Cesty k raně novověké kulturní krajině III. Znojemsko – průběžné výsledky průzkumu
Petr Czajkowski, Aleš Homola, Radomír Němec, Milada Rigasová, NPÚ, územní odborné pracoviště v Brně Abstract: The aim of this article is to represent interim results of the on-going research project NAKI, which was called “Identification and interpretation of the origin, form and changes of the Baroque cultural landscape in South Moravian borderland”, and were received for the period 2013–2016. The interdisciplinary focus of the project aims to capture the knowledge of early modern cultural landscape and especially its spiritual expression, and interactive relationship between the cultural landscape and man as its creator, who is eventually transformed by the landscape. As the specific area of this research the South Moravian borderland has been chosen, especially the surroundings of Mikulov, Jaroslavice and Znojmo, thus, the region where has been located unusually abundantly preserved and often exceedingly valuable works of art and architecture, the historical network of roads and remarkable natural and composed landscape units. The conducted research focuses in 2015 on the area of Znojmo region, where the detailed accents of the transformation of late-medieval landscape into a cultural landscape of the late 17th and 18th century were investigated. This region and its landscape were in the 17th and 18th century significantly urbanized and stretched around a dominant center, the town of Znojmo and suburban monasteries. Therefore, surrounding landscape was filled with a number of art works and sacral buildings often related to the specific cult (of the saint), and also divided by a number of road communications, from the former highways to the local footpath, heading to the fields and vineyards. There is obvious strong presence of a cultural layer associated with on-going sacralisation of landscape, lasting from the Middle Ages. This phenomenon, connected with a pilgrim movement, culminated in regard of intensity and representativeness in the period of 17th and 18th century, and then gradually subsided in connection with the change of perception of the landscape and nature by the social elites, increasingly receiving the ideas of Romanticism and Enlightment. Many small architectural objects of the cult, however, still remained present in the landscape and became a physical reminder of its defunct face in the early modern Znojmo region. Keywords: Moravia, Znojmo region, cultural landscape, sacred architecture, Baroque.
Text příspěvku shrnující práci III. etapy řešení projektu NAKI,1 „Identifikace a interpretace vzniku, podoby a proměny barokní kulturní krajiny jihomoravského pohraničí“, se bude věnovat kulturní krajině v. Znojemska, vymezené prstencem katastrálních území obklopujících historické jádro města Znojma a pásu obcí a jejich katastrů táhnoucí se na j. od Znojma po úpatí jv. výběžků Českomoravské vrchoviny podél v. hranice Národního parku Podyjí až k hranici mezi Moravou a Rakouskem.2 Časový rámec zkoumání je dán zadáním projektu,3 tedy kulturní epochou baroka, jejíž dobové těžiště ve střední Evropě zahrnuje rámcově 2. dvě třetiny 17. století a 1. dvě třetiny věku následujícího s přesahy na obě strany časové osy. Krajina v. Znojemska je krajinou hranice a místem zlomu. Na j. se již od doby formování politicko-geografické tváře střední Evropy v 11. století nachází hranice politická, v ose sv–jz pak krajinu dělí rozhraní dvou geomorfologických soustav,4 Českého masivu a Karpatské soustavy,5 tvořící terénní a klimatickou hranici mezi hercynskou krajinou Českomoravské vrchoviny a panonskou krajinou mírně zvlněných nížin táhnoucích se odtud v. směrem bez výraznějšího přerušení až k úbočím Dunajovických kopců a k vápencovému masivu Pálavy.6 Na v. a na s. se krajina vybraného území v. Znojemska rozkládá v intenzivně zemědělsky využívaných polích protkávaných jen komunikacemi a vodními toky; na z. vystupuje táhlým návrším ve výše položený, více zvlněný a mnohem více lesnatý terén Vysočiny. To, co vybrané území letošní etapy zkoumání zásadním způsobem odlišuje od předchozího Jaroslavicka, není modelace terénu ani odlišný typ rostlinných porostů v krajině, je to historická přítomnost dominantního politického, hospodářského a kulturního centra, města s aglomerací s vysokou koncentrací obyvatel, se zřejmým mocenským vlivem a kulturním vyzařováním do celého regionu. Královské město Znojmo bylo spolu s majetnými a vlivnými řádovými institucemi, které sídlily buď přímo ve městě (klarisky, dominikáni, jezuité, kapucíni) či ve znojemské aglomeraci (křížovníci s červenou hvězdou na Hradišti sv. Hypolita a premonstráti v Louce), jasným hegemonem širokého okolí s hospodářským a především kulturním vlivem daleko přesahujícím hranice přímé 350
politické moci města a znojemských klášterů. Vedle samotného města byl nejvýznamnějším kulturním a ideovým ohniskem regionu premonstrátský klášter v Louce, jeden z největších pozemkových vlastníků na Moravě a majitel patronátních práv řady kostelů v této oblasti. Na rozdíl od (sousedního) vernakulárního Jaroslavicka byl tedy vybraný kraj kolem Znojma mnohem více formován a přitahován magnetem velkého městského celku nacházejícího se v jeho středu, a to do té míry, že část zkoumaného území získalo podobu příměstské krajiny s bezprostřední vazbou na znojemské centrum. Ve III. etapě řešení projektu se tedy opět dostáváme k analýze kulturní krajiny výrazně ovládané mocenským a intelektuálním centrem, ale na rozdíl od Mikulovska, řešeného v I. etapě, kde poddanské město i krajinu dlouhodobě pevně ovládala a jejich podobu určovala aristokratická dynastie,7 zkoumá letošní III. etapa práce krajinu ovládanou samosprávným privilegovaným městským centrem a silnými klášterními institucemi. Na j. okraji území při rakouské hranici se ve zkoumaném období ovšem nacházela sídla vymykající se postavení znojemské periferie: dvojice bezprostředně sousedících městeček Šatov a Hnanice. Původně zeměpanský Šatov se na konci středověku dostal do držení šlechty pohybující se v prostředí moravsko-rakouského pomezí a od roku 1609 až do zániku patrimoniální správy se stal součástí jaroslavického dominia. Při hranici situované velké ohrazené vinařské městečko s právem jarmarku a týdenního trhu8 a disponující též právem hrdelním tvořilo spolu se sousedními Hnanicemi z. výspu Jaroslavického panství a výrazný sídlištní prvek v krajině v. Znojemska. Výjimečná situace nedalekých Hnanic pak byla spjata s monumentální středověkou architekturou chrámu sv. Wolfganga, schránou nejvýznamnějšího lokálního kultu jv. Znojemska a cílem rozsáhlého poutního hnutí, jehož přitažlivost byla umocněna blízkou přítomností druhého poutního místa, svatyně Heiliger Stein,9 nacházející se v katastru dolnorakouského Mitterretzbachu cca 1,5 km od jádra Hnanic. Krajina Podobu krajiny okolí města Znojma 2. poloviny 18. století dobře vykreslují mapy 1. vojenského mapování10 se slovním popisem k jednotlivým katastrům obcí.11 Kompletní dílo mapování přináší cenné informace o podobě tehdejší krajiny s přesností odpovídající technickým možnostem doby. Okolí města Znojma bylo kompletně odlesněno. Svahy na obou stranách údolí řeky Dyje s vhodnou polohou a podložím byly využity k pěstování vinné révy. V i n i c e sestupovaly po proudu řeky Dyje až k Sedlešovicím a jz. od města po úpatí Českého masivu směřoval pás vinic na Konice, Popice, Havraníky a Hnanice a pokračoval do dolnorakouského Weinviertelu. Dále vinice pokrývaly jz. svahy údolí Gránického potoka, j. svahy pod Hradištěm a jz. svahy nad údolím levobřežního přítoku Dyje, potoka Lesky. Vinice tak obklopovaly město Znojmo ze všech stran a jejich rozloha byla z dnešního hlediska překvapivě velká. Rozmach pěstování vinné révy a obchodu s vínem vyvrcholil na Znojemsku začátkem 17. století – před vypleněním nejjižnější Moravy za vojenských průchodů a bitev v souvislosti s povstáním moravských stavů a následné třicetileté války. Vizitační sumář v roce 168012 udává na Moravě 92 294 měřic vinic, o 80. let později v roce 1760 udává Tereziánský katastr13 jen 82 445 měřic vinic.14 Ostrůvkovitě se vinice objevily i hlouběji v údolí proti proudu řeky Dyje v území označovaném Devět mlýnů. Stavby v o d n í c h m l ý n ů tam ležely na pravém břehu řeky v katastrech obcí Hnanice, Havraníky a Popice. Na levém břehu se vypínal věhlasný, vinnou révou porostlý vrch Šobes. K Popicím náležející Čakanovický mlýn (Trausnitzmühle) byl situován poněkud osamoceně dále po proudu směrem ke Znojmu. K mlýnům tradičně náleželo velké množství zemědělské půdy, vinic, luk a zahrad.15 Hospodaření mlýnů se tak zásadním způsobem podílelo na dotváření okolní krajiny16 a dokládá tradiční kulturu mlynářského řemesla v této části regionu.17 Svahy a hrany údolí Dyje a obecně místa s mělkým substrátem byly užívány jako p a s t v i n y.18 Pastva a s ní související jevy, jako je odstraňování nedopasků a vypalování, spoluutvářely ráz zdejší krajiny po staletí.19 Pastva byla doprovázena významnou 351
Obr. 1. Lokalita Devět mlýnů, vyschlé koryto náhonu zaniklého Weihoferova mlýna. Foto Karel Sklenář, 2015.
