Charakteristika současných druhů, vydávání, distribuce, přehled, nároky na zpracování

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav informačních studií a knihovnictví Studijní program: informační studia a knihovnictví Studijní obor: informační studia a knihovnictví

Ondřej Voců

Audiální dokumenty : Charakteristika současných druhů, vydávání, distribuce, přehled, nároky na zpracování

Bakalářská práce

Praha 2008

Vedoucí bakalářské práce: Oponent bakalářské práce: Datum obhajoby: Hodnocení:

PhDr. Marcela Buřilová

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje. V Praze, 31. července 2008

.......................................... podpis studenta

Identifikační záznam VOCŮ, Ondřej. Audiální dokumenty : charakteristika současných druhů, vydávání, distribuce, přehled, nároky na zpracování [The audio documents : characteristics of existing types, publishing, distribution, overview, demands on processing]. Praha, 2008. 63 s., 17 s. příl. Bakalářská práce (Bc.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Marcela Buřilová. Abstrakt Tato bakalářská práce je věnována audiálním, neboli zvukovým dokumentům a to ze tří hlavních hledisek. V úvodu je definován pojem zvuk a nezbytné související pojmy prostupující zbytek bakalářské práce. Druhá kapitola je zaměřena na zvukové dokumenty z knihovnického pohledu. V rámci knihovny mají zvukové dokumenty do určité míry nenahraditelné místo. Blíže je pohlíženo na proces katalogizace a ochrany. Třetí kapitola, tvořící první část jádra této bakalářské práce, se zabývá vývojem klíčových neelektronických forem audiálních dokumentů, tj. gramofonové desky (LP), magnetofonové kazety (MC) a kompaktního disku (CD). Ve čtvrté kapitole, v druhé části jádra práce, je nahlíženo na zvukové dokumenty z hlediska elektronického. Jsou představeny zvukové formáty MP3, WAV a MIDI a dvě aplikace, které s audiálními dokumenty, v tomto případě soubory, pracují. Je zmíněna problematika vyhledávání zvukových dokumentů prostřednictvím stručného představení dvou projektů, zabývajících se zvukovým vyhledáváním audiálních dokumentů. Pátá, závěrečná kapitola, je věnována legálnímu, ale i nelegálnímu zpřístupnění zvukových dokumentů, což není v dnešní době internetu a klientských aplikací ničím neobvyklým. Stručně je zmíněno aktuální znění autorského zákona.

Klíčová slova Audiální dokument, CD, gramofonová deska, magnetofonová kazeta, MIDI, MP3, WAV, zvukový dokument, zvukový záznam

OBSAH Předmluva.....................................................................................................................9 1. Úvod........................................................................................................................11 1.1 Základní pojmy...............................................................................................11 2. Charakteristika a zpracování audiálních dokumentů..............................................13 2.1 Charakteristika a katalogizace audiálních dokumentů....................................13 2.1.1 Charakter audiálních dokumentů z uživatelského hlediska....................13 2.1.2 Katalogizace audiálních dokumentů v MARC 21..................................14 2.2 Ochrana audiálních dokumentů.......................................................................19 2.2.1 Gramofonové desky................................................................................19 2.2.2 Magnetofonové kazety...........................................................................20 2.2.3 Kompaktní disky....................................................................................20 2.2.4 Soubory zvukových formátů..................................................................21 2.3 Audiální dokumenty v knihovnách.................................................................22 2.3.1 Knihovna HAMU...................................................................................23 2.3.2 Hudební úsek Městské knihovny v Praze...............................................24 3. Vývoj nosičů audiálních dokumentů......................................................................26 3.1 Nezbytné pojmy..............................................................................................26 3.2 Gramofon a gramofonová deska.....................................................................27 3.2.1 Pohled do předgramofonové historie......................................................27 3.2.2 Pohled do historie desky a gramofonu...................................................28 3.3 Magnetofon a magnetofonová kazeta.............................................................30 3.3.1 Pohled do předmagnetofonové historie..................................................31 3.3.2 Pohled do historie magnetofonu a kazety...............................................31 3.4 Kompaktní disk a přehrávač CD.....................................................................33 3.4.1 Pohled do historie CD............................................................................34 3.5 Ostatní nosiče audiálních dokumentů.............................................................36 3.5.1 Minidisc (Minidisk)................................................................................36 3.5.2 Digital compact cassette (Digitální kompaktní kazeta)..........................36 4. Software a audiální dokumenty..............................................................................37 4.1 Nezbytné pojmy..............................................................................................37 4.2 Psychoakustický model...................................................................................39 4.3 Formát MP3....................................................................................................40

4.4 Formát WAV...................................................................................................41 4.5 Ostatní kompresní zvukové formáty...............................................................43 4.6 MIDI................................................................................................................43 4.7 Cool Edit 2000................................................................................................44 4.8 SONY Sound Forge 9.....................................................................................46 4.9 Zvukové vyhledávání audiálních dokumentů.................................................48 4.9.1 Song Tapper............................................................................................48 4.9.2 MIDOMI.................................................................................................49 5. Zpřístupňování audiálních dokumentů...................................................................50 5.1 Nezbytné pojmy..............................................................................................50 5.2 Legální možnosti.............................................................................................50 5.3 Peer to peer......................................................................................................51 5.3.1 Strong DC++..........................................................................................52 5.3.2 Torrentové aplikace................................................................................52 5.4 Internetové prostředí.......................................................................................53 5.4.1 Rapidshare.de / Rapidshare.com............................................................53 5.4.2 Megaupload.com....................................................................................53 5.4.3 Internetová diskuze.................................................................................54 5.5 Z pohledu autorského zákona..........................................................................54 6. Závěr.......................................................................................................................57 7. Seznam použité literatury a pramenů......................................................................59 8. Příloha.....................................................................................................................65

Motto práce „Hudba je jako řeč, je stejně důležitá, protože dokáže vyjádřit, co lidé potřebují sdělit, co chtějí sdílet a na co řeč nestačí. Hudba může ještě o patro dál nebo hlouběji nebo výš, jak chcete. Proto existuje odedávna a je asi podobně stará jako řeč. Dodnes uspokojuje naše niterné, tajuplné potřeby.“ (Jiří Pilka, úryvek z rozhovoru s Markem Ebenem v televizním pořadu Na Plovárně)

Předmluva Následující bakalářská práce je věnována audiálním dokumentům. K volbě tohoto tématu mne přivedlo několik věcí - velmi kladný vztah k hudbě, hudebním nástrojům, dvanáctiletá účast ve sboru, 5 let hry na klavír, stejně jako silně pozitivní uživatelský vztah k technice a elektronice. Povinnou třítýdenní praxi v bakalářském cyklu studia informačních studií a knihovnictví jsem absolvoval v knihovně Hudební akademie múzických umění, což mi umožnilo nahlédnout a aktivně se zapojit do chodu instituce, jejímž posláním je shromažďovat a zprostředkovávat hudebniny a zvukové dokumenty obsahující díla klasické hudby. Díky této praxi jsem také pochopil specifické problémy, vyvstávající při procesu katalogizace, ochrany a vyhledávání hudebnin a zvukových materiálů. Nejen na Ústavu informačních studií a knihovnictví, ale především na HAMU, bylo sepsáno mnoho prací, týkajících se zvukových dokumentů a příbuzných tematik, ovšem tyto práce měly příliš vyhraněný charakter. Na základě těchto skutečností se jsem se rozhodl sepsat práci, která by obsahovala základní informace a fakta o audiálních dokumentech z knihovnického, historického a elektronického hlediska, a to vše podat v souvislé, ucelené podobě. Jako předběžná informační příprava mi posloužila bibliografická rešerše z předmětu Bibliograficko-rešeršní služby. Téma zvukových dokumentů je bohatě pokryto dokumenty monografické, seriálové a hlavně elektronické povahy. V rámci informační přípravy i celé bakalářské práce jsem se snažil věnovat tématu audiálních dokumentů a v maximální možné míře se vyhnout tematice audio-vizuálních dokumentů, což by znamenalo nepatřičné odbočení od tématu. I přes poměrně dlouhý název a omezený rozsah práce se snažím představit audiální dokumenty jako svébytný celek zasahující do bezpočtu odvětví. V úvodní kapitole a úvodech dalších kapitol definuji pojmy, které se v práci hojně vyskytují, a to z důvodu odstranění možných interpretačních nesrovnalostí. Dále je uvedeno rozčlenění zvukových dokumentů. Nejen v této kapitole mi byly nápomocny především Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy, jakožto odborný informační pramen, ale též rozličné jazykové mutace Wikipedie, zastupující zdroj příspěvků encyklopedické povahy a další prameny s výklady. Druhý oddíl této práce se věnuje audiálním dokumentům z hlediska knihovnického. Zvukové dokumenty vyžadují specifický přístup při katalogizaci,

9

jak je patrno z katalogizačních pravidel a záznamů. K názornému poukázání na specifika katalogizace byl zvolen katalogizační formát MARC 21. Jako ukázka z praxe byly vybrány knihovny Hudební akademie múzických umění a hudební úsek Městské knihovny v Praze. Rovněž ochrana zvukových dokumentů má svá specifika oproti ochraně a uskladnění papírových dokumentů. Třetí část je zmapováním historického vývoje zvukových nosičů. Tato kapitola, představující spolu se čtvrtou kapitolou jádro práce, je prostoupena hlavně vývojem gramofonové desky, magnetofonové kazety a kompaktního disku. Čtvrtá kapitola je věnována elektronickým formám zvukových dokumentů, resp. zvukovým formátům, jako jsou MP3, WAV a MIDI a softwarovým aplikacím, které jsou pro práci s těmito formáty vhodné. Kapitola rovněž obsahuje představení dvou projektů, které jsou zaměřeny na vyhledávání audiálních dokumentů. V prvním případě jde o porovnávání rytmických stop skladeb, v druhém o porovnávání zvukového vstupu zadaného uživatelem pomocí mikrofonu se vzorkem uloženým v databázi. Pátý, závěrečný úsek, se týká zpřístupňování zvukových dokumentů legální a zejména nelegální cestou, v klasické i elektronické podobě. V této části je nastíněna problematika klientských aplikací a světa WWW vzhledem ke zvukovým dokumentům, za pomoci znění autorského zákona v jeho nejnovějším znění. Celkový rozsah práce je 62 stran a 15 stran s přílohami. Přílohu tvoří fotografické materiály, nákresy, v případě výčtů a seznamů přehledné tabulky; začlenění těchto materiálů do textu by znamenalo neúměrné zbrzdění toku práce. Bibliografické citace plně respektují normy ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690–2. Text je opatřen citační metodou pomocí prvního údaje záznamu a data vydání. Na závěr bych rád poděkoval v prvé řadě vedoucí mé bakalářské práce, PhDr. Marcele Buřilové, za rady, pomoc a vedení v průběhu vypracování. Poděkování rovněž zaslouží zaměstnanci knihovny HAMU, kteří mi v průběhu mé praxe bez ohledu na vlastní pracovní zaneprázdnění poskytovali cenné informace a zkušenosti týkající se nejen chodu knihovny ale také rady ohledně zvukových dokumentů a hudebnin. Nakonec zvláštní poděkování zaslouží všichni ti, kdož v průběhu vypracování této práce měli připomínky, návrhy a námitky.

10

1. Úvod Touha či potřeba společnosti zaznamenávat zvuk je stará několik staletí. Teprve s rozvojem akustiky se mohlo přikročit k prvotním pokusům o záznam zvuku a jeho opětovnou reprodukci, a až s rozvojem elektroniky lze záznamy zvuku efektivně uchovávat. Pro pochopení principu zvuku a principů jeho zaznamenávání, kterých je využito u různých záznamových médií, je třeba definovat základní pojmy, které jsou důležité z hlediska celé práce, a proto jsou uvedeny hned v úvodu. Pojmy podstatné pro snazší pochopení dalších kapitol jsou uvedeny v příslušné kapitole na jejím počátku. 1.1 Základní pojmy Nejzákladnějším termínem, objevujícím se nejen v akustice, je zvuk či zvuková vlna. Zvuk - Mechanické vlnění, které zapříčiňuje roztlačování a stlačování pružného prostředí, v němž se šíří [VŠETIČKA, REICHL, 2008]. Prostředím může být vzduch, voda aj. Zvuk se dělí na infrazvuk (frekvence nižší než 20 Hz), zvuk (rozsah od 20 Hz do 20 Khz, v tomto rozmezí se pohybuje rozsah sluchu člověka) a na ultrazvuk (frekvence vyšší než 20 Khz). Zdrojem zvuku je každé chvějící se těleso - v tom případě se hovoří o tělesech kmitajících vlastními kmity. Tělesa, která kmitají nevlastními, tzv. „vynucenými“ kmity, jsou např. zesilovače, reproduktory

nebo

sluchátka,

tj.

zařízení

určená

pro

přehrávání

zvuku

[ZVUK, 2008]. Zjednodušeně lze říci, že zvuky jsou sluchem zachytitelné změny tlaku vzduchu [KAISLER, 2008]. Druhým termínem, za jehož pomoci může být zvuk rozdělen vzhledem ke své povaze, je frekvence, neboli kmitočet. Frekvence - Veličina udávající počet periodicky opakujících se dějů za časovou jednotku [FREKVENCE, 2008]. Pokud má zvuk frekvenci stálou, jde o tón, pokud nikoliv, jedná se o hluk [TÓN, 2008]. Jednotka frekvence je Herz (Hz). Dalším podstatným termínem je záznam zvuku. Toto heslo předznamenává způsoby, jak a na jakých médiích může být zvuk uchováván. Záznam zvuku - Způsob uchování zvukové informace s možností pozdější reprodukce. Podle technického řešení se dělí na mechanický, magnetický, optický

11

a digitální, příp. jejich kombinace. Mechanický využívá elektromechanické měniče pro převod elektrického signálu na mechanické kmity, které se pomocí rycího nože přenášejí na otáčivý disk (např. gramofonovou desku). U magnetického se mění elektrický signál na proměnné magnetické pole v úzké štěrbině magnetofonové hlavy, před kterou se posouvá pásek s magnetickými vlastnostmi. Příčně zmagnetovaný pásek v sobě uchovává informaci odpovídající přivedenému signálu (např. u magnetofonu). U optického záznamu se elektrický signál mění na světelný, který se časově rozložený zaznamenává na film. Digitální signál se ve formě jedniček a nul zaznamenává na disk nebo pásku, odkud je snímán bezkontaktně laserem nebo magneticky [PTÁČEK, 2004b]. V neposlední řadě je třeba definovat analogový a digitální signál, a to z hlediska záznamu zvuku. Analogový signál - Elektrický signál, který vznikne přeměnou zvuku na elektrický proud [ZAHRADNÍČEK, 2008]. Schematicky to lze vyjádřit následovně – zdroj zvuku rozechvívá vzduch, ten rozkmitá membránu mikrofonu, a toto vlnění je převedeno pomocí interakce cívky a magnetu na elektrický signál. Tento signál je jakýmsi kontinuálním obrazem původního zvuku, vyjádřitelný matematickou funkcí, a tedy i grafem, viz. Obrázek č.1, jeho kvalita je závislá pouze na kvalitě mikrofonu a hudebního nosiče. Analogový záznam, do nějž spadá jak mechanický, tak magnetický záznam, je sice z hlediska lidského sluchu nejvěrnějším zachycením zvuku, avšak má řadu nevýhod. Tím, že využívá relativně jednoduché přeměny mechanické energie na elektrickou a zpět, je na výsledné kvalitě výrazně slyšet každá ztráta při cestě signálu. Analogový signál je velmi náchylný na změny v důsledku kvality přenosové cesty. Jakékoli odchylky od normálu totiž znamenají nežádoucí změnu v reprodukci (praskání, šum, atd.). Magnetický i mechanický záznam je velmi málo odolný proti ztrátě kvality [NÝVLT, 2007]. Zaprvé, je závislý na jakosti záznamového média a jeho stavu (zaprášená deska, vyschlá páska v kazetě atd.), a zadruhé, kvalitu zvuku narušují okolní vlivy, např. teplota, vystavení přímému slunci, a dále pak manipulace a dokonce i samotné používání média. Digitální signál - Elektrický signál, který je při digitalizaci rozdělen na krátké časové úseky, neboli vzorky, jejich hodnota je vyjádřena číselně v binární soustavě. Zapisováním vzorků čísly dvojkové soustavy dostaneme posloupnost binárních čísel – digitální signál [NÝVLT, 2007]. Počet těchto vzorků za sekundu označuje pojem vzorkovací frekvence, viz. kapitola 4.1. 12

2. Charakteristika a zpracování audiálních dokumentů Zvukové dokumenty mají v knihovnách zvláštní postavení. Je to jediný druh fondu knihovny, vyjma not, k jehož percepci uživatel nepotřebuje zrak, ale sluch. Většina knihoven v ČR má své hudební či zvukové oddělení. Zatímco knihovna HAMU se od začátku profilovala jako odborná knihovna (shromažďující ve svém fondu zvukové nosiče a noty s klasickou hudbou), hudební úsek Městské knihovny v Praze zahrnuje širší spektrum zvukových dokumentů. Z hlediska katalogizace a ochrany fondu jsou zvukové dokumenty, resp. nosiče rovněž specifické. Je vhodné je např. opatřovat analytickým popisem a příslušným selekčním aparátem, neboť jejich popisné údaje jsou oproti knihám odlišné. Ochrana proti prachu a světlu je relativně zajištěna obalem, a proto nejhorší škody může napáchat buď voda, oheň nebo biologičtí škůdci, a v největší míře elektromagnetické vlnění či mechanické opotřebení. 2.1 Charakteristika a katalogizace audiálních dokumentů Problematika charakteristiky a katalogizace zvukových dokumentů spolu úzce souvisejí. Za pomoci revidovaných pravidel AACR2 i formátu MARC 21 lze zvukové dokumenty zkatalogizovat relativně uspokojivým způsobem. Není složité popsat nosič zvukového dokumentu, ale jak vhodně charakterizovat samotný obsah z uživatelského hlediska, aby byl pro uživatele snadno zpětně dohledatelný, může být problém. 2.1.1 Charakter audiálních dokumentů z uživatelského hlediska Aby bylo možno v základních rysech charakterizovat zvukový dokument, zvukový záznam, je potřeba jej napřed definovat. 1) Zvukový záznam je výlučně sluchem vnímatelný záznam zvuků výkonu výkonného umělce či jiných zvuků, nebo jejich vyjádření [ČESKO, 2006]. 2) Sluchem vnímatelný záznam uměleckého výkonu či jiných zvuků zaznamenaný na zvukovém nosiči (např. fonografický váleček, gramofonová deska, magnetofonový pásek, počítačový soubor apod.). Zvuk může být na zvukovém

nosiči

zaznamenán

[CELBOVÁ, 2004b].

