OBSAH: * slovo k zamyšlení * schůzka ODV * František Stropek dále vzpomíná * 85 let Miloše Blaţka * Řád Stříbrného vlka Jiřímu Čejkovi * Jan Masaryk radí … * akce Junáka – Polibek múzy * příběhy * informace * moudré myšlenky * nová kniha
_____________________________________________________________________________________
Jméno Filipským 2, 9-11 Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.
Kristus je pravý Bůh a zároveň pravý člověk přinášející člověku záchranu (spásu). Jméno našeho Vykupitele, narozeného v judském Betlémě a vyrostlého v galilejském Nazarétu, podněcuje bezpočet dalších asociací. Není proto nijak marné meditovat o jménu Jeţíš, rozjímat jeho poselství a souvislosti, které vyvolává. Člověku se v dnešní bezuzdné a nehomogenní době honí hlavou kvanta nesmyslů, neřku-li blbostí. Je těţké tomu ujít, poněvadţ záplava informací, zpráv a údajů protéká jiţ dávno našimi domy, obýváky, ba i loţnicemi, a my jsme jí nepřetrţitě máčeni, prosakuje do nás, rozpouští a maceruje. Bránit se jí bariérami zvenku téměř nelze. Člověk by se musel uchýlit do ústraní, do izolace a vzdát se normálního ţivota. Tak radikální řešení je dostupné jen zcela ojediněle. Nás se vesměs netýká. Jediná obrana je impregnace zevnitř. Aby byl člověk jako dobře vysmolený sud, který se vydrţí bez poškození kolébat na vzdutých vodách léta letoucí, aniţ by utrpěl obsah, aniţ by jej infikoval všude okolo se řinoucí kal. Takovou spasitelnou impregnací můţe jistě být také orientace na jméno Jeţíš. Orientovat se lze na spoustu jmen. Záleţí na nátuře, na věku, na lecčems. Jména jako symboly politického nebo světonázorového nebo lifestylového proudu – na nás doráţejí odevšad a bez ustání. Před volbami bývá tento princip vyhnán do extrému. Běţně pak lidé volí známé či populární jméno, nikoli politický volební program. Flagrantním důkazem je zde kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger. Zrovna tak to funguje v módě: Chanel, Versace, Gucci, nebo v obchodě:
Jméno je něco mimořádného. Od nepaměti. Jméno je nositelem jedinečnosti, totoţnosti. Charakterizuje, předurčuje. Kdo jméno tají, nemívá kalé úmysly. Kdo je otevřeně sděluje, dává se tím druhým všanc. Buď je lehkomyslný, nebo pevný v kramflecích. Za dávných časů mělo jméno význam aţ magický. Bylo skrze ně moţné zasáhnout jeho nositele – v dobrém, ale zejména ve zlém. Kdo měl moc nad jménem druhého člověka, měl moc nad ním jako bytostí. To je dnes uţ irelevantní. K ovládání druhých lidí se uţívají jiné metody – dostatečně účinné. Také jiţ v té míře jako kdysi neplatí, ţe jméno vyjadřuje podstatu nositelovy identity. To v Bibli, zejména ve Starém zákoně: co jméno – to klíčové sdělení: Mojţíš – vytahující, Izák – smíšek, Jákob – lstivý, Izrael – bojuje Bůh, David – miláček Boţí, Malachijáš – posel Boţí atd. A také Immanuel – Bůh s námi. A v Novém zákoně: Jeţíš. Jméno Ježíš pochází z řeckého Jesús, které je odvozeno z hebrejského Ješua, zkrácené formy Jehošua: „Jahve je záchrana“ – „Bůh zachraňuje“. Dítě zrozené z Marie panny je nazváno Jeţíš, „protoţe zachrání svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Jméno Kristus je odvozeno z řeckého Christos, coţ je překlad hebrejského mašiah (mesiáš), „pomazaný“. Spojení obou jmen: "Ježíš Kristus" je pak nejhlubší a nejkratší vyznání víry, neboť vyjadřuje, ţe Jeţíš
1
Lidl, Neckermann, Juius Meinl atd. Příkladů bezpočet. Aniţ si to obvykle uvědomujeme, nosíme v hlavě stovky, moţná tisíce jmen a na ně navěšených asociací, jeţ spíše vskrytu neţ zjevně nás ovlivňují a předurčují strukturu a vyznění ţivota. Zde je třeba se mít na pozoru. Zblbnout hlavy milionům lidí nedá mnoho práce. Historických důkazů je nepřeberně. Obvykle neblahých. Chyběla impregnace,
zato odevšad znělo jedno obrovité nadjméno: Hitler, Stalin, Mao atd.! Obsah pomyslných sudů byl kontaminován aţ posléze podlehl zkáze. Miliony ţivotů nazmar! Darmo mluvit! Určitě. Raději impregnovat. Přepečlivě váţit, které jméno vyvýšit nad ostatní jména, na které se orientovat, za kterým jít a tíhnout. Náš Pán má jméno Jeţíš. Další komentáře jsou zbytečné. Amen.
Miloš Lapáček, evang. farář v Borové u Poličky - vybráno z Evangelického kalendáře na r. 2011.
