CHATAŘENÍ, CHALUPAŘENÍ A ŠEDÁ EKONOMIKA V KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Hospodářské a politické dějiny

CHATAŘENÍ, CHALUPAŘENÍ A ŠEDÁ EKONOMIKA V KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU diplomová práce

Autor: Bc. Valentina Lukešová Vedoucí práce: PhDr. Pavel Szobi Rok: 2014

Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

Valentina Lukešová V Praze, dne 19. 12. 2013

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému školiteli, PhDr. Pavlu Szobimu, za ochotu, se kterou převzal vedení mé práce a pozdější cenné rady a postřehy, o které mou práci obohatil. Dále bych chtěla poděkovat všem, kteří přispěli svými vzpomínkami k oživení mé práce. V neposlední řadě děkuji své rodině za projevenou trpělivost v době, kdy tato práce vznikala.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá problematikou chataření a chalupaření na území České republiky. Analyzuje kořeny a vývoj tohoto fenoménu během 20. století. Důraz je kladen zejména na chataření a chalupaření ve druhé polovině 20. století, na různé motivy, které během let vyvstávaly pro pěstování tohoto koníčku a v neposlední řadě i na problémy se stavbou chaty či opravou chalupy. Zejména pokud jde o nedostatkovost materiálu a řemeslnických služeb, s čímž úzce souvisí problém využívání šedé ekonomiky, který je v práci také řešen.

Abstract The final thesis covers a situation of a second housing in Czech Republic. It analyzes an origin and a development of this phenomenon during 20 th century. Thesis is focused on the second half of 20th century especially, emphasizes the variety of motivations for having the hobby of second housing and also discusses the issues with constructions or reconstructions of cottages and chalets. Particularly, insufficiencies of building materials and lack of craft services that are closely related to underground economy, which is also discussed here.

Klíčová slova socialismus, soukromé vlastnictví, druhé bydlení, chaty, chalupy, volný čas, šedá ekonomika, neoficiální trh, melouchy

Key words socialism, private ownership, second housing, chalet, cottage, leisure time, underground economy, unofficial market, moonlighting job

JEL klasifikace (JEL classification) O170, O180, R210, R310

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................................1 ROZVOJ CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ NA NAŠEM ÚZEMÍ ....................................................................6 Chataření vs. chalupaření ................................................................................................................7 KOŘENY CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ .................................................................................................9 Kořeny chataření na našem území...................................................................................................9 Kořeny chalupaření na našem území ............................................................................................. 11 PROBLÉM OSÍDLENÍ POHRANIČÍ A ROZVOJ CHALUPAŘENÍ PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE S DŮRAZEM NA OBLAST KRKONOŠ ............................................................................................................................. 13 Příklad obce Vítkovice v Krkonoších jako typické pohraniční oblasti............................................... 16 PRVNÍ VLNA CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ ......................................................................................... 17 Chataření v období 50. let 20. století v dokumentech dobřichovického archivu ............................. 17 Snahy o vytvoření úplné evidence chat a regulace nové výstavby .................................................. 19 Změny životního stylu a technologický vývoj podporující chataření a chalupaření v 60. letech 20. století ........................................................................................................................................... 21 Další důvody obliby chataření a chalupaření na našem území........................................................ 24 PRÁVNÍ PŘEDPISY TÝKAJÍCÍ SE CHATAŘENÍ PO ÚPRAVĚ Z ROKU 1964 ................................................ 26 Výstavba luxusních rekreačních objektů ........................................................................................ 29 Právní předpisy týkající se nakládání a vlastnictví rekreačních objektů .......................................... 32 Postup při získávání stavebního pozemku ..................................................................................... 34 Místní úřady a výstavba nových chat ............................................................................................. 35 VÝVOJ CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ V 70. A 80. LETECH .................................................................... 36 Výstavba chat během 70. a 80. let 20. století ................................................................................ 39 Slavní chalupáři v Československu ................................................................................................. 42 K OTÁZCE O PŘÍSPĚVKU TZV. NORMALIZACE K ROZVOJI DRUHÉHO BYDLENÍ ..................................... 43 CHATAŘENÍ PO ROCE 1989 S MOŽNÝMI VYHLÍDKAMI DO BUDOUCNA .............................................. 47 Nové trendy chataření a chalupaření............................................................................................. 48 Dovolená na chatě či chalupě ........................................................................................................ 52

ŠEDÁ EKONOMIKA V OBLASTI CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ .............................................................. 53 Činnosti spadající do sféry šedé ekonomiky v problematice zkoumání chataření a chalupaření ..... 54 Odhady rozsahu šedé ekonomiky .................................................................................................. 56 Motivy k využívání práce „fuškařů“ a „melouchářů“ širokou veřejností ......................................... 57 Konkrétní příklad stavby chaty ...................................................................................................... 61 ZÁVĚR ............................................................................................................................................... 63 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.......................................................................................................... 71

Chataření, chalupaření a šedá ekonomika v komunistickém Československu ÚVOD Mnoho rodin v České republice tráví část volného času na své chatě nebo chalupě. Tento víkendový model přetrvává v naší zemi již mnoho desetiletí. Ve 20. a 30. letech minulého století to byli převážně mladí trampové, kteří vyráželi z měst do přírody, kde si budovali své vlastní osady s jednoduchými přístřešky. V té době byly také pořádány dětské stanové tábory v přírodě a nebylo výjimkou, že se po letech již odrostlé děti vracely zpět na místa původních táborů a zakládaly zde trampské osady. Během 2. světové války se situace změnila. Po jejím skončení bylo mnoho osad zničených, protože o ně během války nikdo nepečoval, nebo zapomenutých. Nová velká vlna chataření se dostavila v 60. letech 20. století. Na rozdíl od předešlé vlny, která byla v osadách spojena zejména se sportem, posezením u táboráku, skládáním a zpěvem písní, se tentokrát jednalo spíše o pečování o vlastní zahrádku či chatu, tolik známé kutilství a zahrádkaření. Chataření a chalupaření přežilo éru komunismu, a mnozí dokonce považují toto období za jakýsi „zlatý věk“ chataření a chalupaření. V této době skutečně vzniklo mnoho nových chat a byly opraveny chalupy původní zejména v pohraničí. S rozvojem automobilismu přestal být přesun na chatu vnímán jako větší problém a s prodloužením víkendu zrušením pracovních sobot se možnost vyrazit na chatu nebo chalupu stala ještě lákavější. Po sametové revoluci v roce 1989 se mnoho tehdejších autorů domnívalo, že chataření se přežilo, že bylo oblíbené jenom díky komunistickým restrikcím, a že v 90. letech po otevření hranic a možnosti cestování do ciziny vymizí úplně. Opak je, ale pravdou počet neobydlených domů využívaných k rekreaci v České republice od roku 1991 stoupl, což vyplývá ze statistik sčítání lidu, domů a bytů. 1

1

Na tomto trendu se autoři publikací s tématikou druhého bydlení shodnou a je i v souladu s daty Českého statistického úřadu. Údaje o počtu objektů pro individuální rekreaci se ovšem v různých publikacích výrazně liší. Je to způsobeno, jednak odlišným názvoslovím někdy se sčítají pouze chaty, jindy chaty a chalupy nebo neobydlené domy sloužící k rekreaci, někteří autoři se zaměřují pouze na Česko, jiní na celé Československo. Při sčítání v letech 1970 a 1980 nebyly objekty, které byly kolaudované jako rekreační a měly tedy číslo evidenční

1

Cílem této práce je analyzovat vývoj zájmu o chataření a chalupaření a jeho charakter během různých fází vývoje a přispět tak do historického, sociologického a ekonomického diskursu, který se touto problematikou stále zabývá. Základní tezí práce je, že chataření a chalupaření vzniklo v 60. letech minulého století a svůj rozkvět zažilo v době tzv. normalizace, kdy bylo vnímáno jako útěk od šedé reality. V práci se pokusím tuto tezi kriticky přezkoumat za pomoci zodpovězení následujících otázek: Hlavní otázky: a) Jaké byly důvody vzniku chataření a chalupaření na našem území? b) Měnily se tyto důvody během doby a byly své době poplatné nebo si jsou chataři a chalupáři podobní v každé době? c) Jednalo se v době normalizace pouze o útěk od všední reality? Bylo chataření a chalupaření vnímáno jako tichý, režimem tolerovaný protest proti stávajícím poměrům? d) Co si lidé od chataření a chalupaření slibovali a slibují? Plní se jim jejich představy? e) Jak vznikaly vůbec první chaty, jak to bylo s pozemky? f) Jak probíhala výstavba nových chat v období komunismu, jak se lidé dostávali k volným pozemkům? g) Jak velkou roli sehrála šedá ekonomika při výstavbě nových chat? h) Co stojí za úspěchem chataření a chalupaření v dnešní době? i) Je vlastnictví chaty či chalupy v našich podmínkách ekonomicky únosné?

místo popisné vůbec předmětem sčítání (byl prováděn pouze soupis). Naopak chalupy sloužící k rekreaci s číslem popisným ještě z minulých dob podléhaly sčítání domů a bytů. Proto v práci neuvádím žádné konkrétní počty. Ty nejsou pro analýzu nezbytné, neboť trendy, kterými počet rekreačních objektů procházel, jsou v publikacích shodné, přestože konkrétní čísla se liší. Podrobně k problému sčítání objektů individuální rekreace viz KUČERA, Milan, Soupis objektů individuální rekreace při Sčítání lidu, domů a bytů 1991 (geneze, průběh, výsledky) in Bičík, Ivan a kol. Druhé bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2001.

2

Současný stav bádání Problémem druhého bydlení se zabývá mnoho různých prací, jednou z nejvíce publikujících na toto téma je socioložka Jana Duffková. Ta ve své práci „O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Čechách“ upozorňuje na několik paradoxů, které s sebou tento fenomén přináší a krátce shrnuje vývoj chataření na našem území. S tím souvisí i to, že se, podle ní, stávají chaty a chalupy nejen druhým bydlením, ale zároveň i druhým domovem mnoha lidí, což představuje nárůst životních nákladů pro majitele takových objektů. Její práce týkající se této problematiky jsou podle mě zajímavé a nabízejí podněty pro reakce a diskuzi. Jako velmi zajímavou hodnotím také její práci „Česká dovolená na konci 20. století (obecná charakteristika)“, ve které uvádí množství statistických údajů nejen ze sféry chataření a chalupaření. Další zajímavou publikací je „Druhé bydlení v Česku“ profesora Ivana Bičíka z roku 2001. Kniha obsahuje statistické údaje o objektech individuální rekreace, které vyplynuly z výsledků sčítání lidu na území dnešní ČR v roce 1991. V kapitole „Postavení, změny a perspektivy druhého bydlení v Česku“ se Bičík zaměřuje na tento jev jako na součást životního stylu a srovnává jej s různými zeměmi. Kniha shrnuje dílčí publikace Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, která se problematice druhého bydlení v Česku dlouhodobě věnuje. Právě tento rozsáhlý výzkum jsem si vzala na pomoc při zpracovávání tématu. Jinou publikací PřF UK je „Regionální diferenciace druhého bydlení v Česku“, jejímiž autory jsou Jiří Vágner a Dana Fialová, a která se věnuje problému druhého bydlení a přináší výsledky výzkumu zaměřeného na vlastníky rekreačních objektů se zajímavými postřehy o vývoji druhého bydlení, jako je současná stagnace počtu těchto objektů, kvalitativní změny rekreace i transformace funkcí objektů, včetně pravděpodobného pokračování a prohlubování změn v budoucnu. Rovněž upozorňuje na stírání rozdílů mezi druhým a trvalým bydlením a na úvahy téměř jedné pětiny vlastníků rekreačních objektů na přeměnu druhého v trvalé bydlení a na to, že více než polovina nevylučuje tuto variantu do budoucna. Tyto i jiné informace pro mě budou velmi užitečné při zpracovávání tématu. V knize „Chatařství: architektura lidských snů a možností“ prezentuje své názory na tuto problematiku Václav Cílek, který tento fenomén ztotožňuje s mentalitou společnosti. 3

Problémem trhu nemovitostí s rekreačními objekty se ve svém článku „Drahé hobby chudých Čechů? Chaty a chalupy.“ zabývá Libuše Bautzová. Autoři periodika Přítomnost (léto 2002) si jako téma pro toto číslo vybrali „Národ chatařů a chalupářů“ a dali tak prostor několika dalším autorům vyjádřit se k této problematice. Zajímavé jsou výsledky ankety, kterou přinesl Jaroslav Huk. Anketa je zaměřena na důležitost způsobu řešení ekonomické situace domácností, z níž například vyplývá, že na konci roku 1999 bylo pro více než 40 procent domácností důležité postarat se samostatně a nezávisle o produkci potravin pro vlastní spotřebu. Jiné přínosné informace je možno čerpat například z pořadů České televize jako Retro a jeho díl „Chaty a chalupy“ nebo Historie cs. a díl nazvaný „Utečeme na chalupu“. Postřehy tvůrců a hostů těchto pořadů považuji rovněž za zajímavé a užitečné pro mou práci. Publikace pracovníků a spolupracovníků Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, se na základě analýzy a interpretace více než stovky rozhovorů s příslušníky dělnických profesí i profesí tzv. pracující inteligence zabývá klíčovou otázkou, jak prožívali a vnímali dobu před rokem 1989 „obyčejní lidé“ žijící v tehdejším Československu. Pro svou práci budu využívat studie zabývající se problematikou všedního dne a každodennosti. Jedná se zejména o studie Hany Pelikánové - Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu a Milana Otáhala - Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace. Pelikánová se v práci podrobně zabývá fenoménem svépomocné výstavby domů. S narátory probírá, jak řešili problémy při stavbě i důvody, které je ke stavbě vlastních domů vedly. Otáhal ve své práci sleduje aktivity průmyslových dělníků v mimopracovní době. Pozornost věnuje této otázce i v době tzv. normalizace, kdy předkládá myšlenku společenské smlouvy, jejíž podstata spočívala v tom, že lidé rezignovali na účast ve správě věcí veřejných, kterou ponechali

mocenskému centru, a smířili se se ztrátou demokratických hodnot výměnou za relativní svobodu při využívání volného času. Chataření a chalupaření pak Otáhal považuje za charakteristický rys normalizačního období. Práce Lenky Kalinové – K sociální dějinám Československa v letech 1969 – 1989 se věnuje změnám ekonomického mechanismu po roce 1968, jejichž součástí byly i změny regulace sociálních procesů. Ty potom ovlivnily reálný hospodářský a sociální vývoj v 70. a 80. letech 20. století. Části, ve kterých se zabývá sociálním vývojem v základních oblastech 4

sociální sféry, jako je zaměstnanost, vývoj rozdělovacích a přerozdělovacích procesů a jejich důsledků na způsob života jednotlivých skupin obyvatelstva, budou použity pro účely této práce. Konkrétní metodologický směr (metody) Práce vyžaduje metodické přístupy hospodářských, sociálních a kulturních dějin i dalších společensko-vědních disciplín ekonomie a sociologie, což umožní velmi širokou analýzu a syntézu problému. V práci budou primárně využity teoretické poznatky z ekonomie, historie a hospodářské politiky. Důraz bude kladen také na ekonomickou teorii, zejména při analýze šedé ekonomiky v Československu 60. let. Stranou nezůstane ani oblast politických ideologií. Práce předpokládá čerpání z dosud nevyužitých pramenných materiálů v „domácích“ archivech (rodinná alba pamětníků) a okresních státních archivech, analýzu vydaných pramenů institucionální a osobní povahy (rozhlasové rozhovory, legislativní podklady). Provedena bude také analýza dobového denního tisku a časopisů. To s sebou nese velké nároky na kritiku pramenů, zhodnocení jejich dokumentární a historické hodnoty, pravosti, věrohodnosti a využití jejich informační kapacity. Jako hlavní použitá metoda výzkumu byla zvolena metoda hypoteticko-deduktivní2. V neposlední řadě budou provedeny rozhovory s pamětníky (metoda oral history). Postup řešení Na začátku práce pokusím stručně nastínit počátky a historii chataření a chalupaření na našem území. Pokusím se představit důvody obliby tohoto fenoménu v různých dobách. Jejich analýzou budu řešit otázku, zda se důvody pro chataření a chalupaření v čase měnily nebo zda zůstávaly víceméně podobné. V další části se zaměřím na šedou ekonomiku související s výstavbou nových chat v komunistickém Československu. Při svých závěrech se budu opírat o nejnovější odbornou literaturu, časopisecké články a studie, prameny osobní i institucionální povahy a výpovědi pamětníků. Pro získání archivních pramenů o chataření budou využity Státní oblastní archiv Praha – západ. Tuto 2

Metoda hypoteticko-deduktivní je postup, při kterém je určité tvrzení označeno za hypotézu a zkoumá se její pravdivost (verifikace hypotézy) či nepravdivost (falzifikace hypotézy).

5

území považuji za typickou chatařskou oblast, proto byl výzkum proveden právě zde. Pro analýzu chalupaření jsem zvolila Státní oblastní archiv Semily z podobných důvodů jako u předchozího archivu. V první fázi se zaměřím na heuristickou přípravu a studium odborných textů. Poté provedu rozhovory s pamětníky a analýzu jejich rodinných alb. Není účelem těchto rozhovorů, být primárními zdroji informací, mají pouze dokreslit a podat doplňující postřehy k předkládaným zjištěním. Po dokončení informační fáze výzkumu bude následovat zpracování zjištěných faktů a jejich následné jazykové vyjádření. Kvůli shodě autorských jmen s originálem, nebudu v práci používat přechýlené tvary příjmení ženských autorek.

ROZVOJ CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ NA NAŠEM ÚZEMÍ V této části práce se budu věnovat chataření a chalupaření jako fenoménu, který je v naší zemi silně zakořeněný a dodnes aktivně provozovaný. Prostor bude věnován oddělení pojmů chataření a chalupaření, které bývají často vnímány jako zaměnitelné. Poté zaměřím pozornost k jejich vývoji, který je zpočátku oddělen, v druhé polovině 20. století se ale motivy a prostředky chatařů i chalupářů začínají prolínat. Zvýšenou pozornost věnuji i otázce, jak moc přispěla tzv. normalizace k rozvoji chataření a chalupaření na našem území. V závěrečné části poté analyzuji tento fenomén druhého bydlení po roce 1989 až do dnes, s možnými přesahy do budoucna. O Češích se často mluví jako o národu chatařů a chalupářů. Česká společnost toto tvrzení přijímá a považuje chataření a chalupaření za typicky český fenomén. Je ovšem nutné poznamenat, že nejsme v Evropě jediná země, ve které její obyvatelé tráví část svého volna v místech tzv. druhého bydlení. Velmi rozšířen je tento zvyk například ve skandinávských zemích, Rakousku nebo Švýcarsku. Podle Duffkové se chataření a chalupaření dostalo do role originální české speciality ani ne tak kvůli počtu chat a chalup, jako spíše kvůli vztahu obyvatel ke svým víkendovým a prázdninovým nemovitostem a jejich vlivu na celkový životní styl člověka.3 Bičík odlišuje české chataře tím, že si vytvořili plně funkční druhý domov, který 3

DUFFKOVÁ, Jana. Chataření a chalupaření jako soubor aktivit in FAZIK, Alexander. Čítanka: Sociologie volného času a cestovního ruchu: (výběr statí, textů a klíčových citací z děl pojednávajících o sociologii volného času a cestovním ruchu). Vysoká škola obchodní, Praha, 2011, s. 152.

6

často využívají na rozdíl od zahraničí, kde objekty buď nevyužívají tak intenzivně (Rakousko) nebo je nemají výrazněji vybavené (Skandinávie). 4 Rozdíl ve vybavenosti je dán tím, že severské národy usilují o žití v souladu s přírodou, a proto vyhledávají své letní chaty s minimem civilizačních vymožeností.5 Pro Finy je správné trávení letních měsíců symbolizováno pobytem v jejich letním domě uprostřed přírody, nejlépe na břehu jezera. 6 V málo obydleném Finsku je tento styl jistě jednodušeji uskutečnitelný nežli u nás, kde je hustota obyvatel vyšší.7

Chataření vs. chalupaření O chataření a chalupaření se nejčastěji mluví jedním dechem, což může způsobit dojem, že se vlastně jedná o jedno a totéž. To však není zcela přesné a tyto dva pojmy je nutné od sebe oddělit, protože se v několika faktorech opravdu liší. Nejjednodušší je rozdělení podle charakteru staveb. Chalupy jsou budovy stávajícího stavebního fondu využívané k rekreaci. Jedná se tedy původně o obytné a běžně obývané stavení, které je součástí obce (intravilánu). Naproti tomu chaty jsou nově vybudované rekreační stavby ve volné krajině (extravilánu). Toto rozdělení však některým autorům nestačí. Trypesová například mluví o dvou rozdílných kulturách, které se vůči sobě navzájem vymezují. Hlavní rozdíly pak nachází nejen v odlišné historii, ale zejména v odlišných původních motivech, ve způsobu trávení volného času a také v tom, jak se chataři a chalupáři zapojují do společenských vazeb.8 V práci Lokální rozvoj na Šumavě vidí autoři největší význam chalupaření v této oblasti v zachování některých horských sídel a lokalit, kterým v minulosti hrozil zánik, a s tím související péči o samotné objekty a okolní krajinu. V takovém případě vystupuje druhé bydlení jako významný krajinotvorný prvek, který přispívá k zachování a zvýšení estetické hodnoty krajiny. Rekreační 4

BIČÍK, Ivan. Postavení, změny a perspektivy druhého bydlení v Česku in BIČÍK, Ivan. Druhé bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2001, s. 31, 32. 5 Práce zabývající se druhým bydlením v zahraničí: HALL, Michael, MÜLLER, Diether. Tourism, mobility, and second homes: between elite landscape and common ground. Clevedon, UK: Channel View Publications, 2004. McINTIRE, Norman, WILLAMS, Daniel, McHUGH, Kevin (ed.). Multiple dwelling and tourism: negotiating place, home, and identity. Wallingford: CABI Pub., 2006. JETSONEN, Jari. Finnish summer houses. (ed.) New York: Princeton Architectural Press, 2008. Autoři se shodují ve vnímání druhého bydlení jako životního stylu ať už kvůli touze opustit život města nebo kvůli cestování, do místa druhého bydlení, které není na území státu, kde se nachází první bydlení. 6 JETSONEN, Jari. Finnish summer houses. (ed.) New York: Princeton Architectural Press, 2008, s. 9. 7 2 2 Hustota zalidnění v ČR je 133 obyvatel/km , zatímco ve Finsku je hustota obyvatel 17 obyvatel/km . 8 TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989). Internetová verze Sborníku AMV 2/2004, s. 142.

7

chaty jsou oproti chalupám více koncentrovány v oblastech s ideálními podmínkami pro především letní rekreaci a s dobrým dopravním spojením. V krajině zpravidla působí jako cizorodý prvek. Chataření pak představuje značnou zátěž pro životní prostředí, rezidenty a infrastrukturu v daném území. 9 Podle Cílka je rozdíl patrný i ve vnímání chatařů a chalupářů ostatními lidmi. Zatímco chataři jsou lidé, kteří si staví chatu, obsazují krajinu a obecně jsou vnímáni jako ničitele české krajiny, chalupáři naopak zachraňují původní stavby - chalupy, často po Němcích, a zachraňují celé vsi. Ve skutečnosti jde ovšem podle Cílka o propojené dvě věci a není možné takto jednoduše rozhodnout. 10 Z mého pohledu se zde jasně vymezují sami chalupáři oproti chatařům. Nelíbí se jim osady chatových „bedniček“ a tyto osady v nich nevyvolávají pocit romantiky a klidu, kterého si na svých chalupách cení nejvíce. Co se týče aktivit pro trávení času myslím, že nelze paušalizovat tvrzením, že chalupáři neustále něco spravují nebo vylepšují, zatímco chataři chodí na výlety. Všude je někdy práce a i chalupáři si rádi zajdou na houby. Míra zapojení do místního společenství představuje další z rozdílů uváděných pro odlišení chatařů a chalupářů. Díky tomu, že většina chalup se nachází uvnitř vsí, dostávají se její obyvatelé častěji do kontaktu se stálými obyvateli a je pro ně mnohem přirozenější a jednodušší udržovat vazby se svým okolím. Mezi chalupáři a stálými obyvateli vesnice většinou nebývá napětí. 11 Naproti tomu chataři tráví většinu času mimo vesnice a s okolím nepřichází tolik do styku. Pěstují tak nanejvýš sousedské vztahy mezi sebou navzájem. Podle Duffkové je lze vnímat spíše jako individualisty uzavírající se do opečovávání svého vlastního chatařského písečku, či jako spolutvůrce víkendové pospolitosti v chatových osadách.12 Otáhal takové striktní rozdělení nepřipouští. Podle něj byli majitelé chalup místními někdy

9

PERLÍN, Radim, BIČÍK, Ivan. Lokální rozvoj na Šumavě: závěrečná publikace shrnující výsledky projektu Analýza vývoje Národního parku Šumava za období uplynulých 15 let. Vimperk: Správa NP a CHKO Šumava, 2010, s. 5556. 10 CÍLEK, Václav. Rozhovor pro pořad České televize Retro, 16. 9. 2008. 11 KUBEŠ, Jan. Chataření a zahrádkaření v nejbližším a blízkém rekreačním zázemím Českých Budějovic. Internetový zdroj: , s. 124. 12 DUFFKOVÁ, Jana. O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Čechách. Internetový zdroj: . S takovým závěrem souhlasí i TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989), dodává, že chataři pěstují společenské vztahy nanejvýš mezi sebou navzájem.