13

analogově

nebo

digitálně

První definice pochází z autorského zákona, druhá z TDKIV (Terminologická databáze knihovnictví a informační vědy). Již tyto definice poměrně jednoznačně rozdělují zvukový dokument na hudební a nehudební povahy. Byť je toto rozdělení velmi hrubé, je pro primární potřebu uživatele i katalogizátora postačující. Veškerá další dílčí rozdělení jsou mnohdy prospěšná, avšak vždy se najde zvukový dokument, který těmto dílčím kritériím nebude vyhovovat. Třídění, které je aplikováno na zvukové dokumenty v obchodech, nemůže vzhledem ke škále žánrů a stylů dostačovat, a právě proto se jeví jako více vyhovující selekční prvek název popř. autor nebo interpret. 2.1.2 Katalogizace audiálních dokumentů v MARC 21 Bibliografickým popisem zvukových dokumentů se zabývají dva dokumenty, jejichž ustanovení se prakticky odrážejí ve formátu MARC 21. Prvním dokumentem jsou Anglo-americká katalogizační pravidla, revize druhého vydání (AngloAmerican Cataloguing Rules, Second Edition, 2002 Revision) a Mezinárodní standardní biblografický popis pro neknižní materiály (International Standard Bibliographic

Description

for

Non-Book

Materials)

[INTERNATIONAL

FEDERATION OF LIBRARY ASSOCIATIONS AND INSTITUTIONS, 2007]. V České republice se po přechodu od UNIMARCu roku 2004 používá katalogizační formát MARC 21, proto je na následujících řádcích uveden stručný výčet polí a podpolí, která jsou z hlediska katalogizace zvukových dokumentů podstatná. Pro pochopení struktury formátu MARC 21 je zapotřebí vymezit několik pojmů, a to ještě před přikročením k samotnému výčtu polí, jejich stručných definic a uplatnění. V příloze práce jsou uvedeny ilustrační záznamy – viz. Obrázek č. 14, 15 a 16. Pole - Datová struktura, která obsahuje údaje o jedné vlastnosti sledovaného objektu; obvykle představuje nejmenší jednotku dat, s níž pracuje aplikační program. V daném kontextu je jednoznačně identifikovaná svým jménem (tagem, návěštím) a určena datovým typem; může mít pevnou nebo proměnnou délku. Soubor polí obsahujících údaje o jednom objektu (entitě) tvoří záznam [KUČEROVÁ, 2004]. Podpole - V bibliografickém formátu část pole obsahující konkrétní informaci o popisovaném dokumentu (např. bibliografickou, kódovanou). V rámci pole je stanoveno, která podpole obsahuje, zda mají pevnou nebo proměnnou délku, zda jsou povinná či nepovinná a zda jsou opakovatelná či neopakovatelná. Každé 14

podpole má v rámci pole svůj kód (kód podpole) [BUŘILOVÁ, 2004]. Tag - Řetězec znaků, který slouží pro identifikaci určitého strukturálního elementu v textu (např. záznamu nebo pole) [CELBOVÁ, 2004b]. Každý záznam ve formátu MARC 21 obsahuje návěští, adresář a samotná pole s (případnými) dvěma indikátory a podpoli s příslušnou interpunkcí. V případě zvukových dokumentů mají katalogizační záznamy charakter buď zvukových záznamů, nebo zvukových záznamů s přidruženými vlastnostmi elektronických zdrojů. LDR - Návěští je neopakovatelné pole, má pevnou délku 24 znakových pozic (0023). Návěští nemá žádné indikátory a podpole, údaje jsou definovány pozicí. Z hlediska audiálních dokumentů pozice 06 obsahuje kód pro hudební zvukový záznam nebo nehudební zvukový záznam a nebo počítačový soubor. Adresář záznamu začíná na pozici 24 a má fixní délku 12 pozic (00-11). 001 – Kontrolní číslo – Neopakovatelné pole, nemá žádné indikátory a podpole. Je přidělováno agenturou vytvářející záznam, bývá generováno systémem. 003 – Identifikátor kontrol. čísla - Neopakovatelné pole, nemá žádné indikátory a podpole. Je přidělováno agenturou vytvářející záznam, bývá generováno systémem. 005 – Datum posledního zpracování - Neopakovatelné pole, nemá žádné indikátory a podpole. Toto pole obsahuje 16 pozic a bývá generováno systémem. 007 – Pole pevné délky pro fyzický popis – Opakovatelné pole, délka pole závisí na kódu pozice 00. Pro elektronické zdroje (00=c) i zvukové záznamy (00=s) je délka pole 14 pozic (00-13) a tyto pozice obsahují charakteristiky vztahující se ke zvukovému záznamu/elektronickému zdroji. 008 – Údaje pevné délky – Neopakovatelné pole, nemá žádné indikátory a podpole. Toto pole má fixní délku 40 pozic (00-39). Pozice 00-17 a 35-39 jsou všem typům materiálů společná, pozice 18-34 se v případě audiálních dokumentů vybírají ze sady pro počítačové soubory nebo hudebniny. 028 – Nakladatelské číslo – Opakovatelné pole, oba indikátory jsou definovány, jsou definována 4 různá podpole. Pouze pro zvukový záznam! Uvádí se číslo nakladatele hudebního nosiče. 040 – Zdroj katalogizace – Neopakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány (##), je definováno 7 různých podpolí. 041 – Kód jazyka – Opakovatelné pole, oba indikátory jsou definovány, je 15

definováno 11 různých podpolí. V případě počítačových souborů se užívá $a, v případě zvukových záznamů se používá $d. 044 – Kód země vydání/výroby – Neopakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, je definováno 6 různých podpolí. Toto pole se užívá, jestliže pro zemi vydání/výroby nepostačují pozice 15-17 v poli 008. 045 – Časové období obsahu dokumentu – Neopakovatelné pole, první indikátor definován, druhý nikoliv, je definováno 5 různých podpolí. U zvukových záznamů pole označuje období, kdy skladatel dílo vytvořil, přesněji v $a. 048 – Kód počtu hudebních nástrojů či hlasů – Opakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, jsou definována 4 různá podpole. Pole se používá, je-li možno zjistit hudební obsazení. Maximální výskyt pole je 5x. 072 – Kód předmětové kategorie – Opakovatelné pole, první indikátor nedefinován, druhý definován, je definováno 5 různých podpolí. Užívá se jedno z polí 072 nebo 080. 080 – Mezinárodní desetinné třídění - Opakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, je definováno 6 různých podpolí. Užívá se jedno z polí 072 nebo 080. 100 – Hlavní záhlaví – Osobní jméno – Neopakovatelné pole, první indikátor definován, druhý nikoliv, je definováno 19 různých podpolí. Přítomnost tohoto pole předznamenává výskyt „1“ na pozici prvního indikátoru u pole 245. Pole 100 obsahuje osobní jméno, obvykle osoba s hlavní odpovědností za dílo. V $4 (kód role) je uveden vztah osoby ke zvukovému dokumentu, např. cmp – skladatel, sng – zpěvák aj. 110 – Hlavní záhlaví – jméno korporace - Neopakovatelné pole, první indikátor definován, druhý nikoliv, je definováno 17 různých podpolí. Přítomnost tohoto pole předznamenává výskyt „1“ na pozici prvního indikátoru u pole 245. V případě zvukových dokumentů pole 110 může obsahovat jméno hudební skupiny, orchestru či jiného sdružení, které za dílo odpovídá. 245 – Údaje o názvu – Neopakovatelné pole, oba indikátory jsou definovány, je definováno 12 různých podpolí. Obsahuje-li záznam některé z polí 1XX, 1. indikátor má hodnotu 1 (hlavní záhlaví bylo vytvořeno), pokud záznam 1XX pole nemá, první indikátor je 0. Druhý indikátor udává počet vyloučených znaků z názvu, např. členy v germánských jazycích. $a obsahuje hlavní název, $b různé druhy podnázvů, oddělené příslušnou interpunkcí dle ISBD, $c údaje o odpovědnosti, v $h je uvedeno [zvukový záznam]. 16

246 – Variantní názvy – Opakovatelné pole, oba indikátory jsou definovány, je definováno 11 různých podpolí. Toto pole se uvádí, je-li dílo známo pod variantním názvem. Není podstatné, zda-li variantní název je uveden v popisné jednotce. Pole se využívá z hlediska zvukových dokumentů tehdy, je-li např. na přebalu jiný název, než na nosiči nebo v doprovodných textových materiálech. 256 – Vlastnosti počítačových souborů – Neopakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, jsou definována 3 různá podpole. Toto pole je definováno, pokud jsou dané zvukové dokumenty vzdáleně přístupné, např. přes internet. 260 – Nakladatelské údaje – Opakovatelné pole, první indikátor definován, druhý nikoliv, je definováno 9 různých podpolí. V poli 260 v $a je uvedeno místo vydání, $b vydavatel, $c rok vydání. 300 – Fyzický popis – Opakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, je definováno 9 různých podpolí. V $a je uveden druh nosiče a v závorce doba trvání záznamu – např. 1 zvuková deska (33:52). V $b je uveden způsob nahrání, přehrávací rychlost nosiče a počet kanálů zvuku – např. digital, stereo. V $c rozměr nosiče – tj. 12 cm. V $e je zmíněna přítomnost textového doprovodného materiálu k nosiči – 1 brožura (15 s.). 440 – Údaje o edici/vedlejší záhlaví – název – Opakovatelné pole, první indikátor není definován, druhý definován, definováno 9 různých podpolí. Pokud je dílo vydáno v edici, je tato skutečnost zohledněna v poli 440 či 490 dle typu edice. Při přítomnosti pole 440 není uvedeno pole 830. 490 – Údaje o edici – Opakovatelné pole, první indikátor definován, druhý nikoliv, je definováno 6 různých podpolí. Pokud je dílo v edici a forma vedlejšího záhlaví edice je odlišná od údaje prezentovaného jako údaj o edici, vytváří se pole 490. Související pole pro vedlejší záhlaví edice jsou 800-830. 500 – Všeobecná poznámka – Opakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, definováno 5 různých podpolí. V tomto poli jsou obsaženy poznámky, které se svou povahou nehodí do žádné speciální kategorie poznámek 5XX. 505 – Formalizovaná poznámka k obsahu – Opakovatelné pole, oba indikátory jsou definovány, definováno 7 různých podpolí. V tomto poli jsou obsaženy údaje příslušící k obsahu hudebního nosiče, tj. výčet názvů zvukových stop nebo velikost počítačových souborů zvukových dokumentů. 511 – Poznámka o účinkujících – Opakovatelné pole, první indikátor definován, druhý nikoliv, definována 3 různá podpole. V tomto poli jsou uvedeny informace 17

o zúčastněných osobách v rámci zvukového dokumentu, např. Jarek Nohavica, zpěv, kytara, heligonka. 518 – Poznámka o datu a místu zaznamenání díla - Opakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, definována 4 různá podpole. Je-li známo, do tohoto pole se uvádí místo a doba zaznamenání či vzniku zvukového záznamu, např. nahráno ve studiu Jumbo-Tymákov v únoru – březnu 2002. 530 – Poznámka o dalších formách díla - Opakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, definováno 8 různých podpolí. Je-li totožné dílo dostupné na jiném nosiči, uvádí se tato skutečnost do pole 530, např. Vydáno také na kazetě s objednacím číslem: 8 55128 4 Monitor-EMI. 538 – Poznámka k požadavkům na systém – Opakovatelné pole, oba indikátory nejsou definovány, definováno 7 různých podpolí. Toto pole se užívá pro elektronické dokumenty, tedy i ty zvukové. Specifikují se požadavky na systém, způsob přístupu, nikoliv však konkrétní adresa zvukového souboru. 6XX – Předmětová záhlaví – Tato pole slouží k předmětové identifikaci dokumentů. 700 – Vedlejší záhlaví – Osobní jméno - Opakovatelné pole, oba indikátory jsou definovány, definováno 27 různých podpolí. Pole obsahuje osobní jméno použité jako vedlejší záhlaví. Vedlejší záhlaví se stanoví podle daných katalogizačních pravidel za účelem zajištění přístupu k bibliografickému záznamu prostřednictvím záhlaví osobních jmen. V $4 (kód role) je uveden vztah osoby ke zvukovému dokumentu, stejně jako v poli 100. 710 - Vedlejší záhlaví – Jméno korporace - Opakovatelné pole, oba indikátory jsou definovány, definováno 25 různých podpolí. Vedlejší záhlaví se stanoví podle daných katalogizačních pravidel za účelem zajištění přístupu k bibliografickému záznamu prostřednictvím záhlaví pro jméno korporace – např. hudební skupina, orchestr či jiný útvar. 800-830 – Vedlejší záhlaví pro edice – Opakovatelná pole. Tato pole se vytvářejí při přítomnosti pole 490. 856 – Elektronické umístění a přístup - Opakovatelné pole, oba indikátory jsou definovány, definováno 28 různých podpolí. Toto pole se užívá ve spojitosti s elektronickými zvukovými dokumenty, v $u je uvedena URL adresa souboru [LIBRARY OF CONGRESS, 2008].

18

2.2 Ochrana audiálních dokumentů Nejen v knihovnách, ale i v dalších institucích shromažďujících audiální dokumenty, by měl být brán na ochranu zvukových záznamů zřetel, a to bez ohledu o jaký nosič se jedná. Ochranu dokumentů lze rozdělit na dva druhy – ochranu preventivní a ochranu následnou. Preventivní ochrana spočívá v zajištění adekvátních podmínek pro uskladnění, manipulaci i přehrávání média. Všechny výše uvedené druhy zvukových nosičů je třeba chránit před ohněm, vodou a biologickými škůdci, což představuje média udržovat na suchém, nezátopovém a čistém místě s nainstalovanými protipožárními hlásiči. Následná ochrana je soubor takových činností, jimiž lze médiu navrátit jeho původní podobu či funkčnost. Není-li to možné, je jejím úkolem zastavit degradační proces, a pokud ani to není možné, informace uložené na médiu přenést na jiný nosič. Ochrana hudebních CD, desek, kazet a počítačových souborů obsahující hudbu je do určité míry totožná, v mnohém se přesto liší. Následující kapitoly pojednávají o každém médiu zvlášť. 2.2.1 Gramofonové desky Desky

bývají

vyrobeny

z

dvojího

materiálu,

z

šelaku

nebo

z polyvinylchloridu (PVC), viz. kapitola 3.2.2. Pro oba materiály je příznivé uložení v bezprašném prostředí, za teploty v rozmezí 5°C – 21°C a relativní vlhkosti kolem 40%. Nemělo by docházet k přímému kontaktu desky se světlem. Stejně jako v případě knih má být stavění desek vertikální. Pokud už jsou desky z jakéhokoli důvodu uskladněny horizontálně, je naprosto nepřípustné na ně stavět jakékoli jiné předměty. Desky by měly být uloženy ve dvojím obalu – ve vnitřním polyethylenovém a vnějším papírovém. Manipulaci je nutno provádět s co nejmenším tlakem prstů na povrch desky - je totiž křehká a přílišný tlak by mohl způsobit zatlačení prachových částic do záznamové stopy. Desku do gramofonu vkládáme i vyjímáme za její hrany. Nebezpečí pro šelakové desky představuje relativní vlhkost, která umocňuje proces křehnutí. Toto křehnutí začíná v drážkách a způsobuje jejich poškození a následnou nečitelnost uložené zvukové stopy. V důsledku silného křehnutí může dojít i k rozlomení desky. Příměsi obsažené v šelaku mohou být náchylné k napadení houbami. Největší hrozbu pro desky vyrobené z PVC představují chemické sloučeniny

