadala ublíženě? Nějak si to musel přebrat. „Takže ty máš pocit, že si tě nevšímám?“ nečekal na odpověď, hned pokračoval, „a proto se tady snažíš o... je nám snad oboum jasné, o co.“ Sklopila pohled ke kachlíčkům na podlaze. Pak se mu odhodlaně podívala do očí. „Udělala jsem někde chybu já?“ Tentokrát zmateně mrkal on. „Jakou chybu?“ „Já nevím! Vysvětlení čekám od tebe.“ Severus místo slovní odpovědi šel, zavřel dveře, následně beze spěchu přešel k vaně, na jejíž okraj si sedl a ruce založil v tom svém provokativním gestu. „Takže sečteno a podtrženo. Když to řeknu natvrdo – protože s tebou poslední tři týdny nespím, usuzuješ z toho, že o tebe nemám zájem?“ mluvil klidně, jen tázavě povytáhl obočí. Merline, tohle je nedůstojná debata. Donutila se jen přikývnout. „Dobře. A protože máš tak skvělé dedukce, snažíš se tady... ten zájem znovu probudit, chápu to dobře?“ Znělo to ještě hůř, než si myslela. „Možná jsi v tom svém brilantním uvažování měla myslet i na fakt, že ti bylo důrazně doporučeno pořádně spát. No... spíš já to schystal jako příkaz, pravda,“ mrmlal si nespokojeně. Nevěřícně se na něj podívala. „U všech svatých! Ale ne po nekonečnou dobu!“ Vypadal mírně... konsternovaně. „A člověk by řekl, že to bude žena, kdo ocení, řekněme... zdrženlivost.“ Na čele se jí vytvořila zamračená vráska, jak se snažila pochopit, o co že tady vlastně jde. „Takže to není... tys... tedy...,“ breptala dál, když reakce nepřicházela. „Já jen plnil rozkaz toho generála, který si říká ošetřovatelka. A pro tvé ujištění,“ pokračoval, dříve než mu do toho stihla skočit, „proč myslíš, že jsem byl radši, že spíš u sebe?“ Hm, proč byl radši... že by...

126


http://a-sisi.wgz.cz/ Bylo komické sledovat, jak jí v hlavě kolečka pracují o sto šest. Pak, už klidněji, řekla: „Proč jsi nic neřekl. Proč o tom se mnou nemluvíš?“ „Protože jsi se neptala. A myslím, že jsem si říkal, že je to zjevné, naprosto pochopitelné.“ Jejich schopnost vzájemné komunikace se ukazuje jako učiněná živelná pohroma. „Kdyby bylo všem tak krásně jasné, co si myslíš, svět by byl hned spokojenější.“ Na jeho odpověď nečekala. „Výborně, tak to bychom měli. Půjdu si lehnout,“ pronesla neutrálně, když pochopila, že se pravděpodobně nedoberou žádného kloudného výsledku. Severus nijak nereagoval, jen tam dál seděl a prohlížel si ji tím svým nečitelným pohledem, na který začínala být v jistých chvílích háklivá. Strhla z věšáku noční košili a s jasným úmyslem, jít se převléci do ložnice, zamířila ven. Jednou nohou už překročila práh u dveří, když zaslechla tiše řečené: „Nechtěla by ses vykoupat?“ Zmateně se k němu otočila a prohlásila naprosto bezmyšlenkovitě: „Já už se koupala.“ V jeho tváři bylo tentokrát jasně vepsané... cosi. To důležité cosi. „Ach,“ vypadlo z ní rozpačitě, jak jí došel význam jeho otázky. Podle svých dosavadních zkušeností soudila, že se právě na maximum přiblížil hranici, která vymezovala to, o co si byl Severus v jistých oblastech ochoten říci. Stále ještě se cítila zvláštně zahanbená tím, co se chystala provést. Zpětně se to jevilo jako poněkud zoufalý čin – a to i přes skutečnost, že rozum napovídal – nechtěla jsi udělat vůbec nic špatného. Konečně se rozhoupala. Změnila zamýšlený směr chůze a zatímco za sebou zavírala, pronesla: „Vlastně to není špatný nápad. Koupu se vážně ráda, takže... je to skvělý nápad.“ No, lepší bude mlčet, než vypouštět tyhle bláboly. Severus zřejmě sdílel podobný názor. „Snad se obejdeme i bez těchto vskutku poučných řečí. A varuju tě,“ prohlásil, zatímco k ní natáhl ruku, „jestli sebou zase někde sekneš, odmítám se za to nechat proklínat tím léčitelským jedovatým jazykem, vysvětlíš to hezky sama.“ „Jak neotřele romantické,“ usoudila a nechala se přitáhnout do jeho náruče. „Jak jinak. Copak nevíš, že disponuji velkým romantickým potenciálem?“ snažil se projevit obvyklou ironii, což se moc nehodilo ke skutečnosti, že právě odhodil na zem košili, kterou si tak troufale přivlastnila. „Neříkej! Jak jen mi to mohlo uniknout. Jsem to ale nevšímavá osoba,“ odmítala se vzdát práva na poslední slovo, i když jakákoli chuť mluvit ji dávno přešla. „To skutečně jsi. Mimochodem... ta košile ti slušela.“ Na další poznámku se nezmohla, políbil ji. Konečně. KAPITOLA 40. – DOCTRINA EST FRUCTUS DULCIS RADICIS AMARAE (Vzdělání je sladký plod s hořkým kořenem) (Catonova jednoverší) „Minervo, jednou provždy – a dokud si zachovám alespoň špetku zdravého rozumu – žádný čaj nechci a chtít nebudu!“ Ředitelka se zatvářila věru zklamaně, což ji ovšem přešlo o vteřinu později, když si nalila vlastní – třetí – šálek. 127

KAPITOLA 40. – DOCTRINA EST FRUCTUS DULCIS RADICIS AMARAE

http://a-sisi.wgz.cz/ „Tak se nerozčilujte, Severusi.“ „Tak mě neprovokujte.“ Minerva rádoby omluvně pokrčila rameny a odložila ten proklatý hrníček. „Dobrá – takže co s tím uděláme?“ Severus nevěřícně povytáhl obočí. „Prosím? Na to se snad mám ptát já vás. Nebo mi něco uniklo?“ „Ale jistěže ne. Jak by mohlo?“ Proč má velmi intenzivní a velmi nepříjemný pocit, že ta semetrika se (opět) baví na jeho účet? „Podívejte... nemám náladu na ty vaše techtle mechtle. Buďte té dobroty a snažte se něco konstruktivního, zdůrazňuji konstruktivního, vymyslet, nebo té frašky nechme.“ Minerva si ho chvilku mlčky prohlížela. Pak konečně vážně pokračovala: „Problém je, že nevidím žádné řešení. Když s tím přijdeme dřív, před začátkem zkoušek – myslím tím, když to pojmeme jako oficiální žádost, aby ji zkoušel někdo jiný – budou žádat vysvětlení. Co jim říct? A chcete-li lhát, přijďte s nějakou věrohodnou historkou. “ „Chápu. Ale... “ „Ale když to neuděláme, nezbývá vám nic jiného než předstírat, že se nic neděje a jít do toho.“ Severus si povzdechl. Přesně tomu se chtěl vyhnout. „Dobře,“ prohlásil neochotně, „pokud s tím budu souhlasit... jaká bude vaše reakce, až se vás komise začne vyptávat, jak je možné, že váš zaměstnanec dospěl k propojení magií se studentkou?“ Minerva se pousmála. „Samozřejmě že... zmijozelská,“ pravila sebejistě. Nevěřícně vytřeštil oči. Naštěstí se rychle ovládl, jinak by se za ten výraz imbecila musel proklínat. „Ehm, ředitelko... nic proti vašim... schopnostem, ale... vy a Zmijozel?! To je absurdní.“ Tentokrát se zasmála nahlas. „Severusi... definujte absurditu.“ Její zástupce zjevně váhal, zda na tuhle hru přistoupit. „Jak myslíte,“ svolil nakonec, „ale jestli to nevyjde... nerad dělám šaška celé škole a to nemluvím o tom, že Hermiona zkoušky MUSÍ udělat.“

128


http://a-sisi.wgz.cz/ „Klid. Kdyby měl nastat případ nějaké sankce, obrátí se proti vám, nikoli proti ní. Protože vy jste tady ta... výchovná autorita.“ Zhnuseně se ušklíbl. On a vychovávat!? „Co se týče šaškování – na praktických zkouškách je omezený počet lidí, bude tam tedy větší soukromí než na teorii. A taky si říkám,“ dodala zamyšleně, „že je to asi nejlepší řešení. Koneckonců, pak můžete předstírat, že jste reakcí vašich hůlek překvapeni stejně jako ta sešlost, co to bude pozorovat a hodnotit. „No výtečně! Takže ze sebe ještě udělám blbce, který ani nepozná, že s někým sdílí magii. Jaká to pocta,“ prskal podrážděně. „Neberte to zle... ale za tohle si můžete tak trochu sám,“ korunovala to ředitelka. „Prosím?! Jakže? Kdo nás do tohohle uvrtal?“ „Koho mohlo napadnout, že se rovnou vrhnete na propojování? To jste nemohl chvilku počkat?“ Severus se ošklivě zamračil. „Na co počkat?“ otázal se hrozivým hlasem. „Na to propojení, přece.“ Protočil oči. „Jako by vám nebylo známo, že tohle je ten druh magických věcí, které se nedají tak úplně ovlivnit,“ odsekával ironicky. Jeho nadřízená taktně pomlčela o faktu, že celý proces jim svým způsobem dal na výběr a také, že si je, stejně jako Severus, vědoma skutečnosti, CO završilo celou událost. Neměla nejmenší pochybnosti, že on to musel vědět ještě předtím, než k „tomu“ došlo. Nač mu vyčítat něco do čeho ho vlastně sama navezla? No a konečně – moudřejší ustoupí. Za toho moudřejšího je tady ona, samozřejmě. Její zástupce má mozek zatemněný jistou osobu – i když by to nikdy nepřiznal, jak by mohl? „Máte pravdu, tohle nemá smysl,“ pokračovala smířlivě, „vysvětlíte slečně Grangerové situaci?“ „Když bude vnímat něco jiného než Teorii sázení léčivých bylin v praxi, pak možná ano,“ bědoval frustrovaně. Ani si nevšiml Brumbálova uznalého uchechtnutí nebo Minervina chápavého úsměvu. Právě jim dal nechtěně najevo, jak se cítí opomíjený, zatímco se Hermiona bifluje ty nesmysly. „To víte, do zkoušek zbývá týden,“ chlácholila ho chápavě. „No právě! Je to den ode dne horší. Dneska jsem ji našel v pět ráno – vstala a šla si číst Lektvary pro antitalenty – copak je nějaký antitalent – usnula nad tím a byla celá promrzlá, protože, samozřejmě, seděla ve sklepení jenom v noční košili...,“ jeho hlas se vytrácel s přímou úměrností k tomu, jak mu docházelo, co právě řekl. Merline! Takový projev... slabosti. Nehledě na potvrzení, že u něj spí skutečně každou noc. Ještě že zmlkl, jinak by snad přiznal i to, jak ji (zase) nesl zpátky do postele, nebo že ta noční košile byla opravdu hodně krátká... ale hezká. Ředitelka začala rychle usrkávat čaj, přičemž nos zabořila hluboko za okraj porcelánu, ve snaze zakrýt pobavení (pravděpodobně si ho musela celý vykoupat v té citrónové břečce), Albus dostal (čirou náhodou) záchvat dávivého kašle a když ho Severus zpražil smrtícím pohledem, vychraplal: „To ty dropsy, mršky, hned člověku zaskočí... “ Za tohle si bude nadávat ještě hodně dlouho. Opravdu to s ním jde z kopce. Naštvaný sám na sebe, příkře pronesl: „Je-li to vše, půjdu. Spoléhám na vás – neočekávám komplikace,“ zněl skoro výhružně a probodával Minervu pohledem. „Udělám vše, co bude v mých silách. Nebojte se,“ ujistila ho a beze zbytku mu pohled vracela.

129


http://a-sisi.wgz.cz/ „Já se nebojím.“ Ředitelka se někdy jevila jako skutečně moudrá žena, protože i protentokrát zachovala dekorum a zdržela se komentáře. Severus už byl u krbu, když ho zarazila poslední řečená věta: „A děkuji vám, že jste zachoval jistou... rozvahu a soudnost, co se týče pana Zabiniho.“ Než se otočil zpět, aby na ženu viděl, dalo se postřehnout vteřinové zaváhání. Ovšem když to udělal, z jeho tváře se nedalo absolutně nic vyčíst. Lhostejně pokrčil rameny a pohodil hlavou. Následně pokračoval v přerušené činnosti – jen co se za ním popel usadil, promluvil Brumbál:„Skutečně věříte, že to tak nechal?“ Minerva se k portrétu otočila čelem a mnohoznačně odvětila: „A vy?“ *** „Já to vůbec neumím! Neudělám to a skončím jako troll,“ naříkala Hermiona nešťastně a horečně přehrabávala obrovskou hromadu pergamenů, ve které hledala další poznámky. Severus, právě dokončuje cenzurování katastrofálních úvah o jedech, dnes znovu útrpně protočil oči. Taky se choval tak nemožně, když dělal zkoušky? Těžko... neměl ty scénáře plné pohrom komu vykládat. „Severusi?! Co se stane, když přidám pampelišku k pelyňku před bodem varu?“ kníkala z ložnice – protože právě tam si v posledních dnech natahala učební arzenál a pročítala si ho stále dokola dlouho do noci. Tím šustěním, jak otáčela stránky, rozrolovávala a zase srolovávala pergameny... tím vším (a světlem k tomu) mu znemožňovala spát. A když konečně oba usnuli, za chvilku se vzbudil, aby zjistil, že vedle něj není a spí nad nějakou encyklopedií u jeho psacího stolu. „To záleží na tom, který z...,“ rychle v duchu počítal, „těch třiceti běžně používaných lektvarů s touhle kombinací, myslíš. Jestli jde o nějaké speciální, tak tam si počet přesně nepamatuju, to se musím podívat, ale je to kolem stovky.“ „Sto pět,“ ozvalo se z pokoje. Spokojeně si pomyslel, že ještě něco v hlavě má. „A jde mi o lektvar na onemocnění průdušek,“ ozvala se opět. „Chronické nebo akutní?“ volal unaveně zpátky. „Chronické,“ odpověděla hlasitě. Proč tady na sebe vlastně hulákají z místnosti do místnosti, když jsou sotva pár metrů od sebe? Začínají se chovat jak trollové, Hermiona má pravdu – a ani k tomu nepotřebují výsledky OVCÍ. Přešel ke dveřím vedoucím do ložnice, opřel se o zárubeň a s nesouhlasným pohledem, vyslaným jejím směrem (klečela u postele, na které měla rozloženou snad polovinu knihovny), dodal: „Nic fatálního, ale jeho léčebné účinky znehodnotíš.“ Zdevastovaně se na něj podívala. „Všechno se mi to plete. Motám to páté přes deváté. Jsem beznadějná,“ mrmlala poraženým tónem. Co na tohle říct? Snad jen – ať už je to, pro Merlina, za námi! „Ted mě poslouchej,“ začal autoritativně, bez ohledu na to, jak moc tenhle styl jeho mluvy nesnášela, „je jedenáct v noci, půjdeš do koupelny, odstraníme tuhle nechutnou spoušť,“ mávl rukou k posteli ztracené pod horou knih, „a jde se spát – až do rána, jasné? Nemám nejmenší chuť poslouchat vyčítavé řeči linoucí se z ošetřovny.“ Viděl, jak se nadechuje k protestu. Radši to rychle zarazil, na hádku neměl náladu.

130


http://a-sisi.wgz.cz/ „Nezkoušej to. Navíc – když budeš unavená, nenaučíš se nic,“ šel na to po zmijozelsku. „Myslíš?“ hledala ujištění jako malé dítě. „Myslím. Jdi už,“ přikázal a postrkoval ji směrem – místnost určená pro výkon hygieny, často nejmilejší místo ženy v bytě. Nebo v komnatách, to je fuk. Začal rovnat knihy a roličky pergamenů na úhledné hromádky podle předmětů. Nejraději by to všechno jedním pohybem ruky poslal do kouta, ale když se z koupelny ozvalo prosebné: „Neudělej mi v tom nepořádek!“, hezky po mudlovsku třídil. Byla hotová v rekordním čase, prosvištěla okolo něj do postele a cestou hmátla po Přeměňování živého na neživé. Těžce skryl povzdech a sám zamířil využít služeb sprchy... „A dost, pro dnešek končíme,“ oznámil direktivně o patnáct minut později a vytrhl jí knihu z ruky. „Co to děláš? Chtěla jsem dočíst stránku!“ „Dočteš to zítra.“ „Ale já to pak všechno nestíhám.“ „Nikdy nebudeš umět všechno, s tím se smiř.“ Nešťastně se na něj podívala. „To je normální, nikdo neumí na sto procent všechny otázky,“ snažil se mírnit její zděšení a mávnutím ruky zhasl všechny svíce. „Ať tě ani nenapadne v noci vstát a jít mrznout vedle,“ varoval. „Zase mi nařizuješ, co mám dělat.“ „Když se chováš jako malá, tak se nediv.“ „Nejsem dítě,“ prskala podrážděně. Ve tmě si unaveně třel spánky. „Nejsi, to je zjevné... někdy.“ Po chvilce vytouženého ticha se ozvalo nejisté: „Severusi?“ Za co? „Ano?“ snažil se neznít moc otráveně. „Co se stane, když to neudělám?“ Tohle mu vážně chybělo. Jak může mít někdo s takovou inteligencí tak stupidní otázky?! „Nic, uděláš to na opravný pokus. Nicméně k tomu nedojde, protože tobě se to povede napoprvé.“ Snad už bude zticha. Mohlo uplynout tak dvacet, třicet minut, během kterých se mu nepodařilo usnout z čistě prozaického důvodu. Hermiona se neustále vrtěla a převracela na všechny světové strany. „Nemůžeš spát?“ ozval se nečekaně do tmy. „Ty taky nespíš?“ vrátila mu otázku s logikou ovce domácí. „Evidentně ne, jinak bych se tady s tebou těžko vybavoval.“ Jistou ironii ve svém hlase nedokázal skrýt. „Já za to nemůžu. Když zavřu oči, mám v hlavě všechny ty katastrofické scénáře, které mohou nastat... “ 131


http://a-sisi.wgz.cz/ Severus radši nepřemýšlel nad tím, že ji navíc bude muset zasvětit do ředitelčina skvělého plánu. S povzdechem přikázal: „Pojď sem.“ Pár vteřin bylo ticho. Pak slabě pronesla: „Nemyslím si, že by zrovna dneska byla vhodná příležitost... chci říct – neříkal jsi něco o spaní? Teda... vlastně jsem... “ Nejen myšlení, už i její verbální vyjadřování dostávalo na frak. „Proč nemůžeš někdy poslechnout jednoduchý pokyn, aniž bys okolo toho měla snůšku poučných řečí?“ Na odpověď radši nečekal. Poté, co nahmatal její ruku, udělal výjimečnou věc – přitáhl si ji do náruče a nechal ji, aby si hlavu opřela o jeho rameno. Zjevně to bylo zvláštní, protože Hermiona poněkud zmateně vyslovila další ze svých mnoha otázek, které ho často přiváděly k šílenství tím, že na ně raději ani nechtěl odpovídat – ze strachu, jak by zněla správná odpověď. „Co se děje?“ „Nic. Co by?“ zavrčel a tentokrát se opravdu modlil, aby se už na nic neptala. Asi ještě byla natolik při smyslech, že jí to došlo. Totiž... probudili se už v různých pozicích, ale moci se celá schoulit v Mistrově náručí, když je v bdělém stavu... to byla vítaná inovace. „Teď už budeš spát?“ snažil se zachovat zbytky své obvyklosti. „Hm... asi jo,“ utrousila nepřítomně a položila mu ruku na hrudník. Co sis nadrobil, to si taky sněz, chlapče, pomyslel si sarkasticky a snažil se usnout taky. Nebyl příliš úspěšný. KAPITOLA 41. – QUO IURE? (Jakým právem?) Militiae species amor est (Láska je cosi jako válka – Ovidius, Umění milovat) Velká síň byla v tento „památný“ den k nepoznání. Lehkými závěsy ve všech kolejních barvách byla rozdělena na mnoho menších úseků. V prostoru, který závěsy vymezovaly, se nacházela zkoušková a odpočívací místa pro jednotlivé předměty. OVCE se daly skládat z Bylinkářství, Obrany, Lektvarů, Přeměňování, Starodávných run, Dějin čar a kouzel, Kouzelných formulí, Astronomie a dokonce i z Jasnovidectví (nutno dodat, že o to byl nejmenší zájem). Studenti si vybírali předměty dle svého uvážení. Podoba Síně tvořila alespoň minimální dojem jakéhosi soukromí. Po úvodních formalitách, jako je představení zkouškové komise, jíž dvanáct členů se sjelo do Bradavic z celé Anglie, až po nezbytný ředitelčin „odvahu dodávající“ proslov a Severusovo ledové předčítání jmen všech nastoupených studentů, včetně aritmetického průměru ze všech jejich závěrečných zkoušek (Hermiona se musela ušklíbnout, když znuděně protahoval: Grangerová, Hermiona Jane – průměrný prospěch 1,1), nastalo to, čeho se všichni třesoucí se žáci obávali – losování prvních předmětů. Hermiona začínala Obranou. Noc na dnešek strávila neklidným převalováním se ze strany na stranu. Lépe řečeno – nepochybně by v tom úspěšně pokračovala až do rána, kdyby Severus vztekle nevstal a nešel pro lektvar na spaní. Div ne pod pohrůžkou násilí ho vztekle vypila a poslední, co si pamatovala, byla skutečnost, že opět využila jeho rameno jako polštář.

132

KAPITOLA 41. – QUO IURE?

http://a-sisi.wgz.cz/ Spolu se dvěma dívkami z Mrzimoru, dvěma členkami komise a na okamžik i Severusem, který podepsal jakási lejstra, cosi stroze odkýval a pak bez dalšího zdržování odplachtil skrz vlající cáry zeleno-stříbrné látky (velmi efektivně, soudě dle pohledů přítomných žen), vstoupila do jámy lvové. „Slečno Grangerová?“ postarší žena na ni povzbudivě mrkla a pod nos jí strčila plátěný sáček. Nemohla si pomoct, ale třásla se jí ruka, když lovila dřevěné kolečko. „Třináct,“ vyhrkla div ne vyčerpaně a sledovala, jak zakouzlený brk dopisuje údaje do oficiálního protokolu. „Tak to jsou Vlivy černé magie na psychické a sociální aspekty jedince,“ pousmála se žena. „Máte na to třicet minut, začněte.“ Hermiona se posadila a bleskově začala psát. Otázka jí byla poměrně blízká, tohle by mohlo vyjít. Ruka už ji bolela, když na okamžik odložila brk a vzhlédla. Někdo z příchozích nechal poodhalený závěs přímo proti její lavici. Přelétla pohledem přes ten výhled, a to by to nebyla ona... první, co zaznamenala, byl Severus. Právě odstrkoval jeden cár pronikavě žluté látky a se znechuceným výrazem si to namířil napříč místností. Jejím směrem se ani nepodíval. S téměř okouzleným výrazem, který se absolutně nehodil k dané situaci, ho pozorovala, jak se umě proplétá mezi stoly, stolky, židličkami a především závěsy, až k osaměle stojící ženě. Byla jim představena jako jedna z členů zkouškové komise. Jenže Hermiona měla hlavu jako pátrací balon – její jméno by nevydolovala z paměti ani pod Cruciatem. Severus k ní přistoupil zezadu, stál opravdu blízko, (jasně by se to dalo považovat za narušení osobního prostoru) a lehce sklonil hlavu, aby jí mohl cosi pošeptat do ucha. Žena sebou trhla. Nicméně asi jeho hlas okamžitě poznala, protože se ani nenamáhala s otáčením a navíc – nechala ho, aby v tom šeptání pokračoval. Hermiona pocítila bodavý osten žárlivosti. Instinkt jí napovídal nechat test testem a jít dát té nádheře najevo, s kým má tu čest a komu že Severus patří. Jistě, rozumu pobrala tolik, aby jí bylo jasné, jak je to primitivní pudový pocit, navíc Severus nikdy nedal najevo, že by ho snad mohla považovat za „svého“. Upřela na ženu alespoň hodnotící pohled. Nemohla si pomoct – kdyby bylo třeba bojovat, musí znát její slabiny. Mohlo jí být tak kolem třiceti až pětatřiceti roky (bod pro ni - je mu věkově mnohem blíž), byla asi stejně vysoká jako Hermiona (skoré je 1:1), měla tmavě hnědé, na ramena dlouhé, ovšem rovné vlasy (hm... těžko říct. Každopádně si všimla, že Severus proti jejím vlasům ani v nejmenším nic nenamítá. Dobře, 2:1 pro Hermionu). Co se týče vzhledu... Hermioně se nezdála ani hezká, ani ošklivá. Prostě normální, nebo chcete-li obyčejná či tuctová. (Opět těžko říct. Sama sebe považovala za... když se snažila, tak možná půvabnou. Takže vyrovnáno). Postava – těžko posoudit, pod tím strohým formálním hábitem se mohlo nacházet cokoli. S nevolí si uvědomila, že v tomhle k sobě se Severusem ladí. Jak tam stáli těsně za sebou, jejich hábity prakticky splývaly do jednoho, takže bylo velmi těžké odlišit, co je ještě ona a co už on. „Nějaký problém, slečno?“ Žena, která jí dávala losovat témata, přistoupila přímo k ní. Zřejmě postřehla Hermionino tupé zírání do dálky a projevila starost. „Ach, ne, děkuji.“ „Tak pokračujte, zbývá deset minut.“ No výborně. Tohle je za trest. Zamžourala zpátky k místu, kde stáli ti dva a stačila jen postřehnout, jak Severus bere ženu za loket a odvádí pryč ze Síně. A ta... ta... mrcha se nechala. Ona vůbec vypadala, že kdyby jí Severus nařídil, ať se svlékne přímo tam před polovinou školy, udělala by to! Písemku dokončila jen s největším přemáháním. Štěstí, že většinu důležitých vědomostí zvládla napsat ještě před tímhle výjevem. 133


http://a-sisi.wgz.cz/ Ta čtvrthodinová pauza, kterou měla před losováním témat z Bylinkářství, stačila sotva na to, aby si odskočila do umývárny. Uvnitř ní všechno křičelo – běž se po nich podívat! Místo toho se skrz plentu přesunula k „čekacímu“ koutku. Zatracená žárlivost! Kdyby jí tohle někdo vyprávěl, s vědoucím úsměvem by mu řekla své mínění – a sice – to je jasné, ta holka je zkrátka zamilovaná. Jenže... to není její případ. Nebo snad ano? *** Hermiona neklidně přecházela po pokoji. Pro ni dnešní zkoušky skončily již před třemi hodinami, ještě zítra vydržet praktickou část a má to za sebou. Raději nemyslet na fakt, že praxe se bála nepoměrně víc než teorie. Propojení celé akci příliš nepomohlo, naopak – jen to komplikovalo. Plán, který dali dohromady ředitelka a Severus, se také nezdál být přímo... výkvětem dvou inteligentních mozků. O jeho úspěšnosti se dalo velmi reálně pochybovat. Severus, plnící svou roli kantora a zástupce, kdesi po škole stále řešil nějaké administrativní záležitosti. Mimo jiné to také znamenalo postarat se o spokojenost celé zkušební komise. Při tom pomyšlení znovu bezmocně zaskřípala zuby. Dobře, musí se ovládat! Přece nedá najevo, jak moc ji ta fuchtle... co vlastně? Vyděsila? To bude asi ten správný výraz, nikoli však uspokojivý. Byla jen krůček od hloubání nad tím, proč je vlastně tak vyděšená (v rámci čehož by nepochybně konečně dospěla k jistému evidentnímu poznání), když se krb zeleně rozhořel. Sotva byl Severus oběma nohama venku z popela, pobaveně (!) prohlásil: „Vypadáš jako hromádka neštěstí. To tě ty testy tak vzaly?“ Dobrá otázka. Co na to říct? Zatím bude mlžit. „A ty se divíš?“ vyprskla podrážděně a ze všech sil se snažila odolávat nutkání prohlížet si jeho oblečení, zda snad někde náhodou nenajde stopy od rtěnky, či co. Chová se strašně. Severus se snažil potlačit úšklebek a zachovat seriózní výraz. Nechtěl ji vydráždit ještě víc. Její práce, pochopitelně, viděl asi deset minut potom, co odešla od posledního předmětu. Oficiálně to bylo zakázané, ale kdo zastaví Severuse Snapea? Neměl nejmenší pochybnosti – teoretická část bude s vyznamenáním. „Jsem si jistý, že jsi odvedla vynikající práci, klid,“ prohlásil neutrálně a sundával si plášť. Nemohl mu uniknout její pátravý výraz, kterým ho přejížděla od hlavy až k patě. „Jak to můžeš vědět? Byla jsem mimo,“ brblala naštvaně a vlastně si moc nevymýšlela. „Prosím tě, učím tě sedm let, nepotřebuju být věštec, abych si udělal představu,“ prohlásil tónem, který považoval za konejšivý. Hermioninu poznámku o tom, že byla „mimo“ si vysvětlil mylně, jak jinak. Nehodlal jí prozrazovat, že si ty práce přímo prosadil, nechtěli mu je ukázat. Ještě by si mohla myslet, že takovou snahu vykládá... z nějakých nesprávných citových důvodů. A to on přece nedělá, že ne? Úlevně si sedl do nejbližšího křesla. Měl toho pro dnešek dost. Znechuceně zkřivil obličej, jak pod sebou ucítil cosi tvrdého. Po nadzvednutí objevil jednu z mnoha Hermioniných knih, které velmi ráda nechávala válet všude možně. „Nebezpečné známosti*?“ zeptal se a nechápavě pozvedl obočí. „To bude něco o vzájemných vztazích výbušných lektvarů?“ pokoušel se (neúspěšně) odehnat z její tváře ten zamračený výraz. „To je mudlovský román. Mimochodem – velmi poučný. Řekla bych, že každá žena by ho měla znát,“ z 134


http://a-sisi.wgz.cz/ nějakého jemu neznámého důvodu zněla, jako by ho z něčeho obviňovala. „Vskutku? Asi bych si to měl přečíst, třeba bych se něčemu přiučil,“ provokoval mírně. No skvělé! Ještě aby se učil něčemu takovému. Tu knihu musí schovat. Nyní ho ovšem sledovala, jak pomalu obrací stránky. Už to nemohla vydržet. Sama sobě vynadá až později. „Hm... já... kdo byla ta žena?“ „Jaká žena?“ „Nedělej tupého, ta, po které si se dopoledne div neplazil.“ „Já se po někom plazil?“ optal se Severus s předstíranou nechápavostí, v duchu se podivil, čeho všeho si nestačila všimnout. Ale plazit se... co to je za výraz, označující „přátelskou konverzaci“? „Naposledy jsem se po někom plazil, pokud vím... “ Hermiona se zatvářila otráveně a rázně ho přerušila. „Nech toho. Odpovíš mi?“ „Jeden by řekl, že žárlíš,“ provokoval dál a ostentativně listoval knihou. „A mám důvod?“ vyhnula se přímé odpovědi, ruce založila v bok a vyčkávala.

135


http://a-sisi.wgz.cz/ S povzdechem zaklapl desky k sobě a tentokrát už vážně prohlásil: „Jde o jednu starou známou. Něco jsem od ní potřeboval.“ Na to vstal a dávaje najevo, že považuje debatu za ukončenou, jal se přecházet směrem k ložnici. „Nemůžeš být konkrétní?“ volala za ním. „Co se ti nezdá?“ utrousil neochotně přes rameno a pokračoval v chůzi. Vydala se za ním, dusíc v sobě vztek. „Jestli jsi s ní spal, tak to řekni rovnou.“ Jak blízko šla za ním mu došlo až teď – po jejím prohlášení se prudce zastavil, načež rozjetá Hermiona do něj zezadu vrazila. Ještě že se bleskově otočil a chytil ji, jinak by ztratila rovnováhu. Že je podrážděný jejím chováním, dal najevo nejen tím svým profesionálně studeným tónem, který od něj (v posledních měsících) obvykle neslýchala, ale i nepříjemně pevným stiskem ruky, kterou ji držel za předloktí. „Nespal.“ Odhodlaně mu pohled vracela a když začal být stisk téměř bolestivý, ozvala se: „Pusť.“ Pustil takřka hned. Následně se propalovali bojechtivými pohledy. „A co čekáš, že udělám? Logická dedukce potom, jak jste se k sobě chovali, JAK jsi ji odvedl nebo jak vyhýbavě odpovídáš, je – znáte se víc než dobře.“ „Chceš říct – ženská dedukce,“ pronesl sarkasticky. Mlčky na něj dál zírala. Zhruba po půl minutě si unaveně povzdechl. „Neříkej mi, že jsem tě nevaroval.“ Po jejím nechápavém „Eh?“ ji vzal za ruku a odvedl zpátky k pohovce. Sedl si, stáhl Hermionu s sebou a tiše začal vyprávět. „Je členkou zkouškové komise, protože je lektvarová mistryně. Má velký talent, i když je poměrně mladá, je jí jenom třicet tři. Nicméně diplom získala už v pětadvaceti, to je relativně velký úspěch.“ „Ale ty ho máš od...,“ přerušila ho tázavě. „Od dvaceti dvou, ano. Taky jsem byl já a pak... nic. Doteď ho nikdo nezískal dřív, i když můj „rekord“ měl už několikrát namále,“ ušklíbl se.

136


http://a-sisi.wgz.cz/ Než pokračoval, promnul si kořen nosu. Bylo zjevné, že o tom nechce mluvit. Ale ona to potřebovala pochopit! „Sem tam jsem měl na starost kurzy, které navštěvovala. Bylo to spíš přechodné, abych získal praxi. Taky jsem byl u jejích závěrečných zkoušek. A pak jsem ji jednou potkal na dýchánku u Voldemorta.“ Tak tohle vypadalo zajímavě. „Ona byla...?“ „Ne, narodila se mudlovským rodičům.“ „Ach. Ale pak... “ „Přesně. Tenkrát, je to pět let zpátky, k němu někdo z té sebranky přitáhl asi deset kouzelníků. Jsem vděčný, že jsem to alespoň protentokrát nemusel být já, kdo je měl pochytat,“ dodal úlevným hlasem. „Nechtěj znát detaily, bylo to jako vždy odporné. Voldemort měl z nějakého důvodu dojem, že si zasloužím – spolu s ostatními – nějaké to potěšení, takže když jsem přišel na řadu - naneštěstí se přede mnou vystřídalo celé procesí - stěží jsem ji poznal.“ Jeho znechucení bylo přímo hmatatelné. Hermiona už tušila, co přijde dál, přesto do celé skládačky chyběl ještě jeden dílek. Severus upřel pohled na jeden bod v místnosti – a sice na knihovnu na protější stěně. „Ti ostatní byli... anonymní, nic mi neříkali. Ale ji jsem znal,“ přešel do tichého šepotu, jako by se za něco omlouval, „zkráceno... myslím, že toho magora by nepotěšilo, kdyby věděl, že jeden z těch mnoha nových lektvarů, které si objednával pro své „vznešené“ potřeby, ten den zachránil život mudlovské šmejdce.“ Nechtěně sebou trhla. „Tak jsem to nemyslel,“ dodal na vysvětlenou. „Já vím, ale když to od tebe slyším... “ „Nikdy jindy jsem to označení nepoužil, alespoň ne před tebou,“ nastala další bolestná odmlka, než se odhodlal pokračovat. „Oznámil jsem mu, že jsem ji... dorazil. On... pochválil mě... “ Hermiona začínala litovat, že se do podobné akce vůbec pouštěla. Po krátkém zaváhání mu položila hlavu na rameno. Vypadalo to, že ten dotyk vůbec nevnímá. „Tenkrát mi asi opravdu věřil, stačilo mu mé slovo a považoval ji za odškrtnutou položku na seznamu. Díky jeho... naivitě, nebo co to bylo, jsem ji odtamtud dostal bez povšimnutí. Ty ostatní ne. Bylo mu to jedno. Chceš nějaké tělo? Jen si vyber, vem si ho, zasloužíš si hračky za ty poslední informace o Řádu... Někdy si říkám,“ odbočil trochu stranou, „že míra jeho nelidskosti a necitlivosti byla občas prospěšná.“ Trhaně se nadechl. „Když se dala dohromady, řekla mi, že... udělá cokoli, že mi vděčí za život. Nikdy jsem toho nevyužil a nikdy jsem nic nežádal,“ říkal to, jako by se hájil.

137


http://a-sisi.wgz.cz/ „A dneska?“ odvážila se opatrně Hermiona. „Dneska... dneska jsem o něco požádal.“ Očividně váhal, zda má pokračovat. „O co jde?“ „Pomůže mi v situaci, ve které mě drahá paní ředitelka hodila přes palubu.“ „Počkej, já ti nerozumím... “ Najednou jí to celé docvaklo. Zalapala po dechu. „Severusi, to nemyslíš vážně!“ „Myslím. A ne, nemíním o tom diskutovat.“ „Nemůžeš...,“ nedořekla, varovně ji přerušil. „Co nemůžu?! To si piš, že můžu. Ten zaslepený kretén by měl být rád, že z toho vyjde tak lehce. Až bude celé tohle martyrium u konce, postarám se, aby se dozvěděl, kdo za tím stojí. Ale nebude mít důkazy, aby se bránil. Co myslíš?“ zeptal se s hraným zájmem, „bude někdo věřit tvrzení, že ctihodná, do nedávné doby se ukrývající, lektvarová mistryně je schopná zmanipulovat zkoušky? Ale kdeže! Kouzelnická společnost má právem pocit, že jí něco dluží. Bude to tvrzení proti tvrzení a on z toho nevyjde vítězně. Přičemž pokoření bude o to větší, že nad ním vyhraje někdo s „mudlovskou krví.“ Měl na tváři výraz, který neviděla zrovna ráda. „Vlastně myslím, že když mu tohle všechno dojde, ani veřejně protestovat nebude. A kdyby náhodou – já se za svou kolegyni pochopitelně zaručím. Jestliže by i to bylo málo – kdo půjde proti držiteli Merlinova řádu? I když jsem ho nikdy nepřevzal, samozřejmě,“ pokračoval samolibě. Hermiona na něj konsternovaně zírala. Tohle nebyl ten Severus, na kterého si zvykla. Tohle byl chladně kalkulující Zmijozel, zúročující, co ho minulost naučila. „Nemůžeš ji přece takhle... využít, to je... víš, že se ti cítí zavázána...,“ Severus se zasmál. Jenže ten smích byl tak... neradostný a chladný, až měla nutkání se od něj odtáhnout. „Cítí se zavázána právem.“ „Severusi!“ Pokrčil rameny. „Je to pravda, jen se to nehodí říkat nahlas. Prosím tě, nevyšiluj.“ Tak po tomhle se skutečně odtáhla. A hodila po něm vrcholně znechucený pohled. „O tohle jsem nikdy nestála.“ „Jistě, stejná jako ředitelka – Nebelvír. Proč by ne? Necháme ho, ať si dál dělá, co chce. Až někoho někde zardousí, ještě řekneme – on to tak určitě nemyslel!“ Podrážděně vyskočila na nohy. „Tak to není! Ale využívat ženu, která udělá očividně, o co si řekneš, protože to cítí jako závazek nebo jako svou povinnost vůči tobě, to je... hnusné!“ Severus se taktéž postavil. Jen to provedl beze spěchu s pečlivou přesností, která nevěstila nic dobrého. „Hermiono,“ začal a bylo to... ledové, mrazivé a zastrašující, „kompletně jsem jí vysvětlil situaci. Souhlasí, že takový čin, jako je ohrožování tvého zdraví, navíc provedený opakovaně, si žádá trest. Máte obě mudlovskou krev, chápe, jak ti musí být. Souhlasila dobrovolně, žádný nátlak jsem nečinil, stačí?“ Mlčela. A pak:

138


http://a-sisi.wgz.cz/ „Co má udělat?“ „To není důležité, hlavní je, že výsledky OVCÍ budou pro pana Zabiniho značně... pokořující. A tím i pro celý jeho „čistokrevný rod“. Jeho rodina se už pár desítek let pyšní skvělými výsledky, co se týče ukončení Bradavic. Tak tomu letos udělám přítrž,“ prohlásil se zjevným uspokojením. „Nicméně, kdyby mi do toho Minerva nekecala ty vaše vznešené bláboly, dopadl by mnohem hůř. Co nekecala?! Kdybych nad sebou neměl hrozbu Azkabanu, byl by pod drnem.“ „Nic takového po tobě nechci.“ Řekla to jemným hlasem, vyjadřujícím celou škálu pocitů. „Já vím. Tvoje chrabré a laskavé srdce ti to nedovolí.“ „Řekni mi... jak dlouho to plánuješ?“ Ležérně přešel ke stolku, kde stála karafa se zlatavou tekutinou. Div, že bylo obsah pod návalem prachu poznat, už se jí dlouho nedotkl. Několik měsíců, má-li být přesný. „Druhý den po tvém propuštění z ošetřovny jsem začal zjišťovat jména členů komise. Abys rozuměla,“ vyprskl znechuceně (těžko říct, čím přesně byl tak znechucen, pravděpodobně svou roli sehrálo více faktorů dohromady), zatímco plnil skleničku, „lidí, po kterých mám právo něco chtít – z jakéhokoli důvodu je překvapivě hodně. To by bylo, aby se v nějaké té komisi někdo nenašel.“ Nevěděla, co mu má říct. Tohle byla ta temnější stránka jeho povahy, na kterou překvapivě rychle odvykla a neměla ani pramalou chuť si na ni zvykat znovu. „Takže to plánuješ přes šest týdnů!“ „No vidíš, počítat umíš,“ doplňkem jeho stoupající ironie byla sklenička rádoby zvednutá „na přípitek“. Najednou viděla, jak naivní bylo myslet si, že to nechá být. Jak mu na to mohla skočit!? Jednoduše, ozval se hlásek odkudsi ze zadní části jejích myšlenek – Severus je vynikající herec.

139


http://a-sisi.wgz.cz/ „Proč jsi nechtěl, abych to věděla? Nemyslíš, že na to mám právo?!“ Nejprve si zaujatě prohlížel dno skleničky, pak upil z té (příliš) štědré dávky a nakonec prohlásil: „Domnívám se, že je to zřejmé. Bylo mi jasné, že s tím nebudeš souhlasit a budeš chtít znát podrobnosti. Hrubou chybu jsem udělal (Hermiona začala doufat... marně), když jsem si naivně myslel, že se budeš věnovat svému testu a ne dohlížení na to, co dělám. Po tomhle se cítila uraženě i dotčeně. „Já tě nehlídala! Stáli jste přímo v mém zorném poli, ty... ztělesnění egoismu, sarkasmu a pocitu, že ve své neomylnosti můžeš všechno!“

Sevřel skleničku tak silně, že čekala, kdy se ozve to známé „křach“. Nebo kdy s tím kouskem skla hodí o zeď (popřípadě o ni samotnou). „Jestli tady má někdo zvyšovat hlas, tak jsem to já. Ty nemáš důvod.“ Právě jí předváděl tu svou ukázku ledového ovládání, které znamenalo jediné – uvnitř něj to vře jak při posledním výbuchu Vesuvu. „Jistě, ty máš právo na vše, já mám držet hubu a krok.“ Pozvedl obočí. Kam chodila na takovéhle výrazy? Hermiona rozzuřeně pochodovala ke dveřím – těm hlavím, které vedly ven. „Kam si myslíš, že jdeš?!“ Už s rukou na klice se k němu otočila. „Ven. Kamkoli. Každopádně - pryč od tebe.“ A těsně předtím, než vyšla ven, zle dodala: „Užij si svou alkoholovou společnost, ta mlčí a je vždy poslušná. Jen postel ti nezahřeje, co?“ Ani nedovřela dveře, když na ně s hlasitou ránou dopadla nebohá sklenička. *** Procházka kolem jezera, které se vyhřívalo v podvečerních červnových paprscích, se ukázala jako správná volba. Slunce, pálící v očích bylo vítanou záminkou pro vysvětlení faktu, že její slzné kanálky hrozily výbuchem. Zatracený chlap. Jistě, neměla vůbec nic proti tomu, aby byl Zabini potrestán. Sice neměli jediný nevyvratitelný důkaz, že to byl skutečně on. Jenže... ta pravděpodobnost byla tak velká, že se dala považovat téměř za jistotu. Téměř. Čas od času cítila jisté... pochyby.** Snažila se je pomocí logických argumentů (dřív to byla její silná stránka) potlačit. Pomineme-li nejistotu, tak jediné, co jí skutečně vadilo... bylo to, jak se Severus choval. Zkrátka a dobře ji z celé akce vypustí, jako by se jí vlastně netýkala. A to, jak... zneužije tu ženu, je... prostě nefér. On někdy někdo tvrdil, že život je fér? Pak to byl naivní pošetilec, ozval se zase ten protivný hlásek, který dlouho mlčel (naposledy, když ji otravoval, se ji snažil přesvědčit, že její předstírání nezájmu o Severuse je opravdu na nic). On nemá moc možností, chce-li něco udělat a nezaplatit za to příliš velkou cenu. Koneckonců – proč by měl platit za to, že jedná v zájmu spravedlnosti? Severus celý svůj dosavadní život za něco platil. Hermiona si povzdychla. Rozum to chápal, její povaha, cítění a výchova se vzpírali. Jak pošetilé bylo myslet si, že když s ní na téma „Zabini“ odmítá mluvit, znamená to, že celou věc jednoduše vzdal. Teď jasně viděla, že je prostě jen příliš mazaný a vypočítavý. Velmi lehce mu došlo, jaká bude její reakce, takže si svůj plán kutil hezky v soukromí svého geniálního mozku. Zničeně zavřela oči, když si uvědomila, jak moc se jí ulevilo po poznání, že neměla nejmenší důvod žárlit. 140


http://a-sisi.wgz.cz/ V tom se teď pitvat nebude. Radši. Hm... tu poslední větu, kterou mu řekla, si možná mohla odpustit. Když... on s ní tak rád manipuloval a ona to tak nesnášela! A samozřejmě... se nemůže dočkat, až mu z očí zmizí ten led, jak jinak. Jak jen se to chová? Pitomě. Jako nějaká zamilovaná puberťačka. Každopádně – ona se omlouvat nebude. Alespoň ne první. *** Nechápe, proč musí ženy (a ty z Nebelvíru obzvlášť) všechno tak komplikovat! Severus byl naštvaný, unavený, podrážděný a navrch si připadal jako korunovaný pitomec. A ona ještě musí jitřit rány! Copak to nedělá pro ni?! Proč to nevidí?! Protože jsi jí to velmi jasně a velmi mile řekl, připlula nevítaná myšlenka odněkud z jeho mozku. A ne, nebude hloubat nad tím, proč ho tak potěšilo vědomí, že by snad Hermiona mohla... žárlit. Na NĚJ a žárlit! Směšné. Momentálně je to vedlejší... I kdyby... přistoupil na ten pošetilý nápad s nedostatkem důkazů... copak to, co Zabini udělal v minulosti není i tak dostatečný důvod?! Pochopitelně, že je. A on se nemíní jen tak vzdát, to je snad jasné. Hm... neměla by se courat někde venku, zítra dělá druhou část zkoušky, tak by měla odpočívat. Ale co. Je dospělá, tak ať si dělá, co chce. A vůbec! Postel zahřívat nepotřebuje, nikdy to nepotřeboval, za koho ho to má?! No... možná nemusel být tak... prostě všechny ty vlastnosti, co umí projevit jen on. Jenže ona si neměla začínat. Dobře, nebude se chovat jako malý kluk. Přece má nějakou úroveň... alespoň trošku. Když chce madam trucovat, prosím. Vystačí si sám. Začíná se stmívat a ochlazuje se... tak by měl... Ne, přece se o sebe postará, přežila rok pod stanem s těmi dvěma trolly, tak zvládne tohle. Kam mohla jít? Co když potká někoho, koho potkat nemá... . Severus se zvedl z křesla, kam se koženě a frustrovaně svalil vteřinu potom, co poslal svou skleničku i se zbytkem obsahu na onen svět a namířil si to směrem ke dveřím. Ušel tak dva metry a nerozhodně se zastavil. Ještě ze sebe někde udělá blázna. Ale co když... má vůbec hůlku?! Kde má vlastně ON hůlku? Oba se chovají jako žáci prvního ročníku, skutečně. Poněkud zmateně se začal rozhlížet po jednom z těch dvou kusů dřeva, když mu konečně docvaklo, že má své ruce. (Jestli tohle nevyjadřovalo psychické rozpoložení Mistra, tak pak už asi nic.) Jeho hůlka přilétla zpod hromady pergamenů ihned, ta Hermiony nikoli. Dobře, to znamená, že by ji mohla mít s sebou. Ale stejně... toulat se sama takhle večer... další metr směrem ke dveřím. Jedno si musí ujasnit – ať to dopadne jakkoli, on se omlouvat nebude. Alespoň ne první. 141


http://a-sisi.wgz.cz/ Udělal asi dva kroky, když se dveře s trhnutím otevřely. KAPITOLA 42. – UBI AMOR, IBI DOLOR (Kde je láska, tam je bolest) Navzájem na sebe zírali, jako by se viděli poprvé. Zaznamenal její mírně zarudlé oči i to jak lapala po dechu – zřejmě výsledek jejího rychlého návratu do sklepení. Pomaličku za sebou zavřela dveře. „Nechtěla jsem... “ „Já jsem...,“ spustili oba najednou v pozoruhodné shodě. „Nemyslela jsem, že... “ „Chtěl jsem říct...,“ oba začali nanovo, opět ve stejný čas. Po tomto druhém nepovedeném pokusu se rozhostilo ticho, které nakonec Severus opatrně přerušil, když mávl rukou směrem k ložnici. „Měla by sis jít lehnout, zítra to bude náročné,“ nadhodil zkusmo a modlil se, ať se pro tentokrát nehádá. Pravděpodobně jeho přání vycítila, protože okolo něj mlčky prošla a zamířila do koupelny. Sám se do postele odvážil až těsně před půlnocí. Doufal (a přání mu bylo splněno), že protentokrát bude opravdu spát. V opačném případě totiž vůbec netušil, co má dělat. Stejně tak moc, jako si potřebovali promluvit, se tomu zároveň snažili vyvarovat. Začarovaný kruh. Tu noc se oba důsledně drželi na své straně postele a po většinu času k sobě byli otočeni zády. *** Ráno Severuse nepotkala. Buď odešel první, protože musel, nebo se její přítomnosti chtěl vyhnout, což díky nadcházejícím událostem neměla sílu řešit. Naštěstí – tentokrát nařídil budík, na který si ona sama předchozí večer ani nevzpomněla. Velká síň pro dnešek vypadala navlas stejně, jako když byl ve druhém ročníku založen soubojnický klub. Jen v čele místnosti na místě učitelského stolu měla svůj prostor vyhrazena zkoušková komise. Studenti byli voláni po jednom, takže jich hlouček netrpělivě postával a popocházel po chodbě. Čekání bylo nekonečné, a tak když se ze dveří konečně ozvalo: „Grangerová, Hermiona!“ byla ve stavu ne nepodobnému jakési lhostejnosti. Už nedokázala být ani pořádně nervózní. Vydala se napříč místností. Severus stál čelem k hlavnímu stolu, uprostřed vyvýšeného pódia, tudíž byl zády k ní. Snažila se nerozhlížet napravo ani nalevo, prostě jen rychle kráčela vpřed. Někdo jí pod nos strčil známý plátěný sáček. Opět (a z celého srdce doufala, že naposledy) v něm zašmátrala. Ruka se jí při tom mírně třásla. „Sedmnáct,“ pípla zničeně. Pokud až doteď doufala, že je nějaká naděje... právě si uvědomila pravdu. Otázka, nebo lépe řečeno úkol, číslo sedmnáct ji nutila vyčarovat silné štítové kouzlo na kletbu, která přijde od Severuse. Dost vážně pochybovala, že jejich hůlky se rozhodnou spolupracovat. „Nahlas, slečno,“ zamrmlal předseda komise poněkud unaveným hlasem a celkově působil dojmem, že se opravdu hodně, ale hodně těší, až odsud vypadne a půjde si sednout ke Třem košťatům. Severus, nyní stojící za ní, znechuceně potřásl hlavou. „Sedmnáct,“ opakovala hlasitěji. Na tabuli umístěné vedle lavic pro komisi se objevilo její jméno, vedle něj číslo, otázka a pod tím popis 142

KAPITOLA 42. – UBI AMOR, IBI DOLOR

http://a-sisi.wgz.cz/ úkolu. „Dobrá, můžete začít. V krajním případě máte tři pokusy.“ Muž se znuděně opřel o opěradlo židle, brkem znervózňujícím způsobem poklepával o předlouhý pergamen před sebou. Než se otočila čelem k Severusovi, ještě postřehla ředitelčino povzbudivé mrknutí. „Na můj pokyn,“ zvolala Minerva oficiálním tónem, „začněte.“ Severus rázným, Hermiona velmi neochotným krokem, popošli blíž k sobě. Asi tak půl metru od sebe se zastavili, pozvedli hůlky a na důkaz úcty k starobylé tradici mírně sklonili hlavy. Důsledně se vyhýbala jeho pohledu, vlastně svůj zrak klopila jako nějaká cudná dívenka, vychovaná v klášteře, o svatební noci. Už toho měl plné zuby a přišlo mu to směšné. Klanět se těm tupcům, které se marně sedm let pokoušel něco naučit, bylo deprimující. Otočka vzad a opět se od sebe vzdálit na předepsané tři metry. Únavné, vážně. Zejména, když to děláte po patnácté za den. A opět k sobě stanuli čelem. Nedal jí ani deset vteřin (i když těch osm, které dostala na zaujmutí úplně zbytečné bojové pozice, bylo i tak víc, než kolik dostal kdokoli před ní a víc, než kolik dostane kdokoli po ní), a líným pohybem ruky na ni vyslal neverbální Expeliarmus. Směšné kouzlo na OVCE, který pitomec tohle vymyslel? Nicméně zadání je nutno dodržet, žel Merlinovi. Dle očekávání pozvedla hůlku a taktéž neverbálně (v duchu ji musel pochválit) vyslala své Protego. Až dosud probíhalo vše naprosto normálně. Polovina komise klimbala, druhá srkala asi dvacátý šálek kávy a jedna z přítomných dam dokonce nenápadně listovala Týdeníkem čarodějek. Jestli existovalo něco, co je všechny mohlo v pozoruhodně sjednoceném stylu probrat a vytrhnout z nedůstojné letargie, očividně to právě nastalo. Někde v půlce těch třech metrů mezi nimi se totiž vyslaná kouzla srazila. Jenže jejich reakce byla poněkud jiná, než ta standardně očekávaná. Mohlo to trvat tak vteřinu, možná dvě, každopádně ta krátká odmlka se zdála podivně dlouhá, než se kouzla pokojně vypařila a na jejich místo připlul zlatý paprsek, který vlnícím se třpytem spojil obě napřažené hůlky. Jemně se kroutil a třásl, avšak naprosto spokojeně a lehce se vznášel. Severus s rádoby překvapeně pozvednutým obočím sledoval celou tu scénu, pak hůlku sklonil, čímž spojení zlomil. Znechuceně si pomyslel, že tolik kávou (a Merlin ví, čím ještě) poprskaných hábitů dlouho neviděl. Nehledě na ty tupé ospalé výrazy, které se ostražitě snažily pochopit, co se to tady, u všech svatých, děje. Šokované ticho mohlo trvat tak půl minuty, pak se konečně předseda ujal své nezáviděníhodné funkce. „Co to má znamenat?!“ Severus váhal, zda je ten chlap opravdu tak zabedněný, nebo tak šokovaný, že neví co jiného říct. Neutrálně pokrčil rameny. Nenamáhal se cokoli vysvětlovat. „Je to to, co si myslím, že to je?“ kníkala ona majitelka Týdeníku. „Ale Josefíno, určitě to není ono! Jak by mohlo?“ prskala další. „No já nevím, Aténo... ale tohle vypadalo poměrně jednoznačně.“ „Je to nositel Merlinova řádu, kolegové, a navíc s jeho pověstí...,“ snažil se špitat jeden z mladších mužů, ovšem aby z jednoho konce stolu dolehl jeho nevýrazný hlas na druhý, spíš než šeptání to připomínalo Hagrida ve snaze nehulákat jako na lesy. „Pšt, Bertonusi, neřvi tak,“ zasyčel jeho kolega. „Copak držitelé Merlinova řádu nemůžou...,“ navázal dementně kdosi další.

