Christian de La Mazière. Dobrovolníkem Charlemagne

Christian de La Mazière

Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne

Praha 2009

Text Copyright © 1972 by Christian de La Mazière Originaly published with the title Le rêveur casqué © 1972 by Éditions Robert Laffont, S. A. Czech Translation © 2008 by Michal Š-ovíček Czech Edition Copyright © 2009 by Elka Press

ISBN 978-80-87057-06-3

OBSAH

Předmluva autora . . . . . . . . . . . . . . .

7

PRVNÍ ČÁST 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Hodina volby . . . . . . . . . . . . . . . . Wildflecken, ve víru divize Charlemagne . Poznávám německou školu . . . . . . . . V pomořanském pekle . . . . . . . . . . . Dvacet dní za ruskými liniemi . . . . . . . Zajetí dokáže překvapit . . . . . . . . . .

. . . . . .

13 31 63 88 108 127

DRUHÁ ČÁST 1. 2. 3. 4.

Neradostné zítřky . . Letohrádek ve Fresnes Hodina pravdy . . . . Ve farnosti Clairvaux

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

157 172 193 221

Doslov překladatele O autorovi . . . . . Poznámky . . . . . Zeměpisné názvy .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

260 274 278 299

. . . .

. . . .

Pro Françoise

Člověk bývá věrnější postojům než ideím. DRIEU LA ROCHELLE

PŘEDMLUVA AUTORA PŘEDMLUVA AUTORA u u DOBROVOLNÍKEM V SS DIVIZI CHARLEMAGNE

Domníval jsem se, že svou minulost jsem jednou provždy vyprovodil za dveře, ale jednoho rána se vrátila. Připravoval se film o létech okupace, o pověstných těžkých letech, která historie tak zjednodušila. Odboj a kolaborace, správní a zlořečení: tak tomu automaticky bylo již od chvíle, kdy nám válka odhalila skutečný nacismus v celé jeho hrůze. Avšak všichni ti Francouzi, zmítaní událostmi, jež budoucnost ještě neratifikovala, kteří se museli každodenně rozhodovat ve zmatku doby a ze dne na den sbírat síly k pouhému přežití, jak ti se chovali? Pravda se náhle jevila mnohostranná a bolestná, k jejímu hledání bylo třeba žalu a soucitu, jak měl hlásat název filmu. Pravda měla tisíc tváří, já jsem ztělesňoval jednu z nich. Co jsem zač, že bych měl svědčit? Bývalý příslušník Waffen SS, jeden z těch, kteří přežili onu francouzskou divizi Charlemagne, jež se na jaře 1945 nechala zmasakrovat ve sněhových závějích dalekých Pomořan. Od té doby uplynulo více než dvacet let. Po válce jsem krok za krokem nacházel své místo v životě. Poválečné období stavělo lidi před nové zkoušky, k nimž jsem se chtěl dostavit s čistou myslí. Minulosti jsem ani v nejmenším nelitoval, odnesl jsem si z ní pouze jedno poučení: odpor k fanatismu a k prolité krvi. Nyní jsem tedy musel rozhrabat všechen tento popel, o němž jsem se domníval, že již vychladl. Souhlasil jsem však, možná proto, že duchové se rozplynou jedině za denního světla. Ve filmu jsem odpověděl co nejpoctivěji na všechny otázky. Podařilo se mi však říci vše? Učinil jsem vše pro to, abych alespoň sobě samému výstižně vylíčil roli, kterou jsem v minulosti hrál? O tom jsem zdaleka nebyl přesvědčen. Proces probíhal a já se jej musel nevyhnutelně účastnit. Na plátně jsem vystupoval

8

u

DOBROVOLNÍKEM V SS DIVIZI CHARLEMAGNE

jako pouhý příklad, jen abych zosobnil určitý postoj. Nyní jsem musel zjistit, proč jsem v určitém okamžiku svého života zvolil tento postoj a zůstal mu věrný. Musel jsem mluvit o sobě a k sobě samému. Zkrátka a dobře, napsat knihu. Bylo to jako schůzka s dávno ztraceným bratrem. Abych mu porozuměl, bylo zapotřebí mu vrátit hlas. Kde na mě čeká? Nechal jsem své myšlenky volně bloudit, až mě náhle zanesly zpět do onoho sluncem ozářeného srpnového rána roku 1944. Jel jsem po silnici do Nancy, co chvíli jsem doháněl a předjížděl ustupující německé kolony. Paříž, do níž měli brzy vstoupit Spojenci, jsem nechal za zády. Mířil jsem rovněž na východ, abych se připojil k francouzským dobrovolníkům, kteří se chystali k poslední bitvě. Onoho rána vše začalo. Mé rozhodnutí bylo vzrušující a neobvyklé, jako každý dobrovolný vstup do armády. Shodovalo se pochopitelně s mými politickými názory, ale žádné vnější okolnosti mě k němu nenutily. Mohl jsem naopak klidně zmizet z Francie nebo prokázat nějaké služby odboji, k nimž jsem ostatně byl nabádán, jak ještě uvidíme. Myslím, že právě tyto jiné možnosti mě přivedly ke krajní volbě, možná ještě spíše, než mé vlastní přesvědčení. Říkal jsem si, že právě když se dům ocitne v plamenech a je záhodno z něho prchnout, je naopak nutno nasadit všechny síly na jeho záchranu. Myslím, že když jsem tak činil, jednal jsem ani ne tak ve jménu nějaké doktríny jako spíše proto, abych zůstal věrný sám sobě. Dnes již vidím, jak naivně příkladné mé chování bylo. Ale to nepochopí jen ten, komu nikdy nebylo dvacet. V oné chvíli mne totiž dosud povznášelo nadšení, jehož kořeny vedly hluboko do jinošství. Politika mě fascinovala již od čtrnácti let. Můj otec, důstojník, mne vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Ve vojenské jezdecké škole v Saumuru, kde vyučoval, se s přesností seismografu zaznamenávaly proudy a protiproudy politického života Francie – únor 1934, Lidová fronta1. Můj duch byl utvářen četbou L’Action française 2, jak se sluší a patří. Spíše než Maurrasovy3 spekulace, jimž jsem ostatně prakticky nerozuměl, na mě působily hněvivé tirády Léona Daudeta4. Potřeboval jsem citově prožívat, nikoli filozofovat, stejně jako moji druzi ze školních lavic. Pochybuji, že moji spolužáci, kteří vstoupili do Jeunesses communistes5, znali marxismus lépe než já. Bránili jsme různé zájmy, které odrážely především naše rodinné a sociální prostředí. Mládí nám dodávalo určitý svatý zápal, s nímž jsme se po vyučování vrhali proti sobě, a naše bitky se prudkostí vyrovnaly násilí, které panuje na dnešních středních a vysokých školách.

PŘEDMLUVA AUTORA

u

9

Puntičkářský konzervatismus maurrasovců mě však velice brzy omrzel. Chtěl jsem být v první řadě revoluční, bezpochyby vlivem rebelantství proti rodině a otcovské autoritě, jemuž všichni v určitém věku propadáme. Nezabýval jsem se však tolik minulostí, nýbrž jsem snil zejména o zářivé budoucnosti. Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností. Leč nic mne nevedlo k tomu, abych se přidal ke komunistické revoluci. Byl jsem vychováván v jejím soustavném odsuzování a bolševismus jsem instinktivně vnímal jako zlo. Tehdy jsem díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil národní socialismus. Okamžitě jsem začal hltat veškerou dosažitelnou a často protichůdnou četbu, která byla v mých očích tím svůdnější. Tato doktrína, která podle mého vyváženě slučovala hlavní tradice s novátorským socialismem, se nabízela mým revolučním citům jako přirozené východisko. Tehdy vypukla španělská občanská válka. Sledoval jsem ji s novým a vášnivým zaujetím a hleděl jsem na ni jako na kolbiště, na němž se střetávaly fašismus a komunismus. Získal jsem jistotu, že kapitalistické demokracie jsou navěky odsouzeny k zániku. Kdybych byl měl možnost, byl bych prodělal svůj bojový křest ve stínu hrdinů od Toleda. Pak se Německo a Rusko dohodly na úkor Polska. Nechápal jsem, oč jde, a jen jsem se momentálně utvrdil v důsledném nacionalismu. V tomto rozpoložení jsem v roce 1939 vstoupil do armády. Když však Říše napadla SSSR, začal jsem znovu snít o novém světě, v němž by Evropa byla majákem socialismu. Tato naděje inspirovala úvodníky, které jsem psal pro jedny pařížské noviny, vydávané ve skrovném nákladu. Přišel rok 1944 a události se daly do pohybu závratnou rychlostí. Jak jsem řekl, ocitl jsem se v onom kritickém bodě, kdy je možno se dále angažovat jedině se zbraní v ruce. Vykročil jsem do neznáma, vstříc dobrodružství. A po procitnutí z ideologických snů mi před očima vyvstala skutečnost. Především moje vlastní: jako každá lidská bytost, i já jsem byl rozporuplnou osobností. Cítil jsem nelíčenou potřebu obětovat se pro nějaký ideál, současně však jsem neméně silně toužil žít a být šFasten. Potlačil jsem tuto touhu a zadupal ji co nejhlouběji do svého nitra, ale vynořovala se a pokřikovala na mě i ve chvílích největšího zanícení. Právě díky jí jsem překonal četná nebezpečí a určitě i kvůli ní si nemohu hrát na hrdinu bez bázně a hany, jakými se to hemží na lidových barvotiskových obrázcích. Bylo by s podivem, kdyby mi to někdo chtěl vyčítat. V obecnější rovině jsem rovněž objevoval velké a prosté pravdy, které

10

u


mi dosud zastíral kouzelný kruh, v němž jsem setrvával: že válka je obludná, že každý fanatismus je smrtící, že smrt je největším zlem. Mládí se s chutí pohybuje na jakémsi pomyslném divadelním jevišti a sahá po rolích, které by odpovídaly jeho rozletu. V tomto soukromém divadle jsem sledoval občanskou válku ve Španělsku i norimberské národněsocialistické davové mše. Prožíval jsem v něm i válku 39 – 40. V roce 1944 jsem navzdory okupaci a protikladným postojům svých přátel věděl o skutečném nacismu příliš málo na to, abych v něm nadále nespatřoval přijatelnou budoucnost. Katastrofický rok 1945 a zejména poválečná odhalení mě měly připravit o iluze. Bylo to surové a dosti kruté. Pozoroval jsem, jak se ode mne odvrací okolí, které mě živilo svou ideologií. Mé dobrodružství přitom v jistém smyslu představovalo její konečný důsledek. Zbývali přátelé – staří i noví – a přátelství nemá žádnou doktrinální vlast. Vlastně to tak bylo v pořádku. Sledoval jsem, jak mé mládí odchází a odnáší s sebou bujné představy, které je podněcovaly, dokud jsem je jednoho dne nepřivolal zpět v tomto filmu a v této knize, abych je tím však již definitivně odevzdal minulosti. Vzdal jsem se ho tím nebo jsem ho zapřel? Tato otázka mi dnes připadá bezvýznamná. Popře snad někdo, že byl kdysi něčím vášnivě zaujat, že v něco věřil, že se snažil jednat podle svého přesvědčení? Nebudu se nikdy počítat mezi ty zahořklé lidi, kteří odvracejí dvacetileté jinochy od víry. Domnívám se, že mám prostě a jednoduše právo nabádat je k opatrnosti – nikoli co do angažovanosti samotné, ale co do volby, která k ní vede.

PRVNÍ ČÁST

HODINA VOLBY

u

1. HODINA VOLBY

Onoho srpnového dne roku 1944 na Paříž pražilo slunce. Po Champs-Élysées bloumalo sotva několik chodců, ulice byly téměř pusté, jako v době prázdnin. V nedaleké Normandii se však rozpoutalo peklo. Fronta se hroutila na všech úsecích. Německé divize se z posledních sil pokoušely rozevřít čelisti kleští, které je nemilosrdně svíraly. Ještě včera jsem byl v Rouenu. Celé město bylo krutě zmrzačené, podobně jako jeho katedrála. Ulicemi, posetými troskami, se ztěžka prodíraly zástupy vyděšených uprchlíků a sanitky s neprůhlednými okny. Přijel jsem do města pod záštitou prezidia rady ministrů a ministerstva vnitra. Mým hlavním posláním bylo založit noviny, které by byly rozdávány obyvatelstvu. Měly přinášet povzbuzující a uklidňující zprávy a praktické rady do života. Vskutku dobrý nápad, ale přišel poněkud pozdě. Nikde ostatně nepracovala žádná tiskárna a státní správa se rozpadala. Němci nařizovali všem, kteří jim zůstali věrní, aby se stáhli k Paříži. Na místě setrvávaly pouze pořádkové síly, které se pod palbou a pod bombami snažily pomáhat potřebným, evakuovat raněné a honit drancující. Nezbývalo než se vrátit, odkud jsem přišel. Jakmile jsem natankoval plnou, usedl jsem za volant svého auta. Kapsy jsem měl plné všemožných povolení a propustek. Vezl jsem dva společníky – Rogera Pingeaulta a François-Charlese Bauera. První z nich byl bývalý seminarista a pracoval se mnou v Le Pays Libre6. Druhý byl známý zpravodaj, jehož vyslal na frontu týdeník Je suis partout7. Německé úřady mu však zakázaly vstup na bojiště, které se z hodiny na hodinu stávalo nebezpečnějším.

14

u


Vyjeli jsme pozdě večer, se zhasnutými světly, v kolonách rovněž neosvětlených kamionů. Přes Seinu nás převezl obrovský prám. Byla to zmatená a neklidná noc. Spojenecké stíhací bombardéry na nás bez přestání útočily. Reflektory protiletadlové obrany v pravidelných intervalech protínaly okolní krajinu a my jsme náhle měli dojem, že se plavíme po moři ohně a šrotu. Do Paříže jsme se dostali až nazítří ráno. Dojel jsem k Invalidovně a zastavil na esplanádě. Vládl tam až nezvyklý klid. Byli jsme vysíleni a duševně poznamenáni nočními prožitky, které každý z nás vnímal po svém. Vystoupili jsme a François-Charles nám podal ruku. „Odcházíš?“ „Ano, bydlím hned za rohem.“ „Co budeš dělat?“ Zlehka se usmál. „Už jsem se o sebe postaral…“ A odkráčel. Pingeault a já jsme zamířili do redakce, která se nacházela na Champs-Élysées 34, v prvním patře. V posledních osmnácti měsících jsme v pěti lidech sestavovali tento týdeník pro sotva pár tisíc čtenářů. Jeho vydávání umožnilo zakladateli a řediteli Pierru Clémentimu8 vytvořit si z příspěvků od významných podnikatelů solidní černý fond. Díky jemu mohl skrovně platit redaktory i svého lyonského tiskaře a sám si žít na vysoké noze. Redakční místnosti byly prázdné, prosvištěl jimi vichr rozvratu. Spousta materiálů zmizela, podlaha byla pokryta změtí papírů, telefon byl odpojen. Místnostmi bloudila s nářkem domovnice, stará poloslepá žena. Pingeault si vzal židli a usadil se do rohu. Zachechtal se: „Vidíš, konformisti zpanikařili. Ale můžeš mi věřit, starouši, revoluce sem revoluce tam, budu se umět přidat k té straně, která nakonec zvítězí.“ Pozoroval jsem jeho kulatý obličej s hřívou černých vlasů, které mu spadaly na zcela zakrnělé levé ucho, jehož vinou mu brýle neustále sklouzávaly z nosu. Nenáviděl zavedené společenské uspořádání a každý prostředek k jeho zničení mu byl dobrý. V semináři ho lákal marxismus a snil o barikádách Komuny. Pak se přiklonil k národnímu socialismu, ovšem jen jako k přechodné etapě. Naslouchal jsem mu a myslel přitom na vlastní cestu. Neměl jsem takový rozhled, ve svých čtyřiadvaceti jsem měl mnohem více zkušeností s láskou než s politikou. Před očima mi defilovaly obrazy

