Církev v Říši středu Složitá minulost Katolická církev v Číně byla v posledních desetiletích, a stále je, obětí pronásledování ze strany státu. Důvodem bezesporu je ze své podstaty Církvi nepřátelský komunistický režim, který zde vládne. Ale jedná se pouze o jednu z příčin. Další pramení z dob před komunistickou revolucí. Proto je k pochopení dnešního postavení Církve v Říši středu nutné znát alespoň zběžně dějiny křesťanství v této oblasti. Čína vždy pro misionáře představovala výzvu. Od samého počátku se museli potýkat nejen s kulturními odlišnostmi a poměrně složitým jazykem, což lze říci téměř o všech misiích[1], ale především s vládnoucí mocí. Čína se v mnohém lišila od misijních území, kde katoličtí duchovní měli kromě šíření víry i civilizační, vzdělávací poslání. V Kitaji[2] se však setkali s vyspělou civilizací, která měla bohatou tradici, rozvinuté filosofické a náboženské systémy (taoismus, konfuciánství, buddhismus a šamanismus), pevné zákonodárství a státní zřízení úzce propojené s náboženstvím; Čína totiž byla nejstarším nepřetržitě trvajícím státem na světě [3] , jehož zákony a mocenské uspořádání zůstávaly téměř beze změn, zatímco v Evropě říše vznikaly a zanikaly. Katolíci ale nebyli prvními misionáři působícími v Říši středu. Kolem roku 635, tedy v době rozkvětu nestoriánské hereze[4] v Persii, získal syrský mnich Alopen souhlas jednoho z císařů dynastie Tchang[5] k působení v Číně. S ním do Číny přišlo více než sedmdesát duchovních, kteří začali na přání vladaře překládat Písmo sv. Alopen se stal biskupem Číny, zakládal křesťanské obce a stavěl kláštery. Záhy se však objevily první potíže politického rázu. V roce 690 se trůnu chopila císařovna Wu Ce-tchien[6], zakladatelka krátkodobé dynastie Čou, která k ospravedlnění a upevnění své vlády hledala podporu mezi buddhisty. Díky ní se toto v Číně nové náboženství stalo součástí tamějšího společenského života. Protežování buddhismu císařovnou Wu vedlo k tomu, že se panovníci po návratu dynastie Tchang na trůn rozhodli zavést ve svém státě taoismus, pronásledujíce všechna náboženství považovaná za cizí. Zatímco buddhismus už pevně zakořenil, tak pro nestoriánství znamenalo pronásledování neodvratný zánik. Před rokem 1000 křesťanství téměř zcela vymizelo, nepočítáme-li odloučené ostrůvky na okraji Velké stepi. Nestoriánský patriarcha Bagdádu sice ještě v roce 1275 založil v Pekingu metropolii, a to po obsazení města Mongoly, mezi nimiž se nestoriánské vlivy udržely o něco déle, ale koncem čtrnáctého století už na území Číny křesťané nežili. Na krátkou chvíli se křesťanství, tenkrát již pravověrné, na území Číny opět objevilo, když o ně díky cestě bratří Polových[7] projevil zájem Kublaj-chán, vnuk Čingischána a první císař dynastie Jüan. Kublaj-chán do Říma dokonce vzkázal, že misionáři jsou v jeho zemi vítáni. Papež Mikuláš III. poslal do Číny pět františkánů, ale o jejich osudu nemáme žádné bližší zprávy. Další papež, tentokrát Mikuláš IV., vyslal o necelých dvacet let později k chánu Timurovi poselství v čele s františkánským biskupem bl. Janem z Montecorvina. To byl počátek nových misií, díky nimž v roce 1307 povstala katolická pekingská provincie. V krátké době přijalo křest kolem šesti tisíc tamějších obyvatel, vznikly dva kostely a do mongolštiny byl přeložen Nový zákon a žaltář. Ovšem ani ne za sto let, a opět z politických důvodů, následkem pádu mongolské dynastie Jüan a pronásledování ze strany ryze čínské dynastie Ming, katolická víra zanikla a misie ustaly. Rozhořčený císař Po více než sto padesáti letech, v roce 1582, tentokrát mořskou cestou, doputovali na Dálný Východ členové Tovaryšstva Ježíšova: bl. Matteo Ricci a Michele Ruggieri. Díky dobré znalosti kultury, místních obyčejů, základů čínštiny a skvělému vzdělání v oblasti astronomie a matematiky si získali přátelství císaře, který vyjádřil souhlas s jejich misijním působením. To bylo nejprve z rozhodnutí 1/11
www.rodon.cz
papežů výsadou pouze jezuitů, ale v roce 1608 se v Číně znovu objevili zástupci žebravých řádů.[8] Rozvoj misií byl však bržděn tzv. akomodačními spory, tedy spory o míru a způsob přizpůsobování křesťanství místním poměrům, které už do roku 1630 narušovaly působení Církve. Jezuité v Číně přejímali tamější obyčeje tak dalece, jak jen to bylo možné: volili si čínská jména, nosili čínský oděv a dlouhé vlasy. Snažili se z katolických obřadů odstranit prvky, které by mohly Číňany pobouřit, a v učení se odvolávali na klasiky čínské kultury, zejména Konfucia. Chystali se zavést čínský jazyk do liturgie a tolerovali místní kult Nebe, Konfucia a předků. Otec Ricci dokonce nepatrně změnil i křestní obřad.[9] Takto se jezuitům dařilo pronikat i k předním představitelům císařství. V době smrti otce Mattea Ricciho roku 1610 bylo již mezi čínskou šlechtou a úřednickými vrstvami dva tisíce křesťanů. O čtyřicet let později jejich počet dosáhl sto padesát tisíc, a když jich bylo kolem miliónu, došlo k prvním svěcením čínských duchovních.