143


http://a-sisi.wgz.cz/ „Tak dost,“ uťal tu nedůstojnou hantýrku, podobnou schůzce babek na trhu, rázně předseda. A udělal to vpravdě chvilinku předtím, než by se do toho vložil Severus – a to s veškerou svou ledovostí. „Ale předsedo... “ Ne, tohle je vážně krajně nedůstojné. Rok od roku je ta komise jalovější. S povděkem zjistil, že jestli celou dobu někdo mlčel, nicméně tvářil se vrcholně překvapeně, pak to byla ona – důvod jejich včerejší demokratické výměny názorů. „Profesore Snape,“ ozval se představitel komise. Severus mu věnoval jeden ze svých zájem předstírajících pohledů, „můžete nám vysvětlit, co se právě stalo?“ „Hm... domnívám se,“ začal zvolna (a ten, kdo ho znal věděl, že si z celé té ctěné sešlosti tímto způsobem mluvy bohapustě utahuje. Nicméně navenek to působilo jako zdvořilá konverzace), „že vlastně netuším. Popravdě jsem naprosto zmaten faktickým sledem událostí. Tak překvapen jsem nebyl, kam mi paměť sahá.“ Lehce naklonil hlavu na stranu a zatvářil se silně zaujatě. Minerva se musela držet, aby se nezačala nekontrolovatelně smát. Hermiona, kdyby stále nehleděla do země a nesnažila se předstírat, že tady vlastně vůbec není, by se musela smát také. Nebohý mužík v čele komise si zničeně přejel rukou po čele. U Merlinových vousů, ten chlap absolutně neumí řešit krizové situace! „Když dovolíte,“ ozvala se moudře ředitelka a popošla blíž. Pak začala „ctěným“ přítomným cosi dlouze vysvětlovat. Severus si zatím ležérně založil ruce na hrudi a se zájmem sledoval, jak moc umí, či neumí, být jeho nadřízená Zmijozel. Hermiona konečně zvedla hlavu a scénu před nimi vyhodnotila pohledem. Nakonec se podívala na něj a vypadala jako dítě, kterému vzali jeho oblíbenou hračku. V tento okamžik se ani nepokoušel něco jí pohledem naznačovat. „Profesorka McGonagallová tvrdí, že pro celou situaci jistě existuje nějaké uspokojivé a řádné vysvětlení, tudíž by tady slečně,“ mávl Hermioniným směrem předseda, „mělo být umožněno dokončení zkoušky. Nicméně trvám na tom, že zkoušejícím bude tady kolega Lupus.“ Zmíněný (právě ten, co řval přes celý stůl) na tváři vykouzlil zářivý úsměv a nedočkavě se zvedal ze židle. Severus se skutečně choval vzorně. Na to, jak silnou cítil touhu důrazně dodat, že on, samozřejmě, už Hermionu ani zkoušet nemůže, což je naprosto zjevné poté, co právě předvedly jejich hůlky, se pozoruhodně dobře ovládal. Nekňuba Lupus, jak ho okamžitě odhadl, se k němu hnal s nedočkavostí adolescenta na svém prvním rande. Evidentně se těšil, až zaujme Severusovo místo. Ten jen velmi neochotně couvl za něj a celou dobu propaloval jeho záda mrazivým pohledem. Celá ta fraška se opakovala – k sobě, úklona, od sebe, bojová pozice... Hermionin neverbální štít byl dostatečně silný hned napoprvé (sice si pomyslel, že odrazit tohle slaboučké kouzlo, které ze sebe ten páprda vymáčkl, by zvládlo i dítě před nástupem do Bradavic, ale opět moudře mlčel. Dneska se vůbec překonával. Za to si zaslouží nějakou odměnu). „Výborně, děkujeme.“ Hermiona si ulehčeně oddechla. „Komise se nyní poradí. Prosím profesora Snapea, zda by byl tak laskav a poskytl nám vysvětlení. Vy,“ podíval se na Hermionu, „počkejte venku.“ „Bylo mi ctí, slečno Grangerová,“ zahalekal jejím směrem ten otrapa, což Severus ocenil tichým zavrčením. Ohlédla se přes rameno a lehce se na něj usmála. Ne na Severuse, na Lupuse! Co se má co usmívat na nějakého šaška?! Jen co se za ní zavřely dveře, lehkým, bezstarostným krokem přešel k hlavnímu stolu komise. 144


http://a-sisi.wgz.cz/

„Vy jste mi dal,“ neodpustila si Minerva pár minut poté, co se se svým zástupcem setkala v ředitelně. Právě byla pauza před posledním kolem zkoušek. „Já?“ prskal Severus, „udělal jsem tam ze sebe totálního pitomce. Kdyby někdo v té sešlosti měl všech pět pohromadě, musel by se divit, jak je možné, že mám pověst inteligentního člověka.“ „No, popravdě, slečna Walkerová vám nevěřila ani slovo.“ Severus přikývl. „Jistě, nicméně ona je výjimka.“ Musel se ušklíbnout při vzpomínce, jak se nenápadně usmívala a kroutila hlavou, zatímco sehrál svůj herecký part. „Jak se vám to nakonec podařilo?“ nedokázal skrýt zvědavost. Minerva se pousmála. „Vždyť jsem vám to říkala - Zmijozel.“ „Ale no tak, ředitelko,“ neodpustil si ironii. „Dobře... nikdo v době prvního výročí konce války nestojí o skandál, který by se týkal jejích hrdinů. Vy a slečna Grangerová patříte ke špičce, co se týče oslavovaných osob.“ Severus začínal chápat. „Takže jste nadhodila, ve chvíli kdy já už byl nedůstojně vykázán, že pokud se to zanese do oficiálního protokolu a začne se to vyšetřovat jako přestupek, nebo něco takového, rozpoutá to přesně ten mediální skandál, o který nikdo nestojí, chápu to dobře?“ dořekl za Minervu a nepochyboval, že chápe skvěle. „Přesně tak.“ „Budou to tedy ignorovat?“ Nevěděl, jestli ho to má potěšit nebo znechutit. Míra a snadnost ovlivnitelnosti některých lidí byla neskutečná. „Pro tentokrát ano, ale lehké to nebylo. Pro příště, Severusi, více... rozvážnosti,“ požádala mírně. Snape přikývl a pak dodal něco, co ředitelka dokázala obzvláště ocenit. Zejména u něj. „Děkuji.“ „Nemáte za co. A vidíte,“ vyhrkla nečekaně, „ani jsem vám nenabídla čaj!“ Severus se urychleně zvedal ze židle. „To nebude nutné, když dovolíte... musím jít.“ A rychlostí blesku zmizel v krbu. Pobavená Minerva si nalila svůj šálek a otočila se k Brumbálovi. *** Ten večer se ani jeden z nich neobtěžoval objevit ve Velké síni. Severus byl znechucen představou, že bude nucen konverzovat s tou hromadou pitomců, Hermiona s povděkem přijala, že se nemusí nikam táhnout – byla totálně vyždímaná. Jakékoli zmínce o včerejší hádce se oba důsledně vyhýbali. Zatímco se s nezájmem přehrabovala ve svém salátu (večeře až domů na stůl, to není vůbec špatné), Severus její počínání se zájmem pozoroval. „Tu Obranu ti samozřejmě dají, jestli ty listy salátu přehazuješ a otáčíš z tohoto důvodu, tak by tě to mohlo uklidnit.“ Překvapeně na něj pohlédla. 145


http://a-sisi.wgz.cz/ „Hm... já nevím. Bylo to tak... nepříjemné.“ „A trapné. Každopádně pana Lupuse velmi potěšilo, když mohl zaujmout mé místo,“ dodal podrážděně a své rajče nabodl na vidličku s obzvlášť velkou razancí. Se zájmem si ho prohlížela. „Proč myslíš? Zdál se mi... milý.“ Konzumování dalšího rajčete raději odložil. „Tak milý?! Je to ukázkový blbec.“ „Ale Severusi, ne každý může mít tvůj mozek. Navíc je občas příjemné mluvit s někým, kdo tě nezesměšní po každé větě, kterou řekneš,“ prohlásila a namířila na něj vidličkou, „ty to děláš všem a s takovou radostí!“ „Neprovokuj. Zesměšnit se nechají jen ti, kteří nemají dost inteligence na to, aby byli schopni se bránit, popřípadě mi oponovat.“ „Díky, začnu se mezi ně počítat.“ Jak se dostali tam, kde jsou teď? Popravdě řečeno, jemu ta včerejší výměna názorů víc než stačila. Rozhodnutý projevit dobrou vůli, smířlivým tónem dodal: „Tvé inteligence se to netýká. Nechceš místo toho lupení něco... méně zeleného?“ nevydržel to, když další kousek salátu popostrčila z jedné strany talíře na druhou. Povzdechla si a odložila vidličku. „Nemám hlad. Asi se nenajím, dokud zítra nevyhlásí výsledky.“ „Bude ti špatně,“ snažil se na to jít jinak. „To už mi je,“ zaúpěla frustrovaně. „Nepředpokládám, že by Bradavice měly ve svých zásobách takovou věc, jako je Cola, že ne?“ navázala dychtivě. „Prosím?“ vytáhl obočí. „Coca-Cola, Severusi. To je takové hnědé sladké mudlovské pití, které obsahuje mimo hromady cukru taky kofein.“ „Počkej, myslíš takové to nechutně sladké lepidlo? Jednou jsem se s tím setkal.“ Radostně, že našli společnou řeč, se na něj usmála. „Přesně tak – je dobrá na žaludek a já ho mám jako na vodě.“ „Asi tě zklamu, ale to by se někdo musel vypravit do Londýna. Ledaže bys znala recept... “ Zkroušeně si začala pohrávat s vidličkou. „Musela bych znát přesný poměr vody a sirupu, což skutečně nevím.“ „Vskutku? Ti mudlové s tím nadělají... Můžu ti nabídnout lektvar proti nevolnosti,“ projevil snahu najít nějaké východisko. Mírně se otřásla. „Myslíš tu hnusnou šedivou břečku, po které se každému akorát přitíží? Ne, děkuju.“ Zatvářil se uraženě. „Nakonec každému pomůže.“ Ironicky se pousmála. „To určitě ano, každopádně nemám chuť experimentovat.“ 146


http://a-sisi.wgz.cz/ „To je pak těžké... “ Najednou, netušil proč, švihla ubrouskem o stůl a naštvaně prohlásila: „Jdu ven.“ „Kam že jdeš?“ „Ven.“ „Teď?!“ opáčil nevěřícně a pohledem zaletěl k hodinám – půl osmé večer. „Ano, teď,“ vyštěkla bez nejmenšího vysvětlení a hnala se ke dveřím. Konsternovaně zíral a nezmohl se na kloudnou reakci. Co se to tady děje?! „A co Zabini?!“ zkusil to naposledy. „Ten je na večeři,“ odsekla a zabouchla za sebou dveře. S naprosto nechápavým výrazem hleděl na prázdné místo, kde ještě před vteřinou stála. Pointa? Logika? Záměr? Spojitost? Nic z toho mu nedocházelo. A Hermioně, klusající kamennou chodbou, také ne. Ušla sotva pár metrů a z nějakého důvodu měla dojem, že se co nevidět rozpláče. A absolutně netušila proč. Na jednu stranu ji to táhlo, aby se vrátila zpátky, požádala ho, aby ji objal a slíbil, že všechno bude dobré. Na stranu druhou si přísahala, že požádat o něco tak pošetilého zrovna Severuse... to nikdy neudělá. A co má vlastně být dobré? Proč tak vyvádí?! Trhaně se nadechla, ten pocit připomínal fyzickou bolest. Takovou, která se nedá přesně definovat, přesně popsat. Najednou ten pocit dostával konkrétní obrysy, nabýval na podobě. Opřela se čelem o zeď. Pro Merlina, jak mohla být tak pitomá?! Tak zaslepená?! A hlavně – jak si mohla myslet, že se jí z něčeho podobného podaří vyváznout bez úhony? Ono to vysvětlení není zas tak těžké – ona totiž nemyslela vůbec. Asi bude na čase podívat se pravdě do očí – je zamilovaná. Což by samo o sobě nebylo tak strašné, samozřejmě. Jenže – do koho je to zamilovaná! Asi má sebevražedné sklony, protože tohle pro ni nemůže dopadnout dobře. KAPITOLA 43. – LIBERTATIS RESTITUTAE DULCE AUDITU NOMEN (Sladce zní slova znovu nabytá svoboda) (Livius, Dějiny) „Grangerová, Hermiona Jane dopadla takto: písemná část z Obrany proti černé magii – Vynikající, z Bylinkářství – Vynikající, z Přeměňování – Vynikající, z Lektvarů – Vynikající a z Dějin čar a kouzel – Nad očekávání. Praktická část byla vyhodnocena následovně,“ předseda komise se odmlčel, aby se mohl nadechnout. Ze všech těch „Vynikajících“ se mu pletl jazyk. „Z Lektvarů – Vynikající, z Přeměňování – Vynikající a z Obrany proti černé magii...,“ opět odmlka, při které věnoval Hermioně příkrý pohled přes obroučky svých brýlí, „Vynikající. Celkový prospěch – Vynikající, prospěla s vyznamenáním. Hall, John... “ Dál neposlouchala. Ten kámen, co jí spadl ze srdce, musel být slyšet až v Londýně. Letmo pohlédla na Severuse, který se znuděným výrazem stál po pravici ředitelky a dělal, že se ho to vůbec netýká. Ignoroval její pohled, takže ona začala ignorovat jeho. Nač se snažit a rozčilovat?

147

KAPITOLA 43. – LIBERTATIS RESTITUTAE DULCE AUDITU NOMEN

http://a-sisi.wgz.cz/ Pocit úlevy, který si právem užívala, dokázala přehlušit jen jedna věc. To když po nekonečné době zaslechla: „Zabini, Blaise dopadl následně: písemná část z Obrany proti černé magii – Mizerné, z Bylinkářství – Přijatelné, z Přeměňování - Přijatelné, z Lektvarů – Hrozné.“ Severus vypadal zklamaně. Ta známka mohla být ještě o stupínek horší. Čím déle předseda mluvil, tím více Zabini bledl. A Hermiona začínala rudnout. „Praktická část: z Lektvarů – Přijatelné, (tentokrát Snape potřásl hlavou) z Přeměňování – Přijatelné a z Obrany proti černé magii – Přijatelné. Celkový prospěch,“ i tentokrát věnoval smrtelně bledému Zabinimu jeden pohled – káravý, „Přijatelné. Prospěl, ale jen tak tak,“ neodpustil si poznámku. Tak tohle bylo... těžko říct, co cítila. Na okamžik měla pocit, že ho snad ty zkoušky nechají opakovat. Neodolala a prohlédla si Severusovu spolupachatelku. Stála tam asi tak metr od něj a působila úplně klidným dojmem. Vlastně vypadala spokojeně. Hermionu by vážně zajímalo, jak dosáhla svého. Ještě vyslechnout pár povinných proslovů, gratulací a jiných moudrostí, a mohlo se odejít. Vyšla ven a zhluboka se nadechla teplého vzduchu. Na pořadu dne nyní je vyhnout se Zmijozelu. Než se stačila rozhodnout, zda jít rovnou napsat rodičům nebo se snažit dostat k Severusovi, něčí ruka ji lehce sevřela rameno. Po rychlém otočení zírala do obličeje své „sokyně“. Žena se mile usmála. „Nevím, jestli jste v tom zmatku nevypustila moje jméno,“ začala tiše, „ani bych se vám nedivila. Jmenuji se Elizabeth Walkerová,“ dodala a natáhla k Hermioně ruku. Ta, vyvedená z míry, zareagovala s menším zpožděním. Stisk ruky to každopádně byl vzorový, jako vystřižený z učebnice etikety. Nemohla si odpustit překvapený výraz – to když cítila, jak se pravice druhé ženy jemně třese. „To víte,“ vysvětlila to konverzačním tónem Elizabeth, „příliš dlouhé působení černé magie,“ dodala, jako by se nechumelilo. Nedala Hermioně prostor pro reakci, protože vzápětí ji překvapila znovu. „Nechcete se jít projít? Jen na chvilku, Severus má stejně ještě práci.“ Dotázaná, jak jí nařizovala zdvořilost, přikývla. Ticho pokračovalo i poté, co vyšly ze školy a zamířily po pozemcích směrem k jezeru. „Gratuluji k vynikajícím zkouškám,“ zahájila Elizabeth konverzaci na neutrální půdě. „Děkuji, i když ta praktická Obrana byla tak trochu... “ „Fiasko, to je ten správný výraz,“ doplnila menší odmlku starší z žen. „Ale nemyslete si, bylo to vítané oživení,“ mrkla spiklenecky. Ušly dalších několik desítek metrů, než toho začala mít Hermiona plné zuby. „Nechci být nezdvořilá, ale... o co jde?“ „Jistě, promiňte. Nechtěla jsem vás napínat.“ Elizabeth se zastavila. Byly sotva padesát metrů od jezera, sluníčko jim pražilo do hlavy. Pak si tahle vážená členka zkouškové komise jednoduše sedla přímo do trávy a dál zírala na vodní hladinu před sebou. Hermiona ji po mírném zaváhání následovala. „Doufám, že... moje přátelství - nebo jak to nazvat - se Severusem nemělo negativní dopad na váš vztah,“ začala zpříma, čímž Hermionu překvapila.

148


http://a-sisi.wgz.cz/ „Jak to víte?“ „Ale... Severus utrousil cosi o tom, že s celou akcí nesouhlasíte. Víte, nemáte jediný důvod k žárlivosti. Z toho, co chtěl, abych udělala, je to naprosto evidentní, ne?“ řečnila dál a stále nespustila oči z přírodní scenerie před sebou. „Taky je vám, předpokládám, jasné, že vás miluje?“ šokovala. Hermiona zírala na její profil s otevřenou pusou. Čekala by cokoli, ale tohle skutečně ne. Když na poslední větu nereagovala déle než půl minuty, Elizabeth na ni zkoumavě pohlédla. Její obočí vylétlo vzhůru. „Ale pro Morganu, vy o tom snad pochybujete? Ach, tak...,“ odmlčela se chápavě, pohled opět upírajíc na vodu, „on vám to nikdy neřekl, jak jinak. Tím nebuďte překvapená. Popravdě myslím, že bych spočítala na prstech jedné ruky situace, které by ho donutily, říci to nahlas.“ „A to?“ vysoukala ze sebe s námahou, naštvaná na vlastní zvědavost, Hermiona. Vzduchem se rozlehlo pobavené zasmání. „Snad si nemyslíte, že vás připravím o ten moment překvapení? A co se týče té situace s jistým vaším, nyní již bývalým, spolužákem,“ nasadila vážnější tón, „opravdu jsem nebyla do ničeho nucena. Nemějte mu to za zlé, udělal to pro vás.“ „Nelíbí se mi, jak vámi manipuloval. Muselo mu být jasné, že mu nic neodmítnete.“ Elizabeth se k ní otočila se zvláštním klidným výrazem v očích. „Hermiono? Můžu vám tak říkat?“ Po tichém souhlasu pokračovala naléhavým hlasem, „Já mu vděčím za život, doslova. Tohle byla maličkost, navíc jste plně v právu. Už jsem ztratila naivní představu o tom, že by, jak říkáme my, mudlové, boží mlýny mlely pomalu, ale jistě. V tom případě je třeba jim trošku pomoci, nemyslíte?“ „Ale stejně... “ „Máte ještě iluze, chápu,“ skočila jí do řeči Elizabeth. „Nemračte se, každý by je měl svým způsobem mít. Jinak se začne chovat jako Severus. A to taky není žádná výhra.“ Hermiona si nemohla pomoct – ta myšlenka na ni dotírala stále urputněji. „Zdá se, že ho dobře znáte...,“ snažila se na konci neudělat jasný otazník. „Když jsem se musela skrývat, poté co mě zachránil, pomáhal mi dál. Pomáhá mi vlastně pořád, mám-li být upřímná. Něco jsem pochopila, něco si domyslela... ale rozhodně ho neznám tak, jak bych chtěla. Například,“ udělala pauzu a váhala, zda pokračovat. Nakonec se rozhodla být přímá, ale pohledu na dívku vedle sebe se vyhýbala. „Asi víte, že po záchraně života může taktéž dojít k propojení magií.“ Hermiona sebou nepříjemně trhla. Tohle se jí nelíbilo. „Já... jsem od toho nebyla daleko. On o to absolutně nestál, zkrátka to odmítal. I proto jsem byla, mírně řečeno, překvapená, když jsem pochopila, že vám to... neodmítl. A jestli jsem si do té chvíle nebyla absolutně jistá, tak teď nemám nejmenší pochybnosti – ten rádoby necitelný mizera vás má vskutku rád.“ Teprve po tomhle se obrátila zpět ke své vyjevené společnici. „Já... nevím, co vám mám na to říct...,“ koktala rozechvěle. Elizabeth se pousmála. „Tak nějak jsem pochopila, že v to sice doufáte, ale příliš tápete. Potřebovala jste někoho, kdo to vidí jako nestranný pozorovatel, aby vám to potvrdil. I když mi není jasné, jak to že vás o tom nepřesvědčilo ani vaše propojení? Vždyť to je jasný důkaz lásky!“ „Přišlo to tak najednou, že jsem... navíc – měla jsem co dělat sama se sebou...,“ snažila se obhájit Hermiona. Starší žena na ni chápavě mrkla. 149


http://a-sisi.wgz.cz/ „Rozumím. A nejste v tom sama. Ten mrzout si to také ještě potřebuje srovnat. Jen nepočítejte s tím, že udělá první krok.“ „Proč ne?“ „Bojí se.“ Tak jednoduchá a prostá odpověď, přitom ve své podstatě tak smutná. „No nekoukejte tak nechápavě. Minulost člověka poučí.“ Elizabeth se pomalu zvedla. Jejímu pohybu chyběla jistá lehkost, působila dojmem ženy o dvacet třicet let starší. Alespoň v tento krátký okamžik, než získala zpět svou jistotu. Naznačila Hermioně, ať zůstane sedět. „Jen si v klidu přemýšlejte. Kdyby něco, řeknu mu, kde jste. A pan Zabini je momentálně zaneprázdněn, toho se nebojte,“ dodala vševědoucně. Hermiona sledovala, jak stojí nad ní, slunce se jí opírá do zad a pocítila k ní příval vděčnosti, který se rychle změnil na úporné mrkání ve snaze zabrzdit činnost svých slzných kanálků. Těsně předtím, než odešla, řekla Elizabeth něco... dojemného. „Máte velké štěstí, i když věřím, že by se našlo moře lidí, kteří by mě po tomto tvrzení považovali za blázna. Jestli se pro vás někdy rozhodl, najdete v něm oporu na celý život. On není ten typ, co by vás nechal na holičkách. I když vám to bude málo říkat, i když bude sarkastický, ironický a ledový tak, jak to umí jen on... nikdo vás nebude milovat víc. Věřte mi.“ A odešla. Hermiona se obrátila k její vzdalující se postavě zády a nepokrytě se rozplakala. Poslední dobou je silně citově labilní. *** Severus otráveně protočil oči, když uslyšel staré známé klepání na dveře. To nemůže mít chvilku klidu?! „Dále,“ vyštěknul a prohrabával se tím půlmetrovým komínkem pergamenů na svém stole. Aktuálně to vypadalo, že se svitky vydají na všechny světové strany. Nezvedl hlavu, ani když se dveře otevřely. A kromě netrpělivého mávnutí rukou směrem k židli nereagoval ani poté, co se ozvalo povědomé: „Můžu dál?“ Elizabeth sledovala, jak se chaoticky prohrabává tou změtí na svém stole. „Co hledáš?“ Cosi neurčitého zamrmlal. „Jsem hned moudřejší, nedělej si starosti,“ neodpustila si popíchnutí. Konečně na ni ironicky pohlédl. „Někde by tady měla být ta pitomá nařízení ohledně zkoušek.“ Po další minutě, kdy pergameny začaly nekontrolovatelně létat všemi směry a Severus vypadal, že každou chvilku vybuchne, se odvážila zeptat: „Proč si to prostě... “ „Protože nevím, jak přesně se to lejstro jmenuje, tím pádem se těžko přivolává,“ prskal nabroušeně. Nakonec zatáhl za jeden vyčnívající růžek pergamenu a ten se pomalu, s velkým rizikem ohledně budoucnosti ostatních kolegů, začal vynořovat. „No sláva,“ ulevil si Mistr spontánně. Unaveně se svezl do křesla a úkosem se na ženu před sebou zadíval. „Kdy se vracíte zpátky?“ „Asi za dvě hodiny,“ odpověděla a když se neměl k další otázce, odvážila se dodat: „Mluvila jsem s 150


http://a-sisi.wgz.cz/ Hermionou.“ Kromě povytaženého obočí nedal najevo žádnou další emoci. „To muselo být poučné. Mimochodem – kde je teď?“ Elizabeth pokrčila rameny. „Nechala jsem ji venku u jezera.“ „U jezera? Jak se tam...?“ Otázku ani nebylo třeba vyslovovat. „Potřebovala jsem s ní mluvit... v rámci soukromé sféry. Mimo školu to jde lépe, víš? I když nepředpokládám, že by si se něčím podobným někdy zabýval.“ „Skvělé. Takže je sama někde na pozemcích, zatímco Zabini... “ „Zatímco pan Zabini má práci s pár dalšími členy komise,“ skočila mu do řeči, očividně potěšená, že ho může něčím přelstít. „Čím pak to?“ projevil alespoň špetku zájmu. „Ale... to víš. Utrousila jsem něco o tom, že si nejsem tak úplně jistá, zda se nepokoušel při zkouškách podvádět. Každopádně pro klid mé duše,“ vysvětlila divadelním hlasem a teatrálně si položila ruku na srdce, „bude jistější, když se to prošetří.“ Severus se ušklíbl. „Který pitomec ti tohle věřil? Ne počkej,“ zarazil gestem ruky přicházející reakci, „co se divím! Tvoji kolegové jsou, odpusť mi to nelichotivé hodnocení, smečka idiotů.“ Mluvil rádoby uhlazeně, zároveň však jasně sarkasticky. „Ale nech si to. Jen tak, mezi řečí, jsem se o tom zmínila Lupusovi.“ „Ano, to všechno vysvětluje. Každopádně tvůj nápad špatný není.“ Tentokrát povytáhla obočí ona. „No Severusi! Já myslela, že máš o mně lepší mínění,“ předstírala dotčenost, „samozřejmě, že není špatný, ty náfuko. Nejsi jediný, kdo má mozek a... “ „Prosím tě, zadrž,“ ostentativně zaúpěl, „tohle poslouchám v poslední době často a mám toho až po krk.“ Zasmála se nahlas. „Ta holka se mi líbí, bude ti skvěle konkurovat, což jenom potřebuješ... dobře, dobře, k tomu se dostaneme později,“ provokovala dál pod tíhou jeho otráveného pohledu. „Aby si se za ty dvě hodiny, co ti zbývají do odjezdu, vůbec stihla vypovídat. Ten tvůj seznam témat vhodných ke konverzaci se značně rozrůstá,“ oplatil jí stejnou mincí. „Vtipné. Ale zpátky k Zabinimu. Říkala jsem si, že vzhledem k jeho...,“ nebylo jí umožněno dovysvětlit onen skvělý nápad. Severus se zase předvedl. „Já vím, říkala jsi si, že projevit podezření ohledně opisování bude jen důkazem, že mu to nevyšlo, což je skvělým vysvětlením pro ty katastrofální výsledky zkoušek, kdyby to náhodou bylo někdy někomu divné. A taky to jen podpoří naše tvrzení – chtěl-li by se ten tupec bránit tím, že přece není možné, aby měl tak strašné OVCE,“ dořekl samolibě. „Zkazíš každou radost,“ protáhla dotčeně a vypadala přitom jako malé uražené dítě, „jeho hodnocení je pro tebe dostačující?“ Strohé přikývnutí. „Sice bych mu nikdy nedal z praktické části Lektvarů přijatelné, ale budiž. Dobrá práce,“ prohlásil a lehce jejím směrem sklonil hlavu. 151


http://a-sisi.wgz.cz/ Což vydalo za všechna díky, které kdy mohla dostat – minimálně v jejích očích ano. „Abych nezapomněla - ten tvůj herecký výkon ohledně propojení by si zasloužil Oscara,“ mrkla na něj pochvalně. Odměnou jí byl úšklebek. „Opravdu? Hermiona kdysi prohlásila něco podobného,“ vysvětlil a byl pyšný, že už ví, co to ten Oscar je. „No výborně, dej si pozor – ještě se proti tobě jednou spikneme.“ „Jaká to přiměřená výhružka,“ opáčil skoro pobaveně. Pak, jako by si na něco vzpomněl, se zvedl a přešel do zadní části kabinetu – tudíž za její záda. Čehož obratně využila. Přece jen, o některých věcech se mluvilo lépe, když člověk neměl pocit, že ho zavraždí pohledem. „Takže, co se týče Hermiony,“ začala zpříma a poslouchala, jak se přehrabuje policí, na které se tyčily malinké flakónky. Neotočila se k němu. Po chvilce ticha, přerušovaného jen občasným cinknutím skla, které si vyložila jako souhlas, dodala: „Měl bys s ní mluvit.“ „Neříkej!“ ozvalo se odkudsi zezadu a následovalo další cinkání. Elizabeth si neodpustila protočení očí. Přesně to čekala. „Mluvím vážně, Severusi.“ „Já taky.“ Povzdech. „Potřebuje vědět, co plánuješ dělat dál – a ani se jí nedivím.“ „Já neplánuju, to mě odnaučila minulost,“ vrčel stále od police. „Pro Merlina! Mluv chvilku vážně.“ Posléze se vrátil ke stolu, posadil se do svého křesla a před sebe vyskládal tři lahvičky plné lektvarů. „Jako obvykle – tenhle, prohlásil a ukázal na první lahvičku, „tři kapky ráno.“ „Severusi, poslouchej... “ „Tento,“ téměř neznatelně zvýšil hlas a ostentativně ignoroval její pokus o návrat k předchozímu tématu hovoru, „pět kapek v poledne,“ posunul jejím směrem i prostřední flakónek. „Chtěla jsem ti říct, že bys měl... “ „Ten poslední – deset kapek večer,“ mlel si dál svou. „Kruci, chlape, vnímej... “ „Stačí ti tyhle dávky? Nerad bych to zvyšoval, ale pokud by to bylo nutné... “ definitivně zmlkl, když hlasitě vykřikla to své: „Severusi! Dost!“ Obvykle se chovala umírněněji a hlas téměř nezvyšovala. Alespoň na něj ne. Snad i proto se zarazil. Když to vypadalo, že bude konečně zticha, oddechla si. „Děkuji,“ prohlásila. Jen netušil, zda děkuje za fakt, že mlčí, nebo za lektvary, které si právě položila do klína, „a ano, ty dávky stačí. Mohla bych si je uvařit sama, kdybys mi dal recept,“ neodpustila si vyčítavě. „Můj názor znáš – vařím je na základě vlastního výzkumu. Kdykoli je budeš potřebovat, dostaneš je, ale nové lektvary si dělej sama, to je to, co potřebuješ, aby se tvé znalosti neustále prohlubovaly a tvá..“ „a má praxe byla efektivnější, jasné, chápu,“ dořekla za něj popuzeně. Evidentně tuhle debatu nevedli 152


http://a-sisi.wgz.cz/ poprvé. Pár okamžiků ji mlčky pozoroval a pak jí neochotně pokynul rukou. „Tak spusť, ať už to mám za sebou. Stejně se nevzdáš.“ Zhluboka se nadechla, jak hledala správná slova. „Ona tápe, je nejistá.“ „To já tápu většinu svého života,“ neodpustil si. „Jenže to bylo jiné (ignorovala jeho sarkastické „Vážně?“), v jejím tápání jí můžeš pomoct. Stačí s ní jen mluvit – myslím to tak, aby ta mluva měla nějaký obsah, víš? Něco jiného než lektvary nebo ironii.“ „Elizabeth... “ „Já vím, ale jinak se nikam nepohnete.“ „O čem jste spolu mluvily?“ Mile se usmála. Až příliš mile, to nevěstilo nic dobrého. „To je mezi námi děvčaty, víš?“ „Děsím se.“ „Nemáš proč. Ráda bych ti v téhle záležitosti pomohla,“ spustila snaživě. „Ne, opravdu ne. To snad ještě zvládnu sám.“ „Jak myslíš,“ mrkla na něj a zvedala se z křesla. Nekomentoval fakt, že jí to jasně činní větší potíže, než když se viděli posledně. „Napiš si o další dávku,“ kývl hlavou k její náruči, ve které svírala flakónky. Mlčky přikývla a s rukou na klice, dodala: „Možná se potkáme dříve, než se stačím ozvat.“ „Jak to myslíš?“ tázal se ostražitě. „No,“ začala rozpustile, „třeba bude v dohledné době na obzoru nějaká událost... jako například... svatba,“ dodala triumfálně. Severus se zamračil a odsekával to své: „Až-budeš-cokoli-potřebovat-napiš!“ Zasmála se. „To víš, že jo. Ale ty napíšeš první, pro tentokrát.“ „Neměla jsi něco neodkladného na práci?!“ Neobtěžovala se odpovědět. Její smích slyšel i přes zavřené dveře. Ženské! Postrach. Samozřejmě věděl, že má pravdu. Stejně tak dobře věděl, že s tím bude muset něco udělat. A brzy. Když se Hermiona včera večer vrátila z toho svého bláznivého útěku od večeře, vyzařovalo z ní něco jako tichá rezignace. Nic nevysvětlila, nic nevyčítala, nic nechtěla... a právě tím to bylo až děsivé. Dneska ráno v tom mlčenlivém dusnu zdárně pokračovala. Sakra! Severus frustrovaně praštil pěstí o desku stolu. On totiž moc dobře chápal, kde je zakopaný pes a co se po něm chce. Problém byl, že se vyjadřovat 153


http://a-sisi.wgz.cz/ vlastně k ničemu nechtěl. Co má říct? Že ani neví, jestli chce trvalý vztah, se vším všudy? Že netuší, zda je ochoten se vzdát konečně nabyté svobody, kdy mu po desítkách let nikdo nic nepřikazuje a nic nemusí, kvůli... čemu? Lásce? Jak dlouho taková láska vydrží? Jakou má trvanlivost? Stálost? Dokáže on vydržet s někým o dvacet let mladším a dokáže ona vydržet s někým, kdo by fakticky mohl být její otec? Ale hlavně... konečně, konečně má čas a prostor, aby si mohl dělat doslova, co chce a kdy chce. Klidně se může odstěhovat na Santorini a v modro-bílém domku nad pláží v příšerném vedru psát knihy o lektvarech. Nebo jet do Afriky pro vzácné přísady. Popřípadě odcestovat do Číny a zjišťovat, jaké jsou podmínky pro vaření lektvarů v nedemokratické kouzelnické společnosti. Prostě... cokoli! Jenže... všechny tyhle plány... na ně by musel být sám. Dobře, na ně by chtěl být sám. Problémem je... Vše, co svoboda dává, láska vymezuje. * Tudíž se musí rozhodnout. Severus dost vážně pochyboval, že k nějakému zdárnému výsledku dojde zde – s ředitelkou a potenciální zlodějkou jeho svobodného života za zády Nemá chvilku klidu. Navíc měl pocit, jako by tady jeho rozhodování, nějakým zřetelným způsobem ovlivňovaly okolnosti – a to k obrazu svému. Pod tíhou přesvědčování Minervy, Hermionina pohledu, nebo Albusova povzbudivého mrkání, ztrácel možnost svobodné, ničím nezatížené, volby. V tuhle chvíli, jak tam tak seděl, mu na krátký okamžik přišlo, že se v tom zatraceném hradě udusí. Že tady zkrátka nevydrží. Musí pryč. Ale on přece neutíká! Nikdy to nedělal... Otázkou je, zda není čas s tím začít. Pro tentokrát. Dobře, tohle mu není příliš podobné, ale... v případě nouze... Popadl nejbližší volný kousek pergamenu a urychleně, raději nepřemýšleje o faktu, že adresátka bude asi hodně překvapená jeho velmi brzkou zprávou, nadrápal: Cardiff? Pokud možno... co nejdříve. S. Cardiff... to bylo zbabělé. Ale také jediné a únosné řešení, které ho v tuto chvíli napadlo. Netušil, kde je Elizabeth právě teď a nehodlal se s ní znovu setkat a vysvětlovat těm jejím zvědavým očím, co ho to najednou popadlo. Jeho sova byla extrémně rychlá, na odpověď nečekal déle než dvacet minut. V dlani mu přistál malý pergamen, nezvykle těžký na svou stručnost. Málem se zastyděl i za tu nedočkavost, s kterou se na dopis vrhl. Obvyklá rozvážnost šla stranou. Chápu. Hodně štěstí... E. Sice vážně pochyboval, že chápe, nicméně nikdy nebyl vděčnější za její empatii a takt jako v tuhle chvíli. Přesně pochopila, že se s ní nechce znovu potkat – a stejně tak vycítila situaci, kdy se nemá na nic ptát. 154


http://a-sisi.wgz.cz/ V ruce tiskl stříbrný klíček, jehož hroty byly vybroušeny do tvaru písmene E. Odhodlaně se pustil do psaní dalšího vzkazu. Než byl s výsledkem spokojený, třikrát ho přepsal. Pár přesných pohybů a měl vše, co potřeboval. Do Cardiffu se nechystal poprvé, tudíž věděl, že s sebou potřebuje jen velmi málo věcí. A nakonec... To nejtěžší. Nevyhnutelná návštěva jeho drahé nadřízené. *** Minerva dnes měla opravdu těžký den. A teď ještě tohle... „Hermiono, klid.“ Oslovená po ní hodila zlostným pohledem a dál si to rázovala napříč ředitelnou, přičemž cestičku do koberce po této trase vyšlapávala asi po desáté. „Jak mám být klidná?! Vůbec to nechápu. Ráno jsem s ním sice moc nemluvila, ale absolutně by mě nenapadlo, že o pár hodin později...,“ nešťastně a nechápavě se zastavila. V ruce mačkala malý kousek pergamenu se strohým vzkazem. Potřebuji něco vyřídit, vrátím se za pár dní. Zůstaň tady. Buď tak hodná. S. Ta kouzelná větička – zůstaň tady... zřejmě až po jejím napsaní mu došlo, jak na ni bude podobný příkaz působit – jako když zamáváte býkovi před očima červeným šátkem. Takže jako projev dobré vůle připsal to své – buď tak hodná. Jak je ten chlap laskavý! „Vy nevíte, kam šel, kdy se vrátí a proč tam šel, a klidně si necháte svého zástupce odejít před koncem školního roku a je vám to jedno?!“ nevěřícně prskala na nebohou ředitelku. Minerva zněla až otravně mateřsky a trpělivě, když klidně vysvětlovala. „Znáte to, copak z něj něco dostanu, když si postaví hlavu?“ Než stačila pokračovat, vložil se do toho Albus. „Já vám to potvrdím - nedostanete z něj nic.“ Zřejmě by rád něco dodal, ale pod tíhou dvou ženských pohledů - jednoho varovného a druhého ublíženě vzteklého, svůj záměr raději vzdal, pokrčil rameny a dál se věnoval své misce bonbonů. „Takže,“ pokusila se ředitelka znovu, „řekl mi, že se vrátí za pár dnů a vzhledem k nadcházejícímu víkendu věřím, že závěr roku stihne.“ Hermiona tuhle logiku nechtěla poslouchat. „Výborně!“ rozhodila frustrovaně rukama, „a co mám dělat já?“ Minerva se pousmála. „Vy tady hezky v klidu zůstanete, jak vám bylo řečeno.“ „Nemám náladu na něj čekat jako pes u boudy, když se pán rozhodl chovat jako malý kluk.“ „Ale to snad ne... “ „Ale to snad ano! Copak to nevidíte? Tohle mu není podobné, vůbec tomu nerozumím,“ sypala ze sebe téměř plačtivě a svezla se do nejbližší židle.

155


http://a-sisi.wgz.cz/ „Hermiono,“ ozvala se starší žena a počkala, dokud na ni dívka nepohlédla, „myslím, že on sám tomu nerozumí. Každopádně se vrátí – a brzo – když to slíbil.“ Brumbál moudře pokyvoval, div mu čapka neslétla. „Nesnáším ho!“ ulevila si nakonec a vůbec ji nepotěšilo, když se v odpověď ozvalo vševědoucí: „Víte to jistě?“ Za odměnu počastovala ředitelku smrtelně ledovým pohledem. Kde se to jen naučila? **= Cardiff je od roku 1955 hlavním městem Walesu. Zároveň je to 16. největší město Spojeného království. Wales má omezenou autonomii (teprve od roku 1999) a to od roku 1301 tradičně patří titul knížete velškého (Wales je obýván národem Velšanů) následníkovi Britského trůnu (Prince/Princess of Wales). KAPITOLA 44. – KDYŽ HRDLIČKY BOJUJÍ, NÁSLEDNĚ SE MILUJÍ Bylo to odpoledne třetího dne, co byla sama, kdy si slíbila, že pokud se nevrátí do zítřejšího poledne, definitivě odchází pryč. Už tak cítila silné nutkání se stydět – nikdy by nevěřila, že někdy bude ochotná čekat jako nějaká opuštěná chudinka na to, zda se pán uráčí vrátit. A přesto tady sedí jako uťápnutá puťka a... čeká. To to dopracovala daleko, jen co je pravda. Už definitivně vyklidila své komnaty (tak jako tak pojede k rodičům), napsala dopis domů a... bezmocně tápala co dál. Protože její budoucnost, zatraceně, závisí právě na rozhodnutí toho nemožného ješitného namyšleného a necitelného chlapa. Přihlásit se do Bystrozorského výcviku? Nebo někam jinam? Jet za rodiči na léto? Co Doupě? Nemohla rozhodnout nic, udělat nic... ach, vlastně ano, mohla čekat. Kam jen si to dotáhla?! Mohla si si najít nějakého hodného milého a chápavého manžela, mít hezký malý domek s bílým laťkovým plotem. Na zahrádce tulipány, psa a rybičky, dvě hyperaktivní děti a každý víkend péct citrónové koláče. A v den výročí svatby dostávat pravidelně stále stejnou kytici růží. No nezní to lákavě? Místo toho trčí tady! V ledovém sklepení, které vlastní ještě ledovější majitel s ještě mrazivějším chováním. Ne, je opravdu pitomá. A nebude natahovat, to nemá zapotřebí. Jak si slíbila – do zítra, pak odchází. Plus začne usilovně pracovat na snaze ho začít nesnášet. Opět. *** Dnes večer se bude muset vrátit. Tedy ne, že by mu tady něco chybělo. Malý domek v Cardiffu, který Elizabeth obývala v době svého skrývání před koncem války, byl ideálním místem, chcete-li někam zmizet. Pro mudlovské obyvatelstvo normálně viditelný s pouze základní výbavou ochranných kouzel - i tenkrát dobře hádal, když tvrdil, že pokud už by ji někdo z té „milé“ sebranky náhodou hledal, bude předpokládat, že se nachází v nějakém vysoce zabezpečeném, nezakreslitelném a Merlin ví jakém ještě, domě, nikoli v zcela prosté, téměř venkovské, chalupě na okraji hlavního města Walesu. Už tady pár let nebyl, ale všechno bylo na svém místě. Neupravená malá zahrada, zarostlá bujnou vegetací, kterou majitelka odmítala likvidovat i přes fakt, že by párkrát stačilo mávnout hůlkou. („Dělá to správný dojem zpustlého obydlí, Severusi.“) Byla kupodivu místem, kam se přinutil posadit a nehybně zírat na nejbližší bodláky a výhonky jetele. A kde přemýšlel dlouze, neradostně, ale přemýšlel. A zvažoval.

156

KAPITOLA 44. – KDYŽ HRDLIČKY BOJUJÍ, NÁSLEDNĚ SE MILUJÍ

http://a-sisi.wgz.cz/ Vydrželo mu to tři dny. Pak si čestně přiznal, že jestli se brzy nevrátí zpátky, může se stát, že už se nebude mít ke komu vrátit. A přece jenom... jetel nebyl nejlepší společník. Teprve tady s čmelákem za hlavou si přiznal i fakt, že neutekl (jinak se to nazvat nedalo) jen kvůli svému strachu o svou svobodu, ale i protože se vlastně bál, zda by mu Hermiona někdy mohla říct to samé, co nejspíše bude okolnostmi donucen vypustit z úst on. A bylo to opět tady, kdy si uvědomil, že by pravděpodobně, jakkoli to zní nereálně, byla schopná říct to samé, protože proč by s ním celou tu dobu jinak byla? Snášela jeho otravné chování? Kvůli magii? Těžko, pomine-li fakt, že propojení se nedá předstíráním obejít, byla sama o sobě natolik magicky silná, že žádnou další dávku magie nepotřebovala. Dobře, jen kdyby se mohl vyhnout jisté situaci, která po jeho návratu bude na programu dne. *** Hermiona spíš klimbala, než pořádně spala – vzhledem k tomu, že lehké prohnutí matrace na druhé polovině postele stačilo k tomu, aby byla okamžitě v bdělém stavu. Naštvaná na sebe za to, jak moc se jí ulevilo, bez dlouhého rozmýšlení ironicky prohlásila: „Pevně doufám, že výlet byl pro tebe přínosným zpestřením fádních dnů v mé společnosti.“ Severus, v ruce žmoulaje cíp deky, napůl v poloze sedu, napůl v lehu, v duchu zaúpěl. Naivně si myslel, že mu před nevyhnutelným rozhovorem bude dopřáno se ještě naposledy v klidu vyspat. Evidentně se hluboce mýlil. „Ty nespíš?“ vrátil jí tupě otázku, kterou mu nedávno položila. Nezůstala pozadu. „Kdyby ano, těžko bych se tady s tebou přátelsky vybavovala!“ „Hm... K tvé otázce - popravdě, nebyl, tedy ne v kontextu, v jakém to podáváš,“ navázal co možná nejneutrálnějším tónem a konečně si lehl. Tak tam tak vedle sebe leželi v naprosté tmě – ona zuřivá, on rozpačitý – a oba dohromady doufající, že rozhovor začne ten druhý. Ženská nedočkavost opět ukázala svou tvář. „Můžeš mi alespoň vysvětlit, co to mělo znamenat?!“ nevydržela dusné ticho něžnější polovina dvojice. „Zřejmě to, že jsem potřeboval být na chvilku sám,“ odvětil nerad a z celého srdce si přál mít tohle už nadobro z krku. Lehký závan vzduchu a následné jemné zatřepotání plamene svíčky na jejím nočním stolku mu vzalo i tolik vítanou tmu. Chtě nechtě se na ni podíval. Těžko říct, jestli vypadala víc naštvaně, uraženě, ublíženě nebo i malinko úlevně. Posadila se, otočila se k němu čelem a tiše prohlásila: „Ty jsi vlastně sám celou dobu, Severusi.“ Ne že by nevěděl, co tím myslím. Spíš se snažil hrát o čas. „Jak to myslíš?“ Neodpustila si zakroucení hlavou nad tou jasně pitomou otázkou. „Tak jak to říkám. Že celou tu zatracenou dobu, co jsem tady, celé ty měsíce, jsi vlastně pořád sám. A proč? Protože k sobě nikoho nepustíš, sám to dobře víš,“ odmlčela se a pak to nevydržela. „Kde jsi vlastně byl?“ „V Cardiffu.“ Vytřeštila oči. „Co ty máš společného s Walesem?“ 157


http://a-sisi.wgz.cz/ „Elizabeth tam má domek,“ odtušil opatrně, a hádal-li, že tato odpověď vyvolá bouři, trefil se přesně. Tentokrát si klekla, snad aby byla víš než on, který stále, rádoby klidně, ležel a rozhodila rukama. „Jistě! Elizabeth. Její milá společnost byla určitě vítaným zpestřením po té mé nudné, kterou jsi tak statečně a obětavě snášel už tak dlouho, viď?“ Severus ji probodl podrážděným pohledem, což se absolutně minulo účinkem. „Nebuď směšná,“ začal, ale nedořekl. Asi měl dar říci vždy to, co ji rozčílilo ještě víc a vygradovalo tak její vztek do nebeských výšin. „Tak já jsem směšná?! Já?! Kdo z nás dvou utekl jako malé vyděšené dítě? Nikomu nic neřekl a nechal tady jen strohý vzkaz, u kterého jsi bezpodmínečně předpokládal, že bude dodržen? A já, kráva jedna blbá, jsem tady opravdu zůstala! A pán byl zatím s Elizabeth, zjevně modlou svých dnů!“ teď už křičela a korunu tomu nasadila ve chvíli, kde odhodila deku a vztekle vyskočila z postele. Ani tentokrát se nestačil ozvat. Byla rychlejší. „Já mám takovou chuť po tobě něco hodit, ty jeden...,“ prskala a rozhlížela se, co by se hodilo pro takovou ušlechtilou věc, jako skončit na hlavě Mistra lektvarů. „Uklidni se.“ Strohé, klidné a od emocí oproštěné prohlášení bylo poslední kapkou, která scházela k nekontrolovatelnému výbuchu. Na jejím nočním stolku ležely stále ještě nedočtené Nebezpečné známosti. Rychlost, s jakou je po něm mrskla, byla obdivuhodná. Trefila ho do ramene a natahovala se pro další předmět – tentokrát svícen. Severus sice snesl dost, ale nechat se mlátit mosazným svícnem mu nebylo po chuti. Než se Hermiona nadála, stál vedle ní a bez námahy jí „zbraň“ vyškubl z ruky. „Ovládej se, pro Merlina!“ Zuřivě po něm šlehla pohledem a snažila se zabavenou věc ukořistit zpátky. Není třeba dodávat, že absolutně marně. Stačilo, aby Severus zvedl ruku nad hlavu a pokud si nechtěla přinést stoličku (což vážně neměla v úmyslu), měla smůlu. A na kouzla momentálně neměla ani pomyšlení. Pevně ji chytil za loket a přidržel na místě. „Co zase vyvádíš?“ otázal se, zatímco ona sebou zuřivě škubala ve snaze mít svou ruku opět pro sebe. „Snažím se, abys dostal, co ti patří,“ vyhrkla a volnou rukou ho praštila do žaludku. Slabě, evidentně. Měl toho akorát tak plné zuby. Pro tohle se vskutku nevracel. Odhodil svícen na postel, kde bez hluku přistál na dece a sevřel jí i druhý loket. Pak s ní zatřepal jako s hadrovou panenkou. „Přestaň!“ Na okamžik se zarazila. „Nechci poslouchat tvoje autoritativní a diktátorské příkazy. A teď mě nech!“ „Jen pokud se začneš chovat normálně,“ odsekl napruženě a sledoval, zda bude schopná se uklidnit. Zhluboka se nadechla, vydechla a pohlédla mu do očí. Z těch jejích sršely blesky na všechny světové strany, z těch jeho proudila mírná podrážděnost smíchaná s obvyklým klidem. „Dobrá, pusť,“ odvětila po pár vteřinách slabě. Chvilku si ji ještě mlčky prohlížel, jako by hledal ujištění, jestli jí může věřit. Nakonec stisk uvolnil. Hned jak to šlo se mu vytrhla a couvla na dva kroky dozadu. „Ty“ namířila na něj prstem, „si dělej, co chceš, já,“ prohlásila a otočila prst na sebe, „odcházím.“ 158


http://a-sisi.wgz.cz/ „O půlnoci? Výtečný nápad,“ odsekl. „To je jedno! Neopovažuj se mi něco nařizovat. To si zkus na Elizabeth, ta ti, koneckonců, splní všechna přání!“ Pobaveně ji sjel pohledem. „Ty žárlíš.“ „Jsi nafoukaný egoista,“ prohlásila a na důkaz své hrdosti zvedla bradu. „Ona s tím nemá nic společného, vůbec tam nebyla,“ zkusil to smířlivě. V hádkách ála Itálie si nikdy neliboval. „A to ti mám věřit?!“ Merline... ženy a jejich logika! „Měla bys, nelžu,“ přikývl důležitě a nereálně se domníval, že tímhle všechno vyřeší. Jen nechápal, proč na něj hledí pořád tak ublíženě. „A víš co? Ono je to vlastně jedno.“ „Co je jedno?“ ztrácel se. „Jestli jsi byl sám nebo ne. Tohle,“ řekla najednou úplně klidně a rukou opsala místnost zvláštním frustrujícím pohybem, „nebude fungovat. „Výborně. A proč?“ „Protože... protože ty snad ani nechceš, aby to fungovalo.“ „Nic takového jsem nikdy nenaznačoval. Copak to nechápeš?“ „Tebe nechápe nikdo.“ Odmítavě zakroutil hlavou. „Nemám ve zvyku mít se svými studentkami jakýkoli jiný vztah než profesionální.“ „Pointa?“ vyprskla netrpělivě. „To je snad jasné, ne? Už jen v tom směru, že jsem to porušil,“ snažil se neznít tak pobouřeně, jak se cítil. Copak je možné nechápat něco tak evidentního? „Hm,“ prohlásila a zabodla do něj pohled, který by vydal za celý jehelníček, „a z toho důvodu jsi taky odešel, že ano?“ do svého hlasu vložila veškerou ironii, na kterou se ve své ublíženosti zmohla. „Salazare! Ale jak je vidět, tak jsem se vrátil!“ „Nechápu proč.“ „Přemýšlej.“ „Nechce se mi.“ „Jsi nemožná,“ vybuchl a stále bojoval s faktem, že TO bude donucen přiznat nahlas. „Nápodobně, ty nesnesitelný, pokrytecký a... zamrzlý mizero!“ zatímco křičela všechna ta lichotivá přídavná jména, namířila na něj ukazováček. Zuřil. Ona taky. Demokratická debata není na programu dne. Hermiona stála bez hnutí, provrtávala ho pohledem. Pak se k němu bez dalšího komentáře otočila zády a zamířila ke dveřím. „Kam jdeš?“ Neodpověděla, jen pokračovala v chůzi. 159


http://a-sisi.wgz.cz/ „Na něco jsem se tě ptal,“ zavrčel, bezmocný vůči jejímu chování. „To není tvoje věc,“ vypadlo z ní konečně, aniž by se namáhala na něj pohlédnout. Dobře, tak jinak. „Zůstaň tady.“ „Ne.“ Překročila práh dveří. Zatracená práce. „Prostě tady zůstaň!“ „Nevidím jediný důvod proč. Zábava skončila.“ Stále k němu byla zády a nehodlala to měnit. K čertu s tím. „Protože tě miluju, proto.“ No... není to zase tak těžké, pravda... Nic. Dlouho nic. Z pohledu na její zátylek nešlo usoudit, jak se tváří. Po pár vteřinách tíživého ticha položila levou ruku na zárubeň dveří a opřela se o ni. Zdálo se mu to, nebo se čas opravdu zpomalil? „Hermiono?“ zkusil to opatrně, když se stále nehýbala a začala připomínat sochu. Přes rameno k němu pootočila hlavu. Barvou obličeje mohla být smělou konkurencí bílému mramoru. Bez hlesu na něj zírala, oči nepatřičně vytřeštěné a celkově vypadala, jako by právě prohlásil, že zítra nastane konec světa. A to si myslel, že ženy zpravidla takováto prohlášení vítají. „Jestli je tohle údiv, už jsi mě o něm přesvědčila dostatečně,“ snažil se získat zpět svou jistotu a zároveň zakrýt nejistotu, že absolutně netuší, co má dělat. Málem by tam na studené kamenné dlažbě, začal nejistě přešlapovat, kdyby ho nevyrušila. „To myslíš vážně?“ Děkoval svému brilantnímu sluchu – spíš jen bezhlesně otevírala ústa, než aby dala té nelogické otázce nějakou zvukovou stopu. „Copak to neříkám vážně?“ ošil se nepohodlně. „Ty,“ prohlásila a udělala významnou odmlku, „mi tvrdíš, že mě miluješ?“ pokoušela se uchopit podstatu problému. „Očividně, něco takového,“ zamumlal neochotně a cítil se vrcholně trapně. Konečně se k němu otočila čelem. Stále stála mezi dveřmi, nicméně už nevypadala, že by chtěla mermomocí odejít. „Severusi,“ oslovila ho šeptem a počkala, dokud jí nevěnoval plnou pozornost, „já potřebuju vědět, že jsi s tím smířený a že... toho nebudeš litovat. Nebo se mnou bojovat jako s někým, komu, byť nevědomky, dáváš za vinu, že ti vzal kus tvé osobní svobody.“ Zarazil se. Chtěla něco, o čem sám ještě před pár hodinami pochyboval.

