OBSAH 1. ÚVOD..............................................................................................................................8 2. ŠELMY .........................................................................................................................10 3. CHARAKTERISTIKA DRUHŮ................................................................................11 3.1 Rys ostrovid (Lynx lynx)........................................................................................11 3.2 Vlk obecný (Canis lupus) ......................................................................................12 3.3 Medvěd hnědý (Ursus arctos)................................................................................13 4. VÝSKYT.......................................................................................................................15 4.1. Rys ostrovid ..........................................................................................................16 4.1.1. Historie ............................................................................................................16 4.1.2. Současnost.......................................................................................................17 4.2. Medvěd hnědý .......................................................................................................18 4.2.1. Historie ............................................................................................................18 4.2.2. Současnost.......................................................................................................19 4.3 Vlk ...........................................................................................................................20 4.3.1. Historie ............................................................................................................20 4.3.2. Současnost.......................................................................................................21 5. POPULACE .................................................................................................................23 6. EKOLOGICKÝ MANAGEMENT ............................................................................25 7. MAPOVÁNÍ .................................................................................................................26 8. VÝZNAM .....................................................................................................................28 8.1. Medvěd hnědý .......................................................................................................28 8.2. Vlk obecný .............................................................................................................29 8.3. Rys ostrovid ...........................................................................................................29 8.4. Závěr ......................................................................................................................30 9. OCHRANA...................................................................................................................31 9.1. Ochrana savců v EU .............................................................................................32 9.2. Akční plány ochrany velkých šelem ....................................................................33 9.2.1 Akční plán na ochranu medvěda hnědého .....................................................33 9.2.2. Akční plán na ochranu rysa ostrovida ...........................................................34 9.2.3. Akční plán na ochranu vlka ...........................................................................34 9.3. Záchranné programy............................................................................................35 9.4. Programy péče.......................................................................................................37 9.5. Ochrana v Beskydách...........................................................................................37 9.6. Praktická ochrana.................................................................................................39 10. PŘÍČINY OHROŽENÍ .............................................................................................40 11. VELKÉ ŠELMY A LIDÉ..........................................................................................43 11.1. Medvěd hnědý .....................................................................................................43 11.2. Vlk ........................................................................................................................44 11.3. Rys ostrovid .........................................................................................................44 12. ŠELMY A HOSPODÁŘSKÁ ZVÍŘATA ................................................................45
13. ZÁKON.......................................................................................................................47 13.1. Zákon o náhradě škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy...............................................................................................................47 13.2. Zákon o ochraně přírody a krajiny...................................................................48 13.3. Zákon o myslivosti ..............................................................................................49 14. ZÁVĚR .......................................................................................................................51 LITERATURA.................................................................................................................58
1. ÚVOD Velké šelmy byly nejen u nás, ale téměř v celé střední Evropě v 18. století zcela vyhubeny. Hlavními důvody jejich vyhubení bylo postupné odlesňování krajiny, změna ve skladbě lesů a také přímé pronásledování člověkem. Pronásledování velkých šelem u nás začalo již na konci 15. století v souvislosti s hospodářským podnikáním renesančních velkostatků. Nejzásadnější ústup populací však nastal v 18. století, kdy začalo platit nařízení o hubení velkých šelem a zároveň byly vydány nové lesní řády, které způsobily přeměnu původních lesních porostů na smrkové monokultury. Pozdější reformy, zejména lovecký řád Josefa II. z roku 1780 umožňující hubení šelem každému a kdekoliv, zastihly populace velkých šelem již na ústupu a jen urychlily jejich zánik na většině našeho území. Díky spontánní přirozené migraci jedinců původních populací velkých šelem ze slovenských a polských Karpat, ale také díky důsledné druhové i územní ochraně, která byla započata ve druhé polovině 20. století, je v současné době možné sledovat znovuosidlování našeho území velkými šelmami. Opětovný návrat velkých šelem alespoň na část území ČR má velký význam jednak z hlediska perspektivy těchto druhů, ale je také ukazatelem kvality horských biotopů. V neposlední řadě je velmi důležitý pro vytvoření reálného vztahu veřejnosti k těmto druhům. Návrat velkých šelem do naší přírody není nijak jednoduchý a přináší sebou celou řadu problémů. Velké šelmy se totiž neomezují jen na přirozené lesní ekosystémy, ale vyskytují se i v krajině značně člověkem pozměněné a využívané. Stávají se tak jakýmsi konkurentem člověka a více či méně svou přítomností omezují některé jeho činnosti. Přežití těchto velkých šelem proto závisí především na pozitivním vnímání veřejnosti a na úspěšném ekonomickém systému náhrad ztrát, způsobených těmito šelmami. Ochrana velkých šelem z globálního hlediska přesahuje rámec naší republiky. Předpokladem pro účinnou ochranu vzácné a ohrožené fauny by mělo být mimo jiné upravení nebo zrušení nevyhovujících právních norem. Praxe stále ukazuje, že dosavadní způsob ochrany nestačí. Kromě uvedení všech zákonů do souladu s potřebami ochrany přírody je nezbytné vytvořit zpětně vhodné podmínky pro přežití vzácných šelem především v národních parcích a chráněných krajinných oblastech například zřízením rozsáhlých klidových zón s omezením všech lidských aktivit. S narůstajícím civilizačním tlakem na přírodu Beskyd je stále aktuálnější snaha o zásadní omezení všech lidských aktivit, které by mohly znehodnotit území vhodná pro přežití vzácné horské zvířeny, včetně velkých šelem. K zachování přirozených či přírodě blízkých ekosystémů v oblasti
Beskyd je pak především zapotřebí zásadním způsobem usměrnit stavební aktivity v CHKO Beskydy – v podhůří je silně omezit a v horách zcela zakázat. Tato opatření nejsou sice populární, ale jestliže základním cílem je zachovat Beskydy jako hory v pravém slova smyslu, to znamená i se značnou částí divoké nedotčené přírody, pak jiné řešení neexistuje. Hlavním cílem této bakalářské práce je podat ucelený přehled o charakteristice jednotlivých druhů velkých šelem, současném výskytu a početnosti jednotlivých populací v ČR, o způsobech jejich ochrany jak v rámci ČR tak i ostatních států. Tato práce si také kladla za cíl zjistit důvody, proč vůbec velké šelmy chránit, zda je jejich ochrana v ČR dostatečná, kde se nachází nedostatky v této ochraně, ať už samotných druhů, nebo jejich stanovišť a také jaké jsou vůbec příčiny jejich ohrožení. Posledním cílem této práce bylo poukázat na vztah veřejnosti, zejména obyvatel venkova, k velkým šelmám, neboť právě tato skupina lidí je v přímém kontaktu s velkými šelmami nejvíce.
2. ŠELMY Šelmy (Carnivora) jsou predátoři plnící důležité regulační, selekční a asanační funkce v našem ekosystému (Kolda, 2004). Mají velmi dokonale vyvinuté smysly. Nejedná se jen o čich a sluch, ale také zrak. Oči šelem mají za sítnicí reflektivní vrstvu, která slouží jako zrcadlo a skrz sítnici odráží světlo zpátky. Proto k vidění za šera potřebují mnohem méně světla. O čichových schopnostech šelem svědčí i řada pachových žláz, umístěných ponejvíce v okolí řitního otvoru nebo při kořeni ocasu. Slouží buď ke vzájemné komunikaci zvířat nebo k označování teritorií. Masožravému způsobu života odpovídá stavba i složení chrupu. Šelmy mají úplný chrup s 28-48 zuby. Společným znakem všech druhů jsou mohutně vyvinuté, protáhlé a kuželovité špičáky, které slouží k chytání a usmrcování kořisti. Zpracování potravy pak obstarávají zuby třenové a stoličky, přičemž poslední horní zub třenový a první dolní stolička tvoří tzv. trháky. Čelisti mají mohutnou svalovinu (Anděra, 1982). Šelmy jsou přizpůsobeny k lovu živé kořisti, hlavně obratlovců; z našich druhů je jedině medvěd plně všežravý. Lovecký způsob života klade na organismus daleko větší nároky než rostlinná výživa. Střevo je krátké a žaludek má jednoduchou stavbu (Pelikán, 1979). Dalším charakteristickým znakem jsou drápy, u kočkovitých šelem zatažitelné do pochvy. Vytahují se až při ohnutí prstů a je tak zaručeno, že se při chůzi neobrušují. Rozmnožovací schopnost šelem je ve srovnání např. s hlodavci mnohem menší. Mívají totiž obvykle jeden vrh ročně a navíc s nižším počtem mláďat. Mláďata obvykle pohlavně dospívají až ve stáří několika let (Anděra, 1982). Populační hustota šelem je podstatně nižší než u hmyzožravých či býložravých savců, což vyplývá z postavení šelem v potravním řetězci. Z ekologického hlediska totiž představují konzumenty vyšších řádů (Pelikán, 1979). Vývojově lze vznik šelem sledovat od začátku třetihor (eocénu) a necelých 250 dnes žijících druhů je děleno do 9 čeledí. Na území České republiky (ČR) je v současnosti zaznamenán výskyt 4 čeledí a to: medvědovití, lasicovití, psovití a kočkovití (Anděra, 1982). Na území chráněné krajinné oblasti Beskydy (CHKO Beskydy) se vyskytují 3 zástupci velkých šelem a to rys ostrovid (Lynx lynx), medvěd hnědý(Ursus arctos) a vlk(Canis lupus).
3. CHARAKTERISTIKA DRUHŮ 3.1 Rys ostrovid (Lynx lynx) Třída: Savci (Mammalia) Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Kočkovité (Felidae) Rod: Rys (Lynx) Druh: Rys ostrovid (Lynx lynx)
(www.priroda.cz/lexikon.php?detail=11).
Rys je největší evropskou kočkovitou šelmou (Bouchner, 1999). Bývá asi 60 cm vysoký, průměrná hmotnost samce může být až 35 kg, samice jsou o poznání menší. K charakteristickým znakům patří kvadratická postava, na konci ušních boltců jsou tmavé štětičky z prodloužených chlupů (chvostky) a u většiny jedinců se srst na lících prodlužuje v licousy (Kolda, 2004). Zbarvení je velmi variabilní, od šedožluté po rezavohnědou s více či méně nápadnými tmavými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, skvrnitost však nebývá tak výrazná. U některých světle zbarvených jedinců jsou skvrny pouze na hlavě a končetinách. Středem hřbetu se zpravidla táhne tmavý pás a také konec ocasu je černý. Břicho je světlejší až bílé (Červený, 2006). Životním prostředím rysa jsou horské smíšené a jehličnaté lesy, u nás nachází optimální podmínky v 800 - 1200 m.n.m. (Baruš, 1989). Při zvyšování početnosti proniká i do listnatých lesů nižších poloh. Rysi se sdružují jen v období páření, jinak žijí a loví jednotlivě. Potravní teritorium má podle úživnosti velikost 10 - 25 km2. Potravou rysa je převážně zvěř srnčí, ale také mufloní, jelení a černá zvěř. Zbytek potravy tvoří menší savci, ptáci, obojživelníci, hmyz a výjimečně i sladké plody (Dungel, 2002). Při lovu kořist neštve, ale překvapí ji a pronásleduje na krátké vzdálenosti. Nepodaří-li se mu ji dostihnout, zanechává lovu (bylo zjištěno, že pouze každý šestý útok rysa končí úspěšně) (Sládek, 1958). Kořist vahou těla srazí k zemi, prokousne jí hrdlo a zlomí vaz (www.natura2000.cz). Páření probíhá od února do dubna. V této době se obě pohlaví drží pohromadě. Samice je březí cca 70 dní, po ukončení březosti rodí v květnu až červnu 2 - 4 mláďata, která 2 - 3 měsíce kojí. Ta pohlavně dospívají ve 2 - 3 letech. Rysi se dožívají kolem 20 let v přírodě, v zajetí to může být až 27 let (Kolda, 2004).
3.2 Vlk obecný (Canis lupus) Třída: Savci (Mammalia) Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Psovité (Canidae) Rod: Vlk (Canis) Druh: Vlk obecný (Canis lupus)
(www.priroda.cz/lexikon.php?detail=233).