větrnou i vodní erozí a častějšími povodněmi níže po proudu řeky Dyje.20 S přispěním těchto procesů zde postupně vznikala rozsáhlá a unikátní v ř e s o v i š t ě s množstvím vzácných a ohrožených teplomilných druhů rostlin,21 které se v tomto území částečně dochovaly dodnes. Rozsáhlý komplex pastvin s vřesovišti byl situován především na plošině na Kraví hoře a pokračoval dále na jz., kde kopíroval oddělený a obnažený hřbet mezi údolím Dyje a blízkými obcemi Konice, Popice, Havraníky a Hnanice a dále pokračoval do přilehlé oblasti Rakouska. Obdobně byla k pastvě a pěstování vína využívána místa okolo řeky u obcí Dobšice, Dyje a především Tasovice, kde vystupují na povrch poslední výchozy skal před tím, než řeka Dyje opustí své kaňonovité údolí hloubené po tisíciletí v pevných horninách Českého masivu a vteče do rovinaté krajiny s převládajícími sedimenty a ornou půdou na jv. studovaného území. V podobě obnažených ostrovních hor se však ještě horniny Českého masivu uplatňují na několika místech i v zemědělské krajině v. a j. od Znojma směrem k zemské hranici s Rakouskem. Tyto krajinné dominanty byly využívány rovněž k pěstování vinné révy a pastvě. Dalo se z nich přehlédnout široké okolí až k Mikulovu a dolnorakouským zemským hradům Falkenstein a Staaz (č. Stožec, pozn. red.).22 Hlubší půdy na v. okraji města Znojma, v okolí louckého kláštera a na dalších vhodných místech v blízkosti sídel, byly využívány jako sady23 a zahrady.24 Podíl orné půdy postupně narůstá dále od Znojma směrem na v. a jv. (v oblasti s hlubšími půdami vyvíjejícími se po staletí na třetihorních a zejména na čtvrtohorních eolických a fluviálních sedimentech Dyje).25 Také tady byly vinice, jejichž těžiště leží mezi Suchohrdly a Znojmem, a v menší míře bychom zde nalezli i louky, pastviny a řídké pastevní lesy. V této části studovaného území byly typické pevné uzavřené hospodářské dvory.26 Poptávka po palivovém dříví pro široké okolí byla uspokojována především z l e s n í h o k o m p l e x u, který ležel mezi Těšeticemi, Únanovem a Tvořihrází. Dříve se 352
nazýval Burgholz, dnes je známý pod jménem Purkrábka nebo Tvořihrázský les.27 Menší porosty dřevin na lokální produkci palivového dříví se nacházely v okolí obcí, hlavně Hnanic, Popic a Tasovic.28 Také kolem řeky Dyje pod Znojmem a kolem dalších vodotečí a v nivních lukách byly ponechávány solitérní dřeviny.29 Východně od louckého kláštera jsou v mapách 1. vojenského mapování patrné dva krajinářsky pozoruhodné lesní celky uzavřené pravým břehem široce zvlněného oblouku řeky Dyje a mlýnským náhonem. Tyto porosty jsou členěny podélnými a příčnými průseky.30 Na ně bezprostředně navazovala bažantnice protkaná alejemi s typickým barokním hvězdicovým (křížovým) uspořádáním.31 Poměrně rozlehlý byl panský les „Frauerwald“32 dotýkající se meandrů Dyje j. od Dobšic a táhnoucí se podél pravého břehu až k úpatí Načeratického kopce. Zvláštní postavení má o b l a s t m e z i H n a n i c e m i a Š a t o v e m, která svým charakterem spíše navazuje na přilehlé Jaroslavicko a plynule přechází do dolnorakouského Weinviertelu. Je to krajina vinic založených, na rozdíl od těch na z. okraji Znojma, na horninách sedimentárních. Meze ve vinohradech hostily odlišná rostlinná společenstva se zástupci teplomilných a bazifilních druhů. Plochy vinic, přerušené tokem Daníže s unikátním komplexem sečených luk a pastvin,33 byly pozoruhodné samostatně stojícími stromy a řadami stromů, které je členily.34 Krajina, kterou zde nahlížíme, je otevřenou zemí osídlenou a obdělávanou člověkem po tisíciletí. V předmoderní éře byla tato zemědělská krajina trvale a hustě obývaná, každodenní život lidí se odehrával převážně pod širým nebem, ať už se jednalo o práci na poli či na vinohradu, pasení domácího zvířectva či o obchodní cesty. Lidé v plochách krajiny i v liniích a křivkách cest byli trvale přítomni, jednalo se tedy o skutečné jeviště životních příběhů jednotlivců i v případě náporu „velkých dějin“ do krajů, jimž se věnujeme, o divadlo událostí zasahujících výrazně celou strukturu společnosti i podobu krajiny. Sídelní struktura vymezené oblasti Znojemska neprošla od vrcholně středověkého dotvoření krajinného rámce tak dynamickými změnami ve smyslu zániku sídel jako oblast Jaroslavicka.35 Coby silný investor zde působil jednak loucký klášter a pak také město Znojmo. Koncentrace vlastnictví země a vliv jejich správců se projevil také ve skutečnosti, že se zde nesetkáme s tvrzemi ani dalšími venkovskými šlechtickými sídly. Zdá se tedy, že s ohledem na působení města Znojma a majetkově silných řádových institucí byla sociální a hospodářská situace vymezeného regionu mnohem stabilnější a zřejmě se i snáze vyrovnávala s válečnými a dalšími hospodářskými otřesy než na sousedním Jaroslavicku postiženém v 15. a 17. století, obdobně jako okolí Znojma, devastujícími dopady válečných konfliktů,36 které zde ovšem vedly k trvalé proměně krajiny vinou masivního zániku sídel a dlouhodobé populační a ekonomické deprese.37 Cesty Jako ve všech lidských krajinách i v našem území tvořila síť komunikací propojujících jednotlivá sídla, místa výroby, místa uctívání transcendentna, místa pohřebišť či místa vykonávání exekucí klíčový prvek struktury obývaného prostoru. Přestože běžná cestní síť v. Znojemska nejevila v našem období výrazných odlišností od rozložení cest a jejich kvality na území sousedního Jaroslavicka, zásadní rozdíl představovala skutečnost, že území navíc protínala dvojice významných komunikací, z nichž je na prvním místě nutné jmenovat jednu z klíčových komunikací habsburského soustátí, cestu propojující metropole Vídeň a Prahu přes Znojmo a Jihlavu.38 Stará středověká „k r á l o v s k á c e s t a“ umožňující spojení z mocenského centra českého státu v Praze ke klíčové pevnosti na exponované j. hranici, Znojmu, byla po vytvoření habsburského soustátí, a tedy odstranění politické hranice mezi Moravou a Rakouskem, prodloužena k nové rezidenční metropoli státu, Vídni, byť původní strategická komunikace z rakouské strany k moravské hranici českého státu směřovala více východně kolem hradu Staats do rakouské hraniční pevnosti Laa an der Thaya (dále Laa, č. Láva nad Dyjí), kde se nacházelo tradiční shromaždiště rakouských vojsk pro tažení na území českého státu (místo, kde se scházely české sbory, leželo naopak u Znojma). 353
Zřízení státní císařské hlavní silnice budované dle francouzského vzoru moderní silniční stavby39 zbudované v dekádě 1739 až 174940 vložilo do krajiny komunikační trajektorii zcela nové kvality.41 Nově vyměřená trasa vedená z Vídně přes Stockerau (č. Štokrava), Hollabrun a Guntersdorf překročila hranice u dvora a hospody na místě dnešních Hatí a poté v rovných zalamovaných úsecích dorazila přes Chvalovice ke Znojmu. Cesta dále pokračovala ze s. Pražského předměstí Znojma na sz. k Moravským Budějovicím a dále přes Jihlavu do Prahy. Druhou nadregionální komunikací byla silnice spojující Znojmo s moravskou metropolí Brnem. Stará středověká c e s t a z e Z n o j m a d o B r n a vedla patrně ve dvou větvích, z. vedoucí ze Znojma do Hostěradic a dále směrem na Moravský Krumlov a Ivančice, a v. procházející v. od Krumlovského lesa přes Miroslav, Olbramovice a Pravlov do Brna. Výchozím bodem obou tras cesty ve znojemském prostoru byla Prostřední (Císařská) brána,42 cesta poté sešla do údolí potoka Lesky, který překonala brodem a kolem hospody43 poskytující přípřež vystoupala úvozovými cestami44 na otevřené návrší na v. straně údolí Lesky a pokračovala dále v. směrem na Dobšice, za kterými se poblíž jv. cípu lesa Purkrábka cesta větvila na výše uvedené směry (z. na Těšetice a v. na Bantice). V 2. polovině 18. století nově položená trasa císařské silnice směrem na Brno vycházela z klíčového komunikačního uzlu znojemského prostoru mezi Oblekovicemi a Starým Šaldorfem, u nichž se nacházel strategický most přes Dyji. U Starého Šaldorfu45 v bezprostředním okolí kláštera v Louce se silnice na Brno v pravém úhlu oddělila od hlavní císařské silnice z Vídně na Znojmo a Prahu, pozvolna vystoupala do Dobšic, kterými prošla a v táhlých liniích s minimem zákrut zamířila na v. do Lechovic, kde překonala tok Jevišovky, aby pokračovala dále směrem na Pohořelice. Naší krajinou ovšem procházela ještě jedna nikoli nevýznamná cesta; vůči s.