[10] Akomodační praktiky však vzbuzovaly pochybnosti nejen mezi samotnými jezuity, ale také u misionářů z jiných řádů. Dominikáni kněze Tovaryšstva přímo obvinili z toho, že podporují modloslužbu, jelikož věřícím dovolují účastnit se obřadů spojených s kultem na počest Konfucia a zemřelých. Spor se na počátku osmnáctého století přenesl na evropské katolické univerzity (živé diskuse probíhaly např. na pařížské Sorbonně), což papeže přinutilo, aby se k celé záležitosti co nejdříve vyjádřil. V roce 1703 odcestoval do Číny a Indie papežský legát biskup Charles Thomas Maillard de Tournon, který během vizitace jezuitských misií v Indii vydal dekret Inter graviores odsuzující a zakazující většinu akomodačních praktik. Biskup de Tournon pak navštívil Filipíny a Čínu, kde se mu v prosinci roku 1705 dostalo srdečného přijetí od císaře Kchang-siho. Nicméně odsouzení tzv. čínských ritů, které papežský legát u dvora zopakoval, císaře značně zklamalo a rozhořčilo. A to do té míry, že když se biskup vrátil do Macaa, aby se nalodil na cestu domů, rozhodl se Kchang-si udělit mu „dlouhodobé pohostinství“ a na znamení nesouhlasu z Číny vypověděl část katolických misionářů, přičemž od zbývajících žádal složení přísahy, v níž se zavazovali pokračovat v akomodačních praktikách. Když se papež Klement XI. o celé záležitosti dozvěděl, povýšil biskupa de Tournon do hodnosti kardinála. Ten však kardinálský klobouk z rukou papeže nikdy nepřevzal, neboť zemřel roku 1710 vězněn v Macau. O pět let později zveřejnil Svatý otec bulu Ex illa die, v níž potvrdil odsuzující dekret svého legáta. Věc ale zůstávala dvacet sedm let stále otevřená, až do 5. července 1742, kdy papež Benedikt XIV. vydal dekret Ex quo singularis, ve kterém se postavil na obranu podle něj ohrožené celistvosti pokladu víry a odsoudil akomodační praktiky jezuitů, přičemž každého misionáře působícího v Číně nebo tam odjíždějícího zavázal přísahou contra ritus Sinicos („proti čínským ritům“). Dva roky později vyšla bula Omnium sollicitudinum, ve které zopakoval odsouzení a učinil pouze několik drobných ústupků ve prospěch místních zvyků. Císař Čchien-lung, vnuk Kchang-siho, odpověděl zákazem křesťanství na území Číny a krvavým pronásledováním, které přinutilo Církev sestoupit do katakomb. Toto rozhodnutí podle všeho nevyplývalo z nějaké zvláštní císařovy nevraživosti vůči křesťanství jako takovému, ale bylo spíše reakcí na vzrůstající politický, vojenský a hospodářský nátlak ze strany evropských mocností, do něhož dokonale a nešťastně zapadla papežská bula jakožto „Číně nepřátelská“. Přes překážky ke hvězdám Na změnu situace bylo nutné čekat více než sto let. V polovině devatenáctého století nastaly opět příznivé podmínky pro působení misií v Číně. Nesouvisely však se změnou pohledu na křesťanství, nýbrž s oslabením státu, omezením císařské moci, korupcí a postupnou, stále větší závislostí Číny na evropských mocnostech. Křesťanství se díky dohodám se Spojenými státy a Francií z roku 1842 těšilo v některých provinciích svobodě, a v roce 1846, rovněž pod nátlakem západních států, byla dekretem zrušena všechna protikatolická nařízení. A třebaže do Číny začali znovu přijíždět misionáři, tak se křesťané, kteří byli považováni za spojence „zámořských ďáblů“, a tím za nepřátele státu, stávali 2/11
www.rodon.cz
terčem útoků nacionalistů. Utrpení je čekalo ještě v padesátých letech devatenáctého století a na přelomu století během povstání tchaj-pchingů[11] a boxerů[12]. V tom druhém zemřelo při pogromech pět katolických biskupů, třicet devět misionářů a kolem třiceti tisíc čínských křesťanů. Ani pádem monarchie a vyhlášením republiky v roce 1911 nenastal v Číně klid. Poté co byly na pařížské mírové konferenci v roce 1919 odmítnuty čínské požadavky ohledně zrušení výsad a pravomocí cizích mocností na území Číny, jakož i návratu poloostrova Šan-tung, který Čína vynuceně pronajala Německu a který v roce 1914 svévolně obsadilo Japonsko, propukly v Pekingu masové protesty, známé jako „Hnutí 4. května“. Hnutí, v němž hráli ústřední roli intelektuálové a studenti, požadovalo modernizaci Číny a odmítalo konfuciánské zásady v řízení a uspořádání života společnosti. Volalo také po „probuzení“ a revoluci v myšlení, umění a literatuře. Zmíněné hnutí, nasáklé marxistickými ideály, bylo silně nacionalistické, protizápadní a protikřesťanské. Právě kolem něj začaly vznikat „marxistické kroužky“, z nichž se v červenci roku 1921 zrodila čínská komunistická strana. „Hnutí 4. května“, které ovlivnilo jak nacionalisty z Kuomintangu[13], tak komunisty, se ve svém odmítání náboženství odvolávalo na učení zavilého nepřítele katolické církve Ču Č'-sina (1885–1920). Tento filosof a politik napsal v roce 1919 článek nazvaný Kdo je Ježíš?, který od té doby vyšel ještě mnohokrát a líčil Pána Ježíše jako vůdce zfanatizovaných banditů. Ču Č'-sinova revoluční, šovinistická a protikřesťanská filosofie byla do značné míry příčinou takových událostí, jako „nan-ťingský incident“ dne 23. března 1927[14], kdy vojska Národně-revoluční armády (spojených ozbrojených sil nacionalistů a komunistů), bojující proti generály řízené vládě, uspořádala v Nan-ťingu hon na cizince, během něhož byly se zvláštní zuřivostí ničeny kostely a zemřelo čtyřicet lidí, z toho šest misionářů. Protikřesťanské hnutí poněkud opadlo, když došlo ke konečnému rozkolu mezi nacionalisty a komunisty, přičemž vůdce prvních, Čankajšek, přijal v roce 1929 křest.