Cesta Tudorovců na anglický trůn

HŘÍCHY

OTCŮ

–

A M AT E K

Cesta Tudorovců na anglický trůn Bosworth a Londýn, pozdní léto 1485

Rod Tudorovců, u moci teprve trapných třicet roků… Když Kateřininy oddíly uštědřily Skotům v roce 1513 na Flodden Fields onu zničující porážku, seděli Tudorovci na anglickém trůně teprve necelých třicet let. Kateřinin tchán Jindřich Tudor se 22. srpna 1485 střetl u Bosworthu s vojskem krále Richarda III. z rodu Yorků. Tudor by bitvu pravděpodobně prohrál, nebýt toho, že v rozhodující chvíli přeběhl na jeho stranu jeden z Yorkových velitelů, sir William Stanley se svými oddíly. Údajně to byl také Stanley, kdo zasadil Richardovi smrtící ránu mečem. A podle legend to byl opět on, kdo našel anglickou korunu v křoví a poslal ji Jindřichu Tudorovi. Královská koruna nalezená na bitevním poli neposkytuje novému panovníkovi dostatečnou legitimitu, proto si Jindřich vyžádá, aby právoplatnost jeho kralování potvrdil i parlament. Ten tak učiní a jeho zdůvodnění je vskutku jednoduché: Panovníkem je zkrátka a dobře ten, kdo sedí na trůně. A protože byl počátek panování Jindřicha Tudora datován od večera, který bitvě předcházel, stali se z Richarda III. a jeho doprovodu vlastně rebelové, povstalci, kteří se dopustili velezrady. Tak začalo slavné panování dynastie Tudorovců. Anglie a Francie, 1154 až 1336

Rod Plantagenetů – vládnoucí úctyhodných tři sta třicet let Co zní jako epizoda ze života zbojníků je ve skutečnosti závěrečný akt krvavých bojů o anglický trůn, které trvaly třicet let a historikové jim dali neadekvátně romantické označení „válka růží“. To, co bezpodmínečně musíme vědět, abychom 13

S Y L V I A J U R E W I T Z - F R E I S C H M I D T O VÁ

alespoň částečně pochopili, oč v této válce šlo, je následující: V roce 1066 Anglii dobyl a ovládl normanský král Vilém, jehož přímí potomci po mužské linii ale vymřeli již v roce 1135, a to v osobě Jindřicha I. Tento panovník sice ustanovil, že vládu po něm má převzít jeho dcera, která vešla do dějin pod jménem císařovna Matylda, ale velmožové té doby považovali Jindřichův nápad za natolik absurdní, že se anglickým králem mohl stát teprve Matyldin syn z druhého manželství – Jindřich Plantagenet, vévoda z Anjou. Na trůn dosedl jako Jindřich II. v roce 1154. Ale již o dva roky dříve se tento Henry d’Anjou oženil s Aliènor d’Aquitaine, Eleonorou Aquitánskou, jejíž předchozí sňatek s francouzským králem Ludvíkem VII. Kapetem byl krátce předtím anulován. Eleonora byla dědičkou nejen Aquitánie, ale i Poitou, zatímco Jindřich zdědil vedle Anjou ještě Normandii a kromě toho ovládl Bretaň. Když tedy byli Jindřich II. Plantagenet a Eleonora Aquitánská 19. prosince roku 1154 v Londýně s velkou slávou korunováni, vládli již na kontinentě většímu – a také výnosnějšímu – území než francouzský král. Ještě nikdy nestál anglický panovník v čele tak rozsáhlé říše. Eleonořino první manželství bylo zrušeno z toho důvodu, že Ludvíku Kapetovi neporodila vytouženého mužského potomka. Jindřichovi ale dala pět synů, z nichž dva jsou dodnes velmi populární – Richard Lví srdce a Jan Bezzemek. Ve své době byli u londýnského dvora mimochodem oba oslovováni nikoli anglickou, nýbrž francouzskou formou svého jména (tedy Richard Cœur de Lion a Jean sans Terre), protože francouzština byla jazykem šlechty a také úředním jazykem anglického království, a to až do roku 1363. V té době vládl Eduard III. jako sedmý panovník z dynastie Plantagenetů, ale již za panování Jana Bezzemka anglická koruna velkou část svých francouzských držav ztratila. Jejich opětné dobytí se stalo dlouhodobým cílem zahraniční politiky Anglie. Anglie a Francie, 1337 až 1437