160


http://a-sisi.wgz.cz/ Teď a tady se zmohl na jediné – natáhl k ní ruku. Nehýbala se. Jen ho dál hypnotizovala tázavým a z části i zvláštním, blíže nedefinovatelným, pohledem. No dobře. Vydal se za ní sám. Neustoupila, neuhnula, neprotestovala, ale ani v náznaku neprojevila ochotu spolupracovat. Zkrátka jen... byla. Až když ji objal, poddajnou jako něco neživého, váhavě se k němu přitiskla. Dokonce ho objala kolem krku. A prohlásila-li cosi jako: „Ty jsi takový pitomec!“ přišlo mu to komické. „Za takovou urážku profesora by Nebelvír mohl přijít o pěkných pár desítek bodů, slečno Grangerová. Konec školního roku ještě nenastal,“ odvětil v žertu a nechal se slabě praštit do ramene. „Plus,“ pokračoval sebevědomě, „krutý školní trest na... mnoho týdnů, to bude to pravé.“ „Kolik je přesně „mnoho týdnů“, profesore?“ přistoupila na jeho hru. „Řekněme... minimálně celé léto.“ „Tak málo?“ předstírala zklamání. „Dobrá. Když tak moc toužíte napravit svůj prohřešek, možná by se to dalo prodloužit na... dobu neurčitou.“ „To je lepší, máme toho moc na napravování, víte?“ „Neříkejte. Pak byste mohla zvážit, zda by nebylo přínosné začít napravovat hned. Znáte to,“ liboval si pod jejím pohledem, který mu věnovala, když se o kousek odtáhla, „čas je vzácný.“ „Nepochybně, hlavně když myslíš na to, na co myslíš,“ potřásla hlavou a ušklíbla se ve snaze vyjádřit jediné – ti muži! „A na co, že to myslím?“ tápal nepřesvědčivě, „nejsem si totiž tak úplně jistý, že si myslíš to, co já si myslím a že...,“ nedořekl, byl nezdvořile přerušen. „Mlč už, nebo zůstane jen u toho myšlení.“ „Tak to bych o dost přišel,“ přisadil si a bylo to to poslední, co na velmi dlouhou chvíli řekl. KAPITOLA 45. - EPILOG Takže – oficiálně poslední kapitola. Nicméně jako poslední bych brala tu, která má následovat jako „překvapení“. A i ta je koncem pouze pro první část nikoli pro celou povídku. Přesto... je to epilog, takže si zaslouží typický autorsky sentimentální dodatek (ještě se neděste :-). Kapitolu věnuji sto třiceti třem lidem – všichni se najdete právě v onom dodatku. Jsem nadšená, že tolik lidí zanechalo pod povídku v průběhu celé její délky svůj komentář - někdo pravidelně, někdo ojediněle, ale... všichni jste se ozvali. Děkuji. Jsem o to víc potěšená, protože ačkoli se jedná o prvotinu, dostávala jsem zejména pochvalné komentáře - a to je nesmírně povzbuzující. Varuji vás – je to romantické, i když pevně doufám, že jsem nevytvořila konkurenci pro... Esmeraldu, Rosalindu nebo nějakou jinou pohádkově dopadnuvší dámu. :-)

V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován. (George Sandová) Láska není slepá, naopak vidí věci, které ostatním unikají. (Anonym) „Děkuji, posaďte se.“ 161

KAPITOLA 45. - EPILOG

http://a-sisi.wgz.cz/ Hermiona promluvila mírně rozechvěle s pocitem nervozity tak typické pro první den v nové práci. To jsou ty dny, kdy máte pocit, že vás sledují zvídavé oči. Prvňáčci, krčící se před ní, vypadali stejně vystrašeně jako ona. Statečně se usmála na tu směsici Zmijozelu a Nebelvíru (kolik let trvalo, než byly tyto dvě koleje schopné být v jedné místnosti, aniž by se navzájem proklely!). „Dobrý den, jmenuji se Hermiona... “ Začínající proslov přerušilo prudké otevření dveří. Bez zaklepání, jak jinak, tak impozantně a strašidelně, jak to umí jen on, vtrhl do třídy Severus Snape. S kamenným výrazem zrentgenoval přítomné děti (stačil jeho pohled a už se instinktivně přikrčily). Lehce pokývl hlavou Hermioně a jal se vlát směrem k zadním lavicím. Udělal sotva pár kroků a už zaslechl spěšný ženský hlas. „To je profesor Snape,“ oznámila vykuleným prvňákům. Byl to jejich první den ve škole, stejně jako její, a pravidla hovořila jasně – v prvních týdnech výuky chodí na nového učitele dohlížet zkušenější kolega. Obzvlášť, když nový kantor ještě nikdy neučil. Ovšem skutečnost, že Minerva vyšle na inspekci Severuse – a zrovna k ní, to bylo něco, s čím nepočítala. I když... v případě Minervy „Dohazovačské“ je možné všechno. Už už chtěla pokračovat ve svém vysvětlování, když se Severus za polovinou uličky mezi lavicemi prudce otočil. Byl skoro na konci, takže stál za zády žáků, pouze Hermiona mu viděla do tváře. Věnoval jí pohled plný jasného poselství – proč máš, zatraceně, pořád potřebu těm malým potvorám něco vysvětlovat?! Nemohla nijak reagovat, stála na stupínku jako ve výkladní skříni. Tak si alespoň pomyslela, že plán na dnešní večer se začíná rýsovat. Ona dostane přednášku na téma: Příliš si ty tupce bereš, něco jim objasňovat je stejně marné... . On dostane kázání: Nelez mi bez zaklepání do třídy, je to nezdvořilé. Načež on se pouze ušklíbne, čapne nejbližší knihu a zavrtá do ní svůj dlouhý nos. Až když použije pár osvědčených triků, možná z něj i vymámí vstřícné gesto. A příště stejně nezaklepe... Severus zatím nasadil odevzdaný pohled a zamířil k ní. Než se otočil čelem k těm tupohlavcům, výraz jeho tváře byl opět přísně kontrolovaný. „Profesorka Snapeová, (skoro cítil, jak si ty malé mozečky po této větě namáhají kolečka, aby odhalily vztah mezi nimi) se vám zřejmě snaží sdělit, že jsem zde jako nestranný pozorovatel. Autoritou je pro vás ona, jasné?“ Mluvil chladně, jako když šlehá bičem. Hermioně bylo těch vylekaných obličejíčků líto. Jenže... tohle bylo marné. To z něj prostě nedostane. Děsit žáky bude i po smrti. A rád. Po zdráhavém přikývnutí té smečky pokračoval: „Se mnou se seznámíte zítra při lektvarech. A mimochodem – to, že jsem tady jako pozorovatel neznamená, že nemůžu zasahovat.“ Nečekaje na reakci, znovu pochodoval do zadní části třídy. Jeho žena měla konečně volné pole působnosti. Když začínala svůj výklad, úmyslně se vyhýbala pohledu jeho směrem. Vždycky na ni hleděl tak intenzivním pohledem, až ji uváděl do rozpaků. V jistých situacích jí to nevadilo, ale třída plná jedenáctiletých dětí byla něco jiného. „Obrana proti černé magii je předmět, který má, jak se ukázalo, prakticky nevyčíslitelnou hodnotu. Zejména v době válek. Kdo mi poví, o co šlo?“ zahájila první otázkou. Drobná pihovatá dívenka okamžitě zvedla ruku. Hermiona měla dojem, jako by se dívala na svou vlastní v době, kdy zde byla poprvé. Kývnutím hlavy dívce předala slovo. „Tady jde hlavně o dvě války proti Temnému pánovi,“ začala tiše, „šlo o boj čistokrevných kouzelníků proti 162


http://a-sisi.wgz.cz/ těm, kteří měli rodiče smíšené krve, nebo byli z mudlovské rodiny. Válku pokaždé vyhrála strana světla.“ Hermiona se pochvalně usmála. „Velmi správně, i když zjednodušeně řečeno. K podrobnostem se dostaneme později. Chci vás upozornit, že ve svých hodinách nerada uslyším spojení „Temný pán“. Byl to jednoduše Voldemort, dříve Tom M. Riddle, jak chcete.“ Někteří žáci se při vyslovení toho jména zatvářili vyděšeně. „Na následující otázku jistě bude znát odpověď více z vás,“ povzbudivě se pousmála a pomalu přešla ke své katedře. „Chci slyšet alespoň pět jmen. Řekněte mi pět různých lidí, kteří mají významný podíl na obou Voldemortových pádech.“ Díky tomu, že změnila své příjmení věděla, že děti nemají žádné vodítko spojovat si ji s onou „hrdinkou“. Koneckonců – když válka skončila, těmhle capartům bylo sotva sedm osm let. Těžko si její tvář budou pamatovat z novinových článků. I její image se mírně změnila. Po velkém úsilí se jí podařilo (i když jen trošku, pravda) zkrotit své neposlušné vlasy a ani její vzhled už nebyl ryze dívčí, jako tomu bylo v době poslední bitvy. Navíc... chtěla vědět, jestli se v podvědomí téhle generace uchytilo to jméno, které ona považovala za nepostradatelné. Rozhlédla se po třídě. Ruku zvedly tři děti mezi nimi i majitelka předchozí odpovědi. Hermiona ukázala rukou opět na ni. „Harry Potter,“ řekla dívka dle očekávání. „Pochopitelně. Harry Potter má fatální význam na obou vítězstvích strany světla. Myslím ale, že tušíte, že zejména jeho první vítězství nebylo tak úplně dílem jeho iniciativy. Dostanu se k tomu později. Kdo dál?“ Tentokrát ukázala rukou na hnědovlasého chlapce. „Ron Weasley a Hermiona Grangerová,“ pronesl chlapec s jistotou. „Ano. A kdo další?“ pokračovala, aniž by tuto odpověď jakkoli objasnila. Chlapec se na okamžik zatvářil překvapeně. Pohledem se zastavila na poslední zvednuté ruce ve třídě. Blonďatý chlapec sebevědomě řekl: „Albus Brumbál.“ Hermiona přikývla. Přesně tohle čekala. „Ano, jistě. Nejmocnější kouzelník té doby, jeho osobě budu věnovat samostatné hodiny. Následně kdo? Nechcete mi tvrdit, že tihle čtyři byli jediní, kdo mají na konečném výsledku podíl?!“ S pozvednutým obočím hleděla na třídu před sebou. Až uplyne pár týdnů bude dětem jasné, s kým má tohle gesto společné. Vzadu, sotva dvě lavice před Severusem, který měl na tváři otrávený výraz a ukazováčkem si jemně poklepával o bradu, se zvedla nejistá ručka. Hermiona se s očekáváním zadívala na nevýraznou blondýnku z Nebelvíru. Jakkoli vypadala ustrašeně a zakřiknutě, když promluvila, její hlas byl pevný a hlasitý. A Hermiona si úlevně oddechla. „Severus Snape.“ „Výborně. Děkuji. A to z důvodu...?“ Věděla, že tak trochu riskuje. Obzvláště v jeho přítomnosti. Rychlý pohled ji ujistil o jeho napnutém a ostražitém výrazu. Ať se třeba postaví na hlavu, ona si to vymluvit nenechá. Koneckonců – Minerva toto uspořádání učebních plánů schválila. Malá Nebelvírka promluvila znovu s obdivuhodnou jistotou. „Pracoval jako nepostradatelný špion po stranu světla. Bez jeho informací a včasných varování by Harry Potter asi nepřežil.“ 163


http://a-sisi.wgz.cz/ Hermiona se hřejivě usmála. Než se odvrátila, aby mávnutím ruky na tabuli napsala čtyři slova – Fénixův řád a Brumbálova armáda, koutkem oka zachytila vražedný pohled svého manžela. V pořádku večer budou přednášky dvě. ***„Jaký byl váš první den, Hermiono?“ otázala se ředitelka nadšeně, přičemž rozlévala neodmyslitelný citrónový čaj. „Dobrý, děkuji. Až na to, že jste mi na první hodinu Obrany poslala Severuse. Mám před sebou nelehký večer.“ Minerva měla ve tváři vepsaný předstíraný údiv. Hermiona si odfrkla. Semetrika. „Myslela jsem, že se budete cítit lépe v... důvěrně známé společnosti,“ pronesla, zatímco odkládala svůj hrneček. „Jistě. Vtrhl mi do třídy bez zaklepání, na tváři měl výraz typu – hlasitě se nadechnete a vraždím. Dětem se pochopitelně neuráčil vůbec nic říct a když jsem to udělala já, věnoval mi pohled, který znamená – místo klidného večera tě čeká přednáška. Následně, když došlo na můj úvodní výklad, jsem měla dojem, že jsem zase jeho studentka a on se mě snaží zabít pohledem. Perfektní hodina, jen co je pravda.“ Minervě cukaly koutky, což se snažila zakrýt předstíraným otřením úst do látkového ubrousku. Brumbál si za jejími zády spokojeně hladil dlouhý plnovous. Po chvilce, kdy byla ředitelka konečně s to normálně promluvit a otvírala ústa k akci, zaslechla Hermiona za svou židlí neomylné zašustění. Musel přijít někdy v půlce jejího proslovu tou svou tichou chůzí, kterou tak rád používal, když chtěl, aby se lekla, což ho neobyčejně těšilo. Protože následně předstírala, že mu chce vynadat, čehož uměl velmi obratně využít. Stále ji překvapovalo, jak rychle se podobné věci učil. Nenamáhala se s otočením, jen směrem k Minervě vrhla vyčítavý pohled. Taky ji mohla varovat, že má za zády svého přerostlého netopýra. Jemně, ale taky rychle, se dotkl jejího ramene, než se elegantně svezl do druhého křesla. Pravděpodobně bude trvat ještě velmi dlouhou dobu, než bude ochoten projevit větší fyzický kontakt na veřejnosti. Před svou nadřízenou obzvlášť. Posléze se na něj podívala. Hleděl střídavě na svou ženu a na svou zaměstnavatelku s opravdu útrpným výrazem, který se ještě prohloubil v okamžiku, kdy se ozvalo staré známé – „Citrónový čaj, Severusi?“ „Jako vždy – ne, nikdy. Už byste to mohla vědět, Minervo.“ Oslovená omluvně pokrčila rameny. V očích jí hrály čertovské ohníčky. „Takže? Obrana se mění na snůšku nebelvírských řečí o válce a jejích hrdinech?“ Hermiona jen protočila oči. „Ale jistě, že ne. Avšak úprava učebních plánů není na škodu. Přece si vážně nemyslíte, že ty vynikající skutky, které byly vykonány za války, necháme bez povšimnutí?“ Minerva na něj hleděla s mírným úsměvem. A tento její výraz stále těžce snášel. Když rádoby zamyšleně spojil prsty do známého tvaru stříšky, na levé ruce se mu zaleskl tenký prstýnek. Hermionu stále udivoval fakt, že byl ochotný ho nosit. To bylo něco, v co ani nedoufala. Její vlastní levý prsteníček byl kromě snubního prstenu ozdoben i decentním kroužkem z bílého zlata, jenž obsahoval malou černou perlu, vedle které se vyjímal menší briliant. Pokud by si trochu povytáhla látku hábitu, světlo světa by spatřil i starý známý stříbrný náramek, poskládaný z písmenek S. Tři roky ho nesundala z ruky. Hřálo ji vědomí, že pod tou nechutnou vrstvou strohého oblečení by ho našla i u Severuse. A pokud se nemýlila, byl stále funkční. Jen měl poněkud jiné pole působnosti než kdysi. „Jsem v pravdě nesmírně rád, že se podobných maškarád nemusím trvale účastnit. Lektvary se touto směšnou změnou zabývat nebudou, mám pravdu?“ 164


http://a-sisi.wgz.cz/ „To pochopitelně ne. Nemusíte mít obavy.“ Ředitelka se na svého zástupce opět mile usmála. Tím byla jeho denní dávka tolerance vyhrazená na úsměvy Minervy McGonagallové vyčerpána. Zamumlal cosi jako „To doufám“ a urychleně se zvedal z křesla. Beze slova vzal Hermioně z rukou porcelánový šálek s téměř nedotknutým čajem, postavil ho na stůl a s netrpělivým výrazem se otázal: „Půjdeme?“ Brblala cosi o nesnesitelné panovačnosti, když se (velmi ochotně) zvedala na nohy. Severus mlčky zamířil ke krbu. Než k němu došla, stačila jen hodit omluvný pohled na ředitelku. Vteřinu potom ji netrpělivá ruka zatáhla do zelených plamenů. Když se popel usadil, Minerva se otočila na svého spiklence. Ani jeden z nich nic neřekl, slov nebylo třeba. Jejich pohledy mluvily za vše. *** „Jsi strašně nespolečenský,“ oznámila něžnější polovina dvojice rádoby vyčítavě, když procházela jeho kabinetem (zachovat si svůj vlastní kabinet byla přece jen jistá výhoda – alespoň aktivně snižovali riziko vzniku ponorkové nemoci, či možnosti, že Hermioně z toho milého vrčení, které Severus vydával, kdykoli si sedl nad sáhodlouhé eseje, začne zvonit v uších) dál do soukromé části komnat. Za oběť jejich rozšíření padla jedna nepoužívaná učebna. „To je novinka, skutečný objev,“ ušklíbl se Severus, zatímco si sedal za svůj přeplněný stůl. Asi po minutě ticha se ozvalo jeho znechucené zavrčení. Hlava jeho ženy zvědavě vykoukla ze dveří ložnice. Stačil jeden pohled. Potřásla hlavou. „Zase jsi jim dal písemku hned první den?“ Věnoval jí jedno ironické blýsknutí očí ze své bohaté palety nejrůznějších výrazů pro mnoho příležitostí. „Samozřejmě, že se ptám,“ odtušila a přešla k němu. Postavila se za jeho záda a položila mu ruce na ramena. „Čtvrtý ročník,“ prskal znechuceně, „a ani po třech letech úmorné snahy mi ta hromada tupohlavců není schopná popsat základní znaky nestabilních lektvarů!“ Hermiona mu začala jemně masírovat ztuhlé svaly. Tato činnost většinou spolehlivě zabírala. Přes jeho rameno zatím luštila písmo jakéhosi nebožáka. Hm... to doopravdy nebyla dobrá písemná práce. Posunula ruce víš, až je zapletla do černých vlasů. Severus zaklonil hlavu. Oči měl zavřené. V takové (a jí podobné) chvíli věděla, že je jediný člověk na světě, který ho takto smí vidět. Po chvíli ticha prohlásil: „Jestli si myslíš, že tímhle dosáhneš toho, že neprobereme dnešní den, tak... “ Odmlka byla víc než výmluvná. Lehce se usmála. A zesílila tlak na konečky prstů. „Tak se mi to daří?“ zeptala se nevinně. Otevřel oči a se stále zakloněnou hlavou se na ni podíval. „Tak... si hrajete s ohněm, paní Snapeová.“ Překvapeně vypískla, když se prudce otočil a stáhl si ji na klín. Teprve nyní si všiml, že se převlékla. Halenka bez rukávů vystavila opálené paže jako vzpomínku na fakt, že byl trošku nedobrovolně vytáhnut ze svého sklepního útočiště na dovolenou. „No vážně. Máš velmi autoritativní sklony,“ brblala laškovně, ruce pokládajíc kolem jeho krku. „Víš... možná by nebylo na škodu, kdybys příště zaklepal, než mi vtrhneš do hodiny. Jen jako...,“ odmlčela 165


http://a-sisi.wgz.cz/ se, aby ho mohla velmi jemně políbit, „výraz jistého dekora, nic jiného. Na žácích nesejde...,“ pokračovala. Černé oči si ji prohlížely s povytaženým obočím. „Aha. Dostáváme se k jádru věci. A když si tak hezky povídáme, pak bych ti pravděpodobně i já mohl sdělit své mínění ohledně tvé potřeby všechno vysvětlit těm malým, neotesaným...,“ Pokračování výčtu nedostatků nových žáků přerušila dalším rychlým polibkem. „Nesnaž se. Stejně ti to řeknu.“ Útrpně si povzdechla. „Takže těm... potvorám neuškodí, když občas na něco musí přijít samy bez pomoci ostatních.“ Hermiona se pousmála, protesty spolkla v naději, že bude brzy konec. Vzápětí byla vyvedena z omylu. „Dále – co se týče té směšné změny učebních plánů... snad si vážně nemyslíš, že to, co jsi předvedla na dnešní hodině, mne uvádí to transu?“ Povzdech. Její. „Ale no tak, Severusi. Já nevěděla, že přijdeš zrovna ty. Minerva zase pletichařila.“ Ironické ušklíbnutí nebylo to, co chtěla vidět. „Typické. Dělá ta ženská vůbec něco jiného?“ „Když už jsme u toho,“ dloubla ho do žeber a uličnicky zamrkala, „nepamatuju si, že by ti její intriky vadily, když zapojila všechny páky, aby mi vymluvila bystrozorský výcvik. Místo toho tvrdila, že jen učitelské povolání mi zajistí... jak jen to formulovala?“ předstírala zamyšlení a úmyslně ignorovala Severusův útrpný pohled. „Aha... trvalé štěstí po tvém boku?“ dokončila triumfálně. „Zajímavé. Nevzpomínám si, že bys nějak vehementně protestovala. Zůstala jsi tady víc než ochotně.“ Popuzeně vyprskla. „To je podlé! Využíváš mé nebohé city vůči mně!“ „Zmijozel. Ještě řekni zanedbané city a... “ „Ano, děkuji. A navýsost zanedbané city. Copak jsem to mohla tušit? Můj manžel je černý vlající postrach...,“ provokovala a pod tíhou tmavého pohledu urychleně slezla z jeho klína. „Tak černý vlající postrach, ano?“ opakoval, pomalu se zvedaje ze židle. Hermiona zatím couvala pozadu směrem k ložnici a cestou jen horlivě kývala na potvrzení vlastních slov. „Takže... se cítíte zanedbávaná a... snad dokonce i nedoceněná, paní Snapeová?“ ptal se tiše, zatímco popošel opět blíž k ní. „Velmi! A mám pocit, že jestli s tím můj manžel rychle něco neudělá, už to utrpení neunesu.“ Opatrně překročila práh dveří. Tím svým krokem šelmy na lovu ji následoval. „Hm... to vypadá jako nadmíru vážná záležitost. Copak by si vás nějaký muž mohl vzít na svědomí?“ Narazila do postele. Nebylo úniku. „Tedy – jak vám mohu pomoci?“ Tenhle jemně sametový tón hlasu používal jen ve chvílích, jako byla tato. Na Hermionu měl vždy zničující účinek. Netrpělivě odpověděla:

166


http://a-sisi.wgz.cz/ „Možná bys mohl přestat řečnit a uvést teorii v praxi!“ Severus se v odpověď zasmál. Byl to potěšený smích, takový, o kterém si kdysi myslela, že ho od něj nemůže očekávat. O vteřinu později ji jediným popostrčením dostal na postel. A úsměv přestala řešit. Všechno přestala řešit. Jen se ještě chabě pousmála, když zaslechla jeho tiché, ale něžné: „Vždycky vyhraješ, ty malá potvoro.“ ~ KONEC ~ Láska vám dá křídla (Sv. Terezie z Lisieux) *********

A/N: Tahle kapitola dostala reálné obrysy již 19. 3. Chci vám popsat, jak k tomu došlo, jelikož se svým myšlenkovým pochodům musím smát. Ten den jsme na přednášce ergoterapie brali stavební zákon. Ten udává, jak musí být upraveny (mimo jiné) byty pro tělesně postižené spoluobčany. Je tam přesný popis toho, v jaké výšce se ona věc musí nacházet. Vyučující se jala vysvětlovat, jak má vypadat taková toaleta. Podrobně vše kreslila. A já, jak tak zírám na tu fixu, kreslící obrysy záchodové mísy... najednou vidím kontury poslední kapitoly své první povídky. Jsem magor, vím. :-) Kdybych ji psala tak, jak to má být (tedy hezky popořadě), pravděpodobně by vypadala docela jinak. Tak to bylo pro pobavení, nyní si neodpustím pár poznámeček... (a neprotáčejte oči, i tahle část má své místo J )

Přiznám se, že nevím, co říct. Potřebovala bych poděkovat tolika lidem. Pokusím se. Nedostatky omluvte, prosím. Pořadí nemá žádný vliv na míru mého vděku. Děkuji Assezce. Za to, že svou snahou způsobila, že jsem si založila vlastní stránky. Za to, že je. Za to, že píše... prostě za vše. Že mi vždy pomůže. Za to, že mě přes rok vede světem HP FF. To důležité jsem ti taky napsala na tvé narozeniny, že ano? :-)♥ Děkuji Terce. Já... nejen děkuji. To hlavní víš, že ano? Jsi skvělá přítelkyně, beta, moje magorka... zkrátka můj nepostradatelný anděl. Mám tě moc ráda a nikdy Ti nemůžu dostatečně poděkovat. Jsi jedna z nejlepších lidí, které jsem potkala v posledním roce. Tak nezlob. ♥ Děkuji Marianě. Tvoje komentáře patří k těm nejpovzbudivějším, které jsem kdy dostala. A děkuji za to, jaká jsi. Máš v sobě něco, co se často nevidí. Dále děkuji Soraki. Za pokračování KM a za to, že vydržela. Děkuji povídce – Co se ti líbí, máš mít v užívání. Právě ona mi dala inspiraci při vymýšlení mého názvu. A ano, je to verš z Fausta. Ten inspirační název, ne ten můj. J Dále děkuji... Vanity. Opět jde o povídku, kterou, když znovu čtu, nacházím stále nové znaky, které jsem si z ní (mnohdy) nevědomky vzala. (Pokud by ji chtěl někdo číst, důsledně si všímejte varování!) A za obě tyto povídky musím poděkovat skvělé překladatelce jménem Ria, která je pro nás dala do smysluplné podoby. 167


http://a-sisi.wgz.cz/ Děkuji Sevíkovi99 – netřeba opakovat, za co. Děkuji Jimmi za pomoc a podporu – jednak tady byla, když jsme potřebovaly založit nové stránky, jednak mi pomohla i kdykoli jindy, když jsem otravovala, protože jsem dostala nějaký „úžasný nápad“, na který jsem sama nestačila. Díky. Následně patří mé velké díky: Kys, kapi, Arival, Zrzounek (VV), Katrin, Kaya, Mausss, Mary, bilshit, Sylwia, wixie, ell, eggy, angie77, Kaya Mew, Lianell, A_ja, Beruška, Nadin, Jikita, Jitka, Vendík, Šárka, Confusa, Baruška, temnotaaa, Derena, Lucka D. Colton, Hajmi 50, elulinek, Dobby, Katie11, schali, sss, Veru, Hatifnatif (a Emička), Lail, Janka, cz-tka, miona, GwenLoguir, Mex, Filomena, kissinka, Leni_ka, Mauss (mausss), Lily, Jirka, Yasmina, eva, teru, FaithLilyan, LaylaSilkensova, moni.black, Bess C., drahokam, Gigi, will.greenowl, MoNItKA, Osiris, lol, sarinka, Floess, Ivonka, Sarah, Leviathan, jerr, peggy, alexa.daley, Klárka, Jolinar, lushi, atet, ginger, LadyAppleby, Mina, ariana, mia, Lusi, knofks, teru, Fido, Samantha.C, Majha, pajush, barbrozinka, wanilka, Makyka33, sun, evi10, Martina, layla, JSark, Ivy, Bess, Dobby, Monča, moni.cel, nalinka, sun, Zdena, Sevik, Sawie, doxii, Mari, Evča, Jitu, teriisek, hakuka, S, Flu, M.G., Cannes, Sallome, Anina, Piratka, eve, Samantha.C, Zuzu, Nefer Ufff... . vás ale je, zlatíčka. Nevynechala jsem nikoho? Jestli ano, aktivně se hlaste a nadávejte. :-) Všem děkuji, že zanechávali své komentáře a připomínky pod touto povídkou. Musím opakovat, že bez vás bych to nikdy nedopsala. Opravdu si vás vážím – snad o to víc, když vidím, jak komentářů pod jinými povídkami stále ubývá (Louskejte Malinkatou apologii! :-)) Začínám být sentimentální... Také jsem byla varována, že k tomu dojde, protože autorky prvotin (prý) mají takovou tendenci. J Celé to dopsat je zvláštní - i když vlastně ještě nekončíme, ne úplně. Mám tu povídku ráda, nechce se mi myslet na definitivně poslední větu, kterou napíšu. Ale znáte to – všechno, co má svůj začátek, má i svůj konec. Tak a nyní... přijde to, co Terka nesnáší, vy, kteří si nerozumíte s mým oblíbeným A/N, to radši přeskočte a považujte epilog za ukončený. Ok, varování bylo uvedeno. Řeknu vám jedno – psaní mám ráda. Líbí se mi ten pocit, že mohu své fantazie předat dál, že ten film, který vidím ve své hlavě, můžu zaznamenat i pro ostatní. Ráda si hraju se slovy, formuluju věty... Češtinu v tomhle ohledu miluju, je úžasná. Ale víte, co je dost... náročné? Vědomí, že i když kapitolu po sobě třeba pětkrát přečtu, soustředím se na ni... stejně putuje k mé betě ve stavu, kdy jí vstávají vlasy hrůzou. Nechávám tam chyby, které by dobrý autor nechávat neměl. Já je prostě nevidím. Jsem v podstatě závislá na tom, až „někdo“ přijde, sedne si a dá to do čitelné podoby. Samozřejmě, můžete namítnout, že je to moje vina. Vždyť přece je jen na mé osobě, doučit se přesné psaní čárek, naučit se lépe řadit slovosled... vnímat překlepy, opakující se slova... A já vám to neberu, protože je to vlastně pravda. Chtěla jsem říct něco jiného. A i když si zpravidla se slovy vím rady (ano, zlato, vím. Někdy to tak nevypadá, přesto... stále mám dojem, že písmena umím formulovat do docela ucházejících výrazů), právě teď nevím, jak vám svoje pocity přesně přiblížit, popsat a jak je objasnit. Jde zhruba o to, že dobrý autor (vidím jich okolo sebe tolik!) by měl být schopen napsat a odevzdat takový výtvor, aby to bylo rovnou ke čtení. Ne, že musí přijít „zástup“ pomocníků a kutit, opravovat, žehlit, zašívat, přešívat... záplatovat a tak podobně. Rozumíte mi? To mě ubíjí, to mi vadí a to je tak trošku deprimující. A to mi často přivádí do hlavy myšlenku, která mi říká. „Vykašli se na to. Když to neumíš pořádně, nedělej to.“ Pak ale... vidím další části příběhu, které jsem vám ještě nepředala, které chci napsat, popsat je a dotvořit ony scény. Protože v mé hlavě jsou to pouze záblesky obrázků a konečnou podobu získávají až při psaní samotném. A znovu a znovu šokuji svého chudáka anděla (zlato, já si tě za tu trpělivost nesmírně vážím!). Posílám 168


http://a-sisi.wgz.cz/ totiž další a další kapitoly. Dobře, konec nic neřešících řečí. (Moje beta projevila přání, zda bych tenhle „citový výplod“ nemohla ještě upravit, či si ho promyslet. Lépe řečeno – jisto jistě chtěla, abych ho označila a následně klikla na DELETE. Takže jsem ho promyslela a usoudila, že tady stejně zůstane, protože i přes fakt, že jsem ho napsala před pár měsíci (někdy v březnu), je stále aktuální. Uznávám, že záleží na citovém rozpoložení, v jakém zrovna jsem. Když tohle čtu třeba dnes – to se mi právě něco povedlo, jistá akce dopadla k mé spokojenosti, moje „chůva“ mě nezavraždila, ale pouze tím vyhrožuje :-), tak si říkám – vymaž to, zní to příliš... pitomě, lítostivě nebo... dosaďte si libovolné slovo. Ale! Ono to skutečně pořád platí, já na tom stále trvám. A opět zdůrazňuji – stejně píšu dál. A hlavně mi to nevymlouvejte! Jen to vemte na vědomí – třeba jako jistou omluvu mé betě, omluvu lepším autorům nebo omluvu vám.) Děkuji za pozornost. Těším se u... mimořádné, takové opravdu lehké a doplňkové čtyřicáté šesté kapitoly, která by měla být tradičně příští víkend. Vaše Sis.

Něco pro pobavení na závěr první části. Pokud by vás to zajímalo - předpokládám, že pokráčko se tady začne "líhnout" během první poloviny srpna.

Pro vás pro všechny. Jmenovitě snad jen : Pro mou betu za (zhruba) 89 350 zkontrolovaných slov. Pro Lianell – nazvala jsi Epilog třešničkou? Já říkám třešnička tomuhle Pro Marianu – jako omluva za ty boule... :-) A pro všechny z vás, kteří se mnou absolvovali a právě uzavřeli první (a tu podstatnější) část povídky. PS: A (již téměř tradičně) pro Assez za tu mistrovskou hru se slovy.

KRÁTKÁ VZPOMÍNKA NA DVĚ ODPOLEDNE PŘED PÁR LETY (něco jako třešnička k epilogu) Slovník lásky nezná slovo „nemožné“.* (Robert Mäder) Hermiona s tupým pohledem zírala před sebe, zrak upřený na jakési holé místo na zdi. Nemohla si pomoct, ale ta vzpomínka byla... roztomilá. Možná i dojemná. Ovšem podobné mínění nesmí říct Severusovi, pravděpodobně by to nepřežil. A ona taky ne. *** „Prosím tě, nevrč.“ Dotčený pohled. „Já nevrčím. Pouze mluvím... “ 169

KRÁTKÁ VZPOMÍNKA NA DVĚ ODPOLEDNE PŘED PÁR LETY

http://a-sisi.wgz.cz/ „Vražedně.“ Ledový pohled. „Severusi, prosím... “ Útrpný povzdech. „Už toho nech, toho prošení.“ Dveře před nimi se rozlétly. Paní Grangerová přejela dvojici před sebou radostným pohledem, načež hlasitě vykřikla své nadšené: „Hermiono! Holčičko moje!“ Holčičko?! Severus si připadal jak v nějaké nepovedené grotesce. Vědom si proseb své budoucí ženy, zatnul ruce v pěst, ve tváři se mu nepohnul ani sval a snažil se tvářit tak neutrálně, jako když se Voldemortovi pokoušel zatajit, že Potter nezemřel díky jedné z mnoha jeho intervencí. Matka konečně propustila dceru ze svého objetí a... pro Merlina. Evidentně se chystala obejmout i jeho. Za co?! Vlastně... zůstat svobodný není vůbec špatný nápad. Naopak. Vypadá to nadmíru lákavě. Hermiona na něj vrhla další prosebný pohled. Asi padesátý za dnešní den. Dobře, tak tohle přežije a zítra strhne Nebelvíru minimálně sto bodů. Ne, sto padesát bude jistější. Paní Grangerová, zřejmě si vědoma jeho... nenadšeného výrazu, na poslední chvíli pokus o objetí vzdala. Natáhla k němu pravici, kterou pevně stiskl. Přihlížející žena už už otevírala ústa, aby učinila dekoru za dost, když se z druhého konce chodby ozvalo... „Moje malá beruška je doma!“ Beruška?! Ne, oni dva nebudou mít děti. Protože jestli existuje jen nepatrné, úplně minimální, riziko, že se on sám bude jednou chovat takhle... Ne! Nikdy. Hm... jak se vůbec dopracoval k myšlence na děti?! Co je to zase za stupidní nápad? Zmíněná „beruška“ se zatím ztratila v otcově mohutném objetí. „Tati, počkej, nemůžu dýchat.“ První, co Severuse uhodilo do očí, když pan Granger svou dceru pustil, byl zářící pocit spokojenosti v Hermioniných očích. Výborně. Takže podobné návštěvy budou očividně... velmi časté. Snad by tu svatbu mohl ještě zvážit... Pitomost, samozřejmě. Zvažoval to až moc. Teď už to nemůže změnit. A ani nechce. Je to ale idiot. Už nějakou dobu nacházel v celé koupelně jakési prapodivné věci, u kterých radši nezkoumal, k čemu že to mají sloužit, každopádně pár jich vypadalo jako mučící nástroje. Například narazil na zvláštní kovové cosi, co se dalo rozevřít jako kleště, nicméně když mezi dvě poloviny strčil ukazováček a náhodou stiskl, docela to bolelo. Hermiona na jeho „nenápadný“ dotaz (přece jen, připustit, že něco nezná, to je na pováženou), pobublávala smíchy a pak si do těch kovových pastí úplně klidně přiskřípla oko! Tedy... ne oko, nýbrž řasy, 170


http://a-sisi.wgz.cz/ jak mu po jeho zděšeném pohledu vysvětlila. Prý je to... natočí, nebo nějakou podobnou pošetilost. Na co je potřeba mít natočené řasy?! Nepochopitelné. Co ho ještě čeká? No, prozatím přímé seznámení s budoucím tchánem. Onen tchán se k němu nyní blížil s podobně nadšeným výrazem jako jeho žena. Těsně předtím, než vypustil z úst něco ne nepodobného větě „Pojď na mou hruď!“ **, se Severusovi v očích mihlo cosi varovného, co i mudlovský zubař pochopil. Mohutně mu tedy zatřásl pravicí. Hermiona značně úlevně vydechla. Severus jí věnoval jeden ironický pohled. Udělala dva kroky k němu, vzala ho za ruku, přičemž ji pevně stiskla (dost pevně na to, aby pochopil nevyřčené), a dodala: „Mami, tati, tohle je Severus Snape. „Severusi, to jsou naši,“ dodala očividné, za což se jí dostalo dalšího ironického pohledu. Paní Grangerová začínala jeho výrazy nespokojeně registrovat. Navenek nedala nic znát a v rámci svých povinností zavedla dvojici do obývacího pokoje. O pár minut později... „Dáte si čaj, Severusi?“ Otázaný trošku poplašeně odpověděl: „Jen ne citrónový.“ Hermiona po jeho boku tiše vyprskla. Paní Grangerová, nechápajíc, co její dcera jasně chápala, zmateně zamrkala, než se zdvořile usmála. „Jistě, jaký tedy?“ „Máte-li mátový...?“ „Hned to bude.“ Za dalších pár minut... Paní Grangerová překvapeně sledovala, jak ten muž, celý v černém (A to nevěděla, jak výbornou práci její dcera odvedla, když ho, co možná nejméně násilně, navlékla do mudlovských džínů a košile. Přičemž mu vysvětlila, že pokud začne po domě jejích rodičů povlávat se vší svou teatrálností, nedopadne to dobře. Netopýry rodiče nemají příliš v lásce.), zkušeně čichá k šálku. Pak ji překvapil znovu. „Nepoužíváte sypaný čaj. Tahle máta je čerstvá, pravděpodobně stará jen pár hodin. Její lístky jste spařila vroucí vodou a nechala je louhovat... pět minut, tuším?“ Zato netušil, proč na něj překvapeně zírají dva páry povědomě hnědých očí. Matka přesunula svůj pohled na dceru. Ta vypadala úplně klidně, jako by něco podobného poslouchala každý den. „Jak to víte?“ opáčila překvapeně. Severus pokrčil rameny. „Cítím to. Léta praxe, dobrý čich... “ „Plus velký talent,“ dodala Hermiona téměř pyšně.

171


http://a-sisi.wgz.cz/ A opět ta čitelná ironie v těch černých zvláštních očích. Paní Grangerová měla pocit, že ten pohled je schopný vidět až na dno její duše. Znervózňoval ji a s podivem zjišťovala, jak uvolněně ho její dcera snáší. Zvláštní, skutečně. „Ale jistě, naše holčička říkala, že učíte... lektvary, to bude tím, co?“ vložil se do toho pan Granger bodře. „Evidentně. I když bych je radši jen vařil, než učil ty malé, tupé... “ Nedořekl. Hermiona mu rychle skočila do řeči. „Popravdě jsme vám chtěli říct,... že... se budeme brát,“ vykoktala nakonec. Ticho. Pak dvojí zalapání po dechu. Severus si unaveně promnul kořen nosu. Ta máta se mohla louhovat o pár minut déle, když už je u toho... dobře, raději bude mlčet. „Brát?“ vyhrkl udiveně otec nevěsty. „Hermiono... ty jsi... těhotná?“ Matka vypadala šokovaně. Tázaná zrudla, jako obvykle. Severus málem převrátil oči v sloup. Za koho ho to tady mají?! A vůbec – proč všichni hned myslí na malá mimina? Jestli i tady dostane přednášku na téma „jak zabránit početí“, asi se neudrží a bude moc, moc nepříjemný. A doma to pak schytá všemi směry... raději nemyslet. „Mami! Nejsem... těhotná.“ Další vlna zmatku. „Já se vdávat nemusím, já se vdávat chci.“ No sláva! Málem by si začal připadat jako nějaký zločinec, co jejich „berušku“ do něčeho nutí. „Ale... tak brzo?“ Budoucí tchýni to zřejmě moc nemyslelo a tak se, když promluvil, tentokrát neubránil zřetelné ironii: „Znám vaši dceru sedm let.“ Že to asi nebyl nejšťastnější pokus, mu došlo o vteřinu později. „Jenže během těch sedmi let jsme poslouchali, jak se nespravedlivě chováte... “ „Během šesti let,“ pípla Hermiona zničeně. „To je jedno. Myslela jsem, že prostě... to zatím jen zkusíte... ale svatba... “ Paní Grangerová vypadala asi tak šokovaná jako její dcera, když se jednoho rána zeptal na jednu zcela triviální otázku a v ruce přitom žmoulal prstýnek. Komické, ta podoba. „Tato situace byla... dodatečně vyjasněna a vyřešena,“ vložil se do toho Severus. „Hermiono? Je to tak?“ Pocit ukřivděnosti, že jeho slovu tady nikdo příliš nevěří, vystřídal pocit úlevy, když žena po jeho boku prohlásila: „Co to je za otázku? Naprosto jistě je to pravda. Severus nelže.“ Hm... hezký pokus. Teď se jen modlit a doufat, že kdysi neřekla rodičům nic o tom, co dělal dvě desítky let. I on sebou trošku trhl, když příkře dodala: 172


http://a-sisi.wgz.cz/ „A ta svatba je bez hostů.“ O tři dny později... „Je starý.“ „Mami... “ „Je to tvůj učitel.“ „Byl to můj učitel.“ „Jsem z něj nervózní.“ „To je normální. To každý.“ „I ty?“ „No, momentálně už moc ne.“ „Pořád na tebe kouká tak ironicky... “ Úsměv. „Jen někdy. Musíš v něm umět číst.“ „Nevadí ti to?“ „Co?“ „Ty pohledy... ta ironie, sarkasmus... “ „Snažím se s tím pracovat,“ reagovala Hermiona rozpustile. „Učila jsi mě, jak dosáhnout toho, co chci.“ Paní Grangerová vrhla omluvný pohled na manžela. A pak se nečekaně vytasila s nepěkným argumentem. „Nezlob se, ale... nevypadá zamilovaně.“ Její dcera se zasmála nahlas. „To už bys chtěla moc, mami.“ Nevěřícný pohled. „Tak tobě nevadí, že... tě nemiluje?“ „Ale já neřekla, že mě nemiluje. Já tvrdím, že chtít po něm, aby tokal, je zcela nereálné.“ „Tokal... to nikdo nechce,“ vložil se do toho otec. „Ale nějaký náznak citu... “ doplnila matka. Povzdech. „Ujišťuji vás, že náznaky citu dostávám pravidelně. V soukromí,“ dodala. Rodiče se po sobě mlčky podívali. Podrobnosti netřeba vědět. „Stejně, holčičko... je tak nespolečenský a chladný.“ Matka začínala znít zoufale. „Severus má za sebou špatné dětství, hrozná školní léta a šílených posledních dvacet let života, je logické, jak se chová.“ „Ani jeho minulost tě neodradí?“ ozval se otec pragmaticky. Hermiona jen důrazně zavrtěla hlavou. Matka, začínajíc přecházet po pokoji, pronesla to, co patrně tížilo její mateřské srdce nejvíce.

173


http://a-sisi.wgz.cz/ Tedy až potom, že její budoucí zeť kdysi vraždil na objednávku. Což ovšem nevěděla. Pouze Hermiona si říkala, že takováhle poznámka by měla tížit její srdce, ne zeťova socializace. „A ta svatba... bez hostů, neveřejná... to není z tvé hlavy.“ Čisté konstatování. „Kompromis, mami. Na obřad přijdete a pak...,“ omluvně pokrčila rameny. Paní Grangerová přistoupila k její židli a neočekávaně vzala dceru za levou ruku. Palcem obezřetně přejela přes levý prsteníček, kde se skvěl drobný zásnubní prsten. „Zase černá,“ pronesla směrem k perle nespokojeně. „Tvoje svatební šaty budou taky černé?“ Hermiona se ušklíbla. „Slonová kost. A nechtěj vědět, jak jsem to udělala.“ Starší žena přikývla. „Učíš se dobře.“ „Díky tobě.“ „Budeš s ním... spokojená?“ „Budu.“ „Dobrá, myslím, že... jsem někde viděla krásný černý kostýmek, asi si ho zítra zaběhnu koupit, mohl by se hodit.“ Paní Grangerová se zatvářila téměř radostně. Hermiona oproti tomu vypadala vděčně i dojatě zároveň. „Děkuju,“ špitla potichu. O další dva dny později... „Hermiono, Severusi! Tak ráda vás vidím.“ Molly se k nim hnala s vařečkou v ruce a s velmi podobným výrazem nadšení, jaký měla na tváři paní Grangerová. Severus už totálně rezignoval. Jediným štěstím bylo, že tohle měla být na dlouhou dobu poslední návštěva. Mimo to (ještě to Hermioně neřekl, ale po tomhle návštěvním utrpení si to zasloužil) po svatbě rozhodně žádné společenské dýchánky nebudou. Ani kdyby se postavila na hlavu. „My tě taky rádi vidíme, Molly,“ usmívala se Hermiona a „nenápadně“ do něj šťouchla loktem. „Dobrý den,“ pozdravil koženě. Jak se mohl k něčemu podobnému nechat přemluvit?! S co nejvíce kontrolovaným výrazem se rozhlédl po Doupěti. Stůl byl prostřen pro osm lidí a na plotně pobublávalo neuvěřitelné množství hrnců a pánviček. „Posaďte se,“ šveholila nadšeně hostitelka a klusala zpátky k plotně. Pak pronesla něco, čím celou situaci nevědomky ještě více zhoršila – alespoň pro Severuse. „Artur dorazí z práce za chvilku, Minerva je také na ministerstvu, jak asi víte, ale prý to také stihne, asi se tam spolu potkají,“ sypala ze sebe a oháněla se hůlkou. V kuchyni se zvedl oblak páry. Až potud bylo vše v pořádku... „Harry s Ginny a Ronem šli na Příčnou, ale budou tady...,“ kdy že tady budou nedořekla, protože se ozvaly dva zvuky a ani jeden nebyl zrovna příjemný. Hermiona žalostně zaúpěla. Severus nevěřícně zavrčel.

174


http://a-sisi.wgz.cz/ „Co prosím?“ ledově se snažil ujistit, zda dobře slyšel. Jako by se on někdy přeslechl. Molly nechala pánev pánví a provinile si je oba prohlédla. „No já myslela... že už ti to Hermiona řekla,“ snažila se nejistým hlasem, „víš... o tom... obědě... společném,“ zajíkala se pod tíhou jeho mrazivého pohledu. Opravdu se jí ulevilo, když svůj zrak stočil na Hermionu. Z toho chlapa byl jeden na mrtvici, a to se ani nemusel moc snažit. „No víš... já... tedy... my jsme si myslely,“ začala s obhajobou potichu Hermiona a přitom vyslala k Molly prosebný pohled. Ta jenom pokrčila rameny – copak ona ví, co na něj platí? Jestli na něj tedy vůbec něco platí. „Ano?“ povzbudil ji vražedně. „No... že bychom se mohli pokusit, jako všichni společně... si normálně promluvit. Civilizovaně,“ dodala honem, aby snad nedošlo k omylu. „Tak civilizovaně...,“ protahoval a propaloval svou snoubenku pohledem, „možná by nebylo na škodu oznámit mi to předem, co myslíš?“ vrčel dál. „To je pravda. Ale to by tě sem pak... “ „Nikdo nedostal,“ dořekl za ni. Hermiona vrhla další rychlý pohled směrem k plotně. Molly se taktně odvrátila a schválně mlátila pokličkami s větší razancí, než bylo nutné. Přistoupila k němu blíž. „Severusi, prosím,“ zašeptala, „je to pro mě důležité, vážně. Netáhla bych tě sem pro nic za nic.“ Když nereagoval, pokračovala. „Měla jsem ti to říct předem,“ pronesla omluvně a přešla jeho tiché „To tedy měla!“, „ale když už jsme tady...,“ položila mu ruku na předloktí a lehce ho stiskla. Odmítal se na ni podívat. Jasně tušil, že na něj upírá ten svůj pohled prosícího štěněte. Nikdy nepochopil princip, na jehož základě se nechá tímhle pohledem zviklat k nepochopitelným věcem – jako jsou třeba tyhle nesnesitelné návštěvní turné – ale faktem bylo, že na něj neblaze působil. Původně si myslel, že na večeři dorazí i starší Weasleyovic děti, proto ho stůl pro osm osob nijak nepřekvapil. Ale ani za nic by ho nenapadlo, že ty intrikánsky založené ženské na něj upředou tuhle past. Minerva jim nepochybně sekundovala. Hlavním problémem bylo, že jí chtěl udělat radost. Jenže – proč ona musí mít radost v situacích, kdy on trpí jako zvíře?! „Prosím...,“ ozvalo se znovu zpod jeho ramene. Nesnáší to! Tak moc to nesnáší, ale na druhou stranu... a z toho důvodu udělá jedinou možnou věc... „Kam se můžu posadit?“ uslyšel sám sebe. Definitivně – je korunovaný šašek a idiot v jednom. Koutkem oka zahlédl, jak se na něj Hermiona zářivě usmála. Počkej, to si ještě odskáčeš, ty manipulátorko, slíbil sobě i jí v duchu. Nicméně teď si jen zdeptaně sedal na ukázanou židli. O půl hodiny později... „Severusi, příští rok máme práci navíc,“ oznámila Minerva unaveně, jen co si oklepala popel z hábitu a posadila se. „Co zase?“ mumlal preventivně naštvaně. „Bylo mi oznámeno, že je třeba přepracovat některé učební osnovy, je to běh na dlouhou trať, bude to rozfázované do několika let. Ale máme začít hned,“ vysvětlovala zničeně a s díky přijala z Arturových 175


http://a-sisi.wgz.cz/ rukou pohár vína. Její zástupce odhodil ubrousek na stůl a protočil oči. „Stejně to ti panáci nečtou, můžu jim klidně podstrčit stávající osnovy jako nové a na nic nepřijdou.“ „Tím bych si nebyla tak jistá. Prý vyšlou jakousi nezávislou inspekci, která to bude kontrolovat, je možné, že dorazí hned zkraje roku,“ opáčila a rozprostřela si svůj ubrousek do klína. „Proč to chtějí?“ odvážila se do toho vstoupit Hermiona. „Protože mají pocit, že po válce se něco změnilo a má to být připsáno do učebnic. Nepochybně je v tom ještě něco,“ vysvětlil Severus a tázavě se obrátil na ředitelku. Ta přikývla. „Přesně tak. Například říkají, že už není třeba vyučovat v takové míře praktickou Obranu, protože už přece žádné nebezpečí nehrozí. Je to stejné, jako když do toho pletla prsty Dolores.“ „Že si nedají pokoj,“ dodal Artur, který až doteď mlčky poslouchal. „A vy jim ustoupíte?“ zajímala se Hermiona. „Ne,“ zavrčel Severus. Minerva byla sdílnější. „Navenek ano, jinak pochopitelně ne. Severusovi se jistě podaří zapsat inovace tak nejasně, že nebudou vědět, jak si to vyložit. Hlavně, že to bude znít dostatečně vznešeně, to je pro ně stěžejní.“ „Je to akorát zbytečná ztráta času, byrokracie, nic víc. Nesmysl,“ shrnul to otráveně Snape. Relativní poklid, ve kterém to celé zatím probíhalo, se změnil na zřetelný neklid, když se plameny v krbu opět rozhořely. Molly právě pokládala doprostřed stolu obrovskou mísu plnou rajčatového salátu a nespokojeně si povzdechla – první, co slyšela ještě předtím, než se v krbu vůbec něco objevilo, bylo zahalekání: „Mamko! Hádej, co Harry objevil!“ Hermiona strnula. Severus, který si překvapivě poslušně sedl na místo, které mu určila paní domu – a sice tak, aby mohl sedět vedle Hermiony, což hostitelka považovala za jakousi symboliku – skončil tím pádem také zády ke krbu, z kterého právě jako velká voda vyletěl Ron. Říci, že vystoupil... to by bylo krajně nepravdivé. Vyklopýtal, saze z něj létaly na všechny světové strany a mával kolem sebe rukama, v chaotické snaze je odehnat. Samozřejmě... zakopl. Což mělo za následek, že se nevyhnutelně chytil nejbližšího pevného bodu – a to bylo Severusovo rameno. Severus ztuhl, Ron, ještě nevnímaje, koho že se to drží, se o něj navíc ještě opřel, jak hledal balanc. Minerva se odvrátila, skrývajíc tak smích. Molly začala rudnout pod dojmem synova chování. Artur si hladově nabíral salát. Hermiona křečovitě mačkala skleničku. A Ron... „Do Salazarovy řiti!“ vyhrkl spontánně, načež jeho matka zaúpěla nahlas. Severus se ohlédl nejprve na ruku, která mu stále svírala rameno, pak pomalu přesouval svůj vražedný pohled směrem k Ronově rudnoucímu obličeji a nakonec hebce pronesl: „Také vás rád vidím, pane Weasley.“ Ironie toho prohlášení se nedala přehlédnout. Konečně, Ron ucukl, jako by se spálil a couvl na tři kroky dozadu, čímž málem porazil svou sestru, která 176


http://a-sisi.wgz.cz/ právě (o dost civilizovaněji) vylézala z krbu. „Ronalde! Dávej pozor,“ napomenula ho a teprve poté se rozhlédla po všech přítomných. „Jé, promiňte,“ vypískla překvapeně. „Slečno Weasleyová,“ kývl jejím směrem Severus. „Dobrý den, profesore, Hermiono, paní ředitelko,“ pozdravila radostně (přičemž spokojeně ignorovala fakt, že přítomné vyjmenovala ve špatném pořadí z hlediska etikety) a nevypadala ani moc překvapeně. Že by i ona byla součástí téhle rafinované ženské pasti? Ron se zatím nezmohl na jediné slovo, stál tam, celý zrudlý, s výrazem vola před porážkou. Nejspíše by i nějak zareagoval, kdyby právě nedorazila třešnička na dortu. „Rone..., “ zvolal Harry, také ještě napůl v krbu. (Proč ti Nebelvíři nemohou s tím mluvením chvilku počkat?!) Jen co vylezl na pevnou zem, začal si otírat své brýle. „Zatracený popel,“ mumlal si pod vousy a zamžoural na ostatní. A taktéž strnul. Severus měl takovou chuť být jízlivý a sarkastický! „Pane Pottere...,“ pronesl rychle co možná nejutrálnějším tónem, než se přestane ovládat. Oslovený se nezmohl na reakci. Když ticho trvalo příliš dlouho, korunovala to Molly prohlášením. „Severus a Hermiona nás přišli navštívit. Není to hezké?“ Merline... to snad ta ženská nemyslí vážně! „Asi se najím u sebe,“ prohlásil Ron s příslibem kruté vraždy v hlase a chystal se obejít stůl. „Ronalde, ani náhodou. Máme hosty!“ „Mami... “ „Matka má pravdu, sedni si,“ přisadil si Artur od rajčat. Oslovený probodl oba své rodiče ohnivým pohledem a se zjevnou nevolí se sesunul na židli na opačném konci stolu. Ginny se bez zaváhání posunula co nejblíže k Hermioně, která ji za to odměnila zmučeným, ale vděčným pohledem. A Harry... ten sice byl v Doupěti pečený vařený, ovšem stále se tam cítil jako host – velmi vítaný, ale host, takže si netroufl odporovat. Přisedl si k Ronovi a pohledem hypnotizoval desku stolu. S hlasitým úlevným výdechem začala Molly servírovat polévku. „Pane Weasley, pane Pottere,“ promluvila přes stoupající páru z polévkové mísy ředitelka, „doufám, že vám rok prázdnin stačil a my se dočkáme vašeho vítaného (šlehla pohledem po Severusovi, který začal preventivně vrčet) návratu do školy. Slečna Weasleyová mi svůj zářijový nástup již potvrdila. Koneckonců,“ pokračovala a čekala, až jí hostitelka vrátí talíř, „největší šílenství již opadlo, tady slečna Grangerová to má vyzkoušené, jistě se s vámi ráda podělí o zkušenosti.“ Ron vypadal, že by si raději nechal vrtat koleno, nebo potkal obřího pavouka, než aby začal konverzovat s Hermionou. Harry, který se pravděpodobně snažil strávit fakt, že viděl svou kamarádku vedle Snapea, z čehož plyne, že jejich vztah pokračuje, nedal ani najevo, že Minervu vnímá. „Ale jistěže se vrátí, už jsme o tom mluvili, že ano chlapci?“ snažila se zachránit trapné chování těch dvou Molly. 177


http://a-sisi.wgz.cz/ „Hm,“ zabručel neurčitě Ron a poklepával lžící o stůl, což Severuse neskutečně vytáčelo – ten monotónní klapavý zvuk... A stále se zvyšující frekvence úderů... Tohle že se mu navrátí do hodin? Za co?! O dalších pár desítek minut později... Atmosféra se trošku uvolnila s postupujícím servírováním chodů. Hermiona nervózně mlčela, Ron naštvaně mlčel, Harry zahloubaně mlčel a Severus ledově mlčel. Byli už u dezertu, když se Hermiona natáhla doprostřed stolu pro cukr. A to by vedle sebe nesměla mít všímavou Ginny, která okamžitě, každopádně poněkud zbrkle, vyhrkla: „Máš hezký prstýnek! Od koho je?“ Severus se zarazil, stejně tak tázaná, a pohlédli na sebe v tiché debatě. Kdy, když ne teď? Proto sem koneckonců také přišli... „Hm... no víš,“ soukala ze sebe oslovená tempem šneka. „Ukaž,“ ozvala se Molly a natáhla se přes stůl, aby lépe viděla. „Opravdu moc hezký. Takový by se za mých mladých let považoval za zásnubní,“ zasmála se a nabrala si další kus vynikajícího jablečného závinu. Když se nad stolem rozprostřelo dusivé ticho, smích jí zamrzl na rtech. Nakonec začala ještě kašlat. „Kdo je zasnoubený?“ vložil se do debaty Artur, který se více než na konverzaci soustředil na přemýšlení o novém mudlovském vynálezu, který mu do práce dorazil včera – říkalo se mu... kopírka, nebo tak nějak, a samo od sebe to vyrábělo kopie všech těch otravných lejster, které měl na stole. Užitečné, skutečně. Ti mudlové mají někdy dobré nápady. „Já... jsem zasnoubená,“ vymáčkla ze sebe konečně Hermiona. A bylo to skutečně za minutu dvanáct, Severus se už cítil silně frustrovaně. Molly na ni zamířila vidličkou a následně s ní začala ukazovat z jednoho na druhého. „Ty... teda vy... chci říct... Severus,“ koktala nevěřícně. „Už to tak bude,“ prohlásil poslední jmenovaný a sliboval sám sobě, že už nikdy nic podobně trapného neabsolvuje. „Ne!“ vykřikla Molly. „Ano,“ pípla Hermiona. „Vynikající,“ zvolala spokojeně Minerva. „To je tak romantické,“ škytla Ginny a pohlédla na Harryho, který vypadal, že mu ulétly včely. „Kdo, že si bere koho?“ ztrácel se Artur. „Ach děti,“ štkala Molly a hledala kapesník. Děti?! Severus odevzdaně svěsil ramena a čekal, až ta bouře přejde. Jedinou pozitivní věcí bylo, že alespoň tady se nikdo neptal, zda je Hermiona těhotná. Jinak už by vraždil. V tom zmatku, kdy se ženy zvedaly a jaly se navzájem objímat, zatímco Artur, kterému to konečně došlo, poplácal Severuse po rameni a spokojeně prohlásil: „Vida... tak už i ty, člověče!“ Načež se Severus přinutil ke kyselému úšklebku, který se snažil prezentovat jako úsměv – marně, si nikdo nevšiml Rona, který se nenápadně vytratil ven. Hermioně se s ním podařilo mluvit mezi čtyřma očima až po svatbě. Jejich vztah se nedal vrátit do původního stavu, ale dokázali se k sobě chovat přátelsky, což bylo v dané situaci maximum. Jakkoli ji to mrzelo, chápala, že nemůže mít všechno. Ron se dostal dokonce tak daleko, že snesl Severusovu přítomnost mimo třídu a nevybuchl po dobu delší 178


http://a-sisi.wgz.cz/ než deset minut, k čemuž ovšem neměl příliš často příležitost. A Severus, jakkoli ho ve třídě deptal, nikdy nevytáhl jeho vztah k Hermioně. Harry se nikdy nezmínil o skutečnosti, že o jejich „poměru“ věděl dávno před Ronem. Stejně tak už Hermioně nikdy otevřeně nevyčítal, jak se rozhodla. Ředitelka mu jednoho dne vyprávěla celý příběh ohledně Zabiniho a Hermionina roku v Bradavicích. Poté Snapea tiše respektoval a ten přestal dělat osobní narážky na Harryho minulost a původ. Minerva a Albus si vzájemně gratulovali, jak jim to všechno pěkně vyšlo a jak je pro všechny přínosné, když dají své chytré mozky dohromady. „Pro Merlina, vnímej!“ Severus lehce zatřásl jejím ramenem. „Cože? Ano?“ rozhlédla se roztržitě okolo sebe. Její manžel právě odkládal učitelský hábit na opěradlo křesla. „Na co myslíš?“ Hermiona se spokojeně protáhla a postavila se. „Ale tak... když jdeme zítra k našim na tu oslavu,“ začala zpříma, přičemž se Severus zatvářil útrpně, „vzpomněla jsem si na tu situaci, kdy jsme se všichni setkali poprvé,“ pokračovala dál. „Nepřipomínej mi to, buď tak hodná.“ „No tak... máma už ví, že mátu ti má nechat louhovat přes pět minut, to je fajn, ne?“ Zavrčení. Popošla k němu a objala ho rukama kolem krku. „Nebudeme tam dlouho, slibuju. A do Doupěte také nějaký ten pátek ještě nemusíš,“ dodala a jemně ho políbila. „Manipulátorko. Jenom pitomec jako já si tohle nechá líbit.“ Usmála se. „Ne, jsi úžasný.“ „Ano?“ „Jistě. Obvykle... “ „Vtipné.“ „Já vím.“ Hermiona laškovně zamrkala, odstoupila od něj a jala se odcházet. „Počkej. Kam jdeš?“ ztrácel nit Severus. „Do koupelny. Chci se vykoupat.“ „Teď?!“ dodal jako idiot a pohledem sklouzl na hodiny. Bylo sotva pět odpoledne. Přes rameno se na něj ohlédla. A neobyčejně trpělivě dodala: „No právě. Plánuju obsadit vanu na velmi, velmi dlouho... Takže jestli chceš mít možnost se tam dostat, měl bys zvážit, zda by nebylo výhodnější se přidat.“ A pokračovala v chůzi. „Proč to neřekneš hned?“ pronesl tónem objevitele. Odpověděl mu jenom vzdalující se smích.