–j. orientovaným hlavním spojnicím mezi Moravou a Rakouskem46 příčná v.–z. orientovaná cesta spojující Hodonín na uherských hranicích a Znojmo, jejíž trasa vedla podél vlnící se moravsko-rakouské hranice střídavě na moravské nebo rakouské straně. Tato cesta zachycená na mapě moravského markrabství Johanna Christopha Müllera dokončené roku 1716,47 která zachycuje pouze nejvýznamnější strategické komunikace procházející zemí, spojovala Hodonín, Břeclav a Mikulov. U dvora Alt Prerau na území Dolních Rakous překřížila významnou komunikaci z Vídně přes Drnholec do Brna, kde překonala záplavové pásmo Dyje u Trávního dvora a dále pokračovala v sz. směru přes Hrabětice a Šanov otevřenou krajinou vyvýšené bezvodé pláně do Suchohrdel a odtud do Znojma. Tato dálková komunikace je však již na mapách prvního vojenského mapování zakreslena jako běžná cesta neodlišitelná od pletence polních cest propojujících lidská sídla. Je tedy pravděpodobné, že její význam jako dálkové komunikace po vybudování důležitých částí státní silniční sítě v 2. třetině 18. století poklesl, tím spíše, že textová část 1. vojenského mapování konstatuje u některých míst, jimiž cesta procházela, že cesty jsou zde v jarním období vinou záplav dlouhodobě neschůdné a náročná údržba hatí, dřevěných mostů a jiných komunikačních zařízení na této cestě nebyla patrně již příliš prováděna.48 Jako poslední z významnějších cest procházejících raně novověkým okolím města Znojma uvedeme zemskou cestu vedoucí ze Znojma na j. přes Konice, Popice, Havraníky a Hnanice do nedalekého rakouského města Retzu (č. Reč).49 Tato prastará komunikace byla současně trasou nejvýznamnější p o u t n í c e s t y Znojemska k posvátnému prameni v chrámu sv. Wolfganga v Hnanicích. Těsně za hranicí se nacházelo mariánské poutní místo Heiliger Stein a další proslulá rakouská poutní místa – Mariazell, Maria Dreieichen u Hornu,50 Retz a Pulkau.51 Jako příklad méně známého poutního místa v bezprostředním okolí města Znojma lze uvést kostel Bičovaného Spasitele v Dyji se soškou Bičovaného Spasitele. Majetkově byla lokalita od středověku provázána s klášterem v Louce, který zde měl původně špitál pro nemocné příslušníky řádu.52 Přenesení zázračné kopie díla z bavorského poutního kostela ve Weisu a následné bezprostřední doložení jejího zdejšího působení spustilo bezprostřední masivní poutní hnutí. V průběhu několika desítek let zde proto musel být hned dvakrát přestavěn zdejší chrám. Jeho architektura a vnitřní fresková výzdoba 354
patří i v současnosti spolu s původním konceptem harmonické modelace zdejšího krajinného rámce mezi velmi oceňované. Současný vzhled kostela pochází z let 1769–1774 a problematika jeho vzniku byla již do velké míry recentně zpracována.53 Zajímavou, avšak dosud přehlédnutou skutečností před touto realizací, je přitom zpráva náměšťského děkana Martina Jorsche, který v roce 1764 podává stručný popis svatostánku předcházejícího dnešní stavbě: „Kostel se nachází na kopečku na okraji vesničky Dyje, má na šířku zhruba šest sáhů a na délku deset sáhů, na hlavním oltáři nad svatostánkem má vystavenou dřevěnou polychromovanou sochu bičovaného Krista o výšce jedné pídě a kolem ní na zdi presbytáře visí mnoho ex voto ze stříbra a perel, v podobě berel a holí na znamení dosažených uzdravení“.54 Další informace Martina Jorsche o tom, „… že skrze velkorysá podání mešních stipendií na odsloužení především děkovných bohoslužeb, [by] měly být bohoslužby přenášeny do dalších okolních svatostánků… a to včetně finančních prostředků na ně určených“,55 by proto možná nemusela být zcela bez významu a souvislostí s následnou poměrně rychlou realizací výstavby nového kostela v Dyji louckými premonstráty. Město Uprostřed cestní sítě se nacházelo Znojmo, velký městský urbánní prostor s centrem a periferiemi dominující okolnímu kraji. Vnitřní život znojemské aglomerace v našem období plný tenzí a rivality mezi vlivnými církevními institucemi zde sídlícími výrazně ovlivňoval také podobu krajiny Znojemska. I pouhé stavební struktury města – vertikály významných sakrálních i profánních staveb pohledově i symbolicky ovládaly horizont širé zemědělské krajiny přimykající se ze s., v. a j. k městu. Okolí města bylo velkou městskou aglomerací hospodářsky intenzivně exploatované a urbanizované a vybavené technickými a sociálními zařízeními, jako byly mlýny, hostince, vodovod, špitál u bývalého františkánského konventu s kostelem sv. Bernardina (později sv. Alžběty) na Dolním předměstí, špitál na Horním předměstí u později zaniklého kostela sv. Alžběty,56 blázinec a chorobinec; příměstskou krajinu členily trajektorie významných i lokálních cest sbíhajících se ve městě a jeho předměstích a osadách, u kterých byly vztyčovány kulturní stavby a sochařská díla, o nichž pojednáme níže. Dopad městského práva zřetelně vyzařovalo do kraje zděné p o p r a v i š t ě umístěné na vyvýšené poloze na Soudním vrchu u znojemského Horního předměstí při hlavní cestě na Prahu a výkon hrdelního práva louckého kláštera zhmotňovala v dominantní poloze na kopci Šibeníku situovaná konstrukce š i b e n i c e. Především znojemská předměstí byla ale také obětí své polohy při strategicky umístěné, významné a bohaté městské pevnosti, která byla opakovaně cílem vojenských tažení.57 Jako bájný fénix z popela opakovaně vstávala předměstská sídliště u Znojma z požárů a devastace. Vysoce urbanizované a hustě zalidněné území bylo současně opakovaně postihováno morovými epidemiemi (např. 1570–1571, 1584, 1679–1680). Městské panorama je na četných znojemských vedutách zachycováno převážně z j., odkud je možné v rámci kompoziční výstavby obrazu asi nejlépe zachytit veškeré důležité budovy města a současně za pomoci přirozené gradace přírodní scenérie zdůraznit majestátní postavení místa.58 Mezi budovami akcentovanými popisem doprovázející veduty nalézáme místní hrad či zámek, věž městské radnice,59 klášter minoritů a klarisek s kostelem Nanebevzetí P. Marie,60 klášter dominikánů s kostelem Nalezení Sv. Kříže,61 kostel sv. Michala s pozdějším klášterem jezuitů,62 farní kostel sv. Mikuláše63 nebo systém městského opevnění. K obrazu města jsou také často přidávány dvě významné předměstské lokality s vazbou na město. V dolním plánu vedut bývá obvykle situován klášter v Louce a v levé horní části Hradiště sv. Hypolita. V současném urbanisticky rozlehlém Znojmě již není zřejmý dlouhodobý historický stav, kdy zde po staletí koexistovala trojice samostatných jednotek: Nejstarší Hradiště sv. Hypolita s klášterem křížovníků s červenou hvězdou64 takřka kontinuálně navazovalo na pradávné velkomoravské sídliště, jehož představení v regionu velmi často zastupovali královský majestát.65 Dále tu byl klášter v Louce,65 obdařený ve zdejším kraji významným majetkovým vlastnictvím, přes 355