Vlk je největší evropskou psovitou šelmou (Bouchner, 1999). Výška v kohoutku je 60 - 80 cm, průměrná hmotnost činí 25 - 70 kg. Samice jsou menší než samci. Stavbou těla se vlk podobá německému ovčákovi, má však širší zašpičatělou hlavu, kratší trojúhelníkovité uši a výrazně odlišné držení těla. Ve zbarvení převládá rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou bělavé až nažloutlé. Celkové zbarvení však bývá značně variabilní v závislosti nejen na geografickém původu, ale i na věku a roční době. Vlk obývá především rozsáhlé lesní oblasti s častými rozvolněnými plochami rašelinišť, holin, pastvin a luk od 600 - 2400 m.n.m. Je však velmi adaptabilní na extrémní podmínky a může žít i v souvislých lesních porostech nebo naopak v bezlesé krajině s nízkou hustotou lidských sídel (Červený, 2005). Základní ekologickou jednotkou vlků je smečka (svorka), kterou tvoří rodičovský pár a příbuzní jedinci. Velikost svorky je různá a může se měnit během roku v závislosti na reprodukčním procesu, potravní nabídce, geomorfologických a klimatických podmínkách. V našich podmínkách má obvykle 4 - 8 členů. Dominantní postavení zaujímá vodící rodičovský pár (tzv. alfa pár), kterému jsou podřízeni ostatní členové smečky podle pohlaví a věku. Alfa pár žije v trvalém monogamním svazku, má výhradní právo na páření, určuje život smečky, taktiku a strategii lovu. Ve svorce žijí jedinci po celý rok kromě času rozmnožování a výchovy mláďat (Jirát, 2003). Páření probíhá v lednu až únoru a po devíti týdnech rodí vlčice 4 - 8 mláďat, která pohlavně dospívají ve věku 2 - 3 let. Pak buď opouštějí svorku, nebo se pokouší dostat v hierarchickém uspořádání svorky výše. Vlci se dožívají 12 - 15 let. Lovecké teritorium má v průměru 25 - 40 km2 a vlci ho označují močí a trusem. Smečka může za noc urazit až 60 km (Dungel, 2002). Hlavní kořist vlka tvoří kopytníci (jelen, srnec, prase divoké), vedlejší pak drobní obratlovci, větší hmyz či lesní plody. Vlk s oblibou požírá i zdechliny. V době nedostatku potravy nebo při snadné dostupnosti domácích zvířat napadá hlavně ovce, ale i koně a skot
(Baruš, 1989). Taktika lovu spočívá v nadhánění a uštvání kořisti. V průměru spotřebuje vlk 4,5 - 9 kg masité potravy denně (ročně okolo 500 – 800 kg masa), ve volné přírodě však vlci nežerou každodenně a dokážou hladovět i několik dní (Červený 2005).(viz tab. 4)
3.3 Medvěd hnědý (Ursus arctos) Třída: Savci (Mammalia) Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Medvědovité (Ursidae) Rod: Medvěd (Ursus) Druh: Medvěd hnědý (Ursus arctos)
Medvěd hnědý je nejen u nás, ale i v celé Evropě největší šelmou. Výška v kohoutku se pohybuje od 87 – 135 cm, váha u dospělého samce až 350 kg, samice jsou podstatně menší (Sládek 1958). Medvěd se vyznačuje zavalitým tělem, krátkým ocasem, malými ušními boltci a širokými pětiprstými tlapami s mohutnými drápy. Srst je kvalitní, velmi hustá a místy až 12 cm dlouhá. Ve zbarvení bývá značně variabilní (od šedohnědé až po černohnědou). Mladí jedinci mají většinou na hrdle a kolem krku bílou skvrnu, která s přibývajícím věkem postupně mizí (Anděra, 1982). Typickým životním prostředím medvěda hnědého jsou jehličnaté a smíšené lesy v nadmořské výšce okolo 700 – 1500 m.n.m. (Baruš, 1989). V oblastech s hustým lidským osídlením vyhledává hlavně klidné lokality v nepřístupném terénu s mlazinami, vývraty stromů či jinými vhodnými úkryty. V ČR mnoho biotopů vhodných pro medvěda hnědého není (Červený, 2006). Kromě doby říje a vodění mláďat žijí medvědi samotářsky. Jejich teritoria mají velikost 20 - 30 km2 (Dungel, 2002). Hranice tohoto teritoria si vyznačuje trusem a strháváním kůry stromů do výšky 1,5 – 2 m. Předpokládá se, že výškou záhryzu si označuje i své hierarchické postavení (Sládek, 1958). Medvěd hnědý je všežravec, v jehož potravě převažuje zpravidla rostlinná složka. Složení potravy závisí na charakteru prostředí a také na ročním období. Medvědi žerou nadzemní i podzemní části rostlin, plody, drobné obratlovce, bezobratlé živočichy a jejich larvy. Někteří jedinci se můžou specializovat na masitou potravu. Lovnou zvěř nezabíjejí příliš často, konzumují spíše jinými šelmami stržené nebo uhynulé kusy. Častěji než
lovnou zvěř napadá medvěd hnědý hospodářská zvířata, zejména hovězí dobytek a ovce (Červený, 2002). Za den může medvěd pozřít až 12 kg potravy. Na podzim přibere asi o čtvrtinu normální hmotnosti a v říjnu nebo v listopadu vyhledává brloh v dutém stromě, skalní rozsedlině nebo jeskyni, kde upadá do tzv. nepravého zimního spánku. Při něm teplota těla ani počet dechů podstatně neklesají a samice v této době (leden - únor) dokonce rodí mláďata. Zimní spánek je přerušovaný a definitivně končí v březnu nebo počátkem dubna. Medvědi se páří v dubnu až červnu, přičemž hlavní říje probíhá v květnu až červenci, vedlejší na podzim. Březost trvá 6 - 9 měsíců, z toho na vlastní vývoj zárodku připadá 8 - 10 týdnů. Zbytek je tzv. latentní březost, kdy se časné zárodečné stadium (blastocysta) nevyvíjí. Obvykle se rodí 2 - 3 mláďata (jen výjimečně 1 nebo 4), která jsou velmi nedokonale vyvinuta a váží okolo 0,5 kg. Jejich vývoj probíhá pomalu, asi půl roku sají mateřské mléko a od matky se oddělují až po třech letech, kdy pohlavně dospívají (Kolda, 2004). Regulátorem populační dynamiky je vysoká úmrtnost mláďat. Pokud přežijí juvenilní období, dožívají se medvědi v přírodě asi 25 let, v zajetí až dvakrát tolik (Sládek, 1958).
4. VÝSKYT Karpatské hory, které pokrývají 209 256 km2, se táhnou přes sedm evropských zemí a jsou důležitou tepnou pro šíření živočichů po celé Evropě. Jsou poslední oblastí Evropy, mimo území Ruska, v níž přežívají životaschopné populace největších evropských savců. Karpaty jsou domovem velkých šelem a dodnes v nich žije kolem 8100 medvědů, 4100 vlků a 2500 rysů. V Evropě, kde více než 40% savců hrozí vyhynutí, má populace karpatských šelem nesmírnou hodnotu (Bartošová, 2004).
Obr. 1 Mapa CHKO Beskydy
Pramen: www.valasskakrajina.cz
CHKO Beskydy je součástí karpatského regionu a byla zřízena 5. března 1973. Svou plochou se stala největší ve své kategorii u nás. Rozkládá se na území 1160 km2 při hranici se Slovenskou republikou (Bartošová, 1995). Jako v jediné CHKO oblasti v ČR zde můžeme v současnosti najít pobytové znaky všech tří našich velkých šelem. Expanze
populací vrcholových predátorů na území ČR souvisí se spontánním šířením jejich karpatského subareálu západním směrem. Po vyhlášení a praktickém uplatnění celoroční ochrany medvěda hnědého (1932) a částečné ochrany vlka a rysa ostrovida (1975) na Slovensku se postupně zaplnily oblasti nacházející se v centrálních pohořích Západních Karpat. Stále častěji se objevovaly jednotlivé kusy i sociální skupiny v okrajových západokarpatských pohořích, aby trvale osídlily část Moravskoslezských Beskyd (Janík, 1997).
4.1. Rys ostrovid Rys ostrovid je autochtonním druhem karpatské fauny. V současné době souvisle osidluje vhodné biotopy všech karpatských pohoří. Souhrnná rozloha karpatského subareálu rysa ostrovida se odhaduje na 104 300 km2. Celková početnost karpatské populace je přibližně 2500 jedinců, z toho připadá 500 na Slovensko a 10 - 15 jedinců na ČR. Beskydy jsou tradiční oblastí výskytu rysa u nás, navazující na souvislý areál západokarpatské populace. Rozsah osídlení odpovídá populačnímu vývoji rysa na Slovensku (Janík, 2002).
4.1.1. Historie Na Moravě a ve Slezsku zanikala původní populace rysa pomaleji než v Čechách, neboť místní populace zde byly posilovány zatoulanými nebo migrujícími jedinci z oblasti Západních Karpat. V severní části Moravy a opavského Slezska se poměrně často vyskytoval ještě v 18. století. Obdobně jako v Čechách nelze ani na Moravě datovat zánik původní stálé populace. Poslední moravské úlovky nebo pozorování rysů pocházejí z Beskyd sice ještě z počátku 20. století, velmi pravděpodobně však šlo jen o zatoulance ze slovenských Karpat (Červený, 2006). Obecně lze za hlavní příčiny zániku našich původních populací rysa označit přímé pronásledování člověkem a výrazné změny ve skladbě našich lesů a posléze odlesňování našeho území. Opětovný výskyt rysa byl v ČR zaznamenán až po roce 1945 v souvislosti s postupným vzrůstem početnosti rysů v Karpatech. Jednalo se však pouze o okrajovou populaci s oscilující početností v závislosti na populační dynamice ve vysokých pohořích Západních Karpat (Malá Fatra, Oravské Beskydy). Migrující jedinci využili příznivých podmínek v Beskydách a postupně zde vytvořili stabilizovanou populaci (nejvyšší stavy zde byly dosaženy koncem 50. let, kdy byla populace odhadnuta na 25 jedinců).
V poměrně krátké době však tehdy došlo z důvodu legálního i nelegálního lovu k tak výraznému snížení početnosti, že to hraničilo s novým vyhubením. Další období šíření rysa se datuje do počátku 80. let kdy po legislativní úpravě, kterou se zavedla ochrana rysa v době jeho reprodukčního období (1975), vzrostla početnost populace v takové míře, že se šířil do okrajových západokarpatských pohoří, kde se postupně stabilizovaly populace, které však i nadále zůstávají závislé na interakci s populací subareálového optima, které je na Slovensku (Janík, 1997).
Tab. 1 Změny areálu rozšíření rysa ostrovida v ČR. Občasný výskyt znamená ve sledovaném období méně než 50%, nepravidelný 50% až 75%, pravidelný více než 75% (tato procenta jsou vztažena k desetiletému období, např. 50% znamená, že druh se v desetiletém období vyskytoval ve čtverci v pěti letech); n – počet mapovacích čtverců standardizované mapovací sítě o rozměrech 11,2 x 12 km (134,4 km2) s prokázaným výskytem; km2 – rozloha území výskytu; % - procento území ČR.
Občasný výskyt
Období
km2
n
%
Nepravidelný výskyt n km2 %
Pravidelný výskyt km2
n
%
Celkem n
km2
%
1945-1949
6
850
1,0
-
-
-
2
260
0,3
8
1080
1,2
1950-1959
19
2550
3,0
-
-
-
10
1340
1,6
29
3900
4,6
1960-1969
17
2280
2,7
-
-
-
6
810
1,0
23
3090
3,7
1970-1979
27
3630
4,3
-
-
-
2
260
0,3
29
3900
4,6
1980-1989
74
9950
11,8
17
2290
2,7
6
810
1,0
97
13040
15,5
1990-1999
166
22310
26,4
37
4970
5,9
53
7120
8,4
256
34410
40,8
2000-2003
80
10750
13,2
36
4840
5,7
69
9270
11
185
24860
29,5
Pramen: Vesmír 2/2006
4.1.2. Současnost Rys ostrovid je dnes nejpočetnější velkou šelmou na našem území. V současné době lze konstatovat, že v ČR jsou čtyři oblasti kde má výskyt rysa trvalý charakter Pošumaví, Labské pískovce, Jeseníky a Beskydy (Červený, 1996). Rys ostrovid žije na celém hornatém území CHKO Beskydy - v Moravskoslezských Beskydách, Javorníkách i Vsetínských vrších. Početnost populace rysů v Beskydách se odhaduje na 10 - 15 jedinců, přičemž hustota populace se pohybuje okolo 0,37 jedinců na 100 km2. Dlouhodobá
pozorování nasvědčují tomu, že zdejší hory jsou již plně obsazeny teritoriálními rysy. Rysové preferují vrcholové části nejvyšších hor a nejodlehlejší lesy a ve velké oblibě mají strmý a skalnatý terén (Bartošová, 2005).
4.2. Medvěd hnědý Medvěd hnědý je taktéž autochtonním druhem karpatské fauny. I v období největšího pronásledování a zabíjení člověkem a dočasné fragmentace biotopů se udržela ve vysokých nepřístupných karpatských pohořích, které jsou útočištěm medvěda, životaschopná, geneticky efektivní populace s dostatečným reprodukčním potenciálem na rekolonizaci do vhodných biotopů někdejšího rozšíření. Velikostí odhadovanou na 8100 jedinců je karpatská populace po ruské druhou největší v Evropě. Početnost, kterou je už pravděpodobně sotva možné zvyšovat (snad s výjimkou Ukrajiny), je na Slovensku odhadována na 800 a v ČR na 5 jedinců. Rozloha lesních komplexů s vhodnými biotopy pro trvalý výskyt a přirozený vývoj populace medvěda v karpatském subareálu se odhaduje na 69 000 km2, přičemž na ČR připadá 2000 km2. Ekologická hustota (denzita) populace v Beskydách je méně než 0,3 jedince na 1000 ha (Janík, 2002).
