1. Sławek Gołaszewski mi kdysi vyprávěl o griotech. Stručně shrnuto, je to africký ekvivalent evropského barda. Zdá se mi, že od té doby, co lidi vynalezli peníze, byly dva druhy umělců. Grioti jezdili od města k městu, hráli na ulicích a vyprávěli příběhy. Byli nositeli kultury, šířili po světě informace. Existovala i varianta dnešních hudebních hvězd, dvorní umělci – ti poskytovali vystoupení, po kterých následovaly flámy. Svět, kam by člověk člověk toužící po solidním životě raději ani nepáchl, je ale jasné, že za vystoupení u krále byly tolary. Když jsem se dozvěděl o griotech, ucítil jsem radost, protože mi poskytli odpověď na otázku, kde naše hudba pramení. Aha, nejsem společenský novotvar! S nimi jsem se mohl ztotožnit stokrát lépe než s dvorními orchestry. Na mě to mělo obrovský vliv. Vždycky se pokouším dobrat minulosti, hledal jsem něco adekvátního, abych nepodlehl teorii, že angažovaná hudba existuje od dob Woodstocku. Takovou informaci jsem potřeboval, abych si uvědomil, že jsem součástí tradice, širšího prostředí. Ve smyslu rčení: „Bez kořenů nejsi ničím.“ Rastamani říkali : „You must know your roots to know your your istry.“ Ne „history“, „istry“. To si hned každý zapamatoval. Zlatou skálu jsem zakládal s prostým cílem: nahrát co nejvíc kapel bez zvláštního ohledu na peníze. Bral jsem to jako vzpomínkovou akci na své přátele, kteří si nevěděli rady, těžko nesli realitu tehdejší doby a odešli příliš brzo, ačkoliv jsem věděl, že v nich dřímá ohromný potenciál. To mě velmi motivovalo. Tím myslím Bruneta, Plastika staršího a mladšího. Šlo o vytvoření určité značky a jakéhosi komunikačního kanálu. Utváření scény bylo v našem zájmu. Bez ní bychom nebyli. Dodnes jsem tím posedlý – nepracovat samostatně. Mám pocit, že moje pozdější neúspěchy i neúspěchy celé polské alternativní scény vycházely z toho, že lidé nepracují společně. Mají traumata z nezájmu médií. Vysrat se na všechna média, je potřeba pracovat tak, aby média lítala za tebou! Ve filmu Exodus je velmi působivý moment, když Tomek Budzyński říká, jak poprvé uviděl kapelu Izrael v Jarocině v roce 1984. Zkrátka mu spadla brada: „Óóóóó!“ A dál: „Jde partička, všichni barevně oblečení, s dredy, nějaká černoška, lítají kolem nich psi, neskutečná partička, neskutečná.“ Tu atmosféru vystihuje i jarocinská fotka Michała Wasążnika. Ty a Viviana sedíte v trávě, oba s dredy, obklopení listím, které připomíná marihuanu. Obrázek jakoby ze srdce Jamajky, určitě ne ze socialistického Polska. Vedle těch pankáčů oblečených do kůže jste vypadali jako úplně jiná rasa… V Polsku ještě nikdo dredy nenosil. Působili jsme starozákonním dojmem, jestli se to tak dá říct, jako bychom vyšli z lesů. Taková banda se psy, kteří vypadali, jako by nás střežili. Tehdy jsme hrávali v dost početné sestavě, kapela, hostující hudebníci, děti – vždycky to bylo kolem dvaceti osob. V letech 1984-1986 jsme jezdili v takové skupině na letní turné, v podstatě z jednoho festivalu na druhý. Vždycky jsme si jenom hlídali, jestli nás nechtějí vmontovat na akci, ze které se na místě vyklube festival „Tribuny lidu“. „Tribuna lidu“ bylo pro nás synonymum akce, na které se nehraje. FAMA24, Jarocin, Brodnica, Gorzów Wielkopolski – tam se konaly nejlepší akce. Brodnický festival byl sice bluesový, ale zalíbili jsme se jim a oni začali zvát reggae kapely. Vozili jsme s sebou vlastní svět. Jako bychom byli v nějaké úžasné bublině, která nás chránila před špatnostmi zvenčí. Nechytali se nás ani policajti, ani chuligáni, ani skinheadi. A pokud jde o posádku, kterou jsme tam potkali, na všechny punkrockové zjevy jsme se dívali s mateřským pochopením, trochu jako starší bráchové. Nebylo to tak, že někdo opustil sféru punk rocku a začal se horečně modlit k Jahovi.