HODINA VOLBY

u

15

Rouen – centrum města po náletech v srpnu 1944

z minulosti. Jako studentíka mě fascinovala trpitelská tvář Horsta Wessela. Filmové týdeníky mi ukazovaly pochodující národ, který povstal z prachu a hodlal si dobýt zpět ztracenou důstojnost a velikost. Pak jsem se přenesl do svého milovaného údolí Loiry, do září 1936, tichého mírumilovného podzimu. Duchem jsem však tehdy byl daleko – v Norimberku, uprostřed moře praporů, symbolů a loučí. Pod klenbou světelné katedrály, již na nočním nebi rýsovaly vějíře reflektorů, se zrodilo nové náboženství, které se šířilo za hranice a jehož zpěvy rozechvívaly srdce. Pingeault mi musel číst v tváři. „Prober se, starouši. Hitler je kaput, je načase to všechno pustit z hlavy.“ „Zapomínáš snad na všechny, kteří se sešli ze všech koutů Evropy a bojují te\ na východní frontě?“ „Věř mi, zapomene se na ně hned, jak válka skončí.“ Co na to říct? Náhle jsem si vzpomněl na jednoho mladého dělníka, který nás navštívil v těchto prostorách předtím, než si odjel obléknout uniformu Waffen SS. Řekl mi tehdy: „To při četbě vašich článků jsem pochopil, kudy vede cesta ke světlejší budoucnosti.“

16

u


Řídil se mým přesvědčením dříve než já sám. Má volba s ním souvisela. nechtěl-li jsem jednoho dne žít ve strachu a v hanbě, musel jsem následovat jeho příkladu. Rázem jsem měl jasno. Vstal jsem. „Mám tě někam hodit?“ Pingeault se na mě truchlivě zadíval. „Jdeš k Maud? Půjdu s tebou.“ Naposled jsme se rozhlédli po zdevastované redakci. Z těch několika let novinařiny mi zbyla jen vybledlá novinářská legitimace v náprsní tašce. Maud bydlela v ulici du Renard u své matky, která nás přivítala ve dveřích, vysoká, statná, spontánní. Začínala jako pokoutní prodavačka pomerančů a nyní vedla jednu z největších prodejen v centrální tržnici Halles. Nemohla si dovolit nespolupracovat s Němci a dala několik kamionů k dispozici Todtově organizaci9. Z peněz, které jí komandatura platila, však především štědře podporovala své přátele. Rozechvěle nás zatáhla na balkon. Pod námi se rozprostíralo bludiště ulic a uliček, protkávající les střech a fasád. „Co vám te\ řeknu, si nechte pro sebe. Už pár dní tu mám anglického parašutistu, schovávám ho v zadním pokoji. Je to fešák.“ Takže zamilovaná! Pingeault tiše hvízdl: „Vida, takže jste čistá…“ Zjevně nepochopila. Úspěch jí ani na okamžik nezamotal hlavu a pranic si nedělala z výhrůžných dopisů, které jí listonoš každý den nosil. Dnes měla nevídanou šanci, ale ani nepomyslela na to, jak jí pro sebe využít. Události dostávaly spád. Kdosi zazvonil: Maud se vracela a přiváděla s sebou advokáta Alaina Ballota, rodáka z Touraine, jako já. On však pracoval pro Londýn, sloužil jako spojka a přišel si pro toho parašutistu. Když mě spatřil, přátelsky se usmál. „Rád tě vidím, budu tě potřebovat. Už ses navyváděl dost blbostí, tak te\ mě poslouchej.“ Bylo tak snadné všechno smazat a změnit tábor… Maud ke mně zvedla svou drobnou, španělsky snědou tvář s hnědými vlnitými vlasy, upřela na mě velké oči a vzala mě za ruku. „Má pravdu, poslechni ho…“ Pingeault zápasil s brýlemi a ironicky mě pozoroval. Jako by se ve mně cosi uvolnilo, zrodil se někdo jiný, koho jsem ještě pořádně neznal. Slyšel jsem se, jak říkám: „Ne… Přišel jsem se rozloučit.“

HODINA VOLBY

u

17

„Zbláznil ses?“ vyhrkli všichni najednou. Bylo mi jasné, že musím odejít ihned, ačkoli jsem toho měl spoustu na srdci, s čím bych se Maud rád svěřil… Otevřel jsem dveře a vyšel ven. Maud mě dohonila na schodech, drapla mě za paži a vykřikla: „Zůstaň tady!“ Bylo jí sedmnáct a myslím, že mě měla ráda. Čemu by mohla porozumět? Přitiskl jsem k sobě její slzami zmáčený obličej a zblízka se jí zahleděl do tváře, jako bych si chtěl její podobu vrýt do paměti. Nejraději bych ji byl k sobě zvolna přivinul, políbil ji a utěšil. Ale nebyl čas. Vrátil jsem se domů, do ulice Chevert – do bytu o třech místnostech v honosném činžáku, jehož nájemníci spolu takřka nekomunikovali, ale všichni věděli o všech díky domovnici, jejíž manžel byl strážníkem. Před domem si hrálo několik dětí. Blízká esplanáda Invalidovny se ježila hlavněmi protiletadlových děl, jejichž polosvlečené obsluhy se v pohodě vyhřívaly na slunci. Pode dveřmi na mě čekala pošta, nic důležitého. Procházel jsem se bezcílně po bytě. Mé rozhodnutí mě neodbytně soužilo, snažil jsem se přijít na jiné myšlenky. Napustil jsem si vodu do vany. Stmívalo se, už jsem měl hlad. Otevřel jsem spíž – zela prázdnotou. Prohlížel jsem si pozorně vše, co jsem se chystal opustit, každou místnost, každou drobnost, každý kus nábytku, celou knihovnu. Shledám se s nimi ještě někdy? Na okamžik se mě zmocnilo pokušení rozběhnout se zpět ke Garciovým, znovu se sejít s Maud. To by však bylo příliš riskantní, ohrozilo by to celý můj plán. Co když ale mají pravdu a já se opravdu zbláznil? Trhl jsem sebou, když zazvonil telefon. „Tady Jean Chatrousse. Poslouchej. Zítra přesně v šest večer musíš být v Neuilly, v ulici de l’Église. Budeš se ptát po paní Jamesové. Je to důležité, moc důležité.“ Zavěsil. Chatrousse byl zástupcem velitele pořádkových sil v Normandii. Netušil jsem, že se tak brzy vrátí. A co měl znamenat ten telefonát? Zapnul jsem rádio. Z překotných zpráv a komuniké jsem vyrozuměl, že Spojenci mají situaci pevně v rukou, a kdyby Němci nekladli tak zoufalý odpor, už by tu byli. V Paříži však vládl klid, nikde ani jediný letecký poplach. Byl jsem u konce. Tím hůř, obejdu se bez večeře. Vykoupu se a půjdu spát. Předtím ještě vyvěsím telefon, abych nemusel mluvit s Maud, kdyby volala. * * *

18

u

DOBROVOLNÍKEM V SS DIVIZI CHARLEMAGNE Náborový plakát francouzských Waffen SS – Také na tebe čekají kamarádi ve francouzské divizi Waffen SS

Přesto mě vzbudil právě telefon. Pokoj zaplavovalo sluneční světlo, zapomněl jsem večer zavřít okenice. Cítil jsem se v pohodě a odpočatý. Hodinky ukazovaly osm. „Tady Pingeault. Musím s tebou mluvit, ty jsi úplně zcvoknul. A máš tady Maud. Můžu se zastavit?“ „Dobrá, přij\.“ Byl určitě někde poblíž, protože sotva jsem se začal holit, už zvonil u dveří. Když jsem ho zval dál, uvědomil jsem si, že patří do mého života víc, než jsem si myslel, a možná víc, než bych si přál. Svými břitkými úsudky na mě dělal dojem, i když mi občas šel na nervy. Tušil jsem, že za jeho sarkasmy se skrývá velká citlivost. Troufal si čelit životu jen s mou pomocí, a jak jsem si mohl všimnout, byl stále více či méně zamilovaný do všech žen, které se ke mně přiblížily. Bezpochyby choval k Maud city, které si sám nechtěl přiznat.

HODINA VOLBY

u

19

Začal mi sáhodlouze vysvětlovat, co vlastně je pro mě důležité, a snažil se mě odvrátit od mého rozhodnutí. Poukazoval na to, že způsobím bolest svým bližním. Čím déle a důrazněji však mluvil, tím jsem měl v hlavě jasněji a to, co se mi ještě včera zdálo zmatené a pochybné, mi nyní připadalo zcela jasné a nesporné. „Ne, ne, kamaráde, už je pozdě. Rozhodl jsem se a půjdu až do konce. Uvidíme, jak to dopadne.“ Na to už neřekl nic. Vylíčil jsem mu telefonát od Chatrousse a požádal ho, aby jel do Neuilly se mnou. Jenže to už nemohl. Otočil o stoosmdesát stupňů a hodlal se připojit k podzemnímu odboji. Šli jsme nakonec na kávu do bistra na náměstí de l’École-Militaire. Už jsme si neměli co říci, leda sbohem. Rozešli jsme se a Pingeault zmizel v metru. Nebylo mi lehko. Připadal jsem si, jako bych šel do kláštera, budu snad muset pohřbít celou svou minulost. Zvolil jsem si samotu, ale bál jsem se jí. A co řeknu otci? Cestou domů jsem přemýšlel, co bych mu asi tak napsal, jak bych mu vše vysvětlil. Už rok o mně téměř nevěděl a při své diskrétnosti, která byla jednou z jeho životních zásad, se mě nikdy na nic nevyptával. Věděl jsem však, že tone v nejistotě, co se mnou bude. Jako dokonalý důstojník, odkojený dávnými tradicemi francouzského jezdectva, uznával jedinou zásadu – loajálnost. Přísahal věrnost maršálu Pétainovi10 a nechtěl se zapojit do žádného odboje, navzdory různým nabídkám a žádostem. Když však Němci v listopadu 1942 vojensky okupovali jih Francie, přestal vichystickému režimu aktivně sloužit. Tato rezervovanost mě nemile překvapila. Několikrát jsem se mu pokusil své postoje vysvětlit. Vyšli jsme koneckonců ze stejného prostředí. Po vyhlášení příměří jsem jakožto pilotní kadet francouzského vojenského letectva chtěl odjet do Anglie. Rozmluvil mi to. Byl jsem přesvědčen stejně jako on, že obrana není ani tak věcí jednotlivců jako režimu, a vložil jsem své naděje do Národní revoluce, kterou hlásal maršál Pétain. Od té doby jsem už jen po etapách kráčel směrem, který mi připadal navýsost logický. Otec se tvářil, že mě chápe, ale odmítal mou pravdu uznat. Kdybych mu nyní napsal, musel by to být dlouhý a věcnými argumenty podložený dopis. Bál jsem se neodvolatelného odsudku: německá uniforma, tím spíše uniforma Waffen SS, i kdyby se do ní halily úctyhodné ideály, byla pro mého otce především uniformou nepřítele.

20

u


V jeho očích jsem se tedy dopouštěl zrady na všem, co mi od dětství vštěpoval. Ano, měl jsem mu napsat. Ale nemohl jsem popadnout dech, čas kvapil. Vzdal jsem to. Sám jsem si vybral a všechno ostatní už se týkalo také pouze mne samotného. Bylo třeba přeseknout poslední kotevní lano. Odpoledne se chýlilo ke konci, byl čas vyrazit na Chatroussem dohodnutou schůzku. Nasedl jsem do auta a jel liduprázdnými bulváry až do Neuilly. Zastavil jsem před menším činžákem a sténajícím výtahem vyjel do čtvrtého patra, kde mě již očekával vážně se tvářící Chatrousse. Byl oblečen do nenápadného, na míru šitého obleku z šedého flanelu. Prakticky jsem ho neznal, věděl jsem o něm jen to, že absolvoval Saint-Cyr11. „Paní Ellen Jamesová.“ Určitě to nebylo pravé jméno. Žena byla o něco starší než my, velmi hezká a podle všeho bohatá. Nabídla nám whisky – už čtyři roky jsem ji neměl v ústech. Posadil jsem se a s mírným napětím očekával, co se bude dít. Chatrousse se ke mně obrátil se sklenicí v ruce: „Povolali mě narychlo z Rouenu. Situace se tam zhoršuje každým okamžikem.“ Načrtl mi průběh událostí a pak přešel k věci. Sdělil mi, že Ellen Jamesová pracuje pro jistou výzvědnou sí-, ale jeho další výklad mi připadal dost zamotaný. Nedůvěřuje mi nebo není sám příliš dobře informován? Naše hostitelka se omezila na roli paní domu, ale nespouštěla z nás oči. „Čekáme dva muže. To Ellen jim doporučila, aby se s námi sešli. Vím o nich jen to, že přijíždějí z Londýna.“ Necítil jsem se zvláš- dobře. Sotva jsem se k něčemu odhodlal a konečně začal jednat podle svého přesvědčení, začíná se situace komplikovat. V žádném případě jsem nesměl Chatroussovi říci, že jsem právě podnikl první kroky ke vstupu do francouzských Waffen SS. Zvonek zazněl pětkrát za sebou – jednou dlouze, třikrát krátce, jednou dlouze. Určitě smluvené znamení. Vstoupili dva muži. Jeden brunet s vlasy na ježka, druhý se světle kaštanovými vlasy a kloboukem v ruce. Tuctové typy, jakých si člověk na ulici ani nevšimne. Paní Jamesová nás oba představila, příchozí však svá jména neřekli, jen nás při seznamování chladně pozorovali. Muž s vlasy na ježka se posléze ujal slova. Mluvil neutrálním hlasem, pomalu a s přesně

HODINA VOLBY

u

21

formulovanými výrazy jako profesionál, který od vás očekává splnění konkrétního poslání. Nezajímalo ho, co jsme zač a co si myslíme. „Spojenecké armády stanou již brzy před Paříží. Podle našich informací se Němci chystají přeměnit hlavní město ve druhý Stalingrad. Podaří se jim to tím spíše, že odbojové skupiny s nimi musí bojovat odděleně, v každé čtvrti zvláš(. Proto je spojenecké velení znepokojeno. Obává se, že komunisticky orientované skupiny FTP12 se vrhnou do boje dříve, než k tomu obdrží rozkaz. Revoluční výbor by se tak mohl dostat k moci a vyhlásit Francii jako socialistickou a sovětskou republiku. Vám je ovšem známo, že Spojenci nyní uznávají za představitele Francie generála de Gaulla. Američané se nehodlají za boje potýkat s politickým problémem, který by zpochybnil jejich dohody se SSSR. Pokud se tedy dohodneme, chceme soustředit čety pořádkových sil na místech, která vám určíme. Zasáhly by v případě, že by komunistické síly začaly provádět plán, jehož se obáváme.“ Zřejmě jsme se tvářili udiveně, protože se mu tváří mihl úsměv. „Náš záměr je pro vás bezpochyby překvapením. Pařížská policie však má vstoupit do stávky a nebude tedy schopna čelit komunistům, kteří jsou prodchnuti silnou revoluční vírou, dobře organizováni a vyzbrojeni. Musíme proti nim postavit přesvědčené antikomunisty. Až se situace vyjasní, přihlédneme k tomu, co jste vykonali.“ To je tedy situace! Křečovitě jsem zatínal zpocené pěsti. Chatrousse se sevřenými rty uvažoval. „Možné by to bylo, dá se o tom uvažovat…“ Muž nasadil strohý tón. „Je třeba jednat rychle. Chceme slyšet váš jasný souhlas nebo jasné odmítnutí. Pane Chatroussi, vy máte pod sebou určitý počet dobře vyzbrojených lidí z milicí13. Máte u nich velkou autoritu. Stačí slovo a budou vás následovat.“ „Tím si nejsem tak jistý…“ Byl skleslý, zmítaný protichůdnými pocity, ale v podstatě už připraven kývnout, asi ani ne tak z přesvědčení, jako spíše pro krásné oči paní Jamesové. Já jsem po celou dobu mlčel. Do téhle bryndy jsem se nechtěl namočit. Dopili jsme a oba muži se zvedli, nehodlali ztrácet čas. Poodešli s Ellen Jamesovou do předsíně a po krátké diskusi jsme zaslechli klapnutí dveří. S chutí bych se byl zasmál. Zdálo se mi, že se probouzím ze sna. Co to bylo za přeludy?