_____________________________________________________________________________________ Hlavní témata pro jednání odboru duchovní výchovy v červnu 2011: - rozdělení tvorby otázek Stezky písmáků - debata o dalším směřování seminářů ODV
- program podzimní duchovní obnovy pro zájemce z necírkevního prostředí
_____________________________________________________________________________________
COŢ TAKHLE DÁT SI … (příspěvek do skautské kuchařky) Nevím, jestli jiná organizace neţ skautská, má ve svém programu vaření jako jednu ze stěţejních znalostí. Proto nepřekvapí, kdyţ vůdce oddílu nabádá skautíky - obzvláště v přípravném předtáborovém období - aby se kaţdý z nich doma naučil uvařit alespoň jedno jídlo. Samozřejmě kaţdý jiné. Je to pochopitelné, kdyţ uváţíme, ţe skauti si na výpravách i na táborech svou krmi nejen hlídají, ale také sami vytvářejí ze zásob, které si nakupují. Ţe to není vţdy jednoduché a mnohdy se to nepovede tak, jak amatérští kuchaři zamýšlejí, je daní za chyby, jichţ se při vaření dopouštějí. Tu se něco připálí, tam zase přesolí, onde se knedlíky rozvaří na kaši, tamtomu kulíškovi se palačinky nechtějí odlepit od pánve, nebo naopak při výhozu se sice obrátí, ale aţ před přistáním na zemi. Vzpomínám si, jak druţina Kormoránů měla za úkol připravit pro osvěţení vodu se šťávou, ale místo do vody nalili hošani šťávu do mléka, a pak vytrubovali do světa, ţe připravili náááramnej koktejl. Vše by jim moţná vyšlo, kdyby se mléko zalité sirupem za chvíli nesrazilo. Nebo třeba slavní Delfíni! Po celodenní plavbě dostali za úkol k večeři uvařit čaj, usmaţit pořádnou kopici vajec a nakrájet chleba. Všichni stavěli stany a po očku pokukovali k ohníčku, kde kuchařili Delfíni. Kdyţ se ozvalo jejich: „Panstvóóó, k vééčééřííí!“, nikdo se uţ nemohl dočkat a
s ešusem v ruce pádil k ohni. Jak rychle se však vyhladovělí vodáčkové pustili do pořádné kupky smaţených vajíček, tak rychle všechno vyplivli. „To se nedá ţ… jíst!!!“ hulákaly lodní posádky. A opravdu, všechno bylo tak slané, ţe ani největší jedlík Másílko nedokázal spolknout nejmenší sousto. „Nojo, dyţ von byl velkej fofr, kaţdej přisoloval, přisoloval a nevšim si toho druhýho, ţe uţ taky přisoloval…“ vykrucoval se rádce Kropínek, ale nic mu to nebylo platné. Všechny kuchaře stihla koupel v řece. Ale uţ dost vzpomínání, teď se pustím rovnou k slíbeným předpisům. Začnu otázkou: „Dáte si čídlmony nebo kundrfály? A co třeba gloukačky, klokánky, čičánky, kočičí štajryš, machout neboli šláchorec či maňas, a coţ takový ušubraný regiment?“ „Co je to za hatmatilku,“ říkáte si, ale ono vůbec nejde o jakési cizokrajné názvy. Takhle naše praprababičky pojmenovávaly jídla, nad nimiţ si pomlaskávali nejen prapradědečkové, ale především děti, protoţe to byla jídla lahodná, mnohdy i sladká. Příkladně ten ušubraný regiment. To uţ bylo jídlo přímo sváteční a k jeho přípravě bylo třeba citrónové kůry, skořice, plodů černého bezu a cukr. To vše se svařilo, pro dospělé se přidala i trocha červeného vína. Mezitím svařováním si hospodyně prolisovala uvařené brambory, přidala vejce, mouku, špetku soli a zpracovala těsto. Z něho vyvalovala šišky, které vařila ve 2
vroucí vodě. No a potom nastalo ono jednoduché kouzlo, které přivodilo nezvyklé pojmenování pokrmu. Šišky (to byli jako pěšáci) se namáčely do připravené tmavé omáčky, a protoţe byly „zašubrane tajak bývají na manévrech opravdoví pěšáci špinaví od bláta“, pojmenování bylo na světě – ušubraný regiment.
„Kolik šťouchů do kucmouchu?“ A vzápětí dostala maminčinu odpověď: „Pět, Marjánko, pět, a teď s Pánem Bohem jeď!“ No a mně nezbývá, neţ vám ten slavný a pravý škubánkový recept nadiktovat: Kilogram oloupaných brambor uvaříte v osolené vodě, část vody slijete a brambory zasypete 200 gramy polohrubé mouky. Pak vezmete obráceně vařečku a moukou posypané brambory několikrát propíchnete aţ ke dnu hrnce, přiklopíte je pokličkou a necháte asi 20 minut na okraji plotny stát. Mouka se propaří, takţe brambory pak rozmačkáte a vymícháte, aţ vznikne hladké těsto. Z něho lţící namáčenou v rozpuštěném sádle vykrajujete (uškubáváte) kousky, čili škubánky. Ty se na talíři podle krajových zvyklostí různě sypaly: tvarohem, strouhaným perníkem, mákem, ale také pracharandou, coţ jsou mleté sušené hrušky. Navrch se přidal cukr a rozpuštěné máslo. Milí skautští kuchtíci, abyste mohli ohromit strávníky a napsat na táborový jídelní lístek, ţe budou dneska čídlmony, neboli kundrfály, a následně ponechali osazenstvo tábora v napětí, co to bude k obědu za zvláštnost, nadiktuji ještě recept i na tuto krmi.: Nastrouháte kilogram syrových brambor, vodu vymačkáte, přidáte 2 aţ 3 strouhané vařené brambory, přimícháte 150 gramů hrubé mouky a špetku soli. Vymícháte těsto a lţící z něho odkrajujete kousky, které namočenýma rukama uválíte na šišky. Hotové šišky uvaříte v osolené vodě, pak je narovnáte do sádlem vymazaného pekáče, navrch pokladete 400 gramů uvařeného kysaného zelí, přelijete 100 gramy osmaţené cibulky i se sádlem (moţno i se škvarky) a dáte do trouby zapéct. *Malý dodatek: dbáte-li přísně na současné dietní zásady, nahraďte sádlo kvalitním rostlinným olejem. Rozpis si upravte podle počtu strávníků.
Rozšířená bývala nejrůznější jídla z brambor, z nichţ snad nejslavnější jsou škubánky. Říkalo se jim podle místa různě: šuska, kucmouch, šterc, trpalky, přesbydlo, devítiděrník, kondrfále, ale nejčastěji škubánky. Ne nadarmo se po léta zachovávala na vesnicích tato tradice: kdyţ nevěsta odjíţděla od maminky, ţenich musel ještě na chvilku zastavit koňské spřeţení a nevěsta zavolala:
Šťastnou ruku při vaření a dobou chuť všem přeje František Stropek – Bobr P.S. A nezlobte se, ţe jste se nedočetli poněkud serioznějších receptů na skautskou kuchařinu. Zato jste se alespoň trochu pobavili, ne? Skaut je přece veselé mysli!