1
2. Chtěl jsi vypadnout z Varšavy a usadit se na vesnici? Chtěli jsme se postupně přestěhovat a normálně tam žít. Moje dřívější pobyty ve Wólce ve mně vzbudily stesk po životě v přírodě. Přesvědčil jsem se, že na vesnici se dají zařídit dobré pracovní podmínky. Přijel jsem s rodinou, byl tam i Paweł, Křemílek, náš známý grafik Tomas, který dodnes na Mazurách žije. Zdědili jsme psa, krásného vlka Hektora, místní mu říkali Hektar, a několik zemědělských přístrojů včetně buldozeru, skvělého stroje na pásech. Ukázalo se, že traktor je při orání oproti němu úplná nula. Chlápek, který bydlel vedle nás, milý a ochotný policejní práskač, nám buldozer pomohl zprovoznit. Bylo to divné zařízení, mělo dva motory. Menší motor sloužil k nastartování toho většího; buldozer se nepohyboval plynule, spíš tak jaksi hopsal. Ruská technika, určitě zažil ještě Lenina. První rok jsme dělali všechno, co země potřebuje: zaseli jsme a sklidili. Plno pšenice pak leželo ve stodole, vařili jsme z ní a jedli. Vesnický život. Studiové vybavení jsme složili v chalupě. Musel jsem vstávat před osmou, zatopit v kamnech, nasednout na traktor a jet do obchodu. Posnídali jsme a tak okolo jedenácté jsem se začal vrtat v elektronice. Nejlepší bylo, že k nejbližšímu sousedovi to bylo tak kilometr, nikdo nás neviděl a skoro ani neslyšel. Místní však nějak na tak zajímavé přistěhovalce reagovat museli… Paranoia zaváněla směrem z kostela, zjistili jsme, že pomluvy o nás šíří místní kněz. Nejdřív prohlásil, že jsme „baptisté z televize“, to mě dostalo. Možná jsme trochu vypadali jako jehovisti. Ale pak přišel vrchol všeho. Poslali za námi bábu, takovou vesnickou bábinku: „Já bych se chtěla do té vaší sekty zapsat.“ „Do jaké sekty?“ „No do té sekty, co tady máte, tady s tím znakem.“ „Jakým znakem?“ Ukazuje na mosazný čínský symbol, který tam Paweł pověsil jako dekoraci. „Říká se, že je to sekta slunce.“ „To je omyl.“ Kněz jim pověděl, že jsme sektou Děti Slunce, která pořádá sexuální narkomanské orgie, a nenarozené plody zakopáváme u plotu. To je kurva paráda, ne? Věděl, jak své ovečky postrašit. Říkal jsi taky něco o práskači, který se okolo vás motal… To byl ten, který nám pomáhal orat pole, Andrzej. Tragická figurka. Přesvědčil jsem se, že lze nemít špatné mínění o udavači, který na tebe půldruhého roku práská. Později jsem jeho složitou situaci pochopil. Postavil dům bez povolení a on ho vydírali. Policajti mu řekli: „Buď pro nás budeš pracovat, nebo budeš bez baráku.“ Všichni ve vesnici o tom věděli, nám to ale nepřiznal. A tak jsme se mu revanšovali tím, že jsme mu nikdy nenabídli trávu, co jsme měli. On o ní samozřejmě dobře věděl, protože jsme jí měli plný skleník a on celý čas chodil okolo. „Dejte mi něco, vždyť vím, že to kouříte.