ŽIVOT SENIORŮ NA VESNICI A VE MĚSTĚ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s.r.o.

ŽIVOT SENIORŮ NA VESNICI A VE MĚSTĚ

SOCIÁLNÍ PRÁCE

Vedoucí práce: ThDr. et Mgr. Ladislava Marešová Vypracovala: Monika Jelenová

ČELÁKOVICE 2013

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona č. 121/200 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě. Olešnice v Orlických horách dne 07. 05. 2013

…………………………… podpis

1

Poděkování Ráda bych moc poděkovala paní ThDr. end Mgr. Ladislavě Marešové za svědomité vedení mé absolventské práce, za vřelý přístup, odborné rady a cenné připomínky, za poskytnuté materiály a především za její trpělivost při tvorbě této práce. Byla to pro mě má první práce a bez její pomoci bych si vůbec nevěděla rady.

2

Obsah

Úvod………………………………………………………………………………………………………………………..5

1 Cíl absolventské práce……………………………………………………………………………………….6 2 Pojmy…………………………………………………………………………………………………………………….7 2.1 Pojem stárnutí a stáří………………………………………………………………………………7 2.2 Pojem sociální služba a sociální pomoc……………………………………………………9 2.3 Pojem sociální vyloučení…………………………………………………………………….….10 2.4 Fyzické změn a nemoci ve stáří………………………………………………………………11

3 Senioři na vesnici………………………………………………………………………………………………14 3.1 Dostupnost služeb na vesnici…………………………………………………..…….………14 3.2 Rodinné zázemí seniora na vesnici……………………………………………….……….16 3.3 Ekonomická situace seniorů na vesnici………………………………………………….17 3.4 Životní styl seniorů na vesnici……………………………………………………….……….18

4 Senioři ve městě………………………………………………………………………………………………20 4.1 Dostupnost služeb pro seniory ve městě……………………………………..………..20 4.2 Rodinné zázemí seniora ve městě………………………………………………..……….21 4.3 Ekonomická situace seniorů ve městě…………………………………………..……...23 4.4 Životní styl seniorů ve městě…………………………………………………………..…….23

5 Sociální systém v ČR……………………………………………………………………………………….24 5.1 Právní úprava a legislativa………………………………………………………………..…..24 5.2 Druhy sociálních služeb………………………………………………………………….……..26 5.3 Formy a charakteristika sociálních služeb……………………………………………...27

3

6 Praktická část………………………………………………………………………………………………….31 6.3 Kazuistika……………………………………………………………………………………..……..31 6.3.1 Kazuistika – město…………………………………………………………..…….32 6.3.2 Kazuistika – vesnice………………………………………………………...…….38 Diskuse………………………………………………………………………………………………………………….45 Závěr..........................................................................................................................47

Resumé – v ruském jazyce…………………………………………………………………….………...49 Bibliografie…………………………………………………………………………………………………………..50

4

Úvod Ve své absolventské práci jsem se věnovala problematice seniorů a porovnáním jejich života ve městě s životem na vesnici. Zajímal mě jejich zdravotní stav, jejich možnost využití sociálních služeb a možnost využití služeb v oblasti zdravotnictví. Zároveň i možnost využití jejich volného času a jejich zálib v porovnání město s vesnicí. Snažila jsem se zjistit, kde a jak se žije seniorům lépe, kde jsou dostupnější služby potřebné pro jejich život, zda ve městě nebo na vesnici a kde jsou rodinné vztahy silnější. V návaznosti na svou praxi při studii oboru Sociální práce jsem se dostala do domu s pečovatelskou službou pro seniory a měla možnost nahlédnout, na způsob života seniorů, v tomto domě. Na jejich záliby, problémy a i neduhy, které je trápí. Zde se mi podařilo získat mnoho zkušeností, které mi velice pomohly při psaní mé práce. Tento jejich způsob života jsem se snažila porovnávat se způsobem života na vesnici (neboť z vesnice pocházím a stále tam žiji). Vzájemně jsem se snažila o jednotlivá porovnání jednotlivých možností využití jak sociálních služeb, tak i služeb ostatních. Což bylo velice zajímavé a zároveň odlišné. Až do dneška mě nikdy nenapadlo, jak rozdílné životy žijí senioři ve srovnání mezi městem a vesnicí. Ač se problematikou stárnutí a seniorů zaobírá mnoho autorů a mnoho institucí, vlastní porovnání dvou oblastní života je velice zajímavé a o to zajímavější pokud si toto porovnání člověk má možnost udělat sám a prožít si toto v praxi Problematika stárnutí a seniorů mě zajímá i z osobních důvodů. Ve svém okolí mám mnoho blízkých v seniorském věku a zároveň mám i ne dobrou zkušenost s přístupem k nemocnému seniorovi v nemocnici. Toto na mě zanechalo pocit, že práce se seniory není jen prací, ale měla by být i zálibou a posláním. Pokud tuto práci vykonávají lidé, kteří k tomuto přistupují jen jako automat bez srdce, tak je to velice špatný postoj a mohou napáchat mnoho škody. Stárnutí je jednou z neodmyslitelných etap života pro nás pro všechny a k této etapě bychom měli přistupovat s velikou pozorností, zodpovědností a s velkým citem.

5

1 Cíle Cílem této mé práce bylo porovnání života seniorů ve městě s životem seniorů na vesnici a zamyslet se nad jejich možnostmi využití všem možných dostupných služeb a možnosti využití jejich volného času.

6

2 Pojmy 2.1 Stárnutí a stáří Stárnutí - je vlastním procesem, který se dá časově těžko vymezit, neboť má individuální charakter. Je to proces, který se projevuje snižováním efektivity a účinnosti fungování organismů, chátráním tělesné schránky, tyto skutečnosti se při zkoumání seniora nedají přehlédnout. V tomto procesu také dochází k vyšší náchylnosti k různým nemocem a vzhledem k opotřebování, přicházejí i další různé nemoci. Poslední dobou ve vyspělé společnosti aktivita starších lidí stoupá a lidé mají předpoklad dlouhověkosti, právě v období stáří je dobré mít velké plány a očekávání pro další život. S věkem lidí zároveň klesá energie a vitalita, dochází ke zpomalení řeči a pomalejšímu myšlení a reakcím, zvolňuje se chůze a i gesta bývají pomalejší a prodlužuje se reakce. Některým seniorům se mohou projevovat i problémy s vlastní orientací v prostoru, jak doma tak i venku. Pravdou je, že u každého jedince probíhá stárnutí individuálně, což je dáno vlastním způsobem života i genetickými dispozicemi. Stárnout znamená smiřovat se se změnami a ztrátami, ale přesto je důležité plánovat a žít dál. Pravdou je, že každý člověk stárne jinak, někdo je starý, i když je mladý a někdo naopak stářím mládne. Je to velice individuální, a v některých obdobích života člověka se stárne rychleji a v některých pomaleji. Z tohoto důvodu můžeme slýchat o mladých stařících a starých mladicích. Dnes často slýcháme o mladých seniorech, a až po 75 letech se může mluvit skutečně o stáří. [Haškovcová, 2010] Stárnutí je vlastností každého živého organismu a je nedílnou součástí života. Týká se nejen jednotlivců, ale bývá generalizováno na celé populace. Stárnutí je významným fenoménem

života

moderní

společnosti,

který

se

v souladu

s aktuálními

demografickými trendy stává stále diskutovanějším. Někteří autoři hovoří o epidemii stáří, jiní opisují proces sekundární tranzice z pohledu sociologického. Všechny odborné zdroje však upozorňují na nutnost zvýšení zájmu o problematiku stárnutí a stáří nejen s ohledem na individuum, ale i na populaci. [Pokorná, 2010, s. 7]

7

Stáří - je jednou z životních fází člověka, se kterou se každý z nás setkává ve svém běžném životě. Tato fáze nastává většinou po skončení ekonomické fáze a nedá se vymezit pouze věkem, vzhledem k velice individuálním rozdílům mezi lidmi, neboť jsme rozdílní a vše nelze zaškatulkovat. Zájmem každé civilizované společnosti by mělo být, dobrá a kvalitní péče o staré občany. Stáří je relativním pojmem neboť se nedá jednoznačně vymezit časově. Někdy je uváděno, že stáří je věk, kdy člověk odejde do důchodu, ale nikde není psáno, že člověk odchodem do důchodu je starý. Orientačně je možné stáří vymezit například podle kategorizace seniorů Burnsidové dle věku na: mladé stáří (60-69 let), zralé stáří (70-79 let) pokročilé stáří (80-89 let) a velmi pokročilé stáří (90-99 let). Každé z těchto období má své specifika. Podle Haškovcové se pro období druhé poloviny lidského života nejčastěji používá následné členění: střední, nebo též zralý věk (45-59 let), vyšší věk, nebo rané stáří (60-74 let), stařecký věk, neboli sénium, vlastní stáří (75-89 let) a dlouhověkost (90 let a výše). [Haškovcová, 2010] Stáří bývá často definováno jako očekávaná, předvídatelná a neodvratitelná událost. Podle definice Světové zdravotnické organizace je stařecký věk neboli senescence obdobím života, kdy poškození fyzických či psychických funkcí se stává významně manifestní při srovnání s předešlými životnými obdobími. [Haškovcová, 2010, s. 20] Je určitě pravda, že každý z nás se stáří bojí a nechceme být staří, ale toto nikdo z nás neumí ovlivnit, každý z nás jednou bude starý. Čas měří všem stejně a to je spravedlivé. Představa stáří běžně vzniká nejen komparací s jinými fázemi života (odchod z pracovního procesu, omezení příjmů a ztráta postavení, fyziologické změny a zhoršování zdravotního stavu, zpomalování reakcí a změněné vnímání času), ale většinou také vztažením ke kulturním stereotypům stáří, ať už pozitivním (završením a naplnění života, věk modrosti, specifické tvořivosti a smíření), anebo negativním (nedůvěřivost, nevrlost, paličatost, lakomost, nepřizpůsobivost, vláda předsudků, sociální vykořeněnost) a podobně.[Hojda a kol., 2009, s. 9]

8

Způsob, jakým pečujeme o své děti v době svítání jejich života, a způsob, jakým pečujeme o staré v období soumraku jejich života, je měřítkem kvality společnosti. (HUBERT HUMPREY)

Obecně můžeme říct, že z hlediska společenského je člověk „starý“, když je za takového pokládán ostatními členy společnosti. S vývojem společnosti však dochází ke značným posunům této hranice. [Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 203]

2.2 Sociální služba a sociální pomoc Sociální služba se snaží o zajištění pomoci osobám, které se ocitnou v nepříznivé sociální situaci. Snaží se o zachování lidské důstojnosti, o motivaci a o zabránění sociálního vyloučení. Sociální služby upravuje zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách a dále se dělí na sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Sociální pomoc nastupuje tehdy, pokud se člověk ocitne v sociálně neuspokojivé situaci. Snaží se o co nejrychlejší pomoc a o řešení v obtížných a tíživých situacích a o předcházení vyčlenění lidí ze společnosti Každá takováto pomoc musí vycházet z jednotlivých individuálních potřeb a musí se snažit o zachování lidské důstojnosti. O poskytování sociálních služeb můžeme mluvit v případě a u lidí společensky znevýhodněných. Sociální služby se snaží o zlepšení kvality života znevýhodněných a potřebných a o jejich zdárné začlenění do společnosti. Sociální služby se snaží zajišťovat pomoc v péči o vlastní osobu, zajišťovat stravování a ubytování, dobré zajištění chodu domácností, zajištění ošetřování a poskytování důležitých informací. Sociální služby se snaží podpořit samostatnost a soběstačnost svých klientů, podpořit a umožnit jejich návrat domů do domácích prostředí, které je pro ně nejlepším řešením, ve většině případů. Snaží o pomoc a zachování původního životního stylu a o návrat do známého prostředí. Je zde velká snaha o vrácení se do původních kolejí

9

a o zachování původních sociálních jistot a původního životního stylu v co nejvíce nezměněné podobě. [Dvořáčková, 2010] Základem je primární péče, kterou poskytuje praktický lékař pro dospělé. Praktický lékař ve své práci uplatňuje primární, sekundární i terciální prevenci. V péči o seniory by měl spolupracovat jak s rodinou, tak s ostatními složkami primární péče, například s domácí

ošetřovatelskou

péčí

pečovatelskou

službou

a

jinými

neziskovými

organizacemi. Domácí ošetřovatelská péče je poskytovaná na doporučení praktického lékaře a je hrazen z prostředků zdravotního pojištění. Tato péče je zajištěna různými agenturami,

státními,

městskými,

charitativními

či

soukromými.

