Cesta do bahna společnosti aneb o životě na ulici a cestě zpět
Podle skutečné události napsal Vlastimil Mareš.
Předmluva Pokud se člověk z nějakého důvodu ocitne na ulici ,tak má na výběr jen velmi málo možností, jak svoji situaci řešit. Buď může zcela rezignovat ,a tak zůstat na ulici už zřejmě natrvalo ,a nebo se rozhodne bojovat a chce se z ulice dostat pryč. Tento boj je ale velmi dlouhý a hodně náročný, a to jak na psychiku, tak i na fyzičku člověka. Já sám jsem se koncem října roku 1999 ocitl na ulici. Musím říct,že už od začátku jsem se snažil bojovat a ulici co nejdříve opustit. Stejně se mi to povedlo až asi tak po půl roce. Tato brožura popisuje bez jakýchkoliv příkras tvrdý život na ulici a také, jak těžké je se dostat zase zpět.Lidé žijící na ulici jsou zařazeni do toho největšího bahna společnosti.Ostatní jimi opovrhují,snaží se je nevidět a nejradši by je vystěhovali co nejdál za město.Nechci zde dávat návod na to jak přežít na ulici,ale všem říci,že se člověk může dostat z ulice zpět do normálního života. Lidé by si měli uvědomit,že i bezdomovec je stále lidská bytost a snažit se tak k ní chovat.Je sice logické,že pokud dotyčný velmi zapáchá (a těch je žel většina) tak je velmi těžké se k tomuto člověku přiblížit.Hodně z nich má šatní vši a svrab.Jsou to prostě následky toho,že si tito lidé neberou pravidelně čisté oblečení a nekoupou se. Přitom v Praze,kde jsem na ulici pobýval, jsou dvě velké organizace ,které těmto lidem pomáhají.Je zde možné se osprchovat a nafasovat čisté oblečení ,a to buď zcela zdarma ,a nebo jen za drobnou brigádu,většinou zametání chodníku v okolí, jak to dělá Naděje.Za asi tak čtvrt hodinový úklid je možné se zde i najíst a třikrát denně.Zde je vidět,že pokud se dotyčná osoba opravdu snaží,tak může alespoň v rámci možností vypadat slušně. Jak ale říkám, je to na jednotlivcích, zda těchto služeb využijí. Musím se přiznat,že i já jsem nějakou dobu váhal ,zda poprosit někde o pomoc. Závěrem této předmluvy chci poděkovat organizacím, které se o tyto lidi starají a to těm které jsem sám poznal. Jsou to:Armáda spásy, Naděje a Misionářky Matky Terezy. Všem zde děkuji za jejich nesmírně namáhavou práci a velkou ochotu pomáhat lidem v nouzi. Jejich práce je velmi náročná a musím říci, že kolikrát i nevděčná. Jména v tomto příběhu nejsou uvedená celá z důvodů,že nechci nikoho z těch, které jsem poznal ,vystavovat jeho minulosti.
Kapitola první:jak to všechno začalo. Když jsem v roce 1999 v západních Čechách neměl v říjnu už práci , tak jsem se rozhodl, že se vrátím po čtyřech letech zase do Prahy, odkud jsem se na přání maminky po její smrti odstěhoval. Sbalil jsem si teda do batohu věci, zbytek včetně nábytku a vybavení bytu rozprodal a odstěhoval se do Prahy. V Praze jsem se objevil koncem října. V ročním období, kdy už je velmi nestálé počasí a člověk se nemá kam schovat,když začne pršet. Do Prahy jsem dojel v odpoledních hodinách, dal si velký batoh do úschovny a vyrazil do města hledat především bydlení. V té době už totiž nežil ani otec a byt byl pryč. Zkusil jsem sice vyhledat pár známých, ale ti mi řekli, že mi pomoci nemohou. Takže jsem si vzal ledvinku, kde jsem měl téměř veškerou hotovost,v úschovně nechal v batohu pas a v něm tisíc korun a vyrazil do města.Chvilku jsem se procházel po Václavském náměstí a přemýšlel co dělat. Potkal jsem několik bezdomovců, jak se přehrabují v koších a hledají jídlo. Dost se mi tím ošklivili. To jsem samozřejmě ještě ani netušil, že za pár dnů budu dělat totéž a nebudu se nad
tím nijak pozastavovat. Netušil jsem, že budu, tak jako ostatní, hodně času trávit na Hlavním nádraží a odtud vyrážet na doslova honbu za jídlem. Jak jsem tedy řekl, procházel jsem se a koukal do výkladů. Asi jsem se moc soustředil a ani nezpozoroval, že mi někdo ukradl ledvinku, kde jsem měl OP a peníze. Šlo o celkem slušnou částku. Měla mi pomoc přežít první dva až tři měsíce než budu mít práci a dostanu svoji první výplatu. To, že jsem byl okraden , jsem zjistil ve chvíli,kdy jsem si chtěl na Můstku koupit cosi k jídlu.Ještě jsem chvilku hrabal,jestli mi třeba ledvinka jen nesklouzla dolů do kalhot a nebo do bundy,ale výsledek byl nulový.Prošel jsem celou cestu, kudy jsem předtím šel a koukal, jestli mi ledvinka jenom nespadla. V tu chvíli jsem si uvědomil svoji velkou chybu, že jsem si bral všechny peníze s sebou a nenechal je v úschovně místo té tisícovky, která tam byla. Odešel jsem teda na nádraží pro věci a z batohu vyndal do náprsní kapsy pas a poslední peníze. Sedl jsem si na takový obrubník a začal horečně přemýšlet , co dělat dál. Věděl jsem,že nemám na bydlení, ale aspoň na několik dní na jídlo. Musel jsem též zajít na služebnu PČR a oznámit tam krádež ledvinky. ,,Jo, jenže kde spát? Buď bude jídlo a nebo nocleh někde na ubytovně, ale obojí těžko a i ten nocleh bude tak na pět dní maximálně“říkal jsem si sám pro sebe. Z Hlavního nádraží jsem zamířil ani nevím proč na Holešovice. To už se setmělo. Chtěl jsem tam někde pokud možno přespat. Když jsem tam dorazil, tak jsem objevil, že jsou tam jakési velké sedačky a na mnoho z nich sedí party bezdomovců a povídají si. Našel jsem poslední a ta byla prázdná a sednul si na ní. Po chvilce přišel jeden chlap a začal, že je tady jeho místo a jeho kamaráda a ať se dekuji. Řekl jsem, že mu ho neberu a vzal si batoh a sedl do kouta na něj. Po nějaké době přišel ten jeho kamarád, ale ten mi nic neříkal a bavili se mezi sebou. Já jsem jenom seděl a hleděl si svého. Snažil jsem se něco vymyslet, ale moc mi to nešlo. Když na mě začalo jít spaní, tak jsem si rozložil pod sebe spacák, který jsem měl v batohu a lehnul si na něj a na chvilku usnul. Probudil jsem se, když zrovna přišli policajti. Po kontrole dokladů zase odešli a byl klid. Ráno jsem se probral, když zrovna oba pánové odcházeli. Vzal jsem si věci a vyrazil do města. Měl jsem ještě nějaké peníze a mohl si koupit něco k jídlu , a tak jsem se vydal v poledne do jídelny na polívku. Ve městě jsem uviděl inzerát, kde stálo, že přijmou cukráře do jednoho hotelu v centru města. Šel jsem se tam zeptat, zda by mě nevzali, když jsem pekař. Vyšlo to a já jsem tam mohl nastoupit hned druhý den. ,,Takže práce by nějaká byla a jídlo v restauraci taky určitě bude“ řekl jsem si, když jsem prostory opustil. Koupil si v tabáku Annonci a začal hledat inzeráty kvůli bydlení. Zjistil jsem, ale že ubytovny jsou dosti drahé, minimálně stopadesát korun na den a nemám na ní. Večer jsem strávil na Hlavním nádraží, ale bylo to tam mnohem horší než v Holešovicích a tak jsem si řekl, že další den půjdu spát tam. Jenomže to nevyšlo, protože jsem byl v práci až do deseti večer a pak se mi už nikam nechtělo a tak jsem byl do zavření na Masarykově nádraží. Když ho zavřeli, tak jsem byl venku předním na lavičce. Další den jsem byl opět v práci a opakovala se i noc. Když jsem šel třetí den do práce , tak mi vedoucí bez udání důvodů řekl, že mě už potřebuje naposledy a abych další den už nechodil. Večer jsem se tedy sebral a jel zase na Masaryčku, kde jsem pospával na lavičce. Před odchodem mi vedoucí řekl, ať si zajdu příští měsíc pro nějaké peníze za ty tři dny.