22

u


Naše hostitelka se k nám vrátila. „Neměli byste ten návrh odmítnout. Německo prohrálo, to je přece jasné. Co si počnete? Tohle je vaše velká šance.“ Promluvil jsem: „Tahle pomoc by byla ve srovnání s naší dosavadní činností bezvýznamná. Kdo bude věřit takové loajálnosti na poslední chvíli, i kdyby se dala odůvodnit antikomunismem? A taky si nejsem jist, že Chatroussovi lidé do toho půjdou.“ Jenže on už se rozhodl. „Budiž, já to risknu. Rád bych, kdybys mi pomohl, ne třeba přímo, ale například jako spojka. Tak bys měl trochu času na rozmyšlenou.“ Jal se mi líčit svůj plán. „Moje oddíly mají během večera dorazit do Paříže. Utáboří se v lyceu Saint-Louis. Bude lepší, když tam za nimi nepůjdu. Půjdu ale za Maréchalem, jedním z mých lidí, jemuž věřím. Dám mu přesné instrukce. V okamžiku, který určíme později, shromáždí milice po skupinkách na náměstí Concorde se zbraněmi a bagáží. Nasednou na nákla\áky, které přijedou z Mortierových kasáren. V té chvíli opět převezmu velení a odvezu je na určená místa. Na Maréchala se můžeš spolehnout, ten už ví, na koho se obrátit.“ Bylo to jako z nějakého dobrodružného seriálu. Situace však byla tak nepřehledná, že úspěch nebyl vyloučen. „Jak tedy myslíš. Ale s jednou podmínkou: až akce skončí, půjdu si po svých.“ „V pořádku, chápu. Zavolám ti čerstvé instrukce zítra brzy ráno.“ Stiskli jsme si ruce, naposled jsem přejel očima ladnou postavu paní Jamesové a za okamžik už jsem se ocitl na ulici. Byl jsem poněkud znechucen, musel jsem ze sebe setřást chmury, které mě přepadly. Co kdybych zašel za Maud? Ale ne, to by bylo šílenství. Vzpomněl jsem si na jeden vykřičený dům v ulici de la Lune. Před několika měsíci jsem se tam na čas usadil, když jsem pracoval na reportáži o prostituci. Majitelka jménem Janine byla mladá, vnadná a veselá brunetka. Prožili jsme spolu krátký románek, který mi poskytl dostatek materiálu pro mou reportáž. Strašně jsem po ní te\ zatoužil. Za chvíli už jsem stál před hotelem. Janine byla zjevně ráda, že mě vidí. Zašli jsme spolu do bistra v ulici Saint-Denis, kde se nikdo nezajímal o potravinové lístky. Sedli jsme si těsně naproti sobě k malému stolku pod červenobílými závěsy, kde to vonělo pastou na parkety. Na polici vrčel ventilátor. Zaplavil mě pocit štěstí a bezstarostnosti, poprvé od mého návratu z Rouenu.

HODINA VOLBY

u

23

Janine byla pozornou a vnímavou posluchačkou. Pocházela z jihu Francie, z chudé rodiny. Vydala se dobýt Paříž, ale záhy se ocitla na chodníku. Protože však byla chytrá a cílevědomá, dokázala si získat přízeň jednoho majitele hotýlku, který jí posléze svěřil vedení svého podniku. Hotel sloužil pod dohledem komandatury k tomu, aby v něm vojáci wehrmachtu zapomínali na strázně východní fronty. Položila mi ruku na zápěstí a jemně je stiskla. Úryvkovitě jsem jí vylíčil, co jsem dělal od doby, kdy jsme se neviděli. Vyprávěl jsem jí o svých láskách i obavách z budoucnosti. Nespouštěla ze mě tmavé oči a nepřestávala mi dolévat. Se smíchem poznamenala: „Můj předvídavý hoteliér mi zařídil hodiny angličtiny, prý to usnadní práci.“ Nabídla mi, abych se k ní nastěhoval, do malého bytu v přízemí vedle recepce a přijímacího salonu. „Ale hlavní je,“ dodala, „abys udělal, co ti vyhovuje.“ S převahou, vlastní prostředí, v němž se pohybovala, zaplatila účet a obrátila se ke mně: „Poj\.“ A šli jsme do jejího pokoje a tam jsme se něžně pomilovali. Její pomalé pohyby a mateřská gesta byla přesně to, co jsem potřeboval. Poté tiše odešla a lampu na nočním stolku nechala rozsvícenou. Zapálil jsem si cigaretu a na nic nemyslel. Posléze jsem zavřel oči. Vzbudil jsem se v pět hodin, svítalo. Janine spala stulená po mém boku. Musel jsem se vrátit domů, Chatrousse měl co nevidět zavolat. Tiše jsem se oblékl a opatrně za sebou zavřel dveře. Noční hlídač byl na svém místě. Požádal jsem ho o papír a obálku. Chtěl jsem se s Janine rozloučit a hlavně jí poděkovat. Zamířil jsem na bulváry, kde stálo mé auto. Vypadalo to, že bude opět hezky a horko. Dělníci sestupovali do podzemí, aby stihli první ranní metro. Ranní klid rušilo pouze několik německých kolon. Doma jsem se začal balit na cestu a čekal na Chatroussův telefonát. Spálil jsem všechny soukromé dopisy a prolistoval složku, do níž jsem zakládal své články. Nebyly špatné, každopádně byly upřímné, možná poněkud vzletné. Náhle jsem na ně pohlížel s nesmírným nadhledem. Podivné, jak jsem za ty dva dny zestárl… Z úvah mě vytrhl telefon. „Christian? Takže v deset hodin máš schůzku s Maréchalem v Saint-Louis. Vyřídíš mu, co se včera dohodlo. Částečně jsem ho už

24

u


informoval. Sraz je dnes ve dvě odpoledne na náměstí Concorde, před sídlem Kriegsmarine. Brzy nashle.“ Seběhl jsem dolů a hnal se k bulváru Saint-Michel. V lyceu už panoval čilý ruch. Kamiony vykládaly zbraně a munici, chodby byly plné jehlanů pušek a hromad vaků. Nahlížel jsem do všech světnic a hledal Maréchala v davu milicionářů z Normandie, Bretaně i ze severu. Nakonec jsem ho našel. Byl to dobrácky vyhlížející obr, který navzdory svému prohnanému výrazu zjevně příliš nechápal, co po něm Chatrousse chce. Z obavy, že prozradím víc, než bych měl, jsem mluvil mlhavě pouze o jakémsi zvláštním poslání. Popravdě řečeno mi celá akce připadala dost riskantní. Takové shromáždění ozbrojenců přece muselo vzbudit pozornost. V zásadě se však jednotky měly dát do pohybu až na rozkaz velitele milicí Josepha Darnanda14. Když jsem Maréchala instruoval, odešel jsem. „Bu\te tam přesně.“ Zaparkoval jsem před poslaneckou sněmovnou. Bylo skoro 14 hodin. Procházkovým krokem jsem přešel most přes Seinu a zamířil k náměstí Concorde. Slunce pražilo a asfalt pod nohama pálil. Brzy jsem spatřil fasádu bývalého ministerstva námořnictva, nyní sídla Kriegsmarine. Na střeše vlály německé vlajky. Před budovou, v úzkém průjezdu mezi reliéfy koní na vlysu, mašírovaly sem a tam stráže s přilbami vraženými do očí a samopaly na prsou a s obrovskými skvrnami od potu v podpaží. Na chodníku vyčkávali příslušníci milicí se zbraněmi a zavazadly. Po nějaké době zastavil před branou Tuilerií první kamion a milicionáři začali nastupovat. Zastavil jsem se. Cítil jsem v kostech, že to nedopadne dobře. Skutečně, na scéně se objevila dvě německá auta, plná vojáků. Z prvního vystoupil důstojník a vykročil ke kamionu. Mluvil francouzsky, zaslechl jsem, jak se milicionářů ptá, co tam dělají. Skryl jsem se a bedlivě sledoval, kdy se objeví Chatrousse. Diskuse nebyla zjevně příliš přátelská. Milicionáři začali posléze sestupovat s korby a Němci je řadili do dvojstupu. Postupně přicházeli další milicionáři a Němci je ihned sbírali a seskupovali. Nikdo zjevně nechápal, oč jde. Náhle se z metra vynořil Chatrousse. Rychle jsem mu vykročil vstříc. Zastavil se, aby zhodnotil situaci. Zeptal jsem se ho, co se to děje. „No, přišel jsem pozdě. Před chvílí mi volali, některým velitelům milice se zmatek v lyceu Saint-Louis zdál podezřelý. Když si zjistili,

HODINA VOLBY

u

25

Paříž, ulice de Rivoli – německé vojenské velitelství v hotelu Majestic

oč kráčí, došli k názoru, že se nějaké pochybné živly snaží domobranu zneužít. Protože věděli, že ke shromáždění dojde na náměstí Concorde, zavolali Němce. Neměj strach, chlapi se v pořádku vrátí do lycea. Já už jen musím vymyslet, jak to všechno uspokojivě vysvětlit Darnandovi…“ Za řeči jsme došli k chrámu Madeleine. Jedna z posledních příležitostí, jak se přidat k hnutí odporu, byla pryč. Ale Chatrousse už nemyslel na budoucnost. V této chvíli musel především obhájit své muže před nadřízenými. On sám bude pravděpodobně přísně potrestán. Ušli jsme ještě několik kroků, objali jsme se a popřáli si navzájem hodně štěstí. Když odcházel, hleděl jsem za ním. Byl to poslední svědek našich horečně činorodých pařížských let. Jako by mi s ním mizela před očima celá okupovaná Francie. Nyní mě čekalo dobrodružství na východě. Zbývalo už jen odebrat se do hotelu Majestic, kde sídlil hlavní štáb Velké Paříže, a vyzvednout si tam doklady k nástupu do služby. * * * Mé papíry byly připraveny, ale skoro to vypadalo, že na mě zapomněli. Němci měli cestovní horečku a mysleli jen na stěhování. Nakonec mi předali doklady, které ze mě činily nastávajícího přísluš-

26

u


níka Waffen SS, a přidali k nim marky a potravinové lístky. Snažil jsem se získat povolení, abych nemusel jet vlakem, nýbrž svým vlastním autem. Bylo to náročné vyjednávání: nemohl jsem jim přece vysvětlovat, že potřebuji být pár dní sám, abych snáze hodil za hlavu svou minulost… Od jednoho z důstojníků jsem se v těch chvílích dozvěděl překvapivou věc: Darnand, velitel Francouzské milice a rovněž státní tajemník pro Pořádkové síly, uzavřel dohodu s Himmlerem, podle níž měli ozbrojení příslušníci milicí vstupovat do Waffen SS. Spolu se zbytky útočné brigády (7. Sturmbrigade)15, což byla první jednotka SS složená z Francouzů, měli vytvořit základ nové divize. Bylo tudíž v mém zájmu, abych zaskočil na ministerstvo vnitra. Byl jsem ohromen. Ze dne na den tak bylo k dispozici několik tisíc mužů, kteří přísahali věrnost Pétainovi! Milice byla útvarem zarputilých nacionalistů, jimž navíc veleli bývalí armádní důstojníci. Jak by tito lidé mohli obléknout německé uniformy? Se mnou to však bylo jinak. Rozhodl jsem se sám, nastoupím tedy sám. Po dlouhém dohadování jsem vyfasoval poukázky na benzín, propustky všeho druhu a itinerář do Sennheimu – alsaské vesničky, ležící mezi Thannem a Mulhouse. Před válkou se nazývala Sernay. V ní se nyní nacházelo výcvikové středisko útočné brigády. Chtěl jsem však mít potvrzeno, co jsem se právě dozvěděl. Odebral jsem se tedy na náměstí Beauveau a vyžádal si slyšení u Maxe Knippinga, vedoucího Darnandova sekretariátu. Tvářil se vyhýbavě: ne, o ničem takovém neslyšel, ví jen to, že Darnand má shromáždit své muže v Alsasku. Podivná shoda okolností! „Vyčkejte jeho pokynů,“ dodal. Nic takového mě rozhodně nelákalo. Druhého dne jsem vyjel, směr Nancy. Kolem panoval klid a mír. Nebýt německých kolon – některé nastupovaly, jiné ustupovaly – nebylo by po válce ani stopy. Ve stavu jakéhosi opojení jsem jel vstříc novému dobrodružství. Chvílemi mě však přece jen přepadal hlodavý neklid: co když má volba je pouhý útěk vpřed, předem prohraná věc, a nikdo nebude s povděkem kvitovat, že jsem se chopil této výzvy? Zastavil jsem se v Sézanne a v malém bistru jsem si na posilněnou objednal sendvič a sklenici červeného. Bylo tam plno, hosté si mě poněkud nedůvěřivě prohlíželi. Pokoušel jsem se z jejich tváří vyčíst, co si myslí. Jak by na ně asi zapůsobilo, kdybych vytáhl své papíry s hákovým křížem? Z Nancy jsem to vzal obloukem přes Štrasburk. Chtěl jsem si prohlédnout město, které bylo již čtyři roky anektované. Procházel

HODINA VOLBY

u

27

jsem se uličkami kolem katedrály. Ve výkladech uzenářství byly vyloženy šunky a salámy – navzdory přídělovému režimu zde bylo zásobování vyváženější. Lidé byli usměvaví a dosti otevření, ale francouzštinu zcela zapomněli. Pravda, její používání bylo zakázáno, stejně jako nošení baskického baretu, uznávaného symbolu francouzské elegance. Jakž takž jsem se domluvil s pokojskou v hotelu, v němž jsem se ubytoval. Z jejích slov jsem vycítil protichůdné pocity, jež zmítaly tímto lidem, těžce postiženým válkou, který zjevně očekával, kdo zvítězí a v čích rukou bude jeho další osud. Právě ve chvíli, kdy odešla, zazněly na ulici válečné zpěvy. Otevřel jsem okno. Přímo pod ním mašíroval dokonale vyrovnaný a bojovně se tvářící útvar Hitlerjugend. Byl jsem opravdu v Německu… Nazítří jsem vyrazil raději rovnou do Sennheimu. Sotva jsem se totiž předchozího večera ubytoval, objevili se v hotelu dva agenti Sicherheitsdienstu16 v civilu a chtěli vidět mé papíry. Zevrubně si je prohlédli a zdvořile, leč jasně mi dali najevo, že není vhodná doba na turistiku. Přece jen jsem ještě udělal odbočku na Sélestat, nebo- podle Knippinga se právě tam měly shromaž\ovat milice. Nic takového jsem však nezpozoroval. Posléze jsem dorazil do výcvikového střediska útočné brigády. Zaparkoval jsem u vstupu a prohlížel si táborové baráky za ostnatými dráty. V dohledu nikdo nebyl. Vešel jsem dovnitř, chvíli bloudil a nakonec jsem narazil na pár vojáků. Byli to pouzí úředníci, jejichž úkolem bylo středisko uzavřít. Poslední části brigády již byly odeslány do Greifenbergu17 v Pomořanech. Brzy však měly být vráceny do Wildflecken, kde se měli shromáždit všichni Francouzi v německé uniformě a vytvořit novou divizi Waffen SS. Do tohoto tábora severovýchodně od Frankfurtu nad Mohanem jsem měl dorazit i já. Rázem jsem pocítil značnou úlevu. Napětí povolilo. S utvořením této nové divize si zřejmě dávali na čas… Osud mě náhle opět ponechával sobě samému. Chtěl jsem původně jen několik dní volna, nyní jsem jich měl mnohem víc, než bych si přál. Nechali mě natankovat a já se rozjel k Rýnu. Rád bych už viděl, jak vypadá říše, kterou nepřítel drží pod krkem. Měl jsem dost propustek a poukázek na několik týdnů. Tak jsem vyjel na trasu, kterou už s odstupem času nedokážu podrobně popsat. Vzpomínám si však na přátelské jednání a ochotu, s nimiž jsem se všude setkával. Potkával jsem vlastně pouze staré