“ A my tvrdohlavě, že je to konopí vysazené kvůli tomu, aby mouchy nelezly na rajčata. Nakonec si se mnou jednou zakouřil. To už jsem věděl, že práská a že to z určitého úhlu pohledu není jeho vina. Zničili by ho, bylo to vážně svinstvo. Všichni se šli koupat k jezeru, zůstali jsme sami. Tak jsem nám ubalil obří joint. Andrzej po trávě zareagoval jako z učebnice. Seděli jsme proti sobě, polovinu jointa jsme vykouřili a on se stulil a hlavu si položil na stůl. Pak ji zase zvedl, ztěžka se na mě podíval, skleněné oči, a řekl: „Roberte, co jsem to za čuráka…“ A to bylo všechno. Později, když už bylo Polsko svobodné, ho postavili k základní škole v tričku potištěném velkým marihuanovým listem, aby dealoval dětem. Nakonec na vás byl ve Stanclewu policejní zátah… To byla neuvěřitelná akce… Dvě dodávky, tři fiaty. Celý pozemek obklíčený, modro od uniforem, plno kožených bund. Jako by se policajti chtěli předvést před kamerou, ale žádné kamery jsem tam neviděl. V sedm ráno se ozvalo u dveří: „Vy hajzlové, otevřete!“ Přes zamčené dveře pravím: „Pánové, buďte tak laskaví a počkejte, než se manželka oblékne.“ Zarazilo je, když uslyšeli, že je někdo při sobě, a když jsem je pustil dovnitř, hrozně se divili, že je uvnitř pořádek a místo stáda narkomanů sjetých odvarem z makovic vidí normální dům. Mimo to spatřili Marcina, který nás zrovna navštívil: velikánský fousatý postarší chlap, přísná atmosféra okamžitě opadla. Jeden z policajtů povídá: „Po roce hulení už člověk ani myslet nemůže.“ A Marcin na to: „Vážně? Ale já prosím pěkně hulím už přes čtyřicet let a klidně bych se s váma popasoval v křížovkách.“ Oni vůbec netušili, s kým mají tu čest, ani co to vlastně je ta marihuana. Zátahy musely probíhat v celém okolí. Když mě drželi na stanici, nakonec v celkem kulturních podmínkách, už bez těch nejhorších debilů, viděl jsem pokoj dobrých patnáct metrů čtverečních, který byl balíčky s trávou posetý. Sedím si tak na té stanici, stoly zavalené složkami, jeden policajt cosi píše, nervy očividně na sračku. Začal jsem: „Máte toho papírování hodně, co?“ „Vidíte tu haldu?“ „Jistě.“ „A víte, co to je za spisy? Krádež kola! Probůh, nám tady zuří podsvětí, mafie přijíždí z východu, a já se tady musím plácat s nějakou krádeží kola!“ Díky tomu kolu jsme se trochu uvolnili a policajt kývnul hlavou směrem k sáčku s trávou: „Jen tak, mezi náma, povězte mi, jak se po tom člověk cítí?“ Rozhlédl jsem se vlevo vpravo, a potichu jsem řekl: „Mezi náma… božsky. To se nedá popsat.“ Aby rozuměl, že i v systému je občas něco v nepořádku, i kdyby jenom kvůli tomu, že musí tolik času věnovat 2
jednomu ukradenému kolu. Když mě vyslýchali, celou dobu jsem neustoupil ani o píď. „Přiznejte se, že jste to kouřil.“ „Ne, nekouřil. Já jsem to pěstoval, aby mi mouchy nelezly po rajčatech.“ Konopí, které našli v našem skleníku, poslali do laboratoře na analýzu. Přišly potom dokumenty, vzorky ručně přilepené izolepou, a zpráva. Ten výzkum stál čtyřicet tisíc zlotých, tehdy to bylo strašně moc peněz, a ani nepřinesl jasné výsledky, protože se v nich psalo o velkém množství THC, ale ne zase až tak velkém. Kdybychom si najali právníka, táhlo by se celé jednání dlouhé roky. To byla ještě k tomu doba převratu. Celou záležitost začínali komunisti a uzavírala ji už nová vláda. Pamatuju si, že když se objevil nový velitel, naznačil mi, že chtějí na stanici založit sportovní družstvo a všem by se hodily adidasky. Asi nějak čekali, že jim to Marcin zaplatí. Nevyšlo to – a stejně ani nikomu nic neudělali. Skončilo to tak, že se za mě Viviana zaručila, na rok mi sebrali pas, ale když jsem měl jet s Armiou na koncert do Československa, tak mi dali povolení.
