sobota neděle pondělí úterý středa čtvrtek
ZPRAVODAJ 2 U příležitosti 61. loutkářské Chrudimi. Toto číslo vyšlo v neděli 1. 7. 2012.
Chvála loutek aneb Záleží na úhlu pohledu Odskočme si trochu do historie, do doby, kdy Gordon Craig na počátku 20. století vymyslel a propagoval svou teorii nadloutky jako ideálního herce, který nepodléhá emocím, a jeho výkon je stále stejně kvalitní. O Craigovu teorii se sice stále vedou spory, přicházejí stále nové interpretace, jak to vlastně myslel. Nicméně, z jistého úhlu je teorie dokonalého neživého herce pochopitelná a sympatická. A v návaznosti na ni můžeme jít ještě dále – posuzovat výhody loutky jako partnera či spolupracovníka v civilním životě. Samozřejmě, škarohlídové mohou mít předsudky, neboť obecně „loutková vláda“, či Nora v Ibsenově (nikoli Ipserově) Domečku pro panenky evokují nepěknou manipulaci, zkrátka podvod a duševní trauma. Ale podívejte se na to z druhé stránky, pootočme úhel pohledu. Stejně tak, jako se dnes lidé mnohdy lépe než k sobě navzájem chovají ke svým zvířátkům či jiným domácím miláčkům, chovají se většinou lépe i ke svým loutkám. Nebo jste zažili, že by vás každý den někdo s láskou pečlivě ukládal do měkké postýlky, pečlivě se staral o vaši garderobu, a nedělal si iluze, že cokoli uděláte sami? A navíc je majitel vděčen, že je nemusí živit (naopak svým způsobem loutky živí jeho), neplatí za ně daně, ví, že se jeho soubor nehádá, neitrikuje. Když jim vynadáte, loutky se sice „tváří“, či přímo šklebí, ale neřeknou ani slovo. Dovolí vám, abyste jim třeba ve vzteku utrhli nohu či ruku, ale pak je na vás, abyste je opravili. Jsou to skvělí kamarádi a ideální partneři – když se potřebujete vypovídat, s účastí vás vyslechnou a pohladí pohledem, nepodléhají hysterii, nedrbou a máte jistotu, že všechna tajemství, která jim sdělíte, se od nich nikdo nedozví. Dokážou být čímkoli si přejete. Mluví vaším hlasem, jsou vaše druhé já, jsou zrcadlem vašich činů. JANA SOPROVÁ
Jediným limitem je fantazie S Jirkou Vyšohlídem, hercem a muzikantem Divadla Drak a porotcem letošní 61. loutkářské Chrudimi, jsem se setkala jen několik málo minut po jeho příjezdu. Měl hlad, sedl si s obědem do stanu. Chtěl jíst, ale já se ptala. Tak odpovídal. Tak, Jirko, jak se máš? Normálně bych se měl i dobře – kdybych byl doma. Vzhledem k tomu, že jsem teď viděl dost představení během uplynulých deseti dnů (na festivalu Divadlo evropských regionů, pozn. red.), tak jsem malinko zalitoval, že jsem Michalovi slíbil účast na LCH, protože představa, že vidím zase spoustu představení… To víš, já jsem si tam dával i čtyři představení denně… Tak to bude i tady... Tam to ovšem bylo dobrovolně. Byla to představení, která jsem chtěl moc vidět. Ale zase je pravda, že tam byl i den, kdy jsem viděl jen jedno představení a to bylo úplně blbý. Tady musím vše vidět povinně, nic nerozlišovat. Musím se na to psychicky naštelovat, nastavit si speciální pohled. Překvapí tě jako diváka ještě něco? To víš, že ano. Třeba teď na hradeckém festivalu! Chodil jsem jen k nám (do Draku, pozn. red.) a úplná bomba byla Farma v jeskyni. Hráli takový „trailer“ ze všech svých inscenací a to bylo geniální. Možná je to i lepší, než celé jejich inscenace. Víš, jejich princip tvorby – divadlo úžasného pohybu a zvuku – jde uplatnit i na dětského diváka. Vždyť jednou z částí tohoto představení byl výstup s loutkou. Po jak dlouhé době se vracíš na Chrudim? Řekl bych, že jsou to tak čtyři roky. A jako porotce jsem tu vlastně poprvé.
A jaký budeš porotce? Hodný, nebo zlý? Tak to ještě nevím. Jen doufám, že budou členové poroty sdělovat své názory, bude jich tedy mnoho, bude to skutečně o subjektivním zážitku každého z nich a zazní tak třeba šest různých pohledů na věc. A herci se s tím pak budou muset vyrovnat… Nechci, aby se činil nějaký „výsledek“. Je nějaký rozdíl mezi pohledem „obyčejného“ diváka a pohledem porotce? Já myslím, že to dělení je „porotce-normální divák“ a „porotce-odborník“. Já se řadím k tomu prvnímu. Odborníci, tedy lidi od fochu (herci nebo režiséři) už mají v sobě nastavená nějaká meřítka a mantinely. Ale vždyť tě může nadchnout divadlo, o kterém vůbec nic nevíš. Když jdu na představení, tak se z něj musím něco dozvědět, získat nějakou emoci, ten tvar ke mně musí promluvit. A to může být i zcela abstraktní… Když jsme hráli v Japonsku „Vidličku“, takové představení o radosti ze zvuku, tak se po představení dělala jakási anketa a jedna holka napsala: „Strašně se mi to líbilo, ale nevím proč.“ A to je dokonalá ukázka toho, jak může divadlo fungovat bez příběhu. Nemám nic proti „intelektuálštinám“, ale divadlo by mělo obstát i bez toho, aby byl člověk nabouchanej vědomostma. Myslíš, že má loutkové divadlo budoucnost? Má obrovskou budoucnost. Vždyť i činohry zjistily, že loutky mohou na rozdíl od herců všechno. A beztrestně. Nehledě na to, že herce máš jen jednoho a málokterý se dokáže skutečně transformovat do různých poloh. Většina herců hraje pořád jen sebe… Ale loutku můžeš udělat, jakou chceš. Já myslím, že název „loutkové divadlo“ je blbost. Mělo by se to přeorat…
Snahy jsou. Viz lehce vyčpělé označení „alternativní divadlo“. To je taky úplně blbý. Munzar na Tháliích říkal, že to slovo – alternativní – ho hrozně štve. Představte si, že byste letěli letadlem s alternativním pilotem. Já bych s ním teda neletěl! A ty máš nějaký ehm… alternativní název pro alternativní divadlo? Nemám. Název „loutkové divadlo“ svádí k tomu, že tam musí být jen loutky a tak to dávno není. Pro mě je to „divadlo výtvarna, obrazu a zvuku“. Text chápeme spíš jako součást zvukového plánu. Třeba to, co tady budeme hrát zítra – U kanónu stál –, je úpný návrat na začátek. Je to čisté maňáskové divadlo, kde občas vylezeme zazpívat písničku. Je to založeno na dokonalém textu Vítka Peřiny a vygagovaném hraní s loutkami. Mám pocit, že to je dnes jedna krajní poloha, tou druhou je takové to abstraktní hraní, kde moc nevíš, o co jde, ale hází to emoce, které tě baví. Náš styl – styl Draku – se dá dělat pořád. Jediným limitem je fantazie. Krásou loutkového divadla je jednoduchost. Minimalismus v prostředcích, který pak může být maximalismem v zážitku. Dnes je všechno přetechnizované a člověk je tam děsně malý. Už nemá šanci. Ale co když jen vyleze loutka, herec zahraje na flétničku – to může být síla. To je zázrak loutkového divadla. Přijíždíš sem s nějakými očekáváními? Pokaždé když jsem tu byl, tak jsem viděl představení, která mě obrovsky nakopla a inspirovala. Čekám tedy na další pěkné kousky. PETRA HLUBUČKOVÁ
2
Loutkářský štrúdl Tato akce vyvolává mnoho otázek, zejména dramaturgického charakteru: proč ho pořádat a komu je určen? Proč? Nejspíš proto, že je třeba ceremonií oficiálně zahájit festival. To je zcela legitimní, každý festival je přeci zahájen malou slavností, kde se všichni účastníci setkají a poveselí, než se rozutečou každý ke své inscenaci a začnou se potkávat jen po večerech v hospodách. V tom případě se zdá odpověď na druhou otázku „komu?“ přirozeně vyplývat: účastníkům festivalu. Jak ale mají odběhnout od nabitého programu festivalových inscenací, aby se plahočili přes město do klášterních zahrad a sotva tam dorazí, tak zase zpátky na další představení? Program štrúdlu teoreticky pokrývající celé odpoledne, dokud se konal v parčíku za divadlem, mohl těžit alespoň z toho, že si tam účastníci mezi představeními odběhli, takhle to ale není dost dobře možné. Štrúdl je tak v povědomí účastníků vytlačován do okrajového doprovodného programu určeného spíše místním a „ne-festivalovým“ lidem. Je tedy určen jim? V tom případě je třeba tomu program štrúdlu přizpůsobit (viz minulý rok, kdy tam vystupoval Kašpárek v rohlíku a Bohuš Matúš). Ale stále zůstává zvláštní, že by měl být zahajovací ceremoniál festivalu určen lidem, kteří se daného festivalu neúčastní. –pab–
Když se daří, tak se daří...