28

u


lidi, kteří mě vítali s maximální pohostinností. Často mě uložili v pokoji někoho, kdo právě bojoval na frontě. Živili mě, a vůbec se nezajímali o potravinové lístky. Jako dobrovolník v boji proti bolševismu jsem si všude vysloužil mírný obdiv a leckde vyvolal značné překvapení. Cestoval jsem zcela podle momentální nálady. Křižoval jsem Porýním a posléze zamířil dolů k Ulmu – tam se měl Darland s milicemi přesunout z Alsaska, avšak nedorazili. Odtud jsem pokračoval vzhůru na Norimberk. Již dlouho jsem toužil poznat tuto kolébku národněsocialistického propagačního umění. Tato bezprizornost měla v sobě cosi podivného a nemohl jsem se ubránit výčitkám. Měl jsem však zakrátko za tuto zemi bojovat, tak jsem snad měl právo se s ní předtím seznámit. S mírem v duši jsem tedy pokračoval v cestě a nevzrušovaly mě ani policejní kontroly, letecké poplachy, vojenské kolony, které jsem předjížděl, strategické cíle, jimiž jsem projížděl a které se ježily hlavněmi protiletadlových děl, ani ničivé nálety na průmyslová centra a průmyslové objekty, jejichž výčet jsem každodenně mohl slyšet v rádiu. Konečně jsem jednoho rána dorazil do Heidelbergu. Jako středoškolák jsem často snil o tomto univerzitním městě, kde přednášeli nejlepší profesoři a které bylo jedním z duchovních center Německa. V září 1944 tam však byla jen hrstka studentů. Byl čas prázdnin a zejména totální války. Všichni, kteří dovršili sedmnáct let a byli schopni držet zbraň, byli odvedeni – jak chlapci, tak většina děvčat. Zůstali jen neschopní vojenské služby. Dlouho jsem se procházel městem, obdivoval hradby a staré domy, vedle nichž vyrostly moderní univerzitní budovy. Právě na jedné z těchto vycházek jsem potkal Inge. V jejím zjevu nebylo nic z typické Gretchen, jimž se Francouzi posmívali již od první světové: byla vysoká, štíhlá, ladná jako labu-, měla velké modré oči, dlouhé blond vlasy, způsobně splývající na ramena, v tváři něžný a ostýchavý úsměv. Mluvila trochu francouzsky a já trochu německy, a když jsme k tomu přidali posunky a dorozumívání očima, mohli jsme si vytvořit jazyk, kterému jsme rozuměli jen my. Bylo jí osmnáct a studovala. Přihlásila se však dobrovolně do činné služby a čekala na povolávací rozkaz. V tom se nijak nelišila od ostatní německé mládeže. Nevím, zda všichni mladí byli skuteční hitlerovci. Byli však poznamenaní Norimberkem a prodchnuti národním socialismem, vysoce uvědomělí a přesvědčeni o svém evropském poslání. Vyrůstali v době ne-

HODINA VOLBY

u

29

Francouzský náborový plakát do Waffen-SS – Se svými evropskými druhy ve znamení SS zvítězíš!

přetržitých vítězství a nikdy nepomysleli na porážku, i když se vítr obrátil. Všichni cítili, co je jejich povinností. Strávili jsme spolu dva nádherné dny. Byli jsme na sebe velice hodní, nic víc. Přicházela za mnou do hotelu, ale nezdrželi jsme se tam. Ruku v ruce jsme chodili nahoru dolů středověkými uličkami, ve hře světla a stínů. Vyprávěla mi o sobě a já jí zase líčil, co hodlám dělat. Byla tím nadšena a zároveň udivena. Francouzi byli v jejích očích neuchopitelní, lehkomyslní a fascinující jako hřích. Při hovoru jsme se co chvíli rozesmáli, když jsme něco popletli a já se snažil o dorozumění pomocí příručky konverzace, kterou jsem stále nosil u sebe. Nemohl jsem však zůstat v Heidelbergu donekonečna, už si mě tam začali všímat. Zvláš- moje auto se vyjímalo mezi všemi těmi volkswageny, mercedesy a auto-uniony. Němci nás „vyrabovali“, jako to dělá každý vítěz, sebrali nám například vagony. Naše auta je však zjevně nezajímala. Také můj francouzský oblek se zřetelně lišil od prostého a takřka uniformního oblečení tamních obyvatel. Proto mě na ulici často kontrolovaly policejní hlídky. Jako každý obklíčený stát i Německo v té době prožívalo špionománii. Na každém rohu bylo možno číst Feind hört mit – Nepřítel naslouchá.

30

u


Blížila se chvíle odjezdu. Paříž, obsazená už přes měsíc, byla daleko a tvář Maud se mi již vytrácela. Nyní tu byla Inge a zdálo se mi nyní, že celou dlouhou zajíž\ku jsem podnikl jen kvůli ní. Její klidná odvaha jen posílila mé vnitřní odhodlání. Popravdě řečeno, nijak zvláš- jsem všeobecný optimismus nesdílel. Všude se mluvilo o střelách V1 a V2, které nastolí dalších tisíc let nadvlády, mnohem hrůznějších. V tisku se hojně objevovalo jméno von Brauna, muže, který měl budoucnost před sebou. Letadla, která byla připravena do výroby, měla překonat rychlost zvuku, což mi připadalo neuvěřitelné. Ptal jsem se však sám sebe, není-li na to všechno už pozdě. Rychle jsem však otázku zaplašil, na ni také už bylo pozdě. Nastal čas činů. Rozloučil jsem se s Inge a vydal se na poslední etapu své cesty.

WILDFLECKEN, VE VÍRU DIVIZE CHARLEMAGNE

u

2. WILDFLECKEN, VE VÍRU DIVIZE CHARLEMAGNE

Středisko Wildflecken se nacházelo uprostřed zalesněných, nepříliš vysokých hor. Vyšplhal jsem se po klikaté, dobře udržované asfaltce do kopce a dojel k bráně jakési přírodní rezervace. Na oblouku nad sloupy byl nápis v němčině Věrnost je mou ctí. Krásné heslo, smysluplné, rozechvívalo duši. Bylo to heslo Waffen SS, nikoli celé SS, jak se lidé často mylně domnívají. Vstup střežili francouzští příslušníci Waffen SS. Prohlíželi si pátravě můj civilní oblek. Ukázal jsem jim povolávací rozkaz. „V pořádku, pokračujte až ke štábu, je to ještě asi kilometr. Autem tam budete v minutě.“ Projel jsem branou. Cesta vedla pečlivě udržovaným lesním porostem, připomínajícím zámecký park. Vznešenost těchto míst mě až dojímala. Těsně pod vrcholkem kopce se mi před očima vynořil vojenský tábor jako sen. Cesta byla po obou stranách lemovaná domky v zeleni, k nimž vedly úhledné pěšiny. Na konci se rozkládalo rozsáhlé prostranství, označené tabulemi na sloupcích jako Adolf Hitler Platz. Kolem dokola stály garáže, stáje a další budovy, mezi nimi i štáb. Zastavil jsem, vystoupil a navždy opustil své auto. Až do té chvíle jsem skoro nikoho nespatřil, všude bylo pusto a prázdno. Na štábu však panoval poměrně čilý ruch. Vojáci, poddůstojníci i důstojníci v upjatých uniformách SS, někteří s Železným křížem, přecházeli všemi směry. Byli to příslušníci útočné brigády, kteří dorazili z Greifenbergu. Část útvaru byla zdecimována za těžkých bojů v Haliči, kde brigáda prokázala velké bojové schopnosti, jichž si velení velmi cenilo.

32

u


Vyskytovali se tam rovněž muži z prvosledových jednotek LVF18, kteří se již na první pohled lišili. Vojáci útočné brigády již skutečně splynuli s Němci. Pohybovali se po německu, zdravili po německu a bylo vidět, že byli zvyklí železné kázni. Ohlásil jsem se. Hleděli na mě s neskrývaným zájmem. Ve svém modrém klasickém civilním obleku s kravatou jsem si skoro připadal jako nahý při pohledu na všechny ty svalovce, jimž uniforma perfektně seděla. Byl jsem šokován a současně fascinován. „Počkejte minutu.“ Jako v každé kanceláři i zde bušilo několik mužů do psacích strojů, v řeči používali odborný žargon, jemuž jsem nerozuměl, a pointy jejich vtipů nikdo zvenčí nemohl pochopit. Jistěže jsem se již mnohokrát pokoušel představit si svět, do něhož vstoupím, avšak nyní jsem cítil neurčité obavy, včlenit se do něho a žít v něm nebude tak snadné. Konečně ke mně přistoupila ordonance: „SS-Sturmbannführer Zimmermann vás očekává.“ Vstoupil jsem do velmi skrovně zařízené kanceláře, podobné všem ostatním německým kancelářím. Na zdech visely mapy a plány, jimž se tehdy říkalo „grafikony“, tabulky početních stavů. Postavil jsem se do pozoru a lehce se uklonil. „Dobrý den.“ Nevěděl jsem, jak ho mám oslovit. Co to je za hodnost, Sturmbannführer? Kapitán, major? Rozhodl jsem se pro kapitána. Až později jsem se dozvěděl, že je to major. Měl jsem před sebou německého důstojníka s bystrýma pronikavýma očima. Zapůsobila na mě řada stužek na prsou, stužka Železného kříže II. třídy v knoflíkové dírce, Železný kříž I. třídy, připnutý na blůze, stejně jako všechny metály, které jsem znal z časopisů – odznak Za boj zblízka, Útočný odznak, stužky za účast na taženích v Polsku, ve Francii, na Krétě, v Rusku… Opasek měl utažený, na pravé straně límce černou výložku se stříbrnými runami, na levé straně cvočky, označující hodnost, na ramenou spletené šedé nárameníky. Podal jsem mu své papíry. Převzal je a začal mě vyslýchat: „Proč jste přijel?“ Hovořil spisovnou francouzštinou s typicky německým hrdelním přízvukem, jímž se mluví na divadle či ve filmu. Mluvil pomalu, zjevně hledal slova. „Už jste sloužil v armádě?“


u

33

Vyložil jsem mu, že za jinošských let bylo mým koníčkem létání a že jsem nastoupil do armády v roce 1939 jako pilotní kadet na základně č. 27 v Terrefortu, poblíž Saumuru. K pozemnímu vojsku nastupuji poprvé. Zamyšleně pokýval hlavou. „Takové lidi potřebujeme. Poradím se o vás s SS-Brigadeführerem Krukenbergem. Zatím dostanete hodnost Oberscharführera.“ Tato hodnost neměla ve francouzské armádě ekvivalent, dávala se budoucím studentům důstojnické školy. Jakmile nastoupili praktický výcvik, stali se Oberjunkery, to znamená aspiranty, důstojnickými čekateli. Oberscharführer měl prakticky výsady rotmistra (Hauptscharführer), nikoli však jeho pravomoc. Ve Waffen SS sloužilo jen málo rotmistrů, nejčastěji v administrativních funkcích. Hierarchie zde ostatně nebyla tak striktně pevná jako ve Francii. U Němců byla hodnost především stupněm k vyšší hodnosti. Rozhodovaly velitelské schopnosti a průprava byla vždy o stupeň vyšší než u stávající hodnosti. Aby se například člověk stal podporučíkem (Untersturmführer), byl stále zaměstnán na úrovni roty, ale taktická průprava byla na úrovni praporu a pluku. Odpadaly tak problémy se zastupováním a nahrazováním velitelů. Velitelé čet, obvykle poddůstojníci, museli být schopni od hodiny velet rotě. A velitelé rot často bez problémů mohli velet praporům a velitelé praporů zase plukům. Major Zimmermann se jal vyplňovat formuláře. Posléze zvedl hlavu. „Počkejte minutu. Podívám se, může-li vás generál Krukenberg přijmout.“ Udivilo mě to, nečekal jsem to. Domníval jsem se, že se setkám jen s Francouzi a generálem Puaudem19. Tento bývalý velitel LVF měl totiž velet nové divizi, která ještě neměla jméno. Uvažovalo se o názvu Charlemagne – Karl der Grosse (Karel Veliký), podle toho, co jsem zaslechl, když jsem čekal na přijetí, ale na štábu se o tom dosud jednalo. Název se ovšem zamlouval jak Francouzům, kteří Karla Velikého považovali za svého, tak Němcům, pro něž byl významným germánským panovníkem. V obou případech Karel Veliký znamenal Rýn – mnohovýznamový spojovník. Zavedli mě ke Krukenbergovi. Právě odkudsi přijel a hned se usadil v kanceláři, aniž ztrácel čas svlékáním kabátu. Měl na sobě kožený generálský pláš- se zlatými spletenými nárameníky a bílými

34

u

DOBROVOLNÍKEM V SS DIVIZI CHARLEMAGNE SS-Brigadeführer G. Krukenberg

klopami (zatímco generálové wehrmachtu měli klopy červené). Čepici se stříbrnou umrlčí lebkou pohodil na stůl. Suchý, chladný, s energickou bradou, od pohledu vzbuzoval respekt a působil jako rozhodný velitel. Měl za sebou bohatou minulost aktivisty a válečníka. Úspěšně bojoval v první světové válce, byl od počátku národním socialistou a byl pověřen vedením rozhlasu. Byl pouze brigádním generálem, ale významem svou hodnost dalece přesahoval: vysocí političtí představitelé naslouchali jeho názorům a Hitler jej osobně přijímal. Protože mluvil docela dobře francouzsky, postavili jej do čela naší budoucí divize. Měl jí vnuknout bojového ducha, což nebyl snadný úkol. Již nyní musel urovnávat skryté antagonismy mezi vojáky útočné brigády a příslušníky LVF, kteří se pokládali především za Francouze, již jen příležitostně oblékli německou uniformu. Jistěže, bojovali udatně na východní frontě po boku sil Osy, zejména u Čerkassy a v týlu proti partyzánům. Válčili však po svém, jako dobrodruzi, individualisté a rebelanti. Byli proslulí nedostatkem kázně. Bývalí příslušníci útočné brigády byli něco zcela jiného. Jak jsem řekl, osvojili si skutečně německou mentalitu, jejich veliteli byli Němci, měli německé hodnosti a řídili se německými předpisy. S jis-


u

35

tým pohrdáním shlíželi na francouzské Pozor! a Zdravím, pane kapitáne chlapů od LVF, zatímco ti se posmívali pozdravu důstojníků útočné brigády Heil Schutzstaffel!, na nějž mužstvo odpovídalo Heil Hitler! Já nepatřil k těm ani oněm, a to Krukenberga mátlo. „Vy jste novinář. Chcete být zařazen k Propaganda-Kommando?“ „Ne. Rád bych velel v poli, pokud možno v elitní rotě.“ „Dobrá. Uvidíme.“ Vstal. Rozhovor trval všeho všudy dvě minuty. „Heil Hitler!“ Zvedl jsem napjatou paži. „Heil Hitler!“ Byl to můj první nacistický pozdrav. * * * Na tu vztyčenou paži jsem byl pyšný a zároveň jsem z ní měl stísněný pocit. Zdálo se mi, že jsem překročil práh a tím se jaksi loučil se vším, co dosud patřilo k mému životu: se svým rodným krajem, svou minulostí, tradicemi své vlasti. Muži kolem mě však fascinovali, toužil jsem zařadit se mezi ně. Viděl jsem v nich zcela výjimečnou, neporazitelnou rasu. Cítil jsem, jak jsou nezdolní, ušlechtilí, nemilosrdní: byly to bytosti bez jakékoli slabiny, které nic nesrazí na kolena. Ideologii, z níž se zrodili, jsem téměř neznal. Její hlavní zásady však rozechvívaly v mém srdci důvěrně známé struny a svým způsobem z nich zavanula atmosféra, kterou jsem až dosud vdechoval. Především antikomunismus s rysy křížových výprav. Část mládí jsem prožil v Saumuru, ve znamení jezdecké školy, v níž vyučoval můj otec, důstojník v činné službě, který ve dvacátých letech bojoval po boku Poláků proti Sovětům. Antikomunismus byl všude kolem mě samozřejmou a posvátnou ideou, kterou nástup Lidové fronty ještě roznítil. Následoval antisemitismus, nade vše choulostivý problém. Necítil jsem nikdy nějakou rasovou nenávist. Židé pro mě byli především symbolem: stavět se proti nim znamenalo bojovat proti mezinárodnímu kapitalismu. V uzavřeném prostředí, v němž jsem se pohyboval, zosobňovali síly zla. V oněch letech zuřily leckde v Asii a v Africe ideologické války, které vždy vyvolávají mýty, ztělesňující to, proti čemu se bojuje. Kdo by chtěl popírat, že stalinský i poststalinský antisemitismus v Rusku převzal něco z této nesourodé směsice?

