CHVILKA PRO JARNÍ VERŠE

CHVILKA PRO JARNÍ VERŠE Májová krajina



Chomáčky trnek na mezích, potoky jako lesklé stuhy, zazpívá skřivan, sotva ztich, chomáčky trnek na mezích pro pastýře i dobrodruhy.

Po silnici jde procesí a míří k Staré Boleslavi, korouhve bílé nese si, po silnici jde procesí a cestou boží muka zdraví.

Růžové květy jabloní, ta barva, ta mě okouzlila - jsou krásné, ale nevoní, růžové květy jabloní a ještě krásnější je bílá.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé, v hospodě skryté vyhrávají, v hospodě, kterou nezříme, ach, Čechy krásné, Čechy mé, a ještě krásnější jste v máji.



Zelená louka u lesa, k večeru zhasnou pampelišky a rozsvítí se nebesa, zelená louka u lesa a hvězdy na ni svítí z výšky.

Jaroslav Seifert (část básně z Písní domova)

Měšický zpravodaj - 1

SLOVO REDAKCE ČTENÁŘŮM Editorial Milí čtenáři, vážení spoluobčané, není mnoho absolutních životních jistot, ale nejméně dvě tu jsou. Že totiž nic není navěky, a střídání ročních období. Vstoupilo k nám tím pádem nezadržitelně jaro, letos již dost netrpělivě očekávané. Obsah listu jsme tomu trochu přizpůsobili. Je to už od pradávna takový novinářský obyčej, s  příchodem jara o  něm cosi napsat, i když by se to nutně nemuselo - nic by se nestalo. Jarně začínáme už úvodními verši. Básník obdivuje a velebí českou májovou krajinu. Jenže, jako na potvoru, zrovna teď utrpěla ta naše zdejší krajina ošklivý šrám. Zmizel kus lesa, další bude mizet. O dvě stránky dál nám pan starosta vysvětlí, proč a jak se to stalo, podá nám k  tomu objektivní pravdivou informaci. Jenže my na tomto místě si můžeme dovolit druhý pohled. Pohled čistě subjektivní, pohled občana, který měl za humny kousíček starého lesa, a těšil a radoval se z toho. A teď raději odvrátí oko, aby neviděl. Ano, jistě, všechno je (skoro) v pořádku, majitel má právo na svém pozemku hospodařit, bylo to v plánu, vše (skoro) proběhlo podle zákona. Ale toto si můžeme opakovat desetkrát, a  přesto zůstává podivná pachuť čehosi, co se stát nemuselo. Ten les zde byl stovky let a byl vysázen nikoli pro těžbu dřeva, ale jako okrasný prvek, jako součást krajinotvorby, navazující na zámecký park svými průhledy, a  pokud z  praktických důvodů, tak pro myslivecké hospodaření. V široko daleko bezlesé krajině polí a luk to byla oáza pro zpěvné ptactvo a drobnou zvěř. O ostatních všeobecně známých funkcích lesa ani nemluvě. Vytváří příznivé mikroklima, zachycuje prach a CO2, produkuje kyslík, zadržuje srážkovou vodu. To vše předchozí majitelé ctili. Teď je to pryč, a skoro se dá napsat, že nenávratně. Protože kdopak zaručí, že tam vyroste nový les. Nabízí se i zcela jiný scénář, ale tím se raději už nebudeme zabývat. Málo účinný je pláč nad rozlitým mlékem ... První týden května, který je právě před námi, byl vždycky ve znamení oslav, ještě si pamatujeme: 1., 5., 9. Ty svátky v kalendáři zůstaly, jen se slaví jinak nebo vůbec ne, rozhodně už méně okázale. My si je dnes pro osvěžení paměti připomeneme. Prvnímu máji, svátku práce, věnujeme odlehčenou retro úvahu, fejetónek o tom, jak se kdysi slavilo. Odlehčenou formou je napsaný i s fejetónkem související článek „Pionýrem 48 hodin aneb malým disidentem proti své vůli“. Připomeneme si i výročí konce 2. světové války ve dnech 8., dříve také 9. května. Tady už jde legrace stranou, válka byla příliš vážná věc na to, aby se zlehčovala a přestávalo se o ní mluvit. Je tu ještě jedno výročí, 5. květen, kdy poprvé národ spontánně vystoupil se zbraní proti nacistům. My si toto, už 66. výročí, tradičně opět připomeneme vzpomínkou na zmizelou pamětní desku jediné oběti z  řad našich občanů při přestřelce s  ustupující německou armádou. Že desku z domu čp. 16 odstranil jeden z emeritních zastupitelů obce, je známo. Méně už je známo, že deska byla chráněna zákonem jako pietní místo, a za její poškození nebo odstranění mohla být uložena nemalá pokuta. Kdyby... Kdyby v zákoně nebylo cosi o promlčení po jednom roce. Tak dlouho, několik let, jsme naivně a důvěřivě naslouchali slibům o vrácení desky. Až se to promlčelo... Takže desku už nikdy neuvidíme, a jede se dál, močálem černým... Než ještě přejdeme k příjemnějším stránkám obsahu dnešního čísla, musíme upozornit na užitečnou informaci, varující před zlodějskými podvodníky. Je to takový malý návod, Měšický zpravodaj - 2

jak na ně, ale pozor! Nesmíte jim ublížit! Řekl to tuhle Nejvyšší soud, střelba na zloděje že  je vraždou. Až budou na útěku s  lupem, vy jim nesmíte nastavit ani nohu, kdyby se zranili, máte problém. A pozor, ještě byste neměli přehlédnout příspěvek čtenářky uvnitř listu, který najdete pod titulkem „VÝZVA“. Autorka v něm popisuje svou otřesnou zkušenost z nebezpečné křižovatky v obci, a žádá nás o cosi co by mohlo přispět ke zlepšení situace. Je to možná málo, ale lépe učinit málo, než nic, podrobnost čtěte ve zmíněném článku. K tomu lze dodat jen, že světelná signalizace na tom místě by byla víc než užitečná. Plánovaný kruhový objezd je v  nedohlednu, je nákladný, náročný na prostor, a  - toto je jen názor - situaci nevyřeší, fakta o nehodovost na takových objezdech říkají svoje. Tak si to ještě všechno shrneme. Pokácený les, zmizelá deska, ochrana zločinců, agresivní řidiči, kteří bez obav ohrožují naše zdraví a životy. Smutná bilance. Nepřipadá vám taky, že v naší zemi občas dostane právo a spravedlnost na frak, že čestní a poctiví lidé jsou v nevýhodě, že pojmy, jako morálka, etika, ohleduplnost, pokora jsou jen k smíchu, natož pravda a láska - „pravdoláskař“, to je přece už nadávka. Takže logicky - vítězí lež a nenávist. Ano, milí čtenáři, je něco špatně v naší společnosti. Mimo jiné i proto, že v Česku platí jeden universální zákon, stojí i nad ústavou, a ten se jmenuje „TO NEJDE“. Jeho § 1 zní: „S tím se nedá nic dělat“, § 2 „Jsme proti tomu bezmocní“. Toto jsou skvrny na tváři naší svobody a demokracie. A co tedy s nimi. Klasik, spisovatel pan Hrabal říká: „Jsou skvrny, které nelze odstranit bez porušení podstaty látky“. A  co teď? Řečnická otázky, na tu si každý musíme hledat odpověď sám. Tak jestli toto vše se vám taky zdá, tak se vám to nezdá, ale je to tak. A jestli se vám zdá, že moralizování bylo už dost, máte pravdu. A  čtěte prosím dál, teď už se společně uklidníme. Nejlépe tak, že vyrazíme na výlet do jarní přírody. Pokud využijete naši nabídku - Tip na výlet -, projdeme se lesem mezi Satalicemi a Vinoří. Jiná vycházka bude sice o  hodně delší, bude trvat dva roky, ale neunavíte se, je jen virtuální. Nejvýš vás z  příval údajů rozbolí hlava. Šedesátá léta minulého století - byla opravdu „zlatá“, žilo se nám lépe či mizerněji než dnes? Je to námět k zamyšlení a závěr nemusí zdaleka být jednoznačný. Další obsah čísla vezmeme už svižněji, neboť je standardní: Zprávy z radnice, koutek gastronomický a pro zahrádkáře. Ve společensko - kulturní část najdete zprávy o akcích už uskutečněných, pozvání na ty, které nás teprve čekají, a něco o sportu se také najde. Třeba pozvání na turistický pochod „Vejšlap...“. Ještě se na chvíli vraťme k rubrice „Významná výročí“. Tam si připomeneme událost 60 let starou, která už málem upadá v zapomenutí, málo už se o ní píše a mluví, ale pro naši historii je neopominutelná. Bylo to zahájení rozhlasového vysílání stanice Svobodná Evropa pro Československo v české a slovenské řeči v květnu roku 1951. A to už je pro dnešek opravdu všechno, víc se nám do čísla nevešlo, snad jen jízdní řády autobusů 351 (vyjímatelný) nepřehlédněte, může se hodit. Tak ještě nezapomeňte na prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní, to prý přináší štěstí. Pak už se u kafe a dortíků v klidu usaďte a ponořte se do četby, která by vám, přes všechno láteření a žehrání na nešvary, měla přinést pohodu. Květen a červen jsou nejkrásnější měsíce roku, tak si jich ve zdraví užijte, a potom znovu na shledanou se těší za redakční radu, vydavatele a tiskárnu Vladimír Novák Měšický zpravodaj - 3

Slovo starosty Vážení spoluobčané, v minulém vydání zpravodaje jsem Vás seznámil s problémem škod vznikajících vytékající vodou z pole nad železniční tratí směrem na Hovorčovice. V současnosti došlo k posunu řešení. Správa silnic přislíbila obnovení příkopů a  instalaci odvodňovacího žlabu před železničním přejezdem. České dráhy vybudují propustek pod tratí a  voda se pak obnoveným příkopem dostane do vpusti dešťové kanalizace obce u trafostanice Měšice-střed. Všichni jste si jistě všimli masivního kácení stromů v  lese pod tratí. Snažili jsme se tomuto zabránit. Zjistili jsme, že les je veden jako hospodářský les, kde se hospodaří podle schválených osnov. Pozvaná Česká inspekce životního prostředí spolu s Odborem životního prostředí MÚ Brandýs nad Labem zjistily z  uvedených osnov, že těžba byla provedena v cca trojnásobném objemu než osnovy povolovaly. Vlastníku byla zastavena plánovaná další těžba lesa Na Křížku a hrozí mu udělení sankce za porušení osnov. To nám ale zeleň nevrátí. Vlastník je povinen do dvou let les znovu vysadit, ale kdo z  nás se dočká jeho vzrostlé formy. Na druhé straně ale musíme uznat, že každý vlastník hospodaří se svým vlastnictvím tak, aby mu to něco přinášelo. Neměl by při tom ale porušovat předpisy, které nakládání s vlastnictvím omezují. Pro obec by bylo nejvhodnější docílit změny charakteru lesa z hospodářského na les zvláštního určení. To ale nebude bez souhlasu vlastníka jednoduché. Ještě informaci. Připravuje se zahájení rekonstrukce mostku směrem k ZŠ Líbeznice. Je plánována úplná uzávěra silnice. To bude katastrofální pro děti a ostatní pěší dopravu. Rekonstrukci vítáme, protože její součástí je vybudování pruhu pro chodce, ale s úplnou uzávěrou nesouhlasíme. O pomoc s řešením žádáme i Středočeský kraj. Zdravím Vás a přeji hodně zdraví, Petr Lanc

Informace z radnice Vítání občánků Letošní vítání občánků proběhne v sobotu dne 14. května 2011. Letos přivítáme 22 dětí, což je velice slušný počet. Děti budou rozděleny do tří skupin. Všichni rodiče vítaných dětí obdrží v nejbližší době osobní pozvánky s upřesněným časem. Malým oslavencům bude předána drobná pozornost a  profesionální fotograf každého občánka zvěční na památku. Tyto fotografie po uměleckém zpracování budou všem zúčastněním rodičům dětí zdarma předány. Těšíme se na setkání - matrika

Měšický zpravodaj - 4

Problém s komunálním odpadem Vzhledem k četným dotazům a nedorozuměním, které vznikají ohledně počtu a nároku na svozové nádoby, otiskujeme dopis s oznámením firmy AVE CZ, která v obci Měšice zajišťuje svoz komunálního odpadu. Vážený pane starosto, opět se vracíme k  vydávání nových svozových nádob občanům. Nové nádoby se vydávají pouze občanům, kteří se do obce přistěhovali nebo pokud rodině vzniklo právo na druhou nádobu dle následujícího pravidla: 3 trvale žijící občané = 1 x 120 l nádoba 4 a více trvale žijící obyvatelé = 2 x 120 l nebo 1 x 240 l nádoba Rekreační objekt = 1 x 120 l nádoba. Takto vydávané nádoby Vám přivezeme na obec, přičemž každé čtvrtletí budeme od Vás požadovat aktualizaci počtu trvale žijících obyvatel a rekreačních objektů vzhledem k vydaným nádobám. Výměnu poškozených nádob provádí pouze firma AVE CZ (nikoliv obec) na základě průkazného poškození naší firmou. Nádoby s ukončenou životností nevyměňujeme a občan si další nádobu hradí sám. Kontaktní osobou je v  tomto případě p. Alfred Heuchel, tel. 606 685 921. S pozdravem Ing. Zuzana Máslíková – poradce pro ekologii Z  tohoto dopisu vyplývá, že obec nemůže občanům poskytovat nádoby podle svého uvážení nebo jejich přání a potřeb, ale za jasně stanovených podmínek a pravidel. PS: V poslední době se opakovaně stává, že na sběrné místo (záměrně píšu – sběrné místo – nikoliv sběrný dvůr, protože sběrný dvůr musí splňovat úplně jiné parametry), které zřídila a  provozuje obec, vozí občané odpad ze své podnikatelské činnosti a  tím jsou kontejnery ihned po odvozu znovu naplněné. Po upozornění naším pracovníkem, že odpad z jejich podnikání nebude přijat se rozčilují a pracovníkovi vyhrožují. Přitom každá právnická osoba nebo živnostník má ze zákona povinnost uzavřít se svozovou firmou vlastní smlouvu o likvidaci odpadů, které pocházejí z jeho podnikatelské činnosti. Celý provoz tohoto sběrného místa (a věřte, že to jsou nemalé částky, které se každý rok velmi citelně navyšují) se financuje z rozpočtu obce, tzn. z peněz nás všech, kteří jsou v obci trvale hlášeni. Budeme proto tvrdě i za pomoci naší obecní policie vyžadovat, aby se nadále nestávalo, že se podnikatelé budou zbavovat svého odpadu za peníze nás všech. Za OÚ Jiří Bejlek – místostarosta obce

Měšický zpravodaj - 5

V ý z v a Vážení spoluobčané, ráda bych vás požádala o podporu a pomoc při řešení velmi vážného problému v naší obci. Jak asi všichni víte, naší obec Měšice protínají dvě dosti frekventované silnice z Líbeznic do Mratína (ulice 5. května) a z Hovorčovic do Nové Vsi (ulice Hlavní). V místě, kde se protínají, je dnes velmi nebezpečná křižovatka. Na této křižovatce zhruba před dvěma roky tehdy jednadvacetiletý řidič srazil mojí šedesátiletou maminku s mým tehdy 2-letým synem a usmrtil pejska. Řidič začal předjíždět auto, které mojí mamince dalo přednost na přechodu. Maminka utrpěla velmi těžké pohmožděniny na polovině těla, syn sice zázrakem žádné fyzické zranění neměl, protože jej maminka strhla na sebe, ale psychické následky si oba odnesli. Se synem docházíme k psychiatrovi stále a maminka má veliký psychický blok a  je pro ni velmi těžké vůbec pobývat u nás a celkově v této obci, kde jí vše připomíná nešťastný okamžik. Řidič, který nehodu zavinil ani neprojevil lítost a dnes vesele jezdí dál. Dokonce mu ani nebyl za tento skutek (sražení osob na přechodu pro chodce při předjíždění jiného vozidla) odebrán řidičský průkaz. Před zhruba týdnem se mi stala událost téměř stejná jen s tím rozdílem, že to nemělo tragický konec. Přecházela jsem tentokrát na stejném přechodu s  dvouletým a  čtyřletým synem cestou ze školky. Opět nás málem srazil řidič, který předjížděl auto stojící před přechodem, které mi dávalo přednost. Jen zázrakem se mi podařilo strnout syny zpět a  tentokrát to odnesl jen můj vykloubený palec na ruce a  synové odešli s  odřenými ručičkami. Jsem si vědoma toho, že zástupci obce dělají vše možné, aby přecházení na této křižovatce bylo bezpečnější. Byla instalována světla pro lepší noční viditelnost přecházejících osob. Je naplánován a do územního plánu zanesen kruhový objezd, ale jeho realizace je zatím v hodně dalekém nedohlednu. Nicméně přes tento velký postup je to stále málo. Myslím, že obyčejný semafor (byť třeba mobilní) nebo jiné zařízení, které by účinně dokázalo zastavit auto tak, aby bylo možné bezpečně přejít, je na této křižovatce z mého pohledu nezbytností. Zjistila jsem také, že oficiální dopravní statistiky Policie ČR, ze kterých vychází Středočeský kraj a plánuje podle nich nejnutnější úpravy komunikací jsou chybné. Proto budu ještě jednat s Dopravním inspektorátem a také bych ráda poprosila všechny, kteří byli účastníky jakékoliv dopravní nehody v Měšicích, zda by mi nepůjčili policejní zápis, abych mohla dokázat skutečný stav věci, tj. že je daná křižovatka nebezpečná nejen pro chodce, ale také pro řidiče. Všechny, kterým není tento stav lhostejný a  chtějí chránit zdraví svoje a  svých dětí, prosím o připojení podpisů pod tyto řádky na podpisových arších, které jsou k dispozici na Obecním úřadě, dále v mateřské školce a také u mě doma na níže uvedené adrese. Všechny vaše podpisy budou poté s  touto výzvou předány starostovi obce s  žádostí o zařazení do programu jednání zastupitelstva obce. Dále veškerou dokumentaci předám příslušnému odboru Policie ČR, aby viděli skutečnou nehodovost v daném místě a také ji odevzdám příslušným zastupitelům Středočeského kraje. Ráda bych tímto krokem pomohla Měšický zpravodaj - 6

nejen nám dospělým, ale hlavně našich dětem, které chtějí bezpečně přejít silnici a předejít tomu, aby nedopadli jako náš syn, který nikdy nepochopí, co se mu to s babičkou tenkrát stalo. Pavlína Třešňáková, Topolová 389, Měšice