(další pokračování po prázdninách) 3
Dne 7. května 2011 se dožil
85 let br. Miloš Blaţek – Merkur, bývalý vůdce 318. odd. historického střediska MAVADANI Praha, nositel řady skautských vyznamenání – především Řádu stříbrného vlka a také nositel „zaslouţeného titulu mukl“ - za šíření skautingu byl totiţ komunisty nedlouho po „Vítězném únoru“ odsouzen na 4 1/2 roku kriminálu, na který i on (obdobně jako další muklové) vzpomíná jako na „školu ţivota“. Nyní je členem OS ve středisku MAJÁK Praha – je ctěn a váţen také jako emeritní duchovní rádce okresní rady Junáka Praha 2 (kam toto středisko patří) a veliká řada skautských vůdců (nejen z Junáka) následuje jeho vzoru hlavně proto, ţe je důsledným organisátorem, coţ v současné době zaţívají např. jako přihlášení uchazeči u zkušební komise „OČK myšlenkové základy skautingu a historie“. Je stále osobně přítomen akcím Ekumenické lesní školy, kterou spolu zakládal a v jejímţ Kruhu je opravdovým stráţcem její tradice. Dohlíţí laskavým okem na Edici ELŠ, jejíţ publikace obětavě propaguje i „kolportuje“. Po dlouhá léta byl členem Odboru duchovní výchovy Junáka, kde „hájil barvy“ nejen ELŠ, ale lesních škol vůbec – proto také byl účastníkem velké řady Ústředních lesních škol, při jejichţ jednání mimo jiné zdůrazňoval, ţe uplatňování skautského stylu ţivota – tedy tří principů skautingu – má být neodmyslitelně spojeno právě s posláním LŠ tak, aby se neredukovaly pouze na „čistě praktické disciplíny“. Ke gratulaci se připojilo také vedení Svojsíkova oddílu, kde br. Merkur patří mezi jeho věrné, dnes jiţ „starší“ členy.
V sobotu 7. května 2011 převzal ŘÁD STŘÍBRNÉHO VLKA člen JUNÁKA, Svojsíkova oddílu a SOVF
br. Jiří Čejka - Péguy. Vyznamenání se uskutečnilo v Praze v jedné z kaplí Svatovítské katedrály na Praţském hradě. Řád Stříbrného vlka mu předal senior Sboru nositelů ŘSV br. Miloš Blaţek – Merkur, dekret ŘSV mu předal nový náčelník Junáka br. Marek Baláš – Čiča. Br. Jiří Čejka se narodil 2. září 1929 v Roudnici nad Labem. Jiţ v mládí se zajímal o veřejnou činnost, byl aktivním členem národně-socialistického mládeţnického hnutí. Po maturitě na roudnickém gymnáziu začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. V roce 1948 se spolu se svými vrstevníky rozhodl upozorňovat veřejnost na skutečnou podstatu komunistického reţimu, skupina psala a distribuovala letáky namířené proti reţimu. V roce 1950 však byla část skupiny zatčena a okresní soud poslal v roce 1951 br. Čejku na osm měsíců do hnědouhelného dolu Koh-i-noor u Mariánských Radčic na Mostecku (libkovické komando litoměřické věznice). Po odpykání trestu a po návratu do civilního ţivota nejprve pracoval jako
4
pomocný dělník a po skončení vojenské prezenční sluţby se věnoval práci v chemickém průmyslu; v roce 1961 se mu podařilo dálkově absolvovat VŠCHT. V té době se začal v podstatě „načerno“ věnovat svému ţivotnímu tématu, výzkumu minerálů uranu (v rámci tohoto tématu obhájit vědecké hodnosti – v roce 1970 CSc. a v roce 1994 DrSc.). V Junáku začal jako vlče v Roudnici nad Labem v roce 1936, skautský slib sloţil na prvním poválečném táboře v Jelči pod Sedlem v roce 1945; podílel se na poválečné obnově činnosti Junáka v Roudnici nad Labem. Lesní školu Středočeské oblasti absolvoval v roce 1946, vůdcovskou zkoušku vykonal v roce 1947. Působil jako přístavný 2. oddílu vodních skautů a ve střediskové radě. V době vojenské presenční sluţby vůdce oddílu vedl dva roky oddíl včetně dvou táborů. V letech 1968-70 se opět podílel na obnově činnosti Junáka v Roudnici nad Labem jako přístavný 2. oddílu vodních skautů a jako člen střediskové rady. V letech 1972-1987 byl v písemném i osobním kontaktu s bratrem dr. Rudolfem Plajnerem a několika dalšími vyššími činovníky Junáka. Jako jeden z mála skautů se v roce 1987 zúčastnil „utajeného“ pohřbu bratra náčelníka dr. Rudolfa Plajnera ve Strašnickém krematoriu. I v roce 1989 se podílel na obnově Junáka v Praze na ústředí i ve středisku a ve 2. oddílu vodních skautů v Roudnici n.L. Byl kooptován do ÚRJ a NChK a působil jako tiskový mluvčí Junáka. V letech 1990-1993 byl řádně zvoleným členem ÚRJ (předsedou zpravodajské rady) a nadále působil i jako tiskový mluvčí Junáka. Je nositelem řady skautských vyznamenání. Br. Péguy byl členem redakčních rad řady skautských časopisů a dodnes je pravidelným přispěvatelem nejen do vědeckých časopisů, především si ceníme jeho příspěvků do našeho měsíčníku Na dobré stopě. Br. Péguy je výchovným zpravodajem svého střediska, věnuje se historii a filozofii skautského hnutí ve vztahu k duchovní podstatě skautingu. V tomto roce se zaměřil s pečlivostí jemu vlastní na sestavení sborníku svých skautských textů. Výsledná forma sborníku vznikla díky péči sester Jitky Radkovičové - Tiki a Zuzky Novákové. Předmluvu napsal a fotografii z udělení ŘSV poskytl bratr Ing. Zdeněk Navrátil – Fetišek (rovněţ přispěvatel do NDS). Ukázka ze sborníku br. Péguyho (na základě jeho autorizace):
Překvapení na táboře 2. oddílu vodních skautů na Máchově jezeře Roudnický 2. oddíl vodních skautů pod mým vedením tábořil o prázdninách v r. 1948 a v r. 1949 vždy zhruba pět týdnů na Máchově jezeře poblíž Starých Splavů. Situace byla po komunistickém puči v únoru 1948 již velmi složitá, takže jistá pnutí jsme pozorovali i mezi skauty. A přece. V r. 1948 bylo na Máchově jezeře snad patnáct skautských táborů, mezi nimi skautky z Humpolce a vodní skauti z Turnova. Většina táborů byla umístěna poměrně dost daleko od Máchova jezera, zatímco my jsme tábořili prakticky přímo u jezera v takovém velmi řídkém smíšeném lese. Je obecně známo, že se na táborácích jednotlivých oddílů setkávají obvykle skauti a skautky i z ostatních tábořících oddílů. Jeden takový táborák pořádaly humpolecké skautky za velké účasti skautů. My jsme na táboráku za doprovodu harmoniky, trubky, kytary a bubínku zpívali česky a podle nás i anglicky písně západních spojenců. To se nelíbilo ostravským skautům, kteří
odpovídali sovětskými častuškami. Došlo to tak daleko, že táborák musel být ukončen, aby nedošlo ke střetům nikoliv už jen slovním. Snad z obavy, aby se něco podobného neopakovalo, nepozvali nás skauti z Litoměřic na svůj táborák. To se nás dotklo, protože si pozvali mimo jiné i skautky z Humpolce a my jsme na ně tak trochu žárlili. I vydali jsme se na trestnou výpravu. Táborák byl v plném proudu, postavené hlídky byly nepozorné, a tak se nám podařilo ukořistit státní vlajku, oddílovou vlajku, UNRRA konzervy s lososím masem, dokonce jsme odnesli i konev s černou kávou. Už se ani nepamatuji, co všechno to bylo. Pak jsme se ukryli v mlází u cesty, kudy musely projít humpolecké skautky při návratu do tábora, a čekali na ukončení táboráku. Skautky si vyprávěly své dojmy ze setkání s litoměřičáky, třeba jak které se který líbil, což jsme jim pak zopakovali při dalším táboráku – citovali jsme doslova, co říkaly – strašně se divily, jak to víme.