4.2.1. Historie V Beskydách se medvědi udrželi déle než v Čechách, pravděpodobně díky pravidelným potulkám jedinců ze Slovenska. Po roce 1885 bylo v Beskydách uloveno alespoň 6 kusů. Jeden medvěd se toulal ještě roku 1908 po Moravskoslezských Beskydách, vrátil se však zpět na Slovensko. Od té doby nebyl medvěd hnědý na území ČR spatřen po více než půl století. Novodobá pozorování medvěda hnědého se na území ČR datují do období po r. 1945. Na rozdíl od rysů se však začal šířit až mnohem později (po roce 1960) a to v důsledku rychlého růstu medvědí populace na Slovensku. První medvěd byl pozorován roku 1946 v pralese Razula v Javorníkách (Červený, 2006). Od roku 1973 správa CHKO Beskydy výskyt medvědů eviduje. Ze získaných podkladů vyplývá, že téměř každoročně byla v oblasti Beskyd zaznamenána přítomnost jednoho nebo několika medvědů. V roce 1973 byl zjištěn výskyt medvěda opět v pralese Razula, o rok později pak ve Slezských Beskydách. Šíření tedy probíhalo dvěma směry jižním přes Javorníky a severním přes Slezské Beskydy (Janík, 1997). Podle odborných podkladů
o
výskytu
medvěda
hnědého
v Československu
v 80.
letech
jsou
Moravskoslezské Beskydy asi od r. 1977 stálým stanovištěm dílčí medvědí populace, jejíž zástupci migrují i do sousedních geomorfologických jednotek - Kysuckých Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů (Bartošová, 2004). Začátkem 80. let zde bylo prokázáno i jejich přezimování. Mezi léty 1983 - 1987 se jejich počet snížil. Medvědi se stáhli
pravděpodobně
do
řídce
osídlené
hraniční
oblasti
(www.hnutiduha.cz/publikace/infolisty/lesy/selmy/selmy1.htm). (viz tab. 2)
Tab. 2 Změny areálu rozšíření medvěda hnědého v ČR. Občasný výskyt znamená ve sledovaném období méně než 50%, nepravidelný 50% až 75%, pravidelný více než 75% (tato procenta jsou vztažena k desetiletému období, např. 50% znamená, že druh se v desetiletém období vyskytoval ve čtverci v pěti letech); n – počet mapovacích čtverců standardizované mapovací sítě o rozměrech 11,2 x 12 km (134,4 km2) s prokázaným výskytem; km2 - rozloha území výskytu; % - procento území ČR (Červený et al., 2004).
Období
Nepravidelný výskyt n km2 %
Občasný výskyt km2
n
%
Pravidelný výskyt km2
n
%
Celkem km2
n
%
1945-1949
1
130
0,2
-
-
-
-
-
-
1
130
0,2
1950-1959
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
1960-1969
1
130
0,2
-
-
-
-
-
-
1
130
0,2
1970-1979
17
2280
2,7
-
-
-
-
-
-
17
2280
2,7
1980-1989
41
5510
6,5
-
-
-
-
-
-
41
5510
6,5
1990-1999
37
4970
5,9
4
540
0,6
-
-
-
41
5510
6,5
2000-2003
17
2280
2,7
4
540
0,6
4
540
0,6
25
3360
4,0
Pramen: Vesmír 1/2006
4.2.2. Současnost Medvědi ke svému životu potřebují klidné, přirozené a pestré horské prostředí. Není náhodou, že útočiště nalézají v pralesovitých porostech rezervací. Z hlediska současného výskytu medvědů jsou nejvýznamnější národní přírodní rezervace Mionší, Kněhyně - Čertův Mlýn, Mazák, Mazácký Grůnik, Radhošť, Razula, Salajka a přírodní rezervace Smrk, Travný, Čerňavina, případně i další navrhovaná chráněná území. V Javorníkách jsou častá zjištění přítomnosti medvědů v oblasti Velkých Karlovic, Nového Hrozenkova, Huslenek a Valašské Senice a ve Vsetínských vrších kolem Vsackého Cábu.
Medvědi při svém návratu do beskydských hor začali nejdříve obsazovat tato nejkvalitnější teritoria v pralesích na hřebenech a úbočích nejvyšších horských masivů Beskyd a Javorníků. Uvedení jedinci, kteří se trvale usadili v nejnepřístupnějších horských biotopech, představují hodnotný základ nově vznikající populace a zasluhují nejpřísnější ochranu (Kunc, 2005). Vhodnost území pro medvědy ovlivňuje v konečném důsledku více faktorů (nadmořská výška, odlehlost území, typ porostu, svažitost terénu, struktura vegetace atd.). Na území našeho státu mají medvědi nejlepší předpoklad k trvalé existenci právě v horách CHKO Beskyd. Je to především proto, že jde o Karpaty s typickými horskými biotopy, které navazují na západoslovenská pohoří s trvalým výskytem medvědů. Medvědi sice v této okrajové části nemají tak příznivé podmínky jako v horách středního Slovenska, ale jak potvrzují dosavadní poznatky, mohou zde trvale žít (Bartošová, 2004).
4.3 Vlk Vlk je stejně jako medvěd a rys autochtonním druhem karpatské fauny. V současnosti osidluje všechny vhodné biotopy karpatských pohoří. Kolísání početnosti na hranicích rozšíření indikují nasycení biotopů a tendenci šíření populace i do okrajových pohoří, ve kterých byl vlk před 150 roky vyhuben. Početnost karpatské populace se odhaduje na 4100 jedinců, z toho na Slovensko připadá 400 a na ČR 5 – 15 jedinců. Populační hustota se pohybuje kolem 2 - 3 jedinců na 100 km2 (Janík, 2002).
4.3.1. Historie Vlk byl ze všech velkých šelem nejvíce pronásledován a za všech okolností stavěn „mimo zákon“. Dokonce zemské sněmy, které bránily lidu v lovu zvěře, činily u vlků výjimky. Zvláště tam, kde se chovaly ovce, představovali vlci pro pastevce vždy (a představují dodnes) největší nepřátele. Vlci u nás nebyli nijak hojní již od začátku středověku. V době třicetileté války se však jejich stavy přechodně výrazně zvýšily. V 18. století však začala jejich početnost klesat a od té doby se datuje postupné mizení vlků z mnoha oblastí. V 19. století se vlk na Moravě (zvláště v Beskydách) vyskytoval mnohem častěji a v letech 1815 - 1851 zde bylo uloveno 38 vlků a po r. 1852 nejméně 3 další. Poslední historické zástřely byly zaznamenány v Bukovci u Jablunkova z roku 1914. První nový údaj o výskytu vlka na území ČR se objevil brzy po 2. světové válce v roce 1947 a další pak mezi lety 1963 - 1965. Z Beskyd byl hlášen blíže neurčený výskyt
2 vlků z roku 1963 (Červený et al., 2005). Doklady o výskytu (resp. zástřelech) a pozorování výrazně vzrůstaly od sedmdesátých let 20. století. Jedním z důvodů může být i uzákonění historicky první ochrany vlka na Slovensku, časově omezenou na období reprodukce, a zrušení vyplácení odměn za usmrcení vlka (Janík, 2002) (viz tab. 3). V polovině devadesátých let se objevila asi pětičlenná smečka v odlehlé části Beskyd, projevující znaky stálého osídlení. Ta byla velmi pravděpodobně nelegálně likvidována, až došlo kolem roku 1997 k jejímu úplnému zániku. Část vlků se mohla také vrátit zpět na Slovensko. V zimě na přelomu roku 1998/1999 se vlk objevoval vzácně pouze v pohraniční
oblasti
na
Jablunkovsku
a
části
v jižní
Beskyd
(www.hnutiduha.cz/publikace/infolisty/lesy/selmy/selmy1.htm). Tab. 3 Změny areálu rozšíření vlka obecného v ČR. Občasný výskyt představuje výskyt ve sledovaném období méně než 50%, nepravidelný 50% až 75%, pravidelný více než 75% (tato procenta jsou vztažena k desetiletému období, např. 50% znamená, že druh se v desetiletém období vyskytoval ve čtverci v pěti letech); n – počet mapovacích čtverců standardizované mapovací sítě o rozměrech 11,2 x 12 km (134,4 km2) s prokázaným výskytem; km2 - rozloha území výskytu; % - procento území ČR, podle M. Anděry et al. 2004.
Období
Občasný výskyt km2
n
%
Nepravidelný výskyt n km2 %
Pravidelný výskyt km2
n
%
Celkem km2
n
%
1945-1949
1
130
0,2
-
-
-
-
-
-
1
130
0,2
1950-1959
1
130
0,2
-
-
-
-
-
-
1
130
0,2
1960-1969
2
260
0,3
-
-
-
-
-
-
2
260
0,3
1970-1979
16
2150
2,5
-
-
-
-
-
-
16
2150
2,5
1980-1989
18
2420
2,9
-
-
-
-
-
-
18
2420
2,9
1990-1999
23
3090
3,7
3
400
0,5
-
-
-
26
3490
4,1
2000-2003
11
1480
1,8
7
940
1,1
12
1610
1,9
30
4030
4,8
Pramen: Vesmír 12/2005
4.3.2. Současnost Po roce 1999 se vlci zdržovali převážně v horách na moravskoslovenském pomezí. Od r. 2003 se vlci nevyskytovali jen v oblasti
pohraničního hřebene sousedícího se
Slovenskem, ale známky jejich pobytu byly nalezeny na celém území Beskyd a Javorníků.
Vlci se s oblibou pohybují po táhlých hřebenech, kde jim terén zvláště v zimě usnadňuje pohyb. Je to například lokalita vedoucí od Jablunkova přes Velký a Malý Polom, Konečnou, Bumbálku, Vysokou, Soláň až k Vsackému Cábu. Dalším oblíbeným místem jsou hory Travný a Slavíč a Masarykovo údolí (Kunc, 2005). Dnes se vlci vyskytují na celém lesnatém území Moravskoslezských Beskyd a Javorníků a často sbíhají i do podhůří, což bývá obvykle zjištěno v souvislosti se škodami na ovcích. Problém pro ně nepředstavují ani hustě osídlené oblasti, jako např. Ostravice, ležící na úpatí nejvyšších beskydských hor - Lysé hory a Smrku. V současné době na území CHKO Beskydy a v sousední části CHKO Kysuce žijí 2 - 3 vlčí smečky (Bartošová, 2005).
5. POPULACE Za
životaschopnou
populaci
je
označována
zpravidla
populace,
jejíž
pravděpodobnost vymizení je dostatečně nízká (5%). Pravděpodobnost vymizení ovlivňuje řada faktorů včetně její velikosti, růstu a variability. Pro každý z druhů velkých šelem je pochopitelně velikost životaschopné populace jiná. Při jejím stanovení je třeba brát v úvahu demografická a genetická rizika, přičemž přesnější výsledek se dá odhadnout pouze v populacích přirozeně se rozvíjejících bez dalších stresových faktorů, jako je lov, rušení, destrukce biotopů apod. Izolace a genetické změny V dlouhodobě geneticky izolovaných populacích dochází ke změnám, které mohou mít negativní vliv na reprodukci. Ty se často prezentují jako fenotypové změny, a mohou tak ovlivnit úspěšný rozvoj dané populace. Jejich velikost a kvalita závisí na velikosti populace a délce trvání její izolace. Řešení problému spočívá v zajištění opakované imigrace nových jedinců, přičemž důležitou roli hraje zachování migračních cest a kvalita biotopu. Struktura populace Životnost populace určují především hodnoty základních populačních parametrů, jako jsou porodnost a úmrtnost. Oba tyto parametry jsou zásadním způsobem ovlivněny lidskou činností (lovem). Ten ve většině případů vede k naprosté destrukci sociální a věkové struktury populace. Výsledkem je její rozpad, změna lovecké strategie, orientace na snadno dostupné potravní zdroje, nekontrolovatelná migrace, změny chování apod. Onemocnění Velké šelmy trpí řadou onemocnění různého původu, ale žádné dosud zjištěné není limitním faktorem populačního růstu (Koubek, 2003). V současnosti populaci velkých šelem v Beskydách můžeme stále považovat za okrajovou, neboť je závislá na jádrové slovenské populaci. Za příznivých podmínek se i tyto malé okrajové populace velkých šelem rychle rozrůstají. V novém prostředí šelmy zpočátku snadno získávají kořist - kopytníky, kteří s nimi nemají zkušenosti. Dále zde odpadá konkurence příslušníků vlastního druhu. Pro další vývoj je však nezbytný kontakt s jádrovou populací a to prostřednictvím kvalitních biokoridorů. populace všech tří druhů stabilní (Kunc, 2005).
Na Slovensku jsou
Tab. 4 Početnost a vývoj populací velkých šelem v Beskydách Druh Vlk obecný Medvěd hnědý Rys ostrovid Pramen: Vesmír 11/2005
Početnost populace 5 - 15 2-5 10 - 15
Vývoj populace Zvyšující se Zvyšující se Stálá
6. EKOLOGICKÝ MANAGEMENT Základním předpokladem kvalifikovaného managementu jsou objektivní poznatky o početnosti, pohlavní a věkové struktuře populací. Ty bohužel ve všech oblastech chybí a nahrazují je často hrubé a nepřesné odhady. Statistické hlášení uživatelů honiteb jsou značně zkreslené a sotva použitelné, protože domovská teritoria velkých šelem přesahují hranice honiteb a jedinci jsou započítáváni vícekrát. Dalším důvodem je záměrné nadhodnocení početnosti, motivované získáním výjimek na odstřel jedinců (Janík, 2002). Vnímání velkých šelem je velmi rozdílné a jednotlivé zájmové skupiny mají většinou naprosto protichůdné názory jak s nimi zacházet. Podle zahraničních zkušeností se za nejvhodnější přístup k velkým šelmám považuje dlouhodobé a hlavně rozumné řízení („management“) jejich populací. Management zahrnuje širokou škálu činností: ochranu, péči, usměrňování či obhospodařování populací. To znamená, že velké šelmy je nutné především poznat a přijmout jejich existenci, nepřeceňovat, ale ani nepodceňovat potencionální nebezpečí vyplývající z jejich způsobu života a v případě nutnosti jejich stavy regulovat. Managementové zásahy do populací se mohou provádět pouze v rozmezí minimální početnosti potřebné k přežití a maximální početnosti, která je dána kapacitou prostředí. Při vyšší hladině přijatelnosti veřejnosti existuje i početnější populace, při nulové přijatelnosti dochází bez ohledu na způsob managementu k zániku populace (Červený et al., 2005).
Obr. 2 Sociální přijatelnost velkých šelem (teoretický model).