36

u


Později, když se válka chýlila ke konci, jsem se měl seznámit s celým rozsahem politiky koncentračních táborů. V roce 1944 i po celou dobu svého života v německé uniformě jsem sice tušil, že existují – který stát v dějinách je nebudoval? – ale nevěděl jsem nic o systematickém vyhlazování, které se v nich provádělo: Waffen SS jakožto bojová složka neměly nic společného s SS Totenkopf Verbande, které koncentráky řídily, ze\ mezi těmito složkami byla neprostupná. Když jsem odhalil, jak to doopravdy bylo, začal jsem si lámat hlavu. Tehdy jsem už prošel mnoha těžkými zkouškami a zažil mnoho hrůz. Už jsem věděl, že smrt není pouhou abstrakcí, že ani nejupřímnější angažovanost ji nemůže brát na lehkou váhu, že má konkrétní a ohyzdnou tvář. A že tuto tvář ukazuje každému. Miliony lidí zahynuly v táborech na východ od Rýna. Němci prohráli a tyto miliony mrtvých jim mohly být vmetány do tváře v rámci zúčtování. V táborech na daleké Sibiři také umíraly miliony, o nichž se však nemluvilo, nebo- Rusové zvítězili a vítěze se nikdo neptá. Ve Wildflecken však toto vše bylo ještě daleko. Samotná ideologie Waffen SS pro mě koneckonců znamenala méně než životní zásady, které z ní vyplývaly. Imponovaly mi nároky jednotlivce na sebe sama, vnitřní proměna pod vlivem kultu ideálu, a- byl jakýkoli. Jestliže jsem byl pyšný na svůj hitlerovský pozdrav, tedy proto, že se mi jevil jako akt zrození. Skrze něj jsem se stával členem řádu, v němž nic nebylo snadné, ale vše bylo ryzejší. Dnes se tomuto zanícení usmívám, ale hlásím se k němu. Je, a ještě více bylo součástí mé pravdy. Skrze ně jsem znovu prožíval pohnutí, které se mě zmocňovalo, když jsem jako dítě četl příběh malého Spar-ana, který na svém těle ukryl ukradené liščí mládě, a než by se k činu přiznal, nechal si od šelmy drásat bříško. Utrpení bylo v řádu věcí a obnovovalo tolik vysmívanou kázeň. Tutéž kázeň jsem vytušil u Waffen SS. Nespočívala v kastování a vynucování, nýbrž naopak v jisté vnitřní spravedlnosti, kterou každý přijímal s naprostou samozřejmostí, nebo- vyplývala ze společného ideálu, před nímž si byli všichni rovni bez ohledu na hierarchii. Jedna podrobnost mi pomohla pochopit tuto skrytou rovnoprávnost, jíž se vztahy mezi námi řídily. Ve Waffen SS se nikdy neděkovalo. Neděkoval voják důstojníkovi ani důstojník vojákovi, když mu například něco podal. Cokoli vám dávali, na to jste měli nárok. Slova Danke schön nebo Vielen Dank znamenala okamžité potrestání. Ještě dnes – což je jedna z věcí, které jsem si z Wildflecken odnesl – mi dělá potíže říci Děkuji. Měl bych dojem, že ponižuji toho, jemuž


u

37

něco dávám, a očekávám za to od něho dík: dávám mu přece něco, co chce a co mu patří. Každému se tak mělo dostat, co mu právem náleželo, a nic víc. Neexistovaly žádné výsady, což byla změna oproti francouzským vojenským tradicím, v nichž jsem vyrůstal a žil, zprvu pod otcovým vlivem a později je sám zakusil. Všichni například jedli společně a totéž. Neexistovala oddělená důstojnická kantýna, ani poddůstojnická, ani pro mužstvo. Jestliže se rozdávala pálenka, začínalo se od mužstva. Důstojníci si mezi sebe rozdělili zbytek, obvykle méně než mužstvo. Byl to jeden ze základních zákonů: čím vyšší hodnost, tím více povinností a tím méně požitků. Toto rovnostářství se projevovalo i při pravidelných týdenních setkáních, nazývaných Kamaradschaft, což byly bujaré skupinové večeře, kdy si i ten poslední voják směl dobírat své nadřízené a parodovat je. Poddůstojníci ani důstojníci se pod trestem nesměli mstít. Byl to jakýsi socialismus, v němž „základna“ prováděla kritickou kontrolu „nadstavby“ – svých velitelů. Velitelé pak především reprezentovali tuto „základnu“, což jen zvyšovalo jejich odpovědnost. Byli to právě oni, kteří se nadřeli nejvíc. Brzy jsem se o tom přesvědčil při výcviku. Když se při cvičení ve francouzské armádě měla překonat řeka, důstojníci se posadili na břeh a sledovali své muže, jak se snaží: „Dávejte pozor, kam šlapete, pozor na výstroj“ a podobně. Pak vsedli do člunu, nechali se převézt na druhou stranu a tam čekali, až se k nim vojáci přebrodí. U Waffen SS, jako ostatně v celé německé armádě, nastupovali důstojníci a poddůstojníci vždy v čele svých mužů. Vojáci obvykle prošli jen tudy, kudy předtím prošli jejich velitelé, takové bylo pravidlo. To také vysvětluje, proč ze všech západních států mělo právě Německo nejvíc padlých generálů a vyšších důstojníků. Tato vůle ztělesnit typ nadčlověka a vytvořit příkladnou rasu přivedla Waffen SS až k určitému morálnímu puritánství. Například homosexualita u nich byla nemilosrdně potlačována, zatímco ve wehrmachtu se vesele šířila. Jeden rotmistr z mé roty jednoho dne přistihl dva mládence, jak se oddávají zakázaným hrátkám. Musel jsem sepsat hlášení. Náhle jsem se však dozvěděl, že by to provinilcům automaticky vyneslo koncentrák. Tehdy jsme se domnívali, že jde o káznice, určené výhradně pro SS. Až mnohem později jsem zjistil, že šlo prostě o skutečné koncentrační tábory. Homosexuálové tedy byli podlidé, Untermensch, zahrnutí do konečného řešení. Nemám samozřejmě vůči homosexuálům žádné předsudky, mám

38

u


mezi nimi spoustu dobrých přátel a nechtěl jsem napsat zprávu, která by ty dva mládence odsoudila. Musel jsem však ihned zasáhnout. Prohlásil jsem tedy, že je potrestám sám, a celou noc jsem s nimi cvičil auf-hinlegen – k zemi-vztyk, dokud se drželi na nohou. Pak jsem je ještě seřval a připomněl jim, co je čeká, jestli je někdo ještě jednou přistihne. Neřekli ani slovo. Unikli však jisté smrti a byli si vědomi, zač mi vděčí. Kázeň byla skutečně nemilosrdná a já jsem tomu byl v podstatě rád, i když se mi v hloubi duše příčilo ji prosazovat s krajní tvrdostí. Filozofii, které měla sloužit, jsem však dokonale nepoznal ani ve Wildflecken, ani později. Byli jsme poslední, kteří nastoupili, a v posledních měsících války muselo školení ustoupit naléhavým vojenským požadavkům. Mystiku SS jsem pochopil jen v jejích nejpřepjatějších hlavních zásadách, zaujala mě zejména její emocionální atmosféra. Nutno říci, že národní socialismus měl obdivuhodný cit pro propagandu. Na rozdíl od komunismu, kde i nejprimitivnější indoktrinace byla vždy didaktická, se snažil působit na nejhlubší city, které dřímají v každém člověku, pomocí harmonického sepětí s přírodou (kult přírody a úcta k ní hrály významnou roli již v myšlenkovém světě Třetí říše), schopností jedince a vznešenosti jeho osudu ve společenství, rasové čistoty a budoucnosti v Evropě. Pod vlivem různých sociálních vymožeností pracujících a několika pozoruhodných podniků, například olympijských her 1936, změnil celý národ postoj, ač byl při příchodu Hitlera skoro stejně marxisticky orientovaný jako Rusové. Zbývající příslušníci útočné brigády ve Wildflecken byli jakýmisi opatrovníky této úchvatné a zároveň temné mystiky. Vrátili se z fronty ověnčeni slávou a obtíženi ztrátami – tuším, že za tři neděle ztratili téměř 60 % početního stavu. A vmetali vám své hrdiny a oběti do tváře, například Noëla de Tissot, bývalého profesora dějepisu a zeměpisu v Nice, který původně přišel z okruhu Josepha Darnanda. Když Darnand chtěl poskytnout Němcům nějaké záruky spolupráce, v podstatě nařídil několika svým kádrům, aby se dali k Waffen SS. Učinili tak s nechutí, ale v alsaském Sennheimu je rychle srovnali. Tak se celí omámení ocitli v důstojnické škole v Tölzu, skutečném semináři, kde se formovaly duše, duch i tělo. Francie, Darnand, vše bylo rázem na hony vzdáleno. Měli pocit, že se stávají příslušníky nové evropské rasy, už žádní Francouzi nebo Germáni – němčina


u

39

Příslušník útočné brigády v Haliči

pro ně byla jen prostředkem velení a vyjadřování – nýbrž novými lidmi, kteří se neztotožňují s nadstavbou Třetí říše a vracejí se k prvotnímu národnímu socialismu z Röhmových časů. Po pravdě řečeno, tato změna byla způsobena z valné části tím, že více než polovina Waffen SS se tehdy rekrutovala odjinud než z Německa. Nastupovali k nim Francouzi, Belgičané (Vlámové i Valoni), Holan\ané, muži z Pobaltí i ze střední Evropy, Italové, ba dokonce i Indové. Hojně zastoupeni byli i seveřané, zejména Švédové, navzdory své pověstné neutralitě. Taktéž Švýcaři – později jsem se setkal s jistým počtem důstojníků z německy mluvících částí Švýcarska, které byly jak známo ovlivněny propagandou ze sousedního Německa. Historikové dosud tuto obdivuhodnou proměnu dostatečně neprozkoumali. Národní socialismus nakonec srazil v rozletu sám Hitler, který při Noci dlouhých nožů, kdy se SS paradoxně stala jeho nástrojem, musel uzavírat kompromisy s wehrmachtem a německý-

40

u


mi velkoprůmyslníky. Kvůli těmto kompromisům musel obětovat ty, kteří byli nositeli revoluce, díky níž se chopil moci, a zatímco zatracoval mezinárodní kapitalismus, musel vyjednávat s kapitalisty ve vlastním národě. Vojenská vítězství pak upevnila moc průmyslových velkopodnikatelů. Ti hodlali ovládnout Evropu a vzkřísit dávný pangermanismus. V období od počátku bojů v Rusku až do prvních náznaků porážky se revoluční prvek vytratil, bylo tedy třeba jej znovu oživit. Himmler se tehdy nikoli bez nesnází pustil do výstavby Waffen SS. Doba byla o to příhodnější, že wehrmacht, opotřebovaný několika léty válčení, slábl prakticky na všech úsecích fronty. Jeho generálové zpočátku hleděli na divize SS spatra, nebo- je měli za podřadné. Později však byli rádi, že je mají a mohou s jejich pomocí soustavně čelit úderům, které se na ně sypaly čím dál častěji. Nakonec se štáby o tyto nedostižné dobrovolnické a vysoce uvědomělé jednotky rvaly. Jenže v případě konečného vítězství by se Waffen SS staly rozhodujícím činitelem a nárokovaly by si moc. Hitler by možná zůstal u kormidla, ale převážná část jeho spolupracovníků by musela jednou provždy zmizet. Na světové scéně by se tak s pomocí Waffen SS objevil nový evropský stát. Jejich doktrína, což je nutno zdůraznit, byla propracována profesory z Heidelbergu i odjinud, kteří měli v malíčku nejstarší evropské tradice. Byl to krásný sen. Dnes si ovšem uvědomuji naše tehdejší iluze a naivitu. S odstupem let však vidím, jak mohl zlákat revolučně založeného jinocha. Neobyčejné bylo především to, že se zrodil uprostřed katastrofy, která jako by vyburcovala nové síly. Je totiž nutno říci, že právě díky Waffen SS mohlo Německo přinejmenším o rok oddálit své zhroucení. Zdálo se tedy, že se nám naskýtá výjimečná šance. Současně jsme však věděli, že jsme sami hnacím motorem poslední šance. Tato dvojrole nám dodávala sil a pozvedala morálku. Když jsem stál v pozoru na prahu Krukenbergovy kanceláře, tento nový a magneticky přitažlivý svět jsem zatím pouze mlhavě zahlédl. Již tehdy jsem však věděl, že jsem zvolil vítězství, nebo smrt. To byla prostě skutečnost, couvnout před ní nebylo kam. * * * Zimmermann mě už netrpělivě očekával. „Tady jsou vaše papíry. Vyfasujete výstroj. Právě jsem podepsal vaše zařazení, které se zítra objeví v úředním věstníku divize. Mů-


u

41

žete si však už našít prýmky. Později vám upřesníme vaše přidělení. Musíme počkat, až dorazí všichni.“ Všichni – kromě posledních odřadů LVF a útočné brigády tedy ještě Francouzi, kteří až dosud sloužili jako dobrovolníci u Kriegsmarine, u Luftwaffe, v Todtově organizaci, v NSKK20, a zejména podstatná část milicí, nepočítaje různé jedince nejrozmanitějších politických názorů. Zkrátka a dobře, šlo o hromadné verbování. Vzápětí jsem vyfasoval kompletní výbavu: uniformu, horskou čepici, přilbu, holínky, opasek, pistoli – vlastně totéž, co každý řadový voják, až na výložky a nárameníky. Měl jsem štěstí, že jsem dorazil mezi prvními. Později už na tom německá výstrojní správa nebyla tak dobře, zejména co do pláš-ů. A protože byla občas stejně výstřední jako mnoho jiných vojenských správ, příležitostně vydávala například i italské kabáty. Chlapi, kteří je pak vyfasovali, byli docela vzteklí… Poté mě nasměrovali na pokoj. Trpělivě jsem s bagáží přes rameno bloudil mezi po německu precizně očíslovanými budovami. Některé z nich měly konkrétní určení: sklad nářadí, proviant, učebny, zasedačka… Ubikace se nacházely v budovách, z nichž každá mohla pojmout až stoosmdesát mužů. Umyvárny se sprchami byly přepychové a zářily čistotou. Mužstvo bylo ubytováno ve společných pokojích, poddůstojníci na pokojích po dvou nebo po třech, důstojníci měli samostatné pokoje. Konečně jsem svůj pokoj našel. Byl vzorně uklizený. Našil jsem si nárameníky, prýmky, trojbarevnou nášivku na levý rukáv. Oblékl jsem se a z francouzského novináře se rázem stal německý Oberscharführer. Hlad mě vyhnal ven, vydal jsem se tedy do ulic. Cestou mě zdravili vojáci a já odpovídal – připadalo mi to zábavné. Hledal jsem, kde bych se mohl navečeřet, ale nebylo to snadné. Jelikož divize ještě zdaleka nebyla na plných stavech, v celém táboře bylo v provozu sotva pár sporáků. Sotva jsem se konečně posadil za stůl, přisedl si ke mně jeden z mužů. „Generál Puaud už ví, že jste tady, a diví se, že jste se u něho dosud nehlásil.“ „Ach, já nevěděl, že je tady. Mrzí mě to. Hned po příchodu si mě vzali na starost Němci.“ „Jo, ale mezi Puaudem a Němci to moc neklape. Myslel si, že divizi bude velet on sám, ale nad ním bude německý generál. Jemu