jehož pozemky vedla důležitá obchodní stezka mezi Vídní a Prahou.67 A nakonec zde byl Přemyslovský hrad, později šlechtický zámek s předhradím a královským městem Znojmem, který představoval politické, kulturní, hospodářské a duchovní centrum celého regionu.68 Naznačené hranice majetkové a mocenské správy neuzavíraly možnosti nejrůznějších přesahů a vzájemných prostupů. Jejich vzájemná provázanost a diverzita neovlivňovala jen podobu města, ale podílela se také na formování okolních sídel a krajiny v průběhu sledovaného období 16.–18. století. Společenský a náboženský rituál ve městě Znojmě a v okolní krajině dobře dokumentuje pozoruhodná zpráva zachycující významnou církevní slavnost, převezení ostatků sv. Olympia do města v roce 1634: „z Brna je přivezla významná dobrodinkyně koleje [jezuitů] Renata Marie hraběnka z Náchodu na kočáře, jenž byl zvláště k tomu vypravený; doprovázeli je rektor a další jezuité na dalších vozech. Tělo bylo nejdříve uloženo v kapli, dokud neobdrželi povolení od biskupa k pořádání veřejné slavnosti – pak ustanovili 17. 8. za svátek přenesení ostatků. Den předtím byla schránka s ostatky soukromě přenesena do kostela v Louce, kde ji vyšli vstříc premonstráti a doprovodili ji do sakristie. Následujícího dne bylo vedeno procesí v tomto pořadí: na začátku šel trubač, po kterém následoval strážný anděl města na koni, po něm 100 nádherně vystrojených jezdců pod vojenskou standartou. Pak školní mládež se svými prapory, pak trubači a hudebníci, za nimi kapucíni a františkáni, po nichž následovali jezuité v albách, 4 v dalmatikách. Za nimi klér, po kterém následovala šlechta, městská rada a celé město. Tak vyšli z města vstříc světci. Z kláštera jim vyšlo vstříc další procesí s prapory, na jeho konci nesli premonstráti nosítka, za nimi šel infulovaný opat s berlí, kterého doprovázeli probošt z Hradiště sv. Hypolita a děkan z Retzu. Tam, kde začínal pozemek města, se konalo první zastavení a tabernákl a oltář, ve kterém tělo spočívalo, byly pozdviženy. Jeden z jezuitů se ke světci krátce pomodlil. 4 jezuité se chopili nosítek a přinesli je k městské bráně, kde se konalo další zastavení [...]. Třetí zastavení bylo u kurie, hrálo se divadlo, ve kterém vystupovalo Znojmo se ctnostmi: Spravedlnost, Shovívavost, Statečnost, Bdělost, Přátelství, Veřejné blaho, Mír, Bezpečí a Věčnost. Znojmo vzdávalo světci díky za jeho příchod a za to, že se stal jeho patronem, a svěřovalo sebe a své ctnosti do jeho ochrany. Čtvrté zastavení se konalo před vstupem do koleje, kde byl zřízen Parnas se dvěma vrcholky. Na jednom z nich stál obrovský Pegas, který kopytem kopal do země, a vytryskla voda. Na druhém vrcholku Foibos s citerou a při úpatí kopce 9 Múz se svými atributy. Mezi vrcholky Parnasu se tyčila hora Olymp vysoká 50 stop, na jejímž vrcholu byl umístěn oltář s nápisem ‚Svatému mučedníku Olympiovi‘ – Apollon tady totiž slavnostně otevíral nový Parnas, totiž Olymp, novému Foibovi sv. Olympiovi … U dveří chrámu sv. Michala se ze světcova příchodu radoval Michal s mnoha anděly a zval ho, aby se v něm zastavil – tělo bylo uloženo v hlavním oltáři a pozdravili ho jednotlivé andělské chóry. Pak následovalo kázání a po něm slavnostní mše, kterou sloužil loucký opat. Následovaly zpívané nešpory. Slavnost pak pokračovala po celý oktáv za stále účasti lidu. Hraběnka z Náchoda darovala roku 1637 24 zlatých k dokončení schránky a pak nechala zhotovit slavnou sochu, pro kterou darovala dlouhou zlatou roušku.69 Uvedený popis může sloužit jako příklad komparace s dalšími dochovanými prameny o církevních slavnostech.70 Krajina božích muk Je zřejmé, že v předindustriální kulturní krajině nepropojovaly cesty pouze lidská sídliště, ale také místa kultu. Od archaického pohanství po protireformační katolictví 17. a 18. století a dále vlastně až do současnosti se člověk pokouší v různých formách zhmotnit duchovní přítomnost transcendentních sil ve svém sídle i v krajině. Cesty, jež propojují a jsou doprovázeny objekty kultu, plní funkci jakési osnovy spojující posvátné tajemno s všední činností. Vzniká tak posvátná krajina, v níž se neoddělitelně propojuje sakrální s profánním. Křesťanský ideový svět se v krajině projevil budováním a vztyčováním sakrálních monumentů a tato sakralizace naší krajiny nabyla svého vrcholu 356
Obr. 2. Raně barokní kamenná boží muka v polích mezi Šatovem a Hatěmi. Foto Karel Sklenář, 2015.
právě v barokním období, kdy od vítězství katolického centra habsburské monarchie nad protestantskými stavy v Čechách, na Moravě a v Rakousích ve 20. letech 17. století dochází v krajině k pozvolné, ale stále silnější a zhruba do poloviny 18. století trvající vlně obnovování či nového budování svatyní zasvěcených Panně Marii a heroickým postavám katolického nebe, doprovázeným při cestách a v dominantních polohách drobnými sakrálními stavbami a skulpturálními díly. Tato kulturní vrstva krajiny je v námi vybraném území mimořádně silná; dones je zde v extravilánech i současných intravilánech přítomno mnoho desítek exemplářů drobné sakrální architektury a soch různých typů z různých časových období, pokud ale budeme studovat historické prameny zobrazující zkoumanou krajinu v barokním období,71 budeme až fascinování množstvím kultovních objektů tyčících se u vstupů do obcí, na křižovatkách a na návrších. Zdaleka největší kumulaci nalezneme podél výše uvedené poutní cesty do Hnanic a dále do Dolních Rakous, řada objektů lemovala také poutní cestu ze Znojma na s. do Hlubokých Mašůvek. V širším okolí Znojma můžeme nalézt pozoruhodné příklady drobných plenérových sakrálních staveb ze starších kulturních epoch předcházejících katolicko-barokní kultuře, která definitivně ovládla naši krajinu po polovině 17. století. V kontextu naší země výjimečný výskyt náročných představitelů pozdně gotické drobné sakrální architektury na Znojemsku, který náleží do širšího okruhu této tvorby s epicentrem v dolnorakouském Podunají, byl v nedávné době opakovaně odborně popsán a hodnocen,72 proto se omezíme pouze na konstatování, že dva z nejkvalitnějších dochovaných exemplářů pozdně gotických božích muk na území našeho státu se nachází v intravilánu Sedlešovic u Znojma a v rajském dvoře bývalého minoritského kláštera ve Znojmě (přenesen z Lechovic) a že zdaleka nejnáročnější nedochovaný monumentální pozdně gotický sloup stával u znojemské Horní brány.73 V okolí Znojma ovšem také najdeme z hlediska výskytu a typologie drobné sakrální architektury na Moravě pozoruhodný soubor kamenných božích muk renesančního typu příslušející časově do 20. a 30. let 17. století, kterému se v okolí Retzu dochovala skupina tří předchůdců datovaných do 80. a 90 let 16. století (1588, 1589 a 1595) a také jeden soudobý ekvivalent.74 Vesměs se jedná o vysoká štíhlá 357
pilířová boží muka s dříkem se zkosenými hranami přecházejícími sférickými splávky v kubickou hlavici nesoucí vysokou kaplici nahoře a dole sevřenou výrazně vyloženými profilovanými římsami, jejíž stěny jsou prolomeny pravoúhlými vpadlinami nesoucími reliéfy a sekané nápisy ve fraktuře. Střechu tvoří vysoký komolý jehlan ukončený kamenným křížem s liliovým zakončením břeven. Tři nejstarší rakouští představitelé typu jsou poněkud robustnější a mají kaplice bohatěji zdobené reliéfy (s náměty Ukřižování, Mandylionu, nástrojů Kristova mučení atd.). Nejnáročnější a poněkud odlišně ztvárněný exemplář ale nalezneme v Popicích u Znojma: hranolový dřík vyvýšený dvěma stupni základny nese na bohatě profilované římsové hlavici mohutnou kaplici členěnou prázdnými vpadlinami orámovanými kvalitně provedenými reliéfními pásy vejcovce a perlovce. Kaplice je završena stříškou tvaru vysokého konkávně projmutého komolého jehlanu, ze kterého vyrůstá kamenný liliový kříž nesoucí reliéf trnové koruny a litery IHS. Existence relativně početné skupiny sakrálních objektů z reformačního období či z doby krátce po potlačení vzpoury protestantských stavů, tedy v době, kdy katolická strana rozhodně neměla situaci zkonsolidovanou a početné vrstvy obyvatelstva stále vyznávaly evangelickou víru, by mohla potvrzovat, že v okolí Znojma bylo katolictví trvale živé, anebo že mladé potridentské katolictví zde zapustilo kořeny mnohem dříve než jinde v okolí, a to nepochybně působením konventu v Louce obnoveného energickou osobností opata Šebestiána Freytaga z Čepirohu. Ke skutečnému ovládnutí krajiny Znojemska barokní katolickou spiritualitou pak dochází až od 60. let 17. století prostřednictvím početné skupiny raně barokních kamenných pilířových a sloupových božích muk tradičně označovaných jako „loucký“ typ,75 který hojně nacházíme na Znojemsku, ale také v přiléhajícím Dolním Rakousku, zejména kolem Retzu a Laa. Štíhlé pilíře (později sporadicky také sloupy s entazí) vynášejí hranolové kaplice sevřené vyloženými profilovanými římsami; kaplice jsou obvykle na všech stranách prolomené orámovanými mělkými půlkruhově zaklenutými nikami (často s konchami), v nichž se nacházejí bohaté figurální reliéfy (nejčastěji scény Ukřižování, Bolestného Krista, sv. Antonína Paduánského, sv. Šebestiána, sv. Rozálie, Archanděla Michaela srážejícího padlého anděla atd.). Dříky bývají někdy zdobené vpadlinami,
Obr. 3. Veduta města Znojma a přilehlé krajiny z roku 1679. MZA Brno: soupis vedut, sign. II/1, č. 1351. Foto Karel Sklenář, 2015.