[Dvořáčková, 2010, s. 80]

2.3 Sociální vyloučení Sociální vyloučení dle Matouška „ Sociální vyloučení může mít různou úroveň a měnit se v čase. Fakticky to znamená život v chudobě. [Matoušek, 2003, s. 217] Dalo by se říct, že se vlastně jedná o vyloučení osob mimo běžný život společnosti, nebo spadnutí na samotné dno. K sociálnímu vyloučení podle mě může dojít i tím, že jeden ze seniorů ovdoví a druhý nemá ponětí, o tom jaký byl vlastní chod domácnosti, protože vše zajišťoval právě ten senior, který zemřel. I v tomto případě zde je určité riziko spadnutí na dno společnosti. Za prvé jeden důchod musí pokrýt to co před tím důchody dva, i když se toto stát snaží kompenzovat vdovskými důchody, tak je to nedostačující. Nebo může nastat situace, kdy senior neumí hospodařit a se svou penzí vyjít a zadluží se. Takže k sociálnímu vyloučení může přispět i dnešní ekonomická situace. Dalším rizikem pro seniory můžou být i lidé jim nejbližší, kteří je snadno obalamutí a oberou je o peníze. Zde je problém ten, že senioři bývají velice důvěřiví a dobře manipulovatelní. [Matoušek, 2003]

10

Lze říci, že sociálně vyloučení jsou ti občané, kteří mají ztížený přístup k institucím a službám (tedy k institucionální pomoci), jsou vyloučeni ze společenských sítí a nemají dostatek vertikálních kontaktů mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Jednou ze základních charakteristik propadu na sociální dno je nahromadění mnoha důvodů, které vedou k životní krizi a to jsou například ztráta zaměstnání, platební neschopnost, problémy s bydlením, problémy dětí ve škole, nemoc aj. Sociálně vyloučení lidé obvykle nestojí před jedním problémem, ale před mnohými problémy, kdy každý z nich by i jednotlivě ohrožoval normální fungování lidí ve společnosti. Pokud se již člověk dostane na samotné dno, málo kdy se ví, co bylo původním důvodem vlastního propadu na jeho dno a co jeho následkem. [Haškovcová, 2010]

Úspěšné stárnutí spočívá v tom, že starý člověk dobrovolně přijímá sociální neangažovanost a postupně se vzdává dřívějších náročných úkolů a společenských funkcí. Tak jsou staří lidé ve významných činnostech nahrazování mladšími – společnost se tím obnovuje a vyvíjí. [Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 211]

2.4 Fyzické změny a nemoci ve stáří Stárnutí je nezvratným procesem a jediné co můžeme dělat, je to, že se budeme snažit zpomalovat a oddalovat jednotlivé formy projevu stárnutí. Pokud jsme žili aktivně v předchozích letech, není dobré ve stáří s aktivitou končit pouze ji přiměřeně věku usměrnit. Pravidelné a mírné cvičení přispívá k větší fyzické odolnosti při běžných denních aktivitách a stárnutí oddaluje, tímto lze oddálit i různé nemoci. S přibývajícím věkem dochází k ztenčení a ztrátě pružnosti kůže a k prohlubování vrásek. Což má za následek snižování se počtu základních buněk a snížení prokrvení. Také šedivění patří k projevu stáří, šedivění vlasů způsobuje úbytek melanocytů ve vlasových cibulkách. [Dienstbier, Procházková, 2011] V odborné literatuře najdeme pojem zdravá délka života, který je definována jako období, v němž není omezen funkční potenciál člověka ani nemoci, ani jiným neduhem. Nedílnou součástí péče o zdravé tělo je samozřejmě i péče o psychickou pohodu. A v této souvislosti jsou zajímavá doporučení psychologa Josefa Švancary, která shrnul

11

pod název „Pět pé“. Autor je přesvědčen, že je třeba mít 1. životní perspektivu, 2. usilovat o pružnost, 3. pěstovat prozíravost a 4. porozumění pro druhé a 5. nezapomínat na potěšení. [Haškovcová, 2010, s. 171] Tím jak nám přibývají léta tím, dochází k mnoha změnám v našem organizmu, jak v oblasti fyzické, tak v oblasti psychické, sociální, zdravotní, biologické, rodinné. Některé změny jsou spojeny naším životním stylem a prostředím ve kterém žijeme a některé změny mají spojitost s genetickými dispozicemi. Některé fyzické změny jsou viditelné některé ne. Mezi viditelné fyziologické změny můžeme zařadit hlavně změny spojené se svraštěním kůže (vysoušíme se), viditelně nám ubývají vlasy a šediví, ochabuje svalstvo a ubývá kostní hmoty, může se dostavit i rychlejší únava, která se projevuje hlasitým dýcháním. Velkou viditelnou změnou je i to, že se mění a zmenšuje postava, částečně ochabováním svalů a hrbením, ale je to i spojeno s atrofií meziobratlových plotének. Fyzické změny, které nejsou viditelné, mohou být spojené se zhoršeným zrakem a sluchem, chuťové pohárky mají oslabenější citlivost, zhoršení čichu a práh bolesti je citlivější. Velice často se setkáváme i s poruchami v souvislosti s vylučovacím systémem a problémem s únikem močí, nebo velice časté bývají zácpy z důvodu zhoršeného zažívání. [Haškovcová, 2010] Člověk ve vyšším věku nemusí přímo stonat, a přesto mívá pocit, že „není ve své kůži“. Není mu prostě dobře ani na těle, ani na duši. Pokud navštíví lékaře a ti „nikde nic nenajdou“, nachází se dotyčný člověk e stavu, který bývá výstižně nazýván jako nezdraví. [Haškovcová, 2010, s. 21] Nemoci spojené se stářím jsou zmiňovány například: vysoký krevní tlak, kornatění tepen srdce, poruchy zraku a sluchu, osteoporóza, cukrovka, bolesti kloubů a páteře spojené s problémem pohybového ústrojí a soběstačnosti, deprese, zhoršené dýchání spojované s chronickými záněty plic a velice často zmiňované Alzheimerova nemoc nebo Parkinsonova nemoc. V období stáří je skutečně zmiňováno mnoho nemocí, proto ne mnoho seniorů by nám řeklo, že se cítí naprosto zdravě. Současná generace mladých seniorů je většinou zdravá a rozhodně by nebylo ani správné, ani slušné uplatňovat na ni kritéria vyzrálého stáří. Právě proto, že člověk strne postupně

12

a přechody mezi jednotlivými definovanými obdobími jsou nezřetelné, používá se v poslední době též označení: 50+, 60+, 70+ atd. [Haškovcová, 2010, s. 21] Ke stáří se musí jednoznačně přičíst celoživotní styl seniora a jeho dědičné dispozice. Na začátku 21. století je očekávaná doba života v České republice pro muže 74.2 a pro ženy 80,3 let. Vzpomenu-li si na dobu před 20lety, v souhlase s tehdejšími prognózami jsem uváděla i ve svém Fenoménu stáří podstatně nižší hodnoty očekávané doby dožití, konkrétně: v případě mužů 72let a žen 78,5 let. Odhaduje se, že v roce 2065 bude střední délka života u mužů 86,5 a u žen dokonce 91let. [Haškovcová, 2010, s. 23] A buďme rádi, pokud se senior cítí dobře a je soběstačný i toto mu může stačit ke spokojenému žití. Mnozí senioři si své problémy třeba jen vymýšlejí, proto aby vzbudili pozornost okolí. Proto bychom péči o seniory a pozornost jim věnovanou neměli v žádném případě zanedbávat. Jednou budeme taky staří a budeme vyžadovat pozornost svého okolí a svých blízkých, toto bychom neměli podcenit. Čas, který můžeme strávit se svými seniory a nestrávíme jej, tak nikdy nebudeme moct vrátit. Zároveň bychom měli vztahu k našim seniorům učit i naše děti, aby se nám to v dobrém k našemu stáru, vrátilo. Není nic nad krásné vřelé vztahy v rodině mezi dětmi, rodiči a prarodiči. Na celkovou pohodu seniorů působí, mnoho faktorů jedním jsou i nemoci a zdravotní potíže. Realizovat kvalitní život v nemoci je nesnadné a komplikované. Mnohé je třeba škrtnout, omezit, oželet nebo změnit. Je třeba žít jinak. Je třeba naučit se žít se svou nemocí, a to není lehké nikdy a proto nikoho Takové „učení“ představuje zápas a

nelehkou

osobní

cestu

směřující

k naplnění

individuálních

cílů.

[Haškovcová, 2010, s. 255] Zároveň pokles příjmů tím, že odejdou do důchodu, jim nepřidá na pohodě. Nepříznivé ekonomické podmínky sužují nemalou část seniorů. Určitě není od věci snažit se seniory přimět k různým aktivitám a preventivně se vyhýbat tomu, aby se přestali hýbat. Vhodně zvolený pohyb a aktivita zpomaluje proces stárnutí a senioři jsou déle bez problémů, vše co oddálí, proces stárnutí určitě zlepšuje kvalitu života seniorů. Mnoho mladých lidí na seniory pohlíží jako na velice staré, kteří mladé nepochopí. Těmto mýtům o starých lidech podlehne mnoho mladých a ani o tomto moc 13

nepřemýšlí. Pocit mladých, že staří jsou nepotřební a naopak mladí svět změní k lepšímu je velice rozšířený mezi mladou populací. Faktem je, že bez těchto ambicí mladých lidí a bez jejich dravosti by se skutečně svět těžko pohnul dopředu. Ovšem je zde i potřeba aby ti starší občas našim mladým připomněli, že na všechno se musí s rozvahou a rozmyslem. Čili, žádné mládí hlavou zeď neprorazí. [H. Haškovcová, 2010] Dle Topinkové je jednou z nejdůležitějších hodnot člověka zdraví. Stáří není nemoc, ale část starých lidí má zdravotní a funkční problémy. Postupné ubývání samostatnosti a narůstání nesoběstačnosti je závažným rizikovým faktorem ve stáří. Pro klinickou praxi a pro potřeby sociálních služeb i péče je důležité nejen diagnostikovat a líčit určitou nemoc, ale i posoudit funkční schopnosti a soběstačnost seniora. Příčinou zhoršené soběstačnosti) kromě chronických chorob a ubývaní tělesných a duševních schopností)

mohou

být

rizikové

faktory

zcela

nemedicínského

charakteru.

Jde především o nevyhovující bytové podmínky, nedostatek finančního zabezpečení, nedostupnost pečovatelské služby či neochota v poskytování péče ze strany rodiny. Jedno je jisté každodenní činnosti seniorů velice ovlivňuje zdravotní stav. Pokud nemají dobrý zdravotní stav, tak jsou velice omezeni v různých činnostech, které by rádi vykonávali. Pokud jde o nezávažné onemocnění, tak mnoho seniorů se snaží chovat tak jako před onemocněním. Pokud je onemocnění vážné a skutečně stav nedovolí seniorům vykonávat jejich záliby, velice nedobře to může působit i na psychiku a senior může upadat i do depresí a velice strádat. Ve věku 60 až 74 let trpí chronickou chorobou až 80% osob, nad 70 let až 87%. [Dvořáčková, 2010, s. 77]

3 Senioři na vesnici 3.1 Dostupnost služeb na vesnici I život seniorů na vesnici může být různý s každou vesnicí, protože je určitě rozdíl ve vesnici daleko od civilizace a města a ve vesnici blízko měst. V knize Jiřiny Ondrušové se dočteme, že na kvalitě života seniorů má podíl mnoho aspektů. 14

Jedním z aspektů je i příležitost k rozvíjení sociálních kontaktů, možnost realizovat své koníčky, ale i příležitost kulturního vyžití a hlavně dostupnost zdravotních a sociálních služeb, které bývají na vesnici těžko dostupné. [Ondrušová, 2011] Na vesnici bývají služby velice omezené, a to může pro seniora ve vážném zdravotním stavu představovat problém. Malé vesnice kde počet obyvatel nepřesahuje hranici 500 lidí, zde bývá dostupnost služeb veškerého druhu velice špatná. Služby v oblasti zdravotnictví většinou bývají zajištěné pouze ve vymezené dny a hodiny v týdnu a už vůbec není možný výběr lékaře. Každý z těchto seniorů je vděčný za to, že nemusí jet daleko do města a může využít služby lékaře v místě i když jen třeba dvakrát v týdnu. Tito senioři se tomuto prostě musí přizpůsobit. Jiná věc je, pokud senioři, potřebují odborného lékaře, toho musejí jet vyhledat do jim vzdálených měst. A zde přicházejí na řadu služby v dopravě, které jsou v dnešní době také velice špatné. Autobusy jedou většinou jeden nebo nanejvýš dva ráno a domů se dostane senior až odpoledne. Takový výlet autobusem k lékaři je pro seniora, který je vázán na služby v dopravě, je to potom nechtěný výlet na celý den. A to tehdy pokud senior nemá rodinu, která ho tam odveze, nebo sám nevlastní automobil a řidičský průkaz a tím pádem může jet sám. Dalším problémem pro seniory je, pokud na malé vesnici není obchod, kde by bylo možné zakoupit si veškeré věci denní potřeby, ať už jde o čerstvé pečivo, nebo o další jiné drobnosti. Pokud takovýto senior nemá možnost již zmiňovaného automobilu nebo pomoci rodiny a musí opět využít služeb dopravního podniku. Je tu opět problém, protože táhnout autobusem těžký nákup někdy i na celý týden není pro žádného seniora jednoduché. Takže služby všeho druhu na malých vesničkách bývají problémem a v dnešní době to je i vlivem špatné finanční situace, kdy se představitelé obcí snaží o zajištění chodu obcí a na zajištění nadstandartních a pro města běžných služeb nemají peníze. Na domovy seniorů a rozvozy obědů tedy mohou zapomenout. Velikou výhodou pro seniory je, pokud mají oporu a pomoc v rodině. Pro seniory na vesnici je dobrá rodina velice důležitá, protože pomoc pečovatelské služby je pro ně nedostupná. Stáří venkovských lidí nelze definovat jako nějakou jednoznačnou kategorii s typickými rysy. Kvalita a prožitek stáří se mohly u různých osob výrazně rozcházet, stejně jako se lišil jejich život v období mládí či pracovní aktivity. [Hojda a kol., 2009, s. 223] 15