8

považováni za „pražáky“, tedy vetřelce, jindy naopak zapadli do vesnice a obě skupiny si vzájemně pomáhaly. Podobně tomu bylo i s chataři. 13 Neúčast chatařů na dění v obcích blízkých jejich chatám dokládají i úřední dokumenty místních národních výborů, které podávají o chatařích zprávy. Dozvídáme se, že „Majitelé chat nám nejsou známi, do chat dojíždějí pouze na neděli, nezdržují se zde a nemáme s nimi žádný styk.“ Ve Vraném nad Vltavou, tamní místní národní výbor uvádí, že pouze mizivé procento chatařů se zúčastnilo brigád.14 Markantní je také rozdíl v samotných kořenech těchto hnutí.

KOŘENY CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ Záliba mnoha lidí v trávení svého volna v místech jejich chaty nebo chalupy nevznikla nijak náhodně, ale oba tyto jevy mají svou historii. V některých aspektech se prolínají, zejména pokud jde o zvyk pobývat venku v přírodě. Částečně se ovšem liší formou, kterou různé skupiny volily pro uspokojení této potřeby.

Kořeny chataření na našem území Kořeny dnešního chataření můžeme najít již na počátku minulého století, kdy se na našem území začalo rozvíjet skautské hnutí a s ním také tramping.15 Ten měl v českých zemích velmi bohatou historii zejména v meziválečných letech. Vedle zcela nepolitických uctívačů svobodného pobytu v přírodě a romantických tradic spojovaných s Divokým západem nebo hlavně s kanadským zálesáctvím se v této době vyhranily dvě skupiny spojované s určitými politickými tendencemi. Na straně jedné s uskupením kolem pravicového politika a tiskového magnáta Jiřího Stříbrného, na straně druhé s komunistickým hnutím. Komunisticky orientovaní trampové vnímali tramping jako určitou formu sociálního protestu.16 Trampové vyráželi na své výlety do přírody zejména do okolí velkých měst, nejčastěji do kraje podél toku řek, kde zakládali své tábory, pozdější první osady. Neuvirt uvádí, že 13

OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 267. 14 SOkA Praha západ, fond Jílové, karton 354, sign. 251. Jedná se o zprávy za rok 1953. 15 O historii skautingu a trampingu: PETERKA, Josef (Bob Hurikán). Dějiny trampingu. Praha: Novinář, 1990. 16 KNAPÍK, Jiří, FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948 – 1967, II. díl. Praha Academia, 2011, str. 945.

9

některé osady byly zbudovány na místech bývalých stanových táborů (skautských) již odrostlými skauty.17 Tyto první osady byly spíše jen místem, na které se skupina kamarádů pravidelně vracela. Ve 20. letech se pak začalo se stavbou jednoduchých přístřešků či chat, ve kterých bylo možné přespat. Podobné výlety na chatu v přírodě popisuje ve svém článku i americká „sufražetka“ Hazel Mackay. Jako zdravotní sestra jezdila na lesní chatu postavenou pro trávení letního odpočinku nedaleko Baltimoru.18 Rozvoji turismu na našem území výrazně pomohlo zavedení výletních vlaků dopravujících zájemce na památná a historická místa a budování turistických tras v okolí těchto lokalit. Právě využívání železnice bylo klíčové ve 30. letech, kdy se jednoduché přístřešky začaly měnit v solidní chaty. Přeprava různého stavebního materiálu byla totiž daleko snazší, i když vlakové zastávky nebyly vždy v blízkosti konkrétní chaty.19 Již tehdy byla znát vynalézavost chatařů a jejich potěšení vybudovat si chatu podle svého. Chataření tedy vzniklo z divokého a následně usedlého trampingu 20. let 20. století, který se postupně ve 30. letech proměnil v trampské a později rodinné chataření v rekreačních chatách a chatových osadách ležících nejčastěji v údolích řek poblíž měst.20 Takový způsob trávení volného času praktikovali především méně majetní členové společnosti. Ale i lidé z bohatších vrstev si již v období před 2. světovou válkou cestování oblíbili.21 Stany a chaty ovšem vyměnili za luxusní letní sídla - domy, které obklopili pěstěnou zahradou. 22 Podle Kuthana se již začátkem 30. let v lesích a u řek okolo měst stavěly celé kolonie malých domků pro pobyt ze soboty na neděli. Takové chaty již nestavěli pouze táborníci, ale též mladí manželé i rodiny s dětmi jezdící sem k jednodennímu osvěžení a o dovolené na letní byt. Téma stavby nových chat bylo natolik aktuální, že vycházely publikace s podrobnými návody a radami, jak si takovou chatu zhotovit. Význam takové víkendové

17

NEUVIRT, Miroslav. Bylo to dávno před lety: chaty a chataři v údolí řeky Střely. Plzeň: Petr Mikota, 2012, s. 18. 18 MACKAY, Hazel. Our Cottage in The American Journal Of Nursing, srpen 1922, s. 933-935. 19 NEUVIRT, Miroslav. Bylo to dávno před lety: chaty a chataři v údolí řeky Střely. Plzeň: Petr Mikota, 2012, s. 30. 20 KUBEŠ, Jan. Chataření a zahrádkaření v nejbližším a blízkém rekreačním zázemím Českých Budějovic. Internetový zdroj: , s. 123. 21 K této oblibě přispěli například americké filmy s trampskou tématikou. 22 SMÉKALOVÁ, Martina. Fenomén chataření a chalupaření v České republice (bakalářská práce, Masarykova univerzita), Brno, 2009, s. 12.

10

chaty byl chápán v prvé řadě jako odpočinkový po zdravotní stránce.23 O touze po větším komfortu i v rekreačních stavbách můžeme mluvit již koncem 30. let. Zhruba o deset let později, na konci 40. let, se totiž objevily k prodeji zajímavé stavby jako například jistý, v roce 1939 postavený, masivní dřevěný srub o deseti místnostech s elektrickým vedením a vodovodem na pumpu, ležící v lese s krásnou vyhlídkou na Vltavu.24 To, že v předválečné době byl zájem o stavební parcely, alespoň v okolí Prahy, dosvědčuje dopis architekta a zároveň majitele pozemků, ve kterém je uvedeno „…Pole, jak Vám jest jistě dobře známo, jsem hodlal rozprodati na menší stavební parcely a tyto zastaviti rodinnými domky. Cena byla v uvedené době (předválečné) úměrná a mohu Vám dnes prohlásiti, že na veškeré parcely jsem měl zájemce.“25 Zdali měly tyto plánované rodinné domky sloužit pouze ke stálému bydlení, nebo by byly využívané i k rekreačním účelům jako letní byty, není jasné. Zájem o ně je však možné interpretovat jako potřebu řešit stávající bytové podmínky. Odstěhování mimo město, ať už nastálo nebo pouze na přechodné období by tuto situaci vyřešilo dokonce pohodlněji, i když by tato varianta byla jistě dražší než malá chata.

Kořeny chalupaření na našem území Na rozdíl od chataření má chalupaření své kořeny spíše ve zvycích vyšších společenských vrstev. Jako forma rekreace se začalo projevovat až po 2. světové válce, ale jeho počátky můžeme pozorovat již v 19. století. Tehdejší móda trávit volný čas na venkově byla typická pro umělce, sběratele lidového umění. Příslušníci středních vrstev pak jezdívali na letní byty nebo k příbuzným mimo město.26 V neposlední řadě bylo oblíbenou kratochvílí šlechticů, umělců a podnikatelů navštěvovat lázně a v sezóně zde trávit svoji dovolenou. Výjimkou nebylo ani vybudování vlastního sídla, které samo plnilo funkci ozdravnou a rekreační, tedy velmi podobnou jako dnes plní druhé domovy. 27 Podle Schindler-Wisten byl také důležitý zájem obyvatelstva o tradiční architekturu venkova spojenou s probuzeným národním vědomím, které hledalo v lidové architektuře záchytný bod. 28

23

KUTHAN, Karel. Weekendové chaty a domky. Praha Josef Hokr, 1930, s. 3, 10. SOkA Praha západ, fond Jílové, karton 279, sign. 542. 25 Kolman Skřivánkovi, dopis z 28. 12. 1945. SOkA Praha západ, fond Jílové, karton 157, sign. VIII/2h. 26 TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989). Internetová verze Sborníku AMV 2/2004, s. 128. 27 VÁGNER, Jiří. Vývoj druhého bydlení v Česku. In: Bičík, Ivan a kol. Druhé bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2001, s. 42. 28 SCHINDLER-WISTEN, Petra. Společenské aspekty chalupářské subkultury v období tzv. normalizace. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, fakulta humanitních studií, antropologie, 2010, s. 30. 24

11

Na konci 19. století pozorujeme vysoký zájem o letní rezidence i v zahraničí, například v anglickém tisku můžeme sledovat, že letní sídla se stávala módní záležitostí a vybavením jejich interiéru se zabývaly tehdejší novinové články zejména v listu The Decorator and Furnisher. Jako důvod pro pořizování takových nemovitostí nebo jejich pronajímání je uváděn odpočinek od zaprášeného a hlučného města a načerpání nových sil pobytem na klidném venkově, často na mořském pobřeží.29 Tyto stavby byly pochopitelně od dnešních chalup diametrálně odlišné svou velikostí i zařízením.30 S pozdějším chalupařením je tedy spojuje především trávení letních dnů ve venkovských oblastech místo ve městě. Rozvoj chalupaření v podobě, v jaké ho známe dnes, nastal až po 2. světové válce. V důsledku vylidňování venkova, jako přirozeného vývoje urbanizace a také odsunu sudetských Němců z pohraničí se zde uvolnilo velké množství stavení i pozemků. Jejich obsazování novými majiteli neprobíhalo rovnoměrně. Chalupy na jižní Moravě byly obsazeny téměř okamžitě.31 Oproti tomu s osidlováním horských oblastí západních a severních Čech a severní Moravy byly velké problémy. Noví obyvatelé pohraničí pocházející často z chudých poměrů uvěřili stěhování, které bylo již řízeno komunistickou stranou, protože si majetkově polepšili a stali se vlastníky půdy nebo nemovitostí.32 Tyto nově příchozí ovšem nemůžeme chápat jako chalupáře. Ti se do horských oblastí začali ve větší míře vydávat až později během 60. let, podle Kočího to bylo zapříčiněno zrušením pohraničních pásem a následným prodejem chátrajících budov za velmi nízké ceny. To přilákalo chalupáře, kteří se začali starat o obnovu nejen svých majetků, ale také o jejich okolí. 33 O tomto tématu bude podrobněji pojednáno v následující kapitole.

29

CLARK, C.,W. A Seaside Cottage Interior in The Decorator and Furnisher, duben 1889, s. 21-23.; POOLE, Hester. A Summer cottage in The Decorator and Furnisher, červenec 1893, s. 128-130.; A Seaside Cottage in The Decorator and Furnisher, srpen 1896, s. 144. 30 V člíánku A Seaside Cottage in The Decorator and Furnisher, srpen 1896, s. 144. je popisován dům na pobřeží koncipovaný výhradně pro pohodlí letního období, který má sedm místností v přízemí a pět místností a koupelnu v patře. 31 TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989). Internetová verze Sborníku AMV 2/2004, s. 130. KOČÍ, Roman. Zmizelé Sudety potvrzuje rychlé obsazení lukrativních nížinných oblastí s úrodnou půdou, ovšem ne chalupáři, ale zemědělci žijícími zde natrvalo. 32 Toto byl jeden z důvodů, proč se pohraničí stalo volební základnou Komunistické strany pro volby 1946. Pohraničí však zasáhla velká deziluze, po uchopení moci komunisty a po odebrání soukromého majetku a živností. Následně velká část lidí odešla. 33 KOČÍ, Roman. Zmizelé Sudety in Koktejl 10/2003. Internetový zdroj .

12

PROBLÉM OSÍDLENÍ POHRANIČÍ A ROZVOJ CHALUPAŘENÍ PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE S DŮRAZEM NA OBLAST KRKONOŠ S koncem 2. světové války vyvstal na českém území problém, na jedné straně zde zůstávalo mnoho opuštěných stavení po odsunutém nepřátelském obyvatelstvu a na druhé straně se zpět do vlasti vracelo mnoho lidí ze zahraničí. Snaha znovu osídlit opuštěné oblasti v pohraničí navrátivšími se občany byla patrná již na konci roku 1945. Osidlovací úřad v Praze vyzýval okresní národní výbory, aby se snažily nalézat další volné, k bydlení vhodné objekty na svém území. „V rámci osidlovací akce našeho pohraničí vracejí se do osvobozené vlasti krajané ze zahraničí a to zejména z Polska, Rakouska, Německa, Francie a Belgie. Naším prvořadým úkolem je umožniti těmto krajanům co nejdříve vlastní existenci, neboť na umístění čeká několik tisíc krajanů v záchytných táborech přímo v Praze a řada dalších transportů je na cestě.“ 34 V následujícím textu bylo uvedeno, že pohraničí musí být osídleno co nejvíce, že je potřeba dalších lidí. A proto je úkolem všech směrodatných činitelů, aby se se vší energií postarali o umístění a ubytování přílivu těchto nových lidí. Úřady odmítaly paušální tvrzení, že je vše obsazeno a že není možné další zájemce ubytovat, ale vyžadovaly silnou spolupráci a snahu o nalézání dalších volných kapacit.“35 I když oficiální snahy byly zřejmé, problém osidlování pohraničí přetrvával až do konce 50. let. Během této doby bylo přistupováno k různým propagačním snahám. Vycházely brožury vyzdvihující přednosti jednotlivých regionů, v závodních rozhlasech se několikrát v týdnu opakovaly výzvy pro přesídlení například ve znění: „Nový domov Vám nabízí při dosídlení v zemědělství okres Česká Lípa…“36 Kromě popisovaných krás a výhod zmiňovaných okresů ustanovila vládní komise pro otázky pohraničí směrnice o materiálních výhodách pro dosídlence do pohraničí. Jednalo se zejména o přidělení domku a nutných hospodářských budov do vlastnictví pro nové členy JZD (Jednotné zemědělské družstvo). Přidělení zemědělské půdy až do výše 13ha se

34

SOkA Semily, ONV Jilemnice, kt. 64. Dopis Okresnímu národnímu výboru Jilemnice z listopadu 1945. Tamtéž. 36 SOkA Semily, ONV Jilemnice, kt. 536. 35

13

provádělo za účelem vnesení členského podílu do JZD. Dále dosídlenci, kteří se stali členy JZD, získávali do vlastnictví krávu s možností požádat i o krmivo. Dosídlencům byl poskytnut úvěr od státních spořitelen při úrokové sazbě 4%. Novomanželé (nejdéle dva roky po svatbě) měli nárok na nábytkové zařízení do kuchyně a pokoje v ceně do 7000 Kčs a také na odpis dlužné částky z novomanželské půjčky. Dále bylo poskytováno množství příspěvků a příplatků novým obyvatelům. Lidé, kteří se rozhodli přestěhovat do pohraničí, mohli též využít možnost zvýhodněné dopravy jejich bytového vybavení do nového bydliště. K tomuto účelu byly vytvořeny sazebníky pro přepravu. 37 Protože se stále jednalo, o přesídlení do pohraničí spojené s prací v zemědělství nebyl zájem obyvatel z měst tak vysoký, jak by si okresní funkcionáři představovali. Z dotazníků, které byly získány v okrese Jilemnice v Krkonoších vyplývá, že nejčastější důvody neochoty přestěhovat se do pohraničí byla nechuť jít pracovat do zemědělství nebo celkový nezájem o dosídlení. 38 Důsledkem malého zájmu o dosídlení pohraničí, zejména v horských oblastech, bylo postupné chátrání nemovitého majetku, který byl od konce války opuštěný. Na tuto situaci reagovalo Ministerstvo místního hospodářství a začátkem roku 1956 vydalo směrnice o nakládání s opuštěným a chátrajícím nemovitým majetkem. Takový majetek se měl opravit nebo zabezpečit pro pozdější opravení a použití podle výhledového plánu, nebo alespoň zachránit použitelný materiál pro potřeby národního hospodářství. Opravovány měly být jen budovy, u kterých byla záruka, že budou po opravě hospodářsky využity. Zajímavé může být, že se již v této směrnici vyskytuje možnost užívání objektů pro rekreační účely: „Správy pro místní hospodářství rad krajských národních výborů mohou určit v souladu s plánem rozvoje národního hospodářství v kraji, v kterých obcích, případně částech obcí mohou být … zcizovány zájemcům objekty pro účely rekreační, takové obvody nesmějí být určovány v blízkosti hraničního pásma. Pro zcizení přicházejí v úvahu objekty, u kterých není nutné ani účelné, aby jejich oprava byla provedena ihned nebo v dohledné době, a objekty určené ke zbourání. Nabyvatelům bude zajištěno, že s byty v domcích, které si vlastním nákladem opraví, nebude bez jejich souhlasu disponováno. … Objekty se zcizují za běžnou cenu, tj.

37 38

SOkA Semily, ONV Jilemnice, kt. 536. Tamtéž.

14

podle platných cenových předpisů o cenách nemovitostí, pokud jde o pozemky a budovy, nebo za cenu materiálu, pokud jde o objekty určené ke zbourání.“ 39 Uvolnění chalup a pozdější vstřícná politika Ministerstva místního hospodářství příznivě ovlivnila vývoj chalupaření v 50. letech. To, že někteří obyvatelé zejména horských oblastí vykoupili nemovitosti od místních národních výborů a později je prodávali jednotlivým zájemcům, umožnilo i pozdější nákupy starých chalup až během 60. let. Takovou praxi potvrzuje například pan KK, jehož rodiče zakoupili horskou chalupu od soukromníka, který vlastnil v dané oblasti chalup několik.40 Archivní materiály okresních národních výborů dokládají, že některé výše zmiňované opuštěné a chátrající nemovitosti měly své soukromé vlastníky trvale bydlící v jiných okresech.41 Pravděpodobně se tedy mohlo jednat o nemovitosti spekulativně zakoupené v poválečné době, popřípadě zděděné po rodičích, o které se ovšem jejich noví majitelé nestarali. Takové chalupy mohly být později prodávány soukromými majiteli jako rekreační objekty. Podle studie Společnosti pro regionální ekonomické poradenství „spadají počátky chalupaření do konce 50 let. O turistické atraktivitě Krkonoš vypovídá také struktura vlastnických vztahů k OIR (objekty individuální rekreace) - v roce 1970 (poslední relevantní údaje o vlastnických poměrech OIR ze SLDB) měli více než dvě pětiny majitelů trvalé bydliště v Praze. Nejvyššími počty i podíly vyčleněných rekreačních chalup se vyznačovala horská střediska.“42 Přesidlování z a do pohraničí komentuje Slavíček jako velké a převratné sociální přeměny. Podle něj se nepochybně jednalo o do té doby největší sociální přeměnu těchto regionů. Noví obyvatelé měli zcela jiný vztah ke krajině, státu a společnosti, byli poznamenáni jinými zkušenostmi a přinášeli si odlišné zvyky než původní starousedlíci. Dalším problémem bylo, že nových obyvatel bylo málo. Výsledkem byl výrazný pokles hustoty obyvatelstva, opuštění celých vesnic a nárůst podílu obyvatel měst.43

39

Směrnice ministerstva místního hospodářství ve věci opuštěného a chátrajícího nemovitého majetku ze dne 30. ledna 1956. SOkA Semily, ONV Turnov, kt. 189. 40 Rozhovor s panem KK (nar. 1957) se uskutečnil v říjnu 2013. 41 SOkA Semily, ONV Turnov, kt. 189. 42 Internetový zdroj: ; Citováno: 23. 11. 2013. 43 SLAVÍČEK, Jan, Problematika osidlování a socializace pohraničí na příkladu družstva „Sociakol“ v letech 1945 – 1950 in Moderní dějiny roč. 18, 2010 č. 2, s. 110.

15

Příklad obce Vítkovice v Krkonoších jako typické pohraniční oblasti

Vývoj počtu obyvatel v jednotlivých obcích sledovaného území od roku 1869 do roku 2004 Rok Obec

1869

1900

1930

1950

1970

1980

1991

2001

2004

2013

Benecko

3183

2989

2 181

2072

1276

1171

1075

1141

1124

1126

Bukovina u Čisté

440

457

373

218

181

193

189

182

183

210

Čistá u Horek

1709

1423

1126

758

698

615

516

546

533

566

Horka u Staré Paky

449

305

456

324

288

296

261

255

257

267

Horní Branná

3450

3130

2825

1890

1732

1665

1664

1770

1817

1856

Jestřabí v Krkonoších

1703

1608

1299

730

476

360

268

232

241

245

Jilemnice

4453

4346

4517

3991

4380

5297

5829

5753

5770

5616

Kruh

1174

1204

1016

763

539

550

520

499

495

472

Martinice v Krkonoších

764

938

953

703

669

640

583

574

559

595

Levínská Olešnice

1483

1276

982

655

476

429

372

379

362

360

Mříčná

1413

1401

1048

588

495

486

448

474

477

523

Peřimov

794

817

575

369

281

262

222

202

208

236

Poniklá

2341

2597

2441

1445

1387

1327

1176

1208

1242

1145

Roztoky u Jilemnice

1407

1552

1311

1032

1163

1014

933

922

909

1001

Studenec

3667

3411

2812

1837

1945

1873

1712

1704

1731

1863

Svojek

887

861

617

361

236

232

191

185

175

165

Víchová nad Jizerou

1929

1776

1688

1106

918

872

868

935

925

960

Vítkovice v Krkonoších

2125

1753

1290

805

302

337

392

392

404

440

Paseky nad Jizerou

1516

1340

1044

595

428

367

293

256

250

246

Rokytnice nad Jizerou

8097

6949

5046

3385

3307

3505

3469

3388

3254

2890

Vysoké nad Jizerou

4224

4208

3407

2576

1676

1508

1417

1353

1363

1303

Jabloec nad Jizerou

3207

4123

3329

2062

2093

2112

2028

1976

1941

1742

CELKEM

50415 48464 40336 28265 24946 25111 24426 24326 24220 23827 Zdroj: Český statistický úřad

Obec Vítkovice v Krkonoších ležící v Libereckém kraji můžeme považovat za typickou horskou oblast s atraktivními možnostmi rekreace v zimním i letním období. Právě díky své poloze zde došlo po 2. světové válce k rozvoji horské rekreace a Vítkovice tak byly ušetřeny osudu jiných vesnic v pohraničí, které byly po odsunu německého obyvatelstva a příchodu nového, bez historických kořenů, zdevastovány. 44 Nedostatečným dosídlením utrpěly například obce v Krušných horách, odkud noví obyvatelé, konfrontováni s drsnými 44

Internetový zdroj, oficiální stránky obce Vítkovice v Krkonoších. Přístupné z ; Citováno: 22. 10. 2013.

16

klimatickými podmínkami, nedostatkem pracovních příležitostí a špatným dopravním spojením, opět odcházeli do větších měst v pohraničí nebo do vnitrozemí.45 Rapidního poklesu počtu obyvatel v poválečných letech však ani Vítkovice ušetřeny nebyly. Zatímco ve 30. letech 20. století žilo ve vesnici 1290 obyvatel převážně německé národnosti, v 50. letech to bylo 805 obyvatel a v 70. letech pouze 302 stálých obyvatel. Pro zajímavost uvádím statistiku vývoje počtu obyvatel i v okolních obcích. Počet nových dosídlenců však ve Vítkovicích nepokryl množství volných chalup po odsunutém obyvatelstvu, a proto byly chalupy nabízeny i jako rekreační objekty pro občany s trvalým bydlištěm v jiném místě. Tyto objekty pak bylo možno koupit přímo od Národního výboru.46

PRVNÍ VLNA CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ Chataření v období 50. let 20. století v dokumentech dobřichovického archivu O rozmach chataření hlavně na územích kolem Prahy se dozvídáme například z periodika Nová vesnice, z jejího čísla z roku 1955: „Území okresu Praha – jih je protékáno dvěma velkými toky, Berounkou a Vltavou, jejichž malebná údolí, dělená od sebe malebnými lesy brdských hřebenů, vábí od nepaměti turisty a v posledních desetiletích též milovníky delšího pobytu v přírodě – chataře. Tisíce chat a rekreačních domků vytvořily z okresu typický okres rekreační a uživatelé chat a těchto domků rozmnožují každoročně v létě počet obyvatelů okresu o další desetitisíce obyvatelů.“47

45

DOSKOČIL, Zdeněk, Život v severních Čechách v letech 1945 – 1989 ve vzpomínkách příslušníků dělnických profesí a inteligence (na příkladu okresu Chomutov a jeho nejbližšího okolí) in VANĚK, Miroslav, Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence, Academia, Praha, 2009, s. 29. 46 Paní Vinklerová (nar. 1916), vzpomíná, že ona se svým mužem kupovala chalupu ve Vítkovicích hned v roce 1946, protože dostali tip od svého známého, že se jedná o pěknou oblast, kam on sám dříve jezdil, ale dostal umístěnku do Českých Budějovic a tím se pro něj Krkonoše staly velmi špatně dostupnými. V jejich případě se jednalo o typickou chalupu, ve které dříve bydlela porodní bába z nedaleké vsi se svým německým manželem, a po válce oba opustili republiku. Manželé se rozhodli rychle, již před válkou byli zvyklí jezdit do přírody, a tak jim koupě horské chalupy připadala jako dobrá příležitost. Jezdili sem pravidelně o víkendu a později, když už byli starší zde, trávili i delší pobyty. Chalupa se nachází bokem od vesnice, takže s místními obyvateli přicházeli do kontaktu jen omezeně. Od některých vesničanů totiž získávali potraviny. Sousedské vztahy pěstovali s majiteli okolních chalup, což byli povětšinou také chalupáři, protože trvale obydlených stavení bylo v nejbližším okolí poskromnu. 47 Nová vesnice, okres Praha – jih, č. 19. roč. V. (11. 6. 1955).