3
3. Co se stalo během toho jediného turné Brygady Kryzys? Tour spolu se Stalowým Bagażem a britskými TV 21 v listopadu 1981? Na autokar jste pověsili transparent s nápisem „Solidarita univerza“… Bylo to první turné, za kterým stál Rock Blok. Nevybavuju si žádné incidenty spojené s transparentem, ačkoli jsme si tím trochu koledovali. Akce Solidarity se rozrůstaly a všichni věděli, že to za chvíli může prasknout. Jezdili jsme po Polsku a poslouchali zprávy. Najednou na prvním programu Polského rádia pustili naši píseň Nevěřím politikům (Nie wierzę politykom). Moc nás to potěšilo. Když jsme dojeli do Stalowé Wole, kde měl být koncert, město stávkovalo. Vjeli jsme do prázdného města, před magistrátem stály reproduktory, u kterých se místní straničtí hlavouni zpovídali představitelům Solidarity. Poslouchá je hrstka lidí, sotva dvacet. A všude okolo míchačky na beton. Celé město bez pohybu. Představ si takovou malou socialistickou díru zablokovanou míchačkami s nápisem „Stalowa wola“ (Železná vůle) – to mi okamžitě připadalo symbolické: železná vůle dělníků. Na konci cesty jsem dostal na budku. V Gdaňsku jsme bydleli v hotelu Monopol naproti nádraží. Vrátili jsme se tam po koncertě. Na tu dobu běžná situace; na koncertě jídlo nebylo a otevřeno bylo jenom v hotelové restauraci, kde se tancovalo. Přinejmenším do půlnoci. Těsně před půlnocí jsem tam přišel na večeři. Měl jsem na sobě kalhoty, do kterých jsem si při malování utíral štětce od akrylů. Celé zamazané od hodně kontrastních barev. Ty kalhoty asi byly příčinou rvačky. Proti mně byli v místnosti jenom číšníci a jeden chlap, postarší, s nějakou dámou. Vypadali trochu nalití. Sluch mám natolik selektivní, že jsem zaslechl, co o mně té ženské vykládá za špínu. A to jsem nevydržel. „To zasraný hovado bych pěkně zjebal. Kdybych měl takovýho haranta, tak bych mu vlastnoručně zakroutil krkem. Koukni, jak ten dobytek vypadá.“ Udržel jsem se natolik, že jsem dojedl, vstal od stolu a zaplatil. Oni seděli po cestě k východu. Šel jsem tam. Chlap na mě kouknul. A já jsem si tehdy odchrchlal a flusnul mu táááákovejhle šťavnatej chrchel na sako. Ze zlosti. No, nezachoval jsem se zrovna hezky. Byl jsem bez sebe. Mimoto jsem cítil, že takový chlap může díky své pitomé nenávisti v životě leckomu ublížit. Pak jsem čekal na jeho reakci. A on na mě: „Ty vole, kurva, teď je s tebou konec. Protože tenhleten bývalej výsadkář tě zabije. Je po tobě.“ Byl trochu nametený a vůbec nevypadal na výsadkáře. Zvednul se od stolu a pustili jsme se do sebe. Nepraštil ani on mě, ani já jeho. Spíš jsme se tak přetlačovali. Ale drsně, protože za chvíli už létaly stoly a židle. Svalili jsme se tak nešikovně, že jsem skončil vespod, on byl nahoře, v pozici 69, takže jsem měl před očima jeho prdel. Na nic jsem nečekal a vrazil mu jednu do koulí. On asi opravdu nebyl voják, ale něco uměl, najednou tak nějak ztuhnul, nabral vzduch do plic a vydechnul. Trochu jako karatisti. Koutem oka jsem ještě viděl, k nám přibíhá několik číšníků – a v ten moment do sálu vchází Jacek Olechowski. Byl dost překvapený, proto se zeptal, o co jde. A jeden takový maličký číšníček k němu přiskočil a vrazil mu jednu do tváře, takže Jacek skončil na zdi. A