Loutkářský štrúdl začíná v Klášterních zahradách v 15.00. Zmapovat situaci vyrážím zhruba ve 14.50. Divadelníci nikde, stánkaři teprve staví stany, návštevníků by se člověk dopočítal na prstech jedné ruky. A i ti odcházejí! Dobře, je horko, počkáme a uvidíme. Na stejné místo se vracím o 60 minut později. Zastavuje mě rozhněvaná divačka – čekají tu s dětmi už více než hodinu a teprve teď začala představení. Již tak dusná atmosféra jestě více houstne. Mám vyřídit organizátorům spoustu „pozdravů“. Těch několik málo stánků marně čeká na své kupující, divadelníci potí krev a od 3
dětí se jim dostává potlesku. Kde ovšem jsou seminaristé a zbylí Chrudimští? Ti první – zcela logicky – tráví svůj čas na soutěžních představeních, ti druzí pravděpodobně kdesi u vody. Tak si dám Trdelník. V půl šesté je situace o poznání zajímavější: vcházím do falešně zpívajícího prasátkového muzikálu (variace na Tři prasátka), ve kterém zní snad všechny lidové či umělé písně a zpěvák/herec/vodič všech postav je nezastavitelný. Tancuje, dupe, zpívá, kříčí a snad je to osud – vše se mu daří činit falešně. Navíc se trochu zapomnělo na příběh, že… Ale s tím se musíme smířit, ten je zřejmě příliš známý a zahozeníhodný. Stejně jako je zahozeníhodná tato akce – v místech sice krásně (ale už loni) zrekonstruovaných, obdivovaných, ale dosti vzdálených od centra dění, nemohou seminaristé být – přišli by o představení. Kdyby celá akce probíhala poblíž Pippicháče, byla by jistě úspěšnější. A možná (ale skutečně jen možná) by se vystříhala trapností. Když už se zdá, že ze skepse není úniku, objevuje se naděje v podobě Jiřího Polehni. Ale ta nemá trvat dlouho – na scénu totiž vchází poník. Poník s číslem 61. povede „dav“ zřejmě na Velkou Chrudimskou… Začínám litovat, že jsme tak blízko Pardubicím. Vystresovaný poník se ztýraně plahočí rozpálenými ulicemi a vede bubeníky s diváky. Nabízí se otázka, co tím chtěl organizátor říci. Symbol koně… Jde snad o závod s časem? Vedrem? Uměním? Možná by mělo být na divadle více živých koní (nebo spíše poníků)!
Těžko říci. Metafora je to věru složitá. Ptám se tedy vedoucího davu: „Proč toho koně takhle týráte?“ S úsměvem televizního baviče se mi dostává odpovědi: „To je v pohodě, ten je náš, divadelní.“ Znovu se dívám na vystrašené, vzpírající se zvíře a raději opouštím dav. Nadechnout, vydechnout. V 18.45 je brána prolomena. Divadelníci dostávají klíč od města a stávají se jeho dočasnými nájemci. Doufejme jen, že pokud se na scénách budou objevovat zvířátka, budou jen plyšová… PETRA HLUBUČKOVÁ
Flajšplyš, Praha a okolí Chyťte balanc nebo utopte kočku!
o apel proti úrovni současné kultury, nebo mezilidských vztahů, proti pokleslosti doby nebo atak na otupělost diváka? Nebo snad mladí inscenátoři chtějí vytvořit jevištní koláž z jejich oblíbených nejen divadelních přístupů a přímých textových citací (např. kultovní film Kouř)? Inscenátoři apelují, ale díky tematicky-formální nejistotě nedochází k jasné jevištní myšlenkové ani emoční artikulovatelnosti jejich sdělení. Pokud divák po nějaké odpovědi touží, v úplném závěru se mu jí nakonec dostává: „Když si jednu z koček nedokážeš vybrat, utopíš je všechny.“ To už však „přemýšlivý“ divák může být pod tíhou otázek „utopený“. Přesto výsledný tvar působí. Působí svojí usilovnou a upřímnou touhou po hledání vlastního a svébytného jevištního výrazu. A takovou cestu k sebevyjádření velmi často lemují řady „utonulých“. PETR HAŠEK
Trudný osud pana P. Mladý soubor Flajšplyš z Prahy a okolí svůj Nezměrný cit pana P. sám popisuje jako „teatrální úderku balancující na hraně sofistikované postmoderny a drzého svévolného punku“. Je to popis více než trefný, který vystihuje celý výsledný jevištní tvar. Určité myšlenkové i formální balancování je charakteristické pro celou inscenaci. Ta divákovi klade řadu otázek a jednou z mnoha je: zda je nutné se dočkat odpovědí? Samotná inscenace je již těžko uchopitelná ve svém žánrovém ukotvení: Jedná se o eklektický intelektuální kabaret nebo postmoderně pojatou absurdní hru o vyprázdněnosti mezilidských vztahů? Na jedné straně kolážovité samostatně fungující scénické výstupy (kosmetické líčení postav na oslavu, zcizené poznámky pod čarou, které mohou připomínat text appealové kabarety s řadou odkazů) a na straně druhé souvislý dramatický příběh o nacházení vztahů pana P. k dívkám (panenkám) v jeho momentálním životě. V rámci inscenace se do kontrastu dostávají i další tematické, významové i formální prvky: intelektuální poučenost versus divadelní svévole v užívání různých inscenačních přístupů (stylizované herectví s civilním, rozdvojená interpretace postav, precizní animace loutek, a zároveň nakládání s jejich dekorativností apod.), snaha vytvořit vnitřní řád inscenace, a zároveň snaha ho neustále bourat. Otazníky visí i nad tématem celé inscenace (pokud nebudeme brát slovní úvod a závěr konferenciéra a průvodce, který ho přímo pojmenuje). Jedná se
Dospívání je nejhorší období života a kdo tvrdí opak, je buďdítě, nebo už na všechna protivenství, trapasy a nedorozumění při seznamování s objekty svého zájmu, zpravidla opačného pohlaví, zapomněl. Touto fází prochází i jistý citově založený pan P. v první části trilogie na téma „Co je to život?“ v podání pražsko-středočeského loutkářského divadla Flajšplyš. Jde o velmi sympatický počin souboru, který má s tímto těžkým obdobím bezprostřední zkušenost, nebo ho má jen těsně za sebou. Kdybych měla vyjmout jediný moment, který pro mě vystihuje podstatu celé inscenace Nezměrný cit pana P., byla by to jedna ze vsuvek, jimiž byl děj narušen, a to ta, v níž je pravilo, že v překladu věty „Chytej kotě!“ způsobí jediná čárka dosti podstatný posun: z objektu se rázem stane oslovení a z překladu interpretace. A právě to zmíněné kotě je leitmotivem, který se vine celou inscenací, a zcizující vsuvka režijním klíčem k příběhu smolaře Pepy, či Josého alias pana P. Vtipný lingvistický postřeh zase dokládá, že tvůrci holdují i náročnějšímu humoru, který neútočí pouze na první signální soustavu. Pan P. se postupně setkává se třemi dívkami – dlouhonohé baletce pomůže zachránit z pračky kotě, ale tím pro něj veškerá kunderovsky řečeno „kontaktáž“ zhasne. Spolu s copatou Evženií totéž kotě zachrání před pádem ze střechy, ale ani s tou mu románek nevyjde; dívka touží po Moskvě a bohužel pro pana P. tam na rozdíl od tří sester Máši, Iriny 4
Nezměrný cit pana P. a Olgy opravdu odjede. O poslední, Lindu, dívku typu pečovatelka, zase příliš nestojí on a i u ní se motá to chlupaté flajšplyšové stvoření, které má v sobě určitě něco ďábelského. A pak je tu ke smůle pana P. ještě lev salonů Ken (nemluvě o režiséru Oplzlém; nomen omen), jenž používá výrazu „kotě“ výhradně ve vztahu k ženám a má svou protřelostí mnohem větší šance než malý smutný kulturista P. Zcizení, o němž jsem se zmínila, a jevištní nadsázka jsou pro inscenaci příznačné. Tak jako v ní soubor montuje různé intertextuální odkazy, narouboval si i loutky. Nahá těla použitých panenek jsou nahodile poskládána a zdeformována. Například baletka představovaná barbínou, má své sáhodlouhé nohy ještě absurdně prodloužené; pan P. má zase hypertrofované ruce, aby byl zveličen fakt, že neustále cvičí. Ve scénickém provedení inscenace vůbec tuším podprahový vliv poetiky Buchet a loutek či Divadla Dno právě v té svobodomyslné a nezávazné recesi, která je však uvnitř motivicky pevně provázána. I to, že herci loutky-panenky neanimují, ale prostě je strnule drží, je podle mě v naprostém souladu s inscenačním záměrem. Ne že by byl Nezměrný cit pana P. bez chybičky, v některých momentech je snad až příliš zakuklený do interního humoru a místy naráží na prozatímní herecké limity protagonistů. Troufnu si ale říci, že čím větší bude jevištní zkušenost souboru jak v interpretaci, tak v divadelním autorství vůbec, tím sladšího ovoce se od nich dočkáme. Slibný potenciál tu rozhodně je. KATEŘINA LEŠKOVÁ-DOLENSKÁ
A co na to diváci? Ty panenky byly docela drsný. Já nevím, jestli to mysleli vážně, nebo jen tak blbnou. Mně se líbilo koťátko, ale jinak jsem moc nerozuměla, co tím chtěli říct. Dobrá práce s těma panenkama, ale téma mě moc nechytilo. Přišlo mi to zbytečně „přeintelektuálštěný“.