NÁŠ FEJETON Retro Kam se ztratil Svátek práce Neztratil se, jen se zcela změnil jeho rozměr, jinačí je i podoba a  pojetí. Řeč je samozřejmě o  1. máji, prapůvodně Mezinárodním dni práce. On je to osud i jiných svátků, že se časem jejich původní význam vytrácí tak dlouho, až se zcela změní nebo zmizí. Tak to je s Vánocemi, Velikonocemi i jinými slavnými dny. Tradice 1. máje vznikla už koncem 19. století, kdy to měla být demonstrace za  zlepšení pracovních podmínek. Jak čas běžel, tenhle původní důvod se vytrácel, hlavního účelu bylo pozvolna dosaženo - a oslavy se zpolitizovaly. Každá větší politická strana, aby ji bylo víc vidět, měla svůj průvod, svoji oslavu, stejně tak odbory, cechy, města, spolky, ba i velké továrny. A rokem 1948 se změnilo úplně všechno, tedy alespoň u nás a v ostatních tak zvaných lido-demo zemích. Komunisté myšlenku svátku práce uchopili a  rozvinuli k  obrazu svému. Oslavy se paradoxně staly holdem zaměstnavateli, tím byl výhradně stát, a  stát byl řízen komunistickou stranou a vládou. Původní protest se změnil v manifestaci loajality, jednoty, bratrství... a kdovíčeho ještě. To vše skončilo s  rokem 1989, a  protože dnešní generace třicátníků a  mladších ví o tom, jak se slavilo, leda tak z doslechu nebo ze starých filmů, povíme si, jak to v praxi bylo. A ten pohled si zúžíme. Na to, jak slavil jeden každý z nás, a jak slavný den probíhal u nás, v obci Měšice. Scénář prvomájových radovánek byl všude jednotný, lišil se jen v detailech podle místních podmínek. Základním vzorem byla Moskva, to pro Prahu, a  pokračovalo se dolů až do malých obcí. Vždycky byl někde Oslavy v Měšicích (nedatováno) sraz na shromaždišti, následoval průvod, pak projevy, rozchod a případně veselice. O tom, jak se oslav účastnili občané naší obce, máme celkem důkladné záznamy. A tak víme, že pro způsob a místo oslav bylo několik verzí a ty se různě střídaly. Buď se slavilo přímo v obci, a to v parku, ale to byla výjimka, Měšický zpravodaj - 7

stalo se to snad jen jednou. Pak se začalo jezdit na průvod do Prahy. Jelo se tam brzy ráno vlakem, tehdy to jinak ani nešlo. Aby nikdo nezaspal, vyhrával pouliční rozhlas ryčné budovatelské pochody už od páté hodiny ranní. A místní rozhlas tehdy, to byla jiná síla než dnes. Mohutné reproduktory ozvučily obec jak při techno - party. Průvod šel po Václaváku k Můstku, kde byla hlavní tribuna. Později se centrum oslav přesunulo na Letenskou pláň. Postupem času byla organizace jiná. Jelo se z  obce třeba do Čakovic. Asi tak od 60. let se oslavy odehrávaly většinou v Líbeznicích, a to na hřišti. Do těch Líbeznic se šlo průvodem. Složení průvodu vypadalo tak, že v čele šli funkcionáři s vlajkami, pak děti školní i  předškolní, a  pak občané, hlavně důchodci nebo rodiny s dětmi. Jak se s léty počet účastníků tenčil, začal průvod vypadat nedůstojně a tak ... a průvod může vyrazit (nedatováno) se raději jelo autobusem. A jsme u toho, proč tento fejetónek také byl napsán. Účast lidí a jejich vztah k oslavám. To mělo svůj vývoj. Od nefalšovaného zájmu a  nadšení v  letech poválečných, po zjevnou indiferenci až  nechuť v  období tak zvané normalizace. Podle vztahu k  oslavám jsme se my občané dělili zhruba na čtyři skupiny. Ta první šla jásat z  přesvědčení. Takových s  léty ubývalo až k počtu limitně se blížícímu nule. Další, dost početnou skupinou byli ti, co se na oslavy docela těšili jako na společenskou událost, setkání lidí. To byli i rodiče s dětmi. Děti dostaly mávátka, balónky, a v cíli oslav za odměnu čekal teplý párek, bylo pivo, a v Praze třeba i mandarinky a banány ke koupi. Asi se pousmějete, dneska se taková motivace zdá směšnou až neuvěřitelnou, ale úsměv stranou. Ono tehdy (1950 - 70) ani ten párek nebyl na vesnici zas tak běžným zbožím. Třetí, a značně velkou skupinou byli ti, co by nejraději nešli, ale museli. A tady je potřeba připomenout základní poučku těch časů: Polovina věcí se nesměla, a ta druhá se musela. Takže pro školáky a zaměstnance byla účast v podstatě povinná. Nejít sice nebylo trestné, ale bylo to nežádoucí. V podnicích byli za účast svých podřízených odpovědni hospodářští vedoucí (ti, co se jim dnes říká „manažeři“), odspoda až nahoru. Někteří si docela vedli evidenci, kdy kdo šel a nešel a proč, a tak se mnohým z nás stalo, že v kádrových materiálech (ví dnes někdo, co to bylo) jsme měli větičku „nezúčastňuje se oslav (májových, únorových, listopadových)“... Účast se ovšem dala zdařile obejít tak, že kdo měl pracoviště jinde než  ve  svém bydlišti (to u  nás byla většina), mohl v  obci říci „jdu v  místě pracoviště“, a v místě pracoviště ohlásit „jdu v místě bydliště“. V poslední, stále rostoucí skupině byli ti, co prostě nešli. Buď že se nebáli, nebo neměli co ztratit. Historek a žánrových obrázků kolem prvomájových rituálů by pamětníci mohli vyprávět habaděj. Třeba to, že základní místo srazu bylo před pracovištěm, a tam byla i nenápadná Měšický zpravodaj - 8

registrace přítomných. A  bylo zábavné registrovat dostředivý pohyb do blízkosti šéfů, a naopak odstředivé tendence od místa, kde se přidělovaly vlajky a transparenty. Mávátko, to chtěl každý, to se dalo cestou snadno zahodit. Ale kdo nesl vlajku, byl odsouzen k tomu absolvovat celý průvod a ještě svou zátěž donést zpět odevzdat. Vlajku či transparent někde odložit tak snadné nebylo, i  když i  to se dělo. Samozřejmým úkazem bylo, že počet lidí na seřadišti byl mnohem (jak se teď s oblibou říká - „řádově“) vyšší, než pak v průvodu. To platilo zejména na Letenské pláni, odkud se dalo vytratit celkem snadno. Přeplněné hospody v širokém okolí byly toho jasným dokladem. Byla jen jedna výjimka, kdy v průvodu vládla uvolněná, možná i radostná, nepředstíraná pohoda, ba i radost - tedy alespoň v Praze. Byl to rok naděje, 1968. Však také odplata, a to velice tvrdá, přišla za pár měsíců. První květnový den byl vždy, navzdory svému názvu (den práce) dnem volným. Pokud nastala šťastná návaznost na sobotu a neděli, došlo k příjemné situaci zvané prodloužený víkend. Horší je, připadne-li tento svátek na neděli, jako se to zrovna stalo letos. A když se kdysi ještě k tomu pracovalo v sobotu, tak to už přišlo líto. Mimochodem, napadlo vás někdy, proč první den května je MÁJ? Ne květen? Následují ještě další „slavné dny májové“ - psalo se vždycky na nástěnky 1.- 5.- 9. - pro úsporu místa se to vzalo naráz. Ale to už byl jen květen. 5. květen, 9. květen. Ale První MÁJ. Že by to způsobil básník Mácha se svou slavnou básní? Ale ta přece byla o něčem zcela jiném ... V souvislosti se spojením „Svátek práce“ taky může člověka napadnout, cože se to tedy má slavit. Práce? Že by někdo jásal nad tím, že musí pracovat? Asi je to jinak. Slavit by se měly výsledky práce, jako výraz uspokojení z nich. Ale to už snad raději dál nerozbírejme. S rokem 1990 nepřirozené jásání a hromadné nadšení odešlo. Někomu to může chybět, někdo je rád, někomu je to jedno. Taková už je lidská svoboda. Ale ten svátek tu zůstal. Jednička stále rudě září v našem kalendáři. A tak by možná nebylo na škodu, kdyby se vrátil jeho původní rozměr. Je u nás všechno v pořádku? Není. Jsme se vším spokojeni? Nejsme. Měli bychom hlasitěji protestovat? Měli. Nabízí se k tomu ten volný den. Ono se už to i děje, ale to jsou zpravidla skupinky lidí, které zrovna moc rádi nevidíme. Ale že by jinak nebylo proti ničemu protestovat, to snad ne. Že by třeba odboráři vyrazili se svými požadavky. Ale to asi ne, měli by to po pracovní době ... Krásné májové dny, a lepší časy, milí čtenáři. - nk -. Pionýrem 48 hodin aneb „malým disidentem“ proti své vůli – část první K napsání této vzpomínky mě přiměl předchozí fejeton „Kam se ztratil Svátek práce“. Následky oslavy jednoho takového Prvního Máje mě provázely velkou část mého života. Dovolím si pro čtenáře, kteří nezažili nebo si již nepamatují dobu začátkem 60. let minulého století, stručně popsat situaci při zapojování dětí a  mládeže do společenského života nejdříve vstupem do oddílu tzv. Jisker (zde byly organizované děti od nástupu do Základní devítileté školy až do třetí třídy), poté do Pionýrské organizace (dále PO), ČSM (Československého svazu mládeže), později SSM (Socialistického svazu mládeže) a pokud byl člověk aktivní a vším tímto prošel, bylo samozřejmé, že měl nejlepší reference pro vstup do KSČ. Měšický zpravodaj - 9

Můj příběh, který vám chci vyprávět, začíná začátkem 60. let min. stol. v době, kdy jsem začal chodit do zmiňované třetí třídy ZDŠ a kdy tedy nazrála doba přestoupit z oddílu Jisker do tzv. Pionýra (PO). Předesílám, že v obci, kde jsem se narodil, byla Pionýrská organizace velice aktivní. Děti měly svou klubovnu, kde se scházely a kde se organizovaly všelijaké akce. V  té době, kdy nebyly počítače a  možností jak se zabavit a  trávit volný čas bylo minimálně, jsme sem chodili opravdu rádi. Já, protože jsem se od mládí rád „sdružoval“ a podnikal různé akce, jsem nebyl obyčejná Jiskra, já byl Plamen. Já jsem úplně hořel, do všeho jsem se hrnul, všude jsem se hlásil a nemohl dospat, jak jsem se těšil na další den v klubovně. Jaké tedy bylo mé nadšení, když jsem se dozvěděl od soudruha učitele, který rozděloval předem funkce v oddílu PO, do kterého jsme měli den před Svátkem práce a po složení Pionýrského slibu hromadně vstoupit, že budu dělat Praporečníka celému oddílu. Tehdy jsem neřešil, že tato výsada nosit prapor není odměnou za mou aktivitu, ale že jsem za ní vděčil jenom tomu, že jsem byl podle jména druhý v abecedě. Ano soudruh učitel to vzal podle abecedy. Předsedkyní třídy a celého oddílu a největším kápem byla spolužačka M. A., protože byla v  abecedě první a  já jako druhý, byl její zástupce s  funkcí již zmíněného Praporečníka. Složení Pionýrského slibu byla v té době velká událost. V sále Kulturního domu se sešla celá škola a my vykulené Jiskry jsme za zvuku fanfár, které zatroubili naši starší kamarádi na Pionýrské trubky, slavnostně přísahaly na svou čest věrnost ..., teď si již nevzpomínám komu všemu. Když nám, novým Pionýrům uvazovali na krk rudé pionýrské šátky a  na bílou košili přišpendlili odznak PO, tak se leckteré oko přítomných rodičů zalesklo. No a já jako nově zvolený (vlastně určený) Praporečník, jsem při té velké parádě převzal ještě tříhranný rudý prapor se žlutě vyšitým znakem PO a nápisem 2. ODDÍL. A aby toho nebylo málo, vyfasoval jsem ještě mosazný nablýskaný držák, do kterého se vložila žerď praporu, aby při pochodu nebyl moc těžký a ten se navlékl na pionýrský pásek (i pásek měl na své přezce znak PO). Nablýskaný držák mě všichni kluci i holky záviděli. Byl jsem na vrcholu blaha. Chtěl jsem si prapor vzít domů, a šel bych s ním určitě i spát. To ovšem soudruh učitel nedovolil. Musel jsem si pro něj do školy přijít až druhý den na Prvního Máje, kdy celá škola šla povinně do průvodu. Z naší obce tenkrát chodily slavnostní prvomájové průvody do vedlejší „střediskové“ obce. Ta byla větší a hlavně měla velký prostor, kde se všichni mohli shromáždit a vyslechnout projevy papalášů, kteří přijeli z Prahy. Na takových slavnostních shromážděních to opravdu bylo jak na pouti. Hrála hudba, prodávalo se tu nedostatkové ovoce – jako pomeranče, občas banány, točila se zde limonáda (my jsme jí říkali „citronka“, protože měla citronovou příchuť), prodával turecký med a místní soudruh cukrář prodával kopečkovou zmrzlinu ošizenou vodou. A nyní se konečně vrátím k vlastnímu příběhu. Jak již popisuji výše, šel jsem hned druhý den po složení slibu a „ošátkování“ ráno na Prvního Máje do školy, kde jsem slavnostně převzal ze Síně tradic prapor 2. ODDÍLU. U  školy se zformoval průvod a  každá třída v čele se svým praporečníkem, který měl prapor hrdě vetknutý do mosazného držáku, začal za zvuků kapely pochodovat do asi 2 km vzdálené střediskové obce. Postupně se k  nám přidávali občané z celé vesnice. Cesta vedla po asfaltu, nikde ani trochu stínu a ten den bylo již od ráno vedro k padnutí. Protože pochod musel být důstojný, šlo se velmi pomalu a ještě Měšický zpravodaj - 10