Stoletá válka Z uvedené konstelace, tak jak se vytvořila v této části středověké Evropy, která ještě neznala ideu národního státu, pak 14

TRŮN

A P O P R AV I Š T Ě

vznikla takzvaná stoletá válka mezi Anglií a Francií. Dozvuky tohoto ozbrojeného konfliktu byly cítit ještě za vlády Tudorovců. Také u zrodu této války sehrál významnou roli konec jedné vladařské dynastie. V roce 987 byli Karlovci, tedy přímí potomci císaře Karla Velikého, vytlačeni z franckého trůnu rodem Kapetovců. Ti vládli po přímé mužské linii nepřetržitě do roku 1326, kdy tato linie skončila. Jelikož ženy byly podle dosud platného Sálského zákona z nástupnictví vyloučeny, připadla koruna Filipovi z vedlejší větve Valois, vnukovi krále Filipa III. Kapeta († 1285). Anglický král Eduard III. Sálský zákon neuznával; a protože jeho matka byla dcerou francouzského krále Filipa IV. († 1314), považoval se za právoplatného dědice francouzského trůnu. V reakci na Eduardem vznesený nárok obsadil Valois kraj Guyenne, poslední francouzské území patřící ještě Anglii. V roce 1337 tak vypukla válka. V její první fázi se Angličanům podařilo dobýt přístav Calais, který měl být za vlády Tudorovců poslední anglickou výspou na kontinentě. Eduard III. měl mnoho synů, mimo jiné i „otce Evropy“ Jana z Gentu, zakladatele rodu Lancasterů, a Edmunda z Langley, zakladatele rodu Yorků; ti všichni svorně odmítli uznat nástupnické právo syna předčasně zesnulého „černého prince“, prvorozeného potomka Eduarda III. V roce 1399 převzal anglickou korunu Jindřich IV. z rodu Lancasterů, jehož syn Jindřich V. zničil se svými lučištníky v bitvě u Azincourtu chloubu Evropy, francouzské rytířské vojsko. Tím získal 2. června 1420 ruku princezny Kateřiny z Valois a smlouva z Troyes mu zaručila nástupnické právo na francouzský trůn. Když Jindřich V. v srpnu roku 1422 náhle a nečekaně zemřel, stal se nominálním vládcem Anglie i Francie jeho teprve devítiměsíční syn. Jako Jindřich VI. byl korunován roku 1429 v Londýně a roku 1431 v Paříži. Regentství převzali jeho strýcové Bedford a Gloucester. Francie a Anglie, 1422 až 1455

Pramáti tudorovské dynastie Kateřině z Valois bylo pouhých dvacet let, když ovdověla a stala se královnou matkou. Syna jí odebrali, aby z něj ve smyslu právě se probouzejícího vlastenectví vychovali pravého 15


Angličana. Ve své opuštěnosti hledala mladá vdova útěchu u waleského statkáře Owena Tudora, jenž dle vlastního tvrzení pocházel z rodu králů, kteří vládli jižnímu Walesu (jehož praotcem byl Rhys ap Tewdwr Mawr of Deheubarth, † 1093 ve věku 96 let). Když se jejich romance stala veřejným tajemstvím, parlament v roce 1428 zakázal královně matce znovu se provdat, ledaže by jí král k tomu dal souhlas. Není známo, zda v té době už byla tajně vdaná, nebo se tajně provdala později, anebo se podruhé neprovdala nikdy. Ví se ovšem, že Owenu Tudorovi po roce 1430 porodila tři syny a dvě dcery. Její královský syn Jindřich VI. své bratry uznal potud, že Edmunda učinil někdy kolem roku 1455 vévodou z Richmondu a Jaspera ve stejné době vévodou z Pembroke. Třetí syn Owen se stal mnichem, o dcerách nám historické prameny nic neprozrazují. Anglie, 1455 až 1457