Další den jsem se coural po Praze a nevěděl, nebo mě spíš nenapadlo, že takto budu courat několik měsíců a na ulici strávím nejen Vánoce, ale i Silvestr. Při courání jsem stále hledal, jestli není někde vyvěšená cedulka, že přijmou lidi do kuchyně. Asi tak kolem deváté večer jsem odjel na Holešovické nádraží a zapadl opět do části, kde jsem byl už jednou. Našel jsem tady sedět jenom jednoho z těch pánů , které jsem už viděl.Byl to ten evidentně mladší,který mi byl už na první pohled příjemnější.Pozdravil jsem ho a zeptal se, , zda si můžu přisednout. ,,Ale jenom si klidně sedněte, nevypadáte na špatného člověka. Já si myslel, že jste už pryč. Za chvilku dojde kamarád, ale já to urovnám“řekl mi a já byl docela rád. Ten jeho kamarád opravdu přišel a než se do mě pustil, tak ten druhý se mě zastal a já tam mohl zůstat. Jak jsem si stačil hned všimnout,tak se ten mladší s tím starším zase tak moc nebavil.Jako by si od něj dodržoval jakýsi odstup. Když byl čas si jít lehnout, což bylo asi tak kolem půlnoci ,kdy moc lidí už nechodí, tak jsem si opět ustlal a snažil se usnout.Zem už byla v té době dosti studená a to i přesto,že jsem spal oblečený a k tomu ještě ve spacáku. Ráno jsem se probral tak akorát,sbalil se a vyrazil do města. Šel jsem se podívat do Kotvy a Tesca,ale hlavně se tam ohřát.Nejdelší dobu jsem strávil v Tescu,kde v oddělení elektra pouštěli na televizi nějaký film.Bylo tam dost lidí a nikdo je nevyháněl , a tak jsem tam zůstal taky. Chodil jsem tam i později, a když se nepouštěli filmy,tak jsem tam poslouchal hudbu z cd. Když jsem šel přes Václavské náměstí,tak jsem zase uviděl několik lidí, jak vybírají koše a loví v nich jídlo.Někteří se v nich až nechutně přehrabovali,ale jiní se koukli , vzali něco a mazali pryč.Stále se mi z toho, když jsem to viděl ,zvedal žaludek.Já jsem měl ještě naštěstí nějaké peníze,ale i těch celkem rychle ubývalo.Přemýšlel jsem,jak asi potrvá dlouho a já budu muset taky lovit takto v koši jídlo.Doufal jsem,že to budu oddalovat co nejdéle,ale přece jenom jsem to musel začít dělat. Co se při tom dělo a jak jsem se cítil popíšu v jiné kapitole tohoto vyprávění,protože to vydá na samostatnou kapitolu.
Kapitola druhá:seznámení s oběma pány z nádraží a poznávání. Jak už jsem se v první kapitole zmínil,tak jsem na Holešovickém nádraží , kam jsem chodil přespávat ,poznal dva muže.Rád bych je teď trochu přiblížil. Jednomu bylo asi tak kolem čtyřiceti a druhému něco kolem šedesáti. Ten mladší vypadal dost kultivovaně. Bylo vidět, že se snaží si udržovat jakousi svoji důstojnost. Nebyl tak špinavý a hlavně se slušně choval a vyjadřoval. Měl u sebe batoh,který dosti úzkostlivě střežil. Druhý, který byl starší , měl několik tašek a v nich už na první pohled velký nepořádek a dosti zbytečných věcí. Mluvil velmi sprostě, a co se týče zevnějšku ,tak taky nic moc. Byl dost zarostlý a jeho oblečení vesměs špinavé. Hlavně stále na někoho pokřikoval a to většinou sprostě. Když jsem dojel tedy druhého dne , kdy jsem byl opět bez práce na Holešovické nádraží ,tak tam už oba pánové byli. Ten mladší se mě ptal, jaký jsem měl den a starší se potuloval kolem a žebral od lidí peníze. Jenže způsobem ,jakým lidi oslovoval, bylo jasné, že nemá šanci na úspěch. ,,Krávo, dej jsem nějaký drobný“ zavolal například na jednu paní.
Moc mu to ale nešlo ,a tak se vrátil po nějaké době k nám. Já jsem povídal kde jsem se všude coural a vyprávěl ,jak asi budu řešit jídlo až to bude nutné a dojdou mi úplně poslední peníze. Ten mladší mi řekl, že je to složité, ale že se dá najít dosti jídla v koších na Václaváku a Staromáku. On to prý dělá také. Vždycky přijde ke koši, koukne jestli něco není nahoře, co by bylo k jídlu, vezme to a rychle pryč. ,,Musíš prostě se ke koši přiblížit, jenom tam nakouknout a pokud je tam nahoře něco k jídlu tak to sebrat a zmizet rychle pryč“ vysvětloval mi ten mladší. Taky se mi představil a řekl, ať mu tykám. Tak jsem zjistil, že se ten mladší jmenuje Mirek a starší je Pepa, který se mi taky představil chtěl abych mu tykal. Musím říci, že od začátku jsem se spíš bavil víc s Mirkem než s Pepou. Nebylo to asi tím, že byl mladší, ale tím, jak se vyjadřoval. Bylo vidět, že má i celkem obstojné vzdělání a hlavně nemluvil sprostě jako Pepa. ,,No na to vybírání košů je těžké si zvyknout, ale když máš hlad , tak se ti hodí všechno“řekl mi Mirek. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to už hodně brzo budu muset taky tak řešit. Byl jsem v Praze už několik dní a peníze už skoro nebyly. To, kdy začnu také vybírat koše, bylo jen otázkou času.Počítal jsem s tím,že nejdéle do třech dnů budu muset v sobě zapřít všechno a začít si potravu obstarávat tímto způsobem. Když se teď nad tím zamyslím, tak se divím, že se mi nikdy téměř nic nestalo. Následky nezdravého a nepravidelného stravování se ukázaly až mnohem později. Mám na mysli nějaké větší střevní potíže. Přece jenom se moje strava ,a to hlavně velmi nepravidelná, skládala ze zbytků klobás, rohlíků, občas hamburgerů a koly. Sem tam jsem sice našel třeba ještě trochu teplý čaj nebo kafe,ale to bylo výjimečně. Když se opět přiblížil čas, kdy se dalo ulehnout,tak jsem si rozložil svůj spacák a šel spát. Ráno jsem se vzbudil ,když Mirek akorát vstával.Pepa říkal,že jde někam za nějakou ženskou a odešel . Ještě dodal,že bude čekat v obvyklou dobu na Hlaváku. Já jsem se zeptal Mirka,co má v plánu. ,,No, tak teď vyrazím na Hlavák,tam chvilku počkám a potom jdu přes Václavák na Uhelný trh, jestli tam bude nějaká zelenina nebo ovoce a pak na devátou do Kotvy na záchod. ,,No , to já nevím ,co mám vůbec dělat“odpověděl jsem mu. ,,Tak pojď se mnou.Nebude mi to vůbec vadit. Je vidět, že jsi slušnější než Pepa a nemusí se nikdo vedle tebe stydět jít“ nabídnul mi Mirek. A tak začalo naše několika měsíční přátelství. Společná honba za jídlem a krácení času. Od Pepy jsme se dost rychle oba distancovali a začali chodit všude spolu. Také jsme jezdili v mrazech nočními tramvajemi, abychom nezmrzli. Když jsem do batohu nacpal spacák, tak jsme vyrazili směr Hlavní nádraží. No, jak to u těchto lidí bývá zvykem ,tak na černo. Tam jsme se postavili k prázdné pokladně k takovému jakoby hřibu a já si na něj dal batoh.Viděl jsem, jak se u stánku prodává čaj a dostal na něj chuť.Neodolal jsem a šel jsem ho hned koupit a vzal taky Mirkovi. Ten byl docela překvapený, když jsem ho před něj postavil. ,,No to teda koukám, jaký jsi hostitel. Ten přijde ráno hrozně vhod“ :řekl mi Mirek a hned se chopil kelímku. Čekali jsme než přinesou Metro a já tam pak zašel pro dva kusy. Nějakou dobu jsme si četli a popíjeli čaj. Ze čtení nás vyrušila kontrola policie, ale byla rychlá brzo zase odešli. Přemístili se naproti nám k vetší skupině bezdomovců.Tam byly ale potíže.Chtěli vykázat jednoho z nich,protože měl na sobě šíleně špinavé věci a hrozně smrděl. Když se začal bránit,tak si vzali rukavice a vyvedli ho násilím.Taky jsem si všiml, že dostal několik ran obuškem do zad. Sledoval jsem to s určitým napětím.