5
Když vše utichlo, vyslali jsme zvědy k litoměřickému táboru, kteří tam vyvolali poplach, a vše „odcizené” kromě oddílové vlajky jsme nechali poblíž jejich tábora na cestě tak, aby i ve tmě to našli. Samozřejmě jsme vše hlídali z toho mlází, aby se k tomu nedostal někdo nepovolaný. Pak jsme jen netrpělivě čekali, co se bude dít. Jednou v noci za úplňku mě budí hlídka – předčasně zesnulý Vašek Andres – a říká: „Péguy, už jsou tady”. Zazněl signál oddílového poplachu. Kluci okamžitě vyběhli ze stanů, vytvořili kolem stanů kruh a zalehli. Všichni jsme čekali, co se bude dít. A tu jsem už viděl, jak se k našemu táboru přibližují kličkováním mezi stromy litoměřičtí skauti. Najednou se zastavili, a jen jejich vůdce přišel ke mně a řekl památná slova: „My jsme skauti z Litoměřic a jdeme si pro vlajku”. Já mu odpověděl: „A my jsme skauti z Roudnice a my vám ji nedáme”. A taky nedali. Litoměřičáci se táhli lesem s prázdnou ke svému táboru. Když se pak konala v litoměřickém táboře skautská olympiáda, vyrukoval tam náš oddíl v plné parádě a slavnostně vlajku předal před skauty a skautkami ze všech ostatních táborů. Náš nástup s vlajkou litoměřických skautů máme zdokumentovaný – dnes již zesnulý pan Paudera nás vyfotografoval. V následujícím roce to bylo se skautskými tábory na Máchově jezeře podstatně slabší. Pokud si pamatuji, byly tam tak tři, možná čtyři. Jestliže před rokem jsme z toho „střetu” s litoměřickými skauty vyšli jako vítězové, tentokrát to bylo úplně něco jiného. Najednou uprostřed noci mně budí hlídka a říká, že někdo ukradl na prádelní šňůře pověšené ručníky a plavky. Zjistil jsem situaci a vyhlásil poplach. A tak jsme se zase vydali na trestnou výpravu. Vybrali jsme si nejbližší tábor, který jsme okamžitě podezřívali z krádeže. Tábor byl rozdělen na dvě části. V jedné bydlely skautky, ve druhé měli stany skauti. Tábor, jak jsme dodatečně zjistili, vedli staří manželé. Teď už si ani nevzpomínám, odkud byli.
Prvním překvapením pro nás bylo, že tábor nikdo nehlídal. Všichni spokojeně spali, což bylo konec konců z některých stanů i slyšet. Co nám zbývalo. Přece jsme sem nešli zbytečně. A tak jsme celý tábor probudili. Každý si dovede představit, co to znamená v hluboké noci někoho probudit z tvrdého spánku. Neumím dnes zopakovat, co jsme vy-slechli, co jsme museli vyslechnout. Nešlo se nám zpátky do našeho tábora vesele s pocitem vítězů. Ba právě naopak. Táhli jsme se jako parta kluků, která něco pokazila, která něco prohrála. S takovými pocity jsme usínali. A pak to přišlo. Ráno mě budí služba, která se chystala uvařit snídani. Když totiž chtěla dát do pařáku, v němž jsme vařili kávu, vodu, zjistila, že v tom pařáku jsou ukryty všechny ty plavky a ručníky, které jsme tak „násilně” vymáhali na nepravém místě. Okamžitě nastoupili ti, co měli v noci hlídky, a brzy se přišlo na původce všeho zla. Byl to nováček Jarda Barták, kluk zdánlivě nesmělý, ale všemi mastmi mazaný. Ani nevím, kam ho život zavál. O táborech je možno vyprávět hodiny a hodiny, protože skautské tábory byly vždy vyvrcholením skautského roku a trvale se zapsaly nejen do paměti, ale i do srdce a do duše těch, kteří tu krásu pobytu v přírodě ve skautském kolektivu prožili. A všechno jsme si dělali sami – od postavení a likvidace tábora po zásobování a vaření. I o zdravotní péči jsme měli postaráno. Občas se setkám s někým, kdo s námi tehdy byl na táboře. Každý rád vzpomíná. Přál bych si, aby i dnešní skauti prožívali své tábory s takovým elánem a nadšením na jedné straně, a s úctou a pokorou k přírodě na straně druhé, jak nám to bylo dopřáno. Snad proto patří skautský tábor mezi ty nejkrásnější životní zážitky. Když jsem dopsal poslední řádky několika svých vzpomínek na ony dva tábory, vybavil jsem si ještě jednu událost a tu musím ještě napsat. Vláďa Paudera měl s sebou na táboře od svého otce vypůjčené bateriové rádio. To bylo v roce 1948 a právě v těch dnech probíhala v Londýně
6
olympiáda a my jsme tam v lehké atletice měli, jak se říká, „své želízko v ohni”, totiž Emila Zátopka. Musím ještě dodat, že Máchovo jezero bylo proslulé tím, že se tam pořádaly „bengálské noci” a v tom roce 1948 ještě, než to komunisti zakázali, bylo možno zakoupit rachejtle a takové docela malé „dělbuchy”. Dnes je toho každá silvestrovská noc plná. Myslím, že prvním bylo finále na 5 000 metrů, ve kterém Zátopek získal stříbrnou medaili – o prsa
byl druhý za belgickým rytířem Gastonem Reifem. Zátopek si to vynahradil v běhu na 10 000 metrů. S napětím seděl celý tábor soustředěný kolem na dnešní poměry velkého bateriového rádia a poslouchal. Jakmile závod skočil Zátopkovým vítězstvím za našeho mohutného jásotu, celý oddíl nastoupil v krojích ke slavnostnímu nástupu a na Zátopkovu počest jsme vypálili několik „dělových ran”. Skromně a s úctou jsme vzdali čest olympijskému vítězi.