Dědické nároky po ženské linii Edmund Tudor se 1. listopadu 1455 oženil s Margaret de Beaufort, pravnučkou Jana z Gentu, a tudíž nositelkou tolik žádané krve Plantagenetů. Sňatek se konal na přání Jindřicha VI. a Margaret otěhotněla už ve třinácti letech. Nastávající otec Edmund se však v listopadu roku 1456 stal jednou z mnoha obětí moru, který tenkrát v Anglii řádil. Syn Jindřich přišel na svět až tři měsíce po otcově smrti na waleském zámku Pembroke, mladičká matka jen taktak přežila těžký porod. Margaret se později sice provdala podruhé, celý svůj další život však plně zasvětila společenskému vzestupu svého jediného syna. V době, kdy se narodil, nebyly jeho vyhlídky na úspěch příliš velké. Z bezpečnostních důvodů dokonce strávil velkou část svého dětství a mládí ve Francii… Anglie, 1455 až 1486

Války růží Takže když se Jindřich Tudor narodil, byl anglickým králem syn jeho francouzské babičky Jindřich VI. z rodu Lancasterů. Ten však z důvodů po svém dědečkovi Karlu VI. z Valois zděděné slabomyslnosti stále častěji upadal do „nepřítomnosti 16

TRŮN


duchem“. V roce 1445 se Jindřich VI. oženil s Markétou z Anjou. Tato druhá nejstarší dcera Reného, vévody z Anjou, byla nejen půvabná a vzdělaná, ale také ctižádostivá. Rychle si uvědomila omezenost svého chotě a vzala otěže do vlastních rukou. Zbavila moci francouzského regenta Richarda z Yorku, jenž by mohl přes oba své rodiče vznášet nároky na trůn, a pak vládla s pomocí svého oblíbence Somerseta. Vztahy mezi Yorky a Lancastery se tím značně přiostřily a nakonec roku 1455 vyústily v otevřený boj. Bezprostřední příčinu k válečnému konfliktu zavdalo tvrzení Yorků, že následník trůnu, kterého přivedla Markéta na svět v roce 1453, je podstrčený bastard. Následujících třicet let zuřily krvavé boje, které si vyžádaly mnoho obětí; králové se rychle střídali, zatímco jedni dosedali na trůn, jiní prchali, byli pronásledováni, vězněni a vražděni. To ovšem není tématem této knihy. Pro nás je podstatné, že z těchto bojů a intrik vyšel nakonec jako vítěz outsider Jindřich Tudor, jak již bylo uvedeno. Jindřichovy dědické nároky se opíraly o plantagenetskou krev jeho matky Margaret de Beaufort (rod Lancasterů), později je ještě měl zpevnit sňatkem s Alžbětou, poslední bílou růží z rodu Yorků. Jindřich Tudor se sice snažil oddalovat tento politicky diktovaný sňatek do ztracena, se svou zdržovací taktikou však neuspěl. Jeho korunovace se konala 30. října 1485, a už v polovině ledna 1486 byl nátlakem parlamentu přinucen ke sňatku, po němž vůbec netoužil. Jak to bývalo u ženských členů vládnoucích rodů pravidlem, o Alžbětě se dochovalo jen málo informací. Narodila se v roce 1466 ve Westminsteru jako první potomek krále Eduarda IV. z rodu Yorků a Elizabeth de Woodville. Později se rodina rozrostla ještě o devět dalších sourozenců. Alžběta byla vnučkou onoho Richarda z Yorku, jehož sesazení nakonec vedlo k válce růží. I když žila ve značně rozjitřené době, zdá se, že její dětství probíhalo velmi klidně. Samozřejmě se stala objektem různých sňatkových plánů; tím nejabsurdnějším projektem byla idea provdat ji za strýce Richarda III. hned poté, co zemře jeho stávající manželka. Richard III. byl bratr Alžbětina otce, po jehož smrti krátce sloužil jako lord protektor Alžbětina bratra Eduarda V. V červenci 1483 však právoplatného následníka trůnu a jeho 17