179


http://a-sisi.wgz.cz/ Tak si raději pospíšil. *= Slovník lásky opravdu nezná slovo nemožné – protože jak jinak by bylo možné dostat Severuse na společenská setkání? J A také nám to krásně ladí s názvem povídky. **= Hláška je z filmu Jeho fotr, to je lotr. Je řečena v situaci, kdy se seznamují otcové budoucích manželů. Zdá se ti to nemožné? První kapitola našeho pokračování je na světě. Co se týče pojmenování povídky, chtěla jsem něco, co by vycházelo z názvu první části (i proto, aby bylo jasné, že k sobě obě povídky patří – lépe by bylo říci – je to jedna povídka ve dvou částech. Jeden celek rozdělený na dvě poloviny... bla bla). Zdá se ti to nemožné? byla první varianta, nicméně mi to přišlo příliš jednoduché a prosté. Po nejrůznějších zkomoleninách jsem se k tomu nakonec vrátila a doufám, že to není špatné. Ve své podstatě se mi to líbí i z tohoto důvodu – spokojený Severus ve spokojeném manželství... Nezdá se vám to na první pohled... nemožné? J Takže - začínáme tak trochu od začátku přesto ve stejném duchu. Kapitola je pro vás pro všechny, nicméně bych ráda zmínila Jituš a Lianell – víte, že díky vašemu dárku se část mé rodiny dozvěděla, že píšu? Dokud jsem ho neměla položený na psacím stole, jejich pozornosti to unikalo. Takže vám ještě jednou moc děkuju. Snad si tuhle kapitolu užijete. Sis PS: Ráda bych řekla, že kapitoly budou opět v tradiční neděli. Ovšem tohle vám slíbit nemůžu. Terka bude dělat zkoušky v autoškole a nastupuje do školy, tudíž se musím přizpůsobit jejímu režimu a možnostem. J KAPITOLA 1. – RADOSTI MANŽELSTVÍ Merline, proč je všude tolik lidí?! Otravně se motajících sem tam, nesmyslně se zastavujících uprostřed frekventovaných chodeb a budících dojem, že je nic netěší víc, než strávit polovinu dne naprosto neužitečným a neproduktivním klábosením s někým, koho velmi pravděpodobně potkají ještě téhož večera při okopávání tuřínů, protože jde o jejich souseda. Pak nechají tuřín tuřínem, nahrnou se k plotu a jednoduše naváží tam, kde přestali. Nepochopitelné. Jejich jediným štěstím je, že pod jeho ledovým pohledem a vlajícím hábitem urychleně uvolňují cestu. Div, že se patolízalsky nepokloní. Směšné. Severus proplul poslední várkou dveří, které ho oddělovaly od zamýšleného cíle, stroze kývl na postarší ženu sedící u dlouhého mramorově bílého pultu a s arogancí sobě vlastní bez jediného slova minul jakousi vznešeně vypadající delegaci, která netrpělivě posedávala na rozmístěných židlích. Jen díky připomínkám, které poslouchal poslední roky, lehce zaklepal, na odpověď nečekal a vtrhl dovnitř. Ministr kouzel nepříliš elegantně okusoval velké zelené jablko a volnou rukou se chaoticky prohrabával změtí pergamenů na stole. Na nečekané a drzé rozražení svých dveří nereagoval nijak zvlášť překvapeně. Usilovně žvýkaje, upustil pergamen a mávl rukou směrem k židli na druhé straně svého obrovského stolu. Severus, čekající s pozdviženým obočím až bude Kingsley s to promluvit, bubnoval prsty o dřevěné opěradlo. „Rád tě vidím, Severusi,“ vyrazil ze sebe konečně a odložil ohryzek na připravený talířek. Když nádobí okamžitě zmizelo, rozmrzele dodal: „Chtěl jsem to ještě dojíst!“ „Nepochybně se tady pro tebe najde nějaké další výživné jablko, Kingsley,“ opáčil Snape sarkasticky. „Zdvořilost sama, jako vždy,“ prohodil ministr a pobaveně zakroutil hlavou nad Severusovou lehkou úklonou hlavy. „Pokud se nepletu, ještě jsem ti nepogratuloval k nově získané funkci. Tak tedy gratuluji, pane řediteli.“ „Nech si ty řečičky, samozřejmě, že jsem o to vůbec nestál.“ Severus protočil oči a s vědomím, že se Pastorek dobře baví, pokračoval: „K mé velké škodě byla ženská složka v přesile a já přinucen nedobrovolně kapitulovat.“

180

KAPITOLA 1. – RADOSTI MANŽELSTVÍ

http://a-sisi.wgz.cz/ Ministr se zasmál nahlas. „Na to, že šlo o téměř násilnou kapitulaci, vypadáš překvapivě spokojeně.“ „Bez komentáře,“ odsekl Severus rádoby výhružným tónem, který v rámci předstírání vzal Kingsley vážně. „Když už jsme u ženské přesily, jak se má Hermiona?“ Povzdech. „Zřejmě dobře, tedy v této chvíli jistě perfektně,“ zamumlal neochotně. „Zřejmě? Jistě? Že by nakonec získala rozum a požádala o rozvod?“ provokoval dobráckým hlasem Kingsley a ušklíbl se pod vražedným Mistrovým pohledem. „Vtipné, jen co je pravda. Žel Merlinovi se obávám, že tě musím zklamat. Je na návštěvě u Weasleyových. Tudíž předpokládám, že je ve svém živlu,“ dodal koženě. „A to ti nevoní protože...?“ „Protože mám pocit, že se tam tím ženským štěbetáním nějakým záhadným způsobem nakazí a následně se tuto dovednost snaží praktikovat i doma, což je značně frustrující, abych pravdu řekl.“ Ministr se usmál, zabubnoval do desky stolu a zanotoval: „Ach, ty radosti manželství!“ Pod ledovostí prýštící ze Severusových očí radši zmlkl. „Počkej, kdo se bude smát naposled, i na tebe jednou dojde,“ potměšile prohlásil a namířil na nebohého Pastorka prst. „Ehm, takže jsi potřeboval...?“ odvrátil nečekaně rychle po řečené poznámce pozornost jiným směrem. Severus to takticky nekomentoval a hodil na stůl ruličku pergamenu. Po chvilkovém studování napsaného, Kingsley prohlásil: „Obávám se, že to zatím není v mé kompetenci.“ „Jak není? Kdo má tady větší pravomoc než ty?!“ „O to nejde, Severusi. Ale jak víš, jednotlivé oddíly ministerstva jsou na ministrovi funkčně a samosprávně nezávislé, nemůžu jim mluvit do každého rozhodnutí, které udělají.“ Když si oslovený znechuceně odfrkl, pokračoval. „Tak je to správné, ty to víš. Žádný ministr by už nikdy neměl mít právo absolutistické vlády.“ Severus, vzteklý, že mu chybí pádný argument, vyprskl: „Takže to mám tak nechat?! V Bradavicích se už několik let potuluje jakási komise dohlížející na... nevím vlastně na co. Jen se pletou úplně všude. Ovšem letos se rozhodli do toho strkat nos opět o něco víc. Tímhle tempem nebude škola ředitele vlastně vůbec potřebovat!“ „Nepochybuju o tom, že si najdeš způsob, jak jim přistřihnout krovky.“ „Žádné krovky!“ běsnil Mistr, „já je tam vůbec nechci. Podívej,“ zhluboka se nadechl ve snaze se uklidnit, „Brumbál vždy usiloval o to, aby byly Bradavice na ministerstvu zcela nezávislé. Na můj vkus někdy zbytečně vehementně. Dneska ho chápu. Od tebe chci vědět, jak se těch idiotů zbavím. Nebo lépe,“ mávl rukou a zarazil tak přicházející námitku, „nerad to říkám, ale... velmi bych uvítal, pokud bys je prostě vyhodil.“ Kingsley si ho zamyšleně prohlížel. „A nerad to říkáš proto, že je nemůžeš vyhodit sám,“ odvětil milým hlasem, než přešel k věci. „To budu moci udělat, až tam prokazatelně dojde k něčemu, co ukáže, nebo spíše odhalí nekalé, nesprávné, neprofesionální chování našich zaměstnanců. Ještě lépe – co poukáže na fakt, že existence té komise je funkčně neopodstatněná, že to nemá význam. Pak, Severusi, víš, že ti podepíšu, co budeš chtít. Mé právo do této záležitosti mluvit ještě nevzniklo.“ „Když si to přeložím... ty snad věříš tomu, že Bradavice potřebují nějaký dohled?“ otázal se klidně, ale 181


http://a-sisi.wgz.cz/ zároveň i tiše Snape, což Kingsleymu naznačilo míru vzteku kolujícího v lektvaristových žilách. „Řekni mi... TY si pro změnu myslíš, že pokud bych ti nevěřil – ať už to aplikujeme na fakt, jak řídíš a vedeš Bradavice, nebo na naše osobní vztahy – že kdybych ti opravdu nevěřil, měl bys prakticky neomezený přístup do mé kanceláře? Kolika osobními prohlídkami si na cestě sem prošel?“ zeptal se zdánlivě nesouvisející otázkou Pastorek a pohodlně se opřel. Severus trhl rameny. „Jednou,“ odpověděl velmi neochotně. „Předpokládám, že to byla ta, která je při vchodu na ministerstvo,“ opáčil Kingsley, ale na odpověď nečekal. „Pak bych ti rád řekl, že pokud, zdůrazňuji, pokud, se lidé vůbec dostanou do té židle, na které právě sedíš ty, pak nemají svou hůlku a prošli zhruba pěti prohlídkami včetně rentgenu.“ „Skvělé, moc dobře chápu, co chceš říct. Ale to nic nemění na faktu, že mi stejně nepomůžeš.“ Severus se snažil vyhnout tématu. Stále nevěděl, jak na podobné prohlášení reagovat. „Ty pomoc nepotřebuješ. Spíš vážně uvažuji o tom, že bych si měl zjistit, kdo přesně je k vám vyslaný a dát mu malé školení na téma – Jak přežít v přítomnosti ředitele Bradavic déle než jednu minutu a netoužit při tom být minimálně pět metrů pod zemským povrchem.“ „To udělej. Stejně bude do dvou minut po nich.“ „Co jsem říkal? Kdo že to tady potřebuje pomoc?“ s nádechem humoru v hlase pronesl ministr. *** „Ginny, jsi si jistá, že nečekáš minimálně trojčata?“ provokovala Hermiona kamarádku, která se právě cpala už třetím obrovským kouskem citrónového koláče. „Jeden dílek koláče za každé dítě?“ rýpala dál. „Mám pořád hlad a chuť,“ zahuhlala s plnou pusou dotázaná a šmátrala po cukru. „To je vidět, jen abys nepraskla.“ Ginny konečně polkla a vyčítavě se na Hermionu zadívala. „Já za to nemůžu. A tu ironii si nech pro někoho, kdo ji ocení, na mě se teď musí něžně a citlivě,“ dodala důstojně. Hrneček s citrónovým (!) čajem položila na vrcholek svého zakulaceného břicha, kde se chvilku povážlivě kýval, pak však zůstal poslušně na místě. Unaveně se opřela, zavřela oči a zaskučela: „Bolí mě záda, mám oteklé nohy a chci pořádně silné kafe! A chci dýchat bez pocitu, že mi zoufale chybí kyslík. A ještě chci... “ Co ještě by mladá paní Potterová chtěla, se nedozvíme, byla poněkud nezdvořile přerušena. „Prosím tě, zadrž. Začínám se děsit.“ Ginny překvapeně otevřela jedno oko. „No ne! Cítí můj mateřský nos to, co si myslím, že cítí?“ Hermiona odmítavě mávla rukou. „Nevím, co cítí tvůj úžasný, dávkou hormonů pomatený, nos, ale zatím cítí marně.“ „Zatím?“ ozvalo se poťouchle. „Merline! Pochopitelně, že bych někdy chtěla děti. Vdala jsem se na to vskutku příhodně, jejich tatínek by jim každý večer zpíval ukolébavky, tak na co čekám, že?“ Ginny se rozesmála tak, že hrníček měl na mále. „Severus... ukolébavky... zpívat... “ vyrážela ze sebe v okamžicích, kdy se snažila nadechnout. „No jistě, jen se pobav. Máš ještě tak šest týdnů, pak tě ten smích přejde.“

182


http://a-sisi.wgz.cz/ „Ty jsi vážně sarkastická, to sklepení má na tebe neblahý vliv. Ukaž,“ odvětila s žertem, když se konečně přestala smát na celé kolo. S funěním se naklonila blíž ke kamarádce, „ještě nejsi porostlá mechem nebo něčím, čemu se ve vlhku a šeru dobře daří?“ „Ts, vtipné.“ Hermiona se mračila, ale koutky jí cukaly i přes snahu je usměrnit. „Kde ten Harry zase vězí?“ změnila naprosto neočekávaně téma hovoru Ginny a starostlivě se podívala na známé hodiny na stěně v kuchyni. Ručička s nápisem Harry Potter stále ukazovala na položku „V práci“. „Zase přijde pozdě.“ *** Právě když se mladá manželka sháněla po svém manželovi, ten se srazil před kanceláří ministra kouzel se svým oblíbeným starým známým. Severus právě vycházel ven, Harry se chystal dovnitř... to nemohlo dopadnout dobře. Srážka byla nevyhnutelná. „Pottere, opravdu,“ začal Severus ironicky, „vaše neschopnost koukat na cestu mě nepřestává udivovat ani po všech těch letech. Vypadám snad jako Zlatonka, abyste se snažil o mé chycení?“ Harry netušil, zda je bezpečné na to odpovídat, ale když Snape jen mlčky zíral, usoudil, že za pokus nic nedá. „Zlatonku nepřipomínáte ani vzdáleně, pane řediteli,“ ujistil ho rychle, „taky vám gratuluji k nové funkci.“ Harry se dokonce vzmohl natolik, že k němu natáhl pravici. Severus nevěděl, jestli mu vynadat nebo obdivovat jeho odvahu. Nakonec ruku přijal. Jen na chvilku, samozřejmě. Sotva zlomek sekundy. Aby něčím zaplnil to následné rozpačité ticho, kdy oba stáli mezi dveřmi ministerské kanceláře a jaksi se jim nedařilo rozuzlit, kdo kam uhne první, zamumlal Harry: „Hermiona je dnes u nás v Doupěti, že? Už se těším, až ji uvidím.“ Severus oproti tomu tohle tlachání nesnášel (vždyť díky němu málem proklel polovinu kouzelníků na cestě sem). „Řekl bych, že je docela zjevné, že tam mou ženu najdete. Nepochybně je silně ponořená do nějaké vysoce ženské, mému mozku nic neříkající, konverzace s vaší ženou, která, domnívám se, nebude nic říkat ani vám. I když,“ odmlčel se a přejel po Harrym neurčitým pohledem, „ve vašem případě je možné všechno, Pottere. A pokud jsme se již dostatečně ujistili, kde že to máme své manželky, možná byste mi mohl uhnout z cesty. Pak totiž,“ dodal provokativně a ušklíbl se, „budete moci vejít k panu ministrovi, chápete?“ Harry chápal, ale tenhle proslov ho poněkud vyvedl z míry. Vždyť se snažil jen nezávazně konverzovat, pro Merlina! Když se nedočkal okamžité reakce, Snape pozvedl obočí. „Nechápete? Dobře, neměl bych se divit. Tak jinak – já totiž první neuhnu. Tudíž tu můžeme stát do večera, jistě. Žádný problém.“ Harry si nemohl pomoct, ale nechápavě zamrkal. Tohle je neskutečné. Jak to může Hermiona přežít? Umínil si, že se jí na to musí zeptat. „Severusi, nech ho,“ ozvalo se pobaveně za zády Mistra lektvarů a Harry zahlédl rozesmátý Pastorkův obličej. Oslovený cosi zavrčel, vrhl na nebohého mladíka poslední zdrcující pohled (Harry uhnul ze dveří přibližně sekundu před další srážkou) a beze slova odvlál skrz stále ještě čekající delegaci, která, zahlédnuvše ministra osobně, povstala. Ovšem ministr je oproti očekávání ignoroval a vtáhl vedoucího svých bystrozorů dovnitř. Žena u mramorového pultu nasadila útrpný výraz a jala se uklidňovat rozhořčené návštěvníky. Ano ví, že čekají již dvě hodiny. Ne, skutečně se nehodí předbíhat, to jistě ne. No, neví, jak to vysvětlit, ale 183


http://a-sisi.wgz.cz/ to byli moc důležití lidé, co je předběhli. Jistě, je možné požádat pana Pottera o autogram... Ne, pana Snapea by raději nežádala, navíc je už pryč... *** „Severusi, ne.“ „Jen pro tento rok.“ „Ne. Čemu nerozumíš na slovu ne? Je to prosté.“ „Potřebuju tě,“ připustil Mistr neochotně, ovšem už došel tak daleko, že se neproklínal, pokud něco takového vypustil z úst. Hermiona si povzdechla. Zatraceně! „Netvrď mi, že nenajdeš někoho, kdo ti bude dělat zástupce.“ „Ne někoho schopného, školní rok začíná za dva týdny. A ty víš, že pokud si svého zástupce nevyberu sám, přidělí mi ho ta idiotská komise, co se tady potuluje. Budou mlet něco o tom, že je to v jejich pravomoci a kdesi cosi... . A já se zblázním,“ zkoušel to dál. Bezmocně zakroutila hlavou. „To jsou samé skvělé vyhlídky. Když to nevezmu, ty se zblázníš, když to vezmu, sežereme se navzájem. Co si jen vybrat z tak úžasné perspektivy?“ zhodnotila střízlivě situaci. „Objasni mi, proč bychom se měli... sežrat nebo jak zněl ten poetický výraz?“ Hermiona se zhluboka nadechla. „Ponorková nemoc? Rozdílné povahy? Zkrátka – já versus ty,“ dodala, jako by to mluvilo za vše. „Jsme vlastně protiklady,“ doplnila, když na ni mlčky zíral. „Já zase myslel, že protiklady se přitahují.“ „Očividně. Zářný příklad toho, proč jsem ještě stále tady,“ provokovala. „Kingsley se taky divil.“ „,Cože?“ „Brblal něco o tom, jestli už jsi dostala rozum a požádala o rozvod.“ Zasmála se. „Vidíš?! To je moudrý člověk, ten náš ministr. Musím mu při nejbližší příležitosti sdělit, že jsem, žel Merlinovi, svůj rozum ještě stále nenašla. Ale,“ zarazilo ho, když se nadechoval k nějaké úžasné sarkastické poznámce, „hodlám ho aktivně a vytrvale hledat. Je to evidentně velmi potřebné a... Severusi, ne! Tomu se říká... “ Hermiona byla nešetrně a neslušně přerušena polibkem. Byla to jeho oblíbená zbraň. Nutno říci, že velmi účinná. „... psychický nátlak,“ dokončila rozhorleně. „Nebo taky vydírání, ty zmijozelský mizero,“ objasnila. „A tobě oboje vyhovuje,“ prohlásil s donebevolající spokojenou sebejistotou Mistr, než učinil další pokus, „jen na rok. Copak můžu za to, že Minerva musela jít do polovičního důchodu zrovna teď, zrovna tak narychlo? Popravdě ji podezřívám, že si to takhle načasovala schválně.“ „Jistě, to bys nebyl ty, abys za vším neviděl nějakou intriku.“ „Minerva je stará známá intrikářka, Albus jí směle sekunduje a na mou hlavu padají důsledky nebelvírských nelogických výmyslů. Tak alespoň ty měj pochopení pro tuto vskutku nezáviděníhodnou situaci.“ Ne, ten chlap není nemožný, on je naprosto nesnesitelný a manipuluje na (pro smrtelníka) nereálné úrovni. Otráveně po něm střelila pohledem. „Jestli se kvůli tomu rozvedeme, viníkem jsi ty. Budu chtít výživné, s tím počítej.“ 184


http://a-sisi.wgz.cz/ „Výborně. Zítra začnu všechno prodávat, aby raději nic nezbylo,“ prohodil vážně a v duchu se mu značně ulevilo. „Když to prodáš, dostaneš peníze. A právě ty peníze budu chtít, víš?“ objasnila mu podstatu rozvodového vyrovnání s milým úsměvem na tváři. „Neříkej? Pak bych měl začít i utrácet, co myslíš?“ „Myslím, že tě opravdu nesnáším,“ sdělila své mínění a praštila ho do ramene. „Samozřejmě. A proto jsi v noci říkala pravý opak? Dává to dokonale smysl.“ „Neboj, už se to nebude opakovat. V noci jsem... nebyla tak úplně při smyslech,“ prohlásila s pokusem o zachování důstojnosti a hrdě zvedla bradu. „Navrhuji tvé obdivuhodné odhodlání vyzkoušet, co ty na to?“ pokoušel se dál Severus dosáhnout svého, přičemž se tvářil obstojně nezúčastněně. „Já na to, že pokoušíš své štěstí a můžeš se dočkat nemalého zklamání, pane Nesnesitelný.“ „Výborně, hlavně, že si rozumíme. A už nezdržuj,“ brblal a mávnutím ruky zhasil svíce v kabinetě. AN: Malé časové dovysvětlení – jestliže se Epilog odehrával tři roky po „poslední“ (44) kapitole, pak toto pokračování povídky má děj řazen o další dva roky později. Tudíž celkem zhruba pět let od čtyřicet čtyřky a beru to tak, že i (plus mínus) pět let od svatby. KAPITOLA 2. – FIALOVÁ, MINERVA A JINÉ TĚŽKOSTI Další, ten den asi třicáté, zabušení na dveře. Proč mu nikdo neřekl, že se z toho ředitelování zblázní ani ne za týden ve funkci?! Jistě, věděl, že je to práce často poněkud... no řekněme... vyvolávající jistý druh bláznění, ale že to bude až takhle nestravitelné... „Dále!“ vyprskl Severus otráveně a doufal, že to nezvaného návštěvníka odradí. Marně. Tedy... viděl už hodně věcí, opravdu hodně. A ne zrovna pěkných věcí. Ale to co právě stanulo před jeho stolem, to... nemělo chybu. Měl silné nutkání párkrát nevěřícně zamrkat. Muž, který stál před ním, byl... kontrastem stylů, vrcholem přeplácanosti a nevkusu. Asi tak třicetiletý blonďatý modrooký a malý mužíček, oblečený do... Merline... fialového sametového fraku se zeleně jedovatou buřinkou. Zlatý řetízek od kapesních hodinek vychloubačně trčel z jedné mnoha pidi kapsiček (kterých měl příchozí na své ohavné fialové vestě lemované zlatou obrubou nezvykle mnoho), a v rukách, ukrytých v bílých (!) rukavičkách, svíral zlatou vycházkou hůl, ne nepodobnou té, jakou svého času mlátil vše kolem sebe Lucius Malfoy. Snape, který se snažil ze všech sil vydýchat tu šílenost před sebou, začínal být téměř úspěšný. Ale pak... muž promluvil a na tváři se mu usadil odporně úlisný a podlézavý úsměv, který jeho majitel zřejmě považoval za okouzlující. „Ředitel osobně, jaká čest,“ zakvičel protivně vysokým hlasem, směšně klátil hlavou směrem k podlaze a rukou přitom máchal holí. Kdyby se zmíněný ředitel na své židli otočil, všiml by si, že i portrét Albuse Brumbála vyhlíží s poněkud nevěřícným výrazem – dokonce tak nevěřícným, že si zapomněl vložit do úst citrónový drops a strnule ho držel někde na půl cesty ke rtům. „Jsem člen komise dohlížející na obnovu a zušlechťování vaší vznešené školy,“ pokračoval ve svém kníkání, když Severus nejevil ani nejmenší ochotu ke spolupráci a zdálo se, že pouze v záchvatu jakési tenze stiskl zuby. No... to byla velká nevědomost. Čelisti Severuse bolely od toho, jak moc je k sobě tiskl. V duchu uvažoval, jak dlouho ještě vydrží sedět a nezabíjet. Jeho zkušené já mu naznačovalo, že ten nebožák před ním má tak... minutu, možná dvě, než dojde k nějaké nepěkné akci. Cítil se tak vykolejený, že ani nevěděl, co si o tom... individuu před sebou myslet. Zrovna se pracně snažil zformulovat větu, která by neobsahovala slovo Avada (a ani Kedavra, samozřejmě), když se dveře ředitelny opět otevřely. Už ze způsobu, jak se otevřely, poznal, s kým má tu 185

KAPITOLA 2. – FIALOVÁ, MINERVA A JINÉ TĚŽKOSTI

http://a-sisi.wgz.cz/ čest. Jen netušil, zda má být rád. „Omlouvám se, asi ruším,“ vyhrkla Hermiona stojící u dveří. Opět mu nebylo dopřáno nic říct. Mužík se totiž bryskně otočil na podpatku svých fialových semišových polobotek (Severus v duchu metal kletby na vše, co jen vzdáleně připomíná fialovou) a v afektovaném gestu spráskl ruce. „Ale u všech svatých, jen to ne!“ vyhrkl divadelním hlasem, „dáma nikdy neruší,“ zakončil, a už se hnal směrem k Hermioně. Severus přes jeho rameno zahlédl její tázavě povytažené obočí, zatímco ona zřetelně cítila jeho touhu vraždit. Touha, do této chvíle jen těžce snesitelná, se stala naléhavě nesnesitelnou v okamžiku, kdy si ten chlap dovolil vzít Hermionu za ruku a táhl ji do středu místnosti. Tam ji od sebe odstrčil na délku paže, pozorně si ji prohlédl a pak... jí zvedl pravou ruku, sklonil tu svou šaškovskou palici a jal se jí políbit. „Jste okouzlující, slečno...?“ vypískl poté, co se opět narovnal, ale ruku nepouštěl. Bylo to zvláštní, ale vždy „výřečný“ ředitel se zmohl na své první slovo od začátku téhle tirády až nyní, v okamžiku stavu ohrožení. „Paní,“ dostal ze sebe tónem tak mrazivým, že Potter s Longbottomem by svorně prohlásili, že na ně vlastně mluvil láskyplně. „Co prosím?“ ztrácel se ten šašek a zmateně k němu otočil hlavu. „Říkám,“ vyštěkl a prudce se postavil (Albus usoudil, že teprve teď nastala ta pravá chvíle na cucání bonbonu), „že mluvíte s paní, nikoli se slečnou.“ „Och, jaká to škoda,“ začal nanovo a svůj slizký modrý pohled opět upřel na Hermionu, „tak mladá a už spoutaná pouty celoživotního závazku,“ dokončil opět divadelně smutným hlasem a zkroušeně zamrkal. Hermiona, doteď to sledujíc prakticky s vyraženým dechem, promluvila ve snaze odvrátit hrozící katastrofu v podobě plíživě se blížícího manžela. „To je od vás... milé, ale nepřipadám si nijak zvlášť spoutaná.“ Pokoušela se znít mírně, a pokud možno nenápadně přitom vyprostit svou ruku. Prozatím neúspěšně. „Tedy... mi dovolte, abych vyjádřil svůj obdiv alespoň svou poníženou poklonou vztahující se k vašemu půvabu, paní...?“ „Hermiona Snapeová,“ ujistila ho konečně, aby snad nedošlo k omylu, a rádoby náhodou si začala levou rukou pohrávat s horním knoflíčkem hábitu, čímž dostala do zorného pole svého společníka jak svůj zásnubní, tak i svůj snubní prsten. Mužík se evidentně zarazil. Nevěřícně obrátil hlavu k Severusovi, který už stál sotva půl metru od nich, pak se navrátil zpět k Hermioně, pak znovu k Severusovi a tak asi pětkrát, až to připomínalo tenisový zápas v poněkud pomalejším sledu úderů do míčku. „Kouzelné!“ vymáčkl ze sebe nakonec neupřímně a zvonivě se zasmál. Severus si připadal všelijak, ale kouzelně rozhodně ne. „Tady pan ředitel má ale štěstí. Tedy jestli vážně myslíte jeho?“ dodal nevěřícně a korunu tomu ten prďola nasadil, když se odvážil jemně poklepat Severuse po rameni tou ohavnou a kýčovitou věcí, kterou svíral v ruce. „Samozřejmě, že ano. Koho jiného?“ odsekla mu dotčeně tázaná a nebezpečně se jí zablýsklo v jinak klidných očích. Zato pan ředitel toho měl právě dost. Dotek vycházkové hole bylo to poslední, co byl ochoten snést. Tohle mu Kingsley zaplatí. Nebo on jemu, to je fuk.

186


http://a-sisi.wgz.cz/ „Tak za prvé, nevím, kdo pořádně jste,“ začal ledově, ruce si založil na hrudi a ve své výšce se nad tím malým červem tyčil o dobrých třicet centimetrů, „na dnešek jsem neměl s nikým z té vaší sebranky domluvenou schůzku. Za druhé, je mi úplně jedno, jestli jste byl vyslán ministerstvem, na to vám kašlu. Tady nebudete, ani kdyby se rozkrájeli,“ pokračoval a mávnutím ruky smetl hůl ze svého ramene a namířil na provinilce prst, „za třetí, lituji, že jsem vás někdy neučil,“ dodal a na napůl vyděšený a napůl tázavý pohled s chutí sobě vlastní prohlásil: „pravděpodobně bych vás zabil už během školy – což by bylo dobře pro nás pro oba. Za čtvrté,“ vrčel dál, ignoroval Hermionin varovný pohled a posléze zvýšil hlas, „okamžitě pusťte ruku mé ženy z těch svých malých hrabavých pracek. Za páté – podívejte se na ni ještě někdy podobným pohledem jako před chvílí a ujišťuji vás, že pak už se nepodíváte na nic. A konečně, za šesté – okamžitě vypadněte z mé kanceláře, z mé školy, z mých pozemků a opovažte se sem ještě někdy vrátit!“ na konci už Severus na couvajícího pobouřeného muže téměř řval. Čím víc muž couval, tím víc ho pronásledoval. Když byli skoro u dveří a zdálo se, že se návštěvník vzmůže na nějaká slova protestu, vyprskl mu přímo do obličeje: „Zapomeňte. Ministr vám nepomůže.“ Načež mu zabouchl dveře před nosem. „Peggy!“ zavolala Hermiona do nestalého ticha, kdy všechny obrazy s Albusem v čele (ten dokonce zapomněl aktivně cumlat drops, tak moc ho scéna, odehrávající se před ním, pohltila) konsternovaně zíraly na novodobého ředitele a div, že se ve svých rámech nekrčily. Ticho přerušilo jen hlasité „puf“ a následně pisklavý hlas skřítky. „Paní volala? Paní má přání?“ „Běž a dohlédni, aby se pan...,“ tázavě se podívala na Severuse, který jen neurčitě trhl rameny, „hm... aby se ten fialový pán dostal bezpečně z hradu i z pozemků. Nikde se nesmí zdržovat, ano? Pak mně, nebo panu řediteli, přijď říct.“ Skřítka, poněkud překvapená popisem úkolu, horlivě kývala, že ano, rozumí. „Peggy chápe, Peggy půjde hledat fialového pána. Nespustí z očí nic fialového, protože kdyby nesplnila úkol, musela by si přežehlit uši. Pan ředitel by jí řekl, že si je má ještě napařit a to Peggy nechce, takže poslechne... “ Jestli bylo řečeno ještě něco, zaniklo to v dalším hlasitém „puf“. „Co to mělo znamenat?“ odvážila se zeptat Hermiona a pozorovala, jak Severus nasupeně rázuje sem a tam. „Nevím! Vyvedl mě z míry tak moc, že jsem se ho ani nezeptal na jméno, což je trestuhodné zanedbání povinnosti. To se mi snad ještě nestalo.“ „To nemyslím, co to tvoje za čtvrté, za páté... “ „Co bylo za čtvrté a za páté?“ otázal se roztržitě s typicky chlapskou nevědomostí. Hermiona si povzdechla. „Moje ruka, jeho pohled a tvůj jasný projev toho, komu patřím,“ dodala napruženě. „A v čem je problém? Jen jsem konstatoval fakta.“ Dělá si z ní blázny?! „V čem je problém?! Já nejsem žádný kus flákoty, aby se o mě dva kohouti přetahovali a natřásali přitom svá vznešená peříčka.“ Severus se vrátil za svůj stůl, pohodlně se usadil, otráveně se poohlédl na spokojeného Albuse a se svou typickou rozvahou opáčil: „Nikdo se o tebe nepřetahuje. Ještě řekni, že ti to nevadilo! Líbat ruce! Copak jsme v nějaké historické frašce?“ Muži! Ačkoli konkrétně toho svého milovala nadevšecko (i když v rámci zvládnutí jeho ješitnosti to neříkala příliš často), byly chvíle, kdy by ho nejraději umlátila – třeba nějakou pěknou, těžkou pánvičkou. „Je to hezké, víš? Projev galantnosti. To ty neznáš,“ mávla rukou a svezla se do křesla před jeho stolem.

187


http://a-sisi.wgz.cz/ Snaživě ignorovala Brumbálovo poněkud křečovité mrkání ne nepodobné akutnímu tiku. „Pěkné?! Je to vrcholně směšné. Nezdá se, že by ti to nějak markantně chybělo.“ Jak ho tak znala už pár let, věděla, že nenápadně sonduje, jestli jí něco (v tomto případě galantnost – ale jiná, než šaškovská) nechybí. „Hm... někdy bys mohl být trošku... milejší,“ našla kompromis. Severus cosi otráveně zavrčel, načež se Hermiona neubránila úsměvu. „Dobře, není to s tebou tak hrozné. Většinou,“ dořekla provokativně. Přicházející, zcela jistě velmi milou odpověď, přerušilo známé hlasité „puf“. „Tak?“ vyprskl Severus netrpělivě na nebohou, už teď se krčící skřítku. „Pán je pryč. Peggy od něj slyšela moc ošklivých věcí. Pán říkal, že pan ředitel...,“ začala, ovšem v tomto bodě se nerozhodně zarazila. „No co?“ dožadoval se podrážděně Severus. Skřítka nerozhodně pohlédla na Hermionu. Ta ji povzbudila laskavým kývnutím. „Říkal, že pan ředitel je ohavný a slizký mrzout. A že by si myslel, že paní,“ ustrašeně ukázala na Hermionu, „bude mít víc soudnosti, když už se vdala. Paní prý...,“ tady se opět zarazila a nejistě přešlapovala. „Mluv,“ nakázal nekompromisně Snape. „Prý... pánovi jistě brzy uteče.“ Severus si znechuceně odfrkl. Hermiona se ulehčeně zasmála. „Za tohle mi Kingsley těžce zaplatí,“ pronesl zlověstným tónem. *** „Ne, Minervo. Opravdu nevypadáte, že potřebujete nějaký poloviční důchod, tak to přestaňte zkoušet. Vaše manipulace je donebevolající.“ „Severusi, křivdíte mi,“ promluvila s nevinným výrazem na tváři bývalá ředitelka a lehce se usmála, „vždyť víte, jak to všechno zmáhá. Já už mám svá léta, paměť taky není, co bývala... .“ „Vrr,“ ozvalo se v tiché reakci, jinak se však ústa zkoušeného ředitele ani nepohnula. „Vaše jediné štěstí je, že zůstanete ředitelkou těch svých chrabrých Nebelvírů. A jestli se mi rozpadne manželství, bude to jen vaše vina, je vám to jasné?“ útočil po chvíli a namířil na Minervu obviňující prst. Ten den vůbec na někoho mířil příliš často. „Jsem si jistá, že vaše manželství nepřijde k žádné úhoně, Severusi. Ale víte, co bych chtěla vědět?“ dotázala se s lišáckým zablýsknutím v očích, což samo o sobě nevěstilo nic dobrého. „Raději snad ne... “ „Já vím, že to chcete slyšet,“ ignorovala prohlášení a naklonila se k němu o trochu blíž, „kdy se konečně dočkáme nějakého dalšího malého lektvaristy?“ Velký důraz byl položen na slovo konečně. Severus na svou bývalou nadřízenou upřel obzvláště ledový pohled. „Drahá paní profesorko,“ začal, přičemž zvýraznil oslovení, „jsem si jistý, že podobné nepodstatné starosti nespadají do vaší kompetence. Navíc – vám, s tím vaším nemožným a otravným pletichařením, nebudu odpovídat na nic.“ „Takže máme naději?“ dožadovala se nadšeně a div, že v křesle nenadskakovala. „Máte jen mizivou naději...,“ začal Snape tónem, který použije vrah na svou oběť těsně před mordem, „že 188


http://a-sisi.wgz.cz/ se dožijete vytouženého důchodu. A ta miniaturní naděje klesne do záporných hodnot, pokud okamžitě nepřestanete klást ty své absurdní otázky!“ Zklamaná Minerva – to byl pohled pro bohy. Zkroušeně se opřela, sklopila oči a ruce složila v klíně. „No tak, Severusi, přece se neptám na nic... nereálného.“ „Vy se, hlavně, nemáte ptát vůbec! Teď, pokud vaše ctěnost dovolí, se musím prokousat tou haldou pošty, co mám na krku i díky vám,“ vyprskl znechuceně a hmátl po první nenápadně působící ruličce pergamenu. Minerva dobře věděla, kdy je čas k ústupu. Schválně pomalu se zvedla, snad aby dala jasně najevo, že skutečně potřebuje méně práce plus více odpočinku a šourala se ke dveřím. „Hezký den, Severusi.“ Odpovědí jí bylo další z mnoha typů zavrčení. Ještě stále znechuceně vrtěl hlavou a snažil se ze svých myšlenek vyhnat představu dudlíků a plen, když se zarazil v polovině pohybu. V ruce držel asi desátý dopis z padesáti. Rychle ho přejel očima. To písmo mu bylo povědomé, jen ho nedokázal zařadit. Podpis chyběl, což se dalo vzhledem k obsahu sděleného, očekávat. Výhružky, narážky, vydírání nebo popis nejrůznějších odporných činů a situací... to nebylo nic, co by viděl poprvé. Ani nic, co by ho dokázalo nějak extra vykolejit. Ale jedna věta, docela krátká a prostá, způsobila právě ono zmrznutí v půli pohybu. Co myslíte? Stála by vaše ženuška o to, si hrát? KAPITOLA 3. – VŠECHNO CO MÁ SVŮJ ZAČÁTEK, MÁ I SVŮJ KONEC Severus na těch pár slov chvilku zíral. Pak začal celý dopis číst znovu od začátku, analyzoval každou slabiku. Dobře, zcela nepochybně platí následující – je to jen první z dlouhé řady podobných lejster. Intenzita výhružek se bude přiostřovat, postupem času možná dojde i na vznesení požadavků. Patrně to potrvá dlouhou dobu ve snaze Severuse co nejvíce zdeptat. No, výborně, to není nic nového pod sluncem. Také nepochyboval o tom, že dříve či později přijde na to, kdo je oním pisatelem. Za á – dotyčný s tím sám nedělal žádné tajnosti, zřejmě si přál být v určitou chvíli odhalen. Za bé – byl si jistý, že to písmo už někdy viděl. Jen mu zatím unikalo, kde a kdy. Vědomí, že na to dříve či později přijde, bylo značně uklidňující. Protože, koneckonců – člověk se vždy více bojí zla, které nezná.* „Severusi?“ ozvalo se znepokojeně za jeho zády. „Co zase?“ zavrčel nevrle dotázaný a rychle pergamen sroloval. Mít toho vševědoucího staříka neustále za zadkem je skutečně nesnesitelné. „Je všechno v pořádku, chlapče?“ „Brumbále. Za prvé – nejsem chlapec, za druhé – nevidím důvod, proč by nebylo, a za třetí – mám dojem, že by vám prospělo pár hodin nerušeného spánku, vypadáte tak... přepracovaně. Nepochybně to bude z toho neustálého infantilního cumlání.“ Albus nevypadal ani příliš dotčeně. Sám si pamatoval, že pracovat v místnosti, kde na vás neustále někdo zírá, je vskutku úmorné. Ale on to s tím svým chlapcem myslel jenom dobře! Jak tak váhal, co odpovědět, Mistr lektvarů na něj zíral s povytaženým obočím. „Nu, asi máš pravdu, chla... tedy... Severusi,“ urychleně se opravil pod náporem ledu, který se řítil z černých očí jeho směrem. „Výtečně. A s budíčkem nespěchejte.“ Bývalý ředitel si nespokojeně povzdychl. Ani na stará kolena se nedočká trochy vlídnosti. Se zklamaným výrazem se natáhl pro poslední drops - na dobrou noc. 189

KAPITOLA 3. – VŠECHNO CO MÁ SVŮJ ZAČÁTEK, MÁ I SVŮJ KONEC

http://a-sisi.wgz.cz/ *** Člověk se dneska musí i do vlastní ložnice plížit jako zloděj. To to dopracoval, skutečně. Bylo půl jedné ráno a on se konečně odtrhl od jakýchsi doporučených (rozuměj – závazných) pokynů ohledně složení učitelského sboru. Nutno dodat, že pro jednou byly tyhle nesmysly vítané – čím déle se zdržel, tím pravděpodobnější bylo, že Hermiona už bude spát. Což bylo přesně to, co potřeboval. Potichu přešel k její straně postele. Jednu ruku měla položenou na hřbetě rozečtené knihy, druhou založenou pod polštářem. S mírně pobaveným zavrtěním hlavou vysvobodil nebohou knihu a odložil ji na noční stolek. Mlčení jehňátek, oznámil mu titulek na přední straně. Netřeba vědět, o čem to bude tentokrát. Ty mudlovské výtvory se místy zdají být značně nebezpečné. Ještě teď ho deprimovala vzpomínka na několik nocí zhruba před třemi lety, které strávil přesvědčováním, že ne, skutečně nezná nikoho, kdo by se koupal v panenské krvi. Četla zrovna nějakou... . Čachtickou paní, či co to bylo a zarytě tvrdila, že se to v minulosti opravdu stalo. Divný spolek, ti mudlové. No, dobře. Ale jak se dostat k tomu zatracenému náramku bez toho, aby ji probudil? Hermiona ležela na boku, čelem k němu, zády ke středu postele. Pomalu a tak jemně, jak jen dokázal, zatáhnul za její levé zápěstí. Neklidně se zavrtěla, cosi zamumlala a... otočila se přesně na druhou stranu, tedy pryč od něj. Navíc, když už to vypadalo, že se nebude hýbat, přece jen ho vyvedla z omylu. Skončila totiž na břiše, prakticky ve středu postele, ruce zamotané někde pod hromadou polštářů, které zkrátka museli mít, i když jemu by, zatraceně, stačil jeden! Stejně je pravidelně házel na zem a ráno zase jako idiot zvedal („Přece nebudeme zneužívat domácí skřítky, Severusi... “). Výtečné. Nejen, že se roztahuje tam, kam nemá, ještě si musí vybrat tu nejméně vhodnou chvíli. Situace to byla zajímavá. Mistr stál bezradně nad vlastní ženou a nevěděl si rady. Dobře, tak jinak. Jedním kolenem si klekl na matraci, ruku opřel vedle Hermioniny hlavy a druhou se jal hledat onen kýžený předmět. Ha! Nahmatal obrysy náramku, teď už jen rozepnout. Jak tam tak klečel, bořil se do matrace a motal do haldy polštářů, ani ho nenapadlo zkoušet to kouzlem. Prostě automaticky hledal prsty zapínání. Jenže na to potřeboval ruce dvě – bez velkého rozmýšlení tedy zvedl tu, o kterou se opíral, čímž samozřejmě způsobil, že ztratil balanc. A jak tak ztratil balanc, navíc ještě klečíce, zákonitě spadl. Žel Merlinovi, právě na spící manželku. Což by, uznejme, v jiné situaci nemuselo být na škodu, ovšem tentokrát to bylo mírně... kontraproduktivní. Manželka, pochopitelně, ihned polekaně vykřikla. Než si ovšem stačila zařídit vdovství nějakým nečekaným bezhůlkovým kouzlem, poznala, kdo že jí to leží na zádech a kleje jako dlaždič, jak by prohlásil její otec. „Pro Merlina, Severusi! Co to děláš? Mohla jsem tě zabít!“ Oslovený cosi zavrčel, vyhrabal se na své končetiny, nedůstojně se, zamotaný do svého oblíbeného hábitu, zvedl a odhodil si rozcuchané vlasy z čela. „Zabít? Těžko.“ Hermiona se, zbavena balvanu na svých zádech, otočila a rozespale se posadila. „Co to má znamenat?“ „Co by? Já tady taky bydlím, jestli jsi si nevšimla,“ odsekl naštvaný sám na sebe, jaký má talent pokazit, co se dá. „Všimla, budeš se divit. Ale to nevysvětluje, proč mi, u všech svatých, v... “ střelila pohledem na noční stolek, „půl jedné ráno přistaneš na zádech? Jestli to byla snaha o mé zadušení, tak to bys měl volit něco účinnějšího, hodného tvé pověsti. A propos,“ navázala nevzrušeně, ignorujíc jeho vrčení, „víš, že kouzelníci nemají nárok na vdovský důchod?“ podle tónu, kterým to říkala, byla spíš pobavená, než rozzlobená. „Jaký důchod?“ ztrácel se oproti svým zvyklostem Severus. Hermiona se spokojeně ušklíbla. Milovala ty chvíle, kdy nad ním měla na vrch. Kdy se mohla vytasit s něčím, co on zaručeně v tom svém geniálním mozku nepobíral.

190


http://a-sisi.wgz.cz/ „Ale nic, nelam si s tím hlavu,“ slitovala se, když viděla jeho podráždění nad vzniklou situací. Zkušenost jí také napovídala, že v tomhle stavu z něj nic nedostane. A jelikož byla klidná, co se týkalo jeho úmyslů, se zívnutím si zase lehla. „Můžu už spát, nebo se mám připravit na další podobné nálety?“ popíchla ho dobrosrdečně. Odpovědí, nutno podotknout, že nepříliš lichotivou, jí bylo další zavrčení. „Hm, tak díky,“ zamumlala ospale a stočila se do klubíčka. Poslední, co vnímala, byla vlající záplava látky, mířící směrem koupelna. Jestlipak všichni manželé provádějí podobné... zvláštnosti? O dvacet minut později měl Severus náramek v ruce. Proč to nemohlo jít bez komplikací? A bez toho, že by ze sebe udělal totálního kašpara? Pár mávnutí hůlkou, opatrné navrácení šperku majitelce, a mohl klidně usnout. *** „Co zase chcete?“ vyplivl frustrovaně Mistr, když zaslechl nenáviděné zavrzání dveří. Ani se přitom zvuku neuráčil zvednout hlavu. „Tedy, pane řediteli... na to, jak moc jste stál o mou přítomnost, je vaše nadšení poněkud nedostatečné, co říkáte?“ Severus prudce vzhlédl. „Říkám, že jsem na pokraji výbuchu. A jdeš brzo,“ poznamenal, věren své pověsti, ledově. „V tvém případě lepší dřív než později. Počkej – slyším dobře? Na pokraji výbuchu? Ale Severusi, vždyť jsi ředitelem sotva pár dnů.“ Nesrozumitelné zavrčení. „No dobře, mlčím. Já se to pak stejně dozvím.“ „Elizabeth, budˇ té dobroty a přestaň za mými zády intrikovat s mou vlastní ženou.“ Výhružka se minula účinkem, soudě dle jemného úsměvu na ženině tváři. „Stále stejný, jak vidím. Když dovolíš, posadím se,“ oznámila mu a pomalu klesla do křesla před ředitelským stolem. Majitel místnosti si ji konečně bedlivě (a z blízka) prohlédl. „Sakra!“ „Copak? Nelíbí se ti, co vidíš?“ Pár vteřin na ni mlčky zíral, pak se s jakýmsi poraženeckým gestem opřel a odhodil brk. „Víš zatraceně dobře, že nelíbí. Proč jsi nic neřekla?“ I ona se opřela, ruce v klamné uvolněnosti položila na opěrky křesla a zadívala se někam za Severusovu hlavu. „Protože s tím stejně nic neuděláš. Oba to víme. Nač se... stresovat?“ „Ne, já nic takového nevím, asi mě budeš muset poučit. Čím déle nic neřekneš, tím menší je šance, že můžeme něco... cokoli, udělat, vyzkoušet. Existuje výzkum, který by mohl... “ spustil zostra, ale zarazil se ve chvíli, kdy na něj opět upřela svůj pohled, věnovala mu celou svou pozornost, přičemž z jejích očí vyzařovala zvláštní pokojnost a něžnost. Pak tiše, ale úplně klidně a jasně, bez nejmenšího projevu dalších emocí, prohlásila: „Já umírám, Severusi. A ty to víš.“ Portréty na stěnách zastavily své obvyklé činnosti, Brumbál smekl svou čapku a nynější ředitel... prostě jen vstal, otočil se zády ke středu ředitelny a přešel k oknu. Ticho se táhlo. Elizabeth pozorovala jeho záda se směsicí trpělivosti a lítosti. V tuto chvíli nebylo nic, co by mohla říct, nic co by ulevilo... pomohlo... nebo uklidnilo. 191


http://a-sisi.wgz.cz/ Jak tam tak stál, před (a pod sebou) pozemky Bradavic, v sobě obrovský kus bezmoci smíchané s ještě větším kusem nenávisti a vzteku, to celé navíc říznuté pocitem vlastního selhání a korunované snahou pochopit, proč je život tak nesmírně nespravedlivý, proč dokáže tak ublížit, ublížit tam, kde by měl těšit, zvedl levou ruku, otočil ji dlaní vzhůru a neurčitě jí trhl. Pochopila. „Nevím. U Munga říkají, že to... nedokáží odhadnout. Ale prý jsem vydržela déle, než by čekali, takže máš naději, že tě ještě chvíli otravovat budu,“ objasnila s dávkou černého humoru a odstínem ironie, směrem k jeho nehybné postavě. Tentokrát odmítavě zakroutil hlavou. „Severusi... pamatuješ?“ navázala, když se ticho dál prodlužovalo, „vím, jaké to je umírat. Už jsem tím jednou procházela a nebojím se. Koneckonců – každý tam jednou musí, že ano?“ „Tenkrát... jsi neumírala. Ještě ne. Jinak bys tady neseděla,“ opáčil tichým hlasem a dál sledoval jezero v dálce. „Ale ano, umírala. Jen jsi se do toho připletl ty a přerušil jsi mi tu cestu, kterou jsem viděla před sebou.“ Nereagoval, rozhodla se pokračovat. „Asi to tak mělo být a ty jsi to mohl jen oddálit. Tak se přestaň užírat a vylož mi ty svoje nejapné připomínky ohledně výuky těch malých talentů,“ zakončila o poznání veselejším hlasem, ve kterém nechyběl odstín dřívějšího elánu. Teprve v ten moment se k ní obrátil čelem. Vypadal duchem jinde. „Chceš...,“ odmlčel se, jako by se bál pokračovat. Tak mu pomohla. „Jestli chci strávit možná poslední rok – či méně nebo více - něčím smysluplným?“ Nenamáhal se dát najevo souhlas. „Snaha něco natlouct do těch tupců se dá stěží považovat za něco smysluplného. Je to... ve své podstatě otravná práce – a taky únavná. Neměl bych ti za zlé, kdybys... vlastně bych ti to doporučil.“ Povytáhla obočí. „Ne, děkuji. Jsem rozhodnutá. Učit lektvary se mi už víckrát nepoštěstí, víš? Je to moje poslední možnost, chci-li si to vyzkoušet. Ale Severusi, potřebovala bych... “ „Večer budu v laboratoři, podíváme se, kolik čeho můžeme přidat,“ nenechal ji vyřknout tu prosbu, kterou nechtěl slyšet. Úlevně přikývla. „Děkuji.“ Severus mlčel. Vrátil se zpět do svého křesla, ruce, dlaněmi dolů, opřel o desku stolu a zavrtal do Elizabeth svůj nekompromisní pohled. „Už nikdy, opakuji nikdy, tohle slovo neříkej.“ Nedal jí prostor pro reakci, zanořil ruku do blízké nechutně chaotické haldy pergamenů. Pak před ni beze slova hodil něco, v čem záhy rozpoznala školní rozvrh. „Žádné aktivity navíc, žádné zbytečnosti. Tresty ke školníkovi, popřípadě rovnou sem, noční hlídky na chodbách pro tebe neexistují. Každý týden na ošetřovnu – tam to vyřídím. Vážnější kázeňské problémy také sem, nebo k Hermioně. A co nejméně stresu. Jasné?“ Tomuhle tónu se dalo jen těžko odporovat, připadala si jak v prvním ročníku. Přesto se vzmohla na chabý pokus o protest. „Ale... “ „Ne. Nezkoušej to.“ Dle objektivního zhodnocení jí přestal věnovat pozornost a hmátl po odhozeném brku.