cestou se několikrát zastavovalo, protože někteří dospělí, uvědomělí soudruzi, vykřikovali hesla a skandovali, že chtějí být se Sovětským svazem na věčné časy. Ti méně uvědomělí, včetně všech dětí jsme už chtěli být raději na místě, abychom se mohli schovat někam do stínu. Nyní jsem poprvé pocítil druhou, tu méně příjemnou stránku toho, že jsem byl praporečník a  nesl prapor celého oddílu a  tím jsem ho vlastně reprezentoval. Všechny praporečníky, včetně mě, vystrčili do první řady na největší žár a sami odstoupili do stínu stromů. Papaláši zalezli na krytou tribunu, odkud nám blahosklonně kynuli. Ty dvě hodiny, kdy blekotavě četli připravené fráze o naší skvělé budoucnosti, byly nekonečné. Ani moje chlouba, trojhranný cípek rudého praporu, který v  tom žáru jen zplihle visel, žádný stín neposkytl. Konečně byl s projevy konec a začalo šílenství, kdy se všichni nahrnuli ke stánkům s občerstvením a s nedostatkovým ovocem. I já jsem potřeboval osvěžit a ulevit svému tělu, protože jsem s praporem musel po celou dobu stát důstojně a nehnutě. Po krátké době jsem podruhé pocítil, že nést prapor v prvomájovém průvodu, je vlastně za trest a ne za odměnu. Nevěděl jsem kam s ním. Ve frontě na zmrzlinu nebo „citronku“ mě překážel. Všichni kamarádi se rozutekli a  nikdo mě prapor nechtěl na chvíli podržet a pohlídat. Ani soudruh vedoucí mě nepomohl, protože sám stál ve frontě na pomeranče. Jen mě odkázal na nějakého kamaráda. Fronty na zmrzlinu a  limonádu jsem s  praporem na rameni ještě tak nějak ustál, ale na nedůstojné místo toalet jsem si ho netroufl vzít s sebou. Opřel jsem ho tedy o nedaleký plot a když jsem se za pět minut vrátil, prapor nikde. Zoufale jsem pobíhal kolem a snažil se odchytit nějaké známé, jestli to není blbá sranda a  prapor mi neschovali. Sranda to nebyla, prapor byl fuč. Poslední naději jsem upnul k soudruhu učiteli, ten mi určitě poradí. Neporadil. Dostal hysterický záchvat a  začal na mě řvát, že na vojně, když praporečník ztratí bojovou standartu, dostane kulku do vazu a musí se rozpustit celý útvar. Řval na mě, vyklepaného, ubrečeného, devítiletého kluka, až se mu rozsypaly nakoupené pomeranče a okolostojící lidé ho museli uklidňovat. „Zmiz mi z očí! Zítra si to povíme,“ pokřikoval ještě přes jejich hlavy. Celou noc jsem nespal a  kdybych věděl co mě druhý den čeká, asi bych do školy ani nešel. Tehdy se do školy běžně chodilo v pionýrském kroji, zvláště během tak významných svátků. I já jsem tedy druhý den ráno v modrých kalhotách, bílé košili a pečlivě uvázaným rudým šátkem vyrazil s obavami věcích příštích do školy. Již na chodbě mě uvítal mrazivým pohledem soudruh učitel a  uštěpačně poznamenal: „Jsem rád, že přicházíš v  kroji.“ Proč pronesl tato jízlivá slova jsem pochopil zanedlouho. Hned po první vyučovací hodině se ve školním rozhlase ozval hlas soudruha ředitele, který oznamoval, že se celá škola má shromáždit ve školní tělocvičně. Přišli všichni. To bylo lidí. A já se stal nechtěně hlavním hercem. Soudruh ředitel mě vyvolal abych předstoupil a  aby na mě bylo vidět, tak mě postavili na švédskou bednu. Já bych se naopak zavrtal do desetimetrové hloubky. Potom se do mě všichni pustili a znovu opakovali to, co na mě již den před tím řval můj třídní učitel. Že jsem prašivá ovce, která ztratila bojovou standartu 2. oddílu a znovu do toho pletli to, jaké následky by to mělo na vojně. My jsme ale na vojně nebyli, byli jsme v obyčejné, staré, otřískané tělocvičně a před tolika lidmi se klepal vykulený kluk, který vůbec nechápal o co jim vlastně jde.

Měšický zpravodaj - 11

Brzy jsem se to ale dozvěděl. Chtěli mě exemplárně potrestat. Stáhli mě ze švédské bedny aby na mě dosáhli a strhli ze mě krásný rudý šátek, na který jsem byl tak pyšný, musel jsem odevzdat oznak pionýra a byl jsem z celé organizace vyloučený. Po celý zbytek dne se mnou nemluvil ani můj nejlepší kamarád. Byl jsem opravdu za prašivou ovci. Pionýrem jsem byl tedy pouze necelých 48 hodin. Odpoledne jsem přišel ubrečený domů a  táta se mě ptal co se mi stalo. Jen kroutil nechápavě hlavou a mámě slíbil, že se Franty (to byl totiž můj soudruh učitel a táta mu tykal, protože spolu hráli divadlo) zeptá, proč tak všichni vyvádějí, že se to mohlo stát každému. Když se vrátil z divadelní zkoušky zase kroutil hlavou a říkal něco o vypatlaných mozcích a politických vlezdoprdelkách. Potom mi ještě řekl, že kdyby mě někdy náhodou napadlo a já chtěl, aby mě vzali do pionýra zpátky, tak že mě zpřeráží hnáty. Vyloučení z  PO mě hodně dlouho bolelo, protože jsem tehdy ve svých devíti letech vůbec nechápal a ani snad nemohl pochopit, tak hrozně politicky nafouknutou míru viny. Já jsem jen viděl, že mi zakázali chodit na schůzky do klubovny. Nemohl jsem s nimi jet na Pionýrský tábor atd. Naštěstí kamarádi se ke mě hlásit nepřestali a  v  pozdější době, když začalo ještě více politicky přituhovat a vyměnil se vedoucí oddílu, který je nutil místo oblíbených her a bojovek, bojovat o odznak Julia Fučíka, mě dokonce záviděli, že na ty pitomé schůzky chodit nemusím. Uteklo to jako voda a přišel rok 1968. Pražské jaro přineslo nový vítr a začalo budování socialismu s “lidskou tváří“. Já jsem v té době chodil do deváté, poslední třídy základní školy. Na škole stále učil soudruh učitel „Franta“. I  on „převlékl kabát“, sundal bílou pionýrskou košili, rudý šátek vyměnil za hnědý, nasadil třírohý junácký klobouk a když mě potkal na chodbě ve škole, hned se ke mně hnal a říkal: „Hele Jirko, co jsme si to jsme si, pojď ke mě do junáckého oddílu Medvíďat dělat vedoucího. A můžeš mi říkat bratře.“ Vzpomněl jsem si na otcova slova o  zpřerážených hnátech a  na potupení, které mi tento člověk způsobil a nabídku jsem odmítnul, i když junácké hnutí mě bylo velice blízké a všechny Foglarovky jsem měl pětkrát přečtené. Dobře jsem udělal. Začátkem sedmdesátých let v době normalizace, to již jsem chodil na střední školu, jsem zase potkal učitel „Frantu“, už byl zase v pionýrském a nechal si zase říkat soudruhu učiteli. Tímto se již ve svém vyprávění se soudruhem, panem, bratrem a  zase soudruhem učitelem loučím. Dnes již nežije a já k němu nikdy velkou zášť necítil, pouze mě hrozně zklamal. Jeho tehdejší rozhodnutí a exemplární potrestání devítiletého kluka mě provázelo ještě dlouhá léta i v mé dospělosti a mohu říci, že jsem toho občas i dokázal pro mě velice pozitivně využít. Protože se můj dnešní příspěvek již pěkně natáhl a nechci již vás, naše čtenáře unavovat dalším líčením mého provinění postaveného tehdy skoro na úroveň kriminálního činu, nechám si tedy něco, pokud bude zájem, do příštího čísla. Přeji vám hezké jaro a pokud půjdete do průvodu vezměte si jen mávátko. To můžete kdekoliv odložit a nemusí se kvůli tomu rozpouštět celý útvar nebo bojová jednotka. J.B.

Měšický zpravodaj - 12

TOULKY MĚŠICKOU MINULOSTÍ, díl XL. Úvod: Už po čtyřicáté se setkáváme na pouti historií naší vesnice. Čtyřicet dílů, to už je slušný počet stránek - kolem dvou stovek dějepisných údajů, což už by vydalo na jednu knížku. Není divu, že už mne, jako autora oslovilo dost lidí, že by bylo dobré text vydat knižně. Myslím si to rovněž, ale k tomu doba ještě neuzrála. Jednak seriál ještě nekončí, chtěli bychom dojít do roku 2000, jak by to bylo vhodné. Zbývá tedy ještě nejméně 20 dílů, čili 3 - 4 roky tvorby. A to nepočítám zamýšlené monotematické díly, které čekají na zpracování, jako historie zemědělství, školky, nemocnice, spolku zahrádkářů a snad i jiné. To je jedna věc. Druhou věcí je samotné vydání knihy. I  když texty jsou už hotové, a  napsání knihy by tedy složité nebylo, tak přece jen by se časopisecká podoba do knižní formy musela upravovat. Ale co hlavně: knihu je dnes velmi snadné vydat, ale je potřeba ji pak také prodat, aby se alespoň náklady vrátily. O problému prvotního financování už ani nemluvě. Ostatně texty tu už budou k dispozici v digitální i tištěné podobě, takže knížku bude moci v budoucnu vydat kdokoliv, kdo se na to bude cítit a získá na to peníze. Teď už se ale vraťme do reality, k dnešnímu pokračování. Jsme stále ještě v šedesátých letech minulého století, a  ještě tam asi podvakrát zůstaneme. Délka časového období obsaženého v jednom dílu závisí na tom, kolik je pro tu kterou dobu k dispozici dat. Zpočátku to byly stovky let, později už jen desítky a  jednotky. Teď už poskakujeme v  průměru jen po dvou letech, a i tak je údajů tolik, že musíme vybírat jen ty podstatné. A tak i dnes si projdeme dvouletí - 1963 a 1964. Byla to léta, kdy pokračovalo mírné uvolňování politických poměrů, přitom hospodářství spělo spolehlivě k úpadku. Sice se už tu a tam v obchodech objevovalo zboží „ze západu“, vyslovenou nouzí netrpěl nikdo, všichni měli práci, přesněji řečeno pracovat musel každý, ale občas nebylo k  dostání to  či ono. Jednou vejce, jednou máslo, stabilně maso, pak zase byl náhle něčeho přebytek. Už to došlo tak daleko, že příslušné orgány došly k  poznání, že se s  tím musí něco dělat. Rok  1963 byl v  tom směru zlomový, objevila se nutnost reforem, tedy výhradně ekonomických a výhradně velice mírných. Ale reformujte nereformovatelné. Výsledek byl nevalný, byly to jen kosmetické úpravy, ostatně nic nového, že. A celková situace spěla k tomu, co ještě bylo za obzorem, ale už se to blížilo, říkalo se tomu „pražské jaro“. To ale předbíháme. Mírně se lepšila situace v životě kulturním a společenském. Hrál se rokenrol, jako zjevení přišel Semafor a  jeho písničky, a  řada dalších malých divadel. Cenzura nepovolovala, ale  začaly se objevovat i  noviny a  časopisy, které se daly číst, stejně tak knihy. Potichu a opatrně se začaly říkat věci, které se dříve nesměly. Mezírkami v „železné oponě“ se občas dalo shlédnout, jak se žije jinde. Ještě jeden společenský jev v té době nabyl na intenzitě. Chataření a jeho nová podoba - chalupaření. Lidé tam nacházeli útočiště před problémy všedních dnů a  také nabývali manuálních zručností při obecném úpadku služeb a řemesel. Toto vše ovšem k nám na vesnici doléhalo jen jako nevýrazná ozvěna, bez většího ohlasu. Obecně měl režim na venkově silnější pozice než ve městech. Pokud máme charakterizovat dění 1. poloviny 60. let v  naší vesnici, pak je to stále ještě zaměření na podporu zemědělské výroby, a  snaha o  udržení a  rozvoj kulturního Měšický zpravodaj - 13

a společenského života. V oblasti rozvoje a výstavby obce pak došlo k dovršení několika zásadních projektů. Jmenujme nemocnici, sklady EZ, nová prodejna potravin, obilní silo, malý sálek (přístavba) pro kulturní akce. Postavilo se po řadě let i několik málo rodinných domků. Tím se ale na dlouhá léta větší rozvoj obce skončil. Teď se ještě podíváme, jak šel život kolem nás, ve světě i doma, abychom se tak říkajíc dostali „do obrazu“. 1963: ÚV KSČ se zabýval neúspěchy národního hospodářství. - ÚV KSČ projednával „některé nezákonnosti“ z 50. let. Z KSČ byl vyloučen A. Čepička a L. Kopřiva. Byla zahájena rehabilitace, ale jen polovičatá a  nedůsledná, a  týkala se jen funkcionářů KSČ (např. Husáka a Novomeského). - V červnu zemřel papež Jan XXIII. - 16. 6. vzlétla do vesmíru první žena, Valentina Těreškova (SSSR). - 8. srpna byl ve Velké Britanii přepaden poštovní vlak, ukradeno bylo 2,5 milionu liber. - Byl odvolán předseda vlády ČSSR Široký a nahrazen Lenártem (oba Slováci). - 9. října se protrhla přehrada Valont na Piavě, bylo 4 000 obětí. - V červenci zničilo zemětřesení makedonské město Skopje, 2 000 obětí. - 21 6. byl zvolen nový papež Pavel VI. - Událost roku: 22. listopadu byl v Dallasu (Texas) zavražděn prezident USA J. F. Kennedy. 1964: Na IX. ZOH v  Innsbrucku získala ČSSR jen jednu medaili (bronz, hokejisté). Dne 27.5. zemřel premiér Indie D. Néhrú. - Nelson Mandela byl odsouzen k doživotí. - Léto: do módy vstoupily minisukně. - 24. října byl zbaven funkcí Chruščov, jeho nástupci se stali Kosygin a Brežněv. - Říjen: Letní OH proběhly v Tokiu. Zisk ČSSR: 5 x zlato, 6 x stříbro, 3 x bronz. (Z toho 3 zlaté Čáslavská). - Prezidentem USA se stal L. Johnson (4. listopadu). - Prezidentem Československa byl 12. listopadu znovu zvolen A. Novotný. - N. S. Chruščov obdržel důchod ve výši 600 rublů (6 000 Kč) - 10. února byly v ČSSR podstatně zvýšeny ceny masa, ryb a sýrů. Tak toto by mohlo stačit jako orientační body a k poznání, v jaké době jsme to tehdy žili, a teď už zalovíme v našem vesnickém rybníčku. Část čtyřicátá: Vrchol a konec výstavby a rozvoje - obec je k dožití (1963 – 1964) Koncem roku 1963 žilo v obci 780 obyvatel, z toho 375 mužů a 405 žen. Dětí do 15 let bylo z  tohoto počtu 142 (75 chlapců a  67 dívek). Čísel popisných bylo 218. Katastrální výměra byla 425,8 ha, z  toho 359 ha patřilo tzv. „socialistickému sektoru“ (St. statek, St. lesy, St. rybářství). Jen něco přes 3 ha patřilo soukromým rolníkům (do 2 ha), zbytek, asi 22 ha patřil 81 držitelům zemědělské půdy, z toho orné jen něco přes 6 ha. V obci bylo celkem 16 závodů, organizací a zařízení, z toho 6 byla výroba nebo sklady, zbytek doprava, obchody, úřady, školy, kultura, spolky atd. Drobných provozoven služeb bylo 5. Taková byla základní charakteristika. Teď se podívejme, co vše se toho roku událo. Rok nezačal dobře. Od Nového roku silně mrzlo s teplotami kolem -15°C. Začátkem února mráz polevil, ale hustě sněžilo. Koncem února opět teploty spadly až na -19° C. Mrzlo ještě i v březnu (až -19°C , přes den -2°C), a ještě 22. března padal sníh a mrzlo. To by samo o sobě ještě nemuselo být žádné neštěstí, v zimě se to občas stane, že mrzne a sněží. Jenže tady byl „rozvinutý socializmus“, a zima byla jedním ze čtyř jeho hlavních nepřátel (ještě jaro, léto a podzim). Takže nastal nedostatek všeho, zejména uhlí a elektřiny. Dodávky uhlí do domácností byly omezené (max. 3 q!), škola měla „uhelné“ prázdniny od 20. ledna do 9. února. V továrnách se všelijak posunovalo s pracovní dobou, aniž by se Měšický zpravodaj - 14

tomu ovšem přizpůsobila doprava. Televize vysílala až od 20 hodin. A aby toho nebylo dost, nastal ještě nedostatek vepřového masa. Bylo jen na příděl, 3/4 kg na domácnost. K dostání v  obchodech nebylo ani máslo, chyběl i  dostatek vajec, mléka, sýrů ... Třeba obyčejný jogurt, to byla věc neznámá. Jako protiváhu neradostné reality všedního života hledali lidé možnost bezstarostné společné zábavy. Ta zde občas byla. Tak hned 12. ledna uspořádala místní KSČ spolu s Výborem žen „Všedělnický ples“. Navzdory současným mrazům se ples vydařil, i návštěva byla dobrá. Když mluvíme o plesu ve vesnických možnostech, tak si nepředstavujme něco jako ples v  pražské Lucerně. Byly to prostě zcela neformální zábavy s  tancem a  živou hudbou, snad jen výzdoba sálu byla lepší a návštěvníci přišli lépe oblečeni a se slavnostnější náladou. I když tehdy se i na obyčejné „tancovačky“ nechodilo v montérkách a ve svetru. To až později. Brzy nato, 26. ledna, pořádal svůj 1. společenský večer Svaz zahrádkářů. I tato akce se vydařila. 9. března pořádal Sokol „Šibřinky“, 10. března Dětský karneval připravil Výbor žen. Taneční zábavy byly toho roku ještě dvě, ale o datu a pořadateli se zápis nedochoval. Ke společenskému životu přiřaďme ještě oslavu Svátku práce, ta pro nás byla připravena v  Líbeznicích, tam se šlo průvodem. Dále byly pořádány autobusové zájezdy, proběhla velká výstava ovoce a květin, byly tu i různé besedy, přednášky, výstavky. Ze spolků, nebo jak se tehdy vznešeněji říkalo „společenských organizací“, nebo „složek NF“, vykazoval nejživější činnost Výbor žen. Sportovní a  tělovýchovnou činnost měl obstarávat Sokol. Výbor jednoty sice zasedal, ale cvičily jen děti - žáci a  žačky. Jiný sport v  obci organizován nebyl, i když podmínky zde pro to byly. Jen byl nezájem. Dospělí cvičit nechodili. TJ Sokol pořádal „Máje“ - rok 1962 Byl tu ještě ČSM (Svaz mládeže), ten během roku zřejmě vykazoval činnost minimální. Nabízel jen bezobsažné schůzování nebo brigády, o to zájem nebyl. Dobře pracoval Sbor pro občanské záležitosti. O práci Sboru hasičů v záznamech nic nenacházíme, pouze že jejich automobil byl mimo provoz, neopravitelný, jiný dostanou snad v příštím roce. O jiných spolcích též nejsou zprávy. Byla tu Osvětová beseda. To byl takový zvláštní útvar. Měla zastřešovat, koordinovat, řídit a kontrolovat kulturní činnost v obci. Patřila pod ní i knihovna, a také kino. OB sama nic nepořádala, ale pod všechno se podepisovala. Dobrá náplň činnosti, že ano. Ke kultuře patří kino. Jeho provoz stále provázejí různé technické nedostatky - špatná kvalita zvuku a kopií, časté přestávky (byl jen jeden promítací stroj), atd. To ovšem bylo nad možnosti zdejších správců, kino obhospodařoval státní Filmový podnik a ten moc zájmu o zlepšení neměl. Zejména když stále chodili diváci. V tom roce mělo kino 122 představení to je 2 x týdně -, s 6 340 návštěvníky což je slušný průměr přes 50 lidí na jedno promítání.