5
Povídání s Flajšplyš Sešli jsme se po třetím a posledním představení s celým souborem, mezi odpovídajícími převažovaly hlasy zakládajících členů Adama Krátkého a Šimona Stibůrka. Následující záznam je tedy jakousi informativně-postmoderní směsicí odpovědí, kterou si můžete přebrat po svém.
Náš soubor vznikl tak, že jsme byli naší kamarádkou pozváni do Chemnitzu na festival, a rozhodli jsme se, že bychom tam rádi něco vytvořili. Tak jsme se dali dohromady (Adam, Šimon, Dorotka), přibrali muzikanty a postupně se náš soubor rozšířil o další členy... Teď je nás dohromady sedm – dva hudebníci a pět herců, a máme širší okruh lidí, kteří s námi příležitostně spolupracují... Vznikli jsme skoro přesně před dvěma lety, a za tu dobu jsme stihli vytvořit dvě inscenace, plus nějaké drobničky, a teď pracujeme na třetí věci... Naše téma je – co je to život? A to se snažíme zodpovědět v trilogii, přičemž jako první vznikl třetí díl, teď jste viděli první díl a druhým dílem to uzavřeme... Hledáme, snažíme se najít způsob, jak co nejlíp vyjádřit svět tak, jak my ho vnímáme. To znamená, že nutně kombinujeme nějaký klasický přístup, ať už formální loutkářský nebo dramatický, a zároveň se inspirujeme postmodernou, intelektuální nebo naopak kýčovitou, estrádní, banální. Snažíme se najít nějakou formu a obsah, které vyjádří to, co zažíváme, v kontextu světa, ve kterém žijeme... První díl popisuje dospívání, vztahové věci, a hledání si místa mezi ostatními, druhý díl vychází taky z naší situace, ale mnohem víc se dívá do budoucnosti ve smyslu uplatnění, práce, konání, zkoumání slova, a třetí díl, který byl první, by to všechno měl nějakým způsobem bilancovat a uzavírat k té tečce, která je trošku depresivní a trošku ironická, což je pro nás charakteristické. –jas–
Není to... Ani to..., ZUŠ Turnov
Kompost aneb bajka trošku jinak
V Medu jsme dnes mohli zhlédnout představení dětského souboru Není to… Ani to… ze ZUŠ Turnov s názvem Kompost. Děj, jak napovídá název, se odehrává na kompostu. Jedná se o příběh jedné malé mušky Octomilky. Prožijeme s ní její školní léta a těžké období dospívání. A že to vůbec nemá holka lehké… Soubor vsadil na didaktickou linii, která není vtíravá za každou cenu. V jedné rovině se divák přiučí zajímavostem ze zvířecí říše, díky velice chytré Mouše, hrané živým hercem v masce. Ve druhé (s příběhem Octomilky) o škodlivosti drog. Ač je toto téma dost závažné, soubor si s ním poradil velice lehce a hravě. Celý příběh je protkán zábavnými hláškami typu „Zrovna nejsem při šlupkách“, které dokážou shodit i tu nejzávažnější chvíli a z úst herců znějí přirozeně nahodile. Hojně je zde využíváno písní složených na známé melodie, které jsou hrány na ná-
stroje živě přímo před diváky. Nutno podotknout, že jak hlasový, tak hudební fond mladých herců je velice vyspělý. A proto nebyl problém rozumět i huhňající Trepce. Jako loutky sloužili maňasové vyrobení převážně z ponožek. Myslím, že herci z pohybových možností takto zvolené loutky vykřesali doslova co se dalo. Asi nejvíce mě zaujala celková variabilnost scény. Jelikož herci nejsou jen herci, ale zároveň slouží na začátku jako kompost. Později se přemění na paraván, za kterým se hraje. A slouží i jako držáky na pavučinu. Tudíž tato inscenace by se dala hrát na jakémkoli místě. Jak jsem psala již výše, soubor si se závažným tématem poradil velice dobře. Inscenace pobaví, možná i poučí. Jen menší výhradu bych měla. A to k maminkám s malými dětmi, které si neumí přečíst doporučenou věkovou hranici. Dámy, prosím čtěte a řiďte se tím, jinak vaše dítka nemají šanci vůbec příběh pochopit. A to je přeci škoda, ne? ANITA NOVÁKOVÁ
6
Kompost Rozhovor s... Romanou Zemenovou, vedoucí souboru Není to... Ani to... Máte za sebou dnes druhé představení Kompostu, velký aplaus, reakce diváků příznivé. Jak se vám hrálo v Medu? No v tom dusnu a těch kostýmech, co mají herci na sobě, jim to trochu šťávy vzalo. Míváme v představeních zpravidla větší energii. Navíc jsme dělali na Chrudim záskok, dvě holky jsou v zahraničí, a tak vypomohla kolegyně. Téma závislosti bývá dětmi často zpracováváno poměrně plakátově. U vás zůstalo dost nadhledu a humoru. Proto jsem se nejdřív bála do toho jít, ale když herci přišli s tím, že to bude kompost, dali dohromady text a nápady, chytlo je to a mě taky. Inspirovali jste se nějakým existujícím textem? Ne, je to čistě autorská záležitost. I hudba, i loutky. Velká část vznikla na soustředění. Taky jsme teď odborníci na komposty a kompostování... –frk–
A co na to diváci? První dojem? Chvíli jsem nevěděl, co si o tom myslet, pak se to začalo rozvíjet a ty vtipy jim gradovaly docela dobře. Takže nakonec dobrý. Byli hrozně šikovní, šikoví byli. Bylo to o problémech mladých lidí, jak je vidí mladý lidi. A taky varování. Aby se některých věcí vyvarovali. Určitě to bylo zajímavé pro mladé diváky, pro jejich vrstevníky, to téma je mohlo zaujmout.