19

a ultrafialové záření. Oba faktory způsobují chemické změny v PVC, což vede ke zhoršení kvality přehrávání. I do desek z PVC se přidávají příměsi, mající za úkol učinit PVC méně náchylné vůči ultrafialovému záření [HUTAŘ, 2007]. 2.2.2 Magnetofonové kazety V rámci zvukových nosičů, které se dnes používají, je magnetofonová kazeta v největším ohrožení. Pro skladování kazet je vhodných několik kombinačních poměrů mezi teplotou a relativní vlhkostí, čím vyšší teplota, tím nižší relativní vlhkost. Jako nejoptimálnější se jeví teplota okolo 8°C (nikoliv však nižší) a relativní vlhkost 25%. Pokud je mezi místem uskladnění a přehrávání kazety větší teplotní rozdíl než 8°C, je nutno kazetu aklimatizovat. Nemělo by dojít k vystavení pásky přímému slunečnímu záření. Zvuková kazeta by měla být uložena na tmavém místě za výše uvedené kombinace teploty a relativní vlhkosti. Kazeta musí být uložena v obalu, který ale nesmí být z PVC či lepenky. Kazety, které nebyly déle jak 3 roky použity, je nutné přetočit, aby nedošlo ke slepení pásky nebo k tzv. přeslechům. Ty vznikají „obtiskem“ různých zmagnetovaných vrstev jedné pásky navzájem. Rovněž je důležité udržovat přehrávače kazet v patřičném stavu. Čtecí, mazací i přehrávací hlava nesmí být ničím znečištěny, stejně jako musí být zajištěn bezproblémový pohyb obou hřídelí magnetofonu, na nichž se pásek přetáčí. Nikdy se pásky samotné nedotýkáme rukama. Pokud je třeba ji vyprostit z magnetofonu, je nutno tak činit v bavlněných rukavičkách. Jak je uvedeno v kapitole 3.3.2, páska všech kazet je složena z několika vrstev, které jsou spojeny k sobě. Z těchto vrstev jsou v ohrožení především dvě – vrstva lepidla a magnetická vrstva. Vrstva lepidla přijímá vlhkost vzduchu a její degradaci nelze zastavit, maximálně může být zpomalena. Magnetická vrstva, na níž je

uložen

záznam

samotný,

nesmí

být

vystavena

magnetickému

a elektromagnetickému záření [HUTAŘ, 2007]. 2.2.3 Kompaktní disky CD a jeho příbuzné optické nosiče (DVD, CD-RW aj.) jsou dnes nejrozšířenějšími médii na uchovávání nejenom zvukových informací. Z hlediska uskladnění nejsou CD náročná jako magnetofonové kazety, teplota by měla být v rozmezí 7°C – 20°C, relativní vlhkost vzduchu v rozmezí 40 – 50%. Na optická 20

média se rovněž vztahuje skutečnost, že jim neprospívají vysoké výkyvy teplot, vlhkosti vzduchu a přímé světlo. CD by měla být uložena v plastovém obalu. Ten je dokáže efektivně chránit před prachem, jenž by mohl způsobit odklonění laserového paprsku při přehrávání CD. Při manipulaci je nutno CD uchopit tak, že jej nasadíme na ukazovák a zbylými prsty CD uchopíme za jeho boční hranu. Při snímání z trnu, na němž je v obalu nasazeno, nikdy nevyjímáme CD tahem a tlakem prstů na něj, ale zatlačením na trn. Jak vyplývá z kapitoly 3.4.1, CD se skládá z pěti vrstev. Poškození či znečištění polykarbonátové vrstvy představuje pro laserový paprsek neschopnost adekvátně zaměřit datovou vrstvu. Poškození samotné datové vrstvy znamená nemožnost data číst. Kovová reflexní vrstva může způsobit nečitelnost disku při vlastní oxidaci, nejvíce v ohrožení jsou tyto vrstvy vyrobené z hliníku. Laková vrstva chrání CD z vrchní strany a je-li poškozena, mnohdy se toto poškození týká i reflexní kovové vrstvy, což má pro laserový paprsek za následek nečitelnost dat. Drobnému poškození poškrábáním zabránit nelze, avšak velké škrábance jsou pro CD nebezpečné bez ohledu na skutečnost, jestli jsou na horní či dolní straně CD. Jedna z nevýhod poškození CD spočívá v projevu poškození – zatímco u gramofonové desky a magnetofonové kazety je slyšet už částečné poškození při přehrávání, u CD se projevuje poškození tím, že zvuková data není možno přehrát. Chemické sloučeniny na bázi dimethylketonu a benzenu představují pro polykarbonátovou vrstvu velké nebezpečí, mohou ji chemicky „rozpustit. Magnetismus nemá na CD vliv. Protože nelze poslechem rozpoznat poškození CD, je dobré mít data uložena minimálně na dvou discích, případně na CD a alternativním způsobem [HUTAŘ, 2007]. 2.2.4 Soubory zvukových formátů Ochrana zvukových souborů, o nichž pojednává celá kapitola 4, je v podstatě ochranou dvojí. Je potřeba ochránit nosič informace – pevný disk, CD-ROM, flashdisk či jiné paměťové médium, stejně jako je nutno zabezpečit samotnou informaci, jež je reprezentována binárním (resp. hexadecimálním) kódem. Pevné disky i flashdisky je třeba ochránit před magnetickým polem, jehož působením by mohla být data navždy ztracena. Dále je nutno disk chránit před škodlivým softwarem a počítačovými viry, neboť v extrémních případech je pro disk samotný nejlepším řešením naformátování, což znamená ztrátu veškerých dat. 21

Ochránit samotný soubor zvukového formátu znamená jej minimálně jednou či dvakrát zduplikovat na nosič stejného typu. Metoda, kdy budou ze zvukových souborů pořizovány nahrávky, které budou následně uloženy třeba na CD, není vhodná. Namísto toho je vhodné soubory ochránit proti jejich přepisování, mít je na dvou pevných discích, a pokud možno, mít je jednou uloženy na serveru, aby byly vzdáleně přístupné. Protože většina souborů sama o sobě neobsahuje vhodná (meta)data, která by je charakterizovala z knihovnického hlediska, je vhodné mít u souborů přiložen dodatkový soubor s jejich odpovídajícími charakteristikami. Kromě ochrany souboru je potřeba zajistit možnost řádného užití, čímž se rozumí možnost zvukový soubor přehrát, upravit aj. V tomto případě musí být dostupný software a zde je největším nebezpečím paradoxně technický a technologický pokrok. Je 5 zásadních možností, jak se problému s řádným užitím souboru vyhnout: 1) kompatibilita souboru – zvukový soubor by měl být v datovém formátu, který je v co největší míře a dlouhou dobu podporován (např.: MP3, WAV) 2) konvertibilita souboru – zvukový soubor by měl být v datovém formátu, jejž je možno za nulových (nebo minimálních) ztrát kvality převést na soubor jiného datového typu, se kterým bude možno dále pracovat 3) update – stav, kdy je se zvukovým souborem možno pracovat až po instalaci (nej)novější verze aplikace 4) plug-in – obohacení softwaru o takový algoritmus, viz. kapitola 4.1, který po instalaci umožní práci se zvukovým souborem 5) emulace – vytvoření takových podmínek pomocí softwaru, za nichž se bude moci se souborem řádně pracovat, obvykle se emulace používá pro vytvoření historicky staršího uživatelského rozhraní (např. emulace MS-DOS) [HUTAŘ, 2007] 2.3 Audiální dokumenty v knihovnách Složení fondu hudebních knihoven a hudebních úseků je do jisté míry totožné – jsou zde přítomny kompaktní disky (CD) a CD-ROMy, dlouhohrající desky (LP), magnetofonové kazety, notové partitury, periodická literatura pojednávající o hudbě a monografie spjaté s hudbou či osobami hudebního dění. Jistým přesahem fondu

22

mohou být videokazety, DVD a DVD-ROMy, které většinou obsahují záznamy, jejichž předmětem je opět zvuk. Rovněž na vybavení jsou kladeny jiné nároky než na prostor určený ke studiu klasických psaných dokumentů. CD a LP vyžadují přehrávače spolu s reproduktory či sluchátky, video a DVD nepoběží bez příslušného přehrávače spolu s obrazovkou. 2.3.1 Knihovna HAMU Knihovna HAMU (Hudební akademie múzických umění) se nalézá na adrese „Malostranské náměstí 13, 118 01 Praha 1“, a její vznik lze datovat do 50. let 20. století. Tehdy se Hudební fakulta stala samostatnou součástí AMU. Teprve po sametové revoluci došlo k sestěhování všech fondů HAMU na jediné místo. Návštěvnost registrovaných čtenářů dosáhla za rok 2007 11 467 osob. Fondy knihovny HAMU k r. 2006 činily: 104 809 sledovaných knihovních jednotek (nejsou zahrnuty disertační práce). Z toho – 69 747 hudebnin, 3 821 disků, 17 455 LP a 13 786 knih či periodických titulů. Knihovna HAMU nemá v profilu svého fondu zastoupeny magnetofonové kazety. V příloze této práce jsou v tabulce zaznamenány statistické údaje za léta 1997-2006. Omezení pro výpůjčky není u hudebnin zavedeno, u zvukových dokumentů to činí max. 5 kusů zvukových nosičů. Pro čtenáře jsou k dispozici studovna a poslechová stanoviště, stejně jako přístup na internet. Otevírací

doba

knihovny

HAMU

činí

dohromady

24

hodin

za

týden

[KNIHOVNA HAMU, 2007]. pondělí

13.00 – 15.00

úterý

10.00 – 17.00

středa

10.00 – 16.00

čtvrtek

10.00 – 17.00

pátek

11.00 – 13.00 Kromě nákupu představuje významnou akviziční metodu, zejména

u hudebnin, příjem darů. Knihovna dlouhodobě pracuje s automatizovaným knihovnickým systémem T-Series. Jedná se o knihovnický systém pracující pod operačním systémem Windows, ačkoliv jeho programové jádro i design jsou vytvořeny pro MS-DOS. Přestože v roce 2007 byla dokončena konverze záznamů z katalogizačních lístků do elektronické podoby, což zjednodušuje vyhledávání v OPACu knihovny, zůstává naskenovaný lístkový katalog i nadále přes internet 23

přístupný. Katalogizační formát je do značné míry stanoven rozvržením uživatelského rozhraní T-Series, avšak konverze do UNIMARCu a MARC 21 je možná. Studenti HAMU, kteří tvoří většinu návštěvníků knihovny, mnohdy požadují nikoliv celý soubor skladeb na nosiči, ale konkrétní skladbu. Proto je vytvářen analytický rozpis ve spolupráci s Databází národních autorit Národní knihovny České republiky. Před zahájením nového akademického roku je vždy prováděna revize fondu zvukových nosičů, zejména pak CD. Všechny dokumenty jsou uloženy na policích v posuvných regálech, což napomáhá zmenšit usazování prachových částic a částečně zabraňuje přístupu přímého světla, jež je největším ohrožením starších papírových dokumentů. 2.3.2 Hudební úsek Městské knihovny v Praze Městská knihovna v Praze (MKP), resp. její ústřední pobočka, se nalézá na adrese „Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1“ a vznikla roku 1891 jako nástupce spolkových knihoven. Od roku 1903 sídlí MKP na Mariánském náměstí. Hudební úsek MKP je nejstarší hudební veřejnou knihovnou v ČR, byla založena už roku 1893 a dnes rovněž sídlí v prostorách hlavní pobočky. Roku 1922, 2 roky před stým výročím narození B. Smetany, byl hudební úsek nazván „Knihovna Bedřicha Smetany“. Hudební úsek MKP se liší od knihovny HAMU v několika ohledech. Oproti HAMU nemá skladba fondu hudebního úseku vyhraněný charakter, návštěvnost hlavní pobočky MKP může současně být návštěvností hudebního úseku, a proto je hlavním statistickým ukazatelem počet výpůjček a v neposlední řadě, ve fondu jsou zastoupeny magnetofonové kazety. Fondy hudebního úseku MKP k r. 2006 činily: 278 073 sledovaných knihovních jednotek. Z toho – 151 114 hudebnin, 96 959 zvukových dokumentů (CD+MC+LP) a přibližně 30 000 knižních dokumentů. V příloze této práce jsou v tabulce zaznamenány statistické údaje za léta 2003-2006. Gramofonové desky si lze vypůjčit pouze prezenčně, u ostatních dokumentů je nutno sledovat

piktogramové

znázornění,

které

označuje

možnost

absenčního

či prezenčního vypůjčení. Otevírací doba hudebního úseku činí dohromady 44 hodin za týden [HUDEBNÍ ÚSEK ÚK MKP, 2007]. úterý - pátek 09.00 – 20.00

24

Městská knihovna v Praze provádí katalogizaci v automatizovaném knihovnickém systému Koniáš, z nějž je v případě potřeby možno konvertovat data do UNIMARCu i MARC 21. OPAC knihovny je provozován rovněž v systému Koniáš. Osobně shledávám Koniáš jako dostačující rešeršní rozhraní pro vyhledávání knih,

pro

hudebniny

a

zvukové

nosiče

by

Koniáš

parametrizovatelnost při zadávání vstupních i výstupních údajů.

25

zasluhoval

větší

3. Vývoj nosičů audiálních dokumentů Záznam zvuku dlouhou dobu narážel na znalostní bariéru, kterou se podařilo prolomit až na počátku druhé poloviny 19. století. V první kapitole byly uvedeny základní pojmy, které souvisejí se zvukem a jeho zaznamenáváním. Přestože je tato oblast poměrně mladá (od prvního pořízení zvukového záznamu uplynulo 151 let), byl její vývoj bohatý a je předmětem výkladu následujících kapitol. V počátcích se jednalo o vizuální mechanický záznam, jako v případě fonoautografu, později o mechanický reprodukovatelný záznam zvuku, jak tomu bylo u fonografu a gramofonové desky. Následně u magnetofonových pásek započal svou cestu záznam magnetický a u CD záznam digitální. 3.1 Nezbytné pojmy Z hlediska vývoje nosičů zvukových dokumentů je potřeba uvést pojmy monofonní a stereofonní. Většina lidí tato slova používá v jejich kratší podobě – mono a stereo, mnohdy však přesně neví, co znamenají. Mono, monofonní znamená jednostopý záznam zvuku. Stereo, stereofonní znamená vícestopý (povětšinou dvoukanálový) záznam zvuku. Cílem je vytvoření iluze prostorového zvuku, z každého reproduktoru je slyšet jiný zvuk. Je v technických možnostech kazet, CD i desek, aby byly nosiči jak stereofonního, tak i monofonního záznamu [JIRSÁK, 2008b]. Pro zvukové dokumenty mají rovněž nesmírný význam dva vynálezy, které jsou bez ohledu na záznamovou techniku potřebné pro snímání a reprodukci zvuku – reproduktor a mikrofon. Reproduktor - Přístroj přeměňující elektrický proud na akustický signál. Poprvé byl zkonstruován roku 1876 jako součástka telefonu Alexanderem Grahamem Bellem. Mikrofon - Přístroj přeměňující akustický signál na elektrický proud. Poprvé byl zkonstruován roku 1877 Emilem Berlinerem, který odprodal patent Bellově telefonní společnosti, která začala mikrofony zabudovávat do telefonních přístrojů [BAUMAN, 2008].

26

3.2 Gramofon a gramofonová deska Gramofon spolu s gramofonovou deskou představují, vedle digitálního záznamu, jednu z nejvěrnějších analogových metod záznamu zvuku. Právě proto se stále prodávají a to již 120 let. Přestože prodělal gramofon i deska mnoho změn, tou nejvýznačnější bylo nahrazení mechanických částí součástmi elektrickými, základní filozofie i výsledný produkt zůstal stejný. Deska je stále záznamovým médiem pro mechanický záznam. Mechanický záznam – Při mechanickém záznamu zvuku je na nosič, obvykle gramofonovou desku, záznam vpraven rycím hrotem. Na počátku je akustický signál, který je přeměněn mikrofonem na signál elektrický. Poté dojde k přeměně elektrického signálu na mechanické kmitání a to je rycím hrotem vryto do povrchu gramofonové desky. Při přehrávání desky je čtecím hrotem sledována drážka. Kmitání čtecího hrotu je nejprve převedeno na elektrický signál a ten dále přetransformován na signál akustický. Gramofon – Přístroj sestávající se z talíře pro otáčení desky a ze snímacího hrotu spojeného s mechanicko-elektrickým měničem umístěným v přenosce gramofonu. Hrot přenosky se pohybuje v drážce desky a vychyluje se do stran podle tvaru drážky. Chvění hrotu se přeměňuje elektrický proud, který se po zesílení přeměňuje v reproduktoru na zvuk. Při přehrávání je jakákoli deska přehrávána od vnějšího

kraje

k vnitřnímu

a

rychlost

posuvu

se

nemění

[VŠETIČKA, REICHL, 2008]. 3.2.1 Pohled do předgramofonové historie Jako první v oblasti záznamu zvuku bádal anglický lékař a přírodovědec Thomas Young. Roku 1806 provedl záznam zvuku vibracemi kovového hrotu do točícího se bubnu potaženého voskem. Přestože neexistoval způsob, jak si tuto nahrávku přehrát, byl tento objev pro budoucí vývoj převratný [NEUBAUER, 2008]. Druhým nejstarším přístrojem zaznamenávajícím zvuk, je tzv. fonoautograf, přístroj zkonstruovaný roku 1857 francouzským tiskařem a vynálezcem ÉdouardemLeonem Scottem de Martinville. V březnu téhož roku obdržel Scott na svůj vynález od francouzské akademie věd patent. Přístroj se sestával z trubice, membrány a záznamového hrotu. Záznamovým médiem byl skleněný válec pokrytý sazemi nebo případně kouřem začerněný papír, viz. Obrázek č.2. Vlivem zvukových vln

27

byla membrána rozechvěna a skrz ni byl na sazemi pokrytý válec/začerněný papír zaznamenán průběh zvuku. Jednalo se o okem viditelný záznam, který nemohl být v tehdejší

době

znovu

reprodukován

[ÉDOUARD-LÉON

SCOTT

DE MARTINVILLE, 2008]. Jeden ze začerněných papírů, datovaný k 9. 4. 1860, viz. Obrázek č.3, byl objeven v únoru r. 2008 v Paříži, odkud byl převezen do města Berkley v Kalifornii, kde byl z tohoto papíru vědci extrahován zvuk. Desetivteřinová nahrávka obsahuje ženský hlas zpívající francouzskou lidovou píseň „Au Clair de la Lune“. Koncem března tohoto roku byla na Standford University nahrávka představena veřejnosti. Díky tomuto objevu je nutno přepsat historii, poněvadž první zvukový záznam nebyl pořízen roku 1888 Thomasem A. Edisonem, nýbrž o 28 let dříve. Faktem zůstává, že Edisonův záznam byl prvním záznamem, který bylo možno ihned reprodukovat. [ROSEN, 2008]. Třetí v pořadí, komu se povedlo zaznamenat zvuk, byl Thomas Alva Edison. Jeho cílem bylo na základě výzkumů A.G. Bella sestrojit záznamník pro reprodukci telefonních hovorů, resp. jakéhokoliv hlasového projevu [NEUBAUER, 2008]. V prosinci roku 1877 sestrojil první fonograf, který si nechal v únoru následujícího roku patentovat. Přístroj se skládal z trychtýře, na jehož užším konci byla membrána sloužící jako mikrofon i reproduktor, na membráně byly umístěny dva hroty záznamový

měl

ostrý

konec,

konec

přehrávacího

hrotu

byl

zakulacen,

viz. Obrázek č. 4. K záznamu sloužila staniolová fólie obtočená kolem válce se spirálovitou drážkou, v níž se hrot pohyboval. Válcem bylo nutno co možná nejkonstantněji ručně točit. Přehrávání bylo docíleno opakovaným přetáčením válce, kdy drážky do něj vyryté sledoval přehrávací hrot. Velmi často docházelo k protržení fólie kvůli nepřiměřenému tlaku membrány, a tak byl staniol na válci nahrazen válcem voskovým. Toto vylepšení s sebou neslo prodloužení možné doby záznamu ze dvou až na dvanáct minut. Druhým zvukovým záznamem v pořadí a prvním, který bylo možno ihned přehrát, byl roku 1888 vyřčený text samotným Thomasem A. Edisonem „Mary had a little lamb“ (Mary měla jehňátko). 3.2.2 Pohled do historie desky a gramofonu Náročnost

z

hlediska

obsluhy

byla

počátkem

konce

fonografu.