Pramen: Vesmír 11/2005
7. MAPOVÁNÍ Mapování výskytu velkých šelem probíhá obvykle v únoru, tedy v době, kdy by měl medvěd hnědý spát. Proto se pobytové znaky medvědů (stopy, trus, škrábance a záhryzy do kůry stromů) hledají po celý rok, zimu nevyjímaje. Údaje o velkých šelmách získané při mapování jsou průběžně doplňovány o zoologická pozorování během roku (Kunc, 2005). Výsledky mapování velkých šelem jsou jistě zatíženy určitou chybou a nelze podle nich přesně stanovit počet rysů, vlků a medvědů, kteří zde momentálně žijí. V případě vlka může být touto chybou záměna se zdivočelými ovčáckými psy nebo s kříženci psa a vlka, případně se může jednat o jedince, kteří pocházejí ze zajetí.
Přesto jsou výsledky
mapování důležitým vodítkem pro další kroky státní ochrany přírody při ochraně chráněných druhů i jejich prostředí (Bartošová, 2004). Rozšíření velkých šelem bylo vyhodnoceno na základě výskytu v jednotlivých čtvercích standardní mapovací sítě RFME (P6‘ x M 10‘) o velikosti 11,2 x 12 km. Výsledkem jsou pak uvedené mapy aktuálního rozšíření jednotlivých druhů.
Obr. 3 Současné rozšíření vlka obecného v ČR
Pramen: Vesmír 11/2005
Obr. 4 Současné rozšíření medvěda hnědého v ČR
Pramen: Vesmír 11/2005
Obr. 5 Současné rozšíření rysa ostrovida v ČR
Pramen: Vesmír 11/2005
8. VÝZNAM Medvěd hnědý, vlk obecný a rys ostrovid jsou typické boreální druhy a mají klíčový význam pro fungování lesních ekosystémů. Plní především regulační, selekční i sanitární funkci u populací divokých kopytníků (spárkaté zvěře). Tím přímo ovlivňují stav lesa a udržují v něm přírodní rovnováhu. Tyto funkce se projevují zejména v přirozených lesních společenstvech, ale významné jsou i na pozměněných a umělých lesních stanovištích. Vliv na spárkatou zvěř Spárkatá zvěř je rozhodující potravní složkou pouze v případě rysa a vlka (u rysa především srnčí). Nejčastěji jsou loveni nejmladší jedinci z populace, preferovány jsou samice a v případě vlka se v kořisti často objevuje také zvěř nemocná nebo slabá. Množství potencionální kořisti (úspěšnost lovu) do určité míry ovlivňuje rozvoj populace predátora a jeho úspěšnost. Mezi predátorem a kořistí existuje tzv. zpětná vazba, která zajišťuje, že se predátor nemůže přemnožit a zcela vyhubit svoji kořist. Kontrola početnosti malých šelem Je nade vší pochybnost, že zejména rys (údaje jsou i z ČR) a vlk se podílejí na regulaci početnosti lišky, kuny lesní, nepůvodních druhů (psík mývalovitý, mýval severní a norek americký) a toulavých koček a psů. Pozitivní vliv na rozsah poškození lesních porostů díky kontrole početnosti spárkaté zvěře Pozitivní vliv redukce početnosti srnčí zvěře na přirozené zmlazení dřevin je v místech trvalého výskytu rysa jednoznačným důkazem. Ve státech s početnými bobřími populacemi jsou velké šelmy (vlk, medvěd) významnými regulátory jejich stavů. Zbytky kořisti Zbytky kořisti velkých šelem slouží jako příležitostný potravní zdroj některých vzácných (orli) a také lovných druhů (prase divoké). Na kořisti se běžně přiživují i malé šelmy (zvláště liška), čímž klesá počet jimi ulovených jiných živočichů (Koubek, 2003).
8.1. Medvěd hnědý Medvědi jako všežravci, kteří dávají přednost rostlinné potravě, ovlivňují populace volně žijících kopytníků nejméně. Jako jediní však pravidelně požírají mršiny, takže mají význam především při odstraňování uhynulých živočichů (Červený et al., 2005). Medvěd tedy plní mnohostrannou úlohu, od udržování přiměřených početních stavů kopytníků i
menších druhů živočichů po odstraňování uhynulých zvířat (Informační zprávy Správy CHKO Beskydy).
8.2. Vlk obecný Vlci svým kolektivním a vysoce organizovaným způsobem lovu účinně testují biologickou kvalitu a zdravotní stav kořisti. Loví ve srovnání s ostatními našimi velkými šelmami vysoce selektivně, přednostně si vybírají poraněné či slabší jedince. Tím udržují genovou
základnu
zvěře
na
vysoké
úrovni
(www.hnutiduha.cz/publikace/infolisty/lesy/selmy/selmy1.htm). Zanedbatelný není ani sanitární význam vlků, protože i oni běžně likvidují mršiny (na Slovensku bylo v oblastech s výskytem vlka zjištěno o 10 - 12 % nižší napadení populace jelení zvěře plicní červivostí). Největší význam mají vlci v lesních ekosystémech jako přirození regulátoři počtu divokých kopytníků, zejména jelena lesního a prasete divokého (Červený et al., 2005). Vlk výrazně ovlivňuje pohlavní i věkovou strukturu populací kopytníků lovem v okrajových kategoriích (mnohem častěji totiž loví mladé jedince, a to zejména samice), čímž přispívá rozhodující mírou k ozdravování populace (Janík, 1997). U prasat vlci nejčastěji loví selata a dospívající jedince do věku dvou let, tzv. lončáky. Z hlediska mysliveckého hospodaření má selekční a regulační tlak vlka na populace kopytníků mimořádný význam pro produkci medailových trofejí (Červený et al., 2005). Na rozdíl od jednostranné myslivecké selekce, jejímž hlavním kritériem jsou kondice a kvalita zvěře, v procesu přirozeného výběru mají spolu s kondicí význam i další, hlavně psychické a fyziologické dispozice jednotlivých zvířat. Nesmí se také opomenout to, že vlk je jediným druhem velkých šelem v ČR, který se může v našich podmínkách křížit, a to s domácími psy. Vzhledem k velmi blízké příbuznosti (vlk je téměř jistě jediným předchůdcem domácího psa) jsou potomci křížení (hybridizace) normálně plodní a vzhledově od vlků nerozeznatelní (Janík, 1997).
8.3. Rys ostrovid Rys má pozitivní selekční tlak na populace spárkaté zvěře především v přirozených ekosystémech. Tam, kde myslivci uměle udržují vysoké stavy zvěře, nastává pozitivní selekce až po vytvoření rovnováhy mezi rysem a kořistí, což trvá několik let. Nejsou však
odstraňováni jedinci s nejnižší hmotností či s nejhorší trofejí, ale nemocní nebo ti, kteří mají nejhorší smyslové vlastnosti. Někdy mohou v oblastech, kde se rys zabydluje, přechodně vznikat neúměrné ztráty na spárkaté zvěři (zejména srnčí). Sanitární význam rysů v přírodě je zcela zanedbatelný, protože mršiny rysové konzumují zcela výjimečně. Tak jako vlk ve vztahu k jelení zvěři, je rys nesporně přirozeným selektivním a regulačním činitelem ve vztahu k srnčí zvěři v lesních ekosystémech. Tím rys nepřímo snižuje škody na lesních porostech a pomáhá přirozené obnově lesa; konkrétní ekonomické údaje ze současných podmínek v ČR však zatím scházejí. Početnost jelena, popřípadě prasete rys významněji reguluje pouze v oblastech s nízkým stavem srnčí zvěře. Jediným druhem spárkaté zvěře, kterou dokáže rys téměř úplně likvidovat je muflon (Červený et al., 2005).
8.4. Závěr Přítomnost medvěda, rysa i vlka je nepostradatelná pro obnovu a zachování kvalitních horských ekosystémů. Je proto třeba si vážit přirozeného návratu velkých šelem ze Slovenska, který na rozdíl od finančně náročných a přitom mnohdy neúspěšných záchranných chovů nevyžaduje žádné náklady (Bartošová, 2004).
9. OCHRANA Ochrana savců nemá v ČR sice tak bohatou historii jako tradiční a o mnoho populárnější ochrana ptáků, nicméně i savci se postupem času stali předmětem zájmu ochranářských snah (Červený et al., 1999). Zabezpečení důsledné ochrany velkých predátorů je jednou z hlavních priorit ochrany přírody obecně. Fungování samoregulačních mechanizmů ekosystému je podmíněno hlavně přítomností vrcholových predátorů, což jsou v našich podmínkách vlk, rys a medvěd. Tito zástupci se dokonale doplňují v plnění regulačních funkcí v ekosystému. Rozdílná technika lovu zabezpečuje, že v přírodě přežijí jedinci
zdraví,
silní,
schopní
vzdorovat
vytrvalému
pronásledování
dokonale
organizovanou smečkou vlků, a zároveň obdaření pohotovými reflexy, které je ochrání před nečekaným útokem rysa (Bartošová, 2001). Náš stát v zájmu ochrany přírody prosadil vyhlášení mnoha velkoplošných i maloplošných chráněných území, novelizoval zákon o ochraně přírody a krajiny, přihlásil se k mezinárodním dohodám zaměřeným na ochranu přírodního bohatství atd., avšak v praxi je ochrana přírody nedostatečná. Kromě širší mezinárodní spolupráce je nezbytná vzájemná spolupráce všech našich institucí i dobrovolných organizací, které mají ochranu šelem ve své pracovní náplni. Tam, kde mají vhodné podmínky větší býložravci (jelen, srnec atd.), měli by žít i jejich přirození predátoři (vlk, rys, medvěd). Bez nich je naše přírodní prostředí ochuzeno a přírodní řetězce deformovány (Bartošová, 1998). Účinná ochrana ohrožených velkých savců s rozsáhlými domovskými okrsky není v současné době myslitelná bez mezinárodní spolupráce. Z tohoto důvodu začaly zejména krátce po 2. světové válce vznikat různé mezinárodní organizace, které se speciálně zabývají ochranou přírody a záchranou ohrožených druhů.
Nejvýznamnější z nich je
Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) založená roku 1948. Od roku 1991 používá oficiální název Světový svaz ochrany přírody. Zvláštní komise IUCN pro druhovou ochranu (SSC) zpracovává od roku 1962 tzv. Červené seznamy či Červené knihy ohrožených druhů světové fauny. Tyto seznamy a zvláště pak stanovená kritéria pro zařazování druhů do jednotlivých kategorií jsou pak výchozím podkladem pro přípravu národních Červených seznamů ohrožených druhů. Většina států Evropy dnes zajišťuje velkým šelmám zákonnou ochranu a mnohé z nich vyvinuly nemalé úsilí, aby je navrátily zpět do míst, na nichž je předchozí generace vyhubily. Začlenění velkých šelem do pozměněného prostředí současné krajiny bude určitě
trvat několik lidských generací. Velké šelmy představují pro obyvatele celé střední Evropy asi nejproblémovější skupinu ze všech volně žijících živočichů. Obecně je tolerován spíše jejich přirozený návrat než záměrné vypouštění (Červený et al., 2005).
9.1. Ochrana savců v EU Ochranu savců v Evropské Unii (EU) zabezpečuje směrnice č. 92/43/EEC o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (tzv. směrnice o stanovištích - 1992). Snaha o mezinárodní spolupráci při ochraně ohrožených druhů a jejich biotopů vyústila v přijetí různých úmluv a dohod, které upravují jednotný postup při přijímání konkrétních ochranářských opatření. Z hlediska ochrany savců v ČR patří mezi nejdůležitější: 1) Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernská úmluva) 2) Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva) 3) Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) (Červený et al., 1999). Kritický pokles početnosti a zmenšení areálu výskytu velkých šelem v Evropě vedl k mnohým iniciativám, které vyústily v jednotný postoj prezentovaný nadnárodním evropským seskupením „Large Carnivore Initiative for Europe“ (LCIE – Iniciativa za záchranu populací velkých šelem v Evropě) pod záštitou Rady Evropy a patronací Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Prvním a zcela zásadním počinem této iniciativy bylo zpracování tzv. „Akčních plánů ochrany“ jednotlivých druhů velkých šelem, které byly schváleny Stálým výborem Bernské úmluvy v prosinci 1998. Jejich cílem bylo udržet a zlepšit soužití životaschopných populací těchto šelem a člověka, jako nedílnou součást ekosystémů a krajin, dále vytvoření podmínek pro stabilizaci současných populací a zajištění možnosti přirozeného šíření do nových vhodných oblastí. Tyto plány obsahují popis aktuální situace v jednotlivých evropských státech (početnost, rozšíření, trendy, velikost vhodných biotopů a jejich stabilita, migrační koridory pro přirozené šíření, stupeň ochrany, řízený lov i pytlačení, škody na hospodářském zvířectvu, způsoby jejich úhrady apod.) a navrhují řešení pro jednotlivé státy (Kunc, 2005).
9.2. Akční plány ochrany velkých šelem Srovnáme-li přístup k řešení problematiky hospodaření s velkými šelmami v ČR s přístupem Slovinska, Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska (tedy států které jsou na tom se vstupem do EU podobně jako my, ale na rozdíl od nás řeší následky přítomnosti daleko početnějších populací velkých šelem), pak rozdíly jsou téměř propastné, nejen co se oficiálního stanoviska a legislativních opatření týká. Srovnání snesou (a v mnoha případech vyzní mnohem lépe) naše aktuální poznatky o velikosti populací, potravní ekologii, prostorové aktivitě i genetice získané díky bohaté zahraniční spolupráci a finanční podpoře různých grantových agentur. I přesto existuje řada dosud neřešených problémů, jejichž poznání jsou pro management velkých šelem nezbytné (Koubek, 2003).