192


http://a-sisi.wgz.cz/ Elizabeth dobře chápala, že je nejvyšší čas nechat ho o samotě. Tedy – o samotě s několika desítkami dotěrných obrazů, aby byla přesná. „Skvěle. Kde najdu Hermionu?“ „Severusi!“ ozval se pevným hlasem Albus, když oslovený začal z knihovny po Elizabethině odchodu přivolávat nejrůznější knihy o lektvarech, bylinách a jiných léčitelských postupech a možnostech. Ředitel ho ostentativně ignoroval. „Contra vim mortis non nascitur herba in hortis,“** prohlásil nakonec varovným hlasem a snad v rámci jakéhosi protestu se otočil ve svém rámu zády. Snape se zarazil v půli pohybu při otáčení stránky. Pak, naprosto nečekaně, hodil rozečtenou knihu Albusovým směrem. Kniha dopadla na rám jeho obrazu, rozkývala ho jako kyvadlo hodin a s těžkým bouchnutím skončila na zemi. „Alespoň jednou v životě mlčte, vy starý blázne.“ *** Pro spořádanou mysl je smrt jen dalším velkým dobrodružstvím. (Albus Brumbál) *= Publilius Syrus, Myšlenky. Latinské znění: Semper plus metuit animus ignotum malum. **= Proti síle smrti neroste v zahradách bylina. Nebo – Proti síle smrti nenajdeš léčivé kvítí. KAPITOLA 4. – „RADOSTNÁ“ NOVINA Severus si všiml Hermioniných mírně zarudlých očí hned, jak vystoupil z krbu. Seděla na pohovce na klíně rozloženou knihu a zírala nepřítomně do prázdna. „Takže ti to řekla,“ konstatoval prostě, přičemž si svlékal svůj pracovní hábit. Přehodil ho přes opěradlo jednoho z křesel na druhé straně místnosti, vrátil se zpátky, takže nyní se jako černý přízrak tyčil nad sedící a dosud mlčící ženou, a netrpělivě potřásl hlavou. „Posloucháš mě?“ Stočila svůj pohled z toho neznámého bodu, na který vytrvale hleděla, k němu. Musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje, tak blízko stál. „Já tě slyším, Severusi. A ano, řekla mi to. I když ta změna je... jasně viditelná,“ prohlásila tiše a zrak znovu odvrátila. Tentokrát se zadívala na přebal zmíněné knihy. Nerozhodně se nad ní tyčil (v posledních pár hodinách se mu to podařilo už po druhé) a neměl ponětí, zda je vhodné vůbec něco říkat. Oči k němu nezvedla, za to k němu mlčky natáhla ruku. Lehce jí stiskl ledové prsty a počkal, dokud na něj nepohlédne. „Dalo by se...,“ začal, ale přerušila ho rázným zavrtěním hlavy. „Ne. Ona to tak nechce. Nestojí o to být pokusný králík. Požádala,... abych ti to řekla ještě já.“ Na to už neodpověděl. Pustil její ruku a odešel do ložnice. *** O dva týdny později musel konstatovat, že začátek akademického roku je pro ředitele školních institucí hotový očistec. Netušil zda jásat (nikoli veřejně, samozřejmě), že už nemusí před tu bandu dutých hlav, nebo nadávat (velmi veřejně a prudce), že se upsal k něčemu tak pošetilému, jako je ředitelování. A ty otravné sovy! Připočtěme k tomu „laskavou“ Minervu, která se mu s vehemencí sobě vlastní pokoušela udílet cenné a životu rádoby nezbytné rady, Hermionu, která po skončení slavnostní večeře na počest 193

KAPITOLA 4. – „RADOSTNÁ“ NOVINA

http://a-sisi.wgz.cz/ zahájení nového školního roku šla a hodila mu na hlavu seznam zařazovaných prvňáků (nikdy nepochopil, čím si to zasloužil), nebo Elizabeth, která s ním v pravidelných intervalech vedla neproduktivní hádky na téma své „nemohoucnosti“. A pochopitelně! Vynechat Albuse by byl neodpustitelný hřích. Věčně se culící bývalý ředitel, po jednom z mnoha Severusových výbuchů na téma patolízalů z ministerstva, dobrosrdečně prohlásil, že přesně tohle byl u něj ten okamžik, kdy ke své radosti objevil uklidňující kouzlo citronových dropsů, a že tedy... ano, bude tak smělý a dovolí si Severusovi navrhnout, aby to zkusil taktéž - možná snad s jinou, řekněme... mátovou příchutí? Netřeba dodávat, že ten večer spal Brumbál v podivně pokřivené poloze, jak rám jeho obrazu zaujímal zvláštní úhel. Bylo to jedno otravné zářijové odpoledne, venku lilo jako z konve, před zdeptaným ředitelem popíjela citronový čaj štěbetající ředitelka Nebelvíru (marně hledal pointu jejího žvanění), když dovnitř jako velká voda vtrhla Hermiona s radostným úsměvem, který u ní už několik týdnů neviděl a přímo se třásla nedočkavostí jim oznámit nějakou evidentně výbornou novinu. „Jestli jsi mi přišla říct něco takového, jako že ministerstvo dalo všem domácím skřítkům volnost a tudíž jim musíme začít vyplácet mzdu, nechci to vědět,“ zavrčel preventivně a poklepával přitom prsty o desku stolu. Hermiona po něm šlehla otráveným pohledem, náladu si ovšem zkazit nenechala, protože hned vzápětí vyhrkla: „Víte, co je nového?“ Severus protočil oči. „Jistě. Copak bychom TO mohli nevědět? Všichni jsme měli z věštění ty nejlepší výsledky, já sám si vykládám karty každý večer před spaním a vedle mého kotlíku leží křišťálová koule. Sibyla je můj celoživotní vzor...,“ spustil sarkasticky, načež, když se nezdálo, že by se jeho věru poučný monolog chýlil ke konci, do jednostranné konverzace vtrhla Minerva. „Toho si nevšímejte, Hermiono,“ ledabyle mávla ředitelovým směrem, „copak nesete za zprávy?“ „Ginny už má miminko!“ vypálila s očividnou radostí dotázaná a k Severusovu nesmírnému neštěstí se okamžitě pustila do nekonečného nadšeného žvatlání s Minervou, které bylo vedeno v jemu ne příliš srozumitelném jazyce. „To jako... dítě?“ pokusil se zjistit nezvratný rozsah škod a za tuto „logickou“ otázku si vysloužil dva podrážděné pohledy. „Severusi, opravdu... co jsi čekal?“ opáčila s povzdechem jeho žena a ihned ho (žel Merlinovi), zasypala přemírou podrobností. „Malý James Sirius je prý hrozně roztomilý. Sice se narodil o trošku dřív, ale oba jsou v pořádku. Harry je nadšením bez sebe a prý se musíme co nejdříve zastavit...,“ ve svém neúnavném brebentění pokračovala, jenže Severus přestal vnímat. Dobrá... když už je reálné riziko, že se tahle škola Potterů jen tak nezbaví, proč, u všech svatých, musí to mimino dostat zrovna takovéhle jméno?! „Další Potter,“ zavrčel potichu a pokoušel se ignorovat Albusovo potěšené: „Vida, vida, ten náš chlapec...,“ které se ozývalo za jeho zády. Po další, jen velmi těžko snesitelné, chvíli se obě ženy konečně uklidnily a projevily dávku civilizovaného chování. „To je výborná zpráva!“ opakovala asi po patnácté Minerva a tvářila se tak, jako by zjistila, že má doživotně zdarma vše, co má i byť jen vzdáleně něco společného s citronem. Pak, naprosto bez varování, se její pohled upřel na něj. „Myslím, že nyní jste na řadě vy,“ vypadlo z ní nečekaně (i když... co je v případě Minervy McGonagallové nečekané?) a spokojeně si je oba prohlédla. Severus jí věnoval ten nejmrazivější a nejvýhružnější pohled, na jaký se v danou chvíli zmohl. Na bývalou ředitelku to ovšem mělo pramalý účinek, ještě na něj spiklenecky mrkla! Za to Hermiona jen neurčitě pokrčila rameny a jala se řešit, co by bylo vhodné koupit matce a novorozeněti. Naštěstí ne s ním.

194


http://a-sisi.wgz.cz/ *** „Ještě jednou, pane... Halle, nehodlám o tom s vámi diskutovat! Řekla jsem vám jasně – a ne jednou – že fakt, zda je ředitel vaší koleje zároveň ředitelem školy, nic nemění na tom, že bezdůvodně napadat své spolužáky je nepřípustné. Popravdě nevím, čemu na tom nerozumíte?! Odebírám Zmijozelu padesát bodů díky vaší opakované neukázněnosti. A,“ zvedla ruku, aby zarazila přicházející námitku, „může to být víc, pokud mi hodláte odporovat.“ „Nemůžete... “ spustil zmijozelský šesťák s jasným nesouhlasem svůj protest. „Fajn, navrch ještě školní trest. UŽ si rozumíme?“ Elizabeth ho zpražila ledovým pohledem, který zápětí věnovala i hloučku zvědavců, kteří se zájmem sledovali scénu uprostřed Velké síně. Pubertální hříšník si svou novou vyučující prohlížel s jasným vztekem a dávkou zášti k tomu. „To není fér,“ naježil se chlapec nanovo. Profesorce pomalu docházela trpělivost, navíc začínala být celou situací poněkud unavená. „Nesouhlasíte-li s mým postupem, je vaším právem zmínit se o tom u ředitele vaší koleje, popřípadě u zástupkyně nebo, pokud chcete stoupat ještě víš, u ředitele školy osobně. Vzhledem k tomu, o koho jde, bych vám navrhovala začít u té první distance.“ Pan Hall měl tu smůlu, že zmíněný pan ředitel si právě tento okamžik vybral k cestě na snídani. Vplul dovnitř s grácií sobě vlastní, ostentativně ignoroval vše okolo a neklamně se blížil ke skupince uprostřed uličky. „Co tady všichni stojíte jak hejno hus?“ vyprskl podrážděně v okamžiku, kdy mu nebylo dovoleno přes zástup studentů projít k vytouženému cíli – a on to kafe vážně potřeboval! Teprve teď, když se hlouček polekaně rozestoupil a spěšně uvolňoval cestu, si všiml Elizabeth, stojící v jeho středu. „O co jde, profesorko Walkerová?“ zjišťoval bez většího zájmu a snažil se působit spíš rázně, než koženě – ačkoli to druhé velmi přesně sedělo na jeho celkové rozpoložení. „Máme tady menší rozepři se studentem z vaší koleje, pane řediteli,“ odvětila oslovená klidně. „Pane Halle, můžete si postěžovat přímo, jak jste si přál.“ Nebohý záškodník se poplašeně rozhlédl po skupince okolostojících spolužáků, pak stočil svůj, nyní už zřetelně nejistý, pohled na Severuse, který do něj zavrtal ten svůj, načež zakoktal: „Já myslím, že... profesorka byla... nespravedlivá a strhla mi... příliš bodů,“ zajíkal se nezmijozelsky chlapec, přičemž se Severus ještě víc zamračil. „Kolik?“ „Padesát a tr..trest, pane řediteli,“ dostal ze sebe, navíc, jako třešnička, byl už celý rudý. „Vaše provinění?“ štěkal Severus dál jako u mudlovského policejního výslechu a nespouštěl z provinilce oči. Tentokrát se odpovědi nedočkal, mladík jen naprázdno otevíral ústa jako ryba na suchu. „Pan Hall napadl svého spolužáka bez zjevného důvodu. Navíc k provokacím z jeho strany dochází opakovaně. Plus mi začal drze odporovat, řekla bych, že tento trest je zcela adekvátní,“ opáčila Elizabeth a rukou si lehce přejela po zátylku. Na první pohled nic neznamenající gesto, Severus v něm viděl něco víc. „Dobrá, domnívám se, že dalších třicet bodů bude dostatečným upozorněním pro všechny studenty – surovost a odmlouvání profesorům se na této škole netrpí. Školní trest vám prodlužuji na celý týden, paní zástupkyně vás jistě nějakým vhodným způsobem zaměstná. Konec divadla,“ smetl celou záležitost rázně ze stolu, víc si potrestaného studenta nevšímal a jal se vlát k zamýšlenému cíli – kávě. „Kolegyně? Můžete na okamžik?“ zavolal přes rameno. Elizabeth se totiž stále nepohnula z místa. 195


http://a-sisi.wgz.cz/ „Ano?“ vyhrkla, když ho dohnala. Severus počkal, než budou u učitelského stolu, pak tiše prohlásil: „Co se děje?“ Elizabeth se posadila na své místo po jeho levici a s předstíraným klidem se natáhla pro šálek čaje. „Co by se dělo? Ale opravdu, Severusi,“ nadechla se a po ujištění, že je nikdo nemůže slyšet, pokračovala, „někdy bys měl zcela vážně přemýšlet o chování svých oblíbenců. I po tolika letech je to nejčastěji Zmijozel, kdo dělá problémy. Pořád jim nadržuješ?“ Ředitel si unaveně povzdychl. „Buď si jistá, že každý bod, který kdy dostali, byl velmi rychle odebrán.“ „Hm?“ „Ty taky musíš vědět všechno,“ zavrčel neochotně, „Hermiona.“ „Ach tak, pořád říkám, že je to moudrá žena. Vskutku – lépe sis vybrat nemohl.“ „Každý den se o tom na vlastní kůži přesvědčuji, spokojená?“ Po tomto prohlášení už vypadal, že byl donucen zkonzumovat obzvláště kyselý šťovík. „A Severusi?“ ozvala se po pár minutách vytouženého ticha. „Co zase?“ „Slyšela jsem tu výbornou novinu, také jsi tak potěšen?“ Oslovený po ní střelil obzvláště hrozivým pohledem. „Co máš na mysli?“ „No přece narození malého Pottera,“ zasmála se lehce provokativně a zřejmě chtěla něco dodat ještě předtím, než ji Severus zakleje do desátého kolene. Místo toho jen tiše pronesla: „Au.“ Tentokrát už nechal ředitel vidličku vidličkou, kafe kafem a prudce se na své židli otočil. Elizabeth se neubránila náhlému chycení za hlavu. „Myslím, že je ten pravý čas pro návštěvu ošetřovny,“ zakončil snídani nekompromisním tónem, chytil ženu za loket a vytáhl ji do vzpřímené polohy. Odpustil si i ledové pohledy na zvědavé studenty, tak rychle táhl Elizabeth pryč. Kupodivu se s ním ani nehádala. KAPITOLA 5. – ŽENSKÉ ZBRANĚ A JINÉ PATÁLIE „No já nevím, Severusi,“ prohlásila madam Pomfreyová asi po páté, zatímco stála nad sedící Elizabeth. „Moc se mi to nelíbí,“ pokračovala, tentokrát s inovací. „Neříkejte. Jak překvapivé,“ odsekl Severus podrážděně. „Jak bych vám to...,“ mlela si dál svou Poppy a na ředitelovo ironické prohlášení nereagovala. „Možná, že od začátku by to bylo nejlepší,“ zavrčel a s typickým zavířením svého pláště přešel k nohám nemocničního lůžka. „Severusi...,“ ozvala se konejšivým hlasem ta, okolo které se celá situace točila. Po třech nechutných lektvarech nejrůznějších druhů vypadala Elizabeth o poznání lépe. „Mudlové znají jedno onemocnění, kterému říkají rakovina,“ spustila ošetřovatelka poněkud nečekaně a soustředěně při tom svou pacientku pozorovala, „kouzelníci jí mohou onemocnět také, samozřejmě, ale díky našim léčebným postupům a kouzlům soudím, že je pro nás snazší ji vyléčit. Rakovina funguje na té bázi, že primárně zdravá tkáň se začne chovat jinak – přemění se na zhoubné buňky, které se začnou rychle množit. Tím vzniká nádor, který se dále rozrůstá. Prakticky se to může stát kdekoli v lidském těle. Když není včas zahájena léčba, rakovinné buňky mají také schopnost metastazovat i do svého okolí či 196

KAPITOLA 5. – ŽENSKÉ ZBRANĚ A JINÉ PATÁLIE

http://a-sisi.wgz.cz/ dalších orgánů. Takto se nemoc šíří organismem, představte si to jako postupné prorůstání. Něco takového se děje i ve vašem těle,“ mávla rukou směrem k Elizabeth, „jen s tím rozdílem, že u vás jde o soubor kleteb černé magie, nikoli o nádor. Léta se vám to, zřejmě díky Severusovým lektvarům, dařilo držet „pod pokličkou“ – ty kletby někde byly, ovšem v jakémsi spícím stavu, nevím jak lépe to vyjádřit. Vaše tělo je oslabené, na léčbu už příliš zvyklé, nereaguje tedy tak, jak by mělo. Díky čemuž se černé magii ve vás podařilo osvobodit a plně zaútočila. Nyní,“ odmlčela se – jednak aby se nadechla, jednak protože hledala ta správná slova, a pohledem přejela z jednoho na druhého, „nyní... vám můžeme ulevit, snažit se minimalizovat příznaky na minimum, ale... “ bezradně rozhodila rukama, „to je tak vše. Neznám možnost jak vás vyléčit. Je to podobná situace, jako když mudlovský pacient přijde k lékaři s pokročilým stádiem rakoviny. Mým cílem nyní je... co nejlepší,“ Poppy stočila pohled stranou, „paliativní péče.“ Zdálo se, že ji celý ten proslov nějakým způsobem vyčerpal, protože se oproti svým zvyklostem svezla na židli vedle postele. „Já vím, děkuji,“ usmála se Elizabeth mírně. „Paradoxní je,“ navázala Poppy, „že bychom dokázali odstranit onen nádor způsobený změnou tkáně, nikoli však to, co bylo uděláno vám. Kdybychom to uměli, nebylo by u Munga oddělení pro léčbu kleteb a následků černé magie,“ dořekla rezignovaně. Severus ji poslouchal se sevřenými rty. Racionálně pochopitelně věděl, že k tomu musí dojít. Poppy to vše jen nahlas pojmenovala. A tím tomu dodala nádech neodvratitelné skutečnosti. „No, předpokládám, že budete chtít probrat, jaké břečky budu dostávat, u čehož bych klidně mohla být a vařit si je sama. Ovšem jak znám pana ředitele, nebude mi to dopřáno. Takže bych snad mohla jít... “ „Do svých pokojů,“ prohlásil Severus. „... učit,“ dořekla Elizabeth rozhodně. „Do svých pokojů,“ zopakoval ledově. „Učebna lektvarů se mi zdá jako dobrý nápad,“ bránila se. „Elizabeth... vezmu za tebe tvé dopolední vyučování. A už ani slovo,“ zvedl ruku a tím jí zabránil v námitce, „popravdě se mi ta myšlenka líbí, mám dojem, že Nebelvír získal příliš mnoho bodů.“ Tímto rázným prohlášením a ignorováním nazlobeného pohledu mladé ženy uťal další slovní přestřelku. „Nejsem malé dítě,“ pokusila se ještě jednou projevit svou vlastní důstojnost. „Tak se tak nechovej a jdi. Pošlu ti tam nějakého skřítka.“ Elizabeth pochopila, že tohle je prohraná bitva. Dobře, však ona mu pak pěkně hlasitě řekne, co si o tom jeho autoritativním a nesnesitelném chování myslí. „Odpočinek je v tuto chvíli to pravé.“ Bradavická ošetřovatelka projevila nečekaný smysl pro situaci a pro jednou vzdala letitý boj se Severusem na téma: Kdo z nás dvou je lepší,... kdo má větší pravdu,... kdo umí lépe dávkovat lektvary,... a tak dále. Ředitel počkal, než se uráčila opustit ošetřovnu, a pak se pootočil směrem k Poppy. „Jak dlouho myslíte... “ „Nepokládejte mi tuhle otázku!“ Madam Pomfreyová rázně zavrtěla hlavou. „Nevím. Nicméně nepočítejte s tím, že se budu snažit o přílišné prodloužení jejího života.“ „Vaše práce je léčit! Když nemůžete léčit, tak se alespoň snažte... “ vyjel v odpověď podrážděně a zároveň bezmocně Snape. „Nikoli, Severusi.“ Poppy se postavila, narovnala a dodala: „Tlumení bolesti je nadřazováno prodlužování života. Ona má bolesti už... no, řekněme... nějakou tu dobu,“ zvolila chytře diplomatické vyjádření, „a já se zaměřím na jejich co možná největší zmírnění. Ne na to, jak dlouho tady profesorka Walkerová ještě bude. A z toho,“ navázala tónem nepřipouštějícím námitky, „budeme vycházet i ve volbě vhodných lektvarů.“ V tu chvíli netušil, co na to říct. *** 197


http://a-sisi.wgz.cz/ Nutno přiznat, že tohle mu vážně chybělo. Rozrazit dveře, nechat je za sebou prudce zabouchnout. Dovlát ke katedře. Vystrašený pohled té bandy potvor. Škoda, že je nevhodné si zamnout ruce. „Vaše profesorka byla nucena vyřídit neodkladnou záležitost, převezmu tedy její hodinu,“ oznámil nebohým prvňákům svým oblíbeným učitelským hlasem. „Učebnice, strana čtyřicet dva. Máte na to hodinu, pak očekávám vzorky. Varuji vás, že za každou stupiditu, kterými se to tady nepochybně bude jen hemžit, strhávám body. Všem kolejím,“ dodal významně směrem k hloučku Zmijozelů. „Na co čekáte? Vařte!“ přikázal, když konsternované zírání žáků, kteří ho nikdy jako učitele nezažili, pokračovalo i na jeho vkus moc dlouho. Severus začal se svým starým dobrým plížením mezi lavicemi a nahlížením do jednotlivých kotlíků. „Jak se jmenujete?!“ otázal se s ledovostí ledu na Antarktidě malého chlapce, který na kotlíku nešťastně visel. „T... Thomas, pane,“ vykoktal oslovený polekaně a právě v tu chvíli z jeho „lektvaru“ začal stoupat zelený dým. „Pane Thomasi,“ začal s nebezpečnou tichostí Severus, bokem se opřel o lavici a ruce si založil ve svém známém gestu, „je snad někde psáno, že máte do lektvaru přidat nakrájený stroužek česneku? Protože přesně to jste nepochybně udělal, jinak by se nestalo to, co se právě stane,“ zakončil mírně provokativně a sotva se s povytaženým obočím zadíval na kotlík, ten s hlasitým bubláním přetekl a zeleně jedovatá tekutina začala pokojně stékat po lavici přímo k Severusovým botám. Ředitel se zatvářil vrcholně znuděně, líným pohybem ustoupil stranou, ještě línějším pohybem mávl rukou, čímž zbavil kamennou podlahu nevítané pokrývky. Když se v učebně přestal vznášet zelený oblak dýmu, tudíž účastníci hodiny na sebe konečně opět viděli, většina z nich se zcela nepokrytě krčila pod smrtslibujícím pohledem jejich učitele. A příliš je nepovzbudil ani fakt, že zmíněný učitel se evidentně k jakémukoli úkonu ani nenamáhal vytáhnout hůlku. „Jednou provždy – a to platí pro všechny – je-li v zadání uvedeno, že máte drtit. Drťte. Krájet. Krájejte. Strouhat. Strouhejte. Lisovat. Lisujte. To poslední jste měl mimochodem udělat, pane Thomasi,“ zavrčel a sjel chudáka studenta pohledem. „Za vaši ukázkovou ignoraci pokynů strhávám... Nebelvíru deset bodů,“ dodal s uspokojením, koho že to nachytal. Jako by toho nebylo dost, přisadil si s tichým: „To bude mít paní zástupkyně radost.“ Tento výrok se ukázal jako velmi pravdivý - do konce hodiny přišla bývalá kolej jeho ženy o dalších šedesát bodů. *** „Pokud se chceš rozvádět, pokračuj v tomto otravném přesvědčování,“ prohlásil o dva dny později Severus, když mu bylo opět „nenápadně“ předhozeno, že by skutečně bylo vhodné jít k Potterovým na návštěvu, obzvlášť, když jim pozvání bylo zopakováno nejméně potřetí. „Naopak,“ opáčila přehnaně sladce Hermiona, „ten návrh na rozvod podám totiž já!“ „Hm, důvod?“ zajímal se se zjevným nezájmem (je-li něco takového možné) a listoval přitom knihou o tišících lektvarech. „Nesnesitelně nespolečenský, netolerantní, nemožný, podrážděný, sklepní netopýří manžel, kterému je zatěžko doprovodit vlastní manželku na malou oslavu narození zdravého dítěte, což je jasný důvod k oslavě.“ Hermiona působila poněkud šíleným dojmem, jak tam tak nad ním, sedícím v křesle, stála, ruce založené v bok, vlasy nějakým záhadným stylem rozevláté, jako by hodinu létala na koštěti, a k tomu ten výraz v očích... zřejmě by se na něm ráda dopustila nějakého druhu nepěkného násilí. Neochotně odtrhl oči od stránek a zvedl k ní hlavu. Při pohledu na ni ještě pozvedl pravé obočí, takže celkový dojem byl takový, že bitva manželů Snapeových co nejdříve vypukne. 198


http://a-sisi.wgz.cz/ „Pro Merlina! Léta tam chodíš sama, tak jdi i teď. Nevidím v tom problém,“ prohodil klidně a sklonil se zpátky ke knize. Což asi neměl dělat, protože v tu chvíli mu nebohá kniha zmizela ze zorného pole. To bylo tím, jak ji Hermiona popadla a bez ohledu na to, kam vlastně míří, ji odhodila někam za sebe, do míst kde tušila konferenční stolek. Nutno dodat, že Severus, pomalu se naklánějící bokem, aby přes svou ženu viděl za ni, spatřil ten skvost literatury ležet dobré dva metry od zmíněného stolku, což mu radost rozhodně neudělalo. Stejně pomalu a beze slova se zase opřel, jednu nohu přehodil přes druhou a tentokrát k pravému obočí přidal i to levé. „To ti nepomůže. Ne, nemůžeš mi strhnout body, to sis procvičil nedávno a zjevně se ti to opět zalíbilo!“ pokračovala, když už už otevíral ústa, že „něco“ pronese. Tak svou snahu vzdal. „Tentokrát jsou to křtiny, Severusi! A my dva byli pozváni jako PÁR, chápeš smysl toho slova? Jako manželé? Jako rodina? Pořád nic?! Kde je slovník?“ prskala naštvaně a zmateně se rozhlížela. „V knihovně, tuším,“ opáčil stále nechutně klidně a tentokrát s mírným zájmem sledoval její běsnění. „Podívej,“ začal, když skutečně spatřil avizované literární dílo v její ruce, „chápu, o co jde. Jenže to nic nemění na faktu, že nemám nejmenší zájem strávit několik hodin v přítomnosti nepochybně vysoce inteligentního pana Weasleyho mladšího, kvákající Molly nebo asi tak deseti nepochopitelně rozněžnělých žen, které se shluknou nad... no tím, v čem to dítě leží... “ „Kolébkou?“ snažila se mu ironicky pomoci Hermiona. „Ano, kolébkou,“ zopakoval a tvářil se, že ho bolí všechny zuby, které má, „takže – nad tím vynálezem se všechny sejdete a budete naprosto nelogicky štěbetat. Já budu odkázán na společnost přítomných pánů, což je představa, která mi způsobuje silnou bolest hlavy.“ Hermiona mu vlastně rozuměla. Přesně takhle to totiž bude vypadat. Ne-li hůř. Jenže... dobře, jinak. „Jdu tomu dítěti za kmotru. Takže tam tak jako tak půjdu, i bez tebe. Ron je druhý kmotr, hádám, že tam bude také sám, tudíž bude víc než společensky přijatelné a žádané, aby dva lidé, kteří se v ten den zaváží slibem, že dohlédnou na řádnou výchovu toho malého, že se o něj v případě nutnosti postarají,... strávili ty chvíle ve své společnosti. Koneckonců – vznikne mezi námi jisté pouto, které nás vzhledem k malému Jamesovi bude spojovat na mnoho let... “ Hermiona mluvila a rozvíjela své teorie, zatímco Severus vypadal, že bude vraždit. „Stačí,“ zavrčel, když došla k bodu pravděpodobného tance, ke kterému dojde ve večerních hodinách a ona tedy jistě neodmítne tančit s někým, kdo jí bude pomáhat vést to mimino životem... a kdesi cosi... „Dvě hodiny jsou maximum, je ti to jasné?“ prskal jako starý kocour, když konečně zmlkla a jemu došlo, že s velkou pravděpodobností skutečně stráví zmíněný večer tancem (umí-li ten idiot vůbec něco takového) s Weasleym, kterému by už teď nejraději preventivně urazil ruce. Hermiona nemohla začít jásat příliš nadšeně, takže nasadila rádoby zamyšlený výraz, přičemž si v duchu aktivně gratulovala. Nakonec, ve snaze zabránit, že její manžel vybuchne, prohodila: „Dobrá, řekla bych, že to bude přijatelné.“ „To bych ti doporučoval,“ ozvalo se ledově a naštvaně, snad v pocitu vlastního selhání a nedůslednosti. Faktem ovšem bylo, že když tam bude, dohlédne na ni. Naivně tedy věřil, že se vlastně rozhodl pro dobro věci sám. Čehož si byla Hermiona víc než vědoma. Raději nepokoušela štěstí v tom smyslu, že by se opatrně dotázala, zda si s ní tedy nezatančí on. KAPITOLA 6. – MISTROVO UTRPENÍ (A NÁSLEDNÉ ZADOSTIUČINĚNÍ) Severus stál v odlehlém koutě zahrady, co nejdál od přítomných lidí. Díky hrozbě podzimních dešťů velkou část volného prostrou u domu Weasleyových zakrýval bílý zahradní stan, na jehož zvětšování a upevňování se vyřádilo celé mužské pokolení pána domu. Ten mumraj byl neuvěřitelný. Jedna zrzavá hlava vedle druhé, hluk jak v úle, a hlavně – což bylo Severusovi velkou záhadou – všichni vypadali v tom zmatku spokojeně a zcela orientovaně. 199

KAPITOLA 6. – MISTROVO UTRPENÍ

http://a-sisi.wgz.cz/ Ze svého místa měl možnost vše nerušeně pozorovat. Molly krmila každého, kdo se jí náhodou připletl do cesty Artur aktivně zjišťoval, zda novorozeně nedostalo darem nějaký nový mudlovský vynález. Minerva nadšeně (a velmi hlasitě) obdivovala želatinový dort jedovatě citrónové barvy a hostitelka se pod tíhou té chvály nadšeně červenala. Z jemu neznámého důvodu přizvaná slečna Láskorádová všem na potkání rozdávala modro-růžové papírové brýle a zarytě tvrdila, že se s nimi budou cítit lépe. Ke štěstí všech přítomných Severuse naštěstí tímto vynálezem „neoblažila“. Zatím. Paradoxně, ten, kterého se tento blázinec týkal nejvíce, spokojeně spal v náručí Hermiony. Severus si nemohl pomoci, aby ten pohled „vědecky“ neanalyzoval. Popravdě se mu moc nechtělo přemýšlet nad tím, co při tom pohledu cítil – nebo spíš necítil? Hermiona seděla asi dvacet metrů před ním, na ruce držela malého Jamese a se zaujatým, ale zároveň i mírně vystrašeným, výrazem naslouchala Ginny, která stála nad ní, cosi jí vykládala a akčně přitom rozhazovala rukama. Do této situace dorazil Harry, který své ženě něco pošeptal do ucha, ta následně vzala svého syna jeho kmotře z náruče a s omluvným výrazem odešla do domu. Harry u Hermiony chvilku zůstal (Severus s nespokojeností zaznamenal, jak se na sebe oba spokojeně šklebí, jako by znali něco, co ostatním uniká), ovšem následně byl odvolán vlastní tchýní, která mu do ruky vrazila obrovskou porci ohavného žlutého želé, nad kterou se nebohý Harry nepozorovaně znechuceně zašklebil. V tu chvíli by s ním Severus snad i soucítil. Byl si téměř jistý (raději to snad ani nechtěl vědět přesně), že jsou tady více než ony dvě avizované hodiny. Zatím to snášel statečně, zejména proto, že se po něm nikdo nesháněl a mohl tím pádem v klidu a samotě (ještě tomu chyběla trocha toho ticha) stát pod rozložitým dubem. Což se změnilo v okamžiku, kdy k němu přikvačil Artur a žoviálně ho poplácal po zádech. „Co tak sám, Severusi?“ otázal se rozjařeně a do ruky mu, jako správný hostitel, vrazil skleničku skřítčího vína. „Jsem sám zcela spokojen, Arture,“ prohodil suše a marně doufal, že to novopečeného dědečka trkne. Netrklo. Stoupl si vedle zamračeného ředitele a jal se spolu s ním pozorovat dění před nimi. Zrovna v tu chvíli k osamělé Hermioně, která se právě rozhlížela všude kolem, jako by někoho hledala (bylo jasné, koho) přistoupil nejmladší Weasley mužského rodu. Žena k němu vzhlédla a věnovala mu jeden ze svých milých úsměvů, který si Severus vysloužil zřídkakdy (no... dobrá. Když se vážně snažil... což moc často nedělal, pravda). Ron jí taktéž podal skleničku s něčím, co Severus na tu dálku nebyl s to odhadnout. Ti dva se pustili do evidentně přínosné konverzace, kterou by byl možná ještě schopen strávit, kdyby se najednou Hermiona nepřestala usmívat, místo toho nahodila nefalšovaně soucitný výraz a znenadání se postavila vedle Rona. Ten pokračoval v jakémsi, dle mínění Severuse, velmi rozvláčném monologu, načež mu Hermiona nejprve pečovatelsky položila ruku na rameno a pak... pak ho objala! Což už bylo příliš, samozřejmě. Artur, který postřehl, že jeho nemluvný společník svírá skleničku pevněji, než je zdrávo, hledal příčinu této změny. Vzápětí mu bylo vše jasné. „Ale Severusi, to nic neznamená,“ snažil se „klidně“ odvrátit pohromu, „Ron měl nějaké... ehm... citové problémy, takže se nejspíš svěřil. To víš, jsou přátelé už tak dlouho,“ zakončil a na zdůraznění toho, jak moc dlouho už těmi přáteli jsou, opsal rukou neurčitý oblouk. „Je mi srdečně jedno, co má nebo nemá tvůj syn za problém. Jen nechápu, jaké mu to dává právo se sápat po mé ženě!“ vyprskl oslovený podrážděně. Vteřinu před tím, než byl odhodlaný vrazit Arturovi do ruky svou skleničku a zamířit ke zmíněné dvojici, aby jim jasně a názorně vysvětlil, že takhle tedy ne, to nemíní tolerovat, se Hermiona přes Ronovo rameno zadívala přesně jeho směrem. Což bylo trošku podivné, vzhledem k faktu, že ještě před pár minutami ho v tom davu hostů marně hledala. To, co Severuse přimělo od původního záměru upustit, byl pohled. Pohled, který na něj přes tu polovinu zahrady vrhla. Nebyl výhružný, či varující, neměl naznačit, ať se neopovažuje dělat scény... nic takového. 200


http://a-sisi.wgz.cz/ Nějakým záhadným způsobem se jí podařilo do pouhého výrazu vložit tolik citu, něhy, ale hlavně lásky, což dohromady tvořilo jedinečnou kombinaci, o které ani na setinu sekundy nepochyboval, že patří jen jemu. Popravdě byl upřímně překvapen, že je něčeho takového schopna. Přísahal by na skutečnost, že po všech těch letech jejich života ho obdařila pohledem s takovouto intenzitou poprvé. Celé to mohlo trvat maximálně tři vteřiny, pak Hermiona obětí uvolnila, čímž přerušila i jejich oční kontakt. Artur, s obavou sleduje, kam to všechno povede, zaznamenal i to, co rozlíceného a žárlivého Severuse přimělo se zastavit. Neubránil se nostalgickému povzdechu. „Byly doby, kdy mi Molly podobný pohled také věnovala,“ prohlásil mírně zkroušeně a závistivě se na Severuse podíval. „A když to udělala, tak jsem si připadal jako jediný muž na světě,“ navázal s mírně zasněným výrazem, když žádná reakce nepřicházela, „víš, máš vážně štěstí... “ zmlkl v okamžiku, kdy mu došlo, že mluví sám se sebou. Severus už si to mašíroval k manželce. Ron, když ho spatřil ve svém zorném poli, o kousek couvl. Ani ho nenapadlo čekat na nějaké zdvořilosti, zkušenost mu velela, že se pozdravu či nezávazné zmínky o počasí stejně nedočká, tak raději spustil první. „Ehm... právě jsem říkal, že Harry s Ginny slíbili Věštci nějaké oficiální fotky, aby měli na dnešek klid,“ zamumlal vyhýbavě a zíral kamsi za Severusovo rameno. Ten se ironicky ušklíbl. „A toto zjištění vás zjevně zarmoutilo tak moc, že jste byl nucen vyhledat uklidňující obětí mé manželky.“ Severus se zřejmě rozhodl nezůstat svému někdejšímu sokovi nic dlužen. „No tak...,“ vložila se do zajímavě se rozjíždějící debaty Hermiona se svým varovným hlasem a přistoupila k němu o kousek blíž. „Dvě hodiny jsou dávno pryč, půjdeme?“ nadhodil zdánlivě nesouvisející téma Snape a působil celkově... nedočkavým dojmem. Jeho pohled nesl jasné poselství – chci okamžitě pryč! Ačkoli jí osobně se vůbec nechtělo, čestně uznávala, že vydržel víc, než by kdy předpokládala – dokonce ani nikoho smrtelně neurazil či neproklel do desátého kolene. Ron tam dál stál tiše jako pěna, pouze je se zájmem sledoval. Mlčky mu tedy zamýšlený odchod odsouhlasila. „Tak se rozloučíme?“ prohodila neutrálně a raději svého manžela honem nasměrovala směrem – Molly a šťastná mladá rodinka. Nestála o vzteky rudého Rona. „Potkáme se za dva týdny?“ usmála se a věnovala mu omluvné mrknutí. „No jo,“ zahuhlal oslovený a s výrazem boje ve vlastním nitru nechal dvojici odejít. Severus ho počastoval jedním rychlým a klasicky povýšeným pohled. „Ale snad už neodcházíte, děti?“ spustila paní domu, sotva je před sebou spatřila. „Za chvilku se začne tančit,“ dodala, jako by to byl ten nejlepší důvod pro to zůstat. Hermiona se zatvářila zkroušeně, za to Severus tak kysele, až to vypadalo na nucenou konzumaci celé mísy citrónových dropsů. „Domnívám se, že právě proto je ta vhodná chvíle tuto...,“ spustil Mistr a než pokračoval, přejel celou sešlost pohledem, až to vypadalo, že hledá ten správný výraz, jak dění kolem pojmenovat, „... přínosnou společnost opustit,“ zvolil nakonec únosnou variantu (nutno podotknout – dalšímu kyselému úšklebku se stejně neubránil). „Díky, že jste přišli, bylo nám potěšením,“ vpletl se do toho nedaleko stojící Harry a evidentně to celé pojal jako vítanou záminku k odložení té žluté jedovaté nádhernosti na svém talířku.

201


http://a-sisi.wgz.cz/ „Nechcete, abych vám řekl něco podobně... nepravdivého, že ne, Pottere?“ střelil po nebohém mladém otci svou ledovost Snape a ostentativně ignoroval vzdychající Hermionu. Za to Harry se kupodivu lehce usmál. „Ani v tom nejodvážnějším snu by mi to nepřišlo na mysl, pane řediteli,“ opáčil mladík s drzou spokojeností a tentokrát se skutečně naplno zasmál. „Pošetilý blázen, jako vždy. Vaše pobavení je vskutku zábavné, žel Merlinovi se obávám, že se bez něj v blízké budoucnosti obejdeme.“ Ach, ta ironie! „Tak to snad stačilo, očividně si dobře rozumíte.“ Hermiona jim začala sekundovat právě ve chvíli, kdy se Harry soudě dle svého výrazu nadechoval k další, jistě přínosné, odpovědi a Severus začal lehce povytahovat obočí. „Počkej,“ zastavil ji lehkým pohybem ruky, „pan Potter má k tomuto tématu připravenou zřejmě velmi pestrou škálu, velmi inteligentních odpovědí, rád bych se nějaké z nich dozvěděl... “ „Bude mi ctí vás s nimi seznámit, řediteli,“ zvedl hozenou rukavici dobře se bavící Harry. Za to Hermiona toho měla akorát tak dost. Molly kamsi odběhla a nechala ji v soudcovské roli těchto dvou kohoutů samotnou. „Takže, Pottere... opravdu se domníváte, že váš mozek je na takové úrovni, aby mohl sekundovat vaší mluvě, která je, jak dobře známo, příliš rychlá na to, aby mohla být zároveň i logická?“ „Myslím...,“ začal Harry... „Řekla bych, že se právě začíná tančit, Severusi!“ pokusila se o záchranu situace za vteřinu dvanáct Hermiona a jen s velkým vypětím odolávala nutkání popadnout ten přerostlý postrach za ruku a prostě ho odtáhnout. Oslovený se jen nerad vzdal evidentně obohacující konverzace, nicméně vidina blížícího se směšného poskakování ho donutila k pohybu. „Bylo to skvělé, Harry. Řekni Ginny, že se stavím jako obvykle,“ obrátila se na kamaráda Hermiona a pod taktovkou nespokojeného vrčení ho rychle objala. „Ještě bych chtěla pozdravit...,“ snažila se neúspěšně prosadit svou, když Severus vyprskl své nerudné „Pojď už!“ a byl to ON, kdo ji doslova táhnul pryč. „Ne! Už žádné zdravení.“ To byla jediná reakce, které se těsně před přemístěním na bradavické pozemky dočkala. Nemá ráda sklepní netopýry! *** „Proč toho tupce uvidíš za dva týdny?“ optal se rádoby nezúčastněným hlasem Severus po příchodu do jejich komnat. „Potkávám ho pravidelně už přes pět let, Severusi. Neříkej mi,“ pustila se do něj Hermiona netrpělivě, „že sis toho všiml až teď?!“ Dostatečnou reakcí měl být pravděpodobně jeho ledový pohled. „U Merlinovy levé ponožky, ty jsi místy vážně ignorant!“ Severus se po jejím pobouřeném prohlášení zastavil v polovině cesty do ložnice. „Nejsem ignorant, jen nechápu, proč bych si měl pamatovat takové zbytečnosti jako to, kdy vídáš či nevídáš pana Weasleyho.“ „Třeba proto, že na něj pak nesmyslně žárlíš?“ vpálila mu do obličeje se spravedlivým rozhořčením.

202


http://a-sisi.wgz.cz/ „Já nežárlím!“ pravil stále klidně, leč velmi důrazně Severus a neubránil se svému typickému založení paží na hrudi. Stáli tak naproti sobě uprostřed pokoje, oba bojovně naladěni. „Samozřejmě, že ne. Jak bys mohl! To je přece pod tvou úroveň, něco tak primitivního a nedospělého jako je žárlivost... to se tě netýká. Ale víš co?!“ položila mu řečnickou otázku a přistoupila těsně k němu, načež mu ve starém gestu zabodla ukazováček kamsi nad srdce. „Já mám té tvé přetvářky dost! Nic se tě nedotkne, nic se tě netýká, vše je ti fuk... jen pak kvůli svým hloupým a nedospělým domněnkám tyranizuješ všechny okolo. Jsi místy neskutečně otravný ironik a sarkasmus je tvé druhé jméno. Fajn,“ odmlčela se, přičemž zalapala po dechu, čehož Severus obratně využil pro své prohlášení, které ji, logicky, popudilo ještě víc. „Na to jsi se svým mozkem přišla až teď?“ zajímal se s předstíranou zvědavostí a povytáhl (opět) levé obočí. „Nech mě domluvit! Kde jsem to... aha! Takže – fajn.“ „Ano?“ „Co ano?!“ „Něco ti po tom poučném fajn vypadlo, nezdá se ti?“ „Nemám ráda tvé ego.“ „Jak s tím souvisí mé ego?“ „Jednoduše – máš dojem – ale špatný, to ti, drahý, garantuju, že víš všechno lépe než ostatní. Nevíš!“ „Drahý? Odkdy my dva používáme tahle směšná oslovení? Neříkala jsi snad své matce, že já nikdy nebudu... jak jen to znělo, tak poeticky... tokající hrdlička?“ Jestli se někdo dobře bavil, pak to byl Severus. Za to Hermiona viděla rudě. „Jak já tě nesnáším!“ vyprskla pobouřeně, což zjevně neměla dělat, protože Mistr se rozhodl otestovat její tvrzení. „Jak velká je ta nesnášenlivost?“ nadhodil konverzačním tónem a přitáhl si ji do náruče, což díky tomu, jak blízko už stála, nebyla ani ta nejmenší námaha. „Tedy...,“ nakousla a pak marně hledala vhodná slova, „ty si vážně myslíš, že tímhle to jen tak napravíš?“ „Čím?“ tázal se naoko zmateně. „Ty tvoje typicky mužské a infantilní hry... “ „Infantilní? Jsi si, drahá, (to slovo bylo záměrně řečeno s velkým přídechem ironie) jistá, že děti si hrají takhle?“ V tu chvíli pochopila, že mu nahrála na smeč. Jediné, co ještě stačila říct bylo: „Ne...,“ které neznělo příliš přesvědčivě – snad i díky její ochotné spolupráci v rámci následujícího polibku. „Stále ne?“ neodpustil si, když ji nechal nadechnout. „Severusi, ty jsi takový neskonalý mizera.“ „Já vím. A proto jsi se na mě v náručí Weasleyho dívala tak, jak ses dívala, že ano?“ V podstatě to od něj byla tak trochu podpásovka, spojit to do tohoto kontextu. Asi by mu to i vrátila (tedy... minimálně by se o to pokusila), kdyby nebyla (zase) zaměstnána jinak. Vážně... říkala si, když o dost později hledala v rozházeném prádle mezi ložnicí a koupelnou něco použitelného, co to na něm vlastně miluje?! KAPITOLA 7. – KDOPAK SLAVÍ V ZÁŘÍ? (a definujme umění) „Takže... co tvoje narozeniny?“ otázal se nevzrušeným hlasem Severus jedno nedělní ráno těsně za 203

KAPITOLA 7. – KDOPAK SLAVÍ V ZÁŘÍ?

http://a-sisi.wgz.cz/ polovinou září a dál přitom listoval včerejším vydáním Věštce. Dokonce od těch proklatých novin ani nezvedl oči. Neděle byla, jen tak mimochodem, jediný den v týdnu, kdy si Hermiona s vehemencí sobě vlastní prosadila soukromou snídani v jejich komnatách. V odpověď se ozval útrpný povzdech. „Zase si mám vymyslet dárek k vlastním narozeninám?“ Severus pomalu sklonil rozložený tisk tak, aby na ni přes okraj stránek viděl a pohled, kterým ji spolu s povytaženým obočím obdaroval, mluvil za vše. „Musím se zeptat Ginny, zda to tak dělají všichni muži. Co je na tom tak těžkého, koupit vlastní manželce dárek?“ brblala a podrážděně roztírala máslo po toastu. Snape netrpělivě odhodil rozečtené noviny kamsi vedle sebe v jasném (a pravdivém) přesvědčení, že nic nepotěší domácí skřítky tolik, jako možnost je po něm uklidit. Následně ignoroval káravý pohled, který dostal pro tentokrát on a natáhl se pro hrnek s kávou. „Netuším, jak to dělá hvězdný pan Potter, ale já nemám v nejmenším úmyslu nelogicky vymýšlet nějaká rádoby překvapení. Pravděpodobně bych ti koupil něco vysoce praktického, jako třeba speciální brky na psaní školních záznamů, za což bych si, Merlin ví proč, vysloužil opět ten ublížený pohled, jako tenkrát když jsem ti krátce po svatbě daroval pomůcky na čištění kotlíků vhodné pro školní tresty. Taková potřebná věc!“ Nádech, výdech... „To byl tak romantický dárek, Severusi! Škoda jen, že jsi se trefil do doby dvou týdnů po svatbě.“ Hm, to bude marné. I když to probírali asi stokrát, stále na ni hleděl s tímtéž zmateným výrazem, jako když se mu to snažila vysvětlit poprvé. „Tu sadu používáš dodnes, ne? Tak v čem je problém?“ Za co?! „Když už, tak ji využíváš hlavně ty. Ale, dobře, dobře... vzdávám se,“ prohlásila nakonec, když v obraně lehce zvedla ruce. „A propos – já se nikdy nesnažil a taky se nikdy snažit nebudu... o nějaké romantické prkotiny,“ dodal ještě s důstojným výrazem. „Typické a beznadějné,“ zamumlala kousku míchaných vajíček na své vidličce. Hádala dobře, že jeho sluchu tato poznámka stejně neunikne. „Očividně. Jaká to převratná novinka, působivé. Takže?“ Netrpělivě poklepával prsty o desku stolu. Hermiona se pohodlně opřela, nasypala do své kávy dvě lžičky cukru, ignorovala Severusův znechucený výraz, s kterým sledoval tu bílou hromádku mizet v černé tekutině, a zatímco dlouze otáčela lžičkou, tvářila se nadmíru přemýšlivě. „Takže...,“ začala, načež se opět odmlčela, vychutnávajíc si vědomí, jak moc ho provokuje. „Hermiono...,“ prohlásil varovně a zamračil se. „No dobrá. Docela ráda bych navštívila... “ (Snapeovo obočí vylétlo v očekávání věcí příštích velmi vysoko) „Jestli řekneš – svou matku, tak prosím, ale já už teď vím, že budu mít v té době neodkladnou schůzku, ať už to bude kdykoliv,“ skočil jí s preventivním varováním do řeči. Hermiona protočila oči. „Ale prosím tě, matku vidím dost i mimo své narozeniny – ale určitě nás pozve, s tím počítej,“ mávla rukou jeho směrem.

204


http://a-sisi.wgz.cz/ Na to Mistr jen zavrčel. „Nicméně jsem chtěla říct, že bych docela ráda šla do divadla,“ dopracovala se konečně k původnímu záměru. „Kam, že?“ ujišťoval se raději Severus. „Do mudlovského di-va-dla,“ vyhláskovala mu jako malému dítěti. Severus seděl, mlčel, jen to obočí mu vylétlo ještě výš, je-li to vůbec možné. Hermiona toho měla právě dost. „Pro Merlina! Co zase? Nebyla jsem tam ani nepamatuju.“ Řekněme, že Severus byl možná nesnášenlivý „ignorant“, ovšem nebyl kulturní barbar. Dokázal ocenit umění, bylo-li toho hodno. A mudlové... ano, dá se říci, že mezi nimi byli dobří umělci. To přání ho jen překvapilo, to je vše. Nikdy předtím se mu nezdálo, že by jeho ženě chyběla nějaká ta kulturní vložka. „Dobrá, řekl bych, že je to... přijatelný způsob trávení večera. Chtěla jsi vidět něco konkrétního?“ navázal bez komentáře ohledně svého překvapení. To zase pro změnu malinko zarazilo Hermionu, která očekávala nějakou tu kousavou poznámku. „Vážně?“ ujišťovala se pro jistotu a oči jí spokojeně svítily. Div, že samým nadšením nezatleskala. Tentokrát, nemaje už kam to obočí zvedat, si to Severus vynahradil stejným protočením očí jako před chvílí ona. „Soudě dle tvé reakce, pozorovat nás někdo třetí, nezainteresovaný, řekl by, že jsi tady držená v izolaci a čekáš na mé povolení ke všemu, co uděláš. Což je velmi... neodpovídající představa, jak doufám, souhlasíš.“ Byla to spíše řečnická otázka, přesto pronesená mírně dotčeným tónem. „Ale jistě, jistě... jen jsem nečekala, že budeš souhlasit tak hladce. K tvé otázce... v dětství jsem viděla jedno nádherné představení, ráda bych si to zopakovala,“ vyhrkla s neskrývaným zanícením a spokojeně se usmála. „Nějaká činohra?“ testoval půdu Severus a upíjel svou kávu. „Ne, balet,“ nasadila tomu korunu zasněná Hermiona a následně nechápala, proč doušek horké tekutiny skončil na bílém ubruse uprostřed jejich jídelního stolu. „Ba... cože?!“ Tentokrát už se mu nepovedlo zachovat neutrálně poklidný výraz. Tak trošku se za to v duchu pokáral. Hermionina spokojenost poněkud ochabla ve světle jeho šokovaného výrazu. „Ano, balet, Severusi. Tanec. Je to považováno za stejný druh umění jako cokoli jiného. Opera, činohra, balet – jsou si rovny.“ Oslovený se nad sebou zjevně snažil získat ztracenou kontrolu. „A jaký ten... tanec tě tak nadchl?“ sondoval opatrně dál a modlil se... ani nevěděl přesně k čemu, spíš tak všeobecně... Stejně marně. „Labutí jezero.“ Dobrotivý Merline! Čím si tohle zasloužil?! Jak tak byl nepříjemně šokovaný, vyhrkl něco, co nebylo zrovna vhodné. „Cosi mi to říká. Není to ta nesmyslná romantická slátanina o dvou labutích, kdy tam on a ona v obležení těch ptáků pitomě tokají a pak ten pitomec stejně nepozná tu pravou?“ * „Aha,“ opáčila studeně, tak jak se to už roky učila od něj, „skutečně... realistické zhodnocení děje. Děkuji, 205


http://a-sisi.wgz.cz/ Severusi.“ Proč jen to umí podat tak, že se cítí jako ten špatný? „Dobře, podívej... zcela jistě nevidím jako reálné vydržet několikahodinové sledování vznášejícího se bílého peří, nebo v čem to tam ty ženy poskakují,“ snažil se s uměním slona v porcelánu odvrátit začínající pohromu, „tudíž... co třeba... Royal Shakespeare Company?“ Střelila po něm ironickým pohledem. Popravdě ani nečekala, že bude znát mudlovská divadla. „A jsi si jistý, že to přežiješ? Nerada bych tě měla na svědomí.“ Hermiona vypadala zklamaně, což podivně kontrastovalo s tím, jak si ledabyle vytáhla spadlé ramínko od noční košilky zpět na své místo, i s tím jak se Severus naproti ní tyčil v celém svém ředitelském úboru. „Samozřejmě. Troufám si říci, že bych si to i užil. V rámci možností.“ Tak to už byl vskutku pokrok. Lehce se usmála. „Pak budu jen ráda, když tohle bude můj dárek k narozeninám.“ „Výborně. Ještě něco?“ Tentokrát se Hermiona zatvářila pochybovačně. „Vlastně... možná ano.“ Severus se opět modlil. Jestli bude chtít u pouličního stánku konzumovat Fish and chips, už to bude opravdu moc. „Ráda bych se v rámci návštěvy Londýna prošla okolo Temže, Big Benu, Parlamentu** k Westminsterskému opatství.“ V pořádku, i to by se snad dalo zvládnout. Jen přežít ty otravné davy, to bude tvrdší oříšek. „Ale na ty hroby dovnitř už nemusíme, že ne?“ ověřoval si pro jistotu přežitelnost plánu. „Severusi... nemusíme. Nicméně je tam pohřbena většina našich panovníků... “ Její případný další výklad přerušilo tiše řečené: „No právě.“ Po jejím (kolikátém už?) podrážděném zamrmlání čehosi, přešel do sebeobrany. „Nerad chodím po hřbitovech, to je vše.“ „Ale tohle přece není...,“ spustila, než jí došlo, že má svým způsobem pravdu. Což ovšem kráse místa neškodilo. „Buď rád, že nechci na London Eye‘s, půjdeme okolo,“ rýpla si naposledy. Na tak zjevně hozenou rukavici se ani nenamáhal odpovídat, zvedl se a jal se shánět po jakýchsi pergamenech. „Musím do ředitelny. Někdy skutečně lituji, že nemůžu Albusovi do těch jeho dropsů přičarovat uspávací lektvar,“ postěžoval si znechuceným hlasem. „Myslí to dobře.“ „Je to starý, zvědavý a otravně dětinský stařík,“ prskal nerudně dál. Nakonec s náručí plnou svitků přešel k ní, sklonil se a lehce ji políbil. „Jak to můžeš pozřít?“ zkřivil odporem rty, jak mu na nich ulpěla z těch jejích chuť sladké kávy, kterou Hermiona stěží stačila polknout. „Stejně tak, jako ty ten svůj hořký dryák,“ opáčila vyrovnaně. „Ten můj dryák alespoň neprzní vynikající druh kávových zrn,“ houkl ještě ze zelených plamenů. ***

206


http://a-sisi.wgz.cz/ No výborně! Další „milá“ nadílka v podobě úžasného dopisu. Kolikátého už? Pátého? Šestého? Výhodou budiž, že mu konečně došlo, kdo je oním pisatelem. Koneckonců – zjevně si to ten idiot přál. Severus sám sobě spílal za fakt, jak dlouho mu odhalení této skutečnosti trvalo. A přitom to bylo tak triviální! Asi už vážně stárne... Co mu stále nebylo jasné – a velmi ho to vytáčelo – byla nejistota. Nejistota, co že se to po něm chce, co má udělat. Výhružky se sice postupně stupňovaly, požadavky ale nadneseny nebyly. Asi takhle – Severus si nemyslel, že existuje nějaká reálná možnost, jak by se Zabini mohl k Hermioně dostat, což nic neměnilo na faktu, že tu přesto jisté riziko bylo. Navíc – a ten pocit nejistoty byl deprimující – co o nich Zabini vlastně věděl? O jejich životě, zvycích... a jak moc by je právě přes tyto aspekty mohl ovlivnit? Či snad ohrozit? V jeho dopisech nebylo nic, co by dávalo přímé vodítko k rozhřešení těchto otázek a pochybností. K tomu všemu se nevyhnutelně pojilo i jisté riziko sledování. I o tom Severus vážně pochyboval, přesto si však neodpustil ironické pomyšlení, proč si jeho žena musí vybrat za svůj dárek návštěvu nechráněného Londýna zrovna v této situaci, když roky před tím nic podobného nechtěla. Paradoxní, skutečně. A jako obvykle zůstane na něm, aby se o všechno postaral a pokusil se nalézt adekvátní řešení. Odpovědnost... to je starost. KAPITOLA 8. – V CO VĚŘÍME? (A CO NOVÉHO ZJISTÍME?) „A tohle ti odsouhlasil?“ „Hm... po nutném a namáhavém boji, ano. Ale stejně jsme nakonec viděli takové povzbudivé představení, hotovou tragédii,“ brblala Hermiona naoko nespokojeně týden po onom kulturním zážitku a ozdravné procházce. „Nenapínej.“ „Na programu byl zrovna Hamlet.“ Elizabeth se zasmála nahlas. „Jaké to veselé představení.“ „Právě. Procházka trvala jenom hodinu, přičemž Severus stěží skrýval nadšení po zjištění skutečnosti, že už mají všechny památky zavřeno.“ Obě ženy se na sebe podívaly s pochopením, aby to následně korunovaly protočením očí. „Řekla bych, že příště raději vymyslí dárek sám. Akorát je sporné, zda to je výhra nebo prohra. Nechci další sadu leštidel na kotlíky.“ „Počkej... on ti vážně dal sadu leštidel na kotlíky?“ Elizabeth se tvářila, chuděra, dost znechuceně – a to mohla být ráda, že není na místě obdarované. „Přesně tak. Ještě k tomu byly přibalené nějaké speciální hadříky, nebo co. Nikdy jsem to blíž nezkoumala.“ „Co jsi mu na to řekla?“ Hermiona na ni šibalsky mrkla. „Pochválila jsem ho, co jiného? Evidentně byl pyšný na to, jak zvládl splnit úkol s názvem – Obdaruj svou ženu - i když by to nikdy nepřiznal, samozřejmě. Když k tomu připočteš mužské ego – přičemž to Severusovo je asi tak dvakrát větší než ego průměrného muže... “ „Jenže když ho pochválíš, bude si myslet, jak to udělal správně... “ „To není všechno,“ navázala Hermiona, „později jsem se, pochopitelně, snažila nenápadně (prsty naznačila 207

KAPITOLA 8. – V CO VĚŘÍME?