V osmdesátých letech 19. století konal v oblasti záznamu zvuku intenzivní výzkum 28

Emile Berliner. Výzkum byl úspěšný, roku 1887 Berliner zkonstruoval gramofon, který si nechal patentovat. Z hlediska konstrukce se gramofony od fonografu podstatně lišily. První změnou bylo ručně natahovací péro, díky němuž nebylo nutno při samotném nahrávání či přehrávání ničím točit. Druhou inovací bylo záznamové médium. Voskový válec byl nahrazen rotujícím kotoučem, v němž byl záznam uložen ve spirálovité drážce. Tento mechanický typ gramofonu byl vybaven vlastním reproduktorem v podobě plechové roury. Druhým typem gramofonů, poprvé sestrojeným roku 1927, jsou gramofony elektrické. Hodinové péro bylo nahrazeno elektromotorem a přehrávání z těchto gramofonů je po propojení možné i v rádiích a jiné zvukové spotřební elektronice. Podmínkou je, aby cílové zařízení mělo předzesilovač, jenž zajistí adekvátní zvukovou reprodukci signálu. Významnou součástkou gramofonů všech typů je jehla/přenoska. V počátcích šlo o kovové jehly, dnes se vyrábějí gramofony s přenoskami, jejichž hroty mají oproti jehlám vyšší citlivost [GRAMOFON, 2008]. Onen kotouč se spirálovitou drážkou je také vynálezem Emile Berlinera. Patentován byl roku 1888 a jde o gramofonovou desku. Výroba desek byla následující – na povrchu zinkového kotouče byla vrstva benzínu a vosku. Tato vrstva byla při nahrávání seškrabována jehlou připojenou ke slídové membráně. Po dokončení nahrávání byl kotouč ponořen do kyseliny, která v zinkovém podkladu zanechala drážky. Následnými úpravami, mezi nimiž bylo i pokovování, vznikl jakýsi otisk, z nějž se vyráběly gramofonové desky ve velkém. První desky byly vyráběny z vulkanizované gumy, byly jednostranné a měly kapacitu max. 4 minuty [NEUBAUER, 2008]. Později se začal používat pro výrobu desek šelak, což je výměšek červce lakového (lat. kerria lacca) obsahující vosk. Mezi jeho přednosti patří biologická odbouratelnost, nezávadnost a nejedovatost. Pro hromadnou výrobu gramofonových desek se používal od roku 1897. Tyto desky mají oproti deskám z PVC hlubší drážky a jejich přehrávací rychlost je 78 otáček za minutu. Kapacita jedné strany šelakové desky byla 3 minuty u malého formátu (17cm) a 5 minut u formátu velkého (30 cm). Z důvodu vysoké křehkosti bylo nutno najít za šelak náhradu. Polyvinylchlorid, zkráceně PVC,

je organická chemická sloučenina, poprvé

vyrobena roku 1912. Pro výrobu desek se používá od roku 1948. Desky vyráběné z PVC se dělí do třech kategorií – SP, EP a LP. SP neboli single play je deska o průměru 17 cm, na každé straně desky je 29

nahrána jedna skladba. Přehrávací rychlost je u této desky většinou 45 ot/min, výjimečně 33 a 1/3 ot/min. Kapacita desky činí 2 – 4 minuty. EP – extended play se od SP liší počtem uložeých zvukových stop – bývaly 2-3 na každé straně desky. Prodej tohoto typu desek nebyl tak častý jako u SP či LP. Kapacita desky je až 10 minut. LP je zkratka pro dlouhohrající desku (long play). Průměr těchto desek činí 30 cm, přehrávací rychlost je standardně 33 a 1/3 ot/min. [GRAMOFONOVÁ DESKA, 2008]. Moderní výroba desek probíhá na elektrické bázi. Elektrické signály vystupující z mikrofonu jsou zesíleny a nahrány na pásku. Poté se přenášejí do nahrávací soupravy. V nahrávací soupravě kmitá rycí hrot a do povrchu desky (vrstva laku na ploché hliníkové desce nebo vrstva vosku) vyřezává vlnitou drážku. Po vyřezání drážky do lakové vrstvy na desce se matrice pokryje tenkou vrstvou velmi jemného prášku stříbra, čímž vznikne vodivý povrch. Na něm se elektrolyticky vytvoří silnější vrstva mědi nebo niklu a po zpracování vzniká velmi tenký otisk této desky, tzv. lisovací forma, kterou se vytvářejí konečné desky. Vyvýšeniny na originálu jsou věrným obtiskem v laku či vosku vyrytých drážek. Při výrobě stereofonních desek hrot kmitá tak, že do každé stěny rýhy ve tvaru písmene „V“ vyřezává rozdílný zářez. Stěny drážky spolu svírají pravý úhel. Záznam na vnější drážce je pro pravý kanál, na vnitřní drážce pro kanál levý [VŠETIČKA, REICHL 2008]. 3.3 Magnetofon a magnetofonová kazeta Je chybné se domnívat, že vývoj magnetické pásky, a tedy i magnetofonové kazety byl krokem bezprostředně navazujícím na gramofonovou desku. Naopak, deskou počínaje mají záznamová média kumulativní charakter. Nové nastupující technologie se zařazují po bok starších a jsou schopné vzájemné koexistence. Stejně tomu tak je i v případě gramofonových desek a magnetofonových kazet. Princip uchování informace na magnetickém médiu, ať se jedná o magnetofonovou kazetu, videokazetu, nebo pevný disk, je v podstatných rysech shodný. Mangetický záznam - Mikrofonem snímaný akustický signál je nejprve přeměněn na signál elektrický. Ten je následně zesílen a vyslán k magnetickým

30

cívkám záznamové hlavy. Záznamová hlava je elektromagnet s úzkou štěrbinou, a tudíž je schopna onen v čase se měnící elektrický signál převést na v čase se měnící magnetické pole. Toto pole skrz štěrbinu vytváří na konstantně se pohybující pásce trvale zmagnetovaná místa. Reprodukce signálu probíhá opačně, ze zmagnetované pásky je pomocí čtecí hlavy vytvořen elektrický proud a v reproduktoru přeměněn na akustický signál [VŠETIČKA, REICHL, 2008]. Magnetofon – Přístroj přehrávající cívkové pásky nebo magnetofonové kazety. Každý magnetofon má dvě části – mechanickou a elektrickou. Mechanickou část reprezentují dvě hřídele a sada kladek. Hřídele otáčejí kotouči, na nichž je pásek navinut, kladky zajišťují posuv pásky v prostoru čtecí, mazací a záznamové hlavy. Část elektrickou reprezentují mazací, záznamová a čtecí hlava. Magnetofony se dělí na cívkové a kazetové. Kromě magnetofonu lze kazetu přehrávat i ve walkmanu (zmenšený magnetofon se sluchátky bez funkce nahrávání) nebo v některých typech diktafonů (zmenšený

magnetofon

s

vlastním

reproduktorem,

vybavený

vestavěným

mikrofonem pro nahrávání). 3.3.1 Pohled do předmagnetofonové historie Záznam zvuku na magnetické médium oslaví v roce 2008 110 let. Roku 1898 si nechal dánský vynálezce Valdemar Poulsen patentovat princip magnetického záznamu lidského hlasu. Princip telegrafonu spočíval v přejíždění elektromagnetu po magneticky vodivém drátu, viz. Obrázek č.5. Takto zmagnetizovaný drát uchovával informaci, kterou bylo možno znovu přečíst. Z elektromagnetu se vyvinuly záznamová, mazací i čtecí hlava. Nevýhodou této záznamové techniky byla skutečnost, že získaný záznam nešlo řádně přetáčet nebo dále upravovat střihem [KRÁSA, 2007]. Drát jako záznamové médium nahradil roku 1926 Fritz Pfleumer páskou, roku 1928 na ni obdržel patent. Páska byla ze dvou vrstev – celuloidu a magnetické vrstvy. První magnetická páska byla 6,5 mm široká a byla navíjena na cívku. Toto zlepšení umožnilo nahrávky stříhat a bylo tak možné rychle opravovat chyby či opravit přetržený pásek [TŮMA, 2008]. 3.3.2 Pohled do historie magnetofonu a kazety Roku 1935 na Berlínské rozhlasové výstavě byl předveden první cívkový

31

magnetofon – na pásek procházející těsnou mezerou kruhového elektromagnetu byl zaznamenáván zvuk. Magnetofon byl tedy německým vynálezem, předvedeným v předvečer 2. světové války. Roku 1945 se dvěma členům americké armády, Jacku Mullinovi a Johnu Herbertu Orrovi dostaly do rukou cívkové magnetofony a magnetické pásky na cívkách. Po důkladném prozkoumání přístrojů i pásek samotných se rozeběhla jejich sériová výroba. Kromě domácností našla cívková páska i cívkový magnetofon uplatnění především v rádiích, studiích nahrávacích společností a později pronikl i do televizních studií. V šedesátých letech došlo u cívkových pásek ke změně výroby. Páska již nebyla dvouvrstvá, ale čtyřvrstvá. Spodní vrstva je tvořena vrstvou uhlíku, na níž je nosná vrstva, kterou povětšinou tvoří polyetylentereftalát (PET), většině lidí známý z tzv. „PETlahví“. Třetí vrstvou představuje lepidlo, jehož úkolem je udržovat přichycenou magnetickou vrstvu, která bývá vyrobena nejčastěji ze železa (Fe), oxidu chromičitého (CrO2), oxidu železitého (Fe2O3) nebo ferochromu (FeCr) [HUTAŘ, 2007]. Cívková páska je 6,25 mm široká, její délka, a tudíž i maximální možná délka záznamu, je značně variabilní, viz. Obrázek č.6. Páska je uložena na jediné cívce, kterou je pro přehrání třeba nasadit na jednu ze dvou hřídelí cívkového magnetofonu, na druhou hřídel je nasazena cívka prázdná. Pro přehrání je třeba z „plné“ cívky kus pásky odvinout, proto mají cívkové pásky i kazety počáteční a koncový kus pásky vyroben pouze z plastu a barevně od zbytku pásky odlišen. Po zdárném ručním odvinutí pásky z plastu mezi hlavami magnetofonu dochází k ukotvení na druhé hřídeli. Od tohoto momentu je možno začít se samotnými zvukovými činnostmi. Po jejich ukončení je nutno pásku znovu navinout na původní cívku. Cívkový magnetofon, viz. Obrázek č.7, bylo zařízení prodávané v přenosné i stolní verzi. Z hlediska konstrukce se oproti kazetovému magnetofonu odlišuje tím, že nemá držák, který u kazetového magnetofonu chrání a přidržuje kazetu. Od poloviny šedesátých let začínal zájem veřejnosti o cívkové pásky a cívkové magnetofony upadat. Roku 1963 byla totiž firmou Philips poprvé představena magnetofonová kazeta. Z konstrukčního hlediska je kazeta menší než samotná cívka s páskem a nahrávání je možné na obě strany pásky. Při nahrávání na první stranu je tedy použito 50% plochy pásky v jednom směru, při nahrávání na stranu druhou zbylých 50% v opačném směru. Zatímco cívky mají rozměry v řádech desítek centimetrů, kazeta má rozměry 10 cm x 6,5 cm, a je proto 32

nejmenším médiem představeným v této práci. Samotná kazeta se skládá ze dvou částí tvrzeného plastu a ze dvou cívek. Na jedné cívce je navinuta 3,81 mm široká páska a její plastová část je připevněna k druhé cívce tak, že je páska napnuta u spodní strany kazety. Na hřbetě audiokazety jsou dvě vylomitelné nebo polohovatelné plastové pacičky, které při vložení do magnetofonu prostřednictvím vestavěné plastové kladky povolí (nevylomené pacičky, poloha blíže k bočnicím kazety), nebo naopak znemožní (vylomené pacičky, poloha dále od bočnic kazety) stisk tlačítka nahrávání. Opětovné nahrávání po vylomení paciček je možné po přelepení místa kouskem lepenky. Délka záznamu na audiokazetě je standardně dohromady 60 či 90 minut, výjimečně 30 nebo 45 minut. Obsluha kazety i kazetového magnetofonu je potom oproti cívkovému magnetofonu daleko jednodušší, neboť odpadá nutnost navíjení pásku. 3.4 Kompaktní disk a přehrávač CD Zatímco gramofonová deska byla nosič výhradně zvukové stopy, magnetická páska i kompaktní disk mohou obsahovat data nezvukového charakteru. CD (zkratka z angl. „compact disc“) patří do početné skupiny tzv. optických nosičů, kam se řadí i DVD, videodisk či Blue-Ray. Všechny nosiče této skupiny mají stejné rozměry – 12 cm v průměru, 1,2 mm tloušťky a vnitřní otvor má průměr 1,5 cm. Výjimečně má CD v průměru jen 8 cm. Data jsou na CD uložena v digitální formě. Digitální záznam – Zvukové vlny zachycené mikrofonem jsou nejprve přeměněny na elektrický signál. Poté dochází k procesu vzorkování. Při vzorkování se elektrický signál přeměňuje na sled číslic ve dvojkové soustavě. Rychlost vzorkování, neboli vzorkovací frekvence, viz. kapitola 4.1, je volitelný parametr udávající kolik hodnot bude za vteřinu záznamu pořízeno, nejčastěji to bývá 44 100 hodnot jako v případě CD [VŠETIČKA, REICHL, 2008]. Digitální záznam nebude nikdy dosahovat kvalit záznamu analogového. Podstatou analogového záznamu je přeměna energie. Z akustického signálu se stává mechanické kmitání, magnetické pole, světelná energie či elektrický proud a tyto změny je možno vyjádřit grafem v podobě souvislé křivky. Digitální záznam oproti tomu využívá zjištění konkrétních hodnot v čase. Čím více hodnot za časovou jednotku (nejčastěji sekundu), tím více bodů bude na grafickém znázornění k dispozici. Ale ani nekonečně mnoho bodů nebude nikdy tvořit křivku a zpětné

33

spojení těchto bodů, ke kterému pomyslně dochází při přehrávání digitálního záznamu, nezrekonstruuje původní analogový průběh. CD přehrávač – Spotřební elektronika sloužící k přehrávání optických médií, na nichž je uložen zvuk. Vyrábějí se ve stolním, přenosném i do souprav vestavěném provedení. Nejdůležitější součástkou je laser, který čte z CD data uložená ve formě drobných plošek a prohlubní. Zvukové CD lze rovněž přehrávat i v diskmanu (přenosný CD přehrávač se sluchátky) nebo v počítačových mechanikách. 3.4.1 Pohled do historie CD V roce 2009 oslaví kompaktní disk 30. narozeniny. CD, přesněji audio CD, je společným vynálezem firem SONY a PHILIPS, poprvé představeným veřejnosti roku 1979. Audio CD dokáže pojmout přibližně 74 minut zvukového záznamu, který je uložen, stejně jako na gramofonové desce, ve spirále. Při čtení ovšem dochází ke čtení laserem od vnitřního okraje ke vnějšímu a rychlost přehrávání se na rozdíl od gramofonové desky mění. Specifikace zvukového CD je uvedena v tzv. „Red Book“, známé do roku 2006 jako standard IEC 908, posléze též jako IEC 60908. Ve standardu je například uvedeno: −

Zvuk je na hudebním CD uložen ve dvou kanálech (STEREO), za užití vzorkovací frekvence 44 100 vzorků za vteřinu při 16tibitové hodnotě vzorku

−

Audio CD se skládá ze sektorů, sekund a minut, přičemž 1 sektor = 2352 bytů, 1 sekunda = 75 sektorů a 1 minuta = 60 sekund

−

CD je určeno dvanáctimístným kódem ISRC (International Standard Recording Code, definovaným ve standardu ISO 3901) U zvukového CD je rovněž specifikována metoda původního záznamu, úprav

zvuku a výsledného záznamu zvuku. Možné kombinace jsou celkem tři (poslední písmeno bude vždy „D“): 1) DDD – původní záznam, úpravy zvuku i výsledný záznam jsou digitální 2) ADD – původní záznam je analogový, úpravy zvuku a výsledný záznam jsou digitální 3) AAD – původní záznam a úpravy zvuku jsou analogové, výsledný záznam je digitální Na kompaktní disk je zaznamenáván digitálně upravený elektrický signál

34

ve formě prohlubní a plošek mezi nimi. Ke čtení těchto prohlubní slouží laserový paprsek. Když paprsek narazí na plošku mezi prohlubněmi, odrazí se zpět. Narazí-li ale na prohlubeň, je v ní rozptýlen, takže se prakticky žádné světlo neodráží zpět. Dopadání světla vyhodnocují světelná čidla, která vyšlou elektrický impuls, takže přítomnost nebo nepřítomnost paprsku vytváří signál „zapnuto - vypnuto“. Tento signál je převeden přehrávačem CD na akustický signál původní nahrávky [VŠETIČKA, REICHL, 2008]. CD se skládá celkem z pěti vrstev: a) Polykarbonátová (resp. plastová) vrstva – nejspodnější strana CD, zajišťuje pevnost CD i při jeho malé tloušťce a zabezpečuje správné zaměření laseru při čtení disku b) Datová vrstva – zde jsou uložena samotná data v podobě prohlubní a plošek mezi nimi. Při čtení datové vrstvy se laserový paprsek buď odrazí od plošky za přispění kovové reflexní vrstvy, nebo je pohlcen v prohlubni. U CD je datová vrstva umístěna blíže k nejvrchnější vrstvě CD. c) Kovová reflexní vrstva – napomáhá odrazu laserového paprsku, vyrobena je buď ze zlata, stříbra, stříbrných slitin nebo hliníku. d) Laková vrstva – používá se jako ochranná vrstva pro kovovou reflexní vrstvu, tato vrstva je přítomna jako druhá nejvrchnější při pohledu na CD seshora, na bocích CD je tato vrstva navrchu e) Povrchová vrstva – nejsvrchnější vrstva CD, umožňuje na vrchní stranu CD nalepit potisk [HUTAŘ, 2007] Zvukové údaje se při výrobě CD nejprve ukládají na magnetický pásek. Pásek je kontrolován laserovým paprskem, který vypaluje určitou šablonu do speciální fotorezistentní vrstvy na čisté skleněné desce. V místě, kde laser narazí na tuto vrstvu, se vrstva stane citlivou na leptání kyselinou. Označené oblasti se tak dají odleptat spolu se sklem pod nimi, takže na stopě vzniknou prohlubně. Skleněný hlavní disk se poté pokovuje niklem. Následně se leptacím prostředkem odstraní zbývající sklo a tím je hotova niklová „matice“ - negativ originálu. Tato matice se použije pro ražení vlastních CD. Povrch disku je nakonec potažen tenkou vrstvou hliníku, aby se dobře odrážel laserový paprsek a ochrannou vrstvou čirého laku, do něhož lze vytisknout označení disku atd. [VŠETIČKA, REICHL, 2008].