9.2.1 Akční plán na ochranu medvěda hnědého Medvěd hnědý je chráněný druh nebo lovná zvěř ve většině států zahrnutých v akčním plánu (státy západně od bývalého Sovětského svazu, baltské státy a Ukrajina). V Evropě je několik mezinárodních úmluv týkajících se medvěda hnědého. Jedná se především o Bernskou úmluvu. Podle ní je medvěd hnědý uveden v příloze II jako přísně chráněný druh. Článek 22 dává možnost členským státům mít výhrady, pokud jde o ochranu určitého druhu, metody zabíjení, odchytu nebo využívání. Výhrady pro medvěda hnědého má i ČR a Slovensko. V úmluvě CITES je evropský hnědý medvěd zapsán v příloze A (druhy, s nimiž nelze obchodovat). Úmluva o biologické rozmanitosti speciálně neuvádí medvěda hnědého, ale podporuje obecně všechny zásadní principy pro jeho ochranu (ochranu biologické rozmanitosti, ekosystémů, zachování přírodních stanovišť atd.) Směrnice o ochraně stanovišť 92/42/EEC řadí medvěda mezi prioritní druhy. Je uveden v příloze II (druhy vyžadující zvláště chráněná území) a příloze IV (přísně chráněné druhy, u kterých není dovolen odchyt, zabíjení a rušení). Výjimky jsou možné jen na prevenci vážných škod, pro veřejné zdraví a bezpečnost, vědecké účely, přemisťování druhů do jiných území a znovuosídlování oblastí. V novém Červeném seznamu ČR je medvěd hnědý zařazen do kategorie kriticky ohrožených
živočichů, v celosvětovém Červeném seznamu pak do kategorie málo
dotčených druhů (Červený et al., 2006). Hlavním cílem akčního plánu je:
1) Chránit životaschopnou populaci medvěda hnědého v Evropě a umožnit její šíření na vhodná stanoviště a tudíž zvyšovat početnost populace a její areál k určitým trvale udržitelným limitům, s ohledem na dané socioekonomické podmínky. 2) Zabezpečit životaschopnost současných malých populací zvyšováním početnosti jedinců i jejich areálu. 3) Omezit střety mezi medvědem hnědým a lidmi a podporovat aktivity, které zabezpečí pozitivní vztah veřejnosti k medvědovi hnědému k realizaci cílů 1) a 2) (Akční plán na ochranu medvěda hnědého v Evropě, 2000).
9.2.2. Akční plán na ochranu rysa ostrovida Akční plán na záchranu rysa ostrovida usiluje o ochranu rysa na celoevropské úrovni. Ačkoli ochranu a péči o tento druh zajišťují jednotlivé státy na svých územích, rozsáhlé území, na které se bude šířit životaschopná populace, vyžaduje mezinárodní koncepci. Středem zájmu všech ochranářských aktivit, včetně řízeného vývoje, musí být populace. Celá populace rysa ostrovida v Evropě je rozšířena v řadě států a v mnoha případech část populace v určitém státě není sama o sobě životaschopná. Nezbytná je proto mezinárodní spolupráce (Koubek, 1999). Rys je zařazen v příloze A CITES, kde jsou zapsány druhy, s nimiž nelze obchodovat. V rámci Bernské úmluvy je rys zařazen jako druh s mírnějším stupněm ochrany (chráněné druhy živočichů), uvedený v příloze III. Směrnice o ochraně stanovišť 92/42/EEC řadí rysa stejně jako medvěda mezi prioritní druhy uvedené jak v příloze II (druhy vyžadující vyhlášení zvláštních území ochrany) tak v příloze IV (druhy vyžadující přísnou ochranu). V národním Červeném seznamu IUCN je rys ostrovid označen jako ohrožený druh, v celosvětovém
Červeném seznamu je zařazen do kategorie téměř ohrožených druhů
(Červený et al., 2006).
9.2.3. Akční plán na ochranu vlka Akční plán vychází z materiálů pracovní skupiny pro vlka IUCN a jejího „Manifestu a směrnic pro ochranu vlka“ (na jehož základě byla v roce 1992 přijata strategie ochrany vlka v Evropě). Doporučené aktivity jsou zaměřené na řešení a plánování řízené péče o vlka (identifikace území osídlených vlkem nebo jeho potencionální kořisti,
zhodnocení každé oblasti pro celkový evropský potenciál, zpracování plánu řešení atd.), ovlivnění evropské politiky ve vztahu k vlkovi, obnova stanovišť, identifikace koridorů, ozdravení populace, řešení škod na dobytku a kompenzace těchto škod, řešení problému toulavých psů a vlčích kříženců a v neposlední řadě také zavedení vhodného informačního programu pro chovatele hospodářských zvířat i širokou veřejnost (Bartošová, 1995). Vlk je zařazen v příloze A CITES jako druh se kterým nelze obchodovat. V rámci Bernské úmluvy je vlk zařazen v příloze II jako přísně chráněný druh. Směrnice o ochraně stanovišť 92/42/EEC pak uvádí vlka jednak v příloze II (druhy vyžadující zvláště chráněná území), ale také stejně jako rysa a medvěda v příloze IV (přísně chráněné druhy, u kterých není dovolen odchyt, zabíjení a rušení) (Červený et al., 1999). V novém národním Červeném seznamu IUCN je vlk zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů, v celosvětovém Červeném seznamu pak mezi téměř ohrožené druhy (Červený et al., 2005).
9.3. Záchranné programy Většina prvních záchranných programů spočívala v přímé manipulaci s jedinci ohroženého druhu, zahrnující především chov v zajetí a následné vypouštění. Součástí moderních záchranných programů jsou tzv. studie proveditelnosti, detailní výzkum příčin ohrožení a možnosti jejich odstranění, výzkum genetické diverzity a kvalitní monitoring. Obecně platí, že plány na obnovu populací ohrožených druhů by měly být principiálně zaměřeny na ochranu a stabilizaci těchto populací a teprve následně na propojení izolovaných populací a rozšíření druhu i do historické části areálu, kterou v minulosti kdysi obýval, repatriacemi nebo vysazováním jedinců s cílem zvýšit jejich lokální početnost. Obnovené populace by měly být dlouhodobě a pravidelně monitorovány. Záchranné programy se zpravidla tvoří podle naléhavosti, předchozích zkušeností i životního cyklu cílového druhu na několik let (obvykle 3 - 6, maximálně 10), s možností dalšího prodloužení a jsou v průběhu doplňovány a korigovány podle aktuální ekologické nebo ekonomické situace. Po skončení vymezeného období musí být jejich výsledky zhodnoceny, aby mohl být na základě získaných zkušeností vypracován plán na další období (Plesník, 1999).
Tab. 5 Kritéria výběru druhů pro záchranné programy 1. Druh je uveden ve vyhlášce č. 395/1992 Sb. jako zvláště chráněný. 2. Druh je v ČR aktuálně ohrožen, tj. v červených seznamech ČR je zařazen v kategorii CR/EN/VU/EX. 3. Druh je ohrožen v podstatné části evropského areálu. 4. Druh v ČR není na okraji areálu. Pokud ano, musí být ohrožený v celém areálu jeho rozšíření 5. Je známo, že historický výskyt druhu na území ČR byl stálý. 6. Rapidní snížení početnosti nastalo v minulých cca 50-ti letech. 7. Hlavní příčiny ohrožení jsou známé. 8. Příčiny ohrožení jsou odstranitelné, tj.: 8.1 příčiny ohrožení působí intenzivně na území ČR. 8.2 odstranění příčin je reálné z hlediska technického, finančního a personálního zajištění. 9. Charakter příčin ohrožení je takový, že je lze odstranit pouze rozsáhlými, centrálně koordinovanými aktivními opatřeními. Pramen: Ochrana přírody 6/2003
Základním cílem záchranných programů je udržení životaschopné populace určitého druhu, tedy populace, která bude schopná samostatné existence v dlouhodobém měřítku i po skončení záchranného programu. Podle současné legislativy by měly být záchranné programy připravovány pro všechny zvláště chráněné druhy. Přestože v ČR probíhala některá aktivní opatření na ochranu ohrožených druhů již od 80. let 20. století, statut záchranných programů byl oficiálně zaveden až v roce 1992, kdy byl přijat zákon č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny. V roce 1998 byly Ministerstvem životního prostředí (MŽP) schváleny dva záchranné programy, přičemž jedním z nich byl záchranný program rysa ostrovida koncipovaný na období 1998 - 2000 a rozděloval území našeho státu do tří zón podle stupně požadované ochrany. Zóna nejpřísnější ochrany zabírala pouze 13,5 % rozlohy státu, v druhé zóně se již počítalo s odstřelem nebo odchytem rysa v případě vážného ohrožení populace spárkaté zvěře (o „vážném ohrožení“ ale při osidlování nových území rysem mohou myslivci hovořit vždy, přestože úplnému zániku srnčí populace brání zpětnovazebné mechanizmy vztahu predátor - kořist). Zhruba třetinu našeho státu pak záchranný program považoval za území, kde je trvalý výskyt rysa nežádoucí. Důsledkem bylo, že v nově osídlovaných oblastech a migračních koridorech rysa byla i jeho legislativní ochrana zabezpečena nedostatečně (Červený et al., 1999). Na zakázku MŽP připravuje Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) nové záchranné programy pro rysa, vlka i medvěda. Natura 2000 jako nástroj ochrany velkých
šelem zdaleka nedostačuje. V podstatě jen stát zavazuje k tomu, aby tato zvířata mohla žít v určených areálech, které jsou navíc okleštěné (Smolíková, 2004). Nový záchranný program, vycházející z metodiky a doporučení IUCN se skládá ze 3 pilířů: osvěty, monitoringu šelem a legislativních opatření. Zpracování osvěty zadala AOPK Hnutí DUHA, monitoring pak Ústavu biologie obratlovců AV ČR. Problematiku legislativních opatření si ponechala ve své kompetenci. Od AOPK by také měly vzejít návrhy na klidové zóny a migrační koridory, v nichž do budoucna nebudou moci vznikat třeba nové turistické cesty či jiné stavby. Nový záchranný program pro rysa ostrovida se od starého liší – mimo jiné - v jedné zásadní věci, kterou je regulovaný odstřel. Vinou ilegálního lovu došlo k takovému poklesu stavů rysů, že autoři programu, kteří dříve s regulací souhlasili, ji nyní pro první roky ani nenavrhli. Nový plán péče v ČR by se měl uskutečnit v roce 2006 - 2015 a měl by být pro všechny tři druhy velkých šelem společný.
9.4. Programy péče Do programů péče zařazujeme zvláště chráněné druhy, které rovněž představují prioritu druhové ochrany, ale nehrozí u nich bezprostřední nebezpečí vyhynutí. Jedná se o druhy, které mají na území ČR v současnosti životaschopné populace, existuje však velké riziko změny tohoto stavu. Dále sem jsou zařazeny druhy prioritní z hlediska evropských směrnic, které bývají považovány za tzv. konfliktní, neboť způsobují významné hospodářské škody. Na rozdíl od záchranných programů se zde nepočítá s repatriacemi. Těžiště aktivit by mělo spočívat v monitoringu, úpravách biotopů, u konfliktních druhů v osvětové činnosti a propracování metodiky hodnocení škod způsobených těmito druhy (návaznost na zákon č. 115/2000 Sb.) (Marhoul et al., 2004).