[15] Avšak navzdory občanským válkám, politické nejistotě a četným společenským nepokojům se katolická církev v republikánské Číně těšila jisté svobodě, díky čemuž počet věřících stále rostl: v roce 1940 jich byly už více než tři milióny a za deset let ještě o milión více. Apoštolský stolec v té době usiloval o co největší odpolitizování a počínštění misie. V roce 1924 se v Šanghaji konala první národní synoda, byly založeny tři katolické univerzity, sto středních škol a tři a půl tisíce škol základních. O dva roky později papež Pius XI. osobně vysvětil na biskupy prvních šest Číňanů. Do roku 1940 bylo v Říši středu už třiadvacet rodilých biskupů. Počínaje rokem 1935 se začalo ustupovat od předchozích zákazů týkajících se akomodace, přičemž závěry mandžuské synody, která se mj. věnovala právě této otázce, byly papežem Piem XI. schváleny a vysvětleny v listě Kongregace pro šíření víry ze dne 28. května 1935. Stejná kongregace vydala o více než čtyři roky později, 8. prosince 1939, se souhlasem papeže Pia XII. instrukci Plane compertum est, která rušila řadu dřívějších omezení (byla např. povolena konfuciánství vlastní zvláštní úcta k předkům, která dle kongregace nemusí být nutně pohanské povahy).[16] Katolická církev se i přes probíhající válku celou dobu rozvíjela. V roce 1943 byly navázány oficiální diplomatické vztahy mezi Čínskou republikou a Apoštolským stolcem a roku 1946 ustanovil papež Pius XII. pro Čínu samostatnou hierarchii, když založil dvacet církevních provincií s více než stovkou diecézí, apoštolskými prefekturami a administraturami, v nichž pracovalo nad tři tisíce misionářů a dva a půl tisíce čínských kněží. Biskupa Tchien Keng-siho jmenoval kardinálem a dosadil ho na pekingský arcibiskupský stolec. Katolická církev v té době spravovala více než dvě stě padesát dětských domovů a kolem dvou set nemocnic, které mohly přijmout osmdesát tisíc nemocných. Revoluce 3/11
www.rodon.cz
Po skončení II. světové války a porážce Japonska došlo v říjnu 1945 prostřednictvím Spojených států k dohodě mezi komunisty a Kuomintangem a vytvoření koaliční vlády. Tato spolupráce ale netrvala příliš dlouho. V roce 1946 začala v Číně další občanská válka. Zprvu se vítězství klonilo na stranu nacionalistických sil, ale v červenci roku 1947 přešli komunisti, podporovaní Sovětským svazem, do protiútoku. Ke konci roku 1949 už téměř celou zemi ovládala komunistická Čínská lidově-osvobozenecká armáda. 1. října téhož roku ohlásil vůdce Komunistické strany Číny Mao Ce-tung vytvoření Čínské lidové republiky. Vláda Kuomintangu odešla na Tchaj-wan, kde dál pokračovala Čínská republika. Papežský nuncius v Číně, Mons. Antonio Riberi, pověřený u vlády Kuomintangu, však zůstal na území kontinentální Číny, přičemž doufal, že bude moci i nadále jednat jménem Apoštolského stolce a místní katolické církve. Komunistická vláda záhy v roce 1950 vyzvala představitele křesťanských vyznání, aby podepsali „křesťanský manifest“. Podepsaní měli prohlásit věrnost Čínské lidové republice a přijmout zásadu tzv. trojí soběstačnosti: 1. vzdají se veškeré finanční a materiální podpory ze zahraničí; 2. budou působit bez pomoci zahraničních misionářů; 3. budou zcela samosprávné, tj. nezávislé na jakýchkoliv vnějších institucích. Uznat třetí požadavek by pro katolíky znamenalo zpřetrhat svazky s Apoštolským stolcem. Úřady rovněž zahájily propagandistickou akci, jejímž cílem bylo vyvolat dojem, že mladí katoličtí duchovní podporují zásady obsažené v manifestu. Všude bylo šířeno prohlášení patera Wanga Liang-cuo z provincie Sečuán, který vyzýval k budování „nové Církve, stavící se proti prudké imperialistické agresi“ a vybízel k vytvoření „nezávislé katolické církve“. V červnu téhož roku se premiér Čou En-laj setkal v této věci s biskupy čínské národnosti. Proto Mons. Riberi jakožto zástupce Apoštolského stolce zaslal dopis všem představitelům čínského episkopátu, ve kterém jim připomínal, že „katolické náboženství stojí nad politickým dělením, nerozdělují jej ani hranice států, ani různosti politické povahy... Jakákoli ,nezávislá katolická církev' bude jen obyčejnou schismatickou sektou, nikoli jedinou pravou katolickou církví“.[17] Nunciova slova byla pro komunistickou stranu nepřijatelná, a tak se zakrátko začalo „veřejné mínění“ domáhat vypovězení „monackého občana[18] zasahujícího do vnitřních záležitostí Číny“. Komunističtí činitelé pak Mons. Riberimu připomněli, že je sice u čínské vlády akreditován, ovšem ne u této vlády, a nechali nuncia pod ozbrojeným dohledem odvést k hranicím tehdy britského Hongkongu, odkud se měl s mnoha dalšími katolickými duchovními odebrat na Tchaj-wan.[19] Vyhoštění nuncia se stalo zlomovým bodem, protože až do této chvíle se komunisté snažili zachovat zdání, hledajíce v případě biskupů a vyššího duchovenstva alespoň nějakou záminku, která by podobné jednání „ospravedlňovala“.[20] Nunciův protest, byť vládě posloužil jako důvod k deportaci, navíc o několik let oddálil vytvoření na Římu nezávislých církevních struktur, dodal biskupům odvahy a znemožnil opěvovatele kompromisu. Ukázalo se také, že kněží oddaní novému zřízení nepředstavují nějaké větší hnutí, které by se mezi čínským klérem těšilo širší podpoře, ale jsou spíše poměrně nevelkou skupinou duchovních manipulovanou bezpečnostními složkami. Na zrození „nezávislé církve“ museli komunisté ještě několik let pracovat a připravit k tomu věřící. Úřad pro reformu Čínští komunisté kromě otevřeného a tvrdého pronásledování (např. zatýkání a násilného vystěhovávání biskupů, kněží i prostých věřících do odlehlých provincií, rušení veškerých katolických institucí, včetně škol a sirotčinců) používali rovněž, ostatně jako v dalších komunistických zemích, taktiku rozbíjení zevnitř. Církev v Říši středu se musela rozhodnout: reformy, nebo zánik. Reformy samozřejmě spočívaly v podřízení Církve totalitnímu státu „demokratizací jejího uspořádání“ a „nezávislostí na zahraničních střediscích imperialismu“, což ve skutečnosti znamenalo, že by se biskupové vlastně vzdali moci nad svými diecézemi a zpřetrhali vazby na Apoštolský stolec. Díky zmiňovanému zásahu Mons. Riberiho biskupové tomuto vydírání neustoupili, proto komunisté začali uvnitř Církve vytvářet „reformní skupiny“. 4/11