Mirek k tomu řek: ,,Jo to si zvykneš. Tady je to na denním pořádku. Tahle parta dělá jenom samý potíže. Často se k nim přidává taky Pepa. Proto se snad nedivíš, že se s ním moc nekamarádím a nikam s ním nechodím. Je to jenom pro ostudu, když začne pořvávat po lidech a skoro každému nadává sprostě. No, ale teď už je čas vyrazit ven“. Vyhodili jsme kelímky od čaje, vzali s sebou noviny a šli pryč. Po chvilce jsme se ocitli na Václaváku. ,,Po ránu tady toho většinou moc není. To až později , když jsou venku turisti. To se dá najít slušné jídlo a taky láhve od piva. Oni si ho koupí, vypijí a flašku vyhodí. Pro ně nemá cenu je chodit vracet“, prohlásil Mirek, když se koukal do třetího koše. U jednoho stánku mi to nedalo a kouknul jsem se tam taky. Hned jsem k mému údivu narazil na čtyři láhve od piva a začal je lovit ven. Mirek vyhrabal ještě jednu igelitku a tu mi dal, ať prý to mám v čem nést. Flašky jsem uschoval a šli jsme dál. Když jsme došli na Uhelný trh, tak začal Mirek prohlížet koše.Prý tam bývá zelenina a ovoce.Občas sice trochu pomačkané nebo nahnilé, ale to se prý dá dát pryč a zbytek se sní. Z Uhelného trhu jsme vyrazili směr Staromák a potom zadem ke Kotvě. Když jsme k ní přišli,tak bylo ještě zavřeno,ale už tam postávali lidé , a tak si nás nikdo nevšímal. Vešli jsem dovnitř a zamířili do prvního patra na záchod. Potom jsem společně vyrazili opět směr Václavák, ale já jsem nejdřív šel vrátit láhve a vybrat penízky. Tentokrát jsem šli po pěší zoně, ale nic moc se nenašlo. Já jsem ještě tak moc nehledal,měl jsem přece jenom nějaké drobné. Spíše aktivní byl Mirek. Po cestě zabočil Mirek k mému údivu do kostela. Tam jsem si sedli a já se potichu modlil. Když jsme vyšli ven,tak mi Mirek řekl, že je věřící a chodí prý do kostela vždycky na chvilku takhle ráno. Prosit pána o sílu na celý den a poděkovat mu za to, že přežil další noc na ulici. Prozradil jsem mu, že i já jsem věřící a to u Pravoslavné víry. Prošli jsme Václavák a šli se na chvilku ohřát na Hlavák. Tam jsme se setkali s Pepou a ten trochu koukal, že nás vidí jít pohromadě. Nic ale neříkal a začal zase něco vykládat. Jenže to bylo tak, jak to on uměl, a to jedině sprostě. Potom na nějakou slečnu vykřikoval, že se s ní vyspí, no prostě ostuda. Teda on to řval trochu jinak, ale to by už bylo moc drsné, kdybych to zde vypsal. My jsme se sebrali a rychle zmizeli. Než si stačil posbírat svoje věci , tak jsme byli už oba zase pryč. Nějak se nám nechtělo s ním trávit čas. Bylo by to většinou jen pro ostudu. On zato možná ani tak moc nemohl. Mirek mi sdělil, že Pepa bere invalidní důchod na hlavu a za tu dobu,co jsem byl na ulici, byl i v léčebně. Co jsem zjistil, tak on se tam nechával zavřít většinou na zimu. Také měl Pepa velkou slabost. Z invalidního důchodu si pokaždé koupil nový mobil a každému ho ukazoval a chlubil se sním. Pokaždé to dopadlo tak, že mu ho ukradli buď v noci, a nebo ho někde přepadli a on o něj přišel. Jenže se nepoučil a další měsíc si koupil nový. Když jsme opustili Hlavní nádraží tak, jak jsem již řekl, vydali jsme se opět na túru po náměstí. Také jsme zašli do domu knih, prohlédnout si knížky, ale hlavně se ohřát. Bylo mi celkem jasné, že budeme něco muset vymyslet, jak řešit situaci a být víc v teple. Zavedl jsem Mirka i do Tesca na cd a také se zrovna promítal film.Na noc jsme odjeli ještě na Holešovické nádraží, ale bylo mi jasné, že je to jedna z posledních nocí tady, pokud nechceme umrznout. Tuto noc jsem taky zažil jednu z nejhorších kontrol policií ČR. O kontrolách a o tom co policisté prováděli lidem jako jsem byl i já se rozepíšu v některé z následujících kapitol.Již na začátek můžu říci,že někteří policisté byli slušní,ale jak to bývá, někteří byli velmi vulgární a hrubí.Ti podle mého názoru neměli u policie vůbec co dělat.
Kapitola třetí:honba za jídlem. Někoho asi napadne otázka, proč jsem dal této kapitole název:,,Honba za jídlem“. Proč zrovna honba? Ono by se taky občas dalo nazvat boj o jídlo. Jak jsem již na začátku svého vyprávění napsal,tak už od svého příjezdu do Prahy jsem se setkával z bezdomovci, kteří doslova přehrabovali koše u občerstveních na Václavském náměstí a jeho okolí. Ani jim nevadilo, že vedle u stolku někdo třeba zrovna jí. Když něco našli, tak to hned strčili do pusy. Bylo to doslova nechutné. Ze začátku jsem si říkal, že já to dělat nikdy nebudu. Jenže hlad mě donutil si také hledat jídlo poté, co penízky došly už úplně. Do termínu, kdy jsem si měl jít vybrat peníze za tři dny brigády, zbývalo ještě hodně dní a já jsem jíst potřeboval. Takže jsem jednoho dne začal také koukat do košů a pokud tam bylo něco k jídlu, tak jsem to sebral, dal do malého sáčku a rychle zmizel odtamtud pryč. Nechtěl jsem, aby na mě moc lidi koukali. Stejně se člověk určitým pohledům neubrání. Naštěstí Mirek, se kterým jsem společně vyrážel na tyto túry ,to dělal stejně jako já. Nikdy se ani jeden z nás v tom koši nějak nepřehraboval, natož abychom se tím ,co jsme našli ,cpali hned u koše. Občas se dalo nalézt celkem dost slušných věcí. Někteří cizinci třeba jenom kousli do klobásy a protože jim nechutnala ,tak jí hned vyhodili i s chlebem a táckem do koše. Když jsem měl štěstí a tácek se nepřevrátil a nevysypal klobásu na dno, kde byla nejhorší špína, tak se dala celkem v pohodě sníst. Občas se stalo,že byla ještě teplá , a to jsem byl nejradši. Co se týče jídla, tak jsme společně s Mirkem většinou něco nasbírali a potom se vrátili na Hlavní nádraží, tam se rozdělili a alespoň trochu v klidu vše snědli. Občas jsme se přitom střetli s jinými bezdomovci, kteří na nás kvůli lepšímu jídlu klidně zaútočili. Proto si troufám říci, že zde skutečně dochází k boji o jídlo. Rivalita mezi jednotlivými bezdomovci vyplouvá na povrh většinou právě k vůli tomu. Byli dokonce tací, kteří seděli doslova nalepení na koš, hlavně v okolí Můstku ,a jen čekali, kdy tam co přistane. Když se někdo cizí pokusil jen přiblížit k tomuto koši, že by se tam kouknul , tak hned začali vyhrožovat. Byl tam také pán, který se nejvíc vztekal, že jde někdo po nesprávné straně ulice a používal k útoku na ruce navlečený boxer. Dělal, jako by Václavské náměstí patřilo jenom jemu ,a chtěl určovat kudy má kdo chodit. Měl jsem s ním taky několik střetů. Neštítil se napadnout menšího člověka jako jsem já. Jednou, když jsem šel kolem košů, tak se ke mě přiblížil s tím boxerem na ruce a uhodil na mě: ,,Nevíš snad ,ty vole,kde je pravá strana a kde se chodí? Ještě jednou tě chytnu takhle jít,tak ti tenhle boxer ponořím do ksichtu“. Pro jídlo byl schopen udělat cokoliv. Chci zde také vypsat jeden incident, který se stal, a já s Mirkem jsme byli jeho obětí. Jednoho dne, nepamatuji se kterého, jsme při svých toulkách za jídlem našli kdesi, tuším, že na Staroměstském náměstí , asi tak dobrou půlku grilovaného kuřete. Samozřejmě, že jsme ho vzali a šli pryč. Po cestě na Hlavák jsem našel ještě několik nedopitých col , ty slil do jednoho kelímku a vzal též s sebou. Došli jsme na naše místečko na Hlavním nádraží a rozložili si tam jídlo. Viděl jsem, že je proti nám skupinka bezdomovců, ale nebral jsem je na zřetel. Jak se později ukázalo, tak to byla chyba. Vyndali jsme hlavně to kuře a rozdělili si ho napůl. Když jsme byli asi tak uprostřed jídla, tak se z protější skupiny bezdomovců odlepili dva mladíci a zamířili si to k nám.