7
Kompost jako dobrý základ Divadelní soubor Není to... Ani to..., ze ZUŠ Turnov vytvořil autorskou inscenaci s názvem Kompost. Kompost byl v tomto případě alegorií světa, což nabízelo mnohé inscenační možnosti. Tvůrci si tak vytvořili dobrý základ pro různé vtipné a zajímavé situace. Některá témata objevující se na začátku představení, např. přátelství mezi octomilkou a trepkou, se bohužel v druhé půli vytrácela a objevila se témata zcela nová. Důležitým tématem druhé poloviny bylo téma drogové závislosti. Druhá půlka byla pak více didaktická a tezovitá. Některé akce, situace a proměny byly pouze ve slovní rovině, a přitom skýtaly mnoho možností pro loutkářskou hru. Kostýmy – pláštěnkami byl tvořen prostor, který umožňoval hru s daným typem loutek (především muppety z ponožek). Bohužel možnosti pláštěnek nebyly v mnohém využity (jak v prostoru, tak v dynamice pohybu...), což soubor ví a měl na počátku tvorby záměr s pláštěnkami více pracovat a hledat jejich scénografické využití. Také princip odkrývání hlav pod kapucí nebyl zcela důsledný. Struktura celé inscenace byla lineární, tím ztrácela na dramatičnosti. Přesto odlehčený způsob uchopení závažného tématu mladými lidmi byl nenásilný a zajímavý. TOMÁŠ VOLKMER
Loutkový spolek Nitka, Písek
Foukám, foukáš, foukáme Loutkový soubor Nitka z Písku se na Chrudimi představil inscenací – složenou ze dvou pohádek s týmiž postavičkami – se sáhodlouhým názvem Jak šiška nechtěla spadnout a Jak Stromouš střílel z borůvkového děla. Zcela záměrně ponechám stranou obsáhlejší výtky ohledně hudby a výpravy; je nasnadě, že s živými muzikanty by incenace byla o poznání stravitelnější, než tomu bylo za doprovodu kolovrátkových synťáků, a co se vizuálna týče, donutilo mě dlouze přemýšlet, zda jsem vůbec někdy viděla vkusně vyobrazeného trpaslíka či skřítka. Asi ne, nanejvýš tak v Trnkově Zahradě. Ráda bych se v tomto textu zaměřila na po mém soudu nejproblematičtější složku inscenace, a to dramaturgii. Ta nic nestojí a není tudíž limitována finančními možnostmi souboru, jako výprava či obstarání muzikantů. První příběh byl totiž úplně ukázkový ve své špatné výstavbě: máme dva hlavní hrdiny, kteří touží po „šiškovém křoupání“, a šišku, která jim ho odmítá poskytnout s tím, že není zralá. To věru není příliš silný dramatický konflikt. Pidimuži usilují semínka získat a ani za opakované – až zmechaničtěné – aktivizace publika neuspějí. Není divu, šiška není zralá, takže jim jejich touhu po mlsání vlastně ani saturovat nemůže. Tady už se musí i malé dítě ptát, proč si v lese třeba nenajdou jinou šišku, protože i kdyby tuto nakrásně předčasně utrhli ze stromu, bude jim po zelených semínkách nanejvýš špatně. Když už by se mohlo zdát, že se pomalinku rýsuje opravdu nějaký děj, naději na něj definitivně pohřbí sama šiška konstatováním, že už je zralá, a hrdinové tak vlastně bez vlastního přičinění získají, co si na začátku vytýčili. Načež šiška spadne ze stromu a je bezezbytku sežrána. V tom ovšem spatřuji ten nejzásadnější přehmat scénáře: pokud si vytvořím sympatickou hrdinku, a tak se šiška celou dobu projevuje, nemůžu ji přece jen tak zlikvidovat, navíc s detailním popisem, jak chutnají její očíčka! Chatrný děj byl bohužel příznačný i pro druhý příběh skřítků Větvičky a Pařízka. (Mimochodem, byla jsem sama, komu připomínali Křemílka s Vochomůrkou? O aluzích na Pučmelouna z Příběhů včelích medvídků a klasický dialog Boba a Bobka o nechuti k vstávání nemluvě.) Kde se vzal, tu se vzal, přiběhne Stromouš a chce hrdiny vypudit z domečku. Publikum je opět aktivováno, aby pomohlo zloducha vystrašit, nicméně ofenzíva nenese kýžené ovoce. Naopak si Stromouš přiveze borůvkové dělo a chce domek poničit. V tento okamžik už se nemohu zbavit otázky, proboha proč? Chtěl v něm přece sám bydlet, ne?! Na představení hrané od 16 hodin ta kanoná-
da technicky nevyšla, takže mi trochu uniklo, proč Stromouš dělo nakonec zase odvezl a nechal se oběma hrdiny potupně zlechtat, čímž příběh skončil. Tyto výše zmíněné nelogičnosti a porušení kauzality podle mě podrazily celé inscenaci již tak dosti vratké nohy. A to nemluvím o nadužívaném a snadno předvídatelném zapojení publika, které nastavuje stopáž a do jisté míry kamufluje řídkost děje (postupně diváci foukají, dupají, troubí, opakují po skřítcích slova apod.). Inscenace je podle programu určena velmi malým dětem, ale k tomu bych ráda podotkla, že ani tříleté děti nejsou hloupé a rozhodně bych je nepodceňovala jevištním ztvárněním příběhů, které se dají sumarizovat jednou větou, případně pouhým názvem inscenace, jako v tomto případě. KATEŘINA LEŠKOVÁ-DOLENSKÁ
Chtěli jsme bavit děcka Říkají o sobě, že jsou „loutkářská batolata“, protože pospolu hrají teprve dva roky. Lucie Zemanová, František Poklop a Šárka Venclíková. Prý při své tvorbě preferujete zejména původní autorské texty. Proč? Je pravda, že jich máme v repertoáru hodně, ale rozhodně ne výlučně. Máme svého „dvorního spisovatele“ pana učitele Horníka a myslíme si, že je v psaní dobrý. Jakou máte zkušenost s reakcemi dětského publika? Když jsme hráli dopoledne, byla atmosféra úžasná, děti se smály, tleskaly, šly s námi. Dospělí reagují jinak. Jednou jsme ale hráli i pro dospělé mentálně postižené a bylo to úžasné. Nejdřív jsme nevěděli, jak s nimi máme komunikovat, pak jsme je začali oslovovat „klucí“ a ukázalo se, že tak skvělé publikum jsme ještě nikdy neměli. Jak vaše pohádka vypadla původně, ještě na krajské přehlídce? Začínali jsme tím, že jsem se snažili vytvořit atmosféru lesní přírody, nad scénou létal ptáček, motýl, dole přeběhla myš. Naráželi jsme ale na technický problém, že vodiči na tyto loutky neviděli a tudíž nebyli schopni přesně reagovat. Porota nám řekla, že je to zbytečná záležitost, takže jsme tento úvod opustili, stejně jako vypravěčku, která původně uváděla celý příběh, navázala kontakt s dětmi a představila skřítky. Teď se tedy snažíme vyprávět příběh trochu jinak. –zuv– 8
Jak šiška nechtěla spadnout, Jak Stromouš střílel z borůvkového děla Trampoty lesních trpaslíků
Inscenace má dvě části. Více nežli o příběhy se jedná o dvě malé hříčky, spíše jednoduché situace. V první jde o to, že trpaslíci dostanou chuť na šišku. Ta ovšem odmítá spadnout, neboť vlastními slovy – není ještě zralá. Protože trpaslíci chtějí šišku sníst právě teď, vymýšlí různé strategie, jak ji shodit. Foukání, počítání... ovšem sami na to nestačí, a tak vyzvou děti, aby pomohly... Ovšem šiška nic. Nakonec šiška samostatně dozraje a spadne. A je trpaslíky sežrána. Celkem jednoduchá situace, která je malým dětem blízká a srozumitelná. Také účastnit se hry drobnými úkoly děti stoprocentně baví a celkem snadno se na přímou výzvu projeví. Bude je určitě bavit foukat, dupat, počítat... Ovšem – pokud si položíme otázku – o čem se v tomto představení vlastně hraje, začnu mít problém. Já měla dojem, že se hraje proto, aby se malí diváci mohli účastnit hry. Ovšem jaké hry a v jakých souvislostech je tu dramaturgicky už trochu opomenuto. Malé děti také všechno chtějí hned. Učí se ovšem, že věci mají svůj čas, a že nejde hned všechno dostat. Tady ale pomáhají situaci pravého opaku. Prostě trpaslíci mají chuť na šišku – a proto se jim pomáhá. Děti jsou vybízeny k účasti, nebo pomoci, skoro „manipulativním“ způsobem. A když šiška spadne, je trpaslíky nemilosrdně sežrána! (Nikoli pouze semínka!) Stálo by za to se nad tou hříčkou ještě zamyslet! A domyslet. Kdyby např. trpaslíci opravdu ukázali, jak je těžké se přemáhat, nebo kdyby děti aktivitou urychlily zrání šišky, asi bychom jejich aktivitu nevnímali jako samoúčelnou. A pokud tu byl nějaký jiný záměr, pak jsme ho neviděli. V druhé hříčce pak Stromouš chce připravit trpaslíky o jejich domeček. Je tady tedy drama. Je tu lepší smysluplnější situace pro aktivitu dětí – pomoci trpaslíkům zachránit jejich domeček. Dochází k výzvám, aby pomohly dupat, strašit atd. Ale na konci stejně vezmou trpaslíci aktivitu do svých rukou a Stromouše ulechtají. Vypadá to, že tahle hříčka má trochu víc 9
co nabídnout. Jenže trpaslíci viditelně nebydlí v domečku, ale v zemi. Stromouš by se nejspíš taky do domečku nevešel. A v podstatě, kromě toho že vyhrožuje, moc nebezpečný není. Spíš se tak o tom mluví, než se to děje. Takže pak aktivita dětí i přes pádný motiv vyznívá zase tak trochu samoúčelně. A možná bych jako dítě byla zklamaná, že mě trpaslíci pro úplnou záchranu svého domečku nepotřebovali. Na druhou stranu by obě hříčky při dotažení motivů dětem měly co nabídnout. Právě kvůli aktivitám dětí, které jsou možné jen při divadle. Loutkoherci hrají s chutí a mají smysl pro humor (např. dupání na mechu není slyšet...). I rozlišené charaktery trpaslíků umožnily vtipné situace (např. se začne jeden bát, když straší děti). Loutky jsou zcela jistě pro tyto hříčky vhodně zvolené! To už se nedá říci o scéně, která oběma maňasům komplikuje možnost k jednání a pohybu. Musí se omezit na dvě tři díry. To pak nejspíš nutí víc k mluvení, než k jednání, akci. Maňas musí především jednat pohybem, nikoli mluvením. A také – a to je dost zásadní – mohou herci těžko komunikovat pod nánosem tolika materiálu s malými diváky. Ale i tak je zřejmé, že soubor potenciál pro tento typ hry má! MIRKA VYDROVÁ
A co na to diváci? Tuhle pohádku bych přirovnal k Večerníčku, trochu mi to připomínalo Křemílka. Fandil jsem, snažil jsem se být aktivním divákem, aby chudáci nemuseli hrát do stěny. Super. Pěkné. Nejvíc se mi líbila šiška, byla výborná, líbilo se mi, jak byla hraná. Líbilo se mi, že to nebyl klasický maňásek. Šiška se mi hodně líbila, i tím neotřelým námětem. Nic moc. Bylo to takové velmi plytké. Myslím, že se dá dělat dětské divadlo i jinak. Mně se pohádka líbila. Nejvíc ty borůvky a dělo.