Měšický zpravodaj - 15

Činnost knihovny byla omezena rezignací knihovníka Josefa Horáka od 1. ledna tohoto roku. Knihovna zůstala nějakou dobu zavřena. Znovu otevřena byla až v  květnu. Novým knihovníkem byl jmenován Josef Rytíř. Svazků bylo tehdy 5  621, čtenářů 147, výpůjček 3  500. Bývalému knihovníkovi byla zamítnuta odměna 500 Kčs. To byl vděk za všechno. Nedivme se tedy, že rezignoval. Obec se stále pyšnila výsledky práce knihovny - byla mnohokrát vyznamenána na všech úrovních, ale podpora ze strany obce tomu neodpovídala. Knižní fond byl uložen v nevhodných podmínkách, finance na nové knihy žádné, odměna za čas a práci ani symbolická. V kronice se dozvíme, že autor těchto řádků byl také požádán o  převzetí knihovny, když tam léta spolupracoval, a  odmítl to. Už se ale nedočtete, proč to odmítl. Možná udělal chybu, bylo mu to pak vyčítáno, ale důvody byly jednak ty prve popsané - přístup vedení obce, ale hlavně: tuto práci nemohl dělat nikdo celodenně zaměstnaný a ještě dojíždějící. Pokud se tedy ta práce měla dělat tak, jak ji odváděl pan Horák. Byla to práce pro důchodce, a  ostatně i  pan Rytíř záhy rezignoval, zřejmě z podobných důvodů. Jak vypadalo tehdy školství v  obci. Mateřská škola měla 1 třídu a  26 dětí. Základní škola měla třídy 2 (1.+ 2. a  3.+ 5. ročník). Ředitelem byl pan Andrš, (učitelkou paní Kratochvílová). Přejděme teď zase zcela jinam, k zemědělské výrobě, tu produkoval státní statek. Stav dobytka byl v tom roce následující: 124 krav, 87 kusů mladého hovězího dobytka, prasnic 32, selat 80 a 5 koní. Dne 26. 7. byly zahájeny žně kombajnovou sklizní. Výnosy namátkou: Ječmen 33 q/ha, pšenice až 50 q/ha (na poli za parkem). Statek předal 64 ha nejlepších pozemků za tratí JZD Hovorčovice. To bylo i důvodem ke zrušení dvou železničních přejezdů se závorami na dvou polních cestách. Cesty do Hovorčovic přes remízek (tzv. „Dubovák“) a podél něho se tak staly nefunkčními, jedna z nich byla rozorána, stromy vykáceny. Statek měl nedostatek krmiva, zejména sena, to i  díky dlouhé zimě. Statek převzal od TJ Sokol celou zahradu (cvičiště). Tu však nakonec ani neposekal, stejně jako louku za Rezervátem, což vzbudilo nelibost občanstva. V  oblasti výstavby a  rozvoje obce se jeví jako nejvýznamnější: dokončení výstavby prodejny potravin Jednota, dokončení výstavby „kulturní místnosti“, výstavba skladů Elektromontážních závodů, dokončení stavby nemocnice, a stavba zárodku vodovodní sítě. Stavební povolení ke stavbě rodinných domků obdrželo celkem 6 občanů (Pištora, Jedlička, Vojáček, Strakoš, Říha, Schejbal). Rok 1963 byl pro výstavbu a rozvoj obce zlomovým. Jmenované stavby byly ne víc než 20 let posledními v  obci. ONV (okres) totiž vydal rozhodnutí na základě usnesení XII.  sjezdu KSČ o  zastavení veškeré výstavby v  obci a  všech budoucích investic (byty, vodovod, kanalizace, veškerá infrastruktura), až na výjimky (zástavba proluk, a funkcionáři KSČ). Obec tím byla určena „k dožití a vymření“ (sic!) a MNV to schválil. Cituji: „...je to tak správné, jen tak se zabrání nezdravým požadavkům zbytečných investic ...“ (!) - konec citátu. Takový byl tehdy přístup MNV k zájmům vlastní obce. Rok uzavřeme výčtem novinek v obecní lidosprávě. Dne 19. ledna proběhly doplňovací volby do MNV, v nichž se novým členem MNV stal pan B. Šulc. Dnem 1. března převzal funkci tajemníka MNV pan Bohumil Kyndr, místo pana Valeše. Ještě nový výbor KSČ: 22. ledna na výroční členské schůzi byli zvoleni: předsedou Josef Kohout, za členy soudruzi Vrabec, Kovačka, Svoboda, Jelínek, Dufka, Houser, Rytíř, Murin. MNV se v okresní soutěži umístil mezi nejlepších 20 (ze 113). Měšický zpravodaj - 16

Rok už úplně zakončíme, jako jsme začali - počasím. Dne 25. září bylo letní teplo, 260 C. Také 13. října bylo ještě teplo, 220 C. První sníh (10 cm) napadl 13. prosince, a byl mráz (přes den -6o C). A teď už vesele do nového roku. Na potulování rokem 1964 nemáme už moc času ani prostoru, a tak se zastavíme jen u  stěžejních událostí. Pokud údaje budou stejné nebo podobné jako byly pro rok 1963, vynecháme je. V tomto roce měla obec 772 obyvatel (379 mužů a 393 žen). Čísel popisných, neboli domů, bylo 221, katastrální výměra 423,04 ha. Začneme dnešní putování časem událostí roku, kterou bylo bezesporu otevření nemocnice v  zámku. Stalo se tak 8. září, bylo to v  úterý, a  proběhlo to slavnostně. Přijel i  sám ministr zdravotnictví páter Plojhar a  nemohl chybět vedoucí tajemník KSČ Němec. Další podrobnosti si necháme pro samostatné pojednání, zde jen základní údaje: Byla zde II. interna nemocnice Brandýs, a  neurologické oddělení. Pracovalo zde 7 lékařů a 31 sester, primáři byli MUDr. Dvořák a MUDr. Bareš. Když jsme už začali výstavbou a rozvojem, přidáme další akce. Postaveno bylo nové obilní silo o kapacitě 2 000 vagónů, které se svou výškou stalo dominantou severního okraje obce a v noci svými červenými světly je orientačním bodem pro letadla. Otevřena byla nová potravinářská samoobsluha Jednoty a  zřízena prodejna průmyslového zboží. Dokončena byla stavba kulturní místnosti. Vyasfaltovány byly ulice Školská (dnes Nosticova) a  Měšická. Postaveno bylo 11 rodinných domků, vesměs svépomocí, a  hlavně v  ulicích Krátká a Ke Křížku. A tím veškerá větší výstavba a investice končí na mnoho dalších let. Komunisté vymysleli pojem „středisková obec“, a tou se staly Líbeznice. Mnoho platné to nebylo ani jim, střediskovost se vyčerpala zřízením zdravotního střediska, a třeba kanalizace nebo obchvat se tam staví teprve teď (2011). Ze společenských zábav v  tom roce jmenujme Ples KSČ, Dětský karneval, Věneček požárníků, oslavu MDŽ a Společenský večer zahrádkářů. Byl zvolen Výbor žen, a protože v té době to byla jedna z mála činných organizací, vyjmenujeme si členky výboru (dámy prominou, že bez křestních jmen): Bauerová, Cekulová, Dalíková, Durasová, Fialová, Kmochová, Keslerová, Kyndrová, Kohoutová, Pištorová, Milsimerová, Nejedlová. Významnou událostí roku byly červnové volby do národních výborů. Že to byly volby - nevolby, kde nebylo na výběr, a úspěšní Předseda MNV B. Kyndr kandidáti byli známi předem, že účast byla povinná a kdo nepřišel, rok 1964 Měšický zpravodaj - 17

mohl mít problém, že se volilo „manifestačně“ a vstup za plentu byl evidován, tak to už k té době jaksi patřilo. Vynecháme složení volební komise a jména kandidátů, a rovnou si řekneme složení nového MNV, jak bylo na ustavující schůzi dne 3. 7. 1964 vytvořeno. Předseda: Tajemnice: Komise: zemědělská finanční výstavby školská a kulturní sociální a zdravotní veřejného pořádku

Bohumil Kyndr Marie Linková J. Šíla, B. Černohorský ml., L. Majer J. Hora, J. Koudelková J. Novák, Z. Jalůvka, J. Rejnart K. Dalík, L. Fabián, Vl. Kmoch L. Jetel, C. Čadková, M. Dufková, V. Kozler V. Ježek, J. Pávek, Z. Nejedlý

Na závěr schůze si zazpívali „Píseň práce“. Později rezignovala paní Linková na funkci tajemnice. Stále se kladl důraz na výsledky zemědělské činnosti, to jest státního statku. Obec v té době už neměla výrazně zemědělský charakter, na statku pracovalo 78 lidí, tedy jen desetina obyvatel obce. Setrvačností zde ale zůstával jakýsi vztah k půdě, byli jsme přece venkov, a tak na brigády občané ještě chodili, ale v mnohem menším rozsahu než v předcházejících letech. Potřeba ruční práce na polích se snižovala a na sezónní práce si statek stále více obstarával placené externí brigádníky. Závazek občanstva byl na 555 hodin. Některé údaje o hospodaření: krav bylo 173, prasat 229, 4 koně. Zajímavé je vyčíslení nákladů: u  mléka 2,27 Kčs/litr, u  hovězího masa 15,58 Kčs/kg, vepřové 6,83 Kčs/kg. Výnosy obilovin: ječmen 30,6 q/ha, pšenice 20,9 q/ha, oves 14,6 q/ha. Výnosy byly menší následkem sucha. Ostatní výnosy: cukrovka 275 q/ha, brambory 116 q/ha, kukuřice 34 q/ha, pícniny 107 q/ha. Zde si povšimněme nástupu pěstování kukuřice oproti minulosti. Mléka bylo nadojeno 373 345 litrů. Novinkou je uvedení do provozu silážních jam. Zbývá nám ještě podívat se, jak si vedla škola, a  jak se činilo kino a  pracovala knihovna. Ve škole národní bylo 38 dětí ve 2 učebnách, ve škole mateřské 34 dětí. Kino mělo 120 představení, návštěvníků 7 051. Tržba byla 17 332 Kčs. Knihovna měla 5 586 svazků, čtenářů bylo 147 a vypůjčili si 3 566 knih. Odchodem knihovníka J. J. Horáka knihovna utrpěla ztrátu, ale nový knihovník Josef Rytíř vedl knihovnu též úspěšně. Bohužel tu práci nemínil dělat delší dobu, a tak byl „provizorním“ knihovníkem“. A tady je nutno připojit smutnou zprávu. Josef J. Horák dosavadní úspěšný knihovník a kronikář, zemřel po dlouhé nemoci 27. ledna 1964. Ač nebyl zdejším rodákem, žil plně touto obcí, věnoval své práci celé srdce, které ho nakonec zradilo. Byť předčasně odešel, jeho dílo a památka zde zůstávají. Závěrem roku a  dnešního dílu „Toulek“ si připojíme pár faktů, které bychom mohli zařadit do rubriky „Různé“. Tak třeba přibyly dvě autobusové linky: Čakovičky - Měšice - Líbeznice - Praha 8, a Čakovičky - Měšice - Hovorčovice - Vysočany. Spoje těchto linek se vyznačovaly tím, že jezdily v době, kdy jich nebylo třeba, a naopak, autobusy byly buď přeplněné nebo zcela prázdné, nic mezi tím. A značná nespolehlivost k tomu. Měšický zpravodaj - 18

Dvě zajímavosti z  oblasti sociální péče stojí za zaznamenání: Aktivní byl sbor pro  občanské záležitosti, který kromě pravidelného vítání nových občánků navštěvoval i starší občany s drobnými dárky. Dále se nám v archivu dochoval vzácný demografický dokument - seznam důchodců v obci z té doby, a to starobních, vdoveckých i invalidních. Je to několik stran, jména nemá význam citovat, ale pro zajímavost: bylo jich (březen 1964) celkem 168. Zajímavá je i výše důchodů. Minimální částka byla tehdy 105,- až 250,- Kč, maximální výše byla 1 350,- Kč. Toto jsou ale výjimečné krajní hodnoty, průměr důchodu se pohyboval kolem 500,- Kč. Nicméně ty značné rozdíly jsou zvláštní. Průměrná mzda byla v té době 1 500 až 2 000 Kč, přepočtem a srovnáním s tehdejšími cenami si každý může sám odvodit, jaká byla tehdy životní úroveň důchodců, v porovnání s dnešní výši důchodů a cenami. Ještě tu máme jednu zajímavost technickou a místopisnou. Došlo k pojmenování ulic, k tomu už ve Zpravodaji kdysi článek vyšel. Do té doby se ulice identifikovaly podle jmen majitelů koncových domů („od --- k---“). Adresa sestávala jen z popisného čísla. Ulic tehdy bylo pojmenováno 20, a s těmi jmény si neznámý tvůrce, či tvůrci, moc práce nedali. Na jednu stranu řada ulic dostala pojmenování tuctové, nenápadité, naproti tomu se zcela zapomnělo na významné osobnosti, jejichž život a dílo můžeme spojovat s Měšicemi. Mnoho jich nebylo, na příklad Dobrovský, Pelcl, Klinkoš, o F. A. Nosticovi ani nemluvě, Byly tu i  válečné oběti. Došlo i  k  porušení obecně platných zásad, a  tak ulice Měšická a  Hlavní mají dva díly, od sebe vzdálené, nesouvisející, a  to ani charakterem zástavby. Unikátem je ale ulice Měšická, s kterou si autoři nevěděli rady vůbec - přitom „měšické“ jsou přece všechny ulice Měšic. Mohlo se přece použít původní zavedené pojmenování, které znělo „Druhá Strana“. Stejně to platí o lokalitě „Na Horně“. Bylo to prý pouze „lidově“. Je zvláštní, že komunistům, kteří se lidem a jeho tradicemi stále oháněli, najednou nevonělo „lidové“ pojmenování něčeho. Stejně tak je mimo i „Revoluční“, která k jakékoliv revoluci nemá sebemenší vztah. Byla doba, kdy by to šlo přejmenovat (1990), ale nestalo se, byly jiné starosti. Na úplný závěr si dáme hospodaření obce (rozpočty za oba roky). V roce 1963 byly skutečné příjmy 123 190, 07 Kčs, výdaje 168 759, 43 Kčs. Za rok 1964 byly příjmy 174 177, 18 Kčs, výdaje 158 178, 20 Kčs. Pokračování příště

Vladimír Novák

Doslov autora: Pokud jste vydrželi číst až sem, mohli jste jistě objevit nějaké nesprávnosti, chyby ve jménech, něco bylo jinak. Pokud ano, napište nám to, prosím o to pokaždé. Nikdo není neomylný a v archivních materiálech mohou být chyby, někdy i záměrné. Za dva měsíce se na toulkách historií opět sejdeme. Zachovejte nám přízeň. - nk -