17

S obnovou výstavby a dodatečnou legalizací chat se začalo již krátce po 2. světové válce. Jak vyplývá z dopisů zaslaných na národní výbory, bylo to v některých případech nezbytně nutné, protože nové chaty byly zpočátku využívány k travnému bydlení rodinami, které přišly během války o své domy. Tito lidé potom zpětně žádali o stavení povolení na úřadě.48 Ke zjištění černých staveb včetně chat, tj. takových, které nemají řádné povolení od okresního národního výboru, byli předsedové vyzývání již během roku 1948. 49 Další žádosti o stavbu chaty z dob těsně poválečných byly často odůvodněny tím, že nová chata bude stát na místě chaty předešlé, která však byla Němci za okupace zničena. Majitelé chatu potřebovali zejména z důvodů zdravotních, často se již jednalo o rodiny s více dětmi, a chatu tedy chtěli využívat pro nepříznivé bytové podmínky k rekreaci. Žadatelé podotýkali, že veškerý potřebný stavení materiál mají zajištěný a tento je volný, nejčastěji z tzv. „bouračky“, a většinu práce provedou sami. 50 O 50. a 60. letech se mluví jako o první vlně chataření a chalupaření. Vzhledem k nedostatku stavebního materiálu, nesnadnému přístupu do některých oblastí a nízkému stupni motorizace, jsou tito první chalupáři s jejich touhou zachovat původní objekty, považováni za nadšence, kteří chatařili a chalupařili s opravdovým zaujetím.51 Postupem času se rozvíjela zejména stavba chatových osad. Kubeš uvádí, že v okolí Českých Budějovic bylo v 50. letech zhruba 51 chatových osad, zatímco na konci 60. let jich bylo již 93.52 Tento zvýšený zájem o výstavbu nových chat vedl úřady k monitorování těchto staveb a k mnohým pokusům o jejich evidenci. Společně s provedením takové evidence chat měly být zjištěny i mnohé údaje o majitelích chat. Informace z dílčích chatových okresků byly krajskými národními výbory od okresních národních výborů vyžadovány průběžně.

48

„…chatu jsem postavil a dokončil v roce 1945. Naše obec v roce 1942 byla násilně vysídlena Němci, po návratu do obce (po převratu 1945) byl jsem nucen chatu postaviti, jako nouzové obydlí pro moji rodinu, jelikož Němci náš rodinný domek za doby okupace rozbořili…Tenkráte (20. 10. 1945) stavěli jsme bez zvláštního povolení, jelikož v této době po návratu do obce, byla jediná myšlenka nás všech, nejdříve vybudovati náhradu za zničené obydlí.“ SOkA Praha západ, fond Jílové, karton 453, sign. 821,5. 49 SOkA Praha západ, fond Jílové, karton 205, sign. XI/4. 50 SOkA Praha západ, fond Jílové, karton 212, sign. XI/4. 51 TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989). Internetová verze Sborníku AMV 2/2004, s. 132. 52 KUBEŠ, Jan. Vývoj chataření v zázemí Českých Budějovic in VÁGNER, Jiří, FIALOVÁ, Dana. Regionální diferenciace druhého bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 73.

18

Zprávu o spolehlivosti chatařů vydal Okresní národní výbor Praha – východ v listopadu 1953. V této zprávě je uvedeno, že počet chat na okrese je 4 521, jsou v dobrém stavu a většinou slouží k rekreačním účelům, neboť jen 3,5 % chat je obsazeno trvale. Majiteli chat jsou z 59 % dělníci, z 18,5 % úředníci, z 16,4 % důchodci, z 3,5 % živnostníci a u zbytku nebylo povolání zjištěno. Dále je uvedeno, že z poloviny jsou majitelé chat zároveň majiteli pozemků, na kterých jsou chaty vystavěny. Ostatní chaty jsou postaveny na pozemcích MNV, JZD a středních zemědělců. Nejzajímavější se zdá být poslední bod zprávy. Jedná se o výsledky provedeného šetření, podle kterého „jen nepatrná část chatařů nemá kladný poměr k dnešnímu lidově demokratickému zřízení a jsou to zejména bývalí živnostníci a ti, kteří platili milionářskou dávku. MNV bedlivě sleduje majitele chat a při každém povolování nových chat si vyžadují posudky z továren a jiných pracovišť.“ Podobné zprávy podávaly i ostatní ONV a MNV v pražském kraji. Tak například MNV Háje podal zprávu, že „jako podezřelého vedeme … jmenovaný jest však při každé návštěvě sledován, a hlavně osoby, které se s ním setkávají. SNB jej vede též v evidenci.“ MNV Hradišťko zas uvádí, že „podle dosavadních výsledků namátkových kontrol v chatách prováděných příslušníky SNB, nebyly zjištěny žádné závady.“53 Z takovýchto zpráv je jasné, že čas strávený na chatě, alespoň v 5O. letech, nebyl tak úplně osvobozený od úřadů a komunistického režimu, který byl ve městech jistě tvrdší, ale ani chataře neponechal pouze svému osudu, monitoroval je a aktivně se zajímal o jejich činnosti s chatařením souvisejícími.

Snahy o vytvoření úplné evidence chat a regulace nové výstavby V okrese Praha – jih přišla Rada krajského národního výboru s Návrhem na založení úplné evidence chat a jejich majitelů v roce 1955. Z tohoto dokumentu je zřejmá nespokojenost úřadu s dosavadním stavem evidence chat a chatařů, který byl, podle jeho názoru, nevyhovující. Dále se zde konstatuje, že všechny až dosud provedené akce za účelem získání úplné evidence skončily neúspěchem.54 Nutno poznamenat, že neúspěchem skončila i tato snaha. Chataři byli informováni, že chaty a jejich obyvatelé jsou pro okres a národní výbory vážným problémem zásobovacím a administrativním. Dokonalému zvládnutí tohoto 53

SOkA Praha západ, fond Jílové, karton 354, sign. 251. „Hlavní příčinou tohoto neúspěchu bylo jednak, že byly provedeny v nevhodnou dobu, tj. nikoli v létě, kdy jsou chaty obsazeny, jednak proto, že akce nebyly prováděny soustavně a důsledně.“ SOkA Praha západ, fond Praha – jih, karton 798, PK/99. 54

19

problému byla dosud na překážku neúplná evidence chat, zejména v některých obcích. K odstranění nedostatků v evidenci i v právním pořádku měla sloužit právě vyhlášená akce změny v číslování chat. Touto akcí se mělo docílit stavu, který bude v plném souladu s platnými zákony. Bylo také upozorněno na to, že „mezi majiteli chat jsou také takoví, kteří se domnívali nebo domnívají, že si mohou chatu postavit, kdy chtějí a kde chtějí bez ohledu na důležité zájmy veřejné a kteří unikají evidenci.“55 Jak je, uvedeno v dopise Rady krajského národního výboru byl návrh podáván zvláště proto, že „chaty jsou většinou takové dočasné stavby a proto se dnes prodávají ponejvíce bez jakékoli písemné smlouvy z ruky do ruky a změny vlastníka se nehlásí ani MNV ani ONV, ačkoli jde o změnu v daňové povinnosti, která má býti ohlášena.“56 Nová a úplná evidence chat a chatařů tak neměla být provedena kvůli zásobování, ale především pro daňové potřeby státu. Ve druhé polovině 50. let zaznamenáváme zvýšenou snahu místních úřadů regulovat novou výstavbu chat. V typických chatových oblastech zaznamenáváme tuto snahu dokonce již ve 40. letech, to platí například o území kolem Medníku. V dopise z roku 1948 si Ministerstvo školství, umění a věd stěžuje, že na svazích pod Medníkem jsou v poslední době stavěny nové chaty, ačkoli území mělo zůstat ušetřeno dalších technických zásahů jako krajinná rezervace. Dále žádá zprávu o rozsahu a počtu chat povolených ke stavbě a kdo dal tato povolení. V případě, že se jednalo o stavbu chat na černo, žádá o důsledný zákaz pokračovat ve stavbě a o odstranění všech staveb, bez povolení postavených. Nakonec žádá, aby žádné další povolení v budoucnu pro toto území nebylo vydáno. 57 V méně chatařsky vytížených oblastech se s podobnými problémy setkáváme zhruba o deset let později. V okresech na jih od Prahy musely úřady opakovaně řešit problém drobení zemědělské půdy, které vycházelo z toho, že zdejší oblast byla pod vysokým tlakem obyvatel Prahy a jejich zájmu o rekreační možnosti. 58 V jiných případech narážely dokonce jednotlivé místní národní výbory se svými návrhy na zbudování rekreační oblasti u Plánovací komise rady okresního národního výboru. 59

55

Nová vesnice, okres Praha – jih, č. 19. roč. V. (11. 6. 1955). SOkA Praha západ, fond Praha – jih, karton 798, PK/99. 57 SOkA Praha západ, fond Jílové, karton 205, sign. N/4. 58 SOkA Praha západ, fond Praha – jih, karton 797, sign.PK/20. 59 V jedné takové žádosti se jedná o vyčlenění části pozemků ze zemědělské půdy a jeho změnu na půdu neplodnou. Dále je uvedeno, že „protože jde tu o půdu nad říčkou Kocábou v romantické krajině a údolí Kocáby, jak je známo, jedná se o rekreační oblast se značným množstvím rekreačních chat, usnesla se rada 56

20

V souvislosti s chatami byly v 50. letech úřady nuceny řešit i další problémy. Jedním z nich bylo i to, že majitelé objektů, kterým bylo v poválečných letech zrušeno na dobu nezbytně nutnou užívací právo k jejich objektům, si v polovině 50. let začali podávat žádosti o zrušení takových výměrů. Jako důvody byly uváděny skutečnosti, že objekty nejsou celoročně užívány, ale pouze přes letní měsíce. Také již jistě pominula nezbytně nutná doba, na kterou bylo jejich užívací právo zrušeno, není zde žádný důležitý zájem obecný. Mimo to se často jednalo o rodiny s dětmi, kterým rodiče nemohli dopřát pobyt na čerstvém vzduchu, protože k tomu neměli jiných prostředků, a chata zatím zůstávala nevyužita. Jak bylo řečeno takových žádostí, obdržely místní úřady více a příslušný okresní národní výbor se jimi musel zabývat. Vyžádal si proto stanovisko ÚV KSČ, správy majetkových podstat. V dopise ji zpravil o situaci ze svého pohledu „…V dnešní době není udržitelný takový stav, který by snad byl udržitelný v roce 1952 a dříve a ONV vás proto žádá, abyste celou situaci zvážili a sdělili nám svoje stanovisko. Ve výměrech jest uvedeno, že užívací právo majitele k chatě se ruší pro důležitý zájem obecný na dobu nezbytně nutnou, což dnes již není možno obhájit, když jest veřejnosti známo, že chaty jsou využívány k rekreaci jednotlivců a některé chaty nejsou užívány vůbec a nikdo se o ně nestará. Rovněž doba nezbytně nutná nemůže trvat stále a jest proto nutné jednou pro vždy tuto celou záležitost vyřešit.“ Při nedoručení odpovědi byl národní výbor připraven vydat alespoň v některých případech zrušovací výměry, protože podle jejich mínění nešlo již tuto otázku dál držet. 60

Změny životního stylu a technologický vývoj podporující chataření a chalupaření v 60. letech 20. století V 50. letech je tedy zřejmý, po válce obnovený, zájem o chataření. Jednalo se často o chataře jaksi se navracející do svých předválečných kolejí, ale objevují se i takoví, kteří kouzlu chataření propadli prvně. Šedesátá léta jsou potom považována za zlatá léta, která přinesla základní vklady k existenci i rozvoji individuálního rekreačního bydlení. K této možnosti je totiž třeba naplnit

MNV upozornit okresní plánovací komisi na tuto pozemkovou plochu za účelem jejího využití k účelům rekreačním. Protože jde o půdu státní, bylo by možné vybudovat zde pěkné rekreační středisko podle připraveného, pečlivě uváženého a schváleného zastavovacího plánu. Na tomto území by bylo možno zřídit až 50 chat při zachování dostatečné výměry půdy pro nezbytné komunikace.“ Tomuto návrhu nebylo vyhověno, protože byl zatím dostatek jiných pozemků pro omezený počet nových chat. SOkA Praha západ, fond Praha – jih, karton 797, sign.PK/20. 60 SOkA Praha západ, fond Praha – jih, karton 359, sign. vnitř./MH/74.

21

několik základních podmínek. Podle Duffkové jimi jsou prostor, čas, finanční a dopravní prostředky. Období druhé poloviny 20. století skutečně umožnilo splnit tyto podmínky. Prostor pro chalupaření byl dán, již zmíněným, uvolněním domů zejména v pohraničních oblastech. To bylo způsobeno jednak odsunem německého obyvatelstva, jednak také vylidňováním vesnic díky centralizaci zemědělství a stěhování venkovského obyvatelstva do měst kvůli nízké nabídce práce na malých vesnicích. 61 Díky tomu, že velcí zemědělci začali v té době rozprodávat části svých pozemků ve snaze z nich ještě před kolektivizací něco získat, začaly vznikat nové druhy osad. Již se nejednalo o typicky lesní trampské osady, ale spíše o jakési zahrádky, později s chatou, na místech dřívějších polí.62 Zároveň s touto změnou lze pozorovat nové trendy v charakteristických činnostech chatařů. Dřívější převážně sportovní a společenské aktivity v osadě byly nahrazeny individuálním zahrádkařením nebo kutilstvím. Další z podmínek pro rozvoj chataření byl dostatek času. V druhé polovině 20. století dochází ke změně v poměru času pracovního a mimopracovního. Zkrácením pracovní doby se zvětšil prostor pro mimopracovní čas, který se dále dělí na čas vázaný 63 a volný. Za volný čas je potom označována doba, která zůstane, když člověk splní své pracovní, rodinné nebo společenské závazky.64 Dalším důležitým aspektem bylo uzákonění volné soboty v roce 1968. Značné prodloužení doby vhodné pro individuální aktivity spolu s nemožností vycestovat do zahraničí bylo další impulsem k rozvoji chataření a chalupaření v tomto období. S problematikou využívání volného času v době komunismu souvisí i rozvoj tzv. podnikové rekreace na podnikových chatách, která mohla probíhat s jistou mírou individuálnosti rekreantů. Druhou možností byla dovolená poskytovaná Revolučním odborovým hnutím (ROH), která byla velmi organizovaná, a samostatně vykonávané činnosti jednotlivce zde nebyly vítány. 61

DUFFKOVÁ, Jana. O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Čechách. Internetový zdroj: . 62 Takovým příkladem je například osada Károv, která je součástí obce Ohrobec, jak uvádí její dnešní obyvatelé. 63 Ten bývá obecně označován za specifickou část mimopracovní doby, po kterou člověk nemusí vykonávat žádné činnosti, které by vnímal jako povinnosti. Jedná se o činnosti, které vykonává v souvislosti s péčí o děti nebo ostatní členy rodiny, v souvislosti se zabezpečením chodu domácnosti, přepravou nebo uspokojováním svých biofyziologických potřeb (spánek, jídlo, hygiena, zdravotní péče) 64 ŠAFR, Jiří, PATOČKOVÁ, Věra. Trávení volného času v České republice ve srovnání s evropskými zeměmi in FAZIK, Alexander. Čítanka: Sociologie volného času a cestovního ruchu. Praha: Vysoká škola obchodní, 2011, s. 157.

22

Z rodinného fotoalba pana JL jasně vyplývá, že jeho rodina trávila letní dovolenou na různých místech Československa v penzionech a hotelích. To platilo až do roku 1952, od roku 1954 následují fotografie z dovolených trávených na nově vybudované chatě nedaleko Prahy. Pan JL připisuje tuto změnu a motivaci jeho rodičů k nákupu chaty tomu, že v této době již nebylo možné trávit dovolenou individuálně v rekreačních objektech, protože těchto zařízení ubývalo a přecházelo se právě k modelu podnikové dovolené organizované ROH.65 Tuto domněnku potvrzuje publikace 30 let rekreační péče ROH, která uvádí, že po únoru 1948 přešly zotavovny a rekreační zařízení do majetku ROH a nabyly charakteru trvalých odborových rekreačních objektů.66 Tento zásah režimu tedy rovněž významně ovlivnil vývoj chataření a chalupaření, protože lidé začali raději vyhledávat individuální rekreaci než organizované podnikové dovolené, které měly navíc jen omezený počet míst. Poslední dva požadavky rovněž souvisí s vývojem společnosti v druhé polovině 20. století. Jak jsem uvedla v předchozím textu, jedná se o finanční a dopravní prostředky. Podle Duffkové rostla v 60. letech, ve srovnání s minulostí, životní úroveň v souvislosti s růstem produkce spotřebních předmětů. Zároveň ale existovaly omezené možnosti pro vynakládání finančních prostředků (minimální možnosti cestování, riziko hromadění majetku, problematické investování apod.). V tomto období se zároveň rozvíjí sítě státem dotované železniční a autobusové dopravy a svůj nástup ohlašuje individuální automobilismus. 67 Kromě těchto spíše technických příležitostí se druhé bydlení rozvíjelo i díky subjektivním pocitům a potřebám jednotlivých chatařů a chalupářů. Ty byly také podmíněny svou dobou. Tyto emocionálně zabarvené motivy považuji za nejdůležitější při zkoumání vývoje chataření a chalupaření na našem území. K nim patří nedostatečná seberealizace v zaměstnání, kterou si lidé často kompenzovali právě při tvůrčí činnosti o víkendu na chatě nebo chalupě, režimem vytvářená nesvoboda v místech prvního domova,68 kterou lidé tolik nepociťovali, pokud byli ve svém. Právě i možnost vlastnictví byl velmi silný motiv lidí k pořizování pozemků k budování chat, nebo k údržbě a vylepšování již postavených chalup.

65

Rozhovor s panem JL (nar. 1940) se uskutečnil v červnu 2012. 30 let rekreační péče ROH. Praha: Ústřední správa rekreační péče ROH, 1975, s. 5. 67 DUFFKOVÁ, Jana. Chataření a chalupaření jako soubor aktivit in FAZIK, Alexander. Čítanka: Sociologie volného času a cestovního ruchu: (výběr statí, textů a klíčových citací z děl pojednávajících o sociologii volného času a cestovním ruchu). Vysoká škola obchodní, Praha, 2011, s. 155. 68 V pořadu ČT Retro (chaty a chalupy) z příspěvku jednoho dotazovaného vyplývá, že na chalupě byl klid, protože se nemuselo pořád na nějaké schůze, jako tomu bylo doma ve městech. 66

23

V neposlední řadě můžeme pozorovat pozitivní vztah městských lidí k přírodě a potěšení z trávení času na čerstvém vzduchu. Což bylo posilováno i výstavbou nových panelových sídlišť, od kterých si lidé rádi odpočinou dodnes.

Další důvody obliby chataření a chalupaření na našem území Pokud se zaměříme na subjektivní potřeby jednotlivých chatařů nebo chalupářů, nemůžeme přehlédnout ani jejich snahu zajistit si pro vlastní spotřebu úrodu ovoce a zeleniny. Zemědělská produkce zůstávala v 50. a 60. letech na předválečné úrovni, což nebylo dostatečné. Franc uvádí, že obzvlášť špatná situace panovala v zemědělské výrobě, ukazuje konkrétně i na váznoucí produkci ovoce a zeleniny.69 Zatímco v západní Evropě plynule stoupala spotřeba zeleniny, konzum v Československu nadále úzce souvisel s výkyvy danými výsledky domácí sklizně.70 Teprve v průběhu 60. let se podařilo zajistit víceméně uspokojující dodávky alespoň základních potravin.71 Průcha mluví o období od roku 1966 – 1989 jako etapě, která přinesla dynamický vzestup zemědělské výroby, který předstihoval průměrné přírůstky v Evropě a v přepočtu na obyvatele i ve značné části ostatního světa. Poukazuje však na specifický problém zemědělství i navazujícího potravinářského průmyslu, kterým bylo meziroční kolísání výroby ovlivněné klimatickými vlivy. Výkyvy byly větší v rostlinné než v živočišné výrobě a až extrémní v ovocnářství, vinařství, včelařství a u některých druhů zeleniny.72 Franc situaci na trhu ovoce a zeleniny komentuje přísněji, až trapně podle něj působila v některých letech skutečnost, kdy byla prováděna státní propagace v rámci akce Výživa a zdraví, konzumace ovoce a zeleniny v situaci, kdy byl na trhu kritický nedostatek těchto komodit.73 Situace v zásobování byla dále zhoršována i některými domácími problémy. Například domácí ovoce často zůstávalo kvůli špatné organizaci práce neočesáno

69

Nedostatek můžeme sledovat také například u majoránky nebo česneku. Velmi špatná byla i situace na trhu nealkoholických nápojů vyráběných z ovoce. Např. čisté ovocné šťávy totiž představovaly počátkem 60. let v Československu velice úzkoprofilové zboží. 71 FRANC, Martin. Řasy nebo knedlíky? Postoje odborníků na výživu k inovacím a tradicím české stravě v 50. a 60. letech 20. století. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2003, s. 162, 164. 72 PRŮCHA, Václav a kol., Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 – 1992, 2. díl, (období 1945-1992), nakladatelství Doplněk, 2009, s. 247. 73 Pro méně obvyklé druhy zeleniny nebyla koncem 50. let ani stanovena cena, takže úřady odmítly schvalovat jejich pěstování, o prodeji ani nemluvě. 70

24

nebo pro nedostatek skladovacích prostor pro konzervárenské produkty nebyla zvládnuta nadúroda zeleniny.74 K rostoucí intenzitě zemědělské výroby přispívaly významným dílem vyšší dávky průmyslových hnojiv. Novým rysem byla aplikace vícesložkových hnojiv a od 70. let 20. století koncentrace této činnosti do specializovaných agrochemických podniků vybavených sklady hnojiv, stroji a dopravními prostředky. V polovině 80. let však zesílily nepříznivé ekologické důsledky aplikace agrochemikálií do té míry, že se prosazovala redukce dávek průmyslových hnojiv na hektar půdy. Začala se také místo práškování používat vhodnější tekutá průmyslová hnojiva a zdůrazňovala se nezastupitelná úloha chlévské mrvy a vápnění půdy.75 Tyto skutečnosti jistě negativně ovlivňovaly spotřebitelské názory na kvalitu takto produkovaných potravin. Kromě problémů se zásobováním a ekologickými neúspěchy mohly obyvatele dále znepokojovat, ne-li přímo odrazovat od koupě, další problémy spojené s distribucí potravin. Velkým problémem zůstával stav prodeje potravin, především jeho značné hygienické závady. Problémy s jakostí výrobků přetrvávaly na trhu až do 2. poloviny 60. let, kdy se situace poněkud zlepšila. Jiným úskalím byla cena potravin. V Československu v tomto období ve srovnání s nejvyspělejšími státy představoval nákup potravin pro obyvatelstvo poměrně značnou ekonomickou zátěž.76 Touha po alespoň částečném vymanění ze závislosti na distribuci potravin mohla vést obyvatele k pěstování vlastní zeleniny a ovoce na zahrádkách u svých domů nebo v případě městských lidí žijících v bytech, na zahrádkách u svých rekreačních chat nebo chalup. Vlastnoručně vypěstovaná zelenina byla zdrojem nejen vitamínů, ale i radosti z dobře odvedené práce. Pěstování například rajčat je možné sledovat i dnes o ovocných stromech nemluvě.