www.rodon.cz
Za rozhodující okamžik na cestě ke schismatu lze považovat den 13. prosince 1950, kdy policie odebrala katolíkům kostel sv. Michaela archanděla v Pekingu. Chrám byl znesvěcen, „ozdoben“ rudými vlajkami, hvězdami, portréty vůdce Mao Ce-tunga a propagandistickými nápisy požadujícími odstranění údajného sepětí křesťanství s imperialismem. Kostel, přejmenovaný na „Úřad výboru pro reformu katolické církve“, se měl stát střediskem její „vnitřní obnovy“.[21] Tato iniciativa však mezi čínskými duchovními a věřícími nenašla větší odezvu. Po roce působnosti se počet věřících spojených s „Úřadem pro reformu“ vyšplhal na pouhých devatenáct set a počet přidružených kněží dokonce spadl z půl tisíce na méně než sto. Komunisté pochopili, že k rozbití jednoty Církve bude zapotřebí promyšlenějšího postupu. Umění svádění V rámci politiky cukru a biče vzrostlo pronásledování[22], ale duchovní oddaní režimu mohli počítat nejen s mírnějším zacházením, či dokonce s osobním prospěchem, ale také s tím, že přestanou být utlačováni jejich farníci, případně dostanou zpět zabavený majetek, či dokonce příspěvek na opravu kostela atp. Komunisté vysvětlovali, že jediným důvodem pronásledování je „nedemokratická povaha Církve“ a „pikle biskupů řízených ze zahraničí“, což z katolicismu dělá nástroj „duchovní kolonizace“ a brání „konečnému vymanění Číny z cizího područí“. Za účelem vytvoření schismatické církve se tedy komunisté začali dovolávat vlastenectví čínských katolíků. V roce 1955 došlo k další vlně zatýkání katolíků, duchovních i laiků, kteří odmítali zpřetrhat jednotu s Římem. Mezi více než třemi sty zatčenými byl i biskup Ignatius Kung Pchin-mej, poslední z věrných biskupů, který zůstal na svobodě. Zmíněné události svědčily o tom, že se komunisté chystají vyřešit „církevní otázku“ jednou provždy. O dva roky později, 15. července 1957, uspořádaly komunistické úřady v Pekingu Sjezd národní katolické církve. K účasti bylo „pozváno“ 241 delegátů, z toho jedenáct biskupů a sedmdesát kněží. Následujícího měsíce vznikly na základě rozhodnutí sjezdu nové církevní struktury, které se staly součástí tehdy založeného Vlasteneckého sdružení čínských katolíků.[23] Sdružení, kterému měly být od této chvíle podřízeny duchovní instituce, byla „svěřena“ volba biskupů (v rámci „demokratických“ postupů) a veškerý dosavadní majetek Církve. První nedovolená biskupská svěcení se uskutečnila v roce 1958. Svěcení z rukou biskupa diecéze Pchu-čchi Josepha Li Tao-nana tehdy přijali kněží Tung Kuang-čching z arcidiecéze Chan-kchou a Jüan Wen-chua z diecéze Wu-chan.[24] Tato svěcení se setkala s ostrým odsouzením ze strany Pia XII., který prohlásil, že jejich účastníci, jakož i zakladatelé kolaborujícího sdružení, se nacházejí mimo Církev. Pronásledovaní katolíci přerušili s „vlastenci“ veškeré styky a pokračovali v tajné činnosti Církve. Odpověď Apoštolského stolce Katolíci v Říši středu nemohli v té době počítat s žádnou účinnou pomocí Vatikánu. Členství Čínské lidové republiky v bloku komunistických států, který vznikl kolem Sovětského svazu, již předem odsuzovalo veškeré diplomatické snahy k nezdaru. K podobným pronásledováním, jež byla neoddělitelnou součástí onoho protináboženského systému, docházelo ve všech sovětských satelitech. Papež však nemlčel a v letech 1952–1958 vydal až tři významné dokumenty týkající se Církve v Číně. Prvním z nich byl apoštolský list Cupimus imprimis ze dne 18. ledna 1952. V něm odsoudil politiku čínského režimu vůči katolíkům, které přirovnal k prvním křesťanům, a ostře pranýřoval chování části čínského duchovenstva za jeho vstřícný postoj k programu „trojí soběstačnosti“. Dalším dokumentem byla encyklika Ad Sinarum gentem ze dne 7. října 1954, v níž zopakoval odsouzení obsažené v předchozím listě a vyzýval v ní čínské katolíky, aby věrně vytrvali ve své víře a jednotě s Apoštolským stolcem. Pius XII. psal: „Téměř před třemi lety jsme vydali apoštolský list Cupimus imprimis, ve kterém jsme nejen vyjádřili náš soucit s utrpením čínského lidu, ale kde jsme 5/11
www.rodon.cz