Porota 61. loutkářské Chrudimi Jiří Vyšohlíd, loutkoherec, muzikant, člen hradeckého divadla DRAK, jeden z nejbližších spolupracovníků Josefa Krofty. Mirka Vydrová, herečka, režisérka, autorka, prošla různými divadly, založila nezávislé Divadlo Bořivoj, působí jako zdravotní klaun Tomáš Volkmer, výtvarník spolupracující s mnoha divadly u nás i v zahraničí, jeho jméno je spojeno s Divadlem loutek Ostrava, spoluzakladatel sdružení THeatr ludem, člen skupiny MEHEDAHA Petr Hašek, režisér, vůdčí osobnost souboru Geisslershofcomoedianten Tomáš Jarkovský, dramaturg, herec, režisér, člen divadelních spolků Športniki, L. S. Věk a Jevištní Krása Ondřeje Pavelky Jakub Hulák, odborný pracovník pro dětské divadlo, dětský přednes a dramatickou výchovu v NIPOS-ARTAMA
Z diskuse 30. 6. 2012 – 19.13 Byl představen lektorský sbor. Diskuse vede Jakub Hulák, snaží se otevírat témata a usměrňovat diskutující. Nejprve mají zaznít názory z pléna, pak mluví lektoři, případně reaguje soubor, na závěr shrnuje diskusi opět Jakub. Nemáme se urážet a nemáme se urážet. Nutno říct, že včera tento systém v podstatě fungoval. Nitka – Písek Soubor nedorazil, ale diskuse se přesto příjemně rozproudila. Mluvilo se o věkové zaměřenosti a jak
je těžké hrát takováto představení pro dospělé festivalové publikum, do jisté míry vstřícné, ale zároveň zlomyslné. Bylo řečeno, že v principu jde o triviální příběhy bez závažnější myšlenky, které nicméně pro děti předškolního věku mohou fungovat, musí se ale vyřešit vtipem či dramatickým jednáním. Se zapojováním dětí měli mnozí problémy, protože nikdy nepomohlo řešení situace, což může být pro děti až demotivující. Navíc je komunikace ztížená tím, že herce od diváků odděluje část scény – šikmá plocha, která je v podstatě paravánem, a také hlas jdoucí přes reproduktory. Problémem inscenace se zdá být také přílišné pitvoření až žvatlání skřítků a balastní texty, které nenesly žádný význam a spíše prozrazovaly nejistotu herců. První příběh se zdál být málo dramatický, bylo nadneseno téma trpělivosti, s tím ale nebylo důsledně pracováno. Druhý příběh trpěl jiným problémem, vetřelec Stromouš nevzbuzoval obavy a citová vázanost na domeček byla těžko uvěřitelná, když skřítci žili (a poměrně spokojeně) v dírách v zemi. Scéna nedávala příliš prostoru pro akci s loutkou. Někteří diváci měli problém se snědením šišky, která se prezentovala jako živá postava a s „vtípky“ typu prdění na šišku či snědená očička. Kompost Představení bylo přijato veskrze kladně. Ač se mnohým diskutujícím příčí v divadelních inscenacích téma protidrogové prevence, které často vede k agitkám, díky nadhledu a humoru, díky alegorii kompost = náš svět, bylo představení sdělné a působivé (některé až dojalo). Jde o autorské divadlo v nejlepším smyslu – i v provedení. Byla oceněna energie, osobní vklad aktérů. Práce s loutkou a maskou se organicky doplňovaly. Některým divákům se přesto zdál závěr příliš didaktický, zatěžkaný, oproti hravé a nápady nabité první polovině. Po úvodní chvále se rozkrývaly i další problémy; příliš lineární stvba inscenace, scéna vytvořená z živých lidí, přesto statická. Otázkou je i volba umělého materiálu „pláštěnek“. Byly odkryty některé nedůslednosti, kterých se soubor dopustil – nedořešené příběhy postav (kromě trepky), v závěru inscenace se vytratilo i prožívání postav, nepochopitelná výměna hlavního přítele octomilky. Přesto jde o skvělý počin v oblasti této tématiky. Loutky, odlehčení a metafora umožňují to, že zůstane silný apel bez pachutě didaktičnosti. Flajšplyš V rámci diskuse se po vyzvání Kuby Huláka prvně rozhostilo ticho. Jakoby se nikomu nechtělo začít, ale pak se přece jen odvážní našli. Pro někoho představení neslo příliš mnoho otázek; méně by mohlo být více. Příběh je hodně větvený, použití prostředků nevyjasněné. Základní otázkou může být, zda cílem bylo opravdu sdělit téma (a diváci se neshodli ani v tom, jaké – to akcentované, nebo jiné, rafinovanější?), či byl příběh jen záminkou pro hru, lavírování na hraně. Někdo vnímal inscenaci jako koláž s odka10
zy na známá díla, někdo jako punkovou provokaci. Neshoda mezi diskutujícími byla i v přijetí deformovaných panenek jakožto loutek. Někteří ocenili schopnost vytvořit charakter, i pěknou animaci, jiným vadila jejich nahota, základní otázkou je, zda soubor skutečně odůvodnil jejich použití, nebo jde o prvoplánovou provokaci, která ale v postmoderním divadle není ničím výjimečná (opravdu jsme nahé panenky a paňáčky viděli mockrát). Zajímavý byl přechod z loutkového k fyzickému hraní, oceněna byla i hudební složka. Kdo přijal to, že nebude o věcech přemýšlet, měl zážitek hlavně emocionální, některé části vedly prý až k zážitkům psychedelickým. Soubor patrně teprve hledá svou poetiku, celkově ale inscenace výrazně zaujala. –frk–
Stálice LCH Jiří Kadeřávek, ředitel Chrudimské besedy, dlouhá léta jeden ze dvou hlavních organizátorů Loutkářských Chrudimí. Zatímco pracovníci Artamy se prostřídali, on je stálicí. S typickým černým (v posledních letech černostříbrným) plnovousem, s výrazem pro někoho přísným, pro jiného s nic neprozrazujícím pohledem pokerového hráče, sedí se mnou ve stanu.