35

3.5 Ostatní nosiče audiálních dokumentů V předešlých kapitolách byly představeny hlavní nosiče zvukových informací. Přesto je vhodné alespoň stručně zmínit ta média, která se netěší u veřejnosti takové popularity jako třeba CD, nebo se kvůli svému technologickému řešení neujala. 3.5.1 Minidisc (Minidisk) MiniDisc je označení pro hudební nosiče a přehrávače. Vyrobila jej firma SONY roku 1991. Jedná se o přepisovatelný disk, ale existují rovněž i lisované minidisky, které jsou nepřepisovatelné, všechny o průměru 7 cm. Kapacita minidisku je 140 MB nebo 74 minut komprimovaného zvuku. Minidisk se dá přehrávat pouze ve speciálních přehrávačích. Pro kódování audia se používá kompresní schéma SONY „ATRAC„ (Adaptive TRansform Acoustic Coding), jež je založeno jako MP3 na nedokonalosti lidského ucha. Minidisc je magnetooptické médium. Záznam na něj probíhá za užití laseru, který ohřeje záznamovou vrstvu na cca 300°C. Za této teploty je vrstva zmagnetizovatelná. Záznamová vrstva je vyrobena ze slitiny gadolinia, terbia (oba prvky jsou ze skupiny lanthanoidů), kobaltu a železa. Po ochlazení vrstva na magnetické působení nereaguje [MINIDISC (MD – RAINBOW BOOK), 2008]. 3.5.2 Digital compact cassette (Digitální kompaktní kazeta) Digital Compact Cassette (DCC) je digitální kazetový formát pro domácí použití firmy Philips. Jde o kazety shodného formátu jako je klasická audio kazeta. Identická je i rychlost posuvu pásku 4,76 cm/s, což ale není dostatečná rychlost pro vysoký datový tok digitalizovaného zvukového signálu. Proto je součástí DCC redukční systém PASC (Precision Adaptive Sub-band Coding), který komprimuje datový tok na jednu čtvrtinu původní hodnoty. Páska šíře 3,81 mm je rozdělena do celkem devíti podélných stop. Osm stop obsahuje kódovaný zvukový záznam, devátý kanál je vyhrazen pro pomocné informace a datové údaje. Rekordér DCC obsahuje celkem tři sady hlav, devět záznamových, dalších devět přehrávacích a pro kompatibilitu s magnetofonovou páskou dvě hlavy analogové. Formát DCC se prakticky nerozšířil, zejména pro nemožnost okamžitého přístupu k libovolné části záznamu [ZAHRADNÍČEK, 2008].

36

4. Software a audiální dokumenty Moderní komunikační technologie a elektronika dnes prostupují valnou většinu lidských činností, a tak se není čemu divit, že i ve světě zvukových dokumentů si našly své místo. Oproti kapitole o historii zvukových nosičů, jejichž vývoj lze s trochou nadsázky datovat 151 let nazpátek, kdy byl pořízen první obrazový záznam zvuku, je oblast zvukových dokumentů, či přesněji počítačových souborů nesoucích zvuk, poměrně mladá. Snahu o převod zvuku do počítače za podmínek, že kvalita bude co nejvyšší a velikost souboru v přijatelných mezích, lze datovat na konec osmdesátých let 20. století. První MPEG standard, určený pro převod zvuku do hexadecimálního, resp. binárního kódu počítačového souboru, spatřil světlo světa roku 1992. Celá oblast elektronických zvukových dokumentů má jednoho společného jmenovatele a tím je počítačový soubor. Zvukové soubory jsou v dnešní době relativně malé velikosti a jsou snadno a rychle přenositelné a distribuovatelné. Tento fakt umožnil astronomický nárůst počtu zvukových formátů a zvukových souborů na nejrůznějších internetových stránkách i jinde. Dříve, než dojde na popis formátů zvukových souborů, než budou krátce představeny dva profesionální programy pro práci se zvukem na počítači a než bude ve dvou projektech předestřena idea zvukového vyhledávání, je nutno definovat pojmy a pohlédnout na problematiku zvuku na počítači z hlediska psychoakustiky. 4.1 Nezbytné pojmy Pro co možná nejjednodušší pochopení níže nastíněné problematiky je nutno definovat

poměrně

složité

pojmy.

Cílem

bylo

je

definovat

co

možná

nejpochopitelněji, za co možná nejmenších ztrát jejich přesnosti. Algoritmus - Přesný návod či postup, kterým lze vyřešit daný typ úlohy, algoritmus obvykle pracuje s nějakými vstupy, tj. veličinami, které jsou mu předány před započetím jeho provádění nebo v průběhu jeho činnosti. Vstupy mají definované množiny hodnot, jichž mohou nabývat. Algoritmus má alespoň jeden výstup, veličinu, která je v požadovaném vztahu k zadaným vstupům, a tím tvoří odpověď na problém, který algoritmus řeší [ALGORITMUS, 2008]. Bitrate = Datový tok - Udává počet bitů, pomocí kterých je zapsána jedna vteřina záznamu. Čím větší bitrate, tím lepší kvalita, ale menší komprese a větší 37

soubor. Udává se povětšinou v kilobitech za sekundu (Kb/s či Kbps) Komprese dat - Zmenšení velikosti datového souboru nebo proudu tak, aby se ušetřil prostor na disku nebo přenosová kapacita. Komprese se provádí pomocí programu nebo hardwarového zařízení. Podle použitého algoritmu rozeznáváme kompresi ztrátovou a bezeztrátovou. Při použití ztrátové komprese nelze ze zkomprimovaných dat zrekonstruovat identickou kopii původní předlohy. Tato metoda nachází uplatnění především v oblasti multimédií, kde drobné odchylky kvality od původní předlohy nejsou na závadu [CELBOVÁ, 2004a]. (De)kompresní schéma – Soubor činností pro provádění (de)komprese, mnohem známější je termín kodek. Kodek - Složenina z počátečních slabik slov „kodér a dekodér“, respektive komprese a dekomprese; převzato z anglického codec analogického původu. Kodek je zařízení nebo počítačový program pracující na základě algoritmů, který dokáže transformovat datový tok a/nebo signál. Kodeky ukládají data do zakódované formy (většinou za účelem přenosu, uchovávání nebo šifrování), ale častěji se používají naopak pro obnovení přesně nebo přibližně původní formy dat vhodné pro zobrazování, případně jinou manipulaci [KODEK, 2008]. Počítačový soubor - Množina informací uložená na nosiči dat, která je označena názvem, délkou a datem vzniku. Velikost souboru se udává v bytech (B) a jejich násobcích (kB, MB, GB atd.). Rozlišují se soubory různých typů (formátů), např. textové, databázové, programové, obrazové nebo zvukové; pro vnější rozlišení formátu souboru se ve většině operačních systému používá přípona, která je součástí názvu souboru [PTÁČEK, 2004a]. Vzorkovací frekvence - Při digitalizaci signálu dochází k vytvoření velkého množství vzorků (až desítek tisíc) sledovaného signálu za každou vteřinu. Čím větší počet vzorků, tím podobnější bude digitální signál analogovému signálu, tedy kvalitnější zvuk. CD používají vzorkovací frekvenci 44 100 Hz, což znamená, že za jednu sekundu vysledují z analogového signálu 44 100 hodnot. Ani to však nemusí pro „dokonalý“ zvuk stačit, a tak se někdy používají i vyšší vzorkovací frekvence, jako je 48 000 Hz, 96 000 Hz nebo 192 000 Hz. Vzorkovací frekvence souvisí i s nejvyšší možnou přenesenou (nebo zaznamenanou) frekvencí. Čím vyšší frekvenci potřebujeme přenést, tím vyšší vzorkovací frekvenci musíme použít (vždy minimálně dvojnásobnou). Pro frekvenci 1 000 Hz musíme 38

použít vzorkovací frekvenci minimálně 2 000kHz. Norma CD, která je nastavená na 44 100 Hz, souvisí s maximální možnou slyšitelnou frekvencí lidským uchem, která se pohybuje kolem 20 000 Hz. Snížením vzorkovací frekvence se nahrávka ochudí o vysoké frekvence, které jsou důležité pro barvu zvuku [JIRSÁK, 2007c]. PCM – Pulse code modulation – Při použití této technologie se zvuk ukládá jako sled číselných hodnot výchylek zvukové křivky. Pro každou hodnotu je použit určitý datový tok a záznam zvuku se většinou provádí při konstantní frekvenci [LUKÁŠ, 2006]. Chunk – Základní blok dat, používaný v souborech typu RIFF a jejich odnožích. Každý chunk obsahuje vlastní čtyřznakovou identifikaci a údaj o své délce. Ostatní údaje v chuncích jsou variabilní. Sampler - Zařízení schopné nahrávat zvuk do počítače a zpětně ho skrze MIDI přehrávat [JIRSÁK, 2007a]. Upgrade – Termín z angličtiny, jedná se o proces, při němž je vylepšena funkčnost předmětu či počítačového programu. S trochou nadsázky lze říci, že všechny tři níže představené hlavní zvukové formáty mají své jedno „nej“ v kladném a jedno „nej“ v záporném ohodnocení. Zatímco formát MP3 je nejrozšířenější, ale při špatném použití vzorkovací frekvence z hlediska kvality nejztrátovější, formát WAV je nejkvalitnější, ale se svými požadavky na místo největší. Formát MIDI je nejmenší, ovšem nejomezenější. 4.2 Psychoakustický model Ztrátová komprese zvuku, které se většinou při konečném převodu do zvukového souboru využívá, pracuje s poznatky z psychoakustiky. Vše funguje na základě nedokonalosti lidského ucha a chybné interpretace mozku. Pokud zdroj zvuku vydává dva tóny, které jsou jen minimálně rozdílné z hlediska výšky, lidský mozek vyhodnotí vjem jako jediný tón. Jestliže lidské ucho zaznamená dva zvuky, z nichž jeden je výrazně hlasitější než druhý, opět to mozek vyhodnotí tak, že došlo ke vjemu jediného zvuku [FREEBORN, 2000]. Druhá, v psychoakustickém modelu hojně využívaná skutečnost, uplatnitelná v rámci přehrávání zvuku, tkví v tzv. iluzi prostorového zvuku. Stačí dva reproduktory postavené před figuranta. Pokud z nich zazní stejný zvuk, s drobným časovým posunem, s rozdílnou hlasitostí a dojde k jeho správnému

39

odrazu od nejbližší překážky za figurantem, mozek vyhodnotí, že zvuk vznikl v prostoru za figurantem. Člověk není mnohdy schopen lokalizovat zdroj zvuku pouhým pohybem boltce kvůli jeho omezené hybnosti, kterou zajišťuje pouze 6 svalů [TAYLOR, 1992]. Právě proto je možné provádět mj. kompresi či falešnou „prostorovou manipulaci“ se zvukem. Tyto metody jsou lehce uplatnitelné pro zvuky, jako jsou šumy, ruchy nebo zvuky hudební povahy. Dosažení nulových ztrát kvality při zvukové kompresi lidského hlasu je mnohem obtížnější. 4.3 Formát MP3 Přestože již má řadu konkurentů, je dnes tento formát na prvním místě mezi všemi zvukovými formáty. Jeho výhodou je relativně malá velikost oproti konkurenčním formátům a dále snadná a bezplatná dostupnost softwaru pro jeho přehrávání. V neposlední řadě pro tento formát mluví i odpovídající kvalita při jeho poslechu, kterou svým posluchačům nabízí. O tom, jak výsadní postavení MP3 formát má, svědčí i fakt, že dnes vyráběné stereosoupravy a CD přehrávače jsou schopny soubory tohoto formátu, uložené na CD, bezproblémově přehrávat. Soubory ve formátu MP3 představují jeden ze standardů pro kompresi videa a audia MPEG a jsou vyrobeny za pomocí jednoho ze tří kompresních schémat LAYER. Myšlenka vytvořit přijatelně ztrátový kompresní algoritmus pro práci se zvukovými daty sahá do roku 1987, kdy započaly výzkumné práce ve Fraunhofer Institut Integrierte Schaltungen, ležícího v německém Erlangenu [STORY OF MP3, 2007]. Výsledkem úsilí jsou tři řady ztrátových kompresních schémat LAYER 1, LAYER 2 a LAYER 3 a standardy MPEG, přesněji MPEG-1, MPEG-2 a MPEG-4. Zatímco LAYER 1 je nejjednodušší kompresní schéma, původně vyvíjené pro digitální kompaktní kazety a dnes se již takřka nepoužívá, LAYER 2 bylo vytvářeno jako kompromisní řešení mezi kvalitou výsledného souboru, rychlostí převodu a zmenšovacím poměrem, avšak ani toto schéma není dnes tolik využíváno. Schéma LAYER 3 bylo poprvé představeno veřejnosti roku 1991 a stále se pracuje na jeho dalším rozvoji a vylepšování [TOMAN, 2001]. Výše zmíněné schéma LAYER 3 bylo roku 1992 včleněno do MPEG-1 standardu ISO. MPEG neboli Moving Picture Experts Group je organizace, pracující pod záštitou International Organisation of Standardization, známou pod zkratkou ISO. Základní koncepce

40

MPEG standardů je následující: −

MPEG-1 standard, který byl schválen jako ISO/IEC 11172 roku 1993 a zabývá se kódováním videa a audia pro ukládání na digitálních médiích, při datovém toku do 1,5 Mbit/s

−

MPEG-2 standard, který byl schválen jako ISO/IEC 13818, jeho audio část roku 1998 a zabývá se kódováním při nižších datových tocích a za maximálně poloviční bitrate, než u MPEG-1

−

MPEG-3 standard neexistuje, původně byl plánován pro HDTV, později sloučen s MPEG-2

−

MPEG-4 standard je stále vyvíjen a není tedy ještě definitivně uzavřen, byl schválen jako ISO/IEC 14496 a zabývá se kódováním audiovizuálních objektů. Nyní je již zřejmé, co přípona souborů MP3 znamená. Jedná se o zvuk

kódovaný dle MPEG standardu za užití kompresního schématu LAYER 3. Jelikož je MP3 ztrátovým formátem, existují ukazatele, kterých je nutno si pro orientační stanovení kvality všímat. Jde o: −

velikost, u kvalitní MP3 platí povětšinou pravidlo 1 minuta = 1 MB velikost

−

datový tok, u kvalitních MP3 by neměla tato hodnota být nižší než 128kb/s

−

vzorkovací frekvence, ta by měla být 44 100 Hz a vyšší

−

kanál(y), buď MONO či STEREO, STEREO je kvalitnější

Kromě toho, že soubor MP3 nese data, která umí příslušný software interpretovat jako zvuk, může mít k sobě přidružen i tzv. ID3 tag. Existují dvě verze ID3 tagů a obě se mohou vyskytovat v souboru MP3 současně. Zatímco ID3v1 (ID3 tag verze 1) má pevně stanovenou strukturu a délku, 128 bajtů na konci MP3 souboru, ID3v2 (ID 3 tag verze 2) je obsažen na začátku souborů a nabízí proměnlivou délku jednotlivých polí [LUKÁŠ, 2006]. Tyto tagy slouží k jednoznačné identifikaci MP3 a uživatelé je mohou pohodlně editovat. Obsahují údaje vlastní danému MP3 souboru i údaje, jež může vyplnit uživatel, nebo jsou automaticky vyplněny při konverzi CD do MP3 – viz. Obrázek č.5. 4.4 Formát WAV Zvukový formát WAV, neboli WAVeform Audio Format, je po MP3 druhým nejpoužívanějším v prostředí digitálního světa. Ačkoliv je možné do tohoto formátu ukládat zvuk komprimovaný, převážně se WAV používá pro uložení zvuku