74

FRANC, Martin. Řasy nebo knedlíky? Postoje odborníků na výživu k inovacím a tradicím české stravě v 50. a 60. letech 20. století. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2003, s. 164, 165. 75 PRŮCHA, Václav a kol., Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 – 1992, 2. díl, (období 1945-1992), nakladatelství Doplněk, 2009, s. 743. 76 FRANC, Martin. Řasy nebo knedlíky? Postoje odborníků na výživu k inovacím a tradicím české stravě v 50. a 60. letech 20. století. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2003, s. 166-169.

25

Velmi silným motivem k chalupaření mohla být i, v literatuře opomíjená, snaha udržet v rodinném majetku domy, ve kterých žili staří lidé (zejména na vesnicích).77 Potomci těchto rodičů by o takový dům po jejich smrti přišli, protože by do něj byli nastěhováni cizí nájemníci. 78 Jedinou cestou, jak tomuto zabránit bylo docílit vyčlenění nemovitosti z bytového fondu obce, což bylo možné například, pokud byl dům shledán jako zdravotně závadný.79 Toto vyjádření udílel okresní hygienik. 80 Taková nemovitost potom jistě dobře plnila úlohu druhého bydlení. 81 Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je, myslím, zcela na místě poznámka Duffkové, že by bylo spíše překvapením, kdyby chataření a chalupaření nemělo v 60. letech svůj boom.82

PRÁVNÍ PŘEDPISY TÝKAJÍCÍ SE CHATAŘENÍ PO ÚPRAVĚ Z ROKU 1964 K analýze právních předpisů týkajících se chatařů můžeme využít publikaci určenou právě lidem, kteří začínají se stavbou chaty. V 70. letech byly zákony na toto téma propracovanější než v předešlých letech a pamatovaly na různé podrobnosti. V každém kraji byla určitá území, která určovaly orgány územního plánování, vyhlášena za rekreační oblasti. Tyto rekreační oblasti bývaly navrženy v územních plánech a orgán územního plánování v rámci těchto výchozích podkladů určil územními rozhodnutími a

77

Tato skutečnost vyplývá z výpovědi pana PN (nar. 1953), rozhovor se uskutečnil v prosinci 2012. Zákon č. 67/1956 Sb. Později nahrazen Zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Národní výbor měl soupis všech volných bytů, i těch v rodinných domcích a podle pořadníku do nich přiděloval nájemníky. Vlastníci těchto bytů nemohli přidělování ovlivňovat, pouze by se do uvolněného bytu mohli nastěhovat sami, nebo jejich ženaté či vdané dítě. Dva byty v užívání jednoho vlastníky nebyly možné. 79 § 64 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty: Zdravotně závadný je byt, který stavební úřad po projednání s okresním hygienikem uzná za nezpůsobilý k bydlení pro jeho technické závady, které škodlivě působí na zdraví. 80 Skutečnost, že záleželo na vůli jedné osoby, nutí k myšlence o možnosti podplacení této osoby. 81 Tomuto problému se částečně věnuje TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989), s. 138. Ta poukazuje na to, že tehdejší zákoník neznal pojem rekreační chalupa a s tím související problém majitelů kvůli vlastnictví dvou bytů, které v té době nebylo možné. Dále však tento problém nerozvádí. Okrajově se o problému zmiňuje i ŠOUKAL, Jiří. Chataření a chalupaření v období 50. a 60. let in Studie a zprávy Historický sborník pražského okolí r. 1/2011, EKON Jihlava, Jihlava, 2012, s. 61. Zdůrazňuje nutnost rekolaudace – povolení změny užívání. 82 KUČERA, Vladimír. Utečeme na chalupu. Pořad České televize, internetový zdroj: . 78

26

zastavovacími studiemi umístění rekreačních středisek nebo chatových seskupení a jejich vnitřní uspořádání. 83 Do poloviny 60. let se doporučovalo v zájmu co nejmenšího narušování vzhledu krajiny zřizovat nečetná, ale velká rekreační střediska. Zkušenosti však ukázaly, že toto řešení nepřispívá ke klidu a k potřebnému odpočinku rekreantů, a že i krajině soustřeďování rekreační výstavby spíše škodí. V roce 1966 bylo proto směrnicí č. 9/1966 Sb. raženo nové nazírání na rekreaci, které vyslovovalo zásadu, že chaty v krajině mají být nenápadným způsobem rozmístěny v menších skupinách, které neměly být větší než pět až patnáct rekreačních chat. Toto seskupení chat mělo být vybaveno minimálním společným zařízením. Výstavba takového zařízení se měla provádět především svépomocí vlastníků jednotlivých rekreačních chat. 84 Zemědělské (lesní) půdy bylo možné používat pro výstavbu chat jen výjimečně, a to se souhlasem orgánů, které podle zákona č. 53/1966 Sb.85 a prováděcí vyhlášky č. 97/1966 Sb.86 zabezpečují ochranu zemědělského půdního fondu nebo ochranu lesního půdního fondu podle zákona 166/1960 Sb. 87 Zemědělské orgány měly vydávat ještě před územním rozhodnutím předchozí souhlas k vynětí odpovídající výměry ze zemědělského půdního fondu. Stejný byl postup při použití lesní půdy a při jejím trvalém odnětí lesnímu hospodářství.88 Po vydání předchozího souhlasu vydal orgán územního plánování územní rozhodnutí pro celé chatové seskupení, popřípadě pro umístění jednotlivých chat. V územním rozhodnutí se řešilo také napojení chat na veřejné komunikace, na přívod elektrické energie, event. zásobování pitnou vodou. V praxi se řízení o územním rozhodnutí z důvodů úspornosti

83

VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, 94 s. Směrnice Státní komise pro techniku ze dne 12. 8. 1966 uveřejněná pod poř. č. 9/1966 v § 7 Sb. směrnic pro NV. 85 Zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. 86 Vyhláška MZLH č. 97/1966 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. 87 Zákon č. 166/1960 Sb., o lesích a lesním hospodářství (lesní zákon). 88 Jestliže roční hektarový výnos zemědělské půdy potřebné pro výstavbu byl vyšší než 1500 Kčs, pak zemědělský orgán vyměřil stavebníku chaty odvod rovnající se padesátinásobku ročního výnosu použité výměry. U rekreačních chat se vyměřoval obvod jen ze zastavěné plochy a přiměřeného manipulačního prostoru v těsné blízkosti chaty. Např. při hektarovém výnosu 2000 Kčs činil padesátinásobek 100 000 Kčs; na 2 2 2 1m připadal tedy odvod 10 Kčs. U chaty o zastavěné ploše 40m s manipulačním prostorem 30m by činil jednorázový odvod do státní pokladny za ztrátu výnosu 700 Kčs. 84

27

spojilo s řízením o povolení stavby; bylo pak vydáno jen jedno správní rozhodnutí, které obsahovalo územní i stavební podmínky.89 Výstavba rekreačních chat mimo zastavěná území obcí, tedy „v krajině“, byla patrně nejčastějším druhem rekreační výstavby, kterou volila většina stavebníků. Výhoda tohoto způsobu výstavby byla ve větší možnosti výběru prostředí podle individuálních představ stavebníka. Zvláštní předpisy platily pro studně, k jejichž stavbě bylo též zapotřebí povolení vodoprávního stavebního úřadu a provádělo se podle příslušného ustanovení. 90 Legislativa se zabývala i ochranou přírody související s chatovou výstavbou. Z možnosti výstavby všeho druhu byla vyloučena území státních přírodních rezervací a jiných památkově chráněných území např. v blízkosti hradů a zámků, památných a turisticky navštěvovaných míst. V této souvislosti ležela odpovědnost zejména na střediscích státní památkové péče a ochrany přírody při krajských národních výborech a na odborech kultury při okresních národních výborech. Tyto orgány měly rozsáhlou pravomoc danou zejména zákonem č. 40/1956 Sb. 91 a zákonem č. 22/1958 Sb. 92 Rozlišováno bylo mezi trvale umístěnými chatami a mezi chatami jako dočasnými stavbami. Trvale umístěné stavby mohly mít výměru zastavěné plochy do 50 m 2 včetně verand, teras, vstupů a přístavků. Chata musela být na podezdívce nebo na jiné nosné konstrukci a k její stavbě bylo třeba volit lehčí konstrukce a materiály odpovídající sezónnímu využití. Chaty povolované na časově omezené trvání byly jednoduché přízemní stavby o výměře zastavěné plochy do 36 m2, opět včetně verand, teras, vstupů a přístavků. Mohly být prováděny jen z lehkých rozebíratelných konstrukcí a materiálů; nesměly být zděné ani podsklepené.93 V horských a jiných rekreačních oblastech, kde nebyly reálné vyhlídky na dosídlení, bylo možné povolit výstavbu rekreačních chat (domků) o zastavěné ploše větší než 50 m 2. Rekreační chaty (domky) v zastavěném území sídlišť byly s ohledem na své umístění a 89

Zákon 87/1958 Sb., o stavebním řádu. ČSN 73 6602 – Veřejné a domovní studny. 91 Zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. 92 Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. 93 VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, s. 13, 14. 90

28

dispoziční řešení a podle užívacího povolení určeny výlučně k rekreačním účelům, a nikoli k trvalému bydlení, popř. jinému využití. Proto nemohly být předmětem přidělovacího práva národních výborů ve smyslu zákona o hospodaření s byty (zákon č. 41/1964 Sb.). Rekreační chaty (domky) bylo možné vybudovat buď jako novostavbu nebo přestavbou. Výstavbu velkých rekreačních chat upravoval článek 11 směrnice č. 9/1966 Sbírky směrnic pro národní výbory.94 Rekreační chaty (domky) v zastavěném území sídliště byly velké, zpravidla atypické rekreační objekty pro početnější rodiny, popř. pro dvě až tři generace nebo pro náročnější a finančně silnější stavebníky. Tyto většinou zděné chaty mohly být umisťovány do stavebních mezer v obcích rekreačního charakteru a měly být sladěny s okolní zástavbou zpravidla podle individuálních návrhů stavebníků.95 Dispozičně bývaly bohatěji členěné než rekreační chaty v krajině a obsahovaly zpravidla obývací místnost, verandu, jednu až dvě ložnice, kuchyň nebo kuchyňský kout, toaletu, někdy i šatnu, lázeň i spíž a mohly mít i vestavěnou garáž. Materiál na tyto stavby mohl být nejrůznějšího druhu. Zastavěná plocha nebyla sice nikde stanovena, mělo se však, zato, že velikost a vnitřní upořádání by neměly překročit běžné velikosti rodinných domků. Vybavení nebo způsob provedení rovněž nebyly předepsány. Bylo tedy možné stavět i takové objekty, které by vyhověly požadavkům státní normy pro trvale obytné objekty bez nebezpečí, že je po dokončení stavební úřad užívacím povolením určí k trvalému obývání. V zákoně také nebyla opora pro to, aby stavební úřad určoval stavebníkovi, k jakému účelu bude stavbu nebo jednotlivé místnosti užívat.96

Výstavba luxusních rekreačních objektů Přes určitou snahu státních orgánů o plánování rekreační výstavby a její regulaci se nedařilo zcela zamezit pokračující živelné výstavbě chat, které se záhy začaly vzájemně výrazně odlišovat. Nejjednodušší chaty představovaly malé stavby vyrobené svépomocí. Brzy

94

Směrnice Státní komise pro techniku ze dne 12. 8. 1966 uveřejněná pod poř. č. 9/1966 v § 7 Sb. směrnic pro NV. 95 VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, s. 15. 96 Tamtéž s. 16.

29

se vedle jednoduchých chat a sériových chat národního podniku Dřevona 97 začaly objevovat i přepychovější chaty.98 Podle vyhlášky ministerstva financí z roku 1964 byly rekreační chaty rozděleny do tří tříd podle kvality stavby. Do nejkvalitnější třídy I se řadily zděné nebo roubené chaty na kamenné podezdívce s vodovodem, kanalizací a elektroinstalací. Tyto stavby měly i další, v porovnání s oběma zbylými třídami poměrně kvalitní vybavení, jako dokonalou zemní izolaci proti vlhkosti, etážové vodní nevzdušné, elektrické nebo plynové vytápění nebo, podlahy z linolea nebo gumy či dlažby. O vysokém luxusu mohlo svědčit i provedení elektroinstalace nejen pro osvětlení, ale i pro zásuvky k připojení spotřebičů, což zároveň souviselo s možností mít v chatě elektrický sporák (často se počítalo i s plynovým sporákem na propan-butan). 99 Vyhláška kalkulovala i s tím, že se v chatě třídy I objevují lázně se sprchou nebo s vanou se studenou a teplou vodou, přičemž samotné zavedení vody se v náplni u chat třídy III vůbec neobjevovalo, stejně jako splachovací záchod nebo možnost mít sklep pod celou budovou. U chat třídy I se předpokládal i septik pro odvádění splašků. Dalším rozdílem mezi třídami bylo mimo jiné provedení oken, dveří, střechy a schodiště. Při případném rozhodování o zařazení chaty do zmiňovaných tříd stačilo, aby dvě třetiny kritérií chaty odpovídaly některé ze tříd, a tím se chata do takové třídy řadila. 100 Podle Šoukala výše uvedené ukazuje, že především předpoklad o vybavení a stavebních kvalitách chat třídy I v mnohých případech již neodpovídal trampským představám o žití a přežití v přírodě, ale že se tyto objekty stávaly luxusním druhým bydlením. 101 Tento druh rekreační výstavby byl koncem 60. let stále vyhledávanější. Jedním z důvodů zvýšeného zájmu občanů byla nesporně větší právní jistota vlastníků větších

97

Národní podnik Dřevona nabízel několik druhů montovaných chat, které bylo možně si zakoupit a sestavit na svém pozemku. 98 ŠOUKAL, Jiří. Chataření a chalupaření v období 50. a 60. let in Studie a zprávy Historický sborník pražského okolí r. 1/2011, EKON Jihlava, Jihlava, 2012, s. 60. 99 U třídy I byl 1m2 ohodnocen částkou 585 Kčs, u třídy II stál 1m2 425 Kčs a u třídy III 320 Kčs. 100 Příloha 2 zákona 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. 101 ŠOUKAL, Jiří. Chataření a chalupaření v období 50. a 60. let in Studie a zprávy Historický sborník pražského okolí r. 1/2011, EKON Jihlava, Jihlava, 2012, s. 60.

30

rekreačních objektů, že tyto stavby, kolaudované pro přechodné bydlení, nebudou obsazovány nájemníky, jak se dříve nezřídka stávalo. 102 V tomto trendu lze spatřovat i to, že se chataření a chalupaření stává během 60. let záležitostí konzumního způsobu života. Lidé, pokud se jim dostává prostředků, vyhledávají pohodlná a luxusnější místa pro odpočinek. Objekty druhého bydlení se již mohou, zejména vybavením, přibližovat objektům trvale obydleným. Ekonomická situace rodin se zlepšovala a k tomuto trendu dále přispívalo lepší právní zajištění motivující občany investovat právě v oblasti druhého bydlení. Rekreační domky bylo také možné zřídit úpravou objektů původně určených a dosud užívaných k trvalému bydlení nebo k provozním účelům. Šlo zejména o objekty na samotách, jako selské chalupy a osamělé domky, mlýny, hájovny, samostatně stojící stodoly apod., popřípadě domky z bývalého konfiskovaného majetku. Tyto objekty často stavebně dožívaly po úmrtí jejich vlastníků nebo po odchodu dosavadních uživatelů, a zejména rychle chátraly, zůstaly-li nějaký čas prázdné. Někdy se nejevilo hospodárné rekonstruovat a vracet je původnímu účelu, pro který byly postaveny. Neprojevil-li se z řad občanů nebo organizací zájem takový objekt získat a užívat k trvalému bydlení, pak bylo možné vlastnictví k takovým stavbám převést na občany, kteří je chtěli užívat k rekreaci a byli schopni zajistit i potřebné opravy a údržbu. Takový objekt musel projít rekolaudací. 103 Důležitým bodem byla povinnost původního vlastníka stavby, aby – jednalo-li se o bytový objekt – před převodem takového objektu na nového nabyvatele zajistil souhlas bytového orgánu ONV s udržováním bytu k jinému účelu než k bydlení ve smyslu § 57 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, tj. odepsání bytu z bytového fondu.104 Bez toho stavební úřad nemohl povolit přestavbu na rekreační objekt ani rozhodnout o změně v užívání stavby, nehledě na to, že nový nabyvatel neměl dostatečnou záruku, že se stavbou, kterou kupuje, se již pro trvalé bydlení nepočítá a že jeho užívací právo nebude zrušeno podle zákona o hospodaření s byty z důvodu užívání dvou bytů. To se týkalo převážně horských nebo podhorských oblastí, hlubšího pohraničního území, řídce

102

VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, s. 17. Tamtéž. 104 § 57 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. 103

31

osídlených, dopravně jen nesnadno přístupných krajů a míst. Bylo to prostředí ideální pro ty, kteří hledali neporušenou přírodu, klid a netoužili po rušné společnosti. 105

Právní předpisy týkající se nakládání a vlastnictví rekreačních objektů Rekreační chaty byly předmětem osobního vlastnictví stejně jako rodinné domky a jiné věci domácí a osobní potřeby. Chata měla sloužit k osobní potřebě přechodného bydlení v době sezóny za účelem rekreace. 106 Občanský zákoník uváděl přesnou charakteristiku rodinného domku, základní znaky rekreační chaty však neuváděl. Byla to zpravidla stavba lehčí konstrukce o menší zastavěné ploše a s menším množstvím místností, než měl rodinný domek.107 Chatu jako osobní vlastnictví mohl vlastník užívat pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti. V rámci dispozičního práva ji mohl převést na jiného, tj. mohl ji prodat nebo darovat. Vlastník mohl chatu přenechat k užívání jinému občanu formou dočasného užívání (§ 397 obč. zák.). 108 Chata mohla být i v osobním vlastnictví spoluvlastníků. Svůj podíl mohl spoluvlastník bez souhlasu ostatních převést jen na některého ze spoluvlastníků nebo na jeho potomky; jinak bylo třeba k převodu podílu na jiného občana souhlasu všech spoluvlastníků. 109 Občanský zákoník z roku 1964 podstatně změnil dosavadní způsob nabývání nezastavěných stavebních pozemků mezi občany. Až do 31. března 1964 získávali občané takové pozemky koupí. § 490 obč. zák. měl nově ustanovení, že nezastavěné stavební pozemky lze převádět jen na stát nebo na socialistickou organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Nezastavěný stavební pozemek byl pozemek, který byl účelově určen k zastavění jakoukoli stavbou, v daném případě rekreační chatou.110

105

VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, s. 17. § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 107 §128 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 108 § 397 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 109 § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 110 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 106

32

Pokud chtěl občan postavit pro sebe na vlastním nezastavěném stavebním pozemku rekreační chatu, musel při podávání žádosti o povolení ke stavbě chaty doložit, že je vlastníkem pozemku. Teprve potom mu mohla být stavba povolena.111 Jak bylo řečeno, nemohl vlastník převést nezastavěný stavební pozemek na jiného občana. Výjimečně však mohl pozemek darovat svým příbuzným v přímé linii (rodičům, dětem, vnukům) a sourozencům, a to v mezích stanovených územním plánem, zpravidla ve výměře, jaká by mohla být předmětem osobního užívání. Pro stavbu chaty neměla výměra přesahovat 400 m2.112 Osobního vlastnictví k chatě se nabývalo výstavbou; jinak bylo možné nabýt vlastnictví k chatě koupí, darem, děděním nebo rozhodnutím státního orgánu. Chatu s přilehlou zahradou bylo možné mezi občany převádět bez souhlasu ONV za předpokladu, že stavební parcela spolu se zahradou neměla větší výměr než 30 arů a že nebyla využívána k intenzivnímu zemědělskému obhospodařování (pěstování jahod, zeleniny).113 Právo osobního užívání pozemků sloužilo k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým jim bude toto právo zřízeno, mohli vystavět stavbu v osobním vlastnictví (rodinný domek, rekreační chatu, garáž). Pokud byly takové stavby na pozemcích v socialistickém společenském vlastnictví již vystavěny, bylo možné i tyto zastavěné pozemky přidělit občanům do osobního užívání.114 Cena práva osobního užívání pozemku byla upravena v § 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb. Cena, pokud nebyla okresním národním výborem zvýšena115, činila v obcích s méně než 2000 obyvateli nejvýše 4 Kčs za 1m2, v obcích do 10 000 obyvatel nejvýše 6 Kčs za 1m2, v obcích do 40 000 obyvatel nejvýše 8 Kč za 1m2 a v obcích nad 40 000 obyvatel nejvýše 10 Kčs za 1m2(v obcích této velikosti nepřicházela rekreační výstavba zpravidla v úvahu). 116 Některé okresní národní výbory, v jejichž správním obvodu byla území vhodná pro rekreaci, provedly zvýšení cen práva osobního užívání pozemků zpravidla s přihlédnutím 111

VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, s. 27. § 200 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 113 VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, s. 29. 114 § 217 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 115 U pozemků určených pro stavbu rekreačních chat mohl příslušný ONV s přihlédnutím k místním podmínkám stanovit vyšší cenu práva osobního užívání, než jaká byla uvedena v §14 vyhl. č. 43/1969 Sb. 116 §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a náhradách při vyvlastnění nemovitostí. 112

33

k atraktivnosti rekreačních oblastí a k vybavenosti jednotlivých středisek. Toto rozlišení společně s odstupňováním správních poplatků za povolení stavby mělo sloužit k odvrácení zájmů stavebníků rekreačních chat od velmi vyhledávaných a tudíž přelidněných oblastí a zaměřit je k oblastem sice přírodně zajímavým, avšak méně známým a navštěvovaným.117 Bezplatné zřizování práva osobního užívání u rekreačních pozemků nebylo možné, zároveň jeden občan mohl získat do osobního užívání pouze jeden pozemek k výstavbě rekreační chaty. Velikost pozemku přiděleného do osobního užívání pro stavbu rekreační chaty nesměla přesáhnout 400 m2. Z doby před vyhlášením občanského zákoníku, tj. před rokem 1964, stála řada rekreačních chat na soukromých pozemcích nebo na pozemcích v užívání JZD, kde vztah vlastníka stavby k vlastníku pozemku byl upraven nájemní smlouvou. Nový občanský zákoník tento institut nepřevzal, avšak smlouvy přede dnem jeho účinnosti podepsané zůstaly v platnosti až do vypršení doby, na kterou byly uzavřeny, nenastala-li předtím skutečnost, na niž bylo vázáno předčasné rozvázání smlouvy.118

Postup při získávání stavebního pozemku Jak se tedy postupovalo při opatřování pozemku pro stavbu chaty? Uchazeč o stavbu rekreační chaty nejprve zjistil u místního národního výboru, zda je v jeho obvodu rekreační středisko nebo státní pozemky ve správě MNV nebo v jiném socialistickém vlastnictví určené územním rozhodnutím pro umístění rekreačních chat. Některé národní výbory sestavovaly pořadník uchazečů o stavbu, a tak si zájemce nejdříve zjistil pořadí a informoval se, zda může být ze stávající pozemkové rezervy uspokojen již v současné době, nebo zda musí čekat, až MNV získá do svého majetku další pozemky vhodné pro výstavbu rekreačních zařízení. Měl-li MNV nebo organizace takový pozemek a projevil-li uchazeč o něj zájem, sepsal s ním správce pozemku dotazník, kde byly uvedeny všechny údaje potřebné pro zřízení práva osobního užívání. Na dotazníku potvrdil orgán územního plánování, že nabídnutý pozemek je určen pro rekreační výstavbu.

117

§11 vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. 118 VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, s. 40.

34

Na základě takto vyplněného a potvrzeného dotazníku vydal finanční odbor ONV rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání podle §205 obč. zák. V něm stanovil dobu, do které měla být uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku s tím, že jinak přidělení pozemku pomíjí. Na podkladě přidělení pozemku do osobního užívání uzavřel MNV nebo organizace, která měla pozemek ve správě nebo ve vlastnictví, s občanem dohodu o zřízení práva osobního užívání. Pro uzavření dohody byla předepsána písemná forma a k účinnosti dohody byla nutná její registrace u státního notářství. V dohodě musely být uvedeny tyto podstatné náležitosti: označení pozemku přiděleného do osobního užívání (které muselo být identifikováno střediskem geodézie, popřípadě uvedeno do souladu s údaji evidence nemovitostí Katastrálního úřadu), účel a rozsah užívání a výše úhrady. Tato zdlouhavá procedura nezůstala bez odezvy. Popis starostí s koupí chalupy výstižně popisuje například František Nepil ve své humorné próze, Jak se dělá chalupa. 119

Místní úřady a výstavba nových chat Podle nového zpracování zákonných norem z roku 1964 se zdá, že tehdejší komunistický režim svým způsobem po určitém čase individuální rekreaci v podobě chataření a chalupaření přijal, a to i přesto, že vůbec neladilo s prosazovanou kolektivní dovolenou. Rychlá a živelná výstavba nových rekreačních objektů začala být ale brzy trnem v oku příslušným úřadům. Některé okresní národní výbory proto přistoupily k rozhodnutí o stavební uzávěře krajinné oblasti. Takovou uzávěru vyhlásil i okresní národní výbor v Semilech pro chráněnou krajinnou oblast Český ráj. O atraktivnosti této oblasti svědčí množství žádostí o povolení stavby i žádostí o poskytnutí výjimky po zveřejnění stavební uzávěry. Rozhořčená reakce ze srpna 1963 na poskytnutou výjimku ke stavbě, zaslaná okresnímu národnímu výboru v Semilech konzervátorem státní ochrany přírody v Turnově, svědčí o jisté vyhrocenosti situace„…Buď tedy se budeme zásadně držet zákazu, nebo se stavba chat bude povolovat a Český ráj jimi zaneřádíme. Na liberecké výstavě prodali asi 600 chat zájemcům, kteří si tam přečetli u velikého fotosnímku partie z Českého ráje, že si zde mohou zakoupené chaty postavit. Výrobní podnik i správa libereckých výstavních trhů 119

NEPIL, František, Jak se dělá chalupa, Euromedia Group, Praha, 2010, s. 28 – 35.