Festival se rozjíždí. 60. LCH byla taková vzpomínací, 61. by měla hledět do budoucna. Vnímáte to podobně? Je to tak obvyklé, ty kulaté ročníky svádí k bilancování, vzpomínkám, vydávají se publikace a pak se plánuje, co bude v budoucnu. Po každém festivalu by si člověk měl ujasnit, co by se dalo přidat, co zlepšit, nebo spíš ubrat, co se nepovedlo. Co z toho nového vás těší nebo na co se těšíte? Mně se líbí, že se povedlo otevřít seminář pro veřejnost, která jinak chodí jen pasivně na představení a na koncerty, na doprovodné akce. Ty semináře je 11
vždycky spíš míjely, tohle je takový krůček dopředu, aby se lidé víc zapojili. Bylo letos něco v přípravné fázi jinak, něco nového? Tak je jasné, že věci se děly jinak. Odešel Štěpán Filcík a přišel Michal Drtina se svojí vizí organizace seminářů, se svojí vizí divadelního programu a mně přijde dobré dát mu prostor, aby to dělal podle svého. Kolikátou Loutkářskou Chrudim vlastně letos organizujete? No, dvacátou. Změnil se nějak realizační tým. Podmínky? Organizace? No samozřejmě, lidi přicházejí a odcházejí. Za těch dvacet let se změnilo skoro všechno, divadlo prošlo rekonstrukcí, Zpravodaj se tiskne jinak, prostředí kolem divadla se proměnilo, snažíme se víc přiblížit lidem, i tou filmovou tvorbou. Poprvé se letos stalo, že jsme potřebovali k ubytování jen jeden internát. Lidi už jsou zvyklí na nějaký ten standard, po celé Chrudimi nenajdete volný penzion nebo privát, všechno je obsazeno návštěvníky festivalu. Teď k financování. Včera jsme na úvodním setkání od Michala slyšeli, že s penězi z ministerstva byly problémy. Jak jste na tom vy, tedy Chrudimská beseda? Máte podporu města nebo je třeba o finance bojovat? My vlastně ten příspěvek na festival máme zahrnutý v přípisu zřizovatele příspěvkové organizace. O peníze je samozřejmě nouze všude, města dostávají méně nebo stejně, když dnes dostaneme stejně, znamená to vlastně méně, míň za to pořídíte. Musíme tedy šetřit. Vždycky je dobré, když město s festivalem žije. Co myslíte, že nejvíc osloví Chrudimáky? Já se od začátku snažil, aby Chrudim nebyla nějaká uzavřená společnost loutkářů, začali jsme dělat koncerty na náměstí, posléze za divadlem, zahájení, zakončení, předávání cen, to vše probíhá za účasti veřejnosti. Já myslím, že to Chrudimáky baví, že ten park taky ožije, je tu bohatý program, můžou si vyrobit loutku, můžou strávit týden jinak, než zbývajících 359 dní. Na co byste naopak pozval hosty festivalu, co se v Chrudimi událo, povedlo, nač byste upozornil? Povedla se velká věc. Možná někteří slyšeli o tom, že se v kostele Svatého Jakuba, kde se na konci 90. let hrál například Alibaba a čtyřicet loupežníků Naivního divadla Liberec, před lety objevila velká trhlina. A nyní je kostel opraven za asi 70 milionů s pomocí peněz EU a provozujeme v něm muzeum barokních soch. Proběhnou tam i některé festivalové akce, třeba dnešní koncert. FRANTIŠEK KASKA
Seminář A – autorsko-dramatizátorský Jako každý rok se i letos Luděk Richter rozčiluje na redaktory: „To za ty roky furt ještě nevíte, že na mým semináři není co zajímavýho fotit, o čem psát?“ Inu, tušíme, ale sborovna, kde seminář probíhá, je široko daleko jediná místnost s klimatizací, tak proč se tam na chvíli nezastavit…
ně plynutí času. Jak se pak za takových okolností poprat s Jiráskem, jeho košatým jazykem, rozvláčnými opisy a hrdým patosem národního buditelství? Když jsem odcházel, seminaristé se podle všeho k možné odpovědi blížili, já vám ale nic neprozradím, abychom mohli být všichni na nějakém nadcházejícím ročníku LCH příjemně překvapeni. Jednou z letošních kuriozit, jež v semináři přijdou na přetřes v nadcházejících dnech, je Dana Bláhová z divadelního studia Kampak. Ti se rozhodli pro svou budoucí tvorbu inspirovat belgickým a nizozemským folklórem. Účastníkům semináře tak bylo rozesláno sedm různých verzí příhod o Enšpíglovi a dále sbírka holandských folklorních příběhů „Bludný bruslař“, všeho všudy na několik set stránek textu. Snad se tím seminaristé prokoušou. –pab–
Seminář C – části těla jako loutky Krátké shrnutí pro ty z vás, kteří tu jsou poprvé: všichni účastníci předem dodali texty, kterými se chtějí zabývat, a na semináři se pak sedí u stolu, pije se káva a o textech se diskutuje. Proč dotyčný zvolil právě tento text, čím ostatní zaujal (text, nikoli dotyčný), na jakých tématech je možné případnou inscenaci založit, jaké k tomu zvolit prostředky apod.
Přiznám se, že o návštěvu tohoto semináře jsem velmi stála. Byla jsem hodně zvědavá na téma využití vlastního těla jako materiálu pro divadlo. Je to zdánlivě to nejjednodušší (z toho hlediska, že své tělo si chtě nechtě nosím s sebou, a nikdy ho nezapomenu), a zároveň nejsložitější (tím, že části svého těla nemůžu přemisťovat podle libosti, aniž přemístím tělo celé, a navíc tyhle své loutky spíše cítím, než vidím).
Když jsem přišel, vrcholila diskuse o divadelním zpracování života kata Mydláře. Příběh se má hrát v zásadě jako rakvičkárna, ale sám kat je přesvědčen, že koná dobrou věc. Loutkové divadlo umožňuje tento rozpor vyřešit zapojením vodičů do hry, možností jak to udělat je ale celá řada. Na jedné straně se hovoří o krátkých interakcích mezi herci, jež by reflektovaly dění (aby to ale nepůsobilo lacině agitačně!), na druhé zase o brechtovském divadle či o možnosti mezi principálem a herci rozehrát konflikt, který by odrážel různá možná vnímání daného příběhu. Dalším z vybraných textů, jehož rozebírání jsem byl svědkem, byla Jiráskova Lucerna. Soubor chce na počest svého šedesátého výročí znovu zpracovat text své vůbec první inscenace. To je iniciativa chvályhodná, ale jak se po chvíli diskuse ukazuje, Jirásek klade před současné inscenátory nejeden problém. Debata se dostává k tomu, jakým způsobem se změnilo vnímání poetiky divadla (nejen loutkového) od počátku 20. století, přes 50. léta (doba původní inscenace) až k dnešku. Změnilo se vnímání jazyka, divadla a hlav-
Seminář probíhá v poněkud bizarním prostředí učebny zdravotnické školy, které je vlastně jakousi spojenou ordinací a nemocničním pokojem s několika lavicemi, jejichž horní deska při kontaktu člověka vymrští nepředvídaným směrem. Na nich a kolem nich se pohybují čtyři dvojice. Lektorka Blanka Josephová-Luňáková si pochvaluje, jak to pěkně, ba přímo ideálně vyšlo – generačně stejnorodí čtyři 12
kluci a čtyři holky. „Zatím se jen oťukáváme,“ říká. Ale na to, že se znají asi hodinu a půl, vypadají velmi sehraně, či přinejmenším dobře nastartovaně. Zadání dnešní etudy je hádka, konflikt mezi dvěma lidmi, kratičký příběh, ve kterém by mělo být jasno, co způsobilo konflikt, jak začal, a čím skončil. Pomocí lavice a dvou židlí se vytvoří scéna, některé rekvizity jsou konkrétní, jiné imaginární. Předvádí se ve dvojicích na několik kol, od původního hrubě načrtnutého příběhu se postupně čistí, oprošťuje, harmonizuje, stylizuje, fázuje a rytmizuje. Zkrátka zdokonaluje. Scénky původně postavené na slovním dialogu se proměňují směrem k akci, ty zprvu až pantomimické naopak více kombinují pohyb a slovo, k pohybům se přidávají místo slov zvuky, které nejen ilustrují, ale umocňují akci ve stylu grotesky. Z úst lektorky stále zní chvála, ale zároveň s ní i připomínky a návrhy. Poté se objevují dílčí úkoly, např. zatímco protagonisté hrají němě, přihlížející doprovázejí vhodnými zvuky, nebo tréning, jak využít rukou dvojím způsobem – aby hrály jako součást těla, či aby se staly samostatnými herci. Tím se každá scénka, byť je založena na stejném základě, stává překvapivě jinou. V dalších dnech herci obléknou povinný stejnokroj – černé tričko s dlouhým rukávem, jehož pomocí budou vizuálně (pro ostatní) odsekávat jednotlivé hrající části těla, aby jejich akce byla vizuálně zřetelná. Procvičí se dokonale paže, prsty, ramena, kolena, chodidla, rty, zkrátka vše, co vás napadne, a zároveň se bude pátrat po logice starých úsloví, lidové tvořivosti (zkuste si vzpomenout, kolik znáte rčení spojených s tělem, jako „vzal nohy na ramena, má toho po krk, má oči na šťopkách“). Bude se také diagnostikovat a hledat charakter podle různých částí těla, zkoumat interakce různých částí, zkrátka, než seminaristé odjedou, budou své tělo, jeho možnosti a svůj nonverbální projev znát dokonale teoreticky i prakticky. Lektorka přiznává: „Já vlastně něco takového dělám poprvé. Vždy se pouštím do neznámých vod, a objevuju společně s ostatními.“ A se smíchem dodává: „Takže se toho možná naučím nejvíc já.“ –jas–