3.2 Rodinné zázemí seniorů na vesnici Na vesnicích mívala rodina vždy velice silné zázemí, kořeny a pouto. Zvyky a tradice vesnických rodin měli mnoho zásad a pravidel. Rodinná pouta byla velice silná a myslím si, že do dnes je rozdíl mezi rodinným soužitím na vesnici a ve městě. Lidé na vesnici si jsou blíž. Důležité pro seniora je i to aby se vyrovnal se svými problémy, zdravotním stavem, ale i ztrátou přátel a proto pokud nezůstane ve svém prostředí je pro seniory důležité se dobře adaptovat. [Ondrušová, 2011] Senioři bydlící s rodinou na vesnici mají ve své rodině velikou oporu a zázemí. Tak trochu jiný styl života vesnice dovoluje celé rodině být více pospolu a naučí se si vycházet maximálně vstříc. Takže pokud, jsou schopni svépomoci svým seniorům pomáhat, nesnaží se ho umístit nikam mimo jeho domov a mimo jeho zvyky. Naopak snaží se mu jeho obydlí věku přizpůsobit a pomoc ať už se jedná o nákupy nebo úklid, pokud je senior nemohoucí, tak samozřejmě i pomoc související s jeho potřebami. Velkou oporou pro tyto seniory jsou i jejich vnoučata, která na vesnicích nemají toliko možnosti zájmových organizací a tudíž tráví více volného času se svými prarodiči. Což je jednou z velkých výhod i pro děti, že nasbírají od svých prarodičů jejich zkušenosti, ale z druhé strany je to velký přínos pro samotné seniory neboť mají pocit potřebnosti. O vztahu mezi prarodiči a vnoučaty se zmiňuje i Haškovcová ve své knize, kde píše o mimořádně intenzívním vztahu právě mezi vnoučaty a prarodiči. Zmiňuje se o tom, že prarodiče mají více času na svá vnoučata, než měli na své děti, a proto si tento čas užívají. [Haškovcová, 2010] Životní spokojenost starých lidí je vyšší tehdy, když se životní styl člověka ve stáří příliš neliší od způsobu života ve středním věku. [Ondrušová, 2011, s. 49] Mnohé menší vesnice nemají zavedený ani plyn a elektrické topení by bylo drahé. Takže musí topit tuhými palivy a na jejich úklid a uskladnění opět potřebují svoji rodinu a jejich pomoc. Rodina je pro seniory velice důležitá a to nejen na vesnicích, ale i ve městech. Na vesnicích ovšem rodiny většinou žijí více dohromady a mají více společného času, který spolu tráví.

16

3.3 Ekonomická situace seniorů na vesnici Sociální zabezpečení po roce 1918 bylo velice nejednotné a většinou zahrnovalo pouze část obyvatelstva a to tu ekonomicky aktivní. Ekonomická situace seniorů nebyla vůbec jednoduchá. Krebs píše, že sociální péče o staré a o invalidní byla založena převážně na dobročinnosti. A povinnost chudinského zaopatření připadala na domovské obce, úroveň tedy závisela na možnostech a velikosti obcí. A až vývojem celé společnosti a vytvářením nových zákonů a jejich novelizacemi se i situace seniorů začala zlepšovat. V dnešní době jsou senioři zajištěni jak ve městech, tak i na vesnici nárokem na důchody, které upravuje zákon 155/1995 Sb. O důchodovém pojištění. Jednoduchá ekonomická situace seniorů není nikde, ať žijí ve městě nebo na vesnici. Vesnice ovšem má svá specifika. Pokud jsou senioři ve svých domcích, tak náklady na bydlení bývají poměrně vysoké, je zde běžná údržba a hlavní položkou bývá topení. Vytopit v zimě domek a udržet domek v solidním stavu bývá nákladné. Dnes kdy ceny uhlí stoupají, bývá náklad na topení na zimu třeba až 20 -25 tisíc korun. Což jsou pro mnohé seniory pomalu tři důchody. V nájemních bytech mnoho seniorů na vesnicích není, neboť malé vesnice velkými bytovými fondy nehospodaří. Dříve to moc nebyl trend na vesnici stavět velké bytové domy a dnes se na vesnicích staví spíše rodinné domky se zahradou, které staví spíše mladší generace. Dalším nákladem navíc pro seniory z vesnice je doprava, ať k lékaři, tak do lékárny nebo na nákupy. Jsou to náklady, které při dnešních cenách za dopravu nejsou zanedbatelné, jsou poměrně vysoké pro seniory. Průměrný důchod na vesnici se často pohybuje pod hranicí 10 tisíc korun. Základní potraviny na vesnicích zajišťují malé obchůdky, je to určitě přínosem pro vesnici. Senioři mají možnost koupit alespoň něco málo ze základních potravin, ale ceny jsou většinou značně větší než v obchoďácích ve městech. Ani majetek sám o sobě však k tomu, aby člověk prožil klidné stáří, nepostačoval. Jakkoli dobře smluvně ošetřen nároky starých lidí se mohly stát jen cárem papíru v situaci, kde chyběla vzájemná úcta a tolerance lidí, kteří spolu žili pod jednou střechou. Relativně spokojené stáří tak zřejmě prožívali především lidé, kteří si již v době, kdy byli schopni pracovat a uživit se, vybudovali pevné a pokud možno i láskyplné vztahy ke svým nejbližším. [Hojda a spol., 2009, s.223] 17

STÁTNÍ DŮCHOD je hlavním a často i jediným příjmem každého starobního důchodce v České republice. Nazývá se také prvním pilířem důchodového systému, protože má poskytnout především základní zabezpečení příjmu, stejně jako ve většině jiných vyspělých zemí. Jedná se o průběžně financovaný systém, protože příspěvky ekonomicky aktivních občanů (pojistné od zaměstnanců a podnikatelů) jsou průběžně vypláceny jako penze dnešním důchodcům. Nevytvářejí se žádné finanční rezervy na důchody pracujících občanů, protože budou dostávat důchod od státu zase z příspěvků generace jejich dětí. Průběžný systém je tak nástrojem solidarity ekonomicky aktivních občanů s občany staršími. Hlavní úlohou tohoto prvního pilíře je zajistit přiměřenou výši důchodů pro všechny, kdo poctivě pracovali a platili daně a pojištění, i pro ty s nižšími příjmy, aby se mohli ve stáří vyhnout chudobě. První pilíř je proto hodně solidární – mezi důchody nejsou velké rozdíly, i když rozdíly v příjmech v průběhu pracovní kariéry byly třeba několikanásobné. První pilíř nám tak na jedné straně poskytuje jistotu, že ve stáří budeme mít příjem, na druhé straně víme, že bude příjmem jen na základní životní potřeby. Na rozdíl od spořících pilířů pro pozůstalé neposkytuje žádnou formu dědictví při předčasném úmrtí. V ČR v současnosti více než 2,3 miliónu důchodců každý měsíc z tohoto systému dostává svůj starobní důchod v průměru přes 10,5 tisíce korun http://duchodovareforma.mpsv.cz/cs/4, 26.2.2013).

3.4 Životní styl seniorů na vesnici Mnoho seniorů na vesnici má ke svému domku nejen zahrádku, ale i malá hospodářská zvířata. Tyto aktivity jim zabírají poměrně velký část dne. Ráno musí zvířata nakrmit dát jím čerstvou vodu a postarat se o jejich potřeby, ať je hezky nebo šeredně. O zahrádku se také většinou starají poctivě skoro každým dnem, sázejí, okopávají, zalévají a sklízejí vše dle potřeb. Pokud chovají králíky, kozy, ovečky nebo dokonce skot musí pro tyto také zajistit dostatek krmení na zimu. Ne každý má možnost seno koupit, protože to také není levná záležitost. Mnoho seniorů se snaží seno zajistit vlastními silami, pokud jim stačí. Kosí své vlastní pozemky, ale často i pozemky svých sousedů, kteří by seno neupotřebili. Proto je dobře pokud tyto malá hospodářská zvířata chovají a mají tak náplň dne. I tím, že chovají zvířata a musí se o ně starat, nemívají pocit samoty a opuštění. Zvíře jim bývá velikou oporou a společníkem. Málo kdy řeší otázku co s volným časem, protože často skutečně ani nestihnou, co si předem naplánovali. 18

Čas je podivuhodná kategorie. Pro člověka má mimořádný a v jistém slova prioritní význam. Na prahu vyššího věku se zdá, že ho máme poskrovnu. Moudrý Seneca k tomu říká: “Všechno, co se jednou má stát, může se stát dnes.“ Člověk nemá být neskromný. Má si vážit času, toho, který přijde, i toho, který již žil. [Haškovcová, 2010, s. 167] Na vesnici se poměrně hodně senioři stýkají, pomáhají si a mají k sobě hodně blízko, vědí o sobě hodně. Ne jen o sobě, ale i o celé rodině a většinou i o starostech. Prostředí na vesnici není anonymní, je většinou vřelé. Většina seniorů na vesnici nebývá, tak uspěchaná jako ve městech. Mají čas, nic jim neuteče a až to udělají, tak to udělají. Pravdou asi je, že vzdělání seniorů na vesnici je nižší. Vzhledem ke svým denním starostem se například nevěnují tolik četbě divadlu a kultuře jako takové. Nemají pro tyto aktivity takové možnosti jejich využití. Ale i na vesnici se najde senior, který nemá běžné záliby svého okolí. Je to ovšem většinou člověk, který se do vesnice přistěhoval a své návyky z mládí si přinesl z města. Skutečně běžný senior žijící na vesnici je velice obyčejný, prostý, skromný člověk. Který je spokojený s tím co má a s tím kde je. Když si chce postěžovat, tak určitě ne na to, že má málo příležitostí se kulturně vyžít, ale postěžuje si, že ho bolí záda a nohy a už toho neudělá na zahradě jako dřív. Řekla bych, že senioři na vesnici jsou skromnější. Na vesnici běžně potkáte jít na nákup seniorku v zástěře v pantoflích, což by se Vám ve městě asi nestalo, tam půjde seniorka v kostýmku načesaná a v lodičkách. Čeští senioři dnes mají větší možnost cestování ať na vesnicích tak ve městech, mnoho cestovních kanceláří dnes pro seniory pořádá různé poznávací zájezdy a v tomto případě je jedno zda je senior z vesnice či města, možnost cestování je dnes dostupná všem. Mnoho seniorů na vesnici má pocit, že nemají žádný volný čas. Velikou část času jim totiž zabere práce na zahradě, péče o

dům

a

často

mnoha

hodinové

rozhovory

přes

plot

se

sousedy.

[Hojda a kol., 2009, s.223] Vrátíme-li se ale k času, pak čas je to jediné, co skutečně máme, a všichni víme, že ho máme: do času“. Lidský život je konečný, ale nekončí odchodem do penze. Vždyť seniorský věk dnes reprezentuje téměř třetinu našeho životního času a je žádoucí, aby byl kvalitně žít, nikoliv promarněn. Proto nabývají na významu všechny snahy, které se týkají programu být starý na dobrý způsob. [Haškovcová, 2010, s. 170]

19

Každopádně pro seniory je velice těžkou životní zkouškou, pokud dojde ke ztrátě jednoho z životních partnerů. Pokud senior ovdoví, tak se může cítit opuštěný a bezvýznamný. Takto mohou na seniory působit i úmrtí vrstevníků v okolí. Častou větou bývá „tak teď jsem na řadě já, protože už se kácí v mém lese“. Čímž má senior na mysli, že může také každou chvíli zemřít. Je nutné, aby se senior snažil upnout svůj život novým směrem a našel si nové známé, nové koníčky, prostě aby začal myslet pozitivně. Na kvalitu života seniorů má vliv mnoho faktoru, které je ve stáří ovlivňují, jak faktory vnější, tak i faktory vnitřní. [Ondrušová, 2011]

4 Senioři ve městě 4.1 Dostupnost služeb pro seniory ve městě Každé město má svá specifika a nikde dostupnost služeb nebude úplně stejná, ale ve srovnání s vesnicí bude na daleko vyšší úrovni. Ve městech je velkou výhodou pro seniory, pokud mají zdravotní středisko nebo oblastní nemocnici, kde jsou dostupné služby pro seniory v oblasti zdravotnictví různorodé. Většinou v těchto střediscích jsou zastoupeny obory stomatologie, chirurgie, praktičtí lékaři, ortopedie, rentgen, ultrazvuk aj. V porovnání s vesnicí je to pro seniora velikou výhodou pokud tyto služby najde na jednom místě a nemusí zdlouhavě cestovat. Na vesnicích je většinou lékař praktický jeden a to pouze v určitých dnech v týdnu, neboť mívá na starost více obcí, které objíždí. Dalším velkým plusem pro seniory ve městě je, pokud mají možnost stravování ve školních jídelnách, nebo pokud zde funguje rozvoz jídel pro seniory až do domů. V případě kdy si senior už není schopen uvařit sám, nebo kdy zůstane sám muž a neumí vařit je to skutečně veliká výhoda. Dostupnost služeb ve městě je také daleko lépe dostupná, senioři zde mají možnost navštěvovat různé akce spojené s jejich aktivitami výstavy, knihovny, divadla, kavárny. O toto jsou senioři na vesnicích ochuzeni. Ve městech mají senioři více možností trávení volného času v oblasti kultury, ve městě se pořádají různé besedy se spisovateli, se známými osobnostmi, vernisáže, hudební pásma, koncerty, divadla, vernisáže aj. V rámci sociálních služeb mají ve městech velice dobře dostupné a zajištěné například: osobní

20

asistence, pečovatelské služby, odlehčovací služby, centra denních služeb, stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení, ústavní péče a ostatní. Haškovcová se ve své knize zmiňuje, že starost o seniory není nijak lehká. Pokud svým seniorům chceme zajistit žití v jejich domácnostech, neobejde se to bez pomoci. Většinou se snaží pomoct nejbližší rodina, ale pokud na to nestačí, je zde možnost obrátit se na různé nadace nebo služby, které to které město zajišťuje. V případě kdy se snaží pomáhat rodina, bývá největší míra na ženách, které se tímto ocitají v obtížných situacích. V dnešní době není jednoduché odejít z práce a starat se doma o seniora s tím, že až to bude možné, do práce vrátí. Dnešní doba tomuto nepřeje, nárok na získání zpět pracovní příležitosti je mizivá. Mnoho žen ve středním věku samo má zdravotní obtíže a starost o seniory jim na zdraví také nepřidá. [Haškovcová, 2010]

4.2 Rodinné zázemí seniora ve městě Bydlení seniorů ve městech je převážně zajištěno v nájemních domech a bytech, z části ve vlastních domech a bytech, ale i v domovech pro seniory. Existuje také skupina seniorů, kteří mají své rodinné zázemí ve městech, ale mnoho času tráví na svých chatách a chalupách na vesnicích. Jezdí na chaty a chalupy od jara do podzimu, do města jezdí jen na nákupy a k lékaři. V případě kdy na chatách přes zimu nemají takové pohodlí jako ve městě, tak se na zimu uchylují zpět do svých bytů ve městech. Bylo by žádoucí, aby byla popularizovaná efektivní štafeta pomoci. Aby každá generace věděla, že ve svém individuálním životě bude péči dvakrát přijímat a dvakrát dávat. V produktivním věku 20-65 let se nejvíce dává. V dětství v rozmezí 0-20 let se přijímá poprvé a ve stáří 70+ se přijímá podruhé. Tato křivka odpovídá diktátu přírody a nechtějme na něm cokoliv měnit. Spíše se postarejme o to, abychom starající se

rodině

pomohli

vhodnou

a

dostupnou

[Haškovcová, 2010, s. 297]

21

nabídkou

doplňujících

služeb.