to je Jacek kus chlapa: dva metry, sto padesát kilo. Vypadalo to komicky. To je ale poslední věc, kterou si pamatuju, protože jiný číšník mě potom nakopl do hlavy. Jsem přesvědčený, že to byli převlečení zomoláci – jak vypukl výjimečný stav, ZOMO v tom hotelu dostali pokoje. Když přijela hlídka, policajti hned, že se nic nestalo. Zavolali záchranku a odvezli mě do nemocnice, jestli třeba nemám otřes mozku. A když jsem se zase vrátil, vypadalo to, jako by nikdo nic neviděl. Nejlepší bylo probuzení. Když jsem tam ležel, lidi se sešli, mezi nimi i jedna naše roadie. A to byla roadie na entou, protože byla nymfomanka, která se chlubila, že během cesty s Bijelo Dugme zmákla celou kapelu několikrát dokola. A disponovala dosti velkým poprsím. Jak jsem se probral, uviděl jsem napřed to poprsí a pak uslyšel křik: „Roberta zabili!“ Kdosi pak v panice zavolal Tomkovi Lipińskému, že jsem umřel. Vyprávěl mi potom, jak se mu míhaly před očima měsíce, které jsme spolu strávili, když pádil po schodech dolů. Po té rvačce jsi hned hrál? Další den jste měli poslední vystoupení v Kongresové hale… Hrál. Neměl jsem otřes mozku, jenom jsem na chvilku ztratil vědomí. Takže jsem si, zbytečně, přepudroval monokla – a hurá na pódium. To byl náš poslední koncert v Polsku před vyhlášením výjimečného stavu. Hned poté jsme odjeli do Jugoslávie. Jaké první příznaky nových časů jsi ve svém životě zaznamenal? Pamatuju si, jak jsem šel parkem u Paláce kultury, a všiml jsem si, že za mnou po chodníku jede anton. Jede, ať si jede. Říkal jsem si, že už je po převratu, byl jsem v pohodě. Vystupuje takový strejda ve středním věku a chce papíry a přitom mi tyká. Klidně mu povídám: „Prosím vás, chtěl jsem vás upozornit, že nastaly změny, nejsem pro vás ty, nýbrž občan demokratického státu…“ Všechno se to odehrálo před svědky, kamarádi stáli kousek vedle. Zafungovalo to, vypadnul, nakonec si on připadal napomenutý, ne já. Ohromná úleva. Za výjimečného stavu totiž
4
panoval neustálý strach, protože policie měla v našich očích naprosto bezmeznou moc, takže těmohli nechat „zmizet“, jak se říkalo, a nikdo se o tom nedozvěděl. Pár lidí takhle „zmizelo“. Emilek Barchański, kluk z našeho gymplu, který byl o pár let mladší než já, taky „zmizel.“ Nikomu se nic nevysvětlilo, jenom se v řece našly jeho ostatky. Takové situace uvízly člověku kdesi v podvědomí. Na druhou stranu, první období kapitalismu bylo výjimečně ohavné. Začaly upadat zvyky. Končil pořádek, který za komunistů fungoval i bez dohledu bezpečnosti, mizely zvyklosti, jako třeba nenapadat kluka na procházce s dívkou. To pravidlo asi pocházelo od gitovců, ale fungovalo, přinejmenším v Sienné ve Varšavě. Jednou ukradli dítěti kolo, normálně u paneláku, nějaký grázl šel, vyrval mu kolo, a než jsem seběhl ze sedmého patra, nikde ani noha. Rozzuřil jsem se a obešel známé firmy, no a řekli mi : „Roberte, prosím tě, dneska už to chodí jinak než dřív.“
5