,,Žerete,žerete, co? Tak co takhle se rozdělit s ostatníma, to ne?“řekl jeden z nich. ,,Co bysme se s Váma měli dělit? Našli jsme to my a je to naše. Najděte si taky“,řekl jim Mirek. V tu chvíli ten druhý vykopl a trefil Mirka do ruky. První se postavil blíž ke mě a začal vyhrožovat. Naštěstí toho celkem brzo nechali. Po chvilce sem přišla hlídka policie a zamířila ke mně a k Mirkovi. Chtěli, tak jako vždy, doklady. Já jsem jim je bez řečí dal, ale Mirek si neodpustil poznámku o tom, že kdyby tady byli dřív, tak nás nemuseli napadnout ti dva mladíci z protější skupiny. Policajti nás zkontrolovali a odešli naproti. Už z pozdravu jsem si nemohl neudělat dojem, že se s partou znají, a to asi docela dobře. Když jsme odcházeli zase pryč, tak nás dohnal jeden z té party a řekl: ,, Ještě jednou si budete stěžovat, tak vás nejdřív zmlátí ti policajti a potom my“. Musím žel sdělit, že podobné konflikty byly téměř na denním pořádku a člověk musel skutečně každý den bojovat o holé přežití. Co se týče ještě jídla. Nejhorší bylo samozřejmě, když začalo pršet. To byla o jídlo pravá nouze. Všechno bylo rozmočené a dalo se najít akorát pití. Občas se na Hlaváku objevili dva lidé, kteří z batohu dávali jídlo a občas i pití, a to zdarma. To jsme si vždy rádi vzali.Tenkrát jsem ještě netušil, že jsou to terénní pracovníci z nedaleké Naděje.To jsem poznal asi tak o tři měsíce později. Občas se dalo najít skutečně dost jídla , a to velmi dobrého. Pamatuji se, že jsem jednou na Staromáku našel asi tak pět úplných svačin, které určitě pocházely z nějakého školního výletu. Děti si šly spíš do občerstvení a svačiny vyhodily. Dost jsem se tomu i divil, protože to byly řízky. Co se týče ovoce a zeleniny,tak to jsme nacházeli na Uhelném trhu, kde byly stánky s tímto sortimentem, a prodavači vyhazovali vše, co bylo už nějak pokažené. Snažili jsme se totiž oba najít právě nějaké ty vitamíny. Přece jenom jsme se pohybovali stále venku, a to bylo riziko nachlazení velké. Zvlášť, když se nemůžete v noci schovat do vyhřátého bytu, ale jezdíte v tramvaji, abyste nezmrzli. Vánoce byly ,co se týče jídla , nejlepší. Dalo se toho najít hodně, protože byla Praha plná cizinců. Na Václavském a i Staroměstském náměstí byly trhy a my dost času strávili právě na nich. Na rozdíl od jiných lidí ne nakupováním, ale aby jsme si našli dost jídla. Dost často jsme nacházeli i zbytky svařáku a jiných alkoholický nápojů. O Vánocích a Silvestru se zmíním více v jiné kapitole. Později jsme také objevili Armádu spásy a jezdili tam do denního střediska, kde se v šest večer dávala zdarma polévka a chléb. O této instituci se rozepíšu později. Jak jsem již řekl na začátku. O jídlo se sváděl skutečně velký boj. Ono lidí na ulicích bylo hodně a toho jídla málo. Co jsem ale nepochopil, a nebo spíš se s tím nesmířil, bylo to,že jsou někteří schopni napadnout ty druhé kvůli kousku jídla.Opravdu se dá říci,že nedostatek jídla dělá z lidí vlky.Tak to by bylo, co se týče hledání jídla, vše.
Kapitol čtvrtá:policisté,věčné kontroly a jejich chování. Jak jsem se již v jedné z předchozích kapitol zmínil , jedním velkým problémem byli policisté a jejich kontroly.Já samozřejmě chápu, že konali svoji práci, ale chování některých z nich podle mě zavání i omezováním osobní svobody.