Vybráno ze sborníku, který si lze stáhnout z webových stránek http://www.kpv-praha15.wz.cz/soubory_PDF/Skauting_muj_zivot.pdf .
obrázek z archivu redakce NDS
Jan Masaryk radí … O svém vztahu k Bohu mluvil velmi zřídka a svůj vztah k Bohu vtělil do praktických činů – měl lidi rád. Říká: „Kdybyste se mě zeptali na recept na štěstí, tak si takhle: Tak za prvé: Člověče, snaţ se mít rád lidi! A pamatuj si, kdykoli někomu pomůţeš – někomu, kdo si to zaslouţí – budeš mnohem šťastnější. Druhé přikázání: první si budeš stále opakovat. A budeš si také říkat, ţe nemusíš být ten nejdůleţitější, zkrátka musíš mít v sobě co nejvíce pokory, abys byl uţitečný. Za třetí: Pro Boha Tě prosím, člověče, směj se také někdy! Já vím, ţe to v ţivotě není zrovna jednoduché, ale není to mučírna. Ono
by to s Hamletem dopadlo líp, kdyby se někdy zasmál. Za čtvrté: Zkus dělat rád, co opravdu děláš. Kdyţ nemůţeš být astronomem ve dne, tak se dívej na hvězdy alespoň v noci. Za páté: Nebuď numismatik! Ono je lepší sbírat zkušenosti a silné záţitky neţ prachy. Za šesté: Koukej kolem sebe na kaţdém kroku a nauč se těšit z malých věcí. Kdo ví, jak se dívat na věci, ten můţe najít v jednom záhoně v zahrádce víc krásy neţ na cestě kolem světa. Za sedmé: Zajímej se o co nejvíc věcí! O všechno. A hlavně o kaţdého. Za osmé: Nerozčiluj se! Rozčilení není program, jak říkal můj táta. Nevybouchni pro kaţdou blbost.
7
Za deváté: Musíš mít nějakého koníčka. To je náramně důleţitá věc. Pomůţe to člověku, aby také někdy vypřáh. Za desáté… Ale počkejte. Já to nemůţu namačkat všechno do deseti přikázání. On člověk musí dělat moc a moc věcí, kdyţ chce být šťastný. Jistě moc důleţitých věcí zapomenu. Ale alespoň tohle – nikomu nic nezáviďte, ono to nepomůţe. Nezavírejte se do své skořápky. Tělo chce být také šťastné, tak choďte na čerstvý vzduch. Zdraví je náramně důleţitá věc. Ne ţe by nemocný člověk nemohl být šťastný. Já znal v ţivotě lidi s těţkými nemocemi, kteří byli přesto moţná šťastnější neţ my dva. Ale zdravý člověk můţe ţít ještě plnějším ţivotem. A znovu co jsme jiţ řekli v prvním přikázání. Zkus to, člověče, mít rád lidi. Kdyţ je budeš mít opravdu rád, budeš vţdy radši dávat neţ
brát. A dávat, to neznamená jen rukavice k svátku či bačkory na Vánoce. To znamená dávat taky to, co je v tobě (ukázal na srdce a na hlavu). To nejlepší, co je v tobě. Jo, ale ještě jedna věc. Nemysli, ţe podle tohoto receptu budeš zaručeně šťastný člověk. Ono se k tomu potřebuje taky trochu štěstí. Potřebujeme k tomu například trochu tohohle vzácného koření, kterému se říká láska. A tohle nedostanete na lístky. A taky to nekoupíte na černém trhu. Na to musíte mít štěstí. Buď to najdete, nebo ne. Kdyţ to musí být, můţete přidat místo tohohle koření, o kterém jsem zde mluvil, jiné, kterému se říká všelijak. Moudrost, brát ţivot jaký je a ještě všelijak jinak. Však víte, co myslím.“ … z knihy Viktora Fischla: Hovory s Janem Masarykem…
______________________________________________________________________________
DUCHOVNÍ VÝCHOVA VE SKAUTINGU HANA ŠMIKMÁTOROVÁ – C.JANE ČLK ROZRAZIL 2009 (dokončení)
Prožitek Kdo neprožil, nepochopí. Díky vhodně zvolené atmosféře a motivaci získají jak „příklady”, tak i „povídání” další rozměr. Noc pod hvězdami, praskající oheň, jeskyně, hudba, příjemný hlas uvádějícího – k prožitkům tak nepochybně patří i atmosféra slibového ohně, zkoušky Tří orlích per apod. Prožitky umožní vnímat krásu okamžiku, být fascinován přírodou, pomůžou zafixovat naučené, upevnit získané postoje a jejich nespornou výhodou (ale zároveň i rizikem) je to, že se dlouho pamatují. K prožitkům však nepatří pouze zvolení vhodného prostředí a načasování – to bychom zůstali jen na úrovni „duševních zážitků”. Mnohem intenzivněji se dá pracovat s tím, že si děti na vlastní kůži zažijí, co obnáší dodržování (a porušování) skautských ideálů, a uvědomí si, kolikrát v jejich naplňování selhávají. Ač to není vždy příjemné, je velmi vhodné zařazovat aktivity „jitření svědomí”, ve kterých počítáme s tím, že děti selžou a že je na to posléze upozorníme. U starších podobně dobře poslouží i simulační hry, kdy si vyzkouší rozhodování v extrémních situacích a vyzkouší, jak pevné základy mají jejich morální zásady a jak silné jsou jejich argumenty. Posloužit může i vhodně zvolená pomoc při sbírkách a jiných humanitárních aktivitách (besídky v denních stacionářích, Škola v Africe ap.).
Na co si dávat pozor: • nepřeceňovat roli atmosféry – o tom duchovní výchova opravdu není; • aktivita nesmí vyznít do ztracena – je třeba zařadit na konci reflexi (viz výše); • precizní příprava a provedení, jinak hrozí znehodnocení celého programu.
ZÁVĚR Hlavním činitelem při duchovní výchově však není perfektně připravený program. Jsou jím lidé, kteří ho připravují, a jejich vlastní charakter a zásady. Nelze kázat vodu a pít víno. Nikdy nenaučíme děti poslouchat
8
svědomí, pokud vlastní svědomí ubíjíme. Budeme-li sami ve svých postojích nedůvěryhodní, vyvoláme tím v dětech jenom zmatek a celá naše „duchovní výchova” bude jen fraška a přetvářka. Zkrátka – nemůže zapalovat, kdo sám nehoří.