bratra uvěznil v Toweru a dal se sám korunovat na krále. Konec „princů v Toweru“ je dodnes neobjasněnou záhadou anglických dějin. Jak již bylo uvedeno, tento poslední král z rodu Plantagenetů, větev Yorků, zemřel o dva roky později na bitevním poli. Porazil ho Jindřich Tudor, který se tak dostal na anglický trůn. Protože Richard III. nezanechal potomstvo a jeho synovci zemřeli v Toweru, šlechta i lid – všichni unavení nekonečným válčením – nového panovníka tiše uznali. Až poté se Jindřich oženil s Alžbětou z Yorku. Pouze ona a její sestra Kateřina, provdaná Courtneyová, mohou předávat dál krev Plantagenetů. Zbylých sedm legitimních sourozenců bude buď zavražděno, zůstanou bezdětní nebo jejich děti zemřou v útlém věku. O manželství Růže z Yorku s Jindřichem Tudorem se dochovalo málo zaručených informací; víme jen to, že králi porodila osm dětí, z nichž čtyři se dožily dospělého věku. Když uvážíme, že svatba se konala 18. ledna 1486 a první potomek – následník trůnu Arthur – spatřil světlo světa již 20. září 1486, musíme uznat, že jen stěží některá jiná královna splnila svou nejvyšší povinnost rychleji. Anglie, 1485 až 1500

První léta tudorovského kralování Jindřich VII. dokáže navzdory několika domácím vzpourám upevnit svou pozici na trůnu a osvědčí se i jako zdatný správce majetku koruny, který během jeho panování úctyhodně narostl. Těchto úspěchů dosahuje mimo jiné i tím, že se vzdá plánů na znovudobytí kontinentálních teritorií a místo toho s Francií uzavírá výnosný mír. Jeho oficiální titul zní: Král Anglie a Francie, vládce Irska; ve skutečnosti však panuje pouze v Anglii, protože na kontinentě se anglicky mluví už jen v Calais a v Irsku Jindřichův místodržící ovládá a spravuje pouze úzký pruh země. Zato Wales je součástí anglické koruny už dvě století a od roku 1301 zní oficiální titul následníka trůnu Prince of Wales. Morová epidemie, která zasáhla velkou část Evropy, řádila v Anglii obzvlášť zuřivě. Po jejím odeznění vládne Jindřich VII. jen asi dvěma milionům poddaných. Ještě v roce 1550 bude mít říše pouhé tři miliony obyvatel, i když před vypuknutím moru 18

TRŮN


jich tam žil dvojnásobný počet. Společnost je výrazně agrární, devadesát procent Angličanů žije na venkově, na jihovýchodě se živí především obděláváním půdy, zatímco na severozápadě převažuje chov skotu. Stále větší počet sedláků získává statut dědičných nájemců půdy (copyholders), kteří jsou motivováni ziskem a produkují pro trh. Hospodaření s cílem zajistit obživu pouze pro sebe a svou rodinu se začíná jevit jako zastaralá, překonaná strategie. Hlavními vývozními artikly jsou vlna a olovo, zatímco veškeré luxusní komodity se musí dovážet. V Anglii stojí asi sedm set měst, z nichž to největší, Londýn, má kolem roku 1500 zhruba šedesát tisíc obyvatel. Jindřich VII. konsoliduje nejen královské finance, ale i ekonomickou situaci mnoha anglických obchodníků a podnikatelů, jimž pomáhají výhodné obchodní smlouvy jejich panovníka s Burgundskem, Dánskem a Florencií. Jindřich Tudor dobře ví, proč to dělá; podpora těchto společenských kruhů mu pomáhá upevnit jeho pozici na anglickém trůnu. Vůbec si počíná velmi pragmaticky – těm, kdo porušili zákony nebo královská nařízení, uděluje mnohem raději peněžité pokuty než tělesné tresty. Zanechá po sobě uspořádané finance a plnou státní pokladnu. I když je jeho postava předmětem mnoha kontroverzí mezi historiky, sečteno a podtrženo lze konstatovat, že Jindřich VII. Tudor byl novátorem. Sledoval stejný cíl jako všichni monarchové té doby: Centralizací moci a zpevněním státního aparátu vytvořit protiváhu ke snahám šlechty o co největší autonomii. Pod lupou novodobého výzkumu se obraz Jindřicha VII. postupně mění z klišé o chladně kalkulujícím a opatrném vladaři na příznivější portrét úspěšného, inteligentního a kulturně i politicky efektivního panovníka. I když měl pověst lakomce, udržoval nákladný dvůr po burgundském vzoru. V kruhu evropské vysoké šlechty… Největším problémem Tudorovců během prvních let jejich vlády je rivalita šlechty. Hlavní opoziční silou se ukáže být Markéta z Yorku, vdova po burgundském vévodovi Karlu Smělém, královnina teta a sestra někdejšího krále Richarda III. Dokáže zajistit své nevlastní dceři Marii Burgundské skvělou partii – Maxmiliána, syna císaře Fridricha III. 19