Asi nejhorší skupina takto agresivních policistů byla na Holešovickém nádraží. Chci zde vypsat incident ,který se tam stával běžně, a také ,co se stalo mně a Mirkovi. Tato parta policistů sice zkontrolovala doklady, ale potom začali být velmi hrubí a vyhazovat všechny pryč,i když jsme tam nedělali nic špatného a nebyli ani v placené části objektu nádraží. Ti co se nechtěli ihned pakovat a nebo jim to trvalo třeba kvůli nějakému hendikepu déle, tak byli napadeni a zmláceni obuškem. Poté je hlídka vyvlekla ven a tam pohodila na zem. Potom se postavili s autem na druhou stranu a čekali, kdo se tam odváží vstoupit. Když se jeden člověk, který musel k chůzi používat hole, nevydržel dlouho stát a chtěl se jít jenom posadit , tak začali řvát do megafonu , ať táhne hned pryč nebo bude zle. Já jsem doufal,že se s nimi víc nestřetnu, ale velice jsem se mýlil. Střet byl tentokrát přímo u nich na služebně a tam se cítili jako doma. Jak to bývá zvykem, tak mě jedné noci okradli, a já jsem musel jít nahlásit ztrátu pasu.Tu noc měli hlídku právě tito agresivní policisté, a tak jsem chtěl počkat do asi tak osmi , potom jít nejprve na nejbližší služebnu a tam ztrátu oznámit. Nevím, jak měli dlouhou službu, ale když jsem seděl před policistou aby udělal zápis, tak do služebny vstoupil jeden z těch největších agresorů ,,Co tady, kurva, chcete? Co si dovolujete sem lézt? rozkřičel se mi do obličeje. Řekl jsem, jaký důvod mě sem přivádí a on jenom na to: ,, Ještě jednou vás chytnu na nádraží , tak si mě nepřejte. Jestli tomu nevěříte, tak vás klidně hned teď odtáhnu dozadu a zmlátím vás, že jste to neviděl. Chci od vás slyšet, že už se tady neukážete, a to pěkně nahlas“řval mi do obličeje. Řekl jsem mu, že už tam nepůjdu a on to chtěl slyšet znova a pořádně nahlas. ,, Už jste seděl? Ne? Tak to se dá klidně zařídit. Podplatím nějakou ženskou a ta řekne, že jste jí okradl o mobil za šest tisíc a vy pomažete do krimu ,kam takový jako jste vy patří“ řval a vyhrožoval dál. Naštěstí jsem už měl k podpisu připravený papír a mohl jsem odejít velmi otřesen z chování toho policisty. Mirka jsem našel na Hlaváku, kde podle dohody na mě čekal. Když jsem mu řekl, co se mi přihodilo,tak vzal papír a začal spolu se mnou sepisovat stížnost na tuto hlídku. Chtěli jsme hlavně upozornit na jejich velmi agresivní chování. Když to dopsal, tak jsme odjeli na policejní prezídium, kde se nás ujal jakýsi muž a jemu jsme předali naši stížnost. Co se týče mě, tak mi doporučil jednu instituci, kde mi pomohou vyřešit doklady. Měl jsem naštěstí u sebe doklad o ztrátě pasu a mohl jsem si požádat o vydání OP. To jsem naštěstí dostal. Co se týče slibu ohledně nespaní na Holešovickém nádraží ,tak ten jsem jak já ,tak i Mirek dodrželi. Ono se tam už stejně nedalo kvůli zimě spát. Co se týká těch policistů, tak pokud vím, byla jejich parta rozstrkána na jiné oddělení, ale hlavně že už nesloužili společně. Jednoho z této party jsem pak potkával na Hlavním nádraží, ale vždy se držel zpátky a jen prováděl kontrolu. Měl jiného nadřízeného a asi taky podle mě přišli i o část platu jako součást trestu. U jiných hlídek jsme problémy neměli. Většinou se chovali slušně a po kontrole dokladů odešli a ani nás nijak nevyhazovali. Teda, pokud člověk nějak nevyrušoval, a nebo nedělal kolem sebe velký nepořádek. To potom vždycky zasáhli a vyhodili ho nekompromisně ven.Také chápu, že hlídka vykázala ven člověka, který se tam válel podnapilý, většinou pomočený a dokonce pokálený. Já skutečně uznávám, že policisté dělali svou práci, ale jsem toho názoru, že jí mohli dělat víc ohleduplně k nám ,co jsme byli na ulici.
Kapitola pátá:Armáda spásy,Naděje a jiné instituce.
Jak jsem již psal, do Prahy jsem se dostal koncem října. Nějakou dobu se dalo přespávat na již zmíněném Holešovickém nádraží. Jak ale postupoval čas, tak byla čím dál větší zima a já se musel schovat jinam, pokud jsem nechtěl zmrznout. Byl to Mirek, který navrhl Armádu spásy, kterou znal už z dřívějška. Tato organizace se zabývá pomocí lidem kteří se ocitnou na ulici. Kromě ní je v Praze ještě Naděje a Řád sester Matky Terezy. O těchto organizací se chci také více zmínit. Se všemi jsem přišel osobně do kontaktu, ale hlavní pomoci jsem se dočkal až od Naděje. Armáda spásy. Její pobočka a denní centrum se nachází v Holešovicích. Je tam otevřeno od pondělí do pátku přes den a o víkendu dopoledne. Lidé se tady mohou vykoupat a zadarmo nafasovat čisté oblečení. Také chci zmínit, že je objekt rozdělen na dvě části.V jedné jsou lidé, kteří si svůj pobyt zde platí a dostávají také jiné jídlo.V té druhé jsem byl já a ostatní, kteří tohoto centra využívali přes den a neměli si jej jak platit.Tady byl k dispozici čaj a někdy též chléb.Večer v šest se dávala teplá polévka s chlebem, ale pak se muselo už ven. Program zde žádný nebyl, většinou se každý opřel o stůl a snažil se spát. Ono v tramvaji moc dobré spaní není ,a hlavně se musí vždy na konečné jít ven a čekat, zda vás vezme řidič opět do vozu. Takže se zde právě většinou spalo. Občas se stalo, že se rozdávaly nějaké potraviny, které dostala Armáda spásy od sponzora. Mockrát to nebylo, ale vždy to bylo zpestření. Na tomto denním centru jsem končil i s Mirkem vždycky po ranní prohlídce tržiště se zeleninou a také odskočení do Kotvy. Pak jsme na Náměstí republiky nasedli do tramvaje a jeli do Holešovic na Armádu spásy. Když jsme tam dojeli,tak se většinou chvilku nato otevíralo. Usedli jsme ke stolům a to většinou u toho kde jsme byli zvyklí sedět.Vybalili jsme si to jídlo co se nám podařilo najít a potom jsme oba pospávali skoro celý den.Večer pak počkali na teplou polévku a šli ven na naší tradiční štaci. Armáda spásy také nabízela ještě jednu věc zdarma. Když člověk strávil deset nocí venku, tak pak se mohl na tři noci ubytovat v noclehárně. Jak takový nocleh vypadal? Nejprve se muselo jít v jedenáct k sociálnímu pracovníkovi a zažádat a nocleh. On si každého vedl v počítači a zkontroloval si tak, zda má dotyčný na nocleh právo. Pokud ano, tak mu dal kartičku s číslem patra a postele. Na noclehárnu se dalo přijít na sedmou, nejpozději do desíti, a ráno se v sedm musela opustit. Po příchodu se většinou chtěl někdo, kdo byl na vrátnici, podívat, zda nemá dotyčný svrab. To se dělalo tak,že se muselo vyhrnout prádlo,aby bylo vidět břicho.Pak si odškrtnul, že se dotyčný dostavil. Potom jste si mohli konečně jít najít svoje lůžko a svléci si bundu. Na vrátnici se také fasoval ručník a mýdlo. Po přípravě lůžka, na které jste dostali povlečení při příchodu, byl čas na hygienu. Tedy se jít vysprchovat. Potom se už přinesla večeře a to většinou polévka a chleba. Někdy také byla třeba omáčka s těstovinami. Když se člověk najedl,tak se mohl odebrat na lůžko.Postele byly patrové palandy.Na pokoji bylo asi tak kolem dvaceti lůžek.Takže občas spaní nebylo zrovna idylické, ale stejně jsem první noc usínal skoro okamžitě a to i přes světlo.V deset byla večerka a po ní už měl být klid. Ráno byl budíček v šest. Člověk si musel sbalit svoje věci a ustlat postel. Potom byl čas na ranní hygienu a pak se šlo na snídani. K ní jsme dostávali chleba a kousek másla. Chleba bylo většinou docela dost, a tak jsem si ho bral i na den. K pití byl čaj. Když skončila snídaně, tak už se muselo odejít. Dva lidé se mohli přihlásit na úklid.Ten spočíval v tom, že se musely všechny místnosti vytřít, a to pořádně. Zkontrolovat postele, zda tam nikdo nic nenechal a také zda po nějaké nelezou šatní vši. Když se něco takového objevilo, tak se to hlásilo vždy službě. Za odměnu potom dostala dvojice ještě jednu snídani a to takovou, kterou fasovali platící klienti. Když začalo v noci mrznout, tak bylo toto denní centrum otevřeno přes noc od devíti do šesti ráno. Dalo se