42

u


dali jen hodnost Oberführera, to je šarže mezi plukovníkem a generálem. Kromě toho chlapi z útočné brigády se ho straní a to ho dost rozčiluje. Drží se tedy spíš chlapů z LVF. Bylo by vhodné, abyste si u něho zítra vyžádal slyšení.“ Pak jsme se dali do řeči a já se od něho dozvěděl spoustu podrobností. Vyložil mi, že tábor Wildflecken je v Německu relativně výjimečný, protože ostatní německá kasárna nebyla obvykle o nic přívětivější než kdekoli jinde ve světě. Místo mělo původně sloužit k výcviku Leibstandarte, pověstné Hitlerovy černé gardy, zárodku Waffen SS, kterou bylo možno vidět na všech předválečných fotografiích Hitlera, na berlínských či berchtesgadenských recepcích, při uvítání Daladiera a Chamberlaina na mnichovském letišti a v níž sloužili jen 178 až 180 cm vysocí modroocí blon\áci. Počínaje rokem 1941 se však muži z Leibstandarte vyrojili v různých vznikajících divizích Waffen SS, kde se stali výjimečně kvalitním kádrem a vzorem. Wildflecken tak postupně ztrácel svůj původní účel, sloužil zprvu k výcviku brigády Wallonie, která v té době tvrdě bojovala na východní frontě a jejíž velitel Léon Degrelle se stal skutečným německým hrdinou a Hitlerovým oblíbencem. Pak se Němci rozhodli, že tábor poslouží jako základna pro zformování francouzské divize. Nazítří jsem si vyžádal slyšení u Puauda. Měl kancelář na štábu, ale trochu stranou od ostatních. Byl to přímo typ starého francouzského jezdeckého důstojníka. „La Mazière… Nevelel váš otec francouzskému jezdeckému soutěžnímu týmu?“ „Ano, to byl on.“ „Tak, tak… Nuže, posa\te se, milý hochu.“ Hovořil jazykem dob dávno minulých, v nichž vojáci šli na smrt v bílých rukavicích. Tento vysoký a statný chlapík s upřímnou tváří a upřímným pohledem bojoval skvěle v první světové válce a pak v Levantě. Ve Francii by to byl mohl dotáhnout na divizního generála. U LVF se už ničemu nemohl přiučit, snažil se tam naopak zavést kulturu a uchovat ducha civilizace, v níž vyrostl. Byl to zkrátka parádní důstojník, který budil respekt. Cítil jsem, že je poněkud na rozpacích. Vznášel se nad ním tíživý Krukenbergův stín a on si nebyl jist, bude-li skutečným velitelem budoucí divize. Kromě toho jej nepřestávali strašit francouzští političtí pohlaváři. Vůbec nechápal Déata, měl se na pozoru před Doriotem21, který mu přitom přivedl nemálo mužů z Pétainovy legie,


Edgar Puaud jako plukovník Cizinecké legie

u

43

Edgar Puaud v uniformě francouzského generála

a ze všeho nejvíc se obával Darnanda. Tito lidé byli v jeho očích nepřáteli a při všech významných jednáních v Berlíně je důmyslně a s úspěchem vylíčil jako nežádoucí osoby, které neměly mít s Waffen SS nic společného. Nesnášel zejména milicionáře, kteří měli záhy dorazit. Ti přísahali věrnost Darnandovi a byli mu oddáni tělem i duší, od prvního do posledního. Ve školícím středisku SOL22 a později Francouzské milice v Uriage v jižní zóně je k němu vázalo pouto politické mystiky. Proto byli ohromeni, když Darnand přísahal Waffen SS. Hitler jej totiž jmenoval majorem (Sturmbannführer), což Puauda jen utvrdilo ve snaze odstrčit ho stranou: se svými milicionáři za zády by Darnand jistě brzy povýšil na plukovníka a postupně získal v divizi rozhodující slovo. Bylo si však možno snadno představit, že jakmile se milicionáři vzpamatují, budou se snažit dostát slovu svého velitele i za jeho nepřítomnosti. To Puauda trápilo, zvláš- když musel čelit špatně utajovanému pohrdání mužů z útočné brigády i mýtu SS, s nímž se nedokázal ztotožnit, a cítil, že Krukenberg jej s \ábelskou prohnaností nechává samotného řešit rozbroje mezi Francouzi, protože generální štáb při stmelování divize nepotřeboval žádné ideologické třenice.

44

u

DOBROVOLNÍKEM V SS DIVIZI CHARLEMAGNE Edgar Puaud v LVF

Náš rozhovor byl poměrně krátký: Puaud rychle pochopil, že jsem se pevně rozhodl. Vrátil jsem se do pokoje a začal si urovnávat věci. Vytáhl jsem několik hezkých fotek Maud, chvíli jsem váhal, zda je mám přišpendlit na ze\ a posléze jsem je vrátil zpět. Přesvědčil jsem se, zda mám stále adresu Inge, trochu si odpočinul a pak vykročil za obědem. Pomalu jsem se začínal seznamovat s budoucími spolubojovníky. Měl jsem s sebou pár balíčků hrubě nařezaného cigaretového tabáku a hezkých pár krabiček gauloisek. Mohli jsme celé dny proklábosit, protože naší jedinou činností bylo čekat, až se shromáždí všichni povolanci ze všech konců světa. Byl začátek října a dosud bylo stále velmi hezky. Stromy začínaly pozvolna zlátnout, celý les dýchal klidem a pohodou. Spíše než ke cvičení se zbraní lákal nadcházející podzim k četbě a meditaci. Namísto velení jsem nechával plynout čas, procházel jsem se po obdivuhodně upraveném táboře a sledoval chlapce z útočné brigády. Ti tedy svůj čas neztráceli. Běhali, šplhali, dělali k zemi–vztyk, sledo-


u

45

váni výsměšnými pohledy bývalých členů LVF, kteří se ležérně poflakovali kolem asi stejně jako v kásárnách v zázemí ruské fronty. V té době jsme náhodou zachytili zprávu německého rozhlasu o smrti maršála Rommela. Teprve až přijdou ostatní, kteří budou mít s sebou rádio, budeme moci poslouchat i cizí stanice, hlavně francouzské. Takhle jsme znali jen oficiální verzi: Rommel podlehl následkům svých zranění, která utrpěl na západní frontě, když bylo jeho auto napadeno americkým nebo anglickým letadlem, to se nevědělo přesně. Tato událost byla jednou z informací, která k nám pronikla v rámci šokujících zpráv o atentátu na Hitlera. Goebbels v podmanivém projevu vyburcoval veřejné mínění a spiklenci byli pověšeni. Kolovaly však i vytrvalé zvěsti, že Rommel byl do spiknutí namočen. Němečtí činitelé se je sice snažili dementovat a předháněli se ve chvále jednoho z největších hrdinů wehrmachtu, jehož vojácká tvář co chvíli vyhlížela z obrázkových tiskovin Třetí říše. Zvěsti naznačovaly, že bitva o Normandii byla prohrána, protože Rommel byl zraněn a nemohl dále velet. Maršálův pohřeb se měl konat v Ulmu 18. října. Zimmermann si mě zavolal. „Tady máte cestovní rozkaz. Protože jste solidně oblečen, pojedete v delegaci důstojníků na maršálův pohřeb.“ Bylo to poprvé, co jsem opouštěl tábor. Dorazili jsme do Ulmu večer. Opět jsem se procházel nádherným městem, které jsem před měsícem opustil a které měly brzy zničit spojenecké nálety. Bylo to typické německé gotické město s překrásnou radnicí, zdobenou malbami ze 17. a 18. století. Následujícího dne jsem se vmísil do davu asi tisíce až patnácti set delegací. Až na několik málo zasvěcených samozřejmě nikdo netušil, že Rommel byl donucen k sebevraždě (anglické rádio přitom již soudilo, že byl pravděpodobně zlikvidován). Všichni se však podivovali nad tím, že kromě Rosenberga se na pohřbu neobjevil nikdo z pohlavárů z Hitlerova nejbližšího okolí. Delegace wehrmachtu, vedená maršálem von Rundstedtem, však byla na vysoké úrovni. Mým zrakům se naskýtal neobyčejný pohled. K vidění bylo několik delegací Waffen SS, ačkoli to byli tuším právě jeho důstojníci, kteří měli prsty v Rommelově sebevraždě. Mezi parádními uniformami jsem zahlédl Degrella ve slavnostní uniformě Obersturmbannführera (plukovníka)23 s dekorací rytíře Železného kříže, který přijel na pohřeb z východní fronty a jehož jsem dosud znal jen z fotografií

46

u


a filmových týdeníků. Byl tam též Darnand v uniformě Sturmbannführera, na níž si poněkud komicky přišpendlil všechna svá francouzská vyznamenání. Tento den ve mně zanechal hluboký dojem. Stále mám před očima rakev, zakrytou závějemi květin, vedle ní polštář s Rommelovými vyznamenáními a jeho maršálskou holí, kolem dokola smuteční stráž z tankistů v černých uniformách. Vzpomínám si na tu okázalost, působivou pomalost pohybů a děje, vlastní všem oficiálním obřadům, a dosud slyším tóny tíživé a podmanivé hudby, za nichž pochodovala vojska trhavým krokem, kdy se paty téměř neodlepovaly od země. Druhého dne jsem se vrátil do Wildflecken. O několik dní později nám oznámili příchod francouzských milicionářů. Bylo již rozhodnuto, že Darnandovi muži budou s přihlédnutím k vlastní volbě, věku a fyzické zdatnosti zařazeni na tři úseky: jedni se přidají k francouzským pracovně nasazeným, další odjedou bojovat proti italským partyzánům a konečně ostatní budou následovat svého velitele do řad Waffen SS. Tuto cestu si zvolila i s ohledem na věrnost svému vrchnímu veliteli většina mladých milicionářů a jejich velitelů z řad bývalých francouzských aktivních i záložních důstojníků, celkem asi dva a půl tisíce mužů. Vzápětí jim však bylo oznámeno, že Darnand nejspíš v divizi nezůstane a bude povolán do Berlína, aby úředně vyřídil rozpuštění svých jednotek. Proto také přijeli 5. listopadu v nepříliš vstřícné náladě. Dorazili postupně z Ulmu na kamionech nebo vlakem a dali si sraz na hlavní silnici, vedoucí k táboru. Vpochodovali krokem alpských myslivců (u nichž sloužil Darnand) za zpěvu pochodů Sambre et Meuse a La Madelon na Adolf Hitler Platz, se zbraněmi a zavazadly, barety nasazenými na stranu a všemi vyznamenáními in natura na khaki či tmavomodrých blůzách. Byli skutečně protiněmecky naladěni a nerozpakovali se dát to najevo. Bylo to přece jen poněkud divné, když si člověk uvědomil, jak ve Francii pronásledovali partyzány, i když ne tak aktivně jako GMR24, která se z policie III. republiky stala vichystickou vládní policí, jejíž příslušníci na rozkaz stříleli do lidí a mlátili je stejně jako kterákoli jiná represivní složka, dobrovolně sloužící režimu. Krukenberg i Puaud netečně přihlíželi jeden jako druhý jejich nástupu. Hbitě však přijali potřebná rozhodnutí, když to situace vyžadovala. Každý příchozí si totiž věšel na ze\ pokoje nebo ubikace důkazy o své stavovské příslušnosti. Bývalí milicionáři si vylepovali


u

47

Darnandovy portréty, bývalí legionáři fotografie Doriota nebo emblémy LVF. Po celé dny se navzájem častovali uštěpačnými a pohrdavými poznámkami, k čemuž se přidávaly hádky s příslušníky útočné brigády, kteří přísahali Dolfimu a uznávali jen jeho. Krukenberg jim proto nařídil, aby okamžitě všechny fotky, plakáty a serepetičky odstranili. Potvrdil jim, že Darnand se nedostaví, přizvali ho totiž do prozatímní vlády v Sigmaringenu, a pokud jde o Doriota, ten se spolu se štábem PPF25 usadil u Bodamského jezera. Současně jim nechal odebrat zbraně, které si s sebou přinesli – samopaly Sten, získané z anglických shozů, americké Colty. Pak si svolal jejich velitelské kádry. Zjistil, že tito bývalí důstojníci jsou vcelku velice schopní. Jelikož Darnand před odjezdem zrušil hodnosti, takže milicionáři měli jen takové velitele, které si sami zvolili, Krukenberg jim hodnosti vrátil, pouze několika z nich na základě podrobných informací původní hodnost snížil. Všichni tito velitelé – Victor de Bourmont, Monneuse, Vaugelas, Bassompierre, Boudet-Gheusi a další – tvořili prověřené a kvalitní jádro. Prošli legií, SOL, milicemi, fanaticky obdivovali Darnanda, i když nedosahoval jejich intelektuální úrovně, ale zbožňovali v něm válečného hrdinu a politického vůdce. Nyní byli zahnáni do kouta. Věděli, že ti z nich, kteří zůstali ve Francii, byli zatčeni a bez soudu popraveni, často jen proto, že byli v milicích, a ti, kteří byli dosud na svobodě, byli vydáni na milost prvnímu udavači. Stali se z nich páriové a jejich jediným východiskem byl další boj. Odhodlali se k němu tím spíše, že Darnand získal od Himmlera ujištění, že francouzští příslušníci Waffen SS nebudou nikdy nasazeni na západní frontě, proti Angličanům, Američanům nebo londýnským Francouzům. To ostatně všichni, kteří se dobrovolně přihlásili, mlčky předpokládali. Když jim Krukenberg vrátil hodnosti, požádal je, aby opět převzali velení nad částí svých bývalých podřízených, a jako zkušený kuchař, který zahuš-uje omáčku, jim přidal stejný počet německých Waffen SS a bývalých příslušníků LVF. Pomocí stejné uniformy, tvrdého výcviku, prosté, jednotné stravy a strohých životních podmínek muselo být nevyhnutelně dosaženo dokonalého sjednocení všech mužů do jediného celistvého a stejnorodého útvaru. Nežádoucí živly se ostatně stáhly samy od sebe. Tak třeba major Bridoux, syn generála a bývalého Pétainova ministra války, který následoval maršála do Sigmaringenu. Přišel z LVF, v jejíchž řadách se vyznamenal, a zpočátku pomáhal Puaudovi při začleňování bývalých legionářů do Waffen SS. Vzniklé nesnáze ho však odradily na-

48

u


tolik, že se nakonec s Puaudem ostře střetl. Když za ním otec jednoho dne přijel a přestože byl v civilu, nebyl do tábora vpuštěn, syn za ním vyšel ven a spolu s ním odjel. Povídalo se rovněž, že někteří legionáři při nástupu odmítli přejít k Waffen SS a chtěli dezertovat. Přestože předtím dva nebo tři roky bojovali v německé uniformě, byli zatčeni a zastřeleni. Také v samotné útočné brigádě vznikly tahanice. Opustil ji jeden z jejích nejlepších velitelů, kapitán Cance, a celá jedna světnice se vypařila k Degrellovi, jehož věhlas byl značný a jeho jednotka mnohem semknutější. Posléze se po pár dnech pobytu v táboře vzepřelo i několik milicionářů. Lze však říci, že většina na sloučení poměrně rychle přistoupila. V tomto směru vynikl monsignore Mayol de Luppé26, jedna z nejmalebnějších postav divize. Tento čestný papežský prelát – nikoli však biskup – s právem na oslovení monsignore prošel jako kurát všemi válkami, v nichž náboženství kvetlo v palbě pušek – první světovou válkou u Dardanel, v Levantě a posléze s LVF. Byl to bezpochyby kněz, který v tehdejších dobách oblékal sutanu nejméně často ze všech katolických duchovních. Ve svých sedmdesáti letech se od rána do večera projížděl na skvostném plnokrevném ryzákovi, jehož si přivedl neznámo odkud. Jako nevoják postavený na roveň SS-Sturmbannführerovi si nechal v Berlíně z nejlepší látky ušít na míru uniformu vysokého důstojníka SS se zlatými nárameníky. Na ni si hrdě připevnil tři řady vyznamenání, která získal na nejrůznějších bojištích – Čestnou legii, medaile francouzské, anglické, turecké, egyptské… Jako by se všechny státy světa dohodly, že ho vyznamenají. Na prsou se mu v rytmu koňského kroku houpal na řetězu nádherný byzantský kříž. Byl to svým způsobem žoldák, bojovný mnich, podobný oněm dávným věrozvěstům, kteří mávali pohanům nad hlavami křížem, a když to nestačilo, tasili meč a s rozmachem stínali hlavy odbojných nevěřících. Lišil se od nich jen tím, že místo meče nosil na opasku pistoli. V podstatě byl renesanční osobnost jak svou životní vervou a zdatností, tak vytříbeností a kultivovaností. Křižácká horlivost se v něm snoubila se vznešeností preláta. Jednoho dne jsem jej pozdravil: „Moje úcta, monsignore“, na což odpověděl: „Zapomeň na úctu, hochu, a chovej ke mně raději synovskou náklonnost.“ Nemohli jsme se neusmívat při pohledu na tohoto okouzlujícího člověka nejednoznačné povahy, který střídal masky s nevídanou virtuozitou, přičemž byl vždy navýsost upřímný. Pocházel z velmi vznešeného


u

49

Mayol de Luppé

a starobylého rodu, žil mezi námi a současně mezi svými předky a toto časové rozpětí v sobě neslo zvláštní kouzlo. Udělal vše pro to, aby LVF byla zařazena do Waffen SS, a Puaud si nemohl přát lepšího pomocníka. Mnohem překvapivější však byla skutečnost, že dokázal oslnit Himmlera i jeho štáb. Hitler sice uzavřel jakýsi konkordát s různými náboženskými směry, samozřejmě s výjimkou synagog, avšak doktrína SS a její purismus představovala jakési náboženství, které se s katolictvím neslučovalo, i když si libovalo v poněkud neurčitém deismu. Myslím, že osobnost Mayola de Luppé pohlaváry SS udivovala a současně jim imponovala. Také pochopili, že jeho virtuozita jim může vydatně pomoci při usměrnění a sjednocení protichůdných proudů, z nichž se měla vynořit divize Charlemagne. Jeho mysl byla schopna syntéz, z nichž by se ve Vatikánu ježily papežům poslední zbytky vlasů. Vatikán byl ostatně proti němu zaujatý. Na základě antikomunismu zcela přirozeně spojoval Hitlera s Ježíšem. S výřečností, která brala dech, přivolával zpět bojovné křes-anství, v němž měly kříž a křižácké varkoče nahradit runy a naše uniformy. V jízdárně, kterou proměnil v modlitebnu, zněla jeho zapálená