41

nekomprimovaného v pulzně kódové modulaci. Specifikace tohoto formátu je totožná se způsobem nahrávání zvuku na CD, což znamená snadnou konverzi CD do WAV. Zvukový formát WAV vznikl roku 1981, kdy ho společně vytvořily firmy IBM a Microsoft. Jedná se o typ souboru vytvořený na základě obecnějšího formátu RIFF [WAV, 2008]. RIFF, nebo-li Resource Interchange File Format, je nejpoužívanější standardizovaný formát uložení dat v PC. Používá se v souborech, nejčastěji obsahujících digitální zvuk nebo obraz. Základním prvkem RIFF souboru je informační blok nazývaný chunk. Každý RIFF soubor začíná čtyřznakovou identifikací (RIFF) a údaji o délkách chunků. Pokud je datový blok z hlediska hodnoty lichý, doplňuje se chunk na konci nulou, aby délka byla sudá. Bloky lze do sebe vnořovat a vytvářet stromovou strukturu. Většinou se ale nepoužívají více než tři úrovně. Nadřazené bloky, tzv. "parent chunks", obsahují kromě své identifikace a údaje o délce také čtyřznakovou identifikaci typu bloku. Za ní následují jednotlivé podřízené bloky, tzv. "sub chunks". Délka dat nadřazeného bloku zahrnuje tedy i identifikaci typu a délku všech podřízených bloků, včetně záhlaví [SCHIMMEL, 2001]. Obecná struktura audio WAV souboru se skládá z následujících chunků a jednoho parent chunku: RIFF parent chunkWAVE – nadřazený chunk, jakási hlavička souboru, v jeho podsložkách jsou uložena audio data, informace o formátu audio dat a data doplňková Format – sub chunk, obsahuje informace o formátu zvukového souboru, o jeho vzorkovací frekvenci, datovém toku a počtu kanálů Factual length – sub chunk, obsahuje údaje o skutečné délce audiostopy Data - sub chunk, obsahuje vlastní zvuková data Sampler – sub chunk, tento chunk nemusí být v souboru vůbec zastoupen, data v tomto chunku využívají služeb samplerů. Cue – sub chunk, zde jsou definovány markery (marker – přesně definovaná pozice, časový bod) a regiony (region – oblast s definovaným počátkem a koncem). Pad – sub chunk, v něm jsou uložena data o seřazení chunku Data do sektorů pro použití s audio hardware. Je důležité si uvědomit, že formát MP3 obsahuje po hlavičce souboru rovnou audio data a případně na konci ID3 tagy, soubor WAV je strukturován, včetně 42

samotných zvukových dat. 4.5 Ostatní kompresní zvukové formáty Přestože formáty WAV a MP3 mají neotřesitelnou pozici, je nutné se zmínit i o několika ostatních zvukových formátech, využívajících ztrátovou kompresi. Jedná se o formáty WMA, OGG a RA, resp. RAM. Jelikož formát MP3 patří do rodiny MPEG, vztahují se na něj patenty. Poněvadž za jeho užití je nutno platit, rozhodl se Microsoft jít vlastní cestou a pro svůj přehrávač Windows Media zkonstruoval ztrátový formát WMA. Ve vývoji formátu lze spatřit zlomovou událost, a to je vydání 9. verze kodeku pro Windows Media Player 9. Před WMP 9 nenabízel kodek ani při vysokých datových tocích poslechově srovnatelnou kvalitu zvuku. Šlo o silně ořezané vyšší frekvence, které odpovídají vyšším tónům a rovněž byla patrná celková silná „zastřenost“ zvuku. Od verze 9 nabízí WMA solidní zvuk a stává se konkurencí MP3 i WAV [LUKÁŠ, 2006]. Až doposud byla řeč o komerčních či patentovaných formátech. Formát OGG je výjimkou. Je to open-source formát pro kódování multimediálního obsahu, podporovaný nadací Xiph.org. Zatímco všechny ostatní formáty mají jako měřítko datový tok, ogg zavádí jiné, nazývané „kvalita“, jež má rozteč od 0 do 10. 0 odpovídá datovému toku 64kb/s, 10 potom 400 kb/s. Kvalita 3 odpovídá datovému toku 128kb/s, jenž je použit pro většinu MP3 souborů [OGG, 2008]. Formát RA či RAM je formát Real Audio, jehož prvotní využití bylo pro hlasové aplikace a internetová rádia. Později se začal užívat pro samotné audio soubory. Nevýhodou tohoto formátu je kvalitativní nedostatečnost oproti konkurentům, jeho předností je užití v rámci poslechu zvukových záznamů přes internet. Do počítače se do vyrovnávací paměti načte soubor RA, který ve svém kódu obsahuje mj. hypertextovou adresu cílového souboru RAM. Tím pádem nemusí mít uživatel soubor v počítači a lze jej přehrávat, i když není úplně stažen. 4.6 MIDI Až doposud byly zmíněny formáty, jejichž základem byl digitálně zpracovaný zvukový záznam. U MIDI je tomu jinak. MIDI, nebo-li Musical Instrument Digital Interface je rozhraní a mezinárodní protokol, sloužící k výměně dat mezi digitálními hudebními nástroji, počítači i jinými přístroji. Historie MIDI 43

sahá dál, než u MP3, přesně do roku 1983, kdy byla představena verze MIDI 1.0. Prvotní rozšíření obstaraly počítače ATARI. Posléze došlo k rozšíření i na PC [MUSICAL INSTRUMENT DIGITAL INTERFACE, 2008]. Základní jednotkou MIDI souboru je kanál, v němž jsou obsaženy informace o tom, jaké tóny znějí, jak dlouho znějí a který nástroj z rejstříku nástrojů je přehrává. Samotný soubor mid je tedy série příkazů, které jsou odesílány zvukové kartě na počítači, která je dále zpracovává a výsledkem je zvuk v reproduktorech či sluchátkách připojených k počítači. Obsah souboru je de facto elektronický notový zápis. MIDI může obsahovat až 16 kanálů, s číslováním 1-16, přičemž 1-9 a 11-16 jsou vyhrazeny pro hudební nástroje a kanál 10 pro bicí [FORRÓ, 1997]. V roce 1991 byl veřejnosti zpřístupněn standard GENERAL MIDI, v němž je definováno 128 nástrojů, viz. Tabulka č.1. Každá zvuková karta má namapovaný rejstřík zvuků. Tento rejstřík obsahuje uložené zvuky hudebních nástrojů. Namapování, zvané též samplování, je proces, při němž se zaznamenají zvuky příslušných nástrojů, a tyto zvuky pak zvuková karta používá při přehrávání MIDI. Tóny, které jsou mimo rozsah nástroje, jsou matematickou metodou dopočítány. Ve standardu není upřesněno, jak má který nástroj znít, je zde pouze obsažena zmínka o „dostačující kvalitě“. Právě proto na různých počítačích zní MIDI různě. MIDI snese jen těžko srovnání s výše představenými formáty, přesnější je hovořit o jejich alternativě. Účelem MIDI není převod analogové nahrávky do digitální podoby, ale od počátku vytvoření nahrávky digitální. V MIDI chybí jakákoliv namapovaná forma lidského hlasového projevu, takže v případě písně nelze vytvořit zvukovou nahrávku stoprocentně srovnatelnou s originálem. Jedinou šancí je hlas dodatečně do nahrávky vpravit, pomocí příslušného softwaru. Případným dalším problémem může být zvuková nespojitost u dechových nástrojů, jejichž zvuk při změnách tónu plynule přechází jeden v druhý. Tento handicap lze softwarově odstranit, avšak výsledek zní dosti uměle [JIRÁSEK, 2001]. 4.7 Cool Edit 2000 Prvním představovaným softwarem na profesionální úpravu zvuku je program Cool Edit 2000. Přestože software Cool Edit 2000 jako takový již dnes není dále rozvíjen a nepodporuje formáty MIDI, WMA a OGG, představuje vynikající řešení pro mnohé problémy, před které jsou uživatelé PC a zvukových souborů

44

postaveni. Autorem tohoto programu je David Johnston, zaměstnanec dnes již neexistující společnost Syntrillium Software. [ADOBE, 2003]. Stručná historie Cool Editu je následující: 1996 - Cool Edit 96 – sharewarová aplikace, první v pořadí 1997 - Cool Edit Pro – přidána podpora vícestopého zobrazení zvukových souborů 1998 - Cool Edit Pro 1.1 – pro registrované uživatele, upgrade předchozí verze 1999 - Cool Edit Pro 1.2 – upgrade předchozí verze, pro registrované uživatele 2000 - Cool Edit 2000 – upgrade Cool Edit 96 s přidanými funkcemi 2000 - Cool Edit Pro 1.2a – konečná verze programu Cool Edit Pro 2001 - Cool Edit 2 – upgrade Cool Edit Pro 1.2a, přidány funkce s MIDI 2003 - Cool Edit Pro 2.1 – poslední verze programu Cool Edit [RILEY, 2004]. V roce 2003 společnost Syntrillium Software skoupila firma Adobe Systems a převzala produkt Cool Edit 2.1 a dodnes jej rozvíjí pod názvem Adobe Audition 3. Systémové požadavky programu Cool Edit nejsou nikterak náročné – Win 95 a novější, 26 MB na HDD, zvuková karta, CPU 486 a rychlejší, 16 MB RAM. Co se grafického rozhraní týče, Cool Edit se neliší od svých konkurentů – v hlavní části okna je prostor pro vlnové zobrazení otevřeného souboru, pod tímto oknem jsou údaje o času a hlasitosti, nad ním ikony pro rychlé použití a panely s nástroji, viz. Obrázek č.7. Program podporuje práci s více stopami, což znamená více než jedním zvukovým souborem najednou. Jedná se o lineární editor, jelikož v hlavním okně je zobrazen zvukový soubor jako vlnová křivka kmitající okolo hlavní osy. Nejzásadnějšími pracovními pomůckami jsou následující panely: Panel File obsahuje možnosti, které se váží k souboru jako takovému, tj. otevřít, uložit aj. Panel Edit slouží k prvotní práci s vlnovým zobrazením – střih, vyjímání, vložení oddílu, možnost zpět, ale také ke změně přehrávací rychlosti, nebo změně vzorkovací frekvence. Panel View dovoluje pomocí možností zaškrtávání či přepínání nastavit parametry a panely, které jsou zobrazeny při startu aplikace a při otevřeném souboru. Panel Transform je ze všech nejdůležitější. Zde jsou přednastavené, ale i manuálně volitelné funkce, které budou buďto s výsečí nebo s celým souborem provedeny. Lze zde včetně redukcí či posílení frekvencí měnit zvukovou podobu souboru, k čemuž je

45

software primárně určen. Panel Generate generuje tóny, ticho a signály dle uživatelova zadání. Jedná se o funkci, která se v pozdějších verzích vyvinula v možnost přidružené práce s MIDI. Panel Analysis provádí frekvenční analýzu souboru. Panel Favorites umožňuje nastavit oblíbené položky. Panel Options je určen k nastavení kláves, grafického rozhraní a chování aplikace jako celku. Panel Window provádí přepínání vlnového vyobrazení jednotlivých otevřených souborů. Panel Help reprezentuje nápovědu – manuál k aplikaci, verze aplikace aj. Sám mám dlouholetou osobní zkušenost s programem Cool Edit 2000. Tento software je sice primárně určen k práci se zvukovými soubory, ovšem stejně tak může být spolu s příslušnou technikou výborně využit jako aplikace zaznamenávající zvukový záznam mikrofonem přímo z éteru, při převodu záznamu z CD nebo jiného média. Rovněž umožňuje čistit nahrávky od šumů a výborně se hodí při transkripci zvukového souboru do MIDI, které může být následně převedeno do notační podoby. Nevýhodou aplikace je absence podpory výše jmenovaných formátů. Naopak nespornou výhodou je škálovatelnost veškerých úkonů se zvukovými soubory. Při čištění zvuku i jiné manipulaci jsou uživateli nabídnuty určité přednastavené možnosti a hodnoty, kterých může, ale také nemusí být využito. Veškeré uživatelem donastavené údaje se dají uložit do příslušných „profilových souborů“ pro další použití. 4.8 SONY Sound Forge 9 Jak již samotný název napovídá, Sound Forge 9 je produktem firmy SONY. Zatímco Cool Edit obsahoval možnost práce s více stopami již ve verzi 2000, u produktu Sound Forge je tato funkce až u 9. verze aplikace. Oproti Cool Editu je SONY Sound Forge koncipován nejen jako editor zvuku, ale i jako editor zvuku k videu. Systémové požadavky jsou náročnější než u Cool Edit – Win 2000 SP 4, 140 MB

volného

místa

na

HDD,

procesor

Microsoft Direct X 9.0c, Microsoft FrameWork 2.0.

46

900

MHz,

zvuková

karta,

Základní grafické rozvržení programu se od výše zmíněného Cool Editu poněkud liší. Jsou zde rovněž přítomny panely nástrojů, umístěné v horní liště aplikace, pod nimi ikony pro rychlejší úkony, avšak hlavní plocha je rozdělena na 2 hlavní segmenty, viz. Obrázek č.8. Pracovními pomůckami jsou opět panely a to sice: Panel File obsahuje možnosti, které se jednak váží k souboru, jako takovému, tj. otevřít, uložit aj. a potom možnost převést CD na audio data Panel Edit slouží k prvotní práci s vlnovým zobrazením – střih, vyjímání, vložení oddílu a možnost zpět. Panel View dovoluje pomocí možností zaškrtávání či přepínání nastavit parametry a panely, které jsou zobrazeny při startu aplikace a při otevřených souborech. Dále umožňuje zobrazení dodatečných oken a funkcí, které nepřímo souvisejí s otevřeným audio souborem, např. video nebo zobrazení údajů statistické povahy z audio stopy. Panel Special je určen k takové práci s vlnovou křivkou, jež nemění její obsah, tj. označení úseku či bodu v křivce, zacyklení aj. Panel Process tvoří část práce s vlnovou křivkou, kde se odehrávají volitelné úkony, které vlnovou křivku modulují především z hlediska hlasitosti zvuku. Panel Effects nabízí paletu přednastavených i volitelných úprav audio stopy, výsledkem je především změněná barva zvuku. Panel Tools je souborem nástrojů, např. MIDI sampler, oprava vlnové křivky a statistické údaje. Panel FX-Favorites umožňuje nastavit oblíbené položky, obsahuje sadu kodeků a filtrů pro práci se zvukem i videem. Panel Options je určen k nastavení kláves, grafického rozhraní a chování aplikace jako celku. Panel Window provádí přepínání vlnového vyobrazení jednotlivých otevřených souborů. Panel Help reprezentuje nápovědu – manuál k aplikaci, verze aplikace aj [JIRSÁK, 2008]. Na rozdíl od Cool Editu lze v aplikaci SONY Sound Forge 9 pracovat s MIDI, program dále nabízí možnost přehrání videa, pokud je zvuk jeho součástí. Po registrování je 30tidenní verze aplikace k vyzkoušení zdarma (tzv. „trial“), pro další používání je třeba jejího následného zakoupení.

47

4.9 Zvukové vyhledávání audiálních dokumentů Zvukové dokumenty mají bezesporu výsadní postavení oproti dokumentům textovým či grafickým. K jejich percepci slouží především sluch, a to s sebou nese nemalý problém v procesu vyhledávání. Zatímco knihu lze dohledat i bez znalostí názvu a autora, obraz je do určité míry možné vyhledat díky popisu, co dotyčný uživatel na plátně spatřil, rešerše hudebního díla, ať instrumentální skladby či melodie s textem, je bez znalosti autora a především názvu povětšinou marná. Na následujících řádcích jsou představeny dva internetové projekty, zabývající se vyhledáváním

písní

a skladeb

pomocí

rytmického

„obrazu“

skladby,

resp. porovnání zvukového vstupu zadaného uživatelem přes mikrofon. 4.9.1 Song Tapper Počátky vývoje projektu Song Tapper spadají do roku 2005, kdy tři studenti Geoff Peters, Caroline Anthony a Michael Schwartz pod odborným vedením Dr. Diany Cukierman počali rozvíjet projekt vyhledávání hudebních děl pomocí rytmického obrazu skladby. Projekt byl poprvé představen na jubilejním 25. ročníku konference Association for the Advancement of Artificial Intelligence 2005, konaného v Pittsburgu [SONGTAPPER, 2008]. Vše funguje na principu algoritmu znázorňujícího rytmický obraz skladby, kdy je uživatel vyzván, aby pomocí různě dlouhých stisků mezerníku na počítačové klávesnici „zadal“ rytmus skladby. Rytmem autoři rozumějí sled a vzájemný poměr délek not hlavního motivu skladby a demonstrují to na celosvětově proslulém popěvku, v ČR známém jako „Bratře Kubo,“ viz. Obrázek č.10. Po zadání rytmického, přesněji notově délkového profilu se vytvoří MIDI soubor s monofonní melodií, avšak s různými délkami jednoho tónu, přesně podle uživatelova zadání. Úspěšnost vyhledávání, jak autoři uvádějí, stoupá dle hudebních vloh a hudebního vzdělání uživatelů – viz. Obrázek č.11 [PETERS, ANTHONY, SCHWARTZ, 2005]. V tomto projektu spatřuji dvě trhliny. V prvé řadě jde o shodnost profilu skladeb. Pokud budou mít dvě skladby blízký nebo totožný notový profil, přidá se do množiny výsledků i ten profil, který uživatel nechtěl. Zadruhé jde o možné nepochopení, kdy uživatel simulujíc na mezerníku údery bicích, zadá místo notového profilu profil rytmický. Ten často není totožný s profilem notovým. Adresa vyhledávače je http://www.songtapper.com.

48

4.9.2 MIDOMI MIDOMI je produkt společnosti Melodis Corporation který byl veřejnosti představen roku 2007. V současnosti je přístupná beta verze, která nevykazuje téměř žádné chyby z hlediska webové odezvy či zdrojového kódu. Vyhledávání funguje na základě algoritmu porovnávajícího hlasový vstup uživatele s obsaženými vzorky v databázi. Uživatel má k dispozici 30 sekund, aby svým hlasem napodobil požadovanou píseň nebo melodii. Mezi metody hlasové rešerše patří zpěv včetně textu, což ovšem vede ke zvýšené nerelevantnosti výsledků, protože zpěv zastírá samotný hlasový hudební vzorek. Ani hvízdání nepřináší maximální

relevanci,

poněvadž

lidské

hvízdání

obsahuje

šum,

který

je

prostřednictvím mikrofonu umocněn. Jako nejoptimálnější se jeví prozpěvování, tj. hlasové předvedení melodie skladby. Výsledkem je seznam čítající tituly podobající se hlasovému zadání na základě podobnosti. Ověření rešerše je možné z přiložených ukázek – jak uživatelských, tak originálu. Uživatel může rovněž filtrovat výsledky pomocí jazykového či žánrového kritéria [MIDOMI, 2008]. Filozofie projektu spočívá v komunitním přispívání do databáze, do níž jsou ukládány uživatelské

příspěvky v

podobě hlasových

reprodukcí

skladeb,

a třicetisekundové ukázky originálů. Registrovaný uživatel může rovněž přispět svým hlasovým předvedením k již zařazené skladbě, nebo zařadit prozatím neobsaženou skladbu. V současnosti má tento projekt v databázi cca 2 miliony legálně opatřených originálních nahrávek a bezpočet uživatelských příspěvků. Slabinu tohoto vyhledávání představuje skutečnost, že člověk, který zpívá falešně, tiše, třese se mu hlas nebo mu špatně funguje mikrofon, má jen mizivou šanci na úspěšnou rešerši. Při osobním zkoušení bylo dosaženo uspokojivých výsledků – z deseti skladeb bylo dohledáno napoprvé 7, 2 byly nalezeny v rámci předloženého výsledného seznamu a jeden titul nebyl pro nepřítomnost dohledán vůbec. Jednalo se o 7 titulů populární hudby a 3 tituly hudby klasické. Vyhledávání je možné na adrese http://www.midomi.com/index.php