tam spát alespoň opřený o stůl. Občas jsem se mohl i natáhnout a spát tak přece jenom pohodlněji. Co se týče mého názoru na Armádu spásy, tak je ten, že se sice snaží poradit člověku v tísní, ale nedokážou pomoci zase až tolik. Chápu, že mají omezený rozpočet, ale některé věci by přece jenom šly řešit jinak. Je to můj názor, a tak nemusí říkat totéž i ostatní. Další s organizací, která se stará o lidi bez přístřeší jsou: Sestry Matky Terezy. Nevím, jak to tam chodilo v týdnu, protože to já jsem tam nedocházel a nebo jen výjimečně. Chci se zde zmínit o víkendech. V sobotu a v neděli odpoledne zde bylo možno dostat polévku. V neděli se ještě předtím sloužila mše svatá. Před polévkou se museli všichni vždy ve stoje modlit. No nevím, zda to dělali opravdu všichni, já například jo. Po modlitbě už sestry roznášely polévku. Předtím jedna roznesla chléb. Většinou se dávalo dva krajíce na osobu. Když se snědla polévka ,tak se dávala nějaké sladkost. Během polévky jste dostali ještě na stůl čaj. Někteří si sladkost ,jíž byla většinou sušenka, schovali na později a někteří se do ní pustili hned a zapili čajem. Tato organizace, pokud vím, noclehárnu neprovozovala. Pokud si někdo donesl od lékaře třeba z pohotovosti doklad, že má mít klid na lůžku,tak mu bylo lůžko poskytnuto.V neděli byl místo sušenky kompot. Poslední organizací o které se chci zmínit je: Naděje. Proč o ní píšu naposled? Je to z toho důvodu, že tato organizace mi pomohla nejvíc. Já jsem se s ní potkal celkem dvakrát, než jsem začal užívat jejich služeb naplno. Nejdříve jsem jednoho dne potkal při toulkách na Václavském náměstí dvojici lidí.Ti ke mně zamířili, když viděli, že lovím z koše jídlo. Zeptali se mě, zda nechci něco k jídlu, a když jsem jim přikývl, tak mi dali z tašky jogurty.Paní mi dala k tomu vizitku a řekla, že když budu chtít, tak mohu přijít do jejich denního centra, a oni mi zde mohou nabídnoutpomoc v mé situaci. Potom i s pánem odešli a popřáli mi pěkný den. To jsem ještě netušil, že jsou to manželé, a po nějakém čase je oba poznám blíže a budeme se občas setkávat, i když budu už dávno z ulice pryč.To bylo ale ještě daleko.V tu chvíli, co mě opustili, tak jsem zamířil na další toulku po ulicích s Mirkem. Už si moc nevzpomínám, kdy jsem se poprvé v Naději ukázal, ale vím, že to bylo jen na chvilku. Potom jsem se tam objevil až v dalším roce a mám takový dojem, že to bylo někdy v březnu. Když jsem jedné noci spal na zemi natažený v denní centru Armády spásy, tak jsem nemohl usnout a měl tak možnost velmi přemýšlet. Došel jsem k názoru, že zde mi asi moc nepomůžou, a já se půjdu podívat do Naděje. Přece jenom jsem stále chtěl něco se svojí situací udělat, dostat se z ulice a začít zase žít naplno. Druhého dne jsem se tedy sebral a odešel na Naději se žádostí o pomoc. Jak vše probíhalo, popíšu v samotné kapitole. Je to hlavně z toho důvodu, že díky pomoci od Naděje, jsem se začal dostávat z ulice postupně pryč.
Kapitola šestá:Vánoce a Silvestr na ulici. Hned v úvodu musím říci, že svátky a Silvestr strávené na ulici, patří k těm nejvíce smutným událostem, které jsem prožil za dobu svého pobývání na ulici.
Když se nad tím zamyslím, tak se domnívám, že podobně to prožívají i ostatní lidé bez domova. I když se přes rok tváří jakkoliv, tak přece jenom při těchto svátcích i je musí přepadnout deprese z toho, že jsou odloučeni od lidí. Já jsem v té době stále ještě kamarádil s Mirkem. Ten sice odjel na Vánoce k jakýmsi příbuzným, ale Silvestra a celkovou atmosféru kolem Vánoc prožíval úplně stejně. Jedna z mála věcí, které byly dobré ,jsou vánoční trhy. V té době se dalo najít hodně jídla i pití. Za brigádu jsem dostal asi tisíc korun, takže nic moc.Ty jsem použil na jídlo a párkrát pohostil Mirka. Vrátím se ale k tématu. Stánky s vánočním zbožím se objevily prvního prosince a od té doby jsme nikdy nezapomněli tyto trhy projít, abysme zde našli něco k jídlu. Přes Vánoce jsem se dostal na prodloužený pobyt na noclehárně od Armády spásy, ale stejně jsem musel nocleh opustit v danou dobu. Ani v těchto dnech neprodloužila tato organizace dobu pobytu na noclehárně. Asi tak dva týdny před Vánocemi jsem já i Mirek dostali od Armády spásy pozvánku na Štědrovečerní večeři. Nakonec jsem šel sám, protože Mirek byl u příbuzných. Svoji pozvánku věnoval jednomu pánovi,který se stejně nedostavil , a tak jedno jídlo propadlo. Když den před Štědrým dnem odjel, tak mi bylo všelijak. Už předtím jsem se bavil s jednou slečnou, která byla také na ulici a podle jejího vyjádření už asi čtyři roky. Ona chodila stále o holích a jmenovala se Dáša. Ta mi na Štědrý den ráno poradila, že si půjdeme pro pozvánku na večeři do Naděje. Asi díky tomu, že měla ty berle a řekla, že já jsem její doprovod, tak nás vzali bez větší fronty. Dostali jsme oba balíček a též i tu pozvánku. Nejdřív jsem ale zamířil na Armádu spásy ,a to sám, Dáša měla něco jiného. Na Armádě spásy se podávala k večeři polévka a po ní smažený kapr se salátem. Ještě předtím se zpívaly koledy a jeden z personálu měl čtení z Bible a po něm malé kázání. Připomenul, proč si lidé vlastně Vánoce připomínají. Potom byla už večeře. Potom ,co se snědl kapr se salátem, tak byl čaj. Na stole bylo také cukroví a ještě se mohlo chvilku sedět. Potom už přinesli zaměstnanci tašky a v té dostal každý jako dárek vánočku. Pak už všem popřáli Vánoce a muselo se odejít, protože byla po nás další skupina. Já jsem se vrátil na Hlavák, kde jsem se setkal s Dášou. Chvilku jsme si povídali a pak na šestou zamířili do Naděje. Když jsme se usadili vedle sebe, tak pro nás oba následoval šok. Doufali jsme, že se to nestane, ale posadili k nám ke stolu jednoho pána, který byl šíleně špinavý a dost zapáchal. Moc jsem nepochopil, proč tohoto člověka neposlali nejprve se umýt a nedali mu čisté oblečení. Potom,, tak jako v Armádě spásy, se zpívaly koledy. Celou dobu jsem si říkal, že nebudu brečet a vydržím to. Jenže asi tak při druhé koledě jsem to nevydržel a ty slzy se objevily. Otočil jsem se k Dáše, aby to nebylo moc vidět. Ona se mi nesmála. Pochopila, že to jsou moje první Vánoce na ulici. Po zpívání bylo čtení s Bible a krátké slovo. Pak už se rozdávala večeře . Polévka a kuřecí řízek se salátem. Já jsem z druhého jídla snědl už jenom ten řízek a salát dal Dáše. Přece jenom jsem měl už v sobě jednu večeři. Pak byl čaj a cukroví. Mezitím přinesli tašky s dárky. Rozdělili se fronty na muže a ženy. Dostal jsem tašku , popřál všem Vánoce a vyrazil ven. S Dášou jsme došli na Hlavák, tam jsme si prohlídli tašky a já šel na noclehárnu. V tašce, pokud si vzpomínám ,byly trenýrky, holící břity a voňavka a ještě pár drobností. Byl jsem rád, že dávali věci užitečné pro každého. Potom jsem se odebral na noclehárnu a po umytí si šel lehnout. Na večeři jsem nešel, protože bych stejně nic nepozřel.