4. Jaké máš vzpomínky na moment pádu komunismu? V roce 1988 jsem se přestěhoval na Mazury a bydlel tam dva roky. Na vesnici to vypadalo tak, že když jsem se zeptal jednoho vesnického balíka, místního policajta: „Můžete mi říct, kde je zde volební místnost?“, pak odvětil: „Teď už se ale nemusí volit. Copak to nevíte? Teď už to není povinné, nemusíte nikam chodit.“ Blbec. To byly první svobodné volby. Jel jsem do Biskupce a odvolil. Ten přelom nebyl okázalý – spíš byl tichý, bez masové euforie masopustu Solidarity v roce 1981. Okamžitě ale o sobě dalo vědět nové rozdělení Solidarity, což bylo dokonce i pro tak umírněného optimistu jako já nemilou zkušeností. Vždyť jsi přece měl důvod k euforii, mohl sis připadat jako vítěz. Tak jsem se cítil jen během cesty do Československa, na místě pak samozřejmě na sto procent, jako by naše dřívější činnost byla trénink na podobné koncerty. Jeli jsme tam na podzim roku 1989, přímo z vesnice, dvěma autobusy. Optimální situace – po pádu našeho systému a v předvečer jejich Sametové revoluce. Už jsme byli v bezpečí, a Češi ještě ne. Skočili jsme k sousedům ze socialistického bloku – a už jsme do toho bloku nepatřili. Když jsme s Čechy popíjeli pivko, říkali jsme: „U vás za chvíli taky bude po komunistech.“ Ale oni dělali kyselé obličeje: „Nejdřív tak za dvacet let.“ Nevím už, jak k tomu došlo, ale bylo to nejlepší turné Izraele. Nechápu, proč nás nedeportovali hned po prvním koncertu, protože víc jsme už toho vyvést nemohli. Čeští opozičníci nás využili pro svou věc. Koncert se konal v pražském ekvivalentu varšavského Paláce kultury, jenomže s modernější architekturou. Před koncertem k nám přišli lidi z Charty 77 a vyzvali nás: „Vám za to nic moc nemůžou udělat, maximálně vás z Československa vyhodí, a my máme důležité prohlášení, nemohli byste ho přečíst z pódia? Jsou to jména politických vězňů.“ Vzali jsme ten seznam a na koncertě jsme ho nejen přečetli, přidávali jsme k písním i konkrétní dedikace typu: Janu Palachovi, který se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské invazi. Lidi oněměli, my jsme také strnuli, že vůbec došlo k takové situaci. Vojáci, kteří byli v publiku, si jenom mačkali čepice. Program jsme měli připravený vzhledem k charakteru události, materiál hlavně z druhé desky: Svobodný národ, Rovná práva (Równe prawa), Nevzdávej se (Nie poddawaj). Pro mě to byl jeden z nejeuforičtějších momentův životě, málokdy jsem si připadal tak užitečný. Po koncertě jsme udělali ještě dlouhý rozhovor pro časopis Zpravodaj společnosti Unijazz, pak jsme jeli hrát do Ostravy a Olomouce. Nakonec jsme se vrátili do Prahy na druhý koncert, pamatuju si, že jsme vyzývali k propuštění Havla, který zrovna seděl. Byl jsem i v Berlíně, těsně před zbouráním Berlínské zdi. Bylo to společné turné Armie a Tiltu, ale tam byla samozřejmě totálně jiná atmosféra, jak už to v NDR bývalo. U nich změny proběhly po německu, prostě to tak nějak přišlo, nevypadalo to, že se schyluje ke změně. V NDR ale měli nejlepší špionáž a kontrašpionáž v celém východním bloku. Do Berlína nás pozvala kapela Die Firma, která zpívala Neviditelnou armádu. Znali tu píseň z kazety a přeložili si ji do němčiny. Pak se ukázalo, že jejich zpěvačka, krásná Katia, pracovala pro Stasi. Je mi jí líto, protože ji kvůli tomu pustili k vodě. Byli jsme spřízněni s ještě jinou německou kapelou, s Feeling B. Jezdili do Polska, jak se dalo, a s Armiou nebo s Izraelem odehráli pár koncertů. Později byli nějak spojení s Rammsteiny.
6