358
reliéfními rozetami či akantovými ornamenty, některé pak stále udržují starou, ještě pozdně gotickou formu zkosených hran dříků ukončených přeťatými splávky. Kamenné stříšky bývají podoby kvadrátku, čtyřhranného výrazně konvexně vydulého tvaru přecházejícího konkávním zúžením v reliéfně zdobený kamenný kříž s trojlaločným ukončením břeven (variantou je konvexně tvarovaný komolý jehlan rovněž ukončený kamenným křížem). Výše popsaných krásných exemplářů raně barokních božích muk najdeme zejména kolem Šatova, Hnanic, Havraníků či Popic mnoho; nesou obvykle sekaný nápis se jménem donátora a letopočtem, který nám umožňuje tato půvabná díla zušlechťující krajinu Znojemska datovat do období od 60. let 17. století do 30. let 18. století. V našem území nenesou barokní pilíře a sloupy pouze kaplice božích muk, ale často také sochy, ty jsou však na rozdíl od božích muk umístěné obvykle v intravilánech či na okrajích zástavby; vysoké sloupy s antikizujícími hlavicemi vynáší k nebesům figury nejčastěji s mariánským námětem, zpodobením Nejsvětější Trojice nebo také sv. Šebestiána. Sousoší Piety spočívá naproti tomu na nižších robustních architektonicky ztvárněných soklech, stejně jako četné sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriána, sv. Antonína Paduánského či sv. Josefa. Z okolí Suchohrdel a Dobšic se dochoval soubor velice kvalitních vrcholně barokních skulptur z doby před polovinou 18. století, nacházející se dnes zčásti v areálu bývalého minoritského kláštera ve Znojmě.76 Od poloviny 18. století pak krajinu vinohradů a polí v okolí Znojma zcela ovládne poklona, která se v 2. polovině 18. století na v prvních desetiletích věku následujícího stane naprosto dominantním typem pozdně barokní a klasicistní drobné sakrální architektury a spolu s kamenným krucifixem zcela vytlačí starší typy drobného plenérového kultovního objektu.77 Poklonu – drobnou výklenkovou kapli, s více či méně architektonicky náročně ztvárněným průčelím, zde nalezneme v bezpočtu variant v téměř všech možných terénních situacích. Jako poslední v tomto exkurzu krajinných sakrální děl v území jižně a východně od Znojma zmíníme pozdně barokní či klasicistní kamenný krucifix. Mohutný kamenný kříž nesoucí skulpturu ukřižovaného Krista a doplněný často sochou či reliéfem Panny Marie je posledním typem krajinného sakrálního díla předindustriálního věku, které uzavřelo pestrou a četnou skupinu pozdně středověké a raně novověké drobné sakrální architektury vybrané části Znojemska. Jako příklad můžeme uvést monumentální kříž ze Šatova s architektonicky náročně utvářeným soklem s luisézním ornamentem a s reliéfní scénou duší v plamenech očistce vztahující své ruce k Ježíši na kříži a k Panně Marii stojící u jeho nohou. Pro tento příspěvek byla vybrána za stěžejní téma analýza působení urbánního organismu velkého královského města na vybraný rámec blízké okolní krajiny. Uvedený text je pouze výsekem širokého spektra získaných informací na poli archivního bádání, terénních a archeologických průzkumů krajiny ve spojení s komparací zachovaného přírodního rámce. Právě u recepce přírodního rámce vyvstal při tomto zhodnocení zásadní rozdíl mezi historickým vnímáním zkoumané problematiky v 16. až 18. století a vnímáním následnými generacemi, přičemž tato cézura se jeví natolik zásadní, že do velké míry zastřela starší, námi zkoumanou tvářnost krajiny a její modelaci člověkem. Lze konstatovat, že dopad existence městské aglomerace na krajinu byl mnohočetný, kulturní krajina byla z důvodů hospodářské exploatace, strategických potřeb i ideových motivů upravována. Studované území v 17. a 18. století vidíme jako výrazně urbanizovanou krajinu rozkládající se kolem svého dominantního centra, města Znojma a předměstských klášterů, krajinu prostoupenou a dělenou množstvím cest od komunikací nejvyššího řádu až po lokální pěšiny vedoucí do polí a vinohradů, krajinu posetou množstvím kultovních staveb a děl. V území je výrazně přítomna kulturní vrstva související se sakralizací krajiny mající počátek již ve středověku. Fenomén sakralizace krajiny spojený zejména s poutním hnutím dosáhl vrcholu intenzity a reprezentativnosti v období 17.–18. století, poté se postupně vulgarizoval a odezníval ve vazbě na změnu vnímání krajiny a přírody společenskými elitami přijímajícími v rostoucí míře ideje 359
osvícenství a romantismu. Množství drobných kultovních objektů však zůstalo nadále v krajině přítomno a stalo se fyzickou připomínkou zaniklé krajinné tváře raně novověkého Znojemska.
Poznámky 1
Projekt NAKI, program aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity, je zpracováván v letech 2013–2016 ve výše uvedeném tématickém zadání „Identifikace a interpretace vzniku, podoby a proměny barokní kulturní krajiny jihomoravského pohraničí“ pod identifikačním kódem DF13P01OVV019. Hlavní řešitel projektu je NPÚ, ÚOP v Brně, dalšími partnery jsou ESF MU v Brně a FA VUT v Brně. V tomto příspěvku dále spolupracovali: Eva Staňková, Klára Báčová, Helena Lenomarová, Petr Kubín, Lenka Češková, Karel Sklenář. 2 Vymezené území studované krajiny v. Znojemska tvoří katastry těchto obcí: Dobšice u Znojma, Dyje, Havraníky, Hnanice, Konice u Znojma, Kuchařovice, Nový Šaldorf, Oblekovice, Popice u Znojma, Přímětice, Sedlešovice, Suchohrdly u Znojma, Šatov, Znojmo-Hradiště, Znojmo-Louka, Znojmo-město. 3 Projekt se zabývá hlubším studiem a poznáním vývoje historické kulturní krajiny, vzájemnými aspekty vývoje, složením přírodního a kompozičního rámce krajiny a dokumentací hodnotných dochovaných krajinných prvků a historické mobiliární výbavy v krajině. V intencích základního a aplikovaného výzkumu je rekonstruována podoba a proměna vymezené kulturní krajiny od období pozdní renesance a baroka, která výrazně přetvořila význam a vzhled krajinného rámce novověké společnosti až do období 1. poloviny 20. století. Pro zkoumání byly vybrány pohraniční území Mikulovska (2013), Jaroslavicka (2014) a v. Znojemska (2015). 4 Obdobně v území prochází biogeografická hranice panonské podprovincie a podprovincie hercynské. Z. a s. směrem od této linie typické teplomilné panonské druhy vyznívají, až postupně převáží druhy hercynské. Culek, M.: Biogeografické členění České republiky. Praha 1996. 5 Demek, J.–Mackovčin, P. a kol.: Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Brno 2006. 6 Naši krajinnou scenérii výstižně charakterizuje text prvního vojenského mapování, popis okolí obce Popice (ve volném překladu): „Tato ves leží mezi vinicemi pod úbočím vysokého kopce, který se táhne při řece Dyji od Kraví hory, dále podél řeky až k rakouským hranicím, ukazuje vsi a roviny při Vrbovci a dominuje společné krajině až po Lechovice a Mikulov.“ In: Rakouský státní archiv ve Vídni (dále RSAV) – „Österreichisches Staatsarchiv Wien, Abt. Kriegsarchiv: B IXa 155, Conscription des
360