JITŘENÍ SVĚDOMÍ Princip vytváření aktivit zaměřených na jitření svědomí je velice jednoduchý. Dětem navenek představíme zcela „nevinnou” hru – například mají během cesty lesem trefit co nejvíc obrázků přichycených na stromech. Zároveň daný úsek cesty ozdobíme až neskutečným množstvím odpadků a před plněním úkolu jim spolu se střelivem předáme i sáček na odpadky. V zápalu boje si s pravděpodobností hraničící s jistotou ani neuvědomí, že by odpadky měli spíš posbírat. Nebo během delší výpravy či noční hry rozdáme dětem tři sirky s tím, že pokaždé, když během hry nedokážou splnit nějaký úkol, mají jednu sirku zlomit. Zlomení třetí sirky znamená prohranou hru. A zároveň s tím narafičíme mezi splnitelnými úkoly tři nesplnitelné – kdo zlomí poctivě všechny tři sirky? U jitření svědomí je nezbytná kvalitní reflexe. Není třeba veřejně hodnotit, kdo si jak stál – to ví každý sám. Stačí sdělit skutečný cíl hry a vyzvat účastníky, aby se sami zamysleli nad tím, jak v této zkoušce obstáli. Grafika Ladislava Ruska
Akce Junáka
„Navěky“. Tak zní téma letošní soutěţe Polibku Múzy, skautské umělecko-kulturní iniciativy. K letošnímu stému výročí se organizátoři rozhodli trochu bilancovat a jako téma zvolili slovo, které nás všechny podnítí zamyslet se nad světem okolo a tím, jak se postupně měnil, mění a měnit můţe. Co je skutečně navěky? Jaké okamţiky bychom chtěli zachytit a uţ nikdy nepustit pryč? Co se naopak vleče jako med po celé věky? Dá se člověk zvěčnit? Nebo končí, kdyţ z něj zbude jen hromádka kostí bez duše? Můţe nás něco překonat? A co to znamená, ono „navěky“? Dokud nás smrt nerozdělí? I letos můţete soutěţit v kategoriích film, fotka, výtvarno, hudba a literatura. Jiţ nyní můţete nahrávat svá díla do webové galerie k posouzení kolegů-tvůrců. Proto neváhejte a nahrávejte svá díla. Umělec dříme v kaţdém. Stačí ho jen vzbudit. Polibek Múzy je soubor několika umělecky laděných aktivit. Hlavní součástí je soutěţ, kam přihlašují jednotliví autoři svá díla. Uzávěrka soutěţe je 3. 11. 2011, vyhlášení na Festivalu PM. 9
Další součástí je symposium, kdy účastníci stráví kreativní víkend na nějakém inspirací plném místě tvůrčí činností; kulturistika, tedy občasné túry za kulturou; a webová galerie, kde sami uţivatelé komentují nahraná díla a dávají tak tvůrcům cennou zpětnou vazbu. ______________________________________________________________________________
Karamelkový rituál Co je rituál? Tradice, praxe ověřená během času, obřad. Rituály jsou pro mě nádherný způsob, jak upevnit svazky s lidmi, které mám ráda. Dobré rituály znamenají předvídatelnost stabilitu a zakotvenost vztahu. Můj nejmilejší dětský rituál se odehrával u dědečka. Jako malá jsem k němu jezdívala na farmu. Vţdycky jsem vystřelila z auta, rozrazila domovní dveře a utíkala tak rychle, jak mě dětské noţičky nesly, do spíţe v zadní části domu. Tam jsem celá vzrušená čekala, aţ se za mnou doklátí i dlouhán děd Schulte ve svých věčných montérkách. Hubenou paţi natáhl na horní polici pro „kouzelnou“ krabičku a se širokým úsměvem ji spustil na mou úroveň. Sáhla jsem do ní a vytáhla tolik karamelek, kolik se jich do mých drobných hrstiček vešlo. Pro někoho, kdo vyrůstal v rodině s pěti bratry, skrývala tato neomezená nabídka cosi symbolického. Všechno v mém ţivot jako by mělo jisté limity. Dědečkovy karamely byly výjimkou. Tatínek často vzpomínal, jak krásný vztah ke svému dědečkovi měl on. Vzpomínal také, jak mě vídal utíkat k jeho otci pro plné hrstičky karamelek. Kdyţ jsem vyrostla a dospěla, touţil se také stát zboţňovaným dědečkem, který rozdává karamelky. Kdyţ jsem čekala první dítě, pečlivě jsem pro otce zabalila balíček a s láskou v srdci mu ho poslala. Otec se prý rozplakal překvapením a radostí, kdyţ ho rozbalil. Byla v něm krabička plná karamel. Mary LoVerdeová ______________________________________________________________________________ Z myšlenek tibetského Dalajlámy, šířených po internetu… Na otázku které náboţenství je to nejlepší Dalajláma odpověděl: „Nejlepší náboţenství je to, které tě přivede co nejblíţe k Bohu. Takové, co z tebe udělá lepšího člověka.“ Na druhou otázku, co udělá člověka lepším, řekl: „Cokoli tě udělá více - soucitným,
- lidským,
- citlivým,
- odpovědným,
- objektivním,
- etickým.
- milujícím,
10
Náboţenství, které tohle dokáţe, je pro tebe tím nejlepším.“ Dalajláma dodal na konec rozhovoru (z něhoţ část jsme vypsali): „Pečuj o své myšlenky, neboť se z nich stanou SLOVA, pečuj o svá slova, neboť se z nich stanou SKUTKY, pečuj o své skutky, neboť se z nich stanou ZVYKY, pečuj o své zvyky, neboť utvářejí CHARAKTER, pečuj o svůj charakter, neboť ten utváří OSUD, a osud – to je tvůj ŢIVOT.“ ______________________________________________________________________________
C Ceennaa:: 33..330000,,-- K Kčč ((ss ppřřiihhlláášškkoouu m můůţţee bbýýtt zzaasslláánnaa zzddůůvvooddnněěnnáá ţţááddoosstt oo sslleevvuu)).. O O ffoorrm muulláářř ppřřiihhlláášškkyy úúččaassttnnííkkaa//ůů vvee šškkoollnníím m vvěěkkuu ppooţţááddeejjttee kkoonnttaakkttnníí oossoobbuu:: M a r t i n H e j l t a j e m n í k B J , Ř í m s Martin Hejl - tajemník BJ, Římskkáá 4433,, 112200 0000 P Prraahhaa 22,, m moobbiill:: 660033 337700 000099.. W e b : h t t p : / / w Web: http://ww ww w..ssuu--cczzeecchh..oorrgg//ttaabboorryy..pphhpp ..