Velkou výhodou města je, že senioři mohou zůstat žít v soukromí svého vlastního bytu a žít si svým navyklým způsobem a o pomoc se obrátit na pečovatelskou službu, která v jejich žití je velkým pomocníkem a v městech poměrně běžná. Senioři jsou za tuto pomoc velice vděčni a mnohokrát si k sociálním pracovníkům najdou velice vřelý vztah, mnozí si žití bez této pomoci nedovedou představit. Jsou velice vděčni za to, že mohou zůstat ve svém rodinném zázemí a je jim poskytnuta odborná pomoc, tak aby jejich žití nebylo nijak narušeno. Pravdou je, že život ve městě je více hektický a rodina na své seniory nemívá tolik času, pro své starosti a zájmy. A své seniory svěří do péče odborníků, do domů s pečovatelskou službou nebo domovů důchodců, pokud nemohou být sami. Mnoho seniorů si proto vytváří vztah k pečovatelům, což často bývá i složité. Může se stát, že se senior na pečovatele nadměrně fixuje a pečovatel se pro

něj

stává

součástí

jeho

života,

získá

k němu

velice

osobní

vztah.

I pro seniora ve městě je velice důležitá rodina, ale ne vždy ji má na dosah. Staří lidé jsou velice citliví a proto je moc dobře pokud mohou zůstat ve svých domovech. Pokud není jiná možnost a musí se umístit do domovů s pečovatelskou službou nebo do domova důchodců, kvůli jejich bezmocnosti. Je velice důležité jim toto prostředí zlidštit a co nejvíce přiblížit, fotografiemi, nábytkem prostě něčím jejich osobním. Je důležité, aby měli maximální pohodlí, aby na ně rodina nezapomněla, i sebelepší pečovatel nikdy nemůže seniorovi nahradit jeho nejbližší rodinu, děti, vnoučata. Rodiny mají své prožitky, o kterých si mohou vyprávět a tak navodit krásnou atmosféru.

Jsou mezi námi i senioři, kteří strádají. Není zde myšleno strádání finanční, ale psychické. Je to i z toho důvodu, že ve městě je větší anonymita a neznají se mezi sebou a také jsou zde zdravotní komplikace, jako je například ztráta sluchu, motoriky a proto na své běžné činnosti rezignují a je to důvodem pro strádání. [Vágnerová, 2007]

22

4.3 Ekonomická situace seniorů ve městě Úspěšnost ekonomik při realizaci transferů, jež budou nezbytné k zajištění důstojné životní úrovně lidem ve věku 65 a více let, závisí nakonec na úspěchu při zvyšování podílu lidí v produktivním věku, kteří jsou skutečně v pracovním poměru, a tudíž na schopnosti těchto ekonomik vytvářet pracovní místa a garantovat prosperitu. [Krebs, 2007, s. 149] Vzhledem k tomu, že město poskytuje více možností jak trávit volný čas i toto se odrazí na ekonomické situaci seniora, protože každá aktivita něco stojí. Ať už se jedná o divadlo, kino, kavárny nebo jiné sportovní či kulturní akce, které mohou být finančně náročné. Tím, že senior odejde ze zaměstnání a začne pobírat pouze důchod, musí některé aktivity omezit a v první řadě si zajistit služby týkající se jeho bydlení. Průzkumy naznačují, že i staří osamělí důchodci v dnešní době žijí v chudobě. Chudoba neznamená je i nižší životní standart, ale je spojena i mnoha dalšími projevy jako je skepse k budoucnosti, negativní postoje, negativní chování lidí, deprese aj. Riziko růstu chudoby v České republice se dále zhoršuje. Je to především tím, že se zhoršuje dostupnost běžného spotřebního zboží a služeb v cenově dostupných hranicích a zdravotní péče je také nákladnější a systém připlácí čím dál tím méně. Stáří je v sociální politice identifikováno jak jedna z nejvážnějších příčin chudoby a sociálního vyloučení. [Krebs, 2007]

4.4 Životní styl seniorů ve městě S přibývajícím věkem senior, který již nechodí do práce, často mívá pocit, že má daleko více volného času a neví co s ním. Vzhledem k tomu, že život seniorů ve městě bývá anonymnější i toto může u seniorů ve městě vyvolávat pocit samoty a opuštění. Proto se mnoho seniorů snaží o zkrácení času svými dřívějšími koníčky, ale s ohledem na věk a fyzickou zdatnost. Chodí na procházky do parků, věnují se četbě a kultuře často ženy seniorky se vracejí k ručním pracím a určitě i hojně sledují televizi. Kulturně mohou senioři ve městě žít vzhledem k převážně hojné dostupnosti těchto služeb. Mnoho seniorů ve městě má také možnost navštěvovat různé akce přímo pro seniory určené, které pořádají města, nebo sociální centra ve městech.

23

5 Sociální systém v ČR 5.1. Právní úprava a legislativa Zákony a vyhlášky pro právní úpravu sociální péče a sociální pomoci, kterými se v ČR řídíme: - zákon č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších změn a doplňků - zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších změn a doplňků - zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších změn a doplňků - zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších změn a doplňků - zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů v ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších změn a doplňků - zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn a doplňků - zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších změn a doplňků - zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších změn a doplňků - zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úsporným opatřením v působnosti MPSV - zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších změn a doplňků - vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb., kterou seč provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších změn a doplňků - vyhláška MPSV č. 504/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi

24

Dle Matouška se sociální péče realizuje sociálním pojištěním, zdravotním pojištěním, státními podporami, sociální pomocí a sociálními službami. Jedná se o sociální pomoc podle platné legislativy a zahrnuje finanční dávky, věcné dívky a rovněž služby. U nás se tímto poskytováním dávek zaobírají orgány, jako jsou Ministerstvo práce a sociálních věcí, krajské úřady, obecní úřady s rozšířenou působnostní , pověřené obecní úřady a obecní úřady, úřady práce.

Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách nabyl účinnosti 1. ledna 2007 a vytváří právní rámec pro velké množství vztahů mezi institucemi poskytujícími sociální služby a lidmi, kteří potřebují podporu a pomoc a ocitli se v nepříznivé sociální situaci. Hlavním posláním tohoto zákona je chránit práva a oprávněné zájmy lidí, které jsou oslabeni v jejich prosazování, a to u různých důvodů, jako je věk, zdravotní postižení, nedostatečné podnětné sociální prostředí, krizová životní situace a mnoho dalších příčin. V zákoně je také upravena oblast tkající se podmínek zákonu sociální práce, a to ve všech společenských systémech, kde působí sociální pracovníci. Můžeme zde také najít legislativní rámec pro příspěvek na péči. Jsou zde řešeny podmínky nároku na přiznání příspěvku na péči, pravidla posuzování přiznání příspěvku na péči, vznik nároku na

příspěvek

na

péči

a

jeho

výplata,

výše

příspěvku

na

péči

a podobně. V konceptu legislativních změn, které přinesl zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách, se mění i role sociálního pracovníka. V tomto zákoně můžeme najít předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka (§109,110), odbornou způsobilost i podmínky pro další vzdělávání sociálních pracovníků (§111). Velká důraz je kladen na individuální potřeby klienta a zachování lidských práv. V konceptu tohoto zákona se mění i role sociálního pracovníka a ten se stává pro klienta partnerem, průvodcem, učitelem či zprostředkovatelem. Klient přebírá odpovědnost sám za sebe a sociální pracovník již není hlavním aktérem, jak tomu často bylo u administrativního pojetí sociální práce. [Dvořáčková, 2010, s. 86]

25

5.2 Druhy sociálních služeb Sociální služby vlastně zahrnují sociální péči, sociální prevenci a sociální poradenství. Jejím společným cílem je snaha o umožnění vlastním uživatelům jednotlivých služeb o spokojený a důstojný způsob života. Je zde snaha o zajištění normálního života, a pokud zde je ta možnost, tak zde je snaha o zajištění tohoto ve vlastním domácím prostředí nebo ve vlastních rodinách, podle možností. Jde o zajištění všech potřeb uživatelů bez co nejmenšího zla a k spokojenosti. - služby sociální péče: cílem je pomoc a zajištění důstojného prostředí a zacházení potřebným. Jedná se zajištění osobní asistence, pečovatelské služby, odlehčovací služby, centra denních služeb, stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení, ústavní péče a ostatní -služby sociální prevence: zde je snaha o zabránění sociálního vyloučení osob, které mohou být ohroženy z důvodu různých životních situací. Patří sem raná péče, krizové pomoci, azylové domy, domy na půli cesty, kontaktní centra, nízkoprahová centra, krizová pomoc, noclehárny, a mnohé další služby. - sociální poradenství: poskytuje vlastní informace, které přispívají k řešení nepříznivých sociálních situací. Je jednou ze základních činností pro poskytování sociálních služeb. Jsou rozlišovány podle jednotlivých skupin např. předmanželské poradny, poradny pro oběti domácího násilí, pro oběti trestných činů, pro oběti šikany aj. V ČR existovaly do roku 2006 tyto typy rezidenčních služeb: domovy důchodců, domovy s pečovatelskou službou a domovy – penziony pro důchodce. Všechny tyto typy

služeb

nová

legislativa

zahrnuje

do

kategorie

domov

pro

seniory.

[Matoušek a kol., 2007] Domov důchodců – poskytoval starým lidem služby, které se týkaly jejich denních životních potřeb jako praní a žehlení prádla, vaření, úklid, základní zdravotní ošetření a i starost o oddychový čas v podobě různých programů.

26

Domov s pečovatelskou službou – ten poskytoval hlavně bydlení, kde senior byl v nájmu a veškeré základní služby mu byly poskytovány ve všední dny, služby si nájemníci objednávali jako např. pomoc při osobní hygieně, doprovod na úřady, pomoc s vedením domácnosti.

5.3 Formy a charakteristika sociálních služeb Společnost dle ekonomického hlediska lze měřit různými způsoby jak z hlediska ekonomického, mravního nebo kulturního. Jedním ze zásadních hledisek hodnocení společností je hodnocení toho jak se naše společnost stará o své nemocné, nemohoucí a své staré občany, jak k nim a k jejich problémům přistupuje a jak je následně řeší a zda je ochotna těmto výše uvedeným skupinám v naší společnosti podat pomocnou ruku, protože takovýto lidé nejsou schopni samostatného způsobu života a pomoc potřebují, aby se nedostali na samotné dno společnosti.