35

neuznaly za vhodné se vůbec informovat o situaci v Českém ráji a docela pohodlně si udělali z Českého ráje reklamu. Tohle jsme se dozvěděli už pozdě. Víš co je to za nápor? Odmítáme všechny žadatele už zde s odvoláním na váš zákaz. Nyní, když se povolila výstavba ve stavebním obvodu obce, pak čekejte další žádosti.“120 Stejný konzervátor státní ochrany přírody o rok dříve povolil stavbu jiné chaty v zastavěné části Českého ráje, ovšem hned s několika podmínkami. „… Chatu postavíte podle přiloženého stavebního plánku. Střecha nebude bílá nebo šedá. Rovněž omítku změníte na přírodní pastelovou barvu. Rozhodně Vám nepovolujeme šedobílou, jak máte uvedeno v žádosti … Sdělte nám, zda hodláte barvu změnit na hnědavou nebo podobnou nenápadnou barvu … Dále Vás žádáme, abyste si Vy i všichni, kteří se budou v chatě zdržovat, uvědomili, že se rekreujete ve státem chráněné oblasti. Musíte zachovávat čistotu v okolí chaty a nesmíte žádným způsobem (i hlukem) narušovat přírodu Českého ráje.“ 121 Podobné požadavky nebyly v 60. letech neobvyklé. I konzervátorka státní památkové péče a ochrany přírody Jilemnice byla upozorněna vedoucím odboru školství a kultury okresního národního výboru v Semilech, aby při povolování staveb dohlédla na jejich vzhled a umístění. „Prosím, abyste dbala na umístění chat na nikoli zvlášť viditelném místě z dalekého okolí, na jejich esteticky uspokojující začlenění do stávajícího rázu krajiny ve vyhlédnutém okrsku. Pro použití stavebního materiálu požadujte povalové vnější stěny z loupaného kulatého smrkového nebo podobného dřeva, bez barevného nátěru, kromě impregnačního nátěru lakem nebo podobnou hmotou přírodního nenápadného odstínu (hnědého). Střechy pokud možno sedlové, bez použití bílého plechu nebo bílého eternitu.“ 122

VÝVOJ CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ V 70. A 80. LETECH V 70. a 80. letech se k faktorům posilujícím význam a touhu po druhém bydlení přidal zejména citelný baby-boom123, díky kterému vyvstaly velmi zřetelně problémy s bytovým fondem a špatnými podmínkami trvalého bydlení vůbec, a to zvláště ve velkých městech. Zajištění bydlení bylo v nedemokratickém státě považováno za politicky velmi důležité již od

120

SOkA Semily, ONV Semily, kt. 1878. (Konzervátor státní ochrany přírody v Turnově okresnímu národnímu výboru.) 121 SOkA Semily, ONV Semily, kt. 1878. (Konzervátor státní ochrany přírody v Turnově staviteli chaty.) 122 SOkA Semily, ONV Semily, kt. 1878. (Výstavba rekreačních chat v katastrálním území Benecka.) 123 Zejména v 70. letech.

36

50. let. Od 60. let se stát významně zapojoval do bytové výstavby organizačně, technicky i finančně. Investice do bytové výstavby bylo lze rozdělit na komplexní bytovou výstavbu realizovanou státem, která tvořila 75 % objemu celkových investic, zbylých 25 % tvořily investice na výstavbu rodinných domků prováděnou individuálními stavebníky. 124 Priest uvádí, že v Sovětském svazu žila polovina venkovského a čtvrtina městského obyvatelstva v soukromě postavených a vlastněných domech. V roce 1975 tvořily soukromě postavené domy 30 % z celkové nové výstavby, postaveny byly nejčastěji z materiálů získaných na černém trhu. 125 V této době bylo dosaženo značného pokroku ve zvýšení standardu bydlení. Hromadná bytová výstavba v podobě panelové výstavby umožnila do té doby nevídaný růst počtu nových bytů. I když nové byty byly z velké části menších rozměrů, většině nájemníků poskytly vyšší komfort, než měli dříve. Podíl bytů první kategorie stoupl na 60 % a podíl bytů třetí a čtvrté kategorie bez koupelny a ústředního topení se snížil na 15 % z celkového bytového fondu.126 Výstavba bytů budováním panelových sídlišť byla v Československu sice běžná, ovšem ne příliš oblíbená z hlediska trávení volného času v těchto bytech. Tuto skutečnost, spolu se zhoršujícím se stavem životního prostředí ve městech, tedy můžeme označit za příčinu zájmu o rekreační objekty v 70. a 80. letech. Zároveň se vlastnictví vybavené chaty nebo chalupy v hezkém prostředí stávalo stále více otázkou prestiže a také symbolem společenského postavení, z chat a chalup se stával životní styl. Chalupa se tak stala jakýmsi ekonomickým standardem, ukazovala pozici člověka ve struktuře společnosti a pro některé završovala tehdejší pomyslný konzumní trojúhelník byt/automobil/chalupa – chata.127 Jiným nezanedbatelným faktem bylo již zmíněné rychlé zhoršování stavu životního prostředí během 70. a 80. let v Československu, které se týkalo zejména velkých měst.128

124

POLÁKOVÁ, Olga a kol., Bydlení a bytová politika, Ekopres, Praha, 2006, s. 252, 260. PRIEST, George, L., The Ambiguous Moral Foundations of the Underground Economy in The Yale Law Journal, roč. 103, č. 8, 1994. 126 KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 62. 127 SCHINDLER-WISTEN, Petra. Společenské aspekty chalupářské subkultury v období tzv. normalizace. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, fakulta humanitních studií, antropologie, 2010, s. 73. 128 VOLAUFOVÁ, Lenka. Hospodářství a životní prostředí v České republice po roce 1989. (ed.) CENIA, česká informační agentura životního prostředí, 2008, s. 170. 125

37

Zhoršení životního prostředí se v Československu negativně projevilo i na zdraví obyvatelstva, na poklesu průměrného věku zejména u mužů mladších věkových skupin a na růstu výskytu chronických dětských nemocí. Nejhorší situace byla v průmyslových aglomeracích. V severočeském regionu se špatné životní prostředí projevilo, mino jiné, i odlivem pracovních sil. 129 Přestože, pro rok 1972 již v ČSSR platil státní program racionalizace v hospodaření s palivy a elektrickou energií, podle kterého se mělo hospodářství řídit, v hutním a strojírenském průmyslu se stále využívaly postupy s vysokými nároky na energetické vstupy.130 To bylo zaviněno tím, že spalování pevných paliv nedosahovalo dostatečné energetické účinnosti, protože hnědé uhlí, které tvořilo páteř domácích palivových rezerv, obsahovalo vysoké množství popela a vody. 131 Naléhavost řešení problému životního prostředí vyplynula i z mezinárodních dohod. Koncem 80. let byla i nejvyšší místa nucena uznat, že Československo patří k zemím s nejvíce devastovaným životním prostředím.132 Průměrné investice do ochrany životního prostředí u nás činily v letech 1980 až 1988 2,3 % z vyprodukovaného národního důchodu. Při srovnání například s NDR, jejíž investice činily pouze 0,5 % z vyprodukovaného národního důchodu, můžeme říct, že otázka životního prostředí měla v naší zemi vyšší prioritu než u jiných socialistických zemí. 133 Takové investice ale stále nestačily a řada chatařů a chalupářů uvádí, že jedním z primárních důvodů pro nákup rekreačního objektu bylo právě špatné prostředí měst, které ovlivňovalo nejen jejich tělesné, ale také duševní zdraví. Proto lidé vyhledávali přírodu a čisté životní prostředí. 134 Podle průzkumu na konci 80. let uváděli chataři jako důvody pro 129

KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 64. 130 V druhé polovině 70. let 20. století Československo intenzivně rozvíjelo atomovou energetiku, od roku 1976 na ní vydávalo 30 % veškerých investic do těžkého strojírenství. Srov. SZOBI, Pavel, Komparace energetické politiky NDR a ČSSR na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století in Acta oeconomica pragensia 2/2010, s. 79. 131 SZOBI, Pavel, Komparace energetické politiky NDR a ČSSR na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století in Acta oeconomica pragensia 2/2010, s. 74. 132 KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 64. 133 SZOBI, Pavel, Komparace energetické politiky NDR a ČSSR na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století in Acta oeconomica pragensia 2/2010, s. 77. 134 HOBZA, Otakar. Chataření a chalupaření, internetový zdroj: cit. prosinec 2012.

38

používání rekreačních objektů hlavně větší kontakt s přírodou, dobré podmínky pro odpočinek, možnost aby děti byly na čistém vzduchu a také to, že mají objekt kdykoli k dispozici.135 Vraťme se znovu k bytové situaci, ta se stávala pro mnoho rodin neúnosnou. Zvláště pro mladé rodiny, které v mezidobí před získáním vyhovujícího bytu (čekací lhůty trvaly několik let) využívaly spolužití s rodiči v rodinných domcích nebo byly nuceny sdílet s rodiči byty v bytových domech, které byly „rozkouskované“ na pokoje ve snaze dosáhnout v prostoru jednoho bytu alespoň zdání několika bytových jednotek (výjimkou nebyly ani byty třígenerační). Taková situace vedla k touze po soukromí alespoň o víkendech, a za tímto účelem byly pořizovány chaty. V některých rodinách se situace řešila jaksi obráceně, a sice tím, že se staří odstěhovali na chatu natrvalo a uvolnili tak mladým rodinám byt ve městě.136

Výstavba chat během 70. a 80. let 20. století V 70. letech byl ovšem již značný nedostatek především volných chalup, na což upozorňuje speciální číslo Knihovny Květy z roku 1972, který vycházel z velké obliby chataření a chalupaření u nás. To se projevovalo jednak v inzertních rubrikách deníků a časopisů nebo také na skutečnosti, že knižní publikace na téma chataření a chalupaření byly vždy hned rozebrané. Národní výbory v atraktivních lokalitách v té době zaznamenaly vlnu dopisů od zájemců o koupi chalupy, kterým ovšem nebylo možno vyhovět. 137 Některé oblasti byly již na konci 60. let chatami doslova přecpány a při stavbě na posledních volných parcelách se podle tamních úřadů „nedalo již nic pokazit“. 138 Stavba chaty se pro některé chataře stávala důležitou náplní jejich volného času. Někdy dokonce zabírala veškerý stavitelův volný čas, ten pak trávil na parcele všechny víkendy i dovolenou. Během pracovního týdne pak bylo potřeba zajistit materiál, jeho dopravu a někdy i odbornou nebo pomocnou pracovní sílu na výpomoc při stavbě. Potom se nikoli chata, ale právě její stavba mohla stát formou seberealizace pro některé stavitele. Bylo 135

KOMÁRKOVÁ, Růžena, ŠTĚPOVÁ Vlasta, VANÍČKOVÁ, Jana. Ekonomické aspekty druhého bydlení. Praha: Výzkumný ústav obchodu, 1987. Příloha č. 6. 136 PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 298, 303. 137 CHOBOTSKÝ, Pavel: Naše chalupy in Knihovna Květy č. 12/1972, s. 25, cit. dle: SCHINDLER-WISTEN, Petra. Společenské aspekty chalupářské subkultury v období tzv. normalizace. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, fakulta humanitních studií, antropologie, 2010. 138 SOkA Semily, ONV Semily, kt. 1878.

39

to ale někdy na úkor vztahů v rodině, protože na ni již nezbýval čas. Na tyto vztahy působila v některých případech také skutečnost, že se do stavby museli zapojit všichni dospělí, ale i větší děti, a neměli tudíž možnost využít volný čas podle svého. Stavba chaty mohla způsobit i narušení společenských vazeb, protože vedla k jisté izolovanosti rodiny, která neměla kdy udržovat kontakty například s přáteli. 139 Podrobně se problémy se stavbou rodinných domů (i rekreačních) zabývá Hana Pelikánová ve studii Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu. Ve své práci vychází z vyprávění narátorů, kteří jí pomáhají proniknout do světa každodenních starostí, rozhodnutí, motivací a řešení. Dobový stav zásobování považuje za faktor, který stavbu výrazně zpomaloval. K tomu přispíval i státní monopol na stavební práce. I když se zásobování oproti dřívějšímu období zlepšilo (starší narátoři se zmiňovali o „recyklaci“ cihel, domovské výrobě malty a vápna apod.), také mladší narátoři hodnotili nedostupnost stavebního materiálu značně negativně; tato nedostupnost ovlivňovala životní rytmus, jelikož situace v tomto směru vyžadovala vyvíjení neustálé aktivity. „Tak jsme jezdili vybírat třeba půlky cihel do Krnova do cihelny. … a kdyby manželka nebyla na telefonu na tom okrese a nemohla zjišťovat z práce, co kde mají, abychom to mohli koupit, tak já nevím, jak bychom to postavili.“ 140 Stavba byla finančním nákladem, se kterým se musel stavitel a jeho rodina vypořádat. Potřebné finanční prostředky nebylo v mnohých případech možno získat pouze ze základní mzdy v zaměstnání, nebylo tedy výjimkou, že stavitelé pracovali přes čas nebo dělali tzv. melouchy. To bohužel vedlo k dalšímu zkracování jejich volného času. Některé podniky vycházeli svým zaměstnancům vstříc, například jim dávali k dispozici nákladní auta k odvozu stavebního materiálu nebo možnost odprodání vápna nebo cementu. To se samozřejmě týkalo pouze podniků a závodů, které měly takové možnosti. 141

139

OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 260-267. 140 PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 284-326. 141 OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 260-267.

40

Mnoho narátorů rovněž zavzpomínalo na mrzutosti spojené s frontami a zapisováním se do pořadníků nejen na stavební materiál a vybavení do domů, ale i na věci každodenní spotřeby: „Ale jinak si pamatuju, že cement v té době se těžko sháněl a udělali potom jednu sobotu, že si člověk mohl zajet do Radotína pro cement vlastním autem. My jsme to chtěli vyzkoušet, tak jsme zjistili, že když jsme jeli brzo ráno, tak jednu várku jsme si naložili a druhou várku jsme už nestihli, protože tam bylo asi tři sta aut v řadě.“ 142 Podobná situace panovala také při zařizování interiérů. Podlahy, dlaždice, světla, ale i nábytek či elektroinstalační materiál často vyžadovaly cesty do jiných měst či shánění prostřednictvím známých na černém trhu, mnohdy i proto, že se dostupné kusy ne zcela shodovaly s estetickými požadavky narátorů: „A zase jsme nechtěli úplně nějaký hrůzy, tak jen ty dlaždičky nebo topení, pro takovéhle radiátory jsme jeli asi padesát kilometrů. Nebo si pamatuju, že jsme si vymysleli umyvadlo na noze. Vůbec jako koupelna, to prostě nebylo možné … Pro cihly do Týna nad Vltavou se jezdilo, což je dost daleko.“ Jeden narátor v této souvislosti prozradil svou strategii: nikam nechodil bez hotovosti, aby, pokud by se naskytla příležitost, byl „připraven“ do nově postaveného domu okamžitě nakoupit chybějící vybavení. Můžeme říci, že vypravěči nedostatkovost hodnotili velmi podobně jako náročný, ovšem nezbytný aspekt doby. 143 Kromě materiálního nedostatku se stavitelé potýkali také s omezeným „know-how“. K získání znalostí o stavbě někteří využívali dobově velmi populární publikace o svépomocném stavitelství nebo různé odborné knihy, jejichž četba jim se stavbou pomáhala. Jiní spoléhali na zkušenější členy příbuzenstva nebo známé, protože například rodiče měli většinou se stavbou zkušenosti.144

142

PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 284-325. 143 Tamtéž s. 326. 144 OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 274.

41

Mnozí z vypravěčů by se tak jistě rozpoznali v následujícím hodnocení procesu stavění z úst dělníka zaměstnaného v leteckých závodech: „…vlastně víceméně jsem neměl nic jiného než elán. Ani zkušenosti, ani peníze.“145

Slavní chalupáři v Československu O tom, že zejména chalupaření patřilo v Československu skutečně k celospolečenské zálibě, svědčí to, že kromě velkého počtu chalupářů z řad „obyčejných“ lidí, chalupařilo i velké množství slavných lidí, kteří by mohli mít zcela jiné koníčky a zájmy. Kromě tolik známých chalupářů jako byl František Nepil nebo Přemek Podlaha se k chalupářské kultuře, hlásili například Vlastimil Brodský, Naďa Konvalinková, Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, Jiří Sovák či Vladimír Renčín. 146 Velmi zajímavé je mezi slavnými chalupáři jméno bývalého komunistického prezidenta Antonína Novotného. Ten ve svých vzpomínkách sepsaných po ukončení politické kariéry Rudolfem Černým, na téma shánění chalupy a touze po ní několikrát naráží. Novotný měl totiž problém hned s nákupem chalupy, kterou chtěl podle svých slov využívat k rekreaci. Velký důraz kladl i na zahradu, která by byla součástí nákupu. Líbil se mu hlavně nápad s roubováním stromů a pěstováním včel. Jednou si tak postěžoval, že má smůlu: buď mu byla nabízena dobrá chalupa a mizerná zahrada nebo naopak. Černý komentuje situaci bývalého politika slovy: „On zbytečně zahálí, baví se opravou chalupy a tváří se, jako by starostí o včely a okopáváním stromů nevykonával bůhví jakou práci… Chvilkové nadšení pro zvelebování chalupy vyplývalo z nutnosti zabývat se něčím, co nepotřebovalo velkou námahu a hluboké přemýšlení, byl to výsledek nutnosti něco dělat. Co pro něho znamenala zahrada se stromy, když ho neustále pronásledovala chuť zapojit se do politické činnosti!“ 147 Aniž by si to možná Černý uvědomil, vyslovil komentář platný pro jistě mnohem víc chatařů a chalupářů než jen pro Antonína Novotného. Nemožnost vlastní realizace, v Novotného případě touha po návratu do politiky, vedla mnoho lidí k hledání jiné náplně 145

PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s.312. 146 ŠLOUFOVÁ, Alena a kol. Když chalupaří slavní. Praha: Baronet, 1996, 183 s. 147 ČERNÝ, Rudolf. Antonín Novotný: vzpomínky prezidenta. Česká Kamenice: PolArt, 2008, s. 270, 309, 310, 388, 389.

42

vlastní existence. Toto „zbytečné zahálení“ se týkalo daleko větší skupiny obyvatel, kteří nemohli vykonávat takové zaměstnání nebo publikovat takové výsledky své práce, jaké by si představovali.

K OTÁZCE O PŘÍSPĚVKU TZV. NORMALIZACE K ROZVOJI DRUHÉHO BYDLENÍ Pořad České televize Historie. cs: Utečeme na chalupu, je věnován aspektům rozvoje chataření a chalupaření a pozornost je zaměřena na 70. a 80. léta 20. století. Hosty pořadu byli socioložka Jana Dufková, historička Petra Schindler-Wisten a historik Miroslav Vaněk. O problematice tzv. normalizace a jejího vlivu na rozvoj chataření a chalupaření se vzájemně celkem shodují. Přestože je právě tzv. normalizace obecně často kladena za hlavní důvod pro rozvoj druhého bydlení u nás, jsou názory hostů pořadu k tomuto významu poněkud skeptické.148 Petra Schindler-Wisten, která pro svůj výzkum hojně využívá orální historii, tvrdí, že podle jejího výzkumu většina dotazovaných chalupařila již od 50. nebo 60. let, proto nelze říct, že by začali až v tzv. normalizaci, a že by tím unikali nějaké totalitní šedi. Jejich motivací byl zejména útěk z města do přírody a odpočinek od zaměstnání, potřebovali si vyčistit hlavu a manuální práce je bavily a rádi se v nich zdokonalovali. Zároveň však připouští, že zvláště v 70. letech se jednalo i o jakousi módní záležitost, kdy se někteří lidé nechali strhnout chalupářským trendem. Dále dodává, že chatařům a chalupářům byla politická situace lhostejná a spíše je zaměstnávalo, kde mají sehnat materiál na zvelebování svých chat. S tímto názorem, že lidi nelze považovat za „homo politikus“ a pojímat lidský život pouze politicky se ztotožňuje i druhý host pořadu Miroslav Vaněk. Člověk se podle něj „nerodí s tím, že se bude angažovat ve věci socialismu a míru, nebo na druhou stranu každý den neusíná a nevstává s myšlenkou, jak bude systém podrývat“. Musíme tedy na jednání lidí pohlížet z lidského hlediska. Nebezpečí přitom hrozí ve zjednodušování a škatulkování dnešní doby, kdy se řekne: normalizace je pejorativní, takže chalupaření je také pejorativní. Podle něj je potřeba vidět jestli jsou lidé v určité době aktivní, potom chalupaření, zahrádkářství, včelařství, houbaření nejsou přeci pejorativní záležitosti. I v době tzv. normalizace převládla touha lidí něco užitečného dělat a být aktivní, potom pro ně bylo chataření ideální příležitost 148

KUČERA, Vladimír. Utečeme na chalupu. Pořad České televize, internetový zdroj: .

43

pro uplatnění vlastní kreativity.149 Další důvod proč nemá chataření a chalupaření s normalizací tolik společného je čistě ekonomický. Podle Vaňka se ekonomická situace v té době zlepšila natolik, že si lidé mohli druhé bydlení dovolit, k čemuž přispěl zejména rozvoj osobní automobilové dopravy, díky níž bylo možno na chaty přepravovat různé materiály a zařízení. To by při jízdě například vlakem mohlo činit značné potíže a tyto výlety by tím pádem nebyly tolik vyhledávané. Podle něho je tedy toto období takové, že si společnost může druhé bydlení dovolit z ryze ekonomických důvodů více než v 60. letech. Jana Duffková přisuzuje tzv. normalizaci určitou roli v rozvoji chataření a chalupaření, netvrdí však, že by se jednalo o roli klíčovou. Podle ní: „normalizace rozhodně nezapříčinila sama o sobě vznik chataření a chalupaření, ale dodala tomu určité specifické zabarvení. Dnes už nelze říct, jestli by se chaty a chalupy u nás rozmohly stejně, kdyby normalizace neexistovala“. Jako hlavní motivaci uvádí touhu lidí něco vlastnit a v té době byla chata vlastně jedinou legální možností, jak toho dosáhnout. Člověk tím získal možnost seberealizace, mohl nakládat se svým časem a možnostmi podle svého uvážení a trávit čas s lidmi, které si vybral, a které měl rád. Oblibu chataření právě u nás dává do souvislosti i s tím, že právě na chatě či chalupě se rozvíjejí některé činnosti, které mají Češi obecně rádi, jako již zmiňované kutilství či houbaření. Chalupaření v období tzv. normalizace se věnuje i Trypesová. Ta dochází k závěru, že v tomto období „nabyl chalupářský trend nových rozměrů, ale společenská situace byla jen jedním (nikoli jediným) faktorem, který jej ovlivňoval. Chalupy a chaty se stávaly prostorem, kde lidé hledali náhradní náplň svého života a zapomínali na každodenní šeď. Rekreační objekty tak vyplňovaly jednu ze základních potřeb člověka, totiž mít svůj prostor, kde se člověk cítí svobodný.“ V tomto smyslu nespatřuje rozdíl mezi chalupařením a chatařením.150 Jiný názor naproti tomu zastává Milan Otáhal ve své studii Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace. A sice, že po upevnění své moci začalo normalizační vedení státu využívat tzv. společenskou smlouvu. Její podstata spočívala v tom, že lidé rezignovali na účast ve správě věcí veřejných, kterou ponechali mocenskému centru, a smířili se se ztrátou demokratických hodnot výměnou za relativní svobodu při pobytu na svých chatách a chalupách. Lidé podle Otáhala politiku pociťovali v každodenním životě, setkávali se s ní 149 150

Podobný názor o významu aktivity obyvatelstva prezentoval Cílek v pořadu ČT Retro (chaty a chalupy). TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989), s. 134.