rovněž otcovsky vybízeli k plnění všech povinností křesťanského náboženství s odhodlanou věrností, mnohdy vyžadující hrdinskou sílu. [...] Podmínky, v nichž působí katolická církev, se od oné chvíle nezlepšily. Obvinění a pomluvy vůči Apoštolskému stolci a těm, kteří mu zůstávají věrní, ještě vzrostly. Apoštolský nuncius byl vyhoštěn. Třebaže drtivá většina katolíků ve víře vytrvala, někteří se připojili k nebezpečným hnutím, jež jsou podporována nepřáteli všech náboženství [...]. U vědomí svých povinností jsme nuceni směřovat k vám prostřednictvím této encykliky opět naše slova, s nadějí, že se k vám snad dostanou a budou alespoň malou útěchou těm, kteří neochvějně a věrně setrvávají v pravdě a ctnostech. Jiným nechť přinesou světlo a naše otcovské napomenutí.“ Papež Pius XII., zarmoucen vznikem schismatických církevních struktur v Číně, vydal tři měsíce před svou smrtí další encykliku týkající se situace tamějších katolíků, nazvanou Ad apostolorum principis. V ní tvrdě odsoudil cíle Vlasteneckého sdružení čínských katolíků a nazval je lživými. Údajné vlastenectví této organizace označil papež za snahu, jak katolíky přinutit smířit se s ateistickým materialismem, „obranu míru“ za útok na práva Církve a podřízení jí světské vládě. Pius XII. odsoudil sdružení za souhlas a spoluúčast při vyhošťování nečínských duchovních, věznění řady duchovních, udávání duchovních věrných Římu, hlásání nekatolických názorů ohledně omezení církevní moci na čistě náboženské otázky, neposlušnost části kněží a věřících vůči jejich biskupům, porušování církevní kázně, šíření názorů nepřátelských papežství, uchvácení pravomocí, jež přísluší pouze Kristovu náměstku, a to vlastní volbou nových biskupů, čímž došlo k přerušení jednoty s Apoštolským stolcem. Svatý otec připomněl, že v případě biskupských svěcení bez papežského mandátu, tedy narušení církevní jednoty, podléhá jak světitel, tak i vysvěcení těžkému trestu exkomunikace. Toto varování však bylo spojeno s další vroucí výzvou, aby věřící vytrvali v jednotě, a ujištěním, že se za ně papež modlí. Kulturní revoluce O tom, jak velkou chybou bylo dělat ústupky komunistům, se stoupenci povolené „Vlastenecké církve“ přesvědčili už v následujících letech, kdy u nich byla zavedena povinnost skládat přísahu, v níž se zříkali jakýchkoliv styků s Římem, přičemž kněží dostali příkaz pranýřovat z kazatelen papeže jako „někdejšího spojence hitlerovského fašismu“, „nástroj amerického imperialismu“, a později, už bez obalu, jako „ďáblova služebníka“. Avšak ani takováto zaprodanost komunistům schismatické „vlastence“ neuchránila před dalším krvavým pronásledováním, když se, stejně jako katolíci věrní Římu, stali obětí tzv. kulturní revoluce. Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století došlo v Číně v důsledku Mao Ce-tungova plánu zvaného „Velký skok vpřed“ k jednomu z největších hladomorů v dějinách, během něhož zemřelo více než čtyřicet miliónů Číňanů. Výsledkem utopistického pokusu, již předem odsouzeného k nezdaru, nebyla jen smrt nebývalého počtu lidí, ale také neskutečný hospodářský propad. Tyto události značně oslabily vůdcovo postavení v ústředním vedení strany. Aby se vypořádal s protivníky, odvolal se Mao Ce-tung na mládež, která mu byla fanaticky oddaná, a započal tzv. kulturní revoluci. Ústřední výbor Komunistické strany Číny přijal 8. srpna 1966 usnesení pojmenované „Rozhodnutí ohledně velké proletářské kulturní revoluce“, známé také jako „Šestnáct bodů“. Z něj vyplývalo, že hlavním úkolem čínské vlády je očistit zemi od reakčních intelektuálů a imperialistů. Většinu čistek měla provést maoistická Rudá garda.[25] Její členové začínali šířením letáků a tiskovin obsahujících seznamy jmen údajných reakcionářů a hraním propagandistických divadelních představení. Dalším krokem už byly veřejné popravy „kontrarevolucionářů“, rabovaní jejich domovů a mučení jejich blízkých. Ostří třídního boje však nemířilo pouze proti nepřátelům Mao Ce-tunga v komunistické straně, nýbrž proti každému svobodnému projevu v oblasti myšlení. Byly zakázány veškeré projevy náboženství, včetně buddhismu a konfuciánství. Pronásledování se nevyhnula ani povolená křesťanská vyznání, označovaná za „přežitky koloniální kultury“. Kostely byly bořeny a znesvěcovány, 6/11
www.rodon.cz
bez ohledu na to, zda patřily katolíkům, nebo „vlasteneckým“ schismatikům, v lepším případně se z nich stala kina a skladiště. Kostelní kříže byly veřejně hanobeny, obrazy a liturgické knihy páleny. Většina duchovních byla zatčena, a to včetně všech schismatických biskupů. Rudí gardisté kněze, řádové sestry i prosté věřící s potěšením ponižovali a mučili a následně je odesílali do táborů, aby je „převychovali prací“.[26] Šílenství zkázy trvalo s menšími výkyvy až do roku 1976[27] a učinilo z Číny téměř duchovní a intelektuální poušť. Uvolnění... Po smrti Mao Ce-tunga se moci ujala poněkud umírněnější skupina čínských komunistů, v jejímž čele stál za kulturní revoluce pronásledovaný Teng Siao-pching, což vedlo ke změně dosavadní politiky a všeobecnému ideologickému uvolnění. Započaly rehabilitace nespravedlivě stíhaných, díky čemuž mohly obnovit svou činnost i náboženské organizace, které byly před rokem 1966 čínskými úřady povoleny. Znovuzrodilo se také kolaborující Vlastenecké sdružení čínských katolíků, z táborů byli propouštěni schismatičtí biskupové a kněží, a tam, kde to bylo možné, jim byly vráceny i kostely. Obrozoval se rovněž život podzemní církve, setrvávající v jednotě s Římem. Koncem sedmdesátých let se díky probíhajícím změnám objevily první náznaky případného oteplení vztahů s Apoštolským stolcem, což mohlo alespoň trochu ulehčit strádání věrných katolíků. Proto se následující desetiletí, až do masakru na náměstí Nebeského klidu, jímž nastal další obrat v politice čínských komunistů, vyznačovala řadou vstřícných kroků, a to jak ze strany papeže, tak i nejvyšších činitelů Čínské lidové republiky. Už koncem roku 1979 mohl do Číny přicestovat rottenburgsko-stuttgartský biskup Georg Moser a o rok později ji navštívili kardinálové Roger Marie Etchegaray a Franz König, kterým se dostalo slibu, že komunisté propustí dvaadvacet let vězněného kuang-čouského biskupa Tchang Jie-e-minga, aby se na jedné hongkongské klinice podrobil protinádorové léčbě.