S určitostí zde lze říci,

že velikou úlohu zde hraje charita, která je pro tyto nemohoucí jednou z důležitých institucí, která jim pomáhá. Ovšem ne vše lze hodit na charitu určitou část pomoci a zodpovědnosti by měli převzít i obce a celá společnost. Jedná se vlastně o takovou jakousi formu solidarity, kdy bohatý a mocný pomáhá chudým a nemohoucím. Zde by se dalo za bohatého a mocného považovat stát a obce a za chudého a nemohoucího ti naši staří a bezmocní senioři. Určitě ne málo důležitou zde, je forma kombinace péče o naše staré a nemohoucí, kde je zapojena ne jen rodina, ale i obec, stát, charita aj. Obecně platí, že pokud byla skupina potřebných lidí početně malá, společnost si péči o ni nijak zvlášť nepřipouštěla. Rodinné a společenské tradice však vždycky jistým způsobem pamatovaly na pomoc slabším. Jakmile se ale potřebná skupina osob zvětšovala nebo se jejich situace komplikovala v dobách ekonomicky problematických nebo neklidných, vzrůstal tak tlak na společnost, aby se jich ujala a aby je nějakým způsobem zaopatřila. Bylo prostě traumatizující dívat se na strádající staré, nemocné, duševně choré a opuštěné osoby. [Haškovcová, 2010, s. 183]

27

Dříve bylo převážně na rodině, jak se o své staré členy rodiny postará a jakou jim poskytne službu a úroveň žití ke konci jejich života. Většinou, ale starost o své staré členy rodiny považovali ne jen za povinnost, ale jako automatickou věc. Z morálního hlediska by málo koho napadlo se o seniora nepostarat. Kdo by takto učinil, tak by byl asi zavržen, protože prostě společnost takto byla zavedena a jinak se o tom ani neuvažovalo. Pokud ovšem rodina nebyla schopna se o takovéhoto člověka postarat, byl to veliký problém a staří lidé se mohli ocitnout na dně společnosti a bez přístřeší bez finančních prostředků. Z takových to lidí se potom stávali žebráci, žili v nedůstojných podmínkách a živořili. Proto společnost musela začít tuto situaci řešit, neboť těchto starých lidí bez přístřeší a bez peněz přibývalo. Osud těchto lidí byl opravdu těžký, živořili v nedůstojných podmínkách, ve špíně, v chladu, v mrazu a začínali umírat na následky podchlazení, na hlad a nemoci. Proto společnost musela zasáhnout a pomoci těmto ubožákům z jejich utrpení, protože skutečně budili v mnoha lidech soucit a nutnost řešení daného problému. Tradiční péče o staré lidi se opírala o principy křesťanské lásky a měla charitativní charakter. Vůdčí myšlenkou pomoci byla láska k bližnímu, opírající se o tři dary Boží milosti: víru, naději a lásku. [Haškovcová, 2010, s. 183-4] Pravdou je, že po revoluci po roce 1989 nastaly veliké změny a to ne jen v politické situaci státu, ale i v ostatních oblastech jako je i oblast sociálních služeb, oblast zdravotnictví, ekonomické. Změny byly opravdu rozsáhlé. Každý člověk, tedy i senior má právo na sdělení informací o svém zdravotním stavu a o postupu léčby. Ve zdravotnictví se i praktičtí lékaři více zajímají o své pacienty a znají jejich sociální zázemí i rodinné zázemí. Lékaři se snaží o spolupráci jak s pacientem, tak s celou jeho rodinou a snaží e, pro seniora, najít co nejvýhodnější postup pro další léčbu nebo v případě potřeby pro další stanovení podmínek pro bydlení a život. Lékaři úzce spolupracují s nemocnicemi, léčebnami pro dlouhodobě nemocné, s hospici a dalšími institucemi. Lékař je dnes většinou dobře informován o seniorovi a je schopen spolu s rodinou stanovit postup jak dál. Zda je senior schopen se o sebe postarat sám ve spolupráci pouze s rodinou, nebo zda bude nutná pečovatelská služba, která pokud je dostupná v dané lokalitě a která dnes je velice seniory oblíbená. Mohou zůstat ve svém domácím prostředí a terénní služba jim pomůže uspokojit potřeby, které 28

nezvládnou sami. Pokud je ovšem lékař přesvědčen, že tato péče není dostačující, snaží se o umístění seniorů na lůžka s dlouhodobou péči, či do hospiců. Není tajemstvím, že mnoho nesoběstačných seniorů má problém s novinkami, které přinesl zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách, který mění způsob sociálních dávek poskytovaný na péči. Diferencované dávky dostává přímo potřebný občan, který je potřebuje a který si za tyto prostředky má příslušnou službu nakoupit. Rozlišují se čtyři stupně závislosti na pomoci jiné osoby, a to od mírné závislosti až po závislost úplnou. Tomuto odpovídá i výše příspěvků. Pro seniory je často obtížné rozhodnout se, jaké služby si a příspěvek mají nakoupit. Po přijetí do nemocnice se výplata příspěvku zastavuje, v sociální instituci se předávají. [Haškovcová, 2010, s. 238-9] Dnešní doba je velice složitá a soustava předpisů pro mnohé seniory není úplně jednoduchá a jasná. Sociální politika se snaží o zdokonalování životních podmínek a o vlastní rozvoj osobností lidí, ale cesta k tomuto zdokonalování není vždy všem jasná. Základním cílem sociální politiky musí tedy být vytvoření lidských důstojných podmínek života a zajištění rovných příležitostí všem. Snaha o uspokojování potřeb seniorů a o důstojné stáří, zároveň o zajištění rovných příležitostní pro odpovídající žití v důstojných podmínkách. [Krebs, 2007] Do oblasti sociálních služeb můžeme zahrnout i vývoj a perspektivu sociálního zabezpečení pro naše seniory. V případě sociálního ohrožení by mělo být zabezpečením pro ohrožené, jak seniory, tak pro lidi kteří jsou bez příjmů důchodové pojištěné. Dávky, které nám důchodové pojištění řeší, jsou dávky podle příčiny vzniku a to například ovdovění, stáří, invalidita, osiření nemohoucnost. Základní důchodová soustava je povinná pro všechny osoby výdělečné činné. Základními dávkami důchodového pojištění jsou důchody starobní, invalidní a důchody pozůstalostní (vdovský, vdovecký a sirotčí). V současné době se potýkáme s řadou problémů v důchodovém pojištění, zejména v oblasti financování, ale za závažné je nutno považovat i nesrovnatelnosti ve vnitřních strukturálních vztazích celého systému (jedná se zejména o problematiku výše a relace jednotlivých důchodů, sociální solidarity, náhradních a vyloučených dob, předčasných důchodů aj.). [Krebs, 2007, s. 224] 29

Sociální služby se snaží zohlednit, jak vlastního uživatele, tak veškeré skupiny jako je rodina a nejbližší okolí. Tyto služby jsou poskytovány převážně lidem, kteří jsou společensky znevýhodnění a snaží se o zlepšení jejich kvality života a to v maximální možné míře. [Matoušek a kol., 2007]

30

6 Praktická část Praktická část práce se věnuje příběhu několika seniorů, kde na základě kazuistik jsem se snažila zmapovat život seniorů ve městě a na vesnici. Praktická část je zaměřena na porovnávání možnosti využití a dostupnosti jednotlivých služeb, jak služby v oblasti zdravotnictví, tak služby sociální, ale i ostatní služby hojně využívané seniory. Zároveň jsem se snažila zmapovat i využívání volného času seniorů a rodinné vztahy. Kazuistiky jsou zpracovány, tak aby byla zajištěna ochrana osobních údajů jednotlivých seniorů a tudíž jsou jejich jména pozměněna.

6.1 Kazuistika – vesnice Kazuistika č. 1 Paní M.P., věk 71 let, vdova, vyučená kadeřnice, trpí artrózou obou kolen, má šelesty na srdci, ledvinové kameny, je po operaci obou karpálních tunelů, po operaci šedého zákalu je silnější postavy a i kvůli tomu mívá problém s pohybem, který není moc dobrý. Bydlí ve vlastním domku, s malou zahrádkou. Má dceru, která bydlí s rodinou ve stejné vesnici kousek od seniorky, dcera chodí do práce a zeť pracuje doma. Proto v případě potřeby je zeť, seniorce k ruce. Dceřiny děti se každý den u své babičky staví cestou ze školy, když přijedou autobusem. Syna má seniorka v sousední vesnici vzdálené 10 km. Syn seniorku nikdy moc nenavštěvoval, což trvá dodnes, tak jednou za měsíc někdy ani to ne. Syn je ženatý a pracuje, jeho žena byla u seniorky na posled v den pohřbu seniorčina manžela. Synovi děti, tři vnuci seniorku nikdy moc nenavštěvovali a nenavštěvují ji ani dnes. Vztahem se synem seniorka moc strádá, neboť v jeho dětství na něho byla velice fixovaná. Podle jejího tvrzení měli velice krásný vztah, vše údajně změnila snacha. Paní Milka je stále poměrně dobře mobilní, jen občas při změnách počasí mívá větší bolesti, ale i přes to je schopna zvládat samostatně jak hygienu, tak oblékání, praní i úklid domácnosti, často peče a i vaří, ráda pracuje na své malé zahrádce. Velice se snaží o to být co nejvíce soběstačná, dceru osloví o pomoc v případě většího úklidu, mytí oken či v případě, když potřebuje navštívit odborného lékaře do krajského města, nebo na nějaké odborné vyšetření, to si sama již netroufne. Zároveň má velikou výhodu, že zatím dobře řídí motorové vozidlo, které vlastní a je schopna si zajet k lékaři do blízkého města a zároveň 31

je schopna si i dojet na větší nákup do nákupních center ve městě, neboť ceny na vesnici jsou poměrně vysoké, tak nákupen ve městě poměrně i ušetří. Brává sebou ještě i jednu ze seniorek sousedek a tak se cesty tolik, dle jejich slov nebojí. Jak sama říká, že jí je sice smutno po manželovi, ale rodina dcery pro ni dělá mnoho, aby ji bylo smutno co nejméně. Sama velice doufá, že bude ještě dlouho soběstačná a nebude nikomu na obtíž. Z finančního hlediska sice nemá horentní důchod, ale sama říká, „není důležité kolik beru, ale jak dlouho budu brát“. Tak je velice ráda za to co má, sice musí šetřit, ale s důchodem je schopna vyjít a nepůjčovat si. Dokonce říká, že i ušetří, aby mohla malinko dát i vnoučatům pokud mají svátek či narozeniny. Ač její vnoučata, ze synovi strany k ní nechodí, přesto jim peníze k svátků či narozeninám pravidelně posílá a nikdy na ně nezapomene. Pořád doufá, že se ještě dočká toho, kdy ji přijdou navštívit. Největším nákladem pro ni je náklad na topení a elektřinu, ročně zaplatí za elektřinu 19 200,- Kč a za topení okolo 25 000,-Kč. V oblasti služeb pro ni činní největší náklad cesta

k lékaři.

Služby

v oblasti

obchodu

ve

vesnici

také

moc

nevyužívá

a raději zajede tak jednou týdně do města kde ji nákup přijde levněji i když zohlední náklad na cestu. Služby různých kosmetických salonů a jiných podobných služeb není zvyklá využívat, tak ji na vesnici nechybí. Kultura ji také nechybí, nikdy nenavštěvovala žádná divadla ani kino, snad jen v době mládí. Proto ji nechybí ani to, že na vesnici žádné divadlo ani kino není. Čas si krátí díváním se na televizi, kde má nejraději pořady cestopisné, o přírodě, ale i hudební. O zdravotním stavu tvrdí, že je spokojena za to jak na tom je a nerada by o tomto moc mluvila, aby si to nezakřikla. Pro paní Milku je velice důležitý malý domácí mazlíček, kterého si pořídila ještě s manželem, je to pejsek. Bez tohoto pejska by si svůj život neuměla představit, mluví na něho a spí s ním. Říká, že má lepší pocit, když slyší v noci někoho vedle sebe dýchat. Vzhledem k tomu, že to nemá daleko na místní hřbitov, často chodí svému manželovi rozsvítit svíčku.

32

Kazuistika č. 2 Paní M.L., věk 73 let, vdaná, vysokoškolsky vzdělaná, je bývalou kantorkou na základní škole, jak sama říká, zdravá důchodkyně, ale ne vždy tomu tak bylo, také si s nemocí zažila své. Dokonce byla i v klinické smrti, operací za život měla tolik, že je ani nespočítá (převážně ženské operace), bydlí s manželem v bytovém domě spolu s dalšími 6 rodinami. Byt býval obecním bytem a před 6 lety jej od obce koupili do osobního vlastnictví a dodnes jej splácí. Mají syna, který je svobodný a do nedávné doby bydlel v Praze. Nyní již 4 měsíce bydlí zase zpět na vesnici. Paní Milada je z tohoto syna velice špatná, takhle malá vesnice je ihned plná toho, že syn je gay a má všude dluhy, nežije prostě v souladu s pomyslným řádem vesnice. Není to pro ni jednoduché a její zdravotní stav horší, právě tím, že její syn se zde na vesnici opět začíná zdržovat. Dokonce, místo toho, aby ji pomohl, tak se ji ztrácejí peníze, ale i rodinné cennosti. Říká, že doufá, že se syn snad rychle odstěhuje zase zpět do Prahy. Se synem to nemá jednoduché, ale moc to nechce rozebírat, je vidět, že ji to je nepříjemné. Jinak po zdravotní stránce je nyní Milada v poměrně dobré kondici, je soběstačná a schopna poměrně dobře vést domácnost, kterou má společnou se svým manželem kterému je 61 let. Finančně, jak říká, nestrádají, ač platí hypotéku za nedávno koupený byt. Manžel Milady chodí ještě pracovat, ale celý plat na domácnost nedává, šetří si na své koníčky. Pouze přidává na splátky úvěru a provoz domácnosti částkou zhruba 8 tisíc korun. Jen kdyby syn našel práci a nemuseli ho neustále dotovat, to by snad i ušetřili. Problém měla Milada v době před 10 lety, byla na vážné gynekologické operaci, při které byla nakažena těžkou infekcí nikdo už nedoufal, že tento stav přežije. Díky této infekci se dostala do klinické smrti, v které byla 3 měsíce, ale vzhledem k jejímu pevnému kořínku se z tohoto vážného stavu dostala a nyní by nikdo nic nepoznal. Přitom dle jejích slov se musela od začátku učit mluvit i číst, neboť toto vše zapomněla. Sama říká, že byla jak malé miminko. Nyní je pod lékařským dohledem, každý měsíc chodí na vyšetření, které dle jejich slov bývá hloubkové. Velice se o sebe bojí, tudíž by nerada cokoliv zanedbala. Říká, že po zkušenostech chodí k lékaři s každou maličkostí, a poroto, pro ni jsou náklady na služby v oblasti zdravotnictví veliké. Za každým lékařem musí dojíždět, jezdí autobusem někdy až do krajského města vzdáleného 50 km. Také říká, že vzhledem k tomu, že má mladšího manžela, musí se udržovat. 33

Je tedy jednou z mála seniorek z vesnice, která využívá hojně služby kadeřníka i kosmetika. Za těmito službami jezdí do města 16km, tak 1x měsíčně. Jinak i pro tuto seniorku jsou náklady na bydlení a elektřinu jedněmi z největších a v závěsu náklady na léky. S životem na vesnici je spokojená hlavně proto, že zde je zvyklá, ale hodně ji chybí kulturní vyžití jako je divadlo, kino, galerie aj. Ve svém volném čase hodně čte a udržuje se v kondici chozením do lesa na procházky. Čtení vždy bylo a do dnes je jejím velikým koníčkem a moc ráda čte vše, co ji padne do ruky. Knihy ji hodně pomohli v nemoci, čtením se opět dostala do lepší kondice v oblasti řeči, se kterou měla po nemoci velké problémy. U paní Milady je poměrně hodně znát, to že má vysokoškolské vzdělání. K zahrádce a domácím pracím moc neprahne, ale velice ráda čte a neustále se vzdělává. Dokonce i po tak těžké nemoci, kterou prošla a po které se vše musela učit od začátku. Chodí navštěvovat kolegyně bývalé kantorky do školy a ve škole vede kroužek mladých čtenářů a výtvarníků. Na to co si v životě prožila je velice činorodá. Velkou výhodu má v tom, že její manžel pracuje ve městě a jí odpadají starosti o nákupy pro domácnost. Hodně tím ušetří, že nemusí nakupovat v malém a drahém obchůdku ve vesnici, ale že manžel nákupy vozí z města z obchoďáků, kde jsou ceny příznivější. V dnešní době musí každý dobře počítat, aby se svým příjmem vystačil a ještě mu zbylo i na malé radosti.