44

všude, ve škole, v televizi, ale bránili se tím, že jí nebrali na vědomí. Před politikou dávali přednost odpočinku a zábavě. Protože režim znemožňoval lidem angažovat se v řízení veřejných záležitostí, uchýlili se do soukromé sféry a soustředili se na uspokojování svých sociálních a materiálních zájmů.151 I když politická angažovanost nebyla v tomto období možná, jistá společenská angažovanost byla v mnoha případech nutná. Motivace se samozřejmě lišily, ať již šlo o jakési „vykoupení“ z problémů, či o činnosti prováděné za účelem získávání určitých výhod. Vidíme tedy, že i mimopracovní čas byl nuceně využíván k angažovanosti v socialistických organizacích.152 Tuto skutečnost Otáhal opomíjí a o mimopracovní době se vyjadřuje jako o době, kdy normalizační režim umožňoval dělníkům, aby se realizovali podle svých představ a možností a bezprostředně nezasahoval do činností, kterým se věnovali, pokud je nepovažoval za pro sebe nebezpečné. Využití této doby poté záviselo na mnoha okolnostech, jako byly záliby nebo finanční možnosti obyvatel.153 Vágner si všímá zejména nucené změny zaměstnání a s tím související ztrátu zájmu o seberealizaci v práci. Proto si podle něj řada lidí uzpůsobila svůj životní styl specifickým způsobem – únikem do vlastního, soukromého prostředí. Rekreační objekty se pak staly místem, kde vlastníci příp. jejich rodina strávili nezanedbatelnou část roku a vzhledem k možnostem seberealizace (na rozdíl od často nekvalitního trvalého bydlení) se rekreanti nezřídka s rekreačním objektem identifikovali více než s trvalým bydlištěm, což vedlo k jakési „schizofrenii bydlení“, která se stávala podstatným rysem tehdejší společnosti. 154

151

OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 254, 255. 152 NOSKOVÁ, Jana, „Každý se musel nějak společensky uplatňovat.“ Veřejná angažovanost dělníků a příslušníků inteligence v Československu v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 242, 243. 153 OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 257. 154 VÁGNER, Jiří, Vývoj druhého bydlení v Česku in BIČÍK, Ivan. Druhé bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2001, s. 47, 48.

45

Otáhal považuje chataření a chalupaření za charakteristický rys normalizačního období, s nímž se sice setkáváme i v předchozích obdobích, ale teprve tehdy dostal novou společenskou dimenzi. V té době především prudce vzrostl počet chat a chalup v českých zemích, avšak chalupaření nabilo i politického významu, protože představovalo únik z každodenních starostí i vlivu komunistické propagandy. Na chalupách se lidé cítili svobodní, nikdo jim nepřikazoval, co mají dělat, tam se mohli realizovat podle svých představ. Režim tuto orientaci podporoval, neboť útěk do soukromí byl také výrazem toho, že se občané nechtěli společensky angažovat. Chataření a chalupaření ale ovlivňovalo život lidí i v průběhu pracovního týdne, kdy si obstarávali věci, které budou o víkendu na chalupě potřebovat.155 Holý poukazuje naopak na kritiku individuální seberealizace stranickými orgány, které ji chápaly jako morální krizi společnosti. Využívání pracovního času k obstarávání soukromých záležitostí pak bylo, podle Holého, i projevem odcizení socialistickým ideálům a společnosti, která tyto ideály zosobňovala. Kritika padala na jednotlivce, kteří dosáhli svého „soukromého komunismu“. Měli dobrá zaměstnání, dům, chatu atd.; vše, co potřebovali, byl dostatek času, aby si užili toho, co měli. Připouští ovšem, že utlumení zájmu o jakoukoli politickou a ekonomickou alternativu k existujícímu systému prosazením hmotného blahobytu

jako

symbolu

životního

naplnění

přineslo

komunistickému

systému

v Československu pozoruhodnou stabilitu. 156 Podle Otáhala z analýzy rozhovorů s dělníky vyplývá, že jejich vztah k normalizačnímu režimu byl neutrální, aktivně jej nepodporovali, ale ani proti němu nebojovali. Nezajímali se o politiku a neangažovali se, protože s normalizací nesouhlasili a také proto, že jim aktivní účast na řešení veřejných záležitostí režim neumožňoval. Protože ani práce pro ně nebyla důležitou životní hodnotou, nýbrž povinností a zdrojem prostředků k obživě i uspokojování hmotných potřeb, zůstával jim jediný prostor, do něhož moc státu přímo nezasahovala a kde se mohli realizovat a žít podle svých představ. Tím byla soukromá sféra. Důležité místo v životě tedy zaujímala mimopracovní doba. Pěstování chataření nebo chalupaření bylo častým vyplněním této mimopracovní doby. Ne vždy se ale jednalo o činnost rekreační,

155

OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 267. 156 HOLÝ, Ladislav, Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti, Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 2010, s. 35, 37.

46

především stavba chaty byla fyzicky náročná a jednalo se tedy spíše o velice aktivní odpočinek. O vztahu ke svým chatám nebo chalupám se jednotliví narátoři vyjadřovali různě. Pro některé byla chata důležitou součástí života, pro jiné nehrálo chataření nebo chalupaření v životě významnější roli. Jedna narátorka se v této souvislosti vyjádřila, že pro ni byly alfou a omegou domov a chata. Když se ještě pracovalo v sobotu, jela na chatu na Sázavě ihned po práci. Později když byly volné soboty, vyrážela na chatu hned v pátek odpoledne.157 Kalinová přináší lehce dvojsečný pohled na tuto problematiku. Podle ní byl „soukromý způsob využívání volného času“, zejména masové rozšíření chataření, předmětem kritiky a byl nejvyššími orgány odsuzován. Na druhou stranu podle Kalinové „tuto formu individuálního trávení volného času státní moc tolerovala i jako jednu ze zbraní proti narůstání krize hodnot“.158 Pan JL na dotaz jestli tzv. normalizace nějak významně ovlivnila jeho, jako chataře odpověděl, že na to neměla vliv. Připustil však opětovné zpřísnění režimu. „Za Novotného bylo možné vyjíždět do zahraničí. Člověk si sám poslal zvací dopis a nikdo už příliš nezkoumal, zda je pravý, a tak se mohlo jezdit ven i každý rok.“ To v 70. letech to již možné nebylo, a proto se lidé opět navrátili k ježdění na chaty nebo chalupy.159 Názory na příspěvek tzv. normalizace k rozvoji chataření a chalupaření se různí. Pro některé autory je chataření a chalupaření téměř zbaveno politického nádechu, pro jiné s politikou velice úzce souvisí. Jednotícím prvkem je lidská potřeba aktivity, která byla režimem potlačena, a bylo možné ji nacházet takřka výlučně až v mimopracovní době.

CHATAŘENÍ PO ROCE 1989 S MOŽNÝMI VYHLÍDKAMI DO BUDOUCNA Chataření a chalupaření byl po roce 1989 předpovídán zánik z různých důvodů. Původně se předpokládalo, že se od počátku 90. let situace radikálně změní jak proto, že lidé už na tuto formu trávení volného času nebudou odkázáni, že si budou raději vybírat ze stále se rozšiřující škály jiných činností, jejichž realizace dříve nepřicházela v úvahu, tak proto, že

157

OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 268, 280, 281. 158 KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 60, 61. 159 Rozhovor s panem JL (nar. 1940) se uskutečnil v červnu 2012.

47

pro mnoho rodin se postupně stane ekonomicky neudržitelné financovat dvě bydliště (s veškerými náklady na provoz, údržbu, daně atd.), a lidé budou čas, peníze a energii zkrátka investovat do něčeho jiného. Je pravda, že zejména na začátku 90. let nastala určitá redukce počtu, popřípadě i zanícení chatařů a chalupářů (v podstatě zcela podle uvedených dvou hlavních původních předpokladů), ale v současné době to není nic natolik dramatického, aby to ohrozilo podstatu chataření a chalupaření.160

Nové trendy chataření a chalupaření Proč je tedy chataření a chalupaření u nás stále živé a chaty nejsou výjimečnou stavbou?161 Podle mého názoru převládá u starší generace stále zvyk jezdit na víkend na chalupu a také stále vyhledávají činnosti, jako je zahrádkaření pro vyplnění svého volna. Jejich zahrádky jsou často již dlouhodobě pěstované a propracované, takže se jich nechtějí zbavovat. Na chatě strávili kus svého života a nevidí tedy důvod, proč by se na tom mělo něco měnit, nejezdí tam třeba už tak často, ale této možnosti se nevzdávají. Vztah k určitému místu je často patrný i u generace dětí těchto chatařů. Ti buď vyhledávají svou novou chatu v oblasti, kam byli zvyklí jezdit jako děti nebo přebírají staré chaty po svých rodičích či prarodičích. Při přebíraní dědictví musí často vyplácet ostatní příbuzné, takže se nejedná o pouhé převzetí chaty. Přesto raději přistoupí sami ke koupi, než aby se do těchto objektů stěhovali cizí lidé.162 I u mladých chatařů hraje samozřejmě roli to, že jsou zvyklí na chaty jezdit a z dětských let tam mají často kamarády, kvůli kterým udržují své chatařské zvyky. Tyto zvyky byly v rodinách udržovány i po revoluci takřka v nezměněném rytmu a udržely se tak i do příštích let. Když se k tomu přidá kladný vztah k činnostem spojeným s pobytem na chalupě, je pochopitelné, že chatařů je u nás stále dost. Navíc přichází i noví chataři, kteří však raději vyhledávají regiony s vysokou nabídkou rekreačních aktivit a dobrou dostupností. 163

160

DUFFKOVÁ, Jana, Česká dovolená na konci 20. století. Internetový zdroj: . Citováno dne 7. 12. 2013. 161 Podle sčítání lidu, domů a bytů je na našem území 166 760 neobydlených domů sloužících k rekreaci (údaje z roku 2011). Internetový zdroj . 162 To je příklad i pana JL (nar. 1981), který koupil chatu po svých prarodičích, na kterou byl zvyklý jezdit. Od dědiců, kteří o ni neměli zájem. 163 VÁGNER, Jiří, FIALOVÁ, Dana. Regionální diferenciace druhého bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 226240.

48

To vysvětluje proč se, chatařský a chalupářský realitní trh v období 1990 – 1997 příliš nepohnul. Přílišný zájem není ani na straně kupujících. Zájem kupovat už totiž nemá dnes každá rodina – jednak proto, že značná část domácností chatu či chalupu už má, jednak proto, že ten kdo ji nemá, nedisponuje potřebnými finančními prostředky na koupi. Kupují tedy spíše lépe situované rodiny, které si mohou dovolit utratit za objekt i více než milion korun. Zato však požadují to nejlepší. Není-li nemovitost výjimečná něčím jiným, pak musí být u vodní plochy (kvůli koupání) nebo přímo v horách (kvůli lyžování)164 Finanční náklady spojené s chatou nebo chalupou byly také jedním z argumentů pro konec tohoto fenoménu, udržování dvou paralelních domácností se zdálo být ekonomicky neúnosné. Řekla bych, že situace je spíše taková, že opravdu podstatnou položkou se stává pouze samotný nákup nemovitosti, ostatní výdaje se dají držet velmi nízko. Samozřejmě zaleží na majiteli chaty, jaký chce mít komfort, ale náklady nemusí šplhat do vysokých čísel. Finance tedy závisí na každém jednotlivém majiteli rekreačního objektu. Přesto jsou lidé dnes ochotni investovat stamiliony do různých sekaček na trávu, nářadí, stavebních materiálů, sazenic, či semínek. Tato oblast obchodu pak patří i v době ekonomické stagnace k prosperujícím odvětvím. Lidé, kteří se dostanou do finančních problémů, tak podle Vavroně raději prodají auto, rodinné šperky a obrazy než chatu či chalupu, kde se tolik napracovali a do které tolik investovali.165 Lidé – příjmově nižší a střední vrstvy se dokáží uskrovnit v mnohém jiném, ale pokud to není nezbytně nutné, na svůj majetek nechtějí sahat. Paradoxně i mezi rodinami, které se subjektivně považují za chudé, se najde řada takových, které mají nějaký rekreační objekt. 166 To jistě také svědčí o tom, že je chata nebo chalupa i dnes důležitou součástí života mnohých rodin.

164

BAUTZOVÁ, Libuše, Drahé hobby chudých Čechů? Chaty a chalupy in Ekonom č. 32, Ekonomia, Praha, 1998, s. 14, 15. 165 VAVROŇ, Jiří, Češi zůstali národem chatařů a chalupářů, nově i kvůli byznysu. Internetový zdroj: . citováno dne 7. 12. 2013. 166 BAUTZOVÁ, Libuše, Drahé hobby chudých Čechů? Chaty a chalupy in Ekonom č. 32, Ekonomia, Praha, 1998, s. 14, 15.

49

Podle některých se český fenomén chataření a chalupaření téměř nezměnil, pouze se místo Receptáře nejen na neděli Přemka Podlahy staly jeho symbolem dnes tolik oblíbené „hobby markety“.167 Pro vysvětlení obliby chataření v 90. letech 20. století nám může sloužit i průzkum agentury STEM, ze kterého vyplývá, že v roce 1999 bylo pro 42 % dotazovaných (občanů ve věku nad 18 let reprezentující dospělou populaci České republiky) důležité postarat se sami o produkci potravin pro vlastní spotřebu. 168 Pro takové lidi, kteří žijí ve městech, ale přesto chtějí pěstovat vlastní potraviny je zahrádka na chalupě stále ideální příležitost, stejně jako tomu bylo dříve. Rozhodující dnes již není ani tak cena ovoce či zeleniny, i když i tady s klesajícími příjmy hraje svoji roli. Významná je hlavně skutečnost, že „pěstitel“ přesně ví, čím zalévá, jaká hnojiva (pokud vůbec) používá. „Jeho ovoce a zelenina“ je prostá pesticidů, různých dalších chemických látek. Navíc je pěstování zdrojem radosti. 169 Marie Pourová mluví o celosvětovém trendu návratu k přírodě a bezprostřednímu harmonickému soužití s ní, jako o důvodu pro pokračující venkovskou rekreaci. 170 Dnešní chataření prochází samozřejmě změnami, které jsou charakteristické pro vývoj tohoto fenoménu. Podle Vágnerova výzkumu vlastníků rekreačních objektů, lze vysledovat jisté obecné změny, které se udály během posledních desetiletí a mohou být klíčové i pro další vývoj druhého bydlení na našem území. Mezi takové změny patří například již zmiňované stírání rozdílů mezi druhým a trvalým bydlením, rozšiřování druhého bydlení i do vzdálenějších oblastí nebo využívání druhého bydlení za účelem pronájmu či tzv. timesharingu171 objektů. V posledních letech až jedna pětina majitelů neodmítá v budoucnu

167

POKORNÝ, Jakub, Chalupářů je víc než za socialismu. Rájem jsou střední Čechy. Internetový zdroj . Citováno dne 7. 12. 2013. 168 HUK, Jaroslav. Včera hrušky a zelí, dnes trávník s bazénem in Přítomnost č. 2, 2002, s. 32-33. 169 VAVROŇ, Jiří, Češi zůstali národem chatařů a chalupářů, nově i kvůli byznysu. Internetový zdroj: . citováno dne 7. 12. 2013. 170 POUROVÁ, Marie. Agroturistika. CREDIT Praha, 2002, s. 49. 171 Time-sharing ve velmi volném překladu znamená výměnnou intervalovou rekreaci. Je to specifická varianta nájemní smlouvy – > pronájem nemovitosti nebo její části na dobu určitou, a to k opakovanému (např. každoročnímu) užívání v průběhu předem určeného časového období (např. pronájem části hotelového komplexu, apartmánu, vily). V posledních letech se tento typ najímání si budov rozšiřuje především v rekreačních oblastech přímořských států, ale objevuje se i u nás. Laicky řečeno jde o to, že uzavřete smlouvu,

50

komerční využití svých chat, zejména v turisticky atraktivních oblastech. Od počátku 90. let stále narůstají tendence přeměny funkce objektu druhého na objekt trvalého bydlení nebo alespoň dlouhodobého sezónního využívání. K tomu je vede zejména bytová situace velkoměst, možnost výdělku pronájmem bytu nebo je to alternativa více-generačního bydlení. Stále také roste počet těch obyvatel měst, kteří připouští v budoucnu možnost trvalého bydlení na venkově, zvláště pokud by se zlepšila dostupnost, infrastruktura. Další změnou, kterou chataření prochází, je rostoucí nezájem nových mladých chatařů o historicky nejstarší oblasti chatových osad. Vyhledávají spíše nové prostředí s rozvinutými rekreačními službami. Mladší generace také ztrácí zájem o více-generační využívání chat a chalup. To vše je potencionálně nebezpečné právě pro nejstarší chatové oblasti, kterým hrozí zánik díky stárnutí jejich současných majitelů.172 Za novou chatařskou a chalupářskou zálibu můžeme považovat dnes tolik oblíbené zahradní grilování. Televizní pořady věnované tomuto tématu patří mezi nejoblíbenější s velmi vysokou sledovaností. Totéž platí o knížkách o zahradě, kutilství či zahradním vaření. 173 Podle Bautzové by si během 90. let řada lidí dopřála to potěšení trávit čas na chatě či chalupě, neboť jim kontakt s přírodou ve velkém městě chyběl – chyběl jim však i čas. Práce o sobotách a nedělích se stala pro mnohé běžným standardem, ať už ze zvyku získaného v posledních několika letech, nebo z nutnosti. 174 Rozvoj moderních technologií posledních několika let, zejména mobilních sítí a internetu, může paradoxně pomoci chataření a chalupaření v dnešní modernější podobě. Lidé, kteří mají zcela či alespoň z části svobodné povolání, mohou využít nových možností, které jim umožňují pracovat doma, a výkon povolání z chaty nebo chalupy se pro ně pak stává příjemnou změnou v pracovním rytmu.

která vám umožní užívat např. každý rok v určený čas (např. od 1. 7. do 14.7) předem určenou budovu, apartmán apod. 172 VÁGNER, Jiří, FIALOVÁ, Dana. Regionální diferenciace druhého bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s 238-239. 173 VAVROŇ, Jiří, Češi zůstali národem chatařů a chalupářů, nově i kvůli byznysu. Internetový zdroj: . citováno dne 7. 12. 2013. 174 BAUTZOVÁ, Libuše, Drahé hobby chudých Čechů? Chaty a chalupy in Ekonom č. 32, Ekonomia, Praha, 1998, s. 14, 15.

51

Dovolená na chatě či chalupě Chata či chalupa si uchovala i svou pozici při rozhodování o dovolené. V dnešní době se stala levnou alternativou dovolené, protože veškeré náklady spojené s pobytem se dají shrnout do dopravy a stravy, což je nesrovnatelné s jinými druhy dovolených, ať v České republice nebo v zahraničí. I při porovnání pouze cesty, její délky a náročnosti, vychází chata či chalupa jako pohodlně dosažitelný cíl, ať již sledujeme čas strávený na cestě nebo náklady na ni.175 Podle Duffkové o nezdolnosti a „nenasycenosti“ řady chatařů a chalupářů svědčí i to, že v roce 1996 z osob, jejichž rodina vlastní chatu či chalupu, plných 44 % souhlasilo s tím, že nejlepší dovolená je právě na chatě. Tradičně český způsob dovolené na chatě či chalupě přežil rok 2000 a stále patřil mezi často realizované dovolené, zejména pro vrstvy obyvatelstva na střední ekonomické úrovni. Nejčastěji právě s chatařskou či chalupářskou dovolenou souvisel také u nás dosti rozšířený fenomén tzv. utilitární dovolené. Základní variantou utilitární dovolené, tedy způsobu, jak na dovolené nejen ušetřit, ale spíše získat, vytvořit nějakou materiální hodnotu, je využívání času dovolené pro různé opravy a úpravy bydliště, ať se jedná o byt či dům na trvalé adrese (tedy v případě těch, kteří dovolenou tráví alespoň částečně doma), či o chatu/chalupu (v případě chatařů/chalupářů). Průzkum z roku 1996 říká, že více než 60 % Čechů se ztotožnilo s tvrzením „Alespoň část dovolené zpravidla použijeme na opravy a údržbu bytu, chaty či chalupy.“176 Je ovšem otázka, co se z chataření a chalupaření coby způsobu trávení volného času a dovolených stane, jestliže bude i nadále pokračovat nynější trend širšího využití chat a chalup. Vágner upozorňuje na to, že možnosti soukromého podnikání ovlivňují nejen přímo vlastnictví objektu druhého bydlení, ale také rozvoj všech forem rekreace a služeb. Objekty dříve sloužící pouze k individuální rekreaci začínají být využívány k jiným účelům. Část takových objektů se mění ve volná soukromá ubytovací zařízení, nejčastěji penzionového typu.177

175

Cestováni za hranice na většinu víkendů, jistě není v možnostech mnoha rodin, proto opět zůstávají chaty a chalupy schůdnou alternativou pro odpočinek o víkendu. 176 DUFFKOVÁ, Jana, Česká dovolená na konci 20. století. Internetový zdroj: . Citováno dne 7. 12. 2013. 177 VÁGNER, Jiří, Vývoj druhého bydlení v Česku in BIČÍK, Ivan. Druhé bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2001, s. 47, 48.

52

Další úbytek objektů druhého bydlení spočívá v tom, že si řada lidí své původně pouze rekreační, a tedy sezónní bydliště připravuje pro trvalý pobyt (přinejmenším po odchodu do důchodu); mladí lidé nemající dostatek financí na pořízení nového bytu si kupují starší domky (včetně rekreačních domků, chat a chalup), které rekonstruují jako své trvalé bydliště. Chata či chalupa situovaná blízko velkého města může nahradit finančně mnohem náročnější bydlení v příměstských satelitních městečkách se všemi jejich výhodami klidného a kvalitnějšího životního prostředí venkova a snadné dosažitelnosti pracovních a kulturních příležitostí blízkého města.178

ŠEDÁ EKONOMIKA V OBLASTI CHATAŘENÍ A CHALUPAŘENÍ Pro zkoumání šedé ekonomiky musíme nejprve stanovit její definici. Touto problematikou se zabývá mnoho českých i zahraničních autorů. Při stanovení definice se autoři potýkají s několika problémy. Jak uvádí Fassmann již samotné množství termínů, které bylo různými autory použito pro vykreslení tohoto sektoru ekonomiky, značí problém nejednotnosti definice tohoto pojmu. 179 Fassmann nabízí svou definici tohoto sektoru ekonomiky: „Stínovou ekonomiku můžeme charakterizovat jako ty příjmy resp. činnosti, jejichž nejbytostnějším zájmem je, aby zůstaly skryty (alespoň před orgány státního represivního aparátu), dále neformální aktivity nebo transakce, které nezahrnují platby a které jsou určeny ušetřit nákupy, a konečně ty činnosti, které v konečném důsledku sice vedou k oficiálním příjmům, ale jejichž samotný zdroj, či lépe řečeno cesta jejich nabytí, je v rozporu s platnými zákonnými pravidly, nařízeními a dohodami.“ 180 Někteří autoři používají širší a užší definici šedé ekonomiky. Užší definice potom zahrnuje nezaznamenané produkční aktivity, které přidávají hodnotu a měly by být zahrnuty v HDP. Sem můžeme zahrnout soukromé aktivity domácností, které nejsou nijak zaznamenávány. Širší definice pak zahrnuje i neplacení daní. 181

178

DUFFKOVÁ, Jana, Česká dovolená na konci 20. století. Internetový zdroj: . Citováno dne 7. 12. 2013. 179 Tomuto sektoru jsou dávány různé přívlastky: černý, šedý, neoficiální, neformální, duální, paralelní, podzemní, skrytý, druhý, stínový atd. 180 FASSMANN, Martin, Stínová ekonomika a práce na černo. Praha: Sondy, 2007, s. 25. 181 FREY, Bruno, S., SCHNEIDER, Friedrich, Informal and Underground Economy, internetový zdroj: . Cit. dne 18. 12. 2013.