Druhý den jsem strávil nejprve na Hlavním nádraží a pak jsem jel na Pražský hrad do chrámu na slavnostní bohoslužbu. Chodit po městě nemělo moc cenu, protože bylo všude zavřeno a cizinci stejně vylezli až odpoledne. Já ani moc hlad neměl. Spíš mi bylo docela špatně, bolel mě žaludek z toho, jak jsem se den předtím přejedl po době, kdy toho jídla bylo málo. Nocleh jsem měl opět zajištěný, a tak jsem byl rád. Druhý den jsem se byl opět podívat na bohoslužbu a pak jsem se coural po městě. Večer jsem čekal na Hlaváku až se vrátí Mirek. Byl jsem rád ,když jsem ho uviděl. Pověděl jsem mu,jaké to kde bylo a pak jsem jel na poslední nocleh. Ráno jsem vzal Mirkovi chleba a do lahvičky natankoval čaj. Když bylo po svátcích, tak co se týče jídla to bylo různé, spíše se dalo něco najít až odpoledne, kdy vyrazili turisti do ulic. Něco trochu jiného to bylo na Silvestra. Ráno jsme strávili jako vždy chvilku na Hlaváku. Noc před tím jsme jezdili v tramvaji, abychom nezmrzli. Když bylo asi tak kolem osmé, tak jsme vyrazili na naší tradiční první procházku přes tržiště až ke Kotvě. Potom jsme spíš byli na Hlaváku. Odpoledne už jsme se courali po Václaváku a Staromáku. Jak už jsem se jednou zmínil, tak cizinci vyhazovali láhve od piva.Většinou je házeli do koše, ale na Silvestra se válely všude. Měl jsem u sebe velkou igelitku a malý batoh se zbytkem svých věcí. Ty jsem dal do tašky a v batohu nosil láhve. Když jsem ho naplnil, tak jsme jeli na I.P.Pavlova do nonstop prodejny a tam je odevzdali. Co se týče jídla, tak i toho se nacházelo hodně. V jednom koši Mirek našel dokonce láhev jakého si likéru a to asi tak dobrou půlku. Samozřejmě, že ji vzal a my měli aspoň nějaké dobré pití. Přitom jsme hledali i teplé nápoje a také jídlo. Obojího bylo, jak jsem již řekl, docela dost. Na Pavláku jsme byli asi tak třikrát, vždycky s plným batohem. Také jsme chtěli totiž na chvilku vypadnout z centra, kde bylo čím dál víc petard. Před půlnocí jsme šli na Staromák, kde byl program. Ten jsme vyslechli a potom, co odbila půlnoc ,se odebrali oklikou na Hlavní nádraží, které bylo otevřené přes celou noc. Bylo tady hodně lidí a také policisté jenom procházeli a nic neříkali.Občas někoho zkontrolovali, ale jinak byl klid. Na Nový rok to bylo s jídlem velmi slabé. Naštěstí jsme s Mirkem s tím počítali a udělali si zásobu předem. Jak jsem již v úvodu této kapitoly řekl, tak to byly ty nejsmutnější Vánoce, co jsem prožil. Velmi nemilé bylo, že jsem věděl, že každý usedne ke stolu se svou rodinou, budou doma u stromečku a budou ty Vánoce prožívat krásně. Mě místo toho čekala ulice a ten hrozný život na ní. Když odbíjela půlnoc na Silvestra, tak jsem si sám pro sebe dal předsevzetí do dalšího roku. Dostat se z ulice! To se mi podařilo splnit a já jsem další Vánoce trávil ve společnosti nových kamarádů. Sice na ubytovně, ale tady jsem mohl být stále a měl tady také televizi.Bylo to něco docela jiného než Vánoce na ulici.
Kapitola sedmá:Jdu do Naděje. Bylo to asi tak v březnu roku 2000, když jsem se rozhodl odejít do Naděje, abych zde požádal o pomoc. Jenom stručně vypíšu, co jsem do té doby prožil. Asi tak v lednu jsme se s Mirkem pohádali a skoro měsíc spolu nemluvili.Co bylo přesnou příčinou, to si už moc nevzpomínám. Takže jsem se nějakou dobu coural zase sám. Občas se
bavil s Dášou a pár lidmi, co byli také na ulici. V té době byly dosti velké mrazy, a tak Armáda spásy otevřela svoje denní centrum i na noc. Tam jsem jezdil,abych nemusel trávit noc v tramvaji. V té době jsem začal mít i dosti velké zdravotní potíže. Za prvé mě velmi bolel stále žaludek a také jsem měl potíže s nohama. Protože jsem to nemohl už moc snést ,tak jsem navštívil na Armádě spásy lékaře. Ten mi dal léky na bolesti a doporučil, ať si opatřím někde berle ,abych prý mohl pohodlněji chodit.Ty jsem nakonec získal přes Dášu. Někdy v půlce února jsme se zase s Mirkem usmířili. Oba jsme poznali, že být na ulici je samo o sobě dosti těžké, ale nejtěžší je být zcela sám.Takže jsme opět navázali kamarádství a začali podnikat společné toulky po městě a hledat si jídlo. V jednom dni, asi tak v březnu, jsme byli opět na Armádě spásy v noci. Podařilo se mi lehnout si na zem na bundu, ale nemohl jsem velmi dlouho usnout. Jednak proto, že jsem měl opět bolesti žaludku, ale také jsem přemýšlel, jak ze situace ,ve které jsem byl . Cítil jsem totiž, že mi docházejí už valně síly, a nevěděl jsem, jak dlouho ještě fyzicky vydržím na ulici. Nebyl jsem tam sice tak dlouho jako někteří jiní, ale stejně jsem věděl, že sil už moc nemám. Denní konflikty mezi bezdomovci, stálé kontroly policií a honba za jídlem mi už začínaly hodně doslova deptat.Také se musím přiznat, že jedna z myšlenek které mě pronásledovaly bylo,že bych mohl se vším jednou provždy skoncovat. Skočit třeba z Nuselského mostu , nebo pod metro. Neudělal jsem to hlavně proto, že jsem v té době byl už věřící.Tak jsem tam tak ležel a dumal nad tím ,jak to vyřešit. Pak jsem si vzpomněl, že mi přece Naděje nabízela, že bych mohl využít jejich služeb. Docela mě zajímalo, jak by mi mohli oni pomoci. Došlo mi, že Armáda spásy mi tolik nepomůže, že budu muset udělat zlomové rozhodnutí. Když jsem druhý den jel na Hlavní nádraží nádraží, tak jsem o svém plánu řekl Mirkovi. Ten se tvářil trochu uraženě, ale přitom mi řekl, že jsem mladej a těm prý určitě pomůžou. Já jsem mu na to odpověděl, že zjistím jak a co, a pak mu to řeknu. Několikrát jsem mu potom nabízel, ať jde se mnou na Naději, že mu tady pomůžou, ale to on ne. Nakonec se i on dostal z ulice, ale o něco později než já. Začal pokud vím pracovat jako údržbář v jedné nemocnici a potom tam měl dělat ošetřovatele. Několikrát jsme se ještě sešli, ale potom se naše cesty rozešly definitivně. Ani nevím ,co dělá a jak žije, ale modlím se za něho a často na něj vzpomínám. Takže jsem šel ten den do Naděje. Když jsem tam přišel, tak mě poslali nejprve do části pro mladé.Tam se mě ujala jedna z pracovnic.Vzala si papír a vyzpovídala mě.Chtěla vědět, jak jsem se dostal na ulici, zda mám nějaké příbuzné a jak dlouho se už na ulici toulám. Pak mi napsala průkazku a do ní, že nemusím dělat brigádu. Pak jsem se odebral opět do vedlejšího domu, kde byla hlavní část. Tam jsem nafasoval čisté oblečení a také si dal teplou polévku. Když jsem se vrátil na část pro mladé, tak se mě ještě ta slečna zeptala, zda mám nějaké peníze na noclehárnu. Musel jsem jí říct, že ne. Potom jsem se šel vykoupat. Když jsem vylézal ze sprchy, tak vyšla s kanceláře tato slečna a podala mi malý balíček se slovy: ,,Tohle máte ode mě na noclehárnu. Nikomu to, prosím Vás, neříkejte a zaplaťte si ten nocleh. Já Vám vypíšu ještě papír a s tím si zajděte vedle do ordinace, kde Vám ho potvrdí sestra, a pak se můžete jít večer vyspat na noclehárnu“. Docela jsem koukal, ale byl hrozně rád, do ordinace jsem zašel hned, jen co mi uschla hlava. Tak jsem dostal noclehárnu od Naděje. Mirkovi jsem to sdělil, a ten mi řekl, že to mám dobrý. Když jsem ho lákal ať jde se mnou, že mu také v Naději pomůžou, tak nechtěl.