Habsburského. Také u francouzského krále Karla VIII. hledá podporu pro věc Yorků. Jindřich VII. si je dobře vědom toho, že v Evropě patří k méně významným panovníkům, a chytře se drží zpátky. Občas mu pomůže také štěstěna. Například v roce 1491 na základě uzavřených smluv vlastně musel vypravit vojsko do Bretaně. Avšak Karel VIII. změní na poslední chvíli své rozhodnutí a s bretaňskou vévodkyní Annou de Dreux se ožení, místo aby proti ní vedl válku. A Jindřich za to, že vyslal do pole armádu, která přitom vůbec nemusela bojovat, obdrží z Francie odškodnění. Jindřich Tudor si počíná velmi obratně i při svém snažení získat uznání starobylých vladařských rodů ve zbytku Evropy. Osvědčeným prostředkem k tomu byla odjakživa sňatková politika a anglický král má co nabídnout – totiž následníka trůnu Arthura. Už ve věku dvou let je chlapec zasnouben s Kateřinou Aragonskou, která je jen o deset měsíců starší než on. Dívenčini rodiče – Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský – vytvořili v roce 1479 sjednocené španělské království a díky Ferdinandově diplomatické obratnosti byli na nejlepší cestě stát se významným evropským panovnickým domem. Anglie a Španělsko, 1486 až 1501

Navázání příbuzenských vztahů s budoucí světovou velmocí Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský se s obrovským úsilím pustili do uskutečňování svého velkého snu, reconquisty. Proces vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova završili v roce 1492 dobytím Granady. V opojení velkolepým vítězstvím projevila Isabela ochotu vyhovět neúnavnému prosebníkovi Kryštofu Kolumbovi a financovat výpravu tří lodí. Ty měly dokázat správnost Kolumbovy teorie, že popluje-li přímo na západ, dostane se do Indie. A to rychleji, než kdyby se plavil po trase objevené portugalským mořeplavcem Bartolomeem Diazem, totiž kolem Afriky. Když pak tento vysmívaný Kolumbus v roce 1493 přivezl do Barcelony – po triumfálním pochodu napříč celým Španělskem – domorodce a poklady z údajné Indie, katolická královská veličenstva ani jejich děti zřejmě netušili, že tím položil základní kámen k budoucímu velmocenskému postavení Španělska v Evropě. 20

TRŮN


Když pak Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský vyhnali ze Španělska všechny židy a muslimy, kteří se nechtěli dát pokřtít, papež je za to odměnil propůjčením titulu Reyes católicos. A v srpnu 1496 slaví španělský královský pár další triumf, když své potomky provdá respektive ožení za děti římskoněmeckého císaře Maxmiliána I. Tento akt je významným milníkem evropských dějin. V roce 1498 je stále churavějící Arthur povýšen na prince Waleského a jeho zasnoubení s Kateřinou je veřejně oznámeno. Dlužno k tomu dodat, že její dědeček z matčiny strany byl syn Kateřiny z Lancasteru, dcery Jana z Gentu z jeho druhého manželství s Konstancií Kastilskou. Jako pravnučka Eduarda III. tak Kateřina přispívá svým dílem lancasterské krve k upevnění vladařských nároků Tudorovců. Když Jindřich VII. vstoupil do Aragónovy Ligy proti Francii, souběžně s tím zorganizoval sňatek své dcery Markéty se skotským králem Jakubem IV; chtěl tím podemlít Auld Alliance, spojenectví mezi Francií a svým severním sousedem. Problém Stuartovců – minorita a šlechtická anarchie Skotsko, 1088 až 1406