Měšický zpravodaj - 19

60 LET POTÉ… Výročí zahájení vysílání Svobodné Evropy do Československa Dne 1. května 1951 bylo spuštěno poprvé celodenní vysílání rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa (RFE, nebo RSE). Vysílání financovala vláda USA a vysílalo se do všech zemí komunistického bloku. Redakce vysílání sídlila v  Mnichově v  tehdejší Spolkové republice Německo. Účelem vysílání bylo pravdivě informovat československé občany o dění ve světě i u nás doma. V  redakci československého vysílání našli uplatnění mnozí naši exiloví novináři, publicisté, spisovatelé a  umělci. Těžištěm vysílání bylo zpravodajství a  publicistika, politické komentáře, ekonomické analýzy, pořady diskusní, čili převažovalo mluvené slovo. Postupem času se objevovaly i pořady hudební, vědecko – populární, literární a sportovní. V  dobách, kdy u  nás vládla tvrdá cenzura zejména sdělovacích prostředků a  rozhlas byl výlučně propagandistickým nástrojem režimu, bylo vysílání RSE jediným seriozním zdrojem objektivních informací. Kvalita zpravodajství může být dodnes pro naše žurnalisty vzorem. Vysílání ovšem bylo trnem v  oku tehdejší moci. Komunisté spatřovali v  pravdivém informování veřejnosti takové nebezpečí, že pro označení vysílačky používali zásadně přívlastku „štvavá“, nebo „lživá“. Dělali proto všechno možné, aby příjem pořadů posluchačům v  Československu znemožnili nebo alespoň ztížili. Do redakce českého vysílání posílali i  své agenty – špiony, jako byl známý, dodnes nepotrestaný „statečný kapitán“, který měl redakci zlikvidovat atentátem. Stanice vysílala na krátkých a středních vlnách na celé řadě frekvencí, a tak komunisté uvedli do provozu množství tak zvaných „rušiček“, které na frekvencích SE vysílaly nepříjemný pronikavý zvuk, který vysílání zcela přehlušil. To samozřejmě bylo proti všem mezinárodním konvencím, ale koho by to zajímalo. Na rozsazích krátkých vln se ale při troše štěstí a  dobrém radiopřijímači dal najít jeden vysílač nerušený, protože soudruzi potřebovali vysílání monitorovat. To se stále měnilo, ale i RSE měnila různě své kmitočty, aby rušení znesnadnila. Přes všechny obstrukce lidé Svobodnou Evropu poslouchali. Rušení byla nesmírně nákladná záležitost, celé území nepokryla, a tak se dala najít místa, kde se dalo vysílání přijímat. Tím ovšem nebylo radno se chlubit. Poslouchat RSE, to v podstatě byla protistátní činnost a  zejména v  padesátých letech za to šli lidé i  do vězení. On poslech sám sice zločinem nebyl, ale obsah se nesměl šířit. Těžko byste ale dokazovali, že jste vůbec nikomu neřekli, co jste v těch zprávách slyšeli. A to už pak bylo „šíření lživých informací“ atd., a to už trestné bylo. Každopádně kdo SE poslouchal, mohl si zadělat na problém, mnozí z nás mají takový záznam v  kádrových materiálech. Ještě většímu nebezpečí se ale vystavoval každý, kdo informace do redakce SE sám posílal. Byla sice krycí adresa, která se často měnila, jenže každý podezřelý dopis do zahraničí byl cenzurován, a musel mít zpáteční adresu. Byla i doba, kdy rušičky umlkly. Bylo to v roce 1968, to ale jen na krátko, a pak v roce 1989, to už natrvalo. A  nastala doba, kdy už vysílání nebylo potřeba. Svobodná Evropa se přestěhovala do Prahy, české vysílání nějakou dobu pokračovalo i na středních vlnách Českého rozhlasu, Měšický zpravodaj - 20

dnes v jeho tradici a duchu vysílá ČRo 6. Svobodná Evropa ale z Prahy vysílá dál, pro země, kde svoboda slova ještě nezavládla. Celou dobu vysílání ze Svobodné Evropy bylo pro nás jedním z  mála možností pohledu do světa za „železnou oponou“, bylo i nadějí a útěchou. Patří tedy velký dík všem, kteří  se na vysílání podíleli. A aby vzpomínky na tuto bohulibou instituci nikdy nezanikly pod nánosem času, k tomu je malým příspěvkem i těchto našich pár řádků. To abychom si historii stále připomínali a žádnou SE už nikdy nemuseli potřebovat. - red -

VÝZNAMNÁ VÝROČÍ 66 let poté Za pár dní, 8. května, uplynou už dvě třetiny staletí od chvíle, kdy skončila asi nejtragičtější událost v  dějinách lidstva, 2. světová válka. Trvala „jen“ 6 let, a  řečeno, napsáno, natočeno o ní už bylo tolik, že znovu to opakovat by bylo nošením dříví do lesa. Také o událostech na samém konci války, v době od 5. do 9. května 1945 zde v Měšicích jsme už ve Zpravodaji psali dost podrobně, nebudeme tedy rozebírat ani to. Omezíme se tedy jen na malé připomenutí. O osvobození od nacistů opravdu víme mnoho. Ale podstatně méně je v povědomí lidí a méně se píše o tom, jak a proč vlastně tato válka začala. To je i pro budoucnost poučnější. Ale toto výročí ještě nenastalo, vrátíme se k tomu jindy. Připomínáme si válečné události také proto, že část populace, zejména ta mladší a  prostší, o  nich ví velice málo nebo spíš vůbec nic. Pamětníků je už minimálně, a  ten zbytek lidí má k  věci postoj v  lepším případě indiferentní („už je to dávno, dejte s  tím pokoj“). Nejvíc nepochopitelné je ale to, že existují nemalé skupiny lidí vyznávajících obdiv k  té době, k  Hitlerovi, k  nacismu. Lze to vysvětlit naprostou prostoduchostí, protože oni, náckové, vůbec nechápou, že kdyby byl Hitler válku vyhrál a zas tak nemožné to nebylo -, nebyli by dnes na světě, a když, tak někde zcela jinde. Tak už jen stručně pro osvěžení paměti. Válka skončila kapitulací Německa 8. května 1945, Prahu a území tak zvaného Protektorátu Čechy a Morava osvobodila ruská vojska, západní část Čech zbavila Němců armáda USA. Do naší obce vstoupila Rudá armáda 10. května brzy ráno.

Měšický zpravodaj - 21

K naší obci se válka zachovala milosrdně. Bombardování se nám těsně vyhnulo, fronta se přes nás nepřevalila, vojáci osvobozenecké armády nedrancovali, neloupili a neznásilňovali, jak se dělo jen o něco dříve a jinde. Ani obětí války jsme neměli mnoho, dalo by se spočítat je na prstech rukou. Přesto i na těch pár statečných zapomínáme, nevážíme si jejich oběti. Zkusme to trochu napravit. Jejich jména najdete na památníku v obci, a je tam dost místa pro položení kytičky. Jako že jsme na jejich odkaz nezapomněli. A kdyby ještě někdo položil květiny k tomu druhému památníčku naproti, který připomíná konec války, o kterém bylo těchto pár slov, bylo by to znamení, že nás lidi ještě pokora a úcta tak úplně neopustily. - oú -, - red -

BUĎME NA POZORU Někdo čeká za dveřmi... ... a už se těší na Vaše peníze. Podvodníci, podvodnice všeho druhu a kalibru. Opět se vyrojili a zaměřují se na lidi starší, osamělé, nemocné, hledají důvěřivce, někoho, kdo se neumí nebo nemůže bránit. Probírali jsme toto téma ve Zpravodaji už před časem, ale je už to dávno, oni mezi tím změnili vizáž a taktiku, a tak nebude na škodu, když si to varování zopakujeme. Druhů těchto darebáků je celá řada. Pojmenujme si alespoň některé. Pohádkáři. Vypravěči dojemných historek s cílem vyloudit z Vás nějak peníze. Ty nutně potřebují pro Vašeho (vnuka - syna - švagra - známého - strýce - synovce) , kterému se (rozbilo auto - kupuje byt - byl okraden, atd.) Spoléhají na Vaší slabší paměť, a nakonec pošlete peníze příbuznému, kterého ani nemáte. Jiná pohádka: ztratil jsem peníze - okradli mě - nemám na cestu domů - vrátím Vám peníze poštou, tady je moje občanka ... Peníze neuvidíte už nikdy. Nebo: mám velkou žízeň, dejte mi napít vody... Tento druh lidí nemusí ani přijít za Vámi domů, můžete je potkat kdekoliv na ulici. Falešní instalatéři, revizoři, kontroloři. Ti mají jasný cíl - dostat se k  Vám do bytu pod záminkou kontroly čehokoliv, a tam Vám ukradnou co se dá, nebo dají typ bytařům zlodějům. Nový druh: Prodejci levné elektřiny, plynu, telefonování, falešní pojišťováci. Těžko je rozeznáte od těch pravých, legálních. Doručovatelé poplatků za elektřinu, plyn, vodu. Nemají drobné, až jim je budete hledat, zmizí se vším. A co tedy s tím. Univerzální rada, jak předejít okradení od těchto lidí je jedna: slušně je VYHODIT, VYHODIT, VYHODIT. Zároveň můžete zabránit okradení jiných lidí, když na zvlášť podezřelé osoby upozorníte HNED policii, nejlíp tu obecní, ta je nejblíže. A nerozpakujte se, lepší planý poplach než nic. Teď asi namítnete: No jo, ale jak poznám podvodníka od toho oprávněného? Je to snadné, když budete mít na paměti pár základních zásad: NIKDO není oprávněn vstupovat k Vám do domu nebo bytu a dělat tam jakoukoliv revizi čehokoliv, pokud jste si to sami neobjednali u akreditované firmy. Váš dodavatel energií nebo vody Vás může upozornit na základě nějakých příznaků, že ve Vašich rozvodech není něco v  pořádku, pak ale si opravu musíte sami objednat. Při revizi, odečtech, nebo Měšický zpravodaj - 22

výměně měřidel si dobře ověřte oprávnění montéra, pokud ho neznáte, chtějte průkazku, a telefon na jeho firmu. Máte-li měřidla uvnitř domu, buďte obzvlášť opatrní. Firmy nikdy nepraktikují platby v hotovosti. Tudíž žádné přeplatky, zálohy, to vše vyřizují bezhotovostní, peníze od Vás nikdo nemá žádat. A  co s  těmi legálními obchodními zástupci, kteří Vám nabízejí levnější elektřinu, plyn nebo telefon? Zde rovněž platí, že na místě je ostražitost. Do bytu je nepouštějte, nepředkládejte jim žádné zaplacené faktury - na nich totiž jsou Vaše choulostivé údaje, jako rodné číslo, bankovní spojení a další. Všechno chtějte písemně, nabízenou smlouvu nepodepisujte hned, i kdyby se Vám zdála sebelákavější, pečivě si ji v klidu prostudujte, zejména ty věty psané droboučkým písmem zcela dole. Dejte pozor na rizika, žádná sleva není zadarmo. I ta zdánlivě výhodná cena může být zcela anulována dodatečnými poplatky nebo paušály. Uvědomte si, že ten agent sleduje výhradně svůj prospěch, ne Váš - on je placen podle počtu ulovených duší. To stejné se týká i nabídek telefonních operátorů. Jakákoliv sleva se Vám může vyplatit jen tehdy, pokud co nejvíc protelefonujete (v tisícovkách korun měsíčně). Pokud provoláte měsíčně jen stovku, klidně agenta (nebo i nabídku po telefonu) rovnou odmítněte. Poslední skupinou, sice legální, ale hodnou též opatrnosti, jsou podomní obchodníci. Paleta nabídek je od nich pestrá, ale věty to je „velmi výhodná koupě“, tak na to tak pozor. Když Vám někdo bude nabízet třeba zázračný lék, který jediný pomůže od Vašich potíží, tedy ho rovnou vyhoďte. Když totiž od takových firem něco koupíte, můžete se dostat do pasti. Jednou Vás mají v evidenci, a tak Vás budou nutit stále dále a dále něco odebírat, protože jste se k tomu nevědomky zavázali ve smlouvě, a už se jich nezbavíte. Něco Vám pošlou, Vy jste to nechtěli, tak to nezaplatíte, oni pak budou dlouho zticha, a  pak se to na Vás sesype. Penále, úroky, žaloby ... Toto bylo jen pár drobných upozornění, adresovaných hlavně starším spoluobčanům, ale na lehkou váhou by to neměl brát nikdo. A povězte to i svým nezletilým dětem. Pro ně platí ještě jiný druh varování. Nebavit se s cizími lidmi, nechat se svézt autem už vůbec ne. Tady totiž hrozí mnohem drastičtější následky, než přijít o pár tisícovek. Jde totiž i o život... Napsali jsme toto vše ve snaze uchránit Vás od problémů. Kdyby to pomohlo jen jedinému člověku, nepsali jsme to zbytečně. A tak si to nakonec přehledně shrneme: • do bytu a domu nikoho neznámého nepouštět, a to ani policisty v uniformě, pokud nemají soudní příkaz nebo jste si je sami nepozvali, • nedůvěřovat a prověřovat, • své osobní údaje neznámým lidem nesdělovat (čísla telefonu, karet, konta atd.), do telefonu nikdy nesdělujte neznámým lidem, kdy jste či nejste doma, • na obecní desku by asi nikdo své osobní údaje nepověsil, na zastávku autobusu taky ne. Na Facebooku tak miliony lidí činí dobrovolně, rádi a ochotně. Tak mějte rozum aspoň Vy a neriskujte. Své soukromí bychom snad měli chránit přece jen lépe. - red -

Měšický zpravodaj - 23

TIP NA VÝLET Satalická bažantnice, Vinořský park Dnešní nabídka představuje nenáročnou jednoduchou vycházku, zcela „obyčejnou“ přírodou, nedaleko našich domovů. Nikde nemusíte nic platit, a jediné co na cestu potřebujete, je dobré počasí, „tak akorát“. Náš tip chce ukázat, že i v místech vlastně už na území Prahy se dají najít málo známá, ale hezká místa neporušené přírody. Jak už titulek naznačuje, trasa procházky vede mezi obcemi Satalice a Vinoř, a lze ji tedy jít podle volby oběma směry. My si pro popis cesty volíme jako výchozí bod obec Satalice, dnes součást Prahy 9. Výlet je vhodný jak pro pěší, tak pro cyklisty. Jen musí kolaři zachovat jistou opatrnost a ohleduplnost - stezka je místy úzká a může být vlhká. Většinou se ale jde po pohodlné cestě. Jako v parku. Pro automobilisty je výlet méně vhodný v tom smyslu, že  cesta není okružní a k autu se musíte vracet. Ale i to se dá řešit. Jak se dostat do Satalic je jednoduché. Z Měšic nejjednodušeji vlakem, ze satalického nádraží je třeba jít pěšky do centra obce. Jezdí tam i  příměstská autobusová doprava (od metra z Letňan linky 186 nebo 376, případně z Černého Mostu). Cyklisté sem snadno dojedou třeba přes Veleň a Přezletice, automobilisté přes Čakovice a Kbely. Do Vinoře jezdí též příměstská autobusová doprava. Celá naše vycházka povede po trase naučné stezky. Ta je v  celé délce už od stanic autobusů značena žlutou turistickou značkou. Je dlouhá asi 3,5 km a  má 9 zastavení s  informačními panely. Čili hned dvě výhody - nemusíte bloudit, a  nepotřebujeme zde podrobný popis cesty - všechny zajímavé informace najdete na těch tabulích - nebudou-li ovšem poničené, jsme v  Česku. Procházka po pohodlných cestách převážně po rovině nám zabere zhruba 2 hodiny. Zastávky jsou číslované (1 - 9) od Vinoře, čili my půjdeme od konce, což je úplně jedno. Cestu zahajujeme v Satalicích u zastávky autobusu Satalická obora. Jdeme ke kapličce sv. Anny z  18. století, od ní vlevo uličkou podél ohradní zdi ke vchodu do bažantnice. Tady najdeme 9. (pro nás první) zastavení pod názvem „Satalice. Pokračujeme do obory, kde najdeme zastávku č. 8 (Bažantnice v  Satalicích). Tato přírodní památka má rozlohu 15,68 ha, rostou zde staré duby, jasany, javory, buky. Hnízdí tu datlové, žluvy, sýkory, také slavík obecný, našli bychom tu i vzácné druhy hmyzu. Bažantnice byla založena kolem roku 1780 majiteli vinořského zámku a s vinořským parkem, což je náš další cíl, ji spojují aleje jírovců. Dojdeme k severnímu okraji obory a pokračujeme alejí. Tady najdeme další zastávku, č. 7, „V aleji“. Další zastávka má č. 6, jmenuje se „Na rozcestí“ - její jméno naznačuje, kde stojíte. Dále už cesta pokračuje Vinořským parkem, do kterého se zanoříme, a čekají nás tu další zastávky. Ta s č. 5 se jmenuje „Pod Hradištěm“. Hradiště je archeologická lokalita, která dodnes není prozkoumaná, ale zřejmě pochází z 10 - 11. století. Slovanské hradiště z přemyslovského období stálo na nevysokém ostrohu s příkrými svahy, do 17. století tu stála tvrz s hospodářským dvorem, vše už zmizelo beze stopy. Na okraji lesa stoj hájovna. Hradiště si můžeme obejít, a zase se vrátit na stezku. Měšický zpravodaj - 24