[28] V roce 1982 komunisté povolili znovuotevření kněžského semináře v Šanghaji, který byl před čtvrtstoletím uzavřen, a návrat veřejné modlitby za papeže a na jeho úmysl. O dva roky později navštívil Říši středu kardinál Jaime Sin, arcibiskup filipínské Manily. V roce 1985 došlo k dalším významným návštěvám, tentokrát přijel hongkongský biskup Wu Čcheng-čchung a matka Tereza z Kalkaty. Výsledkem těchto návštěv bylo propuštění vězněného šanghajského biskupa Kung Pchin-meje.[29] Téhož roku navštívil „vlastenecký“ biskup Ťin Lu-sien se skupinou duchovních a laiků Hongkong, Macao a Filipíny. Jan Pavel II. na vstřícné kroky čínské vlády odpověděl tím, že ve svých vystoupeních neustále zdůrazňoval úctu k civilizaci a přínosu Říše středu (zejména v roce 1982, u příležitosti čtyřstých oslav příchodu otce Mattea Ricciho SJ do Číny). Papež se rovněž rozhodl zaslat soukromý dopis neoficiálnímu vůdci čínských komunistů Teng Siao-pchingovi, v němž ho vyzýval, aby byl s ohledem na oboustranné dobro navázán dialog mezi Apoštolským stolcem a představiteli čínského lidu. Jan Pavel II. se ve svém dopise snažil patřičně vylíčit pouto, které váže čínské katolíky s papežem, pouto, jež „žádným způsobem nenarušuje nezávislost ani národní svrchovanost Číny“, a dával na srozuměnou, že pro Čínu zvláště důležitá otázka Tchaj-wanu [30] může být uspokojivě vyřešena. O dva roky později se dvacet devět zahraničních biskupů, vyhoštěných z Číny na počátku padesátých let, vzdalo na papežovu žádost svých úřadů a přestalo používat tituly biskupů diecézí nacházejících se na území Čínské lidové republiky. Dalším významným krokem Jana Pavla II. bylo jmenování v roce 1988 Lam Ka-Tseunga biskupem Macaa, tehdy ještě portugalského území. Diecéze v Macau byla posledním z čínských biskupství, kde vládl biskup nečínského původu.[31] ... a jeho meze Komunisté však byli neobyčejně důslední, po všechny ty roky uvolnění neměnili směr svojí politiky, podle níž byl Apoštolský stolec státem Číně cizím a přinejmenším nespojeneckým, přičemž jediným zástupcem katolické církve v Číně bylo schismatické Vlastenecké sdružení čínských katolíků a podzemní církev představovala protistátní spiknutí. Každý vstřícný krok byl vyvažován rozhodnutími, které zdůrazňovaly neměnnost této politiky. Např. Třetí národní sjezd Vlasteneckého sdružení 7/11
www.rodon.cz
čínských katolíků založil roku 1980 Radu biskupů, něco na způsob biskupské konference, a Církevní správní výbor, kterým dal „církevní formu“. Když papež v roce 1981udělil biskupu Tchang Jie-e-mingovi, který zrovna bojoval s rakovinou, titul arcibiskupa, ozvalo se proti tomu nejen schismatické sdružení, ale také vláda, obviňujíc papeže ze „zasahování do vnitřních záležitostí Číny“. A v listopadu 1989, těsně po masakru čínských studentů požadujících uvolnění komunistického režimu, se vláda rozhodla zpřísnit svůj přístup k Církvi a vydala tzv. „nařízení č. 3“ o „zvýšení dohledu nad katolickou církví za účelem vyrovnání se s novou situací“. Bezprostředním výsledkem tohoto nařízení bylo rozbití podzemní biskupské konference a zatčení a uvěznění věrných biskupů v odlehlých pracovních táborech. Navzdory úsilí vatikánské diplomacie i osobním snahám papeže nedošlo v následujících šestnácti letech pontifikátu Jana Pavla II. k žádnému významnějšímu posunu, který by svědčil o změně politiky čínských komunistů. Nehledě na zoufalé a často pochybné kroky Jana Pavla II., který se např. omluvil za „hříchy křesťanských misionářů v Číně“, což mělo v očích Čínské lidové republiky vyvážit svatořečení sto dvaceti čínských mučedníků známých jako sv. Augustin Čao Žung a druhové[32], nebo posílal do Číny vyjednávat další biskupy a kardinály [33] , nebo mírnil stanovisko Církve vůči schismatickému sdružení a zval jeho zástupce na zasedání biskupské synody[34], zůstávala politika čínských komunistů pořád stejná. Velikonoce a Vánoce stále znamenaly další vlnu pronásledování katolíků věrných Římu, zatýkání biskupů, kněží, řeholnic i laiků a, na základě zákona o náboženských sektách z roku 1999[35], bourání provizorních kostelů podzemní církve. Církev podzemní a „církev vlastenecká“ Byť se politika čínských komunistů v ničem podstatném nezměnila, přesto se postoj Apoštolského stolce k otázkám souvisejícím s životem Církve v Čínské lidové republice od konce kulturní revoluce neustále vyvíjel, což se týká zejména pohledu na věřící z Vlasteneckého sdružení čínských katolíků. Cílem Apoštolského stolce pochopitelně byl a stále je návrat schismatiků do jednoty s Církví. Bylo však nutné určit pravou povahu rozkolu a zvolit patřičný postup. Řím neměl do počátku osmdesátých let téměř žádný vliv na osud katolíků v Číně. Když došlo k uvolnění, stály před Apoštolským stolcem dvě skupiny, které zakusily podobné kruté pronásledování. Jedna byla věrná papeži a nikdy neustoupila komunistickému nátlaku, druhou tvořilo schismatické společenství, které působilo na zásadách určovaných státem a odporujících katolické nauce.