V šest večer jsem tady odešel na noclehárnu. Tam si mě zapsali a dali mi přečíst pravidla, dostal jsem povlečení a ukázali mi moji postel. Byla to o dost lepší noclehárna než v Armádě spásy. Mohl jsem si zajít dolů na telku a uvařit si čaj. Druhý den jsem ji musel v šest ráno opustit, a tak jsem se sešel na Hlavním nádraží s Mirkem a doprovodil ho na trh, než se otevřelo denní centrum Naděje. Po snídani jsem vyrazil ven, protože jsem měl domluvený sraz s Mirkem. Přinesl jsem mu chleba a kousek salámu ke snídani. Od té doby jsem se já zaměřil hlavně na hledání láhví, a to hlavně proto,abych si zaplatil další noci v noclehárně. Jednou, když jsem lovil láhev, tak ke mně přiskočil cizinec a něco mi šoupnul do kapsy. Bylo to dvacet marek. Ty jsem rozměnil a měl jsem na několik dní na nocleh. Dostal jsem je v pátek, a tak jsem v neděli pozval Mirka do jídelny na oběd. Chtěl jsem, aby se taky po dlouhé době najedl. Měl jsem sice nocleh a jídlo, ale zdravotní potíže to stejně neřešilo. V Naději jsem potkával víc dva terénní pracovníky. Jmenují se Pavla a Zbyněk. Právě ten ke mně jednou přišel, a prý ,jestli se nechci zúčastnit domácí křesťanské skupinky. Já ani moc nevím, proč jsem odmítl toto pozvání asi tak dvakrát. Přece jenom mi bylo dosti hloupé jít k někomu cizímu jen tak na návštěvu. Přece jenom jsem si uvědomoval, v jaké situaci žiju. Když mě zval potřetí, tak jsem na pozvání kývnul. Podle dohody jsem jel k nim domů na šestou hodinu. Tak jsem poprvé ve svém životě poznal domácí křesťanskou skupinku. Bylo to velmi pěkné a na konci jsem slíbil, že přijdu příští týden opět. Na konci se všichni, co tam byli přítomni, modlili za moje uzdravení. Zbynďa se modlil, ať odhodím jak on říkal ,,Klacky“ neboli berle. Když jsem přišel do Naděje první pondělí po této skupince, tak mi sociální pracovnice řekla, že je tam už lékař a poslala mě za ním. Šel jsem tedy za lékařem a ten mě odeslal do nemocnice Na Františku na interní oddělení.Tam jsem se vydal v úterý a po vyšetření jsem se dozvěděl,že si mám přijít druhý den k nim lehnout.To jsem nahlásil i v Naději. Tuto noc před mým ulehnutím do nemocnice jsem strávil opět venku s Mirkem ježděním v tramvaji. Nepodařilo se mi totiž najít peníze na nocleh. Musím se přiznat, že mi to moc nevadilo, protože jsem věděl, že budu od druhého dne v nemocnici. Tam jsem jel asi tak na devátou. Ještě před odjezdem jsem nechal v Naději vzkaz svým novým přátelům, že nepřijdu na skupinku . Druhý den mi udělali vyšetření žaludku a řekli mi,že mám žaludeční vředy.Taky mě vážili a to jsem se celkem dost divil. Při výšce 169cm jsem vážil nějakých padesát kilo. Lékaři mi nasadili léky na vředy. Po asi tak dvou týdnech se začali zabývat také nohama a já jsem dostával infůze, které mi velmi pomohly. V nemocnici jsem strávil asi měsíc.V některých dnech za mnou chodili i oba pochůzkáři z Naděje. Asi tak v polovině mého pobytu se tam objevil i Mirek. Když jsem odcházel z nemocnice, tak jsem mohl odložit berle a začít žít nový život. Odešel jsem opět na Naději a tady po poradě s Pavlou a Zbynďou jsem šel prodávat časopis Patron, který se později přejmenoval na Nový prostor. Z toho jsem si hradil nocleh a také jídlo. Do Naděje jsem docházel jen tehdy, když jsem potřeboval prodloužit pobyt na noclehárně. Pavla a Zbynďa mě dovedli do Křesťnského společenství Praha region Vršovice. S tímto sborem jsem odjel na dovolenou a po návratu jsem se dostal ke komparzu u filmu.To mi dovolilo odejít z Naděje, zaplatit si ubytovnu a začít žít nový a lepší život.
Místo doslovu. Co bych mohl říci na závěr? Na začátek ještě pár vět o tom , co bylo po opuštění Naděje. Nějakou dobu jsem ještě prodával Nový prostor a pak jsem si našel první brigádu. Docházel jsem i nadále do KS Praha a zde jsem přijal křest, a tak jsem se znovuzrodil a stal jsem se křesťanem a jsem jím stále. Také jsem vstoupil do tohoto sboru a byl tam několik let. Když skončil kompars, tak jak jsem již řekl, prodával jsem ještě nějakou dobu časopis. Co se týče Mirka, tak se mi podařilo ho přesvědčit, aby ho šel prodávat také. I on si potom našel práci. Párkrát jsme se ještě setkali a pak se naše cesty rozešly. Pepa , o kterém jsem též se zde zmínil, tak toho jsem před několika lety viděl na ulici. Je tam stále a podle jeho chování se nezměnil. Já jsem se odstěhoval ještě z jedním kamarádem, kterého jsem potkal v Naději na noclehárně, na ubytovnu. Po první brigádě se mi podařilo najít si práci na hlavní pracovní poměr. Vystřídal jsem několik pracovních pozic a v této době vedu kopírovací centrum. Co mě naučil život na ulici? Hlavně to, že nikdo si nemá myslet o tom druhém, že je něco jiného ,když se od nás liší. Naučil jsem se také víc vážit ostatních lidí. Do té doby jsem občas některými lidmi takříkajíc opovrhoval. Když jsem byl na ulici, tak jsem si musel říci ,že i tito lidé jsou stále lidské bytosti. V dnešní době vím, že se může stát cokoliv a kdokoliv se může ocitnout najednou na ulici. Možná jsem udělal během pobytu mnoho chyb, dneska bych už je třeba řešil jinak. Naučilo mě to také více si vážit toho, co mám. Když jsem opouštěl Naději a přestal prodávat Nový Prostor, tak jsem si řekl, že když budu moci , tak budu těmto lidem pomáhat. A tak když jsem v Praze, tak si vždy vyhlédnu některého prodejce a časopis si koupím.Pohovořím z prodejcem aspoň pár slov a většinou mu dám ještě nějaké dýžko.Sám si totiž pamatuji, jak mi bylo milé, když se mnou zákazníci hovořili a dostal jsem i něco navíc. Omlouvám se, že zde nepopisuji každý den, ale byl by to moc velkej stereotyp. Snažil jsem se Vám zde vypsat, jakej je skutečnej život pro lidi na ulici. Jak jsem již psal v úvodu ,nedávám zde popis jak žít na ulici, ale chci všem popravdě vyložit, jaký ten život na to,m dně společnosti je. Proto jsem ho nazval ,, Cesta do bahna společnosti“. Ano, tito lidé ,kteří na ulici žijí, jsou v samém bahnu společnosti. Chtěl bych zde všem, kteří budou tento příběh číst ,popřát,aby se nikdy nedostali na ulici a nemuseli zažít nic z těch hrůz , co jsem prožil já. Nikdo ať si neříká, že se mu toto nemůže stát. Já jsem si to taky myslel, ale vše bylo jinak. Stačilo trochu nepozornosti a byl jsem několik měsíců na ulici mezi největším bahnem a lidma, co v něm žijí.Tím víc se divím, že jsem nedávno viděl na ulici ty samé lidi, kteří tam byli i před těmi jedenácti rokama. Sám sebe jsem se musel ptát co tam ještě dělaj. Odpověď hledám jen s těží. Buď jsou spokojeni a nehledají tu cestu ven ,a nebo zcela rezignovali na celý život.
V Písku 10.1
Konec