Markgraffthum Mährens, Vierter Theil, fol. 562–563. Zde zastoupena stabilně vládnoucími rody Lichtenštejnů a Ditrichštejnů. 8 Toto privilegium Šatovu udělil v roce 1497 král Vladislav II. Jagelonský. Viz Hosák, L.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Ostrava 1967, s. 109. 9 Svatý kámen (Heiliger Stein) umístěný v blízkosti pramenů Daníže (Danischbach) je posvátným místem již od starověku, významným prehistorickým sídlištěm a pohanským obětištěm. Traduje se, že od modloslužby ho očistil biskup sv. Wolfgang výstavbou malého kostelíka v blízkých Hnanicích. Nejpozději od raného novověku začal být kámen považován za zázračný i v rámci křesťanské víry. Dešťová voda, která se v miskách kamene zachytila, léčila nemocné, jak dokládá i zápis ve farní kronice z roku 1647 o uzdravené měšťance z Retzbachu. Z její vděčnosti byla u kamene postavena roku 1655 mariánská kaple, roku 1680 vyhloubena studna. Velký počet poutníků navštěvující toto místo poté podnítil i duchovní z Retzbachu a mezi léty 1750–1755 byl postaven velký mariánský kostel na Svatém kameni. Ovšem již za reforem Josefa II. roku 1785 byl tento nově postavený kostel zbořen. Místo bylo ale uctíváno i nadále, náhradou za kostel začala poutníkům sloužit původní kaple se studnou a barokní sochou Panny Marie. Věřící na obou stranách hranice se zde dodnes pravidelně scházejí na svátek sv. Jana Křtitele. V současnosti jsou základy poutního kostela „Am Stein“ odkryty a v místě je zbudována okrouhlá rampa jako turistická vyhlídka do okolní krajiny. 10 Zgeoreferencované a zčásti zdeformované mapy 1. vojenského mapování pro celou habsburskou monarchii jsou zpřístupněny na internetovém portále: http://mapire.eu/de/map/collection/ firstsurvey – staženo 14. 9. 2015 v sekci Morava se nachází studované území na listech 109, 110, 118. Popis mapy in: RSAV (cit. v pozn. 6), fol. 544–692. 11 Vedle prostého výčtu hospodářských dvorů a církevních staveb včetně těch drobných ve volné krajině, zaznamenává detaily o propojení obcí cestami, vzdálenosti mezi nimi převedené na časový úsek pěší chůze, detaily o schůdnosti cest vinicemi a úvozy za deště i sucha. Zajímavé jsou informace o vlastnostech toku Dyje (umístění jezů, náhonů, mlýnů, brodů a mostů nebo hloubka vody). Pozornost je věnována krajinným dominantám, zejména 7
takovým, které dávaly přehled o širokém okolí a dalo se z nich velet vojskům. Připojeny jsou rovněž detaily o okolí toků a obcí, jmenovány jsou rybníky, vinice, lesy, bažantnice, ovčíny, aleje aj. In: RSAV (cit. v pozn. 6), fol. 544–692. 12 Vávra, M.: Dějiny pěstování vinné révy, meruněk a broskví. In: Komora meruněk, broskví a hroznů. Brno 1963, s. 33. 13 Tamtéž. 14 Pohromu pro vinice v celé Evropě znamenala mšička révokaz na přelomu 19. a 20. století. Tato mšice parazitující na kořenech révy vinné se poprvé objevila ve Francii, kam byla kolem roku 1860 zavlečena z Ameriky. Na Moravě byla poprvé zaznamenána v roce 1890 v Šatově. Kraus, V.–Foffová, V.–Vurm, B. a kol.: Nová encyklopedie českého a moravského vína. Praha 2005, s. 20, 107. 15 MZA Brno: fond E 44 Křížovníci Hradiště, kart. 5, inv. č. 147, sign. I D 3/5. K majetku jednoho ze souboru devíti mlýnů na Dyji (mlýn s pěti koly v hodnotě 3 000 zl., jehož majitelem byl do roku 1751 Antonín Teuffel) patřila v polovině 18. století zahrada u města (Znojma), půda, 13 čtvrtí vinohradů a sklep s vínem v Šatově, půda a 10 čtvrtí vinohradu a sklep s vínem v Havraníkách. Celková hodnota mlýnského hospodářství byla oceněna v roce 1758 na 4 605 zl. 16 SOkA Znojmo: fond Hn/II, NAD 183 Místní národní výbor Hnanice, inv. č. 56 kronika obce Hnanice (1945–1951), sign. K-II 834, s. 3–4. Pramen udává, že k roku 1904 stojí v údolí šest mlýnů, z toho čtyři patří k Hnanicím a dva k obci Havraníky. 17 Dnes jsou svahy této části studovaného území zarostlé souvislými porosty dřevin a jsou součástí Národního parku Podyjí, který se rozprostírá mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem. 18 Viz pozn. 10. 19 Silnou pastevní zátěž v krajině Podyjí dokládají v sondách sedimentů vysoké početní stavy drobného plže Xerolenta obvia. Ložek, V.: Národní park Podyjí ve světle vývoje v postglaciálu. In: Thayensia. Znojmo 2001. Roč. 4. Znojmo 2001, s. 247–251. 20 Ložek, V.–Vašátko, J.: Měkkýši Národního parku Podyjí. Praha 1996, s. 67. 21 Typickými druhy jsou kromě vřesu obecného (Calluna vulgaris) i křivatec český pravý (Gagea bohemica subsp. bohemica), vstavač kukačka (Orchis morio), černýš rolní (Melampyrum arvense) či perialpínský druh dvojštítek hladkoplodý proměnlivý (Biscutella laevigata subsp. varia) a průvodce pastvin jalovec obecný (Juniperus communis). Poměrně hojně jsou zastoupeny panonské druhy, které na Znojemsku často mají z. hranici svého výskytu, je to např. čilimník poléhavý (Cytisus procumbens), kosatec nízký (Iris pumila), lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia), koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) a lomikámen cibulkatý (Saxifraga bulbifera). Z dalších druhů se objevují psamofyty (rostliny vázané na písek), které tady netypicky
rostou na rozpadu hornin Českého masivu. Je to smil písečný (Helichrisum arenarium) nebo paličkovec šedavý (Coryneforus canescens). 22 Na takových místech jsou dodnes dochována hodnotná stepní a vřesovištní společenstva a požívají zákonné ochrany. Jsou to např. Přírodní památky Načeratický kopec, Vraní vrch, Kamenná hora u Derflic, Střebovský kopec, Pustý kopec u Konic nebo Skalky. 23 MZA Brno: fond E 57 Premonstráti Louka, inv. č. 248, sign. H 110. Archivní zpráva ze dne 6. ledna 1487. Loucký klášter prodává vlastní štěpnici, která patřila ke svobodnému dvoru v Bohumilicích, Oldřichovi Raydelovi, jeho ženě a jejich dvěma šlechticům za 52 kop grošů a za roční plat půl kopy grošů. 24 Pěstovaly se domácí teplomilné autochtonní druhy ovocných dřevin, ale i cizokrajné (introdukované) druhy – kromě vinné révy také meruňky, broskvoně, mandloně a ořešáky vlašské, z méně známých fíky, mišpule nebo kdouloně. 25 ČGS (2014): Geologická mapa 1 : 50 000 (online). – http://mapy.geology.cz/geocr_50/ – staženo 23. 8. 2015. 26 Bohaté hospodářské dvory v obcích kolem Znojma byly zjevně častým předmětem obchodu, jak dokládají i archivní zprávy. MZA Brno: fond E 57 Premonstráti Louka, kart. 22, inv. č. 823, sign. H 215 (18. 3. 1690). Jan Ludvík z Oedtu prodává se souhlasem pozemkové vrchnosti louckého opata Řehoře Kleina klášteru klarisek ve Znojmě svobodný dvůr v Suchohrdlech za 5 000 zl. Tamtéž: kart. 23, inv. č. 824, sign. H 216 (24. 5. 1698). Klášter Louka kupuje od Evy Kateřiny Vabkové z Mezeříče, roz. z Oedtu, purkrechtní dvůr v Suchohrdlech za 3 300 zl. Zajímavý je též osud svobodného dvora v Suchohrdlech, darovaného v roce 1651 louckým opatem Benediktem Lacheniusem jeho služebníkovi Eliáši Schüttenhoferovi, jenž byl po smrti jeho předchůdce dlouho pustý. Tamtéž: kart. 19, inv. č. 743, sign. H 132a (6. 3. 1651). V roce 1675 patřily k tomuto dvoru kromě budov dvora také lisovna a mlýn, dále polnosti, vinohrady, zahrady, dobytek různého typu v celkové hodnotě 1 226 zl. Tamtéž: kart. 23, inv. č. 826, sign. H 218 (1675). Ze stejného roku 1675 pochází inventář schüttenhoferovského dvora. Kromě zemědělské půdy šlo o pastviny, zahrady s bylinkami, vinice; z dobytka 2 koně, 2 krávy, 3 telata, 1 býk, 3 prasata, 66 starých ovcí, 50 jehňat, 4 husy, 15 slepic, dále zařízení dvora, různé druhy zrní, v celkové hodnotě 1 222 zl. Tamtéž: kart. 38, inv. č. 1185, sign. N 10 (1675). 27 Les byl rozdělen na dvě části tokem Únanovky s kaskádou šesti rybníků a loukami. Rybníkářství ale ve studovaném území nebylo příliš rozšířené. Dva rybníky najdeme ještě na Dobšickém potoce v údolí u obcí Přímětice a Kuchařovice. 28 Nejednalo se o les v dnešním slova smyslu, byly to tzv. výmladkové lesy nebo „řídkolesy“, ve kterých se hospodařilo po staletí výmladko-
361