http://a-sisi.wgz.cz/ ve vzduchu uvozovky) nadhodit, že to byl sice skvělý dárek, nicméně... blabla..,“ odmlčela se, aby si mohla teatrálně povzdechnout, „no... když to nezabralo, nenápadnost jsem hodila za hlavu a šla na to bez okras. Jenže... “ „Ani tohle nezabralo,“ vyprskla Elizabeth, které začínaly téct slzy smíchu. Hermiona jen suše přikývla. „Úspěchem budiž, že už se raději zeptá, co má koupit, co chci. A pak trpí. Jako třeba minulý týden.“ Tento malý dámský dýchánek skončil v další salvě smíchu, spíše by se hodilo říci – hotového řehotu. „Do života by mělo být povinné absolvovat něco jako školu manželství, tohle je celoživotní úmorná práce,“ prohlásila Elizabeth v okamžiku, kdy byla s to zase normálně dýchat. „Škola by byla málo. To si žádá vlastní mnohaletý výzkum. A osvícené matky jako přípravku.“ „Tak to já už vyzkoumat nestihnu,“ prohodila starší žena nezávazně a natáhla se pro další kokosovou sušenku. Hermioně po tom prohlášení ztuhl úsměv na rtech. Jak snadné bylo zapomenout..., ne... jak snadno se chtělo zapomenout na tento smutný fakt, halící jejich životy, když tady Elizabeth seděla naproti ní celá rozesmátá a na první pohled vypadala úplně „normálně“. „Nemluv o tom takhle.“ „A proč ne? Vždyť je to jen popis reality, která je všude tady kolem,“ opáčila nevzrušeně Elizabeth a rukou obtáhla obvod místnosti ve svém zorném poli. „Já nevím, je to...,“ Hermiona marně hledala přesná slova. „Aha. Připadá ti, že se to nehodí? Já se smrti nebojím, často je vysvobozením.“ „Nevíš, co je po ní.“ „To si nesmíš připouštět. Vy mudlové věříte, že existuje nebe a peklo?“ zeptala se s výrazem zájmu. Hermiona zavrtěla hlavou. „Jen někteří. Spousta lidí nemá otázku víry vyřešenou uvnitř sebe. Věříme, že „něco“ existuje, ale ne vždy to nazýváme Bohem.“ „V kouzelnické společnosti není víra v předem daného Boha tak rozšířená jako u vás. A jsme i tolerantnější,“ mírně si rýpla. „Já vím.“ Obě se zamyšleně odmlčely. Jejich tíživé, přesto však přátelské, ticho narušil až příchod otráveného Severuse. „Pořádáte dámský večírek?“ vybafl nerudně jednou nohou ještě „v ředitelně“, sotva se vynořil alespoň napůl z krbu. „Když jsi tady ty, tak už moc dámský nebude,“ opáčila Hermiona. „Kdybyste alespoň konzumovaly něco zdraví nezávadného,“ ignoroval předchozí poznámku a znechuceně přejel pohledem po zbytcích dortů, sušenek a sladkého pečiva. „Kdybys jen nebyl tak přízemní, chutnalo by ti to taky,“ prohlásila Hermiona provokativně. „Nejsem přízemní. Nicméně uvažuji hlavou a vím, že... “ „A já radši půjdu, moje přítomnost netřeba,“ přisadila si Elizabeth, sledující ty dvě hrdličky pohromadě. „... že tahle strava, dá-li se to tak nazývat, je... “ „Škoda, že už odcházíš...,“ mlela dál Hermiona směrem k druhé ženě. „Copak jste spolu právě nestrávily tři hodiny?!“ tápal Snape nechápavě nad sdělením, že „UŽ“ ten slet 208


http://a-sisi.wgz.cz/ čarodějnic skončí. „Jen dvě a půl, Severusi.“ „Jistě... jen dvě a půl,“ přikývla Elizabeth, aby pak ve stejný okamžik s Hermionou v duelu dodala: „To ty nemůžeš pochopit.“ Dostalo se jim za to velmi ledového pohledu a mrazivého prohlášení, oznamujícího, že se bude nacházet v ložnici. „Muži!“ rozlehlo se pokojem krátce po Severusově odchodu. „Ženy!“ prohlásil tiše zástupce druhého pohlaví za dveřmi. Alespoň nějaká shoda. *** O pár dní později Severus svou ženu pozoroval, jak snáší na stůl knihu po knize a zvětšuje tak mírně nepřehlednou hromadu na své pracovní desce. Od doby, co byl ředitelem, využíval svůj pracovní stůl naproti tomu jejímu málokdy, většina jeho nepořádného chaosu se přesunula do ředitelny, kde také zpravidla pracoval až do večera. Možná by bylo trefnější říci – kde trpěl. Něco se mu nezdálo. Jak ji tak pozoroval... ten neurčitý pocit tady byl zase. A jako v každém z posledních dní byl opět o něco silnější. „Jak se cítíš?“ zeptal se nečekaně a sám dumal, která síla ho přinutila položit takovou otázku. Hermiona se zarazila v půli cesty ke stolu a překvapeně se na něj podívala. „Prosím?“ Už teď sám sebe proklínal. „Ptám se, jak se cítíš?“ „Jak se cítím?“ „Merline! Ano, přesně to jsem měl na mysli.“ „Severusi? Co se děje?“ To je opravdu za trest, tohle... „Co by se mělo dít?! Jen se ptám... “ „Jak se cítím, já vím,“ přerušila jeho litanii. „Sláva. Takže?“ „Připadám si normálně. Jen bych si dala ještě nějaký ten sirupový košíček,“ vypadlo z ní konečně očekávané, načež pokračovala v přerušené cestě. „Sirupový košíček,“ opakoval potichu, „kolikátý dneska?“ „Nevím. Třetí? Je to důležité? Připadám si jak u výslechu.“ „Třetí košíček... obvykle sní tak dva týdně...,“ mumlal tiše a možná ani nevnímal, že to říká nahlas. „Severusi!“ Nic „Severusi!!“ Teprve po druhém zvolání svého jména jí věnoval nepřítomný pohled. „O co se to tady snažíš?“ sondovala podrážděná, že vůbec neví, která bije. 209


http://a-sisi.wgz.cz/ „Jen se podivuju nad tvou novou zálibou ve sladkém,“ s úspěchem se vrátil k obvyklému tónu a rychle vstal. „Vždycky jsem měla ráda sladké,“ prohlásila s pokrčením ramen, předtím než usedla za psací stůl. „Jistě. Musím na chvilku do ředitelny.“ A už si to mašíroval směr krb. „Co tak najednou?“ stačila za ním křiknout. Bez reakce. Hm, zvláštní. Že by u něj nastalo to, co je někdy nazýváno jako krize středního věku, nebo ještě lépe – mužský přechod? Jestli ano, tak to se má na co těšit. Kde se, zatraceně, dá v tomhle hradu v klidu přemýšlet bez toho, aby na něj zíralo několik desítek zvědavých očí? Samozřejmě... Komnata nejvyšší potřeby. Její vybavení bylo, poté co tam vkročil, trošku zvláštní. V celé místnosti byl položen vysoký černý koberec, jediné křeslo trčelo přímo uprostřed a vedle něj byl malý kulatý stolek, na němž trůnila láhev Ohnivé whisky s osamělou skleničkou. Celé to korunoval krb, ve kterém vesele plápolal oheň. Jak zařízení správně vytušilo, Severus začal samovolně pochodovat sem tam. Bořící se do vysokých štětin koberce, které jeho kroky úplně utlumily. Tak si to shrňme. Několik dní má zvláštní pocit, který stále sílí, zejména když je s Hermionou. Tento pocit se nedá přesně popsat, každopádně je pro něj novinkou. Jeho žena zkonzumuje překvapivě velké množství odporně sladkých věcí, které se nesprávně označují jako jídlo, denně. A má chuť na další. A jeho právě naprosto nelogicky napadlo, že by si měla o víkendu přispat. Skvělé. Ne, on si v žádném případě nemíní připustit to, co mu jeho podvědomí už pár dní namlouvá. A sice to, že je Hermiona pravděpodobně těhotná. KAPITOLA 9. – MYŠLENÍ MUŽE KONTRA MYŠLENÍ ŽENY No dobrá. Těhotná. To se lehce řekne – těhotná. Ale jak se to stalo? Vzápětí by si nejraději za pitomost položené otázky nafackoval. Není třeba upřesňovat, JAK se to stalo. Ovšem po letech užívání jednoho a toho samého antikoncepčního lektvaru, který osobně vařil, se očividně někde stala chyba. Tedy alespoň on si nevybavoval, že by se kdy dohodli na jeho vysazení. Náhle se zarazil. Ta vzpomínka přišla jako blesk z čistého nebe. Bylo to po návratu ze křtin malého Pottera. Ráno před tou slávou nechal flakónek s připraveným lektvarem ležet jako každý měsíc v posledních pěti letech na Hermionině nočním stolku. Ona si ho už automaticky navykle brala, nebylo třeba upozorňování... Skvělé. Celé to do sebe vlastně zapadalo. 210

KAPITOLA 9. – MYŠLENÍ MUŽE KONTRA MYŠLENÍ ŽENY

http://a-sisi.wgz.cz/ Dítě. Malé, řvoucí dítě. Pak malé, žvatlající a otravné dítě. Batolící se pohroma. Slintající mrně. To stvoření bude mít spoustu otravných otázek, jeho malé nenechavé ruce budou úplně všude. Bude si chtít hrát. Bude... světe, div se... prostě nesnesitelně infantilní. Ale... bude to jeho dítě. Jenže on má nejčastěji chuť děti zabít. Nebo alespoň proklít. Či přizabít. A tohle by mu viselo na krku celý život. Dobrá... pravděpodobně bude nějaký rozdíl mezi někým, kdo bude mít jeho krev a tou bandou pitomců, které učí. Je tedy možné, že to bude jiné? Tak či tak, s jeho mozkem a mozkem Hermiony to stvoření přece nemůže být úplně tupé, ne? To byla relativně uklidňující myšlenka. Ale stejně... mimino! Co s ním bude dělat?! Dá se s něčím tak malým vůbec něco dělat? Kromě toho, že to chce pořád jíst, řvát a spát... a přebalovat? Severus konečně plně docenil tu láhev whisky, ostentativně se tyčící na malém stolku. Po dvou doušcích se mátožně svezl do připraveného křesla. Co si jen počne? Hermiona bude nadšená, až to zjistí – o tom nepochyboval. Koneckonců, její pohled na kmotřence mluvil za vše. Zjevně budou všichni nadšení. Minerva zřejmě na oslavu poručí nechat připravit pro každou kolej obrovský citrónový dort. A pak ho možná i pochválí, takže je na místě otázka, zda se dožije konečné podoby těch odporných cukrovinek. Albus si pořídí extra velký pytel plný dropsů. No a... raději nemyslet na to, jak se vyjádří tchán s tchýní. Je nějaká naděje, že by u toho nemusel být? Nulová, odpověděl sám sobě trpce, načež si, zděšen představou všech těch gratulací a ženského nadšeného pištění, nalil další skleničku. Skutečně... nemá to lehké. Dobrá, dobrá... když už mu Merlin staví do cesty takové nevyžádané inovace, alespoň se pokusí zvolit co nejlepší taktiku – v rámci pudu sebezáchovy, samozřejmě. Něco, netušil přesně co, ale zřejmě to nějakým záhadným způsobem bude souviset s tím novým pocitem, který mu otravuje mozek, mu říkalo, že Hermiona by na změnu svého stavu měla přijít sama. A taky mu to sama říct. Pak bude moci vyřešit to ostatní. Hm... když o tom tak přemýšlí, eventuálně by do doby, než ta památná situace nastane, mohl zkusit vymyslet nějaký lektvar na zvýšení psychické odolnosti v případě, že se vinou dávky pomatených hormonů všechno sesype. Ano, to bude ono... *** „Je všechno v pořádku?“ zajímala se živě Hermiona, když se konečně odvážil vrátit domů. V pořádku?! Jistě, v nejlepším. Akorát budeme mít dítě, ale jinak si nedělej starosti... Naštěstí (nebo naneštěstí) mu ani požitý alkohol nerozvázal jazyk natolik, aby kousavou poznámku vyslovil nahlas. „Hm,“ zamručel neurčitě a váhal, co udělat s tou skleničkou skřítčího vína, které si Hermiona nalila k tomu zdlouhavému a (kupodivu by to uznali oba) nudnému vyhledávání informací. „Severusi?“ oslovila ho něžným hlasem a s pochopením ho rentgenovala očima, „jestli mi chceš něco říct... 211


http://a-sisi.wgz.cz/ “ Jeho život nabírá absurdní rozměry. Copak tuhle větu neříkají ženy – musím ti něco říct? A pak následuje více čí méně děsivý dodatek? Teď tady trčí jako troll a uvažuje o vhodné nicneříkající odpovědi. „Nic ti nechci říct,“ blekotal tupě. Když si ho i nadále prohlížela značně nedůvěřivým pohledem, pod kterým se div nepříjemně neošil, změnil téma jednoduše tím, že přešel přímo k ní, naklonil se nad nejtlustší knihou a s předstíraným zájmem se zeptal: „Co hledáš?“ Hermiona velmi dobře postřehla jeho rychlou změnu hovoru, moudře to však nechala být. „Cokoli o historii změn školního řádu Bradavic.“ „Copak to potřebujeme?“ „Říkala jsem si, že by...,“ spustila s nečekaným zápalem, který Severus, pouště vyslechnuté informace jedním uchem tam a druhým ven, využil k rychlému vypití téměř plné skleničky korálově rudé tekutiny. „... což znamená, že bychom dostáli těm nesmyslným požadavkům ministerské komise... Severusi! To bylo moje víno!“ vyložila mu převratný objev s rozhořčeným pohledem upřeným na prázdnou skleničku v jeho ruce. „Já myslel, že jsi si chtěla dát ten ´zdravý´ košíček,“ prohlásil nevinně a povytáhl obočí ve snaze vypadat skutečně překvapeně. „Ten už jsem měla. A taky čokoládové sušenky. Jenže pak jsem si připadala celá přeslazená, tak jsem si dala ještě tohle,“ objasnila tak, jako by to bylo přece úplně jasné. „A kyselou okurku bys nechtěla?“ otázal se značně sarkasticky. Jenže to si pěkně naběhl. „Okurku? Hm... myslíš?“ podívala se na něj zvědavě a přemýšlivě zároveň. „To byl jen takový...,“ začal rychle, jenže to už Hermiona volala domácího skřítka. „... nápad,“ dodal vyčerpaně. „To byl právě skvělý nápad, kyselé teď bude to pravé. Já ti nevím proč, ale mám nějakou nezvyklou chuť k jídlu,“ švitořila dál a nevšímala si Severuse, který to celé sledoval s notně útrpným pohledem. „Nechceš taky?“ dolehlo k němu. Nepovažoval za bezpečné odpovídat nahlas. Jediným pohledem ji seznámil se svým názorem. „Jak myslíš. Tvoje smůla,“ pokrčila ledabyle rameny, načež se celá její pozornost upřela jen a pouze k okurkám a láku. „Moje štěstí,“ zamumlal potichu Severus. *** Druhý den ráno Severuse vzbudily nevábné zvuky linoucí se z koupelny. No skvělé. Ranní nevolnosti, jak lákavé. Nelehké rozhodování, zda vstát a projevit účast, nebo se otočit na druhý bok a hrát mrtvého brouka, vyřešila Hermiona sama tím, že vešla do ložnice. V obličeji byla popelavě bílá a jednu ruku si přidržovala na žaludku. „Vzbudila jsem tě?“ starala se, když si všimla, že ji pozoruje. „Tak trochu,“ připustil tiše. „Včera jsem to asi vážně přehnala. Nejdřív sladké, pak kyselé... dobře mi tak. Máš někde lektvar proti nevolnosti?“ vyložila sobě i jemu v podstatě logické vysvětlení svého zvracení.

212


http://a-sisi.wgz.cz/ „Copak o to, lektvar bych měl,“ připustil Severus váhavě. Hermiona si úlevně oddechla. „Jen ho nejdřív musím uvařit.“ Srazil její naději zpátky na zem. Nevěřícně povytáhla obočí. „Ty nemáš v zásobě tak běžný lektvar?“ Jistě, že má. Ale ne onu upravenou variantu pro těhotné! „Zásoba zrovna došla,“ dělal ze sebe šaška a předstíral, že nevidí její zkoumavý pohled. „Severusi, co se... “ „Stihnu ti ho uvařit ještě před snídaní,“ přerušil přicházející vtíravou otázku, rychle vstal a tryskovým tempem odplul do laboratoře. Co se to s tím chlapem, sakra, děje?! *** „Minervo?“ spustila Hermiona nejistě u oběda, načež se ostražitě rozhlédla. Místo pro ředitele bylo stále prázdné. „Ano?“ „Já... no... hm... totiž chtěla jsem se zeptat...,“ koktala zajíkavě a váhala jak na to. „Tak se prostě zeptejte. Něco se Severusem?“ Minerva se uměla trefit – a přímo do černého. „No... vlastně ano. Poslední dobou...,“ odmlčela se, jak hledala správnou formulaci. Bývalá ředitelka si to vyložila po svém. „Nerozumíte si snad v manželských povinnostech?“ vypálila přímo, než zamíchala svůj citrónový čaj. „V čem, že? Ach tak,“ chytla se konečně oslovená, rudá až za ušima, „ne, v tom si rozumíme skvěle. Tedy... Chtěla jsem říct – této oblasti se to netýká,“ ukončila bleskově téma a proklínala své žhnoucí tváře. Za to Minerva vypadala spíše pobaveně. „Tak o co jde?“ „Nezdá se vám nějaký... divný?“ „Jak... divný?“ „Prostě... divný.“ „Myslíte jako... jen divný?“ Obě ženy na sebe zíraly s výrazem nepochopení ve tváři. „Asi takhle – tuhle třeba najednou bez vysvětlení rychle odešel. Prý do ředitelny. Něco dodělat,“ parodovala Hermiona Severusův styl, „jenže předtím tam byl celý den! Když se ho ptám, zda je všechno v pořádku, odpoví takovým tím vyhýbavým stylem. Pak mi dokonce tvrdil, že nemá v zásobě lektvar proti nevolnosti. Severus! Chápete to?“ Mladá žena působila opravdu ustaraně. „Zvláštní,“ zamumlala Minerva přemýšlivě, „patrně prochází takovým tím mužským těžkým obdobím. Slyšela jsem o tom jednou mluvit Albuse se skoro bezhlavým Nickem,“ pokračovala a spiklenecky se k ní naklonila, „třeba by vám poradil.“ „Duch?“ pochybovala Hermiona. „No Albus už je na to příliš... dětinský. Chápete, jak to myslím, že?“ sondovala téměř omluvně. 213


http://a-sisi.wgz.cz/ „Jak dlouho může taková mužská krize trvat?“ „Těžko říct. Ale jak znám Severuse, bude mít obzvlášť těžké příznaky a... “ Co a, Minerva nedořekla. Byla přerušena studeným hlasem. „Až si tady přestanete špitat jako dvě puberťačky o prvním polibku v dívčí umývárně, možná by nebylo od věci jít učit,“ kývl směrem k Minervě, „laskavě se dostavit do ředitelny,“ zopakoval pohyb ke své ženě. „To už je tolik hodin?“ vykřikla teatrálně starší z žen a čiperně vyskočila. Pod ředitelovým, tentokrát už ne ledovým, ale přímo mrazivým pohledem, pohyb zpomalila a zatvářila se nadmíru unaveně. Ještě než odešla, využila Severusovo otočení k rychlému špitnutí směrem k Hermioně. „Ty nejtěžší příznaky,“ opáčila a důležitě pokývala hlavou. „Kolegyně!“ zavrčel Snape. „Vždyť už jdu, jdu... “ „Přišel jsi na oběd pozdě, proč?“ vyzvídala Hermiona po Minervině odchodu s rádoby nezájmem. „Dojednával jsem si schůzku s ministrem,“ dostalo se jí suché odpovědi. „Nic jsi neříkal. Něco se děje?“ Kolikrát ještě bude muset tuhle otázku zopakovat? „Co by se, zase, mělo dít?! Trpíš utkvělou představou,“ vybuchl podrážděně a teprve, když se na něj pár opozdilých studentů zvědavě podívalo, ztišil hlas (předtím je probodl svým zastrašujícím pohledem). „Jde jen o formality, to je vše.“ Hermiona toho měla právě dost. „Víš co? Až potkáš mého manžela, řekni mu, že ho shání manželka,“ zasyčela vztekle, hodila na stůl ubrousek, načež kvapně zmizela postranními dveřmi pro učitelský sbor. „Cože?“ stihl ještě vyjádřit své nepochopení Severus. Odpovědi se už nedočkal. To budou ty hormony, usoudil „moudře“. Bude to muset zkrátka nějak přežít. To už je (těžký) úděl muže. KAPITOLA 10. – CO SE TO U VÁS DĚJE?! Snad to bylo pokročilejší hodinou, každopádně když Severus dorazil na Ministerstvo tentokrát, vyhnul se oněm otravným davům, které se zřejmě přesunuly k okopávání tuřínů. Kupodivu ani před kanceláří samotného ministra nečekala žádná delegace – což by ho stejně nezastavilo. Stará známá za mramorovým pultíkem vypadala už značně koženě, když na Severuse jen letmo kývla. Ten se nezdržoval ani s tím a rychle dovlál k zamýšlenému cíli. „Už na tebe čekám, Severusi,“ uvítal ho Kingsley, sotva příchozí nespolečensky rozrazil ubohé dveře. „To bys taky měl, když si schůzku u tebe zařizuji jako audienci u královny,“ prskal oslovený. „Kolik jsi těch audiencí u Její Výsosti zažil, smím-li se ptát?“ „Jak důvtipné,“ čílil se Severus a bez dovolení se posadil do připraveného křesla. „Měl bys vědět, že mám dennodenně, od rána až do večera, plný program, a to na měsíc a půl dopředu, takže si laskavě nestěžuj.“ Zdálo se, že i Pastorek měl dnes těžký den. Snape povytáhl obočí. „Jaká čest... snad jsi nemusel zrušit něco důležitého,“ protahoval ironicky tak, aby bylo jasně zřejmé, co si o tom všem myslí.

214

KAPITOLA 10. – CO SE TO U VÁS DĚJE?!

http://a-sisi.wgz.cz/ Ministr se unaveně opřel. „Jistě, že ne. Akorát velvyslanec z Walesu ti musel ustoupit, o nic nejde. Nemá nic lepšího na práci, než se sem pravidelně přemisťovat...“ Severus se ušklíbl. „Dobrá, dobrá. Oceňuji tvé přijetí. Stačí?“ „Nemusíš ho oceňovat, ale nech si ten sarkasmus.“ Severus by nejraději odsekl něco ještě sarkastičtějšího, jenže pro jednou mužovu pomoc potřeboval, ačkoli se mu to vůbec nelíbilo. V konečném důsledku se tedy vzdal nadcházející, jistě poučné, výměny vzájemných jemných urážek a vytáhl z hábitu pečlivě srolovanou ruličku pergamenů. Beze slova ji hodil před čekajícího ministra. Ten ji stejně tiše začal pomalu rozrolovávat a následně luštit. Pár minut bylo ticho. „Mohl bych vám zařídit klidné stáří bez přítěže nečisté manželky?“ citoval Kingsley jeden z posledních dopisů. Severus se nenamáhal s odpovědí, jen čekal, až muž naproti němu dočte. „Pěkná práce,“ prohlásil nakonec a odhodil pergameny zpátky na stůl, „víš, kdo to píše?“ „Jistě,“ opáčil sebejistě Snape. „Dobře, tohle je na podání kouzelnické žaloby. Řekni mi, kdo to je a...“ „Nějaké oficiální cesty nepřipadají v úvahu,“ přerušil ho rázně Severus. „Potřebuji, abys ze záznamů vyhrabal, kde se naposledy zdržoval, plus cokoli co by mohlo být užitečné.“ Kingsley si ho chvilku mlčky prohlížel. „Zase se snažíš obejít předpisy?“ Odpovědí mu bylo nejprve protočení očí. „Jako bys nevěděl z toho, co máš přímo před nosem, že ty oficiální frašky jsou k ničemu. Jak dlouho to potrvá? Půl roku, rok? Nakonec prohlásí, že není dostatek důkazů pro vznesení obvinění.“ Navíc na takové čekání nemám ani čas, dodal v duchu. Ministr, ač nerad, musel připustit, že Severus má pravdu. „Kdo to je?“ „Blaise... Zabini,“ to jméno přímo vyplivl. „Počkej... Zabini... to mi něco říká,“ tápal Pastorek ve svém mozku zahlceném informacemi. „Učil jsem ho,“ připustil Severus. „Už vím!“ zajásal ministr, „byl v tvé koleji, ne?“ „Hm,“ odtušil. „Tak od začátku. Tvůj bývalý student, Zmijozel, tě vydírá prostřednictvím Hermiony. Proč?“ Mistr by se nejraději tomu tématu vyhnul na sto honů. Tak se o to také pokusil. „Je to důležité? Faktem zůstává, že to dělá.“ Kingsley se pousmál. Dneska vyhraje jejich odvěký zápas on. „Podívej, Severusi... chceš po mně, abych obešel asi dvacet platných nařízení, což bych ze své pozice nikdy neměl dovolit. Tak mi, laskavě, řekni, za co se ten mladík mstí – protože jen tak pro nic za nic to nedělá, Zmijozelové jsou přece loajální...,“ vysvětloval a pečlivě zaznamenal každé Snapeovo zamračení, „a až mi to hezky všechno pravdivě vypovíš, můžeme se bavit o tvém požadavku,“ zakončil triumfálně a spokojeně si založil ruce. 215


http://a-sisi.wgz.cz/ Severus se cítil zahnaný do kouta, což Pastorek moc dobře věděl a jen čekal, zda ho s jeho žádostí pošle do háje, či zda zvítězí skutečnost jak moc se toho idiotského pisálka chce zbavit. Očividně nakonec vyhrálo to druhé. Když Snape začal mluvit, bylo znát, jak moc je mu to proti srsti. „Před lety jsem si trochu pohrál s jeho výsledky z OVCE,“ připustil neochotně a raději blíže nespecifikoval, že pojem „trochu“ je značně nepřesný. „Cože jsi?!“ „To, co slyšíš, Kingsley.“ „A můžeš mi laskavě vysvětlit, jakým právem jsi to udělal?“ soptil ministr, což bylo vzhledem k jeho klidné povaze nevídané. „Ohrožoval Hermionu,“ vyprskl Severus nerudně – protože přesně tomuto přiznání osobních pohnutek se chtěl vyhnout. Na to konto se i soptící Kingsley nepatrně uklidnil. „Vysvětli mi to,“ řekl a více než prosba to byl příkaz. A tak byl Severus donucen vyložit, i když zjednodušenou, pravdu o celé té záležitosti. Ke konci svého vzteklého vyprávění prohlásil: „... a tak když na ni zaútočil v umývárně, i přes mé varování...“ Pastorek mu do toho necitlivě skočil. „Tak jsi do toho připletl city,“ dodal chápavým hlasem, což mělo jediný možný následek – Snape viděl rudě. Typicky. „Žádné city jsem do toho nepletl!“ vybuchl frustrovaně. Tentokrát protočil oči Kingsley. „Pro Merlina, Severusi! Je to tvoje žena, spíše bych se divil, kdybys do toho citovou stránku nepletl.“ „Tenkrát to moje žena nebyla,“ bránil se chabě. Druhý muž mávl odmítavě rukou. „Tak asi někdy v té době jsi do toho spadl až po uši, to už je jedno,“ projevil pochopení, za což si vysloužil jen nevrlé zavrčení. „Já nikam nepadal!“ „Jistě, že padal. Což je jen logické.“ Severus vypadal značně pohoršen představou, že zrovna ON, jehož se něco jen tak nedotkne, byl nařčen z propadnutí citové lavině. A že to bylo ve své podstatě totálně pravdivé... to je věc vedlejší, Pastorek to nemá co vědět. A už vůbec to nemá s pochopením komentovat! Chtěl-li snad s tímto svým míněním ministra seznámit, nebylo mu to dopřáno. Světlo světa spatřila další otázka. „Hermiona o tom ví?“ „O čem? O těch anonymech nebo o zkouškách?“ „Zajímavé... o anonymech, předně.“ „Neví a říkat jí to v žádném případě nehodlám. Po pravdě řečeno... kromě tebe to neví nikdo. A otázka OVCE už není důležitá.“ „Nemyslíš, že by o něčem takovém měla vědět? Týká se jí to, mohla by si pak dávat třeba větší pozor...,“ rozvíjel přínos oznámení situace Hermioně ministr, což Severus, ještě stále myšlenkami u onoho citového padání kamsi, odmávl nepromyšlenou námitkou: 216


http://a-sisi.wgz.cz/ „Vzhledem k jejímu stavu je to vyloučené.“ „... nebo by mohla...,“ nevzdával nápad Kingsley, než mu došel význam řečené věty. „Jakému stavu?!“ vyhrkl překvapeně a zíral na naštvaného Severuse. Že jedna a jedna jsou zákonitě dvě, mu docvaklo rychle. Možná až moc rychle. „Chceš mi tvrdit, že... je tvoje žena... těhotná?!“ třeštil oči, než mu došel „překvapivý objev“. „To znamená, že... vy dva... budete mít dítě?!“ Snape chudáka vytřeštěného ministra probodával zlostně-ledovým pohledem. Opravdu, takhle se prozradit... k vzteku. „Už to tak bývá, víš, že když žena otěhotní, s největší pravděpodobností bude mít dítě,“ odtušil podrážděně. Čemu se ten chlap tak diví? „Ale jak je to možné? Tedy chci říct... ty jako otec,“ zamotával se do toho nešťastně a každou další větou situaci nechtěně zhoršoval. „U Merlinových vousů! To si myslíš, že žijeme jako v klášteře?“ „V klášteře... ne, jak se tam žije?“ Definitivně – ministrův mozek byl nyní zcela konsternován. Severus zaúpěl. „V celibátu, Kingsley, v celibátu. A nemíním s tebou probírat svůj milostný život,“ uťal rozbíhající se debatu rázně Mistr. Ministr na něj chvíli ještě němě zíral, než se mu podařila další trefná připomínka. „Gratuluji! To je tak... nečekaná zpráva... po všech těch letech, kdo by to byl tušil...,“ rozjímal tupě, „Hermiona musí být nadšená.“ Tomu už mohl Severus jen nasadit korunu. „Ona to ještě neví,“ opáčil, jakoby to bylo úplně běžné. Chudák Pastorek už měl mozek převařený, jak moc ho namáhal v marné snaze pochopit, kde se stala chyba, která mu zřejmě unikla. „Jak neví?“ „Zkrátka a dobře neví. Teprve na to přijde... snad... nebo tohle těhotenství nepřežiju já,“ ulevil si nastávající otec. „Ty, Severusi... jsi si jistý tím, co říkáš? Tvoje žena je těhotná, ale neví o tom, za to ty to víš úplně přesně? Co se to u vás děje?“ sondoval zmatený Kingsley. Na jeho vkus bylo těch zvratů nějak moc najednou. „To bude díky tomu, že jsme si jaksi... před lety... propojili magie,“ vysvětlit nechtěně a nezvykle neplynule. „Magie... propojili... ty... vy... já ti to říkal!“ nadskočil nečekaně Pastorek a najednou se tvářil, jakoby všechno bylo úplně jasné. „Co jsi říkal?“ Nyní byl mimo pro změnu Severus. „Přece to, že jsi do toho spadl až po uši.“ „Vrrr,“ ozvalo se varovně.

217


http://a-sisi.wgz.cz/ „Opravdu, výborná zpráva. Už se těším, jak se necháš celý oslintávat... zrovna ty!“ Zdálo se, že alespoň někdo se dobře baví. „Pokud jsi se už dostatečně zasmál, možná bych ti mohl připomenout, že je to zatím důvěrná informace,“ odsekl kysele Severus. „Ale jistě! Mlčím jako hrob, hlavně že to vím a o nic nepřijdu.“ „Jen aby,“ byla vyjádřena pochybnost, „mimochodem předpokládám, že už je ti jasné, proč se to Hermiona nesmí dozvědět. A taky proč to chci vyřešit co nejdříve. Za žádnou cenu do toho nesmí být zataženo dítě. Tak mi koukej pomoct,“ vypálil Snape na nepřipraveného Pastorka, který už ovšem neměl pádné námitky. „Dělám to nerad, ale... dobře, zjistím, co se dá.“ Mistr už jen stroze přikývl a rychle se zvedl. „Severusi?“ ozvalo se, když se chystal vzít za kliku. „Pokud ho najdeš,... co s ním uděláš?“ Oslovený se nenamáhal s otáčením, stále čelem ke dveřím tiše pronesl: „To, co bude nutné.“ Odchodem zamezil dalšímu výslechu. ------------------------------To není možné! Přece není tak mimo... Tak dobře, znovu. Určitě se přehlédla. Hermiona se posadila na okraj vany a pomalu, soustředěně začala počítat malé čtverečky. Dvacet devět, třicet... tohle je obvyklá doba... třicet jedna, třicet dva... třicet šest, sedm, osm, devět... to už rozhodně nemá s obvyklou dobou nic společného. Kruci. Co se to tady děje?! Jakkoli se ta otázka může zdát naprosto nelogická a odpověď na ni naprosto zřejmá, uznejme, že po pěti letech pravidelného a fungujícího užívání něčeho, co připravil Severus osobně, už reakce na položený dotaz tak jednoduchá není. Přece není úplně pitomá! Ovšem když se do počtů pustila po čtvrté a dospěla opět ke stejně znepokojivému výsledku, usoudila, že v tom čtverečkovaném kusu papíru chyba nebude. Co když se jedná o nějaký zdravotní problém? Co když... je nemocná? I když se hned vzápětí uklidňovala myšlenkou, že nemoc by určitě poznala, vyděšená byla dál. To se jí ještě nikdy nestalo, ani v době dospívání ne. Dobrá, je třeba na to jít s rozmyslem. Takže si položí základní otázku... Může být těhotná? No... soudě dle toho, jak ji doma učili, že se dělají děti, může být těhotná soustavně už pět let. Oproti tomu... není možné, aby selhal Severusův vlastní výrobek. To je prostě nereálné. Tak kde je problém? Jedině snad návštěva ošetřovny by mohla vzniklou situaci rozhřešit. Poppy bude mít z práce v deset hodin večer jistě radost, ale... tohle je akutní případ, ne? Hermiona si rukou roztřeseně přejela po krku, schovala menstruační kalendář do kapsy hábitu – to je věc, 218


http://a-sisi.wgz.cz/ po které se ženský lékař, v tomto případě užvaněná madam Pomfreyová, bude pídit nejdříve - a vyšla z koupelny. Než prošla ložnicí do kabinetu a jakéhosi obývacího pokoje v jednom, raději se ještě jednou nadechla. Severus se, dle očekávání, nacházel v křesle, kde snaživě cosi louskal. Nevěnoval své ženě žádnou pozornost až do chvíle, kdy tiše, v marné snaze uniknout jeho pozornosti (jako by to v Severusově případě šlo), přešla ke vchodovým dveřím. „Ty někam jdeš?“ zeptal se, aniž by odtrhl oči od knihy na svém klíně. Nemůže ten chlap jednou zkrátka nevnímat, nebo to alespoň předstírat? Zjevně ne. „No já... asi bych měla... tedy... chtěla jsem...“ koktala pitomě, jak malé vystrašené děcko, které něco provedlo. „Ano?“ snažil se jí „pomoci“ Severus, což se naprosto minulo účinkem. „Potřebuju si dojít na ošetřovnu,“ vymáčkla ze sebe konečně souvislou větu a pak už se jen modlila, ať se moc nevyptává – což bylo asi tak pravděpodobné, jako že v sobě Severus objeví skryté vlohy pro věštění z čísel. Po tomto prohlášení se do ní mlčky vpil očima. Trvalo nezvykle dlouho, než pohled na okamžik sklopil, nicméně když následně promluvil, opět na ni, nervózně tam přešlapující a nejistou, zíral. „Myslím, že si musíme promluvit,“ prohlásil nakonec pevným hlasem. A/N: Děkuji všem za poskytnutí připomínek či vlastních postřehů ohledně těhotenství. J Doufám, že výsledné rozhodnutí se vám bude líbit. PS: Zdá se, že bude-li múza milosrdná, dostaví se i kapitola s popisem návštěvy divadla na Hermioniny narozeniny. KAPITOLA 11. – MUSÍME SI PROMLUVIT „Promluvit?“ zeptala se nervózně Hermiona a stále postávala u dveří. „Hm,“ odtušil Severus klidně a byl se tomuto tématu ochoten věnovat natolik, že odložil i onu rozečtenou knihu, do které doteď bořil svůj vznešený nos. „Možná bys mohla začít tím, proč potřebuješ tak akutně na ošetřovnu,“ předestřel téma hovoru, pohodlně si přehodil nohu přes nohu, a naprosto klidně se na ni zadíval nicneříkajícím pohledem. Hermiona se posadila do křesla naproti němu. I když... posadila je poněkud zavádějící výraz, trčela sotva na krajíčku a evidentně byla jako na trní. „No já... mám asi nějak rozházený menstruační cyklus, takové ty ženské problémy, s tím si nelam hlavu...,“ blekotala a zároveň se snažila ze všech sil vyhnout vyslovení onoho podezření, které jí urputně vrtalo hlavou. Severus ji dál mlčky probodával očima. „Tak cyklus?“ začal tiše, „a to nemůže počkat do rána?“ Něco jí na jeho chování nesedělo. Jen nemohla přijít na to, co to bylo. „Ráda bych měla jasno, dělá mi to starosti, nikdy jsem podobné problémy neměla...“ Začínala si připadat jako školačka nikoli jako jeho manželka. Opravdu čekala, kdy jí strhne pěkných pár desítek bodů. „Jako problém bych spíše viděl neschopnost užívat lektvary dle jejich dávkování,“ prohlásil, načež si začal poklepávat ukazováčkem po rtech. „Jaké lektvary?“ ztrácela nit Hermiona a hleděla na něj poněkud vyjeveně. „Jaké lektvary asi můžu mít na mysli...?“ opáčil mnohoznačně a s obočím velmi vysoko povytaženým ji už pohledem přímo rentgenoval. 219

KAPITOLA 11. – MUSÍME SI PROMLUVIT

http://a-sisi.wgz.cz/ Cvak, cvak. Tak by se dal nazvat zvuk dvou ozubených koleček, které do sebe právě zapadly v Hermionině mozku. Ve tváři měla vepsané nefalšované zděšení. „Proboha!“ vypadlo z ní spontánně těsně předtím, než si rukou zakryla údivem pootevřená ústa. Skutečně na světě existuje pár situací, kdy musí jít Merlin stranou. „Neříkej. Já už bych svaté nevolal, ti nám nepomůžou.“ Uběhlo ještě pár desítek vteřin, než byla s to verbálně zareagovat. „Tím mi chceš neuměle naznačit, že jsem... jsem... těhotná?!“ odvážila se pojmenovat onu zřejmost nahlas. Severusovy rty se zkroutily do nejasného úšklebku. „Naznačit? Původně jsem to sice chtěl nechat na tobě a alespoň první dvě minuty hrát překvapeného, než by ti došlo, že to díky propojení už musím vědět, ale... ty než by si k objevení své gravidity došla, bude to dříve známo celé škole – Minervou počínaje, přestárlou paní Norisovou konče,“ zakončil sarkasticky. Zírala na něj neschopna slova. V hlavě jí znělo jedno jediné slovo – dítě. Má mít dítě! Nepravděpodobná myšlenka z koupelny se ukázala jako více než pravděpodobná. A to během vteřiny. Pak si buďte někdy něčím jisti. Nemožné. Nicméně první, co pitomě (a poněkud nelogicky) vyhrkla, bylo: „Ale já antikoncepci nevysadila!“ Severus jen protočil oči. „Jistě, že ne. Akorát jsi ji zapomněla užívat.“ (Až později jí došlo, že jeho důvěra, kterou tímto prohlášením prokázal, je něco zcela nevídaného.) Věnovala mu další nechápavý pohled. „Já ti nerozumím. Každý měsíc mi necháváš...“ „A nechal jsem ho tam i posledně,“ přerušil rozvíjející se úvahy o zmizení lektvaru, „to ráno předtím, než jsem byl donucen zúčastnit se té společenské maškarády u Potterových,“ neodpustil si rýpnutí, které Hermiona tentokrát přešla bez povšimnutí, „zjevně sis ale řekla, že ho vypiješ až po návratu... ovšem večer se situace ubírala poněkud jiným směrem...“ Vysvětlení netřeba. „Máš na mysli to tvé zmijozelské využití okolností?“ zjišťovala, zda mluví oba o jednom a tom samém. „Ne. Mám na mysli tvou aktivní spolupráci,“ odpověděl ostře. Nač se hádat – v této situaci obzvlášť – o slovíčka? „Dobrá, ale to nevysvětluje, jak je možné, že jsem si lahvičky nevšimla druhý den a tím pádem na ni zřejmě úplně zapomněla!?“ „Že jsi zapomněla je očividné, důkaz máme před sebou,“ zamrmlal s pohledem upřeným k jejímu břichu, „jestli to nebude tím, že na tvém nočním stolku trčí hotová věž z knih, za kterou jsi ten nebohý lektvar zazdila a odkud ho já pracně doloval.“ To snad není možné! Zní to tak... surreálně. „Já... jsem v šoku. Nevím, co říct,“ bylo všechno, nač se vzmohla. Severus neodpověděl, jen si prsty stiskl kořen nosu.

220


http://a-sisi.wgz.cz/ „Počkat! Jak dlouho už to víš?!“ Oslovený nechal nos nosem a zvedl k ní svůj pohled. „Od toho večera se sirupovými košíčky a kyselou okurkou,“ opáčil a při té vzpomínce se opět zatvářil znechuceně. Po dlouhé době něco začalo dávat smysl. „Tak proto to tvoje divné chování,“ svitlo jí a Merlin ví proč, vypadala, že se jí navzdory situaci ulevilo. „Jak překvapivé.“ Pro jednou tu jeho ironii a sarkasmus přešla bez povšimnutí. Jak se tak snažila... logicky uvažovat, v hlavě ji strašila jedna neodbytná otázka, kterou se bála vyslovit nahlas. Nad svou odpovědí přitom nemusela vůbec přemýšlet. A pravděpodobně by nastal velký problém, kdyby měl jiný názor. Když nastalé ticho mezi nimi, jak oba zamrzli ve svých vlastních myšlenkách, trvalo příliš dlouho, konečně se vzmohla na to tu větu vyslovit. „Severusi,“ začala a „trpělivě“ čekala, než jí věnuje svou ctěnou pozornost. Když to posléze udělal, vteřinu či dvě mu ještě upřeně hleděla do očí, než... „Chceš to dítě?“ Ticho pokračovalo. Dvě vteřiny, tři, čtyři... (dneska jim ty vteřinové pauzy nějak podezřele jdou) a v tomto mlčenlivém okamžiku zase zíral do očí on jí. Pak jen pomalu přikývl. A Hermioně spadl ze srdce obrovský balvan. *** „Á, Hermiono, co pro vás mohu udělat?“ zajímala se madam Pomfreyová aktivně, sotva Hermiona vkročila na ošetřovnu. Nikde nikdo, zkrátka ideální doba na soukromou zdravotní „siestu“. „Potřebovala bych... poradit,“ snažila se Hermiona o přípravu vhodné půdy na věc budoucí. „Zajisté, copak vás trápí?“ zajímala se Poppy, načež se začala hbitě točit kolem kovových bubnů, do kterých ládovala pomocí peánu velké bílé čtverce. Dařilo se jí přitom dělat obstojný rámus – tu zaklapla jedno víko, pak zase druhé... Jeden buben přendala, druhý odstrčila... A v tom všem mlácení, které si, samozřejmě, při popisování pacientčiných potíží měla odpustit, jí unikl začátek řečené věty. „... možná mohla být těhotná,“ vypálila mladá žena. S ošetřovatelkou to nijak nehnulo, nacvičeným pohybem pustila peán z prstů do připravené nádobky a s rukama v bok se k Hermioně konečně otočila čelem. „No to je hezké,“ pronesla rázně, za což budoucí matka už už chtěla poděkovat... naštěstí to neudělala. „Ale to mi musíte říct, která pak to je.“ Někdo tady měl nepochybně dojem, že dospěl ke správnému závěru, od kterého byl ve skutečnosti na míle daleko. „Co... prosím?“ nechytala se oslovená a vyjeveně na starší ženu zírala. Ta si nad tou donebevolající nechápavostí tiše povzdechla. „Myslím,“ začala nanovo tónem, který použijeme na malé dítě (Severus by jistě dodal – velmi natvrdlé dítě), „která ze studentek tento problém řeší? Chápu, že chcete pomoci a že se stydí přijít sama, ovšem čím dřív přijde, tím je větší naděje na... no na případné ukončení toho těhotenství. Nemračte se,“ bránila se rychle, naprosto nechápajíc, proč se Hermioně krabatí čelo, „v takovém věku patnácti šestnácti let je to někdy jediné východisko...,“ mudrovala dál. Hermiona využila malé pauzy pro vlastní zapojení do vedeného monologu. „Ale já nevím nic o tom, že by nějaká ze studentek byla těhotná,“ opáčila suše. Pak už jen čekala, než 221


http://a-sisi.wgz.cz/ Poppy, pokud možno, dojde obsah proneseného. Ošetřovatelka se zarazila, zamrkala a nakonec ještě nechápavě zavrtěla hlavou. „Tak o kom mluvíte? Nějaká vaše kamarádka? Paní Potterová je příliš brzo po porodu a navíc má svého lékouzelníka...,“ tápala neobratně dál a vůbec nezauvažovala nad tím, že jednu z nejpravděpodobnějších adeptek na těhotenství má právě před sebou. „A co takhle já?“ odpověděla velmi ironicky. Poppy se lehce usmála. „To zní vtipně,“ vyhrkla trefně. „Já na tom nic vtipného nevidím.“ Hermiona už toho měla plné zuby. Proč na ni ta osoba hledí tak nevěřícně?! Copak je to něco nemožného? „Vy to... myslíte vážně!“ vyhrkla šokovaná madam a zírala, s prominutím, jak čerstvě vyoraná myš. „Nepochybně to myslím vážně! Proč se tak divíte?!“ Hermiona zněla přesně tak, jak se cítila – tedy silně frustrovaně. „Já... Severus... nikdy by... dítě... nesnáší... nedovolil by... ředitel... jako otec?!“ vypadávalo z ní po malých dávkách na první dojem nesmyslné blábolení. „O Severusově případné roli otce laskavě nepochybujte. A vůbec! Já vám nerozumím. Když jste si tenkrát před lety myslela, že jsem těhotná, nevypadala jste ani z poloviny tak šokovaně jako teď!“ Chudák madam Pomfreyová. Stála tam jako hromádka neštěstí a zjevně se pracně snažila pochopit obsah sděleného. Na její obranu nutno dodat, že se následně bránila celkem logickým argumentem. „Jenže když vás Severus přinesl tenkrát, byla jste v bezvědomí, takže mou prvotní reakci neznáte. Navíc – říkala jsem si, že to mohla být nehoda, znáte to... to se stává... tak jsem se raději ptala, zda zná pan ředitel to... ehm... používání jistých antikoncepčních prostředků,“ pronášela strnule a velmi zaujatě hleděla na cosi za Hermioninými zády, „jenže po pěti letech manželství, kdy se pořád nic neděje...,“ koktala dál a raději neviděla blesky šlehající z očí mladé ženy, „jsme s Minervou... eh! Tedy... já sama, sama...,“ přilévala olej do ohně a snažila se neúspěšně krýt známou intrikářku, „zkrátka... dospěla jsem (chápejme – dospěly jsme) k „logickému“ závěru, že žádné dítě nechcete... pan ředitel nechce... nesnese... vždyť ho znáte!“ zakončila unaveně a div, že si nezačala otírat orosené čelo. Chtěla-li něco pohnojit, právě se jí to, dle jejího osobního mínění, výborně podařilo. Hermiona oproti tomu nevěděla, zda se cítit dotčeně, nebo zda se smát nad evidentně se potící Poppy. Koneckonců – ona měla vlastně pravdu. Kdyby nezapomněla vypít antikoncepční lektvar, s velkou pravděpodobností by ještě dlouho váhala, zda na téma „malý Snape“ zapříst s „velkým Snapem“ oficiální rozhovor. „Dobrá,“ pronesla smířlivě. Ošetřovatelce se opravdu zřetelně ulevilo. Očividně čekala, kdy na ni Hermiona začne něco nepěkného křičet, popřípadě kdy se odněkud vynoří Mistr osobně, aby jí pěkně od plic řekl, co si o takovéto, všechny svaté burcující, troufalosti a drzosti, jako je pochybnost o jeho „lásce“ k dětem, myslí. „No, já jsem... chci říct... nemyslela jsem...,“ pracně ze sebe dolovala omluvné, či situaci vysvětlující, oznámení Poppy. „Já to chápu,“ mávla nad tím velkoryse rukou Hermiona, „nicméně... mohla byste mě, konečně, vyšetřit?“ „Ach, ale jistě, jistě. Hned. Zavřu hlavní vhod...“ Poppy se mohla přetrhnout, aby napravila předešlý trapas. O patnáct minut později se nespokojeně zamračila, což Hermioně, ležící v nepříjemné poloze na vyšetřovacím lůžku, neuniklo. „Co se děje?“

222


http://a-sisi.wgz.cz/ KAPITOLA 12 – KDYŽ ŽENA PLÁČE, MUŽ TUPĚ TÁPE „Co se děje?“ Poppy se narovnala, aby Hermioně pohodlně viděla do očí. „Gratuluji, jste asi v šestém týdnu,“ prohlásila s mírným úsměvem. Pro Hermionu to bylo jen potvrzení očekávaného, proto se nad touto informací nijak nepozastavila, zajímalo ji jediné... „Tak proč se mračíte?“ Bradavická ošetřovatelka chvilku hledala tu nejsprávnější formulaci. „Jste ve velmi rané fázi těhotenství, je to jeden z nejkritičtějších úseků. Obávám se, že bude nutné vaše těhotenství prohlásit za rizikové. Nekrvácela jste v posledních dnech?“ Hermioně to znělo až příliš děsivě. „Ne. Proč?“ Poppy si pro sebe zamumlala cosi, co znělo jako „To buďte ráda.“ Nahlas dodala: „Protože teď slabě krvácet začínáte. Nemusí jít o nic vážného, přesto bych vám doporučila klasický klid na lůžku.“ „Jak - nemusí jít o nic vážného?“ panikařila Hermiona. „Někdy se to stává. Může to být způsobeno třeba jen prasknutím nějaké malé cévky – děloha je totiž v těhotenství překrvena. Nebo váš organismus prostě ještě nepřepnul na těhotenský režim, v části sliznice dělohy může ještě probíhat menstruační cyklus... není to žádná rarita. Počkáme a uvidíme.“ „Já nechci čekat. Chci vědět...,“ dožadovala se nemožného ujištění. Poppy jen zavrtěla hlavou. „Hermiono, v šestém týdnu je možné všechno, žádnou záruku vám nemohu poskytnout. Celé těhotenství je v podstatě risk. Kdyby krvácení zesílilo nebo jste cítila bolest v podbřišku, ihned přijďte. Prozatím klid, na běhání po škole zapomeňte a zejména také... sexuální abstinenci,“ zakončila se snahou o důstojný výraz. Ještě že to nemusí vysvětlovat Severusovi osobně. Hermiona chvilku mlčela, očima těkala po vysokých stropech ošetřovny, na které ze své pozice pohodlně viděla. Když už jí Poppy chtěla říct, že se může obléknout a hledala buničinou vložku, ozvala se s tichým dotazem. „Můžu o to dítě přijít?“ A dál pokračovala v zírání na strop. Madam Pomfreyová podobné dotazy nesnášela. Pokrčila rameny, ačkoli se na ni Hermiona nedívala a povzdechla si. „Každá žena o dítě může přijít. Vás je nutné zatím jen více sledovat,“ jak tak sama sledovala ženin nešťastný výraz, napadlo ji ještě něco, „když o tom budete takhle uvažovat, samým stresem se to může stát realitou. Je mi líto, jestli jsem vás vyplašila, ale podobné věci vám nemohu neříct.“ Zdravotníkům by měly dávat ceny za diplomacii či takt, Poppy se šikovně vyhnula přímému prohlášení, že ano, přímo osobně Hermiona může potratit, a ona by se po tomto nálezu příliš nedivila, jakkoli špatně to zní. Oproti tomu Hermiona sama netušila, zda plakat štěstím nad faktem, že má mít dítě, nebo nad skutečností, že o něj může přijít. Lépe řečeno – že zrovna ona se zařadí k té skupině žen, které tímto vším procházejí a trnou, co se kdy přihodí. Ještě jedna věc se vymykala jejímu okamžitému citu pro logické zdůvodnění situace. Jak je možné někoho, koho jste nikdy neviděli, někoho, kdo vlastně ani pořádně neexistuje – minimálně ne přímo v lidské podobě, začít během chvilky tak absolutně a bezpodmínečně milovat, že byste za něj dýchali? Zemřeli pro něj? Být matkou je zřejmě děsivě nádherné. 223

KAPITOLA 12 – KDYŽ ŽENA PLÁČE, MUŽ TUPĚ TÁPE

http://a-sisi.wgz.cz/ *** Sotva vkročila do dveří, Severus na ni upřel tázavý pohled. Seděl na stejném místě, kde ho zanechala a bez mrknutí zíral kamsi nad rozevřené stránky knihy, ležící mu na klíně. Ačkoli se ihned nezeptal nahlas, jeho výraz zastoupil všechny případné otázky. „Jsem v šestém týdnu. Půjdu si lehnout,“ prohlásila bezvýrazně a ignorovala jeho vzhůru letící obočí. Čekal by jakoukoli reakci, ale tohle bylo... neslané, nemastné... zkrátka zvláštní. Navíc v očích jeho ženy byl patrný stín, který tam neměl co dělat. Teprve když se k němu obrátila zády a zamířila směr ložnice, vyhrkl: „Co se děje?“ Hermiona se zarazila, načež zaváhala, zda nevyhnutelný rozhovor absolvovat dnes nebo ho, v duchu hesla – ráno moudřejší večera, odložit. Jak tam tak strnule a zamyšleně stála, nepostřehla Severuse, který přišel až k ní. „O co jde? Já čekal, kdy tady začnou létat sovy s oznámením...,“ snažil se o provokativní poznámku – ovšem ve chvíli, kdy se na něj konečně - ublíženě - podívala, toho raději nechal. „Merline! Tak řekneš mi to nebo mám jít a tu ženskou vytáhnout z postele?“ tázal se znejistěle, když Hermionin mlčenlivý pohled trval příliš dlouho. „Začala jsem krvácet,“ prohlásila nakonec bezbarvě a znovu měla dojem, že prostě musí začít plakat. Severus se zarazil, zamračil a pak, věren tomu, co kdysi četl v nějaké moudré knize, oznámil své ženě jistým a pevným hlasem signalizujícím, že když to říká on, tak to tak taky jistojistě bude... „Nemůžeš krvácet, jsi těhotná. Těhotné ženy...,“ spustil sebevědomě prezentaci svých získaných znalostí nastudovaných ve volném čase (k žádné zkoušce tohle nikdy nepotřeboval... ). Hermiona ho (znovu) probodla ublíženým pohledem. „Neříkej! Taky to není normální, víš?“ vykřikla, mávla mu rukou před nosem a se zvláštním zvukem, ne nepodobném vzlyku, téměř odběhla do ložnice. Severus tam zůstal konsternovaně stát. Tohle už si přebrat vážně neuměl. Zas tak hloubkové jeho studium nebylo, usoudil totiž, že názvy některých kapitol, popřípadě kresby k nim připojené, nejsou to pravé čtení, po kterém by toužil. No a zatím mu vždy jeho vědomosti stačily na vyřešení jakékoli situace, tak kde je, kruci, problém?! A co má dělat teď? Jen co udělal nesmělý krok směrem, kterým Hermiona zmizela, zase se zarazil. Co když bude překážet? Co se dělá s plačící ženou? Hermiona před ním obvykle neplakala (těžko říct, zda to bylo způsobeno její velkou spokojeností s jejich manželstvím, to snad raději ani nechtěl vědět... ), tak jak k tomu přistoupit? Když se ji pokoušel utěšit tenkrát, poté co mu (s velkou pomocí využití prvních pěti písmen v abecedě a škytavého vzlykání) oznámila, že si s ním neměla nikdy nic začínat a že ten tupec Potter jí to určitě neodpustí, skončili v ložnici, pokud si dobře pamatoval. Nebo nejdřív v koupelně? To je fuk... A ještě předtím zvládl své nadřízené „přiznat“, kam až že to spolu s Hermionou stihli dojít... Možná by to dnes chtělo něco méně... devastujícího. Nicméně – výkon to byl slušný, ne? Jak na to teda... Statečně, to bude to pravé, usoudil konečně. Další krok... a z ložnice se ozvalo zavzlykání. Severus se zarazil na prahu dveří a s nelíčeným překvapením zíral na plačící manželku, která se na jejich posteli choulila do klubíčka. Pohled to byl pro něj velmi netypický, nezvyklý a upřímně řečeno, nedá se říci, že by si věděl rady s jeho řešením. Ovšem nějaký jeho šestý smysl by si rady věděl. Jenže právě tenhle nenadálý pocit mu napovídal, co je vhodné udělat. 224

KAPITOLA 12 – KDYŽ ŽENA PLÁČE, MUŽ TUPĚ TÁPE

http://a-sisi.wgz.cz/ A tak, stále beze slova, přešel k posteli – a tedy i k Hermioně, posadil se vedle ní a přitáhl ji do náruče. Paradoxem budiž, že na to konto začala jeho žena plakat ještě víc. KAPITOLA 13. – V DOBRÉM I ZLÉM... V NEMOCI I VE ZDRAVÍ... * Tak tam v tichu seděli, i když... situace příliš neodpovídala definici ticha. Hermiona, trčící v prapodivné a pravděpodobně velmi nepohodlné poloze mezi Severusovou náručí a postelí, stále vzlykala. Severus, sedící a tisknoucí ji k sobě, si zase čas od času povzdechl – nikoli snad unaveně, nebo znechuceně, spíš tak trochu bezradně. V tomto sousoší se jim podařilo setrvat poměrně dlouhou dobu – teprve pak začala Hermiona místo trhaných nádechů mezi jednotlivými vzlyky dýchat pravidelně a pustila lem Severusova hábitu, který se jí podařilo obstojně a dlouho žmoulat. Pomalu se od něj odtáhla. Nakonec k němu zvedla i svůj zarudlý obličej. Na tvářích, lícních kostech... všude měla černé skvrny, tvořící roztodivné mapky. To jak jí roztekla veškerá, ráno nanesená, řasenka. Celé to doplnila zoufalým popotáhnutím. Severus odkudsi vydoloval i ten kapesník, za což si gratuloval. Nikoli nahlas, samozřejmě. Jak si tak podávaným kapesníkem přejela obličej, celou tu černou nádheru ještě víc rozmazala, což sama netušila, ale byl na ni paradoxně půvabný pohled. „Tak co se přesně děje?“ odvážil se Mistr vynést znovu na světlo omílanou otázku a raději Hermioně předmět doličný vzal - když pokračovala v neúnavném šmudlání své řasenky, což evidentně dělala jakožto záměrnou činnost, jen aby se na něj nemusela znovu podívat. Jedinou odpovědí, které se zatím tápajícímu nastávajícímu otci dostalo, bylo neurčité trhnutí ramen. Severus toho měl právě dost. „Dobrá, tak já si na tu ošetřovnu dojdu osobně,“ prohlásil sice tiše, ale klasicky impozantně „hlasitě“ a chystal se vstát. Stalo se očekávané. Tedy... alespoň napůl... „Poppy... ti nic neřekne, je to... (popotáhnutí) lékařské tajemství,“ snažila se ho zdrtit Hermiona rádoby pádným argumentem. Musel se ušklíbnout. „Zdá se, že zapomínáš, kdo jsem. Jako tvůj manžel mám právo na informace o tvém zdravotním stavu.“ No... ono své opodstatnění má první věta, mluví sama za sebe. Zase si tu pádnost argumentu urychleně vzal zpátky. V reakci na to jeho žena jen bezradně trhla hlavou. „Možnáotodítěpřijdu,“ vypadlo z ní tryskovou rychlostí. Severus se zmohl jen na neurčité zamrkání. „Jak, prosím?“ tázal se „trpělivě“, jelikož skutečně, ani při svém brilantním sluchu, nepochytil obsah té slovní patlaniny. Hermiona praštila pěstí do matrace. Nedá se říci, že vztekle. „Možná-o-to-dítě-přijdu.“ Tentokrát to, pro změnu, téměř slabikovala. Jaksi nechápal... tedy... Zdálo se, že mu něco podstatného uniká. „Jak to?“ Pravděpodobně jsme svědky historického okamžiku – a sice, když Severus Snape nechápavě zírá na svou ženu a naprosto se nepokouší skrýt, že je totálně, ale opravdu totálně, mimo. „No, Poppy to sice takhle neřekla,“ spustila unaveně Hermiona, „ale říkala... že... mám rizikové těhotenství, to je přece jasné, ne?“ ozřejmila sobě i jemu logiku, ve které Severus nic logického neviděl. Unaveně (a zdeptaně) si stiskl kořen nosu.