53

Nelegální trh za socialismu zahrnoval trh zboží i pracovních sil, dotýkal se i dělníků, z nichž mnozí byli fakticky drobnými podnikateli uvnitř státních podniků. 182 Pokud si pracovníci nemohli z práce přímo něco odnést, často alespoň využívali možnost použít stroje a součástky pro osobní účely.183 Korupci a úplatky mohli využívat především pracovníci v úřadech a na nejvyšších místech vládnoucí hierarchie. 184 Na černém trhu byly tedy kromě zboží a peněz směňovány také práce, služby a sociální kapitál vlivných osob. 185

Činnosti spadající do sféry šedé ekonomiky v problematice zkoumání chataření a chalupaření Autorka bude vycházet z výše uvedené definice šedé ekonomiky a pokusí se poukázat na konkrétní činnosti, které spadají do sféry šedé ekonomiky z pohledu chataření a chalupaření v době socialismu. První kategorii představují činnosti prováděné za účelem stavby nové chaty nebo rekonstrukce staré chaty či chalupy. Tyto činnosti jsou prováděné buď majitelem konkrétního objektu nebo zjednaným pomocníkem/y. Pokud jde o fyzickou práci majitele, není tato nijak peněžně ohodnocena. Pokud jde o práci vykonanou jiným pracovníkem, může být práce honorována penězi, jinými produkty nebo oplacena jinou prací. U fyzických prací vykonaných při stavbě nebo rekonstrukci se vesměs jedná o legální činnost vykonanou nelegálním způsobem (melouchy). Otázkou zůstává, jestli máme počítat i práci, která nebyla zaplacena penězi, i když být mohla, ale byla vykompenzována jinými protislužbami. Při zkoumání sektoru stavby chat a chalup můžeme často narazit i na případy, kdy za vykonanou práci nebylo zaplaceno vůbec, a to v případech, kdy šlo o jakousi rodinnou či sousedskou výpomoc, za kterou si rodinní příslušníci či sousedé zaplatit nedají. V takovém případě se totiž nejedná o tzv. práci na černo (melouchy), kterou lze mezi prvky šedé ekonomiky snadno zařadit. Práce na černo neboli nehlášená (profesionální) práce 182

KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 61. 183 SCHINDLER-WISTEN, Petra, „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ – rodina v komunistickém Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 393. 184 KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 61. 185 ŠTĚPÁNEK, Václav a kol., Starý Poddvorov: dějiny obce, Obec Starý Poddvorov, Starý Poddvorov, 2010, s. 288.

54

pro cizí osoby či subjekty představuje jakékoli placené činnosti, které jsou zákonné, pokud jde o jejich povahu, ale které nejsou ohlášeny veřejným úřadům. Vyloučení výše uvedených neplacených aktivit z definice práce na černo ovšem neznamená její vyloučení z prvků šedé ekonomiky. Podle Fassmanna představují práce v domácnosti a aktivity určené pro vlastní spotřebu systém subsistenční ekonomiky, který je zajímavou, avšak nejméně zmapovanou oblastí šedé ekonomiky. V jeho pojetí, chápeme aktivity tohoto sektoru poněkud šířeji, nežli v úzkém slova smyslu „domácí“. Subsistenční ekonomika obsahuje tři relativně nezávislé okruhy činností. A sice práci pro sebe a domácí práci, výměnný obchod a naturální směnu, specifickou práci dobrovolníků a vzájemnou práci. Pro všechny tyto činnosti je typické, že zastupují produktivní činnosti provozované členy jiných domácností, bez ohledu na možné příbuzenské vztahy. V zásadě jde o bezplatnou práci, a pokud je placená, neřídí se vztah práce a odměny ryze tržními principy. Směna probíhá převážně na základě norem reciprocity, lokálně a sociálně velmi rozmanitých.186 Druhou kategorií jsou aktivity spojené s držbou chaty nebo chalupy, které jsou nelegální. 187 Jedná se zejména o neplacení daně z nemovitosti a získávání potřebného materiálu pro stavbu nebo rekonstrukci krádeží. Autorka této práce tedy rozlišuje mezi třemi skupinami činností: legální, pololegální, zcela nelegální. Do legální skupiny můžeme zařadit práce vykonané svépomocí, pomocí druhých lidí neohodnocenou penězi. Pololegální skupina zahrnuje činnosti, které jsou ve své podstatě legální, jsou však vykonány způsobem, který považujeme za nelegální. Tedy odvedené práce ohodnocené penězi, které nejsou dále vykázány. V době socialismu se tedy jednalo o práce vykonané za úplatu nejčastěji mimo pracovní dobu. Vykazovat takovou činnost sice nebylo možné, ale nelegální zůstávala. Poslední skupinou jsou nelegální činnosti jako již zmíněné krácení daně z nemovitosti nebo krádeže stavebního materiálu.

186

FASSMANN, Martin, Stínová ekonomika a práce na černo. Praha: Sondy, 2007, s. 187. Stranou přitom necháváme aktivity spojené s držbou chaty spojené s vykonáváním nelegálních aktivit v prostorách chaty (pěstování drog). 187

55

Všechny výše uvedené činnosti lze považovat za ty, které se běžně uvádí jako činnosti spadající do definice šedé ekonomiky. Pro účely zkoumání chataření a chalupaření je jejich výčet pouze poněkud zkrácen. První skupina činností, kterou autorka definuje, jako činnosti legální spadá z dnešního pohledu do kategorie šedé ekonomiky. Za socialismu ovšem nebyla stavba chaty či oprava chalupy prováděná svépomocí brána jako nic neobvyklého, naopak jinak si šlo tento proces jen těžko představit. Dokonce státní orgány ve svých směrnicích projevovaly vůli, aby různé činnosti, např. bourání starých budov v obcích, byly vykonány občanskou svépomocí v rámci různých brigád. Podobně to bylo i s výstavbou společného zařízení v chatových osadách, která se měla „provádět především svépomocí vlastníků jednotlivých rekreačních chat.“ 188 Podle Zídkové se stínová ekonomika zkoumá většinou ve dvou souvislostech. Jednak pro zjištění skutečně vyprodukovaného HDP, jehož správná výše je důležitým makroekonomickým ukazatelem, a jednak v souvislosti s daňovými úniky, jejichž omezení je zásadní pro zlepšení příjmu veřejných rozpočtů i zvýšení daňové spravedlnosti. 189 Z pohledu skutečně vyprodukovaného HDP zařazujeme do sféry šedé ekonomiky všechny výše uvedené aktivity. Jejich zjištění (navíc zpětné) je však jen velmi obtížné, pokud vůbec možné. Při vyčíslování rozsahu šedé ekonomiky se proto jedná vždy pouze o odhady.

Odhady rozsahu šedé ekonomiky Kalinová ve své práci uvádí, že se podíl pracovních příjmů na celkových příjmech od roku 1960 do roku 1985 zmenšil ze 70 % na 61 %. Relativní snížení „tržního rozdělování“ bylo v těchto letech kompenzováno skrytým rozdělováním. Ve skutečnosti byly i pracovní příjmy vyšší než oficiálně vykazované. K nim patřily příjmy řemeslníků z tzv. fušek, příjmy pracovníků ve službách ze spropitného a příjmy z produkce domácího hospodářství. Hodnota melouchů jen při stavbě domů a chat byla v období druhé poloviny 80. let 20. století odhadnuta na 3 miliardy Kčs ročně. Celkově se pololegální a nelegální příjmy

188

SOkA Semily, ONV Turnov, kt 189.; VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970, s. 7. 189 ZÍDKOVÁ, Hana, Diskuze k odhadům stínové ekonomiky. Internetový zdroj: <www.vse.cz/polek/download.php?jnl=aop pdf=384.pdf>; citováno dne 4. 12. 2013.

56

z melouchů odhadovaly na 6 miliard Kčs ročně (plus rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a úplatky). Z rozsáhlé analýzy provedené Ministerstvem práce a sociálních věcí začátkem 80. let se ukázalo, že mimopracovní příjmy z šedé ekonomiky se od poloviny 70. let do začátku 80. let zvýšily z 6 miliard na 20 miliard Kčs ročně. Příjmy mnohých pracovníků z tohoto zdroje byly až šestinásobně vyšší než jejich nominální příjmy z oficiálního zaměstnání. Bylo vyčísleno, že kdyby tyto příjmy byly zdaněny, stát by získal až 5 miliard korun do státního rozpočtu. 190 Fassmann v článku Fondy stínové ekonomiky pojednávajícím o rozsahu stínových aktivit v období konce 80. let 20. století odhadoval příjmy z melouchaření a sousedské výpomoci na 4,8 – 5,3 miliard Kčs ročně, z toho na stavební profese připadalo 3,8 – 4,1 a na opravy 1 – 1,2 miliard Kčs ročně. Pokud šlo o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, byl jeho odhad 0,7 – 1,4 miliard Kčs ročně. 191 Celkový rozsah neoficiální ekonomiky byl v Československu, podle odhadů Freye a Schneidera, kolem 10 % HDP, což představuje výjimku ve srovnání s dalšími transformujícími se státy v Evropě, kde je rozsah neoficiální ekonomiky odhadován kolem 25 % HDP. 192

Motivy k využívání práce „fuškařů“ a „melouchářů“ širokou veřejností V prostředí socialistického státu bylo jen velice těžké nevyužívat uvedené pololegální činnosti v běžném životě a to tím spíše, když se člověk rozhodl začít něco budovat. S výjimkou neplacení daní byl stavitel nucený využívat služby svého okolí, které spadaly do sféry šedé ekonomiky, tedy i tzv. meloucháře a fuškaře. V socialismu byly běžné centralizované služby oficiálního sektoru, které však nepodléhaly veřejné kontrole a bylo je možné sehnat jen s problémy, což následně vedlo k jejich uniformitě a nízké kvalitě. Mezi spotřebiteli tato situace často vedla ke korupčnímu

190

KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 58 - 60. 191 FASSMANN, Martin, Stínová ekonomika a práce na černo. Praha: Sondy, 2007, s. 107. 192 FREY, Bruno, S., SCHNEIDER, Friedrich, Informal and Underground Economy, internetový zdroj: . Cit. dne 18. 12. 2013.

57

jednání a pohybu v oblastech šedé ekonomiky, jako bylo již zmíněné melouchaření, korupce a klientelismus. 193 Hlavním motivem řemeslníků a dělníků pro příjímání melouchů byla nízká mzda, kterou pobírali v zaměstnání. Vraný uvádí, že v „normalizovaném“ Československu vzrostla za celé období 1970 – 1988 zprůměrovaná reálná mzda194 pouze o 0,8 %.195 Pullmann uvádí jako základní téma kritiky socialistického zřízení v dělnickém prostředí právě výši a strukturu odměňování. Jeho výzkum pochází z konce 80. let, tento problém měl však dlouhodobý horizont. Podle Pullmanna se jednalo o konstantní prvek dělnických stížností, stavějící do protikladu namáhavosti práce a jejího nízkého finančního ohodnocení. Zpravidla to byla hned první reakce, když se dělníkům naskytla možnost projevit své mínění. 196 Neoficiální příjmy na druhou stranu do značné míry kompenzovaly absenci legálního drobného soukromého podnikání a byly jednou z příležitostí zvyšování životní úrovně či zbohatnutí. 197 Růst v neoficiálním sektoru, tak daleko předstihl růst ve stagnujícím oficiálním sektoru.198 Motivace k využívání služeb melouchářů jsou také relativně zřejmé. Názory tehdejších stavitelů popisuje Pelikánová: „O možnosti objednat si jisté specializované práce či mechanizaci od státních stavebních podniků narátoři samozřejmě věděli, ovšem žádný z nich se o ní nevyjádřil v pozitivním smyslu. Oficiální služby v oblasti stavebnictví nejenže byly těžko dostupné (i po finanční stránce), ale vypravěči museli počítat s neefektivně

193

PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 293, 294. 194 Vývoj reálné mzdy dle oficiálního indexu životních nákladů (+1,31) a dle pohybu průměrných cen (+0,31). 195 VRANÝ, Jiří, Hospodářská stagnace a sociální napětí ve státně monopolních ekonomikách in VÁŇA, Daniel (ed.), Systé centrálně plánovaných ekonomik v zemích střední a jihovýchodní Evropy a příčiny jeho rozpadu, Vysoká škola ekonomická, Praha, 1995, s. 44. 196 PULLMANN, Michal. Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu. Vyd. 1. Praha: Scriptorium, 2011, s. 133. 197 PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 293, 294. 198 GELDERN VON, James, The Underground Economy, internetový zdroj: . Cit. dne 18. 12. 2013.

58

dlouhými dodacími lhůtami a o samotném provedení se zmiňují jako o nekvalitním. Fakt, že narátoři konfrontovaní s těmito skutečnostmi volili spíše soběstačnost, proto neudivuje.“ 199 Fassmann v této souvislosti uvádí výsledky průzkumu kvality placených služeb v Československu. Pohled na cenovou úroveň a kvalitu poskytovaných služeb byl víceméně shodný u všech typů služeb poskytovaných daným způsobem. Tři čtvrtiny respondentů využívajících tuto formu služeb uvedly, že ceny nelegálně provedených prací byly nižší než v oficiálním sektoru. Dalších zhruba 13 % respondentů pak považovalo tyto služby za stejně nákladné. Co se týče kvality, zhruba 50 % respondentů uvedlo, že služby poskytované touto formou byly kvalitnější než při poskytnutí oficiální organizací a dalších 37 %, že byly zhruba na stejné kvalitativní úrovni. Každopádně však byly tyto služby v téměř 90 % případů dříve hotové než při využití služeb oficiální firmy. 200 Lidé byli nuceni volit mezi zákonnými formami služeb, které ovšem slibovaly selhání a mezi nelegálními způsoby umožňujícími dokončení projektů. Podle von Gelderna tato volba okrádala členy společnosti o jejich smysl pro občanskou bezúhonnost. 201 Výrobky a služby považované cenově za nadstandardní byly navíc nedostatkové, některé bylo možné získat jen na neoficiálním tzv. černém trhu. Výhodou zadávání práce „fuškařům“ bylo i to, že poskytovali komplexní služby včetně dodávek materiálu sice pochybného původu, ale žádoucího. 202 Problematiku svépomocných staveb shrnuje Pelikánová ve studii opírající se především o osobní vyprávění několika desítek narátorů. Podle ní to bylo právě proto, že soběstačnost při natolik komplikované činnosti jakou je stavba měla své jisté meze, musely být specializovanější práce vykonávány profesionály. Ti se nejčastěji sháněli prostřednictvím známých nebo osob jimi doporučených z řad „zakázaných“ řemeslníků „živnostníků“. Zedníka „na víkend“ tak měla skutečně každá domácnost a tyto melouchy převážně nebyly pojímány negativně, spíše naopak, umožňovaly urychlit stavební proces či ho vůbec zahájit. 199

PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 293, 294. 200 FASSMANN, Martin, Stínová ekonomika a práce na černo. Praha: Sondy, 2007, s. 106. 201 GELDERN VON, James, The Underground Economy, internetový zdroj: . Cit. dne 18. 12. 2013. 202 FASSMANN, Martin, Stínová ekonomika a práce na černo. Praha: Sondy, 2007, s. 106.

59

V kombinaci se „svépomocnou výpomocí“ v rámci podniku přicházíme právě k tradovanému obrazu zejména normalizačního období, jemuž vévodily šmeliny, melouchy a rozkrádání socialistického majetku. Tato skutečnost však narátory nebyla vnímána příliš negativně. Melouchaření se v rozhovorech objevuje spíše jako svého druhu revanšismus a je hodnoceno jako nezbytnost, kterou zavinil nedostatek kvalitních služeb a výrobků. 203 Rub tohoto fenoménu ovšem vyjádřila narátorka muzejnice, tedy příslušnice inteligence, která pociťovala jisté znevýhodnění lidí zaměstnaných v jiných než technických či manuálních oborech. Konstatovala, že ne všichni měli k takto pojatému dobovému revanšismu vhodné „profesní“ předpoklady: „Zedníci se měli moc dobře, poněvadž měli fušky. Řemeslníci také. Oni si odpracovali v těch svých státních podnicích … nebo Stavební podnik města Brna, tam dělali od šesti do dvou a pak šli na fušky. Čili oni měli peněz neúrekom. Tak jako ti zemědělci. Zemědělci v podstatě, já si nemyslím, že se nenadřeli, nadřeli se, všichni se nadřeli, ale zase když se to porovnalo, třeba s těmi řekla bych intelektuály nebo kulturními, my jsme neměli čím, kromě peněz jsme neměli čím se revanšovat. No přece ode mě by nikdo nechtěl přednášku, za přednášku mně přece nepůjde postavit půl chaty. To by nešlo.“204 Melouchaření se však netýkalo pouze řemeslných služeb. Paní RK vzpomíná, že její otec, povoláním architekt si přivydělával kreslením projektů na zakázku. Většinou se jednalo o rodinné domy, ale v několika případech i o chaty.205 Kritiku takového systému přináší von Geldern, který si všímá skutečnosti, že akvizice spotřebitelských služeb (opravy spotřebičů a automobilů nebo zdravotnických služeb) a bydlení, obchodování s nedostatkovým zbožím (džíny, cigarety) byly na stejné úrovni s trestnou činností, jako obchod s drogami nebo „pančovaným“ alkoholem. Prakticky každý občan se stával trestně stíhatelný.206

203

PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 312-315. 204 Tamtéž, s. 315. 205 Rozhovor s paní RK (nar. 1956) proběhl v prosinci 2013. 206 GELDERN VON, James, The Underground Economy, internetový zdroj: . Cit. dne 18. 12. 2013.

60

Veřejností byly tedy tyto služby tolerovány a v mnohých případech vítány. Oficiální orgány však takové činnosti postihovaly. Ze zpráv okresních národních výborů vyplývá, že ke stíhání fušerů došlo zejména na úseku malého (místního) hospodářství a v odboru dopravy a průmyslu. Mezi lety 1957 a 1958 zaznamenaly úřady nárůst melouchaření a rozkrádání socialistického majetku. Tento nárůst byl dáván do souvislosti se zostřením boje proti melouchaření. 207 I přes represe však tento fenomén vydržel až do konce socialistického režimu.

Konkrétní příklad stavby chaty Udělat si obrázek o tom, jak probíhala v 60. letech stavba rekreační chaty, nám pomůže konkrétní příklad takové stavby. Pan KK vzpomínal, jak probíhala stavba jejich rodinné chaty. Pozemek získali jeho prarodiče od sedláka. Samotná stavba pak probíhala, jak bylo tehdy zvykem, svépomocí. Pro vykopání stavební jámy sklepa bylo vhodné si vybrat dovolenou, aby se mohlo pracovat po delší čas kontinuálně. Hlína, která zbyla po vykopání základů a sklepa byla dále použita na terénní úpravy pro zvelebení zahrady a vytvoření skalky, aby nebylo třeba řešit její odvoz na skládku. Na podezdívku bylo nutné získat cihly, ty se domluvily z tzv. bouračky. Tamější mistr se domluvil se zájemci a požadované množství jim přenechal tak, aby si jej mohli přebrat, očistit a naložit. V tomto případě si pro cihly přijel stavitel chaty se služebním autem, protože pracoval jako podnikový řidič a nebyl pro něj problém zajet si pro materiál a dovést ho na stavbu. Na zdění podezdívky se o víkendech podílelo celé příbuzenstvo. Někdo ručně míchal maltu, jiný ji vozil k „zedníkům“ a tito nejzkušenější členové širší rodiny kladli cihly tak, aby vnikající zdivo bylo co možná nejrovnější. Poté nastal problém, protože sklep bylo třeba zastropit. Ocel byla strategickým materiálem a získat ocelové nosníky bylo pro soukromníka takřka nemožné. Sjeté železniční kolejnice vyvedené za neoficiální úplatu z evidence státního podniku, ale posloužily stejně dobře. Pak již zbývalo oficiálně naněkolikrát poshánět a nakoupit po několika málo pytlech cement a mohlo se začít s betonáží stropu. Pro nadzemní část stavby byla zvolena dřevěná konstrukce, kterou bylo možno za určitých okolností zakoupit. Bylo pro to třeba mít známé nebo zaplacené „informátory“, kteří

207

SOkA Praha západ, fond Praha – jih, karton 702, sign. vnitř./10.

61

dali zprávu, že „zboží je na krámě“, a pokud to bylo nutné, sdělili ostatním zájemcům, že zboží ještě nepřišlo, že je prodané, ať se zeptají příští měsíc. Jednalo se o jakousi velkou skládačku včetně oken a dveří, tzv. „ruskou chatu“, kterou bylo třeba smontovat a nasadit na podezdívku. Děd pana KK byl vyučený truhlář a všeuměl, takže práce se dřevem pro něj byla hračka. Ostatní mužští rodinní příslušníci pak pomohli s montáží nosných trámů stěn a krovu. Střešní krytina, vnější a vnitřní omítky a elektroinstalace byly zajištěny právě díky melouchářům. Zkušenosti pana KK dokládají, že při stavbě nebyl ani tak problém s lidmi jako s materiálem. Řemeslníci se sháněli buď u státního podniku, který sice nenabídl, že by zakázku sám udělal, ale mohl neoficiálně nasměrovat zájemce na konkrétního zaměstnance, který měl po pracovní době dostatek času na jiné „projekty“. Jako jiná možnost se samozřejmě nabízeli sousedé nebo známí, pokud byli schopní a ochotní pomoci. Využívání sektorů šedé ekonomiky při stavbě chaty nebo opravě chalupy bylo v socialismu zcela běžnou záležitostí. Tyto neoficiální služby pomáhaly k hladkému průběhu takových projektů, jako takové pak byly většinou společnosti vnímány spíše neutrálně jako jediná možnost. Tato skutečnost ovšem také negativně působila i na vztah obyvatel k systému. Nedostatek stavebního materiálu i služeb totiž vyvolával nespokojenost, která se obracela proti režimu jako viníkovi.208 Podle Schindler-Wisten nedostatek zboží a špatně fungující služby udělaly z rozkrádání socialistického majetku a využívání pracovní doby k soukromým účelům téměř nevyhnutelnou součást života. V období tzv. normalizace tu vedle sebe fungovaly dva typy morálky: jinak se lidé chovali doma, v soukromém sektoru, a jinak ve veřejném sektoru. S tím souviselo i vnímání času, jedinci si vytvářeli vlastní strategie, jak co nejlépe naložit s privátním časem, který byl pro ně vzácný na rozdíl od času v zaměstnání. Tyto skutečnosti

208

OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 281.

62

se promítaly do hesla „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, které se v období tzv. normalizace značně rozšířilo.209 Pokud jde o diskuzi nad tímto kontroverzním heslem, Schindler-Wisten upozorňuje na názorový nesoulad mezi příslušníky dělnických profesí a inteligence. Ačkoli v jiných otázkách týkajících se rodiny pozorovala spíše názorový soulad, v přístupu k tomuto heslu to bylo naopak. Mezi příslušníky inteligence spíše převládal názor, že heslo bylo špatné, že vzniklo pod devastujícím vlivem komunistického režimu. Chápali ho jako deformaci osobnosti v socialismu, jako neuvěřitelný přístup některých lidí, který odsuzovali. 210 Kalinová uvádí, že v 70. a 80. letech měla šedá ekonomika nejen příjmový rozměr. Tolerance těchto aktivit souvisela i s tím, že to byl jeden z nástrojů uspokojování potřeb, které legální ekonomika namohla zajistit. Podle ní rozmach šedé ekonomiky a soukromých aktivit značně přispěl k sociální diferenciaci ve společnosti. V důsledku nelegálních příjmů se do kategorie bohatých dostali vedle nomenklaturních kádrů i další občané, kteří poskytovali služby nebo se obohacovali z šedé ekonomiky.211

ZÁVĚR Cílem diplomové práce bylo analyzovat problém chataření a chalupaření na našem území z pohledu subjektivních motivací jednotlivých chatařů a chalupářů i z hlediska možností výstavby nových chat a oprav starých chalup a s tím související význam šedé ekonomiky v našich podmínkách. Zodpovědět otázky položené v úvodu a s jejich pomocí kriticky zhodnotit základní tezi práce, že chataření a chalupaření vzniklo v 60. letech minulého století a svůj rozkvět zažilo v době tzv. normalizace, kdy bylo vnímáno jako útěk od šedé reality. Pro splnění cílů bylo nutné analyzovat vývoj zájmu o chataření a chalupaření a jeho charakter během různých fází vývoje. Zkoumat chataření a chalupaření z hlediska

209

SCHINDLER-WISTEN, Petra, „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ – rodina v komunistickém Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 391. 210 Tamtéž, s. 391. 211 KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 60, 61.

63

historického, sociologického a ekonomického diskursu, který se touto problematikou stále zabývá. Pro pochopení fenoménu chataření a chalupaření na našem území bylo nutné začít analýzou kořenů obou těchto hnutí. Ukázalo se, že počátky chataření a chalupaření sahají mnohem dále do minulosti, než byla předpokládaná 60. léta. Počátky dnešního chataření můžeme sledovat již na počátku minulého století a v meziválečných letech, kdy se u nás začalo rozvíjet skautské hnutí a s ním spojený tramping. Chataření vzniklo z divokého a následně usedlého trampingu 20. let 20. století, který se postupně ve 30. letech proměnil v trampské a později rodinné chataření v rekreačních chatách a chatových osadách ležících nejčastěji v údolích řek poblíž měst. Výstavba nových rekreačních chat se začala rozmáhat již ve 40. letech 20. století. 212 Na rozdíl od chataření má chalupaření své kořeny spíše ve zvycích vyšších společenských vrstev. Jako forma rekreace se začalo projevovat až po 2. světové válce, ale jeho počátky můžeme pozorovat již v 19. století. Tehdejší móda trávit volný čas na venkově byla typická pro umělce, sběratele lidového umění. Příslušníci středních vrstev pak jezdívali na letní byty nebo k příbuzným mimo město.213 Rozvoj chalupaření v podobě, v jaké ho známe dnes, nastal až po 2. světové válce. V důsledku vylidňování venkova, odsunu sudetských Němců z pohraničí se zde uvolnilo velké množství stavení i pozemků následná příznivá právní opatření přilákala mnoho zájemců o volné chalupy, které se během 50. a 60. let staly rekreačními objekty. Důvody vzniku chataření a chalupaření na našem území jsou spatřovány především v touze obyvatel měst, často pracovníků v továrnách, po přírodě, zdravém a čistém ovzduší, které ve městech postrádali. Tento motiv spatřujeme u chatařů a chalupářů napříč časem. Význam víkendové chaty byl chápán v prvé řadě jako odpočinkový po zdravotní stránce. Majitelé chatu potřebovali zejména ze zdravotních důvodů, často se jednalo o rodiny s více dětmi, a chatu chtěli využívat pro nepříznivé bytové podmínky k rekreaci. 212

KUBEŠ, Jan. Chataření a zahrádkaření v nejbližším a blízkém rekreačním zázemím Českých Budějovic. Internetový zdroj: , s. 123. 213 TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989). Internetová verze Sborníku AMV 2/2004, s. 128.