Pan Káč Tak sem jako dostal lístky, že mam jako jít do divadla. A tak sem šel a byli tam ňáký Slováci, týpek dobrej, hustý kéry, ale pak se vomluvil, že sou prej punkový divadlo. Co to je za blbost?! Pankáči se nevomlouvaj! A tak sem pak šel na ňáký Pajšl-flus nebo jak se menovali. Ty už vo sobě neřikali, že sou punk, ale trochu byli. I když to vypadalo, že to sami moc nevěděj. A že sou krapet emo. A nakonec sem šel do stanu, jako že na ňáký děti z Bullerbynu. A to byli hustý pankáči, i když už se snažili tvářit, že nejsou. Já to poznam, stačí naslouchat svýmu číru. 13
První agenti informují Výzva: Práskněte nám, co se děje na seminářích! Čekáme na vaše postřehy, dojmy, názory, na pravdu i lež. Staňte se agenty našeho zpravodaje! Odměna jistá! Seminář O Typický a klasický první den. Seznámení se s tím, co nás čeká a nemine. A pak jsme si všichni s nadšením zahráli seznamovací hry :-) a rozhodli se, že každé ráno bude rozcvička (cvičení s kocovinou bude pak super). Dnes jsme zvládli udělat procházku na šnaťák a po městě, abychom mohli začít tvořit. Celý tento týden bude každý z nás „děvka na všechno“. Omlouvám se za tento slovní obrat, ale lepší vyjádření mě nenapadá. Budem svítit, zvučit, hrát, vymýšlet a vyrábět. Práce s fleksou bude fajn. :-))) AGENT GLADIATOR Seminář C Když řeknu „A“, řekneš „B“. Řeknu „A“, řekneš „B“. „A“, „B“, „A“, „B“, „Aaa“, „B“, „Áááááá“.... Po náročném seznamování a snaze stmelit kolektiv jsme se museli rozhádat, protože dnešním tématem byl konflikt. Hrálo se hlavně rukama a nohama. Nebojíme se! Blanka nás naplňuje optimismem – přístě se budeme svlékat. :-) AGENTI LIH-OFFKY
Loutkáři věští 1. Kam podle tebe spěje současné amatérské loutkové divadlo? / 2. Jak myslíš, že bude vypadat loutkové divadlo za 100 let? Jarda Ipser 1. Co jsem tady dneska (30. 6. – pozn. red.) viděl, tak kam to spěje… lidi jsou do toho nadšený, je bezva, že si nacházej tu formu… a možná jim pak už nebudou stačit jen ty malý loutky, kterejma dneska všichni hrajou, a že se vrátí k těm velkejm. / 2. To nedokážu říct. Jak už dlouho to trvá, je to součást kultury, no, asi bude trvat. Jak to klasický, tak alternativní postupy. Petr Mlád 1. Já si myslím, že hodně k tomu alternativnímu. Ale zase v poslední době se vrací marionety, což je příjemný. / 2. No, přál bych těm svejm… pravnoučatům, možná?…, aby na tu Chrudim jezdili, měli chuť se potkávat a něco dělat, tvořit. Petr Hašek 1. Nevím, protože ho moc neznám. Tady ho právě poznávám. / 2. Jak bude vypadat… já doufám, že bude mít ještě živýho vodiče.
Okénko pro pamětníky
Seminaristům řady A!!!
Ve včerejším čísle jste někteří správně odhalili klasický loutkářský text Jan za chrta dán, takže On byl Jan a Ona samozřejmě Eliška. Také dnes jsme vybrali ukázku ze známé loutkové hry a jedno jméno jsme opět nahradili zájmenem. Soutěžní otázka: Jak se jmenuje hra, kdo je jejím autorem a kdo je On? Přijďte nám to říct. Panáčky, bonbóny a čokolády čekají (pro intoše i něco ke čtení).
Někteří z vás se po prostudování programu na dnešek uvedeném ve včerejším Zpravodaji zarazili a řešili problém, jak se rozdvojit a být zároveň na dvou místech. Nezoufejte, zůstaňte hezky vcelku, do programu se nám vloudila chyba. Představení Krev a jiné lásky Míny pro vás začíná v 15.15 hodin v Medu.
II. jednání Venkovská světnice. Stůl, židle, lavice. Na stole koláče. On je na scéně. Kašpárek vyjde zleva, Matěj a Anka zprava. Bude-li hudba, tedy připravit všechno. Výstup I. – On a Kašpárek On (sedí za stolem): Teď už ani nelituji, že jsem zabloudil. Poznal jsem ales poň, jak žije chudý lid v mé zemi. Kéž by byli všichni spo kojeni jako tenhle uhlíř a jeho žena. Kašpárek (ve dveřích): I pro pána Jána! Já se plaho čím v lesích a náš pan kníže tady hoduje. (Jde ke stolu.) Radostí jsem celý bez sebe, že jsem tě, můj pane, našel. A co kněžna, jemináčku, jemine, ta bude mít radost, ta se zasměje. On: Všichni budeme rádi, že to tak dobře dopadlo. Ale tady těm lidem nesmíš prozradit, kdo vlastně jsem. Já jim řekl, že jsem rytíř Matěj. Kašpárek: Matěj? A to jsi už hezčí jméno nevěděl? Tak říkají zajícům, pane. Náš kníže je Matěj! Držte mě lidičky, nebo se po trhám smíchem. (Směje se.)
Hurá, jídlo! Staré loutkářské přísloví říká: „Když v publiku kručí břicho, není slyšet Kašpárka.“ A proto se, milí loutkáři, poctivě stravujte. Seminaristé, co mají zaplacená jídla (ale koneckonců i kdokoli jiný), tak můžete učinit v restauraci Muzeum (tentýž vchod, kudy se jde do MEDu), a to v těchto časech: snídaně: 7.30 – 9.00 obědy: 12.30 – 14.00 večeře: 17.00 – 19.00
Loutky pro každého! Možná jste dopoledne také šli kolem bočního vchodu do divadla a všimli jste si, jak ze dveří vycházejí děti s loutkou. Za otevřeným oknem suterénu divadla bylo vidět s nadšením pracující dvojici – Dádu Weissovou a Jardu Ipsera –, která na letošní LCH vede seminář pro širokou veřejnost. Každý den v 10.00 nebo v 11.00 hodin může kdokoli přijít a vyzkoušet si, co je loutkářství, jak se dělá loutka, jak se s ní hraje apod. Není potřeba hlásit se předem, stačí přijít, koupit si lístek za 40,- Kč a pustit se do tvoření! A jak vnímala první den Dáda Weissová? V naší dílně, která je na stejné chodbě jako redakce, akorát na opačné straně, se kolem půl jedenácté zastavily dvě holčičky s tatínkem. A protože jsme měli okna dokořán a bylo dobře vidět, jak se tu pracuje, přišly další dvě holčičky a pak hned další čtyři děti. Nakonec nás tam bylo… jeje. Vyráběli jsme jednoduché loutky z papírových válců a hned byl na světě „komboj“, jak nám řekl jeho autor, princezna, vodník a čert a také několik motýlů. Dvě hodiny nám utekly jako nic a děti slíbily, že přijdou zítra zas. Budeme dělat úplně jiné loutky a na konci LCH bude mít ten, kdo nás navštíví pravidelně, snad všechny typy loutek, až po marionety. Tak přijďte taky. DÁDA A MOTY
Bude noc Karkulek! Takže beránci, oprašte roucha vlčí a děvčata, vyndejte ze skříně své červené kukličky a pojďme si společně užít divadla! Dnes od 22.00 hodin na malé scéně DKP bude k vidění první část a v úterý 3. července od 22.00 hodin tamtéž druhá část „Noci Karkulek“ Divadla jednoho Edy. Uvidíte různé podoby Karkulky, od té pro nejmenší děti, až po verzi pro dospělé! 14
Heja Heja Bullerbyn! K Dětem z Bullerbynu mám specielní vztah. Byla to jedna z kultovních knížek, kterou za mého mládí znal každý (a jak se zdá, tato vášeň se přenesla i na mladší generace). My jsme došli tak daleko, že jsme se na střední škole oslovovali jmény jejích hrdinů (já jsem byla dobrovolně ten malý naivní Olle), a taky jsme se začali učit švédsky. Dnes se takové blbnutí s literárními hrdiny našeho dětství učeně nazývá postmodernou, ale v dřevních dobách socialismu nic takového nebylo.