Vinořský park, kde se teď nacházíme, má rozlohu 37,35 ha a  protéká jím Vinořský potok. Objevíme zde nečekaně krásná místa. V  lese jsou pískovcové skalky, a  přijdeme i  k  rybníkům. Ten první se jmenuje „U  kamenného stolu“, a  je zde další, stejnojmenná zastávka, č. 4. Další zastavení, č. 3, má název „U Pohanků“, a to už přicházíme do Vinoře. Zastávka č. 2 nese jméno „Vinoř, Podskalí“, a blížíme se ke konci cesty. Zastávka č. 1 je pro nás poslední, nese název „Velká a Malá Obůrka“. Tady jsme u obou dalších rybníků, a navazuje tu další naučná stezka - do Jenštejna. Také zde odbočuje červená značka, odbočka je slepá a končí u studánky „V Obůrce“. Od studánky se vrátíme na stezku, a pak už nás žluté značení dovede ulicemi Vinoře k zastávce autobusů „Vinořský hřbitov“, zde naučná stezka začíná, pro nás končí. Jak už jsme si řekli, cestu můžeme zahájit i  zde ve Vinoři a dojít do Satalic, to podle libosti. Vinoř je obec velmi stará, první záznam o ní je z roku 1088. V roce 1651 panství koupili Černínové z  Chudenic, kterým patřilo do roku 1918. V  roce 1724 postavil pro Černíny F. M. Kaňka na místě tvrze barokní zámek. Po 1. světové válce po odchodu Černínů zde sídlily řeholnice, a v r. 1925 zámek koupil bankéř a továrník Jindřich Bělohříbek. Ten byl odtud vypuzen po 2. světové válce i s rodinou, zámek se stal majetkem státu a až do dnešní doby slouží jako zařízení ministerstva vnitra. Veřejnosti je tedy nepřístupný. Obec Vinoř usiluje o jeho převzetí. K  zajímavostem Vinoře patří ještě původně románský kostel „Povýšení Sv. kříže“ z poloviny 12. století, později barokně přestavěný. Najdeme zde i barokní faru, a na území obce řadu pískovcových plastik. Nejcennější z nich je Jan Nepomucký, před kostelem, dílo F. I. Platzera z roku 1755. Na katastru Vinoře se zachovalo 5 výklenkových kapliček, jako součást Svaté cesty z Prahy do Brandýsa z let 1680 - 1690. Právě před 66 lety na jaře roku 1945 postihlo Vinoř letecké bombardování při náletu na  severovýchodní okraj Prahy (Vysočany, Satalice, Kbely, Čakovice). Ve Vinoři bylo zničeno 180 domů, 350 poškozeno. Zasažen byl i kostel. Zahynulo tady 48 osob, 290 lidí bylo zraněno. Ve Vinoři sice náš výlet může skončit, ale pro vytrvalce se nabízí pokračování do míst, o kterých jsme už v Tipech psali - na hrad Jenštejn a do Ctěnic. Jinak je možno po občerstvení ve Vinoři odjet autobusem do Letňan, případně k vlaku do Kbel, nebo se vrátit na kole či pěšky přes Přezletice a Veleň do Měšic. Na cestu s sebou nepotřebujete nic víc než svačinu, dobrou náladu a nebe bez mráčku, což vám přeje autor Vladimír Novák Prameny: Výlety do okolí Prahy (Němec, Soukup) Turistický průvodce 1, Okolí Prahy (Soukup, David), 2007 Internet (na př. www.stezky.info / naucnestezky / ns - vinor - satalice.htm

Měšický zpravodaj - 25

Obecní policie Vážení občané, s  příchodem jarních dnů přibývá nejen energie, ale přibývá i práce. Například na zahradách a zahrádkách probíhají jarní úklidy, na polích orby a výsevy, na stavebních parcelách se začínají stavět a dostavovat domy, na silnicích, kde po dlouhé zimě zůstaly místy až kráterové výtluky, přibývají cyklisté a motorkáři a také například přibývají různé soukromé i  veřejné akce probíhající pod širým nebem do pozdních nočních hodin. A  tak jako každý rok v  době předjaří a jara místní obecní policie píše článek ve kterém upozorňuje občany na věci, které by již i za ta léta měli znát a vědět, aby se vyhnuli v mnoha případech vysokým pokutám, které jim hrozí za nedodržování zákonů a vyhlášek. K  nejčastějším celoročním přestupkům proti veřejnému pořádku patří poškozování nebo neoprávněné zábory veřejného prostranství, ale také rušení nočního klidu, které se s příchodem teplých dnů a hlavně během víkendů stává ,,top“ v dopouštění se přestupků proti veřejnému pořádku. Jako další jarní, oblíbený a stále se držící hit na předních příčkách přestupků je porušování zákona o  ovzduší a  zákona o  odpadech = spalování a  pálení zakázaného odpadu, odkládání odpadů mimo vyhrazená místa a zakládání neoprávněných skládek. Další celoroční, velmi známé a  celkem ohrané přestupky, jsou přestupky v  dopravě u kterých také během jarních a letních měsíců dochází k jistému nárůstu a to především díky cyklistům, motorkářům a  řidičům osobních motorových vozidel, kteří v  zimním období odpočívají a  jezdí pouze v  období teplých měsíců. Možná i  díky těmto vyjmenovaným řidičům je měsíc duben vyhlášen jako měsíc bezpečnosti silničního provozu, který by měl všem řidičům připomenout jejich řidičské povinnosti. Proto policie během měsíce dubna provádí větší a  častější dopravní akce v  posílených hlídkách nejen v  obcích a  městech, ale i mimo ně. I naše obecní policie se připojuje například tím, že již od března tohoto roku na doporučení dopravní policie mimo jiné provádí namátkovou kontrolu řidičů jízdních kol a zaměřuje se především na povinnou výbavu jízdních kol. Od poloviny měsíce března do poloviny měsíce dubna byla hlídkou OP Měšice provedena větší namátková kontrola povinné výbavy cyklistů v naší obci a v obci Mratín. Bohužel prozatímní výsledky jsou přinejmenším katastrofální. Například z deseti kontrolovaných jízdních kol, osm skoro vůbec nemělo povinnou výbavu a zbytek, tedy dvě jízdní kola by se mohla maximálně pohybovat někde na dvoře, nebo se pověsit do nějaké retro hospůdky, jako vzpomínka na ,,staré dobré časy“. Třešničkou této konkrétní dopravní akce bylo i zjištění, že ani jeden z 27 kontrolovaných cyklistů nevěděl přesně co všechno patří do povinné výbavy jízdního kola. Tak tedy pro všechny sváteční i náruživé cyklisty: POVINNÁ VÝBAVA JÍZDNÍHO KOLA: Jízdní kolo musí být ze zákona vybaveno: 1. dvěma na sobě nezávislými brzdami. 2. přední odrazkou bílé barvy. Měšický zpravodaj - 26

3. zadní odrazkou červené barvy, nebo touto odrazkou v kombinaci se zadní červenou svítilnou. 4. odrazkami oranžové barvy na obou stranách pedálů (lze nahradit odrazovým materiálem na obuvi). 5. nejméně jednou boční odrazkou oranžové barvy na paprscích kol. 6. při snížené viditelnosti (šero, déšť, mlha, tma) světlometem svítícím dopředu bílým světlem a zadní svítilnou červené barvy, nebo v kombinaci této svítilny se zadní odrazkou červené barvy. 7. zdrojem elektrického proudu (dynamo, baterie). 8. záslepkami, zátkami ovládacích páček Povinné nošení přileb na pozemních komunikacích cyklisty do 18 let. NEPOVINNÁ A DOPORUČENÁ VÝBAVA JÍZDNÍHO KOLA: 1. jasně znějící zvonek. 2. účinné blatníky. 3. účinný kryt řetězu a nezapomeňte. Je důležité vidět, ale také být viděn. Zlým snem každého řidiče je střet s cyklistou, protože při těchto střetech jde ve většině případů o těžké až smrtelné zranění na straně cyklisty, který mimo přilby (kterou většinou nemá) je minimálně chráněn proti nárazu. V  konečném důsledku kdy například dojde ke střetu osobního vozidla a  cyklisty během snížené viditelnosti a  jízdní kolo cyklisty nesplňuje technický stav (tedy nemá povinnou výbavu jízdního kola), může tato skutečnost vážně ovlivnit vyšetřování této dopravní nehody a cyklista, který měl například přednost při odbočování v pruhu, a zdál se na počátku vyšetřování jako účastník dopravní nehody který ji nezavinil, se může ve finále stát dokonce hlavním viník této nehody. Takže vážení a milí cyklisté, doufáme že po přečtení tohoto příspěvku provedete nejen kontrolu povinné výbavy vašeho kola a tím se minimálně vyhnete pokutě která může být až  1.000 Kč na místě, ale uvážíte zda by nebylo dobré k  těm všem povinným prvkům například přidat reflexní vestu, nebo alespoň oděv s reflexními prvky, kterých je na našem trhu v dnešní době dostatek a některé jsou i velmi vkusné a slušivé. Každopádně kontrolu povinné výbavy jízdních kol budeme provádět v  rámci měsíce bezpečnosti silničního provozu celý duben a namátkové kontroly povinné výbavy kol budeme provádět průběžně po celý rok. Dále obecní policie bude řešit neoprávněné zabírání veřejného prostranství v  podobě parkování na veřejné zeleni a  parkování v  obytných zónách. Dne 30.03.2011 proběhlo zasedání zastupitelstva obce Měšice, na kterém mimo jiné byli zastupitelé seznámeni s nabídkou odborných firem na zpracování plánu vytvoření parkovacích míst na veřejném prostranství v  naší obci. Zastupitelstvo většinou hlasů rozhodlo zpracování nezadávat a vyzvalo obecní policii k důsledným kontrolám a nekompromisnímu řešení nedovoleného parkování v obytných zónách. A vzhledem k této výzvě obecní policie začala postupovat v souladu se zákonem č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích §39, citace: Měšický zpravodaj - 27

PROVOZ V OBYTNÉ ZÓNĚ: V  obytné zóně a  pěší zóně smí řidič jet nejvýše 20km/h, přitom musí dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí ohrozit, v případě nutnosti musí zastavit vozidlo. Stání je dovoleno jen na místech označených jako parkoviště. V případě porušení ustanovení zákona 361/2000Sb., se přestupce dopouští přestupku dle §22 1l, Z. č. 200/1990 Sb., kde lze uložit blokovou pokutu ve výši do 2.000,- Kč. Pozn.: to znamená, že nelze tolerovat ani parkování v obytné zóně na příjezdu či vjezdu do domu. V očích obecních strážníků, kteří se každý den pohybují v ulicích Měšic jsou některé obytné zóny velmi nešťastným řešením a to především z důvodu nedostatečných či vůbec nevybudovaných parkovacích zálivů. Na druhou stranu mnoho občanů kteří mají možnost parkovat svá vozidla na svých pozemcích, nebo zahradách takto nečiní a  neoprávněně zabírají veřejná prostranství anebo parkují v  obytných zónách, kde je parkování mimo vyhrazená, označená parkoviště zakázáno. Je potřeba si uvědomit, že všechno má své důvody a jistá opodstatnění, že kdybychom všichni parkovali kdekoliv a kdykoliv, tak jak by to tady vypadalo a jak by se vám tady žilo. Pravdou také je, že v dnešní době má jedna rodina minimálně dvě auta, a ve chvíli kdy například na velikonoce si pro pomlázku a na návštěvu přijede zbytek rodinných příslušníků, tak zaparkují ... Jeden starší občan, při řešení parkování k hlídce obecní policie prohodil ,,jó to bolševik s tím nepočítal, na jeden panelák plánoval maximálně dva komunisty, kteří měli na auto nárok“. V některých nově vzniklých, moderních obytných zástavbách nejspíše také s něčím nepočítali ... Každopádně obecní policie bude prozatím dále postupovat v  souladu se zákony a  dohlížet na jejich dodržování. Mimo tyto vyjmenované přestupky bude obecní policie nadále pokračovat v dohlížení na dodržování nejvyšší dovolené rychlosti v obci a taktéž bude řešit ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě a  přestupky proti pořádku v územní samosprávě. Závěrem ještě upozorňujeme, že u  většiny uvedených přestupků v  tomto příspěvku lze  uložit blokovou pokutu ve výši do 1000,- Kč, u  některých i  vyšší blokové pokuty. Jiné správní delikty obecní policie postupuje správnímu orgánu příslušnému k projednání skutku, který je jiným správním deliktem než přestupkem a tam hrozí pokuty několikatisícové až statisícové (například zákon č. 200/1990 sb., §47, odst. 1, písm. g - neoprávněné zakládání skládek, odkládání odpadků, nebo odpadu mimo vyhrazená místa). Snad tento článek bude číst co nejvíce Měšických občanů a  my tím pádem budeme řešit co nejméně přestupků a když už budeme muset řešit a ,,flastrovat“, tak to aspoň nebudou naši. Krásné jaro, hodně sluníčka, přeje Obecní policie Něco pro zasmání Konečně vím, kde se bere můj špek! Normálně používám při sprchování zbytek šamponu na vlasy. Ale dnes jsem se koukla na nápis na lahvičce a běda. Stojí tam „pro větší objem a plnost“. Kruci - teď je jasné, proč nemůžu ubrat na váze! Ale mám řešení, od teď budu používat prostředek na mytí nádobí. Tam totiž je napsáno „odstraní i velmi odolný tuk“. L.L. Měšický zpravodaj - 28

Okénko Měšického zahrádkáře Vážení přátelé zahrádkáři, rybíz je další ovocný druh, který spadá pod drobné ovoce. Rybíz je rod z čeledi meruzalkovitých. Obsahuje asi 120 druhů, rozšířených v mírných a chladných pásmech celého světa, kromě Austrálie. Rybíz podobně jako angrešt nebyl znám starověkým národům. Do kultury se dostal až ve 14. století jako léčivá rostlina v západní Evropě. Větší rozsah pěstování rybízu je zaznamenán v 15. a zejména 16. století, především Holandsko, Francie, Belgie. Ze západní Evropy se šířilo pěstování do dalších zemí, zejména na sever a  do Německa. Na jihu Evropy, kde mu nevyhovovaly přírodní podmínky, se rybíz rozšířil daleko méně. Do Ameriky se evropské druhy rybízu dostaly poměrně brzo, uváděn je rok 1629 odrůda „Red Dutch“. K nám se rybíz rozšířil z Německa, přesné datum není známo, ale v 16 století se již pěstuje v zámeckých a klášterních zahradách. Největšího rozšíření u nás, dosáhl v 19. století. Léčivé účinky rybízu. - posiluje imunitní systém a tvorbu hormonů - aktivuje přeměnu látkovou v buňkách a krvetvorbu - ochraňuje buňky proti volným radikálům - chrání sliznice - uklidňuje nervy a zlepšuje náladu - podporuje funkci srdce a činnost svalů Rybíz vyniká vysokým obsahem vitamínu C. 35-40 bobulek uhradí denní potřebu tohoto vitamínu. Z vitamínů obsahuje dále B3 – důležitý pro nervy a B5 – dýchání buněk a  pěkné vlasy. Z  minerálních látek obsahuje především draslík, vápník, železo, hořčík, mangan. Nejvíce vitamínů a minerálií obsahuje především černý rybíz. Je pravděpodobné, že černý rybíz je vedle lískových oříšků nejbohatším zdrojem minerálií našeho ovoce, ale i vitamínů. Rybíz je nenáročnou plodinou, která se dá pěstovat téměř na celém území Čech s  výjimkou horských poloh. Bílý a  červený rybíz je trochu otužilejší, může se pěstovat s  průměrnou teplotou 6 – 8°C do 600 - 700 m. n .m. Černý rybíz je náročnější na teplo a pěstuje se od průměrné teploty 7°C a výše do 400 - 500 m. n. mořem. Rybíz je náročný na vláhu zvláště během intenzivního růstu letorostů, květu, nasazování a dozrávání plodů. Důležitá je hladina podzemní vody, která má být nejvýše v hloubce 0,7 – 0,9 metru. Nejvhodnější dobou na výsadbu je podzim. Rostliny využijí na jaře zimní vláhu a  i  nakypřená půda při výsadbě během zimy dostatečně slehne a  přilne ke kořenům. Vzdálenost keřů v řádku se osvědčila 1 – 1,5 m od sebe. Pro stromkové tvary 0,75 – 1 m s výškou kmínku kolem 1 m. Sázíme do jamek 25 – 30 cm o 7 – 10 cm hlouběji než byl sázen ve školce. Rybíz je náročný na půdní podmínky, zejména obsah humusu v  půdě, který by měl být nad 2,5 %. Půda mu vyhovuje hlinitá, hlinitopísčitá a písčitohlinitá, půdní reakce v rozsahu 5,5 7,5 pH. Černý rybíz je na půdní vláhu méně náročný, dobře se mu daří i na lehčích, ale humózních půdách. Rybíz je velmi náročný na výživu a  hnojení a  velmi dobře reaguje na přihnojování organickými hnojivy, avšak i  na průmyslová hnojiva reaguje pozitivně, která doplňují Měšický zpravodaj - 29