9.5. Ochrana v Beskydách Se systematickou ochranou živočichů včetně velkých šelem se v Beskydách začalo již v roce 1973 (tedy v době založení samotné CHKO), s následnou legislativní podporou – zákonem č. 114/92 Sb. O ochraně přírody a krajiny (Bartošová, 2001). Celé území CHKO Beskydy bylo navrženo a v roce 2004 schváleno vládou ČR jako evropsky významná lokalita pro velké šelmy v rámci soustavy NATURA 2000. V praxi však ochrana velkých šelem není vůbec jednoduchá. Hlavní důvody jsou následující:
1) Beskydští rysové, vlci a medvědi jsou součástí západokarpatských populací žijících především na Slovensku a v Polsku. Naše okrajové populace mohly vzniknout jen díky zvýšené ochraně šelem v těchto zemích a jsou zcela závislé na ochraně a vývoji jádrových populací. Zatímco v Polsku jsou velké šelmy chráněné, na Slovensku je povolen regulovaný lov medvěda (na výjimku) a lovnou zvěří je také vlk (doba lovu vlka je stanovena od 1.11. - 15.1.). Rys ostrovid je zde vzhledem k velkému poklesu stavu celoročně chráněn. Problematika ochrany velkých šelem na moravskoslovenském pomezí je řešena na úrovni ministerstev životního prostředí obou států. Na základě společných jednání zařadila Slovenská republika (SR) od roku 2003 severozápadní část území (okres Čadca) do zóny s celoroční ochranou vlka. V případě medvěda bylo dohodnuto, že regulační lov medvědů na Slovensku nebude směrován do pohraniční oblasti (CHKO Kysuce). 2) Početnost šelem je ovlivňována přirozenými faktory a lovem, a to nejen povoleným odstřelem, ale především pytláctvím. K pytláctví na chráněných šelmách dochází všude tam, kde žijí. Ohrožení velkých šelem pytláctvím je velké, protože vrcholoví predátoři jsou málo početní a vyskytují se řídce na rozsáhlém území. V CHKO Beskydy k tomu přistupuje fakt, že jde o zranitelnou okrajovou populaci, kterou může vyhubit několik málo pytláků. Výhodou pytláka je kromě stále kvalitnějších zbraní a další techniky anonymita. Potírání pytláctví je však povinností státní správy. Zatím se však žádný z náhodně zjištěných případů pytláctví (3 nálezy upytlačených rysů v Beskydách v posledních letech) nepodařilo dotáhnout dokonce -
tj. dopadnout a potrestat pytláka. Na úrovni neověřených a neověřitelných
informací zůstávají další obdržené zprávy o upytlačených vlcích, medvědech a rysech. Lovcům padají za oběť obvykle mladá, nezkušená zvířata. 3) Velcí predátoři potřebují ke své existenci kvalitní biotop, tj. rozlehlé lesnaté území s dostatkem kořisti, klidu a možností úkrytu. Na klid jsou nároční hlavně rys a medvěd – rys vzhledem k technice lovu, kdy potřebuje bez vyrušování číhat na kořist, medvěd jako všežravec a velké zvíře musí mít klid k hledání potravy. Oproti tomu vlk je velmi přizpůsobivý a stejně jako lišce mu nedělá žádný problém pohybovat se v blízkosti lidských sídel a na frekventovaných turistických trasách. Pro existenci životaschopných populací všech tří druhů je však naprosto nezbytný kvalitní biotop, tj. v Beskydách ekosystém karpatského horského lesa se všemi bohatými mezidruhovými vztahy. Správa CHKO Beskydy se snaží přispívat ke
zlepšování kvality horských lesů zřizováním nových lesních rezervací a rozšiřováním stávajících chráněných území. V roce 2004 vyhlásila Správa CHKO Beskydy ve spolupráci s Lesy ČR (Lesní správa Ostravice) na Smrku a Lysé hoře šest nových chráněných území a rozšířila dvě stávající. Tak se podařilo zajistit do budoucna ochranu dalších 600 ha unikátních horských lesů s trvalým výskytem nejen velkých šelem, ale i jiných chráněných druhů živočichů (tetřev hlušec, jeřábek lesní, strakapoud bělohřbetý, puštík bělavý atd.). Pocit zadostiučinění z těchto kroků však poněkud zastiňuje obava o osud beskydské přírody obecně. Důvodem je silný tlak různých zájmových skupin na využití tohoto území k jiným účelům (např. stále prosazovaný lyžařský areál na Kněhyni zasahující do Národní přírodní rezervace Kněhyně – Čertův Mlýn aj.). Pokud by tlak na beskydskou přírodu neustával, ale dokonce se zvyšoval, patrně by nezbylo než uvažovat o přísnější formě ochrany. Jednou z možností je např. zřízení národního parku k ochraně nejcennějších území Moravskoslezských Beskyd. Je třeba vycházet z toho, že zachování zdravé horské přírody je pro okolní obyvatelstvo životní nutností a že nelze připustit její pozvolnou a vytrvalou devastaci (Bartošová, 2005).
9.6. Praktická ochrana Na praktickou ochranu vlka, rysa i medvěda je zaměřen projekt Záchrana a návrat velkých predátorů v oblasti Západních Karpat. Realizují jej občanská sdružení Hnutí DUHA a Lesoochranarske
zoskupenie VLK ze Slovenska ve spolupráci se Správou
CHKO Beskydy. Realizace tohoto projektu začala v roce 1999. Jeho cílem je přispět k zachování současné populace šelem na Slovensku a umožnit jejich šíření na naše území do oblasti Beskyd a dále na západ a jih. Hlavní náplní projektu je působení na změnu veřejného mínění v obcích (besedy obyvatel horských vesnic s odborníky - zoology, ekology) a terénní práce. Součástí tohoto projektu jsou i tzv. vlčí hlídky probíhající každý rok. Jedná se o monitoring teritorií chráněných predátorů prováděný speciálně vyškolenými dobrovolníky s cílem eliminovat ilegální lov a zjišťovat pobytové znaky šelem (Bartošová, 2001).
10. PŘÍČINY OHROŽENÍ Za hlavní příčiny ohrožení všech velkých šelem lze nejen u nás, ale i v celé střední Evropě označit nelegální (popřípadě nadměrný) odstřel, zabití na silnicích, odmítavý postoj sdělovacích prostředků a veřejnosti, genetickou izolovanost dílčích populací, roztříštění biotopů dálnicemi, rychlostními komunikacemi či zástavbou včetně obnoveného osídlení horských a lesních oblastí, přímé vyrušování, trvalé poškození prostředí, hybridizaci a existenci populací vzniklých ze „zdivočelých“ zvířat, nedostatek potravy, resp. kořisti, a choroby (Červený et al., 2005). Tab. 6 Příčiny ohrožení velkých šelem v České Republice Příčina ohrožení Nelegální odstřel Úmrtnost na silnicích Odmítavý postoj veřejnosti Genetická izolovanost Fragmentace biotopu Vyrušování Změny prostředí Křížení Snížení početnosti kořisti Choroby
Medvěd hnědý Vysoká Střední
Důležitost ohrožení Vlk obecný Vysoká Střední
Rys ostrovid Vysoká Střední
Nízká
Vysoká
Střední
Střední Střední Střední Střední ------
Střední Střední Nízká Nízká Střední až nízká
Střední Střední Nízká Nízká ------
Velmi nízká
Velmi nízká
Velmi nízká
Neznámá
Neznámá
Neznámá
Pramen: Vesmír 11/2005
Lov Obecně platí, že pokud jsou dodržovány základní ekologické principy, není lov rizikovým faktorem pro rozvoj (existenci) stabilizovaných populací velkých šelem. Protože hospodaření s velkými šelmami má zcela jiná pravidla než hospodaření se spárkatou zvěří, je třeba tato pravidla nejprve pochopit, popsat, ověřit jejich vliv a v závěru formulovat tak, aby vyhovovala nejen záměru, ale také všem dotčeným stranám. Vzhledem k aktuální situaci v ČR v roce 1999 (narůstající početnost rysa, rostoucí škody na hospodářském zvířectvu, rostoucí ilegální odstřel) byl zpracován návrh hospodaření rysem ostrovidem, ve kterém byla jednoznačně stanovena kritéria lovu. Bohužel jeho uvedení do praxe se nepodařilo (resp. nebyl akceptován mysliveckou veřejností).
Pytlačení (ilegální odstřel) Ilegální lov je v ČR nejzávažnějším faktorem likvidujícím populaci rysa ostrovida a bránící stabilizaci populací medvěda a vlka. Svědčí o tom řada nepřímých důkazů (výsledky sčítání, oficiální statistika, zástřely rysů s vysílačkami, množství snadno dostupných lebek, příležitostná dokumentace a nálezy zastřelených jedinců, aj.).
Trvalé poškození prostředí Velké šelmy k přežití potřebují samozřejmě také prostor. V Beskydách je obrovský a soustavný tlak na dosud souvislé lesní celky (Koubek, 2003).
Antropogenní tlak (mimo lov) Alespoň v části areálu výskytu velkých šelem je nutná prostorová nebo časová regulace turistických aktivit. Pro stabilizaci jejich populací je to jeden ze základních předpokladů. Fragmentace stanovišť může mít horší dopad než ztráta stanovišť u velkých šelem, které potřebují k životu rozsáhlá území. Každá z rozdělených částí velkého území může být příliš malá na to, aby byla vhodná pro udržení a rozvoj životaschopné populace (vznik tzv. ostrovního efektu). Velké šelmy jsou pak nuceny překonávat pro ně nebezpečná území či bariéry (představované zejména dálnicemi, které mají charakter dlouhých linií, které zvířata nemůžou žádným způsobem obejít). Proto je důležité propojování jednotlivých oblastí výskytu, což může usnadnit výměnu jedinců a udržovat demografickou a genetickou diverzitu (Akční plán na ochranu medvěda hnědého v Evropě, 2000).
Hybridizace Stěžejním problémem „čistoty“ populací vlka (v celém areálu výskytu) je jeho křížení s volně pobíhajícími psy. I v ČR je tento problém aktuální protože Moravskoslezské Beskydy patří k oblastem s enormním výskytem toulavých psů.
Nepřátelské postoje veřejnosti To platí zejména pro dvě skupiny, myslivce a chovatele hospodářských zvířat. Zatímco nepřátelské postoje myslivců vůči šelmám jsou téměř všude stejné, bez ohledu na to, zda se v dané honitbě ten který druh vyskytuje či nikoliv, jsou v případě chovatelů tyto vyhraněné postoje soustředěny pouze do oblastí, kde velké šelmy skutečně působí škody
na hospodářském zvířectvu. Změna obecně platného názoru na význam šelem je nevyhnutelná, ale za současné situace téměř nemožná. Vyžaduje totiž naprosto radikální změnu zažitých názorů a především ochotu nové poznatky přijímat a prosazovat (Koubek, 2003).
11. VELKÉ ŠELMY A LIDÉ Velké šelmy u nás nežijí jen v územně omezených, přirozených nebo přírodě blízkých lesních ekosystémech, ale i v krajině, kterou člověk dost pozměnil a využívá ji. Zkušenosti z oblastí, ve kterých je stupeň zásahu ze strany člověka spojený s hospodářským využíváním a ovlivňováním přírodního prostředí porovnatelný s dnešním stavem v moravských západokarpatských pohořích, zejména v moravskoslezských Beskydách, poukazují, že i v těchto podmínkách je možná trvale udržitelná koexistence člověka a velkých šelem. Kontinuální výskyt těchto zvířat v centrálních pohořích Západních Karpat s téměř tisíciletým zásahem ze strany člověka, kterému jsou horské ekosystémy vystaveny, dokazuje, že v potravinovém řetězci je postavení člověka, jako vrcholového predátora nejvyššího stupně zakódováno v jejich dědičné plazmě. Proto, když dochází k incidentům mezi velkými šelmami a člověkem, jejich podnětem není potravní chování jehož spouštěcím mechanizmem je hlad, ale ochranné nebo obranné chování, vyvolané strachem o vlastní život nebo život mláďat. Je ovšem pravdou, že se můžou vyskytnout, podobně jako u člověka, i případy nepřiměřeného chování, které jsou ovšem důsledkem jejich patologického stavu. Velké šelmy jsou hostiteli různých druhů parazitů a přenašeči chorob, které jsou pro člověka smrtelné. Jde především o vzteklinu, virové onemocnění, které se vzácně objevuje u všech tří druhů, většinou však v tzv. tiché formě. Poměrně často se u nich vyskytuje parazit svalovec stočený (Trichinella spiralis), u vlků se přidávají ještě tasemnice (Echinococcus granulosus a Echinococcus multilocularis), které jsou nebezpečné i pro člověka.
11.1. Medvěd hnědý Vážným problémem koexistence člověka a medvěda je jeho predační tlak na domácí hospodářská zvířata, hlavně ovce, mladý dobytek a koně. Frekvence incidentů mezi člověkem a medvědem je v porovnání s vlkem nepoměrně vyšší (Janík, 1997). Nejnebezpečnější situaci přináší přítomnost zraněného medvěda. K růstu agresivity medvěda pak přispívá několik faktorů. Jsou to, s klesajícím stupněm významu: přítomnost mláďat, přítomnost kořisti, překvapení medvěda, medvěd v brlohu a přítomnost psa.
O vztahu veřejnosti k medvědu hnědému jsou jen malé znalosti, ale existují některé národní průzkumy, které ukazují, že z našich velkých šelem veřejnost nejvíce toleruje právě medvěda, byť právě on představuje pro člověka největší nebezpečí. Lidé z venkova mají obecně zápornější vztah k medvědovi, stejně tak i lidé ve vyšším věku a s nižším vzděláním (Akční plán na ochranu medvěda hnědého v Evropě, 2000).
11.2. Vlk Stejně jako u medvěda je vážným problémem chovatelů hospodářských zvířat predační tlak na domácí zvířata, hlavně ovce a mladý dobytek. Tento problém je akutní hlavně na nekolonizovaných územích, kde už zanikly tradiční účinné způsoby ochrany stád volně pobývajících na horských pastvinách pomocí speciálních plemen pasteveckých psů. Averzi chovatelů vůči vlkovi může do určité míry eliminovat poskytování náhrad za škody způsobené vlky ze státních financí. Na základě objektivních poznatků o chování vlka se dnes ví, že zdravý vlk má před člověkem strach a nenapadá ho ani při ohrožení mláďat. Vlci trpící vzteklinou však můžou člověka napadnout a vážně (někdy až smrtelně) ho zranit. Strach vlka je výsledkem negativní zkušenosti související s ohrožením jeho života před člověkem, který odpradávna reguloval jeho početnost lovem. Nikdy by se však neměl usmrcovat alfa pár, který je schopný při nedostatku potravy aktivně omezit rozmnožování mladších jedinců a zároveň je nositelem zkušenosti, která ho nabádá k opatrnosti a strachu před člověkem (Janík, 2002).
11.3. Rys ostrovid Ve většině oblastí, kde se vyskytuje rys a další velké šelmy, je rys považován za nejméně problematického predátora. Dnešní negativní vztah k rysovi má základ ve dvou střetech: a) s myslivci, kteří jej viní z redukce početnosti zvěře a její dosažitelnosti, b) s chovateli dobytka, kteří jej viní ze zabíjení hospodářských zvířat (Koubek, 1999). Predační tlak přirozené populace rysa na domácí hospodářská zvířata je však relativně malý a způsobené škody jsou zanedbatelné. Rys nepředstavuje pro člověka téměř žádné nebezpečí. Dosud nejsou známy případy napadnutí člověka rysem, samice dokonce ani nehájí svá mláďata (Janík, 2002).