[36] Nicméně hierarchové, kteří Čínu navštěvovali, zejména manilský arcibiskup Mons. Jaime Sin, nabyli přesvědčení, že převážná část „vlasteneckých“ věřících a duchovenstva jsou ve skutečnosti lidé, kteří upřímně touží po jednotě, případně lidé neznalí věci nebo značně zastrašení. Věřící, kteří se účastnili bohoslužeb ve „vlasteneckých“ chrámech (často jen proto, že byly od narození jejich farními kostely a podzemní kněze vůbec neznali nebo k nim neměli žádný přístup), většinou nejenže nebyli členy Vlasteneckého sdružení čínských katolíků, ale dokonce jeho činnost odmítali. Také o kněžích častokrát nešlo jednoduše říci, že by byli pouze oddanými vykonavateli nařízení sdružení, mnozí své členství považovali za nutnost danou okolnostmi a za menší zlo. Větším zlem by podle nich byl naprostý zákaz katolické víry v Číně a hromadné pronásledování jejích vyznavačů. Důkazem touhy po jednotě s Apoštolským stolcem se později stalo bezprostřední rozhodnutí Rady biskupů, a to bez předchozího uvědomění stranického dohledu, o opětovném zařazení papežova jména do mešního kánonu a prohlášení, že je stále „duchovním vůdcem Církve v Číně“.[37] Nový přístup Apoštolského stolce k „Vlastenecké církvi“ se projevil už v roce 1986, když byla celá věc projednávána v rámci Kongregace pro šíření víry. Výsledkem práce kongregace pod vedením slovenského kardinála Jozefa Tomka byl dokument, zprvu důvěrně nazývaný „Osm bodů“, který vycházel jak z teologického, tak i kanonického pohledu. V první části se zdůrazňuje, že otázka jednoty s Kristovým náměstkem není pouze disciplinární povahy, ale především věcí víry, a proto 8/11
www.rodon.cz
svátosti „Vlastenecké církve“, byť jsou stále platné, jsou vysluhovány nehodně a nedovoleně. V další části byli katolíci vyzýváni k tomu, aby se, „nakolik je to možné“, vyvarovali styků s duchovními, kteří nejsou v jednotě s Římem, nicméně s ohledem na omezené možnosti tajné výchovy kněží se připouštěly výjimky, co se týče vzdělávání ve „schválených“ seminářích. Dokument připomněl stanovisko papeže Pia XII. vyjádřené v encyklice Ad apostolorum principis, že biskupská svěcení bez papežského mandátu jsou vážným přestupkem, na nějž se vztahuje exkomunikace. Třebaže v něm nebylo výslovné odsouzení katolíků spolupracujících se schismatickým sdružením jako takových, objevila se tam výzva, aby se usilovalo o jejich návrat do jednoty Církve, mj. vysvětlováním pravé podstaty jednoty s římským biskupem a změn, k nimž došlo po II. vatikánském koncilu v uspořádání Církve, se zvláštním důrazem na biskupskou kolegialitu. Tento dokument, který mimochodem zakazoval i communicatio in sacris, tedy (spolu)účast na svátostech, byl však všeobecně přehlížen. O tom svědčí i podklady vypracované americkou Nadací kardinála Kunga[38], která se věnuje situaci katolické církve v Číně. Zástupci nadace mnohokrát v Římě upozorňovali na to, že „vlastenečtí“ kněží jsou běžně v USA, Kanadě, západní Evropě a na Filipínách zváni ke koncelebraci a slouží v tamějších farnostech[39], a zdůrazňovali, že to je nevhodné s ohledem na kanonické postavení těchto duchovních, zákaz vydaný Kongregací pro evangelizaci národů[40], a v neposlední řadě je to i políček uštědřený všem katolíkům, kteří v Číně trpí kvůli své věrnosti Apoštolskému stolci. Nadace se neúnavně dožaduje, aby Řím jasně prohlásil, že se „Vlastenecká církev“ nachází ve schismatu. Zákruty Žluté řeky Smrt Jana Pavla II., papeže považovaného za přemožitele komunismu ve východní Evropě, a volba Benedikta XVI. za Petrova nástupce vzbudily nové naděje na možnost příznivých změn ve vztazích mezi Apoštolským stolcem a Pekingem. Očekávání byla o to větší, že se Jan Pavel II. v posledních měsících svého života rozhodl poprvé za celý pontifikát ostře ozvat proti zatčení čínského biskupa, přičemž čínské úřady nejenže neodpověděly s nadutostí a tvrdostí sobě vlastní, ale poměrně shovívavě přehlížely dovolená i neschválená setkání věřících, kteří se modlili na úmysl nemocného papeže. Podobně tomu bylo i v době skonu Jana Pavla II., kdy čínské ministerstvo zahraničních věcí vyjádřilo jménem lidu „hluboké pohnutí a soustrast“. Během prvního setkání Benedikta XVI. s členy diplomatického sboru pověřeného u Vatikánu zaznělo, že Apoštolský stolec „doufá v navázání diplomatických vztahů s mnoha státy, s nimiž je dosud neudržuje“. Tato slova spolu s neobvykle vřelým blahopřáním čínské vlády nově zvolenému papežovi a pozdějším uznáním tří biskupských jmenování „vlasteneckého“ sdružení Benediktem XVI.[41], vedla k tomu, že mezi komentátory se začaly ozývat hlasy o brzké výměně vyslanců. Když už se zdálo, že se Vatikánu a Pekingu podařilo dosáhnout porozumění a vznikne úzus, podle něhož budou „vlastenci“ vybírat kandidáty na biskupy přijatelné jak pro čínské úřady, tak i pro Apoštolský stolec, a papež jejich svěcení pokaždé dopředu schválí, sdružení ohlásilo, že pro úřad biskupa vybralo patera Ma Jing-lina. Volba tohoto duchovního, známého svou servilitou vůči komunistům, byla pro Vatikán nepřijatelná. Ma Jing-lin byl navzdory papežskému nesouhlasu 30. dubna 2006 vysvěcen na biskupa. Téhož dne zveřejnilo tiskové středisko Apoštolského stolce oznámení, že tímto na sebe svolal trest exkomunikace. Vše se vrátilo do výchozího bodu. Situace byla i nadále nejistá, proto se Svatý otec rozhodl vydat obšírnější prohlášení týkající se života a činnosti Církve v Číně, Církve, kterou papež navzdory rozkolu vnímal jako jedno tělo vyžadující vyléčení. O tom, že to bylo nezbytné, svědčila např. skutečnost, že katolíkům v Říši středu sloužily až čtyři druhy biskupů: „podzemní“ biskupové v jednotě s papežem, vysvěcení s jeho souhlasem, ale (až na pár výjimek[42]) neuznávaní státem; nedovoleně vysvěcení „vlastenečtí“ biskupové, uznávání státem, nikoli však Apoštolským stolcem; nedovoleně vysvěcení „vlastenečtí“ biskupové uznávaní státem i Apoštolským stolcem, na nějž se obrátili s prosbou o odpuštění a schválení; a nakonec 9/11