vým způsobem. Výmladkový les se obnovuje po vykácení porostu z pařezu, proto je někdy označován jako pařezina. Doba obmýtí, tedy plánovaný věk, kdy dojde k obnově porostu, býval okolo 10 let (ideální průměr kmenů na topení). Tyto porosty byly také využívány pro sběr klestí, hrabání listí, pro pastvu dobytka a zřejmě i pro získávání kůry na výrobu třísla. Neexistovala tak ostrá hranice mezi lesem a pastvinou, která na takové porosty často navazovala. 29 Mohly to být např. hlavaté vrby, jejichž dožívající torza jsou dodnes vzácně vidět na jv. okraji Znojma v okolí řeky Dyje. Jejich větve byly využívány jako materiál pro výrobu košíků nebo palivo. 30 Může jít o dobové záměrně estetizující krajinářské úpravy i místa chovu vysoké zvěře (zpravidla daňků či jelenů). 31 In: RSAV (cit. v pozn. 6), fol. 545–568. Vybrané části textu ve volném překladu: „Tok Dyje je od jezu u louckého kláštera až po krytý dřevěný most u Nesachleb široký, hluboký a má vysoké břehy. Podél nesachlebské bažantnice jsou ale břehy mělké a porostlé křovím. Jezy u louckého kláštera, Sedlešovic a pod Oblekovicemi napájí široké mlýnské náhony s vysokými zarostlými břehy, na nichž leží čtyři mlýny, přičemž z jezu u Bohumilic se odděluje zvlášť náhon pro bohumilický a zvlášť pro nesachlebský mlýn. Náhony pro šaldorfský a loucký mlýn napájí samostatné jezy. Důležitý most nad Dyjí a brod či přejezd přes tok řeky leží u Dobšic. Samostatný brod či přejezd mají také mlýny loucký, šaldorfský a bohumilický. U nesachlebského mlýna je nad řekou krytý dřevěný most, samostatný brod či průjezd do mlýna zde ale není, a musí se jezdit přes bohumilický“. 32 Viz pozn. 10. Dobový popis k obci Dyji, fol. 567–568. 33 Přímo v obcích Šatov, Dyjákovičky a Vrbovec a v jejich těsném okolí se po staletí udržovaly lokality výskytu slanomilných rostlin v místech přepásaných husami a dalšími hospodářskými zvířaty tak, jak to známe z jižněji položených oblastí Panonie. Slaniska se tady udržela až do začátku 20. století, kdy si jich povšimli badatelé. Následně byla většina těchto biotopů meliorována a zničena. V tomto případě však funguje paměť krajiny, kdy se ve vlhkých letech tato pozoruhodná místa ukazují v podobě polních mokřadů s řadou vzácných ohrožených a chráněných druhů obnovujících se i po desítkách let z půdní semenné banky. Němec, R.–Dřevojan, P.–Šumberová, K.: Polní mokřady Znojemska jako refugium významných a vzácných druhů cévnatých rostlin. In: Thayensia. Znojmo 2014. Roč. 11. Znojmo 2014, s. 3–76. 34 Můžeme se domnívat, že to byly ořešáky, které jsou na okrajích vinic dodnes přítomny v sousedním Rakousku. Mohly sloužit k orientaci ve vinicích a také poskytovaly stín. 35 Mezi vsi zaniklé v průběhu 16. století počítá V. Nekuda Myslovice, resp. Myslíkovice, které
362
jsou naposledy uváděny v lánském rejstříku. Viz Nekuda, V.: Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno 1961, s. 104. Jejich poloha není blíže známa, L. Hosák ves nezmiňuje vůbec. Viz Hosák, L.: Historický místopis (cit. v pozn. 8). Druhou zaniklou vsí je Neuänger (u L. Hosáka psáno Neuäugen, s. 138), jejímž zakladatelem bylo město Znojmo v roce 1584. Ta se nacházela u Sedlešovic, které samy jsou dnes částí Nového Šaldorfu. Viz Nekuda, V.: Zaniklé osady (cit. výše), s. 134; Hosák, L.: Historický místopis (cit. v pozn. 8), s. 138. Dále v pramenech již obec zmíněna není. Je tedy otázkou, zdali spíše nesplynula s Novým Šaldorfem, příp. samotným Znojmem. 36 Kacetl, J.: Znojmo jako nejsilnější středověká hraniční pevnost jihu Moravy. In: Mikulovská sympozia. Hranice na jižní Moravě a její obrana od doby římské. XXX. MS 2008. Sborník z konference, konané ve dnech 22.–23. října 2008. Mikulov 2008, s. 165–184. 37 Homola, A. a kol.: Cesty k raně novověké kulturní krajině. II. Jaroslavicko – průběžné výsledky průzkumu. In: Vlastivědný věstník moravský. Roč. LXVI/4. Brno 2014, s. 351–366. Též: Markel, M.: Dějiny Jaroslavic. Kyjov 2006. 38 Bezemek, E.–Ecker, F.–Kacetl, J.: Die Prager Straße. Schleinbach 2013. 39 Kvalitní umělá silnice dobově nazývaná francouzským termínem pro silnici chaussée; jednalo se o náročnou silniční komunikaci s tvrdým povrchem budovanou v případě potřeby na náspech. 40 Vlk, F.: Dopravní spojení a pošta na císařské silnici Vídeň – Praha. In: Ročenka státního okresního archivu ve Znojmě 1999. Znojmo 2000, s. 74, 76. 41 Na základě patentu císaře Karla VI. z 27. února 1737. První hlavní silnice v habsburské monarchii spojující Vídeň se slezskou Vratislaví trasou přes Drasenhofen, Mikulov, Brno, Olomouc a Krnov byla budována ovšem již od roku 1727 především působením jednoho z nejvlivnějších mužů impéria, Karla Maxmiliána, knížete z Ditrichštejna, majitele mikulovského panství. Viz Czajkowski, P.–Homola, A.–Rigasová, M.: Cesty k raně novověké kulturní krajině. I. Mikulovsko – průběžné výsledky průzkumu. In: Vlastivědný věstník moravský. Roč. LXV/4. Brno 2013, s. 373–383. 42 Vermouzek R. lokalizuje východisko těchto strategických a obchodních tras do starobylého předlokačního urbánního prostoru znojemského Horního náměstí a jako místo, kde cesta na Brno prošla znojemským opevněním, uvádí v tomto směru k Hornímu náměstí nejbližší Prostřední bránu. Viz Vermouzek, R.: Znojemská cesta. In: Jižní Morava. Roč. 24. Sv. 27. Brno 1988, s. 117; Týž: Znojemská cesta, západní větev. In: Jižní Morava. Roč. 26. Sv. 29. Brno 1990, s. 21. 43 Starobylý zájezdní hostinec nazývaný po bitvě u Znojma roku 1809 U Napolenova dubu upadal
již od zřízení císařské silnice na Brno v 2. polovině 18. století, vzhledem k odklonu trasy hlavní komunikace spojující Znojmo s Brnem jv. směrem; starší název objektu R. Vermouzek nezjistil, byť u hostince předpokládá středověké stáří. Viz Vermouzek, R.: Znojemská cesta (cit. v pozn. 42), s. 117; Týž: Znojemská cesta, západní větev (cit. v pozn. 42), s. 21. 44 Na mapě prvního vojenského mapování jsou zachyceny tři hluboké úvozy. Textová část prvního mapování kvalitu této komunikace hodnotí dosti nízce: „Cesta do Znojma přes hluboký dlouhý úvoz je často od dešťů poškozená a v zimě kvůli sněhu nesjízdná. Další cesta vede při vinicích k ‚Vogelstangen‘, odděluje se z ní špatná kamenitá cesta úvozem, rovněž do Znojma.“ Jako „Vogelstangen“ byla na mapě pojmenována předměstská zástavba sz. od Znojma. Archivní pramen viz pozn. 10. 45 Tato osada byla na mapách prvního vojenského mapování zachycena v těsné blízkosti řeky Dyje jv. od kláštera Louka. Tento stav byl zachycen ještě na plánu Starého Šaldorfu. Viz Richter, V. – Samek, B.–Stehlík, M.: Znojmo. Praha 1966, s. 72. Po katastrofické povodni v roce 1799 byla osada zcela zničena, jak je ikonograficky dobře ztvárněno na střeleckém terči Václava Krebšinského z roku 1826 (více na: http://www.znojmuz.cz/digitalizace/obrazy/ detail.php?photo=O_1077&filtrObdobi=&filtrJmeno=Kreb%C5%A1insk%C3%BD%20 V.&start=8 – staženo 14. 9. 2015) a posléze přesunuta s. směrem o 1 km blíže ke Znojmu, na křižovatku Vídeňské ulice a její brněnské odbočky, jak jej např. vidíme na indikačních skicách Stabilního katastru z roku 1824. Viz: http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php#show:MOR084418240 – staženo 15. 9. 2015. 46 Strategické a obchodní komunikace z Vídně přes Znojmo do Prahy, z Vídně přes Drnholec do Brna a z Vídně přes Mikulov do Olomouce a později také do Brna. Viz Czajkowski, P.–Homola, A.–Rigasová, M.: Cesty… (cit. v pozn. 41), s. 373–383. 47 Tabula generalis marchionatus Moraviae in sex circulos divisae quos mandato caesareo accurate emensus hac mappa delineatos exhibet Ioh. Christoph Müller S.C.M. capitane[us]. Mědirytina, 1716, grafické měřítko [cca 1:180 000], 974×1 374 mm. Mapový obsah ryl brněnský rytec Johann Christoph Leidig. In: Moravská zemská knihovna v Brně. Mollova mapová sbírka. http://mapy.mzk.cz/mollova-sbirka/ ceske-zeme/. staženo 10. 9. 2015. 48 Uvedené se týká zejména situace mezi Alt Prerau, Trávním Dvorem u Hrabětic a Hrušovany nad Jevišovkou, kde výše zmíněná dálková cesta vstupovala přes inundační území Dyje na moravské území. Viz Homola, A. a kol.: Cesty… (cit. v pozn. 37), s. 351–366. 49 I tuto cestu textová část 1. vojenského mapování nehodnotí příliš příznivě: „Tak řečená Kraví hora se rozprostírá až k řece Dyji, návrší domi-