49

5. Zpřístupňování audiálních dokumentů V dnešní době, kdy má člověk nebývale rozsáhlé možnosti, jak se dostat k osobnímu počítači a k připojení k internetu, není problémem data či soubory vypalovat,

vyhledávat

nebo

navštěvovat

webové

servery,

diskuzní

fóra,

či po předchozí instalaci používat software, který zajistí přístup k datům či souborům, za které by se mělo podle práva platit. V této kapitole chci kromě zmínky o legálních možnostech, týkajících se opatření audiálních dokumentů představit nejpoužívanější síťové aplikace a servery, které slouží jako úložiště dat nebo shromaždiště odkazů nabízejících zvukové i jiné soubory. 5.1 Nezbytné pojmy Hned na počátku bych rád zmínil pojmy, které s tematikou nelegálního zpřístupňování souvisejí. Hub – Centrální server v sítích Direct Connect, přes nějž se odehrává komunikace připojených uživatelů a získávání informací o jejich souborech. Open-source – Software s otevřeným zdrojovým kódem, uživatelům je umožněno za dodržení stanovených podmínek legálně získat zdrojový kód aplikace a dále s ním nakládat a upravovat jej. Warez - Zastřešuje jakékoli nelegální počínání, ať už se zvukovými, obrazovými a filmovými díly a dále s aplikacemi, či soubory obecně. Tento pojem z počítačového slangu vznikl zkomolením anglického slova „wares“ což do češtiny přeloženo znamená zboží. Analogicky by se „warez“ nechalo do češtiny přeložit třeba jako „matroš“, tedy materiál, v tomto případě ilegálně opatřený materiál [WAREZ, 2008]. 5.2 Legální možnosti Legální opatření zvukových dokumentů nákupem není dnes nic těžkého. Nejenom v ČR, ale i na celém světě je k dispozici rozsáhlá síť specializovaných kamenných prodejen, stejně jako obchodů s elektronikou či hypermarketů. Alternativní a stále se rozvíjející možností je internetové nakupování, které s sebou nese dvě hlavní výhody a jednu možnou nevýhodu. První výhodu představuje povětšinou nižší cena produktu, která se odvíjí právě od samotného

50

internetového nakupování, kdy odpadají náklady za zřízení kamenného obchodu. Výhoda druhá spočívá v tom, že zákazník nikam nemusí chodit, vše zařídí z domova a existuje i možnost doručení zboží přes kurýra. Nevýhodou internetového nakupování je případné prolomení hesla a získání osobních údajů uživatele, resp. údajů o jeho platebních prostředcích. U nákupu ještě stojí za zmínku forma jakéhosi nepřímého nákupu, který je většinou proveden tak, že k produktu, kterým nemusí být nutně elektronika, je dodán zvukový nosič nebo slevový poukaz. Druhým způsobem, jak audiální dokument získat, je možnost si ho vypůjčit, ať už v knihovně, nebo půjčovně. Cena za vypůjčení je oproti pořizovací ceně pakatel, ale přesto většina lidí sáhne po nelegálním řešení. Proč tomu tak je? Z mého pohledu je důvod jediný – příliš vysoká pořizovací cena nového nosiče nebo neustálé půjčování je také přinejmenším nepohodlné. Vždyť mít doma vypalovačku, a nebo stahovat data z internetu, jsou jednorázové náklady a vše následující je zdarma a riziko případného postihu minimální. V následujících řádcích je nastíněno, jak k nelegálnímu jednání, ať už prostřednictvím P2P sítí nebo skrz internet, dochází. 5.3 Peer to peer Peer to peer (česky rovný s rovným), zkráceně P2P, je označení architektury počítačových sítí, realizovaných většinou klientskou aplikací, ve kterých spolu komunikují přímo jednotliví klienti neboli uživatelé. Opakem je architektura klientserver, ve které jednotliví klienti komunikují vždy s centrálním serverem či servery, jejichž prostřednictvím komunikují s jinými klienty, pokud je to zapotřebí. Samotná P2P architektura vůbec pojem server nezná, všechny uzly sítě jsou si rovny a mohou současně působit jako klienti i servery pro jiné klienty. V praxi se však často pro zjednodušení návrhu v protokolu objevují specializované servery, které ovšem slouží pouze pro počáteční navázání komunikace a poskytují primární orientaci pro daného uživatele, který zde může vyhledávat soubory dle různých hledisek. Dnes se označení P2P hlavně vztahuje na výměnné sítě, prostřednictvím kterých si mnoho uživatelů může vyměňovat data. Aplikace fungující v prostředí P2P sítí jsou například Gnutella, Strong DC++, BitTorrent aj. Jednou ze základních výhod P2P sítí a aplikací je skutečnost, že s rostoucím množstvím uživatelů narůstá celková přenosová kapacita, u architektury sítě typu klient-server se dělí libovolný počet uživatelů o konstantní kapacitu přenosové rychlosti [PEER-TO-PEER, 2008].

51

Nejčastějším, a rovněž nejpalčivějším problémem P2P sítí obecně, je jejich obsah. Přesněji řečeno povaha souborů na těchto sítích kolující. Jedná se povětšinou o zvukové nahrávky ve formátech MP3, OGG, WAV aj., video soubory a filmy či software spolu s přiloženými prolomenými ochrannými prvky. 5.3.1 Strong DC++ Strong DC++ je open-source aplikace, která uživatelům umožňuje v rámci sítě Direct Connect nabízet své vlastní soubory nebo je stahovat od ostatních uživatelů. Veškeré nesouborové transakce se odehrávají pomocí hubů. Vstup na některé huby není omezen žádnými podmínkami, na jiných musíte sdílet minimální požadované množství dat, většinou v řádech GB (109 B). Samotné stahování, popř. upload souborů už se odehrává mezi připojenými uživateli. Po instalaci a výběru složek se sdílenými soubory program ke každému jednotlivému souboru přiřadí unikátní TTH. TTH jsou strukturovaná data, sloužící ke kontrole správnosti přenosu a k jedinečné identifikaci daného souboru, fungující nejen v rámci sítí Direct Connect. Následně je vytvořen bz2 archiv, v němž je v xml formátu uložen seznam zvolených souborů ke sdílení. Při vyhledávání na hubu se ve výsledcích odráží nabídka připojených uživatelů. Strong DC++ nabízí oproti jiným aplikacím funkci segmentového stahování, tj. lze stahovat od více lidí stejný soubor naráz, ovšem nestahuje se o to rychleji soubor „od začátku do konce“, ale různé části téhož souboru, které ve finále vytvoří použitelný celek. Toto stahování je výhodné i z toho důvodu, že se stahovací rychlost k vám připojených uživatelů sčítá. Ukázka z aplikace viz. Obrázek č.9. 5.3.2 Torrentové aplikace Druhým zástupcem je obecně vzato (bit)torrentová filozofie sdílení a stahování. Torrent funguje na principu rozkouskování souboru na velmi malé části, zhruba 0,25 MB. Tyto částečky souborů jsou připraveny a každý uživatel, poptávající daný soubor, si stáhne určitý počet těchto kousků. Oproti filozofii klientserver, kdy je tíha přenosu kladena na server, je torrentové stahování založeno na počtu aktivních uživatelů. Čím více lidí, tím rychleji budete mít soubor k dispozici, neboť o chybějící části nebudete „žádat“ toho, kdo soubor do torrentové podoby převedl, ale stáhnete si kousky od dalších aktivních uživatelů. Mezi softwarové klienty, založené na torrentové filozofii, se řadí Bittorent, Azureus, µTorrent aj. 52

[BITTORENT, 2008]. 5.4 Internetové prostředí V této kapitole bych rád zmínil nejznámější WWW servery, které slouží k mnohdy neoprávněnému uploadu či šíření děl a souborů v rozporu s autorským právem.

Vybranými

zástupci

jsou

server

www.rapidshare.com

a www.megaupload.com. Dále stručně zmíním filozofii internetové diskuze. 5.4.1 Rapidshare.de / Rapidshare.com Server www.rapidshare.com (alternativně www.rapidshare.de) je majetkem švýcarské společnosti Rapidshare Aktiengesellschaft, založené v roce 2002, sídlící ve městě Cham. Hlavní příjmovou činností společnosti je prodej tzv. Premium Accounts („prémiové účty“), které mají rozmezí platnosti od 2 dnů do 1 roku, cenová relace je od 4,50€ až 55€. Neregistrovaní (a tedy i nic neplatící) uživatelé musejí na rozdíl od „premium users“ při stahování více než jednoho souboru čekat, mnohdy i v řádu hodin. Ke konci roku 2006 byl vzhledem k takřka dovršené kapacitě serverů rapidshare.de spuštěn server radpishare.com, prémiové uživatelské účty pro původní server fungovaly i na novém, nikoliv však naopak. Co se týče šíření nelegálních souborů skrz rapidshare, je tu snaha ze strany poskytovatele zamezit tomuto jednání, a to prostřednictvím možnosti „stížnosti“ na určitý uploadovaný soubor. Stížnost je dále postoupena, a buď je vyřízena kladně a soubor bude smazán, nebo záporně a soubor

zůstává

uložen

na

serveru

a

je

dále

možno

jej

stahovat

[RAPIDSHARE, 2008]. 5.4.2 Megaupload.com Server www.megaupload.com (spolu s 18ti jazykovými mutacemi) patří společnosti Megaupload Limited a sídlí v Hong Kongu. Stejně jako u Rapidshare i Megaupload má nastaven „dvojí metr“. Pro registrované a platící uživatele je k dispozici 250 GB (pro neregistrované jen 0,5 GB) a doba před započetím prvního stahování je 25 sekund (45 sekund). Při dalším stahování musí neplatící čekat 360 minut. Mezi 22:00 – 04:00 jsou pro neplatiče šťastné hodiny (happy hours), při nichž nemusejí čekat ve frontách na stahování. Pokud si uživatel nainstaluje software MegaUpload Toolbar, požívá ve výše uvedeném rozmezí výhod jako platící uživatelé. Na rozdíl od Rapidshare je na serverech Megaupload soubor uložen 90

53

dní, při každém dalším stažení se tato doba načítá znovu [MEGAUPLOAD, 2008]. 5.4.3 Internetová diskuze Internetová diskuze, reprezentovaná např. „Návštěvní knihou“, diskuzním fórem, FAQ (často kladené otázky – frequently asked questions), diskuzí ke článku či publikovanému materiálu na dané WWW stránce, představuje prostor, který využívají ti uživatelé, kteří chtějí sdělit nebo předat další informace ostatním uživatelům. Oproti komunikačním aplikacím, jako je ICQ, MEEBO, SKYPE a spol., nemusí jít o synchronní komunikaci. Tj. diskuze nemusí probíhat v reálném čase v jednom započatém (a ukončeném) sledu. Důležitými elementy diskuze jsou tzv. moderátoři. Moderátoři jsou osoby, které mají plná přístupová práva k dané diskuzní platformě a mohou ji modifikovat (zda-li bude veřejná či neveřejná), stanovují diskuzní pravidla a v případě porušení těchto pravidel mohou příspěvky smazat, nebo dokonce zakázat vstup IP adrese, kterou je dotyčný uživatel reprezentován. Moderátoři diskuze rovněž mohou stanovit míru anonymity, za níž budou nově příchozí / registrovaní uživatelé vpuštěni do diskuze – to znamená povinné vyplnění položky Jméno, Příjmení, E-mail (na nějž bude poslán aktivační www kód pro dokončení registrace na daném diskuzním fóru), nebo třeba zveřejněná IP adresa přispívajícího uživatele. V českém prostředí patří mezi nejznámější diskuzní servery www.okoun.cz, www.lapiduch.cz a www.lide.cz [INTERNETOVÁ DISKUZE, 2008]. 5.5 Z pohledu autorského zákona Zákon č. 121/2000 sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, vešel ve své první podobě v platnost 1.12.2000 a nahradil tak zákonnou normu z roku 1965. Aktuální znění autorského zákona vychází ze zákona č. 121/2000 sb., modifikovaného zákony č. 81/2005 sb. a č.

216/2000 sb

[ČESKO, 2006].

Plné znění je dostupné na adrese

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2006/sb126-06.pdf. Z hlediska audiálních dokumentů obsahuje autorský zákon několik podstatných paragrafů, které buďto hovoří o dílech audiální nebo audiovizuální povahy, a nebo se zvukovými dokumenty úzce souvisejí. Už v samotném § 2 je definováno autorské dílo, a tato definice se vztahuje

54

i na jakoukoliv podobu zvukového dokumentu. Neméně důležitými jsou i § 18, který definuje sdělování díla veřejnosti, § 19 - § 23, které jsou věnovány živému přenosu, přenosu ze záznamu a sdělování díla prostřednictvím televize nebo rozhlasu a provozování samotného vysílání. Pro zvukové dokumenty je zajímavý rovněž § 28, řešící otázku volných děl. Z hlediska webových stránek a programů na sdílení souborů jsou únikové § 30 - § 31, v nichž se hovoří o volných užitích a citacích [ČERMÁK, 2001]. Jelikož zvukových děl využívají v hojné míře i osoby nevidomé či slabozraké, stojí za povšimnutí § 38. Díl 5., jež reprezentují § 40 - § 45 hovoří o ochraně práva autorského. Právě porušení těchto paragrafů se dopustili například studenti na strahovských kolejích, když zřídili nelegální FTP síť, obsahující nelegální data. [POLICIE PROVEDLA ZÁTAH NA PIRÁTY NA STRAHOVSKÝCH KOLEJÍCH, 2008]. § 46 - § 56 jsou pro audiální dokumenty podstatné, je zde rozvedena tematika licenčních smluv. Nezřídka platí pro zvukový dokument také § 59 – Kolektivní dílo. Zákon v § 67 - § 73 (vyjma § 72, který se zabývá úplatnými zákonnými licencemi) stanovuje, kdo je výkonným umělcem a vymezuje jeho práva. Následující paragrafy se plně věnují zvukovým záznamům. § 75 Zvukový záznam a jeho výrobce (1) Zvukový záznam je výlučně sluchem vnímatelný záznam zvuků výkonu výkonného umělce či jiných zvuků, nebo jejich vyjádření. (2) Výrobce zvukového záznamu je fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost poprvé zaznamená zvuky výkonu výkonného umělce či jiné zvuky, nebo jejich vyjádření, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba § 76 Obsah práva výrobce zvukového záznamu (1) Výrobce zvukového záznamu má výlučné majetkové právo svůj zvukový záznam užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiný může zvukový záznam užít bez udělení takového oprávnění pouze 55

v případech stanovených tímto zákonem. (2) Právem zvukový záznam užít je: a) právo na rozmnožování zvukového záznamu, b) právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu, c) právo na pronájem originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu, d) právo na půjčování originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu, e) právo na vysílání a jiné sdělování zvukového záznamu veřejnosti (3) Ustanovení § 72 (úplatné zákonné licence) platí obdobně pro výrobce zvukového záznamu. (4) Výrobce zvukového záznamu má právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním jeho záznamu pro osobní potřebu obdobně podle § 25. (5) Právo výrobce zvukového záznamu je převoditelné. § 77 Trvání práva výrobce zvukového záznamu Právo výrobce zvukového záznamu trvá 50 let od pořízení zvukového záznamu. Pokud je však zvukový záznam v průběhu této doby oprávněně vydán, zaniká právo výrobce až za 50 let od takového vydání. Nedojde-li během doby podle věty první k oprávněnému vydání díla a byl-li během této doby zvukový záznam oprávněně sdělen veřejnosti, zaniká uvedené právo uplynutím 50 let ode dne tohoto sdělení.[ČESKO, 2006]. V souvislosti se zvukovými dokumenty je podstatná HLAVA IV autorského zákona, která je celá věnována kolektivní správě práv, kterou u nás vykonává organizace OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním. § 105 jasně říká, že ochrana podle práva autorského není v rozporu s dalšími zvláštními právními předpisy, což v případě P2P sítí a internetu mnohdy souvisí např. se zákonem o ochranných známkách či trestním zákoníkem [ČERMÁK, 2001]. Hlavu VI, definující správní delikty, by měli orientačně znát všichni ti, kdož byť i nevědomky porušují autorský zákon, částky zde uvedené dosahují řádů desítek až stovek tisíc korun.

56

6. Závěr Jak bude dál probíhat vývoj audiálních dokumentů, není dle mého názoru otázkou samotných dokumentů, jako spíše otázkou techniky a nosičů. Snaha vymyslet co nejmenší přehrávací techniku, v níž je bohatý dostatek místa, se dnes odráží v širokém sortimentu MP3 přehrávačů a iPodů, zavítáme-li do oblasti audiovizuálních přehrávačů. Ve sféře klasických nosičů se v největším nebezpečí nachází magnetofonová kazeta, poněvadž při opakovaném přehrávání záznamu dochází k největší ztrátě kvality. Rovněž je znatelný ústup od prodeje přehrávačů, v nichž je přehrávač kazet začleněn, nemluvě o prodeji prázdných audiokazet. CD a jeho nástupci se o své místo bát nemusejí, technologické inovace a výzkum neustále pokračuje. Stejně tak gramofonové desky ještě nějaký ten čas vydrží, protože nabízejí vynikající kvalitu zvuku, byť uchem člověka od kvalitní digitální nahrávky nerozeznatelnou, ale také stále existuje široká komunita DJ, kteří se bez desek neobejdou. Bakalářská práce byla věnována zvukovým dokumentům. Byly definovány základní a nezbytné pojmy, na audiální dokumenty bylo pohlíženo z hledisek knihovnického, vývojového, elektronického, zpřístupnění a rešerší. V první kapitole jsem vymezil základní pojmy, potřebné pro pochopení celé práce. Lze říci, že svět zvukových dokumentů je v hlavních rysech o vzájemném soupeření, ale i spolupráci dvou směrů – analogového a digitálního. Druhá kapitola byla zaměřena zejména na katalogizaci a ochranu audiálních dokumentů. Bylo nastíněno rozdělení zvukových dokumentů. V této kapitole mi posloužily zejména cenné rady a zkušenosti z praxe v knihovně Hudební akademie múzických umění, pro srovnání bylo vybráno hudební oddělení Městské Knihovny Praha. Za jádro práce lze označit třetí a čtvrtou kapitolu. V třetí byla podána historie zvukových nosičů – zejména gramofonové desky, magnetofonové kazety a kompaktního disku. Čtvrtá kapitola se věnovala zvukovým formátům, jako jsou MP3, WAV a MIDI a stručně byly představeny 2 aplikace pro profesionální práci se zvukem. Dále byly představeny dva projekty, díky nimž je v prostředí internetu zdarma nabízena rytmická, resp. hlasová rešerše zvukových dokumentů. Pátá kapitola stručně zmínila legální možnost opatření audiálních dokumentů

57

a podrobněji se věnovala možnostem nelegálním, a to zejména ve světě internetu. Byly zmíněny paragrafy autorského zákona, které mohou být, a často jsou, porušovány. Cílem této bakalářské práce bylo přiblížit zvukové dokumenty z mnoha hledisek, avšak v přehledné a celistvé formě. Každá z kapitol této práce by si bezpochyby zasluhovala být samostatnou vysokoškolskou prací, ale na to je rozsah práce bakalářské příliš malý. Zvukové vjemy jsou těmi prvními, které potřebují nejen lidská, ale veškerá mláďata na Zemi. S postupujícím věkem se touha po zvukových vjemech přetváří do oblasti umělecké i pracovní, a právě proto tu audiální dokumenty byly, jsou a i nadále budou...