11
Dopis profesorky ze zničeného města Sendai v Japonsku Jaká je doopravdy situace mezi lidmi po nedávném zemětřesení a tsunami v Japonsku nejlépe popisuje tento dopis jedné profesorky angličtiny, která učí ve městě Sendai. Dojímavý dopis profesorky Anne přátelům byl zveřejněn na Facebooku a bleskovou rychlostí se rozšířil po internetové síti. „Tady v Sendai vše vypadá dost neskutečně. Ale mám štěstí, že mám skvělé přátele, kteří mi velice pomáhají. Vzhledem k tomu, že můj byt již nelze nazývat bytem, přestěhovala jsem se k přátelům. Dělíme se o to, co zrovna máme: vodu, jídlo a teplomet. Spíme na zemi přitisknuti jeden k druhému, jíme u svitu svíček, vyprávíme si příběhy. Je nám teplo a atmosféra je přátelská a nádherná. Během dne si navzájem pomáháme uklidit nepořádek v našich domovech. Někteří z nás sednou do auta a sledují zprávy na obrazovkách svých GPS, jiní si stoupnou do fronty na vodu, když začne fungovat hydrant. Pokud někomu začne v bytě téct voda, jeho obyvatelé hned vyvěsí venku ceduli, aby mohli přijít i ostatní a mohli si natočit vodu“, píše profesorka Anne, a zdůrazňuje: „Líbí se mi, jak jsme odhodili vše nepodstatné“. "Je udivující, že tady, kde jsem, vůbec nedochází k nějakým krádežím nebo k nějakému strkání ve frontách. Lidé nechávají domovní dveře otevřené dokořán, protože je to jistější, když se náhodou země začíná znova otřásat. Pořád slyším, jak opakují: „Takovéhle to bylo kdysi, když si všichni
12
navzájem pomáhali.“ Otřesy se stále ještě vrací. Včera večer byly skoro každých 15 minut. Pořád je slyšet sirény a nad hlavami nám létají helikoptéry. V bytech začal včera večer na několik hodin fungovat vodovod a teď funguje i přes den. Elektřina začala fungovat dnes odpoledne. Plyn ještě nefunguje. Ale to všechno jde postupně podle oblastí. Někomu to funguje, někomu ne. Všichni už se mnoho dní nemyli. Cítíme se špinaví, ale teď máme větší starosti, než tohle. Líbí se mi, jak jsme odhodili vše nepodstatné. Žijeme naplno na úrovni instinktů, intuice, péče, přežití, ale ne jenom pro sebe, ale i pro celou skupinu“, píše profesorka. „Vnímám i podivuhodné paralelní situace. Na některých místech jsou domy ve velkém nepořádku a najednou vidím dům s pěkně ustlanými postelemi nebo prádlem, které se suší na slunci. Vidím lidi, kteří stojí frontu na jídlo a na vodu, a ve stejnou chvíli vidím i lidi, kteří se procházejí s pejskem. Je tu i nečekaná krása. V noci je úplné ticho. Nejezdí žádná auta. Na ulicích nikdo není. A i noční obloha je pokryta hvězdami. Hory nad Sendai stojí pevně, a když je vzduch čistý, vidíme proti nebi jejich velkolepou siluetu", pokračuje v dopise. Profesorka zdůrazňuje, jak jsou Japonci úžasní. „Každý den chodím do svého bytu podívat se, jak to tam vypadá, teď zrovna posílám tento mail, protože začala fungovat elektřina. A každý den na mě před vchodem do bytu čeká voda a jídlo, které mi tam někdo nechává. Nevím, kdo to je, ale je to tady pro mne. Staří muži se zelenými čepičkami chodí od dveří ke dveřím a kontrolují, jestli jsou všichni v pořádku. Cizinců se lidé ptají, jestli nepotřebují pomoc. Nikde nevidím příznaky strachu. Smíření s osudem, to ano, ale strachu nebo paniky – to ne.“ V dopise dále uvádí, že obyvatelé města jsou upozorňováni na to, že mohou v průběhu měsíce i více dní očekávat další otřesy půdy, dokonce i stejně veliké, jako byly tyto. Záchvěvy jsou cítit stále. A nakonec profesorka uzavírá: „Přes tyto okolnosti si z nějakých důvodů uvědomuji, že právě dochází k obrovskému kosmickému skoku celého světa směrem dopředu. A z nějakého důvodu cítím, že se mi následkem zkušenosti s těmito událostmi v Japonsku otevírá srdce dokořán. Bratr se mě ptal, zda se cítím být „menší než zrnko máku“ kvůli tomu, co se stalo. Ne. Naopak, cítím, že se děje něco, co je mnohem větší, než jsem já. Ta postupující vlna (po celém světě) je těžká, ale zároveň majestátní“, vzkazuje profesorka.