a  vyrovnávají zásobu ostatních živin v  půdě. Keře se v  průběhu roku 3 – 4 krát ručně okopávají. Závisí to na zaplevelení a  vlhkosti půdy. Poprvé je okopáváme brzy na jaře a současně přihnojíme dusíkatými hnojivy. Podruhé je třeba keře okopat hned po odkvětu a potřetí po sběru plodů. Počtvrté je okopeme pouze tehdy, pokud to keře vyžadují. V říjnu se půda okolo keřů opatrně zryje maximálně do hloubky 10 – 15cm. Rybíz má kořeny poměrně mělce pod povrchem půdy. Při hlubším rytí a okopávání by se poškodily kořeny. Současně s rytím zapracujeme i organická, draselná a fosforečná hnojiva. Při tomto postupu se nemusíme obávat zaplevelení vysázených keřů. Řez rybízu provádíme po sběru úrody, hlavně však v době vegetačního klidu. Můžeme začít po opadnutí listů, pokračovat během zimního období až do začátku vegetace, nikoliv však později než 15. března. Cílem řezu je správné formování keře nebo stromku. Po podzimní výsadbě rybízu řežeme jednoleté výhonky v předjarním období na dva až tři pupeny. V prvním roce ponecháme 5 až 6 silnějších výhonků tak, aby byly na keři symetricky rozložené a aby si nepřekážely. Na stromku ponecháme 3 – 4 výhonky. V  druhém roce ponecháme 5 – 6 jednoletých výhonků, podle vitality keře i  více. Stejným způsobem postupujeme i následující rok, přičemž počet tříletých větviček určujeme v závislosti na celkové kondici keře. Pokud je keř dobře vyvinutý, tříletých větviček může mít 4 – 5 i více. Po třetím roce od výsadby, po správném výchovném a tvarovacím řezu, rybíz vstupuje do plné plodnosti. Aby se udržela rovnováha mezi růstem a plodností, je nutné provádět každoroční řez, aby během vegetace ze základních pupenů vyrostlo 4 – 6 dobře vyvinutých náhradních výhonků. Během plodnosti odstraňujeme poškozené větve a takové, které keř nebo stromek nadměrně zahušťují. Na správně tvarovaném keři má být zpravidla 14 – 16 větviček rozličného věku, na stromku 6 – 7. Rybíz pozitivně reaguje na závlahu, úroda se zvyšuje o 30 – 60%. Závlaha také zlepšuje vzhled plodů a obsah vitamínů a cukrů. Vhodné je též mulčování, které šetří půdní vláhu. V  podmínkách Měšic rybíz netrpí velkým množstvím chorob a škůdců. V průběhu let se občas vyskytne napadení mšicí, jednou jsem objevil housenky pilatky. V  poslední době se šíří vlnovník rybízový, který zapříčiňuje zduření pupenů, které v důsledku napadení nevyraší a zasychají. Tento škůdce je také přenašečem virové choroby zvané zvrat černého rybízu. Proti škůdci chemicky bojujeme poprvé před vyrašením, podruhé ošetřujeme před květem a podle potřeby ještě za 14 dní. Používáme OMITE 57 E, THIODAN 35 EC, ANDALIN DC. Na černém rybízu se může také objevit šedé padlí angreštové. Rybíz má opravdu mnoho odrůd. Uvedu jen ty nejdůležitější. Z bílých odrůd: Blanka, Primus, Viktoria, Jantar, Olin, Orion, Dominka, Berlách ... Odrůdy červeného rybízu: Detvan, Heinemanův pozdní, Holandský červený, Hron, Koral, Losan, Maratón, Tatran, Vitan, Trent  ... Odrůdy černého rybízu: Daman, Eva, Moravia, Otelo, Triton, Vola, Roodknop ... Pro zahrádkářky na závěr recept pro zdraví. Rybízový dezert: 500 g rybízu, 70 g cukru, 50 g sága, 1/2 kelímku smetany Rybíz opereme, otrháme od třapin a  odšťavíme. Přiléváme vodu, dokud nezískáme 500 ml tekutiny. Uvedeme do varu, opatrně vmícháme ságo, na mírném ohni za stálého míchání asi 20 minut povaříme, naplníme do misek a necháme dobře vychladnout. Před podáváním vmícháme smetanu. Dobrou chuť a mnoho pěstitelských úspěchů Vám přeje. Miroslav Šmoranc Měšický zpravodaj - 30

Ještě jednou o hluku Tentokrát nepřinášíme nic nového o vývoji situace kolem vodochodského letiště, protože pro nás nastal oddechový čas, kdy vzniká doplnění studie EIA. Nám v celé kauze jde především o nadměrný hluk, ostatní faktory podpírají náš odmítavý postoj k letišti. Nás teď zaujala ještě jiná věc. Že Středočeský kraj nepodpořil náš odpor proti vodochodskému letišti, to už ani nepřekvapuje. Ale alarmující je nový výmysl ministerstva zdravotnictví (!), jak bojovat s hlukem. Jsou nějaké limity, které se nedají dodržet? Tak je zvýšíme, snadná pomoc, a to hned o 10 dB ve dne i v noci. A je vymalováno. Takto chrání ministerstvo zdravotnictví naše zdraví. Ono nestačí, že si neporadí s miliardovými úniky ze systému, to přece snadno zalepíme z našich kapes, a teď ještě toto. Stále se v této souvislosti točíme kolem decibel (dB) jako jednotek hlučnost. Není moc obecně známo, co ta jednotka znamená, jak se měří a podobně. Tak si pár základních údajů řekneme. Decibel, dB jako desetinásobek základní jednotky (Bel, B) je jednotka srovnávací, nemá žádný fyzikální rozměr. Měření hluku umožní teprve převod zvukové energie na energii jinou (elektrickou), která už se dá měřit. Decibel je jednotka logaritmická, neboli zvýšení o 1 dB neznamená lineární přírůstek o 1 stupeň, ale dvojnásobek původní hodnoty. Nelze tedy dost dobře hluk průměrovat, a tak zvaná ekvivalentní hladina hluku je vlastně jakýsi podvod, protože se nezohledňují hluková maxima, byť jich ve sledované době je značný počet. Konkrétně: letadlo přelétá každých 10 minut, hluk v  té chvíli je 80 dB, ale vy se dozvíte, že hluková zátěž je 50 dB, a je to v limitu. Každý hluk nad 70 dB je zdraví škodlivý, nad 90 db nebezpečný, a to i jednorázově. - red -

ČTENÍ KE KÁVĚ (čaji) Něco pro zasmání Snad všichni jsme zažili špatný rande, ale tohle je něco ... V Anglii vyhlásili soutěž o  nejtrapnější první schůzku. Vítězka popsala svůj zážitek. A bezkonkurenčně vyhrála! Řekla, že to bylo uprostřed zimy ... Sněžilo a byl pěkný mráz a kluk ji vzal na lyžování do hor. Byl to denní výlet (ne přes noc). Neznali se - koneckonců. Byla to zábava, ale nic se celkem nedělo do chvíle, kdy se pozdě odpoledne vydali na cestu domů. Sjížděli autem z  kopců, když si postupně začala uvědomovat, že si neměla dávat to extra kafe. Byli asi hodinu daleko od nejbližšího záchodu a v úplné pustině! S rozpaky se mu svěřila. Společník jí navrhoval, ať to zkusí vydržet, což na chvíli fungovalo. Naneštěstí, kvůli těžkému sněhu a následné pomalé jízdě se dostala do bodu, kdy už se to nedalo vydržet - a tak buď ke krajnici, nebo u jeho auta. Zastavili a ona se rychle odplížila za auto, strhla si kalhoty - a začala. V hlubokém sněhu se jí špatně držela rovnováha, tak se opřela půlkou zadku o nárazník, aby sebou nepraštila. Měšický zpravodaj - 31

Společník stál na druhé straně auta a  dával pozor na silnici - byl to opravdový gentleman a ani ho nenapadlo se juknout. Jediné na co myslela, byla ta úleva v této poněkud ostudné situaci. Nicméně, hned jak skončila, začala si být vědoma jiného pocitu. Ohnula se, aby  si  natáhla kalhoty a  zjistila, že je pevně přilepena k  tomu nárazníku. Myšlenky na jazyk mrazem přilepený k zábradlí jí vstoupily do hlavy, jak se marně pokoušela oddělit svou kůži od ledového kovu. Rychle začínalo být jasné, že díky extrémní zimě má na krku úplně nový problém. Zděšena trapností situace a  přesto si vědoma i  humornosti té chvíle, odpověděla na otázku společníka, „proč jí to tak dlouho trvá“, že jí bohužel přimrzla jedna půlka k autu a že potřebuje pomoc! Jak obcházel auto, tak se pokoušela zakrýt svetrem a jak se tak dívala úpěnlivě do jeho očí, on se začal hrozně smát. Ona se také začala hihňat a když se konečně uklidnili, začali to dilema řešit. Čelili, v  této hystericko-komické situaci, opravdovému problému. Oba souhlasili, že potřebují asi něco horkého, aby osvobodili její chladnoucí pozadí ze zajetí ledového kovu! Mluvíc o tom, co ji původně dostalo do tohoto problému, pochopili, že tímto způsobem jej také musí řešit. Takže, jak se dívala odvráceným směrem, její nový nápadník jí na prvním rande „odčůral“ půlku zadku od nárazníku. A  jak jejich první „trapné“ rande skončilo? Stal se jejím manželem a  seděl vedle ní při soutěži, kde bezkonkurenčně vyhrála ! ! L.L.

„Pálení čarodějnic“ Velikonoční svátky jsou již sice za námi, ale možná se právě teď chystáte nebo jste se již vrátili z  další tradiční akce spojené s  koncem měsíce dubna a  tou je tzv. „Pálení čarodějnic“. Čarodějnice se pálí v noci z 30. dubna na 1. května a tento zvyk má dlouhou tradici – ještě z pohanské doby. Lidé tuto noc zapalovali na vyvýšených místech ohně. Původně na ochranu před zlými duchy a  démony (později ve středověku i  před čarodějnicemi – odtud ten název). Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní až magickou moc pro zvýšení úrody a plodnosti. Pálení čarodějnic se u  nás udrželo do dnešních dnů, zejména na vesnicích. Já jsem vyrůstala v Miškovicích a tam se tento zvyk udržoval z generace na generaci. Ani komunisté nic nezmohli, tak ho alespoň oficiálně přejmenovali na „Ohně míru“. A tak na nejvyšším místě za vesnicí, říká se tam „Na Fořtě“ připravili kluci z  nařezaných suchých stromů co nejvyšší hranici. Nahoru na hranici připevnili hadrovou čarodějnici (většinou se jménem té největší místní drbny). Večer se tam sešla převážná část obce a někdo ze starších hranici zapálil. Za naší generace se hranice už nepřeskakovala, byla totiž 3 až 5 metrů vysoká. Tak se jenom okolo ohně stálo nebo sedělo (to podle počasí), někdy se hrálo na kytaru a zpívalo a někdy jen tak hledělo do ohně. Naše hranice byla většinou vidět do širokého okolí a na to jsme byli náležitě pyšní, že je tak vysoká.

Měšický zpravodaj - 32

Když oheň pomalu dohoříval, rozcházeli jsme se s hezkým pocitem domů. My holky jsme pak ještě s úsměvem přemýšlely o dalším pěkném zvyku – kdo nás na 1. května asi políbí pod kvetoucím stromem. S úsměvem vzpomíná Anna Raková

Z Měšic do Měšic V sobotu 16. 4. 2011 kolem sedmé hodiny ranní to vypadalo na parkovišti v ulici Hlavní před obecním úřadem jako na ,,Václaváku“. Hemžilo se to tady turisty různých věkových kategorií s batůžky, naproti úřadu parkoval krásný zájezdový autobus a ze všech okolních ulic se postupně valily další skupinky, které po půl osmé obsadily skoro celé parkovišti před obecním úřadem. Poté se tam objevila krásná černovlasá slečna se jmenovkou na  klopě „stevard č. 1 Petra“, která postupně obcházela příchozí a  odškrtávala si jména ze seznamu, který měla ve svých deskách. Zároveň s ní se objevil mladý, sympatický muž, taktéž s jmenovkou na klopě „stevard č. 2 Luboš“ a ten postupně převáděl skupinky turistů na druhou stranu ulice k zájezdovému autobusu. Chvíli před osmou hodinou se zavřely dveře autobusu a  konečně se mohlo vyrazit, ale nestalo se tak, protože v reprácích celého autobusu se ozval většině cestujícím známý hlas zákona z Měšic s hlášením „vážení cestující, vítejte na palubě Busingu Karosa 737 z Měšic do Měšic, momentální venkovní teplota vzduchu je 7,5 stupně nad nulou, cesta potrvá přibližně 1 hodinu a 25 minut, veškeré informace o výletu, pokyny a bezpečnostní instrukce najdete v  kapsách sedadel před vámi. Nyní uveďte prosím svá sedadla do svislé polohy a  připravte se na start, děkuji za pozornost“. Poté následovala ještě krátká bezpečnostní instruktáž, kde se cestující dozvěděli, že Busing 737 má například dva nouzové východy, že v případě úniku útrobních plynů spolucestujících, bude všem ostatním rozdána ochranná rouška, která byla ukázána i  s  postupem správného nasazování a  upozorněním, že jako první se nasazuje dětem. A  pak už se vážně odstartovalo. Během cesty palubní personál rozdal dobrou a chutnou svačinu ke které byla přidána jako bonus originál Belgická mini čokoláda ve tvaru cestovního letadla, prý na možné nervy a stresy z letu . Během cesty vyhrávala harmonika a cestujícím se dostalo i výkladu o historii husitského města Tábora, o  historii obce Měšice u  Tábora a  také o  historii a  vzniku Měšického zabijačkového týmu, který tento výlet pořádal. Cestolet s  Busingem utekl i  když někde u  Benešova byla přestávka, kde mimo jiné po nás naši nejmenší cestující zanechali jasnou stopu na ploše parkoviště, a  to křídami namalovaného autobusu s nápisem Měšice u Prahy. Kolem desáté hodiny jsme míjeli tabuli s označením začátku obce s nápisem MĚŠICE a  po pár minutách jsme uviděli skupinku fotografů zachycujících náš příjezd a  mávající místní občany. V  našem Busingu zavládla silná vlna nadšení a  potěšení z  tak milého a srdečného přivítání. Po vystoupení z Busingu následoval úžasný, dávno již zapomenutý vítací lidový ceremoniál ze strany občanů Měšic u Tábora a to žena nabízející chleba se solí a velké plato plné panáků s čirou blahodárnou, pravou jihočeskou. Dále místní měšické děti zahrály na píšťaly dvě krásné lidové písně z niž jedna byla jak jinak než „od Tábora až k nám ...“. Měšický zpravodaj - 33

Po uvítacím ceremoniálu jsme byli všichni pozváni do malé místní vinárničky, kde  jsme  si vzájemně předali letáčky, mapy, pohlednice a  informace o  našich obcích. Měšický zabijačkový tým předal svůj speciální dar (balíčky plné zabijačkových dobrot) celé místní samosprávě a  náš občan Holeček přidal za naše Měšice taktéž speciální dar a  to vzácný, ojediněle se vyskytující červený kámen z  naší měšické červené skály. Nutno podotknout, že co jsme během tohoto uvítacího posezení vypili, šlo bez debat na účet místních měšických občanů. Následovně jsme se všichni společně a pěšky vydali na prohlídku měšického zámku. Během cesty na zámek jsme v dálce zahlédli měšickou kapli sv. Anny a zastavili se u měšické lípy, která je stará skoro třista let. Měšický barokní zámek se svojí zámeckou zahradou mnohé z nás nadchl a když dorazil průvodce a majitel v jedné osobě pan hrabě Dr. Jan Nepomuk Albert Berwid - Buquoy z Ellgutu, poslední žijící rodinný příslušník jehož prapředci byli majiteli měšického zámku bylo to víc než jen obyčejné setkání. Zjišťujeme, že pan hrabě má obrovské znalosti nejen o historii tohoto barokního zámku a jeho dlouhosáhlé vyprávění je velmi zajímavé, ale už dost dlouhé, jsme nakonec rádi, že naše mluvka Lída (která toho taky dost nakecala, hlavně během cesty), zastavuje výklad pana hraběte s tím, že máme ještě hodně věcí před sebou a dostáváme se už do časového skluzu. Takže ještě navštívíme nově vybudované toalety pro návštěvníky zámku a odcházíme o dalších 150 metrů dále,  k domu pana Volfa. Zde se kocháme pohledem na raritu Měšic u  Tábora, na ,,Měšický orloj“, mimochodem jeho výroba trvala cirka jeden rok a je to vlastně mini kopie pražského orloje bez apoštolů a smrtky. Ještě jsme se koukli na krásné velké papoušky na zahradě pana Volfa a poté jsme už pěkně hladoví vyrazili k autobusu a jeli na oběd. Oběd byl také v Měšicích a to v nádherném prostředí „restaurace na Knížecím rybníku“. Mimo nádherné útulné restaurace v rybářském stylu, jsme mohli obědvat na terase obklopené rybníkem a pak se třeba projít po jeho břehu, nebo po přilehlém kempu, patřícího taktéž k restauraci. Oběd dle všech strávníků byl víc než dobrý, včetně příjemné obsluhy. Po obědě nám ke kafíčku, nebo zmrzlinovým pohárům vyhrávala naše harmonikářka a chvílemi to vypadalo, že tady zůstaneme až do odjezdu a budeme se sdružovat s Měřickými, kteří nás doprovázeli a obědvali s námi. Nakonec přišlo zavelení naší mluvky, že v půl třetí a pět minut před restaurací, u Busingu. Nalodili jsme se na palubu našeho Busingu a  mířili do tři kilometry vzdáleného husitského města Tábora, kde na nás čekala průvodkyně. Kdo nestál o  prohlídku centra s průvodkyní, obešel a prošel si táborské náměstí a jeho uličky sám. Někteří zapadli do první pivnice na  kterou narazili, aby se posílili na výšlap kopce do centra. Jiní si například na náměstí prohlédli nádherný táborský Děkanský kostel s kostelní věží vysokou 75 metrů a ti, kteří se procházeli s průvodkyní se opravdu dozvídali mnohé zajímavosti o budovách a  okolí staré, historické části města Tábora. Zde také měli čest se setkat v  jedné uličce s dalším starostou a to starostou města Tábora. Takže v jeden moment bylo v jedné táborské uličce přestarostováno . Ruce a zdravice si zde podali, starosta obce Měšice u Tábora, starosta města Tábor a starosta obce Měšice u Prahy (foto máme). Po tomto neplánovaném starostovském setkání jsme se srazili u nádherné, velikonočně vyzdobené a asi desetimetrové břízy uprostřed táborského náměstí a  pomalu se začali loučit s  „Měšičákama“, kteří nás po celou dobu včetně celé místní samosprávy doprovázeli. Během tohoto loučení ukápla i nějaká ta slza a celým náměstím se nesla hesla a zdravice „Měšičákům zdar“, „Měšice Měšický zpravodaj - 34