58

7. Seznam použité literatury a pramenů ADOBE SYSTEMS INC. 2003. Adobe získává špičkovou audio aplikaci a technologii od Syntrillium Software : Audio software ‘Cool Edit Pro’ rozšiřuje rodinu produktů Adobe pro digitální video. In Amos Software [online]. [S.l.] : Amos Software, 2003 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . ALGORITMUS. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 24 Jun 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . BAUMAN, M. 2008. Emile Berliner – 130 let mikrofonu. In DigiWeb.cz [online]. [S.l.] : Economia OnLine, 1996-2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . ISSN 1213-7693. BITTORENT. 2008. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 18 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . BUŘILOVÁ, M. 2004. Podpole. In KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2004 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . CELBOVÁ, L. 2004a. Komprese dat. In KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2004 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . CELBOVÁ, L. 2004b. Tag. In KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2004 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . CELBOVÁ, L. 2004c. Zvukový záznam. In KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2004 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . ČESKO. 2006. Zákon č. 121 ze dne 7. dubna 2000 o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů. In Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 398, s. 5506-5544. Dostupné také z WWW: . Dostupné také z WWW: . ČERMÁK, J. 2001. Internet a autorské právo. 1. vyd. Praha : Linde, 2001. 195 s. ISBN 80-7201-295-9 (brož.). ÉDOUARD-LÉON SCOTT DE MARTINVILLE. 2008. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last 59

mod. 13 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . FORRÓ, D. 1997. Svět MIDI : úplný popis MIDI standardů – pre- a post-MIDI systémy – MIDI praxe. 1. vyd. Praha : Grada, 1997. 375 s. ISBN 80-7169-412-6 (brož.). FREEBORN, R. B. 2000. Cataloging MP3s : the sound of things to come? In MC Journal. 2000, vol. 7, no. 2 . Dostupné též z WWW: . ISSN 10696792. FREKVENCE. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 18 Jun 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . GRAMOFON. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 15 Jun 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . GRAMOFONOVÁ DESKA. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 22 May 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . HUDEBNÍ ÚSEK ÚK MKP. 2007. In Městská knihovna v Praze [online]. Praha : Městská knihovna v Praze, last mod. 5 Jun 2007 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . HUTAŘ, J. 2007. Ochrana novodobých knihoních fondů 19. a 20. století. In Elektronické studijní texty [online]. Praha : Ústav informačních studií a knihovnictví, 2007-2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . INTERNATIONAL FEDERATION OF LIBRARY ASSOCIATIONS AND INSTITUTIONS. 2007. ISBD (NBM) : International Standard Bibliographic Description for Non-Book Materials [online]. Last rev. 11 Dec 2007 [cit. 2008-0120]. Dostupné z WWW: . INTERNETOVÁ DISKUZE. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 21 Jun 2008 [cit. 200807-20]. Dostupné z WWW: . JIRÁSEK, O. 2001. Skládáme a aranžujeme hudbu na počítači. Praha : Computer Press, 2001. 280 s. ISBN 80-7226-500-8. JIRSÁK, M. 2007a. Sampler. In Slovník MIDI [online]. [S.l.] : icontact.cz, 2007 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . JIRSÁK, M. 2007b. Stereo. In Slovník MIDI [online]. [S.l.] : icontact.cz, 2007 60

[cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: .

JIRSÁK, M. 2007c. Vzorkovací frekvence. In Slovník MIDI [online]. [S.l.] : icontact.cz, 2007 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . JIRSÁK, M. 2008. Sony Sound Forge 9 a jeho přerod ve vícestopý editor. In Muzikus.cz [online]. [S.l.] : Muzikus, 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . KAISLER, R. 2008. Jak je to se zvukem. In Elektrika.cz : elektrotechnika každý den [online]. [S.l.] : Elektrika.cz spol. s.r.o., 1998-2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . KNIHOVNA HAMU. 2007. In AMU = DAMU + FAMU + HAMU [online]. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2007 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . KODEK. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 7 Jun 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . KUČEROVÁ, H. 2004. Pole. In KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2004 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . KRÁSA, F. 2007. Výlet do historie pevných disků – aneb jak vznikl pevný disk. In PC World [online]. [S.l.] : IDG Czech, a.s., 2007 [cit. 2008-07-20]. Dostupné též z WWW: . LIBRARY OF CONGRESS. 2008. MARC 21 format for BIBLIOGRAPHIC DATA : Library of Congress network development and MARC Standards Office. In Library of Congress [online]. Washington DC : Library of Congress, 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . LUKÁŠ, I. 2006. MP3 přehrávače : stahujeme, přehráváme a posloucháme hudbu.1. vyd. Brno : Computer Press, 2006. 135 s. ISBN 80-251-1004-4 (brož.). MEGAUPLOAD. 2008. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 16 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . MIDOMI. 2008. [online]. [S.l.] : All Music Guide, 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . MINIDISC (MD-RAINBOW BOOK). 2008. In CD-R server [online]. [S.l.] : CD-R server s.r.o., 1998-2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: 61

. ISSN 1213-2225.

MUSICAL INSTRUMENT DIGITAL INTERFACE. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 10 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . NEUBAUER, T. 2008. Historie vinylu 1850-1899. In Muzikus.cz [online]. [S.l.] : Muzikus, 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . NÝVLT, V. 2007. Boříme mýty o digitální kvalitě – kompaktní disk versus gramofon. iDNES.cz : technet.cz [online]. [S.l.] : Mafra a.s., 1998-2007 [cit. 200807-20]. Dostupné z WWW: . OGG. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 16 May 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . PEER-TO-PEER. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 29 Jun 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . PETERS, G., ANTHONY, C., SCHWARTZ, M. 2005. Song search and retrieval by Tapping [online]. Burnaby : Faculty of Business Administration, 2005 [cit. 2008-0720]. Dostupné z WWW: . POLICIE PROVEDLA ZÁTAH NA PIRÁTY NA STRAHOVSKÝCH KOLEJÍCH. 2008. In Novinky.cz [online]. [S.l.] : Borgis a.s., 2003-2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . PTÁČEK, J. 2004a. Počítačový soubor. In KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2004 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . PTÁČEK, J. 2004b. Záznam zvuku. In KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2004 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . RAPIDSHARE. 2008. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 17 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . RILEY, R. 2004. Cool Edit 2000 a Cool Edit Pro 2 : střih, efekty, procesy. Překlad Erika Lenčová. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2004. 246 s. Název originálu : Audio 62

editing with cool edit. ISBN 80-7226-908-9 (brož.).

ROSEN, J. 2008. Researchers play tune recorded before Edison. In The New York Times [online]. New York : The New York Times Company, 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné též z WWW: . SCHIMMEL, J. 2007. Formáty zvukových souborů na PC. In Elektrorevue : časopis pro elektrotechniku [online]. Brno : Ústav telekomunikací FEKT, 2007 [cit. 2008-0720]. Dostupné z WWW: . ISSN 1213-1539. SONGTAPPER. 2008. [online]. [S.l.] : bored.com, 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . STORY OF MP3. 2007. In Fraunhofer IIS Homepage. [online]. [S.l.] : Fraunhofer IIS, last mod. Sep 2007 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . TAYLOR, D. 1992. Velká kniha o kočkách. 1.vyd. Bratislava : Gemini, 1992. 191 s. ISBN 80-85265-39-7 (váz.). TOMAN, M. 2001. O MP3 [online]. Last mod. Jul 2001 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . TÓN. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 6 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . TŮMA, J. 2008. Před osmdesáti lety byl poprvé zaznamenán zvuk na magnetický pásek. In DigiWeb.cz [online]. [S.l.] : Economia OnLine, 1996-2008 [cit. 2008-0720]. Dostupné z WWW: . ISSN 1213-7693. VŠETIČKA, M., REICHL, J. 2008. Encyklopedie fyziky [online]. 2006-2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . WAREZ. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 6 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . WAV. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 2 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: . ZAHRADNÍČEK, D. 2008. Analog versus digitál. In Muzikus.cz [online]. [S.l.] : Muzikus, 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW:
muzikanty-clanky/Analog-versus-digital~07~rijen~2002/>. ZVUK. 2008. In Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. St. Peterburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 16 Jul 2008 [cit. 2008-07-20]. Dostupné z WWW: .

64

8. Příloha Obrázek č. 1 – Grafické znázornění analogového a digitálního záznamu Obrázek č. 2 – Fonoautograf Obrázek č. 3 – Nejstarší dochovaný záznam zvuku Obrázek č. 4 – Fonograf Obrázek č. 5 – Drát jako záznamové médium Obrázek č. 6 – Cívková páska Obrázek č. 7 – Cívkový magnetofon Obrázek č. 8 – ID3 tagy souboru MP3 Obrázek č. 9 – Uživatelské rozhraní aplikace Cool Edit 2000 Obrázek č. 10 – Uživatelské rozhraní aplikace SONY Sound Forge 9 Obrázek č. 11 – Rytmický profil skladby „Bratře Kubo“ Obrázek č. 12 – Úspěšnost rytmického vyhledávání Obrázek č. 13 – Uživatelské rozhraní aplikace Strong DC++ Obrázek č. 14 – Ukázka záznamu CD ve formátu MARC 21 Obrázek č. 15 – Ukázka záznamu MC ve formátu MARC 21 Obrázek č. 16 – Ukázka záznamu LP ve formátu MARC 21 Tabulka č. 1 – Statistiky za léta 1997 – 2006 knihovny HAMU Tabulka č. 2 – Statistiky za léta 2003 – 2006 hudebního úseku MKP Tabulka č. 3 – Výčet nástrojů standardu GENERAL MIDI

65

Obrázek č. 1 – Grafické znázornění analogového a digitálního záznamu

Zdroj : http://www.blazeaudio.com/images/howto/images/analog_digital.gif

Obrázek č. 2 – Fonoautograf

Zdroj: http://www.vvillovv.com/blog/wp-

content/uploads/2008/03/phonautograph.jpg 66

Obrázek č. 3 – Nejstarší dochovaný záznam zvuku

Zdroj: http://graphics8.nytimes.com/images/2008/03/26/us/27sound_650.jpg

Obrázek č. 4 – Fonograf

Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a0/EdisonPhonograph.jpg 67

Obrázek č. 5 – Drát jako záznamové médium

Zdroj: http://www.geocities.com/mrwassail/wr7.jpg Obrázek č. 6 – Cívková páska

Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/66/Reel-to-

ReelTapeBigHub.agr.jpg

68

Obrázek č. 7 – Cívkový magnetofon

Zdroj: http://www.audiofederation.com/hifiing/2006/FSI2006/day2/IMG_3661.jpg

Obrázek č. 8 – ID3 tagy souboru MP3

Zdroj: http://www.bresso.com/px/help/id3-tags.gif 69

Obrázek č. 9 – Uživatelské rozhraní aplikace Cool Edit 2000

Zdroj: http://www.fureai.or.jp/~m-sato/02fileload.jpg

Obrázek č. 10 – Uživatelské rozhraní aplikace SONY Sound Forge 9

Zdroj: http://www.sweetwater.com/images/closeup/xl/1600-

70

SoundForge9_screenshot.jpg Obrázek č. 11 – Rytmický profil skladby „Bratře Kubo“

Zdroj: http://cgi.sfu.ca/~gpeters/tapper/AAAI054PetersG.pdf

Obrázek č. 12 – Úspěšnost rytmického vyhledávání

Zdroj: http://cgi.sfu.ca/~gpeters/tapper/tapper.cgi

71

Obrázek č. 13 – Uživatelské rozhraní aplikace Strong DC++

Zdroj: http://planetimagehost.com/display.php?

id=39934_strongdc2_totalfreeware.jpg

72

Obrázek č. 14 – Ukázka záznamu CD ve formátu MARC 21

Zdroj – Online katalog Národní knihovny České republiky

73

Obrázek č. 15 – Ukázka záznamu MC ve formátu MARC 21

Zdroj – Online katalog Národní knihovny České republiky

74

Obrázek č. 16 – Ukázka záznamu LP ve formátu MARC 21

Zdroj – Online katalog Národní knihovny České republiky

75

Tabulka č. 1 – Statistiky za léta 1997– 2006 knihovny HAMU

Zdroj: http://www.amu.cz/info-sluzby/knihovny-amu/knihovnahamu/statistiky/vyvoj-vyuzivanosti-knihovny-hamu/

76

Tabulka č. 2 – Statistiky za léta 2003 – 2006 hudebního úseku MKP

77

Zdroje: http://www.mlp.cz/doc/VZMKP03.pdf http://www.mlp.cz/dokumenty/pdf/2005/VZ04CZ.pdf http://www.mlp.cz/dokumenty/pdf/2006/VZ05CZ.pdf http://www.mlp.cz/dokumenty/pdf/2007/VZ06CZ.pdf

Tabulka č. 3 – Výčet nástrojů standardu GENERAL MIDI

1.

Acoustic Grand Piano klavír - křídlo

2.

Bright Acoustic Piano otevřené piano

3.

Electric Grand Piano

elektrický klavír - křídlo

4.

Honky-tonk Piano

honky-tonk piano

5.

Rhodes Piano

rhodes piano

6.

Chorused Piano

piano chorused

7.

Harpsichord

cemballo

8.

Clavinet

spinet (klavinet)

9.

Celesta

celesta

10. Glockenspiel

zvonkohra

11. Music Box

hrací skříňka

12. Vibraphone

vibrafon

13. Marimba

marimba

78

14. Xylophone

xylofon

15. Tubular Bells

koncertní zvony

16. Dulcimer

dulcimer

17. Hammond Organ

hammondovy varhany

18. Percussive Organ

perkusivní varhany

19. Rock Organ

rockové varhany

20. Church Organ

kostelní varhany

21. Reed Organ

harmonium

22. Accordion

akordeon

23. Harmonica

harmonika

24. Tango Accordion

tango akordeon

25. Acoustic Guitar (nylon) akustická kytara (nylonové struny) 26. Acoustic Guitar (steel) akustická kytara (ocelové struny) 27. Electric Guitar (jazz)

elektrická kytara (jazz)

28. Electric Guitar (clean) elektrická kytara (čistá) 29. Electric Guitar (muted) elektrická kytara tlumená 30. Overdriven Guitar

přebuzená el. kytara

31. Distortion Guitar

zkreslená el. kytara

32. Guitar Harmonics

elektrická kytara - harmonické kmitočty

33. Acoustic Bass

kontrabas (prsty - pizzicato)

34. Electric Bass (finger)

elektrická baskytara (prsty)

35. Electric Bass (pick)

elektrická baskytara (picked)

36. Fretless Bass

bezpražcová baskytara

37. Slap Bass 1

slap baskytara 1

38. Slap Bass 2

slap baskytara 2

39. Synth Bass 1

syntetická baskytara 1

40. Synth Bass 2

syntetická baskytara 2

79

41. Violin

housle

42. Viola

viola

43. Cello

violoncello

44. Contrabass

kontrabas (smyčcem)

45. Tremolo Strings

smyčce tremolo

46. Pizzicato Strings

smyčce pizzicato

47. Orchestral Harp

orchestrální harfa

48. Timpani

tympány

49. String Ensemble 1

smyčcový orchestr 1

50. String Ensemble 2

smyčcový orchestr 2

51. SynthStrings 1

syntetické smyčce 1

52. SynthStrings 2

syntetické smyčce 2

53. Choir Aahs

sbor zpívající „ááá“

54. Voice Oohs

hlas „óóó“

55. Synth Voice

syntetický hlas

56. Orchestra Hit

orchestrální akcent

57. Trumpet

trubka

58. Trombone

pozoun

59. Tuba

tuba

60. Muted Trumpet

trumpeta s dusítkem

61. French Horn

lesní roh

62. Brass Section

žesťová sekce

63. Synth Brass 1

syntetické žestě 1

64. Synth Brass 2

syntetické žestě 2

65. Soprano Sax

sopránsaxofon

66. Alto Sax

altsaxofon

67. Tenor Sax

tenorsaxofon

80

68. Baritone Sax

barytonsaxofon

69. Oboe

hoboj

70. English Horn

anglický roh

71. Bassoon

fagot

72. Clarinet

klarinet

73. Piccolo

pikola

74. Flute

příčná flétna

75. Recorder

zobcová flétna

76. Pan Flute

Panova flétna

77. Bottle Blow

foukání přes láhev

78. Shakuhachi

šakuhači

79. Whistle

hvízdání

80. Ocarina

okarina

81. Square Wave

syntéza 1 (obdélník)

82. Sawtooth Wave

syntéza 2 (trojúhelník)

83. Synth calliope

syntéza 3 (calliope)

84. Chiffer lead

syntéza 4 (chiff)

85. Charang

syntéza 5 (charang)

86. Solo Voice

syntéza 6 (hlas)

87. 5th Sawtooth Wave

syntéza 7 (trojúhelníková kvinta)

88. Bass & Lead

syntéza 8 (bas + sólo)

89. Fantasia

podpůrná syntéza 1 (fantazie)

90. Warm Pad

podpůrná syntéza 2 (teplá)

91. Polysynth

podpůrná syntéza 3 (polysynth)

92. Space Voice

podpůrná syntéza 4 (kosmický sbor)

93. Bowed Glass

podpůrná syntéza 5 (skleněná harmonika)

94. Metal Pad

podpůrná syntéza 6 (metallic)

81

95. Halo Pad

podpůrná syntéza 7 (halo)

123. Seashore

mořský příboj

124. Bird Tweet

ptačí zpěv

125. Telephone Ring

telefonní vyzvánění

126. Helicopter

vrtulník

127. Applause

potlesk

128. Gun Shot

výstřel

82

Evidence výpůjček Prohlášení: Dávám svolení k půjčování této bakalářské práce. Uživatel potvrzuje svým podpisem, že bude tuto práci řádně citovat v seznamu použité literatury. V Praze, 31. 7. 2008 Ondřej Voců

Jméno

Katedra / Pracoviště

Datum

8

Podpis