Zítřejší program 8.30–12.30 Semináře v učebnách průběžně dle rozpisu DKP Suterén Hana Voříšková, Choceň Výlet 12‘ Divadlo pro jednoho diváka 10.00 a 11.00 DKP Slavoj Workshop – vyrob si svou loutku 60‘ Vedou Čmukaři Turnov 10.00 MED Loutkový soubor Střípek Plzeň O Palečkovi 50‘ 10.00, 15.00 (B) a 17.00 (A) DKP malý sál LS Topirambury ZUŠ Praha 5 Severské báje 50‘ hlavní program
Takže představení Back to Bullerbyn pro mě bylo symbolickým návratem k době, na kterou si pamatuju (navzdory politickým okolnostem) jako na něco, co bylo mladé, zábavné a hravé. A Športniki mi to dokonale zprostředkovali. Bylo to pro mě dvojí příjemné překvapení. Jak samotným tématem, tak i jeho uchopením. Sama pro sebe jsem si tak potvrdila, že pro divadlo, které má vrhat do hlediště energii, hravost a nadšení, vypovídat o důležitých věcech života zábavně a chytře, je zapotřebí hlavně dobrá parta – zkrátka lidi, kteří si sedí. V skupině Športniki se spojili režiséři a herci různých ročníků DAMU, kteří se na škole vlastně minuli (a jako pilný návštěvník DISKu vím, že ani jedna strana takový úspěch v rámci studia nezažila). V tomto složení ale fungují dokonale, což ukazuje, jak podstatná je v tvůrčí práci ta nepopsatelná vzájemná chemie. Pak prostě všechno do sebe správně zapadá – jak ve hře s loutkami, scéně, muzice, propojení pohybu a slov, v nadsázce, která zároveň odkazuje k nostalgii dětství, ale zároveň k tomu, že v idealizovaných vzpomínkách je všechno trochu jinak než to bylo doopravdy. Takovým bonusem je i to, že se tu velmi nenásilně ukazuje proměna světa od poválečné naivity (kniha vyšla poprvé v roce 1947) do modu stále větší bulvárnosti a dravosti, jakéhosi showbusinessového tance (tady symbolicky v proměně písní od Beatles k sladkobolné skupině ABBA). A mimochodem, vesnice Sevedstorp v jižním Švédsku, kde vyrůstal otec Astrid Lindgrenové a která jí byla inspirací, se pochopitelně stala turistickou atrakcí. No, a tady na Chrudimi se stal atrakcí Návrat do Bullerbynu. Myslím, že určitě pro všechny generace čtenářů Dětí z Bullerbynu. A jestli jste to nečetli, tak si to přečtěte – nikdy není pozdě. –jas– 15
11.00 a 14.00 (A+B) DKP velký sál Říše loutek Kroměříž, o. s. Povídej, paňáco 50‘ hlavní program 13.00, 15.15 (A) a 17.00 (B) MED LS Amigos Gymnázia Josefa Ressela Chrudim Don Šajn 20‘ hlavní program Bažantova loutkářská družina DS J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá Faust 15‘ hlavní program 18.00 (A+B) DKP velký sál Divadelní společnost Geisslers Hofcomoedianten Kuks Don Juan aneb Strašlivé hodování 55‘ inspirativní program 20.00 (A+B) DKP divadelní klub Veřejná diskuse 90‘ 22.00 (A+B) Park Republiky Pocta Jiřímu Trnkovi – 100 let od jeho narození film Špalíček 78‘ 21.30 (A+B) Muzeum barokních soch Karromato Soběslav Císařská slavnost 50‘ 22.00 (A+B) DKP malá scéna Night party and music session 100 piv s Loutkářem
DKP = Divadlo Karla Pippicha
Dnešní program
Valentina Dobrotivá
8.30–12.30 Semináře v učebnách
Milé děti, tak jsem dnes napekla štrúdl, pocukrovala a trochu skořice na něj, on je pak lepší, a vypravila se nabídnout ho loutkářům. Ale oni že by chtěli něco ostřejšího... no kam to ta dnešní mládež spěje? To máte jako v tom představení, jak ta muška na tom kompostu taky rostla pro šibenici, ale nakonec pobrala rozum a dobře to dopadlo. Ale já ty octomilky znam, to já když někdy zapomenu rozkrojenou hrušku na kredenci, hned je jich tam habaděj. Ale téhle mi bylo líto. A pak jsem se byla podívat na to milé dívadlo se šištičkou a hnedle jsem si vzpomněla na Jiřinku Bohdalovou, jak ona to taky tak hezky dětem vyprávěla, než začala psát ty kuchařky. A náš Venoušek si tam hezky zadupal, to on ví, že doma nesmí, to by dostal, a taky si zafoukal. Nakonec jsem byla na těch dětech z Bullerbynu, to jsem četla ještě Božence, když byla malá, ale skončilo to nějak divně, tak jako smutně, to já nemám ráda. Na světě je moc smutku, abysme si ho ještě hráli na dívadle.
10.00 a 11.00 DKP Slavoj Workshop – vyrob si svou loutku 60‘ Vedou Čmukaři Turnov průběžně dle rozpisu DKP Suterén Hana Voříšková, Choceň Výlet 12‘ Divadlo pro jednoho diváka 10.00 MED Krystýna Skalická, Praha O Malence 45‘ 10.00, 15.00 (B) a 17.00 (A) DKP malý sál Loutkové divadlo v Boudě Mordyjepardyjesaprlot 45‘ hlavní program 11.00 a 14.00 (A+B) DKP velký sál Spolek loutkářů Vozichet Jablonec nad Nisou Malá mořská víla 45‘ hlavní program 13.00, 15.15 (A) a 17.00 (B) MED Na Holou Hořovice Krev a jiné lásky Míny 30‘ hlavní program
Tajenka Řešení z minulého čísla: MINOR
18.00 (A+B) DKP velký sál Divadlo Drak Hradec Králové U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové 60‘ inspirativní program 20.00 (A+B) DKP divadelní klub Veřejná diskuse 90‘ 22.00 (A+B) Park Republiky Pocta Jiřímu Trnkovi – 100 let od jeho narození Staré pověsti české 91‘ 22.00 (A+B) DKP malá scéna Divadlo jednoho Edy Noc Karkulek I. 90‘ inspirativní program DKP = Divadlo Karla Pippicha
1. Prostor před oponou 2. Umělecký sloh 3. „Otec“ Spejbla a Hurvínka 4. Garderoba, rekvizity, dekorace, nábytek atd. je souhrnně… 5. Dějství Řešení: ……………………………………………
Tiráž Zpravodaj 61. loutkářské Chrudimi Vydává a tiskne Chrudimská beseda / Redakce Zuzana Vojtíšková, Jana Soprová, Petra Hlubučková, František Kaska, Jacques Joseph / Foto Ivo Mičkal / Kresby Tomáš Volkmer / Grafická úprava Radek Pokorný /Kontakt Michal Drtina, tel. 606644294, e-mail
[email protected] Neprošlo jazykovou úpravou!
16