děkují Měšicím“, „Měšice se těší na Měšice“ „ať žijou Měšice“ ... no prostě úžasná a srdečná záležitost. Po cestě k autobusu mnoha z nás běhalo hlavou, že se na dohodnutou návštěvu těchto milých a  srdečných „Měšičáků“ musíme dobře připravit, minimálně tak jako oni na tu naší. A  abychom nezapomněli dodržet slib o  dalším družení našich obcí, který jsme si dali na náměstí u nich v Měšicích. Tak snad toto podrobnější popsání zážitků a prožitků sobotního výletu do Měšic u Tábora bude stačit k  tomu, aby jste vy milí občané Měšic u Prahy, kteří jste se osobně neúčastnili tohoto setkání, mohli alespoň trochu té atmosféry neuvěřitelné srdečnosti a  družnosti nasát z  těchto řádků a  poté se společně s  námi těšili na příjezd Měšických občanů k nám do našich Měšic. Pár táborských měšických už možná u nás uvidíte někdy v srpnu, kdy by se po dohodě mělo hrát fotbalové utkání Měšice - Měšice. No a  v  říjnu by měl dorazit plný autobus táborských měšických občanů, kteří budou chtít poznat obec Měšice u Prahy a podružit se s místními občany. Po nástupu do našeho Busingu vyjíždějícího z Tábora směrem na Prahu, jsme všichni vážně začali debatovat o  tom, co pro ně připravíme, kam je vezmeme, co jim ukážeme ... atd., když tu se opět z reproduktorů ozval známý hlas naší mluvky s hlášením „vážení účastníci zájezdu, vítejte na palubě Busingu Karosa 737 směřujícího z Měšic do Měšic“ ............................... MĚŠICKÝ ZABIJAČKOVÝ TÝM A ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU PS:

Důležitá informace pro účastníky zájezdu: Fotodokumentace s  hudebním a  titulkovým doprovodem Vám bude v nejbližší době doručena naším týmem, zdarma až domů :-). PODĚKOVÁNÍ: Měšickému zabijačkovému týmu a jeho mluvce, Železářství Měšice u Prahy, Obecnímu úřadu Měšice u Prahy, celé příměstské správě Měšic u Tábora, panu Volfovi z Měšic u Tábora, paní Kolářové z Měšic u Tábora, panu kronikáři z Měšic u Tábora  SPECIÁLNÍ PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ: Občanům Měšic u Prahy (účastníkům výletu) a občanům Měšic u Tábora (za úctyhodné přivítání). ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ: Jarce Chlumské a Petře Hrotákové za výbornou palubní svačinu, Petře Žembery a Lubošovi Nešporovi za kvalitní služby palubního personálu, panu Syslovi za větu: „v tom divadle měli dneska hrát a přeložili to na zítra, to je taky vaše práce?“ Mluvce Lídě za chvilku mlčení na cestě domů mezi Prahou a Líbeznicemi. Malé Nešporové za otázku při zpáteční cestě: „tati, ráno jsme jeli do Měšic a už zase jedeme do Měšic?“ Panu Novákovi za větu: „to jsem ještě v životě nezažil a to už jsem toho zažil!“ Redaktorce Táborska za větu: „Vy jste mluvčí Měšic nebo z  Měšic?“ Starostovi obce Měšice u  Prahy za  větu: „tak  tohle se Vám opravdu povedlo, jsem rád že jsem jel“ a všem dětem, které všude malovali náš Busing s nápisem Měšice u Prahy a snědli všechnu čokoládu. Dále paní Fialové za minimálně 20x opakovanou otázku: „a kdy zase uspořádáte další výlet?“ Starostovi Měšic u Tábora za větu: „přijedeme na Měšickou zabijačku a i to prase přivezeme!“ Panu Jirouchovi za větu: „oni se s námi baví, jako kdyby jsme se odjakživa znali, to je paráda.“ Panu řidiči autobusu za větu: „jezdím dlouho, ale toto je fakt dobrý, držím Vám palce, jste super.“ Paní Jačkové za větu: „díky Vám se vracím do míst svého mládí, netušila jsem, že se sem ještě někdy podívám.“ Účastnici pí Palasové za báseň napsanou na koleni během cesty (budete si moci přečíst v příštím čísle). Zabíjačkový tým Měšický zpravodaj - 35

KUCHAŘKA NAŠÍ VESNICE KUŘECÍ PLACIČKY Potřebujeme k tomu: půl kila kuřecích prsou, 4 lžíce olivového oleje, 4 lžíce Solamylu, 4 vejce, kari, gril. koření, sůl, pepř, sojovou omáčku, worcester. Maso nakrájíme na malé kostičky, smícháme s  přísadami a necháme odležet. Pečeme v lívanečníku. Podáváme teplé i studené a hodí se i jako výborné pohoštění pro návštěvu. A teď si upečeme móóóc velkou dobrůtku. ÚŽASNÝ TVAROHOVÝ MOUČNÍK Potřebujeme k tomu: Těsto – 2 celá vejce, 1 hrnek cukru krupice, ½ hrnku oleje, 2 hrnky hladké mouky, 1 prášek do pečiva, 1 vanilkový cukr, 1 hrnek mléka, kakao Krém - necelý ½ l mléka, 2 vanilkové pudinky + cukr dle chuti, 2 tvarohy, rum dle chuti, 1 máslo Poleva – 2 zakysané smetany, čokoládu na vaření Těsto: vše smícháme dohromady, plech vymažeme a  vysypeme a  vylijeme polovinu těsta. Do druhé poloviny dáme kakao a nalijeme na světlé těsto a pečeme při 180-200°C asi 15 – 20 minut. Krém: uvaříme pudink a  ještě do horkého zašleháme máslo, přidáme tvaroh, rum a  ještě našleháme. Krém naneseme na vychladlé těsto, uhladíme a  navrch dáme polevu. Rozpustíme si čokoládu a pak do ní rychle vmícháme zakysanou smetanu. Dáme vychladit a pak papáme s kafíčkem. Dobrou chuť Lála

Ze sportu a kultury

XIII. ročník tradičních jarních rybářských závodů Klub rybářů Měšice pořádá v  sobotu dne 21. května tradiční jarní rybářské závody u rybníčku „Kruh“. Začátek je od 7:00 hodin. Zúčastnit se může kdokoliv. Lístky na závody je možné za cenu 200,- Kč zakoupit od 1.5.2011 v  restauraci „U  Václava“ nebo v  den závodu před zahájením na místě. Po celý průběh závodu i večer bude zajištěno pro závodníky i diváky bohaté občerstvení a na závěr závodu jsou připraveny pro vítěze hodnotné ceny. Rybník je bohatě zarybněn a  tak se očekávají super úlovky. Na večer je připraveno posezení u  táboráku. Přijďte si zachytat, pobavit se a  vezměte s  sebou i  své známé. Nebudete litovat, protože měšické rybářské závody a večerní posezení u ohně je vždy příjemné. Měšický zpravodaj - 36

VIII. ročník Dětského dne Rok utekl jako voda a nás a hlavně naše děti čeká další oslava Dne dětí. Letošní rok se již po osmé setkáme u rybníčku „Kruh“, abychom tu v sobotu 28. května 2011 od 14:30 společně s dětmi oslavili jejich svátek. Na děti čekají opět všechny jejich oblíbené sportovní a  zábavné soutěže. Děti, nezapomeňte doma koloběžky a kola a případně i něco suchého na převlečení, protože opět přijedou hasiči a to bude zase pořádný fičák. Pro všechny soutěžící děti budou připraveny pěkné ceny. Na závěr provedeme již tradiční slosování všech účastníků. Po celý den bude pro děti a jejich doprovod zajištěno občerstvení. Tak tedy ještě jednou: VIII. ročník Dětského dne se koná v  sobotu dne 28. května 2011 od 14:30 „U Kruhu“ Na setkání s vámi se těší organizátoři této akce 17. Vejšlap na kole i pěšky povodím Mratínského potoka Organizátoři vás srdečně zvou na již 17. Vejšlap na kole i pěšky Povodím Mratínského potoka, který se bude konat v sobotu 21. května v Líbeznicích Prezentace i start: 9:00 – 9:30 hod v Líbeznicích – fotbalové hřiště. Cíl v 15:00 hod také v Líbeznicích – fotbalové hřiště. Trasy: Drahaňská rokle, Dolní Povltaví - Máslovice Pěší trasa: 19 km, Cyklo trasa: 36 km. Startovné: dospělí 20,- Kč, děti 5,- Kč V cíli pamětní list, možnost občerstvení a radost z pohybu. Více informací na www.pochod.unas.cz

red.

Slavnostní ověnčení Velikonoční břízky Protože datum letošních Velikonoc vyšlo až koncem dubna a  počasí několika předcházejících dní přálo, máme letos poprvé Velikonoční břízku krásně olistěnou. Tak jak bylo avizováno, sešel se „Velikonoční tým“ v  počtu 4 lidí (slovy čtyř …?) v sobotu 16.4. ráno v 9:00 hodin, aby pro všechny spoluobčany ozdobil břízku a tak projasnil naši jarní obec. Krásnou břízku dovezla obecní parta již v  pátek. My se na ni v  sobotu ráno vrhli, ozdobili a s pomocí ještě několika okolo jdoucích a ochotných lidí vztyčili. Upravili jsme okolí, zametli parkoviště před Obecním úřadem a šli na oběd. Po obědě jsme u  břízky nachystali malé občerstvení (zcela v  naší režii), výborné velikonoční bochánky a  perníčky, bílé a  červené vínko, pro děti limonádu a  těšili se na  příchozí. Počasí bylo ideální, krásné sluníčko nám chtělo vynahradit celý uplynulý týden, kdy byla zima jak v Rusku. Okolo 14:00 hodiny se začali trousit první rodiče s dětmi. Měšický zpravodaj - 37

Přinesli malovaná vejce, která si sami pověsili. Ochutnali mazanec, občerstvili se, popřáli hezké jaro a postáli pod břízkou. Potěšilo nás, že přišlo poměrně hodně lidí. My jsme ale již spěchali na Dětský karneval, který začínal v  15:00 hodin v  hospodě „U  Václava“. (Sice zazněl návrh, že bychom si jako „Velikonoční tým“ mohli také udělat takový malý výlet, třeba na Velikonoční ostrovy, ale protože je to trochu z ruky a děti čekaly, tak to necháme na jindy). Jiří Bejlek Dětský maškarní karneval I  tato akce se konala 16 dubna. Hned po zdobení Velikonoční břízky se většina dětí s  rodiči odebrala do hospody „U  Václava“ na každoroční Dětský maškarní karneval. Zde pro ně byl nachystána ozdobená místnost s parketem pro jejich maškarní rej. Oproti loňskému roku, kdy byla zima a  pršelo, mohli letos přijít děti v  maskách bez obav již z domova. Nehrozilo, že jim déšť masky rozmáčí nebo nastydnou. Účast byla také větší. Opět se bylo na co dívat a  co obdivovat. To bylo princezen, pirátů, kovbojů a  dalších zajímavých a nápaditých převleků. V koutě postávaly bezdomovkyně, na parketu křepčily zdravotní sestřičky, kolem nich kroužil vodník s mušketýrem, nad nimi poletovala beruška a přišlo se na nás také podívat jaro - holčička s našitými květinami na kalhotách a tričku s krásným věncem upleteným z velkých listů a s pugétem květin v ruce. Všechno jistila potetovaná rokerka ovázaná řetězy a indiánka Rybana. Děti za rytmů diskotékové hudby skotačily, pod vedením zkušené mašinky Dráži Myšákové objely několikrát sál a  blízké okolí (z  mašinky se po tomto výkonu opravdu kouřilo). V  občerstvovací stanici, kde šéfovala Lálka Langmayerová dostaly sladkosti a  neúnavně se opět zapojily do tance a  soutěží. Kdo měl zájem namaloval na čtvrtku velikonoční vajíčko, které nyní zdobí okna obecního úřadu. Protože všechny masky byly velice pěkné, tak se těžce hledal vítěz, a proto porota vybrala několik opravdu zajímavých a ty bez rozlišení pořadí vyhlásila a odměnila drobnými dárky. Ty ovšem dostávaly i ostatní děti, aby jim to nebylo líto. Děti byly spokojené a doufáme, že i jejich rodiče. Všem děkujeme za účast, hospodě „U  Václava“ za poskytnutí prostor a  zajištění občerstvení, zmiňované mašince D. Myšákové, že dobře přiložila pod kotel a  všechno udýchala, L. Langmayerové za přípravu akce a za dobře zvládnutý nával při odměňování rozjetých dětí. V neposlední řadě i obci za finanční příspěvek na nákup sladkostí. Hezké jaro všem přeje Jiří Bejlek Placená inzerce:

KOMINICTVÍ BAROŠ MARTIN

- Kontrola spalinové cesty (tj. povtrzení -důležitý papír) - 500 Kč - Vymetení komína (spalinové cesty) -300 Kč - ostatní služby najdete na webové stránce Tel: 774 348 574 , e-mail: [email protected] Na Výsluní 1305, 277 11 Neratovice Měšický zpravodaj - 38

STUDIO ALL-IN-1 kosmetické a masérské služby Čakovičky, Krátká čp. 167 profesionálně vybavené studio, Vám již čtvrtým rokem nabízí: - celkové ošetření pleti certifikovanou přírodní kosmetikou - klasické masáže a aromamasáže celého těla - individuální kurzy baby-masáží pro rodiče - parafínové zábaly - depilaci teplým voskem - barvovou typologii, líčení - přístrojovou enzymatickou regeneraci

Sleva 15% na jednu proceduru s tímto inzerátem do 31.5. 2011 Kontakt: mobil: 721 377 136, tel.: 315 695 976 www.all-in-1.euweb.cz

Vážení obyvatelé Měšic a  okolí. Je nám ctí využít možnosti měšického zpravodaje, a informovat Vás o našem záměru, v „měšické sokolovně“. Jako nový provozovatel golf drivingu, Vám nyní nabízíme prvotřídní služby z  oboru gastronomie v  nově otevřené nekuřácké restauraci. K dispozici je samozřejmě i prostorná zahrádka s přilehlým dětským koutkem pro rodiče s  dětmi. Restaurace a  vše v  areálu je plně k  dispozici i  pro ty, kteří neholdují golfu. Pro rodiny s  dětmi jsme opravili minigolf a  zbudovali dětský koutek. Veliký důraz klademe na kvalitu služeb a příjemné prostředí. Naším cílem je co nejdříve opravit historickou fasádu a  pro návštěvníky celoročně poskytovat plnohodnotný servis. Těšíme se na Vaší návštěvu a doufáme, že  většina z Vás se stane spokojenými návštěvníky golf restaurace Měšice a celého areálu klubu. Golf Servis Měšice s.r.o. Měšický zpravodaj - 39

Vydává Obec Měšice - registrační číslo MK ČR E 14565. Měšický zpravodaj - Únor 2011. Ročník 8, číslo 2. Vychází v nákladu 700 výtisků. Řídí redakční rada ve složení: Jiří Bejlek, Vladimír Novák, Anna Raková, Drahoslava Myšáková, Lálka Langmayerová. Uveřejněné příspěvky nemusí vyjadřovat názory redakční rady. Náměty, dotazy a příspěvky je možné předat v označené obálce na Obecní úřad nebo vložit do schránky před vchodem do obchodu v budově TESKO, případně zaslat na e-mail: [email protected]. Důležitá telefonní čísla: Obecní úřad - 283 980 330 Obecní policie - 723 737 027 Grafická úprava a tisk: Tiskárna Tigras s.r.o., Klíčany Toto číslo vyšlo 29. dubna 2011, příští číslo vyjde v červnu 2011. Distribuováno zdarma. Měšický zpravodaj - 40