225

KAPITOLA 13. – V DOBRÉM I ZLÉM... V NEMOCI I VE ZDRAVÍ... *

http://a-sisi.wgz.cz/ „Takže, chápu-li to dobře,“ prohlásil se zavřenýma očima a jal se ujasňovat pojmy, „Poppy tě vyšetřila, zjistila, že krvácíš,“ pootevřel jedno oko a hodil po ni tázavým pohledem, když neochotně přikývla, pokračoval, „a proto ti oznámila, že je nutné tě sledovat a že máš rizikové těhotenství, ano?“ ujišťoval se dál. Opět jen nesmělé přikývnutí. (Pořád nechápal, PROČ vlastně k nějakému krvácení vůbec došlo, ale to mohlo počkat). Když mu odsouhlasila i tohle, spustil prsty ze svého nosu, položil si je na kolena, zhluboka se nadechl, zadíval se na protější zeď, dlouze vydechl a ještě na okamžik stiskl víčka k sobě. Pak pronesl hlasem sice ne s podobou mrazu na Sibiři, ale studeným asi jako roztékající se zmrzlina: „A můžeš mi vysvětlit, z čeho jsi vydedukovala, že o to dítě přijdeme?!“ Tentokrát Hermionu zarazily dvě věci. A sice první – použil množné číslo, což udělal poprvé, a věc druhá – takhle se na to nedívala, zdálo se jí to tak jasné... Poppy jí to určitě nechtěla říct jen přímo, natvrdo. Tak mlžila... chtěla aby... „Hermiono!“ To znepokojené zvolání ji vytrhlo z přesvědčování sebe sama. Utrápeně na něj pohlédla. „Pro všechny svaté! Ani na to nemysli. Ty si vsugerováváš něco, co... je jen výplod tvé fantazie! O to dítě nepřijdeš, jasné?“ soptil frustrovaně, načež se prudce zvedl a shlížel na ni z celé své výšky. „Je ti to jasné?“ vyprskl bezmocně, když se neměla k jasné odpovědi. Jediné, co provedla, bylo, že mu věnovala svůj trpící pohled. Severus zase přestával chápat. Tohle bylo něco, co neznal. Jednak, přiznejme si to upřímně, netušil, co má v téhle chvíli přesně udělat. Pak také, a to bylo ještě více zarážející, on z nějakého neznámého důvodu trpěl s ní. Lépe řečeno – ona cítila bolest a vjem její bolesti bolel i jeho. Byl to přímo fyzický pocit, přesně nepopsatelný, ale velmi intenzivní. Evokovalo mu to jednu častou průpovídku, které kdysi rád s ironickým úšklebkem říkal – sentimentální klišé... Znělo asi takhle: to, co bolí tebe, bolí i mě. Myšleno v lásce, samozřejmě. Takové to propojení duší, či co... Možná, že i ta největší klišé v sobě nesou kus pravdy. „Hermiono,“ snažil se „neúnavně“ dál, „přestaň kapitulovat, to se k tobě nehodí.“ Sklopila oči k prostěradlu, na kterém seděla, pak po něm jemně přejela prsty, jako by ho chtěla uhladit, a to vše jen proto, aby následně látku zmuchlala v křečovitém stisku. „Když já mám hrozný strach,“ zašeptala a dál týrala prostěradlo sevřením své pěsti. Co na to říct? Koneckonců – on se bál taky. Oba se tady strachují o „něco“, o čem ještě „před chvílí“ ani nevěděli. Život je zvláštní. „Já vím,“ připustil a opět se posadil těsně vedle ní. Po malém, stěží postřehnutelném, zaváhání přesunul svou vlastní ruku na tu její, drtící látku, mírným tlakem svých prstů ji donutil zatnutí uvolnit. „Ale nejsi v tom sama,“ zašeptal těsně vedle jejího ucha, načež ji lehce políbil na spánek. Neřekla nic, jen ruku, doteď položenou dlaní na matraci, otočila hřbetem dolů, teď se tedy obě jejich dlaně dotýkaly celou svou plochou, a to jim umožňovalo proplést konečky prstů, což také hned udělali. Slov netřeba.

*** „Jak jsem říkal, je to jen těžší průběh nachlazení, Poppy raději doporučila časově blíže nespecifikovaný klid na lůžku. Budete velmi laskava,“ otočil se Severus k Minervě s koženým pohledem, „pokud zatím převezmete Hermioniny povinnosti. Samozřejmě,“ pokračoval, tentokrát už s jasným přídechem ironie, „pokud vám to váš...,“ sjel po Minervě provokativním pohledem, „nepříznivý zdravotní stav a nastupující 226


http://a-sisi.wgz.cz/ degenerace dovolí.“ Znovu jmenovaná zástupkyně... nic. Zírala na svého nadřízeného s poněkud nechápavým výrazem – patrně uvažovala, zda se urazit či ne. Nakonec, pravděpodobně po přesném zhodnocení Severusovy nálady, usoudila, že neoponovat bude jistější. Koneckonců - s tím stárnutím si začala sama – a nebyl by to Snape, aby celou věc patřičně neobrátil a nevrátil původci i s úroky. „Ehm... Jistě, s tím si nedělejte starosti. Ale neměla by Hermiona být raději na ošetřovně? Znáte to, najednou se jí nečekaně přitíží...“ „Vážená kolegyně,“ přerušil začínající přednášku Severus hlasem vskutku vražedným, „Hermiona je tam, kde má být. Žádám vás – nepleťte si vaše umění, přeměnit kus kovu v rajče, s léčitelstvím. Rozumíme si? Ne? Asi doopravdy stárnete.“ Pan ředitel se začínal dostávat do ráže, která v jeho momentální situaci byla sice pochopitelná, ovšem pro nezainteresovaného člověka poněkud nesrozumitelná. Jednou větou o něco „požádal“ (velmi obrazně řečeno... Severus Snape nežádá, on spíše přikazuje), aby dotyčného v témže rozvitém souvětí prudce urazil. Ne nadarmo se mu říká Mistr. Nikoli jen lektvarů. „Severusi?“ zkusila to Minerva opatrným tónem a bezradně hodila okem po Elizabeth, doposud sedící tiše jako pěna na vedlejší židli, „já chápu, že jste...“ chvilku hledala ten správný výraz, načež ho, soudě dle zablýsknutí v očích, našla, „v tenzi a pod tlakem**, ale to přece...“ snažila se Minerva... o něco. Snaha nebyla ani v nejmenším oceněna. „Nechte si ty vaše duchaplné průpovídky! Žádal vás o to snad někdo? Nežádal. Tak buďte té dobroty a jděte s nimi oblažoval tokající adolescenty na chodbách.“ Tentokrát už kompletně uražená zástupkyně vstala (na nějakou unavenost či nedostatek elánu z vysoka kašlala) a hlasem, kterým zmrazovala své Nebelvíry, důstojně pronesla: „Trocha slušnosti by neuškodila.“ Na reakci nečekala, rychlým krokem zamířila ke dveřím. Po jejich prásknutí se v ředitelně rozhostilo ticho. Severus si, jak se stávalo jeho dobrým zvykem, stiskl kořen nosu. Elizabeth chvilku váhala, nakonec lehce zabubnovala konečky prstů o opěradlo židle a zkusmo nadhodila: „No tak já bych třeba mohla udělat...,“ „Nemohla!“ prskal Mistr, aniž by pustil svůj nos. „Ty si půjdeš akorát tak lehnout. Konec debaty.“ Má se s ním cenu hádat? Nemá. „A navštívit Hermionu bych také nemohla?“ Než si byl Severus nucen vymyslet pádnou výmluvu, ulehčila mu to. „Hm, asi by nebylo vhodné, abych to nachlazení chytla, že?“ vytasila se s logickým důvodem. Mistrovi se ulevilo, ačkoliv to, pochopitelně, nedal najevo. „Přesně tak. Ale případné pozdravy a další společenské zbytečnosti vyřídím, neměj obavy,“ dodal rychle a rukou mával, jakoby se snažil odehnat dotěrný hmyz. Elizabeth evidentně také oplývala šestým smyslem, jen zaměřeným poněkud jiným směrem než byl ten Severusův. Jak jinak si vysvětlit, že takticky mlčela a vše přešla bez komentáře, ačkoli ty jeho hlášky si o nějaký ten rýpanec přímo říkaly. „Tak já bych snad... šla. Pokud tedy ještě něco...“ „Výtečný nápad,“ opáčil nespolečensky a se zjevnou touhou, mít už klid, si netrpělivě poťukával ukazováčkem o bradu. Ne, dneska je opravdu na zabití. Jen co odešla poslední zvědavá osoba ženského rodu, málem si oddechl. Aktivně se na tento úkon chystal, těšil se na něj... moci nepozorovaně vypustit páru, popřípadě tiše proklínat kdekoho... jak lákavá to byla představa! 227


http://a-sisi.wgz.cz/ Avizované představě byla učiněna hrubá a násilná přítrž o vteřinu později. A sice tehdy, když se za Severusovým stolem ozvalo všetečné: „Citrónový drops, chlapče?“ Copak jsou tady všichni blázni?! Sebevrazi? Chce domů! Navždy.

A/N: Já vím. Záměrem bylo provést se Severusem změnu – co se týče jeho chování k Hermioně. Byla jsem na to upozorněna už u minulé kapitoly a dělá mi to trošku problém. Snažím se vybalancovat jeho „typický“ charakter a jasný fakt, že svou ženu miluje a cítí strach i její bolest. Že ji musí (a chce) podržet... Prostě – „že má být tím pevným sloupem“ (jak pravil klasik... nebo-li assez). Výsledek posuďte sami. Děkuji.

*= Známý úryvek manželského slibu, používaný zejména při církevních svatbách. Vážně pochybuju, že by Severus s Hermionou vyslovili něco podobného, ale jako název kapitoly mi to přijde trefné. Pro představu přidávám plné znění slibu, který se může mírně lišit, ovšem základ je stejný.

Já, ... (jméno) odevzdávám se tobě, (jméno) a přijímám tě za manželku / manžela. Slibuji věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.

**= Hláška, kterou miluji a pravidelně s ní vytáčím své okolí. Nicméně není moje, autorství patří jen a pouze (jak jinak... J) assez. Děkuji jednak za její napsání, i za svolení k použití. KAPITOLA 14. – UNIKÁ TO Z DOSAHU MÉ KONTROLY* „Co čteš?“ otázal se Severus, když se konečně dostal z té příšerné ředitelny zpátky domů. Hermiona beze slova nadzvedla knihu z přikrývky, na které jí až dosud spočívala. „Kladivo... na čarodějnice**?“ nadzvedl Severus pravé obočí, „nějaký nový druh sebemrskačství?“ zajímal se dál. „To je mudlovská kniha o čarodějnických procesech ve Střední Evropě,“ ozřejmila mu původ knihy. Snape si zatím sundal svůj svrchní hábit, čímž se (částečně) zbavil netopýřího dojmu. „Jsi si jistá, že je to vhodná četba? V tomhle... období?“ nadhodil zkusmo, „pokud je mi známo, bude tam nějaké to mučení.“ Jeho žena to vyřešila tím, že knihu vztekle mrskla na druhou půlku postele a se vzpurným výrazem si založila ruce na hrudi. „A co mám podle tebe číst?“ vykřikla. „Sto plus jeden tip jak se stát šťastnou matkou? Jak je krásné být v očekávání? Nebo snad Těhotenstvím proplujeme snadno?“ parodovala s měnícím se ironickým úšklebkem názvy knih pro těhotné. Severus jí věnoval poněkud vyčerpaný pohled. 228

KAPITOLA 14. – UNIKÁ TO Z DOSAHU MÉ KONTROLY*

http://a-sisi.wgz.cz/ „Měl jsem na mysli spíše něco neutrálního.“ „Na knihy o sekání kořínků kopřiv, nejlepších tvarech míchátek nebo tloušťce skla lahviček, nemám náladu, děkuju pěkně.“ Tolik tedy ke společnému zvládání situace. Severus mohl mít hodně trpělivosti, projevit i nějakou tu míru empatie, přesto však Hermionina zkušenost... to bylo něco, co je nesdělitelné. Mohl cítit její frustraci, strach, obavu i psychickou bolest, ale nedokázal už odhadnout, co z toho všeho vzejde za výsledek, když se to smíchá dohromady. A neznal její myšlenky. „Tak dobře, jak myslíš, pokračuj,“ prohlásil suše a zvedl ruce na znamení konce boje. „Jak šlechetné, díky,“ vyprskla a šlehla po něm vzteklým pohledem. Kde udělal chybu? „Já nejsem tvůj nepřítel, se mnou nemusíš bojovat,“ dodal těsně před tím, než za sebou zavřel dveře koupelny. Evidentně nečekal žádnou reakci. „S tebou možná ne, ale se sebou ano,“ zašeptala do prázdné místnosti. *** „Co pro mě máš, Kingsley?“ Ministr se musel pousmát. Sova se vzkazem odletěla sotva před dvěma hodinami. O jakékoli absenci i minimálních zdvořilostních frázích při tomto setkání nemluvě. „Vidím, že jsi do toho celý žhavý,“ neodpustil si rýpnutí. Jenže to, chudák, netušil, jakou lavinu tím spustí. Mistr lektvarů chvilku mlčel, těkal pohledem po několika fotografiích, které zdobily obvod místnosti. Pravděpodobně by svou momentální tenzi i zvládl, každopádně při pohledu na rozesmáté členy Řádu za Pastorkou židlí, které dosud nikdy nijak podrobněji nezkoumal, ho nějaká chuť na ovládání přešla. Black se šklebil jako totální idiot, div že okolo něj nepoletoval někdo se svěrací kazajkou, což by, ostatně dle Severusova skromného mínění, bylo vzhledem k nadcházejícím událostem jen dobře. „Tak podívej. Nemám na tohle náladu ani trpělivost. V Bradavicích mám kupu výhružných anonymů, umírající profesorku, manželku s rizikem potratu, pár desítek radících portrétů i živých tvorů, kteří mají absurdní dojem, že mohou do všeho strkat svůj nos. Asi tak třikrát denně „čirou náhodou“ narazím na naši vznešenou ošetřovatelku, která mi div nedělá přednášky na téma – Nyní musíš být správný manžel a statečný muž, Severusi. Jak nesnesitelné! A! Málem bych zapomněl,“ dodal s hraným přemýšlením, „sem tam se objeví nějaký ten tvůj ministerský absurdní panák se stejně nesmyslným nařízením, jako je jeho vzhled. Stačí?“ Pastorek na něj na okamžik hleděl s výrazem čirého překvapení. Pak zmateně zakroutil hlavou. „Jak – umírající profesorku? Jak – riziko potratu? Co mi uniká, Severusi?“ Tady je krásně vidět, jak moc si Mistr svým „ulevujícím“ prohlášením pomohl. A protože znal Kingsleyho už nějaký ten pátek, rozhodl se ušetřit sobě i jemu drahocenný čas, který by jinak ztratili naprosto neproduktivním tlacháním typu: To není důležité. Jak to, že to není důležité? A tak dále... „Elizabeth Walkerová, následky černé magie.“ „To je ta, kterou jsi tenkrát přinesl z té vaší „roztomilé“ schůzky?“ ujišťoval se ministr. Severus jen přikývl. „Vytvořil sis k ní vazbu, samozřejmě,“ zamumlal si pod nos výsledek jakési rovnice (případně i o dvou neznámých, kdo ví... ), která však dávala smysl jenom jemu. „Jakou vazbu zase?!“ ošíval se Snape, když se na programu debaty (opět) objevil jeho citový život. „Víš, co já nechápu?“ otázal se ministr konverzačním tónem, načež byl Severus se sebezapřením donucen připustit, že to tedy skutečně neví. „Proč ti dělá takový problém připustit, že v sobě máš přece jen tu špetku citu, kterou se z tebe snažíme už 229


http://a-sisi.wgz.cz/ pár desetiletí marně vymámit?“ „Vr.“ „To na mě neplatí, máš smůlu. Nicméně – už není žádná naděje?“ „Pouze experimentální léčba, něco naprosto nevyzkoušeného. A do toho ona odmítá jít.“ Kingsley přikývl. „Odolá i tvým přesvědčovacím schopnostem? Smělá to žena. Asi bych si s ní na téma, zvládnutí tvé povahy, měl pohovořit.“ Žertovný tón ho rychle přešel. „Co Hermiona?“ A tak Mistr, i když velmi nerad (ale komu to říct, když ne Pastorkovi?), vyložil na stůl i tento svůj momentální problém. „Poppy je dobrá ošetřovatelka. Možná někdy řekněme... užvaněná,“ snažil se Kingsley o diplomatické vyjádření, což se mu příliš nepovedlo, „ale rozhodně ví, co dělá.“ „Což nám moc nepomůže. K věci – našel jsi ho?“ Přikývnutí. „Ale Severusi,“ brzdil mužovu nedočkavost, „vím, že mámit z tebe sliby nemá cenu, takže budu spoléhat na tvé svědomí,“ apeloval na... léty zkoušenou složku Severusovy povahy, „neudělej něco, co by tě zdiskreditovalo.“ Ušklíbnutí. „Názory na to, co je, či není diskreditující, popřípadě na to, co je, nebo není adekvátní v dané situaci, se budou lišit a já nemám v úmyslu se jimi řídit. Dej mi tu složku, Kingsley.“ Ministr stále váhal. „Mysli na to, že máš doma těhotnou ženu,“ mířil na citlivý bod a zjevně se ještě nemínil vzdát. „Pro Merlina! Tváříš se, jako by mě čekalo doživotí v Azkabanu. Což se nejspíše stane realitou, pokud mi tady budeš dál předvádět ty své otcovské přednášky.“ Pochybovačně se tvářící ministr vylovil nenápadnou světlou obálku odněkud z boku svého stolu. To už Severus nevydržel a poněkud neslušně mu ji vytrhl z ruky. „Cornwall?“*** optal se spíše řečnicky o chvilku později a povytáhl obočí. Pastorek neochotně přikývl. „Trintagel,“ dodal ještě. „Jak symbolické.“ *** „Co si myslíš, že děláš?“ vyprskl svou oblíbenou ranní kávu o pět dnů později Severus a s neskrývanou nechápavostí zíral na Hermionu. Ta totiž právě vyplula z ložnice a posadila se naproti němu. Což by ještě snesl, ovšem skutečnost, že na sobě měla svůj pracovní hábit, už nikoli. „Hermiono?!“ zvýšil hlas, zatímco z jejího dosahu odtahoval konvici s kávou. „Co by? Budu se dnes věnovat svým povinnostem. Minerva to za mne táhne déle než týden. A to kafe nechci, nemusíš se obávat.“ „Jak to myslíš?“ „Čemu na tom nerozumíš, Severusi?“ opáčila otráveně. Chudák Mistr. Situace se měnila doslova každou hodinu a on její aktualizace jaksi nestíhal sledovat. Zřejmě vyšel ze cviku. 230


http://a-sisi.wgz.cz/ „Poppy přece říkala...“ „Byla jsem u ní včera a krvácení ustalo. Byla spokojená.“ „Což neznamená, že nemůže brzy zase začít!“ „Dej mi s tím pokoj. Je mi dobře, konec debaty.“ Rychlost, s jakou letěla obě Severusova obočí nahoru, by byla hodna zaznamenání. „Co se děje? Mluvím tady o našem dítěti – a ty se tváříš, že se tě to netýká!“ každým slovem, které řekl, pomalu zvyšoval hlas. Hermiona se věnovala mazání svého toastu a jakoby mimochodem, aniž by na něj pohlédla, prohlásila: „Nechci slyšet ani slovo o těhotenství, dětech, potratech nebo porodech. Stačí? Řekla jsem to jasně?“ Pravděpodobně měla po tomto prohlášení v úmyslu se do namazaného pečiva zakousnout, což jí překazil Severus, který se přímo bleskově ocitl nad ní, chytil ji za ramena a vytáhl do vzpřímené polohy. Následně s ní silně zatřásl. „Co se to s tebou, zatraceně, děje?!“ Hermiona na něj pohlédla s mírnou podrážděností v jinak vzpurném výrazu. „Nic, pusť mě. Mám málo času, nestihnu se nasnídat.“ Na její přímou výzvu nereagoval, tak se pokusila jeho ruce setřást. „Řekla jsem ti, abys mě pustil,“ opakovala studeným hlasem a když ani pak ihned nevyplnil její rozkaz, demonstrativně vzala nejdřív jeho pravou ruku, pak levou a odstrčila si je z ramen. „Mohl bys respektovat, co ti říkám. Stavím se u tebe kolem poledne. Hezký den.“ A zamířila ke dveřím, za sebou nechávajíc naprosto zkoprnělého Severuse, který vůbec, ale vůbec, nechápal, co mu, u všech svatých, (zase) uniklo. Proč má pocit, že celá tahle záležitost začíná poněkud unikat z dosahu jeho kontroly? A jak je známo, Severus Snape potřebuje mít kontrolu nad vším. *= Název kapitoly tvoří věta z románu Coderlose de Laclose – Nebezpečné známosti. Podotkla bych, že tato věta je použita ve filmu (z roku 1988), zatímco v české verzi knihy (překlad z roku 1990) je uvedena takto: „To není moje vina.“ Filmová verze se mi zdá poetičtější. **= Abych nenapsala úplnou blbost... Kniha Václava Kaplického byla opravdu přeložena do angličtiny, a to pod názvem Witch Hammer.

***= Cornwall je nejzápadněji položené britské hrabství. (Pro čtenáře Roku – přímo sousedí s hrabstvím Devon. A pro čtenáře kánonu obecně – do Cornwallu, do smyšlené vesničky Tinworth, zasadila JKR děj 24 a 25 kapitoly Relikvií smrti). Patří mezi nejchudší oblasti Velké Británie. Název „Cornwall“ vám může být povědomé i proto, že jej ve svém titulu používá Její Královská výsost Camilla, vévodkyně z Cornwallu, manželka prince Charlese. V Cornwallu se nachází vesnice (a potažmo hrad se stejným názvem) – Trintagel. Má 1 820 obyvatel a na místním hradě se podle legendy v 5. – 6. století (údaje se liší) narodil král Artuš (kulatý stůl, meč Excalibur... ), kterého vychoval (opatroval) samotný Merlin. KAPITOLA 15. – POMSTA JE SLADKÁ „A tady jsou záznamy o úrazu, podepiš to.“ Od jejich „pěkné“ manželské rozmluvy, či co to bylo, uplynuly další dva dny. Hermiona stála u jeho ředitelského stolu, s neurčitým a odtažitým výrazem mu strkala pod nos jedno lejstro za druhým. Severus se, pravda, moc nesoustředil, v hlavě měl totiž akorát podivné chování své ženy. Teď se ale probral. 231

KAPITOLA 15. – POMSTA JE SLADKÁ

http://a-sisi.wgz.cz/ „Jaký úraz?“ otázal se překvapeně a zvedl k ní, stojící po jeho boku, hlavu. „Přece pan Curtis, co spadl při famrpálovém tréninku a nadvakrát si zlomil nohu!“ Téměř to na něj vyštěkla. „Jen papíry navíc, škoda času. Tak ten stupidní sport zakážeme,“ pokusil se o malou provokaci a doufal v alespoň nějakou reakci. „Jistě, to je tvoje typické řešení,“ odsekla mu prudce a stejně tak se vyhnula jeho tápavé ruce, kterou se ji snažil chytit za zápěstí a přidržet na místě, když se chystala odejít. „Hermiono...“ „Mimochodem - je třeba něco udělat s těmi skleníky, jinak tam přes zimu všechno zmrzne, kouzla nekouzla,“ pokračovala dál a ignorovala jeho zdeptaný pohled. „Myslel jsem,“ zkoušel to Severus dál (Tolik trpělivosti, kolik projevil v posledních dnech... to byl jeho rekord, který už zcela určitě nikdy nepřekoná. Případné další těhotenství by už nemusel přežít.) „že bychom...“ Co bychom, už mu nebylo dopřáno dodat, právě v tu chvíli se totiž do ředitelny uráčila dorazit Minerva osobně. „Nerada vás ruším“ (chápejte – velmi ráda), „ale Hermiono? Jdete obědvat? Po té nemoci jste celá bledá!“ švitořila ta stará intrikánka a ostentativně Severuse ignorovala. Pravděpodobně mu ještě neodpustila jeho nedávnou nezdvořilost. Jakoby snad on byl někdy zdvořilý. „Ráda s vámi půjdu,“ vyhrkla k Severusově vzteku Hermiona, papíry hodila z vysoka na stůl a bez dalšího vysvětlení se k němu otočila zády. Severus to celé sledoval s obočím usazeným kdesi vysoko ve svém vlasovém porostu a bezmocně skřípal zuby. „spolu mohli poobědvat,“ dodal dávno načatou větu frustrovaně, sotva za ženami zapadly dveře. To je na tom tak špatně, že ho ignoruje i vlastní manželka?! „Nic si z toho nedělej, chlapče. To jsou ty dámské dýchánky, tomu my nerozumíme,“ ozvalo se z jednoho velmi otravného a velmi zvědavého rámu. Ředitel skrz sevřené čelisti s námahou procedil: „Nejsem žádný chlapec, Albusi!“ Po dvou vteřinách ticha, kdy Severus doufal, že se ono ticho prodlouží na dobu neurčitou – žel Merlinovi marně – se ozvalo přemýšlivé – „Dobrá, tak tedy... mladíku?“ Jsou dny, kdy vám život připadá jako jedna velká tenze. *** „Poppy!“ zařval (ano, zařval) Mistr lektvarů a se svým impozantním zjevem netopýra vlál po ošetřovně. Hábit se za ním vznášel jako tichá výčitka. „Poppy!“ ozvalo se po druhé, když se ošetřovatelka okamžitě neobjevila v jeho zorném poli. „Pro Merlina! Nekřičte mi tady jako na lesy, vzbudíte mi pacienta! Konečně usnul,“ prskala hledaná, sotva se odkudsi vynořila a stanula před pěnícím Severusem, který reálně připomínal lokomotivu Bradavického expresu. „Koho?!“ „Přece pana Curtise, při famrpálovém tréninku si nadvakrát zlomil nohu,“ odvětila Poppy stylem – co to je za pitomý dotaz? Tahle věta mu byla nějak vzdáleně povědomá, kde jen to... aha. Zvláštní, jak podobně káravým, ne-li stejným stylem, to obě ženy řekly. „Popravdě nevím, jak se mu to povedlo,“ mumlala ošetřovatelka dál a starostlivě hleděla na nedaleké lůžko. Co všichni mají s tím malým tupcem?! Zlomená noha, to je toho! 232


http://a-sisi.wgz.cz/ „Není ten „chudák“ náhodou z Nebelvíru?“ zeptal se ironicky, s jasnou dávkou sarkasmu položenou na slově chudák. „No ano, je. Jak to souvisí?“ „Tak tady máte odpověď na to, jak se mu to povedlo,“ odsekl, „až ho přestanete litovat, mohl bych si nárokovat chvilku vašeho nesmírně cenného času?“ Na reakci nečekal, prostě se drze vypravil do přilehlé kanceláře. Poppy se zmohla jen na nevěřícné zakroucení hlavou. „Co pro vás můžu udělat?“ promluvila na tu chodící nálož uklidňujícím hlasem a posadila se za svůj stůl. Severus naopak pochodoval ve skromném prostoru kanceláře sem a tam jako lev v kleci. Popravdě se nezdálo, že by toho chtěl v nejbližší době nechat, což bylo silně znervózňující. „Co se to s ní děje?“ vypadlo z něj právě v okamžiku, kdy u madam Pomfreyové vrcholilo nutkání začít pochodovat s ním. „Prosím?“ zadívala se na něj překvapeně, ruce složila na desce stolu a lehce se na židli zavrtěla. „S Hermionou, samozřejmě! Od své poslední návštěvy tady je... jako vyměněná.“ Aha, tak odtud vítr vane. „Zkoušel jste s ní mluvit?“ testovala půdu. Severus se konečně zastavil a pohlédl na ni s výrazem vyjadřujícím, jak moc stupidní se mu tyhle otázky zdají. „Jistě! Ale to je neproveditelný úkol. Nenechá na sebe ani sáhnout,“ ulevil si roztrpčeně. „To je obrana, Severusi,“ slitovala se Poppy. „Obrana před čím?“ nechápal, „chcete mi tvrdit, že... že... o to dítě přišla?!“ to bylo první, co ho napadlo. Ochromený tímto prohlášením se dokonce sesunul na nejbližší židli. „Začala se tak chovat poté, co byla tady... ale to přece... není možné...,“ koktal dál naprosto paralyzovaný situací. V jiné spojitosti by si člověk pohled na koktajícího Snapea musel užít. „Zadržte, žádný potrat se nekonal,“ mávla rázně rukou. Souběžně s obrovským pocitem úlevy, který Severuse zachvátil, mu došlo, jak pitomě se právě zachoval. Vždyť by o tom potratu musel vědět. „Tak o co jde?“ „Jsem nucena to těhotenství považovat za poměrně vysoce rizikové, i když se Hermionin stav upravil, stále ještě je v prvním trimestru, může se stát... cokoli. Musíte přečkat tohle období.“ „Jak dlouho to ještě potrvá?“ „Asi tak měsíc.“ „Měsíc?! To je šílené!“ pronesl zmučeně, načež se prudce postavil a dal se opět do pochodování, „chcete mi tvrdit, že ještě měsíc bude střídavě plakat, v rámci ronění slz mi mačkat hábit a pak mě pro změnu odhánět?“ Byl tak vykolejený, že mu bylo celkem jedno, co ze svého soukromí prozradí, či ne. „No, později vám bude naopak tvrdit, že je tlustá, nemožná a ošklivá – to jak se bude, ehm... zakulacovat,“ dodala na vysvětlenou, když si všimla Severusova vyplašeně-zdeptaného výrazu. „Ale Hermiona není ani tlustá ani ošklivá, ani nemožná,“ nějak v tom prohlášení ztrácel logiku. „Já vím, že není,“ pospíšila si Poppy s ujištěním, „ale bude si tak připadat.“ „Dobrá, dobrá, uvařím si na to období nějaké lektvary, nedávno se objevily nové recepty na uklidňující dryáky...,“ mumlal si potichu, jakoby si dodával odvahy, což bylo v jeho případě značně překvapivé, „před čím se to brání?“

233


http://a-sisi.wgz.cz/ Poppy pracně hledala slova. „Jak už jsem řekla, to těhotenství je rizikové, Hermiona kolem sebe staví obrannou zeď. Všimla jsem si toho náhodou – když za mnou přišla poprvé, často si pokládala ruce na břicho v takovém téměř ochranitelském gestu. Těhotné ženy to běžně dělají, i když víc si toho můžete všimnout až v pozdějších měsících těhotenství... dobře, tak vy ne, ale ostatní ano,“ ustoupila pod tíhou Severusova mrazivého pohledu, který jasně vyjadřoval jediné – vypadám snad jako někdo, kdo okukuje nastávající matky?! „Z čehož plyne?“ nadzvedl levé obočí. „Při poslední prohlídce to neudělala ani jednou. Zmínky o dítěti přešla bez komentáře. Řekla bych, že se snaží psychicky připravit na možnost, že o miminko přijde. Nechce si k němu vytvořit vztah, brání se bolesti.“ Severusovi to celé znělo absurdně, ale budiž, to vyřeší později. „Jak s tím souvisím já?“ Madam Pomfreyová se zatvářila bezradně. „Nevím. Hádám, že si chce udržet odstup i od vás. Asi se u ní vytvořil jakýsi paradox – Hermiona se nebojí, že byste to dítě nechtěl, což jsem si myslela původně já...“ „Jak – nechtěl?“ skočil do proslovu nakvašeně Mistr. „... ona se pro změnu bojí, že pokud o něj přijde, budete jí to klást za vinu. Brala by to jako osobní selhání. Když se s ní snažíte navázat kontakt, nebo se jí dotknout, narušujete tím tu stavbu ochranné zdi, kterou v sobě momentálně buduje s rychlostí rostoucího mraveniště. Pokud by potratila, myslí si, že bude chráněna před vašimi výčitkami, které, jak se domnívá, musejí přijít, plus před částí vlastní bolesti.“ Severus byl tímto tématem zřejmě dostatečně zaujat, zanechal totiž i svého stále se obnovujícího podupávání a rozvážně se zastavil uprostřed jednoho kroku. „To je celé absurdní!“ oznámil nakonec své převratné mínění. „Ne pro ni.“ Skvělé. „Co s tím mám dělat?“ Hleďme, máme tady další epochální inovaci. Severus Snape nahlas požádal o radu. Pravda, požádal je možná příliš silné slovo, ale na výsledném efektu to nic nemění. „Jednoduše ji podpořte.“ Výborně. Ale jak na to? *** Blaise Zabini seděl ve spoře osvětlené místnosti malého, a více chátrajícího než cokoli jiného, domku na pokraji, v poslední době čím dál tím víc turisticky vyhledávaného, Trintagelu. Změnil se. U tak mladého člověka by se dalo očekávat, že změny na jeho fyzické podobě budou spíše půvabného charakteru, že se z adolescenta stane muž. Opak byl pravdou. Blaise a jeho změny... byly výhradně k horšímu. Působil celkově tak sešlým dojmem, že byste mu hádali o deset patnáct let více. Pravděpodobně to umocňoval i ten, na první pohled zřejmý, výraz – výraz čisté zatrpklosti, frustrovanosti, zahořklosti... a nenávisti. Ponecháme-li stranou popis jeho smutek budícího zevnějšku, všimneme si opelichaného brku, který svíral v ruce, zažloutlého kusu pergamenu, na který pomalu, ale s o to větším požitkem, umisťoval svá agresivní a výhružná slova. Cítil, že už to nebude dlouho trvat. Otázkou je, CO. A protože to bylo součástí jeho plánu, víc doufal, než věděl, že ten zrádce Snape ví, s kým má tu čest. Koneckonců – dráždit ho s vědomím, že ten bastard si je dobře vědom, kdo za tím stojí, mu dávalo o tolik větší pocit spokojenosti – spokojnosti sám se sebou – než kdyby měl v hlavě vznešeného ředitele představovat jen jakousi anonymní skvrnu.

234


http://a-sisi.wgz.cz/ Poslední roky... ze začátku bojoval, poslední dobou už ani to ne, se svou zmrzačenou existencí. Ten hajzl mu zničil život, záleží tedy na tom, co se chystá udělat? Mohl by ji zabít? Pomalu a s veškerou precizností, které byl schopen? Rozhodně by to bylo zajímavější, než se zbavit jeho – což by mohl být trošku tvrdý oříšek, to musel uznat. Když se zbaví její nečisté krve, zůstane on. Snape, který se bude moci do smrti užírat. Užírat vším. Celým světem. Tak jako se zaživa uhlodával on, Blaise. Pomalu, s rozvahou, beze spěchu, odložil brk. Tenhle je poslední. Jeho příležitost se blíží. Pomsta je sladká. Jeho život hořký.

A/N: Líbily se mi vaše úvahy o Hermionině chování, takže doufám, že jsem vám poskytla vysvětlení. Není to „jen“ splašenými hormony. J KAPITOLA 16. – „OCH“ A „ICH“ (ANEB – NENÍ NAD BOHATOU SLOVNÍ ZÁSOBU) „Hm...,“ následované neurčitým pokýváním hlavou, „hmmm.“ To bylo vskutku všeříkající sdělení a Hermionu rozhodně nepotěšilo. „Takže?“ vyprskla na Poppy, která nad ní stála s výrazem hlubokého soustředění. „Nevím jak vy,“ spustila konečně, zřejmě jen proto, aby se vzápětí takticky odmlčela, což Hermioně příliš nepomohlo, „ale já jsem spokojená,“ dodala vítězoslavně. „Spokojená?“ ujišťovala se Hermiona. Poppy s úsměvem přikývla. „Začátek čtrnáctého týdne, krvácení žádné... váha vám roste hezky, plod má něco kolem šedesáti gramů a devíti centimetrů,“ rozplývala se ošetřovatelka nadšeně. Jen Hermiona by poznámku o „hezké“ váze raději neslyšela. „Můžete se obléct. Nebo ještě ne, počkejte!“ „Co zase?“ „Chcete znát pohlaví miminka?“ optala se Poppy s tajemným úsměvem a vědoucně zamrkala, což v kontextu působilo poměrně komicky. Pohlaví? Hermiona už málem vykřikla „ano!“, když jí došlo, že vlastně nic podobného ještě vědět nechce. „Ne.“ „Ne?“ ujišťovala se zklamaně Poppy, která očividně po podobné informaci toužila, „jestli máte strach, ujišťuju vás, že nejkritičtější část těhotenství máte za sebou, není tedy...“ „O to nejde,“ přerušila ji Hermiona rázně a ani za nic by nepřiznala, že ve své podstatě právě o tohle jde, „chci se nechat překvapit.“ Chudák madam Pomfreyová! Vypadala, jako by jí právě někdo vzal všechny oblíbené dezinfekční prostředky. „No když myslíte... Ale Severus by třeba...,“ vzhlédla se znovu obnovenou nadějí směrem k nastávající matce, která se pomalu zvedala z vyšetřovacího lůžka.

235

KAPITOLA 16. – „OCH“ A „ICH“

http://a-sisi.wgz.cz/ „Ne! Ani Severus. Přestaňte intrikovat,“ přerušila ji opět tentokrát už mírně podrážděná Hermiona. Vysloužila si za to dotčený pohled. „Já? A intrikovat? No dovolte?!“ načež s veškerou představitelnou mírou vznešenosti a hrdosti, pohodila svým sesterským čepcem. „Dovolím,“ ozvalo se v tiché odpovědi. No prosím! A to chtěla být ve své ošetřovatelské profesi užitečná! *** „Severusi? A co použít stříbrné vločky? Víte, říkala jsem si,“ spustila Minerva na značně zdeptaného ředitele nadšeně jako malé dítě o Vánocích (ehm... proč jako, že? Vánoce byly na programu dne), „že by při moučníku mohly z čista jasna, samozřejmě, nic plánovaného,“ dodala s ujišťujícím výrazem a rukou naznačila pohyb padajících vloček, „začínat lehce a jemně padat dolů, snášet se na stoly, na nás, na žáky...,“ básnila dál se zasněným výrazem a absolutně nevnímala Severusův trpitelsky-znechucený výraz. Nebohý Mistr už poslouchal švitořící a od reality oproštěnou Minervu dobrých (a nekonečných) deset minut. Ta pošetilá ženská duše se dobrovolně (!) rozhodla zorganizovat vánoční výzdobu. Ovšem nejen Velké síně, jak by nějakého bláhového naivu mohlo napadnout, nýbrž celé školy – to znamená každé chodby, sochy, brnění i výklenku – což byla dle Severuse katastrofální a stupidní představa, potažmo ztráta času, a v neposlední (evidentně nedůležité) řadě devastující útočná spoušť na jeho nebohé, posledními měsíci zkoušené, nervy. „Málem bych zapomněla na anděly!“ vykřikla znenadání, a jak nečekaně zvýšila hlas, vytrhla Severuse z jeho letargie, do které upadl ve snaze najít útočiště. Nyní se zmohl jen na mírné zrudnutí. „Jmelí, Severusi, jmelí! Musíme všude rozvěsit jmelí! Víte, jak to bude romantické?!“ při tomto sdělení svůj hlas ještě o oktávu pozvedla a zběsile mávala rukama. „Minervo...,“ vzmohl se na chabou námitku. Marně. „Co říkáte na dorty ve tvaru dárků? Vánoční puding by šel také nějak vylepšit, musím to...“ Co musí, nám žel (nebo díky?) Merlinovi, hned tak neřekne. Tentokrát už Severus zařval nahlas. „MINERVO!“ Oslovená se překvapeně oklepala, nerada, ale přece jen se vzdala svého připitomělého výrazu a vážně na Mistra pohlédla. „Dost. Mlčte. Už ani slovo!“ zahřímal vyčerpaně. „Ale já...“ „Ne!“ Chudák Albus se tak lekl, že upustil svůj drops, který spadl kamsi na dno rámu, s čímž se zesnulý kouzelník jen nerad smiřoval. „Za á,“ spustil, nyní už rudý Mistr, po vzoru své ženy (i Severus Snape je učenlivý tvor, byť nevědomky), „nebudou žádné řetězy rozvěšené po rámech obrazů, natož pak kolem brnění. Za bé,“ výhružně sykl a zvedl prst, který na zarmoucenou ženu namířil, „vám zakazuji někam... umisťovat nějaké stupidní vločky, jasné?“ Minerva nejasně zakroutila hlavou, čehož si pěnící ředitel naštěstí nevšiml, ačkoliv je to s podivem. „Za cé... žádné nevkusné bílé... potvory. Anděly. Za dé!“ soptil s důrazem na písmenu d – logiku v tom raději nehledat, „opovažte se někam nacpat to zelené, zlaté nebo jaké, listí, pod kterým si budou ty bandy vyměňovat produkty svých slinných žláz!“ Zcela ignoroval Minervin pohoršený pohled a s bušením prstů levé ruky do desky svého stolu pokračoval v tom nesnadném výčtu. „Za... é,“ oznámil vítězně (no, už se v tom trochu ztrácel. Lze se mu divit?), „okamžitě, zdůrazňuji OKAMŽITĚ – to znamená hned, pokud to slovo neznáte - zanechte těch pitomostí. Nebo nebude výzdoba vůbec žádná.“ 236


http://a-sisi.wgz.cz/ Po profesorčině zděšeném vydechnutí sám sobě přikývl na souhlas, jak to hezky zvládl. „Chlapče,“ ozvalo se nesměle z rámu za jeho zády. „Tady žádný chlapec není!“ vybuchl Severus nanovo. Albus to tedy zkusil znovu, tentokrát volil slova pečlivěji. „Jistě, jistě... mladý muži?“ Ředitel netušil, zda vraždit či ne – koneckonců – copak se dá zabít mrtvý? „Vánoční výzdoba se dělá v Bradavicích, kam mi paměť sahá a to už je opravdu mnoho... no stovky let!“ pokračoval Brumbál „opatrně“, načež si pár desítek let přihodil. „Je mi jedno, jak dlouho se tady ta stupidita uplatňuje. Podstatné je, že TEĎ jsem ředitelem já, vy jste mrtvý,“ prudce se k Albusovi otočil, „takže sem netahejte jakýsi nebelvírský sentiment.“ „Ale já,“ obhajovala své jistě chvályhodné úmysly Minerva uraženě, „chci jen připravit hezkou atmosféru.“ Toto, na první pohled neškodné, prohlášení už bylo na Severuse příliš. Dobrá, jinak. Bylo toho na něj více než příliš, prostě přespříliš. „Já vám zakazuji dělat jakési nepřístojnosti!“ zavyl zmučeně Severus – a trefil se zrovna do okamžiku, kdy do ředitelny nesměle vklouzla Hermiona. „Proč tady křičíte?“ optala se ještě s rukou na klice, pohledem přejela po vzpurně se tvářící Minervě, pěnícím manželovi a posmutnělém Albusovi. „Co se děje?“ Než se někdo zmohl na kloudnou odpověď, došla až do středu místnosti, přesněji řečeno k Severusovu stolu, o který se bokem opřela. Jestliže bylo hodnou chvíli ticho, posléze pro změnu promluvili dva lidé současně. „Severus mi zakazuje udělat výzdobu,“ postěžovala si Minerva. „Odmítám mít školu plnou létajících bílých opeřených infantilností!“ zavrčel do toho Severus. Brumbál neříkal nic. Hledal nový drops. Hermiona chvilku těkala pohledem z jednoho na druhého, načež směrem ke svému manželovi pronesla pokud možno mírným a uklidňujícím hlasem: „Ale Severusi, vánoční výzdoba se dělá už od...,“ bezradně pohlédla na Albuse. „Já mu to říkal!“ ujistil ji honem Albus. „Vr,“ pronesl Mistr tentokrát. „Já bych řekla, že...,“ snažila se Hermiona o kloudnou a demokratickou podobu debaty. Jenže to by vedle sebe nesměla mít Minervu. A tak se stalo, že se Hermiona ocitla pod přímo rentgenujícím pohledem. Šla sem totiž přímo z ošetřovny, kam si v rámci pozdního odpoledne – lépe řečeno raného večera – nevzala svůj učitelský hábit. Tudíž na sobě měla bílou halenku a sukni. Přičteme-li k tomu fakt, že momentálně stála „šikovně“ opřená o pracovní stůl a mírně změnila pozici, jakoby se na dřevěnou desku chtěla posadit, výsledkem čehož ji Minerva viděla z profilu. A co uvidíme z profilu? Ano, přesně tak. „Hermiono? Vy jste... testovala druhy vánočního cukroví?“ vypadlo z ní neomaleně něco, co pravděpodobně považovala za nenápadný dotaz na lehce vystupující bříško. Oslovená na ni pohlédla značně nechápavě. „Druhy... ne proč?“ ztrácela se Hermiona. Vůbec si v tu chvíli neuvědomila, že jisté změny jsou už dobře viditelné. Severus to celé sledoval s opět vzrůstající podrážděností. „Domnívám se, že drahá kolegyně,“ šlehl po bývalé ředitelce ledovým pohledem, „se ti snaží s chabým 237


http://a-sisi.wgz.cz/ pokusem o diskrétnost oznámit, že jsi přibrala.“ Chudák Minerva! Zrudnutí se neubránila. Za to Severus opět prokázal svůj smysl pro jistou taktnost nebo strategii, přičemž obou zmíněných věcí je schopen - pokud chce. Hermioně tím nenápadně označil stav věcí a zároveň nechal na jejím uvážení, zda půjde s pravdou ven. „Nemyslela jsem to...,“ koktala omluvu Minerva nešikovně, což k jejímu šoku přerušila mladá žena s lehkým úsměvem. „Ne, na cukroví nemám chuť, ale máte pravdu, přibrala jsem. Nicméně je to prý běžné a pravděpodobně mi naskočí ještě dalších pár kilo navíc. Možná i desítek,“ dodala tišším hlasem spíš sama pro sebe, „v těhotenství se tomu nevyhnu,“ dořekla, jakoby se nechumelilo. Ticho. Absolutní ticho. Ani jeden celofánový obal od dropsu nezašustil. Zmlkly i jindy věčně brebentící portréty, které momentálně těkaly pohledem mezi ředitelem, tím netopýřím postrachem v černém, a jeho ženou. Ticho to bylo dlouhé. Nakonec, když už toho měl zmíněný netopýr plné zuby, se místností rozlehlo jedno nevěřícné „Och.“ Severus zdroj toho zvuku – koho jiného než Minervu - zpražil nejprve svým očním mrazem, následně povytáhl jedno obočí. „Ich,“ pokračovala chudák profesorka zdárně dále, což ředitel odměnil i druhým obočím. A když si nejprve zakryla ústa rukou, aby pak vyhrkla nesnesitelné „Děti!“, obě Mistrova obočí, už tak dost nahoře, letěla společně ještě výš, je-li to možné. (Zjevně ano). Severus a Hermiona si vyměnili pohledy, kterým rozuměli jen oni sami, načež nezávisle na sobě – Hermiona více zaobaleně, Severus o poznání méně – uvažovali, zda to s Minervou sekne a zda jí ruka klesla na srdce v předtuše blížícího se infarktu. Albus nejprve neříkal nic. Snad aby dostál své pověsti, nevydrželo mu to dlouho. Žel Merlinovi vyhrkl poněkud nevhodné „Chlapče!“, což vzápětí, podchlazen Snapeovým pohledem ála sibiřský severák, změnil na stejně nevhodné „Hochu!“. Od druhé, obrazové, smrti ho zachránil jen fakt, že zodpovědný nastávající otec nechtěl „vraždit“ v přítomnosti svého nenarozeného potomka. „To je... úžasné! Dokonalý vánoční dárek! To si žádá extra výzdobu hradu!“ Jen to ne. „Minervo!“ soptil už zase (dobrá, on vlastně soptit ani nepřestal) ředitel. „Jste hodná, ale rádi bychom to ještě udrželi v tajnosti, je to čerstvá záležitost a...,“ snažila se Hermiona o mírnější tón, přičemž Severusův pohled vyjadřoval jediné – v tajnosti? Po tomhle? Surreální. „Vy dva... budete mít KONEČNĚ dítě!“ rádoby nesouvisle s vývojem situace pronesla profesorka objevně. Pak, nečekaně a překvapivě mrštně, Hermionu objala. Je velmi, ale opravdu velmi pravděpodobné, že se chystala totéž provést i se Severusem. Každopádně když byla na dva metry od něj (těžko říci, co přesně by Severus v reakci nad tímto činem udělal), zarazila se, mávla rukou (snad i to tiché „vy si obejmout nezasloužíte“ se dalo zaslechnout) a opět s mrštností akrobatky (zvlhlé oči zakrývajíc za úprkem) změnila směr. Ještě od dveří volala: „A ty řetězy potáhneme zelenou a červenou!“ „Gr,“ vyjádřil se Mistr 'jasně'. „To je radost, mládeži,“ doladil scénu Brumbál, spokojeně si mnoucí plnovous. „Jen aby nebyla vaše poslední,“ odsekl Severus, vidící už nikoli rudě, ale přímo krvavě. Když o chvilku později odcházeli z ředitelny, bylo možné zaslechnout, jak si Albus pod vousy mumlá (k misce svých dropsů): „Mohla by to být holčička. Třeba by si vzala malého Jamese, to by byl krásný pár!“

238


http://a-sisi.wgz.cz/ Nevídaný přírodní úkaz nastal, když Severus začal vypouštět páru nejen z uší, nýbrž snad i z nosních dutin. Nebýt Hermiony, rychle ho chytající za ruku a táhnoucí ke dveřím, pravděpodobně by Albus spal ve svém rámu v přístěnku na košťata. A bez dropsů. Takhle byl oblažen jen dalším severákem. KAPITOLA 17. – JAK ZACHRÁNIT MINERVĚ VÝZDOBU? (A tento čin přežít ve zdraví?) „Ehm... hm...,“ odkašlávala si Elizabeth úporně a významně při tom pokyvovala hlavou. Nezdálo se, že by tyto „nenápadné“ narážky měly na Minervu nějaký vliv. Stála u ošívajícího se brnění ve třetím patře a pomocí hůlky na něj střídavě namotávala (a následně zase odmotávala) zeleno-červený huňatý řetěz. „Minervo?“ odvážila se ozvat přímo, když už jí z té „nenápadnosti“ chraptělo v krku. Pro změnu (aby se to nepletlo) se nedočkala žádné reakce. „Minervo!“ zvýšila mírně hlas. Konečně. Vrcholně se soustředící profesorka se s trhnutím otočila jejím směrem s výrazem vysílajícím jasné poselství: Nerušit, aranžuju! „Ach, kolegyně! Co myslíte?“ otázala se, načež se bleskově obrátila zpátky k přezdobenému kusu plechu. „Jak - co myslím?“ ztrácela se Elizabeth – nebo lépe řečeno – hrála o čas. „Přece ta výzdoba! Taky se vám tak líbí?“ švitořila Minerva nadšeně a přitom máchala rukou vpravo a vlevo (tedy k oběma koncům chodby). Při pohledu na obě strany zahlédl pozorovatel (s velkou viditelností již na dálku) další a další řetězy, dále něco, co bylo pravděpodobně jmelí (ne, nechceme vědět, co si o tom Elizabeth myslela, opravdu ne), a závěrem cosi bílého, co vzdáleně připomínalo umělý a třpytící se sníh. „No...,“ snažila se mladá žena diplomaticky vyjádřit své mínění. Marně. Minerva vteřinovou odmlku využila k brisknímu navázání jednostranného a vysoce produktivního hovoru. „Pořád si říkám, že tomu ještě něco chybí... co myslíte?“ (zřetelně řečnická otázka, na kterou byla případná odpověď přímo nežádoucí) „Chtělo by to nějaké ty ozdoby...,“ mumlala dál. Představa ozdob – nepochybně velkých a lesklých koulí – Elizabeth vyděsila natolik, že uplatnila své malé zmijozelské já. „Nebojíte se, že vás tady uvidí nějaký student při...,“ v rámci hledání vhodného a nekonfliktního výrazu mávla rukou směrem k brnění, „tomhle... zkrášlování... hradu a vy tím ztratíte autoritu?“ Hezký, leč marný, pokus o Minervino odlákání z bitevního pole. „Ale drahá! Takováto novinka se přece musí velkolepě oslavit!“ Další (asi sto padesáté) aranžování řetězů. „Jaká novinka?“ nechápala Elizabeth. „Přece to miminko!“ prskala Minerva a dál zaujatě kroutila řetězem. „Jaké miminko?!“ „Pro pána, kolegyně! Severusovo a Hermionino miminko! Co to máte za nelogické ot...“ Pravda, to se musí nechat, když už jí to došlo, zarazila se s rychlostí přímo bleskovou. Což už bylo fakticky . k ničemu Elizabeth vytřeštila oči. „Dítě?! Oni budou mít dítě?! Konečně.“ Jak se zdá, osazenstvo hradu se nějakým tajemným způsobem domnívalo, že pan ředitel a paní zástupkyně si tu rozvahu ohledně množení svých genů dali příliš dlouhou. 239

KAPITOLA 17. – JAK ZACHRÁNIT MINERVĚ VÝZDOBU?

http://a-sisi.wgz.cz/ „Nekřičte tak! To je tajná věc, to si musíte nechat pro sebe! Jasné? Kolegyně?!“ dorážela nejistě. Chudák Minerva se očividně snažila (poněkud neúčelně) napravit, co jaksi... trochu pokazila, že. Elizabeth se v očích rozhořely veselé ohníčky. „A kdy se to... jak dlouho... co?“ vyhrkávala nesouvisle, na což Minerva s pokusem o zachování důstojnosti i tajemství opáčila důležitým tónem: „To už vám musí prozradit Hermiona osobně.“ Skutečností budiž, že by se možná (dobrá – určitě) i ráda svěřila, nicméně jí samotné došlo, že odpověď na tyto otázky nezná. Jaký to prohřešek! Neznalost! Trestuhodné. Elizabeth, nadšeně přikyvující a ještě nadšeněji se tvářící, přistoupila k Minervě a pronesla něco, co by asi Severus nevydýchal. „Úžasné! Dejte mi ten řetěz, pomůžu vám.“ Starší žena se rozzářila jako sluníčko. „Ve dvou to stihneme ještě dnes až po astronomickou věž! A do večeře!“ Smích. Jako poměrně logická otázka se nabízí skutečnost... kde se, u Salazarovy levé ponožky, stala u přítomných dam chyba? *** „To snad není pravda! Zač mě Merlin trestá?!“ Severus, sotva vpochodoval do dveří, už soptil. „Hm?“ otázala se nezúčastněně Hermiona, sedící pohodlně v křesle. Zvláštní, jak dneska ženy na hradě lpí na používání slovíčka „hm“. „Copak jsi to neviděla?! Sklepení! Sklepení!! Vyzdobila tou příšerností celé SKLEPENÍ!“ frustrovaně prskal, přičemž s každým zopakováním slova „sklepení“ přidával na intenzitě svého hlasu, který se i v klidovém stádiu vyznačoval ojedinělou schopností „řvoucího šepotu“. Současná hlasitost tedy byla zdraví téměř škodlivá. „Hm? Všimla jsem si.“ Tímto prohlášením Severuse zřejmě ještě více popudila. „Nedá se to přehlédnout,“ připustila Hermiona nezúčastněně a mile se na něj usmála. „Všimla?! Nedá?!“ soptil Mistr. „Já ji varoval, já tu semetriku se sklonem k nesnesitelnému intrikaření varoval! Já...“ Očividně ředitel nesl výzdobu svého hadího ráje těžce. Velmi těžce. Pouště páru (což si aktivně procvičil nedávno s Albusem), rázoval po místnosti a jako mantru omílal pořád dokola jedno slovo: sklepení. „Severusi, no tak. Za pár... týdnů to zase sundá, to vydržíš,“ tišila bouři statečně. Tvrdě zkoušený Severus se zarazil v půli kroku. „Za pár... týdnů? Řekla jsi týdnů!? Nesnesu to ani do večeře!“ Patrně je čas vytasit zbraně těžšího kalibru. „Mimochodem,“ prohlásila jen tak, jakoby náhodou, „nezapomněla jsem ti v tom zmatku s anděly a jmelím (totálně zmučený pohled Mistra) říct jednu maličkost, kterou mi Poppy ještě svěřila?“ Hermiona hrála nevinnou, co to šlo. „Jakou maličkost?“ Alespoň, že tohle ho dokázalo v jeho běsnění zarazit. Na chvilku. „No víš,“ spustila Hermiona pomalu a stejně tak pomalu se zvedla z křesla, „prý můžu – opatrně – dělat... jak bych to... všechno.“ 240