Původ Stuartovců Původně se jejich jméno psalo Steward, což bylo od anglo-normanských dob označení děděného dvorního úřadu, totiž úřadu dohlížitele nad královskou tabulí. Prapůvodní rodinné jméno Fitz-Allan, písemně doložené od roku 1088, bylo časem nahrazeno tímto titulem dvorního úřadu. Francouzský způsob psaní, Stuart, se prosadil teprve s příchodem protagonistky této knihy, Marie Stuartovny. V pozdějších dobách ho však bylo – ne zcela korektně – užíváno pro odlišení královské linie rodu od různých mladších a bastardských větví. Walter Steward, který zemřel v roce 1177, byl prvním nositelem titulu High Stewart of Scotland (Vrchní hofmistr Skotska). Šestý vykonavatel tohoto úřadu, Walter Steward II., sloužil pod králem Robertem Brucem, jenž dal v roce 1306 při slavnostním ceremoniálu v Scone korunovat sebe na krále 21


Skotska a svou druhou ženu Alžbětu de Burgh na královnu. Tím vzbudil značnou nevoli anglického krále Eduarda I. Plantageneta, který si rovněž činil na skotský trůn nárok. V červnu téhož roku Eduard zajal a uvěznil velkou část Bruceovy rodiny, mimo jiné i královnu a Marjorii, dceru Roberta Bruce z prvního manželství (nar. 1296). Tři Robertovi mladší bratři byli popraveni, Marjorie prý strávila celý rok v jakési kleci a po nástupu Eduarda II. na anglický trůn zmizela na osm let za zdmi kláštera. Na svobodu se dostala teprve v roce 1314, po bitvě u Bannockburnu, v níž Robert the Bruce porazil Angličany na hlavu a stal se skotským národním hrdinou. V této bitvě se obzvlášť vyznamenal i již zmíněný Walter Steward II., za což si vysloužil ruku královy dcery Marjorie. Ta však spadla ve vysokém stupni těhotenství z koně tak nešťastně, že nenarozené dítě muselo být zachráněno císařským řezem a ona sama bezprostředně nato zemřela. Její poslední slova údajně zněla: „Chlapec, vím, že to je chlapec, a jednoho dne se stane králem.“ Tak přešla skotská koruna přes princeznu Marjorii na rod Stewardů/Stuartů, i když na ni museli čekat ještě dalších padesát pět let. Robert the Bruce měl totiž příliš mnoho potomků, kteří se nejdříve museli vzájemně vyšachovat, než se konečně dostal ke slovu syn Marjorie a Waltera Stewarda, jenž se v roce 1371 skutečně stal králem jako Robert II. Po něm nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Robert III., ve skutečnosti však Skotsku vládl Robertův strýc , vévoda z Albany, který dal krále prohlásit za nemocného a jeho nejstaršího syna Davida nechal v ochranném vězení zemřít hlady. Svého posledního syna dal Robert III. – z pochopitelných obav o jeho život – poslat do Francie. Angličané však loď s chlapcem na palubě zadrželi a následníka skotského trůnu odvezli do Londýna jako rukojmí. Robert III. zemřel v roce 1406, údajně zármutkem nad touto poslední ranou osudu. Skotsko a Anglie, 1406 až 1488

Králové Skotska nosí nadále jméno Jakub Formálně se tedy stal Jakub I. v roce 1406 skotským králem, dalších osmnáct let však vynuceně strávil na anglickém dvoře, 22

Cesta Tudorovců na anglický trůn

Recommend Documents