Kazuistika č. 3 Paní A.J., věk 80 let, nevyučená po základní škole šla pracovat do zemědělství (tato skutečnost, že pracovala v zemědělství je velice znát na rukou, má je veliké, mozolnaté a na první pohled hrubé), bydlí v obecním malometrážním bytě pro sociálně slabší obyvatele vesnice. Bydlení si zde velice chválí má teplo, vodu, čisto a i možnost si popovídat s ostatními seniory taktéž žijícími v daném domě. Paní Alžběta vypráví, že původní záměr obce byl skloubit v daném domě sociálně slabé seniory spolu s matkami samoživitelkami, které mají také finanční problémy. Nápadem zastupitelů bylo, aby seniorky nahradili matkám a jejich dětem babičky, radou, pohlazením a popovídáním si a naopak mladí obyvatelé domu, měli pomoct s úklidem a nákupy. 34

Bohužel se do těchto bytů nastěhovali problémové matky s dětmi pocházející převážně z azylových domů a jejich vulgarita a suverenita seniorům spíše uškodila. Stávalo se, že

seniorům

kradli

a

nadávali

jim,

dokonce

i

ničili

společné

prostory

a výtah, který kvůli seniorům byl nezbytným pro daný dům. Sama seniorka Alžběta říká, že je to veliká škoda své děti má daleko a sama se těšila na soužití s mladými maminkami, ale plán zastupitelů nevyšel a obec postupně dům plní pouze seniory, nebo místními potřebnými. Po neblahé zkušenosti již ne problematickými matkami s dětmi z azylových domů s problémy. Pro tyto nové obyvatelé byla vesnice malá, neuměli se přizpůsobit životu na vesnici, většinou všichni pocházeli z měst. Sama paní Alžběta je matkou tří dětí, dvou dcer a jednoho syna, ale bohužel všechny je má daleko a tak se mnoho nestýkají. Proto nejprve nápad bydlení mladých maminek s dětmi a seniorů velice vítala, myslela si, že bude někomu prospěšná a bude moci nahradit si vnoučata, která má daleko. Děti má z prvního manželství, které podle ni nebylo moc šťastné, manžel byl morous a i tyran, byl to hrubián a sedlák. Na svém postavení sedláka si podle paní Alžběty velice zakládal a ji neměl za nic, předhazoval ji, že se přistěhovala do gruntu a nepřinesla nic. Paní Alžběta mnoho vydržela, dle svých slov hlavně kvůli dětem. Rozvést se rozhodla, až když už děti byli veliké a měli své rodiny, nemohla už dle svých slov dál takhle žít v područí. A vrátila se do míst svého mládí a zde potkala muže, který si ji vážil a dvořil se ji. Po pěti letech přátelství se vzali, to již bylo 63 let. Nejdříve se moc styděla, ale nakonec byla ráda, že tento krok učinila. Dnes již je vdovou, ale na svého druhého muže krásně vzpomíná. Jelikož pracovala v zemědělství, nemá velký důchod, ale v malometrážním bytě zas tak velké náklady dle svých slov nemá. Nájem není drahý, jen vytápění se trochu prodraží, protože má elektrické akumulační kamna. Velkou výhodou dle paní Alžběty je výtah v domě a hlavně ta skutečnost, že přímo v domě má obvodní lékař ordinaci. Jiné služby než lékaře a obchod tvrdí, že nepotřebuje. Žije velice skromně a je strašně nenáročná, sama říká, že ani nepamatuje, kdy si koupila něco nového na sebe, to co má jí prý stačí. I přes to, že bez hůlky si netroufne chodit. Na cestu na hřbitov, kde leží její manžel, se vydává každý den. Je pravda, že to nemá daleko, ale skoro pořád do kopce a úplně zdravá není, měla již dvakrát mrtvičku a jednu nohu nemá motoricky úplně pořádku, také má silnou cukrovku a astma. Cestou, si prý odpočne na lavičce, která je v půlce cesty. Sama říká, že špatné to s ní bude, až nedojde na hřbitov. Na finanční situaci 35

si nestěžuje, jen jí je moc smutno po dětech a vnoučatech, která vídá zřídka. Jak sama říká, že za jejího mladá byla jiná doba ona své tchyni a tchánovi dosloužila až do jejich konce, byla u nich na gruntu a prostě to tak bylo. Dnes děti mají své starosti, aby se vůbec sami uživili, natož aby jim měl být na obtíž starý člověk. Je ráda, že se dostala po smrti svého druhého muže do nájemního bytu. Děti jejího druhého muže by ji sice nechali dožít v domku, kde bydlela se svým druhým mužem, ale sama nechtěla. Toto řešení ji přišlo nejlepší a je ráda, že se takto rozhodla a spolu s dalšími vrstevníky bydlí v nájemním obecním domu, který byl vystavěn z evropských dotací a určen pro bydlení sociálně slabých a starých občanů obce. Ani paní Alžběta si na svůj život nijak nestěžuje, jen nám mladým přeje, abychom se měli lépe než ona. Je velice šetrná, každou korunu dvakrát obrátí než něco koupí jak sama říká. Snaží se ušetřit, aby měla na hezký pohřeb. Bylo cítit, že je to pro ni velice důležité. Jak sama říká je a vždy byla velice věřící. Z tohoto důvodu ji moc chybí, že zdejší farář neslouží pravidelné mše. Na mše, do vedlejší vesnice je to pro ni daleko, zdravotně se na to necítí. Bydlení ve městě si nedovede představit, je životu na vesnici zvyklá a nerada cokoliv mění, je na vesnici spokojená.

Kazuistika č. 4 Pan L.N., věk 89 let, vyučen v černém řemesle kovářem, vdovec již 10 let, bydlí sám v domku na vesnici, ale ze zdravotních důvodu se bude stěhovat do domu s pečovatelskou službou. Pan Lubomír má dvě dcery a jednoho syna, dcera Máša bydlí s rodinou 10 km daleko, dcera Jana bydlí 30 km daleko, syn Luboš bydlí ve stejné vesnici. Dcera Máša je nejstarší a má vážně nemocného manžela, tak se o otce nemůže postarat, neboť ji manžel opravdu zabere mnoho času a dva vážně nemocné by nezvládla obsloužit. Mladší dcera Jana bydlí dál a také to nemá v životě jednoduché, jedna z jejích dcer ovdověla a stará se sama o malé miminko, tudíž se ji Jana snaží pomoct. K tatínkovi jezdívala Jarmila poměrně pravidelně, převážně o víkendu, uklidit a navařit, ale přes týden to nešlo. Pan Lubomír je zdravotně velice omezen na pohybu a tak nemohl zůstat přes týden sám bez obsluhy, proto ho budou muset co nejdříve 36

stěhovat do domu s pečovatelskou službou, kam se senior těší. Vzhledem k tomu, že začíná být čím dál víc nemobilní, moc si nepopovídá. Velice rád má společnost a ta mu chybí, což si snad vynahradí v novém místě bydliště, kde se mu snad bude líbit. Syn sice bydlí ve stejné vesnici, jako bydlí pan Lubomír, ale bohužel nemají moc vřelé vztahy. Nepadl si do oka se svoji snachou a syn je v jejím područí, takže ani touto cestou nešlo řešit bydlení pana Lubomír doma. Pan Lubomír byl zvyklý žít v pohodě a bez starostí, o všechno se starala jeho manželka, která mu svým odchodem moc chybí. Jak sám říkal, neuměl si ani zatopit v kamnech, veškeré domácí práce včetně vaření, uklízení a chodu domácnosti měla na starost manželka a on po jejím odchodu velice strádal. Pravda je, že se snažil žít bez manželky a učil se vést chod domácnosti, obstarávat nákupy a podobně. Mnoho mu v tomto období pomáhala dle možností dcera Jarmila, která mu dělala větší nákupy ve městě a o víkendu mu vozila navařeno v krabičkách a dělala sobotní úklid. Pan Lubomír se snažil takhle žít tak dlouho jak jen to šlo, ale moc se trápil a stýskal si po manželce. Nakonec měl několik mozkových příhod za sebou a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu musel zůstat v nemocnici. Z nejhoršího se dostal a přeložili ho na oddělení dlouhodobě nemocných, kde mu nebylo moc dobře, kolem jen staří lidé kteří poměrně často i umírali. Po psychické stránce velice v nemocnici strádal. Na konec se na pár dní zase vrátil domů, ale není to řešení a tak se chystá do domova s pečovatelskou službou, kde se mu bude určitě moc líbit. Už tam má připravený svůj pokojík s odborným lékařským dohledem a pomocí. Sám není schopen se o sebe postarat, chodí o francouzských holích a s jeho mobilitou to není moc dobré. V domě s pečovatelskou službou si určitě dobře zvykne. Tvrdí, že se tam již byl podívat, bydlení bude mít v přízemí, před okny s lavičkou, kde za hezkého počasí bude moct sedávat a popovídat si se seniory, kteří tu také bydlí. Ve svém domku kolik dní třeba ani nikoho nevidí a to mu potom je hodně smutno po lidech. V domě s pečovatelskou službou bude mít nové známé a dokonce určitě i kamarády, je i přes ztrátu své ženy a přes všechny změny, které potkaly spokojený. Vizáží je to velký silný muž, ale srdcem a duší je velice citlivý. Při našem povídání měl několikrát slzičku na pokraji. A tak i kovář z malé vesničky bude muset přivyknout životu ve městě, i když jen na okraji města v domě s pečovatelskou službou. Finančně nijak nestrádá, důchod mu pokryje veškeré bydlení a stravu. S úsměvem říká, že žádné neřesti nepěstuje, nekouří ani nepije a tak peníze na neřesti nepotřebuje. 37

V novém působišti se mu určitě bude moc líbit, už mu chybělo popovídání si s vrstevníky a v domě s pečovatelskou službou si určitě popovídá. Jen má strach, že až se odstěhuje, že už se nepodívá domů. Sice mu dcera slibuje, že až bude zase teplo, tak s ním pojede na pár dní do chaloupky. Jen má strach, že se děti nedomluví a budou chtít chaloupku prodat, což by ho hodně ranilo.