KAPITOLA 17. – JAK ZACHRÁNIT MINERVĚ VÝZDOBU?

http://a-sisi.wgz.cz/ Celé to prohlášení korunovala div ne cudným (a dobře zahraným) pohledem skrz sklopené řasy, čímž jen patřičně podtrhla, co má na mysli oním slovíčkem „všechno“. A řešení rozpisu famfrpálových tréninků to vskutku nebylo. Severus se musel chvilku snažit, aby ze své hlavy vytěsnil myšlenky na dvě umělé sněhové závěje u vstupu do ředitelny. Následně snad (nutno podotknout, že na svůj standard už pomalu) pochopil obsah řečeného. (Kdyby nepochopil, jeho smůla). „Všechno?“ „Všechno.“ Vezmeme-li v potaz neverbální vyjadřování, pak to poslední, na co Severus myslel po očekávaném ujištění, byly třpytící se sněhové vločky, poletující andělé a padající vánoční řetězy. Svým plíživým krokem šelmy na lovu (celé to korunováno povytaženým obočím, protože bez toho by to nešlo) se přibližoval k Hermioně, která si nadšeně gratulovala, jak jí ten záměr vyšel. Navenek se stále tvářila jako ztělesnění nevinnosti, samozřejmě. „A to mi říkáš až teď?!“ postěžoval si těsně před tím, než jakýkoli volný prostor mezi nimi zrušil. Hermiona málem pobaveně zakroutila hlavou. Muži! Za tohle by jí Minerva měla poděkovat – zejména pokud intence vyjde celá a ta šílená směsice infantilností, rozmístěných po celém hradě, přežije následující týdny. Přitom k tomu stačí jedna věta... a správný pohled. Většinou. *** O několik hodin později stál Severus nad spící Hermionou a vážně uvažoval, jestli je jeho volba tou nejlepší. Pointa budiž v tom, že v podstatě jinou možnost neměl. Byla jedna hodina ráno. S trochou štěstí by se mohl zvládnout vrátit do začátku vyučování – a nikdo by si tak jeho nepřítomnosti nevšiml. Život ho nicméně naučil, že jisté není nikdy nic. Pro všechny případy ležel v ředitelně (nic neříkající, ale fakt o jeho odchodu ozřejmující) dopis, který Brumbál jistě propaluje pohledem v marné snaze zjistit, o co důležitého by mohl přijít. Do jeho pláště, upraveného podle stylu dob dřívějších, se vešlo několik nezbytných lektvarů, hůlka a pár důležitých kusů pergamenu. Ne, skutečně neměl v původním úmyslu vyrazit zrovna dnes v noci. Z nějakého důvodu se mu to však (po sledu událostí z hodin předcházejících) zdálo jako ta nejlepší volba. Hermiona se zavrtěla, cosi nesrozumitelně zamumlala a celý proces převracení se zakončila stočením do mírného klubíčka. Možná právě její pohyb donutil Severuse k jeho vlastnímu pohybu – zatím to totiž vypadalo, že svůj odchod sice plánuje, ale do realizace má daleko. Byla to novinka. Když na podobné akce vyrážel dříve, nebylo se s kým loučit, a zřejmě i proto neměl tu slabost projevující potřebu se jakýmsi záhadným způsobem loučit, nebo co to právě prováděl. S ironickým úšklebkem nad sebou samým věnoval Hermioně poslední pohled a odvlál ven z ložnice. Cestou ze sklepení minul bez povšimnutí veškerou výzdobu, která ho provázela celou cestou až do Vstupní síně, kde se veškerá přezdobenost a přeplácanost ještě násobila. Ačkoli si myslel, jak je nepozorován, z jednoho okna ho sledoval osamělý pohled. KAPITOLA 18. – TAK PROČ TO NEUDĚLÁTE? (Dlouhý styk se zlem, stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení.) Lucius A. Seneca Přemístit se na okraj malé, do tmy ponořené, vesničky nebyl nejmenší problém. Nepozorovaně jí projít až na druhý konec, cestou se vyhnout páru tokajících mudlů, taktéž ne. U cíle – drobného, jak z propagační fotografie cestovní kanceláře vystřiženého, domku - se Severus na okamžik zarazil. Podle informací, které měl k dispozici, by majitel neměl být doma. Touto dobou býval v teple domova jen zřídkakdy. Rychle prošel 241

KAPITOLA 18. – TAK PROČ TO NEUDĚLÁTE?

http://a-sisi.wgz.cz/ malou brankou – vůbec všechno v téhle krajině vyhlíželo jako v domečku pro panenky (tak úhledné a dekorativně... roztomilé, až to po chvíli štvalo) – obvykle zdlouhavý proces zjišťování zabezpečení obydlí odbyl jedním máchnutím hůlkou a stejným počtem mávnutí rukou. Vskutku ledabylá ochrana, jakoby byl příchod cizince přímo očekáván. Na odemknutí zámku postačilo jednoduché „Alohomora“. Severus nevěděl, zda nevěřícně zakroutit hlavou, nebo se spíš nechápavě zamračit. Vždyť je mu to celé servírováno na stříbrném podnose! S mírným Lumos si dům zběžně prohlédl. Ošuntělost, zanedbanost a strohost. Nic z toho, co může dělat domov domovem, co vytváří příjemné pocity. Jen chabá známka jedné ubohé lidské existence. Kdyby tady nestál Severus Snape, ale někdo... soucitnější, možná by majitele dokázal i litovat. Severus ne. Severus věděl, že tomu člověku byla dána volba a on volil dobrovolně. Že volil špatně, to pro Snapea nebylo důležité. Druhá šance? Jaká druhá šance? I tu už dostal – a nevyužil. Posadil se na nejbližší židli – kupodivu měla dokonce všechny čtyři nohy - a čekal. Nehýbal se, netvářil se... jen tiše a soustředěně, v naprosté tmě, čekal. *** Byly asi tři hodiny ráno, když se Hermiona s trhnutím probudila. Nezdálo se jí nic zlého, nic ji nebolelo... a přesto něco nebylo v pořádku. Nejprve ve tmě zašmátrala rukou vedle sebe. Pak si na svůj objev raději i posvítila. A nakonec se opravdu vyděsila – bodavým, ledovým strachem. „Severusi?“ zvolala zkusmo do útrob „bytu“. Nic, žádná odpověď. „Severusi!“ zkusila to znovu, ačkoli sama věděla, že to je marný pokus - její manžel přece slyší i trávu růst. Prudce vstala, přehodila přes sebe župan, který si ledabyle zavázala v poklusu. Nelíbilo se jí to čím dál tím víc. Všude byla jen tma, ticho a zima. Tohle Severusovi nebylo podobné – minimálně ne od doby, co ho znala ona. Poslední místnost v jejím marném hledání byla laboratoř. Byla to spíš taková hluchá poslední naděje. Kdyby snad nechal doma něco s přáním, aby to našla, leželo by to na jeho pracovním stole. Pracovním stole... Chudák Albus o pár minut později rozespale mžoural na poněkud panikařící Hermionu, která hltala neurčitý obsah zanechaného vzkazu. „Co se děje, Hermiono?“ Hermiona mu neodpověděla – nepovažujeme-li za dostatečnou odpověď těžké dosednutí do velkého křesla. To, když z jedné z mnoha zásuvek ředitelského stolu vytáhla ruličku pečlivě složených pergamenů. *** Noční ticho prořízla hlasitá rána. A následné zaklení. Severus to celé poslouchal s neurčitým výrazem ve stále stejné poloze. Když se ozvala další rána – o poznání blíže místu, kde seděl – nemusel čekat dlouho. Mdlé světlo vteřinu potom prořízlo tmu nemilosrdným odhalením. Příchozí muž se zarazil, když si všiml jakési černé nepatřičnosti ve vlastní kuchyni, či co to bylo za místnost, připomínající funkcí „5in1“. Na okamžik nejistě zavrávoral a pak se k návštěvníkovi klidně otočil zády. „Dobré ráno, Blaisi,“ odtušil v návalu hrané zdvořilosti Severus tichým hlasem a pokorně propletl prsty rukou složené ve svém klíně. „Trvalo vám to, Snape. Vyšel jste z formy?“ opáčil mladší muž tak, že pokud by to Severus nevěděl od prvního pohledu na něj, nyní si mohl být jistý, že Zabini pil. Sice ne tak moc, aby byl, jak se říká „namol“, ale dost na to, aby se to vizuálně projevilo. „Vskutku? Ne nadarmo se tedy říká, že cvičení dělá mistra,“ zareagoval Mistr klidně a pozoroval Zabiniho opilecké motání. „Copak jsem vás za ty roky nic nenaučil? Například,“ mírně zvýšil hlas, „že otáčet se k nepříteli zády je 242


http://a-sisi.wgz.cz/ krajně... nevhodné?“ Blaise se zasmál. Ale takovým způsobem, že přitom naskakovala husí kůže. Byl to smích s chorobným nádechem patologického myšlení. „K nepříteli? A to jsem vás měl za vzor a věřil, že jsme na jedné lodi. Vida, co dokáže jedna obyčejná mudlovská šmejdka,“ zakrákoral pisklavě, načež se k Severusovi obrátil čelem v ruce poloprázdnou láhev něčeho, co vzdáleně připomínalo whisky. Zůstal stát na místě, napůl zhroucený na jakémsi kusu nábytku. Snad to byla kredenc? V tom nastalém tichu znělo i to odšroubování uzávěru jako výstřel z děla. „Víte, co je váš problém?“ otázal se konverzačním tónem Severus a sledoval, jak si jeho bývalý, předčasně život vzdávající, žák zhluboka přihnul z láhve, „že jste nepochopil Hermioninu úlohu v celé té záležitosti, která vám tak pije krev a řekl bych... i zdravý rozum.“ Zabini láhev sklonil a zastřeným pohledem pohlédl na svůj bývalý vzor. „Rád se nechám poučit, profesore.“ Poslední slovo vyplivl s jasným odporem. Severus mírně nadzvedl levý koutek. „Učenlivost vám nikdy nechyběla, k vaší škodě jste ji nevyužil správným způsobem. Skutečnost, že má žena je mudlovského původu, je čistě náhodná a nehraje ani tu nejmenší roli v mých osobních názorech, ve kterých jsem měl jasno už dávno před tím, než jsem ji poznal. Přecenil jste v tomto případě její vliv.“ Zabini chvíli mlčel. Pak nenávistně vyprskl. „Pak bych měl zabít i vás.“ Severus se ušklíbl. „Tak proč to neuděláte?“ Na znamení... zranitelnosti? Zdánlivé „bezmocnosti“? Roztáhl ruce v gestu, kterým se člověk vzdává a ukazuje svou bezbrannost. Zdálo se, že Zabiniho zpitý mozek této hře nerozumí. Neznat Snapea, téměř by mu na tu maškarádu skočil. Ovšem v tomto případě – pověst předcházela svého majitele. „Co chcete, Snape!?“ vykřikl hněvivě a s bouchnutím láhev odložil vedle sebe. Oba věděli, že tato fraška bude mít fatální dohru – jen měl o té fatálnosti každý poněkud jinou představu. Jen jeden z nich znal tu svou i svého protějšku. To byla dobrá otázka. I Severus nad odpovědí musel váhat. „Jen jednu věc – proč? Proč tak průhledně? Proč, když vám muselo být jasné...?“ otázka byla zřejmá, nebylo třeba ji doříct. Věkem možná mladý, ale vzhledem starý muž se pomalu odlepil od své opory, která mu pomáhala zůstat ve vzpřímené poloze a plouživě došel přímo k Severusovi. Ten se ani nepohnul, jen k postavě nad sebou zvedl oči. „Proto. Vím, že vy uděláte to... na co já nemám sílu.“ Snape lehce povytáhl obočí. „Nemyslím si, Blaisi, že bych k vám cítil byť jen minimální špetku úcty či povinnosti. A když necítím ani tu nepatrnou část, jak můžete čekat, že se díky vám stanu opět vrahem? Zrovna kvůli vám?“ Zabini v celé té záležitosti vypadal nikoli ztraceně ale přímo utopeně. Zíral nyní na Severuse pod sebou s marnou snahou o pochopení všech těch spletitých cestiček, které je oba dovedly až sem. A tak zkusil použít silnou zbraň, primitivní, na jinou se nevzmohl. „Škoda, že vaše ženuška nevidí, jak moc ji milujete. Tak moc, že se nezmůžete ani na její účinnou obranu a nevyužijete příležitosti zbavit se toho, kdo jí, chudince, tak nepříjemně otravuje život.“ A jedovatě se zasmál. Ne, zaskřehotal. 243


http://a-sisi.wgz.cz/ Severus mírně, téměř nepostřehnutelně, zavrtěl hlavou. „Nesnažte se pochopit city, které jsou pro vás cizí. Je to k ničemu, jen mrhání časem. Odpovědí vám budiž, že vaše sobecké a zbabělé přání neudělám právě proto.“ „Právě proto, jak moc milujete? Ani to neřeknete nahlas! Třeba by vás pak viděla jako hrdinu, což je něco, o co jste vždy usiloval, ne?“ nevzdával se ten tupec. „To je něco, co vy nikdy nepochopíte.“ Zabinimu se mihl v očích vztek. „Lituji, že jsem to neudělal! Zničil jste mi život!“ Severus se beze spěchu postavil, takže nyní si prakticky hleděli do očí. Nebylo třeba se ptát, co tou poznámkou myslel. „Mýlíte se. Zničil jste si ho sám. Obávám se, že náš čas vypršel,“ zašeptal a ani na okamžik nepřerušil oční kontakt. „Imperio,“ pronesl, aniž by dal té trosce před sebou prostor k dalšímu vyjádření. *** „Hermiono! Jsou tři hodiny ráno! Co se, u Merlinových vousů, děje, že mě taháte z postele?“ Minerva prskala jako... podrážděná kočka na všechny světové strany a klátivým pohybem si narovnávala svůj noční čepec. Oslovená neodpověděla, byla zrovna někde v polovině štosu pergamenů, rozházených po celém stole. Brumbál za jejími zády se tvářil neobyčejně vážně a na Minervin tázavý pohled jen pokrčil rameny. Profesorka tedy přešla za sedící ženu a nakoukla jí přes rameno. Nemusela vynaložit žádnou velkou námahu, Hermiona jí jeden z dopisů sama mlčky vrazila do ruky. Albus pozorující, jak nyní obě blednou v tandemu (výhled měl sice omezený, ale z profilu se přece jen dalo něco zahlédnout), začínal být poněkud frustrovaný sledem událostí. „Severus...?“ naznačila otázku po chvíli Minerva téměř bezhlesně a opatrně na Hermionu pohlédla. Ta odstrčila židli, vstala, dlaněmi se opřela o desku stolu a svěsila hlavu. „Hermiono?!“ vykřikla Minerva zděšeně, když sledovala nejprve ruku, klouzající na břicho, a pak jeden rychlý plynule svislý pohyb. To jak se Hermiona sesunula k zemi.

KAPITOLA 19.– SNAPE. SEVERUS SNAPE „Nemyslím si, že...“ „Je mi srdečně jedno, co si myslíte nebo ne. Prostě mi zavolejte ministra!“ „Pane...“ Žena za vysokým úřednickým pultíkem si ho podrážděně prohlížela. Co si ten chlap o sobě vůbec myslí?! „Takže, pane...? Ehm?“ Severus měl toho jejího rádoby nenápadného tápání plné zuby. „Snape. Severus Snape,“ prohodil podrážděně a s ironickým úšklebkem sledoval, jak se zamračila. Pokud si myslel, že si svým jménem nějak pomohl, očividně se šeredně spletl. „Dobrá, pane Snape. Podívejte se, pan ministr má jisté úřední hodiny, které pro dnešek ještě rozhodně nezačaly. Není možné ho obtěžovat jen tak, kdy si kdo zamane. Musíte se na schůzku řádně objednat. Pan ministr je velmi důležitý a zaneprázdněný člověk...“ Na Severuse už toho bylo moc. Měl za sebou dlouhou noc, navíc měl neodbytný pocit, že by místo 244

KAPITOLA 19.– SNAPE. SEVERUS SNAPE

http://a-sisi.wgz.cz/ neproduktivního klábosení s touhle nánou měl být v Bradavicích. „Podívejte se, vážená dámo,“ zasyčel s ironickým přídechem na slově „dáma“ a jízlivě opakoval její slova. Naklonil se přes pultík blíž, takže byl sotva deset centimetrů od její tváře, „buďto mi okamžitě zavoláte Kingsleyho, nebo vám garantuji, že zítra nemusíte chodit do práce. Rozumíme si? Skvělé.“ Načež po té chudince hodil velmi mrazivým pohledem. Žena vypadala o poznání vyděšeněji. S marným pokusem o zachování zbytků důstojnosti upejpavě prohlásila: „No, dobrá. Zkusit to tedy snad můžeme. Ale za výsledek vám...“ „O to se nestarejte.“ Po tomto hrubém přerušení už raději jen mlčela. S výrazem nejtěžší uraženosti cosi načmárala na kousek pergamenu, který následně odeslala ministerským oběžníkem. Pak se rozhostilo tíživé ticho. Severus stál ležérně opřený o ten kus studeného mramoru, který tvořil ženinu pracovní plochu. Ta na něj pro změnu hleděla s pohledem jasně dávajícím najevo, co si o jeho chování myslí. Když na něj zírala asi třicet vteřin, Severus odvrátil svůj pohled od chodby před sebou, na kterou doposud „slušně“ hleděl a s povytaženým obočím pohlédl na čarodějku. „Věřím, že na mě tak upřeně nezíráte proto, že bych se vám zdál přitažlivý. Pokud snad ano, máte smůlu. Jsem totiž ženatý. A se vší úctou,“ (řečeno to bylo bez jakéhokoli náznaku úcty, spíše naopak) „nejste můj typ. Oceňuji inteligenci,“ dodal, a s nezájmem stočil svůj pohled opět na prázdnou chodbu. I tak mu samozřejmě neuniklo, jak žena zrudla a vztekle naprázdno otevírala a zase zavírala ústa. Spokojeně se ušklíbl. „Co si o sobě myslíte... vy... vy jeden,“ prskala podrážděně jako vzteklá kočka. Chtěli-li se ti dva pustit do vzájemného urážení, překazil jim to kvapný příchod samotného ministra, který zrovna vylezl z nejbližšího krbu. Hnal se k nim s jasným rozčarováním vepsaném ve tváři, což si, žel Merlinovi, přítomná „dáma“ vysvětlila po svém. A rozhodla se svého nesprávného mínění využít. „Omlouvám se, pane ministře. Tady ten pán si nenechal vysvětlit, že je zkrátka nepřípustné, aby... dokonce mi vyhrožoval!“ dodala jako malé žalující dítě. Kingsley ji ještě za chůze zarazil rychlým mávnutím. „Potíže?“ zeptal se Severuse zkoumavě. „Myslíš kromě vašeho ochotného personálu?“ opáčil Mistr kousavě a doplnil to vzteklým pohledem směrem „kus mramoru“. Kingsley rychle pohlédl na polekaně se tvářící podřízenou. Ta evidentně nečekala, že by si ministr s tím hrubiánem takhle notoval. „O co jde?“ „Měl jsem malý problém se k tobě dostat. Něco se změnilo?“ otázal se trochu provokativně, čímž dostal Pastorka do nelehké situace. „Mathildo,“ spustil, když si s jistou dávkou námahy přečetl malou jmenovku, „dělala jste panu řediteli problémy?“ „Panu... řediteli?“ vyhrkla ta nádhera v kombinaci překvapenosti a jisté dávky zřejmé tuposti. „Jistě,“ Kingsley netrpělivě poklepal prstem na chladný kámen, „copak se vám nepředstavil?“ „Pře... představil.“ „No vidíte. A jak říkal, že se jmenuje?“ Kdyby nebyl Severus tak netrpělivý, musel by se touhle debatou bavit. Mathilda vypadala poněkud ztraceně. „Nějaký... Snape,“ vymáčkla ze sebe nakonec nervózně a důsledně se vyhýbala pohledu na zmíněného muže.

245


http://a-sisi.wgz.cz/ „Dokonce! Vy neznáte ředitele Bradavické školy? Nositele Merlinova řádu? Mistra lektvarů? Jednoho z nejlepších kouzelníků současné Británie? Nic vám to neříká?“ Pastorek vypadal silně znepokojeně, zatímco Severuse ten výčet jeho „funkcí“ poněkud znechutil. „Ach! Vy myslíte... TOHO Snapea?!“ Škoda, že si to neuvědomili – ministr stál totiž k Severusovi zády – ale oba ve stejném okamžiku totožně převrátili oči v sloup. „Pro Merlina, Mathildo! Až vám skončí směna, očekávám vás ve své kanceláři. Laskavě si zatím sežeňte seznam povolených osob!“ S tímto rozzlobeným zvoláním se od ženy odvrátil a pokynul Severusovi hlavou. „Povolené osoby?“ nadhodil zkusmo, když se spolu vydali chodbou směrem ke dveřím na jejím konci, nechávajíce zkoprnělou a rudnoucí ženu za sebou. Kingsley po něm hodil rychlý pohled. „Ano.“ To Severus pochopitelně nepovažoval za dostačující vysvětlení. Dál tedy s povytaženým obočím na muže vedle sebe zíral. Pastorek si povzdychl. „Zkrátka jde o skupinu asi dvaceti lidí, kteří mají ke mně neomezený přístup. To znamená bez všech těch cestiček, termínů a úředních tahanic. Spokojen?“ Snape mlčel. Spokojeně mlčel. „Tak co pro mě máš tentokrát?“ Severus stále mlčel. Jen před mírně překvapeným ministrem otevřel dveře. *** „Já říkala – klid! Chápe v téhle škole ten pojem někdo?! Klid! Ne, aby jí někdo cpal pod nos nechutné výhružky, popisující jakési...“ Poppy si to rázovala po ošetřovně, a k tomu rozčíleně křičela na všechny okolo. No, na všechny... odnesla to jen jediná další přítomná - Minerva, stojící vedle Hermioniny postele. „Copak já můžu za to, že na tohle natrefila? Neměli jsme o tom nejmenší tušení! To je celý Severus!“ vyprskla Minerva a nervózně podupávala nohou. „A k tomu nějaké rizikové těhotenství! Jak to mám asi vědět?! Ti dva jsou tajemní jako... hrad v Karpatech!“ „Jako co?“ vypadlo z překvapené Poppy. Minerva mávla rukou. „To je jedno, to se jen tak říká.“ Bradavická ošetřovatelka na ni sice zírala značně nedůvěřivě, každopádně upustila od dalšího výslechu. Zdálo se, že obě ženy mají svůj pocit neoprávněné viny. „Proč se neprobírá?“ „Spí.“ Ticho „A dítě?“ „Poproste Merlina!“ rýpla si Poppy. Zalitovala toho v okamžiku Minervina smrtelného zblednutí. „Vypadá to, že bude v pořádku. Pravděpodobně to byl nervový šok, riziko potratu je malé. Ale musí mít absolutní klid!“ ošetřovatelka varovně zvedla prst a pohrozila jím... neznámo komu. Asi nepřítomnému Severusovi. „Na pana ředitele si došlápnu. Já mu dám! Copak jsem mu nic neříkala?! Taková nezodpovědnost...“

246


http://a-sisi.wgz.cz/ *** „Severusi?“ otázal se Kingsley s tázavě povytaženým obočím, když odtrhl pohled od nehybného muže, zhrouceného na jediné židli uprostřed holé místnosti. „Nemá tohle být konferenční sál?“ dodal konverzačně a pohledem přelétl přes všechny prázdné stěny. „Trošku jsem si s tím pohrál,“ odpověděl mu ledabyle Severus. Oba došli do středu místnosti, zastavili se asi tak metr od zmíněné postavy. „Takže naše údaje byly správné,“ spíš konstatoval, než se ptal, Pastorek. Obešel židli kolem dokola a důkladně si Zabiniho prohlédl. „Troska,“ prohlásil suše. Severus si poklepal ukazováčkem o dolní ret. „Větší, než jsem čekal. Rezignace sama.“ „Hm, jak jsi ho sem...?“ „Imperius.“ Kingsley dokončil svou obhlídku, postavil se vedle Snapea a klidně si založil ruce na hrudi. „Skvělé. Miluju papírování.“ Na Severusově tváři se objevilo něco, co by se dalo s trochou snahy považovat za úsměv. „Já vím.“ „Tvá obliba v Zakázaných kletbách stoupá? Nechci ani pomyslet, kam všude to musím zaprotokolovat.“ „A co bys navrhoval? Avada by možná nebyla marná, ovšem nemám nejmenší chuť ti ještě přidělávat práci,“ protáhl Severus tiše a ignoroval Kingsleyho: „Proč jen ti nevěřím?“ „Navíc třeba Petrificus je náročné na dopravu. Víš, jak bych se s tím levitováním nadřel? Takhle šel sám a ještě si myslel, že to dělá z vlastní vůle,“ dodal ironicky Severus, načež hodil na ministra rychlý pohled. Ten jen pobaveně zakroutil hlavou. „Co si budeme povídat – když už to děláš, tak ať to má úroveň, že? Nějaký Petrificus je na tebe moc slabý.“ „I tak se to dá brát.“ „No dobrá, moje bystrozorské oddělení by ti jistě rádo poděkovalo za další úlovek, ale obávám se, že to nebude možné,“ zamnul si ruce Kingsley a s předstíranou lítostí na svého společníka pohlédl. „Smířím se s nedostatkem díků.“ Severus s ironií sobě vlastní mírně sklonil hlavu. „Mimochodem – cos to do něho nalil?“ „Já? Nic. Vypil to sám, dokonce o to moc stál,“ Snape popošel ke dveřím a s rukou nataženou směrem ke klice dodal: „Bezesný spánek.“ Kingsley si pod nos zamumlal cosi jako: „Jen tohle? No skvělé.“ Severus, už jednou nohou venku z místnosti, se prudce otočil a upřeně pohlédl Pastorkovi do očí. „Už ho nikdy nechci vidět, jasné?“ Pár vteřin se vzájemně měřili pohledy, než ministr dodal: „Naprosto.“ *** „Severusi! Vy jeden ignorante!“ Tak to poslední, co ředitel čekal, sotva vkročil do hradu, byla rozlícená Minerva, která se k němu s obdivuhodnou rychlostí hnala ze schodů. Ta rychlost byla téměř fascinující (obzvláště vezmeme-li v potaz neustálé omílání profesorčina věku a aktivní předstírání nemohoucnosti).

247


http://a-sisi.wgz.cz/ „Jak prosím?“ otázal se ředitel koženě a jen doufal, že Minerva zabrzdí včas, jinak se zřejmě srážce nevyhne, o což ani v nejmenším nestál. „Co vás to... vy jeden... víte vy vůbec, jak se... jak jsme se... všichni lekli?!“ „Minervo,“ spustil suše Severus, když využil sekundové odmlky, „kdo se lekl? A čeho přesně se lekl?“ Naštěstí, profesorka zastavila těsně před ním a nyní lapala po dechu. „Vy se ještě ptáte?! Já se lekla! Albus se lekl! Poppy, Elizabeth... ale především Hermiona! A to tak, že je na ošetřovně, vy jeden ničemo!“ zakřičela mu ten úžasný výčet lekavostí přímo do tváře, sotva se jí podařilo znovu se zhluboka nadechnout. Snape si ženu před sebou pozorně prohlížel. Jeho unavený mozek zpracovával čerstvě nabyté informace pomaleji, než bylo obvyklé. „Hermiona je na ošetřovně?!“ zopakoval informaci pro ujištění. „Přesně tak! Kde máte svůj geniální mozek?“ Poslední větu už říkala spíše rozvířenému vzduchu před sebou. Severus už byl někde v půlce schodů a než se Minerva otočila úplně, zahlédla jen jeho vlající hábit, který za okamžik zmizel za rohem. „No tohle! Počkejte na mě!“ zakřičela za ním frustrovaně. Ve svém věku se musí takhle honit! Nezáviděníhodné, skutečně. Mistr vtrhl na ošetřovnu jako velká voda. Neomylně se hnal k jedinému obsazenému lůžku, u kterého postávala Poppy spolu s Elizabeth, která si dneska evidentně přivstala. Sotva dovlál k cíli, snesly se na něj hned dva štěbetající hlasy. „Snape! Severusi Snape! Jak si to představujete?!“ To prskala Poppy. Úlevné „Severusi!“ pronesené naopak tiše – to byla pro změnu Elizabeth. „Co se stalo?“ tázal se místo odpovědí Severus, stojící nad bledou, ale klidně oddechující, Hermionou. „Vy jste si odskočil vyřešit nějakou tu vaši záležitost a ona se z toho zhroutila!“ spílala Poppy a ve svém oblíbeném obviňujícím gestu na Severuse namířila prst. „Může mi tady někdo říct, jestli je v pořádku?“ vztekal se do toho obviněný a nevrle si prohlížel obě ženy. „Oba jsou v pořádku.“ Madam Pomfreyová vypadala příliš rozhořčeně na to, aby byla schopná souvislé mluvy. Štafetu tak převzala Elizabeth, která se postavila vedle Severuse. Ten by to sice nepřiznal, ale mírné úlevné vydechnutí mu stejně uniklo. „Povedlo se?“ zašeptala Elizabeth, aniž by na něj při tom pohlédla. To Severus na ni pohlédl okamžitě. „Co?“ Žena se pousmála. A dál zírala před sebe – přesněji řečeno na Hermionu. „Přece ta stará nevyřešená záležitost.“ Severus tázavě povytáhl obočí. Obě. „Jak...?“ „Viděla jsem tě,“ zašeptala a konečně k němu stočila svůj pohled. A tak mohl v odpověď pouze přikývnout. „Nechceš... jít k ní?“ nadhodila zkusmo, když pozorovala jeho opatrné přešlapování nad lůžkem.

248


http://a-sisi.wgz.cz/ Severus se trochu obezřetně rozhlédl a pak kývl směrem k Poppy, která se zrovna blížila k těžce dýchající Minervě. Ta konečně „dolezla“ zpátky na ošetřovnu a bylo vidět, že pro dnešek má toho běhání po hradě dost. Na to že bylo sotva šest hodin ráno... „Chápu,“ přikývla Elizabeth, „zabavím je,“ dodala ještě. Severus sice nechápal, jak chce ty dvě intrikánky dostatečně zabavit, ale budiž. On se v těchle věcech přece jen nevyznal. Přitáhl si k lůžku vedle stojící židli. Popravdě si nebyl moc jistý tím, co by měl dělat a už vůbec si netroufl na nějaká osobnější gesta, která by jedna z těch dvou fúrií mohla vidět. Tak tam jen seděl a znepokojeně na svou ženu zíral. Už chápal ten zvláštní pocit, který ho nutil k návratu do Bradavic, zatímco ztrácel čas s tou pitomou nánou na ministerstvu. „Severusi?“ ozvalo se tiše odněkud z míst, kde měla Hermiona hlavu. Sklonil se k ní a přece jen ji rychle pohladil po čele. Pocit úlevy je tak povznášející. „Ano?“ „Ještě jednou uděláš něco podobného a přísahám, že se s tebou rozvedu.“ Usmál se. Opravdu se usmál. Nevídané! To je důvod k oslavě. „To jsou silná slova. Pak bych se měl asi polepšit, co?“ nadhodil téměř hravě. „To tedy ano. Žádost o rozvod už mám léta v šuplíku, abys věděl.“ „Ono tě to zase přejde,“ provokoval s pobaveným úšklebkem. „Obdivuju tvé sebevědomí.“ „A já tvou trpělivost.“ Jen ty tři štěbetající doplňky zabránily očekávanému pokračování této milé výměny názorů. Netřeba dodávat, jak by takové pokračování vypadalo, že? KAPITOLA 20. – EPILOG (ANEB – VŠECHNO, CO MÁ SVŮJ ZAČÁTEK, MÁ I SVŮJ KONEC) Finis coronat opus* „Evane! Opravdu si myslíš, že když strčíš své pětiměsíční sestře do postýlky kotlík, že ti s tím lektvarem pomůže?“ Evan Snape se na svou matku zadíval s přemýšlivě nakrčeným čelem, načež zakoulel svýma tmavýma očima. „Když ona se musí nudit. Požád jenom leží, mami,“ vyložil Hermioně svou neporazitelnou logiku šišlavě (jakkoli to dítě mělo mozek po otci – a ano i po matce, což už ovšem zní jako velmi nebezpečná kombinace – správná výslovnost byla stále tvrdý oříšek). Po kom to dítě jenom je?! Ačkoli se odpověď na tuto otázku může zdát více než zřejmá, máme tady jeden zásadní rozpor. A sice fakt, že Hermiona, díky Evanově stále sílící zálibě motat se svému otci pod nohy při práci v laboratoři, prohlašovala, že se synáček kompletně potatil. Jenže! Jednoho dne, je to tak rok a něco zpátky, se malý pan Snape opět točil v laboratoři zrovna ve chvíli, kdy se Severus chystal na přípravu velmi nestabilního lektvaru. Hermiona šílela. Evan svého otce tahal za hábit, motal se mu pod nohy a neustále se na cosi žvatlavě ptal. Severus, ještě v počáteční euforii, že má konečně komu vyložit své umění lektvarového Mistra (a že tato snaha po uplynulých desetiletích neproduktivní námahy nese ovoce), s podivuhodnou trpělivostí nechával toho malého nezbedu běhat a lézt po své pečlivě chráněné místnosti, kam jinak téměř lidská noha nevkročila. Na oprávněnou námitku starostlivé matky, že ten kluk na sebe něco převrhne! Se sebevědomým výrazem odpověděl: „Je to přece moje dítě, se mnou se mu nemůže nic stát!“ ** 249

KAPITOLA 20. – EPILOG

http://a-sisi.wgz.cz/ Malý a velký… oba za sebou ostentativně zavřeli dveře. Vydrželi tam přesně patnáct minut. Poté se nebohé dveře prudce rozletěly, Severus s Evanem v náručí a výrazem na pokraji výbuchu vypochodoval ven, vrazil dítě Hermioně a prohlásil něco ve smyslu… „Ten kluk se na všechno neustále otravně ptá a štěbetá tak, že mu pusa div neupadne. A víš proč? Protože je celý po tobě!“ vyprskl Mistr a odvlál zpátky do laboratoře. No a pak se v tom vyznejte. To u malé Susan (abychom byli přesní – Susan Elizabeth), povahu zatím nikdo neřešil. Dítě to bylo klidné, jen někdy nasadila až nechutně přemoudřelý výraz, každopádně jinak nejevila žádné známky abnormální fixace na lektvary, kotlíky nebo knihy. Jediná tekutá věc, která ji zjevně uváděla do transu, bylo mléko. „A mami?“ přerušil tok Hermioniných myšlenek klučina a s hluboce inteligentním výrazem se podrbal ve svých černých vlnitých vlasech. A jéje. Další výslech. Poslední dobou se zdá, že rychlosti jeho mozku nebude nikdo stačit. „Ano?“ „Žekl jsem tátovi, že pojedeme k babišce,“ prohlásil Evan. Kruci. Nejdříve na to chtěla Severuse pomalu připravit. „Opravdu? A co říkal?“ zjišťovala opatrně stav škod. „Zavlčel. Ploč tatínek vlčí, když máme jet k babišce? Vadí mu, že mu nedá bonbony jako mně?“ No výborně. To jí ještě scházelo. „Víš, tatínek to tak nemyslí. Jezdí k babičce stejně tak rád jako ty a…,“ snažila se Hermiona najít přijatelné vysvětlení, když tuto nepříliš plodnou snahu přerušil Severusův hlas. „Já si s babičkou rozumím. Pokud jsme co nejdál od sebe,“ dodal už tišeji a ignoroval manželčin káravý pohled. „Evane?“ Chlapec se k němu bleskově otočil a oči se mu rozsvítily očekáváním. Tenhle otcův tón hlasu už znal, znamenal jediné – bude smět do laboratoře. „Pokud vyndáš z postele své sestry ten kotlík, o který si očividně snaží omlátit hlavu,“ pohodil tou svou směrem k malé Susan, která skutečně strkala čelíčkem do cínu vedle sebe (Hermiona zděšeně vykřikla), „můžeš mi jít pomoci krájet tykadélka kobylek.“ Zvláštní. Pětileté dítě a nic ho nepotěší víc, než se hrabat v tom humusu. Evan nadšeně zavýskl, doběhl k Susan, chňapl po kotlíku, který Hermiona nestačila dát pryč, obloukem minul otce u vchodu do laboratoře a jako žíznivá čára se hnal dovnitř. Těsně před tím, než se Severus vydal za ním, prohlásil: „O návštěvě tvé matky si ještě promluvíme.“ Hermiona jen protočila oči. Copak může za to, že je matka z dětí celá vedle a i přes své vzdělání a inteligenci se k nim chová naprosto infantilně? Šišlá spolu s nimi, papá spolu s nimi, bumbá… Z postýlky se ozvalo slabé zakníknutí. Hermiona vzala Susan do náruče, políbila ji na růžovou tvářičku a společně se usadily v nejbližším křesle. „To víš, muži! Ti tomu nerozumějí, viď?“ optala se matka dcery konverzačním tónem a jedinou reakcí jí zjevně mělo být vypoulení do tmavohněda se zbarvujících očí a klátivé zakmitání malé hlavičky. „Já vím, že se mnou souhlasíš, jsi moje opora proti té jejich přesile,“ pokračovala dál a hladila Susan po černých (a kupodivu i rovných) vláskách. Netrvalo dlouho a předchozí zakníknutí se změnilo v natahování. „Hm, jenže jídlo je to jediné, o čem jsi ochotná diskutovat,“ ulevila si Hermiona spontánně a jala se rozepínat přední koflíčky speciálně upraveného hábitu. O pár desítek minut později vstala, opřela si Susaninu hlavičku o rameno a pustila se do přecházení po místnosti, spojeného s jemným pohupováním. Když procházela okolo dveří laboratoře, neodolala. Zastavila 250


http://a-sisi.wgz.cz/ se těsně u nich. Nedělala to poprvé a většinou to stálo za to. Nejinak i dnes. „Tati?“ ozvalo se z místnosti. „Hm?“ odtušil Severus rezignovaně. „Slyšel jsem tuhle večel maminku, jak ti žíká… zmijozelský mizelo,“ vypadlo z Evana, „to se na tebe zlobila?“ Ticho, jen dvojí zvuk dopadající čepele nože na dřevo. Tohle vypadalo zajímavě, přitiskla ucho těsně k dřevěnému rámu. „Co myslíš?“ vypadlo nakonec ze Severuse. Hermiona je sice nemohla vidět, ale živě si představovala, jak Evan přemoudřele (a s předstíranou nevinností k tomu) krčí rameny. „Nevím. Asi ne. Ona se totiž potom začala smát. A pak bylo jenom ticho,“ zakončil chlapec svůj výklad. No, ticho bylo i tentokrát. Jediný zvuk tvořil opět dopadající nůž – pro změnu ovšem jen jeden. Hermiona se musela kousnout do spodního rtu, jinak by se začala smát nahlas. „Tati?“ Útrpný povzdech. „Co zase?“ „Ploč to maminka žíkala?“ Doplňkem k opět nastolenému tichu budiž Susanino odříhnutí. „Neměl jsi náhodou spát, místo poslouchání?“ vyhnul se Severus přímé odpovědi. „Nešlo mi to,“ odvětil ten malý nezbeda. „Víš, to je tak… ženy to někdy říkají. Ony vůbec dělají zvláštní věci, celý život se je budeš učit chápat a to jenom proto, abys nakonec zjistil, že vlastně nevíš vůbec nic. Patří zkrátka mezi nedostatečně probádané živočišné druhy,“ podal synovi vyčerpávající, a dle jeho mínění vše podstatné obsahující, výklad Severus, načež se znovu ozval pravidelný klapot nože. „Maminka je taky zvláštní?“ Přemýšlivé ticho, Hermiona téměř cítila, jak pečlivě volí slova. „Tvá matka je výjimka. Někdy,“ zakončil tišeji. No počkat! Tohle mu tedy nedaruje! *** „Už spí?“ „Vypadá to tak, ale podle toho, co ti řekl dneska, si nejsem jistá,“ opáčila Hermiona a pokrčila rameny. První, co Severus udělal, když vstal od svého psacího stolu, bylo, že na místnost zakouzlil Silencio. „Popravdě nechápu, že mě to nenapadlo už dříve. Jak jsem mohl prostě věřit, že bude spát, jenom protože se to od něj očekává?“ Hermiona se usmála. „Těžko věřit, že to dítě myslí jako Zmijozel od okamžiku, co se prvně nadechlo.“ Severus se zarazil v půlce pohybu. „Myslíš, že bude ve Zmijozelu?“ optal se rádoby nenápadně, jenže svou manželku neoklamal.

251


http://a-sisi.wgz.cz/ „Jsem si tím jistá.“ Tak teď se dokonce zatvářil vrcholně spokojeně. „Každopádně,“ ihned odvedl řeč jinam, jen aby se nezačalo mluvit o jeho nadšení, „zase jsi nás poslouchala za dveřmi?“ Hermiona nasadila hraně zkroušený výraz. „Jen na chvilku. Šla jsem zrovna se Susan okolo… a tak jsem náhodou zaslechla…,“ bránila se chabě, o kousek couvla, pak o další, až narazila do zdi. Severus se k ní pomalu přibližoval. „Tak chvilku? Náhodou? Proč ti jen nevěřím?“ Hermiona už neměla kam uhnout a Severus se doplížil těsně k ní. Opřel si ruce po stranách její hlavy a provokativně zvedl obočí. „Hm? To ještě nevíš, že poslouchat za dveřmi je neslušné?“ „A ty ještě nevíš, že je nepěkné zpochybňovat mou výjimečnost? Navíc před naším synem?“ vrátila mu otázku s předstíranou dotčeností. „Přece jsem mu nemohl hned vyložit všechny své pracně sesbírané poznatky? Jde o desetiletí intenzivního výzkumu… Musím mu to pomalu dávkovat, po troškách…,“ vysvětloval Severus své „logické“ zdůvodnění. „Nesmysl.“ „Fakta.“ „Výmysl.“ Je třeba uznat, že podobně neproduktivní debatu je radno zakončit produktivním způsobem. A za ten se dá polibek zcela jistě považovat. Asi by se za něj dalo považovat i případné nabízející se pokračování situace, kdyby si Severus najednou na něco nevzpomněl. „Tvoje matka,“ zavrčel přesně podle Evanova tvrzení a odtáhl se. „Cože?“ ztrácela se Hermiona omámeně. „Proč tam máme ZASE jet?“ vyprskl popuzeně. Hermiona mu položila ruce na ramena a pokusila se o kombinaci „uklidňujícího a chápavého“ úsměvu. „Chce vidět děti. Nebude to trvat dlouho,“ snažila se zmírnit manželovu tenzi. „Nebude?! Minule to byly čtyři hodiny! Utrpení.“ „Dobrá, pokusím se ten čas zkrátit o polovinu, vyhovuje?“ „Gr.“ Merline, vidíš to? „Severusi?“ Podrážděně na ni pohlédl. „Musíme se bavit o mé matce? Říkala jsem si, že…,“ spustila Hermiona koketně. Jediným zádrhelem k dokončení věty byl pláč, který se ozval z ložnice. Oba na sebe vyčerpaně pohlédli. „Jenom ji nakrmím.“ „Proč má vždycky přednost přede mnou?“ opáčil podrážděně. Hermiona věděla, že jednak nečeká odpověď, jednak to tak ani nemyslí. I tak mu řekla své: „Protože když bude po jídle, bude několik hodin zticha, což znamená…“ Významně povytáhla obočí. 252


http://a-sisi.wgz.cz/ „Tak proč ti to trvá tak dlouho?!“ *** „Evane, běž a polož tam tetě Elizabeth růži.“ Hermiona podávala synovi bílou květinu a se Susan v náručí čekala, až chlapec poslušně doběhne k bílému mramoru na samém okraji jezera. Evan úkol splnil s vážnou tváří. Bílá růže, bílý mramor – barvy smutku i nevinnosti. Elizabeth zemřela měsíc po jeho narození. Čestné místo na krbové římse v jejich bytě zaujímala fotografie napolo se smějící, napolo slzící ženy, držící v náručí ten malý řvoucí uzlíček. Evan byl sotva dva dny starý. Později už nedokázala bez pomoci vstát, natož držet novorozeně. Kdyby nezemřela, byla by kmotrou obou dětí. Na konci letních prázdnin, v době výročí její smrti, pokládala Hermiona na chladný kámen vždy tu samou květinu - bílou růži. Severus tuhle cestu nikdy neabsolvoval s ní, stejně tak jako o tom odmítal mluvit. Hermiona věděla, že sem občas zajde sám, ale nikdy mu tento svůj poznatek narovinu nevmetla. Samozřejmě, Elizabeth měla, jako vždy, pravdu. Přesně dle jejího prohlášení, učiněného tady na stejném místě, kde je nyní pohřbená… Hermiona by spočítala na prstech jedné ruky, kolikrát jí Severus za jedenáct let společného života řekl „miluju tě“. Třikrát. Poprvé, když chtěl, aby zůstala, neodcházela od něj. Podruhé, když se narodil Evan a potřetí, když porodila Susan. Skvělá bilance, ne? Vzpomínala si na večer, kdy zemřela, jako by to bylo včera. Konečně se jí povedlo Evana uspat, když dorazila ta více méně očekávaná zpráva. Vybavovala se jí Severusova bezvýraznost, s kterou se zvedl a bez jediného slova odešel. Na několik hodin. Snažila se na něj čekat, ale byla naprosto vyčerpaná probíhajícím šestinedělím i pláčem, který si nemohla odpustit. Vzbudilo ji prohnutí matrace na druhé polovině postele a pak těžká měkkost, kterou ucítila na hrudníku. Téměř automaticky mu chtěla vynadat proč to dítě budí, když usnulo!? Předtím, než to stačila vyslovit, se přinutila otevřít oči. Severusův výraz ji zarazil. A tak neřekla nic, jednu ruku položila na Evanova zádíčka. Chlapec, ležící na bříšku na matčině hrudníku, za krátko opět spokojeně usnul. A náš ledový Severus si k nim lehl na bok a oba je objal. V podstatě mezi nimi o Elizabethině smrti nepadlo jediné slovo. Nebylo potřeba. „Hermiono!“ ozvalo se zvolání přes půl Bradavických pozemků. To se k nim pomalu, tentokrát bez jakéhokoli předstírání, přibližovala Minerva McGonagallová. Hermiona nechala vzpomínky vzpomínkami a vydala se jí naproti. „Nechte mi děti, máte jít do ředitelny,“ vypadlo z udýchané Minervy, když k sobě konečně došly. „Ale Susan už je na vás těžká, Minervo,“ protestovala. Což zřejmě nebylo nejmoudřejší. Po tomto prohlášení se bývalá ředitelka narovnala, hrdě zvedla bradu a s důstojností sobě vlastní prohlásila: „Vypadám snad, že nezvládnu dvě přemoudřelé děti? Musím jim povědět něco o Nebelvíru, nebo v tom sklepení úplně zhadovatí.“ „Zhadovatí?“ „Jistě. Teď už mi ji dejte a běžte,“ znělo to tak nekompromisně, že Hermiona dceru bez váhání předala. „Evane? Půjdeš s paní profesorkou, ano? Nezlob!“ houkla na synka, skákajícího kolem. Chlapec se zastavil, důležitě přikývl a pokračoval v poskakování. „Co se vlastně stalo?“ otázala se už na odchodu a zvědavě se po Minervě ohlédla. „Dorazil pan Potter. Právě se společně se Severusem snaží zbořit ředitelnu.“ Hermiona protočila oči. 253


http://a-sisi.wgz.cz/ Některé věci se prostě nemění. ***

„Hermiono? Kingsley tu bude za chvilku, polož ty děti někam, kamkoli kde je místo.“ Ginny v roli hostitelky jaksi nestíhala, navíc malých, řvoucích a pobíhajících stvoření byla zahrada Doupěte neustále plná. Tak se zkrátka pokládaly a odkládaly, kam to šlo. Hermiona se trochu bezradně rozhlédla. Evan se jí dávno vytrhl a odhopkal k blízkému hloučku dětí, kde se pustil do vážné debaty s malým panem Potterem. A ne, nehrozilo, že se u toho pozabíjejí. Kupodivu. Maximálně do sebe budou bušit pěstičkami a pak s křikem utíkat ke svým matkám. Otázka tedy byla, co se Susan. Hermiona ji prostě nemohla jen tak položit na obrovskou, kouzlem zvětšenou, deku ležící na trávníku a v klidu odejít. Ginny to klidně dělala, ona to nezvládala. Mladá paní Potterová si všimla jejího váhání. „Pro Merlina, tebe to ještě nepustilo? Tvá dcera je tak přechytralá, že by si určitě dokázala poradit, pokud by jí kolem nosu létal čmelák!“ Hermiona se zamračila. „Čmeláky nesnáší. Bzučí.“ „Neříkej! To je fakt objevné. Snad ji zase nebudeš celou dobu nosit s sebou…“ „Já si ji vezmu,“ přerušil začínající litanii veselý hlas. „Kingsley,“ zkoušená matka úlevně vydechla a předala (doteď) podřimující dítě ministrovi. Susan se v jeho náručí zavrtěla a vykulila na něj svá tmavá kukadla. „Vidíte?“ dmul se pýchou Pastorek, „pozná, že jsem její kmotr.“ „Jasně, ta to věděla ještě dříve, než se narodila,“ rýpla si Ginny, načež se s omluvou odebrala shánět něco k pití. „Severus?“ zajímal se Kingsley, který si mezitím stoupl vedle Hermiony a společně pozorovali řádění dětí, kterých bylo rok od roku více. Samozřejmě, ryšavé hlavy byly v jasné přesile. „Pracuje. Nebo to alespoň předstírá. Víš přece, že ho na podobné zahradní tajtrlíkování, jak on tomu s oblibou říká, nedostanu. Hlavně když jsou tady ty děti… pamatuješ, jak ho James před lety pozvracel?“ Muž se potměšile zasmál. „Jistě, to je nezapomenutelný zážitek. Jamesovi rodiče byli rudí studem, Severus v kontrastu k nim sinale bílý a ten malý postrach se mu ještě snažil vyšplhat na klín! A pak to žvatlání… Stýčku Sevie… jak neuměl říct R,…“ ministr se očividně dobře bavil. „Ty se směješ, ale já o tom doteď nesmím mluvit,“ opáčila s hranou zasmušilostí Hermiona a vesele na něj mrkla. „Však ty už si to umíš nějak zařídit.“ „Jsi tady sám?“ změnila téma hovoru a otočila se k Pastorkovi čelem. Ten lehce svěsil koutek úst. „Ano, můj partner je ve Skotsku. Na dva týdny! Teprve v této situaci jsem plně docenil možnosti přemisťování. Chudáci mudlové!“ Hermiona si ho přeměřila shovívavým pohledem a raději jeho očividné momentální „pomatení smyslů“ nekomentovala. „Když ty si vybereš skotského velvyslance pro tamnější kouzelnickou komunitu, to je taky těžké.“ Ministr na ni zkroušeně pohlédl. „Jakoby zrovna tobě nebylo jasné, že láska si nevybírá,“ dodal provokativně. Hermiona se rozesmála. „Jedna nula pro tebe.“ „Půjdu se podívat i na to druhé dítě, které mi jeho rodiče z nějakého záhadného důvodu strčili do péče.“ Kingsley opatrně předal Susan Hermioně a zamířil směrem k debatujícím chlapcům. 254


http://a-sisi.wgz.cz/ „Pane Snape, nemlaťte pana Pottera, zůstane vám to – jako vašim otcům,“ volal přes půl zahrady, když se do sebe chlapci pustili v „ostrém“ souboji. Do téhle podívané začala natahovat Susan, které kolem tvářičky létal čmelák. Zkrátka vše při starém. *** Večer téhož dne, když se zdálo, že obě děti spí, přešla Hermiona potichu k Severusovi, který cosi podrážděně drápal na předlouhý pergamen. Přistoupila k němu zezadu a lehce mu položila ruce na ramena. „Co to děláš?“ zeptala se tiše, když jí nevěnoval pozornost. V odpověď se ozvalo tiché zavrčení. „Papírování. Není nad papírování! Nesnáším ministerstvo, nesnáším…,“ stěžoval si rozhořčeně a vztekle mávl rukou nad hromadou lejster na svém stole. „No tak,“ prohlásila Hermiona upřímně konejšivým hlasem, načež mu začala lehce masírovat ztuhlá ramena. Severus tiše vydechl, posléze k tomu přidal i spokojené zamručení, jak mu vjela prsty do vlasů a pomalu se jimi probírala. Chvilka ticha, klidu a spokojenosti však neměla dlouhého trvání – to když si Severus v naprosto nevhodnou dobu vzpomněl, co musí ještě udělat. „Čím jsem si to zasloužil?! Do zítřka musím vyplnit tohle stupidní hlášení o stavu počtu a vzdělanosti zaměstnanců! Pak musím napsat komisi pro uplatňování… následně… potom jsem měl už včera… a zítra přijde…“ Takhle nepřetržitě si „stěžoval“, což Hermiona chvilku chápavě snášela. Opravdu jen chvilku. Pak mu pevně stiskla levé rameno. „Severusi?“ přerušila ho jemným, leč důrazným hlasem. „Hm?“ konečně zmlkl a s povytaženým obočím na ni pohlédl. Usmála se. Lehce, něžně a zvláštně. „Miluji tě.“ ~ KONEC~

A/N: Evan je jméno velšského původu a znamená „mladý bojovník“. Susan… tady to má pointu. Je jméno Hebrejského původu a v podstatě znamená - Lily. Pro zajímavost – Elizabeth je také z Hebrejštiny a znamená „zasvěcená Bohu“. A poznámka – nevím, zda si toho někdo všiml, ale Hermionina poslední slova… tohle vyznání řekla v povídce (v obou částech) paradoxně poprvé. I Severus byl četnější. J *= Konec korunuje dílo. Citát je heslem ve znaku Seychelských ostrovů. **= Vzpomínáte? Hláška je z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Jen tady máme místo skal lektvary, jinak je princip stejný.

Takže… asi se hodí říct něco krátkého na závěr, že? Tuším, že jste na tomto místě poslední kapitolu nečekali, tudíž doufám, že míra překvapenosti bude přijatelná. Takové ty rozlučkové proslovy jsem si odbyla na konci první části, nechci vás tím tedy opět otravovat. Nicméně – když jsem začínala, nedoufala jsem, že vás bude tolik, že si založím vlastní stránky a že si najdu nové, opravdové, přátele. Všechno mě to příjemně překvapilo, zejména vy čtenáři – jste opravdu hnacím motorem autora. Děkuji. Co se ti zdá nemožné, není nereálné a Zdá se ti to nemožné? jsou povídky (nebo spíše jedna povídka), které byly často psány s odlehčením a humorem, jako ryze relaxační činnost – pro vás. Nijak jsem se o vtipnost nesnažila (což je asi dobře), možná právě proto vás bavily. A za to jsem ráda – smích je důležitý. 255


http://a-sisi.wgz.cz/ Pokud tedy dílo splnilo tento účel, jsem spokojená a doufám, že i vy. Co tedy bude dál? Jak bylo avizováno, na řadě je další povídka, tentokrát s párem HP/SS, která je psána na přání mé bety a kamarádky Terky. Pro ty z vás, kteří s tím nejsou obeznámeni upozorňuju, že to bude slash (a bude se pohybovat někde mezi 12+ a 15+). Pokud tímto počinem ztratím někoho z vás, je mi to líto, ale zřejmě s tím nic nenadělám. Jinak vás všechny u nové povídky samozřejmě moc ráda uvidím. (Ještě poznámečka – kdy se objeví první kapitola nevím, asi to nebude hned následující týden, ale svou obvyklou neděli bych ráda zachovala i nadále). A abych nezapomněla - (pokud to vyjde) objeví se ještě jedna povídka (spíš kratšího rázu), taktéž s párem HP/SS, u které nevím, kam přesně bude směřovat, jelikož ji nebudu psát sama, nýbrž s assez. Tak to je asi tak vše. PS: DĚKUJI! VŠEM. Ovšem zmínit musím Terku, která odvedla obrovský kus nudné a nezáživné práce a bez které by žádná povídka nebyla. Prosím, pokud budete komentovat, vzpomeňte si na ni ve svém příspěvku.

256


Co se ti zdá nemožné, není nereálné

Recommend Documents