12. ŠELMY A HOSPODÁŘSKÁ ZVÍŘATA Ačkoliv hospodářská zvířata nepředstavují v potravě velkých šelem ani u nás ani jinde v Evropě výrazný podíl, mohou být přesto ztráty způsobené těmito velkými šelmami pro chovatele dosti významné. Chov ovcí se stal u nás v devadesátých letech nerentabilní, v Beskydách došlo k vybití až 90 % stád, zanikly vybudované velkokapacitní ovčíny, i soukromníci podstatně snížili stavy ovcí. Majitelům několika ovcí se přitom bez dotací nemůže vyplatit jejich dostatečné zabezpečení např. pomocí nákladných elektrických ohradníků či drahých cvičených ovčáckých psů. Lehkou kořistí se tak stávají ovce uvázané u kůlů, volně ponechané v ohradách s nízkými ohradníky (vlk lehce přeskočí 150 cm vysoký plot) nebo během vegetačního období volně pobíhající na pastvinách v údolí (Jirát, 2003). Skot bývá napadán většinou medvědy, méně vlky; rys je schopen ulovit pouze čerstvě narozená telata. Útoky na drobné hospodářské zvířectvo (králíci, drůbež) jsou výjimečné a většinou jsou pachateli mláďata nebo nedospělí rysové, kteří z jakéhokoliv důvodu přišli o matku a ještě neumějí dobře lovit. Nejméně napadanými hospodářskými zvířaty jsou koně. Medvědi občas působí škody i na včelstvech a včelařském zařízení. Ekonomické ztráty způsobené velkými šelmami jsou většinou udávány nižší než 1 % celkových ztrát, ale pro jednotlivé drobné chovatele jsou velmi citelné. Základem ochrany hospodářských zvířat před šelmami jsou především preventivní opatření. Účinnost těchto opatření je však různá v závislosti na geografických podmínkách, způsobu provedení a hlavně na možnostech chovatelů. Protože k napadení zvířat dochází převážně v noci, je nejúčinnější metodou noční zavírání stád do uzavřených prostor (kůlny, stodoly atd.). Velmi účinné je také používání víceliniových elektrických ohradníků a zejména hlídání stád pastevci a pasteveckými psy. Takováto ochrana je účinná proti všem velkým šelmám, nejvíce však omezuje ztráty na zvířectvu způsobené vlky a medvědy. Snížení škod lze docílit i zamezením přístupu pasoucích se zvířat do lesa a na lesní okraje ohrazením pastvin nebo omezením pastevní periody na kratší dobu. Jako poměrně účinné proti rysům se u ovcí osvědčily ochranné široké krční límce nebo obojky se zvonci. Jednak slouží jako mechanická ochrana proti chvatu na hrdlo nebo do týla a fungují také jako pachové a zvukové zastrašování. Jako možná ochrana ovcí před rysem je také společná pastva s hovězím dobytkem.
Obecně nejrealističtější přístup ochrany hospodářských zvířat představuje asi úplné vyloučení existence velkých šelem z oblastí intenzivního zemědělství (resp. pastevectví) a rozumný management na ostatním území. Možnosti managementu zahrnují zejména účelné proplácení náhrad za způsobené ekonomické ztráty, subvence chovatelům v oblastech stálého výskytu velkých šelem, podporu technického zabezpečení ochrany hospodářských zvířat, stanovení způsobu kontroly populací velkých šelem včetně povolení kvót odlovu apod. Zonace území však musí být řešena společně se zlepšováním zabezpečení ochrany hospodářských zvířat (Červený et al., 2000).
13. ZÁKON Z historického hlediska zůstávají nejstaršími dokumenty, dotýkajícími se ochrany našich savců, různá nařízení panovníků a státní moci. Vrchol pak představují reformy v době osvícenského absolutismu, a to zejména kontroverzní lovecký řád Josefa II., z roku 1780. Zmiňovaná listina sice na jedné straně deklarovala určitý stupeň ochrany pro tzv. užitečné druhy, na druhé straně však nařizovala jakýmkoliv způsobem hubit šelmy, jejichž populace byly v té době již vážně ohroženy. Změny ve složení naší fauny, ale zejména nové názory na účinnou ochranu ohrožených druhů a přírody vůbec, si vyžádaly i změnu legislativy. Ta byla uskutečněna v roce 1992 přijetím zákona č. 114/1992 Sb., O ochraně přírody a krajiny a vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zmiňovaného zákona. Strategií těchto právních předpisů zůstává obecná ochrana přírody jako celku a speciální ochrana ohrožených částí přírody. Ochrana ohrožených živočichů je pak chápána jako komplexní aktivní ochrana jak druhů, tak i jejich prostředí (Červený et al., 1999).
13.1. Zákon o náhradě škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy Vedle administrativních a sankčních nástrojů ochrany druhů, spočívajících v různých zákazech a omezeních jejich lovu či jiného narušování jejich přirozeného vývoje, jsou v posledních letech určité snahy o větší využití nástrojů nepřímé stimulace – tedy instrumentů ekonomických a finančních. Rozvinuté země EU, resp. Severu obecně se snaží snižovat míru animozity lidí, zejména vlastníků (chovatelů, rybářů, včelařů, myslivců, zemědělců atd.) vůči velkým predátorům, a to zejména tím, že jim poskytují určité finanční náhrady za způsobenou újmu (Damohorský, 2005). Jedná se o zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, který nabyl platnosti 10.5.2000. Jedná se o škody, které můžou způsobit pouze vybraní (tedy v zákoně výslovně uvedení) zvláště chránění živočichové, jejichž stavy není možné regulovat v rámci výkonu práva myslivosti. Všechny druhy velkých šelem patří mezi zvěř ve smyslu mysliveckých předpisů. Navíc jde o živočichy, jejichž populace u nás nejsou příliš početné a jejichž
udržení ba mírné zvýšení populace je nanejvýš žádoucí. Škody hradí poškozeným stát, a to jen za současného splnění řady materiálních i procesních podmínek (Damohorský, 2000). Nehradí se veškeré škody, ale jen škody na životě a zdraví fyzických osob, na vymezených domestikovaných
zvířatech (skot, ovce, prasata, kozy, hrabavá a vodní
drůbež, koně, osli a jejich kříženci, králíci a kožešinová zvířata), na psech sloužících ke hlídání vybraných domestikovaných zvířat, na holubech, rybách, včelstvech, nesklizených polních plodinách a lesních porostech, uzavřených objektech, nebo na movitých věcech v uzavřených objektech. Zároveň musí být splněny určité podmínky a to umístění domestikovaných zvířat v době vzniku škody v uzavřeném objektu nebo elektrickém ohradníku nebo při jejich umístění v době vzniku škody mimo uzavřený objekt nebo elektrický ohradník, avšak pod přímým dohledem fyzické osoby nebo pasteveckého psa. Náhrada škody na polních plodinách se neposkytne, pokud nebyly sklizeny v agrotechnických lhůtách obvyklých pro dané území. Náhradu škody na uzavřených objektech lze žádat i v případě, že tuto škodu způsobila domestikovaná zvířata v důsledku napadení zvláště chráněným živočichem. Na území CHKO Beskydy je poškozený povinen do 48 hodin ohlásit vzniklou škodu na Správě CHKO Beskydy (Zákon č. 115/2000 Sb.). Skutečnosti nezbytné pro posouzení nároku na náhradu škody posuzuje okresní úřad bezodkladně po obdržení úplné žádosti. Vychází přitom z předložených dokladů a podkladů a dále z odborných nebo znaleckých posudků, z lékařské správy (v případech škod na životě či zdraví), z potvrzení veterinárního lékaře v případě úhynu zvířat a také z údajů o monitorování vybraných živočichů, poskytnutých MŽP či jeho odbornými organizacemi. Pokud zjistí, že škodu skutečně způsobil zvláště chráněný živočich, byly splněny zákonem stanovené podmínky a není pochybnosti o vzniku škody poškozenému ani o jeho výši, pak náhradu škody zaplatí poškozenému nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy obdržel žádost o její náhradu a to ve výši obvyklé ceny (Damohorský, 2000).
13.2. Zákon o ochraně přírody a krajiny Tento zákon rozděluje zvláště chráněné živočichy do 3 kategorií podle stupně ohrožení na kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené. Jejich ochrana se týká nejen všech vývojových stádií, ale chráněna jsou i jejich sídla a biotopy (Koubek, 2003). Je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla (Zákon č.
114/1992 Sb.). Orgány ochrany přírody zajišťují v souladu s tímto zákonem záchranné programy,
které
mají
snížit
stupeň
ohrožení
druhu
(www.hnutiduha.cz/publikace/infolisty/lesy/selmy/selmy1.htm). Rys ostrovid je podle tohoto zákona, respektive podle vyhlášky č. 395/1992 Sb., zařazen mezi zvláště chráněné, silně ohrožené druhy a to od 13.8.1992 (Červený et al., 2006). Vlk a medvěd jsou zařazeni do skupiny zvláště chráněných druhů živočichů kriticky ohrožených (vyhláška MŽP č. 395/1992 Sb.) a mají tak zvláštní režim ochrany; výjimky povoluje MŽP. V souvislosti s tímto zákonem je potřeba zmínit i ochranu těchto dvou druhů na Slovensku. Na území Slovenska platí zákaz lovu vlků od 1.11. do 15.1. Slovenská vyhláška č. 24/2003 Z. z., příloha č. 9 obsahuje celoroční zákaz vlky chytat, zraňovat, usmrcovat či ničit jejich obydlí, zejména brlohy s mláďaty ve dvou oblastech Slovenska, jednou z nichž je CHKO Kysuce. Ochrana v této oblasti je důležitým předpokladem k trvalé migraci vlků na naše území (Jirát, 2003). Medvěd hnědý je na Slovensku celoročně chráněný už více než 70 roků. Jejich lov je povolovaný jen na výjimku. Podle vyhlášky MŽP SR č. 93 Z. z., platné od 1.7.1999 je medvěd zařazen mezi velmi ohrožené druhy, což vzhledem k jeho početnosti na Slovensku není příliš logické (Janík, 1997).
13.3. Zákon o myslivosti Velké šelmy patří mezi druhy zvěře, které jsou zvláště chráněnými živočichy podle zvláštních právních předpisů a k jejich lovu musí být povolena výjimka podle těchto předpisů. Škody způsobené velkými šelmami, jejichž početní stavy nemohou být lovem snižovány, hradí stát (Zákon č. 115/2000 Sb.) (Zákon č. 449/2001 Sb.). Podle myslivecké legislativy, konkrétně zákona č. 449/2001 Sb. O myslivosti, Prováděcí vyhláška Mze ČR č. 245/2002 Sb., je medvěd hnědý celoročně hájenou zvěří. V některých státech je však dosud povolen jeho lov. Na žádost státní ochrany přírody ČR je v pohraniční oblasti CHKO Kysuce lov medvědů omezen, aby zvěř mohla znovu obsadit vhodné biotopy na našem území (Bartošová, 2004). Vlci jsou zařazeni do skupiny zvěře, kterou u nás nelze lovit. Hájenou zvěří se však vlk, na rozdíl od rysa (1975) a medvěda (1947), stal až v roce 1988 (Anděra, 1996). Rys stejně jako vlk patří od 1.8.2002 podle myslivecké legislativy mezi celoročně hájenou zvěř. V zájmu ochrany rysa jako vzácného a ohroženého druhu by bylo potřebné zakotvit v legislativě požadavek respektování potravních nároků této šelmy a zohlednit jej
v praxi – při plánování kmenových stavů a odstřelu spárkaté zvěře. Stržení zvěře rysem by nemělo být posuzováno jako škoda, ale jako součást přírodního výběru, tedy jako např. úhyn nemocné a slabé zvěře při tuhých zimách (Bartošová, 1995).
14. ZÁVĚR Tato bakalářská práce podává ucelené informace o ochraně velkých šelem (vlk, rys ostrovid a medvěd hnědý) nejen na území CHKO Beskydy, ale i v rámci celé České republiky, případně Evropy. Má-li ochrana ohrožených druhů splnit účel, nemůže být zaměřena jen na konkrétní oblast, jakou je např. ČR, ale musí být chápána na celoevropské, ne-li celosvětové úrovni. Ochranou ohrožených druhů zvířat a tedy i šelem se začíná v poslední době zabývat stále více institucí jak na národní tak i mezinárodní úrovni. ČR se snažila po vstupu do EU navázat na ochranu šelem v Evropě přijetím různých dohod a úmluv a vypracováním tzv. akčních plánů ochrany velkých šelem. Pro zesílení účinnosti ochrany přírody ČR také novelizovala zákony týkající se ochrany přírody i ohrožených druhů a jejich stanovišť. Byl přijat nový zákon o náhradě škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Právě tento zákon by měl alespoň částečně omezit negativní vztah lidí žijících v oblastech rozšíření velkých šelem tím, že těmto jim stát nahradí škody na majetku způsobené právě těmito šelmami. V současnosti ČR vytváří pro velké šelmy Záchranný program, který by měl být společný pro všechny 3 druhy (vlk, rys i medvěd) a skládá se ze tří částí – osvěta, monitoring a legislativní opatření. Právě osvěta je velmi důležitá neboť hlavní příčinou ohrožení velkých šelem je stále ilegální lov a odmítavý postoj veřejnosti. Dokud se negativní názor na velké šelmy nezmění, nemůže se počítat ani s tím, že by se jejich populace z dlouhodobého hlediska stabilizovaly, případně i zvyšovaly a jejich ochrana by již nebyla nutná. Důležitá je též praktická ochrana, kterou v Beskydách zajišťuje Správa CHKO Beskydy ve spolupráci s občanským sdružením Hnutí DUHA. Jedná se o projekt Záchrana a návrat velkých predátorů v oblasti Západních Karpat. Jejich hlavním úkolem je práce v terénu a působení na vztah veřejnosti k velkým šelmám. Dlouhodobým základním cílem každé ochrany by mělo být udržet nebo obnovit populace nad rámec jejich životního minima, aby se předešlo nezvratitelnému účinku v důsledku neočekávaných ekologických, demografických
nebo genetických změn.