nuje celé údolní krajině a okolí, Hradišti, městu Znojmu a klášteru Louka. Odtud jde cesta přes Kraví horu úvozem do Znojma, která je stěží sjízdná s prázdnými vozy.“ Viz pozn. 10. 50 V této souvislosti nemůžeme nezmínit také poutní cestu k Panně Marii de Foy do Hlubokých Mašůvek. 51 Kacetl. J.: Poutní cesta Znojmo – Maria Dreieichen: Průvodce pro pěší a cyklisty. Znojmo 2010. 52 Na rozsah a význam programově budované klášterní sítě rezidencí a poutních míst upozornil Jiří Kroupa. K zmiňovaným rezidencím v Lechovicích, Tasovicích, Loděnicích, Kravsku, Litohoři a Dyji je nutno přidat ještě rezidenci v Šatově. Viz Kroupa, J.: Dyje v rezidenční síti kláštera premonstrátů v Louce. In: Kostel Bičovaného Spasitele v Dyji. Brno 2005, s. 33–47. 53 K lokalitě srov. především: Wörgötter, Z.–Kroupa, J.: Kostel Bičovaného Spasitele v Dyji. Brno 2005. Především příspěvky Miloše Stehlíka a Jiřího Kroupy; dále: Hodeček, D.: Historie kostela sv. Jana Nepomuckého v Dyji. In: Jižní Morava. Roč. 42. Sv. 45. Brno 2006, s. 91–116. V obou publikacích se nacházejí četné odkazy na starší obsáhlou literaturu. 54 ZA Olomouc: fond Arcibiskupství olomoucké (1144–1961), kart. 306, inv. č. 1323, sign. Ba 168 (Dyje 1764). 55 Tamtéž. Působili zde pouze dva řeholníci a každým dnem prý přibývala stipendia pro 40, 50 či až 60 mší. 56 Pechníková, M: Antropologická analýza kosterních pozůstatků ze Znojma – nám. Svobody. In: Diplomová práce. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta. Brno 2008. 57 I pokud zmíníme jen nejdůležitější válečné kampaně u Znojma, jedná se o impozantní výčet: devastující husitské tažení na Znojmo roku 1425, opakovaná koncentrace vojsk u města směřujících na turecké bojiště v 16. století, dvojí neúspěšné obléhání Znojma císařskou armádou roku 1619, švédské dobytí města roku 1645, pruské obsazení města roku 1742, opakované průchody vojsk během napoleonských válek kulminující bitvou u Znojma roku 1809. 58 Srov. pohledy na město Znojmo autorů: Wolfgang Fröhlich 1523, Jan Willenberg 1523, Václav Hollar 1636, Friedrich Bernhard Werner okolo 1750. Viz Kozák, J.–Mžyková, M.: F. B. Wernera ikonografická inventarizace Čech, Moravy a moravského Slezska. In: Umění. Roč. XXXV, č. 4. Praha 1987, s. 294–298. 59 K architektuře znojemské radnice viz Líbal, D.: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948, s. 273. 60 K oběma klášterům nejuceleněji: Benešovská, K.–Foltýn, D.: Znojmo: Klášter minoritů a klarisek. In: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 771–778. 61 Ke klášteru s kostelem nejlépe: Sviták, Z.–Kroupa, J.: Znojmo: Konvent dominikánů s kostelem sv. Kříže, v současnosti rovněž konvent
363
klausurových dominikánek. In: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 778–783. 62 K výstavbě a fungování znojemské koleje jezuitů viz Nevímová, P.–Elbel, M.: Znojmo: Bývalá kolej jesuitů s kostelem sv. Michala, se seminářem sv. Michala a gymnáziem. In: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 785–788; Toufarová, D.: kostel sv. Michala v počátcích jezuitského působení ve Znojmě. In: Historický a vlastivědný sborník Znojemska a Moravskokrumlovska. Sv. 27. Znojmo 2012, s. 7–32; Táž: Výstavba jezuitské koleje v 17. století ve Znojmě. Tamtéž. Sv. 33. Znojmo 2011, s. 7–32. 63 Dějiny kostela souhrnně: Šturc, L.: Chrám sv. Mikuláše ve Znojmě. Brno 2008. 64 Foltýn, D.–Rudolf, V.–Klíma, B.–Kroupa, J.: Znojmo – Hradiště: Proboštství křížovníků s červenou hvězdou s kostelem sv. Hypolita a filiální dům milosrdných sester sv. Karla Boromejského s domácí kaplí. In: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 791–795. 65 Souhrnně nejnověji: Kacetl, J.: Kronika Hradiště u Znojma. Znojmo 2011; Klíma, B.: Hradiště sv. Hypolita – velkomoravský Znojem. In: Znojmo od středověku po moderní dobu. Brno 2012, s. 19–37. 66 Něm. Closter Bruck; k historii kláštera souhrnně: Kroupa, P.: Premonstrátský klášter v Louce: dějiny, umělecká výzdoba, ikonologie. Znojmo 1997; Borovský, T.–Kroupa, J.–Kroupa, P.: Znojmo – Louka: Bývalá kanonie premonstrátů s kostelem sv. Václava. In: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 795–804. 67 Podle popisného doprovodu 1. vojenského mapování leží klášter u řeky Dyje na skále, vedle níž teče řeka Dyje. Z kláštera vede dobrá sjízdná cesta do Znojma, druhá cesta vede při malé vodě do Sedlešovic, třetí do císařské cesty a pod most do Dobšic, čtvrtá vede od kostela sv. Barbory rovněž do Dobšic; pěší cesta vede jedna do Sedlešovic, druhá do Znojma a třetí do Šaldorfu. In: RSAV (cit. v pozn. 6). Ke spojení mezi Vídní a Prahou viz Vlk, F.: Dopravní spojení a pošta na císařské silnici Vídeň – Praha. In: Historický a vlastivědný sborník Znojemska a Moravskokrumlovska.
364
Sv. 31. Znojmo 1999, s. 72–83. Též viz pozn. 40. 68 Urbanistická situace Znojma je patrně nejlépe ztvárněna na vedutě Dismase Josepha Ignatze Hoffera okolo roku 1730. In: AM Brna Fond U21: Sbírka rukopisů knihovny Mistrovského. 69 MZA Brno: fond E 33 Jezuité Znojmo, kart. 30, rkp. č. 6, fol. 28–30 (Jan Miller, výtah z Historie české jezuitské provincie o dějinách znojemské koleje, pořízený 1723 s doplňky do 1772). 70 Např. mědirytinu J. G. Holzenbergera podle předlohy Václava Gutweina odborně rozebral: Šturc, L.: Barokní mariánská slavnost ve Znojmě roku 1726. In: Historický a vlastivědný sborník Znojemska a Moravskokrumlovska. Sv. 13. Znojmo 1999, s. 37–41. 71 Viz pozn. 10, dále veduty města Znojma a louckého kláštera. 72 Vácha, Z.: Středověká drobná architektura na jižní Moravě. Projekt Věda a výzkum. Státní památkový ústav v Brně 2001 (nepublikováno). Databáze je online přístupná na: http://npu.maps.arcgis.com/apps/MapTour/ index.html?appid=9ddd31c688d44dc1877d1b87cba3997e – staženo 15. 9. 2015; Čehovský, P.: Kamenné skulptury v Podyjí 1480–1550. Olomouc 2012. 73 Je zachycen na kresbě Giovanniho Marii Monsorna patrně z 20. let 19. století. In: Sbírka kreseb a grafiky (DD6) SZ Konopiště. 74 Skupina renesančních božích muk se nachází např. také na Slavonicku a Dačicku (např. Urbaneč, 1570 či Dačice, 1606) a u Jindřichova Hradce (Jindřichův Hradec, 1595). Viz Paloušová, Z: Kamenná boží muka v jižních Čechách a přilehlé Moravě. České Budějovice 2009, s. 137–162. 75 Za jejich původce bývá označována kamenická dílna působící při klášteře v Louce, ale nepodařilo se zatím najít žádný pramenný zdroj, který by tuto tezi potvrzoval. 76 Jedná se o původně suchohrdelské sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Antonína Paduánského a sv. Františka Xaverského. Viz Stará, R.–Matochová, H.–Molík, J.: Suchohrdly: Historie a současnost. Brno 2011. 77 V oblasti zřizování drobné sakrální architektury tato dvojice zcela převládala de facto až do nástupu průmyslově vyráběných sériových litinových krucifixů po polovině 19. století.