64

Poté se přidávaly i další motivy, které již byly zčásti poplatné své době. K takovým motivům můžeme zařadit zejména touhu po vlastnictví, kterou bylo možné v době socialismu legálně uspokojit držbou chaty nebo chalupy. 214 Také zásah režimu do struktury dovolených posílil oblibu chat a chalup u lidí, kteří nechtěli být vázáni pouze na organizovanou podnikovou rekreaci, ale chtěli své volno využít podle svého. Volný čas chtěli lidé využívat k vlastní seberealizaci, které se jim nedostávalo v práci ani v běžném životě v místě trvalého bydliště. Nemožnost vlastní realizace, vedla mnoho lidí k hledání jiné náplně vlastní existence. Toto „zbytečné zahálení“ se týkalo velké skupiny obyvatel, kteří nemohli vykonávat takové zaměstnání nebo publikovat takové výsledky své práce, jaké by si představovali. K tomuto účelu jim pak dobře sloužily právě chaty nebo chalupy, kde mohli dát prostor své tvůrčí činnosti při nejrůznějších opravách či pěstitelství. Režimem vytvářenou nesvobodu lidé také pociťovali méně, když byli ve svém, než ve městech nebo v práci. Tyto emocionálně zabarvené motivy považuji za nejdůležitější při zkoumání vývoje chataření a chalupaření na našem území. Silným motivem se stala snaha zajistit si zásoby zejména ovoce a zeleniny pro vlastní účely. K tomu přispělo nespolehlivé zásobování na domácím trhu i problémy provázející celý potravinářský sektor, jako problémy s distribucí, porušování hygienických norem nebo nedůvěra lidí v používaná hnojiva.215 Během 70. a 80. let 20. století potom vyvstaly problémy nedostatečnosti bytového fondu a zhoršení životního prostředí ve městech. Oba tyto faktory přispěly k zájmu rekreační objekty mimo město, kam se mohla rodina uchýlit jednak za čerstvým vzduchem, ale také za jistou dávkou soukromí. Pro nedostatek bytů byli totiž mladí manželé často nuceni sdílet domácnost se svými rodiči, což v některých případech k rodinné pohodě příliš nepřispívalo. Velmi silným motivem k chalupaření byla i snaha jedinců udržet v rodinném majetku domy, ve kterých žili staří lidé, a o které by rodina po jejich smrti, díky legislativním předpisům, přišla. Takové objekty později ideálně sloužily pro rekreaci. 214

DUFFKOVÁ, Jana in KUČERA, Vladimír. Utečeme na chalupu. Pořad České televize, internetový zdroj: . 215 FRANC, Martin. Řasy nebo knedlíky? Postoje odborníků na výživu k inovacím a tradicím české stravě v 50. a 60. letech 20. století. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2003, s. 162- 165. PRŮCHA, Václav a kol., Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 – 1992, 2. díl, (období 1945-1992), nakladatelství Doplněk, 2009, s. 743.

65

Již od 60. let se navíc chataření a chalupaření stávalo záležitostí konzumního způsobu života. Lidé, pokud se jim dostávalo prostředků, vyhledávali pohodlná a luxusnější místa pro odpočinek. Objekty druhého bydlení se již mohly, zejména vybavením, přibližovat objektům trvale obydleným. Ekonomická situace rodin se zlepšovala a k tomuto trendu dále přispívalo lepší právní zajištění motivující občany investovat právě v oblasti druhého bydlení. Z vlastnictví vybavené chaty nebo chalupy v hezkém prostředí se pak stávalo stále více otázkou prestiže a také symbolem společenského postavení, z chat a chalup se stával životní styl.216 S rozšířením chataření a chalupaření v druhé polovině 20. století úzce souvisí několik spíše technických podmínek. Mezi ně patří prostor, čas, finanční a dopravní prostředky. Právě tyto podmínky byly ve stanoveném období splněny, čímž se velice usnadnila realizace modelu chataření a chalupaření v podobě v jaké ho známe dnes.217 Názory na příspěvek tzv. normalizace k rozvoji chataření a chalupaření se různí. Pro některé autory je chataření a chalupaření téměř zbaveno politického nádechu, pro jiné s politikou velice úzce souvisí. Jednotícím prvkem je lidská potřeba aktivity, která byla režimem potlačena, a bylo možné ji nacházet takřka výlučně až v mimopracovní době. Já se přikláním k názoru, že většinou lidé chatařili nebo chalupařili již od 50. nebo 60. let a nelze tady tvrdit, že by s tím začali až v době tzv. normalizace. To, že se v 70. letech zvýšil počet lidí využívající objekty druhého bydlení pro individuální rekreaci, připisuji tomu, že se v této době stávalo chataření a chalupaření jakousi módní záležitostí. I v době tzv. normalizace stále převládla touha lidí něco užitečného dělat a být aktivní, potom pro ně bylo chataření ideální příležitost pro uplatnění vlastní kreativity, potřebovali si vyčistit hlavu, odpočinout od zaměstnání. Dále souhlasím s tvrzením, že chatařům a chalupářům byla politická situace spíše lhostejná, snažili se v daných poměrech zařizovat pro ně důležité věci, ať šlo o shánění materiálu na stavbu a zvelebování chat nebo sazenic do zahrádky.

216

SCHINDLER-WISTEN, Petra. Společenské aspekty chalupářské subkultury v období tzv. normalizace. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, fakulta humanitních studií, antropologie, 2010, s. 73. 217 DUFFKOVÁ, Jana. O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Čechách. Internetový zdroj: .

66

Dalším důvodem rozvoje chataření a chalupaření v 70. letech, který nesouvisí s normalizací, jsou ekonomické možnosti obyvatelstva, situace se zlepšila natolik, že si domácnosti mohly druhé bydlení snadněji dovolit. To, co si lidé od chataření a chalupaření slibovali se jim, podle mého názoru, do značné míry plnilo a plní. Zejména jde o bližší kontakt s přírodou, který není ve městech možný, dále rozvíjení vlastních dovedností i možnost něco si podle svého vybudovat nebo vypěstovat. Myslím, že chataření i chalupaření dobře splňuje všechny požadavky, které jsou na ně kladené z hlediska motivace vlastníků objektů. Kromě analýzy motivů pro vznik a široké rozšíření chataření a chalupaření na našem území se práce dále zabývá problematikou stavby takových objektů. Sleduje výstavbu od prvních malých lesních chat až po luxusní objekty z druhé poloviny 20. století. První chaty na našem území vznikaly již na začátku 20. století a v meziválečné době, jednalo se o jednoduché lesní příbytky. Stavby malých chat na stráních kolem řek se rozvinulo během 40. a 50. let, kdy bylo v některých oblíbených oblastech zaznamenáno až tisíce takových chatiček. Jejich stavba byla prováděna svépomocí majitele nebo skupinou osadníků, kteří chatu později využívali. Nejčastěji se používal materiál pocházející z tzv. bouračky, který byl tím pádem volný. První lesní chaty byly často ztracené v lese a majitel pozemku dával mnohdy jen ústní souhlas s takovou stavbou za spíše symbolické ceny. V následujících letech byly chaty často stavěny na pozemku, který vlastnil stavitel nebo na pozemcích místních národních výborů, JZD a středních zemědělců, kde vztah vlastníka stavby k vlastníku pozemku byl upraven nájemní smlouvou. Až do 31. března 1964 mohli občané získat nezastavěné pozemky koupí. Podle nového občanského zákoníku to již možné nebylo a nezastavěné stavební pozemky bylo možné převádět jen na stát nebo na socialistickou organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Ta pak mohla zřizovat právo osobního užívání pro jednotlivé zájemce. Bezplatné zřizování práva osobního užívání u rekreačních pozemků nebylo možné, zároveň jeden občan mohl získat do osobního užívání pouze jeden pozemek k výstavbě rekreační chaty o velikosti maximálně 400 m2.218 218

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

67

Osobního vlastnictví k chatě se nabývalo výstavbou; jinak bylo možné nabýt vlastnictví k chatě koupí, darem, děděním nebo rozhodnutím státního orgánu. Chatu s přilehlou zahradou bylo možné mezi občany převádět bez souhlasu ONV. Nespravované budovy, o které neprojevil zájem nikdo z řad občanů nebo organizací pro účely trvalého bydlení, bylo možné převést na občany. Ti se pak stávali vlastníky takových objektů a mohli je využívat k rekreačním účelům.219 Pokud jde o další problémy, kterým museli stavitelé čelit, jednalo se zvláště o nedostupnost stavebního materiálu a nutnost přizpůsobení životního rytmu této situaci, jelikož vyžadovala vyvíjení neustálé aktivity. Stavba chaty se pro některé chataře stávala velmi důležitou náplní jejich volného času. Potom se nikoli chata, ale právě její stavba mohla stát formou seberealizace pro některé stavitele. Především ženy, potom jako hodnotu zdůrazňovaly soběstačnost a zručnost svých manželů a obecně skromnost spojenou šetrností, která neumožňovala nějaké vyskakování a nepřipouštěla ani zadlužování a konzumerismus dnešní doby.220 Nedostatek zboží a špatně fungující služby udělaly pak z rozkrádání socialistického majetku a využívání pracovní doby k soukromým účelům téměř nevyhnutelnou součást života. Využívání služeb ze sfér šedé ekonomiky neodmyslitelně patřilo k běžnému životu, zvláště v případech, kdy se lidé rozhodli začít budovat rodinný dům nebo třeba chatu. Oficiální služby v oblasti stavebnictví nejenže byly těžko dostupné (i po finanční stránce), ale muselo se počítat s neefektivně dlouhými dodacími lhůtami a o samotném provedení se mluví jako o nekvalitním. Zedníka „na víkend“ tak měla skutečně každá domácnost a tyto melouchy převážně nebyly pojímány negativně, spíše naopak, umožňovaly urychlit stavební proces či ho vůbec zahájit. 221 Využívání sektorů šedé ekonomiky při stavbě chaty nebo opravě chalupy bylo v socialismu zcela běžnou záležitostí. Tyto neoficiální služby pomáhaly k hladkému průběhu takových projektů, jako takové pak byly většinou společnosti vnímány spíše neutrálně jako jediná možnost. Tato skutečnost ovšem také negativně působila i na vztah obyvatel 219

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 310. 221 PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 312-315. 220

68

k systému. Nedostatek stavebního materiálu i služeb totiž vyvolával nespokojenost, která se obracela proti režimu jako viníkovi.222 Hodnota melouchů jen při stavbě domů a chat byla v období druhé poloviny 80. let 20. století odhadnuta na 3 miliardy Kčs ročně. 223 Fassmann v článku Fondy stínové ekonomiky pojednávajícím o rozsahu stínových aktivit v období konce 80. let 20. století odhadoval příjmy z melouchaření a sousedské výpomoci na 4,8 – 5,3 miliard Kčs ročně, z toho na stavební profese připadalo 3,8 – 4,1 a na opravy 1 – 1,2 miliard Kčs ročně. Pokud šlo o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, byl jeho odhad 0,7 – 1,4 miliard Kčs ročně. 224 Za úspěchem chataření a chalupaření po sametové revoluci stojí zvláště nostalgie mnoha chatařů a chalupářů, kteří i dále udržovali své zvyky. Na svých chatách či chalupách strávili část života. Jejich zahrádky jsou často již dlouhodobě pěstované a propracované, takže se jich nechtějí zbavovat. Nejezdí sem třeba už tak často, ale této možnosti se nevzdávají. Podle výzkumu agentury STEM z roku 1999, přetrvávaly u mnoha lidí snahy postarat se sami o produkci potravin pro vlastní spotřebu. 225 Dnešní chataření prochází samozřejmě změnami, které jsou charakteristické pro vývoj tohoto fenoménu. Pokud jde o ekonomickou únosnost objektů druhého bydlení, řekla bych, že situace je spíše taková, že opravdu podstatnou položkou se stává pouze samotný nákup nemovitosti, ostatní výdaje se dají držet velmi nízko. Samozřejmě zaleží na majiteli chaty, jaký chce mít komfort, ale náklady nemusí šplhat do vysokých čísel. Finance tedy závisí na každém jednotlivém majiteli rekreačního objektu. Přesto jsou lidé dnes ochotni investovat stamiliony do různých sekaček na trávu, nářadí, stavebních materiálů, sazenic, či semínek.226 Hypotéza, že chataření a chalupaření vzniklo v 60. letech minulého století a svůj rozkvět zažilo v době tzv. normalizace, kdy bylo vnímáno jako útěk od šedé reality, se nepotvrdila. Kořeny chataření a chalupaření jsou mnohem hlubší a sahají dále do historie než 222

OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009, s. 281. 223 KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999, s. 58. 224 FASSMANN, Martin, Stínová ekonomika a práce na černo. Praha: Sondy, 2007, s. 107. 225 HUK, Jaroslav. Včera hrušky a zelí, dnes trávník s bazénem in Přítomnost č. 2, 2002, s. 32-33. 226 VAVROŇ, Jiří, Češi zůstali národem chatařů a chalupářů, nově i kvůli byznysu. Internetový zdroj: . citováno dne 7. 12. 2013.

69

do zmiňovaných 60. let 20. století. V době tzv. normalizace se pak nejednalo o nikterak bouřlivý nárůst nových chatařů a chalupářů. Tento boom je možné sledovat již během 60. let. Můžeme sice tvrdit, že komunistický režim svými represemi přispěl k rozvoji této formy individuální rekreace, nemůžeme však tvrdit, že by stál za zrodem tohoto fenoménu. Nikoli tzv. normalizaci, ale obecně komunistický režim můžeme považovat za jeden z příspěvků vyhledávání individuální rekreace v objektech k tomu určených.

70

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Nevydané prameny

Státní oblastní archiv Praha – západ SOkA Praha – západ, fond Jílové, karton 354, sign. 251. SOkA Praha – západ, fond Jílové, karton279, sign. 542. SOkA Praha – západ, fond Jílové, karton 157, sign. VIII/2h. SOkA Praha – západ, fond Jílové, karton 453, sign. 821,5. SOkA Praha – západ, fond Jílové, karton 205, sign. XI/4. SOkA Praha – západ, fond Jílové, karton 212, sign. XI/4. SOkA Praha – západ, fond Praha – jih, karton 798, sign. PK/99. SOkA Praha – západ, fond Praha – jih, karton 797, sign. PK/20. SOkA Praha – západ, fond Praha – jih, karton 359, sign. vnitř./MH/74. SOkA Praha – západ, fond Praha – jih, karton 702, sign. vnitř./10. Státní oblastní archiv Semily SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 64. SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 536. SOkA Semily, ONV Turnov, karton 189. SOkA Semily, ONV Semily, karton 1878. Osobní archiv autorky Rozhovory s pamětníky, rodinná fotoalba Alžběta Vinklerová (1916) Jaroslav Lukeš ml. (1981)

71

Jaroslav Lukeš st. (1940) Karel Kuthan (1957) Petar Nádvorník (1953) Renata Kuthanová (1956) Prameny úřední provenience Zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Zákon č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty. Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu. Zákon č. 166/1960 Sb., o lesích a lesním hospodářství (lesní zákon). Zákon č. 40/1964 sb., občanský zákoník. Zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Předpis č. 73/1964 Sb., vyhláška ministerstva financí o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Předpis č. 9/1966 Sb., vyhláška Ústřední komise lidové kontroly a statistiky o provádění kontroly a statistiky cen. Zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Předpis č. 97/1966 Sb., vyhláška ministerstva zemědělství a lesního hospodářství, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Předpis č. 43/1969 Sb., vyhláška Českého cenového úřadu a ministerstva financí České socialistické republiky o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. ČSN 73 6602 – Veřejné a domovní studny.

72

Oficiální publikace 30 let rekreační péče ROH. Praha: Ústřední správa rekreační péče ROH, 1975. www.scitani.cz Vědecká/odborná literatura BIČÍK, Ivan. Druhé bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2001. ČERNÝ, Rudolf. Antonín Novotný: vzpomínky prezidenta. Česká Kamenice: PolArt, 2008. FASSMANN, Martin, Stínová ekonomika a práce na černo. Praha: Sondy, 2007. FAZIK, Alexander. Čítanka: Sociologie volného času a cestovního ruchu. Praha: Vysoká škola obchodní, 2011. FRANC, Martin. Řasy nebo knedlíky? Postoje odborníků na výživu k inovacím a tradicím české stravě v 50. a 60. letech 20. století. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2003. HALL, Michael, MÜLLER, Diether. Tourism, mobility, and second homes: between elite landscape and common ground. Clevedon, UK: Channel View Publications, 2004. HOLÝ, Ladislav, Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti, Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 2010. JETSONEN, Jari. Finnish summer houses. (ed.) New York: Princeton Architectural Press, 2008. KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969-1989. Praha: Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta, 1999. KNAPÍK, Jiří, FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948 – 1967, II. díl. Praha Academia, 2011. KUTHAN, Karel. Weekendové chaty a domky. Praha Josef Hokr, 1930. McINTIRE, Norman, WILLAMS, Daniel, McHUGH, Kevin (ed.). Multiple dwelling and tourism: negotiating place, home, and identity. Wallingford: CABI Pub., 2006.

73

NEUVIRT, Miroslav. Bylo to dávno před lety: chaty a chataři v údolí řeky Střely. Plzeň: Petr Mikota, 2012. PERLÍN, Radim, BIČÍK, Ivan. Lokální rozvoj na Šumavě: závěrečná publikace shrnující výsledky projektu Analýza vývoje Národního parku Šumava za období uplynulých 15 let. Vimperk: Správa NP a CHKO Šumava, 2010. POLÁKOVÁ, Olga a kol., Bydlení a bytová politika, Ekopres, Praha, 2006. POUROVÁ, Marie. Agroturistika. CREDIT Praha, 2002. PRŮCHA, Václav a kol., Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 – 1992, 2. díl, (období 1945-1992), nakladatelství Doplněk, 2009. PULLMANN, Michal. Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu. Vyd. 1. Praha: Scriptorium, 2011. ŠTĚPÁNEK, Václav a kol., Starý Poddvorov: dějiny obce, Obec Starý Poddvorov, Starý Poddvorov, 2010. VÁGNER, Jiří, FIALOVÁ, Dana. Regionální diferenciace druhého bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2004. VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009. VOŠÁHLÍK, Václav, DOLEŽAL, Jiří. Právní rádce chataře. Praha: Práce, 1970. Odborné články a studie BIČÍK, Ivan. Postavení, změny a perspektivy druhého bydlení v Česku in BIČÍK, Ivan. Druhé bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2001. DOSKOČIL, Zdeněk, Život v severních Čechách v letech 1945 – 1989 ve vzpomínkách příslušníků dělnických profesí a inteligence (na příkladu okresu Chomutov a jeho nejbližšího okolí) in VANĚK, Miroslav, Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence, Academia, Praha, 2009.

74

DUFFKOVÁ, Jana. Chataření a chalupaření jako soubor aktivit in FAZIK, Alexander. Čítanka: Sociologie volného času a cestovního ruchu: (výběr statí, textů a klíčových citací z děl pojednávajících o sociologii volného času a cestovním ruchu). Vysoká škola obchodní, Praha, 2011. DUFFKOVÁ, Jana. O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Čechách. Internetový zdroj: . DUFFKOVÁ, Jana, Česká dovolená na konci 20. století. Internetový zdroj: . KUBEŠ, Jan. Chataření a zahrádkaření v nejbližším a blízkém rekreačním zázemím Českých Budějovic. Internetový zdroj: . NOSKOVÁ, Jana, „Každý se musel nějak společensky uplatňovat.“ Veřejná angažovanost dělníků a příslušníků inteligence v Československu v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009. OTÁHAL, Milan. Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009. PELIKÁNOVÁ, Hana, Bydlení jako norma a jako životní strategie v normalizačním Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009. PRIEST, George, L., The Ambiguous Moral Foundations of the Underground Economy in The Yale Law Journal, roč. 103, č. 8, 1994. SCHINDLER-WISTEN, Petra, „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ – rodina v komunistickém Československu in VANĚK, Miroslav. Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia, Praha 2009. 75

SLAVÍČEK, Jan, Problematika osidlování a socializace pohraničí na příkladu družstva „Sociakol“ v letech 1945 – 1950 in Moderní dějiny roč. 18, 2010 č. 2. SZOBI, Pavel, Komparace energetické politiky NDR a ČSSR na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století in Acta oeconomica pragensia 2/2010. ŠAFR, Jiří, PATOČKOVÁ, Věra. Trávení volného času v České republice ve srovnání s evropskými zeměmi in FAZIK, Alexander. Čítanka: Sociologie volného času a cestovního ruchu. Praha: Vysoká škola obchodní, 2011. ŠOUKAL, Jiří. Chataření a chalupaření v období 50. a 60. let in Studie a zprávy Historický sborník pražského okolí r. 1/2011, EKON Jihlava, Jihlava, 2012. TRYPESOVÁ, Petra. Chalupářská subkultura v Albrechticích v Jizerských horách (1950-1989). Internetová verze Sborníku AMV 2/2004. VÁGNER, Jiří. Vývoj druhého bydlení v Česku in Bičík, Ivan a kol. Druhé bydlení v Česku. Praha: Univerzita Karlova, 2001. VRANÝ, Jiří, Hospodářská stagnace a sociální napětí ve státně monopolních ekonomikách in VÁŇA, Daniel (ed.), Systé centrálně plánovaných ekonomik v zemích střední a jihovýchodní Evropy a příčiny jeho rozpadu, Vysoká škola ekonomická, Praha, 1995. Nepublikovaná vědecká literatura SCHINDLER-WISTEN, Petra. Společenské aspekty chalupářské subkultury v období tzv. normalizace. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, fakulta humanitních studií, antropologie, 2010. SMÉKALOVÁ, Martina. Fenomén chataření a chalupaření v České republice. Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno, 2009. Periodický denní tisk A Seaside Cottage in The Decorator and Furnisher, srpen 1896. BAUTZOVÁ, Libuše, Drahé hobby chudých Čechů? Chaty a chalupy in Ekonom č. 32, Ekonomia, Praha, 1998. 76

CLARK, C.,W. A Seaside Cottage Interior in The Decorator and Furnisher, duben 1889. HUK, Jaroslav. Včera hrušky a zelí, dnes trávník s bazénem in Přítomnost č. 2, 2002. CHOBOTSKÝ, Pavel: Naše chalupy in Knihovna Květy č. 12/1972. MACKAY, Hazel. Our Cottage in The American Journal Of Nursing, srpen 1922. Nová vesnice, okres Praha – jih, č. 19. roč. V. (11. 6. 1955). POOLE, Hester. A Summer cottage in The Decorator and Furnisher, červenec 1893. Internetové zdroje . CÍLEK, Václav. Rozhovor pro pořad České televize Retro, 16. 9. 2008, internetový zdroj: . FREY, Bruno, S., SCHNEIDER, Friedrich, Informal and Underground Economy, internetový zdroj: . GELDERN VON, James, The Underground Economy, internetový zdroj: . HOBZA, Otakar. Chataření a chalupaření, internetový zdroj: cit. prosinec 2012. KOČÍ, Roman. Zmizelé Sudety in Koktejl 10/2003, internetový zdroj . KUČERA, Vladimír. Utečeme na chalupu. Pořad České televize, internetový zdroj: .

77

POKORNÝ, Jakub, Chalupářů je víc než za socialismu. Rájem jsou střední Čechy, internetový zdroj . VAVROŇ, Jiří, Češi zůstali národem chatařů a chalupářů, nově i kvůli byznysu, internetový zdroj: . ZÍDKOVÁ, Hana, Diskuze k odhadům stínové ekonomiky, internetový zdroj: <www.vse.cz/polek/download.php?jnl=aop pdf=384.pdf>. Populárně naučná literatura NEPIL, František, Jak se dělá chalupa, Euromedia Group, Praha, 2010. PETERKA, Josef (Bob Hurikán). Dějiny trampingu. Praha: Novinář, 1990. ŠLOUFOVÁ, Alena a kol. Když chalupaří slavní. Praha: Baronet, 1996.

78