www.rodon.cz
„vlastenečtí“ biskupové vysvěcení se souhlasem Říma a uznávaní státem. Za tohoto stavu bylo v roce 2007 s nadšením uvítáno vydání Dopisu katolíkům v Čínské lidové republice Benedikta XVI. O to větší zklamání zavládlo po jeho přečtení. Dopis, jehož záměrem bylo usmíření rozdělené čínské církve, díky řadě obsažených nejasností situaci ještě více zamotal. Vzhledem ke svému rozsahu byl nazýván „malou encyklikou“ a použité formulace mnohdy umožňovaly naprosto rozdílný výklad. Kvůli všeobecnému zmatení byly urychleně vydány „vyjasňujících poznámky“, následně „kompendium“, později dodal svůj komentář také státní sekretář a nakonec i prefekt Kongregace pro evangelizaci národů. Žádné z výše uvedených „objasnění“ adresátům neusnadnilo pochopit obsah dopisu. Aniž bychom se pouštěli do jeho podrobného rozboru, musíme přiznat, že dopis obsahující nejasná odsouzení a mlhavé výzvy ke smíření neuspokojil nikoho. Důkazem může být ohromení, jaké způsobil mezi „nevlasteneckými“ duchovními. Mnozí jej pochopili jako výzvu k tomu, aby vyšli z „podzemí“ a připojili se k „Vlastenecké církvi“. V řadách věrných kněží zavládlo velké rozčarování. Kladli si otázku, proč je papež nutí ke spolupráci s komunisty... Část těchto kněží skutečně k „vlastencům“ přešla, což zase vyvolalo odpor a další dělení mezi věřícími. Hongkongský emeritní biskup kardinál Cen Ce-kiun neskrýval své zděšení nad vývojem poměrů a snažil se novinářům vysvětlit, že papež projevil pochopení pro ty, kteří setrvávají v podzemí a odmítají „podřídit se strukturám, které jsou z kanonického pohledu nezákonné“. Během tiskové konference 19. listopadu 2009 kardinál se stále větším rozhořčením přítomným sdělil, že se originál dopisu liší od čínského překladu schváleného Kongregací pro evangelizací národů (!). Podle kardinála z čínského překladu vypadla věta, kde papež biskupy upozorňuje na nebezpečí, kterému budou muset v souvislosti s případnou snahou o získání státního souhlasu čelit, neboť „úřady téměř vždy požadují splnění podmínek, jež jsou pro katolické svědomí nepřijatelné“. Papežský dopis se tedy navzdory úmyslům Benedikta XVI. stal následkem vatikánských pletich důvodem dalšího rozdělení. Paprsek světla v kalné vodě Čínské úřady čekaly s odpovědí na papežův dopis až do konce roku 2010. Pak se s nevšední důsledností pustily do akce, kterou komentátoři nazvali „řízeným nástupnictvím“. Cílem bylo upevnit vliv komunistické strany ve „Vlastenecké církvi“, neboť do důchodu právě odcházel laický předseda Vlasteneckého sdružení čínských katolíků Liou Pa-nien. Tento bývalý seminarista, který po třicet let fakticky řídil „Vlasteneckou církev“, dosáhl věku, kdy si musel vyhledat vhodného nástupce. Mělo se jednat o poměrně mladého člověka, který by byl více oddaný komunistické moci než Církvi, v nejlepším případě o jednoho z čínských biskupů, neboť se očekávalo, že kvůli okolnostem a s nimi souvisejícím změnám už nebude možné držet dále čínské katolíky v naprostém odloučení od zbytku světa a vliv laických úředníků v Církvi výrazně klesne. Volba tedy padla na „vlastence“, dvaačtyřicetiletého patera Kuo Ťin-cchaje, který výše uvedené podmínky uspokojivě splňoval. Čínské bezpečnostní služby se neobvykle pečlivě připravovaly na operaci „volba biskupa, jeho vysvěcení a dosazení do čela sdružení“.[43] Biskupové, kteří se vzpouzeli, byli do Pekingu svezeni v ozbrojeném policejním doprovodu. Některým se podařilo uprchnout na venkov, kde se pod záminkou vizitace místních farností skrývali, další se vymlouvali na nemoc, jiní, třebaže jim úřady hrozily, že přijdou o kostely či semináře, jednoduše odmítli přijet, nebo se dokonce snažili ve svých sídlech zabarikádovat. Biskupa Li Liang-chueje z diecéze Cchang-čou musela policie dobýt z rukou místních věřících, kteří ho bránili. Úřady vyhrožovaly, že na všechny nepřítomné vydají zatykače. Nakonec se sjezdu a slavnostních obřadů zúčastnilo čtyřicet pět ze čtyřiašedesáti členů „vlastenecké“ Rady biskupů. Moc ve „Vlastenecké církvi“ byla svěřena již předem určenému Liou Pa-nienovu nástupci, na kterého se mohla komunistická vláda spolehnout. Zdá se, že v současné době, kdy čínské úřady uspořádaly věci ke své spokojenosti a nemusejí se bát o svůj vliv a obsazování míst ve sdružení, začnou opět usilovat o zlepšení vztahů s Vatikánem. Avšak vzhledem k odporu, kterému stále častěji čelí ze strany „vlasteneckých“ biskupů, kdykoli se snaží 10/11
www.rodon.cz
hlouběji zasahovat do života sdružení, tedy svého vlastního „dítěte“ [44] , lze chovat naději, že směřování „Vlastenecké církve“ k jednotě s Apoštolským stolcem je už trvalé povahy. Otázkou nicméně zůstává, kolik k tomu bude zapotřebí času a za jakých podmínek ke sjednocení nakonec dojde. Zkušenosti z posledních desetiletí však nasvědčují, že to nebudou roky, nýbrž desítky let. Není to příliš dlouho? Vezme-li se v úvahu obezřetný postup Apoštolského stolce a dějiny Říše středu, pak se zdá, že to není doba příliš vzdálená. Převzato ze Zawsze Wierni 1, 2/2011. http://www.tedeum.cz Přeložil Adam Podborský. Přepis čínských jmen a názvů do češtiny František Nývlt.
Autor: Jakub Pytel
11/11
www.rodon.cz