50

u


slova: „Demokracie se odebrala na věčnost, národní socialismus nám otevírá dveře budoucnosti. Má barvy naší víry. Kdo by se to odvážil popřít. Boží jméno je vepsáno na našich opascích a v přísaze, kterou jsme složili našemu germánskému a evropskému Vůdci. V této armádě sloužíme Bohu. Bu\me paží, s jejíž pomocí zavrhne síly zla, zrozené v oné daleké stepi, kde se v mrazu a ledu navždy ztrácejí lidské stíny…“ U vojska se nehrálo divadlo, ale msgre Mayol de Luppé, soudobý Bossuet a Jean Rigaud, jej více než dobře nahrazoval. Krugenberg byl pln obdivu, avšak zmatený. Byl vždycky proti náboženským projevům a praktikám a také se obával, aby msgre Mayol de Luppé se svou latinou nepodněcoval nostalgii po typickém francouzském prostředí – vesnických kostelících s kavárničkou na protější straně návsi, zvonici odbíjející hodiny… Současně však také chápal, že v této náboženské všehochuti si každý najde to své a nakonec se v ní všichni sjednotí. Jízdárna slavila úspěchy. Msgre Mayol de Luppé jako předchůdce kněží ekumenických komunit vzápětí po katolické mši sloužil protestantský obřad. Kdyby mezi námi byli muslimové, určitě by jízdárnu přeměnil i v mešitu, zavedl by ramadán a z vyvýšené tribuny by vřeštěl jako muezzin. Chtěl být naším duchovním správcem a byl ochoten pro to vykonat leccos. Chodili jsme za ním skoro všichni. Já a ještě někteří hlavně pro zábavu, přiznávám: katolicismus nám připadal neslučitelný s onou novou vírou, kterou jsme přijali. Někteří muži z útočné míjeli jízdárnu s opovržením, ale mnozí jiní, jimž se stýskalo po davových konfesích, sledovali obřady se vzpomínkou na norimberské liturgie. Mše pro ně byla zjevením posvátna. Při ní snili jiný sen – o germánském paganismu. Byli mezi námi i skuteční katolíci, bojovní integristé, zejména Darnandovi muži, kteří u táborových ohňů snili o národní obrodě za pomoci tradičního náboženství, o návratu k řemeslné výrobě a cechovnímu zřízení, nebo- se domnívali, že jedině v nich může člověk nalézt důstojnost. Oblékali uniformu SS proti svému přesvědčení, pouze do boje proti komunismu, který jim připadal ještě zhoubnější než národní socialismus. Touto různorodostí ideálů, vyznání a motivací se divize Charlemagne odlišovala od všech ostatních svazků. Francouzi se až na malou část – a to je na nich nádherné a současně k zoufání – začleňují jen velmi svízelně. A- se angažují v čemkoli, ponechávají si vždy určitý odstup, jakousi oddanost své vlastní osobě, ba i přesvědčení


u

51

o své individuální nadřazenosti, která je nutí k neustálému odmlouvání a pomlouvání. Velmi často se o nějakou velkou věc zasadí pouze svým vlastním, zcela osobitým způsobem. Kolik z nás se například nechá na místě zabít, aniž by přesně věděli proč – jen proto, že u Waffen SS znovu prožívali epopej saumurských kadetů, či ještě spíše heroickou mýtickou dobu první světové války? Krukenbergovi to vše bylo známo. Proto si tento nesmlouvavý teoretik národního socialismu byl vědom služeb, které mu poskytoval msgre Mayol de Luppé svými výstupy na téma přeměny, a cenil si jich. Vážil si ho a věděl, že se na něho může spolehnout. Přesto náš SS-Brigadeführer musel strávit nejednu bezesnou noc přemítáním, z čeho všeho to musí uvařit stravitelnou polévku… A možná že jeho divení ještě neměl být konec. Jednoho dne se u mé roty hlásil vznešeně vyhlížející chlapík s lehce prořídlými vlasy a s mírnou ledabylostí se představil: „Kníže Gengis Khan Eristoff, štábní tlumočník.“ Mírně jsem žasl. Vyložil mi, že je potomkem posledního Eristoffa, žijícího ve Francii, což bylo známé pofrancouzštělé jméno mezi tehdejší ruskou exilovou aristokracií. Pravda však byla poněkud odlišná. Byl pouze nemanželským synem jednoho z Eristoffů a nikdy nenesl jeho jméno. Když chtěl vstoupit do Waffen SS, jeho otec mu dal písemný souhlas a povolil mu užívat jeho jméno. Jelikož bylo v ruském antibolševickém prostředí velmi známé, Němci jej bez dalšího přijali. Až po válce jsem se dozvěděl, že tento kníže měl matku Židovku a ve francouzské matrice byl zapsán jako Abraham Eisler. Díky čemuž později bez úhony vyvázl. Soudili ho v Poitiers, kam jeho matka předtím uprchla. Tamější rabín vypovídal v jeho prospěch a u soudu se tvrdilo, že se dal k Němcům jen proto, aby uchránil rodinu před deportací. Vzpomínám si, že to byl inteligentní a sympatický člověk, obdivuhodně jazykově nadaný, asi proto, že vyrůstal v kosmopolitním prostředí mezi Rusy a německými a polskými Židy. Němci ho měli ve velké úctě: kníže Gengis Khan Eristoff znělo moc hezky sluchu armády, která se ještě nevzdala nadějí na výboje. Představil jsem ho svým vojákům. Jeho dokonalou znalost ruštiny budeme moci využít při vyslýchání zajatců, jichž jsme hodlali zajmout mnoho a mnoho. Ve skutečnosti ho však nikdy do první linie nenasadili. S milicionáři přišel i poddůstojník jménem Lehmann. Vím, že jde o celkem běžné jméno v Alsasku. Ten chudák však jako by z oka

52

u


vypadl Židovi z karikatur v národněsocialistických plátcích a ve francouzském Je suis partout. Měl také nos jako skobu až k bradě. Navíc s sebou přitáhl hromadu proviantu, ale žárlivě všechen střežil sám pro sebe. Všichni si z něho utahovali: „No tak, přiznej přece, že jsi Žid!“ Neš-astník se však usilovně bránil. Nevím, co se s ním stalo. Bezpochyby se někde nechal hloupě zabít. Myslím, že byl opravdu Semita a pod neurčitým jménem, které mohlo být třeba i německé, se dal k nám, aby ochránil své blízké. Přesto bylo překvapivé, že mohl nastoupit bez nesnází. V té době se však už Němci na ustanovení charty SS tolik neohlíželi, potřebovali co nejdřív získat co nejvíc vycvičených lidí. Museli se činit a při výcviku jsme to měli poznat. * * * Když konečně nastoupili všichni, důstojníci byli bez meškání svoláni na štáb. Dostali rozkaz, aby se ztotožnili s duchem Waffen SS. Žádná politická školení nebyla plánována, nebo- čas běžel a Krukenberg se trochu obával pověstné francouzské ironie. Od nynějška se již mělo velet pouze německy. Vybavení jsme měli toliko povšechné, avšak výcvik začal s tím, co bylo. Byl jsem přidělen k PAK (Panzerabwehrkanone – protitankové dělostřelectvo), k protitankové rotě divize. Ta byla spolu s rotou FLAK (Flugabwehrkanone – protiletadlové dělostřelectvo) a se spojovací rotou podřízena přímo štábu. Celek tvořil těžký prapor pod velením Sturmbannführera Boudeta-Gheusiho, bývalého niceského advokáta. Kolem něho se formovala divize o dvou plucích, 57. a 58., třech bateriích polního dělostřelectva, oddílu ženistů a samohybných děl. Divize měla i čestnou rotu, stejně jako těžký prapor podřízenou přímo štábu. Velel jí SS-Obersturmführer Weber, jehož zástupcem byl Oberjunker Jacques Pasquet, zajímavý chlapík, který byl několikrát vyhlášen nejkrásnějším atletem Evropy a jednou i světa. Tuto rotu, která měla udávat tón ve věcech vystupování a kázně, tvořili z velké části vojáci útočné brigády. Bylo ji co chvíli vidět, jak cvičí v nejrůznějších koutech tábora, před zraky ostatních jednotek, jimž tak dávala názorný příklad. O velení roty jsem se dělil s hochem jménem Vincenot. Ten se však zapsal do důstojnického kurzu a za dva dny měl odjet do Tölzu. Jelikož zaměření školy se mezitím změnilo, odjel nakonec do Neweklau. Až se vrátí, měl jsem tam nastoupit já.


u

53

Výcvik začal v docela otřesných podmínkách. Již koncem října se tato krajina s velmi horkými léty a zvláště krutými zimami ocitla pod sněhem. Nebyli jsme na zimu vybaveni a chyběl i další materiál. Přidělili nám několik pětasedmdesátek, ale vzhledem k nedostatku munice se mohlo střílet jen sporadicky. Organické výzbroje se nedostávalo a museli jsme se u ní střídat. Slíbili nám kamiony a terénní auta, ale dosud jsme na ně čekali. Naštěstí jsme měli ještě nějaké koně, kteří se statečně nechali zapřahat do povozů. Silně to připomínalo výcvik dětí Marie-Louisy27. Budíček byl v šest hodin a večerka ve 20 hodin, a i když byl stanoven jakýs takýs denní rozvrh, nikdo se podle něho neřídil. Za tři měsíce se měli všemu dosavadnímu odnaučit a všemu novému naučit vojáci, jejichž základní výcvik by byl za normálních podmínek rozvržen na celý rok. Museli jsme zvládnout minimum z němčiny, abychom rozuměli povelům a rozkazům a dokázali navázat spojení, uměli ovládat zbraně a obecně si osvojili kázeň a zcela zvláštního ducha nového prostředí. Krukenberg byl v časové tísni, právě dostal tajné směrnice a kromě toho události se chystaly mluvit samy za sebe. S přicházející zimou nabírala dech i sovětská ofenzíva. OKW (Oberkommando der Wehrmacht – Vrchní velitelství branné moci) vědělo, že Rudá armáda dostává vynikající americký materiál a doplňuje jej i o část materiálu německého: Rusové totiž postupně obnovovali provoz závodů těžkého průmyslu, nacházejících se na územích, jichž se zmocnili. Z východního Ruska a z daleké Sibiře navíc houfně přicházely čerstvé divize. Počátkem roku měl odstartovat spojenecký závod o to, kdo bude dřív v Berlíně. Nová sovětská ofenzíva měla být ještě hrozivější než předchozí, nebo- Němci převeleli z východní fronty zejména tankové jednotky a vrhli je do ofenzívy v Ardenách, jíž vyděsili západní Spojence a do níž vkládali poslední naději, která ovšem brzy pohasla. Náš výcvik tudíž probíhal horečným tempem a značně improvizovaně. Rozvrh byl dodržován pouze bezprostředně po budíčku. Ještě před snídaní se celá rota shromáždila s veškerou výstrojí. Zástupce jejího velitele nebo hodnostně nejvyšší poddůstojník podal hlášení velícímu důstojníkovi, který jednotku pozdravil Heil Schutzstaffel! a mužstvo odpovědělo Heil Hitler! SS se zdravili zvednutou, lehce pokrčenou paží a tento pozdrav popuzoval příslušníky ostatních druhů zbraní, nebo- byl specifikou elitních jednotek. Na rozdíl od obecně rozšířené představy přísluš-

54

u


níci wehrmachtu zdravili salutováním. Teprve po atentátu na Hitlera se projevila tendence zavést pozdrav vztyčenou paží, což byl jinak pozdrav stranický, pozdrav civilistů a stranických uniformovaných aktivistů. Z tohoto ranního nástupu se šlo na kávu, po níž následovala zběsilá činnost: pořadová cvičení, taktika, zrychlené pochody, nekonečná vyčerpávající auf-hinlegen, a v mé rotě i protitankové střelby. Vše bylo přerušováno přednáškami o strategii, zbraních atd. Přednášeli obvykle ti, kteří byli považováni za nejkvalifikovanější – příslušníci LVF nebo útočné brigády. Nejčastěji šlo o poddůstojníky, ale bylo to jedno: rozhodovaly schopnosti, takže zkušený vojín mohl klidně přednášet novým důstojníkům. V noci nás neustále rušily rozkazy shora. V průměru jsme spali sotva čtyři hodiny denně. Sotva jsme zavřeli oči, probudil nás hvizd píš-alky Museli jsme se rychle obléknout, okšírovat, pobrat veškerou výstroj a vyběhnout před budovu. S vatovýma nohama a očima opuchlýma nevyspáním jsme byli hnáni do tmy, bičováni ledovým větrem, aniž jsme si mohli alespoň loknout melty. Za celou dobu, strávenou ve Wildflecken, jsme spali v kuse celou noc možná dvakrát. Tímto způsobem se z nás stávali noví lidé. Chlapi se potáceli únavou, ale byla to zdravá únava, kterou zmírňovala nijak hojná, ale přesně dávkovaná strava, skutečná strava vojáka v poli. V těch dobách se ještě vůbec nemluvilo o kaloriích, ale Němci je už počítali, jak pro civilisty, tak pro vojáky, takže výživa byla omezena jen na to podstatné. To, co se odehrávalo za Rýnem, se obecně značně lišilo od toho, co za téže války prožívala Francie. Samozřejmě, v Paříži a dalších velkých městech i v Provence, kde se ve velkém nic nepěstovalo, byl velký nedostatek. V oblastech, kudy prošla válka, panovala vyložená bída. Jeden mládenec z mé roty, který předtím bydlel poblíž seřa\ovacího nádraží, mi řekl: „Nevyrůstal jsem na čokoládě, ale mezi pumami.“ Lze však říci, že obyvatelstvo Francie si vcelku dokázalo poradit díky černému trhu a zejména výměnnému obchodu. Němci nám sice zabrali značnou část surovin a sklizně, ale o plenění v pravém slova smyslu nebylo možno mluvit. V domovském Val de Loire jsem tak nikdy neměl nouzi o chleba. A když jsem odjel do Paříže, jedna pekařská dcerka, s níž jsem prožil malou avantýru, mi darovala dobře dvacet archů lístků. Což dokazovalo, že její matka na ně už nebyla odkázána, nebo- vždy se našel nějaký pěstitel, který se pod rouškou noci proplížil s obilím do mlý-