6.2 Kazuistika – město Kazuistika č. 1 Paní A.B., věk 78let, je vyučená tkadlenou v textilních závodech, již 9 let je vdovou, bydlí ve vlastním domku, který si s manželem postupně celý život předělávali, bydlí ve městě s počtem obyvatel 10tis. Paní Anastázie má dvě děti, syna a dceru, dva vnuky a jednu vnučku a již dvě pravnoučata. Syn s manželkou bydlí na vesnici asi 20 km daleko a dcera bydlí ve stejném městě jako paní Anastázie jen na druhém konci. Syn pracuje v místě jejího bydliště, pouze na noční směnu, tudíž se u paní Anastázie každé ráno na hodinku stavuje na čaj a povídají si. Dcera je po druhé vdaná a má velikou zahradu, tudíž se moc často nevidí, tak jednou za týden někdy ani to ne. Paní Anastázie pochází z Moravy a je to na ní znát, je veselá a upovídaná, ráda si zazpívá. Po manželovi se jí moc stýská, ale jak sama říká život je už takový, však se zase jednou sejdeme. Domek si s manželem předělávali chvilku před jeho smrtí na plynové topení a tomu je paní Anastázie moc ráda. Topení v domku je pro ni s plynem jednodušší, nemusí mít starost o to, kdo ji složí uhlí a i ostatní starosti spojené s topením ji odpadly. Plynové topení není levné, ale to pohodlí za to stojí. Otočí knoflíkem a je teplo. Jediné co si při předělávání domku ponechala, jsou kachlový sporák v kuchyni, dá se na něm i vařit, ale hlavně na jaře a na podzim, když není velká zima, tak si s nimi paní Anastázie ráda přitopí. O dříví nemusí mít starost, to ji udělají syn s vnukem a mnoho ho nepotřebuje. Tady vidíme výhodu možnosti topení plynem ve městě s porovnáním s vesnicí. Zdravotně je paní Anastázie docela v pohodě, před třemi lety prodělala lehkou mozkovou příhodu, ale velice dobře se z toho dostala. Jen pro jistotu už od té doby 38

chodí s hůlkou, říká, že si je jistější a má větší pocit bezpečí. Také dost trpí bolestmi nohou, má třetí stupeň artrózy a revma v obou kolenech. Vzhledem k tomu, že má kousek nákupní centrum, tak nemá problém s nákupy, každý den si udělá procházku, zkoukne kde je co levnější, nebo na akci. Pokud si ceny hlídá, poměrně hodně ušetří, než kdyby nakupovala bez rozmyslu. K lékaři to má o trochu dál, ale není to taky tak hrozné. Jednu cestu jede městskou hromadnou dopravou a zpátky jde s hůlkou pomaloučku pěšky. Velkou výhodou je, že má ve městě výběr lékařů i odborných a tudíž nemusí nikam daleko jezdit, pokud potřebuje odborné ošetření, její praktický lékař ji může vyhovět a ona to nemá daleko. Častou společnost, ji dělávají její sousedky, které k ní chodí na čaj a popovídat si. Vždycky ještě za života manžela byla šetrná a i dnes se snaží šetřit. Finančně se snaží s malou penzí (necelých 9.000,-Kč) vyjít, ale počítat musí. Léky, které užívá a kterých není málo, musí doplácet, plyn i když je pohodlný není nejlevnější. Za elektřinu také mnoho neplatí, neboť zbytečně nesvítí a snaží se být hospodárná. Přes léto je hodně venku na své malé zahrádce, kde si ještě vypěstuje pár kytiček pro radost. Na sebe si toho už dlouho nic nekoupila, protože před osmi lety ji zemřela sestra a neteře ji dovezli hodně strojení po ni. Tím také hodně ušetří, aby potom mohla něco málo dát i vnoučatům, které má moc ráda, ale málo je vidí. Bydlení na vesnici si sama nedovede představit, dnes když už potřebuje lékaře víc než kdy jindy, tak je ráda, že tyto služby jsou ve městě dostupné dobře a bez velkých problémů.

Kazuistika č. 2 Paní O.V., věk 60 let, má dvouletou ekonomickou školu, bez maturity, je rozvedená, v invalidním důchodě na invalidním vozíku. Paní Oldřiška má jednoho syna a dva vnuky. Syn je pracovně zaneprázdněn, má velice málo času na svou matku, bydlí poměrně daleko asi 60 km a jeho práce si vyžaduje cestování. Jelikož je syn také rozvedený, tak s bývalou snachou, i když bydlí ve stejném městě, se nestýká, rozešly se ve zlém. Také z toho důvodu ani vnuci svou babičku moc nenavštěvují. Paní Oldřiška, je městské dítě pochází z krajského města a do nynějšího bydliště se přestěhovala před čtyřiceti lety 39

po svatbě. Vdávala se velice mladá, brzo po svatbě se jim narodil syn. Porod syna pro ni ovšem neznamenal jenom radost, ale i veliký problém. Porodem se ji zpustila vážná nemoc a tou je roztroušená skleróza, která je nevyléčitelnou nemocí. V začátcích to nebylo až tak hrozné, ale stupňovalo se to. Nejvíce byla zasažena její motorika a hlavně chůze. Tento její stav nezvládl její první manžel a rozvedl se s ní. S malým synem zůstala sama a nemocná. Nemoc se neustále stupňovala, ale našel se člověk, který jí byl velikou oporou a synovi vzorem. Tak se znovu provdala, i se svou nemocí. Zpočátku kdy nemoc nebyla až tak rozšířena, vše zvládala, ale postupně se její stav zhoršoval, a ona zvládala vše jen s obtížemi. Vzhledem ke svému stavu dostala již ve svých 28 letech částečný invalidní důchod, což pro ni nebylo vůbec jednoduché. Aby vyšli s penězi, sehnala si práci domů, která nebyla vzhledem k jejímu stavu nijak složitá. Její zdravotní stav ji dovoloval, tak akorát postarat se o domácnost, syna a zvládat domácí práci. Veškerá medicína na její nemoc byla krátká, a její zdravotní stav se postupně zhoršoval a i druhý manžel její zdravotní stav nezvládl, bohužel se s ní také rozvedl. Dnes, kdy je paní Oldřišce 60 let je velikou optimistkou, ale bohužel její elán je v zajetí invalidního vozíku. Vozík má elektrický, protože by na jiném nebyla schopna se pohybovat, její ruce jsou také oslabeny. Od města dostala sociální byt s výtahem, uzpůsobený pro tělesně postižené. Po bytě se je schopna částečně pohybovat o holích, ale ven už pouze na vozíčku. Díky městu, které ji umožnilo se přestěhovat z předchozího bytu do sociálního bytu je schopna vyjít i se svou malou penzí. Jelikož nikdy nemohla plnohodnotně pracovat, její důchod je necelých osm tisíc korun. S náklady na bydlení ji pomáhají sociální dávky, které pobírá a jinak je velice skromná. Velikou výhodou pro ni je, že město má terénní pečovatelskou službu. Tato služba je pro ni velikým přínosem, neboť ji zajišťují každý den dovážku obědů. Také si velice chválí terénní pracovnice, které jí pomáhají při koupání. Ostatní činnosti se snaží vykonávat sama, jako například nákupy, úklid domácnosti a jiné ne moc náročné činnosti. O víkendu si občas něco málo uvaří sama. Do obchodu to nemá daleko a dostane se tam i s vozíkem. Velikou oporu má ve své dlouholeté kamarádce, vrstevnici paní Věrušce, která je jí velikou pomocnicí. Bydlí nedaleko, tak se každý den u paní Oldřišky zastaví, zda něco nepotřebuje. Občas ji vyveze i do kina nebo na akce probíhající ve městě pro důchodce. Velkou radostí je pro paní Oldřišku malý psík, kterého dostala od syna, aby nebyla tak sama a hlavně jak sama říká, donutí jí to denně 40

několikrát jít (jet) ven, alespoň potká nějaké lidi a popovídá si. A večer se necítí tak sama, za pejska je synovi velice vděčná je pro ni velice důležitým členem rodiny. Paní Oldřiška ač skutečně pohybově velice hendikepovaná je silná žena plná optimismu. Život ve městě je pro ni výhrou, na malé vesnici by s její nemocí nebyla schopna dobře žít. Její možnosti pohybovat se jsou tak moc omezeny, že potřebuje bezbariérové vstupy a ty na vesnici budeme hledat jen stěží. Malé obce nemají dost finančních prostředků, aby bezbariérové vstupy budovali.

Kazuistika č. 3 Manželé Jaroslava a Oldřich, věk 78 a 82 let. Žijí společně již 57 let, v bytě v centru města. Mají spolu jednu dceru, které je již 52 let a jednoho vnuka. Dcera bydlí v Praze s celou svou rodinou a za rodiči jezdí, jak jen může tak jednou za měsíc. Dnes už si sami do Prahy netroufnou, ale ještě tak před 10 lety jezdívali do Prahy za dcerou, dosti pravidelně na návštěvu svým vozem. Teď jezdí tak jednou dvakrát do roka. A při té příležitosti jdou do divadla. Dcera jim již několik let, kupuje k vánocům, nebo narozeninám většinou lístky do divadla a tak alespoň mají důvod za ní jet. To tam potom zůstanou třeba i více dní a projdou si různá místa, nebo si třeba jen tak sednou do kavárničky a užívají si Prahy. Byt mají krásný prostorný s výhledem na Novoměstský zámek, což působí velice romanticky. Paní Jaroslava je profesorkou, vyučovala český jazyk na zdejší průmyslové škole, pan Oldřich je zubní lékař, svoji praxi již dávno nevykonává.

V bytě

manželů

je

velice

příjemné

prostředí

hodně

kytiček

a různých starožitných předmětů, které v manželích vyvolávají mnoho nostalgie. Snad ke každému předmětu v jejich bytě jsou schopni říci nějakou vzpomínku nebo příběh. V obývacím pokoji převládá přes celou jednu stranu místnosti obrovská knihovna, která je plná knih až po strop. Manželé jsou velicí čtenáři, jak říkají, celou knihovnu již mají dávno přečtenou. Velice často proto navštěvují městskou knihovnu a neustále si rozšiřují svůj obzor. Mají spolu velice krásný vztah, dělají spolu vše společně a velice krásně se doplňují. Zdravotně na tom jsou úměrně věku, paní Jaroslava má malinko vyšší tlak a trochu problémy s křečovými žílami, ale k životu to je jak sama říká. 41

Pan Oldřich má nemocné srdíčko a zvýšenou cukrovku. Jak sami říkají, vzhledem k jejich věku jejich nemoci nestojí ani za řeč, mnoho lidí v jejich věku, je na tom hůře, než jsou oni. Dřív hodně utráceli za knihy a časopisy, dnes kdy jsou knihy hodně drahé, se naučili chodit do knihovny, kde si knihy půjčují. Za léky toho také moc neutratí, spíš za různé výživové doplňky stravy pro zdraví a vitamíny. Snaží se žít zdravě a jíst zdravě, což je dnes pro ně jednou z největších položek. Náklady na bydlení až tak velké nemají, jsou v nájemním bytě a jsou zde již celých 55 let, byt je sice v centru, ale nemoderní a ve staré zástavbě. A jednou z výhod je i to, že vlastník, který dostal dům zpět v restitucích je jejich dlouholetým přítelem a není žádný vydřiduch. Velice rádi se spolu chodí procházet do zámecké zahrady, kterou mají kousek a zde čerpají mnoho energie. Na procházky do zahrady chodí každý den, mají zde svůj okruh. Jsou zde i lavičky a tak si zde i rádi posedí a meditují, sledují přírodu a odpočívají. Taková procházka v zahradě je velikým balzámem na duši a částečně je procházky udržují v dobré kondici. Život na vesnici je nikdy nelákal. Ve městě mají daleko větší pohodlí a mohou navštěvovat různé kulturní akce pořádané ve městě. Pokud by žili na vesnici, bylo by to pro ně vše složitější. Jak sami říkají, jsou vskutku lidé města.

Městské středisko sociálních služeb Oáza Nové Město nad Metují

Zde jsem se snažila o zmapování života seniorů, kteří zde žijí a na seniory, kteří mají možnost využívat služby poskytované výše uvedeným střediskem. Služby jsou poskytovány v rámci Nového Města nad Metují a ve spadových obcích. Jednotlivé služby jsou zde vzájemně propojeny a mohou klientům – seniorům nabídnout komplexní službu a servis. Nestačí-li krátkodobě seniorům jedna ze služeb, je možné ji zkombinovat s další zaregistrovanou službou a nabídnout mu skutečně službu či služby na míru. Paní ředitelka městského střediska paní Marie Rohulánová mě seznámila s poskytovanými sociálními službami městského střediska a vysvětlila jejich individuální způsob poskytování a s respektováním potřeb jednotlivých klientů.

42

Jedná se o následující zaregistrované služby: Pečovatelská služba – svou pomocí (úklidem, nákupy, praní prádla, dovážka obědů) podporuje setrvání seniora doma. Snaží se o podporu jeho psychiky a podporu pocitu bezpečí a o dobrý chod jeho domácnosti, protože je pro něho tím nejpřirozenějším prostředím. Kapacita pečovatelské služby je 150 klientů a je skoro 100procentně využívána. Pečovatelská služba zprostředkovává kontakt se společenským prostředím a denně dováží klienty do domovinky a zpět. Centrum denních služeb DOMOVINKA – jedná se o ambulantní službu a díky ní mohou senioři zůstávat ve svém domácím prostředí. Do centra přijíždějí ráno a spolu se svými vrstevníky a sociálními pracovnicemi tráví společnou část dne a odpoledne se opět vrací domů do své domácnosti s novými zážitky a prožitky. Odlehčovací služba – jedná se o službu, která je krátkodobým pobytem na dobu 3 až 4 měsíce. A snaží se pomoct seniorům a jejich rodině v případě přechodně nepříznivého zdravotního stavu. I tato služba se snaží o to, aby senior mohl co nejdéle zůstávat doma. Tato služba je doplněna o tísňovou péči poskytovanou hradeckým občanským sdružením Život 90 a umožňuje seniorům, aby jejich pobyt doma byl bezpečný. Domov pro seniory – jedná se o pobytovou sociální službu určenou pro seniory, kteří potřebují pomoc jiné fyzické osoby při základních sebe obslužných úkonech. Zde je nabízeno ubytování v jednolůžkových pokojích, které je možné dovybavit vlastním nábytkem. Je zde respektováno právo na soukromí a je zde možnost výběru volby poskytované služby od stravování až po osobní hygienu dle jednotlivých potřeb seniorů. Kapacita domova pro seniory je 37 lůžek. Věkový průměr seniorů je 85 let. Všichni se věnují mnoha aktivitám, které domov nabízí. Baví je skládání hlavolamů, puzzle, navlékání korálků, zpívání písní, ale i vzpomínání na různé události ze života klientů – seniorů. Pro ty seniory, kteří se nemohou nebo nechtějí zúčastnit společných aktivit, jsou nabízeny individuálně činnosti na pokoji klienta dle jeho zájmu (čtení, povídání aj.). Velikou oblibu zde mají narozeninová odpoledne, konaná čtvrtletně. Oslav se často účastní i rodinní příslušnici.

43

Práce jednotlivých sociálních pracovníků je velice náročná. Pracovníci se musí umět vyrovnávat s různými náladami klientů, bolestmi, jejich odchody (úmrtím). Je to služba velmi psychicky i fyzicky náročná, a ne každý pracovník v ní obstojí (z materiálů MSSS Oáza, 2011).