13
V březnovém čísle NDS196 jsme uveřejnili rozhovor se sestrou
Jitkou Radkovičovou – Tiki. K termínu Valného sněmu Junáka vyšla její kniha „Stopy vedou k Ivančeně“. Na 340 stranách si můžeme přečíst výsledky jejího několikaletého bádání v archivech i rozhovory s nemnoha dosud žijícími pamětníky. (z předmluvy) UKÁZKA Junák patřil mezi organizace, které nacisté zakázali. Většina skautů však nejrůznějšími způsoby v práci pokračovala dál. Junák byl velmi dobře organizován a v důsledku toho byl odbojovými pracovníky mimo jiné poţádán o zajišťování přechodů do zahraničí. Jedna cesta vedla přes Polsko, zajišťovali ji ostravští skauti – velmi dobře se totiţ znali téměř se všemi hajnými a lesníky v Moravskoslezských Beskydech. Na druhé cestě – přes Slovensko – skautské spojky přebíraly utečence a doprovázely je aţ na maďarské hranice. Skauti zajišťovali ilegální odchody za hranice do Polska a na Slovensko vojákům, politicky exponovaným pracovníkům, Ţidům a všem, kteří byli z existenčních důvodů nuceni protektorát opustit. V roce 1933 bylo na ţádost vedoucích osobností slezského skautského hnutí zřízeno samostatné náčelnictvo pro tuto oblast. Dosavadní Ţupa Petra Bezruče byla rozdělena na tři ţupní celky, které nesly jméno Petra Bezruče. Opavskou pohraniční ţupu, Ostravskou pohraniční ţupu a Těšínskou pohraniční ţupu. Nové ţupní celky měly společnou vůdcovskou školu a společnou skautskou zemskou kancelář v Opavě. Dr. František Král, profesor z Moravské Ostravy, byl vybrán za styčného důstojníka v území, kde působily české i polské skautské a harcerské oddíly. Dalším z poţadavků, na který vedení Junáka na ţádost slezských skautů přistoupilo, bylo vytvoření Zemské slezské lesní školy (ZSLŠ). Vedení Junáka tímto způsobem reagovalo na specifickou situaci ve slezském pohraničí, kde ve vědomí lidí stále přeţíval spor týkající se československo-polského ozbrojeného konfliktu z roku 1919 a z něj vyplývajících národnostních neshod. Akt zaloţení ZSLŠ byl chápán jako významná podpora českého prvku ve slezské oblasti. Vhodné tábořiště bylo nalezeno v Beskydech pod Lysou horou a pronajato na dvacet let. Bylo vybudováno během dvou měsíců, dokonce s jezírkem na koupání. Voda z blízkého pramene, která napájela i jezírko, dala tábořišti přiléhavý název: U Chladné vody. První ročník ZSLŠ na Chladné vodě proběhl v srpnu 1932 pod vedením profesora Vl. Josífka. Instruktory byli bratři Liščař, Petr, Šváb, Strakoš, Večerek a Vondráček. Dalšími instruktory byli neskauti: plukovník Jiříček, dr. Koníček, A. Jankovský, nadporučík Beinhauer, inspektor Hanák, ing. Pacák a ing. Masník. V následujících létech slouţilo tábořiště pod vedením skautských činovníků k výcviku vedoucích mládeţe Klubu československých turistů. Další ročník ZSLŠ se konal aţ v srpnu 1938. Mezi frekventanty tohoto kurzu byl také bratr Vladimír Čermák – Zuzina, příští vůdčí osobnost Odboje slezských skautů. V době války slouţilo tábořiště ZSLŠ jako jedna z tzv. mrtvých schránek pouţívaných skauty k dodávání materiálu partyzánům skrývajícím se v Beskydech. Je rovněţ nutné zmínit se o tom, ţe jiţ v roce 1937 někteří příští členové Odboje slezských junáků absolvovali ve skupině třiceti šesti junáckých činovníků, vybraných z celého Československa, záškodnický kurz, vedený instruktory generálního štábu armády. Kurz absolvoval také bratr Bedřich Polák – Bimbo, další příští skaut - odbojář.
14
Velmi důleţitou událostí je vznik tzv. Slezské legie, jeţ byla součástí širšího Slezského odboje a kterou v roce 1938 po obsazení Těšínska Polskem utvořili skautští činovníci ve spolupráci s důstojníky a vojáky československé armády. Byla to odbojová organizace, která pracovala proti Polsku na obsazeném území. „Mladší členové Slezské legie rušili telefonní sítě a prováděli menší destrukční práce. Starší opatřovali zbraně. Mezi nimi byli i Vladimír Čermák a Vladimír Pach, členové 1. skautského oddílu v Moravské Ostravě. Během prosince 1938 špatně zakonspirovanou skupinu Poláci rozkryli a nešetřili tresty. Když byla ČSR obsazena Němci, změnila Slezská legie jméno na Slezský odboj a začala pracovat proti Němcům. Když Němci obsadili Těšínsko, získali protokoly o činnosti Slezské legie. Zbraně byly Němci většinou zabaveny, jiné stihli odbojáři ukrýt. Některé osoby začalo gestapo vyšetřovat, vojenské osoby ohrožené zatčením tajně opouštěly zřízený protektorát Čechy a Morava.“ Domnívám se, ţe právě nedobré zkušenosti z nedokonalé konspirace Slezské legie a tragické důsledky z ní plynoucí donutily Vladimíra Čermáka přemýšlet o systému, který by práci v odboji učinil bezpečnější. Věděl v době, kdy se ujímal velení Slezské legie (bylo mu tehdy 19 let), ţe má-li být odbojová činnost úspěšná, musí být zásady konspirace bezpodmínečně zachovány. Jistým přispěním k zahájení činnosti skupiny Odboj slezských junáků byl v roce 1936 vznik 1. ostravského klubu roverů - skautů. Osm rádců a podrádců 1. chlapeckého oddílu Junáka v Moravské Ostravě poţádalo profesora matematiky na dívčím gymnáziu ve Slezské Ostravě, bratra Bohuslava Fialu – Čingala, aby činnost zaštítil a stal se jejich vůdcem. Tehdy to byl jediný roverský klub v širokém okolí. Klub se scházel v profesorově kabinetě se svolením ředitele gymnázia Štěpánka na přímluvu jeho dcery Jarmily, skautky 1. dívčího oddílu ve Slezské Ostravě. Zde se také zrodil plán obnovit ostravské skautské oddíly, které během času zanikly a jejichţ čísla v dekádě zůstala neobsazena. Postupně tedy došlo k obnovení 2. oddílu
15
v Ostravě - Mariánských Horách a 3. oddílu v Ostravě - Vítkovicích a 8. oddílu v Ostravě Hrabůvce (někteří členové těchto oddílů byli později také zapojeni do odbojové činnosti).
Přišel 14. březen 1939. Na tento den vzpomínal Josef Votoupal, člen 1. ostravského roverského klubu: „Skupina hochů sedí na pravidelné roverské schůzce v sešeřelém kabinetu hladnovského dívčího gymnázia. Ve středu kabinetu sedí bratr Fiala, muž asi čtyřicetiletý, zuby má pevně semknuté, vzdornou bradu mírně vysunutou. Povstává a říká zadrhovaným hlasem: „Hoši, prožíváme velmi vážný okamžik ve svém životě. Až do této chvíle vše, co jsme prožívali, byla jen hra. Nyní vše končí, z vás chlapců se stávají muži. A chcete-li zůstat čestní, pamatujte na svůj skautský slib. Naše vlast, náš národ a celá naše budoucnost je vážně ohrožena. Bude potřebovat celé muže, mnoho obětí a statečnosti. Jednejte tak, jak vám velí vaše svědomí!“ Zdá se mi, že ještě po půlstoletí slyším tento přiškrcený hlas, jakoby to bylo dnes.“ Toto byl pravděpodobně jeden z hlavních impulsů, který způsobil, ţe se skauti 1. roverského klubu v čele s Vladimírem Čermákem – Zuzinou, přestoţe zkušenost z činnosti Slezské legie byla varující, rozhodli pokračovat v odbojové práci – stejnými prostředky, ale jinou konspirační metodou. (se souhlasem autorky vybral a formálně upravil: Kamzík) ______________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 90 výtisků * * Redakce: Vladislav Jech (
[email protected]), Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 737 537 534 a Jiří Zajíc (
[email protected]) . * * Technické zázemí: Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2011 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 150,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * 16