u

55

na, aby je nechal semlít, a mouku propašoval do pekárny. Mohla v klidu péci poctivý bílý chléb a já si za lístky kupoval gauloisky a různé potraviny. V Německu nic takového nebylo možné, kontroly byly mnohem přísnější. Jistě, černý trh tam také existoval, ale nebyl rozsáhlý a omezoval se téměř výhradně na bombardovaná města, jimž nálety zničily zásobovací centra. Všude jinde se lidem dostávalo všeho, co potřebovali. Osobně jsem se nesetkal s žádným civilistou, který by umíral hlady nebo musel vymýšlet nějaké triky, aby si obstaral věci základní potřeby. Bylo tomu tak proto, že potřeby byly pečlivě sledovány. Němci věděli, co lze sníst – maximálně i minimálně – a co se má sníst. Rozdělování a skladba proviantu se řídily podle toho. Museli jsme se tedy přizpůsobit zcela novému alimentárnímu režimu. Museli jsme se vzdát hranolků, bez nichž francouzský voják snad ani nebyl ochoten jít na smrt. Naše polední strava se skládala převážně z polévky s brambory a zelím, v 17 hodin pak byly párky. Dostávali jsme denní příděl dvě stě gramů černého lepkavého chleba, který rychle tvrdl a na nějž jsme si jen těžko zvykali. Každý týden jsme fasovali umělý med, tvrdý a lepivý, který jsme museli usilovně setřásat z nože. Údajně se vyráběl z jedlové smůly. Cukr byl také umělý a margarín – o máslu jsme si mohli jen nechat zdát a teskně na ně vzpomínat – se získával z porúrského uhlí, ovšem na výtečné chuti mu to neubíralo. Nakonec jsme však zjistili, že tato strava, kterou nám přidělovali krajně skrblicky a jež chutnala často podivně, nás dokonale držela na nohou. Díky ní jsme bez problémů snášeli pekelný výcvik, který nás vysiloval, ale nikdy nepřekročil míru únosnosti. Naopak, získávali jsme při něm odolnost a skvělou fyzickou formu, o nichž jsme ještě netušili, jak pro nás budou za několik měsíců životně důležité… Občas se však naše francouzské žaludky přece jen vzbouřily. Boudet-Gheusi se o zásobování těžkého praporu, jehož součástí byla i moje rota, staral vcelku dobře. Jinde však došlo k několika mrzutostem, když vojáci opakovaně vtrhli do kuchyně a všechno tam rozmlátili. Pod vedením důstojníků, nebo- ti sdíleli stravu i životní podmínky s mužstvem. Zvláště před Vánoci se nám zastesklo po lepší stravě. Slíbili nám sice balíčky, dar od milovaného Vůdce, ale co do přilepšení k denní stravě jsme se spoléhali raději sami na sebe. V rotě jsem měl několik pěkných vykuků, kteří za mnou přišli:

56

u


„Veliteli, při taktickém výcviku jsme dorazili až k jednomu statku. Dohodli jsme se s majitelem a koupili od něj půlku prasete.“ „Ale to je zakázáno!“ „Ale mohli bychom se tam pro ni v noci vypravit. Dali bychom ji do praporní kuchyně a dohodli bychom se se špekouny, že když jim něco necháme… Pár kotletek k vánočnímu obědu by přišlo vhod…“ Uvažoval jsem. „Budiž, jak chcete. Přineste prase, vyři\te to s kuchyní a noste na stůl. Ale já o ničem nevím.“ „To bereme.“ „Ale pozor na hlídky!“ „Bez starosti.“ „Pamatujte si, že když vás chytí, já vás nebudu šanovat. Když to dopadne dobře, dostanu svůj podíl. Jasné?“ „Jasné!“ Povedlo se jim to, a nebyla to žádná maličkost. Museli urazit hezkých pár kilometrů v mrazu a větru zvlněným terénem, kudy jsme se za dne vláčeli s kanony, které nám neustále zapadaly sněhem. Každou chvíli mohli narazit na hlídky, vysílané jednotlivými rotami, které svědomitě střežily celé okolí. Pak se naložení jako soumaři museli proplížit kolem strážnice a podél zdí projít kasárny, které byly celou noc osvětlené jako malé město. Vánoce byly tady a s nimi ty vychvalované balíčky. Vrhli jsme se na ně. Byly objemné a velice úhledně zabalené, ale nijak zvláštěžké. Vrátili jsme se s nimi na ubikace, já se zavřel ve svém pokoji a jal se krabici radostně rozbalovat. Hned na vrchu jsem spatřil fotku toho starýho hošana s kartáčkem pod nosem a se strojově tištěným věnováním. Protáhl jsem obličej. V ubikacích se v téže chvíli rozpoutal brajgl: „Cože? My chceme žrádlo, na Dolfiho sereme!“ Pod fotkou ležela zubní pasta, zubní kartáček, mejdlíčko a další věci pro tělesnou očistu, ale do žaludku nic. Jen miniaturní lahvička šnapsu a pár cetek. Nakonec krabička cigaret s deseti německými cigaretami, které při zapálení vzplály a shořely jako hrst sena. Chlapi zuřili a rozkopávali balíčky na všechny strany. Když jsme se poněkud uklidnili, chystali jsme se na oslavu Vánoc. Msgre Mayol de Luppé odsloužil mši. Při ní jsem měl před očima domácí jesličky a plamínky svíček a prožíval jsem té noci dávné chvíle něhy a štěstí. V jízdárně se tlačily skoro dva tisíce vojáků, většinou bývalých milicionářů, zarytě konzervativních rytířů svaté víry, kteří své násilnosti zašti-ovali jménem Ježíše Krista. Byl to zvláštní pohled


u

57

na vojáky Waffen SS, kteří přijímali svátost oltářní a zpívali latinsky. Krukenberg vyslal několik pozorovatelů a ti s mírným úžasem sledovali našeho monsignora při práci. Když obřad skončil, připojil jsem se ke svým mužům. Mžikem vytvořili v jídelně prostředí rodinné slavnosti, vyzdobili ji jmelím, na stoly místo ubrusů natáhli prostěradla a začali podávat sváteční večeři. Menu se skládalo z těstovin se sušenými švestkami, což je typické německé vojenské jídlo, které se stalo naším slavnostním chodem. Ty sladké nudle nám skutečně zachutnaly a kromě toho dokázaly zalepit žaludek. Pod hromadou nudlí narazily hroty vidličky na skryté, pracně získané kotlety. S rozzářenýma očima jsme se nadechli k prvnímu soustu hostiny a vtom u dveří nastal zmatek. „Achtung! Achtung! SS-Brigadeführer!“ Vstoupil Krukenberg v doprovodu svého štábu a Puauda. Rozhodl se projít několika rotami a podívat se, jak tráví Vánoce. Všichni se postavili do pozoru a jednohlasně vykřikli: „Heil Hitler!“ Přistoupil ke mně, zahlásil jsem se mu a on se zeptal: „Co to jíte?“ Protože mezitím jsme začali jíst a maso tudíž již vyhlédalo zpod nudlí, řekl jsem mu, že to je telecí. Zatvářil se nedůvěřivě. Odstrčil jednoho z mužů od stolu a posadil se na jeho místo. Nahrnuli jsme se za něj a přepadlo nás zlé tušení, protože jídlo bylo opravdu cítit vepřovým. Ukrojil si kus, přežvýkal, spolknul. „Říkáte telecí…“ „Jistě, Herr Brigadeführer. Na jídelníčku je přece telecí.“ „A já tvrdím, že je to vepřové.“ „Nemožné, Herr Brigadeführer, zhola nemožné…“ „Prosím, ochutnejte.“ Pokynul mi, abych se posadil. Usedl jsem na své místo, bylo mi skutečně všelijak. Ukrojil jsem si malý kousek masa. „To je divné, je to skutečně trochu jako vepřové…“ Zostra na mě pohlédl. „Chci slyšet pravdu.“ V tom okamžiku dostal jeden z vojáků neuvěřitelný nápad. Přikročil ke Krukenbergovi: „To je normální, Herr Brigadeführer. Jsem ze statku a přinesl jsem si z domova trochu vepřového sádla a dal jsem ho kuchařům, aby na něm upekli telecí kotlety.“ Krukenberg si nás beze slova prohlížel. Nakonec se pousmál. „Ti Francouzi se asi nikdy nezmění.“

58

u


Vstal od stolu. Sborem jsme hlasitě zařvali Heil Hitler! a Krukenberg s celým doprovodem odkráčel. Stávali se z nás dokonalí Waffen SS, ale on se začínal podobat nám… * * * Milicionáři složili přísahu 12. listopadu za přítomnosti Darnanda a Degrella. Pro ně to byl velký skok, jímž s jistou nevolí a vnitřním odporem vkročili do divize Charlemagne. Já jsem složil přísahu SS o několik dní dříve spolu s dalšími patnácti důstojníky a poddůstojníky. Svým způsobem jsme přísahali i za všechny muže našich jednotek. Uchovávám si dosud živou vzpomínku na ten strohý a nábožensky vážný obřad. Podle dávného germánského obyčeje se konal pod dvěma duby. Zkřížili jsme navzájem dýky s nápisem Věrnost je mou ctí na čepeli. Pak jeden z důstojníků nad nimi za všechny odříkal rituální text přísahy v němčině. Opakovali jsme po něm francouzsky: „Tobě, Adolfe Hitlere, Vůdče a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřízeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až k smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ K dokonalé sounáležitosti s Waffen SS nám zbývalo již jen nechat se tetovat. Někteří spatřovali v tomto označení jakýsi znak magického spojení. Bylo to ovšem prosté vyznačení krevní skupiny dotyčného vojáka, což byl důležitý údaj pro případ zranění, které by vyžadovalo transfúzi. Dnes zná svou krevní skupinu prakticky každý, ale v té době, a zejména ve francouzské armádě, tomu zdaleka tak nebylo. Vojáci wehrmachtu měli svou krevní skupinu vyraženou na plechové osobní známce vedle svého identifikačního čísla. Tetováni byli jen Waffen SS. Úkon byl v podstatě jednoduchý: felčar vám odebral vzorek krve, zjistil krevní skupinu, a jeho pomocník vám vytetoval do levého podpaždí na vnitřní stranu paže odpovídající písmeno. Toto jinak velice praktické opatření znamenalo, že jsme bytosti, které je třeba přednostně zachovat při životě. Zároveň však podle něho bylo možné neomylně zjistit naši příslušnost. Všichni nebyli s touto formalitou předem obeznámeni. Rozhodně nebudila žádné nadšení, jedni ji pokládali za bezohlednou, jiní za značně primitivní. Slyšel jsem některé důstojníky, jak si sdělují: „To jsou teda barbarské metody. Je to jako krevní bratrství mezi indiány, když si naříznou ruce a navzájem smísí krev.“ Přiznám se, že když jsem se o tetování dozvěděl, přeběhl mi mráz po zádech. Mé okolí považovalo tetování za cosi nepatřičného. U ně-


u

59

kterých druhů zbraní sice bylo v módě, ale můj otec o něm mluvil s neskrývaným pohrdáním. Řádní lidé ve Francii se mu vyhýbali, ačkoli v některých královských rodinách se vyskytovalo. Například dánský král byl tetován od hlavy k patě. Říkal jsem si však, že je to především neuvěřitelně výrazné poznávací znamení. Slyšel jsem vyprávět vojáky z útočné brigády, že když Rusové zajímali raněné, dívali se jim hned na ruce a jakmile zjistili, že jsou od Waffen SS, měli pro ně na místě kulku do týla. A zajatce, kteří se pokoušeli uprchnout nebo si stihli servat označení z uniformy, svlékali po dopadení do půli těla, a když našli tetování, stavěli je hned ke zdi. Jakkoli mé přesvědčení bylo pevné a upřímné, vnitřní hlas mi již začínal našeptávat, že se blíží závěrečná katastrofa. A byl jsem si jist, že vyváznout může jen jedinec, který i kdyby měl hvězdu na čele, bude dokonale ovládat své tělo i ducha a odmítne hrát roli štvané zvěře. Jenže tetování mě k roli štvané zvěře přímo předurčovalo: Rusové až příliš dobře věděli, kdo jsou Waffen SS, elitní vojáci a jejich úhlavní nepřátelé, a nehodlali je šetřit. Kdepak, rozhodl jsem se, nic takového! A budu-li raněn, nevadí, nějak to dopadne. Tetování mělo proběhnout v listopadu. Spočítal jsem si však, že bude trvat dlouho: mělo se tetovat nějakých sedm tisíc mužů, postupně podle rot, a felčarů bylo málo. Než na mě přijde řada, při troše štěstí už mohu být na cestě do důstojnické školy. Nazítří po Božím hodu jsem dostal rozkaz odvést svou rotu na ošetřovnu. Současně mě však povolali na štáb, asi kvůli mému odjezdu. Shromáždil jsem své muže. „Jdeme na tetování. Vezměte si vojenské knížky.“ Ozvalo se mručení a několik hlasitějších protestů, ale většina byla zticha. Seřadili jsme se do tvaru, postavil jsem se do čela a vykročili jsme. Když jsme došli na místo, pozdravil jsem lékaře a zahlásil mu rotu. „Zde je celá rota PAK. Dejte se do toho.“ Rozhlédl se po rotě. „Výborně. Začnu vámi.“ To jsem ovšem čekal. „Jenže já se měl už před chvílí dostavit na štáb. Vezměte napřed rotu, já se co nevidět vrátím, pak mě prohlédnete.“ Načež jsem se obrátil na jednoho ze svých poddůstojníků: „Jestli se nestihnu vrátit, než budete hotovi, odve\te mužstvo na ubikace. Na mě nečekejte, půjdu až po vás.“

60

u


Obrátil jsem se k odchodu. Tak, pomyslel jsem si cestou, snad tomu uniknu. Až na správě dostanou moje papíry a zjistí, že nemám tetování, řeknu jim, že do toho něco přišlo, a pak se teprve nechám tetovat. Do té doby bych už ale mohl být pryč. Dorazil jsem na štáb, kde mě nechali čekat v Zimmermannově předpokoji. Přece jen jsem se trochu styděl a se smíšenými pocity jsem přecházel po místnosti. To byla taková malá zrada, které jsem se právě dopouštěl. Snažil jsem si to ulehčit, a zatímco své muže jsem na tetování odvedl, sám jsem se mu pokoušel vyhnout. Na druhé straně jsem si však říkal: No a co, sakra, k čemu to všechno? Až mi granát utrhne levou ruku u ramene, kdo si bude moci přečíst mou krevní skupinu? V té chvíli se objevil mohutný, šlachovitý a klátivě se pohybující poddůstojník s výraznými pigmentovými skvrnami na tvářích a bledýma, ironicky přimhouřenýma očima, s dlouhým aristokratickým nosem, ústy pokřivenými a staženými k levé straně, řídnoucími zrzavými vlasy a velmi úhlednýma rukama se štíhlými prsty. Zkrátka třída. „Georges de La Buharaye.“ „Christian de La Mazière.“ „Mám být přidělen do důstojnického kurzu. Vy tuším také?“ „Je to tak.“ Byl to Bretonec, podle všeho profesionální voják. Zamlouval se mi. Víc jsme si toho zatím říci nestačili, Zimmermann si nás už volal. „Tady jsou vaše papíry. Pojedete do Janowitz v Čechách, do důstojnické a poddůstojnické školy, specializované na protitankový boj. Je to pěkně drsná škola, uvidíte. Ale potřebujeme muže, jako jste vy, abychom z nich vycvičili specialisty. Musíte absolvovat mezi nejlepšími, vrátit se jako diplomovaní štábní důstojníci, je to důležité. Spoléhám na vás.“ Poté nás přijal Krukenberg. Puaud se nikde neobjevil, opravdu ho drželi stranou dění. Brigadeführer byl jako obvykle chladný a odměřený, ale při pohledu na mě se krátce pousmál, to při vzpomínce na vepřové kotlety. Za ním visel obraz starého známého hošana s kartáčkem pod nosem, před sebou na stole měl svou vlastní fotografii, na níž byl zachycen jako mladý důstojník v první světové válce. Bylo to docela legrační. Držel k nám krátký proslov: „Jdete do dvouměsíčního kurzu, čili zkráceného. Poznáte, co je

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Christian de La Mazière. Dobrovolníkem Charlemagne

Recommend Documents