44

Diskuse Svoji absolventskou práci jsem směřovala, k problematice stáří a k porovnání života seniorů ve městě s životem seniorů na vesnici. Psala jsem o možnostech, jak senioři žijí, jaký je jejich zdravotní stav, jaké jsou jejich rodinné zázemí, jaké mají koníčky, ale i to zda se jim jejich život líbí právě, tam kde žijí. Ve své teoretické části jsem se snažila o definice jednotlivých pojmů, které jsou úzce spojeny se stářím a seniory. Snažila jsem se o zmapování a o dokreslení stylu života seniorů na městě a na vesnici. Na základě jednotlivých poznatků jsem se snažila zmapovat to, jaké jsou dnes možnosti služeb pro seniory, jakou máme legislativu. V části praktické jsem zpracovávala jednotlivé kazuistiky. Jedná se o kazuistiky ze života seniorů na vesnici a o kazuistiky ze života seniorů ve městě. Snažila jsem se vzájemně porovnávat na základě kazuistik styl života seniorů a hlavně jsem se snažila o porovnání jejich možnosti využívat služby jak v sociální, tak ve zdravotní oblasti. Tyto rozdíly možnosti využití služeb jsou skutečně velice rozdílné v porovnání město d vesnicí. Také sužby poskytované městským střediskem, jsou pro seniory z města velikým přínosem. O tuto službu jsou senioři vesnice ochuzeni. Jednotlivé rozhovory se seniory vyvolávaly mnoho otázek. Jako první se nabízela otázka, zda je dostupnost pro oba okruhy seniorů stejná, jak pro městské seniory, tak pro seniory z vesnice. Zde se dalo jednoznačně odpovědět, že senior žijící ve městě, je ve výhodě s dostupností služeb oproti seniorům žijícím na vesnici. Na vesnicích opravdu bývají služby v oblasti sociální i zdravotní velice omezené oproti službám ve městě. Senioři z vesnice většinou za těmito službami složitě dojíždějí. Další otázkou bylo dostupnost kulturního vyžití, kde je opět senior z města ve výhodě oproti seniorům z vesnice. Kde ve městech mají možnost senioři využívat kulturních stánků, které na vesnicích nebývají. Třetí otázkou bylo, jak je to s prostředím a přírodou. Zde je ve výhodě senior vesnický, který má blízko k přírodě, do lesa, na procházky v přírodě. Zároveň možnost využívat své zahrádky k udržování své fyzické kondice je dost důležité. Senioři z vesnice se aktivně udržují v dobré kondici i tím, že na svých zahrádkách pěstují třeba jen kytičky, ale musí zalévat, okopávat a toto práce je jim ne jen radostí, ale i přínosem. 45

Základní otázkou v mé práci bylo „dostupnost služeb senior versus město“. Zde jsem se dozvěděla mnohé a na základě jednotlivých porovnání vyšlo jediné. Město je pro seniory z hlediska dostupnosti mnohých služeb výhodnější. Jednoznačně senioři z vesnice mají složitější dostupnost služeb a musejí převážně za každou službou složitě dojíždět. Dostupnost kulturního využití, s tímto je to obdobné jako se službami. O kulturní využití jsou senioři z města také ochuceni. Málo která vesnice má možnosti ve srovnání s městem uspokojit tyto kulturní potřeby. Faktem zde je, že senior z vesnice nebývá toliko náročný na kulturní akce. Je v tomto ohledu skromnější. Další otázkou je „senior jeho zázemí a rodina“. Zde opět na základě jednotlivých kazuistik, jsem se přesvědčila, že rodina a rodinné zázemí je více spjato na vesnici než ve městě. Ve městě mívají lidé více koníčků, zalib a žijí uspěchanější život. Kdežto na vesnici mívají lidé k sobě blíž a rodina se zde snaží držet vícer pospolu, často spolu i bydlí ve více generačních domech, mívají společné zahrádky: Senioři z vesnice bývají na svých dětech závislý i v případě uspokojování různých potřeb, kde třeba potřebují odvézt k lékaři nebo nakoupit. S tímto je spojený i volný čas seniorů. Kdy městský senior svůj volný čas prožije třeba v kině, divadle, v kavárně s přáteli, v knihovně nebo na různých akcích pořádaných ve městech ve spojení s městskými sociálními službami. Kdežto vesnický senior, svůj volný čas tráví více ve společnosti své rodiny, své zahrádky, spíš v soukromí svého domku, nebo procházkami po okolí. Zároveň má i starosti o své zvířecí miláčky, které většinou na vesnici senioři mívají. Pokud májí malé hospodářství, tak mají povinnosti se postarat i o toto. Zajímavým poznatkem při rozhovorech se seniory bylo i to, že pro ně je velice důležitý oční kontakt. Při komunikaci si velice potrpí na to, aby posluchač vnímal a sledoval vyprávění, aby senior cítil zájem. Bylo velice důležité se i ptát a reagovat na jednotlivá vyprávění, aby byl senior přesvědčen o skutečném zájmu. Dále je pro seniora důležité prostředí kde si vyprávíte, musí být ve svém prostředí a musí se cítit pohodlně a musí mu být dobře.

„Život je dlouhý dost, když víš, jak ho prožít“. (Seneca)

46

Závěr Život seniorů je tématem, které je dnes velice aktuální a velice probírané. Ve své práci jsem se snažila zaměřit na život seniorů na vesnici a ve městě a vzájemně jejich životy porovnat. Soustředila jsem se na jejich životní styl, zvyky, zdraví a na volný čas. Také jsem se snažila o porovnání využívání služeb a jejich dostupnost. Téma mi bylo velice blízké, protože i v mé blízkosti jsou lidé v seniorském věku. Ráda jim naslouchám a sleduji jejich reakce a gesta. Starý člověk je skutečně často dobrý vypravěč a čas strávený v jeho blízkosti je přínosem i pro nás mladší. Senioři umějí vyvodit hezkou atmosféru a mají skutečně mnoho krásných zážitků a postřehů ze života. Na základě jednotlivých rozhovorů a kazuistik, jsem se utvrdila v tom, že pro každého seniora je velice složité se stěhovat z místa, kde žije celý život a kde vychovával své děti. A není zde důležité, zda žije ve městě nebo na vesnici. Ovšem z hlediska dostupnosti služeb jsou senioři z vesnice ve veliké nevýhodě, neboť služby na vesnicích bývají velice omezené. A dle poznatků seniorů se tyto služby neustále zhoršují a jejich dostupnost je stále horší. Za lékařským ošetřením musejí stále častěji dojíždět a legislativa připravuje další změny. Změny, které opět postihnou převážně seniory z vesnic, neboť se chystá celoplošné rušení poštovních úřadů, které sídlí na vesnicích. A mnoho seniorů se bojí situace, kdy si budou muset každý měsíc jezdit vyzvednout důchody do města a již nebude možné si tuto službu vyřídit v místě bydliště na vesnici. Skutečně život seniora z vesnice je v oblasti služeb daleko složitější. Ovšem z hlediska rodinných vztahů jsem vypozorovala, že vztahy na vesnici jsou vřelejší a rodiny spolu žijí ve větší sounáležitosti. Na vesnici jsou senioři chudší o kulturní a společenské akce, které jsou pro seniory ve městě dostupnější. Zároveň ovšem senioři na vesnici svůj volný čas tráví rozdílným způsobem oproti seniorům a sice ochuzeni o kulturu, ale zase více blíž přírodě. Realizují se na svých zahrádkách a více komunikují mezi sebou se svými sousedy. Znají se mezi sebou a znají celé rodiny, jejich život na vesnici je neanonymní a mají větší snahu si pomáhat a pomáhat svému okolí. Kdežto senioři ve městech se často neznají, neznají své sousedy ani jejich rodiny. Žijí více anonymně a víc sami pro sebe a pro své zájmy. Z hlediska finančního je zde rozdíl ne jen mezi vesnicí a městem, ale je zde i rozdílné hledisko, které je ve vzdělání jednotlivých seniorů. Pokud se jedná o seniora s vyšším vzděláním i jeho penze je vyšší. Senioři v obou případech jak ve 47

městě, tak i na vesnici se snaží šetřit. Největší část jejich penzí jde na bydlení a druhým velkým výdajem jsou náklady na léky. Velice skromně se chovají k nákladům na stravu a oblečení. Při porovnání a dotazech na jednotlivé seniory zda by uměli žít z vesnice ve městě a naopak. Jsem se dozvěděla, že senioři z vesnice by si velice špatně zvykali na město, vadil by jim ruch, anonymita a celkové prostředí. Ovšem senioři z města by si uměli představit život na vesnici. Někteří z městských seniorů by si uměli představit život na vesnici, ale spíše jen v období od jara do podzimu jen jako takové zpestření, ale své zázemí ve městech by chtěli mít pro jistotu v záloze. Dalším poznatkem pro mě bylo i to, že mnoho seniorů z vesnice má veliký strach z toho, že by se jednou měli dostat do jakýchkoliv pečovatelských domů nebo nemocnic. Mají utkvělou představu, že konec svého života za každou cenu chtějí dožít doma. Kdežto senioři ve městech nemají problém s tím, že by se měli v případě potřeby přestěhovat do domů s pečovatelskou službou, ale raději by kdyby to byly domy v jejich městě., kde to znají. Pravdou je, že i nás se týká skutečnost, že jednou budeme staří a budeme potřebovat také porozumění a pomoc mladších. Byla bych moc ráda, kdyby má práce ukázala, alespoň část toho, jak naši senioři žijí. Abych touto práci přiblížila, jejich potřeby a jejich cestu k uspokojování těchto jejich potřeb.

„Stojí za to nebát se smrti, protože pak se nemusíš bát ničeho!“ (Seneca)

48

ЖИЗНЬ ПОЖИЛЫХ ЛЮДЕЙ В ДЕРЕВНЕ И ЖИЗНЬ ПОЖИЛЫХ ЛЮДЕЙ В ГОРОДЕ Тема асрирантской работы я выбрала, потому, что я думаю, что это один из очень интересных тем. Эта рпоблема оченъ важная но и сегодня ето много обсуждаемой темой. Цель моей работы было сравнить жизнь пожилых людей из города и жизнь пожилых людей из деревны. Я сровнила доступность важнейших услуг и возможность их использования для места жителства. В теоретической части асрирантской работы я работала с концепциями и законодательством, касающимся пожилых людей. В практической части я проводила интервью с пожилыми людьми, и на основе интервью я сделала сравнение. От индивидуальных интервью я выбралa наиболее интересное для меня. Все встречи с пожилыми людями были очень интересное и красивые. В результате моей работы было установлено, что пожилые люди из деревны имеют доступ ко всем услугам много сложнее, чем пожилые гражданы из города. Пожилые люди в городах имеют доступ к большинству услуг на высоком уровне, но они живут более анонимно и в одиночку. В деревне пожилые люди живут скромно и более с природой. В деревне являются очень добрых и дружественных стариков, часто с помощью друг друга. ŽIVOT SENIORŮ A NA VESNICI A VE MĚSTĚ Téma práce jsem si vybrala hlavně proto, že si myslím, že se jedná o jedno z velice zajímavých témat. Je to problém skutečně vážný a dnes hodně probírané téma. Cílem mé práce bylo, porovnat život seniorů ve městě s životem seniorů na vesnici. Porovnala jsem dostupnost důležitých služeb a možnost jejich využití podle místa bydliště. V teoretické části práce jsem se pracovala s pojmy a legislativou týkající se seniorů. V praktické části jsem prováděla rozhovory se seniory a na základě těchto rozhovoru dělala svá porovnání. Z jednotlivých rozhovorů jsem si vybrala pro mě ta nejzajímavější. Všechny setkání se seniory byly velice zajímavé a hezké. Výsledkem mé práce bylo zjištění, že senioři z vesnice mají dostupnost veškerých služeb daleko těžší než senioři z města. Senioři z města mají dostupnost služeb většinou na vysoké úrovni, ale žijí více anonymně a více o samotě. Na vesnici žijí skromně a víc s přírodou. Na vesnici jsou senioři velice milí a přívětiví lidé, často si mezi sebou pomáhají. 49

Bibliografie

Dienstbier Z., Procházková Z., O, SLADKÉ STÁŘÍ, Radix, 2011, 276 s., ISBN 978-80-87573-00-6

Dvořáčková D., KVALITA ISBN 978-80-247-4138-3

ŽIVOTA

SENIORŮ,

Garda,

2011,

112

s.,

Haškovcová H., FENOMÉN STÁŘÍ, Brain team, 2010, 400 s., ISBN 978-80-87109-19-9

Hojda Z. a kol., VETCHÉ STÁŘÍ, NEBO ZRALÝ VĚK MOUDROSTI, Academia, 2009, 324 s., ISBN978-80-200-1691-1 Krebs V. a kolektiv, SOCIÁLNÍ POLITIKA, 4.vyd. Praha: ASPI a.s., 2007, 504 s Langmeier J., Krejčírová D., VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE, Grada, 2006,368 s., ISBN 978-80-247-1281-9

Matoušek O. a kol., SOCIÁLNÍ SLUŽBY, Portál 2007, 184 s., ISBN 978-80-7367-310-9

Ondrušová J., STÁŘÍ ISBN 978-80-246-1997-2

A

SMYSL

Pokorná A., KOMUNIKACE ISBN 978-80-247-3271-8

ŽIVOTA,

SE

SENIORY,

Karolinum,

Grada,

2011,

2010,

170

s.,

160

s.,

INTERNETOVÉ ZDORJE Výroční zprávy Městského střediska sociálních služeb Oáza, Nové Město nad Metují, 2011

50