Chránit velké šelmy není nijak jednoduché. Zabírají totiž rozsáhlé přírodní plochy, relativně nerušené a v ČR prakticky neexistující plochy nevyužívané člověkem. Jsou konzumenty domácích i volně žijících zvířat, mající převážně hodnotu sociálně – ekonomickou, mnohdy jsou také potencionální hrozbou pro zdraví a bezpečnost člověka,
což vede k nevyhnutelným konfliktům. Zachování těchto druhů je možné jen prostřednictvím soužití s člověkem. Velké šelmy se dokážou přizpůsobit značně variabilnímu prostředí, ale toto prostředí musí splňovat alespoň základní životní požadavky na úrovni topické i trofické. I když CHKO Beskydy poskytuje velkým šelmám dobré životní podmínky, nikdy zde nedojde k jejich přemnožení, protože velikost populací nemůže růst donekonečna nad rámec úživnosti daného území. V oblasti Beskyd se bude i při obsazení všech vhodných území vyskytovat pouze pár desítek vlků, rysů a medvědů, kteří si budou tvrdě hájit svá teritoria a mladá zvířata budou nucena odejít. V současnosti populaci velkých šelem v Beskydách můžeme stále považovat za okrajovou, neboť je závislá na jádrové slovenské populaci. Za příznivých podmínek se i tyto malé okrajové populace velkých šelem rychle rozrůstají. Pro další vývoj je však nezbytný kontakt s jádrovou populací a to prostřednictvím kvalitních biokoridorů.
Příl. 1 Procentuální zastoupení druhů kořisti rysa ostrovida podle analýzy kadáverů
Potrava rysa ostrovida muflon; 3,53prase divoké; 6,4 ostatní; 2,84 jelen lesní; 13,33
prase divoké srnec obecný ovce domácí
ovce domácí; 2,47
jelen lesní ostatní muflon
srnec obecný; 71,43
Příl. 2 Prokazatelně určená kořist stržená vlkem obecným v Beskydách (P.Fejklová et al., 2004) Složky potravy Prase divoké - bachyně - lončák - sele Srnec obecný - srnec - srna Jelen lesní - jelen - laň - kolouch Domácí ovce - beran - ovce - jehně Skot - tele Domácí pes Pramen: Vesmír 12/2005
n = 62 5 1 3 1 8 2 6 18 4 10 4 29 1 27 1 1 1 1
% 8,1 1,6 4,8 1,6 12,9 3,2 9,7 29,0 6,5 16,1 6,5 46,8 1,6 45,6 1,6 1,6 1,6 1,6
Příl. 3 Potrava medvěda hnědého podle analýz deseti vzorků trusu. Čísla udávají, v kolika vzorcích byl jmenovaný druh potravy (Červený et al. 2002). Složky potravy Smrk obecný – jehlice Jedle bělokorá – jehlice Třešeň – plody Hrušeň – plody Jabloň – plody Maliník – plody Mrkvovité – semena Oves – obilky Pšenice – obilky Mravenci – Formicidae Mravenci – Myrmicidae Sršňovití Včely Brouci Domácí králík Jelen lesní Srnec obecný Domácí skot
n = 10 4 4 2 1 1 6 1 2 2 7 2 1 2 1 1 2 2 1
Pramen: Vesmír 1/2006
Příl. 4 Postoj respondentů k výskytu vlků v oblasti Beskyd v období srpen - září 2000 Postoj respondentů k výskytu vlků v oblasti Be skyd v období srpe n - září 2000 13% 24% 7%
Vadí, ale smíří se s tím Nevadí Má z něj radost Je jim to jedno
13%
Nesmíří se s tím
43%
Pramen: Ochrana přírody 2/2002
Příl. 5 Postoj respondentů k výskytu rysa ostrovida v oblasti Beskyd v období srpen - září 2000 Postoj respondentů k v ýskytu rysa ostrovida v oblasti Beskyd v období srpen - září 2000 12%
14%
Vadí, ale smíří se s tím
9%
Nevadí Má z něj radost Je jim to jedno 22%
Nesmíří se s tím 43%
Pramen: Ochrana přírody 2/2002
Příl. 6 Postoj respondentů k výskytu medvěda hnědého v oblasti Beskyd v období srpen - září 2000 Postoj respondentů k výskytu medvěda hnědého v oblasti Be skyd v období srpen - září 2000
19%
21%
Vadí, ale smíří se s tím Nevadí 9%
Má z něj radost Je jim to jedno Nesmíří se s tím
12% 39%
Pramen: Ochrana přírody 2/2002
Příl. 7 Co by měly podle respondentů dělat pro ochranu šelem orgány ochrany přírody Co by měly podle responde ntů dělat pro ochranu šelem orgány ochrany přírody
Osvěta
14% 23%
Chov šelem v izolaci Regulace a odstřel šelem 23% 13%
Ostatní
5% 22%
Pramen: Ochrana přírody 2/2002
Příl. 8 Současné rozšíření vlka obecného v Evropě
Pramen: Vesmír 11/2005
Legislativa, náhrada škod a dotace
Ochrana v terénu
Příl. 9 Současné rozšíření medvěda hnědého v Evropě
Pramen: Vesmír 11/2005
Příl. 10 Současné rozšíření rysa ostrovida v Evropě
Pramen: Vesmír 11/2005
LITERATURA 1)
Akční plán na ochranu medvěda hnědého (Ursus arctos) v Evropě. Ochrana přírody. 2000, roč. 55, č. 1, s. 26-28.
2)
Akční plán na ochranu vlka v Evropě. Ochrana přírody. 1999, roč. 54, č. 9, s. 280281.
3)
ANDĚRA , M., HANZAL, V. Atlas rozšíření savců v ČR : Předběžná verze II šelmy (Carnivora). Praha : Národní muzeum, 1996. 85 s. ISBN 80-7036-027-5.
4)
ANDĚRA , M., HORÁČEK, I. Poznáváme naše savce. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1982. 253 s.
5)
BARTOŠOVÁ , D., GENDA, I. Projekt Záchrana a návrat velkých predátorů v oblasti Západních Karpat. Ochrana přírody. 2001, roč. 56, č. 1, s. 9-12.
6)
BARTOŠOVÁ , D. Mapování výskytu velkých šelem v CHKO Beskydy v období 2003-2004. Ochrana přírody. 2004, roč. 59, č. 8, s. 242-246.
7)
BARTOŠOVÁ , D. Medvěd hnědý v CHKO Beskydy. Svět myslivosti. 2004, roč. 52, č. 2, s. 16-20.
8)
BARTOŠOVÁ , D. Osud vlků v Beskydech je nejistý. Veronica. 1998, roč. 12, č. 1, s. 1-7.
9)
BARTOŠOVÁ , D. Rys ostrovid v CHKO Beskydy. Veronica : Beskydy – příloha časopisu Veronica pro Správu CHKO Beskydy. 1995, roč. 9, č. 1, s. 28-29.
10)
BARTOŠOVÁ , D. Výskyt a ochrana medvěda hnědého v CHKO Beskydy. Veronica: Beskydy - příloha časopisu Veronica pro Správu CHKO Beskydy. 1995, roč. 9, č. 1, s. 26-27.
11)
BARTOŠOVÁ, D. Jak se daří velkým šelmám v CHKO Beskydy. Veronica. 2005, roč. 19, č. 2, s. 5-10.
12)
BARUŠ, V., et al. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin aživočichů ČSSR : Díl 2. Kruhoústí, ryby, obojživelníci, plazi a savci. 1. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1989. 136 s.
13)
BOUCHNER, Miroslav. Stopy. 2. vyd. Praha : Aventinum, 1999. 263 s. ISBN 80-7151-090-4.
14)
ČERVENÝ , J., et al. Historie a současnost ochrany savců v České republice. Ochrana přírody. 1999, roč. 54, č. 4, s. 114-119.
15)
ČERVENÝ, J., ANDĚRA , M., KOUBEK, P. Vyhodnocení výskytu rysa ostrovida (Lynx lynx) v České Republice . Ochrana přírody. 1996, roč. 51, č. 8, s. 233-238.
16)
ČERVENÝ, J., FEJKLOVÁ, P., KOUBEK, P. Poznámky k potravě medvěda hnědého (Ursus arctos) v Beskydech. In Lynx. Praha : [s.n.], 2002. s. 105-108. ISSN 0024-7774.
17)
ČERVENÝ, J., KOUBEK, P., BUFKA, L. Velké šelmy v České republice: II.Vlk obecný. Vesmír. 2005, roč. 84, č. 12, s. 727-730. Dostupný z WWW:
.
18)
ČERVENÝ, J., KOUBEK, P., BUFKA, L. Velké šelmy v České republice: III Medvěd hnědý. Vesmír. 2006, roč. 85, č. 1, s. 20-25. Dostupný z WWW: .
19)
ČERVENÝ, J., KOUBEK, P., BUFKA, L. Velké šelmy v České republice: IV. Rys ostrovid. Vesmír. 2006, roč. 85, č. 2, s. 86-94. Dostupný z WWW: .
20)
ČERVENÝ, J., KOUBEK, P., BUFKA, L. Velké šelmy v České republice: I. Mýty a skutečnost. Vesmír. 2005, roč. 84, č. 11, s. 656-662. Dostupný z WWW: .
21)
ČERVENÝ, J., KOUBEK, P., BUFKA, L. Velké šelmy v naší přírodě. 3. upr. vyd. [s.l.] : Koršach, 2000. 32 s. ISBN 80-86296-03-2.
22)
DAMOHORSKÝ, M. Náhrada škody způsobené vybranými zvláště chráněnými živočichy a její právní úprava. Veronica. 2005, roč. 19, č. 2, s. 1-4.
23)
DAMOHORSKÝ, M. Nová česká právní úprava otázek náhrad škod způsobených některými zvláště chráněnými živočichy : Poznámky k zákonu č. 115/2000 Sb.. Ochrana přírody. 2000, roč. 55, č. 8, s. 234-235.
24)
DUNGEL, J., GAISLER, J. Atlas savců České a Slovenské republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2002. 150 s. ISBN 80-200-1026-2.
25)
GENDA, I. Záchrana a návrat velkých predátorů v Západních Karpatech : Část 2. Zhodnocení projektu a druhá fáze výzkumu veřejného mínění. Ochrana přírody. 2002, roč. 57, č. 2, s. 55-57.
26)
Informační zprávy Správy CHKO Beskydy
27)
JANÍK, M. K problematike spontánneho návratu vlka, medveďa a rysa na územie Českej republiky. Veronica. 1997, roč. 11, č. 2, s. 21-25.
28)
JANÍK, M. Vel'ké šelmy a kopytníky Karpát. Veronica : Karpaty - krajina a lidé. 2002, roč. 16, č. 12, s. 33-38.
29)
JIRÁT, J. Stanou se vlci trvalou součástí naší přírody?. Myslivost. 2003, roč. 51, č. 11, s. 11-13.
30)
JIRÁT, J. Výskyt vlků v České republice : Stanou se vlci trvalou součástí naší přírody?. Myslivost. 2003, roč. 51, č. 12, s. 7-10.
31)
KOLDA, F., et al. Myslivost : O zvěři, lovu a zákonech. 1. vyd. Praha : Plot, 2004. 224 s. ISBN 80-86523-33-0.
32)
KOUBEK, P., ČERVENÝ, J. Může být lov součástí ekologického hospodaření s velkými šelmami?. Svět myslivosti. 2003, roč. 51, č. 8, s. 16-18.
33)
KOUBEK, P. Akční plán na ochranu rysa ostrovida (Lynx lynx) v Evropě. Ochrana přírody. 1999, roč. 54, č. 8, s. 249-251.
34)
KUNC, L., BARTOŠOVÁ , D. Patří velké šelmy do Beskyd?. Živa. 2005, roč. 53, č. 1, s. 37-40. Dostupný z WWW: <www.cas.cz/ziva>.??????
35)
MARHOUL, P., et al. Záchranné programy živočichů v České republice. Jak dál?. Ochrana přírody. 2003, roč. 58, č. 6, s. 175-179.
36)
PELIKÁN, J., GAISLER, J., RÖDL, P. Naši savci. 1. vyd. Praha : Academia, 1979. 164 s.
37)
PLESNÍK , J. Zásady přípravy záchranných programů pro zvláště chráněné druhy živočichů. Ochrana přírody. 1999, roč. 54, č. 7, s. 210-214.
38)
SLÁDEK, J., MOŠANSKÝ, A. Cicavce okolo nás. 1. vyd. Martin : Osveta, 1958. 288 s.
39)
SMOLÍKOVÁ, D. Jak se žije českým šelmám?. Sedmá generace. 2004, č. 12, s. 411.
40)
www.hnutiduha.cz/publikace/infolisty/lesy/selmy/selmy1.htm
41)
www.natura2000.cz
42)
www.priroda.cz/lexikon.php?detail=11
43)
www.priroda.cz/lexikon.php?detail=233
44)
www.valasskakrajina.cz
45)
Zákon č.114/1992 Sb. ze dne 19.února 1992 o ochraně přírody a krajiny
46)
Zákon č.115/2000 Sb.ze dne 5.dubna 2000 o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy
47)
Zákon č.449/2001 Sb. ze dne 27.listopadu 2001 o myslivosti
